Francois de la Rochefoucauld (1613 - 1680) byl francouzský spisovatel, autor

aforismů, morálních sentencí, drobných úvah a postřehů o lidských slabostech, kde všechny
zdánlivě vznešené city jsou vedeny osobním prospěchem. Jeho stěžejními díly jsou Paměti
(Mémoires) z roku 1662 a Maximy a úvahy morální (Réflexions, ou Sentences et Maximes Morale) z
roku 1664, které vyšly v češtině poprvé v roce 1969 v překladu Jarmily Loukotkové pod názvem
Krutá kniha aforismů s lehkými úvahami o těžkém životě. Kniha je rozdělena do 43 tematických
sekcí, a celkem obsahuje 536 aforismů.
La Rochefoucauld pocházel ze staré šlechtické rodiny z Angoulême a v mládí jako důstojník
bojoval v Itálii a ve Flandrech. Roku 1631 se zúčastnil spiknutí proti kardinálovi Richelieuovi, byl
krátce vězněn v Bastile a pak vypovězen na své statky ve Verteuil. Po kardinálově smrti se vrátil ke
dvoru, ale královna Anna Rakouská jej za jeho dlouhodobou oddanost neodměnila tak, jak
očekával. Sblížil se proto s dalšími odpůrci dvora a v letech 1648 až 1652 patřil k vůdčím
osobnostem šlechtického povstání proti kardinálovi Mazarinovi, tzv. Frondy. Poté co byl v bojích
těžce zraněn, přestal se zcela věnovat politice, odešel z veřejného života a jako světák patřil ke
stálým návštěvníkům nejlepších pařížských aristokratických salónů, především salónu Madame de
La Fayette. Zde pak piloval své hořké postřehy o této společnosti, které později vydal knižně.
Přeji vám zajímavé počtení těchto více než 340 let starých pravd, které ve velké většině předběhly
svou dobu, a i v té dnešní mají hodně do sebe.
ctnost, neřest
Naše ctnosti jsou nejčastěji jen přestrojené neřesti.
Střídmost je buď starost o dobré zažívání nebo prostě neschopnost dobře se nabaštit.
Příkladnost mravných je jen umění skrývat své sklony.
Naše vady jdou v životě lépe na odbyt než naše kvality.
S některými dobrými vlastnostmi je to jako se smysly - kdo je nemá, nemůže je pochopit, jako slepý
neporozumí hovoru o barvách.
Svět neoceňuje ani tak zlato, jako spíš to, co se třpytí.
Snadno si dáváme rozhřešení za hanebnosti, o kterých víme jen my sami.
Kazy na charakteru se věkem zhoršují stejně jako kazy na kráse.
Jsou lidé, kterým sluší zkaženost, a jiní, kteří se nezachovají ani příkladností.
Přílišná chytrost je nepravá vytříbenost, pravá vytříbenost je zdravá chytrost.
Nevázanostmi na sebe nepřivoláme tolik pronásledování a nenávisti jako vzornými vlastnostmi.
Kdo marně touží, aby ho dávali za příklad pro správné jednání, ať to jednou zkusí s vyznáním svých
poklesků.
Velký člověk není ten, kdo má méně chtíčů a více dokonalosti, než lidé běžně mají, nýbrž jen ten,
kdo má větší plány a ideály.
Vychytrale se honosíme pravým opakem svých nedostatků - jsme-li slaboši, říkáme tomu
zásadovost.
Některé vhodně uplatněné nepravosti září víc než mravnost sama.
Přímý člověk se zákeřným spíš podvolí, než by je vedl.
Přiznáváme se k malým chybám jen proto, aby vzniklo přesvědčení, že nemáme velké.
Pokrytectví je pocta, kterou vzdává neřest ctnosti.
Přes veškerou přirozenou zlobu se lidé neopováží vystoupit proti počestnosti - chtějí-li ji
pronásledovat, nařknou ji z falše, nebo jí podkládají nekalé úmysly.
Kdo se vyzná, umí se z životních úrazů vyléčit vhodně dávkovanou nemravností.
O všech našich ctnostech se dá říci zhruba totéž, co napsal jeden italský básník o ženské počestnosti
- že je to jen umění, jak ctnostně vypadat.
V naději na prospěch táhnou poctivost a podlost za jeden provaz.
Člověk zná své špatné stránky lépe, než se všeobecně soudí. Důkazem je obratnost, s jakou o sobě
vypravuje - zamlčí nebo přejinačí i sebenepatrnější maličkost, pro kterou by mohl být odsuzován.
Proto tak snadno věříme všem povídačkám o hamižnostech svých bližních, že člověk snadno uvěří
tomu, co si přeje.
Pouze velkým lidem přísluší mít velké chyby. A každý má představy o své velikosti.
Nešvar bývá spíš odpustitelný než prostředky, kterými se ho snažíme zastřít.
Pranýřujeme prostopášnost a velebíme bezúhonnost, jen je-li to v našem zájmu.
Není na světě člověka, který by všechny své dobré vlastnosti nepokládal za ještě lepší, než má ten,
koho považuje za nejlepšího z lidí.
Snažíme se udělat přednost z nedostatků, které nemíníme napravit.
Kdo není schopen ničemnosti, hned tak z ní nepodezřívá druhého.
Nikdy si netroufáme prohlásit, že my nemáme žádné zápory a naši protivníci žádné klady, nicméně
si to vždy myslíme.
Svatá odhodlání se ztrácejí v hříšných pokušeních jako sladké řeky ve slaném moři.
Kdybychom sami žádné vady neměli, neobjevovali bychom je s takovým potěšením u druhých.
Slabost je větší nepřítel charakteru než nezřízenost.
Vypadá-li někdo umírněně, pak jen proto, že jeho nemírnosti jsou úměrné jeho věku a příjmu.
Haníme špatné vlastnosti, které nemáme. Dobré, které nemáme, taky.
Svět nepohrdá těmi, kdo mají spoustu nectností, nýbrž těmi, kdo nemají žádnou ctnost.
Dobré vlastnosti, které nám byly vrozeny, časem degenerují, a vypěstované zase nikdy nejsou dost
dobré.
Jsou velké výstřednosti, které vytvářejí velké talenty.
Kdo opravdu chce, ten může.

čest, zneuctění, opovržení

Raději znectíme sebe, než abychom neznectili nikoho.
Mnoho lidí se dává do boje, aby si zachránili čest, ale většina z nich se nemůže vystavit takové
palbě, která by je mohla očistit, protože by nevyvázli živí.
Chtít mít čest bez poskvrny, to by bylo příliš velké vydání.
Sotva existuje takové zneuctění, aby nás připravilo i o možnost, získat si čest znova.
Opovržení se bojí, kdo si je zaslouží.
Sebejistota, pověst a zejména temperament jsou na prospěch mužské a na škodu ženské cti.
Na čest se ženě sahat nemá.

člověk, povahy, události

Bylo by užitečnější studovat více lidi než knihy.
Není člověka, který by chtěl, aby ho někdo znal skrz naskrz.
Je mnohem snazší poznat člověka vůbec než jednoho jediného člověka zvláště.
Je právě tak nepříjemné, když lidé mají úplně stejné zájmy, jako když mají zájmy zcela odlišné.
Jak má člověk vědět, co chce od budoucnosti, když neví přesně ani co chce v přítomnosti?
Muži nejsou pokaždé zmužilí ze zmužilosti a ženy cudné z cudnosti.
Mají-li spolu lidé dobře vycházet, je nezbytné, aby si každý zachoval svoji svobodu.
Někteří lidé jsou jako odrhovačka - ve svůj čas jsou na pořadu jen oni, a pak po nich ani pes
neštěkne.
Lidé i události potřebují spravedlivý odstup - co se nám na dálku nelíbilo, zblízka se nám líbí ještě
méně.
Aby člověk mohl odpovídat za své činy, měl by mít nejdřív možnost odpovídat za svůj osud.
dobré srdce
Nic není tak vzácné jako skutečně dobré srdce - ti, kteří si o sobě myslí, že je mají, jsou obvykle jen
buď měkké, nebo přímo slabé povahy.
Nač se zatěžovat soucitem ve svém srdci, když úplně stačí projevit ho navenek?
Ani nejvynalézavější fantazie by si nevymyslila tolik nejrůznějších protikladů, kolik se jich sváří v
jediném lidském srdci.
Ta dobrá srdíčka, která se chlubí, jak jsou citlivá, se často zadáví nepatrným soustečkem užitku.
Dokud máš dobré srdce, sklízíš posměch. Přestaneš-li je mít, sklidíš zášť.
Soucit je k ničemu. Je třeba pomáhat.
Kdo chce dokázat, že je dobrosrdečný, nesmí být moc vtipný.

dobro, zlo, laskavost, špatnost

Některý zlosyn by byl méně nebezpečný, kdyby v něm nebyla i dobrota.
Člověk nebývá ani dobrý ani zlý až do krajnosti.
Mnohdy děláš dobrotu, abys mohl beztrestně provést nějakou špatnost.
Jsou i lidé tak povrchní a do větru, že nemohou být ani pořádně zlí.
Víc krutostí než zloba napáchá sobeckost.
Abychom mohli být dobří, musí být ostatní přesvědčeni, že na nás nemohou být beztrestně zlí.
Krádeže a hrdelní zločiny je nutno páchat ve velkém, pak dostanou nevinné a dokonce úctyhodné
jméno.
Hlupák není dost zlomyslný, aby mohl být skutečně dobrý.
Přílišná dobrotivost nás snadno uvrhne do otroctví.
Doopravdy laskaví jsou pouze lidé vnitřně silní a pevní. Ti kteří se laskavými jeví, jsou obyčejně
jen slaboši, a jejich laskavost se snadno změní v bezohlednost.
Když pro tebe někdo udělá něco dobrého, znamená to, aby ses měl na pozoru, že ti co nevidět
provede nějakou špatnost.
Nikdo není tak dobrý, aby si byl vědom, kolik napáchá zla.
Nezasluhuje chválu za dobrotu, kdo nedokáže být i zlý. Každá jiná dobrota je obvykle jen
pohodlnost nebo nedostatek vůle.

chvála, výtka
Nic tak nesnižuje člověka, který zasluhuje velké uznání za velký čin, jako když se pachtí ještě po
drobných pochvalách za malichernosti.
Málokdo je dost moudrý, aby mu bylo milejší upřímné vyčinění než jidášský chvalozpěv.
Kdykoli nás někdo velebí, neříká nám nic nového.
Jsou výtky, které znamenají hold, a pochvaly, které jsou utrháním na cti.
Provinilce káráme víc z holedbavosti než ze spravedlnosti - nechceme je napravit, nýbrž ukázat, jak
jsme sami bezúhonní.
Z plna srdce oceňujeme obvykle jen toho, kdo nás obdivuje.
Chvála je obratná lichotka, skrytá a vybraná, a přináší uspokojení oběma stranám - jeden ji přijímá
jako zasloužené ocenění svých hodnot, druhý ji udílí, aby bylo vidět, jak věci rozumí.
Každý vytýká druhým, co zasluhuje vytknout sám.
Znamenitě pochodíme, kdykoli se nám podaří zamezit opěvování za tu cenu, že po našem odchodu
nebude následovat hanobení.
Uznání, kterého se dostane našemu duchu, půvabu a zdatnosti, nás učiní ještě duchaplnějšími,
půvabnějšími a zdatnějšími.
Ohradit se proti pochvale znamená chtít ji slyšet ještě jednou.
Chválíme zásadně neradi a nikdy bez postranních úmyslů.
Člověk obyčejně chválí, jen aby byl pochválen.

klam, mazanost, proradnost, léčka

Zklamat se není taková hanba, jako nedůvěřovat.
Lidé by spolu dlouho nežili, kdyby se navzájem nešidili.
Když někomu naletíme, připadáme si mnohem trapnější než ten, kdo naletí nám.
Nejspíš tě někdo doběhne tehdy, když se chystáš někoho doběhnout sám.
Nejprotřelejší mazanost je umět věrohodně předstírat, že jsme spadli do jámy, kterou pro nás
vykopali.
Těžko posoudit, jestli otevřené, upřímné a řádné jednání vyvěrá z poctivosti či z chytráctví.
Ti nejprohnanější z nás celý život horlí, jak zavrhují podrazy, aby ho mohli nerušeně udělat, až
jednou přijde jejich velká příležitost.
Na ty, kdo na nás vyzráli, se tolik zlobíme především proto, že si připadají chytřejší než my.
Každý je rád, když prokoukne druhé, a nerad, když prokouknou oni jeho.
Lehko se člověk napálí, a ani to nezpozoruje. Ale těžko napálí druhé, aby to nezpozorovali.
Zásada nikdy nepodvádět nás vystavuje častým podvodům okolí.
Vykuk, který přišel, abychom otevřeli peněženku, zase odejde, když otevřeme hubu.
Když člověka přelstí nepřátelé a zradí přátelé, není s to se utěšit. Leckdy si ovšem libuje, když si to
provede sám.
Soustavná prohnanost je znakem duševní ubohosti, obvykle to dopadá jako s pštrosem, kterým ve
snaze ukrýt se na jedné straně, ukryje se na druhé, té horší.
K intrikám a podrazům se uchylují málo schopní.
Vyzrát můžeš na mnohé, ale ne na všechny.
Co nám provedli druzí, to už jim jakžtakž odpustíme. Ale nikdy jim neodpustíme, co jsme si
provedli sami.
Pro většinu lidí není tak nebezpečné, když se udělá něco proti nim, jako když se udělá něco pro ně.
Klame sám sebe, kdo čeká za dobrodiní vděk, poněvadž vznikla nepřeklenutelná propast mezi
polichoceným sebevědomím toho, kdo dává a pokořeným sebevědomím toho, kdo přijímá.
láska
V lásce je člověk někdy méně nešťastný, dokud se mu lže, než když se mu řekne pravda.
Někteří lidé by se nikdy nezamilovali, kdyby jakživo neslyšeli o lásce.
Ptají-li se milenci jeden druhého, jak dlouho bude jejich láska trvat, není to proto, že by chtěli včas
odejít, nýbrž proto, aby slyšeli, že nebudou muset odejít nikdy.
Odloučení chabé city tlumí a silné zvětšuje, tak jako vítr zhasíná svíčky a rozdmychává oheň.
Člověk si uchová první lásku - dokud nepřijde druhá.
Ten, kdo opravdu miluje, nepozná téměř nikdy, kdy ho druhý přestal milovat.
Odpouštíme, pokud milujeme.
Pravý muž se může zamilovat jako blázen, ale ne jako hňup.
Největší zázrak lásky spočívá v tom, že se člověk na čas přestane ohlížet za jinými.
S nedovyléčenou láskou se znova zamilujeme spíš, než jsme-li už zcela zdrávi.
Pravá láska je jen jedna. Ale existuje tisíc nejrůznějších napodobenin.
Je nemožné milovat podruhé, co už člověk skutečně přestal milovat.
V lásce považujeme každou nicotnost od druhého za velkou zpronevěru, a vlastní velkou
zpronevěru za nicotnost.
Láska dovede i z génia udělat tupce a z tupce génia.
Vady svých lásek vidíme až po vystřízlivění.
Svou pravou lásku si člověk uvědomí nejlíp, když se vrací ze záletů.
Posuzujeme-li lásku zblízka, podobá se spíš trýzni než přízni.
Je spousta léků proti lásce, ale ani jeden zaručený.
Půvab novosti v lásce je totéž co ojínění na ovoci - pel se snadno setře, a nikdy se nevrátí.
Milenci se spolu nikdy nenudí proto, že mluví pořád o sobě.
Čím mám svou milou radši, tím blíž mám k nenávisti.
Láska je pro duši toho, kdo miluje, totéž, co duše pro tělo.
V žádném jiném citu se sobectví neprojevuje tak jako v lásce - člověk je vždy ochoten obětovat spíš
klid milovaného než ztratit svůj vlastní.
V lásce nejvíc pochybujeme o tom, čemu nejvíc věříme.
Nejsou na světě lidé, kteří by se nestyděli za to, že se milovali, když už se nemilují.
S láskou je to jako s ohněm - plane, jen když se do ní dmychá, uhasne, jakmile v ni přestaneme
doufat nebo se o ni začneme strachovat.
Hůř zachováme věrnost milence, s kterou jsme šťastni, než takové, která nás trápí.
Stálost v lásce je ve skutečnosti nestálost, protože objevuje pořád nové báječné vlastnosti, byť u
téže milované bytosti.
Příležitostné lásky se ve všem podobají lásce opravdové, až na to, že to není láska.
Je rozhodně snazší vzplanout láskou, když člověk nemiluje, než se jí zbavit, když miluje.
Nic není tak přirozené a zrádné jako myslet si, že jsme milováni.
Říká se tomu láska. Ve skutečnosti je to jen nezřízená touha ovládat a vlastnit druhého člověka.
Kdo prožil velkou lásku, je do konce života šťasten i nešťasten, že se z ní vyléčil.
Nejobtížněji se lidé rozcházejí, když už se nemilují.
Láska propůjčuje své jméno i vztahům, s nimiž má společného asi tolik co král s králíkem.
Protože člověk nemá na vůli, jak dlouho bude mít rád a kdy přestane, nejsou milenci v právu,
vyčítají-li si nestálost a přelétavost.
V lásce se hodně nedůvěřuje. Ale skoro vždy se ještě víc podvádí.
Vzpírat se lásce předem je často větší trýzeň než její muka potom.
Jestliže člověk miluje příliš, těžko pozná, kdy ten druhý už nemiluje vůbec.
Každá vášeň nás vede k chybám, ale láska k těm nejtrapnějším.
V lásce se směje nejlépe, kdo se směje nejdříve.
Když jsme se nabažili lásky, uvítáme, stihne-li nás nevěra. Zprostí nás naší vlastní věrnosti.
Kdo umí odolat láskám náhodným, umí horoucně a vytrvale milovat v lásce opravdové. Slabé
povahy, kterými neustále zmítají nějaké city, je téměř nikdy neprožívají doopravdy.
Člověku, který miluje příliš, je právě tak těžké se zavděčit, jako když už nemiluje vůbec.
Ať je láska jakkoli příjemná, přece jen jsou příjemnější její projevy než ona sama.
Milovaná bytost má nad námi větší moc než my sami.
Ve svazku tak nejistém, jako je láska, je jedno zaručeně jisté - oč méně člověk miluje, o to více je
milován.
Některý člověk se má tak rád, že si i v lásce vystačí se svým vlastním citem a vůbec k němu
nepotřebuje toho, koho miluje.
Láska se často změní jen ve ctižádost. A ze ctižádosti cesta zpátky k lásce není.
Spořádaná manželství jsou. Hezká ne.
Opravdová láska, to je jako zjevení bílé paní - kdekdo o tom mluví, ale kdo to zažil?
Láska je jako život - když trvá příliš dlouho, žije se ještě pro strasti, ale už ne pro slasti.
Stálost v lásce nezasluhuje ani chválu ani odsouzení. Dokud cit trvá, nedá se odvolat, a když trvat
přestane, nedá se vyvolat.
Taková věrnost v lásce, ke které se musíme nutit, nemá větší cenu než nevěra.
Žádná maska nemůže nadlouho zakrýt lásku, jestliže je, a předstírat ji, jestliže není.

lichotky
Kdybychom si nelichotili sami, nemohly by nám lichotky druhých uškodit.
Pochlebování je falešný peníz a za bernou minci platí jen pro naši marnivost.
Nic tak nepolichotí naší samolibosti jako sdílnost těch, kteří jsou nad námi, jelikož ji považujeme za
důsledek svých kvalit a zásluh, a nepřipustíme, že se nám svěřují nejspíš z holedbavosti, nebo že
nedovedou udržet tajemství.
Člověk si někdy namlouvá, že mu je podkuřování protivné. Ve skutečnosti mu je protivný jen
způsob, jakým se mu podkuřuje.
Největší lichometník na světě je samolibost.
malost
Je-li náš úkol větší než my, ukáže naši malost.
Malost lidem nedovolí věřit v něco víc, než je vidět.
Ti bez úrovně obyčejně odsuzují všechno, co jejich úroveň převyšuje.
Komu příliš leží na srdci malosti, není zpravidla schopen něčeho velkého.
Maličkosti zraňují jen malé lidi.
Jen malí chtějí nahoru.

mládí - stáří
Mládí je neposedné, protože má ještě málo rozumu, a stáří usedlé, protože už ho má moc.
Málokdo umí být starý.
Žhavost mládí nemá k spasení o nic dále než vlažnost stáří.
Jak se mají mladí lidé rozhodnout, čím se chtějí stát, v době, kdy ještě nevědí ani co jsou?
Většina mladých si myslí, že jsou přirození a otevření, a zatím jsou jen nevycválaní a hrubí.
Jestliže jsi neměl porozumění s mým mládím, nečekej, že je budu mít já s tvým stářím.
Jarost, která se k stáru zvětšuje, nemá daleko k dětinskosti.
Starší páni dávají rádi aspoň dobrá ponaučení, když už nemohou dávat špatné příklady.
Stáří je tyran, který pod trestem smrti zakazuje veškeré radosti mládí.
Je záhodno, aby mladí lidé, kteří vstupují do života, byli buď upejpaví nebo pitomoučcí - schopné a
smělé vzezření by působilo jako drzost.
Nejvíc se zesměšňují staří lidé, kteří bývali roztomilí, když zapomínají, že už nejsou.
Staří blázni jsou bláznivější než mladí.

moudrost, pošetilost, rozum, paměť

Člověk se v životě dostane do takových situací, že aby nevypadal jako blázen, musí si jako blázen
počínat.
Vyrovnanost moudrých je jen umění nedát najevo své zmatky.
Vždycky máme víc rozumu než síly.
Nevýhoda pronikavosti nespočívá v tom, že by nedošla až k jádru věci, ale že jde ještě dál.
Tajemství úspěchu spočívá u některých lidí v tom, že říkají a dělají samé ztřeštěnosti, a všechno by
rázem zkazili, jakmile by se začali chovat rozvážně.
Člověk opravdu chytrý umí svou chytrost skrývat.
Moudrost je pro duši totéž co zdraví pro tělo.
Na jedné straně máme tak dobrou paměť, že příteli do nejmenších podrobností vypravujeme
příhodu, která nás potkala, a na druhé straně si nevzpomeneme, kolikrát jsme mu ji už vyprávěli.
Chtít vždy a nade všechny vyniknout rozumem je holý nerozum.
Někteří lidé se z nedostatku rozumu řídí alespoň city, aby vůbec mohli jednat.
Šťastní chladnokrevní, oni mohou ještě užívat mozku, i když už ztratili hlavu.
Kdekdo zdůrazňuje, že nikdy nemá srdce v kalhotách. O rozumu se nezmiňuje.
Lidé nemívají málo ani tak inteligence, jako spíš humoru.
Jen díky rozumu provádíme ty největší nerozumnosti.
Jsou šílenství, která se rozšiřují jako morové rány.
Omezenost nevadí, ale musí se umět chytře prodat.
Pokud o nic nejde, mají rozumbradové spoustu rozumu. V nejzávažnějších chvílích života ho
nemají vůbec.
Není na světě člověk tak chytrý, aby znal celou svoji hloupost.
Zdravý rozum má ovšem jen ten, kdo má stejné názory jako já.
Tupost vystavovaná na odiv je bystrý podvod.
Srdce udělá vždy čáru přes rozpočet rozumu.
Kdo žije bez bláhovostí, není tak moudrý, jak si myslí.
Kdekdo si naříká na slabou paměť, ale nikdo na slabou inteligenci.
Dělat, co je rozumné a správné, je v každém údobí lidského života především nudné.

naděje, přání, touha

Spíše se zřekneme dosažitelného poznání než nedosažitelné touhy a nadějí.
Aťsi jsou naděje klamné, ale aspoň nás provedou životem po růžových cestách.
Leccos bychom si tak náruživě nepřáli, kdybychom věděli, co si to vlastně přejeme.
Naděje a obava jsou nerozlučné.
Snazší je potlačit první přání než uspokojit všechna, která po něm budou následovat.
Pokorná přání jsou obyčejně výrazem zpupných chtíčů.

nuda
Člověk se nudí skoro vždy jen s těmi, které nudí sám.
Nenudí nás ten, koho potřebujeme.
Leckdy odpouštíme těm, s kterými se nudíme. Ale nemůžeme odpustit těm, kteří se nudí s námi.
Lepší nudný přítel než příliš zábavná přítelkyně.
Nejvíc se nudíme s těmi, s kterými se to nesmí.
Dbát o své zdraví přísnou životosprávou je nejnudnější choroba na světě.
Spíš než vlastní radost nás z nudy vytrhne cizí smutek.

obliba
Kdo chce být oblíbený, nesmí mít víc rozumu než ti druzí.
Není tak těžké oblibu získat, jako udržet.
Škarohlídství vůči oblíbeným hvězdám není nic jiného než vlastní závistivá touha po oblibě -
protože je nemůžeme připravit o obdiv ostatních, odpíráme jim aspoň svůj.
Zaručeně se znelíbí ten, kdo si je příliš vědom své obliby.
Každý touží po tom, čeho se mu nedostává - ti nahoře po oblibě a ti dole po spravedlnosti.
Spíše se zřekneme obliby než záliby.
O to více budeš v oblibě, oč méně budeš dávat rad.

odvaha, strach, zbabělost

Opravdu statečný je ten, kdo vykoná i beze svědků, čeho by se odvážil přede všemi.
Znát strach v celé jeho velikosti a hrůze není dopřáno zbabělcům.
Za svou udatnost nemůže ručit, kdo dosud nebyl v nebezpečí.
Někteří stateční jdou na frontu proto, že se bojí zůstat v zázemí.
Zrady i nevěry pocházejí většinou ze slabosti, ne ze záměru.
Statečnost bývá někdy jediný způsob, jak se uživit.
Mnohdy jsme silní ze slabosti a zmužilí ze strachu.
Až na neobyčejné velikášství bývají hrdinové ze stejného těsta jako obyčejní lidé.
Své hrdiny má nejen lidskost, dobro a právo, ale i bestialita a bezpráví.

peníze, majetek, bohatství, příjmy

Dost lidí zavrhuje majetek, ale málokdo se ho umí vzdát.
Máme-li peníze, jsme takřka bez chyby.
Pohrdání bohatstvím u pánů filosofů byla jen oklika, jak si získat vážnost, když se jí nemohli těšit
pro bohatství.
Svůj talent prosadíš za své peníze.
Mravnost bývá výsledkem příjmů.
Světem vládnou peníze a náhody.
Teprve peníze vytáhnou na světlo všechny naše neřesti a ctnosti.
U většiny lidí máš cenu jen svého vlivu a svých příjmů.
Poctivost bývá pouze vypočítavá léčka, jak si zjednat důvěru.

pohodlnost, lenost
Pohodlnost, klid a pokoj, to je blaženství, které utěší z každé ztráty a nahradí každý prospěch.
Jen málokdy něco opravdu nejde, chybí nám spíš snaha než možnosti.
Patřilo by nám, abychom na vlastní kůži zakusili, čeho jsme se z pohodlnosti nebo z náruživosti
dopustili na druhých.
Ochota vidět ve všem něco špatného je zpupnost a duševní lenost lidí, kteří chtějí mít před sebou
provinilce, aby sami lacino vypadali ctnostně.
Na každém kroku vládne našim citům, zájmům i radostem pohodlnost.
Protože z pohodlnosti a strachu dostávám svým povinnostem, dávají mě všude za příklad, jaký jsem
řádný člověk.
Víc líní jsme na duchu než na těle.
Nikdo nedovede tak prohnat svoje okolí jako lenoši, chtějí-li vypadat pilně.
Pohodlnost je pasivní vášeň, která obvykle ovládá všechny ostatní city a hnutí, potlačuje veškeré
plány a aktivitu a nepozorovaně ničí a vstřebává jak špatné, tak i dobré vlastnosti.

pokora, skromnost, ctižádost

Pokora bývá podrobenost jen předstíraná, nalíčená k podrobení druhých.
Mluví-li někdo příliš oklikami a kulatě o svých přednostech, znamená to, že se za jeho zjevnou
skromností skrývá hezký kousek marnivosti.
Ti, kteří volají po pokoře, mají obvykle na mysli poddanost.
Skromností se ještě nikdo neomezil ve ctižádosti. Skromnost a ctižádost se totiž nikdy nevyskytují u
jednoho člověka pohromadě.
Největší ctižádost je taková, která se ani v nejmenším neprojeví, dokud je nemožné dosáhnout cíle.
Skromností člověk obratně naznačuje, že má ještě mnohem víc předností, než se o něm říká.
Plachost je tak nebezpečná nectnost, že je na pováženou někoho z ní vyléčit.
Ze skromnosti se udělala ctnost na ochranu proti ctižádosti talentovaných a nespokojenosti
průměrných.

pravda, lež, omyl, spravedlnost

Některé lži zastupují pravdu tak dokonale, že by člověk musel být hluchý a slepý, aby se nenechal
zmást.
Láska k spravedlnosti je u většiny lidí jen strach, aby je nestihla nespravedlnost.
I když nedůvěřujeme lecčemu, co nám lidé povídají, přece jen si myslíme, že nám říkají víc pravdy
než všem ostatním.
Hádky by netrvaly dlouho, kdyby křivda byla jen na jedné straně.
Nejčastěji se mýlí ti, kdo nepřipustí, že by se kdy mohli mýlit.
Ani kousek pravdy nemá člověk teprve tehdy, když už v ni nevěří u nikoho druhého.
Pranýřování lži je mnohdy jen snaha vzbudit dojem, že my mluvíme vždycky jen pravdu a nic než
pravdu.
Pravda nepůsobí tolik dobrého, kolik zlého natropí její důsledky.
Smysl pro spravedlnost bývá jen obava, abychom nepřišli o to, co nám patří.
Bojíme se znát celou pravdu o svých milovaných.

prospěch
Touhu po prospěchu obviňujeme ze všech zločinů. Zapomínáme, že je v daleko větší míře i příčinou
vynikajících činů a velkých vynálezů.
Pro užitek je větším nebezpečím škudlení než štědrost.
Chamtivost pracuje sama proti svému prospěchu - člověk jednou obětuje veškerý majetek pro
pochybné naděje, jindy naopak pomine velké zisky v budoucnosti pro malou výhodičku v
přítomnosti.
Hrabivec si nevybírá, ten jen bere.
Co vypadá jako velkomyslnost, bývá často jen zamaskovaná ctižádost, která přehlíží drobné škody,
aby dosáhla velkého užitku.

přátelé, nepřátelé, styky, známí

Opravdové přátelství je ještě vzácnější než opravdová láska.
Nenamáháme se příteli odhalit svoje chyby, nýbrž jeho.
Pověz mi s kým se stýkáš, a já ti povím, kde se s ním budeš chlubit a co na něm budeš chtít.
Radost ze štěstí přátel není projevem našeho dobrého srdce ani přátelství, nýbrž naděje, že přijde
řada i na nás, nebo že si z toho jejich štěstí budeme moci kousek uloupnout.
Vždycky máme rádi ty, kdo nás obdivují, ale ne vždycky ty, které obdivujeme my.
Někdy si na přátele naříkáme jen proto, abychom předem ospravedlnili, že je opustíme.
I v přátelství i v lásce jsme šťastnější tím, co nevíme, než tím, co víme.
Znovu navázaná přátelství a vztahy vyžadují víc péče a pozornosti než ty, které se nikdy
nepřerušily.
Přeháníme úspěch jedněch známých jen proto, abychom zlehčili úspěch druhých.
Stiskneme-li nepříteli ruku k smíru, pak jen proto, že v ní drží zbraň mocnější, než je naše.
Ztráty přátel neželíme podle toho, jak jsme si jich vážili, nýbrž podle toho, jak si vážili oni nás.
Nové známé získáváme rádi proto, že nás ještě neznají a budou nás obdivovat víc než ti staří, kteří
nás znají příliš.
Je těžké mít rád někoho, koho si nevážím, ale ještě těžší je mít rád toho, koho si vážím víc než sebe.
Jestliže jsme si nevšimli, že vůči nám přítel ochladl, svědčí to o našem ochladnutí vůči němu.
Opravdové přátelství skoncuje se závistí a opravdová láska s přelétavostí.
Pomáháme druhým, aby byli nuceni příště pomoci zase oni nám, takže co pro ně děláme, je
dobrodiní, které takříkajíc prokazujeme dopředu sami sobě.
Skutečný přítel je největší z pokladů, a přece se lidé pachtí za těmi menšími.
Slibujeme podle toho, jak se nám kdo může odvděčit, a splňujeme podle toho, jaký z koho máme
strach.
Nesnáze přátel nás příliš nermoutí, když při té příležitosti můžeme ukázat, jak k nim jsme
ohleduplní a jaké pro ně máme porozumění.
Nikoho nemilovat je větší neštěstí než nebýt nikým milován.
Kouzlo novosti setře vady v čerstvých vztazích stejně jako dlouhý zvyk v těch starých.
Přátele hodnotíme podle toho, jak se k nám mají.
Vynášíme-li se oddaností svých přátel, není to ani tak z vděčnosti k nim, jako proto, aby vznikl
dojem, že si jejich oddanost plně zasluhujeme.
Co se nazývá přátelstvím, bývá jen spolkem na ochranu zájmů a výměnou dobrých služeb.
Spíše máme rádi ty, kdo nás nenávidí, než ty, kdo nás proti naší vůli milují.
Že neodhalujeme přátelům své srdce až na dno, není proto, že bychom si nebyli jisti jimi, nýbrž
sebou.
Naši nepřátelé jsou rozhodně blíž pravdě se svými úsudky o nás než my sami.
V nesnázích i těch nejlepších přátel nacházíme vždycky něco, co nám dělá dobře.
Dobré vlastnosti známých zveličujeme ne proto, že by si to zasluhovali, ale že je chceme přimět,
aby i oni pochválili nás.
Snadno promíjíme přátelům chyby, pokud jimi nepostihují nás.
Nedůvěra k příteli ospravedlňuje jeho proradnost.

předstírání, maska
Získáme víc, když ukážeme, jací jsme, než když budeme předstírat, co nejsme.
Vnější dokonalost má obyčejně zastřít vnitřní nedostatky.
Každé povolání má své profesionální vzezření a masku, takže se dá říci, že svět je vlastně
panoptikum masek.
Místo abychom se snažili být, co předstíráme, snažíme se předstírat, co nejsme.
Touha obratným se zdát často brání obratným se stát.
Nic, ať je to cokoli, nemůže být krásné a dokonalé, pokud není opravdu tím, čím má být, a nemá-li
všechno, co má mít.
Už jsme si tak navykli před každým se přetvařovat, že se nakonec přetvařujeme i před zrcadlem.
Každý chce být někým jiným, než je.
Ať člověk sebevíc hledí skrýt své špatnosti zbožným pláštíkem ctnosti, stejně pod ním někde
vykouknou.
Je obtížnější zastírat city, které máme, než předstírat ty, které nemáme.
Přirozeně budeš vypadat jen tehdy, když se o to nebudeš snažit.
Aby si člověk získal ve společnosti pozici, dělá všechno možné, aby se zdálo, že už ji má.
Kdybychom přátelům nic nepředstírali, nikdy bychom žádné neměli.

rady
Nic nedáváme tak štědře jako rady.
Umět poslechnout dobrou radu bývá obtížnější než si dobře poradit sám.
Svými dobře míněnými radami sledujeme nejčastěji vlastní zájmy.
Potřebuješ-li ve svízelné situaci peníze, uštědří ti tví nejbližší moudré rady. Potřebuješ-li poradit,
nabídnou ti raději peníze.
Radu člověk dát může, ale moudrost a sílu uposlechnout jí už ne.
Obejít se bez dobrých rad je stejně těžké jako je poslouchat.
Co máš udělat, abys dosáhl štěstí, to ti poradí kdekdo, ale nikdo ti neporadí, jak.
samolibost
Ctnost sama by nedošla daleko, kdyby ji nepodpírala samolibost.
Domýšlivý je každý, rozdíl je jen v tom, jak se to u koho projevuje.
Přiznáme-li se k nepravostem, pak jedině z chlubivosti.
Jestliže nás někdo nenávidí a jde proti nám, rozhořčeně ho zatracujeme a jeho chyby zveličujeme do
obludných rozměrů. Jestliže však obrátí a začne nám projevovat přízeň, z pocitu zadostiučinění mu
v bohaté míře nahradíme, čeho jsme ho z dotčené marnivosti zbavili - jeho špatné vlastnosti jsou
rázem pryč, dobré se blyští v nebývalém lesku, a dokonce se ho snažíme ospravedlnit i za tu vojnu,
kterou jsme s ním měli.
Opravdu na výši je ten, kdo se nikdy nevyvyšuje.
Nadutost plodí závist. Ale zároveň ji taky drží na uzdě.
Příroda nás moudře vybavila domýšlivostí, aby nás ušetřila bolestného poznání vlastní
nedokonalosti.
Dobré vlastnosti přátel nám zvětšuje nebo zmenšuje naše samolibost podle toho, jak ji umějí
uspokojit.
Nepomlouváme ani tak ze zlé vůle jako pro sebeuspokojení.
Míru radostí i žalů nám určuje naše hrdost.
Naši ješitnost rozladí víc, vytkne-li nám někdo špatný vkus, než vytkne-li nám špatné názory.
Když sám žádné názory nemám, brojím aspoň proti těm, které mají druzí.
Kdybychom sami nebyli nafoukaní, nežehrali bychom na to u druhých.
To, čemu se říká štědrost, je ve skutečnosti jen samolibá touha dávat.
Prahneme po tom, aby naše vážnost a dobré jméno spočívaly na soudu lidí, kteří jsou pravým
opakem nás samých, ať vzděláním, ať pro řevnivost nebo zaujatost vůči nám, a jen proto, abychom
je přiměli vyjádřit se o nás příznivě, mrháme znovu a znovu svým klidem i časem.
Sebevědomí našich známých je nesnesitelné především proto, že zraňuje naše vlastní.
Zvídavost pramení někdy ze skutčného zájmu poznat něco nového a užitečného, jindy ze ctižádosti
vědět, co nevědí druzí.
I ty nejprudší vášně nám čas od času dopřejí trochu klidu, jen domýšlivost nás popichuje pořád.
O kolik si zlepšíme jiné vlastnosti, o to se nám zase zhorší pýcha.
Nepřátele nelitujeme z dobroty srdce, nýbrž z povýšenosti - projevíme-li jim účast, chceme jim dát
pocítit, že jsme nad nimi.

schopnosti, talent, obratnost

Kdo zná svoje schopnosti, nezná svoje srdce.
Využité podprůměrné vlohy získávají lepší jméno než zneužitý nadprůměrný talent.
Velké city a silná hnutí mysli vynášejí ze dna našeho nitra napovrch skryté schopnosti, o kterých
bychom jinak neměli tušení.
Největší obratnost těch nejméně obratných spočívá v tom, že se dovedou podřídit.
Dokázali bychom víc, kdybychom se méně snažili vytvářet vhodné situace, a spíš vhodně využívali
těch, které se vytvořily samy.
Obratnost těch nejschopnějších spočívá v tom, že umějí lidi i dění správně odhadnout.
Mít vynikající vlastnosti nestačí, je třeba umět je uplatnit.
Člověk se vždy zdá jako stvořený pro jiné povolání, než vykonává.
Velký talent nemůže mít malý člověk.

slova - činy
Pro malé činy je škoda i slov.
Ani celá armáda těch, kteří mluví, nezmůže jednoho, který jedná.
Slovy můžeš zatajit, co chceš. Skutky tě prozradí.
Lidé se chvástají velkolepými činy, i když za ně nemohou jejich velkolepé plány, nýbrž jen náhoda.
Často bychom se styděli za své nejušlechtilejší skutky, kdyby bylo vidět pohnutky.
Leckteré heroické činy zachránila jen tragédie před směšností.

slova, konverzace
Skutečnost, že o sobě hovoříme s takovým potěšením, by nás měla upozornit, že nás ostatní sotva s
takovým potěšením poslouchají.
Nikdy se nemluví tak těžko, jako když je hanba mlčet.
Dobře mluví jen ten, kdo řekne všechno, co je třeba, a nic víc, než je třeba.
Říci málo slovy mnoho je znakem velkých duchů, právě tak jako neříci mnoha slovy nic je znakem
těch malých.
Vhodně mluvit není tak těžké, jako vhodně mlčet.
Vášnivé zaujetí je jediný řečník, který přesvědčí vždycky, i sebeprostší člověk dokáže s nadšením
víc než ten nejvýmluvnější, když mu chybí zápal.
Nejlépe mluví, kdo nejlépe naslouchá.
Mlčení je nejjistější způsob hry, máme-li nejisté šance.
Mluv málo o své ženě, ale o sobě ještě méně.
Největší prosťáček přesvědčí z nadšení lépe než nejlepší řečník z povinnosti.
Radši o sobě mluvíme špatně, než abychom o sobě nemluvili vůbec.
Neposlouchá dobře ten, kdo příliš touží mluvit.
Kdybychom se nechtěli vynášet, mnoho bychom toho nenamluvili.
Jsou mlčení, která lichotí i odsuzují více než nejplamennější slova.

směšnost
Nikdy se člověk tak nezesměšní vlastnostmi, které má, jako těmi, které předstírá.
Namlouvat si, jak jsem vynikající, je právě tak ctihodné, jak směšné je, namlouvat to druhým.
Směšnost některých lidí se nikdy neprojevila jen proto, že ji nikdo neodhalil.
Dobré kopie jsou jedině ty, které odhalují směšnosti slavných originálů.
Víc než ostuda zostudí směšnost.
Pouze přízemní duch dokáže zesměšnit okřídlené naděje druhých.

smrt
Nevyhnutelnost smrti je věčné téma filosofů - když nemohli učinit nesmrtelným svůj život, pokusili
se o to aspoň se svým jménem.
Pouze ten, kdo se vyhýbá tomu, pohlédnout skutečnosti do očí, nechce vzít na vědomí, že smrt je
největší zlo života.
Odsouzenci k smrti dávají někdy najevo neohroženost a pohrdání, a ve skutečnosti je to jen strach
postavit se tváří v tvář smrti - neohroženost a pohrdání znamená pro jejich mysl totéž co šátek přes
jejich oči.
Většina lidí umírá jen proto, že si to nedovede zakázat.
Ani na slunce ani na smrt se nepodíváš zpříma.
Smrt leckdo opravdu statečně nese. Ale nikdo jí opravdu nepohrdá.

smutek
Na pohřbech se pláče mimo jiné také proto, že by byla ostuda neplakat.
Vdova hořekuje nad hrobem prvního muže především proto, aby upozornila, jak je hodna druhého.
Naše slzy oklamou nejdřív naše okolí a pak nás samé.
Ze ctižádostivých a panovačných žen se stávají okázale a únavně truchlící vdovy - když už
nemohou vládnout nad živým, ověnčí se aspoň svatozáří nehynoucího žalu nad mrtvým a snaží se
okolí přesvědčit, že jejich slzy, nářky a lítost, které čas ve skutečnosti už zahojil, skončí až zároveň
s jejich životem.
V truchlení bývá hodně licoměrnosti, pláčeme zdánlivě nad ztrátou milované bytosti, ale ve
skutečnosti nad sebou - máme po pozornostech, po radosti, po vážnosti, po zabezpečení. A tak má
zesnulý tu čest, přijímat slzy, které kanou pro pozůstalé.
Žena většinou oplakává smrt svého drahého ne proto, že ho tolik milovala, nýbrž aby prokázala, jak
si zaslouží, že on miloval ji.
Okázalé pohřby nejsou k tomu, aby se spustil nebožtík, ale aby se vytáhli pozůstalí.

štěstí, neštěstí, spokojenost

Na svém štěstí i neštěstí lidé s osudem spolupracují.
Umírněnost v blahobytu a štěstí je buď obava z pomluv nebo strach o dobré bydlo.
Pro štěstí je zapotřebí víc charakteru než pro neštěstí.
Je užitečnější zatěžovat si mysl snášením neštěstí, které už přišlo, než předvídáním toho, které by
teprve mohlo přijít.
Je zbytečné kdekoli hledat spokojenost, nenajde-li ji člověk v sobě samém.
Štěstěna se zdá slepá především těm, které přehlíží.
S neštěstím, na které nám nestačí síla, se vyrovnáme bezmocností.
Moudrého učiní šťastným docela málo, pošetilého nic na světě. Proto jsou téměř všichni lidé
nespokojeni.
Nevynakládáme tolik úsilí na to, abychom byli šťastni, jako na to, aby si to o nás lidé mysleli.
Nešťastníci jsou tak bláhoví, že pro ně i prázdný soucit znamená vrchol blaha.
Filosofie hravě zdolává veškerá obrovská neštěstí v minulosti i v budoucnosti. Ale jedno jediné
malé neštěstí v přítomnosti zdolá veškerou filosofii.
Nikdy nejsme tak šťastní ani tak nešťastní, jak si myslíme.
Štěstí si musíme vytoužit nebo vysnít, jakmile přijde neočekávaně, nevíme, co s ním, a zmarníme
je.
Všichni máme dost síly snášet neštěstí druhých.
Aby byl člověk šťasten, musí mít to, co si pod štěstím představuje, a ne to, co si pod ním
představují jiní.
Poznat, nakolik mohu a dovedu být nešťasten, je svého druhu štěstí.
Naše spokojenost nebo neklid nezávisí ani tak na závažných okolnostech našeho života, jako na
každodenních drobných radostech a trampotách.
V neštěstí nás často utěší pomyšlení, že všichni vidí, jak jsme nešťastni.
Štěstí potkává obyčejně ty nejšťastnější a neštěstí ty nejnešťastnější z lidí.
Dříve než si budeme něco usilovně přát, zjistíme, jaké štěstí to přineslo těm, kteří to mají.
Štěstěna umí zatočit zejména s těmi, které si oblíbila.
Naše neštěstí mnohdy poleví, když přemýšlíme, jak bychom je co nejefektněji předvedli.
Největší obecné zásluhy bývají největší osobní neštěstí.

ti nahoře
Věhlas těch nahoře by se měl vždy měřit prostředky, kterými ho dosáhli.
Velké činy velkých lidí nebývají výsledkem jejich velkých schopností, nýbrž obratnosti, s jakou
dovedli uplatnit ty malé.
Máš-li správný talent, budou tě ctít hlavy. Máš-li správnou hvězdu, budou tě ctít davy.
Ti nahoře zacházejí s lidmi jako s měnou - určí jim hodnotu podle libosti, a člověk je donucen brát
je na vědomí podle jejich kursu a ne podle jejich skutečné hodnoty.
Kdo nedovede nést velké jméno, toho nepovýší, ale poníží.
Velebit ty nahoře za zásluhy, které nemají, je totéž, jako je beztrestně častovat urážkami.
Dacan se ztratí v armádě, ale ne ve vládě.
Laskavost těch nahoře je mnohdy jen politika, jak si získat ty dole.
K tomu, kdo je výš než já, jsem samá ochota, ne proto, abych byl k něčemu užitečný já jemu, nýbrž
on mně.
Člověk, který se těší všeobecné vážnosti, toho často dosáhl jen tím, že bažil po slávě, bál se
nezdaru, uměl vydělat peníze, zařídil si pohodlný a příjemný život a vyšplhal se po těch, kteří ho
dnes uctívají.
Genialita těch nahoře spočívá obvykle v tom, že své soukromé lži dovedou prezentovat tak, až se
stanou veřejnou pravdou.
upřímnost, důvěra, diskrétnost, sdílnost
Důvěru druhých vzbuzuje především důvěra v sebe.
Upřímnost je touha zmenšit své chyby aspoň tím, že se k nim přiznáme.
Nejčastěji se svěřujeme z marnivosti, z touhy mluvit, z přání získat si důvěru druhých, a pro
výměnu tajemství.
Diskrétnost bývá u většiny lidí jen bažení po důvěře, je to způsob, jak se vyvýšit nad ostatní a nadto
se ještě stát strážcem důležitých sdělení.
Nelze předpokládat, že někdo zachová tvoje tajemství, když jsi je sám nedokázal zachovat.
Přiznáváme se k chybám, abychom aspoň upřímností trochu napravili, co nám ty chyby už
nadrobily.
Sdílnost je z největší části jen touha po obdivu a soucitu.
Slaboši nemohou být upřímní.
Pokání není ani tak upřímná lítost nad tím, co jsme provedli, jako spíš strach z toho, co by nás za to
mohlo potkat.
Upřímnost se najde zřídka, obvykle je to jen obratná přetvářka, jak přimět druhého ke sdílnosti.
Naše upřímnost pramení většinou z toho, že chceme mluvit o sobě.

vášeň, nenávist
Když odoláme vášni, není to proto, že jsme tak silní, ale že vášeň je tak slabá.
Co nám často brání oddat se nějaké náruživosti je jedině to, že jich máme víc.
Nikdy nebyl velký člověk bez velké vášně.
Z vášnivé snahy bojovat ve jménu rozumu se většinou stáváme krajně nerozumnými.
Kdykoli nás nenávist strhne příliš, pak vždycky pod úroveň toho, koho nenávidíme.
Do důsledku nenávidět bývá ještě obtížnější než do důsledku milovat.
Když nás vášeň omrzí, kdekdo nás obdivuje, s jakou silou vůle jsme ji překonali.
Největší zběsilost je žárlivost, o to krutější, že ve jménu lásky nezná slitování.

vděk, splácení, závazky

Kdo se s pocitem vděčnosti nějak vyrovnal, nemůže už mluvit o tom, že je vděčný.
Ze zpupnosti nechceme být dlužní a z povznesenosti nechceme splácet.
Radši vídáme ty, kterým prokazujeme dobrodiní, než ty, kdo je prokazují nám.
Kdo splácí mravní závazky příliš horlivě, je vlastně nevděčný.
Vděčnost se někdy dostane tak daleko, že pociťujeme jako svůj závazek, když nám přítel splatil,
čím nám byl zavázán.
Projevy vděčnosti bývají jen tajná touha dostat víc a víc.
Téměř každý splatí rád drobné závazky, mnozí dovedou projevit vděčnost i za větší, ale neexistuje
snad člověk, který by za velké dobrodiní nebyl přímo nevděčný.
Dokud dobrodiní prokazuješ, nesetkáš se s nevděkem.
Nesplácíme proto, abychom se řádně vyrovnali, nýbrž proto, abychom snáz našli někoho, kdo nám
zase půjčí.

velkodušnost
Velkodušnost vše oželí, poněvadž chce vše získat.
Velkoryse promíjíme, co se nestalo nám.
Velkomyslnost je jen projev vypínavosti, kterým opanujeme nejdříve sebe sama a pak všechno
ostatní.
Ti příliš velkorysí buď začínají z cizích prostředků, nebo skončí ve vlastní bídě.
Co vypadá jako velkomyslnost, bývá ve skutečnosti pohodlnost nebo bohorovnost.
Zdálo by se, že definice velkodušnosti tkví v názvu samém. Ve skutečnosti to je nejrafinovanější
cesta k obdivu a chvále.

vtip, duch
Tu a tam si člověk počíná jako hňup, i když má ducha, ale nikdy, má-li soudnost.
Přímočará prostoduchost omrzí méně než úskočný důvtip.
Nejnepohodlnější pitomci jsou ti duchaplní.
Vtipálek by byl nemožný, kdyby neměl kolem sebe hlupáky.
Víc než vtipnost pozvedne rozhovor důvěra.
Slušnost žádá, abychom si aspoň polovinu své duchaplnosti nechali pro sebe.
Duch nedovede dlouho hrát úlohu srdce.
Vtipálek se spíš vzdá prospěchu, než by se vzdal slova.

zásluhy, význam, jméno

Jsou všeobecně uznávaní lidé, jejichž jedinou zásluhou jsou špatné vlastnosti, vhodné jako dobré
mazadlo pro životní kola.
Zásluhy zavčas neodměněné zamřou jako ryby, které zůstaly na stánku.
I když je veřejné mínění náchylné posuzovat spíše špatně, přece jen častěji uzná význam zdánlivý,
než zneuzná skutečný.
Lze dosáhnout zásluh beze jména. Bohužel i jména bez zásluh.
Jsou lidé, jejichž jediná, ale neocenitelná zásluha spočívá v tom, že v rozhodující chvíli nebyli na
svém místě.

závist, řevnivost
Závist zasluhuje pouze ten, kdo ji sám nezná.
Závist je nesmiřitelnější než nenávist.
Pořád je víc lidí bez vyhlídek než bez závisti.
Lidé vystavují na odiv mnohdy i nectnosti, dokonce i ty nejničemnější, ale nikdo se neodváží
přiznat k závisti.
Závist nám trvá vždy déle než štěstí těch, kterým jsme záviděli.
Řevnivost je nectnost tak zbabělá a hanebná, že se k ní nepřizná ani největší ničema.
Pořádný úspěch máme teprve tehdy, když nám ho musí pochválit i závistivci.
Ze strachu před závistí dokážeme být dokonce umírnění a střídmí.
Nadšení, s jakým chválíme ty, kteří začínají, pramení často z tajné závisti k těm, kteří už jsou dobře
zavedeni a oblíbeni.

žárlivost
Nejžárlivější bývá ten nejproradnější.
Mít žárlivce má jedinou výhodu, a to, že od rána do večera slyšíme mluvit jen o tom, koho
milujeme.
Žárlivost obvykle nejvíc dolehne na ty, kdo se jí sami hledí vyvarovat.
V žárlivosti je víc sebelásky než lásky.
Žárlivost je saň, která se krmí nejistotou a pase pořád po nových soustech neklidu a trápení. Jakmile
jí dáme jistotu, buď umře hlady nebo nás v zuřivosti rozsápá.
Utrpení žárlivosti a hanby z nevěry je proto tak palčivé, že nám je ješitnost nedovolí snést.
Žárlivost se rodí vždy s láskou, ale ne vždy s ní i umírá.
Žárlivostí chceme mnohdy sami sobě ospravedlnit vlastní nevěru.
Žárlivost je jakés takés úsilí udržet štěstí, které máme, kdežto závist je zběsilost, která nemůže snést
štěstí, které mají druzí.

žena
Většina počestných žen je jako zakopaný poklad, nedotčený, protože ho dosud nikdo nenašel.
Ženy předstírají, jak velice milují svého muže, aby zakryly, jak velice nenávidí ostatní ženy.
Co s ženou, když je mladá, ale není hezká, nebo když je hezká, ale už není mladá.
Koketnost je základ ženské povahy, všechny ženy ji ovšem neuplatňují, protože některé jsou na to
moc hloupé a jiné moc chytré.
Poprvé miluje žena milence, potom už milování.
Nepřístupnost žen je jen vytříbený doplněk jejich půvabu.
Milostná pletka s citovým vzrušením, touha po lásce a nechuť odmítnout ctitele, to vše dovede ženu
přesvědčit, že miluje, zatímco pouze koketuje.
Je málo takových žen, aby jejich význam přetrval jejich krásu.
Jak zoufalý je úděl ženy, která je i zamilovaná i ctnostná.
Podnikaví muži mají u žen mnohem víc úspěchů než ti druzí, a to proto, že většina žen nepodlehne
z lásky, nýbrž ze slabosti.
První milostné dobrodružství ženy se obvykle počítá až od toho druhého.
Žena si odřekne spíš lásku než koketérii.
Ani rozum ani srdce ženy se nedá usměrnit ničím, s čím není bytostně zajedno.
Jen málokterá ctnostná žena nemá svého údělu po krk.
Nejrafinovanější koketa dává najevo, jak nekoketuje.
Ženy jsou často počestné jen proto, že nechtějí přijít o dobré jméno a o pohodlí.
Proto tak málo žen zná přátelství, že se jim zdá suchopárné, když poznaly lásku.
Vtipnost žen je víc známkou jejich pošetilosti než jejich rozumu.
Milující žena promine spíše velké nehoráznosti než malé proradnosti.
Ctnostná žena je poklad, a kdo ho má, udělá nejlíp, když se s ním nebude chlubit.
Jsou ženy, které neměly ani jedno milostné dobrodružství. Ale zřídka se najde žena, která by měla
jen to jedno.
Řeči o milování jsou trapné jak u mladých dívek, tak u starých mužů - u prvních proto, že jim
bohužel věříme, u druhých proto, že jim bohudíky nevěříme.

život, filosofie
Všechny naše vlastnosti, ať dobré nebo špatné, jsou nespolehlivé a pochybné a vždy je vytvářejí
životní okolnosti.
Vždy lze odpustit přečiny, ke kterým má člověk sílu se přiznat.
Neovládat druhé člověk dokáže. Ale nedokáže nebýt ovládán.
Bylo by na čase, aby se nevina těšila stejné pozornosti jako zločin.
Nikdy se věci tak pěkně nezapomínají, jako když si je člověk do sytosti napřipomínal.
Ať už filosofové hlásali životní angažovanost nebo únik, šlo jen o jejich vlastní gesto, a netřeba se o
tom dohadovat víc než o barvě vázanky.
Nepřekonatelné překážky si mnohdy jen vymýšlíme, abychom nějak omluvili, že nám chybí vůle.
Mýlí se, kdo si myslí, že se bez každého obejde, ale kdo si myslí, že se nikdo neobejde bez něho,
mýlí se ještě víc.
Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě
dopustili sami.
Jsme hrdí na to, jak statečně snášíme rány osudu, a zatím je to jen nedostatek odvahy vzepřít se jim.
Do nových životních údobí vstupujeme pokaždé ve stavu takové prvotní nevinnosti, jako
kdybychom za sebou neměli letitou zkušenost.
Divit se lze jen tomu, že se stále ještě lze čemu divit.
Některé věci jsou dokonalejší, dokud nejsou zcela dokonalé.
Ani s největším uměním bychom nemohli život zřídit tak, jak je.
Každý pokřik, který se zvedne proti aforismům o lidské povaze, je strach z pravdy.