Johann Wolfgang von Goethe

Faust

Faust, der Tragödie erster Teil, 1806

 P eklad: Petr Bou , 2004

ř ř

1
FAUST: ZASE JEDNA TRAGÉDIE

1.1. Úvod

P esta te prchat, p eludné stíny,

ř ň ř

a zjevovat se jen uprost ed noci. ř

Chci s vámi prohlédnout, být jiný.

Zklidnit báze mi zkuste dopomoci. ň

Uvidíte, že p estanu být líný, ř

až mi mou mysl, jako rejnoci,

kte í v st íbrných pe ejích ádí,
ř ř ř ř

roz e íte ztracenou v ní mládí.

č ř ů

I ty se mnou budeš mít jisté,

že se ztracené dojmy znovu vyno í, ř

zapomenutá p átelství a city isté ř č

jako pochodn znovu zaho í, ě ř

a bolest a stesk duše prosté

tápající v klamném poho í ř

ti nasypu jako zrní,

a vidíš, jak se št stí vrní.
ť ě

Vím že písn kolem hlavy ě

často jen bleskurychle proletí,

než pro jednu p ijde as pravý ř č

dvacet dalších skon í ve smetí. č

P esto doufám, že neznámé davy

ř

m j zp v jak racek obletí,

ů ě

a pokud ho uslyšíš a osloví t , ě

budu mít radost jako dít . ě

P íliš dlouho jsem si odpíral ř

tu plavbu v tichém sv t sn ní, ě ě ě

dusil jsem city a zapíral

že pouhé dojetí hrdé srdce zm ní ě

a místo, abych moudrost nabíral,

hledal jsem, kde sv tlo není. ě

Co nabyl jsem, vidím v dáli,

co ztratil jsem, te m pálí. ď ě

1.1. P edehra ř

editel divadla, básník, vtipálek.

Ř

EDITEL DIVADLA:
Hej vy dva, v rni stále, ě

v temné bou i i asech denních, ř č

pora te, jak v n meckých zemích ď ě

bychom náš podnik táhli dále.

Zejména toho jsem cht l vždy bavit, ě

kdo pln žije a nechá žít. ě

Harampádí v koutech nechal jsem se zbavit,

abych tu takových mohl více mít.
Koukej jak sedí, k opon o i sto ili, ě č č

do našich p íb h by rádi vsko ili. ř ě ů č

Však zhojit hrubou duši lidu

se ti nepoda í perlou. ř

Vždy mnoho z nich poslední t ídu ť ř

st ží prolezlo s berlou.
ě

Hlavn a to vypadá erstvé a nové, ě ť č

inteligentní, ale ne moc tumpachové.

Už vidím, jak nám sem masy plynou
- u naší boudy se budou tla it, č

k ižovat jako vlna s vlnou,

ř

futra u dve í jim nebudou sta it. ř č

2
 P i útoku na naši kasu ř

nebudou hled t na n jaký ten strk. ě ě

Jako sysel ženoucí se k obilnému klasu.

Kv li lístku jsou schopni zlámat si i krk.
ů

Kouzlo, co ú inkuje na všechny lidi, č

jim te ukaž, básníku, a vidí! ď ť

BÁSNÍK:
Nemám rád po etné davy, č

psychózy co zachvátí m sto. ě

Poslední myšlenku mi vyženou z hlavy.

Už tak je tam jen beztvaré t sto. ě

Básník m tiché nebe pat í, ů ř

radost tam kvete, slavíci tlukou,

láska a p átelství svorn se brat í ř ě ř

jak stvo eni byli boží rukou. ř

Kdesi hluboko uprost ed hrudi ř

jakoby v ný ohe plál. ě č ň

N koho studí, n koho budí;

ě ě

š asten kdo ráno sen sv j nese dál.

ť ů

Pro m je nejvyšší sudí ě

ne ministr, anebo snad král,

ale kouzlo prchavého okamžiku.
Pravdivé jen, když zmizí v mžiku.

VTIPÁLEK:
Ta vaše moudra z nadsv tí ě

sami sebe jen sv tí. ě

M zajímá, co bude te .
ě ď

Je snad blázen kdo eká č

že dojme oby ejného lov ka č č ě

bez n jakých okultních v d? ě ě

Sta í, když ti nejdou o i stranou č č

- tak se p íze lidu získá. ř ň

Kdo m í jak v try vanou, ě ř ě

ten si p knou slotu spíská. ě

Tak si ha ni zpátky na zem č

a zkus mužem slova být,

moudrost zapoj, chytrost, cit,
a hlavn bu trochu blázen. ě ď

EDITEL:
No, hlavn a maj na co koukat. ě ť

Cht jí s pusou otev enou ě ř

valit o i jako kap i. č ř

Pak ponesou t na ramenou ě

a p itulí se jako brat i.

ř ř

Davy m žeš nasytit, ů

když jim toho nandáš hodn . ě

Každý co m že si chce zachytit ů

a pov sit u sebe v dom . ě ě

Takže náš trhák se nejlépe prodá,

když se jim po kouskách podá.
Jako pe ínka s ádnou oblohou. č ř

Jinak stoupne do hlavy, sedne do nohou,

a host si pak kucha e p kn poddá. ř ě ě

BÁSNÍK:
Svojí primitivní fuše inou ř

d láš poctivým um lc m škodu.

ě ě ů

Divím se, že se z tebe nepominou,

jako když piják si nalije omylem vodu.
Ř

EDITEL:
Tak koukej, v bec jsem se neurazil. ů

Aby do d eva h ebík vrazil ř ř

3
i ten nejhloup jší nádiva ě

se neobejde bez použití kladiva.

Uv dom si, pro koho se píše!
ě

Z té paní u dve í nuda dýše, ř

a na pána s bonbóny asi ob da zbylo pomálu. ě

Úpln vep edu se ve své pýše

ě ř

rozvaluje kritik z laciného žurnálu.

Nóbl dáma, jako blesk,
rychle tu zv davost nasytit dokáže, ě

postavit na odiv šarm a lesk.

Sama už hraje bez gáže.
Jak se asi ten chrápal získá
pro tvé jemné odstíny duhy?
Prohlédni si p íznivce zblízka! ř

Je nap l studený a nap l tuhý.

ů ů

Zajímá ho svršek a eso, p llitru se chopí drav , ů ě

nebo divoká noc s jeho starou

je to, co se mu práv honí v hlav . ě ě

A do ní ty hustíš verše plnou parou?

Radím ti jen: dej jim víc a více.
A když se netrefíš, zkus to opakovat.
Musíš je zneklidnit a provokovat;
povznášet - to je t žká práce .... ě

Tak co, budem dojímat nebo excitovat?

BÁSNÍK:
Ta legrace se ti opravdu poda ila. ř

Myslíš, že to hlavní, ím m p íroda obda ila, č ě ř ř

svou opravdovost odhodit mi nebude vadit?

Že se básník do lidských srdcí vet e ř

jako do jitrnic z bachratého vep e ř

a své poslání podle m že zradit? ů

Necítíš snad tu mocnou sílu v prsou,

jejíž proudy nekone né eky nesou č ř

i do toho nejmenšího zákoutí p írody? ř

Vstup na louku nohou bosou,

jak p íliv t hned strhne do vody,
ř ě

jako seká ostrou kosou. č

Co p inutí obilné ady ř ř

aby se ve v tru ladn kolébaly? ě ě

Kdo srovná uprost ed bou livé v avy ř ř ř

skály, aby se vzh ru hrd vyjímaly? ů ě

Co kv t u cesty v bodlák prom ní, ě ě

že se na t podivn pitvo í? ě ě ř

Kdo ohn a vody srocení ě

v zlost a zármutek p etvo í? ř ř

Kdopak má jedin vlohy ě

z bujného listí, sahajícího až nad kolena,

uvinout v nec, a zdobit jím bohy? ě

Lidská p edstavivost, v básníku zosobn na!

ř ě

VTIPÁLEK:
Už se t ším, jak vy s básnickými silami ě

stvo íte tak krásnou ideu p ed námi,

ř ř

až se na chvíli p estanem množit. ř

Nebudem se starat, kam hlavu složit,

a jen po tom jednom za nem toužit. č

Po chvilce št stí ji za nem sloužit, ě č

pak se ztratí, možná objeví se jiná,

a nám zbyde zármutek a kocovina.
Svým p edstavám popus oprat , ř ť ě

nemáchej nás ve vlastním život , ě

soucit m j s tuctovým nádivou ě

a ud lej mu skute nost mén šedivou.

ě č ě

Pestrý obraz, bez rozumu jisk i ky, ř č

smíchej z omyl , špetky polopravdi ky ů č

4
- a ur it se ti extra pokrm zda í, č ě ř

který sv t ob erstvuje a po kterém baží! ě č

Pak na to všechna mládež bude stát

a o ekávat ono zjevení,
č

aby z tvého prsu mohla sát

svoji spásu, která tam není.
No samoz ejm , že se sluší, ř ě

když se dojmou, když se vzruší,

a nechají se vyplakat a smát.
Ocení když to má švih a lesk.
Pod drnem se nikomu nebude nic zdát.
Kdo žije, musí žít jak blesk.

BÁSNÍK:
Radši mi p i aruj ty asy ř č č

kdy jsem i já takhle žil,

po ramena jsem m l dlouhé vlasy ě

a ze všech pramen la n pil. ů č ě

Sv t byl ješt zahalen v mlze ě ě

a v každém pupeni bylo tisíce sv t . ě ů

Já jsem však hned odkrýval drze

jak rozvinout je do plného kv tu. ě

Nem l jsem nic a p esto toho bylo dost: ě ř

touhu po pravd a smysl pro radost. ě

Tenkrát naplno m zasáhla p stí ě ě

síla nenávisti i moc lásky.

Dej mi zp t to hluboké, bolavé št stí, ě ě

vra mi mé mládí zpátky!

ť

VTIPÁLEK:
Mládí, dobrý muži, lov k pot ebuje č ě ř

vždy když se pere s hejnem potkan , ů

stejn tak jako když ruku natahuje

ě

po krásném d v eti poránu. ě č

Taky když poslední metr p ed cílem ř

uklouzne po šlupce z banánu,

nebo když po divokém tanci spanilém
celou noc víno chutná mu.
Ty jsi už ale vyrost z jeslí,
pod lán z vlastní state nosti
ě č

sedni si na svou koženou sesli

a patlej se v té své zbyte nosti. č

To je, starý pane, tvoje role.

P esto považovat budem si t
ř ě

a nikdo ti ne ekne vole, ř

neb až v kem je z tebe opravdu dít . ě ě

EDITEL:
Tak jsme si vym nili komplimenty ě

a doufám, že už tu nevládne žádný nelad.

Ale abysme zaplatili gáži a alimenty
pot ebujem kone n za ít n co d lat.
ř č ě č ě ě

Váhavc m nepomohou k inu ů č

ani proudy odvážné litánie.

K tomu je pot eba ukázat sílu.
Ř
ř

e n ní je doménou poezie.
č ě

Co nakoupit chcem do koše

jsou proudy slastné rozkoše
a ne e i úhybné. ř č

Co nestane se hned, zítra už se nestihne.

Výhe d jin, ra te pochopit, ň ě č

vám ráda poskytne chleba.

Jen p íležitost musíte uchopit, ř

tu zamést, tu záhon pokropit,

a v bec koukat, co je t eba.
ů ř

Herce v n meckých divadlech ě

5
rozhodn nijak neomezujeme, ě

všechen prostor i as jim poskytujeme č

a hrát mohou v klobouku i v tykadlech.

erstvý vítr? Máš ho mít!
Č

Pot ebuješ slunce lesk? ř

Vodopád, ohe , nad skálou blesk? ň

Jen ekni, a pes tu m že vysko it.ř ů č

Široká eka pozemských jev a bytostí ř ů

jakoby na naši estrádu natekla

a diváka povážlivou rychlostí
p enáší z nebe rovnou do pekla.
ř

1.3. Prolog v nebi

B h. Nebeské pastviny. Mephistopheles. Vstupují t i and lé.

ů ř ě

RAPHAEL:
Slunce, pozdrav ode mne ber
p edtím, než uchýlíš se dom !
ř ů

Sv j návrat do bratrských sfér

ů

ukon íš ve er údery hrom . č č ů

Tv j paprsek dává and l m sílu ů ě ů

a každý z nich ti p eje jen ř

mnoho zdaru k tvému dílu,

dnes jako v onen první den.

GABRIEL:
Než stihneš obdivovat zemskou skv lost ě

vesmír svou zázra nou mocí č

zm ní v rudou rajskou b lost

ě ě

a nakonec ji nahradí hlubokou ernou nocí. č

I šumící mo e vrhá v né proudy ř ě č

na vysoký skalnatý b eh. ř

Marn chce spolknutím každé hroudy ě

více urychlit sv ta b h. ě ě

MICHAEL:
Aby ryby, ani ptáci na vysoké ho e ř

nepropadli nud a stesku ě

sem a tam do té hry souše a mo e ř

zasáhne bou e a pár blesk . ř ů

Však i když ve m st zu í požár ě ě ř

a je nutné se do lesa uchylovat

o vlajce, která zdobí náš stožár
nikdo, Pane, nebude pochybovat.

AND LÉ: Ě

Tv j paprsek nám dává sílu ů

a každý z nás si p eje jen ř

mnoho zdaru tvému dílu

dnes, stejn jako v první den. ě

MEPHISTOPHELES:
Vidím, pane, že kroky tišíš
abys v celistvosti poznal sv t b žící. ě ě

Zajisté však zvlášt rád slyšíš, ě

že i já pat ím mezi tvé sloužící. ř

Promi , jsem tu jako v trní ň

a kv tnat e nit bych se bál. ě ě ř č

Vím, že ti m j patos v uchu brní, ů

jiný, kdo umí, by se tomu smál.

Nevidím slunce, ani modré sv ty, ě

le jenom ohnuté pozemské h bety.

č ř

P esto však jak v první den

ř

si nese každý vlastní sen.

Ur it by se radostí pominul, č ě

6
kdybys ho svou svatostí ovinul
a trochu rozumu mu nasypal do dlaní.
Pot ebují to jak prase drbání.
ř

Podle mého skromného názoru

se podobají kobylkám Stále v pozoru
ze stébla na stéblo ská ou, č

ve er svou vrzavou píse plá ou,

č ň č

a do skoku pobízí je práv ě

to, že zas stejn skon í v tráv . ě č ě

PÁN:
To m chceš tak dlouho zdržovat ě

jen abys si zas moh' st žovat? ě

Cožpak jsi se nenau il víc? č

MEPHISTOPHELES:
Ne! Na Zemi nevidím dobrého nic!
Mám snad p inutit lidi chomout milovat, ř

nebo se z jejich nešt stí dokonce radovat? ě

PÁN:
Znáš toho Fausta?

MEPHISTOPHELES:
Doktora Fausta?

PÁN:
Z n ho si vem p íklad! ě ř

MEPHISTOPHELES:
Tak pozor! Zrovna u n ho bych se divil ě

kdyby si pozemský "ráj" nezprotivil.

Ta jeho usedlost je jen zdání,
jako kravata a vyžehlené kalhoty.
Ve své slupce nikdy nenajde stání,
ohe v prsou ho žene skákat p es ploty,
ň ř

nespokojí se s b lostí zasn žených plání, ě ě

nenasytí ho nejš avnat jší dobroty. ť ě

PÁN:
No, dokud stále hledá cestu,
rád ho na ní zase dovedu.
I peka se patlá se v nevzhledném t stu
ř ě

a na vo avý chléb myslí daleko dop edu. ň ř

MEPHISTOPHELES:
Vsa se, že nedá na tvé rady ď

a jak péro do klobouku str í si je! č

Rad ji ho sv mn do parády!
ě ě ř ě

PÁN:
Pokud ješt na zemi žije, ě

potud je lov ku chybování dovoleno, č ě

a ábel z toho poprávu tyje.

ď

MEPHISTOPHELES:
Jsem rád, že nelámeš v ci p es koleno. ě ř

Když už jednou házím laso

chci do chytit erstvé maso ň č

a jako kocour si pohrát s myší

- a to všichni kojoti slyší!
ť

PÁN:
Jen si s ním hraj jak chceš:
oplachuj ho v svojí p ízni, ř

a když už do toho jdeš,

7
vodu pekelnou mu podávej v žízni.
Uvidíš, jak se strašliv spleteš. ě

Dobrý lov k poctivost nevym ní č ě ě

za zlato, natož pak n jakou lacinou veteš. ě

MEPHISTOPHELES:
Pchá, jednoduššího úkolu není!
Sta í mi na to pár rozedn ní
č ě

a nevinný chlape ek bude m j. č ů

A nechci výhru! Jen bych rád

aby se pak plazil jako had
a na dvo e žral prach a hn j. ř ů

PÁN:
Ó, vidím že máš vyt íbený vkus. ř

Ale protože nechci poslat erta k ertu, č č

tak si pro m za m zkus ě ě

se realizovat v tom svém jemném žertu.

Kdyby náhodou n kdy zaspala ě

lidská inorodost a ostražitost

č

musím se hned rychle postarat, aby dostala

od ábla k probuzení p íležitost.
ď ř

Však vy, milá kové božího jasu, č

klidn vychutnávejte sv ta živoucí krásu.

ě ě

Vše co je, v hlubokém etheru vno eno, ř

bude se m nit a v n žít, ě ě č ě

a pevnou v lí chrán no ů ě

z nebeských pohár lásku pít. ů

(Nebe se zavírá, and lé mizí.) ě

MEPHISTOPHELES (sám):
Vida, jak mi starý rozumí.
Doufám, že jsem ho neurazil skute n . č ě

Je skv lý, když tak vážená osobnost si umí

ě

i s áblem popovídat srde n .

ď č ě

FAUST: PRVNÍ DÍL

2.1. Noc

Ve vysoké a t sné gotické komnat posedává nervózn Faust na svém ě ě ě

k esle.
ř

FAUST:
Tak si to se tem: filosofií, č

medicínou, a k tomu právo,

bohužel ješt teologií, ě

ztratil jsem asu víc než zdrávo. č

A jako p edtím, chytrý zpola, ř

stojím tu zas jak kus vola.

Doktor jsem, a docent budu,
zato život je už v udu. č

Rovnice, žáci
- ty nesnáší nejvíc, darebáci -
ráno na n proto je ím, ě č

ve er nad námi všemi bre ím.

č č

Ale p esto do m necpete, vy nafoukanci -

ř ě

intelektuálové, pánbí ká i a politi tí samozvanci - č ř č

ty vaše pochyby, a pocit viny.

Není peklo pod zemí, ani žádný jiný!
Žádný kámoš mi nemusí ukazovat
jak najít správnou cestu,
jak si z pravdy ušít vestu
a v ní lidi vylepšovat a p esv d ovat. ř ě č

Nemám majetek, pen z jen pár, ě

8
nejsem krasavec, ani žádná star.
Kdo jak pes v život zkusí, ě

už jen v magii v it musí! ě ř

Jen v duch hájenství ů

najdeš všechna tajemství:

Už nebudeš se lopotit
jak chytrou v tu vypotit, ě

a bez cestování sv tem ě

uvidíš, z eho je spleten č

-ty páky a síly co unikly i v dcovi, ě

který tak nadut haraší se slovy. ě

Ješt naposled p ídu ě ř

ukázat m síci svou bídu ě

o p lnoci uprost ed pokoje,

ů ř

bd lý vleže a spící ve stoje,

ě

jak mol, knihomol, namol

- ach p íteli, zastav už ten blábol! ř

Ne, nevadí mi komá i, ř

a tvé sv tlo mi rozzá í ě ř

pou až na nejvyšší skály. ť

Chci jak duch p es louky v dáli, ř

jako tvá moudrost p es hlubiny asu, ř č

let t, a v poušti zm nit se v rosu.

ě ě

Brr - po ád ve své dí e tr ím! ř ř č

Pro se tady v bec kr ím? č ů č

V tom kanclu nevidíš ani nebe,

a když leje, tak leda z tebe.
Ve starém papíru až po uši,
v prachu, co sedá na haldy knih.
Ob as tu vosa i moucha zabzu í,
č č č

a pak už zas cejtíš jenom ten klíh.

Nejvíce bylo by mi milo
zbavit se toho harampádí hned.
Ale jak krtek držím si sv j sv t ů ě

- teda spíš to, co z n j zbylo. ě

Pro v bec má to srdce, pak se ptáš, č ů

tu drzost si v prsou klepat?

A víš, na co mozek máš?
By t bol moh' lépe tepat! ě

Pán b h ti dal p stí ů ě

a pak si zmizel s klidem

- to asi místo toho št stí, ě

co dal jiným lidem.

Pry odsud! Jak strašn bych cht l č ě ě

prchnout ve svobodnou zem;

veden knihou, kterou už Nostradamus m l, ě

bych splnil si sv j tajný sen. ů

Spat it jak se hv zdy to í, ř ě č

a všechny sv tové díly - ě

však jen kdo v poznání smo í č

sv j jazyk, pozná i p írodní síly.

ů ř

Což neobm k í t vyschlé rty ě č ě

šeptající ta svatá slova?

Zjev se, duchu! Jenom ty
zabráníš mi trp t znova. ě

(P i listování knihou uvidí znamení Všehomíra.)

ř

Hmm, ty áry mají ale sílu, č

hned jsem o dvacet let mladší,

už necítím ani tu svou kýlu,
a jako d ív mi jen vzduch ke št stí sta í. ř ě č

9
 Ten b h, co kreslil tato znamení, ů

mi te m j zmatek tiší. ď ů

A to, co mi místo krve do srdce iší, č

ur it v t chto ádcích pramení,

č ě ě ř

a od nového vína se málo liší.

Všechna síla a moudrost sv ta ě

je vepsaná v tenhle klikyhák!

Cejtím se jako b h, lehký jako pták! ů

Jak mohl jsem neslyšet všechna ta leta:

"I ty m žeš vplout do sv ta poznání, ů ě

však jen odvážné srdce vpravd buší. ě

Zanech svého pozemského chcípání

a zkus oživit svou mrtvou duši!"

(Prohlíží si d kladn to znamení.) ů ě

Všechno dohromady jedno jest

a každá ára zna í tisíc cest! č č

Kolik by asi dal pan král

za tenhle moudrý, zlatý grál.
Spojené síly nebe a zem ě

protrhly mraky co temn ě

stínily a dusily to lepší ve mn . ě

Jaká krása - nebo jen shoda náhody?

Jak ud lat to, jak nebýt jen h í kou p írody,
ě ř č ř

té arod jky, z níž všechen život prýští,

č ě

baby, která Zemi její krásu dala,

jen aby svou zlobu ukázala,
a v žertu slibovala nám život p íští? ř

(Mechanicky pokra uje v listování v knize a spat í znak ducha Zem .) č ř ě

Podobná znamení, a p ece se liší: ř

Ty mi dáváš skute nou sílu, č

hlava se jasní, ruka se zvedá k dílu,

ty, duchu Zem , ty jsi mi daleko bližší! ě

Cítím touhu zm nit sv t, ě ě

zastavit všechny povodn , ě

pro dít sko it do ohn , ě č ě

bu dát lidem št stí, anebo aspo jed.

ď ě ň

Nade mnou se sbíhají mraky,

m síc se schovává
ě

a lampa vyhasíná!
Rudé paprsky kmitají
skrz mlhu a dotýkají se mých vlas . ů

Nebe se protrhlo
a uchopilo m do proudu dešt ! ě ě

To musíš být ty, vytoužený duchu!

Ukaž se oku,
oh ej mi srdce, ozvi se uchu -
ř

m j rozum za ruku ber

ů

a dej mu sílu i sm r. ě

Ze života odstra mi bídu i pech ň

- musíš to ud lat - a pak si ho nech! ě

(Uchopí knihu a nahlas p e te kouzelnou formuli. Opodál se v kou i a ř č ř

plameni zjeví duch.)

DUCH:
Kdo m volá? ě

FAUST (odvrátí se):

Odporný obli ej! č

DUCH:
10
 Z klidu, v n mž hov l jsem si dlouhá léta ě ě

m te vytrh’ ná ek z tvého sv ta.

ě ď ř ě

Co chceš?

FAUST:
Jdi pry , nesnesu ten pohled! č

DUCH:
Tak ty te takhle hekáš, ď

schováváš se a p ede mnou prcháš! ř

A víš, že m to t ší, ě ě

když m j hlas t leká, obli ej d sí? ů ě č ě

Radši se vzmuž, najdi kam pod la se síla, ě

která ti tak prsa odvahou naplnila.

Nebo ses p ed chvílí jenom chvástal, ř

že bys sv t zm nil, práci nás duch zastal? ě ě ů

Tak kde je ten slavný Faust, jenž jako lasem

p itahuje p ízraky svým silným hlasem?
ř ř

Kde je to stvo ení, které mi cht lo být rovno, ř ě

ale hned po mém spat ení ř

se t ese jak sulc? ř

FAUST:
Nech si své vtípky! Tady stojím,
pekelných e í se st ží bojím. ř č ě

DUCH:
Já zas hlodám v myslích,
a proháním se v každém lidském in ní. č ě

Plavu uprost ed v ného mo e, ř ě č ř

tu u b ehu zrození, ř

tu u ostrova smrtelného ho e. ř

Jak prom nný vánek, ě

jako život i spánek, č

tak já sp ádám dosud ř

pavu inu asu, i sám osud. č č

FAUST:
Jako ty dokážeš sv t obklopit, ě

cht l bych ho i já celý pochopit.

ě

DUCH:
Kdo se mi rovná sám všechno pozná.
M j se! ě

(Zmizí)

FAUST (zkoprn lý): ě

Rovnám se mu?
Že by b h stejné vlohy ů

co dal duch m k obrazu svému ů

sv il i lov ku lecjakému ?
ě ř č ě

(N kdo klepe.) ě

Ach ne! Mé št stí te duní jako buchar ě ď

a náš fámulus si jen tak stojí na prahu.

Neví, že kazí mou celoživotní snahu,
ten slizký, hloupý suchar!

(Wagner je v no ní košili a epici, v ruce drží lampu. Faust se neochotn č č ě

oto í.) č

WAGNER:
Promi , jen zaslech jsem t deklamovat ň ě

- asi zas to ecké drama. ř

A jak už íkala mi máma, ř

11
u se mluvit, a brzo budeš ministrovat.
č

A p idá-li se drzosti pakatel,

ř

z každého herce m že být kazatel. ů

FAUST:
Já dnes, ikdyž ho uslyším,
komedianta od kn ze st ží odliším... ě ě

WAGNER:
Taky bych cht l ídit sv t ě ř ě

a hov t si v pohodlném svatostánku,

ě

ven nevycházet, a ve svém polospánku

se p evalit jen každých p t let.
ř ě

FAUST:
Ty ale sám necítíš,
kudy osud lidský kluše,
a srdce poslucha nechytíš č ů

když nemluvíš z duše.

Radši se stáhni do své ulity
a na tyhle pamlsky si nech zajít chu . ť

Osol si sv j brambor zemitý, ů

a ím ses narodil, zase dál bu .

č ď

Ten proud bohulibých e i ek, ř č č

kterých na pat e máš vždycky dost, ř

okouzlí pár d tí nebo opi ek, ě č

ale moudrý hledá up ímnost. ř

WAGNER:
Být slyšen - už jen to pomyšlení
p ináší mi pot šení...
ř ě

FAUST:
Pokorný život lépe vypadá,
ned lej ze sebe vola!
ě

Rozum a chytrost z nebe nepadá,

od toho je tu škola.
Z koho mluví poctivost,
pravých slov má vždycky dost.
No, tvoji plamennou e nivost ř č

ve které chceš ízek lidství smažit, ř

bych doporu oval vylít na kompost. č

Jen ten se z ní m že zda it. ů ř

WAGNER:
Ach jo, dlouho trvá poznání,
a náš život je krátký.
Č as ztracený p i šprtání ř

mi nedá nikdo zpátky.

V knihovnách trávit celý as, č

to není zas tak t žký, ě

jenže k pravd musíš p šky, ě ě

a v p lce cesty t už dávno vezme as.

ů ě ď

FAUST:
Tak papír, to má být ten pramen,
který ti žíze po poznání zhasí? ň

S takovou chytrostí je ámen,

jen co jde z tebe t skute n spasí. ě č ě

WAGNER:
P ece každého musí p itahovat
ř ř

se jak duch v minulých asech promenovat. č

A dávný mudrc by m l obli ej protáhlý ě č

vida, kam až jsme to dotáhli.

12
FAUST:
To ur it , všichni jsme dnes m sí ané! č ě ě č ň

Chlap e, asy p ekonané č č ř

jsou knihy se zrcadly trojmy.

Co jako historie je d tem p edkládané, ě ř

a asto tak k nepoznání p ežvýkané,

č ř

jsou jen naše dojmy.

I slepý bez všech brýlí
vidí, jaký je to zmatek,
skládka odpadk a polního býlí. ů

Jo pokud jde o státní statek,

tam ú edníci vždy vypotí dost volovin,
ř

které pak oficiáln dodají do novin. ě

WAGNER:
Sv t a lidskou touhu, cit, ě

n kdo to p ece musí objasnit ...

ě ř

FAUST:
Co je to objasnit!
Vysv tlit kojenci podstatu elekt iny?
ě ř

Co z toho ten m že mít, ů

to vysloužíš si z té svojí d iny. ř

P inutit lidi myslet, íct co cítí, vylézt z pod pe iny,

ř ř ř

to je jako když je mu í a upaluje. č

Ale te , m j žáku, se už noc nachyluje

ď ů

a ty musíš jít.

WAGNER:
Rád jsem si s tebou popovídal.
Bylo to pro m užite né. ě č

I zítra, v první jarní den,

m , prosím, zas do svého sv ta vem.
ě ě

Víš, že studuji piln , by se to zdá v né, ě ť ě č

a poznání z stává nekone né. ů č

(Odejde.)

FAUST (sám):
Jak v ný je nad je plamínek, ě č ě

oko furt po n em pokukuje, ě č

ruka se snaživ po skále natahuje, ě

a pak vd n shrábne mali ký kamínek. ě č ě č

Smí v bec takhle povykovat ů

ten žvanil o sv t duch ? ě ě ů

Ale asi bych mu m l spíš pod kovat, ě ě

že tak p kn roztahoval pusu až k uchu. ě ě

Možná m zachránil od zblázn ní, ě ě

ikdyž tu ten duch byl jen mžik.

Sakra, to bylo ale zjevení,
p ipadal jsem si jako trpaslík.
ř

Já, kterého božstva stvo ila k obrazu svému ř

a napojila pramenem moudrosti,

hostila ve chrámu v nosti, ě č

oby ejným lidem neznámému;

č

Inu, i já, stejn jako and l, který celý as ě ě č

se v žilách p írody m že proletovat ř ů

a ješt si k tomu vyzp vovat,

ě ě

musím své chyby napravovat,

když sv domí se ozve hlas. ě

M l jsem to št stí t poznat,

ě ě ě

ale ne tu moc t zadržet; ě

a co teprv sílu se ti rovnat.

Mé sebev domí -jen chvíli nechal's mi je ě

13
když jsem se v tvém výslunní mohl h át. ř

Však bez varování jsi m za al hnát ě č

zp t na zem mezi zmije.

ě

Co mám se u it? Vše se m ní! č ě

Mám cesty hledat, odolávat pokušení,

zatímco kariéru ráznou
bych ud lal bez mozku a s duší prázdnou? ě

Každý istý úmysl nabaluje špínu, č

jako když se valí koule sn hová, ě

dobrákovi odvd í se tím, že nadají mu, ě č

a nezištnou lásku každý rovnou pochová.

Kdo život a vznešenost dal lidstvu do vínku
ho pak zanechal hrabat se v hovínku.

Fantazie, ta m že rozlet t se t eba ů ě ř

p es nekone n modrá oblaka.

ř č ě

Však, když dojde na lámání chleba,

si jako batole vždycky jen nafláká.
A starost, jež hluboko v srdci hnízdí,
ho po ve erech vyžírá a trýzní, č

nenápadn otravuje vzduch, ni í klid, ě č

jako vítr nem žeš ji polapit. ů

A chceš d m, pole, ženu, dít vychovávat,

ť ů ě

myslíš na ohe , vodu, dýku, jed, ň

strašidelným palácem je ti celý sv t, ě

a co nikdy neztratíš, musíš v n oplakávat. ě č ě

Ne, nerovnám se boh m! Už to vím. ů

Jsem jak žába, potkan, pavouk s k ížem svým. ř

Jsem erv v písku, malá obluda,

č

kterou zašlápne každi ký pobuda. č

Ano, je to hora z písku,

která mi v cest leží ě

jak zbloudilému psisku

co odnikud nikam b ží. ě

A tady mám nalézt, co mi schází-

možná tením knih dobrých i špatn jších
č ě

poznat, jak na sebe lidé všude špínu hází,

s vyjímkou t ch trochu š astn jších? ě ť ě

Jen tak nekoukej, prázdná lebko,

i m j rozum chce se ptát,
ů

co ud lat, jak žít lehko,

ě

abych se jak ty moh' smát.

Jak tit rné jsou ty lidské výmysly, ě

když mají odemknout dve e poznání, ř

rádi si párátkem tygra zabít usmyslí,

a zaslouží leda útrpné usmání.
Matka p íroda ve vznešeném hávu ř

se vyno í v mlze, a hned ute e nazpátek.

ř č

Co nechce, ud lat nedonutíš tu krávu ě

ani miliónem udlí k a hejbátek. č č ů

Vzbudíš se, ty stará bedno,

kterou m otec kdysi obdaroval? ě

Že prach jen sbíráš, je ti jedno

jestli t v bec n kdo pot eboval?
ě ů ě ř

Do mén krám mohl jsem investovat ě ů

a s málem více být š astn jší. ť ě

Majetek znamená jen se v n m p ehrabovat ě ř

- to v dí i chudí, a co teprv ti mastn jší.

ě ě

Nejen nepom že, bude v n ba oh p it žovat, ů ě č ě ť ř ě

krok ti krátit, a cestu d lat temn jší. ě ě

To jediné, co v bec vím, ů

je že stále myslím na svoje flašti ky. č

14
Jen s nimi se jak m síc rozjasním, ě

jsem super, a se mnou sv t celi ký. ě č

Ó láhvi, p ijmi mé uvítání! ř

Bav m , a uve v blažené rozjímání! ě ď

Ty, co hasíš mi po um ní a kráse žíze , ě ň

spl uješ sny, které držím v tajnosti,

ň

odkrýváš sv t celý, i jeho fajnosti, ě

te dokaž svému pánu p íze !

ď ř ň

Jak vidím t , bolest se rozplyne, ě

když držím t , únava pomine. ě

A slast proudí víc, cítím tepla zá , ř

te v mo i opojení zakotvím,
ď ř

zítra nové kraje objevím,

a ty staré mi nastaví svou lepší tvá . ř

Ohnivá koule, kulový blesk,

letí te ke mn , a já jsem p ipraven, ď ě ř

utržit boule, skrz velký t esk ř

prolet t vesmír, a kus ho vzít zp t na Zem. ě ě

Tak vznešenost, p íze boh ř ň ů

se ti, erve, zacht la? č ě

Jestli radit ti v bec mohu, ů

drž si ji dále od t la! ě

Anebo plnou silou proraž bránu,

kterou uzavírají dve e dvojí. ř

Dost bylo vytá ek, e i ek a plán , č ř č č ů

te ukaž, že lov k za n co stojí!

ď č ě ě

P ed každou ernou dírou ř č

t vlastní fantazie leká,

ě

všechno hned smrdí sírou,

když nevíš, co t eká. ě č

Však co když se zav ou o i ř č

a do neznáma se rovnou sko í? č

No tak hop, pr hledná lesklá sklenice, ů

poj ke mn z té své police! ď ě

Trochu jsem t letos zanedbával. ě

Jó p ed léty bývaly veselejší asy, ř č

tanec, hudba, dívky s rozevlátými vlasy,

i s tebou do noci v rný p ítel vysedával. ě ř

Jak snadno jsem se kdysi nechal lapit,

pijan co mluví tak sv tácky a bod e, ě ř

spole nost, ve které je ti dob e č ř

(nebo se aspo m žeš napít). ň ů

Te sám jsem, s nikým si ne uknu, ď ť

po celé ve ery už ani nemuknu. č

Však neboj se, už hostíš tu vodu pravou,

která mi tak zat epote hlavou. ř

P ipravit, pochodem vchod,

ř

naráz tam pa áce celého ho . ň ď

A žije nové, veselejší jitro!

ť

(P ikládá pohár ke rt m, ř ů

v tom za ínají zvonit zvony a zpívat and lé.) č ě

AND LSKÝ CHÓR: Ě

Kristus znovu vstal!

T šte se, smrtelníci,
ě

v ní kajícníci,
ě č

po kolenou, na zemi,
k strádání souzeni.

FAUST:
Co je to za zvuk podivných tón , ů

které m ruší v nejvyšší radosti? ě

Že by to cinkání kostelních zvon ů

15
pat ilo k n jaké slavnosti?
ř ě

A tenhleten soubor, má hlas, co hojí,

mrtvého k ísí, jizvy mu spojí, ř

a živé vytrhne z té jejich marnosti.

BABSKÝ SBOR:
Máslovým ezem ř

by jsme ho krmily,
sladkým slovem
duši tišily.
Umíme uklízet,
víme jak šít,
však Krista z Nazaret
nem žem mít. ů

SBOR AND L : Ě

Kristus znovu vstal!

Blaženost každému
tvoru neš astnému, ť

ale state nému, č

který se nevzdal.

FAUST:
Ten sladký tón z nebes pohltí t ! ě

Chytá m jak na kus sýra. ě

U n koho slabšího rozho té své sít !

ě ď ě

Já poselství rozumím, ale chybí mi víra.

Zázrak je víry nejmilejší dít . ě

Pro oblékat bych se m l č ě

zas do toho škrobeného tri ka. č

P ece však, vychován tak odmali ka,

ř č

jsem z t ch e í on m l. ě ř č ě ě

Nebeská láska v tichu pokoje

m zas celého oslintala,
ě

když tak dojemn zvony rozcinkala, ě

že modlit jsem se za al ve stoje. č

Nechápu, kde se berou ta sladká muka

pudící m na pole, lesy, luka. ě

Ve vlastních slzách se jak v rose brodím;

cítím, že se v nich znovu rodím.
To chv ní mi p ipomíná mou d tskou ká u ě ř ě č

co prohán l jsem p es jarní svátky. ě ř

Te pro ni z ni eho nic plá u

ď č č

a z hrany nad propastí vracím se zpátky.

Jen k i te, chci slyšet víc toho ušlechtilého hlasu, ř č

který mi s proudem dojetí posílá mou spásu!

CHLAPECKÝ SBOR:
Kostlivci t nezebou, ě

už nejsi nebožtík,
v pravý okamžik
zvít zil's nad sebou.ě

Všude na Zemi
jsi v mo i radosti. ř

Proti ní nic není,

kapka tvé ho kosti. ř

Všechny trampoty
od tebe odkoupíme,
tvé št stí, jako ty, ě

s chutí oslavíme!

AND LSKÝ CHÓR: Ě

Kristus znovu vstal!

Z klína zatracení
do sv ta se dal, ě

a ten navždy zm ní. ě

16
 Skute n ho oslavuj, č ě

svou lásku dokazuj,

denn ji p ikrmuj, ě ř

na cestách opatruj
a pevn p i ní st j: ě ř ů

jen tomu se objeví,

kdo z ni eho nesleví. č

2.2. P ed branou ř

R zní poutníci p icházejí a odcházejí.

ů ř

N JAKÝ U E :
Ě Č Ň

Co budem d lat v hájovn ? ě ě

JEHO KAMARÁD:
Neptej se, a jdi rovn . ě

N JAKÝ JINÝ:
Ě

Ale cht li jsme k mlýnu dojít. ě

DALŠÍ:
Tam se cesty m ly spojit. ě

DALŠÍ:
Ale vpravo je te bláto! ď

DALŠÍ:
No a...

DALŠÍ:
Poj me, vykašlem se nato... ď

DALŠÍ:
Poj te rovnou a ned lejte okolky, ď ě

stejn vám jde jen o pivo a o holky,

ě

a hlavn se n jak zabavit. ě ě

DALŠÍ:
Ty jsi mi ale zvi átko, ř

bereš to n jak moc nakrátko, ě

a navíc v té tvrti bál bych se jen zastavit. č

SLUŽEBNÁ:
Já se bojím, jdu dom . ů

U E :Č Ň

Však ty se brzo zastavíš.

JINÝ:
To víš že jo, u prvního stromu.
Zvláš , když hned za ní pob žíš.
ť ě

Ty, jak známo,

nenecháš d v e nikdy samo. ě č

JINÝ:
ím to, že v prázdné hlav
Č ě

se rodí blbosti tak hrav ? ě

STUDENT:
Sakra, ta ko ka se ale umí vyparádit. č

Ne um, a pora jak se s ní skamarádit!

č ď

Pokou it, popít, a pro bych se íct bál,

ř č ř

taky si sáhnout - to je m j ideál. ů

MLADÁ HOLKA:
17
 Sakryš, to jsou kluci, ale trochu zbrklí.
Zvlášt vkusu moc nemají. ě

U m sta ilo by, aby trochu mrkli.ě č

A p itom za tamtou fuchtlí sp chají.

ř ě

DRUHÝ STUDENT:
Brzdi trochu, koukej rovn ě

jaké duo na nám stí vklouzlo. ě

Ta zrzavá bude pro m , ě

už te cejtím její kouzlo. ď

Myslí si, že se projdou jen tak potají,

a zatím nás na konci potkají.

PRVNÍ:
Tu veverku a si vezme n jaký lesák, ť ě

já chci srnku do svého postroje.

Kterápak umí držet smeták
zvládne už všechny nástroje.

M Š AN: Ě Ť

Ten náš starosta se strojí jak do cirkusu,

ale tvá í se jako když sedí na kaktusu. ř

M sto by místo n j m lo košatit!

ě ě ě

P itom bojíš se nalevo šlápnout,

ř

sh ry zas mohlo by n co kápnout,

ů ě

a tohle všechno ješt musíš zaplatit! ě

ŽEBRÁK (zpívá):
Dobrý pane, milá dámo,
bohatý už, a krásná dosud,
budiž by vám bylo dáno
zlepšit trochu i m j osud. ů

Nenechte m žít o kosti. ě

Vznešený je ten kdo dává.

Jen v den, kdy všichni slaví v radosti,
i pro mne nastává že pravá. ň

JINÝ M Š AN: Ě Ť

V ned li se tak p kn popíjí, ě ě ě

samoz ejm p edtím trochu pojí. ř ě ř

To se to probírá, jak se ve sv t zbrojí, ě ě

eventueln rovnou zabíjí. ě

Za oknem, se sklenicí, a ješt k tomu ě

mohu pozorovat pouli ní ruch. č

Ve er pak pomalu dojdu dom -

č ů

- tenhleten mír vymyslel sám B h! ů

T ETÍ M Š AN: Ě Ť

Dobrý den - to je e zdravá- ř č

když sledujete všechno to hemžení

málem se vám rozsko í hlava. č

Ješt že u nás se nic nem ní! ě ě

STA ÍK (o mladé holce):

To je mi mládí, možná panna,
kdo by se za ní neoto il. č

Ikdyž je p kn nafoukaná, ě ě

hned bych v té t ce prstík smo il. ů ň č

HOLKA:
Ccc, to jsem se lekla,
co všechno potkám v té naší ulici.
D de ek má asi vycházku z pekla,
ě č

jen místo roh si vzal epici. ů č

JINÁ:
18
 Kdyby voják s plnou zbrojí,
nejen ve snu ke mn p išel! ě ř

Jenže tenhle projekt n jak stojí, ě

obavu mám, aby vyšel.

VOJÁCI:
M sto tvrdé, ě

hradby mechem porostlé,

holky hrdé,
možná trochu p isprostlé- ř

musíš se vzmužit,
v boji se tužit,
dobýt a užít!
Verbí i, nás si vem! ř

Všechno p jde snáze. ů

Cesta k radosti,
i ta ke zkáze.
Nad vojáckým životem
závistí pobledneš.
D v e vezmeš útokem,
ě č

každé m sto oblehneš. ě

V boji se tuží,
dobyje a užije,
jen voják se vzmuží,
a proto tu je!

(Faust a Wagner)

FAUST:
Bez ledu voln plynou potoky a eky ě ř

osvobozené laskavým pohledem jara.

A místo zimy, která je už slabá a stará,
te , zdá se, na dlouhé v ky,
ď ě

protne zas údolí zelená ára. č

Ješt si foukni trochu sn hu, ě ě

pichlavých krystalk do obou tvá í. ů ř

Bílá te , holka, není v b hu, ď ě

rozkvetlá luka všude zá í. ř

Kyvadlo života piln se rozkývá, ě

barvami tisíci hned se pokrývá;

holky a kluci též za nou se vonit, č

po sob koukat, po louce honit. ě

A což, když jsme po horách pozpívali,

bychom se do m sta podívali: ě

Mezi strnulými st nami z kamene ě

tam b hají duhové davy splašené.ě

Zvlášt dnes ani duše nemá stání, ě

všichni slaví kristavstání.

Jako on, ze svatého hrobe ku, č

každý vylézá ze svého dome ku.

Ř
č

ezník od pultu, právník od svého p ípadu, ř

ten ze zatuchlé dílny, ta zas z teplého ú adu. ř

Slunce jim svitlo na líce,

nejist pokukují vn . ě ě

P es zimu dusili se v tm ,
ř ě

te tla í se v v av ulice.
ď č ř ě

A i v kraji mezi poli

se jich hemží tisíce;
d íve se tam pásli voli,
ř

dnes už na to nemaj místo.

Všechno jim vzal z m sta pán, ě

a aby už to bylo jisto,

i jejich práci zastal sám.
Jenom v lidské spole nosti č

vyhraješ si do sytosti.
Pro staré, pro mladé všechno tam mají,
19
Popij si, pozpívej, hned budeš v ráji!

WAGNER:
S tebou, Fauste, rád se projdu,
popovídám, i do sv ta se dám. ě

A to víš, že radši pojdu,

než bych vycestoval sám.
Cizí kraje, zvuky, davy v ulici-
to si spíše lehnu p ímo v pekle ř

a pak ulevím si v lednici,

-než se takhle pachtit lekle.

(Sedláci pod lipami tancují a zpívají.)

Mládenec chystá se k tanci

a zdobí se kloboukem s v nci, ě

na bl ze má plno pentli ek.

ů č

Na parket pod lípu stoupá,

a už se do rytmu houpá.
Juch , hola, to se mám,
ů

hohé, to chci, vraž to tam,

p kn podle housli ek.
ě ě č

Náhle se srazí s d v etem, ě č

však v bec není popleten, ů

vždy ví, která je ta pravá.

ť

Holka však nepadá z role

a hned vyhrkne: vole!
Juch , hola, to se mám,
ů

hohé, to chci, vraž to tam;

nebu taková netykavá!ď

Však oboum zdá se zdravo

to it se v kruhu vlevo, vpravo,
č

a zbytek sv ta pominout. ě

Dech se rychlí, krev se va í, ř

ruku stisknout zas se zda í. ř

Juch , hola, to se mám,

ů

hohé, to chci, vraž to tam;

musíš mi v náru í spo inout. č č

Tak tohle já nemám ráda,

mám už jiného kamaráda,
koleduješ si o polí ek! č

P ece však za lípou zmizí

ř

zkoumat ty stromy cizí.

Juch , hola, to se mám,
ů

hohé, to chci, vraž to tam;

p kn podle housli ek.
ě ě č

VENKOVAN:
Á, pan doktor p išel mezi nás. ř

To není vzd lanec co hned se urazí. ě

Nezkazí nám žádný špás,

strach nemá, že se tu nakazí.
Jak projevit m žu vám ů

svoji skrovnou p íze ? ř ň

Snad p ijmete plný džbán, ř

ten mok hasí hlad i žíze , ň

a jak pranostika praví,

v každé kapce je mo e zdraví. ř

FAUST:
Já jeho sílu dob e znám ř

a rád si s vámi sklenku dám.

20
(Lidé se shluknou okolo.)

VENKOVAN:
Však je taky d ležité ů

popovídat si za dobrého po así, č

a ne až v nemoci náležité
s tím, kdo nás p i ní vždy spasí. ř

Mnohé mohl bych i p ivést ř

ze stále žijících ve št stí, ě

které otec váš pomohl vyvést

z bludišt neduh a bolestí. ě ů

Také m ješt napadá, ě ě

když už je e o tom špitálu, ř č

že i vám pomohl zamlada;

by mnozí odešli v futrálu.
ť

D ív t žkou chvíli p emáháte,

ř ě ř

te ostatním sám pomáháte.

ď

VŠICHNI:
A š astn žije vážený pán,
ť ť ě

a ješt dlouho pomáhá nám! ě

FAUST:
Atˇ všechny bubny každému duní
kdo lidem správn pomoci umí! ě

(Jde s Wágnerem dále.)

WÁGNER:
Co asi cítí velikán
když sláva za ne mu sn žit! č ě

Díky svým vlohám je op ván ě

a umí z toho i t žit! ě

Když táta s tebou se vytahoval,

každý hned zkoprn l o o umoval, ě č

číšník neroznášel, tane ník netancoval, č

a všichni vzdali ti hold.

V pozoru stáli, n kte í se i klan li ě ř ě

jako n jakému and li, ě ě

aniž dostali žold.

FAUST:
Vystupme ješt nad ty skály ě

a tam si poj me oddych dát. ď

Č astokrát jsem tam hled l v dáli, ě

zahloubán, nevnímal jsem ani hlad.

Pln nad je, a s vírou pevnou ě

usilím jsem se skoro umo il, ř

když plánoval jsem, jak bych jednou

všechnu tu bídu na Zemi poko il. ř

Kdyby však ti lidé, co o mé sláv k i í, ě ř č

dob e znali m i rodinu,

ř ě

to v né zbož ování, jež se mi tak p í í,

ě č ň ř č

netrvalo by ani hodinu.

Otec a jeho páprdovská pe livost č

se kterou marn hledal návody ě

jak odhalit závoje p írody ř

ji nemohli p ipravit o poctivost. ř

Vím, jak on a jeho p t adept ě ů

se v tajuplné kuchyni vždy sešlo,

aby podle nekone ných recept č ů

dávali dohromady to co nešlo.

K pokus m sloužil mu i lev, ů

dával mu vypít kdejakou b e ku; ř č

a vedle jeho srdcervoucí ev ř

21
musel poslouchat pár bílých k e k . ř č ů

K míchání lekvar zvláštní m l kvocient, ů ě

zelené pilulky schovával v láhvi.

Ó š asten, p eš asten pacient, ť ř ť

když už ho p ed lé bou pod kytky stáhli. ř č

A tak uprost ed les a hor ř ů

nevála vich ice, ne ádil mor: ř ř

to jenom my jsme dryáky va ili. ř

Te vidím, jak špatn jsem si ved,

ď ě

tisíc m nemocných namíchal jsem jed: ů

namísto lé ení jsme je tak vraždili. č

WAGNER:
Kdopak by se tímhle mu il! č

Copak neh eje t v domí, ř ě ě

že's podle nejlepšího sv domí ě

pomáhal tak, jak ses u il? č

Važ si otce, jako správný chlapec,

a s jeho v d ním za ni na plný plyn ě ě č

šplhat sám na ten p íkrý kopec, ř

který možná dobude až tv j syn. ů

FAUST:
Blaženým ten, kdo stále doufá,
ikdyž nic nezná, a jenom to ví.
Kdo v mo i omyl se koupá, ř ů

a rybu v n m nikdy neuloví. ě

Ale nekažme si krásnou chvíli

t ma vlezlýma vý itkama.
ě č

Podívej, jak slunce pod obzor pílí

a nebe se pokrývá hv zdi kama. ě č

Aby zas ráno vyplula nad oblak,

musí si ta ohnivá koule odpo inout. č

Pro jenom nemohu jako pták č

také si nad zemí voln plynout! ě

Když pozoruješ podve erní zá č ř

víš, že na sv t nic ti neute e. ě ě č

Šibalský vánek polechtá tvou tvá , ř

jak horu potok, co po ní do eky te e. ř č

Bez hluku lesem pádí božská p íze , ř ň

sv j ko ár z mlh nemusí nikdy namazat,

ů č

v mo i údivu p inutí t stát, ř ř ě

v p lno ním jezeru hasí její kon žíze .

ů č ě ň

Však doslova nic nemusí být bráno

a v n mír vydrží st ží. ě č ě ě

Já vd ný jsem i za to sladké ráno, ě č

chladivou rosu, a vítr sv ží. ě

A jasná mysl všechno zm ní, ě

člov k znova v ducha svého v í. ě ě ř

Tak lehké jako fantazie a sn ní ě

není žádné k ídlo z pe í. ř ř

Protože nerodíme se pro spaní,

ale s neklidnou duší pro v ný as. ě č č

Jak kohouti za ranního svítání,

bolest a pochyby náš klid ruší zas a zas.
V n bude orel plachtit ě č ě

nad hrdými vrcholky strom . ů

V n se áp bude pachtit
ě č ě č

p es hory a mo e zpátky dom .

ř ř ů

WAGNER:
I já rád porozjímám sám,
však smysl tvého neklidu nechytám.
Plna harmonie je louka, i kvítka v lesu,
uznávám ty, kdo každého ptáka znají.
Však p iznávám, že víc než v esu ř ř

22
se má zv davost z knihy nají. ě

Když za nu íst zajímavý pergamen č č

mrazivá noc se v slavnost zm ní, ě

každá hv zda rozfouká se ve plamen, ě

a zatuhlá krev jak mo e zp ní. ř ě

FAUST:
Jestliže jsi propad jedné vášni,
nikdy ji neopoušt j pro jinou! ě

To jen já jsem cht l být n ím zvláštní, ě ě č

a te se mé ob duše pominou!
ď ě

Jedna se drží jako klíšt ě

pozemských slastí všemi orgány.

Tu druhou zajímá víc, co bude p íšt , ř ě

a všímá si v cí výše nad námi. ě

Snad jen ti duchové mají zvláštní dar,

mezi nebem a zemí se proletují.
Ob as sestoupí, uprost ed zlatých par,
č ř

a lidem lepší, pest ejší život ukazují. ř

Kdybych tak tušil, alespo malinko, ň

kde koupím ten pláš , a draze i levn , ť ť č ě

co donese m do té nové, lepší zem , ě ě

už bych mu zlatil ramínko.

WAGNER:

Nepokoušej se vzývat nebezpe í! č

Za každým rohem íhá p ipraveno č ř

vzít lidské št stí zte í ě č

a tvou pýchu zlomit p es koleno. ř

Ze severní strany p iplazí se jazyky, ř

vyhládlé jak se v zim postí. ě

Se zdvo ilostí ned lají cavyky,

ř ě

a hned se do tvých uší pustí.

Nadšený zápal obývá polední kraje:
Nejd ív pár kapkami osv ží v es,
ř ě ř

však než prohlédneš jakou notu hraje,

na troud sežehne louku i les.
Rádo poslouchá, a o to více škodí,
rádo nám slouží, aby mohlo zrazovat,
jako král v hrdém rouchu chodí
a skrz lži a sliby zkouší nám panovat.
Ale poj me, sv t už je dost bledý, ď ě

vzduch chladný, a nad polem opar šedý.

K ve eru teprv oceníš obydlí!
č

Však támhle nikdo nebydlí

- co t tak zaujalo v té plískanici?
ě

FAUST:
Vidíš toho erného psa pobíhat v oranici? č

WAGNER:
Vím že je tam, ale pro se ptáš? č

FAUST:
Nevím sám. Co myslíš, že je za ? č

WAGNER:
Asi n jaký pudlík, co ztratil pána
ě

a te neví kudy kam.

ď

FAUST:
Pro ale tolik asu ztrácí s náma?
č č

Sleduje nás - a hlavu zato dám

že jeho kožich vždycky zrudl,
když že p iplížil od toho potoka. ř

23
WAGNER:
Kdepak, je to jen oby ejný pudl. č

Asi ti n co vlétlo do oka. ě

FAUST:
Jakoby nás chytal do n jaké sít , ě ě

však ty magické smy ky ihned mizí. č

WAGNER
Vidím jen, že skota í jak dít , č ě

když místo svého narazil na pány cizí.

FAUST:
A už je tu. Te nám asi packu dá. ď

WAGNER:
Tak vidíš, pes, a žádná obluda:
Vr í, št ká, mává ocasem,
č ě

jako správný vo ech kouká úkosem. ř

FAUST:
Ty jsi mi ale p kný ptá ek! ě č

WAGNER:
Já bych ek': istokrevný podvra á ek. ř č ť č

Když stojíš, tak eká, č

jak se hneš, hned št ká. ě

Pro v tev do žita vrhne se,

ě

botu až do eky odnese. ř

FAUST:
Lísá se jako dobrod j ě

- máš pravdu, není to arod j. č ě

WAGNER:
Když si psa vycvi íš, a máš ho rád, č

vznikne ten nejlepší kamarád.

Je jako d cko, jako tv j žák, ě ů

nikdy nezradí t , a miluje jen tak. ě

(Vejdou branou do m sta.) ě

2.3. Studovna

(Faust vejde i s pudlem.)

FAUST:
Už jsem zpátky z les a luk, ů

te hluboko pono ených do noci,

ď ř

pln posvátných a ezavých muk ř

- ty prý mají naší duši pomoci.

I srnka upadla do plachého spánku,
p estože má strach z tebe;
ř

lidstvo nastavuje svou lepší stránku,

kterou dostalo kdysi z nebe.
Sedni, pudle! Pro se lekáš, č

pro co tropíš takovouhle neplechu?

Marn na kamna i postel st káš,
ě ě

radši zalez do m kkou kého pelechu. ě č

Na skalnaté p šin jsi nás p kn pobavil, ě ě ě ě

i m 's zlákal b žet co to dá.

ě ě

Ale te , když jsi se tak unavil,

ď

dovol, abych zase chvíli velel já.

Venku to sice p kn studí, ě ě

však lampa plápolá pro radost.

24
Osv tluje nám pokoj, i n co v hrudi,
ě ě

aby srdce m lo jasu stále dost. ě

Rozum zase za íná mluvit, č

nad je stožár op t vzty í.

ě ě č

A m to znovu za íná pudit ě č

hledat kde pramen života klí í. č

No tak pse, p esta už vr et ř ň č

a rušit moje vznešené úvahy

kousáním prkenné podlahy.
Chceš snad, jako lidé nev domí, ě

zesm š ovat emu nerozumí? ě ň č

Všechno krásno i dobro které tu je

jen jejich mozek obt žuje, ě

protože cht jí v hlouposti tr et. ě č

Bohužel, už se ti ten kousek poda il ř

a m j božský klid se do v tru vypa il.

ů ě ř

Na míst kde chvíli byst e tekla eka ě ř ř

m zas jen bezradnost a žíze eká.

ě ň č

To v né hledání osvícení ě č

je tak trochu prevít.

Pokud nechceme nic slevit
skon íme brzy na koleni. č

A tak rad j usadím se v židli ě

a za nu zase íst si v bibli. č č

Náboženské nadšení
m donese dál.ě

P ekládat totiž originál

ř

m doopravdy rozp ní.

ě ě

(Vezme si Nový Zákon a te.) č

"Na za átku bylo slovo!" Hmm, jako by se mi zdálo, č

že jedno slovo je na všechno trochu málo.

Abych to tak moh' p eložit ř

musel by mi to n kdo doložit. ě

Te nevím, jestli ze m nemluví líh,

ď ě

ale já bych napsal "Na po átku byl h ích." č ř

No, je to jak bába uprost ed náledí, ř

do knihy sv ta mi to moc nesedí. ě

H ích že by vše hnal, jen taková chyba milá?

ř

Šoupneme tam: Na po átku byla síla! č

Ale to je zas trochu moc odtažité,

a pro smrtelníky p íliš neur ité. ř č

Lidé cht jí akci, a nebo aspo šprým. ě ň

Po našem to bude: "Na za átku byl in!" č č

Ale te už fakt p esta k ourat, ď ř ň ň

na bibli furt št kat ě

a u hlavy mi hekat.
Nebo ten d m za nu bourat! ů č

Tenhle vrtichvost tady už nesnesu,

pošlu t na jinou adresu, ě

anebo zpátky b ž k lesu! ě

St žovat si jdi t eba celému míru, ě ř

no tak prosím, místo dve í už máš jen díru! ř

... že bych v era moc ponocoval, č

nebo se tolik p epracoval? ř

Ach ne, je to jasná zpráva

- ten pudl je velkej jako kráva!
Vypadá, že by sežral celou ves,
je to lev, nebo mamut, jenom ne pes!
Pane bože, co jsem si to za zr du ů

p ivedl k sob na p du.

ř ě ů

O i žhnou, a hr zu hr z
č ů ů

mi nahání ten jeho ob í skus. ř

25
Kdybych ucítil jen atom síry
p isáhnu, že pat í do pekelné díry!
ř ř

DUCH (ve dve ích): ř

Nikdo nic nezm ní ě

zav en ve v zení, ř ě

v pasti uv zn n starý lišák. ě ě

Sm je se mu každý myšák. ě

Však nedá to lišce,

uvolní pouta,
vysko í z kouta, č

a b da pak myšce. ě

M žeš se s ním i kamarádit, ů

však m l by jsi v d t, ě ě ě

že když nenecháš ho sed t, ě

umí se rozparádit.

FAUST:
Jak poznati zví e vprost ed p írody: ř ř ř

nejprve ra te se mu podívati na nohy. č

Mloka prozradí skvrnky,

sk ítkové neposedí chvíli,
ř

duhový opar provází víly

a kopýtka mají zas srnky.
Kdo nezná p írodní zákony ř

a její atomy
nepozná sílu
vesmíru,
Zemí neoto í, č

mocné duchy si neocho í. č

Vra se zpátky, mloku, ť

k pánu vodních tok , ů

a to stádo pijavic
a odletí na m síc
ť ě

a vyžene mor
co p itáh' ten tvor! ř

No tak dob e, p ím í, ř ř ě ř

pes mým moudr m nev í, ů ě ř

však te vážn , krávo z pekla, ď ě

zda-li bys mi aspo ekla, ň ř

jak moc t p echází zrak ě ř

p i pohledu na tenhle znak.

ř

Kouká jak pobuda,

však jsem si jist,
že ta obluda
umí i íst! č

Nevídáno,
neslyšeno,
ale sh ry požehnáno ů

a ú edn potvrzeno! ř ě

Rozpínáš se jako slon,

pokyvuješ jako zvon,
jenže moje mocné áry č

prom ní t v šedé páry. ě ě

Tak naposled, a už jen stroze:

lehni pánovi k noze!
Nebo ti ukážu svou horší tvá ř

a vytáhnu na t kouzelnou zá ! ě ř

Ne ekej, č

vždy nad božím sv tlem už nic není. ť ě

ne ekej, č

až t v bledý p ízrak zm ní. ě ř ě

(Mephistopheles vstoupí, obklopen mlžným oparem, od n jako potulný ě

filosof.)

26
MEPHISTOPHELES:
Na co tolik k iku, copak by pán cht l? ř ě

FAUST:
Tak v tom v zí to jádro pudla! ě

Cha, filosof, a takhle to p estrojení zbabrat! ř

MEPHISTOPHELES:
Inu, uznávám, že nejsi žádný šmudla,
to tvoje kouzlení mi dalo p kn zabrat. ě ě

FAUST:
Jak si íkáš? ř

MEPHISTOPHELES:
Jak m že intelektuál, ů

jenž lidské bytí bere v potaz

a snaží se ho dostat dál,
vyslovit tak primitivní dotaz?

FAUST:
Každému stvo ení pat í jméno ř ř

jeho skutk m a stavu p im eno. ů ř ě ř

Však u lidí nedosáh' bych mnoho zdaru

se jmény jako Lhá , Zrádce, i Duch Zmaru. ř č

Dám se poddat.

MEPHISTOPHELES:
Umím, jako z nebe modro,
páchat zlo, a hlásat dobro.

FAUST:
Z t ch hádanek bych se spíš zbláznit musil.
ě

MEPHISTOPHELES:
Inu, jen jsem ti vysv tlit zkusil ě

co je pro m skály tvo it, ě ř

vítr hnát a domy bo it, ř

jako kozel zahradni it, č

všechnu snahu hned poni it, č

být trochu rarášek i ert, č

nádoba neklidu, a drsný žert.

FAUST:
Když jsi duch, tak pro t vidím? č ě

MEPHISTOPHELES:
Už se zas za tebe stydím.
Však znám lidi a p íliš jsem se nelek', ř

že ten váš vesmír považuješ za n jaký celek. ě

Co je tak zvláštního na ducha hled t, ě

zvyklého dílem v sv tle, dílem ve p ítmí sed t, ě ř ě

či plavat v noci, která jako k že líná ů

hrdý sv t sv tla dokola obepíná?

ě ě

Ne, že by hmotné t lo bylo k zahození, ě

však na n m taky každý lpí až do zblázn ní,

ě ě

dokonce v ší na kdejakou ozdobu. ě ň

Radil bych, a na to tolik netla í, ť č

dechu asu stejn nesta í,

č ě č

leda rychleji dob hnou do hrobu. ě

FAUST:
Už vidím tu tvoji práci:
zahán t nudu, a p i té láci
ě ř

ji nakupovat do foroty.

27
MEPHISTOPHELES:
Inu, než ráno vstávat do roboty
je lepší jen tak sledovat sv t. ě

A se s ním jiní pachtí vp ed,

ť ř

já jím jen skrz naskrz fi ím č

a nechci se zat žovat ni ím. ě č

Blesky letící p ímo i oklikou ř č

také nepohnou s horou velikou.

Skála bude v n pozorovat ě č ě

jak se lidské pokolení cpe i postí,

aby z n j nakonec zbylo pár kostí, ě

a mohlo se znovu za ít omlazovat. č

Cožpak necítíš to vzrušení

když se kámen i voda prom ní č ě

v teplou a živoucí hmotu?

Ty když se plaho íš málo i víc, č č

stejn nakonec zm níš se v nic,

ě ě

ve vyhaslý plamen, d ravou botu. ě

FAUST:
Vidím, že mám to št stí ě

mluvit s duší která se vzpíná

podrobit ábelské p sti ď ě

zmaru, jež naše bytí obepíná.

I m j hlas mi íká: v chaosu
ů ř

řád a krásu hledat zkus.

MEPHISTOPHELES:
Já si nelibuju v patosu,
ale uznávám, že máš dobrý vkus.
Však mohu te už jít? ď

FAUST:
Jít i p icházet m žeš kdy chceš, ř ů

nemohu p ece bacha em být, ř ř

zvlášt když vím, kdo vlastn jseš.

ě ě

Tohle je okno, tady jsou dve e, ř

i k letu komínem volno ti dám.

MEPHISTOPHELES:
P ece jen se mi ven špatn de e,
ř ě ř

a p ed prahem pocit závrati mám.

ř

Nemoh' bys vymazat tu stopu Dr da? ů

FAUST:
Pár áranek brání ti, abys vyšel? č

Pentagram p ece není n jaká zr da. ř ě ů

A jak jsi sem teda v bec p išel? ů ř

Co já vím, ta mal vka v n tu je. ů ě č ě

MEPHISTOPHELES:
S takovými v cmi se nežertuje. ě

Ten obraz není vid t ze dvora, ě

dubová futra se ti kroutí.

FAUST:
Ta geometrie je p kná potvora. ě

Tvé zajetí m ale rmoutí! ě

Uznej však, že jsem v tom nevinn . ě

MEPHISTOPHELES:
Jako pudl p ehlíd' jsem v té rovin ř ě

tu hr zu, když jsem šel sem.ů

A te , jako ábel, nem žu ven.

ď ď ů

FAUST:
28
 No a okno by se ti nelíbilo?

MEPHISTOPHELES:
To by na v ci nic nezm nilo. ě ě

Když nevylezu kudy jsem vstoupil,

stane se ze m tv j sluha. ě ů

FAUST:
Vidím, že i v pekle se žije p kn ztuha. ě ě

A s tím pudlem jsem neprohloupil.

Což takhle uzav ít malinkou smlouvi ku? ř č

MEPHISTOPHELES:
Když mi kone n nadzvedneš pokli ku, č ě č

tak bych si svobodu i vykoupil.

Ale musíme to dob e probrat. ř

Jen m , prosím, zatím pus ,

ě ť

za ínám mít z ohn p st.

č ě ů

Zítra se k té dohod zkusíme dobrat. ě

FAUST:
Po kej aspo okamžik,
č ň

na tvé novinky se celý t esu. ř

MEPHISTOPHELES:
Pus m , už slyším z pekla k ik! ť ě ř

Zítra ti celý štos novin snesu.

FAUST:
Nejsem to já kdo t vodil, ě

vešel jsi k nám jako pán.

Když bych t hned zpátky pudil, ě

zas nav ky bych z stal sám. ě ů

MEPHISTOPHELES:
No, snad m žem být i kamarádi ů

a n jaký as prožít spolu.

ě č

Ikdyž u nás tomu nejsou rádi,

návšt vy si zvou p ímo dol .
ě ř ů

FAUST:
Výborn , odte zas svobodu máš. ě ď

Jestlipak mi hned ukážeš co doopravdy znáš?

MEPHISTOPHELES:
Vidím, kámo, že vznášíš nárok
poznat co jinému sta ilo by na rok, č

p estože na to jen pár hodin dáš.

ř

Vše, o em my duchové zpíváme n žn , č ě ě

nevidíš zase tak úpln b žn , ě ě ě

a není to pouhé sn ní. ě

Dát poznat m žem ti dráždivé v n , ů ů ě

jídla, po kterých jazyk žádostí st n , ů ě

a pocity, co t nav ky zm ní. ě ě ě

Však opus me království e í ť ř č

a vezm me to dobrodružství zte í! ě č

DUCHOVÉ:
Jestli budete moci,
temné klenby noci,
poutníkovy dokázat
že umíte ukázat
vlídn jší nebeskou tvá ?
ě ř

Rozpus te kde se dá ť

šedé mraky,
svit hv zd a dopadá ě ť

29
na zem kam taky
slunce posílá svoji zá . ř

Obloha hojí,
duše pojí,
sv tla ohyb ě

v krásu prom ní, ě

i kolo zapomn ní ě

uvede v pohyb.
Cesty se vle ou, č

jak eky te ou ř č

krajem kde se ou č

trávu vonnou.
Dojmy tam prýští
mezi mosty,
rodí se a t íští, ř

v mo i tonou. ř

Letorosty
úrodu p íští ř

hrozn co zrají ů

hrd podpírají. ě

B hem roku
ě

z žuly kámen
zm ní se v prameně

lahodného moku.
Nepocítíš ho i, ř

když vydáš se k mo i, ř

ani t nezabolí ě

s potokem co hu í č

sestoupit do údolí
kde v ely bzu í. č č

Nech se jen dojmout,

nezkoušej pojmout
pro slunce svítí, č

zemi rozdrásá,
a barevnou nití
ji zas opásá.
Slyšíme víly
které nás chvíli
tancem zabaví
neb sed t ne inn ě č ě

v lesní tišin ě

je strašn unaví. ě

N kdo se plaví ě

mo em do dáli, ř

n koho baví
ě

lézti na skály,
a ten se vznáší
když nudu plaší.
P kn si hrej ě ě

nebo cestou se dej,

a m j radost! ě

MEPHISTOPHELES:
Zatímco op vuji nadpozemskou stránku, ě

svého hocha jsem p ivedl do hlubokého spánku! ř

Zdá se, že teorii jsme už ud lali zadost! ě

Inu, lidský tvor áblu nesta í ď č

když ho svými kouzly obtá í, č

plave s ním v mo i sn ní ř ě

a sál zázrak dokola vytá í. ů č

Tak koukej, jak se naše role zm ní, ě

když na ten tv j vzácný dub ů

vezme krysa ostrý zub.

Pane šváb a potkan slyš: ů ů

vyber svou nejtlustší myš,

a nám ty dve e do pokoje
ť ř

30
p kn dokola ohobluje.
ě ě

Jde jí to skute n dojemn , č ě ě

záležet a si dá na árkách u zem .

ť č ě

Ješt pár hryz do posledního hrotu

ě ů

a už jen díra zbyla z mého plotu.

Nenech se rušit ve svých snech,
potkáš m , Fauste, v jiných dnech.
ě

FAUST (vzbouzí se):

Tak moje nad je jsou pry ? ě č

Nic nezbylo po áblovi, ď

nevidím ani tu ty , č

kterou jsem házíval po pudlovi.

2.4. Studovna

Faust a Mephistopheles.

FAUST:
N kdo klepá? Dále! Kdo m zas rušíš?
ě ě

MEPHISTOPHELES:
Já.

FAUST:
Dál!

MEPHISTOPHELES:
T ikrát to íct musíš!
ř ř

FAUST:
No tak ješt , dále! ě

MEPHISTOPHELES:
Tak je mi to sympatický.
Myslím, že se domluvíme
a tvé chmury rozptýlíme.
P icházím sem, jako vždycky
ř

p estrojen, za mladého šlechtice,

ř

na hlav opé ená epice, ě ř č

vesta je z hedvábné látky

a u boku dlouhá ostrá dýka.
Vezmi si p íklad a nedrž se zpátky, ř

protože kdo se s lidmi stýká,

p ekážky zdáním lépe ošidí
ř

a z života více uvidí.

FAUST:
A jsou šaty jak chceš nóbl,
ť

neskryjí nikdy všechen póvl.

Už jsem starý na tohle d tinské hraní, ě

p esto však ješt mám n jaká p ání.

ř ě ě ř

Místo aby m n kdo cht l obdarovat ě ě ě

všude jen slyším: musíš se uskrov ovat! ň

To je ta v ná píse , ě č ň

kterou nám pucují uši,

místo aby nám lé ili tíse , č ň

jásají, jak nám sluší.

Každé ráno zažívám zklamání,
když pomyslím na ty trpké hodiny,
které se povle ou do stmívání, č

aniž se mi splní p ání jediný. ř

Vždy když si n co usmyslím, ě

nad vší tou marností zatrnu,

na sílu osudu pomyslím,
do rukou dostanu obrnu.
31
 Ani v noci, hodinu za hodinou,
mi spánek nep ináší pomoci. ř

Ikdyž se schovávám pod pe inou ř

divoké sny m honí jak žraloci. ě

A p ec v prsou mi sídlí zvláštní síla,

ř

slibuje, že mi ke št stí pom že. ě ů

Ale aby proto n co u inila, ě č

k tomu se má v le nevzm že. ů ů

Když na to pomyslím je mi k blití,

ukon it p ál bych si takové žití!
č ř

MEPHISTOPHELES:
P esto však drahé je ti to bytí!
ř

FAUST:
Vždy p edstav si tu eleganci ť ř

když prsa vít ze, která žárem tlukou, ě

p istanou po divokém tanci

ř

v la ných dív ích rukou.

č č

Všechny síly bych cht l najmout, ě

abych se tak moh' dát zajmout.

MEPHISTOPHELES:
A pro jistotu si nalí it stoli ku č č

a na ní p ipravit plnou skleni ku. ř č

FAUST:
Za to špehování mám na tebe zlost!

MEPHISTOPHELES:
Všechno nevím, ale je toho dost.

FAUST:
Nemám dojem, že z toho bahna,
v n mž jsem se už za ínal topit,
ě č

je cesta vzh ru n jak snadná. ů ě

Že bych se ješt moh' vzchopit! ě

Chci p est ihnout pentli ky a pásky, ř ř č

které mi mou duši dusí,

všechny záliby a falešné lásky ,
pry z hnízde ka co se mi tak hnusí.
č č

Už neuslyším pitomou ké p edsudky, č ř

neuvidím duchaprázdnou show,

myšlenky neuv zním do budky, ě

tajit nebudu váše svou. ň

Zmizne i sen, který m zavádí ě

hledat prachzbyte né pozlátko, č

být otrokem žen a d tí, i toho co navádí ě

vlastnit hory i lesy, nebo aspo párátko. ň

Sbohem peníze, poslové p etvá ky, ř ř

p vodci mnoha state ností,

ů č

napl ující náš sv t polštá ky

ň ě ř

a vagóny dalších zbyte ností. č

Vzdávám se smyslných objetí,

víno a dopijou hosti, ť

volám zmar ví e, nad ji i dojetí, ř ě

hlavn však trp livosti! ě ě

SBOR DUCH (neviditelných):

Pry jít! č

Pry odsud. č

Jen chtít
zni it p stí
č ě

svoje št stí ě

bez bolestí
jak osud!
32
 Ztracené kráse
se klaníme,
zpátky ji zase
nosíme.
Smrtelníka
prosíme
a utíká
ť

znovu se vzchopit
své jiskry chopit,
ikdyž horká je.
S istým štítem č

nepropadneš sítem,
doletíš do ráje.

MEPHISTOPHELES:
Poslechni si, jak moji malí
už vyvád jí, ě

abychom volnost sob dali ě

nás navád jí. ě

Obout si boty,
pry ze samoty, č

ochutnávat taj ů

š avnat jších kraj .

ť ě ů

Nenech zármutku jeho lupy,

dusí t jak žába na prameni, ě

a ti tvoji lidé jako supi

na strom íhají p ipraveni. ě č ř

Abys ty svou káru jemnou

nemusel tak namáhat,
já ti budu pomáhat,
když své kroky spojíš se mnou.
Sv domí si nemusíš zat žovat,
ě ě

nohy to nebude obt žovat, ě

vím, jak je to t žký ě

chodit všude p šky, ě

a sám se lopotit ztuha.

Te jsi pán. A já tv j sluha!
ď ů

FAUST:
A co zato?

MEPHISTOPHELES:
No, tvým vd kem vzal bych zadost. ě

FAUST:
Ne, ne, vím že to ned láš pro radost ě

a krk dám nato,

že slízneš nakonec tu nejv tší kost. ě

Kde je zakopaný há ek č

mi te prozra bez vytá ek.

ď ď č

MEPHISTOPHELES:
Když procházet budem m sta a pole, ě

ud lám, co ti na o ích uvidíme.

ě č

Až po všem ale, sejdeme se dole,

tu naší minci na rub oto íme. č

FAUST:
Jaký pak bude život dolejší
je mi v téhle chvíli vedlejší.
Na této zemi mi íkají pane, ř

a t eba si lecjaký p ítel drzý

ř ř

už chystá pro m slzy, ě

doufám, že ješt není tak brzy. ě

A poté ... co se má stát, a se stane. ť

A to co bude naho e, i dole, se uvidí. ř č

33
Až pod erným víkem bude se slušet č

zkoumat, zda se tam miluje, i nenávidí. č

Te o tom nechci v bec nic slyšet.

ď ů

MEPHISTOPHELES:
Také myslím, že by ses mohl odvážit.
Vždy k tomu ješt musíš uvážit,
ť ě

že p edvedu ti kousky, co by ti každý závid l

ř ě

- kdyby je ovšem n kdy uvid l. ě ě

FAUST:
Cožpak mi m že dát chudý pekelník ů

víc než by vymyslel pozemský smrtelník

ve svém vznešeném bytí?
Jídlo které nenasytí,
v z co nelze zastaviti,
ů

nebo mi snad chceš p ihrát ř

hru jež nejde vyhrát?

Holku, která se mi poddává,
projevuje nekone nou p íze , č ř ň

p itom už kámoši ruku podává

ř

a zítra zanechá jen zaslouženou trýze ? ň

Cht l bych alej v n plodících strom ,ě ě č ě ů

a také jahodu jež stále chu m ní. ť ě

MEPHISTOPHELES:
Klidn ti jich p inesu pár dom , ě ř ů

taková p ízemnost pro m nic není. ř ě

Ale stíny už za ínají blednout, č

což takhle v klidu n co sníst. ě

FAUST:
Ó jist , jen si ra sednout, ě č

já také už jen hladem jsem si jist.

Beze všeho m žeš rozhoupat ů

svých divuplných dobrodružství zvonec.

Ale kdybys m zas cht l jen pohoupat, ě ě

byl by to tentokrát m j konec. ů

Jdu s tebou hned ráno!

MEPHISTOPHELES:
Tak tedy ujednáno!

FAUST:
Vidíš, jak jsem se rozmluvil!
P estože chceš ust ihnout m j knot,
ř ř ů

u aroval's m tak, že jsem si t namluvil,

č ě ě

a rád se nechám stáhnout do temnot.

Pak m pouta mohou rdousit, ě

ty svou touhu m žeš naplnit, ů

kmotra svoji kosu brousit

a m j as tak ádn vyplnit.
ů č ř ě

MEPHISTOPHELES:
Upozor uji t , že máš poslední možnost si to rozmyslet. ň ě

FAUST:
Však já vím, co íkám, ř

na podvod bych nedovedl ani pomyslet.

Tv j spole ník ti neute e nikam,
ů č č

ani nechce žádný podraz vymyslet.

MEPHISTOPHELES:
I já p isahám p i erveném safíru, ř ř č

že svoje povinnosti do písmene vyplním.

Te v nujme se jídlu, ale p ed va ením
ď ě ř ř

34
bys mi mohl podepsat tenhle kousek papíru.

FAUST:
Á, náš punti ká chce papírové výztuže! č ř

Cožpak nevíš, jak pevné je slovo od muže?

Mám ti snad za ít vysv tlovat, č ě

že u poctivého lov ka ud láš líp, č ě ě

když ho nenecháš vše jak vola opakovat.

Že až s ním zahyne jeho slib?
Jen když obejdou se bez pera
a spolehnou na isté objetí, č

které jim poskytuje d v ra, ů ě

se lidé teprv voln rozletí. ě

Však dnes se lejstra ší í jako mor- ř

spor asi aby mohl zvážit soudce nestranný.

U itel, kucha , nebo sedlák z hor,
č ř

každý je z t ch papír posraný. ě ů

Vidím, že i mn samotnému ě

nezbyde, než zapadnout do systému.

Ř

ekni si, jak to to tam u vás píšete

- strojem, brkem, uhlem, a nebo snad k ídou? ř

MEPHISTOPHELES:
Zeptej se n jakého dít te ě ě

čím psát smlouvy když erti p ídou. č ř

Vsadím se, že už to prvé

řekne: nejlepší je kapka krve.

FAUST:
No, když v té vaší továrn ě

trváte na té staromódní šaškárn ... ě

MEPHISTOPHELES:
Krev je ta nejp íhodn jší š áva. ř ě ť

FAUST:
Jen se neboj, že to chci vzdát.
Vím, že jen ten kdo dává
m že také ob as brát.
ů č

Já, starý náfuka, jsem se už dovtípil

abych, jako vrána k vrán sedá, ě

se tvého stavu více neštítil.

Poh bena budiž v da, ř ě

a žije zapomn ní,

ť ě

ve které se prom ní ě

vše, co mi dnes nedá spát.

Chci žít v blaženosti,
daleko od skute nosti, č

kde se každý zázrak m že stát. ů

Pro se po ád n kam tla it, č ř ě č

úsp chy rud , a prohry mod e zna it,

ě ě ř č

a trp t jak st ídavé pády i p ízn

ě ř ř ě

nás jen hloub vrhají do asové trýzn . č ě

Nestálý, divoký, obratný jako hrom,

to je lov k, to je celý on.
č ě

MEPHISTOPHELES:
No vidíš, už ti p iho ívá ř ř

- protože nemáte m ítko ani cíl, ě ř

musíte jen mlsat a užívat krásných chvil,

a nakonec stát se tím co vás rozeh ívá. ř

Tak nebu labu a poj se mnou. ď ť ď

FAUST:
Vždy slyšels', že neodporoval jsem ani jednou.
ť

A se t eba tvá p íze v muka prom ní,

ť ř ř ň ě

35
vzývám milovanou nenávist, osv žující zni ení. ě č

Z ušlechtilých tuh už nic není

a jsem p ipraven za to pykat. ř

Má pýcha se v pokoru prom ní ě

a s každým si zase za nu vykat. č

Uvidíš, jak duch obrácený k výšinám

s tebou te spojí své cesty p íští, ď ř

sleduje t po všech p šinách ě ě

a nakonec se o stejnou skálu t íští. ř

MEPHISTOPHELES:
Na ta skepse! Zatan íš si tance
č č

kterých na sv t není ě ě

a okusíš jídla která v kus žvance

ti navždy kaviár zm ní. ě

Líp už bych ti to nep iblížil, ř

to už zná jenom b h ů

který, aby si neublížil,

nás poslal ichat pekelný puch č

a vám zanechal onen p ízemní ruch. ř

FAUST:
Tak jdem!

MEPHISTOPHELES:
Jist ; jen up esn ní pouhé:
ě ř ě

čas je krátký, ale um ní je dlouhé. ě

Abych se za úsp ch mohl zaru it, ě č

musíš se nechat trp liv pou it. ě ě č

Když skute n chceš cestu zúro it č ě č

pomohlo by ti velice
osvojit si trochu zp soby šlechtice. ů

Odvahu m j jako lev, ě

v chrtí se shlížej rychlosti,

vezmi i ohnivou italskou krev,
a p idej špetku severské stálosti.
ř

Bij se za plány mládí

state n jako rek, č ě

pam tliv, že boji nejvíce vadí

ě

p ílišná pýcha a vztek.

ř

Kdybych ti cht l n jaký vzor nastavit, ě ě

musel bych t panu Mikrokosmu p edstavit. ě ř

FAUST:
Co po m vlastn chceš, ě ě

jak mám být lev, když jsem jen veš,

mám snad p edstírat n jakou lež? ř ě

MEPHISTOPHELES:
Ne, ne, z staneš co jseš. ů

I pod tisíci parukami,

i kdyby kon ily až nad nohami, č

z staneš tím též.

ů

FAUST:
Stejn , jinými slovy, je to na nic, ě

jak moc jsem se vypiplal,

co ovládám, a v em jsem ješt panic, č ě

jestli pojdu jako chudák nebo král?

Všechna ta práce zanikne v asu, č

nezastavím ho ani o p l vlasu. ů

MEPHISTOPHELES:
Ale to zas vidíš tyhle v ci ě

jak je všichni lidé vidí.

O všechny radosti se p eci ř

36
tímhle zp sobem sami šidí. ů

Když ti kat utne hlavu,

zlomí žebro, vyrazí zub,
musím snad já smutnit pro popravu,
když na mn nezk ivil jediný chlup? ě ř

Hlupák je, kdo slzy roní

že má bolesti v nohou.
Pro se místo toho neraduje z koní, č

kte í tryskem b žeti mohou? ř ě

Vždy si drž elo trochu výš, č

a do sv ta dále uvidíš.
ť ě

Na si z chmur stav t houští

č ě

a bahnit se ve vod zkažené? ě

Osel jsi, na íkáš v poušti, ř

a p itom stojíš v tráv zelené.

ř ě

FAUST:
Co m tedy ješt nau íš? ě ě č

MEPHISTOPHELES:
Mnoha radami nechci t urazit, ě

ale nenech se mu ednictvím nakazit; č

tvor který mra í se a studí č

jen sebe a okolí nudí;

nezávi sousedovi jeho pupek, ď

snaž se být realista,

kdo va í z bramborových slupek, ř

ten nepochutná si dozajista,

a co znáš, nevytrubuj do sv ta. ě

FAUST:
Ne eká venku m j žák? č ů

MEPHISTOPHELES:
Ale jist , ubohý popleta, ě

nenecháme ho stát jen tak.

Poj , dej mi tv j kabát a epici,ď ů č

t eba mi padne.
ř

(Obléká se.)
Starosti nem j žádné, ě

za tvrt hodiny se tu sejdem v sednici

č

p ipraveni k naší jízd ladné!

ř ě

(Faust odchází.)

MEPHISTOPHELES (ve Faustových šatech):

Pry s rozumem a v dou č ě

jakou oby ejní lidé vedou. č

Od ducha lži, bez rozpak , ů

p ijmi n ši div a zázrak .

ř ů ů ů

Ukážu ti jaký skute n č ě

vede život náš duchovní cech.

Svobodu poznáš, a kone n č ě

vyzveš na souboj state n č ě

ten otravný p ízemní sp ch. ř ě

Nech si o té pouti zdát,

když naléháš tak neoblomn , ě

potáhneš se za mnou jako smrad,

a ikdyž jsi žil málo plodn , ě

te se v té marnosti budeš brodit.

ď

Vždy trochu dobrého jídla a pití ť

nakonec nem že ti škodit ů

p ed koncem pozemského žití.

ř

(Vejde student.)

STUDENT:
37
 ekám tu jako na ú adu,
Č ř

protože vás prosím o radu.

Jsem vždy celý blažený,
když mi poradí n kdo tak vážený. ě

MEPHISTOPHELES:
Vaše zvídavost m t ší, ě ě

ta váženost pon kud d sí. ě ě

Co pro vás m žu ud lat? ů ě

STUDENT:
Nejrad ji bych u vás za al studovat. ě č

I když íkali mi otec i matka,

ř

abych rad ji myslel na zadní vrátka,

ě

rozhodl jsem se vzdálit z domu.

Jen s odvahou. A trochou pen z k tomu. ě

MEPHISTOPHELES:
Takové nadšence tu vidíme rádi.

STUDENT:
Jenomže, víte, mn strašn vadí ě ě

tyhlety studené stropy, vysoké haly,

p ipadám si v nich takový malý.
ř

Všechno je ve škole jakési škrobené,

k esla i tvá e mají potahy kožené,
ř ř

a místo abych sledoval p ednášek smysl ř

cítím, jak ztrácím sluch, zrak, i mysl.

MEPHISTOPHELES:
Ale to je jen síla zvyku.
Kojenec prs také hned necucá.
Však jak si lízne, bez cavyk ů

se jako klíšt s chutí nacucá. ě

I vy, když p ekonáte tu formální pachu , ř ť

p ijdete moudrosti teprve na chu .

ř ť

STUDENT:
S vámi na to ur it budu sta it. č ě č

Ale eknete mi, jak mám vlastn za ít?

ř ě č

MEPHISTOPHELES:
Možná je ten dotaz p íliš nízký, ř

ale jaký obor je vám vlastn blízký? ě

STUDENT:
Chci se držet osv d ené zna ky ě č č

a ne ztrácet as studiem n jaké hra ky. č ě č

Záhady hlubin i výšek objasní jist ě

jenom poctivá a solidní v da. ě

MEPHISTOPHELES:
Tak to jste na správném míst . ě

Ale pozor, jen tomu, kdo opravdu hledá.

STUDENT:
Jsem p ipraven t lem i duší ř ě

se k v ci p ímo postavit;
ě ř

nezapírám, že pro studenta se sluší

ve vhodné dob se i náležit pobavit. ě ě

MEPHISTOPHELES:
Uznávám, že asu je stále málo, č

avšak s chladnou myslí víc, než by se zdálo.

I proto bych vám radil velice,
milý p íteli, v novat se logice.
ř ě

38
Pokud se jí p iu íte, ř č

mysl v sk ipci pomu íte, ř č

váš duch už záhy

sjede do sá ka ské dráhy ň ř

a p estane skákat sem a tam

ř

jako když má stihomam.

Jednoho rána pak zažijete probuzení
kdy se vám zasteskne po u ení, č

a stejn jako te musíte jíst a pít ě ď

nebudete bez n j spokojen žít. ě ě

Ta tajuplná innost hlavy č

mi p ipomíná tkalcovské stavy, ř

to zdánliv bezcílné špulek rojení. ě

Č lunek si vevnit sem-tam sviští, ř

ale jeden pohyb znamená tisíce spojení,

a na konci se plátno blyští.
U vás mají filosofové podoby
nej ast ji rozložené na body,
č ě

za prvé se s druhým brat í, ř

a možná tam t etí pat í, ř ř

čtvero by se samo bálo,

že p ed pátým má trochu málo.
ř

Co nejvíce do sebe natlouci,

abyste tkali jak pavouci.
Pro -že létá muška? č

Zkoumám ji, jakoby to byla tužka.

Po chvilce skon ím s haldou sou ástek č č

užite ných mén než kuf ík natá ek. č ě ř č

A i ta všemohoucí chemie
nakonec objeví jen to, co v ní je ...

STUDENT:
N jak p estávám sledovat nit ... ě ř

MEPHISTOPHELES:
Však musíte tu déle být,
nau it se po podstat pídit
č ě

a znalosti náležit t ídit. ě ř

STUDENT:
V hlav se mi z toho to í ě č

dvacet parních koloto í... č

MEPHISTOPHELES:
Také byste ud lal chybu velikou, ě

kdybyste opovrh' metafyzikou.

Ta pom že vám uchopit ů

co lov k technický nedokáže pochopit,

č ě

co je, jakožto i to co není,

jak marné je slovo, i co zm ní. ě

No, zeza átku to neberte rozb hem, č ě

a za n te s pravidelným rozvrhem.
č ě

P t hodin denn bude sta it t sn ,

ě ě č ě ě

pokud se ale nau íte za ínat p esn . č č ř ě

Do v cí hloub uvidíte, ě

když se p edem p ipravíte. ř ř

Zejména s pevnou oporou v knihách

nemusíte skákat jak veš po pihách.
Zb hlost v psaní, dodávat snad není t eba, ě ř

že musí být váš denní chleba.

STUDENT:
To pat í samoz ejm k tomu. ř ř ě

A to jsou vzorce nebo básn ní,

ť ě

nakonec z toho nic není,

když si to nep inesu na papíru dom . ř ů

39
MEPHISTOPHELES:
Tak jaký tedy dáme sm r vašemu u ení? ě č

STUDENT:
Jak íkám, práva by m asi nebavila... ř ě

MEPHISTOPHELES:
Taková volba by m taky udivila. ě

Dostal byste sice d kladné školení ů

co je zákon a kde za íná právo; č

kdo je muž, kdo je žena, a kdo d dí ě

pe liv ji než je zdrávo

č ě

tam v t ch tlustých knihách sedí. ě

Nakonec však h ích se stane z milování, ř

chrabrý rek skon í na koleni, č

a po spravedlnosti, se kterou jsme narozeni,

zbyde jen trpké pousmání.

STUDENT:
Váš p íklad m jenom nutí ř ě

setrvat v mém rozhodnutí.

Také jsem uvažoval o studiu teologie...

MEPHISTOPHELES:
Na vašem míst na božské legie ě

bych si p estal d lat chut hned. ř ě ě

Mohl byste vybo it na špatnou cestu č

a nerozpoznat onen prudký jed

skrývající se ve sla ou kém t stu. ď č ě

Nejlépe bude, když sám sebou z stanete, ů

na slova svého u itele se spolehnete, č

a místo neur itých pocit a dojm č ů ů

se budete držet osv d ených pojm . ě č ů

Vzh ru do chrámu v d ní!

ů ě ě

STUDENT:
Ale slovo bez významu nic není!

MEPHISTOPHELES:
Inu, to se asto budete u it, č č

nežli se s významem mu it, č

rad ji v slovech hledat spasení.

ě

Když se k nim umíte postavit

m žete s nimi pyramidu vystavit,
ů

a pokud jim ješt budete v it, ě ě ř

nikdo ji nedokáže zbo it. ř

STUDENT:
Ikdyž mi to myslí lín , ě

pomalu za ínám tušit, č

že vás mé otázky za ínají rušit. č

P esto, co si myslíte o medicín ?

ř ě

Pár rok je as strašn krátký ů č ě

na takové množství látky,

a i p i velké píli ř

to m že být nad mé síly. ů

MEPHISTOPHELES (pro sebe):

Na ábla, který sbírá duše, ď

jsem zatím mluvil n jak suše. ě

(Nahlas.) No, ne íkám, že ji zvládne každý, ř

ale když se trochu necháte pou it, č

p idáte selský rozum, tak navždy

ř

už vám mohu úsp ch zaru it. ě č

Babrání se v anatomických detailech je dnes p ekonaná záležitost. ř

40
To je jako byste cht l strávit n ž. ě ů

Konat p ímo, a nedat nemoci p íležitost,ř ř

umí dnes dokonalý léka a muž. ř

Se základem znalostí se nemusíte bát,

zvlášt když nejste tak úpln hloupý.
ě ě

A když si na svém z stanete stát, ů

lidé to od vás bez váhání koupí.

Pomyslete, jak vás pot ebují ženy! ř

Jaký by to byl dobrý skutek

rozptylovat jejich obavy i smutek,
a tišit ty jejich v né steny. ě č

P idejte k tomu d stojnost mali kou

ř ů č

a budete je mít všechny pod pokli kou. č

Hlavn titul schopnosti dokáže. ě

S ním poslední pochybnosti zmizí.

Také vás odliší od kdejaké pakáže,
které jsou moudro i um úpln cizí. ě

Sebejist rozdávejte recepty; ě

sešit kam si píšete koncepty

a má obal z pravé k že.
ť ů

A z kapsy trochu ouhat m že. č ů

STUDENT:
Tak tady už za ínám vid t, která bije! č ě

MEPHISTOPHELES:
Šedivé, drahý p íteli, jsou všechny teorie, ř

a v n zelený je strom života.

ě č ě

STUDENT:
Jako hrom m omra uje každá novota, ě č

a do nových sm r mohu r st ě ů ů

díky slov m z vašich úst. ů

MEPHISTOPHELES:
To vám chci p át. ř

STUDENT:
Vaše moudrost umí h át. ř

Smím od vás, když jich máte tolik v malíku,

chtít jednu p ímo do svého deníku? ř

MEPHISTOPHELES:
Ale jist . (Píše a vrátí ho.) ě

STUDENT ( te.): Č

Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.

(Podtrhává si to a rozlou í se.) č

MEPHISTOPHELES:
Jen si ti ten starý šplecht, a ješt ti radímč ě

t šit se na zasloužený vejminek ve starobinci hadím.

ě

(Vstoupí Faust.)

FAUST:
A co te ? ď

MEPHISTOPHELES:
Kam chceš, le . ť

Skrz velký i malý sv t ě

m žeš jako k tryskat

ů ů ň

a ješt si p itom užívat a výskat.

ě ř

FAUST:
I p i své omšelosti ř

41
z stával jsem v nevinnosti
ů

pokud jde o cizí kraje.

Nikdy jsem nem l dost sm losti, ě ě

abych odkryl jejich taje,

a poznal tak sv t v jeho sytosti ě

MEPHISTOPHELES:
M j p íteli, všechno ješt m žeš mít,
ů ř ě ů

sta í o sebe se op ít a opravdu žít.

č ř

FAUST:
Te ale k praktickým otázkám sto ím:
ď č

kde máš na cestu kon a bry ku s ko ím? ě č č

MEPHISTOPHELES:
Pro naši dopravu tu mám zvláš ť

pohodlný létající pláš . ť

Aby platila lh ta záru ní, ů č

m žeš mít kufr jen p íru ní.

ů ř č

A p estože startuje jemn ,

ř ě

je t eba držet se pevn .

ř ě

Slyšíš, jak za al šustit tajemn ? č ě

Práv jsme se odlepili od zem !

ě ě

2.5. Hostinec v Lipsku

Rozja ení hosté ř

FROSCH:
Nalijte si ješt . Pro se nebavíte? ě č

Smutn jc než houf slepic tu dnes okouníte.

ě

Mám snad vylízt na svoji stoli ku č

a d lat vám veselou opi ku?

ě č

BRANDER:
Sedni, a bu hodný chlape ek. ď č

Nevyvád j zase jak blbe ek. ě č

FROSCH (vylije mu víno na hlavu):

Tady máš za to dáre ek! č

BRANDER:
Ty jsi prase!

FROSCH:
V celé své kráse!

SIEBEL:
No tak, chlapi, neblbn te, ě

a radši odsud vypadn te! ě

Na tráv se perte zase. ě

ALTMAYER:
Pomóc, tenhle kabr ák ň

mi chce dát p es fr ák! ř ň

SIEBEL:
Sn z si v klidu ten sv j žvanec, ě ů

a nebo si sbal sv j ranec! ů

FROSCH:
Správn . Ven s každým kdo se uráží! ě

O hé, chachá!

ALTMAYER:
Uáá, chachá!
42
FROSCH:
A další sud se naráží!

(Zpívá) Ř

Stará dobrá ímská íše, ř

tak už se vzchop p eci ... ř

BRANDER:
Fuj. Snad bys necht l, ve své pýše, ě

se motat do politických v cí. ě

Víš dob e, že to jsou jen kecy,

ř

protože ty i tví kamarádi

jste jen rádi že jste rádi.
To jiní t ímají ot že, ř ě

volí krále i papeže,

a poznají kam si sednout,
když si cht jí židli zvednout. ě

FROSCH (zpívá):
Ta naše paní Alice
líbá jak tyg í samice. ř

SIEBEL:
P ed takovou by se m l radši chránit.
ř ě

FROSCH:
Ne, v líbání mi nebude nikdo bránit.

(Zpívá)
Kdo to kouká do noci,
kdo to tak chce pomoci
zkrátit si nudné spaní.

SIEBEL:
Pochlub se radši, jak to bylo s tou paní
která nás málem nedávno svedla
posadit všechny do svého sedla.
Nejstaršího berana v obo e, ř

nebo sk eta z pichlavého houští

ř

bych ze srdce p ál té potvo e. ř ř

A si na n j ty svoje vnady pouští.

ť ě

Z masa a kostí, s pohledem rovným,

je pro ní lov k p íliš hodným.
č ě ř

Ale co, t žko n komu pom že

ě ě ů

kdo si sám pomoci nem že. ů

BRANDER (bouchá do stolu):

Tak poslouchejte, lidi,
to, že umím a žiju rád,
nejsem z t ch, co jiné šidí, ě

na m snad každý vidí;

ě

te vám dárek musím dát.

ď

Zkrátka, zaho te tíse ď ň

a poslyšte mou nejnov jší píse : ě ň

(Zpívá)
Vlezla myška do spíže,
jí tam sýr, másla celý šutr,
pak si dala lanýže,
stoluje jak doktor Luther.
Kucha ka vzala jed, ř

myšce je úzko hned,

jako p i veliké lásce.
ř

CHÓR (rozja en ): ř ě

43
Jako p i veliké lásce. ř

BRANDER:
A tak se myška souží,
nohy ji sotva už slouží,
pije i vodu z louží,
skrz d m se matn plouží.
ů ě

Dávno má už všeho dost,

necítí radost ani zlost,
jako p i veliké lásce. ř

CHÓR:
Jako p i veliké lásce. ř

BRANDER:
Ješt na konci týdne ě

v kuchyni motá se zmámen , ě

v ned li zahyne bídn

ě ě

a naposled vydechne ztrápen . ě

Kuchto, máš ráda když

naposled dofuní myš,
jako p i veliké lásce. ř

CHÓR:
Jako p i veliké lásce. ř

SIEBEL:
To je mi ale divná eládka! č

Te o trávení a jedu slyší

ď

a sm jou se jako ubohá telátka.

ě

BRANDER:
Tak pánu se zželelo myší!

ALTMAYER:
No to víš, prase í b íška č ř

se sm jou jen emu sta í

ě č č

a nafouklá mrtvá myška

je p irozen v hlav tla í.
ř ě ě č

(Vejde Faust a Mephistopheles.)

MEPHISTOPHELES:
Nejlépe splním svoje povinnosti
když uvedu t do správné spole nosti. ě č

Uvidíš, jak lehce žít dokáže lid

jenž umí každý den ve svátek prom nit. ě

S trochou vtipu a haldou lenosti

se naparují jako lesní kanci.
Výskání p i poháru nebo tanci ř

jsou pro n ty nejvzácn jší cennosti. ě ě

Uslyšíš v ískat bílé medv dy na severu ř ě

když jim hostinský nalije na sekeru.

BRANDER:
Obli ej udivený, a zárove sm lejší č ň ě

mi napovídá, že ti dva nebudou vezdejší.

Nejsou tu ur it víc než hodinu. č ě

FROSCH:
Na tom n co bude. Celé Lipsko znám líp než svou rodinu. ě

Je to n co jako Pa íž, svoje lidi tvo í a ozna uje.

ě ř ř č

SIEBEL:
A co t na t ch hostech tak omra uje? ě ě č

44
FROSCH:
Nevím, ale ur it to z nich dostanu. č ě

Až k nim taková pátá šestá sklenka doputuje,

hlava i pusa se jim skloní p kn na stranu. ě ě

Asi pocházejí z n jakého nóbl domu, ě

sedí hrd a mra í se pyšn k tomu.

ě č ě

BRANDER:
Jsou to obchodníci, podle obleku!

ALTMAYER:
Možná ...

FROSCH:
Tak dávej bacha, jak mi zazpívají!

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):
ábla lidi ky nikdy nepoznají,
Ď č

ani kdyby jim visel na krku.

FAUST:
Dobrý den!

SIEBEL:
Dobrý den i vám.
(Nenápadn okukuje Mephistophela.)
ě

Jaký mu to visí u nohy krám?

MEPHISTOPHELES:
Dovolíte, abychom se zvedli,
a místo té žbrundy co se tu epuje č

si do vaší spole nosti sedli? č

ALTMAYER:
Ten chlap tu drzost snad kupuje.

FROSCH:
To jste z Rippachu museli jít p kn brzy. ě ě

Jestlipak u Hanse ješt svítili? ě

MEPHISTOPHELES:
No jist , že jsme se tam stavili.
ě

Vykládal, jak je bratr drzý.

A tomu sousedovi že to p kn vymaluje. ě ě

Abych nezapomn l, všechny vás tu pozdravuje. ě

(D v rn se p itom naklání k Froschovi.)

ů ě ě ř

ALTMAYER (potichu):
Ten se vyzná...

SIEBEL:
Je mazanej jako mraky.

FROSCH:
Jen po kejte, tohle svedu taky.
č

MEPHISTOPHELES:
Ř

eknu vám, ten zp v by už zdaleka ě

oživil i hluchého nebožtíka.

V hospod na lov ka oby ejn ne eká
ě č ě č ě č

takový sbor a silná akustika.

FROSCH:
To asi budete hudební odborník.

MEPHISTOPHELES:
45
 Kdepak! Schopnosti slabé, jen v chuti jsem p eborník. ř

ALTMAYER:
Zazpívejte nám n co! ě

MEPHISTOPHELES:
P ání lidu vždy u iním zadost.
ř č

SIEBEL:
Nejlépe a to je n jaká nová. ť ě

MEPHISTOPHELES:
Však známe ze Špan lského venkova ě

jak pít víno a mít radost.

(Zpívá.)
Byl jednou jeden král
a jeho nejmilejší blecha...

FROSCH:
Cože? Blecha? Milý host!
Sp átelíš se, máš ho dost.
ř

MEPHISTOPHELES:
Byl jednou jeden král
a jeho nejmilejší blecha.
Po ád si jen s ní hrál,
ř

nevidí, že mu padá st echa.

Ř
ř

ekl krej ímu: hole ku, č č

abys nem l práci snadnou, ě

ušij gat tomuhle drobe ku

ě č

a koukej, a mu dob e padnou. ť ř

BRANDER:
Ř
Už vidím, jak t esou se mu ruky. ř

ekne mu: ru íš mi hlavou č

že levá nohavice lícuje s pravou,

a hlavn , a mají rovné puky.
ě ť

MEPHISTOPHELES:
Bleše to moc slušelo,
by bez šat by dosko ila výš,
ť ů č

jméno více též te zvu elo, ď č

dostala diplom, a na prsa k íž. ř

Díky královské milosti

byl z ní nakonec i poslanec.
A u dvora stoupli v cennosti
i její brácha a bratranec.
Zato stráž i fraucimor,
královnu, i sluhu u postele
jakoby postih' erný mor, č

nevypadali v bec vesele. ů

Královský však p íkaz máme ř

a musíme na n m trvat. ě

A tak se aspo ošíváme, ň

když už se nem žem drbat. ů

SBOR (jásav ): ě

A tak se aspo ošíváme, ň

když už se nem žem drbat. ů

FROSCH:
Bravo! Tak to bylo v ruské dumce!

SIEBEL:
Dejte všem blechám d ležité funkce! ů

46
BRANDER:
Rozmá knutí bylo by p íhodn jší. č ř ě

ALTMAYER:
A žije víno, a život svobodn jší!
ť ě

MEPHISTOPHELES:
Na svobodu bych rád cht l pít, ě

jen kdybych k tomu moh' lepší pití mít.

SIEBEL:
Nechte naše víno na pokoji být!

MEPHISTOPHELES:
Kdybych nevyto il hospodského až do nebe, č

a nestal se tak ter em n jakých klep , č ě ů

nabídnul bych vám n co ze svých sklep . ě ů

SIEBEL:
Sem s tím! Vinu beru na sebe.

FROSCH:
A abysme m li tu ochutnávku jistou ě

vezm me na to sklenici istou.

ě č

A nechme tam dostatek vína proudit,

a m žem kvalitu dostate n soudit.
ť ů č ě

ALTMAYER (potuteln ): ě

Koukám, že jste asi z údolí Rýna ...

MEPHISTOPHELES:
P j te mi n jakou vývrtku!
ů č ě

BRANDER:
Co chceš vrtat, ty krtku,
p ece venku neparkuješ se sudem vína...
ř

ALTMAYER:
Není tam jeho drožka, ani finta jiná...

MEPHISTOPHELES:
Chcete sladký, suchý, nebo n jaký jiný? ě

FROSCH:
Jak to? Máte jich snad víc?

MEPHISTOPHELES:
Pro každého to jeho. Sta í íct. č ř

ALTMAYER (k Froschovi):
Tak za ni ty, už ti te ou sliny.
č č

FROSCH:
Nejlepší produkty jsou z rodné zem : ě

dal bych si Rýnské. A a je ervené temn . ť č ě

MEPHISTOPHELES (vyvrtá díru na kraji stolu p ed Froschem): ř

Zacp te to zatím voskem, a ješt chvíli zraje..

ě ť ě

ALTMAYER:
Aá, vtípky, to jsou ty taje.

MEPHISTOPHELES (k Bradnerovi):
A co vám?

47
BRADNER:
Já si dám ...
Šampa ské. A nepochybn budete um t ň ě ě

za ídit, že bude po ádn šum t.

ř ř ě ě

MEPHISTOPHELES (zase vyvrtá díru a zalepí voskem):

To je jasné! Pro se ciziny štítit. č

Vždy dobroty mnohdy zrají daleko.

ť

Správný N mec nem že Francouze ani cítit, ě ů

však z jeho vína je hned nam kko. ě

SIEBEL (ke kterému Mephistopheles te p išel): ď ř

Nejsem ten, kdo se na suché odvažuje,

sladkému jsem v rný jak lokaj. ě

MEPHISTOPHELES (vrtá):
Takže, jinými slovy to bude Tokaj.

ALTMAYER:
Mám dojem, že nás ten pán považuje
jen za objekt jeho psiny.

MEPHISTOPHELES:
Ale kdepak. Kdyby to byl n kdo jiný ... ě

Ale u vás bych si to nedovolil.

A te , kdybyste i vy svolil
ď

a ekl, které vám mám dát.

ř

ALTMAYER:
To je fuk, hlavn se p esta te už ptát. ě ř ň

(Všechny díry jsou te ď vyvrtány a zazátkovány.)

MEPHISTOPHELES (s tajuplnými gesty):

Jako kozel rohy
má réva k moštu vlohy
a když je v d ev š áva ř ě ť

i st l víno dává.
ů

Ten sezónní látek chod

nám te p ijde velmi vhod.ď ř

Vytáhn te vosk a sklenice do zte e!

ě č

VŠICHNI (jak vytáhnou zátky za ne jim téct víno do sklenic): č

Skute n , z toho stolu to te e! č ě č

MEPHISTOPHELES:
Tak rychle, nebo vám to ute e. č

(Každý mocn pije.) ě

VŠICHNI (zpívají):
Ti kdo se narodí sviní
do smrti chrochtaj, nebudou jiní..

MEPHISTOPHELES:
Podívej, jak jde lidu ta svoboda k duhu!

FAUST:
Tak mám n jak chu odejít. ě ť

MEPHISTOPHELES:
Ješt po kej, dáme zlu menší vzpruhu,
ě č

a se na ven m že vyjevit.
ť ů

SIEBEL (chlemstá víno, trochu ho vylije na zem kde za ne ho et): č ř

Pomóc, ho í! Co je to za áry nové! ř č

48
MEPHISTOPHELES (mluví k plamen m): ů

No tak, utište se, moji milánkové!

(K ostatním:)
V o istném ohni každý bacil pojde.
č

SIEBEL:
Nemysli, zmetku, že ti tohle projde!
Nejsme žádní bezbranní pobudové.

FROSCH:
Omámil nás jako bulíky.

ALTMAYER:
A si to ješt jednou zkusí!
ť ě

SIEBEL:
Na vyu enou dostat musí!
č

Má nás za pokusné králíky.

MEPHISTOPHELES:
Aá, starý b ichá se vzteky dusí! ř č

SIEBEL:
Ty ses vybarvil. Tak vida je, pány!

BRANDER:
Zadrž, nebo za nou létat rány! č

ALTMAYER (rozmázne víno po stole, z toho vyšlehnou plameny):

Au! To je výhe jak z divé san . ň ě

Pánové, vstávejte, jdeme na n ! ě

(Vytáhnou nože a sápou se na Mephistophela.)

MEPHISTOPHELES (s tajuplnými posunky):

Když osedláš lež
nikdy neuhádneš
kde te práv jseš.
ď ě

(Pijáci na sebe ohromen zírají.) ě

ALTMAYER:
Co to? V jakém jsem to krásném kraji?

FROSCH:
Vinohrady! Všude hrozny mají!

SIEBEL:
A jak p ekrásn tu hrají!
ř ě

BRANDER:
Koukejte, jak se tady v rohu loubí
s vinným ke em krásn snoubí. ř ě

(Brander chytá p itom Siebela za nos a od ezává mu ho, Frosch

ř ř

Altmayerovi taky.)

MEPHISTOPHELES (hlasem p icházejícím jakoby shora): ř

Chyba lávky. Te sejm te kuklu z hlavy. ď ě

Jen ten je ábel kdo se v pekle baví.

ď

(Zmizí i s Faustem, ostatní se seb hnou.) ě

SIEBEL:
Píchá m tisíc vos! ě

ALTMAYER:
Jau, umírám v mukách.
49
FROSCH:
Tak to byl tv j nos? ů

BRANDER (k Siebelovi):
A já mám tv j v rukách. ů

ALTMAYER:
Bolest m od morku baští, ě

dejte mi sesli, než to se mnou praští.

FROSCH:
Ř
Tak co se teda vlastn stalo? ě

ekne mi n kdo, co to bylo za oha e?

ě ř

Roztrhnout ho ve t i by bylo málo! ř

ALTMAYER:
Nejprve m l jsem ho za vina e, ě ř

že rozumí sud m se mi zdálo ... ů

... holt lidé lotry špatn soudí. ě

(Pokukuje po stole:)
Jestlipak nám víno ješt proudí? ě

SIEBEL:
Všechno byl podvod, lež a klam!

FROSCH:
Dy to víno ješt v puse mám!
ť ě

BRANDER:
A jak to bylo s t mi hrozny? ě

ALTMAYER:
Uv it zázrak m je prost hrozný!
ě ř ů ě

2.6. arod jná kuchyn

Č ě ě

(Na ohništi stojí velký kotel, nad ním stoupá pára do výšky a
probleskují r zné p ízraky. U kotle sedí ko kodan a míchá, aby nep etekl;
ů ř č ř

jiné opice s mladými sedí naproti a oh ívají se. St ny a záv sy jsou ř ě ě

pomalovány arod jnými znaky. Faust. Mephistopheles.)

č ě

FAUST:
Už se mi ty zázraky za ínají hnusit! č

Chceš snad íct, že mám zkusit ř

mezi opicemi, krysami a šváby

které nikdy nevid ly denní sv t ě ě

prosit se o radu n jaké báby ě

jak omládnout o t icet let? ř

To ti teda zvysoka d kuju ě

a ješt dnes si hodím mašli.

ě

Být duchem, dávno už se smiluju,

abyste lidem n jaký ten balzám našli. ě

MEPHISTOPHELES:
Vidím, že myšlenkami jsi zas v první lize.
Však na elixíru mládí nic není.
Návod najdeš v jedné staré knize
a je to velmi zajímavé tení. č

FAUST:
Spus už! Nic d ležit jšího není.
ť ů ě

MEPHISTOPHELES:
Tak tedy: peníze nech pod pe inou, ř

zapome na doktory a zázraky sh ry.

ň ů

50
Pod širým nebem, hodinu za hodinou,
za ni orat, ko ského hnoje vozit f ry,
č ň ů

a krmit se prost , jednoduchou zeleninou. ě

Mysl drž rad ji v omezeném kruhu, ě

t lu to p jde nadmíru k duhu.

ě ů

Chceš-li si dlouhov kost zaru it ě č

nesty se lehnout si do kytek. ď

Uvidíš, že i ten dobytek

t m že le emus nau it.
ě ů č č č

FAUST:
No nevím, v tom bych asi nenašel klid:
v n jak osel za pluhem jít.
ě č ě

M j duch by se v té kleci vzpouzel.

ů

MEPHISTOPHELES:
No pak musíme do íše kouzel! ř

FAUST:
Pro jsi ale vybral tuhle babu? č

Copak to nem žeš sám uva it? ů ř

MEPHISTOPHELES:
Ne že bych na to nem l hlavu, ě

možná by se mi to mohlo poda it. ř

Znalosti mám a zru ný jsem dost. č

Však schází mi jedno: trp livost. ě

Podstata veškerého taje

spo ívá v dob kdy ten kvas zraje.
č ě

A já jsem p ece jen pon kud prostý ř ě

po v ky piplat každi ký trik.

ě č

Vrším rad ji skály, nebo bourám mosty, ě

k tomu mi sta í jediný mžik. č

(Pozorujíc zví ata:) ř

Ten roztomilý drobe ek zády k nám č

je sluha, a za ním jeho pán.

(Ke zví at m:) ř ů

Zdá se, že vaše paní je n kde v cizin ... ě ě

ZVÍ ATA:
... na n jaké hostin . ě ě

Vylítla ve vte in ř ě

dírou v komín ! ě

MEPHISTOPHELES:
A jak dlouho vás tu nechá samé hospoda it? ř

ZVÍ ATA:
Jen co stihnem tu p nu sva it. ě ř

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):
Tak jak se ti líbí tahle roztomilá holátka?

FAUST:
Mám dojem, že budu zvracet.

MEPHISTOPHELES:
To já bych se sem moh' po ád vracet, ř

vždy je s nimi e jak pohádka. ť ř č

(Ke zví at m:) ř ů

Sv íte se, ubozí pa áci, ě ř ň

co vám to tam dole bublá?

Ř

ZVÍ ATA:
Polévku, co rádi žebráci.

51
MEPHISTOPHELES:
Tam u kraje je trochu ztuhlá.

OPI ÁK (Za ne se lísat k Mephistophelovi.):

Č č

Jedno zamíchání
bídu nevyhání.
Chceš-li na ní vyzrát
a získat poklad
míchej stokrát.
A nebo zkus vyhrát!

MEPHISTOPHELES:
No né, nejenže se vyznají v drogérii,
opi ky budou hrát i loterii!
č

(Mezitím opi átka p ikutálí velkou kouli se kterou si hrály.) č ř

OPI ÁK: Č

Tak jako sv t ě

p kn ji ve
ě ě ď

do dráhy vytoužené.
Komu jeho sklo
jednou naprasklo
už nic nedožene.
ím víc se blyští,
Č

tím víc se t íští, ř

když vrazí do kamene.

Neskákej jak divý,
neklid je jak v ed. ř

Nev že jsi živý, ě ř

brzy už tón tklivý

rozbije tv j st ep. ů ř

MEPHISTOPHELES:
A ten tv j cedník je na ? ů č

OPI ÁK (drží ho p ed sebou):

Č ř

Abych poznal, co jseš za . č

(P ib hne k mladým a nechá je se dívat skrz.)

ř ě

Kdyby sem vlez,

cedník nám proseje
poctivce od zlod je; ě

prohlédnem ho skrz.

MEPHISTOPHELES (jde k ohni):

A co je tahle kaše?

OPI ÁK S OPICÍ: Č

On nezná naše hašé!

Netva se tak plaše, ř

mysli, že jsme hotel.

MEPHISTOPHELES:
Lot i neposední! ř

OPI ÁK: Č

Jen pohodln sedni ě

a míchej nám kotel.

(Usadí Mephistophela.)

FAUST (který b hem té doby opakovan p ichází a vzdaluje se od ě ě ř

zrcadla):
Tak takhle si p edstavuju nebe. ř

Zosobn na láska uprost ed ráje, ě ř

čistá jak studna, a máje

tak jasné, až to v o ích zebe. č

52
 Jakmile se ale p estanu styd t ř ě

a p iblížím se k ní drze
ř

jen její obrys v mlze

p es to proradné sklo je vid t.
ř ě

Jako každý, kdo už v k má, ě

jsem leccos vid l na zemi. ě

Že ale ženská takhle p kná ě

na ní žije - nev d l jsem, v te mi. ě ě ě ř

MEPHISTOPHELES:
Samo. Když si z bláta tejden jen tak pleská
a v ned li najednou B h sám sob tleská,
ě ů ě

tak to holt nebude jenom tak.

Koukám, že máš o i n jak v tší, č ě ě

potíš se, a stoupá ti tlak.

Nevím, jestli ti zrovna sv d í ě č

tokat tady jako pták.

(Faust se nep estává zabývat zrcadlem, Mephistopheles se znovu rozvalí v

ř

židli, hraje si s va e kou a pokra uje:) ř č č

Vidíš to žezlo? Te sedím na tr nu, ď ů

hned vládnout bych moh, kdybych m l korunu. ě

ZVÍ ATA (dosud se všemožn pitvo ila, te ě ř ď s je ením p inášejí

č ř

Mephistophelovi korunu):
Jen kdo je lev
te skrz slzy a krev
ď

korunu slepí.

(Koruna jim se jim rozpadne na dva kusy; za nou si s nimi házet.) č

My jen povídáme, posloucháme,

pozorujem, sami si p ipadáme ř

jak reci lepí.

FAUST (mluví k sob v zrcadle): ě

Chudák, už se v tom zas až po krk brodí.

MEPHISTOPHELES (ke zví at m): ř ů

Poj te m te d stojn ovívat.

ď ě ď ů ě

ZVÍ ATA:
No, když se to hodí,
a nám to n co hodí, ě

za nem se p itom i usmívat.

č ř

FAUST (jakoby sh ry): ů

Má prsa se chystají puknout.

Poj me odsud rychle vypadnout!
ď

MEPHISTOPHELES (blahosklonn ): ě

Inu, sta í se trochu na gramatiku juknoutč

a verš pak už m že každého napadnout. ů

(Kotel ponechán bez dozoru za ne p etékat. Z ohništ vzplanou velké č ř ě

plameny. Skrz n za velikého evu p iletí arod jnice.) ě ř ř č ě

Č AROD JNICE: Ě

Auvajs! Mizerná zví ata, ř

hloupá jak telata,

vykopnu je za vrata!
Všechno vykopnu tu!

(Uvidí Fausta a Mephistophela.)

Co je to tu
53
za holotu?
Co tady hledáte,
na co tu koukáte?
Jaká verbež to sem vklouzla
ukradnout mi moje kouzla!

(Pono í nab ra ku do kotle a vrhne na Fausta, Mephistophela i zví ata

ř ě č ř

plameny. Zví ata k u í.) ř ň č

MEPHISTOPHELES (za ne s mícha kou bubnovat na hrnky a č č

sklenice):
Umtata, umtata,
upe se do zlata, č

chrstni tam kus vína

a pe e se zdechlina,
ť č

a naše hostina
ť

je p kn bohatá. ě ě

( arod jnice se zarazí a v údivu ustoupí.) ě

Copak m neznáš? Sty se, strašidlo, ě ď

nepoznat svého pána a vládce!

Zasloužila bys napíchnout na bidlo.
Rozstrouhat na cucky takového zrádce!
Kdysi si sta ilo obléct rudou č

a všechny kupky hnoje stály v pozoru.

Nebo snad dnes už zapírat budou
vštípenou v rnost svému praporu? ě

AROD JNICE:
Č Ě

Sv j omyl vidím už jak na dlani. ů

Schází ti jen kopyto a tví dva havrani.

Promi , ó pane, to drsné p ivítání. ň ř

MEPHISTOPHELES:
No dob e, nechme už t ch formalit, ř ě

sklenici vodky poj me si nalít, ď

a jako d íve se pono it do p emítání. ř ř ř

To víš, sv t už není jako kdysi, ě

místo na ábla v í te na p edpisy. ď ě ř ď ř

Poctivý pam tník by se dnes divil ě

pro místo roh a dráp nosí se civil.

č ů ů

Je to už dávno, co jsem si bral

své pohodlné kopyto. A skrývají ho i jiní.
Jak mladík co odhodí ideál,
stane se adovou silou a zlíní. ř

ČAROD JNICE (tancuje): Ě

Má radost se vrší až do nebe.

Svého šlechetného satana mám zas u sebe!

MEPHISTOPHELES:
Tak to nebe nebyl bod pro tebe!

Č AROD JNICE: Ě

Copak už nem žu ani ceknout? ů

MEPHISTOPHELES:
Nemám rád vzývání ábl ani boh . ď ů ů

Lidi se na n vymlouvaj jak na zlomenou nohu, ě

a p itom by se sami sebe m li leknout.

ř ě

Pro tebe jsem t eba baron jen. ř

Modrá krev a rodokmen pravý:

to je dokonalý gentleman.
Dávej pozor: pan baron zdraví.

54
(Ud lá blahosklonné gesto.)
ě

ČAROD JNICE ( ehtá se): Ě ř

Ha há, vida ho, prevíta,

vždycky byl liška podšitá!

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):
Vidíš, p íteli, jaká jsem bedna: ř

takle se s arod jnicema jedná! č ě

Č AROD JNICE: Ě

A te , pánové, co si dáme? ď

MEPHISTOPHELES:
P ece náš speciál: režnou prostou,
ř

co však sv tlo siln láme ě ě

a její síly s léty rostou.

Č AROD JNICE: Ě

Pro flašku jen dojdu k voknu -

sama si z ní ob as loknu. č

Na cestu si ješt m žete placatici vzít, ě ů

zásob mám pro celou rodinu.

(Starostliv :) ě

Ale jestli tady pán za ne bez p ípravy pít, č ř

jak víte, nebude žít už ani hodinu.

MEPHISTOPHELES:
Ne, ne, ten lov k je náš. č ě

Chci, aby k jeho nejš astn jší vte in ť ě ř ě

pat il zážitek z tvé kuchyn ,

ř ě

když mu její perlu až na jazyk dáš.

Č

( arod jnice za ne d lat svérázné posunky, namaluje kruh a rozestaví do

ě č ě

n j podivné p edm ty. B hem toho sklenice za nou zvonit a kotel hu et,
ě ř ě ě č č

ozve se hudba. P inese velkou knihu, rozestaví opice do kruhu, rozdá jim ř

pochodn . Kývne na Fausta, aby vešel.) ě

FAUST (k Mephistophelovi):
Co má bejt zase todle?
Masové tance a zvuk podivný
vypadají sami o sob podle. ě

A celý ten ob ad je mi nanejvýš protivný. ř

MEPHISTOPHELES:
No, no, jen se z toho nezblázni.
Vždy je to všechno jenom hra.ť

Jen když se podrobíš duševní lázni

bude i pro tebe pálenice košer a dobrá.

(Pokyne mu sm rem do kruhu.) ě

Č AROD JNICE (procít n za ne recitovat z knihy): Ě ě ě č

Tak že násobíme:
Č tverku vyrobíme
když p tku ulomíme, ě

sedm a osm
pat í k š astným los m,
ř ť ů

zato šest dej kos m. ů

Dv a t i ě ř

jsou brat i ř

a za sedmi ku č

dostaneš hubi ku. č

Komu sta í jedna č

a bez devíti jedná

55
ten je u m bedna! ě

FAUST:
Ta babka žvatlá jako d cko. ě

MEPHISTOPHELES:
A to zdaleka ješt není všecko: ě

pamatuji si to dob e ze školy. ř

M li jsme víc takových ítanek,

ě č

plných protimluv a hádanek,

nesmyslných pro chytráky i pro voly.
Abys v d l, její um ní není jako dneska, ě ě ě

kdy do sebe všechno zapadá.

To neznamená, že jen tak pleská,
a že jí logická schopnost upadá.
Jako klaun, jenž rozesmívá davy
a musí nové vtipy vymýšlet.
Lidé si myslí, že se jen baví,
a p itom se u í p emýšlet.
ř č ř

Č AROD JNICE (pokra uje): Ě č

V da je dáma ě

co úpln sama ě

celý sv t kojí. ě

I ti, kdo nemyslí

jsou od ní odvislí
mírou trojí.

FAUST:
Co to tu vykládá za nesmysl?
V hlav závity se mi už narovnaly,ě

ale místo aby mi projasnily mysl

m ty blázniviny úpln odrovnaly.
ě ě

MEPHISTOPHELES:
No tak dob e, matko, to už sta í, ř č

podej mu te sklenici radši, ď

ale nezapome ji oto it v kruhu. ň č

Pan doktor by si zasloužil,

aby mu to pití šlo k duhu;
sám mnohým dob e posloužil. ř

( arod jnice ob adn podá Faustovi sklenici. Jak ji p iblíží k úst m,

ě ř ě ř ů

za nou na ní tan it plamínky.)

č č

Tak rychle, není as si zvykat, č

však uvidíš, jak t to zah eje. ě ř

P ece kdo si m že s áblem tykat

ř ů ď

se nelekne když se na n j plamen usm je. ě ě

( arod jnice zruší kruh, Faust vystoupí.)

ě

Jen zvesela, za ne to p sobit vcukuletu. č ů

Č AROD JNICE: Ě

Užijte si dob e tu prom nu! ř ě

MEPHISTOPHELES:
A ty nezapome na vašem sletu ň

chtít ode m zaslouženou odm nu. ě ě

ČAROD JNICE: Ě

Ó to je balzám na moje uši.

Taková píse se vám nejvíc zhodnotí. ň

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):
56
 Však už poj , u každého léku se sluší ď

když se jeden v klidu vypotí.

Aby za al u inkovat p kn odzhora.
č č ě ě

Jen když trochu lenošíš

svou mysl povzneseš výš,
t eba do zahrad sladkého Amora.
ř

FAUST:
Nepospíchej, ješt mi stojí ě

se u toho zrcadla chvíli zdržet.

MEPHISTOPHELES:
Nech jí, uvidíš krásu že tu tvojí
necháš jak škvora pod lupen b žet. ě

(Potichu.)
Jak ti ten dryák dojde k žalude ní st n č ě ě

za neš vid t božskou Helenu v každé žen .

č ě ě

2.7. Ulice (I)

(Faust. Okolo jde Margareta.)

FAUST:
Krásná sle no, vy jste moje znamení. č

P ijm te doprovod po mém rameni.

ř ě

MARGARETA:
Krásná - to ne. A navíc dáma
co si najde cestu sama.

(Vyprostí se a odejde.)

FAUST:
Sakra, ta holka je kus.
Spl uje m j všechen vybíravý vkus:
ň ů

má své kouzlo, i dobré vychování,

nechybí ji šibalské pousmání.
Jediný pohled na její tvá , ř

zapomeneš jméno i kalendá , ř

jediný pohled do jejích o í č

a sv t se na druhou stranu to í.
ě č

Když spat íš její rty srdce bije ř

a ty už jen voláš: chci je!

(Vejde Maphistopheles.)

FAUST:
Poslyš, chci aby mi ta holka dala!

MEPHISTOPHELES:
Ále, a kdo že je ta víla?

FAUST:
P ed chvílí tu byla.
ř

MEPHISTOPHELES:
Tak ta - práv se fará i zpovídala. ě ř

Náhodou jsem se tam v okolí tísnil,

však neslyšel jsem, že by ji plísnil.
Skoro se mi zdá v c jistá, ě

že je jako voda istá, č

a nad takovou já nemám žádnou moc.

FAUST:
Nech t ch e í, a sjednej mi s ní noc!
ě ř č

57
MEPHISTOPHELES:
Jako bych slyšel Hanse Liederlicha:
ne ekej, až ti ko ka vypelichá,
č č

ale podrbej ji rovnou na b íšku, ř

a se ti neschová v cizím pelíšku.

ť

Ale nejde to, p es její v k je ješt panna. ř ě ě

FAUST:
Tak já ti odcituju magistra Lobesana:
Všechnu svou moudrost si str do epice. č č

Jestli mi tohle vo avé kvítí ň

dnes v noci neuvízne v síti

nemám už d vod dál s tebou jíti ů

a po p lnoci m neuvidíš nikdy více. ů ě

MEPHISTOPHELES:
Vždy uvaž, co se všechno m že stát! ť ů

A nejmí m síc mi musíš dát, ň ě

mám-li si najít vhodnou p íležitost. ř

FAUST:
P ec svést jediné stvo ení ř ř

pro ábla víc není ď

nežli hodinová záležitost!

MEPHISTOPHELES:
Á, to je zas od n jakého Francouze. ě

Pomni, že radost nikdy dlouho netrvá,

d ív než se lov k na hlav podrbá
ř č ě ě

je asto po št stí i po touze.

č ě

Po me si pravdy nalít, ď

p iznat, že umíme jen balit,

ř

pak jak batole s panenkou cvi it, č

ruce ji kroutit, a brzy ji zni it. č

FAUST:
Když musím, tak musím.

MEPHISTOPHELES:
No dob e, já to teda zkusím. ř

Hlavn pamatuj: netla na pilu. ě č

K louskání o ech nech si sílu, ř ů

zato trp livost s jemnou finesou ě

t k cíli jist donesou.

ě ě

FAUST:
Z kraj kde v n vládne sluní ko ů ě č ě č

mi p ines z and la pe í ko, ř ě ř č

p ines mi, tak hodný bu

ř ď

šátek jenž obepíná její hru . ď

MEPHISTOPHELES:
Z té tvé exkurze rájem
tuším, že máš opravdový zájem
pohnout s v cí rychle dop edu. ě ř

Ješt dnes t do její cimry dovedu.

ě ě

FAUST:
A budu ji vid t, mohu s ní být? ě

MEPHISTOPHELES:
Snad nemyslels', že ji hned budeš mít!
Nech svou nad ji déle žít, ě

než za neš olizovat medový plást č

m žeš nedo kavost v jejím kruhu pást.

ů č

58
FAUST:
Tak jdeme, ty koni.

MEPHISTOPHELES:
asu dost, nikam se neže .
Č ň

FAUST:
Tak mi zatím seže n jaký dárek pro ní. ň ě

(Odejde.)

MEPHISTOPHELES:
Vida chlapíka, hned myslí na provizi.
O místech starobylých poklad ů

mám spoustu nejr zn jších doklad . ů ě ů

M l bych si v nich ud lat menší revizi.

ě ě

(Odejde.)

2.8. Ve er. Menší, istý pokoj.

č č

MARGARETA ( esajíc si vlasy): č

Tak mi vrtá hlavou od rána

co to tam na ulici bylo za pána.
Ne, že mi na tom n jak záleží.
Ř
ě

ekla bych, že k lepším lidem náleží,

t m už je vid t na nose
ě ě

že i snídají na st íbrném podnose. ř

(Odejde.)

MEPHISTOPHELES:
Pst, potichu, jen poj dál. ď

FAUST (po zaváhání):

Prosím t , rád bych tu samotný stál. ě

MEPHISTOPHELES (rozhlíží se):

Je tu tak isto, že bych se tu stejn bál. č ě

(Odejde.)

FAUST (otev e náru ): ř č

Bu vítáno, sladké šero,

ď

které protkáváš tuto svatyni!

Mé ledové srdce jako jaro
roztál jediný pohled na její bohyni.
Ze st n dýchá klid, ě

st ídmost, spokojenost a ád.

ř ř

Mám-li poslední p ání mít, ř

pak v této cele z stat napo ád. ů ř

(Vrhne se do koženého k esla.) ř

Obejmi m , vždy už od prav ku ě ť ě

sleduješ, jak ten as letí, č

poskytuješ náru lidskému nevd ku č ě

obklopeno samotou, i hejnem d tí. č ě

Možná ses n komu nelíbilo ě

a zametali pod t smetí. ě

Možná tu mé d v e ruku políbilo ě č

kdysi svému d dovi. Ó bože! ě

To pomyšlení m tak vypl uje a t ší. ě ň ě

Támhle ur it rovná vidli ky a nože, č ě č

to je sk ínka na cennosti a brože,

ř

a na tato ramínka své šaty v ší! ě

Když se nudí a neví coby

polštá e si vyšíváním zdobí.
ř

A tady
(P ejde k posteli.)
ř

její vnady ve er spo inou. č č

59
Tu mohl bych si celé dny
si p edstavovat jaké sny
ř

k ní z nebeských dálek poplynou.

Možná odráží se v její tvá i ř

když ji v spánku p íliš unesou, ř

snad jen zavrtí se na polštá i ř

a hlubší vzdech se vzedme na prsou.

A já? Co tu vlastn ten obejda hledá, ě

za záv s tahá, na židle sedá ě

a utrápen okolo hledí. ě

Ubohý Fauste, jsi n jaký bledý. ě

Co m to u srdce za íná brát? ě č

P išel jsem si to tu užít

ř

a nakonec se nemohu vzmužit

ani s pr vanem se za ít prát. ů č

Ješt , že m tu nevidí ona, ě ě

jak ze své odvahy mám strach.

Jak hrdý páv náhle stoná,
rozpušt n v cucky, rozpadlý v prach. ě

MEPHISTOPHELES (p ichází): ř

Posp š si, už ji vidím p icházet. ě ř

FAUST:
Už m sem nikdo nikdy nedostane. ě

MEPHISTOPHELES:
Však p íležitost zas hned tak nenastane. ř

Ale nem l by sis to jen tak rozházet. ě

Jako úkol, který's mi dal povinn , ě

mi vhodná tahle krabi ka p ipadá. č ř

Založ ji támhle do sk ín , ř ě

a na ní sv tlo z lampy p ímo dopadá.

ť ě ř

Bu dít dít tem, a hra se dohrá.

ď ě ě ť

FAUST:
No tak teda dobrá ...

MEPHISTOPHELES:
No ne! S lodí váháš uprost ed splavu. ř

To jsem za poklad mohl ušet it, ř

nechat odpo ívat sv j vtip, č ů

a kv li p íteli nenechat zt žknout hlavu.

ů ř ě

Ale doufám, že's zas našel sv j klid ů

a svou výhru si chceš po ád ulíznout. ř

(Staví krabici do vitríny a znova zamyká dví ka.) ř

Tak a pry ze sít , č ě

aby to sladké k ehké dít ř ě

v ní nakonec mohlo uvíznout.

Uvidíš, jak kouzlo za ne p sobit lín , č ů ě

ale ne jako ty uprost ed p ednáškové sín , ř ř ě

kde studenti spí, a nic se jich netýká.

Tohle bude jiná fyzika!
Te šup, pry se utíká.
ď č

(Odejdou.)

MARGARETA (s lampou):
To je horko, zpocená jsem celá
(Otvírá okno.)
- ješt , že je erstvo aspo venku.
ě č ň

Tak n jak nevím, co bych zrovna cht la.

ě ě

Možná si s n kým poklábosit nachvilenku. ě

P ipadám si silná, tu zas k ehká jako p na,

ř ř ě

váhavá i sebejistá. Holt asi budu žena.

(Za ne zpívat.)
č

Byl jeden vlada blažený ř

60
dokud královna žila.
Však najednou byl bez ženy,
jen sklenka mu po ní zbyla.

Do novin ji nejd ív sbalil ř

asi tak žal cht l p estát, ě ř

jednoho dne si jí nalil

a už nemohl p estat. ř

Uprost ed léta na pohovce ř

s prvním ministrem spolu

dívaj se z v že z kopce ě

jak to jde s královstvím dol . ů

Co je toho p í inou ř č

cht j dov d t se ve hradu,

ě ě ě

metodu maj jedinou.

uspo ádaj poradu.
ř

Aby se nemusely klopit o i č

a as jako hadr vléct

č

se uprost ed sálu pivo to í, ř č

a víno taky za lo téct. č

Jakmile si král ale stoup,

aby si zjednal k e i klid, ř č

obrátil náhle o i v sloup, č

a sch ze se mohla rozejít.

ů

(Otev e sk í a všimne si ozdobné krabi ky.)

ř ř ň č

Skoro bych p isahala, že jsem zamykala... ř

Krásná krabi ka. Kde se tady asi vzala? č

Kdybych tak znala...

Ur it to bude zas n jaký obchodí ek,
č ě ě č

zástava, co si tu nechala moje matka.

A vida - je tu i malý klí ek č

a zámek to má jako naše vrátka.

Tak ho vyzkoušíme .. ježkovi vo i! č

Takový šperk unese jen princezna,

kterou denn obdivuje tisíc o í, ě č

a ujiš uje, jak je líbezná.

ť

..., jak na te paprsek spadnul ň ď

a kámen se na etízku nahnul, ř

(Nasadí si ho na krk a jde p ed zrcadlo.) ř

vidím, že by mi taky padnul.

Hned v tom vypadám jinak!
Co platné jste, mládí a kráso,
na mužského je pot eba p ipravit laso, ř ř

a hned se na vás podívá jinak.

Lidé mají soucit. Ale co je budí
je, jak p ijít na to ř

jak získat zlato.

Ach, pro jsme tak chudí! č

2.9. Procházka

Faust se prochází zamyšlen. P ižene se k n mu Mephistopheles. ř ě

MEPHISTOPHELES:
Do pytle s dary, a láskou taky,
dneska jsem naprdlej jako mraky!

FAUST:
Naprdlý! Tak to t asi n co žere. ě ě

Tedy pro se tvá íš jako v hrob ? č ř ě

61
MEPHISTOPHELES:
Je mi jako když m do pekla bere. ě

Chci íct - jako by tak bylo tob .

ř ě

FAUST:
Asi ti muselo v hlav p esko it. ě ř č

A t nenapadne z okna vysko it!

ť ě č

MEPHISTOPHELES:
P edstav si, kdo te na náš dar nemžourá:
ř ď

starostlivé oko n jakého kn žoura! ě ě

Její matka ani chvíli nelenila

aby nový p ír stek náležit ocenila. ř ů ě

Jako správná kostelní sv tice ě

pro muchá každý kout celé sednice

č

a u každý vázy okamžit ví, že ě

nestojí p esn podle k íže. ř ě ř

Když vid la náš skvost kamenný ě

hned spustila proslov plamenný:

"Nezasloužený mamon, milá dcero,
roztrhá duši i játra na kus stero. ů

Kdyby to byla v le boží ů

Panna Marie nám ho tu sama složí."

Naší ubohé Margarete
se z toho scvrknul horní ret:
"Sami nemáme co do huby
a darovanému koni koukáme na zuby."
Ale matka už u rohu oltá e ř

odchytila svého fará e ř

a rázem bylo po legraci.

Ř

ekl: " Jen tak zabráníme h íchu ř

když poru íme chtí i i b ichu. č č ř

Dovolte mi zavést postulaci,

že jenom církev všechno zhltne zdatn , ě

aniž by jí po tom bylo špatn . ě

A i když zlo pokaždé nep em že, ř ů

od vašeho bohatství vám ráda odpom že." ů

FAUST:
Tak pevn na stran chudých stát ě ě

snad dokáže už jenom sám stát.

MEPHISTOPHELES:
Shrabují peníze a zlato
jako by to bylo bláto,
spíše uslyšíš skálu ceknout,
nežli je "d kuju" eknout, ě ř

a usmát se je lov k uvidí č ě

jen když n koho ošidí. ě

FAUST:
A co Gréta?

MEPHISTOPHELES:
No ta te v klidu neposedí, ď

pak nep ítomn do dáli hledí ř ě

jako kapitán na n jaké bárce. ě

Asi vyhlíží poklad. Nebo jeho dárce...

FAUST:
Té holky je mi skute n líto. č ě

Zas jí n co dáme, a ji tolik nebolí to,

ě ť

že o ten šperk hned p išla. ř

MEPHISTOPHELES:
62
 Dáme! Tebe ta cetka n jak lacino vyšla! ě

FAUST:
Jen jdi a d lej co jsem ek. ě ř

I její sousedky si získej vd k, ě

ta je taky docela p kná žába. ě

Chovej se jak ábel, a ne n jaká bába! ď ě

MEPHISTOPHELES:
Ovšem, vašnosto, bude mi pot šením. ě

(Faust odejde.)
No bodej by zamilovaný trouba nevyhodil ť

všechny poklady co lze spat it v ase denním, ř č

jen aby své touze zalahodil.

(Odejde.)

2.10. V dom sousedky ě

MARTA (sama):
Snad m j muž dojde odpušt ní, ů ě

že pro m nikdy nem l pochopení! ě ě

Odjede, a jak vidle nechá m ě

nakonec tr et tu doma ve slám . č ě

Nezk ivila jsem mu ani vlásku,

ř

jen cht la jeho úctu a lásku. ě

(Plá e.) č

Možná už ani není živý

a já te vzývám p ízrak sivý ...
ď ř

(P ijde Margareta.)
ř

MARGARETA:
P edstav si, co se stalo!
ř

MARTA:
Nu co pak t tak vzalo? ě

MARGARETA:
Skute n m zas málem vzala mrtvice, č ě ě

když vidím znovu uprost ed sv tnice, ř ě

že tam zas n co nového stálo. ě

A jako by to nebylo dost,

je to ješt krásn jší skvost! ě ě

MARTA:
Hlavn to tentokrát ne íkej matce, ě ř

nebo to zase skon í v nebi krátce. č

MARGARETA:
Jen se podívej, jak se zablyští!

MARTA:
Snad ti z n j št stí poprýští... ě ě

MARGARETA:
Jenže s tím nemohu vylézt na ulici,
natož pak v ned li vydat se k zpov dnici. ě ě

MARTA:
Milá sv tice, tak potom ti p j ím zrcadlo. ě ů č

P ed ním se potají šperky str j

ř ů

a t eba si tancuj. Jen dej pozor, aby nespadlo.

ř

Ostatn , je to i p ítel m j. ě ř ů

Tvá matka neví, jak ud lat si radost, ě

nechat zá it do sv ta sv j š astný los, ř ě ů ť

63
novým ú esem oko enit svoji mladost č ř

a pro šperk t eba propíchnout si nos. ř

MARGARETA:
Ale ty dary ze kterých p echází zrak ř

- to stejn nebude jenom tak. ě

(N kdo klepe.)
ě

Sakra, snad m matka sleduje stále? ě

MARTA (vykoukne ven):

Je to áký cizí lov k. Dále! ň č ě

(Vstupuje Mephistopheles.)

MEPHISTOPHELES:
Promi te mi drzost mojí ň

že vás takhle obt žuji. ě

(Uctiv p ed Margaretou odstoupí.)

ě ř

Jestlipak tu paní Marta Schwerdtlein bydlí?

MARTA:
To jsem já. Nabídn te si židli. ě

MEPHISTOPHELES (ztlumí hlas):

Zatím mi pozdrav sta í, č

vidím, že sle nu as tla í, č č č

a pot ebuje vaši radu.

ř

Zas odpoledne p ijdu na poradu. ř

MARTA (sm je se): ě

Jak lehce vzniknout drby a pomluvy:

pán hned myslí, že tu chystáme námluvy!

MARGARETA:
Nep ísluší mému stavu ř

te n komu motat hlavu.

ď ě

Ty cennosti nejsou moje.

MEPHISTOPHELES:
Ne šperk, ale pohled to je
který zp sobuje, že sním. ů

Tedy z stat smím ... ů

MARTA:
Tak co nám nesete? Dáte si kávu ..

MEPHISTOPHELES:
Rad j bych íkal lepší zprávu,
ě ř

ale odpus te poslu který jen opakuje: ť

váš muž je mrtvý. Však vás ješt pozdravuje. ě

MARTA:
Ach, konec mé lásky, mého zloducha,
tak proto ta úzkost, proto ta p edtucha! ř

MARGARETA:
Jsem s tebou ... vím, že je to málo.

MEPHISTOPHELES:
Možná chcete slyšet jakpak se to stalo.

MARGARETA:
Radši bych to zkrátila
- nechci, aby se ješt více trápila. ě

MEPHISTOPHELES:
64
 Není žádné radosti bez žalu a starosti.

MARTA:
P eji si o n m znát vše do posledního písmena!
ř ě

MEPHISTOPHELES:
V Padov zem el ve své mladosti, ě ř

v krajin , která je krásn zvrásn na

ě ě ě

a lidem poskytuje mnoho blahobytu.

Pochován je nedaleko svého bytu.

MARTA:
A já, myslel na m ve svých posledních tužbách? ě

MEPHISTOPHELES:
O tom mohu jenom málo íct. ř

Máte na n j myslet p i svatých bohoslužbách,

ě ř

ale nenesu vám od n j nic. ě

MARTA:
Cože, ani lístek, ani cetku
kterou i ten poslední mou enín ř

nakonec pošle blízkým svým,

i kdyby m l hladov t a strádat? ě ě

MEPHISTOPHELES:
Možná si za to koupil n co k sn dku, ě ě

ale to bych se neodvážil hádat.

Ur it v d l o svých chybách,
č ě ě ě

a o strastech nenechal nikoho na pochybách.

MARGARETA:
Ó jak má každý málo št stí! ě

Však my se za n j budem ur it modlit! ě č ě

MEPHISTOPHELES:
Vám by slušelo svatební v nec nésti, ě

což v tom kostele trochu déle podlít?

MARGARETA:
To by se p ece v bec nehodilo! ř ů

MEPHISTOPHELES:
Rozhodn by mužské rám lahodilo ě ě

jak bílý beránek božskému oku

alespo zav šeno po vašem boku.
ň ě

MARGARETA:
A co by tomu ekli lidi! ř

MEPHISTOPHELES:
Dob í nic. A blbci a vidí!
ř ť

MARTA:
Tak prosím, pokra ujte v informaci! č

MEPHISTOPHELES:
Uprost ed jeho posledních vzlyk ř ů

ho vidím to jako by to bylo dnes:

Ležel tam v koutku na matraci,
trochu jak Kristus, trochu jako pes,
a své vyznání už m l na jazyku: ě

"Jaký jsem to ale v l, ů

ženu nechat jako k l! ů

Ó minulosti, kéž bys byla být jiná!

Ó proz etelnosti, pro 's to dopustila!"
ř č

65
MARTA (pla ky): č

Dobrý muž, už jsem mu dávno odpustila!

MEPHISTOPHELES:
"Však je to hlavn její vina!" ě

MARTA:
To není pravda! Já bych toho opilce ...

MEPHISTOPHELES:
... nedal bych na to co mu v té chvilce
p inesla slina na jazyk. Pak pokra oval:
ř č

"Aby ona i d ti m ly dost chleba ě ě

d lat vždy to, co bylo t eba

ě ř

jsem se nikdy nevzp oval. ě č

A za to mi nedala chvíli klid."

MARTA:
Moji d v ru a lásku mít ů ě

- jak jen na n mohl zapomenout! ě

MEPHISTOPHELES:
Však se musel na vás rozpomenout,
řka: "Jednou jsme už vy erpáním padali, č

a já se modlil za d ti i Martu. ě

A zrovna, když jsme míjeli Maltu,

tak jsme turecké pašeráky zajali.
Asi sultánovi ukradli ten poklad.
Nedovedl byste si ho ani p edstavit. ř

I když se musel d lit víc než stokrát, ě

mou ást stále stálo za to ádn oslavit."

č ř ě

MARTA:
Ha! Cože? Zanechal snad n jaké jm ní? ě ě

MEPHISTOPHELES:
Na mo i se vítr rychle m ní. ř ě

V Neapoli, v hospod u d ev ný pry ny, ě ř ě č

když hledal pro svoji duši spásu,

si všimnul paní veselý a sli ný. č

Pak až do konce s ním sdílela osudy i kasu.

MARTA:
Ten roš ák! Místo zmenšit bídu d tí ť ě

za d vky své prachy minul

ě

a sám skon il vprost ed smetí. č ř

MEPHISTOPHELES:
Však také proto brzy zhynul.
Necht l bych vám n co radit,
ě ě

ale po p im ené dob smutku ř ě ř ě

by vám v novém št stí nem lo nic vadit. ě ě

MARTA:
Št stí nespo ívá v skutku,
ě č

v mém srdci je první stále on.

Bylo s ním trápení, ale i psina,
jeho smích zn l jako zvon. ě

Jen m l rád cizí zem , ženy i vína

ě ě

a hlavn ty prokleté karty. ě

MEPHISTOPHELES:
asem všechno p ebolí.
Č ř

To já držel bych se rad j Marty ě

i kdyby mi dávali cokoliv.

66
Poj te se s tím rovnou vypo ádat
ď ř

a se mnou sv j život uspo ádat! ů ř

MARTA:
Že máte náladu na legraci!

MEPHISTOPHELES (pro sebe):

Popletu jim hlavy,
hlavn kout dokava jsou žhavý! ě ď

(K Margaret :) ě

I vaše srdce z stane stranou? ů

MARGARETA:
Co tím myslíte?

MEPHISTOPHELES (pro sebe):

Pr hledná jak kapka dešt .
ů ě

(Nahlas:) Ale nic. Tak na shledanou.

MARGARETA:
To už musíte?

MARTA:
Neodcházejte ješt ! ě

Nem l byste n jaký doklad,

ě ě

že skute n zhynul m j bývalý poklad? č ě ů

Promi te mi v cný tón - ň ě

čeká m ú ední maraton. ě ř

MEPHISTOPHELES:
Nemohu vám dát nic hnedka,
leda snad ješt jednoho sv dka. ě ě

Je fakt, že zákon o pravd zhusta ě

p esv d í až dvoje ústa.

ř ě č

Jestli ho p ivést smím ... ř

MARTA:
Já vás prosím.

MEPHISTOPHELES:
Je to zajímavý lov k, pokud vím. č ě

Když tu budete také, dáte mu šanci,

sle no, rozvinout jeho eleganci.
č

MARGARETA:
Z ervenám p ed ním jako rak.
č ř

MEPHISTOPHELES:
Slupnete ho jako drak.

MARTA:
Budeme dnes ve er ob tady, č ě

p ive te ho, prosím, do zahrady.

ř ď

2.11. Ulice (II)

Faust. Mephistopheles.

FAUST:
Tak jak jsi s tím daleko?

MEPHISTOPHELES:
Á, stále plný energie
jako jelen vprost ed íje? ř ř

To dnes ve er budeš nam kko. č ě

Uvidíš ji u sousedky Marty,

67
té kuplí ky z podvra ácké party.
ř ť

FAUST:
OK!

MEPHISTOPHELES:
Budem tam ale muset podat sv dectví dvojí. ě

FAUST:
Co je zadarmo, za málo stojí.

MEPHISTOPHELES:
Totiž, že její drahocenný muž
sv j osud naplnil, zkrátka není už,
ů

a v Padov odpo ívá v své poslední vest .

ě č ě

FAUST:
Rozumím - však než tam dojdem uplyne p t ned l! ě ě

MEPHISTOPHELES:
Sancta Simplicitas! Kdo mluvil o n jaké cest . ě ě

Prost budeš sv d it, aniž bys to v d l.

ě ě č ě ě

FAUST:
Ani za nic! Ty chceš, abych sed l! ě

MEPHISTOPHELES:
Ó svatý muži, šet i si své p st ! ř ě ě

Chceš snad íct, žes' odmali ka ř č

vždy jen na stran pravdy stál? ě

A pukla snad proto Zem vprost ed skal? ě ř

A ty plamenné projevy, co sis za sv j maják bral, ů

sv tla vydávaly mí , než zhaslá sví ka.

ě ň č

Hlavn že p i nich byla vyplá hru !

ě ř ď

Sám sebe p esv d , že jsi slyšel ř ě č

pana Schwerdtleina p edposlední vzdech, ř

a k ve eru se bolem unést nech

č

až budeš lí it, jak o život p išel. č ř

FAUST:
Jsi hnusný prolhaný oportunista!

MEPHISTOPHELES:
Co zbývá tomu, kdo není specialista?
Nebo se snad nechceš zbláznit,
svou oddanost nechat zítra zaznít
a ke Grét se tisknout jako klíšt ?
ě ě

FAUST:
Ze srdce rád, jist ! ě

MEPHISTOPHELES:
Slibujíc lásku a v rnost až k ránu ě

nesple se v tom svém srde ním orgánu.

ť č

Zkontroluj si to v anatomickém list ! ě

FAUST:
Nech toho! Pro m hledat ě

n jaké jméno pro m j cit

ě ů

je jako žulový kámen zvedat.

Slov která popíšou ten žár
je v každém slovníku jenom pár,
je to život, motor v ný, ě č

osud i žal nekone ný, č

a ten ty chceš znevážit?

68
MEPHISTOPHELES:
Kdo by se moh' odvážit!

FAUST:
Poslechni, to už sta í! č

Nenech m zbyte n už více ě č ě

si namáhat jazyk ani plíce.

Když íkám dost, tak to konec zna í.
ř č

Už je mi z t ch e í n jak divn . ě ř č ě ě

Ale jdeme! Dostal jsi m . ě

2.12. Zahrada

Margareta je zav šena do Fausta, Marta do Mephistophela, všichni se ě

procházejí.

MARGARETA:
Stejn vím, že mi lichotíteě

jen abych nebyla v rozpacích,

a sám se p i tom v bec nebavíte. ř ů

Hlavu asi te máte n kde v oblacích. ď ě

V cizích krajích zvyklý se budit

se musíte s venkovskou husou nudit.

FAUST:
Jeden váš pohled, jedna v ta ě

jsou víc než všechna moudra sv ta. ě

(Políbí jí ruku.)

MARGARETA:
Ale to se v bec nehodí! ů

Pro líbat tak oby ejnou ruku

č č

zdrsn nou vším, co se p ihodí

ě ř

v pr b hu mnoha mizerných rok ?

ů ě ů

(Poodejdou.)

MARTA:
Takže vy hodn cestujete ... ě

MEPHISTOPHELES:
To víte, doba nás nutí s kolem sr stat. ů

Na krásných místech asto skoro odst n te, č ů ě

když tam nem žete ješt chvíli z stat. ů ě ů

MARTA:
Dokud se lov ku da í, č ě ř

m že si svobodn sv tem létat.

ů ě ě

Však jsou lidé chudí, sta í, ř

nebo jim jen obchod p estal vzkvétat, ř

a to jim navždy plány zma í... ř

MEPHISTOPHELES:
... protože št stí je stoli ka vratká ... ě č

MARTA:
... a tak je t eba myslet na zadní vrátka. ř

(Poodejdou.)

MARGARETA:
Už jen váš pohled tahá lidi z poroby,
protože vyza uje nad ji. ř ě

Každý vás má ur it hned rad ji č ě ě

než n koho kdo nemá vaše zp soby.

ě ů

FAUST:
Cha, takové zdání je pro zasmání,
69
i kdy to tak snad bylo by.

MARGARETA:
A není?

FAUST:
Ach, pro se p ímost tak málo cení č ř

a svatá nevinnost nedojde uznání,

když ze smradlavého zrna svého klasu
se ponížený patolízal vždy do ká ... č

MARGARETA:
V nujte mi v cizin aspo mrknutí o ka,
ě ě ň č

to já na p emýšlení o vás budu mít více asu ...

ř č

FAUST:
Jste tedy asto osam lá? č ě

MARGARETA:
Ale kdež, u nás se už od rána d lá. ě

N kdy jsem ve er rozlámaná celá

ě č

a kopla bych do toho rodinného podniku.

Va ení, šití, a pak š rovat je práce d sná;
ř ů ě

ú ty musí souhlasit do posledního feniku.

č

Na to je matka obzvláš p esná. ť ř

Není si ale pro st žovat. Žijem č ě

si lépe než mnozí jiní.

A ve er nás na naší zahrad švestka stíní,
č ě

když v klidu tam rozjímáme, a nebo jen pijem.

Sestru - bože, jak jsem se s ní natrápila
- p ipomíná už jen obraz v síni.
ř

Po boku našeho otce

tam všichni b žíme s kopce. ě

Kdyby se mi tak te navrátila! ď

Bratr je voják, to ješt nevíte ... ě

FAUST:
Jak and l mluvíte. ě

MARGARETA:
... pohlcen ve své spole nosti zemité č

ráno velí a ve er si dá režnou. č

Jen já a on jsme sestru n žnou ě

po smrti otce mohli chránit.

Matka si zdraví sama musela bránit,
a nežli se sta ila zhojit č

nem l našeho drobe ka kdo kojit.

ě č

Vzpomínám, jak se mile vrtí lín , ě

když jsem ji chovala na svém klín . ě

Nebo jak se nervózn vzteká, ě

když se dožaduje svého mléka.

FAUST:
To musí být tak krásné.

MARGARETA:
Tak to víte, je jasné,
že se s miminkem p íliš nevyspíte. ř

Když ho n co za ne tla it i studit, ě č č č

rad ji k n mu hned pob žíte

ě ě ě

a nenecháte mokrou plínku zade ek prudit. č

Pak ješt za ne lézt a olizovat zápraží. ě č

Ve dne v noci musíte být na stráži,

zví ata krmit, kolébku houpat,
ř

nákupy d lat, ve er ho koupat, ě č

dudlík mu hledat, a jablko loupat.

70
 Není to vždycky p íjemné bydlo, ř

však o to víc chutná pak spánek i jídlo.

(Poodejdou.)

MARTA:
Holt chudým ženským to nedá,
aby aspo jiným ke št stí radily.
ň ě

FAUST:
Ne, ne, dobrou radu každý hledá
nenechte se odradit ani na chvíli.

MARTA:
D ležité je poslouchat srdce, milý pane.
ů

Jestlipak vám se to také ob as stane? č

MEPHISTOPHELES:
Ale jist . Nejlépe se muži da í, ě ř

když mu doma žena va í. ř

MARTA:
Chci íct, už jste n kdy narazil na lásku?
ř ě

MEPHISTOPHELES:
Ale jist , jsem ctitel dojímavých obrázk .
ě ů

MARTA:
Myslím, jestli vám n kdo už zaplnil v srdci pusto. ě

MEPHISTOPHELES:
Klamat ubohé ženy není moje gusto.

MARTA:
Vy mi nerozumíte!

MEPHISTOPHELES:
Vím jenom, víte,
že moc milá být umíte.
(Poodejdou.)

FAUST:
A opravdu se nezlobíš,
jak jsem t tehdy málem srazil? ě

MARGARETA:
Já byla zlá. Že to nikomu nepovíš!

FAUST:
Nejrad j bych si sám jednu vrazil!
ě

Jak jsi m dnes hned zas poznala ...

ě

jiná by m s bi em vyhnala. ě č

MARGARETA:
Byla jsem si jistá jako ten kostel,
te nevím, co se se mnou stalo.
ď

Když zjevil ses', m j klid mi to vzalo, ů

kámen je horký, a studí m postel. ě

Bráním se tak rychle prohrát.

T eba si chceš jenom pohrát.
ř

Naší zahradou rychle prolítnout,

jako tehdy ti špa ci d sní. č ě

Rukou pravou musím t odmítnout, ě

levice chce se stát sladkou t ešní. ř

FAUST:
Milá ku, dej ...
č

71
MARGARETA:
Po kej! č

(Utrhne šípkový kv t a odlamuje mu lístky.) ě

FAUST:
Chceš z toho va it aj? ř č

MARGARETA:
Ne, jdeme dál.

FAUST:
Já bych si také vzal..

MARGARETA:
Jen si s n ím jiným hraj. ě č

(Mumlá si pro sebe a pokra uje v trhání.) č

FAUST:
Co íkáš? ř

MARGARETA (polohlasn ): ě

Má m rád, nemá m rád ... ě ě

FAUST:
Takhle si hrát ...

MARGARETA (pokra uje): č

... po jiné touží, láskou se souží ...

(S uleh ením odtrhne poslední lístek.)
č

Láskou se souží!

FAUST:
I rostliny nám slouží!
Vem jed, že se souží!
(Uchopí jí ob ruce.) ě

MARGARETA:
Cítím se slabá, bledá ...

FAUST:
Nech toto stisknutí rukou ť

ti ekne, co vyslovit se nedá,

ř

že jen váhání je tou mukou,

pod kterou se tvé srdce láme,
a že ten prohnilý sv t ě

voní jak šípkový kv t, ě

když ho spole n do vázy dáme. č ě

(Margareta mu stiskne ruce, pak se vyprostí a odb hne. On chvilku ě

p emýšlí, a vyrazí za ní.)

ř

MARTA:
P íchází noc ...
ř

MEPHISTOPHELES:
... a my musíme jít.

MARTA:
Jak moc bych si p ála ř

ve vaši spole nosti déle žít. č

Naše vesnice tu odv k jen stála, ě ů

aby se d dci m li kde kousat nudou.

ě ě

Báby sledují, kam sousedovic pudou,

a nazít í to roznesou ve svém drbu.
ř

Mimochodem, kde jsou naši mladí?

72
MEPHISTOPHELES:
Mám dojem, že jim to spolu ladí.

MARTA:
Dy ne íkám, že mi to vadí.
ť ř

MEPHISTOPHELES:
Dobrodruží na cest k rodinnému krbu. ě

2.13. Zahradní altánek

Margareta vb hne, schová se za dve mi, ale škvírou se dívá ven.

ě ř

MARGARETA:
Tady!

FAUST (vejde za ní):

... a lasi ku jsem chytil už ...
č

(Políbí ji.)

MARGARETA (obejme ho, a políbí také):

Tak takhle tedy chutná muž ...
(Mephistopheles klepe na dve e.) ř

FAUST (odm en ): ě ř ě

Kdo je?

MEPHISTOPHELES:
Nejlepší p ítel. ř

FAUST:
Tak to bude pes!

MEPHISTOPHELES:
Slušné návšt vy umí brzo dom chodit. ě ů

MARTA (také vejde):

Už spí celá ves.

FAUST:
Mohl bych vás ješt doprovodit? ě

MARGARETA:
To by m matka ... sbohem! ě

FAUST:
P kná skováva ka to byla ... sbohem!
ě č

MARTA:
Vemte to touhle branou.

MARGARETA:
Chci íct, nashledanou ...
ř

(Faust s Mephistophelem odejdou.)

MARGARETA:
P ipadám si jako d cko.
ř ě

On neví skoro, ale všecko.

Sv j stud p ed ním st ží hasím,
ů ř ě

co ekne, mu odsouhlasím.
ř

Kde se vzal lov k uprost ed lidí? č ě ř

Jenom to nevím: co na m vidí. ě

(Odejde.)

73
2.14. Les a jeskyn ě

FAUST (sám):
Nespoutaný duchu, dal jsi mi všechno
o co jsem prosil. Ne nadarmo
však jsi se mi zjevil uprost ed ohn . ř ě

Vznešenou p írodu jsi u inil mým královstvím, ř č

abych ji mohl poznat a užívat.

Ne z povzdálí ji odm en pozorovat, ě ř ě

ale hluboko v zet v jejích prsou, ě

jako v hrudi nejlepšího p ítele. ř

Vedeš m adou všech živoucích, ě ř

stejn jako m u íš vid t bratry

ě ě č ě

ve sv ží tráv , vzduchu a ranní rose.

ě ě

A když les kvílí a sku í uprost ed bou e, č ř ř

ztepilý smrk láme okolní v tve, ě

ko eny rve husté bor v í a mech

ř ů č

až jeho pád zat ese skalnatou horou ř

- tu mne ukryješ v suché jeskyni. M ě

samotného mn nau znát, a v mém nitru ě č

se otev i truhlu plnou zázrak . ř ů

Nad p lno ním v esem, v lehkém oparu, ů č ř

osvíceny ledovým sv tlem m síce, ě ě

kéž se p ed mým zrakem vyno í ř ř

st íbrné víly z okolních skal

ř

a zmírní mi mé mu ivé pochyby. č

Nikdy, nikdy, nikdy nebude lov k spokojený! č ě

Až te to vidím. Nebo jsi m obda il nejen p ízní

ď ť ě ř ř

vyzdvihující m blíže k boh m, ě ů

ale i v ným spole níkem, kterého již ě č č

nemohu snést. Chladn a vypo ítav ě č ě

m p ede mnou samým ponižuje, a tv j dar

ě ř ů

jediným povzdechem m ní v pouhé nic. ě

Každou p íjemnou chvíli ř

prom ní v divoký požár v mých prsou.ě

Tak se zmítám mezi touhou a slastí,

a po každém pot šení ješt více žízním žádostí. ě ě

(Vejde Mephistopheles.)

MEPHISTOPHELES:
Tak po ítám, že jsi zm ny už dost užil, č ě

a dál se nechceš nudit musit.

To ti chválím, že ses vzmužil,
a ákou zm nu zas chceš zkusit!
ň ě

FAUST:
Nekaž mi m j krásný den. ů

Když se nudíš, zkoušej zívat.

MEPHISTOPHELES:
No dovol, vždy o to se starám jen, ť

abys sis' moh' odpo ívat. č

Celý den okolo lidí poskakuju

a laskominami na zlatém podnose
t m syrovým nevychovanc m podstrojuju.
ě ů

Však co cht jí, jak pozoruju, ě

nemají zrovna napsáno na nose.

FAUST:
To je drzost. Za tvou zlou psinu
snad ješt abych se ti omluvil! ě

MEPHISTOPHELES:
A kde ty bys, chudý Zem synu, ě

74
tak asi beze m byl? ě

V chorobných p edstavách jako v plynu ř

sám sebe's málem zahubil;

a zato mám já nést vinu,
že jsem t z nich vylé il? ě č

Že už nemátožíš po pozemské kouli,

a p i pádu ze skály neutržíš bouli?
ř

Po celý ten sv j plodný rok ů

ses plazil v mechu jako mlok,

kterého honí n jaká potvora. ě

Zapome už na toho svého doktora! ň

FAUST:
Asi mi chceš m j klid zkazit, ů

sílu vzít, a radost zmrazit.

Ale nenamáhej se s pekelnými tanci,
opak dosáhneš t mi svými cancy. ě

MEPHISTOPHELES:
Tv j klid - jaké to št stí
ů ě

dny a noci polehávat v klestí,

nanejvýš pozorovat mraky plynout
a nafoukan jim na cestu kynout. ě

Z písku si modelovat lavinu,

na potoce propíchnout bublinu,
tvá it se klidn nehty zuby,
ř ě

i když mu p na leze z huby, ě

a než se na cestu vrátit,

rad ji se v pochybách ztratit -
ě

(Podrbe se.)
-n jak jsem zapomn l pointu ...
ě ě

FAUST:
Seru na tebe!

MEPHISTOPHELES:
Pochybuji, že si tím m žeš ulevit. ů

Ale každý se u nás dnes smí svobodn projevit. ě

To jen p ed citlivým ouškem si neprdneš ani, ř

nebo to šlechetné srdce smrteln zraní.

ť ě

Abych to zkrátil - m žeš si zatím tišidla podávat ů

a na pár dní si sám n co nalhávat; ě

nadlouho nev štím ti mnoho zdaru. ě

Den ode dne bude t žší tv j ranec, ě ů

a nakonec skon íš jako psanec, č

pochován ve svém vlastním zmaru.

Tak toho nech! Ta holka tam sedí
a obléká si boty, do šat se obuje, ů

nebo jen do dve í hledí ř

- to jen proto, že t miluje. ě

Když gejzír tvé lásky bouchnul

probudil se tím každý hluchý.
Po té, cos jí do srdce šplouchnul,
je už tv j vodopád zase suchý. ů

Myslím, že bys m l nelenit, ě

sestoupit z lesního tr nu ů

a místo vytí na studenou lunu

svou milou za v rnost odm nit. ě ě

Nemám zdání, jakou mocí

m že vydržet v n zírat do zdi
ů ě č ě

nebo u okna poslouchat jak drozdi

si vesele poletují dnem i nocí.
"Kéž i já takhle zpívat budu moci!"
si pro sebe šeptá smutn . ě

Práv te slyším její vzdech:

ě ď

75
Spadlo snad n co na kuchy ský plech? ě ň

To ne. Jen její slza z e ila vodu v putn ! č ř ě

FAUST:
Ty hade, ty zmije!

MEPHISTOPHELES (pro sebe):

Ješt poznáš, která bije!
ě

FAUST:
Neber si její jméno do huby!
Jestli se ješt dotkneš její nevinnosti, ě

neru ím za sebe ve své zlosti.

č

Té tvé špinavosti mám až po zuby.

MEPHISTOPHELES:
A to snad já ji duši lámu,
nechaje ji trápit samu?

FAUST:
Jsem trose ník uprost ed vln, č ř

ale ne samoten, jen jí jsem pln,

a na dešti ochoten týden moknout
její rty vida vody se dotknout.

MEPHISTOPHELES:
No jist . A do šípk se nahý vrhatě ů

a podle íkanky kvíte ky trhat.

ř č

FAUST:
Ty špehoune!

MEPHISTOPHELES:
Ned lej, že ses urazil.
ě

Na to, aby takového kluka holce stvo il, ř

který by se jí jen pitomou ce dvo il, č ř

m l Pánb h p íliš mnoho mocných sil.

ě ů ř

Zanech už prázdného k iku ř

a riskni si bez cavyk ů

na její dve e uknout. ř ť

FAUST:
Jestli i její hru skrývá p ání, ď ř

aby má hlava spo ala na ní ... č

Nebo by snad zkusila cuknout?

Poslední jistota m opouští, ě

m j život nemá ú el, nemá klid,

ů č

plácám se jak ryba na souši,

jak ve er po práci prostý lid.
č

Mám její d tinské p edstavy ě ř

zrozené na alpském polí ku č

snad naznak povalit do trávy.

Takhle št stí podrazit stoli ku?
ě č

Což nesta í mi na dost č

na slunci se spokojen vrtit? ě

Mám snad z toho míti radost

pod sebou lidi v n drtit? ě č ě

Její mír ale musím, musím zhatit!

Palivo si peklo žádá do plamene.
Ď áble, pomoz mi as zkrátit! č

Co si osud vybral, už mu nevezmeme.

To ona bude za mé h íchy platit ř

až spolu sladké jablko utrhneme.

MEPHISTOPHELES:
No vida, kde je kou , ješt je i žhavý! ř ě

76
Situace není bezvýsledná.
To si výmluvu jen tak staví
ta tvoje hloupá m kká bedna. ě

P kn jdi, milou uklidnit do pokoje.

ě ě

A ne, aby ses zas v p li cesty vracel! ů

Když vidím ábla, jak plaše p ešlapuje,

ď ř

je mi, jako bych práv zvracel. ě

2.15. U Margarety v pokoji

MARGARETA (sama u kolovrátku):

M j klid je pry , ů č

už nikdy víc
nemohu chtít
jistá si být.
Kde není on
je mi vše fuk
a každý strom
mrtvý jen suk.
Hlava je dutá
a síla krutá
navždy rozlomí
moje v domí. ě

M j klid je pry , ů č

už nikdy víc
nemohu chtít
dít tem být.
ě

Z okna ven
koukám jen
až p jde k nám.
ů

Vše mu pak dám.

Vida jak se nese,
zem se pod ním t ese; ř

spat it si jen p eji

ř ř

rty, jak se mu sm jí. ě

Ztlumí pochyb muky

jeho moudrá e , ř č

tak jako stisk ruky

zvolní moji k e . ř č

M j klid je pry , ů č

už nikdy víc
nemohu chtít
sama sebou být.
To co má rád
zdaleka svízt
nechám mu dát,
a s ním to chci jíst.
Kde se mohl zdržet?
Pro n ho chci zpívat,
ě

jeho šíji držet,

jeho prsa líbat!

2.16. V zahrad u Margarety ě

Margareta, Faust.

MARGARETA:
Prozradíš mi n co? ě

FAUST:
Vše, co znám.

MARGARETA:
Když tak samoz ejm sv tem b žíš ř ě ě ě

- a že jsi dobrý, na to krk dám -

řekni mi, v co vlastn v íš? ě ě ř

77
FAUST:
Prosím t , co je zas tohle za otázku. ě

Pro tebe bych dal víc než sv j život v sázku. ů

Ale mám si to snad v kostele nechat zm it? ě ř

MARGARETA:
Neurážej se, vždy každý musí v n co v it. ť ě ě ř

FAUST:
A pro ? č

MARGARETA:
P ece aby nežil jako pohan.
ř

FAUST:
Aby padal kn žím k nohám? ě

MARGARETA:
To p ece nemusíš. Ale v íš v Boha? ř ě ř

FAUST:
Vyslovit n jaké to "V ím v Boha." ě ě ř

hlavu pomazanou každý p im je - ř ě

dokud za rohem nezmizí tvoje noha.

Pak se pomazanec tvé naivit vysm je. ě ě

MARGARETA:
Jsi tedy ateista ...

FAUST:
Tak tahle v c není jistá! ě

Kdo si Ho tolik neváží,

že Ho pojmenovat odváží,
řka: „V ím v Boha!"? ě ř

A která lidská noha

by p ib hla se spasit
ř ě

a s "Nev ím." se hlásit? ě ř

Ohe , i sníh co zebe, ň

a v bec vše co kolem tu je

ů

tebe i m obsahuje, ě

stejn jako samo sebe. ě

Jsem snad skála, jež nevzpomene

jak se nad ní nebe klene
a uprost ed hv zdného prachu ř ě

nikdy nezakusí strachu?

Je to snad kámen, jenž tady stojí
okouzlen zá í krásy tvojí, ř

a nejsou naše srdce plny

k ehkého t aslavého chvojí
ř ř

vysílajícího mocné vlny?

Jak se to jmenuje
- na tom houby sejde.
Mít tvoje srdce, vezmu je
a naplním vším, co se tam vejde.
D ležitý je p edevším cit.
ů ř

Nech lásku, št stí, Boha být, ě

to vše zna í jenom stín. č

Jména jsou jen zvuk a dým.

MARGARETA:
S tím rozhodn souhlasím, ě

vždy podobná slova, pokud vím,

ť

říká i pan fará v ned li. ř ě

FAUST:
78
 Všude bysme je slyšeli.
Každý, v kom cit šumí,
to nazývá, jak sám umí.
Na to má p ece právo. ř

MARGARETA:
Ale jist , dokonce je to zdrávo. ě

Jen byla bych si více jista,

kdybys m l také víru v Krista. ě

FAUST:
Ach, Krista.

MARGARETA:
Víš, o co mi jde ve skute nosti? č

Aby ses nechyt špatné spole nosti. č

FAUST:
Co je zase tohle?

MARGARETA:
No, ten lov k, co je po ád s tebou č ě ř

- když ho vidím, kosti m zebou, ě

a nejradši bych n kam utíkala. ě

Takový pocit jsem nikdy nepoznala,

jsem z toho celá zcepen lá. ě

FAUST:
Ale prosím t , ten ti nic neud lá. ě ě

MARGARETA:
Myslela jsem, že mohu snést každého.
Ale jeho p ítomnost je n co strašného.ř ě

A zrovna na tebe se kouká

jako havran na tu ného brouka. č

Na svobodu už ho nikdy nepustí.

Jestli mu k ivdím, a mi B h odpustí! ř ť ů

FAUST:
Je to jen bubák, co sv t r znorodým ud lá. ě ů ě

MARGARETA:
Hlavn si je držet daleko od t la!
ě ě

Už když do dve í vstupuje ř

pohledem okolí špehuje,

každý je pro jen chátra nízká. ň

Když myslí, že výhodu získá,

tak se p ív tiv lísá. ř ě ě

Za jeho úsm vem však sedí krysa. ě

S tebou, když se za ruku vedu,

dýchám si voln , a jak kot p edu. ě ě ř

Jak vidím jeho, cítím se špinavá.

FAUST:
Ty jsi mi n jaká všímavá! ě

MARGARETA:
Po ád se mi mé obavy vrací.
ř

Radši v hrob , než v jeho blízkosti podlít, ě

vždy i ta láska k tob se pak ztrácí.

ť ě

A ješt n co: nemohu se p ed ním modlit.

ě ě ř

Zaživa mi to k ži dere. ů

Ur it i tebe nev domky neklid bere.

č ě ě

FAUST:
Jsi zaujatá!
79
MARGARETA:
... ježíš, ve er tu bude natotata. č

FAUST: Ř

Necho p ece. ekni, že bys také cht la, ď ř ě

aby jako d íve duše splynula te i naše t la. ř ď ě

MARGARETA:
Cht la. Ale je tu potíž. ě

Do pokoje t st ží propašuju. ě ě

Moje matka má, totiž,

strašn lehké spaní. Tak odhaduju,
ě

že m hned na míst zabije.

ě ě

FAUST:
Ale milá ku, na to je č

snadná pomoc. Vezmi si tyhle kapky,

t i jí dej do aje, a až to vypije,
ř č

budeme mít pokoj od staré babky.

MARGARETA:
Není to správné, ale tebe chci víc.
Snad jí to neud lá nic. ě

FAUST:
Jinak bych ti je p ece nedával. ř

MARGARETA:
Doufám, že kdybys mi jed podával,
tak bych se zastavila aspo v p li. ň ů

Vždy z lásky k tob už nemám dál

ť ě

své vlastní sv domí, ani v li. ě ů

(Odejde, vejde Mephistopheles.)

MEPHISTOPHELES:
Vzduch je istý ... č

FAUST:
Že jsi zase jsi špehoval?

MEPHISTOPHELES:
No, když už jsi se tázal,
p iznám, že jsem trochu sledoval,
ř

jak jsi tak ohniv kázal. ě

Aby ses starými zvyky vázal

mají holky starost. Již pro n ě

nebude t žké zkrotit jednou osedlaného kon .

ě ě

FAUST:
M l by ses aspo tiše styd t,
ě ň ě

nevidouc jejich duše isté, č

jejich nesobecký cit.

Jsi zr da, a nem žeš vid t,
ů ů ě

že jenom jedno cht jí mít jisté: ě

Milovaného muže nikdy neztratit.

MEPHISTOPHELES:
Ty p itroublá nádivko, ř

tahá t na va ený nudli. ě ř

FAUST:
Ty smrdutá pichlavá kop ivko! ř

MEPHISTOPHELES:
80
 A p ed jejím bystrozrakem by i orli rudli.
ř

By se tvá í jako milius,

ť ř

mojí masku propíchla pohledem.

Cítí, že pravd podobn veliký genius, ě ě

možná dokonce sám ábel jsem. ď

A dnes v noci budeš ...

FAUST:
Nech si své starosti!

MEPHISTOPHELES:
Dop ej mi taky trochu radosti! ř

2.17. U kašny

Margareta a Lieschen s v dry. ě

LIESCHEN:
Tak víš, kdo se te naposled spálil? ď

MARGARETA:
Ne, vždy jsem skoro ani venku nebyla. ť

LIESCHEN:
Mn to donesla Sibyla. ě

P ece Bára: Natvrdo ji n kdo sbalil.

ř ě

Ostatn , sama bych na to vsadila.

ě

MARGARETA:
Jak to?

LIESCHEN:
Už te st ží kryje, že za dva jí i za dva pije. ď ě

MARGARETA:
Aah ...

LIESCHEN:
Inu, pokoušet na zábav kluky ě

se lov ku m že vymknout z ruky.

č ě ů

Jak n jakou tancova ku vid la,

ě č ě

poslední by na ní chyb la. ě

To bylo její – dovád t a výskat, ě

zadek p edvád t, a pak se zlískat. ř ě

A nesta ilo jí chlapa získat. č

Takové dárky jsem v život nevid la, ě ě

jaké se od n j brát nestyd la. ě ě

Nakonec mu otev e vrátka ř

a hned je z ní svobodná matka.

MARGARETA:
Chudák ...

LIESCHEN:
Ješt abys ji litovala. ě

Vzpomínáš, jak se ulejvala,

když jsme s její matkou p edly len? ř

Jako smrad vyklouzla ven,

že prý po cest m la n co ztratit. ě ě ě

A potom se zapomn la vrátit. ě

Co asi hledala v temném hvozd ! ě

Na pokání už je pro ní trochu pozd . ě

MARGARETA:
T eba ji oddavky neminou ...
ř

81
LIESCHEN:
Pchá, ten její líný zmetek
se zm že nanejvýš na pár pletek,ů

a pak hned zdrhne za jinou ...

MARGARETA:
To tedy není p kné ... ě

LIESCHEN:
Než by ho uhnala, jako ryba zlekne.
Sama mu spadla v peká ek. č

Že t m frajer m tak ská eme na há ek!

ě ů č č

(Odejde.)

MARGARETA (cestou dom ): ů

T žké myšlenky lov ka popadnou,

ě č ě

když vidí jak druzí dopadnou!

Pro je m j jazyk ale náhle tichý,
č ů

když odsoudit má tak t žké h íchy? ě ř

Je to ernota, je to prase ina,

č č

a nebo v tom není v bec vina? ů

Každopádn se mi jeví všechny znaky, ě

že v tom samém h íchu jedu taky. ř

A p ece bylo vše, co m do n j vhnalo,

ř ě ě

tak krásné, tak istou radost mi dalo! č

2.18. Nádvo í ř

(V otvoru ve st n visí obraz Panenky Marie obklopen kv tinami. ě ě ě

Margareta vkládá erstvé kv ty do vázy.) č ě

Prosím t tkliv , ě ě

soudi m milostiv , ě ě

m j život není žádná psina.

ů

Sama nejlíp víš,

co je to vid t k íž, ě ř

a na n m mrtvého syna. ě

K otci, jenž vším to í, č

vzpínáš smutné o i, č

jako by n kde naho e byla vina. ě ř

Kdo m že v d t, ů ě ě

že musím hled t ě

jak se mi bolest zažírá v kostech.

Co chce mé t aslavé srdce v hrudi, ř

jak m tam šimrá, jak m tam budí. ě ě

Jen svatá panna na výsostech!

Když mám n kam vyjít p šky, ě ě

t lo mám tak strašn t žký,

ě ě ě

že se plazím jako šnek.

Plá u, plá u, plá u všude, č č č

jestli to tak dále pude,

zbude ze mn jenom brek. ě

To není rosa, která polila

tyto ervené kv ty zrána.
č ě

Sama jsem je p i trhání zkropila, ř

a každá kapka je slza slaná.

Už p i prvním paprsku, ř

který slunce pustí do trávy,

u postele sedím, a v zlatém odlesku
82
zaháním nejasné obavy.

Zkus mé št stí n jak zachránit! ě ě

Prosím t tkliv , ě ě

zkus milostiv , ě

mé zkáze a zmaru zabránit.

2.19. Noc, na ulici p ed domem ř

VOJÁK VALENTIN (bratr Margarety):

Ani když utichnou d la ě

voják nesmí zahálet,

ve dne p edstírá že n co d lá, ř ě ě

zato s holkama ve er m že se válet. č ů

M ale tahle radost nebavila,

ě

a uprost ed p llitru na m sedla deprese.

ř ů ě

Moje sestra se mi p itom vybavila, ř

a šel jsem se radši projít po lese.

Povídám, když na m dotíral ožrala: ě

a si každý hlídá co má.

ť

Z tebe táhne jen ko ala, ř

já mám svou oporu doma.

Už jsem ani nesta il muknout, č

že prej si na ní musíme uknout. ť

K chlastu použijí každou záminku.

"Prej se do pozoru postaví
každý, kdo se u vás zastaví,
aby ti ohlídal tu tvou fanynku."
A tak jsem si nab hnul na oj. ě

Místo abych jim ek ahoj, ř

nasadil jsem si brouka do hlavy.

K vrchol m jejich p itroublé zábavy ů ř

pat ilo d lat narážky

ř ě

p íjemné jako verážky,

ř

a nakonec i na latrín ě

jsem se do et' o svojí rodin . č ě

Ha! Pokud mi o i slouží, č

za zdí se dva smradi plouží.

Jestli na t ch pov stech n co bude ě ě ě

z každého jen pár fusaklí zbude.

Faust. Mephistopheles.

FAUST:
Pro jen ta svíce v okn č ě

musí tak p idušen skomírat, ř ě

paprsek na studených st nách umírat, ě

a p sobit tak strašn smutn ,

ů ě ě

že bych se nejradši cht l n kam schovat. ě ě

MEPHISTOPHELES:
To m zas p ítmí nutí plány snovat, ě ř

pozorovat, a prošmejdit každi ký kout. č

Nebo aspo boty si zout ň

a meditovat v té pohod . ě

Ve tm jsem jak ryba ve vod . ě ě

A pomysli zítra – už m všechno brní – ě

se ve er nejmocn jší noc v roce ern slije.

č ě č ě

V skalách se otev ou poklady, uprost ed trní ř ř

se probudí bludi ky, a vylezou roztomilé zmije. č

FAUST:
Pšt, te se v jejím okn asi ď ě

zat pytily její vlasy.

ř

83
MEPHISTOPHELES:
Pot ebovali bysme n jaký há ek
ř ě č

kam p ivázat tenhle sá ek.

ř č

Uvidíš, jak pook eje, ř

až se na ní pár zlatých pousm je. ě

FAUST:
Hm, že jsem jen konzumní v l ů

oprávn n nadá mi. ě ě

MEPHISTOPHELES:
Vždy skoro obsahu p l ť ů

tvo í i et z s perlami.
ř ř ě

FAUST:
Aha - no tak to má být.
Bál bych se k ní bez daru jít.

MEPHISTOPHELES:
Neboj, když už ses vzmužil,
dohlédnu, abys nic nezkazil, a odm ny užil. ě

Hluboká obloha s hv zdami uhasí ě

pochyby. Jen vzbudí sladkobolnou tíse . ň

Jak vidíš, dneska je s námi i po así. č

Ale pro jistotu tam dáme ješt píse . ě ň

(Zpívá a brnká na citeru.)

Dop ej mi sluchu, ř

na erstvém vzduchu,
č

zažije plno vzruchu,

kdo se mnou vyklouzne.

Jak d v e ješt ě č ě

po našem m st ě ě

si vyjdeš do dešt . ě

A nazpátek už ne.

Až se vrátíš ráno
bude dokonáno,
a nikde není psáno,
že budeš litovat.

Nesmíš se bát,
že budu jen brát,
slib ti chci dát,
že t budu milovat.
ě

VALENTIN (vystoupí):
Hej ty, s tou oblbova kou, č

co tu chceš s tím pytlákem?

K ertu s vaší brnka kou,
č č

a k ertu se zp vákem!
č ě

MEPHISTOPHELES:
S citerou se m že, se zp vákem je problém. ů ě

VALENTIN:
Tak ho stáhnem z k že, když to nejde v dobrém. ů

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):
Drž se, doktore! Tu svou št tku ě

na klobouku si te musíš chránit. ď

A ty, drzý, malý zmetku,

se koukej dob e bránit. ř

84
VALENTIN:
Nech kec a koukej tasit. ů

MEPHISTOPHELES:
Možná by t sta ilo zbít. ě č

VALENTIN:
P t vte in máš duši spasit.
ě ř

MEPHISTOPHELES:
Jak chceš!

VALENTIN:
Až dokonce budem se bít ...
... ale co to, moje ruka je jakoby chromá ...

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):
Koukej na výpad!

VALENTIN:
Všechno je v prdeli...

MEPHISTOPHELES:
Co zasloužil si, to má.
Ale poj me se rychle vydekovat.
ď

Tenhle lempl za chvíli zajde,

a až ho tu n kdo takhle najde ě

nemám chu pold m nic vysv tlovat. ť ů ě

MARTA (z okna):
Kdo to tam b ží? ě

MARGARETA (z okna):
N kdo se tam plazí.ě

MARTA:
Porazil ho chlast, a nebo snad vrazi ...

Č UMILOVÉ:
Už je po n m, to je jasné. ě

MARTA (vychází):
Kdo spáchal tyhle jatky?

MARGARETA (vychází):
A kdo tu mrtvý leží?

Č UMILOVÉ:
Je to syn tvé matky.

MARGARETA:
Panebože, to je strašné!

VALENTIN:
Když už se tu tak ma káte, č

poté, co nechali jste m zhubit ě

- nebojte, brzo se do káte - č

poj te blíž, te chci mluvit.

ď ď

(Všichni ho obklopí.)

Podívej, sest i ko, jsi mladá. ř č

Ob as i jiná takhle padá

č

a sv j život p itom bourá.

ů ř

Ale tys mi nemusela dokazovat,

že se umíš taky zahazovat
85
jako ta poslední coura.

MARGARETA:
To ne, B h je mi sv dkem! ů ě

VALENTIN:
I jeho vzývej zadkem p edkem, ř

jakoby jeden podraz nebyl málo.

Ale už nevrátíš, co se stalo.
Za neš tajn s jedním, č ě

možná už s tím p ed ním, ř

a možná bych si m l zvykat, ě

že t každý m že fikat.
ě ů

Když se ostuda zrodí,

každý si myslí že ji bude moci
nav ky skrýt pod rouškou noci.
ě

Však je za ním kudy chodí,

i kdyby ji zabil po sté,
za íkával všemi b žky,
ř ů

vystrkuje, mrcha, r žky ů

a její síla s asem roste. č

Takových et z tady není, ř ě ů

co zabrání ji vylézt na sv tlo denní. ě

Však uvidíš, co te nastane: ď

všichni spo ádaní ob ané ř č

od tebe odvrátí kroky svoje

jako bys byla f ra hnoje. ů

A po stém zakyslém pohledu,

jenž jako ostrý me tasí, č

se z tvého srdce stane kus ledu

a tvá poslední radost zhasí.
Neodvážíš se krásn strojit, ě

ba ani po m st se projít. ě ě

Zapome na p átele a tance. ň ř

Pat íš mezi žebráky a ztroskotance,

ř

jak divá zv skon íš v lesích, ě ř č

než odpustí ti na nebesích.

MARTA:
Vy jste takový milostivý,
že se tomu jeden diví.

VALENTIN:
Já teda, bejt váma,
p estanu se chovat jak bordeldáma
ř

a ulevím lidem blízkým i cizím

tím, že prost n kam zmizím. ě ě

MARGARETA:
Já bych z toho bre ela! č

VALENTIN:
Bre ela nebo kle ela, č č

zbyte n bys bycha honila.č ě

Ani nevíš, jak jsi m ranila. ě

Te ale vojákovi osud velí

ď

odebrat se k nejvyššímu veliteli.

(Umírá.)

2.20. Kostel

O mši hrají varhany a je slyšet zp v. Margareta je mezi lidmi, za ní se drží ě

zlý duch.

86
ZLÝ DUCH:
Vzpomínáš, Gréto,
jak si ješt bez viny ě

tu jak d v átko ě č

poslušn od íkávala ě ř

modlidbi ky z ohmataných knížek? č

Možná's myslela na Boha,

možná ješt na hraní. ě

Vzpomínáš?
Co se to stalo?
Co máš te v hlav ? ď ě

Cos to provedla
se svým srdcem?
Jestli t vidí matka, ě

jak asi musí znovu trp t. ě

Tvá krev je t žká jak olovo ě

a srdce vypln no obavami ě

které nezmizí.
V n živé rány.
ě č ě

MARGARETA:
Ah,
kdybych tak mohla zapudit
ty dot rné vý itky. ě č

Zapomenout.

CHÓR:
Dies irae, dies illa
Solvet saeclum in favilla.
(Zní varhany.)

ZLÝ DUCH:
Smráká se!
Už ti hrají!
Hroby se otvírají!
Tvé srdce
sho í na prach, ř

pomalu v plamenech
budeš trp t. ě

P iprav se!
ř

MARGARETA:
Chci pry ! č

Ty varhany
mi berou vzduch z plic.
Je mi úzko,
u srdce t žko. ě

CHÓR:
Judex ergo cum sedebit,
Quidquid latet adparebit,
Nil inultum remanebit.

MARGARETA:
Je tu t sno. ě

St ny m ě ě

rozmá knou, č

klenba se zhroutí!
Pomoc!

ZLÝ DUCH:
Pomoc?
Od eho? č

Vinu neukryješ,
h ích neod iníš.
ř č

87
CHÓR:
Quid sum miser tunc dicturus?
Quem patronum rogaturus?
Cum vix justus sit securus.

ZLÝ DUCH:
M la bys rad ji ě ě

zahalit obli ej. č

Ruku ti podat
každý se štítí.
Chudá ku. č

CHÓR:
Quid sum miser tunc dicturus?

MARGARETA:
Prosím vás, pomoc ...

(Skácí se k zemi.)

2.21. arod jná noc Č ě

Hornatá drsná krajina.

Faust. Mephistopheles.

MEPHISTOPHELES:
Ješt je to p knej kus. ě ě

Nechceš si chvíli odpo inout? č

P ál bych si tu potkat n jaký v z.

ř ě ů

FAUST:
Pro vozy se tu cesty p íliš vinou. ř

Pomáhat si trochu holí rad ji zkus. ě

Nakonec, pro si cestu usnad ovat! č ň

Uprost ed údolí se mile plazí. ř

A až vyšplháme na ostré srázy

- m síc už za íná mraky proskakovat -
ě č

m žeme odlesky v ece dole pozorovat.

ů ř

Pov z, to pro tebe nic není, ě

vdechovat aróma prvních jarních par,

které ti ten výhled ješt ko ení? ě ř

MEPHISTOPHELES:
Abych ek' pravdu, nesnáším jar. ř

Když si p edstavím všechny ty ptáky, kv ty a pyly, ř ě

které nahradí jednotvárnou istotu mrazu, č

p eji si jen, aby tu zas krásné bílé plán byly.

ř ě

Zrovna na tom tvém srázu

člov ka vztekem pot polejvá
ě

jak potm do strom a šutr pinká. ě ů ů

Neduživý m síc se ti n jak ulejvá. ě ě

Ješt , že tady bludné sv télko blinká.

ě ě

Po ádn to rozpal, malý p íteli, ř ě ř

bez tebe bychom skon ili v jeteli. č

P šinu vzh ru pot ebujem osv tlovat.

ě ů ř ě

BLUDI KA: Č

Že jste to vy, budu se snažit

svoji rozt kanost na chvíli zpražit. ě

Ze své podstaty jsem zvyklá poskakovat.

MEPHISTOPHELES:
Jestli nechceš skon it v hovn , č ě

tak se soust e , a marš rovn ! ř ď ě

Za nos si tahej áký smrtelníky. ň

88
BLUDI KA: Č

Aáá, poznávám p íslušníka naší kliky. ř

Kdybyste se prozradil hned,

ráda bych vám na cestu posvítila.
Dnes ve er bych to jinému neradila, č

ale vy se za mnou dejte bez bázn vp ed. ě ř

FAUST, MEOHISTOPHELES, BLUDI KA (spole n zpívají): Č č ě

Odvahu a vtip s sebou si ber,

a jako nejlepšímu stopa i
ť ř

vklouznout do nových, zázra ných sfér č

se ti již za chvilku poda í ř

a prostor získáš ke sn ní. ě

Pozoruj strom hemžení, ů

te smrk za jedli sko il jako kos;

ď č

te kámen kamínek dol strká

ď ů

a pošimral p itom skalnatý nos, ř

který te na celé kolo smrká. ď

Než z n j bude velká eka ě ř

m že se potok p erazit
ů ř

cestu k mo i si prorazit. ř

Slyšíš ty hlasy z nebe?

Dovol mi zeptat se tebe:
V co v íš, a co máš rád? ě ř

Ozv nou nechme se p ekvapit

ě ř

a slova s v trem hrát. ě

Co to tam datel stlouká?

K ve e i našel si brouka. č ř

Jen kdybych chvíli m l ticho, ě

myslí si ve k oví mlok, ř

dlouhé nohy, tlusté b icho, ř

a ze spleti ko en už je ze m cvok. ř ů ě

Plazej se mezi skalami,

pokaždé cestu zpackaj mi,
nevymotám se za celý rok.
Ř

eknu to tak: jsou to smradi,

chobotnice, a zlý hadi.
A mezi záhonem lišek
honí se stádo myšek
po mechu a jehli í. č

Ve v tvích sv tlušky létají,ě ě

kotrmelce tam metají,

div si svá k ídla nezni í. ř č

Veverko, ekni mi jen, ř

jestli stojíme, nebo zas jdem!

Za ínám o všem pochybovat.
č

Stromy honí skály, tvá e ř

se d lí, a množí se bludné zá e.

ě ř

Vše se za íná pohybovat. č

MEPHISTOPHELES:
Cíl byl pro nás vždycky vp edu, ř

te však stojíš v jeho st edu.

ď ř

Již net eba píle, net eba nápad : ř ř ů

Našli jsme horu poklad ! ů

FAUST:
Zem se n jak t íští, ě ě ř

m ní se v mlžný cár.
ě

Co to z té jeskyn prýští? ě

Jakýsi silný, rudý žár!

Jakoby všem p ál zmar ř

89
pavouk z mlhy a kou e. ř

Prostoupil les jako bou e ř

a paseku protkal sítí par.

V každém z t ch strom a kytek ě ů

lepkavá vlákna rozv sil. ě

Sp ádá z nich strach a smutek

ř

do tisíce tlustých žil.

Zelené jiskry prskají,
vytvá ejí v mechu p nu ř ě

a rozst ikují ji po kraji. ř

Te zapálily skalní st nu!

ď ě

MEPHISTOPHELES:
Neboj se, a bu rád, ď

co tvé o i uvidí. č

Pan mamon si nechal hrát.

To až zítra t zas ošidí. ě

FAUST:
Vichr si vybíjí stoletou zlobu.
Pro se do mých tvá í dal?
č ř

MEPHISTOPHELES:
Drž se pevn žeber skal, ě

nebo skon íš v hlubokém rozeklaném hrobu! č

Mlha za íná zahuš ovat noc č ť

a lesy odkrývají svojí moc.

Vyplašené hejno sov
krouží nad zeleným chrámem.
Ten však práv ztratil rov, ě

strom se stal jen pouhým trámem.

Krázný zvuk praskajícího d eva! ř

V tve, jako nafouklá st eva,

ě ř

se v záke né spletité pasti ř

se sk ípotem m ní v chrastí.
ř ě

Skalní pr rvou, která je zborcena, ů

již prolétne jen ozv na, ě

a p idá sv j díl do celých pluk

ř ů ů

dalekých i blízkých zvuk , ů

až každý ten zázra ný tón č

rozezní les jak dunivý zvon!

Č AROD JNICE (ve sboru): Ě

Zelené osení, strništ žluté, ě

po poli b hají babizny zuté. ě

Oddejte se svému pánu,

všichni k mistru Uriánu!
Všichni ztichnout, v klidu sed t, ě

nebavit se, p estat prd t! ř ě

HLASY:
P ijíždí baba Baubo, hojsasa!
ř

Na staré svini se nat ásá. ř

CHÓR:
est si vem, komu pat í,
Č ř

jenom to všem, babo, nat i! ř

Jakmile bude prase ustájeno,

shromážd ní budiž zahájeno. ě

HLASY:
Kudy's p išla? ř

HLASY:
P es Ilsenstein. Koukám do hnízda sovy.
ř

Stará tam nebyla, myši dnes loví.

90
HLASY:
Moc rychle jezdí. Zazdít ji do zdi!

HLASY:
M za nos vodila, ě

zlá byla, škodila.

CHÓR AROD JNIC: Č Ě

Široká a dlouhá cesta,

dojde jenom jeden ze sta.
Pes chce žrádlo, koza me í, č

dít spadlo, matka je í.

ě č

MISTR A ÁST SBORU: Č

Pozor na st echu, ř

pod níž žena klidn va í. ě ř

Jak hospoda í ve sp chu, ř ě

hned lépe se nám u ní da í. ř

DRUHÁ ÁST: Č

Va ení, hospoda ení, ř ř

je nám proti srsti.

Komu se nelení, tomu se zelení,
muž má všechno v hrsti.

HLASY (naho e): ř

Poj te i vy z jezera! ď

HLASY (dole):
Každý z nás je mizera,
a se myjeme, jak chceme,
ť

do výšky se nedostaneme!

CELÝ SBOR:
Vítr ml í, hv zdy civí, č ě

i m síc se trochu diví

ě

odkud tolik ert srší č ů

že jich k zemi proudy prší.

HLASY (dole):
Zastavte!

HLASY (naho e): ř

Tam na skále, mezi mraky!

HLAS (dole):
Chci nahoru. Vézt se taky!
Vždy o to, ježkovy zraky,
ť

se p t set let marn snažím.

ě ě

Být jako vy, po tom bažím.

SBOR:
Na košt ti, o holi, ě

i na kozlu, mohou-li.
Co se dneska neujde,
to už zejtra nep jde. ů

POLO AROD JNICE (dole): Č Ě

Jako jiní být se snažím,

v ctižádosti se ve dne smažím,
v noci nemám chvíli klidu,
a nakonec o to p íjdu. ř

SBOR:
Lumpa jako pádlo,
91
necky na prádlo
a z drzosti vestu,
si po i na cestu. ř ď

VŠICHNI:
Te vrcholek obkroužíme, ď

hned ho kousek urazíme,

pak sílu tisíc b s , ě ů

na erpáme z v esu.
č ř

(Usadí se.)

MEPHISTOPHELES:
To je nápor, t esky, matly, ř

a ten prskot nemá zápor, patly, žvatly,

oh ostroje, ohe , smrad,
ň ň

Jak si baby um j hrát! ě

Koukej si, pesimisto, p íklad brát ... ř

... ale kde jsi?

FAUST (z daleka):
Tady!

MEPHISTOPHELES:
Zpátky! Být vprost ed víru se nevyplácí. ř

Musím zavést po ádek zasedací: ř

urození dábli si sednou na svoje,

ti ostatní to p e kají ve stoje. ř č

Ale pro nás, doktore, tyhle v try prudce vanou. ě

Podívejme se n kam stranou. ě

Nejzajímav ji se to tvá í ě ř

vzadu za tou oh ovou branou. ň

Poj me vyzkoumat, co to tam zá í!

ď ř

FAUST:
Ty nevypo itatelný duchu protikladu! č

Protos' m nutil celou noc mašírovat, ě

abych se nyní držel n kde vzadu? ě

Ale ty velíš; jdem se izolovat.

MEPHISTOPHELES:
Jen pozoruj ty plameny intenzivní,
zna í to, že jde o klub nejvýš exkluzivní.
č

P i zemi nejseš nikdy sám.

ř

FAUST:
Rad ji vp edu rozhled mám. ě ř

Cítím tam chu velkého sv ta. ť ě

Ti u ná elníka se viditeln strašn t ší. č ě ě ě

Asi tam n jaký složitý problém eší. ě ř

MEPHISTOPHELES:
Tak tam se spíš mnohý problém splétá.
Nemusíš si doma stýskat,
když neslyšíš velkosv t v ískat. ě ř

Ne ekej ostatn , že by ti n co dali.

č ě ě

Ve obrovském sv t si ud lej sv j malý. ě ě ě ů

Koukej jak mladé arod jky obnažují pupíky! č ě

Staré, co už více rozumu nabrali,

se rad ji plášt m cudn zahalí. ě ě ě

Za málo pen z hodn muziky. ě ě

Vlastn ne. Když za ne to jejich hraní, ě č

vyhraje, kdo si v as uši chrání. č

Poj , p kn p elez tuhle ty ,

ď ě ě ř č

a jsme odtud rychle pry .

ť č

Postarám se, abys nelitoval.

Co se ti zprvu malé zdálo,
92
nemá konce, a není toho tu málo:
sto let bys ty ohn obletoval. ě

Všude se pa í, va í, chlastá, i pije n co menšího, ř ř ě

řekni, znáš snad n co lepšího? ě

FAUST:
A v tónech budovatelské písn ě

se tu špacírují dva medv di spadlí z višn . ě ě

MEPHISTOPHELES:
No a co? Každý z lidí ti poví,
že jen kdo mezi n chodí se n co doví. ě ě

A koliv obvykle se nestydím za kopyto,

č

dop ej mi v dnešní svátek inkognito.

ř

Podívej, co by si ek, ř

že mi p ipomíná tamten pomalý, ř

opatrný a slizký šnek?

Jenom když chce hlavu odhalí.
Nebudem medv di. Budeš mladý muž, ě

pro koho partii já musím najít už.

(K muž m sedícím u žhavého uhlí:)

ů

Starý pane, pro tu tak smutn sedíte č ě

a veselé spole nosti se viditeln straníte? č ě

Nešlo by vám více k duhu

zapojit se do zábavn jších kruh ? ě ů

GENERÁL:
Necht jte, abych národu uv il! ě ě ř

Ženy a lid milují jen mladé hrdiny.

Místo, aby mi d stojný d chod vym il, ů ů ě ř

nedal mi p ed smrtí metál jediný. ř

MINISTR:
Už jsme daleko od d ní st edu, ě ř

kde vždy byla sklenice nedopita.

Te jsme odstaveni od koryta,
ď

ehm, chci íct, už nejsme vp edu. ř ř

KARIÉRISTA:
Velice chyt e jsme se snažili, ř

a d lali i to, co se d lat nem lo,

ě ě ě

aby vše, po em jsme nejvíc bažili, č

nám te dvakrát tolik scházelo.

ď

AUTOR:
Vtipná kniha byla pro honoraci
i lid zdrojem pou ení a veselí. č

Podívej se dnes na mladou generaci:

Mdlá je jak katolík v ned li. ě

MEPHISTOPHELES (chvíli vypadá velice starý):

Brr, strašná to p edstava, ř

zavést na sv t spravedlnost ráznou. ě ě

Našt stí se mi nikdy nestává,

ě

abych svou n ši n kdy p ines prázdnou. ů ě ř

Č AROD JNICE-HOKYNÁ KA: Ě

Dovolte,a vám, vzácní pánové, ť

prodava ka poklonu složí! č

Boty vám vym ním za nové, ě

a v bec, je tu plno erstvého zboží.

ů č

Na rozdíl od oby ejných krám č ů

mám ke každému výrobku atestaci,

žádná v c vám nedá ránu ě

93
a sloužit nebude jen pro legraci.
Nevedem tu dýku, co prolejvá krev,
rádoby zázra ným nápojem m j obchod neslouží, č ů

jenž v pacientu vyvolá jen ev; ř

m j šperk m že nosit jen ten, kdo si ho zaslouží,

ů ů

a necho te ke mn pro me ani pro radu,

ď ě č

když chcete zasadit ránu zezadu.

MEPHISTOPHELES:
Babi ko Muhme, nejdeš s dobou!
č

Všechno je dneska déjà vu.

Jen na módnosti lidi zobou,
jen novinky nás nažhaví!

MEPHISTOPHELES:
Jak m že lov ka rozrajcovat ů č ě

jen to, když si zajde nakupovat!

MEPHISTOPHELES:
Davu sotva sta íš, je to hejno stra en. č č

Myslíš že se tla íš, ale jsi sám tla en. č č

FAUST:
Kdo to te za rohem vylít? ď

MEPHISTOPHELES:
Podívej se po ádn ! Je to Lilith. ř ě

FAUST:
Kdo?

MEPHISTOPHELES:
Adamova první žena. Koukni na její vlasy
- i potm se vzrušiv t pytí.
ě ě ř

Není divu, že už úpln prvního do nich chytí. ě

Co um la Eva lépe asi?

ě

FAUST:
Cht l bych si trsnout s touhle mládežnicí,
ě

doufám, že ji stará nedrží pod epicí. č

MEPHISTOPHELES:
Dnes se nikdo nedrží zpátky,
jen jdi, já se ujmu matky.

FAUST (tancuje):
Zdálo se mi, v lehkém spaní,
že se mi splnilo tajné p ání, ř

duše i s údy lehce vstala,

vyhojila je jabka zralá.

KRASAVICE:
Kouzelná jablka z ráje?
Skoro každý tu má je.
I já na záhonku vyšet ila koute ek ř č

pro ten užite ný strome ek. č č

MEPHISTOPHELES (se starší):

To m onehdy, spím jak hrom, ě

zdá se mi, jak spad strom

a vich ice ho vyvrátila.
ř

Ta díra m uchvátila. ě

INTELIGENT:
Vzd lat bandu ignorant
ě ů

vždycky strašnou práci dá mi.

94
Zbyte n p esta te mlít už z pant ,
č ě ř ň ů

mocné duchy hledejte mezi vámi.

KRASAVICE (p i tanci): ř

Kdo by uhád, že ten tu bude!

FAUST:
Naopak, je tu, protože je všude.
Kde se n co hraje, tan í, ě č

kibicuje, div se zjan í, č

a po em dostane žalude ní v ed
č č ř

je když se za nem hýbat vp ed. č ř

Naopak, jeho náladu vyspraví

úkroky vzad a nebo v kruhu.
A ponejvíce mu jde k duhu,
když ho p itom n kdo pozdraví. ř ě

INTELIGENT:
To jsou mi v ci, takhle si hrát, ě

být vámi, za nu se bát, č

aby sa k vám ábel nep iblížil. ď ř

Já sám bych ani mouše neublížil,

ale se zlem bych už v zárodku p kn zamet. ě ě

Ale na tyhle v ci neplatí žádný samet. ě

KRASAVICE:
Pro nám musíš náladu rozbíjet?
č

INTELIGENT:
Nevím pro na m tak k i í, č ě ř č

tahle omezenost se mi p í í, ř č

svého ducha tu nem žu rozvíjet. ů

(Konec tance.)
Tak filosofie jim nic ne íká! ř

Však já si najdu svoje u n , č ě

když to nep jde jinak, vezmu to ru n , ů č ě

a nakonec ud lám i z erta básníka! ě č

MEPHISTOPHELES:
Je se vykecej, a budeš zas v po ádku. ř

Celý sv t pod palcem bys cht l mít,

ě ě

a p itom si ani neumíš vylé it

ř č

svoje hemeroidy na zadku.

(K Faustovi, který dotancoval.)
A kde máš tu holku,
která se k tob tak p itulila? ě ř

FAUST:
Brr, zrovna když dohráli polku,
tak ji z pusy rudá myš vysko ila. č

MEPHISTOPHELES:
Ty hnidopichu! Necháš krásnou myši ku č

zkazit ti idylickou chvili ku? č

Nebo t snad ta barva zasko ila?

ě č

FAUST:
A taky ...

MEPHISTOPHELES:
Co?

FAUST:
Mephisto, podívej v obzoru
na to krásné bledé dít ! ě

P esto, že stojí tém v pozoru,

ř ě ř

95
pohybuje se celkem hbit . ě

Vždy, jak jí ohn ozá í, ě ř

vidím ji svou Grétu ve tvá i. ř

MEPHISTOPHELES:
Tak tím bych se nevzrušoval o moc víc.
Je to jen zjevení, zázrak, bezživotné nic.
Vzývat v ci vysn né a opomíjet pravé ě ě

není v bec pro nikoho zdravé.

ů

Oslní t lesk, ohluší t ev, ě ě ř

p i spat ení med zy zkamení ti krev.

ř ř ů

FAUST:
Ty perly, sám jsem jí je dával,
na bl zce, která každou chvíli povolí
ů

- vždy ta prsa jsem do rukou brával.

ť

Ale ten pohled! To jsou o i mrtvoly. č

MEPHISTOPHELES:
Ř

íkám, svedla t p edstava, p elud pouhý, ě ř ř

tak jako si každý zobrazuje p edm t svojí touhy. ř ě

FAUST:
Ach, jaká krása, jaké utrpení!
Alespo pohledem dop ej mi pohlazení,ň ř

Ta hlava - chci, aby mi mohla rozkazovat,

v žilách na spáncích cítit jak srdce bije,
rukou ji podpírat stejn jako její šíje. ě

MEPHISTOPHELES:
No jist , mohla by si jí odšroubovat, ě

a jako bludný rytí když mu p ekáží ř ř

si ji p idržovat v podpaží.
ř

Nech už toho blouzn ní, ě

na téhle show nic není.

Za to skrz to zelené proutí
vidím podívanou pestrou, nápaditou.
Máš rád divadlo? Chceš být na pouti?
Co je to tu za melu slitou?
Ř

BILETÁ :
Uvidíte hru horkou jehlou šitou,
poslední kousek, za átek už nastal, č

lidem se zv davostí už dech tají. ě

N jaký diletant to napsal,

ě

a diletanti tam také hrají.

Však te p ijm te mou poklonu, ď ř ě

musím jít dilatovat oponu.

MEPHISTOPHELES:
Tak na tomhle ú adu nevidím jediné vady, ř

dejte mi lístek hned do první ady. ř

2.22. Sen o arod jné noci č ě

Intermezzo, Oberon a Titanias slaví zlatou svatbu

Ř

EDITEL DIVADLA:
A te si, state ní diváci, ď č

malinko odfrkneme.
Je to jen hra, zábava po práci,
skála je kulisa, a má daleko do kamene.

HEROLD:
Vzali se, a kdo by to ek p ed rokama, ř ř

drží spolu padesát let nato.

96
Mezi námi, heroldama,
bral bych radši zlato.

OBERON:
Tvá slova jsou nehodná,
dít šlechticovo,
ě

dnes si král a královna

dali znovu slovo.

RARÁŠEK:
Které vlivné hlasy
necht jí m mezi bohy? ě ě

Asi pro to, že mám vlohy

rozesmávat masy.

ARIEL:
Když jde o m , já bych prve ě

zasil víru istou, dobrou. č

Ariel vám z vaší krve

vypere špínu a u iní ji modrou. č

OBERON:
Kdo se zamilovaností chv je, ě

a si z nás vezme pou ení:

ť č

nejvíce vztahu sp je ě

časté odlou ení. č

TITANIA:
Manželství je na ma ru ď ě

a oba už melou z posledního?

On vychladne na severu,
ji pošlem do kraje poledního.

ORCHESTR, VŠICHNI (fortissimo):

Do kroku, do skoku
vám za ali hrát práv č ě

komá i na sosák, žáby v potoku, ř

datli na zobák, a cvr ci v tráv . č ě

SÓLO:
Vemte mu ty dudy z ruky,
jak uslyším ho v ískat, ř

vyma kávat vlezlé zvuky, č

tak mám chu ho zt ískat. ť ř

MLADÝ TALENT:
Nohy slabé, b icho žabí, ř

bez chlup a holé dásn , ů ě

a p itom ho už baví ř

sepisovat dlouhé básn . ě

TANE NÍCI: Č

Krátké kroky, velké skoky,

dostanou nás v ranním oparu
s pon kud potlu enými boky ě č

i p es vonné jezero nektaru.

ř

ZV DAVÝ POUTNÍK: Ě

Prosím, jaký je dnes d vod, ů

že každý opustil sv j pluh ů

a v adil se ve veselý pr vod

ř ů

- je to snad Oberon, krásný b h? ů

ORTODOXNÍ:
Žádná kopyta, žádný ocas,
vlasy m jte až na rameni, ě

97
místo zlata si vemte mosaz.
Ale stejn budete zatraceni. ě

SEVERSKÝ UM LEC: Ě

Rychle to musím naskicovat,

s detailama jsou vždy patálie.
Ostatn , musím se p ipravovat ě ř

na studijní cestu do Itálie.

PURISTA:
Moje nešt stí m zaválo ě ě

do t chto arod jných hudr .

ě č ě ů

Koukám, že d vám ani nestálo ě

používat p i lí ení pudr . ř č ů

MLADÁ ARO EJNICE: Č Ď

Pudr a závoj mají rádi tuze

šeredné a staré babky.
My si jezdíme na své koze
a ukazujem holé zadky.

MATRÓNA:
Musíme života užívat.
Čas s tebou je, chlap e, zma ený. č ř

P ij se k nám zase podívat,

ř ď

až budeš více zkažený.

KAPELNÍK:
Komáre, aspo p t krok ň ě ů

si drž odstup od toho nahá e. č

A zlobivá žába v potoku

si to falešné kvákání odská e. č

KOROUHVI KA (jedna strana): Č

Nev sta jak panna, ě

v zábav se tuží, ě

a ženichova strana
- samí estní muži. č

KOROUHVI KA (na druhou stranu): Č

Ned lá se snad už v zemi škvíra? ě

Strašn bych se podivila ě

kdyby je všechny pekelná díra

už brzy s chutí nestrávila.
Ř

PO EKADLA:
A to m kké nebo tvrdé jest,
ť ě

do všeho koušeme ostrýma zoubkama,

abychom si vysloužily est č

a uznání svého otce - Satana.

SLUŽEBNÉ:
Jak se ukazují v lepší spole nosti, č

trousí vtipy jízlivé a bodré,

nafouklost úm rná zbyte nosti, ě č

myslí si, kdovíjak jsou dobré.

Ů

B H MÚZ:
Tak vám, sledujíc ten arod jný sn m, č ě ě

mám n kdy chu z stat uprost ed l zy. ě ť ů ř ů

Jenže, co by tomu ekly jen ř

ty mé ubohé ušlechtilé múzy?

DUCH ASU: Č

Dokázat ty správné v ci ě

máš jen se správnými lidmi jisto.

98
Tak si rychle nastup p eci, ř

doku je tu ješt místo. ď ě

ZV DAVÝ POCESTNÝ:
Ě

Nevíte prosím, o i mi špatn vidí, č ě

kdo tam tak upjat chodí vzadu ě

a po ád po n em slídí?
ř ě č

Hádám, že pat í k jezuitskému ádu. ř ř

JE ÁB:
Hustá mlha se snese nad eku, ř

však já v ní vždy ulovím rybu.

Asi proto i v zbožném lov ku č ě

vždy vidím n jakou chybu. ě

MATERIALISTA:
Zbožní lidé po nás šlapou,
ve všem vidí koberec do nebe.
Abychom jim nerušily víru svatou,
i na bále si nás drží rad ji od sebe. ě

TANE NÍK: Č

Taková hudba se dnes už nenosí,

zní to jako prázdné sudy.
"Jen klid, to podivínský buka v rákosí č

zas ší í své asociální bludy."ř

TANE NÍ MISTR: Č

Vida, každý se tu odvazuje,

chromý berle odhazuje
a jak nohy vysoko vyhazuje
široko na odiv vystavuje.

HOUSLISTA:
Na hloupý plebs nikdo nesta í. č

Jak Orfeovou lyrou uspané bestie

s pand rem k nebi leží si fláka i. ě č

Všechno mé um ní jenom uspí je. ě

DOGMATIK:
Šet te si svých pochyb lasa, ř

na své pravd trvám dál. ě

Ten ábel musí být ale klasa,

ď

vždy jak by se jím jinak stal?

ť

IDEALISTA:
Pro dnes nevypustit ven č

vyven it trochu sen mámivý? č

Trochu se prob hne po zemi jen. ě

Z té p edstavy jsem celý bláznivý. ř

REALISTA:
Podnik ízený sh ry ř ů

mi nahání strach a d s, ě

takové jsem nezažil chmury,

jaké vyvolává tenhle ples.

NATURALISTA:
To já mám obrovskou radost!
Pro se p emítáním mu it?
č ř č

Vezm me p íležitosti zadost ě ř

že se m žem od ábla u it. ů ď č

SKEPTIK:
Jdou rovnou na sv tlo ě

protože tam tuší poklad.

99
 Trochu se jim to popletlo,
jako ostatn už stokrát. ě

KAPELNÍK:
Komá i na sosák, žáby v potoku ř

vám hrají strašn zdrav , ě ě

jako kon kopka obroku ě

vás roztancují hrav . ě

POŽITKÁ I:
Na zámku Sanssouci
najdeš jen klid a zábavu,
p es týden makat se nemusí,
ř

v ned li si t lo postavíš na hlavu.

ě ě

TLUS OCH: Ť

Mám to p kný los, ě

ochutnat všechny dobroty,

co ucítil m j nos. ů

Jen dort mi spadnul do boty.

BLUDI KY: Č

Zrodily nás mo ály, č

z bahna a metanu vylezli jsme ven.

A co by jste si te bez nás po ali, ď č

kdo by vám noc zm nil v den? ě

METEOR:
Prosím, pomozte mi na nohy,
chudákovi v tráv , ě

po lesku zimní oblohy

se mi stýská práv . ě

POHO Í:
Ustupte lesy, ustupte mraky,
jd te se vypršet do roviny.
ě

Duchové, prosím, ustupte taky,

už tak máte beztvaré kon etiny. č

SK ÍTEK:
Takhle tady tancoval slon,
jako ty, blboune nejapný.
Koukej, co tu nechal on,
rad ji do toho nešlápni.
ě

ARIEL:
Duchové, rozepn te k ídla ě ř

a neschovávejte se pod zemí.

Následujte m do mého sídla, ě

na horu pokvetlou r žemi. ů

ORCHESTR (pianissimo):
Už pá e se z mrak svet ík, ř ů ř

slunce svítiti už má dovoleno,

v korunách strom zašustí v t ík ů ě ř

a vše co bylo je rozprášeno.

2.23. Pošmourný den, na poli

Faust, Mephistopheles

FAUST:
V bíd a zoufalství! Potupn pronásledovaná
ě ě

a nakonec žalostn uv zn ná v kobce!

ě ě ě

Jako zlo inec, to nevinné bílé stvo ení, vystavené všemožným mukám!
č ř

A tys' to v d l! Ty zrádcovský, bezcenný duchu, jak's mi to moh' zatajit!

ě ě

100
Jen si potm šile mhu ta svoje prase í o í ka! ě ř č č č

Je si tu schváln st j a dr m svojí nesnesitelnou p ítomností! ě ů ť ě ř

U-v z-n -na, to strašné slovo. Už mi došly vyk i níky.

ě ě ř č

Na odiv vší spodin vydána bezcitné soudní mašin . ě ě

A ješt máš tu drzost m zatahovat do svých pochybných zábav,

ě ě

abych nezjistil jak trpí a bezmocn nespravedliv hyne! ě ě

MEPHISTOPHELES:
Není první ani poslední.

FAUST:
Obludo. Odporný pse. To je ono – zm se zpátky do psí podoby, a se jako erv ě ň ť č

m žeš v prachu plazit na smetišti p i vyhrabávání pomejí a uhýbat p ed nohama

ů ř ř

kolemjdoucích. Ponížen m budeš prosit o kosti ku, a já t s chutí nakopnu. ě ě č ě

"Není první ani poslední." Fuj. Jakoby syn všemohoucího netrp l za všechny, jakoby ě

všichni netrp li za každého kdo je v nešt stí. Ta zvrhlá poznámka mi zvedá žaludek ě ě

a uráží všechny lidi. K eníš se bezcitn do tvá í statisíc . ř ě ř ů

MEPHISTOPHELES:
Prost jsi se svými moudry zas na konci. To se lidem stává, ě

i statisíc m, že sv j rozum trošku p edb hnou. Pro se vlastn chcete

ů ů ř ě č ě

s námi kamarádit, když nám nesta íte? Chceš létat, a bojíš se v tru? č ě

Ostatn , kdo si koho namluvil, já tebe, nebo ty m ?

ě ě

FAUST:
Nece na m ty své žravé zuby, je to nechutné. Ten ušlechtilý
ň ě

velký duch, který jsi m poctil svým zjevením, poznal všechna ě

zákoutí mého srdce i duše, ze m ud lal ubožáka ě ě

a te se pase na mé ostud a chlemstá moje zatracení.

ď ě

MEPHISTOPHELES:
Ješt nám n co ekneš? ě ě ř

FAUST:
Zachra ji! Nebo si m nep ej! Stolelé prokletí na tebe! ň ě ř

MEPHISTOPHELES:
Ohó, jak mám asi p etrhat et zy a rozkousat pouta? ř ř ě

To se ti lehce ekne, "zachra ". Já ji tam neposadil, ř ň

já jí tu ostudu nep ivodil. ř

(Faust se rozhlíží okolo.)

Chceš na m poslat hrom? Ješt št stí, že ho smrtelník m ě ě ě ů

nep id lili. Vy ádit se na nevinných, to je odv ké um ní všech tyran , když se dostanou

ř ě ř ě ě ů

do úzkých.

FAUST:
Musí být volná. Dove m k ní! ď ě

MEPHISTOPHELES:
Uv domuješ si, do jakého nebezpe í chceš zas vlézt?
ě č

Celé m sto o ni em jiném nemluví, ur it se najde dost

ě č č ě

mstitel , kte í budou ekat na vrahy vracející se na místo inu.

ů ř č č

FAUST:
A ty už si nám taky všechno eknul? ř

Mor a neštovice na tebe, ty nestv ro! Ve m , jdem ů ď ě

ji osvobodit.

MEPHISTOPHELES:
Tak poj se mnou. Když už mám všechnu tu moc ď

na nebi i na zemi. Strážní v že zahalíme mlhou, ě

opat ím ti klí a vyvedeš ji ven lidskou rukou.

ř č

Zázra ní kon budou p ipraveni, abych vás moh' unést.

č ě ř

FAUST:
Jdeme na to!
101
2.24. V noci, na poli

Faust a Mephistopheles na erných koních. č

FAUST:
Co se to d je na Vraním vrchu?
ě

MEPHISTOPHELES:
Kdo ví, co tam va í a pleticha í.
ř ř

FAUST:
P ilétají, odlétají, nad n ím se nahýbají.
ř ě č

MEPHISTOPHELES:
arod jná sch ze.
Č ě ů

FAUST:
N co tam mají.
ě

MEPHISTOPHELES:
Tak už poj . ď

2.25. Kobka

FAUST (se svazkem klí a pochodní, p ed železnou m íží): č ů ř ř

P i pohledu na ten tlustý plot

ř

ramena t žknou, jak na n doléhá smutek. ě ě

I záda mi polévá studený a slizký pot.

Vždy jejím zlo inem byl jeden dobrý skutek.
ť č

Bojíš se ud lat ten krok, ě

to setkání, to bude zas šok

- ale váhání by bylo katovi p íliš vhod. ř

Bere klí do ruky. Zevnit je slyšet zp v:

č ř ě

Matka mi nedala papat

a na zem m pustila. ě

Otec ji poslal šlapat:

"Kašli na toho debila."
Sest i ka na klín ,
ř č ě

ta je v tom nevinn , ě

jsa hodným d v etem, ě č

kdyby m nebyla ě

zabila raj etem. č

FAUST (odemyká):
Nemá zdání, že jdu pro ní.
Sláma šustí, et zy zvoní. ř ě

(Vejde.)

MARGARETA (schovává se v kout ): ě

Ne, ne, nechci na popravu.

FAUST (potichu):
P išel jsem t osvobodit, jen se utiš.
ř ě

MARGARETA (p evalí se na zemi): ř

Tak ty máš zájem o mou hlavu?

FAUST:
Takhle stráže brzo vzbudíš.

(Uvol uje et zy.)

ň ř ě

MARGARETA (na kolenou):

102
 Tak vida, už nechali kata
si pro m do cely jít. ě

Ani ta poslední noc jim není svatá.

Sty se radš', a nech m žít!
ď ě

Nem žeš po kat do rána, až rosa spadá?

ů č

(Postaví se.)
Vždy jsem tak mladá, tak mladá!
ť

Má krása se líbila všem o ím č

- a to byl také m j hlavní zlo in. ů č

P ítel byl blízko, te mi zbyla zkáza,

ř ď

v nec je roztrhán, prázdná je váza.

ě

Pro si na m tak zasednul? č ě

Jako by t fantas posednul ě

že tak tvrd se mnou jednáš, ě

a p i tom m ani neznáš.

ř ě

FAUST:
Už jsem ten et z málem odemknul. ř ě

MARGARETA:
Když už s tebou musím jít,
dovol aspo , abych dít ti, co mi vzali, ň ě

mohla dát po ádn pít. ř ě

Koukaj jen na to, aby m potrestali, ě

je jim jedno, že nebude žít.

Po celou tu krutou dobu,
kdy m chce každý vid t v oprátce ě ě

dostávám od lidí jenom zlobu.

Už nikdy nev ím pohádce ... ě ř

FAUST (vrhá se jí k nohám):

Co bych v bec moh' u init, ů č

aby se ta minulost dala od init? č

MARGARETA (klekne si k n mu): ě

Ano, poj me si kleknout ď

a o milost eknout. ř

Slyšíš, je tu zlo,
ostré jako sklo,
ukryté mezi dlaždicemi,
je nejvyšší as, č

než se rozleze mezi ulicemi.

FAUST (sm je se): ě

Ach Gréto ...

MARGARETA (zpozorní):
Slyším známý hlas ...
(Vyskakuje, odhazuje et zy.) ř ě

Kde je? – Možná se mi to jen zdálo,

a p ece mi to znovu sílu dalo,
ř

už se nebojím kat ani ústrk , ů ů

a z v zení odletím mu zav šená na krku.

Ř
ě ě

íká Gréto, blízko stojí,

už nesténám v hnusné sloji,
všechna muka i lože satanovo
zahnalo jedno sladké, milující slovo.

FAUST:
Tak už mi dej ruku svojí.

MARGARETA:
Tak jsi to ty! Chci to slyšet znovu!

(Objímá ho.)
Ale ty et zy, copak nejsou z kovu? ř ě

103
Po celou tu dobu jsem žila v domn ní, ě

že nav ky živo ím v nedobytném v zení. ě ř ě

A te jsem volná! ď

Už jsme zase, jako onu ned li, ě

na stejné ulici, kde jsme se poprvé vid li, ě

a naše zahrada, kv ty tam padaly, ě

když jsme se tam pod hruškou líbali.

FAUST (vyma uje se): ň

Poj , musíme jít! ď

MARGARETA:
Ale, víš kdo se s tebou vždycky rád zdržet snaží ..
(Svádiv .) ě

FAUST:
Pob ž! ě

Zdá se mi, že slyším kroky stráží!

Nem žem riskovat dopadení. ů

MARGARETA:
Tak to mi nedáš ani to políbení?
Ne tak dlouho jsme se nemohli vídat,
aby ses sta il odnau it líbat. č č

Že na nás and lé hledí ě

m vždy p i našem dotyku napadlo.

ě ř

Pro m dnes tvé objetí tak sv dí?

č ě ě

Líbáš, jako bys mi cht l dát žihadlo. ě

Dej mi pusu!
Nebo to ud lám sama! (Obejme ho.) ě

Ach, rty máš ledov studené, ě

bez života,
jako kus kamene,
sou ástky pro robota
č

v oleji kalené. (Odvrátí se od n j.) ě

FAUST:
Milá ku, o mou lásku nem j obavu žádnou, č ě

te ale seber odvahu a poj za mnou.

ď ď

Všechno dám za to být s tebou.

MARGARETA:
A jsi si tak jistý sebou?

FAUST:
Jist , jen poj ! ě ď

MARGARETA:
Poté, co mi rozlomíš pouta
si m odneseš do svého kouta.
ě

Už t nedokážu rozpálit; brzo za ne se ti hodit

ě č

když t samotného n kdo p ijde osvobodit. ě ě ř

FAUST:
Poj , noc se už skoro rozednila. ď

MARGARETA:
Svoji matku jsem utrápila,
s dít tem jsem v lese byla,
ě

abych nás oba viny zbyla.

Jak nás te dál m že nosit zem! ď ů

Dej mi ruku. Není to sen!

Milovaná ruka. Ale celá zpocená,
pro m to už navždy znamená ě

že je na ní stopa krve.
Na, vem dýku, jako prve,
104
na mi je dál žít,
č

za bratrem jít musím.

FAUST:
Nech už tu minulost být!
Ve vzpomínkách se dusím.

MARGARETA:
Ne, ne, zase za neš nov . č ě

Jen nás ješt ulož na h bitov . ě ř ě

M žeš to ud lat už zítra;

ů ě

p da je tam lehká a kyprá,

ů

matce vyber nejlepší místo,

bratru také, to je jisto.
M nebudou chtít mít p íliš t sn ,
ě ř ě ě

asi tak u té ozdobné t ešn , ř ě

a malého mi dej k pravému adru, ň

nebo aspo jeho rakve hranu. ň

Nikoho nesmí dát na tvojí stranu!

Bylo to p kné, bylo to sladké, ě

ale nebudem se dále balamutit,

více už bychom se musili nutit,
a nikdy nezopakovali ono št stí vratké. ě

A p ece se zdáš tak krásným, istým být...

ř č

FAUST:
Vidíš, poj , následuj sv j cit. ď ů

MARGARETA:
Poj ... ale kam? ď

FAUST:
Na svobodu.

MARGARETA:
Já nevím. Ješt se nevyv tral mrtvolný pach. ě ě

P ehluší nám ho na cestách prach?

ř

Ty jdeš po ád stále, stále dop edu? ř ř

Nejsem si jistá, jestli to dovedu.

FAUST:
Dovedeš. Jen chtít. Dve e jsou otev ené. ř ř

MARGARETA:
Nemohu s tebou jít,
nakonec nás stejn dostanou, co je platné, když uprchneme! ě

Žebrák už takhle dost zkusí,

a my budem žebrat s ernou duší, č

nejen se pracn protloukat v n jaké cizí vsi, ě ě

my se tam bude schovávat jako psi!

FAUST:
Tak já z stanu s tebou! ů

MARGARETA:
Nikdy! Zmizni!
Naše dít se trýzní, ě

vezmi si rychlý v z ů

a v lese za mítinou
ho zachránit zkus.
Je naši jedinou
nad jí. ě

Ješt dýchá, ě

ješt se hýbe, ě

utíkej rad ji, ě

105
rychle, rychle!

FAUST:
Jak k tomu p ijde, ř

že ztratí matku! Nesmíš z stat v kobce. ů

MARGARETA:
A naproti u vraního kopce
kde vystupuje skála na severní stranu,
mrazivý chlad cítím na rameni,
tam už je pozd na záchranu. ě

Matka tu tvrd odpo ívá na kameni, ě č

necítí vítr, necítí chlad,

dlouho, p edlouho bude te spát, ř ď

p emítat o d tech, proklínat nás.

ř ě

A p ece, byl to krásný as.

ř č

FAUST:
Marné jsou mé prosby, nebojíš se mukou,
co mám s tebou d lat, vynesu t v rukou. ě ě

MARGARETA:
Opovaž se na m šáhnout! ě

Uchovej v úct naši lásku dávnou ě

a necht j m odsud za vlasy táhnout!

ě ě

FAUST:
Noc už šedne, ach milá ku ... č

MARGARETA:
Šedne, a ušedne po dnešním poledni,
neb je to pro m to úpln poslední. ě ě

Koukej, a t tu nikdo nevidí! ť ě

Nesmu , klopu si kv tem zdob,ť ě

vždy jsme dnes mohli být svoji.

ť

Místo na svatb nev st svojí ě ě ě

položíš v nec na její hrob. ě

Nám stí se v hledišt prom ní ě ě ě

a lidi se budou tla it co budou um t č ě

aby v první ad mohli um t ř ě č ě

co se d je na mém lešení.
ě

Doma ve spíži, p i spat ení erva, ř ř č

vyloudí ustrašený, pisklavý ev. ř

Ale dnes ukážou, jaká je v nich verva,

jen co za ne st íkat moje krev. č ř

Ale pak, t ším se na to krásné ticho ... ě

FAUST:
Pro jsem se v bec narodil!
č ů

MEPHISTOPHELES (objeví se venku):

Tak co, jak jsi tu pochodil?
Váhání a ná ek tklivý ř

nepom že, mí kon už jsou netrp liví,

ů ě ě

myslel jsem, že ráno už tu nebudu.

MARGARETA:
Co to tam máš za pobudu? Ř

To je zas on! ekni mu, a se stydí ť

v bec chodit mezi lidi!

ů

Vím, že jde po mn . ě

FAUST:
Budeš žít! Zcela v poklidnosti.

MARGARETA:
106
 Vydám se jen boží spravedlnosti!

MEPHISTOPHELES (k Faustovi):
Poj . S ní bych t tu musel nechat.
ď ě

MARGARETA:
Prosím, Ot e, musíš sp chat,
č ě

and la strážného na nejrychlejší lani

ě

mi pošli k pomoci, a m chrání. ť ě

Milá ku, bude t s ním škoda.

č ě

MEPHISTOPHELES:
Je ztracena!

HLASY (seshora):
Je zachrán na! ě

MEPHISTOPHELES:
Ke mn ! ě

(Zmizí s Faustem.)

HLASY (zanikající v dáli):

Je t škoda...ě

107