2.

kapitola
Bergson
Pohyb
Podstatou kinematografie je podle Deleuze pohyb. Ne
nhodou proto prvn svazek Filmu zan kapitolou o pohybu. Film
nen obraz poskytujc iluzi pohybu, nbr obraz-pohyb. Pohyb pat k
filmovmu obrazu bytostn. Pokud budeme film srovnvat s jazykem
i e, mineme to podstatn, co ho odliuje od ostatnch umn:
toti prv jeho pohybovou podstatu. Tato zkladn teze vyjaduje
Deleuzv originln pstup k filmu.
Musme si ale hned uvdomit, e Deleuze nen metafyzik,
kter by il ve svt vnch esenc a podstat. Deleuzovou hlavn
tez ve druhm svazku bude tvrzen, e po vlce se mn podstata
filmu. Podstatou modernho filmu nen pohyb, nbr as. A protoe
podstata nen podle tradinho chpn nco, co se me mnit v
ase, Deleuze radji hovo o obrazu-pohybu a obrazu-ase jako o
transcendentlnch podmnkch filmovho obrazu.
Tyto transcendentln podmnky ale nejsou apriornmi
podmnkami veker mon kinematografie, nbr relnmi
podmnkami, kter nejsou o nic obecnj ne to, co je nimi
podmnno. Meme v nich spatovat jakousi obdobu
foucaultovskho historickho apriori. Zdaleka tedy nevyerpvaj
to, m vm me bt kinematografie.
Deleuze se tedy hned od potku vymezuje proti veker
dosavadn filmov teorii a vd, kter spatuje podstatu filmu v
kinematografick iluzi a ve flikr efektu. Film je tak jen projekce
statickch obraz, kter se nepohybuj, ale kter nsleduj ve velmi
rychlm rytmu. Obraz vidn na pltn je vsledkem naeho
vnmn a je zcela odlin od toho, co se nachz na filmovm psu.
V knize Ponorn eka kinematografie se dokonce z takto chpan
podstaty filmu vtipn usuzuje na oprvnnost divk narativnch
film dat vdy padestiprocentn slevu vstupnho, nebo z doby,
po kterou sleduj napnav pbh, celou poloviku trv v naprost
tm a nevid vbec nic.i
Teze o iluzivnm charakteru kinematografickho pohybu je
star skoro jako film sm, mluvil o n u Bergson ve Vvoji tvoivm
(1907). Podle nj film pracuje se dvma danostmi: s okamitmi
stihy, kter se nazvaj obrazy, a s uniformnm, mechanickm a
abstraktnm pohybem i asem, kter je v pstroji a s nm se
formuje defil obraz. Zajmav ovem je, e kdy film rekonstruuje
pohyb z nehybnch ez, tak podle Bergsona nedl nic jinho, ne
co dl pirozen vnmn.
Msto abychom se pipojili k vnitnmu dn vc, umsujeme
se mimo n a skldme jejich dn umle. Nae pohledy na plynouc
realitu jsou jakoby okamit, a protoe jsou charakteristick pro tuto
realitu, sta nm je adit podle abstraktnho, uniformnho,
neviditelnho dn, umstnho v zkladu apartu poznn,
abychom napodobili to, co je charakteristick pro toto dn samotn.

Vnmn, rozumov chpn, jazyk takto obecn postupuj. A u

tedy jde o chpn dn, o jeho vyjden nebo vnmn, nedlme
vlastn nic jinho ne to, e uvdme do chodu jaksi druh vnitnho
kinematografu. Ve pedel lze tedy shrnout slovy, e
mechanismus naeho bnho poznn je kinematografick
povahy. (EC 305)
Realitu, kter je pohybem, plynutm, zmnou, dl nae
vnmn na nehybn ezy, jaksi fotogramy. Z nich pak skld pohyb
tm, e ho sestavuje stdnm nehybnch ez reality v zvislosti na
trvn, kter je vlastn naemu poznn, tak jako ve filmu obrazy
ovaj na zklad pohybu, kter je v promtacm apartu. Rodc se
kinematografie tak podle Bergsona odhaluje samotnou podstatu
lidskho chpn a vnmn. Film je jen reprodukc stl, univerzln
iluze a typick pklad falenho pohybu. Takto vlastn vdy
filmujeme, ani to vme.
Deleuze naproti tomu zdrazuje, e film nm nedv obraz,
k nmu by se pipojoval pohyb, poskytuje nm bezprostedn
obraz-pohyb. (OP 10) To, co nm film toti poskytuje, nen
fotogram, ale prmrn obraz a pohyb k prmrnmu obrazu pat
jako bezprostedn danost. D se ct, e stejn tomu je s
pirozenm vnmnm. Zde je vak iluze korigovna v potcch
vnmn podmnkami, kter v subjektu toto vnmn umouj.
Zatmco ve filmu je iluze pro nezasvcenho divka korigovna v
okamiku, kdy se obraz objev. (OP 10)
Z umlosti prostedk nelze vyvozovat umlost vsledku.
Obraz-pohyb, kter nm promtac pstroj poskytuje, nen dnou
iluz, tebae je tvoen umle. Pokud to ovem nen jen iluze, mus to
mt relnou existenci. Pozoruhodn je podle Deleuze to, e existenci
obraz-pohyb odhalil Bergson. Bylo to v knize Hmota a pam v
roce 1896.
Imanence
Kdyby byl obraz-pohyb jen iluze, pak by j nic v realit
neodpovdalo. Jene prvn kapitola Hmoty a pamti, zejm ten
nejmaterialistitj text, jak kdy ve filosofii vznikl, a je
pozoruhodn, e ho napsal spiritualista Bergson, obsahuje popis
vesmru, kter je hmotou-proudnm, tedy totonost hmoty a
pohybu. V tto realit neexistuje pohybliv tvar, kter se odliuje
od vykonanho pohybu, vechny vci se smuj se svmi akcemi a
reakcemi. Je to univerzln variace, kosmick plouchn.
Zajmav ovem je, e tento vesmr Bergson nazv obrazem.
Tvrd toti, e v tomto vesmru existuj obrazy samy o sob, piem
tm o sob obrazu je hmota. Hmota tedy nen nco, co se skrv
za obrazem, nbr absolutn identita obrazu a pohybu. Obraz-pohyb
je hmota. V podstat to znamen, e obraz je to, co jedn a reaguje.
Obrazy jsou tedy materiln a dynamick.
Tomuto nekonenmu souboru vech obraz pak Deleuze k
rovina imanence. Nen zde ani subjekt, ani objekt, jen obrazypohyby neboli hmota, materiln vesmr. Takto pojat popis vesmru

je pozoruhodnm zpsobem kinematografick, protoe m velice

blzko ke kinematografickmu pojet pohybu. Mnohem bl ne teba
fenomenologie, kter pohyb chpe ve smyslu sensibiln formy
(Gestalt), je organizuje vjemov pole jako funkci njak situovanho
intencionlnho vdom.
Meme tedy ct, e atom je obraz, kter sah a tam, kam
sahaj vechny jeho akce a reakce. M tlo je obraz, tedy soubor
akc a reakc. Obrazy jsou i m oko a mj mozek, sti mho tla.
Jak by se tedy njak prmrn kinematografick obraz nadan
pohybem mohl utvet a v mm mozku, kdy mj mozek je sm
obrazem? O tle i atomu vak zde hovome z pouh pohodlnosti,
protoe tlo ani atom se jet neodliuj od svt, od
interatomickch vliv. Pouze pokud atom chpeme jako vlnn a jako
centrum sil, pak z nj dlme obraz-pohyb.
Vidme, e tedy mme troj identitu: obraz = pohyb = hmota.
Existuje ale dleit otzka, kterou jsme dosud nepoloili. Obraz, to
znamen jeven, fenomn. Jak ale meme mluvit o obrazech, kter
tu nejsou pro nikoho a na nikoho se neobracej. Jak meme mluvit o
Zjevovn, kdy dokonce neexistuje oko?
Dvod je ten, e rovina imanence je pln cel svtlem.
Identita obrazu a pohybu je zdvodnna identitou hmoty a svtla.
Obraz je pohyb, jako hmota je svtlo. Obraz-pohyb je tedy umonn
jen existenc obrazu-svtla. V obrazu-pohybu jet nejsou tlesa
nebo tuh linie, pouze linie a figury svtla. Bergson jako by zde
navzal na Einsteina a jeho teorii relativity, kter uinila inverzi mezi
tuhmi a svtelnmi liniemi, mezi pevnmi i geometrickmi
figurami a figurami svtla. Einstein ns u, e naopak svteln
figury vnucuj sv podmnky figurm tuhm.
Ztotonn obrazu a pohybu nm tedy k, e vesmr v
dsledku nedl viditelnm vnmn, ale e je viditeln sm o sob.
Bergson to formuloval takto: Fotografie, existuje-li fotografie, je ji
sejmuta, je ji okoprovna v samm nitru vc a pro vechny body
prostoru. Pojem zjeven tak zde dostv ist nenboensk
charakter. Zjeven je u Deleuze vlastnost vesmru, nic
nadpirozenho. Neukazuj-li se tyto obrazy nikomu, pak proto, e
svtlo jet nen odhaleno, to znamen zastaveno a odraeno.
Fotografie je zatm prsvitn.
Tato teze o sebezjeven vesmru se rozchz s vekerou
filosofickou tradic, kter svtlo kladla na stranu ducha a dlala z
vdom svteln paprsek, kter vytahoval vci z jejich vrozen
temnoty. Jet fenomenologie udrovala tuto antickou tradici. Jen
namsto toho, aby ze svtla dlala njak svtlo nitra, otevela jej
vnjku, jako kdyby intencionalita vdom byla paprskem elektrick
lampy.
Pro Bergsona je tomu naopak. Vci jsou svteln samy sebou,
ani je nco osvtluje. Oko je ve vcech. Veker vdom je nm,
smuje se s vc, to znamen s obrazem svtla. Toto vdom je
vude rozptlen, je to ta fotografie, kter je sejmut a okoprovan
ve vech vcech pro vechny body, ale prsvitn. Vechny vci jsou

tedy de iure vdomm. Stane-li se, e se faktick vdom ustav ve

vesmru, pak proto, e speciln obrazy, jako je moje tlo, tedy iv
obrazy, poskytly svtlu ern pltno. Fotografie celku je tu
prsvitn: za deskou schz ern pltno, na kterm by jasn
vystupoval obraz.
Svtlo je tedy vdom imanentn hmot. Rovina imanence tak
m dv tve: obraz-pohyb, kter je hmotou, a obraz-svtlo, kter je
vdomm. Rovina imanence m dv tve: Mylen a Produ. (CJF
38) Nae faktick vdom nen svtlo, pouze neprsvitnost, bez n
by se svtlo dl ilo a nikdy by se neodhalilo.
Dedukce vnmn
Ve vesmru popsanm v prvn kapitole Hmoty a pamti se
setkvme s obrazy pro nikoho, se zjevovnm bez oka, dn
vnmn zde tedy zatm nevystupuje. Bergsonovm dalm krokem
proto bude dedukce vnmn. M-li jt o materiln dedukci vnmn,
znamen to, e se zde nesm objev dn faktor jin povahy, dn
Deus ex machina. Bergson chce popsat genezi vnmn, nikoli ho
nevysvtliteln postulovat.
To, co tedy mme, je kinematografick vesmr neboli strojov
uspodn obraz-pohyb. Do nj musme zavst subjektivn
vnmn, ale meme pracovat jen s pohybem, nebo hmota je
pohyb a nic vc. To, co se zde me dt, je tedy nsledujc: v
libovolnch bodech roviny se objev interval, rozpt mezi akc a
reakc. Bergson toho pro dedukci vnmn vc nevyaduje, pouze
pohyby a interval mezi pohyby.
Interval sta Bergsonovi k definovn jednoho typu obraz
mezi ostatnmi: ivch obraz nebo hmot. iv obrazy tedy vykazuj
fenomn zpodn. Zpodn znamen, e pijat akce se
neprodluuje bezprostedn ve vykonanou reakci. Mezi akc a reakci
se objevuje interval. Bergson si tedy nepidv k pohybu nic navc
krom intervalu, kterm vysvtluje nadazenost ivch obraz nad
ostatnmi. Bergson nepotebuje dnou dui i dn vdom, dn
imago Dei, sta mu interval, proluka mezi akc a reakc.
Existuj tedy obrazy, kter reaguj bezprostedn na kad
popud. A pak jsou obrazy, kter mezi podnt a nslednou reakci
vkldaj interval. Akc v pravm slova smyslu je tedy teba nazvat
zpodnou reakci. Zatmco prvn obrazy psob a reaguj na vechny
sv aspekty a ve vech svch stech, iv obrazy pijmaj podnty
jen na jedn stran a reaguj v jinch stech.
Maj tedy specializovanou receptivn i senzorickou strnku,
kter funguje tak, e podruje jen st pijat akce, zatmco zbytek
nezachycuje a je k nmu lhostejn. Zachycuje jen to, co ji zajm.
Kad iv tvor zachycuje ze svtla jen st vlnovch dlek a st
frekvenc, protoe na rozdl od bnch obraz pijm podnty jen
jednou ze svch st, nikoli vemi. iv obraz i tlo si tedy vybr,
eliminuje i odet to, co ho nezajm. Proto napklad mnoh
zvata sly i vid to, co my lid nevnmme.

U nyn tedy meme pedjmat, e vnmn u Bergsona

rozhodn nebude nezaujat a teoretick. Vidme, e je bytostn
praktick a zainteresovan. Vnmn je vdy senzomotorick.
Vnmn bezprostedn souvis s jednnm. Jinak eeno vnmme
jen to, co potebujeme pro sv jednn.
Vezmme si tedy, e jsme pijali njak podnt, z nho jsme
zachovali jen to, co co ns zajm. Co se stane te? iv obrazy na
tento podnt nereaguj bezprostedn, protoe ne se tento podnt
dostane do st obrazu pipravench reagovat na nj, prochz
oklikou pes mozek. Vidli jsme, e Bergson mozek interpretuje jen
jako interval, nijak jinak. Co se ale v mozku dje konkrtn? Tato
excitace se rozdl na nekonen mnostv rodcch se cest. Mozek u
Bergsona rozdluje danou excitaci na tisce monch, rodcch se
odpovd. Namsto bezprostedn reakce je zde dky mozku nrt
tisce monch reakc. Deleuze to popisuje jako jaksi zavhn.
Mme tedy prvn krok, tm byla selekce. V druhm kroku lo o
dlen. A dl? Kdy vechny ty rodc se mozkov reakce sestoup do
motorickho centra mchy, bude muset nastat jaksi integrace
vech tchto reakc. Objev se nco radikln novho vzhledem k
pijatmu podntu. A tato nepedvdateln reakce bude v pravm
slova smyslu akc. Mme tedy vnmn, interval a jednn, piem
nic z toho zatm neimplikuje vdom i dui.
iv obrazy tedy meme pokldat za jaksi centra
neuritosti. Jakmile je zde interval mezi pijatou akc a vykonanou
reakc, mme zde centrum neuritosti. iv obrazy budou ,centry
neuritosti, kter se formuj v bezstedovm vesmru obrazpohyb, vdce za toto privilegium pouze fenomnu rozpt nebo
intervalu mezi pohybem zskanm a pohybem vykonanm. A jestlie
uvaujeme o druhm aspektu, o svtelnm aspektu roviny hmoty,
ekneme nyn, e obrazy nebo iv hmoty poskytuj ern pltno,
kter desce chyblo a brnilo psobcmu obrazu (fotografii) se
odhalit. (OP 81)
Stejn jako rovina imanence m dv tve, na jedn stran
hmotu a na druh stran svtlo, tak i centra neuritosti i iv
obrazy maj dva aspekty: na jednu stranu interval pohybu a na
stranu druhou ern desky, kter umouj svtlu se vyjevit.
Vjemem proto Deleuze nazv nazvat prv obraz odraen ivm
obrazem.
Co je tedy percepce, jak ji Bergson vymezuje? Tradin filosofie
chpala vnmn jako pedmt plus nco navc, tj. plus subjektivita,
kter tento pedmt vnm. Podle Bergsona nm ale pi takov
koncepci navdy zstane zhadou, kde se nae reprezentace vc
berou. ist vnmn je mnohem spe pedmt minus nco jinho,
toti minus to, co nen dleit pro nae jednn. Nae vnmn je
subtraktivn. Odet z vci ve, co nen podstatn pro nae jednn.
Proto lze ci, e pedmt sm je toton s istm virtulnm
vnmnm, zatmco nae reln vnmn se ms s pedmtem, z nj
krt to, co ns nezajm.

Podle Bergsona vnmme vci tam, kde jsou ony, vnmn ns

narz posouv do hmoty a pekrv se s vnmanm pedmtem.
Vnman obrazy nevznikaj v naem mozku, ale tam, kde vci
vnmme, v nich samch. Oko je ve vcech. Vci jsou tmito obrazy.
Moje vdom njak vci tedy nen njakou jej pedstavou i
reprezentac, moje vdom je pmo touto vc.
Vysvtlm to na slavnm pkladu vjemu ervenho svtla.
Vda vid v ervenm svtle vibraci elektromagnetickho pole, jeho
frekvence je, jak k Bergson, 400 trilion vibrac za vteinu. K
tomu, aby lidsk oko vydlilo v ase dv informace, potebuje
alespo dv tisciny vteiny. Kdyby mlo vydlit zhutn vibrace ve
vjemu erven, potebovalo by k tomu 25 000 let. Pokud by se vak
synchronizovalo s tmto rytmem, pestalo by ervenou vnmat,
zaznamenvalo by, jak k Bergson, pouze ist zchvvy,
protoe by s nimi splvalo. Okamik po okamiku by bylo kadm z
tchto zchvv. Bylo by istm i holm hmotnm bodem,
leibnizovskou mens momentanea, okamitm duchem.
Protoe lidsk vdom vnm ervenou barvu, nikoli jednotliv
vibrace, znamen to, e tyto vibrace kontrahuje, koncentruje. Mezi
vnmnm hmoty a hmotou samotnou je tak jen rozdl ve stupni,
pesnji v rytmu, nikoli rozdl v povaze. Rytmus naeho trvn je
odlin od rytmu trvn erven barvy. Vnm je koncentrovan
hmota a hmota je roztaen vjem. Vdom erven barvy tedy nen
nic jinho ne tato erven barva v ponkud koncentrovan podob,
z naeho hlediska 25 000 let vibrac stlaench do pr vtein vjemu.
Je zjevn, e vnmn u Bergsona lze aplikovat na kad
hmotn bod. Podobn jako je u Leibnize kad monda zrcadlo, je u
Bergsona kad hmotn bod obraz. Jedin rozdl je v tom, e u
Leibnize mondy nemaj okna ani dvee a komunikuj mezi sebou
navzjem skrze Boha, zatmco u Bergsona nejsou uzaven a
vstupuj do pm interakce. Jeden atom vnm nekonen vce ne
my sami a v krajnm ppad vnm cel vesmr od msta, odkud
vychzej akce, kter na nj psob, a tam, kam jdou reakce, kter
vysl.
m bezprostednj m bt reakce, tm vce je teba, aby se
vjem podobal jednoduchmu dotyku, take cel proces vnmn a
reakce se st li od mechanickho impulzu nsledovanho
vynucenm pohybem. (Bergson MM 28) m vce vystupujeme po
stupnch organizovanch bytost, pozorujeme, e bezprostedn
reakce je opodna, zbrzdna a e prv toto zdren vysvtluje
nedeterminovanost, nepedvdatelnost, rostouc svobodu jednn,
jich jsou bytosti schopn. Biologick definice svobody tedy zn: je to
mra nepedvdatelnosti reakce.
Dleitm dsledkem tto Bergsonovy ontologie obrazu je, e
obraz nen njak ni stupe byt, kter reprezentuje reln
existujc vci. Existuje zde hlubok protiklad mezi obrazem a
reprezentac, ideou i pedstavou. Obraz nen reprezentac vci, je
vc samou. Obraz v kadm ppad nereprezentuje domnlou
realitu, je pro sebe sama celou svou realitou. (DRF 199)

Nyn, kdy jsme vyloili Bergsonovu genezi vnmn, mme

ve potebn k pochopen toho, pro Deleuze neustle konfrontuje
film a Bergsonovo mylen. Bergson nm toti podv genezi
vnmn nejen pirozenho, subjektivnho, ale i kinematografickho,
objektivnho. Nem-li film vbec za vzor subjektivn pirozen
vnmn, je to proto, e pohyblivost jeho sted, promnlivost jeho
rmovn jej stle vede k obnovovn rozshlch bezstedovch a
odrmovanch zn: smuje tedy k znovudosaen prvotnho reimu
obrazu-pohybu, univerzln variace, totlnho, objektivnho a
difuznho vnmn. (OP 83)
Kinematografie m zkrtka jednu velkou vhodu, protoe nen
ukotvena v njakm centru, doke vystupovat zptky po cest, po
kter pirozen vnmn sestupuje. Msto aby krela od
bezstedovho stavu vc k dostedivmu vnmn, by mohla
vystupovat zptky k bezstedovmu stavu vc.
Vnmn tedy postupuje od totlnho objektivnho vnmn k
vnmn subjektivnmu, od nho se odliuje pouhm odetnm.
Toto subjektivn, jednostedov vnmn je vnmnm v pravm slova
smyslu. A je to prvn pemna obrazu-pohybu: kdy jej vztahujeme k
uritmu stedu neuritosti, stv se obrazem-vjemem. Deleuze
tedy navrhuje tuto definici vnmn: Subjektivn bude vnmn, kde
obrazy variuj ve vztahu k centrlnmu a privilegovanmu obrazu;
objektivn bude takov vnmn, jak je ve vcech, kde vechny
obrazy variuj ve vztahu k druhm, na vech svch stranch a ve
vech svch stech. (OP 98)
Pokud se univerzum obraz-pohyb vztahuje k nktermu z
tch specilnch, ivch obraz, kter v nm vytvej sted, vesmr
se zakiv a uspod se tak, e jej obklop. Svt se ohnul, stal se
okrajem, vytv horizont. Jestlie se ale svt zakivuje, dje se tak z
hlediska akce, od n je vnmn neoddliteln. Potvrzuje se tak, e
vnmn nen teoretick, ist a nezainteresovan, ale praktick a
senzomotorick. Jsme jet v obrazu-vjemu, ale ji vstupujeme do
obrazu-akce. Kdy vnmm vci, zachycuji jejich virtuln inek,
kter na m maj, stejn jako mon inek, kter mm j na n.
Plat zde jasn mra: m vc moje reakce pestv bt okamitou a
stv se monou akc, tm vc se vnmn stv vzdlenm a
pedjmajcm. Vnmn disponuje prostorem v pesnm pomru, v
jakm akce disponuje asem. (Bergson, MM 45)
Jestlie vdom psob pouze tak, e vn interval mezi akci a
reakci, pak jednou stranou toho intervalu je vnmn a druhou akce.
Akce je zpodn reakce centra neuritosti. Ono centrum je schopno
jednat, tedy organizovat nepedvdatelnou odpov, jenom proto, e
vnm a e zachytilo podrdn na privilegovanou strnku a
eliminovalo zbytek. Takov je tedy druh pemna obrazu pohybu:
stv se obrazem-akc.
Tet pemnou je pak obraz-afekce. Afekce je to, co zaujm
interval mezi akc a reakc, piem nen samo, kdo tento interval
zaujm dal bude pam, pesnji obrazy-vzpomnky. Afekce se
tedy vynouje v centru neuritosti, tedy v subjektu, mezi

zneklidujcm vnmnm a vhavou akc. Je shodou subjektu a

objektu nebo zpsobem, jakm subjekt vnm sm sebe, nebo spe
jak se prov a pociuje zvnitku. (OP 84-85). Nutn existuje st
vnjch pohyb, kter absorbujeme. Tyto pohyby se netransformuj
ani v objekty vnmn, ani v akty subjektu; zdrazn spe shodu
subjektu a objektu v ryz kvalit. V afekci se pohyb stv pohybem
vrazu.
Vztahujeme-li tedy obrazy-pohyby k njakmu centru
neuritosti, dl se na ti druhy obraz: obrazy-vjemy, obrazy-akce,
obrazy-afekce.
Zvr: Vnmn a pohyb
Z hlediska filosofie subjektivity je pohyb ze sv pirozenosti
nevnmateln. Vdy existuj njak prahy vnmn, kter in formy
vnmatelnmi pro vnmajc subjekty. Tato rovina transcendence in
vnmatelnm, ani me bt sama vnmna. Na rovin imanence se
vak nevnmateln stv nutn vnmanm. Vnmn zde u nebude
spovat ve vztahu subjektu a objektu, ale v pohybu sloucm coby
hranice toho to vztahu (TP 317).

---------------------------

Hmota a pam je zajmav tm, e Bergson v n nevychz ze

subjekt-objektov dichotomie, nbr z obrazu. Obraz chpe jako
toton s hmotou. Toto ztotonn pipravil u Berkeley, ovem
nedostaten. Zdraznil stejn jako Bergson, e hmota je jen obraz,
opomnl vak, e z tho dvodu mus bt i obraz jen hmota. Je
tedy jedno, kme-li, e nco je obraz, nebo e nco je hmota, oboj
znamen tot. Bergson proto mluv o obrazu o sob, piem
tmto o sob se mysl hmota. M tlo je obraz, mozek je obraz,
pam je obraz, m j je obraz. Objekty jsou obrazy a subjekt je tak
jen obraz mezi obrazy. Deleuze proto me definovat subjekt jako
obraz, kter m nitro. (R 54)
Vchodiskem Hmoty a pamti je tedy asubjektivn a
transcendentln pole, z nho se bude lidsk vnmn dedukovat
jako ze svch relnch podmnek. Tradin filosofie chpala vnmn
jako pedmt plus nco navc, tj. plus subjektivita, kter tento
pedmt vnm. Podle Bergsona nm ale pi takov koncepci navdy
zstane zhadou, kde se nae reprezentace vc berou. ist
vnmn je mnohem spe pedmt minus nco jinho, toti minus
to, co nen pro ns dleit. Nae vnmn je subtraktivn. Odet z
vci ve, co nen podstatn pro nae jednn. Proto lze ci, e
pedmt sm je toton s istm virtulnm vnmnm, zatmco nae

reln vnmn se ms s pedmtem, z nj krt to, co ns

nezajm.
Podle Bergsona vnmme vci tam, kde jsou ony, vnmn ns
narz posouv do hmoty a pekrv se s vnmanm pedmtem.
Vnman obrazy nevznikaj v naem mozku, ale tam, kde vci
vnmme, v nich samch. Oko je ve vcech. Vci jsou tmito obrazy.
Moje vdom njak vci tedy nen njakou jej pedstavou i
reprezentac, moje vdom je pmo touto vc.
Vysvtluje to na pkladu vjemu ervenho svtla. Vda vid v
ervenm svtle vibraci elektromagnetickho pole, jeho frekvence
je, jak k Bergson, 400 trilion vibrac za vteinu. K tomu, aby
lidsk oko vydlilo v ase dv informace, potebuje alespo dv
tisciny vteiny. Kdyby mlo vydlit zhutn vibrace ve vjemu
erven, potebovalo by k tomu 25 000 let. Pokud by se vak
synchronizovalo s tmto rytmem, pestalo by ervenou vnmat,
zaznamenvalo by, jak k Bergson, pouze ist zchvvy,
protoe by s nimi splvalo. Okamik po okamiku by bylo kadm z
tchto zchvv. Bylo by istm i holm hmotnm bodem,
leibnizovskou mens momentanea, okamitm duchem.
Protoe lidsk vdom vnm ervenou barvu, nikoli jednotliv
vibrace, znamen to, e tyto vibrace kontrahuje, koncentruje. Mezi
vnmnm hmoty a hmotou samotnou je tak jen rozdl ve stupni,
pesnji v rytmu, nikoli rozdl v povaze. Rytmus naeho trvn je
odlin od rytmu trvn erven barvy. Vnm je koncentrovan
hmota a hmota je roztaen vjem. Vdom erven barvy tedy nen
nic jinho ne tato erven barva v ponkud koncentrovan podob.
Dleitm dsledkem tto Bergsonovy imagologie je, e obraz
nen njak ni stupe byt, kter reprezentuje reln existujc
vci. Existuje zde hlubok protiklad mezi obrazem a reprezentac,
ideou i pedstavou. Obraz nen reprezentac vci, je vc samou.
Obraz v kadm ppad nereprezentuje domnlou realitu, je pro
sebe sama celou svou realitou. (DRF 199) Obraz tedy nen
analogick ve smyslu podobnosti, nepodob se dnmu objektu,
kter by reprezentoval.
Obraz-pohyb
Hmota tedy nen nco, co se skrv za obrazem, nbr
absolutn identita obrazu a pohybu. Obraz-pohyb je hmota. V
podstat to znamen, e obraz je to, co jedn a reaguje. Obrazy jsou
tedy materiln a dynamick. Tomuto nekonenmu souboru vech
obraz pak Deleuze k rovina imanence. Nen zde ani subjekt, ani
objekt, jen obrazy-pohyby neboli hmota, materiln vesmr. Takto
pojat popis vesmru je pozoruhodnm zpsobem kinematografick,
protoe m velice blzko ke kinematografickmu pojet pohybu.
Mnohem bl ne teba fenomenologie, kter pohyb chpe ve smyslu
sensibiln formy (Gestalt), je organizuje vjemov pole jako funkci
njak situovanho intencionlnho vdom.
Meme tedy ct, e atom je obraz, kter sah a tam, kam
sahaj vechny jeho akce a reakce. M tlo je obraz, tedy soubor

akc a reakc. Obrazy jsou i m oko a mj mozek, sti mho tla.

Jak by se tedy njak prmrn kinematografick obraz nadan
pohybem mohl utvet a v mm mozku, kdy mj mozek je sm
obrazem? O tle i atomu vak zde hovome z pouh pohodlnosti,
protoe tlo ani atom se jet neodliuj od svt, od
interatomickch vliv. Pouze pokud atom chpeme jako vlnn a jako
centrum sil, pak z nj dlme obraz-pohyb.
Vidme, e tedy mme troj identitu: obraz = pohyb = hmota.
Existuje ale dleit otzka, kterou jsme dosud nepoloili. Obraz, to
znamen jeven, fenomn. Jak ale meme mluvit o obrazech, kter
tu nejsou pro nikoho a na nikoho se neobracej. Jak meme mluvit o
Zjevovn, kdy dokonce neexistuje oko?
Dvod je ten, e rovina imanence je pln cel svtlem.
Identita obrazu a pohybu je zdvodnna identitou hmoty a svtla.
Obraz je pohyb, jako hmota je svtlo. Obraz-pohyb je tedy umonn
jen existenc obrazu-svtla. V obrazu-pohybu jet nejsou tlesa
nebo tuh linie, pouze linie a figury svtla. Bergson jako by zde
navzal na Einsteina a jeho teorii relativity, kter uinila inverzi mezi
tuhmi a svtelnmi liniemi, mezi pevnmi i geometrickmi
figurami a figurami svtla. Einstein ns u, e naopak svteln
figury vnucuj sv podmnky figurm tuhm.
Ztotonn obrazu a pohybu nm tedy k, e vesmr v
dsledku nedl viditelnm vnmn, ale e je viditeln sm o sob.
Bergson to formuloval takto: Fotografie, existuje-li fotografie, je ji
sejmuta, je ji okoprovna v samm nitru vc a pro vechny body
prostoru. Pojem zjeven tak zde dostv ist nenboensk
charakter. Zjeven je u Deleuze vlastnost vesmru, nic
nadpirozenho. Neukazuj-li se tyto obrazy nikomu, pak proto, e
svtlo jet nen odhaleno, to znamen zastaveno a odraeno.
Fotografie je zatm prsvitn.
Tato teze o sebezjeven vesmru se rozchz s vekerou
filosofickou tradic, kter svtlo kladla na stranu ducha a dlala z
vdom svteln paprsek, kter vytahoval vci z jejich vrozen
temnoty. Jet fenomenologie udrovala tuto antickou tradici. Jen
namsto toho, aby ze svtla dlala njak svtlo nitra, otevela jej
vnjku, jako kdyby intencionalita vdom byla paprskem elektrick
lampy.
Pro Bergsona je tomu naopak. Vci jsou svteln samy sebou,
ani je nco osvtluje. Oko je ve vcech. Veker vdom je nm,
smuje se s vc, to znamen s obrazem svtla. Toto vdom je
vude rozptlen, je to ta fotografie, kter je sejmut a okoprovan
ve vech vcech pro vechny body, ale prsvitn. Vechny vci jsou
tedy de iure vdomm. Stane-li se, e se faktick vdom ustav ve
vesmru, pak proto, e speciln obrazy, jako je moje tlo, tedy iv
obrazy, poskytly svtlu ern pltno. Fotografie celku je tu
prsvitn: za deskou schz ern pltno, na kterm by jasn
vystupoval obraz.
Svtlo je tedy vdom imanentn hmot. Rovina imanence tak
m dv tve: obraz-pohyb, kter je hmotou, a obraz-svtlo, kter je

vdomm. Rovina imanence m dv tve: Mylen a Produ. (CJF

38) Nae faktick vdom nen svtlo, pouze neprsvitnost, bez n
by se svtlo dl ilo a nikdy by se neodhalilo.

Martin ihk, Ponorn eka kinematografie, AMU 2013, str. 27.