Karel Čapek, Josef Čapek - Zářivé Hlubiny A Jiné Prózy

ZIV HLUBINY A JIN PRZY
Karel apek; Josef apek

ERVEN POVDKA

Banket v ermskm klubu ji trval pes plnoc, kdy tlust pan Bartsch se sklenic v ruce
povstal k svmu ptmu a poslednmu toastu.

Tlust pan Bartsch tentokrte pipjel dmm, naim panm a jejich vzdlenm pvabm,
tlum svj hlas vibrujc a hladk, nebo ony prv usnaj, oddechujce na loi, a potichu
stnaj, rozruovny enskmi sny; tak mluvil, ern a vzpmen, skldaje galantn periody a
sladk pocty naim panm, vzcnm enm s esem a vlekou, kterm sloume.

V tu chvli stalo se utrpen mladho Richarda ji nesnesitelnm a slzy stoupaly do jeho
hezkch svtlch o. A tento krsn mu, aby pemohl nhlou slabost sv zoufal chvle,
poloil dla na hoc konec svho doutnku a nechal fyzickou bolest rsti a k tichmu
zapn. Pak sedl opt bled a vztyen a usmval se shovvav k matesky nnm
pozornostem svho znepokojenho Pylada, jen pozbvaje soucitem rozvahy, hladil ramena
svho ptele.
Mlad Richard byl zrazen od sv milenky, eptalo se na druhm konci stolu.
Zrazen, mluvil tie pan Kostka, to znamen, e ena, kter mu lhala, poala nyn lhti
jinmu. Pnov, podvejte se na jeho bezvadnou nprsenku; hlete, tohoto rna v n snad
bude mal otvor s ervenmi okraji. Mlad Richard dostane na levou stranu prsou ervenou
stuku lsky. Jak hloupost!
Mlad Richard ctil, e se mluv o nm, a zahaliv se v diskrtnost, povstal, aby se porouel
pnm ptelm s neruenou korektnost dokonalho klubmena.
Pnov, pro jste ho nezdreli? beznadjn ekl Pylades, zachvacovn nepokojem.
Na to? mluvil pan Kostka s nepokrytou melancholi. Och Pylade, ena, kterou on miluje,
nen skuten ani krsn, ani rozumn. Mluv o hudb, kter nerozum, a o lsce, j nect.
Ponvad pijm nvtvy v upanu, plat za mondnu, ale nen j. Sama se pokld za
neastnou v manelstv a astnou ve hn lsce, ale nen nim jinm ne obyejnou enou
nkolika mu, kter te Maupassanta a nud se. eknte, Pylade, m tato ena upoutala
lsku mladho Richarda? eknte, pro mu miluje jednu enu, tebae ostatn jsou zcela
stejn krom jmna, je milenec zdrobuje mezi polibky? eknte, jakmi prostedky se ena
stv osudem svho milence? Jak hloupost! Bartschi, proneste toast, est a posledn, toast
mladmu Richardovi, kter vm vera utdil ti body.
Nerozumm tomu, ekl Bartsch zarmoucen. Jet nikdy jsem neml tyfus a velikou lsku.
Co chcete? Pohlete, jsem mu, a dokonce hn mu, a pijde-li na mne nkdy lidsk chvle
ltosti nad mmi hchy, dovedu se pomodliti: Mil boe, to je tv vc. Jsem ji zazen s
hlavou, je se dovede ervenati, a s bichem, je se nedovede ervenati; a nen-li mn dosti
snadno, abych pipjal k svmu bichu etick uzdy, je by m hlava drela ve svch rukou, byl
jsi to ty, kters to zadil. Za druh mm srdce, tento uzel cit, a Adamv bok, jen ki, aby
mu byla vrcena ena, kter z nho byla vyata; nebo je-li pravdpodobno, e Eva byla
vyata z levho boku muova, pochopte snze odvkost cizolostv. Za tet mm dobr
trven dobrch menu a za tvrt velikou tobolku pro mal vlohy denn a non. Nue to jsou
tyi nohy, na kterch stoj moje Venue, a ponvad stoj na tyech, stoj pevn. Prosit,
Pylade; nevm, e by mlad Richard zastelil sv bicho ranou do srdce.
On to udl, eptal Pylades sklesle.
Copyright 2012 eBookEater.cz 3
On to udl, mluvil pan Kostka s rostouc sklenost. Vdycky jednou zaas se rod krsn
lid, kte se zdaj bti ureni k tomu, aby lidskm utrpenm propjili formu a patos hrdinsk
tragdie. Jejich utrpen se obrac v pohyby, kterm bychom tleskali dojati tragickou hrou,
zatmco my sami se uvnit hryeme v nedramatickch utrpench, kterm kme lska nebo
zklamn nebo jakkoliv jinak; nebo mme mnoho utrpen, kter maj jmna, a jet mnoho
tch, kter jsou bezejmenn.
Pan Kostka se zamyslil. Bartschi, pokraoval, nestalo se vm nikdy, e jste pojednou
opustil adra sv milenky, abyste si hryzl rty v nesmyslnm utrpen, e ji milujete?
Stydm se, ekl Barsch mrn. Rty jsem si hryzl, ale ader jsem neopustil; ostatn mte
pravdu.
Bartschi, mluvil pan Kostka dle, hled do tlust Buddhovy tve svho ptele, ekl mu
holce: ,Mm t rd za to, e t nemiluji. Nen to pravda?
Bylo to tak, pravil Bartsch sklen, avak neekl jsem to j, nbr ptel Horobec. Mj
mil, co chcete? Holka je ochrana ped milenkou neboli metoda vyhnti ENU enou.
Prosit, Kostko! Milovati je utrpen i nemilovati je utrpen, je-li to v lsce. Pravm, kad z ns
m sv, a pan Bartsch se zahalil v mlen nad svou sklenic.
A tot mlen zmocnilo se nhle pn na konci stolu, a vichni na sebe pohldli, nebo
vdli, e kad z nich m sv: pan Kostka manelku, od kter odeel, a doktor Wanderer
mladou enu, je od nho utekla; Bartsch nevyslyenou lsku ke vdan pan a pan Kramer
smutek po choti, je zemela pi porodu.

Tu zvedl hlavu cavaliere Neri, vyslouil mistr ermu, krsn staec s rovm obliejem pod
blm rounem vlas, a puzen potebou pensti se pes bolestn mlen, poal mluviti:
Pnov, co je to? Pustili jste zrmutek k naemu stolu a pinutili jste mne vzpomenouti na
mou enu, kter zemela pt den po svatb. Je tomu tyicet let a tenkrte tak zemel mj
otec, kter bval karbonem. Tedy od svho otce mm historie, kter jsem vm ji
vypravoval, jako o principe Bondinim neb o pasti Lionettovi; a mohl bych vm vypravovati
pbh o Niccolovi Beccarim neb o nevstce Lysipp neb o milencch u St Paola a jet
mnoh pbhy, z nich kad je jin, jenom jejich zvr je vdycky stejn; ten zvr, e lid
tenkrt, kdy se dly tyto pbhy, byli silnj a jejich osudy zvanj a t ne vae.

Odpuste mi, jsem ji tak star, e vechno minul se mi zd krsnjm. Odvykl jsem si ji
dobe vidti, a st vloilo do mch o podivnou a pevrcenou perspektivu, e vci se mn
zdaj tm vtmi, m jsou vzdlenj. T muov, zd se mi, mli dve vt pohyby a
vt obrysy, i j sm jsem ml vt pohyby a vt vzrst; avak nyn jsem zestrl a seschl
jsem jako Tthnos a stal jsem se cikdou; a nyn jest mi dobe bti cikdou a mluviti o
Tthnovi.

Nebo jet lpe je mi opakovati pbhy, kter vypravoval mj otec, kdy velice zestrl a
vzpomnal na sv karbonsk lta v Bellun, nad Piave, kde nleel ke skupin Petrucchiov.
K n nleel t not Rolli, mlady Paolo Paruta a Beccari, Niccol Beccari, oba ptel
otcovi, potom Fanfani, kter byl zastelen od rakousk stre, Crescimbeni, De Sanctis a pter
Emiliano Giudici, tito ti pozdji uvznn v Prepurku, Francouz Bazancourt, dvrnk
Mazziniho, zahynuv na ulici. Petrucchi sm byl odsouzen do kamene, ale utekl za hranice.
Rovn mj otec, cavaliere Giuseppe Neri, utekl do Bernu, kde si zadil ermskou kolu.
Paolo Paruta byl zabit v souboji od svho ptele Niccola Beccariho, kter zemel nkolik
msc potom. To je historie skupiny Petrucchiovy.

Tedy tento Niccol Beccari ml nevstu jmnem Gianninu, je byla vychovvna v kltee
klarisek, kdy jej rodie zemeli. Giannina byla kupodivu krsn, a ponvad asto klec,
mla vidn, e k n sestupuje nebesk enich, sladk Je s ambrovmi ranami, kter se
rozevraly k polibkm jako rty milence, byla v kltee nadje, e slo psahu ehole a bude
slouiti svmu Kristovi a chudm lidem a mimoto i cti kltera pede vemi kltery celho
Bentska.

Avak Gianninin bratr Cosimo chtl mti ve sv seste radji matku mu, a proto s pomoc
svho ptele Niccola ji o slavnosti Korunovn Panny odvezl z kltera. Tenkrt tedy se
mlad Beccari do Gianniny zamiloval a bval klariska z autority bratrovy byla zasnoubena
Niccolovi.

Nevm, jak muov miluj nyn; nerozumm dobe vnm vs mladch lid jin rasy a jinho
pokolen. Zd se mi, e ve vaich lskch vedle istho andlskho tnu vaich cit se ozv
podivn sekond, o nm nevm, kdo jej hraje, ale kter zn temn a disonann jakoby z ruky
neptelovy. Zd se mi, e jsou msta ve va dui, kam ena nepronikne; nebo vae due jsou
hlubok a hlub, ne bvaly, dosti hlubok, aby pojaly zrove lsku i nenvist.

Proto budete mlo rozumti lskm onch dob, citm sloenm z vn a ctnost, z velikch
vn a velikch ctnost, nebo byly to lsky silnch mu, kte byli sklonni ped enou a
vzpmeni ped muem a dovedli dbti, aby ani pika prstu milenina se nezranila o hrot
noe, jej v nejbli chvli zabodli do prsou sokovch; takov tedy byl jejich pomr k en.
Tak miloval i Beccari. Avak Giannina st rozumla tto lsce, nebo Gesu se byl dotkl
jejho srdce, a naplniv ji rozkoemi svch ran, umrtvoval jej smysly, jako by nepokoj a
nejistota panny, strach a zvdavost, zrmutek, touha a vechny ty mal slabosti, je dvku
vrhaj do nrue muovy a u ji hledati a bti hlednu a nalezenu, jako by tyto slabosti
nemly msta v jejm tle eny, je nebyla enou.

Akoliv pak Niccolo byl krsn mu a ne tak slab, aby se dovedl pemhati, dobr mu a
dobr milovnk, akoliv nebyl z tch, kte enu pokldaj za fantm a lsku za hotovou
cudnost sv rajsk mysli, pece dojmn a zmaten cherubovma oima Gianniny, ztrcel
odvahu prudkho milence a spokojoval se tm, e sm stti nablzku Gianniny ponoen v jej
mlen a ve svou tichost, nebo nedovedl k n mluviti e j srozumitelnou. Avak Giannina
mu byla vdna, a berouc jej za ruku, kala mu, e ho miluje. Takov tedy byla lska
Beccariho do pchodu Paolova.

Tento Paolo Paruta pochzel z vesnice Bovi, odkud utekl ped vojky Svatho otce, kterm se
byl v tavern posmval; v Bellun byl pijat za hosta v dom Cosimov a sptelil se mimoto i
s Petrucchiem, Beccarim a mm otcem. Nyn si vzal ve zvyk dsiti Bellunu svou divokou
povahou, kdy otsal krmami, svdl dvata, bil se, pil a bodal se otevenm noem do
masa, a ureje mimojdouc, prochzel se s dkou v zubech, se rty krvcejcmi na ost,
podoben blznu nebo blovi; ale jindy mlel po nkolik dn, vyhbal se Giannin nebo leel
cel hodiny s tv zakrytou tkem, do nho se byl zahryzl; tak byl divok. V ten as
Cosimo byl odveden k vojsku, a poruiv svj dm a sestru starmu Niccolovi, odebral se do
Verony, zatmco Paolo pesdlil do dol k mmu otci.

Jednou veer tedy Niccol sedl v altnu zahrady Cosimovy a ekal, a Giannina vyjde
modliti se Ave Maria. Giannina ji pichzela, kdy tu Beccari spatil, jak Paolo peskoil plot
do zahrady, a pokleknuv, zastoupil Giannin cestu.
,Giannino, poal spn Paolo mluviti, ,slyte; pravm ti, e t miluji. Oh Giannino, v, co je
to lska? Lska je siln jako archandl a sladk jako vnek; silnj ne j a krsnj ne ty.
Vezmu t do nru a ponesu t, abys vidla, jak jsem siln. Ponesu t na svch rukou a do
Bovi a budu se zastavovati, abych t lbal. Dotkni se mne, Giannino, jen prstem; nect, jak
jsem hav? Tak jsem hav od t chvle, co t miluji.
,Ml, Paolo, prosila Giannina s plem.
Tu vykikl Paolo hlasitm vkikem, a jak kleel, uchopil Gianninu a lbal ji na jej dv
ivot. ,Niccol, zvolala Giannina v slzch. ,Pus, kiel Niccolo a el s noem proti Paolovi.
,Brate, jsem bezbrann, ekl Paolo, vstvaje. Tu Beccari bodal do zdi tak dlouho, a zlomil
svj n, a ekl Paolovi: ,Poli ke mn Neriho. To byl mj otec.

Cavaliere Neri se na okamik zastavil a dokldal: Pohlete, lska! etl jsem nedvno v
uen knize, e lska neslou ne rozmnoovn ivota. Pli asto jsem vidl jti spolu lsku
a smrt, a vm t, e eny, naplnny rozko, kaj svm milencm: Zab mne! Tedy nkdy si
myslm, e lska je souin ivota a smrti; proto jsou jej rozkoe tak rozdvojen a vechny jej
city rozdleny mezi bolest a tst.

Tedy rno pili Paolo, Niccolo a mj otec na louku pi Piave, vichni ti stejn erven a
ern odni, nebo v Bellun byl jedin krej, odvajc vechny mue stejnmi aty, a
vichni ti s ernmi masopustnmi maskami na tvi, aby nebyli poznni od nespolehlivch
lid. Poali souboj.

Nejprve se sreli dokonale, nebo byli to dob ermi a sob rovn, a silnj, ne jsou lid
dnes. Tenkrt se jet uvalo starch krsnch figur, jako byla dvanctka spodn, star sizzila
nebo obrcen parda osm, dobr pro vystdn, a jin, kter jsou dvno zapomenuty. Takto
se bojovalo, ale potom oba ztratili klid a pozici a poali se toiti v kruhu jako zpasc
dakov. A najednou jeden fleret praskl a druh odltl; a zatmco se oba po nm hnali, mj
otec, rozezlen tm, co vidl, na nj lpl a zlomil jej.
,avle, poruil jeden z obou (nebo mj otec jich nedovedl rozeznati). Otec vhal, a teprve
kdy se mu oba zavzali, e na sebe neshnou, pokud se nevrt, bel dom pro avle. Byly
to avle ohnutj ne dnen, takov, jakm se k cimitry.

Kdy se mj otec vrtil, nalezl je oba sedc proti sob na kamenech, dva s ernmi maskami,
jednoho s krvcejcm bichem. A nyn se utkali znovu. Vy vte sami: kordy cinkaj; kordy
jsou zvonkov hra konc zkou rnou; kordy jsou zdvoil tverylka s pknmi assauty a
figurami. Ped trncti dny jsem byl pozvn pihleti k souboji tkmi dragounskmi
avlemi; ale jsem star a nen mi ji volno, vidm-li dlouh rny v mase, a neslym rd
strun teskn avl za tkch podmnek. Zd se mi, e pi avlch je riziko vt, ne je v
zjmu souboje. Vm dobe, e avle jsou nejestnj formou vyizovati spory; ale ponvad
jsem zestrl, je mi strano vidti proatou krkavici, jako jsem vidl ped trncti dny. Myslm
si tedy, e souboj nen tak akt hnvu, jako spe obad smru, a e smrt do duelu nepat.
Odpuste mi, nen-li toto vce neli e starho mue.

Tedy takto poalo na pratu druh utkn prudkho boje, a uprosted toho byl slyeti vkik.
Giannina stla na kraji louky, tak jak vybhla z koupele v Piave, sotvae zaslechla teskot
avl, a s divokou hrzou pohlela na oba mue v ernch maskch. A nyn poalo nco
stranho. Masky se ohldly, a tyi oi pod ernmi larvami hledly na Gianninu, pekrsnou
cenu zpasu na okraji prata; tu vykikly ob masky, a nyn se to stalo: cimitry se zdvihly a
poaly len sekati do hlav, do ramen, do epel a do vzduchu, rozstikujce krev; a pitom se
oba toili dokola jako vlek. Mj otec zdvihl ruce do ve, a kie hrzou, vrhl se mezi oba;
ale ji zase prchal s rozseknutou dlan a ramenem, a ti dva vzteklivci honili jej po cel louce,
sekajce po nm avlemi. Pak zaali znovu taniti a toili se po celm pratu oslepeni vlastn
krv; a Giannina krok za krokem nsledovala tuto ohavnou skupinu a pohlela do tv
zpasnk, aby rozeila, kdo je skryt pod ernmi krabokami. Po cel louce prohnly se a
motaly dv masky a za nimi po cel louce chodila Giannina, len a hrozn; nebo bylo to
stran, e byla blzniv v bolestech. A zatm oba ti soupei, slep ervenm proudem, kter
jim tekl pes oi, sekali do sebe a do vzduchu, sreli se tlem a opt se ztrceli; a najednou se
utkali zcela zblzka, a jeden z nich vysoko zdvihnuv cimitr, al druhho do hlavy, je se
rozevela.

Mj otec, pomateny hrzou z toho, co vidl, usedl na zem vedle umrajcho a sal mu masku.
,Paolo, ekl tie a stral mu dlanmi krev a mozek. ,Paolo, jsav kiela Giannina a zatoila
se a klesla na zem. Niccol vyslen bojem a ztrtou krve, kter z neho vybhala, sedl si na
kmen, nechvaje si na tvi rozsekanou masku promoenou krv, a oddechoval. Tu Giannina
objala nahma rukama jeho tesouc se nohy a eptala: ,Paolo, j jsem vdla, e ho zabije, j
jsem se nebla. Paolo, ty jsi silnj ne on. Tys ho zabil, vykikla vtzn a krut a
vyskoila, a stojc nad mrtvolou Paolovou, ekla mmu otci: ,Niccol je mrtev? Podvejte se
jete tikrte, je-li mrtev, a pak mn eknte, e ho Paolo zabil.

Mj otec zden se ohldl na Niccola. Niccolo Beccari u vstal, ale nebylo vidti, co zstalo
pod jeho rozsekanou maskou. Giannina ho objala kolem krku, a tisknouc se k nmu celm
svm horoucm rozncenm tlem, lbala s opilou vn jeho zkrvcen rty. ,Paolo, eptala,
,miluji t od verejho veera, kdys mne lbal. Nyn mne sm nsti na rukou do Bovi, Paolo,
a opt jej lbala na rty uprosted pervanch slov, tsnc se krv. Tu Niccolo nepronesl slova, a
zdvihnuv do nru jej drahocenn tlo, s maskou na tvi a krvavm elem bel prkem ke
Cosimovu domu, jen stl nejble. ,Do Bovi, volala Giannina v jeho nru.

Zatm mj otec omyl v Piave sv rny a ukryl mrtvolu Paolovu, kterho veer s pomoc ptera
Giudiciho pochoval na svcen pd. Natst tho dne byl od zlodj na kiovatce
probodnut rakousk etnk, i eklo se, e ho zabil Paolo Paruta a utekl do hor, kde po nm
ady skuten daly ptrati; ale ponvad to bylo prv v beznu dvactho prvnho roku a
nemluvilo se o niem jinm ne o boji v Neapoli a trojdennch bitkch v Piemont,
zapomnlo se brzo i na to.

Star kavalr se zastavil v mylenkch a ekl: V Richardovi II. je psno: ,Hoe m jest uvnit;
zven mono vidti jen stn neviditelnho smutku, kter sr umuenou hru. Nejvt
tchou bolesti jest, promt-li se ven a mn-li se v iny. astn jest utrpen en, smen
slzami a kikem. Proklat jest utrpen mu, kter zavr jejich sta a nechv jen na jejich
tvi stn mleliv bolesti jako npis uzaven knihy. Ale nejvt je zoufalstv tch, kte i
tento stn ukrvaj pod maskou a nechvaj svou bolest v hrozn samot svho nitra.
Tedy druhho dne el mj otec do Cosimova domu navtvit Niccola. Beccari leel na loi
pokryt arpiemi, s hlavou a tvemi zavinutmi v bl kukli f a obvaz, s oima
zavenma. Giannina sedla vedle jeho lka a kynula mmu otci: ,Tie, Paolo sp. Po cel
den u sp se zavenma oima. Niccol, ten zloreen bel, ten ern pes, posekal Paola po
cel hlav a tvi. Pak vzala mho otce za ruku a posadila ho vedle sebe, eptajc: ,Neri, vy
nevte, e Paola miluji? M lska je siln jako archandl a sladk jako vnek. Kdyby Paolo
byl Beccariho nezabil, byla bych ho zabila j, byla bych mu vrazila do srdce jehlici a jet
bych ji byla smoila v beladon, aby umral v bolestech. Ale Paolo byl silnj ne Niccolo.
Tu pohnula se bl kukla na tvi Niccolov a krev vyprtila mezi pruhy obvaz, mejc
arpie.
Avak Giannina to ji nevidla, nebo poloila obliej na prsa Niccolova a lbala je
pekypujcmi polibky vniv eny. Mj otec se odvrtil k oknu, aby nevidl svma oima
tuto lsku. Takov jest ena ve vni, e nejpla dotyk jejch prst m chu polibku a jej
polibky maj chu zvrati, a z jejch prst vytkaj rozkoe jako proud. Giannina byla krsn a
planouc; kdo by se mohl nezachvti rozko pod tmito polibky, kdo by nevykikl vn a
nezdvihl rukou po tto en, kter umlk mezi pocely a piznv se, e je pemoena? Nebo
takov jest ena ve vni, e nic nen silnjho ne jej pemoen a nic nen vtznjho ne
jej poddn; nic nen nejistjho nad jej stud a nic nen lbeznjho nad jej obranu.

Avak je nco podivnjho, uvaoval mj otec dle, ne toto vyvoln eny v pann, kter
vera znala sotva sen a zmatek, a dnes zn vekeru nejasnou svdnost a exaltaci, vekero
koketn nebo instinktivn umn, vekeru paniku, sladkost a rdn velik eniny chvle, kter
jest poddn? V nplni enstv, v rozkoi a ponen trpnosti se nauila kati: jsem tvoje; a
kter mu nebyl by pekonn plnm tstm tohoto vlastnictv, e ena, e toto tlo, tyto
krsn ruce a cudn nohy, tyto pohyby zdreliv nebo vniv, e to ve spov bezbrann v
jeho nru zdrceno, astno a pemoeno poznnm velikho slova: jsem tvoje? Ale jak
velik je tato nejvt rozko mue, tak velik a jet tikrt vt byla bolest Niccolova.

Zatmco mj otec takto uvaoval, Giannina znehybnla na prsou Niccolovch a oddechovala.
Tu otevel Niccolo oi svtc mezi blmi arpiemi a vyhledal jimi oi mho otce, ale
nepromluvil a nepohnul se a sklopil opt vka, kdy mj otec tie odeel, nemoha snsti
pohledu o Niccolovch.

A tak tak se mj otec odvracel od o Niccolovch, kdy se Beccari ji ponal pozdravovati
a kdy chodil po zahrad s blou kuklou obvaz na hlav, opraje se o Gianninu, je zc
rozncenma oima a tstm nevsty, neustvala vylovati svou lsku a blaenost se
sladkm refrnem jmna Paolo. Takto tedy se uzdravoval Niccol po boku sv milenky, jej
mysl zstala zastena od onoho souboje; vpravd jej mysl byla zastena lskou, nebo nic
nebylo podivnjho ne ve a rozkoe tto dvky, je kdysi byla enou bez enstv a
klariskou Pn, a nyn obchzela po dom s uvolnnmi vlasy a pootevenmi zncmi rty,
vyerpna v objetch, s oima vyprahlma, jako by prosila, aby byla rozdrcena novmi
vnmi, aby byla a k znien naplnna neslchanmi radostmi hodnmi jej lenosti, aby
konen zemela usmrcena novou nepemoitelnou rozko, o kterou prosily jej rozen oi.
ekl jsem, e Niccolo se pomalu uzdravoval, nebo jeho rny byly spe etn ne vn, a
poslze sal i kuklu obvaz; i bylo vidti obliej zcela nepodobn Niccolovi, tak bled a
kiovan dlouhmi jizvami, je stahovaly jeho tve v novou podobu a vraz. Ale bylo to
tk uzdravovn, nebo asto, kdy Niccolo sedl zamlkl a uzaven, svratil se prudce
jeho obliej, a tenkrt praskaly vy a rny se porozvraly, mokvajce erstvou krv.

Nkdy Giannina, sedc na kolenou Niccolovch, ptrala v jeho tvi rozevenma
nerozumnma oima; tu Niccolo ji uchopil do nru a odnel dom, zasypvaje jej pam
novmi polibky. Takov byla vniv lska Niccola a Gianniny, a nikdy nebylo lsky, ve
kter by bylo vce polibk a objet. Konen piel as, kdy zdly se pomalu hasnouti iv
oi Gianniny; jej paliv rty se pevn svraly a jej pohyby se poaly vlci melancholickou
navou. Po tchto chvlch se vn dvojnsob stupovaly a Niccolo s Gianninou se vrhali do
zeslench prudch objet, do zmnoench rozko a lenost; ale potom dvojnsob rostla
smutn kehkost Gianninina a ona, klesajc v apatii, po dlouh hodiny sedala vedle zamlklho
Niccola a pohlela na neptomn vci. Opt klec v noci na dladicch, vidla se
pibliovati svho Gesu; ale jeho rny, pooteven jako rty milence, byly jet daleko a
nepiloily se k jejm stm.
V t dob tedy, kdy Giannina znovu hledala cestu ke klteru klarisek, nalezli jednou rno
Niccola mrtvho ped altnem v sedlin krve, je vytekla z jeho ran iroce rozevench a
jakoby pln erstvch; nebo vechny jeho mlo zacelen jizvy se rzem otevely a
popraskaly na jeho tvi. Tak jet naposledy se oddlila od jeho tve maska jizev, je
stahovala jeho obliej, a teprve nyn bylo vidti podobu a vraz tve Niccolovy; byl to vraz
dsu, kter byl ukryt pod larvou tve Niccolovy, kdy lbal Gianninu v bolestech, nad n
nikdy nebylo vtch, a s rozkoemi, je byly stranj ne jeho bolesti.

Te noci Giannina opt lbala vonn rny svho Krista, a kdy ji mj otec dovedl k mrtvole
Niccolov, zdlo se, jako by se snaila vzpomenouti v dobrm na tohoto mrtvho mue; ale
pak, zc blaenost, s oima zavlhlma sladkost, poala mluviti o svm Gesu, kter ji
miluje.
To je pbh utrpen Niccolova.
Star rov cavaliere Neri zdvihl hlavu a pohlel na ty, kte jej poslouchali. Byl to pan
Kostka a Bartsch, pan doktor Wanderer, Kramer a Pylades, jen mysl dlel jinde.
Dkuji vm, ekl cavaliere, e jste mn naslouchali. Jste estn mlad lid, kter miluji; ale
jste slab. Nepatrn v phodch a utrpen. Ale pece vs miluji.
Tu zapl Pylades a zakryl si tve dlanmi: Te, v tomto okamiku, se mlad Richard
zastelil.
Pan Kostka kril trpn rameny. Bartsch, tlust a dojaty, kreslil popelem svho doutnku
psmena na ubrus; a cavaliere Giosue Neri sedl zamylen nad velikmi obrysy, je nazval
minulost.

LVENTAIL

Bylo to v roce 1787, kdy principe Bondini, sloiv ad vyslance Krlovstv neapolskho,
vrtil se z Madridu do Neapole, aby se pomodlil na hrob sv manelky, je zemela za jeho
diplomatickho posln; nyn il kne po ti lta v stran, a teprve v zim roku 1789 stala se
jeho milenkou hrabnka Recc, zvan Terrine, ponevad se jmenovala Catherine a mla ple
hndou jako vyplen teriny. Nsledujcho lta potom dval principe Bondini v zahrad sv
vily u msk silnice makarn slavnost, j se zastnili mimo jin i pan princ Filip, mnoh
osobnosti ode dvora, kardinl-komo kne Leone Butto a velik zstupy lidu; nebo kne
Bondini, byv spojen v Madridu s krlem proti mstm, hledal v Neapoli spojen s many
proti krli, odpovdaje takto na otzky, kter si sm kladl, kdy etl znepokojiv a obrn
dopisy z Pae.

Principe Bondini, velmi vysok a tlnat mu, pozdravoval sv hosty u brny zahrady, do n
se otevrala galrie starho traktu vily a veranda pistavn k novmu kdlu a k n pilhaly
jet oranrie, olivov a moruov hj a jzdrna.

Uprosted zahrady, kde byly nov zzeny boskety, kiosky, Prteova jeskyn a velik bazn s
mulovitm plavidlem, byly nyn postaveny stany najatch komediant, barven afrnem a
rumlkou.
Dobr Esope, vtal principe Bondini pna v dominu, kter pichzel, veda dvku v lila,
peji vm, aby krsn dt, je pivdte, bylo s dnen slavnost spokojeno.
Sly to, drah, odpovdal pan Esop ke sv dvce, Jeho Jasnost prav, e se zde nemus
ostchat. Mil Lodovico, zvolal, jda mimo, na mladho kavalra, vae ptelkyn ocit se v
rozpacch, nebo nem nikoho, kdo by j upevnil jehlici, kdyby se j uvolnila v esu.
Myslm, e byste ji nalezl u sochy Neptunovy.
Drah Esope, ekl pan Lodovico, co je novho?
Nic ne e vzneen Bondini nev, co by ml vdt, a e slavn Terrine dl, co by dlat
nemla. Nebo, m drah, obrtil se pan Esop ke sv milence, vzte, e ona dma s
ervenou maskou je hrabnka Recco, zvan Terrine, a e ten, na koho se nyn usmv, nen
n hostitel, nbr bsnk Fosco, o kterm se k, e jeho rmy nejsou tak zvun jako rmy
Innocenza Frugoniho. A nyn, drah Liso, mete mn vysvtliti, pro maj eny vt
nklonnost k bsnkovi ne k estnmu mui, tebae tento nikdy nele?
Proto, myslm, pravila Lisa, e bsnka miluje mnoho en, kdeto estnho mue jen
jedna, nen-li i to pochybn; nebo mu je nejvce svdn enami, kter nechaly na nm sv
stopy.
Vzcn pteli, ekl bsnk Fosco, kter piel pozdravit pana Esopa, poctte mne, pijdete-
li poslouchat, a budu recitovati svj kuplet na ostrvku Galatein.
Drah Orfee, pravil pan Esop medov, bera za ruku Lisu, poctte pozvnm i toto
drahocenn stvoen.
Orfeus, namtal sladce Fosco, dovedl okouzlovati zvata, ale jist by byl shledal, e je
mn snadn okouzlovati andly. Rozmil Esope, vte, e je zde Droz se svmi androidy?
Pojme se pece podvat na verandu, kde je vystavuje! Ctny Esope, neznm nic
pozoruhodnjho, ne jsou tyto mechanick loutky.

Zatmco vichni ti pechzeli pes trvnk, vyvihl se na hrazdu, visc ze dvou platan,
panlsky akrobat, dlouh a s neobyejn malou hlavou, a vykiknuv, rozhoupal hrazdu; a na
letc houpaku vznesla se v rozbhu ena v rudm trikotu, a nyn oba, slouive se v prstenec
kolem hrazdy, kterou obepnali prohnutmi zdy, roztoili se jako ivouc a krsn kolo.
Klidn houpav provazochodci pechzeli po lanech vysoko napjatch a kynuli rukama. Na
estrd dvali operu s klasickm baletem, improviztoi, stojce na patncch, oslavovali
knete Bondiniho, zatmco pvci z Luccy, doprovzeni loutnai, zpvali balaty a zvodili,
prodluujce nejvy tny, je se bolestn napnaly na kritickm kraji hlasovho zlomen.

kalo se, e u oranrie je prv hrno Zabjen ida, a ped pavilnem papouk, kte drsn
a podrdn vetli, rud achovan bajazzo svdl krvav zpas se temi velikmi
krocany, je poslze sal napodobenm justinm meem msta Neapole. Vysoko v korunch
strom sedli chlapci a sypali dol konfety a koriandoly, rozpren vtrem v hustch vcch
mranech. Velic pvi spoutli z vtv ocasy a kieli chvlemi chraptivmi nostalgickmi
hlasy.

Opice v rokokovch atech a s marlskmi klobouky na hlavch vytily se z opirny a
zmocnily se vtvov strom, je hoce a dusn vonly v ru dne. Principe Bondini obchzel
mezi obecenstvem, vztyuje vysoko svou tlustou postavu a luov obliej vkovit
vrsknouc, nadzvedaje kordem ern pl panlsk mdy, j nikdy neodloil, a konen
zabuiv hol na velik zvon, ohlsil konec prvn srie produkc.

Tu sestoupili artisti z pdi a vmsili se mezi pasanty. Byli zde atleti s nahm trupem, s ely
zkmi a skvrnitmi; nmet a irt klaunov v pltnch plundrch strkali se hranat proti
proudu, voltii seskoili z hrazd a napnali vyklouben dy, balleteusy, zahalive se gzem,
ulehly do trvy a smly se, vkajce datle, zatmco hoi z ve strom neustvali sypati
oblaka lehkch konfet na hlavy promenujcch.

Po cestch tsnili se v poetil smsici host oddechujc pod maskami ve smench
parfmech. Ruce lepkav cukrovm tiskly se propletenmi prsty a milenci dchali si do tv,
sraeni k sob tly rozncenmi sluncem a slavnost.
ivote! zvolal pan Esop a pozvedl ruce, existuje nco bohatho, zmatenjho a
sloitjho, ne je lenost tohoto dne? A pece, tito akrobati vystupuj na hrazdy a usmvaj
se, dve ne mohou zemti chybnm hmatem; zpvci chvj se rozilenm, kdy prodluuj
svj nejvy tn; tanenice pohlej v pauze na sv nohy a uvauj o svch tancch a o svch
milencch; klaunov se rozklebuj a akov nastavuj tve hanebnm ranm; a to ve proto,
aby kne Bondini s pohrdnm pohlel na davy, je pilkal, a aby si hrabnka Recco
pomyslila, jak krsn j slu tyto zstupy lid, a aby kdosi, Esop, Esop zrozen jako vcn
poznmka sv matky, cele se shrnul do vcn poznmky: Vidte tyto lidi s maskami na
tvch? Vzte, e tmito blznivmi krabokami chtj zamaskovati svou blznivost; nebo
chtj, aby jejich nerozumn slab vesel zdlo se bti hrou, zatmco jest jejich plnou a ivotn
vnost. Drahy Fosco, zd se mi, e na vs kv hrabnka Recco a mysl si: Jak krsn je
dnes Fosco pod svou atlasovou krabokou!

Pod glorietem stli vzneen host a pohleli dol na promendu. Principe Bondini pistoupil
k Terrin, vysoko vzpmen ve svch ernch atech; avak Terrine kvala na Foscu. Jdeme
k Drozovi, zvolal bsnk, a hrabnka Recco ihned sebhla ze schdk glorietu. Jdu tak k
Drozovi, ekl pan princ jednodue a sestoupil dol, doprovzen i panem kardinlem, panem
abb Cimolou, mnohmi pny ode dvora a jinmi notabilitami. Tu vykroil majordom vped,
a nesa nap dlouhou hl, uvoloval cestu vzneenm panstvm; a tak pili vichni k
verand, na n byl zaven velik npis: H. L. J. DROZ, M. C. F. & N.
Majordom zabuil hol do schod a z verandy vystoupil, sklonn ve hlubok poklon, mal
mu se slavnostnm tupetem na hlav a se irokmi krajkami na prsou a rukvech.
Vy jste Droz, pane? zeptal se pan princ, usednuv.
V sluebnk, Vsosti.
Je to pravda, e jste byl knzem? zeptal se vesel pan abb Cimola.
Jen seminaristou, dstojnosti, akolytou.
Ukate nm, doloil pan princ, sv androidy, sv hraky.
Hraky? zvolal Droz bolestn a postavil ped pana prince Psae; kdy byl nataen, psal
Psa okrouhlou enskou kurentkou: Henri Louis Jacquet Droz, La Chaux de Fonds, ma fait
85. Na miniaturnm spinetu hrla loutka kehkmi prsty tich rie Pellegriniho. Figurky v
hedvbnch krinolnch tanily tkrokov menuet kolem Fauna, pskajcho na moldnky.
Milenci se lbali a oteli se, drce se za ruce, Lventail, ekl Droz a pisunul ped pana
prince loutku velikost rovnou lovku, je se uklnla a zakrvala si obliej vjem,
odkvajc divn, jakoby kovov eplavm hlskem: Si No Ano Ne
Zzrak! zvolal pan princ, obraceje se k ostatnm.
Si, doloil .pan Esop, arovn miste, jak prost to ena!
No, ekla androida a uklnla se.
Mil miste, ekl vesel pan abb Cimola, zeptm se konzistoe, je-li dovoleno pivdti
na svt existence bez ddinho hchu a nen-li snad zhodno poktti vae loutky. No? Forse
che si, forse che no.
Si, dokldala loutka v pravidelnm intervalu.
Dobe, mluv, vykikl Droz, hrako nebo eno! Poklo se panstvu a zava vjem. ekni
,si a ekni ,no, a se panstvo zasmje tv jednoduchosti; nebo panstvo nev, jak podivn a
sloit je mechanismus tvho si, a nikdy nebude vdti, kolik skrytch koleek a pevod,
kolik rovnovh a excentr obsahuje tv slovo no.
No, doloila loutka s klonou.
No, no, no, zvolal Droz, urozen pni, m je pro vs toto mal slovo? Toto slvko, kter
ekne ena za jedinou vteinu! No, panstvo nev, kolik nezjevench pohyb a sil, kolik zkon
a souvislost se sloilo, si, jak podivuhodn a nepochopiteln vznik to si a toto no, tv
gracizn reverence, loutko, hrako, eno! Uklo se, uklo se, kikl, tlesknuv do dlan.
Si, ekla loutka a zakvala vjem.
Dkuji, vzneen panstvo, si, pravil Droz a uklnl se, dkuji za vzcnou pozornost, kterou
jste vnovali mm strojkm. Jsou to hraky, ano, ale jsou sloit, nepochopiteln a
nezbadateln sloit. Hraky, si, nic vce ne hraky.
No, udlala ena nemnn.
No, no, no, klanl se Droz, tisckrte ne. M hraky jsou tak tajemn jako lid. Nikdo
nepochop ani si, ani no, ani pohony a piny, m koleka! Kde jsou potky a konce
pohyb? No, no, no, tisckrte ne!
Si, pravila loutka eplav.
V tu chvli zazvonil desetkrt velik zvon a ohlsil potek druhho poad programu. Mj
kuplet, zvolal bsnk Fosco. Pan princ se rovn zvedl: Mil Drozi
Vsosti, v sluebnk, si, uklnl se Henri Louis Jacquet Droz.
Majordom zaklepal hol a vykroil kupedu, nesa hl nap, aby uvolnil cestu jejich
urozenostem.
Drahy Fosco, mluvil pan Esop, kdy u nastal veer a po stromech byly rozvovny krsn
zc lampiny, ptte se mne, jak se mi lbil v kuplet; tedy slyte: byl okouzlujc. Jak to
pvabn a nov npad, koniti vtu ve veri enskm rmem, take se mylenka uzavr
klesem pzvuku: kdeto musk rm, tento nzvuk, tento pzvun zdvih je jako mstek, od
nho se odr mylenka k dalmu rozbhu, to jest, e tento musk rm tedy m prvo stti
pouze ped rkou. Vzcn Fosco, t Lisa byla okouzlena vam kupletem.
J ptal se pak, co vce sladk je,
zda ena, nebo lska mue k en,
citovala Lisa, tisknouc ruku Esopovu.
Galantn lsky, mluvil dle pan Esop, tyto hry na rozko, vynalezen pro nai dobu, kdy
byly vyjdeny pvabnji ne v tomto kupletu? Mohl bych se ovem ptti, pro bsnk mluv
o lsce, a nikoliv o mui nebo en. Nebo myslm, e mu stoj proti en jako tanenk; a
nyn oba ponou dlati pohyby, to se, pibliuj se, maj zvra a sly hudbu. Tedy tyto
jejich kroky, pozice a pohyby, to jest lska; ale, drah Fosco, nemyslte, e hudba, j
naslouch ena, je jin ne ta, kterou sly mu? Jedin, co je spolen mezi muem a enou,
je rozko, slab chvle, rozko, vteina, kdy nen ji rozdlu mezi muem a enou, rozko,
neutrln pda mezi dvma vojsky; a na tto neutrln pd, Fosco, zpvte sv Vyzvn k
tanci a tante, jako by nebylo zbran na dvou stranch. Odpuste, dobry Fosco, e jsem
mluvil snad dlouho; chtl jsem jen ci, e jste tanenk. Ano, arovn Fosco, v kuplet byl
okouzlujc. Okouzlujc Fosco, v kuplet byl arovn, ekla ena s ervenou maskou na
tvi a vsunula ruku pod bsnkovo p; byla to Terrine, je odvdla Foscu. Do ve vyltly
rakety a zapadly do korun strom. V alejch thly masky v lampinovm prvodu se
smenmi kiky. Artist zaplili benglov ohn a fantasticky osvtleni pemetli se na
pdich v zvratnch tricch; danseusy zpit vily na estrd, zdvihajce v hrsti sukn nad
thlma nohama. Byla to horeka; arlekno improvizoval erotickou pantomimu, kytary
zadrnely a na trvncch poaly zmaten tance. Velik zahradn zvon, rozhoupan neznmou
rukou, poplan zvonil a na zpad vystupoval mrak pinejc d.

Ze t stran parku byly vypoutny rakety, a ttce se v hvzdy, klesaly dol. Jak dusno,
stnala Lisa, a pan Esop, podpraje umdlenho andla, odvaoval se do vnitnch hlubin
zahrady, kde byla ji pln tma, je zahalovala tajn ivot stran.
Milenci prochzeli se, propltajce prsty ve stiscch, anebo usedali na laviky se rty
spojenmi; eny, zavrajce oi, nesly na adrech polibky mladch mu a vzdychaly; a pan
Esop s Lisou kradli se, obchzejce keov zkout, jich temnotu pespli tichou diskrtn
podezvali, napodobujce zden, z tajemnch skr. Vysok tlnat mu s ernou maskou
na tvi, nadzvihuje pl kordem, pechzel spnm krokem po cestch a naklnl se k
tvm en, je se s vkikem vylekvaly v milencov nru. Drah Liso, eptal pan Esop,
to Bondini.

Rakety vrhaly krtk zblesky a odhalovaly dvojice, je se tajily v krytech; hlasy
neviditelnch tavily se v epot a stny noci, zdlo se, byly oiveny pedlouhmi vzdechy; a
pan Esop, naed si sedadlo na piedestalu sochy Kupidovy, rozhovoil se:
Drah sestro, ekl vidte onu hvzdu? To Venue, je zrodila Erta; tedy chtl jsem
mluviti o hvzdch, ale napadaj mi slova: Jak to vhodn chvle pro eny, je ukrvaj sv
hchy za svou slabost! Nejslad Liso, dejte pozor, abyste slyela z tchto houtin hlasy
svch mdlch sester, je stnaj: Ach, kde jsem? Snila jsem? Co se to se mnou dlo? Ach
Gine, ach Frdricu, ach Francesco, co jste mi to udlal? Uboh Gian.
Uboh Frdric, pravila Lisa.
Podruh pebhl po cest vysok ern mu a rozhlel se, zneklidnn hlednm.
Velik bku, zvolal pan Esop, zvedaje ruce ke Kupidovi, co jest to lska? Pro Gian ct
hch, Fosco rozko a Bondini bolest? Nebo pro nejsou hranice mezi hchem, bolest a
rozko? Je-li lska potebou, pro je hchem, a je-li rozko, pro je potebou? Liso, m
sestro, co je to lska?
Jsem ena, Esope, pravila Lisa, mm strach nebo toum nebo jsem bezmocn; a to je
vecko, co vm o lsce. Anebo ctm rozko, a vm, e miluji; nebo ctm bolest, a vm, e
nejsem milovna, Esope, Esope, jak noc!
Potet vybhl ze tmy maskovan mu a vrhal se na odlehl cesty. Bojm se, nakala Lisa, a
mraky od zpadu ji zakrvaly oblohu, a Lisa se chvla na piedestalu sochy Ertovy v nonm
stnu.
Terrine! Fosco! Tak eptala dvojice na cest a sluovala se v objet a polibcch. Vysok
tlust mu s maskou a zdvienm pltm stanul nhle za nimi. Hrabnko, ekl a strhl en
ervenou masku z oblieje. Terrine slab vykikla, zatmco Fosco couval.
Vy jste leela s Foscou, ekl Bondini potichu, dupaje nohou.
Si, eptala Terrine a chrnila si obliej rukama.
Terrine, poj se mnou, zvolal Fosco.
Terrine vhala. No.
Pjde se mnou, Catherine? zeptal se kne Bondini velice tie.
Si, ekla prost Terrine a poslala Foscovi rukou polibek.
No, vykikl kne pronikav, a otoiv se na pat, kvapem odbhal do tmy. Terrine zasmla
se hlasit a poala jej honiti; ale sukn j pekely, i stanula, upravujc si es. Na
shledanou, Fosco, zvolala jet bezstarostn a la zvolna za knetem.
Fosco ulehl na zem a chladil si tve v trv.
Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat, skandoval tie Esop, stanuv nad bsnkem.
Drah Fosco, vstate a poslyte Esopa jet jednou. Vzcn Ovide Amorum, dejte pozor na
Bondiniho. Bda, kne nen galantn; Fosco, tanenku, dejte pozor!
No, ekl Fosco pohrdav a odeel.
Drah Liso, pojme dom, pravil pan Esop a vzdychal navou. Bojm se, eptala Lisa
vydena tichem a tmou, kdy se vraceli.
Uprosted zahrady ji dvno zhasly lampiny a iluminace ohostroj; jen na prostranstvch
byly zapleny hranice a ozaovaly zahradu rudmi zehy.
Stany artist byly ji zaveny a jen v nkterch vrhaly se z nitra stny podivnch a tajnch
jednn na zvsy peliv sputn. Bojm se, stnala Lisa.
Kolem estrdy, na n byla odpoledne hrna opera, stla skupina lid s pochodnmi a konala v
nejasnm spchu ppravy.
Nhle vyrazili ze skupiny bhouni, zdvihajce v rukou hoc vtve, a rozbhli se po cel
zahrad, volajce:
DVE NE PIJDE D.
Za nimi vyli hlasatel a provolvali:
POSLEDN PEDSTAVEN MIMO PROGRAM:
HRA NA ESTRD.
Pdium bylo ozeno pochodnmi a kolem stlo posledn obecenstvo; byl zde pan Esop s
Lisou, Terrine, je mluvila s panem abb Cimolou, bsnk Fosco a jin, pak mistr Droz,
vzruen a nedokav, a ti, kte byli vylkni z hloubi zahrady a zakrvali si oi dlanmi se
vzezenm udivenm a nejistm.
Nad estrdou byl naven npis narychlo zhotoven:
Loutka
Hra
ena s vjem a ervenou maskou.......***
Mu................***
Tento mu stl na estrd proti en s vjem, skrvaje tv ernou maskou, v ernm plti,
jej nadzvedal kordem. Drah Liso, to Bondini, poznamenval pan Esop polohlasn. Si,
ekla ena na estrd a kvala vjem.
Si, si, eptal dole Droz, nect se nadenm, pravdae si, loutko, hrako, eno! Uklo se
panstvu a ekni si. Jak je krsn, mj pane, e? Si, si, co dle?
No, ekla ena a kynula hlavou.
Mu na estrd vzdychl a jal se mluviti:
Dnes pravm post: j vs miluji,
e vt lsky sotva najdete,
by sto let ila jste. To poslyte,
jak miluji vs, e m nitro ve
jen st moj lsky zd se bt,
a tlo m (neb tak vs miluji)
se zd bt pouhm stnem vn m,
je sr mne.
Vak vy se tvte
tak, jak byste mne ani neznala.
Si.
Vy mne neznte? To je podivn. Vzpomete si pece, e jste mn kala tisckrte mezi
polibky, e mne milujete. Neznte mne? Tedy vzpomete si aspo na smrteln hchy,
ktermi jsme zatratili sv due. Prosm upamatujte se jenom: daroval jsem vm vilu, mlm-li
u o percch; tedy znte mne?
No.
No? To je podivn. Vzpomete si jen ponkud, e jsem vs obklopil pepychem, jakho
nem n krl. No? Tedy zabil jsem mue, kter vs pr pohanl. Vy si jet nevzpomnte,
kupodivu. Koupil jsem vm kdysi za est centk na ulici psa, bleivho ebrkova psa, kter
se vm zalbil; znte mne u?
Si.
Ach, ona mne zn, m panstvo, nen to rozkon? Pestoe onen pes u dvno poel hladem!
i snad ho tenkrt zabodla svou dkou? Vzcn pni, ona to jist u nev, promite j. Ale
chtl jsem ci nco jinho: Kdy jsem se s n poprv seznmil, byl veer neskonale krsn
No.
Jak to e ne? Pravm toliko, e byl krsn veer; ale mohu se tak mlit. Urit vak vm, e
vy jste byla tenkrt neskonale krsn, vzpomnm si, zavraje oi, a j jsem se vs ptal: Dve
ne se stanu vam otrokem, eknte, mus se mu stti otrokem, aby byl hoden eniny
lsky?
Si.
Kupodivu, tenkrt jste ekla no; a j vs proto miloval. M nejdra,
dnes pravm post, e vs miluji:
m ruce chvj se tak prosebn,
e stydm se za jejich pohnut.
M milenko, j sklnm koleno:
m elo zachyte do drahch rukou svch
a rcete, zda mne milujete.
No.
No, ekla jste, slyel jsem dobe, no?
To slovo pm jest. Jak, no jste ekla?
J vm, j vm; vak netroufm si vit,
neb pli krtk je to slovo no.
J patn slyel snad, a podruh
se ti, zda mne milujete.
Si.
Jak, si? To podivn. Vy dte si?
Zde no, zde si; a z toho volit mm
no, nebo si. Si, milenko m, no,
to podivno, si, nebo nen, no...
Vy no jste ekla? Vy jste ekla si?
Si rovn pm jest. M nejdra,
si, nebo no, vak v jednom vy jste lhala.
No.
To pravda, neb je ob stejn le,
le, eno, si, i no, a vdycky le,
le slova, pohledy i pohyby,
a lhala bys i ensk tlo sv,
lhala bys adra, boky vypnut,
lhala bys dui, kdybys mohla jen,
jen kdybys mohla!
Si.
Si, si, si, co v n nen nic estnho? i snad je opil, e se potc z nru do nru, mezi si
a no, od mue k mui, jako slep, bez vdom, bez vle, bez rozumu a bez svobody? m je
opil? Je opil rozko nebo tajemstvm? Snad je vbec tak opil a potc se a nev, nev, nev

No.
No, no, ona vbec nev, co se s n dje, a dn vkik bolesti ji neprobud z tohoto
neklidnho spnku, kter ji pohn z loe na loe, pes mue, pes cizolostv, pes mrtvoly,
pes neesti no!
Ale snad pece v? Kdo mi to ekne?
Ach, panstvo se smje. Nesmjte se tto en; i snad se smjete mn?
Si.
To k smchu je to? Tedy poslyte:
M panstvo, odpuste, e bez rm
vm tuto komedii podvm,
neb nenarodil jsem se tlachalem
a jednm z tch, kdo slovy hravmi
se sna eny oslovati,
tak jak by slova, rmy, koncovky
a kuplety snad nco znaily,
co m bt vzneen.
No.
Dkuji.
To pravm znovu: nejsem tlachalem
a nepodal jsem konflikt tragick
ve stavb inn a zdoben
i koncovkami; jednat zvykl jsem,
neb nejsem bsnk. Ale, eno, sly:
jsem j, kdo bude smt se naposled,
a pivleku-li tenkrt k nohm tvm
jak mrtvolu, sly, toho druhho,
jej miluje, rci, bude se pak smt?
Si.
Si, si, vykikl mu pronikav, ona se pak bude smt! Ale slyte, vdy ona je len! Co
nen nic, m bych ji zniil, nic, dn zloeen bolest, nic, dn zoufalstv, nic, dn n,
nic, m bych se na n pomstil za to, za to, co jsem vidl?
No, ekla ena a zakvala hlavou.
Tlust ern mu s maskou na tvi vykikl podruh, a jedinm skokem seskoiv z estrdy,
vrhl se prkem do tmy. V tu chvli zavl vtr a tk krpje det udeily do zem. Ihned
spustil se lijk, velik, huc a temn. Obecenstvo tilo se cvalem k vchodu a ke svm
vozm. Velik stromy zapraskaly vtrem.
Ach, Esope, zastnala Lisa, klesnuvi do hloubi koru, mj vj! Nenael byste jej snad u
sochy Kupidovy nebo na verand u Droze, kde jsem sedla?
Pan Esop otoil se na pat a s rukama zastrenma do kapes, pskaje si pro vt odvahu
odrhovaku, vrtil se do zahrady.
Zaplen hranice praskaly a zhasnaly, zatmco d tloukl s velikm umem do korun
strom. Posledn opozdilci vrhali se k vchodu a panu Esopovi poalo bti nevolno, i ekl si:
Jak stran ohb vtr stromy! Rno zde budou sbrati pomerane z mokr trvy.
Dva muov utkali po cest proti nmu; pan Esop ustoupil opatrn do kov. Prvn mu
pebhl sup na tku, a pan Esop poznal bsnka Foscu; za nm bel vysok tlust mu s
vytasenm kordem. Drah Liso, to Bondini, poznamenal pan Esop pro sebe, a tesa se
chladem, pospchal hledati vj na verandu.
Ped verandou skldali sluhov do krytho vozu Drozovy androidy. Droz sm stl na verand
a osuoval peliv velikou loutku, kterou byl nazval Lventail. Si, eptala nataen loutka
mechanicky a kvala vjem.
Si, si, vatlal Droz naden, bylo to velice krsn. Si, kter ena by hrla pknji? Jake to
bylo? ,Vy si jste ekla? Vy jste ekla no? Ale vy jste ekla si, j jsem to slyel docela dobe.
No, udlala loutka.
No, no, no, rozplval se Droz, tisckrte ne. Oni nevd, kolik sloek a pk, kolik rovnovh
a excentr m toto slovo no. ,No, ekla jste? Slyel jsem dobe, no? Boe jak hra! Kne
stran kiel; kne je myslm dobr histrin.
Si, doloila loutka a kynula vjem.
Panu Esopovi bylo jet nevolnji, a asten, e nalezl vj, pospchal ze zahrady. U vchodu
zahrady leela pes cestu mrtvola mue, oplachovan detm. Pan Esop poctil chlad, i
pekroil prost mrtvolu, podotkaje pro sebe: Hic iacet in terra, sub quo Terrine iacebat,
nae vstoupil s vjem do vozu Lisina a zavel za sebou dvka; Lisa ji usnala v kout
povozu, kor se rozjel po ndvo, a tak skonila zahradn slavnost principe Bondiniho.

SKANDL A URNALISTIKA

V kvtnu 1911 byla cel Pa vzruena udlost, kter se zpotku nazvala Tajemstv lvky
ili Zmizen pna Abbadie z Arrastu. Historie tato sama o sob nen vedn, ale jej
svrchovan zajmavost le v okolnostech, hlavn v chovn urnalistiky.

Dne 9. kvtna v noci nali dva domovnci na lvce pes Seinu z Quai Orsay pohozen
musk svrchnk, rukavice a klobouk. Ve svrchnku krom saldovanch t byly nalezeny
vizitky se jmnem M. Abbadie Arrast. Nazt urnly pinesly zprvu o tomto nlezu a
pipojovaly: pn Abbadie Arrast je zmon provinciln lechtic, pedk katolickho
hnut, organiztor crkevnho kolstv a osobnost vysoce znm v kruzch katolickch
militant; dle otec sedmi dt, notabene otec velmi peliv a nn, manel dcery
katolickho spisovatele Henri Lasserra, zkrtka lovk ven, astn a vzorn, kter pijel
den pedtm do Pae, aby podil drobn nkupy a zleitosti, jako jezdval do Pae asto
bhem dlouhch let.

Souasn dola zprva, e se pn Abbadie nevrtil dom do Evreux. Ihned vynoily se ti
otzky: Zloin? Sebevrada? tk? urnly odmtly sebevradu pro mravn i hmotnou situaci
zmizelho pna; policie pak sebevradu hned od potku rozhodn vylouila, jeliko nalezen
pedmty byly nikoliv pohozeny, nbr uloeny na lvku, dokonce s jistou pelivost.

Jedna podotzka: Vrhl se snad do Seiny ze lenosti? Ale dv hodiny ped zmizenm byl pn
Abbadie nvtvou u svho bratrance Zoeggera, zdrel se pldruh hodiny, velice ertoval,
mluvil mnoho o svch dtech a o svch organizanch plnech a pak odeel, pr pro
zavazadla, je nechal nkde (nezjitno kde) uloena; za pl hodiny po svm odchodu ml
odjeti svm obvyklm vlakem, a za dal hodinu byly nalezeny zbytky jeho existence na
lvce.

Tedy (hypotza urnl): Pn Abbadie byl cestou k ndra (nebo k domu, kde ml uloen
zavazadla) pepaden, oloupen a vren do Seiny na mst, kde byly nalezeny ony pedmty.
Naproti tomu policie zjistila lidi, chudky bez pste, kte t noci spali pod lvkou; mezi
nimi byl staec se sntivou nohou a matka s nemocnm dttem, kte po celou noc nemohli
zamhouit oka; tito prohlsili, e po celou noc neslyeli dnho vkiku, dn rvaky ani
pdu lidskho tla do vody. Tm byla vylouena smrt ve vod.

Proto sestrojily noviny druhou hypotzu: Pn Abbadie byl pepaden cestou k ndra (je
vede prv podle on lvky), zabit, oloupen a odstrann (ale kam?) a pak byla pomoc
pedmt pohozench na lvce fingovna od zloinc sebevrada.

Variace: Pan Abbadie byl cestou k ndra pepaden nikoliv od apa, nbr od politickch
neptel (tj. svobodnch zedn), a bu zabit, nebo unesen; to byla mlo vrohodn
hypotza politickho zloinu, kterou hjil hlavn bratr zmizelho Martial, jen se vypravil do
Pae na sledovn stopy skutku.

Jeliko vak policejn hldky, kter tu konaj kadonon slubu, stly v kritick chvli
nablzku a neslyely dnho vkiku ani rvaky, bylo pepaden neudritelno. Proto
pevldalo mnn, e pan Abbadie el pro sv zavazadla uloen v neznmm dom, a teprve
v tom dom byl pepaden a snad zabit. To byla prvn skuten pravdpodobnost, a zde zanal
velk kol policie zjistiti mysterizn dm.

Ale policie hledala dosti nedbale a zajmala se vce o to, kde pan Abbadie obdval, dve ne
el na nvtvu k bratranci; nebo policie mla svou hypotzu: e pn z Arrastu utekl. Tato
teorie platila za absurdn a ukvapenou: nebo urnly veobecn zjiovaly, e pn Abbadie
neml ani morln, ani hmotn piny k tku; e nebylo vrnjho manela, pelivjho
otce a psnjho katolka a lechtice, ne byl zmizel pn; e vbec jeho manelsk ivot byl
nezkalen, jeho styky korektn a povst co nejlep. Dle e neml s sebou dosti penz, e v
den svho zmizen zapravil v Pai rzn nepospchajc dluhy, e trnct dn ped svou
cestou do Pae bral ze svch statk znanou sumu, kterou neprodlen a celou obrtil na
zalesovn a meliorace, e zrovna v den svho zmizen nakupoval s nevedn pelivost
obleky a poteby pro sv dti. Konen e jet poslednho dne v Pai vyjednval o
organizanch a strannch zleitostech. A tak hypotza policie vzbudila proti sob jen
rozhoen.

V t dob noviny uveejovaly rzn dokumenty o privtnm ivot poheovanho pna,
mezi nimi se zcela nhodn octly tyto dva: Pedevm v prosince 1910 psal pan Abbadie
Arrast jednomu pteli dopis, v nm poloertovn a polotruchliv prav, e mu je urena
smrt v noci na lvce nad ekou. Podivn pedtucha.

Za druh mluvilo se o jeho lsce ke krbu a k rodinnmu ivotu, o jeho lsce k dtem; e kdy
na zatku tohoto roku bona jeho dt, Mlle Helene Benot, se rozhodla odjeti do Kanady,
zdroval ji vemi prostedky, i zvenm platu, varoval ji, nebo sm v mld strvil nkolik
let v Kanad, a dal si poslati od svch znmch z Kanady dopisy odvracejc mladou dvku od
tohoto rozhodnut. Ale Mlle Benot se nenechala zdreti, tm spe, e nedlouho pedtm se
vypravili do Kanady dva jej brati, a opustila slubu.

Srovnejte tyto dva dokumenty. Jsou jasn, tak jasn, e... policie mla odvahu je prohlsiti za
rezultty pokryteckho plnu, a postavila se se v uritost na stanovisko, e pn z Arrastu
odejel do Ameriky s guvernantkou svch dt; a nato se policie zahalila v mlen, nebo
pestala se zajmati o tuto nekrimineln afru.

Dve ne budeme liti dle, vimnme si trochu modern krimineln policie, jak jej
stanoviska v tto afe jako by byla sloena z romantismu a exaktnosti; toti jej pedpoklady
hrani s romantismem, tak jsou odvn, ale jej metoda je tm vdeck; ale ty pedpoklady
jsou erpny ze znalosti lidskho nitra, ze znalosti trochu primitivn, trochu brutln, z
analzy jist nejemn, tvrd a neuen. A tak policie jedin zde pedpokldala s jakousi
tvrdost citovou zleitost, poblouzen srdce, a to beze v sentimentality, beze v vnosti
prv k onm citm, prv k tomu srdci, jeho pouv jako dan veliiny ve svch kalkulech.
Nebudeme se ji zdrovati nmitkami a opanmi hlasy. urnalistika zde poctila senzaci a
poala hledati na vlastn pst, a dokonce ivila pozdji tuto afru s hrubou rafinovanost;
skoro se zd, e pak urnalistika sten zavinila dal konec, nebo jej nadouvn tohoto
tku mlo snad njak vliv na kanadsk ady. Jist ve vech sttech je nedotknutelnost
domcho ivota jednm ze zkladnch zkon; jen est velmoc je v tomto ohledu absolutn,
a jet nikdy snad nebylo ctit jej hroznou vemohoucnost jako v tomto ppad.
Tedy zvltn zpravodajov denk se rozjeli, pedevm na sdlo pna z Arrastu, do Evreux;
tam interviewovali mstnho starostu, biskupa a dvrn ptele; nejrozhodnj vyvrcen
pomru mezi guvernantkou a pnem. Zpravodajm odepen pstup do domu, pan z Arrastu
nemocna; sluhov nevd nieho; novini z nudy interviewuj po trnct dn vechno
obyvatelstvo. urnly pinej podobizny pna a pan, ivotopis tchna Henri Lasserra atd.
Druh vprava reportr se rozjela k rodim sleny Benotov, do Bourgoin; otec je vyhod,
matka psah, e jsou to pomluvy, a pedlo doklady, e jej dcera odjela sama z Londna na
lodi Lake Champlain; uke dle dopis sv dcery, v nm ona l svou cestu po moi na
palub Champlainu, kterto dopis pr byl posln ze irho moe, po nkolikadenn cest,
potovnm parnkem. Soused a znm nevd nic uritho. Tet a tvrt smr urnalist byl
na zamstnavatele obou brat Heleninch. Jeden z nich jen v, e mlad Benot chtl u
dvno do Kanady, druh nen doma a jeho syn l dobr vlastnosti druhho bratra.

Tu vak londnsk zpravodaj Matinu zjist, e Lake Champlain vbec nevyjd z Londna,
nbr z Liverpoolu. Liverpoolsk dopisovatel nenalz jmna sleny Benotov v seznamech
spolenosti Lane Pacific, j pat Lake Champlain; naopak zjist, e pjemn cestovn dojmy,
jimi naplnila slena Benotov svj dopis poslan matce, byly pouhm opisem prospektu
lodn linie Lane Pacific, trochu pozmnnm. Konen zjist se, e onen dopis byl odesln
nikoliv z moe, nbr z Liverpoolu, a e lo, kter prv v t dob vyjdla z Liverpoolu do
Kanady, do Quebecu, nebyla Lake Champlain, nybr Lake Manitoba spolenosti Canadian
Pacific. Ta odhalen se objevovala v novinch den po dni.

Nyn interviewovni: advokt rodiny Arrastovy, advokt Benotovch, pn Martial z Arrastu,
dva katolit poslanci a blzc pbuzn obou rodin; u vech tch osobnost pevld zaraen,
zmaten tn.

Matin na svou pst zjist v pask kanceli Canadian Pacific, e v lednu tho dne, kdy pn
Arrast pijel do Pae za svmi zleitostmi, pedplatil jist Mr Wye dv msta na Lake
Manitoba pro 11. kvten. V beznu, tho dne, kdy do Pae zajela na dva dny slena
Benotov, v t dob na del nvtv u svch rodi, pedstavila se v te kanceli
mladistv Mrs Wye a doplatila lstky; ale tho dne byl v Pai tak pn z Arrastu, jeho
jmno bylo nalezeno v knize jednoho hotelu vedle jmna pan Wye. Konen v lodn knize
Lake Manitoba se nalz dne 11. kvtna jmno Mr et Mrs Wye, jakoto dritel jedn
manelsk kabiny. Dal shody, jako zleitosti zavazadel atd., ptrn v hotelch a zkoumn
podpis prokzaly plnou jistotu, e zkrtka pn z Arrastu a slena Benotov odpluli spolu
do Quebecu na parnku Lake Manitoba pode jmnem Wye. Triumf novinsk metody.

Ale noviny nejsou nasyceny a nemohou tuto afru opustiti na tak zajmavm bod. Vichni
pbuzn jsou znovu interviewovni, ale nyn se zahaluj v mlen. Katolick kruhy jsou
interviewovny a rozhoen odsuzuj uprchlka. Zpovdnk pan z Arrastu mluv o
poblouzen mysli. Zjist se, e slena Benotov mla kdysi pomr s mladm silninm
ednkem, jeho jmno nen znmo, a zvltn zpravodaj ho marn hled, interviewuje
silnin ady a dlnictvo atd. Zvltn dopisovatel Matinu navtvuje peds pan z Arrastu a
interviewuje dobr pbuzensk due, je oetuj zdrcenou pan, star lechtick panny, je se
vyslovuj zdreliv a dleit; konen se reportrovi poda proniknouti a k oputn pan, a
po prvnch svch neopatrnch slovech pozn, e uboh ena doposud nezn provinn svho
manela. Zatm uprchlkv bratr pn Martial Abbadie d, aby se noviny pestaly starati o
tuto zleitost, je se stala ist rodinnou.

Ale nastv otzka, zda kanadsk ady nevyhost nepravideln prek jakoto tzv.
nepohodln cizince. Zpravodajov z Quebecu se dozvdaj, e asi ano; v tom ppad byl by
uprchl prek dopraven do Evropy tout lod, kterou pijel (Lake Manitoba). Noviny
petsaj otzku, zda pan z Arrastu svmu manelu po nvratu odpust. lechtick pbuzn z
jejho okol sdluj, e ji je odputno. A nyn Matin hled prostedek, kterm by zjem
veejnosti prothl jet o jeden den; proto pedlo fotografii a rukopis pna z Arrastu
paskm vtkynm, je poznvaj jeho charakter jako zl, autoritativn a skon. Konen
Lake Manitoba doplula do Quebecu.

Na mstku oekvaj zpravodajov s fotografickmi aparty; z lodi vystoup prek veden
dvma ednky: Mr Wye, oholen (pn z Arrastu nosil siln roajalistick knry!) a mlad Mrs
Wye. urnalist rychle interviewuj. J nejsem pn z Arrastu, prohls Mr Wye, a jakiv
jsem neslyel toho jmna. Pesto pstavn ednci proklest prku cestu a dovedou jej
prozatm do pstavnho hospitlu, kde jsou umstni oddlen.

Nyn trv cel tden internovn dvou francouzskch pisthovalc. Oba zprvu zapraj, pak
se piznaj: je to pn Abbadie Arrast a Mlle Benot. Dobu svho vznn trv tm, e
neustle pechzej spolu po koridoru a hovo zcela klidn. Vbec jejich klid a pevnost
vzbudily v Kanad nepzniv podiv. Poslze ady v Ottaw rozhodnou, e pn z Arrastu a
slena Benotov jsou vypovzeni z Kanady jako nepohodln cizinci. Tedy pn Abbadie
pijal sv vypovzen, kdeto slena Benotov podala proti nmu rekurs; a tak po tomto
tdnu byl pn z Arrastu nalodn sm na Lake Manitoba a vezen zpt do Evropy.

Zatm pan z Arrastu s njakou pbuznou a jednm ze synk odjela do Pae, snad aby
oekvala manela, jak hdaj noviny. V Pai na Gare Orlans oekv reportr; ale pan
ve smutku poda se uniknouti a odjeti do tichho hotelu v Champs lyses; tam vystoup,
podlomen, a vejde dovnit. V chodb hotelu ji ek zpravodaj Matinu; ale pan ve smutku
pejde beze slova, samaritnsk prvodkyn ekne urnalistovi spn nkolik slovek, a
znien rodina se usdl v hotelu. Pan z Arrastu jsme doposud nevidli vyjti z hotelu, pe
Matin po dvou dnech.

Avak pn z Arrastu nevrac se sm a nesteen; na Lake Manitoba jede zvltn zpravodaj
Matinu a vrh denn radiogramy do Pae. A tak vme vechno: Pn Abbadie Arrast
vychz mlo, dv se do vody, a kdy nkdo na nj promluv, odstr ho, tv se jako nm,
zpv jen mezi zuby njakou melodii. Konen se sptel se dvma kanadskmi farmi.
Nikdo z pasar nezn jeho osudu.

Kdy on je ji v polovici cesty, dostala Mlle Benot druh nazen vrtit se do Evropy; je
nalodna na parnk Empress of Ireland, patc te spolenosti (Canadian Pacific) a vezouc
do Anglie deputaci kanadskch dstojnk ke korunovaci novho krle. Tak touto lod jede
zvltn zpravodaj Matinu, aby pozoroval mladou dvku; slena Benotov mlo vychz, j s
chut a nemluv s nikm, nebo neum anglicky.

Zatm Lake Manitoba s Abbadiem se bl k Anglii, a v tu chvli se podailo Martialovi z
Arrastu, bratru uprchlkovu, a pan z Arrastu bez vdom urnalistiky proniknouti a do
Liverpoolu, aby oekvali vracejcho se lena rodiny. Martial z Arrastu posl na Lake
Manitoba jiskrov telegram: Pna z Arrastu oekv jeho bratr. Ale uprchlk odpovd ke
kapitnovi: Neznm dnho bratra a nepeji si setkati se s nm. Avak pesto Martial sedne
na parnk, jen jede proti Lake Manitoba, a potk lo se ztracenm bratrem jet na volnm
moi. Na dan znamen se Lake Manitoba zastav, druh parnk se pibl a po mstku
pebhne pn Martial. Pn Abbadie Arrast mluv se svmi farmi; ale dve ne ho mohl
bratr poznati, usko a zmiz na schoditi. Nikdo z ptomnch nev, kde je jeho kabina.
Konen kapitn jde zprostedkovati; ale pn Abbadie Arrast odpovd jen krtkmi lstky
po groomovi, e svho bratra nezn, e nezn dn rodiny, e nechce nikoho vidti.
Zpravodaj Matinu pak oznamuje, e pn Martial z Arrastu plakal na lavice a do pjezdu do
Liverpoolu.

V Liverpoolu na pstaviti se tla zstup francouzskch a anglickch urnalist; Lake
Manitoba pistla a prvn pasar, jen pebhl mstek, byl pn Abbadie z Arrastu; pebhl a
odstril ekajc urnalisty (dosti surov, jak psaly noviny) a utkal z pstavu; to bylo ji
veer. Zstup novin za nm, v automobilech; pn z Arrastu prchal se svm balkem po
ulicch, a zael do njakho hotelu; ale za pt minut vybhl z hotelu opt se svm tlumokem
a prchal dle; urnalist za nm. Prchajc se zmlil v cest a zabhl do dok; a nyn sthali ho
urnalist v noci pes doky, a kdy u ho dohnli, podailo se mu pebhnouti ped jedoucm
nkladnm vlakem, zatmco stihatel musili ekati u sputnch zvor; a kdy vlak pejel, pn
Abbadie Arrast u zmizel.

Posledn pasar, jen vyel z Lake Manitoba, byl pn Martial z Arrastu; ten el dom
pomalu, t pky, do hotelu, kde ekala pan z Arrastu marn na svho manela. Hotel, v
nm se uprchl pn Abbadie usdlil, zstal v t dob nezjitn.

Zatm z paluby Empress of Ireland, lodi, po n jela Mlle Benot, druh reportr Matinu
poslal denn radiogramy: e Mlle Benot flirtuje s jednm kanadskm dstojnkem, e se s
nm bav pomoc slovnku, je krajn vesel a ji dvrn, chod s nm po palub zaven atd.
Reportrovi se potstilo mluviti s n o hudb. Kanadt dstojnci se konen dozvdli, kdo
je tato pasarka, a od t doby se tsn vechno obecenstvo na lodi tam, kde ona je, a prohl
si ji; je pr velice hezk. V t dob se ji jej lo bl k Liverpoolu, a z prvnho parnku, kter
jede naproti, pestoup na palubu Empress of lreland nov zpravodaj Matinu.

Tento pn vid tu tedy hezkou dvku stojc na palub u zbradl, pistoup beze veho k n a
ekne: Pohlete na ty kolosln pstavn budovy, na ty stojc lod, na behy Merseye v mlze
ozen sluncem; sleno Benotov, neekla byste, e je to jako krsn obraz starch
holandskch krajin? Mlle Benot se pomalu obrtila a ekla: Vy mne znte? A nyn
poal pravideln interview.

Mlle Benot lhala, jak mohla. Pn z Arrastu je pr jen jej ptel, tvrdila, tm otec, a jel do
Kanady pstovat zemdlstv; tento pln byl pr u dvno pedem usmylen. Ona s nm jela
jen proto, e slbil msto jejm dvma bratrm, kdeto ona se chtla stt v Kanad
vychovatelkou. Zkrtka je to uboh mu. Pitom se slena velice mnoho smla, jmenovit
kdy slyela, jak byla prohledvna Seina bhem ptrn po zmizelm pnovi. Dal parnk
jede naproti a vymn s Empress of Ireland nkolik osob; na palub Empress vznikne z toho
znepokojen, e se pn Abbadie sem vloudil; a kdy slena vid zmatek ednk, smje se
opt: Uboh lovk. Pak projevuje mysl vrtiti se pmo dom do Bourgoin. Tet parnk
jede vstc a pinese list pro Mlle Benot. Slena pak pr velice zbledla a ihned zmizela ve sv
kajut.

Je nutno ci, e na pchod kanadskch vojk ekal v Liverpoolu nadeny dav. Proto byli
dovnit pstavit poutni jen ti, kdo si pedem opatili psemn dovolen od pana Forstera z
Canadian Pacific. I ekalo se neustle, e pn z Arrastu si pijde pro toto povolen, nebo
bezpochyby ekal v Liverpoolu na svou milenku. Avak on nepiel. Kdy tedy Empress of
Ireland pistla, vystoupili kanadt vojci, pak ostatn pasai; konen i zvltn zpravodaj
na rozkaz dstojnka musil opustit palubu, ale Mlle Benot vbec nevyla ze sv kabiny.
Empress of Ireland odrazila od mstku a spustila kotvy uprosted pstavu, patrn ekajc, a
se uvoln pstav nkladn. Po dvou hodinch k n piplul lunek, v nm sedl mlad, asi
ticetilet mu. Slena Benotov sestoupila do lunku, na behu sedla se svm prvodm do
automobilu a jela do msta; novini ve svch autech za n. Slena vystoupila s mladm
muem ped 6 Red Cross Street, tlust dma otevela vrata a slena zmizela; byl to soukrom
dm, jeho majitelka pijmala obas penzione. Ale tato majitelka byla manelkou sklepnka
z lodi Lake Manitoba!

Je pirozeno, e novini hnedle usoudili, e v tomto dom oekv slenu pn Abbadie.
Zvonili jsme nadarmo; nikdo nepiel otevti. Proto zpravodajov ekali ve svch
automobilech ped hotelem a do esti hodin rno, a byl jich takov poet, e rno je policie
musila rozehnati. Nedlouho po tom vyli z hotelu pn z Arrastu a slena Benotov, jeli
automobilem na jist pedmstsk ndra ( to ve se zjistilo a ptho dne) a odtud odjeli
neznmo kam. Avak vme, e pn Abbadie (pode jmnem Gaudin) projevil mysl odebrati
se do vdska nebo do severnho Ruska.

Tho dne, ale nhodou ji pozd, toti dvno po pistn Empress of Ireland, je pijela nad
oekvn asn, se pihlsila u pana Forstera v Canadian Pacific star dma a dala o
povolen ku pstupu na pstav. J jsem Mme Benot, pijela jsem si pro dceru. Ale msto
povolen poala bti vyslchna; krtce, njak Mme Benot se pr pedstavila u vera a
vydala si dovolen pro svho pr bratrance (s polskm jmnem, asi ticetiletho), jen tedy
dostal povolen vstoupiti a na palubu Empress of Ireland a odvsti slenu Benotovu, co se
vskutku stalo. Nyn druh star dma dokzala, e ona je prav Mme Benot a e dnho
takovho bratrance nem; ale bylo pozd. V tu dobu jej dcera ji odjdla vstc
neznmmu osudu, jak psaly noviny.

Na zpten cest byla Mme Benot v Londn ovem tak interviewovna; pr neodpout
ani neodsuzuje. Matin pinesl jej fotografii, abychom vidli, jak ple. To je konec t
senzan afry. Dve ne skonme, chtli bychom jen upozornit na pomr obou uprchlk,
kter se snad ponkud ztrcel v rychlch faktech. Pedevm je to podivn, dlouh pokrytectv
tajnho plnu podrobn chystanho a skrvanho; a potom opt sebezaprn bhem jejich
zpten cesty, zejm hlavn v interviewu sleny Benotov. To jsou jist skutky, jakm
nelze upti podivn sly, vyvolan v lidech do t chvle snad obyejnch.

Jinak jsme se omezili na to, e jsme vypravovali ve podle sv nejlep pamti, nepidvajce
ani jedn podrobnosti, ani pibarven k faktm, je pinely francouzsk noviny (hlavn
Matin, pijav tuto senzaci za svou) od 9. kvtna, tj. od nalezen svrchnku, klobouku a
rukavic na lvce, a do 11. ervna 1911, do pistn Empress of Ireland v Liverpoolu.

MEZI DVMA POLIBKY

Ktersi bohat pn oenil se s krsnou mladou dvkou, kter zhy vak zemela a zanechala
mu malou dceruku Helenu. Helena po ltech vyspla v prudkou a tvrdojnou dvku, nebo
jej povaha nebyla mrnna nijakm mateskm vlivem, a tak Helena zstala nezkrotn ve
svm celm ivot. Hlavn vak odmtala vechny npadnky, kte se k n chtli pibliti,
take se zdlo, jako by byla pyn, chladn a poven nad vekeru lsku. V ten as jej otec
zamstnval mezi svmi podzenmi jistho vtroplacha jmnem Jakuba, kter se do Heleny
bez mry zamiloval. Helena o jeho lsce nevdla, nebo povznela se tuze nad sv okol, a
tak jeho lska rostla v bolesti a zuivosti, je ho drdila. Helena si vak myslila, e
nepotebuje dn lsky. Ale v zrmutku asu se jej srdce vzruovalo a rozncovalo; jej oi
utkvvaly na Jakubovi skryt a drdiv, tpytily se a uvdly ho ve zmatek; tu brnila se
Helena v silou, aby nemyslila na Jakuba, lovka podzenho.

Toto mylen bylo tedy potkem lsky, je rostla v osamlosti a pe, a petila vekeru
tuhost Heleniny povahy: a tetc mezi sny a slzami, Helena se ctila naplnna lskou a
odhodlnm.

A nyn nastv vvoj jejich dorozumn, toti doba prvnch radost; nyn poprve a cele
provaj rozkoe rumnc a potkn, pohled a znaek; jejich ruce se tisknou v mimojit a
pijmaj mal dopisy, prvn tykn zrozen ze zmatku a nedokavosti. Nyn se poprv
setkvaj o samot, let si do nru, zahrnuj se polibky a vyznnmi. Nikdy se nenasyt tchto
polibk a nikdy nebudou mluviti jinak ne v naden; ale pak budou nuceni jednati rozumn,
budou se umlouvati, budou uvaovati o sv lsce a jejch monostech. Brzo vak se penesou
pese vechnu opatrnost a doshnou toho, e jsou cel den pospolu. Je to jako nepetrit
spojen v ase, a v sledu radost Helena psahala vnou lsku.

Pak najednou otec pistihl svou dceru v rukou Jakubovch, a za to byl Jakub vyhnn z domu.
Po njak dob se Helena ctila matkou. Otec ji narychlo provdal za jednoho nepatrnho
znmho, lovka nzk povahy. Brzo nato se Helen narodila holika, dcera Jakubova. V t
dob muil manel Helenu s velikou krutost a pro vlastn rozko, a tak Helena trpla a schla
hroznou bolest. O tom vem vdl Jakub a ztral na ulici Helenina manela tak, e ten mu,
beztak nemocn, strachem a ranami zemel. Jakub byl souzen a odsouzen na pt let do vzen.
Helena s dcerukou se odsthovala velmi daleko a ila tam ve vdovm smutku, a velice ji tam
chvlili pro jej chladnost a pevnost, s jakou odmtala vechny npadnky zamilovan do jej
krsy.

Zatm il Jakub pt let ve vzen, a celch pt let pracovala v jeho hlav jedin mylenka, zda
na nho Helena ek; a to ho naplnilo takovm stlm smutkem, e vichni se divili jeho
slabmu rozumu. Za tch pt let ztratil vechnu svest sv povahy a docela zblel, protoe
bdl potm; a kdy po pti letech vyel z vzen, jal se hledati Helenu a nemohl j nalzti,
nebo nikdo nevdl, kam se odsthovala.

Zatm Helena ila v tom vzdlenm mst se svou dcerukou, ke kter byla velmi zl a psn.
V jej hlav nebylo dn mylenky a v jejm srdci nic, co by touilo po spojen. A jednou
dorazil Jakub k tomu domu a vidl Helenu stti na balkn. I sedl si na patnk a netroufal si
vejti, nebo byl osthan jako trestanec a lut nezdravost a pinav jako tulk. Kdy lid
chodili tou cestou, bli se ho a dvali mu penze. Po sedmi dnech, co takto sedl, se konen
odhodlal a vstoupil do toho domu. Ale pan ho nepoznala a poruila, aby ho vyvedli a nic mu
nedali. Ale on ekl: J jsem se jmenoval Jakub.
Tu ekla Helena, aby se posadil, a ptala se, co chce; avak pitom se na nj dvala takovma
oima, e se Jakubovi sevelo hrdlo, a on nemohl mluvit. V t chvli vela do pokoje jeho
dceruka, ale Helena ji udeila a poslala pry. Tu sklopil Jakub oi a vidl, jak je otrhan a
bdn, i ekl si, e jeho oklivost Helenu ur, e je trestanec a ebrk, kdeto ona se stala
pynou pan; a tedy odeel beze slova, pln lsky a zrmutku, nebo krom n neml nikoho,
koho by miloval.

A tak ila Helena dle bez jedin mylenky v hlav a jedinho pohnut v srdci, a Jakub zatm
odeel do vzdlenho msta, aby tam zbohatl a byl vzneen a slavn, aby mohl potom
pedstoupiti ped Helenu jako rovn ped rovnou. Tak bohatl Jakub a opotebovval se a stal
se slavn. Vichni asli nad ohromnou vl a vkonnost toho lovka, ale on proval jen
jednu mylenku, aby rychle zbohatl a vrtil se k Helen.

Tedy po tyech ltech se navrtil Jakub k Helen. Pijel v tak krsnm koe, e vechno
sluebnictvo Helenino se postavilo ve dvech a klanlo se mu. Ale on vybhl po schodech
nahoru a spchal k Helen, ona ho vak nepoznala. J jsem Jakub, ekl a ona mu ekla: Co
na mn chcete? Tu sevelo se Jakubovi hrdlo tak, e nemohl mluvit. V tu chvli pistoupila k
Helen jej dceruka; Jakub se na ni usml, ale vtom mu vyhrkly z o slzy, nebo povil, e
uplynulo u deset let od jejich prvnho polben. I myslil si Jakub, e mus Helen
pipomenouti jejich nkdej lsku; proto lil jejich schzky, tajnosti i tlesn znamnka;
popsal dm, zahradu a vechny dny, jak ly za sebou a co v nich mluvili a dlali a v jakch
radostech tenkrt ili. Nepamatuji se na n, odpovdla Helena.

Tedy vypravoval Jakub, jak il pt let v ali, jak musil pracovat v opovren a nzkosti, jak
na ni ekal a vzpomnal; s podrobnostmi lil sv trapy v ase, svou samotu, lsku a obavy: a
pi tom bylo vidt vrsky, je hluboko vnikly do jeho oblieje. Ale Helena zstala zabrna ve
sv nic. Tedy Jakub vypravoval, jak ji potom hledal po celm svt, a ji nakonec nael, a jak
nemohl promluvit; a jak se potom chtl pro ni stt bohat a slavn, jak se to vyplnilo, kolik
m penz a jak mnoho cti. Ale m dle mluvil, tm vzdlenj a neptomnj Helena byla.

Tedy Jakub ekl, e by mli spolu vychovvat svou dceru, aby mla otce i matku. Nemm j
rda, ekla Helena. Tu Jakub hrozn zesmutnl, nebo vidl, e mezi nimi nen dnho
spojen a e jsou jako oddleni od sebe navky. Vidl, e jej srdce je mrtvo a bez lsky a
neme bti vzkeno. Proto se mu zdlo, e m bdti nad tm mrtvm srdcem, jako je
zvykem hldati zemel a initi na jejich poest skutky dobrodin. Prodal tedy vechno, co
ml, a usadil se blzko Heleny; navtvoval ji kadho dne, a protoe nedovedl mluvit o sob
nebo o n nebo o vcech jim blzkch, aby mu pitom nevnikaly slzy do o, mluvil jen o
veobecnch lidskch vcech, povzneench nad plynouc ivot; lid ho povaovali za
filozofa a velmi si ho vili.

Kdy to vak trvalo nkolik let, vznikla v nm mylenka, e mus odjet na konec svta, aby na
Helenu zapomnl. Poslednho veera ji navtvil, ale o niem j neekl; mluvil ensky a
bizarn, aby ji rozveselil; avak Helena zstala lhostejn a nehybn. Potom Jakub vstal, ekl
Na shledanou a el po schodech dol; ale na poslednm schod poctil v srdci tak prudkou
bolest, e vykikl a vrhl se prkem zpt; chytil Helenu obma rukama a strhl ji k sob. Helena
se hrozn brnila; bylo mu, jako by nevdl, co dl, ale zdlo se mu, e zpas po dlouh,
stran tmav hodiny proti velik sle, je se brnila; tu mu tak vstoupila krev do hlavy, e
nevdl, co dl. Teprve po chvli vdl, e Helena vis na jeho ji a lb ho ze vech sil
nenasytnmi a nruivmi polibky; e on ji nese v rukou jako ped dvancti lety a zahrnuje
polibky a vyznnmi. A najednou zmizelo dvanct let a Helena spov v jeho nru; tyk mu
mezi polibky, rozechvv se zmatkem a nevinnost, vrh se na nho celm tlem a celm
srdcem; brn se, umr, pros a smje se. Nikdy nebudou syti tchto polibk a nikdy
nevyerpaj poklad svch radost; hodiny nerozdl jejich objet a dlouh hodiny nezma
jejich tst, veker vnost nezma tst jejich lsky.

Ale kdy nastalo rno, spala Helena na rameni Jakubov, Jakub pak pemlel o tom, e byl
marn pt let ve vzen, kde pracoval v trplivosti a ponen; e nadarmo byl bohat a ml
statky, est a ady, e nadarmo zmoudel a byl moudr jako filozof a ven u lid; nebo to
ve bylo jako przdn chvle, je uplv mezi dvma polibky, jako chvle marnosti mezi
dvma milenci. Jak mnoho lovk proije mezi dvma polibky, ekl nahlas. Tu otevela
Helena sv krsn oi a pohlela na Jakuba, jako by se divila, e je u n; i polbil ji Jakub a
ekl: Heleno, vera jsi usnula v mch rukou v dom svho otce a spala jsi beze sn a vdom,
beze sn jsi prospala as mezi dvma polibky.
Helena byla bled a zaeptala: Jak mnoho lovk vytrp mezi dvma polibky!
A Jakub poctil v srdci, e je star a blzk smrti.

OSTROV
(Vlastislavu Hofmanovi)

Svho asu il v Lisabon Dom Luiz de Faria, kter potom odplul do svta, a poznav jeho
nejvt st, zemel na nejvzdlenjm ostrov, jej si meme pedstaviti. Za svho ivota
v Lisabon byl to mu pln rozumu a vhy; il tedy, jak takov muov ij, tak, aby vyhovl
sob a nekodil ostatnm, a zaujmal pro sebe tolik msta, kolik chtl podle sv vrozen pchy.
Ale i ten ivot ho omrzel a stal se mu obt; i pevedl svj majetek na penze a odplul prvn
lod do svta.

Tak pluli na t lodi nejprve do Cdizu a potom do Palerma, Caihradu a Bejrtu, do Palestiny,
do Egypta a kolem Arbie a na Cejlon; potom obepluli i Zadn Indii a ostrovy jako Jvu a
nato zamili opt na ir moe k vchodu slunce a na jih. Nkdy potkvali krajany, kte se
navracovali dom a plakali radost, kdy se vyptvali na vlast. Ve vech tch zemch vidl
Dom Luiz tak mnoho podivuhodnho a skoro zzranho, e se mu zdlo, jako by byl na
vechno zapomnl. Kdy tak pluli po tom irm moi, pepadlo je bouliv poas a jejich lo
se zmtala na vlnch jako korek, jen nem smru ani dren. Po ti dny se boue neustle
stupovala a tet noci pirazila jejich lo na korlov skal. Dom Luiz se ctil za stranho
praskotu vyzdvien do ve a pak sletl do vody; ale voda ho vyhodila zpt a vrhla ho bez
vdom na t trm. Kdy se probudil, vidl, e je jasn poledne a on sm a sm e pluje na
hromad rozbitch trm po klidnm moi. V tu chvli poctil poprv radost nad ivotem. Pak
plavil se a do veera a celou tu noc a cel nsledujc den, ale nikde nevidl zem. Nadto
bevna, na kterch se plavil, se vodou uvolovala a ztrcela se kus po kuse a marn je Luiz
svazoval dohromady cry svch at. Konen zbyly mu u jen ti chatrn trmce a on klesal
navou a pocitem oputnosti; tedy rozlouil se Dom Luiz se ivotem a odevzdal se do vle
bo.

Tetho dne za svitu vidl, e ho vlny nesou k pekrsnmu ostrovu, kter jako by se vznel
na vodch se svmi rozkonmi hji a zelenm porostem. Pak vstoupil konen na zem,
pokryt sol a pnou. V t chvli vylo z lesa nkolik divoch, ale Dom Luiz vykikl proti nim
neptelsky, protoe se jich bl. Potom poklekl k modlitb, poklesl na zem a usnul na behu
moe.
K zpadu slunce ho probudil hlad. Psek kol nho byl pln lpj po bosch ploskch nohch,
a Dom Luiz se zaradoval, e kolem nho sedli na bobku divoi, divili se mu a mluvili o nm,
a e mu nic neudlali. Tedy el si hledat potravu, ale byla u tma. Kdy obeel sklu, spatil
divochy sedt v kruhu a veeet; vidl mue, eny i dti v tom kruhu, ale sm se postavil
opodl a netroufal si pistoupiti ble, tak jako ebrk z ciz obce. Tu zdvihla se mezi
ostatnmi mlad divoka a donesla mu oatku plnou ovoce. Luiz vrhl se na oatku a jedl
banny, fky star i erstv a jin ovoce, a syrov mule, maso suen na slunci a sladk chlb
jinho druhu ne n chlb. Dvka mu jet donesla dbn pramenit vody, a sedc v depu,
dvala se, jak j. Kdy se Luiz najedl a napil, poctil levu v celm tle a jal se nahlas dkovati
dvce za jej dary a vodu, za jej milosrdenstv i za milosrdenstv vech ostatnch. Zatmco tak
mluvil, rostla v nm vdnost jako sladk tse peplnnho srdce a rozplval se v takov
slova, e nikdy dosud nedovedl tak mluvit; divoka pak ped nm sedla a naslouchala.

I myslil si Dom Luiz, e mus sv dky opakovati, aby jim rozumla, a dkoval tak vroucn,
jako by se modlil. Zatm vichni divoi odeli do lesa a Luiz se bl, e zstane sm s takovou
radost v srdci a oputn na mst tak neznmm; proto poal dvce vypravovati, aby ji zdrel,
kdo je a odkud pichz, jak se ztroskotala lo a jak trapy zakusil na moi; a divoka pod
leela na bie a tie naslouchala. Tu vidl Luiz, e usnula tv k zemi, a sednuv si opodl,
dval se na nebesk hvzdy a poslouchal umn moe, a na nj piel spnek.

Kdy se rno probudil, hledal divoku, ale ona u zmizela; jen otisk po n zstal v psku, a
bylo tam vidt cel jej tlo rovn a dlouh jako zeleny prut; a kdy Luiz vstoupil do toho
dlku, byl tepl a vyht sluncem. Potom el podl celho behu, aby si prohldl ten ostrov.
Nkdy musil jti lesem nebo kovm, nkde obchzel moly a pechzel balvany. Nkdy
potkval divochy, ale nebl se jich. Vidl moe tak modr jako nikde na svt a kvetouc
stromy a zvltn lahodu rostlinstva. Tak el po cel den a vidl krsu toho ostrova,
nejpknjho ze vech, kter kdy spatil; i obyvatel si vimnul, e jsou hez ne jin divok
nrody. Druhho dne pokraoval v takov prohldce, take obeel cel ten ostrov, poehnan
potky a kvtem a mrn utveny, tak jako bychom si pedstavovali njak rj, a piel
naveer opt na to msto, kde byl vystoupil z moe, a tam sedla mlad divoka sama a pletla
si vlasy. U jejch nohou leely trmy, po kterch byl piplul, a a k tm trmm smkaly se
vlny neschdnho moe, take nemohl jti dle; zde usedl Dom Luiz vedle n a dval se na ty
vlny, jak odnej jeho mylenky, vlna po vln. Kdy se tak vystdalo mnoho set vln, peteklo
jeho srdce nesmrnm zrmutkem a on poal nakat, jak el po dva dny a obeel cel ostrov,
ale nenael nikde ani msta, ani stanovit lod, ani lovka sob podobnho; e vichni jeho
soudruzi zahynuli na moi a on e je vren na ostrov, ze kterho nen nvratu; e je sm mezi
nzkmi tvory divochy, kte mluv jinm jazykem, v nm nen mono rozeznati slov ani
smyslu; tak aloval a divoka mu naslouchala, lec na psku, a usnula jako ukolbna
nkem jeho bolesti. Tu umlknul Luiz a tie dchal.

Rno sedli spolu na skle nad moem, odkud bylo vidti vekeren obzor. Tam rozpomenul se
Dom Luiz na svj cel ivot, na ndheru a skvlost Lisabonu, na svou lsku, na sv cesty a na
ve, co byl v svt vidl, a zavel oi, aby v sob nael krsn obrazy svho ivota. Kdy pak
opt otevel oi, vidl divoku, jak sedc na svch patch, pohl ped sebe kosma, jaksi
bezrozumnma oima; vidl, jak je pkn, s malikmi adry a tenkmi dy, hnd jako
hlinka a pkn vzpmen.

Tam na t skle sedval asto, aby vyhlel njakou lo; vidl slunce vychzeti z moe a
zapadati v nm a zvykl si na n i na vechno ostatn. Poznval sladkost toho ostrova a jeho
podneb, je bylo jako ostrov lsky. Nkdy k nmu pichzeli divoi a vili si ho, a depce v
kruhu, posedvali tam jako tuci; byli mezi nimi tetovan a velmi sta, a nosili mu podly z
jdla, aby ho ivili. Kdy pak pila doba de, usdlil se Dom Luiz v divoin chi. Tak il
mezi divochy a byl nah jako oni, ale pohrdal jimi a nenauil se ani jednomu slovu jejich
jazyka. Nevdl, jak kaj ostrovu, na nm bydlel, stee, kter ho kryla, a en, je byla
ped bohem jeho jedinou drukou. Kdy se vracel do stanu, nalezl tam pipraveno jdlo, loe a
tichou nru hnd eny. Akoliv o n smlel, e snad nen lidskm tvorem a e se podob
ostatnm zvatm, pece byl k n takov, e j vypravoval svm jazykem, a byl spokojen, e
ho pozorn poslouch; a tak j vypravoval vechno, co pod zamstnvalo jeho mysl: o
ivot v Lisabonu, o svm dom, o podrobnostech svch cest; zpotku ho mrzelo, e divoka
nerozum slovm ani smyslu toho, co mluvil, ale pak si zvykl i na to a vypravoval j ve pod
tmi slovy a obraty, a vdy potom ji bral do nru jako svou manelku.

Ale bhem asu byla jeho vypravovn stle krat a pervanj; pbhy unikaly Dom
Luizovi, jako by se nebyly staly, jako by se vbec nic nebylo stalo; cel dny leel na loi,
zamleje se pro sebe, a mlel. Zvykl si na vechno tak, e neustle sedl na sv skle, ale
nevyhlel u dn lodi. Tak uplynulo nkolik let, a Luiz zapomnl na nvrat, na minulost i
na svou rodnou e, a jeho mysl byla stejn nm jako jeho jazyk. Vdy veer se navracel do
sv che, ale neseznmil se s divochy ble ne prvnho dne, kdy byl pistal.

Jednou v lt byl hluboko uvnit lesa a nhle se ho zmocnil takov nepokoj, e vybhl z lesa a
tam spatil na moi kotvc krsnou lo. Tu bel s tlukoucm srdcem ke behu, aby vystoupil
na svou sklu, a kdy k n piel, uvidl na pobe skupinu nmonk a dstojnk; i ukryl se
za kamenem jako divoch a naslouchal. Jejich slova dotkala se jeho pamti a on pochopil, e
pchoz mluv jeho jazykem. Povstal tedy a chtl na n promluvit, ale vykikl jenom hlasit.
Pchoz se ulekli, a on vykikl podruh, a oni zdvihli karabiny; vtom rozvzal se jeho jazyk a
zvolal: Senhores, slitovn! Vichni vykikli radost a spchali k nmu; ale Luize popadl
divosk pocit, e mus ped nimi utci, oni ho vak ji obstoupili, objmali po ad a
zasypvali otzkami. Tak stl uprosted nich nah a pln zkosti, rozhleje se, kudy by prchl.
Neboj se, ekl mu star dstojnk, a vzpamatuj se, e jsi lovk. Pineste mu maso a vno,
nebo se zd bt huben a bdn. Ty pak pose s nmi a odpoi si, abys si znovu navykl
lidsk ei a ne kikm, jakmi snad mluv opice. I pinesli Dom Luizovi sladk vno,
upraven masa a suchary; on pak sedl mezi ostatnmi jako ve snu a jedl a pocioval, e se mu
navrac pam. T ostatn jedli a pili a hovoili vesele, radujce se, e nalezli krajana. Kdy
Luiz pojedl, naplnil ho sladk pocit vdnosti jako tenkrt, kdy ho nasytila divoka, jako i
radost nad krsnou e, kterou slyel a j rozuml, a nad drunmi lidmi, kte na nj mluvili
jako na bratra. Proto pila mu slova sama na jazyk a on jim vem dkoval, pokud dovedl.
Odpoi si jet, ekl mu star dstojnk, a pak nm pov, kdo jsi a jak jsi sem piel. I
vrt se ti pak pevzcn dar jazyka, nebo nic nen krsnjho nad to, e lovk me
hovoiti, vypravovati sv pbhy a vylvati sv city.

Zatmco tak mluvil, naladil jeden mlad nmonk svj hlas a poal potichu zpvati krsnou
pse o mui, jen odejel za moe a jak jeho milenka pros moe, vtry a obzor, aby j ho
vrtily; pi tom byl jej stesk vysloven nejpknjmi slovy, je by kdo dovedl nalzti. Po nm
jin zpvali nebo recitovali jin bsn podobnho obsahu a m dle tm smutnj; ty psn
opvovaly touhu po milm, lod, je vyplouvaj do dalekch zem, a vn mniv moe;
konen se vichni rozpomnali na domov a na vechny, koho tam opustili. Dom Luiz plakal v
slzch, byl a k bolesti astn proitmi trapami a tm, e se ve tak rozlutilo, e
odvyknuv v ei, slyel nyn krsnou hudbu bsn, a proto, e to bylo ve jako sen, o nj se
bl. Poslze zdvihl se star dstojnk a ekl: Dti, te si prohldneme tento ostrov, kter
jsme tu nali v moi, a ped zpadem slunce se tady sejdeme, abychom se peplavili na lo. V
noci pak zdvihneme kotvy a pod ochranou bo poplujeme zptky. Ty pak, obrtil se k
Luizovi, m-li tu nco, co je tv a co chce vzti s sebou jako pamtku, pines to sem a
pokej tu na ns ped zpadem slunce. Nmonci se tedy rozptlili po pobe, a Dom Luiz
se ubral k divoin chi; m dle tm vce se loudal, staraje se v mysli, jak by divoce ekl,
e mus odjeti pry a opustiti ji. I na kmen si cestou sedl a uvaoval, e neme jen tak utci
beze v vdnosti, kdy s n proil deset let; vzpomnl si na ve, co mu kdy prokzala a jak
ho ivila a slouila mu svm tlem i svou prac. Potom el do jejho stanu, sedl si k n a
mluvil velmi mnoho a pekotn, jako by ji tm chtl pesvditi; vypravoval j, e pro nj
pijeli a e mus odplouti pro nutn zleitosti, je si vymyslil ve velkm poctu. Pak ji vzal do
nrue a dkoval j za vechno, co mu prokzala, a sliboval, e se brzo vrt, dokldaje se
psahami a duovnm. Kdy u dlouho mluvil, zpozoroval, e ona ho poslouch bez rozumu
a pochopen, a tu se velice rozmrzel, ztrceje trplivost, a opakoval vechny dvody co
nejnalhavji a dupal pitom nohou, jak byl netrpliv. Nhle ho napadlo, e snad nmonci u
odplouvaj, neekajce na nho, i vybhl uprosted ei z che a spchal na beh.

Ale nebylo tam jet nikoho, a on si sedl, aby ekal, a tuze ho poala trpit mylenka, e snad
mu divoka dobe nerozumla, e teba nev, co j ekl o tom, e mus odejeti; a to mu bylo
tak hrozn, e najednou se rozbhl zptky, aby j jet jednou vechno vyloil. Ale nevstoupil
do jej che, nbr dval se skulinou, co tam dl. Vidl, e natrhala erstv trvy a vystlala j
jeho loe, chystajc mu noc; vidl, jak rovnala pro nho ovoce, a poprv si vimnul, e sama
sndla patn kusy, zakrsl nebo skvrnit, a pro nho vybrala nejkrsnj plody, sam velik
a neposkvrnn; a potom usedla nehybn jako soka a ekala na nj. Tu pochopil Dom Luiz
zcela jasn, e mus jet snsti pichystan ovoce, ulehnouti na pipraven loe a ukoniti jej
ekn, ne odjede.

Zatm zapadlo slunce a nmonci se seli na behu, aby odpluli; jen Dom Luiz schzel, a
proto za nm volali: Senhor, senhor! Kdy nepichzel, rozbhli se po kraji lesa, aby ho
hledali, volajce. Dva lodnci beli zcela blzko nho a pod volali, ale on se ukryl v hout a
srdce mu v prsou tlouklo strachem, aby ho tam nenali. Potom vechny hlasy utichly a nastala
tma; plounajce vesly, odpluli lodnci na lo a litovali nahlas ztracenho trosenka. Pak bylo
zcela ticho, i vyel Dom Luiz z hout a vrtil se do stanu; divoka tam sedla nehnut a
trpliv; Dom Luiz sndl ovoce, ulehl na erstv loe a vzal ji k sob, je ekala.

Kdy se rno rozbeskovalo, Dom Luiz nespal a dval se dvemi che ven, kde za stromy
lesa bylo vidt jasn moe a po tom moi plula krsn lo smrem od ostrova. Divoka spala
ped nm, ale nebyla ji pkn jako ped lety, nbr byla okliv a stran; a slza za slzou
kanuly na jej adra, kdy Dom Luiz eptem, aby to neslyela, opakoval krsn slova podivn
bsn lc al touhy a marn, vn prahnut.

Potom lo zmizela za obzorem a Dom Luiz zstal na tom ostrov, ale nepromluvil od t doby
ani jedinho slova po vechna leta, je jet proil ped smrt.

IV PLAMEN

V jinm pstavnm mst il po del dobu svho mld jaksi Manoel M. L. Zdlo se, e nic
mu nebylo odepeno k jeho spokojenosti; til se ze veho, co mu poskytoval jeho mlad vk
a rodn msto, byl ve vnosti u lid, v lsce u en i u svch ptel, a tak vichni, kdo ho
znali, kali o nm, e je astnm lovkem. On sm vak nkdy pocioval, e jeho ivot je
jaksi nedostaten a e jeho tst je jen zdnliv, take v nm nalzal obas cosi jako nudu
nebo thu, kter skliovala jeho mylenky melancholi. Snad byla to nespokojenost, e ije
tak, jak prv il, a ne tak, jak si vbec nemohl vymysliti; nebo to bylo proto, e il v
pstavnm mst, kde lid dchaj ve vzduchu zlat prach dalekch zem, dvaj se denn na
modr moe vzbuzujc touhu po dlnch koninch a vdy mohou jedinm krokem
odtrhnouti se ode veho a odejeti kamkoliv, kam se jim zlb. Ale snad si to ve Manoel ani
neuvdomil, nbr ctil jen ztajen neklid a touhu, o kter nevdl, odkud pichz a jak by ji
utiil.

A tak vyel jednoho veera ven, aby se prochzel po ulicch rodnho msta. Byla ji temn
noc, Manoel pak chodil sm a bez cle, a piel k pstavu a tam se zastavil nad vodou. Voda
tie plounala a od moe vl chladn vnek. Velik lodi bez plachet se kymcely a tely se o
sebe devnmi boky, a skpaly. Uprosted stla lo nejvt mezi vemi a kolem na vod
tanily lunky s rozatmi svtly. Jak kdybych odejel do Indie, napadlo nhle Manoelovi; tak
stl a dval se na temnou vodu a ern lodi. Kdybych odejel do Indie, ekl podruh. Tu
pistoupili k nmu dva muov, jeden fantasticky tlust a druh ernoch. Pane, ekl onen
tlust, vidl jste nkdy vlatovku nebo volavku, kter by doletla tak daleko, jako dopluje
lovk s pomoc bo? Svt, pane, je sloen ili sestaven z dlek a smr. Tv ena, tvj
soused i tvj dm t omrz, tv tst t zklame a tvj ivot se nevyvede; ale v cizch zemch
nem lovk ani eny, ani souseda, ani domu; v dalekch zemch bydl mezi tymi
svtovmi stranami, a kad smr le ped tebou jako silnice, abys po n el. Tedy vyjdi ze
svho vzen, love, vysko ze ale a zavi za sebou vrata; tu pozn a pochvl, jak
zvltn moci bylo k tomu poteb, aby bylo stvoeno tolik mnoho smr a aby byly udlny
tak velik dlky, a e to vechno dokazuje pravou vemohoucnost a divotvornou slu bo,
amen! Na konci kadho smru, ekl ernoch, jsou zem nebo ostrovy, na kterch je
vechno zcela jin a daleko lep ne na jinch mstech. Nkde jsou krajiny tak krsn, e by
v nich lovk na vechno zapomnl; a pece jinde jsou jet mnohem krsnj zem, a jinde
jet lep ne tyto, a nikde tomu nenajde konce. Jsou tak takov ppady, ekl tlust, e
se lid v cizin usad, zbohatnou nesmrn a stanou se tam teba guvernry i panovnky a
uvaj vech en, kter jsou v jejich zemi nebo na jejich ostrov. Nkde jsou krajiny vbec
neobydlen od lid i zvat a nen tam nic ne bo svoboda; ale prav svoboda nen pro
lovka na jednom mst, nbr na celm svt. Zatmco tak mluvili, dvali se stle na onu
lo pipravenou k odjezdu; prv na n rozvinovali plachty, skoro jako kdy ptk rozevr
kdla, ale jet nevzlt. Vtom zaznl na palub zvon a zvonil dlouho. I slzali oba muov s
nkem a nadvkami do lunu a prosili Manoela: Porute ns do bo ochrany, urozenosti.
Kam jedete? ptal se Manoel. Do pekla, urozenosti, ekl bl a odrazil nohou loku. Do
obou Indi, ekl ernoch. Jak kdybych jel s vmi, vykikl Manoel a skoil doprosted
lunu. Loka se zatsla, ernoch prudce zavesloval a najednou narazili na bok lodn; a sotva
vstoupili na palubu, velik korb se pohnul smrem k irmu moi.

Tak piel Manoel na lo a stal se po cel svj ivot nmonkem. Jejich cesta vedla pes
Tunis, pak pes Egypt, Arbii i ob Indie; Manoel vak nesetrval na dnm mst, a kdy se
ta lo vracela do Evropy, vstoupil na jinou a plavil se zase dle. Stdala se ron poas a lta
a on se stle nevracel; pekal zhubu rznch lod, smrt mnohch soudruh, pekonval
rzn nemoci, jako zimnici, horeky a nkazy z bahen nebo od hmyzu, lil se tak z rznch
ran, zatmco v jeho vlasti vichni vili, e u dvno zhynul. Ale Manoel nikde nenabyl stl
spokojenosti nebo klidu, a nikde se neusadil, nbr radji se bdn ivil, potuluje se po
nejrznjch zemch a vodch. Nikdy se nenasytil tohoto bludnho ivota a jeho ve ho
pohnla stle dl a zase na jin msta, a byl ji str a pln strven tvrdost svho tkho
ivota a neschopn, aby dle odolval smrti. Protoe byl chud a nikdo tulka neoslov a
nepozve do svho domu, ulehl Manoel na ulici, aby umel; neml vak zajti mezi kamenm v
prachu a deti jako zve a ne lovk a byl dopraven do pitlu milosrdnch brat. Tam leel
ve velkm sle, a na tabulce nad jeho hlavou bylo napsno jeho jmno a jmno nemoci, j mu
bylo zemti; ruce ml sloeny na prsou a spal.

Kdy se pak probudil, pistoupil k nmu mlad bratr duchovn a ekl: Pane, kdo zle stn,
nev, co je mu souzeno: ale i zdravmu je lpe, aby se vyzpovdal a oistil svou dui ode
veho nekalho. Chcete tedy kajcn se vyzpovdat a osvit svou dui sladkmi svtostmi
spsy?
Chci, odpovdl mu Manoel, jeliko vude, kde jsem byl, jsem rd uval vech poitk a
sladkost, kter by mne osvily.
Tu spchal zbon bratr k jednomu knzi slavnmu zpovdnku a vypravoval mu, e ve
pitle le jeden lovk povahou jako pohan a e nyn se snad chce obrtit a kajcn
vyzpovdat.
I el knz ten k Manoelovi a oslovil ho pvtiv: Mil synu, ekli mn, e hodiny tv jsou
seteny a e jsi ochoten vylt svou dui ped Pnem a sloit mu cty ze svch skutk.
Nato poal Manoelovi velice vmluvn mluviti o zpovdi, jak je dobe, ne opustme ivot,
pehldnouti jej v celku a vypovdt dvrn vechny sv skutky, e Manoel upmn zatouil
vyzpovdat se a prosil knze, aby ho vyslechl.
Dve rozva vechny sv skutky, pravil knz, a dobe se na ve rozpome. Nevad ti
nemoc a jsi dosti pi svch smyslech, abys nezapomnl na nic dleitho? Nikdy jsem
nevidl svj ivot tak jasn a pln jako te, odpovdl Manoel.
Zpovdnk se zaradoval nad jeho pokorou, ekl kolemstojcm, aby odeli, a usedl k
Manoelovu loi, aby ho vyslechl; a Manoel se nato ptal: V jakm podku se mm zpovdat?
Podle asu, podle zem nebo dle skutk?
Jak dovede, ekl knz, ale nejradji podle skutk. Vidm, e jsi rozumn mu, a chvlm
t pro tvou odevzdanost do vle bo. Dobe je tomu, kdo bez vitek a bzn se lou se
ivotem, aby nastoupil velikou cestu do lepho svta.
Mj ivot, odpovdl na to Manoel, byl namhav, a proto tm se na dlouh odpoinut a
spnek, a nebojm se hrobu, nebo je to loe bez moskyt, ani temnoty, nebo v n nen ani
zlodj, ani had. Nikdy u nebudu t na tak blaench ostrovech a nikdy u neuslym tak
krsnch zpv, jako jsem slyel na svch cestch. Ale chci spt a snt o tom, co jsem
miloval, a nikdy .nezapomenu na to ve, na nic z toho, co jsem kdy vidl.

Nato se Manoel vzpmil na lku a poal mluviti: Je toho velice mnoho, co jsem zail, a
pbh mho ivota je tak dlouh, e ani nevm, kde bych zaal a jak bych nevynechal nic
podstatnho, ani nedovedu to vylit tak krsn, jak jsem to vidl a zail. Jiste lovk ped
smrt je spravedliv k svmu ivotu; proto se mi zd vechno, co mne potkalo nebo co jsem
dlal, stejn vznamn a dleit. Zvan je, jak jsem odeel z rodnho msta, a zvan je i
to, e jsem se nikdy nevracel, nbr stle jsem setrvval v cizch krajinch, a e mne to
ustavin zase thlo dle a e mne tato mylenka neopustila nikdy a na dnm mst.

Jak bych ti mohl vypovdt to ve, co jsem ve svt potkal? Znm vechny pstavy svta i
ostrovy a zem, i nrody, kter v nich obvaj; sta mi jen, abych zavel oi, a moje mysl je
plna obraz; nikdy nevymysl nic takovho, jako jsou vechny psn svta, a tance, a
polibky, nejrznj msta, podivn hje a kvtiny a moe a ve, z eho svt jet pozstv. I
vechny domorod eny chtl bych chvlit dle jejich barvy a dle sestrojen jejich tla a atu i
podle jejich o a vn a podle veho, m se od sebe rozliuj a v em se jejich podstata
shoduje. Prodlal jsem mnoh nemoci, jak se vyskytuj v rznch psmech svta, a asto
jsem byl tak zajat, ale opt jsem unikl tkem; ale i kdy jsem nebyl v zajet a kdy jsem il
v nejkrsnjch krajinch a odpoval pod palmami, pece mne moje touha a dychtivost vedly
zase dle, abych se odtrhnul a spchal do jinch konin a do novch dlek.
Nmonku, pravil knz, neptm se t, kde jsi byl a co jsi vidl, nbr jak byly tv skutky
a co v tvm bludnm ivot bylo dobrho a zlho.
M skutky, ekl Manoel, byly rzn podle zem, ve kterch jsem il; ale jist jsem dlal
vechno, k emu jsem ml pleitost. Byl jsem nkdy bohat, e jsem neznal konce sv moci,
a jindy jsem chodil nah, nemaje ani hole, kterou bych zaplail hada nebo zl opice. Jindy
vak jsem uval hole, abych j tloukl otroky do nednch zad a opral se o ni, kdy se mn
vichni lid klanli v bazru i na ulici. Sm pak jsem slouil vtinu svho ivota a nosil jsem
bemena jako velbloud.
To vechno, ekl knz netrpliv, je jist zajmav; ale nyn bh ke, abys se zpovdal z
tkch hch, jako je vrada, nsil, lup nebo krde; dle smilstvo, oberstv, le a podvod;
dle hry a klen, ubliovn slabm, bezbonost a nevra; nejen skutky, nbr i ei a mylen
proti zkonu a ctnosti.
Jist i takov skutky jsem inil, mluvil Manoel; chce-li to tak tuze vdt, tedy ti povm i
to, e jsem zabjel bu v obran, nebo v toku podle nejrznjch pravidel a s velikou silou;
co se pak te smilstva, mohu ti popsat rzn eny na svt, z nich kad se podobala nov
krajin nebo novmu ostrovu, na kter vstupuje z divu a zvdavosti. To jsou jednotlivosti
samy o sob ovem hodn vypravovn a podivn, ale nyn se mi zdaj mn dleitmi; vce
se divm a vce si vzpomnm, e jsem vidl tak velik dlky, e jsem se jich hrozil jako
propasti, a pece jsem se do nich vrhl s radost a bez vhn.
Tu vzdychl knz a ekl: Lituj radji svch hch, aby ti je bh odpustil, ne pijde k
soudu. Ale Manoel odpovdl: Nelituji nieho z toho, co jsem dlal; mj ivot byl jedin
mysl a nevm, co bylo vedle toho dobrho a zlho; myslm, e dleitj je to, e znm
kad smr svta a e jsem plul po vech svtovch stranch, a cestou jsem vidl vechna
moe i zem. A nen nade ve jin dleit to, e jsem vidl tolik blaench i pustch konin a
pod jsem potkval nov zem a zzraky a vzdlenosti?
Boj se posledn spravedlnosti! zvolal knz velmi hlasit, popaden hnvem.
Spravedliv a slun jest, ekl mu Manoel, miti mj ivot ne podle dobrho a zlho, ale
podle dlek, kter jsem proel; ale ach, te tu lem na boku jako stren lo a nemohu dle.
Je si tedy do pekla, svisk nmonku, vykikl knz, nikdy jet nevidl jsem lovka v
posledn hodince tak zatvrzelho; njak stran kletba mus na tob leet, e tak mluv. To
ekl a spchal pry.
Jdi si, kne, volal za nm Manoel, nevm u, co ode mne chce.

I odeel knz a Manoel se obrtil ke zdi, aby spal. Tu se mu zdlo, e chod po ulicch msta,
nevda, pro a kam jde, a najednou se podivil, e stoj v pstav nad vodou. Voda byla
temn, tie umla a oplachovala boky ernch lod, je se zdly oputny. Jen jeden velik
korb stl uprosted nich a na jeho palub se mihala erven svtla jako ped odplutm a
kolem na vod se toily lunky. Vedle Manoela stanuli dva mui a mluvili spolu hlasit; ale
Manoel marn napnal zrak, aby je poznal; rovn nemohl ani slova zachytit z jejich hovoru,
tebae nemluvili ciz e. Zatmco tak hovoili, zaznl na palub t lodi velk zvon a zvonil
podivn a nesmrn dlouho. Tu slzali oba muov neradi a s vhnm do lunu a Manoel se
jich ptal: Kam jedete? Tu jeden z nich ekl a Manoel mu rozuml: Do pekla. Jak
kdybych jel s vmi, vykikl Manoel a s vnivou touebnost skoil doprosted lunu; lun
sblil se nhle s korbem, voda a tma splynuly a tak Manoel zanikl v t neskutenosti a
pzranosti. Bratr, jen sedl u jeho lka, vdl u chvli, e Manoel je mrtev, a modlil se
nad nm. Pak vstal a odeel, aby pinesl vodu k omvn mrtvoly a prostradlo.

ZIV HLUBINY

Pekroit prh dlky, velk moe a pstavy za moem pln lod! Nevm, co mne stle nutkalo
pekroit beh Evropy a pro cel obdob mho ivota plnilo se touhou po odjezdu. Mylenka
odjezdu zamstnvala mne dlouho, a konen jsem se rozhodl a vstoupil jsem na lo
Oceanic plujc ze Southamptonu do Ameriky. Dnes zborcen a rozraen le Oceanic na dn
moskm; ale tenkrt byla to ohromn lo o sedmi palubch, plovouc rychlost vc ne
dvaceti uzl, o nosnosti padesti tisc tun. Na ti tisce lid plulo po n v pepychu a bezpe, a
nikdo netuil, e by tato velikost a pcha, je zdla se nepotopiteln, mohla stran zahynout.
Cestujc patili zsti mezinrodn spolenosti, kter se tmel potebou zbavy. Byli tu lid
vech jazyk a nepovdomch mysl, jin napnali s obchodu mezi svty a jin hledali
nov beh ivota jako j. Byly tam mlad eny, je zvyovaly zjem; nkter z nich smav a
zc, oiven hudbou a tstm; nkter leely tle na lenokch, tyto mluvily hokm.
hlasem a drdily oima vechny mue. Jet krsnj byly ty, je se zamylen dvaly na
ocen, a jin, kter se rov usmvaly mezi strachem a radost, zpola nemocn zvrat pi
pohledu na moe.

Slunen vtry cel dny, cel dny zvluj nekonen, pohnut, zzran moe, a po nm se
slavnostn vzn velik lo, cestou zvon, houk a trysk barevnmi svtly, velik lo, jak
jet nikdy neplula.

Ziv hostiny pepluj zlat sly a na palub hudba vrh proud radosti mezi lidi, jsav vlny
skvlosti a vtznho pochodu na moi. Jak opojen, kouzlo cest, z krsy na moi jak
opojen! Ale pro mne to ve nenasycuje, pro nkdy, zvl nkdy odchzm stranou?

Pod komnem sed ernoch zpoceny rem a olejem kotelny a zpv. Lodnci volaj, shora let
zvonkov signly, zmatek a kze sluby se tu prudce smuje a z hloubi stoup hav,
energick dech mechanismu. Kadm okamikem roste v ns pocit dlky a tlak rychlosti.

Pro mne toto ve neme nasytit? Zabloudil jsem dol do podpalub vysthovalc a nahoru
mezi plavce; mtl jsem se na bluditi schod, jak sloit je tato lo, a vystoupil jsem na
oddlenou st paluby, na kter jsem dosud nebyl. Nevdl jsem, co chci; lid tu pechzeli a
zakrvali mn mladou dvku, na kterou jsem se chtl dvat. Vidt ji! Sed sama s hlavou
odvrcenou, truchlivost splv po jejch atech a vidm jet jej vlasy chvti se vtrem: emu
se odevzdv? Jak ticho pln jej mysl, e sed tak bez hnut? Jak cit urovnal ji v takovm
klidu, v tom dlouhm a volnm pohybu spoinut, v pohybu, kter se ron z due iroce
rozeven?

asto jsem myslil, kter z en je nejkrsnj a nejlep; ale akoliv jsem se divil jejich krse a
dotkaly se zvltnm vzruenm mho srdce, pece nikdy jsem nebyl uchvcen citem due
iroce rozeven. Nikdy nerozevely se pede mnou takov oi jako tyto, na n nikdy
nezapomenu. Nikdy nezapomenu, e se pro mne otevely nesmrn dlouhm pohledem,
vrnm v okamiku. Nezapomenu ani to, e zavela oi, ale neodvrtila tve, rov zardl.
Rov dech dechl na mne citem rozkoe a lsky. Nikdy nevzhldly ke mn oi tak pln lsky
a tak prost zamilovn, kdo pochop ten rozdl? Andlsk due lid, kdo znte ten rozdl, tte
lsku v och; najdete v nich jako zjeven ve velkm svtle, a zjev se vm i vae vlastn city v
asnm jasu a mnostv, jako byste byli oteveni dokon. Tu vydechnete ze sebe zvltn
dech volnosti a e, nebo ve je nekonen se. Jak stud provl jej tve kvetoucm
dechnutm, jak slabost uvolnila jej pohyby, e zdaj se plynouti ke mn? Nyn je okamik,
spoinula bez hnut v jedinm pohybu pasivity, v poloze neskonalho trvn; nyn je okamik
nesmrnho utkvn, kdy se rod lska. Neskonal vztah tst mezi hranami m hranatosti a
jej krsou, je utvela jej ivot; zrozen souvztah mezi mm ivotem a jejm, liliov
vztyenm!

Z jak to hloubi srdce vystupuje smutek z lsky? Veer byl dlouh a nejist, ctil jsem zmatek
vc a trze z nejistoty toho veho, co mne obklopovalo. Starost a trze mn sevely srdce a
zrann mne zaplavovaly citem lsky. Cel mj ivot se otevel a naplnil se lskou, nebo v
n je toto ve: cit, tst, zzrak, tuen i sen. To vechno je sen; krsn sen mne obstoupil a
stvoil kolem mne novou skutenost podivn uplvajc. To vechno je lska; nyn vm, e
nemohu ne oddati se lsce, beze zbytku, jak kaj filozofov. Divotvorn lsko, ped kroky
mho srdce le cel ivot. Sta se mn pinou, prbhem a clem, stvouj mne, spluj mne
a vznej se pede mnou. Unej mne, plynouc lsko, smrem, jej neznm!

Bez konc skutenost nesmrn rozeven, odkud rod se pocit snu ve chvli nejvych
radost? Blaen lid, v okamiku tst vy znte to podivn zdn, e je to snad sen. Uprosted
sv lsky j ml jsem nevslovn cit, e je to snad sen. Vechny sny lovka jsou zmaten a
rod se z vnitnho zmatku; ve snech zjevuje se stl nevdom zmatek naeho nitra, a proto
vechno zmaten (nebo nejvt bolesti a rozkoe jsou plny zmatku) podob se snu a snad i v
sob obsahuje sti snu. Tak i m lska, radost v n a vechno to hrozn, co dlo se pak,
splynulo s hlubokm snem; uprosted snu pronikla m srdce nevslovn bolest a hrza, a m
srdce nikdy se nezbav tto mry.

Prosted smrteln noci zabloudil Oceanic na ledovm moi do jinho svta pzrak; hledejte
jej mezi fantmy lidskch postrach, kde jsou vbuchy sopek, pory divadel, zemtesen,
hoc lodi, srky vlak a exploze v dolech. Nejvt t doby lo svta, nejdokonalej dosud
vtvor lovka a veker lidsk techniky skvostn koruna, tato lo zzrak na prvn sv plavb
za moe, na nejivj silnici mosk narazila na ledovec a rozttna klesla do hloubky se
dvma tisci lid, je vezla do nov zem. Cel svt vykikl hrzou a obdivem pi tomto
asnm divadle, a mj ivot nikdy se neodvrt od tohoto podivnho obrazu: ziv zjeven
lodi vysoko na moi, radost mezi dlkami a pes moe zvratn let; to ve t se do sebe
najednou streno ve zmatku, ve zhasn a miz ve stran tm, v t ern studni beze dna a
beze stn, v n jsem.

V huc noci lo na moi smrteln zasaena. Z hvzd nebo z hlubin moe zadul van smrti
jako prudk vtr. Kam oko dohldlo (dohldlo do nekonena, nebo pohled mroucch nikde
nekon), leela oblast smrti; byla jako huen vod, jako moe mraziv zvlnn pod nebesy.
Spatil jsem smrt zblzka; byla to mrtv lo na moi, bez konce vanouc vody, nebesa bez
hranic a nessln zstup lid shromdnch ve hlubok hodin.

Uprosted veho jako nejhlub sted tmy rozevela se pede mnou mylenka na smrt a thla
mne k sob. V zstupu lid hledal jsem tu, kterou jsem miloval v zkosti a v ustavin bolesti.
m je to, e milenci chtj tak asto umt spolu? Divn a pesiln pocit lsky, umt spolu.
Spolu se vrhnout do zvratn hlubiny, rozplynout se spolu do nesmrn e. Spolu po konci
veho, vcn spojen, ustavin spolu! pro jsem tenkrt nezemel, pro jsme nezemeli oba
dva? Bda, ztratil jsem ji navdy, ale smrt, kter ns nespojila, ns nemohla pln odlouit.
Ona je mrtva, mrtva, m srdce je mrtvo, ale m lska k n trv, zcela nadpirozen a posmrtn.
lsko, navky t tak jmenuji, po smrti, po skonn veho i po uplynut ivota. Hrob, kter
nen nikde, kter se rozplynul; ona, je navdy zstv v neskutenosti! Kde jest spolu, sami,
navdy a tisckrt? Spolu, sami, jak kouzlo a jak vn smutek! Spolu, a navdy, jak pl
vis na tchto podivnch slovech, je musm stle opakovat! Zzran obrazy lsky, je vidm
zavenma oima, se nikdy nemn, jsou mrtv; a jej stn zbaven skutenosti provdy
pitahuje mj ivot k sob a in z nho podivn vytren.

Oceanic blil se ji k svmu cli, kdy octl se v oblasti ledovho pole. Kveeru (byla hvzdn
a mraziv noc) ohlaoval studen vtr blzkost ker, nebo iroko pes ledov pole rozprostr
se sfra chladu. Bylo hluboko v noci, kdy narazil Oceanic na ledovou horu, a do t hodin
klesla tato pyn lo jako kmen ke dnu do hloubky dvou tisc metr se vemi lidmi, kte na
n zstali. Poctil jsem prudk nraz a slyel jsem po chodbch kvapiti mnoho lid; ale
teprve pozdji jsem ctil, e se zastavily stroje, a tu mne pojala hrza. A na palub bylo
mnoho postrachu a zmatku, pece nikdo nevil, e lo je zniena, a kad bl se vstoupiti do
zchrannch lun, nebo pohled dol do hlubiny zdl se dsiv a vl z n chlad jako z
otevenho hrobu. Snad teprve kdy vichni pochopili, e v celm rozsahu se dj zchrann
prce a vechno sil smuje ke spse ivot, probudil se v lidech strach o ivot, divok pud
ivota a hrza ped smrt; teprve potom udly se stran scny paniky, kdy dav prudce vrhl se
ke lunm a kdy bylo nutno stleti do lid, aby byl udren podek.

Vdl jsem, e zchrannch lun je sotva pro tetinu cestujcch. Vichni ostatn byli nutn
odsouzeni, aby zahynuli bez pomoci, oputni ode vech, bez pvtiv pe lid a bez paprsku
nadje; musili zemt s plnm vdomm bezmoci, s oima otevenma a s tv sv due
nezastenou ped nepedstavitelnm, je vidli nastvat. Jako viditeln symbol jejich
poslednch mylenek volaly rakety o pomoc pro ztracen a tonouc. V jejich jmnu po dv
hodiny signalizoval lodn telegrafista vem lodm a vzdlen zemi Zachrate nae due.
Zahynul na Oceanicu ve st dvaceti let, zstav pli dlouho u apartu. Dobrovoln zahynuli
vichni, kdo pomhali zachraovati ostatn, a vydali tak svtu pklad; byli to muov slavn,
stojc v moci nebo bohat, lid, kte poznali nejvt rozkoe ivota, a pece nelpli na ivot
tak jako mnostv mn astnch. Zachrnny byly vechny dti a vtina en, nebo
vechen ivot lidsk je z nich. Do jednoho zahynulo vechno to mnostv lid, z nich kad
svm koncem stal se podivuhodnm obrazem lovka: lidskho heroismu nebo lidsk
slabosti, bzn, bolesti, rezignace nebo obtavosti a do smrti.

Cel svt v asu spatil ten pzrak smrti a zachvl se uleknutm tv v tv vn Nejistoty,
kter ns obklopuje. Po katastrof Oceanicu, nejvt za na pamti, mnoz veejn povstali a
tzali se, kdo m na n vinu. alovali Spolenost Modr hvzdy, je postavila tu tragickou
lo, a kapitna, kter ji vedl pi jej prvn a posledn plavb za moe. Myln mluvili o rekordu
rychlosti a o zvratnch szkch na nejkrat atlantickou plavbu. Tak vichni chtli zkonejiti
svou hrzu ped nepochopitelnm, hledajce za tmto netstm piny odstraniteln nebo
vinu, kterou lze trestati. Nyn kapitn je mrtev, zahynuv ve sv povinnosti, a neme o sob
vydat svdectv. Lo Oceanic byla postavena jako div bezpe a pohodl. Poet lun byl
ovem pli mal, ale odpovdal zkonu o kli lodn vhy. Board of trade v Londn,
poven vyetenm, pronesl povstn rozsudek, e pi zkze Oceanicu nepsobilo nic, co by
se pilo zkonu nebo praxi. Zato een soud nadil, aby napt atlantick lod vyhnuly se
ledovm polm. Proti tomu podali vichni anglit a nmet kapitni protest, v nm prav, e
blzkost ledovc neme bti dvodem pro zmnu smru. Katastrofu nezpsobila rychlost,
nbr vha obou hmot, lodi a ledu. I kdyby Oceanic plul polovin rychlost, dopadl by jet
na ledovec takovou thou, e by nraz stejn nutn otevel a roztpil lodn bok. Prv zde,
kde vem unik pojet piny takovho hroznho netst, zastavujeme se ped vlastn
povahou jeho. S rostouc hmotou a rychlost lodi zvtuje se jej setrvanost; s rostouc
setrvanost vzrst doba potebn k zastaven nebo otoen lodi a znsobuje se monost
srky. Pli velik lo, vzdorujc vem boum a pohybm moe, podlh ji jen sv
velikosti a rychlosti, sv vlastn dokonalosti. Bez hranic se lidsk dla zdokonaluj a stvaj se
sprvnjmi; navky se stle vce pibliuj a podobaj samotnmu rozumu lidskmu. Avak
od potku jejich zdaj se bti dv ady: jedna, v n postupuje konstruktivn tvoivost lovka
a vechny velk realizace jeho podle zkona pinnosti a sprvnosti; a druh ada poruch,
kter jest nezkonn a bezpinn, zplozen zmatkem, a proto je lovku vn
neovldnuteln, nebo je to ada nevdom a nepodku. Obma tmito adami prochz
neustle ivot, prodlouen jedn ady znamen prodlouen druh, vdy nov dokonalost
zavd poruchy nov mon; jsou-li lidsk dla divy, budou vdy podlhati zzrakm zkzy.
Ale ani tento pomr nen jakmsi zkonem zniku; kdyby byl zkonem, dovedl by jej lovk
ovldnouti, ale neovldne ho.

Kde tedy je lovk nebo bytost, kter by byla pinou t nesmysln katastrofy? Nebo
obastnil bych se velice pocitem nenvisti a levy, kdybych mohl nkoho obvinit. Z jak
dvry srdce bych musil uvit, e bylo to ve ureno vnm osudem, v nm skrvaj se
vechny dvody? Jak mohu se utci do klna nejvych pin, jak mohl bych se oslepit
svtlem svrchovan vle? Nikde nevidm nikoho, v kom by se rozplynula m hrza, nikoho,
komu bych vloil do rukou zbytek svho ivota. Stojm zde ve smrteln przdnot zden
zmatkem a bezpinnost toho nesmyslnho zniku, v przdnot, kter pronik a dovnit
mho ivota zbavenho obsahu, jeho nyn je bolest a jeho ztra je jen beze dna ern dra.

Msto na svt, kde zanikl Oceanic, oznauj jen hvzdy na nebi a vn svt nad hrobem lid,
svdce o jejich smrti a o t, j jen m lska dv podobu krsy. Vidm ji, jak byla v
posledn chvli, kdy byla snad ji peludem; kdy jej oi zbaveny rozumnho svtla lidskho
staly se nebeskm vrazem slabosti a utrpen, jen promnil mou lsku ve vn soucit, v
nejist pl srdce, jakho je schopno nae zl nitro.

Nco tajn krutho bylo v mm dychtn, aby ona zemela se mnou; obluzen zlou vn hledal
jsem ji mezi zstupem, se srdcem ustrnulm a zoufalm zpasil jsem s lidmi, kte chtli t a
stli mn v cest k smrti. Uvidl jsem ji zdaleka a m due se probudila, vechno zlo mho
nitra se zdsilo ped zjevenm jejch o. Nic nen tak hodno ivota jako ivot slabosti
potebn ochrany a slitovn, nic nen ist ne pohled bezbrannch, nebo se odvolv jen k
tomu, co v lidskm srdci je dobr a pomocn.

Tehdy naposled rozzil se ve mn vechen ivot. Bylo to posledn vzplanut zzran ze
ivota, je z lidskho nitra pronik tmu ve zahalujc a zjevuje v n svt. Ale pak ve nhle
zhaslo, zavla tma a z n se ozval vn nek. Stl jsem najednou ped kordnem tch, kte
revolvery zdrovali dav ped luny; a za nimi zmizela ona tak divn, jako miz a kon sen.

Kdy byl sputn posledn lun, zdla se lo pojednou mrtv a temn; stle ble bylo slyeti
huen vln a stle vzdlenj zdlo se nebe jako pi nekonenm padn do hlubin. Ze
zstupu na palub zdvihal se ohromn hlas podobn umn moe a do huen celho svta
zaznly prvn tny pohebnho chorlu.
Po moi prchalo estnct lun, je opoutly msto smrti. Vdl jsem, e ta, kter je mou
posledn mylenkou, nen na palub Oceanicu a e j nikdy neuvidm. Jet jednou hledal
jsem smrt nebo cokoliv; skoil jsem do moe a ploval jsem za luny, nebo lovk nedovede
umrat, nebrn se smrti a do posledn chvle. Tu naklonil se Oceanic tak, e vztyil se zd
kolmo do ve, na okamik stanul a nhle se potopil do hlubiny.

Kdy rno pispchala Carpathia na pomoc, nebylo ji nikoho na irm moi krom tch, kte
se zachrnili na lunech. Ona nebyla vak mezi zachrnnmi ani mezi tmi, kte byli
dovezeni na zem k pohben. Vechen ivot zhasl ped mma oima a bezmezn przdnota
mne obklopila. Nikde kolem mne nen, eho bych se dotkl; vechno na svt zmizelo, vidm
jen zmaten stny vc, nesnm jich a nemohu se ped nimi ukryt.

Mm v rukou listinu utonulch, listinu vech na Oceanicu, a nevm, kter jmno je jej. Jsou
mezi nimi sladk jmna, je ponoukaj k pli a k nesslnmu opakovn. Vechno ostatn
jsou pouh stny, a j mohu myslit jen na fakta, kter jsem skuten vidl; na pzranou lo,
je nesla podoby lid a je se rozplynula ve vod jako kus ledu; na cel ten sen, kter mne
provdy naplnil tmto smutkem. Myslm na ni, je je v podivnm svt zmizen a s n se stle
spojuji, pechzeje sm v neskutenost, kde je ona. Nic, nic nen kolem mne, mj ivot je jen
zdnliv a nim nekon. Slitujte se nad mou du!

ivot a doba spisovatele Karla apka v datech

1890
Narozen 9. 1. v Malch Svatoovicch. Otec MuDr. Antonn apek (1855-1929), matka
Boena, rozen Novotn (1866-1924). Sourozenci: Helena (1886-1961), provdan
Koeluhov, ovdovla, od roku 1930 provdan Palivcov; Josef (1887-1945) enat od roku
1919.
1895-1901
V pici, kde rodina bydl, navtvuje obecnou kolu a jednu tdu mansk koly.
1901-1909
Stedokolsk studia zan v Hradci Krlov, poslze pokrauje v Brn, kon maturitou
v Praze.
1907
Rodina se sthuje z pice do Prahy.
1909-1915
Studuje na Filozofick fakult Univerzity Karlovy filozofii, estetiku, djiny vtvarnho
umn, anglistiku, germanistiku a bohemistiku. (V letech 1910-1911 studuje v Berln a
v Pai.) V listopadu 1915 je promovn na doktora filozofie.
1917
Psob jako domc uitel Prokopa Laanskho na zmku v Chych u lutic. V jnu
nastupuje do redakce Nrodnch list.
1921-1938
Je lenem prask redakce Lidovch novin, v letech 1921-1923 pracuje v Mstskm divadle
na Krlovskch Vinohradech jako dramaturg a reisr.
1922
Poprv pedstaven presidentu T.G. Masarykovi.
1925
Je zvolen pedsedou eskoslovensk odboky Penklubu, kterou pomh zaloit. Sthuje se
s bratrem Josefem do novho domu na Vinohradech.
1931
Jmenovn lenem mezinrodnho vboru pro duevn spoluprci Spolenosti nrod (stl
vbor pro literaturu a umn).
1933
Pracuje ve Vboru pro pomoc nmeckm uprchlkm, je mstopedsedou Penklubu.
1934
Organizuje pomocnou sociln akci Demokracie dtem.
1935
en se s Olgou Scheinpflugovou, potky stavebnch prav domu ve Stri, kter
novomanel dostali od Vclava Palivce do doivotnho uvn.
1937
astn se svtovho kongresu Penklub v Pai.
1938
Podl se na organizaci svtovho kongresu Penklub v Praze. Opakovan je navrhovn na
Nobelovu cenu za literaturu. Po mnichovsk konferenci (29. - 30.9. 1938) el nenvistn
kampani, bojuje s eskm faismem a prov nejt obdob svho ivota. Umr 25.12. na
zpal plic. Poheb na Vyehrad se kon 29.12.

Prvn vydn knih Karla apka

1917 - Bo muka
1918 - Pragmatismus ili Filozofie praktickho ivota
- Krakonoova zahrada
- Ne pohdek
1920 - Loupenk
- Kritika slov
- RUR
1921 - Trapn povdky
- Ze ivota hmyzu (spolen s Josefem apkem)
1922 - Lsky hra osudn (spolen s Josefem apkem)
- Ziv hlubiny a jin przy
- Tovrna na absolutno
- Vc Makropolus
1923 - Italsk listy
1924 - Krakatit
- Anglick listy
1925 - Jak vznik divadeln hra a prvodce po zkulis
- O nejblich vcech
1927 - Adam stvoitel
- Skandln afra Josefa Holouka
1928 - Hovory s T.G.M. (1. dl)
1929 - Povdky z jedn kapsy
- Povdky z druh kapsy
- Zahradnkv rok
1930 - Vlet do patnl
1931 Hovory s T.G.M. (2. dl)
- Marsyas ili na okraji literatury
1932 - Devatero pohdek a jet jedna od Josefa apka jako pvaek
- Obrzky z Holandska
- Apokryfy
- O vcech obecnch ili zoon politikon
1933 - Denka ili ivot tnte
- Hordubal
1934 - Povtro
- Obyejn ivot
1935 - Hovory s T.G.M. (3. dl)
- Mlen s T. G. Masarykem
1936 - Vlka s mloky
- Cesta na sever
1937 - Bl nemoc
- Jak se dlaj noviny
- Prvn parta
1938 - Matka
- Jak se co dl
1939 - posmrtn - ivot a dlo skladatele Foltna (torzo romnu)


Karel Čapek, Josef Čapek - Zářivé Hlubiny A Jiné Prózy

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

You might also like

Karel Čapek, Josef Čapek - Zářivé Hlubiny A Jiné Prózy

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Karel Čapek, Josef Čapek - Zářivé Hlubiny A Jiné Prózy

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

ZIV HLUBINY A JIN PRZY

Karel apek; Josef apek

You might also like