Buněčná teorie

Buněčná teorie je vědecká teorie, která je jedním ze základních kamenů biologie. Mezi
všeobecně přijímané teze buněčné teorie patří:

• Buňka je základní strukturní a funkční jednotkou živých soustav.

• Všechny organismy se skládají z jedné nebo více buněk nebo jsou na buňkách závislé
(viry).
• Buňky vznikají z jiných buněk buněčným dělením.
• Buňky nesou genetický materiál a při buněčném dělení jej předávají dceřiným
buňkám.
• Chemické složení všech buněk je v zásadě stejné.
• Uvnitř buněk se odehrávají v zásadě stejné energetické pochody (biochemické
procesy, buněčný metabolismus).

Historie
V roce 1838 botanik Matthias Jakob Schleiden a fyziolog Theodor Schwann objevili, že
rostlinné i živočišné buňky mají jádro. Toto poznání je vedlo k názoru, že všechny živé
soustavy jsou složeny z buněk. Nejdříve v roce 1838 Schleiden a následně v roce 1839
Schwann publikovali své poznatky a prvně formulovali buněčnou teorii ve smyslu, že veškeré
živé organizmy jsou tvořeny jednou či více buňkami, a že je základní strukturní jednotkou
všech organismů. Samotné základy buněčné teorie nejsou podloženy jen jejich prací, ale
zakládají se na předchozích pracích Purkyněho a dalších.

Teorie byla později doplněna o poznatek, že buňky mohou vzniknout jen z jiných už
existujících buněk jejich dělením popř. splýváním a rozvinula se o poznání významu
heterogenního obsahu buněk na jejich funkci.

buněčná teorie
Jedna ze základních biologických teorií, podle níž mají všechny živé organismy (jedno- i
mnohobuněčné, rostliny i živočichové) buněčnou stavbu, jsou složeny z jednotek v podstatě
podobných, obsahujících protoplazmu, která je substrátem životních dějů. Buněčná teorie dále
zahrnuje tvrzení, že není znám jiný způsob vzniku buněk než dělením buněk stávajících
(omnis cellulae cellula). Buněčná teorie byla potvrzením myšlenky jednotného původu a
jednotného složení všech organismů a vytvořila předpoklady pro evoluční teorii a Darwinovo
učení. Buněčná teorie byla formulována v první polovině 19. století. K její formulaci přispěla
řada badatelů včetně J..E. Purkyně, nejčastěji se však uvádějí M. J. Schleiden a T. Schwann.
Formulace buněčné teorie se pokládá za mezník ve vývoji biologie 19. století. Proti buněčné
teorii, považující buňku za základní jednotku, byla prosazována organizmální, resp.
protoplazmová teorie, kde základní jednotkou je individuum, popřípadě jeho souvislá živá
hmota.
 Buněčná teorie

Funkci buněk definuje tzv. buněčná teorie formulovaná v roce 1838 botanikem jménem
Matthias Jakob Schleiden a fyziologem Theodorem Schwannem. Základní znění této teorie se
shrnuje do několika bodů:

o Buňka je základní strukturní a funkční jednotkou živých soustav.

// neexistuje menší samostatně funkční jednotka, než je buňka

o Všechny organismy se skládají z jedné nebo více buněk nebo jsou na buňkách
závislé (viry).
// buňky mohou tvořit jednobuněčné organismy, kolonie a mnohobuněčné
organismy
// viry sice mohou žít bez existence buněk, ale nemohou se rozmnožovat ->
zánik

o Buňky vznikají z jiných buněk buněčným dělením.

// různé typy rozmnožování a růstu organismů jsou odvozeny od buněčného
dělení

o Buňky nesou genetický materiál a při buněčném dělení jej předávají dceřinným
buňkám.
// dceřinná buňka vzniká na základě genetických informací mateřské
bunky/mateřských buněk
// nově vznikla buňka nemůže vytvářet vlastní genetickou informaci - dědí ji

o Chemické složení všech buněk je v zásadě stejné.

// existují prvky, které se vyskytují ve všech buňkách, tzv. biogení prvky (např.
C, O, N, H, P, S a další)
// v obsahu ostatních látek se buňky liší, jedná se ovšem většinou o stopové
množství, takže rozdíl je zanedbatelný

o Uvnitř buněk se odehrávají v zásadě stejné energetické pochody (biochemické

procesy, buněčný metabolismus).
// chemické reakce a další pochody v buňkách se liší podle specializase
jednotlivých buněk, základní procesy se však neliší