Prokrastinace

Tentokrát mi to určitě otisknou. Dneska večer si k tomu sednu a vážně si dám záležet.
Je večer. Jsem unavená po celodenním shonu. Opravdu unavená. Raději si půjdu
sednout k počítači, zapnu facebook a budu chatovat. Zítra je přece taky den. Atd. Atd.
Prokrastinace. Věrně na sebe upozorňuje při ranním stávání a navečer nás nenechá
otevřít sešit z chemie a zabránit blížící se pětce ze zkoušení. Chronické odkládání
povinností.
Čím to, že máma ani táta ničím takovým netrpí? Vždyť máma pracuje celý den a
navečer si vždycky najde čas uvařit večeři, uklidit, případně deset minut kritizovat můj
nepořádek v pokoji. Chtěla bych být jako ona. Pak bych neměla žádné problémy
s učením nebo zaneřáděným pokojem. Všechny moje snahy jsou pouze jednorázovou
záležitostí. Stále a stále se ocitám na počátku. Dotáhnu to vůbec někdy někam? Jak se
zbavím té své neuvěřitelné lenosti?
Problém samotný spočívá jen a jen v nás. Samozřejmě nad tím můžeme zauvažovat a
vinit naše rodiče, že nás špatně vychovali, ale také si můžeme stoupnout jednou nebo
nejlépe oběma nohama na zem a říct si pravdu. Jsme prostě příliš zhýčkaní, abychom
plnili všechny naše povinnosti. Vždyť to za mě vždycky někdo zařídí. Vždy se najde
nějaký ten oslík, který za mě všechnu práci udělá. A až mi bude 18. tak se začnu
pořádně učit, odmaturuji a pak půjdu na „vejšku“ a budu úspěšná právnička…..Ne.
Takhle to opravdu nefunguje. Problémy jsou od toho, aby se řešily. Překážky od toho,
aby se odstraňovaly. Úspěch nám jen tak nezaklepe na dveře a neřekne: „Tak tady mě
máš.“ Celá naše generace se má prostě a jednoduše příliš dobře, než aby se věnovala
tomu, co je opravdu důležité. Každý trpí prokrastinací. Určitě jí trpěli i naši rodiče,
když byli v našem věku. Jak se jim ji ale podařilo takhle zvládnout a dotáhnout to až
tam, kde teď jsou? Bylo to dobou, ve které žili nebo snad to snad zapříčinila výchova
babičky?
Jak na ni: z vlastní zkušenosti mohu poradit, že místo toho, abychom si stanovili velký
cíl, je daleko lepší ho rozdělit na spoustu malých, dílčích met a ty jednu po druhé
překonávat.¨
Uvidíte, že je to daleko efektivnější.
Z teoretického hlediska prokrastinace vlastně není nemoc. Je to náš pud sebezáchovy.
Kdybychom byli jako mravenci a neúnavně od rána do večera pracovali, umřeli
bychom vyčerpáním. Na druhou stranu ji také můžem chápat jako „brzdu evoluce“.
Kdybychom nebyli tak líní, přistál by první člověk na měsíci o deset let dřív a teď
bychom všichni měli doma vlastní robotickou kočku.
Osobně si myslím, že prokrastinace má i své kouzlo. Pokud víme, co je důležité a
umíme se krotit, tak nějaký ten pozdní příchod nebo zmeškaný termín nám zařídí, že
budeme mít díky ní daleko víc času.