Sága Temných templářů 1

StarCraft v nakladatelství
FANTOM Print

Křížová cesta
Stín Xel’Nagů
Rychlost temnoty
Královna čepelí

Sága Temných templářů

Prvorození
Stínoví lovci *
Twilight *

* Připravujeme, české názvy budou upřesněny

PRVOROZENÍ
Sága Temných templářů 1

CHRISTIE GOLDEN

FANTOM Print
2011
Copyright © 2007 Blizzard Entertainment. All Rights
Reserved. Warcraft, World of Warcraft, Diablo,
StarCraft and Blizzard Entertainment are trademarks or
registred trademarks of Blizzard Entertainment in the
U.S. and/or other countries. All other trademarks are the
property of their respective owners.
Original English language published by
Simon&Schuster, Inc. 2007
Czech translation by FANTOM Print 2011
Translation by Jakub Kovář

ISBN 978-80-7398-127-3

www.fantomprint.cz
www.facebook.com/fantomprint
Tato kniha je věnována Marku
Palmierimu a Chrisi Metzenovi
za jejich podporu, pochopení
a nadšení pro věc, stejně jako
všem hráčům, kteří pomohli
Starcraft udržet při životě.
 Prolog

Čas neplynul přímo. To vůbec ne.

Různě se kroutil, zaplétal a proplétal, jak jej ovlivňo-
valy události, pocity a důležité okamžiky. Stejně tak se
však rozmotával na jednotlivá vlákna, která zazářila těs-
ně před tím, než se znovu ponořila do širokého proudu
řeky času.
Ochránkyně odpočívala a snila. Čas tkal sítě kolem ní,
skrze ni, a dokonce i v ní samotné. Vzpomínky prolétávaly
její myslí jako hmyz. Slova, jež otřásla staletími. Myšlen-
ky, které měnily osud civilizací. Jedinci, jejichž vědomos-
ti a úsilí – a dokonce i nenasytnost a strach – spojila dvě
zdánlivě nesouvisející vlákna osudu a proměnila je v něco
nového a do té doby nepředstavitelného. Okamžiky, kdy
všechno balancovalo na okraji propasti a kde i něco tak ne-
určitého, jako je myšlenka, mohlo vše uvrhnout do zapo-
mnění, nebo vytáhnout na pevnou zem.
Každá myšlenka, každé slovo, každý čin, každý život
byly pouhou kapkou v moři času. A kapky se neustále
spojovaly a rozdělovaly, aby se mohly znovu spojit. Ten-
to pohled by některé mysli přivedl k šílenství a Ochránky-
ně to dobře věděla. Její mozek byl však předurčen k tomu,
aby dokázal tyto protiklady vnímat samostatně, a zároveň
jim nepřikládat pouze oddělený význam. Jejím osudem
bylo chápat nepochopitelné.
Nad těmito úvahami o slovech, životech a myšlenkách
se však vznášela neobvykle naléhavá aura strachu. Čas ne-
plynul přímo; čas se posouval a měnil. Jenže na povrch vy-
plynuly vzorce, které byly tak jasné a silné, že by si jich
všimli i ti nejméně vnímaví. Nevyhnutelnost? Možná.
A možná taky ne. Vzorec se znovu a znovu objevoval ve
vzdouvajících se vodách času, osudu a štěstí. Vynořoval se
8 Christie Golden

a zase mizel s takovou pravidelností, že z toho zamrazilo

i Ochránkyni.
Cenné bylo všechno vědění, jímž oplývala: každá vzpo-
mínka, každý zvuk, každá vůně, každý zážitek, pocit, hlas,
slovo, myšlenka… Všechno to bylo životně důležité pro
její lid.
Jenže tento poznatek, vzorec, který se už tolikrát objevil
a schylovalo se k jeho dalšímu vynoření – to bylo něco, co
z ní udělalo ještě důležitější osobu.
Díky tomu se stala nepostradatelnou.
Otevřela se všemu, co kolem ní bylo. Každá vteřina
uběhnuvší v klikaté řece času se ji snažila zlákat, aby se
uzavřela do sebe – aby se přestala zraňovat o naplaveniny,
jichž byla divoká řeka plná. Takový luxus si však nemoh-
la dovolit.
Ne, když věděla, co strašného se stalo předtím, a co se
určitě stane znovu.
Shromáždila veškerou energii a vykřikla.
 Kapitola 1

Pokud bůh skutečně byl, Jacob Jefferson Ramsey jej nikdy

nespatřil, a tak pochyboval o jeho existenci. Věděl však, že
na světě je satan. Protože peklo existovalo určitě a říkalo
se mu Gelgaris.
Před několika lety byla archeologie trochu zastaralou,
ale respektovanou vědou. Připomínala starou encyklopedii
vázanou v kůži, již s příměsí studu i pýchy někdo tu a tam
oprášil. Konfederace sice s granty skrblila, ale poskytova-
la je aspoň pravidelně. Jake Ramsey, trochu staromódní,
ale respektovaný archeolog, z nich dostával slušný podíl.
Celé roky sedával v prachu a vesele si pohvizdoval při pro-
hrabávání se hromadami bahna, nebo se snažil být vtipný,
když se ve skafandru procházel po místech, která neměla
žádnou atmosféru. Spálilo ho slunce, ošlehal vítr, mráz jej
kousal do obočí a stejně tak jej tam poštípal i různý hmyz.
Všechny nepříjemnosti přešel s čirým optimismem. Jeho
tým to často štvalo, stejně jako to jeho lidi inspirovalo –
i když, upřímně, to první asi víc.
Ale tohle místo…
Darius Grayson je nepříliš nápaditě, ale jinak přesně,
popsal jako vřed na zadku vesmíru. Jake tady spolu s tý-
mem trčel přes dva roky a k dispozici měl málo peněz, ješ-
tě méně zásob a minimum trpělivosti, která hrozila dojít
každým okamžikem. Pracovalo tu dvaatřicet archeologů
spolu s původně velice energickým, teď už však spíš za-
smušilým doktorem. A neměli šanci najít v téhle pekelné
díře něco pořádného.
To byla příčina toho, proč Jake tohle místo nenáviděl.
Bylo to tím a nemohl za to fakt, že v noci mrzli a ve dne se
jim vařila krev. Bylo to tím a nemohl za to skoro mikrosko-
10 Christie Golden

pický hmyz, který si dokázal najít sebemenší záhyb lidské

kůže a usadit se v něm.
„Jo,“ řekl si Jake, „proto tohle místo připomíná peklo.“
Neutuchající vítr s ním cloumal, když zarputile kráčel
od praktického, ale dost spartánsky zařízeného terénní-
ho vozidla k malé chatrči, která sloužila jako jeho ubikace
i komunikační centrum. Bylo to sice jenom několik metrů,
ale zdálo se to být aspoň deset kilometrů; a nezáleželo na
tom, jestli právě mrzlo, nebo nastalo pekelné polední hor-
ko. V prudkém větru se potácel jako opilec, ale přesto zpod
ochranných brýlí upřeně sledoval přístřešek, k němuž se
nepatrnými krůčky blížil.
Navlékali si ochranné obleky asi tři hodiny před zápa-
dem slunce, kdy teplota klesala rychleji, než oni klesali na
mysli. Jake byl přesvědčený, že jsou ochranné obleky vad-
né – do jednoho – protože v nich vždycky mrznul. Jenom
dvakrát za den mu na krátkých deset minut nebylo ani moc
horko, ani moc zima. A pro tyhle okamžiky žil.
Vítr skučel jako… jako něco, co skučí. Byl tak unave-
ný, že už se nedokázal ani usmát. Natáhl ruku a konečně –
konečně – se dotknul dveří. Otočil se tak, aby tělem odstí-
nil většinu krutých náporů větru, a třesoucími se prsty se
pokusil vyťukat vstupní kód. Přes namrzlé ochranné brý-
le nebyl schopný rozeznat ani klávesnici. Brýle byly stejně
vadné jako ochranné obleky. S tichými nadávkami je sun-
dal, přimhouřil oči před větrem a mrazem, zadal kód, vešel
dovnitř a rychle zabouchnul dveře do studené noci.
Záře světel, která automaticky naběhla při otevření dve-
ří, ho bodala do očí navyklých na temnotu gelgarské noci.
Jake na okamžik přimhouřil oči, v příjemném teple míst-
nosti si sundal rukavice a odhodil je na zem. Zamrkal.
„A sakra!“
Jedna z malých světélkujících desetinožek (často pře-
mýšlel nad tím, jak mohly přežít v podmínkách, kde to ne-
dokázalo nic jiného, ale to byla spíš otázka pro entomolo-
ga) se mu už zase připlazila do zorného pole. Dal si tu práci
a vytáhl ji z mezírky v podlaze, aby ji rozmáčknul mezi
mozolnatými prsty. Udělal to ještě před tím, než se rozho-
 Prvorození 11

dl prohloubit svou depresi a zjistit, jestli se je náhodou ně-

kdo nepokusil kontaktovat. Obvykle tomu tak nebylo. Jake
měl velmi málo přátel už předtím, než zergové pohltili Mar
Saru. Pak přišli protossové a dokončili dílo zkázy. Teď už
neočekával nic. Někteří členové jeho týmu však měli rodi-
ny, s nimiž pořád komunikovali.
Všiml si ale, že zpráv postupem času povážlivě ubývá.
Pomalu se vydal k vidsysu – zastaralé změti kabelů, po-
krouceného kovu a blikajících světýlek. Cestou se zba-
vil namrzlého skafandru a prohrábl si pískově žluté vlasy,
než si uvědomil, že má na prstech pořád světélkující hmy-
zí vnitřnosti. No co, nešlo o nic, co by sonický čistič nedo-
kázal zlikvidovat společně s několika vrstvami kůže, které
Jake nijak nutně nepotřeboval.
Na konzoli blikalo červené světlo.
Zamrkal. Nebyl si jistý, jestli je blikající kontrolka sku-
tečná, nebo zda jde jen o vytouženou halucinaci způsobe-
nou světélkující desetinožkou.
Ale ne, vážně tam byla, blikala stejně vesele, jako by vi-
sela na vánočním stromku v jedné z lepších čtvrtí na Tarso-
nis. Tedy dokud ještě nějaká Tarsonis existovala…
Zaplavily ho obavy. Když jim naposledy přišla zpráva,
oznamovala skon matky Leslie Craneové. Leslie samo-
zřejmě nemohla odletět, aby se s ní naposledy rozloučila
nebo byla oporou zlomenému otci – zásobovací loď se ne-
měla vrátit dřív než za osm měsíců.
Jake se zhluboka nadechl a připravil se na nejhorší. Po-
tom zmáčknul tu odporně červenou kontrolku.
Na obrazovce se objevil znak Dominionu a Jake pře-
kvapeně zvedl obočí. Proslýchalo se, že Mengsk je příliš
zaneprázdněn rekonstrukcí státu – znak byl důkazem, že se
už dostali do bodu, kdy mohli vydávat oficiální zprávy.
Ale proč by chtěl sakra někdo z Dominionu poslat zprá-
vu Jakeovi Ramseymu nebo komukoli z jeho týmu?
Obrazovka na okamžik potemněla a pak se objevila
tvář mladého muže. Blond vlasy se kroutily u vrcholku
vysokého límečku armádní uniformy. Byly delší, než pře-
depisovaly vojenské řády, takže mladík mohl být buď po-
12 Christie Golden

zérský frajírek, nebo výjimka z pravidla. Ocelově modré

oči, elegantní vzhled a klidné držení těla vytvářely do-
jem, že je mladý muž až příliš krásný na to, aby byl ozna-
čen pouze jako hezký. Jake se zašklebil a připravil se na
nejhorší. Každý, kdo vypadal takhle dobře, nosil nos po-
řádně nahoru.
„Dobrý den, profesore Ramsey,“ řekl mladík sametově
hladkým tónem. „Moje tvář je vám nejspíš neznámá, ale
jméno jste již určitě slyšel. Jsem Valerián Mengsk, syn na-
šeho skvělého císaře Arctura.“
Jakeovi vylétlo obočí. Mengsk měl syna? Rychle vzpo-
mínal, jak vypadal na holografických projekcích. Urči-
tě neměl tak úžasné tělo jako tenhle chlapec, ale rozhodně
vystupoval stejně uhlazeně. Jablko tedy nepadlo daleko od
stromu – chlapec nebyl jen tak obyčejný frajírek.
Valerián se usmál. „Jsem si jistý, že vás tato zpráva pře-
kvapuje, když se o mně otec nikdy veřejně nezmínil. Pro-
zatím ve skutečnosti vlastně neexistuji… přestože vás
mohu ujistit, že jsem reálná osoba, stejně jako jsou reálné
finanční i materiální prostředky, které vám chci nabídnout.
Předpokládám, že by vás zajímalo, z jakého důvodu vám
volám.“
„Jo,“ zamručel Jake, jako by s neskutečně dokonalým
chlapcem vážně mluvil a neposlouchal jen nahranou zprá-
vu. „Přesně to by mě zajímalo.“
Otevřely se dveře a dovnitř se vedral závan ledového
vzduchu. Nějaký muž hrubě zaklel, když zakopl o Jakeo-
vu pohozenou výstroj.
„Sakra, Jakeu,“ ozval se naštvaný ženský hlas, „přesta-
neš už nechávat všechny svoje hadry na podlaze?!“
Jake nespustil oči z videoobrazovky, ale pokynul Dario-
vi a Kendře Massové, aby se šli dívat taky.
„Vy a já sdílíme velkou vášeň,“ pokračoval Valerián.
Kendra, čtyřiadvacetiletá žena, která si často stěžova-
la na nedostatek přitažlivých mužů na vykopávkách, se za-
kuckala. „Ráda bych s ním sdílela nějakou vášeň,“ řekla.
„Co je zač, profesore?“
„Valerián Mengsk,“ odpověděl Jake. „Arcturův kluk.“
 Prvorození 13

„Si děláš prdel,“ vyhrkl Darius s obvyklou přímočaros-

tí. Jake je oba umlčel.
„Oba sdílíme vášeň pro časy dávno minulé,“ řekl Vale-
rián a slovo „minulé“ pronesl spíše jako „minuté“. Něja-
kým zvláštním způsobem k němu archaismus seděl. „Pro
věci zanechané dávno zapomenutými civilizacemi, které
pohltil čas, vítr a písek. Pro to, abychom odkryli staro-
bylé stavby a nalezli poklady – žádné truhlice zlata, ale
opravdové poklady, studnice vědomostí. Můj otec nestrá-
vil poslední měsíce nicneděláním. Rekonstruujeme Do-
minion a oba jsme přísahali, že nepůjde pouze o státní
aparát moci, ale také o vědu a umění.“
Darius pronesl poznámku, po jaké zrudnul i Jake – snad
poprvé po deseti letech, co ho znal.
„Drž hubu, Darie,“ zamumlal Jake. Něco v něm se netr-
pělivě kroutilo, něco, o čem si myslel, že bylo dávno zabito
a pohřbeno, rozdrceno tak důkladně, jako on rozdrtil dese-
tinožku. Byla to naděje? Jake na mladíka upíral zkoumavý
pohled, jako kdyby spolu skutečně mluvili. Čekal, co Vale-
rián řekne, a srdce mu bušilo nedočkavostí.
„Nedávno byla na planetě Bhekar Ro objevena zvláštní
stavba – je úplně jiná než cokoliv, co jsme zatím měli mož-
nost spatřit. Jsem si jistý, že tato událost neunikla vaší po-
zornosti.“
Samozřejmě že ne. Slyšeli o tom i v téhle bohem zapo-
menuté díře. Divoká bouře odkryla budovu, pokud se tomu
tak dalo říkat, kterou nikdo nemohl pustit z hlavy. Když za-
toulané dítě omylem aktivovalo nějaký mechanismus ve
středu objektu, vyslal signál, který zaznamenaly všechny
tři rozumné rasy. Jejich setkání vyústilo v krvavou bitvu,
při níž se snažili ovládnout překrásnou stavbu jak terrané,
tak protossové a zergové.
Co se stalo nakonec, nikdo neočekával: z objektu se vy-
nořila úplně nová forma života. Byla to bytost… bytost
stvořená jakoby z čiré energie. Vtáhla do sebe zergy i pro-
tossy, ale z neznámých důvodů vynechala lidi. Jake strá-
vil mnoho bezesných nocí přemýšlením nad touto událos-
tí a přál si, aby se o ní mohl dozvědět víc. Vytvořil si teorii.
14 Christie Golden

A publikoval ji prostřednictvím několika článků. Napadaly

ho velmi nepěkné věci, když zaslechl zvěsti, že stále více
archeologů nachází artefakty, které nepocházejí od předků
protossů ani zergů, ale od něčeho nového, něčeho jiného,
něčeho…
Jake zamrkal a vrátil se zpět do reality. Uvědomil si, že
Valerián ještě neskončil. Bude si muset přehrát zprávu zno-
vu – určitě o její podstatnou část přišel, když se šokovaně
probíral vzpomínkami.
„Mému otci neuniklo, že byly nalezeny i další objekty.
Nemůžeme teď s jistotou říct, proč se tyto podivné relik-
ty objevují. Můžeme jen konstatovat, že se tak děje. Ve své
nekonečné moudrosti se však otec rozhodl, že bychom je
měli všechny prozkoumat, a protože ví o mé lásce k archeo-
logii, tak tento úkol svěřil mně.“
„Heh,“ zamumlal Daruis. „Velká láska k archeologii…
no jasně. Vsadím se, že nikdy nestál až po prdel v bahně,
když se snažil…“
„Drž hubu!“ uťal Jake proud jeho výřečnosti. Vážně se
v něm probouzela – stejně jako se probudilo to stvoření, co
do sebe nasávalo zergy i protossy – ta věc, které se říkalo
naděje, a skoro jej to bolelo. Bolelo to jako téměř odumře-
lá končetina, do níž se znovu vrací život.
„Protože je pro nás tato záležitost důležitá, mohu vám
nabídnout podmínky, jaké jste, předpokládám, delší dobu
neměl. Plné financování vykopávek. Nejmodernější vyba-
vení a technologie,“ řekl Valerián. Během těchto několika
vět se začal zlehka usmívat. „A měl byste vědět, že vzhle-
dem k důležitosti tohoto projektu prošla mýma rukama
pěkná řádka seznamů vhodných kandidátů. A také byste
měl vědět, že vaše práce na vykopávkách na Pegasu neby-
la zapomenuta, doktore Ramsey. Pokud vás moje nabídka
zaujala, rád bych vás přijal do svého týmu.“
Darius poplácal Jakea po zádech, a Jake se dokonce
usmál. Byl zatraceně pyšný na to, co on a jeho tým dokázal
na Pegasu. Škoda, že si přínosu jejich práce nevšimla žád-
ná z komisí, které za tyhle věci rozdávaly ceny.
Valerián se naklonil kupředu a s lehkou naléhavos-
 Prvorození 15

tí řekl: „Chtěl bych, abyste se ke mně připojil při rozkrý-

vání tajemství obklopujících tuto třetí mimozemskou rasu.
To, co zjistíme, by mohlo prospět celému lidstvu, dokto-
re Ramsey.“
„No, nám by to pomohlo určitě,“ řekla tiše Kendra. Z je-
jího pohledu úplně vymizela hravá touha. V jejích očích se
zračila stejná emoce, která ovládala i Jakea. „Plné financo-
vání vykopávek… panebože, znamená to, že by nám fun-
govaly záchody?“
Jake ji sotva vnímal. Valerián končil proslov. „Pokud
se ke mně chcete přidat, tak mě ihned kontaktujte. Dou-
fám, že jsem vás zaujal. Na konci zprávy je šifrovací kód;
zadejte jej, prosím, jestli si mě přejete doprovázet při tom-
to úžasném dobrodružství. A poslední malé varování: Pro-
tože nejednám oficiálně, neříkejte prosím nikomu s výjim-
kou svého týmu o pravém původu chlebodárce. Chci zůstat
anonymním sponzorem. Dokonce i lidé, s nimiž bude-
te spolupracovat, mě znají pouze jako pana V… někoho,
komu naslouchá i sám císař.“
Lehce se usmál. „Doporučuji spěchat. Pokud odmítne-
te, jsou zde spousty kandidátů, kteří s velkou radostí za-
ujmou vaše místo.“
Obrazovka potemněla a Jake Ramsey se na ni dlouho
díval. Před očima však neviděl lesknoucí se tmavý obdél-
ník, ale vysokou mimozemskou svatyni, která byla objeve-
na na Bhekar Ro.
Z archeologického hlediska to bylo všechno pekelně
zamotané. Zatraceně, bylo to zamotané z jakéhokoliv hle-
diska. Všechny tři rasy spolu bojují na zemi i ve vzduchu.
Všichni zergové a protossové byli z planety odneseni a vět-
šina terranských lodí zničena. Trvalo to měsíce, než něko-
ho napadlo, aby se po nich šel podívat.
Tolik vědomostí, které byly navždy ztraceny! Jakeovi se
z toho dělalo zle. Zbylo jen velmi málo spolehlivých infor-
mací. Nádherná stavba, jež v sobě ukrývala záhadnou by-
tost, byla zničena. A spolu s ní i všechna její tajemství. Ma-
riňáci měli za úkol obsadit ji nebo zničit, ne si ji prohlížet,
nebo dokonce prozkoumávat. Sakra, dokonce na ni zkusi-
16 Christie Golden

li hodit i atomovku, ale budova pozřela její energii stejně

lehce, jako by dítě snědlo sladkost. Ve výsledku to zname-
nalo, že zbylo jen několik hologramů a uchovalo se mini-
mum dat.
Ta ale stačila na to, aby se z objektu stal archeologův
vlhký sen. Zkosené stěny z materiálu, který nikdo dřív ne-
viděl. Drahokamy, různé barvy, ozdobné kudrlinky a vzo-
ry. Byly starodávné, o tom nebylo pochyb, ale přesto vypa-
daly, jako by je někdo dokončil teprve včera.
Tolik otázek. Byla by do projektu zapojena armáda?
Kdo by v něm měl poslední slovo? Jak by probíhalo finan-
cování akce? A neměl s ní někdo postranní úmysly?
„Jakeu?“ ozval se Dariův dunivý hlas a archeolog lek-
nutím nadskočil. „Odpovíš mu, nebo tu budeš jen tak stát
a zírat na vidsys? A utři si tu kapající slinu.“
Ruka mu automaticky vylétla k ústům a Darius se hla-
sitě zasmál. Kendra se zašklebila. Jake zrudnul a usmál se.
Nepřekvapilo by ho, kdyby mu řekli, že mu vážně tečou
sliny.
Zhluboka se nadechl, zadal kód a udělal první krok na
dlouhé cestě.
 Kapitola 7

Linka světla začínala být patrná přesně pod jeho dlaní,

pak se rychle rozšířila po celé spirále a dotančila až na vr-
chol, kde proťala levý horní roh obdélníku. Teď se, stejně
jako předtím, začal jeho obrys projasňovat… ale plochu
ohraničenou stěnami najednou vyplňovalo zelené světlo.
Jako by se zvedal příliv nebo jako by neviditelné dítě vy-
barvovalo celou plochu, se světlo připlazilo až k Jakeově
dlani. Zadržel dech při snaze přemoct přirozený instinkt
a neucuknout.
Zelenožluté světlo zazářilo tak prudce, až musel zavřít
oči. Hladký povrch stěny najednou zmizel. Lehce se propa-
dl dopředu, okamžitě oči zase otevřel a zalapal po dechu.
Dveře, ta bariéra, která zamotala hlavu větším kapaci-
tám, než byl on sám, ta, jež jej stála tolik bezesných nocí,
ta, již bylo lehké rozlousknout, jakmile jste pochopili způ-
sob, jakým myslel její tvůrce, se otevřela do další chodby.
Tu však naplňovalo světlo, které teď ozařovalo jeho tvář
i tělo. Nezáleželo na tom, co leželo na jejím konci…
„Dobrá práce, Jakeu,“ ozval se ženský hlas.
Jakea slova překvapila a vylekala. Rychle se otočil a po-
hlédl do očí zubící se R. M. Dahlové. Její kůže se koupa-
la v jemných tónech modré, zelené a fialové, které vyzařo-
valy z tunelu. Vypadala úžasně. Fialová zdůrazňovala její
černé vlasy a bledá kůže perfektně odrážela každý odstín
pomalu se měnících barev.
Jestliže v mimozemském světle vypadala jako anděl –
což, bůh mu pomáhej, vypadala – pak zcela jistě byla an-
děl-bojovník. V rukou svírala gaussovu pušku a bylo
zřejmé, že je připravená vystřelit na cokoliv nepřátelsky
naladěného, co by se postavilo před její hlaveň. Zčásti za
to byl vděčný. Z větší části ho to rozzuřilo.
 Prvorození 75

„Skoro jsem z tebe dostal infarkt,“ utrhl se na ni. „Co

tady sakra děláš?“
„Svoji práci,“ odpověděla. „Slyšela jsem, jak startuje
teréňák, a následovala tě až sem. Zaškatulkovala jsem si tě
jako ten typ, co se rád potlouká kolem objevů a zkouší růz-
né věci na vlastní pěst – nezáleželo mi na tom, co jsi navy-
kládal Valeriánovi. Jak jsi na to všechno přišel?“
„To by tě nezajímalo,“ zamumlal. Byl vytočený na nej-
vyšší míru. Předpokládal, že byla jeho chyba, když se, jak
to označila: „potloukal kolem“. A taky byla jeho chyba, že
nemohl odtrhnout oči od její postavy nasvícené pulzující-
mi světly.
„Mohlo by,“ řekla. „Můžeš mi o tom povyprávět pozdě-
ji, teď jdeme dovnitř.“ Chytla těžkou pušku jenom do jed-
né ruky, zdálo se, že jí váha zbraně nedělá žádné problé-
my, druhou prohrabala batoh a hodila mu videokameru.
„Tady máš. Val by mohl přehlédnout fakt, že přišel o ote-
vření místnosti, když se bude moct podívat, co se nachá-
zí uvnitř.“
Automaticky přístroj chytil a zasmušile přikývnul:
„Máš pravdu, R. M., omlouvám se, že jsem na tebe křičel.“
Při omluvě jen lehce nadzvedla obočí a pohodila hla-
vou. Jake zapnul videokameru a otočil se k tunelu.
„Odhalení divů vesmíru,“ zašeptal Jake při vzpomínce
na rozhovor s Valeriánem. Vykročil kupředu a R. M. jej ná-
sledovala.
Přibližovali se ke světlu. Jake odtamtud chtěl utéct, ale
podařilo se mu instinkt přemoct. Zamračil se, když přišli
blíž.
„Slyšíš to?“ zeptal se R. M.
„Jo, slyším,“ odpověděla. „Takové hučení.“
Zvuk byl mnohem hezčí, než jak jej R. M. popsala –
znělo to skoro jako hudba. Jake se kvůli nízkému stropu
lehce hrbil, ale chodba se pozvolna začínala rozšiřovat.
R. M. sladila s archeologem krok a odjistila zbraň. Melo-
die byla pořád hlasitější a světlo ostřejší – téměř se nedalo
snést, bylo tak ostré, že proti němu Jake mhouřil oči a za-
krýval si je dlaní.
76 Christie Golden

Vstup do pohádkového světa mu vyrazil dech.

Místnost byla obrovská. Osvětlovala ji pronikavá,
modro-zeleno-fialová záře ze stovek, možná i tisíců krys-
talů, které střídavě žhnuly právě těmito barvami. Některé
z nich nebyly větší než jeho malíček, jiné se nad ním ty-
čily do takové výšky, že ani nemohl dohlédnout na jejich
vrchol. Chvíli jen ohromeně zíral na scenérii kolem, po-
tom si však vzpomněl na kameru a začal místnost pečlivě
dokumentovat.
„Tohle místo,“ řekla R. M. a její hlas zněl pohnutěji než
kdykoliv předtím. Zavrtěla hlavou. „Je hezké, ale nepřipa-
dá mi jako dost důležité na to, aby o něm někdo psal zprá-
vu vlastní krví.“
„To jsem…“ odmlčel se Jake a odkašlal si, když si uvě-
domil, že se mu třese hlas. „To jsem si přesně myslel. Zdá
se, že ty krystaly jsou součástí, ech, chrámu a nejde o nic,
co by sem někdo dodatečně umístil.“
Logické myšlení ho uklidňovalo. Nepředpokládal, že
by jej krása tohoto místa tak hluboce zasáhla. A taky neče-
kal, že vůbec bude hezké. Něco dál hučelo – byl to sladký,
konejšivý zvuk a Jake musel potřást hlavou, aby ho dostal
z mysli. Co vlastně čekal? Darius, Leslie a ostatní si muse-
li myslet, že se tady schovává něco hrozného. Bude se mu-
set ujistit, že dovnitř vstoupí mezi prvními a prozkouma-
jí to tu. Nebude to příjemné překvapení a úleva, když uvidí
tuhle nádheru místo hrůz, jež jim předkládala divoká před-
stavivost?
Otáčel se kolem dokola a prozkoumával okolí ne s ne-
změrným údivem, ale očima zkušeného profesionála.
Krystaly byly téměř jistě organického původu. Klekl si
a dotkl se podlahy; byla pevná a trochu teplá.
„No, nikde nevidím tu energetickou bytost,“ řekl.
„Vlastně mě to docela zklamalo. A moje teorie je v háji. Co
si myslíš, že na to řekne Valerián?“
„Na pár hezkých zpívajících šutrů? Nic moc, obávám
se. Čekal, že se v tak těžko dostupné místnosti bude skrý-
vat něco velkého.“
Jake pomalu a opatrně překračoval krystaly. Potom se
 Prvorození 77

zamračil. Na zemi byla tmavě fialová skvrna. Zaklekl a na-

mířil na ni kameru. Potom se jí opatrně dotknul. Byla su-
chá. Teď už i poznal, co to bylo.
„Ať už nám zprávu zanechal kdokoliv, určitě se dostal
dovnitř,“ oznámil.
R. M. se otočila a trochu znervózněla. Nahodila si v ru-
kou pušku a řekla: „Tak ho pojďme najít.“
Jakeovi se místnost najednou zdála mnohem méně při-
tažlivá. Zajímalo ho, jestli je protoss – aspoň hádal, že to
byl protoss – pořád ještě naživu. Nikdo nevěděl, jak dlou-
ho žili, a krev mohla být spíše součástí nějakého rituálu
než ze život ohrožujícího zranění. Ve chvíli, kdy došel za
roh komnaty, však okamžitě poznal správnou odpověď.
Před nimi se objevily trosky malého a nádherného pla-
vidla. Napíchlo se na jeden z krystalů a naklánělo se na
stranu, ale zcela jistě je něco napadlo už ve vesmíru. Jeho
jemný, zlatý povrch byl totiž na mnoha místech omlácený
a zčernalý.
„Protossové,“ řekla R. M. „Darius měl pravdu. Zůstaň
tady, Jakeu. Půjdu napřed a prověřím to.“
„Není třeba,“ odpověděl Jake a ukázal před sebe. Mezi
ostrými krystaly leželo skoro nepostřehnutelné, útlé a po-
křivené tělo, zahalené v dlouhé róbě. Vykročil k tělu a hla-
vou se mu honily otázky, na něž pravděpodobně neměl
nikdy nalézt odpověď. Bylo jasné, že tady loď ztroskota-
la teprve nedávno. Proč by ale protoss vystoupil, trmácel
se přes krystaly, zanechal na stěně zprávu a pak se vracel?
Proč sám sebe zamknul v místnosti, když se snažil najít po-
moc? Co tady vůbec dělal?
„Jakeu…“
Skoro se už dotknul mrtvoly. Kdysi bílá a světle fialová
róba, již měl protoss na sobě, teď byla nasáklá krví.
Jake málem dostal infarkt.
Nasáklá krví… ne tvrdá jako něco, na čem krev dáv-
no zaschla. Róba byla pořád vlhká! Jako kdyby ta bytost
zemřela teprve před chvílí! Bylo vůbec možné, aby ještě
žila? Rychle k ní přiběhl, kleknul si k ní a civěl na ni. Ni-
kdy předtím protosse neviděl a tohle rozhodně nebyla va-
78 Christie Golden

rianta prvního setkání, jakou by upřednostňoval. Osud na

to však nahlížel jinak. Jake zíral na tvář bez úst, na obrov-
ské, zavřené oči, vychrtlé tělo a ruce rozdrásané o krysta-
ly a na nichž se leskla krev. Z týlu čněly dlouhé, úzké vý-
čnělky, které připomínaly výhonky nebo vlasy. Bytost je
měla stažené dozadu hezkou, drahokamy posázenou če-
lenkou.
Tak tohle byl tedy strážce. Tohle bylo stvoření, které
chránilo vstup do tohoto místa, napsalo vlastní krví zprávu
a komnatu zapečetilo hádankou, již byl Jake – úplně jiná
bytost, než byl zadavatel samotný – schopen rozluštit. Jake
se natáhl, najednou se chtěl dotknout raněných rukou mi-
mozemšťana, rukou, které byly vytvořeny ve stejném po-
měru jako ty jeho – jedna ku jedna celá šest. V pohybu se
však náhle zastavil.
Na protossově ukazováčku se pohupovala kapka krve
a byla už už připravená spadnout na zelení pulzující pod-
lahu. Ale nehýbala se. Co to sakra… Jako kdyby ho kap-
ka krve něčím přitahovala. Natáhl se po ní a zachytil ji na
dlaň. Zlomek vteřiny se nic nestalo. Malá kapka fialově
černé tekutiny byla pořád vcelku, nějakým způsobem se
jí povedlo balancovat na jeho dlani, jako kdyby se jednalo
o drahokam ve tvaru slzy.
A pak se najednou odehrála spousta věcí.
Kapka ztratila tvar a rozmázla se mu na prstech. Protoss
před ním se otřásl. Bledě modré, zářivé oči se naráz ote-
vřely a zadívaly se do Jakeových. Archeolog otevřel ústa
a chtěl vykřiknout, ale nevydal ani hlásku. Nepohnul se.
Nemohl. Rozšířily se mu oči, nemohl mrkat a srdce mu
bilo tak rychle, jako by mu mělo každou chvíli vyletět
z těla. Nebyl schopný ani trochu odporovat, když se umí-
rající protoss…
…Zamara, Vetraas, Temlaa…
…natáhl a oba je spojil tenkou, zářící zlatou nití. Jake
nějakým způsobem věděl, že je neviditelná. Zíral do zářivě
modrých očí a najednou věděl, že protoss je žena, bez toho,
aby si uvědomoval, jak na to přišel. Věděl, že ta nádher-
ná a křehká nit, jež je spojuje, je její životní síla. Věděl, že
 Prvorození 79

pomalu bledne. Věděl, že ona prostě nemůže zemřít, pros-

tě nemůže, že musí žít dost dlouho na to, aby…
„Jakeu!“
Mimozemšťan otočil hlavu a umírajícíma očima vyhle-
dal R. M. Ta se najednou vymrštila do vzduchu a zůstala
tam jen tak viset. Její puška přelétla místnost, když jí ji ne-
známá síla vyrazila z ruky. Jake si to vše uvědomoval jen
matně. Ztuhnul, jako kdyby byl vytesaný do skály, jako by
byl pouhým zajatcem mimozemšťančiny vůle, jako by ho
poutaly masivní řetězy. Zdálo se mu, jako by se mu mimo-
zemšťanka dobývala do hlavy.
Zmatek… krev a chaos… krása…
V očích se mu zaleskly slzy plné nevyslovitelného po-
chopení a pomalu mu stékaly po tvářích. Přestal dýchat.
Tajemství… naděje a hrůza… extáze…
Cítil, že se zlatá nit naposledy prohnula, když jeho mysl
naplnila neuvěřitelná spousta věcí, které nemohl pochopit,
myšlenek, jež do jeho mozku šťouchaly, procházely jím
a přetvářely ho, jak samy uznaly za vhodné…
Záře v jejích očích vyhasla.
Všechno obestřela tma.

„Dívejte se a plačte. Čistý flush, dámy a pánové. Pojďte

k mamince!“
R. M. vyložila karty na stůl. Potom se předklonila a na-
cvičeným pohybem shrábla výhru. Jako obvykle toho nej-
víc vydělala na Dariovi, který nebyl schopný hrát poker ani
na té nejnižší úrovni. Ale tentokrát proti tomu Darius hlasi-
tě neprotestoval. Byl zamlklý a smutný stejně jako Kend-
ra, Owen i Yuri.
Tereza Baldovinová strčila hlavu do dveří. „Doktor-
ka Patelová je připravená podat nám zprávu,“ řekla R. M.
„Sežeňte všechny.“
Jake měl pravdu, pomyslela si R. M. a kývla na Terezu.
Pevně věřil, že pokud se vyskytne krize a on bude mimo,
tým se obrátí na ni. A oni se na ni obrátili. Okamžitě odpo-
věděli na její volání o pomoc, dorazili dokonce v rekord-
ním čase. Oba doktoři se ani na vteřinu nepodivili krá-
80 Christie Golden

se místnosti a okamžitě se věnovali Jakeovi. R. M. znala

základy první pomoci a byla schopná udržet jeho srdce
v chodu až do jejich příjezdu. Přesto však zůstával v koma-
tu a doprava zpátky byla hrozným kompromisem mezi po-
třebou rychle jej dostat pryč a snahou o to jej cestou neza-
bít. Videokamera se naneštěstí usmažila.
Když se vrátili, tupě poslouchali její rozkazy, a když
řekla, že by jim možná pomohlo se trochu odreagovat, po-
sedali k pokerovému stolu jako poslušné děti. Jak R. M.
procházela z budovy do budovy a oznamovala, že se do-
zví nové věci o Jakeově stavu, chodili za ní jako ovce. Na-
konec se ale všichni shromáždili v centrálním sále, kde se
mohli pohodlně usadit.
Chodili sem každý den po práci a Jake před ně většinou
předstoupil, aby s nadšeným výrazem ve tváři a přehnanou
gestikulací vykládal o nově objevených věcech. Jako kdy-
by většina z nich nebyla přímo u toho, přímo v té tmavě
zelené, strašidelné věci, která, R. M. by na to přísahala, je
sledovala. Ta stavba ji děsila. Nikomu nic neřekla, dokon-
ce ani členům vlastního týmu, ale od chvíle, kdy sem při-
letěli, měla děsivé noční můry. Zajímalo by ji, jestli za ně
mohl ten protoss, který Jakeovi udělal to, co udělal.
R. M. seděla na jednom ze zadních míst a dívala se,
jak přicházejí. Byla jejich ochránkyní, a přestože v tuto
chvíli nebylo nic, s čím by mohla bojovat, nikdo nepro-
testoval, když nosila zbraň. R. M. se snažila nedávat to
najevo, ale zprávy o stavu Jakea Ramseyho očekávala se
stejnou, nebo možná ještě větší nedočkavostí než všich-
ni ostatní.
Pozorně se dívala, když doktorka Patelová přešla do
středu místnosti a odkašlala si. Nebyla to vysoká žena a vy-
padala ještě menší, když předstoupila před tichý dav.
„Jsem si jistá, že chcete jako první slyšet o stavu profe-
sora Ramseyho,“ řekla Patelová.
„Profesora Ramseyho,“ všimla si R. M. „Ne Jakea, ne
za těchto okolností.“
„V tuto chvíli je jeho stav stabilizovaný, ale pořád je
v komatu. Udělala jsem pro něj všechno, co jsem v těch-
 Prvorození 81

to podmínkách mohla, ale musíme ho převézt do kvalitněj-

ších zařízení.“
„Co se s ním sakra stalo?“ chtěl vědět Darius, který
už nevydržel držet jazyk za zuby. Ta otázka se nabízela –
všichni ji chtěli položit už hodiny – a R. M. se zájmem na-
slouchala odpovědi. Rukou jemně zavadila o pušku.
„Podle toho, co se mi podařilo zjistit na dostupném zaří-
zení, byl doktor Ramsey mentálně napaden,“ řekla Patelo-
vá. Znovu si odkašlala a R. M., jež vyjadřování lidí dobře
znala, věděla, že hluboko ve svém nitru panikaří. Skoro cí-
tila, jak z ženy vyzařují vlny strachu.
„Zdá se, že útok byl soustředěn do čelního a spánkové-
ho laloku,“ řekla medicínským tónem a vypadalo to, jako
by ji věcnost uklidňovala. „Poškození čelního laloku by
mohlo ovlivnit pacientovu osobnost. Poškození spánkové-
ho laloku by pak mohlo narušit jeho dlouhodobou paměť.
Přestože se zdá, že mozek sám o sobě nebyl nijak zasažen,
vypadá to, že proběhlo něco na způsob mozkového pře-
mostění…“
„Přemostění? Co to znamená?“ zajímala se Kendra.
Stejně tak to zajímalo i R. M.
„Pokud mohu posoudit, podobá se to tomu, co se v lid-
ském mozku normálně děje v průběhu dospívání. Až na to,
že toto proběhlo v rámci několika sekund, ne let, a navíc
zcela neznámým způsobem. Mozek profesora Ramseyho
se mění, vyvíjí. Pro příklad: zrovna teď je enormně aktiv-
ní oblast hypofýzy. Stejně tak je stimulován i limbický sys-
tém, který se stará o projevy emocí, jako je strach nebo
zlost. Ale jak už jsem řekla – nemám k dispozici vybavení,
abych to mohla pořádně prozkoumat. A nemůžu ani před-
vídat následky, protože jsem nikdy nic takového neviděla.
Nemyslím si, že by něco takového někdy někdo viděl.“
„Terrany už několikrát protosské psionické schopnos-
ti zasáhly,“ řekl Teague. „Nemáte to nějak zdokumento-
vané?“
Patelová nakrčila nos a lehce se jí při pohledu na Tea-
gua zúžily oči.
„Samozřejmě že máme. A to, co se děje v hlavě dokto-
82 Christie Golden

ra Ramseyho, se tomu ani v nejmenším nepodobá. Lidský

mozek je nepředstavitelně složitý. Je v něm několik oblas-
tí, jejichž funkci si ještě pořád ani netroufáme odhadnout.
A hlavně s těmito oblastmi bylo… manipulováno.“
„Ale co to znamená?“ zeptala se znovu Kendra a z hla-
su jí čišela beznaděj.
„Zrovna teď to vážně nedokážu ani odhadnout, Kend-
ro,“ povzdechla si Patelová. „Budeme potřebovat lepší vy-
bavení. Teď ho prostě musíme dostat k vyspělejšímu za-
řízení a do rukou neurologa.“ Smutně se usmála. „Najali
mě, abych vás dala dohromady, když se někde domlátíte.
To dokážu bez problémů. Jenže tohle je daleko za mými
možnostmi. Neurolog bude schopný zjistit mnohem víc
než já.“
R. M. si povzdechla. „Tak dobře. Zavoláme Valeriá-
novi.“