3) Vývoj mezinárodní bezpečnosti od Vestfálského míru do 2.

světové
války

Za zlom ve vývoji vztahů mezi státy se považuje období od konce třicetileté války, která je
ukončena Vestfálskou mírovou konferencí v roce 1648. Přibližně od tohoto období se
formuje tzv. tradiční mezinárodní systém.
Poprvé se sešli zástupci států, aby se smluvili o společných normách pro vzájemné styky.
Poprvé byla formálně uznána myšlenka mezinárodního společenství a rovnosti členů.
Válka nebyla v období tradičního mezinárodního práva zakázána – bylo možno použít síly,
státy disponovaly s pravidly mezinárodního práva podle své faktické síly. Mezinárodní právo
bylo založeno na principu efektivity, tj. legalizaci fakticky dosaženého stavu.
Mírové kongresy konané po skončení války sloužily k uplatnění požadavků vítěze a
k zakotvení dosaženého stavu. V teorii byla snaha uplatňovat doktrínu „bellum justum“ –
spravedlivé války, která ale nenabyla závazné formy. Sebeobrana se v teorii spravedlivé
války považovala za sankci za neospravedlnitelné používání ozbrojené síly a naplňovala
požadavek spravedlivé příčiny vedení války.
Dokud však nebyla zakázaná útočná válka, stíral se rozdíl mezi sebeobranou, represáliemi a
stavem nouze. Mezinárodněprávní instituty, např. mírová smlouva nebo anexe, pouze
stvrzovaly to, co bylo vydobyto silou zbraní. Bylo lhostejné, zda diktát uplatňoval stát, který
válku zahájil, nebo stát napadený. Důležitou úlohu v tomto systému založeném na efektivitě
byla mocenská rovnováha. Státy dodržovaly pravidla pouze do té doby, dokud se rovnováha
nenarušila.
V 19. století je zřejmá tendence států, řešit nejen otázky spojené s mírovou smlouvou, tj. se
skončenou válkou. Mírové konference jsou základem pro organizaci mezinárodního
společenství.

1815 – Vídeňský kongres – nejen mírová smlouva, ale i nový teritoriální status pro Evropu a
nový právní řád pro různé mezinárodní otázky. Začíná se stále výrazněji rozvíjet spolupráce
mezi státy v různých oblastech.
Vzrůstá potřeba mírového urovnávání sporů, tj. preventivní opatření pro předcházení
válkám.
To se projevuje roku 1856 – Pařížská mírová konference, kterou byla ukončena krymská
válka. Byl přijat dokument o mediaci (zprostředkování). V případě hrozící války mezi
Tureckem a jedním ze smluvních států, dříve než tyto státy sáhnou k použití síly, umožní
druhým smluvním státům provést mediaci. Pokojné řešení sporů v podobě mediace je zde
pouze alternativou použití síly.
K dalšímu rozvoji ve vztazích mezi státy dochází ve 2. pol. 19. stol. a zejména na přelomu
19. a 20. stol. V 19. stol. se nahromadila řada problémů, které hrozily válkou. Platila zásada
moci nad právem a vedla k soustavě „ozbrojeného míru“ – ve všech státech se zbrojilo jak o
závod.
Pokrok v rozvoji vojenské techniky podmiňoval rychlé změny ve výzbroji – nadměrná zátěž
pro ekonomiky států. Prostředí ozbrojeného míru bylo ovládáno vzájemnou nedůvěrou a s ní
spojeným nebezpečím vzniku válek.
Z tohoto důvodu navrhl ruský car Mikuláš II. svolání mezinárodní konference. Podle ruského
memoranda z 24. 8. 1898 se měla zabývat nejúčinnějšími prostředky k zajištění dodržování
skutečného a trvalého míru a položit meze zbrojení. Memorandum vyvolalo různé odezvy. Za
účelem rozptýlení pochybností ohledně výkladu a nedůvěry rozeslal ruský ministr zahraničí
Muravěv další návrh ze dne 30. 12. 1898. Šlo o 8 bodů:
- dohoda, aby na určitý čas nebyly zvyšovány pozemní a námořní síly a související
rozpočty, měly se studovat způsoby, jak by bylo možné propříště snížit branné síly a
uvedené rozpočty
- druhý bod se týkal přijetí dobrých služeb, zprostředkování a fakultativního rozhodčího
řízení ve vhodných případech, aby se předešlo konfliktům mezi národy
Mírová konference se sešla v Haagu r. 1899 – Haagská mírová konference, zúčastnilo se jí
26 států. Program byl rozdělen do tří komisí:
1) otázky omezení zbrojení
2) úprava válečného práva
3) pokojné řešení mezinárodních sporů
Výsledkem bylo přijetí úmluv a deklarací, které kodifikovaly válečné právo. Byla to první
konference, na které došlo ke kodifikaci norem mez. práva, válečného práva, které sice
nezakazuje válku, ale slouží k její regulaci.
Největší přínos konference - Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů –
představovala pouze alternativu k použití násilných prostředků (válce), je ale výrazem
postupného přechodu států od jejich volnosti použití ozbrojené síly k zákazu použití síly.
Podle čl. 1 se státy dohodly, že se vynasnaží zajistit pokojné řešení mezinárodních sporů,
aby se předešlo tomu, aby se ve stycích mezi státy nepoužívalo síly.
Další cíl konference, dosáhnout dohody o omezení zbrojení, se nepodařilo splnit.
Vzhledem k tomu, že válka stále nebyla zakázána, mělo značný význam přijetí pravidel
válečného práva, které se týkala humanizace války.
Haagská mírová konference se od předchozích liší podnětem, předmětem, složením a
formou. Podnět: nebyla výsledkem předchozí války, předmět: ne běžné politické otázky, ale
úprava obecného mezinárodního práva, složení: ne jen největší velmoci, ale všechny státy
bez rozdílu velikosti a stupně vývoje, rovnost hlasů. Ke kladům patří přijetí myšlenky
kodifikace MP, i když šlo zatím jen o právo válečné.

1907 – druhá Haagská mírová konference - vyvrcholení vývoje ve vztazích mezi státy do
1. SV, válka stále ještě není zakázána, státy prokázaly, že jsou schopny společně řešit
důležité otázky a ukázala se nezbytnost přistoupit na omezení zbrojení a odzbrojení jako
důležitých opatření pro zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti. Na rok 1915, bylo
naplánováno konání třetí Haagské konference, ale kvůli 1. sv. válce nebyla svolána.

Po 1. SV bylo základem nového řádu přijetí Paktu společnosti národů – 28.6.1919, který
byl součástí Versailleské smlouvy z r. 1919 – nebyl tudíž samostatnou smlouvou a nabyl
platnosti současně s V. mírovou smlouvou. Společnost národů byla založena na myšlence
rozvoje součinnosti a zaručení míru a bezpečnosti mezi národy.. K realizaci myšlenky byla
zdůrazněna potřeba, že státy přijmou závazky, že se neuchýlí k válce a budou zachovávat
předpisy MP. Společnost národů plnila i úkoly v oblasti sociální a kulturní.
SN byla od počátku koncipována jako instituce závislá na faktickém mezinárodním vývoji,
přístupu jednotlivých států a na vzájemném poměru sil mezi nimi.
Na základě Paktu byl vytvořen systém kolektivní bezpečnosti. Není to soubor přesných
právních norem, které by jasně a určitě řešily příslušné otázky – úmyslně neurčitá
ustanovení mají umožnit řešení sporných otázek, aniž by bylo třeba porušovat normu.
Většina členů dává přednost neurčitému textu, který umožňuje širší nebo užší výklad a tím
zřetel ke zvláštnostem konkrétních otázek a a politické samostatnosti. případů.
Problémem je i otázka nečlenských států – pouze členům se zaručuje respektování jejich
územní nedotknutelnost. Respektování závazků jen členskými státy vůči členským státům
(nečlenové nebo člen vůči nečlenu mohli závazky porušovat).
Čl. 10 Paktu mluví pouze o vnějším útoku, a vylučuje, že by Společnost národů musela učinit
nějaké donucovací opatření při vnitřním rozvratu státu nastalém po revoluci nebo občanské
válce. Podle čl. 10 se připouštěly územní změny, které však musely být provedeny
zákonnými prostředky, dokonce i válkou v případě vyčerpání pokojných prostředků podle
předpisů Paktu. Čl. 10 byl několikrát aplikován již ve 20. letech – řešení řecko-bulharského
sporu v r. 1925.
Pakt SN, který nabyl platnosti r. 1920, válku nezakázal, ale zavedl pojmy „legální a nelegální
válka“, místo dřívějšího dělení na spravedlivou a nespravedlivou.
Smluvní státy měly povinnost vyčerpat prostředky pokojného řečení sporů dříve, než sáhnout
k válce. Podle čl. 12 odst. 2 Paktu se státy neuchýlí k válce než uplynou 3 měsíce od
rozhodčího či soudního nálezu nebo zprávy Rady SN. Tato legální válka se překrývala
s případy ozbrojených represálií a také sebeobrany. Posouzení legálnosti nebo nelegálnosti
sebeobrany bylo věcí jednotlivých států bez účinnější úlohy SN.
V případě, že se člen SN uchýlí k válce, aniž by splnil závazky o pokojném řešení sporů
podle čl. 12, 13 a 15 Paktu, má se za to, jakoby se dopustil válečného činu proti všem
členům Společnosti.
Sankce při porušení – čl. 16 – státy ihned přeruší všechny obchodní a finanční styky
s porušitelem, a zakáží všechny vztahy mezi svými příslušníky a příslušníky státu, který
porušil Pakt. 4l. 16 dále ukládá Radě, aby doporučila státům, aby poskytly vojenské síly
k vynucení závazků Společnosti. Čl. 16 nestanoví, kdo závazně konstatuje porušení Paktu –
je to věcí jednotlivých států.
Jediným případem aplikace čl. 16 byla opatření proti Itálii v návaznosti na její agresi proti
Etiopii 1935. Donucovací opatření nebylo provedeno orgány SN, ale bylo svěřeno ad hoc
ustanovenému koordinačnímu výboru, složenému jen z některých členských států. Daný
výbor kromě opatření ekonomické povahy navrhl pouze embargo na vývoz zbraní do Itálie.
Nefunkčnost sankčního mechanismu tak charakterizuje povahu SN. Některé státy jako
Anglie byly zásadně proti používání čl. 16. Nepodařilo se tudíž vytvořit účinný sankční
mechanismus.
Význam SN spočíval v tom, že byla poprvé vytvořena organizace kolektivní bezpečnosti.
Nejslabším prvkem byl čl. 16 – pomoc napadenému státu závisela na vůli každého člena. -
inspirace pro OSN – snaha překonat nedostatky SN.

Briand-Kellogův pakt – 1928 – jen 2 články

Čl. 2 Paktu ukládal státům řešit neshody pouze pokojnými prostředky. Válka se nadále
připouštěla pouze v sebeobraně, sporná byla otázka použití ozbrojených represálií.
Problémem Paktu byla i skutečnost, že sice zakazoval útočnou válku, nikoli však použití síly
v obecnosti. Několik států tak provedlo vojenské akce, ale neoznačilo je za válku. (Čína a
Japonsko v letech 1931 a 1937 – státy trvaly na tom, že nejde o válku, když nepřerušily
diplomatické vztahy).
S paktem byla spojena myšlenka na vybudování organizace souběžné se SN., a to za
použití systému arbitrážních smluv. Nedostatkem bylo, že dodržování Paktu nebylo zajištěno
donucovacím mechanismem a ani nejsou obsažena další praktická opatření, např. v podobě
odzbrojovacích závazků.