V. Moc podle Searla
 Moc podle Searla
Josef Moural
Každý začátečník ve filosofii zná dobře situaci, v níž na Sókratovu
otázku „Co je X?“ jeho spolubesedník zprvu reaguje jen na udání
jednotlivých případů nebo přinejlepším výčtem různých typů X.
Tak řekněme Menón na otázku „Co je areté čili zdatnost?“ reaguje
tak, že nabízí výklad o zdatnosti muže, ženy, dítěte atd.1 Nuže, až
do vytvoření searlovské teorie moci byla na tom politická filosofie
podobně jako Sókratovi spolubesedníci: dokázala říci leccos zají-
mavého o dělbě moci na zákonodárnou, soudní a výkonnou, o moci
suveréna, o tom, jaký podíl na moci je třeba přiznat menšinám atd.
atd. – ale o tom, co to je moc vůbec, nedokázala říci skoro nic.2
Searlovská teorie moci, o níž tu hodlám v krátkosti referovat, je
poměrně nová. Vznikala v první polovině 90. let 20. století a její prv-
ní celková formulace je dostupná v knize The Construction of Social
Reality z roku 1995.3 Od té doby se stala tématem řady polemik,
konferencí, sborníků4 a podobně: jen další čas ovšem ukáže, zda se
tato teorie stane v sociálních vědách stejně nepostradatelným pra-
covním nástrojem, jako se v lingvistice stala Searlova starší teorie
1 Platón, Menón, 71e–72a.
2 Užitečnou zůstává nicméně – i když neposkytuje nic srovnatelného se Searlovou
systematickou výstavbou teorie moci – zejména práce Bertranda de Jouvenela Du
pouvoir. Histoire naturelle de sa croissance.
3 J. Searle, The Construction of Social Reality.
4 Např. E. Lagerspetz – H. IkäheimO – J. Kotkavirta (vyd.), On the Nature of Social
and Institutional Reality; D. Koepsell – L. Moss (vyd.), John Searle’s Ideas about
Social Reality; Å. Andersson, Power and Social Ontology; Savas L. Tsohatzidis (vyd.),
Intentional Acts and Institutional Fact. Essays on John Searle’s Social Ontology.
Sborník z konference v Buffalo (2004) je v tisku v nakladatelství Open Court.
88
V.
řečových aktů čili speech acts.5 Již teď se ale dá říci, že ve filosofii
jde o pravděpodobně nejdůležitější ontologickou novinku od Hei-
deggerova Sein und Zeit.
Důkladný výklad searlovské teorie se pochopitelně do prostoru
vymezeného pro mou kapitolu sotva může vejít. Zájemce proto ra-
ději předem odkazuji buď k Searlově původní knize, nebo ke svému
článku z roku 2002, který obsahuje stručný výklad všech základních
rysů searlovské teorie spolu s náčrtem programu jejího dalšího
rozvinutí a vyjasněním či opravením několika nejasností a omylů,
které se v Searlově původní knize nacházejí.6 Doufám nicméně, že
se mi i na malé ploše podaří nabídnout vám alespoň povšechný
přehled o smyslu a základních rysech searlovské teorie.
1. V searlovském pojetí je teorie moci těsně spjata s teorií insti-
tucí; dá se říci, že jde o dvě strany téže mince, nebo přesněji o dva
druhy teoretického popisu téhož fenoménu. Popis institucí je ori-
entován objektově, popis moci procesuálně či přesněji dispozičně.
Obecně ovšem platí, že našemu myšlení i řeči vyhovuje daleko
lépe zacházet s předměty než s dispozicemi (tj. rozvrhy či horizon-
ty možného jednání). Snad i proto má Searle sklon hovořit a psát
více o institucích než o moci,7 přestože zároveň prohlašuje, že oba
popisy se co do svého předmětu překrývají a že popis tematizují-
cí moc je ontologicky výstižnější, protože moc je v jistém smyslu
původnější než instituce.8
Uvedu za chvíli základní výkladové struktury obou stránek popi-
su, ale než k tomu přikročím, rád bych nejprve odpověděl na jistou
otázku nebo námitku, která na tomto místě čtenáře možná napadne.
Jestliže moc je v searlovském pojetí koextenzivní s institucionální
realitou, znamená to, že Searle netematizuje fenomén moci v jeho
5 J. Searle, Speech Acts. An Essay in the Philosophy of Language.
6 J. Moural, Searle’s Theory of Institutional Facts: A Program of Critical Revision,
s. 271–286. Navíc a podrobněji k problematice Searlovu výkladu o roli jazyka v in-
stitucionální realitě (kap. 3 původní knihy) viz J. Moural, Language and Institutions
in Searle’s The Construction of Social Reality (v tisku).
7 V původní knize je moci výslovně věnována jen větší část kap. 4 (s. 99–111). V ru-
kopisu Searlovy chystané nové knihy o institucích už má moc přednější postavení.
8 To plyne z úvahy o primátu sociálních aktů oproti sociálním objektům, s. 36 a 57
původní knihy.
89
V. Moc podle Searla
plné šíři, nýbrž omezuje se jen na moc institucionalizovanou? Od-
pověď zní: moc je u Searla opravdu tematizována výlučně jako moc
v určitém institucionálním rámci; jeho pojetí instituce je ovšem
natolik široké, že to pro odpovídající pojem moci neznamená žádné
nepřiměřené omezení, nýbrž naopak to vede k jeho vyjasnění tím,
že je odstíněn od příbuzného, ale odlišného pojmu násilí (a indu-
kované obavy z násilí, jež umožňuje přinucení založené na hrozbě
násilím).9
Instituce je totiž u Searla – spolu s náčiním – tím, co vytváří
oblast kultury jakožto pozvedající se nad oblastí hrubé, předkul-
turní reality. Klíčové pro toto pozvednutí je tzv. přiřazení funkce
(assignment of function), sdílené v příslušném společenství.10 Po-
kud je vykonávání funkce plně umožněno hrubými, předkulturními
rysy uvažované věci, tedy kauzálními rysy její fyzikální, chemické
atd. struktury, jedná se o náčiní (sem spadají kladiva, židle, stoly,
vany či automobily). Důležitou novinkou oproti heideggerovské
ontologii nyní ale je rozpoznání, že velká část příručního jsoucna
má od náčiní zásadně odlišný ráz: k tomu, aby jakožto příruční fun-
govalo, je nezbytné kolektivně sdílené rozpoznání a uznání určitého
statusu, který není nijak obsažen v předkulturních čili hrubých ry-
sech příslušné věci či děje. To platí stejně o bankovkách a mincích,
o větách jazyka, o vstřelení branky, uspořádání večírku či ustavení
vlády. Searlovské teorii se proto také někdy výstižně říká ontologie
kultury (toto označení zavedl Colin McGinn roku 1995 v recenzi
Searlovy původní knihy).11
Násilí samo o sobě je fenomén předkulturní: je přinejmenším
myslitelné i v čisté předkulturní podobě jako děj, v němž vykoná-
vaný tělesný pohyb jedné bytosti vede k postižení bytosti druhé
(postižení tu může mít ráz omezení jinak obvyklé volnosti pohybu,
ráz bolesti, zranění, ztráty vědomí atd.). Takto myšlené násilí v čisté
předkulturní podobě nemá s mocí nic společného – může mít snad
něco společného s fyzickou silou, rychlostí a dovedností, ale nikoli
9 V tom se Searlův výklad ostatně shoduje s tezí H. Arendtové v oddílu II. práce On
Violence (in: H. Arendt, Crises of the Republic, s. 103–198), česky O násilí.
10 J. Searle, The Construction of Social Reality, s. 15–23.
11 C. McGinn, Contract with Reality, s. 37.
90
V. Moc podle Searla
s přísně chápanou mocí (přinejmenším v terminologii, kterou tu
používám). O moci hovoříme teprve tam, kde nacházíme kolektivně
sdílené přiřazení statusu. To, co říkám, ovšem rozhodně nezname-
ná, že se fenomény násilí a moci nemohou mísit: naopak, kultura
se na jedné straně oblasti násilí zmocňuje a ustavuje kulturní typy
čili instituce jako např. souboj či sportovní měření sil, a na druhé
straně násilí je rovněž typicky spolupřítomno jako krajní možnost
řešení konfliktů v kulturně ustavené oblasti politiky a práva. Pro
tyto smíšené podoby je ovšem charakteristické, že násilí tu je in-
strumentalizováno v prostředek přinucení či donucení, tj. vynucení
uznání určitého statusu, který už má kulturní ráz (prohra v souboji,
jíž je příslušný konflikt ukončen a ten, kdo prohrál, není oprávněn
bez dalšího v boji pokračovat nebo později odplácet; zatčení zlo-
čince a jeho předvedení před soud; atd. atd.).
2. Po tomto vyjasnění můžeme přistoupit k popisu základních
struktur institucí a moci. Veškeré instituce se zakládají na kolek-
tivně sdíleném uznání statusu, jehož základní stavební součást má
tvar
X je uznáváno za Y v kontextu K (X counts as Y in C),
kde X je nějaká věc, situace nebo děj a Y je statusová funkce.12 Tak
určité kousky papíru jsou uznávány za platidlo určité hodnoty v ur-
čité zemi a době, určité zvuky či viditelné útvary za věty např. čes-
kého jazyka, tělesný kontakt určitého typu za faul v košíkové, ale
nikoli např. v ragby, atd. V příkladech, které jsem uvedl, je X samo
ještě něčím předkulturním, jedná se tu tedy o první úroveň přiřaze-
ní statusové funkce. Ale pochopitelně dochází dále i k iteraci, tedy
k tomu, že již utvořené statusové funkce mohou být základem pro
další statusové funkce vyššího řádu: pohyb míče přes brankovou
čáru za určitých podmínek platí za gól, dosažení více gólů, než
dosáhl soupeř, platí za vítězství v utkání, vítězství je hodnoceno
třemi body v určité lize, více získaných bodů než ostatní týmy na
12 J. Searle, The Construction of Social Reality, s. 28 a podrobněji s. 43–49. Celou Sear-
lovu teorii institucí lze považovat za zobecnění jeho úspěšné teorie jazyka (jenž je
tedy v novém rozvrhu zvláštním případem instituce). Už v Searlově výkladu jazy-
ka formule „X counts as Y in C“ hrála ústřední úlohu – viz J. Searle, Speech Acts,
s. 35–37.
91
V. Moc podle Searla
konci ročníku ligy platí za vítězství v lize, to případně opravňuje
k účasti v celoevropské klubové soutěži, atd. atd.
Uznávání statusové funkce víceméně vždy ovlivňuje oblast toho,
co je v příslušné kultuře možno dělat. Uznávanými platidly může
ten, kdo je má, platit, uživatel sdíleného jazyka může komunikovat,
uznávání pravidel šachu umožňuje šachy vůbec hrát, atd. Ale po-
všimněme si toho, že možnost hrát šachy, tj. rozšíření oblasti toho,
co je možné dělat, je vytvořena z velké části soustavou omezení:
figurky toho a toho typu smějí na šachovnici postupovat jen tako-
vým a takovým způsobem, hráč dělá vždy jen jeden tah (včetně
případné rošády) a pak nechá táhnout protihráče, atd. Podobně
v jazyce (a všude jinde): možnost komunikovat je dána respekto-
váním bezpočtu fonologických a syntaktických omezení, která pro
smysluplnou komunikaci vymezují poměrně úzké pásmo v celku
všech zvuků, které by lidská mluvidla dokázala vydávat.
Základní struktura popisu moci v searlovské teorii je
Uznáváme (O náleží moc dělat J) (We accept (S has power (S does A)))
přičemž tím, kdo uznává, je příslušné společenství, jednání J může
být i jednáním negativním, tj. nečinností či zdržením se jednání,
a  moc náležející osobě O  (individuální nebo kolektivní) rovněž
může být pozitivní nebo i negativní mocí, tedy rozšiřující nebo
i omezující modifikací prostoru toho, co O může dělat (tj. může jít
o umožnění dělat J, ale také o povinnost dělat J nebo zákaz dělat
J).13 Pomocí iterace a podmiňování dostáváme dostatečně silnou
formální strukturu podle dosavadního zkoumání vhodnou k popisu
všech podob moci v přísném slova smyslu, tj. moci spojené s ko-
lektivně sdíleným uznáním určitého statusu.
Vztah mezi objektově orientovaným popisem institucí a dispo-
zičně orientovaným popisem moci můžeme ilustrovat na příkla-
dech. Tvrzení v prvním, tj. objektovém typu popisu
X je uznáváno za stokorunovou bankovku (nyní v ČR)
odpovídá tvrzení
13 J. Searle, The Construction of Social Reality, s. 104–108.
92
V. Moc podle Searla
Uznáváme, že O jakožto držitel X je oprávněn nakupovat pomocí X
v hodnotě do 100 Kč (nyní v ČR).
Podobně tvrzení
X je uznáván za předsedu této části našeho workshopu
lze analyzovat v řadu jednotlivých mocí, které v sobě statusová
funkce předsedy shromáždění zahrnuje, např.
Uznáváme, že X má právo udělovat a odebírat slovo jednotlivým pří-
tomným (během této části workshopu)
a
Uznáváme, že X musí ukončit jednání této části workshopu.
3. Stručné uvedení základních struktur institucí a moci nyní doplní-
me o několik struktur pomocných a rozšiřujících. V obou základních
strukturách hraje důležitou roli uznávání čili akceptace určitého
statusu či moci, sdílená v určitém společenství. Podkladem tohoto
sdílení je podle Searla kolektivní intencionalita.14 Searlův výklad se
tu snaží vyhnout dvěma extrémům, z nichž jedním je žádnou své-
ráznou kolektivní intencionalitu nepřipouštět a redukovat veškerou
,my-intencionalituʻ na ,já-intencionalituʻ doplněnou o soustavu mí-
nění o intencionalitách druhých já (zahrnující jejich mínění o in-
tencionalitě mé, atd. atd. – takové modely, založené na recipročním
vědění, studoval např. Paul Grice15). Druhým extrémem je naopak
postulovat nějakého víceméně mysteriózního nositele kolektivní
intencionality, jakousi kolektivní duši či mysl (jak to dělají např.
Hegel a nejspíš i Durkheim16). Searle se ve vlastním výkladu drží
14 Nejdůkladnější výklad je v článku J. Searle, Collective Intentions and Actions, s. 401–
415 (dostupném též v souboru J. Searle, Consciousness and Language, s. 90–105).
Stručněji v J. Searle, The Construction of Social Reality, s. 23–26.
15 Paul Grice, Meaning, s. 377–388 (přetištěno v P. Grice, Studies in the Way of Words,
s. 213–223).
16 Na rozdíl od Hegelova absolutního ducha se u Durkheimova kolektivního vědomí
dají vést spory o to, do jaké míry předpokládá ontologicky svébytného nositele.
Viz É. Durkheim, De la division du travail social, a zvláště oddíl II. „Předmluvy
k druhému vydání“ v E. Durkheim, Pravidla sociologické methody, s. 21–26; srv. též
např. R. Aron, Main Currents in Sociological Thought 2, s. 26–27, a J. Keller, Dějiny
klasické sociologie, s. 210.
93
V. Moc podle Searla
heideggerovské linie a prohlašuje ,my-intencionalituʻ za primitiv-
ní pojem, za původní fenomén, neredukovatelný na množství ,já-
intencionalitʻ a jejich vztahů; jejím nositelem je ovšem vždy jen
individuální vědomí a vyplnění ,my-intenceʻ tak obvykle závisí
na míře shody obsahů ,my-intenceʻ v mém vědomí s obsahy ,my-
intencíʻ ve vědomí ostatních členů uvažovaného společenství. Do-
mnívám se, že toto snad vskutku je ta nejpřiměřenější cesta, jak
se vyrovnat s obtížným filosofickým problémem druhých já a plu-
rality, že však searlovská teorie institucí a moci není na příklonu
k searlovské teorii kolektivní intencionality nijak závislá a že je
tedy dostupná i těm, kdo by si kolektivní akceptaci chtěli předsta-
vovat jinak (třeba jako Grice nebo jako Durkheim).
Neobyčejně důležitým rysem searlovské teorie je deontický roz-
měr statusu, vytvářejícího instituci a korelativně moc. Zhruba ře-
čeno, požadavky, jimiž je instituce konstituována, máme splňovat,
pokud se chceme považovat za členy společenství, v němž je tato
instituce uznávána. Instituce s sebou nesou důvody jednání nezá-
vislé na momentálním chtění,17 mohou vytvářet práva a závazky.
Lze to ilustrovat jedním ze Searlových příkladů:
„Řekněme, že naučím svého psa přinášet mi dolarové bankovky, za něž
mu vždy dám nějaké jídlo. To ale neznamená, že si ode mě jídlo kupuje
a že bankovky jsou pro něho peníze. Proč ne? Protože si nedokáže před-
stavit příslušné deontické fenomény. Může si myslet něco jako ,dám mu
tohle a on mi dá jídloʻ, ale nemůže si myslet, že s bankovkou má právo
kupovat si věci a že když má takovou bankovku kdokoli jiný, má stejné
právo kupovat.“18
Tyto deontické fenomény nelze redukovat na něco jednoduššího
a prostšího (na dispozice, na strach a žádost apod.). Pro filosofic-
kou systematiku je hodno pozornosti, že podle všeho bude možné
ukázat také morálku (v tugendhatovském smyslu)19 jako specific-
kou instituci.
17 Nejdůkladněji o důvodech jednání nezávislých na momentálním chtění (desire–in-
dependent reasons for action) viz 6. kapitolu knihy J. Searle, Rationality in Action,
s. 167–218.
18 J. Searle, The Construction of Social Reality, s. 70.
19 Viz E. Tugendhat, Vorlesungen über Ethik (česky: Přednášky o etice).
94
V. Moc podle Searla
Ti, kdo v institucemi spoluvytvářeném prostředí jednají, přitom
nemusí mít žádnou výslovnou znalost o jejich povaze; instituce
běžně jsou takříkajíc neviditelné. To znamená nejen to, že jedna-
jící nemusí mít přiměřenou filosofickou teorii institucí, že nemusí
vůbec správně rozumět jejich ontologii (což ostatně platí do značné
míry o příručních jsoucnech vůbec, jak ukázal už Heidegger), nýbrž
také, že instituce mají sklon skrývat se i onticky, že pozornost jed-
najícího bývá soustředěna spíše na postup horizontovou soustavou
poukazů zaměřený k cíli či tématu jednání než na průběžně míjené
ontické nositele poukazů (pozornost čtoucího je u obsahu čteného
textu spíše než u písmen a gramatiky, apod.). To je možné díky
fungování tzv. backgroundu, soustavy dispozic, které umožňují ne-
náhodně (habituálně) jednat v souladu s institucionálními pravidly
(resp. obecně v souladu s pravidly užívání příručních jsoucen), aniž
by ta pravidla přitom byla tematizována, aniž by byla výslovně
uvědomována či představována (tak např. dovedný mluvčí dává
ve větách slova rovnou do správných pádů, aniž by tomu musel
věnovat pozornost, případně aniž by ta pravidla vůbec znal).20
Instituce a  všechna v  nich fundovaná fakta jsou ontologicky
subjektivní, tj. sama jejich existence závisí na postojích, sdílených
v příslušném společenství (jak jsme viděli výše, odd. 2.) Je ovšem
pozoruhodné, že jsou zároveň epistemicky objektivní, tj. že je lze
poznávat a že soudy o nich nepodléhají individuální či skupinové
preferenci (jako jí podléhají soudy např. estetické). Zatímco soud,
že Schiff je lepší klavírista než Pollini, závisí jen na hodnocení sou-
dícího, pravdivost soudu, že padesátihaléř je v ČR (v době psaní
tohoto příspěvku) uznávaným platidlem a dvacetihaléř nikoli, musí
uznat i ten, komu zrušení dvacetihaléřů bylo proti mysli.
20 O Searlově Backgroundu obecně viz J. Moural, Background, s. 12–13. O fungování
Backgroundu ve vztahu k institucím viz J. Searle, The Construction of Social Reality,
s. 140–141, 144–147.
95