5) Zákaz použití síly a hrozby silou (Charta OSN, Deklarace zásad mez.

práva z r. 1970)

ÚVOD KE VŠEM ZÁSADÁM:

Po 2. SV vzniká v roce 1946 OSN. Jedním z hlavních cílů OSN (po zkušenostech z obou
světových válek) je udržování mezinárodního míru a bezpečnosti (čl. 1 odst. 1 Charty
OSN).
Pro naplňování cílů OSN čl. 2 Charty OSN obsahuje zásady, podle kterých jsou členové
povinni jednat. Nejdůležitější jsou:
- zásada zákazu použití síly a hrozby silou (čl. 2 odst. 4)
- zásada pokojného řešení mezinárodních sporů (čl. 2 odst. 3)
- zásada zákazu vměšování do vnitřních záležitostí kteréhokoli státu – týká se OSN
(čl. 2 odst. 7)
Zásady obsažené v čl. 2 odst. 5, 6 a také 7 slouží k zajištění toho, aby byly zásady zmíněné
v ostatních odstavcích dodržovány.
Podle čl. 2 odst. 5 všichni členové poskytnou OSN veškerou pomoc při každé akci podle
Charty OSN (když dojde k ohrožení nebo porušení míru některým státem) + členské státy
nesmí poskytnout pomoc státu, proti němuž OSN podniká preventivní nebo donucovací akci.
Čl. 2 odst. 6 – je specifický - umožňuje OSN činit nutná opatření k udržení mezinárodního
míru a bezpečnosti vůči státům, které nejsou členy OSN.
Čl. 2 odst. 7 zakazuje OSN vměšovat se do vnitřních záležitostí států. Za takové vměšování
se nepovažuje použití donucovacích opatření podle kapitoly VII. Jedná se o akce proti
státům, které ohrožují nebo porušují mezinárodní mír.

ZÁKAZ POUŽITÍ SÍLY A HROZBY SILOU:

Čl. 2 odst. 4 – Obsahuje povinnost všech členů OSN vystříhat se hrozby silou nebo použití
síly proti územní celistvosti, politické nezávislosti kteréhokoli státu nebo jakýmkoliv jiným
způsobem neslučitelným způsobem s cíli OSN.
Tento zákaz je v současnosti považován za obecné obyčejové pravidlo MP → závazné pro
všechny státy – to vyjádřil i MSD v rozsudku z r. 1986 ve věci Nikaragua vs. USA
Čl. 2 odst. 4 je třeba vykládat v souvislosti s jinými ustanoveními Charty OSN, zejména s čl.
39, 51, 53 a dalšími. V samotné chartě tato zásada není přímo vysvětlena.
Pro výklad zásad je významná „Deklarace zásad mezinárodního práva týkající se
přátelských vztahů a spolupráce mezi státy“ z roku 1970 – přijata jednomyslně VS OSN.

Pojem „síla“
Spory může vyvolávat již základní pojem „síla“ – Charta OSN nespecifikuje, o jaký druh síly
se jedná. V době projednávání návrhu Deklarace zásad měly státy rozdílné názory.
Socialistické státy tam chtěly zahrnout i hosp., pol. a jiný nátlak, západní státy prosazovaly
pouze ozbrojenou sílu. V současnosti převažující názor omezuje tento pojem na ozbrojenou
sílu. Zásada č. 1 Deklarace zásad je interpretována tak, že se týká pouze ozbrojené síly.
formuluje. Ekonomické a jiné typy donucení jsou v Deklaraci pokryty zásadou č. 3
o nevměšování.

Čl. 2 odst. 4 se vztahuje na použití síly pravidelnými ozbrojenými silami jednoho státu proti
jinému státu. Je třeba jej interpretovat v širším smyslu, který zahrnuje i použití tzv.
„nepřímých sil“. např. jeden stát dovolí použít část jeho území pro násilné protiprávní činy
proti jinému státu, nebo použití síly neoficiálními bandami, které jsou vojensky organizované
– žoldnéři, povstalci,nepravidelné síly, ozbrojené bandy.
V této souvislosti Deklarace zásad ukládá každému státu „povinnost vystříhat se
organizovaní nebo povzbuzování organizování nepravidelných sil nebo ozbrojených band,
včetně žoldnéřů, ke vtržení na území jiného státu.“ dále stanoví Deklarace povinnost
„vystříhat se organizování, podněcování, napomáhání nebo v účasti v občanské válce nebo
teroristických činech v jiném státě, jakož i trpění organizované činnosti na svém území
směřující ke spáchání takových činů, jestliže tyto činy zahrnují hrozbu silou nebo použití
síly“.
Na tato ustanovení odkázal MSD ve věci Nikaragua vs. USA. Šlo o to, zda se USA dopustily
porušení zásady nepoužití síly při financování jednotek kontras v Nikaragui. Závěr byl
takový, že vyzbrojování a cvičení kontras již může zahrnovat hrozbu silou nebo použití síly
proti Nikaragui, netýká se to veškeré pomoci poskytované vládou USA. Obzvláště pouhé
financování kontras je aktem vměšování se do vnitřních záležitostí Nikaragui, ale samo o
sobě se však nerovná použití síly.

Výkladové problémy vyvolávají i další termíny obsažené v čl. 2 odst. 4. Síla nesmí být
použita proti „územní celistvosti a politické nezávislosti kteréhokoli státu“. Za porušení lze
považovat vpád jednoho státu na území jiného, a to i tehdy, když není doprovázeno
úmyslem zbavit stát části jeho území a jednotky se stáhnou po dokončení dočasné nebo
omezené operace. Územní celistvost zakazuje jakýkoli druh vniknutí na území cizího státu.
Formulace „jakýmkoliv jiným způsobem neslučitelným s cíli OSN“ – v případě nejasností, o
jaké případy se jedná, se při interpretaci použijí základní cíle obsažené v čl. 1 Charty OSN,
příp. v Preambuli (nutnost zavést zásady a metody, aby ozbrojené síly nebylo užíváno jinak
než ve společném zájmu).
Z těchto ustanovení vyplývá, že použití ozbrojené síly je zákonné pouze v těch případech,
které jsou výslovně specifikovány v Chartě jako výjimky z čl. 2 odst. 4.
V praxi dochází ke sporům a různým interpretacím.
- otázka, zda zásah NATO v Jugoslávii 1999 byl v souladu s cíli OSN podle čl. 1 odst. 1
(názor Malenovského, že byl legitimní, Ondřej zastává názor, že jde o širokou interpretaci,
zásah nelze považovat za výkon sebeobrany ani za akci Rady bezpečnosti, příp. za akci, ke
které RB umocnila mezinárodní organizaci (zmocnění nepřicházelo v úvahu, protože dva
z pěti stálých členů by nesouhlasili – Rusko a Čína) – tedy problém, že by šlo o použití síly
ve společném zájmu. Rezoluce RB č. 1244 z roku 1999 , která byla přijata po skončení
vzdušných útoků NATO, se nijak k tomuto zásahu nevyjadřuje. Není legalizací akce NATO, je
pouze vyjádřením snahy řešit situaci v Kosovu po skončeném konfliktu.

Někteří autoři omezují zákaz síly jen na případy jejího použití proti územní celistvosti nebo
politické nezávislosti. Humanitární intervence pak není porušením územní celistvosti nebo
politické nezávislosti. Účelem akce není podřízení státu, ale záchrana osob – např. záchrana
rukojmí, ohrožení větší skupiny obyvatelstva v důsledku hrubého porušování LP.

Zákaz hrozby silou

- vyžaduje záměr státu donutit druhý stát ke specifickému chování
- někdy tolerován státy – může urychlit mírové urovnávání sporu
Některé státy argumentují tím, že samotné vlastnictví jaderných zbraní je nezákonnou
hrozbou použití síly.
→ posudek MSD z r. 1996: pouhé vlastnictví ne – musely by být namířeny proti územní
celistvosti či pol. nezávislosti nebo cílům OSN – v případě jejich použití jako prostředku
sebeobrany by to bylo porušení, kdyby nebyly splněny zásady nezbytnosti a proporcionality