OCTAVE MIRBEAU:

Z DENÍKU

DCERY PROSTITUTKY

NAKLADATEL JAN TOUŽIMSKÝ, VRŠOVICE

 Z DENÍKU DCERY PROSTITUTKY

Má drahá maminka zemřela . . .

Stará teta oznámila mně to dopisem. A já, ačkoliv
jsem od ní byla stále bita, litovala jsem jí a plakala
jsem, tolik jsem plakala . . .
Představená všimla si mých slzí a drsně se optala:
VENUŠINY POVÍDKY »Co pak je vám?«
Řada II. Číslo 19.
A já vzlykajíc zármutkem, jsem odpověděla:
»Oh, milostivá paní, maminka, má drahá maminka
mi zemřela . . .«
Představená se ušklíbla a pohlédnouc na mou práci,
řekla: »No zemřela, zemřela . . . Avšak upozorňuji
vás, abyste si raději hleděla práce . . .«
Ano, to řekla na můj zármutek! To řekla dceři,
která právě ztratila svou matku. Soucitná právě není,
ta má krásná paní, to není.
Tak ráda byla bych jela na její pohřeb. Audierne je
vsak velmi daleko, kdesi na hranicích země . . . a já
nemám peněz. Tak to je vždy s chudou služebnou dív-
kou; zaplatí z prvé služby honorář zprostředkovací
TISKLI HORKÝ A SPOL., PRAHA-VRŠOVICÉ kanceláři, nějaký ten peníz dá na své drobné dluhy,
které nadělala, když byla bez místa a nezbude jí zhola

nic. A není možno tam jeti bez peněz. Konečně, proč
by tam jezdila? Ke komu vlastně? Bratr je námoř-
níkem a odejel lodí někam k Číně, neboť již dlouho mi
nepíše. A sestra Lojzka? Bůh ví, kde ta jen je. Co
odešla s Jendou Duffem do Carneau, nevím o ní vů-
bec. Ó, co pak ta, protloukla se leckde a tam, kde dru-
hé hnily, ona měla užitek. Snad má peníze a je doma,
snad je i mrtva. Vše je možné. Snad již nežije ani můj
bratr. Tak proč bych tam vlastně jela? Co by to pro-
spělo mně, nebo mrtvé matce? Jinak tam nemám nikoho.
A matka byla chudá, jistě, zcela jistě po sobě nic ne-
zanechala, toho jsem si příliš jista . . . A snad bych
tam přijela, prodala po ní zbylé špinavé hadry a ještě
bych musela dopláceti na její dluhy za kořalku. — Ne,
nepojedu. Bylo by to příliš hloupé. Ale je to zvláštní,
že pokud byla živa, ani jsem si na ní nevzpomněla, spíš
mně bylo trapno vzpomenouti si, než snad jí viděti.
Ovšem psala jsem jí časem, když jsem změnila adresu,
ale víc nic, a to jen k vůli té adrese. Vzpomenu-li si na
to, 'jak mne tloukla . . . snad je to dobrý výraz —
tloukla — vždy mne zmlátila, ano zmlátila do krve, až
vystoupily mně na těle modré podlitiny. A to se vždy
dělo, když byla opilá. Je hrozno viděti opilou ženu a
zvláště svou matku! — A nyní najednou se dozvídám,
že zemřela. Jest mi smutno a pláči pro svou matku,
pláči, pláči, neboť to byla má matka . . . .
Je bolestno si vzpomínati na své ubohé dětství. Vi-
dím vše kolem sebe a slyším opět všechny ty muže a
ženy, s nimiž jsem poprve vstoupila do kruté školy ži-
4 5
vota. Jedni mají na světě mnoho štěstí, druzí samé ne-
štěstí. Jistě není na tomto světě spravedlnosti.
Vzpomínám si na jednu noc, která je prvá a nejhroz-
nější z mých vzpomínek a ač jsem byla malá, pamatuji
se, jak jsme byly jedné bouřlivé noci probuzeni vřeštivou
houkačkou záchranného Člunu. Je příšerné slyšeti v no-
ci houkati sovu, ale hrozný je vřeštivý zvuk houkačky,
když někdo z rodiny je v nebezpečí. A vichřice hnala
té noci vysoké čeřící se vlny proti kamenným břehům,
o něž se s hlukotem tříštily.
V přístave bylo pár lodic, 'jež se narychlo vrátily
z lovu, ale druzí . . . druzí. . . byli jistě v nebezpečí . . .
Otec můj lovil kdesi u seinského ostrova, o tom má
matka věděla. Ale nemusela míti velkých obav, neboť
mnohokráte již utekl podobné bouři do přístavu seinské-
ho ostrova. Však hrozné vřeštění ji zděsilo. Vstala,
bledá a třesoucí se, vzala mne s postele a zabalila do
vlněného pláště a běžela na hráz. Malá sestra Lojzka,
která již byla statná jako bratr, drželi se jí za sukně a
křičeli mezi slzami:
»Ach, svatá Panno . . . Ach, svatý Ježíši Kriste!!«
A třesoucí se matka volala totéž. —
Všude v ulicích byla světla a u nich hloučky žen,
starců a chlapců. Na hrázi, kam doléhalo praštění lodí,
přebíhaly divoké stíny. Vichřice však a zuřivé vlny bily
do vysokých kamenů hráze, až cesta za ní byla chvílemi
zcela zatopena.
Matka běžela úzkou pěšinou. »Ach, svatá Panno!
Ach, Ježiši Kriste!« A běžela naříkajíc a klopýtajíc
s námi přes mokré útesy k majáku.
Pobřeží bylo zcela temné a moře při světle majáků
vrhalo proti skaliskům divoký příboj za příbojem, vlnu
za vlnou.
»Ach, svatá Panno! Ach, Ježíši Kriste!« Hlomoz
vln, svištění vichru a tento příšerný nářek mi ochromo-
valy smysly, a ač otřesy matčina klopýtání mne vytrho-
valy, přec 'jsem usnula v její náručí . . .
Když jsem se probudila, spatřila jsem nad sebou
temný strop nízké špinavé světnice a vedle sebe temná,
schoulená záda a několik zasmušilých obličejů. Upro-
střed světnice pak na temném prkně ve světle dvou
svíček dlouhou, suchou mrtvolu . . . »Ach, svatá Pan-
no, ach, Ježíši Kriste!«... dlouhou suchou mrtvolu,
zcela nahou, s roztříštěnou hlavou a rozbitými krva-
vými údy. Byl to můj otec . . .
Vidím vše před sebou jako dnes. Vidím jeho hlavu
s vlasy přilepenými na spáncích. Nad ním se skláněli
muži, třeli mu kůži a vdechovali vzduch do jeho úst.
Byl tam starý šedivý starosta, tlustý malý farář, dozorce
od celníků a pobřežní strážník. A já, když uvědomila
jsem si, že je můj otec mrtev, vybalila jsem se z vlňáku
a pobíhala lidem mezi nohama. Dlaždice byly studené
a mokré a já se náhle dala do pláče a volala zajíkavě
tatínka a maminku. Jedna sousedka vzala mne pak do
náruče, a uspala mne.
Od onoho dne začala se matka pravidelně opíjeti.
Ovšem zprvu pracovala v sardelárně, ale jelikož byla
6 7
stále opilá, vyhodili ji. Byla tedy nějaký čas doma, a to
se stále hádala a byla na vše nevraživá. Vycházela jen,
by prodala nějaký kus chudého nábytku a za stržené
peníze koupila si kořalku. Když se řádně napila, tloukla
nás pro nic do krve, tloukla nás jako šílená. Vzpomenu-li
na to vše, divím se, že mne nezabila . . .
Utíkala jsem z domu každého rána a bázlivě vracela
jsem se k večeru. Běhala jsem celý den a hrála si s ulič-
níky na hrázi, lezla jsem do zahrad a koupala se v lou-
žích při odlivu moře. Když byla jsem pak o málo větší,
dělala jsem různé necudnosti s hochy staršími mne. Hrá-
vali jsme si tak na travnatých březích, obrostlých křovím
a chráněnými od severních větrů vysokými skalisky.
Když jsem se vracívala pozdě večer domů, našla jsem
obyčejně matku ležící na zemi, spitou a spící. Často le-
žela v střepinách lahve od kořalky. Bylo to odporné.
Ale ještě hroznější bylo její procitnutí. Rozbila vše, co
jí přišlo do rukou. A marné byly mé nářky a prosby,
vždy mne srazila k zemi, vláčela mě po světnici, kopala
do mne a tloukla mnou o nábytek křičíc:
»Sedřu s tebe kůži! Sedřu s tebe kůži! .
Ale bylo pak ještě hůře. Matka, když nebylo co pro-
dati, začla prodávati sebe. Musela míti kořalku! Kaž-
dou noc zatloukl někdo na dveře, vešel, položil se na
postel k matce, aby za hodinu odešel. Pak přišel druhý
a bylo to totéž. Někdy obrátily se tyto klidné prodeje
v pusté rvačky, v nichž museli zakročiti četníci.
A tak jsme trpěly několik let. Každý námi opovrho-
val. Vyhýbali se nám na ulici. Počestní lidé házeli po
 nás kamením, když šli jsme k nim žebrati nebo krásti.
A tak jednou v té bídě utekla sestra Lojzka, která již
mnohokráte spala s plavci, a víc se nevrátila. Pak bratr
nechal se najmouti za plavčíka . . . A já nejmladší zů-
. stala jsem doma s matkou.
A mohu já za takový život? Ve svých deseti letech
nebyla jsem již nevinou. Viděla jsem necudnosti mat-
činy se surovými plavci a byla jsem i zkažena uličníky
na hrázi, tak dospěla jsem velmi rychle. Dělala jsem to
vše obyčejně z hladu, ale, že jsem byla stále venku u mo-
ře, sílila jsem a vyspěla jsem v jedenácti letech tak, že
vyhlížela jsem jako kluk. Byla jsem tehdy však již skoro
ženou, neboť opravdu to vyrostlo na mně tak náhle, že
jsem jí byla ve svých dvanácti letech. Ve dvanácti le-
tech ženou a také již ne pannou. Byla jsem snad v do-
mě své matky znásilněna? Oh ne! Bylo to dobrovolně?
Tak trošku . . . byla jsem vždy upřímná v svých ne-
řestech a poctivá v své zkaženosti. Bylo to jednou v ne-
děli z rána, když odtáhl mne dozorce ze sardelárny, sta- mě čtyřikrát nebo pětkrát v té tmavé díře, ale neposkytl
řec sotva chodící, chlupatý a smrdutý jako kozel, s ru- mi žádnou rozkoš, spíše opak. A když si tedy na něho
kama chromýma, pod. skálu k sv. Janu. Vstrčil mne vzpomenu a vzpomenu si na něho často, neboť byl vlast-
v tmavé jeskyni do temné smrduté díry, kde hnízdili ně prvý — proč necítím hnus, ani ho neproklínám?
rackové a kam plavci často uschovávali, co moře vy- Proč, ač ráda si na to vzpomínám, cítím jakési zadosti-
vrhlo . . . tam na hnijící mořské trávě, aniž jsem se učinění? Jest to spíše něžnost a opravdová lítost, že
zdráhala nebo mu dovolovala . . . měl mne za jeden již nikdy nespatřím toho odporného starocha s sebou
malý pomeranč . . . Ale on měl takové směšné jméno: na hnijící mořské trávě . . .
Aladar Šťovík. A nevím, zdali je to ono, co nikdy ne-
Chci vsak říci něco o životopise slavných mužů.
povídá žádný román. Byl starý, ošklivý hrubý a odpor-
Chci to říci prostě, neboť jsem obyčejnou panskou.
ný, jak jen může býti stařec odporný mladé dívce. Měl
Pan Pavel Bourget byl velice důvěrným přítelem a

8 9
duchovním vůdcem komtesy Fardinové, u níž jsem byla
před rokem komornou. Vždy jsem slýchávala, že jen on
jediný zná záhadu duše ženy . . . Mnohokráte jsem si
sedla a chtěla mu psáti o tomto zvláštním případu váš-
ně, ale nikdy jsem se neodvážila. Není však třeba se di-
viti, že jsem se zabývala tak vážnou věcí, ač není to
právě zvykem u služebných. Ale v salonech mé paní
mluvilo se jen o psychologii. Služebnictvo pak vždy se
musí přizpůsobovati duševně svým pánům a o Čem se
tedy mluvilo v salonech, mluvilo se i mezi námi v ku-
chyni. Ovsem, jen jediná veliká chyba byla, že jsme
neměli v kuchyni Pavla Bourgeta, aby nám rozřešil pří-
pady ženskosti, o nichž jsme právě hovořili. Byl tam
s námi pan Jean, ale jeho výklady mne nijak neuspoko-
jovaly . . .
Jednoho dne poslala mne má paní s jakýmsi důležitým
dopisem k tomuto slavnému spisovateli. Když odevzdá-
val mi odpověď, s velikým přemáháním osmělila jsem se
ho optati na tuto věc, kterou jsem si tolik lámala hla-
vu. Vysvětlovala jsem to tak, jako by tato choulostivá
historie se stala mé přítelkyni. A pan Pavel Bourget
svraštil čelo a optal se:
»Kdo jest ta vaše přítelkyně? Žena z lidu? Jistě, že
nějaká chudá žena?«
»Je komornou jako já, slovutný mistře.«
Pan Bourget se nafoukl a klapal naprázdno ústy. Ale
hleďme, hleďme, co pak jemu je do chuďasů ?
»Já se vůbec nezajímám o takové duše,« řekl. »Jsou
10
pro mne příliš nevidomé a nemají vlastně vůbec ceny.
Nejsou ani dušemi. — Vůbec — to nepatří do mé psy-
chologie.«
Velmi dobře jsem pochopila, že tomuto velikému mu-
ži je duse duší teprve od sto tisíc franků ročně.
Zato pan Jullius Lemaiter, který byl u nás také jako
doma, ten, když jsem se ho optala na tutéž věc, stiskl
mne v pasu a řekl zdvořile:
»Vy se o takovéto věci zajímáte, Celestino? Řeknu
vám, že vaše přítelkyně je zcela hodné děvče, a to je
všechno. A je-li tak hezoučká jako jste vy, řekl bych jí
něco hezkého, vsak víte co — víte — he — he!«
A ten básník, přihrblý a šprýmovný, jak starý faun,
alespoň se tak nenadýmal. Byl veselý jak dítě. Škoda ho
však, padl mezi pátery!
Byla to náhoda, že jsem neklesla v té pekelné andienne
jako sestra a matka. Byly to jeptišky, jež se mne ujaly
ze soucitu, vidouce, že jsem hezká a chápavá. Byla jsem
mladá a nevědomá a ačkoliv mne nalezly v takovém
spatném místě, nevyužily mne, jako se to u ctihodných
sester obyčejně stává. Byly to ubohé, chudé bytosti.
Neosmělily se vztáhnouti ruky po almužně, i když měly
hlad. A bývalo u nich více bídy než sytosti. Měly těž-
ký život, ale byly přes to stále veselé, a zpívaly si bez
ustání, tak bezstarostně, jak pěnkavky. Jejich nezna-
lost života byla tak dojemná, že ještě dnes si zapláči
při vzpomínce na ně, až nyní, kdy jsem pochopila, jaké
to byly dobré a Čisté duse.
11
 Naučila jsem se od nich čísti, psáti, šíti, trochu vésti
jsou to sny, pouhé sny! Hloupé sny! Přejedla jsem se
domácnost, a když jsem se v tom všem trochu vyznala,
jich — jak říkával pan Choviles, zkažený veselý mla-
zaopatřily mě místo služky u starého plukovníka na
dík. A musela jsem žíti jako ostatní. Nechápu, že si
odpočinku. Každé léto jezdila jsem s jeho ženou a dvě-
v tom lidé libují, to není ž i v o t . . .
ma dcerami na jakýsi sešlý zámeček u Comfortu. Byli
Jsem přece ještě mladá, ale viděla jsem celý ten život
to dobráci, ale všichni tolik smutní . . . Tolik chladní.
řádně z blízka, viděla jsem lidi jak je pánbu stvořil. Cí-
Vždy jen vycházeli v tmavých šatech, nikdy veselého
tila jsem smrdutý pach jejich kůží, puch jejich prádla ..
slova neřekli a nikdy se neusmáli. Řeklo by se, že to
A duše byly ještě horší. . . Byli bohatí, navonění.. .
byla podivínská rodina, ale bylo to něco zcela jiného.
ale znám to, ty cnostné a vážené rodiny, vím o veškeré
Starý plukovník měl ve svém pokoji malý soustruh a
té špíně a hanebnostech, jež se v nich provádějí. . .
tam celé dny vyráběl dřevěné hračky a hlavně houby
Vím o tom v š e m . . . a mohou býti nejbohatší, mohou
na látání punčoch. Paní posílala žádost za žádostí, ne-
choditi v zlatě a hedvábí, spáti v ložích ze sloni, a když
boť toužila míti trafiku. A dcery? Nic nemluvily, nic
by se i umývali v stříbrných umývadlech a byli krásní
nedělaly, jedna byla hubenější jak druhá, samá kost a
— není to vůbec nic čistého. Jejich duse budou mi stále
kůže. Jejich tváře byly jako květy mrtvých růží. Bylo to
odpornější, než smrduté lože mé matky . . .
vše příliš odporné. Jsem přece jen člověk, nejsem . . .
Odešla jsem od nich, ale pak jsem litovala. My jsme jen ubohé panské, nejsme v tom všem ničím.
Ať bydlíme v nejkrásnějším paláci, kam přichází nej-
Oh, Paříž . . . Paříž . . . To je radost ze života! Vše
veselejší společnost, my bydlíme vždy někde u střechy
kolem dýchá novou vůní. Mé bloudění krásnými ulice-
domu samotny. Člověk není sám, žije-li sám, ale žije-li
mi plných paláců, nahlédnutí do krásných kočárů a aut,
mezi lidmi, od kterých není považován za člověka, ale
shlédnutí krásných nalíčených dam. Když jsem se vra-
za něco, co má cenu starého psa, či květiny v zahradě,
cela z takových potulek do svého Šestého poschodí a
nebo dítěte boháče . . . u těchto lidí, kteří se ušklíbnou
slyšela historky a vtipy druhých sloužících, byla jsem
a řeknou:
v údivu a záviděla jsem jim. A když jsem pak kolem
sebe viděla všechnu tu prostopášnost, zúčastnila jsem — Můžete snísti tuto hrušku, zahnívá . . . Z d e to
se jí s nadšením, ba, byla to vášnivá horlivost. Byla to maso, odporně zapáchá . . .
jen vášeň těla, klamný ideál, v tomto případě pouhá V každém posunku a v každém slově poníží vás
neřest, pouhá neřest. k zvířeti. A my musíme mlčeti, spíše se usmívati a de-
kovati, aby neřekli, že jsme nevděční. Často, když jsem
Ach ty iluse! Člověk je mlád, má jich plnou hlavu,
svoji paní česala, celá jsem se zlostí třásla, měla jsem
12
13
 Byla jsem napitá kořalkou a srdce měkké, právě po-
chuť za to vše, co nám bídného učinila, zakousnouti se
hnuté slzami Mařky, počala jsem také plakati . . . při-
jí do chřtánu a vyrvati jí srdce z těla.
padala jsem si jako Magdalena . .. Ale Mařka je hodné
Ale takové černé myšlenky přeběhnou a rychle na ně
děvče, není-li opilá . . .
zapomínáme. Člověk tím vším otupí a přestává vůbec
To je tedy život ? A je zde člověk vlastně člověkem ?
uvažovati. Když večer, po jídle, viděla kuchařka, že
Nudím se tu, nudím. To je lepší sloužiti v nevěstinci,
jsem smutná, stala se něžnou, hladila a utěšovala mne
ba lepší . . .
svým způsobem. Sáhla do police, mezi staré hadry a
papíry, kde měla schovanou láhev kořalky. Prosila mne,
abych ten svět tak špatně nebrala a abych se trochu
rozveselila a rozjařila kořalkou.
Opřela se lokty o stůl, cedila slzy a přinutila mne,
abych pila. Vypravovala mně celou hodinu o smutné
historce, o nemocích, slehnutí, smrtelných zápasech
všech svých příbuzných. Slze jí kapaly s tváří na stůl,
jazyk se jí pletl a pila a pila.
— Jste ještě mladá, buďte veselá! Umřela vám ma-
minka . . . no, je to neštěstí. . . Ale to již jinak není. . .
všichni zemřeme . . . A vy jste sirotek, ubohý siroteček.
A plakala a plakala, slze jí proudem tekly a vzdy-
chala :
— Nermuťte se, buďte veselá . . .
S počátku se to sneslo, to jenom vzdychala, ale pak
se dala do hrozného nářku, čím dále tím většího. Vzly-
kala, až se jí tlusté břicho křečovité třáslo, a třásly se
i velké prsy.
— No, utište se Mařenko, mohla by nás uslyšeti paní.
Ale ona plakala ještě víc a křičela:
Ah bože, takové hrozné neštěstí, neštěstí. . .

14 15

H N Í Z D E Č K O L Á S K Y
»Miluji vás! Miluji!«
»Dobře a co dále?«
»Ano, dále, dále !«
»Ano, zvete mne na číšku čaje ve vašem pokoji,
v m l á d e n e c k é m p o k o j i ! Dobře se mi stalo!
Číška čaje v mládeneckém pokoji. Ohavné sousedky na
chodbách a zvědavé domovnice v průjezde! Zakoketo-
vala jsem si trochu s vámi a vy mluvíte o bytě a o čaji!
Ujišťuji vás, že jsem se chtěla pouze pobavit. Onen
flirt neznamenal nic jiného, než zábavu. Myslela jsem,
že to vezmete právě takovým způsobem, jako já jsem
to myslela: pouhá hříčka to byla! Patřím mezi počestné
ženy, které se sice rdí za nevinnou tvář, ale jsou jimi do
opravdy! Vím, jak si mne představujete ve svém mlá-
deneckém bytě. Ale není to odporné ?«
»Ne, madame, vidím vás někde zcela jinde. Miluji
vás! Představuji si vás v salonech pro vás upravených
a vyzdobených. V našem bytě, láskou posvěceném. Můj
mládenecký byt ? Jaká ohavnost ? Miluji vás příliš a vá-
žím si vás! Proč jenom jste vdaná ? Ale já vám nabídnu
tajný útulek, který bude jen pro vás. Žádný nezneuctí
tuto svatyni lásky. Jediné slovo souhlasu a nebudu od
16
vás ničeho žádat do té doby, dokud vás neuvedu do na-
šeho hnízdečka.«
»Vy jste obdivuhodný! Víte o takovém bytě?«
»Nevím, ale naleznu jej zcela určitě. Prosím vás,
krásná paní, nezabývejte se takovými malichernostmi!«
»Chtěla jsem pouze proto, neboť vím jak těžké je ...«
Madame Dille se náhle zarazila a aby zakryla něco
nemilého, rozesmála se a pokračovala:
»Jsem na to velice zvědava!«
»Pak budete mou?«
»Ano, pak budu vaší!
»Celičkou?«
»Dám vám prostě všechno, co budete požadovat jako
zálohu lásky!«
»Jak jste sladká, drahá! Smím vás políbit a obe-
jmout ?«
»Polibte, ale pouze čelo! Ostatní přijde!«
»Jistě?«
»Ano! Až najdete vaše hnízdečko, přijďte mi říci!«
Mnohoslibná věta. A úsměv ji doprovázející byl ještě
slibnější. Nuže, o jedno vítězství více, a nebylo docela
nic nesnadné . ..
A přece tato malá madame Dille provdaná teprve
jeden rok za muže okouzlujícího, jehož nikterak nená-
viděla, nezdála se tak lehkou kořistí. Ženská slabost.
Jsou přece jen všechny stejné! Max pociťoval zklamání.
Představoval si zápas velmi delikátní a dlouhý, ve kte-
rém bude třeba využíti veškeré svůdnosti a lstivosti. A
hleďme, najednou stačí vhodný byt! Ocitl se v směsném
17
 postavení člověka, jenž se strašným elánem se rozběhl,
aby přeskočil potok užší dvou stop. A již malá madame
Dille nepřipadá mu tak žádoucí. Příliš snadné, přespříliš
snadné. . .
Ale zatím překážka již druhého dne. U obstaravatele
bytů nemohli mu dáti žádné adresy.
»Nemáme absolutně ničeho, pane. Vše se ihned pro-
najme a za každou cenu. Obyvatelstvo Paříže se zdvoj-
násobilo. A domovníci dávají přednost jednání přímo
s uchazeči: víc to vynáší. Myslím, že nezbude vám nic
jiného, než pustiti se na lov, a myslím, že bude třeba
mnoho námahy, než byt najdete . . .!«
Mnoho námahy, skutečně. Toulal se ulicemi . . . .
Žádná tabulka! Vstoupil do každého domu, ťukal na
okénko loží vrátných, s líčeným úsměvem na rtech, klo-
boukem v ruce a velkou zdvořilostí. . . Marné úsměvy,
marná zdvořilost. Takovým způsobem prohledal celou
čtvrt, boulevardy, ulice, pasáže ve středu města. A po-
tom rozšířil své pole. Představoval si stále krásu madame
Dille, její tělo a nožky a pustil se s novou silou do hle-
dání hnízdečka lásky.
Ach, dobýti madame Dille není tak snadné, jak si
Max s počátku myslil. Není to její cnost, která mu pře-
káží: Ona jest právě tak netrpělivá jako Max. Ona vždy
první mluví o hnízdečku lásky, kdykoli se setkají.
»Našel jste již?«
»Bože . . . Docela nic, doznával Max s nuceným smí-
chem. —• Aspoň nic takového, co bych si přál. Nechci
pro vás okolí nevkusné ...!«
18
To jest velmi nesnadné. Ona jest jista, že Max hledá
místnosti s velkými nároky: v přízemí, v diskretních uli-
cích, s dveřmi předloží vrátného, a dvěma východy.
»Můj bože, to já docela nepotřebuji, spokojím se
s malým bytečkem, jen když bude v čistém domě, v ulici
ne příliš šeredné a zdviž. Spokojím se s malým bytečkem,
v němž jest veselo a jasno. Tam si člověk oddychne, do-
mácnost jest v něm tak mladá: malá jídelna, dva pokoje,
salon, chcete-li, bílá kuchyně a kdyby tomu štěstí chtělo
a byl při tom balkon, to již by bylo nad její sny! Něco
takového byste mel najíti a to by pak byla láska! Tam
pak se budeme milovati jako dva šťastní lidé a naše láska
bude tak veliká, že nás ohromí a unese!«
Max pokračoval dále, ale nic nenacházel. Překonával
proste sám sebe. Vstával časně ráno a za dne vnikal do
loží vrátných a ukazoval modré papírky tučným, nebo
hubeným domovnicím. Jediné, co mohl vykonati za celý
den bylo to, že večer, unaven a utrmácen, klesl do křesla
a dříve než nalezl nůž nebo lžíci, usnul vysílením a úna-
vou.
Zdávalo se mu o krásném, svůdném těle nádherné
ženy, tiskl ji k sobě a líbal v malém hnízdečku, které pro
ni nalezl. Pak zase sen unikl a následoval druhý: Potácel
se po vysokých, nekonečných schodech na věž Eiffelovu
za svůdnou kráskou, která mu stále unikala, stojíc nahá
na pohyblivé kouli. Nahoře, když ji uchopil do roztou-
žené náruče a uložil do bělostného lůžka a líbal na ústa,
pokrylo se celé její tělo silnou koží a veliké chlupy bílého
medvěda točily se mu kolem krku.
19
 Po takových nocích vstával ráno unaven a vydával se
znovu na smutnou Odyseu.
Odmítal pozvání do plesů, k hostinám a divadel, jeho
cíl byl pouze jediný: hnízdečko lásky. Jeho nálada byla
prabídná a s velice špatnou a skleslou myslí přicházel
na milostné randez-vous. Konečně ani k tomu neměl
času.
Kdyby alespoň madame Dille pochopila jeho situ-
aci. Přemlouval ji a žebronil alespoň o zálohu lásky ve
výši jedné noci, jednoho milostného výbuchu. Říkal jí
zoufale:
»Milostivá paní, jen jednou přijďte ke mne, jen jed-
nou jedenkrát — zatím — mne navštivte! Ovšem, če-
kajíc na slíbené. Dodá mi to nové síly!«
Tato situace dovolila by mu, aby mohl hledati ono
vytoužené hnízdečko lásky s horlivostí méně unavující.
Ale madame Dille nechtěla ani slyšeti o mládeneckém
bytě.
Moje ctnost padne vám do náručí pouze v malinkém
a pěkném hnízdečku lásky . . . Sami dva . . u krbu . . .
ty a já — a láska . . . !«
Max sílel touto řečí. Se zdvojenou silou hledal po
pařížských ulicích byt. Strážníci si z něho tropili žerty
a děti na něho volaly: »Hled'te blázna! Hledá byt!
La vie Parisien přinesl jeho karikaturu a veselou po-
známku: »Dámy! Kdo mu nabídne útulek? Onen ne-
šťastník hledá ještě dnes v Paříži byt!
Jednoho dne přisel Max na schůzku nadšen a vítě-
zoslavně.
20
»Mám jej! Mám jej!«
»Ano?«
»Pěkný byteček, pravé hnízdečko lásky!«
»To je rozkošné — můj miláčku!«
»Krásné hnízdečko! Pohled na ulici. Zdviž. Oka-
mžité převzetí. . .!«
»Drahý Maxi, miláčku můj! Jak jsi ohromný. Jsem
spokojena. Nech se obejmout!« Uchopila ho a políbila.
Max byl v ráji. Nedočkavě s výrazem očekávání ně-
čeho ohromného a krásného díval se na mladou, kypící
ženu.
Dvě sladké, předpovídající hubičky na tváře. Ale
to ostatní přijde! To jest pouze začátek!
»Uklidněte se, Maxi. Jste nedočkavý a nenasytný.
Musíte čekat. Ano, če—kat. Kdy se půjdeme podívati
na naše hnízdečko lásky ?«
» Okamžitě!«
»Ne, to ne! Ale zítra!«
»Tedy zítra. Ve čtyři hodiny!«
»Dobrá, dejte mi adresu!«
»Rue de Pomarel, 15.«
Druhého dne odstěhoval Max do nového bytu po-
hovku. Starý nájemník se tomu velice podivil, neboť
neměl dosud nábytek odstěhován. Avšak Maxovi tím
neublížil, ani jeho důkladné horlivosti. Přesně ve čtyři
hodiny, trýzněn nedočkavostí a touhou, obejmouti její
vonné tělo a zlíbati ji na šíji a ňadra, přecházel kolem
domu, kde bylo jejich hnízdečko lásky.
21
 Madame Dille byla přesná. Hodiny na věži kostela V Ě Č N Ě . .
sv. Lucie právě odbíjely, když se objevila na rohu. Ale
nebyla sama. Nějaký muž ji doprovázel.
»Manžel! Manžel!« vykřikl Max a podepřel se o
zeď, aby neupadl.
Došli k němu a onen muž, který byl skutečně manže-
lem sličné madame Dille, řekl vděčně Maxovi:
»Moje choť mi sdělila, že jste se neobtěžoval nalézti Byl blažen vedle zbožňované bytosti, která se k němu
pro nás byt — hnízdečko lásky. Hledáme jej již šest mě- něžně tulila.
síců, ale bezvýsledně. Vše jsme zkusili. Inserovali jsme,
Evě bylo 18 let. Půvab jejího těla nespočíval ve vy-
odměňovali rady a dávali bytovým kancelářím zálohy,
soké postavě, byla malá, ale plného těla, zjev naskrze
ale marně. Byli jsme na pokraji šílenství. Ale vy jste
temperamentní, z něhož rozšiřuje se fluidum ženské
čilejší a chytřejší. Jste pravý umělec v hledání bytů.
vůně na všechny strany. Tahy jejího obličeje byly bez-
Vypátral jste nám hnízdečko lásky . . . Je to nás starý
vadné. Velké modré oči projevovaly neukojené touhy
sen a nyní je uskutečněn. Děkuji vám, mladý muži. Ne-
s mužem, ale temné kruhy pod nimi prozrazovaly indi-
můžete mi ještě říci, zda je tam také ústřední topení? . .«
skrétně, vášně přece ukájené. Při každém úsměvu jejích
červených rtů zaskvěly se dvě řady pravidelných, bě-
lostných zoubků, jež propouštěly dech libý, čistý jako
voda lesní studánky. Pod Širokými rameny vzpíraly se
dva mladistvé prsy jako nezkrocená kůzlata. Jejich tuhé
bradavky snažily se protrhnouti batist blůzky. Pod roz-
ložitými boky a klenutým bříškem bylo zříti dvé nožek,
jež odhalovaly buclatá lýtka a končily krátkým, tlustým
chodidlem s roztomilými kotníčky.

Eva rozdováděla se vždy, kdykoli přišel Alfréd, její

snoubenec, hezký, mladý muž, poněkud nerozhodný
milenec, který mnoho si přál, ale málo žádal, zajisté
daleko méně, nežli dostával.

22 23
 Který muž by odolal, aby nepolíbil dívky tak roz-
košné, jako byla Eva, když by stála před ním s očima
široce rozevřenýma touhou, s pootevřenými ústy, nabí-
zejícími se, s prsy, jež se téměř dotýkaly jeho těla ?
A přece musela jednoho večera říci sama: »Proč mne
nepolíbíte, Alfrede ?«
»Neveděl jsem, že smím,« odvětil tise a pak teprve ji
zlíbal.
A od té doby ji líbal. A zase jednou sama musela
vzíti jeho ruku a ovinouti si ji kolem pasu, marně čeka-
jíc, že prsty jeho zaboří se do hebkého těla jejího. Te-
prve pak ji objímal a hledal rukou její teplý prs.
Tak pomalu učila ho té nejtajemnější vědě, jež sluje
láska.
A když kdysi sama posadila se mu na klín, roztoužen
sevřel jí do náruče a věděl, že jest jeho, že smí všechno.
I zašeptal jí v růžové ouško:
»Takto bych chtěl v ě č n ě tě chovati!« Uplynula půlhodina.
»Nežertuješ?« tázala se. Pocítil v pravé noze píchnutí, nevšímal si však toho.
»Přísahám ti, Evo, při všem, co mi svaté, že bych tě Ale píchnutí se opakovalo, měnilo ve svíravou bolest a
chtěl míti v ě č n ě na klíně!« přešlo pak v nepřetržité brnění.
»Věřím ti, Fredo!« odpověděla blaženě a celý sbor »Neměli bychom jíti na procházku?« tázal se a něžně
dovádivých čertíků kroužil jí v ocích. ji odstrkoval, chtěje povstati. Ale ona bráníc se, še-
A seděli tak, byli blaženi. ptala ;
»Je to tak hezké, seděti takto u tebe!«
* *
»Aspoň přesedni na druhou nohu!« prosil.
Ale ona dělala, jakoby neslyšela.
Hodiny odbíjely pět. Stále laškujíce, hovořili o sňat- V další čtvrt hodině zatínal Alfréd bolestí rty, noha
ku, který se mel za tři měsíce konati. úplně zbrněla, mravenci v ní běhali, pak úplně zdřevě-

24 25
něla. Také v paži, jíž objímal její kypré tělo, počalo
brnění.
Ale ona, na jeho klíně, jen se usmívala, tisknouc se
k němu.
Uplynula hodina. Jeho situace stávala se nesnesitel-
nou.
Osmělil se opakovati znova přání, aby šli na pro-
cházku.
»Hleď, je venku tak krásně!«
»Krásněji než u mne?« tázala se, »chceš, abych žár-
lila na přírodu?«
Umlkl a seděl dále. Nastala doba večeře. Zavolala
služku zvonkem, k němuž rukou dosáhla, dala přinésti
obložené chlebíčky a dvě sklenice černého piva a s chutí
pustila se do jídla, houpajíc se na jeho klíně. Dávala
mu ukousnouti v místě, kterého se dotkly její bělostné
zoubky. Vzala do úst kus šunky a pobízela ho:
»Vezmi si! Vezmi si přece!«
Ach, jakou rozkoš pocítil jindy při těchto dráždivých
hrách, které mu dnes kalily bolesti v noze, rameni a zá-
dech.
Již 8 hodin. Nastala obvyklá doba loučení. Cítil
vysvobození. Chtěl povstati, řka:
»Abych už šel, pravda ?«
»Ach, nikoli,« odpověděla, »jen seď, dnes nemusíš
pospíchati!«
Něco jí mrzutě odpověděl. Pohlédla naň udiveně.
26
»,Takto bych chtěl v ě č n ě tě c h o v a t i řekl jsi
před chvílí a už máš toho dost? Co jsou tři hodiny proti
věčnosti ?«
»Ne, ne, ty mi nerozumíš, Evo, mínil jsem —«
»Ne, nemínil jsi, řekl jsi zcela určitě; »Abych už šel!«
— Nuže já nechci, abys Šel! Jsem ospalá, dej mi pusu
a nech mne dřímati!«
A stočila se v jeho klíně jako mladá kočka, vzala ho
kolem krku, na němž již nemohl téměř unésti hlavy, a
zavřela oči. Za chvilku spala zdravým spánkem, majíc
ústa na jeho tváři a ovívajíc ho teplým dechem, tak
čistým, jako voda lesní studánky . . .
Co nyní? Usne-li také, spadnou oba na zem. Může
vůbec spáti? Celé tělo ho bolí, je jako mrtvicí raněn,
sklenice 14stupňového »převratu«, rychle vypitá při-
vedla ho do potu. Jaká to bezohlednost, tak ho týrati,
chytati za slovo, v zápalu pronesené! Nemá k němu
ohledů, ani k jeho tělesným potřebám
Pokusil se zvednouti nejméně 50 kil jejího těla a po-
vstati, aby ji uložil na divan. Ale nohy jeho neměly síly,
aby povstaly, ruce byly zdřevěnělé, aby jí uzvedly.
Napjal poslední energii a pozvedl ji v loktech.
Procitla, usmála se a šeptala:
»Jen seď, je to tak hezké, spí se to tak krásně!«
»Ale bude tě vše boleti,« namítal.
»Ujišťuji tě, že nikoli — jen seď, seď, pří — sahal
jsi —« A usnula znova.
Hodiny odbíjeli desátou. Uvažoval dále:
27
 »Konec, konec všemu!« zavzdychal — »A jak ji měl
»Kdyby aspoň byla její teta doma, nedovolila by rád! Jaké štěstí jim kynulo <
!<
takových výstřednoctí své neteře. Ale odjela na tři dny Pak četl:
k nemocnému bratru . . .« »Miláčku, zbavuji tě přísahy. Byla bych přišla sama,
Tři dny, tři dny toho nevydrží! ale bolí mne celé tělo. Přijď odpoledne hodně brzy a
pochováš mne zase ale jen tak dlouho, jak budeš
Sladké jeho břímě spalo tak sladce, cítil stále její
chtíti! Tvá Eva.«
pravidelný dech na své tváři, pravidelné pohyby její
hrudi, chvílemi vzdechy a svírání nožek. O čem snila?
Nastala půlnoc, hodina duchů. V hlavě jeho rojily se
divoké myšlenky. Sílel ? Zavřel oči! Dvanáct duchů,
zahalených v bílé rubáše, s červivými lebkami na krku
a chrastících údy, tančilo kolem něho divokým tancem.
Cítil, že jest to tanec jeho smrti, která se blížila. Pot
vyvstal mu na čele, srdce mu prudce bušilo. Strach do-
dal mu síly. Nadzvedl tělo Evino a povstal. Neprocitla.
Zvolna nesl ji na divan, kdež ji uložil.
Pak vyňal z kapsy zápisník, vytrhl z něho list a napsal
chvatně při svitu měsíce:
»Odpusť mi. Musíme se rozejíti. Nelze mi dodržeti
přísahy! Alfréd.«
Potichu kradl se ke dveřím a otevřel je. Studený
vzduch ho ovanul a osvěžil. V těle počala opět prouditi
krev. Vyšel na chodbu a sestupoval zvolna po schodech.
Když domovnice, podezřele se usmívající, za ním za-
vřela vrata, oddychl si zhluboka a uchýlil se do blízké-
ho hostince.
Doma usnul tvrdým spánkem a procitl až o 10. ho-
dině. Na stole leželo psaní, jehož písmo mu bylo dobře
známo. Třesoucí rukou je otevřel.
29
28