Vypracoval: Radek Svoboda; učo 12002

Pierre Bourdieu – Nadvláda mužů1

Autor v této knize podává svou teorii o sociálním a genderovém řádu, spojeném
s dominancí mužů. Svou argumentaci opírá o své etnologické výzkumy (především
v prostředí berberského kmene Kabylů).

Sociální řád dneška, přestože došlo k urovnání některých nejkřiklavějších nerovností

mezi muži a ženami, stále straní mužům, a to především v rámci nevědomých struktur,
vepsaných do institucí a společenského řádu. Stálost této „nadvlády mužů“ je způsobena tím,
že sociální konstrukce, které za touto situací stojí, jsou považovány za objektivní pravdy, a
tím, že tato myšlenka je vepsána do podvědomí každého člověka, neboť je mu vštěpována již
od raného dětství prostřednictvím výchovy a institučních rituálů. Navíc tato situace se tím, že
je po tisíciletí reprodukována, zdá být naprosto neutrální a legitimní. Sociální konstrukce,
které se týkají schematické opozice muž-žena,2 určují každému pohlaví jeho „přirozené“
sociální postavení, vzorce chování a určují i vzájemné vztahy pohlaví.
Biologické rozdíly mužů a žen jsou považovány za ospravedlnění této situace, ovšem i
anatomické rozlišení podléhá nadřazenému postavení mužů, neboť jsou vyzdvihovány určité
odlišné prvky (a mužské stavěny hierarchicky výše) a naopak potlačovány prvky stejné.
Sociální pohled na biologickou stránku člověka tedy vytváří sociální rozdíly, které se zdají
být přirozené – tato argumentace se tedy pohybuje v kruhu a posiluje danou situaci.
Myšlenka, že sociální rozdíly plynou z rozdílů anatomických, se zdá být potvrzována tím, že
mezi pohlavími skutečně existují určité rozdíly (např. v chování), to ale Bourdieu považuje za
důsledek sociálního tlaku a výchovy, které vyžadují od žen striktně „ženské“ a od mužů
„mužské“ chování.
Somatickým archetypem je mužské tělo, žena je od něj odvozována jako jeho
negativní obraz – ne-muž.3 Sociální konstrukce odlišností ženského a mužského těla a striktně
rozdělených způsobů jejich užívání, která je čistě arbitrární a týká se primárně pohlavních
orgánů, je dle autora považována za zdánlivě přirozený (či přírodní) základ zdánlivě
legitimního androcentrického uspořádání kosmu. Opozice maskulinní a femininní je
základním prvkem sociálního řádu a projevuje se ve všech činnostech i věcech. Toto rozlišení
se pak pomocí výchovy vtiskuje do mužského a ženského habitu (tj. do souhrnu způsobů
vnímání, hodnocení a jednání). Mužům je přisuzována veřejnost, aktivita, důstojnost, odvaha,
čest a krátké ne-každodenní akty. Naopak ženy jsou spojovány se soukromím a skrytostí,
nízkostí a s domácími, skrytými či potupnými a jednotvárnými pracemi.4 Protože jsou ženy
svazovány příkazy především morální povahy, jsou jim nevědomě přisuzovány negativní
vlastnosti (a žena se tak již rodí „nečistá“ a je třeba ji morálně napravit – obrana žen proti
tomuto a použité techniky – např. magie - pak jen potvrzují androcentrický řád, neboť ten je
produkuje).
Protože habity, které jsou vlastní mužům a ženám, vznikaly v prostředí obecného
uznání nadvlády mužů, jsou vnucovány všem aktérům a s androcentrismem jsou sladěny.
Habity pak tento stav reprodukují, a proto nemusí být reflektován. Toto uznání pak považuje
Bourdieu za zdroj symbolického násilí. Symbolické násilí se projevuje v situacích, kdy žena-
podřízená nemůže sebe či vztah mezi sebou a mužem-nadřízeným pojmenovávat v jiných
kategoriích, než které jí jsou vštěpovány do nevědomí (a potvrzovány zkušeností), a které jsou
1
BOURDIEU, Pierre. Nadvláda mužů. Přeložila Věra Dvořáková. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2000.
2
Tato opozice je součástí celého systému homologických opozic.
3
To se projevuje např. v pojetí pohlavních orgánů – vagína je považována za negativní falus; ve spojení
s tradiční sexuální polohou, při které je muž nahoře (další projev nadřazenosti mužů), z tohoto plyne i rozlišení
aktivního falu-muže a pasivní, podřízené vagíny-ženy.
4
Důsledkem toho je mj. i generová strukturace prostoru (na nejobecnější úrovni na prostor veřejný-mužský a
soukromý-ženský).
plodem nadřízených. Tím je žena nucena stávající situaci uznávat. Symbolické násilí tak nelze
překonat rozumem, neboť jeho projevy a podmínky jsou hluboce zakořeněny jak v nevědomí,
tak v tělech, a mají trvalé následky. Symbolické násilí a obecně podmínky útisku lze dle
autora zrušit jen zásadní změnou společenského řádu, který je produkuje a umožňuje.
Základním principem podřízenosti ženy je dle autora fakt, že je v prostředí
symbolických směn tradičních společností považována za pouhý objekt – to se týká
především prostředí sňatků. Podřízenost ženy zde má dvě dimenze, za prvé je její identita
odvozována od muže, kterému „patří“, a za druhé slouží muži pouze jako zdroj symbolického
kapitálu5, který muž používá (směňuje) ve vztazích s ostatními muži (tento způsob „použití“
žen koresponduje s představou, že mužům náleží veřejné, společenské a reprezentativní
aktivity). Redukce ženy na objekt se pak projevuje i při plození, kdy se „čistě ženská práce,
jíž je těhotenství a porod, jakoby úplně ztrácí za prací čistě mužskou, jíž je oplodnění“ (s. 44).
Získávání symbolického kapitálu je dle autora aktivita, kterou si muž upevňuje svou
představu o sobě jako muži, proto se muži snaží tohoto kapitálu získat co nejvíce. Na tvorbě
symbolického kapitálu muže (či rodu) se ženy podílejí i péčí o soudržnost rodiny – k tomu
patří pořádání společenských akcí, pěstování příbuzenských vztahů apod. – a snahou o
„reprezentativní“ vzhled. Tyto činnosti jsou ale hodnoceny velmi nízko, většinou probíhají
bez povšimnutí muže a nejsou nijak finančně hodnoceny – proto nemají v očích společnosti
(spolu s dalšími devalvovanými domácími pracemi) žádnou obchodní hodnotu. Ekonomie
symbolických statků je tedy jednou ze základních struktur, které uchovávají symbolické násilí
a podřízenost ženy.
Čest (resp. čestnost, virilita), jako nutný atribut muže, může muže ovládnout. Vtiskuje
se dokonce i do jeho těla (např. držení těla, způsob chůze) a z pozice samozřejmé podmínky
řídí jeho myšlení. Sociální řád se tak i v tomto případě promítá jak do těla, tak do habitu.
Povinnost, aby se muži vždy chovali jako muži, kterou klade sociální řád, je příčinou silného
napětí a vypětí. Svou čest musí muž pracně získávat, přičemž jí může jednoduše pozbýt. To
může být zdrojem zranitelnosti mužů. Snaha muže dokázat si svou mužnost je nutně
podmíněna vztahy s jinými muži, kteří tuto mužnost musí uznat, čímž vlastně tvoří její
podstatu, která je namířena proti všemu ženskému. Muž se tak musí zúčastnit aktivit, které
jsou podmínkou mužnosti, a které jsou mnohdy vysloveně násilné (často ve vztahu k jiným
lidem). To podněcuje již od dětství soutěživost mužů, která se projevuje v zaujetí hrát hru,
kdy je muž hrou „pohlcen“, zatímco ženy si spíše zachovávají odstup, jsou z her vylučovány a
mohou se jich účastnit pouze skrze muže (jako jeho opora) – žena tak rezignuje na tvorbu
vlastního sociálního kapitálu a v podřízeném postavení ho přebírá od muže.
Podřízení ženy (popsané výše v rámci rodiny) je patrné i v zaměstnání. Výchovou (i
školní) se ženě vštěpují dispozice, které se v dospělosti spojují (díky pocitu „poslání“)
s očekáváními, reprezentovanými genderově odlišnými pracovními nabídkami. Samotná
zaměstnání jsou často vyjádřením přenesení sociálního řádu na pracovní trh – ženy se
dostávají do pozic podřízených, vedou je prakticky výhradně muži, mediálně jsou ženy
prezentovány v podřadných rolích, automaticky jsou odsunovány z pozic souvisejících
s vedoucí úlohou apod. Pozice ženy v pracovní hierarchii je také mnohem více než u mužů
závislá na vzhledu (to je dalším důkazem o situování ženy do pozice objektu). Takto
nastavený sociální řád způsobuje, že stejná aktivita je hodnocena podle toho, zda ji vykonává
muž či žena.6 U žen toto vše může vést k potlačení snahy své postavení vylepšit a ke stavu
„naučené bezmocnosti“. Naproti tomu muži mají situaci ulehčenou, neboť v práci jim
pomáhají jejich výchovou získané dispozice – např. agresivita, soutěživost apod.
5
To je kapitál, který je reprezentován a vnímán symbolicky. Takovým kapitálem může být např. čest. Za dobrý
zdroj symbolického kapitálu muže je považována žena cudná, asketická, uctivá a porobená.
6
To lze dobře vypozorovat např. tehdy, kdy se do určité pozice začínají dostávat převážně ženy – pak se mluví o
feminizaci povolání a okamžitě se snižuje jeho společenský význam (viz např. dříve vážený „písař“ oproti dnešní
„sekretářce“).
 Nadřazenost mužů má svůj další výraz ve vnímání ženského těla. To je vnímáno jako
„tělo pro druhé“, čímž je žena redukována na předmět. Vnímání vlastního těla je pro ženu
mnohem náročnější, neboť sociální řád klade v tomto ohledu mnohem větší nároky na ně, a
tím ustanovuje větší závislost mezi názorem ženy na sebe a názorem okolí (to vede mj. i
k tomu, že ženy sebe vnímají jako estetické předměty). Tyto nároky jsou navíc určovány skrz
mužské (resp. mužsky definované) hodnotící kategorie.
Úkolem historie při zkoumání jevu nadřazenosti mužů je zkoumat transhistorické
struktury (systémy aktérů a institucí), které tuto situaci reprodukují a vytvářejí dojem, že se
jedná o přirozený a ahistorický fakt. Hlavními institucemi, které se na této reprodukci
podílejí, jsou rodina, církev, škola a stát.
Dnešní situace vede ke změnám, neboť slábne funkce rodiny při vytváření habitů,
školský systém umožňuje větší přístup žen ke vzdělání, společnost prošla sekularizací a množí
se státní zásahy, které mají situaci žen zlepšit.7 Ovšem stále přetrvávají určité systémové
nerovnosti mezi muži a ženami. Např. vyšší vzdělání sice získává více žen, ovšem většinou
v marginalizovaných oborech, což je způsobeno sociálním řádem, který určuje „mužské“ a
„ženské“ obory. Tomu pak odpovídá i jejich postavení na trhu práce, umocňované ještě
hierarchií přímo v rámci oborů (viz např. medicína), kde má žena minimální možnost dostat
se na vedoucí pozici. Navíc růst podílu žen v určitém zaměstnání vede k tzv. feminizaci
povolání a ke ztrátě jeho prestiže (viz poznámka č. 6). Platové podmínky v zaměstnání pak
odpovídají pojetí mužské aktivity jako „lepší“ – stejná pozice je tedy finančně hodnocena
podle pohlaví a muž je hodnocen lépe. Ženám je zapovídán přístup do technických
zaměstnání a naopak jsou jim vnucovány práce, které jsou jakýmsi „prodloužením“ prací
domácích (např. ve veřejném prostoru jsou ženy často v pozicích hostesek apod., a jejich
jediným úkolem je reprezentovat a být v pozadí). Všechny tyto projevy podřízenosti se ale
díky tomu, že jsou hluboce vepsány v sociálním řádu i v habitech lidí, zdají být „normální“;
navíc je zde zmíněn pouze trh práce, ovšem tyto přetrvávající rozdíly lze nalézt v každém
rozdělení sociálních pozic.
Moc a veřejná aktivita tak přes veškerou snahu přetrvávají jako výhradně mužské
atributy, a pokud se jich domáhá žena, je to vnímáno jako ohrožení mužské identity. Ženy
také za své případné úspěchy platí tím, že jsou v očích (i ženské) veřejnosti považovány za
ne-ženy, spojovány s představou špatné matky a manželky. Přetrvává tedy pojetí rodiny jako
převážně ženského prostoru, který nelze dobře sloučit s veřejným úspěchem – ženy pak stojí
před dilematem, které pramení v sociálním řádu: vybrat si kariéru, nebo rodinu?

Postskriptum o nadvládě a lásce

„Čistá láska“, která je poměrně nedávný dějinným jevem, je dle autora prostředkem,
který zamezuje symbolickému násilí a nahrazuje jej světem absolutní reciprocity. V tomto
světě jeden na druhého nepohlíží jako na objekt a vše, co daná osoba dělá, dělá s ohledem na
štěstí druhého (v lásce se jeden s druhým prolíná, nesnaží se jej ovládnout). Tento stav je však
nesmírně křehký a vzácný, neboť vyžaduje přehnané nároky.

Dodatek: Několik zamyšlení nad hnutím gayů a lesbiček

Symbolické násilí a nadvláda se týkají i skupin homosexuálů. Za prvé jsou tyto
skupiny stigmatizovány jako celky, a za druhé je jim upíráno právo na veřejnou existenci.
Rozlišení homo-heterosexuál je historicky nedávné, a proto je autor považuje za pouhou další
sociální konstrukci. Muž-homosexuál je považován za zženštilého, neboť se vzdává své
dominance (to se projevuje např. při sexu, kdy je muž v podřízené pozici). Jediným
prostředkem jak se symbolickému násilí bránit je dle autora spojit se, ovšem tím se jen
7
Co se týče sekularizace a státních zásahů jsem vycházel spíše ze svých zkušeností, ale dle mého názoru lze tyto
důsledky především v české společnosti vysledovat – pozn. autora.
v očích dominantní společnosti potvrdí jejich odlišnost a tak i schémata kategorizace na tyto
původně roztříštěné skupiny použitá. Autor se tedy ptá, jak dosáhnout úspěchu hnutí a
zároveň toho, aby hnutí nebylo izolováno od společenského celku. To je možné jen tehdy, kdy
toto hnutí dá „své specifické schopnosti8… do služeb sociálního hnutí v širokém slova
smyslu“ (112).

Závěr
Ačkoli feministické hnutí dosáhlo za dobu své existence mnoha úspěchů, jsou tyto
úspěchy především formální. Aby došlo k plné rovnocennosti mužů a žen, musí dojít ke
změně celého sociálního řádu, který toto rozlišení zakládá a vštěpuje do nevědomí lidí. Tím
dojde k situaci, kdy již nebude rozlišení muž-žena (a analogicky i homo-heterosexuál)
implikovat sociální postavení a „cenu“ dané osoby. Jen tak bude zrušena nadvláda mužů.

8
Silné revoluční dispozice a silný kulturní kapitál.