Seminární práce pro splnění podmínek trenéra lukostřelby 3. třídy.

Název : Lukostřelecká forma - základy.

Autor: Ing. Juraj Strieženec, Start Praha

V Praze 5.2.2010

1
Obsah
1 Předmluva.........................................................................................................................................3
2 Úvod.................................................................................................................................................3
3 Lukostřelecká forma. .......................................................................................................................4
3.1.1 Postoj. ...............................................................................................................................4
3.1.2 Založení šípu a uchopení tětivy........................................................................................5
3.1.3 Uchopení luku...................................................................................................................5
3.1.4 Natažení ruky s lukem do výšky ramen............................................................................6
3.1.5 Nátah luku.........................................................................................................................6
3.1.6 Ukotvení před výstřelem...................................................................................................7
3.1.7 Namíření na terč. ..............................................................................................................8
3.1.8 Vypuštění šípů čili výstřel ................................................................................................9
3.1.9 Zakončení výstřelu............................................................................................................9
4 Dýchání...........................................................................................................................................10
5 Závěr...............................................................................................................................................10
Použité zdroje ....................................................................................................................................11

2
1 Předmluva.
Tento text je určený zájemcům o rekreační lukostřelbu a jejich trenérům s důrazem na
problematiku holého luku nebo luku tradičního. Snažil jsem se dát dohromady kompilát
informací z internetu, odborné literatury, školení trenérů, mých poznatků a postřehů a v
neposlední řadě rad moudrých lidí, kteří se kolem lukostřelby potulují. Tento článek nemá
vůbec aspiraci na to, být kompletní nebo ucelený. Lukostřelba je rozmanitá a složitá věc a
nestačily by na ní ani stovky knih. Tento článek má být jen malým světélkem ve tmě, ve které
se začíná orientovat adept lukostřelby.
Naučit se střílet z Internetu nedá …
…a proto teď promiňte ale odcházím střílet ….

2 Úvod.

Lukostřelecká forma je soubor několika málo jednoduchých dílčích úkonů, které se musí
spojit v jeden plynulý pohyb nazývaný výstřel. Především začátečníkům bych doporučoval při jejím
nácviku asistenci trenéra nebo zkušeného lukostřelce, který jim základní formu ukáže.

V počátku se lukostřelec setkává s třemi základními problémy:

1. Je slabý a nemá vypracované takzvané „lukostřelecké svaly“ . Snaží se natáhnout luk a většinou
ho tahá pažemi, používá nadměrně a podvědomě svaly, které má již vytrénované. Po několika
sadách šípů ale většinou zjistí, že už luk více nenatáhne.
Proto je důležité, pořídit si luk o menší nátahové síle a osvojit si již od začátku správnou techniku.
Silný luk a nevhodná technika začnou člověka takzvaně „balit“ a místo, aby přikládal luk k obličeji,
podvědomě natahuje hlavu k luku. Většinou si takovou chybu sám adept lukostřelby vůbec
neuvědomuje a všimne si jí jenom vnější pozorovatel.
V této chvíli je třeba s tréninkem přestat. Lépe je nestřílet, než se učit špatné návyky.
Slovy klasika: „Když hledáš problém, tak ho hledej za tětivou“.

2. Lukostřelec zjistí, že pokud se soustředí na jednu část formy, jiná část formy se rozsype.
Soustředí-li se na vypuštění šípu pravou rukou, začne se mlátit tětivou do levé ruky, i když tuto část
formy již dříve zvládal. Mozek člověka, a hlavně muže, je většinou přizpůsoben k soustředění se na
jednu činnost. Prostě osvojení si základů lukostřelecké formy jde holkám mnohem rychleji. Tato
výhoda se ale časem ztrácí a když se už ladí forma se soustředěním se na jednu specifickou část
formy, vyhrává mužský mozek a rozdíly se stírají. Při lukostřelecké formě dělá adept sice sérii
jednoduchých pohybů, ale i ten nejjednodušší pohyb je pohyb nezvyklý, který tělo a mozek nemají
uložený v podvědomí. Lukostřelba je umění opakování. Po čase si mozek a tělo vytvoří motorickou
paměť a dělají pohyb automaticky. Jedná se v podstatě o naučený reflex, stejný jako je třeba při
řízení auta.
Jak říkal můj učitel v pilotní škole: „Každá činnost na světe se dá naučit a trvá to sto hodin než je
člověk schopný sám vědět co dělá blbě … hmmm a někomu i déle …“

3. Adept lukostřelby se snaží mířit a něco trefovat. Kupodivu je nejčastější otázkou nováčků „A jak
mám mířit ?“. Moje standardní odpověď je „Nemiř , to se budeme učit, až budeš umět střílet z
luku“. Úplně ideální by bylo, kdyby se adept lukostřelby učil střílet úplně bez terče, jen do prázdné
terčovnice. Málokterý z adeptů to však vydrží a brzy se začne nudit. Proto pro úplné začátečníky je
dobré umístit terč velikosti 60 cm na vzdálenost pěti až sedmi metrů. Občas se pak trefí a mají
radost. Tu jim většinou nekazím a neříkám jim pravdu, že jejich „trefa“ je spíš věcí náhody nebo

3
náhodně správně provedené formy, než výsledek správného zamíření na terč.
Jak říká můj guru: „Když správně vystřelíš a špatně zamíříš, trefíš místo desítky třeba pětku. Když
ale dobře zamíříš a blbě vystřelíš, netrefíš se ani do terče“.

Zkusíme si tedy probrat základní lukostřeleckou formu pohyb po pohybu a soustředit se na

základní chyby nováčků a zároveň naznačit, co se vlastně na terčovnici děje a jaký to má vztah
k základním chybám v lukostřelecké formě.

3 Lukostřelecká forma.
Lukostřelecká forma se skládá z několika fází.

1. Postoj
2. Založení šípu a uchopení tětivy
3. Uchopení luku
4. Natažení ruky s lukem do výšky ramen
5. Nátah luku
6. Ukotvení před výstřelem
7. Namíření na terč
8. Vypuštění šípů čili výstřel
9. Zakončení výstřelu

3.1.1 Postoj.
Postoj je většinou nejvíc opomíjeným prvkem lukostřelecké formy, i když je v podstatě
jedním z nejdůležitějších. Celá lukostřelecká forma je to totiž stavěná tak, aby všechny kosti a
kloubní pouzdra byly v jedné rovině, přičemž lukostřelec musí zapojit jenom minimum svalových
skupin a zapojit je co nejefektivnějším způsobem.
Těsně před vypuštěním šípu drží lukostřelec celou formu jenom pomocí zádových svalů a některých
svalů ramene ruky, ve která drží tětivu. Všechny ostatní svaly jsou uvolněné. Tomu se říká
v lukostřelecké hantýrce „lopatkový zámek“. Ten ale funguje jenom tehdy, stojí-li lukostřelec
přesně proti terči. Pokud je nucen mířit doprava nebo doleva, protože špatně stojí, poruší rovnováhu
a musí zákonitě zapojit i jiné svalové skupiny. Forma se tím rozhodí a výsledkem je špatně
provedený výstřel. Pamatujte si: „Pokud se najednou netrefujete a máte šípy po celém terči nebo i
mimo, vždy hledejte chybu nejdřív v postoji a ta chyba tam na 90 procent bude.“
Správný lukostřelecký postoj je s nohama od sebe asi na vzdálenost ramen, zadní noha by
měla být kolmo k terči a přední noha buď kolmo k terči, takzvaný uzavřený postoj, nebo je přední
noha otočená v úhlu 45 stupňů, takzvaný otevřený postoj. Přední nohou se myslí noha která je
blíže k terči. Existuje ještě třetí postoj, tím je cokoliv mezi uzavřeným a otevřeným postojem. Je
mnoho teorií o tom, který postoj je lepší. Moje teorie je, že každé lidské tělo je jiné. Podle mne je
jedno, v jakém postoji adept lukostřelby začne střílet, nejlepší je ten postoj, který mu připadá
přirozenější. Důležité je, aby byl pořád stejný. Po určitém čase, kdy už adept lukostřelby zvládne
základy formy a je schopný provádět formu opakovaně, nastane čas, aby si našel svůj přirozený
lukostřelecký postoj.
Metoda na zjištění přirozeného postoje, která funguje u mě, je následující.
1. Postavte se před terčovnici a zavřete na 10 vteřin oči
2. Se zavřenýma očima vystřelte 5 šípů, soustřeďte se na co nejlepší provedení formy
3. Otevřete oči, pokud máte vystřílenou lukostřeleckou formu, většinu šípů budete mít

4
 ve „slušném“ soustřelu. Když tomu tak není, musíte ještě na lukostřelecké formě
zapracovat .
4. Teď už víte, kam střílíte, a jaký je Váš přirozený postoj.
5. Upravte postoj, a opakujte test.

Soustřel kolem středu terče je znamením toho, že stojíte správně. Pokud chcete tento postoj
trénovat dále, můžete si obkreslit šlapky na zem křídou a několik tréninků střílet z této pozice.
Jednoho krásného dne přijdete k terčovnici a nebudete koukat na šlapky na zemi. Prostě se postavíte
před terč a vystřelíte pár šípů. Pokud se trefíte dobře do terče, podívejte se pod nohy a uvidíte že
stojíte velice podobně tomu, jak jsou namalované šlapky na zemi.
Pokud nechcete kreslit po zemi, můžete si ve správném postoji položit šíp na zem, aby se
dotýkal zadní nohy a směřoval do středu terče. Pozici šípu si zapamatujte a použijte ji jako
pomůcku, kdykoliv potřebujete korigovat postoj.
Upozornění: Nikdy nestřílejte z luku, pokud to není bezpečné. Hledání
přirozeného postoje musí následovat až po zvládnutí základní lukostřelecké formy.

3.1.2 Založení šípu a uchopení tětivy

O postoji jsme toho již napsali dost. Pojďme se nyní podívat na založení šípu a uchopení
tětivy. K dosažení konzistentního výstřelu je nutné zakládat šíp vždy na stejné místo na
tětivě. Proto je na tětivě označené lůžko šípu, které může být tvořeno jedním nebo dvěma
body. Při zakládaní šípu dbáme na to, aby končík šípu nebyl moc volný (šíp se pohybuje po
tětivě), ani aby nebyl moc natěsno. V prvním případe bývá končík většinou nakřáplý a je ho
potřeba vyhodit. V druhém případě je končík moc malý a je potřeba ho vyměnit za větší
nebo udělat omotávku tětivy z tenčího materiálu.
Uchopení šípu nesmí být křečovité, vyhněte se tomu, aby některý z prstů příliš tlačil na
končík šípu. Existují dva základní způsoby držení tětivy. Jeden prst nad a dva pod šípem ,
nebo všechny tři prsty pod šípem. Těžko říci, který způsob je lepší. Pro míření přes šíp je
lépe začít třemi prsty pod šípem. Je možné také kombinovat oba způsoby, ale k tomu se
dostaneme blíž v posledním článku, kde budeme probírat různé způsoby míření.
Lukostřelec může střílet holými prsty, což je ale hlavně u silnějších luků a častém
tréninku, značně nepohodlné. Lukostřelci proto používají buď lukostřeleckou rukavici nebo
takzvaný tab. Při výběru tabu nebo rukavice si dejte pozor na správnou velikost a pohodlí.
Lukostřelecká rukavice nebo tab je součástí systému luk, šípy, lukostřelec, a to velice
důležitou. Pouhá výměna tabu nebo rukavice za jinou může mít veliké důsledky na přesnost
střelby. Aneb jak říká můj guru: „Když si zapomeneš jakoukoliv část vybavení, většinu si
můžeš od někoho půjčit, ale když nemáš svoje prsty, tak jsi v prdeli.“
U kratších zvratných luků je výhodné používat i jiné metody uchopení tětivy. Patří mezi
ně použití jenom dvou prstů (ukazováčku a prostředníčku), anebo takzvaný palcový nátah.
Palcový nátah se tradičně používal u krátkých jezdeckých luků. Pří tomto způsobu držení,
se jako ochrana palce používá prsten z rohoviny nebo jiného materiálu, který má funkci
ochranou a zároveň slouží i jako„vypouštěč“.

3.1.3 Uchopení luku

Správné uchopení luku je pod úhlem asi 45až 55 stupňů mezi rukou a madlem luku. O
madlo se opírá dlaň a hlavně masitá část dlaně pod palcem. Luk se tedy vkládá do

5
 pomyslného „Véčka“ mezi palcem a prostředníčkem. Prsty jsou volně obtočené kolem
madla. V případě že držíte luk správně, ruka by se měla sama otočit loktem od luku a měli
byste se přestat mlátit při výstřelu tětivou do předloktí.
U tradičních luků existuje mnoho různých typů madel. Adept lukostřelby si může madlo
poupravit. Podle umístění ruky na madle luku můžeme vidět dva extrémy. Spodní držení
luku, kdy dlaň svírá ostrý úhel s předloktím a lukostřelec se opírá o luk jako o zeď. Nebo
vrchní držení, kdy je zápěstí téměř rovně a luk spočívá jenom na malé ploše mezi palcem a
ukazovákem. Třetím způsobem je střední držení, což je cokoliv mezi těmito dvěma extrémy.
Tady stojí za zmínku, že pro různé držení, je potřeba jinak nastavit lůžko šípu na tětivě,
protože šípy cestují buď dolu nebo nahoru. Vrchní držení se pokládalo za lepší, protože
kontakt luku a ruky je nejmenší, ale má zase jiné „mouchy“.
Nejdůležitějším kritériem pro uchopení luku je konzistence a pohodlí. Laicky řečeno,
nesmí nic bolet, tahat, tlačit a musí se to dělat pořád stejně.
Velice důležité je luk v ruce nesvírat . Sevřená ruka se po výstřelu stočí doleva nebo
doprava a vede k velkým chybám ve výstřelu, což se projevuje hlavně na chybě do stran na
terčovnici. Správný úchop máte tehdy , jestliže po nátahu luku a ukotvení můžete bez
problémů povolit prsty a luk zůstane opřený o dlaň na stejném místě a ani se nehne.
Naučit lukostřelce, aby nesvíral luk, může být věc ošemetná. Ruští trenéři doporučují
následující postup, který se mě docela osvědčil. Přivažte si luk k ruce, klidně stačí i kus
provázku mezi prsteníkem a palcem. Vystřelte na terč celou sadu šípů a dbejte na to, aby jak
před výstřelem, tak v průběhu výstřelu a po něm měli prsty na ruce, která drží luk, široce
rozevřené. Ze začátku Vám bude ruka cukat a prsty pevně sevřou luk. Soustřeďte se při
výstřelu jenom na to, aby jste udrželi prsty široce rozevřené. Když se Vám to už daří, nechte
prsty volně omotané kolem madla a znovu střílejte a soustřeďte se, aby ruka nesvírala luk.
Cvičení opakujte kdykoliv se přistihnete, že luk svíráte

3.1.4 Natažení ruky s lukem do výšky ramen

Další fází výstřelu je pozvednutí ruky držící luk do výšky ramen, směrem k terči.
Dbejte na to, aby luk, levé a pravé rameno tvořili jednu přímku. Opřete se levou rukou do
luku, zkontrolujte, zda loket směřuje dolu a ven, a stlačte rameno levé ruky co nejníže.
Pokud všechno děláte dobře, měli byste cítit, jak do sebe všechno zapadne. Celá levá ruka
musí být uvolněná a neměli byste cítit žádné nežádoucí napětí ve svalech.
To vše se dá natrénovat i bez luku. Najděte si nějaký roh, nebo třeba futra od dveří,
opřete se o ně. Všimněte si, že budete-li opřený delší dobu, celá ruka i s ramenem se sama
srovná. Opřete-li se o stěnu, podvědomě se opřete tak, abyste měli spuštěné rameno a klouby
do sebe zapadaly tak, že tělo eliminuje svalové napětí a tím i únavu. Mnoho adeptů
lukostřelby se při nátahu zaklání, protože nemají ještě vytrénované lukostřelecké svaly.
Proto začínajícím lukostřelcům doporučuji mírně přenést váhu na přední nohu a neustále se
opírat do luku. Trénovat se to dá doma u dveří, v tramvaji, ve frontě na maso..... Pamatujte:
„Když se mlátíte tětivou přes ruku, nehledejte chybu na luku, ale v ruce co luk drží.“

3.1.5 Nátah luku

Nátah luku je další fáze výstřelu. Nejdřív se pevně opřete levou rukou do luku, pravý
loket pozvedněte do stejné výšky jako je dlaň, ve které držíte tětivu.

6
 Táhněte pravou rukou dozadu. Loket nesmí ani padat dolu, ani se zvedat nahoru, pravé
rameno musí být spuštěné dolů. Dlaň pravé ruky a loket musí být ve stejné rovině po celou
dobu nátahu a pohybovat se po horizontální přímce. V pravém rameni Vám nesmí nic
křupat, přeskakovat, ani vrzat, jinak jste na dobré cestě přivodit si nepěkné zranění.
Nejčastější chybou adeptů bývá loket držený příliš nízko nebo příliš vysoko
( v takovém případě taháte luk rukama ) nebo rameno vysunuté směrem nahoru. Luk se
tahá svaly na zádech, ostatní svaly se zapojují jenom v nezbytně nutné míře. Po delším
tréninku by nemělo bolet rameno ani jiná část paže. Nejvíc by měly být cítit svaly mezi
lopatkami. V případě že bolí rameno, doporučuji zanechat na čas lukostřelby a najít si
trenéra, který Vám ukáže a naučí Vás správnou techniku, abyste nemuseli vyhledat
ortopeda. Nátahová ruka musí být kromě ramene uvolněná. U začátečníků se často projevuje
další typická chyba, a to že svírají pevně tětivu se šípem a mají křečovitě ztuhlé zápěstí.
Většinou to vede k utržení výstřelu.
V tomto bodě se pozastavíme a rozvineme debatu na téma nátah. Fyziologicky
nejpřirozenější je nátah luku takzvaně seshora, kdy lukostřelec dá obě ruce nahoru a ruku
s lukem spouští do vodorovné roviny, ruku s tětivou tahá dozadu a klesá s ní ke kotvícímu
bodu. Pro silné luky je dokonce tento způsob jediným možným, jak luk natáhnout. I když je
tento způsob natahovaní luku asi nejlepší z hlediska fyziologie a mechaniky, je diskutabilní
jestli se má použít u začátečníka. U tohoto nátahu hrot šípu v jakékoliv fázi nátahu směřuje
nahoru a při náhodném nebo nechtěném výstřelu může šíp pod velkým úhlem letět daleko. I
u slabých luku může šíp doletět 50 nebo100 metrů a přestřelit i 30 metrů vysokou zeď. Proto
je nutné hlídat lukostřeleckého adepta již od začátku a dbát na to, aby dodržoval všechna
bezpečnostní pravidla lukostřelby. Protože je v dnešním moderním světe velmi těžké najít
opuštěné místo na trénink s přirozenou zábranou, doporučuje se, aby adepti lukostřelby
tímto nátahem nezačínali a začali s nátahem sportovním. Po zvládnutí lukostřelecké formy a
zakoupení si silnějšího luku, je vždy možnost se tuto techniku naučit.
V sportovní lukostřelbě je tento způsob nátahu zakázaný z hlediska bezpečnosti.

3.1.6 Ukotvení před výstřelem

Ukotvení je nezbytnou součástí výstřelu, umožňuje provádět výstřel konzistentně a

udržet konstantní délku nátahu. Pokud není délka nátahu stejná, vede to k velkému
vertikálnímu rozptylu, což se projeví hlavně při střelbě na delší vzdálenosti a při použití
těžších šípů. Kotvící bod je místo na tváři, nebo lépe řečeno hlavě, kde se kotví nějaká část
nátahové ruky.

Kotvicí bod může být

1. vysoký - končík šípu je pod okem
2. střední - třeba prostředníčkem v koutku úst
3. nízký - kotví se pod bradou

Nízký kotvící bod pod bradu se používá u střelby olympijského luku se zaměřovačem,
pro tradiční lukostřelbu a střelbu holým lukem je prakticky nepoužitelný.
Vysoký kotvicí bod na druhou stranu zatěžuje nadměrně svaly ramene, hlavně rotátory, a
adeptům lukostřelby bych ho nedoporučoval do doby, než zvládnou základní formu a
nevyberou si „svůj“ způsob střílení a míření.
Asi nejlepší kotvící bod pro začátek je ten přirozený. Adept má bez přemýšlení
natáhnout luk a tam, kde mu přistane pravá ruka na tváři, má kotvící bod.

7
 Největší chyby, kterých se dopouštějí začátečníci jsou:
• Nedotáhnutí tětivy ke kotvícímu bodu a předčasný výstřel. To se stává i u starších
lukostřelců a nazývá se „target panic“. Jde o velice nebezpečný fenomén, jeho
příčiny, následky a léčba by byly tématem na samostatný článek.
• Přikládaní hlavy k luku a ne luku k hlavě. To je vidět u střelců, kteří mají
nevhodný luk, jež brzy „tvrdne“, nebo mají krátké šípy, nebo jsou již unaveni a
podvědomě strkají hlavu dopředu a do strany, aby si zkrátili nátah.
• Ukotvení do kotvícího bodu, ale následné povolení formy.

Převládá pověra, že kotvící bod je k tomu, aby se ruka s tětivou ukotvila a už se nehýbala,
zatímco lukostřelec míří a vypouští šíp. Pokud takto lukostřelec postupuje, forma se mu začne
takzvaně balit a začne pomalu popouštět ruku s tětivou, což samozřejmě rozhodí formu a levou
rukou musí vše kompenzovat. Na šípu se to projeví tím, že cestuje ven z luku, směrem dopředu. V
extrémních případech se lukostřelec neustále snaží dotáhnout již rozsypanou formu a šíp jezdí
dopředu a dozadu. To se nazývá tzv. pilovaní. Na takovém výstřelu se už většinou nedá nic
zachránit, lukostřelec by se měl ovládnout, nevypustit šíp a složit luk zpět a začít znovu s výstřelem.
(Ono se to mnohem lépe napíše, než udělá).
Ukotvení neznamená nic jiného, než radikální zpomalení nátahu a tahaní šípu po půl
milimetru dozadu. Kotvící bod, z hlediska délky nátahu, je přirozené místo, kde se lukostřelci
sjedou lopatky k sobě a celá forma do sebe krásně zapadne. Lukostřelec drží luk jenom svaly zad a
všechny ostatní svaly a klouby má srovnané do jedné vertikální roviny. To se v lukostřelecké
hantýrce nazývá lopatkový zámek a velmi těžko se to teoreticky vysvětluje. Pokud to adept udělá
alespoň jednou správně, většinou hned pochopí a zapamatuje si ten pocit. Výhoda lopatkového
zámku je nasnadě. Lukostřelec má stabilní formu, luk drží napjatý s co nejmenším možným úsilím a
tedy sklonem k chybě. Lukostřelec má čas na zamíření a soustředění se na výstřel.
Takže jednoduše řečeno, levá ruka tlačí vpřed, pravá tahá vzad, při zamknutí lopatkové
zámku se tah výrazně zpomalí, externímu pozorovateli se může dokonce zdát, že se zastavil, v této
fázi lukostřelec zamíří a provede výstřel. Když to lukostřelec dokonale a mistrovsky zvládne, celá
sekvence nátahu, ukotvení a výstřelu vypadá jako jeden plynulý a nepřerušovaný pohyb. Pro
začátečníky je lepší tento pohyb rozfázovat, aby se lépe hledaly a odstraňovali chyby.

3.1.7 Namíření na terč.

Namířením na terč se myslí stabilizovaní obrázku před sebou tak, jak ho je zvyklý
lukostřelec vidět. Když obrázek vypadá tak, jak má, snaží se ho lukostřelec udržet, než dojde
k výstřelu. Zde nastává mírné dilema. Když se lukostřelec snaží udělat tento obrázek perfektní,
může dojít k „přemíření“ výstřelu. Obrázek nemusí být perfektní a po výstřelu se stejně šíp
zapíchne do „desítky“. Třeba jenom na kraj desítky, ale zapíchne se. Při přemíření se lukostřelec
snaží o perfektní desítku, ale výsledkem bývá utržený výstřel a nemnohokrát i minutí terče.
Na druhou stranu se doporučuje technika výstřel-nevýstřel, kdy lukostřelec tahá tětivu stále
po milimetru dozadu a postupně uvolňuje prsty nátahové ruky přičemž se snaží o správný obrázek
před sebou. Výstřel by měl v tomto případě lukostřelce překvapit.
Míření je samostatná problematika, proto zde redukujeme problematiku míření na správný
obrázek, který vidí lukostřelec před sebou..

3.1.8 Vypuštění šípů čili výstřel

Částečně byla popsaná problematika výstřelu v oddílu o míření. Pojďme se podívat, co
znamená vypuštění šípu z pohledu pravé ruky. Pravá ruka musí být uvolněná hlavně v zápěstí a

8
rameno má pomalu cestovat směrem dozadu. A zde je kámen úrazu. Nejeden lukostřelec si z prstů a
zápěstí vytvoří pevnou „krabičku“ a snaží se o výstřel. Většinou to vede k utržení výstřelu směrem
do strany, tedy zadní ruka nepokračuje v cestě do zadu, ale uchýlí se do strany. Výstřel pak
připomíná víc hru na strunný nástroj než střelbu z luku.
Správné vypuštění výstřelu spočívá v neustálém tahu za tětivu a postupném povolování
prstů držících tětivu. Po výstřelu musí zadní ruka cestovat směrem dozadu. Nejlepší popis tohoto
pohybu jsem slyšel od Barbory Horáčkové ( olympijské reprezentantky na OH v Pekingu ) :
lukostřelec se má po výstřelu pohladit po tváři. Představa toho, jak se lukostřelec pohladí za dobře
povedený výstřel po tváři, mi silně kontrastovala s realitou některých adeptů lukostřelby, kteří spíš
vypadají, že se chtějí toho „hnusného“ šípu co nejdřív zbavit, místo toho aby si výstřel vychutnali.
Vypuštění šípu je věda samo o sobě a dá se o něm napsat samostatná kniha. Výstřel a
způsob, jakým lukostřelec vypustí šíp, je záležitost vysoce individuální. Já osobně mám dodnes
před výstřelem mantru: levá ruka se opírá o zeď , rameno je spuštěné a pravá tahá, zapěstiplave jako
ryba, kamera (obrázek přede mnou) , světla (všechno je jak má být) , akce „Ježíš, ono to nějak
mezitím vystřelilo“…
Mentální sekvence vypuštění šípu je stejná u všech druhů luků, a jak mi potvrdil největší
fachman na kladkové luky v České republice, je to stejné i tam. Technické nuance se mohou lišit,
ale výstřel-nevýstřel je asi nejsprávnější cesta. Doporučuji všem shlédnout na youtube finále
lukostřelby mužů na olympiádě. Je tam krásný záběr na lukostřelce na levé straně a terče na pravé.
Schválně, jestli dokážete říct jestli výstřel bude dobrý (desítka) nebo špatný (třeba sedmička),
jenom podle toho jak lukostřelec vypustil šíp ještě před tím, než šíp dopadne do terče.
I největší mistr utrhne výstřel, hlavně pod tlakem. Čím se liší začátečník od dobrého
lukostřelce a od mistra? Začátečník je rád když 4 z 10 šípů vystřelí do soustřelu a s dobrou formou.
Dobrý lukostřelec utrhne jenom jeden až dva z deseti výstřelů, mistr utrhne jeden šíp z padesáti.
Chyby dělají všichni, je jen otázka jak často…

3.1.9 Zakončení výstřelu

Zakončení výstřelu je taky mnohdy opomíjený krok v lukostřelecké formě. I ten nejlepší
výstřel může být znehodnocen špatným zakončením. Adept lukostřelby si většinou neuvědomuje, že
šípu trvá určitou dobu než opustí luk. I u nejrychlejších kladkových luků je podržení formy na
konci výstřelu důležité. U tradičních luků s mnohem menší výstřelovou rychlostí je tato fáze
výstřelu ještě důležitější. Po výstřelu se má lukostřelec snažit udržet formu co nejdéle.
Nejdůležitější je udržet přední ruku neustále nahoru a nehýbat s ní. Adept lukostřelby podlehne
často nutkání sledovat kam se trefil. Přední ruka spadne dolů a směrem doprava a lukostřelec se
zároveň zakloní a natáhne krk nahoru a doleva. Proto se začátečníkům doporučuje aby drželi formu
až do té doby než se šíp zapíchne do terče. Adept lukostřelby by v začátcích neměl provozovat
žádnou formu rychlostřelby, dosáhne jenom toho, že si totálně rozhodí těžce nabytou lukostřeleckou
formu. Tajemství úspěšné rychlostřelby je v přirozeném rytmu výstřelu. V tom vlastně spočívá i
tajemství lukostřelby jako takové.
Ale jak se úspěšně bránit dívaní přes luk? Receptů je několik. Od zavření očí po výstřelu,
po dívaní se oběma očima, přes pootevření druhého oka hned po vypuštění. Na každého funguje
něco jiného. To se samozřejmě týká hlavně lukostřelců, kteří míří s jedním okem otevřeným a
druhým zavřeným. U lukostřelců kteří mají při výstřelu obě oči otevřené, nezbývá než mít pevnou
vůli a cílevědomě čekat, až šíp trefí do terče.

4 Dýchání
V poslední době se v lukostřelbě rozvíjí i průzkum optimálního dýchání. V tomto bodě se

9
z lukostřelby stává přímo interdisciplinární věda, která většinou skončí u aplikaci jóginských
postupů. Nazveme-li tento způsob dýchání zenový, jogový nebo chi dech, je jen otázkou osobní
preference. Před výstřelem je dobré udělat si jeden až tři jógové dechy. Tento způsob dýchání
spočívá v pomalém nádechu, kdy se nejdřív nadechujeme do spodní části plic, bránice se posouvá
směrem dolu do oblasti břicha. Nádech končí kompletním nádechem až do horní části plic.
Následuje zadržení dechu a pomalý výdech až do úplného vyprázdnění plic. Tento způsob dýchání
má dvě zásadní výhody. Parasympatický nervový systém se aktivuje a lukostřelec se uklidní a
zrelaxuje. Zároveň dochází k zvýšenému zásobovaní svalů kyslíkem a tělo se optimálně připraví
na námahu. Lukostřelci často popisují pocit, když natahují luk následovně: „Jako by měl najednou
ten luk o pět liber méně. “
V literatuře je popsáno mnoho zaručených doporučení, jak nejlépe dýchat v průběhu
lukostřelecké formy, a asi je to věc silně individuální, i když jedna poučka je platná obecně. Rytmus
střelby se vždy řídí rytmem dýchání, nikdy se rytmus dýchání nepřizpůsobuje rytmu střílení. Tady
bych zase poukázal na fyziologické rozdíly mezi pohlavími. Klukům jde tento způsob dýchání lépe,
protože přirozeně dýchají do břicha, holky dýchají víc „ehm“ hrudníkem a učení jim jde pomaleji.

5 Závěr.

Vše výše uvedené je pokus o popsání objektivní lukostřelecké formy. Tedy formy, která by
měla být zvládnutelná většinou adeptů, kteří se začnou zajímat o lukostřelbu jako formu relaxace a
zábavy. Pak se ale objeví někde na lukostřeleckém setkání člověk, který z hlediska objektivní
lukostřelecké formy dělá „všechno špatně“, ale vždy se trefí. K tomu se dá těžko něco říct.
Dokazuje to jediné, a to že si tento člověk našel svůj osobní styl, a že lukostřelba není nic jiné než
ART OF REPETITION, čili „umění opakování“. A je jedno, jak to člověk dělá, pokud to dělá stále
stejně. Pak se stane mistrem.

A úplně nakonec malé sedmero úspěšného lukostřelce:

1. Ztotožnit se světem lukostřelců

(většina z nich jsou „Divní lidi“)
2. Chuť střílet z luku
(naštěstí tohle skoro všichni máme)
3. Čas střílet z luku
(odrostlejší děti nadchnout pro lukostřelbu pod zamínkou, že dělám něco pro rodinu)
4. Prostor
(v létě stačí plac za barákem, v zimě jít do některého z klubů, který má halu)
5. Mít dostupné informace
(v době internetu není až takový problém akorát od „kompjůtru“ se člověk střílet nenaučí)
6. Mít svého trenéra nebo aspoň zkušenějšího lukostřelce
(to je za všechny prachy)
7. Mít odpovídající materiálové vybavení
(mít luk, šípy, doplňky jako jeden sladěný systém. Pozn.: Neplatí pro masochisty!)

Hezké střílení Vám přeje

Juraj Strieženec

10
Použité zdroje
Ten Basic Steps http://www.harrogate-archery.co.uk/basics.html
Coaching Tips http://www.centenaryarchers.gil.com.au/coaching.htm
Muscles used in Archery http://www.youtube.com/watch?v=4egDJDZuEJM&feature=related
Performance archery TV http://www.youtube.com/user/perfarch

11