VÝHERKYNĚ

David Baldacci

-1-
 Poděkování

Michelle, která udržuje všechno v chodu, zatímco já se pohybuji

ve svém snovém světě.
Jennifer Steinbergové za rešerše, jež byly právě tak skvělé jako
vždy.
MUDr. Catherine Broomeové, která si udělala chvilku ve svém
nabitém programu, aby mi během oběda vyprávěla o jedech.
Stevu Jeningsovi za jeho nikdy nepolevující ostrozrak redaktora.
Carlu Pattonovi, mému nejoblíbenějšímu daňovému poradci, a
Tomovi DePontovi z Banky národů za velice potřebnou pomoc v
celém tom propletenci daňových záležitostí.
Larrymu Kirshbaumovi, Maureen Egenové a všem ostatním z
nakladatelství Warner Crew, že mě tak podporovali a že jsou to tak
bezproblémoví, dobří lidé.
Aaronovi Priestovi za to, že je mým rádcem, mentorem, a co je ze
všeho nejdůležitější - mým přítelem.
Frances Jalet-Millerové, která znovu přispěla k tomu, aby celý
příběh byl nesrovnatelně lepší.
Ostatním členům mé rodiny a přátelům za jejich neutuchající
lásku a podporu.

-2-
 ČÁST PRVNÍ
Jackson si bedlivě prohlížel dlouhou halu obchodního střediska a
všímal si vyčerpaných matek postrkujících v davu naložené kočárky,
a skupinek starších občanů, kteří sem chodili, jednak aby měli nějaký
pohyb, jednak aby s někým občas prohodili pár slov. Podsaditý
Jackson, oblečený do šedého obleku s tenkým proužkem, se zahleděl
pozorně k severnímu vchodu do obchodního střediska. Tam odtud
nepochybně přijde, neboť od zastávky autobusu před obchodním
střediskem to bylo nejblíž. A jak si Jackson dobře zjistil, jinou
možnost dopravy neměla. Pick-up jejího přítele, s nímž žila v návěsu,
byl zavřený v ohradě jako zástava, a to za poslední čtyři měsíce už
počtvrté. Musí to pro ni být už pomalu úmorné, napadlo ho. Aby se
od návěsu dostala na autobusovou zastávku na hlavní silnici, musela
ujít pěšky víc než jeden a půl kilometru. Ale to dělala často. Copak
měla nějakou jinou možnost? A holčičku bude mít s sebou. Nikdy by
ji svému příteli nesvěřila, tím si byl Jackson naprosto jist.
Zatímco při všech svých akcích vystupoval vždy pod jménem
Jackson, jeho vzhled statného padesátníka, kterého představoval teď,
se příští měsíc dramaticky změní. Rysy obličeje se mu samozřejmě
opět přetvoří, na váze pravděpodobně ztratí, do výšky trochu
povyroste nebo se zmenší, vlasy se prodlouží nebo naopak zkrátí.
Zvolí pohlaví mužské, nebo ženské? Bude z něj sešlý stařec, nebo
mladík? Jako již mnohokrát předtím bude jeho osobnost odvozená od
lidí, které buď dobře zná, nebo si vypůjčí od každého něco. Nakonec
se předivo zámotku uzavře a on sám bude změněn k nepoznání. Ve
škole patřila biologie vždy mezi jeho nejoblíbenější předměty.
Živočišné druhy spadající do té početně nejméně zastoupené třídy
hermafroditů ho nikdy nepřestaly fascinovat. Usmíval se, když se mu
myšlenky zatoulaly k tomu nejpodivuhodnějšímu fenoménu tělesné
dvojakosti.
Jackson získal prvotřídní vzdělání na jedné z prestižních
univerzit na východě. Příroda ho vybavila nejen hereckým talentem,
ale i nadáním na přírodní vědy a chemii, a tak se mu podařilo
úspěšně vystudovat velmi vzácnou kombinaci dramatického umění a

-3-
chemického inženýrství. Dopoledne jej bylo možné zastihnout nad
složitými rovnicemi či v nevábně páchnoucích výparech sloučenin v
univerzitní chemické laboratoři, zatímco po večerech se nořil s
velkým zaujetím do konfliktů dnes již klasické divadelní tvorby
autorů, jako byli Tennessee Williams či Arthur Miller.
Získané znalosti a zkušenosti z obou oborů mu nyní velice dobře
sloužily. Skoda, že jej takhle nemohou vidět jeho vrstevníci z
univerzitních studií.
V naprostém souladu s postavou, kterou Jackson dnes
představoval - muž středního věku, obtloustlý, s ochablými svaly od
sedavého způsobu života - mu náhle na čele vyrazily kapičky potu.
Koutky úst se mu zvedly k úsměvu. Tato tělesná reakce ho nesmírně
potěšila, přestože tu hrálo nesporně svou roli i to, jak byl obložený
vycpávkami, aby dosáhl zavalitých proporcí a skryl své šlachovité
tělo. Byla to však známka ještě něčeho jiného. Byl hrdý na to, že
zároveň s přestrojením dokázal dokonale proměňovat i svou
osobnost, jako kdyby snad hluboko v jeho tělesné schránce začaly
probíhat jiné chemické pochody v závislosti na tom, kým a čím
předstíral, že právě je.
V běžném životě se v obchodních střediscích nepohyboval.
Osobní vkus měl daleko vytříbenější. Jeho klienti se však cítili v
takovém prostředí, které důvěrně znali, naprosto volně, a s jejich
dobrým pocitem musel při tom, co dělal, nutně počítat. Při jeho
obchodních schůzkách se často stávalo, že v lidech, s kterými jednal,
propukaly silné emoce, a to někdy i v záporném slova smyslu.
Několikrát se již přihodilo, že se klient mimořádně rozvášnil, a
Jacksonovi nezbývalo, než začít okamžitě improvizovat. Vzpomínka,
která se mu právě nyní vybavila, mu vyloudila na rty další pousmání.
Úspěch zkrátka vyžaduje, aby na sebe člověk vzal i rizika. Zatím
pokaždé trefil do černého. Avšak stačil by jeden omyl a bylo by po
všem. Úsměv mu z tváře rychle zmizel. Zabíjet lidi nebylo nic
příjemného a málokdy to bylo opodstatněné. Když však nebylo zbytí,
člověk to zkrátka udělat musel a nemohl se nad tím pozastavovat.
Hned z několika důvodů doufal, že dnešní setkání nevyústí do
podobné situace.

-4-
 Opatrnými doteky kapesníku si osušil čelo a upravil si manžety u
košile. Uhladil si téměř neznatelné rozčechrání syntetických vláken
pečlivě učesané paruky. Vlastní vlasy měl stěsnané pod gumovou
maskou nataženou na hlavě.
Přitáhl dveře k sobě a před ním se otevřel prostor, který si v
obchodním středisku pronajal. Pak již vstoupil do čisté, pečlivě
uklizené místnosti - vlastně až přehnaně, napadlo ho náhle, když se
pomalu rozhlížel okolo sebe. Postrádalo to tu vzezření skutečného
pracovního prostředí.
Sekretářka usazená za levným kovovým psacím stolem v
přijímací místnosti zvedla hlavu a podívala se na něj. V souladu s
pokyny, kterých se jí dostalo již dříve, se ani nepokoušela něco
pronést. Neměla nejmenší tušení, kdo je on, ani proč tam je ona.
Jakmile se objeví osoba, se kterou tu má Jackson smluvenou
schůzku, sekretářka měla podle pokynů ihned odejít. Vzápětí již bude
sedět v autobuse odvážejícím ji ven z města, zatímco její peněženka
se za tyto minimální výkony bude podstatně víc nadouvat. Jackson o
ni ani nezavadil pohledem. Pro něj to byla pouze kulisa v jeho
nejnovějším divadelním kuse.
Telefon vedle sekretářky mlčenlivě stál, a právě tak psací stroj
byl viditelně nepoužívaný. Jackson došel k závěru, že je všechno
naaranžováno až s nepřirozenou důkladností, a zamračil se.
Pohledem si změřil stoh papírů na stole sekretářky. Náhlým
pohybem rozmístil několik z nich po stole. Pak nepatrně natočil
telefon do jiného úhlu a do psacího stroje zastrčil arch papíru.
Několika krouživými pohyby otočným knoflíkem posunul list do
správné polohy na válci.
Nyní se rozhlédl po svém díle a povzdechl si. Nemůže přece
myslet na všechno najednou.
K tomu, aby Jackson prošel malou přijímací místností, potřeboval
jen pár kroků. Pak se otočil vpravo, otevřel dveře do maličké
kanceláře, vešel dovnitř a posadil se za poškrábaný dřevěný psací
stůl. V rohu místnosti stála malá televize, jejíž prázdná obrazovka
mu zírala do tváře. Z kapsy si vyndal cigaretu, zapálil si a opřel se o
opěradlo židle. Usilovně se pokoušel uvolnit se, přestože mu v krvi

-5-
neustále stoupala hladina adrenalinu. Hladil si úzký tmavý knír. I ten
byl z umělého vlákna, odvětraného přes podklad podobající se
krajce, a na tvář byl přilepený pomocí lihového lepidla na vousy, jak
se to dělalo v divadle. I nos byl do značné míry změněný. Kořen
nosu byl pomocí speciálního tmelu zvýrazněný a vystínovaný, aby
dodal Jacksonovu skutečnému, jemně řezanému rovnému nosu
rozměrný a lehce zakřivený vzhled. Malé mateřské znaménko
posazené hned vedle pozměněného tvaru hřebenu nosu bylo rovněž
falešné, vytvořené smícháním želatiny a semínek Medicago sativa
neboli alfaalfy v horké vodě. Na rovné zuby měl nasazeny akrylové
korunky, jež jim dodaly vzhled křivých a zkažených. Všechny tyto
klamné znaky si zapamatuje i ten nejpovrchnější pozorovatel. Až je
odstraní, tak osoba, kterou nyní představuje, v podstatě zmizí. Mohl
by si snad někdo, kdo se zabývá tak rozsáhlou nelegální činností, přát
víc?
A pokud všechno půjde podle plánu, celá hra začne brzy nanovo.
Pokaždé se vyvíjela nepatrně odlišně, ale onen prvek nejistoty tomu
právě dodával vzrušující příchuť. Znovu se podíval na hodinky. Ano,
ještě bylo příliš brzy. Od schůzky očekával vskutku mimořádně
dobré výsledky. Výstižně by se to dalo popsat jako setkání prospěšné
oběma stranám.
Pro LuAnn Tylerovou měl přichystánu jedinou otázku, jen jednu
prostou otázku, která však předznamenávala velice komplikované
návazné akce. S ohledem na své dosavadní zkušenosti si byl Jackson
poměrně jist její odpovědí, ale člověk zkrátka nikdy neví. V jejím
vlastním zájmu velice silně doufal, že odpoví tím jediným správným
způsobem. Neboť existovala pouze jediná „správná" odpověď. A
kdyby řekla ne? Pak by ovšem její dceruška nikdy neměla možnost
poznat svou matku, neboť by osiřela ještě jako batole. Dlaní uhodil
do desky stolu. Ona řekne ano. Až dosud nikdo neodmítl. Jackson
prudce zavrtěl hlavou, jak si to všechno ještě jednou promýšlel.
Přinutí ji, aby pochopila, přesvědčí ji o naprosto nevyhnutelné logice
toho, aby s ním spojila síly. Jak se tím pro ni všechno změní. Víc,
než by si vůbec dokázala představit. Víc, než v co by kdy mohla

-6-
doufat. Jak by mohla říct ne? Byla to přece nabídka, kterou by nikdo
nedokázal odmítnout.
Pokud ovšem přijde. Jackson si hřbetem ruky třel tvář, dlouze a
zvolna do sebe vtáhl kouř z cigarety a nevidoucíma očima upřeně
zíral na dírku po hřebíku ve zdi. Ale po pravdě řečeno, jak by mohla
nepřijít?

Bodavý vítr profukoval úzkou prašnou úvozovou cestou,

sevřenou z obou stran hustým lesním porostem. Náhle se cesta
stočila k severu a hned nato začala stejně náhle klesat k východu. Za
nepatrným návrším se objevil pohled na další stromy, některé
usychající, jakoby bolestně znetvořené větrem, nemocemi a nepřízní
podnebí. Většina z nich však byla rovná jako pravítka, jen kmeny se
u země lehce rozšiřovaly, ale listnaté větve rostly přímo do výšky. Po
levé straně cesty by bystřejší oko dokázalo rozeznat půlkruh
otevřeného prostranství, které sestávalo z bláta zpestřeného zelenými
skvrnami nové jarní trávy. Zároveň se tu na pasece choulily zrezivělé
bloky motorů, hromady smetí, kupa plechovek od nealkoholického
piva, vyhozené kusy nábytku a nekonečná řada jiného haraburdí. V
zimě, když to všechno pokryl sníh, tak vznikly podivné umělecké
předměty. A když se rtuť teploměru začala šplhat vzhůru, sloužilo
místo jako útulný domov hadům a jiné havěti. Přesně uprostřed
půlkruhového ostrova spočíval krátký, poněkud přikrčený obytný
návěs, podepřený rozpadajícími se základy ze škvárobetonových
tvárnic. Vypadalo to, že jediným spojením s okolním světem jsou
dráty elektrického a telefonního vedení táhnoucí se od silných
nachýlených sloupů podél silnice, čímž vznikal dojem, že se jim
návěs z jedné strany postavil do cesty. Na obytné vozidlo zanechané
tak daleko od civilizace byl skutečně neradostný pohled. Obyvatelé
návěsu by při pokusu výstižně popsat sebe samé jistě souhlasili s tím,
že i oni uvízli uprostřed pustiny.
Uvnitř návěsu se LuAnn Tylerová právě prohlížela v malém
zrcátku postaveném na vrchní desce nakloněného prádelníku. Obličej
měla natočený ve velice nezvyklém úhlu nejen proto, že tomu kusu

-7-
rozviklaného nábytku chyběla jedna noha a tak se nakláněl k jedné
straně, ale rovněž proto, že zrcadlo bylo popraskané. Klikatící se čáry
vyvstávaly ven z povrchu skla jako tenoučké větévky mladého
stromku, a když se dívala do zrcadla s hlavou rovně, nezrcadlil se v
něm pouze jeden, ale hned tři obličeje.
LuAnn si v zrcadle pozorně a bez úsměvu prohlížela svůj odraz.
Vlastně si nepamatovala, že by se kdy kvůli svému vzhledu usmála.
To, jak vypadala, byla její jediná přednost - alespoň jí to od nepaměti
neustále vtloukali do hlavy - i když její chrup by nějakou péči
rozhodně snesl. Studniční nefluorovaná voda, kterou celé dospívání
pila, a fakt, že do zubařské ordinace nikdy ani nevkročila, situaci
rozhodně nezlepšily.
Samozřejmě, mozek veškerý žádný, jak jí kdysi pořád dokola
opakoval otec. Chyběly jí vážně mozkové závity, nebo spíš neměla
příležitost je použít? Nikdy na toto téma s Bennym Tylerem
nezavedla řeč. Otec byl už teď pět let po smrti a matka Joy, která
zemřela skoro před třemi lety, nebyla nikdy šťastnější, než když je
obě její manžel opustil. Po tomto zjištění měla LuAnn bezesporu
začít alespoň pochybovat o hodnověrnosti otcova hodnocení jejích
duševních schopností, ale malé holčičky věří, co jim jejich tatínkové
napovídají, a to většinou bezvýhradně.
Podívala se na protější stěnu, kde visely hodiny. Ty byly tím
jediným, co jí po matce zbylo. Svým způsobem se daly považovat za
rodinné dědictví, přecházející z generace na generaci, protože Joy je
dostala od své matky v den, kdy se provdala za Bennyho Tylera.
Neměly žádnou skutečnou hodnotu, podobné jste si mohli koupit za
deset dolarů v kterékoli zastavárně. LuAnn je však přesto opatrovala
jako oko v hlavě. Jako malá naslouchala jejich pomalému,
pravidelnému tikání dlouho do noci. Vždy ji ukolébala ke spánku
jistota, že i uprostřed neprostupné tmy tam stále jsou, a ráno ji jejich
tikání vítalo při probuzení. Po celou dobu dospívání představovaly
jeden z mála záchytných bodů. Rovněž vytvářely pojítko s babičkou,
kterou LuAnn zbožňovala. Připadalo jí, že bude-li mít hodiny u sebe,
zůstane u ní nablízku i babička. Jak léta ubíhala, soustrojí hodin se
značně opotřebovalo, takže vydávalo naprosto neopakovatelné

-8-
zvuky. Časy, kterými LuAnn hodiny provázely, se daly označit spíše
za horší než lepší. Těsně před smrtí jí matka kladla na srdce, aby si je
odnesla a dobře se o ně starala. Teď je LuAnn bude schovávat zase
pro svou dcerku.
Stáhla si husté zlatohnědé vlasy rovně dozadu a zkusila, jak by
vypadala v drdolu. Pak si obratně zapletla cop. Jelikož ji
neuspokojilo ani to, ani ono, nakonec si husté kadeře vyčesala
nahoru, kde je upevnila množstvím kovových sponek, přičemž často
nakláněla hlavu, aby si ověřila výsledný dojem. Při sto
osmasedmdesáti centimetrech výšky se musela občas i shýbnout, aby
se v zrcadle viděla.
Každých pár vteřin stočila oči na raneček na židli vedle sebe.
Usmála se, když si prohlížela ty zapadlé oči, vykrojená maličká ústa,
syslí tvářičky a baculaté ručičky. Už je jí osm měsíců, a jak rychle
roste. Dcerka už začala lézt tím legračním houpavým způsobem
nemluvňat. A za chvilku už začne chodit. LuAnn se přestala usmívat,
když se rozhlédla okolo. Lise nebude dlouho trvat a naučí se chodit,
jak jí to dovolí omezené možnosti tohoto místa. Vnitřek návěsu, přes
vytrvalou snahu LuAnn udržovat ho čistý, se nápadně podobal
zevnějšku, a to hlavně kvůli návalům zuřivosti muže rozvaleného na
posteli. Duane Harvey se jednou či dvakrát zachrul od chvíle, kdy se
ve čtyři hodiny ráno vpotácel do svého domova, shodil ze sebe šaty a
vlezl si do postele. Jinak se však od té doby ani nehnul. S dojetím si
LuAnn vzpomněla na jednu jedinou noc ještě na začátku jejich
vztahu, kdy se Duane nevrátil domů opilý. Výsledkem byla Lisa. Na
kratičkou chvilku se ve světle hnědých očích LuAnn zatřpytily slzy.
Neměla však pro ně ani čas, ani porozumění, hlavně ne pro svoje.
Odhadovala, že do svých dvaceti let už jich vyplakala tolik, kolik jiní
za celý život.
Obrátila se zpátky tváří k zrcátku. Zatímco jednou rukou si
LuAnn hrála s Lisinou titěrnou pěstičkou, druhou vytahovala
všechny sponky z vlasů. Sčesala si vlasy dozadu a pak si nechala
ofinu spadnout přes vysoké čelo. To byl účes, který nosívala ve
škole, tedy alespoň v sedmé třídě, během posledního roku, na jehož
konci společně s mnoha jinými spolužáky v této zemědělské oblasti

-9-
nechala školy a našla si práci, za kterou dostávala plat. Všichni tehdy
byli skálopevně přesvědčeni, jak se později ukázalo mylně, že
pravidelný plat je daleko užitečnější než vzdělání. Faktem zůstává, že
LuAnn ostatně neměla moc na vybranou. Půlku platu odevzdávala
svým chronicky nezaměstnaným rodičům a z druhé poloviny si
platila to, co si rodiče nemohli dovolit jí poskytnout, například jídlo a
oblečení.
LuAnn ostražitě pozorovala Duana, když si rozepínala potrhané
domácí šaty, pod kterými byla nahá. Viděla, že nejeví žádné známky
života, a tak si rychle oblékla spodní prádlo. V době, kdy dospívala,
se stala její postava skutečnou pastvou pro oči místních chlapců, kteří
si díky ní začali uvědomovat své mužství mnohem dřív, než by k
tomu došlo za jiných okolností.
LuAnn Tylerová - budoucí filmová hvězda nebo topmodelka.
Mnoho obyvatel okresu Rikersville ve státě Georgia probralo ze
všech stran LuAnniny možnosti a po zralé úvaze ji obdařili těmito
potenciálními tituly. Pak už jen očekávali věci příští. Ta tady dlouho
nevydrží, to je jasné, prohlašovaly vrásčité, trochu těžkopádně
uvažující místní ženy během rokování na širokých polorozpadlých
verandách, a nenašel se nikdo, kdo by s nimi nesouhlasil. Přirozená
krása, kterou příroda LuAnn obdařila, nemohla být podle nich
oceněna ničím menším než fotografiemi na prvních stránkách
módních časopisů. Dívka představovala pro místní obyvatele naději,
že i na ně dopadne odlesk její slávy. New York, možná Los Angeles
se budou o jejich LuAnn prát, je to jen otázka času. Jenomže ona
byla stále ještě tady, ve stejném okrese, kde strávila celý dosavadní
život. Svým způsobem zklamala - a to přesto, že sotva odrostla
pubertě - i když vlastně nikdy nedostala příležitost své cíle
uskutečnit. Věděla, že by lidé z města byli překvapeni, kdyby zjistili,
že mezi její sny nepatřilo ani ležet nahá vedle hollywoodského
playboye, ani pochodovat na pódiu při módních přehlídkách v
nejnovějších kreacích z nejslavnějších módních salonů. Ačkoli, když
si teď navlékala podprsenku, napadlo ji, že oblékat se do výkřiků
poslední módy výměnou za deset tisíc dolarů denně není právě v tuto
chvíli zase tak špatná představa.

- 10 -
 Její obličej. A její tělo. Otec měl často poznámky i o něm.
Eroticky přitažlivé, dobře vyvinuté, tak ho popisoval, jako by se
jednalo o něco, s čím ona nemá nic společného. Hezká larvička,
prázdná hlavička. Naštěstí nikdy nepřekročil hranici slovního
komentáře. Někdy pozdě v noci uvažovala, jestli na to občas i
nepomyslel, ale zkrátka mu k tomu scházela buď odvaha, nebo
příležitost. Ale jak si ji někdy prohlížel! Velice vzácně se odvážila
nahlédnout do nejzasutějších koutů podvědomí a přímo fyzicky
cítila, jak ji náhlým děsivým bodnutím jehlou jednotlivé, od sebe
oddělené střípky paměti nutí uvažovat, zda se ta příležitost přece
jenom nenaskytla. V tu chvíli se vždycky otřásla, jak jí přejel mráz
po zádech, a musela se okřiknout, že myslet si něco takového o
mrtvém se nesluší.
Pečlivě prohlížela obsah úzké skříně. Nedá se nic dělat, má jen
jedny šaty, které byly vhodné na takovou schůzku. Ty s krátkým
rukávem, tmavomodré, s bílým lemováním okolo límce a dolního
okraje sukně. Pamatovala si den, kdy si je koupila. Padla na ně celá
výplata. Celých pětašedesát dolarů. Bylo to před dvěma lety, a už
nikdy takovou šílenou výstřednost nezopakovala. Vlastně to byly
poslední šaty, které si koupila. Už se sice na některých místech
poněkud třepily, ale šikovně to opravila jehlou a nití. Kolem
dlouhého krku si zapnula šňůru umělých perel - dárek k narozeninám
od bývalého obdivovatele. Noc předtím zůstala dlouho vzhůru a
systematicky barvou retušovala drobné oděrky na jediných
lodičkách, které vlastnila. Byly tmavohnědé a k šatům se nehodily,
ale bude to muset stačit. Další dva páry bot, které jí zbývaly na výběr
- páskové sandály a tenisky - dnes zamítla, i když na půldruhého
kilometru k zastávce autobusu si tenisky vezme. Dnešní den by mohl
být začátkem něčeho nového nebo alespoň odlišného. Kdo ví? Ten
den by ji mohl někam dovést, kamkoli. Mohl by ji i Lisu přenést do
jiného světa, než je ten Duaneův.
LuAnn se zhluboka nadechla, otevřela zip vnitřní kapsy
peněženky a opatrně rozložila ten kus papíru. Zapsala si adresu a
další informace z telefonického rozhovoru s někým, kdo se představil
jako pan Jackson. Ten den měla za sebou noční směnu servírky od

- 11 -
půlnoci do sedmi ráno v restauraci pro řidiče náklaďáků a málem ten
telefonát ani nevzala. Když tehdy telefon zazvonil, měla LuAnn oči
únavou zavřené, seděla na podlaze v kuchyni a kojila Lisu. Děvčátku
začaly růst první zoubky a bradavky LuAnn pořádně pálily. Ale
dětská strava byla po čertech drahá a mléko jim došlo. Nejdřív se
LuAnn vůbec nechtělo telefon zvednout. Kvůli práci v oblíbené
jídelně hned u mezistátní dálnice musela být celou noc na nohou,
zatímco Lisa byla bezpečně zapnutá v dětské sedačce a schovaná pod
pultem. Naštěstí děvčátko už udrželo samo láhev a vedoucí jídelny
měl LuAnn natolik rád, že to zatím neohrožovalo její práci. Moc lidí
jí sem do restaurace nevolalo. Většinou Duaneovi kamarádi, když ho
hledali, aby se s nimi šel napít nebo vybrakovat těch pár aut, které s
poruchou zůstaly stát na dálnici. Říkali tomu prachy pro kamarády a
kamarádky, a nebylo výjimkou, že i před ní. Ne, tak brzo ráno to
rozhodně nebyl nikdo z Duaneových kamarádíčků. V sedm ráno už
tři hodiny vyspávali hlubokým spánkem po dalším flámu.
Z nějakého důvodu, když telefon zazvonil potřetí, se jí ruka
natáhla a sama od sebe vyškubla sluchátko z vidlice. Mužský hlas
zněl svěže a profesionálně. Úplně jí připadalo, jako by předčítal roli
ze scénáře, a její spánkem zastřená mysl dospěla k názoru, že se jí
snaží něco prodat. To byl ale vtip! Žádné kreditní karty, žádná
bankovní konta, jen ta trocha hotovosti pověšená v igelitce v koši,
kam odkládala použité Lisiny plenky. Bylo to jediné místo, kde by
Duana nikdy nenapadlo hledat. Tak do toho, pane, zkuste mi něco
prodat. Přejete si číslo mé kreditní karty? Jak chcete, hned si jedno
vymyslím. Visa kartu, MasterCard, American Express? Platinové.
Mám je všechny. Alespoň ve snu. Ale ten muž chtěl k telefonu ji
osobně a znal ji jménem. A pak se zmínil o práci. Nic neprodával. V
podstatě jí nabízel zaměstnání. Jak to, že znáte moje telefonní číslo?
zeptala se ho tehdy. Taková informace je snadno dostupná,
odpověděl tak autoritativně, že mu okamžitě uvěřila. Jenže ona už
jedno zaměstnání má, zdráhala se. Načež se jí zeptal, jak vysoký plat
dostává. Zprvu mu to odmítala říct, a pak otevřela oči dokořán,
zatímco Lisa spokojeně sála, a výši svého platu mu prozradila. Ani

- 12 -
vlastně nevěděla proč. Později si myslela, že se jednalo o předtuchu
toho, co ji mělo potkat.
Protože to byl přesně ten okamžik, kdy on se zmínil o platu.
Jedno sto dolarů za jeden pracovní den a zaručená práce na dva
týdny. V rychlosti si to z hlavy spočítala. Celkem jí to vyšlo na tisíc
dolarů s velmi reálnou možností, že se naskytne táž práce za stejných
podmínek i o něco déle. A to ještě ke všemu to nebylo na celou
pracovní dobu. Ten člověk jí sdělil, že ta činnost zabere tak
maximálně čtyři hodiny denně. To by neohrozilo její práci v zájezdní
restauraci ani v nejmenším. Dělalo by to dvacet pět dolarů za hodinu.
Takové peníze si nevydělával nikdo, koho znala. Vždyť by to
znamenalo roční plat dvacet pět tisíc dolarů! A to by ve skutečnosti
pracovala jen na půl úvazku. Takže by to nakonec při plném úvazku
hodilo něco kolem padesáti tisíc dolarů ročně! Jen doktoři, právníci a
filmové hvězdy vydělávali takové horentní sumy, ale ne svobodná
matka s nedokončeným středním vzděláním, žijící v beznadějném
objetí chudoby s někým, jako je Duane. A jako kdyby jí Duane
odpovídal na její nevyslovené myšlenky, pohnul se na chvíli v posteli
a podíval se na ni zarudlýma očima.
„Kam to sakra déš?" Duane silně protahoval slabiky, jak bylo v
tomto kraji obvyklé. V tu chvíli LuAnn připadlo, že táž slova
vyslovená týmž tónem už slyšela z úst mnoha mužů ve svém životě.
Honem sebrala prázdnou plechovku od piva, která stála na
prádelníku.
„Nechceš eště jedno pivo, brouků?" Upejpavě se usmála a
šibalsky zvedla obočí. Plné rty si s každou slabikou svůdně
pohrávaly. Vzbudilo to vytouženou reakci. Duane zaskučel při
pohledu na svého boha sladu a hliníku a svalil se zase do náruče
přicházející kocoviny. Přestože často flámoval, nikdy větší množství
alkoholu nesnesl. V další minutě už byl opět v limbu. Přihlouplý
úsměv jí ihned z tváře zmizel a LuAnn se opět zadívala na kousek
papíru. Celá práce, vysvětlil jí muž v telefonu, spočívala v tom, že
bude zkoušet nové výrobky, poslouchat reklamy a dělat si na ně
názor. Něco jako průzkum veřejného mínění. Označil to slovy
demografický rozbor. Co to má znamenat? Čert aby se v tom vyznal.

- 13 -
To se dělá pořád. Bylo to spojené s reklamou i v televizi a tak. Sto
dolarů denně jen za to, že bude říkat svůj názor, něco, co obvykle v
každé chvíli svého života rozdávala zadarmo.
Opravdu až příliš hezké na to, aby to byla pravda. To jí
mnohokrát blesklo hlavou od chvíle, kdy ten telefon zvedla. Zdaleka
nebyla tak zabedněná, jak si o ní její otec myslel. Ve skutečnosti se
za pohlednou tvářičkou schovával intelekt daleko vyšší, než by si
zesnulý Benny Tyler vůbec kdy dokázal představit. Navíc podtržený
bystrostí, která jí dovolila, že už se celé dlouhé roky ve svém
krátkém životě dokázala řídit jen vlastním rozumem. Nicméně jen
málokdy na ní někoho zajímalo něco jiného než její vzhled. Často
snila o životě, v němž by její prsa a zadek nebyly tím prvním,
posledním a jediným, čeho si kdo všiml a slovně ohodnotil.
Pohledem sklouzla na Lisu. Děvčátko se už probudilo, očima
bloumalo po ložnici, až s výrazem velké radosti objevilo matčin
obličej. Oči LuAnn se znovu stočily na dcerku. Mohlo snad být ještě
něco horšího než její a Lisin současný život? Obvykle si práci
udržela jen pár měsíců, a když měla opravdu velké štěstí, tak třeba i
půl roku. Pak ale vždycky přišlo propuštění s příslibem, že ji znovu
vezmou, až přijde lepší doba. Zdálo se však, že žádná taková už
nikdy nepřišla. Bez maturitního vysvědčení v kapse ji ihned
zařazovali mezi osoby mdlého rozumu. A dávno už došla k závěru,
že za svůj vztah s Duanem si takovou nálepku skutečně zaslouží.
Jenomže on byl Lisiným otcem, i když neměl sebemenší úmysly se s
LuAnn oženit, a ona ho k tomu nakonec ani trochu nenutila. Vůbec
se jí nechtělo přijmout Duaneovo příjmení a s ním dítě se vzhledem
dospělého, které k tomu patřilo. Ona sama, i když vyrostla v
prostředí, které mělo do bezpečného přístavu šťastné a starostlivé
domácnosti hodně daleko, žila v přesvědčení, že rodinné svazky jsou
pro dobro dítěte životně důležité. Přečetla všechny možné časopisy a
sledovala četné televizní pořady, kde se o těchto věcech mluvilo. V
okrese Rikersville se LuAnn držela jen o stupínek výš než lidé žijící
ze sociální podpory. Na každou všivou práci tu totiž bylo asi tak
dvacet uchazečů. Lisa by si mohla vést, a také si povede, lépe než její
matka - tomuto cíli LuAnn zasvětila celý svůj život. S tisícem dolarů

- 14 -
se teď však možná zařídí lépe i sama. Koupí si jízdenku na autobus a
odjede někam jinam. S těmi penězi bude schopná vydržet, než si
najde nějakou práci. Mít malé množství ušetřených peněz, po tom
toužila celé roky. Nikdy však se jí ještě nepodařilo je nastřádat.
Rikersville umíral. Ten obytný návěs, to byla Duaneova
neoficiální hrobka. Nikdy si nepovede o nic lépe a pravděpodobně na
tom bude ještě mnohem hůř, než ho spolkne zem. Mohl by to být i
její hrob, uvědomovala si LuAnn, jenže k tomu nedojde. Po dnešku
už ne. Ne, až se uskuteční ta obchodní schůzka. Složila opět kousek
papíru a uložila ho zpátky do peněženky. Z jedné zásuvky prádelníku
vytáhla malou krabičku, z níž si vyndala drobné aby jí to vystačilo na
cestu autobusem. Ještě jednou si zkonrolovala účes, zapnula si šaty,
zvedla rozhodným pohybem Lisu a tiše opustila Duana i návěs.

Na dveře někdo rázně zaklepal. muž v místnosti rychle vstal od

stolu, upravil si vázanku a otevřel kancelářské desky, které měl před
sebou na psacím stole. V popelníku vedle něj ležely nedopalky tří
cigaret.
„Vstupte," pronesl jasně a zřetelně.
Dveře se otevřely, do místnosti vešla LuAnn a rozhlédla se okolo
sebe. V levé ruce svírala ucho dětského nosítka, ve kterém ležela
Lisa, jejíž oči se se zjevnou zvědavostí otáčely kolem po místnosti.
Na pravém rameni měla LuAnn zavěšenou velkou tašku. Muž
sledoval žílu vystupující na LuAnnině dlouhém šlachovitém bicepsu
až tam, kde se v bludišti svalnatého předloktí napojila na další.
Tělesně byla ta žena viditelně silná. A co morální síla? Je s tělesnou
srovnatelná?
„Ste pan Jackson?" zeptala se LuAnn. Dívala se mu přímo do očí,
když s ním mluvila, a čekala, až si jeho oči prohlédnou její obličej a
nutně sklouznou na prsa, boky a tak dále. Bylo úplně jedno, z jakého
prostředí pocházeli, v tomto ohledu byli všichni muži stejní. Velice ji
proto překvapilo, když svůj upřený pohled nespustil z jejího obličeje.
Podal jí ruku a ona ji pevně stiskla.

- 15 -
 „Jsem. Prosím, posaďte se, paní Tylerová. Děkuji, že jste přišla.
Máte moc hezkou dcerku. Nechtěla byste si ji položit tamhle?" A
ukázal prstem do rohu místnosti.
„Zrovna se vzbudila. Chůze a jízda autobusem ji pokaždý uspí.
Nechám si ji u sebe, estli to nevadí." A jako kdyby tomu Lisa
rozuměla, začala brebentit a ukazovat.
Kývl na souhlas, znovu si sedl a chvilku mu trvalo, než si něco
ověřil v kancelářské složce.
LuAnn si položila Lisu a velkou tašku vedle sebe, vytáhla několik
klíčů z umělé hmoty zavěšených na kroužku a podala je dcerce, aby
si měla s čím hrát. Pak se narovnala a se značným zájmem si začala
Jacksona prohlížet. Jeho oblečení bylo zjevně dost drahé. Na čele mu
vyvstala čára potu jako miniaturní šňůra perel a působil dojmem, že
je trochu nervózní. Obvykle by to připsala své vizáži. Muži, se
kterými jednala, se většinou buď začali chovat jako blázni ve snaze
udělat na ni dojem, nebo se uzavřeli do sebe jako raněná zvířata.
Něco jí ale našeptávalo, že u tohoto muže se nejedná ani o jednu z
obou možností.
„Nezahlídla sem nad vaší kanceláří žádnou ceduli. Lidi možná
ani nevěděj, že ste tady." Zvědavě se na něj zahleděla.
Jackson se na ni škrobeně usmál. „V našem podnikání se
nesnažíme uzavírat obchody tímto způsobem. Je nám lhostejné, jestli
o nás lidé v obchodním středisku vědí, nebo ne. Veškerá naše činnost
je prováděna na předem sjednaných schůzkách, telefonicky a
podobně."
„V tom případě musim bejt jediná, co má s várna dohodnutou
schůzku. Čekárnu máte prázdnou."
Jacksonovi zacukalo v obličeji, když před sebou sepnul ruce s
prsty do špičky.
„Sjednáváme si schůzky tak, abychom nenechávali lidi čekat.
Jsem jediný člen firmy v této lokalitě."
„Takže máte i jiný pobočky?"
Nepřítomně pokýval hlavou. „Byla byste tak laskavá a vyplnila
mi tady tento informační formulář? Nemusíte spěchat." Posunul
směrem k ní list papíru a pero. LuAnn krátkými, trhavými pohyby

- 16 -
pera formulář rychle vyplnila. Jackson ji při tom pozoroval. Jakmile
skončila, přelétl pohledem informace, které mu poskytla. Všechno,
co tam uvedla, už předem věděl.
LuAnn se rozhlížela okolo sebe. Měla všímavost v krvi. Stávala
se často předmětem žádosti nejrůznějších mužů a uvykla si prohlížet
uspořádání každého místa, na kterém se ocitla, i kdyby už jen proto,
aby věděla, kudy se nejrychleji dostat ven.
Když Jackson zvedl hlavu, povšiml si, jak bedlivě se rozhlíží po
okolní kanceláři. „Něco se vám nezdá?" zeptal se jí.
„Máte to tu trochu divný."
„Obávám se, že nechápu."
„Máte srandovní kancelář, to je celý."
„Jak to myslíte?"
„No, tak třeba tu vůbec nemáte žádný hodiny, žádnej koš na
smetí, žádnej kalendář ani telefon. No, já teda nikdy nedělala nikde,
kde lidi choděj v práci v obleku a v kravatě, ale dokonce i Redovi
támhle naproti visí v krámě pro řidiče kalendář, a člověk ho spíš
zastihne se sluchátkem na uchu než bez něj. A ta pani tam venku
nemá ani páru, o co tady de. No teda, s takovejma
deseticentimetrovejma nehtama by bylo zatraceně těžký něco napsat
na tom psacím stroji." LuAnn zachytila ztuhlý výraz na Jacksonově
obličeji a rychle se kousla do rtu. Její prořízlá vyřídilka ji už dostala
do nesnází i dřív, a tenhle pohovor si nemohla dovolit jen tak
zahodit. „Já tim nic nemyslela," podotkla rychle. „Jen tak povídám,
aby řeč nestála. Asi sem trochu nervóznější než jindy, nic víc."
Jacksonovy rty se chvilku jen tak pohybovaly a pak se
zachmuřeně pousmál. „Jste velice všímavá."
„Mám dvě voči, jako každej jinej." LuAnn se příjemně usmála,
vzala za vděk vyzkoušenými taktikami, které vždy zabíraly.
Jackson si jejího výrazu nevšímal a začal šustit svými papíry.
„Vzpomínáte si na podmínky zaměstnání, které jsem vám telefonicky
sdělil?"
Rychle se vrátila k záležitosti, kvůli které tu byla. „Sto dolarů
denně dva tejdny, a možná nějakej tejden navíc za stejný prachy.
Pracuju právě teď do sedmi do rána. Kdyby to teda nevadilo, tak

- 17 -
bych tuhle práci ráda dělala někdy hned brzo po vobědě, třeba bych
mohla začínat kolem druhý. A nebude vadit, když si sebou budu
nosit svou dcerku? Tou dobou eště dlouho spinká, tak nebude vůbec
rušit. Na mou duši." Automatickým pohybem se LuAnn shýbla a
natáhla ruku, aby zvedla klíče z umělé hmoty z podlahy, kam s nimi
holčička mrskla, a zase jí je podala zpátky. Lisa matce poděkovala
velice hlasitým hýknutím.
Jackson se zvedl ze židle a ruce si strčil do kapes. „To je v
pořádku. To se hodí. Jste jedináček a oba vaši rodiče již nežijí. Je to
tak správně?"
LuAnn sebou trhla při tom náhlém přechodu na jiné téma.
Zaváhala, přikývla a oči se jí přivřely do úzkých štěrbin.
„A už dobré dva roky žijete s Duanem Harveym, nevyučeným
dělníkem, dá-li se to tak říci, v současné době nezaměstnaným, v
jednom obytném návěsu v západní části okresu Rikersville." Zatímco
odříkával své informace, nespouštěl z LuAnn oči. Teď už nečekal na
žádné potvrzení správnosti údajů. LuAnn to vytušila a jen na něj
upřeně zírala. „Duane Harvey je otcem vaší dcery, Lisy, které je osm
měsíců. Ze školy jste odešla v sedmé třídě a od té doby jste zastávala
velký počet špatně placených zaměstnání, z nichž všechna by se dala
přesně charakterizovat jako bez nejmenší perspektivy. Jste nezvykle
chytrá a pozoruhodně životaschopná. Na světě pro vás není nic
důležitějšího než dobro vaší dcerky. Zoufale si přejete změnit životní
podmínky a podobně jste na tom i s přáním opustit pana Harveyho a
nechat ho někde daleko za sebou. V tuto chvíli uvažujete o tom, jak
obě věci zdárně provést, neboť vám k tomu chybí finanční
prostředky, které vám pravděpodobně budou chybět stále. Cítíte se
chycená do pasti, a to také jste. Bez jakýchkoli pochyb jste uzavřena
v kleci, paní Tylerová." Zmlkl a přes šířku psacího stolu jí zůstal
zírat do obličeje.
Obličej LuAnn zrudl, když povstala. „Vo co tu sakra de? Jakým
právem -"
Netrpělivě jí skočil do řeči. „Přišla jste sem, protože jsem vám
nabídl víc peněz, než jste si vůbec kdy vydělala. Nemám pravdu?"
„Jak to, že tyhle všecky věci vo mně víte?" pustila se do něj.

- 18 -
 Než odpověděl, založil si ruce na prsou a velice pozorně si ji
prohlížel. „Je v mém nejvyšším zájmu dozvědět se co nejvíce o
někom, s kým se chystám uzavřít obchod."
„To je moc hezký, ale co to má společnýho s mejma názorama, a
vůbec s ňákým průzkumem veřejnýho mínění a všim tim kolem?"
„Je to zcela prosté, paní Tylerová. Abych mohl poznat, jakou
hodnotu má váš názor na věci, musím znát velice důvěrné
podrobnosti o tom, kdo mi ty názory sděluje. Kdo jste, co chcete, co
znáte. A co neznáte, samozřejmě. Jaké věci se vám líbí, jaké ráda
nemáte, vaše předsudky, silné stránky i slabiny. Ty máme v různé
míře všichni. Když to shrnu, kdybych o vás nevěděl úplně všechno,
neprovedl bych svou práci dobře." Obešel roh psacího stolu a posadil
se na jeho krajíček. „Mrzí mě, jestli jsem se vás něčím dotkl. Dokážu
být značně neomalený. Pravda však je, že jsem nechtěl plýtvat vaším
časem."
Konečně hněv v očích LuAnn pohasl. „No dobře, když to myslíte
takhle -"
„Ano, tak to myslím, paní Tylerová. Smím vám říkat LuAnn?"
„Menuju se tak," zareagovala příkře. Znova se posadila. „No, ani já
nechci plejtvat vašim časem. Takže co ty hodiny? Vyhovuje to
vodpoledne?"
Jackson se rázně vrátil na své místo, podíval se na stůl a se
skloněnou hlavou přejížděl rukama pomalu po jeho popraskaném
povrchu. Když potom zvedl hlavu a podíval se na ni, výraz v jeho
obličeji byl ještě vážnější než před pár vteřinami.
„Snila jste někdy o tom, že jste bohatá, LuAnn? Myslím tak
bohatá, že byste si to nedokázala představit ani v nejbujnější fantazii?
Tak zámožná, že ve skutečnosti byste si vy i vaše dcerka mohly
doslova a do písmene na světě dělat, co byste chtěly a kdy byste
chtěly? Snila jste o tom někdy?"
LuAnn se chtěla začít smát, ale pak si všimla jeho očí. Nikde, ani
do nejhlubší hloubky v nich nebyl sebenepatrnější náznak humoru,
ostýchavosti či laskavosti, pouze a jedině silná touha slyšet její
odpověď.

- 19 -
 „Ksakru, to víte, že snila. Kdo by o něčem takovým nesnil?" „Ti,
co už jsou nechutně bohatí, málokdy o něčem takovém musí snít, to
vám mohu rovnou říci. Ale jinak máte pravdu, většina ostatních lidí
si v určitých chvílích svého života tuto fantastickou představu
dopřeje. A přesto doslova a do písmene nikdo nikdy tu fantazii
nepromění ve skutečnost. Z jednoduchého důvodu - prostě
nemohou."
LuAnn se usmála odzbrojujícím úsměvem. „Jenže takovejch sto
doláčů za den taky neni tak zlý."
Jackson si několik vteřin mnul bradu, odkašlal si a pak jí položil
otázku. „LuAnn, sázíte někdy v loterii?"
Zaskočila ji povaha té otázky, ale pohotově odpověděla. „Tu a
tam. Všichni tady u nás to tak dělaj. Ale může to pořádně lízt do
peněz. Duane sází každej tejden, někdy polovinu toho, co dostane při
vejplatě - teda když nějakou dostane, což neni obvykle ten případ. Je
na tuty přesvědčenej, že jednou vyhraje. Pokaždý sází ty samý čísla.
Povídal, že je viděl v nějakým snu. Jenže já řikám, že je pitomej jak
necky. Proč se ptáte?"
„A sázela jste někdy ve federálním Lotu?"
„To myslíte v tom, co je pro všechny státy najednou?"
Jackson přikývl a nespouštěl z ní oči. „Ano," protáhl pomalu. „To
je přesně ta loterie, kterou mám na mysli."
„Jednou za čas. Ale šance je tak malá, že mám větší naději, že se
jednou půjdu projít po měsíci, než že v týhle lotynce vyhraju."
„Máte naprostou pravdu. Tak třeba tento měsíc je možnost výhry
přibližně jedna ku třiceti milionům."
„To přesně myslim. To bych už rači zkusila ty losy, co se stíraj a
můžete za dolar vyhrát dvacet, a hned na ruku. Nemá smysl si
myslet, že dyž člověk nevyhrál teď, že si příde na svý příště. To já
vždycky řikám, zvlášť když nemáte žádný, co by vám říkaly pane."
Jackson si navlhčil rty, lokty se opřel o psací stůl, ale nespouštěl z
ní oči. „A co byste řekla tomu, kdybych v loterii velice výrazným
způsobem zvýšil vaše šance na výhru?" Neustále ji sledoval
pohledem.

- 20 -
 „Prosím?" Jackson nereagoval. LuAnn se rozhlédla po místnosti,
jako kdyby čekala, že někde zahlédne skrytou kameru, která ji
sleduje. „Co to má společnýho s tou prací? Já sem si sem nepřišla
hrát nějaký hry, pane."
„Abych se vyjádřil přesně," pokračoval Jackson a všechny její
otázky nechal opět bez povšimnutí, „co kdybych zvýšil šance, že
vyhrajete, na jedna ku jedné? Vsadila byste si?"
LuAnn vybuchla: „To má být ňáká sranda? Skoro bych si
myslela, že za tím je Duane. Rači byste mi měl zatraceně rychle říct,
vo co tu de, než se fakt rozčílím."
„Tohle není žádný žert, LuAnn."
LuAnn se zvedla ze židle. „Vám asi de vo něco jinýho a já s tím
nechci mít nic společnýho, absolutně nic! Buď stovku za den, nebo
nic." Z jejího hlasu zaznívalo hluboké znechucení, mísící se s ještě
hlubším zklamáním, neboť plány, které si dělala s tisícidolarovou
výplatou, rychle braly za své. Zvedla Lisu a tašku a otočila se k
odchodu.
Za zády se jí zavlnil tichý tón Jacksonova hlasu. „Zaručuji na sto
procent, že tu loterii vyhrajete, LuAnn. Zaručuji, že vyhrajete
minimálně padesát milionů dolarů."
Zastavila se. Přesto, že jí mozek dával výstražné znamení a radil
jí, aby vzala nohy na ramena a utíkala odtud co nejrychleji pryč,
přistihla se, jak se k němu pomalu otáčí obličejem.
Jackson se celou tu dobu ani nepohnul. Stále ještě seděl za
psacím stolem s rukama sepjatýma před sebou. „Žádní další
Duaneové, žádné ubíjející směny od půlnoci do rána v zájezdní
restauraci, už nikdy žádné starosti s jídlem a oblečením pro dcerku.
Cokoli budete chtít, budete mít. Kamkoli budete chtít jet, tam
pojedete. Kýmkoli se budete chtít stát, tím se stanete." Tón jeho
hlasu zůstával tichý a vyrovnaný.
„A co kdybyste mi takhle řek, jak něco takovýho můžete
provést?" Opravdu vyslovil sumu padesát milionů dolarů?
Panenanebi! Jednou rukou se opřela o dveře, aby snad neupadla.
„Potřebuji odpověď na svou otázku."
„Jakou otázku?"

- 21 -
 Jackson rozložil ruce. „Chcete být bohatá?"
„Vy ste snad zešílel nebo co? Mám síly až až, takže jestli si
chcete něco začít, nakopu vás do zadku a poženu vás ulicí a nechám
vás s půlkou mozku, se kterým ste dneska ráno vstával."
„Mám si to vysvětlovat jako ne?"
LuAnn si pohybem hlavy odhodila vlasy na jednu stranu a
přehodila si nosítko s Lisou z pravé ruky do levé. Holčička se dívala
z jednoho na druhého, jako kdyby ji zaujal ten vzrušený rozhovor.
„Hele, neexistuje jedna jediná zatracená možnost, jak byste mi něco
takovýho moh na sto procent zaručit. Takže já teď tady vodtud
vodejdu a zavolám do cvokárny, aby si pro vás přijeli."
V reakci na to se Jackson podíval na hodinky, přešel k televizi a
zapnul ji.
„Za minutu se bude losovat každodenní tah v celostátní loterii.
Tam jde jenom o jeden milion dolarů. Přesto to poslouží jako
ilustrace toho, co říkám. Chápejte, z tohoto já žádný zisk nemám,
používám to jen z toho důvodu, abych vás zbavil vaší pochopitelné
nedůvěry."
LuAnn se otočila a zadívala se na televizi. Sledovala, jak začal
tah loterie a míčky v osudí se daly do pohybu.
Jackson na ni vrhl pohled. „Tažená čísla budou osm, čtyři, sedm,
jedenáct, devět a šest, a to v tomto pořadí." Z kapsy vytáhl pero a
papír a čísla na něj poznamenal. Podal papír LuAnn.
Téměř se zasmála a z hrdla jí uniklo hlasité odfrknutí. Ale stejně
rychle je zase polkla, když první tažené číslo, které oznámili, byla
osmička. V rychlém sledu za sebou následovaly čtyřka, sedmička,
jedenáctka, devítka a šestka na míčcích, které rychle vystřelovaly
vzhůru, a byla vyhlášena vítězná číselná kombinace. LuAnn, bledá v
obličeji, zírala na číslice na papíru a pak na vyhrávající tažená čísla
na obrazovce.
Jackson vypnul televizi. „Pevně věřím, že vaše pochybnosti o
mých schopnostech jsou již nyní rozptýleny. Snad se tedy můžeme
vrátit opět k mé nabídce."
LuAnn se opřela zády o zeď. Po celém těle ucítila bolestivé
brnění, jako kdyby se jí miliony včel zabodly žihadly do kůže.

- 22 -
Podívala se na televizi. Žádné zvláštní dráty ani jiné vymyšlenosti,
které by mu pomohly předpovědět výsledek, tam neobjevila.
Neviděla tam ani video. Televize byla jednoduše zapojená šňůrou do
zásuvky ve zdi. Těžce polkla a znovu se na něj podívala.
„Jak ste to sakra dokázal?" Slova z ní vyšla ztišeným,
vystrašeným tónem.
„V žádném případě není nutné, abyste tuto podrobnost znala. Jen
mi odpovězte na mou otázku, prosím." Hlas se mu nepatrně zvedl.
Zhluboka se nadechla a snažila se zklidnit své roztřesené nervy.
„Ptáte se mě, jestli chci udělat něco špatnýho. Tak to vám řeknu na
rovinu, že to nechci. Moc toho nemám, ale nejsem žádná
kriminálnice."
„Kdo říká, že je to něco špatného?"
„Tak to teda promiňte, ale snad nechcete tvrdit, že zaručit
někomu, že vyhraje v loterii, neni nic špatnýho? Tak to mně to
připadá jako pěkně velkej podvod. Vy si snad myslíte, že dyž dělám
pitomý práce, že sem padlá na hlavu?"
„Ve skutečností mám o vaší inteligenci velmi vysoké mínění.
Taky proto jste tady. Nu ale, někdo ty peníze vyhrát musí, LuAnn.
Tak proč ne vy?"
„Protože to neni poctivý. Proto."
„A komu přesně byste tím ublížila? A mimo to, technicky vzato
na tom není nic zlého, jestliže na to nikdo nepřijde." „Jenže já bych
vo tom věděla."
Jackson si povzdych. „To je velice šlechetné. Ale řekněte
upřímně, to opravdu chcete strávit zbytek života s Duanem?" „Má i
dobrý vlastnosti."
„Opravdu? Byla byste tak laskavá a vyjmenovala mi je?"
„Co kdybyste takhle šel do háje! Mám takovej pocit, že si to
namířím rovnou k policajtům. Mám kamaráda policajta. Vsadim se,
že si tohle s velkým zájmem vyslechne." LuAnn se otočila a chytila
za kliku.
Toto byl okamžik, na který Jackson čekal. Hlas se mu neustále
zvyšoval. „Takže Lisa vyroste v zaplivaném návěsu v lese. Vaše
malá holčička bude zcela mimořádně krásná, jestli se vyvede po své

- 23 -
matce. Dosáhne určitého věku, mladí muži se začnou o ni zajímat,
ona nedochodí školu, zároveň s tím si možná pořídí dítě a celé to
začne nanovo. Právě tak, jako to dopadlo s vaší matkou?" Odmlčel
se. „A jako s vámi?" dodal Jackson velice tiše.
LuAnn se velice pomalu otočila, oči široce rozevřené a lesknoucí
se slzami.
Jackson na ni pohlížel s porozuměním. „Tomu se nedá zabránit,
LuAnn. Mluvím pravdu a vy to víte. Jakou budoucnost s ním máte
vy i Lisa? A když to nebude on, tak přijde další Duane a další a další.
Budete žít v bídě a také v bídě umřete a vaše děvčátko na tom
nebude jinak. Na tom se nedá nic změnit. Samozřejmě, je to
nespravedlivé, ale na té jistotě to nic nezmění. Lidé, kteří ve vaší
kůži nikdy nebyli, by vám řekli, že se máte prostě sbalit a jít.
Vezměte si dcerku a odejděte. Jenže vám nikdy neřeknou, jak to asi
tak máte udělat. Odkud vám spadnou do klína peníze na jízdenky
autobusem a pokoje v motelu a na jídlo? Kdo vám bude hlídat dítě,
až si budete hledat práci, a pak, až si ji najdete? Jestli se vám to
ovšem někdy podaří." Jackson zavrtěl v porozumění hlavou, zasunul
si hřbet ruky pod bradu a pohlédl na ni. „Samozřejmě můžete jít na
policii, jestli chcete. Ale než se dostanete zpátky, tady už nikdo
nebude. A opravdu si myslíte, že vám budou věřit?" Na tváři mu hrál
blahosklonný výraz. „A čeho tím vším dosáhnete? Zmeškáte svou
životní příležitost. Svou jedinou možnost, jak se dostat z bláta ven.
Ta už bude zkrátka pryč." Velice posmutněle nad ní vrtěl hlavou,
jako kdyby tím říkal: „Prosím vás, jen nebuďte tak hloupá."
LuAnn pevněji stiskla držadlo nosítka na dítě. Polekaná Lisa se
začala hrabat a snažila se dostat ven a její matka automaticky začala
houpat holčičku sem a tam. „Mluvíte tu vo snech, pane Jacksone. Já
mám svý vlastní sny. A velký. Zatraceně velký." Ale hlas se jí třásl.
LuAnn Tylerová měla velice tvrdou vnější slupku, kterou se
dlouhými, těžkými lety plnými nikam nevedoucích bojů o existenci
obrnila. Přesto ji Jacksonova slova bolestně zasáhla, nebo spíš
pravda, kterou ta slova obsahovala.
„Já vím, že je máte. Říkal jsem vám, že jste bystrá, a během
našeho rozhovoru jste mé přesvědčení v tom směru jen utvrdila.

- 24 -
Zasloužíte si něco daleko lepšího, než máte teď. Jenže lidé jen
málokdy v životě dostanou to, co si zaslouží. Nabízím vám způsob,
jak dosáhnout splnění velkých snů." Aby podtrhl účinek svých slov,
nečekaně luskl prsty. „Něco na tenhle způsob."
V tu chvíli se zatvářila znaveně. „A jak poznám, že nejste vod
policie a že se mě jen nesnažíte nachytat? Já kvůli žádnejm prachům
sedět nepudu."
„Protože by to byl zcela jasný případ navádění k trestnému činu,
proto. Nikdy by jim to u soudu neprošlo. A proč by se pro všechno
na světě měla policie zaměřit zrovna na vás s tak vykonstruovaným
plánem?"
LuAnn se zapřela o dveře. Pod šaty cítila, jak jí mezi ňadry
nepravidelně bije srdce.
Jackson povstal. „Vím, že mě neznáte, ale já své záležitosti beru
velice, opravdu velice vážně. Nikdy nic nedělám, aniž bych k tomu
neměl velmi pádný důvod. Nebyl bych tady a neplýtval bych vaším
časem nějakým nepovedeným žertem, a už vůbec nikdy bych
neplýtval časem svým." V Jacksonově hlase se ozýval naprosto jasný
nesmlouvavý tón a očima se zavrtával do LuAnn tak intenzivně, že
to nebylo možné ignorovat.
„Proč ale já? Ze všech lidí na tomhle přiblblym světě, proč ste si
vyhlíd zrovna mě?" Znělo to téměř prosebně.
„Nedivím se, že se ptáte. Není to však otázka, na kterou bych byl
připraven odpovědět, a navíc se nijak zvlášť celé záležitosti netýká."
„Jak můžete vědět, že vyhraju?"
Stočil pohled na televizi. „Pakliže si nemyslíte, že jsem měl
neuvěřitelné štěstí při tomto tahu, pak byste neměla o výsledku
pochybovat."
„Jo. Jenže zrovna teď pochybuju vo všem, co slyšim. Takže co by
bylo, kdybych do toho teda šla, ale stejně bych nevyhrála?" „Co
byste tím potom ztratila?"
„Ty dvě babky, co stojí si vsadit, vo ty bych přišla! Pro vás to asi
nejsou žádný velký prachy, jenže pro mě to jsou lístky na autobus na
celej tejden!"

- 25 -
 Jackson vytáhl čtyři jednodolarové bankovky z kapsy a podal jí
je. „Tak teď můžete považovat riziko za nulové a navrch k tomu
máte ještě zajištěnu stoprocentní návratnost."
LuAnn promnula bankovky mezi prsty. „Chci vědět, co z toho
budete mít vy. Už sem moc stará na to, abych věřila na hodný skřítky
nebo přání, který padaj z nebe." LuAnn měla teď v očích jasný a
soustředěný výraz.
„Zase další případná otázka, ale taková, která má své
opodstatnění, pouze když a až vyslovíte svůj souhlas, že se toho
zúčastníte. Ale v každém případě máte naprostou pravdu. Rozhodně
to nedělám z dobroty srdce." Přes rty mu přelétl prchavý úsměv. „Je
to obchodní transakce. A při všech dobrých obchodních transakcích
plyne zisk oběma stranám. Stejně si ale myslím, že vás potěší, jak
velkorysé podmínky jsou pro vás připraveny."
LuAnn si zastrčila peníze do tašky. „Jestli na mně chcete
vodpověď hned tady, tak to bude jedno velký macatý ne."
„Uvědomuji si, že má nabídka v sobě nese určité spletitosti. Dám
vám tudíž trochu času na rozmyšlenou." Na kousek papíru jí napsal
telefonní číslo, na které bylo možné volat bez poplatku, a podal jí ho.
„Ale mnoho času vám dát nemohu. Měsíční tah loterie se koná za
čtyři dny. Bezpodmínečně musím mít vaši odpověď pozítří do deseti
hodin dopoledne. Na tomto čísle mě zastihnete kdykoli."
Podívala se na papír v jeho ruce. „A co dyž řeknu ne i za ty dva
dni, což pravděpodobně taky udělám?"
Jackson pokrčil rameny. „To potom vyhraje v té loterii někdo
jiný, LuAnn. Někdo jiný bude nejméně o padesát milionů dolarů
bohatší a určitě nebude ztrácet čas tím, že by se kvůli tomu cítil
provinile, o tom vás mohu ubezpečit." Mile se na ni usmál. „Můžete
mi věřit, když vám povím, že vaše místo velice rádo zaujme mnoho
lidí. Velmi rádo." Vložil jí ten kousek papíru se svým číslem do
dlaně a uzavřel jí ruku v pěst. „A nezapomeňte, jediná minuta po
desáté hodině, a má nabídka pro vás vyprší. Navždy." Jackson se
samozřejmě nezmínil o tom, že kdyby LuAnn odmítla, ihned by ji
nechal odstranit. Jeho hlas zazněl téměř nevlídně, ale hned nato se
rychle opět usmál a otevřel jí dveře, přičemž se pohledem lehce dotkl

- 26 -
Lisy. Holčička sebou přestala mlít a upřela na něj široce otevřené oči.
„Vypadá přesně jako vy. Doufám, že po vás zdědila i vaši bystrou
hlavu." Když procházela dveřmi, dodal: „Děkuji, že jste sem vážila
cestu, LuAnn. Přeji vám hezký den."
„Mám takovej pocit kolem žaludku, že vaše méno vůbec neni
Jackson," poznamenala ještě a zkoumavým pohledem se mu zadívala
do tváře.
„Upřímně doufám, že se mi brzo ozvete, LuAnn. Mám rád, když
se dobré věci přihodí lidem, kteří si to zaslouží. Vy ne?" A zvolna za
ní zavřel dveře.

Na cestě domů autobusem svírala LuAnn se stejnou zarputilostí

Lisu i ten kousek papíru s telefonním číslem. Měla velmi nepříjemný
pocit, že všichni kolem ní si jasně uvědomují, co se jí právě
přihodilo, a kvůli tomu ji přísně soudí. Stará žena v odřeném kabátě
se zkrabatělými podkolenkami třímala pevně igelitové nákupní tašky
a podmračeně LuAnn pozorovala. Zda to bylo skutečně proto, že
stařena věděla o LuAnnině pohovoru, nebo ji dráždilo dívčino mládí,
vzhled a krásná dcerka, to zůstalo pro LuAnn hádankou.
LuAnn Tylerová seděla opřená na sedadle a v myšlenkách se
přenesla do budoucnosti. Představovala si, jak by vypadal její život,
kdyby přijala, nebo odmítla Jacksonův návrh. Zatímco odmítnutí
nabídky by s sebou přineslo následky, z nichž všechny v sobě nesly
znaky jejího dosavadního života s Duanem, přijetí by představovalo
jiný druh problémů. Kdyby skutečně vyhrála v té loterii a získala tak
nevyčíslitelné bohatství, pak by podle toho, co říkal ten člověk,
mohla mít všechno, co by chtěla. Úplně všechno! Mohla by se rozjet,
kam by ji napadlo. Dělat, co by se jí zlíbilo. Panebože! Při pomyšlení
na tak neomezenou svobodu a stačilo by jen zavolat a pak vydržet
čtyři dny - se jí chtělo proběhnout s radostným křikem úzkou uličkou
mezi sedadly autobusu. Zavrhla obavu, že to všechno byl jenom
krutý žert či intrika chorého mozku. Jackson po ní nežádal peníze, a
také žádné na rozdávání neměla. Také nejevil žádné známky, že by
po ní chtěl nějaké sexuální laskavosti, i když se přesně nedozvěděla

- 27 -
podmínky, které si stanovil. Nicméně jí nepřipadalo, že by se
Jackson o ni nějak moc zajímal jako o ženu. Ani se jí nepokusil
dotknout, jedinkrát se nezmínil o jejím vzhledu, alespoň ne přímo, a
připadalo jí, že se choval naprosto profesionálně a přímočaře. Mohl
by to být cvok, ale v tom případě před ní obdivuhodně sehrál
duševně zdravého. A navíc ho to stálo peníze, aby si pronajal
místnosti, najal sekretářku a tak dále. Pokud byl Jackson
nesvéprávný, pak měl v každém případě světlé chvilky. LuAnn
zavrtěla hlavou. A při tom tahu v televizi uhodl správně všechna
čísla, než ty zatracené míčky vylétly nahoru. To nemohla popřít.
Takže mluvil-li pravdu, pak jediný háček byl v tom, že celý ten
návrh zaváněl nezákonností, zpronevěrou a ještě horšími věcmi, na
které se jí nechtělo ani pomyslet. A to byl pořádný háček. A co když
do toho půjde, oni ji chytí a celá pravda vyjde najevo? Mohli by ji
poslat do vězení. Možná na zbytek života. Co by pak bylo s Lisou?
Najednou se cítila hrozně. Jako většina lidí i LuAnn často snila o
hrnci plném zlata. Tato vidina jí pomohla překonat spoustu
beznadějných okamžiků, kdy hrozilo, že ji přemůže sebelítost. Ale
kvůli hrnci zlata ve snu jí nikdo nepřikoval řetěz s koulí na nohu.
„Zatraceně," řekla tiše. Je tohle volba mezi nebem a peklem? A jaké
si bude Jackson klást podmínky? Byla přesvědčená, že ten člověk si
stanoví velmi vysokou cenu za to, že z ženské bez peněz udělá
princeznu.
Kdyby na to přistoupila a skutečně vyhrála, co by udělala?
Možnosti přicházející s takovou svobodou nebylo obtížné vidět,
chutnat, slyšet i cítit. Ale skutečně to provést představovalo něco
naprosto odlišného. Cestovat po světě? Nikdy nevytáhla paty z
Rickersvillu, jenž byl nejznámější svým každoročním trhem a
pachem z jatek. Dokázala by na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát
jela výtahem. Nikdy nevlastnila ani dům, ani auto. Po pravdě řečeno
jí skutečně nikdy nic nepatřilo. Žádný bankovní účet nezněl na její
jméno. Uměla číst, psát a obstojně mluvit spisovnou angličtinou, ale
zcela jasně nikdy nepatřila mezi důležité lidi. Podle Jacksona by
mohla mít všechno. Ale je to opravdu tak? Je skutečně možné
přenést žábu z bahnité louže do nějakého zámku a myslet si, že se z

- 28 -
ní stane princezna z pohádky? Proč by ale něco takového dělala?
Není třeba, aby svůj život změnila tak převratně. Aby se stala někým,
kým rozhodně není. Přejel jí mráz po zádech.
Jenomže v tom to celé bylo. Pohybem hlavy si odhodila dlouhé
vlasy z obličeje, naklonila se k Lise a prsty si začala pohrávat se
zlatými vlásky dcerky, které dítěti spadly do čelíčka. LuAnn se
zhluboka nadechla svěžího jarního vzduchu, proudícího otevřeným
oknem do autobusu. Zoufale se totiž chtěla stát někým jiným.
Kýmkoli, jen nezůstávat tím, kým byla. Většinu svého života cítila,
věřila a doufala, že jednoho dne s tím něco udělá. S každým
uplynulým rokem však naděje zněla stále dutěji, měnila se na pouhý
sen, který se jí jednoho dne úplně přestane zdát a rozplyne se, až z ní
nakonec bude scvrklá, vrásčitá, rychle uvadající bezvýznamná osoba,
která si už ani nevzpomene, že vůbec kdy takové sny snila. Každý
den obraz její ponuré budoucnosti vyvstával stále ostřeji, asi jako
když k televizi připojíte anténu.
Nyní se věci náhle změnily. Upřeně se zadívala na telefonní číslo
a autobus ujížděl po hrbolaté ulici a odvážel je s Lisou zpátky k
prašné cestě, vedoucí ke špinavému návěsu, kde Duane Harvey
číhavě vyčkává na jejich návrat. LuAnn nepochybovala, že bude mít
náladu pod psa. Bude po ní chtít peníze na pivo. Ulevilo se jí, když si
připomněla, že má v kapse dvě jednodolarové bankovky navíc. Už
teď jí pan Jackson umožnil těšit se z nepatrného zisku. Když Duane
na chvíli zmizí a nebude jí překážet, aby si mohla všechno řádně
promyslet, i to bude začátek. Dnes večer se v jeho oblíbené hospodě
Squat & Gobble koná šťastná hodinka slev pro pivaře. Se dvěma
dolary v kapse se Duane zpije do němoty. Pohlédla z okna na svět
probouzející se ze zimního spánku. Jaro je tady. Nový začátek. Je
možné, že i pro ni? Že by její jaro přišlo za dva dny v deset hodin
dopoledne? Ona a Lisa se zadívaly na dlouhou dobu jedna druhé do
očí a pak se matka a dcera na sebe něžně usmály. LuAnn si položila
zlehka hlavu na Lisin hrudníček a nevěděla, zda se má smát, nebo má
plakat, a přitom se jí moc chtělo dělat obojí.

- 29 -
 Otlučené síťové dveře se s vrzáním otevřely a LuAnn i s Lisou
jimi prošla. Uvnitř návěsu byla tma, chládek a ticho. Duane možná
ještě spí. Když se ale protahovala úzkou chodbou, měla oči i uši
nastražené, aby zaslechla sebemenší pohyb či zvuk. Ani zdaleka to
nebylo proto, že by se Duana bála, ale nechtěla, aby ji zaskočil.
Kdyby se spolu začali prát, dokázala by se rozhodně víc než jen
bránit. Nejednou z něj málem vymlátila duši, když se hodně opil.
Nijak zvlášť nevyváděl, když byl střízlivý, což by měl teď být, anebo
téměř střízlivý, jak tomu obvykle bývalo. Stejně to byl podivný vztah
s někým, kdo měl být její druhou polovinou. Mohla však vyjmenovat
deset dalších žen, o kterých věděla, že to u nich chodí podobně. I
jejich svazky držely pohromadě spíše na čistě ekonomických
základech, na omezených možnostech volby a v podstatě na
setrvačnosti než na čemkoli, co by alespoň vzdáleně připomínalo
něžné city. V minulosti LuAnn dostala i jiné nabídky, ale jen
výjimečně nebylo už na první pohled jasné, že by šla z bláta do
louže. Když zaslechla z ložnice chrápání, udělala několik méně
ostražitých kroků a nahlédla do malé místnosti. Zatajil se v ní dech,
když jí zrak padl na dvě těla pod přikrývkami. Duaneovu hlavu
rozeznala na pravé straně. Ta druhá osoba byla celá zakrytá
prostěradlem, nicméně dva hrbolky v oblasti hrudníku naznačovaly,
že se nejedná o žádného z Duaneových kamarádů z mokré čtvrti,
vyspávajícího u nich opici.
LuAnn prošla potichu chodbou, odložila znepokojeně se tvářící
Lisu i s taškou v koupelně a zavřela za sebou dveře. Nechtěla, aby se
holčička vyplašila tím, k čemu se nepochybně schylovalo. Otevřela
znovu dveře do ložnice, kde Duane stále ještě nahlas chrápal, ale tělo
vedle něj změnilo polohu. Nyní jasně rozeznávala tmavě rezavé
dlouhé vlasy. LuAnn stačila pouhá vteřinka, aby pevně uchopila
hustou hřívu a nezvykle velkou silou na ženu vytáhla nešťastnici za
dlouhé prameny vlasů z postele a mrštila jejím nahým tělem o
protější zeď.
„Do hajzlu!" zaječela žena, když přistála na zadku a hned vzápětí
ji LuAnn se zarputilým výrazem na tváři vlekla po drsném, odřeném
koberci. „Sakra, LuAnn, pusť mě."

- 30 -
 Na zlomek vteřiny se LuAnn ohlédla. „Shirley, ještě jednou sem
páchneš a přisámbůh ti zlomim vaz."
„Duane! Pomoz mi, prokristapána! Vona zešílela!" kvílela
Shirley a marně si snažila uvolnit vlasy a škrábáním donutit LuAnn,
aby ji pustila. Shirley byla malá a měla asi deset kilo nadváhu. Její
krátké sloupovité nohy a těžké svěšené prsy o sebe pleskaly, jak se
obě ženy přetahovaly po cestě ke dveřím ložnice.
Duane se pohnul, když ho LuAnn míjela. „Co se to tu děje?"
zeptal se ospale.
„Zavři zobák," štěkla na něj LuAnn.
Jakmile se mu podařilo zaostřit, natáhl se k nočnímu stolku a
vytáhl ze zásuvky balíček marlborek. Zeširoka se na Shirley zazubil
a zároveň si zapaloval cigaretu.
„Nejdeš domů moc brzo, Shirl?" Shrnul si vlasy z čela a
spokojeně zatáhl z cigarety.
Shirley, která k němu byla otočená obličejem, jak ji LuAnn táhla
pozadu za vlasy, a v tváři celá brunátná, na něj vrhla zlostný pohled.
„Ty seš ale zmetek."
Duane ji poslal z dlaně symbolický polibek. „Taky tě milujů,
Shirl. Dík za návštěvu. Bylo to hezký ráno." Zachechtal se, plácl se
do stehna a opřel se o polštář. LuAnn se Shirley zmizely za dveřmi.
LuAnn dotáhla Shirley až ke zrezivělému bloku motoru z fordu,
válejícího se na prostranství před návěsem, a pak se jen otočila a
vrátila se zpátky.
Shirley se postavila a zaječela: „Vyrvalas mi půlku vlasů, ty
čubko." LuAnn šla dál a ani se neohlédla. „Chci svý šaty. Dej mi
moje zatracený šaty, LuAnn."
Nato se LuAnn ohlédla. „Nepotřebovalas je, kdyžs byla tady, tak
nevim, na co by ti byly teď."
„Takhle nemůžu jít domů."
„Tak domu nechoď." LuAnn vystoupala po blocích tvárnic do
návěsu a práskla za sebou dveřmi.
Srazila se s Duanem oblečeným jenom do trenýrek v chodbičce.
Nezapálená marlborka mu visela mu z koutku úst. „To mužskýmu
dělá dobře, když se kvůli němu porvou dvě toulavý kočky. Úplně mi

- 31 -
to rozproudilo krév, LuAnn. Co kdybys šla na vál teď zase tý? No
tak, zlato, dej mi hubičku." Zakřenil se na ni a pokusil se ji obejmout
kolem krku. Hned vzápětí si už ale připadal jako v ringu. Pravou
pěstí ho totiž zasáhla do úst tak, až se mu zakývalo pár zubů, a i když
to byl úder, který na stupnici bolestivosti vystoupal poměrně vysoko,
nedalo se to vůbec srovnat s utrpením způsobeným kolenem, kterým
ho surově kopla do rozkroku. Duane ztěžka klesl na podlahu.
LuAnn se nad něj výhružně naklonila. „Jestli ho ještě jednou
vyndáš z kalhot, Duane Harvey, tak ti ho s pomocí boží urvu a
spláchnu do záchoda."
„Ty bláznivá dorotó," vyrazil ze sebe napůl kňouravě, rukama si
svíral přirození a na rtech se mu objevila krev.
LuAnn natáhla ruku a železným stiskem ho chytla za tvář.
„Bláznivej si leda ty, jestli si myslíš, že ti něco takovýho budu trpět."
„Vždyť nejsme žádný manželé."
„To je sice pravda, ale žijem spolu a máme spolu dítě. A tohle je
zrovna tak můj domov jako tvůj."
„Shirl pro mě nic neznamená. Tak vo co kráčí?" Zvedl hlavu a
zadíval se na ni a v koutcích očí se mu zaleskly slzy a dál si tiskl
slabiny.
„Jde vo to, že ta zaprcatělá potvora se dokolíbá dolu do krámu, do
kadeřnictví a do tý tvý hospody a všem, který si to budou chtít
poslechnout, to vyslepičí, a já budu vypadat jak ta nejblbější ženská
na světě."
„Nemělas mě tu nechávat dnes ráno samotnýhó." Těžce se sbíral
z podlahy. „Hele, je to všechno tvoje viná. Přišla sem za tebou kvůli
něčemu. Co sem měl dělat?"
„No to vopravdu nevim, Duane. Co takhle nabídnout jí hrnek
kafe místo svýho brka? "
„Není mi moc dobře, puso. Vopravdu né." Opřel se zády o stěnu.
Hrubě do něj strčila, když procházela kolem něj, aby se podívala, co
dělá Lisa. „To je to nejlepší, co sem dneska slyšela."
Za minutu už zase pochodovala kolem něj, vešla do ložnice a tam
se pustila do strhávání povlečení z postele.

- 32 -
 Duane ji ode dveří nevrle pozoroval. „Jen tak dál, vyhoď jé. Mně
je to fúk, tys je koupila."
Ani se na něj nepodívala, když mu odpovídala. „Donesu je k
Wandě, aby je vyprala. Když ty budeš chrápat s děvkama, já za to
platit nebudu."
Do oka jí padl záblesk něčeho zeleného, sotva nadzvedla matraci.
Odsunula ji a zadívala se na Duana. „Co je kruci zas todle?" chtěla
vědět.
Duane se na ni chladně podíval. Vpotácel se do místnosti, sebral
svazek bankovek a nacpal je do papírové tašky ležící na stole vedle
postele. Nespouštěl z ní oči po celou dobu, co tašku zavíral.
„Řekněme, že sem vyhrál v loterií," prohlásil sebejistě.
Při jeho slovech viditelně ztuhla, jako kdyby ji někdo uhodil do
tváře. Na vteřinu si myslela, že se skácí jako podťatá. Copak Duane
byl skutečně za tím vším? Táhli to snad s Jacksonem spolu?
Nedokázala si představit méně pravděpodobný pár. Tu myšlenku
zavrhla. Okamžitě se vzpamatovala a založila si ruce na prsou.
„Kecy! Kdes k tomu přišel, Duane?"
„Řekněme, že teď máš ten nejlepší důvod bejt na mě milá a držet
klapačku."
Rozzlobeně ho vystrčila z místnosti a zamkla dveře. Převlékla se
do džínů, tenisek a mikiny a pak si rychle sbalila věci na noc. Když
dveře odemkla a prudce otevřela, zjistila, že se Duane ani nepohnul, i
tašku stále pevně svíral v ruce. Rychle prošla okolo něj, otevřela
dveře do koupelny, jednou rukou zdvihla kroutící se Lisu, v druhé
držela špinavé povlečení a tašku s věcmi, které si sbalila, a zamířila k
hlavním dveřím.
„Kampak déš LuAnn? "
„Do toho ti nic není."
Jak dlouho budeš eště kvůli tomu řádit? Já sem se taky nenaštval,
kdyžs mě kopla někam. Už sem na to vlastně úplně zapomněl."
Otočila se na patě. „Duane, ty musíš bejt ten největší trouba na
zemským povrchu."
„Ale prosím tě? A kdo si myslíš, že seš tý? Kdyby nebylo mě, tak
ty i Lisá byste neměly ani tu přiblblou střechu nad hlavou. Vzal sem

- 33 -
vás k sobě, jinak byste neměly nic." Zapálil si další cigaretu, ale
dával si velký pozor, aby se držel z dosahu její pěsti. Sirku zašlápl na
prošlapaném koberci. „Takže možná, místo abys na mě pořád vrčela,
měla by ses snažit bejt na mě milá." Nadzvedl papírovou tašku
nacpanou bankovkami. „A vodkud přišlo tohle, tam toho čeká ještě
spousta, děvče. V týhle díře se už moc dlouho zdržovat nebudu. Měla
by sis to dobře rozmyslet. Moc dobře rozmyslet. Už si nenechám vod
tebe ani vod nikoho jinýho kydat na hlavů. Slyšíš, co ti řikám?"
Otevřela vstupní dveře. „Duane, já na tebe začnu bejt milá hned
teď. Radši odejdu, než bych tě musela zabít." Lisa začala plakat při
matčiných rozzlobených slovech, jako by si myslela, že patří jí.
LuAnn holčičku políbila a pošeptala jí do ucha něco konejšivého,
aby ji uklidnila.
Duane pozoroval, jak LuAnn přechází zablácený dvůr a
obdivoval její oblé pozadí v těsných džínách. Na chvilku se rozhlédl,
jestli neuvidí Shirley, ale ta se zjevně dala na ústup, i když byla úplně
nahá.
„Miluju tě, puso," zakřičel za LuAnn s úsměvem od ucha k uchu.
„K čertu s tebou, Duane."

Obchodní středisko bylo mnohem rušnější než během její včerejší

návštěvy. LuAnn byla za davy lidí vděčná, když se zdaleka vyhýbala
kanceláři, kterou při té příležitosti navštívila. Neubránila se však,
když šla kolem, aby na chvilku nestočila oči tím směrem. Zdálo se jí,
že za prosklenými přepážkami vedle dveří je tma. Předpokládala, že
kdyby vzala za dveře, bylo by zamčeno, neboř podle ní se Jackson po
jejím odchodu sotva zdržoval v místnosti o moc déle. Z rozmluvy s
ním pochopila, že byla jeho jediným „klientem".
Předešlou noc zavolala do práce, že je nemocná, a přečkala ji u
přítelkyně. Zde střídavě pozorovala měsíc v úplňku a Lisina malá
ústa. Dcerka se z tvrdého spánku tu usmívala, tu zašklebila a
předváděla všechny možné výrazy obličeje. Nakonec se LuAnn
rozhodla, že záležitost s Jacksonovým návrhem nechá otevřenou,
dokud nezíská více informací. K jednomu závěru došla poměrně

- 34 -
rychle - na policii nepůjde. Nemohla nic dokázat, a kdo by jí něco
takového věřil? Nebyla zde jediná věc, která by to potvrzovala, a
alespoň padesát milionů důvodů to celé vylučovalo. Přes vyvinutý
smysl pro dobro a zlo se LuAnn nedokázala ubránit stále se
vracejícímu pokušení. Tvrdošíjně se jí v hlavě vynořovala představa
náhle získaného, obrovského bohatství. Cítila se provinile, že se
navzdory černobílému chápání světa nedokáže ihned jednoznačně
rozhodnout. Nicméně její poslední výstup s Duanem ji jenom utvrdil
v přesvědčení, že Lisa nesmí v takovém prostředí vyrůstat. Bylo
třeba s tím něco udělat.
Provozní kancelář obchodního střediska byla na konci chodby na
jižní straně budovy. LuAnn strčila do dveří a vešla. „Jé, LuAnn?"
LuAnn se překvapeně zadívala na mladého muže za pultem, který
ji oslovil jménem. Byl pečlivě oblečen do košile s krátkým rukávem,
s kravatou a v černých kalhotách. V rozčilení pravou rukou
opakovaně cvakal uzávěrem tužky. Ať LuAnn zírala, jak zírala,
neměla ani zdání, o koho se jedná.
Mladý muž si téměř lehl na pult. „Nečekal jsem, že by sis mě
pamatovala. Jsem Johnny Jarvis. Teď už vlastně John." Nacvičeným
způsobem napřáhl ruku a potom ji se širokým úsměvem na tváři
pevně objal a strávil celou minutu žvatláním s Lisou. LuAnn vytáhla
z tašky dětskou deku, usadila na ni dcerku a podala jí plyšové
zvířátko.
„Nemohu uvěřit, že to seš ty, Johnny. Vždyť sem tě neviděla, jak
dlouho vlastně, od šestý třídy?"
„Tys byla v sedmý a já v devátý."
„Vypadáš skvěle. Fakt skvěle. Jak dlouho už tady děláš?"
Jarvis se celý rozzářil pýchou. „Po střední škole jsem absolvoval
nástavbu na státní vysoké. Tady už jsem dva roky. Nejdřív jsem
zadával data do počítače, ale teď jsem postoupil na zástupce
vedoucího správy budovy."
„To ti gratuluju. To je úžasný, Johnny - teda, Johne."
„Kašli na to, ty mi klidně říkej Johnny. Vůbec se nemůžu
vzpamatovat z toho, žes těmahle dveřma prošla. Když jsem tě
zahlídl, myslel jsem, že mě klepne pepka. Ani ve snu mě nenapadlo,

- 35 -
že tě ještě někdy uvidím. Měl jsem za to, že ses přesunula někam do
New Yorku nebo tak."
„Kdepak, pořád jsem tady," přešla to rychle.
„Dost mě to překvapuje, ale nikdy jsem tě tady v obchodním
středisku neviděl."
„Moc často se sem nedostanu. Bydlím dost daleko odtud."
„Posaď se a povídej, cos doteďka dělala. Vůbec jsem nevěděl, že
máš dítě. Dokonce jsem ani neměl tušení, že jsi vdaná."
„Nejsem vdaná."
„Ach tak." Jarvis ve tváři lehce zčervenal. „Nechceš si dát kafe
nebo něco? Zrovna jsem postavil na nový."
„Mám trochu naspěch, Johnny."
„Co tedy pro tebe můžu udělat?" Náhle se zatvářil překvapeně.
„Snad nehledáš práci?"
Podívala se na něj zostra. „A co kdyby? Bylo by na tom něco
špatnýho?"
"Ne, teda samozřejmě, že nebylo. Jenom jsem, víš, nikdy nečekal,
že bys tady zůstala nebo že bys mohla pracovat třeba v nějakým
obchodním středisku." Usmál se na ni.
„Práce jako práce, nebo ne? Ty přece tady taky makáš. A když už
o tom mluvíme, co přesně sem jako měla se svým životem dělat?"
Jarvisův úsměv rychle pohasl a on si nervózně otřel ruce o
nohavice kalhot. „Já tím nic nemyslel, LuAnn. Jen jsem si tě
vždycky představoval, že žiješ někde na zámku, nosíš fantastické
šaty a jezdíš v báječných autech. Promiň."
LuAnn přešla zlost, když si vzpomněla, co jí Jackson navrhoval.
Nějaký ten zámek už možná měla na dosah. „To nic, Johnny, bylo
toho na mě poslední dobou nějak moc. Práci nehledám, ale
potřebovala bych pár informací o jednom z vašich nájemců."
Jarvis se mrkl přes rameno do zadních prostor kanceláře, odkud
byly slyšet telefony, ťukání klávesnic a občasné krátké rozhovory.
Pak se obrátil zpátky k ní. „Informace?"
„Jo. Byla sem tady včera ráno. Měla sem tu schůzku."
„S kým?"

- 36 -
 „To právě chci, abys zjistil. Bylo to v těch kancelářích napravo,
když se vejde do obchodního střediska od autobusový zastávky. Není
tam žádná cedule ani nic podobnýho, ale je to vedle toho místa, co
prodávaj zmrzlinu."
Jarvis se na chvilku zatvářil nechápavě. „Měl jsem za to, že je to
tam pořád prázdný. Máme tady takových míst spoustu. Tohle
středisko není zrovna v nejvýhodnějším místě."
„No ale včera to tam prázdný nebylo."
Jarvis přešel k počítači na pultě a začal ťukat do klávesnice.
„Kvůli čemus měla tu schůzku?"
LuAnn pohotově odpověděla. „Mělo to být něco jako prodej po
domácnostech, víš?"
„Jo, měli jsme tu pár lidí, co si to tu pronajali jen dočasně. Spíš to
používali, když pořádali výběrový konkurz kvůli práci. Když máme
místo, což obvykle máme, tak to pronajímáme třeba i na den. Hlavně
tehdy, když už je to zařízené jako kancelář, víš?"
Vyvolal na obrazovku nějaké údaje a teď je pročítal. Ze zadní
místnosti sem stále pronikaly hlasy, a tak Jarvis přešel ke spojovacím
dveřím a zavřel je. Podíval se poněkud s obavami na LuAnn a zeptal
se: „Takže, co chceš vědět?"
Neušel jí jeho starostlivý výraz a pohledem sklouzla na dveře,
které právě zavřel.
„Nebudeš mít kvůli tomu nepříjemnosti, viď že ne, Johnny?"
Mávnutím ruky to celé odbyl. „Kašli na to, nezapomeň, že tady
dělám zástupce ředitele," prohlásil důležitě.
„Zkrátka mi řekni, jen co můžeš. Co je to za lidi. Čím se zabejvaj.
Jestli maj nějakou adresu. Prostě všechny tyhle věci."
Jarvis se zatvářil nejistě. „Copak ti to neřekli během pohovoru?
„Něco jo," řekla pomalu. „Víš, zkrátka jsem se chtěla přesvědčit,
že je to všechno legální. Ještě než se rozhodnu, jestli to místo vezmu,
nebo ne. Musela bych si koupit nějaké lepší oblečení, možná si
pořídit i auto. Nechtělo by se mi to všechno dělat, pokud by to
nebylo solidní."
Jarvis zafrkal. „No, to děláš chytře. Chci říct, že i když těmhle
lidem pronajímáme prostory, tak to ještě neznamená, že s tebou

- 37 -
budou jednat na rovinu." Pak ustaraně dodal: „Nechtěli na tobě
peníze, že ne?"
„Ne, to ne, ale ty peníze, o kterých mluvili, že bych dostala, jsou
dost neuvěřitelný, to je fakt."
„Nejspíš toho naslibovali tolik, že to těžko může být pravda,
viď."
„Z toho mám právě strach." Sledovala, jak mu prsty jezdí po
klávesnici počítače. „Kde ses to naučil ?" poznamenala obdivně.
„Co, tohle? To když jsem chodil na tu nástavbu. Mají tam
programy, ve kterých tě naučí dělat skoro všechno. Počítače jsou
bezvadný."
„Docela ráda bych se ještě někdy vrátila do školy."
„Vždycky ti to přece ve škole šlo úplně skvěle, LuAnn. Vsadím
se, že bys to zvládla jak nic."
Mile se na něj podívala. „Jednou možná. A co tam máš pro mě
teď?"
Jarvis se znovu zadíval na obrazovku. „Jméno té společnosti je
Associates Inc. To alespoň uvedli v nájemní smlouvě. Pronajali si ty
místnosti na týden, počínaje včerejškem. Zaplatili hotově. Jinou
adresu neuvedli. Když platí v hotovosti, je nám to ve skutečnosti dost
jedno."
„Teď tam ale nikoho nemaj."
Jarvis nepřítomně kývl a dál sledoval obrazovku. „Smlouvu o
pronájmu podepsal chlápek jménem Jackson."
„Vysoký asi tak jako já, s černými vlasy a trochu při těle?"
„Jo, jo, už si ho vybavuju. Choval se, jako když se dost vyzná.
Došlo během pohovoru k něčemu nezvyklýmu?"
„Záleží na tom, čemu říkáš nezvyklý. Ale i na mě dělal dojem, že
ví, co dělá. Můžeš mi říct ještě něco?"
Jarvis procházel záznamy na obrazovce a doufal, že najde pár
nových informací, které by LuAnn ocenila. Nakonec v jeho výrazu
převládlo zklamání, podíval se na ni a povzdychl si. „Ne, neřekl
bych."

- 38 -
 LuAnn zvedla Lisu a zadívala se na hromádku poznámkových
bloků a plné pohárky s propiskami na přepážce. „Mohla bych si vzít
jeden ten bloček a tužku. Něco bych ti za to zaplatila."
„Děláš si legraci? Hele, vem si jich, kolik chceš."
„Stačí mi po jednom, díky." Schovala si blok a propisovací tužku
do tašky.
„Opravdu není za co, máme takových věcí tuny."
„No, moc si cením toho, cos mi řekl. Opravdu. A sem moc ráda,
že sem tě zase jednou po letech potkala, Johnny."
„Celý rok mi bude veselo z toho, jaks jen tak prošla těma
dveřma." Rychle se mrkl na hodinky. „Asi tak za deset minut chodím
na oběd. Dole v hale před potravinami mívají moc dobrou čínu. Máš
chvilku čas? Zvu tě. Měli bysme víc času si poklábosit a dohnat, co
jsme zameškali."
„Možná jindy. Jak jsem říkala, mám dost naspěch." LuAnn
nemohlo ujít Jarvisovo zklamání a trochu se zastyděla. Položila Lisu
a vřele ho objala. Musela se usmát, když slyšela, jak jí zhluboka
dýchá do čerstvě umytých vlasů. Jak jí tiskl ruce na kříž a teplo a
měkkost její hrudi se mu rozlila po jeho, Jarvisova nálada se
okamžitě zase pozvedla. „Vedeš si fakt skvěle, Johnny," povzbudivě
poznamenala LuAnn a ustoupila. „Vždycky jsem věděla, že to někam
dotáhneš." Všechno mohlo být úplně jiné, napadlo ji, kdyby byla
potkala Johnnyho o nějaký ten pátek dřív.
Jarvis se teď pohyboval v sedmém nebi. „Fakt? Byl bych se
vsadil, žes o mě nikdy ani myšlenkou nezavadila."
„No vidíš, u mě není o překvapení nouze. Měj se moc fajn a
možná se tu zase někdy uvidíme." Zvedla Lisu, která své plyšové
zvířátko mačkala matce na tvář a vesele brebentila, a vydala se ke
dveřím.
„LuAnn, počkej."
Otočila se na něj.
„Vezmeš tu práci?"
Chvilku tu otázku zvažovala. „No, ještě nevim, ale řekla bych, že
jestli jo, tak se to dozvíš."

- 39 -
 Pak LuAnn ještě zašla do veřejné knihovny, což bylo místo, kde
trávila hodně času, když ještě chodila do školy. Teď už sem
nevkročila celé roky. Knihovnice byla velmi příjemná a prohodila
několik pochvalných slov o Lise. Holčička se tulila k matce a
rozhlížela se po tom množství knih kolem.
„Da, da, hů."
„Má ráda knihy," vysvětlovala LuAnn. „Čteme si každý den."
„Oči má po vás," poznamenala knihovnice a střídavě si prohlížela
matku s dcerou. LuAnn pohladila něžně Lisu po tváři.
Ženin úsměv pohasl, když si všimla, že LuAnn nemá na ruce
snubní prsten. LuAnn to neušlo. „To bylo to nejlepší, co jsem kdy
udělala. Moc toho nemám, ale nedostatkem lásky moje holčička trpět
nebude."
Žena se nepatrně usmála a přikývla. „Moje dcera je svobodná
matka. Dělám co můžu, abych jí pomohla, ale je to hrozně těžké.
Nikdy s penězi nevyjdeme."
„To mi povídejte." LuAnn vydolovala z tašky dětskou láhev a
nádobu s vodou a namíchala Lise řídkou kasičku ze sušené výživy
pro děti, kterou kupovaly s přítelkyní napůl. Pak pomohla Lise, aby
láhev správně chytla do ručičky. „Jestli někdy přečkám do konce
týdne s více penězi, než jsem měla na začátku, tak nevím, co
udělám."
Žena zamyšleně zavrtěla hlavou. „Vím, že se říká, že peníze jsou
kořeny všeho zla, ale často mě napadá, jak krásné by to bylo,
nemuset si dělat hlavu s tím, kdo zaplatí složenky. Ani si ten pocit
nedokážu představit. Vy ano?"
„Představit si to umím. Myslím, že to musí být báječný pocit."
Žena se zasmála. „Tak, co byste si přála?"
„Máte tu na takových těch filmech výtisky všech možných novin,
že jo?"
Žena přikývla. „Na mikrofilmech. Ty jsou támhle v té místnosti."
Ukázala na dveře na druhém konci knihovny. LuAnn zaváhala.
„Umíte zacházet s přístrojem na mikrofilmy? Jestli ne, tak vám to
můžu ukázat. Není to žádná věda."

- 40 -
 „To byste byla moc hodná. Děkuju."
Vstoupily do místnosti, kde nikdo nebyl a nesvítilo se tam. Žena
rozsvítila stropní světlo, usadila LuAnn k jednomu terminálu a z
desek vytáhla cívku s mikrofilmem. Trvalo jí jenom chvilku, než
cívku založila a na osvětlené obrazovce se objevily informace.
Knihovnice zaostřila přístroj a na monitoru se objevily jasné řádky
textu. LuAnn ji pozorně sledovala, když cívku opět vyndala a přístroj
vypnula. „Teď si to zkuste vy," vybídla ji knihovnice.
LuAnn zručně založila cívku a seřídila obraz na dalších stránkách
textu.
„Jde vám to báječně. Rychle se učíte. Většina lidí na to hned
nepřijde."
„Vždycky jsem měla šikovný ruce."
„V katalogu je všechno jasně označené. Máme tu samozřejmě
místní tisk, ale i některé celostátní. Data vydání jsou vytištěna
zvenku na pořadačích."
„Děkuju vám mockrát."
Jakmile žena odešla, LuAnn zvedla Lisu, která ještě stále sála z
láhve, a začala procházet řadami pořadačů. Posadila dcerku na zem a
pobaveně pozorovala, jak se holčička přetočila k jedné skříni,
odložila láhev a snažila se vytáhnout vzhůru. LuAnn vyhledala jedny
z nejznámnějších novin a probírala se jednotlivými odděleními s
cívkami, dokud nenarazila na data vydání z posledních šesti měsíců.
Ještě stihla přebalit Lisu a nechat ji odříhnout, a pak založila první
cívku mikrofilmu do promítacího přístroje. Lisu si posadila na klín a
ta vzrušeně ukazovala a brebentila, když sledovala pohybující se
stránky na obrazovce. LuAnn rychle pročítala titulní stránku.
Netrvalo dlouho a našla článek pod palcovými titulky. „Výhra v
loterii dosáhla pětačtyřiceti milionů dolarů." LuAnn si rychle celý
článek přečetla. Zvenku k ní dolehl zvuk nečekané průtrže mračen.
Jaro přinášelo do této oblasti spoustu deště a obvykle spolu s
bouřkami. Jako v odpověď na její myšlenky se ozvalo zahřmění a
celá budova se jakoby otřásla. LuAnn se starostlivě podívala na Lisu,
ale holčička zvuky nevnímala. LuAnn vytáhla z tašky deku, rozložila
ji na podlahu, položila na ni hračky a posadila k nim Lisu. Pak

- 41 -
zaměřila pozornost opět na noviny. Vytáhla si z kabelky
poznámkový blok a propisku a začala si psát poznámky. Pak si
vyhledala další měsíc. Tahy federálního Lota se konaly patnáctého
každého měsíce. Data výtisků, které vyhledávala, začínaly
šestnáctého a končily dvacátého. Během dvou hodin dokončila svůj
přehled o výhercích z právě uplynulých šesti měsíců. Vyndala
poslední cívku a vrátila ji na místo. Opřela se a prohlížela si
poznámky. Hlava jí třeštila a měla hroznou chuť na trochu kávy.
Venku stále ještě hustě pršelo. LuAnn s Lisou na ruce zašla zpátky
do knihovny, vytáhla několik dětských knížek a ukazovala děvčátku
obrázky a četla jí. Za dvacet minut už dcerka spala a LuAnn ji uložila
do nosiče, který položila na stůl vedle sebe. V místnosti bylo ticho a
teplo. LuAnn cítila, že začíná klímat. Jednu ruku položila přes Lisu,
aby ji chránila, a chytla děvčátko jemným stiskem za nohu. Příští
věc, kterou si uvědomila, byla, že se s leknutím probudila, když se
čísi ruka dotkla jejího ramene. Zvedla hlavu a dívala se přímo do očí
knihovnice.
„Je mi moc líto, že vás budím, ale už zavíráme."
LuAnn se v první chvíli nechápavě rozhlédla kolem.
„Propánakrále, kolik je hodin?"
„Pár minut po šesté, drahoušku."
LuAnn si rychle sbalila věci. „Hrozně mě mrzí, že jsem tady
takhle usnula."
„Ani trochu mi to nevadilo. Jen mě mrzí, že jsem vás musela
vzbudit. Vypadala jste tak klidně vedle dcerky."
»Ještě jednou vám děkuju za pomoc." LuAnn natočila hlavu a
zaposlouchala se do zvuků deště bubnujícího na střechu.
Knihovnice se na ni podívala. „Kéž bych vám mohla nabídnout,
že vás někam svezu, ale jezdím autobusem."
"To je dobrý. S autobusem sme velký kamarádi."
LuAnn přetáhla kabát přes Lisu a vyšla ven. Rychle přeběhla na
autobusovou zastávku, kde si půl hodiny počkala na autobus, který
zastavil se skřípějícími brzdami a hlubokým povzdechem
hydraulicky otvíraných dveří. Do plného jízdného jí chybělo deset
centů, ale řidič, rozložitý černoch, kterého znala od vidění, ji

- 42 -
mávnutím ruky nechal nastoupit a zbytek doplatil za ni z vlastní
kapsy.
„Lidi si musej pomáhat," poznamenal. S úsměvem mu
poděkovala. Za dvacet minut už LuAnn vstupovala do restaurace u
silnice, několik hodin před tím, než jí začínala směna.
„Hele, holčino, co tady děláš tak brzo?" zavolala na ni Beth, její
asi padesátiletá vdaná kolegyně, zatímco vlhkým hadříkem stírala
umakartový pult.
Řidič náklaďáku, vážící dobrých sto padesát kilo, si LuAnn
přeměřil pohledem přes okraj svého hrnku s kávou. Dokonce i
přesto, jak splihle vypadala po nucené procházce deštěm, bylo
patrné, že na něj patřičně zapůsobila, ostatně jako vždy. „Přišla dřív,
aby nezmeškala starýho vazouna Frankieho," prohlásil s širokým
úsměvem, u nějž hrozilo, že se mu pusa roztrhne od ucha k uchu.
„Věděla, že se tu ukážu dřív, a nemohla přenýst přes srdce, že mě
neuvidí."
„Máš pravdu, Frankie, LuAnn by to zlomilo srdce, kdyby pro
jednou zmeškala pohled na tu tvou fousatou klapajznu,"
přizvukovala mu Beth a šťourala se mezi zuby párátkem.
„Ahoj, Frankie, jak se máš?" pozdravila ho LuAnn.
„Teď už fajn," odvětil Frankie stále se širokým úsměvem.
„Beth, mohla bys mi na chvilku pohlídat Lisu, než se převlíknu
do uniformy?" požádala ji LuAnn a otřela si obličej a paže ručníkem.
Zkontrolovala Lisu a s úlevou zjistila, že je suchá a hladová.
„Udělám jí hned láhev a připravím nějaké vločky. Pak už bych ji
mohla uložit na noc, i když to není tak dávno, co si pořádně zdřímla."
„To víš, že si ráda pochovám takový krásný dítě. Pocem,
broučku." Beth vzala Lisu na ruku, kde děvčátko vydávalo
nejrůznější zvuky a tahalo za propisku, kterou měla Beth zastrčenou
za uchem. „Poslouchej, LuAnn, ty tu přece nemusíš trávit takovou
dobu. Co se děje?"
Promokla jsem na kůži, a kromě uniformy nic čistýho nemám. A
navíc mám špatný svědomí kvůli tomu včerejšku. Hele, nezbylo něco
od oběda? Nějak si nemůžu vzpomenout, jestli jsem dneska jedla."

- 43 -
 Beth se na LuAnn zadívala se zjevným nesouhlasem a jednu ruku
si opřela o zavalitý bok. „Kdyby ty ses aspoň zpoloviny starala o
sebe, jako se staráš o tohle děcko. Můj ty pane, holka, dyť už je skoro
osm."
„Nerej do mě, Beth, zkrátka sem zapomněla, to je všechno."
Beth potichu vrčela: „Aha, takže Duane ti zase propil tvý peníze,
viď?"
„Měla by ses na toho grázla vykašlat, LuAnn," přidal se Frankie
nabručeně. „Nejdřív bych mu ale za tebe nejradši nakopal do zadku.
Ty si zasloužíš něco jinýho než takovej póvl."
Beth zdvihla obočí, což jasně naznačovalo, že je s Frankiem za
jedno.
LuAnn se na oba zamračila. „Děkuju vám oběma, že se mi pletete
do života. A co kdybyste mě na chvíli nechali na pokoji?"
O něco později už seděla LuAnn v rohovém boxu na druhé straně
místnosti a dojídala porci, kterou jí Beth vyšetřila. Konečně odsunula
talíř stranou a upíjela z šálku čerstvou kávu. Znovu začalo pršet a
zvuk kapek bubnujících na plechovou střechu jídelny ji uklidňoval.
Přitáhla si tenký svetřík těsněji kolem ramen a podívala se na hodiny
nad pultem. Ještě stále zbývaly dvě hodiny, než jí začne směna. Ještě
nedávno, když se jí podařilo dostat se do restaurace dřív, snažila se
nastřádat si nějaké hodiny práce přes čas, ale to už jí teď vedoucí
nepovoloval. Nabourává mi to náklady, sdělil tenkrát LuAnn. Sice
vzápětí opáčila, jestli nechce vědět, jaké jsou její náklady, ale nebylo
to nic platné. Ale nakonec to bylo jedno, protože jí dovolil, aby si do
práce nosila Lisu. A nebýt toho, nemohla by pracovat vůbec. Navíc jí
platil v hotovosti. Uvědomovala si samozřejmě, že za ni neplatí daň
ze mzdy, ale vydělávala už takhle málo i bez toho, aby jí ještě něco
strhával stát. Ještě nikdy nevyplňovala daňové přiznání. Celý život
žila tak hluboko pod hranicí životního minima, že si správně
spočítala, že žádné daně nedluží.
Lisa ležela v nosítku položeném na stole naproti své matce.
LuAnn těsněji zachumlala spící dcerku do deky. Když před chvílí
jedla, dávala Lise ze svého talíře. Holčička velice dobře přecházela
na tuhou stravu, ale rozmačkanou mrkev už nestihla sníst a usnula.

- 44 -
LuAnn trápilo, že Lisa nemá takové podmínky ke spánku, jaké by
dítě správně mělo mít. A často přemýšlela o tom, zda na Lisin
intelekt nebude už za pár let mít špatný vliv to, že noc co noc spí pod
pultem v hlučné a zakouřené zájezdní restauraci. Nesníží to snad
dcerce sebevědomí a nenapáchá to další škody, o kterých se LuAnn
dočetla v časopisech nebo o nich viděla pořady v televizi? Podobné
černé myšlenky připravily LuAnn o víc hodin klidného spánku, než
si dokázala spočítat. A to ještě nebylo všechno. Až si Lisa zvykne jíst
pouze tuhou stravu, bude pro ni mít vždycky dostatek jídla? Nemá
auto, nezbývá jí, než aby neustále schraňovala drobné na cesty
autobusem, musí chodit pěšky, běhat v dešti. Co kdyby při tom Lisa
něco chytla? Nebo kdyby onemocněla LuAnn? Co kdyby si musela
na nějakou dobu lehnout? Kdo by se o Lisu po tu dobu postaral?
LuAnn neměla žádné zdravotní pojištění. S Lisou chodila na okresní
kliniku na bezplatné očkování a pravidelné kontrolní prohlídky, ale
ona sama nebyla u doktora přes deset let. Byla mladá, silná a zdravá,
ale to se mohlo velice rychle změnit. Co člověk ví? Skoro se musela
smát, když si představila, že by se Duane měl vyznat v nekonečné
řadě Lisiných každodenních potřeb. To by hoch vzal nohy na ramena
a s jekotem by zmizel v lese už po pár minutách. Jenže ona to žádná
legrace nebyla.
LuAnn pozorovala maličká, otevírající a zase se zavírající ústa, a
náhle jí ztěžklo srdce tak, že by se jeho váha vyrovnala návěsům
zaparkovaným na parkovišti před restaurací. Její dcerka byla se vším
všudy závislá jen na ní a pravda byla, že LuAnn neměla vůbec nic.
Každý den svého života se pohybovala jeden krok od okraje propasti
a po celou dobu se zároveň k němu dostávala stále blíž. Pád musel
nevyhnutelně jednou přijít. Byla to pouze otázka času. Vzpomněla si
na Jacksonova slova. Začarovaný kruh. Její matka. Pak LuAnn. V
mnoha ohledech se Duane tolik podobal Bennymu Tylerovi, že se
obávala na to jenom pomyslet. Další na řadě byla Lisa, její drahá
holčička, kvůli které by LuAnn byla schopna zabíjet nebo se dát
zabít, cokoli, jen aby ji ochránila. Všeobecně se přece říká, že
Amerika je země neomezených možností. Stačí je prý pouze chytit za
pačesy. Jenom jaksi zapomněli dodat, jak to má udělat někdo takový

- 45 -
jako LuAnn. Možná ani nezapomněli, třeba to bylo úmyslně. Tak
alespoň chápala běh věcí, když byla o něco víc v úzkých než
obvykle. Jako zrovna teď.
LuAnn zatřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila, a vší silou
přitiskla ruce dlaněmi k sobě. Tenhle způsob uvažování jí právě teď
vůbec nepomůže. LuAnn si přitáhla k sobě kabelku a vyndala si
poznámkový blok. To, co v knihovně zjistila, ji dost zarazilo.
Šest výherců loterie. Začala s těmi z minulého podzimu a
postupovala až k současnosti. Vypsala si všechna jména a životopisy.
V každém článku byla uveřejněna fotografie dotyčného výherce.
Zdálo se, že jejich úsměvy zabíraly celou šířku stránky v novinách.
V opačném pořadí to byli: Judy Davisová, dvacet sedm let, matka
tří malých dětí, pobírající sociální podporu; Herman Rudy, padesát
osm let, bývalý řidič kamionů, nyní tělesně postižený, na invalidní
podpoře, s vysokými účty za léky a léčbu po pracovním úrazu;
Wanda Trippová, šestašedesátiletá, ovdovělá, závislá na sociálních
dávkách ve výši čtyř set dolarů měsíčně, v rámci tzv. „záchytné
sociální sítě"; Randy Stith, jednatřicet, nedávno ovdovělý muž s
malým dítětem, jenž byl před krátkým časem propuštěn z továrny,
kde pracoval u pásu na montážní lince; Bobbie Jo Reynoldsová,
třiatřicetiletá servírka z New Yorku, o které se v článku psalo, že
poté, co vyhrála, se vzdala svého snu stát se slavnou divadelní
hvězdou na Broadwayi a rozhodla se věnovat malířství na jihu
Francie. Poslední na seznamu zbyl Raymond Powel, čtyřicet čtyři let,
jenž nedlouho před výhrou zkrachoval a odstěhoval se do útulku pro
bezdomovce.
LuAnn se schoulila na židli. A LuAnn Tylerová, dvacet let,
svobodná matka, chudá jak kostelní myš, bez vzdělání, bez
perspektivy, bez budoucnosti. Bude se skvěle hodit do té sbírky
zoufalých existencí.
A to se vrátila pouze o šest měsíců zpátky. O kolik víc jich ještě
je? Jednotlivé příběhy všech těch lidí vydaly každý na obrovský
článek, to musela uznat. Lidé žijící v nuzných poměrech získali
hlavní výhru, vysněný jackpot. Staří lidé s nečekaně nabytým
bohatstvím. Malé děti, před kterými se náhle otevřela skvělá

- 46 -
budoucnost. Všechny jejich sny se stanou skutečností. Uprostřed
těchto myšlenek se vynořila Jacksonova tvář. Někdo vyhrát musí.
Proč ne vy, LuAnn? Klidný, vyrovnaný tón jeho hlasu se obracel k
ní. Ty dvě věty jí vlastně od té chvíle neustále zaznívaly v uších.
Měla pocit, jako by právě začala sklouzávat přes hrázi imaginární
přehrady. Co na ni čekalo v hlubokých vodách pod ní, tím si nebyla
jistá. Ta velká neznámá ji děsila, ale zároveň silně přitahovala.
Podívala se na spící Lisu. Nemohla se zbavit představy, že její dcera,
až vyroste, se stane ženou z obytného návěsu, bez možnosti úniku,
zatímco mladí vlci budou kroužit kolem. „Co děláš, brouku?"
LuAnn sebou polekaně trhla, otočila se a za sebou uviděla Bethin
obličej. Starší žena se obratně pohybovala s talíři plnými jídla v obou
rukou.
„Vlastně nic, jen přepočítávám svý bohatství," pokusila se LuAnn
o veselý tón.
Beth se na ni upřímně usmála a pohledem sjela na poznámkový
blok, který LuAnn rychle zakryla. „Jen abyste nezapomněla na chudý
lidi, až budete prachatá, slečno LuAnn Tylerová." Beth se hýkavě
zasmála a začala rozdávat objednaná jídla čekajícím zákazníkům.
LuAnn s nejistým úsměvem tichounce pronesla: „Nezapomenu,
Beth. Přísahám."

Bylo osm hodin ráno toho dne. LuAnn právě vystoupila s Lisou z
autobusu. Nebyla to zastávka, kde obvykle vystupovala, ale byla
poměrně blízko k návěsu, aby odtud během asi tak půl hodinky
mohla pohodlně dojít pěšky, což pro ni bylo jako nic. Bylo už po
dešti a zbylo po něm pouze jasně modré nebe a sytě zelená zem.
Malá hejna ptáků svým zpěvem vychvalovala příchod nového
ročního období a odchod další úmorné zimy. Kamkoli se LuAnn
podívala, jak rázovala pod právě vyšlým sluncem, tam vyrážela nová
zeleň. Měla tuto denní dobu ráda. Byl tu klid a ticho a ona pohlížela
do budoucnosti s nadějí.
LuAnn se zahleděla před sebe na jemně zvlněná pole a
poznenáhlu začala klesat na mysli a pociťovat znepokojení. Pomalu

- 47 -
prošla pod obloukem brány a kolem cedule s patinou, která hlásala že
toto je vchod na hřbitov Nebeské pastviny. Dlouhá štíhlá chodidla ji
bezmyšlenkovitě zavedla do oddělení 14, úsek 21, k pozemku číslo
6, který se rozprostíral na malém pahorku ve stínu vzrostlého stromu
svídy krvavé, který již co nevidět ukáže své zvláštní listoví. Odložila
Lisinu tašku na kamennou lavičku nedaleko matčina hrobu a zvedla
holčičku k sobě do náruče. Pak poklekla do trávy vlhké rosou a
smetla spadlé větvičky a smítka z bronzového náhrobku. Její matka,
Joy, příliš dlouho na tomto světě nepobyla - pouhých třicet sedm let.
LuAnn si uvědomovala, že ta doba musela Joy Tylerové připadat v
mnoha ohledech dlouhá jako věčnost, a na druhou stranu velice
krátká. Roky společného života s Bennym Tylerem nebyly příjemné
a podle LuAnnina přesvědčení zcela určitě značně uspíšily matčin
odchod ze světa.
„Vzpomínáš si? Tady je to místo, kde leží tvoje babička, Liso. Už
jsme tu dost dlouho nebyly, protože počasí bylo moc špatné. Ale teď,
když už je jaro, je na čase, abychom sem chodily častěji." LuAnn
nadzvedla dcerku a prstem jí ukázala na propadlý kus země. „Přesně
tady. Teď zrovna spí, ale když zavřeš oči hodně pevně jako malý
ptáček a budeš pořádně natahovat ouška, tak ji třeba uslyšíš. Babička
ti poví, co si o různých věcech myslí."
Když to dořekla, zvedla se z kolen a sedla si na kamennou
lavičku, Lisu si posadila na klín a objala ji, aby ji rukama ochránila
před chladem časného rána. Lise se ještě chtělo spát. Obvykle jí to
trvalo delší dobu, než se úplně probrala, ale jakmile už se jednou
naplno proloupla ze spánku, ani chvilku neposeděla na místě a celé
hodiny nezavřela pusinku. Kromě dělníka sekajícího motorovou
sekačkou trávu, kterého LuAnn zahlédla daleko od místa, kde s
Lisou seděly, nikdo jiný na hřbitově nebyl. Zvuky motoru sekačky až
sem nedoléhaly a po silnici přejelo za tu dobu pouze několik málo
aut. Ticho budilo dojem míru a pokoje a LuAnn pevně sevřela víčka
jako ten malý ptáček a zaposlouchala se napjatě do ticha.
Ještě v restauraci se rozhodla, že Jacksonovi zavolá hned, jak
skončí práci. Řekl jí přece, že může volat kdykoli, a ona počítala s
tím, že zvedne telefon hned po prvním zazvonění bez ohledu na to, v

- 48 -
kterou denní či noční dobu to bude. Říci ano jí v tu chvíli připadalo
jako ta nejsnazší věc pod sluncem. A také nejchytřejší. Teď byla řada
na ní. Po dvaceti letech hoře, zklamání a hlubokého zoufalství, o
kterém se domnívala, že může trvat do nekonečna, se na ni usmálo
štěstí. Z mnoha milionů lidí se na cedulce výherního automatu
objevilo jméno LuAnn Tylerové. Podruhé se to už nikdy nebude
opakovat, tím si byla neochvějně jistá. Stejnou jistotu pociťovala i o
telefonátu těch dalších lidí, o kterých četla v novinách. Nikde navíc
nestálo nic o tom, že by se kvůli tomu dostali do jakýchkoli potíží.
Podobných zpráv by se určitě vyrojilo plno, a zvlášť v tak chudé
části země, jako byla ta, kde LuAnn žila. V zoufalé snaze zbavit se
trpké beznaděje nemajetných zde sázeli snad všichni. Avšak někdy
mezi odchodem z restaurace a okamžikem, kdy LuAnn nastoupila do
autobusu, pocítila někde v hloubi podvědomí jakýsi vnitřní hlas,
který jí našeptával, aby nezvedala telefon dřív, než se poradí s někým
jiným než sama se sebou. Na hřbitov chodívala často. Popovídat si s
maminkou, položit na místo jejího poslední odpočinku květiny, které
natrhala, či dát hrob do pořádku. V minulosti se jí často zdálo, že s
matkou skutečně rozmlouvá. Žádné hlasy nikdy neslyšela, vše se
odehrávalo spíše ve smyslové rovině. LuAnn obvykle přepadala buď
euforie, nebo hluboký smutek, až to nakonec připsala tomu, že k ní
promlouvá matčina duše a dává jí najevo svůj názor na věci, týkající
se jí osobně. Názor, jenž měl prosáknout do těla i mysli dcery mrtvé
matky. Doktoři by ji s největší pravděpodobností prohlásili za
šílenou, toho si byla vědoma, ale nic to neměnilo na tom, co cítila.
Právě teď, v tuto chvíli LuAnn doufala, že k ní promluví nějaký
vnitřní hlas, aby jí dal vědět, co má dělat. Matka ji vychovala dobře.
LuAnn nikdy nevypustila z úst jedinou lež, dokud nezačala žít s
Duanem. Pak začala mít pocit, že všechny ty výmysly se derou na
svět samy od sebe. Zdálo se, že jsou neodmyslitelnou součástí snahy
o přežití. Za celý svůj život však jedinou věc neukradla a nikdy
neudělala nic, o čem věděla, že je špatné. Cenila si toho, že se jí po
celé roky dařilo udržovat si jistou důstojnost a sebeúctu.
To jí pomáhalo, aby se každé nové ráno znovu začala potýkat se
svým osudem. I přesto, že žádný z těch dnů nepřinášel nic, co by se

- 49 -
podobalo naději, že ten další a pak ještě další den bude jiný a o
trochu lepší.
Dnes se však nic nedělo. Hlučná motorová sekačka se
přibližovala a provoz na silnici zesílil. LuAnn otevřela oči a
povzdechla si. Nic nebylo, jak by mělo. Její matka zjevně právě dnes
není k mání. Vstala a chystala se, že už půjde, když se jí najednou
zmocnil zvláštní pocit. Nic takového ještě v životě nezažila. Oči se jí
automaticky stočily do jiné části hřbitova, k jinému hrobu, který ležel
odtud asi o pět set metrů dál. Něco ji tam táhlo a ona věděla přesně,
co to je. Oči měla dokořán otevřené a nohy se jí samovolně
pohybovaly tím směrem po asfaltové kroutící se cestičce. Cosi ji
přimělo, aby si Lisu pevně přitiskla na prsa. LuAnn cítila, že když to
neudělá, ohrozí svou malou holčičku, kterou jí sebere ta neviditelná
síla, jež ji vtahovala do svého epicentra. Jak se k tomu místu
přibližovala, zdálo se jí, že se nebe zatáhlo černými mraky, že zvuky
sekačky utichly a že auta po silnici přestala jezdit. Jediný zvuk, který
vnímala, bylo hvízdání větru nad posečeným trávníkem a okolo
zašlých náhrobků s texty odkazů mrtvým. Hříva vlasů jí vlála rovně
za zády, když se konečně zastavila a sklopila oči. Bronzový
náhrobek se stylově podobal tomu na hrobě její matky a také
příjmení bylo stejné: Benjamin Herbert Tyler. Nebyla tady od chvíle,
kdy otec zemřel. Na jeho pohřbu pevně tiskla matčinu ruku a ani
jedna z nich necítila sebemenší zármutek. Přesto však musely
předstírat pohnutí, jak se slušelo a patřilo kvůli tolika přátelům a
členům rodiny zesnulého. Tak, jak už je to na světě někdy podivně
zařízeno, Benny Tyler byl neobyčejně oblíbený muž. A to snad úplně
u všech lidí s výjimkou vlastní rodiny. To proto, že byl štědrý a
srdečný téměř ke všem - kromě vlastní rodiny. Když LuAnnin zrak
nyní padl na písmena otcova jména vyrytá v kovu, zatajil se v ní
dech. Připadlo jí, že to jméno je vyraženo na dveřích kanceláře, do
nichž bude brzy uvedena, aby se setkala s mužem, jemuž jméno
patří. Začala zvolna couvat od prohlubně v zemi, stahovat se před
ostrými bodnutími, které předtím jakoby pronikaly stále hlouběji s
každým krokem, když se přibližovala k otcovým ostatkům. A pak ji
zachvátil ten silný pocit, který si u matčina hrobu neuvědomovala.

- 50 -
Zrovna tady. Zdálo se jí, že dokáže rozpoznat chmýří mlhavých
blanek, kroužící nad hrobem jako pavučina, kterou nese vítr. Otočila
se a dala se na útěk. Dokonce i s Lisou na ruce dokázala v tu chvíli
nasadit sprinterský krok, jaký by jí mohl závidět každý olympionik.
Tiskla si Lisu k prsům, a aniž by se u matčina hrobu zastavila,
sebrala dětské nosítko a prolétla bránou ven ze hřbitova. Před chvílí
rozhodně neměla oči pevně zavřené jako ptáčátko. Dokonce ani
nenapínala uši, aby něco zaslechla. A přesto záhrobní projev
Bennyho Tylera vyvřel z takových hlubin, že neměla kdy si ho v
klidu rozvážit; slova si surově prodrala cestu přímo k jemným ušním
kanálkům jediného dítěte mrtvého.
Vezmi si ty peníze, holčino. Tatínek říká, vezmi si je a na všechno
a na všechny ostatní kašli. Poslouchej mě. Použij toho mála rozumu,
co v hlavě máš. Až ti tělo uvadne, nezbyde ti nic. Nic! Copak jsem ti
někdy lhal, panenko? Drapsni je, zatraceně, drapsni je, ty hloupá
čubko! Taťka tě má moc rád. Udělej to pro svýho taťku. Ty víš, že to
chceš.
Muž sekající trávník na chvíli zastavil sekačku a sledoval její
úprk pod nebem tak čistě modrým, že si přímo říkalo o to, aby je
někdo vyfotografoval. Na silnici provoz značně zesílil. Všechny
známky života, které přestaly pro LuAnn na ten prchavý okamžik
nevysvětlitelně existovat, se vrátily zpět.
Muž se ohlédl směrem k hrobu, od kterého LuAnn utekla.
Napadlo ho, že někteří lidé se prostě na hřbitovech vyděsí i za
jasného denního světla. Pak se vrátil ke své práci.
V tu chvíli mu již LuAnn zmizela z dohledu.

Při chůzi po dlouhé prašné cestě pronásledoval matku s dcerkou

vítr. LuAnn stékal po tvářích pot, jak se do ní opíralo slunce v
mezerách mezi listovím. Její dlouhé nohy odměřovaly vzdálenost
krokem, jenž pravidelnou přesností připomínal stroj a půvabem se
blížil nádherné zvířecí živočišnosti. Ještě jako dospívající dívka
dokázala předběhnout téměř každého v okrese, a to včetně většiny
hráčů univerzitního družstva amerického fotbalu. Je to boží dar, se

- 51 -
svou rychlostí by ses vyrovnala světovým běžcům, řekl jí kdysi učitel
tělocviku, když chodila do sedmé třídy. Jak ale přesně měla s tím
darem naložit, to jí nikdo nikdy nesdělil. Pro třináctiletou dívku s
předčasně vyspělým tělem to přinejlepším znamenalo, že když
nedokáže kluka, který se ji snažil osahávat, zbít, tak mu mohla
alespoň utéct.
LuAnn pálilo na prsou. Na minutku měla pocit, že se nutně musí
skácet se srdečním infarktem, jako se to stalo jejímu otci. Třeba
někde hluboko v těle měla jako potomek toho člověka ukrytou
tělesnou vadu, která jen čekala na příležitost, aby vyřadila dalšího
Tylera ze hry o život. LuAnn zpomalila. Lisa teď už nahlas plakala a
LuAnn konečně přestala utíkat, pevně dcerušku objala a do malého
růžového ouška jí špitala konejšivá slovíčka. Přitom chodila pomalu
dokola v hustém stínu lesa, dokud Lisin pláč konečně neustal.
Zbývající úsek cesty domů už došla LuAnn krokem. Slova
Bennyho Tylera rozhodla. Sbalí si, co z návěsu pobere, a pak někoho
pošle pro zbylé věci. Nějakou dobu zůstane u Beth, která už jí to
několikrát nabízela. Beth bydlela ve vlastním starém, zchátralém
domě, jenž ale měl spoustu pokojů, a po smrti manžela byly jejími
společníky pouze dvě kočky, o nichž Beth s vážnou tváří tvrdila, že
jsou ještě bláznivější než ona. LuAnn s sebou bude nosit do třídy
klidně i Lisu, když nebude vyhnutí, ale rozhodla se, že dokončí
střední školu a udělá si maturitu. Pak se možná ještě zapíše do
nějakého nástavbového kursu na státní vysoké. Když to dokázal
Johnny Jarvis, zvládne to i ona. A pan Jackson si může najít někoho
jiného, kdo „velice rád" zaujme její místo. Všechny odpovědi na
LuAnniny životní otázky se na ni nyní hrnuly s takovým burácením a
s takovou kadencí, až jí hlava úlevou málem sklouzla s ramen.
Maminka k ní promlouvala sice poněkud s oklikami, kouzlo však
znovu působilo. „Nikdy nezapomínej na ty, co jsou pryč, Liso,"
šeptala holčičce do ucha. „Zkrátka nikdy nevíš, kdy se ti to vrátí."
LuAnn zpomalila, jakmile se přiblížila k jejich obydlí.
Předevčírem se Duane topil v penězích. Byla docela zvědavá, kolik
mu zbylo. Jakmile měl jen pár babek v kapse, dokázal ve své
oblíbené hospodě Squat & Gobble platit rundy jednu za druhou. Jen

- 52 -
pánbůví, co udělal s tím balíkem, který měl pod matrací. Nechtěla
vědět, jak k těm penězům přišel. Jen si dokázala spočítat, že to je
nepochybně další důvod, proč odtud co nejrychleji vypadnout.
Prošla zatáčkou. V tu chvíli se zvedlo z korun stromů nad její
hlavou hejno kosů a polekalo ji. Rozladěně se na ně chvilku dívala a
pak pokračovala v chůzi. V jejím zorném úhlu se nyní objevil návěs
a ona se zprudka zastavila. Před ním stálo auto. Velký kabriolet se
staženou střechou. Zářil černým lakem s bílými postranicemi a
vepředu na kapotě měl obrovský chromovaný emblém, který z dálky
připomínal ženskou postavu při nějakém neslušném sexuálním aktu.
Duane vlastnil pick-up, otlučeného forda, který většinu doby
postával v ohradě zastavárny. Tak tomu alespoň bylo, když LuAnn
viděla to vozidlo naposledy. Nikdo z Duaneových kumpánů nejezdil
ničím tak šíleným, jako byl tenhle bourák. Co se to kristepane děje?
Zbláznil se snad Duane radostí a šel a koupil tenhle křižník?
Přikradla se až k vozu a prohlížela si ho, zatímco jedním okem
hlídala návěs. Sedadla byla pokryta bílou kůží s pásy tmavočervené
bordó. Vnitřek auta byl bez poskvrnky, hodiny na přístrojové desce
nablýskané tak, že člověka bodalo do očí, když se v nich odrazilo
slunce. Ani na předních, ani na zadních sedadlech nebylo nic, co by
odhalilo totožnost majitele. Klíček byl zasunutý v zapalování a na
kroužku visela titěrná klíčenka Budweiseru. Ve speciální konzole,
zabudované mezi předním sedadlem a přístrojovou deskou, byl
zavěšen mobilní telefon. Možná auto opravdu patřilo Duaneovi, ale
odhadovala, že by to stálo všechny peníze pod matrací a ještě nějaké
navíc, aby si mohl koupit takový kočár.
Rychle vystoupala po schodech nahoru a napínala uši, jestli
neuslyší něco z vnitřku návěsu, než se pustí dál. Když nic
nezaslechla, rozhodla se konečně sebrat kuráž a vejít. Posledně ho
nakopala do zadnice, může to nakonec udělat i dnes.
„Duane?" Hlasitě za sebou zabouchla dveře. „Duane, cos to
ksakru udělal? To fáro venku je tvoje?" Ani teď se neozvala žádná
odpověď. LuAnn položila vystrašenou Lisu do dětského nosítka a
procházela obytným přívěsem. „Duane, jsi tu někde? No tak, ozvi se
mi. Nemám čas si hrát na schovávanou."

- 53 -
 Vešla do ložnice, ale tam nebyl. Oči jí upoutaly hodiny na zdi. V
jediném okamžiku si je nacpala do tašky. Ani ji nenapadne, aby je
nechávala Duaneovi. Vyšla z ložnice, prošla předsíňkou okolo Lisy.
Zastavila se, trochu ji uklidnila a položila si tašku vedle nosiče.
Konečně Duanea spatřila, jak leží na odřeném gauči. Televize
hrála, ale z té staré bedýnky nevycházel žádný zvuk. Zamaštěná
krabice od kuřecích křidélek ležela na konferenčním stolku vedle
něčeho, o čem LuAnn usoudila, že je to prázdná plechovka od piva.
Hned vedle krabice s křidélky ležela převržená láhev s kečupem a
změř smažených hranolků. Jestli to byla snídaně, nebo zbytky od
večeře ze včerejšího večera, se nedalo poznat.
„Hej, Duane, tos mě neslyšel?"
Viděla, jak otáčí hlavou velmi, velmi pomalu, směrem k ní.
Zamračila se na něj. Ještě je opilý. „Duane, copak ty nikdy
nedostaneš rozum?" Pokročila směrem k němu. „Musíme si
promluvit. A to, co se ti chystám říct, se ti ani trochu nebude líbit, ale
to máš smůlu, protože -"
Dál už se nedostala, protože jí čísi velká ruka zacpala ústa a
zdusila její výkřik. Tlustá ruka ji objala v pase a paže jí tím přitiskla
k bokům. Oči LuAnn v panické hrůze přejížděly po okolí a poprvé si
všimla, že na předku Duaneovy košile je spousta krvavých skvrn
slitých téměř v jedinou v barvě karmínové červeně. V okamžiku, kdy
se na něj zadívala, se s nepatrným zasténáním svezl z pohovky a
zůstal nehybně ležet.
Ruka vystřelila k jejímu krku a tlačila jí bradu tak silně vzhůru,
až měla LuAnn pocit, že se jí tím tlakem zlomí vaz. Nasála do sebe
co nejvíce vzduchu, když si všimla, že druhá ruka třímá nůž, jehož
čepel se jí blíží k hrdlu.
„Je mi líto, dámo, ale jste v nesprávný čas na nesprávným místě."
LuAnn ten hlas neznala. Z mužova dechu bylo cítit levné pivo a
kořeněná kuřecí křidélka. Odporný pach se jí dral do tváře stejně
prudce jako ruka na jejích ústech. Muž ale udělal chybu. Jednu ruku
potřeboval, aby jí podepíral bradu, a druhou, aby v ní svíral nůž.
Takže LuAnniny ruce zůstaly volné. Patrně předpokládal, že zůstane
ochromená strachem. To se ovšem spletl. Nohou vykopla dozadu

- 54 -
proti jeho kolenu a zároveň mu vrazila kostnatý loket co nejhlouběji
do ochablého břicha a zasáhla jím přímo bránici.
Prudkost rány způsobila, že muž nečekaně trhl rukou a nožem ji
řízl do brady. Cítila krev. Neznámý padl na podlahu a přitom plival a
kašlal. Velký lovecký nůž odskočil s dutým nárazem až na volný kus
koberce vedle něj. LuAnn se vrhla ke dveřím ven, ale útočníkovi se
podařilo chytit ji za nohu, když chtěla proběhnout kolem. Svalila se
na podlahu téměř vedle něj. I když byl stále ještě bolestivě ohnutý v
půli, obtočil tlusté prsty pevně okolo jejího kotníku a přitahoval si ji
zpátky k sobě. Otočila se na záda, vší silou ho kopala a konečně ho
mohla celého spatřit - opálená pokožka, husté obočí připomínající
chlupatou housenku, potem slepené vlasy a plné, rozpukané rty, které
byly v tu chvíli zkřivené bolestí. Oči mu neviděla, protože je napůl
přivíral, jak se krčil před jejími kopanci. LuAnn dokázala všechny
podrobnosti do sebe vstřebat v jediné vteřině. Nad slunce jasnější
však bylo, že útočník váží alespoň dvakrát tolik než ona. Z toho, jak
silně ji držel za nohu, nebylo pochyb, že co do tělesné síly proti
němu nemá sebemenší šanci. LuAnn však nehodlala nechat Lisu, aby
mu padla do rukou. Rozhodně ne bez toho, aby mu vzdorovala
alespoň s takovým nasazením jako dosud.
Místo aby se mu nadále jen bránila, vrhla se přímo na něj a co
nejhlasitěji při tom vykřikla. Její nečekaný jekot a skok ho polekal.
Vyvedlo ho to natolik z míry, že pustil její nohu. Teď už spatřila i
jeho oči. Byly sytě hnědé, v barvě starých mincí v ceně jednoho
penny. V následující vteřině už ale byly zase pevně zavřené, neboť
do obou vrazila ukazováčky. Muž opět zavyl a po zádech dopadl na
stěnu, ale odrazil se od ní jako míč a slepě do ní narazil. Oba se
převalili přes pohovku. LuAnnina letící ruka při tom pádu uchopila
nějaký předmět. Neviděla dobře, co to je, ale cítila, že je to pevné a
tvrdé. Nic víc ji nezajímalo. Vší silou se rozmáchla, a ještě než
dopadla na zem, udeřila tím předmětem muže do hlavy. Sama
dopadla na zem těsně vedle Duaneova bezvládného těla a pak po
hlavě narazila do stěny.
Při nárazu na mužovu tvrdou lebku se telefon roztříštil na kusy.
Zdánlivě v bezvědomí zůstal útočník ležet na podlaze obličejem

- 55 -
dolů. Tmavé vlasy teď tvořily rudou změť, jak se mu krev řinula z
rány na hlavě. LuAnn zůstala vteřinu ležet na podlaze, ale pak se
posadila. Ruka ji bolestivě pálila v místech, kde narazila na
konferenční stolek, a pak v ní ztratila cit. Hýždě ji bolely od toho, jak
dopadla na podlahu. V hlavě jí tepalo od nárazu do stěny.
„Zatraceně," zaklela, jak se snažila s obtížemi se zvednout a znovu
najít rovnováhu. Musím odtud vypadnout, opakovala si v duchu.
Seber Lisu a utíkej, dokud tě nohy ponesou nebo ti neprasknou plíce.
Před očima se jí ale zatmělo a oči se jí stočily v sloup. „Ach, Bože,"
zaúpěla, protože cítila, jak na ni jdou mdloby. Rty se jí rozevřely a
ona se v bezvědomí svalila zase zpátky na podlahu.

LuAnn neměla tušení, jak dlouho o sobě nevěděla. Krev, která jí

vytékala z rány na bradě, jí ještě nezaschla na kůži, tak to zase
nemohlo být příliš dlouho. Košili měla roztrhanou a zakrvácenou a
jedno ňadro se jí vysmeklo z podprsenky. Pomalu se posadila a
zdravou rukou se upravila. Setřela si krev z brady a prsty si sáhla na
ránu. Měla nerovné okraje a bolela. LuAnn se pomalu zvedla. Zdálo
se jí, že nemůže popadnout dech. Přetrvávající hrůza i fyzické trauma
ji společnými silami ochromovaly.
Oba muži tu leželi bok po boku. Ten obrovský chlap zjevně ještě
dýchal, snadno to poznala podle zřetelného pohybu zvedajícího se a
zase klesajícího velkého břicha. Jak na tom byl Duane, nedokázala
LuAnn odhadnout. Klekla si na kolena a zkoušela mu nahmatat tep,
ale jestli byl znatelný, ona ho nemohla najít. V obličeji měl Duane
šedavou barvu, ale v té tmě se to nedalo přesně určit. Vyskočila a
rozsvítila světlo, ale i tak bylo osvětlení slabé. Znovu vedle Duana
poklekla a ustrašeně se dotkla jeho prsou. Pak mu nazvedla košili, ale
hodně rychle ji zase dala dolů, jak se jí při pohledu na všechnu tu
krev udělalo špatně. „Ach Bože, Duane, cos to proved, do čeho ses to
namočil? Duane, slyšíš mě? Duane!" I v matném světle bylo patrné,
že mu už krev z ran nevytéká. Patrně známka toho, že už mu přestalo
bít srdce. Sáhla mu na paži, která byla ještě na dotek teplá, a pak se
dotkla prstů, ty už se však začínaly kroutit a vychládat. Zadívala se

- 56 -
na zbytky telefonu. Teď se s ním v žádném případě záchranka
zavolat nedala, moc to ale nevypadalo, že by Duane ještě nějakou
potřeboval. Měla by ale pravděpodobně jít sehnat policii, aby zjistili,
kdo je ten druhý mužský, proč pobodal Duana a snažil se zabít i ji.
Když se LuAnn zvedla k odchodu, všimla si hromádky sáčků,
dosud schovaných za umaštěnou krabicí od kuřat. Při rvačce
popadaly na zem. LuAnn se shýbla a jeden zvedla. Byly z průhledné
umělé hmoty s malým množství bílého prášku uvnitř. Drogy.
Pak zaslechla zakňourání. Panenanebi, kde je Lisa? Vtom ale
zaslechla ještě jiný zvuk. LuAnn zatajila dech a s trhnutím se otočila
a podívala se na zem. Ruka toho obrovského chlapa se pohnula a on
se začal zvedat. Jde po ní! Ach dobrý bože, on jde po ní! Upustila
sáček a rozběhla se do chodby. Zdravou rukou popadla Lisu, která se
při pohledu na matku rozkřičela. LuAnn proběhla dveřmi ven a
bouchla jimi o stěnu návěsu. Minula v běhu auto, zastavila se a
otočila se zpátky. Ta hora masa, kterou bacila po hlavě telefonem, se
ještě nevyvalila dveřmi ven. Alespoň ne ještě v tuto chvíli. Oči se jí
stočily k autu, pohupující se klíčky se svůdně zatřpytily na slunci.
Zaváhala jenom chviličku a vzápětí už obě s Lisou seděly v autě.
LuAnn nastartovala motor a vycouvala z haraburdím zaneřáděného
prostranství na prašnou cestu. Trvalo jí pouhou minutku, aby si dala
nervy do pořádku, a pak už vyrazila směrem k hlavní silnici vedoucí
do města.
Teď už jí Duaneovo náhlé zbohatnutí dávalo smysl. Prodávat
drogy bylo viditelně mnohem výnosnější, než se živit odstrojováním
aut. Jenže Duane začal asi být nenasytný a nechal si pro sebe příliš
mnoho drog nebo peněz za ně. Ten strašný idiot! Musí zavolat
policii. I kdyby Duane ještě žil, o čemž pochybovala, tak ho tím
pouze zachrání pro dlouhý pobyt ve vězení. Ale jestli je ještě naživu,
prostě ho nemůže jen tak nechat umřít. Ten druhý chlap jí byl
naprosto lhostejný. Jen si moc přála, aby ho praštila o hodně víc. Jak
tak ujížděla, podívala se krátce na Lisu. Holčička seděla v nosítku s
očima vykulenýma a hrůza jí stále viditelně vyzařovala z chvějící se
pusinky a z výrazu ve tváři. LuAnn položila poraněnou ruku kolem
dcerky, i když jí tento jednoduchý pohyb způsobil takovou bolest, že

- 57 -
se musela kousnout do rtů, aby ji překonala. Za krkem ji bolelo tak,
jako kdyby ji přes něj právě přejelo auto. Potom jí zrak padl na
vestavěný mobilní telefon. Zastavila na krajnici a zvedla ho.
Rychle zjistila, jak se s ním zachází, a začala vytáčet číslo 911.
Vzápětí sluchátko pomalu položila do vidlice. Zadívala se na své
prsty. Třásly se tak, že je nedokázala zatnout v pěst. Také je měla
celé od krve a nejspíš ne jenom její. Náhle jí začalo docházet, že by
do toho všeho mohla být snadno zatažená. A přestože se ten chlap
předtím znovu pohnul, mohl se zase svézt na podlahu mrtvý, co
mohla vědět. Bylo by to zabití v sebeobraně, to jí bylo jasné, ale jak
to mohl vědět někdo jiný? Překupník drog. A ona jede jeho autem.
To pomyšlení ji přimělo, aby se rozhlédla kolem a zjistila, jestli ji
někdo nepozoruje. Několik aut se přibližovalo v jejím směru.
Střecha! Musí zavřít plátěnou střechu. Protáhla se na zadní sedadlo a
uchopila tuhé plátno. Zatáhla vzhůru a pak se velká bílá střecha
kabrioletu nad nimi uzavřela jako lastura. Zamáčkla uzávěry, vrátila
se na přední sedadlo a vyrazila zpátky na silnici.
Bude policie věřit, že LuAnn nemá nic společného s Duaneovým
překupnictvím drog? Duaneovi se nějakým způsobem podařilo před
ní tajit pravdu, ale kdo uvěří, že to tak skutečně bylo? Ona sama
tomu nevěřila. Ta skutečnost ji zasáhla, jako když vzplane papírový
dům, není kudy uniknout. Nebo možná je. Skoro vykřikla, když ji to
napadlo. Na vteřinku se před ní objevil matčin obličej a jen s velkým
sebezapřením tu vidinu zaplašila. „Promiň, mámo, nic jinýho mi
nezbejvá." Musí to udělat, zavolá Jacksonovi.
V tu chvíli jí pohled ulpěl na přístrojové desce. Na několik vteřin
se ani nadechnout nemohla. Připadalo jí, že na okamžik z ní veškerá
krev vyprchala, jak se jí oči zaměřily na lesknoucí se ciferník hodin.
Ukazovaly pět minut po desáté.
Je po všem. A navždy, varoval ji tehdy Jackson. Ani na chvilku
nepochybovala, že to myslel vážně. Sjela na krajnici, a jak byla
zoufalá, položila se na volant. Co se stane s Lisou, až bude ve
vězení? Ten stupidní pitomec Duane. Ničil ji, když žil, a zničí ji i
svou smrtí.

- 58 -
 Pomalu zvedla hlavu, podívala se na druhou stranu silnice,
promnula si oči, aby tam rozeznala masivní nízkou cihlovou budovu
pobočky banky. Kdyby měla pistoli, snad by opravdu uvažovala o
tom, že ji vyloupí. Ale ani tuhle možnost neměla. Byla neděle a
banka byla zavřená. Očima přejížděla průčelí banky a najednou jí
začalo srdce opět prudce tlouct. Změna stavu její mysli byla tak
náhlá, že by se to dalo přirovnat působení drogy.
Hodiny na bance ukazovaly za čtyři minuty deset.
Bankéři by měli být vyrovnaní a spolehliví lidé. LuAnn doufala,
že stejně spolehlivé jsou i jejich hodiny. Zvedla telefon a zároveň
zuřivě hrabala v kapse a hledala papírek s telefonním číslem.
Schopnost koordinovat pohyby ji v tu chvíli úplně opustila. Nebyla
téměř schopná přinutit prsty, aby vymačkaly patřičné číslice. Doba,
než telefon začal vyzvánět, jí připadala nekonečně dlouhá. Naštěstí
pro její nervový systém zazvonil telefon pouze jednou, než ho někdo
na druhém konci zvedl.
„Už jsem se začínal divit, co je s vámi, LuAnn," pronesl Jackson
a ona si docela dobře dokázala představit, jak se dívá na hodinky a
pravděpodobně se podivuje, jak těsně to stihla.
Silou vůle začala normálně dýchat. „Řekla bych, že mi ten čas
nějak utek. Měla jsem toho moc."
„Váš bezstarostný přístup je sice osvěžující, i když, zcela
upřímně, mě poněkud uvádí v úžas."
„Takže teď bude co?"
„Nezapomněla jste na něco?"
LuAnn se zatvářila zmateně. „A na co?" Mozek se jí nebezpečně
přiblížil naprostému vypnutí. Tělem jí několikrát po sobě projela
ostrá bolest. Jestli teď zjistím, že to všechno byl jenom žert...
„Učinil jsem vám nabídku, LuAnn. Aby se dalo hovořit o legálně
platné dohodě, potřebuji od vás slovní stvrzení, že na ni přistupujete.
Snad se vám to bude zdát jako zbytečná formalita, ale já na ní musím
trvat."
„Přistupuju."
„Výborně. Mohu vám již teď prozradit s naprostou jistotou, že
nikdy svého rozhodnutí nebudete litovat."

- 59 -
 LuAnn se neklidně rozhlédla okolo sebe. Dva lidé kráčející po
druhé straně silnice zírali zvědavě na auto. Zařadila rychlost a rozjela
se.
Takže teď bude co?" zopakovala Jacksonovi svou otázku. „Kde
teď jste?"
Nastražila se. „Proč?" Poté rychle dodala: „Sem doma." Takže
teď půjdete do nejbližšího místa, kde se prodávají sázenky. Jednu si
koupíte."
„Jaký čísla mám vsadit?"
„Na tom nezáleží. Jak víte, máte dvě možnosti. Buď přijmete
sázenku s čísly již předem navolenými přístrojem, nebo si zvolíte
čísla, jaká vás zrovna napadnou. Všechna projdou stejnou centrální
databází v počítačovém systému, který v jedné vteřině zkontroluje,
jestli nebyla zvolena duplicitní sázenka, což není dovoleno. To
zajišťuje, že je možný pouze jediný výherce. Pakliže zvolíte vlastní
kombinaci a vaše volba již byla před vámi zapsána, tak si jednoduše
zvolíte kombinaci jinou."
„Ale já to nechápu. Myslela sem, že mi řeknete, jaký čísla mám
napsat. Ty, co vyhrajou."
„Není naprosto třeba, abyste cokoli chápala, LuAnn." Jacksonův
hlas se o poznání zvýšil. „Po vás se zkrátka chce, abyste dělala, co se
vám řekne. Jakmile budete mít vsazená ta čísla, zase mi zavolejte a
pak mi řeknete, jaká ta čísla jsou. O zbytek už se postarám."
„A kdy ty peníze dostanu?"
„Bude se konat tisková konference -"
„Tisková konference!" LuAnn málem převrátila auto. Zdravou
rukou se jí ho podařilo se značným úsilím zvládnout, zatímco telefon
držela pod bradou.
Z Jacksonova hlasu teď zaznívalo takřka zoufalství. „Vy jste
opravdu nikdy v televizi žádný tah neviděla? Výherce se účastní
tiskové konference, která obvykle proběhne v New Yorku. Televize
to vysílá do všech států i do celého světa. Udělají s vámi snímek, jak
držíte slavnostně předaný vítězný šek, a pak vám reportéři budou
klást otázky o vašem dosavadním životě, o vašem dítěti, vašich
snech, co s těmi penězi uděláte, a tak. Je to dost nechutné, ale

- 60 -
sázková komise na tom trvá. Je to pro ně skvělá reklama. Také proto
se prodej tiketů v posledních pěti letech každý rok zdvojnásobuje.
Všichni rádi vidí, když vyhraje někdo, kdo to skutečně potřebuje.
Když ne z jiného důvodu, tak proto, že většina lidí si o sobě myslí, že
mezi ty potřebné patří i oni."
„A jít tam musim?"
„Prosím?"
„Nechci bejt v televizi."
„Bohužel nemáte na výběr. Nezapomínejte, že budete nejméně o
padesát milionů dolarů bohatší, LuAnn. Za takové peníze od vás
čekají, že dokážete zvládnout alespoň jednu tiskovou konferenci. A
upřímně řečeno, mají na to právo."
„Takže jít tam musim?"
„Bezpodmínečně."
„A musim vystupovat pod vlastním ménem?"
„A proč by ne?"
„Mám svý důvody, pane Jackson. Takže co, musim?"
„Ano! Existuje určitý statut, LuAnn, ne že bych čekal, že ho
budete znát, který se běžně nazývá ,právo na informace'. Jednoduše
vyjádřeno se tím říká, že veřejnost má právo znát totožnost,
skutečnou totožnost výherců loterie."
LuAnn si zhluboka povzdechla zklamáním. „No dobře, kdy teda
dostanu ty prachy?"
Teď se Jackson zcela zřetelně odmlčel. LuAnn se začaly ježit
vlasy na zátylku. „Koukejte, nezkoušejte na mě žádný levoty. Jak to
bude s těma zatracenejma prachama?"
„LuAnn, není vůbec žádný důvod, abyste byla podrážděná. Pouze
jsem zvažoval, jak vám to mám co nejjednodušeji vysvětlit. Ty
peníze budou převedeny na účet vedený na vaše jméno."
„Ale já žádnej účet nemám. Nikdy sem neměla tolik peněz, abych
si nějakej zatracenej účet votevřela."
„Uklidněte se, LuAnn, o to všechno se postarám. Vy si s tím
nemusíte dělat ty nejmenší starosti. Vy musíte jen vyhrát." Jackson
se snažil, aby jeho hlas zněl optimisticky. „Zajeďte s Lisou do New
Yorku, podržte ten velký šek všem na očích, usmívejte se, mávejte,

- 61 -
mluvte mile a skromně a zbytek svého života se můžete opalovat na
plážích."
„A jak se dostanu do New Yorku?"
„Dobře, že se ptáte. Tentokrát jsem ale na vaši otázku připraven.
Poblíž místa, kde žijete, není žádné letiště. Ale jezdí tam dálkové
autobusy. Sednete si na autobus, který vás zaveze na železniční
nádraží v Atlantě. Pojedete expresem Amtrak Crescent. Blíž k vám je
sice železniční stanice v Gainesville, ale tam se nedá koupit lístek.
Vlakem je to sice dlouhá cesta, asi tak na osmnáct hodin, a navíc
bude dost často stavět. Avšak větší část té cesty prospíte. Pojedete až
do New Yorku a nebudete muset nikde přesedat. Nechal bych vás do
New Yorku přiletět letadlem, ale je to o trochu komplikovanější.
Musíte se prokázat průkazem totožnosti a upřímně se přiznám, že vás
v New Yorku tak brzy nechci. Všechno potřebné zařídím. Na
každém místě na vás bude čekat rezervovaný lístek. Můžete se do
New Yorku vydat hned, jakmile budou tažena ta čísla."
Před očima LuAnn se promítla dvě těla ležící na podlaze vedle
sebe, Duanea a toho chlapa, který dělal, co mohl, aby ji zabil.
„Nechce se mi tady poflakovat tak dlouho."
Jackson se polekal: „Proč ne?"
„To je moje věc," odsekla mu zostra, ale pak se jí tón hlasu
zmírnil. „No, to je tak, když jako mám tohleto vyhrát, nechci bejt
tady, až to lidi zjistěj, to je všechno. Bylo by to jako smečka vlků,
když se vrhnou na tele, jestli víte, co tim chci říct."
„To se nestane. Vaše jméno nebude zveřejněno v souvislosti s
výhrou až do tiskové konference, která proběhne v New Yorku. Až
dorazíte do města, už tam na vás bude někdo čekat a doprovodí vás
do hlavního sídla loterie, kde potvrdí váš vítězný tiket a tisková
konference se bude konat den nato. Dřív to trvalo celé týdny, než
dokázali spolehlivě ověřit pravost tiketu, ale s tím technickým
vybavením, kterým disponují dnes, se to zkrátilo na pouhé hodiny."
„A co dybych do Atlanty dojela autem a sedla si na vlak už
dneska?"
„Vy máte auto? Propána, co tomu řekne Duane?" V Jacksonově
hlase se ozývala značná dávka veselí.

- 62 -
 „To nechte laskavě na starosti mně," odsekla LuAnn.
„Víte, LuAnn, třeba byste mohla ukázat i trochu víc vděčnosti.
Pokud ovšem nemáte někoho jiného, kdo vás nechá každý druhý den
zbohatnout tak, že se vám o tom nikdy ani nesnilo."
LuAnn těžce polkla. Bude sice bohatá, ale jak? Podvodem.
„Sem vděčná," pomalu na to odpověděla. „To jenom teď, když už
sem se rozhodla, tak se tim taky všecko změní, celej můj život. A
Lise jakbysmet. Trochu mi to vyráží dech."
„To chápu. Jen mějte stále na mysli, že je to v každém případě
změna směrem k lepšímu. Není to, jako kdybyste šla do vězení nebo
něco na ten způsob."
LuAnn se ze všech sil snažila potlačit zajíknutí a kousala se do
spodního rtu. „Nemohla bych vodjet tím vlakem už dnes, prosím
vás?"
„Počkejte chvilku." V telefonu bylo slyšet kliknutí. LuAnn zvedla
hlavu a podívala se před sebe. U silnice stálo hlídkové policejní auto
a na dveřích mělo připevněnu anténu radaru, LuAnn automaticky
zkontrolovala tachometr, a přestože jela pomaleji, než byla povolená
rychlost, ještě nepatrně zpomalila. Ani nedýchala, dokud nepřejela o
několik set metrů dál. Telefonní spojení opět ožilo a Jacksonův
strohý hlas ji polekal.
„Crescent přijíždí do Atlanty v sedm patnáct dnes večer a do New
Yorku dorazí v jednu třicet zítra odpoledne. Atlanta je od vás jen pár
hodin jízdy." Na chvíli se odmlčel. „Budete ale potřebovat peníze na
lístek a počítám, že i něco na vedlejší cestovní výdaje."
LuAnn nevědomky do telefonu přikývla. „To ano." Náhle se
cítila špinavá jako prostitutka, která po hodině práce žadoní o peníze
navíc.
„Blízko nádraží jsou kanceláře Western Union. Pošlu vám tam
telegraficky pět tisíc dolarů." LuAnn při zmínce o té částce hlasitě
polkla. „Vzpomínáte si na moji původní nabídku zaměstnání?
Nazvěme to platem za dobře vykonanou práci. Vy jim musíte pouze
řádně prokázat svou totožnost "
„Nemám čim."
„Stačí řidičský průkaz nebo pas. To jim bude stačit."

- 63 -
 LuAnn se skoro zasmála. „Pas? Ten určitě nepotřebujete, dyž
jezdíte tak akorát nakupovat ze Zlámaný Lhoty do Wal Martu,
nemyslíte? A řidičák taky nemám."
„Ale chystáte se přece, že pojedete autem do Atlanty." Jacksonův
překvapený tón ji ještě víc pobavil. Tenhle člověk, který dopodrobna
organizuje podvod v hodnotě několika desítek milionů, nemůže
pochopit, jak by mohla jet autem bez řidičského průkazu.
„To byste se divil, kolik lidí nemá povolení na nic, a přesto to
dělaj."
„Ty peníze si ale bez řádného prokázání totožnosti vyzvednout
nemůžete."
„Ste tu někde poblíž?"
„LuAnn, do slavného Rikersvillu jsem zavítal pouze a jedině
kvůli schůzce s vámi. Jakmile bylo po ní, více jsem se tam
nezdržoval." Znovu se odmlčel, a když znovu promluvil, vycítila
nelibost v jeho hlase. „Tak to je velice nepříjemné."
„Kolik asi by ten lístek na vlak stál?"
„Okolo patnácti set."
Když se LuAnn vybavilo, jakou hromadu peněz si Duane
nahrabal, něco ji napadlo. Znova zajela ke kraji silnice, odložila
telefon a rychle prohledala vnitřek auta. Hnědá kožená taška, kterou
vytáhla zpod předního sedadla, ji rozhodně svým obsahem
nezklamala. Peníze v hotovosti, které obsahovala, budou nejspíš na
jízdenku stačit.
„Jedna ženská, co dělá se mnou, zdědila ňáký prachy po svým
starým, dyž umřel. Řeknu si jí vo peníze na vlak, aby mi jako pučila.
Určitě mi je dá," zalhala Jacksonovi. „Dyž budu mít hotový prachy,
tak po mně nikdo žádnej průkaz nebude chtít, že ne?" dodala.
„Peníze jsou všemocné, LuAnn. Amtrak vám určitě vyjde
všemožně vstříc. Samozřejmě ale neuvádějte své skutečné jméno.
Použijte nějaké obyčejné jméno, ale ať nezní na první pohled jako
falešné. Teď jděte a kupte si ten tiket a ihned mi zavolejte to číslo.
Víte, jak se dostanete do Atlanty?"
„Je to veliký město, aspoň co lidi řikaj, tak ho snad najdu."

- 64 -
 „Oblečte se tak, aby vám to co nejvíce zakrývalo obličej. To
poslední, co bychom mohli potřebovat, by bylo, aby vás někdo
poznal."
„Rozumím, pane Jackson."
„Už to máte na dosah, LuAnn. Gratuluji."
„Nijak zvlášť se na nějaký ejchuchu necejtim."
„Nic není ztraceno. Máte před sebou celý život, abyste si to
vynahradila."
LuAnn zavěsila a rozhlédla se kolem sebe. Okna auta byla
tónovaná, takže měla za to, že ji mohl těžko někdo zahlédnout.
Všechno ale může být časem jinak. Bude se toho auta muset zbavit,
jak nejrychleji to půjde. Otázka ale byla kde. Rozhodně nechtěla, aby
ji někdo viděl, jak z něj vystupuje. Bylo by dost obtížné přehlédnout
vysokou, zakrvácenou ženu s malým dítětem, jak vylézá z auťáku s
tónovanými skly a chromovanou figurínou ženské na kapotě, která je
zjevně v nejlepším. Nakonec ji něco napadlo. Bude to patrně
poněkud nebezpečné, ale moc toho na výběr neměla. Otočila auto o
sto osmdesát stupňů a rozjela se opačným směrem. Během dvaceti
minut odbočila na prašnou cestu a pomalu po ní jela, přičemž
napínala oči a uši, jak se blížila k cíli své cesty. Konečně se před ní
vynořil obytný návěs. Žádné jiné vozidlo před ním nestálo, nikde se
nic ani nepohnulo. Když dojela až před návěs, polila ji ledová hrůza,
protože si opět vybavila pocit, když ji ten chlap držel za hrdlo a ona
viděla, jak se k ní ostří nože blíží. „Jestli uvidíš, že ten chlap vylézá
ven ze dveří," dodávala si odvahy hlasitou samomluvou, „tak
vyběhneš a nakopeš ho do zadku tak, že zaleze pod tenhle auťák a
bude tam líbat volejovou vanu motoru."
Stáhla okénko u spolujezdce, aby případně slyšela jakýkoli zvuk,
který by vycházel z vnitřku návěsu, ale nic nezaslechla. Vytáhla
plenkovou osušku z Lisiny tašky a systematicky setřela celý povrch
vnitřku auta, kde se ho dotkla. Věděla, jak na to, protože kdysi
sledovala několik dílů seriálu Nejhledanější osoby Ameriky. Kdyby
to nebylo tak nebezpečné, vrátila by se i do návěsu a utřela telefon.
Ale žila tam téměř dva roky, takže její otisky stejně budou úplně
všude. Vylezla z kabrioletu, nacpala co nejvíc bankovek z kožené

- 65 -
tašky pod podložku Lisina sedátka a stáhla si svou roztrženou blůzu
k sobě, jak nejlépe to šlo. Nehlučně zavřela dveře auta, zdravou
rukou zvedla Lisu a rychle se vydala pěšky po prašné cestě směrem,
kterým přijela.
Z vnitřku obytného návěsu sledoval spěšný odchod LuAnn pár
tmavých očí, zaznamenávajících každou jednotlivou maličkost. Když
se za chůze nečekaně ohlédla, muž hbitě ustoupil od okna do
tmavého vnitřku návěsu. LuAnn muže nikdy neviděla, ale on v
žádném případě nechtěl riskovat, že by si ho mohla všimnout.
Tmavou koženou bundu na zip měl zapjatou jen do poloviny, takže
pažba pistole, vyčnívající z vnitřní kapsy bundy, byla jasně viditelná.
Rychle překročil oba muže ležící na podlaze a dával bedlivý pozor,
aby se vyhnul kalužím krve. Objevil se tu ve velmi příhodnou dobu,
neboť na něj zbyla kořist z bitky, kterou nemusel vybojovat. Co
může být lepšího? Sebral balíčky s drogami ležící na konferenčním
stolku a na podlaze a vložil je do tašky z umělé hmoty, kterou vytáhl
z kapsy bundy. Po chvilce si to ale rozmyslel a polovinu toho, co si
ulil, zase vrátil tam, kde to našel. Nemá smysl být nenasytný. Kdyby
organizace, pro kterou tihle hoši pracovali, dostala avízo, že policie v
přívěsu žádné drogy nenašla, mohla by začít pátrat po tom, kdo je
vzal. Když bude chybět jenom část toho, co si někdo ulil, dojdou
pravděpodobně k závěru, že to uvízlo za nehtama policajtům.
Prohlížel si místo, kde došlo ke rvačce, a pak si povšiml kusu
utržené látky na podlaze a po obličeji se mu rozlil spokojený výraz
poznání. Byl to kus košile té ženy. Zastrčil si ho do kapsy. Teď mu
bude něco dlužná. Podíval se na zbytky telefonu, zapsal si do paměti
i polohu obou těl, nože i proláklin ve stěně. Určitě do toho
napochodovala, když ti dva byli v nejlepším, vyvodil si z toho. Ten
tlustý dostal toho malého a LuAnn se nějakým způsobem podařilo
dostat toho tlustého. Jeho obdiv k ní ještě stoupl, když si uvědomil,
jak těžkého protivníka proti sobě měla.
Jako kdyby tlustý muž vycítil jeho upřený pohled, začal se opět
pomalu hýbat. Muž rozhodně nehodlal čekat, až se tlusťoch ještě víc
vzpamatuje. Sehnul se, použil kus nějakého hadru, aby jím uchopil
nůž, a pak ho opakovaně zabodl ležícímu muži do boku. Umírající na

- 66 -
okamžik ztuhl, prsty se mu zarývaly do odřeného koberce, jak ještě
lpěl posledních několik vteřin na životě a zoufale se bránil smrti. Po
několika vteřinách sebou však velké tělo zaškubalo a pak se pomalu
uvolnilo. Prsty se napřímily a roztáhly, dlaně zůstaly ležet na
podlaze. Obličej měl obrácený na stranu. Jedno nevidoucí, krví
podlité oko se upíralo vzhůru na vraha.
Muž poté hrubě převrátil na záda Duanea a napínal zrak, aby se
přesvědčil, jestli se mu nepohybuje hrudník. Pro vlastní pocit bezpečí
mu zasadil několik pečlivě vedených bodnutí nožem. Jen se chtěl
ujistit, že se Duane Harvey cestou na onen svět připojí k tlustému
muži. Nůž pohodil na podlahu.
Za dalších pár vteřin byl ze dveří venku, oběhl návěs a za ním se
vnořil do lesa. Auto na něj čekalo u málo používané stezky, která
vedla hustým lesním porostem, hodně se kroutila a jízda po ní nebyla
pohodlná, ale zavede ho na hlavní silnici dostatečně rychle na to, aby
se ujal svého skutečného úkolu - sledovat LuAnn Tylerovou. Když
nastoupil do vozu, telefon v autě právě zvonil. Zvedl sluchátko.
„Vaše povinnosti skončily," ozval se Jacksonův hlas. „Hon byl
oficiálně odvolán. Doplatek vaší mzdy vám bude zaslán obvyklou
cestou. Děkuji vám za vykonanou práci a budu na vás pamatovat s
angažmá v budoucnosti."
Anthony Romanello silně stiskl telefon. Zvažoval, má-li
Jacksonovi něco naznačit o těch dvou tělech v návěsu, ale nakonec se
rozhodl, že to neudělá. Zakopl možná o něco skutečně velice
zajímavého.
„Viděl jsem tu dámičku, jak tady odtud dost rychle zdrhá pěšky.
Nevypadala na to, že by měla natolik vydatný zdroje, aby se dostala
příliš daleko," řekl pobaveně Romanello.
Jackson se uchechtl. „Mám za to, že peníze budou to
nejposlednější, o co se bude muset strachovat." Pak telefon zmlkl.
I Romanello ukončil hovor na svém přístroji a na chvilku se
ponořil do úvah na dané téma. Technicky byl odvolán. Jeho práce
tím skončila a on se jednoduše mohl vrátit domů a čekat na zbytek
peněz. Jenže tady se odehrávalo něco hodně podivného. Všechno s
tou zakázkou bylo nějak na levačku. Nejdřív ho pošlou někam, kde

- 67 -
dávají lišky dobrou noc, aby zabil nějakou venkovskou husičku. A
pak mu zase řeknou, aby to nedělal. A navíc ta poznámka o penězích,
která Jacksonovi uklouzla. Dolary vždycky dokázaly udržet
Romanellův zájem. Konečně se rozhodl a zařadil rychlost. Přece teď
nepřestane LuAnn Tylerovou sledovat.

Luann zašla do umývárny u benzínové pumpy, umyla se a dala se

do pořádku, jak nejlépe dokázala. Vyčistila si i ránu na spodní čelisti,
vytáhla náplast z Lisiny tašky na plenky a zranění si zalepila.
Zatímco Lisa spokojeně pila z lahve, LuAnn si v místním kiosku
koupila tiket, hojivou mast a obvaz. Jako část deseti čísel, která si
vybrala, použila svá a Lisina data narození.
„Lidi se sem teď hrnou jako splašený," prozradil jí prodavač, její
přítel, kterému říkali Bobby.
„Co se ti stalo?" zeptal se a prstem ukázal na velkou náplast,
kterou měla LuAnn na tváři.
„Ale švihla sem sebou a pořezala se," vypadlo z ní bez zaváhání.
„A jak vysoko je jackpot," zajímala se LuAnn.
„Jistých je šedesát pět milionů a nějaký drobný." Oči Bobbymu
plály vzrušeným očekáváním. „Taky jsem si spoustu tiketů koupil.
Při tomhle tahu mám moc dobrej pocit, LuAnn. Hele, znáš ten film o
tom policajtovi, co daruje jedný servírce polovinu svý výhry? Milá
zlatá, něco ti povím. Jestli tentokrát vyhraju, tak ti půlku dám, na
mou duši."
„Tos mi udělal radost, Bobby, ale co přesně bych za ty prachy
musela udělat?"
„No co, vzít si mě, to je jasný." Bobby se na ni zazubil a podal jí
tiket, který si koupila. „Tak co ty na to, co kdybys mi taky dala
půlku, kdybys vyhrála. Ještě pořád bychom to mohli spolu roztočit."
„Mám za to, že tohle kolo si zahraju jen sama za sebe. A taky
sem měla takovej dojem, že seš zasnoubenej s Mary Anne
Simmonsovou."
„Jo, to sem byl, jenže to bylo před týdnem." Bobby si ji prohlížel
od hlavy k patě s viditelným obdivem. „Duane je padlej na hlavu."

- 68 -
 LuAnn si zasunula tiket hodně hluboko do kapes džínů. „Hodně
ses s nim stýkal v poslední době?"
Bobby zavrtěl hlavou. „To ne. On se v poslední době udělal dost
pro sebe. Slyšel jsem, že tráví spoustu času na výpadovce na
Gwinnett. Měl tam nějakou práci či co." „Jakou práci?"
Bobby pokrčil rameny. „To nevím. A ani to nechci vědět. Mám
lepší věci na práci, než se starat o takový, jako je on."
„Nepřišel Duane náhodou k nějakým prachům, o kterejch bys
věděl?"
„Když o tom mluvíš, blýskal se tu nějakýma papírovejma tuhle
večer. Napadlo mě, že možná vyhrál něco v lotynce, protože kdyby
jo, tak snad rovnou půjdu a hodím si mašli. Sakriš, ta je ti ale
podobná." Bobby lehce pohladil Lisu po tvářičce. „Kdyby sis to
rozmyslela s tou půlkou výhry nebo s tím, že si mě vezmeš, tak mi
stačí dát vědět, vy dvě zlatíčka. V sedm zavírám."
„Tak zase někdy nashle, Bobby."
Z nedalekého telefonu na mince vytočila LuAnn opět Jacksonovo
číslo a on opět zvedl telefon při prvním zazvonění. Udala mu všech
deset číslic ze svého tiketu a slyšela, jak na druhém konci linky šustí
papír, když si je zapisoval.
„Přečtěte mi je ještě jednou a pomalu," požádal ji. „Jak jistě
chápete, teď už si nemůžeme dovolit žádnou chybu."
Přečetla mu je znovu a on je po ní ještě jednou opakoval.
„Dobře," řekl spokojeně. „Velmi dobře. Teď už tu obtížnou část
máme už za sebou. Nastoupíte do vlaku, odbudete si krátkou
tiskovou konferenci a v zapadajícím slunci odplujete do dálky."
„Ale já jedu na nádraží hned teď."
„Někdo na vás bude čekat na Penn Station a odvede vás do
hotelu."
„Myslela sem, že jedu do New Yorku."
„To je jméno železničního nádraží v New Yorku, LuAnn,"
vysvětlil jí s netrpělivostí v hlase Jackson. „Osoba, která tam na vás
bude čekat, bude mít váš a Lisin popis." Odmlčel se. „Berete ji
sebou, jestli se nemýlím."
„Dyby nemohla jet vona, nepojedu ani já."

- 69 -
 „Tak jsem to nemyslel, LuAnn, samozřejmě ji můžete přivézt s
sebou. Avšak doufám, že jste nezahrnula do svých cestovních plánů i
Duanea."
LuAnn těžce polkla, když se jí myšlenky zatoulaly zpátky na
zakrvácenou Duaneovu košili, a jak se svalil z té pohovky a už se ani
jednou nepohnul. „Duane nepřijede," oznámila stručně. „Výborně,"
zhodnotil to Jackson. „Příjemnou cestu."

Autobus vyklopil LuAnn s Lisou u železničního nádraží v

Atlantě. Po rozhovoru s Jacksonem se zastavila ve Wal-Martu a
nakoupila nejdůležitější věci pro sebe a pro Lisu. Teď je měla
uložené v tašce zavěšené přes rameno, roztrhanou košili nahradila
nová, kovbojský klobouk a sluneční brýle jí zakrývaly tvář. V
umyvárně si také pořádně ošetřila a zalepila ránu od nože. Teď to už
vypadalo mnohem líp. Pak zašla k pokladně koupit si lístek na vlak
do New Yorku.
A tehdy LuAnn udělala obrovskou chybu.
„Jméno, prosím," požádala ji žena za přepážkou.
LuAnn se právě soustředila na vzpírající se Lisu, a tak
odpověděla zcela bezmyšlenkovitě: „LuAnn Tylerová." Zatajila dech
hned, jak to vyřkla, a podívala se na úřednici, která pilně vyťukávala
informaci do počítače. Už se nedalo nic změnit. Určitě by to vzbudilo
podezření. Těžce polkla a pevně doufala, že ji to přeřeknutí nebude
strašit ve snu. Žena jí doporučila, aby si vybrala luxusní spací vůz,
neboť cestuje s malým dítětem. „Jedno místo tu ještě zbývá a máte u
toho vlastní sprchu a všechno," informovala ji žena. LuAnn
souhlasila, aby to už měla za sebou. Zatímco se jízdenka tiskla,
úřednice cestovní kanceláře zvedla významně obočí, když LuAnn
zpod Lisina sedátka vytáhla tolik bankovek, aby jimi zaplatila
jízdenku, a zbytek si nacpala do kapsy.
LuAnn zachytila ženin pohled, mozek jí pracoval na plné
obrátky, a usmála se na úřednici. „To mám peníze pro strýčka
příhodu. Řekla jsem si, že je klidně můžu použít i bez toho strýčka.
Jedeme si prohlídnout New York."

- 70 -
 „Tak vám přeji příjemnou cestu," odvětila žena, „ale buďte
opatrná. Neměla byste u sebe takhle nosit příliš mnoho peněz. Můj
manžel a já jsme tu chybu udělali, když jsme se tam před lety
vypravili. Neuběhlo ani patnáct minut, co jsme vyšli z nádraží, a už
nás okradli. Musela jsem zavolat matce, aby nám nějaké peníze
poslala, jinak bychom neměli ani na cestu domů."
„Dík za radu, dám si na to pozor."
Žena se vyklonila, aby viděla LuAnn za záda. „Kde máte
zavazadla?"
„Já ráda cestuju nalehko. A kromě toho tam máme někoho z
rodiny. Ještě jednou děkuju." LuAnn se otočila a vykročila směrem k
odjezdové hale.
Žena se za ní zadívala a pak se otočila zpátky. Vylekalo ji, když
se před jejím okénkem jakoby odnikud vynořil muž v tmavé kožené
bundě a položil ruce na přepážku. „Jeden lístek do New Yorku,
prosím," požádal zdvořile Anthony Romanello a kosým pohledem
mrkl směrem, kterým odcházela LuAnn. Pozoroval ji už dříve skrze
výkladní tabuli kiosku, kde si kupovala tiket. Také ji sledoval, jak
telefonuje z automatu na mince, ačkoli neriskoval a nepřiblížil se
natolik, aby zaslechl rozhovor. To, že teď byla na cestě do New
Yorku, vydráždilo jeho zvědavost na maximum. Stejně měl dobré
důvody, aby z této oblasti zmizel co nejrychleji. A přestože jeho úkol
skončil, zjistit, co má za lubem LuAnn Tylerová a proč jede zrovna
do New Yorku, byl zkrátka motiv navíc. Ke všemu mu to
vyhovovalo i proto, že v New Yorku žil. Nemuselo za tím nakonec
být nic jiného, než že utíkala před těmi těly v obytném návěsu.
Mohlo v tom však být i něco víc. Mnohem víc. Počkal, až mu žena
vydá jízdenku, a vydal se směrem na nástupiště.
LuAnn stála dostatečně daleko od kolejí, když vjel vlak s
nepatrným zpožděním hlučně do nádraží. Za pomoci průvodčího
našla své oddělení. Kupé třídy de luxe ve spacím voze mělo spodní a
horní lůžko, křeslo, umyvadlo, toaletu a vlastní sprchu. Bylo už dost
pozdě, a tak LuAnn souhlasila, aby jim průvodčí upravil uspořádání
kupé na spaní. Jakmile skončil, LuAnn zavřela dveře do chodbičky,
posadila se do křesla, vytáhla láhev a začala krmit Lisu. Po půl

- 71 -
hodině již vlak opět vyjížděl plynulým pohybem z nádraží. Postupně
nabíral rychlost a za chvíli už LuAnn skrze dvojici velkých oken
pozorovala ubíhající krajinu. Jakmile byla Lisa nakrmená, položila si
holčičku na prsa, aby si malá říhla. Když se to podařilo, LuAnn
otočila Lisu k sobě a začala si s ní hrát různé dětské hry. Paci, paci,
pacičky a LuAnnin zpěv, jemuž Lisa osobitým způsobem
přizvukovala, holčičku zjevně rozradostnily.
Při hře jim utekla hodina jako nic, až se Lisa konečně unavila a
LuAnn ji uložila do nosítka ke spánku.
Sama se opřela v křesle a pokoušela se uvolnit se. Ještě nikdy v
životě vlakem nejela a plavné pohyby a rytmické klapání kol ji také
uspávalo. Vlastně si nedokázala vzpomenout, kdy naposledy spala, a
tak začala pomalu usínat i ona. LuAnn se vzbudila s leknutím o
několik hodin později. Musí už být téměř půlnoc, pomyslela si.
Náhle si vzpomněla, že celý den vůbec nic nejedla. Při tom všem, co
se jí přihodilo, se to opravdu nezdálo nijak důležité. Vystrčila hlavu z
kupé, a když se objevil průvodčí, zeptala se ho, nepodává-li se ve
vlaku nějaké jídlo. Muž se zatvářil poněkud překvapeně a mrkl na
hodinky. „Hlásili poslední výzvu k večeři před několika hodinami,
madam. Jídelní vůz je už teď zavřený."
„Aha," podotkla s odevzdaností v hlase LuAnn. Nebude to
poprvé, kdy zůstala bez jídla. Hlavně že Lisa jedla.
Průvodčí sjel pohledem na spící Lisu, neušel mu unavený výraz
její matky a laskavě se usmál. Požádal LuAnn, aby chvilku
posečkala, a za dvacet minut se vrátil s podnosem plným jídla.
Dokonce jí i prostřel. Použil totiž nižší lůžko jako provizorní tabuli a
LuAnn ho bohatě odměnila spropitným ze svého tajného zdroje.
Jakmile odešel, hltavě se pustila do jídla. Když skončila, otřela si
ruce do ubrousku a opatrně si sáhla do kapsy, ze které vytáhla tiket.
Zahleděla se na Lisu. Holčičce se ze spaní neznatelně pohupovaly
ručičky a na tvářičce jí pohrával úsměv. Musí se jí zdát něco moc
hezkého, pomyslela si LuAnn a tvář se jí rozzářila úsměvem.
Výraz LuAnn zněžněl, pak se sklonila a tichounce hovořila do
Lisina ouška: „Máma se teď o tebe bude moct postarat, děťátko
moje, tak, jak to měla dělat už dávno. Ten člověk říká, že budeme

- 72 -
moct jet, kam se nám zachce, a dělat si, co nás napadne." Pohladila
Lisu po bradičce a hřbetem ruky jí třela jemně tvář. „Kampak chceš
jet, panenko? Stačí říct, a vydáme se tam. Jak se ti to líbí? Zní to
dobře?"
LuAnn zamkla dveře, položila Lisu na spodní lůžko a ověřila si,
zda jsou popruhy na dětské sedačce dost utažené. Nakonec se
položila na postel vedle Lisy a stočila se okolo ní, aby ji chránila.
Zatímco vlak uháněl dál do New Yorku, zahleděla se z okna ven do
tmy a přemýšlela o tom, co je čeká.

Vlak se na několika místech po cestě zpozdil a bylo už téměř půl

čtvrté odpoledne, když se LuAnn s Lisou vynořily do shonu a hluku
na nádraží Penn Station. LuAnn nikdy za celý svůj život tolik lidí
pohromadě neviděla. Rozhlížela se kolem sebe jako ve snu, když se
lidé se zavazadly kolem ní v poklusu proplétali všemi směry. V
duchu si vybavila varování ženy z výdejny jízdenek a ještě pevněji
stiskla držadla Lisina nosítka. V ruce jí ještě bolestivě škubalo, ale
odhadovala, že by pořád dokázala poslat k zemi každého, kdo by si
chtěl něco zkusit. Podívala se dolů na Lisu. Při tolika zajímavých
věcech, které se okolo ní děly, se zdálo, že holčička už už vystřelí ze
svého sedátka. LuAnn se pomalu prodírala kupředu, protože neměla
tušení, jak se odtamtud dostane. Povšimla si směrovky k Madison
Square Garden a matně si vybavila, že před několika lety sledovala v
televizi zápas v boxu, který tam odtud přenášeli. Jackson říkal, že tu
někdo bude na ni čekat, ale LuAnn si vůbec nedokázala představit,
jak by ji ta osoba uprostřed tohoto hemžení mohla najít.
Lehce sebou trhla, když se ten člověk o ni otřel. Zvedla oči a
zahleděla se do obličeje s tmavohnědýma očima a šedým knírem pod
širokým, rozpláclým nosem. Na vteřinku zauvažovala, jestli to
nakonec není muž, kterého viděla při zápase v Madison Square
Garden, ale velice rychle jí došlo, že na to je příliš starý.
Odhadovala, že mu bude dobře přes padesát. Nicméně šířka ramen,
přisedlé, zatvrdlé ušní boltce a obličej poznamenaný mnoha
zraněními nezapřely, že se jedná o bývalého boxera.

- 73 -
 „Jste slečna Tylerová?" Hlas zněl tiše, ale jasně. „Pan Jackson mě
posílá, abych vás tu vyzvedl."
LuAnn přikývla a podala mu ruku. „Říkejte mi LuAnn. A jak se
menujete vy?"
Muže to na vteřinku vyvedlo z míry. „To není vůbec důležité.
Pojďte, prosím vás, za mnou, čeká na nás auto." A vykročil.
„Ale já sem opravdu ráda, když vim, jak se lidi, s kterejma
mluvim, menujou," prohlásila LuAnn a nehnula se z místa.
Vrátil se pro ni a tvářil se lehce nakvašeně, i když měla pocit, že
dokázala ve výrazu jeho tváře vytušit slabounký náznak úsměvu.
„Jak chcete, tak mi třeba můžete říkat Charlie. Spokojená?"
„Tak jo, Charlie. Soudim, že pracujete pro pana Jacksona.
Používáte svý pravý ména, když spolu mluvíte?"
Neodpověděl, jen ji vedl směrem k východu. „Nechcete, abych
vzal holčičku? Vypadá to, že už je pěkně těžká."
„Já to zvládnu." Cukla sebou, jak jí další osten bodavé bolesti
projel poraněnou rukou.
„Určitě?" ujišťoval se. Prohlížel si její zalepenou bradu.
„Vypadáte, jako kdybyste se prala."
Trhla sebou. „Nic mi neni."
Vyšli společně z nádraží a prošli kolem řady stojících lidí,
čekajících na stanovišti taxíků. Charlie pak otevřel LuAnn dveře
protáhlé limuzíny, ale než do ní LuAnn nastoupila, chvíli zůstala stát
a s otevřenou pusou si auto prohlížela.
Charlie se posadil naproti ní. LuAnn nemohla odtrhnout oči od
luxusního vybavení vnitřku vozu.
„Do hotelu dorazíme asi za půl hodiny. Nechcete něco sníst nebo
se něčeho mezitím napít? Jídlo ve vlaku za moc nestojí," poznamenal
Charlie.
„Už sem jedla mnohem horší, i když teď mám trochu hlad. Ale
nechtěla bych, abyste kvůli tomu musel někde stavět."
Zvědavě se na ni podíval. „Nemusíme nikde stavět." Sáhl do
ledničky a vytáhl sodovku, pivo a nějaké obložené chleby a další
dobroty. Odemkl jednu část vnitřního obložení limuzíny a z ničeho
nic se objevil stolek. LuAnn užasle sledovala, jak Charlie pro ni

- 74 -
prostírá jídlo a pití a jak tabuli doplňuje talířem, stříbrným příborem
a ubrouskem. Velké ruce mu při tom všem pracovaly rychle a
systematicky.
„Věděl jsem, že budete mít u sebe děcko, tak jsem nechal
limuzínu zásobit mlékem v lahvičkách a tak podobně. V hotelu už
budou mít připraveno všechno, co budete potřebovat."
LuAnn připravila láhev pro Lisu, opřela si děvčátko o ohyb paže,
jednou rukou jí přidržovala láhev a druhou se živila sama obloženým
chlebem.
Charlie sledoval, jak něžně se svou dcerkou zachází. „Je
roztomilá, jak jí říkáte?"
„Lisa, Lisa Marie. Víte, tak se menuje holka Elvise."
„Na to, abyste byla fanynkou Krále, vypadáte příliš mladě."
„Taky nejsem - teda, ten druh muziky mi nic neřiká. Ale moje
máma ji poslouchala. Byla Elvisův velkej fanda. Udělala jsem to
kvůli ní."
„Řekl bych, že to musela ocenit."
„No já nevim, doufám jen, že jo. Umřela, než se Lisa narodila."
„To mi je líto." Charlie se na chvilku odmlčel. „A jakou hudbu máte
ráda?"
„Klasickou. Já teda vo musice jako takový nic moc nevim. Jen se
mi líbí, jak to zní. To, jaký to ve mně vzbuzuje pocity. Je v tom
taková čistota a vznešenost. Jako dyby člověk plaval někde vysoko v
horách v jezeře, kde vidíte až úplně na dno."
Charlie se zeširoka usmál. „Nikdy mě nenapadlo se na to takhle
dívat. Já jsem zas na jazz. Na trubku vlastně trochu hraju i sám.
Kromě New Orleansu má i New York pár nejlepších klubů v zemi. A
hrajou, dokud nevyjde slunce. Některý nejsou ani moc daleko od
hotelu."
„Do kterýho hotelu jedem?" zeptala se.
„Waldorf-Astoria. Byla už jste někdy v New Yorku?" Charlie si
pořádně lokl sodovky a opřel se dozadu, přičemž si rozepnul sako.
LuAnn zavrtěla hlavou a spolkla sousto chleba. „Nikdy sem
vlastně nikde nebyla."

- 75 -
 Charlie se tiše zasmál. „Tak si myslím, že tenhle Babylón je
vůbec ten nejlepší začátek."
„Jak ten hotel vypadá?"
„Je fakt pěkný. Prvotřídní. No, jako Plazza sice není, ale tomu se
vyrovná jen máloco. Jednou možná budete v hotelu Plazza bydlet,
kdo ví." Zasmál se a utřel si ústa ubrouskem. Všimla si při tom, že
má neobyčejně velké a silné prsty na rukou a klouby silné a
vystouplé.
LuAnn dojedla chleba, usrkla si coca-coly a nejistě na Charlieho
pohlédla. „Vy víte, proč tu sem?"
Charlie na ni upřel dlouhý, zpytavý pohled. „Řekněme jen, že
toho vím dost, abych se moc nevyptával. A nechme to tak."
Odměřeně se usmál.
„Setkal ste se někdy s panem Jacksonem?"
Charlieho rysy nabraly pochmurný výraz. „Zůstaneme u toho,
ano?"
„No dobře, sem jen zvědavá."
„Však víte, kam zvědavost přivedla tu starou kočku." Slova válel
po jazyce, když je pronášel, a při pohledu na LuAnn mu v tmavých
očích krátce zajiskřilo. „Stačí, abyste byla v pohodě, dělala, co se
vám řekne, a ani vy, ani dcerka žádné problémy mít nebudete. Už
nikdy. Nezní to dobře?"
„Ale jo, zní to fajn." LuAnn si zhoupla Lisu blíž k boku a z jejích
slov zaznívala odevzdanost osudu.
Ještě než vystoupili z limuzíny, vytáhl Charlie odkudsi černý
dlouhý kožený plášť a klobouk stejné barvy se širokým okrajem a
požádal LuAnn, aby si obojí vzala na sebe. „Ze zcela zjevných
důvodů nechceme, aby vás tu teď někdo zahlídl. A ten kovbojský
klobouk můžete vyhodit."
LuAnn si nasadila klobouk, a když si oblékla plášť, pevně si ho
stáhla páskem.
„Přihlásím vás k pobytu. Apartmá máte objednané na jméno
Linda Freemanová. Jste Američanka pracující u obchodní firmy se
sídlem v Londýně, která je tu se svou dcerkou nejen za obchodem,
ale i za zábavou."

- 76 -
 „Zastupuju obchodní firmu, jo? To teda doufám, že se mě nikdo
nebude na nic vyptávat."
„Nebojte se, to nikoho ani nenapadne."
„Takže jako mám bejt Linda Freemanová, je to tak?"
„Alespoň do té velké události. Pak zase klidně můžete být LuAnn
Tylerovou."
A to musím ? ptala v duchu LuAnn sama sebe.
Apartmá, kam ji Charlie zavedl, když ji zapsal v recepci, bylo na
dvaatřicátém patře a mělo opravdu mamutí rozměry. LuAnn si v
úžasu prohlížela prostorný obývací pokoj i oddělenou ložnici a jejich
elegantní zařízení, ale téměř ji porazilo, když uviděla rozlehlou,
luxusně vybavenou koupelnu.
„To se musí tyhle róby nosit?" V prstech promnula bavlnu
měkkých županů.
„Můžete si to vzít, když chcete. Za sedmdesát pět babek či tak
něco, což je jak nic," odpověděl Charlie.
Přešla k oknu a částečně rozhrnula závěsy. Před očima se jí
objevil výhled na několik newyorských mrakodrapů. Nebe bylo
zatažené a už se pomalu začínalo smrákat. „Nikdy v životě sem tolik
baráků pohromadě neviděla. Jak je propána můžou lidi vod sebe
rozeznat? Mně připadaj všecky stejný." Obrátila se a podívala se na
Charlieho.
Charlie zavrtěl hlavou. „Vy jste ale opravdu legrační. Kdybych
nevěděl svý, myslel bych si, že jste ta největší venkovská husička
pod sluncem."
Luann sklopila hlavu. „Sem ta největší venkovská husa na světě.
Alespoň ta největší, jakou ve svým životě a v tomdle městě nejspíš
potkáte."
Zachytil její pohled. „Poslyšte, nic zlýho jsem tím nemyslel.
Když tady vyrostete, tak zkrátka získáte vztah ke svému okolí, víte,
jak to myslím?" Na delší chvíli se odmlčel a sledoval LuAnn, jak
přešla přes pokoj k Lise a pohladila ji po tvářičce. „Podívejte se, tady
je bar s občerstvením," změnil téma hovoru a hned jí ukázal, jak se s
ním zachází. Pak otevřel tlusté dveře ve vestavěné skříni. „Tady je
sejf." Ukázal na těžká kovová dvířka zabudovaná do zdi. Vyťukal

- 77 -
kód a válce se zasunuly na svá místa. „Opravdu se vyplatí si tam
nechávat cenné věci."
„Pochybuju, že bych měla něco tak cennýho, co bych si tam
mohla dát."
„A co tu sázenku?"
LuAnn hlasitě polkla, zalovila hluboko v kapse a vytáhla z ní
tiket. „Takže tolik vo tom přinejmenším víte, co?"
Charlie jí neodpověděl. Vzal si od ní tiket, téměř o něj ani očima
nezavadil a vložil ho do pokladny. „Vymyslete si nějakou kombinaci
čísel - nic ale tak zjevnýho, jako jsou data narození nebo tak
podobně. Vyberte si ale nějaká čísla, která si budete určitě pamatovat
z hlavy. Nebylo by nejchytřejší si ta čísla někam psát. To chápete,
ne?" Znovu otevřel nedobytnou pokladnu.
LuAnn přisvědčila, vyťukala vlastní kód a počkala, dokud dveře
sejfu nezapadly bezpečně do zámku. Pak zavřela dveře vestavěné
skříně.
Charlie vykročil ke dveřím. „Přijdu zítra ráno v devět. Do té
doby, když dostanete hlad či cokoli, zavolejte si pokojovou službu.
Nedovolte ale číšníkovi, aby si mohl moc zblízka prohlídnout vaši
tvář. Vyčešte si vlasy do drdolu, nebo si nasaďte koupací čepici, jako
že se zrovna chystáte už už skočit do vany. Otevřete mu dveře,
podepište účet jako Linda Freemanová a odejděte do ložnice. Na
stole nechte nějaké spropitné. Tady." Charlie vytáhl z kapsy svazek
bankovek a podal jí je. „Stručně řečeno, nesnažte se moc vyčnívat.
Necourejte se po hotelu ani nic podobnýho."
„Nemusíte se bát, já vim, že jak votevřu pusu, hned všichni musej
vědět, že žádná velká vobchodní zástupkyně nejsem." LuAnn si
odhrnula vlasy z očí, a i když se snažila, aby to znělo prostořece, z
jejích slov bylo patrné, jaké má o sobě nízké mínění. V Charlieho
odpovědi se ozval omluvný tón.
„Tak to není, LuAnn. Nechtěl jsem říct..." nakonec jen pokrčil
rameny. „Podívejte, já sám jsem tak tak dokončil střední školu.
Nikdy jsem nešel na vysokou, a stejně si vedu dobře. Takže ani jeden
z nás by se nemohl vydávat za absolventa Harvardu, ale každýmu to
může být jedno?" Lehce se dotkl jejích ramen. „Pořádně se vyspěte.

- 78 -
Až přijdu zítra, můžem se spolu vydat někam ven, mrknout se na
nějaké pamětihodnosti, a budete se moct vypovídat do sytosti, co vy
na to?"
LuAnn rozjasnila tvář. „Dybysme šli někam ven, to by se mi
líbilo."
„Zítra má být chladno, tak se teple oblečte."
LuAnn se náhle podívala se sklopenou hlavou na svou
pomačkanou košili a džíny. „Jenže tohle jsou všechny šaty, co mám.
Já, no, vodešla sem z domova dost narychlo." Zatvářila se rozpačitě.
Charlie ji laskavě uklidnil: „To je úplně jedno, když člověk
cestuje bez zavazadel, cestuje bez problémů." Rychle si ji poměřil
pohledem. „Tak co, měříte asi sto osmdesát, ne? Velikost osm?
LuAnn přikývla a lehce se zarděla. „Nahoře možná o trochu
větší."
Charlieho oči se na chvíli zastavily ve výšce LuAnniných ňader.
„Máte pravdu," potvrdil to. „Zítra sem přinesu nějaké oblečení.
A taky seženu něco pro Lisu, ale na to všechno budu potřebovat o
trochu víc času, takže dorazím někdy kolem poledne."
„Můžu vzít Lisu s sebou, že jo?"
„No to je jednou jisté, slečinka jde s námi."
„Děkuju, Charlie. Hrozně si toho vážim. Neměla bych kuráž
vyrazit do města sama. Ale nechce se mi tady zůstat sedět na zadku,
jestli víte, jak to myslim. Za celej svůj život sem neviděla tak
vobrovský město, jako je tohle. Vsadila bych se, že i v tomhle hotelu
je nejspíš víc lidí než v celým mym rodným městě."
Charlie se zasmál. „Jo, řekl bych, že to nějak beru jako
samozřejmost, protože jsem tady odtud. Ale je mi jasný, co tím
chcete říct. Naprosto jasný."
Když odešel, LuAnn zvedla jemně Lisu z nosítka, položila ji
doprostřed obrovské postele a hladila ji při tom po vláskách. Rychle
ji svlékla, vykoupala ji v obrovské vaně a oblékla do pyžamka. Pak
zase holčičku uložila na postel, přikryla ji přikrývkou a zajistila z
obou stran obrovskými polštáři, aby se neskutálela. Zvažovala, jestli
se má odvážit odejít do koupelny a sama si vyzkoušet, jak by jí

- 79 -
koupel pomohla vyhnat bolesti z těla. Vtom zazvonil telefon.
Chvilku zaváhala a cítila se zároveň provinile
Byla chycená do pasti. Pak zvedla sluchátko. „Haló?"
„To je slečna Freemanová?"
„Lituju, máte -" LuAnn se v duchu kopla. „Ano, tady slečna
Freemanová," řekla rychle a snažila se, aby to znělo co nejrutinněji.
„Příště trochu rychleji, LuAnn," ozval se Jacksonův hlas. „Lidé
obvykle svá jména nezapomínají. Jak se vám vede? Je o vás dobře
postaráno?"
„Jo, to jo. Charlie je skvělej."
„Charlie? Ach tak, jistě. Máte ten tiket?"
„Je v sejfu."
„Dobrý nápad. Máte pero a papír?"
LuAnn se rozhlédla po místnosti a pak vytáhla list papíru a pero
ze zásuvky starožitně vyhlížejícího psacího stolu pod oknem.
Jackson pokračoval: „Zapište si, co stihnete. Charlie bude rovněž
mít všechny podrobnosti. Jistě ráda uslyšíte, že všechno už je
zařízené. Pozítří v šest večer budou oznámena vítězná čísla po celých
Státech. Můžete to sledovat v televizi z hotelového pokoje, protože
to budou přenášet všechny důležité televizní stanice. Ten tah však
pro vás bude bohužel postrádat to pravé napětí." LuAnn si v tu chvíli
představila Jacksonovo skoupé pousmání, které se mu nejspíš
objevilo na rtech, když to vyslovil. „Pak úplně celá země bude
napjatě čekat, až se výherce přihlásí o svou výhru. Vy to neuděláte
ihned. Musíme vám dát čas, teoreticky samozřejmě, abyste se
uklidnila, začala jasně myslet, snad si i promluvila s nějakými
finančními poradci, právníky a tak dále. Pak teprve se plná
radostného očekávání vydáte na cestu do New Yorku. Na výhercích
se samozřejmě nepožaduje, že se musí dostavit do New Yorku.
Tisková konference se může konat kdekoli, dokonce i v jejich
rodném městě. Avšak mnoho minulých výherců se na tu cestu vydalo
dobrovolně a loterijní komisi to tak rovněž vyhovuje. Je pro ně
daleko jednodušší takovou celostátní tiskovou konferenci uspořádat
tady. Všechny tyhle činnosti vám zaberou tak jeden dva dny. Podle
regulí máte třicet dní na to, abyste se o výhru přihlásila, takže tady

- 80 -
odtud žádné nebezpečí z prodlení nehrozí. Mimochodem, pro případ,
že jste si to nevyvodila sama, přesně tohle byl důvod, proč jsem
nechtěl, abyste sem jezdila okamžitě. Nevypadalo by to nejlépe,
kdyby vešlo ve známost, že jste přijela do New Yorku ještě předtím,
než byla vyhrávající čísla oznámena. Budete si muset zachovat
inkognito, dokud nebudeme připraveni vás jako výherkyni
představit." Nyní zaznívalo z jeho hlasu rozladění, že původní plán
dostal trhlinu.
LuAnn si dělala poznámky, jak nejrychleji dokázala. „Moc mě to
mrzí, pane Jackson, ale já tam vopravdu nemohla počkat," omluvila
se LuAnn spěšně. „Vždyť sem vám říkala, co by z toho tam u nás
doma bylo. Je to takový malý město a tak. Lidi by se prostě dověděli,
že mám ten tiket, co vyhrál, no, zkrátka by se to hned rozneslo."
„Dobře, dobře, teď už nemá smysl ztrácet čas tím, že bychom se
o tom bavili," odbyl ji stroze. „Teď jde o to, že vás musíme udržet
ukrytou před lidmi, dokud nebude tak den či dva po tahu čísel. Jela
jste do Atlanty autobusem, že?"
„Ano."
„A udělala jste patřičná opatření a změnila jste svůj vzhled?"
„Velkej klobouk a brejle. Nezahlídla sem nikoho, koho znám."
„A samozřejmě jste nepoužila své pravé jméno, když jste si
kupovala jízdenku?"
„Jasně, že ne," lhala LuAnn.
„Tak to by bylo. Myslím, že vaše stopy byly dostatečně
zahlazeny."
„Taky doufám."
„Na tom teď, LuAnn, nesejde. Opravdu ne. Za několik dní už
budete mnohem dál než v New Yorku."
„A kde přesně budu?"
„Jak už jsem říkal, to řekněte vy mně. V Evropě? V Asii? V Jižní
Americe? Stačí říct a já už všechno potřebné zařídím."
LuAnn se na chvilku zamyslela. „A musim se rozhodnout hned
teď?"
„Samozřejmě, že ne. Ale jestliže chcete odjet okamžitě po té
tiskové konferenci, tak čím dříve mi to dáte vědět, tím lépe. Ví se o

- 81 -
mně, že dokážu zázraky, pokud se týče zařizování cestovních
formalit, ale kouzelník nejsem. Zvlášť když nemáte cestovní pas ani
jiný průkaz totožnosti." Z tónu jeho hlasu bylo patrné, jak se mu to
zdá neuvěřitelné. „Ty budu muset zařídit také."
„A vy je dokážete nechat padělat? Dokonce i něco takovýho jako
průkazku sociálního pojištění?"
„Vy nemáte ani číslo sociálního pojištění? To není možné."
„Ale je, když za vás rodiče nikdy nevyplnili žádný papíry,"
bránila se LuAnn.
„Myslel jsem, že nemocnice nenechá žádné dítě odejít, aniž by
doklady nebyly řádně vyplněny."
LuAnn se skoro neudržela a zasmála se. „Jenže já se v žádný
nemocnici nenarodila, pane Jackson. Říkali mi, že sem světlo světa
spatřila na špinavým prádle naskládaným v ložnici mý mámy,
protože přesně tam mě moje babička dostala na svět."
„Tak ano, předpokládám, že vám budu schopen sehnat i číslo
sociálního pojištění," reagoval na to rozmrzele Jackson.
„To potom byste mi ale moh zařídit pas na nějaký jiný méno,
tedy s mou fotkou, ale s jiným ménem, ne? A na všech těch dalších
dokladech taky?"
Jackson se pomalu zeptal: „Proč byste si chtěla změnit jméno,
LuAnn?"
„No přece kvůli Duaneovi. Já vim, že vypadá jako trouba a tak,
ale jak zjistí, že sem vyhrála všechny ty prachy, udělá první poslední,
aby mě našel. Myslela sem si, že by bylo nejlepší, kdybych prostě
zmizela ze světa. Začala znovu. Úplně nanovo, jak se řiká. I s novým
ménem, prostě sakumprásk."
Jackson se hlasitě zasmál. „Vy si skutečně myslíte, že by Duane
Harvey byl schopen vás vystopovat? Vážně pochybuji, že by dokázal
najít cestu z okresu Rikersville, i kdyby k tomu měl policejní
doprovod."
„Prosim vás, pane Jackson, dybyste to takhle moh zařídit, moc
bych si toho vážila. Ale jestli je to nad vaše síly, pochopím to."
LuAnn v zoufalství zatajila dech a jen doufala, že Jacksonova
samolibost na tu návnadu zabere.

- 82 -
 „To samozřejmě není," odsekl Jackson. „V podstatě je to velice
jednoduchá záležitost, když máte ty správné známosti, což já mám.
Nepředpokládám, že byste už o nějakém jméně, které byste chtěla
užívat, uvažovala, nebo snad ano?"
Překvapila ho, jak bez zaváhání s jedním jménem hned
vyrukovala, stejně tak, jako s místem, odkud ta smyšlená osoba měla
pocházet.
„Mám takový pocit, že už jste o tom nějakou dobu přemýšlela.
Ať s penězi z loterie, nebo bez nich. Že mám pravdu?"
„Vy máte tajnosti, pane Jackson. Tak proč ne já?"
Zaslechla v telefonu jeho povzdech. „Tak domluveno, LuAnn.
To, o co žádáte, je sice zcela neobvyklé, ale postarám se o to. Přesto
stále ještě potřebuji vědět, kam chcete odjet."
„To chápu. Popřemejšlim vo tom, a dám vám vědět co nejdřív."
„Proč mám náhle silné obavy, že budu jednou litovat, že jsem si
pro tohle malé dobrodružství vybral právě vás?" V tónu jeho hlasu
byl náznak něčeho, co způsobilo, že se LuAnn otřásla. „Spojím se s
vámi po tahu, abych vás seznámil se zbývajícími detaily. To je pro
tuhle chvíli všechno. Příjemný pobyt v New Yorku. Budete-li cokoli
potřebovat, stačí, když řeknete..."
„Charliemu."
„Správně, Charliemu." Jackson zavěsil.
LuAnn bez prodlení zamířila k domácímu baru a otevřela si jedno
pivo. Lisa se začala ozývat a LuAnn ji položila na podlahu.
Pozorovala se šťastným úsměvem na tváři, jak Lisa leze po místnosti.
Naučila se to teprve v posledních několika dnech, a teď se značnou
dávkou energie zkoumala obrovské rozměry apartmá. Nakonec se
LuAnn neudržela a klekla si na podlahu k ní. Matka a dcera kroužily
po hotelovém pokoji asi hodinu, až se nakonec Lisa znavila a matka
ji uložila na noc.
LuAnn zašla do koupelny a začala si natáčet do vany vodu. Než
začala se svlékáním, prohlédla si v zrcadle řeznou ránu na dolní
čelisti. Hojila se dobře, ale pravděpodobně po ní zůstane jizva. To ji
nijak netrápilo, vždyť to mohlo dopadnout daleko hůř. Z ledničky si
vyndala další pivo a vrátila se zpátky do koupelny. Vklouzla do

- 83 -
horké vody a usrkla si studeného piva. Odhadovala, že bude
potřebovat spoustu alkoholu i horké tišící vody, aby se prokousala
několika dny, které ji teď čekají.

Přesně ve dvanáct se dostavil Charlie s několika taškami z

obchodního domu Bloomingsdale a z dětského butiku Baby Gap.
Během příští hodiny si LuAnn vyzkoušela různé druhy oblečení a
ještě teď z toho cítila lehké rozechvění.
„Na vás ty šaty teprve vyniknou. A to je skromně řečeno,"
prohlásil Charlie obdivně.
„Děkuju. Děkuju za všechny ty věci. Trefil ste velikost úplně
přesně."
„No bodejť, vždyť máte výšku a postavu jako manekýna. Ty šaty
šijou na lidi, jako jste vy. Nenapadlo vás někdy se tím živit? Dělat
modelku, myslím."
LuAnn pokrčila rameny, a přitom si přes dlouhou černou
plisovanou sukni zapínala sako krémové barvy. „Někdy, když jsem
bejvala mladší."
„Mladší? Božemůj, vždyť vám nemůže být o moc víc než
osmnáct."
„Je mi dvacet, ale člověk se cítí starší, dyž má dítě."
„Asi máte pravdu."
„Já ale nejsem typ na modelku."
„A proč ne?"
Podívala se na něj a vyjádřila to prostě: „Nerada se fotim a nerada
se na sebe dívám."
Charlie zavrtěl hlavou. „Vy jste ale na každý pád zvláštní mladá
žena. Většinu dívek ve vašem věku a s vaším vzhledem nemůžete od
zrcadla odtrhnout. Převtělení Narcise. Jo, ale ty velké sluneční brýle
si musíte nechat a klobouk taky. Jackson povídal, že vás máme držet
pod pokličkou. Pravděpodobně bychom neměli ani nikam chodit. Ale
v sedmimilionovém městě s tím těžko může být problém." Zvedl
ruku s cigaretou. „Smím?"

- 84 -
 Usmála se. „Děláte si legraci? Obsluhuju řidiče náklaďáků. Do
takovýho podniku vás ani nepustěj, když nemáte cigára a neni jasný,
že si zapálíte. Každou noc to tam vypadá, jako dyby jim netáh
komín."
„To už pro vás ale skončilo."
„Asi jo." Připevnila si klobouk s širokou měkkou střechou k
zvlněným k vlasům. „Jak vypadám?" Ukázala se Charliemu ze všech
stran.
„Určitě líp, než co je k vidění v módních časopisech."
„A to ste eště nic neviděl. Jen počkejte, až nastrojím dcerku,"
prohlásila pyšně. „To je vopravdu něco, vo čem sem vždycky snila.
A moc!"
Za hodinu uložila LuAnn Lisu, vyšňořenou podle nejnovější
dětské módy, do nosítka, zvedla ho a otočila se na Charlieho.
„Připraven?"
„Ještě úplně ne." Otevřel vstupní dveře do apartmá a pak se otočil
a podíval se na ni. „Co kdybyste zavřela oči. Můžeme to udělat, jak
se sluší a patří." LuAnn se na něj nechápavě podívala. „No tak,
zavřete je," vyzval ji a srdečně se usmál.
Uposlechla ho. Za několik vteřin uslyšela: „Už je můžete otevřít."
A když to udělala, stál před ní zbrusu nový, luxusní dětský kočárek.
„Jéé, Charlie."
„Kdybyste se tahala s touhle věcí ještě o něco dýl," řekl s
despektem a ukázal na nosítko, „měla byste za chvíli ruce jako
opice."
LuAnn ho nadšeně objala, posadila Lisu do kočárku a vyrazili.

Shirley Watsonová byla vzteky bez sebe. když předtím

přemýšlela o odpovídající pomstě za ponížení, které jí připravila
LuAnn Tylerová, vystupňovala veškerou vynalézavost, kterou v sobě
našla, na nejvyšší možnou míru. Pick-up, jímž přijela, zaparkovala na
odlehlém místě asi půl kilometru od návěsu, a když vystoupila,
pevně třímala v pravé ruce kovový kanystr. Cestou k návěsu se
podívala na hodinky a podle času si byla naprosto jistá, že LuAnn

- 85 -
bude tvrdě spát po noční směně v restauraci. Nevěděla, kde je Duane,
a bylo jí to srdečně jedno. Jestliže tam bude, tak se může pomstít i
jemu za to, že ji nebránil proti té své Amazonce.
S každým dalším krokem se malá, podsaditá Shirley víc a víc
dopalovala. S LuAnn chodily do jedné třídy a obě odešly ze školy
dřív, než ji dokončily. Stejně jako LuAnn žila celý život v okrese
Rikersville. Jenže na rozdíl od LuAnn neměla žádnou touhu odtud
odejít. O to bylo to, co jí LuAnn provedla, mnohem strašnější. Lidé ji
zahlédli, jak se krade domů úplně nahá. Nic v životě ji ještě tak
hrozně nepokořilo. Sklízela kvůli tomu víc posměchu, než byla
schopna zvládat. A s tou ostudou bude muset žít po celý zbytek
života. Budou se vynořovat nové a nové zkazky, až bude v rodném
městečku všem pro smích. A to bude pokračovat celou dobu, dokud
nebude mrtvá a zakopaná, a ani potom to možná nepřestane. A
LuAnn Tylerová teď za to zaplatí. Co na tom, že Shirley lezla za
Duanem do postele? Vždyť každý věděl, že Duane nemá zdaleka v
úmyslu se s LuAnn oženit. A každý také věděl, že LuAnn by se
raději sama zabila, než aby kdy došla s tím chlapem až k oltáři.
LuAnn s ním zůstávala jen proto, že neměla, kam jinam by šla, nebo
proto, že jí chyběla odvaha udělat potřebný krok a nějak to změnit.
To Shirley věděla - nebo se alespoň domnívala, že to ví - až moc
dobře. Každý si o LuAnn myslel, jaká je krásná a schopná. Shirley
soptila zlostí a ve tváři neustále víc a víc rudla i přesto, že vál
chladný vítr a proháněl se úzkou cestou. Teď si ale s chutí poslechne,
co budou lidi o LuAnnině vzhledu říkat, až se s ní vypořádá ona.
Jak se Shirley přiblížila k návěsu, přikrčila se nízko k zemi a
postupovala zpoza jednoho stromu ke druhému. Velký kabriolet stále
ještě stál před obytným vlekem. Shirley viděla stopy jeho pneumatik
ve ztvrdlém blátě, kde něco předtím vyteklo. Minula auto, nepatrnou
chviličku ztratila tím, že se mrkla dovnitř, a opět se pokradmu pustila
dál k návěsu. A co když tam bude ještě někdo jiný? Ta představa v ní
vyvolala náhlý úsměv. Třeba má LuAnn někoho ještě bokem, když
Duane není doma. To by jí pak mohla oplatit stejnou mincí.
Rozveselilo ji ještě víc, když si představila nahou LuAnn, jak s
křikem vybíhá z návěsu. Náhle se všechno ztišilo a velice zklidnilo.

- 86 -
Jako na povel. Dokonce i vítr přestal foukat. Úsměv zmizel Shirley
ze rtů. Neklidně se rozhléhla kolem sebe, kanystr v ruce stiskla ještě
pevněji a sáhla do kapsy v bundě, odkud vytáhla lovecký nůž. Jestli
se nestrefí kyselinou z baterie, kterou si nesla v kanystru, tak se
zaručeně nemine nožem. Skoro celý život jím kuchala zvěřinu a ryby
a v tom, jak se s ním dokázala ohánět, se jí vyrovnal jen málokdo.
LuAnnina tvář díky této obratnosti teď něco získá, alespoň tam, kde
by neudělala svou práci kyselina.
„Zatraceně," pronesla tiše, když vystupovala vzhůru po schodech
ke dveřím návěsu a do nosu ji uhodil divný zápach. Znovu se
rozhlédla okolo sebe. Takový puch ještě v životě necítila, a to ani
tehdy, když krátce pracovala na místní skládce odpadků. Zasunula si
nůž zpátky do kapsy, odšroubovala víko u kanystru a pak si ještě
zakryla nos kapesníkem. Už zašla příliš daleko na to, aby se teď
vrátila. A to i přes ten hrozný zápach. Potichounku vešla do návěsu a
zamířila do ložnice. Ramenem si pootevřela dveře a nakoukla
dovnitř. Místnost byla prázdná. Potichu dveře zavřela a otočila se, že
se pustí na druhou stranu. Třeba LuAnn a ten její krasavec vyspávají
na pohovce v obýváku. Chodbička byla tmavá a Shirley se
pohybovala dopředu po hmatu, dotýkajíc se rukou stěny. Nyní se
blížila k místu, odkud už bude moci zaútočit, a připravila se k
výpadu. Vyrazila vpřed, o něco zakopla a upadla na podlahu, kde se
ocitla tváří v tvář zdroji onoho zápachu. Její jekot bylo možné
zaslechnout až na hlavní silnici.

„Moc jste si toho nekoupila, Luann." Charlie přejel pohledem po

několika taškách, které ležely na čalouněné pohovce v hotelovém
pokoji.
LuAnn vyšla z koupelny, kde se převlékla do džínů a bílého
svetru. Vlasy si učesala do volného uzlu. „Ráda se jen dívám. I tak to
byla bezvadná zábava. Taky sem zírala, jak jsou tady ceny vysoký,
panenanebi!"
„Byl bych to zaplatil," protestoval Charlie. „Řekl jsem vám to
nejmíň stokrát."

- 87 -
 „Já ale nechci, abyste za mě utrácel peníze, Charlie."
„Ale, LuAnn, to nejsou moje peníze, a to už jsem vám taky říkal.
Čerpám z účtu na výdaje. Mohla jste mít všechno, co jste chtěla."
„A to řikal pan Jackson?"
„Něco na ten způsob. Můžeme tomu říkat záloha na budoucí
výhru." Pobaveně se usmál.
LuAnn se posadila na pohovku a celá podmračená si hrála s
rukama. Lisa seděla ještě v kočárku zabraná do hry s hračkami, které
jí Charlie koupil. Šťastné zvuky, jež při tom vydávala, naplňovaly
místnost.
„Podívejte." Charlie podal LuAnn balíček fotografií ze dne
stráveného v New Yorku. „Do památníčku."
LuAnn se podívala na fotografie a kolem očí se jí udělaly veselé
vrásky. „Nikdy jsem si nemyslela, že v tomhle velkoměstě uvidím
koně a kočár. To byla legrace jezdit po tom starým velkým parku.
Něco tak vobyčejnýho uprostřed všech těch mrakodrapů."
„Ale jděte, copak jste nikdy neslyšela o Central Parku?"
„Ale jo, jenže jenom slyšela. A tak sem měla za to, že je to
všechno vymyšlený." LuAnn mu podala dvě své fotografie, které z
balíčku vyndala.
„Jejda, díky, že jste mi to připomněla," upamatoval se Charlie.
„To je na můj pas?"
Přikývl a zasunul si fotografie do kapsy saka.
„A Lisa ho nebude potřebovat?"
Zavrtěl hlavou. „Ještě je moc malá, bude cestovat na váš."
„Aha."
„Jak jsem vyrozuměl, chcete si změnit jméno."
LuAnn odložila fotografie a začala si bezmyšlenkovitě pohrávat s
balíčky v taškách. „Zdálo se mi, že je to dobrej nápad. Něco jako
novej začátek."
„To je přesně to, co povídal Jackson, že jste říkala. Pokud si to
opravdu myslíte."
Z ničeho nic se LuAnn natáhla na pohovku a schovala si hlavu do
dlaní.

- 88 -
 Charlie se na ni zvědavě zadíval. „No tak, LuAnn, změna jména
nijak moc nebolí. Co vás trápí?"
Konečně se na něj podívala. „Víte určitě, že zítra vyhraju?"
Odpověděl opatrně. „Počkejme do zítřka, LuAnn, ale myslím si,
že zklamaná nebudete."
„Takovejch peněz, ale nemám z toho dobrej pocit, Charlie, ani
trochu."
Zapálil si cigaretu a chvíli kouřil a pozoroval ji. „Zavolám sem
pokojovou službu. Tři chody, láhev vína, trochu horké kávy. To
pomáhá. Bude vám hned líp, až se najíte." Otevřel nabídku
hotelových služeb a začal se probírat jídelníčkem.
„Už ste to někdy dělal? Myslim, staral se vo lidi, který... si pan
Jackson vybral?"
Charlie zvedl oči od jídelníčku. „Jo, už nějakou dobu pro něj
pracuju. Osobně jsem se s ním ale nikdy nesetkal. Domlouváme se
výhradně po telefonu. Je to velice chytrý člověk. Na můj vkus trochu
moc velký hnidopich, trochu paranoidní, ale myslí mu to opravdu
skvěle. A platí mi dobře, na mou duši dobře. Pečovat o lidi v
báječných hotelech a objednávat jim přes hotelovou službu není tak
špatný život." A s upřímným úsměvem dodal: „Ale ještě nikdy jsem
nepečoval o nikoho, s kým by byla tak dobrá zábava."
LuAnn si klekla vedle dětského kočárku a z úložného koše pod
korbou vytáhla dárkově zabalený balíček. Podala mu ho.
Charlie zapomněl úžasem zavřít ústa. „Co je to?"
„Koupila jsem vám dárek. Ale vlastně je to ode mě a od Lisy.
Hledala jsem, co bych vám tak koupila, a ona na to začala ukazovat
ručičkou a vřískala při tom."
„Kdy jste to stihla?"
„Vzpomínáte, jak ste se šel podívat na pánský vobleky."
„LuAnn, to jste opravdu nemusela -"
„Ale já vím," rychle ho přerušila. „Taky proto se tomu řiká dárek,
protože se to vod vás nečeká." Charlie balíček pevně uchopil a oči se
mu stočily k ní.
„No tak, do toho, otevřte to, prokristapána," pobídla ho.

- 89 -
 Zatímco Charlie opatrně sundával balicí papír, LuAnn zaslechla,
že se Lisa začíná vrtět. Došla pro ni a vyndala ji z kočárku. Obě pak
sledovaly Charlieho, jak sundává víko z krabice.
„Sakriš!" Něžně vytáhl tmavozelený plstěný klobouk s
promáčknutým dýnkem. Měl asi dva a půl centimetru širokou
koženou pásku vně a krémovou hedvábnou stuhu jako podšívku
uvnitř.
„Viděla sem, jak jste si ho zkoušel v obchodě. Zdálo se mi, že
vám vopravdu bezvadně padne, je moc šik. Ale pak ste ho dal
zpátky. Hned sem poznala, že vás to moc nepotěšilo."
„LuAnn, ale tohle stálo strašnou spoustu peněz."
Umlčela ho mávnutím ruky. „Něco jsem měla ušetřenýho.
Doufám, že se vám líbí."
„Je nádherný, děkuju." Objal ji a pak vzal jednu Lisinu
dolíčkovatou pěstičku do své. Potřásl jí formálně, ale něžně ručičkou.
„A vám rovněž děkuju, mladá dámo. Máte vynikající vkus."
„Tak si ho eště jednou vyzkoušejte. Abyste věděl na tuty, že se
vám fakt líbí."
Posadil si ho na hlavu a podíval se na sebe do zrcadla.
„Ste elegán, Charlie, skutečnej elegán."
Usmál se. „Nevypadá to zle, to tedy ne." Chvíli si ho ještě různě
posouval po hlavě, až se mu podařilo najít ten správný úhel. Pak si
ho sundal a opět se posadil. „Ještě nikdy jsem nedostal dárek od lidí,
o které jsem se staral. Jsem s nimi stejně vždycky jen pár dní, pak si
je přebere pan Jackson."
LuAnn si hned pospíšila a použila to jako dobrý začátek. „A jak
ste se vůbec dostal k takovýhle práci?"
„Jestli to dobře chápu, tak vy byste si chtěla poslechnout můj
životní příběh?"
„Jasně. Já už sem vám toho vo sobě napovídala až dost."
Charlie se usadil pohodlně v křesle a v obličeji měl uvolněný
výraz. Prstem si ukázal na obličej. „Nejspíš jste neuhodla, že jsem
dřív zkoušel štěstí v boxerským ringu, že ne?" Klukovsky se usmál.
„Většinou jsem dělal sparingpartnera - otloukacího panáka pro ty, co
stoupali vzhůru. Měl jsem dost rozumu v hlavě, že jsem z toho

- 90 -
vypadl, dokud mi ještě uvnitř zbyl nějaký mozek. Potom jsem začal
hrát poloprofesionálně americký fotbal. Ale můžu vám říct, že pro
tělo to není o nic lehčí. Vždycky jsem ale měl atletickou postavu a po
pravdě řečeno se mi docela líbilo vydělávat si tak na živobytí."
„Fakt vypadáte, že máte skvělou formu."
Charlie se plácl na tvrdý žaludek. „Na to, že mi je téměř
čtyřiapadesát, to není tak špatný. Tak teda, když jsem skončil s
fotbalem, dělal jsem chvíli trenéra, oženil jsem se, poflakoval se tady
a tam, prostě jsem nemohl padnout na nic, co by mi sedlo."
LuAnn mu přizvukovala: „Já ten pocit znám jak svý boty."
„Pak moje kariéra zaznamenala skutečný obrat." Odmlčel se,
zamáčkl cigaretu a vzápětí si zapálil další.
LuAnn využila příležitost a posadila Lisu zpátky do kočárku. „Co
ste dělal?"
„Nějakou chvíli jsem strávil jako host vlády Spojených států."
LuAnn se na něj zvědavě podívala, protože jí ten obrat nic neříkal.
„Byl jsem ve federálním vězení, LuAnn."
Zatvářila se překvapeně. „Ale nevypadáte, že byste byl ten typ."
Zasmál se. „O tom nic nevím. A mimoto, ono existuje mnoho
typů lidí, kteří si odpykávají trest, LuAnn, to vám tedy klidně můžu
dosvědčit."
„Tak za co ste teda bručel?"
„Za neplacení daně z příjmu. Neboli kvůli zpronevěře, mám
pocit, že se tomu tak říká. Alespoň v žalobě to tak stálo. A taky to
byla pravda. Abych tak řekl, už mě přestalo bavit ty daně platit.
Člověku připadá, že nemá z čeho žít, a ještě má kus odevzdávat
státu." Sčísl si vlasy dozadu. „A ta chybička mě stála tři roky života a
manželství."
„To je mi hrozně líto, Charlie."
Pokrčil rameny. „Nejspíš to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.
Odpykal jsem si trest ve vězení s nejmírnější ostrahou s řadou dalších
týpků, co měli na svědomí podobné finanční delikty, takže jsem se
nemusel každou minutu bát, že mi někdo uřízne hlavu. Mohl jsem
tam studovat plno věcí a uvažovat, jakou mám představu o dalším
životě. Vlastně se mi tam uvnitř stala jen jedna nepříjemnost." Zvedl

- 91 -
ruku s cigaretou. „Než jsem se dostal do vězení, tak jsem vůbec
nekouřil. Ale tam kouřili skoro všichni. Nechal jsem toho, až když
jsem se dostal ven, nadlouho. Začal jsem znovu asi před půl rokem.
No ale, když jsem se dostal ven, šel jsem pracovat pro svého
právníka, něco jako jeho vlastní vyšetřovatel. Věděl, že jsem poctivý
a že je na mě spoleh i přesto, že jsem měl za sebou ten krátký trest. A
já zase znal spoustu lidí, ať už byli nahoře, nebo dole na
socioekonomickém žebříčku, jestli víte, co tím myslím. Zkrátka jsem
měl spoustu kontaktů. A taky jsem se toho hodně naučil, když jsem
byl v base. Bylo to, jako když dostanete další vzdělání. Měl jsem
profesory, kteří mě naučili všechno od pojišťovacích podvodů až po
machinace s náhradními díly z rozmontovaných auťáků. Ty
zkušenosti mi hodně pomohly, když jsem začal dělat pro tu
právnickou firmu. Bylo to fajn angažmá, ta práce se mi líbila."
„A jak ste se spřáh s panem Jacksonem?"
Teď se Charlie přestal tvářit uvolněně. „Řekněme jen, že mi
náhodou jednoho dne zavolal. Dostal jsem se do takových malých
nesnází. Nic vážného. Jenže jsem byl pořád v podmínce a mohlo by
mi to vynést dost dlouhou dobu za mřížema. Nabídl se, že mi
pomůže, a já tu nabídku přijal."
„Trochu jako já," podotkla LuAnn poněkud ironicky. „Jeho
nabídky se vobčas dost těžko vodmítaj."
Letmo se na ni zadíval a v očích se mu náhle usadil unavený
výraz. „Jo," potvrdil stroze.
Posadila se na roh pohovky a vyjelo z ní: „Já sem za celej svůj
život nikdy nepodváděla, Charlie."
Charlie do sebe vtáhl kouř z cigarety a pak ho vypustil ven. „Řekl
bych, že to taky hodně záleží na tom, jak se na věci člověk dívá."
„Co tim chcete říct?"
„No, když o tom člověk přemýšlí, tak i lidi, který jsou jinak
hodný a čestný a tvrdě dřou, stejně podvádějí každý den svého
života. Někteří v důležitých věcech, většina v těch drobných. Lidi si
ubírají na daních nebo je prostě neplatí, třeba jako já. Nebo nevrátí
peníze zpátky, když jim někdo spočítá špatně účet. Malé neškodné
lži, kterých se lidi dopouštějí každodenně skoro automaticky. Třeba

- 92 -
jen proto, aby přečkali den se zdravým rozumem a nezbláznili se z
toho. Pak jsou velké švindly - mužský i ženský mají pořád bokem
nějaké milostné poměry. O tom toho vím opravdu hodně. Myslím, že
moje bývalá žena by mohla v manželské nevěře získat
vysokoškolský titul."
„Taky mi to dal někdo vochutnat," poznamenala LuAnn tiše.
Charlie se na ni zadíval. „Musel to být pěkný grázl, to je všechno,
co k tomu můžu říct. A tyhle podvůdky se za celý život člověku
nasčítají."
„Jenže nemaj vobyčejně hodnotu padesáti milionů dolarů."
„Vyjádřeno v dolarech to možná tolik nebude. Ale asi bych bral
spíš jeden pořádný podvod za život, než tisíce malých lumpáren,
které vás stejně nakonec uhlodají a způsobí, že se člověk sám sobě
zprotiví."
LuAnn si obtočila ruce okolo těla a otřásla se.
Chvilku si ji pečlivě prohlížel a pak se znovu zadíval na
jídelníček v nabídce hotelových služeb. „Teď objednám něco k jídlu.
Máte ráda ryby?"
Duchem nepřítomná LuAnn přikývla a se skloněnou hlavou se
zadívala na své boty, zatímco Charlie po telefonu objednával večeři.
Když zavěsil, vyklepl z krabičky další cigaretu a zapálil si.
„Sakra, neznám jednu jedinou osobu, která by odmítla nabídku,
jakou jste právě dostala. Můj názor je, že byste byla hloupá, kdybyste
to nevzala." Odmlčel se a pohrával si se zapalovačem. „A z toho
mála, co o vás vím, bych si troufl tvrdit, že budete schopná to
ospravedlnit, alespoň sama před sebou. I když si nemyslím, že byste
to zrovna vy nějak moc potřebovala."
Zvedla hlavu a zahleděla se na něj. „Jak by se to dalo udělat?"
„Použijte část těch peněz, abyste pomohla jiným lidem," navrhl jí
prostě. „Přijměte je třeba jako svěřený veřejný fond nebo něco na ten
způsob. Tím nechci říct, abyste si ty peníze neužila. Myslim, že si je
opravdu zasloužíte." Pak dodal: „Měl jsem možnost přečíst si nějaký
informace o tom, co máte za sebou. Nedá se říct, že jste měla
nejlehčí život."
LuAnn pokrčila rameny. „Nějak jsem se protloukala."

- 93 -
 Charlie se posadil vedle ní. „To je přesně ten výraz, LuAnn, vy si
vždycky dokážete poradit. A dokážete to i v téhle situaci." Pátravě se
na ni zadíval. „Nevadilo by vám, kdybych se vás zeptal na něco čistě
osobního, když už teď o mně víte všechno?"
„To záleží na tom, na co se budete ptát."
„To beru." Přikývl. „Jak už jsem říkal, nahlídl jsem do nějakých
papírů, co se týkaly vaší minulosti. Jen mě zajímalo, jak jste se vůbec
mohla dát dohromady s chlapem, jako je Duane Harvey. Vždyť je to
týpek, na kterým může každý na první pohled vidět, že to je rozený
budižkničemu."
LuAnn si vybavila Duaneovo štíhlé tělo, jak leží obličejem dolů
na špinavém koberci, na to nepatrné zaúpění, které ze sebe vyrazil,
než se svezl na zem, jako kdyby ji volal a prosil o pomoc. Ale ona
mu na to prosebné volání neodpověděla. „Duane není tak špatnej.
Jenom ho potkala spousta malérů." Vstala a začala přecházet po
místnosti sem a tam. „Byla to pro mě taková hrozně blbá doba.
Máma mi zrovna umřela. A já potkala Duanea v době, kdy sem
dumala vo tom, co se svým životem provedu. V tom kraji člověk buď
vyroste a nakonec umře, nebo tam vodtud hodně rychle vypadne.
Neexistuje nikdo, kdo by se do okresu Rikersville přistěhoval. Teda
já vo nikom takovým nikdy neslyšela." Zhluboka se nadechla a pak
pokračovala. „Duane se právě přestěhoval do toho svýho návěsu,
kterej někde našel. V tý době měl ještě práci. Zacházel se mnou
slušně, mluvili sme o tom, že se časem vemem. Byl úplně jinej."
„A vy jste chtěla být jednou z těch, co se tam narodí i umřou?"
Podívala se na něj celá vyděšená. „Kruci, to ne. Měli sme
v úmyslu tam vodtud vypadnout. Já to teda chtěla určitě a Duane
taky, nebo aspoň řikal, že jo." Přestala přecházet a ohlédla se na
Charlieho. „A pak se nám narodila Lisa," konstatovala prostě. „Tim
se to pro Duanea všechno ňák změnilo. Mít dítě nepasovalo do jeho
plánů. Ale měli sme ho, a to je to nejlepší, co mě kdy potkalo. Jenže
pak už sem věděla, že to mezi náma nebude klapat. Bylo mi jasný, že
musim zmizet někam jinam. Zrovna sem si vymejšlela jak, když se
mi ozval pan Jackson."

- 94 -
 LuAnn se zadívala ven z okna na mihotající se světla, jakoby
vyleptaná do tmy. „Jackson povídal, že sou s tim spojený ňáký
podmínky. S těma prachama. Jasně, že to nedělá, protože mě miluje."
Přes rameno se úkosem podívala na Charlieho.
„Tak v tom máte absolutní pravdu," zavrčel v odpověď Charlie.
„Máte ňákou představu, jaký ty podmínky sou?"
Charlie začal vrtět hlavou ještě dřív, než otázku dořekla. „Vím
jen, že budete mít tolik peněz, že nebudete vědět, kam s nimi."
„A ty prachy budu moct použít, jak mě napadne, že jo?"
„Jasně. Budou vaše se vším všudy. Můžete s nima vybílit módní
salóny na Pátý avenue. Nebo postavit nemocnici v Harlemu. To už je
na vás."
LuAnn se znovu zadívala ven z okna a oči jí začaly zářit. Její
představy nabývaly takové velikosti, že i nejvyšší mrakodrapy v New
Yorku, jejichž siluety právě pozorovala, se jí jevily jako dětské
hračky. Právě v tu chvíli se jí zdálo, že všechno zapadá na své místo!
Hodlala udělat se svým životem tolik věcí, že jejich množství daleko
předčilo i obrovský počet budov v celém New Yorku. Co všechno
chtěla s těmi penězi dokázat!

„Měli jsme zůstat v hotelu a jen se tam na to dívat v televizi."

Charlie se neklidně rozhlížel kolem sebe. „Jackson by mě zabil,
kdyby věděl, že jsme tady. Mám přísné rozkazy nikdy sem nevodit
žádného z ,klientů'." To sem označovalo hlavní sídlo Loterijní
komise Spojených států amerických, které se nacházelo v úplně
novém, nejmodernějším mrakodrapu na Park Avenue, tenkém jako
jehla. Obrovské hlediště bylo zaplněno lidmi. Všude se pohybovalo
plno reportérů z celoplošného televizního zpravodajství, třímajících v
rukou mikrofony, podobně jako jejich kolegové z časopisů, novin a
lokální kabelové televize.
Nedaleko od pódia stála i LuAnn, chovající Lisu na ruce. Měla na
sobě brýle, které jí Charlie koupil, a baseballovou čepici otočenou
štítkem dozadu, pod níž měla schované vlasy svázané do uzlu.
Nápadnou postavu jí zakrýval dlouhý lehký plášť.

- 95 -
 „Vždyť vo nic nejde, Charlie, tak, jak sem postrojená, si mě
stejně nebude nikdo pamatovat."
Zavrtěl hlavou.
„Stejně se mi to nelíbí."
„Já to musela přijít vomrknout. Není to prostě to samý, jako
kdybych seděla v hotelovým pokoji a koukala se na telku."
„Jackson bude nejspíš do hotelu volat hned po tahu," stále se ještě
zlobil Charlie.
„Tak mu jednoduše řeknu, že sem usnula a telefon neslyšela."
„No skvělé!" Ztišil hlas. „Vyhrajete nejméně padesát milionů dolarů
a usnete při tom?"
„No přece, když už vím předem, že vyhraju, co je to pak za
vzrůšo?" nepřestávala odmlouvat.
Na to Charlie nenašel žádnou pohotovou odpověď, tak jen zaťal
zuby a znovu velice pozorně přejížděl pohledem sál a lidi, kteří se v
něm shromáždili.
LuAnn se dívala na pódium, kde už na stole čekal přístroj s
hracími loterijními míčky. Byl víc jak půldruhého metru dlouhý a
tvořilo ho deset dlouhých válců, které nasedaly na připojenou nádobu
s ping-pongovými míčky. Každý míček měl na sobě namalované
číslo. Jakmile bude přístroj uveden do chodu, vzduch začne
krouživým pohybem roztáčet míčky, až si jeden z nich najde cestu
přes malé kruhové hradítko, a tím vystřelí do válce, kde ho zachytí a
přidrží speciální zařízení umístěné uvnitř. Jakmile se jeden míček
chytí, nádoba s míčky pod válcem se okamžitě uzavře a celý proces
se zopakuje v sousední nádobě, která se automaticky uvede do
chodu. Za stoupajícího napětí se celý proces bude po řadě opakovat,
dokud se nakonec ve válcích neobjeví všech deset vyhrávajících
čísel.
Lidé nervózně pokukovali po svých tiketech. Mnozí jich drželi v
ruce nejméně tucet. Jeden mladý muž měl před sebou na klíně
otevřený laptop. Obrazovku zaplňovaly stovky kombinací čísel, které
si vsadil, a nyní si prohlížel svůj elektronický inventář. LuAnn
neměla zapotřebí se na svůj tiket dívat, už znala ta čísla nazpaměť:
0810080521. Ta kombinace obnášela její a Lisina data narození a

- 96 -
věk, kterého LuAnn dosáhne při nejbližších narozeninách. Teď už ji
žádný pocit viny nepronásledoval, a to i přesto, že s blížícím se
okamžikem tahu vnímala kolem sebe tváře neznámých lidí naplněné
nadějí i nezvučně pronášené modlitby. Vyrovnat se s jejich
zklamáním, které už teď viselo ve vzduchu, jí nebude činit žádné
potíže. Dospěla přece už dřív k rozhodnutí, určila si i plán, jak bude
postupovat, a díky tomu se nyní cítila neuvěřitelně duševně silná. To
byl pravý důvod, proč teď stála uprostřed moře napjatých lidí, místo
aby se skrývala pod postelí v pokoji hotelu Waldorf-Astoria.
Z rozjímání ji vytrhl příchod muže na pódium. Celý dav náhle
utichl. LuAnn víceméně čekala, že po pódiu uvidí přicházet
Jacksona. Toto však byl mladší člověk a také daleko pohlednější.
LuAnn na chvilku zvažovala možnost, že i on je v tom namočený. S
Charliem se na sebe poněkud křečovitě pousmáli. K muži se připojila
blondýnka v krátkých sukních, černých nylonkách a na vysokých
podpatcích a s rukama sepjatýma za zády se postavila vedle složitě
vyhlížejícího přístroje.
Zatímco se televizní kamery zaměřily na hezký obličej muže u
osudí, ten všechny přítomné v místnosti stručně přivítal. Nakonec se
odmlčel, zahleděl se významně do davu a oznámil skutečnou novinu
toho večera. Oficiální výše jackpotu, do nějž se započítávaly i tikety
prodávané do úplně poslední minuty, dosáhla rekordní výšky, a to
jednoho sta milionů dolarů! V celém sále se ozvalo hlasité kolektivní
nadechnutí při zmínce o tak závratné sumě. Dokonce i LuAnn
údivem zapomněla zavřít ústa. Charlie se na ni podíval, lehce zavrtěl
hlavou a na rty se mu vkradl náznak pousmání. Důvěrně a zároveň
pobaveně dloubl LuAnn loktem, naklonil se těsně k ní a zašeptal jí
do ucha. „Zatraceně, teď můžete nejen vydrancovat všechny módní
salóny, ale zároveň i postavit nemocnici, a to vám na to budou
bohatě stačit jen mizerné úroky."
Jednalo se opravdu o ten největší jackpot vůbec a někdo, jedna
neuvěřitelně šťastná osoba, ho teď každou chvíli získá. Tak to se
zářivým úsměvem oznamoval muž zastupující vedení loterie. Bylo
na něm patrné, jaké potěšení mu dělá jeho herecká role. Přítomný
dav bouřlivě jásal. Muž dal teatrálním gestem pokyn své společnici,

- 97 -
ta stiskla tlačítko vypínače po straně losovacího přístroje. LuAnn se
zahleděla na míčky v prvním válci, jak poskakují o odrážejí se od
stěn. Když míčky začaly dorážet na úzké hradítko do válce, LuAnn si
uvědomila, jak se jí rozbušilo srdce. Málem přestala dýchat. A
přestože měla po boku Charlieho, přestože si vybavila klidné a
sebejisté vystupování pana Jacksona a přesto, jak správně
předpověděl čísla z každodenního tahu a zařídil i všechny ostatní
věci, kterými v několika posledních dnech prošla, LuAnn náhle
došlo, že její přítomnost v sále je naprosto šílená. Jak by se mohlo
Jacksonovi nebo komukoli jinému podařit ovládat ty rotující míčky?
Napadlo ji, že to, čeho je právě svědkem, připomíná proces, při němž
spermie bombardují vajíčko, aby do něj pronikly, což jednou viděla v
nějakém televizním programu. Jaké byly šance, že se strefí ta jediná
vyvolená, pronikne dovnitř a oplodní vajíčko? Nálada LuAnn
poklesla pod bod mrazu, když si představila další vývoj situace -
bude se muset vydat zpátky domů, kde na ni čeká povinnost vysvětlit
smrt dvou mužů v návěsu plném drog, který čirou náhodou nazývala
svým domovem. Nebo jí nezbude, než aby vyhledala pohostinnost
nejbližšího útulku pro bezdomovce v tomhle velkoměstě, a tam
uvažovala o tom, co dělat dál se zbabraným životem.
Jednou rukou k sobě ještě pevněji přitiskla Lisu a druhou sevřela
silné prsty Charlieho. Míček se prodral otvorem a byl zachycen v
prvním válci. Bylo to číslo nula. Hned vzápětí se také ukázalo na
obrovské obrazovce zavěšené na stěně. Jakmile se to stalo, začaly
sebou mlít míčky v druhém osudí. V několika vteřinách i tady se
objevil vítězný míček - číslo osm. V rychlém sledu za sebou se
dalších šest míčků protlačilo vzhůru, každý do patřičného válce, v
němž se zachytily. Čísla, která byla až dosud tažena, šla za sebou v
pořadí: 0-8-1-0-0-8-0-5. LuAnn pohybovala rty a nehlasně si čísla
předříkávala. Na čele jí vyvstal pot a najednou cítila, že se pod ní
podlamují kolena. „Panebože," zašeptala sama pro sebe, „ono se to
fakt stane." Jacksonovi se to nějakým způsobem podařilo. Ten
nadutý, samolibý člověk to nějak dokázal, a bylo úplně jedno jak.
Zaslechla vedle sebe spoustu povzdechů a úpění a tikety v rukou lidí
se měnily v malé útržky papíru a padaly na podlahu, neboť čísla,

- 98 -
která na ně zírala z obrazovky nad jevištěm, byla zcela odlišná od
čísel na jejich tiketech. LuAnn sledovala dění kolem sebe jako
hypnotizovaná. Nyní stočila oči k poskakujícím míčkům v devátém
osudí. V tom jí připadlo, že se celý proces zpomalil jako v
nejzpomalenějším filmu. Konečně se vyšvihl nahoru míček s číslem
dvě a usadil se ve válečku číslo devět. To už tu nezbyl jediný obličej,
v němž by se ještě zračila naděje. Až na jeden jediný.
Poslední osudí se rozvířilo a míček s číslem jedna si rychle našel
cestu k otvoru v posledním válci. Vypadalo to, že je připraven
každičkou chvíli vystřelit vítězně vzhůru. LuAnnino sevření
Charlieho prstů začalo povolovat. Potom však, jako když nafouknutý
balónek praskne a unikne z něj vzduch, míček číslo jedna rychle
sklouzl zpátky na dno osudí. Vzápětí ožil míček s číslem čtyři a plný
energie a odhodlání ho vystřídal v blízkosti otvoru. Ostrými trhavými
pohyby se stále přibližoval k uvolněné cestě do válce číslo deset, i
když se zdálo, že ho otvor hradítka od sebe opakovaně odhání. Z
obličeje LuAnn pomalu zmizela všechna krev a na chvilku si
myslela, že skončí na podlaze. „Do hajzlu," vyrazila ze sebe hlasitě, i
když v rámusu, který se v sále zvedl, ji nemohl zaslechnout ani
Charlie. Vzápětí mu LuAnn stiskla prsty takovou silou, že téměř
vyjekl bolestí.
Charlieho srdce pádilo jako o překot, asi ze soucitu s LuAnn,
kdoví. Nikdy nezažil, že by Jackson neuspěl, jenže přihodit se může
ledacos. Zatraceně, to se přece nemůže stát, pomyslel si. Zvedl
volnou ruku a pod košilí nenápadně nahmatal stříbrný křížek. Nosil
ho na krku celou dobu, co pamatoval, a nyní ho promnul v prstech,
aby přinesl štěstí.
A potom, neuvěřitelně pomalu, jako kdyby to měly pečlivě
nacvičené podle choreografova přání, se v jednu chvíli míčky od
sebe odrazily a pak si ve vířivém proudu horkého vzduchu vyměnily
místa. Po kratičkém zaváhání se míček číslo jedna - milosrdně pro
LuAnn, jíž hrozila zástava srdce - konečně protlačil otvorem a byl
zachycen v desátém a posledním válci.
LuAnn se musela hodně ovládat, aby nezačala hlasitě křičet. Spíš
než rozčilení nad tím, že právě zbohatla o jedno sto milionů dolarů,

- 99 -
to způsobila obrovská úleva. Podívali se s Charliem na sebe, oči
dokořán otevřené, oba se třásli po celém těle, obličej jim skrápěl pot,
jako kdyby v tu chvíli dokonali akt lásky. Charlie k ní sklonil hlavu,
obočí měl do oblouku zvednuté, zdálo se, jako by chtěl říct: „Tak jste
vyhrála, viďte?"
LuAnn lehce přikývla, pohybovala pomalu a houpavě hlavou,
jako do rytmu oblíbené písničky. Lisa kopala nožičkama a vrtěla
sebou, snad vycítila matčinu rozjařenost.
„Sakra," ulevil si Charlie. „Myslel jsem, že si načurám do kalhot,
než to poslední číslo vyšlo." Odvedl LuAnn ze sálu a za pár minut už
kráčeli pomalu dolů ulicí směrem k hotelu. Byla krásná jasná noc. Na
bezoblačné obloze se třpytila dlouhá řada hvězd, která zdánlivě
neměla konce. Přesně tomu odpovídalo LuAnnino duševní
rozpoložení. Charlie si třel ruku. „Pánejo, myslel jsem, že mi
utrhnete prsty. Copak se to s vámi dělo?"
„To nemusíte vědět," odpověděla LuAnn rozhodně. Vzápětí se
však na něj usmála, zhluboka se nadechla svěžího chladného
vzduchu a něžně políbila Lisu na tvář. Najednou šťouchla Charlieho
do boku a uličnicky se usmála. „Kdo bude poslední v hotelu, platí
večeři." Vyrazila jako kulový blesk a plášť za ní vlál jako padák. I
když nechala Charlieho daleko za sebou, slyšel, jak k němu doléhá
radostné výskaní. Vesele se usmál a vyrazil za ní.
Nebyli by tak šťastní, kdyby si všimli muže, který je nespouštěl z
očí již na cestě do sálu, kde se konal tah, a teď je pozoroval z druhé
strany ulice. Romanello hned od začátku tušil, že sledování LuAnn
by mohlo přinést něco velmi zajímavého. Ale i on musel připustit, že
skutečnost daleko předčila jeho očekávání.

„LuAnn, víte jistě, že právě tam chcete jet?"

Z tónu LuAnnina hlasu, když odpovídala do telefonu, bylo patrné
pevné odhodlání. „Jo, pane Jackson. Dycky sem se chtěla podívat do
Švédska. Příbuzný z máminy strany přišli kdysi právě vodtamtud.

- 100 -
Vona pořád mluvila vo tom, že se tam chce podívat, ale nikdy jí to
nevyšlo. Takže bych to vlastně chtěla udělat místo ní. Byly by s tim
velký trable?"
„Se vším jsou potíže, LuAnn. Jde jen o to, zda a jak jsou
řešitelné."
„Ale vy si s tim dokážete poradit, že jo? Chci říct, že bych se ráda
podívala i jinam, ale nejradši bych začala právě v tom Švédsku."
Jacksonův hlas zazněl podrážděně: „Pokud dokážu zařídit, aby
někdo jako vy vyhrál sto milionů dolarů, pak pro něj nejspíš dokážu
připravit i cestovní program."
„Moc to voceňuju. Myslim to vážně." LuAnn vzhlédla na
Charlieho, který držel v náručí Lisu a hrál si s ní.
Usmála se na něj. „Moc vám to s ní sluší."
„Co se děje?" zeptal se netrpělivě Jackson.
„Promiňte, mluvila sem na Charlieho."
„Dejte mi ho k telefonu, musíme spolu probrat vaši návštěvu
kanceláře loterie, aby mohli potvrdit vítězný tiket. Čím dřív to
zvládneme, tím dřív budeme mít z krku tu tiskovou konferenci, a vy
budete moci odcestovat."
„A ty podmínky, vo kterejch ste mluvil -" začala LuAnn.
Jackson ji přerušil. „Nejsem připravený na to, abych to teď s
vámi probíral. Dejte mi Charlieho k telefonu, mám naspěch."
LuAnn si vyměnila telefon za Lisu. Napjatě sledovala Charlieho,
když potichu odpovídal do telefonu, otočen zády k ní. Viděla, že
několikrát přikývl a pak zavěsil.
„Je všechno v pořádku?" V tónu jejího hlasu zazněla starost,
zatímco držela divoce se zmítající Lisu.
Charlie se rozhlédl po místnosti a teprve pak se setkal s
LuAnniným pohledem. „Jasně, všechno je tip-ťop. Dnes odpoledne
musíte jít do té loterijní kanceláře. Už uběhlo dost času."
„A pudete tam se mnou?"
„Zajedu tam s vámi taxíkem, ale dovnitř nepůjdu. Budu chodit
venku, dokud nevyjdete ven."
„Co všechno budu muset udělat?"

- 101 -
 „Jen jim předložit vítězný tiket. Oni si ho ověří a vydají vám
oficiální potvrzení. Budou u toho i svědci a tak dále. Proklepnou vás
se vším všudy. Prohlídnou tiket pomocí nejnovějšího laserového
zařízení, aby zjistili, jestli je pravý. V tom tiketu jsou speciální
vlákna, některé z nich jsou přímo pod řadou číslic. Něco podobného
jako ochrana u bankovek Spojených států proti padělání. Je naprosto
vyloučeno vytvořit duplikát, obzvlášť za tak krátkou dobu. Zavolají
taky tam, kde jste tiket koupila, aby se tím potvrdilo, že tam prodali
tiket toho čísla. Zjistí si o vás některá životopisná data, jako odkud
jste, jestli máte děti, kdo jsou vaši rodiče, a tak. Zabere jim to pár
hodin, ale vy tam čekat nemusíte. Dají vám vědět, až budou mít vše
pohromadě. Teprve pak vydají prohlášení pro tisk, že se výherce
přihlásil, ale vaše jméno uvedou až při tiskové konferenci. Víte, tím
mezi lidmi stoupá napětí, což zvedá prodej tiketů na další tah. Ale
ani na to oznámení v novinách nemusíte čekat, protože tisková
konference bude až den na to."
„A vrátíme se sem?"
„No ,Linda Freemanová' se tady odtud vlastně odhlašuje. My
půjdeme do jiného hotelu, kde se můžete zapsat jako LuAnn
Tylerová, jedna z nejbohatších lidí v zemi. Právě jste dorazila do
města a jste připravená dobývat svět."
„Byl ste už někdy na takový tiskovce?"
Přikývl. „Pár už jsem jich zažil. Občas to může být pořádný
kolotoč. Zvlášť, když si výherci přivedou s sebou celou rodinu.
Peníze dokážou s lidma udělat divný věci. Ale jinak to moc dlouho
netrvá. Dají vám pár otázek a je po všem." Odmlčel se a dodal: „Je
od vás hezké, že se vypravíte do Švédska místo maminky."
LuAnn sklopila oči a pohrávala si s Lisinýma nožičkama. „Snad
jo. Bude to ale zatraceně velká změna."
„Řekl bych, že vám malá změna přijde k duhu."
„Nevim ani, jak dlouho tam zůstanu."
„Zůstat můžete, jak dlouho budete chtít. Do háje, vždyť vy tam
můžete zůstat, třeba napořád, když se vám zlíbí."
„To neni tak jistý. Myslim, že bych se mezi ně nehodila."

- 102 -
 Uchopil ji za ramena a podíval se jí přímo do tváře.
„Poslouchejte, LuAnn, musíte si víc věřit. No dobře, nemáte sice
spoustu titulů ze skvělých univerzit, ale pálí vám to bezvadně. Skvěle
se staráte o dcerku a máte dobrý srdce. Na mém seznamu vás to staví
mezi devětadevadesáti procenty obyvatelstva na přední místo."
„Zrovna teď nevim, jak bych si vedla, nemít po ruce vás."
Pokrčil rameny. „Heleďte, jak už jsem říkal, patří to k mé práci."
Spustil ruce z jejích ramen a vylovil si cigaretu z krabičky.
„Co kdybychom si dali něco rychlého k obědu, a vy byste se pak
šla přihlásit o výhru? Tak co říkáte, jste připravená stát se nechutně
bohatou, vážená paní?"
LuAnn se zhluboka nadechla, než odpověděla. „Sem připravená."

LuAnn se vynořila z budovy loterijní komise, prošla ulici a

zahnula za roh, kde se s Charliem setkala na předem dohodnutém
místě. Dokud byla LuAnn uvnitř, Charlie hlídal Lisu.
„Celou tu dobu sleduje všechno, co se kolem děje. Té nic
neuteče," řekl na přivítanou.
„Nebude dlouho trvat a budu za ní běhat, až si ušoupu nohy."
„Však taky dělala, co mohla, aby se vydrápala z kočárku a utekla
mi po čtyřech. Na mou duši." Charlie se usmál a posadil velice živou
Lisu zpátky do kočárku. „Tak jak to šlo?"
„Byli fakt milí. Předcházeli si mě jako ňákou hvězdu. ,Nedáte si
kávu, slečno?' ,Nepotřebujete si někam zatelefonovat?' Jedna ženská
se mě zeptala, jestli si ji nechci najmout jako osobní asistentku."
Zasmála se.
„Na to byste si měla raděj zvyknout. Máte to potvrzení?"
„Jo, v peněžence."
„V kolik je ta tisková konference?"
„Řikali, že zejtra v šest hodin." Zpytavě se na něj zadívala. „Děje
se něco?"
Za chůze se Charlie několikrát kradmo ohlédl a pak se podíval na
LuAnn. „Já nevím. Když jsem byl ve vězení a pak jsem se dělal
soukromé očko, vypěstoval jsem si něco jako vnitřní radar, který mě

- 103 -
varuje, když mi někdo věnuje příliš velkou pozornost. Právě v tuhle
chvíli ten pocit mám."
LuAnn se chtěla ohlédnout a on ji zarazil. „Nedělejte to, jděte
klidně dál. Přihlásil jsem vás v jiném hotelu. Je o kousek dál. Nejdřív
vás tam s Lisou zavedu, a pak se sám poohlídnu kolem. Taky to
může být planý poplach."
LuAnn se zadívala na starostlivé vrásky okolo Charlieho očí a
došla k závěru, že to, co říká, neodpovídá jeho pocitům. Chytila
pevněji držadlo kočárku a kráčeli dál ulicí.

Dvacet metrů za nimi na druhé straně ulice se Anthony

Romanello dohadoval sám se sebou, jestli ho viděli, nebo ne.
V tuto dobu byly ulice plné lidí, ale náhlá prkennost v chování
lidí, které sledoval, rozezvučela zase jeho varovné signály. Vtáhl
hlavu hlouběji do límce bundy a zvětšil odstup o dalších deset metrů,
ale nespouštěl je z očí. Koutkem oka nepřestával sledovat, kde právě
stojí nejbližší taxík, kdyby se rozhodli mu nějakým jiným zmizet.
Byl oproti nim ve výhodě, jim by trvalo poměrně dlouho, než by
naložili dětský kočárek a dítě. Za tu dobu by měl i on spoustu
možností si nějaké taxi zastavit. Oni však pokračovali dál pěšky,
dokud nedorazili k cíli své cesty. Romanello počkal chvilku před
hotelem, prohlédl si ulici v obou směrech a pak vešel.

„Kdy ste to všechno schrastil?" LuAnn zírala na novou sadu

zavazadel, naskládanou v jednom koutě hotelového apartmá.
Charlie se šibalsky usmál. „Nemůžete odjet na velkou cestu bez
pořádných zavazadel. A tyhlety jsou k neroztrhání. Ne jako ty
předražený krámy, co se rozpadnou, když se na ně křivě podíváte.
V jedné tašce jsou už zabalené věci, které budete potřebovat, až
poletíte letadlem přes moře. Věci pro Lisu a já nevím co ještě.
Zařizovala to jedna moje známá. Ale dneska odpoledne budeme
muset ještě nakupovat, abychom zaplnili ta další zavazadla."

- 104 -
 „Můj ty bože, Charlie, já tomu pořád nemůžu uvěřit." Objala ho a
letmo jej políbila na tvář.
V hlubokých rozpacích sklopil hlavu a zrudl v obličeji. „Tolik
jsem toho zase neudělal. Tady máte." A podal jí pas. Se slavnostní
vážností se podívala na jméno uvnitř, jako kdyby si své převtělení
teprve nyní uvědomovala, a nakonec tomu tak bylo. Zavřela tu malou
modrou knížku. Představovala bránu do jiného světa, světa, který
bude brzo objímat, jestli ji štěstí neopustí.
„Koukejte ho využít do posledního místečka, LuAnn. Projezděte
s Lisou celou planetu." Otočil se, že půjde. „Jdu pár věcí
zkontrolovat, jsem hned zpátky."
Prsty přejela po cestovním pase, zvedla hlavu a podívala se za
ním. V obličeji se jí objevil lehký ruměnec. „A co kdybyste jel s
náma, Charlie?"
Pomalu se otočil zase zpátky a zahleděl se na ni. „Cože?"
LuAnn sklopila hlavu, podívala se na ruce a rychle spustila:
„Myslela sem si, že dyž mám teď všechny ty prachy a vy ste na mě a
na Lisu byl moc hodnej, a já sem eště nikdy nikde nebyla, no
zkrátka, ráda bych, abyste jel s náma - teda dybyste chtěl. Divit se ale
nebudu, když řeknete ne."
„To je od vás velice šlechetná nabídka, LuAnn," řekl tiše. „Ale
vždyť o mně nic nevíte. A nemůžete se uvázat na někoho, koho
skutečně dobře neznáte."
„Vim všechno, co vědět potřebuju," paličatě trvala na svém.
„Vim, že ste dobrej člověk. Vim, že ste se vo nás dobře staral. A Lisa
si vás oblíbila jak eště nikoho. To na mym seznamu znamená
zatraceně hodně."
Charlie stočil pohled směrem k dětskému kočárku a letmo se
usmál. Pak se podíval znovu na LuAnn. „Co kdybychom si to oba
ještě rozmysleli, a pak si o tom popovídáme. Souhlasíte?"
Pokrčila rameny a odhrnula si několik pramenů vlasů z obličeje.
„Já vám ale nenabízím manželství, Charlie, jestli ste to takhle vzal."
„To se mi ulevilo, protože mám věk na to, abych byl váš
dědeček," usmál se na ni.

- 105 -
 „Jenže já bych vopravdu ráda, abyste jel s náma. Nemám moc
přátel, hlavně ne takovejch, na který by byl spoleh. A o vás vim, že
se na vás spolehnout můžu. Sme kamarádi, že jo?"
Když chtěl Charlie odpovědět, stáhlo se mu hrdlo. „To jo."
Odkašlal si a nasadil prozaičtější tón. „Promyslím si, co jste mi
navrhla, LuAnn. Popovídáme si o tom, až se vrátím. Slibuju."
Jakmile se za ním zavřely dveře, LuAnn začala připravovat Lisu
ke spánku. Zatímco holčička usínala, LuAnn neklidně přecházela po
hotelovém apartmá. Podívala se z okna právě včas, aby zahlédla, jak
Charlie vyšel z budovy a pustil se ulicí pryč od hotelu.
Sledovala ho očima, dokud jí úplně nezmizel z dohledu. Neviděla
nikoho, kdo by vypadal, že ho sleduje, ale bylo tam tolik lidí, že si
tím nemohla být stoprocentně jistá. Povzdechla si a pak se zamračila.
Necítila se ve své kůži. Pouze si moc přála, aby už byl v pořádku
zase zpátky. Začala přemýšlet o tiskové konferenci, ale jakmile si
představila spoustu cizích lidí, jak jí budou klást všechny možné
otázky, nervy jí začaly pracovat na plné obrátky, a tak s tím raději
přestala.
Vylekalo ji zaklepání na dveře. Zůstala na ně zírat a nevěděla, co
má udělat.
„Pokojová služba," ozvalo se zpoza dveří. LuAnn došla ke
dveřím a špehýrkou se snažila jedním okem nakouknout ven. Mladý
muž, který tam stál, měl skutečně na sobě uniformu poslíčka.
„Nic jsem si neobjednávala," upozornila ho a snažila se ze všech
sil, aby se jí netřásl hlas.
„Nesu vám nějaký vzkaz a balíček, paní."
LuAnn se odtrhla ode dveří. „Od koho?"
„To nevím, paní. Nějaký pán dole v hotelové hale mě požádal,
abych vám to předal."
Že by Charlie? napadlo LuAnn. „A řekl mé jméno?"
„Ne, jen na vás ukázal, když jste nastupovala do výtahu, a řekl
mi, abych vám to předal. Budete to chtít, paní?" zeptal se trpělivě.
„Jestli ne, uložím to do vaší přihrádky za recepcí."
LuAnn nepatrně pootevřela dveře. „Ne, vezmu si to." Vystrčila
ruku a poslíček jí do ní vložil balíček. Okamžitě dveře zavřela.

- 106 -
Mladý muž tam zůstal ještě chvilku stát vyvedený z míry, že za
splnění úkolu a trpělivost nedostal spropitné. Avšak ten muž ho již
slušně odměnil, takže to vlastně dopadlo dobře.
LuAnn obálku roztrhla a rozevřela dopis. Vzkaz byl krátký a byl
psán na hotelovém papíru.

Milá LuAnn, jakpak se Duane v polední době má? A co ten druhý

chlápek, číms ho vlastně praštila? Je dočista mrtvý. Určitě doufáš, že
policie nezjistí, žes tam byla. Taky předpokládám, že tě potěší ten
článek. Je to taková malá zprávička z domova. Co kdybychom si
popovídali. Za hodinu. Zajeď si taxíkem k Empire State Building,
vážně stojí za vidění. A toho vazouna a dítko nech doma.

LuAnn roztrhla hnědý balící papír a z balíčku vypadly noviny.

Zvedla je a podívala se na ně. Byl to výtisk Atlanta Journal and
Constitution. Jedna ze stránek byla označena žlutou nálepkou.
Otevřela noviny na té straně a posadila se na pohovku.
Když si přečetla titulek, rozčilením vyskočila. Oči nenasytně
polykaly slova a občas se svezly na snímek doplňující článek. Na
zrnité černobílé fotografii vypadal návěs ještě ubožeji než ve
skutečnosti, pokud to vůbec bylo možné. Byl zachycen, jako by se již
rozpadl a pouze čekal na úklidovou četu, aby ho odtáhla i s obyvateli
na pohřebiště. Na fotografii byl i kabriolet, jehož dlouhá kapota a
nemravná ozdoba mířila přímo na návěs, jako kdyby lovecký pes
upozorňoval svého pána - tam je ten úlovek.
V článku se psalo o dvou mrtvých a o drogách. Když si LuAnn
přečetla jméno Duane Harvey, dopadla na stránku jedna slza a
rozmazala část textu. Znovu se posadila a ze všech sil se snažila
uklidnit. Totožnost druhého muže ještě policie nezjistila. LuAnn
četla rychle dál a přestala, když narazila na své jméno. Policie ji už
hledá. Noviny nepsaly, že by byla obviněná ze zločinu, i když její
zmizení nejspíš přispělo k tomu, že podezření vůči ní vzrostlo. Trhla
sebou, když si přečetla, že těla objevila Shirley Watsonová. Na
podlaze návěsu se našel kanystr s kyselinou z baterie. LuAnniny oči
se zúžily. Kyselina z baterie. Tak Shirley se přišla pomstít a přinesla

- 107 -
si s sebou kyselinu. LuAnn však pochybovala, že by se policie
zabývala zločinem, který se nestal, když měla plné ruce práce
přinejmenším se dvěma, které se prokazatelně staly.
Ve chvíli, kdy ještě seděla a neschopna pohybu zírala do novin,
ozvalo se další zaklepání na dveře, kvůli kterému LuAnn
poposkočila.
„LuAnn?" Zhluboka se nadechla.
„To ste vy, Charlie?“
„Kdo jiný?"
„Chviličku." Zprudka vstala, ve spěchu vytrhla novinový článek z
novin a nacpala si ho do kapsy. Dopis a zbytek novin zastrčila pod
pohovku. Odemkla dveře a Charlie vešel dovnitř a shodil si kabát z
ramen. „Byla to hloupost, jako kdybych mohl někoho na ulici
zahlídnout." Vyklepl cigaretu z balíčku, zapálil si a zamyšleně při
tom hleděl z okna. „Stejně se nemůžu zbavit pocitu, že nás někdo
sledoval."
„Mohl to bejt někdo, kdo si nás vyhlíd, že nás vokrade.
Takovejch věcí se tady stává, nebo snad ne?"
Zavrtěl hlavou. „Neřádi jsou v poslední době čím dál drzejší. Ale
kdyby to byl tenhle případ, byli by nás napadli a utekli. Sebrali by
vám kabelku a vzali by nohy na ramena. To nevypadalo, že by se na
nás chystali vytáhnout pistoli a přinutili nás dát ruce nahoru mezi
stovkama lidí. Měl jsem pocit, že to sledování trvalo už delší dobu."
Otočil se k ní a zůstal na ni hledět. „Nic neobvyklého se vám nestalo,
když jste jela sem, nebo jo?"
LuAnn jen zavrtěla hlavou, nespouštěla z něj oči, ale bála se
promluvit.
„Nikdo, o kom byste věděla, vás sem do New Yorku nesledoval,
že ne?"
„Neviděla sem nikoho, Charlie. Přísahám, že ne." LuAnn se celá
roztřásla. „Mám hroznej strach."
Vzal ji kolem ramen. „Nebojte se. To si jen nejspíš paranoidní
Charlie něco vymyslel. Někdy se ovšem vyplatí být podezřívavý.
Podívejte, co kdybychom šli ještě po nákupech. Hned se budete cítit
líp."

- 108 -
 LuAnn se nervózně dotkla prsty novinového článku, který měla v
kapse. Měla pocit, že jí srdce stoupá až do krku. Přesto, když zvedla
oči a podívala se na Charlieho, měla v obličeji klidný, okouzlující
výraz. „Víte, co bych skutečně chtěla udělat?"
„Co to má být? Stačí říct, a je to."
„Chtěla bych jít k holiči. Dát se učesat a možná si nechat udělat
nehty. Oboje mám v hrozným stavu. Když ta tiskovka pude do celý
Ameriky, chtěla bych vypadat dobře."
„Sakra, že mě to samotnýho nenapadlo. Pojďte, najdeme ten
nejlepší salon krásy, co je v telefonním seznamu -"
„Jeden je dole v hale hotelu," přerušila ho LuAnn spěšně.
„Všimla sem si ho, dyž sme vcházeli. Dělaj tam všechno, nehty na
rukou i na nohou, vobličejový masky, no prostě všechno. Vypadalo
to fakt pěkně. Vopravdu bezva."
„No, tím líp."
„Mohl byste mi pohlídat Lisu?"
„Můžeme jít s vámi dolů a počkat tam na vás."
„Charlie, no tohle! Copak nevíte, jak to chodí?"
„Co je? Co jsem řekl?"
„Mužský nechoděj do salónů krásy a nesledujou, co se tam děje.
To je jen pro nás, ženský, abysme to držely v tajnosti. Kdybyste jen
věděl, jaký úsilí nás to stojí, abysme se udělaly krásný, tak už by to
vůbec nebylo tak působivý. Ale dostanete taky svůj úkol."
„A co to jako bude?"
„Můžete pak dělat ,jé' a ,ó', až se vrátim, a řikat mi, jak nádherně
vypadám."
Charlie se na ni usmál od ucha k uchu. „Tak to si myslím, že
lehce zvládnu."
„Nevim, jak dlouho mi to bude trvat. Budu možná taky muset
počkat, než přídu na řadu. V lednici je připravená láhev pro Lisu, až
dostane hlad. Asi si bude chtít ještě chvíli hrát."
„Nemusíte pospíchat. Nic jinýho na práci nemám. Pivo a
televize" - přešel ke kočárku a zvedl z něj Lisu - „a společnost téhle
mladé dámy, to mi úplně stačí ke štěstí."
LuAnn si vzala do ruky plášť.

- 109 -
 Charlie se udiveně zeptal. „K čemu vám bude?"
„Musim si koupit ňáký osobní věci. Naproti přes ulici je
drogérie."
„Dostanete všechno dole v hotelové hale, jak prodávají dárky a
takové věci."
„Jestli tu maj ceny jako v tom minulým hotelu, tak děkuju pěkně.
To radši přejdu přes ulici a ušetřím si tim ňáký peníze."
„LuAnn, vy jste teď jedna z nejbohatších žen na světě. Vždyť vy
si klidně můžete koupit celý hotel, když budete chtít."
„Charlie, celej svůj život škudlim každej cent. Nemůžu se přes
noc předělat." Otevřela dveře, ohlédla se do pokoje a ze všech sil se
snažila potlačit vzrůstající úzkost, kterou prožívala. „Vrátim se hned,
jak to pude."
Charlie došel za ní ke dveřím. „Nelíbí se mi to. Jestli chcete jít
ven, měl bych jít s vámi."
„Charlie, jsem dospělá, dokážu se vo sebe postarat. A mimo to,
Lisa bude muset jít taky někdy spát. A nechat samotnou ji tady
nemůžeme, že ne?"
„No, to ne, ale -"
LuAnn ho jednou rukou objala kolem ramen. „Vy mi pohlídejte
Lisu, a já se co nejdřív vrátim." Políbila Lisu na tvář a Charliemu
něžně stiskla ruku nad loktem.
Když odešla, Charlie si vyndal z domácího baru pivo, s Lisou na
klíně se uvelebil v křesle a v druhé ruce třímal dálkový televizní
ovladač. Náhle se zarazil, pohlédl ke dveřím a zamračil se. Pak
obrátil pozornost opět k Lise a ze všech sil se snažil zabavit ji
přepínáním kanálů.

Když LuAnn vystoupila z taxíku, podívala se vzhůru na budovu

Empire State Building, která se nad ní tyčila až do nebe. Neměla
však příliš času na to, aby rozjímala nad architekturou, protože
ucítila, jak se jí kolem paže ovinula jiná.
„Tady tudy, abychom si mohli promluvit." Přestože mužský hlas
zněl uhlazeně a konejšivě, přejel jí mráz po zádech.

- 110 -
 Vysmekla se mu a podívala se na něj. Byl velmi vysoký, se
širokými rameny, s hladce vyholeným obličejem, s hustými tmavými
vlasy a stejně hustým obočím. Oči měl velké a jasné.
„Co chcete?" Když LuAnn uviděla skutečného člověka z masa a
kostí, který stál za dopisem, strach z ní rychle vyprchal. Romanello
se rozhlédl. „Víte, dokonce i v New Yorku, když se budeme bavit o
těchhle věcech na veřejnosti, nutně vzbudíme pozornost. Tady
naproti je bistro. Navrhuju, abychom v našem povídání pokračovali
tam."
„Nevim proč?"
Zkřížil ruce na prsou a usmál se na ni. „Můj vzkaz jste četla a
článek zjevně taky, jinak byste tu nebyla."
„Četla sem to," přisvědčila LuAnn a snažila se ovládat hlas.
„Takže je jasné, že spolu musíme probrat nějaké maličkosti."
„Co sakra je vám do toho? To vy ste měl něco s těma drogama?"
Úsměv ze rtů toho člověka zmizel a on od ní na chvíli odstoupil.
„Podívejte -"
„Já nikoho nezabila," ohradila se prudce.
Romanello se nervózně rozhlédl. „To chcete, aby všichni okolo
věděli, o čem mluvíme?"
LuAnn stočila pohled na kolemjdoucí a pak dlouhými kroky s
Romanellem v patách zamířila k bistru.
Uvnitř si našli oddělený box až úplně vzadu. Romanello si
objednal kávu, potom se podíval na LuAnn. „Zaujalo vás něco na
jídelním lístku?" zeptal se příjemným tónem.
„Nic," zlostně po něm šlehla pohledem.
Počkal, až se číšnice vzdálila, a znovu se na LuAnn obrátil.
„Jelikož chápu, že nechcete prodlužovat náš rozhovor, pojďme
rovnou k věci."
„Jak se menujete?"
Zatvářil se překvapeně. „Proč?"
„Ňáký jméno si vymyslete, zdá se, že to tak dělá každej."
„O čem to mluvíte -" Zarazil se a chvilku něco zvažoval. „Dobře,
jak chcete. Říkejte mi třeba Duha."

- 111 -
 „Duha, chmm, to ste tomu dal. Rozhodně nevypadáte jako žádná
duha, kterou sem kdy viděla."
„Vidíte, a právě v tom jste vedle." V očích mu zablesklo. „Podle
jedný písničky najdete na konci duhy hrnec zlata."
„No a?" Tón LuAnnina hlasu byl klidný, ale pohled měla
ostražitý.
„No, vy jste můj hrnec zlata, LuAnn. Na konci mé duhy."
Rozpřáhl ruce dlaněmi nahoru. Zvedla se, že odejde.
„Sednout!" To slovo zaznělo z jeho úst jako výstřel. LuAnn se
zarazila v polovině pohybu a zůstala na muže upřeně hledět.
„Sedněte si, pokud nechcete zbytek života místo v ráji strávit ve
vězení." Jeho chování se opět zklidnilo a zdvořile jí pokynul, aby se
posadila. Váhavě ho uposlechla, ale přitom se mu dívala přímo do
očí.
„Nikdy sem si neuměla hrát se slovíčky, pane Duho. Takže co
dybyste řek na rovinu, co sakra chcete, a můžem to skoncovat."
Romanello chvilku neodpovídal, protože mu číšnice právě přinesla
kávu. „Určitě si nic neobjednáte? Venku je docela chladno."
Chlad v očích LuAnn ho přiměl, aby dál nepokračoval na toto
téma. Počkal, dokud číšnice nepostavila kávu a smetanu na stůl a
nezeptala se, zda si přejí ještě něco. Jakmile odešla, naklonil se přes
stůl, až měl oči jen několik centimetrů vzdálené od obličeje LuAnn.
„Byl jsem v tom návěsu, LuAnn. Viděl jsem ta těla."
Trhla sebou. „Co ste tam dělal?"
Napřímil se. „Náhodou jsem se stavil."
„To sou kecy a vy to víte."
„Možná. Ale fakt je, že jsem vás viděl k tomu návěsu přijet
autem, co je na té fotografii v novinách. Pak jsem vás viděl, jak
vytahujete svazek bankovek na železničním nádraží. A taky jsem vás
viděl, jak několikrát telefonujete."
„No a co? Nesmím snad telefonovat?"
„Ve vašem návěsu ležela dvě mrtvá těla a spousta drog. A byl to
váš obytný návěs."
Oči LuAnn se zúžily. Je snad ten člověk policista, kterého
poslali, aby z ní vymámil přiznání? Zavrtěla se na židli. „Nevim, vo

- 112 -
čem mluvíte. Žádný těla sem neviděla. A jestli ste viděl někoho
vystupovat z auta, tak to musel bejt někdo jinej. A kdo řiká, že si
nemůžu dávat prachy, kam mě napadne." Zalovila rukou v kapse a
vytáhla novinový článek. „A tohle si vemte a děte si s tim strašit
někoho jinýho."
Romanello od ní převzal ten kus novin, letmo se na něj podíval a
dal si ho do kapsy. Když se jeho ruka objevila opět na stole, LuAnn
se musela hodně ovládat, aby se neroztřásla. V ruce držel utržený kus
z její zakrvácené košile.
„Poznáváte tohle, LuAnn?"
Stálo ji hodně sil, aby zůstala klidná. „Vypadá to jako ňáká košile
se skvrnama. A co má bejt?"
Usmál se na ni. „Musím přiznat, že jsem nečekal, že vás to nechá
takhle klidnou. Říkal jsem si, že taková venkovská nána odněkud z
tramtárie padne přede mnou na kolena a bude prosit o milost."
„To mě mrzí, že sem jiná, než ste si myslel. A jestli vo mně eště
jednou řeknete, že sem venkovská, ať je to co je to, nakopu vás
rovnou do zadku."
Rysy obličeje mu ztvrdly, pootevřel si zip bundy tak, aby se
objevila pažba jeho pistole. „LuAnn, to poslední, o co byste se měla
snažit, je rozčílit mě," pronesl tiše. „Protože v tom případě dovedu
být hodně nepříjemný. A fakt je, že by mi nedělalo nejmenší potíže
velice vám ublížit."
LuAnn na zbraň téměř ani nepohlédla. „Co vode mě chcete?"
Opět si bundu zapnul. „Jak už jsem říkal, jste můj hrnec zlata."
„Já žádný prachy nemám," vyváděla ho rychle z omylu.
Téměř vybuchl smíchy. „Proč jste v New Yorku, LuAnn?
Vsadím se, že jste ještě nikdy z toho bohem zapomenutého okresu
nevystrčila ani nos. Proč jste se tedy najednou vypravila právě do
New Yorku?" Když se na ni díval, naklonil hlavu na stranu a čekal
na odpověď.
LuAnn nervózně přejížděla dlaněmi po nerovném povrchu stolu.
Ani nezvedla hlavu, aby se na něj podívala, když opět promluvila.
„Tak jo, třeba sem i věděla, k čemu v tom návěsu došlo. Jenže já nic
zlýho neudělala. Musela sem ale votamtud vypadnout, protože sem

- 113 -
věděla, že by to se mnou vypadalo moc špatně. A New York mi
připadal právě tak dobrej jako jakýkoli jiný místo." Zvedla hlavu,
aby si ověřila, jak na něj její vysvětlení zapůsobilo. Výraz pobavení
mu z tváře nezmizel.
„Co budete se všemi těmi penězi dělat, LuAnn?"
Oči jí málem vypadly z důlků. „Vo čem to mluvíte? Jaký prachy?
V tý dětský sedačce?"
„Předpokládám, že nebudete chtít nacpat jedno sto milionů dolarů
do dětské sedačky." Pohlédl jí na ňadra. „Nebo, přes její viditelně
značný objem, do vaší podprsenky." Zůstala na něj jen civět s ústy
pootevřenými. „Tak se teď podíváme," pokračoval, „jaký je současný
kurz ve vydírání. Deset procent? Dvacet procent? Padesát procent?
No, myslím si, že dokonce i při polovině si stále ještě na svůj
bankovní účet připíšete miliony. To vám vydrží i s dítětem do konce
života, když si nebudete moc vyskakovat, nemyslíte?" Upil si kávu,
opřel se o opěradlo lavice, a zatímco ji pozoroval, pohrával si jen tak
bezcílně s cípem ubrousku před sebou.
LuAnn sevřela pevně v dlani vidličku, která ležela před ní.
Chvilku zvažovala, že se na něj vrhne, ale pokušení se za chvilku
rozplynulo.
„Ste blázen, pane, fakticky ste."
„Tisková konference je zítra, LuAnn."
„Jaká tisková konference?"
„Však víte, ta, na které budete s úsměvem na tváři držet v ruce
ten náš společný velikánský šek a budete mávat zklamaným hordám
lidí."
„Už musim jít."
Pravačka mu vystřelila přes stůl a chytla ji za loket. „Myslím, že
takové peníze se špatně utrácejí přes mříže vězení."
„Povídám, že už musim jít." Vytrhla se mu a vstala.
„Nebuďte blázen, LuAnn. Viděl jsem vás, když jste si ten tiket
kupovala. Byl jsem se podívat na ten tah. Viděl jsem ten obrovský
úsměv na vaší papule, i to, jak jste po ulici poskakovala a výskala
radostí. Byl jsem uvnitř budovy loterijní komise, když jste si šla
nechat svůj tiket ověřit. Takže se mi tady nesnažte věšet bulíky na

- 114 -
nos. Jakmile odtud vyjdete, první, co udělám, bude, že zavolám
šerifovi do toho vašeho zapadákova a povím mu, co všechno jsem
viděl. A pak mu pošlu tenhle kus košile. To byste nevěřila, co s
dnešním moderním technickým vybavením, co mají v laboratořích,
dokážou. Začnou si to skládat k sobě. A když jim povím, že jste
právě vyhrála v loterii, a oni vás chytí dřív, než zmizíte, pak klidně
můžete svému novému životu poslat tak akorát polibek na
rozloučenou. Ačkoli se dá soudit, že si teď můžete dovolit dát své
dítko někam za velký prachy na vychování, vy zatím budete hnít v
base."
„Já sem nic zlýho neudělala."
„Ne, ale co jste, LuAnn, udělala, bylo velice hloupé. Utekla jste.
A když utečete, poldové si z toho vždycky vyvodí, že v tom lítáte.
Tak policajti uvažují. Budou věřit tomu, že jste v tom až po svá
růžová ouška. Zatím se vám ještě na kobylku nedostali. Ale nebude
to dlouho trvat a budou vás mít. Je na vás, abyste se rozhodla, jestli
se mají začít zaměřovat na vás už za deset minut, nebo až za deset
dnů. Jestli se rozhodnete pro deset minut, je po vás. Jestli pro deset
dní, počítám, že máte v plánu zmizet napořád. Protože to je přesně
to, co mám v úmyslu udělat já. Zaplatíte mi pouze jednou, to vám
můžu zaručit. Stejně bych nedokázal všechny ty peníze utratit, i
kdybych se sebevíc snažil, a vy taky ne. Takhle vyhrajeme všichni.
Jinak to celé prohrajete se vším všudy. Tak jak to tedy bude?"
V půli cesty ze židle zůstala na chvíli jako přimražená. Pomalu,
centimetr po centimetru, se zase posadila.
„To bylo od vás velice mazané, LuAnn."
„Nemůžu vám dát půlku."
Výraz obličeje mu potemněl. „Nebuďte chamtivá, dámo."
„S tim to nemá nic společnýho. Něco vám zaplatit budu moct, jen
teď nevim, kolik to bude, ale bude to hodně. Dost na to, abyste si s
tím mohl udělat, co budete do háje chtít."
„Nechápu -" začal větu.
LuAnn mu skočila do řeči, když si vypůjčila Jacksonův způsob
mluvy. „Vy nemusíte chápat vůbec nic. Ale jestli to udělám, chci,

- 115 -
abyste mi odpověděl na jednu otázku, a chci pravdu, nebo si klidně
můžete jít a volat policajty, protože mně je to fuk."
Prohlížel si ji nedůvěřivě. „Jak zní ta otázka?"
LuAnn se naklonila přes stůl a tichým, ale zřetelným hlasem se
ho zeptala: „Co ste dělal v tom návěsu? Úplnou náhodou ste tam bejt
nemoh, to vim tak jasně, jako že tu sedim."
„Podívejte se, co záleží na tom, proč jsem tam byl?" Máchl rukou
do vzduchu, aby zdůraznil nepodstatnost té otázky.
LuAnn vztáhla rychle ruku, jako když útočí chřestýš, a popadla
ho za zápěstí. Cukl sebou, jak mu ruku zmáčkla silou, kterou u ní
nečekal. I když byl dost vysoký a měl velkou sílu, musel by použít
veškerý svůj um, aby se jí vyprostil. „Povídala sem, že chci
vodpověď, a radila bych vám, aby to byla ta pravá."
„Vydělávám si na živobytí" - usmál se a vzápětí se opravil
„vydělával jsem si na živobytí tím, že jsem se staral o vyřešení
malých problémů za různé lidi."
LuAnn mu dál tiskla zápěstí. „Jaký problémy? Mělo to něco
společnýho s těma drogama, se kterejma kšeftoval Duane?"
Ještě než to LuAnn dořekla, Romanello vrtěl hlavou. „Neměl
jsem o drogách vůbec ponětí. Duane už byl po smrti. Možná si něco
dával bokem, co dostával od svých dodavatelů, nebo si nechával to
nejlepší, a ten druhý chlápek mu to takhle zarazil. Kdo ví? A komu
na tom sejde?"
„Co se stalo s tím druhým chlapem?"
„To vy jste ho praštila do hlavy, že? Jak už jsem se zmínil v tom
dopise, je dočista mrtvý." LuAnn na to nic neřekla. Odmlčel se a
nadechl se. „Už mi to zápěstí můžete klidně přestat ždímat."
„Eště ste mi neodpověděl na to, na co sem se vás ptala. A jestli to
neuděláte, můžete si klidně volat šerifovi, protože vode mě
nedostanete jedinej děravěj cent."
Romanello zaváhal, ale pak jeho chamtivost zvítězila nad
zdravým úsudkem. „Šel jsem vás tam zabít," vyjádřil se prostě.
Pomalu pustila jeho zápěstí, když ho ještě jednou pořádně stiskla.
Romanellovi trvalo dobrou minutu, než si třením obnovil krevní
oběh.

- 116 -
 „Proč?" domáhala se divoce LuAnn odpovědi.
„Já se na nic neptám. Dělám jen to, zač mě platí."
„Kdo vám řekl, abyste mě zabil?"
Pokrčil rameny. „To nevím." Znovu vztáhla ruku směrem k jeho
zápěstí, ale tentokrát už byl připraven a včas rukou ucukl. „Povídám
vám, že nevím. Mí klienti prostě nezajdou ke mně na návštěvu,
nedají si kávu a nepopovídají si se mnou o tom, koho chtějí, abych
odprásknul. Zavolají mi, já dostanu polovinu peněz napřed. Druhou,
když práci udělám. Všechno poštou."
„Já sem furt naživu."
„Tak to má taky být. Ale jen proto, že jsem byl z té práce
odvolán." „Kým?"
„Tím, kdo si mě najal."
„A kdy vám zavolal?"
„Když jsem byl u vás v tom návěsu. Viděl jsem, jak vystupujete z
toho auta a odcházíte. Šel jsem ke svému autu a tam se mi ozval do
telefonu. Asi ve čtvrt na jedenáct."
LuAnn se opřela o opěradlo židle, protože v tu chvíli se jí
rozsvítilo - Jackson. Takže to byl způsob, jakým se postaral o ty, kdo
s ním odmítli spolupracovat.
Když na to nic neříkala, Romanello se naklonil dopředu. „Takže
teď, když už jsem zodpověděl všechny vaše otázky, co kdybychom si
projednali všechny podrobnosti naší malé dohody?"
LuAnn se na něj ještě chvíli upřeně dívala a teprve potom začala
mluvit. „Jestli zjistím, že mi lžete, ani trochu se vám to nebude líbit."
„Měla byste vědět, že ten, kdo se živí zabíjením, obvykle dokáže
lidi vylekat víc, než jak mi tu právě předvádíte vy," odpověděl jí
výsměšně a v tmavých očích mu zajiskřilo. Trochu si opět rozepnul
bundu, takže tentokrát se pažba pistole ukázala zřetelněji.
„Nevyhrocujte to!" Tón jeho hlasu zazněl velice výhružně.
LuAnn se jen letmo podívala na zbraň a zatvářila se pohrdavě.
Pak teprve stočila pohled zpátky na něj. „Vyrostla sem obklopená
šílenci, pane Duha. Dělníci z farem se namazali a strčili chlapovi do
ksichtu brokovnici s ráží jak na bizony a jen tak z legrace zmáčkli
kohoutek. Nebo pořezali někoho tak, že ho vlastní máma nepoznala,

- 117 -
a pak se sázeli, jak dlouho to potrvá, než vykrvácí. Pak u nás byl
jeden černošskej kluk, kterej skončil podřezanej v jezeře a s
ufiknutym pérem jenom proto, že se někomu zdálo, že brousí ňák
moc kolem jedný bílý holky. Skoro bych se vsadila, že s tim měl
něco společnýho můj táta, a ne že by to policajtům tam u nás nějak
moc vadilo. Takže ta vaše pistolka a ty vaše chlapský kecy sou mi
tak akorát k smíchu. Prostě s tím tady co nejdřív skoncujem a pak
koukejte zatraceně rychle z mýho života vypadnout."
Výhružka se Romanellovi z očí rychle vytratila. „Jak chcete,"
pronesl tiše a zase si zapnul bundu.

Uběhlo ještě půl hodiny, než Romanello a LuAnn odešli z bistra.

LuAnn nastoupila do taxíku a nechala se zavézt zpátky do hotelu,
kde hodlala strávit několik dalších hodin v salonu krásy ve shodě s
výmluvou, kterou si kvůli Charliemu vymyslela. Romanello se vydal
opačným směrem pěšky a tiše si jen tak pro sebe pohvizdoval.
Dnešek byl velice úspěšný den. Přestože na úmluvu, kterou s LuAnn
uzavřel, se nedalo stoprocentně spolehnout, měl kolem žaludku pocit,
že to, co slíbila, také nakonec dodrží. A pokud se první splátka z
jejich dojednaného obchodu neobjeví na kontě ode dneška za dva
dny, tak ihned sedne a zavolá na policii do Rikersvillu. Romanello si
ale byl jistý, že zaplatí. Proč by si měla na sebe přivolávat takové
nesnáze?
Měl slavnostní náladu, a tak se rozhodl, že se cestou domů někde
zastaví a koupí si láhev Chianti. Myšlenkami byl někde za horama,
kde si náhradou za svůj byt ve městě pořídí parádní sídlo. Za ty roky,
co měl na práci likvidaci nepohodlných lidí, si nashromáždil slušnou
částku. Musel však neustále přemýšlet, jak s penězi nakládat a kam je
uložit. To poslední, po čem toužil, bylo, aby mu zaklepali na dveře
lidi z berňáku a požádali ho, aby jim předložil seznam příjmů do
daňového přiznání. Teď už byl ten problém za ním. Nečekaně nabyté
bohatství mu dovolí dostat se mimo dosah chlapců z finančního
úřadu, a nakonec i kohokoli jiného. Ano, mám za sebou nádherný
den, ujistil sám sebe Romanello.

- 118 -
 Protože se nepodařilo šikovně získat žádné taxi, rozhodl se, že se
vydá domů metrem. V přecpaných vozech tak tak našel místo, kam
by se postavil. Po několika stanicích se opět protlačil davy lidí a ocitl
se na ulici. Otočil klíčem v zámku dveří od bytu, zavřel je za sebou a
opět je uzamkl a zamířil do kuchyně, aby tam odložil láhev. Právě si
začal svlékat bundu a už se těšil, že si hned nalije skleničku Chianti,
když někdo zaklepal na dveře. Jedním okem se podíval kukátkem.
Hnědá uniforma poštovního poslíčka mu zaplnila zorné pole.
„Co je?" zeptal se ho přes dveře.
„Mám na tuto adresu doručit zásilku na jméno Anthony
Romanello." Pošťák horlivě prohlížel velkou obálku, která se ve
středu nadouvala.
Romanello otevřel dveře.
„Jste Anthony Romanello?"
Přikývl.
„Podepište mi to tady, prosím." Poslíček podal Romanellovi pero
připevněné k něčemu, co vypadalo jako elektronická psací podložka
se sponou.
„Doufám, že se mi nepokoušíte podstrčit nějakou soudní
obsílku." Romanello se vesele zašklebil, jaký se mu povedl vtip, a
podepsal převzetí balíčku.
„To by se hodně naplatili, kdyby na mně chtěli, abych to dělal,"
odvětil muž od doručovatelské služby. „Mám švagra, který kdysi
dělal v Detroitu soudního doručovatele. Když ho postřelili podruhé,
šel radši rozvážet rohlíky. Tady to máte. Ať to je něco příjemného."
Romanello zavřel dveře a ohmatával obsah balíčku přes slabý
lepenkový obal. Po obličeji se mu rozlil úsměv. Právě mu došla
druhá splátka za práci na LuAnn Tylerové. Byl předem upozorněn na
možnost, že bude z té práce odvolán. Ten, kdo ho najal, ho však
ujistil, že zbytek peněz dostane tak jako tak. Úsměv mu však náhle
zmrzl na rtech. Uvědomil si totiž, že platba měla přijít na adresu jeho
poštovní schránky. Vždyť nikdo neměl vědět, kde bydlí. A ani jeho
pravé jméno.
Na patě se otočil, když za sebou zaslechl nějaký zvuk.

- 119 -
 Ze stínu obývacího pokoje se vynořil Jackson. Oblečení, které
měl na sobě, se nedalo nic vytknout jako tenkrát, když se sešel při
pohovoru s LuAnn. Opřel se o zárubeň dveří do kuchyně a prohlížel
si Romanella od hlavy k patě zpoza tmavých brýlí. Vlasy měl
Jackson prokvetlé šedinami a pečlivě zastřižený plnovous mu kryl
bradu. Tváře měl velké a odulé, uši červené a vypadaly jako připláclé
k hlavě, obojí vytvořeno pečlivě vymodelovaným latexem.
„Kdo zatraceně jste a jak jste se sem dostal?"
Místo odpovědi ukázal Jackson rukou v rukavici na balíček.
„Otevřete to."
„Cože?" výhružně na něj zavrčel Romanello.
„Přepočítejte si peníze a přesvědčte se, že je tam máte všechny.
Nebojte se, neurazíte tím můj jemnocit."
„Koukněte -"
Jackson si sundal brýle a očima Romanella probodával. „Otevřte
to." Hlas sotva pozvedl víc, než kdyby šeptal, a naprosto nic v něm
nenaznačovalo, že by šlo o varování, takže se Romanello divil, proč
je vlastně uvnitř tak roztřesený. Konec konců v rozmezí posledních
tří let už předem promyšleným způsobem zavraždil šest lidí. Jemu
přece nikdo jen tak strach nenažene.
Rychle jedním trhnutím otevřel balíček a jeho obsah se vysypal
ven. Romanello sledoval, jak se na zem snášejí nastříhané kusy
novin.
„To jako má být velká legrace? Jestli jo, mně to tak nepřipadá."
Zlostně si Jacksona změřil.
Jackson smutně zavrtěl hlavou. „Hned jak jsem zavěsil telefon po
hovoru s vámi, bylo mi jasné, že mé nepatrné přeřeknutí do telefonu
naroste do hrozivých rozměrů. Zmínil jsem se v souvislosti s LuAnn
Tylerovou o penězích a ty, jak vy sám dobře víte, dělají s lidmi
prapodivné věci."
„O čem přesně to mluvíte?"
„Pane Romanello, byl jste najat, abyste pro mne provedl práci.
Jakmile jsem vás jednou z vašeho úkolu odvolal, vaše účast na mých
záležitostech tím skončila. Nebo, když dovolíte, vyjádřím to jinak.
Předpokládalo se, že vaše účast na mých záležitostech tím skončí."

- 120 -
 „Taky tím skončila. Já tu ženu nezabil a všechno, co za to od vás
dostanu, jsou rozstříhané noviny. Jestli by tu někdo mohl být
naštvaný, tak bych měl být já."
Jackson začal vypočítávat na prstech. „Sledoval jste tu ženu do
New Yorku. Pak jste ji sledoval po městě. Poslal jste jí vzkaz. Setkal
jste se s ní, a i když jsem osobně nebyl přítomen vašemu rozhovoru,
z toho, jak se věci vyvíjely, bylo jasné, že předmět hovoru nebyl
rozhodně příjemný."
„Jak tohle do háje můžete všechno vědět?"
„Toho, co nevím, není právě mnoho, pane Romanello. Tomu
věřte." Jackson si opět nasadil tmavé brýle.
„Jenže dokázat mi nemůžete nic."
Jackson se zasmál a při tom zvuku se Romanellovi zježily
všechny vlasy na zátylku. Ruka mu sjela pro zbraň, jenže pistole
nebyla na svém místě.
Jackson se podíval na mužův užaslý obličej a smutně zavrtěl
hlavou. „Podzemní dráha je tak přelidněná teď večer. Jak jsem se
dočetl, kapsáři dokáží obrat počestné lidi zcela beztrestně. Kdo ví, co
dalšího vám chybí."
„Jak jsem řekl, dokázat mi nemůžete nic. Nestojí to tak, že byste
se mohl sebrat a jít na policii. Najal jste si mě, abych někoho zabil.
To příliš nemluví o vaší důvěryhodnosti."
„Ale já nemám nejmenší zájem obracet se na úřady. Vy jste
neuposlechl mé pokyny, a tím jste ohrozil mé záměry. Přišel jsem za
vámi, abych vám sdělil, že jsem si toho byl po celou dobu vědom, ale
rovněž proto, abych vás informoval, že zbývající peněžní částka vám
už nenáleží vzhledem k nepatřičnému chování, a navíc z toho
důvodu, že jsem se rozhodl vás odpovídajícím způsobem potrestat. A
ten trest mám v úmyslu vám také ihned vyměřit a vykonat."
Romanello se napřímil a ze své výšky těsně přesahující sto
devadesát centimetrů se vztyčil nad Jacksonem a srdečně se zasmál.
„Jestli jste mě sem přišel potrestat, tak to doufám, že jste si s sebou
přivedl někoho, kdo by to udělal za vás."
„Rád si zařizuji takové věci sám."

- 121 -
 „Pak to ovšem bude vaše poslední vyřizování." Jako blesk se
Romanellova ruka svezla ke kotníku, ve vteřině se opět narovnal v
pravé ruce s nožem se zubatým ostřím. Vyrazil vpřed a pak uprostřed
pohybu strnul, když zahlédl předmět v Jacksonově ruce.
„Do nebes vychvalované přednosti síly a nadměrných rozměrů
jsou často přeceňovány, není-liž pravda?" poznamenal Jackson.
Dvojice šipek vystřelila z jateční pistole a zasáhla Romanella přímo
doprostřed prsou. Jackson dál mačkal kohoutek, čímž šipkami
napojenými na tenké kovové kabely vysílal do Romanellova těla
elektrické napětí ve výši 120 000 voltů. Romanello se svalil jako
podťatý a zůstal ležet na podlaze, oči nehnutě upřené na Jacksona,
stojícího nad ním.
„Přidržel jsem spoušť celou minutu, což vás znehybní
přinejmenším na patnáct minut, a to bohatě pro mé účely postačí."
Romanello bezmocně sledoval Jacksona, jak poklekl vedle něj, s
přehnanou opatrností z něj uvolnil obě šipky a pak si přístroj opět
zastrčil do kapsy. Opatrně rozepnul Romanellovi košili. „Jste
poměrně chlupatý, pane Romanello. Při lékařském ohledání si nikdo
ani nepovšimne nepatrných ranek na vašich prsou." Kdyby už teď
Romanello nebyl naprosto nehybný, pohled na předmět, který
Jackson vytáhl z kapsy kabátu, by mu určitě přivodil mdloby.
Romanellovi se jazyk v ústech změnil ve velký zduřený kořen a
připadalo mu, že ho ranila mrtvice. Končetiny jako by neměl, vůbec
je necítil. Viděl však zcela jasně, i když právě v tu chvíli si vroucně
přál, aby ho napětí i oslepilo. S hrůzou pozoroval, jak Jackson
metodicky zkouší injekční stříkačku, kterou držel v ruce.
„Z velké části to je neškodný solný roztok, víte," pronesl Jackson
způsobem, jakým by učitel oslovoval třídu při hodině přírodopisu.
„Říkám z velké části, protože to, co v sobě skrývá, dokáže být za
určitých okolností smrtelně nebezpečné." Usmál se směrem dolů na
Romanella a na okamžik se odmlčel, protože zvažoval dosah
vlastních slov, a poté pokračoval. „Tento roztok obsahuje
prostaglandin, což je látka, kterou tělo produkuje přirozeně. Obvyklé
hodnoty se měří na mikrogramy. Chystám se vám vstříknout dávku
tisícinásobně vyšší, měřitelnou vlastně na miligramy. Jakmile se

- 122 -
takové množství látky dostane do vašeho srdce, způsobí, že se
srdeční tepny několikrát stáhnou, čímž vyvolají stav, který by lékaři
označili odborně jako infarkt myokardu neboli koronární okluze, což
je považováno za nejničivější druh srdečního infarktu. Abych vám
řekl pravdu, ještě nikdy jsem k usmrcení nepoužil kombinaci účinků
elektrického proudu z jateční pistole s touto metodou. Mohlo by být
velice zajímavé sledovat celý proces." Jackson neprojevoval o víc
emocí, než kdyby právě prováděl pitvu žáby v hodině biologie.
„Vzhledem k tomu, že se prostaglandin vyskytuje v těle zcela běžně,
jak jsem se již zmínil, je rovněž přirozenou cestou v těle
metabolizován. Tím chci naznačit, že v člověku nezbudou žádné
podezřele vysoké koncentrace, které by soudní lékař při pitvě
rozpoznal. V současné době pracuji na přípravě jedu, ke kterému
přidám enzym uzavřený do kapsle se zvláštním potahem. Částice v
krevním řečišti způsobí, že ochranný potah bude rychle odbourán. To
však již bude mít jed víc než dostatek času vykonat své dílo. V
okamžiku, kdy ochranný potah zmizí, enzymy začnou ihned reagovat
se sloučeninou jedu a rozloží ho, doslova ho zničí. Podobný proces
se používá při odstraňování naftových skvrn na vodě. Je to naprosto
nevystopovatelná metoda. Počítal jsem s tím, že ji na vás dnes večer
vyzkouším. Celý proces však ještě není dotažen do dokonalosti a já
bych skutečně nerad tento druh věcí uspěchal. Chemie, konec konců,
vyžaduje maximální trpělivost a naprostou přesnost. Proto tedy dnes
opět volím starý spolehlivý prostaglandin."
Jackson přidržel jehlu těsně u Romanellova krku a hledal to
nejvhodnější místo pro vpich. „Najdou vás zde, mladého urostlého
muže, který sešel ze světa přirozenou smrtí v rozkvětu života. Další
statistický údaj pro probíhající rozpravy o lidském zdraví."
Romanellovi téměř vylezly oči z důlků, jak se snažil veškerou
silou vůle překonat stav znehybnění vyvolaný jateční pistolí. Na krku
mu obrovským úsilím vyvstaly žíly jako provazy, a ještě než jehla
vjela do jedné z nich, Jackson mu tiše poděkoval, že mu poskytl tak
příhodné místo pro vpich. Obsah injekční stříkačky se vlil do
Romanellova těla. Jackson se usmál, jemně popleskal Romanella po

- 123 -
hlavě a pozoroval, jak se mu oční panenky pohybují sem a tam jako
metronom.
Z tašky si Jackson vyndal žiletku. „Nyní, jelikož nějaký velice
pozorný lékař by si přece jen mohl povšimnout vpichu, zahladíme
stopy." Žiletkou se Jackson lehce dotkl Romanellovy kůže přesně v
místě, kde jehla zajela do kůže. Na povrchu se objevila kapička krve.
Jackson vrátil žiletku do tašky a místo ní se mu v ruce objevila
náplast. Přelepil jí čerstvé říznutí a posadil se rovně, aby se pokochal
svým dílem. Spokojeně se usmál.
„Je mi nesmírně líto, že to nakonec došlo až sem, neboť vaše
služby mi mohly být k užitku i v budoucnosti." Pak Jackson pozvedl
jednu Romanellovu bezvládnou ruku a učinil s ní nad hrudí
bezvládného muže znamení kříže. „Vím, že jste byl vychován jako
římský katolík, pane Romanello," pronesl nad ním vážně, „ačkoli jste
se učení své církve zjevně značně odcizil. Nicméně se obávám, že
kněz, který by vám udělil poslední pomazání, nepřichází v úvahu.
Navíc se domnívám, že tam, kam se ubíráte, to těžko bude něčemu
na překážku, nemyslíte? Očistec je nakonec taková hloupá pověra, co
říkáte?" Zvedl Romanellův nůž a zastrčil mu jej zpět do pochvy
připevněné páskem ke kotníku.
Jackson už se sbíral, že vstane, když si povšiml růžku novin,
které vykukovaly z kapsy Romanellovy bundy. Obratně je vytáhl.
Během čtení článku, který podrobně přinášel popis dvou vražd,
přítomnost drog, zmizení LuAnn a policejní pátrání po ní, se mu
obličej stále víc a víc zachmuřoval. Text mnohé vysvětloval.
Romanello ji vydíral. Či se o to alespoň pokoušel. Kdyby Jackson
zjistil tyhle informace o den dřív, bylo by řešení velice prosté. Bez
váhání by LuAnn Tylerovou na místě popravil. Nyní to už provést
nemohl a velice nelibě nesl vědomí, že se mu situace částečně
vymkla z rukou. Už ji potvrdili jako držitelku vyhrávajícího tiketu.
Přípravy na její vystoupení před světem byly v proudu a za necelých
čtyřiadvacet hodin se představí jako nejnovější výherkyně federální
loterie. Ale ano, teď už dávala její žádost daleko větší smysl. Znovu
ten kus papíru složil a zasunul si ho do kapsy. Ať se mu to líbí, nebo
ne, nyní byl svázán s LuAnn Tylerovou se vším všudy. Poskytovalo

- 124 -
mu to vlastně příležitost, jak si ověřit schopnost vypořádat se s
obtížemi, a on nakonec podobné situace miloval. Nicméně velení
vezme opět pevně do svých rukou. Dá LuAnn pokyny, co přesně
musí udělat, a pakliže je nebude přesně dodržovat, tak ji, jakmile
obdrží výhru, zabije.
Jackson sebral rozstřihané kusy novin a zbytek balíčku listovní
zásilky. Svlékl si tmavý oblek a v intimních partiích oblečení se s
trhnutím zbavil tělních vycpávek, dodávajících jeho postavě dojem
tělnatosti. Vše pak složil do tašky od pizzy, kterou měl připravenu v
rohu obývacího pokoje. Objevil se mnohem štíhlejší Jackson,
oblečený v modrobílé košili, na níž písmena hlásala, že se jedná o
člověka roznášejícího pizzu firmy Domino. Z kapsy vytáhl kousek
nitě, opatrně ji zastrčil pod nos vymodelovaný z tmelu, čistým
pohybem atrapu nadzvedl a strčil ji rovněž do tašky na pizzu.
Mateřské znaménko, plnovous a část uší sňal obdobným způsobem.
Tampónem namočeným v alkoholu z lahvičky, kterou vytáhl z
kapsy, si setřel obličej a odstranil stíny a zvýraznění, propůjčující
jeho tváři dojem staršího muže. Ruce se mu pohybovaly hbitě a
metodicky, neboť již měl v této činnosti léta praxe. Nakonec si
včesal do vlasů gel, jenž dokonale odstranil šedivé prameny
nastříkané na vlasy sprejem, a v malém zrcátku na stěně
překontroloval, jakou proměnu jeho zevnějšek zaznamenal.
Chameleónova podoba se vzápětí opět pozměnila. Pomocí lihového
lepidla si Jackson nalepil malý rozježený knír a zpod baseballové
čapky v barvách klubu Yankee, kterou si právě nasazoval, mu
vyčníval ohon vlasového příčesku. Oči měl zakryty tmavými
brýlemi, polobotky, které doplňovaly oblek, teď vystřídaly tenisky.
Znovu se podíval do zrcadla - jeho vzhled byl naprosto odlišný.
Musel se usmát. Talent se prostě nezapře. O pár minut později již
Jackson opouštěl budovu. V té době se už na Romanellově obličeji
rozhostil uvolněný a pokojný výraz, jenž ho již nikdy neopustí.

„Všechno dobře dopadne, LuAnn," pronesl Roger Davis, mladý

pohledný muž, který při tahu loterie oznamoval výsledky, a jemně

- 125 -
přitom poplácával LuAnn po ruce. „Vím, že to jinak nejde, že musíte
být nervózní, ale budu tam přeci s vámi. Uděláme to tak bezbolestné,
jak jen to půjde, na to vám dávám své slovo," sliboval jí galantně.
Čekali v přepychově zařízené místnosti v budově Loterijní
komise, odkud to bylo jen několik kroků přes chodbu do sálu, kde už
dav zástupců tisku i veřejnosti očekával příchod čerstvého výherce
loterie. LuAnn měla na sobě bledě modré šaty ke kolenům a na
nohou střevíčky stejné barvy. Díky týmu specialistů zaměstnávaných
Loterijní komisí byly její vlasy a nalíčení bez nejmenší chybičky.
Řezná rána dole na čelisti se zahojila natolik, že ji LuAnn zakryla
pouze líčidlem a nezalepila si ji už náplastí.
„Vypadáte nádherně, LuAnn," udělal jí poklonu Davis. „Vůbec si
nepamatuji, že by některá z výherkyň vypadala tak úchvatně, a
myslím to vážně." Seděl vedle ní a tak blízko, že se jí dotýkal nohou.
LuAnn po něm blýskla letmo úsměvem, posunula se o několik
centimetrů od něj dál a svou pozornost obrátila na Lisu. „Nechci, aby
tam Lisa musela se mnou jít. Všechny ty vostrý světla a spousta
cizejch lidí by ji vyděsili k smrti."
„To je v pořádku. Může zůstat tady. Zařídíme samozřejmě, aby ji
tady po celou dobu někdo hlídal. Bezpečnostní opatření jsou tady
velice přísná, jak si asi dovedete představit." Odmlčel se a znovu si
prohlédl LuAnninu půvabnou postavu. „Oznámíme však, že máte
dcerku. Také proto je váš případ tak poutavý. Mladá maminka a
dcera, a teď všechno to bohatství. Musíte se cítit tak šťastná."
Poplácal ji po koleni a ruku na něm nechal jakoby náhodou ještě
chvíli ležet, než ji opět zvedl. LuAnn znovu napadlo, zda v tom všem
nemá také prsty. Jestli ví, že všechno to bohatství, ke kterému tou
výhrou přišla, získala podfukem. Vypadá jako ten typ, uzavřela své
úvahy. Nejspíš patří mezi lidi, kteří by pro peníze udělali úplně
všechno. Dovedla si představit, jak velmi dobře finančně by na tom
musel být, kdyby jel v něčem tak kolosálním.
„Jak dlouho to bude eště trvat, než tam pudem?" zeptala se.
„Asi deset minut." Znovu se na ni usmál a pak pokračoval a ze
všech sil se snažil, aby to znělo jakoby nic: „Nevyjádřila jste se
naprosto přesně, pokud se vašeho stavu týče. Bude váš manžel -"

- 126 -
 „Nejsem vdaná," pospíšila si LuAnn.
„Ach tak, tedy otec vašeho dítěte, zúčastní se konference?" A
rychle dodal: „Musíme to vědět čistě z organizačních důvodů."
LuAnn se mu podívala přímo do očí. „Ne, nezúčastní."
Davis se sebevědomě usmál a posunul se o něco blíž k ní. „Aha.
Hmm." Opřel si prsty rukou proti sobě do špičky a na malou chvilku
k nim přiložil rty. Pak si nenuceně položil jednu ruku na opěradlo její
židle. „Nevím sice, jaké máte plány, ale kdybyste potřebovala
někoho, aby vás provedl po městě, jsem tu jen pro vás, LuAnn,
čtyřiadvacet hodin denně. Je mi naprosto jasné, že když jste zatím
celý život strávila na malém městě, tak tohle velkoměsto" - Davis
zvedl druhou ruku v teatrálním gestu vzhůru ke stropu - „vás musí
přímo drtit. Jenže já to tu znám jak své boty. Ty nejlepší restaurace,
divadla, nákupní centra. Mohli bychom si užít velkou zábavu."
Přisunul se ještě blíž a očima hltal obrysy jejího těla, zatímco prsty se
pomalu sunuly k jejímu rameni.
„Moc mě to mrzí, pane Davis, ale asi ste to nějak blbě pochopil.
Lisin otec tady sice nebude na tu tiskovku, jenže von přijede hned
potom. Voni mu nejdřív musej dát opušťák."
„Opušťák?"
„No von je u námořnictva, u žabích mužů." Zavrtěla hlavou a
zahleděla se mimo něj, jako kdyby si vybavovala nějaké otřesné
zážitky. „No já vám povim, že něco z toho, co mi vo tom vyprávěl,
mě přímo děsí. Ale jestli se někdo dovede vo sebe postarat, tak to je
teda Frank. Von jednou zbil do bezvědomí šest chlapů v nějakým
baru, protože se do mě naváželi. Von by je snad byl zabil, kdyby ho
vod nich nevodtrhla policie, a muselo jich bejt na něj pět, policajtů
jako hory."
Davis tam zůstal sedět s otevřenými ústy a hned pak se od LuAnn
bleskurychle odsunul. „Panenanebi!"
„Hele, ale na tý tiskovce vo tom ani slovo, pane Davis. To, co
Frank dělá, je všechno přísně tajný, a von by se na vás pořádně
nakrk, kdybyste se prokec!" Upřeně se na něj zadívala a sledovala,
jak jeho hezké chlapecké rysy ve vlnách zaplavuje strach.

- 127 -
 Davis znenadání vstal. „Ne, jistěže ne, ani slůvkem. Přísahám."
Davis si olízl rty a roztřesenou rukou si projel fénem načechrané
vlasy. „Raději se půjdu podívat, jak se věci mají, LuAnn." Na rtech
se mu podařilo vyloudit náznak úsměvu a roztřesenou rukou jí dal
zvednutým palcem povzbuzující znamení.
Ona mu oplatila stejným gestem. „Fakt vám mockrát děkuju za
pochopení, pane Davis." Jakmile odešel, LuAnn se obrátila opět k
Lise. „Ty tohle nebudeš nikdy muset dělat, panenko moje. A už
hodně brzo nebude nutný, ani aby to dělala tvoje máma." Vzala Lisu
do náruče a chovala ji, zatímco upřeně sledovala hodiny na zdi, jak
odtikávají čas.

Charlie se rozhlédl po zaplněném sále a systematicky si razil

cestu do přední části. Zastavil se na místě, odkud měl dobrý výhled, a
čekal. Byl by nejraději stál s LuAnn na pódiu a dával jí morální
podporu, protože věděl, že by ji velice potřebovala. To však vůbec
nepřicházelo v úvahu. Musel zůstat v pozadí. Vzbuzovat podezření
rozhodně neměl v popisu práce. Sejde se s LuAnn po skončení
tiskové konference. Bude jí rovněž muset sdělit své rozhodnutí, zda s
ní bude, nebo nebude cestovat. Potíž spočívala v tom, že se vlastně
ještě pořádně nerozhodl. Vstrčil si ruku do kapsy pro cigaretu, a
teprve potom si uvědomil, že v celé budově je kouření zakázáno.
Neodolatelně toužil po zklidňujících účincích tabáku a na kratičký
okamžik zvažoval možnost, že se vytratí ven, kde si v rychlosti jednu
cigaretu vykouří. Na to už ale nezbýval čas.
Charlie si povzdechl a odevzdaně svěsil široká ramena. Větší část
života strávil tím, že se protloukal od jednoho náhodného bodu k
druhému, aniž by se řídil nějakým plánem. Neměl před sebou nic, co
by se alespoň vzdáleně podobalo dlouhodobému cíli. Miloval děti,
ale přitom neměl a nikdy mít nebude své vlastní. Dostával dobře
zaplaceno, a ačkoli mu peníze významně pomohly zpříjemnit
prostředí, ve kterém žil, nijak nepřispívaly ke skutečnému pocitu

- 128 -
štěstí. Nakonec si spočítal, že v jeho věku to je asi tak všechno, co si
může přát. Cestičky, kterými se vydal v mládí, více méně určovaly,
jakou podobu na sebe vezmou zbývající léta jeho života. To všechno
platilo až dosud. LuAnn Tylerová mu nabídla cestu ven ze
začarovaného kruhu. Charlie si nedělal žádné iluze o tom, že by její
zájem o něj mohl mít sexuální podtón. Když hodnotil skutečnost
střízlivě a pokud se právě nenacházel v LuAnnině bezprostřední, leč
neuvěřitelně svůdné blízkosti, docházel k závěru, že by si to nakonec
nepřál ani on. Toužil ale po jejím upřímném přátelství a laskavosti -
což byly dvě věci, které mu v životě nesmírně chyběly. A to ho
přivedlo zpátky k otázce, zda má, nebo nemá odjet s ní. Ani v
nejmenším nepochyboval, že kdyby jel, zatraceně silně by prožíval
radost z vědomí, že je s LuAnn a s Lisou. Radost by se znásobovala
ještě o fakt, že by pro to malé děvčátko převzal úlohu otce. Alespoň
na několik let. Většinu noci zůstal vzhůru a přemýšlel, jak by to
vypadalo po těch prvních pár letech.
Bylo naprosto nevyhnutelné, že krásná LuAnn, navíc obdařená
bohatstvím, které ji časem naučí i vytříbenému chování, se stane
vábničkou pro desítky nejskvělejších mladých mužů na světě. Je
velice mladá, má jedno dítě a bude jich chtít mít víc. Jednoho z těch
mužů si vezme. Ten muž na sebe vezme zodpovědnost a otcovské
povinnosti vůči Lise, jak to také správně má být. Stane se jediným
mužem v životě LuAnn. A kde se potom ocitne on, Charlie? Ve
chvíli, kdy Charlie v myšlenkách dospěl k tomuto bodu, vmáčkl se
mezi dva kameramany CNN a protlačil se ještě kousek před ně.
Přijde okamžik, uvažoval Charlie, kdy bude nucen LuAnn i Lisu
opustit, bylo by příliš trapné, kdyby zůstal. Rozhodně nebyl ve stejné
situaci, jako kdyby byl součástí její rodiny. A až by ta chvíle přišla,
hodně by to bolelo, daleko víc, než když se nechával otloukat jako
fackovací panák v době svého boxerského mládí. Už teď, a to s nimi
strávil jen několik dní, pociťoval Charlie k LuAnn i Lise pouto, jaké
si nedokázal vytvořit ani za léta manželství s bývalou ženou. Jaké by
to bylo po třech až čtyřech letech společného života? Byl by schopen
klidně odejít od Lisy a její matky, aniž by mu to zlomilo srdce a
psychicky ho zdeptalo? Zavrtěl hlavou. Co se to z něho vyklubalo za

- 129 -
tvrďáka! Téměř tu jednoduchou Jižanku nezná, ale klidně uvažuje o
kroku, který mu převrátí život na ruby, a chladně kalkuluje, jaké by
to pro něj přineslo následky na roky dopředu.
Jedna jeho část mu našeptávala, aby zkrátka nasedl a užíval si
radosti z jízdy. Vždyť příští rok může být pod drnem třeba po
infarktu, tak proč by mu měly některé věci vadit? Obával se však, že
ta druhá část jeho podvědomí má navrch. Věděl, že by dokázal zůstat
přítelem LuAnn do konce života, ale nebyl si jistý, jestli by to
dokázal při každodenním vědomí, že to přátelství může vzít brzy za
své. „Do háje," ulevil si. Došel k závěru, že celé se to vlastně
smrsklo na pouhou závist. Kdyby mu tak bylo o dvacet pokrčil
rameny - no, dejme tomu o třicet let míň. Už teď záviděl muži, který
LuAnn nakonec získá, a s ní i lásku, která, jak si byl jist, bude trvat
věčně, alespoň z její strany. A nebesa budiž milosrdná k muži, který
by ji zradil. Bezesporu by se uměla chovat jako dračice, to bylo
zřejmé. Jistě dokázala pořádně vybuchnout, ale srdce měla ze zlata.
Jenže to na ní právě bylo tak přitažlivé. V jediné křehké nádobě z
masa a kostí, s citlivými nervy, se svářily oba póly její bytosti, a v
tom byla právě jedinečná.
Charlie náhle ukončil své rozjímání a zvedl oči nahoru na
pódium. Dav lidí se jakoby na povel napjal právě tak, jako když se
zatne biceps a na ruce vystoupne sval. Pak začaly cvakat fotoaparáty,
když LuAnn, vysoká, s držením královny a s vyrovnaným výrazem
ve tváři, vstoupila půvabně do zorného pole shromážděných lidí a
zůstala přede všemi stát. Charlie zavrtěl hlavou v tichém údivu.
„Zatraceně," zaklel potichu sám pro sebe. Právě v tuto chvíli
LuAnn způsobila, že jeho rozhodování bude ještě mnohem
obtížnější.

Šerif Roy Waymer takřka vyprskl přes celou místnost velký

doušek piva, který se právě chystal polknout, když zahlédl LuAnn,
jak na něj mává z televizní obrazovky. „Proboha, panenko skákavá!"
Podíval se na svou ženu Doris, jejíž oči se přímo vpíjely do
obrazovky s úhlopříčkou osmašedesát centimetrů.

- 130 -
 „Ty se po ní pachtíš po celým vokrese, a vona je tady rovnou v
New Yorku," zvolala Doris. „Ta holka má ale drzost. A ke všemu
ještě vyhraje všechny ty prachy." Doris to pronesla velice zahořkle a
splétala si přitom ruce dohromady. Dvacet čtyři roztrhaných tiketů z
federální loterie už zahnívalo v popelnici na dvorku za domem.
Waymer namáhavě vztyčil svou objemnou postavu z ušáku a
zamířil k telefonu. „Telefonoval jsem na železniční stanice všude
vokolo a taky na letiště do Atlanty, ale nikdo se mi zatim nevozval.
Ale ve snu by mě nenapadlo, že si to zamíří do New Yorku. Ani sem
žádný celostátní pátrání po LuAnn nevyhlásil, protože mě nenapadlo,
že by byla schopná dostat se za hranice vokresu, natož státu. Dyť ta
holka nemá ani auto. A měla to mimino a vůbec. Myslel sem na
beton, že se zašila k ňáký svý kámošce."
„Fakt to vypadá, že jestli někomu proklouzla mezi prstama, taks
to byl ty." Doris ukázala prstem na televizi. „Ať tak nebo tak, neni
moc lidí, co vypadaj takhle, to se nedá popřít."
„No, mámo," pronesl šerif ke své ženě, „nemáme zase tady u nás
tolik lidí jako FBI. Když Fredie zůstal doma se zádama, tak mám ve
službě jen dva uniformovaný. No a chlapi od státní toho maji na
hřbetě už takhle až dost. Nemůžou postrádat už vůbec nikoho." Zvedl
sluchátko.
Doris se na něj zvědavě zadívala. „Ty si myslíš, že LuAnn zabila
Duana i toho druhýho chlapa?"
Waymer si přidržel sluchátko u ucha a pokrčil rameny. „LuAnn
dokázala vykopat duši z většiny mužskejch, který znám. Rozhodně
by Duana zmákla, to je zatraceně jistý. Jenže ten druhej chlap byl
silnej jak kůň a vážil hodně přes metrák." Začal vymačkávat čísla na
ciferníku. „Jenže se k němu mohla přikrást zezadu a praštit ho tim
telefonem po hlavě. Určitě se s někým porvala, pár lidí ji vidělo ten
den s vobvazem na bradě."
„Za tim byly drogy, to je jasný," prohlásila Doris. „Chudinka ta
malá holka v tom návěsu mezi drogama."
Waymer pokyvoval hlavou. „Já vim."
„Vsadila bych se, že za tim všim byla LuAnn. Je mazaná, to víme
všichni. A k nám se chovala, jako že vona je něco lepšího. Snažila se

- 131 -
to maskovat, ale my sme jí viděli až do žaludku. Nezapadla mezi nás
a chtěla vodtud pryč, jenže nevěděla jak. Tak chtěla prachy za drogy,
dej na mě, Royi."
„Já tě poslouchám, mámo. Až na to, že teď už žádný prachy za
drogy potřebovat nebude." Hlavou pokývl k televizi.
„Tak sebou rači hoď, než pláchne."
„Já se spojim s policií v New Yorku, aby ji tam sebrali."
„A ty myslíš, že voni to udělaj?"
„Mámo, vona je možná podezřelá ve vyšetřování dvojnásobný
vraždy," prohlásil veledůležitě. „Takže i kdyby sama neudělala
vůbec nic špatnýho, tak je nejspíš tim, čemu voni řikaj klíčovej
svědek."
„No to je, ale ty myslíš, že ty zatracený yankeeský policajti v tom
New Yorku se vo to budou starat? Co?"
„Poldové sou poldové, Doris, ať je to na Jihu, nebo na Severu.
Zákon je zkrátka zákon."
Doris to nijak nepřesvědčilo o ctnostech spoluobčanů ze Severu,
což vyjádřila pohrdlivým odfrknutím, ale pak se jí najednou tvář v
nové naději rozjasnila. „No ale, jestli ji usvědčej, nebude muset
takhle náhodou vrátit ty prachy, co vyhrála?" Dorisin pohled zajel
zpátky k televizi na LuAnnin usměvavý obličej a zvažovala, jestli by
radši neměla dojít ven do popelnice a vybrat z ní všechny ty
roztrhané tikety a dát je dohromady. „Je jasný jak facka, že ty prachy
ve vězení potřebovat nebude, co řikáš?"
Šerif Waymer na to neodpověděl. Právě se pokoušel dostat
spojení na policejní centrálu v New Yorku.

LuAnn pozvedla velký šek, zamávala jim, usmála se na davy lidí

a zodpověděla příval otázek, které se na ni hrnuly ze všech stran
obrovského sálu. Záběry z toho byly přenášeny do celých Spojených
států a snad i po celém světě.
Má už určité plány, jak s penězi naloží? A jestli ano, jaké plány to
jsou?

- 132 -
 „To se dozvíte," odpověděla na to LuAnn. „Uvidíte, ale budete si
muset počkat."
Řada otázek, které dostala, se podle očekávání nedala zařadit
jinak než mezi pitomé, jako například: „Máte pocit, že máte štěstí?"
„To mám, neuvěřitelné," reagovala. „Větší, než si kdy dokážete
představit."
„Utratíte je všechny na jednom místě?"
„To není moc pravděpodobný, muselo by být opravdu hodně
velký."
„Pomůžete své rodině?"
„Pomůžu všem lidem, na kterých mi záleží."
Třikrát ji požádali o ruku. Každému nápadníkovi odpověděla
jinými slovy a se zdvořilým humorem, ale výsledek byl vždy
jednoznačný: „Ne." Charlie při takových otázkách tiše soptil.
Konečně se podíval na hodinky a začal se prodírat z místnosti ven.
Po dalších a dalších otázkách, dalších fotografiích a dalších
salvách smíchu a záplavě úsměvů dospěla tisková konference
konečně k závěru a LuAnn odvedli z pódia. Vrátila se do místnosti,
kde před tiskovou konferencí čekala, rychle se převlékla do kalhot a
blůzy, setřela si veškerá líčidla z tváře, nacpala si dlouhé vlasy pod
kovbojský klobouk a zvedla Lisu. Podívala se na hodinky. Uběhlo
sotva dvacet minut od chvíle, kdy ji představili celému světu jako
novou výherkyni loterie. Počítala, že šerif tam od nich se už v této
chvíli spojil s policií v New Yorku. Všichni z města, odkud LuAnn
byla, sledovali tahy loterie naprosto nábožně, a to včetně šerifa Roye
Waymera. Moc času nazbyt nemá.
Davis vstrčil hlavu do dveří. „Paní Tylerová, u zadního vchodu
do budovy na vás čeká auto. Seženu někoho, aby vás doprovodil
dolů, jestli už jste připravená."
„Připravená jako vždy." Jak se otočil k odchodu, LuAnn za ním
zavolala. „Jestli se někdo po mně bude shánět, řekněte mu, že jsem v
hotelu."
Davis se na ni s chladným výrazem v obličeji obrátil. „Čekáte
někoho?"
„Lisinýho tátu, Franka."

- 133 -
 Davisův obličej ztuhl. „A ve kterém bydlíte hotelu?"
„V hotelu Plaza."
„Samozřejmě."
„Ale buďte tak moc hodnej a nikomu jinýmu neříkejte, kde sem.
Už sem Franka nějakou dobu neviděla, měl cvičení skoro tři měsíce.
Tak bysme neradi, aby nás někdo rušil." Rozpustile zvedla obočí do
oblouku a usmála se. „Víte, jak to myslim, ne?"
Davis vyloudil velice neupřímný úsměv a šaškovsky se poklonil.
„Můžete se na mě bezvýhradně spolehnout, paní Tylerová. Váš kočár
vás očekává."
LuAnn se v duchu usmála. Teď si byla jistá, že až si pro ni přijde
policie, budou co nejrychleji odesláni do hotelu Plaza. To jí poskytne
cenné minuty, které bude potřebovat, aby se dostala pryč z města a
ze země. Její nový život právě začal.

Zadní východ nebyl určen pro veřejnost a byl proto i velice tichý.
Když LuAnn vyšla z budovy, čekala na ni protáhlá černá limuzína.
Řidič se na pozdrav dotkl štítku čapky a podržel jí dveře otevřené.
Nastoupila a položila si Lisu vedle sebe na sedadlo.
„Dobrá práce, LuAnn. Vaše vystoupení bylo bez chybičky,"
pronesl Jackson.
LuAnn leknutím téměř vykvikla, jak sebou trhla, a otočila se
směrem k tmavému koutu na druhém konci limuzíny. Všechna
vnitřní světla v zadní části vozu byla vypnutá, kromě jediného přímo
nad její hlavou, které se náhle rozsvítilo a ozářilo ji. Připadlo jí, že je
zpátky na pódiu v budově loterie. Téměř nemohla rozeznat ani
obrysy jeho těla, jak byl zabořený do sedadla.
Dolehl k ní jeho hlas. „Skutečně velice vybrané a důstojné
chování, nádech humoru, když si to situace vyžádala, mohu vás
ujistit, že to reportéři přímo hltali. A samozřejmě váš vzhled, který to
všechno dovršil. Tři nabídky k sňatku během jediné tiskové
konference představují nepochybně rekord, pokud vím."
LuAnn se uklidnila, zase se opřela a limuzína pokračovala v jízdě
ulicí. „Děkuju."

- 134 -
 „Zcela upřímně, trochu jsem se bál, abyste ze sebe neudělala
naprostou hlupačku. Nic proti vám, samozřejmě. Jak jsem již
předeslal, jste inteligentní mladá žena, avšak kdokoli, a nezáleží na
tom, jak vytříbené má vystupování, je-li vhozen do neznámé situace,
je vždy spíše náchylný chybovat, nemyslíte?"
„Nasbírala sem hodně zkušeností."
„Promiňte?" Jackson se mírně naklonil dopředu, ale LuAnn ani
teď nedokázala rozeznat jeho rysy. „Zkušeností s čím?"
LuAnn se snažila očima proniknout tmou, ale zářící světlo jí
bránilo ve výhledu. „S nezvyklejma situacema."
„Víte, LuAnn, vy mě skutečně čas od času uvádíte v úžas,
opravdu. V některých omezených případech se můžete důvtipem
měřit se mnou, a to je něco, co se mi neříká příliš snadno." Ještě
několik minut se na ni Jackson upřeně díval, poté otevřel aktovku
ležící dosud na sedadle vedle něj a vytáhl z ní několik listů papíru.
Když se zády opřel o měkkou kůži opěradla, po tváři mu přejel lehký
úsměv a přes rty mu přešlo spokojené vydýchnutí.
„A nyní, LuAnn, je čas, abychom si popovídali o podmínkách."
LuAnn si chvíli neobratně upravovala blůzu a pak si přehodila
nohu přes nohu. „Nejdřív si musíme vo něčem promluvit."
Jackson naklonil hlavu na stranu. „Skutečně? A co by to tak asi
mělo být?"
LuAnn si zhluboka povzdechla. Celou noc nezamhouřila oka,
protože se stále nemohla rozhodnout, jak mu nejlépe povědět o muži,
který si říkal pan Duha. Nejdřív zvažovala, zda se to Jackson vůbec
musí dozvědět. Pak se rozhodla, že vzhledem k tomu, že jde o
peníze, by to stejně jednou zjistil. A v tom případě by se to rozhodně
měl raději dozvědět od ní.
„Přišel za mnou včera jeden mužskej a mluvil se mnou."
„Mužský, říkáte. A o čem?"
„Chtěl na mně peníze."
Jackson se zasmál. „LuAnn, drahoušku, všichni od vás budou
chtít peníze."
„Ne, je to trochu jinak. Chtěl na mně polovinu výhry."
„Prosím? To je ovšem absurdní."

- 135 -
 „Jenže vono neni. Von... něco na mě věděl. Něco, co se mi stalo,
a řek, že to prozradí, když mu nezaplatim."
„Ale, ale, ale, a copak na vás věděl?"
LuAnn se odmlčela a podívala se z okna. „Mohla bych dostat
něčeho napít?"
„Poslužte si." Ze tmy se vynořil prst v rukavici a ukázal na dvířka
vestavěná do jedné postranní stěny limuzíny. LuAnn se ani
nepodívala jeho směrem, když otevírala dvířka ledničky a vyndala si
z ní colu.
Dlouze se napila, otřela si rty a pokračovala. „Něco se mi
přihodilo těsně předtím, než sem vám volala, že vaši nabídku beru."
„Mohla by to případně být ta dvě mrtvá těla ve vašem návěsu?
Spolu s drogami? Skutečnost, že vás hledá policie? Nebo snad ještě
něco jiného, co jste se přede mnou pokusila zatajit?" LuAnn
neodpověděla hned, jen si nervózně pohrávala s plechovkou coly na
klíně a na obličeji měla vepsané překvapení.
„Já s těma drogama neměla nic společnýho. A ten mužskej se mě
snažil zabít. Jenom sem se bránila."
„Měl jsem si uvědomit, když jste chtěla odjet z města a tak rychle
si změnit jméno a to všechno kolem, že se něco děje." Smutně
pokýval hlavou. „Moje chudinko, chudáčku LuAnn. Řekl bych, že
bych rovněž velice rychle opustil město, kdybych se ocitl tváří v tvář
takovým okolnostem. A kdo by si to byl pomyslel o našem malém
Duaneovi. Drogy! Jak strašné. Něco vám povím, z pouhé dobroty
srdce vám to nebudu vyčítat. Co bylo, bylo. Avšak" a nyní se
Jacksonův tón změnil na velice důrazný - „už nikdy se nepokoušejte
cokoli přede mnou skrývat, LuAnn. Prosím, nedělejte to sama kvůli
sobě."
„Jenže ten mužskej -"
Jackson ji netrpělivě přerušil. „Už jsem se o to postaral. V
žádném případě mu peníze dávat nebudete."
Zahleděla se do tmy a opět se jí ve tváři objevil užaslý výraz.
„Ale jak ste to moh dokázat?"
Jackson se zatvářil pobaveně a pronesl jemně tlumeným hlasem:

- 136 -
 „Já dokážu všechno, LuAnn, cožpak jste to dosud nezjistila?
Cokoli si zamanu. Leká vás to? Jestli ne, tak by vás to lekat mělo. I
mě samotného to občas děsí."
„Ten mužskej řikal, že ho někdo poslal, aby mě zabil."
„Vskutku?"
„Ale potom že ho zase odvolali."
„Jak neobyčejně podivné."
„Když si to spočítám časově, vychází mi to tak, že ho odvolali
hned potom, co jsem vám zatelefonovala a řekla, že udělám, co
chcete."
„Život je až nadmíru plný náhod, viďte?" Jacksonův hlas přešel v
posměšek.
Teď zase rysy LuAnn ztvrdly jako kámen. „Když mě někdo
praští, uhodim taky, a pořádně tvrdě. Já jen abysme si rozuměli, pane
Jackson."
„Domnívám se, LuAnn, že si oba rozumíme dokonale." V koutě
ve tmě pak zaslechla šustění nějakých papírů. „Ať tak či onak,
značně to komplikuje celou záležitost. I když jste chtěla změnit
jméno, myslel jsem si, že budeme moci i přesto vyřídit všechno
otevřeně a čestně."
„Jak to myslíte?"
„Přece daně, LuAnn. Máme tu záležitost s daněmi."
„Já si myslela, že si všechny ty prachy můžu nechat. Že mi na ně
stát nemůže ani sáhnout. Tohle se tvrdí ve všech reklamách."
„Tak úplná pravda to ovšem není. Ve skutečnosti je ta reklama
velice zavádějící. Je divné, že si to vláda dovolí tak dělat. V zásadě
ty peníze nejsou nezdanitelné, ale daň je pouze pozdržená. Ovšem
jen a jen první rok."
„Jak tomu mám sakra rozumět?"
„To znamená, že první rok výherce neplatí žádné státní ani
federální daně, ale celá výše daní je jednoduše odložená až do
následujícího roku. Daň, která z toho plyne, je dlužená, ovlivněno je
pouze datum její splatnosti. Žádné penále či úroky z toho
samozřejmě nevznikají, pokud jsou platby prováděny v platných
termínech během příštího daňového období. Zákon udává, že daň

- 137 -
musí být uhrazena během deseti let v pravidelných splátkách. Z
jednoho sta milionů dolarů budete například dlužit zhruba padesát
milionů dolarů na státních a federálních daních z příjmu, neboli
polovinu celkové sumy. Zcela jasně nyní spadáte do nejvyšší daňové
třídy. Děleno deseti lety to přijde na pět milionů dolarů ročně. Navíc,
obecně řečeno, jakékoli peníze, které vyděláte ze základní částky,
jsou zdanitelné bez statutu o odkladu daní.
A musím vám, LuAnn, prozradit, že s tou základní sumou mám
přímo velkolepé plány. Vyděláte tak v následujících letech mnohem
víc peněz. Avšak téměř všechno to bude zdanitelný příjem,
dividendy, kapitálové zisky, úroky ze zdanitelných cenných papírů, a
takové věci. To by za obvyklých okolností nepředstavovalo žádné
obtíže, neboť zákona dbalí občané, kteří nejsou na útěku před policií
pod jiným jménem než svým vlastním, mohou vyplňovat daňová
přiznání, zaplatit svůj poctivý podíl na daních a docela příjemně si
žít. To vy už nikdy udělat nemůžete. Kdyby moji lidé vyplnili
daňové přiznání jménem LuAnn Tylerové s vaší současnou adresou a
dalšími osobními informacemi, nemyslíte, že v tom případě by u vás
policie brzy zaklepala na dveře?"
„A to bych nemohla tu daň zaplatit pod svým novým ménem?"
„Potencionálně by to bylo skvělé řešení. Avšak finanční úřad je
jaksi od přírody zvídavý, pakliže někdo, komu je jen něco málo přes
osmnáct, vyplní úplně první daňové přiznání, které zdobí tolik nul.
Mohli by se začít zajímat o to, co jste dělala do té doby a proč jste
zčistajasna bohatší než Rockefeller. A výsledek by opět byl
pravděpodobně týž, to je, že by policie, a v tomto případě daleko
spíše FBI, zaklepala na vaše dveře. Ne, ne, to by opravdu nešlo."
„Tak co teda uděláme?"
Jakmile Jackson opět promluvil, tón, který dolehl k uším LuAnn,
způsobil, že k sobě Lisu přitiskla o hodně pevněji.
„Vy uděláte přesně to, co já vám řeknu, LuAnn. Máte letenku na
letadlo, které vás odnese pryč z této země. Do Spojených států se už
nikdy nevrátíte. Ten malý zmatek v Georgii vás odsoudil k životu na
cestách. A to navždy, obávám se."
„Ale -"

- 138 -
 „Neexistuje žádné ale, LuAnn. Jak jsem řekl, tak to také bude.
Rozumíte?"
LuAnn se přitlačila zády k opěradlu koženého sedadla a
vzdorovitě pronesla: „Mám teď dost peněz a s nima si sama dost
dobře poradím. A nesnáším, když mi lidi řikaj, co mám dělat."
„A to se podívejme." Jacksonova ruka sevřela pažbu pistole,
kterou si vyndal z aktovky. Ve tmě by ji mohl použít v jediném
okamžiku a matka i dítě by byly odstraněny. „Co kdybyste se potom
pokusila dostat se ze země na vlastní pěst. To byste chtěla ?"
„Dokážu se o sebe postarat sama."
„O to tady teď nejde. Vy jste se mnou uzavřela dohodu, LuAnn.
Dohodu, kterou očekávám, že dodržíte. A jestliže nejste naprostá
hlupačka, budete se mnou spolupracovat a nebudete se stavět proti
mně. Uvidíte, že při pohledu na věci v delší časové perspektivě jsou
vaše i moje zájmy totožné. Jinak mohu v jediném okamžiku zastavit
limuzínu, vyhodit vás i s dítětem ven a zavolat na policii, aby si vás
přišli sebrat. Můžete si opravdu vybrat. Rozhodněte se. A hned!"
LuAnn cítila, že ji touto nutností okamžitě se rozhodnout zahnal
do úzkých, a zoufale se rozhlédla po vnitřním vybavení limuzíny.
Oči se jí nakonec zastavily na Lise. Její dcerka k ní vzhlížela
velkýma očima, naplněnýma měkkým výrazem. Vyzařovala z nich
naprostá důvěra. LuAnn dlouze vydechla. Copak vůbec má nějakou
volbu?
„Tak jo."
Jackson opět zašustil papíry, které držel v ruce. „Teď už nám
zbývá čas pouze na to, abychom v rychlosti prošli tyto dokumenty.
Mám jich připravených spoustu pro vás k podpisu, ale dovolte, abych
s vámi nejprve prošel základní podmínky. Pokusím se podat jejich
vysvětlení co nejjednodušeji.
Právě jste vyhrála jedno sto milionů dolarů a nějaké drobné. Již
nyní, kdy spolu hovoříme, byly ty peníze uloženy na zvláštní účet
založený třetí osobou, v tomto případě Loterijní komisí, na vaše
jméno. Mimochodem jsem pro vás získal číslo sociálního pojištění
na vaše nové jméno. Život je o tolik jednodušší, když člověk nějaké
má. Jakmile vyřídíme tyhle doklady, moji lidé budou moci převést

- 139 -
peníze z onoho účtu na účet jiný, nad kterým budu mít naprostou a
neomezenou kontrolu."
„Ale jak se já k těm penězům dostanu?" ohradila se LuAnn.
„Trpělivost, LuAnn, všechno vám objasním. Ty peníze budou
investovány tak, jak já budu považovat za výhodné, a zisk půjde na
můj účet. Avšak z takto investovaných fondů vám bude zaručena
minimální návratnost ve výši dvaceti pěti procent ročně, což přijde
přibližně na dvacet pět milionů dolarů za rok. Po celý běžný rok vám
všechny tyto fondy budou k dispozici. Zaměstnávám účetní a
finanční poradce, kteří to všechno budou zařizovat za vás, nemějte
strach." Zvedl výstražně ukazovák. „Rozumějte, že toto je příjem z
kapitálového jmění. Na těch jedno sto milionů dolarů se nikdy
nesáhne. Budu s tou jistinou nakládat po dobu deseti let a budu
investovat tak, jak uznám za vhodné. Několik měsíců potrvá, než se
mi podaří v plné míře uskutečnit s těmi penězi veškeré plány, takže
to období deseti let začne nabíhat někdy na sklonku letošního
podzimu. Přesné datum vám oznámím později. Za deset let od toho
data vám celý obnos jednoho sta milionu dolarů bude vrácen. Celý
každoroční příjem, který za ta léta získáte, bude patřit přirozeně vám.
I tyto peníze za vás budeme investovat, a to bezplatně. Jsem
přesvědčen, že o těchto věcech nejste dostatečně informována, ale v
tomto rozsahu se vaše peníze souhrnně, dokonce i při započtení
přehnaně vysokých osobních výdajů, zdvojnásobí přibližně jednou za
tři roky, obzvláště když nebudete platit žádné daně. Při prakticky
každém rozumném odhadu budete na konci této desetileté lhůty mít
jmění ve výši mnoha set milionů dolarů, a to bez jakéhokoli
finančního rizika." Jacksonovy oči jiskřily, když ze sebe sypal
všechna ta čísla. „Je to bezpochyby opojné, co říkáte, LuAnn? Je to o
hodně víc než těch sto dolarů denně, nezdá se vám? Ušla jste hodně
daleko za jeden týden, a to ještě ani neskončil." Srdečně se zasmál.
„Do začátku vám poskytnu zálohu ve výši pěti milionů dolarů,
bezúročně. To by mělo dostatečně pokrýt dobu, než se začnou kutálet
výdělky z investic."

- 140 -
 LuAnn těžce polkla při zmínce o tak závratných sumách. „Já vo
investování nic nevim, ale jak mi můžete zaručit tolik prachů každej
rok?"
Jackson se zatvářil zklamaně. „Stejně, jako jsem vám mohl
zaručit, že tu loterii vyhrajete. Jestliže dokážu tohle kouzlo, mám za
to, že si poradím i na Wall Streetu."
„A co kdyby se se mnou něco stalo?"
„Ta smlouva, kterou budete podepisovat, určuje vaše dědice a
obmyšlené osoby." Hlavou kývl směrem k Lise. „V tomto případě je
to vaše dcera. Té by pak náležel příjem a na konci onoho desetiletého
období by jí byl postoupen i základní kapitál. Je tu rovněž i formulář
plné moci. Osmělil jsem se a již jsem předem vyplnil notářské
ověření. Jsem člověk všestranně nadaný." Lehce se uchechtl. Ze
svého temného kouta jí Jackson podal hromádku dokladů a pero. „Je
na nich jasně vyznačeno, kde je zapotřebí, abyste se podepsala.
Doufám pevně, že jste s podmínkami spokojena. Říkal jsem vám od
začátku, že budou velkorysé, vzpomínáte si?"
LuAnn na vteřinku zaváhala.
„Vyskytl se nějaký problém, LuAnn?" zeptal se Jackson zostra.
Zavrtěla hlavou a rychle doklady podepsala. Pak mu je podala
nazpátek. Jackson od ní doklady vzal a otevřel v přepážce limuzíny
úložnou skřínku.
LuAnn zaslechla, jak Jackson s dokumenty něco provádí.
Nejdříve se ozvalo jemné ťukání, následované dosti hlasitým
zaskřípěním, které nakonec ztichlo.
Jackson poznamenal: „Fax je skvělé zařízení, zvláště v
okamžicích, kdy čas hraje rozhodující roli. Během deseti minut
budou peníze elektronickou cestou poslány na můj účet." Posbíral
papíry, které vyjely z přístroje, a uložil je zpátky do aktovky.
„Zavazadla máte v kufru auta. Vaše letenky a hotelové rezervace
mám u sebe. Už jsem vám sestavil plán cesty na prvních dvanáct
měsíců. Nacestujete se skutečně hodně. Myslím ale, že krajiny, které
navštívíte, vám budou připadat příjemné. Vyhověl jsem vašemu
požadavku podívat se do Švédska, do země vašich předků z matčiny
strany. Považujte to všechno za neobyčejně dlouhé prázdniny. Je

- 141 -
docela možné, že vás nechám dojet až do Monaka. Tam nemají
žádnou daň z příjmu pro fyzické osoby. Nicméně z přemíry
opatrnosti jsem pro vás sestavil spletitý krycí životní příběh, který je
do nejmenších podrobností doložen patřičnými dokumenty. Shrnu ho
takto: Odjela jste ze Spojených států jako velice mladičká dívenka.
Seznámila jste se a později provdala za majetného cizince. Pokud se
našeho finančního úřadu týká, peníze budou všechny jeho. Stačíte mě
sledovat? Peníze budou uloženy pouze v zahraničních bankách a na
účtech v zámoří. Americké banky mají nesmírně přísnou nahlašovací
povinnost vůči finančnímu úřadu. Žádné vaše peníze nebudou nikdy,
vůbec nikdy uloženy ve Spojených státech. Mějte však na paměti, že
budete cestovat s americkým pasem a jako americká občanka.
Některé zprávy o vašem bohatství se mohou protlačit až sem. Na to
musíme být připraveni. Avšak jsou-li to všechno peníze vašeho
manžela, který americkým občanem není, který nikdy na půdě
Spojených států trvale nepobýval, který žádný příjem přímo v
Americe nemá, a to ani z investic či jiného obchodního podnikání
spojeného s touto zemí, pak, obecně vzato, na vás náš finanční úřad
nemůže. Nebudu vás nudit s úplnými daňovými pravidly, která se
týkají příjmu z amerických zdrojů, jako je úrok z cenných papírů
vydaných americkými firmami, dividend vyplácených americkými
společnostmi či jiných transakcí z prodeje majetku, který má nějaké
hmatatelné propojení se Spojenými státy. To vše by mohlo způsobit
závažné pochybení u těch, kteří si nejsou těch nařízení vědomi. Moji
lidé se o to všechno postarají. Věřte mi, když prohlašuji, že v tom
neshledávám žádný problém." LuAnn natáhla ruku pro letenky.
„Ještě ne, LuAnn, ještě musíme učinit jisté kroky. Kvůli policii,"
upřesnil to.
„O to jsem se už postarala."
„Ach tak, skutečně?" Jeho hlas zněl opravdu pobaveně. „Velice
by mě překvapilo, kdyby nejlepší muži newyorské policie již v tuto
chvíli neměli pohotovost na všech letištích a na každém
autobusovém i železničním nádraží. Jelikož jste zločinec prchající
přes hranice několika států, byla nejspíš uvědomena i FBI. A to jsou
ostří hoši. Není příliš pravděpodobné, že by trpělivě vyčkávali ve

- 142 -
vašem hotelu, až se milostivě ukážete." Vyhlédl z okna limuzíny.
„Musíme podniknout určitá preventivní opatření. Policie tím sice
získá nějaký čas k dobru, aby uzavřela sítě, nicméně je to změna,
kterou musíme provést."
Zatímco Jackson hovořil, LuAnn si uvědomila, že limuzína
zpomaluje, až se úplně zastavila. Pak uslyšela táhlé, pomalé řinčení,
jako kdyby se zvedaly garážové dveře. Nato zvuky přestaly, limuzína
se rozjela a opět se zastavila..
Telefon v limuzíně zazvonil a Jackson ho okamžité zvedl.
Několik vteřin naslouchal a potom opět zavěsil. „Potvrzení, že těch
sto milionů dolarů došlo na můj účet. I když je už po obvyklých
úředních hodinách, učinil jsem patřičná opatření. Vševědoucnost je
takový dar, který se člověku opravdu vyplatí."
Poplácal rukou sedadlo vedle sebe. „Teď je nutné, abyste se
posadila ke mně. Nejprve zavřete oči a potom mi podejte ruku, abych
vás mohl vést," nařídil jí Jackson a napřáhl k ní ruku ze tmy.
„Proč kvůli tomu musím zavírat voči?"
„Vyhovte mi, LuAnn. Nedokážu odolat, abych si život trochu
nezpestřil, obzvlášť proto, že je to tak vzácné. Mohu vás ujistit, že to,
co se chystám podniknout, bude naprosto a bezpodmínečně nutné pro
to, abyste bezpečně setřásla policii a mohla začít nový život."
LuAnn se už opět chystala, že mu dál bude klást otázky, ale pak
si to raději rozmyslela. Uchopila nabízenou ruku a zavřela oči.
Usadil ji vedle sebe. I se zavřenýma očima vnímala, že jí obličej
zaplavuje světlo. Ucukla, když ucítila, jak se jí do vlasů zakously
nůžky. Těsně u ucha cítila Jacksonův dech. „Radil bych vám, abyste
to už ani jednou neopakovala. Už takhle je to nesmírně obtížné
vypořádat se s tím v tak malém prostoru, při omezených časových
možnostech a s nedostatečným vybavením. Moc nerad bych vám
vážně ublížil." Jackson jí dál zkracoval vlasy, dokud nesahaly jen
nad uši. V pravidelných intervalech odklízel ustřihnuté vlasy do
velkého pytle na odpadky. Cítila, jak jí kůži mezi zbylými vlasy
neustále zvlhčuje nějaká tekutina, která posléze rychle tuhne.
Nakonec použil kadeřnický kartáč, kterým ostříhané vlasy upravil.

- 143 -
 Poté Jackson pomocí svorky připevnil k přepážce přenosné
zrcadlo, které bylo obklopeno zářivkami. Obvykle, když pracoval na
tvaru nosu, což se právě chystal udělat, používal zrcadla dvě, aby
výsledek své práce neustále kontroloval z profilu. Nyní však, když
seděl v limuzíně v jedné z podzemních parkovacích garáží na
Manhattanu, neměl takový luxus k dispozici. Rozprostřel svou
výbavu, sestávající z kufříku s deseti paletami, vyplněnými různými
přípravky potřebnými k líčení a obrovskou škálou nejrůznějších
nástrojů, kterými je bylo nutno nanášet, a potom se pustil do práce.
LuAnn cítila, jak jí hbité prsty přímo poletují po obličeji. Obočí
zmizelo pod speciálním tmelem, když je Jackson pokryl lepicí
páskou. Celou tu partii potřel lepkavou tyčinkou a pak ji zapudroval.
Posléze vytvořil úplně nové obočí, k čemuž využil malý štěteček.
Velice důkladně vyčistil LuAnn dolní část obličeje tím, že do něj
vetřel alkohol. Na nos nanesl lepidlo na vousy a nechal ho zaschnout.
Mezitím si prsty pokryl želatinovou vazelínou, aby se mu tmel, který
měl v úmyslu použít, nelepil na prsty. Nechal tmel trochu zahřát v
dlani, aby změkl, a pak tu tvárnou hmotu začal nanášet na nos a
systematicky ji hnětl a tiskl, dokud nevytvořil uspokojivý tvar. „Váš
nos je dlouhý a rovný, LuAnn, opravdu klasický. Je však poněkud
voskovatý, trochu stínovaný a zvýrazněný a ejhle, tady máme silnou,
poněkud křivou nosní přepážku, která není tak úplně slušivá. Avšak
to je pouze dočasné. Ostatně všichni jsme zde pouze dočasně." Lehce
se uchechtl filozofickému výroku, ale to už vytvořil pihy, lehce je
přepudroval a ještě přidal rtěnku k nosním dírkám, aby dostaly
přirozený vzhled. Pak použil jemné stíny a zvýrazňovače tak, že se
LuAnniny oči k sobě vizuálně přiblížily, a pomocí pudrů a krémů jí
pozměnil tvar brady a obrys spodní čelisti v méně vystupující. Po
lícních kostech obratně rozetřel rtěnku, aby působily méně výrazně.
Cítila, jak muž jemně prohlíží ránu dole na tváři. „Ošklivá řezná
rána. Památka na váš zážitek v návěsu?"
Když LuAnn neodpověděla, pokračoval: „Víte, tohle bude
vyžadovat pár stehů, ale i tak je ta rána tak hluboká, že po ní
pravděpodobně zbude jizva. Ale nemějte strach, až s vámi skončím,
bude neviditelná. Ale jednou možná budete muset uvažovat o

- 144 -
plastické operaci." Znovu se uchechtl a dodal: „Tedy podle mého
odborného názoru."
Nato jí pečlivě namaloval rty. „Jsou trochu tenčí, než je klasický
model, LuAnn. Budete možná muset někdy v budoucnu zvážit
použití kolagenu."
LuAnn se musela vší silou ovládat, aby nevyskočila a nerozběhla
se za hlasitého křiku pryč od něj. Vůbec si nedovedla představit, jak
bude vypadat. Připadalo jí, jako kdyby byl nějaký šílený vědátor,
který ji vyvolává z mrtvých.
„Vytvořil jsem vám nějaké pihy na čele, okolo nosu a na tvářích.
Kdybych měl čas, upravil bych vám i ruce, ale ten nemám. Stejně by
si toho nikdo nevšiml, většina lidí je tak hrozně nevšímavá."
Rozevřel jí límec blůzy na krku a nanesl základ a pak jí štětečkem
na krku vytvořil pihy. Nakonec jí límec zase zapnul, spakoval si svou
výbavu a navedl ji zpátky na její místo.
„Hned vedle vás je skřínka s malým zrcadlem," informoval ji
Jackson.
LuAnn pomalu vytáhla zrcátko a podržela si ho před obličejem.
Zalapala po dechu. Ze zrcátka se na ni dívala rudovlasá žena s
krátkými, ježatými vlasy, s velmi bledou, téměř albínskou pletí a s
množstvím pih. Oči měla menší a posazené blíž k sobě, bradu a dolní
čelist méně výraznou, tváře ploché a oválné. Rty temně rudé, což
způsobilo, že ústa vypadala obrovská. Nos daleko širší a výrazně se
stáčel vlevo. Její tmavé obočí teď dostalo mnohem světlejší odstín.
Sama sebe vůbec nepoznala.
Jackson jí hodil něco do klína. Podívala se dolů. Byl to pas.
Otevřela ho a z fotografie uvnitř na ni zírala táž žena, kterou zahlédla
v zrcátku.
„Skvělá práce, co říkáte?" poznamenal Jackson. Jak LuAnn
znovu zvedla hlavu, Jackson zmáčkl vypínač a v tu chvíli ho ozářilo
světlo. Nebo spíše ji, přičemž LuAnn prožila další otřes. Naproti ní
seděla její dvojnice, či lépe řečeno dvojnice ženy, kterou se právě
stala. Tytéž rezavé vlasy, pleť v obličeji i křivý nos, všechno - bylo
to, jako kdyby náhle objevila své dvojče. Jediný rozdíl byl v tom, že

- 145 -
ona měla na sobě džíny a její dvojče šaty. LuAnn úžasem nemohla ze
sebe vypravit ani slovo. Jackson tiše přitiskl ruce dlaněmi k sobě.
„Už dřív jsem ztělesňoval ženy, ale mám za to, že toto je poprvé,
kdy napodobuji napodobeninu. Na fotografii v pase jsem já,
mimochodem. Nechal jsem si ji udělat dnes ráno. Myslím, že jsem to
trefil dost dobře, i když se domnívám, že jsem podcenil velikost
vašich prsou. Ale ani „dvojčata" nemusí nutně být stejná úplně ve
všech ohledech."
Usmál se jejímu vytřeštěnému pohledu. „Není zapotřebí mi
tleskat, i když se domnívám, že s ohledem na pracovní podmínky má
práce skutečně zaslouží jistý stupeň ocenění."
Limuzína se dala opět do pohybu. Vyjeli z garáží a za méně než
půl hodiny dorazili na Kennedyho letiště.
Ještě než řidič otevřel dveře, Jackson se ostře podíval na LuAnn.
„Nenasazujte si ani ten klobouk, ani tmavé brýle, neboť to naznačuje,
že se pokoušíte skrývat svou podobu, a velice snadno byste si rovněž
mohla poničit makeup. Pamatujte si, pravidlo číslo jedna: když se
někdo snaží skrývat, má se co nejvíce zviditelnit, postavit se na co
nejotevřenější místo. Potkat dospělá dvojčata spolu je značně
neobvyklé, avšak zatímco si nás lidé - a to včetně policie - budou
všímat, možná i s otevřenými ústy, nevzbudíme ani ten nejmenší stín
podezření. A navíc policie bude pátrat po jedné ženě. Jakmile uvidí
pospolu dvě, a k tomu ještě dvojčata, i když s dítětem, úplně nás
vyloučí, i když na nás budou upřeně koukat. Taková je prostě lidská
povaha. Musí toho mnoho hlídat, ale nemají příliš mnoho času."
Jackson vztáhl ruce, že ponese Lisu. LuAnn automaticky jeho
ruku zarazila a podezřívavě se na něj podívala.
„LuAnn, dělám opravdu, co je v mých silách, abych dostal vás a
tuhle malou holčičku bezpečně ze země. Velice brzo budeme kráčet
kordonem policie i agentů FBI, kteří se budou ze všech sil snažit vás
zastrašit. Věřte mi, nemám vůbec žádný zájem na tom, abych si vaši
dcerku ponechal, ale potřebuji ji z jednoho velice konkrétního
důvodu."
Nakonec LuAnn povolila. Vystoupili z limuzíny. Ve vysokých
podpatcích byl Jackson o něco vyšší než LuAnn. Všimla si, že má

- 146 -
vysokou, štíhlou postavu, která, a to musela připustit, vypadala v
elegantních šatech dobře. Přes tmavé šaty si navlékl černý plášť.
„Tak půjdeme," vyzval LuAnn a ona při novém zabarvení jeho
hlasu úplně ztuhla. Teď totiž i mluvil jako ona.

„Kde je Charlie?" zeptala se LuAnn, když za několik minut

vstupovali do letištní odbavovací haly s podsaditým nosičem se
zavazadly v závěsu.
„Proč se ptáte?" rychle zareagoval Jackson. Na vysokých
podpatcích se pohyboval velice zdatně.
LuAnn jen pokrčila rameny. „Jen se ptám. Doteď mě všude vodil
von. Myslela sem, že ho uvidim i dneska."
„Obávám se, že povinnosti Charlieho k vám již skončily."
„Aha."
„Nemějte strach, LuAnn, jste v daleko lepších rukou." Jakmile
vstoupili dovnitř, Jackson přelétl rychlým pohledem prostor před
nimi. „Chovejte se, prosím vás, přirozeně. Jsme sestry, dvojčata,
kdyby se někdo ptal, což se nestane. Ale i pro případ, že by k tomu
došlo, tak mám u sebe doklad totožnosti, který by to potvrdil. Nechte
mluvit mě."
LuAnn zvedla hlavu a zadívala se před sebe. V tu chvíli rychle
polkla, neboť jí zrak padl na čtveřici policistů, kteří si pečlivě
prohlíželi každého jednotlivého cestujícího na přelidněném letišti.
Prošli kolem policistů, kteří na nich skutečně mohli oči nechat.
Jeden z nich dokonce na chvilku spočinul pohledem na
Jacksonových dlouhých nohách v okamžiku, kdy se mu plášť, který
měl na sobě, na vteřinku otevřel. Zdálo se, že Jacksona tato
pozornost potěšila. Ale hned nato, přesně jak Jackson předvídal, o ně
ztratili policisté zájem a soustředili se na další osoby vstupující do
letištní budovy.
Jackson a LuAnn se zastavili poblíž místa, kde se přihlašovaly
mezinárodní lety pro aerolinie British Airways.
„Předložím vaši letenku u přepážky s letenkami a vy zatím
počkejte tamhle u toho občerstvení."

- 147 -
 Jackson ukázal přes širokou letištní halu na druhou stranu.
„A to si to tam nemůžu donýst sama?"
„Kolikrát jste již letěla přes moře?"
„Eště nikdy sem neletěla."
„Přesně tak.Projdu vším potřebným mnohem rychleji než vy.
Kdybyste něco pokazila a řekla něco, co byste neměla, mohli
bychom přilákat pozornost, kterou právě v tuto chvíli opravdu
nepotřebujeme. Lidé v aeroliniích nejsou nijak zvlášť přecitlivělí na
bezpečnost, pokud jsem měl tu možnost až dosud zjistit, ale ani to
nejsou žádní idioti, a byla byste překvapená, čeho všeho si dokáží
všimnout."
„Tak jo. Nechci nic zpackat."
„Tak je to správné. A teď mi dejte svůj pas, ten, co jsem vám
právě dal." LuAnn tak učinila a sledovala, jak si Jackson s nosičem
za sebou pohupuje sedačkou s Lisou v jedné ruce, když volným
procházkovým krokem přechází k přepážce s letenkami. Podařilo se
mu dokonce napodobit i tento charakteristický rys jejího chování.
LuAnn v úžasu zavrtěla hlavou a přesunula se na místo, které jí určil.
Jackson se postavil do velice krátké fronty pro cestující první
třídy, a ta postupovala velice rychle. Za několik minut se již přidal k
LuAnn. „Prozatím to jde všechno hladce. Takže, nedoporučoval
bych, abyste nějakých pár měsíců měnila vzhled. Samozřejmě si
můžete smýt tu rezavou barvu, i když, upřímně řečeno, si myslím, že
vám ta barva sluší." V očích mu zajiskřilo. „Jakmile se všechno
uklidní a vám dorostou vlasy, můžete začít užívat ten pas, co jsem
vám původně nechal vystavit." Podal jí ještě jeden americký pas,
který si rychle schovala do tašky.
Koutkem oka Jackson sledoval, jak dva muži a jedna žena,
všichni oblečeni v oblecích, postupují halou a očima pročesávají celý
prostor. Jackson si odkašlal a LuAnn stočila pohled jejich směrem a
pak se zase odvrátila. Zahlédla totiž v ruce jednoho z nich kus papíru
a na něm svou fotografii, která byla bezpochyby pořízena během té
tiskové konference. Celá ztuhla, dokud neucítila Jacksonovu dlaň ve
své. Povzbudivě ji stiskl ruku. „To jsou agenti FBI. Ale
nezapomínejte, že nyní nevypadáte ani trochu jako na té fotografii. Je

- 148 -
to, jako kdybyste byla neviditelná." Sebejistý tón zmírnil její strach.
Jackson se zvedl. „Letadlo vám odlétá za dvacet minut. Pojďte za
mnou." Prošli bezpečnostní prohlídkou a došli až k východu, odkud
se nastupovalo do letadla, jímž poletí, a tam se posadili, aby čekali na
odlet.
„Tady máte." Jackson jí podal pas a zároveň i malý balíček.
„Máte v něm hotové peníze, kreditní karty a mezinárodní řidičský
průkaz, to vše na vaše nové jméno. A řidičský průkaz odpovídá
vašemu novému vzezření." Chvilku věnoval tomu, že si naprosto
nezaujatým způsobem pohrál s jejími vlasy. Pečlivě si znovu
prohlížel rysy LuAnnina obličeje a bylo patrné, že ho ten pohled
uspokojil a že je sám se sebou spokojen. Jackson ji na chvíli uchopil
za ruku a dokonce ji i poplácal po rameni. „Hodně štěstí. Jestliže se
někdy ocitnete v nějaké zapeklité situaci, tady máte telefonní číslo,
na kterém mě seženete ve dne i v noci, ať jste kdekoli na světě.
Nicméně vás chci ujistit, že nevyvstanou-li nějaké problémy, vy a já
se už nikdy nejen nesetkáme, ale už spolu ani nepromluvíme." Podal
jí kartičku s telefonním číslem.
„Nemáte nic na srdci, co byste mi chtěla říci, LuAnn?" Jackson se
mile usmál.
Podívala se na něj zvědavě a zavrtěla hlavou. „Jako co?"
„Třeba, děkuji vám?" poznamenal, ale to už se neusmíval.
„Děkuji vám," opakovala po něm velice pomalu. Nebylo pro ni
snadné od něj odtrhnout oči.
„Není zač," reagoval na to rovněž velice pomalu s očima
upřenýma do jejích.
Nakonec LuAnn sklopila oči a podívala se na papír s číslem.
Doufala, že je nikdy nebude muset použít. Jestli se už nikdy
nepodívá na Jacksonův obličej, ona se rozhodně zlobit nebude.
Pocity, které měla v přítomnosti tohoto muže, se až nápadně
podobaly těm, které zažila na hřbitově, když se jí zdálo, že se ji otcův
hrob chystá pohltit. Když zvedla opět hlavu, Jackson již zmizel mezi
davem lidí.
Povzdechla si. Už teď byla unavená útěkem, a přitom se právě
připravovala, že vystartuje na svůj celoživotní běh.

- 149 -
 LuAnn si vzala do ruky pas a zahleděla se na jeho prázdné
stránky. Takové už ale dlouho nezůstanou. Otočila ho zpátky na
první stranu a zadívala se na cizí fotografii a divné jméno pod ní. To
jméno už jí za nějakou dobu přestane připadat divné - Catherine
Savageová z Charlottesvillu ve Virginii. Její matka se narodila v
Charlottesvillu, než se jako mladá dívka přestěhovala dolů na Jih.
Povídala si s LuAnn často o dobrých časech, které prožila jako dítě v
krásném, kopcovitém kraji ve Virginii. Když se přestěhovala do
Georgie a provdala se za Bennyho Tylera, ty krásné časy naráz
skončily. LuAnn považovala za vhodné, aby, až změní totožnost,
rovněž mohla nazývat ono město svým rodným. Nové jméno bylo
rovněž příhodné. Savage neboli divoch. Divoškou byla a divoškou
zůstane přes ohromné jmění, které získala. Znovu se podívala na
fotografii a kůže jí začala pálit, když jí došlo, že se z ní na ni dívá
Jackson. Rychle pas zavřela a uložila ho zpět do tašky.
Opatrně se dotkla svého nového obličeje a pak se odvrátila, když
zahlédla dalšího policistu, jak směřuje k ní. Nevěděla, jestli to
nemůže být jeden z těch, kteří viděli, jak se Jackson zaregistroval
místo ní. Jestliže ano, co když ji bude sledovat, jak nastupuje do
letadla místo Jacksona? V ústech jí vyschlo a ona si v duchu přála,
aby Jackson neodešel. Oznámili její let. Jak se policista přiblížil,
LuAnn se vůlí přiměla vstát. Jak zvedala Lisu, svazek dokladů se jí
svezl na podlahu. Srdce jí bušilo, když se shýbla, aby je sebrala
jednou rukou a zároveň neobratně v druhé ruce vyrovnávala sedačku
s Lisou. Najednou si uvědomila, že zírá na pár černých polobotek.
Policista se přikrčil a prohlédl si ji. V jedné ruce držel její fotografii.
LuAnn na chvilku ztuhla, když se jeho tmavé oči zadívaly do jejích.
Na tváři se mu objevil laskavý úsměv. „Dovolte, abych vám
pomohl, paní. Mám taky děti. Cestovat s nimi není nikdy
jednoduché."
Posbíral doklady, vrátil je zpátky do balíčku a podal jí je. LuAnn
mu poděkovala a on se na rozloučenou dotkl špičkou prstů čepice.
LuAnn věděla jistě, že kdyby do ní někdo v tu chvíli řízl, krev by
jí netekla. Úplně v ní ztuhla.

- 150 -
 Jelikož cestující první třídy mohou nastoupit na palubu letadla,
kdy chtějí, LuAnn ještě posečkala a rozhlížela se kolem. Naděje na
to, že se objeví Charlie, se začaly rozplývat. Bylo jasné, že už
nepřijde. LuAnn prošla nástupním tunelem, a zatímco upřímně žasla
nad vnitřními rozměry Boeingu 747, letuška už ji srdečně vítala.
„Přímo tudy, paní Savageová. Máte hezkou dcerušku." Pak
LuAnn vedla po točitém schodišti vzhůru a doprovodila ji k sedadlu.
LuAnn si posadila Lisu vedle sebe a přijala od letušky, která tu
obsluhovala, sklenici vína. Znovu se užasle rozhlédla po velkém
prostoru kolem a všimla si vestavěné televize a telefonu u každého
sedadla. Ještě nikdy nebyla uvnitř letadla. Nebylo příliš nadsazené
tvrdit, že tahle první zkušenost byla opravdu ve velkém stylu.
Když se zadívala ven z okna, tma rychle houstla. Prozatím byla
Lisa spokojená, jak se rozhlížela po okolí, a LuAnn využila času, aby
přemýšlela a upíjela ze sklenice víno. Několikrát za sebou si hluboce
povzdechla a poté si prohlížela jednotlivé cestující, jak nastupují do
oddělení první třídy. Někteří z nich byli starší a velice draze
oblečení. Jiní byli v oblecích. Jeden mladý muž měl na sobě džíny a
mikinu. LuAnn měla dojem, že v něm poznává člena jedné populární
rockové kapely. Pohodlně se opřela a vzápětí poněkud nadskočila,
když se letadlo pohnulo ze svého stanoviště. Letušky předvedly
nacvičenou sestavu výuky cestujících v předletových bezpečnostních
cvicích a v deseti minutách již se obrovité letadlo pomalu posouvalo
po rozjezdové dráze. Letadlo se kývalo a pohupovalo, jak nabíralo
rychlost, a LuAnn, zuby pevně zaťaté, se křečovitě chytila
postranních opěrek sedadla. Ani se neodvážila podívat z okna.
Panebože, co to provedla? Jedna ruka jí automaticky sklouzla okolo
Lisy, aby ji chránila, ale holčička se tvářila daleko klidněji než její
matka. Potom se letadlo ladným pohybem odlepilo od země a
houpání a poskakování přestalo. LuAnn to připadalo, jako kdyby se
vznášela do oblak v obrovské bublině. Jako princezna na kouzelném
létajícím koberci, pomyslela si, a tato představa už jí v hlavě zůstala.
Povolila sevřené ruce a rty se jí uvolnily. Podívala se z okna dolů na
blikající světla velkoměsta, na zemi, kterou opouštěla a nechávala za

- 151 -
sebou. Navždy, podle Jacksona. Symbolicky zamávala do okna a
opět se opřela do sedadla.
Po dvaceti minutách letu si nasadila sluchátka a jemně
pohupovala hlavou ze strany na stranu do tónů nějaké klasické
hudby. S trhnutím se napřímila, když se něčí ruka dotkla jejího
ramene a Charlieho hlas pronikl do sluchátek. Na hlavě měl klobouk,
který mu koupila. Upřímně se usmíval od ucha k uchu, ale z držení
jeho těla, z pohybů a z výrazu očí vyzařovala vnitřní nervozita.
LuAnn si stáhla sluchátka z uší.
„Panenko skákavá," zašeptal. „Kdybych nepoznal Lisu, byl bych
vás přešel. Co se k sakru stalo?"
„To je na dlouhý povídání." Chytla ho pevně za zápěstí a sotva
slyšitelně si oddychla. „Znamená to snad, že mi konečně povíte svý
pravý méno, Charlie?"

Krátce poté, co se sedmsetsedmačtyřicítka vznesla do vzduchu,

začal se na město snášet drobný déšť. Ulicí ve středu Manhattanu
kráčel pomalu muž a opíral se při tom o hůl. Na sobě měl černý
převlečník a nepromokavý klobouk a zdálo se, že vůbec nevnímá
pošmourné počasí. Od posledního setkání s LuAnn se Jacksonův
vzhled opět převratně změnil. Nejméně o čtyřicet let zestárnul. Pod
očima mu visely tmavé váčky, vzadu zpod klobouku vykukovala
hříva bílých vlasů obkružující zbytek holé lebky, jež byla po celém
povrchu poznamenána stařeckými skvrnami. Nos měl dlouhý a
zakřivený a stejně dlouhé byly brada a krk. Pomalý a odměřený
způsob chůze se dobře hodil k celkovému dojmu bezmocného starce.
V noci často ztělesňoval starší muže. Jako kdyby se soumrakem cítil
potřebu zmenšit se, posunout se blíž ke stáří, k smrti. Zvedl hlavu a
zadíval se na oblačnou oblohu. Letadlo už teď bude někde nad
Novým Skotskem při své mírně zakřivené trase do Evropy.
Ale neodletěla sama. Charlie odcestoval s ní. Jackson zůstal na
letišti i poté, kdy se odpojil od LuAnn, a sledoval Charlieho, jak
nastupuje do téhož letadla, aniž by byl tušil, že jeho zaměstnavatel
stojí jen pár kroků od něj. Toto uspořádání by konec konců mohlo

- 152 -
přinést něco dobrého, pomyslel si Jackson. O LuAnn měl vážné
pochybnosti, velmi vážné pochybnosti. Zatajovala před ním
informace, což byl vždy neodpustitelný přečin. Jacksonovi se
podařilo vyhnout se nepříjemným problémům, když se zbavil
Romanella, a musel připustit, že nepříjemnosti padaly částečně na
jeho hlavu. Najal nakonec Romanella sám, aby určitou osobu zabil,
pakliže nepřijme Jacksonovu nabídku. Na druhou stranu však ještě
nikdy neměl co dělat s výhercem, který byl na útěku před policií.
Udělá to, co obvykle, když hrozí možnost katastrofy. Zůstane v klidu
sedět a počká si, jak se věci vyvinou. Bude-li všechno probíhat i
nadále hladce, nepodnikne nic. Při sebemenším náznaku potíží však
okamžitě a rázně zasáhne. Takže teď, když LuAnn bude mít
schopného Charlieho po boku, se může vše ještě v dobré obrátit.
LuAnn byla úplně jiná než všichni ostatní, to bylo nad slunce
jasnější.
Jackson si vyhrnul límec a pomalu kráčel vedlejší ulicí. Město
New York po setmění a za deště v něm nevzbuzoval žádnou hrůzu.
Ozbrojen byl víc než dostatečně a v nesčetných způsobech zabíjení
čehokoli, co dýchalo, byl skutečným odborníkem. Pokud by si někdo
vybral „staříka" za cíl jako snadnou kořist, velice krutě by zaplatil za
svůj omyl. Jackson necítil touhu zabíjet. Někdy se ukázalo, že to je
nezbytné, ale nikdy mu to nepřinášelo potěšení.
V jeho způsobu myšlení bylo zabití dostatečně ospravedlněno
pouze získáním peněz nebo moci, a v ideálním případě obojího
najednou. Dovedl čas využívat mnohem lepším způsobem.
Jackson ještě jednou obrátil obličej vzhůru k nebi. Na latexové
záhyby „obličeje" mu dopadaly drobné kapky deště. Olízl je. Tam,
kde se dotkly jeho skutečné kůže, byly na dotek chladné a příjemné.
Provázej vás oba Bůh, vyslovil potichu sám pro sebe a pak se usmál.
A Bůh vám pomoz, jestli mě někdy zradíte.
Pak opět vykročil, a jak šel dál ulicí, pískal si a usilovně přitom
přemýšlel. Už bylo načase začít dělat plány na výherce tahu v příštím
měsíci.

- 153 -
 ČÁST DRUHÁ
Malý osobní proudový letoun přistál na ploše letiště v
Charlottesvillu, v okrese Albemarle, a popojel ještě kus po dráze, než
se zcela zastavil. Do deseti hodin večer mnoho nechybělo a letiště už
bylo dávno zavřené. Gulfstream V byl ve skutečnosti posledním
letadlem, které tu toho dne přistálo. Na asfaltovém povrchu
přistávací dráhy již čekala limuzína. Z letadla rychle vystoupili tři
lidé a nastoupili do vozu, který se ihned rozjel a za pár minut již
směřoval po silnici číslo 29 na jih.
Uvnitř limuzíny si žena sundala brýle a jednou rukou objala
dívenku kolem ramen. Pak se LuAnn Tylerová schoulila do měkkých
polštářů sedadla a zhluboka se nadechla. Byla doma. Konečně byli
zpátky ve Spojených státech. Všechny ty roky, kdy tuto cestu
plánovala, se teď naplnily. V poslední době už téměř na nic jiného
nemyslela. Letmo pohlédla na muže, sedícího na sedadle proti směru
jízdy. Oči upíral přímo před sebe, silnými prsty vyťukával nějaký
ponurý rytmus na okno auta. Charlie se tvářil ustaraně, a také
ustaraný byl, ale i tak se mu podařilo se usmát či spíše se povzbudivě
ušklíbnout. Když nic jiného, tak za posledních deset let LuAnn
vždycky dokázal dodat jistoty.
Složil si ruce do klína a naklonil k ní hlavu. „Máš strach?" zeptal
se jí.
LuAnn přisvědčila a pak sklopila oči a podívala se na desetiletou
Lisu, která se stulila matce na klín a naprosto vyčerpaná usnula. Byla
to dlouhá a únavná cesta.
„A co ty?" zeptala se na oplátku LuAnn jeho.
Pokrčil silnými rameny. „Připravili jsme všechno, jak to nejlíp
šlo, a víme, co riskujeme. Teď už se s tím musíme jen naučit žít."
Znovu se na ni usmál, tentokrát zeširoka. „Bude nám fajn."
Opětovala úsměv, oči měla zapadlé a víčka těžká. Prodělali toho
spolu za deset let opravdu hodně, a kdyby už nikdy v životě
nenastoupila na palubu letadla, nikdy nemusela projít další pasovou
kontrolou či celnicí, nikdy se už nemusela rozvzpomínat, co je to za
stát, ve kterém se ocitla, a s jakou řečí se bude muset potýkat, byla by

- 154 -
naprosto spokojená. Ty nejdelší z cest, které chtěla po zbytek života
podnikat, měla být procházka k poštovní schránce na konci zahrady,
aby si vyzvedla poštu, a projížďka autem do nejbližšího nákupního
střediska, aby tam jednou za čas nakoupila. Bože, kéž by to bylo tak
snadné. Trochu sebou trhla a nepřítomně se poškrábala na spánku.
Charlie na to rychle zareagoval. Za ta léta si vypěstoval zvýšenou
citlivost na jemné odchylky jejích nálad. Bedlivě a dlouho Lisu
pozoroval, aby se ujistil, že doopravdy spí. Když ho to uspokojilo,
odepjal si bezpečnostní pás, posadil se vedle LuAnn a tichounce k ní
začal promlouvat.
„On neví, že jsme se vrátili. Jackson nic neví."
Odpovídala mu rovněž šeptem. „To nemůžeme vědět, Charlie.
Nemůžeme si být jisti. Panebože, já vlastně nevím, čeho se bojím
víc, jestli policie, nebo jeho. Ne, to není pravda, vím to, víc se děsím
jeho. Policii bych dala kdykoli přednost. Řekl mi, abych se sem
nikdy nevracela. Nikdy. A teď jsem tady. Všichni jsme tady."
Charlie položil ruku na její a promluvil, jak nejklidněji to svedl.
„Kdyby to věděl, myslíš, že by nás nechal doletět až sem? Podnikli
jsme takovou okružní jízdu, jakou by těžko někdo zvládl. Pětkrát
jsme přestupovali z letadla na letadlo, jeli jsme vlakem přes čtyři
země, projeli jsme cik cak skoro celý svět, abychom se sem dostali.
Neví to. A já myslím, že i kdyby to nakrásně věděl, bude mu to
jedno. Je to už deset let. Dohoda vypršela. Proč by mu to teď mělo
vadit?"
„A proč dělal všechny ty věci, o kterých víme? To mi pověz. Jeho
to jednoduše baví."
Charlie si povzdychl, rozepjal si knoflík u saka a položil se zády
na opěradlo.
LuAnn se k němu obrátila a jemně mu třela rameno. „Jsme
zpátky. Máš pravdu, rozhodli jsme se a teď podle toho budeme žít.
Něco jiného by bylo, kdybych se chystala vytrubovat do světa, že
jsem zase zpátky. Budeme si prostě hezky a v klidu žít."
„A velice pohodlně, jak si určitě dovedeš představit z fotografií
toho domu."
LuAnn přikývla. „Vypadá nádherně."

- 155 -
 „Je to staré sídlo. Skoro tisíc metrů čtverečních zastavěné plochy.
Pokoušeli se ho prodat hodně dlouho, ale při ceně šest milionů babek
mě to ani moc nepřekvapuje. Řeknu ti, že s tou cenou tři a půl
milionu jsme udělali terno. Taky jsem musel tvrdě smlouvat. Zase
jsme ale utopili další milion za zrestaurování. Trvalo jim to čtrnáct
měsíců, jenže čas, ten nás netlačí, viď."
„A je to v ústraní?"
„Úplně. Patří k tomu asi sto dvacet hektarů, tedy plus minus, jak
říkají. Dalších čtyřicet hektarů je otevřená, ,mírně zvlněná krajina'.
Tak to aspoň popisovali v té brožuře. Člověk jako já, který vyrůstal v
New Yorku, tolik zelené trávy neviděl za celý život. Nádherný
Piedmont ve Virginii, nebo něco podobného mi ten z realitní
kanceláře pořád opakoval při všech cestách, kdy jsem nějaké to
bydlení hledal. A ze všech, co jsem viděl, byl tenhle nejkrásnější.
Pravda, stálo to hodně práce uvést ho do trochu slušného stavu, ale
sehnal jsem pár šikovných lidí, architektů a bůhví koho ještě, co nás
při tom všem zastupovali. Má spoustu hospodářských stavení, dům
pro správce, stodolu s ustájením pro tři koně, a mimochodem dva
prázdné hostinské domky. Nemyslím, že bychom je pronajímali. Ale
takhle vybavená jsou všechna velká sídla. Je tam bazén, to se bude
Lise moc líbit. Spousta místa pro tenisový kurt. A všechno, co k
tomu patří. A pak je už jen hustý les všude kolem. Můžeš si to
představit jako příkop, ne sice vodní, ale z listnatých stromů. Už
jsem taky v místě našel firmu, která okolo pozemku vybuduje
zabezpečovací plot i s vraty, hlavně od silnice. Možná už to budou
mít postavené."
„Jako kdybys toho neměl na práci až dost. Už takhle se dřeš víc,
než je zdrávo."
„Mně to vyhovuje. Vlastně to dělám rád."
„Ale mé jméno není na vlastnické listině, že ne?"
„Catherine Savageová se neobjevuje nikde. Použili jsme pro
uzavření smlouvy nastrčeného člověka. Smluvně to pak bylo
převedeno na společnost, kterou jsem založil. K tobě se to
vystopovat nedá."

- 156 -
 „Kéž bych si byla mohla ještě jednou změnit jméno pro případ, že
to moje hlídá."
„Bylo by to moc fajn, až na to, že podle krycího příběhu, co pro
tebe vymyslel, a my ho použili, abychom uklidnili berňák, jsi
Catherine Savageová. Už tak je to dost složité i bez toho, abychom k
tomu ještě něco přidávali. Božínku, získat to potvrzení o úmrtí tvého
rádoby manžela nebyla žádná legrace."
„Já vím." Hluboce si povzdechla.
Po očku se na ni podíval. „Charlottesville ve Virginii, domov
bohatých a slavných, jak jsem se doslechl. To kvůli tomu sis to
vybrala? Že tu můžeš žít v ústraní, skoro jako poustevník a nikdo si
toho nevšimne?"
„To byl jen jeden ze dvou důvodů."
„A ten druhý?"
„Maminka se tady narodila," vysvětlovala LuAnn a hlas se jí o
poznání ztišil, zatímco jí ruka jemně hladila lem sukně. „Byla tady
šťastná, alespoň to mi tvrdila. A přitom nijak bohatí nebyli." Zmlkla
a oči se jí zahleděly do prázdna. S trhnutím se vrátila zpátky do
přítomnosti, podívala se na Charlieho a lehce se zarděla. „Snad se
kousek toho štěstí otře i o nás, co říkáš?"
„Pokud jde o mě, tak se mi zdá, že dokud můžu být s tebou a s
touhle maličkou," poznamenal a něžně pohladil Lisu po tváři, „tak už
šťastný jsem."
„A Lisa je už na tu soukromou školu zapsaná?"
Charlie přikývl. „V Belfieldu ke Svaté Anně. Je to fakt výběrová
škola, na jednoho učitele jen několik žáků, ale taky proč sakra ne, to,
čemu se až doteď naučila, taky není žádný průměr. Domluví se
čtyřmi jazyky, byla po celém světě. Už teď má za sebou věci, které
mnozí dospělí nezvládnou za život."
„No, já nevím, snad jsem jí přece jen měla zaplatit soukromého
učitele."
„Ale no tak, LuAnn, toho už měla snad od chvíle, kdy se naučila
chodit. Potřebuje společnost jiných dětí. Jen jí to prospěje. A tobě to
udělá taky dobře. Však víš, co se říká o tom, že čas utíká."

- 157 -
 Najednou se na něj uličnicky usmála. „Už z nás začínáš mít
ponorkovou nemoc, Charlie?"
„To si piš. Teď začnu konečně chodit pozdě domů. Třeba se
začnu věnovat i nějakým koníčkům, golfu nebo něčemu
podobnému." Zazubil se na LuAnn, aby věděla, že si z ní dělá
legraci.
„Bylo to hezkých deset let, viď?" Z hlasu jí zaznívalo mírné
znepokojení.
„Nevyměnil bych je za nic na světě," ujistil ji.
Doufejme jen, že dalších deset bude stejně tak hezkých, řekla si v
duchu LuAnn a položila si hlavu Charliemu na rameno. Když se
tenkrát zadívala z okna na siluety newyorských mrakodrapů, byla po
okraj naplněná vzrušením z možnosti, co dobrého by s těmi penězi
mohla udělat. Dala sama sobě slib, že to udělá, a ten slib rovněž
splnila. Jí osobně se však ty nádherné sny nevyplnily. Posledních
deset let pro ni bylo dobrých, jen pokud se za dobré dá považovat
neustálé cestování, život ve strachu, že ji někdo odhalí, a výčitky
svědomí pokaždé, když si něco koupí, kvůli tomu, jakým způsobem
přišla k penězům. Vždycky slýchávala, že největší boháči nejsou
nikdy šťastní, ať už z jakéhokoli důvodu. LuAnn tomu nikdy
nevěřila, protože sama vyrůstala v chudých poměrech, a brala to
jednoduše jen jako trik zazobaných. Teď sama na svou kůži poznala,
že je to pravda, alespoň v jejím případě.
Jak limuzína ujížděla dál, mladá žena zavřela oči a snažila se
odpočívat. Bude muset být odpočatá. Její „druhý" nový život
vypukne co nejdřív.

Thomas Donovan seděl a zíral na obrazovku svého počítače v

rušné zpravodajské redakci Washington Tribune. Novinářská ocenění
od mnoha významných organizací zdobila stěny a poličky přeplněné
kóje, včetně Pulitzerovy ceny, kterou získal, když mu nebylo ani
třicet. Donovan se nedávno přehoupl přes padesátku, ale i nadále měl
nasazení a zápal mládí. Jako většina investigativních novinářů
dokázal psát se silnou dávkou cynismu o dění ve světě, i kdyby to

- 158 -
mělo být jen proto, že z něho dosud viděl to nejhorší. V současné
době pracoval na příběhu, jehož podstata ho znechucovala.
Prohlížel si letmo některé z poznámek, když mu přes stůl přelétl
stín.
„Pan Donovan?"
Donovan pozvedl oči a díval se do obličeje mladého chlapce z
místnosti, kde třídili poštu.
„Ano?"
„Tohle vám právě došlo. Myslím, že je to výzkum, o který jste si
zažádal."
Donovan mu poděkoval, vzal si od něj balíček a začal ho
rozbalovat s viditelným zájmem.
Článek o loterii, na kterém teď pracoval, v sobě skrýval obrovské
možnosti. Novinář už měl za sebou rozsáhlý průzkum. Státní loterie
ročně představovala miliardy dolarů v ziscích a tato částka rostla víc
jak o dvacet procent ročně. Vláda vyplácela přibližně polovinu z
tržby na výhry, asi deset procent šlo na distribuci a na další provozní
náklady, a jako čistý zisk si nechávala čtyřicet procent, což byla
marže, kvůli které by většina soukromých firem byla ochotna vraždit.
Průzkumy a znalci se už celé roky dohadovali o tom, zda loterie
představuje totéž co regresivně nastavená daň, kde chudí figurují
jako ti, kteří ztrácejí nejvíc. Vláda tvrdila, že z demografického
hlediska chudí neutrácejí nadměrný podíl svého příjmu na této hře.
Taková tvrzení Donovana zlobila. Věděl určitě, že miliony lidí, kteří
sázejí, se pohybují na hranici chudoby, plýtvají penězi ze sociálních
podpor, potravinovými poukázkami pro chudé a čímkoli dalším, co
jim přijde pod ruku, jen aby si mohli koupit šanci na snadný život. A
to i přesto, že naděje na výhru byly tak astronomicky malé, až
vyvolávaly dojem, že všechno je pouhá fraška. A navíc oficiální
reklama, pokud si z ní člověk chtěl po pravdě vyčíslit, jaké naděje
skutečně má, byla velice zavádějící. To však nebylo všechno.
Donovan zjistil překvapivý fakt, že každý rok pětasedmdesát procent
výherců ohlásí úpadek. Pravidelně, rok co rok, devět z každých
dvanácti výherců zkrachuje. Podle Donovanova názoru to mělo co
dělat s těmi společnostmi, které se zabývaly správou jejich kapitálu,

- 159 -
a s dalšími nečistými praktikami zkušených podvodníků, kteří se
těchto náhle zbohatnuvších chudáků zmocní a doslova je o všechno
oberou. Neustále je telefonicky uhánějí charitativní spolky všeho
druhu.
Dodavatelé nejrůznějšího luxusního zboží pro nejbohatší vrstvy
se jim snaží prodat všechno, co vůbec nepotřebují, a předkládají jim
své zboží jako něco, co je podle jejich vyjádření pro čerstvé
zbohatlíky naprostou „nezbytností". Přitom si za svou námahu
napočítávají tisíciprocentní režijní přirážky. Ale ani tam to nekončí.
Náhlé zbohatnutí ničí rodinné svazky i celoživotní přátelství, neboť
chamtivost a závist potlačují veškeré racionální uvažování.
A podle Donovanova názoru k finančním krachům výherců
přispívala rovným podílem viny i vláda. Aby přivábila stále víc
sázejících, začala asi před dvanácti lety vyplácet celou výhru
najednou a poskytla výhercům statut odložené daně na jeden rok.
Reklamy rozehrály tuto skutečnost v obrovském měřítku, když
velkým písmem označovaly výhry jako „nezdanitelné", a malým
písmem dodávaly, že ve skutečnosti jde pouze o odložení daně, a to
ještě pouze o jeden rok. Předtím byly výhry vypláceny až po čase a
daně byly automaticky strhávány. Pokud se jednalo o placení daní,
byli nyní výherci ponecháni svému osudu. Jak Donovan zjistil,
někteří se domnívali, že nedluží vůbec žádnou daň, dělali si, co je
napadlo, a bez zábran peníze utráceli. Navíc všechny zisky, které
vydělala základní suma, podléhaly dalším rozličným daním, a to
dosti značným. Federální vláda dělala v současnosti pouze to, že
veřejně vyhlásila výherce, poklepala jim na rameno a předala tučný
šek. A pakliže výherci nebyli dostatečně prozíraví, aby si nechali
vést propracované účetnictví a systém financování, chlapci z berňáku
za nimi přišli a vzali jim všechno do posledního centu, který ještě
měli, pod heslem penále a úroků a bůhví čeho ještě. Když odešli,
nechali výherce ještě chudší, než byli kdy předtím.
Byla to hra vymyšlená tak, aby vedla k naprostému zničení
výherce, a to vše pod heslem, že vláda myslí na dobro lidu. Byla to
ďábelská hra a Donovan byl znechucen tím, co chudým provádí
vlastní vláda. Dělala to z jednoho jediného důvodu, a tím byly

- 160 -
peníze. Tak jako všichni ostatní. Donovan sledoval i jiné noviny, jak
to v podstatě podporují. A kdykoli se v médiích vyskytl skutečný
útok nebo nějaké skandální odhalení, vládní činitelé zodpovědní za
loterii všechno rychle zarazili záplavou statistických údajů
poukazujících na to, jak mnoho dobrého se penězi z loterie financuje.
Veřejnost se domnívala, že tyto peníze se vynakládají na vzdělání,
údržbu dálnic a podobně, ovšem značná část jich šla do takzvaných
obecně prospěšných fondů a končila na velmi podivných místech, na
hony vzdálených nákupu školních učebnic či opravě výmolů v
povrchu silnic. Organizátoři loterie dostávali velice tučné platy a
ještě tučnější odměny. Politici, kteří loterii podporovali, už jen
sledovali, jak velké sumy peněz putují do států, kde byli zvoleni.
Všechno to silně zapáchalo a Donovan cítil, že je nejvyšší čas, aby
pravda vyšla najevo. Tím článkem se postaví na obranu méně
šťastných, jak to dělal po celou dobu své novinářské kariéry. I kdyby
nedosáhl ničeho jiného, alespoň zostudí vládu a donutí ji, aby znovu
zvážila morální stránku tohoto gigantického zdroje příjmů. Možná se
nezmění nic, ale Donovan tomu věnuje své nejlepší schopnosti a síly.
Znovu zaměřil pozornost na balíček dokumentů. Již dříve si
ověřil svou teorii o poměru zkrachovalých výherců v období
uplynulých pěti let. Dokumenty, které držel v ruce, přinášely
výsledky ještě o sedm let hlouběji do minulosti. Když listoval
seznamem výherců loterie jeden rok za druhým, byly údaje téměř
totožné v tom, že poměr těch, kteří ohlásili úpadek, zůstával doslova
na devíti ze dvanácti ročně. Bylo to naprosto neuvěřitelné. S pocitem
zadostiučinění obracel palcem stránku za stránkou. Jeho instinkty ho
nezklamaly. Žádná nahodilost v tom nebyla.
Náhle se zarazil, zůstal nevěřícně hledět na jednu stránku a
úsměv v obličeji mu pohasl. Ta stránka představovala seznam
dvanácti po sobě jdoucích výherců loterie z doby přesně před desíti
lety. To přece není možné. To musí být nějaká chyba. Donovan zvedl
telefon a zavolal do střediska, které provádělo průzkum pro tuto
studii. Ne, ne, žádná chyba to není, ujistili ho tam. Záznamy o
úpadku podléhají veřejné archivaci.

- 161 -
 Donovan pomalu zavěsil a znovu zíral na onu stránku. Judy
Davisová, Herman Rudy, Wanda Trippová, Randy Stith, Bobbie Jo
Reynoldsová, Raymond Powel, LuAnn Tylerová a seznam
pokračoval dál a dál, dvanáct výherců v jedné řadě za sebou. Ani
jeden z nich neohlásil úpadek. Ani jeden jediný. Každé jiné
dvanáctiměsíční období loterie kromě tohoto vyústilo do devíti
bankrotů.
Pro většinu reportérů typu Thomase Donovana byly pro úspěch
neodmyslitelné dvě vlastnosti - vytrvalost a instinkt. Donovanův
instinkt mu víc než napovídal, že pokud by se srovnávala zajímavost
skutečnosti, na kterou právě narazil, s jeho výchozím záměrem, tak
původně zamýšlený článek by patrně čtenáře zaujal asi jako dlouhé
pojednání o prořezávání živého plotu.
Novinář měl zdroje, přes které si potřeboval leccos ověřit, ale
chtěl to udělat ve větším soukromí, než mu dovolovalo přeplněné
zpravodajské oddělení redakce. Hodil si složku do ošoupané aktovky
a rychle kancelář opustil. Ve slabém provozu mimo dopravní špičku
se dostal do svého nevelkého bytu ve Virginii za dvacet minut.
Donovan byl dvakrát rozvedený, ale bezdětný, a teď vedl život, který
se soustředil výhradně na práci. Udržoval nepříliš vášnivý poměr s
Alicií Craneovou, známou washingtonskou dámou ze zámožné
rodiny, která kdysi měla významné politické styky. Donovan se v
takovém prostředí necítil příliš volně. Avšak Alicia ho v práci
podporovala a byla mu oddána, a popravdě řečeno, pohybovat se na
okraji její přepychové existence nebylo zase tak zlé.
Usadil se do své domácí pracovny a zvedl telefon. Existoval
spolehlivý způsob, jak získat informace o lidech, obzvláště o
bohatých, a to bez ohledu na to, jak pečlivě střežený život vedli.
Vytočil číslo svého zdroje z federálního finančního úřadu. Donovan
té osobě zadal jména dvanácti po sobě jdoucích výherců loterie, kteří
neohlásili úpadek. Za dvě hodiny se ozval telefon s odpovědí.
Donovan poslouchal a zároveň si odškrtával jména na seznamu.
Položil ještě několik doplňujících otázek, poděkoval příteli, zavěsil a
začal si seznam bedlivě prohlížet. Všechna jména byla zatržena, až
na jedno. Jak mu sdělil jeho zdroj, jedenáct z těch výherců řádně rok

- 162 -
co rok vyplňovalo daňová přiznání. To ale bylo maximum, co pro něj
ten člověk z berňáku byl ochoten udělat. Nehodlal Donovanovi sdělit
žádné podrobnosti kromě jediné příjem, který byl přiznáván ve všech
jedenácti případech, byl obrovský. Zatímco otázka, jak je možné, že
se všech jedenáct vyhnulo úpadku a zcela zjevně si v posledních
deseti letech vedli velmi dobře, stále Donovanovi vrtala hlavou,
vyvstala před ním další, ještě tajemnější záhada.
Zíral na jméno jediného výherce loterie, které nebylo zaškrtnuto.
Podle jeho zdroje tato osoba nevyplnila ani jedno daňové přiznání,
alespoň ne pod vlastním jménem. Ve skutečnosti ihned i s výhrou
zmizela. Donovan si nejasně vybavoval okolnosti. Dvě vraždy v
zemědělské oblasti Georgie - její přítel a ještě jeden muž. Byly v tom
drogy. Tenkrát před deseti lety ho ty události nijak zvlášť nezaujaly.
Byl by si na to nevzpomněl vůbec, nebýt toho, že ta žena zmizela
ihned po převzetí výhry, která se vyšplhala na sto milionů dolarů, a
že všechny ty peníze zmizely s ní. Nyní byla jeho zvědavost mnohem
větší, když se zadíval na jméno na seznamu - LuAnn Tylerová. Při
útěku před obviněním z vražd si bezpochyby musela změnit
totožnost. S částkou z výhry v loterii si mohla pro sebe zařídit nový
život velice snadno.
Donovan se na chvilku usmál, protože ho najednou napadlo, že
možná ví o způsobu, jak zjistit novou totožnost LuAnn Tylerové. A
snad i mnohem víc. Alespoň se o to může pokusit.

Nazítří zatelefonoval Donovan šerifovi v Rikersvillu v Georgii, v

rodném městě LuAnn. Roy Waymer zemřel před pěti lety. Ironií
osudu bylo, že současným šerifem se stal Billy Harvey, Duaneův
strýc. Harvey byl velice sdílný, jakmile Donovan zavedl řeč na
LuAnn.
„Ta má na svědomí Duaneovu smrt," vypadlo z něj rozhořčeně.
„Zapletla ho do obchodu s drogama, to je jasný jako facka.
Harveyovi toho moc nemaj, ale maj svou hrdost."
„To jste už o ní vůbec neslyšeli během posledních let?" zeptal se
ho Donovan.

- 163 -
 Harvey se na značně dlouhou dobu odmlčel.
„No, poslala sem nějaký peníze."
„Peníze?"
„Duaneově rodině. Nic po ní nechtěli, to vám klidně můžu říct."
„Nechali si je?"
„Víte, už maj na hřbetě nějakej ten křížek a jsou chudý jak
kostelní myši. Tak to je pak těžký takový peníze odmítnout."
„O jak velké sumě se tu bavíme?"
„O dvou stech tisících dolarech. Jestli to nepotvrzuje LuAnnino
špatný svědomí, tak já nevím."
Donovan si tiše hvízdl. „Pokoušeli jste se vysledovat, odkud ty
peníze přišly?"
„V tu dobu jsem ještě šerifa nedělal, ale Roy Waymer se o to
pokusil. Dokonce se spojil s několika hochy z místní FBI, aby mu s
tím píchli, ale nepodařilo se jim zjistit vůbec nic. Pomohla i jiným
lidem tady u nás, ale nikdy jsme podle toho nedokázali o místě jejího
pobytu vůbec nic vypátrat. Zmizela jak pára nad hrncem."
„Ještě něco byste mi o tom mohl říct?"
„Jo, jestli s ní někdy budete mluvit, tak jí můžete rovnou říct, že
Harveyho rodina nezapomněla, ani po tolika letech ne. Ten zatykač
kvůli vraždě pořád platí. Dostaneme ji zpátky sem do Georgie a pak
si u nás pěknou chvilku pobude. Mluvím o dvaceti letech až doživotí.
Pro vraždu neplatí žádný promlčení. Nemám pravdu?"
„Dám jí to vědět, díky, šerife. A nebyl byste tak laskav a neposlal
mi kopii spisu celého toho případu? Pitevní zprávy, zápisy z
vyšetřování, zjištění ze soudní laboratoře, zkrátka všechno, co s tím
souvisí."
„Vy si vážně myslíte, že ji po tolika letech ještě najdete?"
„Dělám tuhle práci už třicet let, a nedělám ji zas tak špatně. V
každém případě se o to aspoň pokusím."
„Tak to vám to teda všechno pošlu, pane Donovan."
Donovan dal Harveymu telefon do redakce a adresu, zavěsil a
udělal si několik poznámek. Tylerová měla nové jméno, to bylo
jasné. Aby ji vůbec mohl začít hledat, musel nejdřív ze všeho to nové
jméno zjistit.

- 164 -
 Celý následující týden strávil tím, že pátral v každé skulince
LuAnnina života. Sehnal si kopii úmrtních oznámení obou rodičů v
Rikersville Gazette. Nekrology uváděly mnoho zajímavých
informací, jako byla místa narození, příbuzní a další, které ho mohly
případě dovést k nějakým cenným skutečnostem. Její matka se
narodila v Charlottesvillu ve Virginii. Donovan hovořil s příbuznými
uvedenými v nekrologu, alespoň s těmi několika, kteří zůstali ještě
naživu, ale získal od nich jen málo užitečných informací. LuAnn se
nikdy nepokusila s nimi spojit.
Dále Donovan vyhrabal ze zpráv o jejím posledním dnu ve státě
tolik podrobností, kolik jen šlo. Popovídal si s lidmi od newyorské
policie i z newyorské kanceláře FBI. Zjistil, že ji šerif Waymer
zahlédl v televizi a ihned uvědomil policii v New Yorku, že je
LuAnn hledaná v Georgii ve spojení s dvojnásobnou vraždou a
šířením drog. Policisté vyhlásili pátrání na všech autobusových i
železničních nádražích a letištích. V sedmimilionovém městě to bylo
to nejlepší, co udělat mohli, ale silniční zátarasy postavit nemohli. Po
ženě se však slehla zem. Nejvíc nad tím žasli lidi od FBI. Podle
agenta, se kterým Donovan mluvil a který byl alespoň trochu s
případem obeznámen, federálku velice zajímalo, jak mohla
dvacetiletá žena s nedokončeným středoškolským vzděláním ze
zemědělské oblasti někde v Georgii, navíc s dítětem v náručí,
proklouznout jejich hustou sítí. Nějaké komplikované přestrojení a
falešné doklady podle nich nepřicházely v úvahu. Policie začala
hledat sotva půl hodiny po vystoupení LuAnn v celostátní televizi.
Tak rychlý by nedokázal být nikdo. A všechny ty peníze zmizely s
ní. V té době někteří agenti uvažovali o tom, jestli mohla mít někoho
za sebou, kdo jí pomohl. Ale tahle stopa se nikdy nezačala sledovat,
neboť se objevily jiné kritické situace s daleko závažnějším
celostátním dopadem, a ty dokázaly pohltit veškerý čas i síly FBI.
Oficiálně případ uzavřeli s tím, že LuAnn Tylerová nepřekročila
hranice Spojených států, ale jednoduše se vytratila z New Yorku či
podzemní dráhou dojela na předměstí a pak se někde ukryla buď na
území Států, nebo v Kanadě. Policie v New Yorku podala zprávu o
svém neúspěchu šerifu Waymerovi, a tím to pro ně skončilo. Ale ne

- 165 -
pro Donovana, ve kterém celý případ probudil nesmírný zájem. Jeho
instinkt mu napovídal, že LuAnn Tylerová zemi opustila. Nějak se jí
zkrátka podařilo obejít zákon. Jestliže nastoupila do letadla, pak má
Donovan víc než dobrý záchytný bod.
V každém případě mohl alespoň zúžit seznam možností. Měl
přesné datum, se kterým mohl začít, dokonce i užší časový výsek
dne. Donovan začne s předpokladem, že LuAnn Tylerová uprchla ze
země. Soustředí se na mezinárodní lety, které z letiště JFK
odstartovaly v daném časovém rozmezí před deseti lety. Jestliže se v
záznamech na letišti JFK neobjeví nic, zaměří se na letiště
LaGuardia a potom na Newark International Airport. Alespoň že
má kde začít. Mezinárodních letů je podstatně méně než
vnitrostátních. Došel k závěru, že kdyby měl začít s kontrolováním
vnitrostátních letů, musel by v takovém případě nejspíš zkusit jiný
úhel pohledu. Množství cestujících na vnitrostátních linkách bylo
zkrátka příliš velké. Právě když se chystal, že se do toho pustí, přišel
mu balíček od šerifa Harveyho.
Donovan se pustil do pojídání obloženého chleba a probíral se při
tom složkou. Fotografie pořízené z pitvy neskýtaly pochopitelně
příjemný pohled, ale ostříleného reportéra z konceptu nevyvedly. Za
svou profesionální dráhu jich už viděl mnoho a daleko horších. Asi
po hodině čtení fascikl odložil a udělal si několik poznámek. Začal
věřit, že LuAnn Tylerová v tom byla nevinně, co se týkalo obvinění,
kvůli kterým ji Harvey chtěl zatknout. Donovan si už předtím na
vlastní pěst trochu oklepl situaci v Rikersvillu v Georgii. Podle všech
výpovědí byl Duane Harvey líný budižkničemu, jehož životním
cílem nebylo nic jiného než vyhýbat se práci, trávit čas pitím piva,
honit se za ženskými a kašlat na zbytek světa. LuAnn Tylerová mu
naproti tomu byla popsána několika osobami, které ji znávaly, jako
pracovitá, poctivá a milující starostlivá matka malé dcerky. LuAnn
osiřela, než dosáhla plnoletosti, a zdálo se, že v podmínkách, v nichž
žila, si vedla velice dobře. Donovan také viděl nějaké její fotografie.
Dokonce se mu podařilo vytáhnout na světlo videonahrávku z
tiskové konference, kde ji před deseti lety představili jako výherkyni
loterie. Na první pohled hezká, ale pod tou krásou se skrývalo něco

- 166 -
víc. Všechny ty roky bezesporu netěžila pouze a jen ze svých
tělesných předností.
Donovan dojedl chleba a napil se kávy. Duane Harvey byl
ošklivě pobodán. Ten druhý muž, Otis Burns, rovněž zemřel na
následky bodných ran do horní části trupu. Měl také vážné, ale ne
smrtelné poranění na hlavě, a zcela viditelné stopy po tělesném
zápase. Otisky LuAnn se našly na roztříštěném telefonním sluchátku
a všude po celém návěsu. Což nebylo překvapivé, když v něm žila.
Našel i jednu svědeckou výpověď, že ji někdo to dopoledne viděl v
autě Otise Burnse. Přes výpověď šerifa Harveyho, který tvrdil opak,
vedlo Donovanovo vyšetřování k závěru, že z těch dvou to byl
Duane, kdo pracoval jako drogový dealer, a že ho přistihli se
zatajenou částí výtěžku z prodeje drog. Burns byl nejspíš jeho
dodavatelem. Ten člověk měl velmi dlouhý záznam v rejstříku v
sousedním okrese Gwinnett a všechny jeho delikty měly nějaké
spojení s drogami. Burns se tam pravděpodobně objevil, aby si
vyrovnal s Duanem účty. Zda LuAnn věděla o Duaneově činnosti
drogového dealera, zůstávalo hádankou. Až do chvíle, než si koupila
tiket a vzápětí zmizela, pracovala v jídelně pro řidiče kamionů. Pak
se znovu vynořila, i když na velice krátkou dobu, v New York City.
Jestli věděla o Duaneově vedlejší činnosti, pak z ní rozhodně neměla
žádné viditelné výhody. Zda byla toho rána v návěsu a měla-li něco
společného se smrtí těch dvou mužů, bylo rovněž nejasné. Donovan
neviděl žádný důvod, proč by se měl přiklánět na stranu Duana
Harveyho či Otise Burnse. A v tomto okamžiku mu nebylo ani jasné,
co si má myslet o LuAnn Tylerové. Věděl ale, že ji chce za každou
cenu najít. Věděl to naprosto jistě.

Jackson seděl v křesle v zešeřelém obývacím pokoji

přepychového bytu s vyhlídkou na Central Park, v domě postaveném
mezi dvěma světovými válkami. Oči měl zavřené, ruce spořádaně
složené v klíně. Přes blížící se čtyřicítku zůstal štíhlý a šlachovitý.
Rysy jeho skutečného obličeje zůstaly nevyhraněné, ale roky mu
vyryly okolo očí a úst jemné vrásky. Měl krátké, elegantně zastřižené

- 167 -
vlasy a oblečení nenápadné, ale drahé. Očím, zcela jasně
nejvýraznějšímu rysu jeho tváře, musel věnovat ve svých převlecích
velikou péči, pouštěl-li se do nějaké ze svých prací. Vstal a pomalu
procházel prostorným bytem, zařízeným s vybraným vkusem, od
všeho to nejlepší - anglické, francouzské a španělské starožitnosti,
volně doplněné orientálním uměním a sochařskými díly.
Vstoupil do části bytu, která připomínala šatnu divadelní hvězdy
na Broadwayi. Zde se nejen líčil, ale místnost sloužila i jako dílna.
Zvláštní zapuštěné osvětlení pokrývalo strop a kolem dokola stála
mnohonásobná zrcadla se speciálním zářivkovým osvětlením, které
se nezahřívalo. Před párem největších zrcadel stála dvě vyměkčená
sklopná kožená křesla na kolečkách, aby bylo možné je v místnosti
libovolně přemisťovat. Ke korkovým nástěnkám na stěnách byly
pečlivě přišpendlené nesčetné fotografie. Jackson byl horlivý
fotograf a mnohé z jeho objektů mu sloužily jako výchozí předlohy
pro přestrojení, která za ta léta na sebe vzal. Jednu stěnu lemovaly
celé paruky i vlasové příčesky, pečlivě roztříděné podle typu účesů,
každá na samostatném drátěném držáku potaženém bavlněnou
látkou. Na míru vyrobené skřínky ukrývaly desítky latexových
pokrývek hlavy a jiných tělesných doplňků spolu s umělými chrupy
či zubními korunkami, záhyby a jinými syntetickými materiály a
tmely. Jedna obrovská skříň obsahovala odličovací tampóny, aceton,
lihové lepidlo, pudry, tělní líčidla, velké, střední i malé štětečky se
štětinami různé síly a tvrdosti, krabičky s líčidly, modelínu,
collodium na vytvoření jizev a dolíčků od neštovic, krepové vlasy k
výrobě vousů, knírků a dokonce i obočí, tělové vosky na změnu
obličejových rysů, krémová líčidla, želatiny, celé palety líčidel,
síťovinu, toupee, houbičky, vlásenky k upevnění vousů a vlasů k
síťkám nebo gáze pro vytvoření plnovousů a paruk, a stovky dalších
a dalších věcí a materiálů a látek, které byly určeny pouze ke
změnám vzhledu. Na třech tyčích s ramínky viselo oblečení všeho
druhu a v několika dlouhých zrcadlech bylo možné posoudit účinek
přestrojení. Ve speciálně vyrobeném kusu nábytku s četnými
zásuvkami bylo uloženo padesát kompletních dokladů, které

- 168 -
umožňovaly Jacksonovi cestovat po celém světě, a to jednou jako
žena, jindy jako muž.
Jackson se spokojeně usmál, když si prohlížel nejrůznější
předměty v místnosti. Tady se cítil nejvolněji. Vytváření četných
přestrojení mu v životě přinášelo trvalé potěšení. Druhé místo mezi
Jacksonovými nejoblíbenějšími činnostmi zaujímalo hned za tím
herecké ztvárnění postavy. Posadil se za stůl a rukou přejel po jeho
povrchu. Zadíval se do zrcadla. Na rozdíl od kohokoli, kdo se kdy
zadívá do zrcadla, Jackson neviděl v odraze, který se tam zjevil, sebe
samého. Místo toho vnímal jen prázdnou tvář, se kterou je třeba něco
udělat, vytvarovat ji, namalovat, přikrýt a masírováním změnit
podobu na někoho jiného. Ačkoli byl se svou osobností a intelektem
naprosto spokojen, neviděl důvod, proč by měl být po celý život
omezován jedinou fyzickou totožností? Vždyť se toho dá tolik prožít,
zakusit. Vydat se kamkoli, dělat cokoli. To všechno zopakoval všem
svým dvanácti výhercům loterie, těm roztomilým káčátkům stojícím
před ním v jedné řadě. A oni to všichni přijali za své, naprosto a
bezvýhradně, protože on měl absolutní pravdu.
Během posledních deseti let vydělal Jackson stovky milionů
dolarů pro každého ze svých výherců a miliardy dolarů sám pro sebe.
Ironií bylo, že on sám vyrostl ve velmi blahobytných poměrech. Jeho
rodina reprezentovala „staré peníze". Rodiče už byli dávno mrtvi.
Starý pán představoval v Jacksonových očích typického člena vyšší
společnosti, v níž peníze a postavení bývaly spíše děděny než
vydělávány. Otec byl arogantní, ale zároveň nejistý. Po mnoho let se
starý pán držel v politice a byl ve Washingtonu považován za
člověka se značným vlivem. Styky své rodiny využíval, jak jen to
šlo. Nakonec jej však zaskočil nedostatek schopností a zkušeností se
zákony trhu a eskalátor se přestal pohybovat směrem vzhůru. V
marném pokusu znovu získat potřebný impuls k vzestupu utratil pak
otec rodinné peníze, jež zmizely do nenávratna. Jackson, který byl z
jeho potomků nejstarší, byl za celé ty roky častým terčem zloby
starého pána. V osmnácti letech zjistil, že obrovské peněžní fondy,
které pro něj jeho dědeček založil a jež měl po právu zdědit, byly
otcem tak často nelegálně použity, že mu z nich nezbylo vůbec nic.

- 169 -
Pokračující zloba a fyzické násilí, k němuž se starý pán uchýlil poté,
co mu jeho syn přednesl svá zjištění, zasáhly Jacksona velmi
hluboko.
Fyzické pohmožděniny se nakonec zahojily. Psychické následky
v Jacksonovi přetrvávaly i nyní a jeho vlastní tajená zloba rostla
geometrickou řadou s každým přibývajícím rokem. Zdálo se, že se v
tomto ohledu pokouší otce předčit.
Jiným lidem by to možná připadalo nepodstatné, to Jackson
chápal. Ztratil jsi jmění? No a co? Komu na tom kruci sejde? Ale
Jacksonovi to nebylo ani v nejmenším jedno. Než k tomu došlo,
počítal roky, kdy už ho peníze osvobodí z otcova tyranizujícího
šikanování. A pak se ta dlouho hýčkaná naděje naráz zhroutila a
naprostý otřes v něm vyleptal nevratnou změnu. To, co bylo po právu
jeho, Jacksonovi někdo odcizil, a navíc mu to způsobil člověk, který
by se k tomu nikdy neměl snížit, muž, který měl nade vše milovat
svého syna a měl si pro něj přát to nejlepší, měl si ho vážit, měl ho
chtít chránit. Místo toho Jackson dostal prázdný bankovní účet a rány
od šílence, vedené nenávistí. Jackson je přijímal. Do určité chvíle.
Ale potom to již nedokázal snášet.
Jacksonův otec zemřel nečekaně. Rodiče zabíjejí malé děti dnes a
denně, a nikdy k tomu nemohou mít dostatečný důvod. Ve srovnání s
tím děti své rodiče zabíjejí jen zřídkakdy, obvykle z velmi
mimořádného důvodu. Jackson se pousmál, když ho ta myšlenka
napadla. Raný chemický pokus, k němuž posloužila otcova milovaná
skotská a jehož výsledek se dostavil v podobě prasklé výdutě cévy v
otcově mozku. Tak jako v každém jiném povolání, člověk prostě
někde začít musí.
Pokud lidé s průměrnou nebo dokonce podprůměrnou inteligencí
spáchají zločin, jako je například vražda, většinou si při tom počínají
neobratně, nedokáží dlouhodobě plánovat či se řádně připravit.
Výsledkem je obvykle okamžité zatčení a usvědčení. U lidí s
vysokou inteligencí k těžkým zločinům dochází po pečlivém
plánování a s dlouhodobým předstihem i po mnoha cvičeních
duševní gymnastiky. Výsledkem toho pak je, že zatčení jsou vzácná

- 170 -
a usvědčení ještě vzácnější. Jackson sám sebe rozhodně řadil do
druhé kategorie.
Nebylo zbytí, nejstarší syn byl donucen vydat se do světa, aby
získal zpět rodinné jmění. Prospěchové stipendium na prestižní
univerzitě a její absolvování jako premianta ročníku pak pokračovalo
pečlivým navázáním a udržováním starých rodinných kontaktů,
neboť tyto žhavé uhlíky popela se nesměly nechat vyhasnout, pokud
měl mít úspěch Jacksonův dlouhodobý plán. Během oněch let se cele
věnoval získávání mnohostranných dovedností, a to jak tělesných,
tak duševních, aby mu pomohly uskutečňovat sen o bohatství a o
moci, která s ním přichází ruku v ruce. Tělo měl v tak dobré kondici
a tak silné jako mysl, jedno naprosto vyvážené s druhým. Avšak tím,
že si Jackson vždy dával bedlivý pozor, aby nešel v otcových
šlépějích, stanovil si daleko vyšší cíl. Všeho dosáhne tak, že sám
zůstane před zkoumavými pohledy zcela neviditelný. Přes svou lásku
k herectví netoužil po světlech ramp jako otec, zabývající se
politikou. Jemu k naprosté spokojenosti vystačil jeden jediný divák.
Tak si vybudoval svou neviditelnou říši, třebaže hluboce
nelegálním způsobem. Výsledky byly tytéž bez ohledu na to, odkud
dolary přišly. Vydat se kamkoli, dělat si cokoli. To neplatilo jen pro
jeho káčátka.
Zatímco dál procházel bytem, myšlenka na ně mu vyvolala na
rtech úsměv.
Jackson měl mladšího bratra a sestru. Bratr zdědil otcovy špatné
návyky, a v důsledku toho očekával, že mu svět nabídne to nejlepší,
co má, a nebude za to chtít nic, co by bylo hodnotou souměřitelné.
Jackson mu poskytl dostatek peněz, ze kterých mohl žít pohodlně,
leč rozhodně ne přepychově. Jestliže peníze rozhází, žádné další
nebudou. Pro bratra již studna vyschla. Sestra byla úplně jiná.
Jacksonovi na ní velice záleželo i přesto, že ke starému pánovi
pociťovala slepý obdiv, jak tomu ve vztazích mezi dcerami a otci
často bývá. Jackson jí zařídil život ve velkém stylu, ale nikdy ji
nechodil navštěvovat. Nároky na jeho čas byly obrovské. Jednoho
večera se mohl pohybovat v Hongkongu, další večer ho již zastihl
třeba v Londýně. Navíc by se návštěvy u sestry neobešly bez nutnosti

- 171 -
odpovídat na otázky, a on nijak netoužil vymýšlet si lži o tom, jakým
způsobem si již léta vydělává na živobytí. Sestra se nikdy nestane
součástí jeho soukromého světa. Může si dál prožívat své dny v
přepychu nicnedělání a v naprosté nevědomosti hledat někoho, kdo
by jí nahradil otce, jenž, jak věřila, byl tak laskavý a šlechetný.
Jackson byl pevně přesvědčen, že se ke své rodině zachoval, jak
se patří. Neměl se před nimi za co stydět, natož aby měl pocit viny.
On nebyl jako otec. Dovolil si ovšem jednu stálou připomínku na
starého pána - jméno Jackson, které používal při všech svých
podnicích. Jeho otec se jmenoval Jack. A ať udělá cokoli, vždycky
zůstane Jackovým synem.
I nadále pokračoval v procházce po bytě, až se zastavil u okna a
zadíval se na malebný večerní New York. Byt, ve kterém nyní žil,
byl tentýž, v němž vyrůstal. Když ho koupil, všechny vnitřní stěny
nechal vybourat. Jako důvod udával, že chce byt modernizovat a
přizpůsobit svým potřebám. Měl však daleko hlubší motiv. Hodlal
se, jak jen možno nejdokonaleji, zbavit minulosti. Toto nutkání se ale
netýkalo jen okolního prostředí. Pokaždé, když na sebe Jackson vzal
podobu někoho jiného, přetáhl ve skutečnosti přes své skutečné já
další vrstvu, jež zakrývala osobu, již jeho otec nikdy nerespektoval
ani nemiloval. Žádná prožitá bolest se však nikdy nesmyje dokonale.
Nezbaví se jí, dokud bude živ a pokud mu bude paměť sloužit.
Nedalo se popřít, že každé zákoutí bytu si udržovalo schopnost vmést
mu v kteroukoli chvíli do tváře bolestné vzpomínky. To však nebylo
tak zlé, Jackson dávno dospěl k závěru, že bolest je úžasný motivační
nástroj.
Pro příchod i odchod z podkrovních prostor bytu využíval
Jackson soukromý výtah. Nikdy nikomu nedovolil, za žádných
okolností, aby do jeho bytu vstoupil. Veškerá pošta a doručované
zásilky se mu nechávaly u přední vrátnice. Ale k tomu docházelo
velmi zřídka. Většinu záležitostí vyřizoval telefonicky, přes modem
počítače nebo faxem. Uklízel si sám, ale při jeho nabitém cestovním
programu a spartanském způsobu života ta činnost nepředstavovala
přehnané časové nároky. A rozhodně to bylo možné považovat za
nepříliš vysokou cenu za absolutní soukromí.

- 172 -
 Pro svou skutečnou totožnost vytvořil Jackson přestrojení, které
používal, kdykoli z bytu odcházel. Byl to plán pro nejhorší případ,
pro situaci, kdyby snad policie přece jen někdy přišla a zaklepala u
jeho dveří. Horace Parker, starý vrátný, který pokaždé, když Jackson
odcházel z bytu, uctivě zdravil, byl tentýž, který se před lety dotýkal
štítku své čepice špičkami prstů, aby pozdravil plachého, zamlklého
chlapce pevně svírajícího matčinu ruku. Rodina se odstěhovala z
New Yorku, když byl Jackson v pubertě a na otce dolehly zlé časy, a
zestárlý Parker přijal Jacksonovu změněnou podobu jednoduše jako
známku dospělosti. Lidem se už pevně vtiskla do paměti Jacksonova
„falešná" podoba a on si byl jist, že by se nikomu nemohlo podařit ho
identifikovat.
Jacksonovi, kdykoli slyšel z úst Horace Parkera své křestní
jméno, znělo to oslovení zároveň konejšivě i znepokojivě. Zvládat
tolik totožností nebylo nic snadného a čas od času se Jacksonovi
stávalo, že nereagoval, když někdo jeho vlastní jméno vyslovil.
Nicméně ve skutečnosti bylo milé čas od času být sám sebou.
Svým způsobem to byl únik někam, kde si mohl odpočinout a
objevovat nekonečná zákoutí velkého města. Ať však na sebe vzal
jakoukoli totožnost, nikdy se nepřestal starat o obchodní záležitosti.
Nic před nimi nedostalo přednost. Příležitosti se nacházely všude a
on je také všechny využíval.
S téměř neomezeným kapitálem si Jackson v posledních deseti
letech udělal ze světa soukromé dětské pískoviště a vliv jeho zásahů
se citelně projevoval na finančních trzích a při vytváření politických
paradigmat po celé zeměkouli. Právě tak protikladné jako proměny
jeho totožnosti byly i aktivity poháněné jeho finančními prostředky,
a to počínaje partyzánskou činností v zemích třetího světa až po
ovládnutí trhu se vzácnými kovy jejich skupováním v průmyslově
vyspělém světě. Pakliže člověk dokázal tímto způsobem formovat
světové dění, mohl pak sklízet obrovské zisky na finančních trzích.
Proč rozehrávat hazardní hry na rozvíjejících se trzích, když si
člověk mohl dle libosti pohrávat se samotným produktem, o který
šlo, a tím už předem přesně vědět, kterým směrem bude vítr vát?

- 173 -
Bylo to předvídatelné a logické, risk se dal ovládat. Tento druh
finančních machinací Jackson miloval.
Projevoval se však zároveň výrazně shovívavě a velké sumy
peněz vynakládal na záslužné projekty po celém světě. Ale i v těchto
případech nejen vyžadoval, ale také si udržoval naprostou kontrolu
nad událostmi, a to přesto, že se zdála být zcela nepostřehnutelná.
Došel totiž k závěru, že je schopen daleko lepšího úsudku než
kdokoli jiný. Šlo-li o tak závratné sumy, kdo by mu dokázal odolat?
Nikdy se neobjevil ani na žádném zveřejněném seznamu mocných,
ani nezastával žádný politický úřad. Ani jeden finanční časopis s ním
nikdy neuveřejnil sebekratší rozhovor. S absolutní lehkostí Jackson
přecházel plynule od jedné vášně ke druhé a nedovedl si představit
dokonalejší životní styl. Musel si ale přiznat, že dokonce i kličkování
globálními úskalími mu v poslední době začalo připadat poněkud
únavné. V mnoha Jacksonových obchodních činnostech začalo
množství nabývat vrchu nad originalitou, a tak začal intenzivně
pátrat po nových sférách činnosti, jež by uspokojovaly jeho stále
rostoucí chuť po neobvyklém, po extrémním riziku, i kdyby jen
proto, aby si znovu a znovu ověřoval své schopnosti ovládat, panovat
a v konečné řadě i přežít.
Vstoupil do menší místnosti, kterou od podlahy až ke stropu
vyplňovalo nejrůznější počítačové vybavení. Tady se nacházelo
nervové centrum jeho operací. Ploché obrazovky monitorů ho
informovaly v reálném čase, jak si jeho mnohostranné celosvětové
zájmy vedou. Zde bylo zachyceno, katalogizováno a nakonec
analyzováno všechno. Počínaje obchody na burzách po situaci na
rozvíjejících se trzích až po nejnovější skandální novinky.
Jackson prahnul po informacích, vstřebával je jako tříletý capart,
který se učí cizí jazyk. Stačilo, aby jakýkoli fakt jednou uslyšel, a už
ho nikdy nezapomněl. Očima přejížděl obrazovky a dlouhodobě
pěstovaný návyk mu umožnil v několika minutách oddělit důležité
od vágního, zajímavé od zřejmého. Investice zobrazené na
monitorech světle modrou barvou znamenaly, že si vede velice
dobře. Pokud by se však grafy nořily do křiklavé červeně, znamenalo

- 174 -
by to, že tam si tak dobře nestojí. Spokojeně si oddychl, neboť v tuto
chvíli na něj z obrazovek blikalo jen moře modré barvy.
Přešel do dalšího, většího pokoje, kde shromažďoval sbírku
upomínek na minulé projekty. Vytáhl knihu s nalepenými
novinovými výstřižky a dalším dokumentačním materiálem a otevřel
ji. Uvnitř byly fotografie a životopisné údaje jeho dvanácti vzácných
kusů zlata - tucet jednotlivců, kterým obstaral obrovské jmění a
zařídil jim nové životy a oni mu na oplátku umožnili, aby obnovil
rodinný majetek. Otáčel zvolna stránkami a čas od času se usmál při
různých příjemných vzpomínkách, které mu probleskávaly v paměti.
Výherce, kteří mu nyní přinášeli bohatství, si zvolil velmi
obezřetně. Posloužily mu k tomu seznamy lidí pobírajících sociální
podporu a těch, kteří ohlásili úpadek. Stovky hodin se toulal po
chudých, zaostalých oblastech země, po městech i po venkově, a
pátral po lidech v zoufalé situaci, kteří by udělali cokoli, aby změnili
svůj osud - po normálních zákonů dbalých občanech, kteří by
spáchali technicky vzato finanční zločin obrovských rozměrů, aniž
by mrkli okem. Je úžasné, co si lidská mysl dokáže zdůvodnit, pokud
se jí poskytne patřičná pohnutka.
Bylo neobyčejně jednoduché ovlivnit výsledek loterie. Tak tomu
nakonec bývá často. Lidé prostě považují takové instituce za
nepřístupné korupci nebo i pouhé kritice. Nejspíš již zapomněli, že
vládou podporované loterie byly ve velkém měřítku v devatenáctém
století zakázané právě kvůli rozsáhlé korupci. Historie se vskutku čas
od času opakuje, přestože v rafinovanější podobě a soustředěněji.
Jestliže se Jackson za ta léta něčemu naučil, tak tomu, že naprosto
nic není bezpečné před korupcí, pokud v tom hrají jakoukoli roli
lidské bytosti. Skutečnost je taková, že většina lidí neodolá svodům
peněz či jiných materiálních návnad. Obzvlášť tehdy, když jim
profese umožňuje pohybovat se den co den v blízkosti obrovských
peněžních sum. Tito lidé docházejí dříve či později k závěru, že část
těch peněz jim stejně po právu náleží. A k tomu, aby Jackson mohl
uskutečnit své plány, nebylo rozhodně třeba najímat celou armádu
lidí. Nakonec slovní obrat „početné tajné spiknutí" mu vždycky
připadal jako protimluv.

- 175 -
 Po celém světě měl rozmístěno množství společníků, kteří pro něj
pracovali. Avšak žádný z nich nevěděl, kdo Jackson doopravdy je,
kde žije či jak přišel k tak obrovskému jmění. Žádného z nich
nezasvětil do svých dalekosáhlých plánů, které již realizoval, do
machinací celosvětového rozsahu, jež dirigoval. Pracovali pouze na
jim určeném malém písečku, za což byli velice štědře odměňováni.
Potřeboval-li například informaci, kterou nedokázal sám získat,
spojil se s jedním z těchto lidí a během hodinky ji měl. Poskytovalo
mu to dokonalé výchozí podmínky pro uvažování, plánování a
nakonec samotnou akci - rychlou, přesnou a ve svém důsledku
konečnou.
Absolutní důvěru neměl k nikomu. Dokázal-li bezchybně vytvořit
víc než padesát naprosto odlišných osob, proč by také měl? S
nejmodernějším počítačovým vybavením a sdělovací technikou,
které dokonale ovládal, mohl být vlastně na několika různých
místech najednou. Navíc pokaždé jako jiná osoba. Úsměv na tváři se
mu prohloubil. Bude mu i nadále stačit svět jako soukromé jeviště?
Pak začal pročítat jednu ze stránek v knize s výstřižky a úsměv na
tváři mu pohasl. Vystřídal ho znatelně zdrženlivější výraz, v němž se
zračila směsice nepopiratelného zájmu a pocitu, který Jackson snad
nikdy předtím nezažil - nejistoty. Bylo v něm dokonce i něco navíc.
On sám by to nikdy neoznačil slovem strach, s tímto démonem
neměl nikdy potíže. Výstižněji by to charakterizoval jako vědomí
vlastního osudu. Ono neomylné přesvědčení, že dva vlaky jedou
proti sobě po stejné koleji a musí se nevyhnutelně jednou srazit, a to
naprosto bez ohledu na to, co jeden či druhý udělá. Navíc k jejich
neblahému střetu dojde jistě pamětihodným způsobem.
Jackson upřeně pozoroval výraznou tvář LuAnn. Ze všech
dvanácti výherců mu utkvěla v paměti nejvíc. V té ženě se skrývalo
nebezpečí, a toto nebezpečí v kombinaci s určitou nepostižitelností
přitahovalo Jacksona jako nejsilnější magnet. V Rikersvillu v Georgii
strávil několik týdnů. To místo si vybral z jednoduchého důvodu -
kvůli jeho nezvratitelné cestě ke stále větší chudobě a hlubší
beznaději. V Americe bylo takových míst mnoho a vláda je měla
velice dobře zmapovaná podle kategorií jako: „nejnižší úroveň

- 176 -
příjmu na osobu", „podprůměrná výše prostředků na zdravotní péči a
vzdělání", či „záporný ekonomický růst". Strohé statistické údaje, ze
kterých vyplývalo velmi málo, nebo spíš vůbec nic o lidech, kteří se
za těmito údaji skrývali. Fakta osvětlovala jen velmi chabým světlem
početný vzorek obyvatelstva, které se řítilo volným pádem do
marasmu bídy. Jackson patřil vždy k zastáncům kapitalismu, ale
překvapivě mu nijak nevadil vedlejší účinek jeho činnosti, konání
dobra. Nikdy nevybíral výherce z bohatých lidí, ačkoli
nepochyboval, že by mu dalo daleko menší práci získat pro svůj
záměr majetné, spíše než ty chudé.
LuAnn objevil, když cestovala do práce autobusem, a Jackson se
náhodou posadil naproti ní. Přestrojen byl samozřejmě tak, aby se
nevymykal okolnímu prostředí: v roztrhaných džínách a flekatém
tričku, na hlavě baseballovou čapku šampiónů Georgie, Buldoků, na
bradě ubohoučký plnovous, zakrývající mu dolní část obličeje.
Pronikavé oči skrýval za silnými brýlemi. Vzhled mladé ženy ho
okamžitě zaujal. Zdálo se, že se naprosto nehodí do prostředí, jež ji
obklopovalo. Všichni v autobuse vyhlíželi nezdravě a beznadějně,
jako kdyby i ti nejmladší jen odpočítávali dny, které zbývají do jejich
vlastního pohřbu. Jackson pozoroval, jak si hraje s dcerkou,
poslouchal, jak se zdraví s lidmi okolo sebe, a neušlo mu, jak se
jejich sklíčenost zřetelně vytrácí při LuAnniných ohleduplných
slovech. Pokračoval tím, že si zjistil veškeré podrobnosti z LuAnnina
života. O tom, z jak chudých poměrů pochází, až po to, jak žije v
obytném návěsu s Duanem Harveym. Několikrát návěs navštívil
době, kdy ani ona, ani její „chlapec" nebyli doma. Neušly mu drobné
zásahy, kterými se LuAnn snažila udržovat příbytek čistý a uklizený
navzdory Duaneovu nepořádnému způsobu života. Všechno, co
patřilo Lise, udržovala LuAnn odděleně a bez poskvrnky. Nic z toho
Jacksonovi neuniklo. LuAnn by za dcerku dala život.
V přestrojení za řidiče náklaďáku pak Jackson strávil mnoho nocí
v restauraci u silnice, kde LuAnn pracovala. Sledoval ji pozorně a
jasně viděl, jak se podmínky jejího života stále zhoršují a situace se
stává zoufalejší. Často ji přistihl, jak se s výrazem bolesti upřeně dívá
do očí své dcerky a bezpochyby sní o lepším životě. Když ji takto

- 177 -
dlouho a zblízka pozoroval, vybral si ji jako jednu z několika
šťastných. Od té doby už uběhlo deset let.
A pak už ji ani neviděl, ani s ní nemluvil. Avšak málokdy minul
týden, aby si na ni alespoň nevzpomněl. Zprvu sledoval její cesty
velice pozorně, ale jak ubíhaly roky a ona se neustále stěhovala z
jedné země do druhé přesně v souladu s jeho pokyny, jeho úzkostlivá
opatrnost značně polevila. Nyní už více méně zmizela z obrazovky
jeho radaru úplně. Když o ní slyšel naposledy, pohybovala se po
Novém Zélandě. Příští rok ji zastihne v Monaku, Skandinávii a v
Číně, jak dobře věděl. Bude se přesouvat z jednoho dočasného
působiště na druhé, dokud nezemře. Do Spojených států se už nikdy
nevrátí, tím si byl jist.
Jackson se narodil do velkého bohatství, jak se říká, krmili ho
stříbrnou lžičkou. Obklopili ho veškerými materiálními
vymoženostmi, ale pak mu je vzali. Musel všechno získat zpátky
vlastním úsilím a dovedností, vykoupit to potem a odvahou. LuAnn
se narodila do nicoty, kvůli každému centu musela dřít jako kůň, a z
toho všeho nebylo úniku. A jen se na ni podívejte teď. Jackson byl
tím, kdo položil LuAnn Tylerové celý svět k nohám a umožnil jí, aby
se stala tím, čím vždycky chtěla být - někým jiným než LuAnn
Tylerovou. Jackson se usmál. Jak by on, který tak miloval klam a
mam, neocenil tuto jemnou ironii? On sám strávil většinu dospělosti
předstíráním, že je někým jiným, a to nikoli jen jedním jiným
člověkem, ale mnoha nejrůznějšími lidmi. LuAnn strávila posledních
deset let tak, že žila život, v němž předstírala neexistující identitu.
Zadíval se do jejích světle zelených očí, na vystouplé lícní kosti,
dlouhé vlasy. Ukazováčkem přejel štíhlý, ale silný krk a opět začal
uvažovat o těch vlacích a o té skutečně nádherné srážce, kterou by
mohly jednoho dne vytvořit. Oči mu při té představě začaly plát
jasným ohněm.

Hned jak přišel Donovan domů, usadil se k jídelnímu stolu a před

sebou si rozložil stránky, které si vyndal z aktovky. Z jeho chování
vyzařovalo potlačované vzrušení. Zabralo mu to několik týdnů, stálo

- 178 -
ho to desítky telefonátů a málem si prochodil podrážky, než
nashromáždil informace, které nyní prosíval.
Úplně na začátku se zdálo, že ten úkol je nad lidské síly.
Doopravdy to nejprve vypadalo, že je odsouzen k neúspěchu jen
kvůli početní přesile. Během roku, kdy LuAnn Tylerová zmizela, se
jen na Kennedyho letišti uskutečnilo podle letového plánu přes
sedmdesát tisíc přesunů cestujících na mezinárodních letových
linkách. Toho dne, kdy údajně upláchla, se uskutečnilo dvě stě letů,
neboli deset za hodinu, protože v době od jedné hodiny v noci do
šesté ráno nic nelétalo. Donovan snížil proměnné svého pátrání na
JFK tak, že zahrnovalo ženy ve věku mezi dvaceti a třiceti lety, které
před deseti roky cestovaly na mezinárodní lince v den tiskové
konference, a to v době mezi sedmou večer a jednou v noci. Tisková
konference trvala sice až do půl šesté, a Donovan pochyboval, že by
nějaký odlet v sedm hodin mohla stihnout. Let však mohl být
opožděn a on neměl v úmyslu cokoli opomenout. Znamenalo to tedy,
že mu zbývalo zkontrolovat šedesát letů a asi patnáct tisíc
cestujících. V průběhu vyšetřování se Donovan poučil, že většina
leteckých společností uchovává záznamy o svých cestujících po dobu
pěti let tak, aby byly běžně dostupné. Po pěti letech je archivuje. Jeho
úkol se zprvu zdál být poměrně snadný, protože většina záznamů
aerolinií byla zpracována na počítačích už v polovině sedmdesátých
let. Začal tedy pátrat po záznamech z doby před deseti lety, narazil
však na neprostupnou zeď. Bylo mu řečeno, že k takovým záznamům
má přístup FBI, obvykle však pouze na vyžádání soudu.
Přes kontaktní osobu u FBI, která mu dlužila laskavost, se
Donovanovi podařilo předložil svou žádost. Aniž by zacházel do
podrobností a uváděl člověku, s nímž se u FBI znal, jakákoli jména,
mohl předložit svůj požadavek s přesnými daty včetně skutečnosti,
že osoba, kterou hledá, pravděpodobně cestovala na nově vydaný pas
a měla s sebou dítě. To podstatně zúžilo okruh pátrání. Pouze tři lidé
splňovali takto zúžená kritéria a Donovan nyní hleděl na jejich
seznam spolu s posledními uváděnými adresami.
Potom si Donovan vyndal svůj adresář. Číslo, na které volal, bylo
číslo firmy s názvem Best Data, což byla velice dobře známá

- 179 -
celostátní agentura ověřující kreditní karty. Za dlouhé roky existence
nashromáždila tato firma početnou databázi jmen, adres, a co bylo
pro Donovana nejdůležitější, též čísel sociálního pojištění.
Poskytovala služby četným firmám, jež tuto informaci požadovaly,
včetně celé řady agentur a bank, které si ověřovaly solventnost
potenciálních žadatelů o úvěr. Donovan udal po telefonu jména a
poslední známé adresy lidí na svém seznamu a nakonec uvedl číslo
své kreditní karty, z níž se zaplatí poplatek firmě Best Data. Během
pěti minut již měl čísla sociálního pojištění všech tří lidí, včetně
jejich posledních známých adres, spolu s adresami jejich pěti
„nejbližších", což znamenalo sousedů. Porovnal je s těmi, které měl
ze záznamů z aerolinií. Dvě z těch žen se přestěhovaly, což nebylo
nijak překvapující zjištění, vzal-li se v úvahu jejich věk před deseti
lety. Mezitím se jistě přestěhovaly, ať již kvůli práci, nebo proto, že
se provdaly. Jedna žena však adresu nezměnila. Catherine Savageová
podle záznamu stále ještě žila ve Virginii. Donovan zavolal na
informace o telefonních číslech do Virginie, ale u jména a adresy se
žádné číslo neobjevilo. To ho neodradilo a jeho dalším krokem byl
telefonát na inspektorát motorových vozidel ve Virginii. Zde udal
jméno té ženy, poslední známou adresu a její číslo sociálního
pojištění, které v tomto státě sloužilo rovněž jako číslo řidičského
průkazu. Osoba na inspektorátu byla ochotna Donovanovi sdělit, že
jistá Catherine Savageová má platný řidičský průkaz, ale odmítla mu
prozradit, kdy byl vydán, a její současnou adresu. Nic než trochu
smůly, jenže Donovan již mnohokrát sledoval stopu vedoucí rovnou
do zdi. Alespoň se dozvěděl, že nyní žije ve Virginii, respektive že
má přinejmenším řidičský průkaz vydaný na území tohoto státu.
Otázkou jen bylo, kde nyní skutečně bydlí. Věděl o cestičkách, jak si
to zjistit, ale prozatím se rozhodl, že vydoluje víc informací o
minulosti Catherine Savageové.
Vrátil se do redakce, kde měl k dispozici přímé internetové
připojení, a propojil se s Úřadem sociálního zabezpečení, tedy s jeho
databází publikovanou na internetu, zahrnující osobní výdělky a
předběžné údaje o výši plateb sociálního pojištění. Co se týkalo
pátracích metod, byl Donovan ze staré školy, nicméně i on se občas

- 180 -
rozhoupal a přinutil se surfovat na internetu. Vše, co člověk
potřeboval, aby našel informace o konkrétní osobě, bylo její číslo
sociálního pojištění, jméno matky za svobodna a místo narození oné
osoby. Všechny tyto údaje už Donovan měl. LuAnn Tylerová se
narodila v Georgii, to věděl jistě. Avšak první tři čísla ze sociálního
pojištění, které získal, udávala, že Catherine Savageová se narodila
ve Virginii. Kdyby LuAnn Tylerová a Catherine Savageová byla
jedna a táž osoba, pak Tylerová získala falešné číslo sociálního
pojištění. To zase nebylo tak obtížné, ale pochyboval, že by ta žena
měla potřebné známosti, aby to dokázala. Úřad sociálního
zabezpečení zaznamenával osobní příjmy už od začátku padesátých
let, jejich příspěvky do fondu sociálního pojištění a předběžné dávky,
které jim náleží při odchodu do důchodu, odvozené od těchto
příspěvků. To bylo to, co se normálně prokazovalo. Donovan se však
díval na prázdnou obrazovku. Catherine Savageová neměla žádné
minulé záznamy o výdělcích jakéhokoli druhu. LuAnn pracovala, to
Donovan věděl. Její poslední zaměstnání bylo v restauraci pro řidiče.
Než obdržela šek s výplatou, její zaměstnavatelé jí z ní měli strhnout
daň ze mzdy včetně sociálního pojištění. Buď to nedělali, nebo
LuAnn Tylerová vůbec číslo sociálního pojištění neměla. Nebo
obojí. Znovu zavolal Best Data a zopakoval celý postup ještě jednou.
Tentokrát však dostal značně odlišnou odpověď. Podle záznamů
"Úřadu sociálního zabezpečení LuAnn Tylerová neexistovala.
Jednoduše neměla číslo sociálního pojištění. Tady už víc vypátrat
nemohl. Nadešel čas, aby se odhodlal k závažnějším krokům.
Po návratu domů toho večera vyňal Donovan z desek prázdný
formulář 2848 finančního úřadu. Formulář měl název „Plná moc a
prohlášení o zplnomocnění". Poměrně jednoduchý formulář pro
daňový odbor ministerstva financí, ovšem tenhle měl mimořádnou
moc. Donovan s ním mohl získat všechny možné důvěrné daňové
informace o osobě, po které pátral. Chtěl-li se ale dozvědět pravdu,
musel tomu poněkud pomoci. Jednak tím, že formulář vyplní, a pak
tím, že navíc provede malé padělatelské dílo, neboť bylo zapotřebí
formulář podepsat. Motivy, jež ho k tomu vedly, však byly čisté, a
stejné to bylo i s jeho svědomím. Kromě toho Donovan věděl, že

- 181 -
finanční úřad dostává ročně od plátců daní desítky milionů žádostí o
informace ve spojitosti s daňovým přiznáním. Pravděpodobnost, že
by si někdo při takové agendě našel čas, aby porovnal podpis na této
žádosti s podpisem na daňovém přiznání, se pohybovala mimo
rozsah reálných čísel. Donovan se usmál. Bylo to asi právě tak
pravděpodobné, jako že člověk vyhraje v loterii. Jménem Catherine
Savageové vyplnil formulář s její poslední známou adresou a číslem
sociálního pojištění. Sebe povýšil na daňového poradce a vyžádal si
federální přiznání k dani z příjmu své „klientky" za poslední tři roky.
Nakonec vše odeslal poštou.

Musel si počkat dva měsíce a několikrát telefonicky celý proces

popohnat, ale čekání přineslo ovoce. Donovan přímo hltal obsah
spisu z finančního úřadu, když konečně poštou došel. Podle něj byla
Catherine Savageová nesmírně bohatá žena a její daňové přiznání za
předchozí rok, čítající svou délkou plných čtyřicet stránek,
odhalovalo skutečnost, že jak jmění, tak finanční spletitost jejích
příjmů vyvolávaly až pocity nudy. Donovan si původně zažádal o
daňová přiznání ze tří posledních let, ale finanční úřad mu poslal
pouze jedno, a to z prostého důvodu, neboť ona pouze jedno podala.
Hádanka, která se za tím skrývala, se rychle vyjasnila. Donovan
totiž, vystupující jako daňový poradce Catherine Savageové, se mohl
spojit s finančním úřadem a položit jim doslova jakoukoli otázku
týkající se jeho „klientky". Dozvěděl se tak, že okolnosti spojené s
daňovou situací Catherine Savageové zažehly zpočátku značný
zájem finančního úřadu. Občanka Spojených států, která vyplnila
daňové přiznání s tak mimořádně vysokým příjmem poprvé ve věku
třiceti let, bezesporu musela vyvolat reakci i u těch nejnetečnějších
úředníků daňového úřadu. Za hranicemi Spojených států žilo přes
milion Američanů, kteří jednoduše nikdy daňová přiznání
neodevzdávali, a vládu USA to stálo miliardy na nedobytných
daních. V důsledku toho se jednalo o oblast, která vždy upoutávala
pozornost finančního úřadu. Jak však Donovanovi sdělili, počáteční
zájem rychle opadl, jelikož každá jednotlivá otázka, kterou úřad

- 182 -
vznesl, byla zodpovězena, a navíc každá odpověď byla i doložena
patřičnými doklady.
Donovan se probíral poznámkami, které si zapsal po rozhovoru s
pracovníkem na finančním úřadě. Catherine Savageová se narodila
ve Spojených státech v Charlottesvillu ve Virginii a ze země odešla
jako mladá dívka, když obchody zavedly jejího otce za moře. Jako
mladá žena žijící ve Francii se setkala a později se provdala za
zámožného Němce, v tu dobu s trvalým pobytem v Monaku. Tento
muž zemřel asi před dvěma lety a jeho jmění, jak se sluší a patří,
přešlo na mladou vdovu. Ta nyní, jako americká občanka, která
spravuje vlastní peníze spadající do pasivního, nevýdělečného
příjmu, zaplatila daně z příjmu v rodné zemi. Doklady ve složce byly
početné a legální, jak Donovana ujistil úředník z finančního úřadu.
Všechno bylo právně podložené a pokud se týkalo finančního úřadu,
Catherine Savageová byla odpovědná občanka platící podle platných
zákonů daně, i když pobývá mimo území Spojených států.
Donovan se opřel o opěradlo, zaklonil hlavu a upřeně se díval na
strop s rukama sepjatýma za hlavou. Úředník rovněž poskytl
Donovanovi další zajímavou informaci. Finanční úřad obdržel zcela
nedávno od Catherine Savageové oznámení o změně adresy. V této
chvíli již žila ve Spojených státech. Soudě z její zprávy, vrátila se
vlastně do svého rodného města - do Charlottesvillu ve Virginii. Do
téhož města, kde se narodila matka LuAnn Tylerové. To už byla na
novináře až příliš podezřelá shoda náhod.
Se všem, informacemi, které měl Donovan nyní v ruce, si začal
být jist jednou věcí - LuAnn Tylerová se konečně vrátila domů. Když
už teď byl tak důvěrně obeznámen doslova s každou stránkou jejího
života, cítil, že přišel čas, aby se setkali i osobně. Zbývalo jen
vymyslet, jak a kde k tomu dojde.

Na krajnici silnice v ostré zatáčce seděl v pick-upu Matt Riggs,

jenž odtud malým dalekohledem přehlížel okolní terén. Prudce se
svažující stupňovitá zalesněná krajina se jeho zkušenému oku jevila
jako neprostupná. Asi kilometr dlouhá klikatá asfaltová soukromá

- 183 -
cesta po jeho pravé ruce vytvářela se silnicí, na které byl Matt,
průsečík ve tvaru písmene T. Věděl, že na jejím konci se rozprostírá
velkolepé venkovské sídlo s krásnou vyhlídkou na blízké hory. Dům
byl však obklopen hustým lesem, takže bylo možné ho zahlédnout
pouze z ptačí perspektivy. To Riggse opět přimělo, že se podivil nad
tím, proč je vůbec majitel ochoten zaplatit takovou sumu za
bezpečnostní oplocení. Příroda již sama o sobě vytvořila sídlu tu
nejlepší ochranu.
Riggs pokrčil rameny a ohnul se, aby si obul pohorky. Nakonec si
natáhl nepromokavý plášť. Vystoupil z auta a ihned s ním smýkl
náraz mrazivého větru. Nasál do plic čerstvý vzduch a rukou si
pročísl rozcuchané tmavohnědé vlasy. Trochu si zacvičil, aby se
zbavil náznaku křečí ve svalnatém těle, a teprve potom si navlékl
kožené rukavice. Potrvá mu to asi hodinu, než projde podél hranice,
kde bude stát přední úsek plotu. V plánech byl vyznačen dvě stě
dvacet centimetrů vysoký ocelový plot z pásového železa,
nalakovaný lesklým černým lakem, se sloupky zapuštěnými do
šedesáticentimetrové vrstvy betonu. Plot měl být vybaven
elektronickými čidly, umístěnými nahodile na nosnících, a zakončen
měl být nebezpečně ostrými koncovými bodci. Vjezdová brána bude
osazena na betonových sloupech vysokých sto devadesát centimetrů,
strany čtvercového průřezu budou měřit sto třicet centimetrů a budou
mít ozdobný cihlový povrch. I ta bude vybavena obdobnými
bezpečnostními prvky. V zakázce byl obsažen i požadavek na
vybavení videokamerou, propojení domácím telefonem a elektricky
ovládaným zámkem obrovských vrat. Tím mělo být zajištěno, že bez
svolení majitele by mohl bránu otevřít leda přímý nájezd tanku typu
Abrams. Podle toho, co Riggs věděl, nečekal, že by povolení k
otevření vrat bylo udělováno příliš často.
Okres Albemarle ve Virginii, který na severozápadě hraničil s
okresem Nelson, na severu s Greene a na východě s okresy Fluvanna
a Louisa, se stal domovem mnoha zámožných lidí, z nichž někteří
byli slavní a jiní ne. Jednu věc však měli všichni společnou. Toužili
po soukromí a jejich ochota zaplatit za ně byla rozhodně
nadprůměrná. Riggse proto zase moc nepřekvapovalo, jaká opatření

- 184 -
tu podnikají. Všechna jednání o zakázce probíhala přes pověřeného
prostředníka, což bylo přirozené, neboť když si někdo může dovolit
plot, jehož cena se jistě vyšplhá na sta tisíce dolarů, pravděpodobně
má lepší věci na práci než sedět a klábosit s řadovým dodavatelem.
Riggs poctivě klopýtal po silnici, na krku se mu klimbal
dalekohled, dokud nenarazil na úzkou cestičku vedoucí do lesa. Dvě
nejobtížnější části té práce mu byly nad slunce jasnější. Jak sem
dostat těžké stroje a jak přimět lidi, aby pracovali v tak stísněných
podmínkách. Míchat beton, hloubit jámy na sloupky, vyměřovat
rámy, mýtit stromy a spojovat jednotlivé díly těžkého plotu, to
všechno potřebovalo prostor, hodně prostoru, a ten tady mít nebudou.
Riggs teď byl rád, že si řekl o pořádný příplatek za práci, plus
pojistku pro případ překročení nákladů ze stejného důvodu. Majitel
zjevně nestanovil žádné omezení ceny, neboť jeho zástupce ihned
souhlasil s obrovskou sumou v dolarech, která Riggsovi po kalkulaci
vyšla. Ne že by si na to Riggs stěžoval. Tahle jediná zakázka mu
zaručí, že bilance letošního roku bude v jeho podnikání zatím
nejlepší. Ačkoli se osamostatnil teprve před třemi lety, jeho podnik
se už pomalu, ale jistě rozrůstal. Nezbývalo než se dát do práce.

BMW vyjelo pomalu z garáže a rozjelo se po příjezdové cestě,

jež byla po obou stranách lemována oplocením ze čtyř vodorovně
upevněných dubových prken, nalakovaných čistě bíle. Větší část
pasek, vzniklých vykácením lesního porostu, byla obklopena
ohradou postavenou v podobném stylu a bílé linie plotu vytvářely
působivý kontrast k zelené krajině. Nebylo ještě ani sedm hodin ráno
a ticho a klid dne zatím nic nerušilo. Tyto ranní projížďky se pro
LuAnn staly jakýmsi uklidňujícím rituálem. Stočila pohled do
zpětného zrcátka, aby se potěšila výhledem na dům. Byl postaven z
krásného pennsylvánského kamene, větrem ošlehané cihly s řadou
nových bílých sloupů ohraničovaly širokou přední verandu.
Břidlicová střecha, starobyle vyhlížející měděné okapy a četná
francouzská okna, to všechno elegantně zjemňovalo vzhled domu
navzdory jeho až přílišné velikosti.

- 185 -
 Jak auto projíždělo dál, silueta domu ve zpětném zrcátku zmizela
a LuAnn opět stočila oči na příjezdovou cestu před sebou. Vzápětí
prudce sundala nohu z plynu a začala brzdit. Nějaký muž na ni mával
a křížil paže před sebou, jak jí naznačoval, aby zastavila. Popojela
ještě několik centimetrů a zabrzdila. Muž přistoupil k oknu na její
straně a pohybem jí naznačil, aby ho otevřela. Koutkem oka zahlédla
černou hondu, stojící na travnatém pásu ohraničující cestu.
Prohlížela si ho se značným podezřením, ale okénko nepatrně
stáhla. Nohu měla položenou na pedálu plynu, připravená na něj
dupnout, když si to situace vyžádá. Jeho vzhled působil dostatečně
nevinně. Ve středních letech, ne příliš robustní, s plnovousem, který
byl na okrajích lemován šedinami.
„Mohu pro vás něco udělat?" zeptala se LuAnn a pohledem se ho
snažila donutit, aby na ni přestal tak upřeně zírat. Zároveň se
usilovně snažila, aby jí neunikl sebemenší náznak jakéhokoli
pohybu.
„Myslím, že jsem se ztratil. Je tohle staré Brillsteinovo sídlo?" A
prstem ukázal po cestě směrem k domu.
LuAnn zavrtěla hlavou. „Teprve nedávno jsme se sem
nastěhovali, ale tohle není jméno majitelů, kteří tu byli před námi.
Říká se tomu tady Wickensova honitba."
„No vidíte, a já bych přísahal, že tohle je místo, které hledám."
„Koho hledáte?"
Muž se naklonil dopředu, takže jeho obličej zaplnil okénko.
„Třeba ji znáte. Jmenuje se LuAnn Tylerová, je z Georgie."
LuAnn se plnými ústy nadechla tak rychle, že se jí z toho zvedl
žaludek. Úžas ve tváři ale skrýt nedokázala.
Thomas Donovan, v obličeji výraz naprostého zadostiučinění, se
sklonil ještě víc, až měl rty ve výši jejích očí: „LuAnn, rád bych s
vámi mluvil. Je to důležité a -"
Dupla na plyn a Donovan musel uskočit, aby mu pneumatika auta
nerozmačkala nohy.
„Hej!" křičel ještě za ní, ale BMW mu už téměř zmizelo z očí.
Donovan, popelavý v obličeji, se rozběhl ke svému autu, nastartoval
a vyrazil po cestě za ní. „Kristepane!" řekl si sám pro sebe.

- 186 -
 Donovan dříve vyzkoušel informační službu o telefonních číslech
v Charlottesvillu, ale žádnou Catherine Savageovou v záznamech
neměli. Nakonec by ho dost vyvedlo z míry, kdyby ji tam objevil.
Někdo, kdo je celá léta na útěku, obvykle nerozdává své telefonní
číslo na potkání. Po dlouhém rozvažování se nakonec rozhodl, že
osobní setkání mu přinese pokud ne nejlepší, tedy alespoň
zaručenější výsledek. V posledním týdnu sledoval dům a zjistil, že
LuAnn ráno pravidelně vyjíždí z domu, a vybral si dnešní den, aby se
s ní osobně setkal. Přestože ho právě skoro přejela, cítil
zadostiučinění, že se nemýlil. Bylo mu jasné, že jediná možnost, jak
se dopátrat pravdy, je vybafnout na ni svou otázku od boku. A nyní
tu pravdu zjistil. Catherine Savageová je LuAnn Tylerová. Její
vzhled se značně změnil, soudě podle videonahrávky a fotografií,
které viděl z doby před deseti lety. Byly to jemné změny, žádná
jednotlivá z nich nepůsobila převratně, ale souhrnný dojem byl dost
odlišný. Nebýt výrazu v její tváři a náhlého odjezdu, nebyl by
Donovan poznal, že je to táž žena.
Teď se ale soustředil na silnici před sebou. Právě zahlédl šedé
BMW. Bylo ještě daleko před ním, jenže na horské silnici plné
prudkých zatáček bude jeho menší, ale živější honda jen získávat. V
roli bezohledného lovce senzací si rozhodně neliboval. Nesnížil se k
ní ani za mlada, když se honil za popisem nebezpečných událostí po
půlce zeměkoule, a teď ji nesnášel ještě víc. Musel ale LuAnn dát
nějak najevo, o co mu jde. Musí ji přimět, aby ho vyslechla. A hlavně
musí získat materiál pro článek. Když se ji snažil najít, nepracoval
posledních několik měsíců čtyřiadvacet hodin denně jen proto, aby se
teď nečinně díval, jak mu zase zmizí.

Matt Riggs se na chvilku zastavil a znovu si pečlivě prohlížel

terén. Vzduch byl tak čistý a průzračný, nebe tak modré, pokoj a klid
tak nadpozemský, že se opět pozastavil nad tím, proč váhal tak
dlouho, než nechal velké město za zády a přestěhoval se do
klidnějších míst, i když méně pulsujících životem. Po tolika letech
strávených na místech, o které se dělil s dalšími miliony lidí,

- 187 -
naplněných vnitřním napětím a stále narůstající agresivitou, se
přistihl, že si připadá jako jediná bytost na světě. Trvalo to jen
několik minut, ale zjišťoval, že je to pocit konejšivější, než si kdy
dokázal představit. Právě se chystal z kapsy bundy vytáhnout
katastrální mapu nemovitosti, aby si mohl dostatečně podrobně
prostudovat její hranice, když se mu náhle veškeré myšlenky na práci
uprostřed pokojné krajiny vytratily z mysli.
Trhnutím hlavy se celý otočil, jedním pohybem zvedl dalekohled
k očím, aby se zaměřil na to, co náhle překazilo klid časného rána.
Okamžitě se mu podařilo objevit původce gejzíru zvuků. Mezi
stromy zahlédl dvě osobní auta, ženoucí se po cestě od usedlosti, a
obě dvě ujížděla na plný plyn. Vepředu jel velký sedan BMW, vůz za
ním byl menší. To, co kompaktnějšímu autu chybělo ve srovnání s
bavorákem na výkonu, to na klikaté cestě více než dostatečně
vynahrazovalo živostí. Riggs si pomyslil, že při rychlosti, kterou se
obě auta řítí, je velice pravděpodobné, že skončí buď obtočená kolem
kmenu nějakého stromu, či na střeše v jednom z hlubokých příkopů
podél cesty.
To, co Riggs zahlédl při dalším pohledu dalekohledem, ho
donutilo, aby se otočil a rozběhl se co nejrychleji zpátky ke svému
pick-upu.
Byl to výraz až šíleného strachu v obličeji té ženy za volantem
BMW a způsob, jakým se ohlížela dozadu, aby zjistila, jak daleko je
auto za ní, i zarputilý obličej muže, jenž ji zjevně pronásledoval. To
stačilo, aby se v Riggsovi probudily veškeré instinkty, které si osvojil
ve svém dřívějším životě.
Nastartoval motor, i když vůbec nevěděl, co vlastně chce dělat, a
ani netušil, jestli mu na nějaký plán zbyde čas. Vyjel na silnici a
zároveň si zapínal bezpečnostní pás. Za normálních okolností vozil
sebou v autě loveckou pušku pro případ, že by potřeboval odehnat
hady, ale dnes ráno si ji s sebou zapomněl vzít. Měl v autě nějaké
lopaty a ocelový sochor, ale doufal, že až tak daleko to nezajde.
Jak uháněl po silničce, obě auta se objevila před ním na hlavní
silnici. BMW vybralo zatáčku takřka po dvou kolech, a než se opět
usadilo na povrchu na všech čtyřech, druhé auto už bylo těsně za

- 188 -
ním. Konečně na rovnějším úseku silnice mohl bavorák svých tři sta
koní pod kapotou plně využít a ženě se rychle podařilo vytvořit mezi
BMW a svým pronásledovatelem dvousetmetrovou mezeru, která se
každou vteřinu zvětšovala. Riggs věděl, že to tak dlouho nezůstane.
Velice rychle se totiž přibližovala zatáčka, o které by se bez
nadsázky dalo prohlásit, že je přímo vražedná. Riggs pevně doufal,
že o ní žena ví. Jestliže ne, bude Riggs svědkem, jak se bavorák
promění v ohnivou kouli, až vyletí ze silnice a narazí do hradby
tvrdých kmenů listnáčů. S touto představou před očima Riggsovi
konečně v hlavě uzrál plán. Šlápl na plyn, pick-up vystřelil vpřed a
doháněl auto, ve kterém teď poznal černou hondu. Bylo vidno, že
muž je úplně soustředěn na BMW, protože když ho Riggs začal zleva
předjíždět, ani se nepootočil. Náhle si toho však se zlostným
výrazem ve tváři všiml. Ale to už se Riggs zařadil před hondu,
prudce přibrzdil a vzápětí zpomalil na pětatřicet kilometrů za hodinu.
Riggsovi neušlo, jak se žena v autě před ním podívala do zpětného
zrcátka, oči upřené na Riggse v úžasu nad jeho náhlým objevením na
scéně a nad tím, jak jeho pick-up a honda svádějí zuřivou bitvu o
ovládnutí silnice. Riggs se jí pokusil rukou naznačit, že může
zpomalit, aby pochopila, o co se on právě pokouší. Jestli jí to došlo,
to nevěděl. Jako chřestýši se pick-up s hondou v závěsu pohupovaly
ze strany na stranu přes celou šířku úzké silnice. Na pravé straně se
velice nebezpečně přibližovaly prudkému srázu. Jednou se na štěrku
na krajnici dostala kola pick-upu částečně do smyku a Riggs se už už
chystal na skok do strže. Nakonec se mu však jen tak tak podařilo
dostat vůz znovu pod kontrolu. Řidič hondy se za neustálého
mačkání houkačky pokoušel kolem něj stůj co stůj projet. Během
minulé kariéry však Riggs podnikl spoustu nebezpečných jízd ve
vysokých rychlostech a pohyby pick-upu zkušeně přizpůsoboval
manévrům řidiče hondy. O minutu později již vytáčeli zatáčku téměř
ve tvaru písmene V, po jejíž levé straně vystupovala stěna ostré
rozeklané skály a napravo klesal téměř kolmý sráz. Riggs se
úzkostlivě mrknul dolů pod sráz, jestli tam nezahlédne vrak
bavoráku. Zhluboka si oddechl, když tam nic takového neobjevil.
Zvedl oči a zahleděl se na přímý úsek silnice před sebou. V dálce

- 189 -
ještě spatřil, jak se zaleskl nárazník, a pak už mu velký sedan zmizel
z očí. První Riggsovou myšlenkou byl obdiv. Když ta žena projížděla
poslední zatáčkou, nemohla rozhodně nijak výrazně zpomalit, jestli
vůbec. Přitom sám Riggs se dokonce i při rychlosti čtyřicet kilometrů
za hodinu necítil příliš bezpečně. Krucinál!
Riggs sáhl vedle sebe do schránky na rukavice, kde měl mobilní
telefon. Zrovna se chystal vymačkat číslo 911, když se honda
zachovala velice agresivně a narazila zezadu do jeho pick-upu.
Telefon mu vyletěl z ruky a rozbil se o přístrojovou desku. Riggs
zaklel, setřásl ze sebe ten náraz, silně rukama stiskl volant, zařadil
nižší rychlost a ještě víc zpomaloval, zatímco honda do něj zezadu
opakovaně najížděla. Nakonec se přece jen stalo, v co doufal. Přední
nárazník hondy a na velké zatížení konstruovaný zadek pick-upu se
do sebe zaklesly. Riggs slyšel, jak převodovka hondy úpí při
řidičových bezúspěšných pokusech vozidlo uvolnit. Nakoukl do
zpětného zrcátka a spatřil, jak mužova ruka zmizela v přihrádce na
rukavice. Riggs nehodlal čekat, až zjistí, jestli vzápětí odtamtud
vyklouzne i pistole. Prudce zastavil, rychlým pohybem páky zařadil
zpátečku a oba vozy se s řvoucími motory rozjely pozpátku po
silnici. Sledoval se zadostiučiněním, jak se muž v hondě s trhnutím
napřímil a v panice se oběma rukama pevně chytil volantu. Riggs
zpomalil, když dojel zpátky k zatáčce, bez problémů jí projel a
potom opět vyrazil vpřed. Jakmile se dostal znovu na přímý úsek,
stočil kola prudce vlevo a mrštil hondou o skalnatý svah podél
silnice. Síla nárazu znovu oddělila obě vozidla od sebe. Zdálo se, že
řidič vyvázl bez zranění. Riggs zařadil opět rychlost a vyrazil vpřed,
aby se pokusil dohonit BMW. Několik minut neustále sledoval
silnici za sebou, ale po hondě nebylo ani vidu, ani slechu. Buď byla
po nárazu nepojízdná, nebo se řidič rozhodl, že ve své bezohledné
jízdě nebude dál pokračovat.
Zvýšená hladina adrenalinu ještě nějakou chvíli rozpalovala
Riggsovo tělo, než nakonec poklesla k normálu. Riggse od
dřívějšího, nebezpečného povolání dělilo už pět let. Přesto si
uvědomoval, že těch pět minut z dnešního rána mu živě připomnělo,
kolikrát tehdy o vlásek unikl smrti. Rozhodně neočekával a neměl v

- 190 -
úmyslu ten úzkostný pocit rozkřesat za ospalého rána v mlžném
oparu střední Virginie.
Poškozený zadní nárazník pick-upu hlasitě řinčel a Riggs
konečně zpomalil, neboť pronásledovat dál BMW bylo
bezpředmětné. Z hlavního tahu odbočovalo nespočet silnic a žena
mohla jet kteroukoli z nich. Teď asi byla už někde za horama. Riggs
zajel na kraj silnice a zastavil. Vytáhl propisku uchycenou v kapse
košile a na list papíru vytrženého z bloku, který měl připevněný na
přístrojové desce, si zapsal státní poznávací značky jak hondy, tak
BMW. List vytrhl a zastrčil si ho do kapsy. Měl poměrně dost
přesnou představu, kdo seděl v tom bavoráku. Někdo z velkého
domu, odkud dostal zakázku, aby kolem něj postavil nejmodernější
bezpečnostní ohrazení. Teď už požadavek majitele dával Riggsovi
daleko větší smysl. Velice ho ale zajímalo, jaký to mohlo mít důvod.
Na zpáteční cestu se vydal hluboce zamyšlený a ranní poklid mu
nenávratně roztříštila vzpomínka na výraz čiré hrůzy v ženině
obličeji.

Několik kilometrů od místa, kde se Riggsův pick-up a honda do

sebe zaklesly, odbočilo BMW skutečně na vedlejší silnici. Dveře na
straně řidiče byly otevřené, motor běžel. Uprostřed silnice, s rukama
těsně obtočenýma kolem těla a ve stavu nejvyššího rozčilení,
přecházela rychle v kruhu LuAnn a vzhůru do nebe z ní vyplašeně
vystřelovala mrazivá pára jejího dechu. Ve tváři se jí střídaly výrazy
hněvu, zmatku a zoufalství. Avšak stopy po strachu byly ty tam.
Přesto ji emoce, které se jí zmocnily teď, pustošily daleko víc. Strach
téměř vždy odezní, ale tyto ničivé údery do jejího nitra tak snadno
nezmizely. Za ta léta jí nezbývalo, než aby to vzala na vědomí, a
dokonce se jí dařilo si s tím poradit, jak nejlépe to šlo.
Ve třiceti letech si LuAnn Tylerová udržela výbušnou energii i
pružné zvířecí pohyby útlého mládí. Roky jí přidaly ženskost a
zralejší krásu. Avšak základní prvky její krásy se zcela viditelně
změnily. Tělo měla štíhlejší, pas dokonce pevnější. V důsledku toho
se zdálo, že je ještě vyšší, než byla. Vlasy už jí dávno dorostly a byly

- 191 -
teď spíš světlejší než rezavé, ostříhané rafinovaným způsobem
zdůrazňujícím charakteristické rysy obličeje. Ten přečkal i nepatrný
zásah do tvaru nosu, jehož důvody nebyly ani tak estetické, ale spíš
směřovaly k nepatrné změně vzhledu. Zuby měla nyní dokonalé, což
byl pozitivní výsledek dlouholeté nákladné zubní péče. Jedna
nedokonalost se však na jejím obličeji našla.
Neuposlechla Jacksonovu radu ohledně rány po noži na spodní
čelisti. Nechala si ji zašít, ale jizvu si odstranit nedala. Nebyla příliš
viditelná, ale pokaždé, když se LuAnn podívala do zrcadla, našla tam
strohé připomenutí, odkud vzešla a jak se dostala tam, kde je.
Nechávala si ji jako nejviditelnější připomínku minulosti, a to značně
nepříjemnou, protože znamenala bolest.
Lidé, mezi nimiž vyrostla by ji pravděpodobně poznali, avšak
LuAnn neměla v úmyslu se s nikým z nich setkat. Zvykla si nosit
velký klobouk a sluneční brýle, kdykoli se vydala někam na
veřejnost, což nebývalo často. Skrývat se po celý život před světem
bylo součástí dohody, kterou uzavřela.
Vrátila se k BMW, posadila se na přední sedadlo a rukama začala
přejíždět po vyměkčeném volantu. Nepřestala sledovat silnici za
sebou pro případ, že by se tam objevil její pronásledovatel. Jedinými
zvuky v celém okolí však bylo vrčení motoru auta a její vlastní
nepravidelný dech. Schoulila se do koženého kabátku, povytáhla si
nohavice džínů a svižně vsunula nohy do auta. Zavřela dveře a
zamkla je.
Rozjela se a na několik okamžiků se ve svých myšlenkách
zaměřila na muže v pick-upu. Zcela viditelně jí přijel na pomoc.
Patřil snad jen mezi počestné ochránce dam a ocitl se tam v pravý
čas zcela náhodně? Nebo se z něj vyklube někdo jiný, podstatně
méně jednoznačný? Žila se stihomamem už tak dlouho, že se stal
nedílnou součástí její osobnosti, ne nepodobný ochrannému nátěru.
Všechny postřehy musely nejprve projít krycí vrstvou, veškeré
závěry vycházely nějakým způsobem z toho, jak posuzovala
motivaci kohokoli, kdo nečekaným způsobem narazil na její malý
vesmír. Všechno se scvrklo na jedinou ponurou starost - strach z
odhalení. Dlouze a zhluboka se nadechla a už asi posté zauvažovala

- 192 -
o tom, jestli neudělala osudovou chybu, když se vrátila do Spojených
států.

Riggs zabočil se svým potlučeným pick-upem na soukromou

cestu. Po celou dobu jízdy sem dával velký pozor, jestli někde
nezahlédne hondu. Ale ani na auto, ani na řidiče nikde nenarazil.
Spočítal si, že nejrychlejší způsob, jak najít jiný telefon, je dojet si do
toho domu. Třeba se mu dostane i nějakého vysvětlení událostí
dnešního rána. Nemyslel si sice, že by je mohl vymáhat, ale svým
zásahem té ženě pomohl a měl pocit, že už jen tahle skutečnost stojí
alespoň za zmínku. V každém případě to teď dost dobře nemůže
nechat jen tak. Dost ho překvapilo, že jej po cestě k domu nikdo
nezastavil, zřejmě neměli najatou žádnou soukromou bezpečnostní
službu. S majitelovým zástupcem se Riggs sešel ve městě, takže
tohle byla jeho první návštěva sídla, kterému se zde už hodně dlouho
říkalo Wickensova honitba. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst k
bydlení v celé oblasti. Dům postavili někdy na začátku dvacátých let
se řemeslností, kterou už dnes nenajdete. Magnát z Wall Streetu,
který si dal dům postavit jako letní útočiště, skočil po krizi na burze
v roce 1929 z newyorského mrakodrapu. Dům potom prošel mnoha
rukama a už šest let byl nabízen k prodeji, než si ho koupil dnešní
majitel. Místo si vyžádalo velice podstatné renovace. Riggs, než
zakázku vzal, si nejprve promluvil s lidmi z menších firem, najatých
na provedení nejrůznějších uprav. Nešetřili chválou ani obdivem nad
zručností těch, kteří dům stavěli, ani nad krásou celého místa. Ať již
sem majetek současných vlastníků přivezla po horské silnici jakákoli
stěhovací auta, musela sem přijet uprostřed noci, protože Riggsovi se
nepodařilo najít nikoho, kdo by je spatřil. Majitele také nikdo ani
okem nezahlédl. Pátral v notářských záznamech o vlastnictví
nemovitosti. Sídlo vlastnila jakási společnost, o které Riggs v životě
neslyšel. Ani obvyklá šuškanda nepřinesla odpověď na tuto záhadu, i
když škola Svaté Anny v Belfieldu přijala novou žákyni, desetiletou
dívku jménem Lisa Savageová, která uvedla Wickensovu honitbu
jako svou trvalou adresu. Riggs zaslechl, že občas ji přiveze nebo si

- 193 -
pro ni přijede vysoká mladá žena, jež má však vždy na hlavě velký
klobouk a na očích tmavé brýle. Daleko častěji dívenku vyzvedával
starší muž, kterého Riggsovi někdo popsal jako pořádného vazouna.
Podivná domácnost. Riggs měl několik přátel, kteří pracovali pro
školu, ale nikdo o ženě nebyl ochoten mluvit. Jestli její jméno znali,
neměli v úmyslu mu ho sdělit.
Jak Riggs projel zatáčku, náhle se přímo před ním vynořil velký
dům. Jeho pick-up mu začal náhle připomínat nepatrný remorkér,
který se blíží k obrovskému zaoceánskému parníku. Panský dům se
nad ním tyčil svými třemi poschodími a vchodem s dvoukřídlými
dveřmi, jejichž rozpětí dosahovalo přinejmenším šesti metrů.
Riggs zastavil auto na kruhové příjezdové cestě. Uvnitř kruhu se
vyjímala skvostná kamenná fontána, která toho chladného rána
nebyla v provozu. Architektonické řešení celé zahrady bylo stejně
luxusní a pečlivě promyšlené jako u domu samotného. A kde již
odumřely letničky a dokonce odkvetly i pozdě kvetoucí trvalky, tam
je zastoupily konifery a stálezelené listnáče.
Riggs sjel ze sedadla a přesvědčil se, zda má ještě u sebe v kapse
kus papíru s čísly poznávacích značek hondy i BMW. Když kráčel k
hlavnímu vchodu, přemýšlel o tom, jestli se toto místo snížilo k
domovnímu zvonku, nebo zda nějaký sluha dveře automaticky otevře
v okamžiku, až k nim Riggs dojde. Ve skutečnosti se nestalo ani to,
ani ono. Jakmile vystoupil na poslední schod, promluvil na něj hlas
ze zbrusu nového domácího telefonu ve zdi po straně dveří.
„Hledáte někoho?" Byl to mužský hlas, pevný a silný. Riggse v tu
chvíli napadlo, že zní poněkud výhružně.
„Jsem Matthew Riggs. Moje firma dostala zakázku na postavení
bezpečnostního plotu kolem nemovitosti."
„A dál?"
Dveře se neotevřely a tón hlasu jasně naznačil, že pokud Riggs
nevyrukuje s dalšími informacemi, současný stav se nezmění.
Rozhlédl se, protože si najednou uvědomil, že je odněkud sledován.
A také ano. Nad hlavou, za jedním ze sloupů, spatřil vykukovat
videokameru. I ta vypadala nová. Zamával do ní.
„Hledáte někoho?" zeptal se ho hlas ještě jednou.

- 194 -
 „Potřeboval bych si zatelefonovat."
„Je mi líto, ale to nebude možné."
„Myslím, že by to mělo být možné, protože jsem právě naboural
do auta, které pronásledovalo velké šedivé BMW, o němž jsem si
jist, že patří k tomuto domu. Chtěl jsem se jen přesvědčit, že se ženě,
která to auto řídila, nic nestalo. Když jsem ji viděl naposledy, tvářila
se hodně vyděšeně."
Dalším zvukem, který Riggs uslyšel, bylo odšupování závory na
hlavních dveřích, jež se pak přímo rozletěly dokořán. Starší muž,
který stanul před Riggsem, se vyrovnal jeho sto osmdesáti pěti
centimetrům výšky, ale byl daleko širší v ramenou a kolem hrudníku.
Riggs si však všiml, že při chůzi lehce napadá na nohy, jako kdyby
ho kolena začínala opouštět. Přestože se Riggs mohl chlubit silnou
atletickou postavou, dospěl k závěru, že by se nijak zvlášť nechtěl
dostat do situace, kdy by s tímto chlapíkem musel změřit síly. I přes
pokročilý věk a viditelně nejistotu chůzi vypadal muž dost silný, aby
Riggsovi snadno zlomil vaz. Toto byl zcela jasně člověk, kterého ve
škole vídali vyzvedávat Lisu Savageovou. Oddaný vazoun.
„O čem to tu kruci mluvíte?"
Riggs prstem ukázal směrem k silnici. „Asi před deseti minutami
jsem venku předběžně obhlížel hranice nemovitosti, než sem pošlu
svoje lidi a stroje, když to BMW vyrazilo zčista jasna po cestě.
Řídila ho světlovlasá žena, pokud mě nešálil zrak, vyděšená k smrti.
Další auto, černou Hondu Accord, pravděpodobně model z roku
1992 nebo 93, měla hned za zadkem. Tu řídil nějaký chlap a vypadal,
že zatraceně ví, co chce."
„A ta žena, je v pořádku?" Starší muž se o poznání přiblížil.
Riggs o kousek couvl. Nebyl ochoten pustit si toho chlápka
k sobě moc blízko, dokud nebude mít lepší přehled o situaci. Co
mohl vědět, tenhle chlap mohl klidně být spolčený s tím v hondě.
Riggsův vnitřní radar teď pracoval naplno právě kvůli tomuhle
vazounovi.
„Pokud vím, tak ano. Vklínil jsem se mezi ně a hondu odstavil.
Tím jsem si pěkně zřídil pick-up." Riggs si krátce promnul vzadu

- 195 -
krk, když si vybavil srážku, protože ho tam v tu chvíli několikrát
bolestivě píchlo. Bude se muset dnes večer pořádně naložit do vany.
„O tu dodávku se postaráme. Kde je ta žena?"
„Nepřijel jsem sem, abych si stěžoval kvůli autu, pane -"
„Charlie, říkejte mi Charlie." Muž napřáhl ruku k pozdravu a
Riggs ji přijal. Rozhodně nepodcenil sílu, kterou ten člověk vládl.
Když Riggs stáhl ruku zpátky, zadíval se na otlaky na prstech, které
mu tam po mužově stisku zbyly, jako od svěráku... Zda se jen obával
o bezpečnost ženy, nebo ničil návštěvníkům prsty pravidelně, to
Riggs nevěděl.
„Mně říkají Matt. Jak jsem řekl, ujela, a pokud to mohu posoudit,
je v pořádku. Ale stejně bych to chtěl oznámit."
„Oznámit?"
„Na policii. Ten chlap v hondě porušil přinejmenším několik
předpisů najednou a spáchal pár těžkých kriminálních deliktů. Jen
škoda, že jsem se nedostal k tomu, abych mu přečetl jeho práva."
„Mluvíte jako policajt."
Zachmuřil se Charliemu obličej, nebo se mi to jen zdálo?
uvažoval Riggs.
„Jo, býval jsem něco na ten způsob, ale už je to hodně dávno.
Zapsal jsem si poznávací značky obou aut." Podíval se po Charliem a
upřeně si prohlížel jeho potlučený, zašedlý obličej a pokoušel se
proniknout tím nic neříkajícím pohledem, který se mu vracel.
„Soudím, že jak to auto, tak ta žena patří do tohoto domu."
Charlie na vteřinku zaváhal a pak přikývl. „Vlastní to tady."
„A honda?"
„Tu jsem nikdy neviděl."
Riggs se otočil a podíval se na cestu k domu. „Ten chlap mohl
čekat o kus dál na příjezdové cestě. V tom mu nic nebránilo." Riggs
se opět otočil a podíval se ještě jednou na Charlieho.
„To je taky důvod, proč jsme vám zadali postavit ten plot a
vrata." V Charlieho očích to krátce zablýsklo nevolí.
„Teď už je mi jasné, že to není až tak špatný nápad, ale tu
podepsanou smlouvu jsem do rukou dostal teprve včera. Pracuju
rychle, ale tak rychle zase ne."

- 196 -
 Charlie se při očividné logice Riggsových slov uvolnil a na
chvilku sklonil hlavu.
„Tak jak to bude s tím telefonem, Charlie?" Riggs udělal krok
vpřed. „Podívejte, poznám pokus o únos, když na něj koukám."
Zvedl hlavu a podíval se na průčelí domu. „A taky není moc těžké
uhodnout proč, že?"
Charlie se zhluboka nadechl, protože se jeho věrnost rozdvojila
na protichůdné pocity. Bylo mu až špatně z toho, jaký strach měl o
LuAnn - tedy o Catherine, opravil se v duchu. Přestože uběhlo už
deset let, nikdy si na její nové jméno nezvykl. Ale považoval téměř
za vyloučené, aby dovolil zavolat policii.
„Mám za to, že jste její přítel nebo někdo z rodiny -"
„Vlastně obojí," prohlásil Charlie s obnovenou rázností a upřeně
se zadíval Riggsovi přes rameno, přičemž se mu na tváři rozlil
úsměv.
Důvod této změny výrazu dorazil k Riggsovu uchu o vteřinku
později. Otočil se a sledoval BMW, jak zastavilo za jeho pick-upem.
LuAnn vystoupila z vozu a nepatrnou chvilku spočinula
pohledem na Riggsově autě, až se jí oči zastavily na poškozeném
nárazníku. Pak vystoupala po schodech nahoru kolem Riggse a
soustředila se na Charlieho.
„Tenhle muž tvrdí, že ses připletla do nějakých potíží," pronesl
Charlie a prstem ukázal na Riggse.
„Matt Riggs." Riggs napřáhl ruku k pozdravu. Ve vysokých
botách nebyla ta žena o nic menší než on. Dojem výjimečné krásy,
kterého nabyl při pohledu dalekohledem, se zblízka ještě prohloubil.
Vlasy měla dlouhé a husté a místy zlatavě svítily tak, jako kdyby v
sobě zachycovaly každý proužek z paprsků slunce, které nad nimi
pomalu vystupovalo na oblohu. Obličej a pleť měla do té míry bez
jediné chybičky, až se zdálo vyloučené, že by se toho mohlo
dosáhnout přirozeným způsobem. Žena však byla mladá, takže zásah
nože plastického chirurga u ní ještě nemohl připadat v úvahu. Riggs
tedy usoudil, že veškerá krása musí být přirozená. Pak si všiml jizvy,
která se táhla podél konce spodní čelisti. To ho překvapilo, jelikož se
naprosto ke zbytku ženiny osobnosti nehodila. Ta jizva rovněž

- 197 -
probudila v Riggsovi silnou zvědavost, protože jeho zkušenému oku
neušlo, že poranění musel způsobit zásah nožem se zubatým ostřím.
Odhadoval, že většina žen, a zvláště těch, které měly tolik peněz jako
ona, by zaplatily jakoukoli nehoráznou částku, jen aby zakryly
takovou vadu na kráse.
Dvě klidné světle zelené oči, jež se právě upřeně zadívaly do
Riggsových, ho dovedly k závěru, že tato žena je jiná. Osoba, na níž
hleděl, patřila mezi vzácné výjimky, kdy krásná žena zůstává
lhostejná ke svému vzhledu. Jak Riggsovy oči pokračovaly ve
zběžné obhlídce, nemohl si nevšimnout jejího štíhlého, elegantního
těla. Ale z poněkud příliš štíhlých boků a pasu se její postava v
ramenou rozšiřovala tak, že naznačovala mimořádnou fyzickou sílu.
Když se její ruka sevřela okolo jeho, skoro zalapal po dechu. Stisk
měla tak silný, že byl téměř k nerozeznání od stisku Charlieho.
„Jste, doufám, v pořádku," pronesl Riggs. „Stihl jsem si zapsat
číslo té hondy a zrovna jsem to chtěl ohlásit na policii, ale mobilní
telefon se mi rozbil, když do mě ten chlap narazil. Auto bude asi
kradené, ale toho chlápka jsem si prohlédl dobře. Tady je to hodně
osamělé místo. Měli bychom být schopni ho sbalit, když budeme
jednat hodně rychle."
LuAnn se na něj podívala se zmateným výrazem v obličeji. „O
čem to tu mluvíte?"
Riggs zamrkal a ustoupil. „O autě, které vás pronásledovalo."
LuAnn stočila pohled na Charlieho. Riggs je velice pečlivě
pozoroval, ale nedokázal zachytit žádné viditelné signály, kterými by
se domlouvali. LuAnn pak ukázala prstem na Riggsův pick-up.
„Viděla jsem tohle auto a ještě jedno, jak jedou dost podivně, ale
nezastavila jsem, abych se na cokoli vyptávala. Nic mi po tom
nebylo."
Riggs zůstal chvilku stát s otevřenou pusou, než se vzpamatoval.
„Důvod, proč jsem s tou hondou tancoval quickstep, byl, že se ten
chlap snažil ze všech sil vytlačit vás ze silnice. Ve skutečnosti jsem
málem nastoupil na vaše místo ve snaze, abych se objevil ve
statistice jako nejhorší vrak týdne."

- 198 -
 „Musím znovu opakovat, že je mi to moc líto, ale já nevím, o čem
mluvíte. Nemyslíte, že bych měla poznat, když se mě někdo snaží
vytlačit ze silnice?"
„Takže vy tvrdíte, že pokaždé jezdíte stotřicítkou po horské
silnici se zatáčkami jen tak pro legraci?" zeptal se jí Riggs
rozhořčeně.
„Myslím, že do toho, jak řídím, vám nic není," odsekla mu.
„Avšak jelikož se nacházíte na mém soukromém pozemku, myslím,
že byste mi měl vysvětlit, co tady vlastně děláte."
Charlie se do toho vložil. „To je ten člověk, který staví to
bezpečnostní oplocení."
LuAnn si Riggse vytrvale měřila pohledem. „Tak bych vám vřele
doporučovala, abyste se raději soustředil na svůj úkol, než chodil
sem s nějakým nepodloženým tvrzením o tom, že mě někdo honil."
Riggs se zarděl a chtěl něco říct, ale pak se rozhodl, že si to nechá
pro sebe. „Přeju dobrý den, madam." Otočil se a vykročil směrem ke
svému pick-upu.
LuAnn se ani neohlédla. Prošla okolo Charlieho, aniž o něj
zavadila pohledem, a rychle vešla do domu. Než zavřel dveře,
Charlie ještě chvíli Riggse sledoval pohledem.
Jak Riggs nastupoval do vozu, po příjezdové cestě se blížilo další
auto. Řídila ho starší žena. Na zadním sedadle měla naskládáno
spoustu nakoupených potravin. Byla to Sally Beechamová,
LuAnnina hospodyně, která u nich bydlela a právě se vracela z
ranního nákupu potravin. Hodila po Riggsovi zběžně okem.
I když jeho výraz byl ještě poznamenán zlostí, stroze kývl hlavou
na pozdrav a ona mu oplatila stejně. Jak bylo jejím zvykem, zajela až
k postranní garáži a zmáčkla ovladač přicvaknutý na sluneční cloně
auta, kterým se otevírala vrata garáže. Dveře z vnitřku garáže vedly
rovnou do kuchyně. Sally Beechamová byla výkonná osoba, které se
přímo ošklivilo mrhání časem.
Když Riggs odjížděl, letmo se podíval za sebe na obrovský dům.
Zpátky na něj upíralo oči tolik oken, že nepostřehl to jedno, které
rámovalo obličej LuAnn Tylerové. Stála tam s rukama založenýma

- 199 -
na prsou a odhodlaně sledovala Riggse pohledem. Na tváři se jí však
mísily obavy a špatné svědomí.

Honda zpomalila, odbočila z vedlejší cesty, pak přejela přes

starodávný dřevěný mostek nad úzkou říčkou a zmizela v hustém
okolním lese. Anténa narážela na některé převislé větve a z nich se
na přední sklo snesla sprška kapek rosy. O kus dál vepředu pod
příkrovem dubů se objevila nevelká, špatně udržovaná chalupa.
Honda vjela na malý dvorek za domem a z něj do kůlny stojící za
chalupou. Muž zavřel vrata kůlny a popošel směrem k domu.
Donovan si třel zadní část těla a pak chvíli rozcvičoval krční
páteř, jak se snažil překonat pozůstatky nerozvážného ranního
dobrodružství. Stále se ještě viditelně třásl. Vstoupil do domu, shodil
ze sebe kabát a ve stísněném prostoru kuchyňky si začal vařit kávu.
Nervózně vykouřil jednu cigaretu, a zatímco káva překapávala,
podíval se s pocitem mírného strachu z okna - přesto, že si byl
poměrně jistý, že ho nikdo nesledoval. Třel si čelo. Chalupa stála na
samotě a majitel, který mu ji pronajal, neznal novinářovo pravé
jméno ani důvod, pro nějž se rozhodl se tady na čas usadit.
Ten chlap v té dodávce, kdo to sakra byl? Přítel té ženy, nebo
někdo, kdo se k tomu připletl náhodou? Oba Donovana viděli, bude
si tudíž nejspíš muset oholit plnovous a udělat si něco s vlasy. Taky
si bude muset půjčit jiné auto. Honda byla poškozená a ten chlap v
pick-upu si klidně mohl zapsat číslo. Honda ovšem byla z půjčovny a
Donovan, když si ji pronajímal, pravé jméno neudal. O ženu strach
neměl, že by kvůli tomu něco podnikla, ale ten chlap by mu mohl
pěkně zamotat plány. Nebude riskovat a nepojede s hondou do
města, aby ji vyměnil v půjčovně za něco jiného. Nechtěl, aby někdo
zahlédl, že ji řídí, a také se mu nijak nechtělo právě teď vysvětlovat,
jak zničil nárazník. Dnes v noci si pěšky dojde na hlavní silnici a
chytí autobus do města, kde si vybere jiné auto.
Nalil si hrnek kávy a přešel do jídelny, kterou upravil jako
kancelář. Na jednom stole byly rozloženy počítač, tiskárna, fax a
telefon. V rohu pokoje měl k ruce pečlivě vyrovnané pořadače. Na

- 200 -
dvou stěnách visely velké nástěnky, které celé pokrývaly výstřižky z
novin.
Ta honička za jejím autem byla hodně velká pitomost, mumlal si
pro sebe Donovan. Je vlastně zázrak, že se teď oba neválejí bradou
vzhůru v nějaké strži. Reakce Tylerové ho naprosto vyvedla z míry.
Ačkoliv, když o tom teď přemýšlel, vlastně neměla. Byla vystrašená
a měla k tomu pádný důvod. Donovanův současný problém byl
jasný. Co když mu zase zmizí? To, že ji našel jednou, se dalo
částečně připsat tvrdé dřině a částečně štěstí. Nikde neměl zaručeno,
že bude mít podobné štěstí i příště. S tím však v tuto chvíli nemohl
nic dělat. Mohl jen čekat a sledovat ji.
Na místním letišti si Donovan našel člověka, který ho uvědomí,
kdyby se nějaká osoba, na kterou se hodí popis LuAnn Tylerové,
nebo cestující pod jménem Catherine Savageová, chystala odletět
letadlem mimo Virginii. Pokud neměla k dispozici další totožnost,
bude pro Tylerovou obtížné cestovat jinak než jako Catherine
Savageová, a tím by za sebou zanechala stopu. Kdyby z oblasti
odcestovala jiným prostředkem než letadlem, tak může sledovat
dům, jenže ne čtyřiadvacet hodin denně. Donovan chvilku zvažoval,
jestli by neměl zavolat na pomoc někoho jako posilu od nich z
redakce Tribune. Mnoho faktorů jej však zrazovalo. Pracoval na
všem sám už bezmála třicet let a právě v tuto chvíli si k sobě vybírat
partnera se mu nijak zvlášť nezamlouvalo, a to i kdyby k tomu
noviny daly souhlas. Ne, udělá, co dokáže zvládnout sám, a bude jí v
patách, ať se hne, kam se hne. Navíc udělá všechno, aby si zajistil
další možnost, jak se s ní setkat. Byl přesvědčen, že dokáže LuAnn
přesvědčit, aby mu důvěřovala a spolupracovala s ním. Nevěřil, že by
někoho zabila. Byl si však jist, že ona a možná ještě někteří další
výherci skrývají něco, co se týká loterie. Toužil po svém článku, ať
ho to dovede kamkoli.
Oheň plápolal na ohništi v krbu v prostorné dvouposchoďové
knihovně, která měla od podlahy až ke stropu javorové police na
knihy na třech stěnách a příjemný, měkce polstrovaný nábytek
uspořádaný tak, aby sedící mohli důvěrně rozmlouvat. LuAnn seděla
na kožené pohovce, nohy skrčené pod sebou, bosá chodidla jí

- 201 -
vyčnívala přes okraj a přes ramena měla přehozenou vyšívanou
bavlněnou šálu. Hrnek čaje s ještě nedotčenou snídaní stál na stole
vedle ní. Sally Beechamová, oblečená do šedé uniformy a zářivě bílé
zástěry, právě odcházela s prázdným tácem v ruce. Charlie za ní
zavřel dvojité obloukové dveře a posadil se vedle LuAnn.
„Poslechni, povíš mi už, co se doopravdy stalo, nebo ne?" Když
LuAnn neodpověděla, Charlie ji vzal za ruku. „Ruce máš jako led.
Vypij si ten čaj." Vstal, rozhrábl oheň a přiložil, až od plamenů zrudl
v obličeji. Podíval se na ni s očekáváním. „Nemůžu ti pomoct, když
mi neřekneš, co se děje, LuAnn."
Během posledních deseti let se mezi nimi vytvořilo pevné pouto,
které jim pomohlo během jejich cest překonat nejednu kritickou
situaci, ať už byla více nebo méně vážná. Od chvíle, kdy se Charlie
dotkl LuAnnina ramene v Boeingu 747, právě když vystoupal
vysoko do nebe nad New Yorkem, až do chvíle, kdy se vrátili zpátky
do Ameriky, tvořili nerozlučnou dvojici. Přestože jeho křestní jméno
bylo Robert, začal používat „Charlieho" jako nové jméno. Zas tak
daleko od pravdy to nebylo, protože druhé jeho jméno skutečně bylo
Charles. Co vlastně záleží na jméně? Oslovoval ji však jako LuAnn,
jen když byli sami, jako právě teď. Měla v něm svého nejbližšího
přítele a důvěrníka, opravdu jediného, neboť existovaly věci, které
nemohla říct ani dceři.
Když si Charlie znovu sedal, trhl sebou bolestí. Uvědomoval si
jasně, že je teď pomalejší, což si způsobil už v mládí, kdy se svým
tělem nezacházel právě nejšetrněji. Věkový rozdíl mezi ním a LuAnn
byl nyní daleko výraznější než kdy předtím, příroda si zkrátka
vybrala od Charlieho svou daň. Ale i tak by pro ni udělal všechno,
postavil by se každému nebezpečí, střetl se se všemi nepřáteli, které
měla, do poslední kapky síly a vynalézavosti, které mu zbyly.
A právě výraz v Charlieho očích, v nichž LuAnn četla přesně tyto
myšlenky, ji přiměl, aby konečně začala mluvit.
„Sotva jsem vyjela od domu, stál ten člověk uprostřed cesty a
mával na mě, abych zastavila."
„A tys zastavila?" Tón Charlieho hlasu zněl nevěřícně.

- 202 -
 „Nevystoupila jsem z auta. Nemohla jsem dost dobře toho muže
přejet. Kdyby se o něco pokusil, nebo kdyby vytáhl zbraň, tak to se
vsaď, že bych to udělala."
Charlie si přendal nohu přes nohu, což byl pohyb, který opět
doprovázelo bolestivé trhnutí. „Pokračuj, ale nezapomeň při tom jíst
a vypij si ten čaj! Jsi v obličeji bledá jako smrt."
LuAnn ho poslechla. Podařilo se jí do sebe dostat pár soust toastu
s vejcem a zapít to několika loky horkého čaje. Pak šálek opět
odložila a ústa si osušila ubrouskem. „Posunkem mi naznačil, abych
stáhla okno. Trochu jsem ho pootevřela a zeptala jsem se ho, co
potřebuje."
„Počkej chvilku, jak vypadal?"
„Středně velký, plnovous, na skráních prošedivělý. Brýle s
kovovými obroučkami. Snědá pleť, asi pětasedmdesát kilo,
pravděpodobně okolo padesátky." V posledních deseti letech se pro
LuAnn stalo druhou přirozeností vepsat si do paměti podrobný popis
kohokoli.
Charlie si v duchu zařadil popis muže do své privátní složky.
„Pokračuj."
„Řekl, že hledá Brillsteinovo panství." Zaváhala a znovu si usrkla
čaje. „Řekla jsem mu, že tady to není."
Charlie se náhle naklonil dopředu. „A co řekl potom?"
Teď už se LuAnn viditelně třásla. „Řekl, že někoho hledá."
„Koho? Koho?" Charlie svou otázku zopakoval, když LuAnn s
prázdným výrazem v očích sklopila pohled na podlahu.
Konečně se na něj podívala. „LuAnn Tylerovou z Georgie."
Charlie se opřel. Po deseti letech se obávali toho, že je někdo
odhalí už mnohem méně, i když se této obavy nezbavili úplně a
nikdy se už jí nezbaví. Teď se strach znovu probudil k životu.
„Řekl ještě něco jiného?"
LuAnn si otřela suché rty ubrouskem a pak se posadila rovně.
„Povídal něco o tom, že si chce se mnou promluvit. Já pak... já...
zatmělo se mi před očima, dupla jsem na plyn a málem jsem ho
přejela." Když to dořekla, vypustila z plic úplně všechen vzduch.
Podívala se na Charlieho.

- 203 -
 „A on tě pronásledoval?"
Přikývla. „Mám pevné nervy, Charlie, a ty to víš, ale všechno má
své meze. Když si hned po ránu vyjedeš na projížďku, při které se
chceš uvolnit, ale pak dostaneš takovou ránu místo toho -" Naklonila
k němu hlavu. „Bože, a to jsem se tu už začínala cítit dobře. Jackson
se neobjevil, Lisa miluje školu, je tady tak nádherně." Zmlkla.
„A co ten druhý chlap, ten Riggs? Je to, co mi tu říkal, pravda?"
LuAnn se náhle polekala, vstala a začala chodit po místnosti.
Zastavila se a rukou láskyplně přejela po řadě krásně svázaných
románů, které stály na policích knihovny. Za ta léta přečetla snad
všechny knihy, co v knihovně byly. Deset let intenzivního vzdělávání
pod vedením nejlepších soukromých učitelů z ní udělalo
vybroušenou, kosmopolitní ženu s dobrým vyjadřováním, na hony
vzdálenou té, která utekla z návěsu a od dvou těl. I když ty krvavé
obrazy už z jejích myšlenek nevymizí.
„Ano. Prostě skočil rovnou mezi nás. Pravděpodobně bych se
byla toho chlapa zbavila stejně." Pak tiše dodala: „Ale opravdu mi
pomohl. Byla bych mu ráda poděkovala. Ale dost dobře jsem to
udělat nemohla." Rozhodila ruce v zoufalém gestu a zase se posadila.
Charlie si mnul bradu a zvažoval celou situaci.
„Víš, z právního hlediska spadají ty podvody okolo loterie pod
trestné činy, ale všechny jsou už teď promlčené. Ten chlap tě tedy po
téhle stránce nemůže ohrozit."
„A co obvinění z vraždy? Na to se žádná promlčecí lhůta
nevztahuje. A já toho člověka opravdu zabila, Charlie, i když to bylo
v sebeobraně, ale kdo mi to teď bude věřit?"
„To je pravda, ale policie ten případ dál nevyšetřovala, už roky
ne."
„Chceš snad, abych se šla sama udat?"
„To jsem přece neřekl? Jen si myslím, že to trochu moc
nafukuješ."
LuAnn se celá chvěla. Jestli by měla jít do vězení kvůli těm
penězům nebo kvůli zabití, to nebylo to nejhorší, co jí teď trápilo.
Sepjala ruce a podívala se na Charlieho.

- 204 -
 „Můj táta mi pravděpodobně neřekl za celý život jediné pravdivé
slovo. Dělal, co mohl, abych si myslela, že jsem ten nejbezcennější
kus smetí na světě, a pokaždé, když jsem získala trochu sebevědomí,
přišel a všechno zničil. Jediné, k čemu jsem se podle něj hodila, bylo
rodit děti a vypadat hezky kvůli mužskému, kterého sbalím."
„Vím, žes to měla těžké, LuAnn -"
„Přísahala jsem si, že nikdy, vůbec nikdy nic takového vlastnímu
dítěti neudělám. Přísahala jsem to Bohu na celý stoh biblí,
zopakovala jsem to na maminčině hrobě a šeptala jsem to Lise celou
dobu, co jsem ji čekala a každý večer celých šest měsíců potom, co
se narodila." LuAnn těžce polkla a vstala. „A víš, jak to je? Všechno,
co jsem jí řekla, všechno, co ví o sobě, o mně, o tobě, každá
zatracená molekula její existence je jedna velká lež. Všechno to je
smyšlené, Charlie. Prosím, možná vypršela promlčecí lhůta, třeba ani
do vězení nepůjdu, protože policii je jedno, že jsem zabila dealera
drog. Jenže jestli tenhle člověk zjistil, jaká je moje minulost, a
všechno to vytáhne na světlo, tak se to Lisa dozví. Zjistí, že jí její
matka nejspíš napovídala víc lží, než si můj táta stačil vymyslet za
celý život. Budu stokrát horší než Benny Tyler a je nad slunce
jasnější, že svou holčičku ztratím. Lisa mě zatratí." Po tomto
výbuchu se LuAnn otřásla a zavřela oči.
„Promiň, LuAnn, nenapadlo mě se na to dívat takhle." Charlie
sklopil hlavu a zadíval se na ruce.
LuAnn otevřela oči a výraz v nich vypovídal o naprosté
odevzdanosti osudu. „A jestli se to stane, jestli se to dozví, tak je se
mnou konec. Pak se mi ve srovnání s tím bude vězení zdát jako
procházka růžovým sadem, ale kdybych svou dceru ztratila, neměla
bych už vůbec žádný důvod žít dál. Bez ohledu na tohle všechno." A
krouživým pohybem paží ukázala kolem sebe. „Ani ten sebemenší
důvod."
LuAnn se zase posadila a třela si čelo.
Charlie konečně prolomil ticho. „Riggs má čísla obou aut." Chvíli
si hrál s košilí, než dodal: „Riggs je bývalý polda, LuAnn."
S hlavou v dlaních k němu LuAnn zvedla oči. „Ach Bože! A to
jsem si myslela, že už to horší nemůže být."

- 205 -
 „Nedělej si starosti, jestli si tě bude chtít proklepnout, nezjistí nic
než to, že jsi Catherine Savageová, která bydlí na této adrese, má
platné číslo sociálního pojištění a všechno, co s tím souvisí. Tvoje
totožnost v sobě nemá jedinou mezírku. Ne po všech těch letech."
„Já si naopak myslím, že máme pěkně velkou díru, Charlie. Co
ten chlap v hondě?"
Charlie tu námitku uznal rychlým přikývnutím. „Dobře, dobře,
ale já teď mluvím o tom Riggsovi. Tam odtud ti nic nehrozí."
„Jenže co jestli toho druhého chlapa chytí a třeba si s ním
popovídá?"
„To se nejspíš potom dostaneme do pořádných potíží." Charlie
dokončil myšlenku za ni.
„Ty myslíš, že by to Riggs mohl udělat?"
„Nevím. Jen je mi jasné, že nespolkl tvou povídačku o tom, žes
nevěděla, že tě někdo pronásleduje. Za těch okolností ti nevyčítám,
žes to udělala, ale bývalému poldovi? Sakra, jemu to prostě musí být
podezřelé. Myslím, že se nemůžeme spoléhat na to, že to nechá být."
LuAnn si odhrnula vlasy z očí. „Tak co teď budeme dělat?"
Charlie ji vzal jemně za ruku. „Ty nebudeš dělat nic a necháš
starého Charlieho, aby zjistil, co se dá. Už jsme byli v jiných
šlamastikách, nemyslíš?"
Pomalu přikývla a pak si nervózně olízla rty. „Tentokrát to ale
může být ta nejhorší."

Matt Riggs rychle vyšel po schodech nahoru ke starému

viktoriánskému domu s verandou, který si s puntičkářskou přesností
minulý rok zrenovoval. Než přišel do Charlottesvillu, měl už za
sebou několik let praxe v tesařských i truhlářských pracích. Byly to
činnosti, do kterých se pustil, aby ulevil stresům z toho, jak si kdysi
vydělával na živobytí. V tomto okamžiku to však nebyly ladné linie
domu, na co se právě soustřeďoval.
Vešel do domu a mířil přes síň rovnou do kanceláře, neboť měl
domov i sídlo firmy pod jednou střechou. Zavřel dveře, zvedl telefon
a vytočil číslo starého kamaráda z Washingtonu. Honda měla

- 206 -
washingtonské číslo. Riggs už předem s jistotou věděl, co podle té
poznávací značky zjistí - že to auto je buď pronajaté, nebo ukradené.
S BMW to bude jiná písnička. Alespoň se dozví jméno té ženy,
protože ho po cestě domů najednou napadlo, že ani ten člověk, který
si říkal Charlie, ani žena se o tom ani slovem nezmínili. Vyvozoval,
že její příjmení bude Savageová a pak, že ta žena z BMW je buď
matka Lisy Savageové, nebo, soudě podle mladistvého vzhledu, její
starší sestra.
Po půl hodině už měl odpovědi na své otázky pohromadě. Ta
honda byla skutečně pronajatá v hlavním městě na jméno Tom Jones.
Ten si ji pronajal už před dvěma týdny. Tom Jones! Bylo to skutečně
chytře vymyšlené, uvažoval Riggs. Adresa toho muže bude
stoprocentně stejně falešná jako jméno. Takže slepá ulička. Nic
jiného vlastně neočekával.
Pak se zadíval na jméno ženy, které si poznamenal na kousek
papíru. Catherine Savageová, narozená v Charlottesvillu ve Virginii,
věk třicet let, číslo sociálního pojištění odpovídalo, současná adresa
byla správná, Wickensova honitba. Podruhé neprovdaná, skvělá
pověst, žádné předchozí záznamy. Vůbec nic, co by vysílalo varovné
signály. Měl pořádný kus její minulosti zrovna teď v rukou za méně
než půl hodiny. Počítače jsou skvělá věc. Ale stejně...
Znovu se podíval na její věk. Třicetiletá. Vybavil si znovu ten
dům a rozlehlý pozemek, sto dvacet hektarů rozlohy v nejvyšší
cenové hladině státu Virginie. Věděl, že požadovaná cena za
Wickensovu honitbu byla šest milionů dolarů. Kdyby se paní
Savageové podařilo uzavřít velice výhodnou smlouvu, mohla ji
případně získat za cenu pohybující se mezi čtyřmi a pěti miliony, ale
podle toho, co slyšel, práce na renovaci mohly klidně vyšplhat až na
sedmimístné číslo. Kde sakra tak mladá ženská vzala tolik peněz?
Nebyla ani filmová hvězda, ani žádná slavná rocková zpěvačka.
Jméno Catherine Savageová mu nic neříkalo, a tak mimo v
popkultuře zase nebyl.
Nebo že by to byl Charlie, kdo měl ty zlaťáky? Nebyli manželé,
to bylo jasné. Řekl, že patří do rodiny, ale něco v tom taky nehrálo.
Riggs se opřel o opěradlo, otevřel zásuvku v psacím stole a vzal si

- 207 -
dva aspiriny, protože hrozilo, že mu opět ztuhne krk. Mohlo by to být
tak, že zdědila velký rodinný majetek nebo byla mimořádně bohatou
vdovou nějakého starého hejla. Když si vzpomněl, jak vypadá,
usoudil, že to tak klidně mohlo být. Mnoho mužů by ji zahrnulo
vším, co měli.
Takže, co teď? Vyhlédl ven z okna kanceláře na krásu okolních
stromů, které zářily všemi barvami podzimu. Dařilo se mu dobře,
nešťastnou minulost měl za sebou, kvetoucí živnost v místě, které
miloval. Pokojný životní styl, o kterém věřil, že mu zajistí ještě
mnoho poklidných let. A teď tohle. Přidržel si kousek papíru s jejím
jménem ve výši očí. Přestože na ni neměl vůbec žádný materiál,
který by mu dal popud k tomu, aby se o ni vůbec začal zajímat,
rozjela se Riggsova zvědavost na plné obrátky.
„Kdo sakra jsi, Catherine Savageová?"

„Jsi už hotová, beruško?" LuAnn nakoukla do dveří a láskyplně

se zahleděla na záda mladé dívky, která se právě dostrojovala.
Lisa se ohlédla na svou matku. „Skoro."
Krásným obličejem a urostlou postavou se Lisa Savageová silně
podobala LuAnn a v životě své matky tvořila pevný orientační bod.
LuAnn vstoupila do místnosti, zavřela dveře a posadila se na
postel. „Sally říkala, žes skoro nic k snídani nesnědla, není ti nic?"
„Píšeme dneska písemku. Asi se jen trochu bojím." Lisa už žila
téměř ve všech světadílech a důsledkem toho se ve způsobu její řeči
odrážela spousta vlivů nejrůznějších kultur, dialektů a přízvuků, a ta
směsice byla na poslech příjemná. Po několika měsících ve Virginii
se teď do Lisiny výslovnosti začal vkrádat i nádech jižanské
modulace.
LuAnn se usmála. „Myslela bych, že po tolika výborných už
přestaneš být nervózní." Pohladila dceru po rameni. Za dob
strávených cestováním věnovala LuAnn převážnou část své energie a
značnou sumu peněz na to, aby se proměnila v někoho, kým vždycky
chtěla být, a co nejvíc se vzdálila jižanské ubožačce jménem LuAnn
Tylerová. Získala vzdělání, dokázala hovořit dvěma cizími jazyky, a

- 208 -
teď si s pýchou uvědomovala, že Lisa umí čtyři a že se cítí stejně tak
doma v Číně jako v Londýně. Za deset let toho Lisa prožila tolik,
jako jiní lidé neprožijí za celý život. Vezmou-li se v úvahu události
dnešního rána, tak to nakonec možná bude k něčemu dobré. Vypršel
už její čas?
Lisa se dooblékla a posadila se zády k matce. LuAnn vzala do
ruky kartáč a začala pročesávat dceřiny vlasy, což byl jejich
každodenní obřad, během kterého měly možnost si povídat a jedna
druhé vyprávět, co nového se přihodilo.
„Nemůžu za to, vždycky mě to vyvede z míry. Není to pokaždé
jednoduché."
„Většina věcí, které v životě za něco stojí, není snadná. Hlavní je,
že se poctivě učíš, a to je důležité. Děláš, co můžeš, a nic jiného po
tobě nikdy nebudu chtít. Mně vůbec nezáleží na známkách." Učesala
Lise vlasy do silného koňského ohonu a sponkou jí připevnila mašli.
„Stačí, když mi domů nebudeš nosit žádné dvojky." Obě se tomu
vesele zasmály.
Když kráčely spolu dolů po schodišti, Lisa se podívala na matku.
„Viděla jsem vás, jak se bavíte s nějakým pánem před domem
dneska ráno. Ty a strýček Charlie."
LuAnn se pokusila zakrýt své obavy. „Tys byla vzhůru? Bylo to
hodně brzy."
„Však už jsem ti to říkala, nemohla jsem spát kvůli té písemce."
„Máš pravdu."
„Kdo to byl?"
„Bude stavět bezpečnostní oplocení kolem pozemku a bránu.
Přišel se na něco zeptat ohledně plánů."
„Na co potřebujeme bezpečnostní plot?"
LuAnn ji vzala za ruku. „O tom jsme se už spolu bavily, Liso.
Víš, jsme, jsme na tom finančně velice dobře. To přece víš. A na
světě jsou také zlí lidé. Mohli by se pokusit něco provést, aby z nás
dostali peníze."
„Jako vyloupit nás?"
„Ano, ale třeba i něco jiného."
„Jako co?"

- 209 -
 LuAnn se zastavila, posadila se na schod a mávla na Lisu, aby se
posadila k ní. „Vzpomínáš si, jak ti vždycky říkám, abys byla opatrná
a dávala si na lidi pozor?" Lisa kývla na souhlas. „Dělám to proto, že
někteří zlí lidé by se mohli pokusit mi tě vzít."
Lisa se zatvářila polekaně. „Neříkám ti to kvůli tomu, abych tě
poplašila, beruško, ale svým způsobem bych chtěla, abys měla trochu
strach, aby sis uvědomovala, o co jde. Když budeš používat svůj
mozek a budeš mít oči otevřené, všechno bude v pořádku. Já a
strýček Charlie nedovolíme, aby se ti něco stalo. Máš mámin slib.
Rozumíš?"
Lisa opět kývla a ruku v ruce spolu sestupovaly po schodech.
Charlie už na ně čekal v hale. „Ty ale dneska ráno vypadáš
mimořádně krásně."
„Budu psát písemku."
„A ty myslíš, že to nevím? Byl jsem s tebou včera večer vzhůru
až do půl jedenácté, když jsme to spolu opakovali. Dostaneš
jedničku, to je jasné. Jdi si pro kabát, počkám na tebe před domem v
autě."
„To se mnou dnes ráno nepojede máma?"
Charlie se podíval rychle na LuAnn. „Necháme mámu, aby si
dnes ráno odpočinula. A navíc budeme mít ještě jednou možnost si
projít látku na tu písemku, nemyslíš?"
Lisa se rozzářila. „Bezva."
Když Lisa odběhla, Charlie se obrátil na LuAnn s velice vážným
obličejem. „Až vysadím Lisu před školou, zajedu do města ověřit si
nějaké věci."
„Myslíš, že se ti podaří toho chlapa najít?"
Charlie jen pokrčil rameny a zapnul si kabát. „Možná ano, možná
ne. Tak velké město to není, ale má spoustu úkrytů. Což byl také
jeden z důvodů, proč jsme si ho vybrali i my, že?"
LuAnn přikývla. „A co Riggs?"
„Toho si nechám na později. Kdybych šel a zaklepal mu na dveře
hned teď, jeho podezření by ještě vzrostlo. Zavolám z auta, jestli
něco zjistím."

- 210 -
 LuAnn sledovala ty dva, jak nastupují do Charlieho ranger roveru
a odjíždějí. V hlubokém zamyšlení si na sebe vzala teplý kabát,
prošla domem a zadem vyšla ven. Prošla kolem bazénu s rozměry
jako na olympijských hrách, s velkou okolní plochou vydlážděnou
plochými kameny a ohrazenou metrovou cihlovou zídkou. V tuto
roční dobu byl bazén vypuštěný a chráněný kovovou deskou.
Tenisový kurt sem pravděpodobně přibude příští rok. LuAnn nestála
ani o jednu tuto činnost. Její dětství jí kvůli chudobě neposkytlo
žádnou příležitost jen tak pro nic se strefovat do žlutého míčku či se
máčet v chlorované vodě. Lisa se však nemohla nabažit plavání ani
tenisu, a hned jak se nastěhovali do Wickensovy honitby, je začala
přemlouvat, aby tam nechali postavit tenisový kurt. Vlastně bylo
příjemné vědět, že bude na jednom místě tak dlouho, že si mohla
plánovat stavbu tenisového kurtu kousek od domu.
LuAnn se během svého cestování naučila jezdit na koni a právě
se chystala, že si půjde zajezdit i dnes. Stáje byly asi pět set metrů od
domu a ze tří stran je obklopoval hustý hájek. Ze zvyku dělala dlouhé
kroky a za chvíli už dorazila k nízkým budovám objektu.
Zaměstnávala na plný úvazek několik lidí, aby se starali o pozemky a
stáje, ale jejich pracovní den ještě nezačal. LuAnn ze sedlárny vzala
postroje a zručně si osedlala kobylku, které dala jméno po mamince,
Joy. Ze zdi sundala stetson a kožené rukavice a vydala se na
projížďku. LuAnn vlastnila Joy už několik let a klisna s nimi
cestovala do několika zemí, což není sice nijak snadná záležitost, ale
dá se poměrně dobře zvládnout, je-li vaše peněženka bezedná.
LuAnn s Lisou a Charliem dorazili na území Spojených států
letadlem. Joy se přes oceán plavila lodí.
Jeden z důvodů, proč se s Charliem rozhodli pro tuto nemovitost,
byl nepřeberný výběr jezdeckých tratí, který pozemek skýtal.
Některé z nich svým vznikem sahaly pravděpodobně až do dob
Thomase Jeffersona.
LuAnn vyrazila rychlým tempem a brzy nechala dům za sebou.
Dvojí sražená pára dechu provázela koně a jezdkyni při jízdě po
svažujícím se terénu a pak do zatáčky stezky, kterou po obou

- 211 -
stranách lemovaly stromy. Svěží ráno pomohlo LuAnn vyjasnit si
myšlenky a umožnilo jí, aby si všechno dobře promyslela.
Muže, který ji ráno pronásledoval, nepoznala, a ani to
samozřejmě nečekala. Zcela proti běžné logice věcí vždycky vlastně
podvědomě čekala, že ji pozná někdo zcela neznámý. Muž z hondy
znal její pravé jméno. Zda to byl nějaký nedávný náhodný objev z
jeho strany, nebo se pravdy dopátral už dřív v minulosti, nemohla
samozřejmě vůbec tušit.
Mnohokrát přemýšlela o tom, že se vrátí do Georgie a řekne tam
pravdu, prostě se upřímně přizná a konečně se pokusí nechat všechno
za sebou. Nápady tohoto druhu ale nikdy nevyústily v konkrétní akci
a důvody byly zcela zřejmé. Ačkoli zabila v sebeobraně, slova
člověka, který si říkal Duha, se jí neustále vracela. Utekla odtamtud.
Z toho si policie vyvodí nejhorší. A navíc byla nepředstavitelně
bohatá - kdo k ní bude pociťovat nějaké sympatie nebo soucit?
Zvlášť lidé z jejího rodného města. Ženy typu Shirley Watsonové
nejsou rozhodně na světě žádnou vzácností. A všechno znásobovala
skutečnost, že LuAnn udělala něco opravdu špatného. Kůň, na
kterém jela, šaty, jež měla na sobě, dům, ve kterém žila, vzdělání a
zkušenosti, jež získala pro sebe a pro Lisu za ta léta, to všechno bylo
koupeno a zaplaceno více méně ukradenými dolary. Ve strohých
finančních termínech patřila mezi největší podvodníky v historii.
Kdyby na to přišlo, klidně by kvůli tomu všemu předstoupila před
soud, ale pak se před ní vynořil obraz Lisy a téměř v téže chvíli k
LuAnn pronikla slova, jimiž k ní v jejích představách kdysi na
hřbitově promlouval Benny Tyler.
Udělej to pro svýho taťku. Copak jsem ti někdy lhal, panenko?
Taťka tě má moc rád.
Zastavila Joy a hlavu si položila do dlaní, když se jí v hlavě
zrodila bolestná představa.
Liso, miláčku, celý tvůj život je lež. Narodila ses v návěsu v lese,
protože jsem si nemohla dovolit tě přivést na svět někde jinde. Tvůj
otec byl naprostý budižkničemu, kterého zavraždili kvůli drogám.
Dávala jsem tě pod pult v jedné restauraci pro řidiče náklaďáků v
Rikersvillu v Georgii, zatímco jsem obsluhovala u stolů. Zabila jsem

- 212 -
jednoho muže a utekla jsem kvůli tomu před policií. Tvoje máma
všechny tyhle peníze ukradla, je to víc peněz, než si vůbec dokážeš
představit. Úplně všechno, co ty i já máme, pochází z těch
ukradených peněz.
Copak ti máma někdy lhala, panenko? Máma tě miluje. LuAnn
pomalu sesedla z koně a sesula se na obrovský kámen, který ostře
vyčníval ze země. Teprve za několik minut se trochu vzpamatovala,
ale hlava se jí houpala dlouhými, pomalými pohyby, jako kdyby byla
opilá.
Konečně vstala a na zemi si nabrala plnou hrst oblázků.
Bezmyšlenkovitě házela žabky přes hladký povrch malé tůňky a
každý následující oblázek doskákal vždy dál a dál, vržen rychlými
plavnými pohyby zápěstí. Už nemohla zpátky. Nebylo kam se vracet.
Darovala si nový život, ale zaplatila za to strašidelně vysokou cenu.
Její minulost byla lživým výmyslem, budoucnost tonula v nejistotě.
LuAnnina existence se ze dne na den pohybovala mezi strachem z
naprostého zhroucení, z chatrného pozlátka halícího její skutečnou
totožnost a z nedozírného pocitu viny kvůli tomu, co udělala. Ale
jestliže pro něco žila, tak proto, aby zajistila, že Lisin život nebude
žádným způsobem poničen matčinými minulými - nebo budoucími -
činy. Ať už se stane cokoli, její dceruška nesmí kvůli ní trpět.
LuAnn znovu nasedla na Joy a pobídla ji do cvalu. Zpomalila
klisničku do chůze, teprve když projížděly pod převislými větvemi
stromů. Navedla Joy na konec stezky a pozorovala rychlý, silný
proud zvednuté hladiny říčky, která přetínala křivolakou pěšinku přes
její pozemek. Nedávné silné deště a časný sníh na horách změnily
obvykle krotkou stužku vody na nebezpečnou bystřinu. Donutila Joy,
aby couvla od břehu, a jely dál.
Před deseti lety, hned potom, co ona, Charlie a Lisa přistáli v
Londýně, přestoupili ihned do letadla do Švédska. Jackson jim dal
podrobné cestovní příkazy pro prvních dvanáct měsíců a oni se
neodvážili od nich odklonit. Následujících šest měsíců bylo ve
znamení cest křížem krážem západní Evropou rychlostí větrné
smrště. Následovalo několik let v Holandsku a pak další cesta do
Skandinávie, kde vysoká, světlovlasá žena nevypadala nijak

- 213 -
nepatřičně. Také strávili nějakou dobu v Monaku a okolních zemích.
Poslední dva roky je hostil Nový Zéland, kde se všichni radovali z
tichého, civilizovaného a dokonce i poněkud staromódního životního
stylu. I když Lisa mluvila čtyřmi jazyky, na její angličtině záleželo
LuAnn nejvíc. V tom byla neoblomná. LuAnn zůstala Američankou,
i když strávila tak dlouhou dobu za hranicemi.
Měli opravdu štěstí, že Charlie byl světaznalý cestovatel. Hlavně
jeho zásluhou se několikrát podařilo odvrátit hrozící katastrofu.
Jackson se jim nikdy neozval, ale oba usoudili, že ví, že Charlie je s
ní. A díky bohu, že byl. Nebýt toho, že stihl letadlo, nedovedla si
LuAnn představit, kde a jak by bez něj skončila. Neobešla by se bez
něj ani dnes. Ale Charlie nemládl. Zatřásla se při pomyšlení, co by si
počala bez Charlieho. Být oloupena o jediného člověka v životě,
který s ní sdílel její tajemství a miloval Lisu. Neexistovalo nic, co by
pro ně Charlie neudělal, a až jeho život skončí a prázdnota ji pohltí...
Zhluboka se nadechla.
Jejich nové totožnosti se za ty roky pevně ustálily, protože
LuAnn věnovala velké úsilí tomu, aby se minulost, kterou Jackson
pro ni a pro Lisu vykonstruoval, se stala pevnou součástí jejich
životů. Nejtěžší to ale bylo s Lisou, jež věřila, že její otec byl
mimořádně bohatý evropský finančník, který zemřel, když byla ještě
hodně malá. Žila v domnění, že otec po sobě nezanechal kromě nich
žádné další příbuzné. Ač Lise nebyla nikdy plně vysvětlena
Charlieho role, bylo jasné, že patří do okruhu rodiny, a oslovení
„strýček" jí připadlo naprosto přirozené. Nikde nebylo možné objevit
žádné fotografie pana Savage. LuAnn Lise vysvětlila, že její otec byl
velice samotářský člověk, poněkud podivínský, a nikdy se nenechal
fotografovat. LuAnn a Charlie dlouho uvažovali, jestli skutečně
nemají nějakého muže stvořit, jeho fotografie a ostatní relikvie, ale
nakonec se rozhodli, že by to bylo příliš nebezpečné. Podobalo by se
to vybudování stěny s tolika otvory, že by se nakonec zhroutila. Tak
Lisa věřila, že maminka je mladou vdovou po výjimečně bohatém
muži, jehož jmění učinilo z matky jednu z nejbohatších žen na světě.
A také jednu z nejštědřejších.

- 214 -
 LuAnn poslala Beth, své bývalé kolegyni v práci, dost peněz na
to, aby si mohla otevřít vlastní řetězec restaurací. Johnny Jarvis z
nákupního střediska obdržel takovou částku, že si mohl dovolit
studium několika dalších oborů na těch nejzvučnějších univerzitách v
zemi. Duaneovi rodiče dostali dostatečný obnos, aby měli zajištěnu
bezstarostnou penzi. LuAnn dokonce poslala peníze i Shirley
Watsonové. Trápilo ji špatné svědomí, jež LuAnn vůči ní měla, když
ji zostudila a ověnčila špatnou pověstí v jediném místě, kde kdy
Shirley měla touhu a odvahu žít. Hrob LuAnniny matky byl nyní
upraven a udržován daleko důstojnějším způsobem. LuAnn byla
přesvědčena, že policie dělala, co bylo v jejich silách, aby ji přes
štědré dary vystopovala. Jejich snaha však vyšla naprázdno. Jackson
tok peněz velice dobře skryl a neexistovala absolutně žádná stopa,
kterou by úřady mohly sledovat.
Kromě toho polovina jejího ročního příjmu byla anonymně
poukazována jako dar nejrůznějším charitativním společnostem a na
veřejně prospěšné činnosti, které s Charliem během let objevili. A i
nadále se snažili pátrat po oblastech, kde by peníze z loterie našly
nejlepší uplatnění. LuAnn byla rozhodnuta vykonávat pomocí těch
peněz tolik dobrého, kolik jen dokázala. Chtěla tak alespoň částečně
odčinit způsob, jakým k bohatství přišla. Ale i tak se jí peníze
hromadily rychleji, než je dokázala vydávat. Jacksonovy investice
vydělávaly daleko víc, než dokonce i on předvídal, a těch
předpokládaných dvacet pět milionů dolarů příjmu každý rok ve
skutečnosti překračovalo částku čtyřicet milionů ročně. Všechny
peníze, které LuAnn neutratila, Jackson obratem investoval a
přebytek se neustále navyšoval. Nakonec LuAnnino jmění, které
bylo nyní vedeno na „její" jméno, vyšplhalo na téměř půl miliardy
dolarů. Zavrtěla hlavou při myšlence na tak horentní sumu. A to ještě
původní peníze z výhry, oněch sto milionu dolarů, se jí měly už
hodně brzy vrátit, neboť desetiletá lhůta podle smlouvy uzavřené s
Jacksonem již vypršela. Na tom ale LuAnn hodně málo záleželo.
Kdyby bylo po jejím, Jackson si klidně mohl ty peníze nechat.
Nebyla na tom rozhodně tak, aby je potřebovala. Ale on jí je vrátí.
Ten muž, to musela přiznat, plnil své sliby naprosto do puntíku.

- 215 -
 Za ta léta každé čtvrtletí dostávala podrobné bankovní výpisy bez
ohledu na to, ve které části světa se právě nacházela. Ale protože se
vždycky objevily jen papíry a ten člověk ne, LuAnnina úzkost
nakonec opadla. Dopisy, které pokaždé tyto bankovní výpisy
provázely, jí posílala investiční společnost se sídlem ve Švýcarsku.
LuAnn neměla vůbec představu, jakou vazbu Jackson na tuto
společnost má, a ani ve snu ji nenapadlo po tom jakkoli pátrat.
Poznala ho dost na to, aby ctila jeho nepostižitelnost, ale ještě víc ji
lekalo, co zlého by dokázal způsobit. Velice dobře si pamatovala, že
byl připraven ji zabít, kdyby tehdy jeho nabídku odmítla. Něco na
něm nebylo úplně normální. Zdálo se jí, že vládne takovou mocí, že
sotva mohla být z tohoto světa.
Zastavila se u velkého dubu. Z jedné větve viselo dlouhé lano, na
němž byly navázány uzle. LuAnn uchopila lano a zvedla se jeho
pomocí ze sedla, zatímco Joy, která již velice dobře tento rituál
znala, zůstala trpělivě stát a čekala. LuAnn svižně vyšplhala až na
konec lana a paže se jí při tom pohybovaly jako dokonale vyvážené
písty. Konec lana byl ve výšce téměř devíti metrů nad zemí obtočen
okolo silné větve stromu. LuAnn sešplhala dolů a celé cvičení ještě
dvakrát zopakovala. Měla doma naprosto dokonale vybavenou
tělocvičnu, kde pilně posilovala. Nedělala to z marnivosti, nechávalo
ji naprosto chladnou, jaký je její vzhled. Byla od přírody silná a to jí
pomohlo bezpečně projít nejednou kritickou situací. V jejím životě
představovala fyzická síla jednu z mála stálých věcí a ona neměla
nejmenší chuť ji nechat zmizet.
Vyrůstala v Georgii, kde vylezla na spoustu stromů, naběhala
dlouhé kilometry po krajině a přeskočila nejednu rozsedlinu. Dobře
se tím bavila, rozhodně to nevnímala jako formu tělesného cvičení.
Nyní si ke cvičení v posilovně vymýšlela i přirozenější způsoby
posilování, které nacházela všude kolem na svém rozlehlém panství.
Ještě jednou se vytáhla po laně nahoru a svaly na rukou a na zádech
se jí napínaly jako struny.
Celá zadýchaná se znovu s lehkostí usadila do sedla a zamířila
zpátky do stáje. Po osvěžující jízdě krajinou a namáhavém šplhání po
laně jí bylo lehčeji u srdce a nálada se jí zvedla.

- 216 -
 Ve velké kůlně vedle stáje zrovna začal jeden ze zaměstnanců
jejího panství, zavalitý muž něco přes třicet let, štípat polena pomocí
těžkého železného kalače a železného klínu. LuAnn se na něj
podívala skrze otevřená vrata, když jela okolo. Rychle odsedlala Joy
a vrátila kobylku do jejího stání. Přešla ke dveřím kůlny, odkud na ni
muž krátce kývl na pozdrav a pak pokračoval v práci. Věděl, že bydlí
v panském domě, ale jinak zřejmě neměl tušení, o koho se jedná.
Chvilku muže pozorovala, pak si svlékla kabát, sundala druhý kalač
ze zdi, v prstech stiskla pevně náhradní klín, aby si vyzkoušela, jak je
těžký, postavila poleno na špalek, lehkým ťuknutím umístila klín do
hrubého povrchu, ustoupila a máchnutím klín čistě zasáhla. Klín
zajel hluboko, ale poleno nerozštípl. Rozmáchla se ještě jednou,
zasáhla klín přesně ve středu a pak ještě jednou. Poleno se rozlétlo
čistě na kusy. Muž po ní překvapeně hodil okem, potom pokrčil
rameny a štípal dál. Oba tloukli palicí do klínu sotva tři metry od
sebe. Muž dokázal rozštípnout poleno jedním máchnutím palice,
zatímco LuAnn na to stále potřebovala dvě a někdy i tři rány. Usmál
se na ni, ale to už se mu na čele začal perlit pot. Štípala ale dál a paže
a ramena jí pracovaly v naprostém souladu. Během pěti minut už
rozštípla poleno jedním úderem, a než si to stačil uvědomit, štípala
jedno poleno za druhým v rychlejším tempu než on.
Muž zrychlil, pot se mu z čela jen řinul a úsměv mu zmizel z
tváře, jak se začal silněji zadýchávat. Po dvaceti minutách už
potřeboval dvě až tři rány, aby poleno rozštípl. Velké ruce a ramena
mu začaly rychle umdlévat, hruď se mu dmula a nohy se mu začínaly
třást. S rostoucím úžasem sledoval, jak LuAnn štípe dál pravidelným
rytmem a silou, která se při opakovaných úderech do dřeva ani v
nejmenším nezeslabovala. Vlastně se zdálo, že síla jejích úhozů do
klínu stále roste. Zvuk kovu dopadajícího na kov pokaždé zesílil.
Nakonec muž nechal padnout kalač na zem a opřel se zády o stěnu.
Vnitřnosti ho bolely, paže mu odepřely poslušnost a košili měl
navzdory chladnému počasí propocenou skrz naskrz. LuAnn
dosekala svou hromadu dřeva a téměř bez přerušení v rytmu
dosekala i zbytek jeho. Když dokončila práci, otřela si čelo a znovu

- 217 -
pověsila kalač do držáku na zdi. Teprve potom se letmo podívala na
odfukujícího muže a třepáním si uvolňovala svaly na rukou.
„Máte pořádnou sílu," poznamenala, když se podívala na slušnou
hromadu, kterou naštípal. Znovu se navlékla do kabátu.
Překvapeně se na ni podíval a pak se rozesmál. „To jsem si taky
myslel, dokud jste se tu neobjevila vy. Teď přemýšlím, jestli bych se
neměl radši postavit k plotně."
Usmála se a poplácala ho po rameni. Štípala dřevo den co den
svého života od chvíle, kdy začala chodit do školy, až do svých
šestnácti let. Nedělala to kvůli cvičení jako teď. Tenkrát to dělala
proto, aby se zahřála. „Nic si z toho nedělejte, mám v tom velkou
praxi."
Na zpáteční cestě se na chvilku se zastavila a obdivovala zadní
část domu. Koupě usedlosti a její renovace byla za ta léta zdaleka
největší rozhazovačností, jakou si dovolila. Vedly ji k tomu dva
důvody. Už byla neustálým cestováním unavená a zatoužila se usadit
na jednom místě. Musela ale připustit, že by se cítila dobře i v domě
daleko méně honosném než ten, na který právě upírala oči. Druhým,
mnohem důležitějším důvodem, kvůli kterému dělala většinu věcí po
celé roky, byla Lisa. Chtěla jí dát skutečný a stálý domov, kde by
dospěla, vdala se a měla vlastní děti. Během posledních deseti let
byly jejich domovem hotely, pronajatá letní sídla či horské chaty. Ne
že by si LuAnn stěžovala na tak přepychový způsob bydlení, ale nic
z toho nemohlo nahradit domov. Ve stísněném návěsu uprostřed lesa
před tolika lety zapustila daleko hlubší kořeny než v nejskvostnějších
rezidencích Evropy. Teď měli konečně dům. LuAnn se při tom
pohledu usmála - dům velký, krásný a bezpečný. Při pomyšlení na to
poslední slovo se LuAnn najednou zachumlala do kabátu, jak se vítr
prodral hradbou stromů.
Bezpečný? Když šli včera večer spát, cítili se bezpeční a
chránění, alespoň do té míry, do jaké to při způsobu života, který
vedli, šlo. LuAnn se před očima vynořil obličej muže z hondy a ona
pevně zavřela oči, dokud konečně nezmizel. Na jeho místo se
prodrala jiná představa. Hleděla na ni tvář dalšího muže, v jejímž
výrazu se vystřídala řada emocí. Matthew Riggs kvůli ní riskoval

- 218 -
život a ona se mu nemohla odvděčit ničím lepším, než že ho obvinila
ze lži. A navíc v něm její reakce jistě vystupňovala probuzené
podezření. Chvíli o tom dumala a pak se rozběhla sprintem k domu.
Zařízení Charlieho pracovny dokonale kopírovalo jeden pánský
klub v Londýně. Skvostný domácí bar z leštěného ořechu zabíral celý
roh. Na objednávku vyrobený mahagonový psací stůl v sobě ukrýval
pečlivě roztříděnou korespondenci, účty a další věci týkající se
domácnosti. LuAnn rychle prolétla desky s navštívenkami, až našla
tu, kterou hledala, a vyndala ji ven. Pak si vzala klíč, který měl
Charlie nahoře na poličce a patřil k jedné ze zásuvek ve stole.
Vyndala osmatřicítku revolver, nabila ho a odnesla si ho s sebou
nahoru. Váha nevelké zbraně jí částečně vrátila sebevědomí.
Osprchovala se, převlékla se do černé sukně a svetru, hodila na sebe
dlouhý kabát a sešla dolů do garáže. Při jízdě po soukromé
příjezdové cestě tiskla LuAnn jednou rukou pevně zbraň v kapse
kabátu a bázlivě se ohlížela za sebe, kdyby tam na ni náhodou číhala
honda. S úlevou si oddychla, když vyjela na hlavní silnici a stále
ještě byla sama. Mrkla na adresu a telefonní číslo na firemní
navštívence a zvažovala, jestli by neměla předem zavolat. Ruka se jí
chvíli váhavě zastavila nad telefonem zabudovaným v autě, ale pak
se rozhodla, že to nechá náhodě. Když tam nebude, tak to možná tak
bude nejlepší. Nebyla si jistá, jestli to, co má v plánu udělat, věci
vylepší, nebo ještě zhorší. Vždycky dávala přednost činnorodosti
před nečinností, a teď už se mohla těžko změnit. Navíc to byl její
problém, nikoho jiného. Nakonec ho bude muset stejně nějak vyřešit
sama. Všechno si bude muset jednou vyřešit sama.

Právě ve chvíli, kdy zazvonil telefon, se Jackson po návratu z

cesty, při níž projezdil zemi křížem krážem, zbavoval v „maskérně"
ve svém bytě nejnovějšího přestrojení. Nejednalo se o běžnou
bytovou stanici, ale o satelitní linku používanou výhradně při
obchodních hovorech, na kterou nebylo možno se tajně napojit a
která téměř nikdy nezvonila. Jackson sám tu linku používal poměrně
často, volal-li z bytu během pracovního dne a sděloval přesné

- 219 -
pokyny svým partnerům roztroušeným po celém světě. Jemu však na
ni nevolal téměř nikdo, a tak to také chtěl. Měl k dispozici nesčíslně
jiných způsobů, jak se přesvědčit, zda jsou jeho pokyny prováděny
podle jeho představ. Zvedl sluchátko. „Ano?"
„Myslím, že jsem zachytil signál možných potíží, ale taky to
nemusí být vůbec nic," oznámil mu hlas v telefonu.
„Poslouchám." Jackson se posadil a použil dlouhý kus struny, aby
si nadzvedl tmel kryjící mu vlastní nos. Latexové části lnoucí k tváři
odstranil vzápětí tím, že jemně popotahoval za jejich okraje.
„Jak víte, přede dvěma dny jsme elektronicky připisovali příjem
za poslední čtvrtletí na účet Catherine Savageové na Kajmanské
ostrovy do Banque Internacional. Tak jako obvykle."
„No a? Stěžuje si snad na výši zisku?" zeptal se ironicky Jackson.
Pevně uchopil zadní okraj sněhově bílé paruky a zatáhl vzhůru a pak
dopředu. Poté si z hlavy stáhl latexovou kuklu a osvobodil tak své
pravé vlasy.
„To ne, ale telefonovali mi z oddělení elektronicky vyřizovaných
účtů v Banque a chtěli ode mě něco potvrdit."
„Co to bylo?" Jackson si při tom, jak poslouchal, čistil obličej a
očima sledoval zběžně v zrcadle, jak s každou další vrstvou mizí jeho
falešná identita.
„Zda veškeré peníze, které převedli z účtu Savageové
elektronicky, došly do Citibank v New Yorku."
New York. Zatímco Jackson do sebe vstřebával tu ohromující
zprávu, otevřel ze široka ústa a vyňal si akrylové zubní korunky. V
tom okamžiku se černé, nepravidelné zuby proměnily v bílé a rovné.
V tmavých očích mu hrozivě zajiskřilo a přestal se zbavovat
přestrojení. „Zaprvé, proč by telefonovali zrovna vám, když to byl
její účet?"
„To taky neměli. Tedy, ještě nikdy předtím to neudělali. Mám za
to, že ten úředník, co tam u nich má na starosti elektronické účtování,
je nový. Musel patrně zahlédnout mé jméno a telefonní číslo na
některých dokladech a podle toho usoudil, že příjmový účet spravuju,
a neměl ani tušení, že jsem na druhém konci celé transakce, a že
peníze jen odesílám."

- 220 -
 „Co jste mu na to řekl? Doufám, že jste nevzbudil žádné
podezření."
„Ne, to vůbec ne," zazněl poněkud nervózně hlas. „Jednoduše
jsem mu poděkoval a ujistil ho, že je to tak správně. Doufám, že to je
to, co jsem udělat měl, ale samozřejmě jsem vám o tom chtěl ihned
podat zprávu. Zdálo se mi to neobvyklé."
„Děkuji vám."
„Chcete, abych v tom podnikl nějaké další kroky?"
„Zařídím si to sám." Jackson zavěsil. Opřel se zády o opěradlo
křesla a nepřítomně si hrál s parukou. Žádné z peněz LuAnn neměly
nikdy, za žádnou cenu, skončit ve Spojených státech. V Americe
byly peníze vystopovatelné. Banky vyplňovaly pro finanční úřad
nejrůznější dotazníky a formuláře, kde se podrobně rozepisovaly
příjmy a vyrovnávání účtů. Přitom jako součást oficiální zprávy
postupovaly úřadu i čísla sociálního pojištění, požadovala se i
registrace u finančního úřadu jménem plátce daní. Nic z toho se
nikdy nemělo stát v případě někoho, kdo je na útěku, jako byla
LuAnn. Osoby prchající před zákonem se do vlasti nevracejí a
nezačnou platit daně ani pod změněnými jmény.
Zvedl sluchátko a vytočil číslo.
„Ano, pane?" zeptal se hlas.
Jackson začal stroze diktovat: „Jméno plátce daní je Catherine
Savageová." Pak uvedl její číslo sociálního pojištění a další nezbytné
informace. „Zjistíte okamžitě, zda odevzdala ve Spojených státech
daňové přiznání či jakýkoli jiný podobný doklad pro finanční úřad.
Použijte všechny dostupné zdroje, které máte k dispozici, ale
informaci o tom bezpodmínečně potřebuji mít do hodiny."
Znovu zavěsil. Dalších pětačtyřicet minut chodil po bytě s
přenosným telefonem a sluchátky, což bylo nutné, nechtěl-li někdo
sedět na jednom místě, a měl tak velký byt jako Jackson.
Telefon opět zazvonil.
Hlas zněl úsečně. „Catherine Savageová podala přiznání daně z
příjmu minulý rok. V tak krátké době se mi nepodařilo zjistit úplně
všechny okolnosti, avšak podle mého zdroje byl přiznávaný příjem

- 221 -
značný. Rovněž nedávno zaslala na finanční úřad hlášení o změně
adresy."
„Dejte mi ji." Jackson si na kus papíru zapsal adresu poblíž
Charlottesvillu ve Virginii a lístek si zastrčil do kapsy.
„Mám tu ještě jednu věc," pokračoval hlas. „Můj zdroj vytáhl na
světlo zcela nedávno podanou žádost ve spojitosti s daňovým kontem
Savageové."
„Vyplnila ji osobně?"
„Ne. Byl to formulář 2848. Ten dává třetí straně plnou moc
zastupovat plátce daní téměř ve všem, co se týká daňových
záležitostí."
„Kdo byla ta žádající strana?"
„Někdo jménem Thomas Jones. Podle složky již o ní obdržel
informace, včetně změny adresy a jejího loňského daňového
přiznaní. Podařilo se mi sehnat přesnou kopii toho formuláře 2848,
který vyplnil. Mohu vám ho obratem postat."
„Udělejte to."
Jackson položil telefon a za minutu na to měl již v rukou fax.
Podíval se na podpis Catherine Savageové na formuláři a vytáhl si
originály dokladů, které LuAnn podepsala před deseti lety ve
spojitosti se třemi smlouvami ohledně výhry v loterii. Podpisy se ani
vzdáleně nepodobaly, ale finanční úřad, ta velice těžkopádná
instituce, si nikdy neudělala čas, aby porovnávala podpisy. Padělek.
Ať už ten chlap byl kdokoli, vyplnil ten doklad, aniž o tom LuAnn
věděla. Jackson se zaměřil jak na adresu, tak i na telefonní číslo
onoho Toma Jonese, které o sobě udal. Jackson vytočil ono číslo. Už
neexistovalo. Adresa uváděla poštovní schránku. Jackson věděl zcela
jistě, že to bude další slepá ulička. Ten muž byl zasvěcen do finanční
situace Catherine Savageové, znal její novou adresu a o své osobě
bezesporu uvedl zcela zavádějící údaje.
Jacksona nevyvedla z míry ani tak znepokojivá situace, přestože
byla velice nepříjemná. Usadil se do křesla a zíral do stěny, zatímco
se jeho myšlenky pohybovaly ve stále se zvětšujících kruzích.
LuAnn se vrátila do Spojených států přesto, že od něj dostala
výslovné, zcela opačné příkazy. Neuposlechla ho. Už to bylo dost

- 222 -
zlé. Co však bylo skutečným problémem a na nejvyšší míru situaci
komplikovalo, byl fakt, že se o ni zajímal ještě někdo jiný. Z jakého
důvodu? A kde se pohybovala ta osoba teď? Pravděpodobně poblíž
místa, kam se chystal vypravit i Jackson - do Charlottesvillu ve
Virginii.
Světla dvou vlaků již začala být jasněji viditelná. Možnost srážky
s LuAnn se plíživě proměňovala ve skutečnost. Jackson se vrátil
zpátky do maskérny. Přišel čas vytvořit další kreaci.

Jakmile Charlie dovezl Lisu do školy Svaté Anny a úzkostlivě ji

dovedl až do třídy, jak bylo jeho i LuAnniným zvykem, vyjel s range
roverem z parkoviště a pustil se do města. Za posledních několik
měsíců, zatímco LuAnn zůstávala uzavřena před světem uvnitř
pevnosti na svazích hor, zastával Charlie roli jakéhosi styčného
důstojníka, seznamoval se s význačnými občany města a obcházel
oficiální zástupce podnikatelů, charitativních spolků a univerzity.
Společně s LuAnn dospěli k rozhodnutí, že se jim těžko může podařit
udržet v tajnosti jak její bohatství, tak přítomnost v malém, i když
kosmopolitním městě. Bylo jim jasné, že takový pokus by vzbudil
spíše větší než menší podezření. Charlie dostal na starosti připravit u
vedoucích představitelů města půdu na případný vstup LuAnn do
jejich společnosti. Bude to však pouze omezené společenské
vystoupení. Každý přece dokáže pochopit, jak je pro bohaté lidi
soukromí nepostradatelné. Navíc zde bylo mnoho organizací
dychtících získat od LuAnn finanční podporu pro svou činnost, takže
se dalo předpokládat, že se Charlie a LuAnn nejspíš setkají se
značným pochopením a vstřícností. Nakonec tok peněz si již našel
svůj směr, neboť LuAnn před nedávnem přispěla částkou přes sto
tisíc dolarů na pár místních záležitostí. Při jízdě do města Charlie
zavrtěl znaveně hlavou. Všech těch plánů a taktizování. Neskutečně
velké bohatství byla příšerná otrava. Někdy se mu silně zastesklo po
starých dobrých časech. V kapse pár dolarů, po ruce pivo a nějaké to
kuřivo, kdykoli se mu zachtělo. A co teprve ty tlačenice v metru?
Ušklíbl se. LuAnn se asi před osmi lety konečně podařilo ho přimět,

- 223 -
aby přestal kouřit, a on dobře věděl, že mu to značně prodloužilo
život. A směl si občas zapálit doutník. Naštěstí LuAnn neměla v
úmyslu ho svou péčí přivést do hrobu.
Charlieho dosavadní výpravy do společnosti v Charlottesvillu mu
vynesly známost s mužem v nanejvýš užitečném postavení. Teď měl
v úmyslu z něj vydolovat nějaké informace, jež by ho s LuAnn
dovedly k rannímu pronásledovateli. Pak by se mohli pokusit
odvrátit vznik skutečného problému. Kdyby ten chlap chtěl peníze,
nebylo by to tak zlé. Peníze nehrály velkou roli. LuAnnina
peněženka by mohla víc než dostatečně uspokojit i toho nejdrzejšího
vyděrače. Co když se ale nejednalo pouze a jen o peníze? Potíž byla
v tom, že Charlie vůbec netušil, co všechno ten chlap o LuAnn ví.
Použil LuAnnino skutečné jméno. Věděl taky o vraždě Duanea
Harveyho a o vztahu LuAnn k druhému mrtvému muži? O zatykači
na LuAnn, vystaveném před deseti lety? Ale jak ji vlastně po všech
těch letech našel? A další otázka byl ještě choulostivější - věděl o
podvodu s loterií? LuAnn už kdysi Charliemu řekla všechno o muži,
který si nechal říkat Duha. Ten si všechno nakonec mohl
vydedukovat. Sledoval ji, viděl, jak si kupuje loterijní tiket, odjíždí
do New Yorku a vyhrává obrovské jmění. Věděl tenhle Duha, že to
byl podvod? Řekl to snad někomu? Ani tehdy si tím LuAnn nebyla
jistá.
A co se vůbec s Duhou stalo? Charlie si nervózně olízl rty. Nikdy
pořádně Jacksona neznal, dokonce ho ani nikdy neviděl. Ale v době,
kdy pro něj pracoval, s ním velice často mluvil. Způsob Jacksonovy
mluvy při různých příležitostech nebyl ničím pozoruhodný -
jednotvárný, klidný, přímý, prozrazující obrovské sebevědomí.
Charlie tehdy přesně takové lidi znával. Nepatřili k těm, co se jen
holedbají. Nikdy nenapovídají o moc víc, než mají odvahu nebo
schopnosti skutečně provést. Ne, tihle lidé se vám zkrátka podívají
rovnou do očí, sdělí vám přesně, co mají v úmyslu udělat, a bez
velkých fanfár a nadsázky to jednoduše udělají. Je to typ lidí, kteří by
vám vyřízli střeva z těla, aniž by při tom mrkli okem. Charlie došel
už dávno k závěru, že přesně k takovým lidem patří i Jackson. I když
byl Charlie sám silný a tvrdý, lehce se zachvěl. Ať už byl Duha

- 224 -
kdekoli, na tomhle světě to nebylo, o tom nemohlo být nejmenších
pochyb. Charlie jel dál, zabrán do hlubokých úvah.

LuAnn zabočila s autem na příjezdovou cestu a zastavila před

domem. Pick-up nebylo nikde vidět. Jeho řidič byl nejspíš někde za
prací. Už se chystala, že zase pojede, ale jednoduchá krása domu
Matta Riggse ji tak zaujala, že vypnula motor, vystoupila z BMW a
vyšla po prkenných schodech. Půvabné linie staré stavby, viditelná
péče a um, které ji opět uvedly do obyvatelného stavu, přivedly
LuAnn na myšlenku, že by si mohla místo pořádně prohlédnout, a to
i v případě, že majitel nebude doma.
Obcházela širokou verandu a hladila spletité dřevěné spirály.
Otevřela síťové dveře a zaklepala. Nikdo se neozval. Zaváhala, ale
pak zkusila vzít za kliku. Nebylo zamčeno. Lidé tam, kde vyrostla,
také nezamykali dveře. Silně si uvědomovala, že ji okolnosti nutí
nejrůznějším způsobem zabezpečovat svůj majetek, a tak bylo
příjemné zjistit, že na světě stále ještě zbyla místa, kde tomu tak není.
Znovu zaváhala. Kdyby vstoupila do domu toho muže bez jeho
vědomí, mohlo by to věci ještě víc zamotat. Ale třeba nikdy nezjistí,
že bez jeho svolení vešla. Mohla by tak o něm získat užitečné
informace a pak je použít, aby odvrátila možné nebezpečí.
Strčila do dveří, otevřela je a ihned za sebou potichu zavřela.
Obývací pokoj měl dubovou dřevěnou podlahu z prken, flekatých a
skvrnitých věkem, každé jinak široké. Jednotlivé, stylově
jednoduché, ale uvážlivě rozestavěné kusy nábytku byly velice
kvalitní. LuAnn napadlo, zda Matt Riggs kupoval nábytek v
zuboženém stavu a pak ho dával sám do pořádku. Procházela
místnostmi a občas se zastavila, aby se obdivovala šikovnosti a
řemeslné zručnosti toho člověka. Lehká vůně laku byla v blízkosti
některých kusů nábytku ještě dobře patrná. Celé místo bylo pečlivě
uklizené a čisté. Nikde neměl vystavené žádné obrázky rodiny,
manželky, dětí. To ji zarazilo, nevěděla proč, ale připadalo jí to
divné. Došla až ke dveřím do jeho kanceláře a nejprve jen nahlédla
dovnitř. Pak se tiše připlížila k psacímu stolu a na okamžik se

- 225 -
zastavila, protože se jí zdálo, že z vnitřku domu zaslechla nějaké
zvuky. Srdce jí začalo tlouct na poplach a málem se rozhodla, že
uteče. Když se zvuk znovu neozval, zklidnila se a posadila se za stůl.
První věc, o kterou zavadila okem, byl kus papíru, na který si Riggs
předtím načáral poznámky. Její jméno a další informace o ní. Pak
sklouzla pohledem na informace o hondě. Podívala se na hodinky.
Riggs zcela jasně nepatřil mezi lidi, kteří rádi zaháleli. A byl schopen
získat informace ze zdrojů zcela průkazně běžně nedostupných. To ji
znepokojilo. LuAnn trhla hlavou a podívala se širokým oknem ven
na dvůr za domem. Stála tam stavba podobná stodole. Dveře dovnitř
byly pootevřené. LuAnn se zazdálo, že tam zahlédla nějaký pohyb.
Vstala a zamířila ven. Rukou zajela do kapsy a do dlaně uchopila
osmatřicítku.
Vyšla z domu a chtěla se pustit se rovnou k autu. Pak však v ní
zvítězila zvědavost, a tak se přikradla k vratům stodoly a nakoukla
dovnitř. Stropní světlo jasně osvětlovalo celý prostor. Vypadalo to
jako dílna a sklad. Dvě zdi lemovaly po celé délce pevné ponky a
pracovní stoly a LuAnn tu spatřila víc nástrojů a nářadí na jednom
místě než za celý svůj život dohromady. Druhé dvě stěny zabíraly
police plné dřeva a jiných materiálů velice pečlivě srovnaných.
LuAnn vešla dovnitř a na druhé straně stavby zahlédla schodiště.
Kdysi určitě vedlo nahoru na seník. Podle toho, co zatím viděla, však
usoudila, že Riggs nechová žádná zvířata, která by seno potřebovala.
Zajímalo ji, co tam tak může být teď.
Velice pomalu vystupovala po schodech. Jakmile došla nahoru,
zůstala ohromeně zírat. Prostor nad schody byl zařízen jako pracovna
a observatoř. Dvě knihovny, odřené kožené křeslo a otoman a stará
litinová kamna s vystouplým topeništěm, to vše zase zíralo na ni. V
jednom rohu stál staromódní teleskop nastavený tak, aby mířil ven z
obrovského okna na zadní straně stodoly. Ale když LuAnn vylezla až
nahoru, aby se podívala oknem ven, srdce se jí rozbušilo. Za
stodolou stál Riggsův pick-up.
Otočila se, že seběhne po schodech dolů, a zjistila, že se dívá do
hlavně lovecké brokovnice.

- 226 -
 Jakmile Riggs uviděl, na koho to míří, pomalu zbraň sklonil. „Co
tady sakra děláte?" Pokusila se proklouznout kolem něj, ale Riggs ji
chytil za loket. LuAnn se mu stejně energicky vytrhla. „Vyděsil jste
mě k smrti," vyčetla mu.
„Omlouvám se. Ale vy mi teď řekněte, co tady k sakru
pohledáváte?"
„To vždycky takhle vítáte hosty, když k vám přijdou na
návštěvu?"
„Hosté obvykle chodí hlavními dveřmi a pouze tehdy, když je
sám otevřu." Ohlédl se. „A tady tudy se rozhodně ke mně domů
nechodí a zatraceně dobře si pamatuju, že jsem vás dál nepozval."
LuAnn od něj odstoupila a rozhlédla se, pak se teprve znovu
podívala do jeho rozzlobené tváře.
„Máte tu hezký koutek, kam si člověk může zalézt a přemýšlet.
Jak by se vám líbilo, kdybyste mi postavil něco podobného v mém
domě?"
Riggs se opřel ramenem o zeď. Stále ještě držel v ruce brokovnici
se skloněnou hlavní, ale v mžiku ji zase mohl zvednout do palebné
pozice. „Řekl bych, že byste nejdřív měla posoudit, jak postavím ten
plot, než si ode mě necháte udělat něco jiného, paní Savageová."
Předstírala překvapení při zvuku svého jména, ale zjevně ne
natolik přesvědčivě, aby Riggse oklamala.
„Tak co, našla jste dole v kanceláři ještě nějakou další zajímavost
kromě mého domácího úkolu o vás?"
Podívala se na něj s rostoucí úctou. „Trpím tak trochu
stihomamem kvůli svému soukromí."
„To mi neušlo. A kvůli tomu nosíte zbraň?"
LuAnn sklopila oči a podívala se na kapsu svého kabátu. Obrys
osmatřicítky byl jasně zřetelný.
„Máte dobrý postřeh."
„Osmatřicítka není dostatečně silná, aby někoho zastavila. Jestli
to s tím svým soukromím a bezpečností myslíte vážně, měla byste
přejít na ráži devět milimetrů. Poloautomat místo revolveru je bez
debat lepší." Ruka s brokovnicí se pohnula. „Něco vám navrhnu, vy

- 227 -
vyndáte ten revolver hlavní napřed a já tu přestanu dělat dusno s
tímhle."
„Nezastřelím vás."
„V tom máte naprostou pravdu, nezastřelíte," poznamenal suše.
„Udělejte, prosím, co říkám, paní Savageová. A udělejte to hezky
pomalu."
LuAnn vytáhla revolver a držela ho za hlaveň.
„Teď vyndejte náboje, ty si dejte do jedné kapsy a pistoli do
druhé. A do šesti počítat umím, tak se nepokoušejte chytračit."
LuAnn to provedla podle jeho příkazu a rozhořčeně se na něj
podívala. „Nejsem zvyklá, aby se se mnou zacházelo jako se
zločincem."
„Vloupala jste se mi do domu se zbraní, a tudíž s vámi přesně
podle toho budu zacházet. Můžete mluvit o štěstí, že jsem nestřílel
rovnou a pak jsem se vás teprve nezačal ptát. Broky dokážou být
velice nepříjemné, když se dostanou pod kůži."
„Nikam jsem se nevloupala. Dveře byly otevřené."
„Na vašem místě bych se tímhle u soudu moc neoháněl," vpálil jí
do tváře.
Jakmile se Riggs přesvědčil, že revolver vyprázdnila, zlomil
brokovnici v půli a položil ji na knihovnu. Založil si ruce a pozorně
si ji prohlížel.
LuAnn to trochu zneklidnilo, a tak se vrátila k původnímu toku
myšlenek. „Okruh lidí, s nimiž se stýkám, je velice malý. Jakmile se
někdo do toho okruhu vměšuje, začnu být zvědavá."
„To zní zajímavě. Vy tomu říkáte vměšování, ale to, co jsem dnes
ráno udělal, by se obyčejně dalo hodnotit jako snaha přispěchat
někomu na pomoc."
LuAnn si odhrnula pramen vlasů z obličeje a na chvíli stočila
pohled stranou. „Podívejte, pane Riggsi -"
„Přátelé mi říkají Matte. My sice přátelé nejsme, ale já vám tu
výsadu udělím," přerušil ji chladně.
„Tak vám raději budu říkat Matthewe. Nechtěla bych, abyste
kvůli mně porušoval své zásady."

- 228 -
 Na Riggsovi bylo na vteřinku vidět, že ho to zarazilo, ale rychle
se ovládl. „Jak je libo."
„Charlie se zmínil, že jste býval policajt."
„Nic takového jsem nikdy neřekl."
Podívala se na něj a v obličeji měla zcela zjevný výraz
překvapení. „Tak tedy, byl jste?"
„Čím jsem byl, po tom vám skutečně nic není. A vy jste mi pořád
ještě neřekla, co tu děláte."
Přejížděla rukou po starém koženém křesle. Neodpověděla
okamžitě a Riggse zjevně nic nenutilo, aby nastalé ticho přerušil,
dokud ho LuAnn neprolomila sama. „To, co se dnes ráno přihodilo,
je o trochu spletitější, než to vypadalo. Šlo o něco, o co už se
postarám sama." Odmlčela se, zvedla hlavu a očima se snažila
zachytit jeho pohled. „Vážím si toho, co jste udělal. Pomohl jste mi,
a přitom jste vůbec nemusel. Přišla jsem sem, abych vám
poděkovala."
Riggs se poněkud uvolnil. „No dobře, i když jsem žádné díky
nečekal. Vy jste potřebovala pomoc a já jsem se tam náhodou
připletl, abych vám ji poskytl. Lidé si mají navzájem pomáhat. Svět
by byl určitě o hodně lepší, kdybychom se všichni podle toho
pravidla chovali."
„Taky jsem vás přišla požádat o laskavost."
Riggs naklonil hlavu směrem k ní a čekal.
„Jedná se o to, co se stalo dnes ráno. Byla bych vám moc vděčná,
kdybyste na to jednoduše zapomněl. Jak už jsem se zmínila, Charlie
a já už se o to postaráme. Kdybyste se do toho zapletl, hrozně byste
mi celou situaci ztížil."
Riggsovi chvíli trvalo, než si to přebral.
„Vy toho chlapa znáte?"
„Opravdu se o tom nechci šířit."
Riggs si mnul bradu. „Víte, ten chlap na mě najížděl. Takže jsem
získal pocit, že do toho už zapletený jsem."
LuAnn k němu přistoupila o něco blíž. „Vím, že mě neznáte, ale
znamenalo by to pro mě opravdu hodně, kdybyste to nechal být.
Opravdu hodně." Vypadalo to, že se jí oči při každém slově rozšiřují.

- 229 -
 Riggs měl pocit, že je k ní přitahován stále blíž, ačkoli se ve
skutečnosti ani nepohnul. Její upřený pohled se mu přímo vpíjel do
tváře a Riggsovi na chvíli připadalo, jako kdyby veškerému
slunečnímu světlu proudícímu dosud oknem do místnosti byl
zamezen přístup, asi jako kdyby právě nastalo zatmění slunce.
„Udělám to tak. Jestli mi ten chlap nedá žádnou další záminku,
zapomenu, že se někdy něco takového stalo."
Napjatá ramena LuAnn úlevou povolila. „Děkuju vám."
Prošla okolo něj směrem ke schodům a vůně jejího parfému mu
zalétla k nosním dírkám. Kůže ho začala svědit. Už uběhlo hodně
vody od chvíle, kdy se mu to stalo naposledy.
„Máte moc hezký dům," poznamenala ještě.
„V žádném případě se nemůže vyrovnat tomu vašemu."
„To všechno jste dělal sám?"
„Většinou. Jsem poměrně šikovný."
„Co kdybyste se u nás zítra stavil? Promluvili bychom si o tom,
jakou další práci byste pro mě mohl udělat."
„Paní Savageová -"
„Říkejte mi Catherine."
„Catherine, moje mlčení si nemusíte kupovat."
„Asi okolo poledne? Připravila bych něco k obědu."
Riggs se na ni zpytavě zadíval a pak pokrčil rameny.„To bych
možná stihl."
Když začala sestupovat po schodech dolů, ještě za ní zavolal.
„Ale nespoléhejte moc na to, že ten chlap v hondě toho nechá."
Ohlédla se a významným pohledem sjela k brokovnici. Teprve
potom se zadívala na něj.
„Už nikdy se nebudu spoléhat vůbec na nic, Matthewe."

„Je to opravdu dobrá věc, Johne, a ona ráda přispívá na dobré

věci." Charlie se opřel o opěradlo židle a upíjel horkou kávu. Seděli
právě u stolu u okna v restauraci U kančí hlavy nedaleko Ivy Road,
kousek na západ od virginské univerzity. Na dvou talířích před nimi
ležely zbytky od snídaně. Muž naproti němu zářil.

- 230 -
 „Ani vám nemohu vyjádřit, jak moc to pro naši obec znamená.
To, že ji tu máme - že vás tady oba máme - je skutečně skvělé." John
Pemberton, s vlnitými vlasy, oblečený do velice drahého
dvouřadového obleku s barevným kapesníčkem zasunutým do
kapsičky u saka a s barevně ladící vázankou s bílými puntíky, byl
majitelem jedné z nejúspěšnějších realitních kanceláří v oblasti. Muž
s velice vlivnými styky. Zasedal v mnoha radách různých
charitativních spolků a veřejnoprávních výborech. Věděl doslova o
všem, co se v okolí Charlottesvillu šustlo. Právě z toho důvodu jej
Charlie pozval na snídani. Navíc, za prodej sídla LuAnn spadla
Pembertonovi do kapsy provize představující šestimístné číslo v
dolarech, a tak byl jejich přítelem do skonání věků.
Teď Pemberton sklopil oči a podíval se do klína, a když mu
pohled opět zalétl k Charliemu, na jeho hezkých rysech se rozlil
stydlivý úsměv. „My doufáme, že se rovněž někdy s paní
Savageovou setkáme."
„Ale samozřejmě, Johne, samozřejmě. I ona se těší, že se s vámi
seznámí. Jen to bude nějakou chvíli trvat. Velice si potrpí na své
soukromí, jestli rozumíte."
„Ale ovšem, ovšem, tady žije plno podobných lidí. Filmové
hvězdy, spisovatelé, lidé, co mají tolik peněz, že ani nevědí, co s
nimi."
Na Pembertonových rtech se objevil bezděčný úsměv. Charlie z
toho usoudil, že ten člověk právě sní s otevřenýma očima o
budoucích dolarech z provizí, až se tito zámožní lidé postěhují sem,
nebo naopak pryč z této oblasti.
,Budete se muset ještě nějakou dobu spokojit pouze s mou
společností." Charlieho rysy zvrásnil úsměv.
„Však je to také velice milá společnost," odpověděl více méně
automaticky Pemberton.
Charlie odložil šálek od kávy na stůl a odsunul od sebe tác se
snídaní. Kdyby ještě kouřil cigarety, byl by si teď jistě jednu zapálil.
„Zadali jsme teď Mattovi Riggsovi nějakou zakázku."
„Postavit bezpečnostní oplocení. Ano, vím o tom. Je to dosud
nepochybně největší práce, kterou dostal."

- 231 -
 Pemberton si povšiml překvapeného pohledu Charlieho a
rozpačitě se usmál. „Přestože se Charlottesville tváří velice
kosmopolitně, je to přece jen malé město. Přihodí se toho tady velice
málo, aby to vzápětí nevěděl úplně každý."
Při těchto slovech Charlieho nálada rychle poklesla k bodu
mrazu. Copak už to Riggs stačil někomu říct? Udělali opravdu
chybu, když přišli právě sem? Neměli se místo toho raději vmísit mezi
sedm milionů obyvatel New Yorku?
Se značným úsilím odehnal znepokojivé úvahy a skočil do toho
rovnýma nohama. „Tak už to bývá. Ale ten chlápek měl několik
opravdu vynikajících referencí."
„Riggs odvádí skvělou práci, pracuje spolehlivě a odborně. Není
tady zase tak dlouho, aby ho většina místních považovala za
starousedlíka, jen asi pět let. Za tu dobu jsem ale o něm neslyšel
jediné špatné slovo."
„Odkud sem přišel?"
„Z Washingtonu, přímo z hlavního města." Pemberton cvrnkl do
čajového šálku před sebou.
„A tam taky dělal stavařinu?"
Pemberton zavrtěl hlavou. „Ne, o živnostenský list si zažádal až
tady."
„Ale kvalifikaci přece mohl získat už tam, ne?"
„Spíš bych řekl, že má pro tu práci vyloženě nadání od přírody. Je
prvotřídní tesař, ale vyučil se za dva roky u Ralpha Steeda, jednoho z
našich nejlepších stavitelů. Ralph před časem zemřel a Riggs se
udělal pro sebe. Vede si moc dobře. Je to opravdu pracant. A při
stavbě toho plotu se nedá tolik zkazit."
„Svatá pravda. No ale stejně, tenhle Riggs se objeví jednoho dne
tady ve městě a pustí se do něčeho úplně nového. To potřebuje
pořádnou odvahu. Chci říct, že jsem se s tím člověkem setkal a vůbec
na mě nedělal ten dojem, že by právě vyšel ze školy, když sem
přišel."
„To taky nevyšel." Pemberton se rozhlédl po malé jídelně. Když
znovu začal mluvit, ztišil hlas. „Vy nejste první, kdo se zajímá o to,
co má Riggs za sebou."

- 232 -
 Charlie se naklonil dopředu, čímž přispěl ke spiklenecké
atmosféře mezi nimi. „Skutečně? O co tu jde, o nějaké místní
intriky?" Charlie se snažil, aby se jeho tón zdál lehký a nezaujatý.
„Drby samozřejmě vznikají a zase zanikají, a také vám asi
nemusím říkat, jak pochybná většina z nich je. Na každý pád jsem
zaslechl z různých míst, že Riggs zastával ve Washingtonu nějaké
hodně významné postavení." Pemberton se kvůli větší působivosti
svých slov odmlčel. „Ve výzvědné službě."
Za kamennou maskou Charlie zápasil se silným nutkáním
vyklopit snídani na stůl. Ačkoli LuAnn potkalo skutečně hodně velké
štěstí, když se stala jednou z Jacksonem vyvolených výherců
zmanipulované loterie, teď, zřejmě aby se to srovnalo, ji možná bude
pronásledovat stejně velká neuvěřitelná smůla. „Ve výzvědné službě,
říkáte? Jako špión?"
Pemberton zvedl ruce prudce do vzduchu. „Kdo ví. Tajemství je
součástí života těchhle lidí. Mučte je, a stejně vám neřeknou ani
slovo. Pravděpodobně spolknou svou pilulku kyanidu či čeho a
poklidně odejdou na onen svět." Pemberton měl viditelně v oblibě
spojení dramatického napětí s prvky nebezpečí a intrik, zvláště když
se vše odehrávalo v bezpečné vzdálenosti.
Charlie si mnul levé koleno. „Já jsem zase slyšel, že je to bývalý
polda."
„Kdo vám tohle řekl?"
„Už si nevzpomínám. Někde jsem to zaslechl, když jsem
procházel okolo."
„Jenže jestli to byl polda, tak je to něco, co se dá lehce zjistit.
Kdyby ale byl špión, tak o tom nebude nikde žádný záznam, že ne?"
„Copak on tady s nikým nikdy o své minulosti nemluvil?"
„Jen velice povšechně. Pravděpodobně taky proto jste slyšel, že
býval policistou. Lidi zaslechnou tu kousek, tam kousek, a pak si
mezery vyplňují sami."
„To jsou mi věci." Charlie se opřel a snažil se vypadat
nevzrušeně.
„Ale vynikající stavitel je to tak jako tak. Odvede vám dobrou
práci." Pemberton se zasmál. „Alespoň než začne čmuchat okolo. To

- 233 -
víte, jestli býval špión, tak zvyk je železná košile, hned tak se toho
nezbaví. Já jsem dosud vedl život čistý jako z alabastru, ale každý
ukrývá nějaké to tajemství, nemyslíte?"
Charlie si odkašlal, než odpověděl. „Někteří větší než jiní."
Potom se znovu naklonil, ruce sepjaté před sebou na stole. Moc
rád by už změnil předmět hovoru a měl k tomu docela dobrou zbraň.
„Johne," Charlieho hlas se velice ztišil, „Johne, chtěl bych vás
požádat o malou laskavost."
Pembertonův úsměv se prohloubil. „Stačí říct, Charlie, a můžete
ji považovat za splněnou."
„Nějaký muž přišel onehdy k nám domů a žádal o nějaký dar pro
charitativní nadaci, o které říkal, že ji vede."
Pemberton se zatvářil, že ho to nepříjemně překvapilo. „Jak se
jmenuje?"
„Nebyl tady odtud," ujistil ho Charlie rychle. „Řekl mi jméno, ale
jsem téměř přesvědčený, že bylo falešné. Všechno to bylo hodně
podezřelé, víte, co tím chci říct."
„Naprosto."
„Člověk v postavení, v jakém je paní Savageová, musí být hodně
opatrný. Po světě chodí hodně podvodníků."
„Jako kdybych to nevěděl sám. Je to moc nepříjemné."
„Přesně tak. Ale stejně, ten chlápek říkal, že se tu ještě nějakou
dobu zdrží, a požádal o další setkání s paní Savageovou."
„Doufám pevně, že na to nemáte v úmyslu přistoupit."
„Ještě jsem nic neslíbil. Ten člověk mi dal telefonní číslo, ale
není místní. Zkusil jsem ho, ale byl tam jen záznamník."
„Jak se ta nadace jmenovala?"
„Přesně si to nepamatuju, ale mělo to něco společného s nějakým
lékařským výzkumem."
„Je snadné si něco vymyslet," pronesl Pemberton vševědoucně.
„Přirozeně, já sám nemám žádné osobní zkušenosti s podobnými
podvody," dodal nedůtklivě, „ale jak jsem vyrozuměl, rychle se
množí."
„Přesně to jsem také někde četl. Abych to ale zkrátil. Protože ten
chlápek tvrdil, že se bude nějakou dobu zdržovat tady v okolí, myslel

- 234 -
jsem, že si pravděpodobně někde něco pronajal, než aby vyhazoval
spoustu peněz za hotel. Takový hotel začne za nějakou dobu pořádně
lézt do peněz, zvlášť když žijete od švindlu ke švindlu."
„A vy chcete vědět, jestli bych dokázal zjistit, kde by tak mohl
bydlet?"
„Přesně. Nežádal bych vás o to, kdyby to nebylo opravdu
důležité. S takovými věcmi člověk nemůže být nikdy dost opatrný.
Chci vědět, s kým jednám, pro případ, že by se znovu objevil."
„Přirozeně, přirozeně." Pemberton krátce vydechl a upil čaje.
„Určitě se na to kvůli vám podívám. Vy i paní Savageová se na mě
můžete spolehnout."
„Budeme velice vděční za jakoukoli pomoc, kterou nám
poskytnete. Už jsem se paní Savageové zmínil o několika
charitativních spolcích, v jejichž čele stojíte, a ona se o nich
vyjadřovala velice kladně, i o tom, jak si tam vedete."
Teď už Pemberton úplně zářil. „Co kdybyste mi dal popis toho
člověka? Mám dnešní dopoledne volno a můžu se hned pustit do
menšího soukromého pátrání. Jestli je někde v okruhu osmdesáti
kilometrů, vím jistě, že ho se svými styky najdu."
Charlie toho muže popsal, položil na stůl hotovost za snídani a
povstal. „Opravdu si toho velice vážíme, Johne."

Thomas Donovan projížděl městskými ulicemi a hledal místo na

zaparkování. Univerzitní čtvrť Georgetown ve Washingtonu
nevynikala právě množstvím míst, kde lze postavit auto. Řídil nově
pronajatý vůz, poslední model chrysleru. Z M Street zahnul vpravo
na Wisconsin Avenue a konečně se mu podařilo vtěsnat se do mezery
mezi stojícími auty ve vedlejší ulici, nepříliš daleko od cíle své cesty.
Začalo drobně pršet, ale brzy se již ocitl v tiché čtvrti s cihlovými, do
výšky vystupujícími domy, jejichž fasády doplňovalo staré dřevěné
obložením s rybinovým spojem. Tady bydlel výkvět společnosti,
sídlili tu vysoce postavení úspěšní obchodníci a politici. Za chůze si
Donovan prohlížel některé z domů a pod světly, která pronikala z
komplikovaně konstruovaných oken, občas rozeznával postavy

- 235 -
skvěle oblečených majitelů, usazených u hřejících krbů. Někteří si
pohrávali se skleničkami alkoholu, jiní líbali lehce na tváře své
partnerky podle navyklého obřadu, přispívajícího k odpočinku po
dalším dnu, kdy zase o kousek změnili chod světa či aspoň přispěli
do svého už značně tučného portfolia investic.
V této městské čtvrti bylo soustředěno tolik bohatství a moci, až
Donovanovi připadalo, že z chodníků dlážděných cihlami se
vyplavuje energie a žene ho zuřivým tempem vpřed. Peníze a moc
pro něj nikdy nepředstavovaly rozhodující hnací sílu. Přesto ho jeho
povolání často přivádělo do těsné blízkosti těch, kteří stavěli výsadu
třímat v rukou buď jednu nebo obě tyto páky nade vše ostatní.
Donovanova pozice byla opravdu skvělá, neboť v ní mohl hrát roli
altruistického cynika. A také ji velmi často rozehrával naplno, a to z
jednoduchého důvodu. Upřímně totiž věřil tomu, co dělal, čím si
vydělával na živobytí. Ironie jeho postavení mu samozřejmě neušla.
Vždyť do koho by se strefoval svou břitkou slovní municí, nebýt
zbohatlíků a mocných a jejich pekelně nemorálního způsobu života?
Donovan se konečně zastavil před rozlehlou rezidencí, jež
působila tak úctyhodně, až vzbuzovala mírnou hrůzu. Za cihlovou
zídkou do výše pasu, zakončenou černým tepaným ocelovým plotem,
podobný bylo možno nalézt všude po celé čtvrti, se vypínal starý
třípatrový městský dům, postavený asi před sto lety. Donovan vsunul
klíč do zámku ve vratech a vydal se po chodníčku směrem k domu.
Další klíč mu otevřel vstup těžkými dřevěnými dveřmi hlavního
vchodu. Uvnitř ze sebe shodil kabát.
Vzápětí se objevila hospodyně a vzala od něj mokrý plášť. Na
sobě měla tradiční uniformu služebných a mluvila s nacvičeným
stupněm úcty, vyjadřujícím podřízené postavení.
„Řeknu paní, že jste tady, pane Donovane."
Rychle přikývl a prošel okolo ní do přijímacího pokoje, kde se
chvilku ohříval u plápolajícího ohně. Pak se s viditelným potěšením
rozhlédl okolo sebe. Sice nezapíral, že sám vyrostl ve skromných
poměrech daných dělnickým původem rodičů, nicméně se
nepokoušel skrývat potěšení, jaké mu činilo se čas od času obklopit
přepychem. To představovalo tak nesourodý prvek jeho povahy, že

- 236 -
se za něj v mládí velmi styděl. Nyní mu to již vadilo podstatně méně.
Některé věci se skutečně s věkem zlepšují, rozjímal, a patří mezi ně i
nános pocitů osobního provinění, které člověk ze sebe začne
shazovat, jako když olupuje slupky z cibule.
Než si Donovan stihl namíchat drink ze zásob ve skřínce v rohu
přijímacího pokoje, do místnosti vstoupila žena.
Přešla rychle k Donovanovi a dlouze ho políbila. Vzal ji za ruku a
lehce ji pohladil.
„Stýskalo se mi po tobě," povzdechla si.
Odvedl ji k velké lenošce stojící u zdi. Jak si sedali co nejblíž k
sobě, dotkli se jeden druhého koleny.
Alicia Craneová byla drobná, asi pětatřicetiletá žena s dlouhými
vlasy, jejichž barva se s každým dnem blížila spíše popelavé než
blond. Na sobě měla drahé šaty, a šperky zavěšené na zápěstích a
uších svou cenou odpovídaly oděvu. Nicméně dojem, kterým Alicia
působila, vyzařoval neokázalé bohatství a ušlechtilý původ. Rysy
obličeje měla jemné, nos tak malý, že zanikal mezi hlubokým leskem
tmavohnědých očí. I když se o ní nedalo říci, že je klasicky krásná,
její nepopiratelná movitost a kultivovanost dokázaly ovlivnit pohled
na ni do té míry, že výsledný dojem byl velmi příznivý. Měla-li jeden
ze svých lepších dnů, dalo se o ní tvrdit, že lahodí oku.
Tváře se jí lehce chvěly, když ji po nich hladil.
„Taky jsi mi chyběla, Alicio. A moc."
„Tak nerada vidím, když musíš někam odjíždět." Hlas měla
kultivovaný a důstojný, rytmus řeči pomalý a přesný, ale na tak
mladou ženu působil až příliš formálně.
„Patří to k mé práci." Usmál se na ni. „Ale s tebou mi přijde
velice zatěžko tu práci vykonávat." Alicia Craneová ho skutečně
přitahovala. I když se nedala považovat za nejjasnější hvězdu
vesmíru, byla to hodná bytost bez přetvářky a předstírání, kterými
obvykle lidé na její úrovni bohatství trpí.
Trhla sebou a upřela na něj oči. „Pro všechno na světě, proč sis
oholil plnovous?"
Donovan si přejel hladkou kůži rukou. „Chtělo to nějakou
změnu," objasňoval rychle. „Vždyť víš, že i muži procházejí něčím

- 237 -
jako přechod. Připadám si tak nejmíň o deset let mladší. Jak se ti bez
vousů líbím?"
„Myslím si, že ti to sluší stejně bez vousů jako s nimi. Vlastně mi
tak trochu připomínáš otce. Samozřejmě když byl mnohem mladší."
„Díky za bílé lži starému muži." Usmál se. „Ale to, žes mě
přirovnala k němu, je pro mě velká pocta."
„Řeknu Maggii, aby udělala nějakou večeři. Jistě umíráš hlady."
Vzala jeho ruku do svých.
„Děkuju, Alicio. A po večeři bych si možná dal horkou koupel."
„Ale jistě, déšť je v tuto roční dobu tak mrazivý." Na chvilku
zaváhala. „Budeš opět muset brzy odjet? Napadlo mne, že bychom se
mohli vypravit na ostrovy. Je tam teď tak krásně."
„Zní to lákavě, ale bohužel to budeme muset ještě odložit. Zítra
už zase musím jet."
Na obličeji se jí objevil zklamaný výraz, než stačila sklonit hlavu.
„Chápu."
Vsunul jí jednu ruku pod bradu a zadíval se jí upřeně do očí.
„Alicio, dnes se mi povedlo objevit něco obrovského. Něco tak
velkého, že jsem ani nevěřil, že by se mi to mohlo podařit. Hodně
jsem při tom riskoval, ale někdy na sebe člověk musí vzít nějaké
riziko, jestliže chce, aby se mu to vrátilo." Vybavil si z toho rána
vystrašený pohled v očích LuAnn. „Všechno to čmuchání okolo, a
přitom si člověk nemůže být nikdy jistý, že něco objeví. Ale to
všechno patří k tomu, co dělám."
„To je nádherné, Thomasi, moc ti to přeji. Jen doufám, žes na
sebe nevzal žádné osobní riziko. Nevím, co bych si počala, kdyby se
ti mělo něco stát."
Opřel se a uvažoval o svém kaskadérském počínání toho rána.
„Dovedu se o sebe postarat. Ale žádné zbytečné riziko na sebe
neberu. To nechávám omladině, co přijde po mně." Tón jeho hlasu
zněl konejšivě.
Podíval se na ni. Měla na tváři výraz dítěte, naslouchajícího
nejoblíbenějšímu hrdinovi, když vypráví o dobrodružstvích, která
prožil. Donovan vyprázdnil skleničku. Takže hrdina. Měl ten pocit
rád. A kdo by neměl? Kdo by čas od času nepotřeboval nepředstíraný

- 238 -
obdiv? Usmál se upřímně a vzal Aliciinu malou ruku do své. „Něco
ti teď slíbím. Až rozlousknu tuhle záhadu, uděláme si dlouhou
dovolenou. Jen ty a já. Někde, kde je teplo a hodně pití a kde bych
mohl oprášit své námořnické vlohy. To už jsem hodně dlouho
neudělal a opravdu mě nenapadá nikdo, s kým bych to podnikl raději
než s tebou. Tak co tomu říkáš?"
Položila hlavu na Donovanovo rameno a pevně mu stiskla ruku.
„Zní to nádherně."

„Tys ho pozvala na oběd?" Charlie zíral na LuAnn a na

prošedivělé tváři se mu zračila směsice hněvu a silného rozladění.
„Byla bys tak laskavá a řekla mi, proč jsi to udělala? A nechtěla bys
mi kruci prozradit, z jakého důvodu jsi tam vůbec chodila?"
Byli teď v Charlieho pracovně. LuAnn stála vedle rozměrného
psacího stolu, zatímco Charlie seděl za ním. Právě si rozbalil silný
doutník a chystal se, že si ho zapálí, když mu LuAnn přednesla
zprávu o své dopolední výpravě.
Z výrazu LuAnniny tváře čišel vzdor, když se na něj zamračeně
podívala. „Nemohla jsem jen tak sedět se založenýma rukama a
nedělat nic."
„Řekl jsem ti přece, že se o to postarám. Takže ty už nedůvěřuješ
mému úsudku?"
„Ale to víš, že ano, Charlie, o to tu přeci nejde." LuAnn přestala
být vzdorovitá, posadila se na opěradlo jeho křesla a prsty mu
pročísla řídnoucí vlasy. „Spočítala jsem si, že když se dostanu k
Riggsovi dřív, než stačí něco podniknout, omluvím se mu a pak ho
přiměju, aby to nechal být, bude nám zase hej."
Charlie zavrtěl hlavou a trochu sebou trhl, jak mu spánkem
projela slabá bolest. Zhluboka se nadechl a položil jí ruku kolem
pasu. „LuAnn, dnes ráno jsem se dozvěděl spoustu věcí během
rozhovoru s Johnem Pembertonem."
„S kým?"
To je majitel realitní kanceláře. Ten, co nám prodal tenhle dům.
To ale není důležité. Podstatný je fakt, že Pemberton tu zná každého

- 239 -
a ví o všem, co se ve městě odehrává. Snaží se právě kvůli nám
vystopovat toho chlapa v hondě."
LuAnn sebou trhla. „Snad jsi mu neřekl -"
„Vymyslel jsem si povídačku a tou jsem ho živil. Spolkl ji, jako
kdyby to byla ta nejsladší zmrzlina na světě. Oba jsme se stali přímo
mistry ve vymýšlení různých historek za ty roky, nezdá se ti?"
„Někdy to děláme až moc dobře," pronesla LuAnn zachmuřeně.
„Je neustále těžší a těžší si pamatovat, co je pravda, a co ne."
„Mluvili jsme s Pembertonem taky o Riggsovi. Snažil jsem se
vyzvědět něco z jeho minulosti a udělat si o něm nějaký obrázek."
„Není policajt. Zeptala jsem se ho, jestli byl, a on řekl, že ne. Tys
říkal, že je."
„Já vím, trochu jsem to zmotal, ale Riggs mě nechal, abych věřil,
že je."
„Takže čím tedy byl? A proč všechny ty tajnosti okolo?"
„Od tebe to opravdu zní dobře," řekl Charlie poněkud ironicky a
LuAnn ho z legrace dloubla loktem do boku. Úsměv jí ale z tváře
zmizel při následujících Charlieho slovech. „Pemberton se domnívá,
že Riggs pracoval pro vládu jako vyzvědač."
„Jako vyzvědač? To jako u CIA?"
„Kdo to zatraceně může vědět? Ten chlap samozřejmě nebude
nosit napsané na čele, za jaké barvy hraje. Nikdo to s jistotou neví. Z
toho, co Pemberton říkal, je jeho minulost rozmazaná šmouha."
LuAnn se otřásla, když si vzpomněla na informace, které si o ní
Riggs tak rychle zjistil. Teď to dávalo větší smysl. Stejně ji to ale
úplně nepřesvědčilo. „A teď staví ploty na venkově ve Virginii.
Myslela jsem, že špioni se nikdy nedožijí penze."
„Sledovala jsi až moc televizních seriálů. Dokonce i špioni občas
začnou dělat jinou práci nebo jdou do penze, zvlášť po tom, co
skončila studená válka. A zpravodajská služba zaměstnává hromadu
specialistů. Všichni nenosí dlouhé pršipláště, pistole v rukávu a
nejsou zapleteni do atentátů na zahraniční diktátory. Vždyť mohl
dělat jen poskoka v kanceláři, kde si prohlížel letecké snímky
Moskvy."

- 240 -
 LuAnn si přehrála v paměti své setkání s Riggsem, když byla u
něj. Způsob, jakým zacházel s brokovnicí, pozorovací schopnosti,
znalost střelných zbraní. A ze všeho nejvíc jeho sebevědomý a
chladný způsob jednání. Zavrtěla rozhodně hlavou. „Nedělá na mě
dojem kancelářské krysy."
Charlie si zhluboka povzdechl. „Na mě taky ne. Tak jak to
probíhalo?"
LuAnn se zase postavila, opřela se o zárubeň dveří a prsty si
zastrčila za poutka pásku u džínů, do kterých se převlékla. „Už si o
mně stihl vyhrabat informace, a také o té hondě. Co se mě týče,
zjistil si jen tu krycí verzi, takže tady jsme v suchu."
„Něco o té hondě?"
LuAnn zavrtěla hlavou. „Pronajatá v hlavním městě. Jméno znělo
jako vymyšlené. Pravděpodobně slepá ulička."
„Riggs pracuje rychle. Jak jsi to zjistila?"
„Trochu jsem se mu rozhlédla po kanceláři. Ale přistihl mě, a měl
v ruce brokovnici."
„Panenko skákavá, LuAnn, jestli je ten chlap bývalý špion, mělas
velké štěstí, že ti neustřelil hlavu."
„Když jsem se mu probírala věcmi, tak to zase tak riskantně
nevypadalo. A stejně to nakonec dobře dopadlo."
„Ty a tvoje riskování. Začalo to už tenkrát večer v New Yorku,
jak sis prosadila, že půjdeš na ten tah. Měl bych si na tebe už asi
konečně došlápnout. Ještě něco?"
„Přiznala jsem mu, že to pronásledování autem nám dělá velké
starosti, ale že už jsme se o to postarali."
„A on to přijal. Na nic se neptal?" Tón Charlieho hlasu byl
nevěřícný.
„Vždyť jsem mluvila pravdu, Charlie," ohradila se rozhorleně.
„Vždycky mě začne svědit celé tělo, když se mi naskytne opravdu
výjimečná příležitost a já si to můžu dovolit."
„Tak promiň. Neměl jsem v úmyslu tě peskovat. Bože, vždyť my
se tu dohadujeme jako nějaký starý manželský pár."
LuAnn se usmála. „My taky jsme starý manželský pár. Náhodou
máme jen o nějaké to tajemství víc než většina ostatních párů."

- 241 -
 Charlie po ní bleskl krátce úsměvem a chvilku se soustředil na
zapalování doutníku. „Takže si skutečně myslíš, že s Riggsem je
všechno v pořádku? Že nebude čmuchat dál?"
„Copak o to, myslím si, že je hodně zvědavý, a také na to má plné
právo. Řekl mi ale, že to nebude dávat dál, a já mu věřím. Nevím
dost dobře proč, ale je to tak. Zdá se mi, že v tom člověku není moc
falše."
„A on skutečně zítra přijde na oběd? Mám tomu rozumět tak, že
se s ním chceš líp seznámit?"
LuAnn se zadívala Charliemu na chvíli do tváře. Nemluvila z něj
tak trochu žárlivost? Pokrčila rameny. „Vlastně je to způsob, jak ho
mít na očích, a taky se o něm dozvědět víc. Třeba má i on nějaká
tajemství. Rozhodně to tak zatím vypadá."
Charlie do sebe vtáhl kouř z doutníku a pomalu ho vyfukoval.
„Jestli je s Riggsem všechno v pořádku, máme na krku jen toho
chlapa v hondě."
„Copak to nestačí?"
„Lepší jedna starost než dvě najednou. Jestli ho dokáže
Pemberton najít, tak jsme z toho venku."
LuAnn se na něj ustaraně podívala. „A jestli ho najde, co pak
uděláš?"
„Už jsem na to myslel. Dospěl jsem k závěru, že bude nejlepší
hrát s tím chlapem na rovinu, nechat ho vyložit karty na stůl a zjistit,
co k čertu chce. Jestli to jsou peníze, tak uvidíme, co se s tím dá
dělat."
„A když nebude chtít jen peníze?" Další část se jí vyslovovala jen
velice těžce. „A co když ví i o té loterii?"
Charlie si vyndal doutník z úst a upřeně se na ni zadíval.
„Nenapadá mě jediná možnost, jak by na to mohl přijít. Jestli to
ale při pravděpodobnosti jedna k miliardě opravdu ví, existuje
spousta jiných míst na světě, kde bychom mohli žít, LuAnn. Můžeme
se sebrat a v nejnutnějším případě odjet třeba hned zítra."
„Zase na útěku," poznamenala tónem vyjadřujícím únavu až do
morku kostí.
„Tak zvaž i tu druhou možnost. Moc příjemná není."

- 242 -
 Natáhla ruku a vytáhla Charliemu doutník, který držel mezi prsty.
Stiskla ho zuby, vtáhla do sebe kouř a pouštěla ho pomalu ven. Pak
mu ho zase podala zpátky.
„Kdy by ti měl Pemberton zavolat, jestli něco ví?"
„Nic pevného jsme si nedomluvili. Může to být dnes večer nebo
třeba až příští týden."
„Dej mi vědět, až se ti ozve."
„Budete první, kdo se to dozví, má paní."
Otočila se, že půjde.
„Jen tak mimochodem, jsem rovněž zván k zítřejšímu obědu?"
zeptal se jí.
Letmo se otočila a podívala se na něj. „Jaksi jsem s tím počítala,
Charlie." Mile se na něj usmála a odešla. Charlie vstal a díval se za
ní, jak půvabně kráčí chodbou. Pak zavřel dveře do pracovny, posadil
se za psací stůl a zamyšleně pokuřoval dlouhý doutník.

Riggs si vzal na sebe bavlněné khaki kalhoty a zapnutý límec

košile mu vykukoval zpod vzorovaného svetru. Řídil vypůjčený džíp
Cherokee, protože mu na jeho pick-upu opravovali v dílně utržený
nárazník. Na každý pád mu připadalo, že džíp zapadá do prostředí
hojnosti podstatně lépe než jeho ojetá dodávka. Uhladil si čerstvě
umyté vlasy a pak teprve vylezl z džípu a vystoupal po schodech ke
vchodu do panského sídla. V současné době, kromě příležitostných
společenských událostí, kterých se zúčastnil ve městě, se příliš často
nikam ven nestrojil. Nakonec se rozhodl, že sako a kalhoty k obleku
by byly moc okázalé. Vždyť to byl konec konců pouze oběd. A kdo
ví? Paní domu by po něm mohla třeba chtít, aby udělal nějakou práci
přímo na místě.
Dveře otevřela služebná, která Riggse zavedla do knihovny.
Riggsovi vrtalo hlavou, zda ho někdo sledoval, když přijel k domu a
zastavil na kruhové příjezdové cestě. Třeba v domě měli
videokamery snímající pozemek. Catherine Savageová a její poskok
Charlie možná právě sedí v nějaké pozorovatelně, která je od
podlahy až ke stropu nacpaná televizními monitory.

- 243 -
 Rozhlédl se okolo sebe po prostorné místnosti a s patřičnou úctou
vzal na vědomí četné svazky lemující stěny. Zvažoval, jestli jsou
tady jen jako pro parádu. Už navštívil různé domy, kde tomu tak
doopravdy bylo. Nevěděl proč, ale tohle místo v něm ten dojem
nevzbuzovalo. Jeho pozornost upoutala řada fotografií podél římsy
nad krbem. Na některých poznal Charlieho s nějakou malou
holčičkou, která silně připomínala Catherine Savageovou. Na žádné
však nespatřil samotnou paní domu. To se mu zdálo divné, ale ona
byla vůbec podivná, a tak to vlastně svědčilo o jisté důslednosti.
Otočil se v okamžiku, kdy se obě křídla dveří do knihovny
otevřela. Jejich první setkání včera u něj v přestavěném seníku ho
absolutně nepřipravilo na setkání druhé.
Zlaté vlasy spadající na elegantně se rozšiřující ramena černých
šatů, které končily na holých lýtkách a nevynechaly po cestě dolů
žádný z oblých tvarů jejího dlouhého těla. Napadlo ho, že na ní by se
takové šaty vyjímaly stejně patřičně i při příležitostech jako
celostátní veletrh nebo večeře v Bílém domě. Na nohou měla černé
boty na nízkém podpatku, doplňující dojem šatů. Představa pružného
svalnatého pantera, přibližujícího se k němu ladným pohybem, mu
pevně uvízla v paměti. Když o kráse této ženy Riggs přemýšlel dřív,
došel k závěru, že je nepochybná, ale není dokonalá. A nakonec,
existuje vůbec taková? Teď u ní postřehl další pozoruhodný jev.
Zatímco okolo očí se jí již začaly tvořit jemné vrásky, Riggs si všiml,
že kolem úst nemá takřka žádné - jako kdyby se nikdy neusmívala.
Zvláštní bylo, že malá jizva na spodní čelisti značně zvyšovala
ženinu přitažlivost, alespoň Riggs to tak vnímal. Vyvolávalo snad to
poznamenání nevědomky náznak čehosi nebezpečného a
dobrodružného v její minulosti?
„Jsem moc ráda, že se vám podařilo přijít," řekla na přivítanou,
svižně k němu přistoupila a podala mu ruku, kterou Riggs stiskl.
Opět užasl nad silou, kterou při stisku ucítil. Připadlo mu v tu chvíli,
že svými dlouhými prsty pohltila jeho velkou, mozolnatou dlaň. „Je
mi jasné, že při vašem povolání se mohou během dne kdykoli
vyskytnout neodkladné záležitosti. Nikdy nejste pánem svého času."

- 244 -
 Riggs přejel očima stěny a strop knihovny. „Slyšel jsem o
některých úpravách, které jste tady udělali. Vím, že někdy vůbec
nezáleží na tom, jak dobrý stavitel je, ale že při tak obrovském
záběru se občas věci mohou vymknout z rukou."
„Všechno zařizoval Charlie. Ale pokud vím, probíhalo to docela
hladce. Rozhodně se mi konečná podoba moc zamlouvá."
„To se nedivím."
„Oběd bude hotov za několik minut. Sally prostírá na verandě
vzadu. Jídelna je zařízená pro padesát lidí, tak jsem si myslela, že pro
tři by to bylo poněkud nepřiměřené. Nechtěl byste si dát zatím něco k
pití?"
„Ne, zatím děkuju." Ukázal na fotografie. „Je to vaše dcera, nebo
mladší sestra?"
Začervenala se a potom stočila zrak směrem, kterým ukazoval,
ale než odpověděla, usadila se na pohovce. „Moje dcera Lisa. Je jí
deset. Ani tomu nemohu uvěřit, ty roky ubíhají tak rychle."
Riggs si ji přeměřil, ale jeho pohled v sobě neměl nic
neomaleného. „To se vám musela narodit, když jste byla ještě hodně
mladá."
„Asi mladší, než bych měla být, ale nevzdala bych se jí za nic na
světě. Vy máte také děti?"
Riggs rychle zavrtěl hlavou a podíval se na své ruce. „Nikdy jsem
neměl to štěstí."
LuAnn si povšimla, že nenosí snubní prsten. Napadlo ji, že
někteří muži ho nenosí, i když jsou ženatí. Usoudila, že člověk, který
pracuje celý den rukama, ho nemusí nosit z prostého důvodu, že je to
nebezpečné.
„Vaše žena -"
„Jsem rozvedený," přerušil ji. „Už téměř čtyři roky."
Strčil si ruce do kapes a znovu očima přejel celou místnost.
Vycítil, že sleduje směr jeho pohledu. „A vy?" zeptal se a zaměřil
pohled opět na ni.
„Vdova."
„To je mi líto."

- 245 -
 Pokrčila rameny. „Stalo se to už hodně dávno," poznamenala
prostě. V jejím hlase zazněl podtón, který Riggsovi prozradil, že ani
roky nedokázaly zmenšit dopad té ztráty.
„Paní Savageová -"
„Prosím, říkejte mi Catherine." Uličnicky se usmála. „Všichni mí
blízcí přátelé mi tak říkají."
Oplatil jí úsměvem a posadil se vedle ní. „Tak kde máte
Charlieho?"
„Někde něco zařizuje. Ale na oběd se k nám přidá."
„To je váš strýc?"
LuAnn přikývla. „Jeho žena zemřela před lety. Mí rodiče už také
nežijí. Jsme skutečně poslední z rodiny."
„Jak vidím, váš zesnulý manžel si vedl velice dobře. Nebo snad
vy? Nechtěl bych říct něco společensky nevhodného." Riggs se
nečekaně vesele usmál. „Buď to, nebo jeden z vás vyhrál v loterii."
Ruka LuAnn se znatelně zaťala do povrchu pohovky. „Můj
manžel byl vynikající obchodník, který, jak vidíte, se o mě velice
dobře postaral." Dokázala to pronést jakoby nic.
„To tedy opravdu ano," souhlasil Riggs.
„A co vy? Vy tu žijete celý život?"
„Páni, po mé včerejší návštěvě tady jsem si myslel, že jste si už
pořádně mou minulost proklepli."
„Bohužel se úroveň mých zdrojů informací dá těžko srovnat s
tou, jakou zcela zjevně máte vy. Nevěděla jsem, že stavitelé mají
takovou dokonalou informační síť." Její oči se nespustily z jeho.
„Přistěhoval jsem se sem asi před pěti lety. Vyučil jsem se u
místního stavitele, který mě zasvětil do řemesla. Asi před třemi lety
zemřel a v té době jsem si zařídil vlastní živnost."
„Pět let. Takže vaše žena tu s vámi rok žila."
Riggs zavrtěl hlavou. „Rozvod skončil před čtyřmi lety, ale už
jsme byli asi čtrnáct měsíců odloučeni. Stále bydlí ve Washingtonu.
A pravděpodobně už tam zůstane."
„Dělá do politiky?"
„Pracuje v advokacii. Má pořádný podíl ve velké firmě. Několik z
jejích klientů je spojeno s politikou. Je velice úspěšná."

- 246 -
 „To tedy musí být opravdu šikovná. Je to stále ještě více méně
mužský svět. Tak jako ostatně leckde jinde."
Riggs pokrčil rameny. „Je mazaná, skvěle si dokáže získávat
klienty. Myslím, že asi proto jsme se rozešli. Manželství se jí tak
trochu stavělo do cesty."
„Aha."
„Nic nového pod sluncem, ale žádný lepší příběh pro vás nemám.
Odstěhoval jsem se sem a už se nikdy neohlížel zpátky." „Řekla
bych, že svou práci děláte rád."
„Čas od času to může jít na nervy, stejně jako každá jiná práce.
Ale rád dávám věci do pořádku. Je to docela léčivé. A uklidňuje to
nervy. Měl jsem štěstí. Několikrát jsem dostal dobré reference a tak
mám pravidelný přísun práce. Jak pravděpodobně víte, v téhle oblasti
byla vždycky spousta peněz. Dokonce i předtím, než jste sem přišla
vy."
„Něco v tom smyslu jsem vyrozuměla. Jsem ráda, že se vám
změna zaměstnání tak vydařila."
Opřel se, zatímco si přebíral její slova, rty měl našpulené, ruce
sevřené v pěsti, ale nic výhrůžného v tom nebylo.
Uchechtl se. „Nechte mě hádat, zaslechla jste někde, že jsem
býval tajným agentem CIA nebo mezinárodním atentátníkem, který
se zčista jasna rozhodl, že to pověsí na hřebík a začne zatloukat
hřebíky a řezat pilkou v poklidnějším prostředí."
„Po pravdě řečeno, to s tím atentátníkem se mi ještě k uším
nedoneslo."
Oba se na sebe krátce usmáli.
„Víte, když lidem řeknete pravdu rovnou, přestanou se
dohadovat." Samotné jí přišlo neuvěřitelné, že zrovna ona mohla
něco takového vypustit z úst, ale už to bylo venku. Podívala se na něj
a doufala, že dokázala na tváři vyloudit výraz naprosté nevinnosti.
„Ovšem za předpokladu, že člověku záleží na tom, co si o něm
lidi povídají. Jenže mně je to jedno."
„Jde to mimo vás, to chápu."
„Jestli jsem se něčemu v životě naučil, tak tomu, že se člověk
nemá trápit tím, co si myslí nebo říkají ostatní. Ono stačí, jak se

- 247 -
člověk trápí sám se sebou. Jinak si koledujete o to, že se zbavíte
schopnosti rozhodovat se sám za sebe. Lidi dokážou být pořádně
krutí. A zvláště takoví, kteří o vás údajně stáli. Věřte mi, mluvím z
vlastní zkušenosti."
„Usuzuju z toho, že váš rozvod nebyl právě bezbolestný."
Vůbec se na ni nepodíval, když na to zareagoval. „Nechci v
žádném případě mluvit o vás, ale někdy není ani tak bolestivé o
partnera přijít, jako když s ním procházíte rozvodovým řízením. Řekl
bych, že obě situace dokážou zranit svým vlastním způsobem."
Sklonil hlavu a zadíval se na ruce. Z tónu jeho hlasu zaznívala
upřímnost a LuAnn ťalo špatné svědomí, že ona ve skutečnosti vůbec
neovdověla, alespoň ne tak, že by přišla o zámožného manžela.
Vyznívalo to, jako kdyby on obnažoval svoje rány na oplátku za to,
že ona odhalila své. Ale jako vždy to z její strany byly všechno
jenom lži. Dokáže snad ještě někdy mluvit pravdu? Jak by vlastně
mohla? Kdyby přiznala pravdu, zničilo by ji to, všechny lži by na ni
okamžitě padly, jako když se odstřelují staré budovy a ony se zhroutí
do sebe.
„To já dobře znám," poznamenala.
Nevypadalo to, že by se Riggsovi chtělo pokračovat.
LuAnn se konečně podívala na hodinky. „Myslím, že by oběd
měl být už připravený. Počítala jsem, že až se najíme, mohl byste se
podívat na tu část pozemku vzadu dál za domem, kde jsem si
představovala, že byste mi mohl postavit malý ateliér." Vstala a
Riggs povstal také. Bylo na něm patrné, jak velice se mu ulevilo, že
rozhovor na dané téma už skončil.
„To nezní špatně, Catherine. V mém povolání je práce vždycky
vítaná."
Po cestě do zadní části domu se k nim připojil Charlie. Oba muži
si podali ruce. „Rád vás zase vidím, Matte. Doufám, že máte hlad.
Sally obvykle umí člověka potěšit."
Oběd proběhl ve znamení potěšení z dobrého jídla a pití a
rozhovorů na neškodná témata, týkajících se místních poměrů. Mezi
Charliem a Catherine Savageovou panovalo napětí, které nemohlo

- 248 -
Riggsovi ujít. Silné pouto, došel k závěru. Nezlomitelné. Vždyť
konec konců byli jedna rodina.

„Jak to vypadá časově s oplocením, Matte?" zeptal se Charlie.

Byli s Riggsem na zadní terase s výhledem na pozemky okolo. Oběd
už skončil a LuAnn odjela, aby vyzvedla Lisu ze školy. Vyučování
bylo zkrácené kvůli plánovanému semináři pro učitele. LuAnn
požádala Riggse, aby u nich počkal, dokud se nevrátí, aby si pak
mohli popovídat o stavbě ateliéru. Riggsovi vrtalo trochu hlavou,
jestli nebyl její odjezd pro Lisu náhodou promyšleným tahem, aby
poskytla Charliemu příležitost vymámit z Riggse nějaké informace.
Ať už byl důvod jakýkoli, zůstával ve střehu.
Než měl Riggs možnost mu odpovědět, jak to bude s plotem,
Charlie mu nabídl doutník. „Kouříte tohle?"
Riggs doutník přijal. „Po tak dobrém jídle a v tak nádherný den
by mě to svádělo, dokonce i kdybych nekouřil." Odštípl konec
ořezávačem na doutníky, který mu Charlie podal, a pak si chvilku
oba navzájem zapalovali.
„Počítám, že bude trvat asi tak týden, než se vykopou všechny
jámy na sloupky. Dva týdny na čištění pozemku a sestavování a
stavění plotu. To zahrnuje i zalévání sloupků do betonu. Další týden
na postavení vrat a zabezpečovacích systémů. Celkem jeden měsíc.
Přibližně jsem to tak odhadoval i ve smlouvě."
Charlie si ho přeměřil od hlavy až k patě. „To vím, jenže někdy
to, co se dá na papír, se přesně neshodne s tím, co je ve skutečnosti."
„To dobře vystihuje celou stavitelskou branži jako takovou,"
souhlasil s ním Riggs. Vtáhl do sebe kouř z doutníku. „Ale než začne
mrznout, tak budeme hotovi, navíc povrch zase není tak hrozný, jak
jsem si ze začátku představoval." Odmlčel se a zadíval se na
Charlieho. „Po včerejšku bych si hrozně přál, abych už měl ten plot v
zemi. Ale to vy určitě taky."
Byla to otevřená pobídka k rozhovoru a Charlie Riggse
nezklamal. „Posaďte se, Matte." Charlie rukou pokynul směrem ke

- 249 -
dvěma židlím z tepaného kovu natřených na bílo vedle sloupkového
zábradlí. Charlie se velice opatrně posadil. „Tyhle potvory jsou
nepohodlné jako čert a podle toho, co to stojí, by si člověk myslel, že
jsou snad ze zlata. Mám takový dojem, že ten chlápek, co nám
navrhoval interiér, za ně musel dostávat nějakou provizi." Kouřil
doutník a rozhlížel se po okolní krajině. „Sakra, tady je ale krásně."
Riggs sledoval směr jeho pohledu. „To je jeden z důvodů, proč
jsem se sem přestěhoval. Asi ten nejdůležitější."
„A jaké byly ty ostatní důvody?" Charlie se na něj zazubil. „Já
jen tak vtipkuju. To je jen vaše věc." Důraz, který na to slovo dal,
nenechal Riggs bez povšimnutí. Charlie se vrtěl na židli tak dlouho,
dokud se mu nepodařilo si najít alespoň trochu pohodlnější pozici.
„Catherine mi vyprávěla o vašem včerejším rozhovoru."
„Myslel jsem si, že s vámi o tom bude mluvit. Ale neměla by se
vkrádat lidem do domů. Mohlo by to být někdy zdraví škodlivé."
„Přesně totéž jsem jí řekl. Já vím, že to na ní asi není na první
pohled patrné, ale je dost tvrdohlavá."
Oba muži se spiklenecky uchechtli.
„Ale opravdu si vážím toho, že to necháte plavat," poznamenal
Charlie.
„Řekl jsem jí, že pokud mě nechá na pokoji ten chlap, nechám na
pokoji já jeho."
„To je rozumná řeč. Určitě je vám jasné, že při tom, jak je
Catherine bohatá, je neustále terčem všech možných podfukářů,
kšeftařů i otevřených vyděračů. Máme hlavně velkou starost o Lisu.
Hlídáme ji jako oko v hlavě."
„Zní to, jako kdybyste už s tím měli své zkušenosti."
„Taky že ano. Nestalo se to poprvé. A taky to nebude naposledy.
Ale člověk si to nesmí zase až tak moc brát. Tedy Catherine by si
klidně mohla koupit nějaký pustý ostrov a zamezit komukoli, aby se
tam k ní dostal, ale co by to potom bylo za život? Jak pro ni, tak pro
Lisu."
„A i pro vás. Neměl byste mluvit, jako kdybyste už byl jednou
nohou v hrobě, Charlie. Podle toho, jak vypadáte, byste mohl klidně
v neděli nastoupit a zahrát si v první lize."

- 250 -
 Charlie se po té pokloně rozzářil. „Vlastně jsem opravdu kdysi
dávno hrával jako poloprofík. A taky o sebe dbám. Catherine mě
navíc pořád popichuje kvůli jídlu. A myslím, že kouřit mě v dnešní
době nechává už jen ze soucitu." Zvedl ruku s doutníkem. „I když se
v poslední době cítím starší, než ve skutečnosti jsem. Ale máte
pravdu, na pustém ostrově bych žít nechtěl."
„A jak to vypadá s tím chlapem v hondě, měli jste s tím štěstí?"
zeptal se Riggs.
„Dělám na tom. Rozjel jsem nějaké pátrání."
„Nechci se vás nijak dotknout, ale jestli ho najdete, co s ním máte
v plánu udělat?"
Charlie se na něj podíval. „Co byste udělal vy?"
„To by záleželo na tom, co má za lubem."
„Přesně tak. Takže dokud ho nenajdu a nezjistím, jaké má
úmysly, tak nevím, co s ním udělám." Charlieho tón dostal tak trochu
nepřátelský nádech, kterým se Riggs nenechal odradit. Stočil zase
pohled k okolní krajině.
„Catherine říká, že si tu chce nechat postavit venkovní ateliér.
Nevíte kde?"
Charlie zavrtěl hlavou. „O tom jsem se s ní opravdu nebavil.
Myslím, že je to nějaký nový nápad."
Riggs se opět podíval na Charlieho. Že by zase nějaké úmyslné
přeřeknutí? Znělo to, jako kdyby mu Charlie říkal neomaleně, že ta
možná zakázka je jakousi odměnou za to, že Riggs bude držet jazyk
za zuby. Nebo existoval ještě jiný důvod?
„K čemu ho bude využívat, ten ateliér?"
Charlie se na něj krátce podíval. „Záleží na tom?"
„Vlastně ano. Má-li to být malířský ateliér, musím zajistit
dostatečné osvětlení, snad tam dát i střešní okna a zabudovat
odvětrání, které by odvádělo výpary z barev. Jestli ho chce ale
používat jen jako druh úniku, aby si tam četla nebo pospala, navrhl
bych ho jinak."
Charlie zamyšleně pokýval hlavou. „Už to chápu, jenže opravdu
nevím, k čemu to chce využívat. Ale malování se nevěnuje, to vím
určitě."

- 251 -
 Oba muži zmlkli a teprve zvuky oznamující příchod LuAnn a
Lisy přerušily ticho. Dveře na terasu se otevřely a obě jimi vstoupily.
V živém provedení se Lisa Savageová podobala matce ještě
výrazněji než na fotografii. Obě měly stejný způsob chůze, ladné
pohyby, při nichž neplýtvaly energií.
„Toto je pan Riggs, Liso."
Riggs se v životě s mnoha dětmi zblízka nesetkal, ale udělal to,
co mu připadlo v takové situaci přirozené. Podal jí ruku. „Říkej mi
Matte, Liso. Rád tě poznávám."
Usmála se a na oplátku mu ruku zmáčkla. „Ráda tě poznávám,
Matte."
„To je pořádný stisk." Vzhlédl k LuAnn a pak na Charlieho.
„Tenhle jedinečný rys musíte mít v rodině. Jestli sem budu chodit
častěji, začnu si snad nosit ocelovou rukavici."
Lisa se usmála.
„Matthew mi bude stavět ateliér, Liso. Někde tam venku."
Ukázala na pozemky táhnoucí se za domem.
Lisa se podívala na dům s neskrývaným údivem. „To se ti náš
dům nezdá dost veliký?"
Všichni dospělí vyprskli smíchy a nakonec se k nim přidala i
Lisa.
„K čemu ten ateliér bude?" zeptala se Lisa.
„Třeba to bude tak trochu překvapení. Vlastně je možné, že ti ho
taky občas půjčím."
Lisa se při té novince vesele usmála.
„Ale jen jestli budeš mít pořád dobré známky," pronesl Charlie.
„Jen tak mimochodem, jak dopadla písemná práce?" Charlie
promluvil přísně, ale bylo to jasně jen na oko. Riggsovi neušlo, že
ten starší chlápek miluje Lisu stejně jako její matku, ne-li víc.
Lisina ústa se v koutcích svěsila. „Nedostala jsem jedničku."
„To nevadí, beruško," ujišťoval ji Charlie laskavě.
„Pravděpodobně je to moje vina. Matematika mi nejde zrovna
nejlíp."
Lisin obličej se najednou rozzářil. „Dostala jsem jedničku s
hvězdičkou."

- 252 -
 Charlie naznačil, že jí dá z legrace políček. „Máš rozhodně stejný
smysl pro humor jako tvoje máma, to se ti nedá upřít."
LuAnn zasáhla: „Slečna Sally má pro tebe připravený oběd. Vím,
žes neměla čas, abys něco snědla ve škole. Tak už běž, uvidíme se,
až tady s Matthewem skončíme."
LuAnn s Riggsem se vydali na pozemky za domem. Charlie se
omluvil. Prohlásil, že má ještě nějakou práci.
Když si Riggs prošel celý pozemek, ukázal na mýtinu, která byla
rovná a kde nic nebránilo výhledu na vzdálené hory, ale stejně ještě
byla ze dvou stran stíněna stromy. „Tohle vypadá jako šikovné
místo. S tak velkým pozemkem vlastně máte spoustu míst na
vybranou. Mimochodem, kdybych věděl, k čemu vám má ateliér
sloužit, mohl bych zvolit to místo tak, aby co nejlíp vyhovovalo
účelu." Rozhlédl se po okolí. „Navíc už teď tu máte různá
hospodářská stavení. Takže další možností by bylo přeměnit na
ateliér jedno z nich."
„Promiňte, myslela jsem, že jsem se už vyjádřila jasně. Chci, aby
se to udělalo od základů nové. Žádná z těch ostatních staveb by mi
nevyhovovala. Představuju si, že by byl zařízen stejně jako ten váš.
Patrový. Přízemí by mohlo sloužit jako dílna pro moje záliby, tedy
abych se vyjádřila přesně, až se dostanu k tomu, že nějaké koníčky
budu mít. Lisa má nadání na kreslení a jde jí to opravdu hezky. Já
bych mohla třeba zkusit sochařství. Připadá mi to jako skutečně
dobrá relaxace. A nahoře chci kamna na dřevo, teleskop, pohodlný
nábytek, vestavěné knihovny, možná i kuchyňku, arkýřová okna."
Riggs přikývl a rozhlédl se. „Viděl jsem tu i bazén. Plánujete si i
krytý bazén a tenisové kurty?"
„Příští rok na jaře. Proč?"
„Jen jsem si myslel, že by se to mohlo spojit s ateliérem do
jednoho plánu. Víte, jako použít stejné materiály nebo jakkoli to
zkombinovat."
LuAnn zavrtěla hlavou. „Ne, chci to úplně oddělené. Pro
venkovní zábavu necháme postavit celý areál a tak. Ten bazén a
tenisové kurty bude používat hlavně Lisa. Takže chci, aby byly blíž

- 253 -
domu. Bazén už u domu je. Ten ateliér však chci mít od domu dál.
Aby byl tak trochu schovaný."
„Tak to pak ano. Rozhodně na to máte místa habaděj." Zkoumal,
jak moc je svah skloněný. „Plavete ráda a hrajete tenis?"
„Plavu jako ryba, ale tenis jsem nikdy nehrála, a ani nemám
touhu s tím začínat."
„Myslel jsem, že tenis hrají všichni boháči. Tenis a golf."
„Jen když se do peněz narodíte. Ale já jsem vždycky při penězích
nebyla."
„Už vím, Georgia."
LuAnn se na něj příkře podívala. „Cože?"
„Pořád jsem se pokoušel zařadit váš přízvuk. Lisa, ta to má
všechno namíchané dohromady. Váš je velice nezřetelný, ale stejně
tam je. Odhadl bych, že jste strávila spoustu let v Evropě, ale víte, co
se říká o tom, že je možné dostat děvče z Georgie, ale není možné z
dívky dostat Georgii."
LuAnn na chvíli zaváhala a pak teprve odpověděla. „Nikdy jsem
v Georgii nebyla."
„To mě překvapuje. Obvykle to dokážu určit velice přesně."
,Nikdo není dokonalý." Pohodila hlavou, aby si odhrnula vlasy z
obličeje. „Tak co myslíte?" Podívala se na tu mýtinu.
Riggs se na ni na chvíli velice pátravě zadíval, než odpověděl.
„Budeme muset nakreslit plány. Ty vám pomohou, abyste si udělala
jasnou představu o tom, co vlastně chcete, i když už teď to vypadá,
že to víte. Podle velikosti a složitosti to může trvat od dvou do šesti
měsíců."
„Kdy byste mohl začít?"
„Tenhle rok to už nebude, Catherine."
„To máte tolik práce?"
„To s tím nesouvisí. Žádný stavitel, který má všech pět
pohromadě, nezačne s takovým projektem touto dobou. Potřebujeme
k tomu plány od architekta, pak také musíme sehnat stavební
povolení. Zem bude brzy zamrzlá a pak už bych nerad lil základy. A
nedokázali bychom udělat kostru a zastřešit to, než přijde zima. Tady

- 254 -
může být počasí hodně nepříjemné. Je to v každém případě projekt
až na jaro."
„Aha." LuAnn to pronesla velice zklamaně. Zírala upřeně na
parcelu, jako kdyby své skryté útočiště viděla před sebou úplně
dokončené už teď.
Ve snaze trochu ji utěšit Riggs poznamenal: „Jaro tu bude, než se
nadějete, Catherine. A přes zimu můžeme podrobně propracovat
všechny plány. Znám jednoho prvotřídního architekta. Můžu vám
domluvit schůzku."
LuAnn skoro neposlouchala. Budou tady vůbec ještě, až přijde
jaro? Riggsův odhad časového plánu stavby hodně ochladil její
nadšení pro celý projekt.
„Uvidíme. Děkuju."
Na zpáteční cestě k domu se Riggs dotkl jejího ramene. „Je mi
jasné, že vás netěší odkládat svůj nápad. Kdybych vám to mohl
postavit hned teď, udělal bych to pro vás. Někteří nezodpovědní
stavitelé by asi tu práci přijali, napočítali by vám přirážku a pak by se
pustili do stavby něčeho, co by vám za rok či dva spadlo na hlavu. Já
si ale na své práci zakládám a chci vám odevzdat solidní dílo."
Usmála se na něj. „Charlie říkal, že máte skvělá doporučení.
Řekla bych, že už chápu proč."
Právě procházeli okolo stáje. LuAnn na ni ukázala a
poznamenala: „Tohle by se snad koníčkem nazvat dalo. Jezdíte?"
„Žádný borec nejsem, ale taky s koně hned nespadnu."
„Měli bychom si někdy vyjet. Jsou tu v okolí nádherné trasy."
„Já vím," zazněla Riggsova překvapivá odpověď. „Procházel
jsem je pěšky, než se ta nemovitost prodala. Vybrali jste si opravdu
nádherný pozemek."
„Charlie ho našel."
„Nemusí být špatné mít ho za zády."
„Hrozně mi usnadňuje život. Nevím, co bych si bez něj počala."
„Mít někoho takového v životě je fajn," zakončil rozhovor Riggs.
V nestřeženém okamžiku, zatímco se přibližovali k domu, šlehla
LuAnn po Riggsovi nenápadně pohledem.

- 255 -
 Charlie se s nimi setkal u zadního vchodu. Na jeho chování bylo
znát skrývané rozčilení a pohledy, které k LuAnn vystřeloval, jí
prozradily důvod - Pemberton zjistil, kde se zdržuje ten chlap z
hondy.
Aniž to na sobě Riggs dal znát, utajené signály mezi těmi dvěma
mu neušly.
„Mockrát děkuju za oběd," prohlásil. „Určitě máte spoustu práce
a i já mám nějaké schůzky, které musím dnes odpoledne ještě
stihnout." Podíval se na LuAnn. „Catherine, dejte mi vědět, jak jste
se rozmyslela s tím ateliérem."
„Spolehněte se. Zavolejte mi kvůli té vyjížďce."
„Slibuju."
Když odjel, Charlie a LuAnn se odebrali do Charlieho pracovny a
zavřeli dveře.
„Kde ten chlap je?"zeptala se.
„Máme ho za souseda."
„Cože?"
„V té chalupě, co je k pronajmutí. Je to tam hodně stranou. Po
silnici dvaadvacet to odtud není víc jak šest kilometrů. Prohlížel jsem
si nedaleko odtamtud nějaký pozemek, když jsme uvažovali o tom,
že bychom si něco postavili. Bývalo to velké panství, ale teď už tam
zbyla jenom chalupa správce. Vzpomínáš, před časem jsme si tam
jednou vyjeli?"
„Pamatuju si to velice přesně. Člověk se tam může dostat pěšky
nebo na koni po těch zadních stezkách. Už jsem to zkoušela. Ten
chlap nás mohl klidně špehovat už pěkně dlouho."
„Já vím. To mi taky dělá starosti. Pemberton mi dal přesný popis,
jak se tam dostat." Zatímco si Charlie navlékal kabát, položil si papír
s popisem cesty na psací stůl.
LuAnn využila příležitosti, přelétla po očku popis a zapsala si ho
do paměti.
Charlie odemkl zásuvku stolu. Oči LuAnn se rozšířily, když
viděla, že z ní vytáhl svou osmatřicítku a začal ji nabíjet.
„Co hodláš dělat?" zeptala se ho rozčileně.

- 256 -
 Když kontroloval pojistku a strčil si zbraň do kapsy, ani se na ni
nepodíval. „Jak jsme si naplánovali, jdu ho prověřit."
„Půjdu s tebou."
Rozzlobeně se na ni podíval. „Tak to nepadá v úvahu."
„Charlie, já jdu s tebou."
„A co když se vyskytne nějaká komplikace?"
„A to říkáš ty mně?"
„Ty víš, jak to myslím. Nech mě, ať to nejdřív obhlídnu a zjistím,
co má ten chlap za lubem. Nebudu dělat nic nebezpečného." „Tak
proč ta zbraň?"
„Řekl jsem, že já nebudu dělat nic nebezpečného. Ale nevím, co
podnikne on."
„Mně se to nelíbí, Charlie."
„A ty myslíš, že mně ano? Říkám ti, jinak to nejde. Jestli se něco
semele, tak poslední, co bych mohl potřebovat, je, aby ses tam někde
uprostřed motala ty."
„Nikdy jsem nechtěla, abys místo mě tahal horké kaštany z
ohně."
Jemně se dotkl její tváře. „Nedá se říct, že bys mě do toho násilím
nutila. Chci, abyste s Lisou byly v bezpečí a zdravé jako rybičky. V
případě, že sis toho ještě nevšimla, udělal jsem si z toho práci na celý
život. Dobrovolně." Usmál se na ni.
Sledovala, jak otevřel dveře a už se chystal odejít. „Charlie, buď
prosím tě opatrný."
Ohlédl se a všiml si, že má ve tváři ustaraný výraz.
„LuAnn, vždyť víš dobře, že jsem vždycky opatrný."
Jakmile odešel, LuAnn šla do svého pokoje, převlékla se do džínů
a teplé košile a obula si pevné boty.
V případě, že sis toho nevšiml ty, Charlie, to, o co mi v životě jde,
je zajistit, abyste byli ty a Lisa v bezpečí, a zdraví jako rybičky.
Ze skříně vytáhla koženou bundu a vyběhla z domu směrem ke
stáji. Osedlala Joy a cvalem se rozjela k bludišti stezek proplétajících
se za panským sídlem.

- 257 -
 Jakmile Charlie vyjel na hlavní silnici, Riggs ho začal ve
vypůjčeném džípu Cherokee z bezpečné vzdálenosti sledovat. Riggse
již dříve napadlo, že v okamžiku, kdy odjede, existuje šance padesát
na padesát, že se něco začne dít. Jeden z Riggsových přátel se zmínil,
že Pembertona a Charlieho zahlédl, jak spolu den předtím snídali. To
bylo od Charlieho chytré, a kdyby chtěl Riggs vystopovat toho
chlapa v hondě, postupoval by stejně. Riggs si spojil, co věděl, s
Charlieho rozčileným chováním, což ho přesvědčilo, že je něco ve
vzduchu. Pokud se mýlí, nebyla by to nakonec zase tak velká ztráta
času. Jakmile se stočil k severu na silnici 22, udržoval si od range
rovera právě takový odstup, aby ho měl stále na očích. Nebylo
nejsnadnější hrát si na neviditelného na venkovské silnici, ale Riggs
si věřil, že to dokáže. Na sedadle vedle sebe měl položenou
brokovnici. Tentokrát bude připravený.

Charlie zajel s range roverem pod příkrov stromů, rozhlédl se na

obě strany a pak zastavil. O kousek dál před ním už byl na dohled ten
venkovský domek. Kdyby od Pembertona nevěděl, že to bývala
chalupa správce obrovského panství, které už dnes neexistovalo,
nejspíš by se dost divil, koho mohlo napadnout postavit tu chalupu v
místě, kde dávají lišky dobrou noc. Vlastně to byla ironie, že právě
tohle stavení přežilo panský dům. Uchopil revolver, který měl v
kapse, a vystoupil z vozu. Jakmile se prodral hustým lesním
porostem za chalupou, jeho první zastávkou se stala kůlna. Setřel z
jejího okna špínu a prach, což postačilo k tomu, aby uvnitř rozeznal
obrysy černé Hondy Accord. Už jen za tohle zjištění dlužili s LuAnn
Pembertonovi hezkou sumičku na charitativní účely.
Charlie počkal dalších deset minut s očima přilepenýma na
malém domku a dával pozor, jestli se uvnitř něco nepohne nebo se
přes okna nemihne stín. Místo vyhlíželo opuštěně, ale auto v kůlně
tomu zdání neodpovídalo. Charlie se opatrně pohnul vpřed.
Rozhlédl se kolem sebe, ale Riggse, který se krčil za skupinou
hustých keřů cesmíny vlevo od domu, si nevšiml.

- 258 -
 Riggs zaměřil dalekohled a obezřetně si prohlížel okolní
pozemek. Stejně jako Charlie ani on nezahlédl žádný pohyb ani zvuk
vycházející z domu, ale to ještě nic neznamenalo. Ten chlap mohl být
klidně uvnitř a čekat tam na Charlieho, až se objeví. Heslo dne bylo
nejdřív střílet, a pak teprve klást otázky. Riggs stiskl brokovnici a
čekal.

Přední dveře byly zamčené. Charlie by mohl rozbít tabulku skla

vedle dveří a odemknout si zevnitř, nebo jednoduše dveře vykopnout,
dokud by se neuvolnily ze zárubně - dvakrát pevně nevypadaly.
Kdyby v domě někdo byl, po vyražení dveří by mohla následovat
smrtonosná odezva. A jestliže v tu chvíli uvnitř nikdo nebyl, Charlie
po sobě nechtěl nechat žádné důkazy, že do té chalupy kdy vstoupil.
Zaklepal na dveře, revolver v pohotovosti, povytažený napůl ven z
kapsy. Počkal a zaklepal ještě jednou. Nikdo neotevřel. Vrátil zbraň
do kapsy a očima znalce si prohlédl zámek. Nic mimořádného na
něm nenašel. Z vnitřní kapsy kabátu vyndal dva předměty - rovný
šperhák a napínák. Naštěstí mu ještě artritida nezasáhla i prsty,
protože jinak by už neměl potřebnou zručnost, aby zámek otevřel.
Nejdřív vsunul do klíčové dírky šperhák a pak pod něj podložil
napínák. Charlie šperhákem nadzvedl jazýčky zámku a stálým
tlakem napínáku je v této poloze přidržel. Pak pohyboval šperhákem
tak dlouho, až ucítil jemné chvění. Nakonec jeho snahu odměnilo
cvaknutí. Zmáčkl kliku a dveře se otevřely. Charlie si oba nástroje
uložil zpátky do kapsy. Maturita, kterou složil za státní peníze v
nápravném zařízení, znovu přinesla své magické ovoce. Celou dobu
napjatě poslouchal. Byl si vědom, že na něj uvnitř může čekat
nastražená past. Sevřel rukou osmatřicítku. Jestli mu ten chlap dá
příležitost ji použít, udělá to. Výčet důsledků takového činu byl
natolik rozsáhlý, že se v tu chvíli nehodlal zabývat tím, aby je
rozebíral. Nicméně alespoň některé z nich byly příznivější, než se jen
tak beze všeho nechat zabít.
Vnitřní uspořádání chalupy bylo jednoduché. Napříč domem se
táhla chodba, která celý prostor rozdělovala přibližně na dvě stejné

- 259 -
poloviny. Kuchyň byla vzadu vlevo. Před ní byla malá jídelna. Po
jeho pravici se nacházel stejně skrovný obývací pokoj. Na něj se
zezadu namáčkla místnost, jež byla kombinací prádelny a šatny.
Jednoduché dřevěné schody vpravo vedly k ložnicím nahoře. Charlie
si toho všímal jen málo, neboř zaměřil pozornost na jídelnu. Zíral v
úžasu na počítač, tiskárnu, fax a celé štosy pořadačů. Popošel blíž a
očima zavadil o nástěnku s novinovými výstřižky a fotografiemi,
které na ní byly přišpendleny.
Pohyboval rty, když bezhlesně pročítal titulky. Obličej LuAnn
vystupoval výrazně mezi všemi nejrůznějšími fotografiemi. Bylo to
tam úplně celé - o vraždách, o tom, jak LuAnn získala hlavní výhru,
o jejím zmizení. To jen potvrdilo Charlieho podezření. Teď již jen
zbývalo zjistit, kdo ten člověk je, a což bylo ještě důležitější, co od
nich chce.
Charlie chodil po místnosti, sem tam opatrně nadzvedával
jednotlivé listy papírů, pročítal výstřižky, probíral se pořadači.
Očima metodicky pátral po čemkoli, co by mu mohlo prozradit
mužovu totožnost. Nebylo tam však nic. Ten, kdo je sledoval, ať už
to byl kdokoli, se bezesporu vyznal.
Charlie přistoupil k psacímu stolu a opatrně otevřel jednu
zásuvku. Papíry v ní mu neposkytly žádné nové informace. Zkusil i
další zásuvky, ale s podobným výsledkem. Na vteřinku uvažoval,
jestli nemá otevřít počítač, ale jeho schopnost zacházet s počítačem
se rovnala nule. Chystal se právě, že se pustí do prohledávání i
ostatních částí domu, když jeho pozornost upoutala osamělá krabice
v protějším koutě místnosti. Napadlo ho, že by si ji mohl taky
prohlédnout.
Zvedl víko a v tu chvíli mu začaly oči nezvladatelně mžikat. Ze
rtů mu takřka neslyšně vyklouzlo „do hajzlu" a nohy zcela vážně
hrozily tím, že se pod ním podlomí.
Hned navrchu se na něj šklebil jediný list papíru. Na něm byl
úhledně a přehledně seznam jmen. LuAnnino bylo mezi nimi. Téměř
všechna zbývající jména patřila lidem, které Charlie rovněž znal -
mimo jiné tam byli Herman Rudy, Wanda Trippová, Randy Stith,
Bobbie Jo Reynolsová. Všechno bývalí výherci loterie. Většinu z

- 260 -
nich Charlie osobně doprovázel stejně jako LuAnn. Věděl, že všichni
vyhráli své jmění s pomocí Jacksona.
Charlie se uklidnil tím, že se roztřesenou rukou opřel o okenní
parapet. Když sem přišel, čekal důkazy, že ten muž ví o vraždách, do
nichž se LuAnn zapletla. Ale na to, že někdo odhalí i podvody s
výhrami v loterii, rozhodně připraven nebyl. Náhle se ho zmocnil
pocit, že mu něco zelektrizovalo chlupy na předloktí.
Jak to? Jak se toho ten chlap mohl domáknout? Kdo to kruci
může být? Rychle nasadil víko zpátky na krabici, otočil se a vykročil
ke dveřím. Než odešel, přesvědčil se, že dveře jsou zamčené. Ve
velkém spěchu se vrátil stejnou cestou, kterou k chalupě přišel,
nastoupil do range roveru a odjel.

Donovan ujížděl po federální silnici číslo 29. Vracel se z výletu

do Washingtonu a už přes dvě hodiny strávil v autě. Nemohl se
dočkat, až zase začne s honem na lišku. Čím víc se blížil k cíli své
cesty, tím jel rychleji. Celou dobu vymýšlel, jaké další kroky
podnikne proti LuAnn Tylerové. Musel postupovat tak, aby ji donutil
vzdát se, a to hodně rychle. Jestliže jeden pokus přiblížit se k ní
nevyšel, najde si jiný. Všechny kazy na kráse vyvažovala jedna
skutečnost - a výraz hlubokého zadostiučinění se Donovanovi vloudil
do obličeje, jen si na to vzpomněl - měl totiž LuAnn v hrsti. Ta často
citovaná fráze byla zcela pravdivá řetěz je jen tak pevný, jak pevný je
jeho nejslabší článek. A LuAnn, ty jsi velice zrezivělý článek,
promlouval k ní v duchu. A už se mi nevykroutíš. Podíval se na
hodinky. Zanedlouho bude v chalupě Na sedadle vedle něj ležela
malorážka. Střelné zbraně neměl v lásce, ale nebyl ani naivní hlupák.

Riggs sledoval Charlieho, dokud neodjel, ačkoli zahlédl jeho tvář

jen letmo, domyslel si, že se něco děje. A také to, že ač se jednalo o
cokoli, bylo to zlé. Když Riggsovi zmizel rover z očí, otočil se zpět a
upřeně pozoroval stavení. Neměl by se také pokusit si to uvnitř
obhlédnout? Mohl by tam možná najít odpovědi na mnohé otázky.

- 261 -
Už se skoro rozhodoval, že si hodí mincí, když se opět začalo něco
dít. Přikrčil se za keř cesmíny a zaujal svou roli pozorovatele.
LuAnn uvázala Joy ke stromu v lese asi sto metrů od mýtiny, na
které stála chalupa. Vynořila se z přední řady stromů stejně ladnými
pohyby, jakých už si u ní Riggs povšiml předtím. Sedla si na bobek a
čekala, přičemž očima pátrala po celém okolí rychlými, trhavými
pohyby hlavy. Riggs si i za hustým keřem připadal pod jejím
pronikavým pohledem skoro jako nahý.
LuAnn si prohlížela příjezdovou cestu stejně dlouho, jako si
Riggs prohlížel ji. Byla si vědoma toho, že Charlie už tu byl a zase
odešel? Pravděpodobně ne. Výraz v obličeji neprozrazoval vůbec
nic.
LuAnn poměrně dlouho bez pohnutí upírala oči na dům a teprve
potom se přesunula ke kůlně. Nakoukla dovnitř stejným oknem jako
Charlie a spatřila tam hondu. Pak sebrala trochu prachu a smetí z
okenní římsy a místo, ze kterého Charlie setřel špínu, zase umazala.
Riggs její počínání sledoval s rostoucím uznáním. Dokonce ani on by
na to možná nepomyslel. Charlieho to nenapadlo ani náhodou.
LuAnn svou pozornost zaměřila opět na dům. Obě ruce měla
zastrčené v kapsách koženého kabátku. Věděla, že tu Charlie už byl,
i to, že už odjel. Ta setřená špína na okně kůlny jí to prozradila.
Rovněž si vyvodila, že tu příliš dlouho nepobyl, protože celou cestu
sem Joy pořádně pobízela. Přitom její trasa byla daleko přímější než
ta, kterou musel projet Charlie, i když měl před ní malý náskok. Jeho
krátký pobyt buď znamenal, že nic nenašel, nebo naopak objevil
něco vysoce inkriminujícího. Instinkty LuAnn napovídaly, že téměř
nepochybně platí ta horší varianta. Neměla by odtud odejít, vrátit se a
nechat ho, aby jí o všem informoval? Bezesporu to bylo
nejmoudřejší, co by mohla udělat. Namísto toho se rozběhla k přední
verandě a vzápětí už měla ruku na otočném knoflíku dveří. Dveře
nepovolily ani přes nesmírný tlak, který LuAnn vyvinula. Neměla u
sebe žádné speciální nástroje, kterými by se do domu vloupala jako
Charlie. Postupovala tedy dál a hledala jiný způsob, jak se tam
dostat. Možnost se naskytla na zadní straně domu. Po vytrvalém

- 262 -
cloumání okno nakonec povolilo a LuAnn jím rychle prolezla
dovnitř.
Potichu se spustila z okenního parapetu na podlahu a ihned se
přikrčila. Z místa, kde byla, rozeznala jen kuchyň. Sluch měla
mimořádně citlivý, a kdyby někdo pobýval uvnitř malého domu, byla
si jistá, že by slyšela jeho dech, i kdyby dýchal velmi mělce.
Postupovala dál, až se dostala do místnosti původně sloužící nejspíš
jako jídelna. Ta teď byla zařízená jako kancelář. Oči se LuAnn
rozšířily, jakmile jí pohled padl na výstřižky z novin připíchnuté na
nástěnce. Jak LuAnn objížděla pátravým pohledem místnost, ihned jí
došlo, že tady se jedná o něco daleko vážnějšího než o pouhou snahu
o vydírání.
„A kruci." Riggs se ihned sehnul, sotva z něj ta slova vyletěla, a s
úžasem sledoval, jak kolem něj projíždí chrysler a směřuje k domu.
Riggsovi nedělalo sebemenší potíže muže skloněného nad volantem
poznat, i když si ten člověk oholil plnovous. Riggs rychle zvážil
situaci, vzápětí uchopil brokovnici a rozběhl se k džípu.
Jakmile LuAnn zaslechla přijíždět auto, okamžitě zaběhla do
zadní části domu. Zvedla hlavu jen o několik centimetrů nad parapet
a srdce se jí málem zastavilo. „Zatraceně!" Sledovala Donovana, jak
přijíždí k chalupě odzadu a vystupuje z chrysleru. Oči nespustila z
pistole, kterou držel v pravé ruce. Pustil se rovnou k zadním dveřím a
LuAnn začala couvat. Oči jí kmitaly ze strany na stranu, jak zoufale
hledala cestu ven. Potíž byla v tom, že žádná neexistovala, alespoň
ne taková, kterou by se dalo uniknout bez povšimnutí. Přední dveře
byly zamčené, a kdyby se je pokusila nějak otevřít, slyšel by ji. A
protáhnout se oknem, na to jí nezbýval čas. Chalupa byla tak malá,
že by ji nutně musel vidět, kdyby zůstala v přízemí.
Donovan vsunul klíč do zámku. Kdyby se podíval skrz skleněnou
výplň dveří, byl by LuAnn okamžitě zahlédl. Dveře se začaly
otevírat.
LuAnn couvla zpátky do jídelny a chystala se vyběhnout do patra
a pokusit se odtud uniknout, když zaslechla nějaký zvuk.
Zvenčí hlasitě a pronikavě zazněl klakson nějakého auta a zvuk
se znovu a znovu opakoval jako alarm, který právě spustil. LuAnn se

- 263 -
odplížila opět k oknu a zahlédla, jak sebou Donovan trhl a zarazil se
uprostřed pohybu. Pak zabouchl dveře a rozběhl se k předním dveřím
domu.
LuAnn neztrácela čas. Vyskočila týmž oknem, kterým dovnitř
vlezla, na zemi se jednou překulila a dala se na útěk. Podařilo se jí
doběhnout ke kůlně a tam se přikrčila. Klakson stále ještě opakovaně
houkal. Popoběhla na druhý konec kůlny, vykoukla zpoza jejího rohu
a nějakou chvíli sledovala, jak Donovan postupuje po cestě směrem
od ní ke zdroji zvuku a za chůze mává v širokých obloucích pistolí.
LuAnnino rameno sevřela čísi ruka, až málem vykřikla.
„Kde máte koně?" Riggsův hlas zněl vyrovnaně a klidně.
Podívala se na něj a strach z ní spadl stejně rychle, jako se objevil.
„Asi sto metrů tímhle směrem." A trhavým pohybem hlavy ukázala k
hustému lesu.
„To je alarm vašeho auta?" Riggs přikývl a pevně sevřel klíče od
auta. Potom, zatímco jedním okem sledoval Donovana a druhým
únikovou cestu, se Riggs připravil a LuAnn přitáhl k sobě.
„Pozor, teď."
Vyrazili z úkrytu a uháněli přes otevřené prostranství. Riggs,
který nespouštěl oči z Donovanových zad, nešťastně zakopl o kořen,
upadl a prstem přitom zachytil o kroužek klíčů od auta. Nechtěně tak
vypnul alarm. Donovan se na místě otočil a zíral na ně. LuAnn
pomohla Riggsovi na nohy a jako o závod uháněli směrem k lesu.
Donovan se pustil kolébavou chůzí za nimi a pistolí stále opisoval
široké oblouky. „Hej," vykřikl. „Zůstaňte krucinál okamžitě stát."
Nepřestával mávat pistolí sem a tam, ale vystřelit se nechystal.
Zabiják to rozhodně nebyl.
LuAnn pádila jako vítr a Riggs zjistil, že jí nestačí. Omlouval to
tím, že si při pádu nepatrně natáhl šlachy v kotníku. Nechtěl si
přiznat, že ani kdyby běžel naplno, nejspíš by ji nedohonil. Doběhli k
Joy, která tam trpělivě stála a očekávala návrat své paní. LuAnn ji
rychle odvázala a skočila do sedla, aniž by se zdržovala hledáním
třmenu. Vymrštila ruku k Riggsovi a pomohla mu naskočit za sebe.
V příštím okamžiku už se oba vzdalovali po jezdecké stezce na
rychlé klisně. Riggs se krátce ohlédl, ale Donovan už zmizel z

- 264 -
dohledu. Jeli tak rychle, že ho to vůbec nepřekvapilo. Riggs se chytil
pevně LuAnn kolem pasu a držel se jí, jako by mu šlo o život,
protože ona v krkolomné rychlosti bičíkem poháněla Joy klikatící se
stezkou.
Teprve když vrátili Joy do stáje a byli na cestě k hlavní budově,
Riggs poprvé prolomil mlčení. „Vidím, jak máte ve zvyku podobné
situace řešit. Vloupáte se do domu a porozhlídnete se po tom, co by
se tam dalo zjistit. Vlastně nevím, proč by mě to mělo překvapovat.
Se mnou jste nepostupovala jinak." Pozoroval LuAnn rozzlobeným
pohledem.
Když odpovídala, výraz v očích měla podobně nazlobený. „K
vám jsem se vůbec nevloupala. A rozhodně se nepamatuju, že bych
vás prosila, abyste mě sledoval."
„Sledoval jsem Charlieho, ne vás," opravil ji. „Ale zatraceně
dobře se to hodilo, že jsem tam byl, co? Dvakrát ve dvou dnech.
Tímto tempem se připravíte o svých devět kočičích životů za jediný
týden." Pokračovala v chůzi, ruce zkřížené na prsou, oči tvrdošíjně
upřené před sebe. Riggs se zastavil
Zastavila se také a chvíli se se sklopenýma očima dívala do země.
Ale jak zvedla hlavu, střetl se s daleko měkčím výrazem očí, než
čekal. „Ještě jednou vám děkuju. Ale čím větší odstup si budete od
nás tří udržovat, tím lépe pro vás, to vám mohu zaručit. A na ten plot
zapomeňte. Myslím, že se tady už moc dlouho nezdržíme. Ale
nebojte se, zaplatím vám za něj stejně." Ještě chvilku se na něj
upřeně dívala a snažila se zapudit pocity, které jí byly už tak dlouho
cizí, že ji teď jednoduše vystrašily. „Mějte se dobře, Matthewe."
Otočila se a zamířila k domu.
„Catherine?" Šla pořád dál. „Catherine," opakoval ještě jednou.
Konečně se zastavila.
„Byla byste tak laskavá a řekla mi, o co tady jde? Třeba bych
vám dokázal pomoct."
„To sotva."
„To nemůžete nikdy vědět."
„Věřte mi, vím to."Znovu vykročila k domu.

- 265 -
 Riggs tam zůstal stát a díval se za ní. „Hej, kdybyste náhodou
zapomněla, nemám auto, kterým bych se mohl dostat domů."
Když se k němu otáčela, kroužek s klíčky již letěl vzduchem.
Riggs ho chytil do dlaně.
„Vezměte si moje. Stojí před domem. Nechte si ho, jak dlouho
chcete. Mám ještě jedno."
S tím se znovu otočila a zmizela v domě.
Riggs si pomalu strčil klíčky do kapsy a vrtěl přitom hlavou,
naprosto vyvedený z míry.

„Kdes zatraceně byla?" Charlie vyšel ze dveří pracovny a opřel se

o zárubeň. V obličeji byl ještě bledý, což bylo něco, čeho si LuAnn
okamžitě všimla.
„Tam co ty," odtušila.
„Cože? LuAnn, řekl jsem ti -"
„Nebyl jsi sám, sledoval tě Riggs. Vlastně se mu zase podařilo
mě zachránit. Jestli se mu poštěstí to ještě jednou zopakovat, mohla
bych pomalu začít uvažovat, že se za toho člověka provdám."
Charlie ještě o stupeň víc zbledl. „On se taky do toho domu
dostal?"
„Ne, ale já ano."
„Jak moc jsi viděla?" zeptal se Charlie nervózně.
LuAnn se protáhla kolem něj do jeho pracovny. „Nechci, aby
Lisa něco zaslechla."
Charlie za nimi zavřel dveře. Zamířil rovnou ke stojanu s likéry a
nalil si skleničku.
LuAnn jeho pohyby nějakou chvíli mlčky sledovala a pak teprve
promluvila.
„Zjevně jsi toho viděl víc než já."
Otočil se k ní čelem a obrátil do sebe celý obsah sklenice naráz.
„Ty novinové výstřižky se zprávami o loterii? A o těch vraždách?"
LuAnn přikývla. „Viděla jsem je. A po tom prvním střetu s tím
chlapem mě to ani moc nepřekvapilo."
„To mě taky ne."

- 266 -
 „Tak to tam zjevně bylo ještě něco dalšího." Podívala se na něj
významně a zároveň se posadila na lenošku, ruce si složila do klína.
Sbírala síly a duševně se připravovala, jak to jen šlo, na to, co se ještě
dozví.
Z Charlieho výrazu bylo možno vyčíst, jak velice je znepokojený.
Jako kdyby se právě probudil ze zlého snu, pokoušel se ho zaplašit
smíchem a zjistil přitom, že to není sen, ale skutečnost. „Viděl jsem
tam ještě nějaká jména. Vlastně celý seznam jmen. Tvoje na něm
bylo taky." Odmlčel se a odložil skleničku. Ruce se mu třásly.
LuAnn si obtočila paže kolem těla. „Herman Rudy, Wanda Trippová.
Randy Stith. Ti na něm byli taky. Všechny jsem je v New Yorku
doprovázel."
LuAnn si pomalu zabořila hlavu do dlaní.
Charlie se posadil vedle ní, jednu silnou ruku jí položil na záda a
pomalu jí je třel.
Narovnala se a položila mu hlavu na rameno. V jejích slovech
zazněla bolest i únava. „Musíme odjet, Charlie. Musíme se spakovat
a odjet. Ještě dnes večer."
Zvažoval to, co řekla, a pak si rukou přejel čelo. „Už jsem o tom
taky uvažoval. Můžeme utíkat z místa na místo, jako jsme to dělali
dřív. Jenže teď už je v tom velký rozdíl."
Reakce LuAnn přišla okamžitě. „On ví nejen o tom loterijním
švindlu, ale taky ví, že LuAnn Tylerová a Catherine Savageová je
jedna a táž osoba. Náš krycí příběh už nebude k ničemu."
Charlie zasmušile přikývl. „S tím jsme se nikdy nemuseli
potýkat. Takže v tomhle případě by se zmizení provádělo mnohem
hůř."
LuAnn najednou vstala a opět začala přecházet po místnosti, jako
by to u ní už byl naučený obřad. Pohybovala se ve stále se měnících
kruzích. „Ale co chce, Charlie?"
„O tom už jsem taky přemýšlel." Přešel ke stojanu s likéry,
prázdnou skleničku v ruce, zaváhal, ale nakonec si už podruhé
nenalil. „Sama jsi viděla, co měl ten chlap za počítačovou sestavu.
Nenapadlo tě při tom něco?" zeptal se.

- 267 -
 LuAnn přestala přecházet a opřela se o římsu nad krbem. V
paměti probrala každou jednotlivou maličkost, která v místnosti byla.
„Auto měl pronajaté pod falešným jménem. Takže nechce,
abychom byli schopni vystopovat jeho skutečnou totožnost. Já toho
člověka nepoznala, takže on musí mít ještě jiný důvod, proč to
všechno dělá na zapřenou."
„Správně." Charlie ji pozorně sledoval. Za ta léta, co ji znal, už
věděl, že LuAnn neušlo téměř nic a že na její instinkty je vždy
stoprocentní spolehnutí.
„Pokusil se mě vyděsit, což se mu povedlo. Beru to jako
varování, vzkaz, že on je hráč a chce, abychom si toho byli vědomi,
až se zase příště ozve."
„Pokračuj," pobízel ji.
„Tamto místo, i když jsem toho zase tolik neviděla, bylo
uspořádané jako kancelář. Velice spořádaná a dobře zorganizovaná.
Počítač, fax, tiskárna, pořadače. Bylo to, jako kdyby si z toho všeho
dělal nějaký výzkumný projekt."
„Musel na tom pracovat hodně dlouho, aby si dokázal spočítat, že
jde o loterijní podvod. Jackson není žádný trouba."
„Jak si myslíš, že to zjistil, Charlie?"
Třel si bradu a posadil se za psací stůl. „My přece nevíme s
absolutní jistotou, že na to doopravdy přišel. Jen jsem viděl ten
seznam. To je všechno."
„Se jmény všech těch výherců loterie? Ale jdi. A jak vlastně
dlouho Jackson ten švindl prováděl?"
Charlie zavrtěl hlavou. „To nevím. Tedy vím, že já jsem byl s
devíti, včetně tebe. Začal jsem v srpnu. Tys byla Miss Apríl, můj
poslední výstup."
LuAnn tvrdošíjně zavrtěla hlavou. „Ale on to ví, Charlie. Musíme
počítat s tím, že to ví. Ať se toho domákl jakkoli, ví to."
„Jak myslíš. Pak se mi ale zdá pravděpodobné, že ten chlap jde
po penězích."
Zavrtěla hlavou. „To nevíme. Tedy, proč by si tu zařizoval
kancelář a všechno to stěhoval s sebou? To přece nemusel dělat.
Klidně mi mohl poslat dopis z neznáma se stejnou informací a

- 268 -
domáhat se peněz, které by měly být elektronickou cestou převedeny
na jeho účet."
Charlie se napřímil a v obličeji se mu zračil naprostý zmatek. Z
tohoto úhlu se na to dosud vůbec nedíval.
„To máš pravdu."
„Myslím si, že toho chlapa peníze nezajímají. Na sobě měl dost
slušné šaty. Dvě pronajatá auta, řekla bych, že pronájem té chalupy
také není malý, a všechno to zařízení, které má. Ten se rozhodně
nehrabe v popelnicích, aby si našel něco k večeři."
„To ano, ale jestli už teď není milionářem, tak by se mu jeho účet
o hodně rozrostl," trval na svém Charlie.
„Jenže to on neudělal. Nic po mně nechtěl. Kéž bych jen věděla,
proč ne." Ponořila se na chvilku do hlubokých úvah a pak zvedla
hlavu. „Jak dlouho říkal Pemberton, že je ta chalupa pronajatá?"
„Asi měsíc."
„Tak to je ještě méně pravděpodobné, že se nás chystal vydírat.
Proč čekal? Proč se ukazoval a varoval mě, že všechno ví? Jak mohl
vědět, že nezmizím hned tu noc? Kdybych to udělala, pak už by se
mu těžko podařilo zásobit svůj bankovní účet mými penězi."
Charlie si zhluboka povzdechl. „Tak co teď budeme dělat?"
„Čekat," zaznělo nakonec z LuAnniných úst. „Ale musíme ihned
podniknout všechny přípravy, abychom okamžitě mohli opustit zemi.
Soukromým letadlem. A protože už ví o Catherine Savageové,
budeme potřebovat další doklady. Dokážeš je sehnat?"
„Budu muset obnovit některé staré kontakty, ale udělat se to dá-
pár dní to zabere."
LuAnn vstala.
„A co s Riggsem?" zeptal se Charlie. „Teď už to ten člověk
nenechá být jen tak."
„S tím ale opravdu můžeme těžko něco dělat. Nedůvěřuje nám a
já mu to nemůžu mít za zlé."
„Pochybuju, že by vědomě udělal něco, co by ti mohlo ublížit."
Prudce se na něj podívala. „A jak to tak dobře víš?" „Podívej,
LuAnn, člověk nemusí být zrovna vědátor z NASA, aby poznal, že
má Riggs pro tebe slabost." V Charlieho reakci byl znát stín zášti.

- 269 -
Jeho tón však zjemněl, když pokračoval. „Ale připadá mi, že je to
slušný člověk, a za jiných okolností, kdo ví. Neměla bys celý život
strávit sama, LuAnn."
Polil ji ruměnec. „Nejsem sama. Mám Lisu a tebe. Nikoho jiného
nepotřebuju. Nikoho dalšího už bych nezvládla." Odvrátila hlavu.
Jak by mohla kohokoli přivítat jako partnera do svého života? Bylo
to vyloučené. Polopravdy soutěžící s naprostými nepravdami. Už
vlastně nebyla reálnou osobou. Připadala si jako třicet let stará
prázdná ulita, tečka. Všechno ostatní bylo odstraněno výměnným
obchodem. Všechno ostatní si vzal Jackson. On a ta jeho nabídka.
Kdyby byla kdysi nezvedla telefon a nezavolala mu. Kdyby
nezpanikařila. Pak by nestrávila dalších deset let tím, že ze sebe
vytvářela ženu, jakou vždycky chtěla být. Nežila by teď na panství za
miliony dolarů. Ale i když to mohlo znít sebeironičtěji, byla by
patrně měla ze života víc, než má dnes. I kdyby to mělo být třeba i v
dalším polorozpadlém obytném návěsu a při roznášení smažených
minutek řidičům kamionů v restauraci u dálnice. LuAnn Tylerová,
děvče, které tře bídu s nouzí, by pravděpodobně byla daleko
šťastnější než Catherine Savageová, princezna, o které vždy snila.
Jenže kdyby tu nabídku tenkrát nepřijala, Jackson by ji nechal zabít.
Nevedla z toho cesta ven. Znovu se obrátila k Charliemu a zeširoka
rozpažila.
„Je to výměnný obchod, Charlie. Za tohle. Za tohle všechno. Ty,
já a Lisa."
„Jako tři mušketýři." Charlie se pokusil o úsměv.
„Modleme se jen, aby to všechno mělo šťastný konec." LuAnn
otevřela dveře a zmizela na chodbu, aby se podívala, co dělá dcerka.

„Děkuji, že jste se se mnou sešel tak brzy, pane Pembertone."

„Johne, říkejte mi, prosím, Johne, pane Conkline." Pemberton
potřásl rukou, kterou k němu druhý muž napřáhl k pozdravu, a oba se
posadili k nízkému konferenčnímu stolku v Pembertonově realitní
kanceláři.
„Mně říkají Harry," pronesl ten druhý muž.

- 270 -
 „Zmínil jste se do telefonu, že byste měl zájem o nějaký dům, ale
vlastně jste nestanovil, v jakém okruhu, co se týče místa, by to mělo
být, ani v jaké cenové relaci."
Aniž to dal na sobě znát, Pemberton si Harryho Conklina pečlivě
ohodnotil. Něco přes šedesát, drahé šaty, výraz sebejistoty,
pravděpodobně má v životě rád dobré věci. Pemberton už si v duchu
rychle vypočítával možnou provizi.
„Dostal jsem na vás velice dobrá doporučení. Jak jsem
vyrozuměl, tak se tady v okolí specializujete na nabídky v nejvyšší
cenové skupině," poznamenal Conklin.
„To odpovídá. Narodil jsem se tu a vyrostl. Znám tu každého a
vím o každé nemovitosti, která si to zasluhuje. Takže to bude ta
cenová skupina, o kterou máte zájem? Ta nejvyšší?"
Conklin nasadil příjemný výraz. „Dovolte, abych vám o sobě řekl
pár slov. Na živobytí si vydělávám na Wall Streetu a je to zatraceně
dobré živobytí, to musím otevřeně přiznat. Je to však práce hlavně
pro mladé, a já už mladý nejsem. Nastřádal jsem si jmění, a to dost
značné. Mám střešní nástavbu na Manhattanu, apartmán v Riu a dům
na ostrově Fisher na Floridě, i venkovské sídlo nedaleko Londýna.
Mám ale v úmyslu se vystěhovat z New Yorku a hodně si tak
zjednodušit život. A tohle místo patří k nejkrásnějším."
„V tom máte naprostou pravdu," přizvukoval Pemberton. „Hodně
často mívám řadu hostů, takže by to muselo být něco skutečně
rozlehlého. Chci mít ale taky své soukromí. Představuji si něco
starého, elegantního, ale renovovaného. Miluji staré věci, ale staré
potrubí v domě k nim rozhodně nepatří, jestli mi rozumíte?"
„Naprosto."
„Předpokládám, že máte velký počet nemovitostí po okolí, které
by tomu vyhovovaly."
„To ano. Zcela určitě," přizvukoval celý nadšený Pemberton.
„Víte, vlastně mám na mysli jedno konkrétní místo. O tom jsem
slýchal už od svého otce. I on pracoval na burze, tehdy ve dvacátých
letech. Nadělal hromady peněz a měl to štěstí, že toho nechal ještě
před velkou krizí. Jezdíval sem k jednomu svému dobrému příteli,
ten spekuloval rovněž na burze. Můj otec, dej mu pánbůh lehké

- 271 -
odpočinutí, to tady ohromně miloval, a tak mě napadlo, že by se
patřilo, kdyby jeho syn to místo koupil a usadil se v něm."
„To je vskutku podnětná myšlenka. Ta mi rozhodně velice
usnadní práci. Znáte jméno toho místa?" Pembertonův úsměv se šířil
stále víc, až mu sahal od jednoho ucha k druhému.
„Wickensova honitba."
Pembertonův úsměv okamžitě pohasl.
„Aha." Olízl si rty a mlaskl jazykem o zuby. „Wickensova
honitba," opakoval a zatvářil se zdrceně.
„Copak se stalo. Vyhořelo to tam nebo tak něco?"
„Ne, ne. Je to krásné místo, nádherně renovované." Pemberton si
zhluboka povzdechl. „Bohužel to místo už není na prodej."
„Víte to jistě?" zeptal se Conklin nevěřícně.
„Naprosto jistě. Sám jsem prodej zprostředkovával."
„Kruci, a jak je to dlouho?"
„Asi dva roky, i když ti lidé se tam nastěhovali teprve před pár
měsíci. Muselo se tam provádět mnoho úprav."
Conklin se na něj podíval spiklenecky, obočí zvednutá. „A
myslíte, že by neprodali?"
Pembertonovi v hlavě kolotaly všechny možnosti. Otočit takovou
nemovitost podruhé během relativně krátkého období dvou let? Jak
kladný dopad na jeho peněženku by to mělo!
„Možné je všechno. Vlastně je náhodou znám osobně - tedy
alespoň jednoho z nich - docela dobře. Po pravdě řečeno jsem s ním
zrovna včera snídal."
Takže to vlastní manželé, asi tak staří jako já, dovolil bych si
odhadovat. Wickensova honitba není zrovna hnízdečko pro
novomanžele, soudě podle toho, co mi otec vyprávěl."
„Ve skutečnosti to manželé nejsou. A on je starší, ale ta
nemovitost nepatří jemu. Majitelkou je ona."
Conklin se naklonil dopředu. „Ona?"
Pemberton se na chvilku otočil, vstal a pořádně zavřel dveře do
své jednací místnosti. Pak teprve se opět posadil.
„Chápejte, že vám to všechno říkám velice důvěrně."

- 272 -
 „Naprosto. Nepřežil bych tolik let na Wall Streetu, kdybych
nechápal, co je to důvěrné sdělení."
„Zatímco v pozemkových knihách je jako oprávněný vlastník
zapsána nějaká společnost, skutečným majitelem Wickensovy
honitby je mladá žena. Catherine Savageová. Zjevně neuvěřitelně
bohatá. Zcela upřímně mi není jasné, jaký je zdroj jejího bohatství,
ale ani to není moje věc, abych se vyptával. Dlouhé roky žila v
zahraničí. Má holčičku, asi desetiletou. S Charliem Thomasem - to je
ten starší muž - si občas velice příjemně popovídáme. Přispěli velmi
štědře již na několik místních charitativních akcí. Ona se na
veřejnosti téměř neukazuje, ale to je zcela pochopitelné."
„To jistě. Kdybych se sem přistěhoval já, tak byste mě neviděli
třeba celé týdny."
„Přesně tak. Zdá se, že to jsou ale opravdu hodní lidé. Vypadá to,
že jsou tady spokojení. Přímo šťastní."
Conklin se posadil zase rovně a teď přišla řada na něj, aby si
povzdechl. „Jak vidím, nebude se jim asi chtít po nějakou dobu
stěhovat. To je ale zatracená škoda." Velice pozorně si Pembertona
prohlížel. „Opravdu zatraceně velká škoda, protože jsem si navykl
platit povzbuzující příplatek tomu, kdo pro mě nemovitost vyhledá,
ještě navrch k provizi z prodeje, kterou dostane realitní agent od
prodávajícího."
Pemberton očividně oživl. „Skutečně?"
„Doufám, že nemáte žádné etické zábrany, které by vám bránily,
abyste přijal takovýto druh povzbuzení, že ne?"
„O žádných rozhodně nevím," odpověděl Pemberton rychle. „O
jakou částku by se tedy v případě onoho povzbuzení jednalo?"
„O dvacet procent z kupní ceny." Harry Conklin bubnoval prsty
na desce stolku a sledoval, jak Pembertonův obličej začal střídat
barvy.
Kdyby Pemberton právě neseděl, snad by se svalil na podlahu.
„To je velice štědré," podařilo se mu konečně ze sebe vypravit.
„Jakmile mám zájem, aby se něco uskutečnilo, považuji za
nejlepší způsob podpořit slušnými stimuly ty, kterým jejich postavení
dovoluje napomáhat mi při dosahování toho kterého cíle. Ale podle

- 273 -
toho, jak se tady věci mají, se obávám, že to není pravděpodobné.
Snad bych měl spíše zkusit štěstí v Severní Karolíně, slyšel jsem na
ten kraj velkou chválu." Conklin se pomalu zvedal k odchodu.
„Počkejte ještě vteřinku. Prosím vás, ještě chvilku posečkejte."
Conklin zaváhal a pak opět pomalu zaujal své místo.
„Načasování vaší žádosti bude možná nakonec přímo ideální."
„Proč to?"
Pemberton se k němu naklonil ještě blíž. „V poslední době došlo
k nějakým událostem, přesněji řečeno teprve v posledních dnech,
které by nám mohly otevřít možnost obrátit se na ně s nabídkou na
odprodej."
„Jestliže se teprve nedávno nastěhovali a zdá se, že jsou tu
šťastni, o jakém vývoji událostí hovoříte? V tom domě snad nestraší,
že ne?"
„Ne, ne, nic takového. Jak jsem už řekl, včera jsme s Charliem
poseděli u snídaně. Prozradil mi, že ho znepokojuje nějaká osoba,
která je přišla navštívit až do domu. Žádal prý peníze."
„No a? To se mně stává dnes a denně. A vy si myslíte, že něco
takového je přiměje, aby se spakovali a šli?"
„Zprvu mě to také ani nenapadlo, ale čím víc o tom přemýšlím,
tím nezvykleji mi to zní. Myslím tím, že máte pravdu, bohaté lidi
stále někdo obtěžuje, takže proč by je měl jeden muž tak vyvést z
rovnováhy? Ale je zřejmé, že to tak je."
„A jak to víte?"
Pemberton se usmál. „V mnoha směrech, ve skutečnosti daleko
víc, než si lidé tady chtějí připustit, je Charlottesville maloměsto.
Vím s naprostou jistotou že je to pár dní, co se Matt Riggs při
průzkumu obvodu pozemků paní Savageové připletl do bezohledné
honičky s jiným autem, při které málem přišel o život."
Naprosto zmatený Conklin zavrtěl hlavou. „A kdo je ten Matt
Riggs?"
„Místní stavitel, najatý paní Savageovou, aby postavil
bezpečnostní oplocení kolem jejího pozemku."
„Takže on honil jiné auto? Jak se do toho připletla Catherine
Savageová?"

- 274 -
 „Jeden můj známý jel to ráno do práce. Žije tam poblíž, ale
pracuje ve městě. Chtěl zrovna vyjet na hlavní silnici směřující do
města, když se kolem něj přehnalo tmavě šedé BMW. Tvrdil, že
muselo jet určitě nejméně sto třicítkou. Kdyby na silnici najel o
vteřinku dřív, tak by ten bavorák jeho auto přerazil v půli. To jím
otřáslo a nejméně minutu se nemohl ani pohnout. Což bylo dobře,
protože zatímco tam seděl a snažil se udržet snídani v žaludku,
přiřítila se Riggsova dodávka s dalším autem zavěšeným na
nárazníku. Bylo prý naprosto jasné, že se ta dvě auta do sebe
strefovala."
„A vy víte, kdo řídil to BMW?"
„Tedy já jsem se s ní nikdy osobně nesetkal, ale znám lidi, kteří ji
viděli. Catherine Savageová je vysoká blondýna. Opravdu pohledná.
Můj známý zahlédl řidičku jen na okamžik, ale prohlásil, že to byla
hezká blondýna. A já zase viděl tmavošedé BMW stát před
Wickensovou honitbou, když jsem s Charliem šel na předávací
obchůzku."
„A vy z toho vyvozujete, že ji někdo pronásledoval?"
„Podle mého se Matt Riggs připletl rovnou do toho. Doneslo se
mi, že jeho pick-up je v servisu kvůli utrženému nárazníku. Taky
vím, že Sall Beechamová - ta dělá služebnou ve Wickensově honitbě
- viděla Riggse o něco později to dopoledne, jak odcházel od jejich
domu a byl pěkně naštvaný."
Conklin si hladil bradu. „To je velice zajímavé. Řekl bych, že by
se těžko dalo zjistit, kdo ji pronásledoval?"
„Ale to se dá snadno zjistit. Tedy alespoň já už to zjistil.
Přinejmenším, kde se usadil. Víte, ono je to o to zajímavější. Jak
jsem už říkal, Charlie mě pozval na snídani. Tehdy mi taky řekl o
tom chlapovi, co k nim přišel kvůli nějakým penězům. Charlie mě
požádal o pomoc, protože chtěl zjistit, kde v téhle oblasti se ten chlap
mohl ubytovat. Přirozeně jsem souhlasil s tím, že udělám, co je v
mých silách. V tu chvíli jsem ještě o té honičce v autech nic nevěděl.
To jsem se dozvěděl až později."

- 275 -
 „Říkal jste, že se vám toho muže podařilo najít. Ale jak jste to
dokázal? Podle mého odhadu tu musí přece být spousta míst, kde se
člověk může schovat," pronesl Conklin nenuceným způsobem.
Pemberton se vítězoslavně usmál. „Není toho moc, co unikne mé
pozornosti, Harry. Jak jsem už říkal, narodil jsem se tu a také jsem tu
vyrostl. Charlie mi popsal toho muže i jeho auto. Využil jsem své
styky a ani ne za čtyřiadvacet hodin jsem ho měl."
„Předpokládal bych, že se zavrtal někde hodně daleko odtud."
Pemberton zavrtěl hlavou. „Ale to vůbec ne. Měli ho přímo pod
nosem. V malé chalupě sotva deset minut od Wickensovy honitby
autem. Ale na velice osamělém místě."
„Pomozte mi. Ještě se tady v těch místech moc nevyznám. To je
někde blízko Monticella?"
„Přibližně v jeho blízkosti, ano, ale ta oblast, o které mluvím já,
leží trochu víc na sever. Vlastně severně od mezistátní
čtyřiašedesátky. Ta chalupa stojí nedaleko panství Airslie, kousek od
silnice 22, říká se tam tomu Keswickova honitba. Ten chlápek si tu
chalupu pronajal asi před měsícem."
„No tohle. A i jeho jméno jste zjistil?"
„Tom Jones." Pemberton se vědoucně usmál. „Zcela jasně
falešné."
„Řekl bych, že vám jsou jistě zavázáni za vaši pomoc. A co se
dělo potom?"
„To já nevím. Má práce mě neustále udržuje v pohybu. Už jsem
pak s nimi o tom nemluvil."
„A ten Riggs, ten nejspíš pořádně lituje, že se k tomu přimotal."
„Ten má pro strach uděláno."
„Asi ano, ale nechat se otloukat v autě při honičce a v největší
rychlosti? Na to není obvykle většina stavitelů stavěná."
„On taky Riggs nebýval vždycky stavitelem."
„Neříkejte?" podivil se Conklin s nevyzpytatelným výrazem v
obličeji. „Máte to tu ale pěkně zamotané. Co on je zač?"
Pemberton jen pokrčil rameny. „Jsou to stejně jen dohady. On o
své minulosti nikdy nemluví. Jednoduše se tu jednoho dne objevil asi
před pěti lety, začal dělat tesařinu a od té doby tu žije. Pěkná

- 276 -
záhadička. Charlie se dokonce domníval, že byl policista. Upřímně
řečeno, já si spíš myslím, že pracoval pro vládu v nějaké tajné službě
a oni ho pak poslali do výslužby. To je alespoň můj pocit."
„To je ale opravdu zajímavé. To bude někdo postarší, že mám
pravdu?"
„Ne. Asi pětatřicet nebo o něco víc. Vysoký, žádný třasořitka a
velice schopný. Má skvělou pověst."
„To mu slouží ke cti."
„A teď zpátky k naší domluvě. Jestliže je ten chlap skutečně
pronásleduje, můžu si promluvit s Charliem a zjistit, co on na to.
Třeba se budou chtít odstěhovat. V každém případě se nic nestane,
když se zeptám,"
„Víte co, dejte mi pár dnů na rozmyšlenou."
„Stejně s tím mohu začít hned."
Conklin zvedl jednu ruku v záporném gestu. „Ne, nechci, abyste
něco takového zatím podnikal. Až budu připraven se stěhovat, budu
se stěhovat rychle, to rozhodně nemusíte mít obavy."
„Jen jsem myslel -"
Conklin rázně vstal. „Ozvu se vám velice brzo, Johne. Ale v
každém případě si vážím vašeho pochopení, zcela upřímně."
„A i kdyby se nechtěli stěhovat, existuje tu přinejmenším tucet
dalších míst, které vám mohu ukázat. Ty by posloužily vašemu účelu
stejně dobře, tím jsem si jist."
„Ten chlápek v té chalupě ve mně vzbuzuje velkou zvědavost. Vy
byste náhodou neměl přesnou adresu a popis cesty?"
Pembertona ta otázka poplašila. „Přece byste nechtěl sám s tím
chlapem mluvit? Mohl by být pěkně nebezpečný."
„Mě hned tak něco nevyleká. A ve svém povolání jsem se mimo
jiné naučil, že člověk nemůže nikdy vědět, v kom najde spojence."
Conklin se na něj významně zadíval, až se konečně po Pembertonově
obličeji rozlil výraz pochopení. Napsal onu informaci na list papíru,
který podal druhému muži.
Conklin vytáhl z kapsy obálku a na oplátku ji podal zase
Pembertonovi a pokynul mu, aby ji otevřel.

- 277 -
 „Ach můj bože." Pemberton tam zůstal sedět a s otevřenými ústy
zíral na svazek bankovek, které se z obálky vysunuly. „Za co to je?
Vždyť jsem ještě ani prstem nehnul."
Conklin si klidně Pembertona prohlížel. „Poskytl jste mi
informace, Johne. A informace jsou pro mne vždy velice cenné.
Zůstanu s vámi ve spojení." Muži si podali ruce a Conklin se
odporoučel.
Jakmile se Conklin ocitl zpátky v zájezdním hostinci, kde se prve
ubytoval, zašel do koupelny, zavřel za sebou dveře a pustil kohoutek.
Za patnáct minut se dveře opět otevřely a vyšel z nich Jackson,
zatímco zbytky existence Harryho Conklina byly napěchovány do
igelitové tašky, kterou Jackson uložil do postranní kapsy svého
zavazadla. Jeho rozhovor s Pembertonem vnesl do událostí hodně
světla. Setkání s ním nebylo samozřejmě ani v nejmenším náhodné.
Hned jak Jackson dorazil do Charlottesvillu, poptal se nenápadným
způsobem po městě, přičemž ihned zjistil, že právě Pemberton
zprostředkovával prodej Wickensovy honitby. Teď se posadil na
postel a otevřel si velkou mapu charlottesvillské oblasti. Vyhledával
si a ukládal do paměti místa, o kterých s Pembertonem rozprávěli,
spolu s písemným popisem cesty k chalupě. Než se dostavil na
schůzku s Pembertonem, zjistil si pár informací o historii sídla
nazývaného Wickensova honitba, jež byly dobře zpracovány v knize
o místních panstvích a jejich původních majitelích v okresní
knihovně. Poskytlo mu to dostatek základních vědomostí, aby si
mohl vymyslet krycí příběh a vytáhnout z Pembertona všechno, co o
tom věděl.
Jackson zavřel oči a ponořil se do hlubokého rozjímání. Právě v
tuto chvíli promýšlel plán, jak nejlépe spustit válečné tažení proti
LuAnn i proti muži, který ji pronásledoval.
Riggs nechal uběhnout jeden den, než se pokusil získat nazpět
džíp. Jen pro případ, že by se tam ten chlap ještě někde pohyboval, se
na to ozbrojil a šel tam v noci. Vypadalo to, že auto není nijak
poškozené. Riggs si ho rychle a zběžně prohlédl, než se pustil
směrem k domu. Chrysler nebyl nikde vidět. Riggs si posvítil do
okna kůlny baterkou. Honda tam stále byla. Pak ještě došel k

- 278 -
předním dveřím a snad už po sté se rozhodoval, jestli tu záležitost
prostě nemá nechat plavat. Zdálo se, že Catherine Savageová
přitahuje nebezpečné situace. On sám už si své užil a do
Charlottesvillu přišel hledat něco jiného. Přesto se neubránil a ruka
se mu svezla na kliku dveří, aby vyzkoušel, je-li zamčeno. Dveře se
otevřely dokořán.
S baterkou v jedné ruce a s pistolí v druhé Riggs pomalu
postupoval dál. Měl rozumné důvody se domnívat, že chalupa bude
prázdná, ale takovými úsudky by si člověk mohl vysloužit nechtěnou
exkurzi do márnice s cedulkou připevněnou na palci u nohy. Z místa,
kde stál, viděl na většinu přízemních místností. Pomalu okolo sebe
přejížděl baterkou. Na zdi byl vypínač, ale ten neměl v úmyslu
použít. Tam, kde bývala jídelna, rozeznal na podlaze obrysy v
prachu, dokládající, že některé předměty byly odstěhovány. Přejel
přes tato místa prstem a pak postoupil dál. Vešel do kuchyně, kde
nadzvedl telefon. Žádný vyzváněcí tón se neozval. Vrátil se do
jídelny.
Jak Riggs pohledem zkoumal místnost, přejel očima přímo po
postavě oblečené v černém, stojící v napůl otevřených dveřích skříně
vedle schodů.
Jackson zavřel oči vteřinu před tím, než světlo došlo až k jeho
úkrytu, aby se mu neodrazilo od očního bělma a panenek. Když
oblouk světla přejel dál, Jackson oči opět otevřel a pevně stiskl
rukojeť nože. Zaslechl Riggse ještě dřív, než stoupl nohou na
verandu před vchodem. Nebyl to muž, který si chalupu pronajal.
Ten už byl dávno pryč. Jackson už stihl pečlivě prohledat celý
dům. Tenhle člověk si rovněž přišel místo prozkoumat. To musí být
Riggs, logicky usoudil Jackson. Pro Jacksona byl vlastně Riggs
stejně zajímavý jako muž, kterého sem dnes přišel zabít. Před deseti
lety Jackson předpověděl, že LuAnn pro něj bude znamenat nesnáze,
a teď se jeho předpovědi začaly naplňovat. Už po rozmluvě s
Pembertonem si předběžně zjistil některé věci z Riggsovy minulosti.
Skutečnost, že toho nebylo moc, co se dalo zjistit, probudila v
Jacksonovi neobyčejnou zvědavost a zájem.

- 279 -
 Když ho Riggs v malé vzdálenosti míjel, měl Jackson nutkání
toho muže zabít. Stačilo by k tomu jedno přejetí nožem s čepelí
ostrou jako břitva po jeho hrdle. Ale stejně rychle, jak v něm ten
vražedný popud vzplál, tak také pohasl. Zabití Riggse by nesplnilo
žádný účel, alespoň ne v současné situaci. Jacksonova ruka třímající
pevně nůž se uvolnila. Riggs bude ještě nějaký den žít. Naskytne-li
se mu další příležitost, rozhodl se Jackson, výsledek by mohl být
naprosto odlišný. Nesnášel lidi, kteří se pletli do jeho záležitostí.
Když nic jiného, rozhodně se teď soustředí na Riggsovu minulost s
daleko větším zaujetím.
Riggs vyšel z chalupy a zamířil k džípu. Ještě jednou se krátce
ohlédl. Měl náhle pocit, že jen o vlásek unikl smrti. Setřásl ho ze
sebe. Kdysi se svými instinkty mohl řídit, ale usoudil, že trochu
zrezivěly od doby, co změnil povolání. Dům zel prázdnotou a nic víc
ho nezajímalo.
Jacksonovi, který pozoroval Riggse z okna, neušlo jeho kratičké
zaváhání, a tím ještě jeho zvědavost vzrostla. Z Riggse se ještě může
vyklubat zajímavý případ, ale na to si bude muset počkat. Zatím měl
Jackson něco daleko naléhavějšího na práci. Ze dna skříně si vyzvedl
něco, co vypadalo jako doktorská taška. Přešel do jídelny, přikrčil se
a rozbalil si obsah své prvotřídní sady na snímání otisků. Pak přešel k
vypínači a z různých úhlů na něj zamířil ručním laserem, který si
přinesl v kapse kabátu. Několik možných otisků se v jeho paprsku
probudilo k životu. Jackson plochu očistil kartáčkem ze skelné vaty,
vnořeným do černého prášku, a jemně jím pohyboval po prostoru
kolem vypínače, čímž se objevily obrysy možných otisků. Stejnému
procesu podrobil i kuchyňský pult, telefon a kliky u dveří. Zvláště
telefon vykazoval velice jasné otisky. Jackson se usmál. Riggsova
skutečná totožnost už brzy nebude žádnou záhadou. Pak použil pásku
na snímání otisků a ze všech míst je sňal a přemístil na speciální
kartotéční lístky. Jackson si pro sebe potichu broukal, když
jednotlivé kartičky označoval zvláštními identifikačními hieroglyfy,
a pak je zařadil odděleně do zásobníků lemovaných plastikem. Poté
pečlivě odstranil veškeré stopy po prášku na snímání otisků ze všech
míst, kde ho použil. Na této práci miloval její systematičnost. Přesný

- 280 -
postup, který přinášel přesné závěry. Zabralo mu pouze několik
minut, než si opět zabalil celou sadu a pak chalupu opustil. Pustil se
vedlejší stezkou k místu, kde na něj čekalo auto, a odjel. Často se mu
nestávalo, aby zabil dvě mouchy jednou ranou. Ale práce provedená
dnešní noci začala dostávat přesně tuto podobu.

„Mám pana Riggse ráda, mami."

„Vždyť ho ani pořádně neznáš."
LuAnn seděla na kraji postele dcery a prsty nepřítomně hladila
přehoz. „Mám na tyhle věci nos."
Matka a dcera se na sebe usmály. „Opravdu? Tak to by ses se
mnou o některé své postřehy mohla podělit, co říkáš."
„Ale teď vážně. Přijde k nám zase někdy brzo?"
LuAnn se zhluboka nadechla. „Liso, je možné, že se už zase brzo
budeme muset stěhovat."
Po této nenadálé změně tématu Lisin úsměv, dosud plný naděje,
zmizel. „Stěhovat? A kam?"
.Ještě to nevím jistě. Není to nic určitého. Se strýčkem Charliem
jsme to ještě všechno neprohráli."
„A kdy mě už přiberete do těch svých diskusí?"
Naprosto nový tón v hlase dcerky LuAnn vyplašil. „Co to
povídáš?"
„Kolikrát jsme se už za posledních šest let stěhovali? Osmkrát? A
to počítám jen ty případy, které si pamatuju. Bůh ví, kolikrát jsme se
stěhovali, když jsem byla ještě docela malá. To není spravedlivé."
Lisa zčervenala a hlas se jí roztřásl.
LuAnn ji objala okolo ramen. „Miláčku, vždyť jsem ti říkala, že
to není ještě jisté. Řekla jsem jen možná."
„O to přece nejde. Dobře, teď je to sice jenom možná. Nebo příští
měsíc. Ale jednoho dne přijde to ,stěhujeme se' a hotovo, pak už na
tom já nebudu moct nic změnit."
LuAnn zabořila obličej do Lisiných dlouhých vlasů. „Já vím, že
je to pro tebe těžké, dítě."

- 281 -
 „Já nejsem žádné dítě, mami, už ne. A opravdu ráda bych věděla,
před čím pořád utíkáme."
LuAnn úplně ztuhla, zvedla opět hlavu a očima se snažila
zachytit Lisin pohled.
„Před ničím neutíkáme. Před čím bychom asi tak měli utíkat?"
„Doufala jsem, že mi to řekneš. Líbí se mi tady, nechci odtud pryč, a
jestli mi nedokážeš uvést jedno jediné dobré vysvětlení, proč musíme
odtud odejít, tak já nikam nepůjdu."
„Liso, je ti deset let, a i když jsi velice inteligentní a vyspělá
desetiletá mladá dáma, pořád jsi jenom dítě. Takže, kam se stěhuju
já, stěhuješ se i ty."
Lisa se od ní odvrátila. „Mám velký svěřenecký fond?" „Ano.
Proč?"
„Protože až mi bude osmnáct, zařídím si vlastní domov a tam
také zůstanu, dokud neumřu. A nechci, abys mě tam někdy přišla
navštívit."
LuAnn zrudla v tváři. „Liso!"
„Myslím to naprosto vážně. A pak možná budu mít i přátele a
budu si dělat to, co budu chtít já."
„Liso Marie Savageová, sjezdila jsi celý svět. Podnikala jsi věci,
které jsou pro většinu lidí nedostupné po celý život, nikdy k tomu
totiž nedostanou šanci."
„Jo, a víš co?"
„Co?" štěkla na ni LuAnn na oplátku.
„Zrovna teď bych s nimi na místě měnila."
Lisa si lehla do postele a přikryla se téměř přes hlavu. „A zrovna
teď bych taky hrozně ráda byla sama."
LuAnn už už chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela. Kousla se
silně do rtu a potom se rozběhla chodbou do svého pokoje, kde se
svezla na postel.
Už se to pomalu začalo klubat na povrch. Připadalo jí, jako když
někdo hodí velké klubko vlny z dlouhatánských schodů. Vstala,
došla do koupelny a pustila si sprchu. Vysvlékla se a stoupla si pod
horkou vodu, z níž šla pára. Opřela se o zeď, zavřela oči a snažila se
sama sebe přesvědčit, že bude všechno v pořádku, že ráno bude Lisa

- 282 -
zase jako dřív, že její láska k matce se nezmenší. Nebylo to poprvé,
kdy se za ta léta matka s dcerou dostaly do vážné rozepře. Lisa
nezdědila po matce jen vzhled, ale získala i LuAnninu nezávislost a
tvrdohlavost. Za několik minut se LuAnn konečně uklidnila a
nechala konejšivou vodu, aby ji celou obstoupila.
Jak otevřela oči, vkradla se jí do hlavy ještě jedna představa.
Matthew Riggs už si teď o ní musí myslet, že ztratila zdravý rozum.
Že je potrhlá a nepoctivá až hanba. To je skutečně skvělá kombinace,
hlavně když na někoho chcete udělat dojem. Ale to ona přece
nechtěla. Pokud vůbec něco cítila, tak jí ho bylo líto, protože kvůli ní
dvakrát riskoval život a za svou snahu dostal dvakrát kopanec do
zadku. Byl to velice přitažlivý muž, ale ona žádný vztah
nevyhledávala. A jak by taky mohla? Jak by mohla třeba jen
pomyslet na nějakého partnera? Vždyť by se bála i promluvit, jen
aby z ní nevypadlo nějaké tajemství. Jak o tom všem přemýšlela,
představa Matta Riggse se jí pevně usídlila v hlavě. Takový hezký
člověk. Silný, čestný, odvážný. A i on měl ve své minulosti nějaká
tajemství. Také jeho něco ranilo. Najednou nahlas zaklela, že nemá
alespoň trochu normální život. Že se nemůže pokusit ani se s ním
spřátelit.
Prudce si rukama přejížděla po těle, jak je zároveň mydlila, a také
ze sebe smývala a uvolňovala zoufalství. Ty neurvalé pohyby jí v
kůži rozkřesaly zneklidňující odhalení. Poslední muž, se kterým
spala, byl Duane Harvey před více než deseti lety. Jak se prsty
dotýkala ňader, před vnitřním zrakem jí opět vyvstal obraz Riggsova
obličeje. Rozzlobeně zavrtěla hlavou, opět zavřela oči, tváří se
přitiskla na stěnu sprchy. Za drahé peníze importované kachličky
byly vlhké a teplé. Zůstala v té pozici i přesto, že se jí v hlavě
ozývaly varovné signály. Tak vlhké. Tak teplé. Tak bezpečné. Téměř
nevědomky jí ruce sjely a zanořily se jí do pasu, pak jí obkroužily
hýždě a po celou tu dobu vyplňovala její myšlenky představa
Matthewa Riggse. Oči měla pevně zavřené. Prsty pravé ruky jí
sklouzly k pupku. Ňadra jí náhle ztěžkla, dech se jí prohloubil a pod
zvukem tekoucí vody jí přešlo přes rty slabé zasténání. Velká slza se
jí začala kutálet po tváři, dokud ji nespláchla voda. Deset let. Deset

- 283 -
zatraceně dlouhých let. Začala se teď sama sebe dotýkat prsty obou
rukou, propletených zvláštním způsobem, jako soukolí v hodinách.
Pomalu, soustavně, spolehlivě. Sem a tam... Trhla sebou a narovnala
se tak rychle, že si málem rozbila hlavu o těleso sprchy.
„Dobrý bože, LuAnn!" okřikla sama sebe. Zavřela vodu a
vystoupila ze sprchy. Posadila se na kryt toalety a hlavu svěsila mezi
kolena, závrať ji pomalu opouštěla. Vlhké vlasy se jí rozprostřely po
dlouhých holých nohách. Podlaha začala být celá mokrá, jak jí voda
stékala z těla. Zavadila pohledem o sprchu a v obličeji měla provinilý
výraz. Svaly na zádech jí vystoupily na povrch, žíly na rukou jí
naběhly. Nebylo to snadné. Vůbec to nebylo lehké.
Na ještě vratkých nohách se postavila, osušila se ručníkem a
vešla do ložnice. Mezi velice drahým nábytkem její ložnice se
vyjímal důvěrně známý předmět. Čas tu odtikávaly hodiny, které jí
darovala její matka, a když se LuAnn zaposlouchala do jejich zvuku,
nervy se jí začaly uklidňovat. Díky bohu, že je tenkrát před deseti
lety napěchovala do tašky, ještě než ji v návěsu málem zabil ten
chlap. I dnes někdy lehávala v noci vzhůru a poslouchala, jak v nich
haraší. Každé třetí tiknutí a okolo páté odpoledne v nich něco
zaznělo, jako kdyby někdo lehce uhodil do cimbálu. Soukolí a
všechny vnitřnosti tohoto vynálezu už byly unavené. Připadalo jí to,
jako kdyby naslouchala starému příteli, který se probírá strunami
opotřebované kytary. Když už struny neznějí tak, jak by měly, a
přesto člověku přinášejí úlevu a mír v duši.
Natáhla si kalhotky a pak zašla znovu do koupelny, aby si
vysušila vlasy. Při pohledu do zrcadla uviděla ženu, která se
pravděpodobně ocitla na pokraji pohromy. Neměla by začít chodit k
nějakému cvokaři? Jenže, copak může člověk udělat sebemenší
pokrok, aniž by byl úplně otevřený? Tuto otázku položila jen
pohybem rtů, ale nehlasně, svému odrazu v zrcadle. Ne,
psychoanalýza nebude východisko pro ni. Jako vždy se tím bude
muset prokousat sama.
Pohledem se zastavila u jizvy na bradě, prstem přejela po každé
nerovnosti zvrásněné, poškozené kůže a intenzivně znovu prožívala

- 284 -
bolestné události své minulosti. Nezapomínej, nikdy, řekla si v duchu.
Všechno je to jen podvod, jenom lež.
Dosušila si vlasy a chystala se, že se vrátí do ložnice a padne do
postele, když se jí znovu vybavila Lisina slova. Prostě nemohla
nechat zášť a hněv jitřit jejich duše celou noc. Musí si se svou dcerou
ještě jednou popovídat. Nebo se alespoň o to pokusit.
Vrátila se znovu do ložnice, aby si na sebe vzala župan, než se
vydá do Lisina pokoje.
„Jak se máte, LuAnn?"
Zůstala jako zkamenělá a musela se chytit zárubně dveří do
ložnice, aby nepadla k zemi. Jak LuAnn na toho člověka zírala,
uvědomila si, že ji přestaly poslouchat všechny svaly v obličeji.
Dokonce se nezmohla na vůbec žádnou reakci, jako kdyby právě
prodělala mozkovou mrtvici.
„Je to už dávno." Jackson odstoupil od okna a posadil se na kraj
postele.
Jeho nenásilné pohyby konečně LuAnn osvobodily z naprostého
ochrnutí. „Jak jste se sem kruci dostal?"
„To je nepodstatné." Slova i tón jí ihned oživily paměť. Všechny
vzpomínky se jí horempádem vrátily takovou rychlostí, že účinek ji
znovu téměř ochromil.
„Co chcete?" Musela ta slova ze sebe násilím vyrazit.
„A, tak už se nám podařilo mluvit k věci. Máme toho ale tolik, co
spolu musíme probrat, že bych navrhoval, abyste to učinila ve větším
pohodlí, třeba oblečená." A významně se zahleděl na její tělo.
LuAnn dělalo nesmírné potíže z něj spustit oči. To, že byla před
tím mužem napůl nahá, jí vadilo daleko méně než nezbytnost obrátit
se k němu zády. Nakonec prudce rozevřela dveře skříně, vytáhla z ní
koupací plášť sahající po kolena a rychle si ho oblékla. Stáhla si
plášť páskem pevně okolo pasu a opět se otočila zpátky. Jackson se
na ni ani nedíval, očima bloudil po celém budoáru, pak krátce ulpěl
pohledem na hodinách na zdi a dál pokračoval v obhlídce. Krátký
pohled na její tělo - což bylo něco, za co by mnozí muži zaplatili
velké peníze - v něm zjevně nevzbudil nic jiného než silnou
ostýchavost.

- 285 -
 „Zařídila jste se pěkně. Pokud se dobře pamatuji, váš dřívější
vkus se co do zařízení omezoval na špinavé linoleum a na to, co kdo
odložil."
„Nelíbí se mi ani trochu, jak jste mi sem vpadl." Hlava se mu
otočila jako na obrtlíku a z očí mu sršely blesky. „A mně se nelíbí, že
musím při svém velice náročném časovém programu plýtvat časem
na to, abych vás opět zachraňoval, LuAnn. Mimochodem, dáváte
přednost LuAnn, nebo Catherine?"
„Výběr nechám na vás," odsekla mu. „A nepotřebuju, aby mě
kdokoli zachraňoval, rozhodně ne vy."
Vstal z kraje postele a velice pozorně si prohlížel její změněnou
podobu. „Velmi dobré. Ne zdaleka tak dobré, jak bych to dokázal já,
ale nebudu hledat hnidy," prohlásil nakonec. „V každém případě je
váš vzhled velice elegantní, velice kultivovaný. Blahopřeji."
LuAnn reagovala poznámkou. „Když jsem vás naposled viděla,
měl jste na sobě dámské šaty. Kromě toho jste se moc nezměnil."
Jackson měl na sobě stále tentýž černý oděv jako v chalupě. Rysy
v tváři se nelišily od těch při jejich prvním setkání, i když tentokrát
nezakrýval štíhlou stavbu těla žádnými vycpávkami. Vystrčil hlavu
vpřed a zdálo se, že mu úsměv pokrývá celou tvář. „To jste
nevěděla? Kromě mých jiných pozoruhodných schopností také téměř
nestárnu." Úsměv mu z tváře ustoupil stejně rychle, jak rychle se
objevil. „Promluvme si teď." Opět se usadil na kraj postele a pokynul
LuAnn, aby se posadila k malému starožitnému psacímu stolu
postavenému u stěny, což udělala.
„O čem?"
„Jak jsem vyrozuměl, měla jste tu návštěvu. Muže, který vás
pronásledoval v autě?"
„Jak to sakra víte?" pronesla LuAnn rozzlobeně.
„Vy jednoduše stále nechcete přijmout fakt, že přede mnou
žádnou informaci nemůžete skrýt. A to se týká i toho, že jste se
vrátila do Spojených států přes můj výslovný zákaz."
„Deset let už vypršelo."
„Zajímavé, nevzpomínám si, že bych kdy určil nějaké datum, kdy
by mé příkazy měly přestat platit."

- 286 -
 „Nemůžete čekat, že zůstanu na útěku po zbytek svého života."
„Naopak, to je přesně to, co očekávám. Přesně to vyžaduji."
„Nemůžete řídit můj život."
Jackson se opět rozhlédl po místnosti a zase vstal. „Všechno
popořadě. Teď mi řekněte o tom muži."
„Dokážu tu situaci zvládnout sama."
„Skutečně? Z toho, co vím, jste prozatím vršila jednu hrubou
chybu na druhou."
„Chci, abyste odtud ihned odešel. Chci, abyste zatraceně rychle
vypadl z mého domu."
Jackson klidně zavrtěl hlavou. „Ani ty dlouhé roky nedokázaly
zlepšit vaši povahu. Ani za neomezený přísun peněz nelze koupit
dobré vychování či takt, že?"
„Jděte k čertu."
V reakci na to Jackson vsunul jednu ruku do kapsy kabátu.
V tu chvíli popadla LuAnn z psacího stolu otevírač dopisů.
Ihned nastavila ruku tak, aby ho mohla v následujícím okamžiku po
něm vrhnout. „Dokážu vás s tímhle zabít ze vzdálenosti šesti metrů.
Za peníze se dá koupit hodně věcí."
Jackson smutně zavrtěl hlavou. „Před deseti lety jsem vás našel
jako mladou dívku s dobrou hlavou na krku ve velmi obtížné situaci.
Ale nebyla jste přece jen nic jiného než bílý plebs, LuAnn. A
bohužel musím říct, že některé věci se prostě nemění." Ruka se mu
pomalu vysunula z kapsy. V ní držel kousek papíru. „Můžete si
klidně tu svou hračičku odložit. Nebudete ji potřebovat." Podíval se
na ni s výrazem takového klidu, že ji i za stávající situace dokázal
naprosto zbavit schopnosti pohybu. „Alespoň ne dnes večer."
Rozložil ten list papíru. „Vyrozuměl jsem, že v poslední době do
vašeho života vstoupili dva muži. Jedním z nich je Matthew Riggs,
totožnost toho druhého nebyla ještě zjištěna."
LuAnn pomalu spustila ruku, ale stále ještě třímala otevírač na
dopisy v ruce.
Jackson vzhlédl od listu papíru. „Je v mém nepopiratelném zájmu
zaručit, že vaše tajemství nikdy nevyjde najevo. Mám rozpracováno
mnoho obchodních aktivit a nade vše si cením anonymity. Vy jste

- 287 -
jednou z řady kostek domina, které mají tu vlastnost, že jakmile
jedna z nich spadne, v řetězové reakci padá jedna za druhou, dokud
nedorazí až na úplný konec. Tím koncem jsem já. Chápete?"
LuAnn se posadila rovně na židli a přehodila si jednu nohu přes
druhou. „Ano," odpověděla odměřeně.
„Vy jste mi zcela bezdůvodně ztížila život tím, že jste se vrátila
do Spojených států. Muž, který vás sleduje, odhalil vaši totožnost
částečně přes vaše daňové přiznání. To byl též důvod, kvůli kterému
jsem nechtěl, abyste se sem kdy vracela."
„To jsem pravděpodobně neměla," souhlasila LuAnn. „Ale zkuste
se stěhovat každých šest měsíců do další země a učit se další jazyk.
A zkuste to dělat s malou holčičkou."
„Uznávám vaše obtíže, avšak usoudil jsem, že být jednou z
nejbohatších žen na zeměkouli vám to víc než vynahradí."
„Jak jste říkal, všechno si za peníze nekoupíte."
„S tím člověkem jste se nikdy předtím během svých cest
nesetkala? Jste si stoprocentně jistá?"
„Pamatovala bych si ho. Pamatuju si všechno z posledních deseti
let." Pronesla to velice tiše.
Jackson si ji zkoumavě prohlížel. „Věřím vám. Máte nějaký
důvod se domnívat, že ví i o té loterii?"
LuAnn na vteřinu zaváhala. „Ne."
„Vy lžete. Ihned mi řekněte celou pravdu, nebo zabiju v tomto
domě všechny do jednoho a začnu s vámi." Přímá hrozba, pronesená
klidně a s dokonalou rozvahou, způsobila, že se jí až zatajil dech.
Obtížně polkla. „Měl seznam. Seznam, na kterém bylo dvanáct
jmen. Moje, Hermana Rudyho, Bobbie Jo Reynoldsové a další."
Jackson rychle vstřebal tu informaci a pak se podíval ještě jednou
na ten papír. „A co ten Riggs?"
„Co s ním?"
„V jeho minulosti jsou nějaké nesrovnalosti."
„Každý má nějaké tajemství."
Jackson se usmál. „Zásah. Za jiných okolností by mě to
neznepokojovalo. V tomto případě však ano."
„Nevím, kam tím míříte."

- 288 -
 „Riggs má záhadnou minulost a čirou náhodou se tu vyskytl,
když jste potřebovala pomoc. Jestli tomu dobře rozumím, tak vám
skutečně pomohl."
LuAnn se na něj podívala s tázavým výrazem v obličeji. „To ano,
jenže on už tu žije pět let, to znamená dávno předtím, než jsem se
sem přistěhovala já."
„O to tu teď nejde. Nechci naznačit, že by ten muž byl na vás
nasazený. Jen tím chci říct, že ten člověk může být někým naprosto
jiným, než kým tvrdí. A teď se náhodně srazí s vaším světem. To je
to, co mi dělá starosti."
„Nemám pocit, že by to bylo něco jiného než čistá náhoda. Najali
jsme ho, aby pro nás něco udělal. Nebylo na tom nic divného, že byl
nablízku, když mě začal ten druhý chlap pronásledovat."
Jackson zavrtěl hlavou. „Nelíbí se mi to. Viděl jsem ho dnes
večer." LuAnn viditelně ztuhla. „V té chalupě. Byl jsem od něj takhle
daleko." Nato rozpažil ruce asi šedesát centimetrů od sebe.
„Uvažoval jsem o tom, že ho na místě zabiju. Nebylo by na tom nic
složitého."
LuAnn ztratila naprosto veškerou barvu v obličeji a olízla si
suché rty. „K tomu nemáte jediný důvod."
„To nemůžete v žádném případě dopředu vědět. Prověřím si ho, a
jestliže v jeho minulosti najdu cokoli, co by jen náznakem pro mne
mohlo znamenat nějaké obtíže, zbavím se ho. Není nic snazšího."
„Co kdybych vám ty informace o něm sehnala já?"
„Cože?" Jackson se zatvářil poplašeně.
„Riggsovi se líbím. Už mi jednou pomohl, pravděpodobně mi
zachránil život. Bylo by naprosto přirozené, kdybych mu prokázala
svůj vděk. Lépe se s ním seznámila."
„Ne, to se mi nelíbí."
„Riggs je obyčejná nula. Místní stavitel. Proč s ním máte ztrácet
čas? Sám jste říkal, že ho nemáte nazbyt."
Jackson ji velice zkoumavě probodával očima.
„Tak dobře, LuAnn, udělejte to. Ať už však od něj získáte
jakoukoli informaci, měla byste mi o tom zavčas dát vědět, nebo, co

- 289 -
se týče pana Riggse, vezmu celou záležitost do svých velice
schopných rukou. Jasné?"
LuAnn jen zhluboka vydechla. „Jasné."
„Přirozeně, toho druhého muže musím najít sám. Nemělo by to
být zase až tak hrozně obtížné."
„Nedělejte to."
„Prosím?"
„Nemusíte to dělat. Najít ho."
„Jsem si naprosto jist, že musím."
Zaplavila ji vzpomínka na pana Duhu. Nechtěla mít smrt dalšího
člověka na svědomí. Nestála za to. „Jestli se znovu objeví, tak
jednoduše opustíme Státy."
Jackson opět složil papír a vrátil ho do kapsy. Prsty na rukou
proti sobě opřel tak, že z nich vytvořil přesnou věžičku. „Vy zjevně
plně nechápete situaci. Kdybyste snad vy byla jediná, po které pase,
pak by pravděpodobně vaše zjednodušující řešení mohlo vyřešit
celou záležitost, alespoň dočasně. Ten muž však má celý seznam
jmen dalších jedenácti lidí, se kterými jsem pracoval. Dovolil bych si
poznamenat, že řešení, které by vyžadovalo, aby zároveň i všichni
ostatní utekli ze země, by bylo ve své podstatě neproveditelné."
LuAnn se zprudka nadechla. „Mohla bych tomu muži zaplatit.
Kolik peněz může chtít? Tím by se všechno vyřešilo."
Jackson se nehezky usmál. „Vyděrači jsou ničemové. Těch se
člověk těžko zbavuje." A ostře dodal: „Pakliže se nepoužije
dostatečně silná hybná páka."
„Pane Jacksone, prosím vás, nedělejte to," zaprosila ještě jednou.
„Nemám dělat co, LuAnn? Zajistit vám přežití?" Rozhlédl se
kolem sebe. „A zároveň i všem kolem?" Znovu na ní ulpěl
pohledem. „Jak se daří Lise, mimochodem? Je stejně krásná jako její
matka?"
LuAnn cítila, jak se jí stáhlo hrdlo. „Má se dobře."
„Výborně. Tak to necháme, aby to platilo dál, ne?"
„To to nemůžete prostě nechat plavat? Nechat to na mně, abych s
tím něco udělala?"

- 290 -
 „LuAnn, před mnoha lety jsme byli postaveni před situaci, kdy se
jednalo o jiného rádoby vyděrače. Vzal jsem si ten případ na starost a
vyřídím i tento. Ve věcech podobného rázu se téměř výlučně
spoléhám jen sám na sebe a nepřenechávám to nikomu jinému.
Buďte ráda, že nechávám žít Riggse. Alespoň prozatím."
„Ale ten mužský nemůže vůbec nic dokázat. Jak by mohl? A i
kdyby mohl, nikdy by nedokázali najít jakékoli spojení s vámi. Já
možná půjdu do vězení, ale vy nikdy. Ksakru, vždyť já ani pořádně
nevím, kdo jste."
Jackson se zvedl a rty měl našpulené. Chvilku se zdržel tím, že
levou rukou jemně hladil okraj přehozu na posteli
„Krásná ruční práce," poznamenal Jackson. „Až z Indie, že?"
Tato otázka na chvíli rozptýlila LuAnninu pozornost. Hned nato
zírala do ústí hlavně 9mm pistole, k níž byl připevněn tlumič.
„Jedno možné řešení by bylo, kdybych zabil všech vás dvanáct.
To by jistě znamenalo zneklidňující nepřekonatelnou zeď na konci
slepé uličky pro našeho všetečného přítele. Nezapomeňte, že
desetileté období skončilo. Základní jmění loterijní výhry se již
vrátilo na švýcarský účet, který jsem otevřel na vaše jméno. Velice
důrazně bych doporučoval tyto peníze do Spojených států
nepřevádět." Z kapsy pak vytáhl další složený list papíru a položil jí
ho na postel. „Zde jsou přístupové kódy a další informace o účtu,
které vám umožní z něj čerpat. Finanční zdroje jsou
nevystopovatelné. Tady to je, jak bylo dohodnuto." Jacksonův prst se
obtočil kolem spouště zbraně. „Znamená to ovšem rovněž, že nyní
již nemám sebemenší důvod vás na tomto světě držet, že?" Popošel
směrem k ní a prsty LuAnn zesílily stisk na noži na dopisy.
„Položte to, LuAnn. Uznávám, že jste neobyčejně zdatná, ale
rychlejší než kulka nejste. Položte to. Ihned!"
Pustila nůž na dopisy a ustoupila až ke zdi.
Jackson se zastavil až několik centimetrů od ní. Pistoli jí přiložil
k levé lícní kosti, zatímco druhou rukou v rukavici přejel po pravé
tváři. Žádný sexuální podtext v tom pohybu nebyl. Dokonce i skrz
rukavici LuAnn cítila naprosto nezaujatý chlad jeho doteku.

- 291 -
 „Měla jste po mně ten otvírač hodit hned poprvé, LuAnn.
Opravdu jste měla." Očima se jí vysmíval.
„Nebudu nikoho chladnokrevně zabíjet," odsekla LuAnn. „Já
vím. A vidíte, právě to je vaše největší slabina, neboť jsou jisté
okamžiky, kdy byste měla udeřit."
Odtáhl ruku a podíval se na ni.
„Před deseti lety jsem cítil, že jste slabým článkem řetězu. Během
následujících let jsem se domníval, že jsem se snad i mýlil. Všechno
se vyvíjelo tak hladce. Nyní však konstatuji, že mé původní tušení
bylo správné. A i kdybych nebyl osobně ohrožen odhalením,
kdybych nechal toho muže, aby vás vydíral, nebo snad i odhalil
falšování loterie, pak by to bylo z mé strany pochybení. A já chyby
nedělám. Nikdy. A také nenechávám jiné, aby jakkoli zasahovali do
mých plánů, neboť i to samo o sobě by byla forma pochybení. Kromě
toho bych rozhodně nesnesl, kdyby se tak velkolepé představení
mělo pokazit.
Jen pomyslete na ten nádherný život, který jsem vám daroval,
LuAnn. Jen si vzpomeňte, co jsem vám tehdy před těmi lety řekl.
Jeďte kamkoli, dělejte cokoli.' To jsem vám daroval. Umožnil jsem
vám nemožné. A co všechno vám patří! Jen se na sebe podívejte
nyní. Krása bez poskvrnky." Vztáhl ruku po přednímu dílu jejího
pláště a pomalými pohyby jí rozvázal pásek, čímž se plášť rozevřel a
úplně odkryl její chvějící se prsa a ploché břicho. Sesmekl jí plášť z
ramen a nechal ho sklouznout na zem.
„Ta nejmoudřejší věc z mé strany by samozřejmě byla, abych vás
teď zabil. Na místě a okamžitě. A vlastně, k čertu s vámi." Namířil jí
zbraň přímo na hlavu a mírně stlačil spoušť. LuAnn ucukla dozadu a
pevně zavřela oči.
Když je znovu otevřela, Jackson jen sledoval její reakci. Celá se
neovladatelně třásla, srdce jí prudce bušilo v hrudi, nemohla
popadnout dech.
Jackson zavrtěl hlavou. „Zdá se, že vaše nervy už nejsou tak
pevné, LuAnn, jako bývaly, když jsme se viděli naposledy. A nervy,
nebo lépe řečeno pocuchané nervy, opravdu znamenají úplně
všechno." Ještě se na chvíli zadíval na pistoli, zajistil ji a pokračoval

- 292 -
nevzrušeným hlasem. „Jak jsem už říkal, nejmoudřejší věc, když
člověk narazí na slabý článek, je vyštípnout ho a zbavit se ho."
Odmlčel se a pak se znovu rozpovídal: „Neudělám to s vámi, alespoň
ne ještě v tuto chvíli. Dokonce ani proto, že jste mě výslovně
neuposlechla, a tím úplně všechno ohrozila. A chtěla byste slyšet
důvod?"
LuAnn zůstala přitisknutá ke zdi, měla strach se pohnout a
nespouštěla Jacksona z očí.
Vysvětlil si její mlčení jako souhlas. „Protože mám tušení, že
máte před sebou daleko významnější osud, který musíte naplnit.
Bezesporu silná slova, ale já už jsem takový. Myslím, že si to mohu
dovolit. Je to skutečně celkem prosté. Do značné míry jste mým
výtvorem. Copak byste žila v takovémto domě, mluvila a myslela
jako vzdělaná osoba, z okamžitého rozmaru procestovala celý svět,
nebýt mne? Není sporu o tom, že ne. Kdybych vás zabil, sprovodil
bych ve skutečnosti ze světa i součást sebe. A jsem přesvědčen, že
naprosto chápete, jak se mi to příčí. Nicméně mějte na paměti, že
divoké zvíře, je-li zahnáno do úzkých nebo lapeno do pasti, je v
nezbytném případě schopno obětovat i končetinu, jen aby uniklo a
zachránilo se. Ať vás ani na okamžik nenapadne, že bych takové
oběti nebyl schopen. Jestliže si to myslíte, jste hlupačka. Upřímně
doufám, že vás dokážeme této malé nepříjemnosti zbavit." Pokýval s
výrazem soucitu a porozumění hlavou, velice to připomínalo dobu
před deseti lety během jejich prvního setkání. „Opravdu doufám,
LuAnn. Avšak v případě, že bychom toho nebyli schopni dosáhnout,
byla by to už jiná věc. Potíže se neustále vynořují, ať člověk podniká
cokoli, a já počítám s tím, že vy splníte svou roli a vynasnažíte se ze
všech sil, abychom bezpečně propluli." Jacksonův hlas opět zněl
naprosto věcně, když začal vypočítávat na prstech jednotlivé body.
„Neodjedete ze země. Zjevně jste si dali velkou práci, abyste se sem
vrátili, tak tu zůstaňte a užívejte si nějakou dobu života tady. Budete
mi ihned hlásit jakýkoli další kontakt s naším záhadným cizincem.
Číslo, které jsem vám před deseti lety dal, stále platí. Budu s vámi ve
spojení zcela pravidelně. Jakékoli dodatečné pokyny, jež ode mne
dostanete, přesně dodržíte. Rozuměla jste?"

- 293 -
 Rychle přikývla.
„Myslím to smrtelně vážně, LuAnn. A jestliže mě ještě jednou
neuposlechnete, zabiju vás. A budete umírat způsobem nesmírně
pomalým a bolestivým." Pozorně chvilku sledoval její reakci na svá
slova. „A teď jděte do koupelny a dejte se dohromady."
Už se začala otáčet, že půjde.
„A ještě něco, LuAnn."
Ohlédla se.
„Mějte na paměti, že v případě, že se nám nepodaří vyřešit tento
problém a já budu muset odstranit slabý článek, nebude vůbec žádný
důvod, o kterém vím, abych se u toho zastavil." A zlověstně stočil
pohled směrem ke dveřím do chodby, ze které to bylo jen několik
kroků do pokoje, kde spala Lisa. Znovu se obrátil k LuAnn. „Rád
poskytuji svým obchodním partnerům tolik povzbuzení, aby se
vynasnažili být úspěšní, kolik je jen možné. Zjišťuji, že je za
takových okolností daleko nepravděpodobnější, že by neuspěli."
LuAnn se rozběhla do koupelny a zamkla za sebou dveře. Chytila
se za chladný mramorový toaletní stolek, po celém těle se
neovladatelně třásla, jako kdyby právě ve vedlejším místnosti
zároveň s Jacksonem nechala i svou kostru. Zabalila se do silné
veliké osušky a svezla se na podlahu. Přirozená dávka odvahy se v ní
mísila se silnou dávkou zdravého rozumu, a tak si naprosto jasně
uvědomovala, v jak silném osobním nebezpečí se nachází. Z toho ale
zdaleka neměla tak velký strach. Skutečnost, že by Jackson mohl
zaměřit své smrtonosné choutky na Lisu, jí naháněla téměř šílenou
hrůzu.
Kupodivu právě tato myšlenka způsobila, že se rysy LuAnn
začaly pomalu hrozivě zklidňovat. Oči upírala na druhou stranu na
dveře, za nimiž stála osoba, která jí byla podobnější, než by se na
první pohled mohlo zdát. Oba měli svá tajemství. Z obou se stali
neuvěřitelní boháči z nepoctivě nabytých zdrojů. Oba měli jak
duchovní, tak tělesné schopnosti převyšující a přesahující běžné
normy. A snad nejvýmluvnější bylo to, že oba někoho zabili. Její čin
byl živelný a přežití představovalo jediný motiv. Jackson zabíjel po
předchozím uvážení, ale svým způsobem i on byl do jisté míry

- 294 -
motivován snahou přežít. Propast, která mezi nimi zela, zase nebyla
tak hluboká, jak by se při povrchním pohledu mohlo zdát.
Výsledkem zůstávala smrt dvou lidských bytostí.
Pomalu se zvedla z podlahy. Jestliže by se někdy Jackson odvážil
vztáhnout na Lisu ruku, pak buď zemře on, nebo LuAnn. Žádná jiná
alternativa neexistovala. Nechala ze sebe ručník sklouznout na zem a
odemkla dveře. Zdálo se, že mezi Jacksonem a LuAnn Tylerovou
existovalo nehmatatelné spojení, jež se příčilo veškerému logickému
vysvětlení. Vypadalo to, jako kdyby se i po všech těch letech
oddělených životů jejich dráhy v určité psychické rovině sloučily do
jedné. Proto si LuAnn byla naprosto jistá, co najde, až se vrátí do
ložnice. Otevřela prudkým pohybem dveře. Nikde nikdo. Jackson
zmizel.

LuAnn na sebe natáhla nějaké oblečení a pádila chodbou

zkontrolovat Lisu. Dceřino pravidelné oddechování přesvědčilo
matku, že dívka spí. LuAnn chvilku nad Lisou postála v hrůze nechat
ji samotnou. Nechtěla ji budit. Nebyla by schopna skrýt nevýslovný
strach, který o dcerku měla. Konečně se přesvědčila, že jsou okna
zajištěná, a vyšla z místnosti.
Pak se vydala do Charlieho ložnice a jemně ho probudila ze
spaní.
„Právě jsem měla návštěvu."
„Cože? Koho?"
„Měli jsme vědět, že na to přijde," prohlásila znaveně.
Když význam skrytý za jejími slovy pronikl Charlieho
rozespalostí, posadil se zprudka na posteli, přičemž málem srazil
lampičku na nočním stolku. „Dobrý bože, on tu byl? Jackson tady
byl?"
„Když jsem vylezla ze sprchy, našla jsem ho u sebe v ložnici, jak
tam na mě čeká. Myslím, že jsem ještě nikdy v životě takovou hrůzu
nezažila."
„Ach bože, LuAnn, dítě." Charlie ji na několik vteřin pevně stiskl
do náruče. „Jak nás k čertu - jak nás mohl najít?"

- 295 -
 „Nevím, ale ví všechno. O tom chlapovi, který mě pronásledoval.
O Riggsovi. Já, já mu řekla o tom seznamu výherců loterie. Pokusila
jsem se lhát, ale poznal to. Vyhrožoval, že všechny v domě zabije,
když mu neřeknu pravdu."
„Co chce dělat?"
„Chce toho chlapa najít a pak ho zabije."
Charlie se opřel o čelo postele a LuAnn se posadila k němu.
Charlie si zakryl jednou velkou dlaní obličej a zavrtěl hlavou. Pak se
na ni podíval. „Co ještě říkal?"
„Že my nemáme podnikat vůbec nic. Dávat si pozor na Riggse a
dát mu vědět, jestli se ten druhý chlap ještě objeví."
„Na Riggse? Proč se zmiňoval o něm?"
LuAnn k němu otočila pohled. „Připadalo mi, že je Jackson v
jeho případě hodně podezřívavý. Jako kdyby si o něm myslel, že má
nějaký postranní motiv pro to, aby se do toho pletl."
„Ten darebák," zaúpěl Charlie a prudce svezl nohy z postele.
Postavil se a začal se oblékat.
„Co to děláš?"
„Nevím, ale připadá mi, že musím něco udělat. Varovat Riggse.
Jestli po něm Jackson jde -"
Natáhla ruku a chytla ho za loket. „Jestli Riggsovi řekneš o
Jacksonovi, tak tím docílíš jedině toho, že ho určitě zabije. Jackson,
nevím jak, ale nějak to určitě zjistí. Vždycky to tak dopadne. Zatím
se mi podařilo Riggse odsunout do bezpečí, alespoň pro tuhle chvíli."
„Jak se ti to povedlo?"
„Udělali jsme s Jacksonem malou dohodu. Přinejmenším si
myslím, že mi to spolkl. Jenže u něj nikdo neví."
Charlie si přestal natahovat kalhoty a podíval se na ni.
LuAnn pokračovala: „Tak jako tak se Jackson chce soustředit na
toho druhého chlapa. Najde si ho a nevypadá to, že bychom ho mohli
nějak varovat, protože ani nevíme, kdo to je."
Charlie se opět posadil na kraj postele. „Co budeme dělat?"
LuAnn vzala jeho ruku do svých. „Chci, abys odtud Lisu odvezl.
Chci, abyste odtud oba dva odjeli."

- 296 -
 „V žádném případě neexistuje, že bych tě s tím chlapem, který se
tady někde motá kolem, nechal samotnou. Na to zapomeň."
„Ale necháš, Charlie, protože víš, že mám pravdu. Když jsem
sama, zvládnu to. Ale kdyby se měl zmocnit Lisy..." Ani tu myšlenku
nemusela doříct.
„A co kdybys s ní odjela ty a nechala mě tady, abych se o to
postaral sám?"
LuAnn zavrtěla hlavou. „To by neprošlo. Pokud bych odjela já,
Jackson by se určitě po mně začal shánět. A to velice pečlivě. Dokud
se tu budu vyskytovat, nepustí se moc daleko. A mezitím se vy dva
můžete dostat pryč."
„Nelíbí se mi to. Nechci tě tu nechat napospas jemu, LuAnn, ne
teď."
Objala ho kolem rozložitých ramen. „Můj bože, vždyť mě tu
nenecháváš na pospas. Vždyť budeš mít na starosti ten nejcennější
drahokam, který mám -" Větu nedokončila, protože jí před očima
jasně vyvstal Jacksonův obličej.
Charlie ji konečně vzal za ruku. „Tak dobře. Kdy chceš, abychom
odjeli?"
„Teď hned. Jdu na to připravit Lisu, zatímco se spakuješ. Jackson
právě odešel, tak pochybuju, že zrovna teď nás bude venku hlídat.
Nejspíš počítá s tím, že jsem příliš ztuhlá strachy, abych něco
podnikala. A po pravdě řečeno, zas tak daleko od pravdy není."
„Kam máme jet?"
„To nechám na tobě. Nechci to vědět. Pak ze mě tu informaci
nebude moct nikdo žádným způsobem dostat. Zavolej, až tam
dorazíte, a pak uděláme opatření, jak se spolu bezpečným způsobem
dohadovat."
Charlie pokrčil rameny. „Nikdy mě nenapadlo, že to skončí
takhle."
Políbila ho lehce na čelo. „Dostaneme se z toho. Jen je nutné,
abychom byli skutečně velice opatrní."
„A co ty? Co ty budeš dělat?"
LuAnn se zhluboka nadechla. „Cokoli bude třeba, aby bylo jisté,
že to přežijeme."

- 297 -
 „A co Riggs?"
Podívala se mu přímo do očí. „Riggs obzvlášť."

„Já to nesnesu, mami. Já to nesnesu." Lisa dupala v pyžamku po

pokoji, zatímco LuAnn ve spěchu balila dceřina zavazadla.
„Je mi to hrozně líto, Liso, ale budeš muset tentokrát dát na mě a
věřit mi."
„Věřit ti, aha, to z tvých úst zní opravdu legračně." Lisa na ni z
druhé strany pokoje vrhala rozzlobené pohledy.
„Zrovna teď vůbec nepotřebuju, abys se mnou takhle mluvila,
mladá dámo."
„A já nepotřebuju zase tohle." Lisa se usadila na postel a
vzdorovitě si založila ruce na prsou.
„Strýček Charlie už je připravený, tak sebou musíš trochu hodit."
„Ale my máme zítra ve škole oslavu. To by to nemohlo počkat až
po ní?"
LuAnn rázně zaklapla víko kufru. „Ne, Liso, bohužel opravdu
nemohlo."
„Kdy tohle všechno skončí? Kdy mě přestaneš tahat z místa na
místo?"
LuAnn si pročísla roztřesenou rukou vlasy a posadila se vedle
dcery a jednou rukou vzala Lisu kolem třesoucích se ramen. Vycítila,
jak malým tělíčkem cloumá bolest. Může snad pravda ublížit její
dceři ještě víc? LuAnn zaťala ruku v pěst a přitlačila si ji na pravé
oko, jako kdyby tím mohla zabránit nervům, aby neopouštěly její
tělo.
Obrátila se ke své dcerce. „Liso?" Děvčátko se odmítalo na
matku podívat.
„Liso, prosím tě, podívej se na mě."
Konečně Lisa na matku upřela oči a ve tváři jí hrála směsice
rozhořčení a zklamání, kombinace, která LuAnn naprosto ničila.
LuAnn pomalu promluvila. Před hodinou by bylo nemyslitelné,
aby pronesla slova, která jí teď splývala ze rtů. Ale pak se objevil
Jackson a jeho přítomnost změnila mnoho věcí. „Slibuju ti, že

- 298 -
jednoho dne, velice brzo, ti řeknu všechno, co budeš chtít vědět. Ve
skutečnosti víc, než kdy budeš chtít o mně vědět, i o sobě. O všem.
Souhlasíš?"
„Ale proč -"
LuAnn jemně položila dlaň na dceřina ústa a umlčela ji. „Už teď
ti ale musím říct, že až to udělám, bude to pro tebe silný otřes, který
tě zraní, a možná že nikdy nedokážeš pochopit nebo uznat, proč jsem
udělala to, co jsem udělala. Budeš mě možná kvůli tomu i nenávidět,
třeba budeš i litovat, že jsem tvoje máma." Odmlčela se a bolestivě
se kousla do rtu. „Ale ať už se budeš cítit jakkoli, chci, abys věděla,
že jsem udělala, co jsem si tehdy myslela, že je to nejlepší. Co jsem
si myslela, že je nejlepší pro tebe. Byla jsem hrozně mladá a opravdu
jsem neměla nikoho, kdo by mi pomohl se rozhodnout."
Vzala Lisinu bradu do dlaně a otočila obličej dcerky k sobě.
Lisiny oči teď byly zality slzami. „Vím, že tě těď zraňuju. Nechci,
abys jela pryč, ale radši bych zemřela, než abych dovolila, aby se ti
něco stalo. A strýček Charlie taky."
„Mami, já mám hrozný strach."
LuAnn si přidržela Lisu oběma rukama. „Mám tě hrozně ráda,
Liso. Za celý svůj život jsem nikoho tak nemilovala."
„Mami, já nechci, aby se ti něco stalo." Lisa se dotkla matčiny
tváře. „Mami, nestane se ti nic?"
LuAnn se podařilo vyloudit na tváři uklidňující úsměv. „Kočka
vždycky dopadne na všechny čtyři, miláčku. Máma bude v pořádku."

Nazítří ráno po téměř bezesné noci LuAnn vstala velice časně.

Rozloučení s dcerkou představovalo nejbolestivější rozchod, jaký ve
svém životě zažila, ale zároveň si uvědomovala, že se to vůbec nedá
srovnat s tím, co ji čeká, až jednoho dne bude muset Lise říct pravdu
o jejím životě i o životě její matky. Zároveň však LuAnn pevně
doufala, že se dožije okamžiku, kdy to bude moci konečně udělat. V
každém případě pocítila nesmírnou vlnu úlevy, když v noci
sledovala, jak světla range roveru mizí za zatáčkou cesty.

- 299 -
 Největší starost jí nyní dělalo, jak to navléci, aby se s Riggsem
sblížila, ale nevzbudila v něm ještě větší podezření. Neměla na to
mnoho času. Kdyby se neozvala Jacksonovi s nějakými informacemi,
obrátil by veškerou pozornost na Riggse. A to neměla v úmyslu
dopustit.
Promýšlela všechno už ve chvíli, kdy roztahovala závěsy ve své
ložnici a vyhlédla z okna na zadní trávník. Ložnici měla ve druhém
patře a pohled na okolní krajinu v ní vždy vzbuzoval nové naděje.
Z místnosti se vycházelo na balkon dvěma křídly francouzského
okna. LuAnn napadlo, že právě tudy se Jackson patrně dostal včera
večer do domu. Obvykle zapínala alarm proti nezvaným hostům, než
šla spát. Snad by to měla začít dělat ještě dřív, i když nebylo
pravděpodobné, že by nějaký bezpečnostní systém mohl pro toho
muže představovat velkou překážku. Zdálo se, že dokáže chodit
nahoru po kolmých stěnách a pak jimi bez problémů procházet.
V malé kuchyňce hned vedle šatny si uvařila plnou konvici kávy.
Pak si na sebe vzala hedvábný župan a se šálkem horké kávy v jedné
ruce vkročila na balkon, na kterém stál stolek se dvěma židlemi.
LuAnn se však raději posadila na mramorové zábradlí a přehlížela
svůj pozemek. Slunce pomalu vystupovalo nad obzor a růžové a
zlatavé paprsky vytvářely pozadí pro záplavu stejně zbarveného
listoví. Ten pohled téměř stačil, aby se jí zvedla skleslá nálada. Hned
vzápětí zahlédla něco, kvůli čemu málem spadla ze zábradlí balkonu.
Matthew Riggs klečel v trávě blízko místa, na kterém chtěla, aby
jí postavil ateliér. Ze své pozorovatelny LuAnn sledovala s rostoucím
úžasem, jak Riggs rozkládá tlustou složku modrých kopií stavebních
výkresů a obhlíží si uspořádání terénu. LuAnn vyšplhala nahoru na
zábradlí, jednou rukou se přidržovala cihlové zdi domu a stoupla si
na špičky, aby lépe viděla. Teď už rozeznala kůly zasazené na
různých místech do země. Zatímco ho LuAnn pozorovala, Riggs
odvíjel nějaký provázek a přivázal jeden konec ke kůlu a začal
zřejmě vytvářet půdorys stavby.
Pokusila se na něj zavolat, ale tak daleko se její hlas nedonesl.
LuAnn seskočila ze zábradlí, proběhla ložnicí, a ani se nezastavila,
aby si nazula boty. Jak sbíhala dolů, brala schody po dvou. Odemkla

- 300 -
zadní dveře a bosa sprintem uháněla po trávě zvlhlé rosou. Hedvábný
župan jí těsně obepínal tělo a při běhu odkrýval značnou část jejích
dlouhých nohou.
Celá udýchaná doběhla k místu, kde prve viděla Riggse, a
rozhlédla se okolo sebe. Dech jiskřil v ranním chladu a LuAnn si
pevně obtočila tenký župan okolo sebe.
Kam se k čertu ztratil? Přece si to nevymyslela. Kůly tu zůstaly i
s uvázaným provázkem. Zírala na ně, jako kdyby právě ony měly
odhalit, kde se ten muž skrývá.
„Brý ráno."
LuAnn se na patě otočila a zírala na něj, jak se vynořil mezi
stromy s velkým balvanem v rukou. Slavnostně ho posadil
doprostřed vykolíkovaného půdorysu.
„To bude váš kamenný komín," prohlásil a zazubil se.
„Co to děláte?" zeptala se LuAnn užasle.
„To vždycky běháte venku v tomhle? Dostanete zápal plic."
Zadíval se na ni a pak diskrétně odvrátil zrak, když se paprsky
vycházejícího slunce přehouply přes vršky stromů a v nich se látka
jejího hedvábného županu stala doslova průhlednou a bylo vidět, že
pod ní na sobě nemá vůbec nic. „A to už se nezmiňuju o tom, co to
udělá se mnou," zamumlal si pro sebe Riggs. „Obvykle při rozbřesku
nevídám někoho na svém pozemku zatloukat kolíky do země."
„Jen poslouchám rozkazy."
„Cože?"
„Chtěla jste ateliér, tak vám stavím ateliér."
„Jenže jste říkal, že k tomu není dost času, než vypukne zima. A
potřeboval jste k tomu plány a povolení."
„Když jste tolik obdivovala ten můj, dostal jsem skvělý nápad, že
použiju všechny nákresy i pro tenhle. To ušetří spoustu času. A mám
známé na stavebním inspektorátu, tak můžeme popohnat i ten
schvalovací proces." Odmlčel se a podíval se na ni, jak tam stojí a
třese se. „Nemusíte tak spěchat se svými díky," poznamenal.
Založila si ruce na prsou. „Tak to vůbec není, ne že bych, já -"
Znovu se otřásla, když se čerstvý závan větru prohnal kolem přední

- 301 -
řady stromů. Riggs si svlékl teplou bundu a přehodil ji okolo jejích
ramen.
„Víte dobře, že byste neměla běhat venku bosa."
„To nemusíte, Matthewe. Myslím, že už jsem vás připravila o
dost času i trpělivosti."
Pokrčil rameny a zadíval se do země a špičkou nohy se lehce
dotýkal jednoho z kůlů. „Opravdu mi to nevadí, Catherine."
Rozpačitě si odkašlal a pohlédl ke kraji lesa. „Existuje mnoho daleko
horších věcí než se lajdat s ženou, jako jste vy." Slehl po ní rychlým
pohledem a zase odvrátil oči.
LuAnn se zarděla a neklidně se kousala do spodního rtu, zatímco
Riggs zastrčil ruce hluboko do kapes a zíral do prázdna. Oba dva
nevědomky napodobovali dva gymnazisty, kteří se oťukávají na své
první, životně důležité schůzce.
LuAnn se podívala na vykolíkovanou plochu. „Takže bude
přesně takový jako váš?"
Riggs přikývl. „Zbyl mi na to čas, když jste zrušila tu práci s
plotem."
„Říkala jsem, že vám to zaplatím, a myslela jsem to vážně."
„Nepochybuju o tom, že jste to myslela vážně, ale já se držím
zásady, že peníze za práci, kterou jsem neudělal, nepřijímám. Jsem
trochu divný, co se toho týče. Nemějte starost, za tuhle práci vám
naúčtuju spoustu peněz."
Riggs se ještě jednou rozhlédl po okolní krajině. „Málokde je to
hezčí než tady, to vám můžu zaručit. Až vám ten ateliér postavím,
pravděpodobně už se vám odtud nebude chtít odjet."
„To sice zní velice slibně, ale rozhodně to není reálné."
Riggs se na ni letmo podíval. „Asi hodně cestujete. Ve vašem
postavení."
„V tom to není. Opravdu cestuju hodně." A znaveně dodala. „Až
příliš."
Riggs se opět rozhlédl. „Je fajn poznat svět. Ale je také milé
vracet se domů."
„Zní to, jako kdybyste mluvil z vlastní zkušenosti." Podívala se
na něj zvědavě.

- 302 -
 Ostýchavě se usmál. „Já? Já vlastně pořádně nikdy nikde nebyl."
„Ale stejně se vracíte domů rád. Jen kvůli klidu a míru?" pronesla
tiše a velkýma očima se na něj upřeně zadívala.
Už se neusmíval a v jeho dalším pohledu bylo vidět obnovenou
úctu k ní. „Ano," pronesl nakonec.
„Nechtěl byste se nasnídat?"
„Už jsem jedl, ale stejně děkuju."
„Ani kávu?" Jak zima LuAnn zalézala pod kůži, balancovala
nejprve na jedné a potom na druhé bosé noze.
Riggs sledoval její pohyby a pak řekl: „Dovezu vás tam na koni."
Stáhl si pracovní rukavice a nacpal je do kapes u kalhot. Otočil se k
ní zády a sehnul se. „Naskočte si."
„Prosím?"
„Naskočte si." Poplácal se po zádech. „Vím, že tak pohodlný jako
vaše kobylka nejsem, ale zkrátka předstírejte, že vám to vyhovuje."
LuAnn se ani nepohnula. „Myslím, že ne."
Riggs se otočil a podíval se na ni. „No tak, bude to? Já jsem o
zápalu plic nežertoval. A mimochodem, takhle to dělám s
miliardářema jak na běžícím pásu, to mi věřte."
LuAnn se zasmála, pořádně si oblékla jeho bundu a vytáhla se mu
na záda, jako se nosí děti, a rukama se ho chytila okolo krku. Riggs si
zaklesl ruce okolo jejích nahých stehen. „Jste si jistý, že to není nad
vaše síly? Je to pěkně daleko a já nejsem zrovna drobeček."
„Snad to zvládnu, ale stejně byste mě nemusela nechat utratit,
kdybych náhodou po cestě padnul." A vyrazili.
V půli cesty ho LuAnn hravě dloubla koleny do boků.
„Co mělo sakra tohle znamenat?"
„Jen předstírám, jak jste si přál. Takže hyjé."
„Nepřehánějte to," zaprotestoval a neudržel se, aby se nezasmál.
V lese nedaleko koňské stáje si Jackson spakoval soupravu se
směrovým mikrofonem a vydal se přes les k autu, čekajícímu na něj
na vedlejší silnici. S jistým pobavením sledoval, jak Riggs odnáší
LuAnn do domu. Neušel mu ani vykolíkovaný základ stavby, kterou
má zjevně Riggs pro LuAnn postavit. Vezme-li se v úvahu to, jak
byla oblečena, považoval Jackson za pravděpodobné, že LuAnn a

- 303 -
pohledný Riggs se už zanedlouho intimně sblíží. To bylo dobré
znamení, protože tak LuAnn získá příležitost z něj dostat nějaké
informace. Pomocí směrového mikrofonu se Jacksonovi rovněž
podařilo nahrát si Riggsův hlas, a to se může později projevit jako
velmi cenné. Došel k autu a odjel.

Riggs upíjel v kuchyni kávu, zatímco LuAnn pojídala topinku s

máslem. Vstala a nalila si další šálek kávy a jemu dolila čerstvou.
Riggs se nemohl ubránit, aby na ni nezačal zírat, jakmile se k
němu otočila zády. Nepřevlékla se a její těsně utažený župan ho
neustále nutil myslet na věci, na které by pravděpodobně myslet
neměl. Konečně se Riggs odvrátil, v obličeji rozpálený.
„Jestli si opatřím ještě jednoho koně, myslím, že ho pojmenuju po
vás," prohlásila LuAnn.
„Tisíceré díky." Ohlédl se. „Ostatní ještě spí?"
Postavila konvici s kávou zpátky a chvilku jí trvalo, než setřela
několik kapek, které ukáply na pracovní plochu. „Sally má dnes
volno. Charlie a Lisa odjeli na takové krátké prázdniny."
„Bez vás?"
Zase se posadila a očima chvíli bloudila po místnosti. Teprve pak
se na něj podívala a nezávazným tónem prohodila: „Měla jsem
nějaké věci k vyřizování. Budu možná muset brzy odjet do Evropy.
V tom případě se s nimi někde sejdu a pak odjedeme společně. V
Itálii je v tomhle ročním období nádherně. Byl jste tam někdy?"
„Jediný Řím, ve kterém jsem kdy byl, je čtvrť v New Yorku."
„Ve vašem dřívějším životě?" Pozorovala ho přes okraj šálku. „A už
jsme zase u toho, zase ten dřívější život. Ono na něm opravdu není
nic zajímavého."
„Tak proč byste mi o něm nemohl něco říct?" „Jak se říká, quid
pro quo?"
„To mě chcete zkoušet? Já ale opravdu nemyslím, že bychom
museli hrát tuhle hru něco za něco. Navíc bych řekla, že jste tu
právnickou latinu pochytil od své bývalé ženy."
„Dohady jsou nebezpečná věc. Daleko radši mám fakta."

- 304 -
 „To já taky. Můžete mě jimi zasypat."
„Proč se tak velice zajímáte o to, co jsem dělal, než jsem přišel do
Charlottesvillu?"
Protože dělám, co můžu, abych tě udržela naživu, a je mi špatně
pokaždé, když si vzpomenu, jak blízko jsi byl smrti jen kvůli mně.
LuAnn měla co dělat, aby udržela lehce nezávazný tón hlasu
navzdory bolesti, kterou ve skutečnosti cítila. „Jsem jen od přírody
zvědavá osoba."
„To já také. A mám takové tušení, že vaše tajemství jsou
mnohem zajímavější než to moje."
Dělala, co mohla, aby vypadala překvapeně. „Já žádná tajemství
nemám."
Riggs si položil šálek s kávou. „Ani se mi nechce věřit, že to
dokážete vyslovit s vážným obličejem."
„Mám hodně peněz. Někteří lidé by mě o ně rádi připravili, jen
kdyby se jim naskytla příležitost. To ale opravdu lze jen těžko
označit za šokující odhalení."
„Vy jste tedy došla k názoru, že ten chlap v hondě byl potenciální
únosce?"
„Možné to je."
„Legrační únosce."
„Co tím myslíte?"
„Hodně jsem o tom přemýšlel. Ten chlápek vyhlížel jako
univerzitní profesor. Pronajal si bydlení tady poblíž a zařídil se tam
jako doma. Když se takzvaně pokusil vás ,unést', neměl dokonce na
obličeji ani masku. A jakmile jsem se objevil na scéně, místo aby
zmizel, snažil se projet přímo skrz mě, ačkoli neměl sebemenší
naději, že vás dohoní. A podle mé zkušenosti únosci nepracují
jednotlivě. Z logistického hlediska je těžké být na to sám."
„Podle vaší zkušenosti?"
„Vidíte, už vás tajemstvími přímo zasypávám."
„Třeba mě chtěl zastrašit, než se doopravdy o únos pokusí."
„To nemyslím. Proč by vás měl chtít upozorňovat, že máte být ve
střehu? Únosci jaksi moment překvapení milují."
„Ale jestli to není únosce, tak kdo to tedy je?"

- 305 -
 „To jsem doufal, že řeknete vy mně. Charlie v té chalupě něco
hledal a vy také. Co jste tam našli?"
„Nic."
„To je lež a vy to víte."
LuAnn vstala a vrhala na něj zlostné pohledy. „Nemám ráda,
když mě někdo označuje za lhářku."
„Tak přestaňte lhát."
Rty se jí rozklepaly a ona se od něj prudce odvrátila.
„Catherine, snažím se vám pomoct. Pravda je, že jsem se dřív
poměrně dost stýkal s lidmi, kteří mají zločin jako program. Mám
dost znalostí a zkušeností, a ty by vám mohly být užitečné, jen
kdybyste mi pověděla pravdu."
Riggs vstal, položil LuAnn ruku na rameno a otočil si ji
obličejem k sobě. „Vidím přece na vás, že jste vystrašená. A také
vím že máte nervy silnější a odvahu větší než možná všichni, se
kterými jsem se kdy setkal, takže myslím, že to, čemu musíte čelit, je
něco hodně zlého. A chci vám pomoct. Pomůžu vám určitě, jen mě
musíte nechat." Vzal její bradu do dlaně. „Hraju s vámi poctivě,
Catherine. Na mou duši."
Lehce sebou trhla, když znovu vyslovil její jméno. Její falešné
jméno. Konečně vztáhla ruce a lehce mu prsty hladila ruku. „Já vím,
Matthewe, že to tak je. Vím to." Zvedla k němu hlavu a rty se jí
pootevřely. Oči ani jednoho z nich se nesklopily ani neodvrátily,
když si jejich prsty navzájem vyměňovaly doteky a vysílaly
elektrizující signály probíhající oběma tělem. Živelnost toho pocitu
je oba naprosto zbavila schopnosti pohybu. Avšak jen nakrátko.
Riggs těžce polkl, spustil ruce na její hýždě a prudce si LuAnn
přitáhl k sobě. Teplo a měkkost jejích ňader mu propálila dva
neviditelné otvory do silné flanelové košile, kterou měl na sobě.
Vrhli se na sebe ústy ve chvíli, kdy jí stáhl župan z těla a ten se svezl
na zem. LuAnn zasténala a zavřela oči, hlava se jí opile kývala ze
strany na stranu, jak se Riggs začal dotýkat jejího krku. Zatahala ho
za vlasy a pak mu rukama objala hlavu, když ji vyzvedl do vzduchu a
obličej zabořil do její hrudi. Nohama ho sevřela kolem pasu.

- 306 -
 Podle jejích horečnatě šeptaných pokynů se Riggs slepě vrhnul
chodbou do malé ložnice pro hosty v přízemí. Rozrazil ramenem
dveře, LuAnn se od něj odtrhla, padla zády na postel a svaly jejích
dlouhých nohou se jí napínaly v očekávání. Vztáhla ruce a táhla ho k
sobě.
„Sakra, Matthewe, pospěš si!" V podvědomí Riggs zaznamenal,
jak se v jejích slovech náhlé opět objevilo jižanské protahování
samohlásek, typické u obyvatel Georgie. Byl však příliš opilý náhlou
vášní, než aby s tím něco dělal.
Riggsovy těžké pracovní boty dopadly na dřevěnou podlahu s
hlasitým žuchnutím a za nimi téměř okamžitě následovaly kalhoty.
LuAnn z něj tak prudce škubnutím strhla košili, že při tom odlétlo
několik knoflíků, a pak mu stáhla spodky. Se stlaním postele se
nezdržovali, jen Riggs ještě stihl kopnutím nohy zavřít dveře, než na
ni zprudka klesl.

Jackson seděl u stolu a upřeně sledoval malou obrazovku laptopu.

Pokoj, který měl pronajatý v zájezdním hostinci, byl prostorný a
vzdušný a zařízený nábytkem, který měl navodit atmosféru
osmnáctého století. Staré dřevo podlah částečně kryly ručně tkané
koberce s výjevy z období rané kolonizace Ameriky. Na zdi visel
dřevoryt letící kachny. Protější stěnu zdobila sada zarámovaných
grafických listů, z nichž každý představoval podobiznu virginského
rodáka, z něhož se v dávných dobách stal prezident země. Tichý
hostinec Jacksonovi vyhovoval svou polohou poblíž sféry jeho zájmu
a dovoloval mu tu největší volnost nepozorovaného pohybu. Minulou
noc se odtud odhlásil jako Harry Conklin, a zase se zanedlouho
přihlásil pod jiným jménem. Podobné šarády dělal rád. Jakmile měl
zůstat jednou osobou příliš dlouho, začal se cítit nesvůj. Navíc roli
Conklina sehrál při jednání s Pembertonem a neměl nejmenší zájem
se s tím člověkem znovu někde náhodně potkat. Nyní měl na hlavě
nasazenou baseballovou čapku. Těžké latexové váčky pod očima
tvořily ohraničení falešnému nosu. Prošedivělé blond vlasy stažené
do koňského ohonu vystupovaly vzadu zpod čapky. Dlouhý, vrásčitý

- 307 -
krk vybíhal z podsaditého těla. Připomínal stárnoucího hippie.
Zavazadla čekala pečlivě narovnaná v jednom rohu. Zvykl si na
svých cestách vůbec zavazadla nevybalovat, protože charakter jeho
práce si někdy vyžádal chvatné odjezdy.
Přede dvěma hodinami naskenoval a přenesl do počítače jednu
sadu otisků, které sňal v chalupě, a prostřednictvím modemu je
odeslal jednomu ze svých informátorů. Již měl za sebou i telefonický
rozhovor s tímto člověkem, v němž ho upozornil na to, co mu posílá.
Tento muž měl přístup do databáze, jež obsahovala moře nanejvýš
zajímavých údajů, a výhradně z tohoto důvodu si Jackson již před
lety zajistil jeho služby. Nebylo sice vůbec jisté, že otisky muže,
který pronásledoval LuAnn, budou někde zaregistrovány, ale Jackson
neměl co ztratit, ověří-li si to. Kdyby Jackson touto cestou něco
našel, nesmírně by mu to usnadnilo pátrání.
Jackson se usmál, když se mu obrazovka začala plnit údaji.
Veškerá osobní data ještě navíc doplňovala digitalizovaná fotografie
toho muže.
Thomas J. Donovan. Fotografie byla tři roky stará, ale Jackson
počítal s tím, že v tomto věku se už Donovan zase tolik nezměnil.
Jackson velice pečlivě zkoumal mužovy nepříliš výrazné rysy
obličeje a pak si ověřoval obsah svého přenosného kufříku s líčidly a
různými vlasovými příčesky, které si s sebou přivezl. Ano, kdyby to
bylo třeba, dokázal by ho napodobit. Donovanovo jméno nebylo ve
skutečnosti Jacksonovi neznámé. Věděl dobře, že Donovan je
novinář z Washington Tribune, který získal významná ocenění,
neboť asi před rokem napsal do hloubky propracovaný článek o
Jacksonově otci z období otcova působení ve funkci senátora
Spojených států.
Jackson si tehdy článek přečetl a zavrhl ho jako pouhý blábol,
protože text ani v nejmenším nenaznačil, jak hroznou povahu měl
jeho otec v soukromí ani jak otřesně se choval. Knihy pojednávající
o historii budou otce jistě vynášet do nebe, jeho syn však věděl své.
Jackson tedy usuzoval správně, když si vyvodil, že muž, který
LuAnn sledoval, není typický vyděrač. Muselo ho stát hodně úsilí ji
vystopovat. Mohl toho úspěšně docílit buď investigativní novinář

- 308 -
nebo snad osoba, která dřív pracovala ve sféře dohlížející na
dodržování zákona. Jen někdo takový by měl potřebné schopnosti,
znalosti a navíc informační zdroje.
Jackson se opřel zády o opěradlo a chviličku přemítal. Po pravdě
řečeno by skutečný vyděrač představoval menší nesnáz. Donovan šel
nepochybně po nějakém námětu na článek, po něčem převratném, a
nezastaví ho nic, dokud nedosáhne svého cíle. Nebo dokud mu to
někdo nepřekazí. Nabízel se zde zajímavý motiv k měření sil. Toho
muže prostě zabít by však ničemu neposloužilo. Mohlo by to v lidech
vzbudit podezření. A navíc se Donovan mohl zmínit o svém
vyšetřování i někomu dalšímu, přestože většina novinářů
Donovanova ražení si držela karty tak, aby jim do nich nikdo
neviděl, dokud se svým námětem sami nevyšli na veřejnost. Důvody
k tomu měli nejrůznější a strach z toho, že by jim námět mohl někdo
vyfouknout před nosem, nepatřil mezi ty nejméně podstatné. Toho
všeho si byl Jackson velice dobře vědom.
Musel nejprve vypátrat, kolik toho Donovan ví a zda se o tom
ještě někomu jinému nezmínil. Jackson zvedl telefon, zjistil si číslo
do redakce Washington Tribune a vytočil ho. Požádal o rozhovor s
Thomasem Donovanem. Bylo mu řečeno, že Donovan si vzal volno.
Jackson pomalu zavěsil. Byl by se s tím člověkem vůbec nebavil,
kdyby mu ho předali k telefonu. Ale jeho hlas opravdu potřeboval
slyšet pro případ, že by se to mohlo později hodit. Jackson rovněž
vynikajícím způsobem ovládal umění napodobovat lidské hlasy, což
byl další skvělý způsob, jak docílit, aby lidé skákali podle jeho přání.
Podle Pembertona se Donovan zdržoval ve zdejším kraji nejméně
měsíc. Jackson se krátce soustředil na zjevnou otázku, proč se ze
všech výherců loterie Donovan soustředil právě na LuAnn. A také si
na ni téměř okamžitě odpověděl. Protože ona byla jediná, která
unikala před obviněním z vraždy. Jediná, jež na deset let zmizela a
poté se znovu vynořila z neznáma. Jak ale bylo možné, že jí
Donovan přišel na stopu? Krycí příběh byl promyšlený a do
podrobností podložený a během těch deseti let se ještě víc
zdokonalil, a to i přes to, že LuAnn provedla tu obrovskou chybu a
vrátila se do Spojených států.

- 309 -
 Pak Jacksona náhle něco napadlo. Teď již věděl, že Donovan znal
i jména ostatních výherců, nebo alespoň některých z nich, z toho
roku, kdy Jackson zfalšoval průběh tahů. Co kdyby se pokusil spojit
se i s některými z ostatních? Jestliže z LuAnn nedostal, co chtěl, a
Jackson si mohl být právem jist, že se mu to nezdařilo, pak dalším
logickým krokem by bylo vyhledat ostatní. Jackson si v laptopu
otevřel databázi adres a začal vyvolávat jedno číslo po druhém. Po
půl hodince už se spojil se všemi zbývajícími jedenácti. Na rozdíl od
LuAnn se ostatní chovali jako ovce a nechali se vodit, jak a kam se
mu zlíbilo. Co jim řekl, aby udělali, to také do puntíku provedli. Byl
jejich spasitel, muž, který je dovedl do zaslíbené země bohatství a
zahálky. Takže teď, jestliže se Donovan zakousne do návnady, past
sklapne.
Jackson začal pocházet po místnosti. Na chvilku se zastavil a
otevřel aktovku. Vytáhl z ní fotografie, které si pořídil první den v
Charlottesvillu, dokonce ještě před setkáním s Pembertonem. Kvalita
fotografií ho uspokojila, obzvlášť když vzal v úvahu, že při nich
použil teleobjektiv a osvětlení tak časně ráno nebylo nejlepší. Z
jednotlivých fotografií na něj zíralo několik tváří různých osob. Sally
Beechamová vypadala unaveně a otráveně. Bylo jí asi čtyřicet, měla
vysokou, štíhlou postavu a byla LuAnninou hospodyní, žila trvale v
domě. Byt měla v přízemí na severní straně sídla. Bedlivě si prohlížel
i další dvě fotografie. Ty dvě mladé dívky na první pohled
hispánského původu představovaly úklidovou četu. Přicházely v
devět a odcházely v šest. Nakonec přišly na řadu fotografie lidí
starajících se o pozemek. Jackson studoval každý jednotlivý obličej.
Když fotografie pořizoval, také si velice pozorně ukládal do paměti,
jak se všichni ti lidé pohybují a gestikulují. Směrovým mikrofonem
rovněž dokonale zachytil jejich hlasy. Znovu a znovu si je přehrával
a podobně naslouchal i hlasu Riggse. Ano, hezky se to skládalo
dohromady. Posouval své figurkyvojáčky v plánu strategické bitvy
tak, aby se dostaly do co nejvýhodnějšího bojového postavení. Sice
se mohlo snadno stát, že veškeré informace, které s takovou
námahou o domácnosti a každodenním životě Catherine Savageové
nasbíral, nikdy do hry nezasáhnou. Ale v případě, že by se daly

- 310 -
použít, bude bezesporu připraven. Uklidil fotografie na místo a
aktovku zavřel.
Z tajného oddělení kufru vytáhl vrhací nůž s krátkou střenkou.
Jednalo se o ruční čínskou práci a ostří měl tak ostré, že ani nebylo
možné se ho dotknout holou rukou, aniž by nevytryskla krev. Bral se
za dokonale vyváženou týkovou rukojeť. Jackson obcházel místnost,
protože se mu na chvilku myšlenky zatoulaly jinam. Jistě, LuAnn
byla neobyčejně rychlá, mrštná a pohotová, přesně tatáž
charakteristika by se ale dala použít i o něm. Ano, zcela určitě se
vylepšila. Copak se asi ještě přiučila? Jaké další dovednosti získala?
Docela by ho zajímalo, zda i ona měla tutéž předtuchu, že se jejich
cesty jednoho dne opět zkříží, jako u dvou vlaků, které čeká osudová
srážka. A zda udělala vše, aby se na tuto eventualitu připravila?
Hmm, šest metrů. Nožem na otevírání dopisů by ho nejspíš dokázala
na tu vzdálenost zabít. I když byl velice rychlý, čepel by se mu
zabodla do srdce, aniž by vůbec měl možnost zareagovat.
Při této poslední myšlence se Jackson bleskurychle otočil a
vypustil z ruky nůž, jenž přeletěl přes celý pokoj, hlavu letící kachny
rozčísl vedví a ještě se zabodl několik centimetrů do zdi. Jackson
pohledem přeměřil vzdálenost mezi sebou a terčem. Odhadoval to na
nejméně devět metrů. Usmál se. LuAnn by se zachovala daleko
moudřeji, kdyby ho tehdy zabila. Nepochyboval, že jí v tom
zabránilo pouze její svědomí. To také představovalo LuAnninu
největší slabinu a Jacksonovu největší výhodu, neboť on žádnými
podobnými zábranami netrpěl.
Byl přesvědčen, že kdyby k něčemu nakonec došlo, právě to
rozhodne.

LuAnn si prohlížela Riggse, který teď ležel vedle ní a dřímal.

Maličko vydechla a protáhla si krk. Když se prve milovali, měla
pocit, že je ještě panna. Překvapovalo ji, že se při tom neuvěřitelně
vášnivém způsobu milování pod nimi neodporoučela postel. Určitě
budou zítra celí rozlámaní. Na tváři se jí rozlil úsměv. Pohladila ho

- 311 -
po rameni, stulila se vedle něj a jednu holou nohu mu položila přes
obě jeho. Při tomto pohybu se konečně pohnul a podíval se na ni.
Na tváři se mu vyloupl chlapecký úsměv.
„Proč to?" zeptala se a v očích jí poskakovaly nezbedné ohýnky.
„Jen se pokouším vzpomenout si, kolikrát jsem asi pronesl ,ach,
lásko'."
Rukou mu třela hruď a nechala nehty, aby mu zajížděly do kůže,
jen tak lehce, aby ji musel hravým způsobem chytit za ruku. LuAnn
řekla: „Myslím, že to bylo o něco víckrát, než jsem já křičela ,ano,
ano,', ale to jen proto, že jsem nemohla popadnout dech."
Posadil se a pročísl jí rukou vlasy. „Cítím se s tebou mladý i starý
zároveň."
Znovu se políbili, Riggs si opět lehl a LuAnn se uvelebila s
hlavou na jeho prsou. Všimla si, že má na břiše jizvu.
„Nech mě hádat, staré zranění z války?"
Zvedl překvapeně hlavu a sledoval směr, kterým se dívala.
„Skutečně vzrušující, vyndali mi tamtudy apendix."
„Neříkej? Nevěděla jsem, že lidi mají dvě slepá střeva."
„Cože?"
Prstem ukázala na další jizvu, tentokrát na druhé straně.
„Hele, nemohli bychom si prostě jen vychutnat tu chvíli, co je
teď, a přestat s tím vším pozorováním a vyptáváním?" Tón jeho
hlasu byl žertovný, ale neušlo jí, že přání je míněno vážně.
„Jestli sem budeš každý den chodit, abys pracoval na tom
ateliéru, můžeme z toho udělat pravidelnou záležitost, něco jako
bývá snídaně." LuAnn se zasmála, ale v téže chvíli se zarazila. Jaká
jim zbývá naděje, že by se to tak mohlo vyvinout? Dopad té myšlenky
pořádně zchladil její nadšení.
Rychle se od něj odsunula a chystala se vstát.
Riggsovi takový nenadálý zvrat nemohl ujít.
„Je to kvůli něčemu, co jsem neřekl?"
Otočila se a zjistila, že ji upřeně pozoruje. Jako kdyby si
najednou uvědomila svou nahotu, stáhla z postele přehoz a obtočila
si ho kolem sebe. „Mám dneska hodně práce."

- 312 -
 Riggs se posadil a chňapl po přehozu. „Tak to mi kruci promiňte.
Neměl jsem v úmyslu vám nabourat program. Odhaduju, že jsem měl
vymezenou mezeru mezi šestou a sedmou. Kdo je na řadě teď? Klub
Kdo je kdo v průmyslu a obchodu?"
Vytrhla mu přehoz z ruky. „Hele, takové řeči si nezasluhuju."
Riggs si mnul krk a začal na sebe natahovat oblečení. „Možná ne.
Já jen, že zdaleka nestačím sledovat ten fofr, s jakým přehazuješ
výhybky. Dostat se bez přechodu od nejvášnivějšího milování, jaké
kdy pamatuju, k rozhovoru o namáhavém pracovním dnu, mi je dost
proti srsti. Strašně mě mrzí, jestli jsem tě urazil."
LuAnn sklopila oči a pak k Riggsovi pomalu přešla a posadila se
vedle něj. „Taky jsem to prožívala jako ty, Matthewe," pronesla
tichounce. „Je mi až trapně, když ti mám říct, jak dávno už jsem to
nezažila." Odmlčela se a pak špitla téměř sama pro sebe: „Celé
roky."
Nevěřícně se na ni podíval. „Ty si musíš dělat legraci."
Neodpověděla mu na to a on nechtěl prolomit mlčení. Udělal to za
něj telefon.
LuAnn na chvilku zaváhala, než ho zvedla. Modlila se, aby to byl
Charlie, a ne Jackson. „Haló?"
Jak se ukázalo, nebyl to ani jeden z nich. „Musíme si spolu
promluvit, paní Tylerová, a musíme si spolu promluvit dnes,"
prohlásil Thomas Donovan.
„Kdo je to?" odměřeně se zeptala LuAnn.
Riggs se k ní rychle otočil.
„Setkali jsme se krátce onehdy, jak jste jela autem. Když jsem
vás viděl podruhé, tak jste se právě plížila z mého domu se svým
přítelem."
„Jak jste si zjistil toto číslo? Není uvedené v seznamu."
Donovan se tiše zasmál. „Paní Tylerová, žádná informace není
bezpečná, když někdo ví, kde hledat. Řekl bych, že jste si už do
dnešního dne měla možnost spočítat, že to vím."
„Co chcete?"
„Jak jsem už říkal, promluvit si."
„Nemám, o čem bych s vámi mluvila."

- 313 -
 Riggs přistoupil až k telefonu a přidržel si její sluchátko tak, aby
také slyšel. LuAnn se ho zprvu snažila odstrčit, ale Riggs se nehodlal
pohnout.
„Samozřejmě že máte. A já toho zase mám spoustu, co chci říct
vám. Chápu vaši reakci tehdy. Snad jsem to měl udělat jinak, ale to
už je teď jedno. Je mi nade vší pochybnost jasné, že je s vaší osobou
spojen neobyčejně zajímavý příběh, a já ho chci znát."
„Nemám, co bych vám řekla."
Donovan po její odpovědi na vteřinu zvažoval, jak dál. Obvykle
zavrhoval tento způsob, ale právě teď ho nenapadalo nic, co by
použil namísto něj. Nakonec se rozhodl. „To, co vám teď navrhnu,
berte jako nabídku. Jestliže si se mnou popovídáte, dám vám
osmačtyřicet hodin na to, abyste odjela ze země, než to uveřejním.
Jestliže se mnou mluvit odmítnete, uveřejním všechno, co vím, ve
chvíli, kdy zavěsím telefon." Chvíli v duchu zápasil sám se sebou a
poté tiše dodal: „Pro vraždu neplatí statut promlčenosti, LuAnn."
Riggs se zadíval na LuAnn s očima dokořán otevřenýma.
Odvrátila se od něj.
„Kde?" zeptala se.
Riggs prudce vrtěl hlavou, ale LuAnn si ho nevšímala.
„Domluvme se na nějakém hodně lidnatém místě," navrhl
Donovan. „Třeba v Michieho taverně. Určitě víte, kde to je. V jednu
hodinu. A ne abyste si sebou někoho přivedla. Jsem už trochu starý
na střelné zbraně a honičky v autech. Jestli jen koutkem oka
zahlédnu vašeho přítele nebo kohokoli jiného, dohoda přestane platit
a já volám šerifovi v Georgii. Rozuměla jste mi?"
LuAnn vyrvala telefon Riggsovi z ruky a mrštila jím do vidlice.
Riggs se postavil před ni. „Byla bys tak hodná a vysvětlila mi, co
se to tu děje? Kohos to měla zavraždit? Někoho v Georgii?"
LuAnn vstala a protlačila se okolo něj, v obličeji ruměnec z toho,
jak náhle se její tajemství dostalo na povrch. Riggs ji chytil za loket a
hrubě ji přitáhl zpátky. „Zatraceně, tak řekneš mi konečně, co se tady
děje?"
Ohnala se rychlostí fretky a zasáhla Riggse pravou pěstí přesně
na bradu, až mu hlava odskočila dozadu a tvrdě narazila do zdi.

- 314 -
 Když Riggs přišel k sobě, ležel na posteli, LuAnn seděla vedle
něj a přidržovala mu studený obklad na pohmožděné bradě. Pak mu
ho přitiskla na rostoucí bouli na hlavě.
„Do háje!" pronesl, jak mu chlad z obkladu projel celým
nervovým systémem.
„Promiň mi to, Matthewe. Nechtěla jsem. Já jen -"
Nevěřícně si mnul hlavu. „Nemůžu uvěřit, žes mě omráčila. Ne,
že by mi feminismus ležel nějak moc v žaludku, ale pořád se nemůžu
smířit s tím, že mě nějaká ženská vyklepla jednou ranou pěstí."
Podařilo se jí vykřesat vlažný úsměv. „Tam, kde jsem vyrůstala,
jsem dostávala pořádný trénink, a tak mám pořádnou sílu." Pak ale
laskavě dodala: „Ale myslím si, že to nejvíc způsobilo, jak ses
hlavou praštil o zeď."
Riggs si promnul bradu a posadil se. „Až se příště budeme o
něčem dohadovat a tobě se zachce mě praštit, tak mi to, prosím tě,
sděl předem, a já to bez boje vzdám. Platí?"
Dotkla se jemně jeho obličeje a políbila ho na čelo. „Už nikdy tě
nepraštím."
Riggs se podíval na telefon. „Ty se s ním setkáš?"
„Nemám na výběr - to mi je jasné."
„Půjdu s tebou."
LuAnn zavrtěla hlavou. „Slyšel jsi ho přece."
Riggs si vzdychl. „Nevěřím, že bys někoho zavraždila."
LuAnn se zhluboka nadechla a rozhodla se, že mu všechno poví.
„Nezavraždila jsem ho. Bylo to v sebeobraně. Ten muž, co jsem s
ním před deseti lety žila, se zapletl do drog. Řekla bych, že si něco
nechával pro sebe a já jsem se k tomu přimotala přímo uprostřed
vyřizování účtů."
„Takže tys zabila svého přítele?"
„Ne, člověka, který zabil mého přítele."
„A policie -"
„Nečekala jsem, abych zjistila, co podniknou."
Riggs se rozhlédl po pokoji. „Drogy. To odtud pocházejí všechny
ty peníze?"

- 315 -
 LuAnn se skoro zasmála. „Ne, byla to malá ryba. Peníze z drog s
tímhle vším nemají co dělat."
Riggs se chtěl zoufale zeptat, odkud se tedy vzaly, ale pak se
zarazil. Vycítil, že už mu toho ze své minulosti obnažila prozatím
dost. Místo toho sledoval v tichém zklamání, jak LuAnn pomalu
vstává a vychází z pokoje, zatímco přehoz z postele se vleče za ní, a
zřetelné, dobře vyvinuté svaly na holých zádech se jí při každém
kroku napínají.
„LuAnn? To je tvé pravé jméno?"
Obrátila se k němu a lehce kývla hlavou. „LuAnn Tylerová. S tou
Georgií jsi měl pravdu. Před deseti lety jsem byla hodně jiná. Ve
všem."
„To věřím, ale vsadím se, že jsi vždycky měla ten správný pravý
hák." Pokusil se o úsměv, ale ani jeden z nich se na to nenachytal.
Sledovala, jak Riggs zalovil v kapse u kalhot a pak jí něco hodil.
Chytila klíčky do ruky. „Díky za půjčení bavoráku. Budeš teď možná
ty jeho koně navíc potřebovat, kdyby tě ten člověk zase náhodou
začal honit."
Zamračila se, sklopila oči a pak vyšla z místnosti.

LuAnn si oblékla dlouhý černý kožený kabát a nasadila si

klobouk ve stejné barvě, oči schovala za brýle proti slunci, a teď tu
stála před letitým dřevěným stavením, které tvořilo součást Michieho
taverny. Tato historická budova byla postavena na konci osmnáctého
století a na její nynější působiště ji přestěhovali z Monticella na
konci dvacátých let století dvacátého. Byla právě doba oběda a místo
se začalo hemžit turisty, kteří si buď plnili žaludky studeným
smaženým kuřetem poté, co shlédli Jeffersonův rodný dům a
muzeum v jeho sousedství, nebo načerpávali síly, než se na tuto cestu
vydají. Uvnitř plápolal v krbu oheň a LuAnn, která přijela dřív, aby
si všechno nejprve obhlédla, se potila v horku ze sálajících plamenů,
než se rozhodla, že na toho člověka počká venku. Vzhlédla, když
muž zamířil k ní. Poznala ho dokonce i bez plnovousu.
„Pojeďme," prohlásil klidně Donovan.
LuAnn se na něj podívala. „A to kam?"

- 316 -
 „Pojedete za mnou ve svém autě. Budu vás sledovat ve zpětném
zrcátku. Jestli uvidím někoho, kdo bude jen vzdáleně vypadat, že nás
sleduje, zvednu mobilní telefon a pomažete do vězení."
„Já za vámi nikam jezdit nebudu."
Naklonil se hodně blízko k její tváři a tiše prohlásil: „Myslím, že
si to patrně budete chtít rozmyslet."
„Nevím, kdo jste, ani o co vám jde. Říkal jste, že se chcete se
mnou setkat. Tak jsem tady."
Donovan se rozhlédl a oči stočil na frontu lidí čekajících, až se
dostanou do hostince. „Měl jsem na mysli poněkud intimnější místo
než to tady."
„Vy jste si to vybral."
„To je pravda." Donovan si napěchoval ruce do kapes a zíral na
ni s viditelným neklidem.
LuAnn přerušila ticho. „Mám návrh. Pojedeme se projet mým
autem." Zadívala se na něj výhružně a promluvila tlumeným hlasem.
„Ale o nic se nepokoušejte, protože v tom případě bych vám opravdu
ublížila."
Donovan si pohrdlivě odfrkl, ale hned toho nechal, jakmile se jí
podíval do očí. Bezděčně se otřásl po celém těle. Pak už jen
následoval LuAnn, když kráčela dlouhými kroky ke svému BMW.

LuAnn vyjela s velkým sedanem na mezistátní dálnici 64 a

zapnula tempomat.
Donovan se k ní obrátil. „Víte, před chvilkou jste mi vyhrožovala
ublížením na těle. Snad jste přece jen nakonec toho chlapa v návěsu
zabila."
„Nikoho jsem ale nezavraždila. A také jsem v tom návěsu nic
zlého neudělala."
Donovan si ji pozorně prohlížel, ale pak se zadíval jinam. Když
opět promluvil, tón hlasu už nebyl tak ostrý a zklidnil se. „LuAnn,
strávil jsem sice posledních několik měsíců tím, že jsem se vás snažil
vypátrat, ale ne proto, abych vám zničil život."
Slehla po něm pohledem. „Tak proč jste po mně tedy pátral?"

- 317 -
 „Popište mi, co se v tom návěsu opravdu stalo."
LuAnn v zoufalství jen zavrtěla hlavou a nepromluvila.
„Už jsem se za celá ta léta hrabal v pořádné špíně a mezi řádky
dokážu číst skutečně dobře. Nevěřím, že byste kohokoli zavraždila,"
podotkl Donovan. „No tak, spusťte, nejsem policajt. Můžete si mě
prověřit telefonicky, jestli chcete. Přečetl jsem všechny zprávy z
novin z té doby. Teď bych rád slyšel i vaši verzi."
LuAnn si zhluboka vzdychla a podívala se na něj. „Duane
prodával drogy. Nic jsem o tom nevěděla. Jen jsem se chtěla z toho
způsobu života vymanit. Zašla jsem do toho návěsu, abych mu to
pověděla. Duane už byl ošklivě pobodaný. Nějaký muž mě popadl a
pokusil se mi podříznout krk. Rvali jsme se. Já ho praštila telefonem
a on umřel."
Donovan se zatvářil nechápavě.
„Vy jste ho jen praštila telefonem?"
„Ale vší silou. Asi jsem mu prorazila lebku."
Donovan si zamyšleně mnul bradu. „Ten muž ale nezemřel na
následky té rány. Někdo ho ubodal."
BMW téměř vyjelo ze silnice, než se LuAnn podařilo velký vůz
opět zvládnout. Upřeně se na Donovana zadívala, oči vytřeštěné.
„Cože?" vydechla.
„Viděl jsem pitevní zprávy. Skutečně měl ránu na hlavě, ale ta
nebyla smrtelná. Zemřel na četná zranění bodnou zbraní do hrudníku.
O tom není žádných pochyb."
LuAnn nepotřebovala dlouho na to, aby jí došlo, jak to po pravdě
bylo. Pan Duha. Duha ho zabil. A pak jí lhal. Zavrtěla hlavou. Proč
by to pro ni mělo být takové překvapení, pomyslela si. „Celé ty roky
jsem věřila, že jsem ho opravdu zabila."
„To musí být hrozné, nosit to v sobě. Jsem moc rád, že jsem vám
pomohl, abyste v té věci měla čisté svědomí."
„Policie se přece nemůže ještě teď o tuhle věc zajímat. Už je to
deset let," poznamenala LuAnn.
„No právě, a tady jste narazila na neskutečně velkou smůlu. Strýc
Duana Harveyho dělá teď v Rikersvillu šerifa."

- 318 -
 „Billy Harvey dělá šerifa?" užasla LuAnn. „Vždyť to byl jeden z
nejhorších křiváků tam u nás. Vlastnil obchod s náhradními díly z
rozmontovaných aut. V zadních místnostech barů provozoval
hráčská doupata. Dělal do všeho, z čeho se dal získat alespoň dolar
nelegálně. Duane se pokoušel se do toho všeho zapojit, ale Billy o
něm věděl, že je na to moc velký trouba a že na něj není spolehnutí.
Taky proto asi nakonec Duane skončil tak, že prodával drogy vedle v
Gwinnettu."
„O tom nepochybuju. Ale pravda je taková, že Billy teď dělá
šerifa. Asi si spočítal, že nejlepší způsob, jak se vyhnout problémům
s policií, je stát se policajtem."
„Takže vy jste s ním mluvil?"
Donovan přikývl. „Podle něj se rodina nikdy nevzpamatovala z
toho, že chudák Duane je tak brzy opustil. Řekl, že prodej drog jaksi
pošpinil celou rodinu. A peníze, které jste poslala? Namísto aby
zhojily rány, přijali to prý, jako když jim do ran sypete sůl, jako
kdybyste se snažila si je nějak koupit. Tedy, všechny ty peníze
použili a utratili a tak, ale přesto se jim to nelíbilo, alespoň podle
neposkvrněného Billyho Harveyeho. Ale podstatné na tom všem je
fakt, že vyšetřování nebylo ještě uzavřeno, a on si nedá pokoj, dokud
LuAnn Tylerová nepředstoupí před soud. Z jeho řeči jsem
vyrozuměl, že jste to byla vy, kdo se zapletl do obchodu s drogami,
protože jste chtěla od Duana a nudného života s ním utéct. Duane
zemřel, když se vás snažil bránit, a vy jste pak zavraždila toho
druhého chlapa, který byl údajně vaším komplicem." „To je ale
snůška lží."
Donovan pokrčil rameny. „To víte vy a vím to já. Ale lidé, kteří
by o tom rozhodovali, by se skládali z vašich vrstevníků u vás v
Rikersvillu v Georgii." Chvilku udělal přestávku, aby očima
ohodnotil její drahé oblečení. „Lépe řečeno v porotě by se sešli lidé,
kteří bývali vašimi vrstevníky. A já bych vám opravdu
nedoporučoval, abyste se oblékla podobně jako dneska, kdybyste tam
šla někdy k soudu. To by mohlo ty lidi pořádně popudit proti vám.
Duane je pod kytičkama a vy si zatím těch deset let žijete na vysoké

- 319 -
noze a daří se vám moc hezky napodobovat Jackie Onassisovou. Tak
to by rozhodně těm dobrým lidičkám tam u vás nesedlo."
„To mi přece nemusíte připomínat." Na chvilku se odmlčela.
„Takže, jak vypadá ta naše dohoda? Když nebudu mluvit, tak mě
předhodíte Billymu Harveymu?"
Donovan plochou dlaní poplácal přístrojovou desku. „Snad vás
překvapí, když vám řeknu, že na tom, o čem jsme teď mluvili, mi ani
za mák nesejde. Jestli jste toho chlapa praštila, bylo to v sebeobraně.
O tom nepochybuju."
LuAnn si nadzvedla sluneční brýle a zadívala se na něj.
„Tak o co vám tedy jde?"
Naklonil se blíž k ní. „O tu loterii." Obočí se mu při tom
vyklenulo do oblouků.
LuAnn nezaujatě zareagovala. „A co je s ní?"
„Před deseti lety jste ji vyhrála. Jedno sto milionů dolarů."
„No a?"
„Jak jste to udělala?"
„Koupila jsem si tiket, na kterém byla náhodou všechna tažená
čísla, jak jinak byste to chtěl dělat?"
„To přesně jsem na mysli neměl. Dovolte, abych vám něco
prozradil. Aniž bych teď chtěl zacházet do přílišných technických
podrobností, zkrátka jsem si vytáhl údaje o všech výhercích loterie za
posledních deset let. Každým rokem je neměnný poměr těch, kteří
posléze vyhlásili úpadek. Devět z dvanácti, rok co rok. Bum, bum,
klidně si podle toho můžete nastavit hodiny. A pak najednou narazím
na dvanáct po sobě následujících výherců, kterým se nějakým
záhadným způsobem podařilo vyhnout se velkému třesku, a vy jste
byla nakrásně mezi touto výjimečnou skupinou. Jak je to možné, to
mi vysvětlete."
Zalétla k němu pohledem. „Jak já to mám vědět? Mám lidi, kteří
se mi o peníze starají. Třeba to ti ostatní mají zařízené stejně."
„Neplatila jste daně z příjmu celých devět let z deseti. Řekl bych,
že to může pomoct."
„A jak to víte?"

- 320 -
 „Znovu opakuju, že všechny informace jsou nějak dosažitelné.
Stačí jen, když víte, kde je máte hledat. A to já vím dobře."
„Musel byste si o tom promluvit s lidmi, kteří se o mé peníze
starají. Během těch let jsem byla na různých místech po světě. Třeba
ten příjem nebyl na území Spojených států zdanitelný."
„O tom pochybuju. Už jsem napsal dost článků na téma finance,
abych věděl, že neexistuje snad nic, co by Strýček Sam nezdanil,
pokud se mu ovšem podaří se toho domáknout."
„Tak si klidně zavolejte na finanční úřad a udejte mě."
„To ale není to, po čem jdu."
„Po čem jdete?"
„Přesně tak. Zapomněl jsem vám sdělit ještě jeden důvod, proč
jsem k vám přišel na návštěvu. Jmenuju se Thomas Donovan. Vy jste
o mně pravděpodobně nikdy neslyšela, ale jsem novinář a už téměř
třicet let pracuju pro Washington Tribune. Navíc nejsem v branži
žádný žabař, i když, jak se říká, samochvála smrdí. Před nějakou
dobou jsem se rozhodl, že napíšu článek o státní loteriiOsobně si
myslím, že celá ta záležitost je pěkná komedie. Naše vlastní vláda
okrádá ty nejchudší z nás. Láká je chytlavými reklamami a svádí lidi,
aby ze svých sociálních podpor vydávali peníze za něco, v čem mají
šanci jedna k milionům. Omluvte moje řečnění, ale já píšu jen o
věcech, které ve mně vzbuzují vášně. Ale abych se vrátil zpátky k
našemu rozhovoru. Původně jsem se chtěl rozepsat o tom, jak bohatí
vysávají zpátky z chudých to, co chudí získali, když se jim podařilo
vyhrát hlavní výhru. Víte, o tom, jak je oškubají investiční hudlaři -
lidé, kteří vymýšlejí jeden podvod za druhým a vláda je nechá, aby si
dělali, co chtějí. Taky o tom, jak, když se finanční situace výherců
zhorší natolik, že nezaplatí dostatečné daně se vším, co k tomu patří,
vstoupí do hry finanční úřad a sebere jim všechno do posledního
šestáku, takže skončí ještě chudší než před výhrou. Vznikl by z toho
dobrý článek, který je podle mě potřeba napsat. A zatímco jsem k
němu sháněl materiál, narazil jsem na zajímavou souhru náhod,
týkající se všech výherců z vašeho roku. Nepřišli o žádné peníze.
Naopak, podle daňových přiznání z příjmu se dá soudit, že jsou teď

- 321 -
ještě bohatší, chci říct daleko bohatší než předtím. Tak jsem si vás
našel a teď jsem tady. To, co chci, je velice prosté - pravdu."
„A jestli vám ji neřeknu, skončím ve vězení v Georgii, je to tak?
To jste mi alespoň naznačil do telefonu."
Donovan se na ni rozzlobeně zadíval. „Vyhrál jsem dvě
Pulitzerovy ceny, poprvé mi nebylo ani třicet. Psal jsem o Vietnamu,
Koreji, Číně, Bosně a Jižní Africe. Dvakrát mě málem zastřelili.
Strávil jsem život tím, že jsem vždycky mazal tam, kde hořela půda
pod nohama. Ani už poctivější být nemůžu. Rozhodně vás nemám v
úmyslu vydírat, protože tak já nepracuju. Řekl jsem vám to do
telefonu jen proto, abych vás donutil se se mnou setkat. Jestli vás
šerif Billy někdy dohoní, s mou pomocí to rozhodně nebude. A
osobně doufám, že se mu to nikdy nepodaří."
„Děkuju."
„Ale když mi neřeknete pravdu vy, zjistím si ji někde jinde. A
potom ten článek napíšu. A když mi neřeknete, jak ty věci byly z
vašeho pohledu, nemůžu zaručit, jak lichotivě vás v článku
vypodobním. Píšu o faktech, padni komu padni. Když budete
ochotna se mnou mluvit, můžu vám zaručit pouze jediné, že si lidi
přečtou i to, jak se to odehrálo z vašeho pohledu. Jestli jste nějak
překročila zákon, nemůžu s tím nic dělat. Nejsem polda ani soudce.
Odmlčel se a podíval se na ni. „Tak co si vyberete?"
Několik minut nepromluvila, jen upírala oči na silnici před sebou.
Viděl jasně, že LuAnn svádí vnitřní boj.
Konečně otočila hlavu a podívala se na něj. „Chci vám říct
pravdu. Ach bože, jak já bych chtěla někomu říct pravdu." Zhluboka
se nadechla, až se z toho málem celá otřásla. „Ale nemůžu."
„Proč ne?"
„Už takhle jste ve velkém nebezpečí. Kdybych vám všechno
vyprávěla, to nebezpečí by se proměnilo v naprostou jistotu, že
zemřete."
„Ale no tak, LuAnn, už jsem se v nebezpečných situacích ocitl i
dřív. To patří k věci. Jak to je a kdo je za tím?"
„Chci, abyste odjel ze země."
„Promiňte, prosím?"

- 322 -
 „Zaplatím vám. Najděte si místo, já to všechno zařídím. Otevřu
vám tam účet."
„To je váš způsob, jak nesnáze řešíte? Pošlete je do Evropy? Je
mi líto, ale já svůj život chci žít tady."
„V tom to právě je. Jestli tu zůstanete, žádný život, který byste
mohl žít, vám nezbude."
„Budete se muset snažit trochu víc. Jestli se mnou budete
spolupracovat, můžeme něco dokázat i tady. Stačí, když budete
mluvit. Věřte mi. Nepřijel jsem sem, abych vás srazil na kolena. Ale
taky jsem nepřijel, abych si nechal nakukat nějaké nesmysly."
„Říkám vám pravdu. Jste v hrozném nebezpečí!"
Právě v tom okamžiku ji Donovan přestal poslouchat. Začal si
zase mnout bradu a přemýšlel nahlas. „Poměry, ze kterých vzešli,
jsou podobné. Všichni byli chudí, zoufalí. Vždycky toho byly plné
noviny a skutečně se potom zvýšil počet sázejících." Podíval se na ni
a sevřel jí loket. „Ven s tím, LuAnn, někdo vám před deseti lety
musel pomoct dostat se ze země. Za tu dobu jste zbohatla. Čichám za
tím obrovský námět na článek, stačí jen, abyste mi udala směr, jak se
k tomu mám dobrat. Tohle může být stejná bomba jako únos
Lindberghova dítěte nebo kdo zabil J.F. Kennedyho. Musím znát
pravdu. Ať už tu jde o co chce, je snad za tím vláda? Každý měsíc na
tom vydělávají miliardy, vysávají to z nás ostatních. Že by zdanění
bez podkladu?" Donovan si mnul dychtivě ruce.
Mluvíme o něčem, co zasahuje až do Bílého domu? Prosím vás,
řekněte mi, kam až to sahá."
„Nic vám říkat nebudu. A dělám to proto, abych vás ochránila,
jak jen to jde."
„Když se do toho dáme spolu, získáme oba."
„Nevím, jak vy, ale já nepovažuju svou smrt za žádný zisk."
„Poslední možnost."
„Prosím vás, moc vás prosím, věřte mi."
„Věřit vám, a co? Vždyť jste mi ještě vůbec nic neřekla," zařval
Donovan.
„Kdybych vám řekla, co vím, bylo by to, jako kdybych vám
přiložila pistoli ke spánku a sama pak zmáčkla spoušť."

- 323 -
 Donovan si vzdychl. „Tak co kdybyste mě zavezla zpátky k
mému autu. Nevím, LuAnn, ale myslím, že jsem od vás čekal víc.
Vyrostla jste chudá jak kostelní myš, vychovávala jste sama dítě a
pak jste prodělala tenhle neuvěřitelný zvrat. Měl jsem za to, že by
vám to nemuselo být úplně lhostejné."
LuAnn znovu zařadila rychlost a opět se rozjeli. Jednou či
dvakrát se na něj krátce podívala a pak teprve začala mluvit velice
tlumeným hlasem, jako kdyby se bála, že by ji mohl někdo
zaslechnout. „Pane Donovane, osoba, která vás právě v této chvíli už
hledá, skutečně není nikdo, s kým byste se měl chtít dostat do křížku.
Řekl mi, že vás zabije, protože patrně toho víte příliš mnoho. A on to
udělá. Jestli se neseberete a ihned neodjedete, tak si vás najde a
nebude to nic pěkného. Ta osoba dokáže všechno. Úplně všechno."
Donovan na to pohrdlivě odfrkl, ale pak mu rysy v obličeji
ztuhly. Pomalu se otočil a podíval se na LuAnn, jak mu konečně
svitla pravdivá odpověď. „Včetně toho, že dokáže z chudé ženy z
Georgie udělat bohatou dámu?"
Donovanovi neušlo, jak sebou LuAnn lehce trhla, když to dořekl.
Vytřeštil oči. „Ježiši, tak takhle to tedy je, viďte? Řekla jste, že ten
člověk dokáže všechno. Udělal z vás výherkyni loterie, že? Děvče,
kterému je sotva něco přes dvacet, a ono se jí podaří uniknout policii,
když se domnívají, že spáchala vraždu -"
„Pane Donovane, prosím vás."
„Ta žena se jen tak mimochodem staví cestou do New Yorku, aby
si koupila tiket, a pak čistě náhodou dojede do místa, kde se koná tah
té loterie. A víte co ještě, ona vyhraje sto milionů dolarů." Donovan
přitom uhodil plochou dlaní do přístrojové desky. „Dobrý bože, ta
státní loterie byla zmanipulovaná."
„Pane Donovane, musíte to nechat plavat."
Donovanův obličej zrudl. „V žádném případě, LuAnn. Neexistuje
důvod, pro který bych to nechal plavat. Jak jsem říkal, nepodařilo by
se vám proklouznout newyorské policii a FBI mezi prsty, kdybyste
na to byla sama. Měla jste pomoc, pořádnou pomoc. Ta velice
propracovaná krycí povídačka, kterou jste v Evropě měla. Ti vaši
,dokonalí" finanční poradci. Ten chlap to všechno zařídil, co? Od A

- 324 -
až do Zet, že?" LuAnn neodpověděla. „Bože, nechápu, že jsem na to
nepřišel dřív. Teď, když tu s vámi sedím a mluvím, tak mi to všechno
došlo. Celé měsíce jsem neustále chodil pořád dokola a teď -" Odsedl
si na sedadle kousek stranou. „Ale vy navíc nejste jediná, že ne?
Těch dalších jedenáct, co nezbankrotovali, ti v tom jedou taky?
Možná i víc. Nemám pravdu?"
LuAnn rozhodně vrtěla hlavou. „Prosím vás, přestaňte."
„Ale zadarmo to nedělal. Musel si určitě brát část vašich výher.
Ale prokristapána, jak to dělal? A proč? Co s tolika penězi dělal? Za
tím nemůže být jen jeden chlap." Donovan vystřeloval otázky hlava
nehlava. „Kdo, co, kdy, proč, jak?" Chytil ji za rameno. „Tak dobře,
budu vycházet z vašeho tvrzení, že za tím vším je jeden velice
nebezpečný jedinec. Ale nepodceňujte sílu tisku, LuAnn. Novinám
se už podařilo potopit větší zvířata, než je tenhle chlap. A my to
zvládneme, jestli spojíme síly." Když na to LuAnn nereagovala,
Donovan pustil její rameno. „Žádám jen to, LuAnn, abyste si to
promyslela. Ale moc času nemáme."
Jakmile se vrátili k Donovanovu autu a on vystoupil, vstrčil ještě
na odchodu hlavu dovnitř. „Na tomhle čísle jsem k dosažení." Natáhl
ruku a podával jí navštívenku. LuAnn si ji od něj nevzala.
„Nechci vědět, jak se s vámi spojit. Budete tak ve větším
bezpečí." LuAnn se najednou natáhla a uchopila Donovana za ruku.
Ten jen zamžikal, jakou silou mu stiskla prsty.
„Vzal byste si, prosím vás, tohle?" Sáhla do kabelky a vyňala z ní
obálku. „Je v ní deset tisíc dolarů. Sbalte si tašky, odjeďte na letiště,
sedněte na letadlo a zatraceně rychle odtud vypadněte. Zavolejte mi,
až dorazíte, ať už je to kam chce, a já vám pošlu dost peněz, abyste
mohl bydlet po hotelích a jíst po restauracích, jak dlouho budete
chtít."
„Já nechci peníze, LuAnn. Chci znát pravdu."
LuAnn v sobě zadržela nutkání ječet. „Krucinál, dělám, co můžu,
abych vám zachránila život."
Nechal svou navštívenku padnout na přední sedadlo vedle ní.
„Varovala jste mě a já si toho opravdu vážím. Ale když mi nejste
ochotna pomoct, musím si najít pomoc někde jinde. Je mi jedno jak,

- 325 -
ale ten článek musí vyjít." Podíval se na ni výhružně. „Jestli je ta
osoba alespoň z poloviny tak nebezpečná, jak říkáte, možná byste
měla myslet taky vy na to, jak odtud pekelně rychle vypadnout.
Riskuju, možná přijdu o hlavu, ale je to jenom moje hlava. Ale vy
máte dítě." Znovu se odmlčel, ale na poslední chvíli, ještě než se
před odchodem otočil, řekl: „Doufám, že z toho oba vyjdeme se
zdravou kůží, LuAnn. A to myslím naprosto vážně."
Přešel přes parkoviště k zaparkovanému autu, nastoupil do něj a
odjel. LuAnn ho sledovala, dokud nezmizel. Zhluboka se nadechla a
snažila se uklidnit si pocuchané nervy. Jestli něco nepodnikne,
Jackson toho člověka určitě zabije. Jenže co by měla udělat? Jednu
jedinou věc, a to, že se Jacksonovi o tom setkání s Donovanem
rozhodně nezmíní. Rozhlédla se okolo sebe po parkovišti, jestli ho
tam někde nezahlédne. Ale jak by vlastně mohla? Mohl to být
kdokoli. Srdce se jí znovu téměř zastavilo. Vždyť on klidně mohl
odposlouchávat její telefon. Jestli ano, pak ví o Donovanově telefonu
a i o jejich domluvě, že se sejdou. A jestli tohle ví, je nanejvýš
pravděpodobné, že ji sledoval. Takže právě teď už je Jackson
Donovanovi v patách. LuAnn se zadívala směrem, kterým Donovan
odjel, ale jeho vůz už byl bůhví kde. Zaťatými pěstmi praštila do
volantu.
LuAnn nemohla vědět, že Jackson její telefon neodposlouchával.
Zároveň však ve chvíli, kdy opouštěla parkoviště, ani v nejmenším
netušila, že přímo pod jejím sedadlem je k podlaze připevněno malé
odposlouchávací zařízení s vysílačkou. Celý rozhovor mezi ní a
Donovanem vyposlechl někdo další.

Riggs vypnul přijímač a zvuky z LuAnnina BMW, které až dosud

plynuly do jeho sluchátek, se vytratily. Pomalu si sluchátka stáhnul z
hlavy, opřel se zády o opěradlo kancelářské židle a dlouze vydechl.
Čekal, že se dozví nějaké informace o LuAnn Tylerové z rozhovoru s
mužem, o kterém teď věděl, že je to novinář Thomas Donovan. To
jméno znal Riggs dobře. V minulých letech četl jeho komentáře v

- 326 -
novinách. Nicméně Riggs nečekal, že zakopne o něco, co mělo
všechny znaky velkého spiknutí.
„Kopnout do všeho." Riggs vstal a podíval se z okna své domácí
kanceláře. Stromy kolem se tyčily snad až do nebe, jež mělo světle
modrou barvu, která ho jak oslňovala i uklidňovala zároveň. Napravo
od něj vyběhla nahoru po kmeni stromu veverka s kaštanem v
zubech. O kousek dál mezi stromy hustého lesa zahlédl Riggs malé
stádo vysoké vedené jelenem šesterákem, jak velice obezřetně
směřují k nedaleké tůňce napájené z pramene, který měl Riggs na
svém pozemku. Všechno bylo tak pokojné a klidné, takové, jak po
tom vždycky toužil. Ohlédl se na přijímač odposlouchávacího
zařízení, jímž zachytil rozhovor mezi LuAnn a Donovanem. „LuAnn
Tylerová," pronesl Riggs nahlas. A žádná Catherine Savageová, té se
ani vzdáleně nepodobala, jak mu sama řekla. Nová totožnost, nový
život, daleko, daleko odtud. To bylo něco, co Riggs rozhodně
dokázal pochopit. Očima si měřil telefon. Dlouho váhal, ale nakonec
ho zvedl. Číslo, které vytáčel, dostal před pěti lety jen pro případ
nouze. Riggs nemohl vědět, že před deseti lety dal Jackson LuAnn
jedno telefonní číslo, také jen pro nouzové případy. V okamžiku, kdy
Riggs vyťukával jednotlivé číslice, už byl rozhodnutý, že tato situace
co do naléhavosti toto označení splňuje.
Na druhém konci se ozval hlas automatu. Riggs uvedl řadu čísel a
pak své jméno. Mluvil pomalu, aby umožnil ověření pravosti svého
hlasu podle vzoru uloženého v paměti počítače. Položil telefon, a ten
již za pouhou minutu zazvonil. Riggs zvedl sluchátko.
„To byla rychlost," ocenil to Riggs a posadil se.
„To je číslo, které vždy upoutá naši pozornost. Jaká je situace?
Ty jsi v průšvihu?"
„Přímo ne. Ale narazil jsem na něco, co si potřebuju ověřit."
„Osobu, místo nebo věc?"
„Osobu."
„Jsem připraven, o koho se jedná?"
Riggs se tiše nadechl a jen pevně doufal, že to, co se právě chystá
udělat, je správné. Alespoň se pro každý případ pojistí, dokud se v

- 327 -
tom trochu lépe nevyzná. „Potřebuju zjistit všechno o ženě jménem
LuAnn Tylerová."

Cestou domů se ozval telefon zabudovaný v LuAnnině BMW.

„Haló?"
Jak zaslechla hlas na druhém konci, hned se jí dýchalo lehčeji.
„Neříkej mi, kde jste, Charlie, nemůžeme vědět jistě, že je tahle
linka bezpečná." Rozhlédla se kolem, aby zjistila, kde se právě v tu
chvíli nachází. „Dej mi dvacet minut a zavolej mi na předem
domluvené místo." Zavěsila. Brzy potom, co se sem přistěhovali, si
určili veřejný telefonní automat v jedné z jídelen McDonalďs, kde
bylo možné přijímat i hovory zvenčí. To byl jejich bezpečný telefon.
Za dvacet minut už stála u automatu a hned při prvním zazvonění
chňapla po sluchátku.
„Co Lisa?"
Charlie mluvil tlumeným hlasem. „Je v pořádku. Oba se máme
fajn. Ještě je pořád uražená, ale kdo by to tomu dítěti mohl mít za
zlé."
„Já vím. Mluví s tebou vůbec?"
„Trochu. I když mám ten pocit, že v tuhle chvíli nás oba bere
jako nepřátele. Naše slečna si ale nechává všechno pro sebe. Jablko
nepadlo daleko od stromu, nezdá se ti?"
„Kde je teď?"
„Padla do postele. Jeli jsme celou noc, ale moc nespala, jen zírala
ven z okna."
„Kde jste?"
„Právě v tuhle chvíli jsme v motelu na předměstí Gettysburgu v
Pennsylvánii, hned za hranicí s Marylandem. Museli jsme zastavit,
už jsem za volantem usínal."
„Nepoužils kreditku, viď že ne? Tu by mohl Jackson vystopovat."
„Ty si snad myslíš, že utíkám poprvé v životě? Všechno platím
hotově."
„Všímal sis, jestli tě někdo nesleduje?"

- 328 -
 „Měnil jsem dost trasy, jel jsem po dálnici i okreskama, často
jsem stavěl na veřejných místech. Kontroloval jsem každé auto, které
vypadalo jen trošičku okoukaně. Nikdo za námi nejel. Jak to vypadá
tam u tebe? Dala ses dohromady s Riggsem?"
LuAnn se při té otázce začervenala. „Schválně hádej." Odmlčela
se a pak si odkašlala. „Sešla jsem se s Donovanem."
„S kým?"
„S tím chlapem z chalupy. Jmenuje se Donovan. Je to novinář."
„Krucinál!"
„Dozvěděl se o těch dvanácti výhercích loterie."
„Jak?"
„Je to trochu složitější, ale v zásadě proto, že nikdo z nás
nezkrachoval. Ve skutečnosti jsme ještě všichni zbohatli díky
mazané investiční politice. Jak se zdá, je to u výherců loterie dost
nezvyklý průběh."
„Sakra, tak se mi zdá, že Jackson není úplně neomylný." „To je
uklidňující pomyšlení. Musím jít. Dej mi své číslo." Charlie jí ho
nadiktoval.
„Vzal jsem si sebou i mobilní telefon, LuAnn. Číslo znáš, viď?"
„Nazpaměť."
„Nelíbí se mi, že v tom jseš úplně sama. Opravdu ne."
„Zatím se držím. Musím si jen věci trochu promyslet. Až se
Jackson znovu objeví, chci na to být připravená."
„Nezdá se mi, že by se ti to mohlo podařit. Ten chlap není z
normálního světa."
LuAnn zavěsila a vrátila se zpátky do auta. Co nejnenápadněji
přejela očima celou plochu parkoviště, jestli tam nepadne na někoho,
kdo by alespoň vzdáleně mohl být něčím podezřelý, jenže v tom to
právě bylo, Jackson nikdy podezřele nevypadal.

Charlie zavěsil, zkontroloval Lisu a pak se šel podívat k oknu

jejich motelového pokoje v přízemí. Budova byla postavena ve tvaru
koňské podkovy, takže Charlie se nedíval pouze na parkoviště, ale
rovněž na další pokoje motelu naproti nim. Měl ve zvyku kontrolovat

- 329 -
parkoviště každých třicet minut, aby zjistil, kdo na parkoviště zajel
po nich. Celou cestu sem si vybíral poměrně odloučená místa, která
by mu usnadnila vyhmátnout někoho, kdo by je sledoval. Avšak
přesto, jak obezřetně Charlie postupoval, nemohl zahlédnout
dalekohled, který byl namířen přímo na něj z jednoho tmavého
zákoutí motelového pokoje rovnou proti němu. Auto toho člověka
nebylo na parkovišti, protože nepatřil mezi přihlášené hosty motelu.
Vloupal se do pokoje naproti, když se šel Charlie s Lisou najíst. Muž
odložil dalekohled, naškrábal si něco do bloku a pak opět soustředil
pozornost na sledovanou dvojici.

BMW zahnulo na příjezdovou cestu. LuAnn zůstala sedět v autě

a upřeně pozorovala dům před sebou. Její dům to ale nebyl. Chvilku
jezdila jen tak a pak se rozhodla, že zajede sem. Džíp tu stál, tak tu
musel někde být i on. Vystoupila z vozu a vyšla po širokých
schodech viktoriánského domu.
Riggs zaslechl, že přijela. Zrovna končil svůj rozhovor a před
sebou měl papír pokrytý poznámkami. Dostal víc informací, než bylo
zdrávo. Do žaludku ho chytaly křeče, jen když na to všechno
pomyslel.
Na LuAnnino zaklepání otevřel dveře a ona prošla kolem něj,
aniž by se na něj podívala.
„Jak to šlo?" zeptal se jí.
LuAnn chvíli pocházela bezcílně po pokoji, než si sedla na gauč,
zvedla k němu hlavu a zároveň pokrčila rameny. „Nějak dvakrát moc
dobře ne." Hlas jí zněl apaticky. Riggs si promnul oči a posadil se na
židli naproti ní.
„Povídej."
„Proč? Proč bych ke všem čertům měla chtít ještě tebe do toho
všeho zatahovat?"
Odmlčel se a krátce zvažoval, co se jí chystal říct. Klidně by od
toho mohl dát ruce pryč. Zcela zřetelně mu dávala možnost, aby to

- 330 -
udělal. Klidně by mohl říct, ano, máš pravdu a vyprovodit ji ze dveří
ven a pak i pryč ze svého života. Jak se ale na ni teď díval, vypadala
tak unaveně a osaměle, že na ni tiše, ale naléhavě promluvil.
„Chci ti pomoct."
„To je od tebe hezké, ale já bych opravdu nevěděla, kde mám
začít."
„Co takhle před deseti lety v Georgii, jak utíkáš před policajty
kvůli vraždě, kterou jsi nespáchala."
Zírala na něj a kousala se do rtu. Zoufale se jí chtělo tomu muži
důvěřovat. Cítila téměř psychologicky nutkavou potřebu to udělat.
Ale přesto, když se zadívala chodbou tam, kde byla jeho kancelář, ve
které poprvé zahlédla všechny ty informace, jež si tak rychle a tak
snadno o ní opatřil, zaplavily ji znovu silné pochybnosti. Jackson
toho muže podezříval. Kdo to je? Odkud se tu vzal? Čím se v
minulosti zabýval?
Když se na něj znovu podívala, viděla, že ji soustředěně pozoruje.
Vyčetl z jejího obličeje nejistotu a podezřívavost.
„LuAnn, já vím, že mě vlastně vůbec neznáš, ještě ne. Ale
důvěřovat mi opravdu můžeš."
„Já chci, Matthewe. Na mou duši. Já jen, že -" Vstala a zase
začala ten typický obřad a chodila po pokoji sem a tam. „Já jen, že
před deseti lety jsem přestala komukoli důvěřovat. Komukoli kromě
Charlieho."
„Charlie tu ale teď není, a jak to teď vypadá, nedokážeš všechno
zvládat sama."
Při těch slovech úplně ztuhla. „To bys koukal, co všechno dokážu
zvládnout sama."
„O tom nepochybuju, ani v nejmenším," poznamenal velice
upřímným, odzbrojujícím způsobem.
„A když tě do toho zapletu, znamená to v konečném výsledku, že
tě vystavuju nebezpečí. A to je něco, co nechci mít na svědomí."
„To bys koukala, jak jsem na nebezpečné věci zvyklý. I na
nebezpečné lidi."

- 331 -
 Zůstala na něj upřeně hledět se záchvěvem úsměvu na rtech.
Výraz jejích zelenohnědých očí ho opájel a vyvolával čerstvé
vzpomínky na ranní milování.
„Stejně nechci, aby ti někdo ublížil."
„Tak proč jsi přijela? I když dnešní ráno bylo skutečně nádherné,
pochybuju, že kvůli odpolednímu pokračování. Máš teď v hlavě
úplně jiné starosti, to se pozná."
Znova se posadila a sepjala ruce. Celou záležitost znovu chvilku
promýšlela a pak se začala upřímně zpovídat. „Ten muž se jmenuje
Thomas Donovan, je to žurnalista a začal zjišťovat věci spojené se
mnou."
„Proč? Proč zrovna s tebou? Kvůli té vraždě?"
LuAnn odpověděla teprve po krátkém zaváhání. „To je jen část
všeho."
„A jaká je ta druhá část?"
Teď už LuAnn neodpověděla. Zadívala se na podlahu. Proti
svěřování osobních informací někomu jinému než Charliemu se v ní
vzpěčovaly všechny instinkty, které si vypěstovala.
Riggs se rozhodl, že začne mluvit sám. „Mělo to co dělat s tou
loterií?"
Pomalu zvedla hlavu a na tváři měla výraz naprostého úžasu.
„Dozvěděl jsem se tvé pravé jméno a něco mi to připomnělo. Tys
před deseti lety vyhrála sto milionů dolarů, hodně se o tom psalo.
Pak jsi zmizela."
Dívala se na něj velice ostražitě a všechno se v ní rozezvučelo na
poplach. Jeho obličej však vyzařoval jen a jen naprostou upřímnost, a
tak se LuAnnina probuzená podezřívavost zase utlumila, alespoň
dočasně.
„Ano, vyhrála jsem ty peníze."
„Takže co Donovan chtěl? Tvoji verzi toho, jak to bylo s tím
zabitím?"
„Částečně."
„A co tedy ta druhá část?" znovu se neodbytně zeptal.
Teď se zvonění na poplach znovu rozezvučelo a tentokrát už je
Riggsův upřímný obličej neumlčel. LuAnn vstala. „Už musím jít."

- 332 -
 „No tak, LuAnn. Svěř se mi."
„Myslím, že jsem toho řekla víc, než bylo zdrávo."
Riggs už věděl daleko víc, než mu ona dosud řekla, ale byl by to
rád slyšel od ní. Jeho zdroj informací o LuAnn se přirozeně zajímal,
proč to všechno chce Riggs vědět. Lhal, nebo téměř lhal. Neměl v
úmyslu LuAnn prozradit, alespoň ne hned. Ale také neměl žádný
důvod, aby jí věřil, a naopak jich bylo hodně proti tomu. Jenže přesto
jí důvěřoval. Zkrátka na ni vsadil.
Když vzala za kliku, zavolal na ni. „LuAnn, kdyby sis to
rozmyslela, budu tady."
Neohlídla se na něj, protože se bála, co by se v tom případě
mohlo stát. Chtělo se jí říct mu všechno. Potřebovala jeho pomoc, a
chtěla se s ním zase milovat. Po všech těch letech výmyslů, lží,
podvodů a neustálého strachu z odhalení chtěla jen, aby ji někdo
držel v náručí a miloval ji takovou, jaká je, a ne pro nesmírné
bohatství, které vlastnila.
Riggs sledoval, jak BMW odjíždí z příjezdové cesty před domem.
Jakmile auto zmizelo z dohledu, otočil se a vešel znovu do pracovny.
Riggs věděl, že kvůli jeho dotazům na LuAnn Tylerovou federálka
vyšle nepochybně agenty do Charlottesvillu, aby se s ním spojili,
nebo do toho alespoň zapojí místní oddělení FBI. Jenže kvůli jeho
zvláštnímu statutu budou muset proskočit několika byrokratickými
obručemi, než to bude možné uskutečnit. Měl tudíž trochu času, byť
ne příliš mnoho. A v okamžiku, kdy se tu hoši z FBI objeví, bude to
znamenat pro LuAnn Tylerovou konec představení. Během několika
příštích dnů se může Riggsovi podařit vyhodit do povětří celou její
snahu zůstat skrytá, na níž deset let pilně pracovala. A Riggs měl
velice silný pocit, že nesmí dovolit, aby k tomu došlo. A to i přese
všechno, co o té ženě věděl. Během bývalé kariéry se pro Riggse
stala přetvářka životním stylem. A k tomu rovněž patřilo umění číst v
lidech, oddělit dobré od zlých až do té míry, jak to člověk svede. A
Riggs už dávno došel k závěru, že LuAnn je dobrý člověk. I když
jeho pomoc odmítala, stejně jí pomůže. Zjevně se však zapletla s
nějakými velice nebezpečnými lidmi. A teď, pomyslel si Riggs, se s
nimi zapletl i on.

- 333 -
 Bylo už pozdě odpoledne, když LuAnn dorazila domů. Všichni,
kteří docházeli pracovat v domácnosti pracovali, již odešli. Sally
Beechamová se vrátí teprve zítra. LuAnn vešla do domu přes garáž,
navolila číselný kód alarmu a kabát a kabelku hodila na kuchyňský
pult. Pak se odešla nahoru osprchovat a převléknout. Měla hodně
věcí, které si právě teď musela promyslet.

V okrasných keřích podél okraje draze udržovaného trávníku, na

straně, kde se do panského domu vstupovalo garáží, klečel Jackson v
posekané trávě, nastlané okolo keřů místo kompostu, a usmíval se
sám pro sebe. Spustil níž zařízení, které držel v ruce. Na jeho
digitálním displeji se objevilo šest čísel, z nichž sestával kód k
LuAnninu domácímu zabezpečovacímu systému. Tento skener
zaznamenával elektrické impulsy, jež vznikly v okamžiku, kdy
LuAnn použila kód alarmu, a pak je převedl na displej. S kódem
bude mít nyní Jackson možnost vstupovat do LuAnnina domu či z
něj odcházet zcela bez překážek.
Jakmile se Jackson dostal k pronajatému autu, ozvalo se bzučení
mobilního telefonu. Mluvil do něj několik minut a pak zavěsil.
Charlie a Lisa se ubytovali v motelu na okraji Gettysburgu.
Pravděpodobně se zase brzo vydají na další cestu. LuAnn se pokusila
je od něj poslat co nejdál, ovšem hlavně Lisu. Charlie, ten se dokázal
postarat sám o sebe, toho si byl Jackson z dřívějška dobře vědom.
Když na to přišlo, Achillovu patu své matky ztělesňovala Lisa.
LuAnn pozorovala oknem, jak se postava pustila po okraji lesa
směrem k hlavní silnici. Kroky toho muže připomínaly kradmostí a
dokonalostí pohyb zvířete. Ona sama by se pohybovala velice
podobně. Netušila, co ji k oknu přitáhlo přesně v tom okamžiku.
Žádný strach nepociťovala, ani sebemenší obavy, když sledovala, jak
se Jackson pohybuje po svahu dolů. Čekala, že tam bude. Jaký však
měl pro to důvod ani jak dlouho Jackson dům špehoval, to přesně
nevěděla. Bylo jí ale jasné, že v tomto okamžiku stojí v centru jeho

- 334 -
pozornosti právě ona. A nacházet se přímo v ohnisku zájmu toho
muže se rovnalo balancování na okraji otevřeného hrobu. LuAnn
zatáhla závěsy a posadila se na postel. Rozlehlý dům na ni dýchal
chladně a výhružně, jako kdyby se ocitla úplně sama v obrovském
mauzoleu a čekala, že zažije něco nevyslovitelně hrůzného.
Dostala se Lisa skutečně do bezpečí, mimo dosah toho muže?
Odpověď na tu otázku byla tak nabíledni, že ji to zasáhlo jako tvrdý
políček do tváře.
Já dokážu všechno, LuAnn.
Po všech těch letech jí v paměti vytanula jeho výsměšná slova a
způsobila, že se otřásla od hlavy až k patě. Riggs měl pravdu, proti
Jacksonovi nemohla zůstat sama. Riggs jí nabídl pomoc a tentokrát ji
opravdu potřebovala. V tu chvíli jí bylo jedno, jestli se rozhoduje
správně, či nikoli. Musela okamžitě něco podniknout. Vyskočila,
popadla klíčky od auta, odemkla krabici ve své skříni a uložila si
poniklovanou pistoli, čtyřiačtyřicítku Magnum, do kabelky. Seběhla
po schodech do garáže a minutu nato už její BMW uhánělo po
silnici.
Riggs byl v místnosti nad stodolou, když zaslechl přijíždět auto,
které zastavilo vedle garáže. Sledoval z okna, jak LuAnn vstoupila
do jeho zorného úhlu. Udělala několik kroků k domu, ale pak, jako
kdyby na sobě ucítila jeho pohled, se otočila a zadívala se jeho
směrem. Chvíli se dívali jeden druhému upřeně do očí a navzájem se
odhadovali. Za další minutu již seděla naproti němu a zahřívala si
ruce nad teplem vycházejícím z kamen.
Tentokrát už Riggs necítil potřebu zvlášť pečlivě volit slova. „Ta
loterie byla zfalšovaná, že? Tys věděla, že vyhraješ, viď?
LuAnn se prudce napřímila, ale jen na okamžik, protože téměř
zároveň si úlevou oddychla.
„Ano." A po tom jediném slově jí připadlo, že se deset
uplynulých let jejího života náhle vypařilo. Byl to očistný pocit. „Jak
ses k tomu dopracoval?"
„Měl jsem pomocníka."
LuAnn se stáhla a pomalu vstala. Copak právě udělala největší
chybu svého života?

- 335 -
 Riggs ihned vycítil její náhlou změnu a zvedl v obraně ruku.
Promluvil, jak nejklidněji to dokázal: „Zatím to neví nikdo jiný.
Vytáhl jsem si z různých zdrojů různé informace a pak jsem si tipnul
naslepo." Pak však zaváhal a dodal: „A taky jsem ti napíchl auto.
Vyslechl jsem celý tvůj rozhovor s Donovanem."
„Kdo k čertu jsi?" sykla LuAnn a rukou nahmatala uzávěr
kabelky a v ní pistoli, i když se mu po celou dobu dívala do tváře.
Riggs zůstal klidně sedět a opětoval její upřený pohled. „Jsem
někdo, kdo je na tom velice podobně jako ty," zazněla jeho
překvapivá odpověď. Ta slova zmrazila pohyb její ruky. Riggs
povstal, ruce si strčil do kapes, opřel se ramenem o knihovnu a očima
sledoval jemné pohupování větví stromů za oknem.
„Moje minulost je tajemství a přítomnost jeden velký výmysl."
Ohlédl se na ni. „Jedna velká lež. Ale z dobrých důvodů." Zvedl
obočí. „Jako u tebe."
LuAnn najednou nemohla zastavit třas. Nohy měla tak zesláblé,
že se náhle svezla a posadila se na podlahu. Riggs byl hned u ní,
poklekl vedle ní a vzal její ruku do svých.
„Nemáme moc času, a tak nebudu situaci přikrašlovat. Vznesl
jsem ohledně tebe nějaké dotazy. Udělal jsem to sice diskrétně, ale
stejně to nějaké čeření vody vyvolá." Pátravě se na ni podíval. „Máš
dost sil, abys to vyslechla?"
LuAnn těžce polkla, ale přikývla. Strach jí z očí zmizel a
naprosto nepochopitelně z nich teď vyzařoval klid a mír.
FBI se o tvůj případ zajímá od samého začátku, ještě než jsi
zmizela ze země. Zájem na chvíli opadl, ale tak to dlouho nezůstane.
Vědí, že se okolo tebe začalo něco dít, či možná kolem toho, jak jsi k
těm penězům přišla, ale neví se, v čem byl háček, a nemohli ti nic
dokázat."
„Jestli jsi měl opravdu odposlouchávací zařízení v mém autě tak
taky víš, jak se to domákl Donovan."
Riggs přikývl a pomohl jí vstát. Oba se posadili na gauč.
„Úpadky. Zatraceně chytré. Vím jistě, že federálka se na to
z tohoto úhlu ještě vůbec nezaměřila. Víš, jakým způsobem byly ty
tahy zmanipulované?"

- 336 -
 LuAnn zavrtěla hlavou.
„Jede v tom celá skupina, je za tím nějaká organizace? Donovana
hned napadlo, že v tom měla prsty přímo vláda. Jen mi, prosím tě,
neříkej, že ano. Tím by se všechno hrozně zkomplikovalo."
„Ne, tak to není." LuAnn už mluvila naprosto zřetelně, i když
stopy přestálého strachu a účinky toho, že se dostala na povrch tak
dlouho skrývaná tajemství, se jí odrážely ve výrazu obličeje. „Je za
tím pouze jedna osoba, pokud vím."
Riggs se s výrazem úžasu opřel o polštář. „Jeden člověk. To není
možné."
„Měl lidi, kteří pro něj pracovali, alespoň dva, o nichž vím určitě.
Jsem si však skoro jistá, že všemu šéfoval on." To, jak LuAnnina
slova vyzněla, vyjadřovalo skutečnost dost zkresleně. Ona sama si
vůbec nedokázala představit, že by Jackson od kohokoli dokázal
přijmout jediný rozkaz.
„Byl snad Charlie jedním z těch lidí?"
LuAnn se znovu vzpírala. „Proč myslíš?"
Riggs pokrčil rameny. „To povídání o strýčkovi trochu nesedí. A
na vás dvou bylo jasně vidět, že máte společné tajemství. Navíc ani v
jediné zprávě, kterou jsem při pátrání o tvé minulosti získal, žádná
zmínka o nějakém strýci nebyla. Takže jsem usoudil, že se objevil na
scéně až po té zmanipulované loterii."
„Na tohle nebudu odpovídat." To poslední, co by se LuAnn
chtělo udělat, by bylo nějak zdiskreditovat Charlieho.
„Na to máš naprosté právo. A co ta osoba, která je za tím? Co mi
můžeš říct o něm?"
„Nechává si říkat Jackson." LuAnn se náhle zarazila, jak ji
samotnou překvapilo, že o tom vůbec s někým mluví. Jak jí to jméno
přešlo přes rty, zavřela oči a na kratičký okamžik si představila, co
by jí Jackson udělal, co by udělal jim všem, kdyby mži jen nejmenší
tušení, co právě prozrazuje. Bezděky se ohlédla přes rameno.
Riggs ji uchopil za loket. „LuAnn, teď už na to nejsi sama.
Nemůže ti ublížit."

- 337 -
 Skoro se nahlas zasmála. „Matthewe, když budeme mít to
největší štěstí pod sluncem, tak nás zabije rychle, místo aby nás
nechával trpět."
Riggs cítil, jak se jí paže chvěje. Věděl, jak silná a vynalézavá je,
ale navzdory tomu s ní lomcoval strach.
„Jestli se ti trochu uleví," uklidňoval ji, „jednu dobu jsem měl co
dělat s hodně ostrými hochy, a pořád tu jsem. Všichni mají nějaká
slabá místa."
„To je jistě pravda." LuAnn tlumila hlas a slova vyznívala jako
bez života.
Tón Riggsova hlasu zazněl naopak dost drsně. „Jestli si tedy
chceš před ním lehnout na záda a dělat mrtvého brouka, tak prosím.
Nevím sice, jak by právě tohle pomohlo Lise, ale jestli je ten chlap
tak příšerný, jak říkáš, opravdu si myslíš, že ji nechá běžet?"
„Neřekla jsem jí z toho jednu jedinou věc."
„K takovému závěru ale Jackson nedojde. Bude předpokládat, že
ona ví všechno, a že, jakmile se věci otočí proti němu, bude muset
být odstraněna."
„Já vím," přiznala konečně. Mnula si tváře a znaveně se na něj
podívala. „Já to nechápu. Proč vlastně mi chceš pomoct? Vždyť mě
vůbec neznáš a právě jsem se ti přiznala, že jsem provedla něco
protizákonného."
,Jak už jsem ti říkal, ověřil jsem si tě. Vím, kde jsi vyrostla.
Jackson tě zneužil. K čertu, kdybych byl já v tvé kůži, taky bych
přímo skočil po možnosti zbohatnout."
„A to je právě to, já jsem po tom neskočila. Rozhodla jsem se
nejdřív, že to nepřijmu, ale pak jsem se připletla do Duaneova
jednání o drogách a pak už vím jen to, že v dalším okamžiku byli dva
muži mrtví a já uháněla pryč s dítětem v náručí. Já... myslela jsem si,
že žádnou jinou možnost nemám. Jen jsem se chtěla dostat Pryč."
„Já to chápu, LuAnn. Je mi to opravdu jasné."
„A od té doby neustále utíkám a děsím se vlastního stínu ze
strachu, že na to všechno někdo přijde. Trvá to jen deset let, ale já
mám pocit, že už je to alespoň sto." Zavrtěla hlavou a sepjala ruce.
„Usuzuju tedy, že Jackson se pohybuje tady někde v okolí."

- 338 -
 „Asi před třičtvrtěhodinou byl u mě na zahradě."
„Cože?"
„Nevím moc dobře, co tam pohledával, ale odhaduju, že si
připravoval půdu pro nějaký plán, který si zřejmě už vymyslel."
„Jakého druhu ten plán mohl být?"
„Jako předkrm má v úmyslu zabít Donovana."
„Slyšel jsem, žes to Donovanovi říkala."
„A pak pravděpodobně Jackson půjde po nás." LuAnn si zabořila
obličej do dlaní.
„Ty se s ním ale už nesetkáš."
„Tak v tom se hrozně pleteš, Matthewe. Musím se s ním setkat. A
hodně brzy."
Vytřeštil na ni oči naprosto otřesen. „Jsi blázen?"
„Včera večer se Jackson z ničeho nic objevil v mé ložnici. Měli
jsme spolu dost dlouhý rozhovor. Řekla jsem mu, že se budu snažit
tě lépe poznat. Tedy mám ten dojem, že on zrovna neměl na mysli po
tělesné stránce, ale ono se to tak vyvinulo."
„LuAnn, ty se s ním -"
„Chtěl tě zabít. V té chalupě včera v noci. Předpokládám, že ses
tam vracel pro auto. Tvrdil mi, že byl od tebe na půl metru. Máš
štěstí, že jsi ještě naživu. Obrovské štěstí."
Riggs se napřímil. Jeho instinkt mu včera v noci nelhal. To bylo
trochu povzbuzující, a to přesto, že aniž o tom měl tušení, unikl jen o
vlásek.
„Měl v úmyslu si o tobě něco zjistit. Měl obavy z tvé minulosti,
že byla dost zamlžená. Měl v úmyslu si ověřit, co máš za sebou, a
jakmile by našel něco nepatřičného, chtěl tě zabít."
„Ale?"
„Navrhla jsem mu, že tě prověřím místo něj."
„Tím jsi na sebe vzala pořádné riziko."
„Rozhodně ne takové, jaké jsi na sebe vzal kvůli mně ty. Dlužila
jsem ti to. A nechtěla jsem, aby se ti něco stalo. Ne kvůli mně."
Riggs do široka rozpřáhl ruce. „Takže proč? Proč ten švindl s
loterií? Dala jsi mu část své výhry?"

- 339 -
 „Celou." Riggs se na ni zadíval s prázdným výrazem. LuAnn
dodala: „Měl nad těmi penězi kontrolu deset let. To období právě
skončilo. Investoval ty peníze sám a mně dával část příjmů z
investic."
„Takže měl jedno sto milionů, které investoval. Kolik jsi ročně
vydělávala?"
„Asi čtyřicet milionů ze základního kapitálu. On ovšem rovněž
investoval všechno, co jsem neutratila. Tak jsem každoročně
vydělávala desítky milionů navíc."
Riggs na ni zíral s otevřenými ústy. „To dělá čtyřicetiprocentní
návratnost už jen ze samotných peněz z loterie."
„Já vím. A Jackson vydělal daleko víc než to, tím jsem si jistá.
Nepustil se do toho pouze z dobroty srdce. Byla to obchodní
transakce, jednoduchá a prostá."
„Takže když tys vydělávala čtyřicet procent, tak on
pravděpodobně vydělal přinejmenším totéž, nebo ještě víc. To je
minimálně osmdesátiprocentní návratnost z tvých peněz. To mohl
dělat jen přes ilegální kanály."
„O tom já nic nevím."
„A po těch deseti letech?"
„To jsem dostala ty peníze z výhry zpátky."
Riggs si mnul čelo. „A jestliže vás v tom jelo dvanáct a z každého
měl průměrně, řekněme, sedmdesát milionů dolarů, pak měl ten
chlap v rukou téměř miliardu dolarů, které mohl investovat."
„Určitě už teď má mnohem víc." Podívala se na něj a všimla si,
že má na čele ustarané vrásky. „Co je, na co myslíš?"
Podíval se na ni klidně. „Že je to další věc, která FBI dopaluje."
Zatvářila se nechápavě. Riggs se pustil do vysvětlování. „Vím
naprosto jistě, že FBI, Interpol a ještě pár zahraničních institucí
dohlížejících na dodržování zákona už deset let pozorují jeden jev.
Obrovské množství peněz se vlévá po celém světě do rozmanitých
činností, někdy zákonných, jindy protizákonných. Zprvu se FBI
domnívala, že se jedná o peníze drogových kartelů buď z Jižní
Ameriky, nebo z Asie, částečně snad proto, aby se je tak podařilo
vyprat. Ale nakonec se ukázalo, že to tak není. Posbírali nějaká

- 340 -
vodítka, tu tady, tu tam, ale nit nakonec vždycky praskla a vytratila
se. Když má někdo tolik peněz, může se krýt velice snadno. Třeba je
ten někdo právě Jackson." Riggs se odmlčel.
„Víš určitě, že FBI o té loterii nic neví?"
Riggs se zatvářil nejistě. „Můžu ti říct jen to, že jestli se o tom
něco dozvěděli, ode mě to nemají. Ale vědí o mých dotazech na tebe.
Tomu jsem se nemohl vyhnout."
„A co jestli si to domysleli už sami? Tak to pak po nás půjde
nejen Jackson, ale i federální vláda, nemám pravdu?"
Riggs na chvíli uhnul pohledem a pak se jí podíval přímo do očí.
„To tedy máš."
„A kdybych měla být upřímná, nevím, kdo z nich mě děsí víc."
Dívali se na sebe a hlavami jim táhly podobné myšlenky. Jen dva
lidé proti tomu všemu.
„Já už teď musím jít," oznámila LuAnn.
„Jít kam?"
„Jsem si téměř jistá, že mě Jackson ostře sleduje, ať se hnu, kam
se hnu. Bude určitě vědět, že jsme se spolu několikrát sešli. Ví
možná i to, že jsem se sešla s Donovanem. Jestli se mu ihned
neozvu" - a tady velice bolestivě polkla - „nebude to nic hezkého."
Riggs ji pevně uchopil za ramena. „LuAnn, ten chlap je skutečný
psychopat, ale na druhou stranu musí být zatraceně schopný. A to ho
dělá o to nebezpečnějšího. Ty tam půjdeš, tomu chlapovi se něco
málo nebude zdát, začne tě podezřívat..."
Jemně mu rukama mnula předloktí. „Takže mi nezbývá nic
jiného, než že v něm žádné podezření nesmím probudit."
„A jak to k čertu chceš dokázat? Už teď ho musí mít. Navrhuju,
abychom povolali celou armádu, toho chlapa nalákali a chytli."
„A co já, co bude se mnou?"
Riggs se na ni dlouze zadíval. „Třeba by se dalo s úřady dospět k
nějaké dohodě," navrhl chabě.
„A co lidi v Georgii? Slyšel jsi Donovana, mají sto chutí mě
lynčovat."

- 341 -
 „Federálka by s nimi mohla promluvit, oni..." Riggs to nedořekl,
protože si uvědomil, že vůbec nic z toho, co právě říkal, se nedalo
zaručit.
„A třeba se dohodnu úplně se všemi. Vrátím peníze. Tebe to
možná překvapí, ale já o ně opravdu nestojím. Pak se možná dostanu
před chápavého soudce, nebo před víc soudců, a oni mi dají šanci.
Když se to všechno sečte, kolik to dá dohromady? Dvacet let?"
„Třeba tolik ne."
„Tak kolik?"
„To ti nepovím. Nevím to."
„Ale byla by ze mě opravdu obviněná vzbuzující velký soucit,
co? Už teď vidím ty novinové titulky: Z prodavačky drog se
vyklubala vražedkyně, pak zlodějka snů a z ní se nakonec stala
uprchlice před zákonem. Tím vším byla LuAnn Tylerová, která si
žila jako královna, zatímco lidé vyhazují peníze ze sociálních podpor
za tikety. Nakonec mi dají ještě cenu, místo aby od mé cely zahodili
klíč. Co myslíš?"
Riggs na to neodpověděl, ani se nedokázal přimět podívat se jí do
obličeje.
„A dejme tomu, že vlákáme Jacksona do léčky. Ale co když
uděláme nějakou chybu, a on unikne? A co s ním, když ho
chytneme? Ty si myslíš, že se vší mocí, kterou vládne, a se všemi
těmi penězi, které má, se z toho nevyvlíkne? Nebo stačí, aby si
někoho zaplatil, a ten ho pomstí. Když se to vezme kolem a kolem,
jakou cenu má můj život? A jakou cenu má život mé dcery?"
Tentokrát už Riggs odpověděl. „Žádnou. Dobrá, chápu, jak se na
to díváš. Ale poslyš, nemohla by ses ozvat tomu chlapovi jen
telefonicky? Přece s ním nemusíš jednat osobně."
LuAnn to chvíli zvažovala. „Zkusím to," řekla tiše, ale bylo to
také všechno, co mohla slíbit.
LuAnn vstala, narovnala se do své skutečné výšky a dívala se na
něj dolů. Už zase vypadala na dvacet, plná síly, štíhlá a dlouhonohá,
naplněná sebevědomím. „Přestože mám bůhví kolik dolarů a cestuju
po celém světě, nejsem FBI. Jsem pořád jen hloupá holka z Georgie,
ale třeba tě trochu překvapí, co všechno dokážu zvládnout, když si

- 342 -
umanu." V myšlenkách se jí objevila Lisina tvářička. „Mám hodně
co ztratit. Až příliš." Vypadalo to, jako kdyby se dívala skrz něj a
viděla něco za ním ve veliké dálce. Když zase promluvila, v hlase
zazněl plnou měrou její jižanský původ. „Takže nepadá v úvahu,
abych to prohrála."
George Masters upřeně hleděl na složku před sebou. Seděl v
kanceláři washingtonského ústředí FBI, umístěné v budově
pojmenované po dlouholetém řediteli této instituce J.E. Hooverovi.
Masters pracoval u FBI přes dvacet pět let a deset z nich proseděl v
newyorské kanceláři federálky. Teď právě Masters zíral na jméno, se
kterým se před deseti lety důvěrně seznámil LuAnn Tylerová.
Masters byl jedním z těch, kdo prováděli federální vyšetřování útěku
Tylerové ze Spojených států, a ačkoliv vyšetřování bylo už před lety
oficiálně uzavřeno kvůli úřední netečnosti, Masters nikdy o ten
případ neztratil zájem. Hlavně pak proto, že nic z toho nedávalo
smysl. A nesmyslné věci tomuto veteránovi FBI značně otravovaly
život. A tak, dokonce i po svém přeložení do Washingtonu, měl
neustále tento případ uložený hluboko v paměti. Události posledních
hodin jeho zájem opět rozkřesaly a ten začal plát mocným
plamenem. Matthew Riggs vznesl dotaz ohledně LuAnn Tylerové.
Jak Masters věděl, Riggs pobýval v Charlottesvillu ve Virginii.
Masters Riggse znal a rovněž věděl, kým býval. Velmi dobře to
věděl. Jestliže někdo jako Riggs projeví zájem o LuAnn Tylerovou,
nemůže Masters zůstat lhostejný.
Když se Mastersovi a jeho týmu tehdy nepodařilo zabránit
LuAnn Tylerové uniknout z New Yorku, zabývali se značnou dobu
tím, že se pokoušeli rekonstruovat posledních několik dnů, které
vedly k jejímu zmizení. Spočítal si, že buď cestovala z Georgie do
New Yorku autem, nebo jela vlakem. Neměla ani řidičský průkaz ani
auto. Ten veliký kabriolet, ve kterém ji někdo viděl, se našel před
návěsem, takže ho k cestě nepoužila. Masters se tudíž soustředil na
vlaky. Na nádraží v Atlantě měl štěstí, že se strefil do černého.
LuAnn Tylerová odcestovala expresem Amtrak Crescent do New
York City ten den, co se úřady domnívaly, že byly spáchány obě
vraždy. To však nebylo všechno, co zjistil.

- 343 -
 LuAnn rovněž zelefonovala z přístroje v autě Otise Burnse. Burns
byl ten druhý mrtvý muž v obytném návěsu. FBI se podařilo toto
číslo vystopovat do New Yorku, ale bylo již odpojeno a vyšetřování,
kdo si to číslo pronajal, vedlo do slepé uličky. To vystupňovalo
Mastersovu zvědavost ještě víc.
Teď když se Masters opět soustředil na LuAnn Tylerovou,
přikázal svým lidem, aby prošli zprávy newyorské policie z období
okolo doby jejího zmizení, jestli se jim nepodaří narazit na nějaké
neobvyklé události, které se tehdy staly. Jeho muži zjistili jednu věc,
jež Masterse kromobyčejně zaujala. Tu noc před tiskovou
konferencí, na níž byla LuAnn představena jako výherkyně loterie,
byl nalezen ve svém bytě v New Yorku mrtvý muž jménem Anthony
Romanello. Objevení mrtvého těla v New Yorku se sotva dalo
považovat za nějakou nezvyklou novinu. Policie však měla podezření
ohledně Romanellovy smrti, protože měl dlouhý záznam v trestním
rejstříku a policie ho podezřívala, že se nechává najímat a vraždí na
objednávku. Policie dopodrobna zjišťovala, kde se pohyboval během
posledního dne mezi živými. Romanello byl spatřen s jakousi ženou
v jedné restauraci krátce před tím, než zemřel. Zpráva uváděla, že
spolu měli vážné neshody. Sotva o dvě hodiny později byl
Romanello už mrtev. Oficiální příčinou smrti byla srdeční zástava,
avšak v pitevní zprávě se uvádělo, že u tohoto mladistvého a
zdravého muže nebyly nalezeny žádné známky jakékoli srdeční
choroby. V tom ovšem Masters neshledával nic, co by mu
rozproudilo alespoň trochu krev. Co však mu zvedlo hladinu
adrenalinu, to byl popis té ženy, neboť se přesně shodoval s popisem
LuAnn Tylerové.
Masters se ve svém kancelářském křesle zavrtěl celý nesvůj a
zapálil si cigaretu. Pak totiž přišel největší gól. V oblečení, které měl
Romanello na sobě, se našla jízdenka z vlaku, podle níž vyšlo
najevo, že Romanello byl v Georgii a vrátil se do New Yorku týmž
vlakem, kterým cestovala i LuAnn, i když seděli každý v jiném
vagonu. Byla mezi tím nějaká souvislost? Když tento veterán FBI
doloval ve své paměti dávno zasuté informace, začal si skládat

- 344 -
dohromady jednotlivé kusy s jasnějším odstupem. Vypadalo to, že
tolik let odkladu bude přece jen k něčemu dobrých.
Přestal hloubat nad složkami informací, které o LuAnn Tylerové
nashromáždil, a to včetně záznamu z tahu loterie. Vítězný tiket byl
zakoupen v bistru v Rikersvillu v Georgii tentýž den, co byly údajně
LuAnn Tylerovou v obytném návěsu spáchány dvě vraždy.
Zachovala by se dost chladnokrevně, jestliže se zastavila a zakoupila
si tiket těsně po dvojnásobné vraždě, pomyslel si Masters. Vítězný
tiket byl oznámen při tahu v New Yorku následující středu. Žena
odpovídající popisu LuAnn byla spatřena v pátek večer ve
společnosti Romanella. A tisková konference představující LuAnn
Tylerovou coby výherkyni se konala v sobotu. Divné však bylo, že
jak podle záznamů u Amtraku, tak podle lístku, který se u Romanella
našel, jak Tylerová, tak Romanello cestovali expresem Crescent už
předchozí neděli, takže do New Yorku dorazili v pondělí. Jestliže to
bylo tak, znamenalo to, že LuAnn Tylerová do New Yorku
odcestovala dokonce dřív, než se dozvěděla, že v loterii vyhrála.
Utíkala tudíž jen před možným obviněním z vraždy a zcela náhodnou
shodou okolností si zvolila New York, kde se chtěla skrýt, a pak opět
náhodou vyhrála sto milionů dolarů? V takovém případě ovšem byla
tou nejšťastnější osobou na světě. George Masters nevěřil, že by
někdo mohl mít takové štěstí. Vypočítával si okolnosti na prstech.
Vraždy. Telefonní hovor. Koupě tiketu. Cesta vlakem do New Yorku
před vyhlášením vítězného tiketu. LuAnn vyhrává v loterii.
Romanello a Tylerová mají spor. Romanello umírá. LuAnn Tylerová,
dvacetiletá dívka se sedmi třídami základní školy a s dítětem,
prochází přímo skrz hustou policejní síť a úspěšně mizí. Masters
došel k závěru, že to nemohla zvládnout sama. To všechno bylo
připravováno s velkým předstihem. A to opět logicky znamenalo
jednu věc. V tu chvíli se Masters pevně chytil za opěradla
kancelářské židle, neboť ten logický závěr ho málem porazil.
LuAnn Tylerová věděla, že loterii vyhraje.
Z toho, co z té poslední úvahy ovšem plynulo, se zachmuřený
agent silně otřásl. Nedokázal pochopit, jak to, že tuto možnost
neviděl již před deseti lety, nicméně musel připustit, že ho to tenkrát

- 345 -
ani ve snu nenapadlo. Pátral jen po možném vrahovi, to bylo vše.
Jedinou útěchu nacházel ve skutečnosti, že před deseti lety neměl k
dispozici okolnosti Romanellova případu, které by si mohl dát
dohromady a něco z nich vydolovat.
Masters pravděpodobně nebyl dost starý na to, aby se pamatoval
na všechny případy korupce v loterii z předchozího století, ale
nepochybně si pamatoval na skandály spojené s loterií v padesátých
letech dvacátého století. Ty se ovšem zdály směšné ve srovnání s
tím, čemu bude země patrně muset čelit nyní.
Nedalo se vyloučit, že před deseti lety někdo zfalšoval výsledky
tahu federální loterie Spojených států. Přinejmenším jednou, ale
pravděpodobně i víckrát. Bylo přímo hrůzostrašné domyslet si
důsledky. Federální vláda závisela na výtěžku z loterie, aby byla
schopna financovat obrovské množství nejrůznějších programů, jež
byly politicky tak zakořeněny, že bylo naprosto vyloučené je zrušit.
Ale co když byl zdroj těchto peněz otráven? A co kdyby někdy
Američané tuto skutečnost zjistili?
Mastersovi při tom pomyšlení vyschlo v ústech. Několikrát si lokl
vody z karafy na svém psacím stole a zapil s ní dva aspiriny, aby už
předem vyhlásil boj mučivé migréně, která z toho patrně vzejde.
Zklidnil se a zvedl telefon. „Sežeňte mi k telefonu ředitele," vydal
příkaz. Zatímco Masters čekal na spojení, seděl zády opřený o
opěradlo židle. Věděl, že v konečné fázi to bude muset dojít až do
Bílého domu. Ale nechá ředitele, ať si promluví s ministryní
spravedlnosti, a ta to zase může probrat s prezidentem. Jsou-li
Mastersovy závěry správné, ten kolotoč, který to roztočí, bude tak
plný svinstva, že nakonec se dostane hojně na každého.

Jackson opět seděl ve svém hotelovém pokoji s obrazovkou

laptopu před sebou. LuAnn se až dosud s Riggsem setkala už
několikrát a Jackson jí byl ochoten poskytnout ještě několik hodin,
aby se mu ozvala. Stejně ho ale zklamala. Nenapojil se na LuAnninu
domácí telefonní linku, což byl přehmat, který, jak došel k závěru,
nebylo už proč napravovat. Trochu ho zaskočila nepřipraveného,

- 346 -
když Lisu tak bez odkladu poslala pryč. A společník, který měl za
úkol sledovat pohyby LuAnn, se tak musel vydat za Charliem a
Lisou, čímž Jackson přišel o cenné dvě oči navíc. Tudíž ani nevěděl,
že se LuAnn a Donovan už sešli.
Zvažoval, zda nemá poslat pro další lidi, aby byly všechny
základny kryty, ale tolik cizích lidí pohybujících se po městě by
snadno mohlo vzbudit podezření. A toho se chtěl Jackson pokud
možno vyvarovat. Zvláště pak z toho důvodu, že ve hře byla ještě
jedna neznámá karta, o které toho zatím moc nevěděl - Matt Riggs.
Odeslal Riggsovy otisky prstů tomu samému zdroji informací a teď
čekal na odpověď.
Jacksonova ústa poklesla v koutcích, když se očekávaná
informace objevila po obrazovce. Jméno, které tam stálo, neznělo
Matthew Riggs. Jackson na okamžik znejistěl, jestli snad nesňal v
chalupě omylem otisky někoho jiného. Ale to bylo vyloučené. Viděl
přece přesně místo, kterého se muž, říkající si Matthew Riggs, dotkl.
Tam k žádnému omylu dojít nemohlo. Jackson se rychle rozhodl, že
si ověří u druhého zdroje, nedošlo-li k omylu tam. Vytočil patřičné
číslo a dlouze s onou osobou na druhém konci hovořil.
„Tyhle byly ošidné," konstatoval hlas. „Prošli jsme nejdřív běžné
kanály, abychom nevzbudili podezření. Máme za to, že se žádost
dostala až na vyšší úroveň a jako odpověď nám vylezlo ,otisky
nenalezeny'."
„Ale nějaká osoba musela být identifikována ," trval na svém
Jackson.
„To jistě, ale teprve když jsme vyzkoušeli další cestičky."
Jackson věděl, že to znamená, že se nabourali do databáze nelegální
cestou. „A tady jsme získali informaci, kterou jsme vám odeslali."
„Jenže jméno je jiné, než užívá v současné době, a v informaci se
uvádí, že jde o zesnulého."
„Přesně, jenže ono je to tak, že když nějaký zločinec zemře,
běžný postup je takový, že se sejmou otisky z mrtvoly a pošlou se k
ověření na FBI. Když je to dokončeno, přístup k otisku se z databáze
vymaže. Výsledek toho je, že technicky vzato se v databázi
nenacházejí žádné otisky zemřelých zločinců."

- 347 -
 „Jak mi vysvětlíte, co jste mi právě poslali? Proč by měli tuto
osobu zařazenu mezi zesnulými, ale s jiným jménem?"
„Z toho se dá vyčíst, že jméno uvedené v databázi je pravé,
zatímco to, které užívá teď, je falešné. Skutečnost, že je veden jako
mrtvý, mi napovídá, že federálka chce, aby si lidé mysleli, že je po
smrti, včetně všech, kteří by se chtěli dostat k nim do databáze, aby
si to ověřili. Už jsem zažil dřív, že to tak federálové udělali." „Proč?"
Odpověď, kterou mu ten muž dal, donutila Jacksona, aby pomalu
položil telefon. Teď to všechno do sebe zapadalo. Zíral na
obrazovku.
Daniel Buckman. Zesnulý.

Neuběhly ani tři minuty po LuAnnině odchodu, když Riggsův

telefon zazvonil. Zpráva byla stručná, ale stačila, aby Riggse
zamrazilo až do morku kostí.
„Někdo se právě dostal neoprávněně do tvé složky s otisky prstů
přes automatický identifikační systém. A byl to někdo, kdo se vyzná,
protože jsme na to přišli, až když to udělal. Koukej si dát pozor, ještě
to prověřujeme."
Riggs praštil sluchátkem a popadl přijímač odposlouchávacího
zařízení. Chvilku mu zabralo, než odemkl zásuvku ve stole, vytáhl z
ní dvě pistole, dva zásobníky s náboji a kotníkové pouzdro. Větší
pistoli si strčil do kapsy a menší zastrčil do pouzdra, které si připnul
kolem kotníku. Pak se rozběhl pro džíp. Modlil se, aby LuAnn ještě
nenašla a neodstranila odposlouchávací zařízení z BMW.

Z telefonu v autě zavolala LuAnn číslo, které jí Jackson dal. Asi

za minutu jí zavolal zpět.
„Jsem taky na cestě," poznamenal. „Musíme si promluvit."
„Hlásím se vám, jak jste mi řekl."
„Jistěže ano. Mám za to, že toho je spousta, co mi můžete sdělit."
„Myslím si, že žádná velká potíž nám nehrozí."
„Opravdu? To skutečně velice rád slyším."

- 348 -
 LuAnn reagovala nedůtklivě. „Chcete to tedy slyšet, nebo ne?"
„Ano, ale ústně."
„Proč?"
„A proč ne?" odpálil její pokus vyhnout se setkání. „Mám nějaké
informace, které by vás mohly zajímat."
„O čem?"
„Ne o čem, ale o kom. O Mattu Riggsovi. Třeba jeho pravé
jméno, jeho skutečnou minulost, a také proč byste měla být nanejvýš
opatrná, až s ním budete jednat."
„To všechno mi můžete sdělit do telefonu."
„LuAnn, vy jste mě možná neslyšela, ale já řekl, že se se mnou
sejdete osobně."
„Proč bych to měla dělat?"
„Uvedu báječný důvod. Jestliže to neuděláte, najdu si Riggse a do
půl hodiny ho zabiju. Uříznu mu hlavu a pošlu vám ji poštou. Jestliže
mu zavoláte, abyste ho varovala, pak přijdu do vašeho domu a pobiju
tam každého od služebných po zahradníky a pak dům celý spálím.
Pak zajedu do exkluzivní školy vaší drahé dcerunky a povraždím
všechny tam. Můžete se pokoušet volat neustále dál a dál a varovat
třeba celé město, a já začnu zabíjet lidi nazdařbůh. LuAnn, bude vám
tento důvod stačit, nebo chcete slyšet ještě něco víc?"
LuAnn, celá bílá a roztřesená po tom prudkém slovním útoku,
musela vydechnout téměř násilím. Věděla, že každé šílené slovo
myslí naprosto vážně. „Kde a kdy?"
„Jako za starých, dobrých časů. A když už mluvíme o starých
časech, co kdyby se Charlie připojil k nám? Týká se to i jeho."
LuAnn si přidržela sluchátko dál od ucha zírala na ně, jako kdyby
ho chtěla pohledem roztavit spolu s mužem na druhém konci drátu.
„Zrovna teď je někde jinde."
„Ale, ale. A já si myslel, že vždycky stojí při vás, ten věrný
poskok."
Něco v jeho tónu rozezvučelo v LuAnn strunu v její paměti. Stále
nemohla přijít na to, co to bylo. „Nejsme srostlí jak siamská
dvojčata. Má svůj vlastní život."

- 349 -
 Zatím ještě ano, pomyslel si Jackson. Prozatím ano, stejně jako
ty. Ale opravdu o tom mám už své pochybnosti, velké pochybnosti.
„Co se setkat v té chalupě, kde se uhnízdil náš příliš zvídavý
přítel. Za třicet minut. Stihnete to?"
„Za třicet minut tam budu."
Jackson zavěsil telefon v autě a mechanickým pohybem se ujistil,
že nůž má ukrytý v bundě.
Šestnáct kilometrů od něj udělala LuAnn téměř zrcadlový pohyb,
když odjistila svou čtyřiačtyřicítku.

Pomalu se už začalo snášet šero, když LuAnn jela po prašné cestě

pokryté listím ze stromů lemujících cestu. Místo bylo velice tmavé.
Předešlou noc silně pršelo a na přední sklo jejího vozu dostříkly
kapky vody, když projela jednou hlubokou kaluží. To ji na chvíli
polekalo. Chalupa se před ní objevila na poslední chvíli. Zpomalila a
očima pročesávala okolí. Neviděla ani auto, ani nikoho dalšího.
Uvědomovala si dobře, že to neznamená vůbec nic. Zdálo se, že
Jackson se objevoval a mizel, kdykoli se mu zachtělo, a nechával za
sebou asi tolik stop jako oblázek vhozený do moře. Zastavila BMW
před zchátralým stavením a vystoupila. Na chvilku poklekla a
prohlížela si zem. Žádné stopy od pneumatik tam nenašla, a přitom
by v blátivém povrchu byly všechny stopy určitě dobře patrné.
LuAnn si prohlížela chalupu z venku. Byla si jistá, že Jackson je
uvnitř. Připadalo jí, že ten člověk za sebou nechává čichovou stopu,
kterou mohla rozeznat jen ona. Páchl po hrobu, plísni a zatuchlině.
Ještě jednou naposledy se zhluboka nadechla a vykročila ke dveřím.
Jakmile LuAnn vstoupila dovnitř, pečlivě se rozhlédla po malém
prostoru.
„Jste tu brzy." Jackson vykročil z tmavého koutu. Obličej měl
tentýž jako při všech jejich setkáních tváří v tvář. Miloval
důslednost. Na sobě měl koženou bundu a džíny. Černá lyžařská
čepice mu kryla temeno hlavy. Obutý byl v tmavých turistických
botách. "Ale alespoň jste přijela sama," dodal.

- 350 -
 „Doufám, že totéž se dá říct i o vás." LuAnn se nepatrně posunula
tak, aby měla za zády raději zeď než dveře.
Jacksonovi ihned došel smysl jejího pohybu a lehce se usmál.
Založil si ruce na prsou a opřel se o zeď, rty našpulené. „Můžete
začít se svou zprávou," přikázal jí.
LuAnn si nechala ruce v bundě a v pravé pěsti svírala pistoli.
Ústím hlavně se jí dařilo mířit skrz kapsu na Jacksona.
Pohybovala rukou jen nepatrně, ale Jackson naklonil hlavu a
usmál se. „Teď si přesně vybavuji vaše tvrzení, že byste nedokázala
chladnokrevně zabít."
„Výjimky existují všude."
„To je úžasně zajímavé. Ale teď nemáme na hrátky čas. Co ta
zpráva?"
LuAnn začala mluvit tak, že věty ze sebe spíše vyrážela. „Sešla
jsem se s Donovanem. To je ten muž, který mě sledoval, Thomas
Donovan." LuAnn usoudila, že už si Jackson jeho totožnost stejně
zjistil. Rozhodla se při jízdě sem, že nejlepší přístup bude, když
Jacksonovi poví povětšině pravdu a lhát bude jen o těch
nejkritičtějších zádrhelech. Polopravdy nejlépe vzbuzovaly dojem
hodnověrnosti a v tuto chvíli jí potřebovala získat co největší míru.
„Pracuje jako reportér pro Washington Tribune."
Jackson si dřepl na bobek, ruce proti sobě zapřené před sebou.
Očima ji neustále pozorně sledoval. „Pokračujte."
„Psal článek o loterii. O dvanácti výhercích z doby před deseti
lety." Pokývla hlavou směrem k Jacksonovi. „Vy je všechny znáte,
všichni si vedou finančně vynikajícím způsobem."
„A dál?"
„A Donovan chtěl vědět, jak to, protože mnoho jiných výherců
skončilo břichem vzhůru. Říkal, že jejich procento bylo stále stejné.
Těch vašich dvanáct jaksi vyčnívalo."
Jackson skryl raněnou pýchu velice dobře. Neviděl rád, když to,
co dělal, nebylo do poslední podrobnosti dotažené, a v tomto případě
nedokonalost přímo bila do očí. LuAnn ho pozorně sledovala.
Přinejmenším náznak ztracené sebejistoty se z Jacksonova výrazu

- 351 -
vyčíst dal. To jí poskytovalo nesmírné potěšení, ale teď nebyl čas se
tím dlouho zabývat.
„Co jste mu řekla?"
„Pověděla jsem mu, že mi byla doporučena vynikající investorská
firma někým od loterie. Poskytla jsem mu jméno té investorské
firmy, kterou jste využíval. Soudím alespoň, že je legální."
„Naprosto," odvětil Jackson. „Přinejmenším na povrchu. A ti
ostatní?"
„Řekla jsem Donovanovi, že o nich nic nevím, ale že je možné,
že jim byla doporučena táž firma, co já vím."
„A nachytal se na to?"
„Řekněme jen, že byl velice zklamaný. Chtěl napsat článek o
tom, jak bohatí vysávají chudé - víte, jako že vyhrají v loterii a
parazitující investorské firmy rozhážou jejich finance, ohřejí si
polívčičku a výherce nechají oškubaného, aby platil výdaje právní
firmě, která za něj vyhlásí úpadek. Řekla jsem mu, že rozhodně tento
úhel pohledu neschvaluju. Že já jsem si vedla dost dobře."
„A on věděl o vaší situaci v Georgii?"
„Řekla bych, že to ho ke mně původně přitáhlo." LuAnn si
nepatrně úlevou oddechla, když viděla, jak Jackson při této
poznámce lehce kývl hlavou. Bylo z toho jasné, že i on došel ke
stejnému závěru. „Nejspíš si myslel, že se přiznám k nějakému
obrovskému spiknutí."
V Jacksonových očích zlověstně zablýskalo. „Zmínil se ještě o
nějakých jiných teoriích, jako že loterie byla zfalšovaná?"
Zaváhat v tuto chvíli by byla přímo katastrofa. LuAnn si to
uvědomovala, a tak přímo vyhrkla. „Ne. Ačkoli si myslel, že má
skvělý článek. Řekla jsem mu, aby si promluvil přímo s tou
investorskou firmou, že nemám co skrývat. Připadalo mi, že mu to
vzalo vítr z plachet. Taky jsem mu řekla, že jestli se chce spojit s
policií v Georgii, ať to udělá. Třeba je načase nechat věci vyjít na
světlo."
„To jste ale nemyslela ani na chvíli vážně, že ne?"
„Rozhodně jsem chtěla, aby si to myslel. Měla jsem za to, že
když budu buď hodně oponovat nebo chtít něco skrývat, že by začal

- 352 -
být ještě podezřívavější. Ale takhle mu jaksi ze všeho vyprchaly
bublinky."
„V jakém stavu jste to nechala?"
„Poděkoval mi, že jsem se s ním sešla, dokonce se omluvil za to,
že mě obtěžoval. Řekl, že se se mnou možná spojí později, ale dost o
tom pochybuju." A zase LuAnn zahlédla, jak Jackson lehce přikývl.
Probíhalo to lépe, než by si byla dokázala představit. „Vystoupil z
mého auta a nastoupil do svého. A pak už jsem ho neviděla."
Jackson chvilku nic neříkal, pak pomalu vstal a tiše si přitiskl
dlaně k sobě. „Miluju dobré představení a myslím, že jste situaci
zvládla s velikým přehledem, LuAnn."
„Měla jsem vynikajícího učitele."
„Cože?"
„Před deseti lety na letišti, kde jste napodobil napodobeninu.
Tehdy jste mi řekl, že nejlepší způsob, jak se skrýt, je být nápadný,
protože to působí na lidi přímo opačně. Použila jsem tutéž zásadu.
Byla jsem velice otevřená, spolupracovala jsem a mluvila poctivě, a
to pak i podezřívaví lidé začnou přemýšlet jinak."
„Jsem poctěn, že jste si všechno tak dobře zapamatovala."
LuAnn ze zkušenosti věděla, jak u mužů trocha pochlebování
dokáže dělat divy, a Jackson, i když byl v mnoha směrech
výjimečný, se v tomto ohledu od ostatních mužů v ničem nelišil.
LuAnn k tomu poznamenala, a z jejího pohledu to snad už ani
nemohlo být řečeno zdrženlivěji: „Na vás je poněkud obtížné
zapomenout. Takže s Donovanem si už nemusíte ani v nejmenším
dělat starosti, je neškodný. A teď mi řekněte o Riggsovi."
Na mužových rtech se objevil úsměv. „Byl jsem svědkem vašeho
improvizovaného setkání s Riggsem dnes ráno vzadu za domem.
Bylo dosti malebné. A podle stavu vašeho nedostatečného oblečení si
dovedu docela dobře představit, že měl příjemné ráno."
LuAnn skryla rozzlobenou reakci, kterou v ní to popíchnutí
vyvolalo. V tuto chvíli potřebovala informace. Odvětila: „Tím spíš
mám důvod, abych se o něm dozvěděla úplně všechno."
„Tak třeba začněme s jeho pravým jménem, Daniel Buckman."
„Buckman? Proč by měl mít jiné jméno?"

- 353 -
 „To od vás zní velice zábavně. Pročpak si asi lidé mění jméno,
LuAnn?"
Na čele jí vyvstal pot. „Protože mají co skrývat."
„Přesně tak."
„On dělal špióna?"
Jackson se zasmál. „To ani ne. V tuto chvíli vlastně neexistuje."
„Co tím chcete říct?"
Chci říci, že mrtví lidé, technicky vzato, nemohou být ničím
jiným než mrtvými, není-liž pravda?"
Mrtví?" Celé LuAnnino tělo ztuhlo. Copak Jackson už Matthewa
zabil? To přece není možné? Vší silou se snažila ovládnout se a
neskončit na podlaze. Naštěstí Jackson pokračoval.
„Získal jsem jeho otisky, nechal je srovnat s databází a počítač mi
oznámil, že je mrtev."
„Tak byla v počítači chyba."
„Počítač pouze vydá to, co do něj někdo vloží. A ten někdo chtěl,
aby to vypadalo, že je Riggs mrtvý, pro případ, že by po něm někdo
začal pátrat."
„Pátrat po Riggsovi? Jako třeba kdo?"
„Jeho nepřátelé." Když LuAnn nijak nezareagovala, Jackson jí
položil otázku: „Slyšela jste někdy o programu na ochranu svědků?"
„Ne. A měla jsem?"
„Žila jste hodně dlouho v zahraničí, myslím, že asi ne. Program
řídí federální vláda, tedy přesněji úřad s výkonnou pravomocí šerifa
Spojených států. Ten má chránit osoby svědčící proti nebezpečným
zločincům nebo organizacím. Dostanou novou totožnost, začnou
nový život. Oficiálně je Riggs mrtev. Objeví se na malém městě,
začne žít pod jiným jménem, s jinou totožností. Snad i jeho rysy
mohly být poněkud pozměněny. Nevím to zcela jistě, ale z mé strany
se jedná o kvalifikovaný odhad, že Riggs je členem této skupiny."
„Riggs - Buckman - byl svědek? Při čem?"
Jackson pokrčil rameny. „Kdo ví? A komu na tom záleží? Chci
vám tím říct, že Riggs je kriminálník. Nebo spíš bývalý zločinec.
Pravděpodobně se jednalo o drogy či něco podobného. Třeba býval

- 354 -
informátorem mafie. Program na ochranu svědků se nezabývá
kapsáři."
Aby zabránila pádu, opřela se LuAnn zády o zeď. Riggs je
zločinec.
„Jen doufám, že jste se mu s ničím nesvěřila. Nedá se vůbec
odhadnout, jaké úkoly by mohl mít."
„Ne, to ne," podařilo se LuAnn ze sebe dostat.
„A co vy mi o tom muži můžete říct?"
„Rozhodně ne tolik, kolik jste mi toho právě o něm sdělil vy.
Neví o nic víc, než věděl předtím. Netlačí na to. Myslí si, že
Donovan je nejspíš únosce. Z toho, co jste mi právě řekl, je mi jasné,
že na sebe chce upoutávat co nejmenší pozornost."
„To je pravda, to nám velice dobře hraje do ruky. A ke všemu
jsem si jist, že to vaše ranní setkání ničemu neuškodilo."
„Po tom vám ale opravdu vůbec nic není," rozhorlila se
nakvašeně. Teď, když už byla výměna informací u konce, neměla v
úmyslu nechat tu poznámku projít bez povšimnutí.
„A, tak to byla první chyba, kterou jste během našeho setkání
udělala. Vy to prostě nedokážete dotáhnout do konce, aniž byste
neudělala obrovskou botu, že?" Ukázal na ni štíhlým prstem.
„Všechno, co je s vámi spojeno, se mě týká. Já jsem vás stvořil. A ve
skutečném smyslu toho slova se cítím zodpovědný za vaše dobro. A
tu zodpovědnost rozhodně neberu na lehkou váhu."
LuAnn vyhrkla: „Podívejte se, deset let je pryč. Vy jste si nadělal
své peníze. A já zase své. Navrhuju, abychom to už skončili,
napořád. Za třicet šest hodin budu na druhém konci světa. Vy si jděte
svou cestou, a já si půjdu svou, protože jsem vším tím víc než dost
unavená."
„Vy jste mě neuposlechla."
„To je pravda, ale strávila jsem deset zatracených let ve dvaceti
různých zemích, neustále jsem se ohlížela přes rameno a poslouchala
vaše příkazy. A řekla bych, že teď strávím zbytek života tím, že budu
dělat totéž. Tak se do toho nakonec můžu pustit hned." Ti dva se na
sebe dlouze zadívali ve snaze jeden druhého přivést do rozpaků a
donutit ho uhnout pohledem.

- 355 -
 „Odjedete ihned?"
„Stačí, když mi dáte čas, abych si sbalila. Do zítřejšího rána
budeme pryč."
Jackson si třel bradu, jak návrh zvažoval. „Něco mi, LuAnn,
povězte. Proč bych vás neměl zabít na místě, teď hned?"
Na tuto otázku byla připravená. „Protože Donovanovi by mohlo
připadat poněkud zvláštní, že hned poté, co se se mnou setká,
skončím jako mrtvola. Teď žádné podezření nemá. Myslím, že vám
mohu zaručit, že by to ihned aktivovalo jeho radar. Skutečně si
chcete způsobit takové nesnáze?"
Jackson sešpulil na chvilku rty a pak ukázal ke dveřím. „Jděte se
spakovat."
LuAnn se na něj podívala a pak sama pokynula směrem ke
dveřím. „Jděte první."
„Pojďme vyjít ze dveří společně, LuAnn. Tím způsobem budeme
mít oba rozumnou šanci odvety v případě, že by se jeden z nás
pokusil o něco násilného."
Odcházeli ke dveřím společně a jeden se do druhého vpíjel
očima.
Přesně ve chvíli, kdy Jackson položil ruku na kliku, se dveře
rozletěly a téměř ho srazily k zemi.
Stál v nich Riggs a jeho zbraň mířila na Jacksona. Než ale stačil
vystřelit, Jackson stáhl LuAnn před sebe a ruka mu sjela dolů.
„Ne, Matthewe, ne," vykřikla LuAnn.
Riggs k ní zajel pohledem. „LuAnn -"
LuAnn spíše vycítila než uviděla, jak Jackson trhl rukou. Použil
způsob hodu nožem spodním obloukem, který však nebyl o nic méně
vražedný.
LuAnnina ruka vystřelila a částečně se srazila s Jacksonovým
předloktím. V příštím okamžiku Riggs chroptěl bolestí a nůž mu čněl
z paže. Padl na podlahu a nůž držel za rukojeť. LuAnn vytáhla z
kapsy pistoli, otočila se na patě a přitom se pokusila na Jacksona
zamířit. V téže chvíli ji Jackson k sobě prudce přitáhl.
Spojená setrvačná síla dvou těl srazila Jacksona i LuAnn skrz
skleněnou výplň prosklených dveří na verandu. Když oba těžce

- 356 -
dopadli na podlahu, LuAnn se svezla na Jacksona, pistole se jí
vysmekla z ruky a klouzavým pohybem jela po prknech verandy. V
okamžiku, kdy zápasili mezi tlustými, kluzkými skleněnými střepy,
aby získali alespoň nějakou pevnou půdu pod nohama, oba cítili
skrytou, ale nepopiratelnou sílu toho druhého. Jackson ji chytil za
krk, LuAnn ho kopla do rozkroku a jedním loktem se mu zaklesla
pod bradou. Jeden druhého pevně svírali, snažili se získat výhodu, a
tímto způsobem se jim nakonec oběma podařilo postavit se pomalu
zase na nohy. LuAnn si všimla, že Jacksonovi z ruky teče z
rozšklebené rány krev. Musel se pořezat, když prolétli sklem ve
dveřích. Blesklo jí hlavou, že v tom případě nemůže jeho stisk být
stoprocentní. S náhlým výbuchem síly, který patrně překvapil i
Jacksona, se od něj LuAnn odtrhla, chytla ho za pásek a předek
košile a mrštila ho obličejem napřed na stěnu chalupy, kde se svezl
na zem, jak ho náraz na chviličku ochromil. Aniž by na jedinou
chvilku plýtvala jakýmkoli zbytečným pohybem, vrhla se LuAnn
vpřed, sedla si Jacksonovi obkročmo na záda, oběma rukama ho
popadla pod bradou a trhla jí dozadu, a snažila se ze všech sil mu tím
pohybem zlomit vaz. Jackson zařval bolestí, protože její tlak byl stále
silnější. Ještě několik centimetrů a bylo by po něm. Ruce se jí však
nečekaně svezly a ona se svalila dozadu a přistála ve střepinách.
Vyskočila ihned na nohy a pak ztuhla, když sklonila hlavu. V rukou
držela Jacksonův obličej. Na jeden hrůzný okamžik se jejich oči
setkaly a oni zůstali zírat jeden na druhého. Poprvé v životě měla
LuAnn před očima Jacksonovu skutečnou podobu.
Zatímco Jackson zhluboka a přerývaně dýchal, zajel pohledem k
jejím rukám. Dotkl se obličeje, ucítil vlastní kůži, své skutečné vlasy.
Teď ho již mohla identifikovat. Nebylo vyhnutí, musela zemřít.
Táž myšlenka prolétla hlavou i LuAnn. Sehnula se pro zbraň a v
témže okamžiku po ní Jackson skočil. Klouzali po verandě a oba se
ze všech sil snažili dosáhnout na pistoli.
„Okamžitě ji pusť, ty kriple!" zařval Riggs. LuAnn se ohlédla,
aby se na něj podívala, jak tam stál smrtelně bledý v okně, košili měl
celou krvavou a zbraň v třesoucích se rukách. Záviděníhodnou
rychlostí se Jackson přehoupl přes zábradlí verandy a Riggs vypálil o

- 357 -
setinu vteřiny později, než bylo třeba. Kulky zasáhly jen zábradlí
místo živého masa.
„Do hajzlu!" Riggs zaúpěl a padl na kolena, čímž zmizel LuAnn z
očí.
„Matthewe!" LuAnn se ocitla jedním skokem u okna. Mezitím už
Jackson zmizel v lese.
LuAnn proběhla dveřmi a v běhu si stahovala koženou bundu. V
dalším okamžiku již klečela vedle Riggse. „Počkej, nevytahuj ten
nůž, Matthewe." Pomocí zubů nejprve utrhla podšívku rukávu své
bundy a pak ji roztrhala na pruhy. Pak Riggsovi roztrhla rukáv košile
a odhalila tak ránu. Nejprve se pokusila zastavit krvácení kusy látky,
ale nešlo to. Pod Riggsovým podpažím nahmatala tepnu a stlačila ji v
tom místě prstem. Proud krve konečně pomalu ustal. Jak nejjemněji
to šlo, vytáhla LuAnn nůž z rány, zatímco Riggsovy prsty se jí zaryly
do paže a zuby si málem prokousl rty. Hodila nůž na podlahu.
„Matthewe, přitiskni si prst přesně na tohle místo, ale ne příliš
silně, je potřeba, aby ti trochu krve proudilo do ruky." Navedla mu
prst na místo v podpaží, které si měl tisknout a které mu dosud tiskla
ona.
„V autě mám lékárničku. Zavážu ti to, jak nejlíp dokážu. Pak tě
musím dopravit k nějakému doktorovi."
LuAnn sebrala zbraň z verandy a pak se s námahou dopotáceli k
BMW, kde mu LuAnn vyčistila a zavázala ránu s pomocí výbavy
první pomoci, kterou měla ve schránce na rukavice. Když zuby
odtrhla poslední kus leukoplasti a obtočila ji okolo fáče, Riggs se na
ni zadíval. „Kde jsi se tohle všechno naučila?"
LuAnn jen odsekla. „Poprvé jsem viděla doktora, když se Lisa
narodila. A i tehdy to bylo asi tak na dvacet minut. Sakra, když žiješ
v zapadákově a nemáš peníze, tak se prostě tyhle věci naučit musíš,
abys přežil."
Jakmile dorazili na pohotovost u dálnice 29, LuAnn se už
nachystala, že vystoupí a pomůže Riggsovi dojít dovnitř, ale ten ji
zarazil.

- 358 -
 „Podívej, myslím, že bude lepší, když si tam dojdu sám. Už jsem
tady byl, znají mě. Stavitelé se často někde zraní. Řeknu jim, že jsem
uklouzl a vrazil si loveckou kudlu do ruky."
„Určitě to zvládneš?"
„Jo, myslím si, že jsem ti už takhle život zamotal až až." Poněkud
s obtížemi se vyhrabal z auta.
„Počkám tu, dokud nebudeš hotov, slibuju," poznamenala.
Pousmál se slabounce, pak vešel dovnitř a přitom si přidržoval
zraněnou ruku.
LuAnn otočila vůz a zacouvala na parkoviště, aby viděla na
kohokoli, kdo by šel dovnitř. Zamkla všechny dveře a pak tiše
zaklela. Riggs jí přišel na pomoc, to mu sotva mohla zazlívat.
Jenomže těsně předtím se jí podařilo Jacksona přesvědčit, že je
všechno v pořádku. Stačila minuta a mohli být doma. Bože, to
načasování. Celá se schoulila do sedadla. Dokonce by se jí možná
podařilo vysvětlit i Riggsův náhlý příchod se zbraní v ruce. Riggs se
přece o její bezpečí bál, sledoval ji, třeba si mohl myslet, že ten muž,
se kterým se měla setkat, je Donovan. Jenže Riggs udělal něco, co už
nijak vysvětlit nemohla. Zatímco sledovala rušný provoz na dálnici
29, vydralo se jí z hrdla hlasité zaúpění.
Riggs ji před Jacksonem oslovil LuAnn. To jméno všechno
zničilo. Neexistovala žádná možnost, že by to Jackson přeslechl.
Takže teď věděl, že mu předtím lhala v tom, co Riggs ví. A neměla
nejmenší pochybnost, jaký trest bude následovat. Ještě před půl
hodinou byla téměř ve vynikající náladě. A teď byly veškeré naděje
ty tam.
Pohled se jí svezl na vedlejší sedadlo, kde zahlédla kousek bílého
papíru. Zvedla Donovanovu navštívenku a přečetla si telefonní číslo.
Na chvíli se zamyslela a pak zvedla telefon. Tiše zaklela, když se jí
ozval pouze záznamník. Nechala tam pro Donovana dlouhý vzkaz,
ve kterém mu popsala, co se stalo. Znovu na něj naléhala, aby se
někde ukryl, že mu všechno zaplatí. Byl to dobrý člověk, který pátral
jen po pravdě. Nepřála si, aby kvůli tomu zemřel. Nechtěla, aby ještě
někdo kvůli ní umíral. Modlila se, aby Donovan žil alespoň tak
dlouho, než si její vzkaz vyposlechne.

- 359 -
 a lišila se svou intenzitou v závislosti na situaci. Vyvstávala v
okamžiku potřeby a vždy si nashromáždila ještě dostatečné zásoby,
takže nebylo nikdy možné, aby ji zcela opustila. Buď člověk takový
typ síly má, nebo ne. Bylo zcela zřejmé, že LuAnn Tylerová ji měla.
To si teď Jackson dobře zapamatuje. Nebude se snažit se s ní utkat
tímto způsobem, ale, tak jako vždy, zařídí se podle toho. A v sázce je
tolik, jako dosud nikdy, a to z jednoho konkrétního důvodu.
Skutečnou ironií bylo, že jí věřil. Byl připraven ji nechat odejít.
LuAnn se svěřila Riggsovi, to vyšlo zcela jasně najevo. Riggs znal
její pravé jméno. Jen málo věcí dokázalo Jacksona tak rozzlobit, jako
zastírání pravdy jeho vlastními lidmi. Nedostatek loajality nemohl
strpět a také ho trpět nebude. A jestliže lhala o Riggsovi, bylo víc než
pravděpodobné, že lhala i o Donovanovi. Jacksonovi nezbývalo, než
si z toho vyvodit, že i reportér z Washington Tribune se pomalu
dobírá pravdy. Tudíž i on musí být zastaven.
V okamžiku, kdy se tyto myšlenky v Jacksonově mozku točily
stále dokola, zazvonil mobilní telefon. Zvedl sluchátko. Chvíli
poslouchal, položil několik otázek, vyřkl několik jasných pokynů, a
když zavěsil, rysy jeho skutečné tváře zklidnil výraz hlubokého
uspokojení. Načasování snad ani nemohlo být lepší. Nastražená past
už teď čekala jen a jen na to, kdy sklapnout.
Jackson si přitiskl kus látky na dlaň. skutečně si velice ošklivě
pořezal ruku, když prolétli tím sklem. Zatracená ženská. Riggs by už
teď byl po smrti, kdyby ho neuhodila do ruky o milisekundu dřív,
než z ní vypustil nůž.
Opatrně se dotkl pokožky na obličeji. Po jednom z LuAnniných
úderů mu na tom místě naskočila malá boule. Konečně na vlastní
kůži pocítil její skutečnou sílu a musel si přiznat, že téměř předčila
jeho. Kdo by si to pomyslel? Ti velcí vazouni samý sval nikdy
neoplývají přirozenou silou od pánaboha, jakou měla ona. Ten druh
síly nemohl člověk získat v žádných fitness centrech. Spojovaly se v
ní jak vnitřní, tak vnější prvky, které spolupracovaly přesným, i když
živelným způsobem, a energie tryskala na povrch, kdykoli to bylo
třeba. Nebylo ji možné měřit nebo hodnotit co do množství, protože
přicházela a odcházela podle potřeb

- 360 -
 Vrtulník Bell Rančer přistál na travnaté ploše, kde už čekaly tři
černé sedany s vládními čísly na poznávacích značkách. Z vrtulníku
sestoupil George Masters a další agent, Lou Berman, mu šel v
patách. Nastoupili do jednoho z čekajících aut a vyrazili. Riggs
vážně podcenil rychlost reakce z Washingtonu. Za dvacet minut už
konvoj projížděl po štěrkové cestě a zastavil před Riggsovým
domem. Dveře aut se rozletěly a vážně se tvářící muži s
připravenými zbraněmi zaplavili jako kobylky prostory před i za
domem a stodolou.
Masters přikročil až ke dveřím do domu. Když mu na jeho
klepání nikdo nepřišel otevřít, pokynul jednomu za svých mužů.
Statný muž zasadil ránu nohou přímo proti zámku, dveře se rozletěly
a s třeskotem narazily do vnitřní stěny. Poté, co velice důkladně
prohledali celý dům, se agenti nakonec soustředili na Riggsovu
kancelář.
Masters se usadil k psacímu stolu a rychle listoval papíry, až se
jeho oči zastavily na řadě poznámek. Masters se opřel dozadu o
opěradlo a pátravě procházel rychle psané Riggsovy poznámky o
LuAnn Tylerové a o ženě jménem Catherine Savageová. Zvedl oči a
podíval se na Bermana. „Tylerová zmizela, Catherine Savageová se
vynořila. To je její krytí."
„Můžeme nechat ověřit na letištích, jestli Catherine Savageová
před deseti lety odletěla ze země," navrhl Berman.
Masters zavrtěl hlavou. „To dělat ani nemusíme. Obě jsou jedna a
táž osoba. Tylerová je tady. Ihned zjistěte adresu Catherine
Savageové. Spojte se s nějakým majitelem realitní kanceláře, co
prodává ty nejdražší nemovitosti v téhle oblasti. Pochybuju, že její
výsost bydlí v dalším návěsu."
Berman přikývl, vytáhl mobilní telefon a šel se poradit s místními
agenty FBI, kteří je sem doprovodili.
Masters přejel pohledem po Riggsově kanceláři. Nešlo mu do
hlavy, jak Riggs do tohoto všeho zapadá. Měl to tu hezké, nový
život, nové povolání, tak klidné, ještě spoustu let před sebou, které si

- 361 -
mohl užít. Ale teď? Masters už měl za sebou pozvání do Bílého
domu ke schůzce s prezidentem, ministryní spravedlnosti a ředitelem
FBI. Když jim Masters nastiňoval svou teorii, pozoroval, jak obličeje
všech tří mění barvu na nezdravě bledou. Skandál nedozírných
následků. Vládou podporovaná loterie byla zmanipulovaná.
Americký lid uvěří, že to byla jejich vláda, která jim to udělala. A jak
taky ne? Prezident veřejně deklaroval svou podporu loterie, dokonce
vystoupil i v krátké televizní reklamě, která ji vychvalovala. Dokud z
ní plynuly miliardy dolarů do státní kasy a pár šťastlivců se vyšvihlo
mezi milionáře, komu na tom sešlo?
Samotná podstata loterie byla již dříve napadána tvrzeními, že její
přínos pro veřejné blaho je ve značné míře negován tím, co s ní
souviselo. Rozpad rodin, závislost na sázení, další zbídačování již tak
chudých lidí. V důsledku loterie odváděla lidi od těžké práce a
snažení kvůli nereálnému snu o výhře. Jeden z jejích kritiků
prohlásil, že se dá přirovnat k dětem z městských čtvrtí, které nesní o
tom, že se dostanou jako hráči do městského přeboru, ale o tom, že
se dostanou rovnou do národní extraligy. Nicméně loterie ustála tyto
útoky bez pohromy.
Kdyby se však provalilo, že je celá hra zfalšovaná, pak by se
nafouklá bublina rychle protrhla. Došlo by k obrovskému pouštění
žilou a všichni - prezidentem počínaje až k nejposlednějšímu
úředníčkovi - by schytali své. Jak tam tak Masters seděl v oválné
pracovně, viděl to zcela jasně na výrazech v obličejích všech
přítomných: Ředitele FBI - nejvýše postaveného strážce zákona,
ministryně spravedlnosti - šéfky všech právníků, a nakonec i
prezidenta - muže číslo jedna, stojícího nad nimi všemi.
Zodpovědnost by padla na jejich hlavy, a to velice těžce. Masters
tudíž dostal naprosto jasné pokyny - přivést LuAnn Tylerovou, a to
za každou cenu a všemi dostupnými prostředky. A on měl v úmyslu
provést do puntíku to, co se na něm žádalo.

„Tak jak je?"

- 362 -
 Riggs pomalu nastoupil do auta, pravou ruku měl zavěšenou v
třícípém závěsném šátku. „Napíchali mi tolik injekcí proti bolestem,
že mám pocit, že už nikdy nebudu nic cítit."
LuAnn zařadila rychlost a vyrazili na dálnici.
„Kam teď jedeme?" zeptal se jí.
„K McDonaldovi. Umírám hlady a vůbec si nepamatuju, kdy
jsem si naposledy dala velký hamburger a hranolky. Nezní to
hezky?"
„Zní to moc hezky."
Zahnula k okénku výdeje přes ulici u McDonalďs a objednala
maso a hranolky a dvakrát kávu.
Pojídali a popíjeli za jízdy. Riggs si odložil kelímek s kávou, otrel
si ústa a nervózním způsobem si pohrával prsty zdravé ruky na
přístrojové desce. „Tak už mi řekni, jak moc jsem ti zkomplikoval
život?"
„Matthewe, já ti nedávám žádnou vinu."
„Já vím," řekl sklíčeně. Plochou dlaní plácl do sedadla. „Myslel
jsem, žes padla do pasti."
Zahleděla se na něj. „A proč to?"
Riggs se na dlouhou chvíli zadíval z okna, než odpověděl. „Hned,
jak jsi odešla, mi volali."
„Ach tak. Kdo a co to mělo společného se mnou?"
Hluboce si povzdechl. „Začněme třeba tím, že se nejmenuju
Matthew Riggs. Tedy je to moje jméno, ale jen posledních pět let, ale
pravé jméno to není."
„Tak alespoň si v tomhle ohledu nemáme co vyčítat."
Vypravil ze sebe s nuceným úsměvem: „Daniel Buckman."
Napřáhl ruku k pozdravu. „Přátelé mi říkají Dane."
LuAnn mu svou ruku nepodala. „Pro mě jsi Matthew. Ví tví
přátelé také to, že technicky vzato jsi mrtvý a že jsi zařazen do
programu na ochranu svědků?"
Riggs ruku pomalu stáhl.
Hodila po něm netrpělivým pohledem. „Říkala jsem ti, že
Jackson dokáže všechno. Kéž bys už mi začal věřit."

- 363 -
 „Došlo mi, že to byl on, kdo se naboural do mé složky. Proto taky
jsem tě sledoval. Kdyby o mně věděl, nebylo mi jasné, jak by na to
reagoval. Myslel jsem, že by tě mohl i zabít."
„To u toho člověka není nikdy vyloučené."
„Pořádně jsem si ho prohlédl."
LuAnn to podráždilo. „To nebyl jeho skutečný obličej."
Vzpomněla si na tu gumovou věc, která jí zůstala v rukou. Ona jeho
pravou tvář spatřila. Jeho opravdový obličej. Věděla, co to pro ni
znamená. Jackson teď udělá, co bude v jeho silách, aby ji zabil.
Neklidně přejížděla rukama po obvodu volantu. „Jackson říkal, že
jsi byl zločinec. Co jsi provedl?"
„Chceš tím naznačit, že věříš každému slovu, které ti ten chlap
nakuká? Jen pro případ, že by sis toho nevšimla, je to psychopat.
Oči, jako měl on, jsem neviděl od doby, kdy popravili Teda
Bundyho."
„Chceš tím říct, že v programu na ochranu svědků nejsi? „To
netvrdím. Ale ten program nechrání jen zločince." Podívala se na něj
nechápavě. „Co to znamená?"
„Ty si myslíš, že by zločinec mohl zvednout telefon a hned by
mu poskytli všechny ty informace o tobě, které jsem dostal?"
„To nevím. Proč by neměli?"
„Zastav."
„Cože?"
„Zastav to zatracený auto, nic víc!"
LuAnn stočila auto na odstavnou plochu a zastavila.
Riggs se sklonil a vytáhl odposlouchávací zařízení zpod sedadla
LuAnn. „Říkal jsem ti přece, že jsem ti napíchnul auto." Zvedl ruku,
v níž držel miniaturní vysílačku. „Dovol, abych tě upozornil, že
těžkým zločincům jen málokdy dají do rukou podobnou hračičku."
LuAnn se na něj podívala s očima dokořán otevřenýma.
Riggs se zhluboka nadechl. „Až do doby před pěti lety jsem byl
zvláštním agentem FBI. Rád bych si o sobě myslel, že jsem byl
velice zvláštním agentem. Pracoval jsem na zapřenou a dostal jsem
se do gangů působících jak v Mexiku, tak podél texaské strany
hranice. Ty bandy dělaly všechno, od vydírání přes drogy až po

- 364 -
vraždy na objednávku. Ať vyjmenuješ cokoli, oni v tom jeli. Žil jsem
a dýchal s tou chátrou stejný vzduch asi rok. Když jsme ten případ
otevřeli, byl jsem korunní svědek obžaloby. Rozmetali jsme celou
jejich organizaci a hromadu jsme jich poslali do vězení na doživotí.
Jenže bosové v Kolumbii nebyli nijak zvlášť nadšení z toho, že jsem
je připravil o čtyři sta milionů ročně čistého příjmu z obchodu s
drogami. Věděl jsem, jak moc po mně jdou. A tak jsem udělal to
jediné poctivé rozhodnutí. Zažádal jsem, abych mohl zmizet."
„A?"
„A FBI mi to zatrhla. Prohlásili, že jsem pro ně až příliš cenný
pro práci v terénu. Příliš zkušený. Měli alespoň tolik ohleduplnosti,
že mě poslali pracovat do jiného města, na jinou štaci. Na nějakou
dobu jsem šel dělat ke stolu."
„Takže žádná manželka nebyla. Všechno to bylo vymyšlené."
Riggs si opět pohladil poraněnou ruku. „To ne. Ženatý jsem byl.
Když mě přeložili. Jmenovala se Julie."
LuAnn opakovala velice potichu „Jmenovala?"
Riggs pomalinku zavrtěl hlavou a napil se unaveně kávy. Pára z
horké tekutiny zamžila sklo okna a on na něm vykreslil iniciály
svého pravého jména, přičemž D a B jako Dan Buckman tvořil s
takovou péčí, že to vypadalo, že je snad maluje vůbec poprvé.
„Napadení ze zálohy na Pacific Coast Highway. Auto vylétlo z útesu
s asi sto dírami od kulek v sobě. Julie při té střelbě zahynula. Mě
zasáhly dvě a náhodou se ani jedna netrefila nikam, kde jsou životně
důležité orgány. Vypadl jsem z auta a přistál na kraji. To jsou ty dvě
jizvy, které jsi viděla."
„Ach bože. Je mi to tak líto, Matthewe."
„Chlapi jako já by se pravděpodobně neměli ženit. Nebylo to
něco, co bych plánoval. Prostě se to stalo. Seznámíte se, scházíte se,
zamilujete se a chcete se vzít. A čekáte, že potom to všechno bude
klapat. A věci, o kterých člověk ví, že můžou přijít a všechno zničit,
ty nějak od sebe vůlí zaplaší. Kdybych byl tomu impulsu odolal,
Julie mohla ještě žít a učit svoje prvňáčky." Sklopil oči a zadíval se
na ruce, když promluvil. „No a tehdy ti skvělí superšéfové ve
federálce rozhodli, že bych možná mohl vážně té práce nechat a

- 365 -
změnit si totožnost. Oficiálně jsem při tom přepadu zahynul. Julie
leží pochovaná v Pasadeně a já dělám stavitele v bezpečném,
poklidném a idylickém Charlottesvillu." Dopil kávu. „Tedy spíš,
dříve bezpečném."
LuAnn rukou přejela po předním sedadle a našla jeho ruku,
kterou pevně stiskla.
Opětoval její stisk a povzdechl si: „Je těžké tolik let ze svého
života vymazat. Snažit se na to nemyslet, zapomenout na lidi a místa,
na věci, které pro člověka byly důležité po tak dlouhou dobu. A
pořád se bát, že se člověk přeřekne." Zadíval se na ni. „To je
zatraceně těžké," zopakoval vysíleně.
Zvedla ruku a pohladila ho po tváři. „Nikdy jsem si neuvědomila,
kolik toho máme společného," poznamenala.
„Ještě jednu věc přidej." Odmlčel se na vteřinku, protože se
zadívali jeden druhému do očí. „Nebyl jsem už po Juliině smrti s
žádnou ženou."
Pomalu a velice něžně se políbili.
„Chci ale, abys věděla, že to nebyl důvod, aby se přihodilo to, k
čemu došlo dnes ráno. Za ty roky jsem měl i jiné příležitosti. Jen
jsem nějak neměl nikdy chuť je využít." Nakonec tiše dodal: „Až s
tebou."
Ukazováčkem mu přejela po rozhraní spodní čelisti a pak se jí
prst stočil k jeho rtům. „Taky jsem měla jiné možnosti," ujistila ho.
Znovu se políbili, pevně se objali a pak se jejich těla k sobě
instinktivně přitiskla, jako dva kusy jedné formy, které do sebe
konečně zapadnou a spojí se v jednu jedinou. Seděli tak a kolébali se
celých několik minut.
Když se konečně pustili, Riggs se rozhlédl po parkovišti, jak se
znovu soustředil na současnou situaci.
„Zajedeme nejdřív k tobě domů, ty si spakuješ nějaké věci a
všechno, co budeš potřebovat. Pak zajedeme ke mně a já udělám
totéž. Nechal jsem ležet poznámky, co jsem si o tobě napsal během
telefonátů, na svém stole. Nechci tam zanechat žádnou stopu."
„Asi sedm kilometrů po devětadvacítce směrem na sever je jeden
motel. Tam začneme."

- 366 -
 „Co si teď myslíš, že Jackson udělá?"
„Ví už, že jsem mu o tobě lhala. Určitě si tudíž vyvodí, že jsem
lhala i o Donovanovi. A protože já mám všechny důvody, abych
pravdu zatajila, a Donovan se ze všech sil snaží o opak, Jackson
půjde nejprve po něm a já přijdu na řadu jako druhá. Zavolala jsem
Donovanovi a nechala jsem mu tam vzkaz, ve kterém ho varuju."
„Bezva trefa, to je opravdu povzbudivé, že jsme až na druhém
místě na seznamu pana Psycho," poznamenal Riggs a prsty si
poťukával na pažbu pistole v kapse.
Za pár minut nato již zahnuli na soukromou příjezdovou cestu k
Wickensově honitbě. V domě byla tma. LuAnn zastavila auto před
domem a oba s Riggsem vystoupili. LuAnn vyťukala bezpečnostní
kód a vešli dovnitř.
Riggs se posadil na postel - stále ostražitý - zatímco LuAnn si
balila do malé cestovní tašky osobní věci.
„Víš určitě, že jsou Lisa s Charliem v pořádku?"
„Jen do té míry, do jaké si vůbec něčím můžu být jistá. Jsou
daleko odtud. A od něj. To je to jediné, o čem by se dalo říct, že je
dobré."
Riggs přešel k oknu s vyhlídkou na část příjezdové cesty před
domem. Z toho, co uviděl po cestě přijíždět k domu, se mu na
chvilku podlomila kolena. Pak popadl LuAnn za ruku a už sbíhali
jako o závod po schodech dolů a zadním vchodem ven.
Černé sedany zastavily před domem a z nich se rychle vyhrnuli
muži. George Masters položil ruku na přední kapotu BMW a ihned
se rozhlédl po celém okolí. „Ještě nevychladlo. Někde tu je. Koukejte
ji najít." Muži se vějířovitě rozběhli a obklíčili dům.

LuAnn a Riggs uháněli kolem stáje a mířili dál do hustého lesa.

Vtom se LuAnn zastavila.
Riggs se rovněž zastavil, zdravou rukou si pevně přidržoval
poraněnou paži a nasával do sebe skrze zuby vzduch. Oba se třásli.
„Co to děláš?" udýchaně se zeptal.

- 367 -
 Kývla směrem ke stáji. „S tou rukou nemůžeš běžet. A taky se
nemůžeme jen tak plácat po lese."
Vešli do stáje. Joy začala ihned pofrkávat a LuAnn se k ní rychle
vrhla, aby zvíře uklidnila. Zatímco ji LuAnn sedlala, Riggs sundal ze
zdi dalekohled a vyšel ven. Ukryl se za hustý křovinatý porost, který
zabraňoval, aby bylo od panského domu stáj vidět, a zamířil na dům
dalekohled. V podvědomé reakci sebou trhl dozadu, protože v silné
záplavě světla z reflektorů, ozařujících celý trávník za domem spatřil,
jak se poblíž zadní části domu pohybuje muž s puškou v ruce
oblečený v bundě, na níž byla jasně patrná velká písmena „FBI". Při
dalším pohledu si Riggs pro sebe cosi nezřetelně zamumlal. Už to
bylo pět let, co toho muže viděl naposledy. George Masters se za tu
dobu moc nezměnil. V příštím okamžiku už muži zmizeli Riggsovi z
dohledu, protože vešli do domu.
Riggs se spěšně vrátil do stáje, kde LuAnn kontrolovala sedlové
řemeny. Poplácala Joy po krku, pošeptala koni uklidňující slovíčka a
přehodila jí přes hlavu uzdu.
„Připraven?" zeptala se Riggse.
„Asi jo. Jakmile zjistí, že je dům prázdný, budou hledat po okolí.
Oni vědí, že tu někde jsme - motor auta byl určitě ještě teplý. LuAnn
přitáhla dřevěnou bednu vedle Joy, vyšvihla se do sedla a podala
Riggsovi ruku. „Stoupni si na tu bednu a drž se mě pevně."
Riggsovi se tímto způsobem nakonec podařilo dostat se nahoru a
přitom si tiskl zraněnou ruku pevně k sobě. Zdravou rukou se chytil
LuAnn okolo pasu.
„Pojedu, jak nejpomaleji to půjde, ale i tak to bude pořádně
drncat. To už tak při rajtování bývá."
„Se mnou si nedělej starosti. Radši snesu trochu bolesti, než
abych se musel pokoušet všechno vysvětlovat FBI."
Jakmile se dostali na stezku, LuAnn se zeptala: „Tak to byli oni?
Tví staří přátelé?" Riggs přikývl.
„Vlastně ve skutečnosti jen jeden starý přítel. Alespoň kdysi mým
přítelem býval. George Masters. To je ten z FBI, který prohlásil, že
jsem příliš cenný v terénu, a který mi nedovolil, abych se dostal do
programu na ochranu svědků, dokud mi nezabili ženu."

- 368 -
 „Matthewe, to nestojí za to. Není žádný důvod, abys před nimi
utíkal, tys nic zlého neudělal."
„Koukni, LuAnn, já těm chlapům nic nedlužím."
„Ale co když mě chytí a ty budeš se mnou?"
„Tak se jednoduše nenecháme chytit." A Riggs se vesele
zašklebil.
„Co je na tom tak směšného?"
„Zrovna jsem si říkal, jak hrozně jsem se už těch posledních pár
let nudil. Řekl bych, že snad ani nedokážu být šťastný, když nedělám
něco, kde mám reálnou naději, že mi při tom někdo ustřelí hlavu.
Klidně se k tomu přiznávám."
„To sis potom ale vybral tu správnou osobu, se kterou se dát
dohromady." Zvedla hlavu a podívala se před sebe. „Teď už je asi
ten motel ze hry."
„To jo, protože oni si všechna podobná místa zajistí. Kromě toho,
přijet do motelu ve dvou na koni by možná mohlo majiteli připadat
trochu podezřelé."
„Mám ještě jedno auto v domě, což nám v tuhle chvíli dvakrát
nepomůže."
„Počkej. Vždyť my auto máme."
„Kde?"
„Musíme se dostat k té chalupě, a hodně rychle."
Jakmile dorazili k chalupě, Riggs jí přikázal: „Měj oči na
šťopkách, kdyby se někdo, však víš kdo, rozhodl vrátit." Otevřel
dokořán dveře do kůlny za domem a vešel dovnitř. V té tmě LuAnn
neviděla, co tam dělá. Pak zaslechla, jak naskočil motor, a pak opět
zhasl. Opět se rozběhl a tentokrát běžel dál. Hned vzápětí se
Donovanova černá honda s utrženým předním nárazníkem objevila
ve vratech. Riggs ji zastavil před kůlnou a vystoupil.
„Co chceš udělat s tím koněm?"
LuAnn se ohlédla. „Mohla bych ji poslat zpátky po stezce domů.
Pravděpodobně by trefila do stáje sama, ale v téhle tmě by mohla
sejít ze stezky, zabloudit a spadnout do nějaké díry nebo do říčky."
„A co kdybychom ji nechali tady v kůlně a ty pak můžeš někomu
zavolat, aby sem pro ni došel?" navrhl Riggs.

- 369 -
 „To je dobrý nápad." LuAnn sesedla a dovedla Joy dovnitř do
kůlny. Rozhlédla se kolem a všimla si napájecího žlabu, na stěně
připevněných držáků na odkládání sedlání a dvou malých balíků
slámy uložených na druhém konci kůlny.
„To je skvělé. Ten, co měl chalupu pronajatou před Donovanem,
si tu určitě držel koně a tuhle kůlnu používal místo stáje."
LuAnn sundala sedlo, stáhla kobylce přes hlavu uzdu a kusem
provazu přivázala Joy k háku na zdi, který tam našla. Pak odněkud
vyšťárala kbelík, z kohoutku venku do něj natočila vodu, naplnila
žlab vodou a položila před Joy seno. Klisna okamžitě ponořila tlamu
do vody a pak začala ukusovat seno. LuAnn zavřela vrata a posadila
se za volant hondy, zatímco Riggs se opatrně přesunul na sedadlo
spolujezdce.
V zapalování nebyly klíčky. LuAnn se letmo podívala pod
sloupek volantu a uviděla změť obnažených drátů visících dolů. „To
u FBI vyučují, jak si poradit bez klíčku se zapalováním?"
„Během života se toho člověk hodně přiučí."
Zařadila rychlost. „To mi povídej."
Chvilku mlčeli a nehýbali se a pak se Riggs zavrtěl. „Patrně
máme jednu jedinou možnost, jak se z toho všeho dostat s relativně
zdravou kůží."
„A to jak?"
„FBI dokáže být vstřícná k lidem, kteří spolupracují."
„Ale, Matthewe -"
Přerušil ji: „A dokážou skutečně všechno odpustit lidem, kteří jim
dají to, o co FBI stojí."
„Navrhuješ vážně to, co si myslím?"
„Jediné, co stačí udělat, je odevzdat jim Jacksona do rukou." „To
se hezky poslouchá. Asi tak na vteřinku jsem si myslela, že by to
mohlo být něco fakt těžkého."
Pak už se honda rozjela po cestě pryč od domu.

Bylo deset hodin ráno a Donovan si upřeně prohlížel

dalekohledem rozlehlý dům postavený v jižanském koloniálním stylu

- 370 -
a zasazený mezi vzrostlými stromy. Právě teď se nacházel prakticky
na předměstí Washingtonu v rezidenční čtvrti McLean ve Virginii,
jež je považována za jednu z nejceněnějších částí zemského povrchu
ve Spojených státech. Normu zde představují nemovitosti v ceně
milionů dolarů, a to ještě na pozemcích nepřesahujících výměrou půl
hektaru. K domu oddělenému od okolí, na který se teď upřeně díval,
patřil pozemek o výměře dobrých dvou hektarů. Na sídlo v
podobném místě už musíte mít pořádné jmění. Když se Donovan
zadíval na zastřešený vjezd před vchodem ohraničený sloupovím,
věděl naprosto jistě, že současný majitel má peněz víc než dost.
Zatímco dům pozoroval, z opačného směru se ulicí přiblížil
zbrusu nový mercedes a zastavil před mohutnými vraty vjezdu na
pozemek. Mercedes zabočil před vrata, ta se rozestoupila a auto vjelo
na soukromou příjezdovou cestu. Donovan dalekohledem pozoroval
ženu, která auto řídila. Teď už jí bylo přes čtyřicet, ale podobu z
fotografie pořízené při tahu loterie před deseti lety nezapřela ani v
nejmenším. Spousta peněz dokáže pořádně zpomalit proces stárnutí,
vyvodil z toho Donovan.
Podíval se na hodinky, aby si ověřil čas. Přijel na místo o hodně
dřív, aby si to tu pořádně prohlédl. Ještě si stačil vyvolat vzkazy na
záznamníku a vyslechl varování LuAnn Tylerové. Neměl v úmyslu
ještě zvednout kotvy, ale její radu vůbec nebral na lehkou váhu.
Musel by být opravdu blázen, kdyby si myslel, že za tím vším nevězí
nějaká skutečně mocná klika. Z kapsy vytáhl pistoli a ověřil si, že je
nabitá. Znovu se pozorně rozhlédl po okolí. Počkal ještě o pár minut
déle, aby dal své hostitelce čas si po příjezdu oddychnout, vyhodil z
okna cigaretu, zavřel ho a rozjel se směrem k domu.
Zajel až k vratům a promluvil do domácího telefonu. Hlas, který
mu odpovídal, zazněl nervózně, poplašeně. Vrata se otevřela a za
minutu nato už stál ve vstupní hale, která se mu klenula nad hlavou o
celá dvě poschodí výš.
„Paní Reynoldsová?"
Bobbie Jo Reynoldsová se opravdu snažila ze všech sil, aby se
vyhnula jeho pohledu. Nepromluvila, jen prostě přikývla. Byla
oblečena způsobem, který by Donovan popsal jako velice elegantní.

- 371 -
Nikdo by při pohledu na ni neuhodl, že před deseti lety bývala
hladovějící herečkou, čekající, zda se kolo štěstěny otočí. Po
dlouhém pobytu ve Francii se asi před pěti lety vrátila zpět do vlasti.
Během svého pátrání v osudech výherců loterie ji Donovan prověřil
se vším všudy. V současné době patřila k váženým členkám
washingtonské společenské smetánky. Jen tak mimoděk ho napadlo,
jestli se náhodou neznají s Aliciou Craneovou.
Když se Donovanovi nepodařilo ničeho dosáhnout u LuAnn,
spojil se se všemi jedenácti dalšími výherci loterie. Bylo daleko
snazší je najít než LuAnn - žádný z nich totiž neutíkal před zákonem.
Zatím ne.
Reynoldsová byla však jediná, která souhlasila s rozhovorem. Pět
výherců mu zavěsilo telefon. Herman Rudy mu vyhrožoval
ublížením na zdraví a používal přitom výrazy, se kterými se
Donovan od svého působenou námořnictva nesetkal. Ostatní se na
jeho telefonický vzkaz vůbec neozvali.
Reynoldsová jej dovedla do místnosti, o které se Donovan
dovtípil, že je to obývací pokoj - velký, vzdušný a zřejmě pod
dohledem architekta s dobrým vkusem zařízený současným
nábytkem, jež byl tu a tam prostřídán drahým starožitným kouskem.
Žena se posadila do ušáku a pokynula Donovanovi směrem k
pohovce naproti ní. „Nechtěl byste trochu čaje nebo kávy?" Stále
ještě se vyhýbala jeho pohledu a ruce neustále neklidně spínala a
zase rozpínala.
Ne, děkuji." Nahrbil se dopředu, vytáhl si blok a z kapsy vyndal
magnetofon. „Nebude vám vadit, když si náš rozhovor budu
nahrávat?"
„Proč, je to nutné?" Hleďme, Reynoldsová začíná předvádět
pevnou páteř, pomyslel si Donovan a rychle se rozhodl potlačit
možný vývoj, dokud mu nepřeroste přes hlavu.
„Paní Reynoldsová, předpokládal jsem, že když jste se mi sama
ozvala na můj vzkaz, jste připravena o věcech hovořit. Jsem reportér.
Nechci vám vkládat do úst slova, chci vystihnout fakta naprosto
přesně, rozumíte mi?"

- 372 -
 „Ano," ujistila ho nervózně, „myslím, že ano. Proto jsem vám
také zavolala. Nepřeji si, aby se moje jméno spojovalo s nějakou
špínou. Chci, abyste věděl, že jsem už celá léta váženou členkou
společnosti. Přispívám štědře na nejrůznější charitativní akce a
zasedám v několika místních radách -"
„Paní Reynoldsová," přerušil ji Donovan, „Nevadilo by vám,
kdybych vám říkal Bobbie?"
V obličeji Reynoldsové to viditelně zacukalo. „Nechávám si teď
říkat Roberta," prohlásila škrobeně.
Reynoldsová Donovanovi silně připomínala Aliciu, až měl
pokušení se jí zeptat, jestli se neznají. Rozhodl se ale tohle nutkání
potlačit.
„Tak tedy, Roberto, vím moc dobře, že jste pro společnost
udělala spoustu dobrých věcí. Vždyť patříte k jejím oporám. Mě však
nezajímá přítomnost. Chci s vámi hovořit o minulosti, zvlášť o době
před deseti lety."
„Zmínil jste se o tom do telefonu. O té loterii." Roztřesenou
rukou si pročísla vlasy.
„Přesně tak. O zdroji tady toho všeho." Rozhlédl se po rozlehlém
a honosném interiéru.
„Vyhrála jsem v loterii před deseti lety, pane Donovane, to se dá
těžko považovat za nějakou novinku."
„Říkejte mi Tome."
„Raději ne."
„Jak si přejete. Roberto, znáte někoho jménem LuAnn
Tylerová?"
Reynoldsová se na okamžik zamyslela a pak zavrtěla hlavou.
„Nezdá se mi, že by se mi to jméno vybavilo. Měla bych ji znát?"
„Pravděpodobně ne. I ona vyhrála v loterii, vlastně dva měsíce po
vás."
„To jí přeju."
„Byla na tom velice podobně jako vy. Chudá, před sebou nic, na
co by se mohla těšit. Bezvýchodná situace, opravdu."
Nuceně se zasmála. „Říkáte to tak, jako kdybych já tloukla bídu s
nouzí. Tak by se to sotva dalo nazvat."

- 373 -
 „Ale nedá se ani říct, že byste se v penězích zrovna topila, že?
Tedy kvůli tomu jste asi taky sázela v loterii, nemám pravdu?"
„Asi ano. Ale zase jsem nečekala, že vyhraju."
„Opravdu ne, Roberto?"
Zatvářila se poplašeně. „O čem to mluvíte?"
„Kdo se vám stará o to, kam investovat peníze?"
„Po tom vám nic není."
„Podle mého odhadu je to táž osoba, která se stará o peníze
dalších jedenácti výherců loterie, včetně LuAnn Tylerové." „No a?"
„Ale no tak, Roberto, kápněte božskou. Něco tu nehraje, vy to
víte a já to chci všechno zjistit. Vy jste ve skutečnosti předem věděla,
že v té loterii vyhrajete."
„Vy jste se zbláznil." Hlas se jí silně třásl.
„Myslíte? Já mám za to, že ne. Už jsem zpovídal hodně lidí, co
lhali, Roberto, a některým z nich to opravdu šlo jako po másle. Mezi
ně však nepatříte."
Reynoldsová vstala. „Tak toto opravdu nemusím poslouchat."
Donovan na ni ale vytrvale tlačil dál. „Ten článek vyjde tak jako
tak, Roberto. Jsem velice blízko rozhodujícímu obratu na různých
frontách. Je jen otázkou času, kdy se to zlomí. Záleží tedy teď na
tom, jestli máte zájem spolupracovat a snad se z té celé záležitosti
dostat s poměrně čistým štítem, nebo jestli se chcete potopit se všemi
ostatními?"
„Já... já..."
Donovan pokračoval stále stejným tónem. „Nemám žádnou touhu
vám zničit život, Roberto. Ale jestli jste se jakýmkoli způsobem
podílela na podvodné manipulaci s loterií, musíte počítat s tím, že i
vy to odskáčete. Nabídnu vám však stejnou dohodu, jako jsem nabídl
Tylerové. Vy mi řeknete všechno, co víte, a já půjdu a napíšu svůj
článek a vy si můžete dělat, cokoli se vám zlíbí, dokud ten článek
nevzbouří hladinu. Jako třeba například zmizet. Zvažte, jakou máte
tu druhou možnost. Ta ani zdaleka není tak příjemná."
Raynoldsová se opět posadila a na chvilku se rozhlížela po svém
domově. Pak se zhluboka nadechla. „Co tedy chcete slyšet?"

- 374 -
 Donovan zapnul magnetofon. „Byl průběh loterie zfalšovaný?"
Přikývla. „Potřebuju slyšitelnou reakci, Roberto." A hlavou kývl k
magnetofonu.
„Ano."
„Jak?" Donovan se téměř roztřásl, jak čekal na odpověď.
„Nemohl byste mi nalít sklenici vody z té karafy tamhle?" Donovan
vyskočil, nalil do sklenice vodu a postavil ji před ní. Znovu se usadil.
„Jak?" zopakoval.
„Mělo to něco společného s chemikáliemi."
Donovan natáhl překvapením krk. „S chemikáliemi?"
Reynoldsová si z kapsy vytáhla kapesník a otřela si slzy, které se
jí náhle objevily v očích.
Jak ji Donovan sledoval, odhadoval, že se co nevidět zhroutí.
Bylo ironií, že ze všech výherců právě ta, která reagovala na jeho
telefonický vzkaz, je takovým uzlíčkem nervů.
„Nejsem žádný vědec, Roberto, popište mi to, prosím, jak
nejjednodušeji to jde."
Reynoldsová pevně tiskla v ruce kapesník. „Všechny míčky až na
jeden, ten s vítězným číslem, byly postříkány nějakou chemikálií. A
ten průchod, kterým ten míček má vyjet ven, byl taky něčím
nastříkán. Neumím to vysvětlit přesně, ale zajistilo to, že jenom
jeden míček, ten, co nebyl ničím postříkaný, mohl proklouznout. A
tak to bylo se všemi ostatními osudími."
„Páne jo!" Donovan na ni užasle zůstal zírat. „Teď ale, Roberto,
mám milion otázek. Vědí o tom všem i ostatní výherci? Jak se to
provádělo? A kdo to dělal?" Znovu si vzpomněl na LuAnn
Tylerovou. Ta o tom zatraceně dobře věděla, to bylo nad slunce
jasné.
„Ne. Žádný z výherců nevěděl, jak se to udělalo. Jenom lidé, kteří
to prováděli, to věděli." Ukázala na magnetofon. „Váš kazeťáček se
zastavil." A trpce dodala: „Určitě byste nechtěl, abyste teď přišel o
jediné slovo."
Donovan zvedl magnetofon a prohlížel si ho a zároveň uvažoval
o jejích předchozích slovech. „Ale to není úplná pravda, protože vy

- 375 -
jste věděla, jak ta loterie byla zfalšovaná, Roberto, právě jste mi to
řekla. No tak, řekněte mi už celou pravdu."
Drtivá rána do horní části hrudníku způsobila, že Donovan
přeletěl přes opěradlo pohovky a ztěžka dopadl s bolestivě
vyraženým dechem na tvrdou dubovou podlahu. Vzápětí ucítil, že se
v něm volně pohybují roztříštěná žebra.
Nad ním se postavila Reynoldsová. „Ne, pravdou je, že pouze
osoba, která na celý ten nápad přišla, věděla, jak to provést." Ženské
vlasy a obličej zmizel a Jackson shlížel z výšky na poraněného muže
na zemi.
Donovan se zoufale pokoušel postavit se na nohy. „Kristepane."
Jacksonova noha zasáhla jeho hrudník s takovou prudkostí, že se
ještě znovu odrazil od zdi. Jackson zůstal rovně stát. „Kick-box je
obzvlášť životu nebezpečná forma bojového umění. Doslova tak
dokážete někoho zabít, aniž byste musel použít ruce."
Donovanova ruka vklouzla do kapsy a snažila se nahmatat zbraň.
Končetiny mu téměř vypověděly poslušnost, zlámaná žebra
pronikala do vnitřních orgánů, která měla chránit. Pořád se nemohl
nadechnout.
„Ale ale, zjevně se necítíte příliš dobře. Dovolte, abych vám
pomohl." Poklekl a s použitím kapesníku vytáhl z Donovanovy
kapsy zbraň. „Takhle je to vlastně úplně dokonalé. Děkuji."
Kopl Donovana prudkou ranou do hlavy a reportérovy oči se
konečně zavřely. Jackson vytáhl pevnou plastikovou šňůru z kapsy a
v minutě byl Donovan pevně svázán.
Jackson si sundal všechny zbývající součásti svého převleku a
pečlivě je uložil do velké tašky, kterou vytáhl zpod pohovky. Pak
vyběhl po schodišti nahoru a schody bral po dvou. Proběhl chodbou
až na druhý konec a otevřel dveře do ložnice.
Bobbie Jo Reynoldsová ležela roztažená na posteli s nohama a
rukama přivázanýma k jejím sloupkům a ústa měla přelepená
páskou. Divoce zvedla k Jacksonovi oči a tělo se jí kroutilo
nezvladatelnou hrůzou.
Jackson se posadil vedle ní. „Chci vám poděkovat za to, že jste
tak přesně vyplnila mé pokyny. Dala jste volno personálu a

- 376 -
domluvila jste si schůzku s panem Donovanem přesně, jak jsem vás
žádal." Poplácal ji po ruce. „Věděl jsem, že s vámi mohu počítat,
nejvěrnější ovečko z mého malého stádečka." Díval se na ni
měkkým, utišujícím výrazem v očích, dokud se nepřestala po celém
těle třást. Rozvázal jí pásy na rukou a nohou a jemně jí odstranil
pásku z úst.
Vstal. „Musím se jít postarat o pana Donovana dole. Už za chvíli
budeme pryč a vás už dál nebudeme obtěžovat. Vy zůstaňte tady,
dokud nebudeme pryč, rozumíte?"
Přikývla trhavým pohybem hlavy a třela si přitom zápěstí.
Jackson zvedl ruku, namířil na ni Donovanovu pistoli a mačkal
spoušť tak dlouho, dokud v úderníku nezbyl ani jediný náboj, na
jehož roznětku by mohl narážet.
Jackson chvilku pozoroval krvavou skvrnu, jak se rozlévá po
povlacích. Smutně zavrtěl hlavou. Nerad zabíjel jehňata. Ale jak už
to na světě chodí, jehňátka tu byla proto, aby mohla být obětována.
Nikdy se nezmohla na žádnou obranu.
Vrátil se dolů, vytáhl sadu líčidel a zrcadlo a další půl hodinu
strávil tím, že stál nad Donovanem.
Když reportér nakonec přišel k sobě, hlava ho nesnesitelně
bolela. Cítil, že vnitřně krvácí, nicméně byl stále ještě naživu.
Srdce se mu téměř zastavilo, když zjistil, že zírá do tváře...
Thomasi Donovanovi. Ta osoba dokonce na sobě měla i jeho kabát a
klobouk. Donovan zaostřil zrak. První dojem mu říkal, že se dívá na
své dvojče. Vzápětí si však všiml jemných odchylek, všechno nebylo
přesně, jak by mělo být. Přesto převtělení, jehož byl svědkem, bylo
pozoruhodně dokonalé.
Jackson poklekl. „Tváříte se překvapeně, ale ujišťuji vás, že jsem
v tom opravdu zkušený. Pudry, krémy, latex, příčesky, lepidla, tmel.
Je opravdu úžasné, co s nimi člověk dokáže, i když je to více méně
pouhá iluze. Navíc ve vašem případě to nebylo zase až tak obtížné.
Nic ve zlém, ale máte zcela tuctový obličej, a tak jsem se nemusel
pouštět do žádných krkolomností. Navíc jsem si váš obličej pečlivě
prohlížel už několik dnů. Pravda, překvapil jste mě tím, že jste si

- 377 -
oholil plnovous. Avšak namísto plnovousu máme strniště vousů díky
krepovým vláknům a lepicí pásce."
Popadl Donovana pod paží a vyzvedl ho na pohovku, sám se
posadil naproti němu. Polomrtvý novinář se svezl k jedné straně a
Jackson ho jemně podepřel polštářem.
„Skutečně zkoumavý pohled by to zajisté nesneslo, avšak na
půlhodinovou práci není zase výsledek tak špatný."
Přes rty, na nichž Donovanovi zaschla krev, se mu podařilo ze
sebe vypravit: „Potřebuju se dostat k doktorovi."
„Obávám se, že s tím počítat nemůžete. Ale věnuji vám pár
minut, abych vám osvětlil některé záležitosti. Ať už je to, jak chce,
domnívám se, že vám dlužím vysvětlení. Počínal jste si poměrně
důmyslně, když jste se na věci podíval pod úhlem těch úpadků.
Musím přiznat, že mě to nikdy nenapadlo. Mou největší starostí bylo
zajistit, aby ani jeden z mých výherců netrpěl nedostatkem peněz. S
úbytkem finančních prostředků by vzrůstalo nebezpečí, že jim to
poskytne dostatečný motiv, aby všechno prozradili. Zazobaní a
šťastní lidé jen zřídkakdy svého dobrodince podrazí. Ale vy jste v
mém díle objevil díru."
Donovan zakašlal a s náhlým vypětím sil se mu podařilo posadit
se rovně. „Jak jste mi přišel na stopu?"
„Věděl jsem, že LuAnn vám v zásadě nic neřekne. Co tedy
můžete udělat potom? Vyčmucháte další zdroj. Obtelefonoval jsem
všechny své další výherce a upozornil jsem je na možnost, že jim
budete volat. Deseti z nich jsem dal pokyn, aby vás odbyli. A Bobbii
- promiňte mi, Roberte - jsem řekl, aby se s vámi sešla."
„Proč zrovna ona?"
„To je poměrně jednoduché. Zeměpisně byla ona ke mně nejblíž.
I tak jsem musel jet celou noc, abych se sem dostal a vše řádně
přichystal. Mimochodem v tom mercedesu, to už jsem byl já. Měl
jsem váš popis. Myslel jsem si, že jste to vy v tom autě, jak jste
pozoroval dům."
„Kde je Bobbie Jo?"
„To není důležité." Jacksonova dychtivost všechno vysvětlovat i
vítězoslavný pocit naprosté moci nad zkušeným žurnalistou mu na

- 378 -
tváři vyvolaly úsměv. „Ale abychom pokročili dále. Látka, kterou
jsem aplikoval na devět z deseti míčků, byl čirý bezbarvý akrylový
lak. Jestliže byste si přál znát přesné podrobnosti, byl to rozředěný
roztok polydimethylu siloxanu, který jsem sám poněkud
modifikoval, něco jako když běžný spalovací motor začnete
přeplňovat turbodmychadlem, chcete-li. Ta látka dává povrchu silný
elektrostatický náboj a rovněž zvyšuje velikost míčku přibližně o
dvacet pět tisícin milimetru bez měřitelného rozdílu ve váze a
vzhledu či dokonce zápachu. Víte, oni skutečně míčky převažují, aby
se u všech zajistila přesně stejná hmotnost. Na míček s vítězným
číslem v každém osudí nebyly žádné chemikálie aplikovány. Každé
hradítko, kterým vyhrávající míček musí projít, dostalo rovněž
nepatrnou stopu roztoku modifikovaného polydimethylu siloxanu. Za
těchto přísně dodržovaných podmínek oněch devět míčků se
statickým nábojem nemohlo projít otvorem hradítka, jenž byl potřen
touže látkou. Naopak se navzájem odpuzovaly, velice podobně, jako
je tomu u magnetického pole. Tím bylo vyloučeno, aby se staly
jedním z čísel vítězné kombinace. Pouze míček bez povlaku dokázal
projít."
Z výrazu Donovanova obličeje se jasně dal vyčíst zároveň obdiv i
úžas, ale pak se mu rysy zachmuřeně stáhly. „Počkejte. Jestliže byly
ale míčky potřeny látkou s týmž nábojem, jak to, že neodpuzovaly
jeden druhý už ve válci osudí? To by pak muselo vzbudit v lidech
podezření?"
„Skvělá otázka. Vyžívám se v domýšlení i nejnepatrnějších
drobností. Chemikálii jsem dále modifikoval tak, aby byla okamžitě
aktivována až horkem, které s sebou přinášel proud vzduchu vháněný
do osudí, jakmile v něm míčky měly začít vířit. Až do té chvíle se
nepohybovaly."
Jackson se odmlčel a oči mu svítily. „Podřadné mozky hledají
spletité scénáře. Teprve genialita sebou přináší jednoduchost. A jsem
přesvědčen, že jste při pátrání v minulosti všech mých výherců přišel
na to, že to do jednoho byli chudáci, zoufalé existence, chápající se
každé naděje a každé pomoci. A já jim ji poskytl. Vám všem jsem ji
dal. Loterie jen vzkvétala. Vláda získala pověst posvěcených

- 379 -
dobrodinců napomáhajících tímto způsobem zbídačelým. Vy, lidé od
tisku, jste mohli psát své srdceryvné příběhy. Všichni tím získali.
Včetně mě." Donovan napůl očekával, že se ten člověk pokloní.
„A toho že jste dosáhl úplně sám?" zeptal se Donovan jízlivě.
Jacksonova reakce byla prudká. „Nepotřeboval jsem k tomu
nikoho jiného než své výherce. Lidské bytosti nepředstavitelně
chybují, jsou naprosto nespolehlivé. Věda ne. Ta je absolutní. Za
přísného dodržování zásad, dělám-li A a B, pak se přihodí C. A k
tomu dochází jen zřídkakdy, když do tohoto procesu zanesete
nedokonalost lidského prvku."
„Jak jste ale k míčkům získal přístup?" Donovan začal slova
vyslovovat nezřetelně, neboť zranění si již začala vybírat svou daň.
Jacksonovi se po tváři rozlil široký úsměv. „Podařilo se mi sehnat
zaměstnání technika ve společnosti, která dodávala přístroje s míčky
a prováděla jejich údržbu. Měl jsem pro tu práci mnohem vyšší
kvalifikaci, než bylo třeba. To byl také jeden z důvodů, proč jsem ji
dostal. Nikdo se doopravdy nestaral o přihlouplého technika v
podřadném postavení, bylo to, jako kdybych tam vůbec nebyl. A
přitom jsem měl naprostý a neomezený přístup k přístrojům.
Dokonce jsem si jeden podobný i s míčky koupil, abych mohl
zkoušet v soukromí tu správnou míru a kombinaci chemikálií. Jen se
podívejte na mistra technika, jak postřikuje míčky něčím, o čem se
všichni domnívali, že je to čisticí roztok, jenž měl míčky zbavit
prachu a jiných nečistot, které by se snad mohly do osudí dostat.
Jediné, co jsem musel udělat, bylo přidržet vítězný míček v ruce,
zatímco jsem ostatní postřikoval. Ten roztok zasychá téměř
okamžitě. Pak jsem nepozorovaně vpustil i vítězný míček do osudí a
vše bylo připraveno."
Jackson se zasmál. „Lidé by si vskutku všech techniků na světě
měli víc vážit, pane Donovane. To technici mají skutečnou moc,
neboť udržují v chodu přístroje, jež ovládají tok informací. Ve
skutečnosti využívám velký počet takových lidí pro svou práci.
Nebylo vůbec třeba podplácet vrcholné činitele. Ti jsou k ničemu, to
jsou jen neschopné figury, které se ukazují na veřejnosti. Ale na
pracovitých včelkách dělnicích to všechno stojí."

- 380 -
 Jackson se postavil a natáhl si tlusté rukavice. „Jsem toho mínění,
že tím bylo řečeno vše," prohlásil. „A teď, až skončím s vámi, pojedu
navštívit LuAnn."
To jsem byl zatracený hlupák, že jsem tě neposlechl, LuAnn,
pomyslil si Donovan v duchu.
Jackson si přes rukavice mnul poraněnou dlaň v místech, kde se
pořezal o sklo. Měl pro LuAnn přichystáno hodně splátek na svůj
dluh.
„Mám pro tebe jednu radu, ty hovado," vyrazil ze sebe Donovan,
„zapleť se s tou ženskou, a ona ti uřízne koule."
„Děkuji za váš názor." Jackson uchopil Donovana pevně za
ramena.
„Proč mě necháváš naživu, ty zkurvysynu?" Donovan se pokusil
od Jacksona odsunout, ale zbývalo mu příliš málo sil.
„Vlastně nenechávám." Jackson náhle rukama uchopil
Donovanovu hlavu z obou stran a prudce jí zakroutil. Zvuk praskající
kosti byl slabý, ale nepopiratelný. Jackson mrtvého muže zvedl a
přehodil si ho přes rameno. Donesl ho dolů do garáže, otevřel přední
dveře mercedesu a přitlačil Donovanovy prsty na volant, přístrojovou
desku, hodiny a na povrch dalších předmětů, ze kterých se otisky
dobře snímají. Nakonec Jackson obtočil mužovu ruku kolem pistole,
kterou použil, když zastřelil Bobbie Jo Reynoldsovou. Tělo pak
zabalil do přikrývky a nacpal ho do zavazadlového prostoru vozu.
Doběhl zpátky do domu, sebral si tašku a Donovanův magnetofon a
pak se vrátil do garáže a usedl za volant mercedesu. Za několik minut
už vyjížděl z této velice tiché čtvrti. Jackson zastavil na okraji
silnice, stáhl okénko a zbraň zahodil do lesa, a pak teprve pokračoval
v jízdě. Počká si, až se snese večer. Poté se místem posledního
odpočinku Thomase Donovana stane jistá místní spalovna, kterou tu
Jackson objevil během dřívějšího průzkumu.
Jackson pokračoval v jízdě a v myšlenkách se letmo začal
zabývat tím, jak se vypořádá s LuAnn Tylerovou a jejím novým
spojencem Riggsem. Nade vší pochybnost se nyní z její strany
prokázal nedostatek loajality a žádné další odklady popravy se už

- 381 -
nebudou konat. Zakrátko na tu záležitost soustředí veškerou svou
pozornost. Ale dříve se musí postarat ještě o něco jiného.
Jackson vstoupil do Donovanova bytu, zavřel dveře a chvilku
věnoval předběžné prohlídce celého místa. Stále ještě měl podobu
mrtvého muže, a i kdyby ho tedy někdo zahlédl, neznamenalo by to
pro něj žádnou nepříjemnost. Donovanovo tělo bylo sice již spáleno,
avšak příliš mnoho času na provedení prohlídky bytu zemřelého
reportéra neměl. Každý novinář si dělá poznámky a právě pro tyto
poznámky si sem teď Jackson přišel. Už zanedlouho objeví
hospodyně tělo Bobbie Jo Reynoldsové a zavolá policii. Vyšetřování
pak velice rychle, a z velké části díky Jacksonovu úsilí, povede k
Thomasovi Donovanovi.
Prohledával byt rychle, ale systematicky, a brzy našel, co hledal.
Naskládal si všechny ty krabice se záznamy a poznámkami do malé
předsíňky. Byly to tytéž, které měl Donovan s sebou ve venkovské
chalupě poblíž Charlottesvillu. Obsahovaly výsledky jeho pátrání
spojených s loterií. Pak se Jackson zaměřil na Donovanův počítač a
pečlivě prošel všechny soubory na pevném disku. Přišlo mu velmi
vhod, že se Donovan neobtěžoval tím, aby používal nějaká
přístupová hesla. Pevný disk byl čistý. Žurnalista si patrně všechny
materiály uchovával na disketách, což bylo výhodnější kvůli
přenášení. Jackson si prohlédl počítač zezadu a podíval se i za psací
stůl. Nikde žádné připojení přes modem k telefonu nenašel. Pro
jistotu si ještě ověřil, zda se na obrazovce neobjeví nějaké
komunikační ikony, například America Online. Nikde nic. Nemusel
tudíž prohledávat žádný Donovanův archív e-mailů. Pomyslel si, že
tento novinář byl opravdu ze staré školy. Probíral se i hromadou
disket v zásuvce psacího stolu, ale pak je všechny přidal do jedné z
krabic v předsíni. Podívá se na ně později.
Už se chystal, že odejde, když si povšiml záznamníku u telefonu
v obývacím pokoji, na němž blikala červená kontrolka. Popošel k
telefonu a zmáčkl přehrávací tlačítko. První tři vzkazy byly
neškodné. Zvuk hlasu čtvrtého vzkazu způsobil, že sebou Jackson
trhl a otočil se. Sklonil hluboko hlavu, aby nepřeslechl jedno jediné
slovo.

- 382 -
 Alicia Craneová mluvila znepokojeným, přesněji řečeno přímo
vystrašeným tónem. Kde jsi, Thomasi, ptala se naléhavě. Ještě jsi mi
nezavolal. To, na čem pracuješ, je příliš nebezpečné. Prosím, prosím,
zavolej mi, říkalo se ve vzkazu.
Jackson vrátil pásku a znovu se zaposlouchal do Aliciina hlasu.
Pak zmáčkl na přístroji jiné tlačítko. Nakonec sebral krabice a opustil
byt.

LuAnn se zadívala na Lincolnův památník, protože právě s

hondou přejížděla přes most Memoriál Bridge. Voda v řece Potomac
byla tmavá a zčeřená. Tu a tam se na její hladině objevily skvrny bílé
pěny, ale vzápětí se opět rychle rozplynuly. Ranní dopravní špička
právě vrcholila a provoz na mostě byl velice hustý. Jednu noc strávili
v motelu nedaleko Fredericksburgu, zatímco se rozhodovali, co
budou dělat dál. Pak dojeli na okraj Washingtonu a na noc se
ubytovali v motelu poblíž Arlingtonského bulváru. V přípravách na
události následujícího dne vyřídil Riggs pár telefonních hovorů a
zašel do několika maloobchodních středisek. Pak spolu seděli v
motelovém pokoji a jedli, zatímco Riggs procházel znovu plán, jehož
podrobnosti se LuAnn rychle učila nazpaměť. Když s tím skončili,
zhasli světlo. Jeden spal, zatímco druhý hlídal. Tak alespoň zněl
původní záměr, ale ani jeden toho mnoho nenaspal. Nakonec se oba
posadili a jeden se k druhému silně přitiskli. Za jiných okolností by
se byli pravděpodobně milovali. Teď se celou noc dívali z okna do
tmavé ulice a natahovali uši, zda neuslyší nějaký zvuk, který by jim
oznamoval další vlnu nebezpečí, chystajícího se na ně udeřit.
„Vůbec nedokážu uvěřit, že to opravdu dělám," pronesla LuAnn,
když už byli na cestě autem.
„Podívej, tvrdila jsi, že mi důvěřuješ."
„Důvěřuju ti, opravdu ano."
„LuAnn, já vím, co dělám. Jsou dvě věci, ve kterých se snad ještě
vyznám. Jak něco postavit, a jak to chodí na FBI. Tohle je způsob,
jak postupovat. Jediný, který má nějaký smysl. Když utečeš, nakonec
tě stejně najdou."

- 383 -
 „Už jsem jim jednou utekla," prohlásila sebevědomě.
„Měla jsi pomoc a lepší pozici na startu. Teď už by ses ze země
nikdy nedostala. Takže jestliže nemůžeš utéct, uděláš přesný opak,
půjdeš rovnou za nimi a vezmeš jim vítr z plachet."
LuAnn se soustředila na provoz a zároveň usilovně přemýšlela o
tom, co se chystali udělat. Lépe řečeno, co se chystala udělat ona.
Jediný muž, kterému v životě absolutně důvěřovala, byl Charlie. A
ani tato naprostá důvěra nepřišla naráz, pomalu narůstala a LuAnn se
v ní utvrzovala po celých deset let. Riggse znala jen kratičkou dobu.
Přesto si vysloužil její důvěru, dokonce i během pouhých několika
dnů. Jeho činy k ní promlouvaly daleko přesvědčivěji, než by svedla
jakákoli slova, kterými by se jí to pokoušel dokázat.
„Nejsi nervózní?" zeptala se ho. „Nemůžeš přece doopravdy
přesně vědět, do čeho jdeš."
Vesele se na ni zašklebil. „To je na tom právě to nejlepší, ne?"
„Jsi blázen, Matthewe Riggsi, opravdický cvok. Jediné, co od
života chci, je mít možnost trochu věci předvídat, zdání poklidu, snad
i normálnosti. A ty tu slintáš blahem nad tím, že se procházíš po
okraji útesu."
„Všechno záleží na tom, jak se na to díváš." Podíval se z okna.
„A jsme tady." Ukázal na volné místo u chodníku a LuAnn tam
zacouvala. Riggs vystoupil a pak ještě jednou vstrčil hlavu dovnitř.
„Pamatuješ si plán?"
LuAnn přikývla. „Moc mi pomohlo, jak jsme to včera v noci
procházeli. Najdu to bez potíží."
„To je dobře, tak brzo nashledanou."
Riggs kráčel ulicí k veřejnému telefonnímu automatu, zatímco
LuAnn zvedla hlavu a zadívala se na velkou, ošklivou budovu. Na
jejím průčelí se skvěl nápis - J. EDGAR HOOVER BUILDING.
Sídlo FBI, Federálního úřadu vyšetřování. Lidé odtud ji hledali úplně
všude a ona zatím tady sedí v autě, zaparkovaném tři metry od toho
jejich zatraceného hlavního stanu. Otřásla se a nasadila si sluneční
brýle. Zařadila rychlost a snažila se ovládnout napjaté nervy. Pevně
doufala, že ten člověk opravdu ví, co dělá.

- 384 -
 Riggs vytočil číslo. Celkem se dalo pochopit, že muž na druhém
konci linky byl nanejvýš rozčilený. Za pár minut už se Riggs octl
uvnitř budovy a ozbrojený strážný ho odváděl k cíli jeho cesty.
Zasedací síň, kam ho zavedli, byla rozlehlá, ale jen spoře zařízená
nábytkem. Prošel okolo židlí shromážděných u malého stolku, pak
zůstal stát a čekal, až sem dorazí ostatní. Zhluboka se nadechl a
téměř se pousmál. Přišel vlastně domů, když se to tak vezme. Očima
přejel místnost, jestli neobjeví nějaké skryté kamery. Nic patrného na
první pohled neviděl, což znamenalo, že místnost je nejspíš jak
odposlouchávána, tak i snímána skrytými kamerami.
Když se otevřely dveře, otočil se na místě a pohledem provázel
dva muže v bílých košilích a podobných vázankách, dokud nedošli
až k němu.
George Masters napřáhl ruku k pozdravu. Byl to robustní, téměř
holohlavý muž, ale postavu měl udržovanou. Na Lou Bermanovi
Riggse zaujaly vlasy střižené na ježka a zkostnatělé vystupování.
„Už uběhlo hodně vody, Dane."
Riggs přijal nabízenou ruku. „Teď jsem Matt. Dan je po smrti,
nevzpomínáš si, Georgi?"
George Masters si odkašlal, celý nesvůj se rozhlédl kolem sebe a
pokynul Riggsovi, aby se posadil k poškrábanému stolu. Jakmile se
všichni tři usadili, George Masters pokývl hlavou k druhému muži.
„Lou Berman vede vyšetřování, o kterém jsme hovořili do telefonu."
Berman odměřeně kývnul směrem k Riggsovi.
Masters stočil pohled k Bermanovi a spustil: „Dan" - odmlčel se a
pak se opravil - „Matt byl jedním z nejlepších tajných agentů, jaké
jsme kdy měli."
„A v zájmu spravedlnosti toho i hodně obětoval, co říkáš,
Georgi?" pronesl Riggs a podíval se staršímu muži přímo do očí.
„Nechceš cigaretu?" nabídl mu Masters. „Jestli se dobře
pamatuju, tak jsi kouřil."
„Už jsem toho nechal, je to příliš nebezpečné." Stočil pohled na
Bermana. „Tady George ti poví, jak jsem zůstal ve hře o jedno kolo
déle, než jsem měl. Viď, Georgi? I když jsem o to dvakrát nestál."
„To už je všechno strašně dávno."

- 385 -
 „To je legrační, mně se to pořád zdá, jako kdyby to bylo včera."
„To záleží na tom, kde se pohybuješ, Matte."
„Snadno se to říká, když ses nemusel dívat na to, jak tvé ženě
vystřelili mozek z hlavy kvůli tomu, čím si její manžel vydělává na
živobytí. A mimochodem, jak se vede tvojí ženě, Georgi? A taky
tvým třem ratolestem. Jsou tři, viď? Mít děti a ženu musí být moc
fajn."
„Tak už dost, Matte, vím, kam míříš. Je mi to líto."
Riggs těžce polkl. Prožíval celou situaci mnohem emotivněji, než
čekal. Jemu to však skutečně připadalo jako včera a čekal půl
desetiletí, aby to mohl vyslovit. „Mělo by to pro mě daleko větší
význam, kdybys mi to řekl před pěti lety, Georgi."
Riggsův upřený pohled byl tak pronikavý, že nakonec Masters
musel sklopit zrak.
„Ale pusťme se už do toho, kvůli čemu jsem tady," prohlásil
konečně Riggs a nechal už minulost minulostí.
Masters se opřel lokty o stůl a sjel po něm rychlým pohledem.
„Abys věděl, byl jsem v Charlottesvillu, jsou to dvě noci."
„Krásné malé univerzitní městečko."
„Navštívil jsem řadu míst. Myslel jsem, že se možná uvidíme."
„Jsem zaměstnaný člověk, musím se otáčet."
Masters se podíval na ruku zavěšenou na šátku. „Nehoda?"
„Když člověk vede stavební firmu, může při tom občas přijít k
nějakému úrazu. Jsem tady, abych s vámi sjednal dohodu, Georgi.
Vzájemně výhodnou dohodu."
„Vy víte, kde je LuAnn Tylerová?" Berman se naklonil dopředu a
očima probodával Riggsův obličej.
Riggs pozvedl bradu směrem k druhému muži. „Mám ji dole v
autě, Lou, nechceš si to ověřit? Tumáš." Riggs si sáhl do kapsy,
vytáhl svazek klíčů a zamával jimi agentovi FBI před obličejem.
Byly to klíče od domu, ale Riggs počítal s jistotou, že jeho nabídku
nevezme Berman vážně.
„Nejsem tady kvůli nějakým nejapným vtípkům," zavrčel
Berman.

- 386 -
 Riggs vrátil klíče, kde byly, a tentokrát se pro změnu naklonil
dopředu on. „To já taky ne. Jak už jsem řekl, přišel jsem sem, abych
tu uzavřel dohodu. Chcete si to poslechnout?"
„Proč bychom měli nějakou dohodu uzavírat? Jak můžeme vědět,
že nespolupracuješ s Tylerovou?"
„A co vám je po tom, jestli ano?"
Bermanův obličej znachověl. „Je to kriminálnice."
„Pracoval jsem s kriminálníky větší část své kariéry u FBI, Lou.
A kdo říká, že je kriminálnice?"
„Stát Georgia."
„A vy jste se tím případem zabývali? Mám tím na mysli,
doopravdy zabývali. Moje zdroje mluví o tom, že je to kravina."
„Tvoje zdroje?" Berman se téměř rozesmál.
Masters zasáhl. „Já jsem se na to díval, Matte. Pravděpodobně to
je kravina." Sjel Bermana nasupeným pohledem. „A i kdyby nebyla,
je to záležitost státu Georgie, a ne naše."
„Správně, vaše zájmy by měly být směřovány jinam."
Berman se odmítal vzdát. „Také neplatí daně. Vyhrála sto
milionů dolarů, pak zmizela na deset let a strýčkovi Samovi
nezaplatila ani zlámanou grešli."
„A já myslel, že jsi agent FBI a ne účetní," odrazil jeho útok
Riggs.
„Uklidněte se, hoši," napomenul je Masters.
Riggs se předklonil ještě víc. „Myslel jsem, že se budete daleko
víc zajímat o osobu, která stojí za LuAnn Tylerovou, o člověka, který
se skrývá za daleko větším počtem lidí. O pana neviditelného, který s
miliardami dolarů pobíhá po této planetě a hraje prapodivné hry,
nechává za sebou spoušť a znepříjemňuje vám život. Tak se
rozhodněte, chcete se dostat na kobylku jemu, nebo si chcete
popovídat s LuAnn Tylerovou o výčtu položek jejích daňových
srážek?"
„Co navrhuješ?"
Riggs se opět narovnal a opřel se o opěradlo. „Jako za starých
časů, Georgi. Chytíme velkou rybu a malou necháme jít."
„Nelíbí se mi to ani trochu," bručel Berman.

- 387 -
 Riggsovy oči přejely po mužově tváři. „Soudě podle zkušeností,
které s federálkou mám, tak velké ryby vynesou člověka služebně
výš, a co je ještě důležitější, zvednou mu plat. Když chytneš potěr,
nic moc z toho nemáš."
„Neudílej mi lekci o práci v FBI, Riggsi, už jsem měl čest tady
pár let pobýt."
„To jsem měl vědět dřív, Lou, nemusel jsem plýtvat časem
takovými prkotinami. Takže my vám dodáme toho chlapa a LuAnn
Tylerová bude volná. A tím myslím úplně - na federální úrovni, kvůli
daním, i ve státě Georgia."
„To ti nemůžeme zaručit, Matte. Hoši na finančním si hrají na
svém písečku."
„Tak zaplatí nějaké peníze."
„Zaplatí možná hodně peněz."
„Ale žádné vězení. Pokud se nedohodneme takhle, nic z toho
nebude. Musíte to obvinění z vraždy stáhnout."
„A co kdybychom tě hned na místě sebrali a podrželi si tě tady,
dokud nekápneš božskou a nevypadne z tebe, kde je?" Berman se
pomalu posouval k Riggsovi, už se na něj skoro nalepil.
„Jen si posluž, ale tím pádem se ti nikdy nepodaří vyřešit největší
případ své kariéry. Protože LuAnn Tylerová zase zmizí a ty se budeš
plácat zase na začátku v bodě A. A jen tak mimochodem, na základě
jakého obvinění bys mě tu chtěl držet?"
„Jako spolupachatele," vypálil na něj bez zaváhání Berman.
„Spolupachatele čeho?"
Berman chvilku přemýšlel. „Napomáhání a podněcování
uprchlíka."
„A k tomu máš jaké důkazy? Jak skutečně můžeš prokázat, že
vůbec vím, kde je, nebo že jsem se s ní někdy setkal?"
„Zjišťoval sis o ní informace. Viděli jsme tvoje poznámky
doma."
„Ach tak, tak vy jste se zastavili u mě, když jste navštívili
Charlottesville? To jste mi měli zavolat dřív. Byl bych vám připravil
něco dobrého k snědku."
„A našli jsme tam i mnoho dalších zajímavostí," vyštěkl Berman.

- 388 -
 „To vás ctí. A můžu vidět povolení k domovní prohlídce, které
jste měli s sebou, abyste mohli vstoupit ke mně domů bez mého
souhlasu?"
Berman chtěl něco říct, ale pak zavřel pevně ústa.
Přes Riggsův obličej přelétl náznak úsměvu. „Skvělé. Vy jste
neměli povolení k prohlídce. Takže všechno je nepřípustné. A od kdy
je zločinem zatelefonovat a vyžádat si o někom veřejné informace?
Vezme-li se navíc v úvahu, že ty informace jsem získal od
federálky."
„Z informačního centra pro ochranu svědků, ne od nás,"
poznamenal výhružně Berman.
„Asi vás zkrátka hoši beru jako jednu velkou šťastnou rodinu."
Masters začal pomalu mluvit. „Za předpokladu, že se
dohodneme, ještě jsi nám neuvedl spojení mezi Tylerovou a tou další
osobou."
Riggs tuhle otázku čekal a překvapilo ho, že ji nikdo z nich
nevznesl už daleko dřív. „Musel ty peníze odněkud sehnat."
Masters o tom prohlášení chvilku uvažoval a pak mu v očích
zablesklo. „Poslyš, Matte, tohle je pravděpodobně trochu závažnější,
než si vůbec uvědomuješ." Podíval se krátce na Bermana a potom
teprve pokračoval. „My víme - či spíše si myslíme - že loterie byla..."
Masters se odmlčel a hledal ta správná slova. „Domníváme se, že
loterie patrně mohla být zfalšována. Bylo to tak?"
Riggs seděl zpříma na své židli a prsty lehce bubnoval do stolu.
„Možná jo."
Masters opět volil svá slova velice opatrně. „Dovol, abych ti to
osvětlil. Prezident, ministryně spravedlnosti a ředitel FBI byli na
tuhle eventualitu upozorněni. Můžu tě ujistit, že jejich společnou
reakcí byl naprostý otřes."
„To je úžasné."
Masters přešel Riggsův kousavý tón bez povšimnutí. „Jestliže ta
loterie byla zmanipulovaná, pak se musí celá záležitost řešit pěkně
polehoučku."
Riggs se uchechtl. „Přeloženo do normálního jazyka to znamená,
že jestli to někdy vyplave na veřejnost, polovina hošanů ve

- 389 -
Washingtonu, včetně prezidenta, ministryně spravedlnosti, ředitele
FBI a vás dvou si pravděpodobně bude muset pročítat inzertní
rubriku Nabídky zaměstnání. Takže to, co navrhujete vy, je utajení
nejvyššího stupně."
„Pomalu, tohle se stalo někdy před deseti lety. Za naší éry k tomu
nedošlo," ohradil se Berman.
„Prima, Lou, to milostivá paní Veřejnost určitě s nadšením
přijme. Všichni se s tím svezete najednou a ty to moc dobře víš."
Masters uhodil pěstí do stolu. „Uvědomuješ si vůbec, co by se
stalo, kdyby se dostalo na veřejnost, že výhry státní loterie byly
zfalšované?" vyrazil ze sebe dopáleně Masters. „Dovedeš si
představit těch soudních sporů, vyšetřování, skandálů, tu bombu
kterou by staré dobré Spojené státy americké dostaly přímo na solar?
To by byl asi takový malér, jako kdyby země neplatila státní dluh. To
se prostě nesmí stát. A my nedovolíme, aby se stalo."
„Co tedy navrhuješ ty, Georgi?"
Masters se rychle uklidnil a začal vypočítávat na prstech. „Ty
nám přivedeš Tylerovou. My ji vyslechneme a získáme ji pro
spolupráci. Jak budeme mít ty informace v ruce, zatkneme ty lidi a -"
„Tu osobu, Georgi," přerušil ho Riggs. „Je pouze jeden, ale můžu
ti říct, že je velice zvláštní."
„No dobře, s pomocí Tylerové ho usvědčíme."
„A co se stane s LuAnn Tylerovou?"
Masters bezmocně rozhodil rukama. „Nech toho, Matte, má v
jednom státě na krku obvinění z vraždy. Téměř deset let neplatila
daně. Z celé situace musím vyvodit, že se toho podvodu s loterií
vědomě zúčastnila. To všechno dohromady jí vynese
několikanásobný doživotní pobyt v chládku, ale zařídím to tak, aby
dostala doživotí jen jedno, a možná, když bude hodně spolupracovat,
tak jen půlku, ale to ti zaručit nemůžu."
Riggs povstal. „Tak, chlapci, moc hezky jsem si s vámi
popovídal."
V tu chvíli vyskočil i Berman a už byl u dveří, aby zabránil
Riggsovi odejít.

- 390 -
 „Lou, pořád ještě mám jednu ruku zdravou a pěst, která je na
jejím konci, mě přímo svrbí, aby ti mohla jednu ubalit přímo do
ksichtu." Riggs výhružně vykročil směrem ke dveřím. '
„Tak už dost. Nechte toho. Oba si ihned sedněte na zadky,"
hřímal Masters.
Riggs a Berman se dlouhou chvíli navzájem probodávali očima a
pak se pomalu odebrali zpátky na svá místa.
Riggs se pak zadíval upřeně na Masterse. „Jestli si myslíš, že ti
sem ta ženská vtančí v rytmu valčíku a pro vaše krásný oči bude
riskovat život, jen abyste vy mohli usvědčit toho chlapa, a vy jí pak
za odměnu milostivě dovolíte, aby strávila jen zbytek jednoho života
v base, tak to už vysedáváš zavřený ve své teplé kanceláři příliš
dlouho, Georgi. Měkne ti mozek."
Riggs ukázal na Masterse prstem. „Dovol, abych tě o něčem
informoval. Hraje se tu o život a ta hra se jmenuje ,kdo na koho má
jakou páku'. Ty zavoláš do státu Georgia a řekneš jim, že LuAnn
Tylerová už tam nadále není obviněná z vraždy ani z ničeho jiného. I
kdyby tam měla přiblblou pokutu za parkování, kterou ještě
nezaplatila, všechno je smazané. Rozumíš mi? Je čistá jako lilie. Pak
zavoláš na finanční úřad a řekneš jim, že zaplatí, co dluží, ale na
nějaké posezení si ve vězení ať zapomenou. A pokud se týká toho, že
by byla zapletená do podvodu okolo státní loterie, tak pokud už
nevypršela promlčecí lhůta, vymaže se i to. Ten nejmenší přestupek,
který by jí mohl vynést byť vteřinu v lochu, bude začerněný. Zkrátka
se vypaří. Bude naprosto volná a svobodná."
„Jsi snad cvok?" posměšně se zeptal Berman.
„Nebo?" zeptal se Masters tiše a oči nespouštěl z Riggse.
„Nebo úplně všechno zveřejníme, Georgi. Ona nemá co ztratit.
Jestli má jít do vězení na doživotí, tak tam bude muset mít nějakou
zábavu, kterou by vyplnila dny. Myslím tím třeba rozhovory pro
pořady jako Sixty Minutes, Dateline, Prime Time Live, a snad i
Oprah. Nejspíš by mohla přicházet v úvahu i smlouva na sepsání
pamětí. Může si trochu od srdce ulevit o tom, jak se loterie švindlují,
jak to všechno chtěli prezident a taky ministryně spravedlnosti i
ředitel FBI zahrát do autu, aby si zachránili svá teplá místečka, a jak

- 391 -
byli natolik hloupí, že si nechali proklouznout velkého zločince,
který už léta vyvolává konflikty po celém světě, jen aby mohli
mladou ženu, která vyrostla v nejhorší chudobě, vsadit do vězení za
něco, co by každý z nás udělal, aniž by na vteřinu zaváhal!"
Riggs se opřel a střídavě se díval z jednoho na druhého. „Toto je,
pánové, to, čemu já říkám páka."
Zatímco Masters všechno zvažoval, Berman si pohrdavě odfrkl.
„Jeden chlap? Tomu nevěřím. Za tím je velká organizace. Je
naprosto vyloučené, aby jedna osoba dokázala provádět to, co já
mám na obrazovce radaru. Nebyli jsme schopni prokázat dosud
vůbec nic, ale víme určitě, že se jedná o rozsáhlou skupinu hráčů."
Riggs si vybavil chvíli v chalupě těsně před tím, než mu nůž zajel
do ruky. Zíral přímo do toho nejvražednějšího páru očí, s jakým se
kdy setkal. Za ta léta, co pracoval na zapřenou v podsvětí, někdy za
velice nebezpečných okolností, se mu často přihodilo, že zažil strach,
byl konec konců taky jen člověk. Nikdy však nepocítil tak otřesnou
hrůzu, jakou v něm ty oči vyvolaly. Kdyby měl po ruce kříž, snad by
ho vytáhl, aby toho ďábla odehnal.
Podíval se na Bermana. „Víš, Lou, asi budeš překvapený. Ten
chlap je mistr v přestrojování. Pravděpodobně by dokázal zahrát
všechny role, co jich na Broadwayi mají. A kdo pracuje sám, musí se
starou belu starat, jestli ho někdo práskne nebo se ho náhodou
nesnaží vypíchnout ze hry."
Masters začal mluvit tlumeným hlasem, protože se pokoušel o
jiný trik. „Vzpomeň si, Matte, není to zas tak dlouho, co jsi byl
jedním z nás. Měl bys o tom možná popřemýšlet. Je vidět, že jsi si
získal důvěru Tylerové. Přiveď nám ji sem, a vláda ti, řekněme,
projeví svou vděčnost. Už žádné pilování ani bušení kladivem, aby
sis musel vydělávat na živobytí."
„Dovol mi, Georgi, abych o tom popřemýšlel." Riggs zavřel oči,
znovu je otevřel a téměř okamžitě a vypálil: „Jdi se vycpat."
Riggs a Masters se zadívali jeden druhému upřeně do očí. „Tak
co na to říkáš, Georgi? Plácneme si? Nebo mám jít a zavolat do
pořadu Oprahf"
Pomalu, téměř neznatelně, Masters kývl hlavou.

- 392 -
 „Opravdu strašně rád bych slyšel, jak to řekneš nahlas, Georgi."
Berman se do toho chtěl už už vmísit, ale Masters ho umlčel
pohledem.
„Ano, platí," pronesl nahlas Masters, „žádné vězení."
„Ani v Georgii?"
„Ani v Georgii."
„Víš naprosto jistě, že to je v tvé kompetenci to zajistit? Pokud
vím, tvoje pravomoc tam je omezená." Riggsův tón zněl posměšně.
„Moje ano, ale neřekl bych, že prezident Spojených států má
podobné starosti. Dostal jsem pokyn, abych se za každou cenu
vyhnul zveřejnění toho případu. Zaručuju, že ten telefon do Georgie
vytočí buď on, nebo ministryně spravedlnosti."
„To by mohlo stačit. A teď si sem sežeň ředitele FBI a ministryni
spravedlnosti, protože já chci slyšet totéž z jejich úst. A
mimochodem, má dnes prezident hodně nabitý program?"
„Kruci, neexistuje jediná možnost, aby se s tebou sešel
prezident."
„Tak si sežeň svého ředitele a ministryni, Georgi. Teď hned."
„Ty zpochybňuješ moje slovo?"
„Řekněme to třeba takto. V tvém dosavadním rejstříku se toho
zatím nenašlo moc, co by mou důvěru podpořilo. A taky si libuju ve
větších počtech." Pokýval "hlavou směrem k telefonu. „Jen si
zavolej."
Nejméně minutu se Masters a Riggs na sebe upřeně dívali přes
stůl. Pak Masters pomalu zvedl sluchátko a dlouze do něj hovořil.
Vyžádalo si to nějaké šachování s časovým plánem, ale během půl
hodiny už ředitel FBI i ministryně spravedlnosti Spojených států
seděli naproti Riggsovi. Riggs jim předložil stejný typ dohody, o
které se domlouvali s Mastersem, a dostal od nich tytéž sliby.
Riggs vstal. „Děkuju vám za spolupráci."
Berman vstal také. „No dobře, když už teď pracujeme společně,
přiveď sem Tylerovou, my jí můžeme dát odposlouchávací zařízení
na tělo, seženeme dohromady tým a vyrazíme na tu show jednoho
herce'."
„Ne, ne, Lou. Dohoda zněla, že já vám ho předám, ne FBI."

- 393 -
 Berman se zatvářil, jako kdyby měl každou chvíli explodovat.
„Poslouchej, ty -"
„Buď zticha, Lou!" Ředitel FBI ho probodl očima a pak se obrátil
na Riggse. „Skutečně jste přesvědčen, že to dokážete dotáhnout do
konce sám?"
Riggs se usmál. „Copak jsem vás, hoši, už někdy nechal na
holičkách?" Letmo se podíval na Masterse.
Masters jeho úsměv neopětoval, ale dál si pozorně prohlížel
Riggsovu tvář. „Jestli ne, všechno padá. Pro Tylerovou." Odmlčel se
a pak výhružně dodal: „I pro tebe. Tvoje krytí je pryč. A nejsem si
zrovna jistý, že budeme mít silný motiv ti ho znovu zařídit. A tvoji
nepřátelé jsou ještě hodně čiperní."
Riggs přešel celou místnost až ke dveřím, ale tam se otočil.
„Podívej, Georgi, nikdy jsem od vás nic jiného nečekal. A
mimochodem, nesnažte se mě nechat sledovat. To by mě nakrklo a
znamenalo by to jen ztrátu času. Jasné?"
Masters rychle přikývl. „Jistě, tím se netrap."
Poslední otázku vznesla svým typickým silným hlasem
ministryně spravedlnosti. „Byla ta loterie zmanipulovaná, pane
Riggsi?"
Riggs se na ni podíval. „Na to si můžete vsadit. A víte, co je
opravdu gól? Jak to vypadá, Státní loterie Spojených států byla
zneužita pro financování plánů jednoho z nejnebezpečnějších
psychopatů, jakého jsem kdy já osobně poznal. Opravdu upřímně
doufám, že si to nikdy nenajde cestu do hlavního televizního
zpravodajství." Očima přejel všechny přítomné v místnosti a povšiml
si, jak se jim do výrazu v obličejích vkrádá stále silnější dávka
paniky. „Přeju vám hezký den." A Riggs za sebou zavřel dveře.
Zbývající členové skupinky se po sobě chvíli dívali. „K čertu s
tím vším," bylo všechno, na co se ředitel zmohl, a hlavou při tom
vrtěl ze strany na stranu.
Masters zvedl sluchátko a promluvil do něj. „Odchází z budovy.
Bude vědět, že ho sledujeme. Držte ho nakrátko, ale nechte mu
nějaký prostor. V tomhle ohledu je jednička, tak vás pěkně protáhne
po městě a pak se vás pokusí setřást. Držte se ho zuby nehty! Až se

- 394 -
dá dohromady s Tylerovou, ihned se se mnou spojte. Držte je pod
dohledem, ale nepřibližujte se k nim." Zvedl oči k ministryni, které
kývla hlavou na souhlas. Masters zavěsil a zhluboka se nadechl.
„Věříš Riggsově verzi, že je za tím jeden jediný člověk?" zeptal
se ředitel FBI a nervózně se přitom díval na Masterse.
„Zní to neuvěřitelně, ale modlím se k bohu, aby to byla pravda,"
odpověděl Masters. „Radši bych měl plné ruce práce s jedním
individuem než s mezinárodním zločineckým syndikátem." Jak
ministryně, tak ředitel přikývli na souhlas.
Berman se rozhlédl po ostatních s tázavým výrazem v očích.
„Jaký bude plán postupu teď?"
Ředitel si silně odkašlal a prohlásil: „Nikdy to nesmíme nechat
vyjít na světlo, to víte všichni. Ať se stane, co se stane. Ať to
zasáhne, koho to zasáhne. I pokud by byl Riggs úspěšný a my
dokážeme tu osobu zatknout, i se všemi, kdo do toho podvodu byli
zapojeni, stále ještě máme před sebou velice závažný problém."
Ministryně spravedlnosti si založila ruce na prsou a navázala na
jeho výrok. „A i kdybychom proti němu nakrásně vznesli obvinění ze
všech kriminálních činů, ta osoba bude dobře vědět, že má ,páku',
abychom použili výraz pana Riggse. A on použije tytéž výhružky
jako Riggs. Buď se s ním dohodneme, nebo to zveřejní. Už přímo
vidím jeho obhájce, jak nad tím slintá blahem." Bezděky se otřásla
po celém těle.
„Jedním slovem říkáte, že se to nikdy nesmí dostat k soudu,"
shrnul to Berman. „Jak ale na to?"
Ministryně ignorovala otázku a místo toho se sama zeptala
Masterse: „Myslíte, že to s námi Riggs hraje na rovinu?"
Masters pokrčil rameny. „Byl jedním z nejlepších agentů pro
práci v naprostém utajení. Člověk to může dělat, jen když lže, jako
když tiskne, a přitom to na něm nikdo nesmí poznat. Pravda je pak
zkrátka mimo hru. Někdy se pak skutečnost jakoby zamlží. A zvyk je
železná košile."
„To znamená, že mu naprosto důvěřovat nemůžeme," vyvodila si
z toho ministryně.

- 395 -
 Masters se zatvářil na chvíli velice zamyšleně. „O nic víc, než on
může důvěřovat nám."
„Řekl bych," vložil se do rozhovoru ředitel FBI, „že existuje silná
pravděpodobnost, že se nám nepodaří toho chlapa dostat živého."
Rozhlédl se po přítomných. „Nemám pravdu?"
Všichni přikývli. Masters navázal: „Je-li jen z poloviny tak
nebezpečný, jak tvrdí Riggs, tak já bych ze všeho nejdřív střílel, a
potom bych už nekladl žádné otázky. Tím by se ovšem naše starosti
vyřešily samy."
„A co s Riggsem a Tylerovou?" chtěla vědět ministryně.
Odpověď našel Berman: „Jestli to rozehrajeme takhle, pak člověk
nikdy neví, kdo se dostane doprostřed křížové palby. Tedy, ne že by
kdokoli z nás samozřejmě chtěl, aby k něčemu takového došlo,"
dodal velice rychle, „ale něco podobného se přece stalo i s
Riggsovou manželkou. Jak víte, i nevinní lidé někdy umírají."
„Tylerovou sotva lze nazvat nevinnou!" rozzlobeně se ohradil ředitel
FBI.
„Svatá pravda," přisvědčoval Masters. „A jestliže dal Riggs
přednost sloužit jí, a ne nám, potom musí přijmout i následky. Ať
budou jakékoli."
Všichni se na sebe nejistě dívali. Za normálních okolností by ani
jednoho z nich nic podobného nenapadlo. Svůj život zasvětili honbě
za zločinci, a když je dopadli, dbali na to, aby se jim dostalo za
porušení zákona spravedlivého soudního procesu. Nyní se tiše
modlili, aby spravedlnost nezvítězila a aby hned několik lidských
bytostí zemřelo, a to dřív, než dostanou šanci před soudcem nebo
porotou vypovědět svůj příběh. To nesedělo ani jednomu z nich.
Avšak v tomto případě se museli všichni vypořádat s něčím, co
přerostlo obvyklé rozměry honby za nebezpečným zločincem.
Pravda byla daleko, daleko nebezpečnější.
„Ať budou následky jakékoli," tiše zopakoval ředitel FBI.

Riggs kráčel po ulici a jen jako mimoděk se podíval na hodinky.

V jejich plášti se ve skutečnosti ukrývalo velice citlivé nahrávací

- 396 -
zařízení a miniaturní otvory v koženém pásku byly součástí
mikrofonu. Den předtím Riggs totiž strávil nějakou dobu ve známém
obchodě pro ,špiony' čtyři bloky od budovy FBI. Za ta léta technika
rozhodně udělala pěkný skok kupředu. Těšilo ho, že jeho dohoda s
vládou byla zaznamenána ještě jinde než v jeho paměti, protože u
operací podobného druhu člověk nemohl vkládat příliš mnoho
důvěry do nikoho, a to bez ohledu na to, na čí straně stál.
Riggs si byl vědom, že vláda nemůže nikdy dovolit, aby se
pravda dostala na světlo. V tomto případě bylo dopadení živého
zločince stejně zlé, jako kdyby ho nechytili vůbec, a možná i horší. A
všichni, kdo znali pravdu, se ocitli ve vážném ohrožení života, a to
rozhodně ne jen ze strany Jacksona. Riggs věděl, že FBI by nikdy
úmyslně nestřílela po nevinném člověku. Ale zároveň si
uvědomoval, že federálka těžko mohla LuAnn považovat za
nevinnou, a vzhledem k tomu, že se Riggs postavil na její stranu,
bude automaticky hozen do stejného pytle jako nepřítel státu. Kdyby
se situace ke konci vyostřila - a Riggs tušil, že se to stane - a LuAnn
by stála někde poblíž Jacksona, FBI by si patrně nedělala přehnané
starosti, na koho vlastně střílí. Riggs nečekal, že by se Jackson vzdal
bez boje. Vezme s sebou do hrobu tolik agentů FBI, kolik jen svede.
Riggs to zahlédl v jeho očích v té chalupě. Byly to oči člověka, pro
kterého lidský život neměl žádnou cenu. Pro něj představoval člověk
pouhý faktor, který bylo možné posunovat podle potřeby a v
okamžiku, kdy si to situace vyžádala, ho také sprovodit ze světa.
Jako agent pracující tajně v podsvětí se s takovými lidmi Riggs
setkával celá léta. Byli to lidé téměř stejně nebezpeční jako Jackson.
Když shrnul jednotlivé body, došel k závěru, že FBI se bezesporu
spíš rozhodne chybovat a jako náhodou toho muže zabije, než aby se
ho snažila zatknout živého. Nebudou riskovat život jediného agenta,
aby tomu muži zajistili možnost zodpovídat se před soudem. Riggs
vůbec nepochyboval, že vláda nemá jediný důvod Jacksona předvést
před soud, ale že už teď ví o milionu důvodů, aby se ho nedožil.
Riggsův úkol spočíval v tom, že bude muset Jacksona vylákat z
úkrytu a nadehnat ho do rukou FBI, a pak je nechat, aby si poradili
sami. Jestli to znamenalo, že do toho muže napumpují tolik olova,

- 397 -
kolik se do něj vejde, Riggs bude jen rád, když jim v tom trochu
pomůže. Ale LuAnn se mu musí podařit udržet od toho člověka tak
daleko, jak jen to bude v lidských silách. Nedopustí, aby se dostala
do křížové palby. To už jednou prodělal. Historie se nebude znovu
opakovat.
Riggs se ani nenamáhal, aby se ohlížel. Věděl, že ho celou dobu
sledují. Přes Mastersovo ujištění o opaku určitě ihned vydal rozkaz,
aby ho tajně sledovali. V jeho postavení by Riggs udělal Přesně
totéž. Teď už se jenom svého doprovodu musí zbavit, než se sejde s
LuAnn. Usmál se. Jako za starých časů.

Zatímco Riggs jednal s FBI, zajela LuAnn k jinému telefonnímu

automatu na mince a vytočila jisté telefonní číslo. Zazvonilo to
několikrát a LuAnn si už myslela, že uslyší obvyklou nahranou
zprávu. Pak se ozval hlas. Nemohla ho skoro poznat, tak špatné to
spojení bylo.
„Charlie?"
„To jsi ty, LuAnn?"
„Kde jste?"
„Na cestě. Skoro tě neslyším, počkej, podjíždím pod dráty
vysokého napětí."
Po chvilce už bylo spojení mnohem jasnější.
„Už je to lepší," oznámila LuAnn.
„Moment, je tu někdo, kdo s tebou chce mluvit."
„Mami?"
„Ahoj, dítě moje."
„Jsi v pořádku?"
„V naprostém, beruško, říkala jsem ti přece, že mámě se nic
nestane."
„Strýček Charlie povídal, že se vídáte s panem Riggsem." „To
mluvil pravdu. Pomáhá mi. Se vším možným."
„Jsem hrozně ráda, že nejsi sama. Stýská se mi."
„Mně se po tobě taky moc stýská, Liso, ani ti neumím povědět,
jak moc."

- 398 -
 „Můžeme se už brzo vrátit domů?"Domů? Jenže kde je teď jejich
domov?
„Myslím, že ano, holčičko. Máma na tom teď opravdu tvrdě
pracuje."
„Mám tě ráda."
„Ach, miláčku, já tě taky hrozně miluju."
„Dám ti strýčka Charlieho."
„Ještě něco, Liso!"
„Ano?"
„Myslela jsem vážně, co jsem ti slíbila. Řeknu ti všechno. Celou
pravdu. Ano?"
Hlásek byl nejistý, trochu vystrašený. „Tak dobře, mami."
Když si Charlie vzal telefon zase zpátky, LuAnn mu dala pokyn,
ať ji poslouchá. Pověděla mu všechno, co bylo nového, včetně
Riggsova plánu a jeho skutečné minulosti.
Charlie se skoro nedokázal ovládnout. „Za dvě minuty zastavím v
umyvárně. Zavolej mi znovu."
Když mu LuAnn znovu zavolala, tón Charlieho hlasu byl naplněn
zuřivostí.
„Ty ses zbláznila?"
„Kde je Lisa?"
„V umyvárně."
„Je v bezpečí?"
„Stojím hned přede dveřmi a je tady kolem plno rodin s dětmi.
Teď mi odpověz."
„Ne, myslím, že jsem se nezbláznila."
„Tys nechala Riggse, bývalého agenta FBI, napochodovat do
Hoover Building, aby tam pro tebe dojednal dohodu. Jak k čertu
můžeš vědět, že tam na tebe zrovna nedomlouvá nějakou boudu?"
„Věřím mu."
„Ty mu věříš?" Charlie zrudl v obličeji. „Vždyť ho sotva znáš.
LuAnn, miláčku, tos udělala strašnou chybu. Zatraceně velkou."
„Myslím že ne. Riggs není křivák. Vím to. Za posledních pár dní
jsem se o něm hodně dozvěděla."

- 399 -
 „Jako třeba to, že coby tajný agent pohybující se na zapřenou v
podsvětí je na lhaní úplný přeborník?"
LuAnn na vteřinku zamrkala, jak ji ta slova hluboce zasáhla.
Malé semínko pochybnosti v ní náhle začalo růst a zaútočilo na její
důvěru v Matthewa Riggse.
„LuAnn, jsi tam?"
Sevřela pevně sluchátko. „Ano. Víš, jestli na mě nějakou boudu
ušil, nebude mi zase tak dlouho trvat, než na to přijdu."
„Musíš tam odtud hned vypadnout. Říkalas, že auto máš ty. Tak
tam odtud sakra ihned odpal."
„Charlie, zachránil mi život. Jackson ho skoro zabil, když se mi
snažil pomoct."
Charlie asi na minutu zmlknul. Prodělával silný vnitřní konflikt a
bylo mu hrozně. Z toho všeho, co mu právě LuAnn o Riggsovi řekla,
vyplývalo, že se za ni pravděpodobně Riggs bude doopravdy bít.
Charlie myslel, že ví dobře proč. Ten chlap se do LuAnn zamiloval.
A milovala LuAnn jeho? Proč vlastně by neměla? Ale co pak bude s
ním? Pravdou bylo, že Charlie si strašně přál, aby Riggs lhal. Chtěl
toho muže z jejich života vystrnadit. A ta touha neobjektivně
překrucovala veškeré jeho myšlenkové pochody. Ale Charlie měl
LuAnn opravdu rád. A miloval Lisu. Vždycky své zájmy stavěl až na
druhé místo. A s tím vědomím se v něm najednou všechny vnitřní
rozpory rozplynuly.
„LuAnn, budu se řídit tvými instinkty. Teď, když to všechno
znovu zvažuju, Riggs je nejspíš v pořádku. Jen měj oči otevřené,
ano?"
„Určitě budu, Charlie. Kde jste teď?"
„Vydali jsme se směrem přes západní Virginii, pak do Kentucky,
objeli jsme po okraji Tennessee a teď se zase vracíme do Virginie."
„Už musím jet. Ještě ti dnes zavolám a všechno ti povím."
„Doufám jen, že zbytek dne už nebude tak napínavý, jako byly
poslední dva dny."
„Tak to jsme dva. A děkuju, Charlie."
„Za co? Já přece nic neudělal?"
„A kdo teď lže?"

- 400 -
 „Dávej na sebe pozor."
LuAnn zavěsila. Jestli všechno proběhlo podle Riggsových
předpokladů, měla by se s ním už brzy setkat. Vracela se k autu, a v
tom se jí vybavila první reakce Charlieho. Opravdu mohla Riggsovi
důvěřovat? Vlezla si na přední sedadlo hondy. Nechala prve motor
běžet, protože klíčky neměla a Riggsovu zručnost ve startování
automobilů pomocí pospojování kabelů rovněž postrádala. Právě
chtěla zařadit rychlost, když vtom se jí ruka zastavila. Nebyla to ta
pravá chvíle na pochybnosti, ale přesto na ni nečekaně dolehly. Ruka
se jí odmítala pohnout.

Riggs se pomalu loudal po deváté ulici a nenuceně se rozhlížel

kolem sebe, jako kdyby měl času, že neví, co s ním. Narazil do něj
závan mrazivého větru. Zastavil se, opatrně si stáhl závěsný šátek,
poraněnou ruku si navlékl do rukávu kabátu a zapnul si knoflíky až
ke krku. Nepříjemně ostrý vítr nepřestával profukovat ulicí, a tak si
Riggs vyhrnul límec a z kapsy vytáhl pletenou čapku s nápisem a
logem Washington Redskins. Natáhl si ji na hlavu tak, že mu
vykukovala jen spodní část do červena ošlehaného obličeje, a
vstoupil do jednoho z obchůdků na rohu.
Dva týmy agentů, kteří ho sledovali, jeden pěšky a druhý v šedém
fordu, se urychleně rozestavěli do nacvičených pozic. Jeden tým kryl
přední vchod do obchodu, ten druhý zadní. Věděli, že Riggs je
zkušený tajný agent, a nenechali nic náhodě.
Riggs se opět objevil a s novinami pod paží odcházel dál ulicí.
Pak si zastavil taxi. Agenti svižně nastoupili do sedanu, ten se ihned
rozjel a začal sledovat taxi.
Za několik vteřin poté, co sedan zmizel, se skutečný Riggs, s
tmavou plstěnou čepicí na hlavě, vynořil z krámku a rychle se vydal
opačným směrem. Klíčem byla pestrobarevná pletená čepice. Jeho
pronásledovatelé se soustředili na její barevnou kombinaci
tmavočervené a zlaté, jako se loď zaměří na světlo majáku, a už si
nepovšimli malých rozdílů v pláštích, kalhotách a botách
sledovaného muže. Minulý večer zavolal Riggs jednomu starému

- 401 -
příteli, který jej považoval už dlouhou dobu za mrtvého, a požádal ho
o laskavost. FBI teď sledovala přítele po cestě do práce u právnické
firmy v blízkosti Bílého domu. Bydlel nedaleko budovy FBI, takže
to, že se objevil v její blízkosti, nebude nijak obtížné vysvětlovat.
Navíc mnoho obyvatel Washingtonu v tuto dobu nosilo na hlavě
pletené čapky týmu Redskins. A FBI sotva mohla vědět o propojení
mezi dvěma muži. Agenti ho krátce vyslechnou, uvědomí si svou
chybu, ohlásí se Mastersovi a řediteli a za své ranní obtíže dostanou
co proto.
Riggs nastoupil do taxíku a udal adresu. Auto se rychle rozjelo.
Pročísl si rukou vlasy. Byl rád, že měl tuhle etapu za sebou. Měli s
LuAnn před sebou ještě hodně dalekou cestu, než se budou moct
vrátit oba volní domů, ale byl dobrý pocit vědět, že on volnost ještě
úplně neztratil, i když mu jí mnoho nezbývalo. Jakmile taxi zastavilo
na červenou, Riggs otevřel noviny, které si v krámku koupil.
Z první stránky na něj zíraly dvě fotografie. Jednu z těch osob
znal, druhou ne. Rychle si přečetl doprovodný článek a pak se znovu
zadíval na obličeje na fotografiích. Thomas Donovan, na krku s
cedulkou oznamující, že dotyčný je novinář, a s malým zápisníkem v
ruce a s propiskou vykukující z kapsičky u košile a s nevyspalýma
očima vypadal, jako kdyby právě vystoupil z letadla poté, co kdesi na
druhém konci světa zjišťoval okolnosti nějaké mezinárodní události.
Žena na fotografii vedle něj snad ani nemohla vyvolat dojem
většího protikladu s neupraveným zjevem reportéra. Její šaty byly
elegantní, vlasy a nalíčení odborně upravené a naprosto bez
chybičky. V pozadí snímku bylo vidět téměř nereálný svět hojnosti a
přepychu na nějaké charitativní akci, kde se bohatí a slavní
shromáždili, aby uspořádali peněžní sbírku pro méně šťastné.
Roberta Reynoldsová byla dlouhodobou pravidelnou účastnicí
podobných událostí a v článku se psalo, že brutální vražda připravila
charitativní společenství v oblasti hlavního města o velkou
dobrodinku. Pouze jediná řádka se zmiňovala o původu jejího
bohatství. O výhře ve federální loterii ve výši šedesáti pěti milionů
dolarů zhruba před deseti lety. V dnešní době na tom zjevně byla
ještě lépe. Tedy v tuto chvíli na tom byl lépe už jen její majetek.

- 402 -
 Byla zavražděna - údajně, podle sdělení v článku, jistým
Thomasem Donovanem. Byl spatřen v blízkosti jejího domu, ze
záznamníku ženy si policie přehrála vzkaz, ve kterém ji Donovan
žádá o rozhovor, Donovanovy otisky se našly na karafě s vodou a na
sklenici uvnitř domu Reynoldsové, což naznačovalo, že se ti dva
skutečně sešli. A nakonec pistoli, kterou byla Roberta Reynoldsová
zjevně brutálně zavražděna, objevila policie v zalesněné oblasti
necelé dva kilometry od jejího domu, spolu s mercedesem a s
Donovanovými otisky na obou předmětech. Zavražděná žena byla
objevena ležící na posteli. Podle nalezených stop byla před vraždou
spoutána a po nějakou dobu takto držena násilím, takže zločin byl
pravděpodobně předem promyšlen, psalo se v novinách. Po
Donovanovi bylo vyhlášeno pátrání a policie pevně věřila, že ho brzy
zadrží.
Riggs dočetl článek a pomalu složil noviny. Věděl, že se policie
naprosto mýlí. Donovan Reynoldsovou rozhodně nezabil. A s
největší pravděpodobností už byl Donovan rovněž po smrti. Riggs se
zhluboka nadechl a přemýšlel o tom, jak tuto zprávu LuAnn šetrně
sdělí.

Tělnatý muž se rozhlížel po okolních drahých domech

Georgetownu, prominentní washingtonské čtvrti. Bylo mu kolem
padesátky, pleť měl bledou a pod nosem krátce zastřižený knírek.
Muž si povytáhl kalhoty, zastrčil do nich košili a zazvonil na zvonek
vedle vstupních dveří.
Alicia Craneová otevřela dveře a v obličeji měla ustaraný a
unavený výraz.
„Prosím?"
„Alicia Craneová?"
„Ano."
Muž se prokázal svým průkazem. „Hank Rollins, oddělení vražd,
okres Fairfax, Virginie."
Alicia zírala na fotografii toho muže a k ní připevněný odznak.
„Nejsem si jistá -"

- 403 -
 „Jste známá Thomase Donovana?"
Alicia zavřela oči, kousla se zevnitř do rtu, a když je znovu
otevřela, přisvědčila: „Ano."
Rollins si mnul ruce. „Pani, musím vám položit několik otázek.
Můžeme to buď udělat na stanici, nebo mě můžete pozvat dál, než tu
umrznu na kost, je to na vás."
Alicia okamžitě otevřela dveře. „Ale samozřejmě, promiňte."
Vedla ho chodbou do obývacího pokoje. Usadila ho na pohovku a
zeptala se ho, jestli si nepřeje trochu kávy.
„To by bylo skvělý, pani."
Jakmile odešla z pokoje, Rollins se těžce zvedl na nohy a rozhlédl
se po pokoji. Jeden předmět si vynutil jeho okamžitou pozornost.
Fotografie Donovana, na které měl paži kolem ramen Alicii
Craneové. Vypadalo to, že byla pořízena teprve nedávno. Oba
vypadali velmi šťastně.
Rollins ještě držel fotografii v rukou, když se Alicia vrátila zpět s
tácem se dvěma šálky kávy, se smetanou a dvěmi modrými sáčky
baleného cukru.
Začala pokládat tác na kávový stolek. „Nemohla jsem najít
obyčejný cukr. Hospodyně je na nějaké pochůzce. Vrátí se asi tak za
hodinu a já obvykle ne -" Očima zachytila fotografii.
„Dovolíte?" zeptala se. Položila tác a natáhla ruku pro fotografii.
Rollins jí fotografii rychle podal a vrátil se na své místo. „Půjdu
hned k věci, pani Craneová. Předpokládám, že jste četla noviny?"
„Vy myslíte ty prachsprosté lži." V očích jí zablesklo.
„Souhlasím, že to jsou v tuhle chvíli většinou jen dohady. Na
každý pád hodně věcí ukazuje na to, že Robertu Reynoldsovou zabil
Thomas Donovan."
„Jako otisky prstů a jeho zbraň?"
„Jsme v průběhu vyšetřování vraždy, pani Craneová, takže o tom
se skutečně nemůžu rozšiřovat, ale máte pravdu, nějaký podobný
věci."
„Thomas by nikomu neublížil."
Rollins trochu poposunul nadměrnou váhu svého těla a natáhl se
pro šálek kávy a zamíchal si do ní smetanu. Ochutnal ji a pak do ní

- 404 -
vysypal obsah sáčku s baleným cukrem, než se opět rozhovořil. „Ale
na návštěvu Roberty Reynoldsové přece odjel, ne?"
Alicia zkřížila paže a zlostně se na něj podívala. „Opravdu?"
„Vám se nezmínil, že se s ní má v úmyslu setkat?"
„Nic takového mi neřekl."
Rollins o tom chvilku dumal. „Pani, my jsme vaše jméno získali
ze záznamníku v jeho bytě. Váš hlas zněl rozčileně a říkala jste tam,
že to, na čem pracuje, je nebezpečný." Alicia mu na to neskočila.
„Dokonce i jeho byt někdo vybílil, všechny jeho záznamy, složky,
všechno zmizlo."
Alicia se začala třást, až se konečně zklidnila tím, že se rukama
pevně chytila opěrek křesla, ve kterém seděla.
„Pani Craneová, možná by vám udělalo dobře, kdybyste se napila
trochu toho kafe. Nevypadáte moc dobře."
„Nic mi není." Přesto pozvedla šálek a několikrát si roztřeseně
usrkla.
„Jestliže, jak říkáte, kdosi prohledával Thomasův byt, musí do
toho být zapleten někdo další. Měli byste tedy své úsilí soustředit na
dopadení této osoby."
O tom se s vámi nebudu přít, ale musím se něčeho chytit, abych
se pohnul dopředu. Hádám, že vám nemusím říkat, že pani
Reynoldsová patřila mezi významné členy společnosti a my jsme pod
docela slušným tlakem, abychom jejího vraha našli, a to hodně
rychle. Už jsem mluvil s někým z Washington Tribune. Ten dotyčný
mi prozradil, že Donovan pracoval na materiálu o výhercích
federální loterie. A Roberta Reynoldsová byla jednou z nich.
Nerozumím teda vůbec novinařině, ale když se jedná o tak velký
peníze, tak není vyloučený, že si někdo našel důvod k vraždě."
Alicii přelétl přes tvář letmý úsměv.
„Chtěla jste mi snad něco říct?"
Alicia se opět vrátila ke svému upjatému vystupování a zavrtěla
hlavou.
„Pani Craneová, dělám na vraždách, co se narodil můj nejmladší
kluk, a ten už teď má svoje děti. Nevysvětlujte si to špatně, ale
zatajujete informace a já bych moc rád věděl proč. Vražda není nic, z

- 405 -
čeho by se člověk mohl jen tak vykroutit." Rozhlédl se po vytříbeně
zařízeném pokoji. „Vrahové a ti, co vrahům napomáhaj, nekončívaj
na místech ani zdaleka tak pěkných jako tohle."
Alicia na něj vytřeštila oči. „Co tím naznačujete?"
„Nenaznačuju vůbec nic. Přišel jsem za vámi, protože hledám
fakta. Slyšel jsem váš hlas na Donovanově záznamníku. Váš tón mi
napověděl dvě věci. Za prvé, že o něj máte hrozný strach a za druhé,
že víte přesný důvod, proč se o něj tak bojíte."
Alicia si teď rukama sevřenýma v pěst hnětla klín. Několikrát za
sebou zavřela a opět otevřela oči. Rollins trpělivě čekal, zatímco v ní
probíhal proces rozhodování.
Pak začala mluvit a slova ze sebe vyrážela rychle za sebou.
Rollins prudkým pohybem rozevřel blok a začal si zapisovat.
„Thomas původně začal vyšetřovat záležitosti kolem federální
loterie, protože byl přesvědčený, že několik největších investičních
firem bere od výherců peníze a buď je špatně investují, nebo si účtují
tak vysoké poplatky, on tomu říkal vytloukání, že výhercům nezbývá
nakonec nic. Taky nenáviděl vládu za to, že v podstatě nechává ty
chudé lidi napospas těm vydřiduchům. Navíc hodně z nich nechápe,
jak to chodí s daněmi, takže je správně neplatí a finanční úřad
jednoduše nakonec přijde a sebere jim všechno. A ještě mnohdy víc,
než vyhráli, takže zůstanou úplně na mizině."
„Jak k takovému závěru došel?"
„Přes úpadky," vysvětlila jednoduše. „Všichni lidé, co vyhráli tak
velké pěníte, nakonec ohlásili úpadek."
Rollins se poškrábal na hlavě. „Pravda, čas od času se to v
novinách objevuje. Vždycky jsem to ale připisoval na vrub
výhercům, že nedokážou s penězma hospodařit. Víte, jako že utratí
všechny peníze, co dostanou, zapomenou, že musí platit daně, a tak.
Přesně, jak jste sama říkala. I taková výhra se hrozně rychle
rozkutálí. Kruci, vždyť já bych dopadl určitě stejně, prostě bych se
zbláznil."
„Jenže Thomas si právě nemyslel, že je to jen kvůli tomu. Ale
pak objevil ještě něco jiného." Znovu se napila kávy a obličej jí mile
zrůžověl, jak si s pýchou vybavila mazanost Thomase Donovana.

- 406 -
 „A to bylo co?" pobídl ji Rollins.
„Skutečnost, že dvanáct výherců loterie v řadě za sebou žádný
úpadek nevyhlásilo."
„Takže?"
„Takže Thomasovo pátrání se zaměřilo na dobu před řadou let.
Všechny ty roky, rok co rok, byl poměr těch, kteří zkrachovali,
naprosto stabilní. A pak, přímo uprostřed této stability, se objevilo
těch dvanáct, kteří se z toho naprosto vymykali. Nejenže nevyhlásili
bankrot, ale vedli si stále líp a jejich bohatství značně vzrostlo."
Rollins si mnul bradu, protože ho to o ničem nepřesvědčilo. „Já v
tom pořád nevidím žádnou záhadu."
„Thomas taky hned nevěděl, co si o tom má myslet. Ale už se
tomu pomalu začal dostávat na kloub. Průběžně mi telefonoval, aby
mi dal vědět, jak se věci vyvíjejí a co už zjistil. Taky proto jsem byla
tak vystrašená, když se mi neozval."
Rollins se zadíval do svých poznámek v bloku. „Pravda, o
nějakém nebezpečí jste se ve svém telefonickým vzkazu zmínila."
„Thomas vypátral jednu z těch dvanácti výherců." Alicia se
odmlčela a snažila se vybavit si její jméno. „LuAnn něco. Tylerová,
ano, LuAnn Tylerová. Řekl mi, že těsně, než vyhrála v loterii, byla
obviněna z toho, že někoho zavraždila, a potom se prý po ní slehla
zem. On ji však vystopoval, částečně přes její daňové záznamy. A jel
ji navštívit."
„A to bylo kam?" Rollins si už zase zapisoval poznámky do
bloku.
„Do Charlottesvillu. Hezká část země, některé z tamějších
nemovitostí patří k těm nejkrásnějším u nás. Byl jste tam někdy?"
„S mým platem se zrovna nehrnu do koupě nějaký nemovitosti. A
co bylo dál?"
„Postavil tu ženu před holá fakta."
„A?"
„A ona se sesypala. Nebo téměř. Thomas říkal, že se to vždycky
pozná na očích."
„Aha." Rollins sám zakoulel očima.
„Takže, v čem byl ten Donovanův trik?"

- 407 -
 „Promiňte?"
„Jeho pohled na věc. O čem měl být ten článek, který chtěl napsat
a který ho tak ohrožoval, podle vás?"
„Přece ta žena někoho zavraždila. Zabila jednou, takže to může
udělat znovu."
Rollins se útrpně usmál. „Aha."
„Vidím, že to vůbec neberete vážně."
„Beru svou práci velice vážně. Jen tu prostě nevidím žádnou
souvislost. Chcete tím naznačit, že tahle osoba, ta LuAnn, zavraždila
Robertu Reynoldsovou? Proč by to dělala? My dokonce ani nevíme,
jestli se znaly. Naznačujete, že snad mohla ohrožovat Donovana?"
„Já vůbec nenaznačuju, že by LuAnn Tylerová někoho
ohrožovala nebo zavraždila. Tedy, nemám pro to žádný důkaz."
„Tak co teda?" Rollins se musel držet, aby neztratil trpělivost.
Alicia odvrátila pohled. „Já... já nevím. Tedy, nejsem si jistá."
Rollins vstal a sklapl blok. „Kdybych potřeboval ještě nějaký
informace, tak se ozvu."
Alicia tam zůstala sedět, v obličeji byla téměž bílá, oči zavřené.
Rollins už byl skoro za dveřmi, když promluvila. „Ta loterie byla
zfalšovaná."
Rollins se pomalu otočil a vešel zpátky do obývacího pokoje.
„Zfalšovaná?"
„Volal mi, je to dva dni, a tohle mi řekl. Thomas mě přiměl,
abych mu slíbila, že o tom nikomu ani nešpitnu." Ve své úzkostné
nejistotě mačkala v dlaních lem sukně. „Ta ženská LuAnn prakticky
přiznala, že loterie byla zfalšovaná. Thomas mluvil, no, znělo to,
jako kdyby byl trochu vystrašený. Já mám teď o něj hrozný strach.
Měl mi zase zavolat, ale už se neozval."
Rollins se znovu uvelebil se svou objemnou tělesnou schránkou
na pohovce. „Co ještě vám řekl?"
„Že se spojil se všemi ostatními jedenácti výherci, ale že se mu
na jeho vzkaz ozvala jen jediná." Rty se jí roztřásly. „Roberta
Reynoldsová."
„Takže se s ní Donovan přece jen setkal." Vyslovil to jako
obžalobu.

- 408 -
 Alicia si utřela slzu. Nepromluvila, jen zavrtěla hlavou. Pak
konečně řekla: „Strávil na tom článku už spoustu času, ale svěřil se
mi s tím až teprve nedávno. Byl vystrašený. Poznala jsem mu to na
hlase." Odkašlala si. „Konečně si s Robertou Reynoldsovou smluvil
schůzku. Měli se setkat včera ráno. Od té doby se mi neozval,
přestože slíbil, že zavolá hned, jak bude po všem. Ach bože, vím
určitě, že se mu něco strašného stalo."
„Svěřil vám taky, kdo tu loterii zfalšoval?"
„Ne, ale LuAnn Tylerová mu řekla, aby si na někoho dal veliký
pozor. Na nějakého chlapa. Že ho ta osoba zabije, že už je
Thomasovi na stopě a že ho určitě najde. A že je hrozně nebezpečný.
Se smrtí té ženy má určitě něco společného právě tahle osoba."
Rollins se opřel a smutně se na ni zadíval, pak si pořádně lokl
ještě teplé kávy.
Alicia ani nezvedla hlavu. „Radila jsem Thomasovi, aby s tím, co
ví, šel na policii."
Rollins si poposedl dopředu. „A šel?"
Prudce zavrtěla hlavou. „Krucinál, nešel!" Z plic se jí vydral
hluboký povzdech. „Prosila jsem ho. Jestli někdo zfalšoval tu loterii,
tolik peněz! Pro ty by lidi dokázali zabíjet. Vy jste policista, musíte
sám vědět, že mám pravdu."
„Znám lidi, co by vám vyrvali srdce z těla pro pár šestáků,"
zazněla Rollinsova zničující odpověď. Zadíval se na svůj prázdný
hrníček. „Neměla byste ještě trochu?"
Alicia sebou trhla. „Prosím? Ale ano, zrovna jsem udělala celou
konvici."
Rollins si opět vytáhl blok. „Až se vrátíte s tou kávou, projdeme
všechno ještě jednou do podrobna a já pak zavolám nějaké posily.
Neváhám přiznat, že to celé začíná být tak trochu nad mý síly.
Budete ochotná mě doprovodit na policejní velitelství?"
Alicia přikývla bez zjevného nadšení a vyšla z pokoje. Za několik
minut se vrátila a v rukou se snažila udržet dřevěný podnos s očima
upřenýma na plné šálky kávy ve snaze nerozlít je. Když zvedla
hlavu, oči jí málem vylezly z důlků. Měla v nich výraz naprosté

- 409 -
neschopnosti uvěřit tomu, co vidí. V následujícím okamžiku již
dopadl upuštěný podnos se vším všudy na podlahu.
„Petere?"
Zbytky detektiva Rollinse - paruka, knír, obličejová maska a
pružné gumové vycpávky - ležely úhledně složené na ušáku.
Jackson, čili Peter Crane, starší bratr Alicie Craneové, se na ni díval s
výrazem obrovské starosti, zatímco si opíral pravou dlaní tvář.
Donovanův postřeh, že Bobbie Jo Reynoldsová se hodně podobá
Alicii Craneové, byl velice na místě. Avšak byl to Peter Crane alias
Jackson, přestrojený za Bobie Jo Reynoldsovou, který se velice
podobal Alicii Craneové. Rodiná podoba byla mezi nimi opravdu
pozoruhodná.
„Nazdar, Alicie."
Nezvedla oči od hromady přestrojení. „Co to provádíš? Co to
všechno má znamenat?"
„Myslím, že by ses měla posadit. Nechceš, abych ten svinčík
uklidil?"
„Ať tě ani nenapadne." Vztáhla jednu ruku k zárubni dveří, aby
se o ni podepřela.
„Opravdu jsem tě nechtěl takhle vylekat," prohlásil Jackson a z
hlasu mu náhle zaznívaly upřímné výčitky. „Já... zdá se mi, že se
prostě cítím jistěji, jde-li o něco důležitého, když nejsem sám sebou,
ale někým jiným." Nejistě se usmál.
„Mně se to ale vůbec nelíbí. Málem jsem z toho měla srdeční
infarkt."
Rychle vstal, jednou rukou ji objal v pase a vedl ji k pohovce.
Laskavě ji poplácal po ruce. „Hrozně mě to mrzí, Alicio, na mou
duši."
Alicia se opět zadívala na zbytky zavalitého detektiva z oddělení
vražd. „Co to všechno má znamenat, Petere? Proč jsi mi kladl
všechny ty otázky?"
„Potřeboval jsem přece vědět, kolik toho o všech těch věcech víš.
Musel jsem se dozvědět, kolik ti toho Donovan prozradil."
Vyškubla mu ruku z pod jeho. „Thomas? Jak víš o Thomasovi?
Už jsem tě neviděla a ani s tebou nemluvila dobré tři roky."

- 410 -
 „Že už by to bylo tak dlouho?" zauvažoval vyhýbavě. „Ale
nepotřebuješ nic, viď. Stačilo jen, abys něco řekla."
„Tvoje šeky chodí jako hodinky," trochu trpce poznamenala.
„Víc peněz rozhodně nepotřebuji. Ale bylo by milé, kdyby ses
alespoň jednou za čas ukázal. Vím, že máš spoustu práce, ale přece
jen jsme jedna rodina."
„Vždyť já vím." Na chvilku sklopil oči. „Vždycky jsem říkal, že
se o tebe postarám. A taky to udělám. Rodina je rodina."
„Když už je o ní řeč, je to pár dní, co jsem mluvila s Rogerem."
„A jak se vede našemu zpustlému, zlobivému mladšímu
bratrovi?"
„Potřeboval peníze, jako vždycky."
„Doufám, žes mu žádné neposlala. Dal jsem mu dost, aby mu to
vydrželo na celý život, dokonce jsem za něj i investoval. Jediné, co
musel udělat, bylo dodržovat rozumný rozpočet."
„Na Rogerovi není nic rozumného, vždyť to víš." Trochu
zneklidněle se na něj podívala. „Nějaké peníze jsem mu ale poslala."
Jackson už chtěl něco říct, ale ona ho předešla. „Já vím, cos mi řekl
tenkrát před lety, ale já ho prostě nemohla nechat, aby ho vyhodili na
ulici."
„Proč ne? Byla by to možná ta nejlepší služba, kterou bys mu
mohla prokázat. Neměl by žít v New Yorku, je tam moc draho."
„Nepřežil by to. Nemá dostatečně silnou povahu, není jako otec."
Jackson se málem kousl do jazyku při zmínce o otci. Ani za
všechny ty roky se sestra nedokázala zbavit v tomto ohledu
zaslepenosti. „Nechme toho, nemám chuť plýtvat časem nějakými
hovory o Rogerovi."
„Chci, abys mi, Petere, řekl, co se to děje."
„Kdy ses seznámila s Donovanem?"
„Proč?"
„Jen mi, prosím tě, odpověz na mou otázku."
„Už skoro před rokem. Napsal dlouhý článek o otci a jeho životní
dráze senátora. Bylo to skvělé, výmluvné ocenění."
Jackson jen nevěřícně kroutil hlavou. Ona to samozřejmě tak
viděla, ale byl to přesný opak pravdy.

- 411 -
 „Tak jsem Thomasovi zavolala, abych mu poděkovala. Zašli jsme
spolu na oběd, pak na večeři, báječně jsme si rozuměli, bylo nám
spolu mimořádně dobře. Thomas je ušlechtilý člověk a má ušlechtilý
smysl života."
„Jako otec?" Jacksonova ústa se zkroutila do úšklebku.
„Podobně jako on," prohlásila pobouřeně.
„Svět je opravdu malý." Zavrtěl hlavou nad tou ironií.
„Proč to říkáš?"
Jackson vstal a rozložil rukama, že jimi obsáhl celý pokoj.
„Alicio, odkud myslíš, že se všechno tohle vzalo?"
„No odkud, z rodinného majetku samozřejmě."
„Z rodinného majetku? Ten je fuč. Dočista. A už hodně dávno."
„O čem to mluvíš? Vím, že otec se jednu dobu dostal do nějakých
finančních potíží, ale zase se postavil na nohy. Jako vždycky."
Jackson se na ni zadíval s opovržením. „Houby se postavil,
Alicio. Nevydělal ani na suché z nosu. Všechno mu spadlo do klína,
když už přišel na svět. Ale co rozhodně dokázal, bylo všechno to
rozházet. Mé dědictví, tvé dědictví. Promrhal všechno na sebe, na
své velikášské sny o své nadřazenosti. Byl to podvodník a
budižkničemu."
Vyskočila a dala mu políček. „Jak se opovažuješ! Všechno, co
máš, máš jen díky němu."
Jackson si pomalu třel kůži v místech, kde ho zasáhla její ruka.
Jeho vlastní kůže byla bledá, hladká, jako kdyby prožíval svůj život v
chrámu jako buddhistický mnich, kterým také v určitém smyslu byl.
„Před deseti lety jsem to byl já, kdo zfalšoval loterii," pronesl
Petr a oči se mu leskly, když upřeně hleděl do jejího drobného,
strnulého obličeje. „Všechny ty peníze, všechno, co máš, vzešlo z té
loterie. Ode mě. Ne od drahouška starouška taťky." „Co tím chceš
říct? Jak bys mohl -"
Jackson do ní strčil, až se posadila na pohovku, ani ji nenechal
domluvit.
„Dal jsem dohromady téměř jednu miliardu dolarů od dvanácti
výherců loterie, přesně od těch, které Donovan vypátral. Vzal jsem
jejich výhry a peníze investoval. Vzpomínáš si na dědečkovu síť, v

- 412 -
níž mu uvízla veškerá elita z Wall Streetu? To on ve skutečnosti ty
peníze vydělal. Já jen ty kontakty udržoval celé roky kvůli jedinému
konkrétnímu účelu. S tím jměním, které jsem nahromadil od výherců
loterie a o kterém si na Wall Street mysleli, že pochází z ,rodinného
majetku', jsem se stal jedním z jejich předních zákazníků. Dostával
jsem ty nejlepší nabídky, dávali mi na výběr ze všech původních
veřejných nabídek, zkrátka jsem byl vždycky vítěz. To je dobře
chráněné tajemství bohatých, Alicio. Dostávají přednostní právo na
všechno. Hodnota cenných papírů, které jsem koupil za deset dolarů
za jednotlivou akcii těsně, než se s nimi začalo obchodovat, se
vyšplhá na sedmdesát dolarů za stejnou akcii čtyřiadvacet hodin
poté, co se objeví na trhu. Prodám je obyčejným lidem, seberu si svůj
šestisetprocentní zisk a přesouvám se na další terno. Připadalo mi to,
jako kdybych si ty peníze tiskl. Záleží jen na tom, koho znáš a co
položíš na stůl. Když přineseš miliardu dolarů, věř mi, všichni se
posadí rovně a všimnou si toho. Bohatí bohatnou, ale chudí nikdy."
Alicii se začaly třást rty již asi v polovině bratrova výkladu, spolu
s tím, jak se jeho řeč a chování přiostřovaly a nabývaly na
horečnatosti.
„Kde je Thomas?" Její otázka byla téměř neslyšitelná.
Jackson se odvrátil a olízl si suché rty. „Nebyl pro tebe dost
dobrý, Alicio. Nebyl k ničemu. Jen využil příležitosti. Určitě se mu
všechno tohle náramně líbilo. Všechno, cos měla. Všechno, co jsem
ti dal já."
„Nebyl k ničemu?" Alicia se postavila a zaklesla ruce tak pevně
do sebe, že kůže na rukou vypadala jako vařená.
„Kde je? Cos mu udělal?"
Jackson na ni zíral a něco hledal v jejích rysech. Náhle ho
napadlo, že se tam snaží najít nějaký rys, který by mu připadal cenný.
Při pohledu z dálky si dlouhou dobu udržoval idealizované představy
o své jediné sestře, patrně si ji stavěl na piedestal. Jakmile jí stál tváří
v tvář, stala se jeho představa neudržitelnou. Tón jeho odpovědi byl
ledabylý, ale obsah slov byl pravým opakem. Konečně dospěl k
rozhodnutí.
„Zabil jsem ho, Alicio."

- 413 -
 Zůstala na chvilku stát na místě jako přimražená a pak se pomalu
začala kácet k zemi. Zachytil ji a položil na pohovku, tentokrát už
zdaleka ne tak jemně. „Tak tohle mi nedělej. Přijdou další muži, o
tom tě můžu ujistit. Můžeš si klidně prochodit nohy, jak budeš po
světě hledat dalšího, jako byl otec. Donovan to nebyl, ale ty určitě
hledat nepřestaneš, co?" Ani se nesnažil nijak zmírnit ostrý tón slov.
Ona ho stejně neposlouchala. Slzy jí skrápěly tváře.
Přes Aliciiny slzy pokračoval dál, chodil před ní sem a tam, jako
profesor před třídou čítající jediného studenta. „Budeš muset odjet ze
země, Alicio. Vymazal jsem tvůj telefonní vzkaz Donovanovi, takže
policie ho nebude mít, aby se toho hned chytla. Avšak vzhledem k
tomu, že váš vztah trval skoro rok, muselo to vejít ve všeobecnou
známost. Policie začne v určitém okamžiku brousit kolem. Všechno
zařídím. Pokud si dobře pamatuji, vždycky jsi milovala Nový
Zéland. Nebo snad Rakousko? Jako děti jsme tam několikrát prožili
nádherné chvíle."
„Přestaň! Přestaň, ty zvíře."
Otočil se a zjistil, že stojí na nohou.
„Alicio -"
„Já nikam nejedu."
„Dovol, abych se vyjádřil jasně. Víš toho příliš mnoho. Policie ti
bude klást otázky. Nemáš v těchhle věcech vůbec žádné zkušenosti.
Dostanou z tebe pravdu naprosto bez problémů."
„Tak v tom máš pravdu. Zavolám jim totiž hned teď a všechno
jim řeknu."
Vykročila směrem k telefonu, ale on jí zastoupil cestu. „Alicio,
buď rozumná."
Uhodila ho pěstičkami tak prudce, jak jí síla dovolila. Žádnou
tělesnou újmu mu tím nezpůsobila, ale ty rány vyvolaly v jeho
paměti vzpomínku na jiného člena rodiny při jejich prudkých
střetech. Na jeho otce, kdysi dávno. Byl fyzicky daleko silnější než
nejstarší syn, byl schopen nad ním panovat způsobem, jakým už pak
Jackson nikdy nikomu nedovolil, aby ho ovládal.
„Milovala jsem ho, k čertu s tebou! Já jsem Thomase milovala,"
ječela mu Alicia do tváře.

- 414 -
 Jackson na ni zaměřil pár svých vodnatých očí. „Já jsem taky
někoho miloval," řekl prostě. „Někoho, kdo mi měl oplácet stejně,
vážit si mě, ale to on ne." Navzdory létům bolesti, pocitům viny a
trapnosti, v sobě Jackův syn stále ještě ukrýval hluboko pohřbené
city k tomu starému muži. City, nad kterými se nikdy nepozastavil a
nedal jim podobu slov, až do této chvíle. Opětovné vzkříšení jeho
citového zmatku na něj mělo silný dopad.
Popadl ji za ramena a surově s ní mrštil na pohovku.
„Petere -"
„Drž zobák, Alicio." Sedl si vedle ní. „Odjíždíš ze země. Žádnou
policii volat nebudeš. Rozuměla jsi?"
„Ty jsi šílenec, nemáš to v hlavě v pořádku. Ach bože, já nemůžu
uvěřit, že se to doopravdy děje."
„Ve skutečnosti jsem si právě teď naprosto jist, že já jsem ten
nejracionálněji uvažující člen rodiny." Zadíval se jí do očí a
zopakoval jí ta slova velice pomalu. „S nikým nebudeš mluvit,
Alicio, rozuměla jsi?"
Dívala se mu do očí a najednou jí projelo mrazení, otřásla se až
do morku kostí. Poprvé během jejich střetu vystřídala její zlobu
hrůza. Bylo už to hodně dlouho, co svého bratra viděla naposledy.
Chlapce, se kterým v dětství dováděla a jehož vyspělost a inteligenci
obdivovala, teď nepoznávala. Muž naproti ní nebyl její bratr. Toto
zjevení bylo někým úplně jiným.
Spěšně změnila chování a promluvila tak klidně, jak to dokázala.
„Ano, Petere, rozumím. Já... spakuji se dnes večer."
Jacksonův obličej v tu chvíli poznamenal výraz takového stupně
zoufalství, jaký se na něm už léta neobjevil. Četl její myšlenky, její
strach. Byly jasně vepsány na tenkém pergamenu měkkých rysů
jejího obličeje. Prsty pevně stiskl velký ozdobný polštář na pohovce
mezi nimi.
„Kam bys chtěla odjet, Alicio?"
„Kamkoli, Petere, kamkoli řekneš. Na Nový Zéland, zmínil ses o
Novém Zélandu. To by bylo hezké."

- 415 -
 „Je to nádherná země. Nebo do Rakouska, jak jsem říkal, prožili
jsme tam hezké chvíle, nebo ne?" Uchopil polštář ještě pevněji.
„Nebo ne?" zopakoval otázku.
„Ano, ano." Sklopila oči, aby byla schopna sledovat jeho pohyby
a pokusila se polknout, ale hrdlo měla příliš vyschlé. „Třeba bych
mohla zajet nejdřív tam a pak pokračovat na Nový Zéland."
„A policii ani slovo? Slibuješ?" Zvedl polštář.
Brada se jí neovladatelně rozklepala, když sledovala, jak se k ní
polštář pomalu blíží. „Petere. Prosím tě. Prosím tě, nedělej to."
Jeho slova byla vyslovena velice pečlivě. „Jmenuji se Jackson,
Alicio. Peter Crane už tady není."
Náhlým pohybem ji hodil zády na pohovku a polštářem jí zcela
zakryl obličej. Bránila se ze všech sil, kopala, škrábala, kroutila
tělem, ale byla tak drobná, tak slabá. Téměř její boj o život necítil.
Strávil tolik let tím, že cvičil tělo, aby bylo tvrdé jako skála. Ona tu
dobu strávila čekáním, až přesná kopie otce galantně vstoupí do
jejího života, zatímco jak její svaly, tak mozek nezadržitelně slábly.
Brzy bylo po všem. Sledoval, jak divoké pohyby rychle slábnou,
a pak přestaly docela. Bledá pravá paže jí nejprve sklouzla podél těla
a pak dolů z pohovky, kde se několikrát zhoupla. Sundal polštář a
donutil se na ni ještě jednou podívat. Alespoň to si zasloužila. Ústa
měla zpola otevřená, její oči dokořán zíraly před sebe. Rychle je
zatlačil, seděl tam s ní a jemně jí poplácával po ruce. Ani se nesnažil
zadržovat vlastní slzy, nebylo by to k ničemu dobré. Usilovně se
snažil si vzpomenout, kdy naposledy plakal, ale nemohl. Jak zdravé
to bylo, když si to člověk ani nedokázal vyvolat z paměti.
Položil Alicii ruce na prsa, ale pak se rozhodl, že jí je raději sepne
v pase. Opatrně jí vyzvedl nohy na pohovku a polštář, kterým ji
zabil, jí dal pod hlavu a upravil jí hezké vlasy tak, že je rozprostřel
pravidelně po polštáři. Pomyslel si, jak půvabná je ve smrti, i když
naprosto nehybná. V té nehybnosti byl mír, klid, který mu dodával
vzpruhu, jako kdyby to, co právě udělal, nebylo až tak děsivé.
Chvíli zaváhal, ale pak to udělal. Zkontroloval jí tep a pak jí
položil ruku zase zpátky. Kdyby ještě žila, byl by odešel z pokoje,
uprchl ze země a nechal by všechno tak, jak to bylo. Už by se jí

- 416 -
znovu nedotkl. Byla to přece jen jeho rodina. Ale byla mrtvá. Vstal a
ještě naposledy se na ni podíval.
Nemuselo to skončit takhle. Teď už je jediným z rodiny, kdo mu
zbývá, naprosto nepotřebný Roger. Měl by teď hned jít a zabít i
svého bratra. To on by tu teď měl ležet a ne milovaná Alicia. Jenže
Roger za to úsilí nestál. Jackson na okamžik ztuhl, protože ho právě
něco napadlo. Nakonec, třeba i jeho bratr by mohl sehrát v jeho hře
vedlejší roli. Zavolá Rogerovi a učiní mu nabídku. Takovou, o jaké
věděl, že jí jeho mladší bratr nedokáže odolat, protože odměna bude
v hotových penězích. Což je zřejmě ta nejsilnější droga, jaká kdy
existovala.
Posbíral jednotlivé části převleku a systematicky si je opět
nasadil. Po celou tu dobu vždy čas od času vrhl krátký pohled na
mrtvou sestru. Ruce měl potažené jemnou látkou podobnou laku,
neměl tedy obavy, že by zanechal nějaké otisky. Odešel zadním
vchodem. Najdou ji brzo. Alicia se zmínila, že její hospodyně šla jen
na nějakou krátkou pochůzku. Existovala víc než jen možnost, že se
policie bude domnívat, že Thomas Donovan pokračoval ve svém
vražedném řádění a zabil i svou přítelkyni Alicii Morgan Craneovou.
Nekrolog bude bezesporu rozsáhlý, její rodina mívala velice důležité
postavení. Noviny budou mít o čem psát. A v určitou dobu se bude
Jackson muset vrátit ještě jednou do své vlastní podoby, aby ji
pohřbil. Rogerovi se to sotva může svěřit. Mrzí mě to, Alicio, k tomu
nemělo nikdy dojít. Nečekaný zvrat událostí Jacksona málem zbavil
možnosti vyvíjet jakoukoli činnost, a byl tomu stavu tak blízko, že si
nepamatoval, že by se mu vůbec někdy v životě něco podobného
stalo. Nade všechno ostatní oceňoval stav naprosté vlády nad sebou
samým i nad chodem událostí, a ta mu byla vyrvána z rukou. Sklonil
hlavu a podíval se na ruce, na nástroje, z nichž vzešla smrt jeho
sestry. Jeho jediné sestry. I teď cítil, jak má zesláblé nohy, jeho tělo
nedokázalo držet krok s jeho myslí.
Jak Jackson kráčel ulicí, stále ještě otřesený z toho, čeho se právě
dopustil, začala se konečně jeho duševní energie soustřeďovat na
jedinou osobu, která v jeho očích nesla za všechno veškerou
zodpovědnost.

- 417 -
 LuAnn Tylerová zakusí plnou tíži všeho, co právě cítil. Bolest,
jež jím pronikala a tak pustošila jeho duši, bude pro ni stonásobně
větší, dokud ho nebude prosit, jen aby ji už zabil, aby ji donutil,
konečně přestat dýchat, protože každé nadechnutí bude peklem, bude
horší, než by kterákoli osoba mohla snést. Dokonce i ona.
A nejskvělejší na tom bude, že ji vůbec nebude muset hledat.
Přijde k němu sama. Přiběhne k němu tou největší rychlostí, jakou
její mimořádně fyzicky zdatné tělo dokáže vyvinout. Protože on bude
mít něco, pro co LuAnn půjde kamkoli a udělá cokoli. Bude držet v
rukou něco, pro co je LuAnn Tylerová ochotná zemřít. A ty také
zemřeš, LuAnn Tylerová alias Catherine Savageová. Jak mizel ulicí,
opakoval tu přísahu nad obrazem ve svých představách stále ještě
teplého těla, jehož obličej se tak silně podobal tomu jeho.

Už alespoň po desáté se Riggs rozhlížel po rozlehlé parkové

prostoře Mailu a díval se na hodinky. Tím, že právě uzavřel smlouvu
s FBI, vjel s rozklepanými koly na tu nejdrobivější krajnici horské
silnice na světě, a LuAnn má zpoždění dobré tři hodiny. Jestli se už
nikdy neobjeví, co to pro něj bude znamenat? Jackson tu stále někde
pobíhá a Riggs hodně pochyboval, že by se jeho nůž minul cílem
podruhé. Kdyby Jacksona nepřivedl, nesplnil by svůj díl dohody se
svým bývalým zaměstnavatelem, a tím pádem by se mu nepodařilo
vytvořit si opět jinou totožnost. Členové kartelu, kteří před pěti lety
přísahali, že ho zabijí, by se brzy dozvěděli, že je na živu, a pokusili
by se o to znovu. Do svého domu se vrátit nemohl. Jeho firma půjde
pravděpodobně ke dnu, a aby to nebylo tak jednoduché, tak v kapse
měl pět babek a byl bez auta. Jestli si mohl ještě víc zbabrat život,
tak by ho opravdu zajímalo jak.
Schoulil se na lavičku a zíral vzhůru na Washingtonův památník,
zatímco studený vítr bičoval sem a tam rovnou, otevřenou plochu,
rozkládající se od Lincolnova památníku až ke Kapitolu. Nebe bylo
zatažené, brzo opět začne pršet. Člověk to cítil ve vzduchu. Prostě
nádhera. A vy jste se, pane Riggsi, právě dostal mezi dva mlýnské
kameny, říkal si v duchu. Barometr jeho nálady klesl pod ten nejnižší

- 418 -
bod od chvíle, co se před pěti lety dozvěděl, že jeho žena zahynula
při útoku gangu. Opravdu neutekl ani týden od chvíle, kdy ještě vedl
poměrně normální život? Není to tak dávno, co dostával zakázky na
stavby pro bohaté lidi, četl si knihy u krbových kamen, navštěvoval
pár přednášek na univerzitě a vážně přemýšlel o tom, že si pro změnu
udělá pořádnou dovolenou.
Zahříval si vlastním dechem prokřehlé prsty a pak si je nasoukal
do kapes. Poraněné rameno ho bolelo. Právě se chystal odejít, když
se jeho krku dotkla něčí ruka.
„Promiň mi to."
Jak se otočil, nálada se mu zvedla takovou rychlostí, že se mu z
toho zatočila hlava. Ale nemohl si pomoct, musel se usmát. Až
zoufale nutně se potřeboval usmát.
„Promiň co?"
Sledoval, jak se LuAnn usazuje vedle něj a ruku mu vsouvá pod
paži. Neodpověděla hned. Několik minut se dívala někam mimo, pak
se ztěžka nadechla, obrátila se k němu a pohladila ho po ruce.
„Měla jsem nějaké pochybnosti."
„O mně?"
„Neměla jsem je mít. Po tom, cos udělal, jsem už neměla mít
žádné pochybnosti."
Podíval se na ni s laskavým výrazem v očích. „Samozřejmě žes je
měla mít. Všichni máme své otazníky. Po deseti letech bys jich měla
mít víc než většina jiných lidí." Poplácal ji po ruce, podíval se jí do
očí a všiml si zvlhlých koutků a pak to uzavřel: „Ale teď už jsi tady.
Přišla jsi. Tak už to musí být v pořádku, ne? Prošel jsem zkouškou?"
Prostě jen kývla hlavou, neschopna promluvit.
„Navrhuju, abychom si našli nějaké teplé místo, kde bych ti mohl
povědět, jak se věci vyvinuly, a pak bychom vymysleli plán útoku.
Co na to říkáš?"
„Jsem ti k dispozici." Stisk její ruky zesílil tak, jako kdyby ho už
nikdy nechtěla pustit. Právě v tuto chvíli to bylo přesně to, co
potřeboval.

- 419 -
 Hondu odstavili, protože je už zlobila, a pronajali si sedan.
Riggse už stejně přestalo bavit neustále startovat spojováním kabelů
pod volantem.
Zajeli na jedno z předměstí Washingtonu, ležící v západním cípu
okresu Fairfax, a zastavili se na oběd v téměř prázdné restauraci. Při
cestě z města Riggs LuAnn vyprávěl o svém jednání v Hoover
Building. Prošli okolo míst u baru a posadili se ke stolu v rohu.
LuAnn nepřítomně pozorovala barmana, jak si hraje s televizí, aby
zlepšil obraz, protože vysílali nějaký seriál, na který se zjevně
pravidelně díval. Nahrbil se a opřel se o bar a šťoural se hůlkou na
míchání nápojů v zubech, zatímco sledoval malou obrazovku. Bylo
by to nádherné, pomyslela si, být takhle uvolněná, tak bezstarostná.
Objednali si jídlo a Riggs vytáhl noviny. Neřekl jediné slovo,
dokud si LuAnn nepřečetla úplně celý článek.
„Dobrý bože."
„Donovan tě měl poslechnout."
„Ty myslíš, že ho Jackson zabil?"
Riggs zachmuřeně přikývl. „Pravděpodobně to na něj nalíčil.
Donutil Reynoldsovou, aby mu zavolala a řekla, že si mu chce vylít
srdce. Jackson si tam na něj počkal a oba je odpráskl s tím úmyslem,
že z toho Donovana obviní."
LuAnn si zabořila hlavu do dlaní.
Riggs se lehce dotkl její hlavy. „No tak, LuAnn, ty ses pokoušela
toho člověka varovat. Nic jiného jsi udělat nemohla."
„Mohla jsem před deseti lety Jacksonovi říct ne. Pak by se nic z
toho nestalo."
„Jo, ale vsadím se, že kdybys to neudělala, byl by tě oddělal
tehdy na místě."
LuAnn si rukávem otřela oči. „Takže já teď mám skvělou dohodu
s FBI, kterou jsi pro mě vyjednal, a abychom ji dotáhli do konce, tak
už nám stačí jen hodit síť na Lucifera." Usrkla si kávy. „Byl bys o té
dobroty a řekl mi, jak to provedeme?"
Riggs si zastrčil noviny zpátky do kapsy. „Jak asi snadno
uhodneš, tak už jsem o tom hodně přemýšlel. Potíž je v tom, že si to

- 420 -
nesmíme ani příliš zjednodušit, ani to moc překombinovat. V obou
případech by hned něco vytušil."
„Myslím, že by na další schůzku se mnou nepřistoupil."
„Ne, ale to jsem ti ani navrhnout nechtěl. On by se neukázal, jen
by poslal někoho, aby tě zabil. To by bylo hodně nebezpečné."
„A to nevíš, Matthewe, že já nebezpečí miluju? Kdybych jím
nebyla neustále obklopená, nevěděla bych, co si mám se životem
počít. Tak dobře, žádné další setkání, co dál?"
„Jak už jsem jednou řekl, kdybychom byli schopni zjistit, kdo to
ve skutečnosti je, vystopovat ho, tak už by to šlo." Riggs se odmlčel,
protože jim přinesli jídlo. Když číšnice odešla, pustil se do
obloženého chleba a mezi jednotlivými sousty se začal LuAnn
vyptávat. „Nevzpomínáš si vůbec na nic o tom chlapovi? Myslím na
něco, z čeho bychom mohli vyjít správným směrem, abychom
nakonec zjistili, kdo to je?"
„Vždycky byl namaskovaný a přestrojený."
„Ty finanční doklady, co ti posílal?"
„Byly od firmy ve Švýcarsku. Nějaké mám ještě doma, ale k těm
se, myslím, teď nedostanu. Ani s tou naší dohodou?" Zvedla tázavě
jedno obočí.
„To bych moc neradil, LuAnn. Federálka, jakmile na tebe narazí,
by klidně mohla na naši malou dohodu pozapomenout."
„Další dokumenty mám ještě ve svém sejfu v newyorské bance."
„I to je příliš riskantní."
„Mohla bych napsat té firmě ve Švýcarsku, ale mám silný pocit,
že stejně nebudou nic vědět. A i kdyby, mám za to, že mi nic
neřeknou. Taky proto si lidi ukládají peníze ve Švýcarsku, že?"
„Dobře, dobře. A co z nějakého jiného konce. Musí existovat
něco, co si o tom chlapovi pamatuješ. Jak se oblékal, páchl, mluvil,
chodil. Nějaké zvláštní zájmy. A co Charlie? Mohlo by toho něco
napadnout?"
LuAnn znejistěla. „Můžeme se ho zeptat," připustila a otřela si
ruce do ubrousku, „ale moc bych na to nespoléhala. Charlie mi říkal,
že se s Jacksonem ani jednou nesetkal osobně, všechno dojednávali
po telefonu."

- 421 -
 Riggs se svezl do židle a dotkl se zraněné ruky.
„Prostě nevidím žádný způsob, jak se k němu dostat, Matthewe."
„Ona existuje jedna možnost, LuAnn. Vlastně už jsem předtím
došel k závěru, že je to taky možnost jediná. Všechny ty otázky jsem
pokládal jen aby se neřeklo."
„A jaká?"
„Ty máš telefonní číslo, na kterém ho můžeš sehnat?"
„Ano. A co?"
„Domluvíme si schůzku."
„Ale zrovna jsi říkal -"
„Bude to schůzka se mnou, ne s tebou."
LuAnn napůl vstala, jak ji to rozzlobilo. „Ani nápad, Matthewe,
já tě za žádnou cenu nepustím k tomu chlapovi tak blízko. Koukni,
co ti udělal." Prstem ukázala na Riggsovu ruku. „Příště to dopadne
hůř. O hodně hůř."
„Dopadlo by to i minule o hodně hůř, kdybys mu nesrazila ruku."
Něžně se na ni usmál. „Podívej, já mu zavolám. Řeknu mu, že
odjíždíš ze země a necháváš všechny ty nepříjemnosti za sebou tady.
Donovan je po smrti, takže Jacksona už to nebude tak pálit. Všichni
jsou za vodou." LuAnn prudce vrtěla hlavou, i když se opět posadila.
„A pak mu řeknu," pokračoval Riggs, „že mě můj úděl dvakrát
moc netěší. Že mám všechno promyšlené. Že mám už plné zuby
toho, abych se honil jako stavitel, a že chci nějaké vyrovnání pro
sebe."
„Ne, Matthewe, v žádném případě ne!"
„Jackson stejně předpokládá, že jsem kriminálník. A když se
budu snažit z něj něco vyrazit, nebude se mu to vůbec zdát od věci.
Řeknu mu, že jsem ti napíchl ložnici, že mám nahrávku tvého
rozhovoru s ním tu noc u tebe v domě, kde jste spolu probírali tolik
věcí."
„Copak jsi cvok?"
„Chci peníze. Spoustu peněz. A za ně mu dám tu pásku."
„Zabije tě."

- 422 -
 Riggsův obličej potemněl. „To udělá stejně. A já nerad sedím na
zadku a čekám, až mi na hlavu spadne i ta druhá bota. To radši
přejdu do útoku. Donutím ho, aby se pro změnu zapotil zase on.
Možná nejsem jako on chodící mašina na vraždy, ale taky nejsem
mamlas. Mám za sebou leccos u federálky a už jsem taky musel
zabít, když jsem byl ve službě. Jestli si myslíš, že bych třeba na
vteřinku zaváhal, než mu vystřelím mozek z hlavy, tak to mě
opravdu dobře neznáš."
Riggs se na chvíli se sklopenýma očima odmlčel a snažil se
uklidnit. Jeho plán byl riskantní, ale jaký plán by nebyl? Když znovu
zvedl hlavu a podíval se na LuAnn, chtěl jí říct ještě něco jiného, ale
výraz jejího obličeje mu vzal slova z úst.
„LuAnn?"
„To ne!" Hlas měla plný zděšení.
„Co je? Co se děje?" Riggs ji chytil za rameno a cítil, jak se třese.
Neodpověděla mu. Zírala na něco přes jeho rameno. Prudce se otočil
a čekal, že uvidí Jacksona, jak jde po nich s třiceticentimetrovým
nožem v každé ruce. Přejel očima téměř prázdnou místnost
restaurace a pak se mu pohled zastavil na obrazovce televize, kde
právě vysílali zvláštní zprávu.
Obličej nějaké ženy zaplnil celou obrazovku. Přede dvěma
hodinami byla Alicia Craneová, jedna z prominentních obyvatelek
hlavního města, nalezena svou hospodyní mrtvá v domě, kde bydlela.
Důkazy, které byly až dosud shromážděny, naznačují, že byla
zavražděna. Riggsovy oči se rozšířily, když uslyšel, jak se reportér
zmiňuje o tom, že Thomas Donovan, hlavní podezřelý v případě
vraždy Roberty Reynoldsové, zřejmě s Alicii Craneovou chodil.
LuAnn nedokázala odtrhnout oči od tváře na obrazovce. Ona ten
obličej už viděla, tytéž oči na ni zíraly na přední verandě té chalupy.
Zabodávaly se do ní Jacksonovy oči.
Jeho skutečný obličej.
Otřásla se, už když ho ve skutečnosti spatřila, či přesněji, když si
uvědomila, co vidí. Tenkrát doufala, že už podobu toho obličeje
nikdy ani okem nezahlédne. A teď na tu tvář opět zírá. Zabydlela se
na obrazovce televize.

- 423 -
 Když se Riggsův pohled vrátil zase k LuAnn, zvedla třesoucí se
prst a ukázala směrem na televizi. „To je Jackson," vyrazila ze sebe a
hlas se jí zlomil. „Oblečený jako ženská."
Riggs se znovu zadíval na obrazovku. To přece nemůže být
Jackson, napadlo ho přitom. Znovu se podíval na LuAnn. „Jak to
víš? Říkala jsi, že byl vždycky maskovaný."
LuAnn ani teď nedokázala odtrhnout pohled z obličeje na
obrazovce. „V té chalupě, když jsme proletěli ven sklem. Prali jsme
se a ten jeho obličej z umělé hmoty, nebo z gumy či co to bylo, mi
zůstal v ruce. Viděla jsem jeho skutečný obličej. Tamhle ten." A
ukázala prstem zase na obrazovku.
Pak Riggsovi okamžitě blesklo hlavou možné vysvětlení. Někdo
z rodiny? Bože, je to vůbec možné? Propojení s Donovanem přece
nemohlo být náhodné. Rozběhl se k telefonu.
„Moc mě mrzí, že jsem tvé hochy ztratil, Georgi. Doufám, že tě
to nestálo nějaké bobříky u lampasáků."
„Kde do háje jsi?" vyzvídal rozkazovačně Masters.
„Teď jen poslouchej." Riggs mu zopakoval zprávu, kterou právě
vyslechli.
„Ty myslíš, že je příbuzný Alicii Craneové?" zeptal se Masters a
rozčilení se mu jako ozvěnou odrazilo v hlase. Hněv byl ten tam,
alespoň prozatím.
„Mohl by být. Věk obou přibližně sedí. Buď starší, nebo mladší
bratr, snad. To nevím."
„Díky bohu za silné geny."
„Jak to chceš rozehrát teď?"
„Ověříme si její rodinu. Což by nemělo být zas tak těžké. Její
otec byl dlouhá léta senátorem Spojených států. Velice význačný rod.
Jestli má bratry, bratrance či něco, najdeme je rychle. Přivedeme si je
k výslechu. Kruci, to jim nemůže ublížit."
„Podle mého na vás sotva bude čekat, až mu zazvoníte u dveří."
„To už tak bývá, viď?"
„Jestli ale na něj někde padnete, buď opatrný, Georgi."
,Jo. Jestli máš v tom všem pravdu -"

- 424 -
 Riggs to dokončil za něj: „Ten chlap právě zabil vlastní sestru.
Rozhodně bych hrozně nerad zažil, co dělá lidem, kteří do rodiny
nepatří."
Riggs zavěsil. V tu chvíli úplně poprvé skutečně pocítil naději.
Nedělal si vůbec žádné iluze, že by Jackson mohl být doma, aby ho
mohla FBI vzít do vazby. Bude ale vyplašen z úkrytu, odříznut od
své domácí základny. To ho vytočí a naplní pomstychtivostí.
Jen ať se chce mstít. Bude muset nejdřív vyrvat Riggsovi srdce z
těla, než by mu dovolil přiblížit se k LuAnn. A oni mu rozhodně
nebudou dělat snadný terč. Ale teď byl čas vydat se na další cestu. Za
deset minut na to už byli v autě a mířili do neznáma.

Jackson nastoupil do letadla společnosti Delta na lince do New

Yorku. Potřeboval si doplnit zásoby a vyzvednout Rogera. Nemohl
se spolehnout na to, že by přijel sám a dostal se tam, kam měl. Pak se
spolu vydají na jih. Během krátkého letu si Jackson ověřil situaci s
Charliem a Lisou. Muž, který je sledoval, mu oznámil, že se zastavili
v umyvárně a že Charlie mluvil s někým telefonem. Nepochybně se
domlouvali s LuAnn. Pak Charlie s holčičkou opět pokračovali v
cestě a nyní jsou opět poblíž jižní hranice státu Virginie. Všechno to
vycházelo velice dobře. Za hodinu už seděl Jackson v taxíku,
proplétajícím se Manhattanem směrem k jeho bytu.
Horác Parker se rozhlížel kolem sebe se značnou zvědavostí.
Pracoval už padesát let jako vrátný v domě, kde průměrná rozloha
bytů činila čtyři sta metrů čtverečních. Jejich cena se pohybovala
okolo pěti milionů a cena střešní mansardy, jež pokrývala
trojnásobnou plochu, se za ta léta vyšplhala na dvacet milionů. To,
co viděl teď, však ještě v životě nezažil. Sledoval, jak malá armáda
mužů ve větrovkách s nápisem FBI tiše proplula vstupní halou a do
soukromého výtahu, který jezdil pouze do mansardy. Tvářili se
smrtelně vážně a k tomu byli i odpovídajícím způsobem vyzbrojeni.
Vyšel opět před budovu a rozhlížel se ulicí sem a tam. Přijel taxík
a z něj vystoupil Jackson. Parker mu ihned vyšel vstříc. Vrátný znal
Petera Cranea téměř celý život. Před dávnými lety házíval s ním a

- 425 -
jeho mladším bratrem Rogerem mince do mohutné fontány ve
vstupní hale. Aby si vydělal nějaké peníze navíc, hlídal je, když šli
rodiče pryč, nebo je vodil o nedělích do Central Parku. Koupil jim
jejich první pivo, když ještě nebyli ani v pubertě. Nakonec už jen
sledoval, jak vyrůstají a opouštějí hnízdo. Jak slyšel, Craneům
nastaly pak zlé časy a z New Yorku se odstěhovali. Peter Crane se
však vrátil a koupil si mansardu. Zjevně se mu vedlo nesmírně dobře.
„Dobrý večer, Horáci," pozdravil ho Jackson srdečně.
„Dobrej, pane Crane," odvětil Parker a špičkami prstů se dotkl
čepice. Jackson vykročil, že projde okolo něj.
„Pane Crane?"
Jackson se k němu otočil. „Copak je? Mám trochu naspěch,
Horáci?"
Parker zvedl hlavu a podíval se vzhůru. „Přišli sem do domu
nějací pánové, pane Crane. Vyjeli rovnou do vašeho bytu. Byla jich
pěkná řádka. FBI. Se zbraněma a tak, nikdy nic podobnýho jsem
neviděl. Zrovna teď jsou nahoře. Mám za to, že čekaj, až se vrátíte
domů, pane."
Jackson odpověděl klidně a bez chvilky zaváhání. „Děkuji za
informaci, Horáci. Jde zjevně o nedorozumění."
Jackson mu podal ruku, kterou Parker stiskl. Jackson se na patě
obrátil a odcházel směrem od činžovního domu. Když Parker otevřel
dlaň, měl v ní svazek stodolarových bankovek. Opatrně se rozhlédl
okolo, než si hotovost zastrčil do kapsy, a opět zaujal své postavení u
dveří do domu.
Na neosvětleném místě v uličce naproti se Jackson obrátil a
pohlédl na dům, kde bydlel. Stoupal pohledem stále výš, až se jeho
oči zastavily na oknech mansardy. Jeho mansardy. Zahlédl siluety
postav, jak se pohybují pomalu po oknech, a rty se mu začaly chvět
nad tímto neslýchaným vpádem do jeho soukromí. Možnost, že by
ho mohli vystopovat do jeho soukromého sídla, ho vůbec nenapadla.
Jak se to k čertu mohlo stát? Ale teď tím nemohl ztrácet čas. Odešel
odtud příčnou ulicí, na jejímž konci si z budky zatelefonoval. Za
dvacet minut předjela limuzína. Zavolal bratrovi a nařídil mu, aby
okamžitě odešel z bytu - aby se ani nezdržoval pakováním nějakého

- 426 -
zavazadla - a počkal na Jacksona před divadlem Svatého Jakuba.
Jackson sice nevěděl přesně, jak policie jeho totožnost zjistila, ale
nemohl s jistotou zaručit, že nedorazí každou vteřinu do bytu Rogera
Cranea. Pak se krátce zastavil v jiném malé bytě, který si držel pod
falešným jménem, aby si doplnil zásoby. Pod jménem jedné ze svých
nesčetných krycích společností si na letišti La Guardia vydržoval
soukromé proudové letadlo s posádkou v neustálé pohotovosti.
Zavolal tam s předstihem, aby pilot, který měl zrovna službu, mohl
co nejdříve obdržet povolení k letu spolu s náležitým letovým
plánem. Jackson rozhodně neměl v úmyslu ztrácet čas a točit palci v
odbavovací hale. Limuzína je doveze přímo k letadlu. Když všechno
zařídil, zajel pro bratra před divadlo.
Roger byl o dva roky mladší, měl útlejší postavu, ale stejně
šlachovitou jako jeho starší bratr. Stejně jako bratr měl hustou hřívu
tmavých vlasů a jemně řezaný obličej. Nenadálý návrat Petera do
jeho života v něm rozhodně vzbudil patřičnou zvědavost. „Vůbec
nemůžu uvěřit, žes tak zčista jasna zavolal. Děje se něco?"
„Sklapni, potřebuji přemýšlet." Náhle se otočil na svého mladšího
bratra. „Už jsi viděl zprávy?"
Zavrtěl hlavou. „Většinou se na televizi nedívám. Proč?"
Bylo zjevné, že o smrti Alicii nic nevěděl. To bylo dobře. Jackson
bratrovi neodpověděl. Znovu se opřel dozadu a v hlavě se mu honilo
zdánlivě nekonečné množství možných scénářů.
Za půl hodiny už byli na letišti La Guardia a brzy nato už za
sebou nechávali známé obrysy newyorských mrakodrapů na cestě na
jih.

FBI se skutečně zaměřila na byt Rogera Cranea, ale přišla pozdě.

Větší zájem v nich vzbudilo to, co objevili v mansardovém bytě
Petera Cranea.
Masters a Berman při prohlídce prostorného bytu v podkroví
našli místnosti plné Jacksonových líčidel a převleků i jeho archív.
Objevili rovněž Jacksonovo počítačové středisko.

- 427 -
 „Ksakru," prohlásil Berman s rukama v kapsách, když udiveně
zíral na všechny ty masky, kelímky s líčidly a police s různými
oděvy.
Masters zase držel v rukou v rukavicích opatrně sešit s výstřižky
z novin. Všude kolem se potloukal technický personál FBI a sbíral
důkazy.
„Skoro to vypadá, že měl Riggs pravdu. Jeden chlap. Nakonec to
možná ještě všichni můžeme přežít," podotkl Masters. „Jaký tedy
bude další tah?"
Mastersova odpověď přišla okamžitě. „Soustředíme se na Petera
Cranea. Uzavřeme všechna letiště a nádraží a autobusová nádraží.
Chci silniční zátarasy na všech hlavních tazích směřujících ven z
města. Vy dáte instrukce všem svým mužům, že je nesmírně
nebezpečný a je mistrem převleků. Rozešlete fotky toho chlapa úplně
všude, i když nám to asi houby pomůže. Odřízli jsme ho od
domovské základny, ale jak vidět, má obrovské finanční zdroje.
Kdyby se nám ale přece jen podařilo přijít mu na stopu, nechci žádné
zbytečné riskování. Vydejte lidem příkaz, že v okamžiku prvního
náznaku hrozby mají toho chlapa zastřelit."
„Co s Riggsem a Tylerovou?" zeptal se Berman.
„Pokud se nebudou plést do cesty, je to bez problémů. Jestliže se
ale sami nějak s Cranem zapletou, pak nemůžeme za nic ručit.
Nemám v úmyslu ohrozit své lidi jen proto, aby se těm dvěma nic
nestalo. Pokud se mě týká, LuAnn Tylerová patří za mříže. Ale tím
taky na ni máme něco v záloze. Můžeme ji poslat do vězení, nebo jí
tím alespoň pohrozit. Ale myslím, že bude držet jazyk za zuby. Co
kdyby ses šel mrknout, jak pokračuje sbírání důkazů?"
Zatímco to Berman dělal, Masters se posadil a pročítal si
informace z minulosti LuAnn, které doprovázely její fotografii.
Zrovna dočítal, když se Berman vrátil.
„Myslíš si, že Crane se teď pustí za Tylerovou?" zeptal se
Berman.
Masters neodpověděl. Místo toho sklopil oči na fotografii LuAnn
Tylerové, která mu zírala do tváře z alba. Teď už chápal, proč se
dostala mezi vybrané výherce loterie. Proč se tihle všichni mezi ně

- 428 -
dostali. Měl teď daleko jasnější představu o tom, kdo LuAnn
Tylerová je a proč udělala to, co udělala. Byla v bezvýchodné situaci,
sevřená krunýřem chudoby, a s malou dcerkou, ještě miminkem. Bez
sebemenší naděje. Všichni z vybraných výherců sdíleli společný
osud, a tím byla naprostá beznaděj. Byli zralí pro podvodné
machinace toho muže. Výraz Mastersova obličeje vypovídal o jeho
duševním rozpoložení. Právě v tom okamžiku, i z řady dalších
důvodů, se v Georgi Mastersovi začalo probouzet pořádně špatné
svědomí.

Blížila se už půlnoc, když se Riggs a LuAnn zastavili na noc v

motelu. Jakmile je Riggs zapsal v recepci, zavolal Georgi
Mastersovi. Agent FBI se právě vrátil z New Yorku a podrobně
Riggse zpravil o tom, co se odehrálo od chvíle, kdy spolu mluvili
naposledy. Po jeho výčtu Riggs zavěsil a zahleděl se na zneklidnělou
LuAnn.
„Co se stalo? Co říkali?"
Riggs jen zavrtěl hlavou. „Jak se dalo čekat. Jacksona tam
nezastihli, ale našli dostatek důkazů, aby ho mohli držet ve vězení po
zbytek jeho života, a ještě déle. Našli tam taky výstřižky z novin o
všech výhercích loterie."
„Takže byl s Aliciou Craneovou spřízněný."
Riggs zasmušile přikývl. „Její starší bratr Peter. Peter Crane je
Jackson. Nebo na to alespoň všechno ukazuje."
LuAnn se rozšířily oči. „Tak to potom zavraždil vlastní sestru."
„Vypadá to tak."
„Protože toho věděla příliš mnoho? Kvůli Donovanovi?"
„Přesně tak. Jackson to nemohl riskovat. Asi se u ní ukázal v
nějakém přestrojení, ale možná ani ne. Dostal z ní, co potřeboval
vědět, třeba jí i řekl, že Donovana zabil. Kdo ví. Alicia s tím
novinářem zjevně chodila. Možná ji to rozběsnilo, vyhrožovala
bratrovi, že půjde na policii a udá ho. V průběhu toho ji asi zavraždil,
to je skoro jisté."
LuAnn se otřásla. „Kde myslíš, že je teď?"

- 429 -
 Riggs jen pokrčil rameny. „Federálka se dostala k němu do bytu,
ale podle toho, jak to v tom místě vypadalo, má ten člověk peněz, že
by s nimi mohl dláždit, takže může jít na milion míst pod desítkou
nejrůznějších totožností a nejrozličnějších podob. Nebude snadné ho
chytit."
„A splnit naší část dohody?" Tón, kterým to LuAnn vyslovila,
zněl poněkud kousavě.
„Předali jsme federálce jeho zavšivenou totožnost. Právě teď se
vrtají v jeho základně. Když jsem řekl, že jim ho předáme, neměl
jsem nutně na mysli, že jim ho položíme na práh ředitelství v bedně
ovázané modrou pentlí. Pokud jde o mě, my už jsme svou část
dohody vrchovatě splnili."
LuAnn si zhluboka povzdechla. „Takže to znamená, že je
všechno srovnané? S FBI? A v Georgii?"
„Musíme ještě dotáhnout nějaké maličkosti, ale ano, myslím, že
ano. Aniž by to věděli, tak jsem si nahrál úplně celý průběh schůzky
v Hoover Building. Mám na pásce Masterse, ředitele FBI i ministryni
spravedlnosti osobně. A ta nejednala jménem nikoho menšího než
prezidenta Spojených států. Všichni tu dohodu, kterou jsem jim
předložil, odsouhlasili. Proto teď budou muset s námi hrát poctivě.
Ale i já k tobě musím být poctivý. Finanční úřad si asi ukousne
pořádnou porci z tvého bankovního účtu. Ve skutečnosti po tolika
letech sdružených penále a úroků se vůbec neodvažuju odhadnout,
kolik peněz ti z toho zbude, jestli vůbec nějaké."
„To mi je úplně jedno. Chci zaplatit daně, i kdyby to mělo
spolknout všechno, co mám. Pravda je, že jsem ty peníze vlastně
ukradla, když už na to přijde řeč. Já chci jen vědět, jestli se musím
neustále ohlížet přes rameno až do konce života."
„Do vězení nepůjdeš, jestli to je to, co chceš vědět." Dotkl se
hřbetem ruky její tváře. „Moc šťastně se ale netváříš."
Začervenala se a usmála se na něj. „Ale jsem." Úsměv jí ale
velice rychle na tváři pohasl.
„Vím, na co myslíš."

- 430 -
 Vyhrkla: „Dokud Jacksona nechytí, nestojí můj život ani za
plivnutí. Ani tvůj. Ani Charlieho." Rty se jí začaly chvět. „Ani Lisy."
Náhle vyskočila a popadla telefon.
„Co to děláš?" zeptal se jí Riggs.
„Musím ji nutně vidět. Musím vědět, že je v bezpečí."
„Počkej chvilku. Co jim chceš říct?"
„Že se můžeme někde setkat. Potřebuju ji mít blízko sebe. Nic se
jí nestane, aby se to nejdřív nestalo mně."
„LuAnn, podívej -"
„Tohle je věc, o které se nebude diskutovat." Z tónu LuAnnina
hlasu zaznívalo obrovské rozčilení.
„Dobrá, dobrá, vždyť tě slyším. Ale kde se s nimi chceš sejít?"
LuAnn si přejela rukou čelo. „Já nevím. Záleží na tom?"
„Kde jsou teď?"
„Naposled, když jsem s nimi mluvila, tak směřovali zpátky na jih
Virginie."
Mnul si bradu. „Čím Charlie jezdí?"
„Range roverem."
„Skvělé. Tam se vejdeme všichni. Sejdeme se s nimi. Ať
zůstanou tam, kde teď jsou. Necháme tam auto, co jsme si pronajali,
a dál pojedeme s nimi. Dojedeme někam mimo a počkáme si, až FBI
udělá svoje. Tak jim zavolej. Já zatím doběhnu do toho podniku, co
prodávají jídlo non stop přes ulici, hned na vjezdu sem, a koupím na
cestu něco k snědku."
„Dobrý nápad."
Když se Riggs vrátil se dvěma sáčky s jídlem, LuAnn už
dotelefonovala.
„Mluvila jsi s nimi?"
„Jsou v motelu na předměstí Danville ve Virginii. Musím jim ale
zavolat ještě jednou a říct jim, kdy tam dorazíme." Rozhlédla se.
„Kde to kruci jsme?"
„Jsme v Edgewoodu v Marylandu, severně od Baltimoru.
Danville je něco málo přes sto šedesát kilometrů na jih od
Charlottesvillu, což znamená, že jsme asi pět až šest hodin jízdy od
Danvillu."

- 431 -
 „Takže když vyrazíme hned teď -"
„LuAnn, je po půlnoci. Pravděpodobně už jsou v posteli,
nemyslíš?"
„No a?"
„Můžeme se trochu vyspat, což oba opravdu potřebujeme,
vstaneme hodně brzy a sejdeme se s nimi zítra kolem poledne."
„Nechci čekat. Chci mít Lisu v bezpečí u sebe."
„LuAnn, řídit, když je člověk opravdu vyčerpaný, to není právě
nejbezpečnější. A i když vyjedeme hned teď, stejně to nezvládneme
dřív než do pěti do šesti ráno. Do té doby se nebude nic dít. No tak,
myslím, že už toho vzrušení bylo pro dnešek dost. A jestli se Lisa
dozví, že přijedeš v noci, stejně ani oka nezamhouří."
„To je mi jedno. Budu radši, když bude nevyspalá, ale v bezpečí."
Riggs zavrtěl pomalu hlavou. „LuAnn, ještě existuje jeden důvod,
proč bychom neměli spěchat a setkat se s nimi hned teď, a má to co
dělat s Lisinou bezpečností."
„O čem to mluvíš?"
Riggs si strčil ruce do kapes a opřel se o zeď. „Jackson se
potlouká někde venku, to víme. Když jsme ho naposledy viděli,
utíkal do lesa. Mohl se klidně vrátit a sledovat nás."
„A co Donovan a Bobbie Jo Reynoldsová a Alicia Craneová? Ty
zabil."
„My se domníváme, že je zabil, nebo najal někoho, aby to udělal
za něj. Nebo je mohl všechny sám osobně zabít, a naopak najmout
někoho, aby sledoval nás. Ten chlap má naditou peněženku, není
toho moc, co si nemůže koupit."
LuAnn si krátce vybavila Anthonyho Romanella. Jackson ho
najal, aby ji zabil. „Takže Jackson může vědět i o tvém setkání s
FBI? Může vědět, kde právě teď jsme?"
„A jestli se rozjedeme, abychom se setkali s Lisou, tak ho taky
můžeme přivést rovnou k ní."
LuAnn se svezla na postel. „To nesmíme udělat, Matthewe,"
pronesla velice vyčerpaně.
Začal jí třít ramena. „Já vím."
„Ale já chci svou holčičku vidět. To nemůžu?"

- 432 -
 Riggs chvilku přemýšlel, pak se posadil na kraj postele vedle ní a
sevřel její ruce do svých. „Podívej, tady zůstaneme na noc. Pro
kohokoli by bylo mnohem snazší nás sledovat v noci, aniž bychom
ho museli spatřit. Zítra vyrazíme hodně brzy a vydáme se do
Danville. Já budu sledovat jako rys, kdyby se objevil někdo sebemíň
podezřelý. Na to bych měl se svou minulostí stačit. Pojedeme
vedlejšími silnicemi, budeme často zastavovat a občas vyjedeme na
mezistátní dálnici. Bude naprosto nemožné, aby nás někdo sledoval.
Setkáme se s Charliem a s Lisou v motelu a přinutíme Charlieho, aby
ji ihned zavezl do místní pobočky FBI v Charlottesvillu. Pojedeme za
nimi v našem autě, ale dovnitř nepůjdeme. Nechci, aby tě dostali do
rukou už teď. Ale když už jsme s nimi uzavřeli tu dohodu, můžeme
klidně využít těch jejich možností nás chránit. Co tomu říkáš?"
Usmála se. „Takže Lisu zítra uvidím?"
Vzal ji něžně za bradu. „Ano, zítra."
LuAnn znovu zavolala Charliemu a stanovila dobu setkání na
jednu po poledni následujícího dne v motelu v Danville. Až bude její
děvčátko s Charliem, Riggsem a s ní, tak si Jackson může něco
zkusit. V tomhle složení se LuAnn šance na přežití už nezdály tak
nereálné.
Vklouzli do postele a Riggs ji objal zdravou rukou kolem štíhlého
pasu a zachumlal se k ní. Svou devítimilimetrovou pistoli měl pod
polštářem, židli pevně vklíněnou pod klikou dveří. Vyšrouboval
žárovku, rozbil ji a střepy rozhodil přede dveře. Nečekal sice, že by
se mohlo něco stát, chtěl však být co nejdřív varován, kdyby k
něčemu přece jen došlo.
Jak ležel vedle ní, prožíval zároveň pocity jistoty i nejistoty.
Zjevně to vycítila, otočila se k němu obličejem a rukou ho jemně
hladila po tváři.
„Něco tě trápí?"
„Počítám, že nejspíš předbíhám událostem. Když jsem ještě dělal
pro federálku, vždycky jsem se musel hodně držet, abych zvládal
netrpělivost. Zdá se, že mám vrozený odpor k odsouvaným
požitkům."

- 433 -
 „Nic jiného v tom není?" Riggs pomalu zavrtěl hlavou. „Víš
určitě, že nelituješ, že ses do toho všeho zapletl?"
Přitáhl si ji blíž k sobě. „Proč pro všechno na světě bych toho měl
litovat?"
„Jestli to nevíš, tak já ti některé důvody vypočítám. Byl jsi
pobodán a jen o vlas jsi utekl té s kosou. S největší pravděpodobností
se nás pokusí zabít nějaký šílenec. Nastavil jsi krk za mě u FBI a
tvoje krytí je v háji s tím následkem, že lidi, co se tě už jednou
pokusili zlikvidovat, se o to pokusí znovu. Jezdíš se mnou po celé
zemi a pokoušíš se zůstávat krok přede všemi a tvoje živnost zatím
jde ke dnu, a jak to vypadá, mně nezbyde ani na chleba, natož abych
ti alespoň začala splácet to všechno, cos pro mě udělal. Nestačí to?"
Riggs ji pohladil po vlasech a usoudil, že jí to klidně může říct
hned teď. Kdo ví, jak se věci vyvinou. Už taky nemusí dostat další
šanci.
„Vynechala jsi tu část o tom, že jsem se do tebe zamiloval."
Zatajil se v ní dech a očima ho pomalu hladila a přitom vnímala
každý sebemenší záchvěv ve tváři a snažila se jim všem přičíst jediný
společný význam. Celou tu dobu jí v uších zněla jeho slova. Pokusila
se něco říct, ale nevyrazila ze sebe ani hlásku.
Riggs to ticho přerušil. „Já vím, že je to pravděpodobně to
nejhorší načasování pod sluncem, ale jen jsem chtěl, abys to věděla."
„Ach, Matthewe," konečně ze sebe vypravila povzdech. Hlas se jí
třásl a celé tělo s ním.
„Určitě už jsi tahle slova slyšela víckrát. Mnohokrát a od chlapů,
co se k tobě hodili o hodně víc -"
Dala mu ruku na ústa, ale ještě dlouho nic neříkala. Jemně jí líbal
prsty.
Hlas měla zastřený, jako kdyby ho musela dolovat odněkud z
velké hloubky, aby ta slova mohla vyslovit. „I jiní muži mi tohle
říkali. Ale dnes je to poprvé, kdy jsem je skutečně chtěla slyšet."
Pohladila ho po vlasech a pak její rty vyhledaly v té tmě jeho a
pomalu a vroucně ho políbila. Slepě jeden druhého začali svlékat,
navzájem se dotýkali a hladili. LuAnn začala tiše plakat, jak se v ní
střetávaly naprosto protichůdné pocity strachu plného nervozity a

- 434 -
hlubokého štěstí. Nakonec přestala myslet a vzdala se tomu, co
během putování po mnoha zemích hledala tolik let jak v nádherných
snech. A sny se po celou dobu surově měnily nejen v hrůzné noční
můry, ale i v neméně děsivou skutečnost. Právě realita svírala LuAnn
začarovanými kruhy a nikdy v ní nevyvolala nic jiného než pocity
rozpolcenosti při vnímání vlastního života. Přimkla se k Matthewu
Riggsovi tak silně, jako kdyby si uvědomovala, že to klidně může být
jejich poslední milování. Jejich těla se chopila jedno druhého a
dlouho, velmi dlouho se nepouštěla. Konečně přišlo uvolnění a oba
upadli do vyčerpaného spánku v konejšivém bezpečí vzájemného
objetí.

Charlie si promnul oči a zadíval se na telefon vedle sebe. Už to

bylo pár hodin, co ho LuAnn informovala o nejnovějším vývoji
událostí, a on stále ne a ne usnout. Takže Jackson byl ve skutečnosti
Peter Crane. Ta informace jemu osobně nic neříkala, ale Charlie si
dovedl spočítat, že to úřadům nepředstavitelně usnadní toho člověka
nakonec najít. Na druhé straně, jestli Jackson ví, že byla odhalena
jeho totožnost, rozzuří ho to na nejvyšší míru. A Charlie by si
rozhodně nepřál, aby se kdokoli, na kom mu jen trochu záleží, v tom
případě dostal do blízkosti toho muže.
Zvedl se z gauče. Kolena ho bolela víc než jindy. Dlouhé hodiny
za volantem se na nich už pořádně podepsaly. Hrozně se těšil, až
zase uvidí LuAnn, a jak se přistihl, snad i Riggse. Podle toho, co
slyšel, to vypadalo, že ten chlápek to pro LuAnn nakonec vydupal.
Kdyby to všechno opravdu dokázal, byl by to vlastně zázrak.
Odešel do vedlejší místnosti podívat se na Lisu. Stále ještě tvrdě
spala. Zadíval se na její jemné rysy, nacházel v nich tolik podobného
s její matkou. Také bude vysoká. Těch deset let hrozně rychle uteklo.
Kde všichni budou příští týden? Kde skončí on sám? Třeba teď, s
Riggsem, který vstoupil do hry, už jeho úloha končí. Nepochyboval o
tom, že by se o něj LuAnn finančně dobře postarala, ale už to nikdy
nebude totéž. Ale k čertu s tím, ten kolotoč, který mu těch posledních

- 435 -
deset let s LuAnn a s Lisou přineslo, pro něj stejně znamenal daleko
víc, než si kdy zasloužil.
Zvonění telefonu ho vylekalo. Podíval se na hodinky. Skoro dvě
ráno. Rychle popadl sluchátko.
„Charlie?"
Charlie zprvu ten hlas nepoznal. „Kdo je to?"
„Matt Riggs."
„Riggs? Kde je LuAnn? Je v pořádku?"
„V pořádku je slabé slovo. Už ho chytili. Chytili Jacksona." Tón
hlasu vyjadřoval neskrývanou radost.
„Kriste všemohoucí. Aleluja! Kde?"
„V Charlottesvillu. FBI dalo dohromady na letišti tým agentů a
on i jeho bratr jim vběhli přímo do náruče. Hádám, že si to přijel
vyřídit s LuAnn."
„Jeho bratr?"
„Roger. FBI neví, jestli do toho byl taky zapletený, ale myslím,
že jim je to fuk. Mají Petera Cranea. Chtějí na LuAnn, aby přijela
ráno do Washingtonu kvůli výpovědi."
„Zítra? A co to setkání tady s námi?"
„Kvůli tomu právě volám. Chci, abyste se s Lisou ihned
spakovali a sešli se s námi ve Washingtonu. V Hoover Building. Roh
Deváté ulice a Pennsylvania Avenue. Budou vás tam čekat. Už jsem
to všechno domluvil. Jestliže vyrazíte hned, můžeme si zajít společně
na snídani. Já osobně bych to oslavil."
„A FBI? A to obvinění z vraždy?"
„Všechno je vyřízeno. LuAnn je volná."
„To je ohromné, Riggsi. To je ta nejlepší zpráva, jakou jsem
slyšel, ani nevím za jak dlouhou dobu. Kde je LuAnn?"
„Mluví druhým telefonem s FBI. Řekni Lise, že ji její máma má
moc ráda a že se už nemůže dočkat, až ji uvidí."
„To je jasné." Zavěsil a okamžitě začal balit. Byl by strašně rád
viděl Jacksonův obličej, když ho FBI zašila. Ten syčák. Charlie si
řekl, že nejdřív naloží všechno do auta a až pak probudí Lisu. Klidně
ji může nechat spát co nejdéle. Charlie dobře věděl, že až tu zprávu o
mámě uslyší, na další spánek už jeho holčička nebude mít ani

- 436 -
pomyšlení. Jak to tak vypadalo, tak se to Riggsovi přece jen nakonec
podařilo.
U srdce bylo teď Charliemu tak lehko, jako už dlouho ne. V
každé ruce držel jednu tašku, když otevřel dveře do motelového
pokoje.
Hned vzápětí zcela ztuhnul. V otevřených dveřích stál muž s
černou lyžařskou maskou na obličeji a s pistolí v ruce. Charlie se
zuřivým výkřikem hodil po muži jednu z tašek, a tím mu vyrazil
pistoli z ruky. Pak chňapl po mužově masce a prudce s ním smýkl
zpět do pokoje, až neznámý narazil na stěnu a svezl se po ní na zem.
Dřív než se muž dokázal postavit na nohy, Charlie se už nad ním
tyčil a zasazoval mu levačkou i pravačkou rychlou sérii úderů. Jeho
bývalé boxerské umění se vrátilo, jako kdyby nikdy neopustil ring.
Bubnování úderů, připomínající rychlostí a precizností práci pístů
parního stroje, vykonalo své a muž za hlasitého úpění klesl po zuřivé
nadílce úderů k zemi a zůstal ležet. Charlie otočil hlavu, protože
vycítil v místnosti přítomnost kohosi dalšího.
„Nazdárek, Charlie." S těmi slovy za sebou Jackson zavřel dveře.
Jakmile ho Charlie poznal po hlase, vrhl se na něj a Jacksona tak
svou rychlostí překvapil. Dvojice šipek z porážkové pistole trefila
Charlieho do hrudi, ale až potom, co jeho obrovská pěst zasáhla
Jacksonovu čelist a odhodila jej zpět, až narazil na dveře. Nicméně
Jackson nepřestal tisknout spoušť a vysílal tak proud o vysokém
napětí do Charlieho těla.
Charlie klečel na podlaze a ze všech sil se pokoušel povstat, aby z
toho muže vykopal vnitřnosti, aby ho ztloukl do nevědomí, odkud by
už nemohl nikomu způsobit žádnou bolest. Silou vůle se snažil
pohnout kupředu, veškeré impulzy v mozku měl zaměřené jen na
úplné zničení toho člověka. Charlieho tělo však odmítalo vyplnit
příkazy jeho mysli. Jak pomalu klesal na podlahu, zachytil pohledem
vyděšenou Lisu, stojící ve dveřích do ložnice.
Cosi se jí pokoušel říct, snažil se na ni vykřiknout, aby utíkala,
jako by ji honili všichni čerti, ale jediné, co mu přešlo přes rty, by se
dalo těžko ohodnotit i jako zasípání.

- 437 -
 V hrůze sledoval, jak se Jackson potácivě vztyčil, vrhnul se k
Lise a přitlačil jí cosi na ústa. Děvčátko se statečně bránilo, ale to
nemělo žádný význam. Jakmile nasála nosem chloroform, ležela již
po chvilce na podlaze vedle Charlieho.
Jackson si setřel krev z tváře a neurvale vytáhl svého společníka
na nohy. „Vezmi ji do vozu a dej si pozor, aby tě nikdo nezahlédl."
Muž mátožně přikývl, v těle pohmožděném Charlieho pěstmi cítil
palčivou bolest.
Charlie bezmocně sledoval, jak ten člověk vynáší bezvládnou
Lisu ven. Potom se mu pohled svezl na Jacksona, který poklekl vedle
něj a opatrně si třel čelist.
Vzápětí hlasem, který přesně napodoboval Riggsův, pronesl: „Už
ho chytili. Chytili Jacksona. Je to důvod k oslavě." A hlasitě se
rozesmál.
Charlie se ani nepokusil na to reagovat. Jen tam ležel a čekal.
Potom muž začal mluvit hlasem, který už Charlie poznával jako
Jacksonův. „Věděl jsem, že si po tom mém telefonátu nebudeš dávat
zdaleka takový pozor. Ale otevřít dveře, než si člověk ověří, jak to za
nimi vypadá, a nemít po ruce pistoli, to je velmi nezodpovědný
přístup. Musím ale uznat, že opatrný, jestli tě nikdo nesleduje, jsi byl
dostatečně. Však jsem to také předpokládal. A to byl také důvod,
proč hned tu první noc, kdy jsem se dostal do Charlottesvillu, jsem
zašel do garáže u Wickensovy honitby a do volantu každého vozu
jsem dal vysílač. I do tvého range roveru. Ta věcička byla původně
vyvinutá pro vojáky pro sledování přes satelit. Dokázal bych tě najít
kdekoli na zeměkouli. Přišlo to sice na pěkné peníze, ale jak je vidět,
vyplatilo se to.
Po setkání s LuAnn jsem si spočítal, že s tebou Lisu pošle pryč, a
musel jsem přesně vědět, kde jste, pro případ, že bych tu maličkou
potřeboval, až se budou na konci hry vykládat karty na stůl. Moc rád
promýšlím strategii předem, ty ne? Ale jen velmi vzácně to někdo
dokáže dělat správně. Jak se naše hra vyvíjí, budu tu dívenku
skutečně potřebovat. Proto jsem nakonec tady."

- 438 -
 Charlie se trochu zkroutil, když Jackson vytáhl z kabátu nůž, a
znovu sebou trhl v okamžiku, kdy mu Jackson začal vyhrnovat rukáv
košile.
„Tohle zařízení opravdu miluji," prohlásil Jackson a zálibně se
zahleděl na porážkovou pistoli. „Je to jeden z mála nástrojů, které
znám, jež člověku umožní ovládat druhého, aniž by ho musel vážně
poranit, a přitom je navíc ten druhý plně při vědomí."
Jackson ukryl elektrickou pistoli do kabátu, ale šipky nechal v
Charlieho těle. V tuto chvíli si již nedělal starosti s tím, že po sobě
zanechá nějaké stopy.
„Vsadil jsi na špatného koně." Jackson vyslovoval tato slova a
zároveň roztrhl rukáv Charlieho košile až po rameno, aby měl
dostatek prostoru k práci. „Vidíš, vidíš, byl jsi tak oddaný LuAnn, a
podívej se, kam tě to přivedlo." Jackson potřásl smutně hlavou, ale
na tváři mu pohrával úsměv, který prozrazoval, jak ho to ve
skutečnosti těší.
Charlie, jak nejpomaleji to svedl, se pokusil ohnout nohy. Bolest
mu nepatrně zkřivila obličej, avšak alespoň zjistil, že dole něco cítí.
Jackson nevěděl, že jedna ze šipek zasáhla Charlieho masivní křížek,
který měl na krku, a zůstala v něm celá trčet. Také druhá šipka se
nejprve poněkud otřela o medailonek, a teprve pak mu vnikla do
hrudi. Následkem toho bylo napětí, které Charlieho znehybnilo,
podstatně nižší, než Jackson počítal.
„Napětí z porážkové pistole bude působit ještě asi patnáct minut,"
poučoval Charlieho Jackson. „Bohužel řez, který se chystám provést,
ti ponechá pouhých deset minut, než vykrvácíš. Nicméně z hlediska
fyzické bolesti neucítíš vůbec nic. Psychicky, to už bude něco jiného.
Může být poměrně nepříjemné vidět na vlastní oči, jak krev stále
vytéká, a přitom být absolutně neschopný proti tomu cokoli udělat.
Mohl bych tě zabít rychle, ale tenhle způsob mě osobně mnohem víc
uspokojuje."
Během své promluvy vytvořil hlubokou řeznou ránu v Charlieho
podpaždí. Charlie se zakousl bolestí do vnitřní strany spodního rtu,
když cítil, jak mu ostrá čepel projela kůží. Jakmile krev začala
vytékat pravidelným proudem z rány, Jackson povstal.

- 439 -
 „Sbohem, Charlie. LuAnn vyřídím, žes ji pozdravoval, než ji
zabiju." Jackson tu poslední větu prakticky vyštěkl, tvář znetvořenou
nenávistí. Vzápětí se však usmál" a zavřel za sebou dveře.
Centimetr po centimetru se Charliemu za hrozných bolestí
podařilo převalit se na záda. Se stejně velkým sebezapření se mu
podařilo postupně zvedat ztěžklé ruce vzhůru, až se sevřely kolem
šipek zabodnutých v hrudi. Už se mu trochu točila hlava ze ztráty
krve a pot mu stékal po čele, ale s vypětím všech sil za ně zatáhl, až
se šipky kousek po kousku uvolnily a on je upustil vedle těla.
Nemělo to žádný vliv na jeho znecitlivění, ale na každý pád se mu
trochu ulevilo. S tou nepatrnou schopností ovládat končetiny se
Charliemu podařilo přisunout se pozadu ke stěně a centimetr po
centimetru se po pevné opoře vysoukat do sedu. Nohy měl v jednom
ohni, jako kdyby se do nich zabodly miliony neviditelných
rozpálených jehliček, krev už pokrývala celé tělo. Nicméně se mu
podařilo vytáhnout se ze dřepu vzhůru. Připadal si jako při vzpírání
těžké činky, ale nohy ho nesly a kolena pevně držela. Ironií bylo, že
zásah elektrickým proudem z porážkové pistole v něm nyní
vyvolával pocit takové úlevy v kolenou, jakou již nezažil celá léta.
Stále se opíral zády o stěnu a pomalu se sunul k šatní skříni, jejíž
dveře se mu podařilo rozrazit. Vmáčkl se tělem do skříně a pomocí
zubů uchopil jedno z dřevěných ramínek na šaty, která tam visela.
Nyní měl již všechny končetiny jako v ohni, což bylo povzbudivé,
neboť bylo zřejmé, že se mu začínají v celém těle obnovovat
motorické funkce. Dokázal jednou rukou uchopit horní ohnutou část
ramínka a odtrhnout spodní tyčku, na níž se obvykle věší kalhoty.
Upustil horní část ramínka, odrazil se od stěny a po značném úsilí se
dodrápal na postel. Pomocí jedné ruky a zubů roztrhal prostěradlo na
pruhy. Nyní si již počínal o poznání rychleji, jak mu údy začínaly
lépe sloužit. Zvedal se mu však žaludek, ztráta krve se už začala silně
projevovat. Čas se mu rychle krátil. Jak nejrychleji to dokázal, uvázal
si jeden dlouhý pruh prostěradla těsně nad ránou, a pak dřevěnou
tyčkou z ramínka uvázaný pruh zkroutil. Tento improvizovaný škrtící
obvaz předvedl svou kouzelnou schopnost zachránit život a proud
krve se konečně zastavil. Charlie vyhodil sluchátko telefonu z vidlice

- 440 -
a vymačkal číslo 911. Potom udal, kde se nachází, a posadil se zase
na postel. Pot se z něj jen řinul po celém těle, které již tak měl
zmáčené vlastní krví. Stále nemohl s jistotou vědět, zda to přežije
nebo ne, a přesto se všechny jeho myšlenky soustředily jen na to, že
Jackson má Lisu. Věděl naprosto přesně, co má ten muž v úmyslu.
Děvčátko představovalo návnadu. Lákadlo, na které hodlal přivábit
její matku. A pokud se LuAnn do návnady zakousne, Charliemu bylo
jasné, co se stane - Jackson je obě popraví.
Tato děsivá myšlenka byla jeho poslední, protože potom Charlie
ztratil vědomí.

Když už dodávka vjela na dálnici, ohlédl se Jackson na Lisu,

která ležela stále omámená vzadu, a konečně si malou kapesní
baterkou posvítil na její rysy. Mohl si ji nyní pečlivěji prohlédnout.
„Jako když matce z oka vypadne," pronesl sám k sobě. „A dokáže se
také pěkně prát," ještě dodal.
Jackson se natáhl dozadu a dotkl se Lisiny tvářičky. „Tos byla
ještě miminko, když jsem tě viděl naposledy." Na chvilku se
odmlčel, odvrátil zrak do tmy za oknem vozu a po chvíli opět stočil
pohled k dívence. „Je mi moc líto, že to zašlo až sem."
Lehounce ji pohladil po tvářičce a pak pomalu stáhnul ruku zpět.
Roberta, Donovan, sestra Alicia, a teď tohle děvčátko. Kolik lidí
bude ještě muset zabít? Až tohle všechno bude za ním, pomyslel si,
vydá se nejspíš na nejodloučenější místo, jaké dokáže najít, a nejmíň
příštích pět let nebude dělat vůbec nic. Až si pročistí mysl od všech
událostí právě uplynulého týdne, začne teprve žít dál. Ale nejdříve ze
všeho se musí postarat o LuAnn. To bude jedna ze smrtí, kvůli které
mu nebude zatěžko usínat.
„Už jedu, LuAnn," zazněl do tmy jeho příslib.

LuAnn se náhle vztyčila na posteli a měla pocit, že všechny nervy

má zjitřené na nejvyšší míru. Dech přicházel a odcházel v mocných
záškubech, srdce jí poplašeně pádilo.

- 441 -
 „Miláčku, copak se děje?" Riggs se posadil a objal ji kolem
chvějících se ramen.
„Panebože, Matthewe."
„Copak? Co se děje?"
„Lise se něco stalo."
„Co? LuAnn, to se ti zdálo. Měla jsi zlý sen. Byla to noční můra,
to je všechno."
„On ji dostal. On má mou holčičku. Ach bože, on se jí dotýkal.
Viděla jsem to."
Riggs ji obrátil tak, aby se k němu natočila obličejem. Oči jí
bloudily po místnosti. „LuAnn, Lise se nic zlého neděje. Tlačila tě
noční můra. To není nic divného, vzhledem k okolnostem." Snažil se,
aby mu hlas zněl co nejklidněji, ačkoliv byl po probuzení z
hlubokého spánku jejím hysterickým záchvatem určitě také
rozrušený.
LuAnn Riggse od sebe odstrčila, vyskočila z postele a začala
schazovat věci z nočního stolku.„Kde je telefon?"
„Cože?"¨
„Kde je ten zatracenej telefon?" teď již křičela.
Právě v okamžiku, kdy to dořekla, nahmatala telefonní přístroj.
„Komu chceš volat?"
Ani se mu nesnažila odpovědět. Prsty jí poletovaly po klávesnici
umístěné na sluchátku, jak vymačkávala číslo mobilního telefonu.
Celá se třásla od hlavy k patě, když čekala, až se Charlie ozve.
„Neberou to."
„No a co? Charlie nejspíš telefon vypnul. Uvědomuješ si, kolik je
hodin?"
„Nevypnul by ho. Nikdy ten podělanej telefon nevypíná." Znovu
namačkala číslo se stejným výsledkem.
„No dobře, když to nikdy nedělá, tak má možná vybitou baterii.
Třeba ji dal nabíjet, když dorazili do motelu."
LuAnn zavrtěla rozhodně hlavou. „Něco se stalo. Něco není v
pořádku."

- 442 -
 Riggs vstal a přešel k ní. „LuAnn, poslouchej mě." Zatřásl s ní,
jak mu to jen jeho zdravá ruka dovolila. „Můžeš mě chvíli
poslouchat?"
Konečně se poněkud zklidnila a dokázala se na něj podívat.
„Lise nic nechybí a Charliemu taky ne. Tebe tlačila noční můra a
to je všechno." Obtočil paži kolem jejích zad a jemně ji k sobě
přitiskl. „Zítra se s nimi uvidíme a všechno bude fajn, neboj.
Kdybychom jeli v noci a někdo by nás sledoval, nikdy se to
nedozvíme. Nedopusť, aby tě zlý sen donutil udělat něco, co by
mohlo znamenat, že Lisu skutečně vystavíš nebezpečí."
Upřeně se na něj dívala a v očích stále ještě měla hrůzu.
Riggs nepřestával mumlat něžná slovíčka do ucha a konejšivý tón
jeho hlasu konečně dolehl až k LuAnnině mysli. Dovolila mu, aby ji
odvedl zpátky k posteli, a oba si do ní zalezli. Když se však Riggs
opět ponořil do spánku, LuAnn ještě zírala do stropu a v duchu se
modlila, aby to opravdu byla jen noční můra. Něco hluboko v nitru jí
však opakovalo, že to tak není. V temnotě motelového pokoje se jí
zdálo, že vidí ruku, která se k ní natahuje. Zda to gesto bylo přátelské
či nikoli, to nedokázala rozeznat, protože vše bylo velmi nezřetelné a
pak to zmizelo. V ochranném gestu obtočila ruku kolem spícího
Riggse. LuAnn by dala vše za to, aby totéž mohla udělat i pro
dcerku.

Dva agenti FBI usrkávali horkou kávu a těšili se z poklidu

pozdního rána a z krásy přírody, jež je obklopovala. Jen občas se
zvedaly poryvy větru v souladu s předpovědí počasí, ve které se
uvádělo, že během příští noci a následujícího dne lze očekávat
dokonce silný nárazový vítr a vytrvalý déšť. Stanoviště obou
veteránů federálky se nacházelo na příjezdové cestě k domu LuAnn
Tylerové, a i když se toho dosud příliš mnoho nedělo, byli oba
navzdory monotónnímu klidu neustále ve střehu.
V jedenáct hodin zastavil u jejich stanoviště osobní vůz a u řidiče
se spustilo okno.
Když jeden z agentů zjistil, že se jedná o Sally Beechamovou,
hospodyni LuAnn, která se na něj vyčkávavě zahleděla, bez váhání ji

- 443 -
mávnutím ruky pustil dál. Přede dvěma hodinami jela opačným
směrem, aby vyřídila nějaké nákupy. Když kolem nich projížděla z
domu ven, tvářila se velmi neklidně. Agenti jí tehdy sice příliš
informací neposkytli, avšak ujistili ji, že ona sama se nemá čeho
obávat. Chtěli po ní jen, aby se věnovala svým běžným povinnostem
a neměnila zavedený pořádek ve vedení domácnosti. Rovněž jí dali
telefonní číslo, na které měla zavolat v případě, že by zpozorovala
cokoli podezřelého.
Když kolem nich projížděla teď, zdálo se, že je v mnohem větší
pohodě, dokonce se dalo říct, že se vší oficiální pozorností, jíž se jí
dostávalo, nabylo její chování vědomí vlastní důležitosti.
Jeden z agentů k množství nákupu poznamenal: „Tak se mi zdá,
že Tylerová dost těžko dorazí včas, aby si užila všech těch dobrot."
Jeho kolega se jen vševědoucně ušklíbl.
Další vozidlo, které dojelo k jejich stanovišti a zastavilo u nich, si
zasluhovalo větší pozornost. Starší muž řídící dodávku o sobě
prohlásil, že se stará o zdejší pozemek. Mladší muž na straně
spolujezdce byl jeho pomocník. Oba se vykázali průkazy totožnosti,
které agenti důkladně prozkoumali a pak si ještě zavolali, aby vše
ověřili. Agenti také otevřeli zadní dveře dodávky, jejíž úložní prostor
byl skutečně zaplněn nářadím, krabicemi a srolovanými
nepromokavými plachtami. Jen pro pořádek jeden z agentů
následoval dodávku po cestě směrem k domu.
Vůz Sally Beechamové byl zaparkovaný před domem a z domu
se ozývalo ječivé kvílení. Vstupní dveře do domu byly dokořán
otevřené a agent zahlédl hospodyni, jak vypíná poplašný systém,
alespoň to předpokládal. Jeho předpoklad se potvrdil, neboť ječivý
zvuk ustal. Agent potom zaměřil pozornost na muže vystupující z
dodávky, kteří vyložili z úložného prostoru vozu nějaké nářadí,
naložili ho do kolečka a vydali se k zadní části domu. Po této
obhlídce nastoupil agent do svého vozu a rozjel se zpátky na
kontrolní stanoviště.

- 444 -
 LuAnn s Riggsem stáli na parkovišti motelu na předměstí
Danvillu ve Virginii. Riggs již předtím hovořil s ředitelem motelu.
Podle něj byla policie během noci vyrozuměna, že došlo k napadení
muže v pokoji 112 a k jeho vážnému poranění. Vzhledem k rozsahu
zranění byl povolán záchranný vrtulník, aby muže dopravil do
nemocnice. Jméno, které muž udal, nebylo sice Charlie, nicméně to
nic neznamenalo. Ředitel hotelu nic nevěděl o děvčátku, které by s
mužem mělo být.
„Víš jistě, že byli v pokoji sto dvanáct?"
LuAnn zuřivě přecházela sem tam kolem Riggse. „To se ví, že to
vím jistě."
Zavřela na chvilku oči a přestala s neustálým přecházením.
Věděla to! Věděla, k čemu došlo. Představa, jak se Jackson dotýká
Lisy, jak ji zraňuje... A všechno jen kvůli tomu, co ona, LuAnn,
udělala, nebo spíš neudělala. Bylo to ochromující, absolutně jí to
bralo sílu k nějaké reakci.
„Podívej se, jak jsem mohl předpokládat, že jsi s tím chlapem v
nějakém psychickém spojení?" ozval se znovu Riggs.
„Kruci, s ním ne. S ní! S Lisou."
Tohle prohlášení zarazilo veškerou Riggsovu argumentaci.
Sklopil hlavu a jen mlčky přihlížel, jak LuAnn začala znovu
přecházet sem a tam.
„Potřebujeme se o tom všem něco dozvědět, Matthewe. A to
hned."
Riggs s ní sice souhlasil, ale nechtělo se mu jít na policii.
Představovalo by to obrovskou ztrátu času, než by všechno vysvětlili,
a konečným výsledkem mohlo být, že by místní poldové LuAnn
vzali do vazby.
Konečně Riggs prohlásil: „Pojď, jdeme."
Vešli do recepce motelu a Riggs z telefonu na mince zavolal
Mastersovi. Podle jeho sdělení FBI dosud neměla žádná vodítka,
která by je dovedla k Jacksonovi a Rogeru Craneovi, a oni sami se
nikde nevynořili.
Riggs ve stručnosti objasnil Mastersovi, k čemu v motelu v noci
došlo.

- 445 -
 „Vydrž chvilku," požádal Riggse Masters.
Zatímco Riggs čekal, zalétl pohledem k LuAnn, jež ho upřeně
pozorovala. Riggsovi bylo jasné, že tiše čeká na tu nejhorší zprávu,
kterou možná uslyší. Pokusil se na ni povzbudivě usmát, ale brzy
toho nechal. Někoho povzbuzovat byla ta poslední věc, kterou teď
dokázal, obzvlášť proto, že nevěděl o ničem, na čem by mohl své
uklidňování stavět. Proč by jí měl dělat plané naděje? Aby dopadla
na kolena ještě z větší výšky?
Jakmile se Masters znovu ozval do telefonu, zněl jeho hlas tiše a
nervózně. „Právě jsem si to ověřil u policie v Danvillu. Informace,
kterou jsi dostal, je správná. Nějakého muže skutečně pořezali v
motelu na předměstí. Průkaz totožnosti, co měl u sebe, zněl na jméno
Robert Charles Thomas."
Charlie? Během hovoru se Riggs odvrátil od LuAnn, navlhčil si
jazykem rty a pevněji stiskl sluchátko. „Jeho průkaz totožnosti? To
nedokázal policii sdělit své jméno sám?"
„Byl v bezvědomí. Ztratil hodně krve. Může mluvit o zatraceně
velkém zázraku, že vůbec zůstal naživu, jak mi řekli. To zranění mu
způsobil někdo velmi odborně, a to tak, aby pomalu vykrvácel. V
místnosti se našly šipky od porážkové pistole. Domnívají se, že právě
tou se tomu druhému podařilo ho znehybnit. Dnes brzy ráno si ještě
nebyli jistí, jestli to přežije."
„Můžeš mi ho popsat?" Riggs ve sluchátku zaslechl, jak Masters
šustí papíry. Věděl skoro stoprocentně, že se jedná o Charlieho, ale
potřeboval mít naprostou jistotu.
Masters vzápětí začal s popisem: „Skoro stopětaosmdesát, přes
šedesát, dobře stavěný, musí být silný jako býk, že to vůbec mohl
přežít."
Riggs se zhluboka nadechl. Nyní už o tom nemohlo být pochyb.
Byl to Charlie. „A kde je teď?"
„Helikoptéra ho převezla na traumatologii v Charlottesvillu."
Riggs ucítil, že někdo stojí těsně vedle něj. Otočil se a zjistil, že
na něj hledí LuAnn. V očích měla vyděšený výraz.
„Georgi, nemáš tam nějakou zmínku, že by s ním bylo desetileté
děvče?"

- 446 -
 „Ptal už jsem se na to. V hlášení se říká, že ten muž přišel na pár
vteřin k sobě a začal vykřikovat nějaké jméno."
„Lisa?"
Riggs slyšel, jak si Masters odkašlal. „Ano." Riggs na to nic
neřekl. „To byla její dcerka, že je to tak? Ten chlap ji teď má, viď?"
zeptal se Masters.
„Vypadá to tak," podařilo se Riggsovi ze sebe vypravit.
„Kde teď jste?"
„Podívej, Georgi, nezdá se mi, že se mi chce dávat ti zrovna tuhle
informaci, teď ještě ne."
Master začal naléhat. „Má tu malou. Vy dva byste mohli přijít na
řadu po ní, Matte. Přemýšlej o tom. Dokážeme vás oba ochránit.
Musíte se někam zašít."
„No, já nevím."
„Poslyš, mohli byste se přesunout k ní domů. Vstup do domu mí
lidé hlídají čtyřiadvacet hodin. Pokud bude souhlasit, že se tam
schová, naženu tam celou místní federálku."
„Počkej chvilku, Georgi." Riggs si položil sluchátko na prsa a
podíval se tázavě na LuAnn. Z jeho pohledu dokázala vyčíst
všechno, co potřebovala vědět.
„Co je s Charliem?"
„Je v bezvědomí. Neví se, jestli to přežije, dobrá zpráva je, že ho
helikoptérou dopravili na traumatologii ve fakultní nemocnici v
Charlottesvillu."
„Oni ho převezli do Charlottesvillu?" zeptala se nevěřícně
LuAnn.
Riggs přikývl. „Je to letecky z Danvillu jenom skok a
traumatologicé oddělení je tam naprostá špička. Dostane tam tu
nejlepší péči."
Nepřestávala Riggse upřeně pozorovat a vyčkávala. Přesně věděl
na co.
„Jackson má nejspíš Lisu," řekl Riggs chvatně a pospíšil si, aby
pokračoval: „LuAnn, FBI chce, abychom se vrátili. Aby nás mohli
chránit. Můžeme se rozjet k tobě domů, pokud budeš chtít. Agenti z
federálky už teď hlídají přístup do domu. Mají za to -"

- 447 -
 LuAnn mu vytrhla sluchátko z ruky.
Vzápětí už do telefonu křičela: „Já žádnou ochranu nechci. Já o
žádnou vaši podělanou ochranu nestojím. Má mojí dcerku. A jediné,
co teď udělám, je, že si ji najdu. A dostanu ji zpátky. Slyšel jste mě?"
„Paní Tylerová, alespoň předpokládám, že jste LuAnn Tylerová -
" snažil se o klidný tón Masters.
„Vy se mi zkrátka nepleťte do cesty. Vždyť on ji zabije, když si
bude jenom myslet, že se motáte kolem."
Masters se i nadále snažil zůstat klidný, když vyslovoval dost
nepěknou myšlenku: „Paní Tylerová, nemůžete přece vědět jistě, že
jí už něco neudělal." .
Odpověď LuAnn byla překvapivá nejen obsahem, ale i jistotou, s
jakou ji vyslovila. „Vím, že jí neublížil. Ještě ne."
„Ten člověk je psychopat. Nemůžete si být jistá -"
„Čerta starýho, že nemůžu. Vím přesně, o co mu jde. A Lisa to
není. Vy zkrátka, pane FBI, se koukejte držet stranou. Jestli moje
holčička zemře, protože vy jste se namotali do cesty, pak na téhle
zemi nezbude jediné místečko, kde bych si vás nenašla."
George Masters v tu dobu seděl u psacího stolu v kanceláři ostře
střežené budovy ředitelství FBI, měl za sebou pětadvacet let služby
při vyšetřování nejtěžších kriminálních činů, během něhož měl co
dělat se zlem víc, než bylo zdrávo. Byl také obklopen tisícovkou
skvěle vycvičených speciálních agentů federálky, kteří rozhodně
nebyli žádní žabaři. Přesto se George Masters při jejích slovech
doopravdy otřásl.
Hned vzápětí pak zaslechl, jak sluchátko narazilo do vidlice.

Riggs pádil za LuAnn, která se rozběhla k autu.

„LuAnn, počkala bys hergot aspoň minutu?" Otočila se na patě a
čekala, co jí začne vykládat. „Podívej se, to, co George říkal, mělo
hlavu a patu."
LuAnn zvedla prudce paže v gestu naznačujícím, aby toho
nechal, a začala nastupovat do auta.

- 448 -
 „LuAnn, běž na FBI, ať tě před tím chlapem ochrání. A mě nech
venku, abych ho mohl najít."
„Lisa je moje dcera. Důvodem, proč je v nebezpečí, jsem já sama
a já sama se taky postarám, aby se z toho dostala. Jenom já a nikdo
jiný. Charlie je skoro po smrti. Tebe málem zabil. Tři další lidi
surově zavraždil. Nedovolím, aby se ještě někdo další zapletl do mé
zbabrané, nanicovaté, podělané náhražky života." LuAnn ta slova na
Riggse křičela jako nepříčetná, a když skončila, prsa se jim oběma
dmula přerývaným dechem.
„LuAnn, nenechám tě, abys po něm šla sama. Pokud nechceš jít
za FBI, nic se neděje, nepůjdu tam ani já. Ale nepůjdeš, znovu
opakuju, nepůjdeš po něm sama. To byste zemřely obě."
„Matthewe, tys mě neslyšel? Dej od toho prostě ruce pryč. Běž za
svými parťáky z federálky a nech je, ať ti někde obstarají nový život,
zatraceně hodně daleko od toho všeho. Pořádně daleko ode mě.
Chceš snad zdechnout? Protože když se budeš motat kolem mě, tak
se ti to povede, na to můžeš vzít jed." Vytříbenost chování z ní
sklouzla, jako když had svlékne na podzim kůži. V Riggsových očích
se proměnila v jeden jediný obnažený sval, jenž nepotřebuje žádnou
podporu.
„On po mně půjde tak jako tak, LuAnn," pronesl tiše Riggs.
„Najde si mě a zabije mě, ať půjdu na federálku nebo ne."
Nereagovala na to, a tak pokračoval: „A abych ti řekl pravdu, už
jsem moc starý a unavený na to, abych začal znovu utíkat a
schovávat se. Radši vlezu rovnou do kobřího hnízda a utkám se s ním
pěkně tváří v tvář. Chci vsadit všechny svoje šance, ale s tebou po
boku. Radši budu s tebou, než s těma z federálky dohromady se
všema policajtama v zemi. S největší pravděpodobností dostaneme
jen jednu příležitost, a já ji hodlám využít jen společně s tebou."
Odmlčel se a díval se, jak na něj LuAnn upřeně hledí s divokým
výrazem v očích, dlouhé vlasy jí povlávaly ve větru, silné ruce se
zatínaly v pěst a znovu se rozvíraly. Nakonec dodal: „Pokud mě k
tomu budeš chtít přibrat."
Vítr teď skutečně nabíral na síle. Stáli jeden od druhého sotva půl
metru. S LuAnninou odpovědí se propast mezi nimi buď obludně

- 449 -
rozroste, nebo úplně zmizí. Navzdory vlezlému chladu jim po tvářích
stékal studený pot. Konečně prolomila mlčení.
„Nastup si."

V místnosti byla úplná tma. Venku lilo jako z konve, a to už

trvalo větší část dne. Přesně uprostřed seděla Lisa, tělo pevně
přivázané k židli. Právě se bezúspěšně pokoušela pokrčováním nosu
uvolnit si masku, kterou měla na očích. Být v naprosté temnotě - být
úplně a absolutně slepá - ji hodně skličovalo. Měla pocit, že těsně
vedle ní na ni číhá něco velmi nebezpečného. A v tomto ohledu se
nemýlila ani v nejmenším.
„Nemáš hlad?" ozvalo se hned vedle jejího lokte a jí se leknutím
téměř zastavilo srdce.
„Kdo je to? Kdo jste?" Hlas se jí třásl.
„Jsem starý kamarád tvojí maminky." Jackson poklekl vedle ní.
„Co pouta, nejsou moc těsná, viď že ne?"
„Kde je strýček Charlie? Co jste mu udělal?" Lise se náhle vrátila
trocha odvahy.
Jackson se tlumeně zasmál. „Takže strýček?" Zase se napřímil.
„Tak to je tedy gól. Úplná bomba."
„Kde je?"
„Na tom nezáleží," vyštěkl Jackson. „Jestli máš hlad, tak mi
musíš říct."
„Nemám."
„Tak něco k pití?"
Lisa zaváhala. „Možná trochu vody."
Kdesi za sebou zaslechla zacinkání skla a potom ucítila chladný
dotek na rtech a ucukla hlavou.
„Je to jen voda. Nehodlám tě otrávit." Jackson to pronesl tak
rozkazovačným tónem, že Lisa hned vzápětí otevřela ústa a zhluboka
se napila. Jackson jí trpělivě přidržoval kalíšek u úst, dokud ho
nevyprázdnila.
„Pokud budeš potřebovat cokoli jiného, například jít na záchod,
stačí říct. Budu tady."

- 450 -
 „Kde to jsme?" Když Jackson neodpovídal, pokračovala otázkou:
„Proč tohle děláte?"
Jackson tam tiše stál ve tmě, a než odpověděl, pečlivě otázku
zvažoval. „Tvoje matka a já máme nějaké nevyřízené obchodní účty.
Je to spojeno s něčím, k čemu došlo už před dlouhou dobou.
Poměrně nedávno však nastalo jakési oživení, jež vede mou ruku."
„Vsadila bych se, že maminka vám nic ošklivého neudělala."
„Právě naopak, ačkoli mi dluží za všechno v celém svém životě,
dělá, co je v jejích silách, aby mi ublížila."
„Tomu nevěřím," řekla Lisa rozlobeně.
„Ani neočekávám, že bys mohla," pronesl Jackson ironickým
tónem. „Stojíš na straně své matky, a tak to také má být. Rodinná
pouta jsou velmi důležitá." Založil si ruce na prsou a chvíli přemítal
o členech vlastní rodiny. O Aliciině půvabné, zklidnělé tváři. Sladká
a plná pokoje v objetí smrti. S velkým úsilím tu představu ze sebe
setřásl.
„Máma si pro mě přijde."
„To také s jistotou očekávám."
Lisa za maskou rychle zamrkala, když jí náhle došel význam jeho
slov. „Vy se chystáte mámě něco udělat, viďte? Pokusíte se jí ublížit,
až si pro mě přijde." Lisa téměř vykřikla vysokým hláskem.
„Zavolej mě, když budeš něco potřebovat. Nemám v úmyslu tě
zbytečně trápit."
„Prosím vás, neubližujte mamince." A za maskou se Lise v očích
objevily slzy.
Jackson se ze všech sil snažil úpěnlivou prosbu nevnímat. Pláč se
nakonec proměnil ve vzlyky a ty přešly do vyčerpaného
popotahování. Poprvé Lisu spatřil, když byla osmiměsíční batole.
Bezesporu vyrostla v rozkošnou dívenku. Kdyby tenkrát LuAnn
nepřijala jeho nabídku, vyrůstala by nyní osiřelá Lisa v nějakém
sirotčinci. Podíval se na ni, jak uvnitř hrozně trpí, s bradou svěšenou
na prsa ve své vlastní nesnesitelné bolesti. Bylo toho příliš na
desetiletou dívenku. Nakonec by jí mohlo být lépe v sirotčinci, aniž
by skutečně svou matku poznala. Tu ženu, kterou Jackson nyní
odstraní z jejího života. Netoužil tomu děvčátku působit bolest, ale

- 451 -
život už byl takový. Nebylo to spravedlivé. Už tehdy, ten první den,
kdy se s LuAnn setkal, jí řekl, že život není spravedlivý. Pokud
člověk něco chce, musí si to vzít, než mu to vezme někdo jiný.
Vždyť život zbavený všech nánosů se ve své podstatě smrskne na
dlouhou šňůru skoků po plovoucích listech leknínu. Mrštní a nápadití
tvorové jsou schopni se přizpůsobit a přežít, ale když na leknín při
skoku dopadnou, rozdrtí všechny ostatní nešiky, kteří zůstali trčet na
listu příliš dlouho.
Jackson zůstal stát zcela bez pohnutí, jako kdyby v sobě
soustřeďoval veškerou energii pro události, které měl před sebou.
Zíral do tmy. Již velmi brzo všechno začne. A již velmi brzo také
všechno skončí.

Fakultní nemocnice byla nejen součástí lékařské fakulty virginské

univerzity, ale zároveň vysoce oceňovanou veřejnou nemocnicí, jejíž
traumatologické oddělení pracovalo na špičkové úrovni. LuAnn
pospíchala chodbou, zatímco Riggs jel zaparkovat vůz a pak se k ní
měl připojit. Krátce si uvědomila fakt, že nikdy předtím v žádné
nemocnici nebyla, ale hned došla k závěru, že o nic nepřišla, co se
nemocničního zápachu a atmosféry týče. Nejvíc na ni pravděpodobně
působilo to, proč sem přišla - aby navštívila Charlieho.
Nyní se ocitla přede dveřmi soukromého pokoje, před nimiž stál
na stráži policista z charlotesvillského policejního sboru. LuAnn se
podél něj snažila proklouznout do pokoje.
„Kampak, paninko? Návštěvy se nekonají," prohlásil policista,
statný mladý muž, nejspíš těsně po třicítce, jenž na zdůraznění svých
slov vztáhl varovně ruku jako lopatu.
LuAnn se otočila na patě připravená se s ním poprat, když vtom
se za ní ozval Riggsův hlas.
„Nazdar, Billy."
Policista se otočil za hlasem. „Buď zdráv, Matte, jak se vede?"
„Žádná sláva to není. Nějakou dobu si teď asi s tebou basket
nezahraju."
Billy se zahleděl na Riggovu ruku na pásce. „Jak se ti to stalo?"

- 452 -
 „To je na dlouhé povídání. Ten chlápek tady je její strýc." A
pokývl hlavou k LuAnn.
Billy se zatvářil zaraženě. „Je mi to líto, paní. To jsem nevěděl.
Řekli mi žádný návštěvy, ale je mi jasný, že nemysleli rodinu. Běžte
dál."
„Díky, Billy," poděkoval Riggs.
LuAnn zatlačila na dveře a s Riggsem v patách vešla dovnitř.
Přes pokoj se upřeně zadívala na Charlieho, ležícího na
nemocničním lůžku. Jako kdyby vycítil její přítomnost, otočil hlavu a
tvář mu zaplavil úsměv. Vypadal bledý, ale oči měl jiskrné a plné
života.
„Sakryš, to je ale příjemný pohled," řekl na uvítanou.
V tu chvíli už byla LuAnn vedle něj a svírala v dlaních jeho velké
ruce. „Díkybohu, že jsi v pořádku."
Charlie se chystal něco pronést, když vtom se otevřely dveře a
dovnitř nakoukl muž v bílém plášti. „Jenom se na vás jdu, lidičky,
mrknout, je doba vizity." Otevřel dveře dokořán a vešel dovnitř. Pod
paždí nesl tuhou podložku s papíry přidržovanými klipsem.
„Jsem doktor Reese," představil se.
„Já jsem Matt Riggs. A tohle je Charlieho neteř, Catherine."
Riggs ukázal na LuAnn, která si už s lékařem potřásala rukou.
Během hovoru kontroloval doktor Reese Charliemu projevy
životně důležitých orgánů. „Abych řekl pravdu, bylo velké štěstí, že
se vašemu strýci tak dobře podařilo utáhnout to škrtidlo. Zastavil
krvácení opravdu za pět minut dvanáct."
„Takže má nejhorší za sebou?" zeptala se LuAnn starostlivě.
Reese se na ni zadíval přes obroučky brýlí. „Ale ano. Je mimo
nebezpečí. Dostal transfúzi a rána je zašitá. Jediné, co teď potřebuje,
je trocha odpočinku, aby se mu vrátily síly." Reese si poznamenal
svá zjištění do papírů.
Charlie se napůl posadil. „Cítím se dobře. Kdy můžu počítat, že
mě pustíte?"
„Myslím, že bude stačit pár dní, abychom vás zase postavili na
nohy."
Charlieho ta odpověď zjevně příliš nepotěšila.

- 453 -
 „Přijdu se na vás podívat zase ráno," loučil se Reese.
„Nezůstávejte tu moc dlouho, prosím, nechte ho, ať si pořádně
odpočine."
Jakmile Reese odešel, Charlie se zpříma posadil na lůžku. „Už se
ví něco o Lise?"
LuAnn zavřela oči a sklopila hlavu. Zpod víček jí vytryskly slzy
jako hrachy. Charlie se poprvé od Riggsova příchodu podíval na
Matta.
„Myslíme si, že ji má, Charlie," přiznal Riggs.
„To já vím, že ji má. Pověděl jsem policajtům všechno, co jsem
věděl, hned jak jsem přišel k sobě."
„Vím určitě, že na tom dělají," řekl Riggs bezvýrazně.
Charlie uhodil pěstí do kovové postranice lůžka. „Zatraceně, ti ho
nikdy nechytí. Má před nimi moc velký náskok. Musíme něco udělat.
On se ještě nepokusil s tebou spojit?"
„Já se spojím s ním," prohlásila LuAnn a otevřela oči. „Ale
nejdřív jsem musela vidět tebe. Oni říkali - řekli nám, že bys to taky
nemusel přežít." Hlas se jí zatřásl a ještě pevněji mu stiskla ruku.
„Jedno říznutí by rozhodně nestačilo, aby dostalo mou maličkost
hned pod kytičky." Odmlčel se a sbíral všechny síly, aby dokázal
vyslovit to, co chtěl říct. „LuAnn, je mi to líto. Ten zmetek ji má a je
to moje vina. Zavolal mi uprostřed noci a napodobil Riggsův hlas.
Řekl mi, že FBI chytila Jacksona, že se mám vydat do Washingtonu
a setkat se s tebou v budově ředitelství FBI. Přestal jsem si dávat
pozor a naběhl jsem mu rovnou do pasti." Charlie zavrtěl nevěřícně
hlavou. „Panebože, měl jsem čekat nějakou levotu, ale když ten jeho
hlas byl od Riggsova k nerozeznání. "
LuAnn se předklonila a objala ho. „Nemluv tak, Charlie, vždyť
ses kvůli ní málem nechal zabít. A taky kvůli mně."
Charlie objal LuAnn svýma velkýma rukama a Riggs jen s úctou
tiše přihlížel, jak se ti dva společně chvějí a kolébají.
„S Lisou bude všechno v pořádku, Charlie." LuAnnin hlas zazněl
podstatně sebejistěji, než se ve skutečnosti cítila. Lise by však vůbec
nepomohlo, kdyby LuAnn propadla hysterii a nebyla schopna jednat.
„LuAnn, vždyť toho člověka znáš, může jí provést cokoli."

- 454 -
 „Ten chce mě, Charlie. Celý jeho svět se mu rozpadá na kusy. Má
na krku FBI, zabil Donovana a Bobbie Jo Reynoldsovou a nejspíš i
vlastní sestru. A vím určitě, že je přesvědčený, že příčinou toho
všeho jsem já."
„To je pitomost."
„Žádná pitomost to není, pokud tomu věří."
„No dobrá, ale nemůžeš tam jen tak napochodovat a vzdát se
mu."
Riggs do toho vstoupil: „Přesně to si o tom myslím i já. Nemůžeš
tomu chlápkovi jen tak zavolat a říct mu: ,Nemějte obavy, hned jsem
u vás, abyste mě mohl zabít."
LuAnn na to nereagovala.
„Má pravdu, LuAnn," připojil se k němu Charlie a začal vstávat.
„Co to do háje děláš?" zeptala se ho příkře.
„Jdu se obléct."
„Promiň, ale tys neslyšel doktora?"
„Jsem prostě starý kořen a sluch mě opouští. A přesně to hodlám
udělat i já. S touhle nemocnicí."
„Charlie -"
„Podívej se," pronesl rozhořčeně, když zavrávoral, jak se snažil
natáhnout si kalhoty. LuAnn ho chytla za loket zdravé ruky, zatímco
z druhé straně jej podepřel Riggs. „Nehodlám se tady válet v posteli,
zatímco ten hajzl má Lisu. A pokud to nechceš pochopit, tak je mi to
fakt jedno."
LuAnn jen krátce přikývla a pomohla Charliemu natáhnout
kalhoty. „Tak abys věděl, jsi starej velkej paličatej medvěd, je ti to
jasný?"
„Mám jednu zdravou ruku, tak mě nech, ať ji můžu ovinout tomu
chlapovi kolem krčku."
Riggs také pozvedl poraněnou ruku. „Když to dáme dohromady,
máme vlastně dvě zdravé ruce. Taky jsem tomu hošovi něco dlužný."
LuAnn si dala ruce v bok a ohlédla se. „Přede dveřmi je policajt."
„O toho se postarám třeba já," navrhl Riggs.
LuAnn posbírala zbytek Charlieho věcí, včetně mobilního
telefonu, a všechno nastrkala do nemocniční igelitové tašky.

- 455 -
 Když se Charlie dooblékl, vyšel Riggs ze dveří promluvit si s
Billym.
„Billy, nebyl bys od té dobroty a nezašel dolů do bufetu pro dvě
kafe a něco na zakousnutí? Šel bych sám, ale v tyhle pomordovaný
ruce nic neudržím." Trhnutím hlavy ukázal významně k
nemocničnímu pokoji. „A ona je zrovna v tuhle chvíli dost
hysterická. Nechce se mi ji tam nechat samotnou."
„Jenže já bych odtud vůbec neměl odcházet, Matte."
„Vezmu to tady za tebe, Billy, neboj." Riggs mu podal nějaké
peníze. „Tady máš, vezmi si něco i pro sebe. Vzpomínám si, žes
posledně po basketu spořádal celou pizzu na posezení." Oceňujícím
pohledem přejel Billyho zdravím kypící postavu. „Nerad bych, aby
ses ztratil bez funusu."
Billy si vzal peníze a řekl se smíchem: „Ty víš, jak si získat něčí
srdce, to se nedá popřít, Matte."
Jakmile Billy zmizel ve výtahu a dveře se za ním zavřely,
Charlie, LuAnn a Riggs vyšli z pokoje a sešli zadním schodištěm k
východu. Za pomoci LuAnn a Riggse se rychle i s Charliem pustili v
houstnoucím dešti přes parkoviště k autu. Obloha byla zatažená
nízkými mraky, takřka se setmělo a viditelnost se každou minutou
zhoršovala.
Krátce na to už všichni seděli ve voze a mířili po dálnici 29 na
jih. Charlie využil příležitosti, aby jim vypověděl všechno, k čemu
došlo v motelu, včetně toho, že Jackson měl s sebou ještě jednoho
muže. Když Charlie skončil, naklonil se ze zadního sedadla dopředu
a zeptal se: „Co bude dál?" Bolestí sebou cuknul a stiskl si
poraněnou paži, když vůz poskočil na nerovném povrchu nájezdu k
benzínovému čerpadlu, kam LuAnn zamířila.
Vytáhla z kapsy kus papíru a místo odpovědi prohlásila: „Jdu mu
zavolat."
„A co bude pak?" chtěl vědět Riggs.
„Nechám to na něm, aby mi to pověděl," zazněla LuAnnina
odpověď.
„Ty kruci víš, co ti poví," reagoval na to Charlie. „Domluví si s
tebou rande. Jenom vy dva. A pokud tam půjdeš, zabije tě."

- 456 -
 „A pokud nepůjdu, zabije Lisu."
„Zabije ji tak jako tak," ozval se rozčileně Riggs.
LuAnn se na něj zadívala. „Ne, pokud ho já dostanu jako první."
Vybavila si své poslední střetnutí s Jacksonem v té chalupě. Byla
silnější než on. Ne o moc, ale rozhodně tehdy měla navrch. Nicméně
to si Jackson určitě uvědomoval také. Poznala to ve výrazu jeho očí.
Z toho vyplývalo, že se bude snažit, aby mezi nimi nedošlo k
fyzickému střetu. Bude si to muset vštípit do paměti. Pokud se
dokáže přizpůsobit on, ona také.
„LuAnn, vím, co dokážeš," prolomil mlčení Riggs, „ale tenhle
chlap, to je silný kafe."
„On má pravdu, LuAnn," přisadil si Charlie.
„Díky, hoši, za projevenou důvěru." LuAnn nečekala, až se
zmůžou na odpověď. Vytáhla z tašky mobilní telefon a namačkala
číslo. Ještě než začal na druhém konci vyzvánět, přelétla oba
pohledem a prohlásila rozhodně: „Ale zapamatujte si jedno, já mám
dvě zdravé ruce."
Riggs zasunul ruku do kapsy kabátu a nahmatal uklidňující kov
pistole. Když se to tak vezme, bude tentokrát muset mít podstatně
lepší mušku než minule. Jenom doufal, že ho opět nebude
rozptylovat bolest, způsobená nožem trčícím z jeho paže.
Spolu s Charliem teď sledovali LuAnn, diktující do mikrofonu
číslo mobilního telefonu. Vzápětí ukončila hovor a vyčkávala, aniž
by o kohokoli z nich zavadila okem. Uběhly sotva tři minuty a
telefon zazvonil.
Než LuAnn stačila cokoli říct, chopil se slova Jackson. „Chtěl
bych abyste si uvědomila, že mám k telefonu připojený přístroj, který
mi ukáže, jestli je náš hovor odposlouchávaný. To jenom pro případ,
že by vás napadlo volat mi z policejního ředitelství. Dozvím se to
během pěti vteřin, jestli k něčemu takovému došlo. Pokud to zjistím,
hned teď zavěsím a podříznu vaší dcerce krk."
„Nesedím na policii a ani ten hovor nenechávám
odposlouchávat."
Na pět vteřin se rozhostilo v telefonu mlčení. LuAnn si v duchu
dokázala vybavit, jak Jackson očima sleduje přístroj a

- 457 -
pravděpodobně doufá, že mu lhala. „Dovolte, abych vám
pogratuloval, že jste se tomu vyhnula," ozval se konečně vcelku
příjemným tónem.
„Tak kde a kdy?" zeptala se LuAnn stroze.
„Copak, to mě ani nepozdravíte? Nepopovídáme si trochu?
Kdepak jsou vaše dobré způsoby? Že by se ta za drahé peníze
pořízená dáma někam vytratila? Že by uschla jako kytička bez vody?
Nebo bez sluníčka?"
„Chci mluvit s Lisou, a to hned!"
„Moc mě to se strýčkem Charliem mrzí," pronesl Jackson. Seděl
na podlaze téměř úplně po tmě, telefon držel těsně u úst a mluvil
zvolna a tak nezúčastněným tónem, jaký dokázal sehrát. Přál si, aby
ji víc a víc zachvacovala panika a aby cítila, že celá situace je
naprosto v jeho moci. A až přijde čas, ona se k němu poslušně vydá a
přijme z jeho rukou svůj trest. Chtěl, aby pokorně přišla a setkala se s
katem, jenž ji popraví.
LuAnn neměla rozhodně v úmyslu sdělovat Jacksonovi, že
Charlie sedí hned za ní a nepřeje si nic víc, než aby z něj vyždímal
život. „Chci mluvit s Lisou!"
„Jak si můžete být jistá, že jsem ji ještě nezabil?"
„Cože?" zalapala LuAnn po dechu.
„Můžete s ní mluvit, ale jak se dozvíte, že to nejsem já, kdo
napodobuje její hlas? Klidně bych mohl bych říct ,Mami, mami',
nebo ,Přijď mi na pomoc' Takže pokud s ní chcete mluvit, je to
možné, ale neprokáže se tím nic."
„Ty hajzle!"
„Pořád s ní ještě chceš mluvit?"
„Ano, chci." V tónu LuAnnina hlasu zazněl prosebný tón. „To je
nějaké vychování? Neříká se místo ,ano, chci' něco jiného?"
LuAnn na chviličku zaváhala, zhluboka se nadechla, jak se
snažila se nerozsypat na kousky. „Ano, prosím," podařilo se jí
nakonec ze sebe vypravit.
„Počkej chvilku. Safra, kam jenom jsem to děťátko zašantročil?"
Riggs se snažil, co mohl, aby také něco zaslechl. LuAnn nakonec
rozzlobeně otevřela dveře vozu a vystoupila.

- 458 -
 Natahovala uši, aby zaslechla jakýkoli zvuk z pozadí.
„Mami. Mami, jsi to ty?"
„Miláčku, děťátko, to jsem já, máma. Ach bože, zlatíčko, je mi to
tak líto."
„Promiň, LuAnn, to jsem pořád já," ozval se Jacksonův hlas.
„Ach, mami, maminko, jsi to ty?" řekl a znovu věrně napodobil Lisin
hlas.
LuAnn byla příliš zaskočená, než aby vůbec něco řekla.
Vzápětí se opět ozval Jacksonův skutečný hlas. Důraz, s jakým
promluvil, zaútočil na LuAnnin bubínek. „Nechám tě, aby sis s ní
promluvila, opravdu s ní. Můžete si jedna druhé vylít srdce. Ale
jakmile skončíte, řeknu ti přesně, co uděláš. Pokud se nebudeš přesně
držet mých instrukcí..."
Ani větu nedokončil, nebylo to nutné. Oba dva beze slov svírali
každý svůj telefon a jen naslouchali dechu toho druhého. Dva vlaky,
které se vymkly veškeré kontrole, se řítily, aby do sebe narazily v
prázdnotě éteru. LuAnn se ze všech sil snažila zadržet mocný výkřik,
jenž se jí dral z hrdla. Věděla přesně, o co se Jackson snaží. Jak se
snaží ovlivnit její myšlení. Ale právě tak dobře si uvědomovala, že s
tím nemůže nic dělat. Přinejmenším ne hned.
„Rozumělas mi?"
„Ano." Jakmile to slovo ze sebe vypravila, uslyšela ten zvuk.
Dolétl k ní odněkud z pozadí místnosti, jejímž zvukům naslouchala,
a vyloudil jí na tváři zároveň jak úsměv, tak i úšklebek. Podívala se
na hodinky. Pět hodin. Úsměv se jí rozlil po celém obličeji a v očích
se jí zablesklo nadějí.
Pak si celou minutu povídala s Lisou. V rychlém sledu jí dávala
otázky, na něž mohla znát odpovědi jen její holčička. Obě dvě se
skrze temnotu, jež je oddělovala, zoufale toužily jedna druhé
dotknout.
Potom už se v telefonu opět ozval Jacksonův hlas, jenž dával
LuAnn příkazy kdy a kde. Když se znovu zaměřila na zvuky, které
slyšela v pozadí na druhém konci linky, nic z toho, co říkal, ji
nepřekvapovalo. Ze slov, jimiž uzavřel rozhovor, čišela děsivá
osudovost. „Brzy se uvidíme."

- 459 -
 Ukončila hovor a nastoupila opět do auta. Mluvila s takovým
vyrovnaným klidem, že to oba muže překvapilo, zvláště za současné
situace.
„Mám mu zavolat zítra v deset dopoledne. Pak mi určí místo, kde
se sejdeme. Nechá Lisu jít, pokud přijdu sama. Jestli si bude myslet,
že se v okolí vyskytuje někdo další, zabije ji."
„Takže je to výměna tebe za Lisu," konstatoval Riggs. LuAnn
přelétla pohledem z jednoho na druhého. „A tak to také zůstane."
„LuAnn -"
„A tak to také zůstane," opakovala důrazněji.
„Jak víš, že ji nechá běžet? Nedá se mu důvěřovat," domlouval jí
Charlie.
„V tomhle mohu. Chce zkrátka mě."
„Musí přece existovat ještě jiný způsob, jak to udělat," takřka
vykřikl Riggs.
„Matthewe, je jen ten jeden, a ty to víš." Smutně se na něj
podívala a pak zařadila rychlost a rozjela se.
Měla v rukávu ještě jednu kartu. Ale Charlieho s Riggsem k té
hře nepřizve. Už toho pro ni obětovali příliš mnoho. Oba dva je
Jackson málem zabil a ona neměla v úmyslu poskytnout mu další
kolo. Kdyby mu dopřála jednu ránu navíc, věděla přesně, jak by to
dopadlo. Nyní to záleželo už jen na ní. Bylo na ní, aby zachránila
Lisu. A cítila, že to tak také má být. Většinu života se musela
spoléhat jenom sama na sebe a po pravdě řečeno jí to tak nejlépe
vyhovovalo. To vědomí ji uklidňovalo. Ale věděla ještě něco.
Věděla, kde Jackson a Lisa jsou.
Liják konečně zeslábl, ale podzimním přeháňkám tím ještě
zdaleka neodzvonilo. LuAnn natáhla přes rozbité sklo v okně
chalupy deku a Riggs zapnul naplno topení, takže uvnitř bylo docela
útulno. Zbytky jídla ležely na kuchyňském dřezu. Riggs přejel
pohledem skvrny na podlaze jídelny. Stopy jeho krve. Charlie s
Riggsem již před chvílí stáhli z podkrovní ložnice matrace a rozložili
je po podlaze. Rozhodli se totiž, že chalupa je tím nejlepším místem
na přenocování. Celé hodiny se Charlie s Riggsem snažili přesvědčit
LuAnn, aby změnila názor. Konečně přistoupila na to, že ráno

- 460 -
mohou zavolat FBI, ještě než ona vytočí Jacksonovo číslo. Nebylo
vyloučeno, že by federálka dokázala číslo vystopovat. Oba muže to
uspokojilo natolik, že souhlasili, aby LuAnn držela hlídku jako první.
Riggs ji měl vystřídat po dvou hodinách.
Po vyčerpávajícím dnu začali oba muži brzy nahlas oddechovat.
LuAnn stála obrácená zády k oknu a tiše je pozorovala. Podívala se
na hodinky, bylo již po půlnoci. Ujistila se, že má pistoli nabitou, a
pak poklekla k Charliemu a lehce ho políbila na tvář. Sotva se
pohnul.
Přesunula se k Riggsovi a chviličku pozorovala, jak se mu zvedá
a pak zase klesá hrud'. Zlehounka mu shrnula vlasy z očí a ještě
chvilku se na něj dívala. Uvědomovala si, že okolnosti jí nedávají
příliš velkou naději, že ho ještě někdy uvidí. Něžně ho políbila na rty
a vstala. Na chvíli, která jí připadala nesmírně dlouhá, se opřela zády
o stěnu a zhluboka dýchala, jak na ni dolehlo všechno, co ji teď
čekalo.
Pak už se konečně opět přiměla k činnosti. Ve snaze vyhnout se
zavrzání hlavních dveří prolezla ven oknem. Venku si nasadila
kapuci, aby se chránila před jemným deštěm. Zcela zavrhla auto a
nežádoucí hluk, které by způsobilo. Místo toho zamířila ke kůlně a
otevřela dveře. Joy zde stále ještě stála, neboť LuAnn zapomněla
komukoli zavolat, aby ji odtud odvedl. Nicméně v kůlně bylo sucho a
teplo, kobylce dokonce nedošla ještě ani voda a zbývalo jí i nějaké
seno. LuAnn zvíře rychle osedlala a vyšvihla se do sedla. Opatrně
vyjely z kůlny, a aniž by způsobily sebemenší hluk, zamířily k lesu.
Když LuAnn dorazila k hranicím svého pozemku, sesedla a vedla
Joy až do stáje. Na chvíli zaváhala, pak sundala ze stěny dalekohled,
prodrala se hustými křovinami a z úzké mezery mezi stěnou stromů
podrobila terén před sebou pečlivému pozorování přesně z místa,
odkud dům onehdy pozoroval i Riggs. Právě zkoumala zadní část
domu, když dalekohledem zachytila odražená světla automobilových
reflektorů. Vůz zajel před garáž, ale dveře do ní se neotevřely.
LuAnn rozeznala siluetu muže, který vystoupil z auta a procházel
podél zadní stěny domu jako při obhlídce. V záplavě odraženého
světla ze zadních světel dokázala LuAnn přečíst iniciály FBI

- 461 -
lesknoucí se na mužově větrovce. Poté ten člověk opět nastoupil do
vozu a odjel.
LuAnn se odpoutala od stěny stromů a rozeběhla se přes otevřené
prostranství. Doběhla k rohu domu právě včas, aby zahlédla zadní
světla vozu, mířícího po příjezdové cestě k hlavní silnici, po níž
tehdy ujížděla Donovanovi po setkání, které uvedlo do pohybu celou
tuto noční můru. FBI zřejmě střežila příjezd k jejímu domu. Náhle si
LuAnn vybavila, že se o tom Riggs zmiňoval při svém rozhovoru s
Mastersem. Ze srdce ráda by uvítala pomoc zdatných agentů FBI,
jenže ti by ji na místě zatkli. Nicméně obava ze zatčení nebyla tím
hlavním důvodem, proč odmítala kohokoli zatahovat do řešení svých
potíží. Už nikdo další nebude kvůli ní pobodán nebo zabit. Jackson
pásl po ní a po nikom jiném. Byla si vědoma, že teď čeká, až si k
němu pokorně přijde pro svůj trest výměnou za to, že propustí
dcerku. V tomto případě ovšem dostane ten pán víc, než si přál. O
hodně víc. Ona i s Lisou to přežijí. On to štěstí mít nebude.
V okamžiku, kdy se obrátila zpátky k zadní části domu, všimla si
něčeho dalšího. Auto Sally Beechamové stálo venku před domem.
To LuAnn zmátlo. Pokrčila rameny a obešla dům k zadním dveřím.
Zvuk, který zaslechla v pozadí místnosti při telefonickém
rozhovoru s Jacksonem, byl tím pravým důvodem, který ji sem
přivedl. Zcela jedinečné zvuky, jež vydávaly staré hodiny, rodinné
dědictví, které na LuAnn přešlo po její mamince, ty, se kterými se
zarputile bránila celou dobu rozloučit. Teď prokázaly, že se jedná o
ten nejcennější majetek, který měla, protože právě je zaslechla, když
mluvila telefonem s Jacksonem.
Jackson byl v jejím domě, odtamtud jí volal. A LuAnn byla
stoprocentně přesvědčená, že Lisa je tam teď také. Věděla, že jsou
tam oba. Musela nechtě obdivovat pevné nervy toho člověka, když se
do domu dostal přes FBI, hlídající přímo na příjezdové cestě. Už to
nebude trvat víc než pár minut a LuAnn se setká osobně se svou
noční můrou.
Přitiskla se pevně k cihlové stěně domu a opatrně nakoukla skrz
skleněnou výplň bočních dveří. Namáhala si oči, jestli odtud
zahlédne, která z kontrolek poplašného zařízení svítí, červená, nebo

- 462 -
zelená? Vydechla úlevou, když spatřila přátelskou zelenou.
Samozřejmě znala kód, aby alarm vyřadila z činnosti, ale ten úkon by
způsobil pronikavé pípnutí, jež by mohlo všechno zkazit.
LuAnn zasunula klíč do zámku a pomalu otevřela dveře.
Okamžik vyčkala a pistole v jejích rukou přitom opisovala trhavými
pohyby oblouky. Nezaslechla nic. Bylo již dávno po půlnoci, a tak
nebylo divu. Cosi ji však znepokojovalo.
Ocitnout se opět ve vlastním domě jí mělo přinést jisté uklidnění,
ale to se nestalo. Spíš měla opačný pocit, který ji deptal, protože
kdyby nyní ztratila ostražitost a nechala se ukolébat důvěrností
domácího prostředí, už by se ani ona, ani Lisa nemusely dožít
zítřejšího východu slunce.
Procházela dál chodbou a náhle ztuhla. Zaslechla zcela zřetelně
hlasy. Mluvilo víc lidí najednou, ale nikoho z nich LuAnn
nepoznávala. Pomalu vydechla úlevou, když začala hrát hudba
provázející vysílání reklam. Někdo se díval na televizi. Pruh světla
vycházel ze dveří na konci chodby. LuAnn se potichu pohnula
kupředu a zastavila se právě v okamžiku, kdy už by její stín padl na
úzkou štěrbinu mezi pootevřenými dveřmi a stěnou. Několik dalších
vteřin naslouchala. Potom uchopila levou rukou dveře za okraj,
zatímco pravou rukou namířila pistoli skrze škvíru dveří do
místnosti. Dveře se tiše zhouply dovnitř a LuAnn nahlédla do pokoje.
Byla zde tma, jediné světlo vycházelo z obrazovky televize. To, co
uviděla v příští vteřině, způsobilo, že opět ztuhla překvapením.
Tmavé vlasy nakrátko zastřižené kolem krku a vyčesané a
natupírované vzhůru nad temeno byly nyní přímo před ní. Sally
Beechamová seděla ve své ložnici a dívala se na televizi. Ale byla to
opravdu ona? Seděla tam tak klidně, že LuAnn nedokázala rozeznat,
je-li mrtvá, nebo živá.
Náhle se před vnitřním zrakem LuAnn objevil obraz sebe sama,
jak se před deseti lety plíží obytným návěsem a zahlédne Duanea na
gauči. Jak jde směrem k němu a pak spatří, jak se k ní pomalu otáčí,
na hrudi celý zkrvavený, v obličeji bledý jako stěna. A pak jej vidí
sesouvat se na zem a umírat. A potom jí zezadu dopadla na ústa čísi
ruka. Zezadu!

- 463 -
 Otočila se na patě, ale nikdo za ní nestál. Nicméně její náhlý
pohyb způsobil nepatrný hluk. Když se opět otočila do místnosti,
zírala na ni Sally Beechamová s hrůzou v očích. Když poznala
LuAnn, zdálo se, že konečně popadla dech. Ruku si tiskla na prsa,
jež se jí dmula přerývaným dechem.
Chystala se něco říct, ale LuAnn si položila prst na ústa a
zašeptala: „Pššt."
„Někdo je v domě," šeptala LuAnn. Sally vypadala zmateně.
„Viděla jste tady někoho?" vyptávala se dál tiše LuAnn. Sally
zavrtěla hlavou a ukázala na sebe. Po celém obličeji bledém jako
smrt se jí prohloubily ustarané vrásky.
V tom to LuAnn došlo, a v tu chvíli se i jí vytratila veškerá barva
z obličeje.
Sally Beechamová nikdy neparkovala s autem před domem.
Vždycky zajela rovnou do garáže, odkud vedly dveře přímo do
kuchyně. LuAnnina dlaň sevřela pevněji pistoli. Znovu se zadívala
do tváře před sebou. V chabém světle bylo obtížné se přesvědčit o
pravosti toho obličeje, ale rozhodně nechtěla ponechat nic náhodě.
„Víte co, Sally. Chci, abyste si zalezla do spíže za kuchyní, a já vás
tam zamknu. Jenom abyste byla v bezpečí."
LuAnn pozorovala, jak ji ty oči doslova provrtávají. Pak se jedna
ruka té osoby začanala sunout za záda.
LuAnn napřáhla pistoli. „A uděláme to hned teď, nebo vás na
fleku odstřelím. A koukejte vytáhnout pistoli pažbou napřed!"
Když se pistole ukázala na světle, LuAnn naznačila pohybem
ruky směrem k zemi. Pistole s hlukem odskočila, když dopadla na
tvrdou podlahu.
Jak se ta osoba pohybovala těsně před LuAnn, ta rychle vztáhla
ruku a strhla paruku a pod ní se objevil muž. Měl nakrátko ostříhané
tmavé vlasy. Náhle se trhavým pohybem natočil, avšak LuAnn mu
pohotově zatlačila pistoli do ucha.
„Jdeme, pane Jacksone! Nebo bych vás snad měla oslovovat pane
Crane?" Nedělala si v tu chvíli žádné falešné naděje o osudu Sally
Beechamové, ale s tím vším, čemu právě musela čelit, neměla
LuAnn možnost věnovat té myšlence příliš mnoho času. Jenom

- 464 -
doufala, že ještě dostane příležitost pro tu ženu upřímně uronit
nějakou slzu.
Po příchodu do kuchyně ho LuAnn zatlačila do spíže a zvenku
zamkla dveře. Patřily k domu ještě před rekonstrukcí, výplň měly
vyrobenou z masivních dubových fošen o tloušťce snad sedm
centimetrů a zavíraly se na závoru. To ho zadrží. Alespoň na chvíli.
Ona mnoho času potřebovat nebude.
Pospíšila si na konec chodby a vyběhla vzhůru po schodišti
pokrytém kobercem. Přecházela od jedněch dveří ke druhým. LuAnn
si byla celkem jistá, že Lisu najde ve své ložnici, ale nemohla si
dovolit ponechat nic náhodě. Zrak už měla dobře přizpůsobený
temnotě, a tak se jí dařilo rychle prohlížet místnost po místnosti.
Všechny byly prázdné. Šla dál. Už zbývala jediná ložnice - ta její.
Silou vůle se LuAnn soustředila na to, aby jí sluch umožnil vnímat
zvuky s nejvyšší možnou citlivostí. Jediné, co si přála zaslechnout,
byl Lisin povzdech, mumlání, její dech, cokoli, co by matku ujistilo,
že její dceruška je v pořádku. LuAnn si nemohla dovolit zavolat ji
nahlas, to by bylo příliš nebezpečné. Vybavila si, že s Jacksonem je
ještě někdo další. Kde ten člověk mohl být?
Už dospěla ke dveřím, obtočila dlaň kolem otočné kliky dveří,
zhluboka se nadechla a otočila jí.

Klikatící se blesk rozčísl oblohu a vzápětí ho následovalo

ohlušující zahřmění. Ve stejném okamžiku se v náporu větru deka
utrhla z okna a déšť začal padat dovnitř místnosti. Všechny tyto
okolnosti dohromady konečně Riggse probudily. Na chvilku se
posadil na matraci zcela dezorientovaný a rozhlédl se kolem sebe.
Spatřil odkryté okno a všiml si, že vítr s deštěm vnikají do místnosti.
Pohlédl rychle směrem k dosud spícímu Charliemu a vzápětí mu to
došlo.
Potácivě se postavil na nohy. „LuAnn? LuAnn?" Jeho volání
probudilo Charlieho.
„Co se k čertu děje?" zeptal se rozespale.
V minutě prohledali celý nevelký vnitřek chalupy.

- 465 -
 „Není tady," vykřikl Riggs na Charlieho.
Oba se hnali ze dveří ven. Auto tam dosud stálo. Riggs se
nechápavě rozhlížel kolem.
„LuAnn," snažil se Charlie překřičet hlomoz bouřky.
Riggs se zadíval ke kůlně. Dveře od ní byly otevřené. Hlavou mu
blesklo poznání. Rozběhl se ke kůlně a nahlédl do prázdného
prostoru. Prohlížel si rozblácenou zem před kůlnou. Dokonce i v té
tmě se mu podařilo objevit otisky koňských kopyt. Sledoval jejich
řádku až k okraji lesa. Charlie běžel po jeho boku.
„V té kůlně byla Joy," sdělil chvatně Charliemu. „Vypadá to, že
se LuAnn rozjela zpátky k domu."
„Proč by to dělala?"
Riggs chvilku usilovně přemýšlel. „Nebyls překvapený, když
souhlasila s tím, že zítra zavolá FBI?"
„To ano," připustil Charlie. „Byl jsem ale strašně unavený, abych
o tom moc přemýšlel. A navíc se mi taky hodně ulevilo."
„Proč by se jenom měla vydat do domu?" rozváděl Riggs
původní Charlieho otázku. „FBI to místo hlídá. Co by tam mohlo
být, aby to riskovala?"
Charlie zbledl a trochu zavrávoral.
„Co se děje, Charlie?"
„LuAnn se mnou jednou mluvila o tom, co jí prozradil Jackson.
Pravidlo, podle kterého žije."
„A co to bylo?" dožadoval se odpovědi Riggs.
„Pokud chceš něco skrýt, vystav to všem na oči, protože si toho
pak nikdo ani nevšimne."
Nyní přišel na řadu Riggs, aby zbledl, když mu došla pravda.
„Lisa je v domě."
„A Jackson taky."
Oba se tryskem rozběhli k autu.
Když už sedan ujížděl po silnici, Riggs vytáhl mobilní telefon.
Vymačkal číslo místní policie a také úřadovny FBI v Charlottesvillu.
Zaskočilo ho, když na druhém konci linky rozeznal Mastersův hlas.
„Je tady, Georgi. Crane je ve Wickensově honitbě. Přijeď s
každým, koho seženeš." Pak už Riggs jen zaslechl, jak telefon dopadl

- 466 -
na desku stolu a dupání vzdalujících se kroků. Vypnul telefon a
sešlápl pedál plynu až na podlahu.

Dveře se otevřely dokořán a LuAnn vpadla do místnosti. Přesně

ve středu pokoje stála židle a v ní seděla Lisa zhroucená vyčerpáním.
Další zvuk, který LuAnn zaslechla, bylo hlasité a zadrhávající se
tikání hodin, oněch báječných, překrásných hodin. Zavřela za sebou
dveře a rozběhla se k Lise, aby jí objala. LuAnnina tvář se roztáhla
do širokého úsměvu, když se Lisiny oči setkaly s jejími.
V příštím okamžiku se LuAnn zadrhla kolem krku silná šňůra a
stále pevněji se utahovala. Náhle se nedokázala nadechnout a pistole
jí vyklouzla z ruky a dopadla na podlahu.
Lisa se znovu a znovu snažila v děsivém tichu vykřiknout, ale
páska, jíž měla pevně zalepená ústa, jí to nedovolovala. Kopala do
židle ve snaze ji převrhnout, pokoušela se dosáhnout na matku, nějak
jí pomoci dřív, než ji ten muž usmrtí.
Jackson stál nyní přímo za LuAnn vedle šatní skříně, odkud před
chvíli z temného stínu pozoroval, jak vpadla do místnosti, aniž by si
v nejmenším uvědomila jeho přítomnost. Pak udeřil. Ke šňůře byla
připevněna dřevěná rukojeť a pomocí ní Jackson utahoval smyčku
stále pevněji. LuAnnina tvář zmodrala, smysly jí začaly opouštět, jak
se jí šňůra zařezávala hluboko do kůže na hrdle. Pokoušela se ho
zasáhnout, ale bez úspěchu. Její pěsti bily bezmocně do prázdna a ty
údery z ní vysávaly sílu, jež jí ještě zbývala. Pokoušela se Jacksona
zasáhnout kopanci nohou, ale byl příliš rychlý a dokázal se úderům
vyhýbat. Pokusila se zajet silnými prsty pod šňůru, ale ta se jí příliš
pevně zařízla do kůže, takže neměla dostatek místa, aby ji mohla
pořádně uchopit.
U ucha se jí ozval šepot: „Tik ťak, LuAnn. Tik ťak těch
rozmilých hodin. Jako magnet tě přivedly rovnou ke mně. Podržel
jsem telefon hned vedle nich, takže jsi je nemohla neslyšet. Vždyť
jsem ti přece říkal, že si o osobě, se kterou hodlám uzavřít obchod,
všechno zjistím. Navštívil jsem ten návěs ve starém dobrém
Rikersvillu. Nejednou jsem naslouchal tomu unikátnímu tikání tvé

- 467 -
časomíry. A pak, když jsem je onehdy v noci při své první návštěvě
zahlédl na stěně tvé ložnice, bylo mi jasné, že je to tvůj malý laciný
rodinný poklad." Posměšně se zasmál. „Moc jsem toužil po tom,
abych viděl výraz tvé tváře, když sis myslela, že jsi nade mnou
vyzrála. Tak co, byl na ní šťastný úsměv, LuAnn? Bylo to tak?"
Jacksonovi se po tváři rozlil úsměv, když cítil, jak se vzdává, jak
jí už takřka opustila síla, kterou se tolik holedbala. „A ne abys
zapomněla na svoji dcerunku. Tady ji máš." Zmáčkl vypínač a otočil
surově LuAnn tak, aby viděla na Lisu, která po ní vztahovala ruce.
„Uvidí tě umírat, LuAnn. A pak přijde na řadu ona. Způsobila jsi
smrt jednoho člena mé rodiny. Někoho, koho jsem miloval. Jaképak
to je, být zodpovědná za její smrt?" Jackson napínal šňůru stále víc a
víc. „Zemři, LuAnn. Zkrátka to vzdej. Zavři oči a prostě přestaň
dýchat. Poddej se tomu. Udělej to pro mě. Vždyť víš, že to chceš,"
syčel jí u ucha.
LuAnniny oči už byly téměř vylezlé z důlků, v plicích jí nezbýval
takřka žádný vzduch. Měla pocit, že se ocitla hluboko pod vodou, a
dala by cokoli za jeden jediný nádech, jediný dlouhý lok vzduchu.
Když k LuAnnině sluchu dolehla ta výsměšná slova, ocitla se v mysli
náhle na hřbitově před ubohým náhrobkem označeným malou
mosaznou tabulkou. Přesně tam, kam také v tuto chvíli směřovala.
Udělej to pro svýho taťku, LuAnn. Je to hračka. Pojď se podívat na
taťku. Ty víš, že to chceš.
Pravým koutkem krví podlitého oka LuAnn tak tak zahlédla Lisu
neslyšně volající svou matku, napřahující se k ní přes propast, jež se
za pouhých několik vteřin stane věčná. Právě v tom okamžiku a z
hloubky, o jejíž existenci neměla LuAnn ani tušení, vydolovala
energii tak neuvěřitelnou, že ji málem samotnou porazila. S děsivým
zaječením se LuAnn trhavě napřímila a vzápětí prudce předklonila,
čímž nepřipraveného Jacksona zvedla nad podlahu. Zaklesla paže
kolem jeho nohou, takže ho nesla na zádech jako při dětské hře na
koníka. Potom se s výbušnou silou vrhla zpět a nohy jí při tom
pracovaly jako skokanovi do dálky, který se právě chystá odpoutat
od země. Mrštila Jacksonem divoce proti těžké šatní skříni postavené

- 468 -
u zdi. Ostrý dřevěný roh skříně ho s vražednou silou zasáhl do
páteře.
Zařval bolestí, ale dál visel na šňůře. LuAnn zvedla ruce a
zabořila mu nehty do ještě čerstvé rány na ruce - do zranění, které si
způsobil při zápase v chalupě - a roztrhla dosud zcela nezhojenou
kůži ve dví. Jackson znovu zaječel a tentokrát pustil šňůru. Když
LuAnn ucítila, že se šňůra povolila, vrhla se tělem kupředu a Jackson
jí přelétl přes ramena a roztříštil zrcadlo připevněné na stěně.
LuAnn se opile potácela prostředkem místnosti a do plic nasávala
obrovské doušky vzduchu. Rukama nahmatala šňůru obtočenou
kolem krku a stáhla si ji přes hlavu. Potom se očima zabodla přímo
do Jacksona.
Jackson se chytil za pohmožděná záda a pokoušel se vstát.
Chybělo málo a stihl by to, ale LuAnn se už s drásavým výkřikem
vrhla vpřed. Přirazila ho svým tělem k podlaze, že zůstal jako
přikovaný. Nohy zaklesla za jeho, čímž jej zcela znehybněla.
LuAnniny ruce sevřely Jacksonův krk a nyní zase jeho tvář začínala
modrat. Sevření, jakým mu svírala hrdlo, bylo desetkrát silnější, než
které zažil před nedávnem na verandě chalupy. Díval se do jejích
krví podlitých očí, zarudlých od popraskaných žilek, jak unikla o
vlásek zadušení. A také věděl, že neexistuje způsob, kterým by se
vymanil z jejího škrtícího sevření. Jak se LuAnn vytrvale snažila
vymáčknout z něj život, dopadly mu ruce bezvládně na podlahu.
Mozkem mu proběhla řada představ, ale nedoprovázelo je žádné
vzepětí síly. Tělo mu začalo ochabovat. Oči mu vylezly z důlků a
hrdlo měl sevřené na nejkrajnější mez, jak se tlak na ně neustále
zvyšoval. Prsty konečně nahmatal střep skla z rozbitého zrcadla a
sevřel jej. Švihl rukou vzhůru, zasáhl střepem LuAnn do paže, prořízl
jí látku oděvu a rozřízl kůži. Její stisk však nepovolil. Řízl ji znovu, a
ještě jednou, ale bez výsledku. Byla ve stavu, kdy žádnou bolest
necítila. Jednoduše ho nehodlala pustit.
Konečně z posledního zbytku sil, který mu zbýval, zajel prsty do
jejího podpaždí a zmáčkl tak silně, jak ještě svedl. Náhle, jak se
Jacksonovi podařilo nahmatat tlakový bod, začala LuAnnina paže

- 469 -
ochabovat a její sevření povolilo. Jackson ji v okamžiku ze sebe
setřásl, rozběhl se tryskem přes pokoj a lapal po dechu.
LuAnn s hrůzou pozorovala, jak Jackson popadl židli s Lisou a
táhne ji přes pokoj k oknu. Vyskočila na nohy a letěla za nimi.
Věděla přesně, co se ta zrůda chystá udělat, ale to ona za žádnou
cenu nepřipustí. Jackson pozvedl Lisu i se židlí a LuAnn se odrazila,
skočila šipkou za ní a zachytila rukou Lisinu nohu právě v okamžiku,
kdy židle narazila do tabule okna nad nezastřešenou verandou s
cihlovou podlahou téměř deset metrů pod ním. LuAnn s Lisou
přistály na podlaze ložnice mezi skleněnými střepy.
Jackson se pokusil sebrat pistoli ležící na podlaze, ale LuAnn
byla rychlejší. Nohou vykopla vzhůru a zasáhla Jacksona, jenž se
připletl neopatrně příliš blízko ní, přímo do rozkroku. Jen se sehnul a
chroptěl. LuAnn vyskočila a pravou rukou ho silně zasáhla přímo do
brady. Padnul na podlahu jako podťatý.
To už všichni zaslechli v dálce blížící se policejní sirény. Jackson
tlumeně zaklel, postavil se a s rukou přitištěnou na přirození vyběhl
ze dveří.
LuAnn Jacksona nepronásledovala. Zabouchla za ním dveře a
zamkla je. Ještě hlasitě vzlykala úlevou, ale už dokázala jemně
sundat Lise pásku z úst a rozvázat silný provaz, jímž byla malá
přivázaná k židli. Matka s dcerou se konečně objaly a pevně se k
sobě tiskly. LuAnn přivinula Lisu k sobě, ponořila tvář do jejích
vlasů a nasávala do sebe dcerčinu vůni. Potom LuAnn sebrala zbraň,
postavila se k oknu a vypálila dva výstřely do vzduchu.

Riggs s Charliem a s agenty FBI byli právě zabráni do vzrušené

debaty u vjezdu na soukromou cestu vedoucí k panskému domu
Wickensovy honitby, když zaslechly výstřely. Riggs zařadil rychlost
a plnou rychlostí se rozjel k domu. Agenti federálky se rozběhli ke
svému vozu.

- 470 -
 Jackson pádil po chodbě, náhle se zastavil a nahlédl do ložnice
Sally Beechamové. Místnost byla prázdná. Jeho pozornosti neunikla
pistole ležící na podlaze a rychle ji zvedl. Pak zaslechl bouchání na
dveře. Rozběhl se do kuchyně, odemkl dveře od spíže a otevřel je.
Vyšel odtud mžourající a roztřesený Roger Crane.
„Díkybohu, Petere. Ona měla pistoli a zavřela mě sem. Já...
udělal jsem přesně to, cos mi řekl."
„Díky, Rogere." Jackson pozvedl pistoli. „Vyřiď Alicii, že ji
pozdravuji." Vzápětí vypálil z velké blízkosti přímo do bratrovy
tváře. V příštím okamžiku byl už ze dveří a pádil přes trávník k lesu.

Jakmile vyskočili z auta, Riggs spatřil Jacksona jako první a

tryskem se rozběhl za ním. Charlie, navzdory svému oslabení, za ním
nezůstal příliš pozadu. Když sem o několik vteřin později dorazili i
agenti FBI, vběhli do domu.
LuAnn se s nimi střetla na schodišti. „Kde jsou Matthew a
Charlie?"
Muži se na sebe podívali. „Viděl jsem, jak někdo pádí k lesu,"
odpověděl jeden z nich.
Všichni vyběhli z domu na trávník před hlavním vchodem právě
v okamžiku, kdy zaslechli hučení vrtulníku, jak se lopatky jeho
rotoru probíjely deštěm a větrem. Helikoptéra se znaky FBI na trupu
přistála nedaleko od nich a celá skupinka se rozběhla k ní. LuAnn s
Lisou dorazily jako první.
Za fontánou se vynořilo několik policejních vozů, z nichž
vyskákala menší armáda policistů.
Z vrtulníku vystoupil nejprve George Masters a tým federálních
agentů ho následoval. Masters se zadíval na LuAnn s Lisou. „LuAnn
Tylerová?" LuAnn přitakala. „A to je vaše dcerka, viďte?"
„Ano," přisvědčila.
„Díkybohu." Masters si oddechl úlevou a napřáhl ruku k
pozdravu. „George Masters z FBI. Přijel jsem do města, abych
vyzpovídal Charlieho Thomase. Když jsem dorazil do nemocnice,
byl už v prachu."

- 471 -
 „Musíme vyrazit za Jacksonem, tedy chci říct za Peterem
Cranem. Běžel do lesa," informovala Masterse LuAnn. „Matthew s
Charliem běželi za ním. Ale chci, aby Lisa byla v bezpečí. Nemohu
od ní odejít, dokud nebudu vědět, že ji někdo spolehlivě ochrání."
Masters přejížděl pohledem z matky na dceru, jak jej zaujala
jejich vzájemná podoba. Nakonec se zadíval na vrtulník.
„Dopravíme ji touhle helikoptérou do kanceláře FBI tady v
Charlottesvillu. Nechám ji posadit doprostřed místnosti a kolem ní
rozestavíme půl tuctu po zuby ozbrojených našich agentů. Bude to
stačit?" Slabounce se usmál.
Přes LuAnnin obličej přelétl vděčný úsměv. „Ano. Díky za
pochopení."
„LuAnn, já mám také děti."
Zatímco Masters dával pokyny pilotovi, LuAnn Lisu ještě jednou
objala a políbila a pak se obrátila a rozběhla se k lesu, následováná
hejnem agentů FBI a policistů. Jelikož však byla výtečná běžkyně a
také proto, že znala okolní terén jako málokdo, nechala brzy muže
zákona daleko za sebou.

Riggsovi se až dosud dařilo rozeznat zvuk pádících podrážekpřed

sebou. Charlie za ním sice nepatrně zaostával, ale Riggs přesto slyšel
blízko za zády jeho hlasité oddechování. Okolní les tonul takřka v
naprosté tmě a déšť neustával. Riggs mrkal rychle víčky, aby dokázal
přizpůsobit zrak co nejlépe tmavé noci. Vytáhl pistoli, rychlým
pohybem prstu ji odjistil a pak se náhle zastavil, protože zvuky před
ním ustaly. Přikrčil se, očima přejížděl prostor kolem sebe a pistole,
jíž držel v ruce, přitom opisovala široké oblouky. Zvuk za sebou
zaslechl o zlomek vteřiny pozdě, až když rána nohou zasáhla Riggse
do zad a poslala jej v předklonu vpřed a posléze na zem. Tvrdě
dopadl na vlhkou zem, tváří bolestivě klouzal po mokré trávě a hlíně
a jeho pohyb ukončil až střet se stromem. Pistole, jíž držel v ruce, se
prudce odrazila od jeho kmene. Náraz způsobil, že se mu rána na
paži opět otevřela a začala krvácet. Rychle se přetočil na záda a
spatřil muže, jak se mu nohou chystá zasadit další zničující úder. V

- 472 -
téže chvíli skočil na Jacksona z nechráněné strany Charlie a oba muži
padli na zem.
Rozzuřený Charlie bil do Jacksona pěstmi. Nakonec se rozpřáhl,
aby mu zasadil úder, po kterém se už neměl zvednout. Jackson,
rychlý jako úhoř, ale zasáhl Charlieho do rány pod paží, takže jeho
protivník zařval bolestí a sehnul se k zemi. Potom, pohybem
připomínajícím hráče na činely, uhodil Jackson dlaněmi z obou stran
soupeře do uší, čímž mu náhle vehnal do ušních kanálků velké
množství vzduchu, jenž protrhl Charliemu ušní bubínky. Řada
bolestivých zranění vyvolala silnou nevolnost, Charliemu se udělalo
na zvracení a zatočila se mu hlava. Pustil Jacksona, zůstal ležel na
zemi a sténal.
„Měl jsem tě v tom motelu rovnou podříznout," vyplivl Jackson
zlostně. Už už se chystal rozkopnout Charliemu hlavu, když vtom
uslyšel, jak na něj Riggs zařval.
„Koukej od něj mazat pryč, než ti ustřelím tu tvou zkurvenou
palici."
Když se Jackson ohlédl, mířila Riggsova pistole přímo na něj, a
tak od Charlieho poodstoupil.
„Konečně se tedy setkáváme, ty kriminálníku. Co bys řekl
finanční dohodě, ze které bys opravdu velmi zbohatl, Riggsi?"
Jacksonův hlas zněl chraptivě a slabě - následek LuAnniny snahy ho
uškrtit. Tisknul si roztrženou ruku a ve tváři krvácel po sérii
Charlieho úderů.
„Nejsem žádný kriminálník, ty sráči. Dělal jsem agenta FBI, a
svědčil jsem proti drogovému kartelu. Proto jsem byl v programu na
ochranu svědků."
Jackson se v kruhu přibližoval k Riggsovi. „Hleďme, tak bývalý
agentík. Teď vím jistě, že mě jen tak chladnokrevně neodstřelíš."
Pohrozil Riggsovi prstem. „Doufám, že je ti jasné, že když půjdu ke
dnu já, sveze se se mnou i LuAnn. Povím těm tvým bývalým
zaměstnavatelům, že za vším byla i ona, dokonce že mi to pomáhala
plánovat. Vykreslím ji tak, že bude vděčná, když dostane jenom
doživotí. Moji právníci už na to dohlédnou. Ale neměj obavy, pokud

- 473 -
vím, v některých basách se mohou manželé jednou ročně
navštěvovat."
„To ty si pobudeš v base, až tam shniješ."
„O tom dost pochybuji. Ale dovedu si představit, jakou úmluvu
mohu s federálama uzavřít. Řekl bych, že udělají všechno, jen aby se
nic z toho nedostalo na veřejnost. Až bude všechno za námi, jsem si
jistý, že my dva se znovu uvidíme. Ve skutečnosti se na to těším."
Jacksonův výsměšný tón dráždil každý nerv v Riggsově těle.
Ještě víc ho však přiváděla k šílenství skutečnost, že všechno, co teď
Jackson předpovídal, se mohlo docela dobře stát. Ale nestane. Riggs
to přísahal sám sobě. „V tomhle jsi právě vedle," prohlásil nahlas.
„A jako v čem?"
„V tom, že tě chladnokrevně nezabiju." A Riggs zmáčkl
kohoutek. Kvůli zvuku, který nenásledoval, by se patrně v Riggsovi
nikdo v tu chvíli krve nedořezal. Pistole selhala. Náraz do stromu ji
asi vyřadil z činnosti. Zmáčkl spoušť znovu se stejně zničujícím
výsledkem.
Jackson okamžitě vytrhl svou vlastní pistoli a namířil ji na
Riggse.
Riggs upustil nepotřebnou zbraň na zem a pozadu ustupoval, jak
se k němu Jackson blížil. Konečně se zastavil, když nohou
nenahmatal nic jiného než vzduch. Rychle se mrkl za sebe. Kolmý
sráz v hloubce spadal do rychle tekoucí vody. Podíval se zpátky na
Jacksona, který se zasmál, a pak vystřelil.
Kulka se zaryla do země kousek před Riggsovou nohou a on o
centimetr couvl a balancoval na hraně srázu.
„Podíváme se, jak ti půjde plavání bez rukou." Další kulka
zasáhla Riggsovu zdravou paži. Riggs zaklel bolestí a sehnul se, jak
se snažil udržet rovnováhu. Potom se zadíval do rozšklebené
Jacksonovy tváře.
„Buď kulku, nebo skočit dolů, máš na vybranou. Ale pospěš si.
Nemám moc času.
Vše, co následovalo, bylo dílem okamžiku. Když se prve Riggs
předklonil, paže, která dostala právě zásah, sklouzla nahoru k závěsu,
na němž spočívala druhá poraněná ruka - vzhledem k okolnostem

- 474 -
vlastně dost přirozený pohyb. Jackson podcenil Riggsovu
vynalézavost. Nebyl jediný, kdo si vydělával na živobytí podvodným
způsobem, kdo se dostával z ošemetných situací díky své
pohotovosti a nápaditosti. To, co měl Riggs v úmyslu udělat, mu už
kdysi zachránilo život, když pracoval pod plným krytím ve světě
drog, v té době, jež v závěru vyústila v tak hořkou zkušenost.
Tentokrát to však život nezachrání jemu, ale několika jiným lidem.
Navíc si života jednoho z nich cenil nad svůj vlastní LuAnn
Tylerové.
Riggsovy oči se upřely do Jacksonových. Jeho zloba byla tak
silná, že zcela přehlušila bolest v obou pažích. V dlani čerstvě
postřelené ruky sevřel pažbu malé pistole, která byla přilepená
páskou k vnitřní straně závěsu pobodané paže. Byla to táž pistole,
kterou měl dříve zasunutou v pouzdře zapnutém kolem kotníku.
Muška pistole směřovala přímo na Jacksona. Přes poranění, která
utržil, dokázal zamířit právě tak přesně jako kdykoli jindy. Navíc
Jackson byl od něj vzdálený jen něco málo přes metr. Na Riggssovi
ovšem bylo, aby první výstřel byl i konečný
„Riggsi!" zakřičel Charlie.
Jackson však z Riggse oči nespustil. Pouze ucedil napůl pro sebe:
„Však i ty se dočkáš, strýčku Charlie."
Matt Riggs nikdy nezapomene na výraz v Jacksonově obličeji,
když se první kulka prodrala skrze závěs, na němž Riggsovi visela
ruka a udeřila do mužovy tváře. Nejdříve rozprášila vrstvu pudru,
pak pronikla skrze tělní tmel a latexovou gumu masky a o
mikrosekundu později narazila do skutečného masa a kostí. Z
Jacksonovy ochromené ruky vypadla pistole.
Riggs nepřestával mačkat spoušť a posílal kulku za kulkou, aby
se zavrtávaly do Jacksonovy hlavy, těla, nohou, paží - na postavě
toho muže snad nezbývalo jediné místo, které by Riggs vynechal.
Vše skončilo až tehdy, kdy celý zásobník dvanáctiranné pistole byl
prázdný. A po celou tu dobu, kdy se krev mísila s falešnými vlasy a
pokožkou a kdy se krémy i pudry měnily v rudou beztvarou hmotu,
zůstával na Jacksonově tváři výraz naprosté nevíry. Konečný dojem
byl naprosto děsivý, jako by se ten člověk rozpustil. Pak Jackson

- 475 -
padl na kolena, z četných ran mu prýštila krev, tělo se předklonilo a
on padl tváří na zem a již se ani nepohnul. Poslední představení
skončilo.
V témže okamžiku se Riggs převážil přes okraj srázu. Ty
opakované zpětné rázy při střelbě z pistole jej dostatečně vychýlily z
rovnováhy a nohama se již nedokázal udržet na kluzkém červeném
jílu. Ale když sjížděl dolů, přelétl mu přes obličej výraz
zadostiučinění, přestože neodtrhoval zrak od strže, na jejíž dno
směřoval. Dvě nepohyblivé paže, z jejichž ran bude prýštit krev,
dokud nevykrvácí, hluboká, ledová voda a nikde nic, čeho by se
mohl zachytit. Bylo po všem.
Ještě zaslechl, jak Charlie znovu volá jeho jméno, a pak už bylo
okolo jen ticho. Ani necítil žádnou bolest, jen zklidnění. Neohrabaně
dopadl na vodní hladinu a zmizel pod ní.
Charlie se naklonil nad sráz a právě se chystal sklouznout dolů,
když kolem něj proletěla postava a vrhla se dolů.
LuAnn dopadla na zčeřenou vodní plochu čistě a takřka okamžitě
se opět vynořila. Zrakem přejížděla po rychle se pohybující vodní
hladině, strhávající ji po proudu.
Po břehu zatím Charlie klouzal a vrávoral kolem silných stromů i
hustým podrostem, jak se pokoušel neztratit LuAnn z očí. Výkřiky
agentů FBI i policistů se ozývaly stále blíž, ale nezdálo se, že by
jejich pomoc mohla přijít včas.
„Matthewe!" vykřikla LuAnn. Žádná odpověď. Potopila se a při
pátrání po něm metodicky plavala pod vodou od břehu ke břehu. Za
dvacet vteřin se vynořila nad hladinu a lapala po dechu.
„LuAnn!" zařval na ni Charlie z plných plic.
Nechala jeho volání bez povšimnutí. Na hlavu jí padaly velké
kapky deště a ona znovu nabrala do plic co nejvíce vzduchu a
potopila se. Charlie se zastavil a oči mu létaly po vodě, když
odhadoval, kde se LuAnn asi vynoří. Neměl rozhodně v úmyslu je
ztratit oba dva.
Když se LuAnn objevila znovu na hladině, už nebyla sama.
Pevně objímala Riggse kolem hrudi a proud je oba stahoval dolů.
Riggs vykašlával a vyplivoval z úst vodu, jak se snažil, aby se mu

- 476 -
vrátil dech. LuAnn se pokoušela plavat napříč proudem, ale bez
valného výsledku. Začínala být prochladlá. Ještě minutu a
podchlazení jí vezme většinu sil. Riggs představoval mrtvou váhu a
LuAnn cítila, jak ji síly opouštějí. Zaklesla zkřížené nohy kolem jeho
trupu a zaklonila se tak, aby měl obličej nad vodou. Nyní se snažila
střídavě mu nohama stlačovat a uvolňovat břicho, aby mu zvedající
se a klesající bránice pomohla vyčistit plíce.
Zoufale se ohlédla a hledala způsob, jak se dostat ke břehu.
Očima zavadila o padlý strom, jehož jedna silná větev vyčnívala
částečně nad vodu. Bude to o chloupek. LuAnn se připravila a
odhadovala vzdálenost a výšku. Napnula nohy obepínající Riggsovo
tělo a pak se vyšvihla vzhůru. Rukama se zachytila větve a nehodlala
ji pustit. Poněkud se povytáhla vzhůru. Ona i Riggs teď byli částečně
vynořeni z vody. Pokoušela se přitáhnout ještě výš, ale nedokázala to
- Riggs byl příliš těžký. Podívala se dolů na něj a zjistila, že ji upřeně
pozoruje a přerývaně a rychle dýchá. Potom už jen s hrůzou
pozorovala, jak se snaží uvolnit sevření jejích nohou kolem svého
těla.
„Matthewe, nedělej to! Prosím tě, ne!"
Přes promodralé rty se Riggsovi podařilo ze sebe pomalu
vypravit: „Oba dva tady neumřeme, LuAnn." Znovu se snažil uvolnit
sevření jejích nohou. Nyní musela bojovat jak s Mattem, tak s
nelítostným proudem, s únavou v nohou i rukou a s otupujícím
chladem, pomalu vítězícím nad jejím vědomím. Rty se jí chvěly
vzteky a bezmocností. Znovu se zadívala dolů na Riggse, jak se
zoufale pokouší vykroutit se jí a zbavit ji tak zátěže. Celkem snadno
se mohla pustit a nechat se strhnout proudem spolu s ním, ale co by
bylo s Lisou? Na to, aby se rozhodla, měla jen vteřiny, ale pak už
nebylo co rozhodovat. Poprvé za celý život opustily LuAnn síly a její
sevření rukou povolilo. Začala se propadat do hloubky.
Silná paže, která zachytila LuAnnino tělo, zastavila její pád a v
příštím okamžiku už cítila, jak ji i s Mattem někdo vyzvedává ven z
vody.
LuAnn zvrátila hlavu dozadu a oči se zastavily na Charlieho
tváři.

- 477 -
 Charlie seděl obkročmo na kmeni stromu a bez ohledu na četná
zranění se mu za mohutného mručení a šklebení podařilo konečně
oba dva vytáhnout do bezpečí na úzký pruh bahnitého břehu. Zde se
všichni tři vyčerpaně zhroutili jen několik centimetrů od vodní
hladiny. LuAnniny nohy byly dosud v pevném sevření zaklesnuty
kolem Riggsova těla. Ležela na zádech, hlavu položila Charliemu na
prsa, jež se mocně zdvihala a klesala po přestálé námaze. LuAnn
nechala sklouznout pravou ruku dolů k Riggsovi, jenž ji malátně
uchopil a položil si ji na tvář. Pak zvedla levou ruku a stiskla
Charlieho rameno. Charlieho ruka přikryla tu její. Nikdo z nich
nepronesl jediné slovo.

„Všechno je vyřízeno," Prohlásil Riggs a ne příliš jistě zavěsil

telefon. Seděli spolu s LuAnn, Charliem a Lisou u něho doma v
pracovně. Za okny padal tiše sníh. Vánoce se kvapem blížily.
„A jaký je konečný účet?" zeptala se LuAnn.
LuAnn s Charliem už byli úplně zdraví. Riggs už nenosil ruku na
pásce a také mu sundali sádrový obvaz, jenž měl ještě nedávno na
druhé ruce, do které ho tehdy zasáhla Jacksonova kulka a roztříštila
mu v ní kost. Nicméně se dosud pohyboval poměrně zvolna.
„Žádná sláva to není. Finanční úřad spočítal všechny daně, které
jsi dlužila, včetně penále a úroků za dobu zhruba osmi let." „A jaký
je výsledek?"
„Padly na to veškeré peníze, cos měla na účtu, včetně všech
investic a veškerého majetku, a také Wickensova honitba." Riggs, ve
snaze situaci odlehčit a zmírnit dopad té skličující zprávy, se pokusil
o veselý úšklebek. „Abych byl přesný, zůstala jsi dlužná pětašedesát
centů, tak jsem to za tebe zatáhl, vracet mi to nemusíš."
Charlie si odfrkl. „Hezký vánoční dáreček. A přitom ti ostatní
výherci si všechny svoje peníze pěkně nechali. Moc spravedlivé to
zrovna není."
„Oni ale platili daně, Charlie," reagoval na to Riggs.
„A LuAnn je neplatila?"

- 478 -
 „Až když se vrátila do Států, a navíc pod jménem Catherine
Savageová."
„Ale předtím nemohla, protože by ji nejspíš sebrali a šoupli do
vězení za něco, co nespáchala."
„No pane, to je ale pádný důvod."
„To je, vždyť všichni ostatní vyhráli taky podvodem," nevzdával
se Charlie.
„A nemyslíš, že vláda má dobrý důvod nevytrubovat to do světa?
Na té loterii vydělávají miliardy. Kdyby vyšli s pravdou na světlo,
byla by z toho pořádná šlamastika."
„A co všechny ty miliony, které dala na charitu, ty se nepočítají?"
zeptal se Charlie rozzlobeně.
„Finanční úřad sice tleská LuAnnině velkorysosti, ale na druhou
stranu říkají, že ve skutečnosti jí v tom nemohou pomoct, protože
nikdy nevyplnila daňové přiznání. Upřímně si myslím, že to není
špatná dohoda. Mohla taky jít do vězení na pořádně dlouhou dobu.
Faktem ovšem zůstává, že by jí zase zůstaly nějaké peníze. Stejně ale
měla nad hlavou Damoklův meč. Šerif Harvey nechtěl ustoupit ani o
píď."
„Téhle pitomosti nedokážu vůbec uvěřit. Ne po tom, čím vším
prošla. Rozbila Craneův světový syndikát kriminálníků, přitom
federálové z toho vyšli jako hrdinové, když se jim podařilo
zkonfiskovat celý jeho majetek. Vždyť jsou to miliardy do státní
pokladny, a přitom LuAnn z toho vyjde úplně naprázdno. A ani slovo
ocenění. Není to spravedlivé!"
LuAnn položila konejšivě ruku na Charlieho rameno. „To je v
pořádku, Charlie. Ty peníze jsem si nezasloužila. A chci zaplatit, co
dlužím. Jenom bych zase ráda byla LuAnn Tylerovou. Matthewovi
jsem to řekla. Ale nikoho jsem nezavraždila. Všechna obvinění proti
mně jsou stažená, je to tak?" Pohlédla na Riggse, aby jí to potvrdil.
„Přesně tak. Na federální i státní úrovni, zkrátka všechna. Jsi
volná jak ten pták."
„A chudá jak kostelní myš," dodal vztekle Charlie.
„Je už to definitivní, Matthewe? Nemohou na mě s něčím přijít
později? Myslím finanční úřad. Nebudou chtít další peníze?"

- 479 -
 „Všechny doklady jsou už podepsané. Upustili od dalších sankcí.
Máš to za sebou. Obestavili všechny tvoje účty a zabavili dům. Na
každý pád, i kdyby nakrásně za tebou přišli, což neudělají, ty už
zkrátka žádné peníze nemáš."
Lisa se na Riggse zadívala. „Mami, třeba bychom se mohli
nastěhovat sem." A pak rychle dodala: „Myslím jenom na chvíli."
Nejistě přejížděla očima z LuAnn na Riggse. LuAnn se na Lisu
usmála. Povědět dcerce pravdu byla ta nejtěžší věc, kterou musela
kdy podstoupit. Ale v okamžiku, kdy s tou zpovědí skončila, ucítila
úlevu, jakou do té doby nepoznala. Lisa tu skutečnost přijala
obdivuhodně klidně. Jejich vzájemný vztah se teď může vyvíjet
alespoň v mezích normálnosti.
Riggs zalétl pohledem plným obav k LuAnn. „Už jsem o tom
taky dost přemýšlel," vypravil ze sebe a těžce polkl. „Mohli byste
nás na chvíli omluvit?" obrátil se na Charlieho a Lisu.
Pak vzal LuAnn pod paží a oba vyšli z místnosti. Charlie s Lisou
se za nimi dívali, dokud nevyšli ven, a pak se na sebe spiklenecky
usmáli.

Riggs usadil LuAnn před sálající krb a zůstal stát nad ní. „Moc
bych chtěl, abyste se sem všichni nastěhovali, je tady místa víc než
dost. Ale -" Sklopil oči.
„Ale co?" zeptala se LuAnn.
„Pomýšlel jsem na trvalejší řešení."
„Aha."
„Chci říct, že vydělám dost na živobytí, no a taky, když teď
nemáš peníze." Natočila k němu vyčkávavě hlavu, když zhluboka
vydechl. „Nikdy jsem zkrátka nechtěl, aby sis myslela, že o tebe
stojím jenom kvůli těm penězům. To by mě ničilo. Bylo to jako
velký zátaras na silnici, který jsem nedokázal objet. Nechci, abys
myslela, že mám radost z toho, že už nejsi bohatá. Pokud by se
vyskytla nějaká možnost, aby ti ty peníze zůstaly, bylo by to skvělé.
Ale teď, když jsi o ně přišla, bych rád, abys věděla..." Zde se znovu
zadrhl, když si s hrůzou uvědomil, na jak tenký led se pustil.

- 480 -
 „Miluju tě, Matthewe," řekla LuAnn prostě.
Riggsovy napjaté rysy v obličeji ihned povolily úlevou. Už
nevypadal ani trochu vyděšeně. Ve skutečnosti si nedokázal
vzpomenout, jestli se někdy v minulosti cítil tak šťastný. „Taky tě
miluju, LuAnn."
„Byl jsi už někdy ve Švýcarsku?" zeptala se ho.
Riggs se zatvářil překvapeně. „Ne, proč?"
„Vždycky jsem snila o tom, prožít tam líbánky. Obzvlášť o
Vánocích."
Zdálo se, že to Riggse zaskočilo. „Poslyš, miláčku, pracuju
poměrně tvrdě, ale je to malé město, na všechno jsem sám a majitel
tak malé firmy nevydělá dost peněz, aby si mohl dovolit tenhle druh
povyražení. Mrzí mě to." Nervózně si olízl rty. „Pochopím, jestli ti to
bude vadit, po všech těch letech, kdys byla tak bohatá."
Místo odpovědi otevřela LuAnn peněženku a vytáhla odtamtud
kousek papíru. Bylo na něm napsáno číslo konta ve švýcarské bance.
Konta, které bylo otevřeno částkou sto milionů dolarů Jacksonova
splátka její jistiny. Všechny ty peníze tam dosud byly a čekaly na
příjemce. Samotná částka vynášela jen na úrocích šest milionů ročně.
Takže si nakonec svou výhru z loterie přece jenom vyzvedne. A jak
se vše vyvinulo, neměla LuAnn kvůli tomu ani nejmenší pocit
špatného svědomí. V tuhle chvíli jí připadalo, že si to doopravdy
zasloužila. Uplynulých deset let strávila tím, že se pokoušela
předstírat, že je někým, kým ve skutečnosti nebyla.
Byl to život s velkým bohatstvím, ale také s velkým trápením.
Zbytek života bude tím, kým opravdu je, a bude se z toho radovat.
Má přece krásnou zdravou dceru a dva muže, kteří ji milují. LuAnn
Tylerová už nebude muset před ničím utíkat ani se před ničím
skrývat. Cítila skutečné požehnání.
Usmála se na Riggse a dotkla se rukou jeho tváře.
„Víš, co ti povím, Matthewe?"
„Copak?"
Těsně před tím, než ho políbila, řekla: „Myslím, že se budeme
mít docela fajn."

- 481 -
 David Baldacci Výherkyně

Z anglického originálu The "Winner, vydaného roku 1997

nakladatelstvím Warner Books, přeložili Matouš a Pavla Iblovi
Obálku navrhl Ivan Brůha Vydala Euromedia Group - Knižní klub v
Praze roku 2002 jako svou - 1833. publikaci Odpovědná redaktorka
Jana Jasová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 480 Sazba
SF SOFT, Praha Tisk Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica
Vydání první

- 482 -