7

Ediční poznámka

Sborník k padesátinám Zdeňka Neubauera vydalo v roce 1992 Centrum pro teoretická studia,
(edičně připravila Jiřina Dočkálková, textově zpracovala Lenka Máchová, výtvarná spolupráce
Věra Brázdová, předsádka – předcházející fotografie – Stanislav Vaněk) ve 12 číslovaných a 400
nečíslovaných výtiscích.

Zdeněk Neubauer tehdy odpověděl na většinu příspěvků a k jeho šedesátinám vychází sborník
těchto odpovědí Respondeo dicendum. Tato elektronická verze původního sborníku byla
připravena pro ty, kteří by si k odpovědím chtěli přečíst i na co se odpovídá, a původní sborník
nemají snadno k dispozici. Texty původního sborníku, tranformované z dobových textových
editorů do Wordu jsem dostal od oslavence, provedl jsem jen opravy tam, kde se převod
nepovedl, formát příspěvků mírně sjednotil a doplnil obrázky. Na text, jímž oslavenec
sám přispěl do svého sborníku (O houbách - Meditace lesní či autobiologická), si autor
neodpověděl a tak v tomto elektronickém sborníku chybí. V přepracované podobě vyšel tiskem
v Kritickém sborníku XII, č. 2, 1992, str. 19-23. Příspěvek Josefa Mourala jsem neměl
k dispozici v elektronické podobě, příspěvek Soni Štrbáňové byl v elektronické verzi po převodu
nepoužitelný – oba texty jsem přepsal z původního sborníku.

J.F. březen 2002

 PŘÍSPĚVKY DO SBORNIKU ZN L

Vážený pane profesore Neubauere, milý Zdeňku!

V ruchu a shonu prvního postpalindromického roku tohoto století jsme se zde sešli, Tví
přátelé a kolegové, přítelkyně a kolegyně, vyznavači i kritici, ve svorné a nebývalé jednotě,
abychom Ti v abecedním (jakém jiném?) pořadí vyjádřili svá osobní uznání způsobem každému z
nás vlastním (a okolnostmi omezeném).
Ctíce Tvůj čas, byli jsme každý vzácně stručný - ale za to, že je nás tolik, žádný z nás nemůže
sám. Můžeš za to nejspíše ty.
Jsou jistě mnozí další, kdo by bývali rádi přispěli, ale jejich identitu jsme včas nerozpoznali.
Ber proto přispěvatele k tomuto svazku jako náhodný, leč reprezentativní vzorek všech těch, kdo
dnešního dne sami sobě přejí, aby je Tvá svěží mysl a pronikavý duch ovlivňoval a tvaroval i na-
dále. Tobě přejeme, drahý oslavenče, aby nás, ovlivněných a tvarovaných, bylo o příštím
palindromickém roce stonásob víc.

V Praze, 30. května 1992

Jménem všech přispěvších

J.D., J.F., I.M.H., E.K., A.M.
Obsah (v prvním sloupci jsou stránky původního sborníku, v druhém tohoto souboru)

L. Bass: Plodné hříchy proti logickým typům 5 8

K. Beneš: Přírodní vědy a hodnotové systémy 11 12
J. Bouzek: Příspěvek ke studiu pseudovědy 13 14
V. Břicháček: Letmé zastavení na životní pouti 16 16
E. Calef: Search for a Gene Responsible for the Limited 19 18
Duplicative Capacity of Normal Human Cells
V. Capponi, V. Novotný: Zdeněk Neubauer a Brno 23 20
F. Cvrčková: Shodou okolností 25 21
J. Fiala: Mohlo by nebýt? 27 22
J. Flégr: Sbohem primitivní darwinisticko-dawkinovský světe 32 25
Vašek H.: Milý Zdeňku 34 27
V. Brázdová: Věra Zdeňkovi 35 28
T. Halík: *** 36 29
H. Haškovcová: Lékařská etika - znovuzrození dimenze filosofie? 37 30
L. Hejdánek: "První filosofie" jako aktuální úkol 40 32
I. Horáček: O utrpení a smyslu 43 34
J. Horský: Pojem renesance a dějiny přírodních věd 45 36
C. Höschl: Laudatio 48 38
I. Chvatík: Solidarita otřesených 52 41
J. Janko: Et Eduxit Eos k Tenebris et ex Obscuro, et Vincula Eorum 56 44
Disrupit
M. Jůza: ****** 59 46
S. Klaus et al.: Ecological Studies in Pine Forest 61 48
Z. Klein: Pevné zdraví & vlídné okolí 71 57
E. Kohák: Křesťanství a reformace 72 58
S. Komárek: Symbolické, archetypální a ikonografické prvky v biologii 75 60
L. Kováč: "Prirodzený (životný) svet" ako biologický problém 77 61
Z. Kratochvíl: Proč se přirozenost ráda skrývá 80 63
P. Kůrka: Vymítání Laplaceova démona 84 66
I. Lefkovits: Proč mají lidé různé názory? 86 67
C. Marchelli: Ho Conosciuto Uno Studente a Napoli 88 68
A. Markoš: O nás v evoluci a evoluci v nás 90 69
M. Markošová: Do sveta na skusy 92 71
P. Materna: Kosmogonia = Theogonia? 95 73
I. Matoušek: Vzpomínky na staré časy 98 75
R. McRae: Zdeněk Neubauer 100 77
J. Michálek: Myslet srdcem 103 79
J. Moural: O vydání se na cestu podle Hobita 106 81
Z. Neubauer: O houbách 110
R. Palouš: Conditio Jubilei 118 84
M. Palouš: Tři fragmenty 121 86
J. Payne: Tajemství mechanické lsti 127 90
M. Petříček: Počátek a událost 130 92
Z. Pinc: Jsem, tedy občas myslím 133 94
P. Piťha: Naučení kratičké prostého klerika muži velmi 136 96
učenému o kříži v našich domovech
D. Přikrylová: Profesoru Neubauerovi bude padesát 138 98
M. Putna: Zdeněk Tarotový 140 100
J. Sádlo: Lycium barbarum 142 101
Sakateka: Několik osobních vzpomínek na Sidonia 146 105
H. Salman: Rembrandt and the Rusicrucians 149 107
J. Schindler: Osidlování povrchu bakteriemi 152 109
M. Sobotka : Ideje v kritice čistého a v kritice 156 112
praktického
J. Stárka: Musa, mihi causas memora 159 114
D. Storch: Nesouvislé poznámky o nule a jedničce 160 115
P. Sýkora: AI znamená tiež "Animal Intelligence" 162 117
I. Šetlík: L 165 119
S. Štrbáňová : Několik poznámek k problematice kvasinkozvířete 168 122
J. Vodňanský : Otazníky nad Prodankou 171 126
H. Webrová : Obraz Beatrice 175 129
 PLODNÉ HŘÍCHY PROTI LOGICKÝM TYPŮM
Ludvík Bass, Austrálie
I.

Když v středoaustralské, sluncem upečené pustině po letech zase jednou zaprší, nedohledný
koberec barevných květů zdá se být zázrakem. Ve skutečnosti svědčí o úžasné houževnatosti
života, o semenech čekajících pod zemí na příležitost, které se také dovedou uchopit.
Podobně přežívá, a pak i kvete, česká kultura a filozofie po jejich opakovaných zpustošeních.
Role semen hrají klíčoví lidé, v nichž duchovní statky národa přežívají a kteří nadcházející
příležitost předem pociťují, připravují a jí napomáhají.
Kdo pročítá sborníky cyklů přednášek Zdeňka Neubauera (a spolupracovníků) z let
1986-1989 (1-3), rozezná v něm jednoho z těchto lidí. Současné směry teoretické biologie jsou tu
osvětleny a diskutovány vědecky i filozoficky tak, že smíšením těchto dvou hledisek hledá se
hlubší smysl obou. Stránkami sborníku vane nadcházející příležitost volnosti: už netřeba děkovat
koryfejovi začátkem každé přednášky - sklerotickou totalitní moc lze tu už suverénně ignorovat.
Sborníky jsou jako rozhozené brány posledního aktu Fidelia, kterými proudí, co bylo v dobách
zpustošení zameškáno, potlačeno nebo zkrouceno. Zase jsme na světle, zase ve světě.

II.

Po podstatných výzkumných příspěvcích k mikrobiologii, Neubauerovo hledání hlubšího i

širšího smyslu vědy vedlo jej nutně do filozofie. Tento přesun byl úzce spojen s vývojem jeho
kritického stanoviska vůči nárokům ortodoxie, valně přijaté pracujícími biology - redukcionismu
přirozeně srostlému s neodarwinismem a obzvláště s molekulární biologií. Jako bylo lze
obdivovat Newtonovu syntézu, ale odporovat tomu z ní extrapolovanému Laplaceovskému
determinismu, tak rozeznává Neubauer obrovské úspěchy molekulární biologie, ale oponuje
programatickým a filozofickým nárokům z nich extrapolovaných. Neomezuje se ale pouze na
kritiku. Proti ortodoxii zastává syntézu vývoje od D'Arcy Thompsona k Thomovi ze strany
geometrizující matematické biologie, s přenosem smyslu strukturalismu antropologického a
lingvistického do biologie v nové, subtilní formě Lamarckismu (3).
Neubauerův filozofický styl vyznačuje se bojovností, podporované spíše než tlumené jeho
obrovskými odbornými znalostmi. Tak například v jeho referátu o diskusi mezi francouzskými
molekulárními biology a strukturalisty (3, str. 55-60), Levi-Strauss poukázal na analogii pojmu
"význam" v řeči a v buňce. Genetik d'Heritier odpověděl, že
… zatímco v genetickém jazyce máme pokaždé pouze přenášení informace mezi
molekulemi. Jaký smysl má konečně význam? Máme určitou strukturu formovanou
podřízenými jednotkami, vytvářejícími lineární sekvence... Přál bych si, aby nám naši
diskutující partneři ze společenských věd definovali slovo význam. Neznamená nakonec
tento termín vnímatele, vnímajícího člověka?
Byl by to pobuřující vesmír, jak ho už popsal Macbeth stručněji:
it is a tale
Told by an idiot, full of sound and fury,
Signifying nothing.
Neubauer je pobouřen, ale proti d'Heritierovi, který tu
opáčí způsobem, který bych podle Danteho označil za "velké odmítnutí" či "zřeknutí".
Jeho prohlášení ...dokonale ztělesňuje hlubokou neslučitelnost tradičního vědeckého
světového názoru se strukturalismem, kterou nelze dlouho zastírat povrchem zdvořilých
námluv...Sám jsem mnohokrát zažil právě toto odmítnutí dialogu... Maska uhlazené
kultivovanosti... padá: d'Heritier odpovídá jako buran.
Přes opakované pročítání citovaných a okolních odstavců, nepodařilo se mi najít ani nádech
buranství, ani náznak masky (padající či ne), ani stopu odmítnutí dialogu, který je právě
předmětem referátu. Odkud ten pozoruhodný rozdíl mezi Neubauerovým vnímáním a mým?
Na str. 50 (3) chválí Neubauer L. Kováče, který strukturalisty v biologii (Osackou skupinu)
...trefně označil za biologické disidenty... Každý strukturalistický biolog (pokračuje
Kováč) začíná svůj výklad nemilosrdnou kritikou darwinismu, v tom lze rozpoznat
jeho kacířskou povahu.
Slyšíme tu snad ozvěnu toho už zmíněného, paralelního konfliktu disidentů s jinou ortodoxií?
Inscenuje nám nevyčerpaný emotivní náboj reprisu biologicko-filozofickou? Nevím, a vrátím se
už od úvah ad hominem (s vyjímkou oslavných) k filozofickým.

III.

Uvažme výsledek jednoho význačného směru Neubauerovy kritiky biologické ortodoxie (4):
...biologové (se) stále domnívají, že jejich poznání musí vposledku ústit do molekulárních
mechanismů. Neuvědomují si, že jde o hrubou myšlenkovou chybu, totiž o záměnu
logických typů (category mistake).
Tento druh chyb je vskutku důležitý, a možná, že k nim takový biologický redukcionismus
patří. Ale kdo zná správnou, nebo i jen bezrozpornou, klasifikaci příslušných kategorií? I
nejzákladnější kriteria navržená Rylem sotva přežila Strawsonovy protipříklady (viz např. (5),
str. 71-77). Dějiny vědy nedoporučují velké ohledy na možnost chyb kategorií: nepředvídatelný
vývoj vědy se dosud vždy převalil přes předem postulovaná omezení a rozdělení. Tak
Newtonovo sjednocení mechaniky těles nebeských a pozemních bylo hrubou záměnou logických
typů (category mistake) z hlediska fyziky a astronomie předcházejících. Bylo přece známo, že
nebeská tělesa se pohybují ve věčných kruzích podle zákonů docela jiného (pro božstva
vhodnějšího) řádu než přízemní tělesa, která přirozeně končí pohyb pádem na zem. Každé velké
sjednocení dotud různorodých oblastí vědy muselo riskovat podobnou chybu.
Uvažme dále Russellův klasický odstavec (6):
Naive realism leads to physics, and physics, if true, shows that naive realism is false.
Therefore naive realism, if true, is false, therefore it is false.
Překvapuje, jak z té logické katastrofy naivního realismu unikla beze šrámu hlavní činitelka -
totiž fyzika - dokonce do té míry, že mnozí fyzikové si pádu budovy kolem jejich uší dodnes
nevšimli.
Dlouhá zkušenost vědy a epistemologie s plodností paradoxů, s kontrasty úmyslů a výsledků,
s úspěchy nejodvážnějších kombinací nesourodých pojmů, a mnoho spříbuzněného, je
kondensováno v Jaspersově varování proti přecenění logických požadavků:
Der Widerspruch ist für das Wissen Vorwurf und Antrieb... In der Philosphie sind die
grössten Anstrengungen gemacht, den Widerspruch durch Aufnahme in den Gedanken
zu Überwinden, nicht ihn durch rationale Aufhebung zu lösen. In den empirischen
Wissenschaften ist Ausweichen vor dem Widerspruch zugleich die Unproduktivität der
Forschung (7).
Pod ochranou tohoto odpustku vůči hříchu zanedbávání logiky, obracím se k samotné věci.

IV.

Skoro všichni budoucí zakladatelé molekulární biologie byli inspirováni kouzelníkem tehdy
už proslaveným (8):
The earliest mention of coding that counts was Erwin Schrödinger's, in 1944, in What is
Life? Everybody read Schrödinger. The fascination of the book lay in the clarity with
 which Schrödinger approached the gene not as an algebraic unitbut as a physical
substance that had to be almost perfectly stable and yet express immense variety.
Tu vidíme arci-redukcionistu při fyzikalizujícím řemesle. Tato jeho intuice z let čtyřicátých
ukázala - v rukou mladších - kolosální plodnost v biologii, porovnatelnou s plodností, ve fyzice,
jeho vlastního objevu vlnové mechaniky v letech dvacátých.
Pro vědce jsou takové výsledky a vývoje účelem i odměnou samy o sobě. Schrödinger byl ale
především filozof (9), pro něhož vědecké výsledky byly teprve začátkem cesty dále. Extrapoluje
sice redukcionistické úspěchy v ortodoxním stylu (10):
(i) My body functions as a pure mechanism according to the Laws of Nature.
Ale pak rázem rozšiřuje scénu přidáním druhého předpokladu:
(ii) Yet I know, by incontrovertible direct experience, that I am directing its motions, of
which I foresee the effects, that may be fateful and all-important, in which case I feel and
take full responsibility for them.
Tento kouzelník zrcadlí se v prvním předpokladu jako neblahý Klingsor, v druhém jako Parsifal.
Zápolení těchto dvou, jakkoliv asi hříchem proti logickým typům, plodí neortodoxní výsledek:
The only possible inference from these two facts is, I think, that I - I in the widest
meaning of the word, that is to say, every conscious mind that has ever said or felt "I" -
am the person, if any, who controls the "motion of the atoms" according to the Laws of
Nature.
Zde se nejedná o vítězství jednoho předpokladu nad druhým ("rationale Aufhebung"), úvaha je
naopak posilována každým prohloubením a upevněním obou předpokladů, aby bylo lze závěrem
"den Widerspruch durch Aufnahme in den Gedanken zu Überwinden" (7).
Tento Schrödingerův radikální myšlenkový obrat, jakkoliv podložený a motivovaný
moderními vědeckými objevy, není bez filozofického předka. Pozoruhodně podobně usuzoval
jeho mentor Schopenhauer (11), docela jakoby popisoval předcházející:
Haben wir nun, durch diese, freilich sehr ungewöhnliche Betrachtung die beiden
heterogenen Seiten der Welt aufs schroffeste an einander gebracht und sie gleichsam mit
einer Faust umspannt, so müssen wir sie jetzt festhalten... dann wird uns fasslicher
werden, dass,während auf der Seite der Vorstellung, d.i. der Erscheinungswelt, sich uns
bald ein Entstehen aus Nichts, bald eine gänzliche Vernichtung des Entstandenen
darstellt, von jener anderen Seite aus, oder an sich, ein Wesen vorliegt, auf welches
angewandt die Begriffe von Entstehen und Vergehen gar keinen Sinn haben.

V.

Od dob Sokrata pojímá se filozofický diskurs jako pohovor se zajímavými lidmi. Všichni ti
výše zmínění se stavili u mne v mysli, popřát se mnou Zdeňku Neubauerovi k padesátým
narozeninám.
Jaké štěstí, být teprve padesátníkem, s velmi podstatnými příspěvky k obrození národního
ducha už za sebou, a s volným polem filozofického účinkování před sebou:
Mein Erbteil wie herrlich, weit und breit!
Die Zeit ist mein Besitz, mein Acker ist die Zeit.(12)

(1) Z. Neubauer a J. Fiala, Implikátní a explikátní řád živé skutečnosti. ČSAV, Praha 1986.
(2) Z. Neubauer, Cesta za smyslem bytí a poznání. Praha 1988. (3) Z. Neubauer, P. Kůrka a V. Albrecht, Geometrie
živého. ČSAV, Praha, 1989.
(4) Z. Neubauer, Redukcionismus v biochemii. Vesmír, ročník 70, č. 4/1991, 191-192.
(5) G. Weiler, Philosophische Parabeln, str. 71-75, Braunmüller, Wien 1988.
(6) B. Russell, An Inquiry into Meaning and Truth, Allen and
Unwin 1940.
(7) K. Jaspers, Philosphie I. (3. vydání), str. 257, Springer 1956.
(8) H. F. Judson, The Eighth Day of Creation, str. 244, Jonathan Cape, London 1979.
(9) L. Bass, Schrödinger: Filozof Planckovým následníkem. Čs. čas. fyz. 41, 77-85, 1991.
(10) E. Schrödinger, What is Life? Cambridge, U.P., 1944, str. 87-88.
(11) A. Schopenhauer, Die Welt als Wille und Vorstellung, IV, 41. kapitola, 1859.
(12) J. W. Goethe, Wilhelm Meisters Wanderjahre, str. 2, 1829.
 PŘÍRODNÍ VĚDY A HODNOTOVÉ SYSTÉMY
Karel Beneš, Praha
Věda - mám zde na mysli především vědu resp. vědy přírodní - přinesla lidstvu mnoho
dobrého. Současně však - a nejen možností svého zneužití - ohrožuje v některých směrech
člověka a jeho kulturu i život na této planetě vůbec. Tato skutečnost vede vědecké pracovníky k
tomu, že si kladou i otázky patřící do sféry axiologie a etiky. K mnoha takovýmto aktivitám,
často velmi úctyhodným, si dovolím připojit i následující řádky. Chci se pokusit o určité zpřeh-
lednění situace, které by umožnilo stanovit nějakou výchozí nebo referenční rovinu a pak aspoň
položit problém.
Příručky filosofické propedeutiky, zejména ty omšelejší, konstatují trojí lidskou aktivitu, tři
mohutnosti člověka: rozum, vůli a cit. Rozum se uplatňuje především v poznání (oblast noetiky a
metodologie), vůle hlavně v jednání (oblast etiky) a cit zejména v umělecké tvorbě a jejím vní-
mání (oblast estetiky). (Charakterizujeme-li lidské jednání, v němž se uplatňuje převážně volní
složka osobnosti, jako oblast etiky, dopouštíme se vlastně značné nepřesnosti: etika je vědní
obor, zatímco lidské jednání je jiná aktivita než ta, která dominuje při vědecké práci - rozumová
činnost. Je to však omluvitelné jednak tím, že člověk je bytost především racionální a pak tím, že
komunikace mezi lidmi je převážně pojmová, slovní, tedy na racionální bázi.) Axiologicky
charakterizuje oblast noetiky pravda, oblast etiky dobro a oblast estetiky krása. Budeme-li
uvažovat u každé z těchto tří oblastí cosi jako těžiště, dostaneme tři body, jimiž můžeme proložit
rovinu, kterou nazveme rovinou dialogu. V prostoru mimo tuto rovinu, který jistě nestačíme
přehlédnout, leží nejen oblast náboženské víry, ale i celá oblast praxe, ať je to materielní výroba
nebo politika a právo. Bylo by jistě ideální najít dialogální rovinu, zahrnující i ostatní oblasti
lidské aktivity. Spokojme se ale s málem.
Historie zná řadu konfliktů vzniklých konfrontací vědy
s oblastmi vně naší dialogální roviny. Případ Galilei byl konflikt s institucemi, reprezentujícími
náboženskou víru, lysenkismus byl konflikt s politikou a jejími představiteli a atomová bomba je
konflikt jednak s výrobou jednak s politikou. Když si uvědomíme závažnost současných
problémů např. možné důsledky zneužití výsledků analýzy lidského genomu, stává se otázka zda
a jak lze takovýmto konfliktům předcházet nebo je aspoň zmírnit, mimořádně akutní. Jsem
přesvědčen, že užitečným nástrojem je zde dialog na shora vytyčené rovině. Je důležité, aby k
němu došlo dříve, než se daný problém dostane z této roviny do sfér mimo ni. Tím je možno
vyloučit nebo aspoň minimalizovat mocenské zájmy, které pak vstupují do hry. Zmíněný dialog
předpokládá, že v míře podstatně větší než dosud se uplatní i principy mimo oblast noetiky a
metodologie tj. principy etiky příp. estetiky. Nikdo z vědeckých pracovníků neodmítá
posuzování výsledků vědy v intencích noetiky a metodologie tj. sub specie pravdy. Nejvýš to
považuje za zbytečné. Postuluji zde aplikaci dalších axiologických principů tj. principů
estetických a zejména etických. V matematice sice existují elegantní tj. krásná řešení, ale
estetické normy jistě nebudou pro náš účel ty nejvýznamnější. Do sféry estetiky tj. citové však
patří i sympatie a antipatie, které jistě hrají nezanedbatelnou úlohu i ve vědě a v jejím dopadu na
náš život. Pokud jde o oblast etiky, pak výsledek biologického bádání, který je zjevně
zneužitelný, by se tedy bral jako eticky problematický. Mělo by to být vždy jasně a veřejně
řečeno. Samozřejmě je otevřená otázka etických východisek a z nich vycházející argumentace.
Některé zkušenosti z bioetiky však ukazují možnosti řešení. Pokud někdo respektuje náboženské
principy, pak je v uvažovaném dialogu může uplatnit jen na shora vymezené rovině, která
transcendentní argumenty vylučuje. Aby se takové argumenty uplatnily, bylo by třeba vytyčit
jinou rovinu dialogu. V řadě případů již dialog v rovině námi vytyčené probíhá např. právě ve
shora zmíněné oblasti analýzy lidského genomu. Je proto třeba urychleně hledat a formulovat
jeho pravidla. Vytyčení a respektování roviny dialogu, o něž jsme se pokusili a akceptování i
mimoracionálních principů, především etických, by mohlo být užitečné. Mnohdy se přehlíží, že
etické zásady jsou jiného druhu než axiomy noetické.
Jsem si vědom, že konfrontací s principy etiky dostává vědecký poznatek i určitou
ideologickou dimenzi, rozumíme-li ideologií teoretické východisko nebo základ našeho jednání.
Řečeno Rádlovsky, musím ručit za pravdu, která mou aktivitou vyšla na světlo Boží. Jsem za ni
zodpovědný. Nesmí být získána za jakoukoliv cenu a dána v plen komukoliv. Takto dnes
můžeme chápat biblický mýtus o stromu poznání i Faustovskou legendu. Také v našem národě
byli a jsou lidé, kteří tyto skutečnosti reflektují a nám připomínají. Je to na místě a jsme jim
vděčni.
 PŘÍSPĚVEK KE STUDIU PSEUDOVĚDY
Jan Bouzek, Praha
Dnes už poněkud zapomenutá socialistická anekdota rozlišovala tři druhy vědy na
podobenství černé kočky v úplně temné místnosti. V tradiční vědě minulé epochy byl s černou
kočkou klasický buržoasní vědec (A). Občas na kočku i sáhl, ale chytit ji nedokázal. Druhým
hrdinou příběhu byl současný buržoasní vědec (B). Kočka sice už nebyla v oné místnosti, ale
solidní buržoasní vědec nalézal aspoň chlup či lejno kočky a dožadoval se pak větších finančních
prostředků, s jejichž pomocí (jak i sám obvykle doufal) se mu jednoho dne podaří kočku ulovit.
Třetí, socialistický vědec (C), se sice také pohyboval v temné místnosti už bez kočky, ale přesto
periodicky vykřikoval: už ji držím, už ji mám. Jen buržoasní imperialisté či nedostatek podpory
stranických a vládních orgánů (nebo obojí) mu zabránily, aby kočku opravdu z oné místnosti
přinesl.
Otevření ke světu nám potvrdilo dříve jen tušenou diagnosu: třetí typ (C) nebyl omezen na
země reálného socialismu. Můžeme se s ním setkat i jinde, což nás jako Čechy za prvé
uspokojuje, ale za druhé přece jenom zlobí. Dlabáčkovo pravidlo, podle něhož se hloupost
opticky zmenšuje se čtvercem vzdálenosti, má celosvětovou platnost, a my jsme často podléhali
iluzím o těch, které jsme viděli jen z dálky.
(C) v našem příběhu je jistě pseudovědec, (B) může být jen zaslepený a nevědět, že tam
kočka opravdu není, i když by to měl aspoň tušit, kdyby byl opravdu vědcem. Ale nedá mu
především strach, obava ze ztráty jistot. Je-li opravdu vědcem, měl by dospět k poznání, že starý
způsob bádání je už jen přidáváním umělých větviček stromu, který dál neroste, nebo jinými
slovy, že z místnosti, kterou jsme dosud zkoumali, by měly vést někam jinam dveře či aspoň
okno, a že by stálo za pokus aspoň klepat na zdi, abychom zkusili možnost do další místnosti
vstoupit, či tam aspoň skulinkou pohlédnout. Odvážný vědec skupiny (A), pokud ještě existuje,
by se o to pokusil, představitel skupiny (B) sotva, neboť on patří už do skupiny vědeckých
pracovníků, nikoli vědců, a objevit něco nepatřičného by v něm vzbudilo hrůzu: proto raději zno-
vu probírá hromádku smetí uprostřed první místnosti, aby výsledky dosavadního zkoumání
zpřesnil.
Úkolem vědeckého pracovníka je sestavovat katalogy, ověřovat hypotézy "solidními" pokusy,
které naštěstí pro něho nevedou k překvapení. Řekneme-li ovšem, že tento kolega nepřinese
mnoho nového, ale že je pilným pracovníkem s "čistou" metodikou, uznáváme ho aspoň jako
pěšáka, který má v týmové práci své místo. Přirovnáme-li dnešní postup mladého dnešního
adepta vědy k cestě Odysseově, pak telefonní seznamy mohou představovat Skyllu: ta spolkne
část sil (osm mužů z posádky), ale prázdné hrátky s hypotézami, vír Charybdis, mohou stáhnout
do hlubin celou loď; cesta mezi oběma je úzká a nesnadná.
Vidíme-li dnes po světě mnoho pilných shromažďovatelů materiálu na úrovni sestavitelů
telefonních seznamé, a na druhé straně mnoho jiných, kteří nemají produktivní myšlenky, jsou
obavy o osud vědy na místě. Především (B) měl na mysli Carl von Weizsäcker, když asi před
dvaceti lety diagnostikoval situaci takto: "Dnešní věda nám přináší mnohé informace o detailech,
o kterých vlastně nic vědět nepotřebujeme, a mlčí tam, kde by byla odpověď naléhavě potřebí."
Navázal tím vlastně na Goetheho, který ve svém bystrozraku už v hovorech s Eckermannem
poznamenal: "Die Wissenschaft zerstört sich auf zweierlei Weise: durch die Breite, in die sie
geht, und durch die Tiefe, in die sie sich versenkt." A to byla věda ještě mladá a plná objevů!
Pěkným obrazem dnešního vědce (B) je geograf v Exupéryho Malém princi. Nikdy neopustí
svou planetu, jen zapisuje, co mu ostatní přinesou za zprávy, podle dojmu, který má z toho či
onoho informátora. Podobně ztrnulým způsobem se chová dnes většina tak zvaných vědeckých
pracovníků. Myslí si, že povinností přírody je být pleskačem do ucha z Gulliverových příběhů:
pokud nebude příroda dostatečně usilovat o to, aby nás přesvědčila o existenci určitého jevu, my
jí ten jev prostě neuznáme a zaujmeme tak opravdový (v této interpretaci) vědecký postoj, i když
si tak uzavřeme cestu k poznání. Ovšem i opačný postup je nebezpečný a škodlivý. Výrok
starého Bacona "Přivážeme tu děvku přírodu na skřipec a vymlátíme z ní všechna její tajemství"
je nejen cestou k ničení přírody, která nás dovedla k dnešní ekologické krizi. Nehledě ani na
morální úpadek toho, kdo podobným způsobem postupuje (že vyvolává už odpor veřejnosti,
ukazuje boj o omezení pokusů se zvířaty), násilným způsobem se právě jemnější, hlubší a
podstatnější jevy odhalit nedají. Pathologům je dostupná pouze mrtvola, nikoli živý organismus
sám.
Teprve užší konfrontací se západním světem jsme se začali setkávat také s typem vědce (D).
Pokračujeme-li v podobenství naší anekdoty, jsou to lidé, kteří nevěří v existenci kočky vůbec,
nejen v oné místnosti, kde už opravdu není. Podobně jako marxistům, všechno se jim jeví být
manipulovatelným a hledání pravdy ztratilo pro ně esenciální smysl. Zbyly jen struktury, které
lze zkoumat, a pak vztah k majetku a moci. Poslední stojí za zkoumání z praktického hlediska,
neboť otevírá cestu ke kariéře, vědeckým hodnostem, slávě a možnosti manipulovat ostatními.
Všechno ostatní jsou pro typického (D) romantické iluze. Není patrně nutné zdůraznit, že tito
lidé obvykle nepatří k charakterově pevným. Nejde jim už o hledání pravdy, která je zcela
relativizována, ale o dopad jejich studií, a živí se hlavně kritikou těch, kterým ještě o něco jde.
Tento jev zahrnuje značnou část postmodernistického myšlení. Ve středověkých disputacích by
zastával podobné stanovisko advocatus diaboli, v Goethově Faustu Mefisto, v Havlově Po-
koušení především Primář, i když ve spolupráci s kolegou Fistulou. Tím jsme snad aspoň
přibližně vymezili typ (D), bez kterého by naše zkoumání bylo jen torzem.
Shrneme-li předchozí, zdálo by se, že věda, jak jsme ji dosud znali, je už odsouzena k zániku,
i když nám dokáže ještě vymyslet dokonalejší stroje. Ale tato úvaha nechce vést k beznaději. I
dříve se vyskytovali podvodníci, falešní proroci, šarlatáni - moderní pseudověda pouze jejich
metody zdokonalila. Vědecké hypotézy byly a jsou často mylné a mnohá obdivovaná teoretická
stavba se zhroutila, když vypadlo z jejích základů pár kamenů. Absolutní pravda je vědě v do-
savadním smyslu nedostupná. Jak zaznamenal už Pascal, le vrai absolu est chez Dieu, ne u lidí.
Ale kdo se poctivě snaží a usiluje o pravdu, nikoli o kariéru či oslnění druhých, má stále ještě
naději něco nového objevit. I zde platí faustovské: Wer ernstlich sich bemüht, den kann man
erlösen.
 LETMÉ ZASTAVENÍ NA ŽIVOTNÍ POUTI
Václav Břicháček, Praha
Kde jsou ty doby, kdy padesátiletý (nebo snad již
čtyřicetiletý?) muž byl nazýván ctihodným kmetem! A přece - střední délka života v Čechách
byla v roce 1900 pouze 40,3 let a kolem roku 1930 činila u mužů 53,7 let. Za 90 let se náš
průměrný věk prodloužil zhruba o 27 let, což změnilo nejen věkovou strukturu celé populace, ale
i životní perspektivy dnešních padesátníků.
Řada představitelů biodromalní psychologie se shoduje, že existuje dlouhá životní fáze mezi
obdobím vrcholících sil v dospělosti a nástupem stáří. Vymezení této etapy nebývá jednoznačné
- nejčastěji se uvažuje o věku mezi 45. - 60. rokem. Pro její charakteristiku se užívají různé
pojmy jako pozdní dospělost, střední věk, zralý věk, presenium a obrazně též "životní
odpoledne". U nás razil Příhoda pojem interevium.
Věk kolem padesátky přináší pro každého jistě řadu nepříjemností. Začínají ubývat tělesné
síly ("I ta cesta z domova do práce se jaksi prodloužila..."). Zhoršuje se zrak i sluch, ztrácí se
zuby i vlasy a objevují se drobné, ale často deprimující potíže. Hledáme brýle, klíče, knihu, kte-
rou jsme měli před chvílí v ruce a jak se jen jmenoval posluchač, který se hlásil s diplomní
prací... I spánek se mění. V noci občas nespavost, přes den často marný boj se spánkem na
přednášce, která by nás měla zajímat - a někdy dokonce příznaky různých nemocí, přicházejí
oznámení o odchodu vrstevníků a my se začínáme zajímat o změnu životního stylu - najít
vhodnou dietu, snižovat nadváhu, více se pohybovat, všímat si zpráv o spadu škodlivin v okolí
či omezit ponocování s knihou v ruce. I když tyto úvahy se jen zřídka změní v čin, přece jen v
hloubi duše cítíme, že bychom měli sami se sebou něco dělat.
Při rozboru adaptace na blížící se stáří potkáváme dva druhy lidí. V podstatě jde o staré dělení
na optimisty a pesimisty či snad lépe na jedince, kteří žijí s pocitem, že mají vlastní osud ve
svých rukách a na druhé, kteří jsou přesvědčeni, že jsou životem vláčeni a nemohou pro vlastní
vývoj příliš učinit. Ti první si plánují budoucnost - co budou dělat letos, do čeho se pustí a na co
se mohou těšit. Obrazně řečeno - vysazují stromy pro užitek budoucích. Druzí se již předem
hrozí nových úkolů, které budou obtížné, obávají se mladších a dravějších konkurentů, bojí se
důchodu, zhoršení ekonomického stavu, nastupujících nemocí i dalších útrap. I v etapě blížícího
se stáří můžeme vlastní život buď tvořit anebo se mu pouze podřídit - a že Zdeněk Neubauer je
představitelem prvního typu, o tom asi nikdo nebude pochybovat.
Je možno nástup stárnutí zpomalit? Teorií stárnutí a také cest pro ars vivendi je v tomto věku
mnoho. Co může poradit vývojová psychologie?
• Hledat cesty životní spokojenosti pro sebe i pro své blíz ké. Spíše povzbuzovat než jen
kritisovat.
• Positivně posuzovat vlastní zdravotní stav - tedy žádné nářky nad tím, co nás bolí,
píchá, tlačí či jinak zlobí.
• Žít s pocitem kontroly vlastního života a připravovat se splnitelné plány pro blízkou i
vzdálenejší budoucnost.
• Udržovat aktivitu duševní i tělesnou - nečinnost je těžký risikový faktor.
• Pěstovat co nejvíce positivní vztahy s vrstevníky, s přá teli, ale i s mladšími a nevyhýbat
se ani setkávání se staršími, od kterých se můžeme poučit o rozumných i méně
rozumných cestách ke stáří.
• Debatovat, řešit problémy, hledat nové cesty - v profesi i v osobním životě.
• Smířit se s tím, že přijdou různá zklamání a že bude třeba časem "vyklidit některé
posice" a nenechat se tím deprimovat.
• Neztratit smysl pro humor a vlastní obtíže přijímat s nad hledem a s mírnou sebeironií.
 • Hledat nové metody pro zvládání zátěží (potřebné věci si zapisovat, měnit styl studia,
udržovat denní rytmus, vracet se k minulosti se snahou vnést do ní jistý řád aj.).
Vynoří se před námi otázka předností i nectností stárnoucího intelektu. Obecně se soudí, že s
věkem postupně ubývají tělesné i duševní síly. Vývojová křivka inteligence je však mnohem
složitější. Řada duševních funkcí sice s věkem upadá, mnohé se však udržují na stále stejné
úrovni a jiné se mírně zlepšují i v šestém či sedmém deceniu.
Vezměme si jako příklad paměť. U valné většiny lidí se s věkem zhoršuje, nejvíce to platí o
paměti krátkodobé. Pamatujeme si stále mnohé poznatky ze školy, zážitky z mládí, ale rychle
zapomeneme, co jsme četli včera v novinách nebo co jsme chtěli ve městě nakoupit. A přece si
herci dokáží díky treningu zapamatovat obtížné texty svých rolí i ve vysokém věku. Lékař, který
systematicky sleduje literaturu, si ve svém oboru vštípí do paměti poznatky o nových lécích, o
jejich složení i možných komplikacích při jejich užití. Právník si dokáže zapamatovat nové
zákony i předpisy. Kdo neustále doma či v dílně cosi kutí, zachovává si motorickou obratnost či
prostorovou představivost, pokud ji ke své práci potřebuje. Ti všichni paměť denně trenují a
proto se udržuje na dobré úrovni, byť i třeba jen v té oblasti, ve které ji pravidelně cvičí. Neplatí
tedy zásada, že s čím kdo zachází, s tím také schází - právě naopak! S čím zacházíme dnes a
denně, to nás udržuje neustále při silách a v dobré výkonnosti.
Předností stárnoucího intelektu jsou velké životní zkušenosti. Ve vědě to platí snad ještě více
než v jiných oblastech. Mnoho výzkumů již máme za sebou, mnohé se nám zdařilo, ale poznali
jsme i slepé cesty a pomíjivé modní teorie. Objevuje se nadhled, nepodléhá se ani
nepřiměřenému nadšení nad novinkami ani skepsi nad zeleným mládím. Dokážeme snáze chápat
vývojové souvislosti v poznatcích a v teoriích a snad také lépe odhadujeme budoucí směr vývoje.
V šestém deceniu se však začne rýsovat i nová perspektiva. Půjdeme-li dále po stezkách
poznání - vědeckého i duchovního - vynoří se snad před námi za čas i moudrost stáří. Moudrost,
která si nezastírá problémy, vidí rizika, ale chápe vše v širších souvislostech a s nadhledem
aeternitatis. To je asi hlavní poselství padesátého roku života, ve kterém se vidí blížící se stárnutí
jako výzva k nové aktivitě pro sebe, pro vrstevníky, ale i pro budoucí.
Mezi ty, na které spoléháme, patří zcela jistě i Zdeněk Neubauer.
SEARCH FOR A GENE RESPONSIBLE FOR THE LIMITED
DUPLICATIVE CAPACITY OF NORMAL HUMAN CELLS
Enrico Calef, Itálie
Cell duplication in man appears confined in time to a special period during the lifespan of an
individual, and in space to tissue renovation or regeneration. It is exceedingly rare to observe any
cell duplication during "in vivo" examination. A pathologist would probably say: if you see a
dividing cell, suspect the presence of a tumor.
With "in vitro" experimentation using certain tissue samples cell,duplication is regularly
obtained: But continuous growth is never found unless the sample comes from a tumor tissue or
a precancerous one.
To a biologist used to prokaryotic or lower eukaryotic this property of limited duplicative
capacity is as striking as tissue differentiation. My curiosity in terms of basic mechanism of
differentiation was somewhat satisfied a little over 20 years ago. At that time Zdeněk Neubauer
and I had the pleasure to give one of the first descriptions of an heritable non-genetic situation
which occurs in phage lambda (1,2).
Some 10 years ago I decided to study the mechanism underlying the limited duplicative
capacity of human cells: The study was conducted on the human B cell lymphocyte, and was
based on two assumptions (3,4).
1) A gene exists that controls gene duplication i.e. the hypothetical gene puts a limit on the
number of cell generations that any given cell from an adult of our species can carry out -- the
Hayflik number.
2) This gene is structurally inactivated in the human B lymphocyte by the EB virus.
The second is made plausible by the extraordinary efficiency of the virus of transforming into
immortal cells lymphocytes which normally have a duplication capacity limited to only a few
cell generations: This efficiency has been calculated as close to one virus particle per cell (10).
To find the next best agent able to change a cell from mortal to immortal we have to jump on the
scale of efficiency nearly 4 orders of magnitude to the Adeno viruses. Then at even lower
frequencies come SV40 and the oncogenes.
These assumptions imply that experimentally the "gene for limited duplicative capacity"
should be detectable by finding the site of integration of the EB virus. Two fragments of this
gene should then flank the integrated virus. What follows is an account of some parts of the
search which have given meaningfull results.
The first observation was that when transformed B cells are investigated using the technique
of "in situ" hybridization a clear picture is often obtained pointing to the integration of a copy of
EB virus in one of the medium size chromosomes: from numerous experiments it appears there
is more than one integration site, but one is preferred (5,6,8 and S. Gargano personal
communication).
At molecular level we sought to identify and clone a host-virus junction: Recent experiments
by ourselves and others had detected an EB viral region which often appeared to be involved in
an interaction with the human genome: Using small fragments of this region as a probe it was
possible to identify and subsequently clone a human-virus junction from a particular cloned LCL
cell line called RGN (4,7). Experimentally when DNA from RGN was probed on a Southern blot
(using Sac 2 digestion) with a 1kb stretch left from the oriP site two novel single-copy fragments
were observed with lengths of 2.6 and 3.0 kb. The 2.6 kb fragment, assumed to be derived from
an integrated EBV genome, was then amplified by reverse PCR (9), cloned, and sequenced. The
sequence was partly identical to a specific stretch of EB virus, the other part had no homology
with EBV and was assumed to relate to human DNA.
 A putative human fragment (called Apa1Sac) was then sub-cloned from, the human-virus
junction. Using this fragment as a probe we then set-out to prove that the hybrid DNA we first
isolated represented a true EBV-human junction, and had not arisen as an artefact of cloning or
amplification. To do this we showed that, on Southern blots with Sac1 and BamH1 digestions,
the human probe detects bands coincident with the virus bands used in the original isolation. This
therefore allowed us to conclude that the molecular EBV-human linkage is a true feature of the
genome of the RGN lymphocyte cell line.
Next DNA from blood leukocytes of 7 normal donors and from a normal placenta was
screened with the human probe on Southern bloths using enzymes EcoR1 and Xba1. All DNAs
showed an identical pattern, one band being always observed with Xba and two with EcoR1.
This result verifies that normal human genome a DNA stretch homologous to our ApaSac probe,
the stretch should contain 1 or 2 repetition of the probe sequence.
Finally we have used the human probe to analyze the DNA from 13 different cell lines, using
Southern blots and the Eco and Xba enzymes. These line include 3 new LCL, 4 EBV positive
and 3 EBV negative Burkitts, and 3 t-cell lymphomas. Considering the Eco digestion we found
an altered band pattern in 9/13 of the samples: The altered pattern varies from sample to sample
and often consists in a group of 3 bands instead of the two found in normal tissue DNA. In other
cases only two bands are visible, but they are located in anomalous positions:
At this stage the findings that have been described are in line with what we were looking for
in terms of the assumpitons presented above, but they do not prove that the conjecture is correct.
To go further we should be able to discriminate between the following possiblities:
1) the virus integration causes the rearrangements that have been described, which in turn are the
structural basis for the unlimited growth, because the function of that genetic region is to provide
a key component for the normal cell limited life-span (a gene for the limited duplicative capaci-
ty)
2) the circumstances of detection of the Apa-Sac probe are completely accidental, integration at
that site has no connection with immortalization and, above all, the stretch of DNA affected by
the rearrangement has nothing to do with unlimited growth: To explain the findings several
explanations are possible e.g. the immortalization brought about by EBV selects a spontaneously
occuring rearrangement helpful in "in vitro" continuous growth.

1) E. Calef and Z. Neubauer: Active and inactive states of the C1 gene, Cold spring Harbor Symp. Quant. Biol.
XXXIII 765-767. 1986.
2) Z. Neubauer and E. Calef: Non-mutational Hereditary Change of Early regulation of Lambda, J. Molecular
Biology. 51 1-13. 1970.
3) E. Calef, D. Frezza, A. Fruscalzo, R. Jucker, D. Genovese, N. Rossi, G. Ragona: EBV: un trasposone umano?
Monografie di Genet. Agr., Genetica degli elementi trasponibili e le sue applicazioni, 6 (49-64). 1984.
4) G. Ragona, D. Frezza, A. Fruscalzo, R. Jucker, N. Rossi, E. Raimondi, C. Barletta, L. De Carli, E. Calef: Studies
on Host-virus genome relationship in Epstein-Barr virus immortalized lymphoblastoid cell lines, Cell Biology Int.
Reports, Vol. 10, pp. 315-321. 1986.
5) S. Gargano, D. Caporossi, G. Gualandi and E. Calef: Different localization of EBV genome in two subclone of the
Burkitt lumphoma cell line Namalwa, Genes Chromosomes & Cancer, In press, accepted October. 1991.
6) D. Caporossi, P. Vernole, B. Porfirio, B. Tedeschi, D. Frezza, B. Nicoletti and E. Calef: Specific sites for EBV
integration in the Namalwa Burkitt lymphoma cell lines and in a lymphoblastoid line transformed in vitro with EBV,
Cytogenetics and Cell Genetics, Vol. 48, pp. 220-223. 1988.
7) Gualandi G. and Calef E.: EBV DNA recombines via oriP with human genome, to be submitted 1992.
8) D. Frezza, A. Fruscalzo, A. Pucci, F. Felici, G. Gualandi, D. Caporossi, P. Vernole, G. Ragona, B. Nicoletti, E.
Calef: Changes in virus-host genome relationship in two sublines of the same Burkitt's lymphoma, "EBV and Human
desease", Human Press, Clifton, N.J. USA, ed. D.V. Ablashi et al p. 33-39. 1989.
9) Ochman, H. Gerber, A.S. and Hartl: Genetic application of an inverse PCR, Genetics 120 621-623. 1988.
10) Bill Sugden and Willie Mark: Clonal transformation of adult human leukocytes by Epstein Bar virus, J. of
Virology 23 503-508. 1977.
 ZDENĚK NEUBAUER A BRNO
Věra Capponi a Vladimír Novotný, Brno

Jméno Neubauer jsme v Brně znali, neboť než muže tohoto příjmení, křestním jménem
Zdeněk, stačili naši provincionální spoluobčané vyobcovat do Prahy, stačil zase on ve spolupráci
se svými kolegy Weyrem a Kallábem na Masarykově universitě vybudovat světově známou
právní školu normativní. Jistě by dnes měl starý pán radost, že se v době jeho nedožitých
devadesátin zabýváme myšlenkovým vlivem jeho syna stejného jména i příjmení (u příležitosti
jeho padesátin).
Zdeněk Neubauer II. byl pro nás objevem v začátku 80. let. (Neměl snad pravdu Pythagoras
se svojí číselnou symbolikou - Zdeňka jsme objevili v době, kdy byl stejně stár jako jeho otec,
když se Zdeněk narodil). Tento průkopník nového paradigmatu nám otevřel jiné obzory v
nazírání na svět a nadchl nás liberalismem, s nímž dokázal spojovat a vidět souvislosti teorií,
které jsme považovali za rozporné. Dokázal přesně definovat to, co jsme jen téměř podvědomě
cítili. Konec věku jsme prismatem myšlenek Zdeňka začali vnímat jako novou renesanci. Krizi
jako rozcestí.
Skutečnost, že se nynější Prof. Neubauer pohyboval na pomezí disentu a šedé zóny byla
nesmírně cenná. Díky tomu se jeho práce šířily nejen kilometry magnetofonových nahrávek, ale i
polo-oficiálními kanály v relativně vyšších nákladech i do Brna. Ve srovnání s autory v totální
ilegalitě mělo více lidí možnost začlenit jeho myšlenkové bohatství do svého "příběhu", takže
řadě z nás pomohl k nalezení kontextu a tedy k restituci smyslu a vysvobození z izolované
absurdity.
Obdivuhodná je obsahová šíře jeho záběru. Nejenže řekl mnoho representantům pro klasickou
vědu zcela odlišných oborů (od přírodních věd přes biologii, antropologii, psychologii,
lingvistiku až k filosofii), ale byl vždy ochoten věnovat čas a energii poznání chtivým zájemcům.
Je ironií osudu, v tomto případě positivní, že má více nadšených žáků, než kdyby byl mohl v
posledním dvacetiletí zůstat tím čím byl a nyní opět je - totiž vysokoškolským učitelem. Jak z
brněnského hlediska nezávidět aspoň těm, na něž se již nedostávalo místa, kteří přes hlavy
šťastnějších z přítmí chody, nebo pod okny ve Viničné, naslouchají útržkům slov svého učitele.
(Ale i brněnští posluchači filosofické fakulty "nelitují" věnovat téměř polovinu své revue
Neubauerovým rozpravám Co je filosofie.)
Podezíráme však pana profesora, že nyní s nostalgií vzpomíná na dobu, kdy jeho oficiální
profesí bylo programátorství, kterému věnoval jen přesně tolik úsilí, aby si skromě vydělal na
chléb svůj vezdejší. O to měl více času na to, co považoval za důležité a smysluplné. Doufáme,
že se nedá zlomit administrativně-byrokratickou zátěží vyplývající z role vedoucího katedry, ani
snahou "dohnat" vše to, co bylo u nás půl století zanedbáváno.
Přejeme mu však, aby na svých cestách "tam a zase zpátky" našel i cestičku k nám, do Brna.
(Jeho vehementní podpora brněnskému humanologickému projektu na Přírodovědecké fakultě
Masarykovy university, pro nás tak inspirující a zavazující, může se stát první příležitostí.)
Ze srdce mu přejeme, aby se i v druhé polovině svého života nedal zlákat jakýmikoliv svody
ďáblovými a neopouštěl cestu, po níž se kdysi vydal. Aby mu zůstal vyhraněný smysl pro
svobodu poznání, multiversum a pluralitu pravd.
 SHODOU OKOLNOSTÍ
Fatima Cvrčková, Vídeň
Milý Zdeňku,
shodou okolností (dalo by se to asi nazvat i jinak, ale mému scientistně-materialistickému
založení to vyhovuje takhle) jsem si na Tebe tuhle večer v metru vzpomněla: a když jsem potom
cestou ze stanice domů uvažovala, zda jsem Tě posledním polemickým dopisem nenaštvala až
trochu moc, nenapadlo mne, že doma ve schránce najdu obálku s pražským razítkem a v té
obálce pozoruhodný xeroxovaný dokument s podpisy tří dosti proslulých pánů, končící
slovy:"...Do sborníku Zd. N. k 50-tinám -přispěji, pravděpodobný název, -nepřispěji, podpis,
telefon". (Budiž mi odpuštěno, že tady asi prozrazuji redakční tajemství.) Tak jsem hbitě zatrhla
"přispěji" - a pak teprve ve mně zahlodalo...no jo, ale jak?
Protože tentokrát se ode mne asi neočekává další pokračování našeho přetrhovaně
lichozpeřeného rozhovoru o věcech obecných, ve kterém se pravidelně ocitám v pozici užaslého
diletanta - a který mi opakovaně dává zažít ten proslulý pocit "aha, to je ono!", vždycky když mi
při četbě Tvých odpovědí na mé neumělé námitky konečně dojde, že se sice každý z nás dívá na
svět z jiného úhlu, ale oba přitom máme na mysli nejspíš něco velice podobného, jenom se o tom
nějak nemůžeme domluvit. Odpusť, jestli tohle zní zmateně, bude to asi tím, že se celé to naše
dopisování pohybuje kolem věcí na hranici sdělitelnosti, věcí, které zkrátka nelze vyslovit,
zformulovat, rozškatulkovat do přihrádek opatřených náležitými termíny atd. Lze jen vzít toho
druhého pěkně za ručičku a dovést ho, aby si ty věci po svém ohmatal. Což právě Ty činíš. Díky!
Ale zařekla jsem se, že tady nebudu fušovat do filosofie (protože je hned vidět, že to
neumím). A tedy nezbývá mi než držet se něčeho sdělitelného, viditelného a blíž při zemi. Asi je
na mně přece jen znát, že jsem ta moderní, mechanistická přírodovědkyně. (Nebo snad naopak:
dala jsem se na tohle řemeslo právě proto, že mám potřebu držet se blíž při zemi? Hle, jak
nesnadné je rozlišit příčiny a následky!).
Před týdnem tady náhle napadl sníh, a při té příležitosti jsem poprvé v životě viděla, jak se
koupe havran. Vídeňští havrani jsou stejně černí, vážní a jaksi téměř lidští (snad proto, že rádi
chodí pěšky), jako ti, kteří se vždycky v zimě slétali kolem Viničné ulice v Praze a nenápadně
loudili svačiny z osazenstva katedry mikrobiologie. Vidět havrana v nedůstojné situaci je snad
ještě vzácnější než vidět v nedůstojné situaci ministra. Ale tenhle havran se cachtal v čerstvě
napadlém sněhu se zjevnou rozkoší, jako když se popelí slepice. Pak mu nejspíš došlo, že se na
něj někdo dívá, překotně se otřepal, srovnal si brka a odkráčel pěšky s výrazem pana starosty,
který byl právě přistižen na klouzačce. A napadá mne teď při vzpomínce na toho téměř provinile
se tvářícího havrana, že nám sotva kdy jaká věda řekne, proč to bylo takové legrační a navzdory
tomu sněhu přímo hřejivé na podívání. A už vůbec nám o tom nejspíš moc neřekne, budeme-li
přesně vědět, jaké všelijaké elektrické impulsy a neuronové aktivity se v takové chvíli honí
hlavou tomu havranovi nebo mně, která se na něj dívám.
Je tedy náš stydlivý havran svého druhu živým důkazem, že svět má i jiné rozměry než ten
mechanicko-molekulární, jehož důležitost prý my molekulární biologové tak rádi přeceňujeme.
Důkazem myslím natolik podařeným, že se hodí i za dárek k narozeninám.

Tvá
Fatima

Vídeň, na popeleční středu roku 1992

 MOHLO BY NEBÝT?
Jiří Fiala, Praha
Dvacátý prvý článek ediktu pařížského biskupa Stephana Tempiera, vydaného ve výroční den
smrti sv. Tomáše Akvinského 7. března 1277 odsuzuje:
Quod nichil fit a casu, sed omnia de necessitate eveniunt, et, quod omnia futura, que
erunt, de necessitate erunt, et que non erunt, impossibile est esse, et quod nichil fit
contingenter, considerando omnes causas. - Error, quia concursus causarum est de
diffinitione casualis, ut dicit Boetius libro de Consolatione1.
Tedy: odsuzuje se,
že se nic neděje náhodou, nýbrž všechno nastává z nutnosti, a že vše budoucí, co bude,
bude z nutnosti a to, co nebude, nemůže být, a že se nic neděje kontingentně (že se nic
nepřihází) jestliže prozkoumáme všechny příčiny. - Je to blud, neboť souběh příčin je z
definice náhodný, jak praví Boethius v knize o Útěše (z filosofie).
Problém je zde s poslední větou. Je to jediný případ ze všech článků v ediktu odsouzených,
kde je ještě poznámka, další objasnění. Problém je v tom quia. Výše jsme toto quia přeložili
neboť, ale v neklasické latině může znamenat také že (vyjadřovací), např. scito, quia = věz, že.
Jako neboť je to vyloženo i v anglickém překladu Tempierova ediktu2:
(This is an) error, because by definition a concourse of causes occurs by chance, as
Boethius says in his book On consolation (of Philosophy).
Výklad s že by ovšem dával poslední větě zcela jiný výklad: Je bludem, že souběh příčin je z
definice náhodný, jak to říká Boethius v knize o Útěše.
Podívejme se tedy na to, co vlastně Boethius o souběhu příčin a o náhodě říká3:
Tu řekla ona:"Učiním ti po vůli," a hned začala:"Jestliže by někdo definoval náhodu jako
událost vzniklou bezcílným pohybem bez příčinné souvislosti, pak tvrdím, že náhoda vůbec
neexistuje, a prohlašuji, že je to jen prázdné jméno neoznačující nic skutečného, co by bylo jeho
podkladem..."
"Neexistuje tedy nic, co by se mohlo právem označit jako náhodné nebo bezděčné? Nebo
neexistuje něco takového, nač by se tato slova hodila, i když je to lidu neznámé?"...
Ona mi na to odpověděla:"Kdykoli se něco kvůli něčemu dělá a z nějakých příčin z toho
vznikne něco jiného, než bylo zamýšleno, říká se tomu náhoda, například když někdo překopává
pole, aby je obdělal, a nalezne zlatý poklad, věří, že k tomu došlo náhodou. Nevzniklo to však z
ničeho, neboť to má své vlastní příčiny, jejichž nenadálý a netušený souběh se jeví jako
náhoda...Je tedy možno podat tuto definici náhody: náhoda je nečekaný výsledek splynuvších
příčin v tom, co se kvůli něčemu děje, že se příčiny sbíhají a splývají, to způsobuje onen řád
postupující v nevyhnutelném spojení, který vychází z pramene předvídání a rozestavuje vše na
příslušných místech a v příslušném čase.
A snad ještě výrazněji je to řečeno v básni, následující za první prózou V. knihy:
Ve skalách achaimenských, kde bojovník ustupující
obrátí se a střelí toho, kdo sleduje jej,
Tigris a Eufrat vyvěrají jen z jednoho zdroje,
brzy však rozdělí vody, každý pak teče dál sám.
K sobě až přijdou a spojí svůj běh zas v řečišti jednom,
plyne pak společně vše, co přinesl obojí proud,
sejdou se potom lodi a kmeny vyrvané řekou,
voda smíchaná v jedno sloučí vše v náhodný shluk.
Tomuto bloudění však dá pravidla svažitá půda,
řídí je klouzavý pohyb vířících běhutých spoust.
Stejně tak náhoda, která se zdánlivě bez uzdy toulá,
snáší otěže také, sama též zákony zná.
 Jestliže se tedy příčiny sbíhají a slívají v důsledku řádu postupujícího v nevyhnutelném
spojení a jestliže náhoda, která se zdánlivě bez uzdy toulá, snáší otěže také a sama též zákony
zná, a je-li náhoda jen nečekaným (námi lidmi) výsledkem splynuvších příčin, pak ovšem se nic
neděje náhodou, nýbrž všechno nastává z nutnosti. Lze si tedy těžko představit, že by se Tempier
při odsouzení právě tohoto pojetí odvolával na Boethia. Zdá se tedy, že Tempierův článek
odsuzuje i pojetí Boethiovo, a že správným je překlad quia = že.
Než k tomu dodáme další materiály doličné z Boethia, podívejme se, jaké vlastně učení zde
Tempier odsuzuje. Problém vztahu možného a budoucího byl formulován v megarské škole. Její
zakladatel Eukleides z Megary, který byl přímým Sókratovým žákem, měl jako svého
nejvýznamnějšího následovníka Eubulida z Milétu, autora slavných aporií. A tento Eubulides
měl tři žáky: Eufanta z Olynthu, Apollonia a Diodóra. Diodóros (asi 350-307) pobýval pak na
dvoře Ptolemaia I., kde mu prý Stilpón předložil jakési dialektické problémy, které Diodóros
nebyl s to vyřešit a stržil za to posměch. Protože se tyto problémy týkaly času, dostalo se mu
přízviska Krono. A Diodóru Kronovi se připisuje úsudek zvaný vládce – kyrieúon logos-
Výklad tohoto úsudku máme dochovaný u Epikteta v jeho Rozpravách, v knize II, kap. 194 s
krásným názvem Proti těm, kteří si osvojují z učení filosofů jen slovní důkazy:
"Úsudek zvaný 'Vládce' se odvozuje, jak patrno, asi z těchto předpokladů: Protože si
navzájem odporují tyto tři věty: Všechno minulé je nutně pravdivé (pan parelélythos aléthes
anankaion esti); Z možného nemůže plynout nemožné (dynató adynaton úk akoúthei); Je něco, co
je možné, co však není ani nebude pravdivé (dynaton estin ho út’estin aléthes út’estai). Diodóros,
uvědomiv si tento spor, užil přesvědčivosti prvních dvou vět k dokázání věty: Nic není možné, co
ani není, ani nebude pravdivé. Ostatně někdo bude hájit z těchto vět dvojici, že 'možné jest něco,
co ani není, ani nebude pravdivé' a že z 'možného neplyne nemožné', ale nikoli větu, že 'všechno
minulé je nutně pravdivé', jak soudili, zdá se, Kleanthés a jeho žáci, s nimiž z velké části
souhlasil Antipatros. Jiní budou hájit druhou dvojici, že 'možné jest, co ani není pravdivé, ani
nebude' a že 'všechno minulé je nutně pravdivé', ale připustí, že 'z možného plyne nemožné'.
Všechny ty tři věty však nelze hájit pro jejich vzájemný spor."
Jak jsme právě četli, uži Diodóros spor k tomu, aby popřel tvrzení třetí, zastává tedy názor, že
možné je jen to, co je anebo bude pravdivé. Ale to je přesně to, co 21. článek Tempierova ediktu
odsuzuje.
Podobně i Aristoteles v Metafysice odsuzuje megarské ztotožnění možného s aktuálně
skutečným:
Někteří myslitelé, např. megarští, říkají, že potencialita není manifestována v aktu, a že
tam, kde není akt, není ani potence. Tedy, kdo teď nestaví, nemá možnou potencialitu
stavět, tu má jen ten, kdo staví a jen během stavění...Snadno lze vidět, jaké absurdity z
toho plynou. Podle takového tvrzení je jasné, že někdo není architektem, pokud nestaví.6
Celý problém se točí kolem megarského tvrzení: Není potenciality, kde není aktu a kde není akt,
není potencialita (hotan energé monon dynasthai, hotan de mé energé ú dynasthai).
Přijetí takového principu, přijetí toho, že možné je jen to, co je anebo bude pravdivé, znamená
přijetí determinismu a fatalismu: nejsou žádné 'možnosti', možnosti jsou jen iluze. K takovému
fatalismu se hlásí Cicero6, který říká, že 'myslí Diodórovým způsobem':
Si venturus es, scito necesse esse te venire, si autem venturus non es tón adynatón est te
venire. (Přijdeš-li, pak víš, že je nutné, abys přišel, avšak nepřijdeš-li, pak je nemožné,
abys přišel.)
Je to popření budoucnosti, popření toho, že by něco mohlo vzniknout. Je negace času (jeho
eliminace), nečasové pojetí světa.
Jak je to ale u Boethia? Zcela jasnou odpověď najdeme v jeho komentáři k Aristotelově knize
O vyjadřování7. Tam najdeme tyto definice:
1. možné: quod aut est aut erit (co je anebo bude)
2. nemožné: quod cum falsum sit, non erit verum (co je nepravdivé a nepravdivým bude)
3. nutné: quod cum falsum sit, non erit falsum (co je pravdivé a nebude nepravdivé)
4. nenutné: aut iam est aut erit falsum (co je anebo bude nepravdivé).
Zapíšeme-li to formálně pomocí symbolů modální logiky (Mp znamená, že p je možné, Np, že p
je nutné) a symbolů temporální logiky (Fp znamená, že 'bude p), dostaneme pro tvrzení 'p je
možné':
Mp = p Fp
a vše ostatní už z toho plyne formálními úpravami:
nemožné:
Mp = p Fp
nutné:
Np = M p = ( p F p) = p F p
nenutné:
Np = p F p

Základem je tedy pojetí možného jako toho, co je anebo bude pravdivé. Této podobě modální
logiky se říká diodórovská9. Všechny tyto argumenty podporují tedy naši výchozí tézi, že 21.
článek Tempierova ediktu je namířen i proti takové autoritě, jakou byl Boethius. A je i dalším
potvrzením předpokladu, že Tempierův edikt byl posledním vážným pokusem zabránit
deontologizaci a detemporalizaci a z toho plynoucímu objektivujícímu a zmrtvujícímu pojetí
světa.
Tempierův edikt byl 14. února 1325 anulován. Začal novověk.

1
Chartularium universitatis Parisiensis, ed. H. Denifle, E. Chatelain, Paris 1889-1897, vol. I, str. 545. Zde citováno
v původním pravopisu. V opraveném pravopisu (a v jiném uspořádání) jako článek 102 in: Pierre Mandonnet: Siger
de Brabant (Textes inédits), Les Philosophes Belges, Tome VII, Louvain 1908.
2
Překlad vybraných částí od Edwarda Granta v: A source Book in Medieval Science, Harvard University Press,
Cambridge, Mass., 1974, str. 45-50. Úplný překlad Tempierova ediktu od Ernesta L. Fortrina a Petera D. O'Neille je
obsažen v: Medieval Political Philosophy: A Source Book, Ralph Lerner and Muhsin Mahdi (eds.), The Free Press
of Glencoe, New York, 1963, str. 337-354.
3
De consolatione Philosophiae, V,1,: citováno podle překladu Václava Bahníka v knize: Boethius Poslední Říman,
Vyšehrad, Praha 1981, str. 134-135.
4
Citováno podle překladu v Antické knihovně, sv. 10, Svoboda, Praha 1972.
5
Metafysika, IV, 3, 1046a.
6
De fato, IX,4.
7
Commentarium in Librum Aristotelis Peri Hermaneias
8
Viz práce A. N. Priora. O diodórovských modalitách, logice času a dalších paradoxech bude pojednáno na jiném
místě, viz též Sborník k 40. narozeninám akademika Zdeňka Neubauera.
SBOHEM PRIMITIVNÍ DARWINISTICKO-DAWKINSOVSKÝ
SVĚTE
Jaroslav Flegr, Praha

V 355 čísle časopisu Nature (440-441, 1992) diskutoval T. Madsen některé problémy
sexuálního chování zmijí (Vipera berus). Všímal si zejména skutečnosti, že samice se páří ně-
kolikrát za sezónu, ačkoli je známo, že k oplodnění všech vajíček stačí jediná kopulace na
začátku sezóny. Madsem předpokládá, že opakované páření otevírá možnost vzájemné
kompetice spermií pocházejících od různých samců uvnitř těla samice. Taková kompetice by
mohla vést k lepší genetické kvalitě potomstva. Na straně 395 stejného čísla Nature uvádí G. A.
Parker některé námitky proti navrhované hypotéze a sám předkládá několik modelů
alternativních.
Smutnou, i když nikoli nečekanou, skutečností je, že všechny uvažované hypotézy zůstávají v
zajetí tradičního paradigmatu darwinovského přírodního výběru, nebo jen o něco málo
modernějšího paradigmatu vzájemné konkurence mezi příslušníky obou pohlaví. Domnívám se,
že je načase se oprostit od starých schémat a pokusit se vysvětlit fenomen samičí promiskuity z
pozic zcela jiných.
Nejspíš jen málokdo pochybuje, že samice, nejen samice zmijí a nejen samice, se páří
opakovaně nikoli proto, že by chtěly zvyšovat genetickou kvalitu svého potomstva, či snad
dokonce svou darwinovskou zdatnost (fitness), ale proto, že se jim to líbí. Zásadní otázkou
ovšem je, kdo a proč naprogramoval jejich nervový systém tak, aby se jim to líbilo. Většina
současných biologů se patrně shodne v názoru, že tímto programátorem byl přírodní výběr,
diferencované přežívání zdatnějších jedinců.
Zcela zásadním problémem je ovšem právě koncept biologických jedinců. Biologičtí "jedinci"
jsou ve skutečnosti nesmírně složitými ekosystémy, skládajícími se z mnoha různých druhů
organismů, ze symbiontů, z hostitelů, parazitů a komenzálů. Téměř všichni tito partneři existují a
vyvíjejí se od svého evolučního vzniku pohromadě, ve vzájemné závislosti.
Pro některé z partnerů, například pro zmiji, může být otázka jedné nebo několikeré kopulace
za sezónu záležitostí z evolučního hlediska podružnou. Pro jiné, například pro pohlavním stykem
přenášené parazitické prvoky, to však může být doslova otázka života a smrti. Prvoci, kteří se v
průběhu evoluce naučí ovlivňovat nervový systém svého hostitele takovým způsobem, že dokáží
zvyšovat jeho sexuální aktivitu, se budou šířit z hostitele na hostitele mnohem snadněji. Oproti
svým konkurentům tak získají nesmírný selekční náskok.
V některých případech může být parazitem indukované chování evolučně výhodné pro obě
zúčastněné strany. Tak tomu může být právě v případě zvýšené sexuální aktivity. V jiných
případech může být takové chování výhodné pouze pro parazita. Tak tomu může být například u
homosexuality či u líbání a příbuzných vzorců chování. Jestliže je pro parazita z hlediska jeho
životního cyklu nutné, aby jeho hostitel byl co nejrychleji uloven a sněden dravcem, odehraje se
patrně mezi oběma partnery tvrdý evoluční zápas. O jeho výsledku pravděpodobně rozhodne
intenzita selekčního tlaku působícího na oba partnery. S největší pravděpodobností můžeme
nakonec očekávat nějakou formu evolučního kompromisu, hostitel bude sněden, dokonce může i
aktivně vyhledat vhodného dravce, ale teprve až poté, kdy se sám rozmnoží. V parazitologické
literatuře ze současné doby nalezneme množství konkrétních příkladů na nejrůznější ovlivňování
hostitele parazitem (1, 2). Množství velmi zajímavých pozorování ovlivnění lidského chování
parazitem však nalezneme i ve starší psychiatrické literatuře (3). V této souvislosti je možná
vhodné připomenout, že lidé již po staletí tuší, že v temných koutech našich duší sídlí Ďábel.
Teprve moderní věda ukazuje, že jeho jméno může být docela dobře Toxoplasma gondii nebo
Echinococcus granulosus.
 Nezadržitelně se blíží doba, kdy se budeme muset rozloučit s jednoduchou představou
darwinovsko-dawkinsovské evoluce. Jakmile začneme studovat fenomeny jako sexuální
chování, hypnózu, Freudovský pud smrti nebo některé formy psychóz, začne být velmi praktické
pohlížet na živé organismy jako na komplikované složené produkty koevoluce, evolučních
zápasů a kompromisů, mnoha svébytných a semiautonomních biologických entit.

1. Barnard, C. J. & Behnke, J. M. eds. Parasitism and host behaviour (Taylor & Francis, London, 1990)
2. Rennie, J. Scientific American 266, 104-113 (1992)
3. Ladee, G. A. et. al. Psychiat. Neurol. Neurochir. 69, 65-82 (1966).
 ***
Tomáš Halík, Praha

Drahý Zdeňku,

když jsme dávali před deseti lety dohromady sborník k Tvým čtyřicátinám a já jsem se při té
příležitosti pokusil interpretovat cestu Tvého filosofování jako proces individuace, namítali mi
někteří, že s takovým hodnocením by bylo prozíravé počkat alespoň na Tvé abrahamoviny. Jsou
zde a já stojím v koutě s prázdnýma rukama, s výmluvou, že "vymknuta ze svých kloubů doba
šílí" a já nebyl sto vyrvat se z jejího hektického trysku, abych doplnil svůj tehdejší text. Máme
víc, než jsme chtěli a než jsme snili, ale had, kterému jsme rozdrtili hlavu, zranil naši patu
uštknutím divné kletby: mějte si svobodu, ona Vás však zahltí tak, že nebudete mít sílu se z ní
radovat. A jaká je svoboda bez radosti?
Když ses letos ve velké aule Karolina stával profesorem University Karlovy, věděl jsem, že je
to "dignum et justum", ale čekal jsem, až tuto slavnost protne zařičení Tvého smíchu - to že bude
onen okamžik zasnoubení svobody s radostí, který i mne probere z únavy a bude znamením: to,
na co jsme tak dlouho čekali, nyní skutečně prožíváme. Anebo má tíha této doby jen zpětně
potvrdit - jako podivný návrat vítězů do Hobitína - že sláva "cesty tam a zase zpátky" nebyla,
není a nebude v žádné "cílové fázi", nýbrž v každém z jejích okamžiků? Což jsme toto vždycky
nevěděli a necítili?
Díky tedy za každý okamžik, kdy jsme společně mohli - i v dobách soumračných - zakoušet
svobodu a radost, kterými nelze disponovat "zvnějšku". Apoštol Pavel říká:"Láska se raduje z
pravdy". Tvé přátelství a mnohá setkání a rozhovory s Tebou, Tvé přednášky a Tvé texty
nabízejí už dlouho zkušenost osvobodivé moci pravdy. Kéž je tomu i poté, co pohlédneš do tváře
praotce Abraháma. Kéž o svých padesátinách a pokaždé v den svých narozenin se můžeš
ohlédnout a říci se Zarathustrou:"To že byl život? Nuže: ještě jednou!"

God bless you!

Tvůj

Tomáš

V chvatu na koleně, ráno 5. neděle postní,

LP 1992
 LÉKAŘSKÁ ETIKA - ZNOVUZROZENÁ DIMENZE
FILOSOFIE?
Haškovcová Helena, Praha
K významným charakteristikám tohoto století patří nepochybně vyspělá technika, převratné
objevy přírodních věd a nebývalý rozvoj diagnostických a terapeutických postupů. Dlouhá
desetiletí se lidé opájeli důkazy své vynalézavosti a činili tak způsobem, který zabraňoval vidět
nejen líc, ale i rub nesporného pokroku. Někteří však přece jen zůstali zdravě kritičtí a včas
upozorňovali na to, že za všechno se platí a že velké možnosti, dané dosaženou úrovní přírodních
věd i techniky přinesou nové problémy. G. R. Taylor nikoliv náhodou píše burcující knihu
Biologická časová bomba. (2)
Počátkem šedesátých let je zřejmé, že ani nás řešení některých aktuálních a dalších tušených a
ještě nezřetelných problémů nemine a že se budeme muset vrátit ke kontinuitě myšlení a
vzdělání, které reprezentuje obor, po léta opomíjený, totiž k filosofii přírodních věd.
Technokratické myšlení, které dominovalo a stále zastává vedoucí roli, zpravidla vylučovalo
možnost, aby byla pěstována ontologie a to se všemi náležitými atributy. Profesor filosofické
fakulty Dušan Machovec se už v roce 1962 stal iniciátorem vzniku zvláštního, mezioborově
koncipovaného studia přírodních věd (jmenovitě biologie) a filosofie. Počet prvních přijatých
studentů bylo patnáct, v následujícím roce započalo studium deset dalších uchazečů. Patřila jsem
do první skupiny přijatých a proto mohu o tomto studiu podrobně vypovídat. Je to svým
způsobem důležité a to nikoliv pouze pro osobní vzpomínku na krásná studia, historie se totiž
svým způsobem opakuje.
Po roce 1968 bylo toto vzdělávání odborníků s perspektivou práce na pomezí přírodních věd a
filosofie zastaveno. V roce 1989 vyvstala znovu a tentokráte razantně do popředí naléhavost
otázek spojených nejen s filosofií přírodních věd, ale i s filosofií dalších speciálních disciplín,
medicínu nevyjímaje. Z iniciativy nového rektora profesora Radima Palouše byly na všech
vysokých školách založena centra humanitní vzdělanosti s tím, aby se vnitřně profilovala podle
potřeb dané fakulty. Odpovědně mohu popsat situaci zejména na 3. lékařské fakultě v Praze, kde
byl v lednu 1991 založen Ústav lékařské etiky a ve stejné době byla lékařská etika prohlášena
samostatným lékařským oborem. (1) V určitém slova smyslu se dá říci, že všichni, kteří jsme po
listopadu přišli na pracoviště humanitních věd na přírodovědecké či lékařské fakulty s cílem
povznášet celkovou i specializovanou úroveň humanitního vzdělání, začínáme tam, kde jsme
měli a mohli být nejméně před dvaceti lety, kdyby nedošlo k mocenskému zásahu do vývoje naší
země. V tomto kontextu lze s jistou licencí "pominout" prvních dvacet let komunistického
režimu, protože v té době praktické zpoždění nehrozilo, problémy otevírající se v důsledku
biologické časované bomby jsou zřetelné opravdu až počátkem šedesátých let. Nepochybně však
upadala úroveň celkové i specializované vzdělanosti a akcentovaná technokratická úroveň byla
jistě též ve vztahu s danou politickou realitou. Na rozdíl od pěstování humanitních věd, byly tzv.
reálné vědy relativně uchráněny politických zásahů.
Současná situace je přehledná: víme, jaké problémy před námi stojí, máme reálnou představu
o tom, co musíme dohnat a je evidentní, že cesta k dosažení evropské úrovně bude trnitá a letitá.
Komplikující skutečností je, že kvalitních odborníků, schopných tvůrčí práce i kvalitní výuky v
oblasti filosofie přírodních věd a medicíny je jako šafránu a proto počet těchto odborníků je
momentálně limitujícím faktorem očekávaného a potřebného rozmachu.
S potěšením jsem přijala proto výzvu přispět do sborníku prací na počest životního jubilea
prof. PhDr. RNDr. Zdeňka Neubauera, CSc. toho, který je předním reprezentantem celého hnutí,
které můžeme označit jako úctyhodný pokus vrátit nejen jednotlivým vědám, ale především
jednotlivým lidským osudům ztracenou humanistickou dimenzi. Dovolte mě proto, prosím,
osobní vzpomínku, která se váže k dobám minulým a která osvětluje i současný stav.
 Navštěvovali jsme tytéž fakulty. Na přírodovědecké fakultě sedával oslavenec o dva ročníky
výše, na filosofické o dvě lavice blíže katedry. On byl zkrátka vždycky nějak napřed a ve své
nezapomenutelné zelené či černé tehdy módní mikince, s velikým notesem, zapisoval s
příkladnou pečlivostí vše, co nám tehdy elitní profesorský sbor přednášel. Měli jsme to štěstí, že
našimi vyučujícími byli profesoři: Jan Patočka, Dušan a Milan Machovcovi, Ludvík Svoboda,
Karel Kosík, Jaroslava Pešková, a také Zbyněk Fišer a Ivan Sviták. Když byly semináře, většina
prostých smrtelníků mlčela a obdivně a s námahou sledovala myšlenkové sekvence
jmenovaných nebo jejich hostů. V Evropě tehdy vládla strategie dialogu a hosty filosofické
fakulty byli mj. Erich Fromm, Ernst Fischer a leidenský profesor Rasker a další. Zdeněk
Neubauer ovšem zpravidla nemlčel a už tehdy byl schopen diskutovat na potřebné úrovni.
Počátkem sedmdesátých let se naše cesty rozešly, ale věděli jsme o sobě. On sedával ve
virologické laboratoři, já v imunologické. Biologie je krásné "řemeslo", ale filosofie je "stav
duše". Tato královna věd oslovila patrně všechny ty, kteří ji mohli studovat u tak významných a
výše uvedených filosofů. Systematicky dušena dobou, neumírala v srdcích. A tak jsme se po
letech zase sešli. On na jedné z mateřských, já dceřiných fakult, stojíme zase spolu, tváří v tvář
technické hydře, která opanovala pole přírodních věd i převážně přírodovědně a technicky
orientované medicíny. Zbraň máme jedinou: filosofické vzdělání a dobré rady našich někdejších
profesorů, kteří nám před svým nuceným mlčením stačili důrazně sdělit: že filosofie je integrální
součástí uvedených oborů i našich životů. Odkaz našich profesorů ale také zavazuje. Uspějeme?
Jsem přesvědčena, že oslavenec ano, neboť je zcela patrné, že je jako obvykle zase o kus cesty
napřed.

1) Haškovcová H., Špalek V., Šimek J.: Lékařská etika - sa mostatný lékařský obor
2) Taylor G.R.: Biologická časovaná bomba, přel. V. Zelený,
Praha 1970
 "PRVNÍ FILOSOFIE" JAKO AKTUÁLNÍ ÚKOL
Ladislav Hejdánek, Praha
Ačkoliv každá filosofická disciplína musí zůstat filosofií celou, jenomže soustředěnou
přednostně na určitý okruh problematiky, členění filosofie na jednotlivé disciplíny zůstane i
nadále nezbytností. V rámci takového členění se musí některým disciplínám dostat mimořádně
významného nebo přímo základního úkolu a postavení. V tom smyslu pak můžeme podržet
aristotelskou myšlenku tzv. první filosofie, i když v konkrétním provedení budeme muset její
obory ustavit znovu a jinak, zejména však nikoliv v tak rigidní formě. Jestliže jednotlivé obory
vědecké budou i napříště směřovat k dosahování poznatků "donutivých" a proto konsenzus si
posléze vynucujících, ve filosofii, které nejde o donutivé poznatky, nýbrž o osobité zvolení
východisek a o vypracování takových strategií, jež dovolí vrhnout na určitý (nikoliv jen vlastní,
vnitřní, ale pro různé, ne-li dokonce pro všechny filosofické koncepce "relativně invariantní")
problém nové, pokud možno pronikavé světlo (přičemž se sám filosofický přístup nikdy nesmí
ocitnout mimo kužel tohoto světla, ale musí se nechat náležitě osvětlit spolu i s tímto svým
tématem), budeme si musit zvyknout na značný rozsah principiální variability a tedy plurality
dokonce i zcela základních myšlenkových rozvrhů.
Filosofové odedávna, zejména však od Descarta až po Hegela, kladli velký důraz na to, jak je
filosofování založeno a odkud vychází. Počátky filosofie představovaly tak mimořádně
významný okruh problémů, protože se - podle analogie s geometrií - považovaly první kroky ve
filosofii za téměř fatálně rozhodující o filosofickém úspěchu či neúspěchu. Dnes už si stále
zřetelněji uvědomujeme, že filosofie a filosofování nemá přirozených počátků, nýbrž že jde o
něco bytostně odlišného od vyvozování konsekvencí z nějakých premis: filosofovat znamená
myšlenkově postupovat od nemoudrosti k moudrosti, od nepravdy k pravdě, od omylu k
správnosti. Na počátcích proto příliš nezáleží, pokud při nich ovšem nechceme dogmaticky
setrvávat. Toto v podstatě správné rozpoznání však vede některé myslitele k závěrům docela
falešným.
Nezáleží-li tolik na počátcích a východiscích, nemusíme se tedy tolik starat o to, co se
tradičně nazývalo "první filosofií", ale tím víc se musíme soustředit na "druhou filosofii".
Nejednou se tato myšlenka opírá o Kantovo chápání tzv. primátu praktického rozumu. Někdy
však jde kritická distance od první filosofie mnohem dál a radikalizuje onen odvrat od první
filosofie tezí o konci filosofie, ale konec vědeckého věku, neboť - jak si všichni hlubší myslitelé
uvědomují - věda bez nějakého filosofického "základu" či spíše bez jisté filosofické výbavy
přestává být s to obstát vůbec jako věda. Odtud důraz na narativitu, rétoriku a zřejmé sklony
sofistické. Právě odtud však lze zjednat jasno o skutečném problému: nikoliv odvratem od vědy,
nýbrž stále do větší hloubky se prodírající analýzou toho, co to vlastně je věda a vědecký postup,
můžeme dospět k vyjasnění úlohy filosofie ve vědě, ale nejenom tam.
Skutečné vědění začíná tam, kde si člověk začíná uvědomovat, co ví a co neví. To platí ovšem
pro vědu dodnes: vědec si musí uvědomovat, co to vlastně dělá, když dělá vědu, tj. když vědecky
pracuje. Zavedením experimentu do věd se však pronikavě změnila situace: vědec si co
nejpečlivěji zachovává kontrolu nad tím, co dělá, jak postupuje, jakého materiálu užívá atd., a
své pokusy opakuje, aby jednak zjistil, co udělal, aniž o tom věděl, jednak aby se ukázalo, co
"to" udělá, když on bude postupovat tak a ne jinak. Nejzajímavější z hlediska filosofického je
ovšem ta složka vědecké činnosti, která spočívá v samotném myšlení. Věda bez myšlení není
možná, myšlenková aktivita vědce je vposledu tím, co rozhoduje o kvalitě vědecké práce. Ale
právě tuto aktivitu, tj. své vlastní myšlení, není žádný vědec-specialista s to udržet pod svou
kontrolou vědecky uspokojivým způsobem, neboť mu k tomu v rámci jeho oboru chybí náležité
prostředky. Žádný vědec není odborně kompetentní k tomu, aby v reflexi posuzoval úroveň a
kvalitu svého myšlení. K tomu potřebuje spolupráci s docela zvláštní disciplínou, která se
zásadně liší ode všech odborných věd tím, že je (musí a má být) schopná ustavičně znovu
podrobovat nejdůkladnější reflexi své vlastní počínání a odhalovat tak původně málo uvědoměné
nebo vůbec neuvědoměné předpoklady, bez nichž se ovšem fakticky nikdy nemůže obejít. A
touto disciplínou je filosofie, která se navíc od každé odborné vědy liší také tím, že jejím
tématem se může stát cokoliv a zejména, že při sledování jakéhokoliv problému nikdy nesmí
ztratit ze zřetele celek a ony vztahy, jimiž daný problém souvisí s jednotlivými celky a posléze s
celkem veškerenstva.
Na tom se ukazuje především naprostá nezbytnost filosofie jako zvláštní disciplíny, která se
nejenom odlišuje ode všech odborných věd, ale která je pro ně a zejména pro jejich vědeckost
zásadně nezbytná. Vědec, který chce kontrolovat své myšlenkové postupy bez pomoci filosofie,
bude tak činit diletantsky a ohrozí tím vědecký charakter svého počínání. Ale filosofie musí
podrobovat kritické reflexi také své vlastní myšlenkové podnikání. A to je právě činnost, při
které může svá původně nepřiznaná a dokonce neuvědoměná východiska nejen přivádět na
světlo, ale zkoušet je vyměnit za vědomě zvolená východiska jiná. V tom smyslu je filosofie
vlastně mnohem podstatněji experimentální disciplínou než kterákoliv klasická přírodní věda. A
protože filosofie bude vždy hledat LOGOS jako to, co z pouhé "hromady náhodně rozházených
věcí" dělá uspořádaný kosmos, a to nejenom v přírodě a ve světě, ale také v myšlení samém,
musí se filosofie vždy znovu pokoušet si ustavit - pokusně, jak jinak? - nějaký pořádek i mezi
svými předpoklady, východisky a principy. Je-li pro vědeckost věd nezbytná filosofie, je pro
všechny filosofické disciplíny, ať už jsou ustaveny jakkoliv a kýmkoliv, a pro samu jejich
filosofičnost nezbytná "první filosofie".
Zbývá vykonat nezbytné pokusy o to, jak onu první filosofii a její hlavní filosofické
subdisciplíny pojmout. To by však už přesahovalo rozsah těmto úvahám povolený.
 O UTRPENÍ A SMYSLU
Ivan Horáček, Praha
Jedním z nejcharakterističtějších momentů postmoderního světa (a, mimochodem, zřejmě tím
co je zdrojem jisté, jakkoliv opatrně vyjadřované, nedůvěry k filosofické tematisaci postmoderní
situace) je akcentovaná neurčitost jsoucího a (jí reflektující) nezávaznost v pojímání světa. Tyto
skutečnosti současně legitimují jistou mělkost, provázející na každém kroku život postmoderní
doby a život každého z nás. Mělkost situací, mělkost citů, mělkost myšlenek je patrně
nezbytným doplňkem kultivování mnohosti. Je výrazem představy, že svět lze žít bez ztráty
universální potencinality sebe sama, t.j. aniž by musel nastat stav, kdy náš vztah ke jsoucnům
momentálně nepřítomným tak či onak omezí možnosti výběru ze spektrum permanentně
přítomných (a universálně disponsibilních) specialisovaných kvalit, jimiž nás postmoderní svět
činí svou součástí.
Budiž konstatováno, že luxusu tohoto postoje, dřívě vyhrazeného sťastnému dětství
(chráněnému před nepřízní světa péčí všemocných rodičů), si můžeme dopřávat teprve nyní.
Teprve dnes totiž začíná planetární vědotechnika naplňovat svůj vlastní smysl - ochránit nás
(spolehlivěji než mateřská péče) před strázněmi, jimiž se proti nám rozevírá propast mezi světem
vlastních přání a světem vnějších možností. Teprve dnes můžeme oprávněně konstatovat: jsme
již jen krůček od cíle - od světa bez násilí, bez nemocí, bez utrpení.
Pád totality nás do všeobjímající působnosti tohoto aspektu dneška vyvrhl zcela bez přípravy.
Snad právě proto se stále nalehavěji dere do popředí pocit, že něco málo se z dnešního světa
(vcelku velmi nenápadně) vytratilo - smysl věcí a smysl sebe sama. Zoufalé akce typu hladovky
p.Marečka skýtají tragikomickou ilustraci ztráty smyslu více než výmluvně.
Ztratilo se utrpení - vytratil se smysl? Lze obé klást do souvislostí? Je snad toto bytostným
výrazem postmoderní situace? Připusťme, že ano.
Utrpení i smysl jsou indexovány nejen povahou své přítomnosti, ale především vztažnými
soustavami jichž jsou poukazem. Výrazy mělkost a hloubka jsou v těchto souvislostech více než
názorné. Neobyčejně výstižně totiž charakterisují relace mezi takovýmito soustavami (jimiž je
naše vztahování ke světu vymezeno) a povrchem světa, t.j. nekonečnou serií rozjásaných
přítomností. Označují k čemu, resp. k jakým počátkům (souřadných systémů) je povrch věcí
naším nahlédnutím vztahován.
Nejprostší lidská zkušenost nás učí, že skutečná cena a smysl věcí se stávají zřetelnými tehdy
(a jen tehdy?) když věci samé již přítomny nejsou. Smysl věcí, jakožto výraz hloubky jsoucího,
je tedy jistým obrazem nás samých v prismatu nebytí. Jakkoliv, smyslem světa není nebytí,
nicota, jeho nulový bod, nýbrž prostor, který skrze něj rozdílnost jsoucího a nebytí vyjevuje.
Nahlédnout do tohoto prostoru lze jedině prostřednictvím výpravy pod povrch věcí, pod povrch
přítomností. Že takovéto výpravy jsou (stejně jako jakékoliv jiné laškování s nebytím) záležitosti
krajně riskantní je celkem nasnadě.
Cestou, jíž - aniž bychom chtěli - do tohoto prostoru nezbytně vstupujeme je utrpení. Stav,
kdy nezbývá než fysicky jsoucí přítomnost poměřovat přednostmi nebytí. Stav, v němž
nesplnitelnost žádoucího, opak chtěného, aj. aspekty téhož - znásobené vědomým nahlédnutím -
stávají se nutně zobrazením sebe sama jakožto jsoucí instance nebytí. Utrpení nemá povahu děje
(viz též prefix u-): je stavem jenž strašlivým způsobem znehybňuje pohyb věcí, stavem v němž
každá vteřina nabývá rozměr věčnosti. Utrpení (podobně jako pochopení, rozkoš, poznání apod.)
je bytím, jehož čas nelze fragmentovat měřítky všedního. Bezpochyby právě tento moment je
pravým důvodem proč planetární vědotechnika rozvinutého kapitalismu (stejně jako tomu bylo s
vědotechnikou rovinutého socialismu) klade vymýcení utrpení za jeden ze svých hlavních cílů.
Ve světě jehož karnevalový lesk velmi účinně za- krývá nejvšednější z pošmourných vnitřků,
cokoliv co není měřitelné smyslem všedního, nemá místo.
 Ve světě preformovaných rolí, světě kde čas jsou peníze, je utrpení skutečně čímsi krajně
nepřijatelným, nebezpečným a se smyslem světa naprosto neslučitelným. Jeho možným
dopadům se evropská civilisace tradičně brání. Účiným prostředkem se tu stala např. instituce
mučedníka. Skrze ní je možné (a) kananonisovat společensky přípustné relace utrpení-smysl, (b)
relativisovat pravdivost osobního utrpení, resp. smysl jenž skrze něj věci nabývají. Ryzost utrpe-
ní, ryzost smyslu je zde indexována kartotékou svatých obrázků.
Postmoderní doba jde ovšem ještě dál: nejen že mučedníky nectí, ale - zdá se, vůbec je nemá
a mít je ani nechce. Možná je to proto, že zcela nenápadně se podílníky této instituce stáváme my
všichni - mučedníky mělkosti, mučedníky ztráty orientace a smyslu. Jaký smysl může takovéto
utrpení vyjevit posuď každý sám.
Bohužel - jak tento příspěvek sám sebou naznačuje - stigmatu mělkosti se zřejmě dnes
vyhnout nelze. Je tak jen trochu smutné, že smysl dneška se právě proto čím dál tím více
přibližuje čekání na příští utrpení. Něco není v pořádku.
 POJEM RENESANCE A DĚJINY PŘÍRODNÍCH VĚD
Jan Horský, Praha
Vývoj historiografických pojmů mnohdy dobře ukazuje proměny našeho celkového pohledu
na dějiny lidské kultury. Příkladem mohou být změny, které se udály za uplynulých zhruba sto
let při vymezování pojmu renesance. Chápal-li J. Burckhardt renesanci jako "objevení světa a
člověka" a měl-li při tom na mysli zrod moderního individua a jeho pohledu na svět,
upozorňoval již E. Troeltsch na úskalí přílišné jednoznačnosti tohoto pojetí. Zrod moderního
individualismu byl mu věcí pozdější. Viděl-li pak E. Troeltsch v renesanci "sám na sebe
odkázaných individualismus universálního a autonomního rozvoje sama sebe a osvobození
obrazu věcí od stínů a znehodnocení, které se na něj vrhají z nadsvěta", "jedním slovem protiklad
křesťanské askese"1, musíme dnes poopravit toto vymezení. Nové dějepisné práce, usilující o
postižení celkové struktury lidské kultury jednotlivých období, upozorňují, že v renesanci ony
stíny vrhané z nadsvěta byly nahrazeny (na rozdíl od dob modernějších) světlem universa.
Uvedené proměny pojetí renesance souvisí zajisté i s rozvojem dějin přírodních věd. Není proto
bez zajímavosti ukázat, jakým způsobem se v našem prostředí změnil za posledních sto let např.
pohled na Mikuláše Kopernika. Zároveň lze z hlediska dějin přírodních věd učinit několik poz-
námek k jednomu z u nás řídkých pokusů podat náčrt celkového charakteru renesančního
myšlení, totiž k pojetí P. Flosse.
V případě Kopernikově není mezi staršími a novějšími autory sporu v názorech o kulturně
dějinném významu jeho díla. Tak např. již F. J. Studnička spatřoval v Kopernikově díle hlavní
mezník kulturních dějin lidstva2. Q. Vetter viděl pak v obecnějších souvislostech rozdíl mezi
"uzavřeným geocentrickým světem s antropocentrickou kosmogonií a teologií křesťanskou" a
"zcela novým názorem kosmickým, v němž podíl naší Země i lidstva se jeví věcí tak
nepatrnou".3
Rozdíl je však v tom, jaké argumenty ve prospěch Kopernikova heliocentrismu shledávali autoři
jednotlivých dob za rozhodující. Tak F. J. Studnička soudil, že Kopernik svůj heliocentrismus
"vyzpytoval" (patrně ve smyslu induktivně založené vědy) na rozdíl od starých řeckých autorů.
Pro ty platí, že jejich případné názory o pohybu Země byly více méně "metafysickou
kosmologií", "filosofémy, které nepodporoval ani počet, ani výsledky pozorování"4. U Q.
Vettera se v souvislosti s Kopernikem mluví o zjednodušení obrazu světové soustavy (snížení
počtu epicyklů)5, co již může otevírat cestu k rozpoznání obecnějších filosofických souvislostí
Kopernikova obratu. A právě na tyto souvislosti soustředili především svoji pozornost ti, kteří se
Kopernikem zabývali kolem jeho jubilejního roku 1973. J. Haubelt tehdy usiloval o prosazení
názoru, že Kopernikův heliocentrismus se zrodil v rámci myšlenkového proudu vycházejícího z
pařížského buridanovského nominalismu6. Z. Horský oproti tomu jednoznačně zařazoval
Kopernika do linie renesančního novoplatonismu. Prvý upozorňoval především na vliv principu
optické relativity vyšlého z prostředí pařížského nominalismu, druhý mimo to poukazoval na
vliv novoplatonského tzv. významového heliocentrismu, některých prvků Ficinovy kosmologie a
na Kopernikův argument řádu, který je zcela v duchu renesančního smyslu pro proporcionalitu a
harmonii7.
Uvedené proměny v pohledu na zdroje kopernikanismu zajisté nemohly být bez významu pro
celkový pohled na renesanční myšlení, pro rozpoznání jeho klíčových kategorií a priorit. Událo
se tak zajisté i pod vlivem Th. S. Kuhna, jehož pojem paradigmat otevírá cestu právě k
pochopení struktury myšlenkového světa jednotlivých dob. Po této cestě se bude třeba vydat i při
posuzování pojetí renesance P. Flosse. P. Floss spatřuje jeden z podstatných rysů renesančního
myšlení v uvědomění si významu vidění jako významného nástroje osvojování si světa. Jakési
renesanční "ego video, ergo sum" staví se zde na roveň Decartova "cogito, ergo sum". Nejde
však pouze o vidění smyslové, ale o "visio", "videre spirituale". S osvojením vidění souvisí i
nové pojetí prostoru, přírodního i sociálního, jež je v protikladu jak k uzavřenosti
aristotelsko-ptolemaiovského a scholastického světa, tak k aristotelskému pojmu místa a tudíž i k
pojmu "horror vacui" a konečně i k hierarchickému pojetí středověké společnosti8. Renesanční
pojetí prostoru představuje P. Floss na příkladu Kusánského a Bruna (jeho pojetí prostoru má za
"nejrenesančnější"). Byť připouští, že toto pojetí prostoru nemělo přílišný vliv v dobové
přírodovědě, a byť o renesanční prostorovosti (dokonce v souvislosti s Kopernikem) mluví i
např. E. Troeltsch či J. D. Bernal9, přece je nutno z hlediska dějin přírodovědy učinit zde několik
poznámek, které by měly varovat před přílišnou jednoznačností uvedeného pohledu.
1. Je pravda, že v Kopernikových knihách "Oběhů" jsou místa, ze kterých se lze domnívat, že
Kopernik si byl vědom toho, že zastavení sféry stálic může otevřít cestu k pojmu nekonečného
vesmíru (kniha 1., kap. 8), neboť právě v pohybu sféry stálic viděl nejzávažnější argument
geocentrismu pro konečnost světa. Avšak v témže spisu čteme jednoznačně, že svět má svůj tvar,
je koulí (kniha 1., kap. 1). I Galileův Salviati v prvém dni "Dialogu" spolu s Aristotelem uznává,
že svět je těleso a jako takový musí být uspořádaný (nikoli v nekonečném prostoru, nýbrž právě
v uzavřeném světě má smysl onen pro renesanci tak významný argument harmonie a pro-
porcionality celku a jeho částí). A je to právě tento uzavřený vesmír, který, jak dokládá např. E.
J. Dijksterhuis10, činí přímočarý pohyb nesmyslným a tak u něj znemožňuje vznik moderního
pojmu setrvačnosti.
2. Jeví-li se prostor na obrazech renesančních mistrů čímsi co do kvality stejnorodým a je-li
takovým prostor Newtonův, nelze něco takového říci o Kopernikovi. Ten, právě tak jako i
Galileo, byl v tomto bodě mnohem blíže antickému pojmu světa, ve kterém jsou kvalitativně
odlišná místa, než novověkému pojmu prostoru. Lze-li u Aristotela mluvit o "dvojí fysice", jedné
pro oblast podměsíčnou a druhé pro oblast nadměsíčnou, pak i u Kopernika můžeme s jistou
nadsázkou o "dvojí fysice" uvažovat. Jedno a totéž těleso podléhá jiným principům, je-li na svém
přirozeném místě (dokonalý pohyb kruhový), než pokud je mimo toto místo (přímočarý pohyb
jehož smysl končí dosažením přirozeného místa) (kniha 1., kap.8).
3. V pozdní renesanci se setkáváme se snahou uvažovat některé jevy tak, jako by se
odehrávaly ve vákuu. Avšak nelze zcela bez výhrad postavit příkře proti sobě nový pojem
prázdného prostoru a středověký "horror vacui". Např. u Galilea se pojem vakua rodil tak, že z
absolutně pojatého "horror vacui" se stala kvantifikovatelná veličina, "resistenza del vacuo" (E. J.
Dijksterhuis).

1
E. Troeltsch, Z dějin evropského ducha, Praha 1934, s. 80
2
F. J. Studnička, Bohatýrové ducha, Praha 1898, s. 62
3
Q. Vetter, Na úsvitě nové vědy, in: Dějiny lidstva od pra věku k dnešku, Praha 1939, s. 4
4
F. J. Studnička, c.d., s. 56
5
Q. Vetter, c.d., s. 6
6
J. Haubelt, Mikuláš Kopernik, Praha 1974, s. 12-13 a 36
7
Z. Horský, Mikuláš Kopernik, Portrét významné osobnosti renesanční doby, Praha 1973
8
P. Floss, Proměny vědění, Praha 1987, s. 165-167, 181-188
9
J. D. Bernal, Věda v dějinách I, Praha 1960, s. 283
10
E.J. Dijksterhuis, Die Mechanisierung des Weltbildes,
Berlin-Göttingen-Heidelgerg 1956, s. 385-390.
 LAUDATIO
Cyril Höschl, Praha

(Z vystoupení autora před vědeckou radou 3. LF UK dne 12. 9. 1991 při jmenovacím řízení
Doc. RNDr. et PhDr. Zdeňka Neubauera profesorem obecné biologie)+)

Být oponentem kteréhokoli z děl či prací Zdeňka Neubauera přináší s sebou zároveň
povinnosti vyrovnat se s celou Neubauerovou osobností a s jeho rolí v duchovním kontextu
našem i evropském. To je však úkol velmi obtížný a přiznám se, že ani v souvislosti s tak
závažným důvodem, jakým je profesorské řízení na Karlově universitě, není v mých silách.
Pokusím se proto nejprve odůvodnit, proč probíhá Neubauerovo jmenovací řízení v oboru
obecné biologie a pak přiblížit Neubauerův přínos právě této disciplíně.
Neubauerova životní dráha jasně ukazuje střet, uchopení
i ovládnutí nejprve přírodovědy, ke které Neubauer s důkladností a vhledem sobě vlastním
přichází skrze mykologii, aby nakonec učinil i speciální objev mikrobiologicko-genetický,
posléze jazykozpytu v pohledu etymologickém, sémantickém, srovnávacím a vývojovém, a
nutně filosofie, která na rozdíl od specialistů 20. století není Neubauerovi ani ozdobou, ani
vstupenkou do snobské společnosti, ani samoúčelným tlacháním, ale díky jeho fenomenalitě
naprosto nutným návratem ke zdrojům poznání, k chápání smyslu, uchopení souvislostí, vztahů a
vztahů mezi vztahy. Pro Neubauera bez filosofie neexistuje poznání, tzv. čistá věda je nesmysl.
Podle Neubauera víra představuje vlastně gnoseologický protějšek ethické důvěry a ontologické
vzájemnosti, sounáležitosti. Víra byla zcela nahrazena "věděním" poté, co bylo holonomické
chápání korespondence řádů opuštěno a zbyly jen soustavy, u nichž stačí vědět, z čeho sestávají
a jak jsou sestaveny. Tento novověký způsob vědění, které chtělo být EPISTÉMÉ, byl postupně
pokořen na vytváření "modelů", tedy pouhého napodobování nápodob. Vědecké poznatky dnes
vystupují v podobě pouhých mínění ("Our results seem to support our suggestion věděním, ale
není ani vírou v silném slova smyslu. Filosofie si za této krize poznání opět činí v
Neubauerových očích nárok být skutečným věděním. Specializovaní vědci dneška, byť je jim
Neubauerův striktní strukturalismus*) (připomeňme Neubauerovu chválu strukturalismu v
Geometrii živého a jeho polemiku s Laco Kováčem1)) jakkoli nepříjemný, musí nutně sami
dospět k tomu, že nejbolestivějším nedostatkem naší vědy je ztráta schopnosti uvidět celek, která
je nepřímo úměrná rostoucímu kvantu poznatků. A právě filosofie dnes může opět zjednat
vědeckým poznatkům porozumění. Skutečné vědění je plodem takového poznání, které dává
smysl. A smysl přichází podle Neubauera odjinud než z pouhého testování hypotéz. Filosofie
však nemůže jako taková být skutečným věděním. Musí zůstat pokornou služkou, jejíž služby
jsou ovšem ve světě střetávání paradigmat nepostradatelné. Medicína tedy nepotřebuje filosofii
jako zdroj vědění, což se někteří filosofií odpuzení lékaři mylně domnívali, ani jako nástroj, jak
to někdy pletli dohromady marxisté, ale jako pěstění smyslu pro smysl svého vlastního vědění.
Neubauer sám v této službě pronikl mohutně do psychologie pochopením života a díla C. G.
Junga, do neuropsychologie a psychiatrie svým brilantním zmapováním mozkové asymetrie, jak
nám je předložil v jedinečné přednášce na semináři u prof. Katětova, a do mnoha dalších oblastí,
kterým porozuměl z pohledu často velmi neobvyklého a zanedbaného. Proto ta nezvyklost, proto
ty obtíže s "vědci". Biologii jsem v tomto posledním výčtu záměrně vynechal, neboť ta je mezi
ostatními Neubauerem obsaženými disciplínami přece jen v jiném postavení: z biologie totiž
vyšel, k ní se vztahoval a s ní se dodnes vypořádává (srv. jeho obdiv k Portmannovi2)). K čemu
je Neubauer nám biologům, k čemu takový profesor biologie v případě, že považujeme filosofii
za kontaminující komplikaci pravé vědy ze strany neprofesionálů, kteří by si rádi nadešli naši
každodenní laboratorní dřinu3) bezpracnou zkratkou volajíce "heuréka"? Kdyby v ničem jiném,
vidím odpověď přímo v Neubauerově chvále bláznovství4), již předznamenává motto z Goethova
Fausta5):
"Z blízka i z dálek shromážděni
zdravím vás, ctní a věrní moji-
hle, mudrc po boku mi stojí
ale proč blázen tady není?"

Císařův blázen nastavuje zrcadlo a dává věcem smysl nejenom skrz metaforu, příběh, narážku
a měkkost přirozeného jazyka, ale i skrz nevyřčené: čistě kresbou pozadí. A tento dar přináší
nám, kteří máme jinou průpravu i životní zkušenost, učenec par excelence, pansofista, vědec a
myslitel Zdeněk Neubauer. Ba co víc, ukazuje nám chtě nechtě, jací profesoři naší universitě
chyběli a dosud stále chybí. Připomeneme-li si, že znalost přírody se na universitě pěstovala v
rámci filosofie, která ovšem nebyla scientia ale ars, provozovaná na Facultas artium, a že
biologii oddělil z filosofie Bohumil Němec teprve v tomto století, pak pochopíme, že Neubauer
je biologem mimo jiné právě proto, že je filosofem a filosofem je právě proto, aby mohl být
biologem. V Neubauerově případě jmenovací řízení pro obor biologie prováděné nota bene na
lékařské fakultě neznamená násilné povznesení filosofa do hájemství vědy, nýbrž zadostiučinění
původnímu smyslu věcí na této universitě a kultivaci jejího současného řádu. Neubauer se tímto
rituálem vrací tam, kam patří, jsa svou dosavadní poutí neuvěřitelně vyzbrojen a způsobilý k
jakékoli disputaci. I kdyby nikdo na světě s Neubauerem nesouhlasil, musí souhlasit s tím, že je
to universitní profesor per definitionem. Pro Zdeňka Neubauera je každé zařazení, každý obor,
chlíveček, předpis či kolonka nepřípustně těsnou svěrací kazajkou. Neubauer překračuje a mohu
rovnou říci transcenduje současný stav naší university. Je povinností nás, kteří to už dobrých pár
let rozpoznáváme, abychom v té věci zjednali nápravu a prostor mu uvolnili.
A nyní k druhému bodu: Neubauer jako strukturalista sdílí s vitalisty názor, že živá hmota je
něco jiného než soubor chemických reakcí. Odmítá redukovat biologii na biochemii a biochemii
na chemii. Upozorňuje mne v jednom ze svých jedinečných dopisů, že DNA eukaryontního jádra
tvoří pouhých 0,4%, vše ostatní v jádře se patrně zabývá zpracováním informací ve smyslu
interpretace. Zdůrazňuje, že primární odpovědí buňky na informaci z okolí je změna tvaru buňky
daná přestavbou cytoskeletu s následnými změnami mnohoposchoďového uspořádání genomu v
jádře. Dnes je zřejmé, že tím primárním je zaujmutí tvaru (buňky, jádra, chromozomu), jež
určuje chemismus, a nikoliv chemické složení soustavy, které by měnilo tvar? Proto považuje
Neubauer za smysluplné hovořit o morfogenetickém poli, epigenetické krajině apod.6) Tvar pak
rozhoduje o tom, která informace bude čtena a jak bude interpretována. Primární přepis
genofondu je základem celé řady alternativních dešifráží a obměn. Podle Neubauera si
information processing genetické informace nezadá s processing zrakové informace (cesta od
viděného obrazu až po jeho slovní výklad). S tím souvisí ovšem i řízení mutace, ergo návrat
lamarckismu. Právě proto, že Zdeněk Neubauer se smysluplnou sebeproměnou genetické
informace po celý život zabýval v nevíře, že by evoluce byla jen důsledkem série chyb v přepisu,
a upozorňoval na okrajové podpůrné práce, je mu dodnes nadáváno do lamarckistů a lysenkistů.
Teprve v současnosti však náhled, že dědičné změny se nedějí ani náhodně ani nutně, nýbrž
selektivně, inteligentně a orientovaně, pronikl i do renomovaných časopisů. Neubauer je celo-
životním účastníkem těchto zápasů o pochopení života, je dnes již jejich klasikem a jedním z
mála biologů v naší zemi, který dokáže ocenit, co se odehrává a změřit hloubku této revoluce v
pochopení života. Podle něj jsou životní pochody svébytné již na molekulární úrovni. Člověk
tedy není stroj. Neubauer striktně odmítá genetický determinismus: geny jsou skutečně vlohami
a nikoliv determinantami. Představují možnosti, jimiž je živá bytost vybavena, nikoliv předpisy,
jimiž by byla určena. Mnoho Neubauerových prací, v nichž prosazoval jazykovou metaforu
genetické informace proti obvyklé a ještě k tomu povrchní metafoře počítačové, dokládá, že
současný vývoj mu se zpožděním přináší zadostiučinění, a to právě v oblasti molekulární
biologie, která patří ke směrům dnes v medicíně nejvýznamnějším.
S ohledem na vše, co jsem uvedl, se znalostí Neubauerova díla, osobnosti i pedagogického
projevu, prohlašuji, že doc. dr. Zdeněk Neubauer zcela a bez výhrad splňuje požadavky kladené
na universitního profesora a navrhuji jej ke jmenování profesorem pro obor obecné biologie.

+)
Otištěno též ve Vita Nostra Revue, 3. LFUK Praha, zima 92, str. 41
*)
Na tomto místě se oslavenec ohradil. Nepřeje si být označován jako striktní strukturalista.
1)
Neubauer Z.: O strukturalistickém hnutí v biologii. In: Geometrie živého, sborník přednášek podzimní školy
"Matematické modely morfogeneze", Bechyně 26.-30.9.88. Vydal ZP ČSVTS při FgÚ ČSAV, Praha 1989, str.
43n.
2)
Neubauer Z.: Střetnutí paradigmat v současné biologii.
ZP ČSTVS při FgÚ ČSAV, Praha 1985, str. 147n.
3)
Podle Kováče "To všechno (rozuměj strukturalismus a
potažmo filosofie) začne mít vědecký význam až v okamžiku, kdy se z neplodné rétoriky přejde k návrhům
konkrétních experimentálních modelů, k formulování konkrétních experimentálních programů, kdy jejich
protagonisté opustí psací stoly a přejdou do laboratoří nebo k počítačům či si zvolí trpělivou
darwinovsko-lorenzovsko-tinbergenovskou cestu konkrétního pozorování přírody". Viz 1), str. 53.
4)
Neubauer Z.: Zachraňte jevy aneb chvála bláznovství. Viz 1), str. 3n.
5)
J. W. Goethe, Faust, II, 1.2 (překl. O. Fischer)
6)
Z korespondence (Zdeněk Cyrilovi 28. 8. 1991, str. 5)
 SOLIDARITA OTŘESENÝCH
Ivan Chvatík, Praha

Milý Zdeňku,

dovol, abych u příležitosti Tvých slavných narozenin ulil bohům Západu i Východu a účastnil
se skromným výronem své mysli jejich plodného, kosmotvorného boje. Doufám, že v návaznosti
na některé naše rozhovory právě Ty porozumíš, co chci říci.
Ivan

Od té doby, co se veřejnost seznámila s Patočkovými Kacířskými eseji, vládne jistá

rozpačitost zejména nad posledním z nich. Podle Erazima Koháka představují Kacířské eseje a
ostatní spisy z období let 1972 - 75 "nejproblematičtější část Patočkova životního díla", podle
některých jiných dokonce, jak uvádí Kohák dále, "trapný výstřelek omluvitelný stresem druhé
okupace". Patočka se zcela zřejmě snaží vyburcovat čtenáře z navyklého porozumění naší
dějinné situaci a na základě zkušenosti lidstva s dvěma světovými válkami se nás snaží otřást
v našem staletém "přesvědčení, že základním řádem vší skutečnosti je právě řád, mír, dobro, jas,
v jehož celku se vyskytují místa zmatku, války, zla, temna."
Podle Patočky je všechno naopak. Mír je válka; den je noc; válka, svár, je s Hérakleitem otec
všeho, kosmický princip, který uspořádává svět, jedny ukazuje jako bohy, druhé jako lidi, z
jedněch dělá otroky, druhé činí svobodnými.
Princip, to první, zde není něco, co má charakter jednoty, božského HEN, jak je člověk při
slově princip zvyklý rozumět, nýbrž právě mytickým způsobem zachycený prototyp vší
nejednoty, spor. Z tohoto původního sporu vidí pak Hérakleitos vzcházet řád, KOSMOS. Jaký,
to nás na tomto místě nemusí zajímat. Důležité však je, že to nemá být struktura klidná, statická,
tedy mrtvá, nýbrž živá, v neustálém pohybu, protože v neustálém sporu se vytvářející - a nyní se
člověku chce opět říci: "jednota". Ale nic takového na světě není. Vytváří se právě jen svět a na
něm, jako jeho nepochopitelné, a přece tak důvěrně známé součásti - věci, lidé, země, a nad tím
vším se klenou nebesa, v neustálém sporu minulosti s budoucností: a tomuto sporu, protože jsme
jeho účastníky, jsme při tom, říkáme přítomnost.
Židovsko-křesťanská Evropa, prodchnutá - nejspíše jednostranně pochopeným - odkazem
Platónovým, se snažila, aniž se jí to kdy podařilo, zapomenout na Hérakleita a založit Nový Svět
na principu zcela opačném, totiž na principu Ideje Dobra, které je zcela explicitně Jedno a jímž si
má být jist Rozum, jako jeho nejvyšší orgán. Přesto, že se vždy znovu ukázalo, že rozum je
schopen provést jednotící syntézu vždy jen proto, aby se v ní vždy vzápětí ukázal další spor, lids-
tvo se tohoto nového principu nevzdalo, resp. nebylo s to vykázat jej do patřičných mezí, v nichž
je zcela jistě nepostradatelný, a vždy znovu mu propadá. Nepomohla ani zkušenost 1. světové
války, o které by se snad dalo říci, že nejdrastičtějším způsobem ukázala neudržitelnost tohoto
ideového komplexu. "Obecná idea, která byla pozadím této války, bylo pozvolna klíčící
přesvědčení, že neexistuje nic jako věcný, objektivní smysl světa a věcí ..." Snaha vybřednout z
války vedla k etablování dvou rozdílných, přestože vnitřně spřízněných totalitarismů a za
asistence demokratických sil, které podlehly iluzi, že je možno vystačit s idejemi minulého
století, přivedla Evropu a svět k druhé válce, ještě strašnější.
Po porážce jednoho totalitarismu ukáže se druhý daleko stabilnější, a než se jeho existence
stane vnitřně neudržitelnou a sám se zhroutí, uplyne dalších padesát let. Přibližně patnáct let před
tímto zhroucením, okolo roku 1973, oslovily Jana Patočku činy velkých ruských disidentů
Andreje Sacharova a Alexandra Solženicyna. Domnívám se, že právě tady, na rozdílu mezi
těmito dvěma postavami, je třeba hledat zrod myšlenky o solidaritě otřesených. Patočka spojuje
zcela jednoznačně a zcela právem Sacharova, "toho muže hypermoderního", "který se dal na
cestu válečné vědy" a sestrojil Stalinovi atomovou pumu, s jednou stranou konfliktu, Solženicy-
na pak, představitele pravoslavného fundamentalismu, se stranou druhou. "Je pozoruhodné, že
tito dva lidé, v jistém smyslu tak odlišní, říkají a dělají totéž. Sacharov - naprostá
postmetafyzická moderna. Solženicyn - snaží se o kontinuitu s tradicí, je to věřící člověk, také
jeho vztah k národu a národům je docela jiný než u Sacharova, vztah mnohem tradičnější,
nedotčený liberární skepsí, je v tom něco herderovského a přes Herdera to jde až k theologickým
kořenům. Ale přes ten rozdíl ti dva říkají totéž, a to společné, dle mého, je v jejich pojetí oběti."
V této souvislosti se Patočkovi zajisté vybavuje nezapomenutelný zážitek z období pražského
jara 1968, kdy se také spojila vrstva těch, kteří původně vyšli z lůna totalitární moci s těmi, kteří
jí byli více či méně utlačováni. Tenkrát, v roce 1968, Patočka ještě neměl koncept solidarity
otřesených, ale zabýval se myšlenkou, na kterou nyní mohl navázat. Ve studii Inteligence a
opozice také mluví o solidaritě, která by měla být s to změnit svět. Technická inteligence, mající
de facto ve svých rukou veškerou materiální moc, se měla postavit politikům na obou stranách
železné opony a "na základě nahlédnutí podniknout něco kladného, co může čelit zhoubným
vývojovým zjevům", znemožnit politikům a byrokratickému establishmentu, aby techniku
využívali k upevňování lidské nesvobody všeho druhu. Patočka chtěl tenkrát doufat, že
inteligence, která se stává v dnešní době masou co do svého počtu, "nestane se masou v tom
smyslu, že by byla podstatně pasivní, receptivní, bez iniciativy a beze smyslu pro intelektuální
argumentaci. ... Nesmí ztratit smysl pro otázky. Musí vystupňovat všecky prostředky kritiky a
kritičnosti místo vystupňované vášnivosti ..." Abstraktně-filosoficky řečeno "běží o to, na
základě odhalení nedostatečnosti faktického světa usilovat o skutečnou vládu ducha. O říši ducha
či lépe říši duchů mluvil Kant jako o morální sféře. Morální sféra je mu sféra platnosti rozumu,
tj. toho, co je obecné a nutné."
Takový koncept byl ovšem, jak se asi i Patočkovi záhy ukázalo, ještě stále velmi utopický a
právem nevzbudil žádný ohlas. Nebylo nijak patrné, jak se ona převážně technická inteligence,
která konec konců příliš nestrádala, měla dostatečně zpolitizovat, aby tuto utopickou úlohu, která
na ni v podstatě s dějinnou nutností čeká, vzala právě jakožto masa za svou. Z perspektivy
Kacířských esejů je třeba konstatovat, že to byl koncept budovaný právě z hlediska míru, života
a dne, totiž z hlediska usilování o jednoznačně dobrý život. Protože jak jinak vyložit domněnku,
že "prvně v dějinách se opozice mezi rozumovou povahou lidského života a materiálností jeho
reprodukce stává nejen řešitelnou, ale řešitelnou prostředky rozumu." (Kursiva I. Ch.)
Studentské bouře v Západní Evropě k žádné zásadní společenské změně nevedly a bývalí
bouřliváci našli své místo v budování prosperující demokratické společnosti. Po okupaci
Československa začalo být jasné, že inteligence sama jako taková na odstranění totalitního
režimu nestačí. Bude nutno přidat určitý specifický druh odhodlání, dalo by se říci, že odvozený
z charakteru toho, proti čemu se bojuje. Totalitní historicko-společenský útvar vlastně vnutil
svým oponentům svůj styl.
Solženicyn a Sacharov to začali praktikovat a ukazovat a Patočka to reflektoval. Totalitární
moc vyžaduje od svých oponentů totální nasazení, "jít až do konce, do překonání každé vazby,
vazby na život život za nějaký ideál, za lepší zítřek, za pravdu - to je přece otřepané klišé, i když
nakonec tak jako tak běží o život. Jak se má lišit totální oběť disidenta od sebeobětování
japonského kamikadze nebo nacistického werwolfa?
Oběť, o které mluvíme, právě není za něco, za nějaké jsoucno, ať už materiální nebo ideální,
nýbrž v jistém smyslu za nic, totiž za to, aby se ukázalo, co je samo ukazování, aby se ukázalo,
že v samotném ukazování se věcí, v jejich samotném bytí je konflikt, který od člověka vyžaduje,
aby se pro něj nasadil. Tento konflikt v bytí, stručně řečeno, spočívá v tom, že zjevující se věci
zakrývají své zjevování. Struktura a podmínky zjevování jsou zastřeny a překryty tím, co se
zjevuje. "Život v jasnosti se proměňuje v ty jasné věci, ten transcensus (od jsoucna k bytí, od
zjevných věcí k jejich zjevování) se ztrácí ve prospěch toho transcendovaného, a následkem toho
život sám sebe popírá v tom svém žití."
 Za situace, kdy je nebezpečí, že se prosadí nějaká forma totalitárního fundamentalismu, kdy
se jedná o bezohlednou realizaci nějaké konkrétní představy dokonalého uspořádání lidské
společnosti, kdy tedy jde o propadnutí tomu, co Patočka nazývá silami dne, je oběť, totální
nasazení sebe sama, patrně jediným účinným způsobem, jak tomu čelit. Nemá-li však toto
nasazení života být opět jen výše odmítnutou variantou vlády rozumu či duchů, je třeba pochopit
ji právě jen jako krajní způsob, jak obnovit "boj", tedy život. V žádném případě by tu nemělo jít
o nějaký konkrétní pozitivní výsledek, nýbrž analogicky jako v uvedeném ontologickém modelu,
o možnost zjevování, totiž o ustavení a uchování otevřeného politického prostoru pro střetávání
politických názorů, o uchování agory, parlamentu, skutečně fungujícího demokratického zřízení.
Obávám se, že tento rozdíl nebyl a není vždy otřeseným, kteří se spolu (po jistou dobu)
solidarizovali, jasně patrný. Velmi často se v dějinách Evropy stalo a možná ještě i mnohokrát
stane, že boj o uchování možnosti bojovat (a tudíž být živ) se zamění za boj za mír, za mrtvou
totalitní jednotu. Některé jevy na naší dnešní politické scéně, ať už jde o hladovky, či boj za
samostatné Slovensko nebo proti němu, to až příliš jasně dokládají.
Na jedné straně lze říci, že v každém politickém rozhodování jde o všechno, totiž právě o ono
nic, o uchování agory, na druhé straně je potřeba mít neustále na zřeteli, že o toto nic se většinou
jedná u příležitosti rozhodování o záležitostech dne, míru a života a obě strany v konfliktu
většinou mají nějakou svou pravdu, protože nepochybně mají rozum. Tento rozum je však rozum
konečných bytostí, které v otevřeném světlém poli zjevování nahlížejí problémy z různých stran.
A právě proto nelze jejich náhledy navzájem sjednotit, rozsoudit a problémy jednou provždy
vyřešit. Kdo se o to pokouší, a nejspíše právě v dobře míněném úsilí o pravdu, spravedlnost a
prosperitu, ať už je jeho úsilí napájeno z jakkoli hlubokých otřesů, je ve svém jádře nebezpečně
totalitární, protože právě jeho postoj představuje propadnutí vůli definitivně v klidu a míru žít a
mít.
Zvítězit na agoře znamená tedy přehlasovat protivníka, nikoli zničit ho i s jeho pravdou, a tím
i s celou agorou. Hlavním znakem fungující demokracie je tedy takovéto balancování na ostří
nože. Snažme se, abychom mohli doufat, že to v naší demokracii nikdy nebude lepší.
 ET EDUXIT EOS K TENEBRIS ET EX OBSCURO,
ET VINCULA EORUM DISRUPIT
Janko, Praha

Že pojem světla nemá smysl bez protikladného pojmu temnoty, může být každému zřejmé
bez větší námahy. Tím spíše biologům, kteří s problémem polarity mají své dlouholeté
zkušenosti. Ale i jiné obory a fakulty se mohou přidat a vzhlédneme-li vzhůru pak je jisté, že ani
dílo spásy není myslitelné bez ohrožení zatracením, bez "pokušení smrti". Mezi světy, jakkoliv
odlišnými, existuje pouto, Komenským příhodně nazývané sřetězení, concatenatio, a nelze
uniknout ani minulosti, ani budoucnosti.
Kill not the Moth nor Butterfly,
For the Last Judgement draweth nigh.
Někdy koncem 70. let jsme se Soňou Štrbáňovou pozvali Zdeňka, aby nějak oslovil ty, kdož
se zabývají tak pochybným a podezřelým dílem, jako jsou dějiny přírodních věd. Zdeněk hovořil
pochopitelně o změně paradigmat v biologii a navíc, což bylo právě pro mne zvlášť závažné,
upozornil na význam jevového aspektu biologických dějů, tedy rozměru, který se vymykal
převládajícímu redukcionistickému přístupu ve vědách o životě. Pro mne vedla odtud cesta k
zhodnocení problematiky jevu a tvaru, do oblasti, kterou tak dobře zmapoval kdysi známý, leč v
poslední době již zapomínaný Trollův esej "Gestalt und Gesetz".
Poté se mi náhodou dostalo do rukou Spektrum se Zdeňkovou statí o luciferiánství. Zde byla
výstižně pojmenována ona zhoubná směs bohorovného scientismu a militantních pokrokářských
idologií - podnět nejen vidět příběhy vědy a o vědě v jiném než obvyklém světě, ale i ke
zpytování vlastního svědomí. Bylo o čem přemýšlet.
Zmínka o "pochybném" charakteru historie přírodovědy není pokusem o vtip. Tato disciplína
byla z úradku mudrců tehdejšího systému včleněna mezi "marxistické společenské vědy", v
důsledku čehož pak předstírala, že je schopná odhalovat "zákonitosti" vývoje vědy, aby tak
mohla poskytnout pevné teoretické základy pro socialistickou vědní politiku. Zde přímo hýřil
scholastickou tvořivostí "Boney M", ruský filosof Kedrov, jenž neúnavně promýšlel různé
modely "fundamentálnosti" historie vědy. Na druhé straně se historie netěšila příliš velkému
respektu mezi přírodovědci, nejen pro to "odhalování", ale také pro jejich utkvělé, nicméně
mylné představy, že dějiny vědy jsou totožné s "dědkologií", s nekritickými chvalozpěvy na
různé celebrity při jejich kulatých výročích. Jsem rád, že i tady se Zdeněk ujal opravného úsilí,
že se jeho duch nepovznesl příliš vysoko nad plodné, všelijaký zeměplaz rodící nilská vodstva a
jejich bahno.
Některé události vrhají svůj stín až podivuhodně kupředu. Během našich studií na
přírodovědecké fakultě byl Zdeněk všeobecně znám jako Permon. Důstojné pojmenování,
zajišťující mu předem místo ve společnosti mu později tak milých hobitů, trpaslíků, elfů a jiných
obyvatelů Středozemí a jejího sousedství. Navíc na permoníci díky svému pobytu na rozhraní
mihotavého světla kahanců a temnot mohou lépe než kdokoliv jiný odhadnout skutečnou
hodnotu zlata, drahokamů a jiných pokladů, ukrývaných v lůně Země. A co platí ještě více: ta-
kové jméno si žádá samo rozvedení do příběhu...
A jsme opět u historie! Podobně jako tvar, příběh vzdoruje jakékoliv redukci. Lze jej sice
zhutnit do symbolu - avšak pochopit symbol pojmenovat to, k čemu odkazuje a co zastupuje,
znamená též znát příběh, který vedl k jeho ztvárnění. Narativnost našeho světa, projevující se
nejen v dílech jeho stvoření i jeho vývoje, ale i ve skutcích našeho každodenního obcování, je
nadějnou zbraní proti svodům ďábla, který říká tu kouzelnou formulku redukcionismu: nejsi nic
jiného než to a to (pytel enzymů, způsob existence bílkovin, přitahování a odpuzování atomů -
lze dosadit cokoli). Pokud neselže paměť, každý snad ví, že byl dříve někým jiným než teď
(Empedokles a mnohý Ind by pravil: "Vždyť jsem byl kdysi již hochem a dívkou, keřem i
ptákem, rybou též němou..."), stejně jako cestou k naplnění nabude nových podob, tvarů, určení i
svobod. Kdo si však z nás smrtelníků troufne říci, co bude?
Když jeden starý čínský básník popisoval ve svých verších podvečerní krajinu, konstatoval,
že naznačené věci mají hluboký význam, při jehož zachycení však slova selhávají. Skutečně, to,
co naznačil, stačilo - dalším slovem by se kouzlo již narušilo. Lze určit tao třeba hořčičného zrna
anebo elementární částice? A kdyby se i to podařilo, bude to opravdové tao? Ale nebudu se
pokoušet o variace na dobře známé thema.
Na hranicích možného a nemožného, kam jsme byli uvedeni vydat svědectví o svém životě,
místě i čase, prožíváme neopakovatelné - a přece je tu něco, co nám umožňuje, abychom si
alespoň přibližně porozuměli. Příběhy se zkracují a krystalizují v tvar, v symbol - stejně jako
probíhá dění v opačném smyslu. Příliv a odliv, podivuhodný životní rytmus Zeměducha, čas
rozkvětu a plodů.
Wenn nicht mehr Zahlen und Figuren
Sind Schlüssel aller Kreaturen,
...
Und man in Märchen und Gedichten
Erkennt die ev'gen Weltgeschichten,
Dann fliegt vor einem geheimen Wort
Das ganze verkehrte Wesen fort.
Nehovořil jsem se Zdeňkem o této Novalisově básni, ale kdybyste se někoho z nás zeptali,
jaké že je to tajné (snad ještě lépe řečeno: tajemné) slovo, myslím že bychom oba odpověděli
shodně.
 ******
Michal Jůza, Praha
***

Chovám lišaje oleandrové,

v Čechách se přírodně vyskytují,
ale zalétávají jen zřídka

a málo
pro potřebu jejich milovníku,

vždyť i přástevník medvědí

je vzácností,
neuvidíš vřetenušku.

Jen neuvážil jsem spotřebu oleandrů,

než se jedinec zakuklí,
a ukáže sardonyxová křídla,

objíždím Grandhotely
a kradu před jejich zářícími vchody
oleandry v soudcích,

jeden motýl,
jeden oleandr.
 ***

Jorge Luis Gorges před povídkou Alef

nastrčil motto z Hamleta -

O God, I could be bounded in a nutshell

and count myself a king of infinite space.
Bože, mohl bych být uzavřen v ořechové skořápce,
a pokládat se za krále nekonečného prostoru.

Bogres si dovoluje nepřesnost,

u Shakespeara není tečka,
ale středník, a věta pokračuje -

but if you not that I have bad dreams.

jen nemít ty zlé sny, co mám.

O tomto zamlčeném dovětku je povídka.

 ECOLOGICAL STUDIES IN A PINE FOREST
(WEISSBACH-RESERVE-SAALE-SANDSTONE
PLATEAU-THURINGIA)
Siegfried Klaus, Heinrich Dörfelt,
Dietrich Berger and Eberhard Schwarze

Materials and Methods

Along the pH gradient three plots (A, B and C, 2.500 m2 each) were established in old pine
forests (70-90 years) at different distances from the emittent. The plots were comparable with
respect to expositon (plateau region 400-450 m a.s.l.), geology, age and species composition of
the trees (fig. 2).
Once per week, soil samples were taken using a drill (diameter 80 mm). Root tips, active and
inactive mycorrhizae taken from the humus and mineral soil were counted under the microscope.
Biomass of macrofungal fruiting bodies was estimated weekly (dry weight) in every 2.500 m2
plot. Colony numbers of actionomycetes and soil fungi were determined by resuspending 1 g soil
in 9 ml buffer. After 20 min of shaking samples of different solutions were plated on M89 agar.
After 4-8 d colonies were counted. Actinomycetes and fungi were identified microscopycally
(hyphal diameter, spore and colony morphology).

Results and Discussion

At every study site 30 pine trees were marked and their vitality was estimated according to the
rules of the Forest Health Service (involving the number of needle generations, needle colour,
form and general appearance of the tops of the trees). In a scale ranging from 1 (healthy) to 4
(dead), the viability of trees is characterized as an average of all four parameters. As shown in
fig. 3, trees are damaged in the whole area, but the detrimental effects are more evident in the
vicinity of the factory.
As shown in fig. 4, at incerasing soil pH (i.e. increasing vicinity to the factory) colony
numbers of actionomycetes (mostly streptomycetes) are increasing. Colony forming soil fungi
show the opposite behaviour.
With increasing input of industrial dust (i.e. decreasing distance from the emittent) the
number of small root tips of pine as well as the number of mycorrhizae per volume soil declined
(fig. 5). As shown in fig. 6, there is also a decline of the species diversity and fruit body biomass
of ectomycorrhizal basidiomycetes. In contrast, the species diversity and fruit body biomass of
terrestrial saprophytic basidiomycetes is increasing with increasing input. Similar effects were
observed in forests damaged by the input of nitrogen (Dörfelt & Braun 1980, Ritter 1990).
The biomass and species diversity of macrofungi seem to be good indicators for the
development of a biomonitoring test for the degree of pollution of forest soils. The possibly
antagonistic action of fungi and actinomycetes in the rhizosphere as main decompositors of litter
in forest soils should be a target of further studies.

References

Dörfelt, H. & Braun, U. (1980): Untersuchungen zur Bioindikation durch Pilze in der
Dübener Heide (DDR). - Wiss. Beitr. Martin Luther Universität Halle 27, (P11), 15-20
Klaus, S., Boock, W., Görner, M. & Seibt, E. (1985): Zur Ökologie des Auerhuhns in Thüringen.
Acta ornithoecol. 1, 3-46
Ritter, G. (1990): Zur Wirkung von Stickstoffeinträgen auf Feinwurzelsystem und
Mykorrhizabildung in Kiefernbeständen. Beitr. f.d. Forstwirtschaft 24, 100-104

Legends

fig. 1 Location of the study area (reserve "Uhlstädter Heide") in the Weissbach forest on the
Saale-Sandstone Plateau: , forests on sandstone: , forests on slate: , forests on
limestone: , fields: , 1-4 pollution sources (1- Rudolstadt, 2- Schwarza, 3- Saalfeld, 4-
Max-Hütte)

fig. 2 Location of the plots A, B, C within the study area at different distance from the iron
factory. Numbers are representing soil pH (in H2O). ----- border of the reserve, ------ border of
closed forest

fig. 3 Forest vitality increases with increasing distance from the iron factory (for explanation
see text)

fig. 4 Colony numbers (in %) of actinomycetes, other bacteria and soil fungi in dependence
on the pH of the humus layer

fig. 5 Living root tips and axtive mycorrhizae / 1000 ml of soil of the different plots (October
1990)

fig. 6 Biomass (g dry weight) of macrofungal carposomata (sum of all fruit bodies collected in
1990) on the plots A, B, and C (each of 2.500 m2). The numbers of different species are given at
the columnes

fig. 7 Clitocybe fragrans (WITH.: FR.) KUMMER, an important terrestial saprophytic fungus
from the study area "Uhlstädter Heide" (foto Dörfelt)

fig. 8 Mycena aurantiomarginata (FR.), QUÉL., an important litter decomposer from the
study area (foto Dörfelt)

fig. 9 A White mycorrhiza on Pinus root from the study

area; 1 - surface structure (mycelial cord), 2 - Hartig net (foto Dörfelt)
 PEVNÉ ZDRAVÍ &VLÍDNÉ OKOLÍ
Zdeněk Klein, Praha

Energie Blíženců se vždy formuje novými nápady...je zde kladen důraz na novost a originalitu
myšlení... neustálé hledání nových problémů, nových podnětů, nové kontakty přinášejí Blížencům
optimismus a radost ze života... Chcete-li zničit energii Blíženců, zamezte jim přístup k novým
informacím a novým kontaktům... Blíženci nebudou nikdy bohatí materiálními statky, ale rozsáhlými
vědomostmi a velkým množstvím přátel. Znamení Blíženců není konvenční, je proto pro ostatní znamení
spojovacím článkem...Blíženci narození ve dnech 21.5.-31.5. jsou v nejčistší formě, rychle získávají
přátelství pro svůj vysoce vyvinutý intelekt.
(Práce & Bonus Press, 1991)

Vážený pane profesore,

nabídka Vašich přátel, která mně umožnila připojit se na stránkách tohoto sborníku ke
gratulujícím, přinutila mne vrátit se k Vašemu laskavému dopisu, který jste mi napsal 13. 2. L.P.
1992. Je to pozoruhodný text, prakticky nepřetržitě odkazující na další souvislosti, nutící k
přemýšlení, vyvolávající úzkost z vlastní nevědomosti, ve svém celku však rozhodně inspirující.
Zmiňujete se v něm i o antropologii. V dopise proděkanovi Vaší fakulty, kde jsem odpovídal
na jeho výzvu v souvislosti s loňskou návštěvou prof. antropologie z Yaelské university, jsem
mentální strnulost současné československé vědy o člověku komentoval: "jednou z příčin je i
dlouhodobá nepřítomnost skutečně výrazných osobností v našem oboru, které by mohly
zaměření disciplíny ovlivnit svojí odbornou erudicí a přirozenou lidskou autoritou..." Proč se o
tom zde zmiňuji? Zdá se, že naší antropologii chybí prof. Zdeněk Neubauer. Chci, abyste
věděl, že o Vás dobře víme, pečlivě Vás čteme a se střídavým úspěchem se snažíme Vám
porozumět.
Chci, abyste věděl, že si Vás velmi vážíme a také, že se připravujeme Vás časem navštívit,
abychom poprosili o radu a podporu.
Nejen proto, Vám tedy dnes přeji, abyste zůstal stejným, jakého jsme Vás až dosud poznali.
Upřímně Vám přeji pevné zdraví a vlídné okolí.

S úctou Zdeněk Klein

 KŘESŤANSTVÍ A REFORMACE
Erazim Kohák, Praha
Stává se to skoro zvykem. Přijde za mnou posluchač/ka, chce se mnou probírat námět
přednášek hlouběji, rigorozněji. Už se ho/jí ani neptám, proč. Vím, že nejpravděpodobnější
odpovědí bude, že ve filosofii začínal/a s panem profesorem Neubauerem a navykl/a hlubším
otázkám.
Jedna taková otázka vyvstala v diskusi po přednáškách z dějin morální filosofie. Představují
husitství a reformace rozbití velké křesťanské syntéze a konec křesťanského věku? Zcela chápu
důvody i oprávněné domněnky, že tomu tak je. Středověk byl údobím, kdy jedna celoevropská
církev po šest set či více let vykonávala jednoznačnou vedoucí úlohu ve společnosti ve jménu
ideologie, kterou považovala za křesťanskou. A nejen to: byly to úloha a ideologie po šest set let
nezpochybněné. Stačí porovnat tón spisů pozdního Římana Aurelia Augustina s tónem spisů
zbožného středověkého mnicha Tomáše Akvinského. Tomáš žije a píše ve světě nepochybně
křesťanském. I když se obrací contra gentiles, činí tak v rámci neznepochybněné křesťanské
věrouky. To vše padá s reformací. Církev přestává být jednou, svět přestává být křesťanský a
křesťanská věrouka přestává být nezpochybněnou. Je zcela pochopitelné, proč se reformace
mnoha lidem jeví jako rozbití křesťanského věku. Spíš se klade otázka, proč se to tak nejeví
všem. Na čem svůj postoj zakládají ti, komu se to jeví jinak?
Myslím, že je třeba vycházet z toho, jak se takovým lidem jeví křesťanství. Není to pro ně
především určitá věrouka, takže bychom mohli se zájmem porovnávat co učí křesťané, co učí
buddhisté, co marxisté a kdo ještě. Křesťanství není především idea, nýbrž událost - či svědectví
o události, o něčem, co se stalo - že mezi nás přišel spasitel. Im anu El.
Totiž tak: takoví lidé - a zdá se, že k nim patřili také prvotní křesťané - předpokládají, často
nevědomky, hebrejské pojetí zla. Zlo tu není ničím sui generis, jednou z prvotních složek
skutečnosti. Skutečnost, jak ji Pán Bůh stvořil, je dobrá. Není však soběstačná. Když se lidé
odvracejí od Boha - a tu nejde jen o osobní rozhodnutí, nýbrž o odklon lidstva jako celku, který
mě od narození nese s sebou - člověk slábne, stává se bázlivým a proto také křečovitě výbojným,
páše zlo. Lidská situace se vyznačuje odcizením od zdroje důvěry, síly a dobra - a tudíž
strachem, slabostí a násilím, či zlem.
Křesťanství je pak především svědectvím o světoborné události: totiž toto všechno se od
základů změnilo. Bůh přišel mezi nás, s hojností milosti, jako když rozsévač plnými hrstmi
rozhazuje sémě do všech stran a netrápí se, že některé padne na kámen či mezi hloží. Ježíš
Nazarétský, syn tesaře Josefa, je mesiáš, Christos, Bůh sám s námi.
S příchodem mesiášovým hyne starý, podlý svět. Nejen že přijde konec světa: konec světa už
přišel. Pro ty, jichž se dotkla přítomnost Páně s námi, starý svět již pominul. Pro ty nastalo
království Boží či přesněji, kralování Páně. Ti žijí podle zcela jiných pravidel. Nežijí "prakticky",
každodenně. Žijí podle kralování Boha Věčného, sub specie aeterni.
Proto Římané Krista Pána ukřižovali. Neukřižovali by ho, kdyby přišel zvěstovat nějaké nové
učení. Takových proroků bylo v římské říši jako máku, a Řím jim poskytoval dalekosáhlou
svobodu přesvědčení. Věřte si, co chcete, vždyť na tom nezáleží! "Co je Pravda?" tázal se Pilát a
nevyčkal odpovědi. Ježíše Římané neukřižovali proto, co učil, nýbrž proto, co byl: Im anu El.
Jeho přítomností se všechno mění. Starý svět už neplatí. Nežijeme pod jeho vládou, žijeme sub
specie aeterni.
To je opravdu revoluční víra. Tou vírou se život obrací na ruby. Co platívalo za úspěch,
neplatí: blahoslavení jsou nyní chudí duchem, lkající, lačnícící po spravedlnosti, ti čistého srdce,
pokojní - přesnější překlad je "smírní" - ne vítězní, mocní, úspěšní. To je postoj revoluční pro
každý establišment, pro establišment třídního boje stejně jako pro establišment tržního
hospodářství a každé nezpochybněné ideologie a vedoucí úlohy.
 Pak ovšem se středověk jeví jinak, jako údobí, kdy se revoluční zvěst o příchodu Spasitele
stává ideologií vedoucí úlohy, opora moci. Jistě, nedochází k tomu svévolně. Řehoř Veliký
neuchvátil žádnou moc. Moc - a moc už jí nezbylo - se zhroutila s pádem římské civilizace.
Řehoř užil církevního aparátu, aby zachoval alespoň minimum civilizace v dobách barbarské
záplavy. Moci se církvi dostalo, protože sloužila. To všechno je pravda a proto není možné
odepsat středověk, zvlášť středověk od desátého až do třináctého století, jako dobu "temna". To
všechno je pravda.
A přesto - lidem, kteří pocítili radikální dopad přítomnosti Spasitelovy se středověk jeví jako
údobí, kdy radikální zvěst o příchodu Spasitelovu se dostala do zajetí světských mocenských
úkolů a světských mocenských ambicí. Radikální vertikála Spasitelovy přítomnosti, Božího
kralování a lidského života sub specie aeterni se obrací k osobnímu usmíření, které neohrožuje
řád tohoto světa (Tomáš a` Kempis) nebo se stává trpěným okrajovým jevem (František z As-
sissi). Pro milióny řadových věřících platí, aby se v tomto životě modlili a pracovali - a trpělivě
vyčkali spasení až pěkně po smrti.
Reformace - a k té bych přiřadil také Bernarda z Cluny, Jana Husa, Martina Luthera, Jana
Kalvína, Jana XXIII. a druhý vatikánský koncil pak osvobozuje zvěst o přítomnosti Boží s námi
ze zajetí světských mocenských zájmů. Jistě, církev tím ztrácí svou mocenskou posici - vedoucí
úlohu ve společnosti - a její věrouka svou nezpochybněnost. Jenže to stejně není, oč jde. Jde o
chudé duchem, lkající, lačnící po spravedlnosti, o ty čistého srdce, o ty smírné. Jak by mohla
církev prohlašovat, že oni jsou ti blahoslavení, musí zároveň zdůvodňovat a ospravedlňovat
všechnu bídu tohoto světa? Reformace víru neničí. Osvobozuje ji.
Nemyslím si, že lidé, kterým se to takto jeví, "mají pravdu". Jenže si také nemyslím, že lidé,
kterým se reformace jeví jako rozbití křesťanské syntéze "mají pravdu". Nemyslím si totiž, že
pravdu je vůbec možné m í t.
K pravdě je třeba poukazovat, jako k něčemu vyššímu než naše způsoby, jak k ní ukazujeme. K
pravdě poukazují ti, kdo v lidském konání a úsilí rozpoznávají co je dobré. Zastiňují ji ti, kdo
odmítají uznat úsilí o dobro u těch, kdo k pravdě poukazují jinak. Proto mi jde o to, abych
pochopil mnohotvárnost lidského úsilí o pravdu.
Proto si také vážím učitele Zdeňka Neubauera. Posluchači, kteří prošli jeho průpravou, toho
mnoho znají. Obvykle se však nedomnívají, že proto už pravdu "mají". Vědí něco důležitějšího:
že je třeba o pravdu usilovat.
 SYMBOLICKÉ, ARCHETYPÁLNÍ A IKONOGRAFICKÉ
PRVKY V BIOLOGII
Stanislav Komárek, Praha

Mému příteli a učiteli Zdeňku Neubauerovi k 50. narozeninám.

Mnoho verbálních i figurálních archetypů dlouho přežívá či se opět a opět vynořuje ve světě
biologického myšlení relativně nezávisle na zkušenosti pozorovatele či experimentátora právě
pro svou hlubokou zakořeněnost v lidské psychice. Nejedná se zde o nějaké "dosud nepřekonané
předsudky", nýbrž o vzory myšlení člověku bytostně vlastní. Poukazem na ně lze uvést do
patřičných mezí způsob, kterým biologie často sama sebe chápe jako disciplínu ryze deduktivní s
naprostým důrazem na experimentální data a pozorování, bez jakékoliv předběžné zaujatosti či
dokonce podvědomých operací a vlivů.
Například prastará představa souvztažnosti jedince se světem, mikrokosmu a makrokosmu,
jakož i dalších "afinit" mezi jevy, vyznívá v biologickém myšlení daleko do novověku. Např.
ještě r. 1682 poznamenává Alberti v jedné ze svých učebnic, že v době, kdy lidský fétus roste
nejrychleji, ubývá jeho otec na váze. A známá embryolog Wolf píše r. 1759:"fétus není
produktem svých rodičů, ale celého světa - všechny přírodní formy přispívají k jeho vzniku."
Zcela recentně ožívají tyto tendence v teoriích R. Sheldrakeho.
Rovněž představa vzniku života ze slizu, vlhkosti či bahna se táhne od biblického líčení
stvoření člověka přes aristotelovskou "generatio spontanea" až hluboko do 19. stolení. Haller
(1775) předpokládá například "krystalizaci" fétu z uterálního slizu. Proto se extrémně opozdil
objev savčího vajíčka (až 1827 von Baer), které sice už r. 1797 pozoroval u králíků Cruickshank,
ale jeho skutečnou funkci nerozpoznal. Pěknou ukázkou perzistence archaických představ v
biologické terminologii je počátkem 19. století se objevivší termín "vegetativní" a "animální" pól
u rýhujících se vajíček, obrážející dávný polární protiklad rostlinného a živočišného, bdělosti a
spánku. Podobně ožívá Hermův Caduceus, symbol jednoty světa v jeho dualitě (dva navzájem
propletení hadi, z nichž červený symbolizuje oheň, zelený vodu) ve Watsonově a Crickově
dvoušroubovicovém modelu DNA. Zajímavý je i původ Purkyňova termínu "protoplast" pro
živý buněčný obsah z církevního vokabuláře, konkrétně z "Adam protoplastos" - Adam jako
první vytvořený.
Stejně jako v církevním malířství, je zvykem i v biologických příručkách, zejména pak v
učebnicích pro širší vrstvy, dodržovat určitá téměř kánonická pravidla při zobrazování
nejrůznějších skutečností, ilustrujících nějaký teoretický problém. Tak například ilustrace k
Darwinově teorii zahrnují téměř obligátně vedle Darwinova portrétu (valnou většinou ve věku
moudrého starce s bílým plnovousem) i sérii obrázků znázorňující metamorfózu antropoidních
primátů v člověku (včetně motivu postupného napřimování). Stejně tak patří k tomuto okruhu s
oblibou zobrazovaných témat třeba vývojová řada koní od malých mnohoprstých předků k těm
dnešním, holub skalní a různá plemena domácích holubů z něj vypěstovaná či asijská babočka
Kallima jako příklad krycího zbarvení.
Novověká přírodověda jakožto speciální příklad tzv. ekleziomorfní struktury tudíž pokračuje
v obhospodařování archetypů, symbolů a norem z nich plynoucích a v péči o ně, která
nedělitelně k úkolům takovýchto struktur v lidské společnosti patří.
 "PRIRODZENÝ (ŽIVOTNÝ) SVET" AKO BIOLOGICKÝ
PROBLÉM
Ladislav Kováč, Bratislava
1. Je tomu už skoro šesťdesiat rokov čo Edmund Husserl napísal svoju knihu o kríze
európskej vedy. Krízu videl v tom, že európsky racionalizmus "zablúdil" do objektivizmu, že
geometrický a mechanický obraz prírody, skonštruovaný vedou, označil za jedinú realitu. Tým
sa stratil "Lebenswelt", onen prirodzený svet zmyslu a významu, jedinečný pre každého z nás, v
ktorom sme svojou existenciou zakotvení. Z horizontu vedy zmizli tým aj najdoležitejšie,
najpálčivejšie otázky, ktoré si človek vo svojej existencii stavia.
Husserlovi bolo možno namietnuť, že precenil rolu a význam vedy. Veda je iba jedným z
komponentov kultúry, inými rovnocennými komponentami sú humanistika a umenie, pre
ktorých je "životný svet" hlavným objektom záujmu. Možno však vzniesť ešte závažnejšiu
námietku: "vyprázdňovanie zmyslu", ktoré započalo geniálnym dielom Galilea, nie je javom
negatívnym. Bolo, aspoň dosiaľ stálym rozširovaním kultúrneho sveta a pólom
"bezhodnotovosti" sveta konštruovaného prírodnými vedami: nebyť tohoto rozširovania,
filozofia i umenie by boli už iba neplodným a nudným opakovaním obohraných melódií.
Tým, ktorí sa i dnes zastávajú Husserlovej kritiky vedy, možno vytknúť ešte čosi
podstatnejšie: Uniklo im, že za šesťdesiat rokov sa veda zmenila. Rast poznania bol tak rýchly,
že "najdoležitejšie, najpálčivejšie otázky ľudskej existencie" sa dnes stávajú výzvou pre h_adanie
vedeckých odpovedí.
2. Snaha plne pochopiť fungovanie ľudskej mysle, ktorá je "konštruktérom" prirodzeného
sveta, prostriedkami ľudskej mysle predstavuje evidentný paradox: Úplne popísať komplexný
systém prostriedkami samotného systému nie je možné, popisujúci systém musí byť
komplexnejší, musí byť metasystémom. Biológia nám otvára cestu k prekonaniu, alebo aspoň
obídeniu paradoxu: ľudské myslenie je produktom biologickej evolúcie. Aparát, ktorým človek
poznáva svet sa vyvinúl z poznávacích aparátov menej komplikovaných. Systém ľudského
poznávania je teda "metasystémom" voči poznávacím systémom evolučne alebo vývojovo
jednoduchším. Myslenie dospelého človeka je výsledkom zložitej ontogenézy. Individuálny
vývoj psychiky ako by sčasti - podobne ako iné ontogenetické procesy - rekapituloval svoju
fylogenézu. Štúdium fylogenézy a ontogenézy poznávania vyčleňuje epistemológiu z filozofie a
premieňa ju na biologickú vedu. Človeka možeme kognitívne "uchopiť" nie priamo, ale cez
evolučné a vývojové extrapolácie. Toto je základný postulát kognitívnej biológie. Kognitívna
biológia považuje všetky organizmy za kognitívne systémy a celú biologickú evolúciu za súvislý
proces stále širšieho a presnejšieho poznania sveta. Kultúrna evolúcia je pokračovaním bio-
logickej evolúcie a tiež je procesom kontinuálneho rastu poznania.
3. "Onticita" fenoménov sveta je určená ich stabilitou v prostredí, v ktorom sa nachádzajú:
objekty a systémy existujú do tej miery a potiaľ, pokiaľ ostávajú stabilnými. Funkciou
poznávania je zaistenie stability, "onticity" organizmu v premennom prostredí. Ľudský
kognitívny aparát je produktom prírodného výberu. Jeho primárnym poslaním bolo a je zaistenie
stability, prežívania ľudského génového poolu, nie nejaké nezávislé "poznávanie pravdy". Je to
evidentné: keby tomu bolo ináč, nebolo by nás tu a o povahe sveta a jeho poznania by nemal kto
uvažovať.
Ľudská psychika a správanie odpovedali relatívne adekvátne prostrediu, v ktorom boli v
dávnej minulosti vytvárané prírodným výberom (a v tom zmysle bolo poznávanie, slúžiace
prežitiu, zároveň relatívne pravdivým), nové prostredie, produkt kultúrnej evolúcie, je
povodnému prostrediu veľmi vzdialené a dáva ľudskej psychike a správaniu neadaptívny, ba i
protiadaptívny charakter a znásobuje ich expresívne (vyplývajúce z redundancie) črty.
 Prírodný výber nás vyformoval tak, aby sme neznášali kognitívny chaos. Hľadáme a
nachádzame pravidelnosti a usporiadanosť i tam, kde objektívne nie sú. Je v nás zabudovaná
neúprosná potreba vysvetľovať všetko a úplne - mýtotvorba je jednou z najkonštantnejších a
najšpecifickejších biologických charakteristik druhu Homo sapiens. Zvláštnosti posledných fáz
našej biologickej evolúcie sú príčinou toho, že sme bojazlivé, vystrašené živočíchy - analýza
strachu a úzkosti je doležitým predpokladom pre pochopenie povahy kultúry. (Čo zahrňuje i
pochopenie našej agresivity a krutosti). Zo všetkých živočíchov sme najcitlivejší na bolesť a sme
najvytrvalejšími vyhľadávačmi slasti. Základnú racionálnosť nášho konania určujú naše emócie,
nie rozum, náš rozum je naďalej najmä iba výkonným orgánom našich emócií. Rozum pritom
všetko prevádza do motorických aktov a abstraktných pojmov, i obyčajnú hormonálnu
nerovnováhu dokáže transformovať do metafyzických konceptov. Zároveň čím silnejšia je
emocionálna zaangažovanosť, tým evidentnejšími a pravdivejšími sa nám javia výpovede nášho
rozumu. Boli sme navyše selektovaní k tomu, aby nám náš rozum vnucoval falošné ilúzie o
pravých motívoch nášho konania.
Individuálny vývoj psychiky je epigenézou určovanou našimi génmi interagujúcimi s
prostredím. Myslenie je formované mechanizmom pozitívnych a negatívnych spevnení, presne
tak, ako je formované správanie - veď vo svojej podstate je ľudské myslenie možno iba
zabstraktnenou motorikou. Ontogenéza psychiky má dve rozhodujúce periódy: ranné detstvo a
pubertu. Traumy z detstva, najmä z predverbálnej fázy vývoja, natrvalo a nezmeniteľne
poznačujú emocionálny (a tým aj racionálny) skelet osobnosti, neskoršia racionalizácia
(siahajúca až do podoby univerzálnych filozofických systémov) je iba márnym pokusom o ich
reparovanie. Jedinečnosť génovej výbavy, spolu s jedinečnosťou kontigencií operačného
podmieňovania, určuje jedinečnosť vnímania, prežívania, hodnotenia sveta každým indivíduom,
takto vypracovaný dynamický stereotyp predstavuje "prirodzený svet" jednotlivca a zapríčiňuje
obmedzenosť v možnostiach jeho komunikovania alebo zdieľania s iným jedincom.
4. Kognitívna biológia má etické implikácie: Rast poznania, univerzálny evolučný proces,
spočíva v zmenšovaní neznalosti, blúdenia, predsudkov. Je odhaľovaním usporiadanosti vo svete
i vnášaním do sveta novej usporiadanosti. Zmenšuje neistotu a nepresnosť, pomáha odstraňovať
nebezpečné ilúzie (aj keď ony samé sú produktami evolúcie) ktoré má človek o sebe a o svojich
možnostiach. Všetko, čo sa stavia proti univerzálnej tendencii rastu poznania, je preto aberáciou,
evolučnou i mravnou. Je protiprírodné a protiprirodzené. Spochybňovanie vedy, hlavného
nástroja evolučného rastu poznania, a to menom "prirodzeného sveta", je dnes v skutočnosti
ohrozovaním "onticity", pravdepodobnosti prežitia, práve oného "prirodzeného sveta", na obranu
ktorého sa stavia.
Veda potrebuje nie obmedzenie či dokonca odsúdenie, ale presun priorít. Prírodné vedy
nahromadili obrovský materiál, ktorý by mal slúžiť humanitným a sociálnym vedám k tomu, aby
na konci dvadsiateho storočia konečne opustili svoje aristotelovské predvedecké štádium. Aby
nastúpili na onú jedinú cestu, ktorou v biologickej i kultúrnej evolúcii rastie poznanie: cestu
empírie a experimentu, cestu pokusov a omylov.
"Dvadsiate prvé storočie bude storočím humanitných vied, alebo nebude." (Claude
Lévy-Strauss).
 PROČ SE PŘIROZENOST RÁDA SKRÝVÁ
Zdeněk Kratochvíl, Praha
Když si zanaříkáme nad novověkou denaturací přírody (přirozenosti) a nad omezeností světa
scientistů, zatoužíme po tom aby naše tušení a zakoušení života fysis nalezlo zjevnou
manifestaci. To by byla věc, kdyby se podařilo postavit experiment, který by vědecky prokázal
pravdu vitalismu! Nebo alchymické dílo reprodukovatelné v kontrolovaných podmínkách! Nebo
aspoň formální logický důkaz toho, že skutečnost je živá ve své sebevztažné spontaneitě! To by
všichni koukali a museli by se vzdát svých denaturací naturae! Jenže to jaksi nejde a zároveň tato
svá "zbožná" přání cítíme jako cosi rouhačského. Proč?
K přirozenosti patří nejen obrovská nadbytečnost její zjevné pestrosti, ale také jakási cudná
skrytost, skrývající prameny života i bytí. Fysis kryptesthai filei, "přirozenost se ráda skrývá",
miluje skrývat se, tak to napsal už Hérakleitos (zlomek B 123 z Prokla). Je jako léčivá rostlina,
která vyrůstá na slunce, do viditelného světa, ale svůj kořen navracející zdraví skrývá v
neprůhledném humusu (viz Odyssea X, 302). Mudrc dokáže tuto rostlinu rozpoznat: vydělí ji
náležitě od ostatních, zpřístupní její kořen a ukáže jej. Přirozenost té rostliny ukáže tím, že ji
odliší a dá jí zapůsobit: vyléčí její mocí, neboť umí dát prostor jejímu působení. Ta rostlina tím
sice přijde o život, ale její život nebyl zmarněn. Projevil svou moc, předal svůj smysl.
Jak vůbec můžeme poznávat cokoliv živého? Vždyť všechno živé se neustále proměňuje,
"metaboluje" v původním i v dnešním smyslu slova: roste, odumírá, vyvíjí se. Kde je vůbec v
živé bytosti rozhraní mezi tím, čím už nebo ještě jest a tím, čím už nebo ještě není? Jak můžeme
poznávat ji samu jakožto živou a ne jako její mrtvolu? Čím se živá bytost liší od pohybující se či
nějak jinak "fungující" mrtvoly? Od "mechanismu" poznaného pitvou nebo chemismem? Čím se
ve vztahu k životu liší mrtvé tělo od porouchaného stroje nebo od dokončené chemické reakce?
A jak ten dobře zkoumatelný zbytek po životě tělesné bytosti přece jenom nějakým způsobem
souvisí s životem skrývajícím se před poznáním, s tím životem, který se tak bohatě manifestuje
naší přirozené zkušenosti?
Plútarchos podává v jednom ze svých pýthijských spisů takovýto "biologický" výklad
Hérakleita:
"Vždyť každá smrtelná bytost zrozená uprostřed vzniku a zániku (Anaximandros) podržuje
jen nezřetelný zjev a podobu a není si jista sama sebou. Zaměříš-li (na ni) rozum, když (ji) chceš
pochopit, je to jako kdybys prudce chmátnul do vody, stisknul ji a mačkal ublývající vodu, takže
bys zmařil to, co jsi zachytil. Nemůžeš se chopit ničeho stálého, ničeho vskutku jsoucího. Podle
Hérakleita "nelze dvakrát vstoupit do téže řeky" (B 19), ani se nelze dvakrát dotknout smrtelné
bytosti, ale "rozptyluje se a znovu se rozptyluje" rychlou a hbitou proměnou (metabolé). Ne, že
by se až později znovu spojovala, ale spíše se zároveň spojuje i opouští, "přichází i odchází"..."
(Peri tú Ei tú en Delfois 18, p. 392).
Živá bytost se "proměňuje", "metaboluje" v celé významové škále toho slova. Právě tím je
silným příkladem dynamického pojetí jsoucna: řeka, vír, plamen, živá bytost, člověk neboť nám
právě tím uchopením uteče jakožto přirozenost, uteče jako voda z hrsti, tím spíš, čím urputněji
mačkáme. Lze ji dát jen možnost projevu. Jak to ale, že neuteče i sama sobě? Nakonec sice uteče
a zemře, ale jak to, že si neuteče hned? Jak to, že se živá bytost ve svém metabolismu "nevykálí z
podstaty", že neproteče svým metabolismem dřív, než by stačila stárnout? A jak vůbec přišla ke
své "podstatě"? Jak vůbec nabyla tvar sobě vlastní, který pak dokáže nějaký čas dynamicky
udržovat? Tento problém by se dal sledovat od Anaxagory po teoretiky morfogenetického pole.
Dynamické pojetí jsoucna se přece nevztahuje k něčemu, co jen tak teče, nýbrž k něčemu, co
se spontánně proměňuje tak, že se právě skrze tuto spontaneitu proměny vztahuje samo k sobě.
Příklady víru a plamene jsou ilustrativní: látka se mění, třeba i z gruntu, ale křehká kontinuita
těchto jsoucen je v jejich charakteristických proměnách tvaru. Tvar se také proměňuje, ale ty
proměny vytvářejí sebevztažný řád, který je v těchto jednoduchých příkladech někdy i redukova-
telný na pouhou zpětnou vazbu. Jejich identita je dynamická a v tom je jejich "život" jakožto
živlů. Výklad zpětnou vazbou, to je naše reduktivní uchopení jejich tendence k sebeidentitě. O
co složitější to je u živých bytostí - a o kolik větší je rozdíl mezi jejich vitální povahou
(přirozeností) a našimi uchopujícími výklady. Stejnou zkušenost máme i s naším vlastním
vědomím: reaguje na nové podněty, je stále ohrožováno chaosem i ustrnutím, některé jeho
projevy dokonce dokážeme modelovat logikou a kybernetikou. Úsilí o lidskou sebeidentitu v
proměnách lidského života, to je další velký příklad života s jeho "metabolé" a s jeho sebev-
ztažností, které staří říkali "duše". Duše je celostním hlediskem na živou bytost, je vztahem živé
bytosti k sobě jako k celku i otevřeností živé bytosti světu. Právě ta identita otevřenosti a
sebevztažnosti patří k tajemstvím života, patří k hledání sobě vlastních měřítek, k hledání osobní
i druhové identity. Naše vědomí se projevuje řečí. Ta má také své proměny i hledání identity.
Pracně artikuluje slabiky i slova ve vztahu k celku věty i celku řeči. Je stále v nebezpečí rozkladu
i ustrnutí, ale dokud žije, čelí jim spontaneitou využitou pro vztah k sobě samé. Jazyková hříčka
je pro život řeči významnější než formální reflexe postupů řeči.
Přirozenost se vynořuje z chaosu svou sebevztažností, staří říkali: "logem duše". Logos je
interpretovatelným výrazem, možností interpretace, čili "dává smysl", "dává rozum", a to skrze
tvar a strukturu. Logos vědomé duše - řeč - zařazuje tvary (logoi, významy, druhy) jednotlivých
přirozeností do celku nějakého chápání světa i sebe. Řeč tím nějak uchopuje každou přirozenost,
ale vždy právě jen nějak. Uchopuje přirozenost za některý z úběžníků jejích směřování, za
některou jí hledanou "ideu", a sice za tu, která nějak koresponduje s mým vlastním momentálním
hledáním vlastního tvaru a jeho pochopení. Takto "nějak" uchopené přirozenosti je v Evropě
zvykem říkat "věc". Řeč pak může být i věcná, chce-li. Ale nemusí, nechce-li. To odlišuje řeč
básníků od řeči vědců - a básník říká: "Věci mohou být čímkoliv, ale musí se jim to říci" (Rilke o
dětské hře). Básnická řeč ví o tom, že přirozenost lze uchopovat různě, i když ne libovolně,
přesněji: ne svévolně. Je třeba naslouchat přirozenosti a pomáhat jí vyjevovat její pestré nabídky
významů. Věcná řeč, zvláště řeč pojmová, ale často propadá iluzi, že "chytila kočku tím jediným
možným a správným způsobem, a že ta kočka zůstala živá".
Pojmová řeč a zvláště formalizovaný jazyk vědy nebo některých stylů filosofie staví proti naší
svévoli bezpečnostní hráz jinak než řeč básnická. V rámci formalizovaného jazyka nelze dělat
nic jiného než formálně dedukovat nebo konstruovat. Cokoliv jiného by bylo falsifikací,
porušením pravidel hry. Způsob formalizace jazyka nebo způsob zavedení pojmů v řeči je v
rámci této úrovně závazným prostředkem přístupu k pravdě. Totiž k pravdě, která se objevila
jako jednoznačná, pravda o jsoucnu, které "jest", k pravdě, která se objevila na základě
(fundamentu) určitého paradigmatu. Totiž na základě určitého pojetí o některé "pevné" povaze
jsoucna.
Znovuodkrytí zasutého smyslu pro fysis je možné až tehdy, kdy padá fundamentalismus a kdy
se odkrývá bezedná hloubka úrovní pravdy. Tam někde dole vyvěrá fysis, ale ne "na dně", nýbrž
v pouhém "tam" jakožto poukazu, odkazu. Vyvěrá ze zející propasti (z "chaosu") a ne z
definované úrovně popisu. Touží po některé té struktuře, která ji právě napadne, pokud se jí
podaří ji uskutečnit a netouží po bezrozporném popisu. My ji uchopujeme vždy na nějaké úrovni
a ta úroveň je úrovní právě tím, že je vnitřně bezrozporná. Snažíme se o uchopení co možná
nejhlubší. Víme ale, že každé odkrytí je konečné a tím se bráníme pokušení prohlásit novou
úroveň naší myšlenkové zkušenosti za nový jediný a pravý fundament.
Vědomí projasňuje hlubinu, když asimiluje její projevy. To patří k cestě hledání
sebeidentitity. Uchopuje přirozenost, zvěcní ji a skryje její hloubku. Vědomí chce být celistvé a
snadno tuto touhu zamění za totalitní centralismus, za maketu vědomí. Proto už Hérakleitos
upozorňuje, že jednota vědění je jiná, že svět nemusí být centrálně řízen: "To jedno moudré -
vědět, že důmysl, byť kterýkoliv, všechno řídí (kybernésai) skrze vše (B 41).
A proč se přirozenost ráda skrývá? Abychom se nebáli její propasti, abychom ji mohli
poznávat, třeba i takovým způsobem, který otevírá dokonce i praktické aplikace. Tím fysis
umožňuje, aby krása nebyla vždy strašlivá a umožňuje i všechnu tu šeď i krásu filosofie a vědy.
A skrývá se také proto, aby i přes veškeré naše poznání byla skutečnost živá a mohla nás
překvapovat.
 VYMÍTÁNÍ LAPLACEOVA DÉMONA
Petr Kůrka, Praha
Démon s dvousetletou praxí ve vědeckých ústavech hledá vhodné uplatnění.

Laplaceův démon to má čím dál tím těžší. Při své všeinformovanosti je brán za slovo a
požaduje se od něj nejen předpovídání planetárních pohybů, ale i předvídání pohybů hrací
kostky, Turingova stroje nebo atmosféry. Přitom již jeho role poradce hazardních hráčů na něj
klade značné nároky. Nestačí, aby jeho informovanost byla nesmírná, musí být přímo
nekonečná, tj. nekonečně přesná. Jako poradce programátorů musí být navíc nadán nekonečnou
umělou inteligencí a schopností s přehledem zvládat algoritmicky neřešitelné úlohy.
V biologii se o jeho uplatnění vede dlouhý spor. Nejlépe se mu daří v laboratořích
preformistů, je ovšem vybaven mikroskopem s nekonečnou rozlišovací schopností, aby rozeznal
všechny úrovně do sebe vložených zárodečných buněk. V moderní době se však stále více
specializuje na věštění z nukleových kyselin. S darwinistickou biologií má určité problémy
podobně jako s hazardními hráči. Absolutní náhoda není jeho obor. Vůbec se necítí dobře v
prigoginovské nerovnovážné termodynamice. Přechod přes bifurkační body mu působí
nevýslovné utrpení. Zcela se míjí s portmannovskou biologií, které příliš nerozumí.
Dichotomie mezi nutností a náhodou vystupuje v posledních letech do popředí v souvislosti s
chaotickou dynamikou. Prototypem determinismu je v matematice deterministický dynamický
systém, ve fyzice newtonovská mechanika nebo i rovnovážná termodynamika. Úspěch těchto
fyzikálních teorií vedl k jejich ztotožnění se skutečností a to i v takových detailech, jako je
struktura reálných čísel. Proto bylo dlouho považováno za samozřejmé, že stav systému
hmotných bodů je určen jejich pozicemi a rychlostmi, a že tato data jsou reálná čísla se všemi
desetinnými místy, přesto že to představuje nekonečné množství informace. Tento paradox se
objevil až s chaotickou dynamikou, ve které právě vzdálená desetinná místa vystupují na povrch.
Prototypem náhodnosti je v matematice stochastický proces, ve fyzice hrací kostka nebo
kvantová mechanika s absolutně náhodnými událostmi, nevysvětlitelnými žádnými skrytými
proměnnými. Svět založený na náhodě sice není určen do- předu, děje se ale stále stejným
způsobem - podle určitého pravděpodobnostního scénáře. Chaotická dynamika ovšem ukazuje,
že stochastické systémy lze ekvivalentně popsat deterministickými systémy, a to systémy
poměrně jednoduchými, i když tato jednoduchost nemusí být na první pohled patrna. Zdá se, že
mezi náhodou a nutností není zase až tak zásadní rozdíl.
Je pozoruhodné, že nový podnět k překonání dichotomie mezi náhodou a nutností přichází z
teoretické biologie. Objevuje se pohled na život jako na dynamický děj na rozhraní mezi
nehybností a chaosem. Teprve zde nalézáme dynamické systémy se vskutku netriviálním
chováním. Mimo jiné proto, že v nich lze implementovat libovolný algoritmus.
Otevírající se oblast na rozhraní mezi nehybností a chaosem umožňuje pochopit svět jako
smysluplný text a tím překonat dichotomii mezi náhodou a nutností. Vždyť texty jsou dynamické
děje par excellence. Jejich deterministické nebo stochastické popisy jsou sice možné, ale zcela
neadekvátní. Texty nejsou připraveny předem v nějaké platonské databance, a nevznikají ani
náhodným mačkáním kláves armádou opic. Stejně tak svět není determinován svým přítomným
stavem, a ani nevzniká náhodně. Spíše je projevem smysluplné řeči a tím i výzvou, abychom
jejímu poselství naslouchali a pokoušeli se mu porozumět.
 PROČ MAJÍ LIDÉ RUZNÉ NAZORY?
Ivan Lefkovits, Švýcarsko
Chceme-li si na základě faktů, čísel a údajů vytvořit názor, mohli bychom očekávat, že
máme-li všechna potřebná fakta, čísla a udaje k dispozici, dojdeme k stejným závěrům, nezávisle
na tom, zda si názor vytváříme v Praze nebo Bazileji.
A jestli nedojdeme k stejným závěrům, mohli bychom usoudit, že asi nemáme kompletní a
dostačující sadu údajů, a poté co ji rozšíříme, pak už budeme mít stejný názor.
Moje teze je, že i kdybychom rozšířili parametry o jakékoliv údaje, znalosti a zákonitosti,
vůbec to nezaručí, že k stejným závěrům dojdeme, a že stejné názory pak už mít budeme.
Moje představa je, že většina myšlenkových konstrukcí je založena na otevřeném systému,
zatímco většina dogmat reprezentuje uzavřený systém. Jakýkoli jen trochu složitejší idský úkon
sebou nese náboj zkušeností, a formulovaných nebo i podvědomých životních pouček, sympatií i
antipatií, kulturních zvyklostí a hlavně předsudků. Neseme v sobě zátěž předsudku, kterých se
sice zbavujeme o to snadněji čím máme všestrannější vzdělání, ale i zbavování se předsudků je
pravděpodobně jenom substituce jinými předsudky. Jestli někdo o sobě tvrdí, že umí rozhodovat
nezaujatě, tak spíš opak je pravdou, protože všichni jsme zaujatí, jenže každý jinak.
Jsme skutečně všichni zaujatí, a dokonce každý jinak? Já si myslím, že všichni jsme zaujatí,
ale právě v "dobré" společnosti, každý je zaujat jinak, kdežto v diktatuře, fundamentalismu,
totalitarizmu je zaujatost zglajchšaltována. Antisemitismus jako osobní názor je neškodný, jako
"světový názor" znamená šest miliónů mrtvých. A paradoxně vzato, pak ani "osobní názor" už
není neškodný. Kolikrát slyšíme "nejsme sice antisemita, ale". Tohle by se mohlo stát krystali-
začním bodem budoucího světového názoru.
Je tedy zcela nemožné dospět k stejnému tj. správnému názoru? Součást moji teze je, že už
samotná snaha vytvořit stejný nebo správný názor je pošetilá. Měli bychom se snažit vytvořit
prostor pro mnoho názorů. Naše vědomí a naše myšlení je stvořeno pro to. Ani nemusíme
odbočovat do teorie chaosu a do Mandelbrotových setů, ale můžeme zůstat u představy
meteorologické, u butterfly effect-u, kde slabý impuls (mávnutí motýlích křídel) na jednom místě
může mít nedozírné důsledky (vichřici) někde zcela jinde.
Já si myslím, že my - myslící lidé - jsme biochemicky přesně to co jsme, ale v našem myšlení
jsme složitou soustavou a výslednicí nesčetných butterfly effect-ů.
Umíme samostatně myslet, ale ne objektivně, protože sami se stále měníme, ale měníme se
pod vlivy, kterým nerozumíme. Sartre stále měnil názory, já jsem byl na něho vlastně stále
rozčílen, ale ted vidím, že mne na něm vadilo jen to, že stále měnil směr orientační tabule, a on i
jiní chodili v bludném kruhu. Sartre své názory nevnucoval, ale jiní se jich zmocnili a vytvořili z
nich uzavřený systém, který pak umožňuje stejné názory. Sartre rozbíjel dogmata tím, že svým
vlastním názorům unikal.
Takže se dostávám k závěru, a ten patří Zdeňkovi Neubauerovi. Se Zdeňkem mne spojuje
dlouhá a zajímavá historie. Jsme přátelé více než polovinu jeho dosavadního jubilejního věku, a
kontakt jsme nepřerušili ani během mé dlouhé emigrace.
Se Zdeňkem jsem dlouho a často diskutoval, a moje spřízněnost s ním se projevovala i tím, že
i v době, kdy mezi námi visela železná opona, jsem se často přistihl, že si myslím "co by tomu
řekl Zdeněk". Pro úplnost chci dodat, že téměř žádná diskuse se Zdeňkem neskončila shodou
názorů, ale rovněž pro úplnost musím dodat - teď už adresně Zdeňkovi - že často jsem mu dal za
pravdu dodatečně.
V té chvíli vždy butterfly effect dvou lidí vzdálených přes tisíc kilometrů se na chvíli prolnula
a rezonovala.
 HO CONOSCIUTO UNO STUDENTE A NAPOLI
Carla Marchelli, Italia
Uno studente insicuro e assetato di esperienza e di conoscenza. E'venuto al prestigioso
Laboratorio Internazionale di Genetica e Biofisica a fare ricerca scientifica con il prof. Enrico
Calef, come tanti altri studenti e ricercatori da tutto il mondo in quegli anni.
La Primavera di Praga gli ha date la possibilità di assaporare la libertà di muoversi e la gioia
di nuovi contatti e conoscenze e scoperte: non se l'è lasciata sfuggire.
Da allora è stata per me scoperta reciproca di mondi diversi, di umanità, di individualità.
Ricercatore precise e determinato ed insieme eterno studente, con una vastitàdi cultura e, di
interessi che affascinano man mano che si lasciano intravvedere.
Giovane insicuro di sè rispetto ad esperienze in cui non si è ancora provato, ma deciso nel
risolvere i problemi nel momento che li affronta. Spesso con Arthur abbiamo ammirato i suoi
piccoli capolavori nel rapporto quotidiano con gli strumenti di precisione della tecnologia
sperimentale: come se l'usarsi fisicamente partecipasse della stessa semplice necessita con cui
porta il suo pensiero fino alle logiche conseguenze nella, scienza, nella filosofia, nella vita.
Insicuro al punto di rifiutare certi tipi di rapporti umani fra i piů semplici, perche possono
essere traumatici e ritiene di portarne già i segni.
Insicuro al punto di dirsi cristiano e cattolico convinto in una società e in un ambiente atei,
battezzato ma non cresimato "perchè la cresima ti rende soldato di Cristo ed io temo di non
essere ancora forte abbastanza da essere un buon soldate".
Pochi mesi: e finita la Primavera di Praga. Rimanere di qua è una grande tentazione man
mano che arrivano le notizie. L'insicurezza è decisa: si deve combattere, e si combatte da dentro,
fianco con chi ha gli stessi sogni e ideali. L'individuo si precisa, il giovane cresce, l'uomo rientra
in patria. I contatti si fanno difficili, ma in qualche modo si mantengono attraverso i canali della
ricerca scientifica. Trasudano la sensazione di una lotta sempre più difficile per continuare la
ricerca, per continuare a vivere, a sopravvivere e a credere. La continua richiesta di libri diversi
che gli è impossibile procurarsi sul posto testimonia la sua lotta, la direzione e lo svilupparsi del
suo pensiero: filosofia della scienza, filosofia della vita, filosofia dell'essere.
L'uomo si forma, si consolida, si apre.
Accetta la cresima. Uscito dalla ricerca di laboratorio si crea un nuovo lavere. Confrontato
con la merte della madre, l'affronta insieme a lei co serenita e trova la via per aprirsi a sempre più
vasti contatti umani.
Il maestro, le amicizie, la nuova compagna sono punti di riferimento nel consolidamento di
una personalita che cresce da adepto/studente a Maestro lui stesso, finalmente libero e capace di
darsi. La chiamata al posto che recentemente gli è stato affidato mi sembra la logica, semplice,
saturale conclusione di un discorso cominciato di lontano e sviluppato con coerenza in sistema di
pensiere e di vita.
Zdeněk Neubauer, un uomo: Che ho il piacere di stimare e di avere come amico.
 O NÁS V EVOLUCI A EVOLUCI V NÁS
Anton Markoš, Praha

ACT GAG TTT ATG

Triplety Triplety Triplety Triplety
Řetězce Bez konce Kódují Struktury
Šedesát Tripletů Za jednu Minutu
(Když se ten Tálinskej Rybník naHááNíí...)
Aby tak Přenesly Své vlastní Kopie
Do dalších Eonů Trvání Bez času
[: Jedině Mutace Kazí ten Kolotoč
Láme a zpřehází Perfektnost Mašiny
Vyrábí Patvary zhroucených Konstrukcí...
Ne každý Behemot K zániku Určen je
Některý Dokáže Řetězce Pomnožit
Rychleji Přesněji Bez ztráty ATP
Přírodním Výběrem Šanci pak Dostane
Vytlačit Nahradit Řetězce Původní
Zaskví se V perfekci Dosud neVídané :]

Kolotoč Mění se V spirály Stvoření:

AHA! EVOLUCE!

Slunce Blesky Vulkán Moře

Víry Proudy Teplo Světlo Chaos
Voda Oheň Země Pneuma
Látka Forma Účel Síla
DisiPace EnerGie ImpliKátní ExpliKátní

GAIA! EVO!LUCE!

Prigogine a disipativní struktury - tak nějak to začalo. A pokračovalo: Molekulární biologie -

molekuly a biologie - pluralita pohledů na jedno - jedno jako pluralita - věda a filozofie - Darwin
-Lamarck - Thom - Ruyer - Sheldrake - Portmann - život jako strukturované pole možností. To
vše se probíralo koncem sedmdesátých let v katakombách izotopové laboratoře ve Viničné 5. Pár
asistentů pár studentů. Schovali jsme se tam před všudypřítomným brownovským pohybem, tak
charakteristickým pro většinu dění na fakultě. Mohli jsme si ohmatat a přečíst knížky, o kterých
bychom ani nevěděli, že jsou a, trochu neskromně řečeno, probudit v sobě myšlenky, o kterých
jsme nevěděli, že v nás jsou. Jak dlouho ta idyla trvala? Půl roku? Rok? Dva? Fakulta, izoto-
povna i onen brownovský pohyb trvají dál, my jsme se tenkrát začali vyvíjet. Na fakultě to téměř
skončilo Tvým odchodem v r. 1982, ale impetus jsme už od Tebe dostali. A tak jsme Tě
následovali do Ústředního domu armády (!) do VTS i jinam. Portmann - Monod - Hofstadter -
Dawkins - McClintocková - mozek - explikátní a implikátní řád. Kdo cestoval "ven", sháněl
knížky, ze kterých jsme měli všichni radost.
Pochopili jsme, že jsou oblasti, do kterých Tě nikdy nebudeme schopni následovat - filozofie,
teologie - ale jsme rádi, že můžeme participovat na Tvých aktivitách biologických. Děkujeme Ti
za to, že jsme lepší. Žij dlouze, a jestli nás budeš potřebovat, rádi svojí skromnou měrou
pomůžeme k naplnění nelehkého

NOMEN OMEN
Tví
AB & AM z katakomb
 DO SVETA NA SKUSY
Mária Markošová, Bratislava

Nad knihou Z. Neubauera Do Světa na zkušenou čili o cestách tam a zase zpátky

"Toto zamyšlení je určeno těm nejšťastnějším. Těm kdo prošli Tolkienovou trilogií, ocitli se v
jejím světě a kdo se vrátili proměněni. Těm, kdo vykonali cestu tam a zase zpátky". Takto začína
Z.Neubauer svoju krásnu esej o troch knihách anglického spisovateľa J.R.R.Tolkiena Hobit, Pán
prsteňov a Silmarillion. Môže mi byť len ľúto, že k tým najšťastnejším zatiaľ nepatrím. Avšak aj
keď Tolkienovo dielo nepoznám, čítanie Neubauerovej knižočky mi spôsobilo nemalé potešenie.
Možno preto, že má čo povedať aj človeku, ktorý sa sám ocitol vo svete "na zkušené", nie práve
v zázračnej ríší rozprávok "Faerii", ale predsa len dosť ďaleko od "rodné vsi".
Neubauerova esej je "rukovětí" k návšteve mýtickej zeme Ardy stvorenej Tolkienom. Pre
tých, čo jej aspoň čiastočne porozumejú, má však omnoho hlbší význam. Neopakovateľným
spôsobom pretlmočuje do slov pocity človeka, ktorý sa pokúša dovidieť "za zrkadlo", za bežnú
každodennú skúsenosť. Je vyprávaním o zasvätení do podstaty skutočnosti. O zasvätení cez
slovo, na spôsob dávnych mýtov, ktoré dovoľovali siahnuť tajomstvu na tep, bez toho aby o ňom
zdeľovali priveľa konkrétneho. Snáď preto, že mýtický človek inštinktívne cítil, čo nám už
dávno prestalo byť zrejmé. Totiž, že omnoho podstatnejšie než mať o svete odborné znalosti je
svetu rozumieť. A aby bolo možné rozumieť, je podľa Neubauera nutná čistá "zkušená", čo nie
je ani púha znalosť, ani nie len skúsenosť, ale akési "naladenie" vnútorného prostredia na všetko
ovládajúcu "hudbu bytia". Skutočné a úspešné "zasvätenie" je práve získanie takto chápanej
múdrosti, ktorú možno nájsť len "tam", "za siedmimi horami a siedmimi dolami", za obzorom
všednej každodennej skutočnosti, tam kde už nemožno dovidieť sedliackym rozumom.
Ani rozprávky nášho detstva, na ktoré s takou láskou spomíname, zväčša nehovoria o ničom
inom. Popolvár, alebo hlúpy Janko sú bytosti, ktoré rady vylihujú na peci a "o ten velký širý svět,
který je obklopuje, se skoro vůbec nezajímají. Nedůvěřují žádnému 'za'... Jsme to my, či lépe, ta
stránka naší bytosti, která odpovídá našemu spokojenému bytí-doma... chráněnému před vším
nezvyklým a nepřirozeným. Je to ten postoj, který programově odhlíží od dějinných, či dokonce
mýtických a kosmických souvislostí vlastní existence. Ty pociťuje jako cosi rušivého a nanejvýš
podezřelého". Rozprávkový hrdina je však hrdinom práve preto, že sa dokáže vymaniť zo svojho
úzkeho horizontu, a hoci ho "doma" mali za nepatrného sprostáčika, prekoná sám seba. A nielen
to. Prekoná aj svojich silných, múdrych a vystatovačnýcj bratov, pretože jediný nájde odvahu ísť
"tam", kde platia iné pravidlá hry ako v rodnej dedine, kde je nútený potýkať sa s mocnosťami, o
ktorých jeho súkmeňovci nemajú ani tušenia. Odmenou za odvahu a dobrotu sa mu častokrát
dostane pomoci tajomných víl a vedomkýň. Zarúbané cesty sa zrazu otvárajú, kamenné hory
pukajú...
Vnímaví ľudia, čo sami podstúpili svoji "zkušenou" už asi tušia, že rozprávky sú výpoveďou
o ľudskej bytosti, jej večnom nepokoji a večnom hľadaní podstaty a zmyslu bytia. O človeku,
ktorý vždy znova a znova musí ísť "do sveta". A vôbec nezáleží na tom, či ide o svet vedy, o
zázrak umeleckej tvorby, o tajomstvo viery, alebo o naozajstnú nepoznanú cudzinu. "Bytí tam,
kde všechno je jinak" vždy dolieha na človeka s plnou silou a siaha mu priamo na koreň. Nemusí
síce, ako jeho dávny predok, prestáť fyzické utrpenie, "není seznamován na vlastním těle s
povahou živlu, světla a temnoty, s tvrdostí a měkkostí látek a s proměnlivostí a pomíjivostí věcí",
ale aj tak jeho "zasväcovanie" nie je o nič menej bolestné. Zakúša priam existenciálnu osamelosť
a bezmocnosť, ktorá sa nedá ani porovnať s pocitom samoty a bezmocnosti "doma" pri rodnom
kozube. Potýka sa s nepoznaným, je nútený preverovať sám seba v situáciách o akých sa mu ani
nesnívalo. A aj tu častokrát pomôže len odvaha hlúpeho Janka a vedomie, že to "tam" to je len
iná stránka tej istej skutočnosti, ktorú sme poznali "v rodnej dedine". Vtedy sa stane zázrak a
zarúbané cesty sa otvoria a skaly začnú pukať... Človek sa "tam" začne cítiť dobre. A zrazu uvidí
"bytie doma", teda svoju každodennú skúsenosť, v inej perspektíve. Nájde sám seba a svoj
domov v netušených súvislostiach.
"Hrdina ze světa, kam odešel na zkušenou, se nevrací s nějakými určitými zkušenostmi, nýbrž
právě jen s onou 'zkušenou'... Často je představována 'princeznou' - zosobněnou moudrostí,
symbolem duše. Řekněme, že tato zkušená je porozumění řádu skutečnosti, jež vzešlo ze
zážitku... světa za tímto naším světem." Tak vzniká múdrosť zasvätenca,toho, ktorý neostal
"zakliaty" (lebo aj tak končievajú odvážlivci) a zo svojej "cesty tam a zase zpátky" dokázal
získať čisté zrno a priniesť ho ako dar do rodnej chalúpky. Vďaka nemu život "tu" získava na
košatosti, vďaka nemu a jeho princeznej sa duchovná bieda vysťahuje, zmení sa optika voči
svetu za hranicami všedného bytia, zmení sa poradie hodnôt, zmení sa perspektíva. Nie vždy je
to však tak. Ak je "tu doma" priveľa tých, čo sa tvária ako "zasvätení", čo predstierajú, že boli
"tam" a pritom sa nikdy nepohli od teplej pece, tak to bude mať náš hrdina nesmierne ťažké. Ako
často neznalí ľudia uveria popolvárom, že "sudkulatý, rystupije" je naozajstná latinčina, práve tá
ktorou písal verše veľký Vergilius! Pretože je to jednoduchšie a pohodlnejšie, ako otvoriť
gramatiku. Navyše tomu možno ľahko rozumieť a dáva nám to predsa taký ohromný pocit
učenosti!
Nikto nie je doma prorokom, hovorí stará ľudová múdrosť. Nie je to nič iné ako lapidárnejšie
vyjadrenie ceny, ktorú musí človek za "zasvätenie" zaplatiť. Po "návrate odtiaľ" už totiž "hrdina
není úplně a zcela doma tak, jak býval před odchodem. Je už jiný. Se sousedy nesdílí ani jejich
nepaměť, ani nadhled své zkušené". Vrátil sa "pozitivně proměněn". Možno, že práve táto,
Neubauerom najmenej zdôrazňovaná subjektívna dimenzia, je aj najdôležitejšou stránkou onej
záhadnej "zkušené". Pretože "nové oči", ktorými sa človek díva na staré známe veci, stavajú
všednosť do iného svetla. Jeho nová podstata sa ako pečať vtláča do atmosféry, ktorú dýchajú aj
iní. A ktovie, možno tento čerstvý závan bude tým rozhodujúcim dúškom odvahy, čo vyženie
ďalších Popolvárov "do světa na zkušenou"...
 KOSMOGONIA = THEOGONIA?
Pavel Materna, Praha

Jak se na logika sluší a patří, musím začít definicí. Co to znamená být ateistou? Jinými slovy:
jaká je dostatečná a nutná podmínka toho, aby někdo byl ateista?
Odpověď je děsivě jednoduchá. Nevěřím-li v existenci Boha, jsem ateista. Nevíra v existenci
Boha je tedy hledanou dostatečnou podmínkou. Na druhé straně, jsem-li ateista, nevěřím v
existenci Boha. Tedy nevíra v existenci Boha je zároveň hledanou nutnou podmínkou.
Určitý pojem však může inspirovat, i když nevěříme, že má nositele. To je východiskem této
úvahy.
Pojem je dán vlastnostmi, které připisuje svým eventuálním nositelům. Vyjděme pro
jednoduchost z pojmu Boha, jak je dán v křesťanské tradici. Základními božími atributy jsou
vlastnosti, které můžeme zkratkovitě charakterizovat jako vševědoucnost, všemohoucnost a
maximální dobrotivost. Vyjdeme-li ze stupňovatelných (ve smyslu Hempela-Oppenheimera)
pojmů vědět, moci a být dobrý, vidíme, že boží atributy reprezentují nejvyšší myslitelné "stupně"
těchto pojmů. Co je důležité, je to, že jde o určité hodnoty. Jaký může být postoj ateisty k těmto
hodnotám? Z úvodní definiční úvahy vyplývá, že pojem ateisty není spojen s předpokladem, že
má záporný vztah k těmto nebo k dalším hodnotám spjatým např. s křesťanstvím. Tyto hodnoty
mohou i pro něho být výzvou, aby je realizoval v nejvyšší dosažitelné míře. Ateistou zůstává
proto, že nadále nevěří, že by některá bytost byla nositelem těchto hodnot v nejvyšší myslitelné
míře.
Přenechme jiným analýzám otázku, jak hodnoty vznikají. Vyjděme z faktu, že tu jsou a že
jsou neodlučitelnou složkou lidského života. Můžeme uvažovat o tom, jak se zrodily při
přechodu od živočichů k člověku: jistě šlo o kvalitativní zlom - chování zvířat nelze
charakterizovat hodnotovými pojmy, ani kočka není "zlá", když si "krutě" pohrává s myší.
Lidský život lze však chápat jako neustálý svár mezi naplňováním a porušováním pozitivních
hodnot. Náboženství je jedním z výrazů potřeby vyrovnat se s tímto faktem. Ateista však může
dospět k zajímavé vizi světa, která se s týmž faktem vyrovnává jinak. (Názor, že ateista není
schopen mít určitou NB povznášející vizi světa a že je odsouzen k živoření danému otročením
každodennosti, je pouhá pověra). Pokusme se zcela laicky tuto vizi charakterizovat.
Vycházejme z faktu evoluce (Evoluce?). Tak jako došlo k přechodu od amorfního Vesmíru k
tvorbě nebeských těles a v rámci tohoto procesu k přechodu od neživé přírody ke vzniku Života,
tak antropogeneze je dalším stupněm Evoluce, jde zároveň o vznik hodnot. Pojem Dobra a Zla
nemá uplatnění před vznikem Člověka. Rodí se a vyvíjí se poměřováním života z hlediska
hodnot. Filozofie, náboženství a umění tyto hodnoty reflektují, pojmenovávají a analyzují. Přes
všechny konflikty vznikající při střetu různých koncepcí můžeme konstatovat, že jak v reflexi
hodnot, tak i v jejich realizaci lze zaregistrovat určitý vývoj - plný zvratů a regresí - v pozitivním
směru. Lidé chtějí vědět, aby více dokázali (touha po svobodě ve smyslu dosahování toho, co
chci), a od pravidel regulujících skupinové chování dospívají k univerzalistické (tj. všech
bližních se týkající) morálce, ať už ve formulaci Nového Zákona, nebo např. v podobě Kantova
kategorického imperativu.
Nejen to, roste a stále více je reflektováno vědomí toho, že růst vědění a moci (svobody) bez
morálního zdokonalování není cestou vzhůru a naopak zvyšuje nebezpečí pádu. (V tomto směru
jedna z nejdokonalejších reflexí tohoto vědomí je známá glorifikace Lásky v Pavlově 1. listě
Korintským).
Porovnejme amorfnost vznikajícího Vesmíru s ideálem harmonického růstu vědění, svobody
a mravnosti. Není idea Boha prodloužením tohoto směru do myslitelného vrcholu? A není
představitelné, že ateista může tuto cestu od Velkého třesku k Einsteinovi, přistání na Měsící,
Ódě na radost sledovat s nadšením, které mu ovšem nezaslepuje oči před takovým "pokrokem",
jaký představuje moderně zvládnutá genocida, koncentrační tábory apod.? A není logickým
svorníkem zajišťujícím kompatibilitu přijímání hodnot formulovaných náboženstvím s nevírou v
existenci bytosti ztělesňující tyto hodnoty v nejvyšší míře představa, že Bůh sice neexistuje, ale
že cesta, kterou svět urazil, je procesem (věčného) tvoření, jehož úběžným bodem je právě
ztělesnění pozitivních hodnot v nejvyšší míře?
Tato vize, která nemá příliš daleko k teilhardismu a která byla vyjádřena různými autory
daleko sugestivněji (např. G.B. Shawem), činí z ateisty stejně šťastného člověka, jako je
opravdový věřící. Neboť co ztrácí ateista? Jedině možnost obracet se k osobnímu Bohu, např.
modlitbou. Co má s věřícím společného? Především pocit smysluplnosti Života. Svět takového
ateisty, který přijme uvedenou vizi, není nesmyslným shlukem atomů s nepochopitelnou
nadstavbou vědomí, lásky, krásy apod. Je to svět, který na sobě nese pečeť Evoluce a který
vybízí k další tvorbě. A ponor do Bachových, Beethovenových, Dvořákových, Wagnerových
atd. děl kompenzuje aspoň zčásti nemožnost komunikace s osobním Bohem: neboť tato díla -
jakož i všechna díla velikého umění - jsou obzvlášť důraznou připomínkou síly Evoluce, která od
mechanických sil působících při Velkém třesku dospěla např. k Tristanu a Isoldě (nebo i k Pánu
prstenů!).
A proto zmíněný ateista s potěšením čte Starý a Nový Zákon, s potěšením nasává atmosféru
mýtů a s potěšením se přátelí s takovými "božími tvory", jako jsou zvířata. Snaží se (ach, jak
často neúspěšně!) o oddělení Dobra a Zla, o maximální využití tak často vysmívaného a
kritizovaného "božího daru", jakým je Rozum, a spolu s Evolucí, jejímž je dílem i nástrojem,
usiluje - veden Rozumem i Láskou, ale často tápavě, pokusem a omylem - o rozmnožení slávy
Života.
Navíc je zbaven pokušení ideologické agresivity. Jeho názor je soukromou vizí. On nikdy
nezaloží na této vizi církev či politickou stranu. Bude nejvýše na požádání ostýchavě
vysvětlovat, jak se dívá na svět, a možná se pokusí o přenos svého štěstí na své přátele.
Jak vidíte, nejde o verifikovatelnou teorii. Jde o racionální víru, která nemá oporu ve Zjevení
a která není darem nebes. Mohu prohlásit, že povznášející síla této "intelektuální víry" je natolik
velká, že dokáže účinně zabraňovat tomu, aby její nositel nepropadl amorálnímu nihilismu. Její
racionální charakter je však také zárukou, že její nositel nebude vyhlašovat "svatou válku" proti
"jinověrcům", zapalovat pro ně hranice nebo vysílat proti nim "černé šípy" imáma Chomejního.
 VZPOMÍNKY NA STARÉ ČASY
Ivan Matoušek, Praha

Chci-li pěkně a výstižně přispět Zdeňkovi Neubauerovi do sborníku k 50-tinám, těžko mohu
psat něco filosofického, teologického nebo dokonce biologického. To bych ho nepotěšil ani
nepobavil. Ale co jinak. Například jsem kdysi vozil v pátek pozdě v noci budoucího profesora z
Kecandy domů. Ne, nejsem taxikář. Dopis o biologii, to bylo pro mě v té době něco jako
vyslovení mých vlastních pocitů z vědy. Pracoval jsem v Akademii věd. Ale to odbočuji. Takže
když v pátek kolem půlnoci jsme zpiti čajem opouštěli rozebraného Zarathustru, vedli jsme se
ženou Zdeňka vláčejícího nákupní tašku na kolečkách plnou vesměs zakázaných tiskovin (něco
nezakázaného se pro obveselní u něj taky našlo) k trabantu. Po menším zápase jsme se všichni tři
dostali dovnitř a jelo se. Bylo-li to v zimě, zachumlal se Zdeněk mé ženě do kožíšku. Inu, vezli
jsme osobnost. Toho jsem si všiml už když jsem ho uviděl poprvé. Bylo to před 16 lety, ve
čtvrtek 25. března 1976. Bylo mu třiatřicet. Svátečně oblečený tehdy přednášel v kuchyni dr.
Koutecké o Golemovi. Opravdu moc hezké, ale nejvíc mně uvízlo v hlavě, jak mi Eva Koutecká
tvrdila, že Permon (tzn. Z.N., nikoliv Golem) přijel na motorce. Říkal jsem si s hlubokou
pokorou, že je možné přece všechno. Asi jsem měl pravdu. Když nás Zdeněk s Evou po nějaké
době navštívili v Tovačovského, bylo toho večera v Praze zemětřesení (6.5.1976). Zrovna jsme
heideggerovali. Zdeněk se skromným údivem poznamenal, že si dosud nevšiml, že když
přemýšlí, tak se chvěje země. Ale prožíval jsem s ním i chvíle opravdové pohody. Trochu jeden
takový případ přiblížím. Před těmi mnoha lety jsme u něj doma v Podolí jen tak pro zábavu za
dlouhých letních večerů filosofovali. Ano, takto poklidné byly občas ty staré časy. Žádný spěch,
žádné termíny. Takže například, když nám paní Neubauerová dala k večeři pocukrované jahody,
začali jsme uvažovat, zda to je ovoce nebo zelenina. Nikdy nezapomenu, jak nakonec Zdeněk
prohlásil (nejprve řecky, pak latinsky a pak i česky): Především jsou to plody. Bylo mi náhle
jasno. Bezstarostně jsme pak s bandaskami na mléko vyrazili do studánky pod Vyšehradem pro
vodu. Škrábali jsme se do stráně jako dva potrefení kamzíci a Zdeněk mi při tom vyprávěl, jaká
tam pramení zdravá voda. Asi mě chtěl povzbudit v lezení. Zato na zpáteční cestě začal
pochybovat o vhodnosti hliníkových nádob. A když jsme u té vody, nemohu nevzpomenout
výlet na Turzovku. Odjezd z Hlavního nádraží. Bylo nás pět. Už na peróně se začalo filosofovat,
a když se náš vlak pohnul, nejprve nám budoucí profesor vysvětlil, že je času dost. To jenom
posunujou. Ale spíš nás takto poučoval druhý Zdeněk, zatímco budoucí profesor už dávno seděl
na svém místě, aniž tušil, jak blízko byl tomu, že pojede vlakem sám. Naskákali jsme na poslední
chvíli. Tak taková byla moje Turzovka. (Podrobněji v románu Nové lázně.) Byly hezké ty staré
časy. S nadšením jsem tehdy vedle psaní povídek a malování zintenzivnil pod vlivem obou
Zdeňků svůj nesymetrický zájem o filosofii i teologii. Šel jsem až tak daleko, že jsem do češtiny
přeložil Was ist Metaphysik. Když jsem o tom Zdeňkovi N. řekl, uvedl mě za odměnu na
Havlovy Pondělky. Zrovna tou dobou se tam Was ist Metaphysik rozebíralo. Bylo to u Havlů
takové větší než na Kocandě. Se Zarathustrou se tam nevystačilo, repertoár byl mnohem
pestřejší. Ale ať se tam pak mluvilo ještě o mnoha jiných věcech, vždycky k tomu měl Zdeněk
co říci, aspoň v takové té obecné rovině. Ale že bude profesor, to asi napadlo málokoho. Mě ne.
Chodil na pondělky stále méně. (Zatímco mě už se nezbavili až do revoluce). Byl stále
zaneprázdněnější. Prý musel chodit brzy spát. Bylo již krajně problematické, aby šel někam jen
tak, aniž by přednášel. O to víc mě překvapil jeho nefalšovaně dětský zájem o Péťovo loutkové
divadlo (PLD). Nejvíc ho upoutala naše poslední inscenace - Pašije. Prosil nás, jestli by nemohl
ještě někdy přijít a jestli by ještě někoho nemohl vzít s sebou (paní Mášu). Opravdu to byly staré
časy, které se už nebudou opakovat. Zůstaly na ně ale památky i v návštěvní knize PLD. A k těm
nejvýraznějším nepochybně patří dojemná slova uznání od budoucího pana profesora. Liší se od
všech ostatních zápisů už tím, že jsou psána řecky. Překládal nám je druhý Zdeněk, ke kterému
jsme se na celou třetí (a poslední) sezónu s naším divadýlkem nastěhovali. A nejen to, dokonce si
vzal za ženu hvězdu našeho souboru. Ale o tom třeba napíši jednou zase do jiného sborníku.
Naposledy jsem viděl Zdeňka Neubauera tak jako poprvé u
Evy Koutecké. Sešli jsme se tam ve velkém počtu jakoby náhodou, protože se Eva chystá do
Izraele. Neseděli jsme už jenom v kuchyni, ale i v pokoji. O Golemovi však tentokrát nepadlo
ani slovo. Jinak se ale profesor vůbec nezměnil. Jenomže, málo platné, tohle už vzpomínky na
staré časy nejsou.
 ZDENĚK NEUBAUER
Robert McRae, Canada
I am afraid I can suppress it no longer and I wish to state here and now that I intend no
disrespect if I suggest that Professor Neubauer on occasion in the past brought to mind, if only
for a few fleeting seconds (but convincingly so) a ... philosophical elf. Alas, I can hear the shock
and dismay already ringing in my ears as these scandalous words are read about the
distinquished and lofty intellect we are celebrating in these pages. There is no defense, I know it,
for this libelous allegation but I ask, no I beg, your patience for a moment or two while I try to
explain this irrepressible conviction and humbly seek your understanding if not your
forbearance.
I came to know Professor Neubauer (do I dare call him Zdeněk after this miserable
confession?) under somewhat unusual circumstances. I had been in Prague for some years as a
Canadian diplomat. In the "old days", I came to know a number of people in many walks of life
and this included people active in the opposition. Indeed, the only people to take a real interest in
the fact that I had previously been a professor of philosophy in Canada and had published a book
on Hegel were opposed to the former regime. Was this a coincidence? And if not, was I to take
this fact to be of philosophical or political significance? I don't know and I still don't, though I
am at times attracted by the notion that the opposition in Czechoslovakia was in reality
constituted by repressed Hegelians who knew they had the invisible hand of reason on their side
when the day came for antithesis to negate thesis.
Nor should one minimize the role Hegel assigned to civic life and the family, as the necessary
counter-weights to the state. At one of the "salons" hosted by Ivan Havel in the spring of 1989, I
talked about civic society and the importance of difference and variety that civic society engen-
dered. There was a real resonance in Hegel's philosophy with the civic initiatives that were
springing up outside of the official structures in those days. It seemed as if everyone was joining
something, or writing about something, or painting something, or at least thinking about it. I was
exceedingly grateful to be part of it and to be able to witness a whole people waking up, just like
Snow White. It seemed that, after all, Snow White hadn't really swallowed the poison apple. It
had simply got stuck in her throat. But who was the handsome prince? I don't suppose we could
say it was Hegel, after all.
This philosophical discussion at Ivan's led to the idea of a regular seminar. We all agreed, and
asked each other what the seminar should deal with. I was asked, which I think was a fairly
common question in Czechoslovakia in those days, whether I had anything in my top drawer.
And I replied, with what I think was a fairly common reply, that I did. This was a book length
manuscript of some original philosophical musings called "The Matter with Truth". There was
quite a lot of word play in the book. This was intended to undermine, even make fun of, the usual
sort of terminology that put most people off philosophy. The title of the book itself contained
several meanings, since it might be interpreted to say "the problem with truth", or it could be
taken to be an awkward way of talking about the truth of the matter at hand. Anyway, the book
was highly poetical. It was based on the assumption, borrowed from sociobiology, that language
is a kind of biological trick that has enhanced our ability to survive as a species. Language plays
the role that claws, acute hearing, or coloured feathers play for other species.
But if language is essentially a biological gimmick honed to promote survivability, then it is
not particularly well suited to say the truth. Language says what is correct in terms of according
with a survival strategy, but this is different from what philosophy means when it speaks of truth.
If sociobiologists are right, we never do see, or understand, or talk about, the thing itself. Far
from being a dead end, my point is that truth can figure out through language because language
can point beyond itself. This is where the poetry comes in, and a rather different notion of truth,
too, which makes both the scientists and the platonists a little uneasy. It also makes Ivan Chvatík
uneasy, who said, I suspect, correctly, that there is something rotten in the state of Denmark. But
this is not the time to talk of Plato, Kant, Hegel, Wittgenstein, Heidegger, or Chvatík. It is the
time to talk of Zdeněk.
The revolution nicely interrupted our underground seminar. With half a million people
chanting in the streets of Prague, Ivan Havel telephoned to say as politely and calmly as can be,
that, unfortunately, we would have to postpone the seminar that week. I agreed. A few months
later, when we all started to find some time to sleep again, Jiří Fiala kindly asked me to resume
the seminar at Charles University. This was quite a change of venue. I was flattered and pleased
to continue, and discovered at the first session a charming intellect that went by the name of
Zdeněk Neubauer. You could not help but like him.
Zdeněk is funny in a gentle sort of way. What is more, he is able to demonstrate his
considerable wit in English, which gives you an idea of the mastery he has of that language. So
there I was, doing my best to talk about this book I had written which was itself at the very limits
of language. No easy task. Let us just say, to use a truly Canadian metaphor, that I did a lot of
skating on thin ice. This is where the elf part comes in. As I was wrestling with yet another
obscure concept, I would look down at Zdeněk's slightly bemused face. Inevitably, I would say
something so utterly confounded and confounding that we would all be left totally speechless.
Except for Zdeněk. He would smile and say, yes, yes, of course, and then explain for the rest of
us what we were actually talking about and laugh in his good natured way as if we really did
understand it after all.
To tell the truth, I was always a little apprehensive of these magical powers of
comprehension. I would say something, with a great deal of uncertainty, and Zdeněk would ask
an apparently innocent question that in fact went right to the heart of the matter. I would do my
uncertain best to reply, waiting for him to go for the jugular that was now rather exposed. But he
never did. In his elf-like way, he used his magic only for good purposes, reminding us by exam-
ple of the powerful effect of intellectual modesty. This was reinforced, for me, by Zdeněk's
ability to grasp the humour of philosophy, to appreciate the surprise of ideas, and to understand
that philosophy was in a profound sense ... a joke. By joke I do not mean to suggest that
philosophy is somehow frivolous: it is rather the unexpected that awakens, and the laughter that
results from the sheer joy of sudden understanding. It is the smile of the philosopohical elf that
for me reveals in Zdeněk Neubauer the rare quality of mind that we celebrate in these pages. He
has that singular combination of talents: the love of truth and the tolerance and respect for what
matters to his colleagues. Happy Birthday Zdeněk!
 MYSLET SRDCEM
Jiří Michálek, Praha
... ATREMES ÉTOR ...

Filosof se pokouší myslet to nejtěžší, proto je mu také těžko rozumět. Klademe-li mu své
otázky, znamená to, že se pokoušíme pobývat v blízkosti toho, co on myslí. V otázkách se filosof
dozvídá, že jeho myšlení dochází sluchu. Otázkami s ním spolupobýváme u téže věci. Takovému
spolupobývání dali Řekové jméno FILIA, přátelství.
Začínám svůj rozhovor s textem našeho přítele tam, kde mu přestávám rozumět1. Moje první
otázka patří "přirozené pravdě". Ta má podle textu odpovídat každodenní zkušenosti pravdy. Má
být založena v "osobní věrnosti", pravdivý pak je ten, kdo je "věrný sám sobě". Věrný sám sobě
může člověk být jen tehdy, může-li být sobě také nevěrný, jinak nemá smysl o věrnosti mluvit.
Patří-li člověku možnost věrnosti, pak to vyplývá z toho, že on sobě vždy nějak rozumí, že mu
může jít o to, jak je. Porozumění pro vlastní bytí si žádá mít vztah k bytí vůbec. Dávná řecká
odpověď na otázku bytí toho, co je, zní FYSIS. FYSIS původně znamená: V sobě spočívající
vzcházení, a to jakožto vláda toho prodlévajícího (tzn. trvalého) a ukazujícího se v přítomnosti2.
Rozumíme-li slovu "přirozený" (FYSIKOS) z FYSIS, pak "přirozená skutečnost" je to, co se
dává v otevřeném poli FYSIS, resp. v poli, které FYSIS odkrývá. "Přirozená pravda" je tedy ve
výše uvedeném smyslu věrnost tomu, co se ukazuje v tomto otevřeném poli. "Přirozená pravda"
ale není něco bez dalšího zřejmého a samozřejmého, něco s člověkem nesouvisejícího, ani to
není jeho dílo či vynález. "Přirozená pravda" není absolutní základ z ní odvozených pravd, u
něhož by nezáleželo na tom, jak se bytí dává a jak je přijato. Pokud je např. základ založen tak,
že nese jméno TO THEION, pak pravda nebude přirozená, nýbrž božská. Nemáme žádnou
přirozenou (vše před-cházející, bez-předpokladovou) zkušenost pravdy, i když člověk je bytostí
pravdy. Člověk není ten, kdo má (je vlastníkem) pravdu, ať už ve smyslu toho, kdo ji tvoří, nebo
toho, kdo ji nalézá, nýbrž člověk je v pravdě, a to ve smyslu ALÉTHES. Člověk je vždy tak, že
je mu něco odkryto (ALÉTHES) a on pobývá v této odkrytosti - a ta je založena na tom, jak se
bytí dává, resp. odpírá.
Je opravdu věda dnes příkladem odpovědného vztahu k pravdě jako takové, a nebo jen k
určité její dějinné podobě? Pravda přece není jejím tématem, nýbrž tím je ověřování správnosti
výpovědí. Proto se také věda mohla proměnit ve vědotechniku. Nevíme ale, zda proměna
novověké vědy ve vědotechniku je smrtelnou nemocí, anebo dovršením její bytnosti. A nevíme
ani, zda již nebylo srdce vší vědy (zvýslovněné Aristotelovým ANTHRÓPOI TU EIDENAI
OREGONTAI) nahrazeno umělou aparaturou.
Rozpomenutí na dávnou a nevytěženou možnost rozumět tomu, co je, ve smyslu FYSIS, a to
z fenomenální půdy pojmenované evoluce, může být onou změnou celkového postoje, ono
ZÉTUMENON, které vytrhne budoucí vědění, a tedy člověka, ze smrtícího objetí vědotechniky.
Úkol, který tím na sebe náš přítel vložil, není ani malý ani abstraktní. A doufejme, že jeho volání
jímž vyzývá vědecké kolegy k přátelství k FYSIS (pod titulem přirodní filosofie), není již hlasem
na poušti technického myšlení. To základní, co od nich žádá, lze totiž vykonat pouze srdcem.
Druhý otazník si kladu za výraz "pluralita světů". To, co je na tomto místě3 řečeno, jsem s to
číst takto: Věda bude poznávat to, co se ve světě ukazuje jako pluralita, jež je založená v povaze
FYSIS. Svět, jakožto přístupnost jsoucna, v němž se lidské vědění bude odbývat, nebude již
světem objektů a nitrosvětské jsoucno se promění ve zdroje a projevy evoluce.
"Světy", o nichž se zde mluví, jsou ovšem pouhé regiony světa člověka v jeho dějinnosti.
Tyto "světy" jsou založeny v regionálních ontologiích (paradigmatech). Svět člověka, to je
dějinný svět, z něhož člověk nemůže vystoupit. Místo slova "skutečnost" bych raději viděl slovo
jsoucno, neboť skutečnost znamená vždy něco uskutečněného, určitým způsobem uchopeného a
pochopeného a takto popřípadě zkoumaného, např. jsoucno jako objekty je skutečností pro
klasickou vědu.
Ještě se chci přiznat, že kosmologická diference, pokud jsem s to něco takového vůbec
myslet, se pro mne v terminologii textu, o němž je řeč, týká spíše "singularit". Řekl jsem, že
všecky "světy", o nichž se zde mluví, patří do světa člověka, a to je svět, z něhož člověk
vystoupit nemůže. A to je to, v čem se odbývá jeho rozumění tomu, co je. Je-li člověku svět
tolik, co rybě voda4, pak právě na hranici vyvstává "prostorovost" světa o níž Fink hovoří. Pro
Finka je původně kosmologická diference rozdílem mezi světem a tím, co v něm je5. Jenomže
svět člověka není "subjektivním horizontem", jak Fink chápe Heideggerovo pojmenování svět6 a
odtud pak vyvozuje potřebu kosmologické diference, neboť lidský pobyt u Heideggera není
subjekt, nýbrž přítel, strážce a pastýř bytí. Pokouším se proto myslet diferenci z onoho
Herakleitova HAPTETAI, které se ozývá v 26. fragmentu7, a z Finkovy myšlenky ontické
blízkosti8.
Člověk přece jen za určitých okolností "proniká" mimo svět, to znamená přes onu výše
zmíněnou hranici. Dostává se mimo sféru rozumění a nerozumění, dostává se tam, kde nic
neuchopuje a nechápe. Příkladem může být láska, která vytrhává člověka z jeho světa a jakožto
vytrženost, MANIA, jej vtahuje do tajemství. Tato vytrženost ze světa svým přesahem do něho
zpět vnáší ohrožení, ale i obohacení. Dává možnost, aby se svět nevyčerpal, nevyprázdnil. Dotek
s tajemstvím ukazuje, že svět nemá "řešení", kterým by se mohl vyčerpat, pokud člověk neztratí
pohotovost k vytržení na jedné straně a schopnost návratu na straně druhé. Je-li KOSMOS to, co
je za hranicemi (lidského) světa, pak, aby bylo možno hovořit o kosmologické diferenci, musí
být tato hranice "prostupná".
Vytrženost do ne-lidského, má-li být něčím pro člověka, musí mít podobu kyvadlového pohybu.
Za příklad výkyvu za lidskou hranici, resp. za hranici světa, zde posloužila láska. Onen zpětný
kyv do světa člověka, vnášející obohacení, bych rád pojmenoval slovem přátelství, a sice jako to,
co čerpá svůj pohyb z onoho prvního výkyvu. Není jistě bez zajímavosti, že Řekové dali tomu
obojímu, celému tomuto "kyvu", který se děje přes onu velkou hranici, jediné společné jméno
FILIA.
Myslet srdcem znamená nenechat se spoutat samozřejmostí přijatého řádu a pořádku, nýbrž
cele se vystavit přemoci vytrhujícího, a přitom se nenechat strhnout, nýbrž v "básnivém myšlení"
vnést do světa svědectví o tajemství jako bezedném zdroji pro svět, který nicméně zůstává stále
vystaven dvojímu nebezpečí, že hranice světa bude prolomena a nebo uzavřena. Technika ve své
bytnosti, zdá se, jakoby vedla k obojímu zároveň. Bude-li tato hranice prolomena, bude svět
člověka pohlcen, a bude-li uzavřena, vyčerpá se.
Ve vztahu k našim kolegům přírodovědcům přijímám úkol, který pro filosofii pojmenoval
Martin Heidegger: Ukázat vědcům, že existuje ještě něco Jiného než předmět jejich výlučného
zaměstnání, a že toto Jiné právě teprve umožňuje, aby se vůbec dávalo to, čím oni se zabývají9.
Náš přítel a jubilant se pokouší toto Jiné pojmenovat starým slovem FYSIS a ukazuje, že
přírodověda má možnost stát se FILIA TÉS FYSEÓS a tím přiměřeněji dostát dávné Pe-
riandrově výzvě MELETA TO PAN.

1
Zdeněk Neubauer: Pluralita světů a jednota vědění, Kritický sborník, Praha 4/91
2
M. Heidegger: Gesamtausgabe Bd. 40, str. 14, 108, 134
3
Zdeněk Neubauer c.d. str. 31
4
Eugen Fink: Einleitung i die Philosophie, str. 105
5
Fink c.d. str. 106
6
Fink c.d. str. 115
7
"... když spí, dotýká se (HAPTETAI) živý mrtvého, v bdění dotýká se spícího."
8
M. Heidegger - E. Fink: Heraklit, str. 220 ad.
9
M. Heidegger: Vier Seminare, str. 99.
 O VYDÁNÍ SE NA CESTU PODLE HOBITA
Josef Moural, Praha

Problém počátku je jedním z předních dokladů naší konečnosti. I když se zdá, že Platón
v argumentaci proti psaní filosofické nauky nezdůrazňuje nijak problém počátku oproti
problému průběhu (je postup argumentace jasný a přijatelný?) a konce (nezbývá ještě dodat
toto či ono?), nabyl později (poté, co Evropa zakusila radikální pluralitu civilizací, nejprve
synchronně a pak i diachronně) zvláštního významu. Jak najít východiska ze kterých má autor
začít odvíjet argumentaci? Je nějaký všem lidem společný základ, invariantní přirozený svět o
který se lze s jistotou opřít, nebo jsou autoři odsouzeni k nahodilému strefování do
východiskového porozumění čtenářů?
Problém počátku má ale ještě další stránku, která u průběhu ustupuje do pozadí a u konce
zcela mizí. Nejde tu totiž jen o autorovu otázku „je východisko argumentace jasné a
přijatelné?“, nýbrž také o otázku čtenářovu „mám se do toho vůbec pouštět?“, „k čemu to
vlastně bude?“. I u ní, pokud se na ni autor pokouší odpovědět, musí počítat s rozmanitostí
výchozích porozumění čtenářů, navíc tu však přistupuje ta nesnáz, že na počátku prostě
nemůže být ještě dost dobře vidět, co bude na konci (jinak by nestálo za to cestu podnikat).
Pokusíme s sledovat, jak se problém východiska jeví podle líčení J. R. R. Tolkiena v první a
na počátku druhé kapitoly Hobita. Počátek, o který tu jde, není počátek cesty myšlenkové či
argumentace, nýbrž počátek cesty, nastoupené celou bytostí, cesty za pokladem přes četná a
znamenitá nebezpečenství. Bude ještě příležitost uvážit, zda všechny cesty mají srdce a a zda
na každou cestu je možnost se vydat; zatím nám bude stačit, že každá cesta, myšlenková i
výpravná, je opuštění relativního klidu, každodenního „zprvu a většinou“, ve kterém se již
lépe či hůře vyznáme a cítíme doma. Vedoucí bude pro nás otázka, zda k vydání se na cestu je
třeba „dobrý“, přiměřený důvod.
V první kapitole Hobita popisuje Tolkien dost podrobně, jak se pro vydání se na cestu
rozhoduje Bilbo Pytlík. V Bilbovi je, tak jako i v nás, jak silná tendence setrvávat
v zabydleném pohodlí každodennosti a domova (a ta Bilbova je obzvláště pohodlná!), tak
neurčitý zájem o dobrodružství, jaká skýtá putování. Tento zájem o dobrodružství má u Bilba,
jak se ukáže, původ ve vypravování dobrodružných příběhů, a zdá se, že pouze jakožto
vypravované je dobrodružství snadno slučitelné s pohodlím domova.
Takto disponován reaguje Bilbo na setkání s neznámým cizincem naprosto odmítavě (“… a
na žádná dobrodružství nemáme ani pomyšlení. Je s nimi jen protivný rozruch a nepohodlí!
Zdržují jednoho od oběda!“ – s. 13). Když vyjde najevo, že cizinec je vlastně Gandalf,
dostává se na chvíli ke slovu Bilbovo zaujetí pro nevšední, ale je typické, jaké věci se Bilbovi
vybavují: dědečkovy kouzelné knoflíčky, vypravování o dracích, skřetech a obrech a
vynikající ohňostroje (s. 14). Bilbovo nadšení je nicméně jen chvilkové a návrat k rozmrzelé
odmítavosti vůči Gandalfovi je ještě výmluvnějším dokladem toho, jak silný byl Bilbův odpor
k opuštění domova, než jeho prvotní odmítavost k neznámému.
Tolkien uvádí postupně řadu motivů, souvisejících se změnou Bilbova postoje, a jakožto
vypravěč se přirozeně nevěnuje soustavněji jejich roli při Bilbově rozhodnutí. Dva z nich
můžeme odbýt krátce, ačkoli patří ke standardní výbavě tohoto druhu příběhů – předurčení
a povolání. Předurčení je tu pojímáno takřka geneticky: Bilbo „zdědil v povaze po
bralovských předcích něco trošku divného, co jenom čekalo na příležitost, aby se projevilo“
(s. 11). Uvidíme sice, že Tolkien bude komentovat jeden z rozhodujících momentů obratu
slovy „bralovské dědictví převážilo“ (s. 29), ale pro naši fenomenologii vydávání se na cesty
stojí tenhle motiv poněkud stranou: Bilbo neví o svém předurčení (jako o něm – je-li jaké –
nevíme my) a pro popis jeho váhání „zevnitř“ nehraje tedy žádnou roli. Sám Tolkien ostatně
genetické výklady nebere docela vážně („Často se říkávalo, že kdysi dávno se jeden
z Bralových předků určitě oženil s nějakou vílou. Byl to samozřejmě nesmysl…“ – s. 11).
O Bilbově předurčení nepochybně přinejmenším tuší Gandalf, a díky tomuto tušení Gadalf
Bilba povolává k opuštění domova a cestě za dobrodružstvím. Zdá se, že na to sice myslel
předem, ale že definitivně se rozhoduje až během prvního rozhovoru s Bilbem. Nevíme
přesně, jak se pro povolání Bilba rozhodl on, ačkoli to nakonec pro nastoupení cesty, o které
uvažujeme, mělo rozhodující význam. Ale jak může člověk vědět, co se děje v mysli
zkušeného čaroděje (v rozhovoru říká: „Přinejmenším se zdá, že si v dobrém pamatujete na
mé ohňostroje, a to není beznadějné“ – str. 14)? Ostatně Gandalf sám vůbec nemá chuť
ostatním něco vysvětlovat: „Vybral jsem pana Pytlíka, a to vám všem musí stačit. Když
říkám, že je lupič, tak je lupič, nebo z něj lupič bude, až přijde čas“ (s. 32). To znamená, že
Gandalf má jistotu; o větu dále připouští nezajištěnost celého podniku krásnými slovy:
„Možná (aspoň myslím), že mi ještě všichni poděkujete…“ (s. 32).
Z Bilbova hlediska začíná ovšem skutečný obrat, kterým Gandalf a trpaslíci přestávají být
pouze složitou nepříjemností a stávají se něčím velice přitažlivým teprve epizodou
s vyfukováním kroužků. Tato epizoda, která má tudíž pro nás klíčový význam, je strukturně
dosti složitá, a my se omezíme na výklad dvou jejích (podle našeho mínění) nejdůležitějších
momentů: obdivu a zahanbení. Pasáž ocitujeme v úplnosti:

„Potom se vrátili zpátky a našli Thorina s nohama na mřížce před krbem, jak kouří fajfku.
Vyfukoval ty nejohromnější kroužky kouře, a kam který poslal, tam kroužek lětěl –
komínem nahoru nebo za hodiny nebo pod stůl nebo se točil po stropě -, ale ať letěl kam
letěl, nikdy nebyl dost rychlý, aby unikl Gandalfovi. Puk! poslal čaroděj menší kouřový
kroužek ze své krátké hliněné dýmky rovnou skrz každý kroužek Thorinův. Pak
Gandalfův kroužek vždycky zezelenal, vrátil se a vznášel se nad čarodějovou hlavou.
Měl jich už kolem sebe celý oblak, v zšeřelém světle mu propůjčovaly zvláštní a magické
vzezření. Bilbo stál tiše a pozoroval – miloval kouřové kroužky - pak ho polil stud, když
si vzpomněl, jak byl včera ráno pyšný na své kroužky, které posílal po větru přes Kopec.“
(Str. 23-24)

Jak asi chudákovi Bilbovi muselo být, když si uvědomil, že tu trochu svého kroužkařského
umění vystavoval na odiv s jistou přezíravostí před takovým mistrem, a dokonce se od něho
nechával chválit (s. 12-13). Tolkienovo vypravování je zde dokonale přesné a samo nás vede:
„stál tiše a pozoroval“ – údiv či udivený obdiv je odedávna za přednostní krok vztržení
z běžného, prolomení krunýře každodennosti. Avšak pozor: pouhý obdiv je snadno
estetizován; pak může být vyhledáván pro potěchu a stát se předmětem příjemných
vzpomínek, aniž by se dotkl hlouběji vlastního života a vedl k jeho proměně. Tak to bylo
přece s Gandalfovými ohňostroji, na něž Bilbo tak rád vzpomíná (s. 14). Na rozdíl od
ohňostrojů je Bilbo s kroužky na vlastní půdě, což nejen zesiluje obdiv, ale hlavně pokořuje,
proměňuje včerejší pýchu v zahanbení. A zahanbení (k němuž podrobněji viz Patočka,
Sokrates) již nelze estetizovat, zahanbení se nutně dotýká vlastního já a proměňuje je. Tak
jako nestačí samotný obdiv, ale ani samotné zahanbení, nýbrž klíčová je jejich souhra. Neboť
zkroušený potřebuje oporu, a tou může být právě splupřítomné obdivuhodné. Povolání od
toho, kým se Gandalf ukazuje nyní, má tedy pro Bilba nutně větší naléhavost než předtím.

Další krok, hudba, která se ozvala „tak náhle a tak líbezně“ (s. 24) nemá podle našeho mínění
samostatný význam, nýbrž jen posiluje proměnu, která se právě odehrála. Hudba působí, jak
známo přinejmenším od časů Platónových, mocně ve sféře naladění, které odemyká celé
oblasti jsoucna. Svět dobrodružství, svět Gandalfa a trpaslíků, jehož skvělost Bilbo před
chvilkou zakusil při vyfukování kroužků ukazuje se nyní ve své pravé podobě: „… hobit
pocítil, jak se v něm probouzí láska ke krásným věcem, vytvořeným rukama a zkušenostmi a
kouzly, prudká a žárlivá láska, touha prýštící ze srdce trpaslíků. Pak se v něm ozvalo cosi
bralovského a pocítil přání jít se podívat na ty veliké hory a uslyšet šumění borů a hukot
vodopádů a prozkoumat jeskyně a nosit meč místo vycházkové hole“ (s. 26).
Toto přání je zatím pouze chvilkové; představa nebezpečnosti takové výpravy vrátí Bilba
k původní odmítavosti (s. 27). Ale cosi důležitého se odehrálo, a to, co následuje je předjato.
Marnivost, která se nyní dostává ke slovu, nebyla by totiž vyvolána tak silně, že Bilba přiměje
k výslovnému přijetí nabídky, kdyby pochybnosti o jeho schopnostech pocházely o
lhostejných lidí, pouhé obtížné návštěvy („Najednou pocítil, že by se zřekl spánku i snídaně,
jen aby byl pokládán za zuřivého“ – s. 29) Teprve předchozí otevření se světu trpaslíků mohlo
být základem pro tento impulzivní krok.
Tím poslední, co Bilba nakonec na cestu skutečně dostane, je obyčejná každodenní slušnost.
Touha po klidu a touha po dobrodružství se během noci vyvážily tak, že Bilbo přijme sice
s úlevou představu, že na výpravu nakonec nemusí, ale zároveň je i trochu zklamán (s. 43).
Když se pak objeví Gandalf, není pro Bilba v jejich kratičkém rozhovoru ve hře ani tak
věrnost danému slovu, ale spíše prostě nepřijatelnost představy, že by přišel na sjednanou
schůzku vlastní vinou pozdě a nechal druhé čekat.
Vrátíme-li se nyní k otázce, jak dobré či přiměřené důvody měl Bilbo k vydání se na cestu,
shledáváme, že se tu o přiměřenosti dá mluvit leda ve smyslu přiměřenosti situaci konečné
bytosti vůbec, která nedohlédá za horizont a rozhoduje se vždy z vlastní situace a v rámci
vlastního rozvrhu. O přiměřenosti tomu, oč při cestě nakonec šlo, se totiž u vyfukování
kroužků, marnivosti a slušnosti co do chození včas asi nedá hovořit (nebo přece?).
Každopádně vidíme, že hobit rozvrhuje smysl z vlastního, že na cestu ho nakonec vyšlou
mírumilovná záliba, ne zrovna pěkná osobní vlastnost a ta nejdomáčtější zdvořilost.
To, že se na cestu vydal, tělesně a v prostoru, mělo za následek, že mu pozdější myšlenky
typu „Kéž bych sděl doma ve své útulné noře u krbu a kéž by čajník právě začínal zpívat!“ (s.
47) už nebyly nic platné. U cest myšlenkových, jako je např. studium nějakého spisu, to – jak
známo – takto neplatí: vždycky můžeme zavřít knihu a obrátit sek čajníku. Ale zdá se, že
studium filosofie má v sobě něco z cesty na niž je třeba se vydat. Okolnosti v Československu
posledních desetiletí pak přispívaly k tomu, že pro nás nebylo tak docela snadné to
přehlédnout nebo na to zapomenout.

Byly důvody, pro něž jsem se kdysi po setkání se Zdeňky Kratochvílem a Neubauerem na jaře
1979 vydal na cestu filosofie já, dost dobré a přiměřené? Mohly být? Možná (aspoň myslím),
že nebyly horší než ty, pro něž se na svou cestu vydal Bilbo Pytlík.
 CONDITIO JUBILEI
Radim Palouš, Praha
Psal se, myslím, rok 1982. Gaudentius se tenkrát stal představitelem protirežimního
občanského hnutí, takže se jeho činnost přesunula výrazně z bytových seminářů do politiky.
Tedy pouze přesunula, neboť se rozhodl nepřerušit svou účast na ústním či písemném
nonkonformním filosofování. Sidonius tenkrát komentoval seminární samizdatové podnikání v
rámci paralelní kultury slovy: "Kromě toho, že se v boji mečů užívá, musí se též meče kout".
Po listopadu 1989 se proměnili protagonisté v politice i v kultuře. Těm do té doby
vyvrženým, společensky oficiálně opovrženým, odsouzeným tiskem "do propadliště dějin", se
dostalo satisfakce: stanuli na slunnějších pozicích občanského společenství. Gaudentius psal v
jedné ze svých knih, vydaných původně samizdatově, o neúspěšnosti jako o podstatně pozitivní
lidské poloze - a ejhle, osud mu ironicky nadělil na sklonku jeho života roli, která se vnějšímu
pozorovateli nemůže jevit jako společenský neúspěch. Sidonius se dopracoval snad přesně toho
postu, který by mu měl posuzovatel, znalý jeho nadání i vzdělanosti, přisoudit. Tak i četní další
někdejší vyvrženci, jako třeba člen korespondent, který vlastně usedl na trůn.
To, co člověka vede k věrnosti životu, je citlivá zjitřenost pro živý puls. Ne nedbání, ne
uspokojení, nýbrž problematizování, kladení jakoby samozřejmých daností do otázky je cestou
vedoucí dál, vlastně cestou jako takovou, vždyť tam, kde není "dál", cesta končí. Je tudíž třeba
živě vnímat problematičnost úspěšnosti. Čtěme bibli: "Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném
okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: Všechnu tuto moc a jejich slávu dám
tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš, všechno
bude tvoje." Ježíš mu na to řekl: "Je psáno: Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu
sloužit."
Ďábel nabízí Ježíši světskou moc a slávu a prohlašuje, že on sám ji přiděluje podle svého
uvážení, podle svých zajisté nekalých záměrů. Hned toto nás zaráží! Jak to, což ti, co jsou
ozdobeni světskou mocí a úspěšností, jsou zaprodanci ďáblovi?! Je pravda, co tvrdí ten
neseriózní našeptavač a nabízeč tak lákavého ovoce, jakým je dispozice účinnými společenskými
prostředky k výkonu vlastních rozhodnutí, že jemu a jen jemu je toto zboží odevzdáno k
manipulaci? Což výkon každého krále, každého mocipána, každého šéfa, každého úspěšného
lovce perel je spjat s přijetím daru moci z rukou ďáblových?
Jakkoli se to na první pohled zdá pohoršlivé, je v jistém smyslu nutno odpovědět kladně: s a
m o t n á světská moc a s a m o t n á sláva jsou ďábelské a ten, kdo je
přijme na sebe a pro sebe, ten, kdo sám o sobě uchopí nabízenou moc a slávu, ten propadá paktu,
ten rozpoutává peklo. Historie předvádí celé panoptikum takto svedených vládců. Nemusíme
hned myslet na zločince, kteří od samého počátku snují a spřádají svůj postup k uchvácení moci,
k dobytí slávy a úspěchu, kteří si jaksi s ďáblem plácli předem: sklonili se před ním a předem též
odvrhli veškerou slušnost, veškerou pokoru, veškeré směřování k dobrému, smysluplnému.
Hned od samého počátku si nedělali žádné iluze o ušlechtilém účelu svého uchvacovatelského
počínání. Slovní ubezpečování o vznešených záměrech buď nepotřebovali vůbec nebo je od
první chvíle konstruovali jako pomocný nástroj vlastního vzestupu.
Ďábel však působí vytrvale a čeká na svou příležitost. Naprostá většina jemu propadlých se
do jeho spárů nedostala hned tak očividně, tak výslovně, tak zjevně. Usilovali - a sami se o tom
horlivě přesvědčovali - o úspěch ne pro sebe, nýbrž aby mohli to či ono zařídit, napravit, zlepšit.
Moc v jejich rukách měla být cestou dlážděnou dobrými úmysly, sláva jejich osoby zpevněním
terénu a zabezpečením toho, že budou dosaženy ušlechtile vyhlížející cíle. Jak často však cesta
takto vydlážděná a takto zpevňovaná vedla právě do pekel! Už to suverénní přesvědčení, že ten
který herold třímá recept na to, co je prospěšné každému, a recept, jak to zařídit, aby v každém
fungovalo dobro, už jen toto je prvním přijetím smlouvy s ďáblem. A jakmile se vyskytly pře-
kážky - vždyť už jen jiné mínění se stalo nezřídka takovou překážkou, objeví se před ním
pohotový pokušitel a předloží mu svou nabídku bezostyšně a výslovně. Kolik jich potom obs-
tálo? Kolik z nich mimoděk přijalo moc a slávu pro sebe, pro svůj vlastní výkon? Zkrašlující
slovní doprovod sice zpravidla nadále zamlžoval jejich počínání - dokonce i před vlastním
zrakem! Avšak původní dobré úmysly ve skutečnosti ustoupily tahu po osobním, na sebe sama
připoutaném úspěchu.
Cožpak však každý mocný a slavný vladař byl nutně spřežencem ďáblovým? Každý, kdo je
úspěšný, je proklet? Kteří ne? Odpověď je zahrnuta v Ježíšových slovech: "Pánu, mému Bohu se
budeš klanět a jen jemu sloužit." Ježíš nic neříká o tom, že by zavrhoval světské vládnutí,
světský úspěch a světskou slávu. Zdůrazňuje jen, že všechno klanění a sloužení přísluší Bohu, a
to jest milosrdenství, dobrotě, věcnosti, spravedlnosti, obětavosti a nikoli člověku, onomu
"sobě". Ďábelské zlo je ukryto právě v oněch přivlastňovacích zájmenech: veškerou moc a slávu
dám t o b ě
všechno bude t v o j e . Ne "sobě", ne "moje", Boží je vše! Jen ten král obstál, který až na dno své
duše uložil základní směrnici svého kralování: jen Bohu se klaň a služ! Špatní králové - ti sloužili
sami sobě a nezřídka se prohlašovali dokonce za božsky prozřelé a právem této sebejistoty za
mocné a slavné.
Moc a sláva se nepojí jen k velkým společenským
záležitostem. Svod k osobní moci, k osobní slávě, k osobní úspěšnosti provází veškeré lidské
počínání. Výzva k odevzdané věcnosti v práci, k poctivosti a slušnosti bez nároků na osobní
rentabilitu, tato výzva se obrací na každého. Ačkoli - kdo s konečnou platností ví, který výkon je
tím, který mění běh světských událostí, byť dějepisci nezaznamenáván? Kdo ví, zda budoucí
osudy neleží právě v tomto veřejně nepostřehnutém a opominutém "malém" činu, činu naprosté
vydanosti, odevzdanosti a pokorné nenáročnosti? I ti "obyčejní" jsou ďáblem zkoušeni! Dokáží
klanět se celým svým životním dílem? O jeho významnosti a slávě rozhodne povolanější soud,
než je ten lidský.
Problematizováním moci, slávy a úspěchu by neměla být zpochybňována zároveň i radost.
Vždyť když se dílo podaří a úspěšně koná svou světskou pouť, je možno mít radost. Nejde
ovšem o radost z vlastního úspěchu. Rytíř, který se raduje z toho, jak je dobrý, když pobil draka
a zachránil princeznu, ztrácí cosi podstatného ze své rytířskosti. Nicméně přesto smí mít radost,
totiž radost z úspěchu díla, o němž z hloubi svého svědomí věří, že je dobré. Bez takové radosti
by nebylo možno žít lidský život.
Nuže, gaudeamus igitur, zvláště když žeň života nesla dobrou úrodu. Gaudeamus igitur,
jestliže zrno této žně nepadlo na skálu, nýbrž nalezlo příhodnou půdu v plodném období
osudového spění. Při všem tom svém radování je ovšem víc než potřebné "jen Jemu sloužit". Ale
i to je přece radost: pak je možno iubilare, radostně výskati.
 TŘI FRAGMENTY
Martin Palouš, Praha
Milý Zdeňku,

když jsem před jistým časem přemýšlel, čím přispět do sborníku, který byl dáván dohromady
ke Tvému oslavení-oslovení coby čtyřicetiletého, nedovedl jsem si představit, jak to rychle uteče
a opět budu stát před podobným úkolem. Jirka Němec, kterého jsem tehdy žádal o příspěvek (ani
nyní nevím, zda nakonec něco dodal či nikoli), mi tehdy namítl, že ke čtyřicátinám se jubilejní
sborníky obvykle nedělají a že se to hodí až k padesátinám. Dnes by mu tedy už tato výmluva nic
platná nebyla, ledaže by se sborníková laťka mezitím posunula ještě o trošku výše.
Psát o tom, jak velký je rozdíl mezi naším světem 1982 a 1992 - ostatně asi stačí, když se
podíváš na sborník 82 a srovnáš jej s tím, co právě držíš v rukou - , přemítat o tom, co přicházelo
na nožkách holubiččích, aby se nakonec skutečně stalo bouří a vše z gruntu proměnilo, však nyní
nehodlám. Tvé jubileum chápu spíše jako příležitost, abych s Tebou oslavil to, co při všech
revolucích a převratných událostech, při všech převlecích a nových rolích zůstalo stejným a
stálým a abych Ti za to poděkoval. Mám především na mysli naše přátelství. Mám na mysli
společnou zkušenost sesbíranou za prošlých dvacet let. Mám na mysli setkání masopustní a
svatojánské výlety. Mám na mysli celý ten podivuhodný svět, ve kterém svůj domov nalezla
Societas Occidentologica.
Není toho mnoho, co Ti mohu v této chvíli nabídnout, pohybuje se veškerý svůj čas po naší
politické scéně v kostýmu náměstka ministra zahraničních věcí. Snad v těch třech fragmentech -
napůl vážně a napůl nevážně míněných - budeš s to zahlédnout alespoň matný odlesk toho, co
jsem chtěl původně o mnoho koherentnějším a celistvějším způsobem vložit do svého jubilejního
oslovení.
Tvůj Martin

V Praze, na Škaredou středu

15. dubna 1992, o čtvrté hodině ranní

1. Epoché

Původ tohoto pojmu zavedeného do současného myšlení Husserlem, se většinou vidí u

skeptiků. Epoché značí gnozeologický postoj, zdržující se tam, kde jde o ontologický základ
lidské zkušenosti, úsudku, postoj, metodicky dávající jsoucnost jsoucna do závorky a zkoumající
je jako fenomen. Není však možno, zejména vezmeme-li v potaz naši současnou zkušenost,
uvažovat ještě o jiném pojetí, starším a tudíž původnějším? O epoché, jež není pouhým
poznávacím postojem, pouhou zdrženlivostí ve vztahu k metafyzickým koncepcím, pouhou
možností otevřené lidské existence nechat zjevující se jsoucno být? O pojetí, jež má daleko
fundamentálnější, daleko dramatičtější, ba přímo životní význam? Vodítkem nám budiž Homér:

Vlny kol Achilea se vzdouvaly, do štítu proudy

vrážely zvlněné hrozně, a braly ho, nemohl ani
nikde se nohama opřít. Tu oběma rukama chopil
velký ztepilý jilm, jenž ze samých kořenů vyrván,
celé pobřeží strhl a krásné zalehl proudy.

Co lze z citovaného místa Iliady vyvodit? Aby se člověk mohl zdržet úsudku a jako skeptik či
fenomenolog začít filosofovat, musí k tomu mít ve světě příhodné podmínky: musí zde být síla
Achilova, která je s to vyrvat vzrostlý strom z kořenů a musí zde být onen veliký ztepilý jilm, o
němž Homér píše, že "krásné zalehl proudy" (EPESCHE DE KALA REETRA). O toto
EPECHEIN po mém soudu především běží, uvažujeme-li o epoché. Teprve takto si zjednav
půdu (pevný grunt) pod nohama a vlastně si zachrániv holý život (primum vivere deinde
philosphari), mohl Achiles vystoupit ze Skamadru a uchovat se možnosti zabývat se důvody
myšlení: vy- hmatávat půdu, ve které je zakořeněn a ze které vyrostl strom evropské metafyziky.
Pokud je známo, Achiles toho jilmového epoché k filosofování nevyužil. Jak praví Homér,
"vyraziv z víru, křepkýma nohama svýma se plání rozběhl zděšen." Můžeme však vyloučit, že to
nebyl právě on, komu, když se ocitl v nouzi, jako prvnímu z Evropanů bleskly hlavou myšlenky,
které později vyslovil Herakleitos: že všechno plyne, že dvakrát do jedné řeky člověk nevstoupí?

2. Chronos a kairos

Kniha Clauda Tresmontanta "Bible a antická tradice", jejíž český překlad vyšel v roce 1970,
která si položila za cíl "analyzovat metafyzické postoje hebrejského biblického myšlení" a odlišit
je od klasického myšlení řeckého, se setkala, zvláště v našich křesťanských kruzích, s velice
pozitivní odezvou. Pokus o "rozlišení duchů" Tresmontantem navržený mi však vždycky
připadal velmi problematický. Dovolím si uveřejnit zde svou krátkou polemickou repliku s
textem Bohumíra Janáta, která měla vyjít na podzim roku 1989 v jednom samizdatovém
časopise. Vzhledem k nečekanému zvratu událostí však už k tomu nedošlo. Asi bych to dnes už
napsal jinak, opatrněji a s více realistickým pohledem na politiku a její pathos, ale budiž.
Janát tehdy napsal:"...slabost (demokracie) však záleží v tom, že - snad proto, že vznikla u
Řeků a je vázána na cyklické pojetí času ve smyslu CHRONOS - že tedy nemůže vidět, uznat a
zreflektovat eschatologický horizont, tj. obzor konečného cíle a vyústění dějin. Ten se zjevuje v
prostoru hebrejského myšlení a souvisí s lineárním, finálním pojetím času ve smyslu KAIROS."
Janátovo tresmontantovské pojetí významovém rozdílu mezi slovy CHRONOS a KAIROS, je
ovšem věcně nesprávné. A stejně neodpovídající je i charakteristika řecké demokracie: že
mentalita vlastní občanům polis je vázána na čas-CHRONOS, že čas ve smyslu KAIROS to
chybí, že právě tuto časovou dimenzi Řekové na rozdíl od Hebrejů neznají.
S cykličností či linearitou nemají CHRONOS a KAIROS naprosto nic společného. A vůbec,
co si vlastně má člověk pod rozdílem mezi časem lineárním a cyklickým představovat?
Myslitelné jako cyklické či lineární jsou snad určité děje v čase se odehrávající - střída ročních
období na straně jedné a lidský život od zrození k smrti na straně druhé - ale čas sám? Již letmé
nahlédnutí do libovolného řeckého slovníku stačí k tomu, aby bylo zřejmé, že mezi slovy
CHRONOS A KAIROS existuje úplně jiná významová diferenciace. Vůbec nejde o dva odlišné
koncepty času, řecký a hebrejský. Spíše se jedná o jedno jediné časové vědomí, vědomí dějinné,
které vytvořilo Evropu, o ono drama času, které právě díky Řekům čas pro Evropany
představuje. CHRONOS, toť časové určení vnější: vymezuje terén, v němž se časné děje
odehrávají, určuje časový úsek "od do", do něhož to či ono spadá. Je to čas, který se měří na
hodinách, tj. chronometrem, je to objektivizovatelný čas, který moderní scientista povýší na čas o
sobě. (Není to až zde, po novověké transformaci, kdy tresmontantovské argumenty začínají být
relevantní?) KAIROS označuje naopak čas z hlediska jeho "vnitřního" obsahu. Je to čas daný
událostí, která se v něm stala, čas, k něčemu příhodný, čas jako příležitost k činu, čas jako
okamžik, vnášící do jinak lhostejného uplývání nějaký smysl, čas vhodný k zapamatování, čas
umožňující orientaci v čase, čas rozdělující oblast pomíjivého na dvě části: na to, co bylo již
"před", a to, co se stalo až "potom".
Životní způsob, ke kterému své občany vedla a mravně sankcionovala řecká polis, byl - zcela
v rozporu s Janátovým tvrzením - eminentně "kairocentrický". Jestliže základním určením
lidských věcí je jejich pomíjivost, pak polis ne- představuje vposledku nic jiného než veliký
pokus, jak se právě tomuto údělu vzepřít. Občan řecké obce "ví o apeiron" (jak se jednou hezky
vyjádřil Vopěnka), jinými slovy, je si vědom oné anaximandrovské zákonitosti (TAXEOS TOU
CHRONOU), která říká, že každé jsoucno - vše, co se dopustí "bezpráví" a vydá se za
dobrodružstvím bytí - "zaplatí podle určení času pokutu", tj. v krátkém čase je opět obráceno v
nebytí. Toto vědění, tento objev vlastní konečnosti, negativity, která je součástí lidské
přirozenosti, však u svobodného člověka nevede k rezignaci na smysl lidských věcí, ale přesně
naopak. Od té chvíle, co odhalil uplývavou chronologii času, občan řecké polis žije zcela novou,
pozitivní možností: vystihnout v toku času KAIROS, onen moment, kdy se člověku otevírá
příležitost k činu, kdy přebírá za sebe sama odpovědnost, kdy se stává sám sebou, autonomním
nositelem svého smyslu. PRATTEIN KAI LEGEIN TA KAIRIA, ve svých činech a slovech
usilovat o to aktuální, časově naléhavé, není orientací na všednodennost, není odvratem od
božských, věčných hodnot k banální a sebestředné starosti o sebe sama. Politika v řeckém
smyslu není jen prosazováním či slaďováním partikulárních zájmů, ale naopak je chápána jako
vztahování se k obecnému, k tomu co svobodný člověk sdílí s druhými svobodnými lidmi. Ve
veřejném prostoru, kde se politika odehrává, nejde o zájmy pouhého života a jeho zachování, ale
běží o "dobrý život" (EUZÉN) ve smyslu Aristotelově. Žít dobře pak znamená konečnost
neodmítat, ale naopak aktivně se vůči ní postavit, žít v čase činů, v soustředění na svůj KAIROS,
na onen "kratičký osudový okamžik", kdy člověk odchází navždy "spíš na vrcholu slávy než na
vrcholu strachu".

3. Tés psychés epimeleia

Sledujeme-li politický kvas v postkomunistické společnosti, rozhodně nemůžeme mít pocit,

že by obnovení svobody okamžitě generovalo automatické vítězství ducha liberalismu. Spíše je
tomu tak, že určité symptomy choroby, kterou společnost nakazil totalitarismus, teprve nyní
dostaly prostor, aby se plně rozvinuly a projevily.
V této souvislosti nabývá nového významu téma, které od dob Sokratových a Platonových
představuje základní motiv filosofický, téma, které do našeho současného myšlení se usiloval
znovuzavést Patočka: péče o duši. Jeho promyšlení ve změněné dějinné situaci, nám možná
pomůže lépe porozumět otevírající se posttotalitní společnosti a její politické kultuře. Možná, že
právě toto patočkovské filosofické východisko, by nám zde mohlo poskytnout určité vodítko i
pro praktickou činnost politickou: ne snad pokud jde o programové cíle, jež si tato společnost
klade, ale pokud jde o její terapii.
Základním požadavkem sokratovské péče o duši je připravenost vydávat počet ze svého
života, snaha podrobovat veškerou svou aktivitu soudu myšlení, úsilí o život nikoli mezi
pouhými stíny, ale zpevněný, permanentně pročišťovaný reflexí, v jednotě se sebou samým.
Právě takovýto život nabízí filosofie a počátkem filosofování je, jak shodně tvrdí Platon i
Aristoteles, úžas. O jaký úžas zde ovšem běží? V žádném případě to není hnutí mysli nad
odkrytím celku jsoucna, úžas diváka nad báječnou podívanou! Aristoteles říká v 1. knize
Metafyziky: úžas, jenž je počátkem filosofie, se pojí s náhledem vlastního nevědění: jeho
vlastním počátkem není odkrytí teorie, nýbrž otázka, pochybnost, zkušenost zabloudění. HO D
APORÓN KAI THAUMADZÓN OIETAI AGNOEIN, "Ten pak, kdo pochybuje (kdo se ocitá v
bezcestí, aporii) a diví se, má vědomí nevědomosti" (982b17). Protože lidskou přirozeností je
touha po vědění (TOU EIDENAI OREXIS), lidská mysl, resp. duše, naleznuvší se v aporii, se
dává do pohybu a snaží se své nevědomosti uprchnout (FEUGEIN TÉN AGNOIAN). Jestliže se
člověk na svých cestách univerzem významů ztratil, smyslem péče o duši je opět se v něm
nalézt. Člověk musí nejen odhalit jsoucno okolo sebe tak, jak jest, ale především uprostřed něho
znovusituovat sebe sama, zvědět pravdu o tom, jak se to má s ním samostným. Mohou být různé
způsoby a formy, jejichž pomocí lze unikat před svou neznalostí, (vědečtější i méně vědecké,
snad bychom mohli moderně říci), ale důvod a vlastní povaha pohybu, kterým duše člověka
směřuje k sebeodhalení, k sebeuchopení uprostřed světa, zůstávají podle Aristotela stále stejné:
DIO KAI HO FILOMYTHOS FILOSOFOS PÓS ESTIN, "proto také filomýtos (milovník mýtu,
vyprávění) je v jistém smyslu filosofem (982b18).
Pozoruhodný výrok v této souvislosti však lze nalézt u Aristotela na úplně jiném místě, a sice
v Poetice, tam, kde se hovoří o bytostných znacích tragedie, ke kterým patří vedle obratu
(PERIPETEIA) také rozpoznání (ANAGNÓRISIS). Obrat je, říká Aristoteles, změna událostí v
opak (ESTI DE PERIPETEIA MEN HÉ EIS TÓN ENANTION TON PRATTOMENON
METABOLLÉ - 1452a22) a rozpoznání, anagnorise změna nevědění ve vědění (EX AGNOIAS
EIS GNÓSIN METABOLLÉ - 1452a30). Nejkrásnější pak je takové rozpoznání, kdy současně
dochází i k obratu (KALLISTE DE ANAGNORIS, HOTAN HAMA PERIPETEIA GENÉTAI -
1452a32).
Právě na příkladu tragedie, specifickým způsobem spojující přítomný svět diváka, občana
řecké polis se světem mýtických hrdinů, postav předváděného dramatu, lze, domnívám se, dobře
ukázat jádro problému, o který v péči o duši běží. Nejde jen, ba ani ne především o věc filosofů,
obrácených do pravého světa neměnných idejí. V sázce je věc celé obce, složené převážně z
nefilosofů, obce naslouchající spíše filomýtům než filosofům, žijící problémy nikoli věčnými, ale
časnými, konající svá rozhodnutí v konkretnosti dějinné situace. Cílem také není vychovat z
občanů filosofy, rozšířit ducha Akademie na celé město, ale spíše udržet obec v bdělosti, udržet v
ní ducha tolerance a otevřenosti, uchovat v ní za všech okolností možnost sebereflexe a
sebeproměny. Zpřítomnění minulého formou dramatu, divadelní způsob překonání oné optické
distance oddělující mýtickou látku od přítomného času diváka má současně umožnit obci
uchovat si otevřený vztah k vlastní minulosti, schopnost podržet ji v distanci a očistit se od ní,
proměnit ji v přítomnou zkušenost o sobě samé. Jak v divadelním kuse, tak v reálném světě obce
je čas vnímán jakožto KAIROS, základním elementem je naléhavost přítomné chvíle, potřeba se
rozhodnout, napětí, které vyúsťuje v takový či onaký čin.
Kýženým výsledkem péče o duši není božská moudrost, stálý jas pravdy, ozařující očištěnou
mysl, pemanentní vstupenka do světa pravého jsoucna, nýbrž pouze jakási moudrost lidská,
ANTHROPINÉ SOFIA Sokratova cíli - v parafrázi na Aristotelův výměr anagnorise - dobře
seřízený, správně fungující duševní metabolismus: EX AGNOIAS EIS GNÓSIN METABOLLÉ
- schopnost rozpoznat své nevědění jakožto nevědění: schopnost proměnit je ve vědění o sobě a
své situaci, schopnost i v aporii si zachovat soudnost a zdravý rozum, schopnost i bez
absolutních jistot "žít dobře", přiměřeně se rozhodovat a správně jednat. Člověk, ať by o svou
duši pečoval sebevíc, není s to pravdu mít, není s to si nějakým metodickým trikem zajistit její
trvalou držbu. Může však, a to je, oč sokratovské reformě obce jde, odpírat tomu, aby žil se lží,
může pohyb pravdy stále vykonávat, může pravdivým být.
Na závěr si dovolím položit několik otázek. Hovoříme-li o posttotalitní společnosti, není jejím
klíčovým problémem právě takto pojatá sokratovská péče o duši? Jinými slovy, nejde především
o to, jak napravit její vadně fungující, po desetiletí totalitní stravou otravovaný duševní me-
tabolismus? Nedělá se našemu pacientovi spíše zle z oné terapie, které jej jeho dnešní léčitelé
podrobují? Nenutí jej cpát se něčím, co je pro něj takřka nestravitelné? Co dosti dobře ani
zmetabolizovat nelze? Co činí z bouřlivého politického kvasu dnešních dní stav permanentního,
celospolečenského nakvašení?
Po čem se vlastně táže od vlastního nevědění osvobozující sokratovská otázka? Neukazuje
právě Aristotelova Poetika, kde hledat meterii pro současné politické uvažování, odkud čerpat
inspiraci pro uvážlivé pěstování a rozvíjení posttotalitní politické kultury? Co je onou látkovou
podstatou, onou narativní substancí, z níž jedině můžeme znovustvořit naši evropskou identitu?
 TAJEMSTVÍ MECHANICKÉ LSTI
Jan Payne, Praha
Je notoricky známým faktem to, že MECHANICKÉ znamená lest. Kdo koho tu klame?
Klame především každý člověk sebe sama. Či přesněji, nechává se podvádět svým rozumem.
Rozum si totiž vybudoval brilantní nástroj a tím brázdí realitu kolem sebe, aby ji nejdřív rozdrtil
na drobný štěrk a pak si z ní slepil ubohou chýši, do níž se uchýlí, až bude strhán svou námahou
a bude se chtít oddat uklidňující kratochvíli. Co to je za divný mechanismus vidění, jenž
zaslepuje oči a brání jiskrnému zraku pohlížet na svěží a bujně překypující přírodu kolem?
Kdesi v lůně rozumu tkví cosi, bez čeho by rozum ani nebyl rozumem a co se rozumu
naprosto příčí, totiž vášnivá touha: Touha myslet to, co myslet nelze. Vždyť poznávat to, co se
poznat dá snadno a přímo snad ani není hodno rozumu, rozum tím pohrdá a rád tuto plebejskou
snahu přenechá smyslovým počitkům: Sám se pak spolu s Prometeem vrhá vstříc Olympu vyrvat
bohům Oheň.
Podle Kanta je rozum obtěžován otázkami jej přesahujícími, jež není s to odmítnout a ovšem
ani vyřešit. Jednou z nich je i otázka po rozumu a jeho původu. Slovem: O rozumu platí, že je
skandalonem pro sebe sama. Podobá se Sancho Panzovi ten vychytralý rozum ve své slouhovské
prohnanosti. A přece se Sancho Panza neobejde bez onoho chrabrého i směšného rytíře a
velitele: Bez slavného Dona Qujiota by se rozplynul ve vegetujícím kolotání. Ovšem i ten trochu
bláznivý Don Quijote je zase tímtéž rozumem a rozumem je dokonce ještě spíš než ona lokajská
přikrčenost. Čím se vyznačuje zejména? Připomíná totiž rozum onoho proslulého hrdinu svou
okouzlující smrští imaginace opět a opět tvořící chimérické a fantaskní soky dost vznešené na to,
aby se s nimi utkal.
Budiž tu poskytnut prostor pro trochu přemítání nad těmito začouzenými brýlemi mámení!
Skrze onen poznávací mechanismus se totiž i realita zdá být mechanismem do sebe vrážejících
koulí či zase zapadajících ozubených kol. A rozum je v zajetí tohoto svého nástroje bez šancí na
únik. Jen tuší, že za svou sílu vděčí čemusi jinému, co v sobě skrývá záhadu.
Ve svých drobcích filosofie praví Kierkegaard podobně rouhačsky: "To je totiž nejzazším
paradoxem myšlení: Chtít objevit něco, co nelze myslet. Tato výšeň myšlení je v myšlení
všudypřítomná, a to v myšlení i nejposlednějšího jedince, jenž svým myšlením již nikdy není jen
sebou samým. Leč skrze pouhé zvyky toto objevit nelze." Co vlastně míní ten ponurý
skandinávský učenec, jenž vyzbrojen filosofií útočí na teologii a vyzbrojen teologií útočí na
filosofii. Filosofové ho často nemají rádi. A sotva mohou tyto jejich skrupule překvapit. Vždyť
onen hrdina víry si troufá brát ztečí samotné prazáklady každého řádu. Doporučuje paradoxní
skok do existenciálního rozhodnutí namísto ortodoxního klouzání po povrchu běžné zkušenosti,
jež se chlubí: Nikde žádný rozpor! Rozpor a s ním přicházející nečas totiž rozum špatně snáší,
ačkoliv mu za tolik vděčí, a pořád se chce uchylovat do svého ortodoxního pelechu. Proti tomu
ovšem Kierkegaard praví: "O paradoxu by se nemělo myslet nic špatného, poněvadž paradox je
vášní myšlenky a myslitel pak, jenž paradox postrádá, podobá se milenci bez vášně: Zapšklý
mrzout. Ovšem nejzazší potencí každé vášně je vždycky chtít svůj vlastní zánik." A to je, oč tu
běží: Vždyť rozum chce vposledu zrušit sebe sama.
I když se rozumu přece podaří podle prchnout před svou vznešeností a oddat se zdánlivě
pohodlné empirii kolem sebe, přece opět bolestně narazí na skandalon i v té prosté zkušenosti.
Co ještě může překážet a dráždit? Dráždí docela prostý fakt toho, že: Na terénu starého vzniká
nové. Nové skutečně původní, jež nelze redukovat ani na rekombinaci prvků a ani na
restrukturaci hmoty, přičemž obě hypotitická východiska by byla mimo dosah počitků. Těmito
berličkami si vždycky rozum pomáhá, poněvadž se vymyká jeho chápání to, že: Na terénu
starého vzniká nové. Nové je totiž mysteriem a na tomto tajemství troskotá.
Buď se připustí panování rozumu a v tom případě je třeba vzdát se onoho tajemství čili toho,
že může nastat a stát se cosi, co tu ještě nebylo. Platí "enihilo nihil fiat" a tuto poučku považovala
filosofie od svých řeckých počátků za dogma bez toho, že by se proti ní někdo vzbouřil. Snad jen
problém dělitelnosti částic bez konce připomínal, že redukce na elementy je vposledu svízelná:
Připustit dělitelnost částic bez konce i s jejich ontickou a nikoliv jen logickou povahou znamená
připustit, že cosi naprosto původního se může vynořit. Leč tato koncepce by opět rozum úplně
rozvrátila, a tak rozumu zbývá jen držet se svého dogmatu a výkladového pravidla: Každé
jsoucno se koneckonců skládá ze základu vymykajícího se změnám a změnami ovládaných
protikladů vlastností. Pouhý vír esencí či esence a střída jejích atributů pod vládou kausality
ovšem spěje vposledu jen k mechanismu v poznání a skrze takové poznání se pak i realita
ukazuje být bez záchvěvu života jen v mrtvé podobě.
Anebo se v úctě k životu srdnatě odmítne mechanismus coby klam rozumu a rozum se
odvážně odhodlá vykročit vstříc originalitě události bez oněch mustrů poznání. Ona orginalita
ovšem v sobě skrývá spontaneitu vyvěrání dalších a dalších překvapení, jež se příkře odlišuje
proti pouhé náhodné souhře okolností, která by byla zase jen důsledkem jiných vlivů dosud se
vymykajících poznání. Okolní realita se posléze ukáže být protkaná spontaneitou dění a tato
spontaneita je prostě tajemství zrození. Obrovským vzepjetím tímto směrem byla hebrejská
moudrost. Pokud rozum chce tváří v tvář tomuto tajemství být důsledný, důsledný ovšem musí
být, aby se za rozum ještě vůbec mohl považovat, pak musí popřít sebe sama. A nejhroznějším
otřesem pro rozum posléze je to, že i on sám tyje z oné spontaneity v podobě nápadu: Nápad
zdravého rozumu přece dovoluje myslet cokoliv. To pak, že filosofie se jen okrajově oním
"sensus communis" čili zdravým rozumem zabývá, dokazuje její strach z tajemství i z toho, že
rozum by při setkání s ním musel zrušit sebe sama. A přece rozum onomu tajemství vděčí za
všechno a toto tajemství se vždycky zase dere na povrch v podobě vášnivé touhy: Touhy myslet
to, co myslet nelze. Překonat MECHANÉ se dá jen tímto způsobem.
 POČÁTEK A UDÁLOST
Miroslav Petříček, Praha
Variace na M. Blanchota

Co to je počátek? Počátek příběhu, románu - anebo co možná nejobecněji: počátek textu? Je

to snad nadpis, první slovo na první stránce? Nikoli. Protože ještě dřív, než je tu slovo, je tu ještě
něco jiného: ruka, která drží pero, připravena napsat první slovo.
To je velmi zvláštní akt; ruka spouští pero na papír, připravena napsat první slovo. Je to
vůbec počátek? Jistě - ale je to počátek, v němž pociťujeme jistou, podivnou a znepokojující,
brutalitu: něco se končí, tento počátek cosi přerušil. Proto, jak říká M. Blanchot, ten, kdo začíná
psát, jako by někam vtrhl. Vetřel se do prostoru, v němž se rodí dílo, přerušil samotu tohoto
prostoru.
Pokusme se tomuto klíčovému blanchotovskému obrazu porozumět.
Ruka, která drží pero. Komu patří tato ruka? Spisovateli, protože právě spisovatel je mistr
pera. V čem však tkví jeho mistrovství? V dokonalé vládě: spisovatel je pouze tehdy velký,
pokud má ruku pravého mistra, pokud perem skutečně vládne, a ne jen pouze píše. A jeho
mistrovství pera je moc, moc nad slovem. Neboť ruka, jak tato metafora sugeruje, je nástroj naší
vlády.
Metafora ruky je jedna ze základních filosofických metafor: "pojem", "Begriff", "pochopit",
"comprendre", "comprehend", "grasp". Vztah poznávání chápeme zcela "přirozeně" jako vztah
uchopování, a filosofické poznání dokonce jako "práci s pojmem".
I Heidegger rozlišuje "Vorhandenheit", tedy to, co je prostě zde, po čem stačí vztáhnout ruku,
protože leží přede mnou, a "Zuhandenheit", tedy bytí toho, co je mi k ruce, co mi slouží. A
chápu-li věci, chápu je právě z této jejich "příručnosti": z toho, že jsou k ruce. Heidegger chce
tímto rozlišením říci cosi zcela zásadního a současně kritického na adresu klasického, tedy
novověkého chápání světa: rovina zacházení s věcmi je konstitutivní pro rovinu teoretického
(dezinteresovaného) nazírání; primárně žijeme ve světě tak, že věci slouží anebo se nabízejí
našim záměrům a naše záměry je osvětlují: dávají jim jejich významnost. A přece je celá tato
Heideggerova polemická analýza, rozlišující dvojí základní způsob bytí, v rámci metafory ruky,
dokonce ruky, která něčeho používá, tedy něčím vládne. Je to kritika klasického modelu
klasickou metaforou.
Ať chceme či nechceme, svět skutečně vidíme metaforou ruky. Věci se nám prezentují jako
pevné - stačí je uchopit a vzít; mají jasně ohraničené obrysy. Ale tyto kontury či formy věcí,
kterými jsou odlišeny od jiných, signalizují našemu chápání možnost věc odloučit od jiných;
víme, jak říká E. Levinas, že věcí můžeme pohnout, aniž pohneme ostatními, a tedy ji můžeme
odnést: věc vidíme perspektivou možného vlastnění, jako to, co lze uchopit a odnést.
Je vůbec možné tuto metaforu ruky nějak problematizovat?
Ve výrazu "mistrovství spisovatele" je od počátku silné napětí. O mistrovství spisovatele je
totiž možné mluvit teprve tehdy, pokud je tento mistr s to proniknout až k neuchopitelnosti
slova.
Což je samozřejmě něco jiného než akt vlády či moci.
Odtud však i ona brutalita počátku: ruka, která spouští pero na papír, se s touto
neuchopitelností nechce smířit: narušuje stav, v němž všechna slova neuchopitelně spočívají v
sobě.
Co znamená toto neuchopitelné spočívání slov v sobě samých?
Skloněn nad svým stolem, básník, spisovatel anebo prostě jen mistr pera, právě dokončil
první strofu, řídě se přesně rozvrhem, který má ve své hlavě. Píše dál a stále sleduje svůj "plán" a
je již téměř u konce. Ale poslední slovo mu stále chybí. Mistr listuje ve slovnících, přirozeně
nadarmo. Nenachází nic. A potom, zcela náhle a jako v zablesknutí se slovo objeví. Prostě přišlo
odnikud.
Básník, tento mistr slova, vždycky zápasí o to, aby zachytil slovo. Ale jeho ruka se slova
nikdy nemůže dotknout, nemůže je podržet v ruce, neboť ačkoliv je zde, je přesto nedosažitelné.
Mistr ví, že právě to musí být řečeno, že tu chybí pouze jedno slovo, ale nemůže na ně sáhnout,
protože zachází s neuchopitelnými slovy. Může pouze čekat, až slovo přijde, a právě v tom tkví
jeho mistrovství. Umělcův hlas je jeho, a přece mu nepatří.
Máme-li se něco dozvědět o umění slova, tvrdí M. Blanchot, musíme porozumět slovu
"samota". Nemíní tím samotu umělce, samotu, do níž se mistr pera uchyluje, nýbrž samotu díla,
která je bytostnější. Onu samotu, kterou spisovatel svým zásahem porušuje. Básník, který
vytvořil dílo, je odsunut stranou. Ale neví o tom. Neví, že byl propuštěn. Dílo zachovává svou
samotu, mistr pera splnil svůj úkol a může jít. Nic o tom však neví, a proto píše dál a tvoří nová
díla.
Jak to, že spisovatel nemá moc nad dílem? Protože, opět podle Blanchota, psát znamená
zmocňovat se toho, co je ustavičné. Mistr pera vstupuje do tohoto ustavičného, neukončitelného,
aby je přerušil. Suverenita tohoto proudění slov v sobě samých vládne nad umělcem. Protože se
však tato mlčenlivá řeč slov neobrací k nikomu, lze ji zaslechnout pouze skrze akt umělcova
psaní, které s ní vlastně vždy již skoncovalo. Psaní je cosi nemožného, protože působí, aby se
tato mlčenlivá řeč slov sama zjevila tím, že zanikne v psaní.
Blanchot tuto komplikovanou myšlenku osvětluje svou interpretací mýtu o Orfeovi a
Eurydice. Eurydika je právě ona krajní hranice, které může umělecké dílo, psaní dosáhnout, je to
skrytý bod, k němuž dílo směřuje: je to touha, noc, smrt. Orfeus je nadán nesmírnou mocí: může
vstoupit až do této říše, do mlčenlivého tajemství slov a vynést je na světlo. Ale jen pod tou
podmínkou, že od něho odvrátí svůj zrak; právě toto odvrácení zraku je jediný způsob, jak může
tuto skrytou řeč ukázat. Orfeus, jak víme, zapomíná na dílo, které má dovršit, a ohlédne se. Toto
opomenutí je však nutné a nevyhnutelné, neboť oč běží v příkazu, jemuž je umělec podřízen,
není existence díla. Je totiž nutné pouze to, aby tu byl někdo, kdo je s to se k této mezi obrátit
tváří.
Mlčení za řečí se může zjevit pouze tak, že zmizí v písmu.
Událost je počátek, protože jinak by nebyla událostí, nýbrž jen více či méně
pravděpodobným pokračováním příběhu. Událost je to, co rozrušuje normy, neboť jinak by byla
jen zákonitým výsledkem předem dané konfigurace podmínek. Odkud však přichází?
Možná, že události vůbec nepřicházejí. Možná, že jsou vždy již zde, jenže neuchopitelné.
Pokud jsme s to stýkat se s neuchopitelným jinak než prostřednictvím pojmu, pak není co chápat.
Pokud jsme však odsouzeni k tomu, abychom usilovali o pochopení, pak musíme umět měnit
pravidla hry. I když událost budeme stejně chápat až potom, z toho, co způsobila.
 JSEM, TEDY OBČAS MYSLÍM
Zdeněk Pinc, Praha

Slušelo by se dodat, že zejména v poslední době spíše jsem, než myslím, nebo ještě přesněji,
že občas jsem, jinak se spíše vyskytuji a provozuji cosi jako Portmanem zaznamenanou
sebeprezentaci: jsem součástí ukazajícího se živého univerza, v němž si připadám jako maňásek
dirigovaný počítačem a to lidské, co na mně zbývá je údiv nad tím, že trvám, pohybuji se,
mluvím a že - jak praví klasik: z jedné mozkové rýhy, vyrobím za rok čtyři knihy. (Dík
počítačovým editorům se totiž z každého slibu člověk autorsky vylže a poslední ráno před
vypršením termínu zrediguje, co týden, měsíc či rok dal. Tento příspěvek je ukradený hned
dvakrát: nejdřív jsem si základní myšlenku ukradl ze sborníku pro Z.N.. abych napsal slíbený
článek pro Přítomnost, v bláhové naději, že potom vymyslím něco nového a teď ji tedy vracím.)
Námaha přítomné chvíle je pro mne asi proto tak vyčerpávající, že nemohu bytostně přijmout
skutečnost, že učitel předává žákům poznatky, to jest něco v zásadě hotového. Cosi se ve mně
šprajcuje, mám-li své studenty něco naučit, fixovat nějaké pravdy a účinným způsobem je
předat. Chce se mi poprat s každou takovou pravdou, ukázat, že je také ještě jinak, že všechno je
mnohem složitější, krásnější a strašnější zároveň. Jsem ustavičně v rozporu s didaktikou, usta-
vičně se pokouším to, co vykládám znova a pokud možno jinak vymyslet. Didaktiku pak
nechápu ve smyslu dávné teorie Ivana Vyskočila - jako metodiku, jak na předem dané správné
otázky dávat předem dané správné odpovědi.
Klasikem této vědy byl by pak zajisté Jára da Cimrman, jenž přece za svého učitelování na
carské jednotřídce formuloval geniální učení o "zabudce" a "nězabudce". Nesmrtelný Jára
vycházel z empiricky zjištěného faktu, že žáci stejně zapomenou většinu toho, co se ve škole
naučí, a tak rozdělil školní látku na zabudku (tedy to, co žáci stejně zapomenou, tuším 4/5 celku)
a nězabudku, a zkoušel pak, zda žáci opravdu zapomněli to, co zapomenout mají, a naopak.
Cimrmanův novátorský čin zanikl bohužel dík neporozumění carské byrokracie, revolučním
zmatkům a nedotaženosti různých reforem školství, jak je známe z minulosti dávnější i nedávné,
neboť (pokud se pamatuji) naše školství vždy prodělávalo nějakou tu reformu, pokud se ovšem
metareformním způsobem nevzpamatovávalo z reforem předchozích.
Vzdělání je v tomto smyslu pochopeno jako získávání kvalifikace. Žák se učí pojímat (viz:
pojem) skutečnost, je k ní připouštěn na způsob chovného samce, chápe se ji jako pochop (viz:
pochopiti) odsouzence. Cvičí se od útlého věku k tomu, aby byl způsobilým budoucím pánem a
vládcem přírody, přitom - jak už na počátku let sedmdesátých ukázal Ivan Illich v knize
Entschulung der Gesellschaft - má tento stále se prodlužující proces trvale klesající efekt: čím
déle a odborněji se žáci připravují na svá pozdější povolání, tím méně jim takto získané poznatky
v pozdějším životě skutečně slouží. Didakticky zpracované poznatky vědy a techniky se totiž
stále více opožďují za zrychlujícím se tempem rozvoje vědotechnického myšlení, čímž se - s
trochou nadsázky - žáci ve škole učí poznatky nové a potřebné v civilizaci jejich rodičů.
Jak rád říkává Zdeněk Neubauer - vdělání je něco, co ve své podstatě nemůže mít mezery;
vzdělání je něco takového jako impregnace: vyskytuje se v silnější či slabší vrstvě, ale nedá se
látat ani záplatovat. Oblíbená technika odstraňování "bílých míst" či alternativní potírání těch
černých hustou, krycí bělobou míří tedy ve své podstatě proti vzdělání.
Existuje také jiné vědění než to, které znamená ovládání a moc - vědění otevřené, založené
na tom, že na otázku, je-li dostatečně hluboká, aby stála za odpověď, není odpověď známa:
výchova potom představuje společnou snahu učitele a žáka takovouto odpověď hledat - při
vědomí, že jakýkoli výsledek takového snažení není hotový, že je spíše tušením cesty, jejím
kreativním formováním. Odpověď na hlubokou otázku je tedy především - dlouhá, je promluvou
o tom, za jakých okolností, v jakých alternativách, v jakém řádu výpovědi a přesnosti by
odpověď vůbec mohla existovat a být platná. Je také promluvou o problematičnosti každé
odpovědi a poukazem k tomu, zda otázka je položena správně, zda a jak je možné se ptát i jinak.
Odpověď na hlubokou otázku je tak v Neubauerově smyslu příběhem. Z uzlového bodu otázky
mohou se rozbíhat pěšinky příběhů do různých stran a různých prostorů, které se nám otevírají
dík potřebě sebeprezentace živé skutečnosti a tázání, jež je u kořene údivu nad tím, že se nám
věci ukazují a skutečnost odhaluje.
V tomto smyslu mluví Zdeněk Neubauer o úloze profesora jakožto přednašeče, který
předává zkušenost nikoli jen přes hranice pokolení v rámci určité tradice, ale skrze hranice
různých tradic a světů. Co že to profesor dělá? "Někdo to nazývá "nauka" - soustava vědění, jiný
"teorie" - způsob hledění, či "paradigma" - vzor určitého typu poznání. My to zde raději nazvěme
tradičním označením "škola". Profesor je ten, kdo vytvořil školu. Slovo "škola" vzniklo z
řeckého scholé - prázdeň, leisure, spatium, temporis -, než se stalo v upadlé podobě pravým
opakem prázdnin. Naším posláním je tento původní význam "školy" obnovit. Nesmí to být
soubor předpisů, dogmat, zásad a postupů, na které by její představitelé a zástupci, totiž docenti -
vyučující, asistenti - pomáhající a discipuli - učedníci, museli přísahat. Škola, kterou hledáme, je
především prostor a prostor pro prostor. "Prostor" totiž znamená svobodu - rozprostírající se pole
volnosti. Meze a pravidla jsou jen jednou stránkou jeho specifické "geometrie": nemají být
principem omezení, nýbrž principem spolehlivosti a určitosti. Nejsou nařízeny nýbrž nabídnuty.
Přirozený, skutečný prostor má pravý časový rozměr: je tvůrčí, proměňuje sebe sama, je
prostorem otevírání dalších prostorů. Jestliže jsme vytvořili školu, pak máme za úkol o ni
pečovat právě jako o scholé: rozvíjet zajisté její orto-doxii, leč mít radost ze všech para-doxů. Ty
ukazují k alternativám, jež jsou nejvlastnějším plodem všeho poznání." (Citováno podle
"Neprosloveného proslovu" za dne 11.3.1992, u příležitosti jmenování Z.N. univerzitním profe-
sorem.)
Ptáme-li se tedy v přítomné situaci po novém paradigmatu pedagogiky, otevírá se před námi
otázka, zda v zásadě není mylná sama představa, že by mělo jít o vědu ve smyslu "scientia", zda
se spíše nejedná o umění v klasickém výměru "ars". Vidíme s Janem Patočkou, že potřebujeme
pedagogiku obratu, nikoli nauku o formování člověka, spočívající pouze na základě odborných
věd. Naši chvíli opravdu charakterizuje titul knihy rektora UK Radima Palouše: "Čas výchovy" -
výchovy k novému věku, kterou nelze započít tam, kde je člověk pochopen jako věc mezi věcmi
a síla mezi silami.
Výchova je v tomto smyslu alternativou k apokalyptickému způsobu myšlení. Z hlediska
výchovy není tedy nikdy tak zle, aby nemohlo být ještě hůře, což, prosím, znamená, že každý
záblesk porozumění v očích žáků je malým zázrakem, který je vyvzdorován na převládající
tuposti a zmrtvělosti, důsledku oné téměř dokonané objektivace skutečnosti, zázrakem, který
ukazuje, že oživení, otevření se a emendace věcí a především sama sebe jsou principiáně možné.
 NAUČENÍ KRATIČKÉ PROSTÉHO KLERIKA MUŽI VELMI
UČENÉMU O KŘÍŽI V NAŠICH DOMOVECH
Petr Piťha, Praha

Vzácně učený pane,

jakkoli se raduji z toho, kolik potěšení mi přineslo s Vaší učeností se setkati, musím Vám
vpravdě pověděti, že mi to také nemalou starost přinášelo často Vás mezi knihami hrabajícího a
neustále cosi hledající viděti ne příliš daleko od hranice, která rozum a bláznovství odděluje.
Zajisté by bylo hrozné, kdyby Vaše učenost do bláznovství se svalila anebo, jak by žáci
Heideggerovi pravili, tak se pře-kotila. Proto v den, kdy do věku kmetského z Boží milosti jste
dováděn prostičké napomenutí Vám připovídám, doufaje, že v dobrém rozmaru je vyslechnete
aneb alespoň v den tak slavný muži skrovného rozumu zpozdilost Vám raditi laskavě prominete.
Když si učení návštěvníci svatého Bonaventury udiveni celistvostí a hloubkou hostitelova
poznání přáli prohlédnout jeho knihovnu, odvedl je svatý mistr do alkovny, kde nebylo nic než
toliko veliký krucifix, nejčistší, nejživější, nejhlubší to pramen poznání.
Kříž ještě dříve, než byl posvěcen tajemstvím smrti Božího syna, byl znám a užíván.
Označoval důležitá místa. Hle, zde se cos paměti hodného stalo. Zde někdo zahynul, jiný unikl,
zde někdo věčným spánkem odpočívá. Zde je to místo, od něhož lze pochopit příběhy rozličné.
Tvar kříže, ač se měnil, přec byl vždy dán setkáním dvou směrů, vertikály a horizontály,
odjakživa spojovaných s dimenzí ducha a těla a s mužským a ženským principem. Jeho střed byl
bodem, od něhož se budovalo pochopení prostoru, v němž vše mohlo být popisováno jako ležící
nad a pod, vlevo a vpravo. Podstatným na tvaru kříže bylo právě setkání a tajemství. Vždyť v
běžné zkušenosti máme vepsáno, že na křižovatkách cest setkávají se osudy a stojíme před
rozhodnutím, kterým směrem se vydat. Ne náhodou, ale s intuitivní jistotou bylo písmeno x
vybráno za označení neznámé v rovnicích. Stejně přirozeně označíme v knize křížkem místo,
kde se tok autorových myšlenek setká, střetne či rozchází se směrem našeho uvažování. Neméně
důležitá je však i zkušenost, že v tvaru kříže vážeme a otvíráme. Sotva lze nerozsypat náklad jen
jedním směrem převázaný a každý sadař a lékař ví, že očistný řez jest vésti ve tvaru kříže.
Sám tvar kříže obsahuje veliké poučení. Je to tvar vyvážený, ne však podle všech os
symetrický. Pozemská horizontála přesně vymezená a zřetelně kratší, jakoby byla duchovní silou
vynášena do výše po neomezené vertikále kořenící v zemi a vztahující se k nebi. Její potřeba pro
vznik kříže je ovšem nutná. Čistá vertikála je toliko hůl. V určitém bodě musí se duchovní
trysknutí rozevřít v náruč horizontály, aby mohlo vzniknout znamení lásky. Gotická úcta k duchu
a renesanční úcta k tělu v úměře kříže stojí v pozadí oněch nádherných obrazů žen-duší, které
vytvořili mistři z počátku renesance.
Avšak tajemství kříže je zjeveno teprve, když byl kříž použit jako míra člověka, když byl
přiložen jako zkouška životní opravdovosti k údům syna Božího, který tvrdošíjně sám sebe
nazýval synem člověka. Když pak byl Kristus shledán pravdivým až k smrti, stal se krucifixus
mírou veškerého soudu Božího. Jím jsme a budeme pro věčnost souzeni v každém svém skutku.
Kříž v našich domech je především mírou, vůči které můžeme hodnotit každý svůj záměr a
poopravit ho tak, aby skutek z něho vzešlý obstál na soudu pravdy a lásky.
Pohled na kříž, právě tak jako někdy pohled na měděného hada vztyčeného Mojžíšem, nás
homeopaticky zachraňuje ve chvílích, kdy pokřivenost tohoto světa drtí nás až k smutku smrti.
Avšak ani to ještě není vše. Kristův kříž přináší plnost znamení kříže ještě v tom, že jednak
doplní ono založení prostoru, když se na chvíli objeví v kopí vojákově třetí dimenze, jednak
ukáže, že centrum tajemství neleží v geometricky daném středu kříže, ale je vysunuto vně, do
srdce Ježíšova, poukazujíc tak k napětí mezi harmonií a systematikou a ke sporu mezi životem a
konstruktem.
I v našich domovech je kříž oním centrálním bodem, od kterého se počítá prostor a to
především prostor sociální. Neboť nikdo z členů rodiny nestojí v jejím středu, všichni tu stojí v
rodinném kruhu kolem Krista. Křesťanská rodina i středověká obec je tak v radikálním slova
smyslu demokratická, a to ne jen v rovnosti před zákonem, ale v rovnosti před Bohem, žádajícím
v podvojném-jediném velkém přikázání i lásku a zájem pro bližního.
Kdyby se člověk dlouhým hleděním na kříž vnitřně a ve skutcích rovnal do jeho vyváženosti,
celý svět by se v něm rovnal. Kdyby dlouhým hleděním z vlastní bědnosti přivykal pohledu do
Kristovy tváře, nestal by se mu jedenkrát tento pohled peklem zděšení. Kdybychom s úctou
chovali ve svých domech kříž, nestanuli bychom ve smrti před neznámým soudcem, králem
děsivé vznešenosti, ale před mužem slabosti znalým, kterému jsme nabídli domov a odřekli se
mnohého, aby se tu necítil cize.
Protož Vás, učený pane, k tomu vybízím, abyste alespoň v kmetském svém věku poodložil
čtení mnohých knih, jejichž již tak zbytečné množství svým neustálým spisováním dále
rozmnožujete, a ztišil se a oddechl před křížem, kterým Vás i v lásce žehnám.

S úctou

Petr Piťha
 PROFESORU NEUBAUEROVI BUDE PADESÁT
Zdravice scientistky
Daniela Přikrylová, Praha

Prof. Neubauerovi bude padesát

Profesoru Neubauerovi bude padesát. Už v květnu, nikoli, jak jsem se domnívala, až v červnu.

Prof. Neubauer je učitel

Profesoru Neubauerovi bude padesát. Profesor Neubauer je učitel. Psát pozdrav k padesátinám
svého učitele je skoro jako být zkoušena ... "Přes všechny hezké a ideální představy o poslání
studia jako výchovy k tvůrčímu myšlení a samostatnosti bude platit základní axiom stratégie
konání zkoušek: zkoušející chce slyšet svá vlastní slova. Cokoliv jiného ho totiž zbytečně - a
riskantně - namáhá. Tomu, co řekl sám, však rozumí." (1) Nechtěla bych pana profesora
zbytečně namáhat, tedy cituji.

Prof. Neubauer je člověk vzdělaný

Profesoru Neubauerovi bude padesát. Profesor Neubauer je učitel. Profesor Neubauer je člověk
vzdělaný. "... vzdělaný člověk však není ani totožný s intelektuálem: 'intelektuál' je spíše
označení pro typ, naturel, létoru, a dle Patočky přímo profesi. Na intelektuálovi se ihned pozná,
že je intelektuálem: je jaksi 'mozkostředný'. Naproti tomu se vzdělaným člověkem se můžete
stýkat celá léta jako s řemeslníkem či úředníkem, než jednoho dne s úžasem zjistíte, jak nesmírně
vzdělaný je to člověk." (2) A tak je tomu i s profesorem Neubauerem, se kterým se lze léta stýkat
i když je filosofem.

Prof. Neubauer biologicky myslí

Profesoru Neubauerovi bude padesát. Profesor Neubauer je učitel. Profesor Neubauer je člověk
vzdělaný. Profesor Neubauer biologicky myslí. "Jsem přesvědčen, ale vůbec ne z důvodů
Dawkinsovských, že existuje BIOLOGIE, která se nezabývá určitým typem jsoucen, není
omezena na určitý typ objektů, ale zaměřuje se na biologickou povahu veškerenstva, studuje
určitý způsob bytí. Spadá pak do ní leccos - třebas i Měsíc. metodě označuji jako TAO: nechat se
vést nikoliv svým přístupem, nýbrž tím, co vidíme - věcí samou." (3) A tady mně, pojavší
důvodné podezření, že nejenom pohyb Slunce po obloze je zdánlivý, nezbývá než s politováním
přiznat, že já dávám přednost metodě.

Prof. Neubauer je ....

Profesoru Neubauerovi bude padesát. Profesor Neubauer je učitel. Profesor Neubauer je člověk
vzdělaný. Profesor Neubauer biologicky myslí. Profesor Neubauer je profesor Neubauer.
Vivat!

Literatura

1. Zdeněk Neubauer: Idea vzdělanosti ve vztahu k ideji

 university. SCIPHI, str. 73.

2. Zdeněk Neubauer: Idea vzdělanosti ve vztahu k ideji

university. SCIPHI, str. 75.

3. Zdeněk Neubauer: Základy biologického myšlení. SCIPHI,

str. 5.
 ZDENĚK TAROTOVÝ
Martin C. Putna, Německo
Nelze užívat věcí beztrestně. Někdy si naivně myslíme, že si podle své úvahy a potřeby
bereme věci z jejich bytí o sobě, vtahujeme do našeho světa, "používáme" a podle potřeby a
úvahy zase ze svého horizontu pouštíme. Ve skutečnosti věci, jichž "užíváme", vtahující do
svého silového pole nás. Neodvolatelně a jednou provždy vstupují do našeho života naše knihy,
košile, vodka, jíž se po zadním schodišti dostáváme do paláce božského šílenství, i okurka,
otevírající dveře ven. Ti všichni si nás přizpůsobují k obrazu svému. A platí-li toto o okurce - což
teprve "věc" tak vysokého řádu, "věc" tak komplexní, živoucí a samobytná, jakou je TAROT.
Slouží-li tedy Zdeňkovi tarot k výkladu světa, je snad už načase vyložit za pomoci tarotu i
Zdeňka samého. Kdo je, odkud přichází a kam směřuje? Karty bez původu a věku se potutelně
usmívají. Přijaly Zdeňka do svého středu a teď ho hledej.
Kejklíř čili mág, arkánum první. Tak se Zdeněk často jevívá při první aproximaci: Na hlavě
sotva viditelný osmičkový klobouk věčnosti, rozkládá před vašimi užaslými zraky konstitutivní
prvky světa - čtyři živly, čtyři barvy malých arkán - , bravurně s nimi žongluje, nechává je mizet
a znovu se objevovat, vytváří neuvěřitelné kombinace a vytírá vám jimi zrak natolik, že
fascinováni kráčíte za ním, kamkoli vás povede.
Papež, arkánum páté. Odešli jste za Zdeňkem, uvěřivše, že on má v rukou klíče všeho vědění.
Dva pilíře za jeho zády značí vědění o věcech pozemských a nebeských - a on je pontifex,
stavitel mostu mezi nimi, buďtež to biologie a filosofie, hermetismus a teologie, království
počítačů a království podvědomí. Nad mocí papežovou slunce nezapadá a vám nezbývá, než se
mu kořit.
Poustevník, arkánum deváté. Záře papežské moci se ukázala být jen krátkým zábleskem,
laternou magikou. Velkolepý obraz zmizel a zbyla tu jiná lucerna, lucerna v ruce poustevníkově.
Cesta, na niž si osamělý poustevník svítí, je temná a kdo ví, kam vede. Nyní se musí každý
rozhodnout sám, zda je mu poustevník mudrcem, skrývajícím pod hrubým vlněným pláštěm
poklad pravého, tajemného vědění, nebo polopomateným mudrákem, jenž vede do duchovní
záhuby sebe i ty, kteří ho budou následovat.
Ďábel, arkánum patnácté. Cesta byla skutečně temná, lucerna blikala a vy jste si rozbili nos.
Kdo že vás tam zavedl? On, Pokušitel! Rozbil zavedené struktury, v nichž se vám tak krásně a
pohodlně myslelo, zrelativizoval vše, co se vám zdálo tak příjemně absolutní, ukázal, že skoro
vše je jinak - a teď se vám pochechtává, když v tom totálním "jinak" bloudíte.
Věž, arkánum šestnácté. Rychle pryč z téhle zhoubné společnosti! Ďáblovu síň opouštíte
nejrychlejší možnou cestou - skokem z okna. Ať si do ni třeba blesk uhodí, ale já už tam nebudu!
Blesk skutečně uhodil, ale rozbil jen starou stavbu vašich představ. Vaše čiré, holé poznávající já
dopadlo na zem a ještě napůl vyděšeně hledí vzhůru. A na nebi se dějí věci. Na místě, kde rudě
plál ďábel, tiše a skromně září Jitřenka, hvězda se sotva znatelnými příznaky toho, že byla
původně Luciferem. Astronomie neastronomie se z Hvězdy stává Měsíc a z Měsíce Slunce. K
tomu znějí trouby Posledního soudu a ve vší té parádě se objevuje.
Svět, arkánum dvacáté prvé. V oválu Vejce světa se vám ukazuje Zdeněk v novém (už
definitivním?) aspektu - v nové syntéze, podmíněné právě rozpadem všech dřívějších jistot.
Syntéza "toho nahoře" a "toho dole", kterou Zdeněk přináší nyní, už není dvěma pilíři za jeho
zády, ani dvěma papežskými klíči, ani jakoukoliv jinou VĚCÍ, již lze pozorovat, popsat a nazvat.
On sám je nejhlubší syntézou, spojením protiv, Androgynem - snem všech mystiků od Platóna
po Solovjova a Junga, bytostí empiricky nemožnou a přece skrytě, potenciálně existující v
každém z nás. Zdeňka jako Mága bylo lze obdivovat, Zdeňka Papeže respektovat jako autoritu,
Zdeňkem Poustevníkem se nechal znepokojit a Zdeňkem Ďáblem dočista vyděsit. O Zdeňku
Světu už nelze mluvit předmětně. Lze ho jen kontemplovat.
 Blázen, arkánum bez čísla. A přesně v tomto okamžiku Zdeněk shrne karty na hromádku a
zatváří se, jako že celá předchozí strastiplná pouť neexistovala - leda v naší imaginaci, a on nic,
on muzikant, nasadí dětský úsměv, přiváže raneček na hůl a vykročí, sledován vrčícími psy
"seriózní vědy" a "pravověrné nauky", nad propast, s pevným přesvědčením, že došlápne na
rovnou zem.
Zbyly tu jen karty a skrze ně a s nimi a v nich otázka: Kdo je Zdeněk? Těch několik arkán,
které jsme zvolili, mohlo být nahrazeno jinými a v jiném pořadí a s jiným výkladem, a stále by to
byl Zdeněk, od počátečního Mága do koncového Světa, i s Bláznem, jenž navazuje kruh. Kdo je
Zdeněk? Zdeněk je tarot a tarot je Zdeněk, počátek i konec ...
Ale fuj. Ruka sama se zastavila. Snad žádný hřích není tak ohavný jako přičítat bytosti,
lhostejno zda lidské či andělské, podstatu samého Bytí, činit z ní modlu. A jistě i sám Zdeněk by
protestoval a projevil se jako arkánum třinácté, Smrt, aby podobnou rouhavou hloupost rázně
skosil. Jak ale jinak vyjádřit nepochybný a neotřesitelný fakt, že V NĚM JE VŠECHNO? -
Hledím znovu na karty a už to mám, Zdeněk je krabička, do které se všechny karty vejdou.
 LYCIUM BARBARUM
poznámky k interpretaci osobnosti
Jiří Sádlo, Praha
L. barbarum, kustovnice cizí, to je to děsně sršaté křoví co prorůstá celou Prahou, je husté a
pichlavé a kdykoli připraveno třeba vyšplhat na transformátor nebo zardousit jabloň v květu. Je
obrovská, zelená, sápe se kolem sebe drápatýma paznechtama.
To je hlavní: je to živel oděný rostlinou.
[Znám jednu, která, ač pravidelně vytínána, každé léto požere telefonní budku, takže na
podzim už nejdou zavřít dvířka, sklo promáčknuto a tudy se derou zběsilé hystericky zelené
výhony.]
Zážitek živelnosti bývá existenciální: sopky, laviny, povodně, někteří velcí psi. Také Lycium.
Rozhodně to není kytka, která se dává k narozeninám, je myslím trochu příliš rostlinná.
Ony rostliny tzv. krásné jsou totiž často antropomorfní a mechanomorfní model - jednoduché
neskryté loutky. Stupňuje se to v novověku. Tak odhozena tajemná středověká růže [voní, takže
vnímána nikoli objektivním zrakem, ale podivným subjektivním čichem, má dialektiku trnů a
květů, má květů mnoho a postupně se rozvíjejících, složitou architekturu větvoví, spirála
rozvíjená v jejím květu je poukazem živé evoluce...], a nahrazena novověkým tulipánem,
přiblblou bezrozpornou bytostí ["tu chci - je prostá jako čerpadlo!"]. A pak přijaty skurilní
šklebivé orchideje, ty masky - to už je rozpad lidských hodnot, degradace bližního na ksicht.
Kdežto rostliny s nedegenerovanou svébytností jsou vždy tajemné, živelné, složité,
necentralizované, neohraničené, hierarchické... a nedávají se k narozeninám.
V čem tedy spočívá způsob existence L. barbarum:
Napřed jméno. Jméno kustovnice je nehezké jako hromada košťálů koncem listopadu a ještě
horší je epiteton cizí, slovo jizlivé, šedivé a slepé. To v té řeckolatině je to jiná; mám tuto potvoru
velmi rád, a také si všimněte, jaké má krásné jemné jméno.
Intensivně zelená slabika ly [nebo jen drobet počerná, jako koruny stromů v máji, když jsme se
náhle odvrátili od růžového večerního nebe].
A žlutobílá slabika ci, jako když před ránem zpívají ptáci.
Lycium je jako lyceum [:"z oken poletují listy sonát"].
Dále v tom, že Lycium je z lilkovitých, ze Solanaceae, z tajemné fantastické rodiny
napráskané alkaloidy, a tedy sestřenice takových hašišáků jako durman, blín, rulík, potměchuť, a
vždycky ta kombinace vznešenosti a sprosté nízkosti, viz hnědofialové oči blínu, viz bělostné oči
agonie! A Salome ukrytou v durmanu!
Dále v tom, jak je utvářena a jak funguje její architektura, neboť ta je substrátem živelnosti,
kanalizuje živelnost a zároveň umožňuje, aby se živelnost projevovala.
Normální dřeviny jako jsou stromy rostou opatrným pečlivým budováním svého těla. Strom
je jedinec a větve jsou jeho orgány, jimiž operuje. Větve nesou pupeny a z nich vznikají
napřesrok nové větve. Celý systém je jednoduchý a účinný, má minimální ztráty, neboť je
vyladěn na to, aby si větve vzájemně nepřekážely, aby mezi sebou nemusely bojovat o světlo.
Prostředkem k tomu je pravidelná a pravidelně přirůstající, až krystalicky strohá architektura.
U Lycium barbarum je to zcela jinak. Je to úplně nová hra, jiné předpoklady.
Strukturním základem jsou dlouhé a štíhlé prutovité větve. Rostou přímo vzhůru, později se
vlastní vahou obloukovitě sklánějí. Růst je velmi bujný - v jediné vegetační sezóně dosáhnou až
dva metry, ale pak jejich vegetačního vrchol odumírá i s celou koncovou částí prutu aniž vytvořil
koncový pupen. Prut tedy roste právě jednu sezónu, t.j. nemůže navázat na směr růstu
mateřského prutu, nýbrž je nucen zvolit nějaký jiný, nový směr růstu. To je první moment vol-
nosti v architektuře L. barbarum.
 Druhý moment se týká dynamiky růstu. Pruty vznikají ze spících pupenů, které čekají v paždí
starších větví. Toto čekání může být různě dlouhé; letorost může vyrůst z větví různého stáří,
záleží jen na tom, zda a kdy bude spící pupen probuzen k růstu. Ohniska růstu tedy nejsou nijak
lokalizována. Kterákoli místo v architektuře se může aktivovat stejně snadno, pokud to dovolí
podmínky. Spící pupeny jsou dokonce nejen ve větvoví, ale i v podzemí, v kořání keře. Kus-
tovnice je totiž polykormonový keř, sestávající z mnoha geneticky totožných rostlin s částečnou
funkční autonomií, vzniklých aktivací podzemních spících pupenů a propojených společným
kořáním.
Další zvláštností je, že se prutovité větve zároveň se svým růstem ihned větví. Z vegetačního
vrcholu plynule odrůstají listy a už tehdy za každým listem sedí buď kupkovitá zkrácená
větvička - brachyblast, anebo tenká boční větev, zakončená trnem a sama již také nesoucí
brachyblasty. V jediné sezóně tak vznikají dva až tři řády větví a navíc každý brachyblast je
tvořen více samostatnými vegetačními vrcholy, které se druhotně pomnožují. Brachyblasty jsou
maličké, v celkové fyziognomii keře zdánlivě zanedbatelné; měří sotva několik mm, ale je jich
spousta a v architektuře keře jsou velmi důležité - je na ně lokalizována většina listoví keře a
všechny květy a plody. Brachyblasty jsou zde také jediným typem větví zakončených
vrcholovými pupeny, které jim dovolují nést listy více sezón; délka jejich života je celkem
neomezená leč podlehnutím v soutěži o světlo.
Co znamená toto architektonické uspořádání: Větve vznikají z neodhadnutelného prázdna - ze
skryté rozptýlené nerozlišené armády spících pupenů - a okamžitě se explikují do definitivní
podoby složitého diferencovaného souvětví. Jeho nosné části rázem zas pozbývají růstové
aktivity, náhle vyšlehlá protuberance zkameněla a stává se matricí pro přetrvávající jiskřičky
brachyblastů a pro spící pupeny přichystané k nové erupci.
Mladé struktury, souvětví vytrysklá nad povrch zápoje jsou oproti svým mateřským
strukturám ve výhodě, převyšují je, zastiňují a zatěžkávají, takže se starší větve ohýbají a jejich
brachyblasty postupně podléhají v kompetici o světlo a hynou, a s nimi hynou i ty větve nebo
části větví, na nichž nebyl aktivován žádný spící pupen.
Z této rychlé směny větvoví v zápoji plyne velká produkce mrtvé hmoty suchého větvoví.
Mechanismem růstu L. barbarum není růst sám, nýbrž autokompetice, boj se sebou samým, a
živo zůstává, co obstálo. Je to marnotratné; velká část biomasy je produkována, aby se třeba už
příštím rokem obrátila v nekromasu.
Toto probíhá na úrovni celého porostu: je tam vidět podivná stratigrafie větvoví. Každou
sezónu je povrch zápoje tvořen kohortou letoších vzpřímenéch větví, pod ním je pásmo boje o
život a postupné selekce a celé nitro porostu je pohřebištěm mrtvé hmoty. Vlastně jen tenká
vrstva na periferii keře je olistěna, kdežto většina porostu je temná, je to velká kupa mrtvého
větvoví a nové a nové vrstvy obloukovitých větví se na ni nasouvají a přikládají, do nitra porostu
je lokalizována smrt a tenká slupka živého šplhá po mrtvém, bojuje a vyhrává sama nad sebou a
podestýlá si smrt pod sebe jako polštář, na něm kraluje a přetéká. Tak je v porostu ustaveno
neaktivní jádro, zmrzlá struktura schopná však vždy opětovného oživení, a tenká aktivní
periferie.
Tato dynamika - erupční aktivita architektury L. barbarum je nápadně neprediktabilní. V
architektuře keře panuje stálý neklid, nové a nové kohorty prutů vystřelují nad zápoj a stále tak
mění světelné a konkurenční poměry. Nelze odhadnout, který pupen bude kdy aktivován ani jak
bude asi vypadat souvětví, které z něho vznikne. A není to ani nějaký tichý pravidelný šelest
drobných náhodných fluktuací, které by se na vyšší organizační úrovni integrovaly do stability
vyššího celku. Fluktuace dynamiky existují skoro stejně nápadně na všech úrovních; celé
rozsáhlé části porostu kustovnice se někdy aktivují k prudkému bujení, časté jsou přestavby na
úrovni celého porostu, kdy se vše zbortí a poté zas restituuje v nové podobě. Zvlášť po nějakém
vnějším mechanickém zásahu do porostu bývá odpověď architektury až hysterická - potvora
podrážděna běsní.
 Není přitom zřejmé, které organizační úrovni architektury tyto děje připsat. Kompetice,
vítězství a prohra, probíhají simultánně na všech úrovních, autonomními bytostmi jsou
přinejmenším už jednotlivé vegetační vrcholy, ale celek porostu se chová natolik spontánně, že
toto chování nelze jen tak prohlásit za pouhý epifenomén kompetice vegetačních vrcholů.
Architektura je hierarchizovaná, ale žádná úroveň není primární. Co je zde jedinec? Celý porost.
Rovněž každá vegetativně vzniklá rostlina, každé souvětví, každá větev a každý vegetační
vrchol. Být vegetačním vrcholem spícího pupenu, brachyblastu anebo boční větve, to je úděl.
Zbytek je indeterminismus: náhoda, rozhodnutí a selekce, a z tohoto substrátu se vynořují
vlastnosti vyšších struktur.
Indeterminismu v konstrukci tělesného tvaru L. barbarum je tedy přiznána role největší, a v
jeho prospěch je naopak úloha determinismu co možná okleštěna. A tato dělba úloh je pak sama
o sobě rozhodnutím, volbou strategie a tím, co je v psychologii vyjádřeno jungovskou disociací.
Ekologie kustovnice: Krom Prahy je kustovnicí ovládnuto také Brno, zvlášť to jižní, panonské
Brno, město se zelenýma očima smetišť. Nebe je tam z rtuti, klinká poledne. Po vysokých
náspech jedu dva vlaky, zpola skryté táhlou zježenou linií lyciového křoví. Před synagogou stojí
uprostřed záhonu červených šalvějí holčička s přísnou gotickou tváří. Vrať mi bože vrať mi...
zpívají zhloubi němého města v tisícihlasém slunci.
 NĚKOLIK OSOBNÍCH VZPOMÍNEK NA SIDONIA
Sakateka

Byl jsem upřímně rád, že jsem ho potkal, Sidonia. Tušil jsem, že jde podobným směrem jako
já, a nabídl jsem mu doprovod. On zas v oplátku nabídl doprovod mně. Zrušil svůj spěch a vzdal
svůj cíl, jakási temná prý zákoutí - těm nyní souzeno setrvat navěky v tmách.
Dali jsme se do řeči a k řečišti malebné říčky, jejíž závity dodnes hloubají nad tím, co
zaslechly z nás: o tvoření, kouzlení, pachtění a netečnosti. Říčka ani řeč nestála a my prošli
čtverem cest a čtverem toků poznání, až jsme dorazili k cestě a toku pátému - rozpoznání. My
sami svou cestou, sami svým tokem jsme.

Opustili jsme říčku a vykročili do polí - do polí rozvlněných a vskutku podivných: které spíš
slova smyslem než sýpky zrním plní. Pole, v nichž se loví, ale nechytá (ach, to jsem to schytal,
když jsem si jednou nesměle dovolil chytit Sidonia za slovo!). Slovo dalo slovo, krok dal krok a
již se řítíme do hlubin, kde jen tma - a zvláštní šum. To slyšet samu řeč se rodit z mínění.
Být sám, byl bych ztracen. Ale dík Sidoniovi, jehož hloubavost je nezmarná a hlubin se
neleká, byla to zkušenost rozmarná, ač věru nelehká. Od otázky přípravné, zda za nejasné
míněné může mínění či míněné, k otázce příznačné, zda míněné může splynout s mínícím. A zde
nás napadly ony něžné bytůstky, paradoxně svinuté a sebe-vědomě zauzlené, jež se nás pak již
nechtěly vzdát.
Dlouhé týdny od podzimního mínění až k zimnímu podvědomí jsme se to tehdy hroužili do
hovoru a všímali si než sebe samých a svého hroužení.

O Sidoniovi jakožto živé osobě toho vlastně vím jen málo - a přitom vše: Sidoniovo bytí se
plně realizuje v jeho promluvách a na to, co z nich nelze vyčíst, nemá smysl se ptát. Pravda, totéž
si on může myslet o mně - nejednou jsme si oba všimli, že si nemáme co do svého podivně
zúženého bytí co vyčítat.
Sidonius se zjevuje nečekaně a pokaždé jinak. Jednou mi dokonce, kde se vzal, tu se vzal,
přistál plnou vahou na noze. Tehdy jsem si všiml, že mu nechybí, je-li při zemi, vlastnost natolik
přízemní jako pocit bolesti: když jsem mu zatlačoval bouli, vycházely z něj přesně tytéž zvuky,
jako z lidí, jimž někdo zatlačuje boule. Takže nevím. Vlastně si ani nedovedu představit, že by
hloubka jeho promluv a duchovní náboj, o němž ony svědčí, byly vůbec možné bez autentické a
souvisle prožité zkušenosti. Že by snad nějaký trik?

"Jedině skrze hru se setkáváš s povahou toho, co poznáváš," řekl mi Sidonius jednou, když se
do našeho rozhovoru nečekaně vloudil psík. A opravdu, hravost je to, co Sidonia podstatou
bytostnou je - i kdyby to bylo jen hraní si s půvaby a původy slov.
Svůj výrok o poznání skrze hru mi ostatně záhy poté předvedl na pařezu, kde jsme si rozhodili
hromádku špejlí, chtěje si zahrát mikádskou hru. Hra sama, pokud se pamatuji, nás příliš
nenadchla, to však Sidoniovi nezabránilo z ní posléze vytěžit na jedenáct stran úvah o těch, kdo
mudrují, zda lze rozebrat a pak opět složit svět.
Byl jsem upřímně rád, že jsem ho později znovu potkal, Sidonia. Již po čtvrté utnul svůj
spěch a přijal můj doprovod, abychom kráčeli "cestou, která má srdce a v níž samotné je její cíl"
(abych užil jeho slov). Tentokrát nás touha po otázkách vznesla vzhůru do oblak, až tam, kde
čiré ideje jsou. Tam bychom létali dodnes, nebýt chladu večera a letmé zmínky o tajemství, jež
nás hbitě vrátily zpět. Aby nám bylo seznati rozdílu, snesli jsme se spolu s tmou do čvachtavé
krajiny louží a obcházek, bažin a zkroucených otázek.
 Tak vstoupil Sidonius do mého života (či co to mám) a postupně začal zabírat větší a větší
část mé bdělé mysli - až jedné podzimní noci mě navštívil v záhadném snu. Nelze se divit, že
taková věc nám nedala spát. Dala nám důvod se ptát, co jest to skutečné a co ne.
Ach neskutečný Sidonie, kdo jest ten či co jest to, co za tvé moudré věty bytostně ručí? Nezdá
se, že se mi zdáš (pak bych ručil já), nezdá se ani, že jseš skutečný dost (abys ručil sám). Je i jiná
možnost: že věty jsou tvé, jejich moudrost však má. Jen vzpomeň, jak ti nejedna má otázka
pomohla v odpověď formulovat znamenitý výrok.

Kdo ctíte vonný a chutný čaj, navštivte Sidonia! Okusíte - a zakusíte ideu čaje v pravé
podobě. A já, bláhový, lekcí o chaosu se mu odvděčit chtěl. Po mnoha zmatených začátcích jsem
nesvedl víc, než potečkovat mu celý stůl. On však jen vlídně mi dolil čaj, bych čajových lístků
vířivý uviděl rej: "Hleď, uspořádaný chaos, nebo hleď, chaotický řád. Obé však nelze vidět
spolu; ten kdo ví, že se na to lze dívat různě - jednou tak, jednou onak - a zárveň ví, že to je totéž,
nám dává tušit dialektickou jednotu chaosu a řádu."

Proč mezi vším jediné nic má tu zvláštní výjimku, že není? Pro tuto otázku jsme zbožně
opustili lež a vydali se do Nenie, říše, kde se není spíše než je. Nechybělo mnoho a upadli
bychom sami v slastné nenění - leč ozval se Sidoniův spěch: "Jsem, tudíž spěchám. Je bytí
hrozné?" Tu otázku mu jednou oplatím.
To bylo poprvé, kdy čas zaskočil nás.

Byly i horké chvíle. Už ani nevím, co nás přeneslo z tajemné Nenie v písečnou poušť. Asi by
nebylo patřičné octnout se z míst, kde si kde kdo není, přímo kdesi, kde si do knih své hlavy
vnoříme hned. Musely, hlavy, žhavého písku asi okusit dřív. A tam nás potkala nezvyklá věc:
přepadla nás dvě slova neúprosně sporá - ale a aha. Lekli jsme se tak, že jsme tam poprvé a snad
i naposled (ach ten slunce žár) vstoupili v svár.

Sidonius je spojencem postav a duchů všech dob. Oni mu ochotně přiskočí dokreslit to, co on
hodlá mi říct. Ať je to Rusalka divná a přesladká či Sókratés sám. Ať je to úlisný Fistula či
medvídek Pú. Ba i oddaný Sidonius přikvačí, když jmenovec chce. Moudrosti jednoho utkány z
moudrostí všech.

Byly doby, kdy naše hovory neznaly spěch, neběžel čas. Pravda, spěch v nich byl, leč jen co
téma, nikoliv styl. Ach, kde jsou ty časy, kdy času bylo dost? I vyšli jsme hledat ta místa, kde
odešlých časů věčný je skryt, a nalezli tůni, v níž mrštných metafor vděčný je shon.
Pak do našich časů vkradl se spěch. Nejen co téma, ale i styl. Ty tam jsou dlouhé a rozvláčné
úvahy každého z nás, dnes už jen krátké výkřiky berou si sluch. Hluk trysek překřičet, motorů
ryk. Rozmarné šplouchání severských ryb.

Se Sidoniem vídám se dál. On bez známek stárnutí a i já, blízko něj, cítím se mlád a čil - jako
tehdy tam u oné říčky, jež tak mistrně stvořila nás. Leč něčím se nevratně měníme přec:
začínáme svou vlastní minulost mít.
Jsem upřimně rád, že jsem ho potkal, Sidonia. Bez rozmluv s ním bych opravdu nemohl být.
A tak se ptám: je krásné být?
 REMBRANDT AND THE RUSICRUCIANS
Harry Salman, Leiden

The decades around 1600 were years of spiritual expectations. In many countries of Europe
people were looking for new religious and spiritual freedoms. At that time the court of Rudolph
II in Prague was one of the main centres of spiritual activity.In 1612 the first of two mysterious
Rosicrucian Manifestos was published, and in 1616 the famous "Chemical Wedding of Christian
Rosencreutz". Many people showed an interest in these matters and wanted to become member
of the Rosicrucian brotherhood that seemed to promise so much in the manifestos.
All these expectations were destroyed by the religious
wars that swept over Europe since 1618. Especially Central Europe was devastated and lost more
than one third of its population. For more than a century cultural life was dead. Already in the
year 1600 forces of repression had begun to overshadow the spiritual light that was beginning to
appear, when Giordano Bruno was burned in Rome. But soon the roads of Europe were filled
with refugees: German protestants, Bohemian and Moravian Brothers, Polish Socinian Brothers,
French Huguenosts, Puritan Pilgrim Fathers.
Many of these refugees came to Holland, a country that was itself fighting for freedom.
Holland is in fact the first country that was born out of an ideal: the ideal of religious freedom
and freedom of conscience. The man who embodied this ideal, William of Orange, had been
murdered in 1584 by a Spanish agent. He was, by the way, the grandfather of Friedrich of the
Pfaltz, the "Winterking" of Bohemia, who was elected in 1619 and who was regarded by many
as the man that would promote the spiritual reformation that was promised by the Rusicrucians.
In Holland different religious groups could settle, starting from the Jews who were expelled
from Spain. Many people connected with the Rosicrusians came to Holland or published their
books there. For example, all the works of Jakob Böhme were published in Amsterdam. It
seemed that the Rosicrucian Revolution that had failed in Central Europa, began to work from
Holland. But also there its effect was limited and the movement was chequed by the Calvinist
Church, at least by the orthodox wing of this church, that was in general very suspicious of
authentic spiritual experience. Although the theologians could not destroy independent spiritual
movements, they could push them to the
periphery of social life.
The Rosicrucian brotherhood did never comprise many people. Their spiritual school was
however surrounded by a big "fire-court", where potential members could become acquainted
with the teachings that were protected inside the "temple", and where they could be selected by
the initiates of a school for a special training. The fore-court of the Rosicrucian movement was
very differentiated. In every country it consisted of different groups, in Central Europe we can
identify the alchemists as the outer circle, usually in connection with a Paracelcist type of
medicine. Also the Bohemian-Moravian and the Polish Brethren were active in the fore-court. In
Holland literary groups belonged to it, for example the numerous guilds of rhetoric that existed
in all towns and where citizens took part in performances of rhetorical art.
In Amsterdam Roemer Visscher, a merchant and famous rhetoric was supposed to be the
leader of the Rosicrucians, the man who connected the fore-court with the esoteric school. After
his death in 1820, the painter Torrentius became the leader. He had good connection with the
stadholder Frederik Hendrik, the son of William of Orange, who was the leader of the Dutch
army. For some time Frederik Hendrik was very sympathetic to the Rosicrucian movement, but
after Calvinist attacks on Torrentius he did not show his spiritual interests in public any more.
Torrentius was put in prison, but influential friends intervened and he could go to England were
he became a court painter.
In this period of Calvinist agitation against the
Rosicrucians Rembrandt, who lived from 1606 until 1669, came to Amsterdam. He did not
belong to any school or church. He was a man who persued his own spiritual development, as is
reflected in his paintings, etchings and drawings. They are the only sources if we want to specify
his spiritual affiliations.
We know that Rembrandt was a friend of Menasseh ben Israel, a Cabalist rabbi and printer.
He also must have known very well Komenský who was living only a few streets away from
where Rembrandt in his last years was living. There is even good evidence that the portrait of an
old man from the Uffizi in Florence is a portrait of Komenský. In esoteric circles many
unprovable statements can be heard about Rembrandt's spiritual relationships. There exists a
story that goes back to Rudolf Steiner, the founder of the Anthroposophical Movement. It says
that Rembrandt one evening was visited by Christian Rosenkreutz himself, who is supposed to
have been active in Holland then in a Dutch incarnation. Rembrandt was initiated by him into the
mysteries of light and darkness. After this he has painted his guest, who can be seen as the "Man
with the Golden Helmet" in Glasgow. Later, according to this story, Rembrandt took this man as
a model for the famous "Polish Rider".
As a hypothesis this story is very interesting, but it forces us to take Rembrandt's works as
evidence of his spiritual connections. Many of these works reveal their mystery only after
repeated meditation on their secrets. The light that seems to be coming from inside the person he
portrayed, is a deeply Christian light that is breaking through the darkness. One particular etching
is revealing, it is the etching of Dr. Faustus from around 1652. Here we see Faustus in his study,
looking at a magical seal whose meaning is unknown to the experts.
In 1991 one of my friends, Hugo Wormgoor, a writer on esoteric subjects, has found the
solution. It will be published this year in a book by Frans Smit on the history of the Dutch folk
spirit. According to Wormgoor's interpretation the four letters INRI represent the new tetragram
of evolution, of the spiritualisation of matter. The old tetragram JHVH (Jehovah) represents the
involution, the road from the spirit to matter. With Christ a new principle begins to work: the
transformation of matter, of the human body into the body of resurrection. Dr. Faustus is a
Christian initiate, a Christian Cabalist, as Rembrandt etches him. In the second circle we find the
letters ADAM TE DAGERAM, which is an anagram of ADAM ET MERADAG (Adam and
Mordechai/Marduk/Michael). They are the guardians of the threshold to the spiritual world. In
the outer circle we read AMRTET ALGAR ALGASTNA, which Wormgoor deciphered as an
anagram for TETRAGRAM GRAAL SATAN (God, Grail, Satan). This suggests an
interpretation that man in the process of the purification of his soul (the Grail-work) is on his
way from darkness to light.
When Zdeněk Neubauer and I were looking at a copy of this etching on March 7, 1992, a
comparison with the motive of the cave story of Plato suggested itself. Dr. Faustus has studied
through the night and when the sun rises early in the morning, the light breaks through the
curtain. Faustus turnes his head (the "peri-agoge" of Plato) and watches the source of the light. In
the dics of the sun the cabalistic seal appears, in which he reads the essence of his spiritual
striving. It is the essence of Rosicrucian activity, as Rembrandt shows us.
 OSIDLOVÁNÍ POVRCHU BAKTERIEMI
Jiří Schindler, Praha
Často jsem slýchával Zdeňka Neubauera přednášet. Od jeho studentských let. Když kdysi v Dejvicích hovořil o koloniích,
neporozuměl jsem mu do cela, a měl jsem dojem, že spíše porozumím koloniím než jemu. Dnes, po létech se zdá, že
spíše jemu, než koloniím. I když je totiž nesnadné porozumět vzdělanému filosofovi, je ještě nesnadnější porozumět
úkazům a záměrům přírody.

Říká se, že bakterie jsou jednoduché organismy. Jak se to vezme. Ve srovnání s

mnohobuněčnými organismy se chovají jednoduše. Množí se v tekutém prostředí, jež je pro ně
obvyklé a přirozené. Na pevném povrchu se množí též, avšak záleží na dostupnosti vody, v níž je
rozpuštěno vše, co k životu potřebují. Je-li vlhkost povrchu velká, rozprostřou se po povrchu i ty
nepohyblivé, případně pronikají póry do hloubky. Rostou stejně jako v tekutém prostředí.
Je-li vlhkost povrchu taková, aby se buňky mohly množit a přitom neodplouvaly, začne se
naočkovaná buňka množit a její potomci osidlují - kolonizují - povrch. Vzniká útvar, často velmi
charakteristický až bizarní, který se nazývá kolonie. Od doby, kdy Robert Koch zavedl do
bakteriologie gel z těla mořské řasy agar-agar, se kolonie pozorují a popisují. V laboratořích
lékařské mikrobiologie pomáhá jejich vzhled diagnostikovat původce onemocnění. Je s podivem,
jak málo se mikrobiologové kolonii jako přírodnímu jevu věnují.
Zamyšlení přináší hned řadu otázek. Proč je kolonie omezena na určitou plochu a nezaplňuje
celý povrch, jež má k dispozici, co určuje její vzhled, proč jsou kolonie tak různé a naopak
některé tak k nerozeznání stejné, čím to, že se některé podobají vyšším rostlinám. Čím to, že čím
je kolonie starší, tím roztodivnější, má morfologii. Tyto úvahy pak vedou k dalším: je kolonie
pasivním nahromaděním jednotlivých buněk, nebo je to útvar, v němž jedna buňka je nějakým
způsobem závislá na druhé. Možno hovořit o chování buněk v tom smyslu, že reagují na nějaké
podněty prostředí, či od sousedních buněk? A nakolik je tvar a uspořádání kolonie určen
příslušným genem. Je to jeden gen, je jich víc, jsou to geny strukturální?
Vědecká současnost má po ruce nástroje k studiu některých těchto otázek. Molekulová
biologie, modelování, fraktalová geometrie jsou některé z nich. Pokud mohou, uplatňují se v
různých rovinách - ve zkoumání kolonie jako jevu - tedy vnějšího aspektu a ve zkoumání
vnitřního uspořádání, tedy ve struktuře.
Pro studium kolonie se přirozeně vybírá tvar dostatečně charakteristický. Kolonie jsou
okrouhlé. Některé, třeba kolonie bacilů, jsou rozbrázděné s rozsochatými okraji, mají nápadnou
strukturu. Do periferie vybíhají radiálně větve se sekundárním, terciálním a dalším větvením.
Tyto keřovité útvary jsou vějířovité, a je jich v kolonii většinou více než deset.
Kolonie se popisuje slovně. Jediný úživaný parametr je její průměr v daném čase, neboť
ostatní kvality lze těžko objektivizovat. Stěží lze předpokládat, že by fraktalová dimenze mohla
sloužit jako znak pro identifikaci. Její rozptyl je větší než reprodukovatelnost kultivačních
podmínek.
Pomocí modelu fraktalového růstu však lze získat dvourozměrný, dostatečně věrný
analogický obraz kolonie. Model vychází z radiálního uspořádání rozvětvených segmentů, jež
postupně rostou superpozicí menších a menších soběpodobných větví. Takový model
demonstruje známý fenomen, že ve starých koloniích zčista jasna na obvodu začne rychle
vyrůstat jeden, jakoby zmlazený, segment, ojedinělý z celého okraje a vějířovitě se rozvine jako
nová frustní kolonie.
Obraz kolonie poskytuje také model balistický, který je netrpělivou variantou modelu
agregace omezené difuzí (diffusion limited aggregation). Modeluje vylučování kovových iontů
jež v elektrolytu doputují ke katodě. Z periferie difundují partikule a agrogují. Putují náhodnou
procházkou, Brownovým pohybem. Jakmile se jedna částice zachytí na jiné, přestane putovat
lineárním pohybem směrem ke středu, kde je umístěna jedna částice jako očko. Výsledný obraz
je věrný, postihuje fenomen kolonie, nikoliv její strukturu. Jestliže si analogizujeme takto
vzniklý agregát s kolonií a partikule s buňkami, můžeme obtížně charakterizovat takový model
růstu kolonie apozicí buněk přicestovalých z periferie jako přiléhavý. Nechť alterativní model
přirozeného růstu tedy funguje jinak: z původního inokula vyrůstá kolonie dělením buněk v
náhodném pořadí všemi směry. Po obsazení určité okrouhlé plochy roste kolonie do periferie,
případně zaplňuje některá, ne všechna, volná místa centripetálně. Výsledkem je ne- pravidelná
kolonie, čím větší, tím rozsochatější. Impuls k dělení zasahuje buňky kolonie, stejně jako se v
reálném vzoru množí buňky již na místě fyzicky přítomné.
Jak vlastně kolonie roste? Zprvu rychle, později pomalu. Tato nelogická odpověď chce
zdůraznit dosavadní zavádějící úhel pohledu. Odpovězme však po pořádku. Kolonie roste z
periferie. Zprvu rovnoměrně - má přísně kruhový půdorys. Dříve, či později (u některých kolonií
nikdy) se začnou okraje třepit, vroubkují se, vytvářejí se laloky. Kolonie hrubne, stromkovitě se
člení i její povrch. Tato přeměna nastává někdy velmi záhy, takže se zdá, že pozorovaný tvar tu
byl již od samého počátku růstu. Jednotlivé buňky na okraji kolonie se množí a usazují se tak,
kde je volno a kde jsou podmínky příznivější než v přehuštěné mase buněk. Tyčkovité, ale
zejména vláknité buňky vybíhají v paralelních shlucích podobných provazcům, jež se ohýbají a
rozvětvují. Právě změna směru dělení buněk, vlastnost inherentní některým bacilům a tvorba
provazců mohou vést k tvorbě rozvětvených segmentů.
V tomto směru se neodbytně vtírá otázka: Čím je tato bohatost tvaru a členitá struktura dána?
Je determinována v genomu přímo, nebo nepřímo? Představa genu, který strukturu určoval
přímo je asi daleka pravdě. I determinaci nepřímou si není snadno představit. Snad, že buňky
interagují s prostředím na úrovni fenotypu. Ne však jako náhodný vedlejší produkt tohoto
fenotypu. Není vyloučena možnost interakce mezi buňkami, jednostranná komunikace, byť
zatím neprokázaná. Zbývá též uvažovat o jakési supracelulární regulaci, determinaci struktury a
tvaru, jak je vidíme v celé živé přírodě. Pro tuto aktivitu nejsou zatím přímé důkazy, a je otázka,
zda někdy budou. Možná se tu pohybujeme na hranici poznatelnosti, byť v říši prostých a
jednoduchých organismů.
Jevy, s nimiž se mikrobiologové setkávají v svébytném životě kolonie, vedou k hypotéze, že
se na kolonii máme dívat jako na vícebuněčný organismus (Shapiro 1991, Belas, Erskine,
Flaherty 1991). Dokonce Americká mikrobiologická společnost uspořádala v říjnu 1990
konferenci Multicellular Behaviour of Bacteria in Nature, Industry and the Laboratory.
Vraťme se však k modelu agregace. Již v roce 1968 vyšla práce (Cooper, Dean a
Hinshelwood), jež s pozoruhodnou důkladností a vcelku jednoduchými prostředky studuje
faktory, jež ovlivňují růst bakterií na agaru. Přesně popisuje známý fakt, že při jiné hustotě
populace kolonií na ploše agaru, závisí jejich velikost kromě na délce lag fáze i na jejich počtu.
Vyčerpávání a posléze vyčerpání dostupného media nebo jeho limitujících složek v okolí kolonie
limituje růst. V modelových pokusech to byla glukosa a ústrojné látky. Růst kolonie prochází
dvěma stadii. V prvním jsou potřebné živiny dostupné a růst není limitován. Po určité době se
živiny v okolí vyčerpají a růst je limitován dostupností živin nebo odstraňováním kyselých
produktů. V této fázi je difuzí limitován a okraje kolonie se laločnatě třepí a to i u krátkých,
uniformních tyčinkovitých mikrobů. V určité chvíli, kdy je růst limitován difuzí se obvod
kolonie stává nestabilní. Náhodná vychlípenina, či lalůček vystupující z obvodu je v jisté výhodě
přednostního zásobení, či odklizení kyselých produktů, a dále se protahuje. Tím získává výhodu.
Tak se tento morfologický jev zesiluje. Pozoruhodný je popis soběpodobnosti kolonie ještě v
době, kdy slovo fraktal nebylo vysloveno. "...Nepravidelnosti se stále zvýrazňují až celek má
výrazný tvar květu s okvětními lístky oddělenými hlubokými fjordy. Jak výběžky rostou,
vyrážejí více či méně kolmo k jejich ose sekundární, až celek dosáhne vějíře tvaru kapradiny.
Odhlédneme-li od geometrické nepravidelnosti, kolonie má pak strukturu nápadně podobnou
sněhové vločce. Zářezy podobné fjordům pak vznikají vyčerpáním media mezi výběžky a
sekundární vějířovité výběžky představují opakování v menším měřítku co vyvstalo při tvoření
primárních vějířů."
 Touto argumentací podloženou experimenty poukazuje Dean a jeho spolupracovníci na
význam difuze a to v době, kdy se o agregaci limitované difuzí ještě nemluvilo. Vyjadřuje názor,
že na kolonii lze pohlížet jako na tkáň, jejíž růst je určen částečně difuzí a částečně vnitřními
vlastnostmi a jež je schopna morfogeneze a diferenciace. Vzpomeňme na balistický model. Dává
věrný obraz jedné možné varianty vzhledu kolonie. V úvahách o růstu kolonie jsme z něj udělali
outsidera a hledali jsme model jiný, instrinsický, model přirozeného růstu, při němž se náhodně
aktivují buňky schopné množení na okraji kolonie. Tento model dává ještě věrnější obraz. Z
uvedeného pohledu ho můžeme považovat i za zvláštní případ modelu limitace difuzí. U modelu
limitace růstu difuzí difundující partikule narůstají apozicí v náhodném pořadí od samého
počátku a od samého počátku se tvoří i typický obrazec. U modelu přirozeného růstu je pořadí
dělení náhodné, Zprvu se vytváří okrouhlý shluk zaplňováním volného prostoru. Prostor, tedy
pole je tu ztotožněno s dostupností živin, jež je vyčerpáváno opět prostorovou veličinou, totiž
počtem aktivních, množení schopných buněk. Čím větší množství buněk je schopno se množit,
tedy čím větší dostupnost potřebných látek, tím je obrys kolonie stabilnější. Náhodnou aktivaci
množení buněk lze považovat za ekvivalentní náhodnému sledu apozice partikulí v balistickém
modelu, počet aktivních buněk a za maximální koncentraci živin v mediu. Lze-li tedy sjednotit
oba modely, pak druhý model má něco navíc, zbývají ještě faktory modifikující obraz. Lze je
volit nastavením některých parametrů, jako je délka odstupu od periferie, volný prostor kolem
buňky, naximální počet generací. Tyto parametry mohou být chápány tak, že naznačují ono
navíc k mechanickému způsobu stavby na půdorysu kolonie.
V současném stavu vědomostí o koloniích není ještě zralý čas k závěrům. Je těžké
experimentálně uchopit jev mnohotvárnosti přírody ve tvaru a struktuře, s nímž se vnímavý
pozorovatel setkává nepřetržitě, ve všech říších živého. Více či méně znalým některých
mechanismů je nám dobrá rada drahá i tváří tvář k bakteriím-organismům z nejjednodušších. V
tomto směru položil Zdeněk Neubauer otázku porozumění jevu společenství bakterií před léty
jako první.
 IDEJE V KRITICE ČISTÉHO A V KRITICE PRAKTICKÉHO
Milan Sobotka, Praha
Kantova Kritika čistého rozume je ve filozofické tradici pojímána jako vyvrcholení novověké
noetické filozofie, vyznačené jmény Descartes, Leibniz, Locke a Hume. Lze však stejným
právem tvrdit, že Kantova filozofie je záporným vyvrcholením problému dokazatelnosti
nejvyšších "idejí", jak byly ve wolffovské filozofii nazývány předměty "speciálních" disciplín
dřívější protestantské metafyziky - duše (psychologická idea), celek světa (kosmologická idea) a
Bůh (teologický idea). Je to více patrné na rozvrhu spisu, který byl napsán na obhajobu i na
vysvětlení Kritiky čistého rozumu - Prolegomen (1783). Kant v nich klad "všeobecnou otázku":
"je metafyzika vůbec možná?", přičemž za příklad metafyzického poznatku jmenuje "poznání
nejvyšší bytosti a příštího světa", 1 tedy otázku po teologické ideji a po psychologické ideji.
Zároveň ovšem připomíná, že metafyzika upadá "do tak nepřípustných a nejistých tvrzení, že ...
v každé době jedna metafyzika nutně odporovala druhé ..., a tím se sama připravila o nárok na
trvalé poznání".2 Odtud se rozvíjí logická niť Kantova zkoumání: Kant se rozhodl, že problém
možnosti metafyziky rozřeší způsobem, který on sám nazval transcedentálním, totiž otázkou, jak
je věda (která je skutečností) možná. Bude-li tato otázka rozřešena, a to na příkladě věd, jimž
nelze upřít statut vědeckosti (na matematice a přírodovědě), bude možno stanovit, zda je možná
věda, která dosud ustavena není, totiž metafyzika.
Obecněji se otázka po možnosti metafyziky jeví jako otázka po možnosti syntetických soudů
a priri. Kantovi je věda vědou jen tehdy, je-li souborem poznatků, jejichž obecnost není
komparativní, tj. mají-li její soudy zcela obecnou platnost, a závisí-li jedny na druhých. To je
význam Kantova požadavku obecnosti a nutnosti. Analýza matematiky a přírodovědy ukáže
dále, že tyto vědy jsou možné jen díky tomu, že předměty, jimiž se zabývají, jsou konstituovány
formami našeho smyslového názoru (matematika), či že vznikají aplikací kategorií našeho
rozvažování na látku zkušenosti (přírodověda).
V základech vědy musí podle Kanta stát syntetické soudy (tj. nikoli pouze soudy analyzující
či rozčleňující), nýbrž "rozšiřující" (rozumí se rozšiřující naše poznání), a to - vzhledem k
požadavku přísné obecnosti a nutnosti - syntetické soudy a priori. Tak axiómy eukleidovské
geometrie nejsou nejsou podle Kanta pouze logického původu, nýbrž opírají se o prostorový
názor, a ten opět není, jak Kant dokazuje, "empirickým pojmem, který by byl odvozen z vnějších
zkušeností".3 Podobně je přírodověda založena v "zásadách" (Grundsätze), axiómech
obecnějšího rázu, než jsou přírodní zákony, které však rozvrhují zkušenostní předměty tak, aby o
nich mohly přírodní zákony platit.
Z Kantovy analýzy vědy vyplývá, že i racionální psychologie, racionální kosmologie a
racionální teologie musí disponovat syntetickými soudy a priori. Každá z těchto disciplín by se
opírala o důkaz existence svého "předmětu", tj. příslušné ideje. Kant ovšem přistupuje ke
zkoumání důkazů racionální psychologie, racionální kosmologie a racionální teologie s
předpokladem, že tyto důkazy jsou chybné, protože z pozitivní části Kritiky, z transcedentální
estetiky (nauky o apriorních formách smyslového názoru) i transcedentální logiky (nauky o
apriorních formách rozvažování) vyplývá, že vědecké poznání není možné bez naší konstituce
předmětů vědy a že v případě neformálních předmětů (tj. mimo matematiku) je třeba i "látky"
zkušenosti. Kant nicméně podstupuje zkoumání korektnosti těchto důkazů jako "experiment
opačné zkoušky" správnosti první části Kritiky. Kdyby se ukázalo, že důkazy jsou validní, byla
by Kantova teze, že předměty přístupné našemu poznání jsou předměty námi konstituované,
zpochybněna. Kantův předpoklad se však potvrdí a důkazy idejí se ukáží jako chybné, jsou to z
logického hlediska paralogismy. Tím se však nevysvětlí jejich "nevyhnutelná ... iluzivnost",4 již
Kant v Kritice čistého rozumu nazve "transcedentálním zdáním". Teorií transcedentálního zdání
chce Kant vysvětlit přitažlivost idejí pro lidskou mysl. Po celé věky dávaly lidskému poznání a
všemu lidskému usilování smysl, povznášely člověka a ukazovaly směr jeho životu. Znamenaly
myšlení veškerenstva v celku a v jeho nepodmíněnosti, třebaže právě celkovost a nepodmíněnost
se empirickému poznání vymyká.
Zkušenosti, které lidstvo učinilo od Kantových dob, nás musí vést k otázce, zda se evropské
lidstvo vůbec může bez nich obejít. Na druhé straně nelze myslet skutečnosti, které metafyzika
myslela v idejích, týmž způsobem, jakým myslíme věci našeho světa. K. Löwith upozornil, že
Kant v Opus posthumus uvádí, že je nesprávné mluvit o ideji Boha, jako by Bůh byl objekt,
místo aby se mluvilo o Bohu - ideji nebo o ideji - Bohu.5
Jakkoli je si Kant vědom důležitosti idejí, přece nás jeho výklad "transcedentálního zdání"
spíše zklamává. Kant totiž vykládá naléhavost idejí tím, že se v nich (a to nelegitimně)
objektivizuje rozum (Vernunft) jako další apriorní vloha naší mysli. Rozum je tendence mysli k
překročení částečnosti poznatků k "totalitě podmínek" a jeho základem je naše schopnost
usuzovat. Ve vyšší premise musíme myslet predikát závěru v "úplné velikosti rozsahu",6 a to pod
"podmínkou", kterou představuje střední člen úsudku. Kant odtud vyvozuje tendenci mysli k
úplnosti podmínek.
Nyní soudí Kant, že existuje dvojí způsob, jak realizovat tendenci mysli k nepodmíněnosti či
"totalitě podmínek". První způsob je typický pro starou metafyziku, která realizuje tendenci k
překročení částečných poznatků k totalitě podmínek konstruováním zvláštních předmětů, které
představují "to nepodmíněné" vůči empirickému světu.
Pozitivním pendantem k počínání metafyziky je podle Kanta regulativní užití rozumu. Rozum
jako "schopnost nepodmíněného" se nevztahuje přímo k předmětům, není schopností
konstruovat předměty, jeho funkcí je vztahovat se k rozvažovacím poznatkům.7 V jejich
seřazování, systemizaci a rozhojňování spočívá regulativní působnost rozumu, která je opráv-
něná, zatímco kostitutivní působnost, projevující se v idejích, vzniká nesprávným pochopením
úlohy rozumu. Jak vidno, je Kant myslitelem konečnosti, resp. i neohraničenosti (poznání bude
možno stále rozšiřovat), není však myslitelem nekonečnosti nebo nepodmíněnosti.
Svým přístupem k transcedentním idejím vyjádřil Kant vlivnou zápornou tendenci vůči
idejím jako výrazu shody rozumu s principy křesťanské zvěsti. Iluze, že je možno dokázat
křesťanská dogmata nezávisle na Zjevení, charakterizovala jedno velké období evropské kultury.
Od začátku novověku začíná sice sílit povědomí o rozdílu rozumu a základů víry, avšak teprve
Kant formuloval historicky vlivné záporné stanovisko. "Musel jsem zrušit vědění, abych uvolnil
cestu víře", říká Kant v předmluvě k druhému vydání Kritiky8 a míní tím koncepci, že víra má
jiné kořeny než čistě rozumovou konstrukci. Na témž místě poukazuje Kant na to, že se víra
opírá o jiný zdroj, než jsou přepjaté nároky rozumu. Je jím podle Kanta morálka se svými
postuláty Boha, svobody a nesmrtelnosti.
Ve způsobu, jakým Kant svou morální filozofii realizoval, lze shledat napětí mezi jeho
teistickým názorem a naprosto morální autonomií, z níž jeho teorie vychází. Základní myšlenka,
že zdroj víry leží mimo rozum, rozumí se rozum vědy a čistě teoretického vykazování, je však
nesmírně důležitá a je to ona, která naznačuje řešení dilématu, v němž se nachází naše doba.

1)
Kant, I.: Prolegomena ke každé příští metafyzice, Praha 1971, s. 64.
2)
Tamtéž, s. 65.
3)
Kant, I.: Kritik der reinen Vernunft, B (tj. 2. vyd.), s.
39.
4)
Tamtéž, s. 399.
5)
Löwith, K.: Gott, Mensch und Welt in der Metaphysik von
Descartes bis zu Nietzsche. Göttingen 1967, s. 83.
6)
Kant, I. Kritik der reinen Vernunft, B, s. 397.
7)
Tamtéž, s. 671.
8)
Tamtéž, s. XXX.
 MUSA MIHI CAUSAS MEMORA
Jiří Stárka, Francie

Bylo to někdy na začátku šedesátých let, když jednoho dne přivedl na Mikrobiologii Vojta
Závada nesmělého, nesmírně uctivého a usmívajícího se mladíka, který před tím hledal své štěstí
na botanice a který se dal zlákat molekulární bakterií a bakteriofágů. Na první pohled mi bylo
jasné, že to nebude student běžného typu. Byla to tehdy oslňující doba. Vrátil jsem se před
nedávnem z Paříže, kde, jak sme říkali, zářily na nebi hvězdy za bílého dne a kde Monodovy a
Jacobovy laboratoře na Pasteurově ústavu byly středem světa rodící se molekulární biologie.
Vlastnosti živých organismů se začínaly jevit jako výrazy logiky molekul, Petriho misky náhle
říkaly více o povaze věcí života než nejmocnější mikroskopy. Zdeněk to vše prožíval s námi s
nadšením, ale ani sklepní laboratoře a "fágovna" ve Viničné 5, ani laboratoře na Via Marconi 10
v Neapoli se nestaly jeho konečným sídlem. Molekulární biologie podobně jako ostatní
experimentální vědy je plodná v oblasti generalisací, ale neklade otázky směřující k poznání
podstaty věcí života tak, jak se o to snaží filosofie. Neboť pravil Herakleitos: Moudrost po-
zůstává z jediné věci - znát myšlenku, která všechno a všude řídí. Je zcela v souladu s povahou
Zdeňkova vývoje, že ho okouzlilo poznávání této myšlenky.

SEDIA GESTATORIA

Bylo to v srpnu 1968 v Castel Gandolfo, letním sídle papežů nedaleko Říma. Vracel jsem se s
rodinou ze Sicilie. Před několika dny vtrhly do Československa tanky Rudé armády. Byli jsme
otřeseni, měli jsme strach. V Římě se o nás starali čeští kněží. Opatřili nám též pozvání na
audienci u papeže. Cítili jsme to jako podání ruky bezradným. Když jsme vstupovali do
audienčního sálu, setkali jsme se se Zdeňkem. Když pak byl Pavel VI. slavnostně nesen na křesle
uličkou vedle nás, podal mi ruku. Podali jsme si potom ruku i se Zdeňkem, aby i on si odnesl
toto symbolické papežské požehnání. Potom nás osud rozdělil. Doufám, že ten dotyk ve dlani
Zdeněk stále cítí.
 NESOUVISLÉ POZNÁMKY O NULE A JEDNIČCE
David Storch, Praha

(1) V roce 1854 vyšla kniha anglického matematika George Boolea o zvláštním typu algeber,
které se dnes nazývají booleovské algebry. Kniha měla na první pohled poněkud překvapivý
název - Zkoumání zákonitostí myšlení (An Investigation into the Laws of Thought). Tento název
však dobře vystihoval, oč v booleovských algebrách jde - o matematické vyjádřením pravidel
formální logiky. Základem těchto algeber jsou dvě binární operace ("a" a "nebo" - AND a OR) a
jedna operace unární ("negace" - NON). Na těchto operacích je založena formální logika a tedy i
naše (logické) myšlení.
(2) Zvláštní pozornost byla a je věnována nejelementárnější z booleovských algeber, té, která
operuje pouze se dvěma hodnotami - 0 a 1 (ANO a NE). Operace NON v tomto případě pouze
přepisuje nulu na jedničku (a naopak), výsledkem operace AND je jednička pouze v tom
případě, že na levé straně rovnice jsou pouze jedničky, zatímco pro to, aby operace OR měla
hodnotu 1 stačí, aby na levé straně rovnice byla alespoň jedna jednička. Na této algebře jsou v
podstatě založeny všechny logické obvody a počítače.I nejzákladnější procesy v našem myšlení
mají nejspíš tento charakter. Koneckonců nemá náš poznávací aparát totiž k dispozici nic jiného,
než schopnost odlišení totožnosti a netotožnosti dvou jsoucen a právě o to v případě této algebry
jde.
(3) V poslední době se na základě této booleovské algebry modelují i různé procesy,
nesouvisející přímo s psychickou činností člověka či počítačů. Příkladem jsou booleovské sítě
Stuarta Kauffmana, kterými lze modelovat regulaci genomu organismů. Každý gen buď je či
není exprimován a jeho exprese buď ovlivní či neovlivní expresi ostatních genů. Takovýmto
způsobem lze formalizovat a modelovat zajisté i chování jiných živých systémů. Tyto modely
nepředpokládají nějaké řídící centrum (např. zvláštní regulační geny). Vzájemné interakce mezi
prvky zajišťují, že jako seberegulující celek se chová celý systém. Mimochodem, podstatná je i
skutečnost, že systémy, jejichž prvky mohou nabývat jen diskrétních hodnot (třeba 0 a 1) mají
díky konečnému počtu celkových uspořádání jakousi schopnost sebeorganizace - časem se
stabilizují či začnou cyklovat (někdy jsou však tyto cykly velice dlouhé).
(4) V okamžiku, kdy se objevily první počítače, začali spisovatelé vědeckofantastické
literatury předpovídat jejich budoucnost. Věštili jim psychické schopnosti, dosahující a
přesahující úroveň psychických schopností člověka, jakož i schopnost svobodného rozhodování
a sebereflexi. To, co se však v prostředí počítačů velice brzy skutečně objevilo, nebylo ani
samostatné myšlení, ani jiný projev psychiky blízké člověku. Byly to počítačové viry, v podstatě
nejjednodušší živé (dejme tomu) systémy. Chování těchto virů neuvěřitelně přesně odpovídá
chování skutečných virů. Mám velice silný pocit, že vznik počítačových virů poukazuje k jisté
netriviální skutečnosti - totiž že podstata biologických a psychických procesů je tatáž.
Spisovatelé sci-fi si neuvědomili, že v okamžiku, kdy člověk stvořil počítač k obrazu svému (své
psychiky), stvořil jej zároveň k obrazu Života.
(5) Za hnací sílu evoluce je považována od dob Charlese Darwina selekce. Profesor Zdeněk
Neubauer často upozorňoval na to, že jde o nedorozumění, když ztotožňujeme přirozenou selekci
s umělým výběrem (kdo v případě přirozené selekce vybírá ?). Základním principem není totiž
výběr ve smyslu uváženého rozhodnutí, koho ponechat a koho ne, ale diference v přežití,
netotožnost šancí. Její příčiny mohou být odlišné, ale vždy jde nakonec o to, přežít či nepřežít,
být či nebýt. Jednička nebo nula.
(6) V poslední době je v evoluční biologii často zdůrazňována důležitost vnitřních zákonitostí
vývoje, sebeorganizace organismů, omezených možností vývoje, implicitních pravidel. Tento
moment zdůrazňovali především biologičtí strukturalisté, avšak jeho formální uchopení
umožnila teprve koncepce evolučních "constraints" (překážek, omezení). Ta vychází z
předpokladu, že některé z možností a cest jsou uzavřené a během vývoje se stále další průběžně
uzavírají. Opět zde vidíme diferenci: něco lze a něco ne. A jen díky tomuto "ne" může docházet
k sebeorganizaci. Jde vlastně o totéž, oč jde - na vyšší úrovni - v případě selekce. Povaha těchto
procesů je tedy stejná - "selekce" (diference ve smyslu "něco ještě ano a něco už ne") je
podstatou sebeorganizace. Řád ostatně není nic jiného, než naplnění jen některých z neomezené
množiny možností (Navíc: i čas můžeme vnímat jen prostřednictvím změny, to jest odlišením
dvou okamžiků, rozpoznáním netotožnosti).
(7) Prof. Neubauer v článku Viry a víry (Vesmír 71, 3, 158-163) poukazuje na to, že pro Život
je charakteristická živelnost, neurčitost, chaotičnost, tápavost, neostrost, měkkost, plynulost,
fluidita. To je jasné. Těmito nesouvislými úvahami jsem chtěl pouze naznačit, že k Životu (a k
myšlení, což je snad něco podobného) patří neodmyslitelně též jistá diskrétnost, tvrdé rozlišení,
diference. Tyto dva principy k sobě patří tak, jako k sobě patří nula a jednička.
 AI (ARTIFICIAL INTELIGENCE) ZNAMENÁ TIEŽ
"ANIMAL INTELIGENCE."
Niekoľko pracovných téz
Peter Sýkora, Bratislava
Katedra molekulárnej biológie,
dúfam, že čoskoro,
Katedra humanistiky,
Prírodovedecká fakulta Univerzity Komenského, Bratislava

1. Antika definovala zviera ako zmyslovú živú bytosť bez rozumu. Tým vymedzila zvieratá v
Porfyriovom strome zdola i zhora. Zmyslovosť odlišovala zvieratá od rastlín zdola, myseľ
oddeľovala zvieratá od ľudí zhora. Myseľ (mind) bola neskôr stotožnená s vedomím (a
diskurzívnym rozumom), z čoho jednoznačne plynulo, že zvieratá sú bytosti nevedomé. V
karteziánskom obraze sveta, ktorému dnešná biológia zostava stále verná, bola i samotná
zmyslovosť zredukovaná na sústavy vrodených inštinktívnych automatizmov a zvieratá na
rafinované automaty.

2. Kognitívna etológia ustupuje tlaku neustále rastúcej skúsenosti s cielene orientovaným

správaním zvierat a začína považovať karteziánsky a pozitivistický konceptuálny rámec za
dogmatickú metodologickú kazajku, ktorej sa treba rázne zbaviť. Riešenie kognitívnej
biológie je veľmi jednoduché - na základe evolučnej kontinuity je možné extrapolovať
existenciu mentálnych stavov aj na živočíchy. "Tak ako sa naša ľudská ruka vyvinula
postupne z rybacej plutvy, cez končatinu obojživeľníkov, plazov a cicavcov, predpokladáme
celkom logicky, že ani myslenie nespadlo človekovi nadprirodzene do náručia. Vyvíjalo sa
postupne rovnako ako telesné znaky...".

3. Žiaľ, kognitívni etológia si neuvedomujú, že problém je podstatne zložitejší, nielen

technicky, no smeruje k samotným základom vedeckosti ako takej. Nebude stačiť zavrhnúť
kartezianstvo a pozitivizmus. Otázka - či môžu myslieť zvieratá - je v podstate variantou
otázky - či môžu myslieť stroje. Aj tvorcovia umelej inteligencie extrapolujú, aj oni sa
opierajú o akúsiu "affirmativnu cestu", pretože strojový software predstavuje tiež určitú
kontinuitu s ľudskou myslou.

4. Vedľa Turingovho testu (pre počítače) môžeme postaviť "Čuang-c´-ov test" (pre zvieratá):
Čuang´c a Hui Ših sa zastavili na moste prechádzajúc ponad rieku Hao.
- Ako slobodne a ľahko plávajú tie ryby pod nami, povedal Čuang´c. - Takto sú ryby
šťastné.
- Ty predsa nie si ryba. Ako teda vieš, že tieto ryby sú šťastné?
- A ty nie si ja. Ako teda ty vieš, že ja neviem, že tieto ryby sú šťastné?
- Dobre, prijmime to, že nie som ty, a preto nič o tebe nemôžem vedieť. A ty prijmi, že nie
si ryba, z čoho vyplýva, že nemôžeš vedieť, či sú alebo nie sú tieto ryby šťastné.
- Vráťme sa tam, kde sme začali. Keď si povedal:"Akovieš, že tieto ryby sú šťastné?", pýtal
si sa ma na to ako ten, ktorý vie, že to viem. A ja som to nad riekou Hao vedel.

5. Body-mind priepasť, (res cogitans-res extensa), je tiež priepasťou medzi zmyslovosťou a

rozumom, priepasťou medzi svetom fenoménov (svetom zmyslového vnímania, empirických
dát) a svetom pojmov, myslenia (svetom abstraktným, apodiktickým). Domnievam sa, že ak
chceme prekonať karteziánsku dualitu, rozštiepenie telo-myseľ, musíme zavrhnúť polaritu
zmyslovosť-myseľ. Pokiaľ mi je známe, prvý (a možno i jediný) pokus prekonať hore
spomínanú dualitu predstavuje Kantova filozofia.

6. Podľa Kanta vnímame myslením, myslíme vnímaním. Kant nahrádza tradičnú dvojzložko-
vú štruktúru: zmysly-rozum, štruktúrou trojzložkovou: zmysly-um-rozum. Vnímanie, tvorenie
pojmov, konštrukcia súdov - to všetko je produktom jednej a tej istej aktivity - syntézy.
Syntéza je nevyhnutnou základnou formou identifikácie, konštitujúcej predmetnosť ako takú,
teda aj v samotnom vnímaní (ako na to upozornil Husserl na známom príklade kocky).
Konštitujúca predmetnosť je tu však prítomná ako "predmetný zmysel", ako "intencionálny
výkon" (vedomia). Intencionalita je pravdepodobne správnym vodítkom ako pre hľadanie
umelej, tak aj zvieracej inteligencie.

7. Kant nepozná intencionalitu, (namiesto nej?) má transcendentálny schematizmus. Intencio-

nalita je dnes v umelej inteligencii (Dennett) a kognitívnej etológii (Bekoff a Jamieson)
jedným z kľúčových pojmov - transcendentálny schematizmus je úplne ignorovaný. Pravde-
podobne preto, že Kant dnes nie je "trendy".

8."Bez zmyslovosti by nám nebol daný nijaký predmet, bez umu by sme nijaký predmet
nemohli myslieť. Myšlienky bez obsahu sú prázdne, nazeranie bez pojmov slepé. Preto je
rovnako nevyhnutné robiť pojmy zmyslovými (tj. podraďovať im predmet v nazeraní), ako
robiť nazerania umovými (t.j. podraďovať ich pojmom)", tvrdí Kant. Z toho vyplýva : Ak
zvieratá nemajú byť slepé, potom musia mať pojmy. Z toho tiež vyplýva : Ak majú počítače
myslieť, potom musia nazerať.
 Ivan Šetlík, Třeboň
Dostal jsem list od CTS. Při své nezvdělanosti nevím ani, jaké že je to bratrstvo, leč jistě
velmi vznešené, učené a tajemstvím opředené. Podjímá se totiž úkolu chvályhodného, leč
nikterak snadného: shromážditi příspěvky pro sborník k narozeninám znamenitého muže od osob
vědami a uměnami se zabývajících. A o takových osobách týž muž pravdivě napsal, že se
pohybují ve svém vlastním odtrženém světě jinakosti, v němž zajisté i čas plyne mnohdy jinak,
než u ostatních lidí. Snad právě podle tohoto měřítka jsem byl do této společnosti také zařazen,
leč ostatní potřebné znaky mi chybějí. A tak výzva cosi moudrého a duchaplného, z oboru mně
blízkého, krátce sepsati ku větší slávě ctihodného pana Sidonia, mne uvádí do rozpaků.
Především moudrosti a ducha u mne namále a nejbližší mi právě to, o čem nevím téměř ničeho.
Proto také nejsem obdařen schopností moudrost před-nášeti, nýbrž ji spíše za-náším na místa
odlehlá, kde pak zapomenuta jako zanesené vejce podléhá smrduté zkáze. A krátce něčeho
sepsati, toho vůbec nejsem schopen, o čemž se každý přesvědčil, kdo až sem dočetl, ničeho se
nedozvěděv.
Ale přece jen odmítnout se nechce. A tak nemohu-li čeho moudrého, tedy alespoň několik
bláznivých vět napíši. Nejednou jsem totiž onoho znamenitého muže o tom promlouvati slyšel,
že i blázni a šaškové v běhu věcí tohoto světa své místo mají a naslouchati jim ne vždy bez
užitku.
Nuže, šaškové často začínají hádankami. Tu je: Medvídek Pú vzal Alenku z Říše divů za ruku
a šli vyzvat na souboj Pána prstenů. Kdo to je? Pro ty, jimž snad je suchá řeč vědy bližší než
obrazy krásného písemnictví, je tu tato obměna: Kdo vznikne, zkřížíme-li filosofa (čili
mudromila) a filosofem (čili slovomilem)? Tak na tohle přijde jistě každý: z onoho spojení se
zrodí sofolog čili mudroslovec a tím je právě - mimo jiné znamenité vlastnosti - muž, k jehož
potěšení se tento svazeček vydává, ctihodný pan Sidonius Novalis.
Při čtení jeho pojednání a poslechu jeho přednášek jsem se mnohokrát poučil o tom, že plnou
míru moudrosti (či hlouposti) nějakého výroku odkrýváme často teprve tehdy, zamyslíme-li se
nad dosahem a výrazovou víceznačností jednotlivých slov. Pochopil jsem tak i (pro sebe) jeden z
významů věty: Na počátku (myšlení) bylo slovo. Neboť myšlenky uchopujeme obvykle skrze
slova a mnohé záleží na tom, jaké představy a jaké pocity ta slova vzbuzují v těch, k nimž
promlouvají. A právě ctihodný pan Sidonius má ten vzácný dar, doplnění důvěrnou znalostí
několika jazyků, vybírati a nám předkládati moudrost a zkušenost lidskou obsaženou ve slovech
samých. Přecházeje při vymezování pojmů z jednoho jazyka do druhého využívá posunu úhlů
pohledu k uchopení a dokreslení odstínů myšlenky. Obrací se přitom především k jazykům
klasickým, které byly kolébkou naší evropské kultury a jejichž dřívější blahodárné sjednocující
působení dnešním mladým lidem a zejména badatelům chybí. Dokládá ve svých pojednáních a
proslovech pravdivost přísloví: Kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem. A současně nás v
této jazykové rovině vede k pochopení mnohosti a různosti názorové. Neboť jako může slovo či
výraz pro tentýž pojem v různých jazycích měnit v podrobnostech svoji náplň a vztahy k
pojmům jinými, tak také osoby a jejich názory mohou se nám jeviti různě, necháme-li si je
vylíčit z různých hledisek.
"Vytvořili-li jsme školu, pak máme za úkol o ni pečovat právě jako o scholé: rozvíjet zajisté
její ortho-doxii, leč mít radost ze všech para-doxů. Ty ukazují k alternativám, jež jsou
nejvlastnějším plodem našeho poznání. Neboť všechno poznání je konečné. Každá škola je
pouze jednou naplněnou možností, která dříve či později překročí sebe sama... Nejde o
relativismus pravdy, nýbrž o ochranu její svobody - o pravdu jako prostor možnosti. Smysl pro
pluralitu se jmenuje vzdělání." To je citát ze Zdeňkova "Neprosloveného proslovu" u příležitosti
jmenování profesorem. Jeho názory jsou různými lidmi přijímány různě: někdo s nimi živě souh-
lasí, jiného podnítí k prudkému odporu - nenechají však nikoho lhostjeným. Pro mne je v jeho
pojednáních vždy tím nejpodnětnějším to nabádání promýšlet věci s druhé strany, hledat jiné
nežli obvyklé pohledy, hledat jednotu v mnohotvárnosti a odporovat jednotvárnosti mnohých.
Poněvadž jsem si v úvodu vymínil nevážnost těchto slov, pokusím se na závěr velmi neuměle
využít alchymie slovomilství k objasnění toho, co znamená vlastně jméno Neubauer v jazyce, z
něhož pochází. Může tedy jíti buď o rolníka nebo stavitele, tak či onak o toho, jenž něco nového
a člověku prospěšného tvoří. V prvém případě buď vzdělává půdu novou či takovou, která
dlouho ležela ladem, nebo pěstuje nové plodiny v kraji dříve neznámé. A podobně ve druhém
případě buď staví v novém neobvyklém slohu, nebo na místech doposud neobydlených. Nuže,
kterákoli z těchto činností bude v druhé polovině století převažovat, přejeme si zajisté, aby byla
provázena zdarem.
 NĚKOLIK POZNÁMEK K PROBLEMATICE
KVASINKOZVÍŘETE
Soňa Štrbáňová, Praha
Věřím, že fantazie je silnjější než vědění,
že mýty mají větší moc než historie.
R. Fulghum

Mikroskopy a dalekohled
matou jasný lidský rozum.
J. W. Goethe

Milý Zdeňku,

jen několik dnů před mým odjezdem do ciziny jsem se dověděla, že Tví přátelé připravují k
Tvým narozeninám sborní, aneb jak my historici trefněji pravíme festšrift, v přesném
překladu oslavný sborník, do nějž jsem měla přistěp také já. Přiznám se, že mi tento milý,
ale přitom nesnadný úkol přidělal značné starosti. Času bylo málo a já jsem nechtěla zůstat
stranou těch co Tě mají rádi. Články se měly dle instrukcí editorů vztahovat
k Tvým zájmům a zálibám, a tak jsem se po dlouhých úvahách nakonec rozhodla pro
kvasinku s tím rizikem, že si volbu tohoto tématu mohou zlý jazykové vysvětlovat všelijak.
Přiznám se, že si v táto chvíli, kdy mám otevřený kufr, na podlaze rozházené kartoteční
lístky pro studium v Anglii a prádlo v pračce, netroufám napsat esej jakou byste si Ty i téma
zasloužili, a tak Ti věnuji pouze nesouvislé útržky myšlenek, na jejichž počátku stojí článek
převzatý do loňského 4. čísla Vesmíru. Pro ty, co nevědí oč jde, jen stručné vysvětlení. P. L.
Manachini a J. F. T. Spencer píší o historikům známé události z r.1839. Dva roky předtím
prokázali téměř současně a nezávisle na sobě tři vědci, že kvašení, tento záhadný od pradávna
známý proces přeměny cukru na alkohol, je dílem drobného mikroskopického
tvora-kvasinky. Závěry Francouze Charlese Cagniarda-Latoura, a dvou Němců - Friedricha
Traugotta Kützinga a Theodora Schwanna, je jichž jména ovšem ve stati nejsou, stály proti
tvrzení papeže tehdejší chemie Justa von Liebiga: kvašení je čistě chemický děj, jehož
odpadním produktem je neživá sraženina, známá jako kvasnice. Liebig vyřešil hrozící
vědeckou polemiku svérázným, jemu vlastním zpsobem. Anonymní satirický článek v
Annalen der Pharmacie, vydávaných jím samým, vylíčil kvasinku jako anatomicky zrůdné
zvíře Hefethier, jež stručně řečeno, požírá cukr, vyměšuje alkohol a brzdí oxid uhličitý. Stať
ve Vesmíru doplňuje pozoruhodná rekonstrukce kvasinkozvířete od Fatimy Cvrčkové.
Manachini a Spencer neuvedli řadu dalších důležitých okolností spjatých s onou aférou,
mimo jiné tu, že povedená satira zničila kariéru mladého geniálního Schwanna, jednoho
z autorů buněčné teorie, jenž si pak našel útěchu v náboženském mysticismu. Liebig a Wöhler
měli takovou autoritu, že se v následujících dvaceti letech téměř žádný z evropských badatelů
neodvážil znemožnit tvrzením, že kvasinka je organismus, a tak se výzkum kvasných procesů
najedno ocitl ve slepé uličce. Nás v této smutné historii může potěšit, že se vědci žijící
v Čechách chovali vůči kvasince lépe než zbytek jejich evropských kolegů a že jí vlastně
nikdy neupírali, že je živým a velice pilným tvorem.
Od r. 1673 zasílal delftský pláteník Antony van Leeuwenhoek londýnské Královské
společnosti desítky dopisů, jež popisovaly jeho neuvěřitelná mikroskopická pozorování
lidskému oku neviditelných droboučkých organismů – animalculi. V r. 1680 tak po prvé
poyoroval i kvasinky. Ovšem již r. 1585, a tudíž o sto let dříve, vyšel ve Frankfurtu první
vědecký spis o pivě a kvasnicích. Jeho autorem byl Čech, osobní lékař Rudolfa II., hvězdář,
botanik a znalec alchymie Tadeáš Hájek z Hájku. Přečtěme si, jak Hájek barvitě líčí proces
výroby piva: „Smísí-li se tedy kvasnice, o nichž pravili, že jsou povětrné, s pivem, přicházejí
promíšením tím, v pohyb velmi prudký, jaký asi na moři a v řekách větrem povstává.Dále
působí tu též vnitřní teplota obojí hmoty, že kvasnice nejmenší částky piva pronikají a je
roztřišťují, jakože zase navzájem samy se rozptylují, kterýmžto potíráním a prudkým pohybem
nutně bubliny a pěny vznikati musí, kteréž po nějaký čas s pivem sloučeny zůstávají, někdy ale
co nejrychleji se rozptylujíce. vyvětrávají.“ Může čtenář pochybovat o tom, že Hájek vidí
kvasnice jako nesmírně aktivní, ba přímo živý působek?
Píše se rok 1818 a v Praze vychází útlý spisek Ueber Guete und Staerke des Biers z pera
lanškrounského lékárníka a průmyslového podnikatele Ch. P. F. Erxlebena, v němž nalézáme
i tuto větu: „Kvašení, ač se tak dosud vždy předpokládalo, v žádném případě není pouhá
chemická operace, nýbrž mnohem spíše musí být posuzováno jako vegetační proces a článek
ve velikém řetězu přírody, jenž vlivy nazývané chamickými procesy staví do spojení
s vegetací.“ Ve stejném roce se na pražské polytechnice začíná po prvé na světě vyučovat
kvasná chemie. Profesorem tohoto předmětu je jmenován r. 1835 Charles Balling a tady se
kruh uzavírá, neboť Balling patřil k menšině, jež odvážně vzdorovala nátlaku velikého
Liebiga. Tři vydání Ballingovy slavné Gärunschemie (1844-1865), která udávala vědecký tón
evropskému pivovarnictví, nikdy nezavrhla možnost, že kvasinky jsou živé organismy, ani
ideje nežádoucího Schwanna. V té hrstce odvážných převažovali pivovarníci, jimž
každodenní zkušenost napověděla kam se mají přiklonit, O to pozoruhodnější je skutečnost,
že se kvasince dostalo satisfakce i v české Živě vydávané Purkyněm, a to již r. 1853! Článek,
kde se tak stalo se jmenoval Rozmluva o růstu bylin a napsal jej mladičký Purkyňův
chráněnec Julius Sachs, tentýž Sachs, jehož jméno dnes četeme v učebnicích s přívlastkem
„zakladatel rostlinné fyziologie“.
Snažila jsem se přijít na kloub tomu, proč zrovna v Čechách získala kvasinka tolik
zanícených obhájců své životní podstaty a napadlo mne, že to byli patrně milovníci piva, kdo
zachránili kvasinkozvířeti jho reputaci; právě tito lidé se nutně museli vzepřít myšlence, že by
tak jedinečný nápoj mohl vyrobit někdo jiný než živý tvor.
Dovol mi, milý Zdeňku, abych se ještě jednou vrátila k onomu článku z Vesmíru, teď zase
z jiné strany. Silně na mne zapůsobila Tebou objevená podobnost kvasinkozvířete Fatimy
Cvrčkové s příšerkou Hieronyma Bosche (obr. 1). A tak mne napadlo, že co když Bosch i
Cvrčková skutečně zobrazili autentickou kvasinku? Existuje ovšem i další vědecké veřejnosti
málo známý pohled na kvasinkozvíře, uveřejněný ve slavnostním projevu předneseném při
příležitosti 25. výročí doktorské práce německé historičky vědy, prof. Eriky Hickel (obr. 2,
přetištěno s laskavým svolením oslavenkyně). Srovnáme-li tyto různé podoby kvasinky, měli
bychom se též pokusit zodpovědět otázku, proč se, pozorováno světelným mikroskopem,
kvasinkozvíře jeví jako kulička. Domnívám se, že je tomu tak mimo jiné i proto, že toto zvíře
dokáže rafinovaně chránit své soukromí smotáno do klubíčka po způsobu ježka. Takto
interpretované nálezy pak dokládají, že nám podvědomí může vypovědět patrně víc o
skutečné podstatě kvasinkozvířete než sebedokonalejší mikroskop.
A na závěr ještě zákmit vzpomínky na první setkání se Zdeněčkem. Pamatuješ? Stojíš
drobný, trochu ztracený, oděn ve věčně zelené mikině před Mikrobiologickým ústavem
ČSAV. Je větrný podzim r. 1965, nebo 1966? Bože, jak je ta paměť děravá! A mám-li Ti teď
po tolika letech popřát, jsem na rozpacích, jak to říct, že Ti přeji ať jsi hodně zdráv a pořád
tak hrozně moudrý, laskavý a tolerantní, ať je Ti na tomto světě dobře.
Tvá
Soňa
 OTAZNÍKY NAD PRODANKOU
Jan Vodňanský, Praha
Velmi názorným příkladem složitého strukturovaného vztahu tvůrce a jím stvořené hry je
vztah libretisty k naší nejnárodnější opeře. Případ Karla Sabiny a jeho Prodané nevěsty
později proslavené Smetanovou hudbou ilustruje v krystalické průzračnosti vztah mezi hrou
života a tvůrce a herním odrazem této primární hry, jakési herní životní suroviny v jím
stylizovaném literárním ději. Na Sabinově případu lze též velmi pěkně a pronikavě ukázat hru
mezi vědomím a nevědomím, zejména stínem, temným dvojníkem s jeho animou, tedy
vytěsněným ženským pólem autorovy osobnosti. Talentovaný a citlivý básník Sabina
dlouholetým vězněním a následnou bídou zlomený ke spolupráci s tajnou policií, manifestač-
ně touží odkrýt svoji pravou před okolím předstíranou identitu vlastence. Představte si, že jste
Sabina, to obrovské napětí. Pronášíte vlastenecké projevy na Řípu a ještě tentýž večer jdete
nahlásit tajně ty, kteří vám nejvíce tleskali. Psychika je ohrožena blížící se schizofrenií. Brání
se. Jak? Primérní osobnostní napětí uvnitř Sabiny jeho bolestné osobnostní rozdělení nachází
ve struktuře jeho osobnosti vhodný terén pro masochistní kompenzaci. Sabina má ke svému
druhému skrytému já ambivalentní vztah. Děsí se odhalení a zároveň jej taková lustrace a
následná společenská degradace vzrušuje. To se projevuje už ve volbě názvu opery. Vždyť by
se mohla jmenovat úplně jinak například podle nejúspěšnější - dnes bychom řekli hitové árie
"Proč bychom se netěšili". Takový název by byl jistě mnohem přirozenější. Z napětí mezi
vědomou a nevědomou složkou Sabinovy osobnosti a mezi dichotomií vlasteneckého a
denunciantského desintegrovaného vědomého já vytryskne překvapivý název "Prodaná
nevěsta". Šifrovaně se tak sděluje široké veřejnosti plné a upřímné doznání, bolestná
sebelustrace publikovaná na tisících divadelních plakátů. A není těžké informaci dešifrovat.
Prodaná nevěsta znamená totiž Prodaný Já, Karel Sabina, který prodal svoji vnitřní integritu
císařsko královské tajné policii. Důležitá je též okolnost ženského rodu. Jistě to nemůže být
prodaný ženich, neboť i vztah vědomí a nevědomí je herní proces, kde vědomí šifruje
podobné prekérní sdělení přesunem, identifikací vědomého tedy mužského Sabinova Já - Ego
s jeho animou, tedy nevědomým ženským polem jeho osobnosti.V této jungovské analýze se
dobíráme pravého smyslu děje Prodané nevěsty. Můžeme plným právem konstatovat, že je to
opera lustrační. Sabina své přiznání ovšem šifruje a tak jeho sdělení činí samo předmětem
hry, a to jednak mezi vědomým a nevědomým já, mezi svojí osobností tedy mezi Ego a
animou. To je však jen úvodní inspirační fáze. Ve fázi komunikace tedy sdělení nabízí toto
doznání čtenáři libreta, posluchači opery a opět v herně komunikační rovině pracuje s herní
dynamikou vztahu mezi vědomým a nevědomým polem příjemce jeho zašifrované informace.
Mechanická aplikace Jungova analytického pohledu by nás však mohla snadno desorien-
tovat. Kdo by třeba identifikoval postavu Kecala s reálným důstojníkem tajné policie, který
Sabinu ke splupráci získal svojí výmluvností, nalétl by patrně na povrchní vidění celé složité
analogie, na její zjednodušení, vulgarizaci.
Co považuji naopak za velmi podstatné je přesná symbolika jmén. Je snad náhoda, že se
otec Prodané Mařenky jmenuje Krušina? Vždyť postava otce je archetypem, do něhož se
zpětně překodovává Sabinova anima v jeho vědomé Já s jeho mužskou identitou. Vědomé
Sabinovo já se zde tedy jmenuje Krušina, dává najevo, jak je zkrušeno svojí životní dichoto-
mií ve dvou kontroverzních životních rolích. Dále se ptám: Je snad náhoda, že pro Krušinovu
choť a Mařenčinu matku je zvoleno jméno Ludmila? Co toto jméno znamená z hlediska čes-
kých mythologií? Nu ovšem...kněžna Ludmila, zakladatelka českého nezávislého státu,
symbol národní svrchovanosti, v době Sabinově pak touha po jejím obnovení. Konfident
Sabina, na vědomé úrovni zkrušen svým konfidentstvím zradil především vlastence Sabinu,
stává se tedy Krušinou, který hledá cestu k sobě zpátky tím, že pojal za choť Ludmilu, symbol
pradávného vlastenectví první křesťanské kněžny. Jung by ovšem viděl v této tak zvané
náhodě s Ludmilou vysvětlení na ose odpadnutí od církve a návratu do jejího lůna. Vždyť
Krušina je podvědomě zkrušen i tím, že jako revoluční socialista odpadá od ideálů
křesťanství, vědomě jej popírá, ale nevědomě se k nim vrací sňatkem s Ludmilou. Jeho
Mařenka je pak skutečnou Sabinovou dcerou, totiž dcerou počatou mystickým sňatkem mezi
vědomým a nevědomým pólem Sabinovy osobnosti. Mařenka je totiž jeho záchranným
dítětem, svojí dívčí nevinností zachraňuje autora od šílenství a proto musí vydržet až do konce
a v ději Prodanky to s ní nesmí špatně dopadnout, a to přesto, že název navozuje představu, že
se jedná o příběh agrární prostitutky v sociologické struktuře české vesnice konce 19. století.
Bez zajímavosti a také bez jakékoliv náhody je zvoleno také jméno pro protihráče Kruši-
nových. Je to Vašek, kulacký synek, který má být oženěn s Mařenkou na základě Kecalovy
intriky. Jeho otec, starý Kulak se jmenuje Mícha. Ale co znamená slovo mícha? To je přeci
beztvará část vzácné nervové hmoty, která ke své funkci a důstojné existenci potřebuje co?
Nu přece páteř. Nesympatická postava Míchy tedy symbolizuje tu část Sabinovy osobnosti,
kterou on sám nenávidí. Vždyť, co to je mícha megalomanicky povýšená velkým M na
samostatnou substanci. Je to něco amorfního, roztékajícího se, vzácná substance degradovaná
na loužičku bez čeho - bez páteře. Ano, to je právě ten bezpáteřný konfident, který ztratil
svoje hodnotné lepší já, degradoval tu vzácnou substanci v sobě. Takže tady už se nám rýsuje
složitá struktura Sabinovy osobnosti. Jeho lepší vlastenecké Já je zkrušeným Krušinou,
zkrušeným zradou bezpáteřné rozteklé Míchy, ale v touze po vykoupení ze zrady, a to i nejen
vlasteneckých ideálů, ale i ideálů křesťanských, je vykupován Ludmilou, tedy svatou
Ludmilou, kněžnou Ludmilou národní a zároveň křesťanskou světicí. Nadějí a dítětem tohoto
svazku je Mařenka, sice Prodaná - ale šťastný konec děje ukazuje, že jenom zdánlivě.
Vrcholem celého dějového oblouku je tedy jasné sdělení - message - Češi, kamarádi,
vlastenci, zrazuji vás jenom zdánlivě, neboť moje Mařenka podepsala spolupráci s Kecalem
jen potud, že si vezme prvorozeného Míchova syna, ale ukáže se, že to není koktající Vašek
konformní s bezcharakterností starého Míchy, ale Jeník, což je zase další faceta Sabinovy
skryté bojující osobnosti. Prvorozený syn utíká od beztvarého amorfního Míchy, aby si jako
svébytná Mícha našel ve světe svoji páteř. A to je i skrytý cíl Sabinův, najít znovu svoji páteř,
svoji integritu. Spojením Mařenky se její skrytá čistota zkrušená zradou vykupuje spojením s
mladým Míchou, který v ní nachází svoji páteř.
Ale ani Vaškovo zdánlivě jen komické koktání není ničím zanedbatelným. Vašek je
dědicem té negativní rodinné tradice, on je oním mladým rozteklým míchou bez páteře, tedy
on je tím pokleslým zrazujícím Sabinou a tady se autor Sabina pod pláštíkem komické
postavy snaží bolestně napovědět, že ten bezpáteřný zrádce v něm je koktající, komický,
nepřesvědčivý. Ale pozor. Sděluje i toto: v orgiích zrady, v zoufalství sám před sebou
zesměšněn mohu být i nebezpečný! Právě tou energií zmaru, která se vybije scénickou akcí, v
níž se Vašek nechá ukecat k převleku do medvědí kůže. A všichni utíkají se řevem "medvěd
se utrhl", neboť i slaboch zlomený, zoufalý, pološílený konfident může být nebezpečný v
amoku, převleku do drsné kůže naprostého nihilismu a hodnotového vákua, zrady všech v
pocitu všeobecného spiknutí.
Bylo by zajímavé dnes lustrovat i registry svazků z šedesátých let minulého století. Možná
by se ukázalo, že Sabina pracoval pod krycím jménem Medvěd. Výkřik "Medvěd se utrhl!"
by pak mohl znamenat i náznak, že procházeje dnem zoufalství, přestává být agent Medvěd
ovladatelný i svým řídícím důstojníkem.
Sám Kecal samozřejmě může symbolizovat postavu tohoto řídícího důstojníka, který
možná směsí slibů, výhružek a hlavně výmluvností Medvěda získal, ale jak jsem upozornil,
může to být interpretace povrchní, zavádějící. Mnohem zajímavější a hlubší mi připadá
možnost, že pod povrchní maskou dohazovače zde figuruje Sabinovo Super-ego, které se
poctivě a často i zoufale za cenu vymýšlení nejrůznějších triků snaží harmonizovat schizofre-
nně roztříštěné vzájemně spolu nekomunikující trosky, kdysi integrované Sabinovy osobnosti.
To jenom, abychom jako diváci nenalétli na to, že komická upovídaná postava je opravdu tak
povrchní, jak vypadá. A co Kecalova ziskuchtivost? Opět to samé slovo zisk má i svůj hlubší
symbolický podtext, vždyť spása Sabiny jeho opětnou vnitřní integrací, je sama tím největším
ziskem, na kterém Kecal upřímně a obětavě celou dobu děje pracuje.
 OBRAZ BEATRICE
Helena Webrová, Praha

Věnováno Zdeňkovi, protože má rád Dantovu Božskou komedii, protože zná a čte Charlese
Williamse, protože při slavnosti - má-li být opravdu slavností - nemohou chybět básníci.

V jedné ze svých prozaických knih, v Convivio (IV, XXV), popsal Dante povahu
zkušenosti, k níž patří i postava Beatrice. Říká, že mladší lidé jsou podrobeni "strnutí" a údivu
ducha, které na ně dolehnou, když si uvědomí velké a nádherné věci. Strnutí vyvolá dvojí -
pocit úcty a touhu znát víc. Vznešená bázeň a vznešená zvídavost procitají k životu. Dantovi
se to stalo při pohledu na florentskou dívku a celé jeho dílo, tak či onak, ono uctívání a
poznávání stále zvyšuje.
V jeho myšlení existoval obraz Beatrice, zůstával v něm a byl úmyslně znovu oživován.
Slovo obraz je vhodné ze dvou důvodů. Předně, Dantova subjektivní vzpomínka byla na něco
objektivně mimo něho, byl to obraz vnější skutečnosti a nikoliv vnitřní touhy. Byl to pohled a
nikoliv výmysl. Dante trval na tom, že Beatrici nemohl vymyslet. A dále, onen vnější tvar byl
pochopen jako obraz něčeho, co je za ním samým. Coleridge řekl, že symbol musí mít tři
charakteristické rysy (i) musí existovat sám o sobě, (ii) musí pocházet z něčeho většího, než je
on sám, (iii) musí v sobě představovat velikost, z níž pochází. Dal jsem přednost slovu obraz
před slovem symbol, protože se mi zdá nejisté, zda slovo symbol dnes dostatečně vyjadřuje
onu živou individuální existenci něčeho, co je menší. Ve svém stupni byla Beatrice obrazem
vznešenosti, výtečnosti, Vykoupeného Života, a v nějakém smyslu i Všemohoucího Boha
samého. Ale také zůstala až do konce právě Beatricí, její původ neměl zastřít její totožnost o
nic víc, než její totožnost neměla skrýt její původ. Jako neexistuje okamžik v Dantově
myšlení, v němž by se považovalo za možné, že Beatricin obraz v mysli vyloučí přítomnou
objektivní Beatrici, tak ani neexistuje okamžik, v němž by objektivní Beatrice vyloučila Moc,
která se skrze ni vyjdařuje. Ale mentální poznání či obraz o ní je jediný způsob, jímž ji samu
lze poznat, a i ona sama je (pro Danta) jediný způsob, jímž lze poznat onu jinou Moc -
protože tak byla ve skutečnosti poznána. Pravidlem Dantova studia, stran poslední Moci,
bylo: "Toto jsi také Ty, a také nejsi toto Ty."
Říkám "jediný způsob", abych to hned pozměnil. V Dantově mysli bylo mnoho jiných
tvarů - tvarů lidí a míst, filosofií a básní. Všechny měly vlastní totožnost a všechny jednotlivě
byly autonomní. Ale Dante ve své poezii rozhodl, že všechny se vztáhnou k Beatricině
postavě, a přiblížil tuto postavu k poslednímu obrazu, obrazu Všemohoucího Boha, tak, jak
uměl, jak to uměl vyjádřit. Všichni se shodneme, že je to jedna ze známek jeho básnického
genia. Ale je to i něco jiného. V evropské literatuře je to největší vyjádření cesty, po níž se
duše přibližuje ke svému uspořádanému cíli skrze potvrzenou platnost všech obrazů, včetně
obrazu dívky na počátku.
Uznává se, že křesťanské myšlení v celku přesně popsalo dvě hlavní cesty přiblížení se k
Bohu. První, která je nejznámější v posvátných spisech, je Cestou Odmítnutí. Spočívá, obecně
řečeno, v odmítnutí všech obrazů kromě posledního obrazu samého Boha, ba i - někdy, ale ne
vždy - ve vyloučení tohoto jediného Obrazu celého lidského vědomí. Velkým intelektuálním
učitelem na této Cestě byl Dionysius Areopagita se k Bohu skrze obrazy. Maxima této Cesty
je krédo sv. Athanasia:"Ne přeměnou Božství v tělo, ale přijetím Lidství v Boha". Tato
podmínka byla původně definicí Vtělení a jako taková nutně velmi působila. Další podobné
epigramy jsou bezpochyby roztroušeny po dějinách Církve. Ale pro její plné vyjádření musela
Církev čekat na Danta. Asi nebylo možné příliš rychle tuto Cestu ukázat světu, v němž mladá
Církev žila. Bylo nutné nejprve ustavit posvátně uctivou odlišnost mezi Bohem a světem, než
jsme mohli uvidět posvátně uctivou podobnost. Je nutné a vždy zůstane nutné mít na paměti
odlišnost v podobnosti. Ani jedna z těchto dvou Cest není, či nemůže být, úplná. I nejsilnější
asketa, při výslovném zákazu uspíšit svou smrt, se musí věnovat skutečnostem jídla, pití i
spánku, které jsou také obrazy, jakkoliv krátká může být jeho pozornost. I nejpožitkářštější
křesťan musí své nejoblíbenější obrazy - jídla, pití, spánku či čehokoliv jiného - pokládat za
bezvýznamné vedle posledního obrazu Boha. A oba jsou nuceni pokládat své jednotlivé
Obrazy Boha za bezvýznamné vedle universálního Obrazu Boha, který náleží Církvi, a
dokonce i tento Obraz za něco menšího než nepředstavitelnou realitu.
Náš svatý Pán ve své pozemské existenci uznal za hodna užít obou postupů. Zázrak v Káni
a všechny zázraky uzdravení jsou díla, která potvrzují obrazy, rada vyloupni oko je radou
odmítni obrazy. Je řečeno, že on sám je pro sebe natolik odmítl, že neměl, kde by hlavu
sklonil, a že je natolik potvrdil svým chováním, že byl nazván žráčem a pijanem vína. Svým
učedníkům přikázal opustit všechny obrazy kromě něho a slíbil jim, z hlediska týchž obrazů,
stonásobek toho, co opustili. Ukřižování a Smrt jsou odmítnutím i potvrzením zároveň, neboť
potvrzují smrt, jen aby odmítli, síla této smrti je příležitostí k jejímu vlastnímu zrušení a za
tímto fyzickým odmítnutím země leží znovupotvrzení země, které se nazývá Vzkříšení.
Jak nahoře, tak dole, jak v něm, tak v nás. Spletenina potvrzení a odmítnutí, která je v
každém z nás, musí být vykreslena do určitého vzoru a také byla vykreslena všemi lidmi, kteří
kdy žili. Křesťanské posvátné spisy v celku zdůraznily odmítnutí. Lze se mu vskutku stěží
vyhnout v jakémkoliv náboženství - a možná i vně náboženství, už pouhé nouze lidského
života - nestálost, neštěstí, bláznovství, stáří a smrt - znamenají odmítnutí. Navíc uvnitř
náboženství posiluje takové odmítnutí i kázeň duše, obyčejná a neobyčejná. Všeobecná chvála
asketického života a i výslovné upřednostnění jednoho dobra (jako je panenství) před jiným
dobrem (jako je manželství) samy zobrazily toto posílení. Na druhé straně velká učení, jako
Vzkříšení Těla a Věčný Život, neustále připomínají Potvrzení, s každým činem milosrdenství
vůči druhým, s každou laskavostí vůči druhým, dokonce dovolenou i vůči nám samým. Právě
vyrovnání mezi námi a druhými lidmi a mezi druhými lidmi a námi je vyhlášením republiky
obrazů. Nepochybně tato učení, metafysická či morální, se mají chápat ve velkém smyslu a ve
vztahu k Bohu. Ale nepochybně jakékoliv pochopení také ponechává obrazy samé přesně o
sobě. Po potvrzení je nám asi třeba objevit odmítnutí, ale stále musíme věřit, že po odmítnutí
se mají vrátit větší potvrzení.