Martina Truhlářová

2. ročník UJEP
AJ HI VZ
Místo úvodu
Vlnité osení podupáno…
Já s dobytkem umím…
Tolik fantazie…
Jméno Treblinka
Dát světu vědět…
Stabilizace
Eli, Eli – uvrhli nás do ohně a plamenů…
Tajemná dílna smrti
Za jednoho deset
Kati a hrobaři
Něco malého do kapsy
Tyfus kontra akce H
Vracím Ti všechna muka Treblinky
Davide, vy jste věděli, kam jdete?
Balkánské intermezzo
Tohle kolo skončilo nerozhodně
Kam až se táhnou ostnaté dráty Treblinky
Vyšňoření jezdci Antikrista z říše smrti, zlata a
bájných pokladů
Klíč od muničního skladiště
Maškaráda
Tarnung
Na co ještě čekáte?
Křik člověka
Polskem kousek víc doprava nebo doleva
Kalendář v kriminále v Tomaszówě
Manheim – Heinrich Lanz A. G.
Rýnská ocel
Rýnský ryzlink
Vylodili se
Milé tetě Julii
Co to mají na hlavách?
Vila v nóbl čtvrti
Pokání na fagot
Doslov

Fotografie a dokumenty
Ediční poznámka
Září 1938 – školní rok – normální začátek
Červen 1938 – úspěšné složení maturity
Září 1939 – Hitler vyhlásil válku Polsku
Říjen 1939 – zapsán na VŠ
17. listopad 1939 – uzavření všech VŠ
Nástup do práce jako pomocná kancelářská síla
Otec – deportace do koncentračního tábora v Nisku
Leden 1940 – „Židům nepřístupno“
Květen 1940 – odchod z Prahy na venkov – Třebenice
nad Svatojánskými proudy – práce v zemědělství
Smrt otce – úmrtní list v ruštině a fotografie s
otevřenou rakví
Září 1941 – židovské transporty z Prahy; poslední
telefonický rozhovor s matkou; označení žlutými
židovskými hvězdami
Zima 1941/42 – nové nařízení – odevzdat lyže a
lyžařské boty
Jaro 1942 – transporty z českého venkova do Terezína
– babička z otcovy strany, děda z matčiny strany,
strýc, teta, obě sestřenice
4. září 1942 – oznámení o transportu do Terezína
8. září 1942 – shromaždiště na Starém výstavišti v
Praze
12. září 1942 – odjezd – transport označení Bg a osobní
číslo R. G. Je Bg-417
8. října 1942 – transport z Terezína do Treblinky –
označení transportu Bu a osobní číslo 639
10. října 1942 – příjezd do Treblinky
„Muži vpravo, ženy a děti vlevo! Odložit zavazadla –
svlékat se – do naha!“
Desinfekční koupele – „Anděl smrti“ – SS-
Unterscharführer August Willy Miete – výběr
pracantů, budoucích Voraibeiterů
Str. 25 – úryvek
17. října 1942 – večerní apel – hlášení – 1068 židů, z
toho 12 židovek a 16 židů lazaret…
 Úryvek str. 35
 Kamarád – Karel Unger
 Do Anglie se zpráva o Treblince dostala na sklonku roku
1942 – oficiální místa ji označila za nepodloženou a
nevěrohodnou – odmítnutí jednání
 Práce – třídění věcí z transportů – díky tomu vše přežil
 Epidemie skvrnitého tyfu – přenos infikovanými vešmi –
„treblinka“ – nejsnáze nemoc překonávají suché šlachovité
nátury, nejhůř hromotlukové
 Dva druhy injekcí – Rybak – injekce lazaretová – smrt a
injekce posilující pro nadějné případy
 Změna práce – venku v lese s Karlem Ungerem
 Později u obou najednou propukne „treblinka“
 První dva dny 39°C, další dny přes 40°C
Plný lazaret – nutnost pracovat tak, aby kápové
nezjistili, že je nemocen – jinak okamžitá smrt
Příprava povstání
Střevní tuberkulóza
„šmelina“ – vodka, jídlo, cigarety, zlato, šperky, oděvy,
zbraně, informace…
Rudolf Masárek – hlavní slovo na A baráku
2. srpen 1943 v 16 hodin – vzpoura – vyvrácení brány –
útěk
„Nad Treblinkou se rozlévá ohromná rudá, červenavá,
žlutavá záře – taková nad ní ještě nikdy nebyla.“
Pomoc od lidí při cestě domů - falešná identita –
Karel Unger = Vladimír Fryšák z Olomouce, Richard
Glazar = Rudolf Masárek z Prahy
Kriminál v Tomascówě – podezření, že jsou
partyzáni/banditi – sběrný tábor v Čestochové
„Do Německa na robotu – na práci!“
Mannheim – Heinrich Lanz A. G. – Fabrikausweis –
tovární průkaz, ubikace za městem
Práce v kovárně - hutnická horečka
Leo – policejní přihlášky – Rudolf Masárek a Vladimír
Fryšák
1944 - bombardování spojeneckými leteckými silami
Noví přátelé – Tonda Falta, Ota Cmíral, Tomáš Pech,
Herta a Annemarie
7. června 1944 - vylodění spojenců
Svědectví o Treblince – Američané
Úryvek str. 344
Soud v Norimberku - svědectví
Říjen 1951 – přeřazení z normálního pracovního místa
do výroby, aby jako „vybraný inteligent mohl poznat
blíže dělnický lid, naučil se fyzicky pracovat a v
důsledku toho se politicky přeorientovat“
Léto 1953 – po naučené simulaci „nespecifické“
nemoci – návrat k původní profesi
Září 1961 – zemský soud v Düsseldorfu – vyšetřování
Květen 1964 – odhalení pomníku v Treblince
Podzim 1964 – proces s nacistickými pohlaváry z
Treblinky (po Norimberku a Osvětimi druhý největší)
Přežilo 54 ze 700 000
Září 1965 – rozsudky (doživotí, zbytek 3 – 12 let)
Začátek srpna 1967 – uzavírání rukopisu a předání k
vydání
Březen 1969 – odchod s rodinou z okupovaného
Československa, bere jednu kopii rukopisu s sebou
1970 – švýcarský exil
Byl svázán s Prahou, její jméno rámuje začátek i konec
jeho života. V Praze se roku 1920 narodil a 20. prosince
1997 v ní - z vlastního rozhodnutí - zemřel. Cítil se doma
i v Kolíně, kde prožil u svých prarodičů část dětství a
začátek gymnaziálních studií. Dokončil je v Praze, stačil
ještě roku 1939 odmaturovat, dokonce ho v říjnu 1939 -
tedy přibližně měsíc před zavřením všech českých
vysokých škol - zapsali k vysokoškolskému studiu. Od
května 1940 pracoval dva roky jako zemědělský dělník v
Povltaví. V září 1942 jel transportem do Terezína, o
měsíc později do Treblinky.
Po listopadu 1989 do Prahy ze švýcarského exilu
nejprve zajížděl, šťastný ze znovunalezeného domova,
posléze si zde našel byt v Mánesově ulici na
Vinohradech a trávil tu větší část roku. Ve Švýcarsku
mu chyběl český humor, není tam sranda, říkával.
Jeho kniha vyšla ale nejdřív německy: v roce 1992 v
nakladatelství Fischer Verlag a její autor uskutečnil pak
v Německu a v německy mluvících zemích spousty
besed. Dal se tehdy do boje s obludou neonacismu a
začal o dějinách mlčících dědečků hovořit především s
mládeží. S vydáním nebyl příliš spokojen, ani s
překladem, ani se zkrácením textu. Když pak
prostřednictvím Tomana Broda poskytl svůj úplný
rukopis Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, těšil se na
jeho vydání konečně i ve vlasti.
Snad při všech besedách se někdo z přítomných,
někdy velmi zasažený a rozrušený, tázal, jak je možné
se zkušeností Treblinky normálně žít, jak velkou tíhu
tohoto prožitého ne-života s sebou člověk celý věk
musí vláčet. I pak odpovídal Richard Glazar věcně a
zároveň s noblesou. Vždy se mi zdálo, že za odpovědí
je přítomno ještě jakési tajemství, kterému my
ostatní, bez té zkušenosti, porozumět nemůžeme a
které kdoví do jaké míry si uvědomoval sám
odpovídající.
Když v roce 1994 vyšla Glazarova knížka česky (pod
názvem Treblinka, slovo jak z dětské říkanky v
pražském nakladatelství Torst) a stala se jedním z
nejúspěšnějších titulů na knižním trhu a posléze i v
anketách mezi nejoceňovanějšími knihami roku, vrhl
se Glazar do dalšího kola besed, rozhovorů a
přednášek o holocaustu, antisemitismu, xenofobii.
Jeho moudrost beze stopy nenávisti posluchače a
čtenáře získávala.
Všechny tazatele bral jako partnery v rozhovoru.
Patrně - jistě - tomuto tajemství nejvíc rozuměl druhý
Richardův nejlepší kamarád, také na život a na smrt,
jeho statečná a vyrovnaná žena Zdenka. Znala onu
neviditelnou spodní strunu tohoto člověka s velkým
smyslem pro humor, činorodého a vitálního, s
organizačním talentem, ale také tolerantního, muže s
určitou pokorou. Myslím, že ona nám skrytá struna
byla křehkost.
Doprovázela ho na všech cestách, při všech
vystoupeních. Často se na ni obracel, vyhledával ji
očima v publiku. Vlastně nikdy a nikam nepřišel sám.
Později Zdenka Glazarová těžce onemocněla, a když v
říjnu 1997 udělil prezident republiky Richardu
Glazarovi řád T. G. Masaryka, přijel si pro něj jako jiný
člověk.
Sedmého prosince 1997 odešla Zdenka, Richard ji
záhy, po pouhých dvou týdnech, následoval.
Glazar, R. – Treblinka, slovo jak z dětské říkanky
www.holocaust.cz
Respekt č. 7/95
Respekt č. 1/98