Jaroslav Klíma

Osmašedesátý:

Kdo zradil vlast

Praha 2009

1
Předmluva
Proč píši o pozadí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR
v srpnu 1968
1. O události, která zasáhla do života milionů občanů Česko-
slovenska, a jež měla dopad i na světové dějiny, se již mnoho
psalo a mluvilo. Většinou vše ale proběhlo tendenčně, neprav-
divě a povrchně. V důsledku toho zůstala skryta příčina a po-
zadí tohoto důležitého dějinného pohybu ve Střední Evropě, na
nějž pak navázaly převratové děje, probíhající ve formě
demontáže socialismu.
2. Vědecký rozbor tohoto historického zastavení, na němž by
byla ctěna a dodržena zásada pravdy a objektivity, stojí dosud
před nějakým povolaným historickým ústavem, v němž nepodjatě
pracují k tomu školení profesionálové. Věřím, že takové
pracoviště se časem najde a v něm budou odborníci, kteří
proanalyzují obrovské množství písemného materiálu, který
zatím leží ladem v mnoha archivech, zvláště v archivech
tajných služeb Spojených států amerických (USA), Spolkové
republiky Německo (SRN), Ruska a dalších zemí.
3. Jako jedinec a amatér jsem přistoupil před časem ke své
písemné práci jen z dobré vůle zachytit vše od osob, které se
událostí zúčastnily, byly svědky i pomocníky. Pro lepší
orientaci jsem využil také písemných informací, které
soustředil svými výslechy i Úřad pro dokumentaci a vyšetřování
zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování
Policie České republiky (ÚDV). Často jsem mohl čerpat
informace jen od rodinných příslušníků a známých těch osob,
které v událostech kolem vstupu vojsk působily v útvarech
Bezpečnosti, armády, v tisku a médiích, když mnozí přímí
účastníci už nežijí. Z těchto hledisek a bez nároku na
ucelenou studii jsem přistoupil k písemnému zpracování
v naději, že to může pomoci při důkladném a vědeckém
zpracování k tomu povolaným vědeckým institutem nebo k tomu
školeným historikem.
4. Musím se přiznat, že vycházeje z nedostatečných zdrojů
poznání, přece jen jsem došel k určitému údivu a zklamání:
Státní orgány - ÚDV, státní zástupci a soudci - použily často
právní kvalifikace „vlastizrada“, i když neměly k dispozici
objektivní a vědecky fundovanou historickou analýzu. Obávám
se, že zde leží důvod příští revize a kritika díla, které
odvádějí dnešní příslušní činitelé.
5. Nečiním si nárok na historickou analýzu, nedávám a
nevnucuji své názory, protože to je už několikaletý úkol
specializovaných vědeckých státních historických ústavů. Mé
jednání je třeba chápat jako snahu napomoci k objasnění
historické pravdy o tomto složitém historickém období. K svému
rozhodnutí se cítím oprávněn proto, že jsem byl dobře
informován přímými účastníky a svědky mnoha událostí a chování
2
lidí a byl jsem seznámen s nevyvratitelnými materiály.
6. Vývoj společnosti a život lidí se bude dále rozvíjet na
teritoriu bývalého Československa, bez ohledu na příští státní
a mezistátní uspořádání v rámci Evropy. Časové období kolem
roku 1968 nebude možno nikdy vymazat z historie a nebylo by
ani moudré a etické, aby bylo zkresleně, tendenčně a falešně
interpretováno.
7. Při své práci jsem byl veden starou, často vzpomínanou
filozofickou moudrostí, která důrazně prohlašovala: Kdo nezná
minulost, nemůže pochopit přítomnost a vůbec nebude moci
předvídat budoucnost.
8. Ideovým posláním této práce proto je, a to je třeba zvláště
opakovat, napomoci při řešení složitých úkolů příštího vývoje
potomků lidí, kteří žili a pracovali na území bývalé
socialistické republiky Československo.
9. Shrnuji svá zjištění a poznání:
Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické
republiky (ČSSR) byl záměrně vyprovokován Američany a pravicí
v Komunistické straně Československa (KSČ) v čele s Alexandrem
Dubčekem s cíle provést v ČSSR mocenský převrat, pozatýkat a
uvěznit představitele levice a nastolit moc pravice, bez
ohledu na to, že tím vyvolají občanskou válku, jež může
přerůst ve válku širokého rozsahu.
Hrstka důstojníků, která dne 20. srpna 1968 vstoupila do
budovy ministerstva vnitra na Letné, pomohla zmařit výše
uvedené plány pravice a Američanů.
10. Zpracovávám tuto studii s vnitřním pocitem upokojení, že
jsem tehdy v šedesátých letech stál na straně těch, kteří
učinili vše, aby vlastní zem neshořela v ohni války, aby
národy Československa nevykrvácely v občanské válce.

Praha, 6. července 2002

Autor

3
Osmašedesátý na vnitru:
Osobní svědectví
11. Úsek Bezpečnosti ministerstva vnitra ČSSR byl vždy řízen
prvním tajemníkem ústředního výboru KSČ. V lednu 1968 došlo
k zásadní personální změně. Do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ
byl zvolen Alexander Dubček. Pak následovaly dílčí personální
změny. Očekávalo se, že Dubček předvolá ministra a náměstky,
aby podali hlášení o činnosti resortu, za nějž odpovídají, a o
situaci v něm.
12. Dubček nic takového neučinil a jen zřídka přijímal hlášení
od ministra vnitra Josefa Kudrny. Situace v zemi se přitom
zostřovala, rostla kriminalita a ze všech směrů se
aktivizovala rozvědná činnost západních zpravodajských služeb,
které přešly k zesílenému organizování vnitřní podvratné
činnosti proti státu a jeho zřízení. Zprávy o tom Dubček
nečetl a dal najevo, že je číst nechce. Dokonce jednou žádal,
aby byly dávány tajemníkovi ÚV Jiřímu Hendrychovi, který prý
to rád čte.
13. Náměstek ministra plukovník Jaroslav Klíma, odpovědný za
úsek práce kontrarozvědky v ČSSR, potřeboval zásadní
stanovisko k mnoha důležitým problémům operativní práce přímo
od Dubčeka. Napsal proto Dubčekovi dopis, v němž ho požádal o
služební slyšení. Dubček ale neodpověděl a Klímu na slyšení
nepovolal. Klíma to pochopil jako projev osobní nedůvěry a
napsal Dubčekovi žádost o uvolnění z funkce, v naději, že
Dubček do této funkce bude jmenovat osobu, které důvěřuje a to
bude přínosem pro práci kontrarozvědky v této složité době.
Dubček neodpověděl a bez průtahu žádost Klímy zařadil na porad
jednání předsednictva ÚV a to žádosti vyhovělo. Do funkce
náměstka pro kontrarozvědku a náčelníka hlavní správy Státní
bezpečnosti byl později jmenován Dubčekův přítel Viliam
Šalgovič.
14. Klíma byl uvolněn z funkce a byla mu poskytnuta studijní
dovolená, neboť dokončoval studia na právnické fakultě
Univerzity Karlovy. Klíma odjel na chatu a tam usilovně
pracoval na závěrečné práci svého studia, ale s obavami
sledoval rozjitřování a chaos, který probíhal v Praze. Občas
odjel do Prahy za rodinou a pro potřebnou literaturu.

Devatenáctého srpna
15. Dne 19. srpna jel Klíma do Prahy pro literaturu;
v dopoledních hodinách mu volal plk.JUDr. Josef Ripl do jeho
bytu. Ripl mu byl známý jako čestný, inteligentní muž, dobrý
organizátor a vynikající vlastenec,osvědčivší se v době
okupace. Velice naléhavě žádal o okamžité setkání. Došlo
k němu na Staroměstském náměstí a Klímu překvapila intenzita
starostlivosti Ripla o vývoj v zemi a obavy, že zahraniční
4
rozvědky lehce naverbovávají početné zástupy našich občanů.
Vyslovil obavy, že vedení státu nic proti tomu a na obranu
státu nepodniká a že vše spěje ke státnímu převratu. Ze svého
vášnivého výkladu přešel rychle na svůj požadavek. Žádal
Klímu, který znal JUDr. Lubomíra Štrougala ještě jako ministra
vnitra z doby, kdy byl jeho náměstkem, aby za ním zašel na
předsednictvo vlády, kde pracoval jako místopředseda Oldřicha
Černíka, a upozornil ho na to, že ministr Josef Pavel sestavil
skupinu důstojníků a poslal je na Slovensko vyhledat osoby a
materiály, které by dokazovaly, že Štrougal v době, kdy byl
ministrem vnitra, nechal bezpečností rozpracovávat Gustáva
Husáka. Ripl na svůj výklad opakovaně zdůrazňoval, že za touto
akcí stojí americká CIA, která chce tímto manévrem postavit
proti sobě Štrougala a Husáka, kteří oba úzce spolupracují ve
funkcích místopředsedů vlády ČSSR. Klíma nebyl požadavkem
nadšen, ale Ripl přesvědčoval, že se jedná o klíčovou
záležitost, že to má souvislost s kritickou situací v zemi a
proto nakonec splnění přislíbil. K setkání Klímy s Riplem
došlo 19. srpna kolem 14. hodiny. V té době Ripl nic o
příchodu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR nevěděl a neříkal.
16. Klíma ve večerních hodinách zavolal zvláštním telefonem do
bytu Lubomíra Štrougala a poprosil ho o přijetí. Ten ochotně
souhlasil, ale žádal, aby přišel do jeho kanceláře na
předsednictvo vlády.

Dvacátého srpna přes den

17. Po osmé hodině ranní dne 20. srpna 1968 Klíma prošel přes
výdejnu povolení vstupu a stanul v kanceláři Lubomíra
Štrougala a zde mu řekl vše podstatné, co mu říkal Ripl.
Štrougal pozorně a vlídně přijal varování o intrikách a
cílech, které jsou tím sledovány. Dlouhou chvíli o něčem
usilovně přemýšlel a pak těžce v hlase řekl, že ví, že jsou
Sověti v těžké situaci, když k nám budou muset poslat vojska,
a s obavou v hlase pak jako pro sebe dodal - a kdo to pak
vezme, až to ty tanky tady rozjezdí. Chvíli mlčel a pak
doplnil: A uvědomují si Sověti, že to nedopadne tak, jak
očekávají, protože Svobodu po schůzce v Čierné silně ovlivňuje
Dubček a Smrkovský? Klíma byl zcela vyšinut tím, co slyšel,
neboť byl několik týdnů mimo Prahu, vtažen do klubka svých
problémů, a nemohl souvisle vyjádřit svůj názor. Štrougal, ale
vůbec neřekl, že vojska přijdou a kdy, a ani nenaznačil, že o
tom ví určitě nebo že před tím varuje. Proto Klíma chvíli
uvažoval, zda to není vyjádření určitých obav, které kolovaly
mezi lidmi a při nichž ti potřební a ustrašení se kojili
nadějí, že Sověti to tak nenechají a přijdou zase včas, jako
v roce 1945.
18. Klíma byl silně rozrušen tím, co slyšel, a když Štrougala
opustil, dlouho chodil ulicemi města a přemýšlel nad tím, že
5
se něco vážného bude dít. Zneklidnilo ho, že se mluví o
příjezdu tanků a o tom, že to nedopadne tak, jak Sověti
očekávají. Protože už pochopil strategickou koncepci
provokace, kterou tajná služba USA jako šablonu často
používala, rozhodl se nezůstat stranou a svěřit se s obavami
vedoucímu sovětských poradců u ministra vnitra generálu
Michailu Kotovovi. Cestou do jeho bytu byl znepokojen tím, že
zjistil za sebou sledování. Učinil opatření a dorazil do bytu
generála Kotova kolem 11. hodiny. Jeho manželka vyrozuměla
Kotova a ten rychle přišel do svého bytu.
19. Klíma Kotovovi řekl vše o návštěvě u Štrougala a kladl
otázku, zda je skutečně vše tak špatné, že přijdou vojska a
zda je to správné. Kotov byl trochu rozzloben a řekl, že
situace je jiná než v době, kdy Klíma odcházel z funkce.
Přesvědčivě prohlásil, že hrozí nebezpečí protistátního
převratu a k tomu že jsou již zformovány síly vnitřní a
vnější. Netajil se tím, že odpoledne bude zasedat
předsednictvo ÚV KSČ, které svou většinou přijme usnesení, v
němž požádá o pomoc spojenců. Klímu překvapilo, že Kotov s
úlekem zpozorněl, když řekl, že Štrougal mluvil o příjezdu
tanků, které to tu rozjezdí, a pak že to nedopadne tak, jak
Sověti očekávají. Klíma ještě dodal, že podle Štrougala Černík
váhá... ale to už se projevila Kotovova netrpělivost a dal
najevo, že někam spěchá. Úplně u dveří se zastavil a řekl, že
Klímu hledá od rána Šalgovič, který ho chce pověřit úkoly a
doporučil Klímovi, aby ho ihned vyhledal.
20. Klíma Šalgoviče ihned nevyhledal. Neměl jasno o vzniklé
situaci, nevěděl, kdo jde proti komu, kdo kde stojí a jak
myslí. Nemohl a ani nechtěl připustit myšlenku, že lidé ve
vedení strany a státu, jimž důvěřoval, by šli najednou jinou
cestou a jinam, než on a než i oni dříve prohlašovali. Proto
se rozhodl, že nejdřív pojede na chatu za rodinou. Tam
v bolestivém a chaotickém přemýšlení dospěl k závěru, že se
řítí na celou zemi události, které se mohou vymknout a
prosadit jako ozbrojený boj. Uvědomoval si, že přijdou
ozbrojená vojska do prostředí, kde nemálo lidí je již masivním
ideologickým zpracováním dezorientováno a fascinováno do
nebezpečného stavu takového stupně, že se může zvednout do
nerozvážných činů. Živě si představil, jaká obrovská vojenská
síla stojí za západní hranicí od nás. Věděl, že neviditelný
fantom napjal struny své sítě do prasknutí a že stačí, aby
došlo k jednomu výstřelu a začnou mluvit zbraně, které se
stanou dirigenty osudu tisíců lidí a vezmou možnost politikům
pronášet slova, vedoucí ven z bojové vřavy k mírové práci.
Klíma měl úplnou volnost ke zvolení své příští cesty, protože
byl na studijní dovolené. Bylo tu ale také usilovné hledání
Viliama Šalgoviče, který ho chtěl pověřit nějakým úkolem.
Nakonec u něho převládlo vnitřní přesvědčení, že nemá právo
zůstat stranou v tak těžké chvíli, ale že musí plnit služební
6
přísahu, jež ho zavazovala k tomu, aby v souladu s Ústavou
chránil daný společenský řád a nedovolil zmařit mírový život.

Dvacátého v podvečer
21. Klíma kolem 18. hodiny dorazil do Thákurovy ulice v Praze
6, aby se hlásil u náměstka Viliama Šalgoviče k plnění jím
daných úkolů. Šalgovič v úřadě nebyl, protože jednal u minist-
ra národní obrany Martina Dzúra. Přijal ho proto plk. Josef
Ripl, jeho zástupce, netající se radostí nad tím, že může pře-
dat Klímovi rozkaz Šalgoviče.
22. Ripl navázal na včerejší rozhovor a doplnil jej tím, že
vše se dalo už do pohybu. Objasnil, že od odpoledních hodin
zasedá předsednictvo ÚV KSČ, že se očekává bojovná debata,
předně o bezvýchodné bezpečnostní situaci v zemi, že je
zajištěna většina hlasů v předsednictvu, které vysloví
nedůvěru Alexandru Dubčekovi, že pak bude zvolen nový první
tajemník a že většinou předsednictva budou požádáni Sověti a
další spojenci o vojenskou pomoc, která překročí hranice do
ČSSR k půlnoci. Ripl byl pln rozšafnosti a energie. Mluvil
z něho statečný a šlechetný duch.
23. Oba neměli mnoho času k rozhovoru a proto přešel Ripl
k výkladu, jaký úkol má Klíma podle Šalgoviče splnit. Začal
tím, že ministr Pavel a jeho blízcí a důvěrní důstojníci
podnikají nějaké přísně utajené aktivity již několik dnů.
Zvlášť ho znepokojoval tak zvaný operační štáb, v jehož čele
stál jako šéf plk.RSDr. Oldřich Hromádko. Jeho činnost byla
nelogická a podezřelá tím, že konspirativně ustavuje ze zvlášť
pro ně spolehlivých lidí tak zvané "operační štáby". Na území
Prahy že mají zjištěny dva takové útvary, a odvodil z toho, že
podobných bylo zřízeno asi mnoho po celém území a to se vymyká
mírové organizaci a proto musí být připraveny pro nějaké
zvlášť závažné účely. Oba se znepokojením mysleli na to, aby
od nich nevyšly výstřely, až dojde k příchodu spojenců a
nastane chaos.
24. Z této úvahy vyšel Ripl a řekl, že toho se obávají nejvíce
a proto Šalgovič nařídil, aby do budovy ministerstva vnitra
(MV) na Letné, kde sídlil ministr Pavel, vešla skupina, která
by paralyzovala tam sídlící úřad "operačního štábu". Vrcholné
překvapení pak nastalo, když Ripl řekl, že tento úkol musí
splnit Klíma.
25. Klíma věděl, že v takové situaci nelze protestovat a různě
se vykrucovat. Ze služby věděl, že v takové situaci rozkaz
nelze odmítnout, nýbrž odevzdaně a pokorně splnit. Zeptal se
proto, kdo bude v této skupině. Ripl odpověděl, že nemají
nikoho, že je málo vhodných lidí a proto aby Klíma navrhl
osoby a on je rozkazem povolá. To byl vrchol improvizace v tak
těžké situaci, když zbývalo tak zoufale málo času.
7
26. Klíma proto navrhl plk.JUDr. Františka Rezka, plk. Jana
Bokra a plk. Miroslava Milatu. Plk. Ripl vše přijal a slíbil
jmenované povolat a určil, aby se všichni shromáždili
v kanceláři náčelníka pražské správy StB v Bartolomějské ulici
a zde čekali na jeho pokyn k tomu, aby odjeli k budově MV na
Letné a vstoupili dovnitř.

Dvacátého večer a v noci

27. Během pár hodin od rozhovoru Klímy s Riplem se uvedení
důstojníci sjeli na S-StB Praha. Kromě Milaty - ten měl sám
přijet přímo na Letnou. Všichni byli překvapeni, napjati a
dezorientováni. Klíma jim mohl říci jen to, co se dověděl od
Ripla, to znamená, že zasedá předsednictvo ÚV KSČ, že hodnotí
situaci v zemi, která je výbušná a že většina členů
předsednictva situaci hodnotí jako kritickou, na níž naše síly
nestačí a proto budou většinou členů předsednictva požádáni
Sověti a ostatní spojenci, aby nám poskytli pomoc. Řekl, že
mluvil s generálem Kotovem a ten ho ujistil, že vojska
přicházejí, aby zabránila násilnému převratu a zajistila
bezpečnost státu ze západní hranice proti vpádu protivníka.
Potom, po splnění úkolu a zklidnění situace se vojska vrátí do
svých zemí. Mlčky vše vyslechli a ponořili se do vnitřního
uvažování a čekali, až Ripl dá povel k výjezdu, aby zajistili
vše tak, aby z budovy MV nevyšel podnět nebo výstřel, jenž by
rozpoutal krveprolití.
28. Kolem 23. hodiny, spíše několik minut před, volal Ripl a
nařídil přesun a splnění úkolu. Přesun proběhl rychle ve
vlastním autu a před budovou MV už čekal Miroslav Milata –
klíčová osoba, který jako náčelník správy kádrů měl své sídlo
v budově. Klíma stanovil postup tak, že první půjde Milata,
ten vyvolá strážného za zamčeným hlavním vchodem, řekne mu, že
potřebuje ve své kanceláři něco projednat s Klímou, Bokrem a
Rezkem. Všechno se pak splnilo a uvedení důstojníci vstoupili
do budovy, předložili služební průkazy a veliteli stráže
zopakovali, co se děje na ÚV, že přijdou pozvaná spojenecká
vojska. Klíma zavolal před jejich očima telefonem jejich
náčelníka, šéfa ochrany vládních budov plk. Josefa Holka a za
jejich přítomnosti mu řekl, že přišli do budovy na rozkaz
Šalgoviče a požádal ho, aby dal příkaz veliteli stráže, aby
přijal nás příchozí jako posilu pro ochranu budovy. Holek tak
učinil a veliteli k tomu vydal souhlas a příkaz.
Milata pak odešel k dozorčímu důstojníkovi ministerstva a
hlásil mu, proč skupina do budovy vešla, a požádal ho, aby
důležité události hlásil také Klímovi nebo Milatovi. Skupina
nikde nenarazila na nesouhlas a odpor, naopak vše bylo přijato
s úlevou, že konečně skončí chaos a hrozba rozvratu.
Třeba dodat, že Klíma a Bokr nebyli vybaveni žádnou zbraní a
tudíž disponovali jenom slovem při jednaní s lidmi, kteří je

8
znali a jim důvěřovali.
29. Hned po vstupu do budovy dorazili sem také dva důstojníci
přímo poslaní Šalgovičem, aby vešli do kanceláře dozorčího
důstojníka operačního štábu plk. Hromádka a převzali kontrolu
nad tímto uzlem spojení a velení.
30. Po těchto úkonech nařídil Klíma Rezkovi zajištění budovy
zvenku a zevnitř a odešel s Bokrem do kanceláře Milaty, aby
promysleli, co dále podnikat a ohlásili Šalgovičovi, že do
budovy bez komplikací vstoupili.
31. Zajímavě popisuje tuto dobu do protokolu ÚDV tajemník
ministra Pavla Jiří Hošek. Vypovídá: "Dne 20.8.1968 v nočních
hodinách (přibližně kolem 23. hodiny) mne do bytu volal
nejprve operační důstojník z budovy MV na Letné a tento mi
sdělil, že dostal zprávu o tom, že na četných místech
republiky vstoupila vojska Varšavské smlouvy na území našeho
státu. Vzápětí nato mi telefonoval tehdejší předseda vlády
Oldřich Černík a ptal se mne, zda o vstupu vojsk na naše území
něco vím a zároveň mne požádal o zprostředkování spojení s
ministrem Pavlem. Chtěl, abych jakmile ministra vyrozumím,
společně s ním se dostavil na rozšířené zasedání předsednictva
ÚV KSČ." Pak popisuje, že šel do budovy MV a před ní u vchodu
si všiml hloučku civilistů a že dal dozorčímu pokyny na
uzávěru budovy, aby nikoho nevpouštěl a nevypouštěl, uložil mu
povolat posily k ochraně. Nic takového ale Rezek neviděl a
nehlásil.
32. Hošek pokračuje tím, že z budovy ÚV KSČ volal operačnímu
důstojníkovi na MV, neboť chtěl vědět, jak se vyvíjí situace.
Vypovídá: "Operační mi sdělil, že se dověděl, že budova má být
obsazena příslušníky Lidových milicí. Ptal jsem se, co to má
znamenat a kdo dal takový pokyn. On odpověděl, že pplk. Josef
Holek, náčelník 5. správy MV. Já jsem proto ihned se spojil
s Holkem, tento mi sdělil, že žádný takový nevydal, opravuji,
řekl, že mi o tom nemůže nic říci a ať se obrátím na náměstka
Šalgoviče. Já jsem se na základě informace Holka telefonicky
spojil se Šalgovičem a ptal se ho, co je pravdy na informaci,
že budova na Letné má být obsazena lidovou milicí. Šalgovič
potvrdil, že je to pravda a že se se mnou o tom nebude bavit.
Já jsem mu na to řekl, že dispoziční právo k lidovým milicím
má pouze předsednictvo ÚV KSČ, osobně generální tajemník, tedy
v té době Dubček. Shodou okolností se v tu chvíli Dubček
nacházel poblíž mne a proto jsem mu předal hovor. Z tohoto
hovoru si dodnes přesně pamatuji, že Dubček Šalgovičovi do
telefonu odpověděl slovy: ´Čo robíš Vilo, uvedom si svoju
odpovednost pred stranou a ľudom, použitie ľudovej milície je
nelegálné.´ Co mu na to Šalgovič odpověděl nevím, pamatuji si
pouze, že Dubček byl silně rozrušen a plakal, načež položil
sluchátko."
33. Není možno vše přesně časově určit, protože Hošek to líčí
9
jinak, ale šlo v jednom momentu o vážnou událost.
Přišel Rezek a hlásil, že v patře, kde je kancelář ministra a
jeho sekretariát, zastihl a překvapil muže, který tam nemá co
pohledávat, a žádal Klímu, aby na místě ve věci rozhodl. Klíma
se odebral na místo a viděl, že oním neznámým je tajemník
ministra Jiří Hošek. Zeptal se ho proto, proč přišel a on
odpověděl, že nastoupil do práce, protože byla vyhlášena
pohotovost. Klíma byl zaskočen, neboť Hošek tvrdil, že jde do
práce, že tam patří, zatímco Klíma a Rezek nikoliv. Klíma,
protože nebyl informován, se jal Hoškovi vysvětlovat, že
předsednictvo jednalo o situaci v zemi a rozhodlo se o pomoc
požádat Sověty a spojence a ti přicházejí na pomoc. Hošek
pozorně poslouchal, věděl ale, že je vše už jinak, ale mlčel.
Klíma, aby vše nějak ukončil a mohl jít podat o tom hlášení
Šalgovičovi, vědom si toho, že nemůže jednat svévolně, řekl
Hoškovi, aby tedy šel do své kanceláře, ale nikam
netelefonoval. Hošek spokojeně přitakal a všichni se rozešli.
34. Proč ale přijel na Letnou, objasňuje v protokolu takto:
"Potom jsme se s ministrem radili o dalších krocích, neboť
z jednání předsednictva bylo jasno, že k přepadení naší země
skutečně došlo. Dohodli jsme se, že pojedu na Letnou do jeho
kanceláře a z jeho a mého trezoru odstraním písemnosti, které
by mohly být zneužity... Při vstupu do budovy na Letné jsem
nevyužil hlavní vchod, ale šel jsem bočním vchodem, který
používal pouze ministr... Průchozími dveřmi jsem odešel do
kanceláře ministra, kde jsem skutečně z trezoru vytřídil
některé písemnosti a po nějaké době jsem opět vyšel a odjel
zpět do budovy ÚV KSČ... Když jsem se vrátil na ÚV KSČ, tak
jsem se opět setkal s ministrem Pavlem a společně jsme
přivezené písemnosti zlikvidovali na WC".
35. Vzniká logicky otázka, jaké dokumenty musel zničit ministr
vnitra Pavel a jeho tajemník na WC. Je jediná odpověď: Byly to
dokumenty svojí podstatou protizákonné a protiústavní a proto
nesměly padnout do rukou obhájců zákona a demokracie.
S největší pravděpodobností souvisely s přípravou na zatýkání
levicově orientovaných osob a se zřizováním koncentračních
táborů. Proto také ministr do úřadu nepřijel a ukryl se u
svého přítele.
36. K úplné představě o průběhu událostí je třeba ještě uvést
to, co k tomu říká vůdčí osoba, plk.RSDr. Oldřich Hromádko.
V protokolu před ÚDV vypověděl: "Dne 20. 8. 1968 asi kolem 23.
hodiny mi do bytu volal operační důstojník z budovy na Letné s
tím, že má hlášení, že na některých hraničních přechodech
překračují naše hranice vojska Varšavské smlouvy. Dále jsem si
tuto zprávu prověřoval a také jsem tomu operačnímu uložil, aby
telefonoval a vyrozuměl o situaci ministra Pavla a předsedu
vlády Černíka. Myslím, že jsem po nějaké chvíli volal znovu
dozorčího, chtěl jsem po něm, aby pro mne poslal okamžitě
vozidlo, nevím již přesně pořadí těchto hovorů, ale při jednom
10
tom telefonátu mi řekl ´Jsou tady, míří na mne pistolí´ a pak
spojení bylo přerušeno. Teprve později jsem se dověděl, že tím
pracovníkem, který mířil pistolí, byl zřejmě tehdejší náčelník
personální správy Milata. Také jsem v tu dobu volal Rybáře, to
byl zástupce náčelníka hlavní správy Veřejné bezpečnosti (VB),
který byl v tu dobu již na pracovišti, a ten mi sdělil, že
Šalgovič vyhlásil pohotovost. Upozornil jsem ho, že to musel
udělat za zády ministra Pavla, který žádnou pohotovost
nevyhlašoval."
37. Klíma se dověděl, že Hromádko usilovně a několikanásobně
volal na číslo telefonu svého "operačního štábu", ale tam bral
telefon důstojník, který tam byl poslán Šalgovičem. Hromádko
se rozhodl a zavolal plk. Rybářovi a žádal ho, aby sestavil
bojovou skupinu, která by osvobodila a obsadila budovu MV na
Letné.
38. Klíma, když se to dověděl, byl zneklidněn, neboť tím
hrozilo nebezpečí ozbrojeného střetu, a rozhodl se, že
Hromádkovi osobně zavolá a požádá ho o zrušení tohoto postupu.
Zavolal mu do bytu a smířlivě začal apelovat na jeho rozvahu.
Řekl, že už jistě ví, že do země vstupují vojska Varšavské
smlouvy, že vzniká velice výbušná situace a že ho prosí, aby
se do ničeho nemíchal, neboť vše musí řešit politici.
Připomenul mu společné boje proti banderovcům na Slovensku a
že vojska Varšavské smlouvy nezval, ale teď nesmí dojít
k tomu, aby promluvily zbraně. Hromádko poslouchal a po chvíli
nevrle řekl, že Klíma nemá právo mu něco nařizovat, že není ve
službě, neboť má studijní dovolenou. Klíma se rozzlobil a
kategoricky od Hromádka žádal zmrazení jeho aktivit a Hromádko
nakonec odpověděl, že dikci rozumí.
39. V protokolu před ÚDV 19. 10. 1995 Hromádko vypověděl toto:
"V tu dobu, pořadí již přesně nevím, volal ke mně do bytu z MV
na Letné Jaroslav Klíma, který byl náměstkem ministra, ovšem
v té době byl mimo službu, neboť - pokud si vzpomínám, tak měl
studijní volno. Tento mi sdělil, abych se do ničeho nepletl,
řekl ještě něco dalšího, nepamatuji si již co, já jsem mu na
to odpověděl, že nemá co dělat na vnitru a já že mu nejsem
podřízen a nemá mi co rozkazovat."

Po půlnoci na jednadvacátého
40. Po půlnoci volal do kanceláře Milaty ministr Pavel a chtěl
vědět, jaká je situace a co se děje. Milata předal sluchátko
Klímovi a ten mu řekl, že kromě vstupu vojsk Varšavské smlouvy
do ČSSR se neděje nic zvláštního a vyvrátil mu obavy, že
budova MV je obsazena lidovou milicí. Zdůraznil, že v budově
jsou výhradně důstojníci MV, kteří očekávají, že ministr brzy
přijede, aby se ujal řízení ministerstva v této těžké době. To
bylo několikrát opakováno a nakonec Pavel slíbil, že na
ministerstvo přijede. Nepřijel! Odjel ke svému příteli v Žitné
11
ulici. Hošek do protokolu před ÚDV na otázku vyšetřovatele,
zda byl přítomen ministr Pavel a zda mohl zasahovat do dění na
ministerstvu odpověděl, že zasahovat nemohl, protože se
zdržoval u přítele v Žitné ulici.
41. Podrobněji věc popisuje Hromádko do protokolu takto: "Vím
o tom, že také ministr Pavel byl někde schovaný, mluvil jsem
s ním telefonicky, když byl na ÚV KSČ, byl z toho takový
roztřepaný, říkal, že si mám sám zvážit, co budu dělat, že mi
žádné pokyny dávat nebude."
42. Další svoji činnost Hromádko popsal do protokolu v tomto
znění: "Ráno 21.8. jsem si odněkud zajistil vozidlo a začal
jsem objíždět některá pracoviště MV. Tam jsem upozorňoval
pracovníky na to, že je potřeba se postavit proti okupaci,
dodával jsem nějaké zprávy do radia apod."
43. Z uvedeného je zřejmé, že speciální organizace pro
zvláštní represivní účely - "operační štáby" - byla jako
organizovaná síla vyřazena z činnosti. Velitelé podřízených
operačních štábů čekali marně na rozkazy shora. Ty však
nepřišly. Proto někteří jedinci začali rozvíjet aktivity na
vlastní pěst. Jezdili po bytech a chatách a s podporou
rozhlasu hledali Šalgoviče, Ripla, Klímu a řadu levicových
politiků. Organizovaně a ve velkém rozsahu se ale věznice a
koncentrační tábory naplňovat nezačaly. Chyběla k tomu
organizovaná síla, jejíž páter tvořily "operační štáby". Tato
činnost si ale vyžádala smrt plukovníka Jana Záruby.
44. Existuje mnoho faktů a signálů, svědčících o tom, že vstup
vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl rafinovaně a brutálně
vyvolán Západem v čele s USA a jejich tajnou službou, řadou
zpravodajských her, při nichž se využívaly mnohé vnitřní
těžkosti a chyby tehdejšího režimu k vyvolávání politických
konfliktů a neshod, předně s vedením Komunistické strany
Sovětského svazu (KSSS) a Sovětského svazu. Západ organizoval
řadu akcí k ovládnutí médií proniknutím svých sympatizátorů a
Ústřední zpravodajskou službou Spojených států (CIA) řízených
a placených agentů.

Viliam Šalgovič splnil svoji služební přísahu - bránil ústavu

a daný společenský řád a snažil se zabránit krveprolití
45. Viliam Šalgovič byl po odvolání plk. Jaroslava Klímy
jmenován náměstkem ministra vnitra Josefa Pavla pro úsek
kontrarozvědky a náčelníkem hlavní správy Státní bezpečnosti.
Do této funkce ho vybral osobně sám Dubček a nepochybně v té
době stál Šalgovič na stejné politické pozici jako Dubček.
46. Po několika týdnech, když se seznámil s operativní situací
v zemi a dostal do rukou rozvědné informace o tom, že se
připravuje v zemi protistátní převrat, který je podporován a
koordinován silami ze Západu, zvláště z USA a SRN, změnil
12
postupně své stanovisko. Svým nejbližším podřízeným
náčelníkům, kterým důvěřoval, otevřeně několikrát vyjádřil své
obavy. Postěžoval si také mnohokrát, že Dubček situaci tak
nevnímá a vynucuje si jednání Bezpečnosti, které poškozuje
republiku a ohrožuje její bezpečnost. V době před jednáním
v Čierné nad Tisou byl už přesvědčen, že je třeba, aby vedení
strany a státu rozhodně vystoupilo na obranu státu a jeho
zřízení. Se souhlasem pak přijal také všechny sliby, které tam
Dubček dal k personálním změnám (odchod Kriegela a Smrkovského
z předsednictva a Císaře z funkce tajemníka ÚV KSČ). Souhlasil
také s tím, že se oddělí StB do samostatného ministerstva a
neměl námitek,že to bude položeno na jeho bedra. Úzce
spolupracoval s vynikajícím organizátorem plk. Josefem Riplem
a jemu uložil rozpracování mnoha věcí, souvisejících s řešením
vážné situace.
47. Před rozhodnutím o vstupu vojsk byl na dovolené
v Bulharsku, odkud byl odvolán. Když došlo ke vstupu,
organizoval s přehledem všechna opatření. Působil dojmem, že
věří u Dubčeka a Černíka v obrat, když dojde ke vstupu vojsk.
Možná, že věřil, že se zaleknou a couvnou a dojde ke
konstruktivnímu jednání. Vůbec ale netušil, a to byla tragédie
levice, že je vše vyzrazeno, že CIA již informovala a diriguje
pravici a že vše chtějí hnát do krveprolití. To také
vysvětluje, proč Šalgovič později zmlkl, zneklidněl a
chvilkami ztratil orientaci a rozhodnost. Silně na něj
působilo volání Dubčeka, proč nechal "obsadit" budovu MV
lidovou milicí, přičemž Dubček plakal a Šalgovičovi to
vyčítal. Prostě, Šalgovič věřil v Dubčeka a považoval ho za
přítele a v tom se zmýlil. Dubček takový nebyl a Šalgoviče už
předtím dávno odepsal. Dokonce ho dal na seznam osob, které
měly být po vstupu vojsk, očekávaném ve 24 hodin, zatčeni a
uvrženi jako vlastizrádci do věznice v Řepích u Prahy. Jeden
výtisk seznamu byl nalezen v trezoru Josefa Smrkovského a
ofotografován sovětskými důstojníky, když vstoupili do Prahy.
48. Postoj Šalgoviče a jeho chování také ovlivnil špeh, který
se vetřel v jeho důvěru, když se stal náčelníkem HS StB. Ten
dříve pracoval v analytice, byl slovenského původu a
Šalgovičovi se vetřel tím, že ho upozornil na nějaké věci
z StB, jež se týkaly jeho osoby. Šalgovič mu uvěřil a zařídil,
aby pracoval u něho v sekretariátě. Onen důstojník se jmenoval
Jan Kotrč a jeho bratr patřil ke skupině druhého centra kolem
městského výboru KSČ v Praze. Lze předpokládat, že Kotrč
informoval svého bratra a tím i druhé centrum o všem
zajímavém, co probíhalo u Šalgoviče a v jeho štábu.
49. Za velké štěstí lze považovat, že onen Kotrč nebyl kolem
23. hodiny 20. srpna přítomen na pracovišti, když byl zahájen
vstup vojsk Varšavské smlouvy a Šalgovič s Riplem organizovali
řadu opatření se zaměřením, aby nedošlo k ozbrojenému
střetnutí. Na pracoviště Kotrč nastoupil až 21. srpna
13
v ranních hodinách a vystřídal unaveného a po celou noc
pracujícího plk. Jílka, šéfa Šalgovičova sekretariátu, který
si pak šel odpočinout. Kotrč od něho převzal informaci o dění
kolem, o spojení a zvláštní čísla telefonu na Indru a další
vedoucí činitele a zprostředkovával spojení. Kotrč tedy přišel
později, mnoho mu uniklo, ale s o to větší intenzitou pak vše
sledoval, zapisoval a samozřejmě i hlásil bratrovi na druhé
centrum. Je pravděpodobné, že od něho také pocházely dílčí
podklady pro ony zprávy rozhlasu, lživě oznamující, že StB
zatýká, že používá krycí poznávací značky aut, lživě
označující jména důstojníků, aby je a rodinné příslušníky
zastrašili apod.
50. Úlohu čilého špeha Kotrč sám dokládá a vysoko chlubně
hodnotí do protokolu před vyšetřovatelem ÚDV dne 12. 10. 1995,
přičemž se opírá o záznam, jím sepsaný 11. 10. 1968. Zde kromě
jiného píše: "Nemohl jsem si udělat přesnou představu o
stanovisku s. Šalgoviče, jen jsem cítil, že je v té době
nerozhodný, rozporný a ze situace osobně nešťastný. V jednom
takovém letmém rozhovoru mi řekl, že on, Šalgovič, přece
nemůže jít proti Dubčekovi. V průběhu večera několikrát pil
vodku z lahve, kterou měl u sebe." Pak vypovídá o tom, kam
telefonoval Klíma, jaké rozkazy dal Ripl a kdo se s kým radil.
Proste špeh v centru událostí!

Zvýšený zájem americké tajné služby o Československo v druhé

polovině let šedesátých
51. Cílem CIA bylo provést v roce 1968 v ČSSR protistátní
převrat, při němž by bylo svrženo tehdejší společenské
zřízení, i když šlo v podstatě o rozvinutí frontálního útoku
pod praporem hesel o nápravě chyb a nedostatků i zdokonalení
socialistického zřízení.
52. K provedení převratu a svržení socialistického zřízení
vypracovaly řídící síly USA a jejich vnitročeskoslovenská
agentura následující postupy:
a) Převrat provést z nejvyššího orgánu hlavní politické moci
v zemi - Komunistické strany Československa (KSČ) - v době
mimořádného 14. sjezdu KSČ dne 9. září 1968 tím, že by do
vedoucích stranických a státních orgánů byli prosazeni
funkcionáři protisovětského a protisocialistického zaměření,
ochotní dělat politiku a řídit stát ve vazalském postavení
vůči USA.
b) Druhý taktický postup vycházel z toho, že SSSR bude chtít
udržet Československo ve sféře svého vlivu, jak bylo stanoveno
dohodami mezi Spojenci ke konci druhé světové války na Jaltě a
v Postupimi. V tomto směru se pak pracovalo na variantě
k provedení řady politických, diplomatických a zpravodajských
her, které by vyvrcholily tím, že vedení Varšavské smlouvy
14
v dohodě s levicovými a prosovětskými stoupenci v ČSSR by
vyslalo do Československa svá vojska, čímž by se SSSR a levice
v KSČ dostala do důmyslně připravené pasti. Protože tato
strategická šablona byla provedena také při vlákání Sovětů do
Afghánistánu, lze míti za to, že v případě ČSSR USA předně
preferovaly tuto variantu od samého začátku. Jinými slovy,
vládě USA šlo od začátku o to, aby vznikl konflikt, při němž
by byla vyvolána občanská válka pod hesly boje proti
agresorovi - Sovětům, do níž by vstoupil také později vojensky
Západ, krytý tvrzením, že přichází na pomoc napadenému
Československu.
53. Československá kontrarozvědka zachytila bezpečně v druhé
polovině šedesátých let zvýšený zájem o Československo předně
ze strany CIA. Soustředěná aktivita byla vedena z rozvědné
rezidentury americké ambasády v Praze, z rezidentury CIA ve
Vídni a z dalších míst.
54. Ve větším rozsahu se využívaly výjezdy našich občanů na
Západ, zejména pro tajnou službu zajímavých a kvalifikovaných
osob, k jejich vytěžování, případně k jejich verbovce.
55. Z jednotlivých zpravodajských her, které československá
kontrarozvědka vedla, bylo k velkému překvapení zjištěno, že
CIA počítá již v roce 1967 s tím, že v ČSSR v nejbližším
období dojde k velkým změnám ve vedení KSČ a její politice, ve
složení vlády a v důležitých státních orgánech. Vycházejíce
z této představy úkolovali rozvědčíci USA svoji agenturu, aby
podávala informace o osobním profilu mnohých vedoucích
činitelů, o jejich slabostech, silných stránkách, jejich
postavení i ambicích v politice.
56. Zvláštní zájem byl projevován o ty činitele, kteří
vystupovali s kritikou tehdejších předních činitelů. Mimořádná
pozornost byla směrována na nalezení osoby, jež by mohla
sehrát roli vůdce a disponovala předpoklady a ambicemi
k provedení personálních změn v tehdejším stranickém a státním
vedení. Bylo to vysvětleno tím, že těmto „vycházejícím“
velikánům bude poskytnuta veškerá pomoc zvláště ve sdělovacích
prostředcích domácích i zahraničních tak, aby byli vnuceni
veřejnosti s nadějí a vírou, že vyřeší negativní jevy a
nedostatky ve společnosti. Zvláštní zájem byl směrován
k nalezení kariéristů - křiklounů, bažících po moci a slávě –
typu Smrkovský, Kriegel, Dubček a další.
57. Souběžně byly vznášeny požadavky na zjišťování organizací,
jež se již zformovaly jako konspirované, proti režimu zaměřené
skupiny osob, a byly ukládány úkoly organizovat a formovat.
58. Zájem o ČSSR v té době projevovala CIA diferencovaně.
Jinak pracovala proti historickým zemím a jinak proti
Slovensku. Slovensko zpracovávali tak, že je hodnotili jako
slabé místo společného státu, jakousi naději na opozici a s
tím, že bude možno využít některých osob a politiků proti
15
Praze. Za tím účelem měli také na důležitém místě ve
stranickém orgánu v Bratislavě tajného agenta, který zásoboval
rezidenturu ve Vídni perfektními informacemi o situaci
v politickém vedení v Praze a v rozhodujících politických a
státních orgánech.
59. Této takzvané slovenské kartě věnovala CIA velkou
pozornost a její zájem s největší pravděpodobností stojí za
aktivitou Františka Kriegela, stojícího v cele skupiny
politiků KSČ, která odjela koncem prosince 1967 do Bratislavy,
aby tam jednala se stejně smýšlejícími politiky o postupu
proti vedení Antonína Novotného a předně proti němu samotnému.
60. Je možno říci, že CIA správně rozpoznala, že je možno
využít rozhodnutí, ke kterému došla realisticky smýšlející
část Ústředního výboru KSČ - že je třeba provést reformu
stranické a státní politiky v důležitých oblastech strany a
státu - již na konci roku 1967, přičemž se uvažovalo i o
personálních změnách.
61. Z průběhu událostí, které následovaly, lze učinit závěr,
že odstranění Antonína Novotného z vedení strany a státu
postavila CIA jako strategický úkol číslo 1. Toto odstranění
mělo otevřít prostor personálnímu posunu, přičemž by pod
záminkou odstraňování „novotnovců“ měli být odsunuti předně ti
funkcionáři, kteří důsledně stáli na pozici, vyjádřené
poznáním, že je třeba provést reformy a nápravu chyb a křivd,
ale ponechat socialistické uspořádání a bez destabilizace a
rozvracení socialistický systém dále rozvíjet a zdokonalovat.
62. Nabízí se otázka po příčinách, proč USA přešly ve věci
Československa k ofenzívě již na počátku července 1968. Možná,
že hlavní příčina spočívala v tom, že se pro USA nerozvíjela
úspěšně válka ve Vietnamu. Akademické kruhy USA to vyjádřily i
prostřednictvím filmových prací popularizujících jejich
analýzy tak, že vojska USA ve Vietnamu se začátkem roku 1968
ocitla v tlaku vietnamských vojsk, které svou statečnost
opíraly o rozsáhlou vojenskou pomoc ze SSSR. Upřímně říkají,
že Spojené státy se ohlížely po nějaké pomoci a ta pomoc
k jejich radosti a překvapení přišla z dalekého
Československa, v podobě tzv. Pražského jara, jež přineslo
politický konflikt, který odčerpal síly a tlak Sovětů.
63. Možná, že na to působila i napjatá vnitropolitická situace
v samotných USA v podobě rozsáhlého odporu k válce ve
Vietnamu, odmítání mladých mužů odcházet do krvavé války
v daleké zemi a vzrůstající mírové hnutí ve Státech. Oslabení
USA přinesl asi také zesílený boj za rasovou rovnoprávnost
černochů. Rozjitření nálad způsobila nepochybně i vražda
Martina Luthera Kinga a zavraždění populárního kandidáta na
funkci prezidenta Roberta Kennedyho.
64. To jsou bohužel bez podkladů a důkazů z USA jen domněnky,
ale faktem je, že vláda USA začátkem července 1968 přijala
16
rozhodnutí, v němž se počítalo s tím, že v ČSSR dojde k válce
a pod tlakem cizích vojsk ustoupí vojska čs. armády na území
Německé spolkové republiky, kde americká armáda poskytne
ustupujícím vojskům potřebnou pomoc.- Obracím pozornost na
tento časový údaj: vláda USA takto rozhodla začátkem července
1968, to je v době, kdy hledá SSSR a ostatní spojenci cestu
k domluvě s ČSSR formou jednání a na politickém vrcholu
spojeneckého vedení se zásadně odmítala brutální metoda řešení
sporů a vůbec se odmítalo použití vojenské formy řešení napětí
mezi ČSSR a spojenci.
65. Ke zdůvodnění oprávněnosti tohoto výkladu je třeba uvést
následující: Koncem roku 1991 se konala v Liblicích u Mělníka
mezinárodní konference historiků o Pražském jaru. Karel Pacner
o tomto jednání podal v deníku MF Dnes dne 21. 8. 1992
zajímavou zprávu, v níž uvádí: Mezinárodní porady se zúčastnil
i americký profesor z univerzity v Miami Jiří Valenta,
zabývající se podrobně otázkou Československa roku 1968 a
vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. "I když se nepodařilo
najít příslušné dokumenty, přesto může být postoj USA
interpretován jako souhlas k intervenci. Jiří Valenta zkoumal
americké archivy a zpovídal mnohé tehdejší americké činitele.
Například generál Polack (správně má být: genpor. James H.
Polk - pozn. red.), který velel americkým vojskům v Evropě,
dostal začátkem července z Washingtonu příkaz, aby své útvary
stáhl od hranic s Československem. V případě konfliktu měl
pomáhat zraněným čs. vojákům a ustupujícím čs. oddílům na
německé území." (Podrobnosti jsou v protokolu konference
v Ústavu soudobých dějin AV v Praze.)
66. Profesor Valenta vše vysvětluje tak, že postoj USA může
být interpretován jako souhlas k intervenci, že USA souhlasily
s tím, že do Československa vstoupí vojska Varšavské smlouvy.
A k tomuto poznání došel na základě postojů administrativy
USA, které zaujala již na počátku července 1968. To je
v souladu také se stanoviskem, jež zaujal prezident USA Lyndon
Johnson, když mu velvyslanec SSSR v USA Dobrynin ještě před
vstupem vojsk oznamoval, že spojenecká vojska SSSR do ČSSR
vstoupí, a ověřoval si, zda nadále platí jaltsko-postupimské
dohody. Johnson přijal toto sdělení bez protestu, dokonce se
souhlasným mlčením. Projevil jen zájem o stav přípravy své
návštěvy Sovětského svazu, plánované na dobu za několik dnů.
67. Lyndona Johnsona lze těžko podezírat z intrik, že věděl
tom, že se CIA připravila na vstup vojsk Varšavské smlouvy do
připravené pasti, která přeroste ve válečné střetnutí dvou
politických bloků, v němž zvítězí protisovětský blok.
68. K objasnění všech těchto okolností už mělo dávno dojít,
určitě dřív, než došlo ke skandalizaci takzvaných
vlastizrádců, předtím, než začal fungovat mechanismus zvaný
Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a než se

17
touto falešnou stopou začal ubírat početný zástup státních
zástupců a soudců. Bylo to třeba provést už proto, že i po
našich stopách půjde zákonitě jednou spravedlivý soud dějin.

Operační plán USA a SRN proti ČSSR v období let 1967-1968

69. Podle rozvědných zpráv tajných služeb SSSR, Německé
demokratické republiky a Československa dala SRN ve spolupráci
s USA v této době na pořad dne společnou útočnou akci proti
Československu. Obě mocnosti věřily, že dlouhodobou podvratnou
a vojenskou operací v Evropě vytvoří podmínky k prosazení své
strategie expanze. USA si tím měly pomoci vytáhnout nohy
z bahna neúspěchů doma a ve Vietnamu a konstituovat útočnou
koncepci s cílem dosáhnout předpokladů k politickému,
hospodářskému, ale i vojenskému vítězství nad Sovětským Svazem
a socialismem SRN pak šlo o to, aby v závěsu za USA se mohla
vrátit ke své tradiční politice ovládnutí Evropy a obnovit
strategii v duchu "Drang nach Osten".
70. V tomto duchu motivované obrátily se hlavní mocnosti NATO
k pokusu realizovat plán, podle kterého měla být nejprve jedna
socialistická země, ČSSR – později měly přijít na řadu další –
vytržena ze socialistického společenství, připoutána
k imperialistickým zemím, čímž měl být změněn poměr sil
v Evropě a ve světě ve prospěch imperialismu.
Autory, organizátory a režiséry tohoto skrytého,
nepozorovatelného vývozu kontrarevoluce do ČSSR byly politické
a vojenské štáby bonnského režimu a vojenskoprůmyslový komplex
s řadou institucí a s ideovými "vůdci", jako Brzezinski a
další, na straně USA. Podle nich se měla stát Praha centrem
politiky a strategie, jakož i konkrétních kroků k rozbíjení
ostatních států se socialistickým uspořádáním v Evropě.
71. Při stanovení těchto cílů se vycházelo především z těchto
úvah:
a) Zvláštní vojenskogeografická situace a tím i strategické
postavení ČSSR jako jihozápadní přední stráže socialistického
společenství států v Evropě.
b) Subjektivní faktory, mezi nimiž hrála rozhodující roli
skutečnost zpravodajsky dobře zpracovaného území.
Tím je myšlena především dobře připravená agenturní síť osob,
které byly získány a zpracovány v době okupace německými
okupanty, jako agentura sicherheitsdienstu, gestapa, abwehru a
nacistických organizací, která zůstala po válce neodhalena a
nebo přešla do rukou a služeb Američanů a tajné služby Německé
spolkové republiky. (Viz tzv. německé báze. - Pozn. red.)
72. Rozhodující roli ale sehrála agentura nová, mladší a
prodejná tajným službám, předně USA. Kvalitativní zlom pak
nastal v okamžiku, kdy členové této zrádné cizí agentury se
dostali do vedoucích orgánů komunistické strany v ČSSR a odtud
18
podporovali a organizovali podvratnou činnost a zvláště
ideologické klamání,rozvracení, dezorientování lidových mas,
za pomoci sdělovacích prostředků domácích a zahraničních.
73. Tuto ničemnou a protilidovou činnost ve službách
zahraničních nepřátel prováděli předně člen předsednictva ÚV
KSČ František Kriegel, člen předsednictva a předseda Národního
shromáždění Josef Smrkovský a tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář.
74. Pod různými klamavými hesly, jako „socialismus s lidskou
tváří“, „demokratický socialismus“,“práva a svobody clověka“,
byly rozbíjeny pilíře ústavního uspořádání a do společnosti
vnášena nestabilita, chaos a anarchie, s úmyslem uskutečnit
společenský převrat.
75. Vše bylo intenzivně podporováno ze Západu, zvláště ze SRN
a z USA. Ze záplavy komentářů a hesel je možno uvést třeba
následující: Časopis U.S. News and World Report poukázal
nikoli náhodně na jaře 1968 na to, že dostanou-li se
v Československu k moci protisocialistické síly, stane se tato
země koridorem, aby vojska Západu mohla pochodovat až přímo na
ruskou hranici.
76. V červnu 1969 Gustáv Husák na poradě komunistických a
dělnických stran v Moskvě kromě jiného vysvětlil, že proti
ČSSR za posledního půldruhého roku zesílil vnější
imperialistický tlak nejen po linii rozvědek, ale zejména tlak
ideologický, zaměřený na dezorientaci obyvatelstva, na
zeslabení jeho třídního a socialistického uvědomění a také na
rozněcování nacionálního cítění.
77. Možno říci, že začátkem roku 1968 byl v podstatě
dopracován západoněmecko-americký „operační plán“ proti ČSSR.
Vycházel z modelu strategie expanze. Počítal s několika zčásti
se překrývajícími fázemi, ve kterých měly důležitou úlohu
systémy tajných služeb obou zemí.
78. Pod krycím jménem Zefír, tzn. mírný jihozápadní vítr, byl
potom tento operační plán na jaře roku 1968 schválen vedoucími
politickými grémii NATO a jejich mezinárodním vojenským
štábem, jako tajný „zvláštní program“ postupu proti ČSSR.
79. Podrobně v něm bylo stanoveno, jak je nutno vytvářet
vnitřní a vnější podmínky pro postupné odtrhávání ČSSR ze
socialistického systému a jakými cestami má být ČSSR postupně
včleňována do imperialistické mocenské sféry a do
kapitalistického hospodářského systému, jak mají tajné služby
organizovat špionáž a komplexní podvratnou činnost v ČSSR a
vojensky zabezpečovat očekávaný „proces eroze“. Operační plán
Zefír přesně určoval, jakých podvratných metod se má proti
ČSSR použít, dále pak stanovil, že jednotky bundeswehru a 7.
armády USA mají být pro intervenci NATO soustředěny hlavně
v prostoru jižního Německa. Hlavní velitel vojsk USA v Evropě
generál Polk obdržel k tomuto přesunu rozkaz z Washingtonu
19
(viz vystoupení profesora Valenty na sympoziu v Liblicích
v roce 1991) již počátkem července 1968.
80. Těmito kroky byla strategie a taktika jak pro vnitřní
státní převrat, „bez násilného povstání“, tak pro „skrytou
válku“, na jejímž konci mělo dojít k bleskovému přepadení, v
podstatě dopracována a definována.
Pro rok 1968 byly naplánovány následující fáze zvenčí řízeného
kontrarevolučního vývoje v ČSSR:
81. V první fázi měly zejména tajné služby umožnit
systematickou a rafinovaně maskovanou podporu
protisocialistických sil, směřující ke skrytému převzetí moci,
a přejít v podstatě k reakční diktatuře, kamuflované jako
„demokratický“ socialismus“ nebo - jak se pak zrenovovalo - k
“socialismu s lidskou tváří“. Tady je třeba ještě se vrátit
k poučení z minulosti:
82. Ještě v roce 1956 sázel imperialismus v Maďarské lidové
republice na rychlé uskutečnění násilného a ozbrojeného
převzetí moci kontrarevolucí. V ČSSR byl už Západ poučenější a
postupoval taktikou tiché a demagogické kampaně sdělovacích
prostředků, vrcholící převratem shora, který se měl opírat o
ty části obyvatelstva, jež budou psychologickým vedením války
dezorientovány v nacionalistickém, protisovětském a
protisocialistickém duchu.
83. Proto v této fázi se zaměřila kontrarevoluce proti
komunistické straně, činíc ji odpovědnou za demagogicky a
lživě stavěné nedostatky, a na státní moc, jíž byla lživě a
zkresleně připisována odpovědnost za takzvané porušování
zákonnosti. Bezohledně drze byla lidové moci připisována
odpovědnost za politické procesy, které byly ve své většině
vyprovokovány a zinscenovány tajnou službou USA, jako tomu
bylo v případě Rudolfa Slánského a dalších. (Steven 1974)
84. Stranický a státní aparát měl být rozložen zevnitř a
postupně odstraněn. Zároveň se zdvihla vlna mohutného
psychologického teroru proti všem třídně uvědomělým,
prosocialistickým silám s úmyslem rozkolísat nepevné a osobně
nestatečné jedince a zlomit jejich schopnost boje a odporu.
85. V průběhu jara 1968 pak bylo vidět, že na rozdíl od
Maďarska kontrarevoluce nespěchala s přechodem na fyzickou
likvidaci prosocialistických sil. To neznamená, že by
s fyzickou likvidací nepočítali. Naopak! Profesor University
Karlovy Václav Černý ji očekával v podobě věšení na
kandelábrech, ale měl to eticky zdůvodněno jako akci, kterou
provede ne jejich vinou „pouliční lůza“.
86. Ve druhé fázi už byla plánována skrytá válka, jež měla být
rozpoutána za pomoci vnější kontrarevoluce, předně tajnými
službami a útvary vojenské diverze, včetně psychologického
vedení války, stupňovaného tak, aby přerostla až do války
20
občanské, s cílem prosadit převzetí moci protisocialistickými
silami. Pro vojenské zabezpečení obou fází zahájily štáby NATO
maskovaný vojenský nástup jednotek a uvažovaly již o možnosti
intervence. S tím jsou spojeny přesuny amerických a
z‘padonemeckých vojsk a jejich doplňování nejmodernějšími
zbraněmi, ustavování speciálních štábů a také příprava manévrů
pod označením Černý lev.
87. A konečně ve třetí fázi měla být ČSSR za pomoci
kontrarevoluční vlády pod heslem "sebeurčení" zdánlivě
neutralizována, odtržena od Varšavské smlouvy a Rady vzájemné
hospodářské pomoci a přeměněna v centrum ideologického
vojensko-politického podrývání ostatních socialistických
států. Takto vzniklá “nová“ buržoazní Československá republika
měla být pevně začleněna do mocenské sféry NATO.
88. Takto v hlavních rysech byl vypracován operační plán USA a
SRN proti ČSSR počátkem roku 1968,v němž se již vycházelo
z frakčních rozporů uvnitř KSČ a z rozporů, které uměle
vzplály na bázi nacionalismu a nepolitického, až egoistického
vztahu mezi Čechy a Slováky.
89. Při realizaci uvedeného operačního plánu se začaly
projevovat brzy speciální zájmy a představy. Jednou to byly
německé a brzy potom "národní zájmy" USA. Hodně netrpělivosti
se projevilo na straně západního Německa. Charakterizuje to
článek v časopisu Bonner Rundschau, kde se na jaře 1968 píše:
"Spolková vláda udělala velice dobře, že na novou situaci
v Praze reagovala s maximální obezřetností ... Pomalu bychom
měli ovšem hrát vlastní part, opatrně, ale energicky."
90. Taktickou linií Bonnu v tu dobu bylo neangažovat
se v ideologické diverzi nijak otevřeně, aby světová veřejnost
získala dojem, že se Bonn do vnitřních záležitostí ČSSR
nevměšuje. Západoněmecká vláda vedla proto svou psychologickou
válku hlavně prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků
umístěných na západoněmecké půdě jako "válku v éteru".
91. Podobně začala preferovat své představy i vláda USA. Ta
měla v rukou pádnější a přesvědčivější nástroje. Měla přímo
v rukou své tajné agenty ve vedení ÚV KSČ a vlády (Kriegel,
Smrkovský, Mlynář a další; plně ovladatelný podle jejich zájmů
byl ale i Černík a další). Naskytla se tudíž možnost rozehrát
vyšší hru, která by podminovala mezinárodní postavení SSSR a
obrátila světové veřejné mínění proti Sovětům a Varšavské
smlouvě. To mohla přinést jedině strategie, při níž by došlo v
ČSSR ke státnímu převratu shora, počínajíc stranickým sjezdem,
jak názorně vysvětlil František Kriegel Vladimíru Přikrylovi
před odjezdem na poradu se sovětským vedením do Čierné nad
Tisou: Přistoupíme Sovětům na všechno, ale nebudeme nic
realizovat. Tak dojdeme ke sjezdu 9. září. Tam ovládneme
vedoucí orgány a přijmeme usnesení, které umožní provedení
převratu. Po sjezdu uděláme změny v dalších orgánech státní
21
moci a pak změníme zahraniční orientaci. Kriegel, hlavní páka
USA v ČSSR, také sebevědomě říká, že jsou připraveni i pro
eventualitu, že by se to nepodařilo a Sověti v souladu se
smlouvami by zajistili svou strategickou pozici v ČSSR.
Jednoduše svolají sjezd a ten postaví diktující podmínky!
92. Z faktů, které jsou k dispozici, je možno vyvodit závěr,
že USA „v národním zájmu“ doplnily operační plán proti ČSSR o
část, která by umožnila vylákat Sověty a další spojence do
ČSSR jako do připravené pasti. Na to už byla hotová koncepce
Brzezinského, rozpracovaná v generálním štábu. Bylo pro ně
logické, že zákonitě všichni českoslovenští komunisté nezradí
Sověty a spojence a že tudíž dojde k jednání mezi komunisty -
vlastenci a Sověty. A právě tuto dohodu bylo třeba včas a
hlavně předem získat a znemožnit, aby spojenci byli v souladu
s článkem 51 Charty OSN do ČSSR pozváni legálně a legitimně. A
to měla zajistit americká špionáž. A americká špionáž to
zajistila tím, že o jednání zástupce Sovětů a zástupců levice
ve vedení KSČ zjistila včas všechny podrobnosti.
93. Při tomto záludném manévru americkou stranu muselo
napadnout, že může dojít k ozbrojenému boji. Z počátku ve
formě občanské války, a později že vše může přerůst ve válku
mezinárodní a že nelze ani vyloučit nasazení zbraní hromadného
ničení. Naopak, je vážné podezření, že se s tím počítalo a
věděli, že se to odehraje ve středu Evropy a že za viníka bude
označen SSSR a levice v ČSSR. A že to bude přesvědčivé
vítězství ve světovém mínění, které předurčí myšlení milionů
lidí na celá staletí.
Tak byla stanovena ideová linie „operačního plánu“ proti ČSSR
v roce 1968!

Vojenskoprůmyslový komplex USA a vláda SRN vybudovaly past, do

níž by se chytla a v níž by byla poražena Varšavská smlouva a
levice ve vedení KSČ
94. V roce 2002 vyrobila Česká televize seriál Československo
ve zvláštních službách. K dotvrzení obvinění Varšavské smlouvy
a předně sovětské vlády, že provedly vstupem vojsk agresi
proti ČSSR, autoři v jednom z dílů použili i rozhovor s Olegem
Kaluginem, jenž měl vyznít jako usvědčení vlády SSSR z tohoto
neslýchaného agresivního vpádu. Vše, co Kalugin vyprávěl, bylo
v podstatě libreto, sestavené tvůrci seriálu se zřejmou pomocí
CIA.
95. Oleg Kalugin pracoval v roce 1968 na velvyslanectví SSSR
v USA pod diplomatickým krytím jako rezident sovětské KGB.
Zastával tudíž významnou funkci a proto také měl hodnost
generála KGB. Jemu byli podřízeni mnozí další rozvědčíci,
působící v USA, on řídil a usměrňoval jejich práci a předával
do centrály KGB jimi získané rozvědné informace.
22
96. Vše by bylo zcela normální a obvyklé, kdyby Kalugin byl
čestným člověkem. Ale on nebyl a stal se tajným agentem
americké tajné služby a pracoval konspirativně pro ni. Po
několik letech byl odvolán do centrály v Moskvě a dal se na
politiku v Rusku. To bylo ještě za Gorbačova, a nelze
vyloučit, že podle šéfů v USA měl sehrát nějakou roli vůdce
v Rusku. Tady ale došlo k poruše a Kalugin byl propuštěn a
zbrzděna mu činnost v politice. Nakonec se dostal nějak do
USA, kde žije dosud a živí se špiněním své vlasti a přátel,
dává rozhovory podle přání a vystupuje jako “exkursovod“ po
místech a ukazuje, kde kdo byl zaverbován rozvědčíky KGB nebo
odhalen FBI.
97. Tento Kalugin byl povolán v seriálu Československo ve
zvláštních službách, aby v podstatě řekl toto: V roce 1968
dostával zprávy od agentury v USA a také z tisku, ale nenašel
nic, co by svědčilo o tom, že USA zasahují anebo mají zájem
zasahovat do vnitřních záležitostí ČSSR. Dokonce šéf KGB
Andropov v létě 1968 poslal Kaluginovi příkaz, aby vypracoval
zprávu, v níž by byl rozbor zájmu USA o ČSSR. Kalugin
sebevědomě se pochlubil, že zprávu zpracoval a do Moskvy
poslal, ale v ní zdůraznil, že USA a jejich tajná služba
nemají o ČSSR zvláštní zájem. Na kameru se ďábelsky
zachechtal, jakoby dokazoval, jak byl mazaný a jak chytře
podle libreta pracoval pro CIA a odháněl podezření proti ní.
98. Kalugin, aby završil zrádcovskou scénku, dodal sebevědomě,
že zprávu od něho si přečetl hned u dešifréra šéf KGB Andropov
a nařídil mu, aby zprávu okamžitě zničil. Lživě to vysvětlil
tím, že Andropov se bál, aby se zpráva nedostala k Brežněvovi
a dalším vedoucím činitelům, kteří by z jejího obsahu nabyli
přesvědčení, že Američané se o Československo nezajímají.
Podle mých zkušeností tomu bylo zcela jinak. Andropov
Kaluginovi nevěřil a podezíral ho. S odstupem doby a po všem,
co už víme, je možno říci, že CIA chtěla u Sovětů vyvolat
dojem, že mají otevřenou cestu k tomu, aby problém ČSSR řešili
s levicí ve vedení KSČ za účasti vojsk států Varšavské
smlouvy. Prostě, šlo jim o to, aby vešli do připravené pasti.
99. Ke Kaluginovi je třeba ještě dodat konec, který všechno
potvrzuje. 25. června 2002 byl odsouzen v Moskvě bývalý
generál Kalugin v nepřítomnosti - protože je v USA - k trestu
odnětí svobody na 15 let a ke ztrátě hodností a vyznamenání za
trestný čin vlastizrady, protože pracoval jako špion pro CIA.
Je nepochybné, že byl špiónem CIA i v Iétě 1968.
100. Výše bylo uvedeno, že James H. Polk, hlavní velitel
amerických vojsk v Evropě, obdržel počátkem července 1968
z Washingtonu příkaz, aby stáhl od hranic s ČSSR americká
vojska. Generál Polk tak učinil a na jejich postavení se
posunula vojska SRN. V operačním plánu bylo zapracováno, že
v období, kdy do ČSSR vstoupí vojska Varšavské smlouvy a

23
podaří se Západu a pravici vyvolat občanskou válku a ozbrojený
boj proti vojskům Varšavské smlouvy, vpadnou silné
západoněmecké vojenské svazy do ČSSR a vláda SRN se
sudetoněmeckými spolky postaví požadavek návratu odsunutých
Němců do ČSSR.
101. K zamýšlenému vojenskému vpádu do ČSSR měly sloužit také
vojenské manévry SRN nazvané „Černý lev“. Jednalo se o velké
vojenské uskupení s těmito svazky: všechny jednotky 2. sboru
bundeswehru, tj. štáb sboru, sborové útvary, 4. a 10.
motostřelecká divize, 12. tanková divize; zčásti 1. vzdušná
výsadková divize; jedna tanková brigáda 4. tankové divize USA
a průzkumný pluk 3. francouzské mechanizované divize, jakož i
značné síly západoněmecké jižní skupiny letectva.Letecké
seskupení s 10 000 muži a vojenské techniky, schopné
uskutečnit více než 1000 vzletů denně. Jednalo se o vojenské
uskupení mající celkem přes 42 000 mužů, 13.000 kolových
vozidel, 1600 pásových vozidel a 300 bojových letounů.
Bundeswehr se na tomto seskupení NATO účastnil téměř 90
procenty pozemních sil se sto procenty sil leteckých
(Charisius, Mader 1974, 339). Bonnská revanšistická armáda a
7. armáda USA – zejména vojska účastnící se manévrů „Černý
lev“ - byly otevřeně připravovány na to, že budou zvenčí
zabezpečovat „podloudný“ vývoz kontrarevoluce a tiché převzetí
moci v ČSSR a fungovat vůči státům Varšavské smlouvy jako
nástroj vydírání. Osnova manévrů ukazovala na to, že vojska
mají být připravena na vojenskou intervenci a na omezenou
válku proti ČSSR.
102. Ze strategické orientace tohoto vojenského uskupení
vyplývá, že je spíše ještě zaměřeno na strategii, při níž by
mělo dojít k politickému převratu na půdě 14. sjezdu KSČ dne
9. září 1968.
103. V červenci 1968 ladili ministr obrany Gerhard Schröder a
ministr financí Franz-Josef Strauss politiku vměšování
Západního Německa a USA do věcí ČSSR poznovu s nejvyššími
představiteli americké vlády. Počítali s tím, že fáze
„tichého“ vývozu kontrarevoluce do ČSSR v nejbližších dnech
vyvrcholí, a moc že plně uchvátí protisocialistické síly. NATO
se mělo přizpůsobit této očekávané situaci.
104. V „operačním plánu“ Bonnu a Washingtonu byl totiž podzim
1968 považován za cosi jako bod zvratu. Podle názoru
imperialistických štábů oním bodem měla být chvíle, kdy KSČ a
socialistická moc v ČSSR budou zevnitř učiněny neschopnými
boje. Na 14. sjezdu KSČ, který se měl konat 9. září, mělo
kontrarevoluční seskupení dokončit už zahájenou výměnu ve
vedení strany a státu, zatímco vystupňované vměšování zvenčí,
zejména vměšování bonnského režimu, mělo toto „nehlučné“
převzetí moci protisocialistickými silami podporovat.
Nejpozději v tomto okamžiku se mělo rozhodnout o tom, zda se

24
“tichá“ kontrarevoluce shora prosadí a bude potřebovat jen
„demonstrativní“ vojenskou podporu zvenčí anebo bude nutno
přejít ke druhé fázi, k násilné změně politickomocenských
poměrů v ČSSR, eventuálně přímo spojené s vojenskou invazí do
ČSSR (Charisius, Mader 1974, 325).
105.Tito "jestřábi" v USA a v SRN počítali s tím, že fáze
"tichého" vývozu kontrarevoluce do ČSSR v nejbližší době
vyvrcholí a moc že postupně uchvátí protisocialistické síly.
Napjatě tudíž očekávali, zda se tento tichý a nenápadný
převrat prosadí výhradně vnitřními československými silami,
nebo bude třeba spustit "demonstrativní" vojenskou podporu
zvenčí.
106. Jako řídící a koordinující orgán pro kontrarevoluční
operace proti ČSSR na západoněmecké straně fungoval už od
května 1968 v úřadu spolkového kancléře Kurta Georga
Kiesingera "meziministerský štáb". Tomuto štábu podléhaly
všechny resorty politiky expanze. Štáb uskutečňoval všechna
opatření v součinnosti s řídícím štábem bundeswehru.
107. Z belgických pramenů vyšlo najevo, že i vrchní
velitelství NATO pro Evropu ustavilo zvláštní vojenský štáb
pro neustálé zpracovávání československého problému. K tomuto
štábu byly přičleněny velitelské orgány a instituce tajné
služby. Pracoval proti ČSSR od počátku července z prostoru
Řezna. Velitelem tohoto štábu byl západoněmecký představitel
v NATO, který pocházel z Československa. Tento štáb úzce
koordinoval rozvědnou činnost s ředitelstvím BND.
108. SRN a USA, které se v předcházejících letech poučily z
neúspěchu v Maďarsku, Polsku a v NDR, postupovaly teď podle
jiné taktiky. Walter Ulbricht, předseda státní rady NDR, tuto
taktiku charakterizoval takto: "Západoněmečtí odborníci na
kontrarevoluční činnost pro to vynalezli označení ´nenásilné
povstání´. Existuje pro to celý program. Můžeme přesně
srovnávat s tímto programem vypracovaným v západním Německu a
opatřeními, která uskutečnily různé kluby v Československé
socialistické republice. Celý problém spočívá v tom, že tento
boj zájmů, toto ´nenásilné povstání´ se neuskutečňuje za
podmínek občanské války, nýbrž civilizovanou formou, s dobrými
manýrami, zastrašené státní orgány je dokonce trpí. To prý je
podstata demokracie a o tu má stát pečovat. Socialistický stát
má při tom dokonce jaksi ve jménu pořádku pomáhat."
109. Po druhé světové válce, tedy v období studené války, jež
byla v podstatě válkou iniciovanou imperialismem jako válka
proti komunismu, světovému pokroku a národně osvobozovacímu
boji, mimořádně vzrostl význam tajných služeb. Možno souhrnně
říci, že tajné služby měly nejen hlavní slovo při organizování
národních států, nýbrž tajné služby to byly, které
zpracovávaly a připravovaly směry hlavního protiútoku. Tato
charakteristika platí předně pro USA. V roce 1947 byla
25
ustavena CIA – Ústřední zpravodajská služba Spojených států -
která s podporou nejvyšších míst USA se postupně stala mocným
státem ve státě. Do CIA byly postupně soustředěny
nejdokonalejší a nejvyškolenější špičkové kádry všech
přírodních a humanitních věd, aby vybudovaly nejdokonalejší a
nejagresivnější tajnou službu světa.
110. Od samého začátku měla CIA k dispozici obrovské množství
finančních prostředků, neboť byla ve svých špičkách těsně
napojena na mezinárodní monopoly, usilující o ovládnutí
nejefektivnějších světových materiálních zdrojů surovin,
odbytišť a strategicky významných bází pro uskutečňování
politiky agrese s cílem světovlády.
111. Od samého začátku věnovala CIA preferenční pozornost těm
společenským vědám, které umožňovaly ovládání a ovlivňování
myšlení člověka tak, aby to vyhovovalo americkým zájmům. To
pak přinášelo své ovoce v podobě servilního, poslušného
chování a jednání mnoha důležitých osob ve státnických,
politických a vojenských funkcích, které skončily zákonitě
jako dobře fungující tajní agenti disponující všemi metodami
této práce anebo jako takzvaní agenti vlivu.
112. V případě ČSSR se CIA a BND přednostně orientovaly na
opatřování podrobných údajů pro použití celého instrumentáře
strategie expanze, respektive na budování opěrných bodů pro
tuto expanzi, a uvnitř země na zesilování podvratné činnosti.
Mnoho naznačuje článek Arthura Shieldse s názvem Úloha špionů
USA v československé krizi, uveřejněný v orgánu Komunistické
strany USA Daily World v roce 1968. V něm se říkalo:
"Československo je objektem amerických špionů už dlouhou dobu.
Jeden multimilionář z Texasu mi to docela otevřeně přiznal.
Průmyslový magnát Andrade byl velmi proslulý svou oddaností
Mussolinimu, když byl Duce u moci. Proslavil se jako
profesionální antikomunista a přívrženec McCarthyho. Když jsem
přišel do Dallasu, docela otevřeně sbíral finanční prostředky
pro pašování agentů za ´železnou oponu´. A když jsem se ho
zeptal, o kterou zemi se nejvíc zajímá, odpověděl mi: ´O
Československo.´ Zdá se, že agenti USA pronikli hluboko do
této strategicky důležité země, jež hraničí se čtyřmi
socialistickými zeměmi a s Rakouskem a Německem. Úlohou
amerických agentů není prostě jen shromažďovat špionážní
údaje, nýbrž i verbovat zrádce." - Velice otevřená slova,
řečená přímo v Americe a představitelem americké elity.
113. Možno říci, že hlavní směry náporu špionáže a podvratné
činnosti CIA a BND v přípravné fázi, směřující k provedení
protisocialistického převratu, s případným dovedením do stádia
občanské války a pak nevylučujíce ani válku mezinárodní i s
použitím zbraní hromadného ničení, byly tyto:
(a) Infiltrace hromadných sdělovacích prostředků a jejich
synchronizace s Radio Free Europe, s Deutsche Welle, kolínským
26
Deutschlandfunkem, bavorským rozhlasem a dalšími orgány
psychologického vedení války, které od poloviny šedesátých let
systematicky zesilovaly své štvaní proti socialistickému
zřízení a jeho základům v ČSSR. Ernst Fischer, jeden
z předních rakouských filosofů, v rakouské televizi v březnu
1968 přiznal, že proces probíhající ve sdělovacích
prostředcích je dlouho připravován kruhy, udávajícími tón v
hromadných sdělovacích prostředcích ČSSR. Následně to objasnil
a rozvedl: "Exploze na sjezdu spisovatelů má dlouholetou
prehistorii. Předcházely rozhovory, diskuse, studie, pracovní
kolektivy - například pracovní kolektiv kolem vynikajícího
ekonoma Oty Šika, sociologické pracovní kolektivy v Akademii
věd a ve stranické škole, různé pokusy v literatuře a ve
filosofii, kontakty mezi intelektuály, spisovateli a zkušenými
stranickými funkcionáři, takže všechno jde jinou,
organizovanější, cílevědomější cestou, než kdysi v Maďarsku."
(b) Infiltrace stranického a státního aparátu v ČSSR. Agenti
tajných služeb měli, jak dosvědčil francouzský časopis Temps
modernes, zachovat disciplínu, držet se "linie", pronikat do
aparátu a jiných vedoucích orgánů a zaujmout klíčové pozice.
Zároveň byli nabádáni, "aby nedávali žádný podnět
k předčasnému konfliktu s vyššími funkcionáři a snažili se
šplhat po stupních žebříků co možná nejrychleji".
(c) Vytváření konspirativních opozičních protisocialistických
center. Tak v polovině šedesátých let měla být založena "nová"
sociálnědemokratická strana ČSSR a později působit jako
trhavina proti jednotě dělnické třídy a jako politické
středisko kontrarevoluce. Přípravné práce podpořily a
urychlily v roce 1967 informační cesty některých vůdčích
pravicových sociálních demokratů, kteří navštěvovali maskovaný
zakládací výbor české sociální demokracie a Ústav pro
mezinárodní politiku v Praze, centrálu pro šíření
sociáldemokratismu. Stejné rozkladné akce zahájila za režie
pravicových vůdců německé SPD i tzv. Socialistická
internacionála, zčásti řízená prostřednictvím rakouských a
italských spojení na nejvyšší úrovni, placených, živených a
chovaných americkou CIA. Tito pravicoví vůdcové SPD v západním
Německu přitom spolupracovali s emigrantskými kruhy v USA.
Kromě toho Nadace Friedricha Eberta, spravovaná západoněmeckým
vedením SPD, udržovala úzké styky s novinářskými a
spisovatelskými kruhy v ČSSR. Nadace Friedricha Eberta
disponovala pro sanování takových podniků obrovskými
finančními prostředky, jež poskytly mezinárodní koncerny.
(d) Rozšířená a zaktivizovaná vojenská špionáž v ČSSR.
Dosvědčuje to skutečnost, že západoněmecké špionážní orgány
využívaly k rozšiřování své konspirativní sítě nejen neustále
rostoucího proudu turistů do ČSSR, ale i sílících obchodních
a hospodářských kontaktů. Překročilo-li v roce 1964
západoněmecko-československou hranici v obou směrech přibližně
27
450 000 cestujících, bylo jich v roce 1967 už 785 000. V roce
1968, jak již bylo výše uvedeno, navštívilo ČSSR dokonce
několik vyšších velitelů těch svazů bundeswehru a 7. armády
USA, jež byly dislokovány na československém směru.
114. Po těchto přípravných pracích na podkladě "operačního
plánu" hlavních mocností NATO bylo po zahájení nepřímé agrese
proti ČSSR počátkem roku 1968 hlavním úkolem tajných služeb,
mobilizovaných v celé jejich šíři a košatosti, zorganizovat
silnou pátou kolonu jako vnitřní páteř kontrarevoluce a řídit
její akce. Ve spolupráci s protisocialistickými silami v ČSSR
měly tajné služby rozhodující podíl na tom, že tu vznikla
kontrarevoluční platforma, vedoucí centra a podzemní
organizace.
115. Po rozkladné propagandistické kampani v ČSSR a proti
ČSSR, systematicky rozdmýchávané od ledna 1968 zejména přes
kontakty americké a západoněmecké tajné služby a koordinovaně
vedené zevnitř i zvenčí, měly kontrarevoluční síly ke dni 27.
června 1968 zato, že nadešla chvíle, aby veřejnosti předložily
svou platformu. K tomuto datu byl v několika československých
novinách zároveň - v Literárních listech, Práci, Zemědělských
novinách a Mladé frontě - stejně jako v rozhlase a v televizi
uveřejněn tzv. otevřený dopis skupiny osob pod názvem "2000
slov k dělníkům, rolníkům, zaměstnancům, vědcům, umělcům, všem
občanům".
116. Za pomoci tohoto demagogického programu kontrarevoluce
měla být napřed vytvořena masová základna, jež by nejprve
sjednotila různé protisocialistické proudy, stanovila další
postup ve směru náporu zprvu do podzimu roku 1968 a zahájila
určitá organizační a taktická opatření.
117. Manifest byl psán rukopisem imperialistického
psychologického vedení války, ať už se k jeho autorství hlásí
kdokoli. Byl těmi, kdo ho inspirovali, zamýšlen jako směrnice
pro první fázi operace proti ČSSR, pro údajné "nenásilné
povstání".
118. Pod pláštíkem tzv. liberalizace a takzvaného
demokratického socialismu se jeho autoři pokoušeli
diskreditovat celé dějiny československé republiky od roku
1948 a vychvalovat buržoazní Československo. Socialistické
vymoženosti měly být zrušeny, komunistická strana měla být
odstraněna, přátelství českého a slovenského národa, jakož i
s ostatními národy bratrských socialistických států podryto a
tím kontrarevoluci uvolněna cesta.
119. Autoři výzvy a ti co stáli za nimi – americká a
západoněmecká tajná služba – zamýšleli aktivizovat
protisocialistické živly, když prohlašovali, že nadcházející
období bude rozhodující na mnoho let, a vyzývali, aby
vystoupily se svými hesly. Vyzývali ke stávkám, demonstracím a
nepokojům, tedy k předformám skryté války. Vyzývali, aby se
28
všude zakládaly vlastní občanské výbory a komise, to znamená,
aby se přecházelo k postupnému uchvacování moci. Slibovali, že
nové vedení, kterému dají mandát, budou hájit se zbraní
v ruce.
120. To byly konkrétní kroky kontrarevolučních sil, směřující
k další fázi, která měla dále posunout převzetí politické moci
v ČSSR. Je zajímavé, že v těsné návaznosti se pak objevují
nové konkrétní kroky v nejvyšších vládních kruzích USA a SRN.
Nejdůležitější z nich je příkaz Washingtonu pro velitele vojsk
USA v Evropě generála Polka, aby stáhl vojska od hranic s ČSSR
a připravil se na poskytnutí pomoci československým vojskům,
které budou po bojích s vojsky Varšavské smlouvy ustupovat na
území SRN.
121. Uvedený příkaz Washingtonu byl zaslán počátkem července
1968, což lze pochopit pouze tak, že v této době již vláda USA
kalkuluje s tím, že na území ČSSR dojde k ozbrojeným bojům a
po nich budou muset československá vojska ustoupit na území
SRN. V logice tohoto příkazu vojsky protivníka mohla být jen
vojska Varšavské smlouvy.
122. Největší škody a oslabení stávajícímu režimu však
přinesli zrádci a přeběhlíci ve vedoucích stranických a
státních funkcích a vysocí důstojníci ozbrojených složek.
123. O přeběhlících a zbabělcích ve vedení strany a státu bylo
již mnoho řečeno. František Kriegel sehrál úlohu strategického
agenta ve vedení KSČ nejen tím, že podával rozvědné informace
určené CIA, v jejíchž službách sloužil a jehož řízení bylo
povýšeno na stupeň nejvyšší – řídil ho sám velvyslanec USA
v ČSSR. Kriegel prováděl také aktivní politiku. A sehrál úlohu
dirigenta ve vztahu k Dubčekovi, Černíkovi a dalším. Našli se
i sekundanti - pomocníci, do nichž se vypracoval Smrkovský,
Mlynář a někteří další ve stranickém aparátu a pak kolem
druhého centra ve straně, na půdě městského výboru KSČ
v Praze.
124. Mnohem závažnější, podlejší a nebezpečnější roli však
sehráli agenti CIA, kteří sloužili na vedoucích velitelských a
politických funkcích v armádě a Bezpečnosti. Z generace na
generaci by měla být přenesena fakta o tom, že v národech
Československa vedle milionů lidí poctivé práce, skutečných
hrdinů a uvědomělých občanů, se našli také podlí, egoističtí
zrádci a zaprodanci.

Kdo zradil vlast

125. Na prvním místě je třeba jmenovat Jana Šejnu, generála
Československé armády, poslance Národního shromáždění.
Richard Helms, ředitel CIA v letech 1966 – 1972, označil Šejnu
po jeho útěku do USA za nejdůležitějšího uprchlíka, který kdy
emigroval z ČSSR do USA. Ray Cline, bývalý náměstek ředitele
29
CIA (1962 - 1966), v letech 1966 - 1969 šéf rezidentury v
Bonnu a později poradce ministra zahraničních věcí USA,
prohlásil, že po Olegu Peňkovském, sovětském plukovníkovi,
jehož špionážní informace hrály začátkem šedesátých let
významnou roli při vypuknutí a řešení tzv. kubánské krize, to
byl právě československý generál Šejna, kdo dodal Západu
v období konfrontace s Východem nejdůležitější zprávy. Označil
Šejnu za vynikající špionážní zdroj na nejvyšší úrovni ve
výzvědných službách.
126. Tohoto člověka by měl znát každý Čech, aby mohl poznat
osobní profil skutečného a hanebného zrádce, kariéristy, i
když jeho sociální původ a jeho demagogie vyvolávaly dojem, že
se jedná o prostého čestného člověka.
127. Jan Šejna se narodil 12. května 1927. Zprvu pracoval jako
zemědělský dělník v malé vesnici. V 19 letech vstoupil do
komunistické strany. V roce 1950 nastoupil vojenskou prezenční
službu. O rok později se stal vojákem z povolání v hodnosti
poručíka. Za tři roky už byl plukovníkem, kandidátem ÚV KSČ a
poslancem Národního shromáždění. Rychlý postup v kariéře mu
umožnila kritika a ostré odsouzení ministra Alexeje Čepičky,
což přišlo vhod jeho konkurentům a protivníkům. Po příchodu
nového ministra národní obrany Bohumíra Lomského byl dosazen
jako náčelník jeho ministerského sekretariátu. Pak už šla
nahoru jeho hvězdná kariéra a stal se předsedou hlavního
výboru KSČ na MNO a z této funkce se stal i členem kolegia
ministra. Z tohoto titulu byl zařazován do vojenských delegací
na jednání do Moskvy a do jiných států Varšavské smlouvy.
Mnoho důstojníků mu důvěřovalo a další se mu podbízeli a
vnucovali.
128. Šejna se přátelil dlouhá léta s Horským-Bergmannem,
zaměstnancem americké letecké společnosti PanAm. Horský byl
tajným spolupracovníkem StB, ale současně pracoval jako agent
CIA a StB vodil za nos. To umožnilo Američanům, aby získávali
od Šejny a z prostředí, které znal, velmi cenné špionážní
informace. V roce 1967 se dostal Šejna do kriminálních potíží.
Toho využil Horský a Šejnu získal k vědomé špionáži pro CIA.
129. V osobě Horského-Bergmanna se podle údajů StB jednalo
prokazatelně o agenta CIA, která jej podstavila československé
Státní bezpečnosti a ta s ním zprvu pracovala jako
s důvěryhodným tajným spolupracovníkem, ale v prosinci 1967
jej rozšifrovala jako dubléra-dvojníka. Horský podával zprávy
pro CIA z nejvyšších stranických a státních míst a z armády.
Informace čerpal převážně od Šejny a jeho známých.
130. Začátkem ledna 1968 na popud generála Jana Šejny došlo
k důvěrné schůzce generála Vladimíra Janko, generála Otakara
Rytíře a Šejny s Horským-Bergmannem. Šejna přišel s návrhem,
aby komunisté na ministerstvu národní obrany a na generálním
štábu vyjádřili podporu Antonínu Novotnému, aby zůstal ve
30
funkci prvního tajemníka, neboť nemůže odcházet v tak složité
době.
131. Na této schůzce bylo dohodnuto, že komunisté na
ministerstvu národní obrany (MNO) svolají schůzi a na ní
přijmou usnesení na podporu Novotného. To se příští den stalo
a návrh podporoval hlavně generál Janko. Přijaté usnesení bylo
odvezeno přímo na zasedání pléna ÚV KSČ. Dorazilo však pozdě.
Prvním tajemníkem byl už zvolen Alexander Dubček. Touto
iniciativou byli zdiskreditováni mnozí vynikající důstojníci
armádního velení a padla na ně „pronovotnovská kletba“.
132. Šejna splnil všechny úkoly od CIA. Ta tehdy usilovala
zesílit tlak na destabilizaci uvnitř ČSSR hlavně tím, že se
uvnitř KSČ a státu zvedne vlna nedůvěry až nenávisti proti
tehdejším stranickým a vládním činitelům, s nimiž byly
spojovány chyby a nedostatky i nezákonnosti. První na řadě byl
Antonín Novotný, první tajemník a president republiky, i jeho
stoupenci. CIA se proto rozhodla, že stáhne Šejnu do USA, aby
toho využila k propagandistické kampani ve světovém měřítku.
Doma měla dezerce Šejny vyznít jako zběhnutí člověka, který
měl hodně blízko k Novotnému přes jeho syna, a to mělo
pobouřit obyvatelstvo i pomoci Dubčekovi, aby se vypořádal
v personální oblasti s lidmi jemu nepohodlnými a tím si
otevřel možnost dosadit na důležitá místa v ozbrojených silách
své lidi.
133. Dne 24. února dezertoval z Československé lidové armády
generál, poslanec Národního shromáždění (NS) a tajemník
hlavního výboru útvarové organizace KSČ na MNO Jan Šejna.
Oficiálně oznámil nadřízeným, že jede na hory, lyžovat do
Polska, ale ve skutečnosti odjel se synem a údajně s jeho
dívkou autem přes Bratislavu a Maďarsko do Jugoslávie a dále
do Itálie a odtud byl převezen letadlem CIA do USA.
Organizování jeho útěku zajišťovala rezidentura CIA ve Vídni.
134. Vše proběhlo tak, jak CIA plánovala. Armádní velení USA
oznámilo pak světu, že do USA zběhl generál Šejna, z hlediska
zpravodajského po Peňkovském nejcennější a nejvýznamnější
zdroj americké špionáže ve státech Varšavské smlouvy.
135. Po útěku Šejny se zvedla mohutná kampaň a směřovala také
proti Novotnému a osobám kolem něho. Pak došlo k velkým
personálním změnám na mnoha úsecích a úrovních a na jejich
místa pronikli dubčekovci - kariéristé nového typu. To
posloužilo k zahájení nové etapy, k níž napomohla vlna
personálních přesunů - etapy přípravy protistátního převratu.
136. Těsně před dezercí hovořil Šejna s generálem Václavem
Prchlíkem, v té době vedoucím oddělení ÚV KSC pro armádu a
Bezpečnost. Jeho předchůdce Miroslava Mamulu "na hodinu"
vyhnal Dubček, protože mu nedůvěřoval a považoval ho za
"novotnovce". Prchlík byl předtím náčelníkem hlavní politické
správy Československé lidové armády a s Šejnou vycházeli jako
31
dobří přátelé. Šejna o své připravené dezerci informoval
Prchlíka na recepci k výročí založení Rudé armády (asi 23.
února) . Prchlík, podle slov Šejny, která přednesl novinářům
v USA, toto sdělení pozorně vyslechl, pokýval hlavou, mlčel a
nic mu nerozmlouval, ale obsah rozhovoru také služebně
nehlásil. O tomto rozhovoru s Prchlíkem informoval Šejna
nepochybně CIA a dokonce se o tom zmiňoval na tiskových
konferencích, kdy to uváděl jako příklad svého umu a důkaz
prohnilosti a zrádcovství mezi politiky ČSSR.
137. Se znalostí zpravodajské praxe je možno konstatovat, že
Šejna předal CIA velice významnou špionážní informaci, která
charakterizovala a kompromitovala Václava Prchlíka tak silně,
že pak stačilo málo k tomu, aby CIA využila vědomost Prchlíka
o připravené dezerci k tomu, aby Prchlíka zaverbovala do svých
služeb.
138. Aktivity Prchlíka na jaře a jeho vystoupení proti
Varšavské smlouvě vyvolaly znepokojení spojenců Varšavské
smlouvy. Ti protestovali a Dubček, aby je oklamal – jak píše
ve svém životopisu – jednoduše "vrátil" Prchlíka na MNO. Stalo
se tak 26. července 1968.
139. Novinář Karel Pacner dne 21. srpna 1992 v MF Dnes píše:
"Občas se vyskytuje názor, že okolo Prchlíka se soustředila
skupina důstojníků, která připravovala plán vojenské obrany
Československa. Takovou studii by musel udělat tým vysoce
kvalifikovaných štábních důstojníků, ale nikdo o ničem neví."
Pacner asi neměl štěstí, daleko se nedostal a nebo mlčí. A
přece existovala určitá koncepce pro takovou "obranu". Podle
ní se měla soustředit obrana kolem velkých měst – Prahy, Brna,
Bratislavy a některých ohnisek odporu. A tam se měly
koncentrovat těžké zbraně (tanky, rakety, letadla) a početná
síla vojsk. Historikové budou muset prozkoumat a zjistit, co
se tím sledovalo, zda to byla provokace anebo projev hnutí
mysli dobrodruhů, lačnících po krvi a válečném ničení.
140. Je pravděpodobné, že v armádě se připravovalo na
ojedinělých místech válečné střetnutí. Ve stejném listu píše
Pacner následující: "Někteří vysocí čs. důstojníci uvažovali
v prvních dnech okupace o bojích s cizími vojsky. Patrně 22.
srpna nebo následujícího dne nabízel velitel 10. letecké
armády generál Kúkol předsedovi KNV v Hradci Králové Josefu
Grösslerovi (správně má být Grösserovi - pozn. red.), že jeho
letadla začnou bombardovat Sověty okolo Prahy. Potřeboval
rozkaz od některého politického činitele – předseda KNV by mu
stačil. Velitel raketového oddílu 2. motostřelecké divize
v Písku chtěl raketami ostřelovat sovětská postavení okolo
hlavního města. I mnozí další velitelé měli chuť zaútočit."
(Pacner 1992)
141. Z toho, co bylo uvedeno, přesvědčivě vystupuje hloubka a
závažnost zrady odpovědných důstojníků a politiků. Ukazuje to
32
také rozklad státu, který byl připraven tajnými službami
Západu a vnitřními protistátními silami, směřujícími k tomu,
aby do ČSSR vlákaly vojska spojenců a rozžehly plamen války.
Pro tyto síly neexistovala žádná suverenita ČSSR, žádná ústava
republiky, prezident republiky, zákony a služební rozkazy.
142. K tvrzení, že CIA sledovala taktiku „hry na slovenskou
kartu“ je třeba ještě uvést následující příběh:
Výše uvedený Horský-Bergmann coby spolupracovník
československé Státní bezpečnosti (StB) přinášel, vnucoval a
opakoval rozvědné informace již od října 1967 a v nich
varoval, že na Slovensku se zformovala skupina politiků v čele
s Alexandrem Dubčekem, která usiluje o odstranění Antonína
Novotného z funkce prvního tajemníka a prezidenta republiky.
Na Slovensku pak byla mezi funkcionáři vedení rozšířena
důvěrná zvěst – asi z úst onoho agenta rezidentury CIA ve
Vídni - že Praha připravuje zatčení protivníků Antonína
Novotného. Uvěřil tomu i Vasil Biľak a uvádí to ve svých
Pamětech tak, že z Prahy přiletělo dokonce již letadlo a v něm
příslušníci Bezpečnosti, kteří měli provést zatčení
slovenských odpůrců Novotného. Nic takového vedení hlavní
správy StB nedělalo a ani nezamýšlelo, protože vedení StB
usoudilo, že zpráva od Horského je podvrh od CIA, sledující
zostření vztahu mezi Bratislavou a Prahou a že je to manévr
tajné služby USA proti jednotné republice a pokus o její
oslabení.
143. Vedení HS StB tuto záležitost předalo ministrovi vnitra
Kudrnovi s vysvětlením, že je to brutální snaha CIA postavit
Čechy proti Slovákům a Slováky proti Čechům, že je to
provokace nejhrubšího zrna, a ministr Kudrna nepochybně
informoval Novotného, protože byl vysloven souhlas
s analytickým závěrem a uloženo, aby kontrarozvědná činnost
byla prováděna tak, aby StB považovala určitý nesoulad
v nejvyšším vedení KSČ za nedotknutelnou vnitřní stranickou
záležitost. To bylo pak citlivě a úzkostlivě dodržováno. Na
přístupu ke zprávám od Horského pak bylo možno Horského
odhalit jako agenta-provokatéra ve službách CIA.

Schůzka politického poradního výboru Varšavské smlouvy v Dráž-

ďanech (březen 1968)
144. Dne 22. března 1968 se Antonín Novotný vzdal funkce
prezidenta republiky. Učinil tak na základě doporučení
předsednictva ÚV KSČ, které to zdůvodnilo tím, že to žádá
veřejné mínění v ČSSR. Funkci prezidenta převzal podle ústavy
dočasně předseda vlády Jozef Lenárt.
145. Ihned po předávacím ceremoniálu odletěla delegace na
schůzku politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Členy
československé delegace byli Alexander Dubček, Jozef Lenárt,
33
Oldřich Černík, Drahomír Kolder a Vasil Biľak.
146. Původně se předpokládalo, že hlavním bodem jednání bude
řada ekonomických problémů států Varšavské smlouvy. Nastala
ale změna. Spojenci byli vyděšeni vývojem v ČSSR, zvláště
v mediální oblasti, který destabilizoval a rozvracel poměry
v zemi, což se odráželo také v mocném růstu kriminality všech
směrů.
147. Jednání zahájil Walter Ulbricht a oznámil, že schůzka
musí posoudit celkovou situaci v Československu a vyslovil
naději, že Dubček osvětlí, co se děje v KSČ a
v Československu. Pak se účastníci dohodli na předsednictví a
schválili, aby v sále zůstali jen členové delegací, experti
aby zasedací sál opustili.
148. Pak promluvil Dubček. Informoval, že KSČ se musí
připravit na svůj 14. sjezd a ubezpečoval, že se nepřipustí
nic, co by bylo v rozporu s linií strany. Ustavičně opakoval,
že hospodářská situace v ČSSR je velmi složitá a to si
vynucuje řídit hospodářství ponovu. Slíbil, že nikdy
nedopustíme oslabení jednoty se socialistickými zeměmi a
přátelství se Svazem sovětských socialistických republik.
(Biľak 1991, 1, 128)
Dubček ukazoval na chyby po Novotném, a mezi nimi jako příklad
uvedl, že krajští tajemníci KSČ už nebyli několik let měněni a
to teď leží na něm. Ujišťoval přítomné, že není třeba mít
obavy, protože „my“ situaci zvládneme. Přitom si postěžoval,
že největší ránu jim zasadil svým útěkem do zahraničí generál
Šejna.
Biľak hodnotí projev Dubčeka takto: “Dubček měl zvláštní
způsob vyjadřování. Kdo neznal jeho způsob myšlení, mohl ho
poslouchat třeba hodinu a ničemu v podstatě nerozuměl. Když
neměl projev napsaný, mluvil trhaně, nesouvisle. Málokdy
dokončil myšlenku.“
Všem utkvělo v mysli a všechny překvapilo, že pochválil
Smrkovského.
Členové delegace byli projevem Dubčeka konsternováni.
149. Pak promluvil Leonid Brežněv. Velmi klidně poprosil, aby
delegáti pochopili a prominuli, když bude mít odlišný názor na
situaci, než měl Dubček. Několikrát zdůraznil, že to dělají
jen proto, že Komunistická strana Sovětského svazu a sovětský
stát mají zájem, aby v Československé republice bylo ještě
lépe, aby autorita KSČ byla ještě vyšší, aby naše bratrství
bylo ještě pevnější. Brežněv přiznal, že sovětští komunisté
neumějí pochopit různá prohlášení, která jsou na denním
pořádku v Československu, jakoby až nyní, tj. po lednu 1968,
dochází k demokratizaci života, jakoby v Československu nebylo
dosud vlastně nic, ani demokracie, ani pořádek. Prosil členy
československé delegace, aby se včas vzpamatovali a uvědomili
34
si, že nepřítel nespí, že vlna, která narůstá, směřuje ke
kontrarevoluci. Vyjádřil podiv nad tím, že v tom, co dělá
Smrkovský, se vidí pozitivní postup. Vyslovil podivení, že
Dubček Smrkovského ještě pochválil: "Když vy tak oceňujete
Smrkovského, potom chápu, proč on a ne ústřední výbor
usměrňuje běh událostí."
150. Po polední přestávce vystoupil Wladyslaw Gomulka,
představitel Polské sjednocené dělnické strany. Hovořil velmi
ostře. Na rozdíl od Brežněva neradil, neupozorňoval, ale
nadával. Řekl, že základní problém je v tom, že KSČ nevidí
nebezpečí a odsoudil, že naše delegace se na situaci dívá,
jakoby to byla jen naše vnitřní záležitost. Gomulka tvrdil, že
Komunistická strana Československa se nechce poučit z událostí
v Polsku a v Maďarsku, že všude začínali spisovatelé a
novináři. Dodal, že polští studenti jen čekají, jak to půjde
dále v Československu, aby mohli vyvolat nepokoje v Polsku.
V jednu chvíli zabodl ukazovák do československé delegace a
křičel: "Chcete nám dát nový typ socialismu. To nabízí i
Svobodná Evropa. Nastupuje u vás teror a vy to nevidíte.
Novotný a jeho odvolání je vaše věc, ale to co trpíte je
podlost." Vyvrcholením kritiky a varování byla tato slova:
"Historie ještě ukáže, kdo dělal více zla, či Novotný za deset
let anebo vy za pár měsíců. Rozkládáte stranu, armádu,
disciplinu, nemáte žádnou demokracii. Rozpalujete
nacionalismus. Nevidíte, že hrozí rozpad Československé
republiky jako státu?"
Gomulka jistě nevěděl všechno, ale vycítil správně strategii
USA a Západu: Načne to Československo a pak se pohne lavina
rozvratů do Polska a ostatních států.
151. Dalším diskutérem byl János Kádár. Klidným a tichým
hlasem se snažil přesvědčit, aby československá delegace
pochopila, že to, co se děje v Československu, není a nemůže
být jen československou záležitostí. Řekl: "Události jsou
vaše, ale my jsme s vámi solidární. Jsme tu jako vaši spojenci
a spolubojovníci." Zdůrazňoval, že to co se u nás vytváří už
není demokracie, ale chaos.
152. Pak vystoupil Walter Ulbricht, který se zcela ztotožnil
s tím, co bylo řečeno řečníky před ním. Odsoudil, že naše
sdělovací prostředky polemizují s NDR a vytýkají jí, že málo
informuje občany o takzvané demokratizaci v ČSSR, o nových
metodách, o nové formě budování socialismu. Důrazně vytkl, že
totéž opakuje šestkrát denně i propaganda ze SRN. Na mnoha
příkladech dokazoval, jak se překrucuje pravda a jak se lže.
Energicky prohlásil, že kdyby se to opakovalo i v příštím
období, že nebudou moci být zticha a budou nás velmi ostře
kritizovat.
153. Za Bulharsko vystoupil Stanko Todorov, zastupující
nepřítomného Todora Živkova. I on byl přesvědčen, že
35
v Československu je tolik nenormálností, že je těžké je
pochopit a to, co dělá Smrkovský, by netrpěla žádná vláda,
žádný ústřední výbor.
154. Zajímavě vystoupil předseda rady ministrů SSSR Alexej
Kosygin. Řekl: "Nás, přátele Československa, mnohé jevy
znepokojují a nepřátele to nadchne. Imperialismus vsadil na
Československo a do přípravy mnohých akcí investoval nemalé
prostředky a chtěl by nějaké výsledky. Dnes je jasné, že
rozhlas, tisk a televize, celé sdělovací prostředky jsou
v podstatě v rukou nepřátel." Dokonce argumentoval: "Nastal
totiž tak rychlý obrat směrem k Západu, k nekritickému
přebírání všeho, co je na Západě, že to dokonce překvapuje i
buržoazní vlády. O vztazích mezi Československem a Sovětským
svazem se píše přímo zlostně." Zvlášť pozoruhodné a přímo
prorocké bylo, když řekl: "Z dlouhodobého hlediska, když
upevníme naše vzájemné ekonomické vztahy, rozvineme širokou
integraci, ne kapitalismus, ale socialistická ekonomika má
budoucnost a dokáže, na co má schopnosti."
155. Takto zazněly hlavní projevy a myšlenky na drážďanské
poradě. Biľak ve svých pamětech k tomu závěrem dodává: "Dubček
se pohyboval jako náměsíčný, tvářil se jako člověk, který
nechápe, co se stalo a všichni dohromady jsme nevěděli, co
bude dál, jaký to bude mít konec. Být zticha bylo těžké, ale
polemizovat nebylo lehké."
156. Nakonec se našlo východisko: Delegace ústy Dubčeka
slíbila, že situaci drží v rukou a Dubček prosadil v delegaci,
že o názoru spojenců nebudou ani komunistickou stranu a ani
veřejnost informovat.
157. S přihlédnutím k chování a jednání Dubčeka v době
pozdější se vnucují domněnky v těchto směrech:
a) Dubček byl CIA v tehdejší době vyhodnocen na základě
dokonalých znalostí o jeho ješitné, domýšlivé, kariéristické
povaze a malých intelektuálních schopnostech jako vhodná
figura, která – když se podpoří – sehraje úlohu brizantní
trhaviny ve vedení KSČ a ČSSR.
Tomu odpovídající pokyny k hledání a analýze CIA v této fázi
dávala a zprávy podobného obsahu přijímala.
V tom případě Dubček pracoval pro CIA nevědomky a mohl být
usměrňován Kriegelem a Smrkovským a veden tam, kam chtěla CIA.
b) Je zde i další možnost, spočívající v tom, že Dubček byl
v této fázi již v tajném konspirativním styku se CIA,
navázaném, když pracoval jako tajemník ÚV KSS v Bratislavě.
Tuto variantu podporuje fakt, že CIA pracovala proti ČSSR
velice aktivně z rezidentury Vídeň, kde bylo soustředěno na
čtyřicet rozvědných pracovníků, výhradně pracujících proti
ČSSR.
Je třeba brát v úvahu také okolnost, že v únoru 1968 poslalo
36
vedení KGB náměstku ministra vnitra Klímovi zprávu, že podle
jejich poznatků v Bratislavě pracuje pro CIA velmi efektivně
agent, podávající cenné rozvědné informace z oblasti ÚV KSČ a
z nejvyššího patra státního vedení. Zprávu mu přečetl poradce
J.G. Nazarov, ale odmítl sdělit jméno a předat mu papír se
zprávou. - V té době totiž Dubček už byl prvním tajemníkem ÚV
KSČ...

Porada v Čierné nad Tisou a v Bratislavě - hledání cesty

k obnovení vztahů spolupráce
158. Je třeba zdůraznit, že změnu ve vedení KSČ a usnesení,
naznačující příští politiku KSČ, přijalo vedení KSSS velice
kladně. Podobně tomu bylo i u dalších spojenců Varšavské
smlouvy. Nové vedení KSČ začalo rozvíjet v revidovaném pojetí
svoji činnost. Byl zpracován Akční program, v němž byly
zakotveny hlavní politické problémy, jež nazrály k svému
řešení.
159. Všechny tyto kroky nevedly však k dosažení realistického
obratu a ke zklidnění situace v zemi a ke zlepšení vztahu ke
spojencům, zvláště k SSSR.
160. Kritika a odsuzování stávajícího režimu, zvláště
padesátých let, stálo v popředí činnosti sdělovacích
prostředků a dlužno říci, že silně ovlivňovalo myšlení
obyvatelstva. V podstatě probíhalo ideové odzbrojování,
vnucující obyvatelstvu tvrzení, že vše, čeho bylo dosaženo
v letech po válce, bylo špatné, nesprávné a odsouzeníhodné.
Všemi prostředky se vnucovalo tvrzení, že veškerá uvědomělá a
obětavá práce milionů lidí, jež byly přesvědčeny o tom, že
budují lepší život v sociálně spravedlivější společnosti a bez
válek a útisku, byla jen bláhová utopie.
161. Rozhodující podíl na této negativistické propagandě měla
skutečnost, že odsuzování režimu vycházelo z tvrzení, že
v uplynulých letech byla porušována zákonnost a probíhala
lavina nezákonných postupů proti občanům. Problém
“nezákonností“ byl postaven do popředí neoprávněně a
rafinovaně, s úmyslem nastolit a vnutit dezorientační problém,
který bude mít kapacitu použití na celá desetiletí dopředu,
neboť se bude moci dlouhá léta pak tvrdit, že v těchto letech
se jednalo jen o sérii zatýkání, soudů a vražd. Je pravda, že
v prvních letech došlo v trestním procesním řádu
k nezákonnostem a mnoho škody přivodilo mechanické uplatňování
brutálních metod. Skrytou a zamlčovanou pravdou ale je i to,
že řada tzv. politických procesů byla vyvolána rafinovaně a
promyšleně západními tajnými službami, které tyto případy
mazaně vykonstruovaly a orgány Bezpečnosti nebyly dost
schopné, aby to odhalily. To se týká předně případu Slánský a
spol. Kromě toho protistátní trestná činnost byla cíleně
organizována tajnými západními službami a dokonce i
37
vysílačkami Západu. Mnoho lidí by nikdy nepřišlo do rozporu se
zákonem, kdyby k tomu nebyli ze Západu vedeni a organizováni.
162. Vedení spojeneckých států, v obavách o svou bezpečnost,
mělo snahu jednat s naším vedením a obnovit svazky spolupráce
a důvěry. Navrhlo proto společnou poradu ve Varšavě. Vedení v
čele s Dubčekem ale odmítlo se této porady zúčastnit a zůstalo
doma.
163. Na poradě v Čierné nad Tisou a v Bratislavě, jež byly
iniciovány Sověty, bylo dosaženo určitých dohod a usnesení,
které působily jako předzvěst a naděje na obnovení klidné
spolupráce mezi ČSSR a Sovětským svazem i dalšími spojenci.
Jinak tomu bylo ve druhém táboře. Odpůrci výsledků těchto
porad odmítli a v skrytu organizovali dál masivní akce
k rozvíjení nepřátelství.
164. Lze nejen tvrdit, ale i doložit, že postoj některých
našich činitelů v jednání v Čierné a Bratislavě byl neupřímný
a nečestný. V tomto duchu také koncem července 1968 na tato
jednání odjížděli.
165. Z mnoha příkladů je třeba uvést alespoň tento případ:
Vladimír Přikryl, funkcionář KSČ ve svém vystoupení na schůzi
okresního výboru KSČ v Gottwaldově dne 25. srpna 1968 řekl:
"Víte soudružky a soudruzi, nebyla to lehká práce. Vyžadovalo
to mnoho příprav a úsilí. 14. sjezd však není naším konečným
cílem, ale jedním z cílů, abychom mohli plně rozvinout nový
model socialismu. Nakonec, proč bych vám to neřekl, vždyť to
bude stejně jednou řečeno a nyní již není důvodu k nějakým
tajnostem. Když jsem byl v kanceláři s. Smrkovského krátce
před schůzkou v Čierné, položil jsem s. Kriegelovi otázku, jak
budeme postupovat, když podmínky v Čierné budou pro nás
nepřijatelné anebo nám naši cestu a cíl oddálí. Na to s.
Kriegel odpověděl, že jedem do Čierné rozhodnuti přistoupit na
všechno, přijmout jakékoliv podmínky, ale jejich realizaci
budeme oddalovat až do 14. sjezdu. Na sjezdu si uděláme
pořádek, upevníme si svoje pozice na ÚV i ve státních
orgánech, přehodnotíme všechny nynější smlouvy a závazky
především vůči socialistickým zemím a upevníme naší
suverenitu. Dále s. Kriegel uvedl, že již měsíc před Čiernou
byla učiněna opatření i pro případné svolání 14. sjezdu, kdyby
došlo k obsazení našeho území. A to, co nyní slyšíte kolem
sebe, celá ta činnost sdělovacích prostředků a spojení, to je
výsledek těchto příprav."
166. Přikryl ve své řeči vlastně popsal strategii a postup
pravice a CIA pro srpnové události. V podrobnostech tady
strategický agent CIA František Kriegel, který nejen mnoho ví,
ale také z důležité pozice člena předsednictva a předsedy
Národní fronty říká:
a) Do Čierné jedou, aby oklamali Sověty tím, že přistoupí na
všechno, ale nebudou plnit nic z toho co slíbí.
38
b) Budou chtít klamáním Sovětů a spojenců dojít do 9. září,
kdy se měl konat 14. sjezd.
c) Na sjezdu si chtěli udělat pořádek, upevnit pozice na ÚV a
ve státních orgánech, což je třeba chápat tak, že do
rozhodujících funkcí prosadí stoupence Kriegela, Smrkovského,
Dubčeka a dalších, jim podobných, s prozápadní,
kapitalistickou orientací.
d) Na základě obsazení vedoucích stranických postů měla
vlastně proběhnout fáze uchopení politické moci ve vrcholném
politickém orgánu.
e) Pak mělo následovat upevnění pozic ve státních orgánech, to
je v Národním shromáždění, ve vládě, ministerstvech a státních
orgánech na nižších stupních. (Pozn.: Jak to provést v praxi,
formuloval již v červnu 1968 K. Osvald, jeden z ideologů Klubu
231: Po zlikvidování Státní bezpečnosti je nutno provést
čistku v armádě a zabezpečit tak převzetí moci pokojnou
nekrvavou cestou.) Tento postup nese znaky politického
převratu, při využití existence a fungování těchto orgánů,
formou a postupy, které je možno vyzdvihovat jako legální a
legitimní. Nikdo nic nemohl namítat a bylo to možno posvětit
heslem „z vůle lidu“, případně „z rozhodnutí sjezdu.“
f) Kriegel ohlašuje, že přehodnotí všechny nynější smlouvy a
závazky především vůči socialistickým zemím a že upevní naši
suverenitu. To ve svém jádře znamená zrušení smluv se
socialistickými státy, vystoupení z Varšavské smlouvy a z Rady
vzájemné hospodářské pomoci. Tady Kriegel neříká, jaká bude
konstelace zahraniční politiky potom, ale jinou cestou byl dán
pokyn, zatím nehovořit o vstupu do NATO.

O osudu Československa bylo rozhodnuto začátkem července ve

Washingtonu
167. Je nepochybné, že vše co se dělo ve štábech, které
vytyčovaly tuto strategii USA a SRN, se rozvědnými cestami
dostalo na stůl sovětského vedení a také československé
kontrarozvědky. Nepochybně to zjistila i strategická vojenská
rozvědka SSSR. Vše vyznívalo příliš jasně: v ČSSR musí být
svržena stávající státní moc, zaručená ústavou, a musí být
nastolena vláda a moc protilidová, protisocialistická,
protisovětská a prokapitalistická.
168. Sovětské vedení v duchu jednání v Čierné nad Tisou a
v Bratislavě ve své většině věřilo, že dojde k personálním
změnám ve vedení KSČ, k posílení prosocialistických sil a
lidové státní moci. Věřilo, že se bude dodržovat vnitřní
právní řád a mezinárodní smlouvy. Pevně věřilo v mírovou cestu
řešení. Byly ale také první signály a pochybnosti o
věrohodnosti Dubčeka.

39
169. Proto počátkem dubna navštívil ČSSR předseda vlády SSSR
Alexej Kosygin, aby osobně zjistil situaci ve vedení KSČ a
státu. Zaměřil se na zjišťování situace, bohužel asi u
nesprávných osob tehdejšího vedení. Hovořil i s dalšími
informátory, také s Josefem Smrkovským, a ti ho ovlivnili
natolik, že po návratu na schůzi politbyra prohlásil, že
největší důvěru lidu mají Dubček a Černík a ty že je třeba
podporovat a na ně se orientovat. To rozhodlo. Jiného názoru
byl Andropov, Šelest, Gromyko a další. Brežněv byl nevyhraněný
a věřil, že Dubčeka nějakým způsobem ovlivní a ten splní
dohody.
170. Zklamání z politiky a postojů Dubčeka prožívali také
někteří členové československého vedení, mezi nimiž byli Vasil
Biľak, Drahoš Kolder, Alois Indra a další, kteří se svým
prosocialistickým postojem postupně profilovali jako levice.
V této skupině rostly obavy o osud Československa a mírový
život lidí v něm. Se svými obavami se netajili ani před Sověty
a tak je zcela logické, že z obou stran vznikly myšlenky a
úvahy, jak zachránit situaci.
171. Od začátku bylo jisté, že sami s rozkládající se státní
mocí a ochrnutou stranou bez pomoci zvenku od spřátelených
států a stran se z nebezpečí nedostaneme. To se nakonec
odrazilo v dopisech, jimiž se někteří členové obrátili
s žádostí o poskytnutí pomoci na sovětské vedení a v nichž
rozváděli, jaká je katastrofická situace v zemi.
172. Od samého začátku bylo sovětskou stranou preferováno
stanovisko, že je třeba personálně změnit vedení strany tak,
aby odešel Kriegel, o němž se postupně upevňovalo přesvědčení,
že je strategickým agentem CIA ve vedení KSČ. - Dokonce
Dubčekova manželka Anna se na oslavě v Brně–Líšni stala
svědkem toho, jak Kriegel nejdřív hovoří s americkým
velvyslancem a pak jeho nespokojenost s pomalým postupem a
rady energičtějšího protirežimního postupu předává Josefu
Smrkovskému. O tom existovalo podezření, že za války pracoval
pro sicherheitsdienst a podle praxe se usuzovalo, že tento
fakt se po válce dostal do rukou amerických tajných služeb a
ty ho pod hrozbou vyzrazení vydírají.
173. Ještě dalšími personálními změnami se mohlo vylepšit a
zdokonalit předsednictvo ÚV KSČ. Takové změny Dubček provést
nechtěl, zvláště nechtěl – zřejmě pro nějaký závazek – hnout
s Kriegelem a Smrkovským, jejichž pozici už celá kohorta
objednaných osob ve sféře sdělovacích prostředků zajišťovala
vychvalováním a glorifikováním.

V sovětském vedení bylo po 13. srpnu rozhodnuto podniknout zá-

sadní a rozhodné kroky
174. Vedení KSSS už dlouho jednalo o vnitropolitické situaci
40
ve vedení KSC a uvnitř Československa. Ze svých rozvědných a
politických zdrojů vědělo, že se schyluje ke kritickému zlomu
a že v sázce je i světový mír. Bylo jistě si vědomo vážnosti
situace, neboť proti sobě stály dva mocné, nejmodernějšími a
jadernými zbraněmi vyzbrojené státy. Hledat východisko ze
složité situace bylo velice těžké.
175. Podle průběhu dalších dnů je možno říci, že se dospělo
k závěru, že Československu bude třeba poskytnout pomoc
všestrannou, a to i vojenskou. Je možno tvrdit a následující
vývoj to potvrzuje, že sovětské vedení do poslední chvíle
věřilo, že se v předsednictvu ÚV KSČ zformuje levicová,
prosocialistická většina, která získá většinu šesti hlasů
proti pěti, a ta v souladu se stanovami pak prosadí personální
změnu v předsednictvu tak, že bude provedena změna ve funkci
prvního tajemníka a většina členů předsednictva pak přijme
návrh, aby byl požádán Sovětský svaz i ostatní spojenci o
poskytnutí vojenské pomoci k zajištění klidu a pořádku uvnitř
země a k ochraně státu před vnějším vojenským nebezpečím.
176. Těžiště představ o řešení stálo tudíž na víře, že se
levice v předsednictvu ÚV KSC vzchopí, zformuje a odtud začne
renesance nejuvědomělejších sil socialismu, od předsednictva,
přes ÚV KSČ, vládu, parlament až do krajů, okresů, měst a
vesnic. Opravdově se věřilo, že bude udržen mír, zabráněno
tragédii války a potom se bude zajišťovat vše ke klidnému,
bezpečnému a důstojnému životu lidí·
177. Sovětské vedení a vedení dalších spojenců postavilo tudíž
koncepci, že na prvním místě bude stát rozhodnutí většiny
v předsednictvu ÚV KSČ, to prosadí personální změny a požádá
Sověty a spojence o poskytnutí pomoci a spojenci prosbu
vyslyší a pomoc poskytnou. Takový postup byl morální, etický a
z hlediska mezinárodního práva i ospravedlnitelný. Věřilo se
pevně, že v oné většině jsou členové Drahoš Kolder, Vasil
Biľak, Oldřich Švestka, Emil Rigo, František Barbírek a Jan
Piller.
178. Tajemství zahaluje další komunikace mezi Sověty a výše
uvedenou (dá se předpokládat, že v té době již nějak
zkonstituovanou) levicí. Lze mít za to, že poté se nějak
komunikovalo pomocí utajeného spojení, asi přes sovětskou
ambasádu, při němž byla vyměňována stanoviska a názory.
179. K dispozici je jen spolehlivý údaj o jednání Stěpana
Červoněnka, velvyslance SSSR v Praze, a Aloisa Indry,
tajemníka ÚV KSČ a člena sekretariátu ÚV, z doby asi kolem 16.
srpna 1968. Zprávu o tomto setkání poslal velvyslanec
Červoněnko do Moskvy a 18. srpna Leonid Brežněv seznámil
s jeho obsahem představitele spřátelených zemí - Wladyslawa
Gomulku, Jánose Kádára, Ericha Honeckera a Todora Živkova.
Kopii této Brežněvem přednesené zprávy zaslal po převratu 1989
ruský prezident Boris Jelcin Václavu Havlovi s dalšími
41
dokumenty a stala se pak pracovním materiálem pro vládní
komisi, ustavenou pro šetření okolností kolem vstupu vojsk do
CSSR.
180. Tento dokument byl v roce 1993 publikován v tomto znění:
"Dnes jsem se sešel s Indrou na jeho žádost, přijel i
s Pavlovským. Indra mi sdělil, že jejich skupina právě
schválila plán svého vystoupení na zasedání předsednictva
ÚV KSČ (20. srpna), a to za předpokladu, že v pondělí (tj. 19.
srpna) budou ujištěni, že v noci z 20. na 21. srpna zahájí
akci naše vojska. Oni k půlnoci z 20. na 21. srpna vyvolají na
zasedání rozkol, zajistí vyslovení nedůvěry pravičákům a
převezmou vedení strany a vlády do svých rukou. V připraveném
dokumentu se obrátí k národu, k bratrským stranám o pomoc
zdravým silám. Tento dokument nám předají zítra... a měl by
být zveřejněn ráno 21. srpna, až naše vojska vstoupí do
Československa... Na dny 21. - 22. srpna bude svoláno plénum
ÚV KSČ i zasedání Národního shromáždění, které nepochybně
podpoří jejich akce a odsouhlasí apel k bratrským zemím se
žádostí o vojenskou pomoc. V noci po zasedání předsednictva
budou obsazeny tiskárny a redakce Rudého práva a připraveno
jeho zvláštní vydání. Jeden z nejdůležitějších členů skupiny
zajistí vypojení rozhlasového, televizního, telefonního i
telegrafického spojení." (Kural 1993, 154)
181. Obsah této zprávy se dostal do rukou pravice a tak se
dověděla o tom, že ve spolupráci levice a Sovětů dojde ke
vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Mohla se to dovědět
jedinou cestou - od americké CIA, která rozvědnou informaci
získala asi od svého agenta pracujícího na sovětské ambasádě
v Praze anebo ji Američané získali tím, že rozbili sovětskou
šifru pro spojení velvyslanectví s Moskvou.
182. Ze zprávy od Červoněnka se rázem americká špionáž a
dubčekovci dověděli, že ke vstupu vojsk dojde, že to má začít
legálně a legitimně po projednání na předsednictvu UV KSČ.
Dověděli se i taktický postup, jenž spočíval v tom, že se bude
jednat o destabilizované bezpečnostní situaci v zemi, o
nečinnosti orgánů státní moci a správy, což posílí i kritický
apel a výzva politbyra. Ze zprávy se také dověděli, že
centrálními osobami jsou již výše uvedení členové levice a
Alois Indra, ministr Oldřich Pavlovský a další. Strategicky
nejdůležitější údaj spočíval v tom, že se dověděli o
strategickém čase, to je: k půlnoci z 20. na 21. srpna.
Dověděli se, že levice k tomuto časovému údaji vyvolá na
předsednictvu rozkol a že tak učiní, jen když budou ujištěni,
že z 20. na 21. srpna zahájí akci sovětská vojska.
183. Je nepochybné, že o připravené operaci se cíleně od CIA
dověděli Dubček a Černík a že CIA počítala s tím, že to oba a
celou pravici ještě více rozohní a poštve. Proto má výčitka,
směřující k tomu, že neučinili nic, aby tomu zabránili, je asi
42
směšná…
184. Američané nepochybně jásali, když se akce tak krásně
rozvinula:
Sověti a Varšavská smlouva nepřijdou jako bratrská pomoc.
Dostanou se do pasti, protože přijdou jako agresorové. Národ,
pozvednutý jimi ovládnutými a jimi řízenými sdělovacími
prostředky, je nepřijme jako přátele a potomky válečných
osvoboditelů, nýbrž jako agresory. O tom byli před operací
přesvědčeni.

Jak postupoval Dubček a jeho spojenci

185. Dubček předně organizoval jednání předsednictva tak, aby
se přednostně jako první bod projednávala příprava a materiály
pro 14. sjezd, který se měl konat 9. září.
Sledoval tím záměr nedat možnost levici, aby měla dost času,
sil a odvahy, jednat o kritické situaci v zemi, k čemuž byla
již zpracována zpráva a jejíž obsah byl velice alarmující.
Domýšlí se, že levice vezme na pomoc i dopis od Leonida
Brežněva, v němž kriticky pohlíží na situaci a apeluje tím na
předsednictvo.
186. Levici Dubčekův obrat zaskočil, neboť počítala s jednáním
o situaci v zemi. Mlynář, architekt tohoto scénáře píše, že se
levice nevzchopila, aby protestovala proti změně programu.
Obdivuje Dubčeka, jak vše vehementně prosadil a pokračoval
v přípravě na sjezd. To bylo rozhodující, protože o situaci
v zemi se jednalo již v nervózní situaci, vyvolané křikem a
nadávkami, při nichž se už začala objevovat slova o
vlastizrádcích a Kriegel věděl, kam míří.
187. Psychologická "válka" vytvořila dusnou atmosf‘éru, neboť
obě strany věděly, že do země vstoupí vojska Varšavské
smlouvy.
188. Byly vypracovány seznamy osob z levice, které měly být
zatčeny v momentu vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a
uvězněny ve věznici v Řepích u Prahy.
189. Bylo bezpečně zjištěno, že po vstupu vojsk do Prahy
pronikli jejich důstojníci do kanceláře Smrkovského v Národním
shromáždění a v jeho trezoru našli seznam osob, které měly být
zatčeny a uvězněny. Důstojníci seznam ofotografovali, originál
vrátili zpět do trezoru a kopii odvezli do Moskvy. Na seznamu
byli všichni členové levice v předsednictvu ÚV, kteří
v dopise Brežněvovi jsou uvedeni jako ti členové, kteří
vyvolají rozkol, a další, kteří se měli na vstupu nějak
podílet.
190. Protože seznam byl nalezen u předsedy Národního
shromáždění, lze mít zato, že po vstupu vojsk měli být zatčeni
a obviněni z vlastizrady za pomoci zákonného opatření
předsednictva Národního shromáždění. Tomu by nasvědčovalo také
43
svolávání vybraných poslanců, aniž by o tom věděl prezident
republiky, oprávněný ze zákona Národní shromáždění svolat.
191. V písemnostech ÚV KSČ existoval dokument, potvrzující, že
se připravovala rozsáhlá zatýkací akce proti levicovým
prosocialistickým silám. Miloš Jakeš ve své knize Dva roky
generálním tajemníkem o tom napsal: "Pravicová část
ref‘ormátorů ve vedení strany připravovala i další kroky.
V roce 1969 jsem například osobně viděl dokument o zřízení
internačních táborů pro některé funkcionáře strany a vlády -
prý v zájmu jejich ochrany - který v létě 1968 vypracovalo
ministerstvo vnitra vedené Pavlem a zaslalo jej A. Dubčekovi.
Byl na něm Dubčekův podpis, potvrzující, že návrh četl bez
dalších poznámek. V této souvislosti uvádím, že u příležitosti
stranického pohovoru s A. Dubčekem v roce 1970 mě mezi čtyřma
očima žádal, aby v záznamu o pohovoru o tom nebyla zmínka, že
prý se bojí, aby to nebylo zneužito k trestnímu stíhání.
Vyhověl jsem jeho žádosti, ujistil jsem ho, že něco takového
nepřichází v úvahu." (Jakeš 1996)
192. To, co uvádí M. Jakeš a co je asi dodnes možno doložit
dokumentem z archivu bývalého ÚV KSČ, dokazuje, že dubčekovci
o přípravě vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR,
diskutovaném levicí se Sověty, věděli a že se pod praporem
demokracie a zákonnosti připravoval krutý represivní postup
proti socialisticky smýšlejícím lidem. Je třeba ještě dodat,
že "všemocný" Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů
komunismu o tomto také musel vědět a přesto vedl trestní
řízení proti levici, která se měla podle dubčekovců stát obětí
represe. Kromě toho se domnívám, že Dubček a další signatáři
naplnili v momentu schválení instrukce veskrz protizákonné, už
tím, že chtěli zřizovat koncentráky, skutkovou podstatu
vlastizrady.
193. Nejrozsáhlejší a nejúčinnější opatření bylo provedeno
v resortu ministerstva vnitra. Umožnil to ministr Josef Pavel,
jenž byl o co méně schopný, o to více manipulovatelný a splnil
vše co mu reakce, Kriegel a agenti CIA nařídili. Ministr
zřídil rozsáhlou, územně rozprostřenou organizaci tak zvaných
operačních štábů v čele s plukovníkem RSDr. Oldřichem
Hromádkou. Tato "komanda" byla připravena k provádění
rozsáhlých represí - zatýkání a uvěznění velkého počtu
funkcionářů a občanů, nejenom komunistů, stojících na pozicích
obrany socialismu. Tyto operační štáby byly složeny především
z příslušníků VB a situovány podle jejich dislokace. Na území
Prahy byly dva takové štáby - hlavní a rezervní. V čele
jednoho z nich stál důstojník Srnec.

Na“přivítání“ vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se při-

pravuje reakce z domova a ze zahraničí
194. Podzemní protizákonné síly, rozvědné organizace Západu a
44
nejrůznější konspirativní organizace reakčních domácích vůdců
se začínají organizovat na "přivítání" spojenců a na své
vystoupení.
195. Mobilizují se sdělovací prostředky, které svůj scénář už
připravily v době, kdy byla odmítnuta účast na Varšavské
schůzce. Organizoval to na shromáždění zástupců sdělovacích
prostředků (rozhlasu, televize, deníků a časopisů) generál
Václav Prchlík v budově ÚV KSČ s vědomím Dubčeka, který se ale
osobně nemohl zúčastnit.
Tato skrytá mobilizace se dala do pohybu, protože se pravice
dověděla, že k půlnoci z 20. na 21. srpna vstoupí do ČSSR
spojenecká vojska Varšavské smlouvy.
196. Vědělo se již také, že tato vojska vstoupí bez pozvání
z československé strany, neboť dubčekovcům se podaří zmařit
záměr levice, usilující o personální změny v předsednictvu ÚV
KSČ. Zdá se, že dopoledne 20. srpna se mezi pravicí ve vedení
objevily různé formy názorů na postoj a postup na připravený
vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR.
197. Uvažovalo se o tom, že bude svolána na Staroměstské
náměstí demonstrace lidu, na níž Dubček vystoupí se sdělením,
že mu hrozí ze strany levice nebezpečí, neboť mu chtějí vzít
možnost dokončit reformy, zahájené po plénu v lednu. Tajemník
ÚV KSČ Čestmír Císař k tomu vydal svému sekretáři Horákovi
příkaz, aby projednal s vedením Čs. rozhlasu vše potřebné
k vysílání z tohoto shromáždění. Ten to projednal, ale
přípravy byly nakonec odvolány. Rozhodly tak asi síly, které
usoudily, že by se po apelu Dubčeka k národu spustily
předčasně natažené mechanismy, které by připravenou past
zlikvidovaly. A to bylo zcela proti strategickému záměru,
v němž šlo o to, aby Varšavská smlouva do ČSSR vstoupila jako
agresor. A je logické, že do Československa by divize
Varšavské smlouvy asi nevstupovaly, kdyby sdělovací prostředky
národ pozvedly do rozhodného boje. Určitě to nevyhovovalo
strategii CIA, která se s uspokojením dívala na k boji
připravené šiky od sdělovacích prostředků přes různé
nedočkavostí hořící skupiny a jednotlivce.
198. Z velkého množství faktů a příkladů, kterými teď
disponuje ÚDV, je třeba vybrat a ukázat následující:
20. srpna se na různých místech objevily letáky s tímto
obsahem: "Buďte připraveni k poslední bitvě. Pronásledujte
komunisty všude. Opírejte se přitom o spolehlivé lidi se
západním protikomunistickým přesvědčením a pevnými nervy.
Nedejte se předčasně desorientovat komunistickou propagandou,
čerpejte své informace ze západních vysílačů. Vždy myslete na
jedno: Musíme se odpoutat od Varšavské smlouvy, aby nám
západní demokracie mohly pomoci. Jejich armády jsou
připraveny. Vojenský úder západních spojenců se v nutném
případě nezastaví před zničením satelitů SSSR. Za pomoci
45
nejmodernějších vojenských prostředků je přímo zaměřen na
vojenské a hospodářské cíle."
199. V ilegalitě pracující sociálnědemokratická strana, která
začala tajně vytvářet stranické organizace (podle jejich
tvrzení disponovali již 600 000 členy, k nimž mělo přejít
z řad bezpartijních dalších 600 000 osob) se měla stát vedoucí
a vládní stranou v zemi.
Sociální demokracie měla také vypracovaný program, v němž měla
ČSSR předně vystoupit z Varšavské smlouvy a k oklamání
obyvatelstva prohlásit ČSSR za neutrální stát. Ale to jen pro
začátek, protože v programu se pečlivě zdůrazňovalo, aby o
eventuálním vstupu CSSR do Evropského hospodářského
společenství se zatím nejednalo a také o vstupu ČSSR do NATO
aby se zatím nediskutovalo.
200. Dne 20. srpna odpoledne pražské vedení sociální
demokracie narychlo svolalo tiskovou konferenci, na níž její
představitelé prohlásili, že se "v Československu vytvořila
příhodná situace k odstranění komunistů od moci" a že konečně
nadešla doba "zasadit komunistům poslední úder". Jedním dechem
řekli, že tento boj bude pro sociální demokraty vítězný,
protože se opírají o své zahraniční kolegy, zejména o sociální
demokraty v NSR. Třeba ještě dodat, že po poradě 19. srpna
předáci sociálních demokratů předpokládali, že jako budoucí
nejsilnější strana vystoupí s požadavkem, aby jim bylo svěřeno
sestavení nové vlády. Z tohoto důvodu se připravoval návrat
některých sociálních demokratů z emigrace.
201. Z postupu a záměrů sociálních demokratů se přímo vnucuje
přesvědčení, že vše bylo řízeno z jednoho centra, jímž byla
americká tajná služba, a že vše směřovalo k násilnému převratu
a rozpoutání občanské války, která mohla přerůst v rozsáhlý
válečný konflikt na území Československa. Vše nasvědčuje tomu,
že tato aktivita socdem organizace vychází ze směrnice CIA,
která jim říkala, že k půlnoci vstoupí vojska Varšavské
smlouvy do ČSSR. (Čerpáno z článku v Rudém právu ze dne
22.8.1969.)
202. Dne 17. srpna odjel ministr zahraničních věcí náhle na
dovolenou k moři do Jugoslávie. Nebral nijak ohled na to, že
za tři dny měl přijet do ČSSR pozvaný generální tajemník U
Thant a Jiří Hájek ho měl vítat a doprovázet.
Tento náhlý výlet je možno také pochopit jako jednání,
sloužící k tomu, aby Hájek byl v době vstupu vojsk mimo území
ČSSR, aby měl nerušenou možnost rychle odletět do Rady
bezpečnosti OSN v New Yorku. Skutečně k tomu pak došlo a Hájek
s určitou protekcí 21. srpna odletěl do USA v rozporu s pokyny
prezidenta a vlády. Zde přednesl projev odsuzující vstup vojsk
Varšavské smlouvy do ČSSR, označil jej za agresi a vyslovil
požadavek vyklizení území od cizích vojsk. Jak to bylo ve
skutečnosti, budou moci jednou objasnit objektivní historici.
46
Již dnes je ale možno říci, že Hájkův projev silně ovlivnil
světové veřejné mínění k odsouzení SSSR a dalších spojenců
jako agresorů.
203. V pondělí 19. srpna byla vyvážena z Výzkumného ústavu
spojů na Smíchově radiová a spojovací technika na místa
náhradní dislokace, z nichž pak bylo vedeno vysílání proti
vstupujícím vojskům a podněcován národ k boji proti
"okupantům". Tento důležitý přesun podle mobilizačních plánů
se děl bez vědomí odpovědného šéfa resortu.
204. Kolem 17. srpna narychlo a horečně odjíždějí ženy a děti
zaměstnanců americké ambasády a jejich institucí i diplomatů
jiných zastupitelských úřadů, kteří byli důvěrně o situaci,
k níž se schyluje, informováni.
205. Z americké ambasády byla v této době získána rozvědná
informace, že do ČSSR vstoupí vojska Varšavské smlouvy. Na
výslechu před ÚDV o tom vypovídal šéf odboru kontrarozvědky
plk.JUDr. Jaroslav Vosecký takto: “Svědek Jaroslav Vosecký
vykonával funkci náčelníka 1. odboru 2. správy SNB. Na
pracoviště se dostavil dne 20.8. při vyhlášení pohotovosti,
kde mu bylo zástupcem náčelníka Josefem Riplem sděleno, že o
půlnoci budou přicházet na naše území sovětská vojska a proto
byli všichni organizováni k různým úkolům v rámci této
mimořádné události. Nikdo z nich předem o vstupu vojsk
nevěděl, i když poznatky byly získávány od Američanů, odkud
vyplývalo, že americká strana je o vstupu vojsk předem
informována." (Spis čj. ÚDV-52/Vt-95, výpověď svědka Voseckého
ze dne 21. dubna 1997.)
206. Z Voseckého výpovědi přesvědčivě vyplývá, že ambasáda USA
v Praze o připraveném vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR
předem věděla a že to bylo zjištěno československou
kontrarozvědkou.
Výpověď dále potvrzuje, že ve služebním rozkazu uvedl plk.
Ripl, že vstup započne o půlnoci z 20. na 21. srpna.

Po vstupu vojsk
207. Jednalo se o vstup vojsk SSSR, Polska, Maďarska, Německé
demokratické republiky a Bulharska. V historiografii je to
uváděno jako vstup "pěti států".
208. Po příchodu vojsk nebylo dosaženo cílů, které se (levicí)
očekávaly a byly žádoucí. Nedošlo ke změně ve vedení KSČ. Ve
funkci prvního tajemníka zůstal nadále Alexander Dubček.
Nezvítězilo poznání o katastrofální situaci v neplnění obrany
socialistického státu vlastními silami a že je třeba v zájmu
života většiny lidí udržet mír, obnovit klid a pořádek.
Neprosadilo se legální požádání o vyslání pomoci od svých
spojenců.

47
209. Protože nic z toho nebylo splněno a dosaženo, nabídla se
pravici a Západu možnost, aby zaútočil pod krytím lživého
obvinění, že došlo k agresi a okupaci CSSR. Připravená past na
spojence a levici zaklapla, jak Západ a pravice připravily.
210. Pravice v předsednictvu měla připraveno provolání, jež
bylo ve skutečnosti mobilizací obyvatelstva pod nenávistnými
hesly proti Sovětům a spojencům, jakož i proti vlastním
prosocialisticky orientovaným vlastencům. Umožnilo to
vykřikovat hesla v médiích o okupantech a okupaci a ty, kteří
s tím nesouhlasili a bránili ústavní společenský řád, pak
označit za zrádce a kolaboranty. A o to jim šlo.
211. Do dějinných análů je třeba zaznamenat pokrytectví a
nečestné jednání těch, kteří stáli na nejvyšších postech a
snížili se ke klamání, podvádění a lhaní, až do nebezpečné
avantýry.
212. Z protokolů výše citovaných jsme se dověděli, že Černík
dostal od dozorčího MV na příkaz Hromádky hlášení už ve 23
hodin, že vojska vstupují do ČSSR; že Černík nepochybně o tom
informoval Dubčeka a že byla informována celá pravicová
skupina v předsednictvu. Pak si Dubček ověřuje u Šalgoviče
údajné obsazení MV lidovou milicí a pláče. Vstup vojsk
oznamuje přítomným Černík teprve ve 23:40. Dubček ochotnicky
"pláče" a vykřikuje "to udělali mně" a teatrálně se vzdává
funkce. O "obsazení" MV lidovou milicí mlčí. Je to proto, že
si uvědomuje, že se zhroutil připravený plán na represe?
Nepochybně to jednou objasní soud historie.
213. Dubček v rozrušení nad tím, že se plány boří, vykřikl, že
se vzdává funkce prvního tajemníka. Došlo ale k neuvěřitelnému
překvapení. Levice, která měla být Dubčekem represována a on
ji má ve složce na seznamu, ho začíná přesvědčovat, že má
zůstat právě v této těžké době, místo toho, aby se toho
chopila a zvolila jiného a změnila průběh smutných událostí.
Jaký to paradox!
214. Vasil Biľak popisuje, že pravice dobře věděla, co a jak
dál, a přešla do aktivity. Její lidé obsadili nejdůležitější
telefonní a dálnopisné linky a vydávali kontrarevolučním
střediskům pokyny, co mají dělat, co organizovat. Rozhlas a
televizi začali obsazovat aktivisté a vyzvali domácí a
mezinárodní reakci do boje proti tzv. okupaci. Taxikáři
dostali pokyn jezdit po Praze a svými klaksony vzbudit celé
město. Druhé centrum získalo seznam všech náhradních pracovišť
v Praze, krytů a stanovišť civilní obrany a spojovací linky,
určené pro případ války. Pravice byla na vše připravena už
dříve. Se vším kalkulovala. Měla připraveny i náhradní
prostory pro vysílání rozhlasu a televize. Vše měli připraveno
již měsíc před schůzkou v Čierné nad Tisou, jak se pochlubil
Kriegel.

48
215. Pravice v předsednictvu měla připraveno své prohlášení ke
vstupu vojsk, které ve skutečnosti vyzývalo k boji proti
spojencům, jak dirigoval strategický záměr z tajné služby CIA.
Levice se nakonec i přes řev Kriegela, Smrkovského a Mlynáře
na chvíli semkla a prosadila úpravu znění textu.
216. Podařilo se aspoň do prohlášení vsunout věty:
"Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky,
aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor.
Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly
rozkaz k obraně země." Více změnit se nepodařilo a pravice
prosadila, aby se o návrhu hlasovalo. Byla ještě chvíli
naděje, že nebude přijato.
217. Bohužel, stalo se. Pro špatné a škodlivé prohlášení
hlasovali: Alexander Dubček, Oldřich Černík, František
Kriegel, Josef Smrkovský, Václav Špaček, Jan Piller a
František Barbírek. Proti prohlášení hlasovali pouze: Vasil
Biľak, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a Emil Rigo. František
Barbírek a Jan Piller podlehli strachu a proti prohlášení
nehlasovali. Zvítězila pravice v poměru sedm hlasů pro
prohlášení a čtyři hlasy proti. Tím pravice nakonec prosadila,
aby toto škodlivé prohlášení bylo vysíláno po celé zemi a do
celého světa.
218. To nesmírně celý vývoj poškodilo. Čestní občané se stáhli
do ústraní a ulici ovládly protisocialistické a kriminální
síly. V rozhlasovém vysílání se dost srozumitelně naznačovalo,
že zrádce je třeba likvidovat. Skutečně pak začal hon na
vlastenecké a prosocialistické síly. Lež, zloba, brutalita a
vulgárnost opanovaly ulice měst a vesnice. S určitostí je
možno říci, že by se na pořad dne dostaly kandelábry a masové
vraždění, kdyby nebyla na místě vojska spojenců a nebyl vydán
rozkaz prezidenta Ludvíka Svobody, zakazující organizaci
ozbrojeného násilí.

Co je s Lenártem?
219. Jozef Lenárt, tajemník ÚV KSČ, se dne 20. srpna 1968
zúčastnil oficiálního přivítání nějakého státního hosta v
ČSSR. Přivítání byl kromě jiných také přítomen místopředseda
vlády Lubomír Štrougal. Lenárt viditelně nebyl ve své kůži a
byl pobledlý v obličeji. Všiml si toho Štrougal a zeptal se
Lenárta, co mu působí zdravotní potíže. Lenárt jen obecně
odpověděl, že mu není dobře. Štrougal mu s účastí potvrdil, že
nevypadá dobře a poradil, aby se na všechno vykašlal a šel
k lékaři. Lenárt poslechl a šel k lékaři, ten ho vyšetřil a
doporučil, aby si lehnul a odpočinul. Snad i nějaký lék mu
dal. Lenárt se dle rady odebral domů, aby se léčil. Odpoledne
20. srpna 1968 na zasedání předsednictva ÚV KSČ už nešel a
stonal. Po půlnoci na 21. srpna se i Lenárt dověděl, že vojska
Varšavské smlouvy vstoupila do ČSSR a vyhledal spojení na ÚV
49
KSČ. Pak se nějak zapojil do běhu událostí.
220. Vasil Biľak o nepřítomnosti Lenárta na zasedání
předsednictva píše: „Se soudruhy Kolderem, Švestkou a Rigem
jsme se dohodli, že musíme na zasedání předsednictva
ústředního výboru při projednávání druhého bodu ´Současná
politická situace v ČSSR a podmínky činnosti KSČ a návrh
dalšího postupu´ vyvolat zásadní diskusi a vynutit přijetí
rozhodných opatření, vyplývajících ze závěrů v Čierné nad
Tisou a v Bratislavě. Hovořil jsem rovněž s F. Barbírkem a J.
Pillerem. Oba slíbili plnou podporu. Z jedenácti členů
předsednictva chtělo šest členů řešit situaci. Byla velká
škoda, že soudruh Lenárt onemocněl a zasedání předsednictva se
nemohl zúčastnit. Nebyl sice členem předsednictva, ale jeho
slova měla váhu. O Dubčekovi a Černíkovi jsem si myslel, že se
jen stěží ztotožní s Kriegelem a Smrkovským a nakonec se
přidají k většině. Na Špačkovi nám příliš nezáleželo. Císař,
Mlynář, Slavík a Sádovský neměli hlasovací právo. Soudruh
Indra byl jednoznačně na straně zdravých sil."(Biľak 1991,2-
104)
221. Dnes - podle toho, jak postupoval Dubček a další - víme,
že v té době dubčekovci věděli, že k půlnoci přijdou vojska
Varšavské smlouvy a že je vstup synchronizován s postupem
levice a Sovětů.
Z vyjádření Štrougala kolem deváté hodiny ranní lze
předpokládat , že o tom věděl i Štrougal. Nelze říci, zda
Štrougal radil Lenártovi ze soucitu anebo s určitým kalkulem.
Vůbec není jasno, zda Lenárt byl skutečně tak nemocen, že mu
hrozila zkáza, anebo zvítězila obava z událostí, které měly
přijít - ať už věděl, nebo jen tušil.

Vojska Varšavské smlouvy vstoupila do ČSSR o hodinu dříve, než

bylo stanoveno.
To rozhodlo, že se nerozpoutaly běsy války
222. V dopise Červoněnka Brežněvovi byl údaj o dohodě, že vše
podstatné se stane k půlnoci z 20. na 21. srpna 1968. Tento
termín pak byl pro obě strany stěžejní a rozhodující při
rozpracování všech vojenských a politických plánů. Příslušníci
Bezpečnosti byli povoláváni do pohotovosti a bylo jim řečeno,
že vojska VS začnou přicházet do ČSSR k půlnoci – to je ve 24
hodin.
223. Tento čas je uváděn také v depeši ministra zahraničních
věcí SSSR Andreje Gromyka, zaslané velvyslanci Stěpanovi
Červoněnkovi 19. srpna a v ní se mu ukládá, aby navštívil 20.
srpna prezidenta Ludvíka Svobodu a ústně ho seznámil s obsahem
depeše, vysvětlující důvody vstupu vojsk. V té se kromě jiného
říká: "Ústřední výbory bratrských stran a vlád Sovětského
svazu, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky,
50
Německé demokratické republiky a Bulharské lidové republiky
obdržely prosbu většiny členů předsednictva ÚV KSČ a mnohých
členů vlády ČSSR o poskytnutí pomoci československému lidu
ozbrojenými silami v zájmu odporu proti kontrarevoluci a
záchrany výdobytků socialismu v Československu. Všechny
otázky, které jsme společně posoudili a rozhodli v Čierné nad
Tisou a v Bratislavě, nebyly vyřešeny. Toho využívají
kontrarevoluční síly pro posílení svého boje. Soudruzi Dubček,
Smrkovský, Císař a někteří další se chovají neupřímně a
nečestně a fakticky podporují činnost reakčních sil. O našich
posledních poselstvích s. Dubčekovi jste informován sovětským
velvyslancem. S vědomím bezprostředního ohrožení existence
socialistického zřízení ve Vaší zemi, absence žádoucího odporu
proti narůstající kontrarevoluci, vedeni principy
socialistické, bratrské solidarity a závazky, které na sebe
naše země vzaly, dali jsme souhlas k poskytnutí této pomoci.
V souladu s tím vstoupí jednotky našich pěti zemí dnes ve 24
hodin na území Československa. Vstoupí do Vaší země jako věrní
přátelé československého lidu. Nebudou se vměšovat do
vnitřních záležitostí země. Vojenské jednotky pěti bratrských
zemí budou staženy z území Československa, jakmile to bude
uznáno nutným prezidentem a vládou ČSSR."
224. Dále pak je v depeši výrazně zdůrazněno: "Ústřední výbory
našich stran a vlády našich zemí Vás prosí, soudruhu
prezidente, abyste vystoupil s provoláním k armádě a lidu
Československa - aby se nestavěly na odpor vojskům bratrských
zemí, ale uvítali je jako přátele. To by poskytlo možnost
vyhnout se nežádoucím incidentům a obětem a také by to pomohlo
mařit provokace ze strany nepřátel socialismu."
225. V příkladně humánním tónu depeše Gromyka – a to byl hlas
vedení SSSR - se také doporučuje, aby prezident vystoupil
v rozhlase a vysvětlil obyvatelstvu příčiny, proč vojska
přicházejí. Je třeba podtrhnout, že Gromyko vysvětluje, že
přijdou vojska, protože o to většina právoplatných a k tomu
zmocněných členů předsednictva takto rozhodla. Tím se
potvrzuje, že všechna důležitá opatření a vstup se opíraly o
pevné přesvědčení, že skutečně v předsednictvu vznikne většina
šesti hlasů proti pěti hlasům, což se bohužel pak nestalo a
vše mělo jiný charakter a průběh.
226. Fakt, že prezident měl vystoupit v rozhlase se svým
zásadním projevem v tak těžké chvíli, pak svědčí jako důkaz
proti žalobě Úřadu dokumentace a vyšetřování, který držení
rozhlasu pro tento účel v pohotovosti zneužil proti vedoucímu
správy spojů Karlu Hoffmannovi a je součástí jeho obžaloby.
227. Není pochyb, že vše na straně spojenců bylo směrováno ve
znamení toho, že vojska přijdou o půlnoci z 20. na 21. srpna
1968. Se stejným termínem pracovala i druhá strana – vojenské
síly USA a SRN, CIA, BND a také naše druhé politické centrum.

51
Ve skutečnosti se vojska dala do pohybu o hodinu dříve. Tento
posun vnesl zmatek do plánů a opatření vnějšího protivníka,
ale i do všech plánů, které s USA a NSR připravila
československá pravice - druhé centrum, o němž Dubček věděl a
v němž měli rozhodující postavení Josef Smrkovský, František
Kriegel, Václav Špaček, Bohumil Šimon ve spojení se členy
sekretariátu Čestmírem Císařem a Václavem Slavíkem.
228. Proč se posunul příchod vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR
na 23 hodin místo původně stanovených 24 hodin se můžeme jen
domnívat asi toto. Sověti na základě informace od Kotova
po rozhovoru s Klímou asi usoudili, že plán vstupu a
strategický čas je vyzrazen druhé straně. Potvrdil jim to
Dubček tím, že prosadil svůj program na schůzi předsednictva a
tím zmařil levicí připravený postup. To utvrdilo štáb akce, že
je vše vyzrazeno. Zbývala poslední možnost, posunout vstup
vojsk o hodinu dříve a pokyny řídit takovou cestou, aby se o
tom nedověděl protivník, jak se stalo na začátku akce. Přesun
času vstupu se podařilo utajit a protivníka překvapit a získat
strategickou výhodu.
229. Na závěr je třeba uvést, co řekl v odpověď na informaci
velvyslance Červoněnka prezident republiky Ludvík Svoboda.
Červoněnko ve svém hlášení do Moskvy o jednání se Svobodou
napsal: "Svoboda řekl, že vstup vojsk nevítá, ale že už, když
jsme se nevyrovnali se svými záležitostmi, tak on proti
spojeneckým státům nepůjde. Udělá všechno, aby nedošlo
k odporu, krev nepoteče." A prezident Ludvík Svoboda čestně,
jako dříve na bojišti, slib splnil.

Kritický časový úsek

230. Jak bylo výše řečeno, levice v ÚV KSČ sovětské vedení se
vzájemně informovaly a dohodly, že vojska Varšavské smlouvy
vstoupí do ČSSR k půlnoci z 20. srpna 21. srpen. Tento časový
údaj byl potvrzen také v depeši, kterou zaslal ministr za-
hraničních věcí SSSR Andrej Gromyko sovětskému velvyslanci
v Praze Stěpanovi Červoněnkovi. S touto depeší měl Červoněnko
seznámit prezidenta Ludvíka Svobodu v době těsně před
vojenskou akcí. Bylo také uvedeno, že tento časový údaj získa-
la špionážní cestou americká tajná služba, která o připravené
operaci informovala dubčekovce – pravici.
231. Dubčekovci a CIA pak provedli řadu konspirativních
opatření, aby se připravili na příchod vojsk a obrátili jej ve
svůj prospěch. Mezi nimi byla represivní opatření proti levici
v předsednictvu a na dalších stupních. Počítalo se i
s internací socialisticky orientovaných občanů. Vše mělo
proběhnout bez soudů, obhájců a prokurátorů. Zahájení represí
bylo připraveno na moment po ohlášení, že do země vstupují
spojenecká vojska.

52
232. Zamysleme se nad tím, jak by se začala formovat situace
v okamžiku, když přišla zpráva k půlnoci, že spojenci
překročili hranice. Dubček měl ve složce na stole dokumenty
k provedení svých represí. (Dokumenty zabavili důstojníci
Sovětské armády při odvádění Dubčeka a jsou v Moskvě.)
Smrkovský měl v trezoru seznam vedoucích činitelů levice,
kteří měli být označeni za vlastizrádce, zatčeni a uvězněni
v Řepích u Prahy. Tato opatření by konkrétně přesvědčila
vstupující spojence, že došlo k převratu a spojenci by na
takový obrat odpověděli jedině zbraněmi. Tak by nepochybně
vznikla válečná situace, kterou podle slov hlavního velitele
amerických vojsk v Evropě generála Polka Američané už dříve
očekávali. Vzplanuly by těžké, krvavé boje, do nichž by
vstoupila československá armáda a další obyvatelé, které by
pozvedly k činům domácí a cizí vysílačky. Došlo by ke
kolosálnímu krvavému boji, v němž by padly tisíce lidí a byly
zničeny nevyčíslitelné materiální a kulturní hodnoty. Víme, že
na straně spojenců vstoupilo více než půl milionu vojáků.
Rozhlas a tisk by rozvinuly kampaň na "obranu vlasti". Plány
k tomu měly již od poloviny července připravené. V nich už
byla plamenná hesla: okupace, agrese, zrádci, kolaboranti,
smrt zrádcům a pod.
233. Naštěstí k ničemu popisovanému nedošlo. Vojska přišla o
jednu hodinu dříve, než pravice, Američané a Němci očekávali.
Zatýkání levice nemohlo proběhnout. Operační štáby a další
zorganizované skupiny nemohly zahájit svoji činnost. Centrální
štáb plk. Oldřicha Hromádka byl neutralizován. Byl obsazen
lidmi, které vyslal Šalgovič. Ministr vnitra Pavel nechal svým
tajemníkem z vnitra odvést kompromitující dokumenty a společně
je ničili na WC, pak ujel a schoval se u svého přítele. Jejich
důmyslná represivní mašinérie byla rozbita.

Proč vláda USA zvolila taktiku vylákání Sovětů k vojenské akci

proti ČSSR?
234. Podle mezinárodního práva a zvláště Charty OSN, článku
51, bylo možno uskutečnit vstup vojsk Varšavské smlouvy do
ČSSR jen za předpokladu, že budou státy Varšavské smlouvy o
vojenský vstup do ČSSR požádány nejvyššími politickými a
mocenskými státními orgány ČSSR. V tehdejší době to
představovalo příslušný akt, schválený většinou
v předsednictvu ÚV KSČ a v Národním shromáždění. V takovém
případě by pak bylo možno chápat a přijmout vstup vojsk
Varšavské smlouvy jako postup zcela legální a legitimní,
řešící vnitřní záležitosti spojenecké aliance Varšavské
smlouvy. Rada bezpečnosti by pak nepochybně i přes různé
protesty získala většinu (USA by vyjádřily souhlas) a vše by
proběhlo mírnou nekonfliktní cestou. Sověty by to také nijak
nekompromitovalo. K tomu bylo ale třeba, aby se skutečně

53
taková většina v předsednictvu ÚV KSČ konstituovala, rovněž
pak v Národním shromáždění, a příslušný mezinárodně platný
dokument přijala.
235. Rozhodující roli sehrála ve vrcholné fázi americká tajná
služba, která zjistila podrobnosti o tom, že levice v
předsednictvu ÚV KSČ a sovětské vedení už došly do toho
stádia, jež očekávaly USA - to jest, že navázaly kontakt a
jednaly už o reálném vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR.
Tajná služba se dověděla, že se má zformovat v předsednictvu
většina, která chce převzít moc a požádat spojence o vyslání
vojsk.
236. CIA a dubčekovci na základě toho postavili taktiku
zmaření postupu levice a Sovětů. Výsledkem bylo, že většina
v předsednictvu nevznikla a dokument k požádání Sovětů o
vyslání pomoci nespatřil vůbec světlo světa. V důsledku toho
vstup vojsk bez pozvání a vědomí příslušných orgánů státu byl
protiprávní a v rozporu s článkem 51 Charty OSN. Formálně, po
vstupu vojsk bez pozvání, většinou vznikly podmínky pro
válečný stav (Act of War) a z toho vzniklo právo na
sebeobranu. Tím nastala mezinárodní komplikace s nebezpečím
obrovského rozsahu, diskreditující předně SSSR.
237. Tento stav přivodil diplomatickou a politickou porážku
Sovětů na celé příští období, neboť Sověti mohli z toho vyjít
jedině tím, že provedli ústupky strategického významu, které
odváděli USA a celému světovému mínění až do roku 1989, a to
pomohlo připravit řetěz převratů v řadě socialistických zemí a
v samotném SSSR.
238. Takový vývoj událostí byl připravován vládou USA a SRN
již od začátku roku 1968 a reálně zajišťován nejméně od
července 1968. Tudíž podle trestního práva ČSSR dopustilo se
mnoho občanů ČSSR v té době mnoha trestných činů podle tehdy
platného trestního zákona. Z těchto důvodů nelze začít
vyšetřovat a soudit za činnost podle skutkových podstat od
momentu vstupu vojsk, nýbrž přísluší začít mnohem dříve, do
vstupu.
239. Podle Otakara Kořínka, zpravodaje slovenské tiskové
agentury TASR, působícího ve Washingtonu v letech 1992 -1998,
více než osmdesátiletý Walt Rostow, který byl v té době (srpen
1968) jedním z nejbližších spolupracovníků prezidenta Lyndona
Johnsona, upřesnil na setkání s Kořínkem v texaském Austinu,
že československá vláda požádala v roce 1968 USA, aby
v případě sovětské vojenské invaze nezasahovaly. Tato žádost
přišla do Washingtonu několik dnů před invazí. (Kořínek 2002)
240. Tato okolnost potvrzuje autorovo zjištění z jiných
pramenů, že československé vedení o připraveném vstupu vojsk
vědělo a činilo opatření, aby mu čelilo podle svých plánů a
záměrů, v nichž byly naplánovány represivní zásahy proti
levici a proti vstupujícím vojskům.
54
241. Z toho, co říkal Rostow, rovněž vyplývá, že o záměru
československé strany věděl také Johnson a zdálo se, že tak
vážná informace ho nijak zvlášť nevzrušila.
242. Bezpečně víme, že na akci vstupu vojsk Varšavské smlouvy
do ČSSR byla zainteresovaná americká strana a že to byl její
strategický cíl, který uskutečňovala i za zády Johnsona a
možno dokonce připustit, že CIA a vojenskoprůmyslový komplex
v té věci prezidenta Johnsona ignorovaly a přehlížely.
243. Potvrzovala by to také následující událost: Anatolij
Dobrynin, velvyslanec SSSR v USA, krátce před vstupem vojsk
Varšavské smlouvy do ČSSR vykonal oficiální návštěvu u
Johnsona. Měl mu sdělit, že vláda SSSR a dalších spojenců
vstoupí do ČSSR na základě oficiální žádosti příslušných
orgánů ČSSR. Johnson informaci vyslechl v klidu a vzal ji na
vědomí. Nic nenamítal ani neměl žádné otázky. Zajímal se jen o
jedno: Jak bude probíhat a jak je připravena jeho státní
návštěva v SSSR, jež se měla uskutečnit za několik dnů.
Doprovod Johnsona ustrnul a pošeptali mu, aby reagoval nějak
na vstup, což pak Johnson diplomaticky učinil.
244. Úvaha o tom, že aktivita vojenskoprůmyslového komplexu a
CIA se realizovala za zády prezidenta a že byl postaven před
hotovou událost, odpovídá poměrům, které v nejvyšším poschodí
státní moci USA již dlouhodobě existovaly.
245. Tyto poměry vyjádřil již před léty prezident Harry S.
Truman: "Pokud do toho vidím, nespokojují se ti chlapci ze CIA
s tím, aby informovali o válce a podobných událostech, ale
jdou dále a dělají své vlastní války, a nikdo nemůže vědět, co
mají právě za lubem. Vydávají miliardy dolarů, aby kdekoli
podněcovali neklid, jen aby měli něco, o čem by mohli podávat
zprávy (...) Tato služba se vyvinula ve vlastní vládu, která
operuje zcela v tajnosti. Tito lidé nepotřebují nikomu skládat
účty. To je v demokratické společnosti velmi nebezpečná věc…"
246. Od doby Harryho Trumana se poměry nezlepšily, spíše se za
období šéfování Richarda Helmse v čele CIA posunuly k horšímu,
k rozsáhlému intrikování až do ozbrojených akcí a teroru, za
což byl Helms po neúspěchu s ČSSR v Kongresu kritizován.
247. V roce 1995 pobýval v USA novinář Tomáš Sniegoń, aby
napsal pro Mladou frontu reportáž o Janu Šejnovi. Umožnila mu
to CIA a také dlouhou dobu hovořil o mnohých problémech roku
1968 s bývalým šéfem CIA Helmsem, který věděl, že Sniegoń
pracuje pod kontrolou a asi i v zájmu CIA a USA na knize o
roku 1968.
248. Sniegoń mu při té příležitosti řekl, že Klíma, odpovědný
v té době za kontrarozvědnou práci při obraně ČSSR, tvrdí, že
CIA vše připravovala, na vstupu vojsk do ČSSR měla zájem, jej
provokovala a o přípravě a provedení vstupu vše věděla.
249. Helms se podle Sniegoně cítil zaskočen a tvrdošíjně
55
tvrdil, že CIA o přípravě vstupu vojsk do ČSSR nic nevěděla,
natož, aby jej konspirovala. Aby byl přesvědčivý, tvrdil, že
dokonce vstoupila do ČSSR divize, o které neměli žádné
informace. Použil argumenty, které jsou na první pohled
naivní, a vše se ve svém souhrnu přesvědčivě projevuje jako
snaha stůj co stůj utajit, že CIA byla hlavním iniciátorem a
organizátorem.

Co nesmí být zapomenuto z velké zkoušky, kterou musel projít

lid Československa
250. Osud v roce 1968 vehnal národy Československa až na samý
okraj propasti.
Varovným mementem zůstává poznání, kdo velel oněm batalionům
zrady a zkázy.
251. Nepochybně hlavní viníky je třeba hledat v této zemi.
Jsou to ti, co se vydávali celá léta za stoupence pokroku a
vůdčí sílu, schopné splnit úkoly, které vyplývají z toho, že
lidská společnost na základě zákonitého vývoje výrobních sil a
zvláště výrobních prostředků se dostala do stadia nevyhnutelné
nutnosti nahradit kapitalistický systém jiným společenským
uspořádáním, k čemuž byl učiněn pokus v podobě socialismu
tehdejšího typu. Během dramatického dějinného vývoje mnozí
lidé ztratili víru v nové uspořádání a souběžci revoluce
dezertovali. Mnozí se stali snadnou kořistí pro tajné služby
Západu a přeběhli čile do jejich služeb.
252. Vedle nich vyrostla masa malověrných, toužících předně po
bohatství a slávě a ti se stali snadnou obětí cílené a
rafinované propagandy. Většina obyvatelstva byla zahnána
propagandou, nevírou v pokrok a polovičatou vidinou bohatství
v kapitalismu na pozice lhostejnosti anebo rezervní armády
kontrarevoluce.

Vyprovokovaný vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR -

vojenskostrategická šablona pasti
253. Vyprovokovaný vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl
vojenskostrategickou šablonou pasti, kterou použily USA
později v roce 1979 k tomu, aby vlákaly SSSR ke vstupu jeho
vojsk do Afghánistánu.
254. Případ vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR a vše co
tomu předcházelo, zvláště činnost tajných služeb USA a SRN a
jejich agentury uvnitř ČSSR, nebylo po roce 1968 řádně a
objektivně vyšetřeno a proanalyzováno. Nebyl o to zájem na
sovětské a ani na československé straně. A to byla chyba, i
když úzkostlivé snažení vedení KSČ, aby to neskončilo celým
řetězem politických procesů, bylo správné. Kdyby se objektivní
analýza provedla a zakončila bez trestního postihu, mohly se
56
vyvíjet události v další etapě zcela jinak a pravděpodobně by
nedošlo ani k afghánskému dobrodružství a k celému řetězu
vážných neúspěchů, jež přispěly k porážce socialistického
tábora ve studené válce.
255. O uplatňování strategie "pasti" vládnoucími orgány USA
bylo zveřejněno v americké literatuře a amerických filmech již
mnoho důkazů. Stalo se tak proto, že po vítězství USA ve
studené válce vystoupilo mnoho činitelů, aby se pochlubili
svými zásluhami na tomto vítězství a demonstrovali svůj um a
inteligenci před celým světem.
256. Za nejvážnější důkaz tohoto tvrzení je nutno ale
považovat knihu, kterou napsal Robert Gates, bývalý ředitel
americké tajné služby CIA pod názvem From the shadows (Ze
stínu) a v níž s pýchou oznamuje, že už šest měsíců před
vpádem Sovětského svazu do Afghánistánu začala CIA podporovat
různé afghánské skupiny. Americká filmová společnost
z komerčních důvodů a propagandistických cílů o tom v roce
1994 natočila dokumentární film a v něm Gates ukazuje, jak
naverbovali stovky mladých Afghánců a usilovně je cvičili,
dokonce ve Skotsku, v bojové taktice a v zacházení
s nejmodernějšími zbraněmi pro válku proti Sovětům, a to
dlouho před sovětským vstupem do jejich země.
257. Francouzský časopis Nouvel observateur zhodnotil odhalení
a přiznání Gatese jako neuvěřitelně senzační a požádal
Zbigniewa Brzezinského, tehdejšího poradce prezidenta Cartera
pro otázky bezpečnosti, o vysvětlení. A Brzezinski to
potvrdil.
258. Francouzský redaktor mu položil otázku: "Robert Gates ve
své vzpomínkové knize píše, že americké tajné organizace
začaly podporovat afghánské mudžáheddíny šest měsíců před
vpádem SSSR do Afghánistánu. Vy jste byl tehdy poradcem
prezidenta Cartera pro bezpečnost a měl jste klíčové
postavení. Potvrdíte toto prohlášení?" Brzezinski odpověděl:
"Ano, podle oficiální verze začala pomoc CIA mudžáheddínům
roku 1980, tj. po 24. prosinci 1979, kdy SSSR vtrhl do
Afghánistánu. Ve skutečnosti však, a to bylo drženo
v tajnosti, prezident Carter podepsal 3. července 1979 první
dokument o tajné pomoci protivníkům afghánského prosovětského
režimu. Týž den jsem napsal Carterovi dopis tohoto znění: Jsem
přesvědčen, že tento akt bude mít za následek vojenský útok
SSSR."
259. Francouzský redaktor je překvapen sebevědomou odpovědí a
ptá se dál: "Přes nebezpečnost tohoto aktu jste ho podporoval.
Chtěl jste tím povzbudit Sověty, aby vstoupili do války?" A
Brzezinski otevřeně a jaksi samozřejmě říká: "Přesně tak
nikoliv. Nenutili jsme Rusy, aby zaútočili, ale úmyslně jsme
zvýšili možnost, aby to učinili."
260. Redaktor je odpovědí Brzezinského zneklidněn a klade
57
otázku ke zjištění morálky tázaného. Ptá se: "Tehdy, když
Rusové tvrdili, že svou armádu poslali do Afghánistánu, aby
zabránili vměšování USA, nikdo tomu nevěřil. Nelitujete
dnes ?" Brzezinski se sebevědomím a arogancí vítěze odpovídá:
"Čeho bych měl litovat? Ty tajné akce byly výtečný nápad.
Zatáhly Rusy do afghánské pasti. A toto bych měl litovat?
V ten den, kdy Rusové překročili afghánské hranice, jsem
napsal prezidentu Carterovi: Teď je příležitost, abychom
zatáhli Rusy do takové války, jako byla vietnamská. Napadení
Afghánistánu zatáhlo moskevskou vládu do desetileté
vyčerpávající války, psychicky rozložilo Sověty a nakonec
došlo k rozpadu sovětského impéria."
261. Redaktor se nespokojuje a ptá se dál :"A to nelitujete,
že jste podpořili fundamentalistický islám, pomohli a poradili
nastávajícím teroristům?" Brzezinski nato přesvědčivě a
cynicky vysvětluje" "Co je z historického hlediska
důležitější? Talibán, nebo pád sovětského impéria? Povzbuzení
několika islamistů, nebo osvobození Východní Evropy a konec
studené války?"
262. Redaktor je překvapen a klade otázku: "Několik
povzbuzených islamistů? Všude se tvrdí a opakuje, že islámský
fundamentalismus je nebezpečný pro celý svět." Brzezinski se
nevzdává a pokračuje v poučování. Posuďme jeho vidění světa a
jeho představy. Říká: "To jsou pusté řeči. Ono se říká, že
Západ musí mít jednotnou a všestrannou politiku proti islámu.
To je hloupá řeč, protože neexistuje jednotný islám. Hodnoťme
islám s rozumem a nikoliv emocionálně a demagogicky. Islám
s půldruhou miliardou je největší náboženství světa. Ale jaká
podoba je mezi fundamentalistickou Saudskou Arábií a umírněným
Marokem, mezi vojenským Pákistánem a prozápadním Egyptem či
občanskou Střední Asií? Jejich obraz se nijak neliší od obrazu
křesťanských zemí."
263. Od té doby se mnoho změnilo. Byl proveden teroristický
útok na Světové obchodní centrum v New Yorku, na Pentagon ve
Washingtonu a jiné objekty v USA. V Afghánistánu se rozhořela
nová mohutná válka. V ní bojují Američané proti teroristům
z AI-Kajdá a Talibánu. Ve své většině to jsou válečníci, které
vyzbrojily USA, vycvičily jejich ozbrojené síly a vyškolila
jejich CIA. USA dosáhly svého cíle. Pronikly na území
Afghánistánu a přes další bývalé státy SSSR stojí na jižní
hranici Ruska a strategicky tak kontrolují středoasijské
zdroje ropy. Pod oficiálním označením boje proti terorismu
byla zahájena válka, která bude mít světový rozměr a může
trvat až padesát let, jak prohlásil prezident USA George W.
Bush.

Neúspěch USA v ČSSR v roce 1968 se stal poučením pro jejich

další postup
58
264. Politického převratu i za cenu občanské války a
navazující mezinárodní války nebylo v srpnu 1968 dosaženo.
Společenský systém socialistického charakteru, opírající se o
ústavu z roku 1960, byl s pomocí spojeneckých států obhájen a
zachován. Proces demontáže socialismu i v dalších sousedních
státech se nepodařilo prosadit.
265. USA a další imperialistické státy vyvodily z dosaženého
výsledku závěry a poučení. Potvrdilo se jim, že takovou cestou
není možno socialistické zřízení vyvrátit, pokud bude
existovat celistvý, vojensky a hospodářsky silný SSSR.
Neúspěšné pokusy o převrat v NDR, Maďarsku, Polsku a nyní
v ČSSR byly dostatečným poučením.
266. Analytikové a stratégové rozhodli jednoznačně: Vítězství
může být dosaženo jen tehdy, když bude rozvrácen Sovětský
svaz. Pak budou v krátké době svrženy i režimy v ostatních
socialistických státech.
267. V situaci vojenskostrategické rovnováhy obou bloků to
byla jediná cesta, vylučující jadernou válku, za předpokladu,
že se zorganizuje vnitřní rozklad státu a společenský
socialistický systém především v SSSR. Pak se v dalších
evropských socialistických státech připraví zevnitř státní
převrat "sametovou revolucí".
268. Do popředí se dostala úloha a činnost tajných služeb
Západu, předně USA, a masivní propagandistická činnost médií,
zahraničních i vnitřních. K tomu přistoupilo ještě hledání a
formování osob, majících velké možnosti a vliv na vytváření
ideologického myšlení v protisocialistickém duchu. To se stalo
náplní práce tajných služeb a jiných organizací ve službách
imperialismu. Velký význam začaly představovat organizace a
jednotlivci disidentského charakteru, bohatě dotované ze
Západu.
269. Mimořádný význam v této etapě mělo hledání vedoucích
činitelů, kteří místo zdokonalování socialistického
společenského zřízení měli schopnosti pouze k jeho destrukci,
byť kamuflované pojmenováním "přestavba", "demokratizace",
"humanizace", "osvobození" od něčeho apod.
270. Přímí a placení agenti CIA a jejich vyhledávání a podpora
kariéristů, kolísavců a slavomamů sehrála rozhodující roli
zvláště tím, že se prodrali k moci.
271.Lidé jako Jakovlev a Ševardnadze v politických orgánech,
Kalugin v orgánech státní bezpečnosti a další proklestili
cestu Gorbačovovi a podobným, kteří dávali záruku, že provedou
shora převrat v SSSR, rozvrátí státní moc, zruinují
hospodářství, přemění mocný stát v trpaslíka tím, že jej
zlikvidují. V tom byla záruka, že podobné převraty proběhnou i
v dalších socialistických státech Evropy a otevřou cestu, aby
USA ovládly celý svět. Tyto záměry se v během několika let
59
naplnily.
272. Vývoj lidské společnosti cestou formování nových a
dokonalejších společenských systémů se zastavil a společenské
uspořádání se vrátilo zpět do stadia hlubokých a krutých
sociálních a společenských rozdílů ve společnosti, s vyšší
intenzitou práce a dokonalejší technologií nastoupilo i
ostřejší vykořisťování a to vše přináší permanentní sociální
napětí, útisk a potlačování. Válečné a policejní střety se
stávají všedním zjevem.
273. Honba za ziskem a bohatstvím bez ohledu na to, zda to
prospívá a nebo škodí lidstvu, ignorování zdravotních a
životních potřeb lidí ve zdravém přírodním prostředí, může
přivodit záhubu milionům lidí ve smrtelném objetí vládce světa
– USA.

Internacionální pomoc socialistických států přišla včas!

274. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR se stal
nejdůležitější událostí novodobých dějin Československa a
negativně vstoupil do života a myšlení řady generací.
275. Tato událost ovlivnila silně i vývoj ve světě, který v té
době byl rozdělen na tábor socialismu a kapitalismu, a to ve
prospěch kapitalismu, neboť byl světové veřejnosti vnucen - a
ta jej tak přijala - jako agresivní akt proti malému
Československu, které si chtělo zvolit jinou cestu svého
„socialistického“ vývoje.
276. Vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR podle tehdy vnucené
interpretace vnesl rozkol do světového komunistického a
pokrokového hnutí a oslabil je.
277. Názorově se rozdělilo obyvatelstvo ČSSR na otázku vstupu
vojsk v podstatě na tři části:
a) V první jsou ti, kteří v souladu s duchem
protisocialistické a prokapitalistické propagandy tvrdili, že
vstup vojsk Varšavské smlouvy byl agresí a zásahem do
vnitřních záležitostí státu. V této se koncentrovali většinou
ti, kteří došli k přesvědčení, že je třeba opustit cestu
socialistického uspořádání podle znění Ústavy ČSSR ze dne 11.
července 1960.
b) Ve druhé skupině byla ta část obyvatelstva, která
v podstatě byla spokojena se socialistickým uspořádáním, jež
dávalo záruku sociálních jistot, práci, slušnou životní úroveň
a perspektivu důstojného života. Přesto i tato skupina stála
v řadě odsuzujících vstup, často pod vlivem propagandy a byla
přesvědčena, že vstup spojenců byl neoprávněný, často to
formulovali jako „neměli sem chodit, nikdo je nezval“. A když
se použilo zdůvodnění, že byli o vstup požádáni v důsledku
nebezpečí převratu v zemi, bylo to označeno jako jednání
60
neinteligentní – omezené.
c) Ve třetí skupině, která je nejmenší, jsou ti, kteří vstup
vojsk chápali jako vynucenou nutnost, jedině schopnou zabránit
protistátnímu převratu za rozhodující účasti Západu. Tato
skupina byla nakonec vystavena útokům a nespravedlivému
odsouzení. Po převratu v roce 1989 byl na mnohé z nich
soustředěn útok médií a dokonce byl přijat zákonodárným
orgánem nový zákon, jenž retrospektivně umožnil trestně stíhat
řadu činitelů podle ustanovení socialistického trestního
zákona pro trestný čin VLASTIZRADA.
278. V srpnu 1968 se nepodařilo USA a dalším socialismu
nepřátelským státům svrhnout stávající společenský řád, který
byl pokusem o nové spravedlivější, vyspělejší a
perspektivnější společenské uspořádání. Nepodařilo se ani
vnějším a vnitřním reakčním silám vyvolat občanskou a
zeměpisně širší válku.
279. Na základě faktů, které jsou k dispozici, a analytických
závěrů, které je možno odvodit, je na místě s určitostí říci,
že kdyby došlo k válce, na našem území by zahynuly tisíce lidí
z generací, které od té doby dospěly a zařadily se do dnešní
mírové společnosti a uplatňují se ve vědě, v materiální
výrobě, školství, kultuře, zdravotnictví a jsou nositeli
dalšího rozvoje národa.
280. V událostech, spojených s příchodem vojsk, zahynulo
několik desítek lidí. Mnohdy náhodně, omylem anebo
v tragických haváriích. Všech je mně nesmírně líto.
Odpovědnost za jejich smrt ale nesou ti, co krizi a konfliktní
situaci vyvolali.
281. Za následujících dvacet let do převratu 1989 vyrostly
statisíce vzdělaných a schopných mladých lidí, bez
nezaměstnanosti, bídy a psychotropních látek. Nebraly si život
stovky práceschopných mužů jenom proto, že nemají a nedostanou
práci, aby zajistili život svých dětí.
282. To vše vyvolává hřejivý pocit ve vědomí těch, kteří
v roce 1968 v nepočetné skupině povstali, aby se spojenci
bránili svou zem a zajistili bezpečnost a slušnou budoucnost
národům Československa.

V Praze dne 6. července 2002

61
Příloha 1:
Věc čj. ÚDV-52/Vt-95
Obvinění autora z vlastizrady (podstatné části):
Ze sdělení obvinění ze dne 4. srpna 1995:
(...) Vám sděluji obvinění z trestného činu vlastizrady podle § 91 s přihlédnutím k § 9
trestního zákona (...) s přihlédnutím k článku 5 zákona č. 198/93 Sb., neboť na zákla-
dě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že ve spojení zejména s
Viliamem Šalgovičem (...), Bohumilem Molnárem (...) a Janem Bokrem (...) jste ve
dnech 20. 8. 1968 - 22. 8. 1968 mařil a ztěžoval plnění důležitého úkolu ozbrojeného
sboru jako člen organizované skupiny a ve spojení s činiteli cizí moci. Tímto trestním
jednáním jste formou sabotáže naplnil skutkovou podstatu trestného činu vlastizrady.
Odůvodnění: Od 20. 8. 1968, kdy jste byl informován o chystaném vstupu cizích
vojsk na území našeho státu jste spolu s Viliamem Šalgovičem soustavně prováděl
činnost mající za cíl mařit řádný chod státních orgánů, zvláště ministerstva vnitra.
Zejména v nočních hodinách z 20. 8. 1968 na 21. 8 . 1968 jste spoluorganizoval
obsazení budovy ministerstva vnitra v Praze na Letné s cílem znemožnit činnost
legálního vedení tohoto resortu. Toto trestní jednání jste prováděl v součinnosti s
příslušníky ozbrojených sil SSSR a s vědomím toho, že jejich vstup a jakoukoli
činnost označili od samého počátku nejvyšší představitelé ČSSR za protiprávní. Toto
Vaše zmiňované trestní jednání je dokumentováno archivními materiály a výpověďmi
svědků. (...)
Toto usnesení bylo městským státním zastupitelem zrušeno 10. 8. 1995 jako
nezákonné, postrádající zákonné náležitosti.
Ze sdělení obvinění ze dne 15. srpna 1995:
(...) sděluji, že Vás stíhám jako obviněného z trestného činu vlastizrady podle § 91
trestního zákona, spáchaného formou sabotáže podle § 97 odst. 1a, 2a trestního
zákona (...), neboť na základě zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr,
že ve dnech 20. 8. 1968 - 22. 8. 1968 v objektech ministerstva vnitra v Praze a na
dalších místech v Československé socialistické republice společně zejména s
Viliamem Šalgovičem (...), Bohumilem Molnárem (...)a Janem Bokrem (...) mařil a
ztěžoval plnění důležitého úkolu ozbrojeného sboru v přímém spojení s činiteli cizí
moci. Toto jednání jste prováděl v součinnosti s příslušníky ozbrojených sil SSSR, za
situace, kdy jejich vstup na území ČSSR a jakoukoli činnost zde označili od samého
počátku nejvyšší představitelé státu za protiprávní. Zejména jste v nočních hodinách
z 20. 8. 1968 na 21. 8. 1968 jako příslušník SNB spoluorganizoval obsazení budovy
ministerstva vnitra v Praze na Letné s cílem znemožnit činnost legálního vedení
tohoto resortu. (...)

62
Příloha 2
Věc sp.zn. KZv 299/95
Usnesení městského státního zástupce v Praze ze dne 29. dubna 1997 o
zastavení trestního stíhání
(vybrané části)
Co spojovalo obviněné do skupiny
Trestného činu vlastizrady formou sabotáže se měli dopustit společně s Viliamem
Šalgovičem, Josefem Riplem a Bohumírem Molnárem (kteří mezitím zemřeli) v době
od 20. 8. do 22. 8. 1968 v objektech ministerstva vnitra v Praze jako příslušníci Sboru
národní bezpečnosti (SNB) za situace, kdy republika byla okupována ozbrojenými
složkami Varšavské smlouvy, se měli na podporu interventů podílet na akcích,
směřujících ke znemožnění činnosti legálního vedení resortu - přitom ne každý na
týchž akcích.
Obžalovaní
Jan Bokr, nar. 14.5.1926; Štefan Hubina, nar. 21.7.1922; Josef Houska, nar.
13.10.1924; Jaroslav Klíma, nar. 23.4.1921; Albín Kožuch, nar. 17.2.1924; Zdeněk
Žlábek, nar. 11.10.1925.
Důvod k zastavení stíhání
Skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. V případě Jana Bokra a
Jaroslava Klímy mělo jít o podíl na obsazení budovy MV v Praze 7 na Letné v
nočních hodinách z 20. 8. na 21. 8. 1968.
Úkony vyšetřovatele
Byly vyčerpávajícím způsobem opatřeny všechny dostupné důkazy z kritického ob-
dobí i z pozdějších let a byla vyslechnuta řada svědků. Mj. jde o zprávy o šetření in-
spekce MV ze září 1968 a února 1969, vyjádření vedoucích pracovníků MV, zá-
znamy z porad ministra z konce roku 1968, stanoviska hlavního výboru KSČ na MV,
rozkazy ministra, protokoly o výslechu nynějších obviněných a dalších osob z let
1990-1991.
Vyslechnutí svědci a jejich tehdejší postavení
JUDr. Jaroslav Andres, 1. správa SNB; Václav Aubrecht, referent 3. odd. 6. odboru
2. správy SNB; Karel Bartoň, asistent školy 1. správy MV; Jiří Batelka, specialista
analytického odboru 2. správy MV; Miloslav Beneš, ředitel správy radiokomunikací;
ing. Emil Belan, příslušník SNB; Josef Čadek, referent 4. odd. 4. odboru 2. správy
MV. PhDr. Rostislav Běhal, programový náměstek ústředního ředitele Čs. rozhlasu;
Milan Bretyš, šéfredaktor mezinárodní redakce ČTK; Milan Bubeníček, pracovník
inspekce MV; JUDr. František Greguš, příslušník SNB; Jiří Doležal, náčelník pasové
kontroly 2. správy SNB; Stanislav Doubek, referent 12. odboru hospodářské
kontrarozvědky; ing. Jaromír Drbal, ředitel odboru telekomunikací Ústřední správy
spojů; František Dubský, tajemník ministra vnitra Pavla; JUDr. Zdeněk Formánek,
zástupce náčelníka hlavní správy StB a náčelníka 2. správy MV; Miroslav Franc,
pracovník 2. správy SNB; JUDr. Slavoj Frous, náčelník německo-rakouského odboru
1. správy SNB; Jaroslav Fuchs, náčelník odboru 2. správy SNB; Vladimír Gibic,
pracovník 5. správy SNB; Josef Havlíček, vedoucí ústředního technického provozu
Čs. rozhlasu; Přemysl Holan, náčelník 6. odboru 1. správy SNB; Miroslav Homoláč,

63
vedoucí tajemník hlavního výboru KSČ na MV; Jiří Hošek, osobní tajemník ministra
Pavla a tajemník jeho sekretariátu; JUDr. Jaroslav Hovorka, náčelník 12. odboru 2.
správy SNB; Karel Hrabal, náměstek ředitele Čs. rozhlasu; ing. Oldřich Hromádko,
náčelník operačního štábu MV; ing. Bohuslav Chňoupek, náměstek ministra kultury a
informací; JUDr. Drahomír Illík, zástupce náčelníka studijního odboru 1. správy SNB;
JUDr. Zdeněk Jodas, náčelník 6. odboru 1. správy SNB; Josef Jindřich, náčelník
odboru pro rozvojové země 1. správy MV; Miloš Junek, technický náměstek ředitele
Čs. rozhlasu; Věra Kafková, sekretářka Karla Hoffmanna; Ing. Jaroslav Kadlčák,
technický zástupce ředitele vysílače Liblice; JUDr. Jaroslav Karas, náčelník krajské
správy SNB v Praze; Rudolf Kašparovský, náčelník oddělení 1. odboru ekonomické
kontrarozvědky; Jan Kotrč, pracovník sekretariátu V. Šalgoviče na 2. správě SNB;
Vilém Koziorek, zástupce náčelníka 11. odboru nelegální součásti rozvědky;
František Kraus, náčelník analytického odboru krajské správy SNB v Praze; ing.
Lubomír Kroh, náčelník mobilizačního odboru MV; ing. Karel Lánský, vedoucí
zpravodajů Čs. rozhlasu; jaroslav Lažanský, redaktor zahraniční redakce ČTK;
Stanislav Ledinský, referent 2. správy MV; Jozef Lenárt, tajemník ÚV KSČ; Vlastimil
Machálek, osobní řidič Karla Hoffmanna; Milan Michel, zástupce náčelníka 6. odboru
1. správy; JUDr. Ferdinand Mlkvy, náčelník krajské správy SNB západoslovenského
kraje; JUDr. Jan Paclík, zástupce náčelníka 1. správy SNB; ing. Miroslav Podlaha,
ředitel Správy dálkových kabelů Praha; Vlastimil Rollo, náčelník 2. odboru 6. správy
SNB; Václav Samec, zástupce náčelníka vnitřního odboru 2. správy SNB; ing.
Vladimír Sedláček, vedoucí oddělení VKV radiotelekomunikací; JUDr. Stanislav
Skřivánek, náčelník německého odboru 2. správy MV; Ladislav Skupa, náčelník 2.
odd. 13. odboru 2. správy SNB; Blahoslav Sláma, náčelník sekretariátu 1. správy
SNB; Jan Slavík, řidič ČTK v Praze; Jiří Spudil, vedoucí provozního okrsku rozhlasu
po drátě; Antonín Strouhal, náčelník 3. odboru 1. správy SNB; Miroslav Sulek, ředitel
ČTK; ing. Stanislav Šašek, referent 13. odboru 2. správy; Oldřich Šebor, náčelník 7.
správy SNB; Lubomír Šefrna, 1. odbor 1. správy SNB; Oldřich Šesták, pracovník
Ústřední správy spojů; Jan Škapa, zástupce náčelníka odboru 2. správy SNB;
Oldřich Špelina, zástupce náčelníka 2. správy SNB; JUDr. Lubomír Štrougal,
místopředseda vlády; Dominik Těšík, vedoucí směny vysílače Liblice; Václav Tichý,
rádiový dispečer Správy radiokomunikací; Miloslav Vacík, tajemník ÚV Národní
fronty; ing. Jiří Vojta, náčelník vědeckotechnické rozvědky; Josef Vlček, pracovník
studijně analytické skupiny ministra vnitra; ing. Milan Vokurka, náčelník 15. odboru 1.
správy SNB; Jaroslav Vosecký, náčelník 1. odboru 2. správy SNB; Antonín Zajíček,
referent krajské správy SNB v Praze.
Výsledky předchozích šetření
(...) Z výsledku šetření Inspekce ministra vnitra z října 1968 k postoji československé
státní bezpečnosti v mimořádných událostech kolem 21. 8. 1968 a hodnocení
činnosti jednotlivých vedoucích pracovníku bylo shledáno, že v důsledku mimořádné
situace na některých úsecích MV vznikly složité poměry zejména tím, že řízením
některých úseku byli pověřeni pracovníci již dříve funkcí zbavení a legálním
představitelům byl výkon jejich funkcí znemožňován. Posouzení odpovědnosti
jednotlivých příslušníků bylo velmi složité vzhledem k tomu, že postup Inspekce
musel respektovat jak zásady moskevského protokolu, tak zákony a interní normy
činnosti MV. Při objasňování nebylo použito formy vyšetřování.
Z této zprávy však vyplynulo, že o připravovaném vstupu spojeneckých vojsk na
naše území byl předem informován tehdejší náměstek ministra vnitra V. Šalgovič,
64
přičemž se nepodařilo zjistit, kdo mu poskytl informace a kdo ho řídil. Šalgovič
vydával pokyny a organizoval činnost StB směřující k nerušenému vstupu vojsk na
naše území (blokace letiště Ruzyň, telekomunikačních center, zajištění budovy MV
na Letné, organizování ochrany některých činitelů KSČ, vyhlášení 100%
pohotovosti). K zajištění těchto úkolů soustředil kolem sebe od 20. 8. 1968 několik
pracovníků MV, již dříve zproštěných funkcí, jako plk. J. Klímu, bývalého náměstka
ministra vnitra pro StB, plk. J. Housku, bývalého náčelníka 1. správy MV, plk. J.
Bokra, bývalého náčelníka 6. správy MV. Do zabezpečování úkolu zapojil i zástupce
náčelníka 2. správy pplk. Dr. J. Ripla a náčelníka Správy StB Praha pplk. B. Molnára.
Dále povolal do Prahy z Bratislavy Dr. Mlkveho, mjr. Greguše a z Nitry mjr. Belána.
Během večera dne 20. 8. 1968 byly na HS StB uvedeny do pohotovosti skupiny
pracovníků, určené k plnění některých z uvedených úkolů. Jmenovaným
jednotlivcům i skupinám bylo vysvětleno, že všechna připravovaná opatření jsou
prováděna se souhlasem prezidenta republiky, vlády, ÚV KSČ a že ke vstupu
spojeneckých vojsk na území ČSSR dochází s jejich vědomím. Plk. Housku pověřil
uvést 1. správu do pohotovosti, zajistit sklady zbraní, izolovat asi 20 pracovníků. Dne
21. 8. 1968 pověřil vedením rozvědky plk. Žlábka.
Dne 27. 8. 1968 se řízení rozvědky opět ujal náčelník 1. správy mjr. Čada. V
československé kontrarozvědce byl pověřen úkoly pplk. Dr. Ripl, který měl mimo jiné
nepřipustit velení Dr. Jankrleho a Dr. Formánka. Plk. Bokrovi bylo uloženo
zabezpečit telekomunikační a rozhlasové sítě před zneužitím, plk. Klíma byl pověřen
úkoly zajistit budovu MV na Letné před zneužitím nepovolanými osobami. Zpráva
konstatuje, že zajištění rozhlasu, televize bylo splněno jen formálně a to bud' v
důsledku nasazení malého počtu sil, jejich neodbornosti, nebo proto, že pracovníkům
StB byla orgány spojů odpírána pomoc. Ze strany příslušníků StB nedošlo k porušení
zákonných norem ve vztahu k občanům. Z šetření vyplynulo, že většina příslušníků
StB, kteří se uvedených akcí zúčastnili, plnila úkoly v přesvědčení, že jsou
vyžadovány ÚV KSČ a vládou. Např. na KS SNB Praha byli pracovníci
dezorientováni tvrzením, že prohlášení předsednictva ÚV KSČ vysílané rozhlasem je
podvržené, a že v tomto směru bude vydán rozkaz "ministra vnitra" plk. Šalgoviče.
Na myšlení příslušníků StB působily i takové skutečnosti, jako izolace funkcionářů
HS StB Jankrleho, Formánka a dalších. Již v průběhu 21. 8. 1968 v důsledku
prohlášení předsednictva ÚV KSC většina pracovníků StB vystupovala na podporu
legálních orgánů. Bylo tak překonáno počáteční živelné období a nadále již nebyly
plněny žádné úkoly plk. Šalgoviče.
Činnost v hlavní centrále MV na Letné byla zpočátku zajišťována z rozhodnutí plk.
Šalgoviče plk. Klímou a Milatou, vstup do budovy byl povolován pracovníkům podle
seznamu. Přímým vykonavatelem těchto příkazů byl pplk. Rezek. Zpráva se dále
zabývá situací na jednotlivých úsecích MV.
Pokud jde o plk. Bokra, k tomuto bylo zaujato stanovisko, že i když plnil některé úkoly
na úseku spojů, uložené V. Šalgovičem, dbalo to, aby byly zajištěny cestou legálních
orgánů Státní spojovací správy. Pplk. Hubina, zástupce náčelníka 2. správy HS StB,
pplk. Kožuch, náčelník odboru 2. správy HS StB a další plnili v kritických dnech úkoly
svých legálních nadřízených, zdůrazněné souhlasem prezidenta a vlády. Jejich
činnost nepřekročila meze jejich služebních pravomocí. Pokud jde o plk. Klímu a plk.
Housku, tito na sebe brali úkoly, k jejichž plnění nebyli podle dosavadních zjištění
oprávněni. Pokud jde o pplk. Hubinu, tento plnil rozkazy V. Šalgoviče, kterému byly
dány příkazy Indry a Hoffmanna, směřující k zastavení vysílání rozhlasu dne 21. 8.
65
1968. Na základě těchto pokynů zajistil zastavení činnosti na vysílači v Liblicích, šlo
o úkoly přesahující rámec 2. správy, avšak pplk. Hubina přistupoval k jejich plnění na
pokyn nadřízených. Zpráva je podepsána pplk. Dr. Karlem Kutnohorským a následně
projednána na poradě ministra se všemi jmenovanými. Ve zprávě je podrobně
zadokumentována činnost V. Šalgoviče. Přílohou této zprávy je i stanovisko
předsednictva HV KSČ.
Další šetření Inspekce ministra vnitra k srpnovým událostem v roce 1968 probíhalo v
listopadu 1968 se stejnými závěry, jak je popsáno shora. V dubnu 1969 probíhalo
opět prověřování události kritické doby u StB, ve složkách Inspekce ministra vnitra.
Závěrem tohoto šetření bylo konstatováno po rozsáhlém rozboru, že o vstupu vojsk
na našem území byl předem informován plk. V. Šalgovič, náměstek ministra vnitra
pro StB. Rozsah a zdroj informací nebyl zjištěn a jiný vedoucí pracovník nebyl dle
dosažitelných podkladů v MV do situace zasvěcen. Vstupem vojsk pěti zemí
Varšavské smlouvy do ČSSR vznikla v celém aparátu MV, zejména u Hlavní správy
StB, 1. správy MV, na úseku štábních útvarů MV a u KS SNB Praha složitá situace.
Byla podmíněna jednak dlouholetým vývojem v ČSSR, včetně složitostí vývoje po
lednu 1968. Překvapivý akt spojených vojsk, přerušení řídící činnosti nejvyšších
vládních a stranických orgánů, včetně ministerstva vnitra se musel projevit otevřeně
negativními důsledky. Komplex všech latentně (řada měsíců nízká úroveň řídící
činnosti) i otevřeně působících činitelů se pak projevil ve dnech vstupu vojsk na
území ČSSR spolu s těmi problémy, které tato reálnost sama o sobe přinesla. Tuto
událost je tedy nutno vidět v souvislosti s příčinami, které v celém aparátu existovaly.
Pokud jde o V. Šalgoviče, bylo prokázáno, že dne 19. 8. 1968 seznámil obv. Housku,
aby byl k dispozici, neboť dne 20. 8. 1968 zasedá předsednictvo ÚV KSČ, které vydá
zásadní rozhodnutí. Uložil mu, aby byl k dispozici pplk. Holkovi k zesílení ochrany
objektu a ochrany vedoucím funkcionářům. Od 20. 8. 1968 postupně svolával a
vydával úkoly pplk. Riplovi, obv. Houskovi, plk. Molnárovi, obv. Klímovi a obv.
Bokrovi. Obv. Houskovi uložil vyhlásit 100% pohotovost, zajistit sklady zbraní a
střeliva a izolovat některé pracovníky 1. správy MV. Obv. Klímovi uložil zajistit
budovu MV na Letné před nepovolanými osobami a obv. Bokrovi uložil technicky
zabezpečit telekomunikační a rozhlasové sítě proti zneužití. Další pokyny se netýkaly
obviněných.
Společným závěrem ministra vnitra a předsednictva HV KSČ bylo stanovisko, že
postup a činnost některých pracovníků byla v rozporu se služebními předpisy, v
situaci velmi nepřehledné a komplikované a nebyly vyvozovány proti porušitelům
žádné důsledky, neboť vycházeli z přesvědčení, že jejich činnost odpovídá zájmům
socialistického státu(...)
Závěr usnesení městského státního zastupitele
Shora uvedené důkazy tvoří souhrn skutkových zjištění, na základě kterých musel
státní zástupce vycházet a zhodnotit konkrétní činnost jednotlivých obviněných,
včetně následků jejich jednání v inkriminované době.
Pokud jde o trestnou činnost obviněného Jana Bokra, k tomuto bylo zjištěno, že do
července roku 1968 vykonával funkci náčelníka 6. správy SNB, která se zabývala
operativní technikou. Dne 20. 8. 1968 byl na pokyn náměstka ministra vnitra V.
Šalgoviče povolán zpět do funkce v rámci vyhlášené pohotovosti s tím, že má
vykonávat rozkazy podle pokynu náčelníka Správy StB Praha plk. B. Molnára, kde
mu bylo uloženo zajistit telefonní spojení v budově MV v Praze 7 Letné před
66
zneužitím. V tomto směru obviněný však žádné úkony nekonal. Další pokyn dostal již
21. 8. 1968 od V. Šalgoviče společně se svědkem Oldřichem Šeborem, kdy jim
náměstek ministra vnitra ukládal zastavit vysílače, což obviněný společně se
svědkem odmítl, že to není technicky možné. Z výpovědi samotného obviněného
vyplynulo, že následujícího dne 22. 8. 1968 dostal další pokyn od tajemníka KSČ
Lenárta k provedení opatření ve sdělovacích prostředcích, což obviněný odmítl a tato
jeho obhajoba byla prověřena i šetřením Inspekce ministra vnitra a z žádného jiného
důkazu provedeného v průběhu tr. řízení nevyplynulo, že by tento obviněný prováděl
nějaké zásahy v oblasti spojů a to ani na základě rozkazů svých nadřízených, či
politických funkcionářů. O jeho jednání svědčí výpovědi svědků Jiřího Doležala,
Vlastimila Rollo, Ladislava Skupy a Oldřicha Šebora. Z žádného provedeného
důkazu nevyplynulo, že by obviněný měl sebemenší vědomost o připravované invazi
spojeneckých vojsk do ČSSR, že by byl ve spojení s představiteli těchto vojsk, nebo
ve vědomém spojení s iniciátory akcí ve prospěch okupantů, kterými byli zjištěni
toliko V. Šalgovič, J. Ripl, či B. Molnár. Jednání tohoto obviněného popsané ve
sdělení obvinění není naprosto důkazně doloženo a výpovědi svědků spíše vyznívají
v jeho prospěch, stejně jako závěry Inspekce. Zpracování návrhů pro Lenárta, jejichž
obsah nebyl ani konkretizován, nebyl předmětem sděleného obvinění a Jan Bokr toto
zcela popřel. (...)
K jednání obviněného Jaroslava Klímy bylo zjištěno, že jde o bývalého náměstka
ministra vnitra, který od 1. 6. 1968 měl služební volno na dokončení vysokoškolského
studia. V inkriminovaných dnech byl povolán do služby náměstkem MV V.
Šalgovičem, který mu uložil zajistit budovu MV na Letné s ohledem na vstup vojsk.
Byla mu přidělena skupina pplk. Rezka k posílení ostrahy budovy za spolupráce pplk.
Milaty. Z šetření Inspekce MV vyplynulo, že dne 21. 8. 1968 měl obviněný požádat 1.
náměstka plk. Padrůňka, aby nevydával příkazy a odešel mimo pracoviště, což však
v současném tr. řízení nikdo ze svědků nepotvrdil, některé pouze varoval, aby
nechodili do zaměstnání. Rovněž z výpovědi svědků zcela jednoznačně vyplynulo, a
to zejména z výpovědi svědka Miroslava Homoláče, že obviněný Jaroslav Klíma
neměl žádnou vědomost o plánované invazi vojsk, neměl ani vědomost o smyslu
rozkazu V. Šalgoviče, neboť kritické noci po odvysílání oficiálního prohlášení
předsednictva ÚV KSČ s ním odjel k V. Šalgovičovi, aby jim toto prohlášení potvrdil.
Z jednání obviněného bylo patrno, že je zmaten. Jeho jednání lze hodnotit v souladu
se služebním hodnocením, že v době svého odvolání z funkce neměl na pracovišti
své opodstatnění, nicméně na druhé straně zde byly rozkazy náměstka ministra,
které byly podřízení povinni plnit, což vyplynulo z výpovědi všech svědků, kteří
zastávali kompetentní funkce na MV ČSSR. Žádné jiné vazby než na zmíněné
rozkazy nebyly u tohoto obviněného zjištěny ve vztahu k nepříteli.(...)
Ze shromážděného důkazního materiálu lze učinit závěr, že dne 20. 8. 1968 již v
odpoledních hodinách organizoval náměstek ministra vnitra pro StB Viliam Šalgovič
akci, z jejíhož charakteru lze dovodit, že on, případně i další příslušníci vedení MV
byli předem informováni o invazi vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Přijímaná
opatření byla bezesporu konána v zájmu a ve prospěch cizí moci. V. Šalgovič byl
zřejmě ve spojení s politiky kolem A. Indry. Tyto akce probíhaly bez vědomí vedení
státu a bez vědomí ministra vnitra Josefa Pavla, naopak byly realizovány za
vědomého odstavení resortu. Realizace jednotlivých akcí probíhala prakticky
současně se vstupem cizích vojsk na naše území. V. Šalgovič uděloval rozkazy
zejména zástupci náčelníka 2. správy Josefu Riplovi a v návaznosti na něm předem
vybraným příslušníkům. Ještě před vydáním oficiálního prohlášení přesvědčoval V.
67
Šalgovič podřízené, že vstup probíhá se souhlasem prezidenta a dalších ústavních
orgánů. Tím vytvořil dojem, že i on jedná v intencích postupu těchto představitelů
státu. Některá opatření byla úspěšná (letiště, odstavení orgánů MV), selhala snaha
po ovládnutí sdělovacích prostředků a ze strany vyšetřovatele nebylo
zadokumentováno sledování osob. Je skutečností, že odvysílání Prohlášení ÚV
KSČ, které se distancovalo od okupace, zcela zjevně narušilo původní plán akce a
situace se pak vyvíjela živelně a nepřehledně. Následkem toho bylo, že od nočních
hodin 21. 8. 1968 přebíraly iniciativu přímo orgány SSSR již bez asistence Šalgoviče.
Z uvedeného vyplývá závěr, že z pracovníků ministerstva vnitra, kteří byli ve spojení
s velícími složkami okupačních vojsk, by se jednalo s největší pravděpodobností o
zemřelé Viliama Šalgoviče, případně Josefa Ripla a Bohumíra Molnára.
Při posuzování podmínek trestní odpovědnosti všech obviněných je nutné se zabývat
otázkou, v jakém postavení se obvinění v inkriminovanou dobu nacházeli. Bylo
prokázáno, že byli v postavení příslušníků Sboru národní bezpečnosti. V tehdejší
době byl Sbor národní bezpečnosti koncipován ve smyslu ustanovení § 4 odst.
1zákona č. 70/1965 Sb. jako ozbrojený a podle vojenských zásad organizovaný sbor,
podřízený ministru vnitra. Podle ustanovení § 4 odst. 3 téhož zákona byli příslušníci
SNB v tehdejší době povinni řídit se rozkazy ministra vnitra a příslušných náčelníků a
velitelů. Jeví se potřebným připomenout, že v tehdejší době z této zásady citovaný
zákon o SNB nepřipouštěl, resp. se o nich nezmiňoval. Tuto skutečnost dozajista
nelze vykládat tak, že by příslušníci SNB v tehdejší době jakožto příslušníci
ozbrojeného a podle vojenských zásad organizovaného sboru byli povinni plnit
rozkazy absolutně s tím následkem, že by v takových případech byli vždy beztrestní.
Je třeba poukázat na ustanovení § 14 odst. 1 citovaného zákona o SNB, podle
kterého příslušníci Sboru národní bezpečnosti měli chránit při plnění svých úkolů
stanovených citovaným zákonem ústavní a jiná práva a dbát, aby byly dodržovány
ústavní a jiné povinnosti. V těchto intencích je nutné posuzovat případnou trestnou
odpovědnost všech obviněných za to, že případně neodmítli splnění jim vydávaných
rozkazů. Ta by připadala v úvahu v případe, že by z hlediska subjektivní stránky v
úvahu připadajících trestních činů byly prokázány skutečnosti, které by nasvědčovaly
tomu, že obvinění mají povědomost o tom, že plnění jim oprávněnými osobami
vydaných rozkazů zakládá skutkovou podstatu posuzovaných trestných činů. Musely
by tedy být prokázány skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že jednak zneužívají svého
postavení příslušníků SNB, že plněním rozkazů maří nebo ztěžují plnění důležitého
úkolu ozbrojeného sboru a současně s tím, že jednají v úmyslu poškodit socialistické
společenské a státní zřízení, byt' jen v tom smyslu, že jednají v úmyslu podstatným
způsobem zasáhnout do struktury legálně ustanovených státních orgánů. Jak již bylo
shora skutkově rozvedeno, důkazy v takovém směru v proběhlém vyšetřování
opatřeny nebyly.
S ohledem na tento závěr z hlediska činěného meritorního rozhodnutí nejsou činěny
podrobnější úvahy s ohledem na ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o
protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, o běhu promlčecích
dob. Z hlediska ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona je apriorně jednání obviněných
posuzováno podle trestního zákona účinného v době, kdy byly posuzované skutky
spáchány. Jen tehdy, byly-li by dány podmínky k vyvození trestní odpovědnosti
alespoň u některého z obviněných podle tehdy účinného a současně i podle
některého později účinného trestního zákona, bylo by namístě vést úvahy o tom, zda
posouzení trestnosti činu podle pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější.
Taková situace však v dané trestní věci nenastala.
68
Je proto nutno konstatovat, že pro nedostatek objektivní i subjektivní stránky skutky
ani jednoho z obviněných, tak jak byly popsány v opatření vyšetřovatele o sdělení
obvinění a tak jak lze popis skutkového děje s ohledem na pravidla o totožnosti
skutku případně rozšířit, nejsou stíhanými ani jinými trestnými činy, přičemž pro
časový odstup a též pro charakter jednání obviněných není možné ani uvažovat o
tom, že stíhané skutky by mohly být jiným příslušným orgánem posouzeny jako
přestupky nebo jako kárná provinění.
Ze všech těchto důvodů bylo trestní stíhání proti obviněným Janu Bokrovi, Josefu
Houskovi, Jaroslavu Klímovi, Albínu Kožuchovi, Zdenku Žlábkovi, Štefanu Hubinovi
podle ust. § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu státním zástupcem zastaveno, neboť
skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.
Rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání nemá vliv na případné
posuzování jiného druhu odpovědnosti obviněných za jejich jednání v srpnu 1968.
(...)

69
Příloha 3
Základní životopisné údaje o autorovi
Autor studie, plukovník Jaroslav Klíma, narozen 23. dubna 1921, byl po dva roky –
od března 1966 do jara 1968 - velitelem československé Státní bezpečnosti.
Vyučil se knihařem. Od srpna 1939 pracoval v Německé říši i v protektorátu. Podle
vlastního vyjádření organizoval pomoc totálně nasazeným a útěky válečných zajatců
(jednoho francouzského a šesti sovětských), přičemž se třemi z nich vytvořil na
Vysočině partyzánský oddíl, který se v březnu 1945 spojil se sovětským desantem, v
jehož štábu pak působil.
Příslušníkem SNB byl od 13.6.1945 do 30.4.1976, kdy odešel do starobního
důchodu; po válce působil v pohraničí, bojoval proti banderovcům UPA; v roce 1949
absolvoval Ústřední politickou školu KSČ. Na začátku 50. let byla prošetřována jeho
odbojová činnost (zejména kurýrní cesty mezi říší a protektorátem).
Od 1.1.1953 vykonával funkci náčelníka krajské správy StB v Karlových Varech, od
1.1.1954 náčelníkem krajské správy MV tamtéž.
V dubnu 1955 se stal vedoucím tajemníkem hlavního výboru KSČ na MV; od 1.1.
1956 v činné záloze (ve studijním ústavu MV); od 1.9.1957 do 27.7.1958 ve škole
KGB v SSSR.
Od 1.9.1958 byl zástupcem náčelníka krajské správy MV v Praze; od 22.11.1961
zástupcem náčelníka 1. správy MV (rozvědky).
Od 29.10.1962 náměstkem ministra vnitra; v této funkci od 1.1.1964 řídí správy
vyšetřování VB a StB; od března 1966 náčelníkem nové hlavní správy StB.
V roce 1962 začal studovat práva na Universitě Karlově, studium však nedokončil.
Od 1.12.1968 analytikem 2. správy StB (kontrarozvědky), přidělen k operativní
evidenci.
Od 1.8.1969 do poloviny roku 1972 představitelem federálního MV v NDR; od 1.11.
1972 náčelníkem odboru mezinárodních styků federálního MV; od 1.2.1975
konzultantem federálního ministra vnitra.
Dne 1. května 1976 odešel do starobního důchodu; od likvidačního zákeřného
fyzického napadení 24. května 1982 osobou (nar. 1947), již podle svých slov znal z
minulosti (odkud, se lze jen dohadovat), měl trvalé zdravotní potíže.
Od 4. srpna 1995 byl stíhán pro svou činnost v srpnu 1968; stíhání zastaveno 29.
dubna 1997.
Zemřel 20. srpna 2003.

70
Příloha 4
Základní životopisné údaje některých lidí na vnitru (aktérů studie)

Bokr, Jan
Narozen 14.5.1926; vyučil se modelářem ve Škodových závodech v Plzni.
V roce 1945 odveden k pohotovostnímu pluku SNB; střežil hranice v Hřensku,
bojoval na Slovensku proti banderovcům UPA.
Od roku 1948 na MV jako spojař, pak u operativní techniky. Od roku 1962 ná-
čelníkem 9. správy (techniky).
v roce 1968 čtyři měsíce hospitalizován, pak náčelníkem 1. odboru 6. správy (tech-
niky), od 1970 zástupcem náčelníka této správy.
1975-1980 představitelem federálního MV v Bulharsku; poslední rok před důchodem
na Správě služeb diplomatickému sboru.
Od 1981 ve starobním důchodu.

Holek, Josef
Narozen 23.1.1922. Zemřel 9.8.1972.
Po měšťanské a obchodní škole ve Veselí n.M. účetní v továrně na obuv.
Od 1949 instruktor aparátu KSČ; od 1952 tajemník OV KSČ v Gottwaldově.
Do SNB 1.2.1955 - tajemník hlavního výboru KSČ na MV, od září 1960 do prosince
1962 vedoucí tajemník.
Od ledna 1963 do března 1970 náčelník 5. správy (ochrana stranických a vládních
činitelů). Poté ze zdravotních důvodů referent 4. správy.

Hošek, Jiří
Narozen 9.8.1922 v Praze.
Po maturitě (1941) praktikant; 1943 totálně nasazen v Berlíně, pak v tiskárně v
Duchcově, opět Berlín.
Od května 1945 v SNB v Praze - úsek vnitřní bezpečnosti; od ledna 1946 do února
1947 vyšetřovatel StB; poté v aparátu KV KSČ v Plzni a od srpna 1947 do prosince
1949 na MV v sekretariátu Pavla.
Zpravodajský důstojník Lidových milic; v únoru 1948 zatýkal v sekretariátu národně
socialistické strany a na ministerstvu spravedlnosti.
Od ledna 1950 do srpna 1951 tajemníkem bezpečnostních odborů na ÚRO.
Od září 1951 do dubna 1952 v politickém sekretariátu ministerstva národní bez-
pečnosti; poté do června 1954 na kriminálce HS VB.
Od července 1954 do listopadu 1963 na politickém odboru Vnitřní stráže - vojska
MV; poté ve studijně analytické skupině vnitřní správy MV u Padrůňka.
V letech 1958 - 1959 a 1962 - 1963 studium sociologie na Vysoké škole politické
KSČ; 1967 RSDr.
Od dubna do listopadu 1968 náčelníkem sekretariátu ministra Pavla; poté na HS VB
a na Federální kriminální ústředně; v září 1969 zproštěn výkonu služby, v prosinci
1970 propuštěn z MV, odňata hodnost pplk. a vyloučen z KSČ.

Hromádko, Oldřich
Narozen 15.6.1923. Vyučil se strojním zámečníkem. Od září 1941 do října 1944
71
totálně nasazen v loděnicích v Brémách, pak v Kolíně nad Rýnem, Pak se skrýval na
Úpicku.
Od června 1945 v KSČ. Od června do září 1945 vedoucím vyšetřovacího oddělení
Národní stráže v Trutnově.
Od října 1945 v SNB, mj. v boji proti UPA na Slovensku. V únoru 1948 na ostraze
Hradu.
Od února 1949 velitel útvaru Jeřáb (ostraha dolů a táborů) v Jáchymově.
Od prosince 1950 velitel brigády Pohraniční stráže v Plané u Mariánských Lázní.
V letech 1951 - 1954 studium na Vojenské akademii Klementa Gottwalda, titul RSDr.
Od listopadu 1954 velitelské funkce v učilištích PS a VS.
Od ledna 1962 náčelníkem Vnitřní stráže MV.
Od července 1964 velitelské funkce v odborném školství MV.
Od ledna 1967 analytik VKR; od podzimu 1967 organizátor výstavy k Vítěznému
únoru; v březnu 1968 spoluautor akčního programu VKR.
V červenci 1968 náčelník operativního štábu MV.
Od prosince 1968 do září 1969 ve štábu CO na MV s působností pro pražské metro.
Pak dlouhodobě psychicky nemocen.
V červnu 1970 propuštěn z MV, odňata hodnost plk. a vyznamenání.
Pracoval ve Fasádostavu, pak u Železničního stavitelství.

Kotov, Michail Grigorjevič

Rus, narozen 1918. Generálmajor zahraniční rozvědky KGB; v letech 1945 - 1950,
1953 - 1957, 1972 - 1975 rezident rozvědky KGB ve Finsku pod diplomatickým kry-
tím.
Na konci padesátých a na začátku šedesátých let zástupce náčelníka rozvědky (1.
hlavní správy KGB).
V roce 1968 a až 12. března 1970 představitel KGB (dříve tzv. hlavní poradce) při
MV ČSSR.

Kudrna, Josef
Narozen 1920, zemřel 1989. Aparátník ÚV KSČ. Byl náměstkem ministra vnitra od
16. 4. 1956, poté ministrem vnitra od 26. 4. 1965 do 15. 3. 1968.

Milata, Miroslav
Narozen 2.9.1927. Původním povoláním nástrojař ve Vítkovických železárnách; člen
KSČ od roku 1945.
Od konce roku 1950 v aparátu OV a KV KSČ.
Od srpna 1962 náčelníkem kádrové a organizační správy MV. V roce 1973
absolvoval studium práv na PF UK.
V srpnu 1968 odvolán z funkce; od listopadu 1968 náčelníkem oddělení ve
statisticko-evidenčním odboru MV.
Od dubna 1970 náčelníkem samostatného odboru ochrany FMV. V letech 1974 -
1975 stáž na ÚV KSČ - vedoucí zvláštního odboru (pravděpodobně ochrana ÚV) na
všeobecném oddělení ÚV KSČ.
V únoru 1983 odchází do důchodu.

72
Molnár, Bohumír
(rozený Motejlek; krycím jménem Drábek - matčino dívčí jméno; dalším krycím
jménem Molnár - snad dívčí jméno manželky; od ledna 1958 i matrikově)
Narodil se 2. února 1924 na Pardubicku. Učil se pekařem, za okupace pracoval v
Praze jako pomocný dělník, od konce roku 1942 nasazen v Říši, řidič v Norimberku.
V pětačtyřicátém na Domažlicku "čistil lesy". 1946-1948 základní vojenská služba,
osvětový poddůstojník. Pak dělník ve Svitavách a bezpečnostní referent podniku.
Koncem roku 1949 přijat k SNB, od března 1950 na rozvědce. Od listopadu 1952 již
pod diplomatickým krytím jako Molnár na rezidentuře ve Vídni, řízené Miroslavem
Nacvalačem (dalšími příslušníky byli Miloš Vejvoda a Jiří Ondráček). Koncem roku
1953 Molnár přebírá velení rezidentury.
1955 stažen, zřejmě jako důsledek defekce sovětského rezidenta Děrjabina v březnu
1954 a znalostí britské zpravodajské služby.
Od srpna 1955 ve vedení rozvědky.
Od listopadu 1961 do srpna 1968 zástupcem náčelníka krajské správy MV Praha pro
operativu.
Koncem roku 1968 krátce opět na rozvědce, kde zastupoval náčelníka odboru
aktivních opatření a dezinformací.
Od ledna 1970 zástupcem náčelníka kontrarozvědky. V polovině roku 1974
náčelníkem ekonomické kontrarozvědky.
1982 přechází do činných záloh jako ředitel správy Sboru diplomatických služeb,
odkud odchází do důchodu v lednu 1984.
Generálmajor Bohumír Molnár umírá 19. října 1988.

Pavel, Josef
Narozen 18.9.1908, Novosedly u Českých Budějovic, + 1973. Od svých 21 let v čes-
koslovenském Komsomolu, roku 1932 vstoupil do KSČ. V letech 1935 - 1937 stu-
doval na kominternovské Mezinárodní leninské škole v Moskvě. V letech 1937 - 1939
byl interbrigadistou ve Španělsku (velitel praporu, u Barcelony velitel brigády). V le-
tech 1939 - 1943 byl internován v táborech ve Francii a v Anglii; v letech 1943 - 1945
bojoval v čs. bojových jednotkách na Západě.
Roku 1945 organizační tajemník krajského výboru KSČ v Ústí nad Labem, od roku
1946 byl vedoucím tajemníkem krajského výboru v Plzni. Roku 1947 vedoucím
branně bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Ve dnech únorového převra-
tu 1948 byl náčelníkem hlavního štábu Lidových milicí.
Na přelomu 40. a 50. let byl náměstkem ministra vnitra, generálem SNB a krátký čas
i velitelem Pohraniční stráže. Na počátku února 1951 byl zatčen, vězněn v Leopol-
dově. V říjnu 1955 byl Pavel občansky i stranicky rehabilitován.
Na politickou scénu se na krátký čas vrátil v průběhu Pražského jara, od 8. dubna
1968 vykonával funkci ministra vnitra. Pokusil se o reformu resortu, rozvědky a pře-
devším kontrarozvědky. Provedl také některé personální změny. Již 30. srpna 1968
byl nucen podat demisi.

Rezek, František
Narozen 28.8.1922 v Krušovicích. Po škole dělník na silnici, pak v pracovním táboře
na Roudnicku, v roce 1944 v Mostě, po svévolném vzdálení v koncentračním táboře
v Horním Litvínově, pak opět v Mostě.
V červnu 1945 odveden k SNB, služba na místních stanicích, od prosince 1948 v
73
Praze. V letech 1949 - 1950 v pěchotním učilišti v Lipníku n.B. Od července 1950 do
června 1959 různé velitelské funkce u Pohraniční stráže. Od září 1951 do ledna 1953
ve vojenské škole u Moskvy.
V letech 1959 - 1968 velitelské funkce u Správy nápravných zařízení.
V letech 1961 - 1965 studium na PF UK, 1966 JUDr.
V dubnu 1968 předsedou komise MV pro šetření nezákonností kolem roku 1950;
materiály z tajných fondů k Pavlovi v červnu 1968 předal Sovětům, uveřejněno v bul-
harském tisku.
Koncem srpna a v září 1968 vyšetřován pro činnost kolem 21.8., zařazen k inspekci
MV.
Od listopadu 1969 ve velitelských funkcích na Správě SNB hl.m. Praha, od ledna
1971 na 2. správě FMV.
Od srpna 1973 do dubna 1979 náčelníkem zpravodajské správy PS, plk. Od srpna
1979 v důchodu.

Ripl, Josef
Narozen 24.2.1923. Vyučen soustružníkem kovů, pracoval ve Škodových závodech
v Plzni.; od června 1945 v KSČ. Od srpna 1945 v SNB, vesměs v západních
Čechách, až po funkci zástupce krajského náčelníka. Od září 1956 jeden rok studuje
v SSSR.
Od března 1963 zástupcem náčelníka kontrarozvědky (pro malé kapitalistické státy),
s přestávkou od 24.8.1968 do 1.2.1970, kdy vesměs pracoval v analytickém odboru
2. správy nebo byl zbaven výkonu služby (10.11.1968 - konec února 1969).
Od února 1971 vykonával funkci náčelníka federální správy pasů a víz.
Od začátku roku 1973 do konce dubna 1982 náčelníkem pražské krajské správy
SNB.
Před odchodem do starobního důchodu do konce května 1983 konzultantem
ministra. Zemřel 1.12.1984.

Rybář, Jaroslav
(správně: Rybař)
Narozen 14.6.1920. Od 1935 do 1941 soustružník kovů ve Škodových závodech v
Plzni. Po strojní průmyslovce (1941 - 1943) technický úředník tamtéž.
Před a za protektorátu cvičitelem DTJ, krátce i Kuratoria. Koncem roku 1943 totálně
nasazen na odklízení trosek v Hamburku.
V květnu 1945 v Revolučních gardách, pak u SNB v Žatci, od března 1948 osvětový
důstojník v Praze. Od dubna 1953 do června 1954 na inspekci MV.
Od července 1954 do února 1963 zástupcem náčelníka KS pro VB v Hradci Králové.
Od 1956 rok na škole milice v SSSR.
Od března 1963 zástupcem náčelníka HS VB. V roce 1965 absolvoval studium na
PF UK.
V březnu 1968 vedoucím tajemníkem HV KSČ na MV. Delegátem vysočanského
sjezdu, kde byl zvolen do ÚV KSČ.
Od srpna 1968 náčelníkem HS VB, od září 1968 do února 1969 náměstkem ministra
pro VB, pak náčelníkem FKÚ.
V říjnu 1969 zproštěn výkonu služby, v červnu 1970 odňata hodnost plk. a odchází z
MV. Do dubna 1971 trestně stíhán. Od 1980 plně invalidní.
V listopadu 1990 Langošem rehabilitován.
74
Po 21. srpnu 1968 mj. organizoval výrobu krycích dokladů pro Čestmíra Císaře a
další osobu.
Manželka Libuše, rozená Rumlová; sestra akademika - ředitele Filosofického ústavu
ČSAV; vzdálená sestřenice Karla Koteka, zpravodajského důstojníka na americké
ambasádě v Praze (1945 - 1948 vypovězen), poté v NSR.

Šalgovič, Viliam
Narozen 12.12.1919 Ružindol, + 6.2.1990 Bratislava; původním povoláním typograf.
Voják armády Slovenské republiky, 1943 přešel k sovětským partyzánům. Po
absolvování sovětského vojenského učiliště osvětovým důstojníkem v 1. čs.
armádním sboru v SSSR.
V letech 1945 - 1951 byl zpravodajským důstojníkem v Čs. armádě.
Od roku 1946 byl poslancem Slovenské národní rady, v letech 1948-1954 poslancem
Národního shromáždění. V letech 1950-1962 a 1975-1989 byl členem ÚV KSS, v 60.
letech a v první polovině 70. let předsedou ústřední kontrolní a revizní komise.
Za pražského jara 1968 náměstkem čs. ministra vnitra J. Pavla.
Od roku 1969 vojenský přidělenec do Maďarska.
V 70. letech byly Šalgovičovi opět svěřeny vysoké stranické a státní funkce. V období
1975-1989 byl předsedou Slovenské národní rady. Po listopadu 1989 se musel
všech funkcí vzdát a začátkem února 1990 spáchal sebevraždu.

Štrougal, Lubomír
Narozen 19.10.1924; 1949 absolvoval práva na Universitě Karlově; od 1948 aparát-
ník jihočeské KSČ, později i funkcionář. Ministrem vnitra se stal 23. června 1961,
když předtím neuspěl jako ministr zemědělství (od 6.3.1959). Z vnitra odešel
26.4.1965 na funkci tajemníka ústředního stranického aparátu; od dubna do konce
roku 1968 místopředsedou vlády a šéfem hospodářské rady vlády; pak šéf českého
stranického aparátu; 28.1.1970 - 12.10.1988 předsedou federální vlády. Jeho vláda
připravila na jaře 1988 transformaci národního majetku (disponovatelného pouze
legislativně) na majetek státní (disponovatelný exekutivou) a tím otevřela dveře priva-
tizaci pouhým úředním rozhodnutím.

Vosecký, Jaroslav
Narozen 17.10.1923. Soustružník kovů v Pečkách, pak průmyslovka v Kolíně. Od
srpna 1944 totálně nasazen v Úvalech.
Od června 1945 v SNB. O září 1947 orgán ZOB v Hradci Králové, od srpna 1948 u
StB v Liberci, pak ve velitelských funkcích krajských správ SNB v Liberci, Pardubi-
cích a Hradci Králové.
Od 1954 rok na operativní škole v SSSR. V roce 1961 absolvoval PF UK.
Od listopadu 1961 velitelské funkce na 2. správě MV (1964 - 1968 odbor pracující
proti zpravodajským službám USA), od ledna 1970 náčelníkem 6. správy zpravodaj-
ských služeb. Od prosince 1970 do prosince 1973 náměstkem ministra.
Pak odvolán na vlastní žádost (inspekce zjistila závady v hospodaření - nákupy tech-
niky), referentem vnitřní a organizační správy.
Od prosince 1974 náčelníkem studijně analytického odboru 3. správy (VKR). V
prosinci 1981 odchází do důchodu.

75
Záruba, Jan
Narozen 16.10.1923. Za protektorátu byl totálně nasazen v Breslau (Wroclaw) -
Junkersovy závody.
Po válce rok úředníkem na ONV v Chotěboři, pak základní vojenská služba, po
návratu od října 1948 tajemníkem ONV v Chotěboři. V letech 1950 - 1953 vedoucím
funkcionářem OV KSČ, pak do 1962 na KV KSČ v Pardubicích - později v Hradci
Králové.
V roce 1958 absolvoval VŠP KSČ.
Od 19.3.1962 náměstkem, od 11.5.1965 prvním náměstkem ministra vnitra. Odvolán
z funkce 30.6.1968.
Od 5.7.1968 náčelníkem inspekce MV.
Dne 29.8.1968 zemřel - sebevražda zastřelením.

Citované prameny
Vyšetřovací spis Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu čj. ÚDV-
52/Vt-95
Dozorový spis Městského státního zastupitelství v Praze sp.zn. KZv 299/95

Citovaná literatura
Biľak, V. (1991). Paměti Vasila Biľaka. Díly 1 a 2. Praha: Agentura Cesty.
Brzezinski, Z. (1998). « Oui, la CIA est entrée en Afghanistan avant les Russes... »
Le Nouvel Observateur, 15. 1. 1998,
http://hebdo.nouvelobs.com/hebdo/parution/p1732/articles/a19460-.html. Cit. dle
Haló novin (?) ze dne 18. 4. 1998. Anglický transkript The CIA's intervention in
Afghanistan viz http://www.globalresearch.ca/articles/BRZ110A.html
Gates, R. (1997). From the shadows. The ultimate insider´s story of five presidents
and how they won the Cold war. New York: Touchstone. - Srv. výpověď téhož v
televizním dokumentárním filmu CIA: Guerres secrètes. FR, TV Arte 2003. 3 x 52
min. R: W. Karel. S: A. Adler, W. Karel.
Charisius, A., Mader, J. (1969). Nicht länger Geheim. Berlin: Deutscher Militärverlag.
- Cit. dle českého překladu (1974) Tajná služba bez masky. Praha: Naše vojsko.
Jakeš, M. (1996). Dva roky generálním tajemníkem. Praha: Regulus.
Kořínek, O. (2001). Washington. Sedem rokov v centre moci. Bratislava:
Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov. - Cit. dle recenze: Suja, S. (2002).
Washington očima zpravodaje. Haló noviny, 12. 7. 2002, příl. Obrys - Kmen, č. 26.
Viz též http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2002&cis=26&cl=06
Kural, V. (ed.) (1993). Československo roku 1968. 1. díl: Obrodný proces. Praha:
Parta.
Miller, M. (1974) Plain speaking. An oral biography of Harry S. Truman. New York:
Berkley. - Viz též www.trumanlibrary.org/hstpaper/millerm.htm . Cit. dle německého
vydání (1975). Offen gesagt. Harry S. Truman erzählt sein Leben. München:
Deutsche Verlag-Anstalt.
Pacner, K. (1992). Mohlo pražské jaro zvítězit? MF Dnes, 21. 8. 1992, s. 7.
76
Shields, A. (1968). Úloha špionů USA v československé krizi. Překlad článku z Daily
World. B.m.d.
Steven, S. (1974). Operation Splinter Factor. London: Hedder and Stoughton. - Dle
českého vydání (1991) Výbušnina. Operace CIA Splinter Factor. Praha: Sakko.

Další vybrané prameny a literatura

Archiv bezpečnostních složek, oddělení archivních fondů vojsk ministerstva vnitra,
fond Personální spisy.
Seznam zpřístupněných personálních spisů příslušníků StB.
http://www.abscr.cz/data/seznamy/stb7.xls
Cajthaml, P. (2007). Jaroslav Klíma - strážce zákona s cejchem vlastizrádce. In:
Paměť a dějiny, roč. 1, č. 1, s. 170-174.
Churaň, M., ed. (1998). Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha: Libri. Viz
http://www.libri.cz/databaze/kdo20/main.php
Lenárt, J. (2003). Obžalován z vlastizrady. Divišov: Orego.
Mencl, V., ed. (1992). Mezinárodní konference o československém vývoji v roce
1968, jeho mezinárodních souvislostech a důsledcích: Liblice 02.12.1991-
06.12.1991. Praha: Komise vlády ČSFR pro analýzu historických událostí let 1967-
1970 a Komisia vlády SR pre analýzu historických udalostí z rokov 1967-1970.
Foreign relations of the United States. 1964-1968. Vol. 17. Eastern Europe.
http://www.state.gov/www/about_state/history/vol_xvii/index.html
Lyndon Baines Johnson Library and Museum. http://www.lbjlib.utexas.edu/
Cold War International History Project.
http://wilsoncenter.org/index.cfm?
topic_id=1409&fuseaction=va2.browse&sort=Collection&item=Soviet%20Invasion
%20of%20Czechoslovakia;
http://wilsoncenter.org/index.cfm?
topic_id=1409&fuseaction=va2.browse&sort=Collection&item=Czechoslovakia%20in
%20the%20Cold%20War
Parallel History Project on Cooperative Security.
http://www.php.isn.ethz.ch/collections/index.cfm

77
Jmenný rejstřík
(odkazuje k odstavcům, nikoli ke stránkám)

Biľak, Vasil 142, 145, 148, 155, 170, 177, 214, 217, 220
Bokr, Jan 26, 28, 30; příl. 1, 2, 4
Brežněv, Leonid 98, 149, 150, 169, 179, 185, 189, 222
Brzezinski, Zbigniew 257-262
Bush, George W. 263
Carter, James 257, 258, 260
Císař, Čestmír 46, 197, 220, 223, 227
Cline, Ray 125
Čepička, Alexej 127
Černík, Oldřich 15, 19, 31, 36, 47, 91, 123, 145, 169, 183, 212, 217, 220
Černý, Václav 85
Červoněnko, Stěpan 179, 223, 229, 230
Dobrynin, Anatolij 66, 243
9, 11-13, 17, 22, 32, 45-47, 50, 56, 123, 131, 132, 135, 136,
138, 142, 145, 147-150, 155-157, 162, 166, 168-170, 172,
Dubček, Alexander
183, 185, 186, 191, 192, 195, 197, 208, 212, 213, 217, 220,
221, 223, 227, 228, 230, 232
Dubčeková, Anna 172
Dzúr, Martin 21
Fischer, Ernst 113
Gates, Robert 256-258
Gomulka, Wladyslaw 150, 179
Gorbačov, Michail 96, 271
Gromyko, Andrej 169, 225, 230
Grösser, Josef 140
Hájek, Jiří 202
Havel, Václav 179
Helms, Richard 125, 246, 247, 249
Hendrych, Jiří 12
Hoffmann, Karel 226; příl. 2
Holek, Josef 28, 32; příl. 2, 4
Honecker, Erich 179
Horský-Bergmann 128-130, 142

78
Hošek, Jiří 31-33, 40; příl. 2, 4
Hromádko, Oldřich 23, 29, 36-39, 41, 42, 193, 212, 233; příl. 2, 4
Husák, Gustáv 15, 76
Indra, Alois 49, 170, 179, 180, 182, 220; příl. 2
Jakeš, Miloš 191, 192
Jakovlev, Alexander 271
Janko, Vladimír 130, 131
Jelcin, Boris 179
Jílek, plk. 49
Johnson, Lyndon 66, 67, 239, 241-243
Kádár, János 151, 179
Kalugin, Oleg 94-99, 271
Kennedy, Robert 63
Kiesinger, Kurt Georg 106
King, Martin L. 63
Kolder, Drahomír 145, 170, 177, 217, 220
Kořínek, Otakar 239
Kosygin, Alexej 154, 169
Kotov, Michail 18, 19, 27, 228; příl. 4
Kotrč, Jan 48-50; příl. 4
46, 56, 59, 73, 91, 123, 157, 165, 166, 172, 173, 186, 193,
Kriegel, František
214, 215, 217, 220, 227
Kudrna, Josef 12, 143; příl. 4
Kúkol, generál 140
Lenárt, Jozef 144, 145, 219-221; příl. 2
Lomský, Bohumír 127
Mamula, Miroslav 136
McCarthy 112
Milata, Miroslav 26-28, 30, 36, 40; příl. 2
Mlynář, Zdeněk 3, 91, 123, 186, 215, 220
Mussolini, Benito 112
Nazarov, J. G. 157
Novotný, Antonín 59, 61, 130-132, 135, 142-144, 148,150
Osvald, O. 166
Pacner, Karel 65, 139, 140

79
Pavel, Josef 15, 23, 24, 31, 34-36, 40, 41, 45, 191, 193, 233; příl. 2, 4
Pavlovský, Oldřich 180, 182
Peňkovskij, Oleg 125, 134
Piller, Jan 177, 217, 220
Polk, James H. 65, 79, 100, 120, 232
Prchlík, Václav 136-139, 195
Přikryl, Vladimír 91, 165, 166
Rezek, František 26, 28, 30, 31, 33; příl. 2, 4
Rigo, Emil 177, 217
Ripl, Josef 15, 17, 21-28, 43, 46, 49, 50, 205, 206; příl. 2, 4
Rostow, Walt 239, 241
Rybář, Jaroslav 36, 37; příl. 4
Rytíř, Otakar 130
Shields, Arthur 112
Schröder, Gerhard 103
Slánský, Rudolf 83, 161
Slavík, Václav 220, 227
17, 46, 47, 56, 73, 91, 123, 148, 149, 153, 157, 165, 166,
Smrkovský, Josef
169, 172, 173, 189, 215, 217, 220, 223, 227, 232
Sniegoň, Tomáš 247-249
Strauss, Franz-Josef 103
Svoboda, Ludvík 17, 218, 223, 229, 230
13, 19-21, 23, 24, 28-30, 32-33, 36, 37, 43, 45, 45-50, 212,
Šalgovič, Viliam
233; příl. 2, 4
Šejna, Jan 125, 127-130, 132-137, 148, 247
Šelest, Pjotr 169
Ševardnadze, Eduard 271
Šik, Ota 113
Špaček, Václav 217, 220, 227
Štrougal, Lubomír 15-18, 219, 221; příl. 2, 4
Švestka, Oldřich 177, 217, 220
Todorov, Stanko 153
Truman, Harry S. 245, 246
U Thant 202
Ulbricht, Walter 108, 147, 152

80
Valenta, Jiří 65, 66, 79
Vosecký, Jaroslav 205, 206; příl. 2, 4
Záruba, Jan 43; příl. 4

Poznámka editora
Předkládaná studie vychází z poslední verze rukopisu, vznikajícího v průběhu deva-
desátých let 20. století.
Rukopis (ve formě strojopisu) má hlavní část v rozsahu 2+43 číslovaných stran s da-
tem 6. července 2002, jako autor uveden Vladislav Milata (Klímův pseudonym a zá-
roveň krycí jméno); dále sedm vložek a dodatků, zpracovaných v následujících
dnech (v rozsahu stran 1, 5, 1, 2, 4, 1, 1).
Editor v souladu s ústním zmocněním autora z konce září 2002 zapracoval autorovy
vsuvky a dodatky, odstranil duplicity a předřadil původní odstavce 95 až 120 a 152
až 155 na začátek studie jako odstavce 11 až 50.
Editor vybral podstatné části dvou usnesení státního zástupce ve věci obvinění auto-
ra z vlastizrady (1995 - 1997), uvedené v přílohách.
Editor dále jednak z několika portrétů v periodiku Paměť a dějiny, jednak z fondu Ar-
chivu bezpečnostních složek, výjimečně i odjinud (Československý biografický
slovník, Praha 1992) sestavil základní biografické údaje o hlavních osobách příběhu,
uvedené v přílohách.
27. ledna 2009
PhDr. Pavel Barák

81