Jmenuji se Koecher. Karel Koecher.

Karel František Köcher

Karl Koecher
* 21. září 1934
Narodil se v roce 1934 v Bratislavě v židovské rodině. Přestěhoval se do Prahy s rodiči v roce 1939.
Navštěvoval francouzské a anglické gymnázium, po maturitě studoval v Praze. Členem
komunistické strany byl od roku 1958. V roce 1958 také ukončil matematicko-fyzikální fakultu
Univerzity Karlovy a o tři roky později fakultu filozofickou. V roce 1963 se seznamil s Hanou
Pardamcovou (* 1944 v Táboře). Až do roku 1965 učil na vysoké škole, a zároveň začal od roku
1962 spolupracovat s I. správou FMV - československou rozvědkou jako agent PEDRO. Jako
důstojník československé zpravodajské služby byl vysazen v USA. Karel Köcher a jeho manzelka
Hana přišli do USA přes Rakousko. Manželé Köcherovi přijeli do New Yorku 4. prosince 1965. Od
roku 1967 do roku 1969 působil Karel Köcher jako poradce v rozhlasovém vysílání Svobodná
Evropa. Ve stejném období pak studoval na Indiana University a posléze na Columbia University,
kde dostal v roce 1970 PhD a certifikát Research Institute on International Change. V tomtéž roce
dostal i občanství USA. Studia zakončil na dvou fakultách, na filozofickém a ruském institutu, kde
byl mimo jiné žákem Zbygniewa Brzezinského. Pak pracoval jako asistent profesor na katedře
filosofie Wagner College. Byl členem YMHA (Young Men's Hebrew Association). Od roku 1972
do roku 1976 pracoval v CIA, od 5. února 1973 jako analytik a překladatel s bezpečnostní
prověrkou v její kanceláři Foreign Broadcast Information Service v Rosslynu, Virginia. Koncem
roku 1975 byl povýšen a přeložen do kanceláře CIA v New Yorku.
V roce 1976 navštívil Prahu pod krycím jménem, kde měl svědčit proti českým disidentům, což
odmítl. V roce 1984 byl odhalen kontrarozvědným oddělením FBI a zatčen. On i jeho žena Hana.
Po odsouzení a patnácti měsících vězení začal tehdejší šéf KGB Krjučkov na přímý pokyn Michaila
Gorbačova s CIA vyjednávat o Köcherově výměně. Událo se to přes právníky Roberta Fiera, Alana
Dershowitze a vychodoněmeckého pravníka Wolfganga Vogela. Vzhledem k tomu, že šlo o
důležitého československého agenta, nabídla KGB výměnu za prominentního sovětského disidenta
Ščaranského, jehož propuštění vyjednávali Dershowitz a Vogel. USA souhlasily a dne 11. února
1986 se celý akt udál na hranicích Západního a Východního Berlína, na mostě Glienicke Brücke.
Před výměnou byl Karel Köcher i jeho žena Hana zbaveni amerického občanství a bylo jim
zakázáno, aby se kdykoliv mohli vrátit do USA. Po návratu do Československa působil Karel
Köcher jako pracovník II. správy FMV, později byl zaměstnán v Prognostickém ústavu. Žije v
Praze v Dolních Břežanech.
Skoro se mi chce začít otázkou: „Není mezi přítomnými nějaký začínající filmař?“ Nabízí se zde
atraktivní námět na kasovní trhák, trhák vedle něhož kasaštyky Zdeňka Trošky budou vypadat
trošku jako chudí příbuzní, příběh ve kterém si každý přijde na své, příběh který ani v
nejdivočejších pasážích není možné podezírat ze scénáristické svévole a podbízivosti, protože se
jedná o příběh skutečný. Jeho hrdinou je český špion Karel Koecher, jeho atraktivní žena Hana,
příběhem se mihnou agenti FBI, řeč bude o CIA , dojde na sexuální orgie a nakonec možná přijde i
Klaus.
Jednoho krásného dne roku 1965, se tavící kotlík země neomezených možností rozrostl o dva nové
přírůstky, Karla Koechera a jeho krásnou ženu Hanu, oficiálně dva uprchlíky z nesvobodného
Československa, neoficiálně jednoho špiona s úkolem proniknout do americké zpravodajské služby
a jeho pomocnici , s úkolem zajišťovat pravidelný tok peněz z pražské centrály k výkonnému
rozvědčíkovi, ke kteréžto činnosti paní Hana Koecherová využívala krytí zcestovalé obchodnice s
diamanty.
Krycí historkou jejího manžela bylo, že jakožto nepohodlný ,protože příliš hubatý, redaktor českého
rozhlasu byl v Československu vystaven šikaně a tudíž usoudil, že mimo komunistický ráj se mu
povede lépe, což se mu také na nějaký čas skutečně splnilo.
Manželé Koecherovi se v USA spokojeně zabydleli a v roce 1973 se Karlovi podařilo naplnit
nejtěžší část svého tajného poslání a stal se překladatelem CIA. Z toho je vidět, že floskule o zemi
neomezených možností není jen nějakou prázdnou frází, protože představit si něco takového v
libovolné zemi sovětského bloku je téměř mimo možnosti člověka s průměrnou fantazií.
Opravdu si nedokážu představit, že by na vrata bolševického ráje zabušil ex-redaktor CBS a
oznámil: „Už mám těch vykořisťovatelských psů plné zuby, chci teď žít tady a chci se stát platným
členem socialistické společnosti. Chtěl bych jí hrdě sloužit, ehm … nejlépe u zpravodajské služby
nebo tak něco“ I kdyby takového exota rovnou nezavřeli do Bohnic, silně pochybuji , že by ho v
Bartolomějské ulici nechali třebas jen zametat dvůr a umývat auta.
Nicméně Washington není Praha a na těch řečech o občasné naddimenzionální naivitě Američanů
asi něco bude. Nedostatečně paranoidní procedura při přijímají nových zaměstnanců způsobila CIA
nemalé škody. Nejvýznamnějším zářezem na Koecherově pažbě se stal Alexandr D. Ogorodnik ,
špion který pro CIA dělal na sovětském ministerstvu zahraničí totéž ,co Koecher pro STB a
potažmo KGB u CIA, tedy pozorně se rozhlížel a dával vědět, co se kde šustne. Prozrazený
Ogorodnik měl to štěstí v neštěstí, že se mu podařilo dostat k ampuli jedu , ukryté v plnicím peru,
dřív, než KGB stihla rozehrát celý rejstřík svého vyhlášeně vybraného jednání s nepřáteli nejlepšího
a nejspravedlivějšího zřízení na světě.
Ovšem slídění v materiálech CIA byla ta část poslání, které se Koecher věnoval převážně v
pracovní době. Jako správný socialistický rozvědčík, byl Karel Koecher zpravodajcem a vlastencem
i ve svém volném čase a to za nemalého přispění manželky Hany. Společně se totiž zúčastňovali
nesčetných privátních večírků , spojených buď s výměnou partnerů, případně jinou , povětšinou
nepárovou , sexuální aktivitou. Těchto večírků se zúčastňovalo nemálo významných vládních
úředníků a manželé Koecherovi s nimi ze zpravodajských důvodů souložili. Osobně si tedy myslím,
že kdyby se někdo pokoušel semnou během skupinového sexu bavit o práci a tahat ze mě nějaké
rozumy ,pravděpodobně bych jevil jistý neklid, ale jako špionážní metoda to prý má celkem dobré
výsledky.
V potaz je také potřeba vzít dvě skutečnosti. Za prvé jelikož američtí vládní úředníci mají podobné
kratochvíle přísně zakázané, už samotná povědomost o jejich účasti je významným zpravodajským
faktem a za druhé, Karel byl prý častěji než v „akci“ viděn u barového pultu, kde s někým
rozmlouval, zatím co jeho žena souložila s až čtyřmi muži zároveň. Důležité informace mohl tedy
opatřovat během těchto hovorů, což už není tak nápadné. Paní Hana mu přitom svou předstíranou
náruživostí poskytovala pro podobné aktivity dokonalé krytí.
Píšu o předstírané náruživosti paní Hany , ačkoliv mnozí autoři uvádějí , že ve skutečnosti ji tato
část jejích povinností přinášela nemalé potěšení. Osobně tomu příliš nevěřím. O paní Haně
Koecherové , rozené Pardamcové, je známo ,že členkou KSČ se stala už v devatenácti letech a tudíž
předpokládám, že hořela-li zápalem pro něco, nebyl to sex.
Žádný ráj ovšem netrvá věčně, ani ten socialistický , ani ten erotický a žádný krtek uvnitř CIA
nedokáže hloubit nekonečně dlouhé chodby. Jak stoupalo podezření, že v lodi je někde díra, byl
Karel postupně převáděn na méně a méně významnou práci a nakonec roku 1984 byly manželé
Koecherovi zatčeni agenty FBI. Hana se po zatčení ukázala jako odolnější a pravděpodobně také
znalejší přísných zákonů chránících v USA práva obviněných a odmítla se s agenty FBI bavit,
dokud ji neseženou právníka. Její vzdor byl ovšem marný, protože Karel po krátkém váhání skočil
vyšetřovatelům na jejich blufování, že už stejně všechno vědí a plně se doznal.
V Americkém vězení ovšem naši hrdinové nepobyli dlouho, už v roce 1986 byli vyměněni na
berlínském mostě Gleinecker za sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. Podobných výměn
na tomto mostě proběhlo několik, mimo jiné zde byl v roce 1962 vyměněn pilot letounu U-2
Francis Gary Powers za sovětského rozvědčíka Rudolfa Abela. Kdyby skutečně někoho napadlo
celou story zfilmovat, doporučuji přísně se držet ověřitelných faktů, až do tohoto okamžiku. Jakmile
dojde na scénu na mostě, radím vykašlat se na fakta a z uměleckých důvodů nechat nad hladinou
řeky válet efektní chuchvalce mlhy. Jakmile Koecherovi minou Ščaranského, mohly by se
rozběhnout závěrečné titulky. V nich by také třeba padla ona slibovaná zmínka o Václavu Klausovi.

Při přípravě článku jsem neodolal a vypůjčil si fotografii manželů Koecherových, kterou udělal v
roce 1987 americký novinář Ronald Kessler. Pokud se vám zdá, že to v pozadí je Pražský hrad,
zdá se vám to správně.Pokud se vám nezdá, že by bolševický režim umožnil americkému novináři v
roce 1987 rozhovor se svými vyzvědači, tak s tím bohužel nic nenadělám, jak jsem nakoupil tak
prodávám. Kessler povedeným manželům věnoval jednu celou kapitolu své knihy Úřad – Tajné
dějiny FBI, odkud také čerpám většinu podrobností. Kromě této knihy se Koecherovi mihnou jako
epizodní postavičky v příběhu špiona Aldricha Amese

Jmenuji se Koecher. Karel Koecher.

Touto bondovskou parafrází se klidně mohl představit host z televizního pořadu Jana Krause
Uvolněte se prosím premiérovaného 15.6.2007. Bývalý špion StB a KGB Karel Koecher se totiž
uvolnil tak, že to skoro vypadalo, jako by se cítil být Bondovým alter egem. Trochu ovšem
pozapomněl, na čí straně legendární agent s číslem 007 stál.
To, že se bývalý špión považuje za hrdinu, a také tak vystupuje na veřejnosti, příliš nepřekvapí.
Ztráta jakékoliv soudnosti je pro všechny aktivní spolupracovníky Státní Bezpečnosti (o KGB
nemluvě) zřejmě základním povahovým rysem. Naprosto zarážející byl ovšem Krausův přístup,
který s Koecherem diskutoval podobným způsobem, jako by naproti němu seděl zachránce několika
topících se malých dětí, dobrovolný dárce krve a zároveň člověk, který nikdy špatně nezaparkoval,
v jedné osobě.
Očekával bych, že během poměrně dlouhého rozhovoru alespoň jednou dojde na otázky morálky a
svědomí. No, nedošlo. Třeba Jan Kraus podobné etické kategorie nezná. Nevím. Pokud tomu tak ale
je - a Krausovy servilně radostné rozhovory s členy ČSSD v pořadech vysílaných před loňskými
volbami tomu trochu nasvědčují - doporučoval bych mu, aby se pokusil pro rozhovor v některém z
příštích dílů nalézt například nějakého žijícího příslušníka SS nebo SA. V nejhorším případě třeba
bachaře z Osvětimi. To by mohlo být také zajímavé povídání a zpovídaný by si mohl připadat třeba
jako vojín Ryan.

Životní příběh
A jaký tedy byl Koecherův životní příběh? Od mládí se chtěl stát špionem (vysvětloval mi to mimo
jiné tuším svými rodinnými poměry, které jsem po letech už zapomněl). V polovině šedesátých let
byla československá zahraniční rozvědka reformistická. Chtěla vědět, jaké mají Spojené státy
úmysly se střední Evropou. Chtěla mít v CIA vlastního informátora a nemuset se spoléhat na ruské
mocipány - tou dobou docházelo k podstatnější emancipaci československých tajných služeb,
prosazovaly československé zájmy.
Mladý Koecher byl tedy vyslán do Spojených států. Vystupoval jako emigrant. Dostal se do
Ameriky a začal tam studovat. Byl žákem Zbigniewa Brzezinského a spolužákem Madeleine
Albrightové. Vliv vysoce kvalitního univerzitního prostředí je zjevný, když se s Koecherem dáte do
rozhovoru, dodnes. Chová se a vystupuje jak univerzitní vědec.
Ve Spojených státech je Koecherovo jméno dobře známé. Vyšla o něm celá řada různých
bestsellerů. Mimo jiné se v nich tvrdí, že byl (nebo je…) Koecher posedlý promiskuitním sexem a
že měl pověst výstředníka a donchuána v newyorských nočních klubech. Koecher to popírá a tvrdí,
že je to propaganda od CIA. Argumentuje: "Prosím vás, vám trvá skoro deset let, než se dostanete
do samého ústředí CIA, odkud připravujete erudované akademické analýzy. To byste všecho
ohrozil tím, že se budete chovat výstředně v newyorských nočních klubech? Byl byste blbec." -
Nevím.
Dlouhá léta trvalo, než se Koecherovi nakonec podařilo proniknout do centra CIA. Jenže když
zaznamenal tento úspěch, osud ho podrazil. Stalo se něco směšného a typicky českého. V době, kdy
totiž Koecher konečně pronikl do ústředí CIA, byla v Československu v běhu husákovská
normalizace. Reformní činitelé výzvědných služeb byli zbaveni moci a na jejich místo přišli
Husákovi primitivové, konjunkturalisté. Koecher celý nadšený, že má nyní přístup k nejtajnějším a
nejerudovanějším analýzám americké zpravodajské služby, začal pro své řídící orgány v nyní
husákovsky znormalizovaném Československu vypracovávat vědecké ekonomicko-politické
analýzy. Avšak noví primitivové, nyní ve vedení československých tajných služeb, o takové věci
neměli zájem. Požadovali od Karla Koechera, aby jim posílal z Ameriky informace, kdo má s kým
jaký nemanželský poměr. Při jednom Koecherově tajném pobytě v Československu za husákovské
normalizace ho příslušníci tajných služeb věznili několik dní v jednom pražském konspiračním bytě
a nutili ho, aby vystoupil v Československé televizi s tvrzením, že je Václav Havel agent CIA.
Koecher to odmítl.
Když se tedy nedalo jednat s českými normalizačními primitivy, Koecher začal své analýzy posílat
přes hlavu svých československých šéfů rovnou do Ruska. Tam jeho reformistická a
prodemokratická argumentace zaujala reformní křídlo. Naopak však strašně vadila konzervativnímu
křídlu ve vedení ruských tajných služeb. To se rozhodlo učinit Koecherovu posílání reformních
analýz do Moskvy přítrž. KGB Koechera americké CIA prozradila. Podle Koecherova tvrzení ho
vedení CIA odtajnil ruský generál Kalugin.
Stalo se to prý tak, že Koecher šel jednoho dne v New Yorku po ulici, když ho obklopila skupina
amerických agentů a zatkla ho. Koecher byl předveden k svému šéfovi v CIA. Následoval prý
dlouhý rozhovor s ním.
Koecher Američanovi vysvětlil, že už dlouho se snaží posílat do Prahy, a nyní do Moskvy politické
a hospodářské analýzy, které argumentují pro demokratizaci a liberalizaci režimu. Přiznal se, že to,
co píše, nemá podle jeho úsudku absolutně žádný dopad, že je to házení hrachu na zeď a že se těsně
před svým zatčením v deziluzi rozhodl, že tato činnost nemá význam, že oznámí svým šéfům, že z
CIA odejde, odstěhuje se z Ameriky do Vídně a věnuje se tam jinému zaměstnání.
Americký šéf Koecherovi řekl, že to je dobré rozhodnutí. "Odstěhujte se do Vídně, avšak pokračujte
v tom, co jste dělal dosud," sdělil mu. "Od nynějška to ale budete dělat s naším plným vědomím."
Tak zněla dohoda a Koechera propustili. Chystal se odcestovat tedy do Vídně.
Než všechno zařídil, amerického šéfa, s nímž si odjezd do Vídně a práci double agenta zařídil,
smrtelně zranili na lovu. Koecher byl znovu zatčen a strávil v americkém vězení více než rok, za
velmi drastických podmínek – málem ho tam usmrtili spoluvězni.
V nouzi nejvyšší požádal svého právníka, ať se obrátí na reformisty v Moskvě a ti mu zachrání
život. A tak se také stalo. Na přímé rozhodnutí Michaila Gorbačova byl Koecher posledním
špionem z období studené války, který byl koncem osmdesátých let vyměněn za tehdejšího
vězněného sovětského disidenta Anatolije Ščaranského. K výměně – ostře sledované sdělovacími
prostředky – došlo, jak v nějakém špionážním filmu – na jednom mostě mezi západním a
východním Berlínem. Viděli jsme to tehdy v televizi.
Jenže Koecher byl v malém českém normalizačním rybníce příliš velkou rybou. Když se po
propuštění navrátil do Československa, československé úřady byly konsternovány. Žil sice na
svobodě, ale ve vakuu.
A to vakuum pokračuje dodneška. Rád by učil na vysoké škole historii moderní špionáže – a že by
byl dobrým profesorem, nikdo v ČR se ho ovšem neodváží pozvat přednášet.
Na Britské listy se tehdy v roce 1999 obrátil proto, že ho uráželo – a myslím, že právem – že
kdykoliv se objevilo jeho jméno v médiích, vyvolalo to proti němu hysterickou, emocionální,
fašistickou kampaň – připomínající praxi někdejších českých vlajkařů. To, čemu Koecher věnoval
svůj život, je možná kontroverzní – ne každý z nás by se chtěl stát špionem. Inteligentní a neúplatná
analýza toho ovšem chybí - jako konečně chybí v českém prostředí inteligentní a neúplatná analýza
snad každého tématu.
Řekl jsem tehdy po dlouhém rozhovoru panu Koecherovi, že nemohu jeho svědectví publikovat,
pokud nebudou k dispozici ony liberálně-demokratické analýzy, které údajně posílal za komunismu
do Moskvy. On však snad ani publikaci své životní historie nechtěl – prostě jen vypráví svůj příběh:
a ať si o něm můžeme myslet cokoliv, má právo na to, aby byl slyšen.

Historie výmeny
Témer po devet let se Západ bezvýsledne snazil dostat ze sovetského vezení ruského disidenta
Anatolije Ščaranského, odsouzeného na 19 let odnetí svobody. Trvalo to tak dlouho, protoze Západ
nemel nikoho tak cenného, aby se vyrovnal výmene Ščaranského - az do roku 1986.
Casne ráno, 11 února 1986, unavený muz v cerném kabáte, s beranicí na hlave, Ščaranský, se dal
na prechod 100-metrového neutrálního pásma Glienicker (Postupimskeho) mostu, který spojuje
Východní Nemecko se západním Berlinem. Na druhé strane mostu zacaly pochod dve osoby:
s fouskem a veselým úsmevem Karel Koecher, a jeho zena Hana, blondýnka s velkýma modrýma
ocima ve svetlém prepychovém norcim kozichu pripomínajici filmovou hvezdu. Vymena se
uskutecnila za nekolik minut.
Západní tisk prinesl malou zprávu, ze Koecher, vyzvedac, který byl vyskolen ceskou výzvedacskou
skolou v letech 1963-65, a pracoval pro sovetskou KGB, byl jediným vyzvedacem v historii,
kterému se podarilo v letech 1973-77 proniknout do americké výzvedné organizace CIA (Central
Inteligence Agency). Byl nyni vymenen za Anatolije Ščaranského.
Koecher prijel do Spojených států 5. prosince 1965 a predstíral, ze z Ceskoslovenska emigroval.
Dostal se do americké výzvedné sluzby CIA v roce 1973 jako prekladatel. Mimo to mel obchod
Novissa Corp. s bizuterií. Koupil si byt, kondomenium v jednom z nejlepsích domů v New Yorku,
v 32-patrovém Park Regis v císle 50 Východní 89 ulice. Predstíral, ze pracuje pro Svobodnou
Evropu v Nemecku (kterou CIA financovala) a ze je původem bezpecnostním důstojníkem
americké armády. Proto se nabídl vedení domu, ze pomůze s bezpecností toho domu, a proto byl
i zvolen do predsednictva to domu.
Predstíral, ze se stavi ostre proti komunismu a proti komunistům. Kdyz si chtela tenisová hvezda
Ivan Lendl koupit byt v tomto dome (50 East 89 St), Koecher prohlásil, ze s takovým komunistou
jako Lendl by nechtel bydlet pod jednou strechou a hrozil predsednictvu domu, ze kdyby Lendlovi
byt prodali, ze se na protest vzdá své bezpecnostní funkce a clenství v predsednictvu. Výbor byt
Lendlovi prodal, a Koecher se nevzdal svých funkcí.
Jako prekladatel pro CIA, kopíroval Koecher dopisy zamestnanců a spolupracovníků CIA doma
v USA i v zahranicí a jeho zena Hana je pak predávala sovetské sluzbe KGB, vetsinou ve
Svýcarsku. Známý je prípad Alexandra D. Ogorodníka, sovetského diplomata v Moskve, který byl
Koecherem oznacen za spolupracovníka americké výzvedné sluzby. Na Koechorovo udání byl
Ogorodnik zatcen a pri výslechu týrán sovetskou KGB, behem cehoz se otrávil jedovatou pilulkou,
kterou mel schovanou v plnicím péru Mont Blanc.
Koecher se taktéz pokousel navázat spolupráci s americkou vnitrní bezpecnostní sluzbou FBI
(Federal Bureau of Investigation). Nabízel jim infiltrování do tajné ceské a sovetské výzvedné
sluzby za úcelem odhalení agentů pracujících v USA.
Koecher se také zaclenil se svou zenou do nekolika sexualních klubů v New Yorku, jako Plato
Retreat, kde se praktikuje volná láska a výmena zen. Koecher se tam dozvídal jména různých
významných osobností, které tam chodily, a prodával tuto informaci KGB, aby osobnosti vydirali
a ziskavali od nich peníze a vojenská tajemství.
Nakonec ho FBI odhalila. Kdyz mu dali slib, ze se mu nic nestane, tak se pri výslechu ke vsemu
priznal. FBI slib dodrzela a Koechera propustila.
Po propustení prodal Koecher svůj byt za $260 000 a pripravoval se opustit USA. Tri hodiny pred
odletem do Rakouska, ve ctyri hodiny odpoledne 27. listopadu 1984 byl Koecher zatcen.
Koecher, místo aby zapíral a prodíral se americkými soudy, si vymyslel bájecný plán jak se
z odhalení spionázní cinnosti dostat. Behem působení v sexualních klubech, se Koecher seznámil
v Plato Retreat s advokátem ze státu Georgia (byl jim Robert G. Fierer). Jemu nabídl ctvrt milionu
dolarů, které dostal z prodeje bytu, aby jel do Moskvy a vyjednal výmenu vyzvedace za vyzvedace.
Právník do Moskvy jel s Koecherovým plánem. Podarilo se mu presvedcit Sovety, ze kdyz vymení
Koechera za Ščaranského, tedy výmena jednoho vyzvedace za druhého, ze celý svet pak bude verit,
ze Ščaranský byl pouhým vyzvedacem (jak tvrdil Sovětský svaz) a ne disidentem, bránícím podle
helsinské dohody lidská práva. Sovetská vláda návrh prijala a poprvé v historii uvolnila predbezná
vyjednávání západnímu tisku, aby podporil narcení, ze Ščaranský byl pouhým vyzvedacem.
Koecherovi je nyní asi 56 let a jeho ženě Haně je asi o deset let méně.
(Zdroj, the NY Times 28. listopadu 1984, 2. prosince 1984, 13. ledna a 8. února 1985, NY Tribune
7. kvetna, 28-29. listopadu, 2. prosince 1984, NY POost, AP, UPI a Reuters.)
 Pomlouvačná kampaň proti ČSSR

Praha (čtk). V posledních dnech uveřejnily některé západní listy

zprávy, že v ČSSR bylo zatčeno 20 "opozičních" umělců, mezi nimiž
jsou spisovatelé, básníci, výtvarníci a hudebníci.
Není to poprvé, co se na Západě hrubým způsobem překrucují
skutečné události v Československu. Je tomu tak i v tomto
případě. Veřejná bezpečnost vzala v uplynulých čtrnácti dnech
do vazby několik mladých lidí pro trestné činy výtržnictví a
některé další. Byli to členové "hudebních skupin", kteří od roku
1971 pořádali převážně na venkově různá "vystoupení", při nichž
docházelo k výtržnostem. Většina z nich byla již v minulosti
trestána a mnozí prošli psychiatrickým léčením. Téměř všichni
holdovali drogám, omamným látkám a alkoholu. Žádná ze
skupin nesplnila podmínky kvalifikačních zkoušek v roce 1971 ani
později a neměla tudíž žádné oprávnění veřejně vystupovat.
Ostatně jejich produkce neměla s kulturou vůbec nic
společného, jak se dnes mohli novináři přesvědčit na ukázkách
textů jejich písní a na filmu, který si tito "muzikanti" sami
natočili. Několik zkrachovaných vysokoškoláků, jeden
absolvent filozofické fakulty, bývalý kněz, individua měnící
zaměstnání se snažili zaujmout jen primitivní vulgárností.
Veřejná bezpečnost zasahovala při mnohých z jejich 22
"vystoupení". Ukládala peněžní pokuty a snažila se o preventivní
varování. Protože však nadále docházelo k výtržnostem,
škodám na zařízení, narkomanii atd., tedy k zjevnému a
opakovanému porušování platných čs. zákonů, musela přistoupit
k represívním opatřením. Rozruch a pomlouvačná kampaň
západních listů je o to absurdnější, že je dobře známo, že proti
podobným extravagantním skupinám, narušujícím pořádek, se
postupuje i v kapitalistických zemích a mnohem tvrději.

Zemědělské noviny, 8. 4. 1976:

Jak lze z komára učiniti velblouda
Francouzský deník Aurore a některé další západní listy uveřejnily v nedávných
dnech bombastické zprávy, podle nichž mělo být v Československu zatčeno asi
dvacet "opozičních umělců". Mezi postiženými prý jsou přední básníci, hudební
skladatelé, zpěváci, textaři a další kumštýři zvučných jmen... Podobných nesmyslů,
zkreslujících naši současnost jsme v posledních letech četli na stránkách některých
západních novin víc a je ostatně dobře známo, z jakých pramenů pocházejí. Také
uvedený příklad je ilustrací, jak hrubě se překrucují skutečné události v
Československu.
Kriminální služba Veřejné bezpečnosti v posledních dvou týdnech zadržela několik -
zcela mírně řečeno - výstředních vlasatých mladíků, kteří již delší dobu ignorovali
všechny rozumné domluvy a napořád se dostávali do příkrého rozporu se zákonem.
Důvodem k zásahu byly stále častější stížnosti občanů na opakované výtržnosti,
provázející vystoupení některých tzv. hudebních skupin, působících zejména na
venkově. Žádná z nich neměla platné oprávnění veřejně vystupovat, protože
nesplnila základní podmínky předepsané kvalifikačními zkouškami. Ostatně ani
není divu. Hlučné produkce těchto "hudebních skupin" prezentujících se vulgárními
texty, doprovázenými dokonce hrou na hřebeny a na různé instalatérské nářadí
představující bicí nástroje a mnohdy ještě vrcholící rozbíjením židlí v sálech, mělo s
kulturou pramálo společného.
Jaký příklad dávali tito extrémní "muzikanti" v záplatovaných texaskách mladým
lidem na venkově, netřeba vůbec rozvádět. Zcela oprávněně se proto sáhlo k těmto
skupinám na zoubek. Jejich organizátoři nejsou ostatně v trestní činnosti žádnými
naivními nováčky - mají za sebou už tresty pro příživnictví, mravnostní delikty a
narušování veřejného pořádku. Téměř všichni holdovali drogám a jako narkomani
také absolvovali pobyt v psychiatrických léčebnách. Činit z takové chásky umělce a
navíc "politické případy" nasvědčuje jen tomu, že každý prostředek je dobrý, když
chce někdo z komára vyrobit velblouda.

VečerníPraha,8.4.1976:

Tonoucí se stébla chytá

Novinářské "kachny" na Západě se vyskytují často. Ve snaze
pošpinit socialismus využívají i deklasovaných živlů.
Včera večer v televizi a v dnešním ranním tisku jsme se
dozvěděli o prapodivné tzv. "umělecké činnosti" několika
lidí, kteří se živili vystupováním v malých beatových
skupinách. Jejich účinkování nemělo ovšem nic společného s
uměním. Však také nedokázali ani složit kvalifikační
zkoušky a určité stopy hudebního vzdělání vykazoval pouze
jeden, který jen krátkou dobu studoval na konzervatoři.
Jejich hudební večery skončily výtržnostmi, vulgaritou a
protizákonnými činy.
Lidé, kteří se vyhýbají poctivé práci, nemohou mít zelenou.
Proti takovým výtržníkům by zakročili v každé zemi.
Buržoazní sdělovací prostředky však ztropily povyk o
útlaku umělců v ČSSR. Poplach okolo těchto lidé svědčí o
jednom: bere-li dějinný vývoj západní propagandě
argumenty ve prospěch buržoazního systému, chytá se i
stébla - byť to byla činnost asociálních živlů. Zač tedy stojí?