7) Povinnost států řešit spory pokojnými prostředky

Čl. 2 odst. 3 Charty OSN obsahuje povinnost členských států OSN řešit své mezinárodní
spory pokojnými prostředky tak, aby nebyly ohrožovány ani mezinárodní mír a bezpečnost
ani spravedlnost. Povinnost pokojného řešení sporů obsahuje dále čl. 33.

Působnost čl. 2 odst. 3 je širší – obsahuje povinnost států řešit všechny mezinárodní spory
mírovými prostředky.

Povinnost vyplývá i ze zákazu použití síly a hrozby silou a také ze zákazu vměšování. Na
rozdíl od období před uzavřením Briand-Kellogova paktu v roce 1928 (kterým byla zakázána
útočná válka), není pokojné řešení sporů alternativou k použití síly.

Povinnost se týká se pouze sporů mezinárodní povahy – ne vnitřních. Nevztahuje se jen na

státy, ale i na spory s jinými subjekty mez. práva (mez. organizace,další entity jako jsou de
facto režimy, etnické komunity požívající status podle MP, národněosvobozenecká hnutí...).

Příkladem je rezoluce RB č. 186 z r.1964 o řešení problémů Kypru, kdy RB jmenovala po

souhlasu vlády Kypru, Řecka, Turecka a VP zprostředkovatele, který se měl snažit o řešení
problémů Kypru. Později RB přímo vyzvala v rezoluci č. 1250 z roku 1999 dva vůdce komunit
na Kypru k tomu, aby pokračovali v jednání, dokud se nedohodnout a spor neurovnají.

Na případy mírového řešení mezi jinými subjekty než státy při výkonu práva na sebeurčení
se vztahuje „Manilská deklarace o mírovém urovnávání mez. sporů“ z r. 1982 – strany mají
možnost uchýlit se při mírovém řešení sporů k postupům obsaženým v Deklaraci zásad MP
z roku 1970. Deklarace zásad z r. 1970 se vztahuje pouze na urovnávání sporů mezi státy.

státy se mají snažit o pokojné řešení sporů podle svých nejlepších schopností – nemají
závazek dosáhnout specifického výsledku, ale nesmí odmítat řešení sporů. Např.

Je otázka, zda státy mají vůbec povinnost řešit spor, nebo zda nemusí usilovat o urovnání
sporu. Výklad čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 33 Charty směřuje k pojetí, že státy mají
výslovnou povinnost řešit spory, které ohrožují mez. mír a bezpečnost.

Při řešení sporů mohou státy použít prostředků pokojného řešení sporů podle své volby (čl.
33 odst. 1):
• vyjednávání
• šetření
• zprostředkování
• smírčí, rozhodčí nebo soudní řízení
• použití oblastních dohod a ujednání či jiné mírové prostředky

Mají si vybrat prostředek vhodný k okolnostem a povaze sporu. Problematické je ustanovení

v Deklaraci, že státy mají povinnost se dohodnout o daném prostředku – těžko vynutitelné –
tuto povinnost může uložit např. RB OSN.
Deklarace zásad rozvíjí zásadu v tom smyslu, že ukládá státům, aby se snažily o brzké a
spravedlivé řešení svých mezinárodních sporů. Manilská deklarace z roku 1982 rozvíjí tento
požadavek´v tom smyslu, že jestliže strany ve sporu nedosáhnou brzkého urovnání sporu
ohrožujícího mez. mír a bezpečnost, předloží spor RB, která může jednat podle kapitoly VI
Charty OSN.

Státy se musí snažit rovněž o spravedlivé řešení daného sporu. Tzn. respektovat zásahu
svrchované rovnosti států. Svrchovanost, rovnost a nezávislost sporných stran musí být
zajištěna po celou dobu projednávání sporu a ani samotné urovnání nesmí být dosaženo na
účet svrchovanosti jedné strany.

Spory by mohly být formálně vyřešeny být pokojnými prostředky, ale za cenu oslabení mez.
míru a bezpečnosti mohou celkovou situaci jen zhoršit, což by mohlo vést k ozbrojenému
konfliktu. – př. Mnichov → proto je důležitý aspekt spravedlnosti takového řešení