Pravda mtu v Sofoklovch dramatech o Labdakovcch

Jan Patoka Jsme zvykl zneuvat slov, take degraduj k svmu nejvyeptalejmu vznamu a stanou se v obhu plky bez raby. Tak je to se slovem mtus, kter pro ns zna klam a sebeklam, anonymn, samoinn vynoenou pedstavu, mnn a zvst, kterou nepovaujeme za vtvor mysli s vcnm dosahem, nbr jen za subjektivn symptom. V tom smyslu mluvvme o nacionlnch, socilnch, politickch mtech, proti nim jedni racionalisticky polemizuj, druz je iracionalisticky kultivuj, jako rasov mtus, "mtus 20. stolet", mtus generln stvky apod. Nikoho nenapad, aby v modernm svt uval slova v jinm ne v tomto upadlm, pokleslm vznamu, jen odpovd jeho zakrnl form v naem duchovnm ivot. Ale pvodn mtus nen tento subjektivismus "auristickho mylen", pvodn mtus je pravda v silnm smyslu, o pravd jedn a pravdu obsahuje a chce bt pojmn s nejvy vnost, kter nle vemu prapvodnmu a potenmu. Jak by mtus mohl v na ptomnosti neukazovat upadlou tv, kdy sama ivotn souvislost, v n m smysl a z n jej pijm, je ve svt racionln civilizace vyazena a vymr? Nebo mtus nen pvodn nic samostatnho a jeho pvodn forma nejsou pohdky pro dti. Mtus pat do souvislosti uritho lidskho chovn a ponn, kter ovld kad, jak my kme, primitiv, a z nho oslaben, ale pod jet ijeme na dluh i my, akoli nae stedn chovn a cel praxe ns od nho odvrac a jemu oduuje. Stle jet znme, by jen ze slep tradice, rozdl vednho dne a svtku, stle jet jmno rodi a rodinnho svazku ve vech kloubech a stupnch ovv cosi jako mysterium tremendum, stIe jet tst a netst, nmi nepedvdateln a pece smyslupln osud ns oekv na kiovatkch ivota. Jako vpenat skoepiny po vymen korlovch stavitel zbvaj v ns po ivm mtu jeho racionalizace. Ponn, o kterm mluvm, je mono nazvat ritulnm chovnm, a jeho souvislost, ale t odlinost vzhledem k ostatnmu, hlavn pragmatickmu chovn lovka bije do o. Rituln chovn nem svm centrem nstroj a nstrojn konn, nen to prce; starn a obstarvn, hromadn, zajiovn a opatovn bezprostednch a prostedench prostek k ivotu v materilnm smyslu slova. V ritech, tancch, obadech, iniciacch, obtech se lovk chov nikoli jednotlivostem vstupujcm do monost udrovat se v pulzujcm rytmu poteb ivota a jejich koje, nbr k celku vech monost, v nich ho oslovuje svt. A jako neexistuje dn pvodnj zpsob pstupu k vcem kolem ns ne ten, kterm prakticky uskuteujeme kontakt s nimi take s nimi zachzme a pracujeme jako s prostedky a slubami ivota, pro nj kov je to, co se kuje, kmen to, m se zpevuje cesta, ltka, hyle, silva je stavivo, z nho se vytv vc a vrobek - tak otvr i rituln chovn pvodn pstup k uritm strnkm a dimenzm svta. Vme dobe, e tento pvodn kontakt nic nenahrad jako nm dn pojmov rekonstrukce nezdvodn, nevylo a nepostav ped oi onen iv kontakt s pestrm, znjcm, odporujcm a povolujcm, vhodnm a nevhodnm, zmhanm a zmhajcm okolm, tak nic ne pvodn rituln chovn neotvr brnu k t dimenzi svta, kter kme posvtn, numinzn, "nadpirozen", bosk. A jako z atom a jejich pohybu na vky vk nikdo nevysvtl onen pvodn pirozen svt naeho okol s jeho dem sluebnost, kter je nicmn samostatn a o sob vi nm, tak nikdo od naeho objektivizovanho, fyziklnho svta realizovanch matematickch formul nedohon svt posvtnho kontaktu, do nho rzem, pirozen a v silou pvodnosti se stav spontaneita ritu. Do tto souvislosti nle tedy mtus jako slovo, kter vyr z ritu. A jeliko ve slov se zdvojuje a tm reflektuje svt, mme v mtu t prvn npor reflexe, pvodnost reflexe lovka na jeho celkov vztah k svtu. Nem tm bt eeno, e mtem lovk vyerpv monosti pvodnho vztahu ke svtu v celku. Mtus obsahule zvltn jednostrann vztah k tomuto celku: zkladna mtu je to, co ji odevdy a navky tvo prasituaci lovka ve svt, prv nae postavenost, situovanost nahodilch efemr do neprosn a pece njak milostiv pevahy nezmrna. Rmcem kadho lidskho porozumn emukoli v sob i mimo sebe, jak prvn Kant objevil, je vak as. as je sloit struktura, souvisejc se "skrytm umnm v hlubinch due, jeho prav kony sotva kdy rozlutme". Je-li vak vskutku as v pvodnm smyslu branou ke ktermukoli porozumn, pak i pro rituln chovn klem bude njak podstatn rys pvodn lidsk asovosti. K asovosti mtu poukazuje vak sm bytostn charakter mtu, e vyprv udlost, kter se odbyla, ovem nikoli tak, e je jednou provdy pry, e ji pohltilo nenvratno, nbr tak, e "vysvtluje", osvtluje i to, co prv jest. Minul vak osvtluje to, co jest, jestlie ptomn j e s t minul. Podstatn rmec v minulosti je vak to, s m jsme ji vdy konfrontovni jako lid, prv se svou pra-situovanost do milostiv-nemilosrdnho celku. To, co tak bylo a jest, v em tedy se otvr asovost hlub, ne do nenvratna mizc posloupnost chvil, rozdrobench poslze v okamiky, ono podstatn "ji" lidskho ivota, je zkladna mtickho porozumn sob i vcem. Toto "ji" je sm vskyt, rozbesk ivota, rozbesk svtla v temnot nezmrna. Tento rozbesk to je, co se odehrlo a odehrv, v em jako by se otvralo uzaven jdro universa. Tento ez, toto vyboen z odvk uzavenosti a zasten je tma, k nmu se mtus vdy znovu vrac v souvislch tmatech teo-, kosmo- a antropogonie. Tento ez a prlom, toto vyboen z ostatnho du veobecn pemoci, toto zvltn privilegium a zrove slabina lovka, je nevyerpatelnm pramenem i "pedmtem" mtickho slova. ivot lovka v jeho svtle neobsahuje jen vinu, nbr je sm

vyboenm, ezem, ranou a "provinnm". e toto provinn zasahuje cel zvltn postaven lovka mezi hlnou a duchem, stud a celou oblast vniv a pece dem zkznn instinktivn tlesnosti, pod n stle hroz chaos a ohroen lidskosti, dle lidskou dovednost a zvdavost, lidsk jednn vzhledem k dobrmu a zlmu, pat k tm hlubokm sondm, kter v pravm mtu nikdy nechybj a tvo jeho specifickou hlubokou pravdivost. ~ eck tragdie vyrostla z ritulnho chovn a ve sv velk dob je stle jet ritulnm chovnm spojenm s tvoenm slova, s poezi z pravho ducha mtu. Tragdie je pvodn ritus znovuoit heroa, jemu je vnovn mytick kult, praotce, kter zasahuje svou histori do onoho prasvta, kter tvo kostru a stl jdro veho, co jest a je ptomn. Jedin proto, e co jest, je tm, co bylo, me heros v postav chorega ot. A obsahem neme bt nic jinho, ne ono pradjstv; mysterium tremendum lidsk existence v jejm "praprovinn", z nho rostou vecky bytostn charaktery a dimenze lidskho ivota. Pojmeme-li tragdii ve smyslu pvodnho obadu, pak lze ci paradoxn, e nevznik ani z ducha hudby, ani z mtu, nbr e je sama pramenem, vlastnm vvaitm mtu. V tom tkv potom t nesmrn ivotn vznam tragdie, onoho vsostnho vtvoru svta mravu, jak se vyjaduje Hegel, svta eck polis, kter nen pouze faktick, nbr posvtn, kultovn spoleenstv. Tragdie je vsostn, pvodn a nikdy neopakovateln forma lidskho sobporozumn, v n cel spoleenstv obce si pedvd ped oi to, co lovk jest a znamen. Nen to divadlo, nen to pedvdn pestrho a zbavnho dje; co se zde kon, tm vichni zrove jsou. Jsou tm, protoe jsou to mytit lid, chpajc pravdivost mtu, jeho prapvodnost a neodvozenost. To je t dvod, pro my nememe v pravm smyslu pedvdt eckou tragdii: Hamleta je mono hrt ve fraku a civilnch atech dneka, protoe jde o modern svt, kde je fabule ji jen individuln historie, jako takov pro ns zajmav, kdeto hrt Sofokla v modernm odvu je nemon, byla by to karikatura, v n nejvce zkarikovni bychom byli sami ve sv neschopnosti ritu a mtu. Npad pedvst labdakovsk tragdie jako jednotu se vnucuje z hlediska jednoty mytick historie labdakovskch generac, z hlediska sudby, kter se dsledn vypluje od otce k synu a dtem tohoto syna. Ovem je pak nutno rozeit zvltn problm - je-li z tohoto hlediska Antigone, prvn a samostatn koncipovan dlo, postaveno na konec, mohl by divk podlehnout dojmu, jakoby toto pedveden fta bylo myslem labdakovskch her. Ve skutenosti, souvis-li mezi sebou nerozlun Oidipus vlada a Oidipus na Kolonu jako rozeven propasti a jej optn smrn, hojic vyrovnn, Antigone m zkladn zmr jin. Nmtem oidipovskch tragdi je vina, kterou lovk nepe, nbr kterou j e s t. Oidipovsk tragdie podvaj zralou formu pramtu o lovku, tvoru jasnosti, kter je vyboenm z universa a kter se lovku stv osudem, cestou, kterou mus jt a k trpkmu konci. Nmtem Antigony je moc mtu a jeho postaven ke svtu lidsk dovednosti, prozravosti, racionality, ke svtu dne. Tragdie oidipovsk a tragdie o Antigone jsou tak hluboce od sebe rozdln; ovem postavme-li Antigonu na konec, nebude to proti vnitn logice Sofoklovch dl, jen si musme bt vdomi, e tato logika se nekryje s logikou chronologie a e neb o dnou "osudovou" tragdii. Sofoklv Oidipus ukazuje, jak jasnost, porozumn, nahldnut je povahou lidsk bytosti, jejm osudem, jeho cestou mus jt do konce a pochopit sebe jako vyboen, rozkol a zmar, nenajde-li cestu znovuzaazen pod pemoc, zkon a vy smysl, kter vldne i nad jeho konenm. Existuje nco vyho ne lidsk smysl - toti to, co od vku do vk plat, co je zrove prvopoten i dnen, co proto me zrak vtce nazrat, i dokud se nedostavilo. Lidsk smysl se tomu me vzprat, nicmn neme tomu vzdorovat a pekonat to, nebo sm je v nm zahrnut a pekonn. lovk je vypluje i tam, kde se mu vyhb a domnv se, e zstv vtzem; ba lidskost je cel v tomto pokusu vyhnout se, pekonat, prosadit svj smysl, zapomenout na to, e to nen cel smysl. Jak k Heraklit: "Je teba jt za tm, co je obecn (spolen); ale a smysl (logos) je nco spolenho, ij lid, jakoby kad ml sv vlastn porozumn". lovk je tato idia fronesis, spolehnut na sebe; toto spolehnut na vlastn nhled je zrove jeho podstata i vyboen z celku, a to se potvrzuje na osudech Oidipovch; nebo vlastn nahldnut, kter jej pivedlo na vrchol slvy a moci a dodalo zdn zachrnce cel obce, uinilo jej pestupnkem, kter poruil zklad v lidskosti, to, m lovk i ve sv tlesnosti a pudovosti se li od zvec promiskuity, rodinn d a ctu, poslunou podazenost otci a zkaz krvesmilstva, take domnl vldce a mudec je ve skutenosti a skryt tm, kdo podvrac zkladnu spolenosti, vyvrhel, jeho je teba se ttit a zapudit jej ode vech krb a prah. Cel drama je v tom, jak Oidipus s neprosnou dslednost, neuhbaje, sleduje svj osud lovka vidoucho a chtcho vidt, odhaluje a skld sm lnek za lnkem budovu dkazu, kter jej postav samotnho do svtla nejstranjho. Manelce -matce nezbv pak nic ne odejt ze svta lid, ale Oidipovi je uren t los - krtnout a popt moc on idia fronesis, soukromho nhledu, zmait vlastnma rukama svj neprosn zrak, a pijmout osud vyhnance a tvance; nebo jeho loha nen katastrofou, v n zmiz Iokaste, jet splnna. Nebo Oidipus je nejen pestupnk, kter se svou vlastn silou vidn pekonv a usvduje. Jako pestupnk je tabu v dvojsmyslnm smyslu slova: proklatec i posvtn bytost. Je nejen zavrenec, ale v y v o l e n zavrenec. Je "vyvolen" k tomu, aby na nm nejvce z celho rodu bylo odhaleno, uinno zjevnm ono podstatn nebezpe, je hroz lovku z nho sama, z jeho podstaty. Nen myslnm pestupnkem, je vinen bez viny. Obec, kter ho pronsleduje, pe tut kivdu, kdy nevid a neuznv tuto druhou strnku vci; nevid posvtnost trpitele a vzdv se tak sama nroku na odmnu milosti, kter le v takovm nezmrnm

utrpen, kter bylo pijato pro mnoh, ba pro vecky. Tato pze prvem pipadne t obci, kter pochop celek tohoto osudu, obci skuten obecn, kter na dkaz tohoto pochopen povol tvanci asyl a d mu domov. Rodn obec i jej smrteln neptel, Oidipv syn, na nho nyn pechz puston bs, oboj nevid ono obecn, spolen a spojujc nebe a zemi, smrtelnky a nesmrteln v jedin celek; oboj mus proto ustoupit ped takovou obc, takovm spoleenstvm, kter na tto jednot je zaloeno a na n cel spov. Takovou "ideln" obc chce Sofokles mt a v jejm obraze vid Athny, sv rodit; jemu ukazuje a odkazuje svou mytickou moudrost. Antigone je rovn posvtn trpitelka, po tto strnce pokraovatelka v osudu Oidipov. Jej paradox je v tom, e prv tato dcera poskvrny je urena k tomu, aby se na n odhalil ve v sle zkon rodinn piety, "bosk zkon", z nho se iv vecky lidsk. Antigone je sama rodinn lska a pieta, ona to jest, kter na sebe bere celou ti Oidipova bludnho ivota po zapuzeni z rodit, u n nachz posledn toit i odrodil a neblah, bratrskou rukou padl bratr. Ale v tto tragdii Sofokles pedvd zrove uritou zvltn verzi on hybris, kterou znamen idia fronesis, vlastn, do sebe uzaven smysl. Kreon reprezentuje onu prvotn podobu osvcenstv, kterou Sofokles vidl kolem sebe v politick skutenosti nabvat pdy. Nic nevad, e tato idia fronesis smuje podle vlastnho odhadu k blahu a moci cel obce, jej zpsob provdn, spolehnut na nhled vldnoucho mue a poadavek absolutn poslunosti ukazuje, e b o samovldn, tyransk sklon. Proti tomuto prvoosvcenskmu nroku lovka, vzt do svch rukou cel ivot sebe i obce, nechat ve vem vudy vldnout zkon dne, ukazuje Antigone pevahu mtu, pevahu celku, z nho se iv i zkon dne, kter je pouze st a ru se tam, kde chce bt celkem. Nen smyslem tchto nkolika dek upozorovat na velikost b s n i c k h o inu Sofoklova. Nepochybn nle Sofokles k tm tvrcm, je posuzovat pslu jen zcela nemnohm, zatmco strhuje a nadenm pln vecky, kdo jsou vbec pstupni tomu, co je velik a ist. Nikdo nedokzal bsnickou postavu Sofoklovu charakterizovat tak prost a vstin jako Hlderlin, kdy napsal: "Jako psal Aischylos ve stylu svho bojovnho destilet, tak Sofokles v duchu sv kultivovanj epochy. Je cele promenm hrd munosti a ensk mkkosti: ist, promylen, a pece tak vel, strhujci vraz, vlastn dob Periklov." A nikdo nepodnikl tak hlubok pokus vymit celou propast Sofoklova mtu a jeho postav v Antigone jako Hegel ve slavnch kapitolch Fenomenologie ducha a Pednek o estetice. Ve Fenomenologii Sofoklovo dlo pod titulem "Svt mravnosti, lidsk a bosk zkon, mu a ena" stv se jednou ze zkladnch podob ducha, v jejm vvoji, konfliktu a rozuzlen se zra cel smysl onoho svta svobodnch pn, kterm byla athnsk a antick polis vbec, ona polis, kter le pod povrchem cel historick stavby evropsk duchovnosti jako skryt zkladn kmen. Sofokles umonil Heglovi spustit filosofickou sondu a do hloubek antickho mtu, jeho slu pochopil, protoe tento mtus pojal se v vnost nikoli lako pouh fantastick vtvor, nbr v celku i detailech jako hlubokou pravdu fundamentlnch lidskch vztah vbec, pravdu o sle a slabosti starho svta a jeho lidskosti, pravdu vztahu lovka ke vemu, co je nadlidsk, k zemi a nebesm. Byl-li Sofokles nejvtmu mysliteli modern doby takovm monumentem pravdy a hloubky, jak to dtkliv upozornn nm pozdjm, kte ijeme v ruchu a tesku jednorozmrn epochy a odvaujeme se jejm suchm objektivistickm mtkem rozhodovat o tom, co jest a nen. Ve skutenosti otzka, kterou nm Sofokles klade dnes, znla by asi takto: nen to vidn svta, kter je nm dnes samozejm, to vidn stzliv nesmyslnosti jsoucho, kter se ochotn ohb a slou naim libovolnm efemrnm clm, ve skutenosti jen ona idia fronesis, onen zkon lidsk v protikladu k boskmu, onen "vlastn nhled" promitnut do kosmu a zabsolutizovan, nen n svt posledn dsledek a vsledek te hybris, jej vnitn rozpor vyjaduje osud Labdakovc, nejsou katastrofy naeho stolet poslze opakovnm tho pdu pod prh lidskosti, kter v Oidipovi pro lovka vech dob pedvedl Sofokles?