Šachy s úsměvem

Houška Vítězslav, Opočenský Karel

Praha 1961

Pozdrav s úsměvem
Každý, kdo prožil nějaký ten čásek v prostředí šachových figurek a figur, v onom družném, mlčenlivém a
někdy i klevetivém světě šachu, ví, že si šachisté libují nejen v luštění šachových problémů a hlavolamů, v
studiu šachových spisů, v atmosféře šachových turnajů a bitek, ale že velmi rádi naslouchají šachovým
historkám i anekdotám, zajímavostem i pozoruhodnostem, že jejich čtenářskému vkusu lahodí nejen stránky
knih a časopisů potištěné samoznaky šachové notace, ale i text oproštěný od povědomých čtverečků
šachových diagramů. Vycházejíce tedy z této seznané zkušenosti a z faktu, že český šachista zatím knihu
šachové beletrie nemá, rozhodli jsme se zaplnit tuto skulinu našich šachových knihovniček.
Nuže, povídejme si o šachu a o šachistovi zase jednou jinak: s úsměvem a bez diagramů. Vydejme se na
cestu do světa šachu a poznávejme jeho půvaby, jeho mateřskou mluvu, jeho dějepis a zeměpis a přírodopis,
jeho mravy a obyčeje, jeho tváře a galerie.
Vydejme se na pout světem šachu.
Rovnoběžky a poledníky, ohraničující políčka naší šachovnice, uhánějí od pólu k pólu a od východu na
západ. A vydávají svědectví o hře, která je víc než hrou a která stejně jako telegraf nebo letadlo sbližuje národ
s národem a člověka s člověkem.
Potkáme se na té cestě s lidmi všemi: s šachovými mudrci i chytráčky, s šachovými tvůrci i šarlatány, s
šachovými umělci i podivíny. Obeznámíme se s příklady píle, pracovitosti a vytrvalosti stejně jako s příklady
téměř chorobné ctižádosti, řevnivosti a samolibosti. Neboť i svět šachu je světem lidí. A mapa tohoto světa,
složená z černých a bílých políček, je zase jen obrazem a odrazem lidských ctností a chyb.
My, kteří vás budeme provázet po stezkách šachového labyrintu, máme jediné přání: nechť šachová hra se
stane společným přičiněním nás všech zálibou zdravých, zdatných, přemýšlivých, odvážných a čestných
– –

generací.
AUTOŘI
Jak vzniká šachista
V hale, vonící akáciemi, mandarínkami a dýmem doutníků, sedí dva mlčenlivci. Čelo proti čelu, oči vnořené do
čtverce s čtyřiašedesáti políčky. Čas stojí. A jen chvílemi se posune kupředu, když tmavožlutá oprýskaná figurka
poskočí o pár centimetrů do tábora černých figurek.
Teď vstupuje do místnosti malý caballero s mašlí pod krkem a s míčem pod paží. Zastaví se u šachového stolku a
dívá se na počínání dospělých. Ti se v důstojném zaujetí zajímají jen o poskoky šachových figurek a občas si loknou
červeného vína nebo zadýmají z tlustého cigára.
Šach je hra dumavá a lze se při ní obejít bez komentáře slov, citoslovců nebo gest.
Hra znovu začíná a pokračuje a znovu začíná.
Hošík se dívá. Kolem květináče s malou palmou bzučí už můra. Hra pokračuje a končí. Jeden z mužů pak
vstane, rozloučí se a jde domů. Nemá nejlepší náladu, neboť prohrál.
Chlapec teď položí míč na zem a promluví. A divné řeči vede ten malý. Vytýká například otci, že v poslední
partii poskočil koníčkem z jednoho bílého políčka na jiné bílé políčko, a proto že vyhrál. A že to není hezké takhle
šidit. Otec se diví a tak trochu i zlobí.
»Jak to? Copak ty tomu rozumíš? Kde ses to naučil?«
Klučina místo vysvětlování usedá k šachovnici a vyzývá otce k souboji. Hra opět začíná, ale brzičko končí.
Vítězstvím malého hošíka s mašlí pod krkem, jemuž ještě není pět let a který se jmenuje José. José Raúl Capablanca.
Hle, jaká byla první partie jednoho z největších mistrů šachu!
Capablanca, jak víme, to dotáhl hodně vysoko. Ale nemysleme si, že každý velmistr porážel už v předškolním
věku kdekoho.
»Bylo by romantické,« vzpomíná například americký velmistr Frank Marshall, »kdybych řekl, že jsem vyhrál
hned svou první partii, ale nebylo by to bohužel pravda. Můj otec byl velmi dobrý šachista a uběhlo hezkých pár
měsíců, než se mi podařilo nad ním zvítězit. Mé první partie byly přesně takové jako všechny obvyklé hry mezi
začátečníkem a zkušeným šachistou…«
Marshall, Capablanca i Steinitz se naučili šachu tak, že se dívali, jak hraje jejich tatínek; Laskerovi vysvětlil
pravidla šachové hry starší bratr, Alechinovi a Durasovi maminka, Botvinnikovi spolužák.
Každý šachista nějak k šachu přišel – někdo náhodou, jiný záměrně, někdo třeba i omylem. V tom však, jak se
kdo obeznamoval s pravidly královské hry, nelze ještě spatřovat rozhodný okamžik šachistova zrození. Tuto
důležitou událost je třeba posunout do dnů příštích; do té doby totiž, kdy si adept šachovou hru oblíbí, kdy se jí
upíše, kdy jí propadne na život a na smrt. Stává se to povětšinou tenkrát, když se mu podaří dát soupeři první mat.
Toť ona úžasná chvíle, která probouzí v srdci úctu a podiv nad vlastní dovedností; toť také onen drápek, jímž
uvízneš a chycen jsi provždy.
Z člověka, který byl kdysi kýmsi poučen o chodu figur na šachovnici, stává se šachista teprve tehdy, porozumí-li
smyslu a duchu hry. Jestliže pozná vzájemnost a závislost šachových figurek, jestliže – tak říkajíc – vnikne do jejich
sociálního života; jestliže se ve svém úsudku osamostatní a ustane v napodobování nesrozumitelných vzorů; jestliže
si uvědomí existenci soupeře.
Šachista, který už vyhrál několik partií, poznává náhle, že vidí dál a hlouběji než přemožený soupeř, a zjišťuje,
že šachu rozumí. Ale to se rozumí, že mu nerozumí. K takovémuhle sebekritickému doznání dochází však mnohem
a mnohem později. A to je právě paradox naší hry: začínáš-li jí rozumět, uvědomuješ si teprve, jak je obtížná, jak je
složitá, jak je divukrásná. Ale to už jsi v jejím zajetí. Šachová hra se stala tvým osudem a tvou vášní.
Opravdový šachista je ten, kdo si učiní z té opojné šachové záliby neodmyslitelnou součást svých dnů; kdo
aspoň jednou za čas na šachy zanevře a prohlásí, že jich má po krk; kdo aspoň jednou zatouží být mistrem nebo
přeborníkem. Opravdový šachista je ten, kdo hraje, vítězí, prohrává, bojuje, jakož i ten, koho mistrovské pocty a
tituly minuly a komu připadl úděl funkcionáře.
Opravdový šachista je zkrátka ten, kdo bez šachu nemůže a nechce žít.

Tajemství, kolébka, automat

Byl jednou jeden obětavý počtář, a ten vypočetl, že po prvních deseti tazích může nastat na šachovnici všeho
všudy 169518 829100 544000 000000 000000 quadrilionů různých pozic. A tu starou perskou legendu o chudém
mudrci, který vynalezl šachovou hru a chtěl odměnou od vládce tolik pšeničných zrn, kolik se jich vejde na
šachovnici, položíme-li na první políčko jedno zrno, na druhé dvakrát tolik, na třetí dvojnásobek předešlého atd.
atd., nuže tuhle starou pověst vám ani vyprávět nemusíme; však ji sami znáte.
Spokojme se tedy prohlášením, že šachy jsou nejdůmyslnější a nejkomplikovanější hrou ze všech her, co jich
lidský um vynašel. A dodejme, že hrou z nejušlechtilejších a nejkrásnějších.
Posud se neví, v které zemi a v kterém čase šach vznikl. Ne že by po tom lidé nepátrali; pátrali, ale ničeho se
zatím nedopátrali. Pověstí o kolébce a duchovním otci naší hry je habaděj, kdežto hodnověrných dokladů pramálo.
Nehodláme tu vypisovat pohnutlivé osudy zkazek a bajek, ba nemíníme ani citovat z objemných historických
spisů, stopujících prvního šachistu a první mat. Povíme si o tom všem jen dvě tři nejnutnější slůvka.
Holandský dějepisec van der Linde dí, že šach nevznikl dříve než v šestém století našeho letopočtu; výzkumníci
milánského polytechnického ústavu našli v etruských katakombách 2500 let starou nástěnnou malbu šachovnice u
nohou ležícího muže; německý historik von der Lasa má za to, že šach se hrál poprvé v Indii v šestém století;
skupina egyptologů upozorňuje na nález šachovnice a skvostných figurek v hrobce Tutenchamónově; anglický
badatel Murray sepsal osmisetstránkový spis, na jehož konci s určitostí tvrdí, že šach vznikl až v první polovině
šestého století.
Uvěřme tedy trojici historiků a přijměme i jejich vysvětlení. Pokud jde o Tutenchamóna a Etrusky: staří
Egypťané a Římané holdovali několika hrám, k nimž používali čtvercových polí, ale to byly prý jen tak zvané hry
deskové čili vrchcáby, které neměly s šachovou hrou nižádnou podobnost.
O dalších dvanácti stoletích už jen malý odstaveček. Z Indie vykročily šachové figurky do Persie, do Číny a
ovšem i k nám do Evropy. Náruživými šachisty středověku byli někteří duchovní, dále šlechtici a bohatí měšťané; ti
všichni hráli šach o vysoké peněžní sázky. Ježto církev a vrchnost nepřály ničemu, co odvádělo pozornost »oveček«
od poslušnosti, co dráždilo rozum a vlastní úsudek, stíhaly každého šachistu přísnými tresty a vstavovaly
pohoršlivou hru do klatby. Ale kacířská hra středověk bez úhony přežila a vplula, bohatší o rošádu a jiné
jemnůstky, do nového věku.
Ještě se příležitostně do těchto starých časů podíváme, ale nyní už věnujme veškeru pozornost nejkolosálnější
senzaci šachového dějepisu.
Baron Volfgang Kempelen, rodák a občan bratislavský, byl muž mnoha talentů, koníčků a ctižádostí. Po jistý čas
byl tajemníkem Marie Terezie, pak hlavním ředitelem právního dvora této císařovny a kromě toho vynálezcem a
šachistou. Vynalezl například psací stroj pro slepce, dále jakýsi mluvicí stroj, ale především a hlavně stroj šachový.
Jak se osvědčil Kempelenův psací stroj a jaký užitek lidstvu přinesl jeho mluvicí stroj, není známo. Že však jeho
šachový stroj, který každého živého protivníka dovedl spolehlivě zmatit, způsobil mocný podiv na polovině
zeměkoule, je skutečnost nezvratná.
V roce 1769 zhotovil James Watt první parní stroj. A ve stejném roce se zamkl podivínský baron Kempelen ve
svém bytě v Dunajské ulici a jal se kutit a vynalézat šachový automat. To se mu vskutku po několika týdnech
podařilo. Brzy nato se ohlásil dvořan Kempelen u své císařovny a představil jí právě dokončený div světa.
Byl to široký, bytelný stůl na kolečkách, tak trochu podobný prádelníku, s dvěma dvířky a dlouhou zásuvkou.
Na stole ležela šachovnice a za stolem seděla figurína Turka s turbanem na hlavě a s černými vousisky pod nosem.
Pravou ruku měl Turek na stole a nikdy s ní nepohnul; levá ohnutá ruka figuríny trčela pár centimetrů nad
šachovnicí a držela dlouhou dýmku.
Baron Kempelen se nejprve mlčky a důstojně uklonil, rozestavil na šachovnici figurky, otevřel malá dvířka a
ukázal vzácnému publiku, že v prostoře jsou pouze nevinné páky a drátky a kolečka a cvočky, načež otevřel dvířka
druhá, kde bylo vidět jednoduchý transmisní mechanismus. Když se císařovna na vlastní oči přesvědčila, že tento
tajemný prádelník není žádný podfuk a klam, nýbrž doopravdický nefalšovaný šachový stroj, uklonil se Kempelen
podruhé a prohlásil, že produkce právě začíná. Vzal z ruky figuríny čibuk, odstoupil stranou a na jeho tváři
zkameněl zdvořilý úsměv.
Ve stroji to zachrčelo, Turkova levice se napřímila, trhavými pohyby se snesla nad šachovnici, popadla bílého
královského pěšce a šoupla jím o dvě políčka dopředu. Císařovna uznale pokývla hlavou, vzala taky jednoho pěšce
a dala se do hry proti pákám a ozubeným kolečkům. Po prvních deseti tazích a po mnohém obdivném pištění
dvorních dam přistoupil Kempelen k svému přístroji a slavnostně ho natáhl jako hodiny.
A hrálo se dál. Šachový um mocné císařovny nebyl obzvláště pronikavý, ale zato se pokusila omýlit strojově
přesnou hru svého strojového protivníka malou diplomatickou lstí. Učinila podivuhodný tah střelcem, s kterým
pravidla šachu naprosto nepočítají. A dychtivě čekala, jak stroj naloží s tímto neočekávaným a nevídaným obratem.
Zazněl zvoneček, Turek zakroutil hlavou a jeho paže se opět chrčivě snesla na šachovnici. A stalo se cosi úžasného:
neživá ruka uchopila příliš smělého černého střelce a klidně ho odstranila z šachovnice. Figurína se nedala napálit!
Ještě pár tahů, cinkání zvonečku, natahování soukolí a stroj dává jejímu císařskému Veličenstvu pěkný a
vysoustruhovaný mat.
Novou hračkou se hned tak nenasytí nejen malé dítě, ale ani lidé dospělí, ba ani císařovny. Marie Terezie se
pokusila o odvetu a zkusili to na její pokyn i páni ministři i jistý dvořan, jemuž kolotala v žilách modrá krev a jenž
slul svým šachovým mistrovstvím. Ty všechny stroj bez výjimky nemilosrdně pokořil.
Od této své zdařilé premiéry cestoval Kempelen po evropských panovnických dvorech a dával příležitost všem
korunovaným i nekorunovaným hlavám zkusit šachovou dovednost proti mlčenlivé figuríně v turbanu. Lipsko,
Drážďany, Berlín, Paříž, Vídeň, Londýn – to byly hlavní zastávky, kde se produkovali ti dva: živý Kempelen a
neživý Turek.
Že dva? Oh, nikterak. Byli totiž tři. Kromě barona, jenž se ukláněl a usmíval, a Turka, jenž chrčel, skřípal, zvonil
a matil, jezdil s nimi ještě onen třetí, kterého nikdo neznal. Tento třetí společník byl pro změnu živý, uměl hrát
výborně šach a byl náležitě mrštný. Když Kempelen před hrou ukazoval útroby svého stroje, byl tento třetí
neznámý ukryt v některé komůrce stroje a podle potřeby se přesouval z jedné do druhé nebo se protáhl do dutiny
figury. Při hře seděl už mrštný chlapík klidně a soustředěně ve strojovně, pozoroval desku pod šachovnicí, na níž
magnetické knoflíky ukazovaly soupeřův tah, mrkl na svou malou šachovnici, rozmyslel si odpověď a pak
šikovným mechanickým postupem uvedl do pohybu Turkovu paži.
Na začátku devatenáctého století Kempelen zemřel, ale šachový automat žít nepřestal. Koupil jej mechanik
Leonhard Málzl, oprášil, přibarvil Turkovi kníry a doplnil novou třetí neznámou. Turek znovu slavil další
pozoruhodné úspěchy, a mezi jinými porazil i neporazitelného Napoleona. Evžen Beauharnais, kterého Napoleon
jmenoval francouzským princem a italským místokrálem, umínil si stůj co stůj odhalit tajemství šachového
automatu: dal 30 000 franků panu Málzlovi a stal se majitelem Turka a všech pružin a koleček. Že však zapomněl
odkoupit i mrštného mužíka, stroj pouze vrčel a kašlal, ale nematil. Uběhla léta a automat osiřel mezi starým
haraburdím na bavorském dvoře v Mnichově. Sem si pro něj jednoho dne zašel náš pan Málzl, získal jej za laciný
peníz nazpátek a opět se s ním vydal na pouť světem.
Byl to čiperný chlapík, ten pan Málzl, a dokonale rozuměl svému řemeslu. Vždy dokázal získat pro automat
výtečného šachistu a všechna čest: svým zaměstnancům platil tučnou mzdu. Uvnitř Kempelenova šachového stroje
se ukrýval nejdřív sám velký Allgaier, po něm Alexandre a Boncourt, Lewis a Williams a od roku 1820 Jacques
Frangois Mouret, Deschapellův žák.
Tento mistr Mouret byl povaha veselá, bohémská, se silnou slabostí pro různé ohnivé nápoje. A bylo mu skoro
nemilé, že všichni ti jeho soupeři v parukách a krinolínách kladou tak směšně malý odpor šachovému automatu.
Rozhodl se dát protivníkům příležitost, to jest výhodu pěšce a tah napřed. Ale takovéhle fanfaronství pan šéf nerad
viděl. A nedivme se: nepřemožitelný a nedostižný šachový automat byl náhle dokonce i párkrát poražen. Málzl
vysvětlil obecenstvu tento nezdar poukazem na mechanickou závadu v soukolí. Ale to se ví, že potom po
představení Mouretovi jaksepatří vycinkal a vydal kategorický zákaz požívání alkoholických nápojů na pracovišti.
Jednou při produkci v nějakém německém městě vykřikl kdosi jen tak z žertu, že hoří. V sále nastala panika, při
níž Mouret vyrazil z automatu a cpal se jako všichni ostatní k úzkému východu. Podnikatel Malzl úžasně zbledl, ale
když se všiml, že si v tom zmatení těl a křiku Mouretova úprku nikdo nevšiml, uklidnil se a nabyl zase své
přirozené barvy.
Šachový stroj procestoval Severní i Jižní Ameriku. Když pak Malzl roku 1837 zemřel, byl automat jako součást
pozůstalosti vydražen za 400 dolarů ve Filadelfii. Posléze se dostal Kempelenův epochální vynález do muzea rarit
Wilsona Peale a zde také našel svou smrt při opravdovém zničujícím požáru. Škoda ho. Ještě patnáct let, a byl by se
dožil stovky…
Osmnácté století dalo šachové hře Kempelena, ale také André Danicana Philidora, který svou hrou a svým dílem
literárním určil směr dalšímu vývoji. Byl prvním teoretikem šachové hry. Byl první, kdo vyslovil myšlenku
systematického vedení celé partie. Byl první, kdo poznal a ocenil důležitost středních pěšců a jejich strategický
význam. Řekl přiléhavě: »Pěšci jsou duší hry.« Byl první, kdo hrál už tehdy malé simultánky naslepo a kdo neměl
široko daleko rovnocenného soupeře.
Ti dva, Philidor a Kempelen, stáli u počátku moderního šachu. A všichni, kteří přišli po nich, se hlásili k jejich
dědictví. Dvě jména a dvojí druh šachového snažení. Philidor, praotec šachových nadšenců, horlivců a myslitelů;
Kempelen, praotec šachových šibalů a podvodníků. S potomky toho i onoho se můžeme setkat ještě dnes.

Meteor
Věřte tomu nebo ne, ale bývaly časy, kdy šachová partie byla čímsi na způsob rytířského klání. K mravům
tehdejšího šachu náleželo zmužile se vrhnout na soupeřova krále, obětovat pár figur a buď rázem vyhrát nebo
prohrát. Šachová partie se v těchto idylických dobách podobala ohnivé bitvě: meč narážel na meč, kopí třaskalo a
praskalo a mocný sloup prachu se zdvihal do výše. Bylo to údobí šachového romantismu.
Kavalíři za šachovnicemi si libovali v pohledech na srázy a hory, nezdržovali se rozumářským propočítáváním
složitých kombinací a řešili svá šachová utkání horkým srdcem, domyslem a tušením. Ale nemyslete si, že v té době
a z tohoto ovzduší nevyrostli velikáni šachu. Anderssen, Dufresne, Kieseritzky a jiní a jiní hráli po čertech
znamenitě.
Ale stalo se, co se stát muselo: rozum se postavil do cesty citu a vyzval romantismus k prověrce metody. Jinými
slovy, přišel jistý Howard Staunton a začal vyhrávat své partie stylem věcným, střízlivým a krajně trpělivým;
miloval účelnost a nikoli pathos; věřil v prospěšnost logického uvažování a nestrpěl, aby se cit uplatňoval tam, kde
by měl o všem rozhodovat čirý rozum.
Kdo z koho mělo se rozhodnout v roce 1851 na turnaji v Londýně. Mimochodem řečeno, byl to první turnaj
šachových dějin. Hrál se vylučovacím způsobem jako například tenisový turnaj: kdo rychleji vyhrál nad svým
soupeřem dvě partie, postoupil do dalšího kola; remízy se nepočítaly. Oba hlavní favoriti turnaje – Němec
Anderssen a Angličan Staunton – se setkali už v semifinále. Anderssenův romantismus skvěle a s převahou zvítězil
nad Stauntonovým racionalismem. Ukázalo se, že šachová hra je přece jen kapánek víc než násobilka. Že je
uměním.
Adolf Anderssen vstoupil do paměti šachového světa jako král kvetoucí fantasie a jako autor »nesmrtelné
partie«, v níž obětoval dvě věže a dámu za brilantní matový závěr. Anderssen neomezeně vládl v říši šachu
dlouhých patnáct let s výjimkou krátké chvíle, kdy poodstoupil do ústraní před úchvatným dvacetiletým
mladíkem, jenž si mžikem podrobil všechny šachovnice světa. Dříve však, než mu ustoupil a uznal jeho moc, střetl
se s ním a krůtě mu podlehl. Pak o něm řekl: »Kdo s tímto mladým mužem hraje, nechť se vzdá všech nadějí, že se
mu podaří jej vlákat do nějaké léčky. A zdá-li se mu, že jeho velký soupeř učinil podezřelý nebo chybný tah, může
si být jist, že je to naopak skvělý úder, který vše rozhodne.«
Muž, o němž je řeč a o němž šachisté nikdy, nikdy mluvit nepřestanou, začal svůj život a svou šachovou cestu v
New Orleansu. Jednou – to bylo v roce 1857 – hrál simultánku v hale největšího místního hotelu. Štíhlý ruměnný
mladík ve fialovém sametovém kabátu, s vysokým škrobeným límcem a s vlající kravatou nastoupil proti patnácti
nejlepším šachistům města. Mlčky a neslyšně kvapil od jedné šachovnice ke druhé a k další a tak stále a stále
dokola. Když vyhrál prvních deset partií, zastavil se a zahleděl na obraz, který visel na protější stěně. Na obraze
bylo znázorněno, jak usměvavý ďábel hraje šach s bledým vlasatým studentem, který vytřeštěnýma očima patří na
jeho satanské Veličenstvo.
»Ti dva hrají o lidskou duši,« přiskočil s vysvětlením úslužný pořadatel, »a student poznává, že vše je
ztraceno…«
Paul Morphy, neboť tak se jmenuje náš šachista, poznamenal s úsměvem: »Nic, naprosto nic není ztraceno.
Poraďte tomu vystrašenému studentovi na obraze, aby obětoval jezdce na g5. A bude mít docela dobrou hru.«
Pověst o mladém muži, který tak mnoho vidí a tak málo mluví, šířila se, arciže nejprve provinciální rychlostí. Ale
postačila k tomu, aby byl Morphy pozván na velkolepý mezinárodní šachový turnaj do New Yorku. Byl to první a
zároveň poslední turnaj, kterého se Morphy kdy zúčastnil. Hrálo se vylučovacím systémem na tři vítězné partie. V
prvním kole vyhrál Morphy nad Thompsonem 3:0, ve druhém kole vyřadil básníka, právníka a šachistu Meeka
rovněž 3:0, ve třetím německého mistra Lichtenheina pro změnu opět 3:0 a ve finále rozdrtil slavného Louise
Paulsena 5:1.
Pověst o mladém muži, který tak snadno poráží nejlepší šachisty Ameriky, pádila rychlostí světla po celém světě.
Avšak Staunton odmítl přijet k zápasu s Morphym do Spojených států. Ať prý Morphy sám za ním přijede, troufá-li
si. Morphy si troufl a v červnu 1858 byl už v Londýně. Ale co dělat, přijde-li Mohamed k hoře a hora uhýbá?
Staunton sice výzvu neodmítl, ale vyhradil si lhůtu na přípravu. Zda a jak se připravoval, není známo, avšak
tolik je jisto, že zápas s Morphym neustále odkládal a lhůtu prodlužoval. Morphy zatím hrál a hrál a každého
anglického šachistu stejně hladce a stejně brzy přemohl.
Po Londýnu Paříž a další tucty vyhraných partií a vítězných simultánek. A potom zápas s pařížským šachovým
Napoleonem – Harrwitzem. Přeplněná kavárna de la Régence tonula v úžasu: Harrwitz vyhrál první i druhou
partii!
»Jak to,« ptají se novináři, »že vy, v němž celý svět vidí nepřemožitelného šachistu, hrajete zatím tak neúspěšně.
Nejste snad nemocen?«
»Jsem zdráv,« odpovídá Morphy, »a pokud jde o zápas s Harrwitzem, nemějte obav: ani jednu z dalších osmi
partií už neprohraji.«
Jak řekl, tak se i stalo. Morphy vítězí ve třetí, čtvrté, páté, šesté a sedmé partii a Harrwitz, udiven a rozmrzen,
vzdává beznadějný zápas.
Sledujme ještě chvilku šachovou dráhu tohoto šachisty. Vždyť je krátká a vždyť už vlastně končí.
Morphy se vrací domů do Ameriky, věnčen a vítán královskými poctami. Květiny, jásot, proslov za proslovem.
Při uvítání v aule universitní knihovny v New Yorku mu odevzdává plukovník Mead národní dar – slonovou kostí
a ebenem vykládanou šachovnici se zlatými a stříbrnými figurkami – a řeční. A někde mezi znivým chvalořečením
utrousí poznámku o »profesionální hře šachu«. Paul Morphy, jindy tak zdrženlivý ve slovu i v gestu, vzkypí a
prudce přeruší lavinu řečníkových souvětí: »Nikdy jsem nehrál šach pro peníze, vážený pane.«
Nastane ticho a v tomto tichu zazní teď už ztišený hlas šachového vítěze: »Šachová hra vždy byla a bude jen
potěšením a osvěžením od starostí žitého dne. Za to jí vzdejme chválu a dík. Je hrou her. Nehlučné boje šachových
figurek nejsou sváděny pro zisk, nýbrž pro čest. Je to vznešená hra filosofů. Dejte, pravím vám, na stoly mocných
tohoto světa šachovnici a uvidíte, že ubude pletich a zla a přibude mravnosti…«
Několik měsíců nato se Morphy rozloučil se svými šachovými přáteli a oznámil jim, že se rozhodl zanechat
veřejné šachové činnosti. Nevěřil nikdo, ale přesvědčili se všichni. Morphy odmítl výzvu Paulsenovu a později
Kolischovu k sehrání zápasu. Tu a tam si zahrál ještě doma s některými ze svých přátel, ale po čase se vzdal šachu
docela a naprosto. Žil už pak v ústraní, ničen a stravován pomyšlením, že svůj život prožil bezúčelně a chybně.
V roce 1882 projížděl Steinitz New Orleansem a toužil po setkání s králem šachu, který žil v dobrovolném exilu.
Morphy mu povolil schůzku jen s podmínkou, že mezi nimi nepadne ani slůvko o šachu. Není divu, že za takových
okolností trvala schůzka dvou velkých šachistů jen deset minut.
Morphy propadal čím dále tím více mučivé zádumčivosti a nakonec jej obestřela noc. Zemřel v červenci 1884, ve
věku 47 let.
Krátký byl jeho život a dvacetkrát ještě kratší byl jeho život šachový. Nezbývá než použít příměru, jímž všichni,
kdo o Morphym píší, začínají své pojednání: objevil se na šachovém nebi jako zářný meteor, oslnil a zmizel.
Zmizel, ale nezanikl. Žije dál ve vědomí všech těch, kdo si rovnají na šachovnici figurky a chystají se ke hře. Žije
ve svém díle.
Jednou z omšelých a nesprávných představ, které kolují v současném světě šachu, je ta, že Morphy byl zanícený
a nezkrotitelný šachový romantik, který se bezmála neuměl obejít bez ohňostroje krkolomných obětí. Tedy
především: Morphy šachovým romantikem nebyl. Nehrál stůj co stůj na matový útok a rád se spokojoval
postačujícím ziskem pěšce a vyhranou končící hrou. Abyste věděli, současníci mu vytýkali suchost hry, kterážto
hana dnes padává – stejně mylně jako tehdy – na mistry pozičního citu a technické vytříbenosti. Morphy je
pokračovatelem střízlivého realistického pojetí šachu, ale stejně tak i dovršitelem romantického snažení o živé
kombinační umocnění šachového myšlení. Morphy je syntéza a harmonie. On prvý odkryl dynamiku a dialektiku
šachu: určil zásadu rychlého vývinu figur a ukázal sílu otevřených sloupců a úhlopříčen; svižně dovedl prokázat
pochybenost oslabujících tahů a nevhodně postavených figur.
Morphy nebyl nikdy se svou hrou spokojen, a oč více definitivnosti v ní viděli jeho obdivovatelé, o to víc závad
a nepostačitelnosti v ní nalézal on sám. Viděl dál a hlouběji než jeho soupeři. A měl také dost vůle, aby probojoval
své výjimečné vidění a hodnocení.

Starý mistr nové školy

V době, kdy se Wilhelm Steinitz zamiloval do šachové hry a kdy pro její půvab opustil studia, zaměstnání,
všechno, kraloval světovému šachu Paul Morphy. Avšak titul mistra světa v šachu tehdy ještě neexistoval.
Steinitzův vzestup k vrcholkům šachového mistrovství byl pozvolný a nenápadný. V roce 1866 se rozhodly tři
londýnské šachové kluby financovat zápas na čtrnáct partií mezi Steinitzem a nejslovutnějším tehdejším mistrem
Adolfem Anderssenem. Seč to byla neúprosná a ani jediná partie neskončila remízovým smírem. Steinitz vyhrál
obě poslední hry a tím i zápas. Avšak teprve o dvacet let později se stal Steinitz mistrem světa. Prvním a oficiálním.
Šachová hra byla Steinitzovi osudem a životní náplní od mládí až do posledních dnů. Narodil se v Praze,
studoval ve Vídni, žil v Londýně a usadil se posléze v Americe. Ať už v Praze, ve Vídni, v Londýně nebo v
Brooklynu – vždy a všude to byla především šachovnice, na niž myslel, u níž pracoval a která mu skýtala obživu.
Povoláním byl tedy šachista, což ovšem v tehdejší době bylo živobytí velmi a velmi skromné.
Ve Vídni si například přivydělával hrou s všemocným bankéřem Epsteinem. Jednou se Steinitz nad složitou
pozicí zadumal poněkud déle, než míval ve zvyku, což netrpělivý soupeř nesnesl a vyslal do tábora svého soupeře
ironický šíp: »Probuďte mne, až uděláte tah.«
Za chvilku nato se dostal i pan Epstein do rozjímavé nálady a dlouho se neměl k tahu. Steinitz připodotkl:
»Probuďte mne, až uděláte tah.«
Pro takovouhle ironickou rovnoprávnost měl bankéř málo porozumění. Vyskočil, zaťal pěsti i zuby a vzkřikl:
»Clověče jeden, víte vy vůbec, kdo jsem?«
»Ale ano,« odpověděl klidně Steinitz, »vy jste Epstein na burze a já jsem Epstein tady, u šachovnice.«
V takovýchto kavárenských partiích, které hrával Steinitz o malé sázky, dával svým soupeřům výhodu jezdce. V
Londýně býval jeho stálým vyzývatelem přičinlivý ctitel královské hry, který nevládl sice obzvláštním
bystrozrakem, ale zato míval při sobě dosti znalého šachového přítele. Tenhle dobrý přítel ho vždy nenápadně pod
stolem kopl, kdykoli se chystal udělat nějaký slabý tah. Steinitz si ovšem brzo všiml tohoto tajného kopacího
dorozumívání, ale rád popřával těm dvěma potěšení jejich nevinného šibalství.
Stalo se jednou, že Steinitzův protivník nejen udržel výhodu figury, ale získal – sám nevěda jak – neodvratný
matový útok. Užuž sahal po věži, která snadno mohla dokonat exekuci, ale pak, jako opařen, prudce odtáhl ruku
od oné figury a hmátl po jiné a přehlédl odtažný šach se ztrátou dámy a partie.
Dobrý přítel vybuchl podrážděně: »Jak je to možné? Pročpak jsi, prosím tě, sám nedal mat? Už jsi přece sahal po
věži a pak jsi bůhvíproč odtrhl ruku a udělal hloupý tah pěšcem. Proč jsi netáhl tou věží?«
»Protože jsem ho kopl pod stolem,« vysvětlil Steinitz.
Také v Brooklynu Steinitz pravidelně úřadoval u šachovnice v kavárně Simpson. Hrával po dlouhé týdny s
jedním ctižádostivým továrníkovým synem. Sázka byla vždy dva a půl dolaru a vítězem partie mistr světa.
»Neděláte to správně,« napomenul jednou Steinitze kdosi z diváků. »Vyhráváte nemilosrdně jednu partii za
druhou a toho mládenečka si tím docela určitě odradíte. Buďte přece trochu diplomat a nechte ho aspoň jednou
vyhrát.«
Rada to byla zajisté přátelská a Steinitz se rozhodl jí uposlechnout. Druhého dne při partii s továrníkovým
synátorem využil první příležitosti a zanechal dámu na ohroženém políčku šachovnice. A vskutku, jeho mladý
soupeř si toho už asi po deseti tazích povšiml a triumfálním gestem uchvátil nebohou figuru. Načež Steinitz vzdal.
Mladý pán vyskočil a zajásal: »Sláva, třikrát sláva. Zvítězil jsem. Slyšíte? Porazil jsem mistra světa!!!«
Tak a podobně vykřikuje, vyrazil opojený vítěz z kavárny. A od té doby ho Steinitz už nikdy nespatřil.
Před jedním velkým mezinárodním turnajem se ptali Steinitze, co soudí o svých vyhlídkách. »Mám velkou
výhodu před svými konkurenty,« odpověděl, »oni všichni musí hrát se Steinitzem, ale já nikoli!«
Steinitz byl uznávaným mistrem světa téměř třicet let. Jeho převaha nad všemi současnými šachisty byla
nesporná, ale projevovala se výrazně hlavně v zápasech s jednotlivci, kdežto v turnajích se umisťoval povětšinou na
druhém nebo i ještě nižším místě. Po neúspěchu v Paříži (1867) se Steinitz rozhodl jednou pro vždy odhalit,
rozebrat a odstranit příčiny svých prohraných partií.
»Zjistil jsem,« říká, »že útočná kombinační hra čas od času přinese člověku úspěch a uspokojení, ale nezabezpečí
úspěchy trvalé. I ve svých vítězných partiích jsem našel při dodatečném zkoumání pozoruhodné omyly a většina
mých zdařilých obětních kombinací se ukázala naprosto nekorektní. Dospěl jsem k přesvědčení, že do účinné
obranné hry je potřebí Investovat mnohem méně sil a námahy než do útoku a že útočit s nadějí na nepochybný zdar
akce lze teprve tehdy, je-li už soupeřova pozice oslabena a nalomena. Teď mi jde jen o to, přijít na bezpečnou a
jednoduchou metodu, jíž bych dokázal tyto slabiny provokovat a využívat.«
Steinitz zkoumá pod mikroskopem nejen partie své, ale i partie Anderssenovy, Morphyho, Stauntonovy,
Deschapellesovy a jiných. Výsledkem tohoto desetiletého zevrubného studia je proslulá Steinitzova teorie slabých
bodů a vlastně celý jeho strategický systém poziční hry, který neztratil svůj význam ani dnes.
Jak Stelnitz psal, tak také hrál a vyhrával. Trpělivost, houževnatost a tvrdošíjnost byly jeho hlavní vlastností a
zbraní. Účel, nikoli hra na odiv a krásu, bylo psáno v jeho erbu. Kritika ovšem uznávala, že Steinitz nemá
rovnocenného soupeře, ale neopomínala si postesknout nad jeho »suchopárným« stylem.
Po zápase s Zukertortem roku 1886, v němž Steinitz hladce zvítězil a získal titul mistra světa, objevil se v
americkém tisku velmi málo oslavný článek. Pisatel připustil technickou obratnost obou největších současných
světových mistrů, ale chválil – Morphyho: »Génius Morphyho byl vrozený, původní, spontánní, kdežto talent
Steinitzův a Zukertortův je jen osvojený. Morphy hrál vždy bez bázně a útočně, kdežto partie právě ukončeného
zápasu jsou přeplněny řadou nejistých a vyčkávacích tahů. Morphy nikdy nečekal, až soupeř ochabne, nýbrž vždy
směle vnikal neodrazitelným útokem do nepřátelského tábora. Steinitz a Zukertort dobyli svého místa a jména
hlavně stálou pílí, vytrvalým studiem a cvikem. Morphy byl jen jeden, ale Steinitzů a Zukertortů může být mnoho.«
Opravdu, popudlivá slova, a velmi nespravedlivá a velmi typická. Je zkreslen a nedoceněn Steinitz, je hrubě
zkreslen i Morphy. Je nepochopena pravá a vnitřní krása šachové hry.
Styl – toť člověk, říkává se zcela po právu. A vskutku: Steinitz byl houževnatý a tvrdošíjný nejen u šachovnice.
Když vydal svou šachovou učebnici, ozval se jeho velký ruský soupeř Cigorin s námitkou, že Stelnitzovo
hodnocení jedné varianty v Evansově gambitu a jiné ve hře dvou jezdců nejsou správná. Stenitz stál na svém a
Cigorin také. Oba tvrdohlavci se tedy rozhodli obhájit své názory v telegrafickém zápase na dané téma.
Cigorin byl nebojácným útočným bijcem a nezlomným šachovým optimistou. Vždy byl přesvědčen, že si stojí
dobře a že partii musí vyhrát. Říkal neochvějně: »Mám-li bílé, tedy vyhraju, protože mám bílé; mám-li černé, tedy
vyhraju, protože jsem Cigorin.« Steinitz jej nazýval »mladým mistrem staré školy« a sebe »starým mistrem nové
školy«. Cigorin vybojoval se Steinitzem dva ohnivé zápasy o titul mistra světa a podlehl dosti těsným poměrem.
Ale v onom telegrafickém souboji vítězně obhájil své mínění.
Tenhle zápas na dálku se Steinitzovi opravdu nevyplatil: jednak proto, že prohrál, jednak proto, že musel
zaplatit za telegraf poplatek 750 dolarů, a dokonce se dostal kvůli němu za mříže.
Telegrafní úřad totiž denně vysílal na Steinitzovu žádost přes oceán všelijaké podivuhodné značky a čísla.
Poštmistr, který neměl o šachové notaci ponětí, čím dál více tušil v tajemných relacích svého zákazníka nějakou
nebezpečnou špionáž. Postaral se tedy o to, aby byl Steinitz zatčen a uvržen do vězení na tak dlouho, pokud se
nepřizná. Steinitz měl štěstí, že byl už po 24 hodinách propuštěn na přímluvu a vysvětlení svých šachových přátel.
A druhý den už zase zápas na motivy Evansova gambitu a hry dvou jezdců pokračoval.
Jednou se Steinitz octl uprostřed učených profesorů. Hovořilo se o tehdy velmi populární Malthusově nauce,
podle níž je vzrůstající hospodářská tíseň způsobována přílišnou populací, obzvláště chudých rodin. Jeden z pánů
profesorů rozvíjel tuto úchvatnou teorii zcela v duchu Malthusově:
»Jedině tehdy se povede proletariátu lépe,« kázal, »omezí-li radikálně růst svého potomstva. Neboť každé sedmé
a další dítě z takové rodiny nepřímým způsobem decimuje lidstvo.«
Steinitz dlouho mlčky naslouchal, ale teď zasáhl do debaty: »To je všechno nesmysl. Můj otec byl velmi chudý
člověk. Měl třináct dětí a já, Wilhelm Steinitz, šachový mistr světa, byl jsem právě to třinácté.«

Obrázky ze starých časů

Dříve ještě, než vykročíme do století dvacátého, do šachové epochy více méně současné, vsuneme do našeho
vypravování kapitolu šachově historickou a historicky domácí.
O prvním českém šachistovi nevíme nic, ale víme, že letopisec Kosmas o šachu už věděl. Ve svých verších velebí
zbožného biskupa Vojtěcha mimo jiné tím, že »po mši nehodoval a nesnažil se nikoho překonati v daremném,
malicherném šachu«. To ovšem není hodnověrným důkazem pro domněnku, že šachová hra byla za časů
Vojtěchových v Čechách obecně rozšířena, avšak je to bezpečným důkazem, že v XI. století nebyl už šach u nás věcí
neznámou.
Pozoruhodná je historie městského znaku Klatov. Červenobílou šachovnici do erbu Klatovských kázal
namalovati roku 1015 sám kníže Oldřich, a to proto, že Klatovští »v umění šachové hry zběhlí byli«.
Další zajímavý doklad. Český král Vratislav poskytl roku 1081 císaři Jindřichovi IV. pár tisíc těžkooděnců na jeho
vojenské tažení do Itálie, které vedl Vratislavův syn Bořivoj v doprovodu dobrodružného hraběte Viprechta
Grojského. A král Vratislav odměnil hraběte Viprechta za prokázané služby nádhernou šachovnicí s figurkami ze
slonové kosti, zdobenými broušeným křišťálem.
O dávné oblibě královské hry v naší vlasti mluví i první český odborný šachový spis »Kniežky o šašiech a co hra
šachová ukazuje a učí«, jehož autorem byl Tomáš ze Štítného. V této pozoruhodné staročeské šachové učebnici se
dovídáme i o hodnotě a o chodu figur.
Tomáš ze Štítného šachovou hru doporučuje, ale zato výstražnými slovy tepe vrchcáby a kostky. Ve své knize
odsuzuje zahálku a dí, že »lépe jest věru spáti neb v šachy hráti, než prázdniti«.
Jan Hus ve svém mladém věku byl šachistou velice pilným a náruživým. S tím větším důrazem a odsudkem
zavrhl později všechny hry a tance a hříšné kratochvíle, jakož i »šachování«.
Šach tehdy jako dnes lákal a vábil kdekoho. Někteří šach hráli, druzí šach odsuzovali. Ale hra sama žila a
nehynula. Jedněm způsobovala radost a potěšení, jiným výčitky svědomí a strasti nemalé.
Otec jednoty bratrské Petr Chelčický šach zamítal a rozhodně nesouhlasil s tím, že páni rytíři na svých hradech
při hlučném hodokvasu hrají Šachy. A v jeho duchu se zatvrdila jednota proti všem takovýmto nenáležitým
zábavám, proti kuželkám i proti »hrám koňským« čili rytířským turnajům. Čeští páni, kteří se tu a tam k českým
bratřím přikloňovali, museli kromě jiného složit i slib, že nikdy »nebudou tančiti, chechtati se, ženy bráti kolem
boků, v kostky a šachy hráti«.
Čas však kráčel dál a názory na šachovou hru se měnily. V šestnáctém století už přišel šach ke cti i v jednotě, ač
zákaz hry zrušen nebyl. Tak biskup jednoty bratr Lukáš hrával šach, ale – pro formální zákaz – jen doma a se svou
manželkou. Zato biskup Jan Augusta setrvával na původním přísném stanovisku jednoty a neochvějně hlásal, že
šach je hříchem strašlivým, protože je dítkem rozumu. Zajímavá logika, což?
Jan Blahoslav byl plamenným obhájcem, ano i propagátorem šachu. Na kazatelně i mimo ni tvrdíval, že šachová
hra bystří a vzpružuje rozum a člověku štěstí i světlo přináší. Ví se dokonce o něm, že pro osvěžení často a rád
skládal šachové úlohy neboli, jak sám říkal, »hrával šach sám se sebou«.
Jan Ámos Komenský je rozhodným stoupencem »této nejdůmyslnější a pracné hry«, jak šach charakterizuje.
Kněz Libelius Naffra líčí nezměrný Komenského žal, když při požáru v Lešně přišel o své rukopisy. Říká, že
Komenský nejvíce litoval ztráty rukopisu naučného slovníku a svých »šachových instrumentů« o nichž myslel, že si
je už nikdy nebude moci opatřit. V tom směru se však přece dočkal radostného překvapení. Jako stařec, dva roky
před smrtí, dostal od holandského vladaře Viléma III. »šachové instrumentarium« tak nádherné, že při pohledu na
ně zaslzel radostí.
Hraješ-li šach dnes, nemůže tě potkat nic horšího než prohra. Ale bývali časové, kdy tě za podobnou činnost až
na hranici dovlekli a oheň pod tebou rozžehli. Ó mravy, ó časy!
Vzdělaný jezuita Spee se pokusil zachránit jednoho kacířského šachového kněze před smrtí v plamenech.
Poukazoval přitom na ušlechtilost šachové hry, ale pro tuto opovážlivost jen tak tak sám unikl hranici.
Šachová hra mnohdy významně ovlivnila i závažné a důležité události. Vizme příklad:
Ruský car Ivan Hrozný, jak stojí v letopisech černé na bílém, nebyl spokojen ani s Římem, ani s východořímskou
církví byzantskou. I začal se zajímat o české reformátory a žádal jednotu bratrskou, aby mu poslala svého
představitele. Jednota svěřila tento slavný úkol Janu Rokytovi, jejž car Ivan v moskevském Kremlu tehdy a tehdy
velmi zdvořile uvítal.
»Jsi první Čech, kterého v životě vidím,« pravil car Hrozný a pokynul, aby mu Rokyta vyprávěl, proč že se čeští
bratří odtrhli od západní římské církve a jaký je smysl a cíl jejich víry.
Rokyta mluvil a mluvil a car, sedě v celé své velikosti na trůně, naslouchal a naslouchal. Pak ho milostivě
propustil, ale brzo pro něho znovu vzkázal a pravil:
»Dříve, zbožný Jene, nežli se rozhodnu a dám své imprimatur, zahrajeme si v šachy. Srdce se potěší a duše
pookřeje. Již ustaň hovořit! a raději hrej.«
Průběh partie nebyl zapisován, takže není známo, dopustil-li se hrozný car Ivan hrozné chyby už v zahájení či v
zápletkách střední hry. Je však jisté, že náš reprezentant Jan, řečený Rokyta, cara porazil. A rázem bylo po
vyjednávání. Ivan Hrozný už nechtěl Rokytu ani vidět a vzkázal mu toliko, že učení jednoty bratrské je naveskrz
bezcenné. Čech, jenž přišel obeznámit cara s učením české reformace a nikoli s teorií gambitů, byl stroze vyzván,
aby v průvodu stráže ihned opustil carovu říši.
Prvním létům devatenáctého století říkáme doba obrozenecká, protože se v našich zemích rodila, ohrožovala a
hlásila k životu národní literatura a věda, organizoval se život společenský, formovaly se síly politické. My, kteří
zde sledujeme děje a dějiny šachové, můžeme poznamenat, že také český šach prožívá tou dobou své skromné
obrozeníčko. Šach se hraje, o šachu se mluví, šach je uznáván.
Čeští vlastenci se scházívali v kavárně U Komárků ve Starém Ungeltě a na jejich stolku se často ocitala
šachovnice.
Ale Praha, kavárna, šachovnice i lidé kolem ní byli jiní než dnes a je dobře si to uvědomit. Město bylo tehdy
obstoupeno mocnými hradbami a tam, kde jsou nyní tak zvané výpadové silnice, bylo všeho všudy osm bran, jimiž
se do Prahy vjíždělo a vcházelo. Domy byly nižší a temnější, ulice užší, kostrbatější. Večer v nich pomrkávaly
plynové svítilny s volnými plaménky, kdežto v kavárně U Komárků planula žlutá světla olejových lamp.
Šachovnice tu byla jediná. Nejčastěji se u ní odehrával souboj básníků: Čelakovského, jenž mlčel a úporně bafal ze
své sádrové dýmky, a Chmelenského, jenž nemlčel a mlčet nikdy nehodlal. Průběh hry sledovali a glosovali
Palacký, Tyl a někdy i Mácha nebo Kollár.
Čelakovský málokdy vyhrál, ale když vyhrál, pak se dojetím dokonce rozhovořil a rozesmál. Hrál šach osudově
rád a přesto – nastojte! – napsal v Růži stolisté:
 »Hříčka v koule, šachy, karty nejmíň muži přísluší; um svůj těmi bav caparty,
–

měr kdo vyšších netuší…«

První šachový diagram se objevil ve slovenském časopise Domová pokladnica v bouřlivém roce osmačtyřicátém.
Byla to pětitahová úloha od neznámého autora. Teprve o patnáct let později zdomácněly šachové rubriky i v listech
českých. I ony se zaobíraly povětšinou uměním šachové skladby. Ten, kdo bude trpělivě listovat časopisem
Rodinná kronika z roku 1864, najde v něm tyto pozoruhodné řádky:
»Hodlajíce umění šachovému zvláštní pozornost věnovati, doufáme, že se tím obecenstvu zavděčíme. Abychom
však v oboru tomto vždy nové a původní kusy podávati mohli, činíme tímto vyzvání ke všem, kdo by jaké hry,
studie nebo úlohy šachové pohotově měli, nám nebo p. A. Königovi v Kosmonosích franko laskavě zaslati sobě
neobtěžovali.«
V sedmdesátých letech bylo už šachových kaváren v Praze víc a v největší z nich – v kavárně Ungrově – bývalo
denně obsazeno nejméně šest šachových stolků a v neděli pak všech jedenadvacet. Horlivými návštěvníky a také
nejsilnějšími hráči této kavárny a tehdejší Prahy byli Makovský, Paclt a Kvíčala. Karel Makovský oslňoval útočnými
spády a nápady, Josef Paclt vědomostmi teoretickými a Antonín Kvíčala schopností hrát současně tři nebo čtyři
partie naslepo. Kronikář, jehož pero nám zaznamenalo prostředí staropražské kavárny, zmiňuje se ve své
vzpomínce ještě o komickém živlu, jímž byl malíř Jedlička. Jakmile si prý začal uvědomovat hrozící mat, začal
notovat rakouskou hymnu.
Pozoruhodnou postavou osmdesátých let byl František Moučka, jehož životním snem bylo redigovat co nejvíce
šachových rubrik. Přibližně každým rokem rozšířil svou novinářskou působnost o jeden další list, čímž rostla jeho
společenská vážnost a slovutnost.
V posledním utkání plzeňského turnaje roku 1892 hrál Moučka s váženým měšťanem Wurscherem Evansův
gambit a do partie vkládal množství překvapujících obratů a dvojsmyslných obětí. Soupeř se však urputně bránil, a
odraziv několik nebezpečných útoků, nabídl remízu, neboť soudil, že »partie pro výsledek turnaje nemá již
významu«.
Moučka odmítl (»Nehraji pro turnaj, abyste věděl, ale jako šachový redaktor pro rubriku Zlaté Prahy!«) a okázale
kreslil do partiového formuláře tahy této své brilantní partie, která měla být ozdobou turnaje i rubriky. Ale nebyla.
Zprvu ještě Moučka své brilantní tahy psal, pak už nepsal, hloubavě přemýšlel, a nakonec – vida neodvratnou
pohromu – smetl figurky s šachovnice a podrážděně zabrumlal: »Škoda té partie…«
»Pročpak škoda,« divili se diváci, »vždyť je velmi pěkně hrána.«
»Povídám, že škoda a škoda,« trval na svém Moučka, »copak šachový redaktor může dát do své rubriky brilantní
partii, kterou prohrál?«

Filosof na šachovém trůně

Bylo mu několik málo let přes dvacet, když porazil Steinitze a stal se v roce 1894 mistrem světa. Kdo? Emanuel
Lasker. Pokusme se objasnit, proč tehdy Steinitz prohrál. Na tuto samozřejmou otázku není tak snadné najít
samozřejmou odpověď.
Lasker byl mladší, ovšem, ale… Je známo, že Steinitz míval téměř ve všech partiích zápasu s Laskerem převahu
v zahájení, že těžil výhodu ze svých teoretických znalostí, že téměř každou partii zápasu déle promýšlel, že byl
lepším stratégem a tak dále a tak dále. A vida, přece jen nakonec nevyhrál Steinitz, nýbrž Lasker.
Steinitz byl opravdu šachistou vědátorem. Každá partie mu byla především teoretickým problémem. Díval se
jen na šachovnici a nikdy ne za ni. Bylo mu lhostejné, s kým hraje: zda s šachistou silným nebo slabším, zda se
soupeřem útočným nebo opatrným, zda s mistrem nebo s nějakým šachovým robotem. Hrál svou partii, řešil své
problémy a hledal jen ty absolutně nejsprávnější tahy, které v pozici byly. Steinitz byl skvělý teoretik, nedostižný
stratég, udivující mistr logiky.
Emanuel Lasker, jeho přemožitel a nástupce, vládl naproti tomu mistrovstvím taktiky a psychologie. Zajímal se
především o to, s kým hraje a kdo je jeho soupeř. A pak, jako maršál velké bitvy, přemýšlel o taktice boje. Byl méně
myslitelem a více hráčem. Partie byla mu bojem. Bojoval tedy a hledal nikoli nějaké absolutně nejsprávnější tahy,
nýbrž tahy účelné a především ty, které budou soupeři nejméně příjemné. Lasker na rozdíl od Steinitze si
uvědomoval, že soupeř je jen člověk a nikoli nějaký šachový stroj.
Také Lasker hrál a miloval šach po celý život. Ale nelze říci, že by celý svůj život zasvětil šachové hře.
Vystudoval matematiku a filosofii, psal odborná díla o šachu a o jiných deskových a karetních hrách, publikoval
však také meditativní filosofické traktáty o podstatě jsoucna, o budoucnosti lidstva, o nekonečnosti, a se stejnou
náruživostí psal i díla přírodovědná, novinářské články, eseje a napsal dokonce divadelní hru. Byl to muž
devaterého zájmu a desateré profese.
Když se stal mistrem světa v šachu, přijal to jako vážný podnět k úvaze: »Ne, vítězství člověka neosvobozuje,
nýbrž zavazuje k novému činu. Dosažení cíle není důvodem k spokojenosti. Cíl není konec, nýbrž počáteční pohled
do temna nekonečnosti.
Lasker nebyl domýšlivý na svůj titul a na své schopnosti, ale nebál se také včas a na pravém místě hájit čest
šachistova díla a povolání. Řekl: »Nechť svět spravedlivě odměňuje a uctívá velké umělecké dílo, tvořené na malé
šachovnici.«
O svůj honorář si Lasker vždy hrdě a bez ostychu řekl: »Nechci zemřít v chudobě nebo v chudobinci jako
Steinitz.«
Lasker byl velkým šachovým mistrem, ale současně obyčejným človíčkem s tuctovými všedními vlastnostmi a
starostmi. Nebyl podivín, ale s lecčíms se nemohl smířit a srozumět. Nesnesl například, když se host, pozvaný k
obědu nebo na čaj, opozdil byť jen o jednu minutu. Nikdy na nikoho nepočkal a kázal nosit jídlo na stůl přesně
podle časového plánu. Manželka mu často vytýkala, že takovéhle bezohledné puntičkářství je vlastně velmi
nezdvořilé. Lasker však neustoupil: »Domnívám se, že by bylo mnohem nezdvořilejší, kdybych přijímal hosty ve
špatné náladě. A špatnou náladu mám vždycky, když vítám hosty a kručí mi přitom v břiše.«
Co ještě neměl rád? Bylo toho víc. Uveďme však ještě jednu typickou maličkost. Nesnášel, když se jeho manželka
zastavovala a postávala před výkladní skříní nějakého módního domu. Ale na druhé straně byl schopen prohlížet si
třeba půl hodiny výklad obchodu s knihami nebo s doutníky, aniž si činil starosti o společnost, která ho provázela.
Čili dělají-li dva totéž…
Hodiny, které nešly přesně, staly se rázem jeho nesmiřitelným nepřítelem, s nímž neměl slitování. Manželka mu
kdysi postavila na psací stůl krásné, vzácné, prastaré hodiny, které však trpěly jakousi organickou dýchavičností a
nestačily tempu moderní doby. Lasker se kvůli nim jednou šeredně opozdil.
Když se vrátil domů, vyhodil provinilé hodiny na smetiště se stručnou vysvětlivkou: »Lháře ve svém bytě
nesnesu.«
Jednou se na ulici prali dva klučinové, což z povzdálí sledoval šachový mistr světa Emanuel Lasker. Ten větší
dával tomu menšímu docela slušný pohlavkový příděl. Zněl pláč a skřípění zubů. Lasker přistoupil ke gladiátorům
a napřed oslovil toho většího: »Co chceš dokázat těmi pohlavky? Že jsi silnější než on? Nebo že jsi odvážný? Což
opravdu neumíš jinde uplatnit svou sílu a statečnost? Jsi hloupý a ubohý.«
Pak se Lasker otočil k tomu menšímu: »Proč brečíš? Protože se stydíš? Stydět by se měl ten druhý a ne ty. Ale
nemysli si, i malý kluk se musí umět bránit a prát. Tak, a teď už nebreč a bojuj.«
Lasker byl stálým hostem berlínské kavárny Kaiserhof. Málokdy se tu dal však přimět k šachové partii. A jestliže
už přece jen k šachovnici usedl, tedy výlučně proti jistému váženému měšťanovi, který se nade vše rád střetával s
mistry a velmistry, neboť ti – jak vysvětloval – »hrají čistě a klasicky«.
A vskutku, Lasker hrál klasicky. Například takto: 1. e2-e3, 2. Jgl-e2, 3. Je2-g3, 4. Vhl-gl, 5. Jg3-hl. Jezdec si tedy
vyměnil místo s věží a podobným postupem přeskupil potom Lasker i ostatní své figury, takže po nějakých dvaceti
pětadvaceti tazích byly stále na první řadě, jenže náležitě pomíchané. Každý svůj tah provázel Lasker
velemoudrými strategickými glosami, což činilo z utkání mezi nejlepším a nejhorším šachistou světa
pozoruhodnou událost.
Lasker byl velkým milovníkem lesa, luk a strání a přibližně vždy jednou za tři roky se rozhodl pro únik z města
do lůna neporušené přírody, kterážto se prostírala asi třicet kilometrů za Berlínem. Tam měl šachový mistr světa
několik ovocných stromů, králíky a slepice. Vzdálen od šachovnic, telefonů a kaváren, žil tu Lasker svůj krátký sen
o kouzlu přírody. Tady chtěl dobývat své vlastní brambory a dojit svou vlastní krávu. Nejprve se však ponořil do
studia spisů o roubování stromů, do problematiky sadby a sklizně, ale čím víc knih přečetl, tím více si uvědomoval
svou odbornou zaostalost a nepostačitelnost.
A zajímavo: jeden z nejproslulejších matematiků a šachistů své doby nepříliš dobře ovládal počty všedního dne.
Paní Marta, Laskerova manželka, resignovaně se smiřovala s faktem, že každý kupec, obchodník a loudil tohoto
velmistra šachistů a matematiků ošidí. Lasker se moudře a upřeně díval, ale neviděl, nikterak jaksi neviděl, že mu
před jeho očima kradou ovoce, vyměňují a zaměňují drůbež a tak dále. Tohoto osvěžujícího styku s přírodou a s
životní realitou bylo patrně Laskerovi zapotřebí, aby pak – po návratu do města a do turnajového sálu – ho neošidil
na šachovnici ani jedinký soupeř.
Šachová historie je souhrnem bádání a snažení tisíců neznámých, je zároveň však souhrnem tvorby velikých
osobností. Philidor dal šachu soustavnost, Morphy krásu, Steinitz hloubku, Tarrasch metodu, Lasker sílu a
bojovnost.
Nikdo z těch, kdo měli možnost pozorovat tohoto malého, suchého človíčka u šachovnice, nevěřil by, jaké zdroje
vůle a vášnivého vzdoru jsou v něm ukryty. Tam, kde ostatní velmistři váhali a opatrně odhadovali pozici na
šachovnici výroky, jako »hry jsou asi vyrovnány«, »útok nelze stupňovat«, tam Lasker mlčel, ale v jeho očích bylo
možno číst odhodlání: »Musím! Chci! Dokážu to!«
Šachová dráha Emanuela Laskera je barvitým dokumentem houževnaté neústupnosti a vyvrácením teorie o tak
zvaném šachovém stáří. Bylo mu pár let přes dvacet, když porazil Steinitze a začal vyhrávat jeden turnaj za
druhým. Bylo mu skoro padesát let, když rozdrtil a předstihl na velkém turnaji v Petrohradu Capablanku,
Alechina, Tarrasche a Marshalla. Bylo mu třiapadesát, když v roce 1921 ztratil v boji s Capablankou titul mistra
světa. Sehrál ve svém životě tisíce partií, kromě toho třiadvacet velkých zápasů s největšími světovými šachisty a
teprve v tomto posledním, třiadvacátém, mači podlehl. To, že už stáří začalo oslabovat ocel jeho vůle? Ale kdež!
Na čas odešel z turnajového sálu, ale brzy se vrátil. A je mu již šestapadesát, když se v New Yorku koná roku
1924 velkolepý »turnaj století« a Lasker, ten starý Lasker, udiví celý svět novým vítězstvím. Capablanca zůstává za
ním o půldruhého bodu, Alechin dokonce o čtyři body, Marshall o pět, Tartakover o osm bodů atd. – Je tedy
opravdu nejlepším šachistou světa Capablanca? Lasker mlčí a usmívá se. A o rok později je v Moskvě zase před
Capablankou. Dalších deset let Lasker šach skoro nehraje. Přijíždí však – už jako sedmašedesátiletý stařík – znovu
do Moskvy a mezi dvaceti mistry a velmistry nové doby zůstává jen o půl bodu za vítězem a – znovu před
Capablankou! Takový jest jeho odkaz: i starý a nemocný šachista se musí umět prát a bojovat. Taková je životní
filosofie muže, jenž věří v sílu a blahodárnost vůle.

Nápadníci trůnu
Nepíšeme dějiny šachu; nevypočítáváme tu všechny slavné šachové turnaje; není možno se ani ve zkratce
dotknout všech velkých mistrů a menších mistříčků, kteří obohatili šachové umění svými myšlenkami a tužbami.
Ale není rovněž možno se nepozastavit aspoň u několika z nich.
Tato kapitola budiž věnována šestici velmistrů, kteří si zajistili nejpřednější místo v šachové historii prvních let
dvacátého věku. Byli to nápadníci trůnu čili kandidáti nejvyššího šachového titulu. Ti první čtyři – Tarrasch,
Marshall, Janowski, Schlechter – se dostali tak či onak k zápasu s Laskerem, ale jeho trůnem ani titulem neotřásli. Ti
druzí dva – Rubinstein a Nimcovič – měli smůlu, neboť jim nebylo dopřáno ozkusit svou sílu v zápase s mistrem
světa; jejich úspěchů však bylo bezpočet a šachový svět jaksi mlčky uznal jejich právo vyzvat si Laskera a jeho
nástupce k boji o titul mistra světa.
A teď si již povídejme o těchto kandidátech, vyzývatelích, nápadnících, čekatelích nejvznešenějšího šachového
lauru.
(Čtenáře uklidňujeme ujištěním, že jej nebudeme v tomto našem stručném přehledu zatěžovat přemírou čísel a
dat a údajů: nejde nám totiž o vážné čtení jako spíše o rozmarné počtení, nejde nám o historii jako spíše o historky.
Neboť skromně věříme, že i historky a drobné arabesky ozřejmují dobu, tvorbu a události.)

PRAECEPTOR GERMANIAE mu říkali, ale on věděl, že je šachovým učitelem celé Evropy. A navíc postrachem
a lvem všech šachovnic světa. Už jeho jméno – Siegbert Tarrasch – rachotilo železem, převahou, vítězstvím,
sebejistotou. Byl lékařem a lze si snadno představit, jak z bílého pláště vyčuhuje jeho mocný nos, cvikr a brada a jak
ruka svírá lancetu. Zrovna tak dobře si ho lze představit třeba v rouchu velekněze, v hábitu inkvizitora nebo v
rytířském krunýři s rapírem v ruce. Vyhrával velké turnaje a v objemných knihách sděloval světu, že on přišel
dovršit a vysvětlit zákony Steinitzovy.
A učení jeho jestiť: ano, ano, ne, ne!
Podle Steinitzových zásad vypracoval Tarrasch jednou provždy praktický návod pro správné vedení partie.
Narýsoval dvě rovnoběžné přímky a mezi ně zamýšlel vtěsnat celý přítomný i budoucí svět šachového myšlení. Ale
život, jak víme, je zlomyslník, který si dělá dobrý den ze všech papírových formulek. A ani život šachový není
poslušný psík, který by se dal zkrotit vztyčeným ukazováčkem dogmatikovým.
Tarrasch hledal po způsobu Steinitze absolutně správný tah a pozapomněl, že člověk není robot a že šachové
figurky se nedají polapit do klece. Tarrasch se domníval, že život na těch malých černobílých políčkách se nemění.
Pravil, že indické hry nebo tah c7-c6 v dámském gambitu jsou méněcenné, a byl přesvědčen, že tomu tak bude
navždy. Doba sama prověřila a vyvrátila šalebnost dogmatu. Ukázalo se, že pohyb a postup nejsou jen všeobecným
zákonem přírody a společnosti, ale i zákonem šachové hry. Ukázalo se, že ani sebevětší šachový velmistr není
uzpůsoben tak, aby mohl poroučet vývoji.
Řekli jsme, že Tarraschova hruď byla vrchovatě napěchována sebevědomím a pýchou. Když ho vyzval roku
1892 mladý a úspěšný už Lasker k zápasu, Tarrasch odpověděl, že pan Lasker musí nejprve vyhrát první cenu na
nějakém velkém turnaji. Lasker se však neobtěžoval uposlechnutím rady mocného Tarrasche a raději rovnou
porazil Steinitze a stal se sám – k údivu a úděsu Praeceptora Germaniae – mistrem světa. Načež začal intenzívně
studovat filosofii a matematiku a ochladl v touze utkati se s Tarraschem. Ten zatím zvítězil ve velkolepém turnaji
před šachovou elitou všech zemí a počal vyhlašovat, že se vzdává jakéhokoli soutěžení s k ý m k o l i (myslel tím
ovšem Laskera), dokud se mu n ě k d o nevyrovná podobným úspěchem.
Devět let se věnoval Tarrasch své hrdosti a svému vzdoru. Ale když si nic nevyvzdoroval, pokorně vyzval
Laskera k dojednání podmínek zápasu o mistrovství světa. Pak však utrpěl Tarrasch úraz na ledě a domníval se, že
by se do příštího podzimku, kdy se měl zápas konat, neuzdravil; žádal proto o odklad, ale Lasker nebyl příliš
nakloněn vyhovovat a ustupovat lvu, který se druhdy tolik holedbal svou silou.
Plynou dny a měsíce a roste i řevnivost mezi mistrem světa a Praeceptorem Germaniae. Lasker zase trochu
odpočívá, kdežto Tarrasch drtí Marshalla v zápase na osm vítězných partií 8:1 při osmi remízách. Tímto svým
dojista senzačním vítězstvím nad skvělým americkým velmistrem se pyšný lev nadme a vycení zuby na celý svět
(rozumí se: především na Laskera): »Po tomto nejnovějším a největším úspěchu nemám příčinu někde n ě k o h o
uznávat za lepšího nade mne. Bylo totiž jistě nesnadnější porazit mladého Marshalla než starého Steinitze. Jsem
ochoten za vhodných podmínek hrát zápas o mistrovství světa, avšak n i k o h o vyzývat nebudu. Ať to učiní ten,
kdo má slabší pověst a menší úspěchy. Je na šachovém světě, aby tento zápas, pokud má na něm zájem,
uskutečnila.
 Tarrasch tak trochu připomíná renezančního italského básníka Filelfa, který okouzlen vlastní důstojností, pěje:
»Kdyby kameny ve Florencii mluviti mohly, zajisté by hlásaly slávu mou.« Ale musíme vědět, že i Schiller napsal:
»Nebezpečné je buditi lva a strašný je tygrův zub, leč ještě strašnější – toť člověk ve své domýšlivosti.«
Lasker nehodlá s Tarraschen soupeřit v gaskoňském umění chvástavosti, nýbrž v činech. Porazí Marshalla 8:0 při
sedmi remízách; tedy ještě přesvědčivěji než Tarrasch. A co Praeceptor Germaniae? Mlčí teď anebo zase mluví?
Mluví: »Laskerovu hru je nutno charakterizovat jako bezvadnou, avšak plnou strategických omylů a nepřesností v
zahájení…« Ale ví, že na čin nestačí odpovědět jenom slovem.
Po patnáctileté oboustranné dělostřelecké přípravě dochází konečně v roce 1908 k zápasu dvou krutých soků:
Lasker versus Tarrasch. Člen pořadatelského sboru Otto Rosenfeld nelibě nese vzájemné nepřátelství dvou
německých velmistrů a vede diplomatické usmiřovací jednání. Lasker je ochoten se udobřit a očekává Tarrasche.
Ten vkročí do pokoje se zježenou lví hřívou a s nepřátelsky se lesknoucím cvikrem: »Jsou jenom dvě slova, pane
Lasker, která vám mohu říci – šach a mat! Poroučím se vám.« Řka toto, odešel a vznešeně práskl dveřmi. (Do kulaté
závorky je třeba ještě vsunout faktickou poznámku, že v zápase pak se Tarrasch k vyslovení oněch dvou magických
slov mnohokrát nedostal a že prohrál vysoko – 3:8 při pěti remízách.)

FRANK MARSHALL se pyšnil tím, že nikdy nestudoval žádnou šachovou příručku. S oblibou ignoroval
teoretické varianty a často se rouhal uznávaným šachovým hodnotám a pravidlům. Jeho šachovým vzorem byl –
boxer Jack Dempsey. Bušíval do svého soupeře úplně boxerským stylem už od prvního tahu a nedovolil, aby se
vzpamatoval. Říkali, že jeho styl je nezdravý, nekorektní, ale Marshall přece jen vyhrával jednu partii za druhou a
dostával za ta vítězství i ceny za krásu. Sám asi nevěděl, zda v té či oné partii zvítězil brilantním obratem nebo zda
soupeře ošidil.
»Nezáleží mi na tom, jestli vyhraju nebo prohraju,« říkával v mládí, »ale netrpělivě čekám, až o mně řeknou: tak
krásně, tak duchaplně, tak elegantně hraje pouze Marshall! Jen tato slova chci slyšet, a slyším-li je, vím, že jsem na
správné cestě.«
A co říkal později: »Prý vypadám jako zamyšlený starý gentleman z Shakespearových časů, jenž nepřetržitě
kouří silné doutníky a brává si s sebou šachovnici i do postele…
Tahle charakteristika není tak zcela bez půvabu, ale má chyby. Především jsem pohoršen tím ‚starým
gentlemanem’. Prosím vás, vždyť je mi teprve čtyřiašedesát a přátelé říkají, že jsem ještě nezačal stárnout. A pokud
jde o šachovnici, kterou si brávám do postele, tak to je docela malá kapesní šachovnička. Ale mít ji po ruce musím,
protože člověk nikdy neví, kdy ho něco zajímavého napadne. A že jsem zamyšlený? To věru jsem. A nad čím, víte-li
pak? Nu, nad šachovnicí, to se rozumí. Celý svůj život jsem přece věnoval šachové hře. A hrál jsem hodně přes
padesát let. A šachové figurky se mi honily hlavou každý den od rána do večera a ani v noci mi nedaly pokoj.
Taková je, abyste věděli, síla královské hry se všemi variantami a možnostmi. Ale teď už mi, prosím, promiňte,
musím běžet, večer hraju důležitý zápas o přebor klubu…«
Rok 1909. Přeborník Spojených států Frank Marshall cestuje na lodi, jedoucí z New Yorku do Liverpoolu. V
kuřáckém salóně se hraje denně šach, ale Marshall si sem chodí pouze pochutnávat na svém doutníku. Jednou si
povšimne kuriózní situace na šachovnici a nezdrží se poznámky: »Kdybyste byl obětoval dámu na g6, vyhrál byste
čtyřtahovým matem.«
»Račte si laskavě nechat takové poznámky pro sebe,« brání se muž, který měl dostat čtyřtahový mat. »Když
tomu tak rozumíte, můžete si se mnou zahrát. Jsem přeborník této lodi a nikdo mě tu dosud neporazil…«
»To jsem rád, že poznávám opravdového lodního přeborníka, ale hrát se mi zrovna moc nechce,« ukloní se
Marshall a má se k odchodu.
»Jen se nebojte,« obveseluje se mistr Atlantického oceánu pohledem na rozpaky muže s doutníkem. »Sedněte si
klidně a hrejte. A abyste neřekl, dám vám výhodu jedné věže.«
»Jste velice laskav, ale věž od vás nemohu přijmout. A chcete-li už mermomocí hrát, tak vám dám výhodu věže
já.«
Tohle byl trochu silný tabák pro sebevědomého přeborníka oceánské parolodi. »Nikdo, slyšíte, nikdo mi tady
nemůže dát věž,« běsnil slavnostně. »Ale víte co? Budeme hrát o dvacet, ne: o padesát dolarů! Tak, a teď si tedy
troufejte!«
»Velmi rád bych si s vámi zahrál třeba o stopadesát dolarů, ale to by nebylo fair. Jsem totiž Marshall, Frank
Marshall.«
Přeborník oceánu pootevřel ústa a po dvě minuty se nezmohl na odpověď.

DAVID JANOWSKI byl naplněn vzornou šlechetností, jemností a ukázněností, pokud seděl u šachovnice a
pokud se mu hra dařila. Vydržel nepohnutě patřit na šachové figurky a nepronést ani slovíčko: všechny své
myšlenky a city ovládal jako krotitel. Ale jestliže prohrál, rozbouřilo se v jeho nitru deset repotajících ďáblů; pak
bylo rázem po jemnosti a ukázněnosti.
»Měl jste štěstí, nehorázné štěstí,« říkával nakvašeně svému přemožiteli, »protože takovému slabému hráči jako
jste vy mohu dát jezdce navíc a ještě musím pohodlně vyhrát.«
Šachoví mistři, kteří se mohli pyšnit vítězstvím nad Janowským, znali už jeho zvyky a zlozvyky a počítali s jeho
temperamentním rozhořčením po každé prohrané partii. Ale pro mistra Ámose Burna, který obsadil v jednom
turnaji první místo, kdežto Janowski byl až devátý, to bylo novinkou. A když mu Janowski po turnaji mstivě
zašeptal, že takovémuhle miláčku Štěstěny může dát on kdykoli pěšce navíc a stejně ještě vyhraje desetkrát za
sebou, přidržel si ho Burn za knoflík a žádal, aby mu to okamžitě dokázal. Janowski tedy chtěj nechtěj usedl k
šachovému stolku, dal jednoho pěšce stranou a nastoupil trudnou cestu důkazu. Burn měl patrně zase nehorázné
štěstí či co, neboť brzy vyhrál. Janowski kupodivu mlčel a chtěl upláchnout.
»Jen pěkně zůstaňte sedět,« usmál se Burn, »budeme hrát už jenom devět partií.«
V šachovém sále pařížské kavárny de la Régence byl Janowski svého času neomezeným vládcem. Zámožný
holandský mecenáš Leo Nardus to pokládal za čest, že ho velký šachový mistr počítal mezi své přátele a že mu
povoloval, aby za něj občas zaplatil větší útratu. Nardus byl beznadějně zamilován do šachové hry a třásl se
vzrušením, když se směl v blízkosti Janowského dotknout nějaké figurky.
Jednou takhle velký David posuzoval nějaké šachové postavení a malý Leo vzrušeně pípl nevinnou poznámku
na okraj analyzované partie. Janowski ho zžehl hrozným pohledem: »Mlčte a nemluvte do toho, vy – vy šachový
analfabete!«
To byla krutá urážka a Nardus se také jaksepatří urazil. Urazil a beze slova odešel. Svědkové napomínali
Janowského: »To nebylo správné, mistře, takhle potupit takového skvělého a štědrého člověka. Jděte a omluvte se
mu. Jděte, dřív než bude pozdě.«
Janowski tedy šel. A pokorně a přede všemi se mu omluvil: »Nardusi, já jsem vám před chvílí řekl, že jste
šachový analfabet. Nezlobte se, ale vy jste opravdu šachový analfabet…«

KARL SCHLECHTER vyzval Laskera na zápas o mistrovství světa. A bylo ustanoveno, aby o novém mistru
světa rozhodlo všeho všudy jen deset partií. Už tato formální podmínka byla pro Laskera nebezpečná a ještě
nebezpečnější byl pro něj Schlechterův styl: styl techniky vypilované obrany a opatrnosti, styl principiální nechuti k
činům odvážným a lehkovážným, styl vědecky přesné defenzívy. Říkalo se, že Schlechter nehraje proto, aby vyhrál,
ale aby neprohrál. Byl typickým příslušníkem školy »vídeňské« neboli »remízové« čili »nezajímavé«.
Lasker začal zápas velkoryse a tu či onde na šachových polích rozněcoval ohníčky neklidu. Schlechter se však
ukrýval za neprůstřelnou hradbou své obranné pevnosti a každý Laskerův pokus o průnik důsledně a okamžitě
zlikvidoval. V prvních dvou partiích stál Schlechter dokonce o chloupek lépe, ale netroufl si zaútočit a zariskovat.
Nerozhodné byly i další dvě partie, v nichž Schlechter zkušeně umrtvil Laskerovu malou poziční převahu. V páté
partii se Laskerovi konečně podařilo vniknout do soupeřova tábora a rozvrátit jeho tradiční obranný řád a
rovnováhu. Ale stačilo jen maličkou chvilku polevit v sevření a už byl zase Schlechter na koni. A Lasker? Ten si
náhle uvědomil, že sám trčí v matové pasti a že není úniku. Schlechter vede o bod a kráčí po remízových schůdcích
blíž a blíž k vítěznému cíli. Lasker šturmuje, manévruje, zbrojí, vyčkává, bouří, nástrahy strojí, ale to všechno nic a
nic nepomáhá: remíza, remíza, remíza a zase remíza.
Nadchází den poslední partie. Schlechter stále dosud vede o bod. A ještě jedna nevinná remíza mu postačí k
titulu mistra světa. Laskerův úkol a plán je neobyčejně jasný a neobyčejně nesnadný: zvítězit. Zvítězit nad
velmistrem obranného umění, nad remízovým králem, nad Schlechterem.
Ten den – a nikdo neví a nepoví proč – hraje Schlechter ostře, útočně, nekompromisně. Div všech divů:
Schlechter má kurážnou náladu, ačkoli více než kdy předtím by se mohl spokojit remízou. Už ve čtvrtém tahu
nevolí běžnou variantu a dává na srozuměnou, že on – Schlechter – hraje dnes, a právě dnes, na výhru. Lasker hbitě
vpluje do bouřlivých vln a bitva na život a na smrt započíná. Lasker je ve svém živlu, kdežto Schlechter se novému
živlu teprve přizpůsobuje. Lasker ví, že nesmí ani na vteřinu polevit v boji o veslo. Však ani přespřílišná útočná
horlivost není vždy zdravá: dříve než se Lasker vzpamatuje, má už Schlechter silnou protihru a několikerou
možnost k pohodlné remíze. Ale šachista, který se po tolik let spokojoval obezřetným posunováním figurek,
propadá náhle vášni, vzdoru a dobrodružství. Chce být mistrem světa, a to mistrem vítězným a vítězícím!
Zdá se, že odvážnému srdci štěstí přeje: Schlechter má už nejen deset snadných cest k remíze, ale i tři čtyři
cestičky k výhře. Ale pak náhle zlom, pád a konec. Není cestiček ani cest a jest jen velký a nelítostný Emanuel
Lasker, který svou příležitost – poslední příležitost! – z ruky už nevydá.
Stav zápasu je 1:1 při osmi remízách. Lasker zůstane i nadále králem šachu a Schlechter, ten skromný a
nevýbojný, útlý a prošedivělý mužíček, se už nikdy proti svému stylu nevzbouří a nikdy už nebude stát na
posledním stupínku k trůnu.

AKIBA RUBINSTEIN se vřadil mezi největší postavy šachu nejprve zásluhou své píle a paměti. Kdo viděl jeho
první neurovnané partie, v nichž chyběla tvůrčí osobitost a styl, nevěřil by v jeho šachovou budoucnost. Ale síla
víry, lásky a vůle mu v dostatečné míře nahradila nedostatek talentu. Brzy se stává Rubinstein citlivým anatomem
šachového ústrojí. S důsledností počítacího stroje a s přesností logaritmického pravítka analyzuje každý tah a
každou zápletku. Jeho partie se podobají dokonale vysoustruhovanému výrobku. Nejsou však produktem strohého
propočtu: je v nich stejně tak vůně květu a žár obraznosti. V jednom turnaji obdržel Rubinstein dokonce tři ceny za
nejkrásnější partie turnaje.
V jedné partii s Durasem obětoval Rubinstein už v devátém tahu dámu, ale nikoli proto, aby po způsobu
Anderssena a Morphyho obestřel soupeřova krále neprostupnou matovou sítí, nýbrž pouze a pouze proto, aby po
dalších lopotných potyčkách urval převahu jednoho jediného pěšáčka a vynutil si výhru v koncovce.
 Lasker dřív názorně ukazoval, jak odkrývat slabiny v soupeřově pozici, kdežto Rubinstein učil, jak je třeba je
vytvářet.

ARON NIMCOVIČ nesnesl tabákový dým a neváhal znepřátelit si slovem, pohledem, gestem kouřícího soupeře.
Hrál kdysi s jedním českým mistrem, který upřímně pobafával ze svého viržinka a trousil po šachových políčkách
poprašek popele. Přes brýle rižského velmistra přejel mrak nevole: »Vy to nevíte, že já nesnesu kouř?!«
Mistr s viržinkou vyhověl mrzutému velmistru, poodkročil od šachovnice a vykuřoval opačným směrem. Tu a
tam se, pravda, otočil a zahleděl se přes soupeřovo rameno na svou partii. Ale už tu byl Nimcovičův soptivý
pohled s kolmou vráskou mezi obočím: »Člověče, nestrkejte do mě, já se nemohu soustředit…«
Ne, nebyl příjemný v osobním styku a nesnažil se být příjemným ani u šachovnice. Hrál třeba jednou volnou
partii s Bernsteinem. Mladý ještě tehdy Capablanca se při té příležitosti odvážil vyslovit nějakou nevinnou
poznámku. Nimcovič odsekl: »Nikdo není zvědav na vaše řeči, mladíku. To byste už měl vědět, že se nesluší, aby
do partie renomovaných mistrů mluvil někdo, kdo se takovým mistrem snad možná kdoví teprve jednou stane…«
Když byl mlád, učil se nejprve u otce, pak u velikého Tarrasche. »Avšak své pravé šachové ‚já‘,« říká, »odkryl
jsem až tehdy, když se mi podařilo přijít na stopu ‚svého systému’ a když jsem Tarrasche degradoval na
teoretického odpůrce, jehož potírat jsem si stanovil za svůj životní cíl.«
Nimcovič potíral zejména Tarraschovo dogma o středních pěšcích a dokazoval, že val těchto pěšců nemusí být
vždy výhodný, že může být i slabinou, není-li pohyblivý a je-li vystaven bočním útokům. Nimcovič vůbec bojoval
proti jakémukoli dogmatu. Ale ve snaze revoltovat za každou cenu nevyhnul se ani on hříchu jednostrannosti:
přecenil sílu výstřelků a bizarnosti, za což býval občas ztrestán neočekávanou porážkou. (Po pravdě řečeno však,
mnohem častěji dovedl sám pokořit soupeře, který se domníval, že Nimcovičův bizarní tah je možno lehce usvědčit
z nezdravosti…)

O čtyřech věrných
Nebylo by však správné, kdybychom si všímali jen těch šachových borců, kteří titul mistra světa dobyli nebo
dobývali. Do galerie nejvýraznějších šachových postav z pokraje dvacátého století patří přece také zamračený
Teichmann a usměvavý Vidmar a zarputilý Bernstein a vtipný Tartakover. Každý z nich byl totiž svým způsobem
mušketýrem královské hry a každý z nich tuto hru obohatil aspoň o nový pohled, o novou myšlenku, o nové pojetí.
Byli to bohatýři, jejichž erbem byla věrnost šachu až do posledních dnů života.
I popovídejme si ještě o těchto čtyřech věrných…

RICHARD TEICHMANN se jmenoval širokoplecí, podmračený muž s páskou přes slepé oko, ale všechni mu
říkali Richard Pátý. To proto, že na velkých turnajích končíval zpravidla na pátém místě nebo velmi blízko něho.
Jen jednou – na turnaji v Karlových Varech 1911 – se vzepřel svému určení, pohrdal dokonce remízami, na hlavu
porazil Rubinsteina, Schlechtera, Nimcoviče, Tartakovera, Alechina, Spielmanna, Kostiče a šest dalších mistrů a
slavně a s převahou zvítězil. To se rozumí, že se hned našli škodolibí vtipálkové, kteří zlehčovali Teichmannův
životní triumf: »Mezi slepými jednooký králem…«
Teichmann hrál celý život šach, ale – říkal vždy a všem – ani trochu ho nebavil. U partie se tvářil nevrle, neustále
si zapaloval svoje nehořící viržinka, a když už byla šachovnice dostatečně obsypána ohořelými zápalkami,
nakvašeně nabídl soupeři remízu. Co se toho týče, byl by dal nejraději každou partii hned po prvém tahu za
remízu, kdyby to neodporovalo mistrovskému bontónu. Ale po takových devíti jedenácti tazích považoval každou
pozici za vhodnou k smírnému rozuzlení. A se zlou by se potázal každý mistr, který by se s jeho remízovým
návrhem neztotožňoval. Nikdy však Teichmann nenabídl remízu, měl-li horší hru než jeho soupeř (natolik byl
znalý válečných mravů), ale přece jen ji velmi často nabídl dříve, než se na šachovnici něco podstatného přihodilo.
Jednou hrál Richard Pátý na turnaji v Berlíně se Sámischem. Partie ho tehdy obzvláště málo zajímala, neboť
cirkus Busch měl na programu řeckořímské zápasy, a šlo o to, přijít včas. Po několika prvních tazích nabídl
Teichmann remízu a podíval se na hodinky. Sámischovi se zdálo, že si ještě málo zahrál, a proto co nejzdvořileji
pípl: »Já se ještě na tu pozici trochu podívám…« Teichmann ho proklál svým jediným okem a zesinal zlostí. Neboť
to se mu ještě nestalo, aby si takovýhle mladíček dovolil odmítnout jeho návrh. Ale Sámisch nic nepozoruje, a jak
už má ve zvyku, zhluboka medituje nad svým dalším tahem. Tu povstane Richard Pátý v celé své mohutnosti,
smete figurky s šachovnice a zaburácí: »Dost už toho nesmyslu! Remíza!«
A kráčí, krokem dunivým a strašným, do cirkusu.
Kromě řeckořímských zápasů miloval Teichmann hudbu, filosofii, víno a svůj staromládenecký způsob života.
Znal středověkou francouzštinu, shakespearovskou angličtinu a dvanáct moderních jazyků navíc. Zajímal se o staré
tisky a litografie, o fonetiku a numismatiku. S chutí si sedával k šachovým figurkám jen jako divák nebo
spoluúčastník nezávazných analýz. Tehdy hýřil nápady, tvrdou ironií a – slyšte! – neobyčejně zevrubnou znalostí
všech teoretických problémů šachové hry.
»Teichmann má v malíčku všechny odborné šachové knihy, co jich kdy kde vyšlo; všechno dopodrobna
prostudoval, prozkoumal a zhodnotil; náleží k největším šachovým teoretikům světa,« to o něm řekl Mieses.
(Ovšem před ním by se to říci neodvážil, neboť Teichmann dbal přece na to, aby každý věděl, že se šachovými
záležitostmi neobírá, že šach nenávidí…)
Ale všeobecně vzato, Teichmann byl přece jen podivín. Nejraději pobýval na jednom místě a oddával se své
nirváně. Nikdo jím nepohnul, aby učinil nadbytečný počet kroků. Sebekratší procházka mu byla proti mysli. Byl
dokonale spokojen, když nemusel opouštět hranice hotelu, kde bydlel a kde se hrál turnaj. Dobře se mu žilo v San
Sebastianu, neboť turnajová místnost byla v hotelu, kam jedné noci přijel a odkud ovšem nevytáhl paty. Co dělal
celý den v hotelu, nikdo nevěděl; snad přemítal o marnosti světa a šachu, snad si jenom zapaloval viržinka a čekal
na druhý den. Ale asi po třech týdnech ho přece jen někdo nějakým obmyslným úskokem dostal na čerstvý vzduch.
Teichmann si zaclonil oko před prudkým a nezvyklým žárem slunce a srdečně se podivil: »To bych nevěřil, že moře
je tu tak blízko.« – Což bylo důkazem, že Teichmann, který měl ložnici přímo u pobřeží, se za celou tu dobu ani
nepodíval z okna.
Byl-li ubytován v jiné budově, než v které se konal šachový turnaj, nesl to jako těžkou osobní křivdu a nikdy tam
ovšem nešel pěšky. Také v Petrohradě znal Teichmann pouze jméno ulice a budovy, kde se hrálo. Hned v první den
turnaje vyšel před hotel, zamával na izvozčika a řekl mu, aby ho dovezl tam a tam. Nebyla to cesta krátká, ale po
padesáti minutách přece jen koník dokodrcal na místo. Richard Pátý nešel k šachovému stolku, ale k pořadatelům a
žádal tvrdě, aby mu ihned přidělili jiný a co nejbližší hotel. Pořadatelé se napřed trochu divili takové žádosti, ale
pak přivedli soptícího mistra k oknu a ukázali mu, že hotel je přímo naproti – jen pár kroků přes ulici.
Druhý den si Teichmann znovu zavolal izvozčika a stručně udal název budovy, před niž si přeje být dovezen. I
tenhle podnikavý drožkář usoudil, že nebude příliš na škodu, když jednookého cizince trochu proveze městem.
Švihl bičem a kůň se rozjel na opačnou stranu. Ale to už se Richard Pátý rozkročil ve voze jako hrozný bůh pomsty
a několika údery sukovicí pohnul vozku k změně kursu a úmyslu. Za deset vteřin zastavila drožka před
turnajovým sálem. Pověst o podivném muži s páskou přes oko a se sukovicí v ruce se rychle roznesla mezi
petrohradskými izvozčiky a od té doby se Teichmann dostal přes ulici vždy v čase co nejkratším.

MILAN VIDMAR patří také k těm ctitelům šachovnice, kteří se kořili půvabům královské hry od raného
jinošství až po pokročilý věk kmetský. Ačkoli profesí vědec a universitní učitel, nikdy se nepokoušel vnášet do
šachové hry metody a prvky svého povolání: hrál systémy a varianty z let svého mládí a horlil proti těm, kdož
chtějí učinit z šachu záležitost čistě vědeckou: »Teorie fysiky je stokrát zajímavější než ta nesmyslná teorie šachu. A
víc mě baví číst Kanta než učebnice pana Tartakaviára (čti: Tartakovera a vezmi na vědomí Vidmarovu nepomíjející
zálibu pro slovní hříčky) a poslouchat jeho úvahy o hypermoderním šachu.«
Čím byl starší, tím více přestával vidět v šachu boj a tím větší měl sklonnost a slabost pro sbírání turnajových
půlek čili remíz. V tomto bodě dosahoval skoro Teichmannovy virtuosity. V kavárnách nebyl nikdy vídán daleko
od šachových stolků a ponejvíce u nich a při hře; zato v turnajovém sále neměl stání a prchal od partie, jak
nejrychleji mohl. Možná proto jen, aby si mohl sednout do kavárny k občerstvujícím šachovým »bleskovkám«.
Turnaj v Groningen 1946. A střetnutí dvou rivalů – Vidmara a Bernsteina – napřed v důvěrném kroužku přátel u
kavárenského stolku, později ve veřejném kruhu mistrů u šachového stolku. Milan Vidmar, opírající si buclaté
ručičky o mohutný expanzivní břich, rozsévá kolem sebe žerty a veselí. Také Bernstein chce dát něco k lepšímu. Prý
byli jednou dva Skotové a hrozně rádi se o něco sázeli. Jako například o šilink, kdo sní živou ropuchu. Ten jeden
tedy roztomilou ropušku pozřel a ten druhý vyklopil penízky. Ale že nebyl vítěz sázky skrblík, umožnil kolegovi,
kterého zřejmě prohra šilinku mrzela, nabýti svého ztraceného jmění. Musel však za trest (a za šilink) sníst taky
jednu ropuchu. A tak měli oba Skotové ropuchu v břiše a svůj šilink v kapse.
Vtip to byl dobrý a společnost zaplatila za něj vděčným potleskem. A nyní, když už byl tak v ráži, slavnostně
Bernstein vyhlásil, že v zítřejší partii s Vidmarem povede nesmiřitelný boj až do posledního dechu a do posledního
pióna a že ani za nic nepovolí zde přítomnému panu profesorovi remízu.
Ale ani ten nejlepší úmysl ničeho nezmůže proti objektivním podmínkám. Bernstein měl bílé figury a vytáhl do
pole se skotským gambitem. A šlo v tom skotském gambitu o poslední místo v turnajové tabulce, o prestiž, o sázku,
o všechno – nu, jako v té skotské anekdotě.
Kolem dvacátého tahu situace na šachovnici dostávala výraz neodbytné remízy. O to víc rostla Bernsteinova
zatvrzelost a vůle k odboji. I Vidmar měl nesnadnou povinnost: tahat figurkami a neporušit rovnováhu sil. Dřeli se
tedy oba poctivě dalších deset, dalších dvacet, dalších pětatřicet tahů. A nutno přiznat, že ani ten, ani onen
nepotřísnil svou čest remízovou nabídkou. Nakonec totiž zůstaly na šachovnici jen tři figury – bílý král a střelec a
černý král – a za takovýchto okolností, jak je vám zajisté známo, nelze ve hře dost dobře pokračovat.
Zrudlý Bernstein vstává od šachovnice a upocený Vidmar se ho dotazuje: »A řekněte mi, prosím, bylo potřebí,
abychom oba tu ropuchu snědli?«

OSIP BERNSTEIN je Durasovým vrstevníkem: začínal na prahu dvacátého století, v pětadvaceti letech už byl
velmistrem a v dvaatřiceti – stejně jako Duras – odešel z turnajového jeviště. A jako Durase, ptali se po první
světové válce i Bernsteina, kdy že se opět vrátí k šachu. Bernstein odvětil: »Zúčastním se turnajů teprve tehdy, až se
mi povede tak dobře, že si to budu moci dovolit, anebo až se mně bude dařit tak špatně, že to budu mít zapotřebí.«
Svůj slib splnil: úspěšný padesátiletý pařížský advokát Bernstein vrací se po osmnáctileté odmlce do turnajového
sálu a je znovu úspěšný i na čtyřiašedesáti šachových polích. Od těch dob uplynulo dalších devětadvacet let a
Bernstein je stále nejlepším šachistou Francie. A na odchod myslí dnes stejně tak málo, jako kdysi Mieses.
Na rozdíl od velmistrů moderní doby upřímně nenávidí remízy. Často byla vídána jeho mohutná lysina v
hodinovém zadumání nad beznadějně vyrovnanou pozicí, z níž chtěl vzkřísit celý bod. Když se ho přátelé ptali,
proč raději nedá takovou partii za remízu, řekl: »Dát to za remízu? Ale vyhrál už tím někdo nějakou partii?«
Vyhrát vyhranou partii je nesnadná věc, to je známo. Ale prohrát remízovou partii není tak obtížné. Viz dva
příklady z Bernsteinova života.
Lasker mu jednou nabídl remízu v značně už zjednodušené a vyrovnané koncovce. Lasker Nelasker, takovouhle
písničku Bernstein nerad slyšel. Partii však ještě nakonec prohrál. Lasker si nad svým neočekávaným vítězstvím
zafilosofoval: »To bylo poprvé v mém životě, kdy jsem někomu nabídl remízu. Neudělal jsem to nikdy předtím, a
hned tak už to zase neudělám.«
V Curychu 1934 hrál Bernstein s málo známým švýcarským mistrem. Měl o pěšce víc, drtivou převahu a výhru
na dosah. Ale okamžik nevysvětlitelné slepoty, která čas od času potrefuje i proslavené bystrozraké velmistry,
zničil vše a remíza byla nevyhnutelná. Na scéně se objevil Lasker a zajímal se: »Prosím vás, jak se vám mohlo
podařit tuhle partii ještě zremizovat?«
Bernstein, který prožíval chvíle nejupřímnějšího sebeopovržení, hlesl: »Protože jsem nejkolosálnější šachový
ignorant pod sluncem.«
»Hm, to jste vyřkl pozoruhodnou myšlenku.«
»Jakže?« volal Bernstein. »Vy tomu opravdu věříte? Jestliže ano, tak vás žádám, abyste mi to dal písemně!«
Lasker vzal bez meškání list papíru a napsal doslova: »Na žádost dr. Bernsteina tímto prohlašuji, že jest
nejkolosálnější šachový ignorant pod sluncem.«
Jindy a jinde.
Bernstein se prochází v turnajových kuloárech a potkává smutný stín jednoho mladého šachového ctižádostivce.
»Proč tak nešťasten?«
»Ale to víte, mistře, mám těžkou, velmi těžkou přerušenou partii. A budu muset vydat ze sebe vše, úplně vše,
abych ji vyhrál. «
»Vše?« usmál se Bernstein nevinně. »Úplně vše? A jak to, že tak málo?«
Bernstein cestoval rád s šachovnicí a za šachovnicemi po celém světě. Vyprávěl, že jednou se rozjel za svým
přítelem až na Ukrajinu, aby mu ukázal Blumenfeldovu variantu v meránské obraně dámského gambitu.
V roce 1938 přijel Bernstein do Prahy za obchodním jednáním. A možná, že hlavně za Durasem a za osvěžením
vzpomínek. Už první večer se sešli dva dávní přátelé a soupeři v Unionce u šachového stolku. Bylo jim každému
zrovna tolik roků, co tenkrát v San Šebestiánu 1911 (kdy se viděli naposled) oběma dohromady. Dali se do hry. A
Duras měl v každé partii černé a v každé partii zkoušel na Bernsteina svůj krkolomný gambit 1. e2-e4 f7-f5? Tři z
těchto »analytických bleskových partií« se zachovaly v záznamu několika pohotových diváků; tempo ostatních bylo
rychlejší než tužka a snaha stenografů.
V utkání se Sovětským svazem v Paříži 1954 hrál dvaasedmdesátiletý Bernstein na první šachovnici s
třicetiletým Bronštejnem. Z dvorné úcty před šedinami svého soupeře zvolil sovětský velmistr královský gambit –
zahájení, které bývalo v módě za dnů Bernsteinovy mladosti. Stařec Bernstein si při té příležitosti vzpoměl na staré
časy neznámou variantou, která poněkud vyvedla z míry malého Davida.
»Víte, mistře,« šeptal pár kroků stranou Bernstein Kotovovi, »dnešní variantu jsem hrál naposledy před
třiapadesáti lety proti samotnému Michailu Cigorinovi…«
Ve stejném roce 1954 letí svěží šachový veterán Bernstein na turnaj až do Montevidea; ne už jako favorit, ale jako
živý pamětník šachového pravěku. Pro první cenu si přijel sebevědomý Miguel Najdorf, který když uzřel celkem
nevalné personální obsazení turnaje, žádal ultimativně, aby první cena byla zvýšena na dvojnásobek; ostatní ceny
prý mohou být úměrně o to nižší. Pořadatelstvu bylo Najdorfovo přání rozkazem. Ale Najdorf sám se stal obětí
vlastní sebevědomé chtivosti. Byl předstižen a poražen nejprv chilským borcem Letelierem a v posledním kole
poražen a předstižen také Bernsteinem.

SAVIELLY TARTAKOVER má smůlu, že přichází na řadu až poslední a že téměř všechny superlativy a

vyhraněné charakteristiky a typické pozoruhodnosti, kterých měl vrchovatě, jste si už přečetli ve vyprávění o
jiných. Nebudeme je tedy znovu opakovat, rozpomeňte se na ně, spojte je v duchu se jménem Tartakoverovým a
pak si přečtěte jako malou ukázku jeho pronikavého a sršavého vtipu několik řádek, které sám napsal:

Aforismy.

Kombinace je umožněná nemožnost. – Domníváme se, že posunujeme figurky a uskutečňujeme nějaké ideje, ale
ponejvíce jsme těmi neživými figurkami vláčeni a svůdnými ideami ničeni. – Varianta zabíjí. – Druhý nejlepší tah
bývá často tím jedině správným tahem. – Šachová teorie triumfuje v nesprávných a podezřelých tazích. – Jsou silné,
hlučné a bezbarvé tahy. Ty poslední bývají nejnebezpečnější. – Vždy je lépe obětovat soupeřovu figuru. – Nejlepší
cestou, jak se vyhnout Evansovu gambitu je hrát španělskou hru. – Zápasy dokazují mnohem méně než turnaje; a
turnaje nedokazují v podstatě nic. – Partie má obyčejně tři fáze: zahájení, v němž chcete získat lepší hru, střední hru,
v níž se vám zdá, že stojíte lépe, a koncovku, kdy poznáváte, že vás porážka nemine.
B í l á d á m a : na c2 je potměšilá, na b3 svéhlavá, na d2 sentimentální, na bl licoměrná, na e2 vyzývavá, na g4
energická, na f3 domýšlivá, na e3 učenlivá, na g5 vzpurná, na h6 bezohledná.

Co je to chyba?
Celý šach je patrně vybudován na chybě. – V každé chybě vězí cosi správného. – Chybovat může (a smí!) jenom
silný hráč. – Chybné tahy jsou těžko k nalezení. – Jen chybami se šachista učí. – Chyby jsou tu proto, aby je někdo
udělal. – Šachová hra je pohádkou o tisíci a jedné chybě. – V šachu je jenom jedna opravdová chyba: podceňování
soupeře; všechny ostatní jsou buď neštěstím nebo štěstím. – Chybuji, ergo jsem. – Jsou chybami obsypaná vítězství
a slávou ověnčené porážky. – Největší chyby jsou domnělé. – Pesimistický názor: Povětšinou se prohrává silnými
tahy a vítězí chybami. Metafysický názor: Nejsou chyby, nýbrž jen nevyužité možnosti. Pozitivistický názor: Oběť
bývá obvykle jen skvělým důkazem předchozí chyby.

Strategie a taktika.
Vědecká definice: Strategie je stanovení správného a přesného plánu pro celý úsek partie; taktika je pohotové
uskutečňování dobré operace. – Populární definice: Strategie je generální plán; taktika plán dílčí. – Filosofická
definice: Strategie vyhledává boj, taktika pouze cestu k výhře. – Skeptická definice: Stratég oslabuje tak dlouho
protivníkovy pěšce, až na to sám doplatí. Taktik obětuje svého nejsilnějšího pěšce, ale vsadí soupeřovu králi mat.

Indické pohádky.
Přišla rozličná šachová zvířata k laskavému Buddhovi a stěžovala si na svůj úděl. »Nikdy nemohu dát sám
mat,« řekl jezdec. Načež velmistr Buddha po čtvrthodinovém zadumání vynalezl „dušený mat“. – »Jsem bez práva
a bez movitosti,« plakal malý pěšáček a bylo mu uděleno proměnné pole. – »Oježděné jsou už naše úhlopříčny,«
hořekovali bílí a černí střelci tak dlouho, až jim Buddha po poradě s Rétim a Nimcovičem věnoval ‚domeček‘ pro
boční vývin. – »Jako dva hloupí tovaryši brouzdáme šachovnicí,« posteskly si věže a jejich moc byla rozhojněna o
sedmou řadu…

Nakonec ještě jedna historka, která výtečně charakterizuje Tartakovera jako šachistu i jako člověka.
To už bylo Tartakoverovi sedmašedesát, když přijelo sovětské mužstvo do Paříže a střetlo se s reprezentačním
družstvem Francie. Vysoké vítězství sovětských šachistů 15½:½ nebylo překvapující. Tartakover hrál s Keresem.
Partie to byla celkem vyrovnaná a Tartakover měl možnost vynutit remízu trojím opakováním pozice. Když už
dvakrát vrátil figuru na výchozí políčko, aniž Keres pozměnil svou odpověď, Savielly se zamyslel a táhl jinak a –
špatně. Tomu se divili všichni sovětští velmistři a ptali se na pohnutky onoho nenadálého a nakonec prohrávajícího
tahu. Tartakover melancholicky povzdychl: »Dlouho jsem nad tím uvažoval a viděl, že nemám nic než remízu. Ale
remíza, to znamená konec hry, a mně se tolik chtělo s takovým Keresem si ještě trochu zahrát…«

Jak si stojíte?
Šachový turnaj je velkolepé drama mlčenlivosti. Dvojice více méně nehybných soupeřů sedí proti sobě,
demonstrátoři neslyšně konají své pochůzky od partie k nástěnné šachovnici, rozhodčí stojí v pozadí jako stín a jen
tu a tam se přišourá do středu scény a výstražně zasyčí. Je totiž potřebí občas ukáznit obecenstvo.
Divák, který rozumí fotbalu a nikoli šachu, nemůže si tu přijít na své: zdá se mu, že upadl mezi armádu předem
srozumněných spiklenců; a vidí, že ti dole si v ničem nezadají s těmi nahoře. Udiveným zrakem patří náš náhodný
divák kolem sebe a marně se snaží vypozorovat nějaký děj. Ale běda: nic, naprosto nic se tu neodehrává. U stolečku
trůní podivní lidé, žvýkají cigarety, hnětou si čelo, kroutí si kštice a neodtrhují pohled od malých dřevěných
figurek. Jedině tamhleten obrýlený dlouhán má celkem dobrou práci nohou: v rytmickém galopu potřásá kolenem,
a když na chvíli ustane, obemkne jako popínavá rostlina svými dolními končetinami židli. Jiný hráč chodí mezi
stolky s očima vbodnutýma do stropu, jako by právě tam hledal řešení své partie. A tady ti dole, kteří nemají ani
ponětí o tom, jak lze povzbudit borce a vypískat nepozorného sudího, špitají jen něco v nesrozumitelné hantýrce
slov, písmen a cifer. Pryč odtud, rozhodne se mžikem náš divák, který se dal zlákat plakátem MEZINÁRODNI
ŠACHOVÝ TURNAJ. A po špičkách se vzdaluje z děsuplného sálu.
Šachová partie je drama dvou soupeřících mozků. Posunutí šachové loutky je pak už jen symbolický čin, kterým
se uzavírá složitý proces úsudku, propočtu a vůle. Některý šachista opíše figurkou plavnou vzdušnou křivku, a
dříve než od ní odtrhne ruku, řádně ji zašroubuje na nové políčko; jiný figurku pomalu postrkává na místo určení;
prstoklad dalšího šachisty se vyznačuje tím, že se dotýká jen hlavičky a figurku zvysoka upouští. Mají své osudy
knihy, mají své osudy i tahy na šachovnici…
Jedna z otázek, které lidi hodně zajímají: kolik tahů dopředu dovede propočítat šachový mistr nebo velmistr? A
má se za to, že čím je šachista kvalifikovanější, tím dále že vidí a myslí a počítá.
Pachman říká, že mnohem víc než na schopnosti dalekovidného propočtu záleží na schopnosti vést hru podle
správného plánu: »Propočet konkrétních variant je možný a nutný jen v určitých pozicích jasně vymezeného
charakteru; ve většině pozic je však správným vodítkem k nalezení vhodného tahu jen celkový plán vedení hry.«
 A také Čigorin odmítá hovořit o tom, jak daleko počítá a podle kterých zásad se řídí: »Podstatné je, umět se
orientovat v každé situaci a najít správný tah i tehdy, teče-li nám do bot. To je nejdůležitější, to má větší cenu než
všechny zásady, lépe řečeno – to je jedinou zásadou šachové hry.«
Ale přece jen – vidíme, že vás to zajímá – na kolik tahů dopředu dovedou velmistři počítat?
Alechin říká: »Obyčejně na čtyři, málokdy víc než na šest; ale občas se vyskytnou kombinace, kdy musím vidět a
vědět, co bude po deseti, dvanácti tazích.«
A nyní se zeptejme Capablanky: »To záleží na pozici. Někdy i pětadvacet nebo třicet tahů.«
Také zvěčnělý Marshall vstupuje do naší diskusní tribuny: »Kolik tahů dopředu propočítávám? Dva. Ale musí to
být dva dobré tahy.«
Americký velmistr Reshevsky: »Vždy o jeden tah více než můj soupeř.«
Oč tedy jde v šachové partii? Nám, vám, slovem všem, všem, kteří jsme se upsali královské hře? Ruku na srdce:
nechceme si jen dobře zahrát, jak říkáváme, ale chceme především vyhrát, chceme porazit soupeře.
Budeme šachovat soupeře, kdykoli se k tomu naskytne příležitost? Och nikoli: víme dobře, že šachů jest mnoho,
ale jen jeden mat. Co tedy učiníme? Budeme hrát dobře. Ano, to je správné ustanovení.
Ale počkat, přece jen je musíme trochu poopravit. Nestačí totiž hrát pouze dobře: je třeba hrát lépe; lépe než náš
soupeř. A hlavně, prosím, pozorně. »Pozornost«, citujeme slavnostně Marshallovu oblíbenou průpovídku,
»pozornost je v šachu důležitější než všechno ostatní.«
Přejeme vám, drazí čtenáři, nové a četné šachové úspěchy. Přejeme vám, abyste vyhráli co nejvíce partií anebo
abyste si v nich s t á l i a s p o ň dobře.
K této vazbě malou poznámku. Pozastaví se nad ní bezpochyby jazykoví puristi. Řeknou nám, že úsloví »státi si
dobře« je necitlivý germanismus, že je to cizomluv a kazimluv, že rve uši a že jest ho třeba neprodleně vymýtit. Ze
slovníku snad ano, připouštíme, ale z života a těla šachového nikdy. Nikdy!
»Stojím si dobře.« – »Stál jsem si znamenitě, ale pak jsem to zvrtačil.« – »Obětuju mu figuru za dva pěšce a budu
si stát skvěle.« Tak se mezi šachovým národem mluví napořád. A věřte, je v tom rčení taková míra estetického a
dojmového prožitku, taková síla stavovské něžnosti a zasvěcenosti, že ho nenahradíš žádným jiným termínem.
Krásný je pocit, když si stojíme dobře, že ano? Jak to však přišlo, těžko říci. Hráli jsme přece stejnou variantu
španělské jako jindy, a tu najednou, z ničeho nic, začíná se soupeř ošívat. Před chvílí vyjel střelcem na g4 a teď se
zase vrací zpátky na c8; přibývá mu slabin, ztrácí tempo, ztrácí čas, ztrácí pěšce, ztrácí hlavu. Znáte ty slastné
chvíle, když si stojíme dobře? Člověku je lehko, jako do skoku. Ať se soupeř potí; nám je hej; pojďme se projít mezi
diváky; stojíme si přece výtečně.
Ale z muže, který si stojí dobře, může se mžikem stát muž, který si už nestojí dobře. Jak to řekl Viktor Dyk:
»Nastojte! Byl to jediný tah, který dokonale změnil situaci na šachovnici. Zdánlivě neškodný tah ukázal se
hroznou chybou. Vyhraná pozice změnila se v prohranou. Muž, který chodil, sedí. Sedí nad zříceninami své partie
a klade si dvě zoufalé otázky: jak jsem to mohl přehlédnout? jak bych to mohl spravit?
Není však vždy pravda, že co se pokazilo, napravit se dá. Do kategorie nenapravitelných partií patří určitě také
tato partie. Hráči je horko. Za zády zase ten šepot. Dříve mu bylo potěšením, zastavil-li se kdo u jeho partie; neboť
se mohl na diváka spokojeně zadívat: stojím si dobře, že ano?
Nyní je příchod každého diváka nesnesitelnou mukou. Hráč se nervózně ohlíží při každém zvuku. Bouchl někdo
figurkou? Hovoří někdo opodál příliš nahlas? Vrzají něčí boty? Náš muž rozhodně už si nestojí dobře…
Ne, nepůjde už kolem sbírat gratulace a poklony. A přece byla by to krásná příležitost, aby se šel projít. Ke
skupině kibiců, a zeptat se jich: Myslíte, že bílý má remízové šance?
Bílý je totiž on!

Jen několik pojmů

A teď, když jsme se ocitli už u šachovnice a v turnajovém sále, vysvětlíme si několik odborných šachových
pojmů.

O b ě ť budiž na prvním, to jest čestném a výsadním místě. Obětovat něco v životě nešachovém je ctnost
defenzivní, možno říci altruistická. Vzdávám se něčeho, aby si druzí polepšili. Obětuji například své pohodlí, své
výhody a tak podobně a jsem si jist, že v očích veřejnosti rostu co charakter a příklad nezištnosti. Obětuji-li něco na
šachovnici, a to buď pěšce, kvalitu, figuru, věž nebo dokonce dámu, činím tak z důvodů méně nezištných, neboť
chci něco získat: buď toto všechno nazpátek s lepší pozicí nebo ještě něco navíc nebo jednoduše hodlám soupeře
zmatit.
Oběť je solí šachové hry. Obětovat to znamená nebát se. A chrabrost jest i v šachu nejvíce oceňována. Čím:
údivem soupeře, obdivem diváků, vykřičníkem glosátora, cenou za krásu. Taková je už totiž hodnotící praktika
šachové estetiky, že pěkná je partie s obětí jednoho nebo dvou pěšců, krásná s obětí jedné nebo dvou figur, výtečná
s obětí věže nebo dámy a nesmrtelná je pak ta partie, v níž vítěz si velkolepě zahýří s větším počtem lehkých i
těžkých figur včetně dámy a několika pěšců.
Ne však každá oběť je poctěna první cenou, vavřínem a věhlasem. Pravda je ta, že většina jich se dostane na
hřbitov »nekorektních obětí« s náležitým počtem otazníků a pohrdlivých úsměšků.
Jak poznat oběť korektní od té oběti neslavné a hřbitovní, tážete se. To ovšem není snadné. Nejlepším
ověřovatelem bývá výsledek partie. Ztratíte-li pěšce nebo figuru, všimne si toho soupeř a kibicové a zeptají se: je to
oběť nebo chyba? Brzká budoucnost neomylně zodpoví stávající otázku. Když vyhrajete, je jasné, že jste figuru
obětoval. Prohrajete-li, je evidentní, že jste tu dotyčnou figurku ztratil přehlédnutím, prekombinováním,
přeceněním útoku, podceněním pozice nebo soupeře, ukvapeností, neznalostí varianty, zkrátka hrubou chybou.
Jsou oběti s jedním vykřičníkem a také se dvěma!! Pokud jde o ty první, jsou to celkem řádně uvážené a dobře
propočítané činy odvahy. Není divu, že soupeř mnohdy ani takovou oběť nepřijme. Kdežto oběti s dvěma
vykřičníky soupeř asi vždy zkonsumuje, neboť při nejlepší vůli nevidí, co hrozného mu vlastně hrozí. Jsou to oběti,
jejichž iniciátorem není chladný propočet, nýbrž odhad, cit, tušení. Jakkoli nejsme nakloněni popularizovat cit na
úkor rozumu, musíme přiznat, že oběti, na nichž se ve významné míře cit podílel, náleží mezi ty nejúchvatnější.
Jeden zámožný muž, který už ani nevěděl, jak utratit své peníze, pozval jednou Laskera a Maróczyho na svačinu.
Nejprve onen boháč oběma velmistrům ukázal, co dobrého jim dal uchystat k snědku. Ale místo pokynu k hodům
přišlo vyzvání, aby si vážení mistři dali jako aperitiv jednu přátelskou partii šachu. Lasker se vykrucoval a Maróczy
jakbysmet. Bohatec, vida nelibost, pravil: »A kdo tu partii vyhraje, dostane jako malou odměnu tisíc dolarů.«
Mistři ustali ve vykrucování a spěchali do knihovny k šachovému stolku. A věřte nám, byl to stolek divuplný.
Totiž stolek ne, ale figurky na něm. Každá byla v podstatě podstavcem likérové sklenky; a každá byla – podle své
šachové hodnoty – řádně naplněna. V pěšcích se červenala griotka, kdežto dámy nesly místo své korunky
úctyhodnou porci koňaku.
»Mám jedinou skromnou podmínku,« děl zámožný podivín, »při každém braní figury musíte vypít její obsah.«
A nyní zachyťme aspoň začátek této historické partie. Bílý: Lasker – Černý: Maróczy. Nepravidelné zahájení. 1.
e4 e5, 2. Dh5 Jc6 3. Dxf7 +!?! To je oběť dámy, jaká se zřídkakdy vyskytuje v mistrovské praxi. Ježto králem nebylo
možno nikam ustoupit, musel Maróczy oběť přijmout a koňak vypít. Byla to oběť korektní čili nic? Odpověď na
tuto otázku ponecháváme čtenářově úsudku. A ty, kteří tonou v nejistotě, ubezpečujeme, že oběť se ukázala konec
konců velmi korektní a že Lasker vyhrál partii i tisíc dolarů. Je ovšem jasné, že jeho riskantní oběť dámy ve třetím
tahu náleží do kategorie obětí citových…

Z a h á j e n í je věc náramně důležitá. Zahájíme-li partii dobře, rozehrají-li se nám všechny figury, pak máme
napůl vyhráno. A naopak, prošpikujeme-li zahajovací etapu hry několika nevhodnými nebo nepozornými tahy,
musíme pak jaksepatří potýrat mozek, abychom se vymanili ze souperova obležení, abychom unikli hrozící zkáze.
Proto šachisté (a šachoví teoretikové) věnují zahájení tolik pozornosti. Neboť v šachu platí: začátek dobrý – všechno
dobré.
Šachová partie začíná prvním tahem bílého, to jest povětšinou vysunutím pěšce před králem, dámou či střelcem
nebo vykročením jezdce. Ale charakter zahájení určuje svou replikou také černý.
Zkušení šachisté vědí, jak důležité je disponovat pestrým repertoárem zahájení. Protože na toho, kdo začíná
partii vždycky stejně, snáze se lze připravit a překvapit ho nějakou přichystanou léčkou. Jako se to stalo
německému mistru a bankovnímu řediteli Carlu Carlsovi.
Carls žil, tvořil a obchodoval v Brémách. A zůstal Brémám věrný po celý svůj dlouhý život tak jako zůstal věrný
svému zahájení 1. c2-c4. Snad pro tuto dvojí věrnost vešel tah 1. c4 s dalším bočním vývinem královského střelce na
g2 do dějin šachu jako brémská hra. Různé autority v různých desetiletích různě posuzovaly toto zahájení. Tarrasch
se o něm vyjádřil lapidárně: »Je to úplný nesmysl.« Tattakover však soudil jinak: »Je to nejzáludnější zahajovací tah
na světě.« Současná doba, jak víme, řadí tah 1. c4 na roveň 1. e4 i 1. d4 a leckteří vynikající velmistři si ho oblíbili o
nic méně než mistr Carls blahé paměti.
Nelze však říci, že všem šachistům, hrajícím černými figurami, je tento vstupní tah sympatický. Není a nebyl.
Podle povahového uzpůsobení pokoušejí se takoví nespokojenci zvrátit další vývoj do klidných vod dámského
gambitu nebo do neklidných peřejí holandské hry nebo do sicilské s obrácenými barvami.
Také současnici Carla Carlse přemýšleli o různých způsobech obrany, takže se na kterémsi německém turnaji
přihodila pozoruhodná příhoda. Vysoký bělovlasý pan bankovní ředitel zasedl k šachové partii, vytáhl tužku a
zanesl do svého partiového konta položku 1. c2-c4. Pak uchopil příslušného pióna a chtěl s ním demonstrovat
napsaný tah. Chtěl, ale nemohl. Nebylo možno. Pěšec c2 lpěl na šachovnici jakoby přikován a marné byly Carlsovy
pokusy uvést jej do hry.
»To je – to je hrozné,« potil se rozčilením starý mistr Carls, »já nemohu pohnout tímhle pěšcem…«
»Nevadí,« svoloval ohleduplný soupeř, »táhněte tedy jiným.«
»To přece není možné; už jsem se ho dotkl.«
»S tím si nedělejte starost; já vám to výjimečně prominu…«
Teď už si i rozhodčí turnaje povšiml, že tamhle u toho stolu spolu soupeři místo hry konverzují, což se příčí
liteře řádů. Šel tedy zjednat pořádek.
»Něco takového svět neviděl,« žaloval Carl Carls rozhodčímu, »tenhle pěšec, račte se přesvědčit, je
přišroubovaný či co…«
Rozhodčí se o takový nebývalý jev ihned začal zajímat. A zjistil, že pěšec c2 není přišroubovaný ani přikovaný,
ale přilepený nějakým velmi solidním lepem. Dal proto přinést jinou šachovnici s novou soupravou figurek a
osobně dohlédl na to, aby žádné nekalé živly nezabraňovaly Carlsovi provést úkon 1. c2-c4.

P ř e r u š e n á p a r t i e je ta, která po časové kontrole (ponejvíce po pěti hodinách hry) nepřinesla rozhodnutí.
Šachista, který je na řadě, napíše ještě svůj příští tah a partiové záznamy obou soupeřů se vloží a zalepí do obálky.
Honosně se tomu říká pečetění. Pečetěný tah musí být napsán obzvláště čitelně a přesně. Napíšete-li Vdl a máte-li
obě věže na první řadě, je zle. Neboť v zápisu bylo třeba objasnit, hodláte-li obsadit sloupec »d« věží, která stojí na
al, nebo druhou věží, která zaujímá čtvereček fl. Pro takovouhle nezřetelnost zápisu vám zapíše rozhodčí do
turnajové tabulky nulu a nic se neohlíží na logiku tahu nebo na okolnost, že máte třeba o figuru a šest pěšáků více.
Tak tedy pozor!
Co s přerušenou partií?
Jsou tři možnosti. Za prvé lze partii analyzovat. To znamená, důkladně prozkoumat desítky pravděpodobných
variant a stovky nepravděpodobných podvariant. To znamená, důkladně se s přerušenou partií potrápit a potýkat.
Jiní si vyjdou k osvěžující procházce do sadu, zatímco muž, který má na svědomí přerušenou partii, sedí v pokoji a
analyzuje. Jiní klidně a soustředěně obědvají, zatímco nebohý muž civí do kapesní šachovnice místo do talíře. (Pak
přijde třeba číšník a náš muž zjišťuje, že někam zašantročil účtenku s útratou a že neví, co obědval. Tu musí
přiskočit na pomoc soustolovník a ubezpečit pana vrchního, že šachista dosud neobědval, nýbrž se stravoval
přerušenou partií.) Také lze přizvat k rozboru partie dobrého přítele, protože čtyři oči více uvidí než dvě.
Za druhé je možno přerušenou partii nabídnout soupeři bez další hry za remízu. To udělal jednou v Hamburku
sám velký Alechin a jeho soupeř rád nabídku přijal. A nebyl ani zvědav, co Alechin pečetil: dal mu blanket a
Alechin ho podepsal. Podepsal a silně tužkou zaretušoval svůj poslední tah, aby se svět nedověděl, že i velký mistr
může někdy zapečetit slabý, ach, velmi slabý tah.
Za třetí lze přerušenou partii bez dalšího trápení vzdát. Odborníci říkají, že tahle varianta je nejlepší.

K o n c o v k y neboli končící hry vznikají zpravidla tehdy, zmizí-li z šachovnice obě nejsilnější figury, to jest
dámy. Koncovky jsou tvrdými oříšky pro každého a jen málokdo může tvrdit, že je umí louskat.
Ptali se jednou Laskera na jeho plány do budoucna. A sedmdesátiletý stařík, známý ostatně svou odedávnou
schopností vyhrávat mnohé remízové koncovky, odvětil: »Odjedu do New Yorku a budu tam studovat umění
končících her. Až si dokonale osvojím aspoň jeho základy, stanu se dokonalým šachovým umělcem.«
Od těch dob se jen málokdy přihodilo, že by si nějaký mistr nebo nemistr vytkl cíl stát se umělcem šachových
koncovek. Valná část šachistů pohříchu studuje a hltá a dře pouze teorii zahájení a věří, že pak už nějak dokáže
uplatnit převahu pěšce k výhře. Ale tato víra bývá až příliš klamavá.
»Nechápu, jak se to mohlo stát,« slýcháváme, »měl jsem převahu dvou píšků v jednoduché koncovce; bylo to už
čistě věcí techniky; a já, hlupák, jsem to ještě prohrál!«
To je to, že technika je technika a žádná maličkost. A bez trpělivého cvičení etud se nikdo virtuosem nestane.
Jedním z mála současných koncertních mistrů koncovek je Maďar Gedeon Barcza. Je to velmi dlouhý a velmi
hubený muž v nejlepších letech. Štíhlé prsty, protáhlý úzký obličej, úsporný knírek a mocné černé okuláry dovršují
výraz a vzhled a činí srozumitelnou přezdívku, jíž se Barczovi dostalo – Fakir. Ale šťastlivou shodou okolností
disponuje Barcza fakirskými schopnostmi i na šachových polích. Jeť velmistrem dlouhotrvajících partií a
neúnavným vytrvalcem únavných koncovek. Jeho styl není oslavou okázalé krásy, ale pomníkem nepatetické
důkladnosti a houževnatosti. Bylo kdysi řečeno, že politika znamená »silné a pomalé vrtání tvrdých prken s
náruživostí a prozíravostí zároveň«. Toto podobenství nás napadá při vzpomínce na stotahové Barczovy šachové
opusy.
Jeho koníčkem jsou koníčci: střeží je jako oko v hlavě a dosti nerad svoluje k jejich směně za střelce. Věří v sílu
koňské kvality a ze všeho nejraději hraje koncovky s párem jezdců. Kromě toho si rád staví domečky na obou
křídlech své šachové základny, čemuž se odborně říká Barczův systém. Nu, a jestliže jsme řekli, že Gedeon Barcza
jeví náklonnost k »pomalému vrtání tvrdých prken« (po našem: k vleklému posunování a oprašování figurek),
rozumí se samo sebou, že si libuje i v analýzování přerušených partií.
Co se stalo v Budapešti 1948: Barcza hraje s Gerebenem a jeho pozice je bezpříkladně beznadějná. Místo však aby
vzdal, pečetí. Tomu se diví soupeř i diváci: vždyť Barcza má vlastně jen dva tahy a jak nevábné ještě k tomu: ta
první možnost je možná jen za cenu materiálních ztrát, ta druhá možnost je úplně nemožná. Nejenže Barcza
zapečetil, ale dostavil se i k dohrávání. Rozhodčí rozlepí obálku a vyjme z ní zápis Gerebenův. Podívá se do obálky
jednou, podruhé, potřetí a konstatuje, že Barczův zápis partie zmizel. To bylo něco nevídaného. Barcza tvrdí, že
zápis řádně odevzdal a že nemůže být ovšem zodpověděn za šlendriánství pořadatelského štábu. Rozhodčí bledne
a rudne a nakonec chce Barczu zkontumovat.
»Jakápak kontumace?« zahovoří Gereben. »Ať jen Barcza řekne, který tah zapečetil a budeme hrát dál. Beztoho
se obávám, že si už ani moc nezahrajeme.«
Očekávání brzkého vítězství dodává vzlet Gerebenově ironii i velkorysosti. Pak řekne Barcza, že pečetil ten a ten
tah, a Gereben se div hlasitě nerozesměje: ze dvou možností vyvolil totiž Barcza právě tu ‚úplně nemožnou’. Avšak
dobře Gereben učinil, že se hlasitě nerozesmál. Neboť nakonec to nebyl on, komu bylo do smíchu. Právě onen
dokonale nemožný tah byl ouverturou delší řady podobně podivných tahů, které Barcza zakončil studiovým
výkřičníkem. Byla to remíza, byl to fakirský kousek k pohledání.
 R e m í z a čili nerozhodná hra nastává tehdy, jak nás poučila jedna stará příručka, když síly, které jedné nebo
oběma stranám zbyly, nestačí k vynucení matu, nebo když se stejná pozice opakuje třikrát po sobě. Tuto definici
nutno doplnit o turnajovou zvyklost, že remíza nastává také (a ponejvíce) tehdy, dohodnou-li se na ní oba soupeři.
Důvody k remízovým nabídkám vyplývají někdy z oboustranného objektivního posouzení vyrovnané pozice, ještě
častěji však z pohnutek interních, jako jsou například nechuť k životním komplikacím, nelibost k přespřílišné
námaze, strach z protivníka a bázeň z prohry. Neboť, jak se říká, kdo nehraje, neprohraje. Tož, dáme to tedy za
remízu, co o tom soudíte?
Vidmar – toho už známe jako ctitele remízového smíru – nabídl jednou v prohrané pozici Rubinsteinovi remízu.
Rubinstein byl člověk zdvořilý a nechtěl váženého pana profesora roztrpčit. Řekl tedy: »Nemám ponětí o tom, kdo
z nás stojí lépe či hůře. Ale víte co? Požádáme experty, aby se podívali na naši partii. Uznají-li ji za remízovou, bude
to remíza…«
Vidmar se tiše usmál a partii vzdal.
Kdysi platívalo v mistrovských turnajích ustanovení, že před třicátým tahem se nesmí dát soupeři partie za
remízu. Vidmar hrál s Nimcovičem a nic nenamítal, když soupeř vyměňoval jednu figuru za druhou a pádloval čile
do remízové zátoky. Naopak, vycházel mu velice ochotně vstříc. Ale těsně před třicátým tahem ujel Vidmar svou
věží z volného sloupce a očividně se vyhnul poslední výměně. Také jeho další dva tahy věstily cosi neblahého.
Nimcovič se už začínal kabonit, ale vtom – úderem třicátého tahu – nabízí Vidmar remízu. Nimcovič ji přijímá: »To
bych ale chtěl vědět, proč jste uhnul tou věží.«
Vidmarův úsměv: »Tak. Chtěl jsem vás jen trochu znepokojit.«
Originální nabídku na remízu učinil Lilienthal Keresovi: »Dal bych to za remízu, jestliže si ovšem nemyslíš, že si
stojíš lépe. Ale tak se mi zdá, že tvá pozice je o kapánek lepší.«
Keres: »I mně se tak zdá.«
Oba měli pravdu: Keres vyhrál.

K o n t u m a c e . Nepřijde-li ti soupeř k turnajové partii, přibude ti v tabulce celý bod. Je sice opticky poněkud
znehodnocen hvězdičkou, ale platí jako každá jiná plnotučná jednička a přinejmenším stejně tolik jako dvě pracné
kolikahodinové remízy.
Bělovlasý pětasedmdesátiletý Alois Perna, svého času přeborník Brna, utěšoval se v roce 1936 v poděbradském
turnaji útěchy. Prohrával partii za partií, ale nic si z toho nedělal: »Ať jsem bit, jen když si zahraju!«
Ale v sedmém utkání měl štěstí: soupeř se nedostavil a stařík Perna získal bez hry svůj první bod. Uháněl s
blanketem v ruce k pořadateli a jásavě oznamoval: »Konečně je smůla protržena!«
V z d á v á n í s e je výsadou šachistů. Fotbalový zápas trvá devadesát minut a je naprosto nemyslitelné, aby
mužstvo, které prohrává třeba o čtyři branky, odešlo půl hodiny před koncem z hřiště a aby se druhý den objevil v
novinách referát, zakončený takto: »Pravé křídlo červenobílých vsítilo v 15. minutě druhého poločasu další branku
a hosté vzdali.« Vzdát hru, zápas nebo závod se pokládá ve všech druzích sportu za počínání hodné opovržení,
kdežto v šachu naopak za příkaz sportovní slušnosti.
Jen slabí a nezkušení hráči a nebo tvrdohlavci a bláhoví optimisti hrají až do matu. Jinak drtivá většina zápisů
šachových partií bývá zakončena úslovím, že bílý nebo černý vzdal. Neboť žádný normální šachista není zvědav na
to, jak mu soupeř uštědří mat.
Pokračovat v beznadějné hře je kruté utrpení a je k tomu zapotřebí nadlidské síly. Z takové partie, jak kdysi řekl
Tartakover, line se více zkomíravých zvuků než z houslí upuštěných na zem. Jsou šachisté, kteří vzdají ihned po
ztrátě pěšce, ale jsou tací, kteří hrají dál i po ztrátě figury. Odsuzovat ovšem nelze ty ani ony: záleží na pozici, tedy
na tom, je-li možno či nemožno znesnadnit i s menším počtem figurek soupeřovu cestu k výhře.
Alechin kromě svého nesporného šachového mistrovství vyznačoval se také tím, že se nerad vzdával. Ocitl se
jednou v totálně prohrané pozici s Tartakoverem. Všichni čekali, kdy už konečně vzdá, ale nedočkali se: Alechin
zapečetil svůj tah a partie byla přerušena. Takovouhle pozici už přece Alechin hrát nebude, soudilo se a všeobecně
se mělo za to, že velký mistr se vzdá bez další hry a že už se ani k dohrávání nedostaví. Ale Alechin na dohrávku
přišel, a dokonce o čtvrt hodiny dřív než Tartakover. Jakmile se však rozhodčí hotovil k rozlepení obálky, Alechin
řekl, že partii vzdává a chvatně vyrazil z turnajového sálu.
Tartakover vysvětloval Alechinovo podivínství: »On dobře ví, co dělá. A vzdává až tehdy, když vidí, že jsem ani
neumřel, ani neonemocněl, ani náhle neodcestoval.«
Žil kdysi šachista jménem Rosenzweig a ten se ocitl před časovou kontrolou v podobně beznadějném položení
jako Alechin v předchozím odstavci. A taky nevzdal. Jeho soupeř, jakýsi Adams, zapečetil svůj tah a hned jej také s
úsměvem ukázal Kosenzweigovi. A ukázal mu ještě, že všechny varianty, vedou do Říma, to jest k rychlému
vítězství. Rosenzweig přikyvoval, ale děl, že přece jenom se na to ještě doma podívá.
»To se podívejte, je to vaše svaté právo. A uznáte-li, že mám pravdu já, můžete mě zavolat a partii vzdát. Ale
prosím vás, volejte pokud možno co nejdříve. Když totiž nebudeme dohrávat, vyjedu si na tři dny k moři. Tady je
moje telefonní číslo.«
Rosenzweig po důkladné domácí analýze shledal, že nemá sebemenší vyhlídky na remízu. Chtěl tedy
telefonovat svou kapitulaci, ale vyšlo najevo, že kartičku s telefonním číslem ztratil. A když už takhle neúmyslně
připravil soupeře o výlet k moři, musel se nejen k přerušené partii dostavit ale – to se rozumí – musel pak na
šachovnici ještě předstírat snahu o odpor. Pointa této historky je v tom, že Rosenzweig, potahující ze zdvořilosti a
bez hlubšího uvažování figurkami, dokázal partii zremizovat.
A mravní naučení? Bojujte a vzdorujte i proti početní přesile. Neboť cesty šachových figurek jsou
nevyzpytatelné. A překvapení nejsou nikdy vyloučena.
Vzdávání partie je poslední, a přiznejme, nejsmutnější stadium šachové hry. A v omšelém již úsloví, že se musí
umět vyhrávat a také prohrávat, je obsažena věčná pravda sportovní cti. Kéž vždycky se klidně smíříme
s porážkou! Kéž nikdy nebudeme svalovat vinu na všelijaké vnější okolnosti! Výmluvy nesluší nikomu a nikomu
slávy nepřidají.
Hle, co řekl Capablanca po prohraném zápase s Alechinem: »Byl to tvrdý boj a Alechin v něm zvítězil především
proto, že dovedl využít všech pozičních výhod, které jsem mu poskytl. V celém tom dlouhém zápase opominul
Alechin jenom jednu nebo dvě příležitosti k výhře, kdežto já jich promrhal celé desítky. Možnosti, které jsem měl a
nevyužil, stačily by mi k vyhrání ne jednoho, ale dvou zápasů. Alechinova hra v zahájení byla celkem dobrá, ale
nikoli nejlepší a pravděpodobně horší než moje. Ve střední fázi hry si Alechin nepočínal špatně, ale mnohdy přece
jen hrál nápadně slabě. Nejlépe hrál Alechin koncovky, v nichž je – bez nadsázky – jistější než v ostatních stadiích
partie. Ve střední hře však neprokázal žádnou obzvláštní kombinační schopnost; patrně proto, že v tomto směru
jsem já nesporně silnější.«
Pozoruhodná sebekritika, není-li pravda? Alechin byl podle mínění Capablanky nejistý v zahájeních, nápadně
slabý ve střední hře a poměrně nejlepší v koncovkách – a přece vyhrál. Capablanca měl podle vlastního úsudku
možnosti k výhře ne jednoho zápasu, ale hned dvou – a přece prohrál. Čí však je to vina a čí zásluha, že jeden
vyhrávat umí a druhý neumí? To bystrý Capablanca říci zapomněl.
A přece právě Capablanca později napsal moudrá a upřímná slova, která patří do zlatého rámečku: »Přicházely
v mém životě chvíle, kdy jsem se domníval, že už nemohu s nikým žádnou partii prohrát. A tu jsem byl náhle krůtě
poražen a prohraná partie mě přivedla z říše snů znovu na zem. Nic není lepším lékem než včasné rozpoznání
skutečnosti. A musím doznat, že ze všech vítězných partií jsem se nenaučil tolik, co z několika svých porážek.«
Takže celé toto smutné říkání můžeme zakončit radostným zjištěním, že všechno je k něčemu dobré.

Ani počtář, ani básník

Malý Raúl Capablanca hrál šach jenom doma a jenom málokdy. Lékař totiž varoval před tak předčasným
výdejem duševních sil. Až v osmi letech mu dovolili občasnou návštěvu šachového klubu v Havaně. Tam si s tím
malým jednou pohostinsky zahrál známý pařížský mistr Taubenhaus: dal mu dámu předem a dostal mat. To ho
ovšem tehdy dosti mrzelo, ale po letech hořkost porážky vyprchala a zbyl důvod k chlubnému nadmutí prsou: »Já,
abyste věděli, já byl jediný, kdo si troufl dát výhodu dámy samotnému Capablankovi!«
Zkrátka a dobře, z malého Raúla se stal jedním rázem nejsilnější hráč havanského šachového klubu a tím vlastně
i celé země. Šlo teď jen o to porazit i v oficiálním zápase oficiálního přeborníka Kuby. Na nátlak chtivého publika
schylovalo se k utkání mezi mistrem Juanem Corzou a tím kloučkem. Nechyběli ani dobrotivci, kteří zahrnuli
zázračné dítě množstvím odborné šachové literatury: »Přečti si, to Raúle, anebo aspoň prolistuj; uvidíš, že ti to bude
jen dobré.«
Chlapec stačil pročíst všeho všudy pouze knížku o koncovkách; a pak nadešel den první partie. Capablanca
prohrál a druhý den opět. Ve třetí partii zachránil remízu. Následovalo dalších pět nerozhodných střetnutí a pak
první výhra Raúlova. A hned nato druhá, třetí, čtvrtá – a konec zápasu. Kuba měla nového přeborníka. Bylo mu
jedenáct let a nějaký ten týden.
»Neměl jsem tenkrát,« vzpomíná Raúl po letech, »ani ponětí o zahájení. A toto utkání ve mně zájem o teorii
zahajovacích tahů ostatně spíše udusilo. Stával jsem se silnějším ve střední hře a rozhodné převahy jsem nabýval až
po výměně dam.«
O dalších letech jen stručně: Capablanca studuje na Kolumbijské universitě ve Spojených státech – napřed
chemii, potom práva. Často je vídán v newyorském šachovém klubu a obdivován pro svůj líbivý vzhled, jemné
chování, elegantní oblečení i pro svou šachovou dovednost. Teprve když vyzve krásný cizinec prvního šachistu
Spojených států Franka Marshalla a rozdrtí ho 8:1, obletí jméno Capablanca celou zeměkouli. O dva roky později se
už měří dvaadvacetiletý gentleman z Kuby s nejlepšími velmistry světa na turnaji v San Sebastianu a je první. A
hned posílá výzvu Laskerovi na zápas o mistrovství světa. Uplyne však deset let, než Lasker svolí. Zápas se hraje
roku 1921 v Havaně a netrvá dlouho. Za stavu 4:0 pro Capablanku Lasker vzdává a šachový svět má nového krále.
Co o něm řekl starý mistr světa: »Capablanca není suchým počtářem, ale není ani šachovým básníkem. Je
suverénním pánem partie od začátku až do konce. Myslí přesně a rychle a neví, co je to časová tíseň. Anderssen a
Čigorin se dali občas zlákat náhodnými událostmi na šachovnici, Capablanca se řídí jen logikou pozice. Všímá si
toho, co trvá a platí a nedůvěřuje náhodám. Podobným hlasatelem šachové střízlivosti a ukázněnosti byl Schlechter;
Capablanca je však lepší, neboť má to, co Schlechter neměl: schopnost vytvářet v příhodném okamžiku jemné a
ostré kombinace. Nedá se zastrašit nezdravou a podezřelou obětí. Má-li pokdy, zkoumá ji přesně a přísně a dokáže
bez omýlení všechny její slabiny. Hraje tak, jako by stylu romantiků nedůvěřoval, dokonce jako by jej nenáviděl a
měl z něho strach.«
A Lasker doznává: »Zasloužil jsem si prohrát; nejen proto, že jsem dělal chyby, nýbrž zejména proto, že proti
Capablankově logice jsem byl schopen postavit jen kombinace bez přesnosti a bez důrazu. Capablanca byl prostě
důslednější než já.«
Novináři se ptali Laskera, je-li Capablanca ideální a nepřemožitelný mistr světa. »Nevěřím tomu. Zasluhuje si
však, aby mistrem světa byl. Má silný, výrazný styl, je pohotový, vynalézavý, logický a energický. V každém boji se
bude bít se ctí.«
Laskerovu charakteristiku není třeba mnoho doplňovat. Capablanca se opravdu nesnažil vnášet do své hry
prvky rizika a intuice. Věcnost a účelnost byly mu nade vše. V jeho šachovém myšlení není místo pro experiment a
cit. Capablankovou ctižádostí byla přesnost. Vynikal skvělým pozičním odhadem; ve střední hře dovedl neomylně
rozpoznávat svou příležitost k uchvácení sebemenší výhody; v koncovce pak byl mistrem nad velmistry. Svým
stylem, zjevem a uměním získal si Capablanca úctu všech. Říkali o něm, že je »šampiónem všech věků«, že je
»Nadšachistou«, že je nepřekonatelným strojem přesnosti«.
A teď vsuňme do našeho vypravování indickou průpovídku s čtveřicí moudrých rad:
»Jsou šachisté, kteří hrají slabě a nevědí, že hrají slabě: to jsou ignoranti – straň se jich!
Jsou šachisté, kteří hrají slabě a vědí, že hrají slabě: to jsou dobří lidé – pomoz jim!
Jsou šachisté, kteří hrají silně a nevědí, že hrají silně: to jsou skromní braši – ale dej si na ně pozor!
Jsou šachisté, kteří hrají silně a vědí, že hrají silně: to jsou šachoví mudrci – následuj je!«
Capablanca věděl, že hraje znamenitě. A věděl, že o tom věděl. Budeme jej následovat?
Capablanku by nikdo nemohl obvinit ze skromnosti. Byl přesvědčen o své nepřemožitelnosti a věřil, že provždy
odhalil všechna tajemství šachové sfingy, že zvážil a promyslel všechny možnosti šachu, že uzřel a vyvrátil
nekonečnost této hry.
»Rozumím šachu více než kdokoli z žijících,« řekl, aniž se zapýřil. »Stačí, abych se jednou podíval na šachovnici,
a už vím, co v pozici vězí, co se může stát a co se stane. Ostatní hledají, zkoušejí; já to vím.«
Capablanca přemýšlel i o tom, co se stane, až bude na světě víc takových neomylných a bystrozrakých
Capablanků: »Nikdo nedokáže vyhrát, nikdo nedokáže prohrát. Šach zhyne remízovou smrtí…«
A přemýšlel i o tom, jak předejít těmto neblahým koncům. Navrhl, aby šachovnice byla rozšířena na desku o 10
X10 políčkách a do hry přidány nové dvě figury, z nichž jedna by spojovala chod střelce a jezdce a druhá by
snoubila jezdce s věží. Zachovaly se i jiné Capablankovy projekty a dokonce záznam o jeho partii s Maróczym,
která se odehrávala na šachovnici 16 X12 a při níž každý hráč měl v poli dvě soupravy šachových figurek. Capa
udolal svého protivníka v 93 tazích, ale to byl také jediný konkrétní efekt jeho reformátorských snah. Svět nevzal
Capablankovy návrhy na vědomí a na šachovnici zůstalo i nadále čtyřiašedesát čtverečků.
Byl-li Capablanca obdivován a ctěn cizinou, byl o to víc zbožňován a uctíván ve své rodné zemi. Mistr světa v
šachové hře se dostal na známky; jeho narozeniny prohlášeny »Capablankovým dnem« a slaveny jako významné
státní výročí; Capablanka dostal darem krásný dům na Havaně a trvalý diplomatický úřad. Capablanca byl
nejvýnosnějším obchodním artiklem malé Kuby.
Byl to pohledný muž, zakládající si na svém vkusu, eleganci a společenské oblibě. Rád se usmíval a rád se
přátelil. Ale dva velké šachisty neměl v lásce: Laskera a Alechina. A s oběma se nepohodl při vyjednávání zápasů o
mistrovství světa. Capablankovu nenávist k Laskerovi čas otupil, zatímco nepřátelství vůči Alechinovi čas posílil.
Hrál-li Capa s Alechinem, ruku mu nepodal a pohledem se ho nedotkl.
V roce 1936 hrál Alechin v Poděbradech. Capablanca zrovna projížděl Československem a na jeden den se přijel
podívat i na šachový turnaj do Poděbrad. Snad proto, že se protivy přitahují, snad z jiných ještě důvodů ti dva na
sebe hodně brzo narazili.
Alechin vejde do hotelové haly a on tam Capablanca, nějaká mladá krasavice a Stahlberg. Capovi se Alechin
jaksepatří vyhnul a přistoupil k Stahlbergovi a chtěl být hned představen zlatovlásce. Ta oslovila Alechina
roduvěrnou ruštinou: »Jsem kněžna Čagodajevová, snoubenka mistra Capablanky.«
Alechin okamžitě ochladl, ale přece jen se zmohl na několik zdvořilostních vět. Ale k večeru se již tak rozněžnil,
že popadl Stahlberga za knoflík a poslal ho ke Capovi s nabídkou na usmíření a zapomenutí starých svárů.
Capablanca odpověděl zdvořile sice, ale tvrdě a neústupně, že ho takového něco ani nenapadne, že pro něj je
Alechin vzduch a nic než vzduch.
A ještě rok 1936. Jenže místo Poděbrad Moskva. Capablanca povečeřel s mladým šachovým přítelem Rochlinem
a teď se vrací do svého pokoje.
»Zítra hrajete s Laskerem, že?«
»Ano. Mám černé. Sám tedy uznáte, že to bude jen remíza.«
»Škoda,« řekl Rochlin, »že nemyslíte na výhru. Loni v Moskvě vás přece stařík porazil. A teď už se chystá do
penze. Takže v šachovém dějepise bude napsáno, že ani v posledním svém střetnutí s Capablankou nebyl Lasker
poražen.«
Capa mlčí a vstupuje do místnosti. Na stole je šachovnice.
»Tak co mám tedy hrát proti jeho 1. e4? Když přijmu španělskou, mohla by se opakovat nešťastná varianta z
petrohradského turnaje 1914. A francouzskou hrát nechci.«
»A co takhle sicilskou? Umíte ji přece znamenitě. A kromě toho vím, že ji Lasker bílými nerad hraje.«
 Capablanca bere do rukou figurky a v zamyšlení zkouší prvních pár tahů. »To je zajímavé. Já jsem tu sicilskou
úplně zapomněl.«
Uslyšev taková slova, přiskočí Rochlin k šachovnici a horlivě ukazuje velmistrovi několik základních tahů a
variant z poslední turnajové praxe. Capa neprotestuje. Naopak: vážně a soustředěně si nasazuje brýle, dává otázky,
analyzuje, kritizuje. Tak uplyne asi dvacet minut. Najednou Kubánec rozmrzele smete figurky: »Ne a ne! Nebudu
hrát vaši sicilskou partii.«
Druhého dne je turnajový sál opět přeplněn. Zazvoní zvonek, hra začíná. Lasker sedí už u šachovnice, nohu přes
nohu, a přemýšlí pár vteřin o svém vstupním tahu. Pak šoupne pěšce z e2 na e4 a zapálí si dlouhatánský doutník. S
tradičním několikaminutovým zpožděním objeví se pak na scéně Capablanca, úklonou pozdraví soupeře, vezme
černého pěšce c7 a postaví ho na c5. Sicilská!
V první řadě sedí mladý Rochlin. Oči neodtrhuje od nástěnné šachovnice, u níž je nápis Lasker-Capablanca.
Bude to bouře anebo velmistrovská remíza? Tah stíhá tah. Potom se Lasker na chvíli zadumá a Capa se začne
procházet na samé rampě jeviště. Spatří Rochlina, kývne na něj, ale hned se zas podívá jinam. Tváří se přísně a
nepřístupně. Po devátém tahu se Capablanca postaví těsně u svého přítele a nenápadně zdvihne ukazováček. Ano,
hraje se Rochlinova včerejší varianta sicilské hry. A ještě čtyři pět tahů a Capablanca začíná útočit. Lasker se
chmuří, načíná další doutník a stahuje své síly k obraně. Kubánec hraje stále stejně rychle a dobře. Bude to bouře.
Pozdě večer sedí Rochlin v Capablankově pokoji a zapisuje si vítězovy poznámky. Capa září tajeným štěstím:
»Přítelíčku, tuhletu partii vám věnuji. Ale nezapomeňte, že jste se dopustil neodčinitelné chyby.«
»Jaké to chyby?« trne Rochlin.
»Odvážil jste se ukazovat mistru světa varianty, které jsou malou násobilkou i pro šachisty druhé třídy.«

Lidé kolem šachovnice

Naschvál a na zkoušku nechali jsme v jedné z předchozích kapitol vstoupit fotbalového diváka do turnajového
sálu mezi sektu našinců. A všimli jsme si, že čacký onen divák, takto účastník mnoha velkých mezinárodních, jakož
i ligových zápasů, odešel zmaten a neuspokojen z šachového labyrintu. Připadalo mu, že strávil pár zbytečných
chvil na trhu marnosti.
Nyní si však chceme prohlédnout a popsat diváka šachového a stanovit rozdíly mezi ním a jeho fotbalovým
kolegou.
Nuže, návštěvník šachových turnajů je divák svého druhu a jest pochybovati, patří-li vůbec do stavovského
svazku sportovního publika. Především, v novinách se o něm nikdy nepíše. Neboť nevyniká těmi pravými
diváckými vlastnostmi: neskanduje sborově hesla, nepíská na rozhodčího a nevolá fuj, nepovzbuzuje domácí borce
výkřiky, jako do toho, do toho nebo deset, deset, nekřičí, nevyhazuje do výše klobouk, nevzdychá při
neproměněných příležitostech, nesyčí, neprotestuje, slovem chová se dočista podivínsky. Jdeme-li na věc přísně
vědecky, musíme přiznat, že šachový divák asi divákem vůbec není. Protože je především sám aktivním šachistou.
Nechodí na turnaje fandit, ale učit se a vzdělávat.
Jeden pilný anglický čtenář sledoval šachové dění výlučně z tiskových zpráv a oblíbil si šachového bijce Laskera.
Nemyslete si, dobře on věděl, že Lasker asi vyhraje, když se dočetl, že v přerušené partii má jeho oblíbenec o dva
pěšce víc a silný útok na královském křídle. Tušil i, co skrývá pojem oběť kvality za aktivní souhru figur, nebo údaj,
že Lasker vyvrátil nekorektní teoretickou novinku svého soupeře. Jednou – to bylo v roce 1936 – vypravil se do
Nottinghamu, aby konečně uzřel živého Laskera, kterému už spořádaně fandil čtvrt století. Postavil se k
demonstrační tabuli a poprosil svého přítele, aby mu tu a tam objasnil průběh Laskerovy partie. Pak, když přítel
hovořil příliš zaujatě proti Laskerovým tahům, neptal se už na nic a sám oceňoval pozici svého idolu.
Přítel byl taktní a soucítil s upřímným citem svého druha. Když byly 4 hodiny, jemně se ho optal, zda by nechtěl
jít už domů. Laskerův obdivovatel nemínil odejít ani v půl páté a ještě v pět oddaně patřil na nástěnnou šachovnici.
»Musím tu přece aspoň počkat na Laskerův další tah.«
Taktní přítel tiše odešel. Neměl odvahu říci tomu dobrému muži, že Lasker už před hodinou vzdal.
Nástěnnou šachovnici obsluhují vyvolení mladíčci, kteří už v praxi osvědčili svou šachovou chápavost. Z
některých vyrostou jednou bezpochyby šachoví mistři, asi jako se kdysi z tenisových sběračů stávali mistři tenisu.
Dobrým dokumentem je snímek z jednoho mezinárodního pražského turnaje z roku 1946, kde u partie
československého přeborníka Pachmana s argentinským přeborníkem Najdorfem stojí osmnáctiletý junior Filip,
zaznamenává si tah a půjde jej za vteřinku ukázat publiku. Kdo si tehdy povšiml toho vysokého chlapce, a kdo by
se odvážil věřit, že o šest let později právě on se stane prvním šachistou Československa?
Demonstrační šachovnice je praktická věc. Jen se na to zeptejte irské šachistky Beth Cassidyové. Ta hrála v
reprezentačním družstvu své země na první ženské šachové olympiádě v roce 1957. A poprvé se tam setkala s
nástěnnými deskami, na nichž velké ploché figurky opakují pohyby svých malých vyřezávaných kolegyň. Paní
Beth vstala od své partie v dobré víře, že její pozice je celkem znamenitá. A tak se prochází sálem, obhlíží
demonstrační šachovnici a líbí se jí to. Pěkná a přehledná podívaná, říká si, na takové velké ploše toho člověk hned
víc uvidí. Tamhleta věžová koncovka je přece jasná remíza, poznává neomylně a diví se, že ty dvě soupeřky to ještě
nevidí. A tuhle stojí černé figury přece pod matem, proč se ta dotyčná nevzdá? Pak si zase Beth Cassidyová sedne
ke své partii a s úděsem poznává, že černé figury, které stály tam na té demonstrační tabuli pod matem, jsou její a
že jí nezbývá, leč sklonit svého krále a zastavit hodiny.
Lidé kolem turnaje a kolem šachovnice jsou vesměs znalci šachové hry. Jsou buď šachisty činnými, anebo šachisty
bývalými. Ti vysloužilci, kteří už nebojují o třídy, ceny, postup, titul nebo body, to jsou nyní důstojní pořadatelé:
linkují a přepisují tabulky, rozestavují a oprašují figurky, starají se o vnější i vnitřní bezpečnost šachových duelantů,
musejí tu být. Proto musejí, že bez šachu nechtějí a nedovedou žít. Turnajový sál je jejich zemí zaslíbenou, turnajové
ovzduší jest jim nad nejkrásnější požitky světa. Jsou to vzácní lidé. A netají se svou láskou ke hře milované. Jsou to
vzory ušlechtilé věrnosti, jsou to nezištní služebníci šachu. Toto je zpěv k vaší chvále, vy bezejmenní.
Rozhodčí na šachovém turnaji je osoba tichá a neviditelná. Není ozbrojen píšťalkou jako třeba sudí u míčových
her, nýbrž vírou, že se nic divokého na šachovnici nebo u šachovnice nepřihodí. Bývá nejraději, když nemusí do
děje vůbec zasahovat. A většinou také ani nezasahuje, neboť procento šachové úrazovosti je nepatrné. Být pohotově
však musí. Asi jako požárník v divadle.
Málokdy bývá oheň na střeše divadla a málokdy vzplane šachovnice sporem dvou rozvaděných soupeřů. Ale
když už je oheň nad šachovnicí, pak to stojí za to. Pak vstupuje na jeviště rozhodčí v hlavní roli. Je to role nesnadná,
protože improvizovaná a náhlá. Jeho pomocníkem je obyčejně zdravý rozum, neboť předpisy nemohou počítat
vždy s tím, co se může stát.
Například na turnaji v Petrohradě roku 1906. Do turnajového sálu se vplížil odkudsi neustávající šepot a šum.
Akiba Rubinstein protestoval proti chování diváků i několika hráčů, ale dosáhl jen toho, že se stal z šepotu repot a z
šumu hluk. Šel tedy Rubinstein protestovat podruhé, a to zejména proti mistru Blumenfeldovi, který hned u
vedlejšího stolku polohlasitě řečnil a demonstroval, jak mohl velký Akiba rychle vyhrát. Vrátiv se k šachovnici,
nastavil Rubinstein Maljutinovi figuru a sám stanul před matem. Odvolal se však ke komisi rozhodčích, a ta – po
zákonu zdravého rozumu – uznala jeho stížnost za oprávněnou a nařídila pokračovat od kritické pozice. Rubinstein
se už během protestu dozvěděl o vyhrávajícím tahu, ale rytířsky té okolnosti nevyužil a nabídl Maljutinovi remízu.
O padesát let později se hrál v New Yorku zápas mezi Samuelem Reshevským a Donaldem Byrnem; zápas
přátelský, cvičný; zápas, v němž celkem o nic nešlo. Rozhodčím byl mistr Hans Kmoch. V prvé partii Byrne
překročil čas, čehož si však Reshevsky nevšiml, neboť sám se v tu chvíli tísnil v časové tísni. Byrne obezřetně nabídl
remízu, kterou Reshevsky velmi rád uvítal. Pak však postřehl, že minutová ručička na soupeřově ciferníku
překročila dvanáctku a že i kontrolní praporek u té dvanáctky visí schlíple dolů. Reshevsky se tím pádem okamžitě
aklimatizoval a tvrdě žádal o celý bod. Ale rozhodčí Kmoch stejně tvrdě trval na předchozí oboustranně dohodnuté
remíze. Rozumí se, že slovo rozhodčího bylo rozhodující. Ale zápas Reshevsky versus Byrne versus Kmoch ještě
nekončí.
Ve druhé partii překročili čas oba soupeři. Tentokrát si toho povšiml dříve Reshevsky a žádal okamžitě o celý
bod. Ale rozhodčí byl opět v opozici: »Nikoli. Na tahu je Byrne. A jak račte vědět, pouze šachista, který je na tahu,
může vznášet protesty nebo žádosti.«
Vtom se ozve pobavený hlásek Donalda Byrnea: »Tak já tedy žádám, jelikož jsem na tahu, abyste zapsal
Reshevskému prohru.«
Tím však spor Reshevsky versus Byrne versus Kmoch ani zdaleka nekončí. Třetí partie je přerušena ve
výhodnější pozici pro Reshevského. Večer pak zasedá rozhodčí komise, která projednává Reshevského protest proti
výsledku obou prvních her. Částečně je potvrzeno rozhodnutí a stanovisko Hanse Kmocha, částečně vyhověno
protestantovi: obě partie buďtež remízy. S takovýmhle šalamounským výrokem soudní stolice však nesouhlasí
Byrne – a nepřijde ke čtvrté partii tohoto »přátelského« zápasu. Kmoch mu za to napíše do protokolu nulu. Proti
čemuž se zase postaví většina členů rozhodčí komise a navrhne, aby se v zápase pokračovalo znovu od Čtvrté
partie, jakmile se jen Byrne »uklidní«. Načež se pro změnu urazí zase Kmoch a vzdá se funkce hlavního arbitra. Je
to první případ v dějinách šachu, že šachový zápas skončil porážkou rozhodčího.
Hans Kmoch byl také sudím mistrovského turnaje ve Forth Worthu až někde v Texasu. Přijde k němu mistr
Laucks a odevzdává mu formulář partie, kterou právě prohrál. Kmoch si zběžně prohlédne zápisky tahů a uvidí, že
Laucks omylem zakreslil dvakrát svou rošádu 0-0.
»Poslyšte, jestlipak víte, že jste tuhle partii nemusel ani prohrát?«
»Jak to?« zajímá se Laucks.
»Nu, stačilo už jenom jednou rošovat, a mohl jste reklamovat remízu pro trojí opakování tahů.«
Na šachovém turnaji můžeme ještě uvidět dalšího nenápadného muže. Je to tak řečený sekundant, který se ve
všech směrech stará o blaho a úspěch svého svěřence: zastupuje ho na tiskových schůzích, sleduje, zaznamenává a
prověřuje teoretické novinky ostatních účastníků turnaje, pomáhá mu při rozboru přerušených partií a jest povinen
za bezesných nocí najít v každé pozici cestu k výhře nebo aspoň k záchraně. Zvítězí-li jeho pán a mistr, sekundant
není slaven. Nezvítězí-li, je jasné, že měl špatného sekundanta. Je to nevděčná a neoceněná funkce, tenhle
sekundant, věřte tomu.
Další velkou postavou šachového turnaje je redaktor. Muž všudypřítomný a neobyčejně důležitý. Nikdo
nepochybuj o tom, že šachový redaktor své věci rozumí. Může být, že například redaktor kulturního časopisu
posuzuje výkony pěvců a sochařů, ačkoli sám ani zpívat, ani modelovat nedovede. Ale nemůže se stát, aby šachový
redaktor psal o šachu a šach neuměl, šach nehrál.
Šachový redaktor je povětšinou sám šachovým mistrem a vyznačuje se tím, že zná kdekterou partii z posledních
padesáti let, že ví, jak dopadl kdekterý turnaj v posledním století, že zná vtípky a klípky o kdekterém šachistovi.
Dále se vyznačuje tím, že od té doby, co zaujal své místo v redakci šachového časopisu, počne poznenáhlu zdroj
jeho hráčské tvořivosti usychat. Čím to je, nikdo neví, ale že to je, ví každý.
Vytvořit velkou šachovou partii, to není jen tak: to je dřina, to je doopravdické umění. A nemenší fuška a
nemenší umění je šachovou partii dobře oglosovat, doprovodit poznámkami a vysvětlivkami, přiblížit čtenáři. Co
přiblížit čtenáři? Nu, myšlení, cítění a vůli obou soupeřů, obou stavitelů šachové partie. Nestačí totiž jen utrousit
mezi jednotlivé tahy obligátní průpovídku, jako »lépe bylo asi Jb4« nebo »až sem hráno podle partie Schallop-
Paulsen z roku 1880« nebo »černý už stojí podezřele«, nýbrž je potřebí povědět čtenáři o strategických záměrech
soupeřů, o plánech, které se uskutečnily i neuskutečnily, je potřebí ozřejmit šachistovu tvorbu, udržet napětí,
navodit atmosféru, postihnout náplň a nikoli ověsit jednotlivé tahy nanicovatými otazníky, vykřičníky a
certličkami. (Jak řekl Tartakover: »Glosátorův otazník bývá často jedinou chybou v partii.«)
Pravil kdosi: »Glosátory je možno rozdělit do dvou kategorií. Do první náleží Alechin, Tarrasch a Marco. Všichni
ostatní pak do kategorie druhé.«
S jistými výhradami, rezervujícími dvě tři místa pro glosátory současnosti, lze s oním výrokem souhlasit. Alechin
byl nadán ojedinělou schopností sdělovat myšlenkové dojmy, strasti a anabaze velmistrů; Tarrasch měl dar
plastického výkladu a metodické jasnosti; Marco uchvacoval čtenáře vtipem, postřehem, pečlivostí, zevrubností,
zkratkou, poezií, elegancí, stylem, invencí. Nesporně byl on – jako spisovatel, novinář, glosátor – největším z těch
tří.
Že jste o něm ještě neslyšeli? Vaše škoda, nezlobte se. Byl to přece nejznamenitější žurnalista ze všech těch, kteří
kdy psali o světě šachu a o jeho půvabech. Ale nemyslete si, že šach hrát neuměl, a jen proto že se vrhl na tu
nevděčnou dráhu šachového psavce a glosátora. Hrál mistrovsky a v nejednom turnaji předstihl Blackburna,
Čigorina, Schlechtera, Marshalla, Pillsburyho a ještě leckterého z těchhle velkých a slavných. Ale málo platné, ještě
lépe o šachu psal: nikdo před ním a nikdo dosud po něm se nevěnoval s tou zasvěcenou poučeností, s tím citem pro
jadrný a svěží styl, s tou bezelstnou a obětavou trpělivostí svému žurnalistickému údělu. V šachu viděl a jiným
ukazoval šlechetnost, krásu, radost.
Hotovíš-li se, mladý šachisto, glosovat partie nebo psát o šachu, otevři si nejprve některou z turnajových knih
vídeňského žurnalisty Marca a pouč se z klasického vzoru. Nepochybíš. A dovíš se, že odbornost a vtipnost nejsou
tělesa neprostupná, že lze a že je dokonce nutno osvěžovat šach životem a naopak.
Marco redigoval šachový čtrnáctideník Wiener Schachzeitung. Ale víc než jen redigoval: psal, tvořil a sám a sám
zaplňoval svými úvahami, žertíky a glosami. Stalo se mnohdy, že měsíc nebo dva Marcův časopis nevyšel. Ale pak
se najednou objevilo osmičíslo, tlusté jak román o hraběti Monte Christo a pestré a poutavé a napínavé jako
Dumasovy sebrané spisy. Marco byl mistr epické šíře. Slíbil například v roce 1902, že v několika nejbližších číslech
uveřejní všechny partie z turnaje v Monte Carlo. Ale uběhlo deset let a ve Wiener Schachzeitungu se stále ještě
objevovaly partie z Monte Carlo a stále ještě nebyl Marco s oním turnajem hotov. Byl to glosátor, který neváhal
věnovat deset stran jednomu pozoruhodnému tahu. A jako pilná včelka snesl všechny možné varianty, subvarianty
a podvarianty, označované pro přehlednost písmeny malé a velké abecedy, čísly arabskými i římskými, jakož i
značkami řecké abecedy. Kdo se prokousal celou takto oglosovanou partií, zažil na té pouti nesmírná dobrodružství
a mohl bez nadsázky tvrdit, že Marco ho přivedl až na pokraj šachové nekonečnosti. Vídeňský šachový publicista
Hannak řekl trefně: »Vedle nesmrtelné partie Anderssenovy a nesmrtelné úlohy Bayerovy lze postavit i nesmrtelné
analýzy Marcovy.«
Marco může být i šachovým redaktorům přítomnosti vzorem a příkladem. Ne ovšem svou nevídanou a
neukrotitelnou zálibou pro podrobnosti, ale svým – po šaldovsku řečeno – hrdinným zrakem: objevovat a dobývat
nové pevniny.
V naší galerii lidí kolem šachovnice nesmí chybět pan N. N.
Kdo je to?
N. N. není nějaký tajemný mistr, jenž by – neznán a maskován – jezdil od města k městu a vyhrával šachové
turnaje. N. N. má v přeneseném smyslu asi stejný význam jako neznámý vojín. Mistru N. N. se pomníky nestaví a
jeho jméno není chvalořečeno. N. N. vchází do šachových čítanek nikoli jako symbol statečnosti, nýbrž jako příklad
šachové naivnosti a snaživé nezkušenosti, jako tvůrce kardinálních chyb. N. N. je onen člen široširé šachové obce,
který v simultánkách lačně zkonsumuje zkušenému mistrovi několik »otrávených« pěšců nebo figur, a učiní v
zahájení sedm tahů jednou figurou, načež dostane elegantně vysoustruhovaný mat. On jest hlavním strůjcem
slavných miniaturních partií, v nichž už kolem desátého tahu vznikají na šachovnici nevídané obrazce a v nichž
zejména bílý čtvereček f7 se stává ohništěm a obětištěm divů. Je ho potřebí k demonstrační, laboratorní a výzkumné
práci šachové. Nebýt jej, na kom by dokladoval účinek svých principů Tarrasch a na kom by dokazoval účinnost
svých atomových gambitů Diemer?
Neznámý šachový kuli N. N., věrný a poslušný řadový vojáku, neznámý vojíne náš, budiž pochválen. Jméno tvé,
skryté pod příkrovem dvou abecedních písmenek, je jméno bezejmenného. Zásluh tvých však jest bezpočtu. Trváš a
působíš od věků do věků a neumíráš. Jsi věčný, jakož věčná jest i hra, které sloužíš.
Dobyvatel
Alexandr Alechin nebyl mužem víry a kostely nenavštěvoval. Ale v nesmrtelnost věřil; totiž v nesmrtelnost své
osobnosti, své tvorby. »Nemohu pochopit a nechci uvěřit,« řekl jednou, »že nic po mně nezůstane, až umřu.«
Alechin zemřel, ale jeho dílo trvá a žije. Alechin je i dnes stejně aktuální jako před třiceti lety. Jeho vliv působí
všude tam, kdekoli lidé hrají šach a o šachu přemýšlejí.
Nesporně a zajisté byl on první mezi největšími, kteří kdy oživovali silou svého úsudku a odvahou svých
představ hru her. Nikoli však proto, že dobyl nejvíce poct, cen a triumfů, ale proto především, že věřil v životnost a
bezkonečné možnosti šachové hry. Význam a sláva Alechinovy tvorby je právě v tom, že šach miloval a pro jeho
nový život se bil. Jen potud mohl Capablanca věštit »remízovou smrt« šachu a dožadovat se změny pravidel,
pokud nepřišel Alechin a nedokázal omylnost těchto teorií činem a argumentem nejmakavějším: vítězstvím nad
»Nepřemožitelným«. Odezněly pohřební tóny nad zánikem královské hry a vzplanul oheň nového šachu, v němž
bude mít své domovské právo rozum i cit, fantazie i logika, odvaha i věcnost. Všechny mohutnosti lidského umu a
rozumu přicházejí nyní ke cti.
Alechin byl králem šachu a šach mu byl vším. Nemysli si však nikdo, že tento velký dobyvatel byl nadán
nějakou zázračnou a bezpracnou schopností vítězit nad protivníkem. Ani ve světě šachu neplatí totiž náhoda a
odměna čeká jen toho, kdo se o ni přičiní. Alechin netvořil snadno. Hroužil se do urputného přemýšlení už od
prvního tahu, neboť vzdoroval nejen soupeřově vůli, ale i šabloně a nápodobě. Hledal vždy nový výraz a nový styl.
Pod zvrásněným čelem planuly nehybné oči a o něco níž se spojovaly a rozpojovaly neposedné prsty.
Kdo mohl pozorovat Alechina při hře, poznal a pochopil, že mu šlo o víc než o vítězství a o jedničku v turnajové
tabulce: šlo mu o tvorbu. Na jeho obličeji se rozzářil výraz šťastného uspokojení, kdykoli se mu zdařilo objevit
krásný tah. Tu tiše a pomalu odstoupil od stolku a jal se kroužit okolo šachovnice; jen občas se zastavil za zády
protivníka a slunným pohledem se zahleděl na malé dřevěné figurky.
»Šach není hra, ale umění,« napsal Alechin. »Ano, šach je pro mne uměleckou tvorbou a beru na sebe všechny
povinnosti, které toto umění svým stoupencům ukládá.«
Tak jako se musí malíř, básník nebo sochař střetávat s životní realitou a potýkat s výrazovými prostředky, má i
umělec-šachista svého soupeře, který mu znesnadňuje tvůrčí záměr. Znesnadňuje tím, že nenachází nejsilnější tahy
a kazí tak svou povrchní »spolutvorbou« umělecké šachové dílo.
»Byl bych šťasten,« praví Alechin, »kdybych mohl tvořit úplně sám, aniž bych musel, jak tomu bývá v partii,
přizpůsobovat svůj plán plánu soupeře. Ošidný bývá mnohdy tento soupeř, tento vnucený spolupracovník! Jeho
představa o kráse se rozchází s představou mojí a jeho tvůrčí pomůcky (síla, představivost, technika) nebývají vždy
tak dokonalé, aby aktivně spolupůsobily při zrodu díla…«
Alechin dal, opakujme to ještě jednou, světovému šachu cenné a trvalé hodnoty. Byl především umělcem
šachovnice, čímž není ovšem řečeno, že byl prost sportovní ctižádosti a že opovrhoval turnajovými vavříny.
Naopak: nikdo jiný tolik a tolikrát nevítězil jako on. Třemi jeho osudovými soupeři byli Capablanca, Bogoljubov a
Euwe. Snimi svedl boje o titul mistra světa.
V létě 1914 pozvali pořadatelé mannheimského turnaje kromě mnoha slavných a slovutných velmistrů i
šestadvacetiletého Capablanku a dvaadvacetiletého Alechina. Do posledního dne váhal Alechin potvrdit svou účast
a přijel teprve dvě hodiny před začátkem prvního utkání. »Chtěl jsem hrát jedině tehdy, nebude-li tu Capablanca,«
vysvětloval pak svému příteli. »Mám totiž v úmyslu vyzvat Capablanku k zápasu o mistrovství světa a nechci si
zbytečnou porážkou oslabovat vyhlídky do budoucna. Dneska je totiž ještě Capablanca silnější než já.«
»Ale vždyť je mistrem světa Lasker,« připomenul trochu udiveně přítel.
Alechin přikývl: »Ale brzo jím bude Capablanca.«
Už tehdy se tedy začal Alechin připravovat na své velké střetnutí a už tehdy znal svého příštího soupeře. Jakmile
Capablanca porazil Laskera, dostal ihned od Alechina výzvu na zápas. Ale Kubánec neměl příliš chuti do boje o
titul s ohnivým Alechinem. Jednal raději o zápas s Marshallem, s Rubinsteinem, sliboval odvetu Laskerovi, ale v
podstatě se pramálo snažil tato utkání uskutečnit. Alexandr Alexandrovič však trpělivě čekal na svůj den a po
dlouhá léta studoval hru toho, jenž zcela oficiálně proklamoval svou neporazitelnost. Konečně se svět dočkal
zápasu dvou velkých šachistů. Psal se rok 1927. Capablanca říkal nahlas, že je si jist svým vítězstvím, kdežto
Alechin poznamenával potichu, že zná teď Capablankovu hru lépe než on sám.
Jak víme, Capablanca se většinou nesnažíval získat převahu v zahájení; nebránil se zjednodušení hry a spoléhal
se na své technické mistrovství v koncovkách. Alechin se rozhodl vyrukovat do potyčky s naprosto stejnou
taktikou. A vyšlo najevo, že nikoli Capablanca, nýbrž Alechin je pravým mistrem trpělivého shromažďování výhod
a králem koncovek.
Teď, když už nebyl mistrem světa, vynaložil Capablanca mnoho snahy o realizaci odvetného zápasu: často
posílal Alechinovi dlouhé otevřené dopisy a navrhoval v nich docela jiné podmínky nového střetnutí, než jaké byl
dříve od kohokoli ochoten přijmout. Následuje dlouholetá studená papírová vojna, prošpikovaná úctyhodnou
měrou ironických střel. Nakonec přichází Capablankova autoritativní výzva se zlobným dovětkem: »Jestliže
nepřijmete tento můj návrh, budu nucen se považovat opět za mistra světa a jsem pak ochoten hrát se všemi, kdo se
o titul ten budou ucházeti, ve volné a otevřené konkurenci.«
Alechin nebyl proti zápasu s Capablankou, ale principiálně trval na podmínkách, za nichž sám kdysi byl nucen
bojovat o titul. V závěru své odpovědi napsal: »Nemyslete si však, že se snížím k tomu, abych diskutoval o vašem
nekvalifikovaném pokusu zmocnit se bez boje titulu – mého titulu. Ze všech stran mi již docházejí úsudky,
rozhořčené i ironické, o vašem úmyslu dát šachovému světu jakéhosi mistra, dosud neznámého v análech sportu –
mistra poraženého.«
Capablankovo stanovisko bylo o to podivuhodnější, že Alechin v té době dobýval ve všech nejsilnějších
světových turnajích jedno skvělé vítězství za druhým. Nikdo se tehdy ani v myšlenkách neodvažoval obírat
otázkou, kdo že je nejlepším šachistou mezi všemi.
Alechin žil šachem, pro šach a – ovšem i – z šachu. Byl na vrcholu moci a slávy. Obyvatelé divokých končin
Queenslandu přejmenovali jeden vysoký pahorek na »horu Alechinovu«. Obyvatelé Chicaga s úděsem patřili na
Alechina, který se odvážil hrát 32 partií naslepo a který během produkce jen jednou promluvil (»To je chyba; na
šachovnici číslo 29 nemůže stát jezdec na h3«), aby usvědčil svého protivníka, jenž měl možnost dívat se na figurky,
z nesprávného tahu. Šachové kluby Evropy, Ameriky i Austrálie soupeřily o to, získat Alechina k simultánce.
Alechin obohatil šachovou hru novými uměleckými i vědeckými prvky. Není snad zahájení, které by neosvěžil
důsažnou původní myšlenkou. Alechin propracovává teoretické základy strategie a taktiky střední hry; stanovuje
směr a řád pro moderní vedení koncovek; učí metodě psychologického šachového boje; a především: Alechin
ukazuje krásu šachové hry svými závratnými kombinacemi, útoky, nájezdy a obětmi.
Po jedné vítězné Alechinově partii napsaly noviny, že závěrečná pozice poraženého činila dojem, jako kdyby
šachovnicí přepochodovalo stádo slonů. Alechin se téhle poznámce upřímně zasmál: »Tak to má být. Ano, tak to
musí na šachovnici vždycky vypadat, jestliže se opravdu bojovalo.«
»Čím to je,« zajímali se jindy novináři, »že drtíte své soupeře tak rychle?«
»Každým tahem je nutím, aby samostatně mysleli,« odvětil Alechin.
Sám byl tak zvyklý hrát napořád. Je známo, že v jedné mistrovské partii nezvolil pokračování, které vedlo k
brzké výhře, jen proto, aby se pocvičil ve složité věžové koncovce. Byl pracovitý a pilný až k nevíře. Přerušenou
partii analyzoval třeba celý den: při jídle, na vycházce, v posteli. A na šach myslel nejen během turnajů.
Alechin byl všestranný nejen u šachovnice. Psal články a knihy a šachové učebnice; na Sorbonně studoval a byl
promován na doktora práv (téma jeho disertační práce: Vězeňská praxe v Číně); slovem i písmem ovládal deset
jazyků. Zvědavci se ho tázali, v jaké řeči vlastně myslí. Alechin řekl: »Ve věcech všedního dne rusky, v abstraktních
záležitostech německy, ve společnosti anglicky nebo francouzsky…«
»A při šachu?«
»Jestliže při šachu vůbec někdy myslím,« pousmál se Alechin, »tak pouze rusky.«
Další dva vítězné zápasy o mistrovství světa svedl Alechin s Bogoljubovem. Tenhle Bogoljubov byl protivník
zarputilý, neúprosný a vždycky přesvědčený o zdaru každé své výstřední kombinace. Vážil víc než metrák a
schraňoval v sobě nejméně tisíc voltů optimismu. Byl očarován šachem a radoval se z každého nováčka, kterému
vnukl šachovou zálibu. Rád při svých simultánkách občas »z propagačních důvodů« nějakou tu partii prohrál. Pak
říkával vždy velmi hlasitě: »Ach, ano, mladí lidé hrají dnes šachy kolosálně.« A svému přemožiteli připsal na
partiový blanket pro vzpomínku a povzbuzení: »Bravo! Bogoljubov.«
Jednou hrál Bogoljubov simultánku naslepo proti dvaceti soupeřům a všechny porazil. Pak se dal se svými
protivníky ochotně vyfotografovat. Snímek přinesl mladý fotoreportér do redakce místního večerníku. Redaktor si
prohlížel skupinku šachových borců, ale projevil nelibost: »Člověče nešťastná, vždyť vám tam chybí hlavní osoba –
Bogoljubov!«
»Aha, vy myslíte toho tlouštíka, co byl na kraji? Toho jsem vyretušoval. Prosím vás, vždyť tam stál jenom ve
vestě a v ruce držel sklenici piva…«
Alechin a Bogoljubov byli dávnými rivaly. A do vzájemných střetnutí investovali obzvláštní vervu. V roce 1922
na turnaji v Hastingsu pokořil Alechin Bogoljubova krutým způsobem: obětoval dámu za proměnu pěšce v druhou
dámu; po několika tazích obětoval i tuto druhou dámu a korunoval dalšího postupujícího pěšáka do hodnosti
královny; načež bez otálení obětoval i tuhle dámu a byl hotov postavit si novou, když Bogoljubov konečně partii
vzdal.
»Z vás nikdy nebude mistr světa,« řekl pak vítěz přemoženému a objasnil proč. »Jste příliš tlustý…«
V jiné partii byl poměr sil obrácený. Alechin však nemínil rezignovat. Bogoljubov děl mrazivě: »Máte dvě
možnosti: buď vzdát, anebo bavit publikum.« Alechin si přece jen vybral tu první možnost.
Alechin prožil takřka celý život v turnajovém sále, ve společnosti šachistů i šachových příznivců. Nežil nikdy na
samotě, ale přece byl svým založením samotář. Neměl přítele a nesnažil se ani takové svazky budovat a udržovat.
Byl spíše nevrlý než hovorný. Všechnu svou niternou vůli upínal k upevnění své šachové suverenity. Jedni si
vysvětlovali Alechinovu uzavřenost a strohost jako projev samolibé domýšlivosti, druzí pokládali jeho
málomluvnost za ctnost kladnou a příkladnou. Někteří oceňovali jeho vtip, jiným se nelíbila ironická nota
Alechinova osobitého humoru.
Když vyhrál jednou Angličan Parker po sérii brilantních obětních kombinací partii, kterou podle všeobecného
mínění bylo už možno pouze prohrát, rozburácel se turnajový sál hromobitím obdivu. Mezi diváky se objevil i
Alechin, přistoupil k šťastnému vítězi a svraštil čelo: »Jedno vám musím říci, mladý příteli; kdybyste hrál správně,
pak byste tuto partii nikdy nemohl vyhrát.«
Dobrý vtip, připomínka nebo zlovolná ironie?
 Alechin hraje simultánku. S nehybnou tváří obchází podkovu stolů a jako dobře seřízený automat odťukává na
každé šachovnici své tahy. Teď se na pár vteřin zastaví u jedné partie a zmrazí svého soupeře lapidární výzvou:
»Vzdejte se!« Na nechápavé vzhlédnutí potrefeného ukáže Alechin čtyři vynucená pokračování až k příslušnému
matu. Načež se ukloní a smete figurky s šachovnice.
Domýšlivost, přezíravost nebo smysl pro humor?
Alechin přihlíží střetnutí dvou pařížských klubových mužstev a vydrží dvě hodiny u partie dvou druhotřídních
šachistů. Několika slabými tahy si pokazí jeden z nich nadějnou hru. Alechin se zle zakaboní: »Ten člověk to hraje
jako králík.« A po udiveném pohledu několika místních kibiců se opraví: »Totiž jako nemocný králík.«
V kroužku zasvěcených se diskutuje o Steinitzovi a Laskerovi. Odborníci se vposled shodnou na tom, že ti dva
jsou tvůrci a zakladatelé šachové strategie. »Nikoli,« zasáhne do debaty teprve nyní Alechin: »Steinitz a Lasker byli
jen a jen velcí taktikové, kteří se kdekoho snažili přesvědčit o tom, že jsou stratégové. Vás, jak vidím, přesvědčili.
Mě ne.« (Několik let po Alechinově smrti našlo se mezi jeho neotištěnými rukopisy obsáhlé pojednání o
zakladatelích šachové taktiky Steinitzovi a Laskerovi…)
Jsou velmistři, kteří Alechina důvěrně znali a kteří si nemohou vynachválit jeho dobré srdce a sportovní
rytířství. Bernstein oceňuje Alechinovu galantnost v partii s Teichmannem, který se octl v těžké časové tísni:
»Alechin opakoval tahy jen proto, aby soupeř neprohrál překročením času. Myšlenkový a umělecký obsah partie
byl mu důležitější než pouhé vítězství.«
Lilienthal má na Alechina jen ty nejlepší vzpomínky: »To bylo v letech mého vandrování světem. V pařížské
šachové kavárně Palais Royal se hrál bleskový turnaj v šachu. Rád bych býval také okusil své štěstí, ale neměl jsem
25 franků na povinný vklad. To postřehl Alechin, který se procházel mezi diváky, a ihned vytáhl peněženku a
autoritativně mi vnutil potřebný obnos. ‚Když za vás zaplatil mistr světa, řekl mi, ‚jste povinen hrát co nejlépe.
Uposlechl jsem Alechina a vyhrál jsem první cenu, která se rovnala slušné hromádce franků. Pospíchal jsem splatit
dluh. ‚Ne, ne,‘ trval Alechin na svém, ‚vrátíte mi to, až se stanete mistrem.‘«
Jsou však i velmistři, kteří Alechina dobře znali a kteří nemohou zapomenout na jeho kamenné srdce a
negalantní chování. Jeden z nich vypráví o návštěvě Alechina v Holandsku. Mistr světa měl hrát v Haagu
simultánku proti pětadvaceti soupeřům a kromě toho současně dvě partie naslepo. Dostavil se k produkci se
zpožděním a v nedobré náladě. O nějaké hře naslepo nechtěl ani slyšet.
Pořadatelé tišili Alechinovo rozhořčení: »Ale pane doktore, to nám přece nemůžete udělat…«
»A pročpak bych se měl namáhat, když se mi naslepo hrát nechce?«
»Ale vždyť jste nám to písemně potvrdil.«
»Nic jsem vám nepotvrdil, o ničem nevím,« mračil se Alechin.
»Jakpak to?« vzplanuli pořadatelé a vytasili se s papírem. »Tady je to černé na bílém.«
Alechin vzal lejstro a pohotově ho roztrhal: »Tak a je to. Nic jsem vám nepotvrdil, abyste věděli, nic, nic!«
Tenkrát tedy v Haagu Alechina při hře naslepo nespatřili.
V roce 1935 se utkal Alechin s Euwem v zápase, napěchovaném vzrušením, neobyčejnými událostmi a četnými
omyly. Alechin prohrál! On, který si ještě včera mohl na šachovnici dovolit a vítězně obhájit i ty nejbizarnější
varianty. Ano, stalo se neuvěřitelné: Alechin ztratil titul. To proto, že čím dál více přestával věřit v prospěšnost
přípravy a práce, že čím dál více hledal inspiraci v alkoholu a nikotinu, že podceňoval sílu a umění soupeře, že
zlehkomyslněl, zpohodlněl, že ztratil vůli a cíl. Hlavně však proto, že Euwe byl tentokrát lepší než on: lepší jako
šachista i jako člověk.
Alechin kdysi napsal: »Šachovou hrou jsem vychoval svou povahu. Stát se dobrým šachistou můžeme opravdu
jen tehdy, uvědomíme-li si své chyby a nedostatky. Stejně tak je tomu i v životě.«
Ke cti a chvále Alechina budiž řečeno, že si zavčas uvědomil své chyby a že se radikálně snažil o jejich likvidaci:
přestal pít a kouřit, začal znovu studovat šach a hru svého přemožitele. O dva roky později dochází k odvetnému
zápasu. V první partii zvítězil Euwe. Alechinova slova po tomto úvodním nezdaru, zachycená pohotovým
žurnalistou, svědčí však o zdravé bojové morálce bývalého mistra světa: »Výsledek této partie, jakkoli je pro mne
nepříznivý, není neočekávaný. Počítám s několika prohrami v tomto zápase, zejména v těch partiích, v nichž Euwe
bude moci uplatnit některou ze svých pečlivě připravených a prozkoumaných teoretických novinek. Porážek se
však nelekám a rozhodně se budu bít až do konce. Vždyť ještě zbývá 29 partií a zítra – zítra je nový den!«
Měl pravdu. Nový den mu přinesl první vítězství a další dny pak vítězství nová. Pětačtyřicetiletý Alechin ukázal
světu, že ještě umí bojovat a že mládí a zápal je záležitostí odhodlané vůle a ničeho jiného. Podařilo se mu to, co v
šachové historii do té doby nikomu: vrátit se a znovu získat ztracený titul. O dalších osm let později Alechin umírá.
Umírá jako mistr světa.
Dramatický byl jeho život, vítězství i smrt. Prošel a procítil konflikty, peripatetie a krize. Oč vzdálenější byl svou
povahou představám lidské dokonalosti, o to blíže měl k dokonalosti šachového myslitele a bojovníka. Svět šachu
poznal mnoho velmistrů a několik mistrů světa. Ale jenom jednoho Alechina.

Král a jeho dvůr

Milo jest pohledět na šachovnici, stojí-li ještě všechny figurky na svých základních políčkách. Osm lesklých
piónků na obou stranách tvoří nezničitelný obranný val před těmi vzácnějšími figurínami na první a osmé řadě,
které se sice tváří nezávisle, ale nevěřte ani za mák jejich troufalému pohledu. Kdyby před nimi neležel vyrovnaný
předvoj statečných kmánů, práskly by patrně do bot.
Taková chvíle, kdy jsou ještě všechny šachové kameny na svých mírových základnách, připomíná ticho nad
jezerní hladinou za bezvětrného podvečera. Mír a klid je v tvé duši, patříš-li na zklidnělou šachovnici: netrápíš se
nad hrozbami soupeřových figur, nezakoušíš hoře z prchajícího času, nedrásáš svou nervovou soustavu
propočítáváním nepropočitatelných variant. Zkrátka a dobře, základní postavení na šachovnici je záležitost spíše
lyrická a metafysická a je věcí stejně pomíjivou jako všechny ostatní marnosti světa.
Hluboké porozumění pro krásu základní pozice měl např. Steinitz, který se snažil své figury co nejdéle udržovat
na výchozích pozicích a nebál se ani, bylo-li potřebí ztratit tu a tam tempo návratem jezdce nebo střelce na původní
místo. Říkával: »Nejsilnější je pozice před začátkem partie a každý tah – i ten nejlepší – je oslabením.«
První krůček na šachovnici urazí povětšinou pěšec čili pión, píšek, pik, ťok nebo sedlák, živel obyčejnský, lidový,
človíček udatný a čiperný, veskrze oddaný věci svého panovníka. Ale státním zřízením černobílé šachovnice je
republika a nikoli dědičná monarchie. Proto i ten nejnepatrnější pěšáček může být za svou statečnost v boji
odměněn hodností nejvyšší – proměnou v bytost něžného pohlaví. Šachová praxe zná volného pěšce neboli
volňasa, který se vyznačuje ztrátou dechu a tempa v poslední fázi své existence, dále pěšce izolovaného, který na
sebe poutá pozornost a naděje soupeřovy a který se obvykle dobývá za cenu ztráty celé figury, a posléze dvojpěšce
(po případě troj– i vícepěšce), který otvírá volné linky, zejména pro soupeře.
Šachisté marniví a lehkomyslní nad piónky ohrnují nos, kdežto šachisté, kteří mají filipa, si je opatrují a šetří.
Velice obratnou a nebezpečnou figurou je jezdec čili kůň. Vyznačuje se podivuhodným chodem, který – zejména
v bleskových hrách – bývá ještě o fous podivuhodnější. Jeho nejoblíbenějším poskokem, chceme říci úskokem, je tak
zvaný duplik. Kůň nabývá podoby netvora, jestliže se mu podaří usídlit se natrvalo v blízkosti našeho krále.
Střelec je v klasifikaci společenských hodnot roven jezdci, ale převážně bývá ceněn o kapánek víc, zejména
může-li se prohánět v duetu se svým bratříkem po volných úhlopříčnách.
Věž je figura, která měla ve starém indickém šachu podobu válečného slona s věžičkou na hřbetě, v níž byli
ukryti bojovníci. Pohybovala se jako věž dnešní, jenže směla skákat jen o tři políčka dopředu nebo dozadu. Tenkrát
se jmenovala rukh a za časů pozdějších roch, čím je etymologicky dostatečně objasněn tajemný pojem rocháda,
který dnes vlivem francouzské výslovnosti čteme a píšeme rošáda. Věž stává v koutě a je ochotna při každém
dotknutí rukávu spadnout pod stůl. Obsazuje volné sloupce a sedmou řadu, kdež »vyhrává na tahací harmoniku«.
Ukrývá v sobě tak zvanou kvalitu, o kterou přicházíme vlastní neopatrností. V poslední době se takto utracené věži
říkává oběť kvality za souhru figur.
Dáma čili královna je figura – v rozporu se svou křehkou podstatou – nejtěžší mezi všemi. Podniká v raném
stadiu hry smělé výpady, jimiž se soupeř výhodně vyvinuje.
Král je hlavní osobou a ústřední figurou šachové hry, kolem níž se všechno točí a kvůli níž se veškerá snaha
obou soupeřů vynakládá. Poměrně malý pohybový rejstřík šachového monarchy vedl k podcenění této ústřední
osoby a musel tedy přijít Steinitz a upozornit, že král je mocná figura. Výklad těchto slavných slov se různí, a jak se
zdá, pravda nebude patrně na straně těch, kteří si zvykli brzo po zahájení hry harcovat se svým králem po středu
šachovnice. Naopak, praxe posledních mistrovských turnajů ukazuje, že se králi nejlíp daří v rošádovém útulku,
ztuženém maximálním počtem obranných figur.
Ve spojení s věží (dříve rochem) podniká král rošádu, která se mezi dobrými hráči provádí tak, že se nejprve
uchopí věž, přišoupne ke králi, jenž věžku přeskočí. Rošáda pochází ze severní Afriky, odkudž se v šestnáctém
století přeplavila do Apenin, do Španěl a dále do světa.
A nakonec pár slov o pravidlu, které se úzce dotýká šachových kamenů. Vymyslel jej už v desátém století jakýsi
misantrop a zní po francouzsku »piece touchée« a po našem »dotknuto, hráno«. Čili: dotkneš-li se nějaké figury,
musíš s ní táhnout. Krutý paragraf, není-liž pravda? A naprosto v něm není obsažena zkušenost věků, že teprve
tehdy, vezmeš-li figuru do ruky, uvidíš, jaké úžasné hlouposti se dopouštíš a kolik krásných, jasně vyhrávajících
tahů jsi mohl učinit… Ale to už je pozdě: dotkl ses, tedy táhni – třeba do pekla. Není divu, že proti takovémuto
nehumánnímu pravidlu se šachisté právem bouří a že ho svobodomyslné autority jednoduše neuznávají.
Pamětníkům starších časů bude známo jméno Horowitz. Před léty dvaceti pěti to byl slavný olympijský borec
amerického mužstva a v čase nynějším je to redaktor amerického Šachového časopisu. Z čehož plyne, že Horowitz
už šachy nehraje, nýbrž o nich píše. Ale k věci. Hrál tedy kdysi tenhle Horowitz s mužem, jenž měl děsný zvyk
vykonat napřed nad figurou pár prostocviků dlaní a prsty a teprve potom se figurky chopit. Tento muž, jehož
zvláštní záliba byla bezpochyby způsobována strachem před následky »piece touchée«, spouštěl v partii s
Horowitzem už asi desetkrát chapadla svých prstů nad jezdcem. Horowitz umíral úzkostí, neboť viděl, že chystaný
zničující tah ho nutně zahubí. Vykřikl proto výhružně: »Dotkl jste se toho koně?«
Komihající paže ztuhla v prostoru a muž zajektal: »Ne, ne, nedotkl! Odpírám táhnout jezdcem, za všech
okolností odpírám.«
A ihned také táhl jinou figurou. A ovšem – prohrál.
Jest na místě pozvat – in absentia – do této kapitoly leningradského šachistu Vasilije Dombrovského a Angličana
Alexandra Hammonda. Ti by nám dokázali povídat o figurkách hodiny a hodiny, neboť léta a léta se věnují sbírání
šachových souprav – starých, starobylých, nových i neobvyklých. Řekli by nám, že v minulých staletích měl každý
národ a skoro každý kmen svůj zvláštní typ šachových figurek, nemluvě už o vzácných soupravách, které pro
hlavy korunované i mocné vyráběli mistři rydla a fantazie. A hlavně by nám své sbírky ukázali.
Takže bychom třeba uviděli překrásné figurky ze slonoviny, vysoké až 27 centimetrů, které Ludvík XV. kázal
vyřezat pro svou přítelkyni de Pompadour. Zajímavý je střelec z tohoto mamutího slonovinového souboru:
zepředu má tvář líbezného kněze a zezadu škleb ďábla. – Z revoluční Francie pochází miniaturní šachový stolíček s
příslušně trpasličími figurkami. Každá strana šachovnice měří půltřetího centimetru, kdežto na změření výšky
figurek je třeba použít mikrometru. U této šachovnice lze hrát jen se zatajeným dechem, protože za jiných okolností
by figurky uletěly. – Po revoluci se objevila záplava napoleonských souprav. Místo krále byl na šachovnici
Napoleon jako maršál, Napoleon jako císař, Napoleon v rouše prvního konsula, tedy vždy jako Někdo s velkým
napoleonským N. Pouze v jednom případě lze spatřit energickou Napoleonovu hlavu na těle obyčejného pěšáka. Je
však třeba podotknout, že v tomto šachovém souboru figurují na místech lehkých i těžkých figur Jupiter, Héra,
Minerva, Merkur a jiní význační členové Olympu, kdežto smrtelníkům je vyhražena role piónů. Není tedy
Napoleon ve společnosti Davida, královny ze Sáby, Karla Velikého, Rolanda a jiných tak zcela degradován.
Vasilij Dombrovskij má ve své sbírce tři sta let starou šachovnici ze santalového dřeva a na ní figurky od
barmského řezbáře, který je vyráběl na počkání pro své zákazníky, potom japonskou soupravu ve formě
ozdobných koflíků, indické figurky, kde číhající tygr nahrazuje našeho koníčka, a jiné a další. Alexander Hammond
se pyšní cestovní šachovnicí rakousko-uherského mocnáře Františka Josefa, která pochází z konce devatenáctého
století, ale jejíž figurky jsou pro větší efekt vyřezávány ve slohu pozdní gotiky, jakož i soupravou ruského cara
Alexandra I., jejímž tvůrcem je – podle typické linie a řezu – Číňan. Mají oba těch šachových exponátů ještě moc a
moc. Ale těžko o nich vyprávět. To se musí vidět.

Pěšky nebo naslepo

Hrát simultánku proti dvaceti třiceti slabším šachistům, to dokáže celkem bez nesnází každý šachový mistr. A
pouze snad náhodný pozorovatel, který má jen povrchní vědomosti o šachové hře, bývá u vytržení nad »geniální«
schopností dotyčného mistra, který vzdoruje současně takovému množství soupeřů. Ale každý rutinovaný borec
vám poví, že je pro něho namáhavější hrát jednu vážnou turnajovou partii než takovouhle simultánku. Vtip této
napohled geniální schopnosti záleží pouze a jen v rozdílu kvality. Mistr, který hraje simultánku, zná jednak
mnohem lépe šachovou teorii, jednak dokáže šachově kombinovat, počítat a uvažovat dvacetkrát rychleji než jeho
soupeři, jednak mocně těží ze svých hráčských zkušeností a má více méně neomylný cit pro odhadnutí pozice.
Mnohem víc než početní soupeři potýrá takového mistra povinnost kráčet bez spočinutí čtyři hodiny kolem
šachovnic. A víc než mozek jsou unaveny jeho ruce od rychlého posunování figurek. Také velesimultánky proti stu
a více soupeřům jsou spíše dokladem mistrovy tělesné odolnosti a chodecké vytrvalosti než gigantické práce
duševní.
Hlavní smysl simultánek je povýtce náborový a propagační. Ctitelé šachové hry mají možnost ozkusit svou
dovednost v partii s vynikajícím mistrem nebo velmistrem a někdy i těm, kteří vystupují v roli šachového
kouzelníka, může být taková produkce prospěšná. Vždyť sám Alechin říká: »Simultánní partie mají pro mistra
zcela nepochybně užitek. Co do teorie zahájení a technické části hry jsou výtečnou školou pro vážné turnajové
partie. I mezi slabšími soupeři vyskytnou se totiž dva nebo tři, kteří šťastnou rukou vyhmátnou ten nejsprávnější
tah, udiví elegantním kombinačním obratem a přinutí mistra pocvičit se v houževnaté obraně. To je pro nás stejně
cenné, jako když ti méně obratní nám poskytují příležitost využít poziční nebo taktické chybičky k ráznému
úderu.«
Alechin vytvořil pěknou desítku svých slavných kombinačních divukrás právě v simultánkách. Jako mistr světa
zpřísnil si v nejedné simultánce dobrovolně svůj úkol; s oblibou soupeřil s vícečlennými konsultujícími skupinkami,
jejichž členové se mohli o každém svém tahu domlouvat. Roku 1932 hrál Alechin v Paříži současně proti šedesáti
pětičlenným skupinám. Po devíti hodinách hry zvítězil na 37 šachovnicích, šestkrát prohrál a zbývající partie
remizoval. Když se o tom doslechl bývalý šampión Capablanca, okamžitě uspořádal produkci proti šestašedesáti
pětičlenným skupinám a měl dokonce ještě lepší procentuální výsledek než Alechin. Soupeřství mezi Alechinem a
Capablankou mělo, jak vidíme, ty nejrozmanitější formy a odstíny. Ostatně svého času Capablanca slynul, pokud
jde o simultánky, stejně legendární neporazitelností jako v partiích mistrovských. V roce 1909 si troufl hrát v
Clevelandu proti 103 soupeřům najednou. A výsledek? 102 výhry a jedna remíza! Málo platné, k takovémuhle
výkonu patří i po padesáti letech obdivný vykřičník.
Ale největším velmistrem simultánek všech dob nebyl ani Capablanca, ani Alechin. Podle všeobecného úsudku
odborníků a samozřejmě i podle výsledků náleží tento okrajový titul bývalému československému přeborníku Sálo
Flohrovi. Hrál rychle, přesně a své bezejmenné soupeře drtil s udivující spolehlivostí.
V roce 1937 došlo v různých městech Holandska k velkému simultánkovému festivalu, jehož se zúčastnili
nejvýznačnější velmistři toho času. Každý z nich během týdne sehrál asi 250 partií a každý z nich ovšem dosáhl
vysoce aktivního skóre. Nejúspěšnější byl právě Flohr, který povolil svým soupeřům pouze 6 remíz a jen jednou
prohrál. Získal celkem 98,4 proc. možných bodů. Pořadí dalších podle procentuálního propočítání výsledků: Fine
97,9; Euwe 97,3; Lasker 96,4; Alechin 96,3; Bogoljubov 94; Tartakower 91,8. Také podle času, spotřebovaného
průměrně na jednu partii, byl nejlepší a nejrychlejší Flohr (3 minuty 12 vteřin), po něm Alechin (3 minuty 18 vteřin)
a nakonec Lasker (6 minut 48 vteřin). O dvacet let později už nepatří Flohr mezi první desítku světových velmistrů,
ale stále ještě zůstává světovým rekordmanem simultánek. Nedávno hrál například ve Švýcarsku sedm
simultánních produkcí – úhrnem proti 220 soupeřům – a na rozmyšlení jednoho tahu, jak bylo později vypočteno,
spotřeboval průměrně osm vteřin. Flohrovy simultánky se tedy téměř rovnají tempu bleskových partií.
Český šach, a speciálně pražský šach, byl před první světovou válkou proslulý vysokou úrovní, což se zejména
projevovalo při simultánních produkcích význačných mistrů. I Capablanca a Lasker tu utrpěli několik porážek.
Když Znosko Borovskij si odnesl ze simultánky jen padesát procent bodů, vsadil se s ním Spielmann o dost
vysokou částku, že on v Praze udělá nejméně osmdesát procent. Podařilo se mu však všeho všudy prohrát jen o
jednu partii méně než mistru Znoskovi, čímž i sázku slavnostně prohrál.
Jestliže slavní šachoví mistři odcházeli z pražských simultánek s hubeným bodovým ziskem, odjížděli později ze
Sovětského svazu s krutými porážkami. Sám »simultánkový král« Sálo Flohr prohrál v Leningradě roku 1933
dvacet partií, devatenáct jich zremizoval a jen jedenáctkrát zvítězil. O tři roky později prověřuje sílu třiceti
moskevských šachistů José Raúl Capablanca.
»Za jak dlouho«, ptali se novináři Capablanky před začátkem, »hodláte být hotov s produkcí?«
»Nebude to trvat určitě déle než tři hodiny,« odpověděl Capa skromně.
»Aie vždyť proti vám hraje třicet silných šachistů první třídy…«
»To je dobře. Protože čím silnější jsou mí soupeři, tím lépe pak hraju,« usmál se Capa, srovnal si bílou náprsenku
a vplul do přeplněného sálu.
Uplynuly ne tři, ale už čtyři hodiny od začátku simultánky a Capablanca dosud nevyhrál ani jednu partii. Na
několika šachovnicích dostal mat, na dalších byl nucen se vzdát a ani v ostatních partiích si nestál zrovna nejlíp.
Něco takového se mu ještě v životě nestalo. Další a další hodiny ubíhají a konce toho hrozného chodeckého
maratónu není vidět. Teprv o půlnoci Capablanca učinil poslední tah a zachránil v poslední partii remízu. Jak tedy
dopadl bývalý mistr světa? 7 výher, 14 proher, 9 remíz čili – debakl.
Také německý přeborník Pietsch a mezinárodní mistr Wade nechtěli v roce 1951 uvěřit tomu, že by je moskevští
pionýři a pionýrky mohli vyvézt z míry. A přece jen nakonec uvěřili, ale to už bylo pozdě: Pietsch vyhrál pouze
čtyři partie, jedenáct remizoval a sedmnáct prohrál, kdežto Wade nevyhrál ani jedinou partii, dvacetkrát prohrál a
na deseti šachovnicích rád přijal nabídnuté remízy.
Je-li někdo uchvácen pohledem na mistra, hrajícího současně na třiceti šachovnicích, bude už dočista ohromen,
nachomýtne-li se u nějaké partie, neřku-li u simultánky, hrané naslepo. Ano, představujete si to dobře: mistr nevidí
ani šachovnici, ani figurky, sedí zády ke svým soupeřům, hlásí jim své tahy a stejným auditivním způsobem bere
na vědomí jejich odpovědi; pak si sám ve své představě promítne změněný obraz na myšlené šachovnici a přemítá
o dalším postupu. Člověk by nevěřil, že něco takového je vůbec možné!
Když před dvěma sty lety sehrál v Paříži velký Philidor současně tři partie naslepo, nemohl nikdo z těch, kdo tu
událost na vlastní oči spatřil nebo kdo se o ní na vlastní uši doslechl, pochopit, že lidský mozek je schopen takové
analytické a introspekční činnosti. Za sto let přišel Morphy a bez obzvláštní námahy porazil naslepo osm soupeřů
najednou. Paulsen už hrál deset, Zukertort šestnáct a Pillsbury dvaadvacet partií proti neviditelným soupeřům a s
pomyslnými figurkami.
Teprve po první světové válce nastává ten pravý hon za rekordy, senzacemi, popularitou, výstředností a
nedosažitelným. Pokus o světový rekord v šachové simultánce naslepo srotí vždycky dost divácké lačnosti. Nejprve
Réti s čtyřiadvaceti a hned po něm Breyer s pětadvaceti partiemi naslepo odsunou do zapomenutí
nezapomenutelné jméno Pillsburyho. A zatím, pokud jde o ryze šachovou hodnotu, nebude asi Pillsburyho
překonaný rekord jen tak snadno překonán: hrál totiž tenkrát výhradně proti prvotřídním šachistům – účastníkům
hlavního turnaje německého šachového svazu – ba i proti několika budoucím mistrům.
Pak vstoupí do listiny světových šachových vizionářů a kouzelníků také Alexandr Alexandrovič Alechin: roku
1924 stačí naslepo vzdorovat šestadvaceti soupeřům a o rok později dokonce osmadvaceti. Ale Alechinův rekord je
ihned nato překonán: přičiní se o to znovu Réti až na druhém konci zeměkoule v Sao Paolu, kde hraje bez patření
na šachovnici proti devětadvaceti šachistům zároveň.
Po devětadvacítce musela přijít třicítka. Nepřipsal k ní však své jméno Alechin, Réti ani žádný jiný slavný
velmistr. Rekordní simultánku naslepo proti třiceti sehrál celkem neznámý belgický šachista Koltanowski, který v
mezinárodních soutěžích na sebe dosud neupozornil ani pronikavějšími úspěchy, ani pronikavostí své šachové
tvorby. Světový rekord v simultánní hře naslepo neodkryl však v Koltanowském nějaké skryté zdroje šachového
umění: i nadále patřil mezi slabší světový průměr a z nedostatku uplatnění se výhradně upsal šachovému artismu a
žonglérství; jezdil po Americe, překonával světové rekordy a čile obchodoval se svým talentem ke hře naslepo.
Zatím však překvapil šachový svět španělský mistr Juncosa, který prý sehrál v Zaragoze naslepo 32 partií,
vesměs vítězných. Po stopách této úžasné události se vydal jeden reportér a zjistil věci věru pozoruhodné: Juncosa
sebral v jedné vesnici poblíž Zaragozy ke své produkci podpisy dvaatřiceti soupeřů. Z těch se však dostavilo pouze
pět a ostatních sedmadvacet Juncosa zkontumoval! Hrál tedy jen proti pěti soupeřům (do jaké míry byly šachy
španělským vesničanům španělskou vesnicí, není zjištěno) a ještě si usnadnil svůj úkol prázdnou šachovnicí, kterou
před sebe položil. Od těch dob zanevřel Juncosa na šachy a hlavně šachisté na Juncosu.
Těch dvaatřicet partií absolvoval tedy až zase Alechin v roce 1933. »Hra naslepo má svou vlastní zákonitost,«
rozvíjí Alechin své úvahy na toto téma, »tady nic nepomůže píle, trénink nebo teoretická příprava na produkci.
Musím věřit sobě, své vytrvalosti a představivosti. A stejně se nevyhnu chybám paměti, tak jako se jim nevyhnul
Morphy nebo Pillsbury. Nejtěžší je najít rychlou cestu k výhře ve vyhrané pozici. Hra naslepo je nesnadná pro
každého a nikdo není naslepo schopen hrát tak dobře jako u šachovnice a s opravdovými figurkami.«
Víme, co chcete vědět: jak je to možné, že si Alechin nepopletl několik her z těch dvaatřiceti. Inu, pomáhal si tak,
že prvních osm partií zahájil dámským pěšcem, druhých osm královským, třetím osm pěšcem c a zbývající čtvrtinu
partií konečně královským jezdcem. Neboť jakmile si mozek jednotlivé partie utřídí, rozliší a zapamatuje, je vlastně
vyhráno. Slovo má zase Alechin: »Největší část roboty při simultánce naslepo si odpracuje tak zvaná logická paměť.
To znamená, že si v duchu nepředstavuju dvaatřicet šachovnic s černými a bílými políčky – jak se lidé běžně
domnívají – ale vzpomínám si pouze souhrnně, dojmově, globálně, jako na nějakého přítele třeba, knihu nebo věc.
Vizuální paměť nebo představivost přichvátají na pomoc pouze ve zvlášť kritických okamžicích, kdy je třeba pozici
přezkoušet. V krajním případě musí být člověk schopen buď v duchu, nebo i nahlas tah po tahu partii
rekonstruovat.«
Poslední otázka Alechinovi: »Mistře, k čemu je vlastně simultánka naslepo dobrá?«
Alechin dí: »O ceně hry naslepo panují tu i tam různé názory. V Americe například je taková produkce nesmírně
oceňována, kdežto v Sovětském svazu zase odsuzována jako samoúčelná, nikomu nepotřebná, zdraví škodlivá
atrakce…«
»A názor váš?«
»Já sám – i když jsem právě držitelem světového rekordu – pokládám hru naslepo jen za propagační záležitost a
nejsem jejím obzvláštním příznivcem. Je velmi nepravděpodobné, že bych se ještě někdy pokoušel překonat rekord
svůj nebo rekord kohokoli jiného. Teď už budu hrát zase jen ten starý, obyčejný šach.« A melancholické pokývnutí:
»Což není sám o sobě dost těžký?«
Čtyřletá přestávka a pak další pokus mistra šachové estrády v Edinburku. Pan promotér dá 500 liber a George
Koltanowski to zkusí naslepo na čtyřiatřiceti šachovnicích. Rekord padne a Koltanowski dokonce neprohraje ani
jednu partii. Lidé závistní sice poukazují na okolnost, že proti Koltanowskému hrálo dokonce osmnáct paní a dívek
a že ani jeho šestnáct mužských protivníků nekladlo obzvláštní odpor, ale rekord je rekord a 500 liber je 500 liber.
Miguel Najdorf je muž velkorysý. Jiní zvyšovali rekord v simultánce naslepo po jednom, po dvou soupeřích. On,
velmistr velkých čísel a velkolepé koncepce, bude hrát rovnou proti pětačtyřiceti protivníkům. A za velkou odvahu
dostane náležitý honorář: 2000 dolarů. Je začátek roku 1947. Sao Paolo uvidí podruhé světový rekord ve hře
naslepo. Najdorf sedí v obrovském sále zády ke svým protivníkům a hlásí své tahy mistru Eliskasesovi, který
vystupuje v roli konferenciéra a zprostředkovatele mezi jedním a pětačtyřiceti. V sále se vystřídá deset tisíc diváků,
stovky novinářů, desítky číšníků a několik členů vlády. Celý den a celou noc vedl malý Najdorf svůj velký boj na
2880 neviditelných šachových políčkách a udržoval v paměti poskokové možnosti 1440 figurek. Nakonec vyhrál 39
partií, čtyři remizoval a jen dvě prohrál. A to ještě jednu z těch dvou proher mu uštědřil velmistr Eliskases, který
vystupoval na jedné šachovnici v roli anonymního kibice.
Když Najdorf učinil svůj poslední tah, usínal už téměř únavou. Sedl tedy do auta a řítil se do postele. Ale co se
nestalo: znavený a vyčerpaný mistr nemůže usnout; 1440 šachových figurek se mu rojí a rojí v hlavě a rojit
nepřestává. Sedá znovu do auta a jede k lékaři a od lékaře do postele a z postele k jinému lékaři a tak stále dokola.
Spánek nepřichází, uspávací prostředky nezabírají, šachové figurky víří v hlavě jako atomy. Najdorf se tedy
oblékne a jde si sednout do kina. Na plátně vidí všechno trojmo plus roj kolotajících figurek, ale jinak je to dobré.
Druhý den ráno ho najde uklízečka mezi dvěma řadami sedadel v bohulibém snění. Najdorf se nevzbudí ani v
taxíku a prospí pak v hotelu další den a noc.
O dva týdny později vyhrává Najdorf první cenu v šachovém turnaji, ale o hře naslepo nechce ani slyšet, leda
že.. Leda že by mu nabídli, řekněme, pět šest tisíc dolarů…
Ale zapomněli jsme na mistra Koltanowského. Co dělá ten podnikavý muž nyní? Cestuje po Americe a zkouší
hrát proti pětistovce soupeřů najednou, produkuje se v bleskových partiích naslepo, píše o šachu a přednáší o
psychologii. V roce 1951 přijede do San Francisca na šachový festival a uspořádá – světe, žasni! – simultánku
naslepo proti padesáti, ano, proti 50 soupeřům! Aiechin hrál na dvaatřiceti šachovnicích 18 hodin, Najdorf na
pětačtyřiceti 24 hodin, ale Koltanowski je na padesáti šachovnicích hotov – světe, zboř se! – už za 8 hodin 45 minut!
A to prohraje pouze dvě partie a třiačtyřicetkrát zvítězí. Reportéři vyhlašují na všechny světové strany podrobnosti
světového rekordu: nejkratší partie, kterou vyhrál mistr Kolty, měla jen 5 tahů, nejdelší partie 71 tahů; průměrně
spotřeboval mistr Kolty jen 10 vteřin na rozmyšlení jednoho tahu; po skončené produkci řekl Kolty: »Boys, to mě
ale bolí hlava!«
Nedá se nic dělat. Po Philidorovi, Morphym, Pillsburym, Alechinovi a Najdorfovi přichází Mister Koltanowski a
uzavírá bláhovou snahu šachových mistrů o rekordy ve hře naslepo.
A přece neuzavřel. V říjnu 1960 jste si mohli přečíst v denním tisku tuto zprávičku: »Maďarský šachový mistr
Jánoš Flesch dosáhl v neděli v Budapešti vynikajícího výkonu, který je zároveň i novým světovým rekordem.
Nastoupil proti 52 soupeřům v simultánce naslepo. Po dvanáctihodinovém boji, aniž spletl jediný tah, vyhrál 31
partií, 18 remízoval a pouze 3 hry prohrál.«
Nejlepší šachisté světové historie, jako Anderssen, Steinitz, Lasker, Capablanca a Euwe, nechtěli o hře naslepo
ani slyšet. A věděli asi proč. A že v Sovětském svazu není tento způsob šachového myšlení populární, to je pravda.
A že už v r. 1858 se objevil v jednom ruském časopise odsudek šachu naslepo, je také fakt, a to velmi zajímavý.
Výňatek z toho sto let starého článku, jehož autorem je nejlepší tehdejší ruský mistr A. D. Petrov, bude konec konců
dobrým koncem téhle naší kapitoly:
»Prospěšnější je se potápět a sbírat perly než hrát šachy takovýmto způsobem. Šachová věda nebude tím ani
trochu obohacena. Ten, kdo hraje dobře šachy naslepo, bude je hrát ještě lépe s očima obrácenýma na šachovnici.
Jsou to pouhopouhé hokus pokusy pro obveselení publika. Šachová hra je zajímavá i bez takových kousků,
napohled ohromujících, ale ve své podstatě zbytečných a neúčelných.«

Hodiny, minuty, vteřiny

Ke každé řádné šachové hře potřebujeme zaprvé šachovnici, zadruhé figurky a zatřetí šachové hodiny. Kdežto
potřebnost desky a figurek je evidentní a mimo diskusi, hodiny se objevují co nezbytná náležitost teprve na určitém
stupni vývoje šachové hry a vzněcují toliko nelibost a nevůli. Dříve hráč prohrál vlastní vinou, dnes prohrává
vyhranou partii na čas. Kolik velkých mistrů, šampiónů a přeborníků by se asi dnes procházelo mezi námi, nebýt
těch hrozných hodin! Ach ano, bejvávalo, bejvávalo!
Tak tedy, milé a hodné šachové děti, přestaňte chviličku myslet na partii, zastavte si hodiny a poslechněte si
povídání o starých zlatých časech, kdy nebylo šachových hodin. Kdy byla šachová hra nevinnou idylou a kdy
žádný zlý démon se nesnažil stavit hráze hlubokomyslnému meditování nad šachovnicí. Taková bukolická partie
na londýnském turnaji r. 1851 trvávala přibližně 16 až 20 hodin. Třetí vítěz tohoto turnaje pan Williams se uměl
zapřemýšlet nad jedním tahem i půltřetí hodiny, a teprve když slavnostně učinil tah, probudil svého soupeře. Aby
důstojnost šachového klání nebyla narušována nadměrným spánkem a aby nedocházelo k nepatřičnostem, byl ke
každé partii jiného anglického turnaje těch časů nominován sekretář, jehož povinností bylo střežit průběh a počet
tahů a vše, co s partií souviselo, protokolárně zapisovat. Po desetihodinové urputné bitvě zanesl jistý sekretář do
svého protokolu: »Oba hráči po sedmnáctém tahu usnuli.«
K oblíbené taktické výzbroji našich předků patřil manévr, uondat svého soupeře, rozkotat jeho pozornost a
využít jeho rozespalosti k strašnému matovému obchvatu. Šachový mistr musel být tehdy především mistrem
trpělivosti a majitelem železných nervů.
Ale že už i tenkrát byli šachisté na štíru s trpělivostí, nabyly vrchu reformátorské snahy: omezit čas na přemýšlení a
odstranit z turnajového sálu spánek: »Soupeř mi u partie nesnesitelně chrápe, takže se nemohu soustředit,«
dovolával se svědomí světa jeden z vůdců opravného hnutí. Staunton už v roce 1834 žádal, aby na tah bylo
povoleno nejvýš 30 minut; a ten, kdo lhůtu nedodrží, nechať zaplatí soupeři guinei. Deschapelles měl za to, že na
jeden tah má být povoleno jen 5 minut. Šachový historik a císařský tajný rada Thasillo von Lasa měl nápad
nejvtipnější: budiž stanoveno určité regulované maximum času; každý hráč měj vedle šachovnice hodiny; po
učiněném tahu je zastaví a uvede do chodu hodiny soupeřovy.
V druhé polovině minulého věku byly tedy – vedle jiných otřesných technických novinek – vynalezeny i šachové
hodiny, kteréž se staly neodmyslitelnou rekvizitou vážné šachové hry. A od té doby, až na jedinou výjimku, tikaly
a tikají, hrozily a hrozí dvojicím u šachovnice. Tou výjimkou byl turnaj v Norimberku 1886. Tarrasch tehdy
přesvědčil pořadatelský štáb, že odstranění časové kontroly bude vyváženo pronikavým zkvalitněním partií.
Nezkvalitnilo se však kupodivu nic a šachoví mistři se bystře vrátili k taktice trpělivého uondávání soupeře. A ještě
jeden pokus, a taktéž neúspěšný, byl vyzkoušen opět v Norimberku o dvacet let později. Hodiny sice zůstaly, ale
bylo přijato pravidlo, že hráč, který překročí čas, bude se moci vyplatit pokutou a v partii pokračovat. Nejhojněji
využíval tohoto dobrodiní bohatý Polák Przepiórka: platil pokutu za pokutou, a přece skončil v turnaji o sedmnácti
účastnících na čestném sedmnáctém místě.
Nemají tudíž pravdu ti, kteří tvrdí, že čas jsou peníze; nemá ovšem pravdu ani filosof, který tvrdí, že čas
neexistuje. Každý šachista snadno vyvrátí Kantův fenomenalistický idealismus zažitou zkušeností. Ano, ano: čas
jest a je ho málo. Jak málo ho šachistovi zbývá na posledních deset tahů před časovou kontrolou, o tom by mohl
hodně mluvit například Reshevsky.
Žil sice Capablanca, který nepoznal prý za celý život časovou tíseň, ale to je výjimka, postrádající jakýchkoli
prvků typičnosti. Považte jen, že tenhle podivný Capablanca skoro nikdy nevysedával v mučivém zamyšlení nad
šachovnicí, že bezstarostně bloumal po sále, okukoval partie druhých, bavil se s novináři a rozséval úsměvy do
všech koutů hlediště. Na moskevském turnaji v roce 1936 zapomněl jednou Capablanca po tahu zmačknout hodiny.
Prochází se po jevišti a najednou si všimne zdviženého knoflíku u svého ciferníku. Domnívaje se, že je na tahu,
přikvačí ke stolku, ve stoje obhlédne situaci a potáhne piónem o další políčko kupředu. »Pardon,« ozve se
podrážděně soupeř, »já ještě neudělal svůj tah.«
S existencí, hrozbou a neúprosností šachových hodin musí počítat každý šachista. A to i ten, jenž usedá poprvé k
vážné turnajové partii.
Alexandr Iljin Ženevskij, jenž patří ke generaci prvních sovětských mistrů, dostal se roku 1910 do turnaje o
přebor Petrohradu. Byl to tehdy ještě nezkušený šachový střízlík, sotva šestnáctiletý, a hrál hned v prvním utkání
proti velkému favoritovi turnaje Znosko-Borovskému.
 »K čemu jsou tady tyhle divné dvojité hodiny?« dumal mládenec a ostýchal se obtěžovat slavného mistra
dotazem. Znosko-Borovskij pohnul královským pěšcem o dvě políčka a páčkou u ciferníku. Iljin zopakoval po
svém soupeři tah pěšcem i páčkou u ciferníku. A podle klidného výrazu na tváři mistra usoudil, že nic nepokazil.
Ťukal tedy mladý Iljin i nadále do podivných dvojitých hodin, aniž tušil smysl svého počínání. Ostatně myslel na
hru a ne na nějaké hodiny. Obsadil koníkem důležité pole a měl záhy očividně lepší hru než jeho pokabonělý
soupeř.
Diváci, hráči i pořadatelé se přicházeli podívat, jak střízlík prohání mistra. Jeden z pořadatelů šeptl Iljinovi:
»Buďte opatrný, máte už málo času…«
Hošík přikývl, ale varovné radě neporozuměl. A ptát se po vysvětlení, to se mu nechtělo. Tak se stalo, že
pořadatel, který před chvilkou přátelsky radil, vystoupil nyní z klubka diváků a položil jednu ruku na hodiny,
kdežto druhou ruku slavnostně zdvihl: »Překročil jste čas. A tím prohráváte i partii.«
»Jaký čas? A kde jsem ho, prosím vás, překročil?«
»Nu, zkrátka a dobře, moc dlouho jste přemýšlel nad svými tahy, rozumíte?«
»Rozumím. Ale každý tah se má přece pořádně promýšlet…«
Patrně by tato rozmluva hned tak neskončila, nebýt Znosko Borovského, kterému se zželelo nebohého
mládenečka: »My budeme v partii pokračovat, viď holoubku?«
»Ale to nejde. Čas je přece, jaksi, tento, překročen, prosím…« hájil své paragrafy pořadatel.
»Na tom nesejde. Hraje se dál, a basta,« zahřměl mistr Znosko.
Iljin pochopil, že porušil nějaké důležité pravidlo a že velkomyslný souper mu pomohl z nouze. To ho do té míry
ohromilo, že ztratil brzo figuru a partii. Ale získal víru v soupeře a naučil se hospodařit časem. A to je přece taky k
něčemu dobré.
Kdo nestačí navršit ve vymezeném čase náležitý počet tahů, prohrává. Ortel krutý, ale spravedlivý. Hrál kdysi
Paulsen s Minkwitzem, měl o dva pióny míň a kromě toho nevěnoval nutnou pozornost neúprosnému
chronometru. »Překročil jste čas, mistře Paulsene,« pronesl slavnostně v hodinu H dozírající pořadatel. Minkwitz,
který právě chtěl efektně dokončit svůj útok na Paulsenova krále, odmítl vítězství na konto soupeřova času a trval
na pokračování ve hře. Hrálo se tedy dál. Minkwitz opravdu zakončil partii efektně: udělal strašlivou hrubku a
obdržel mat. Pozdě pak bycha honil a žádal od Paulsena aspoň půl bodu. Žádal však, toť se ví, marně.
Je-li čas relativní, jak říkají učení mužové, je relativní i pojem časové tísně. Některý šachista je v, časové tísni už
tehdy, má-li deset minut na deset tahů. Jiný má však jen pět minut na stejný počet tahů a klidně se prochází po sále.
Přijde na povahu, tak je to. Řekněme tenhle Reshevsky. S ocelovou pravidelností probendí na prvních třicet tahů 2
hodiny a 29 minut a na posledních deset tahů si nechá 60 vteřin. Pak ovšem propukne na šachovnici divoký rej
figur. Malý Reshevsky, polou zdvižen nad židlí, sází tah za tahem a neochvějně ťuká do tlačítka u hodin.
»Mě ta časová tíseň rozčiluje méně než mé soupeře,« říkává Reshevsky a dí pravdu. Neboť, běda, dopustí-li se
protivník taktického přehmatu a chce-li, sám maje času dost a dost, rychlými tahy okrátit Reshevskému čas na
rozmyšlenou. Na to je totiž Reshevsky připraven: že soupeř ztratí klid, soudnost a přehled. Kolik už partií vyhrál
Reshevsky právě v posledních vteřinách své vrcholné časové tísně!
Druhým nejslavnějším přeborníkem časové tísně je velmistr Sámisch, kterému už nikdo jinak neřekne než »spáč
Sámisch«. Noří se do nejhlubšího uvažování hned od prvního tahu a za žádných okolností nebere hodiny na
vědomí. Na rozdíl od Reshevského prohrává Samisch své partie velmi často časem – mnohdy dokonce ještě před
absolvováním dvacátého tahu.
»To jest ten,« charakterizoval ho jeden odborník, »kdo svou hru nejdůkladněji promýšlí a kdo jest přeplněn
nepředstavitelným bohatstvím hlubokých ideí.«
Je – a v tom se rovněž podobá Reshevskému – znamenitým hráčem bleskových partií a simultánek naslepo. Na
jednom turnaji v Hastingsu prohrál Sámisch pět partií překročením času. »Lépe by učinil,« komentoval tuto
nevídanou událost jeden pozorovatel, »kdyby hrál každou partii v bleskovém tempu nebo – a to by bylo ještě
rozumnější – kdyby sehrál proti všem svým soupeřům simultánku naslepo.«
Co je to vlastně blesková hra? Obyčejnému nebleskovému šachu se podobá zejména v tom, že je k ní zapotřebí
šachovnice a figurek. Naopak – a v tom je ten významný rozdíl – šachové hodiny nejsou tu žádoucí. Musí se hrát
rychle. Že rychle? Ale kdež: hra musí vichřit a šachovnice úpět jako pod údery cepů; úder musí stíhat úhoz jako při
stolním tenisu nebo boxu; ruka musí hrát jako klavírní virtuos při prestissimo con bravura. Blesková hra v šachy se
musí hrát kvapíkově, střelhbitě, zkrátka bleskově. Ano, bleskově; to je to pravé vystižení bleskového šachu.
Nad skloněnými hřbety šachistů stojí muž, jenž se dívá na vteřinovou ručičku u svých hodinek a každých pět
vteřin střídavě volá: »Bílý teď, černý teď, bílý teď, černý teď…« Kdo tuhle torturu osobně nezakusil, toho
ujišťujeme se vší upřímností, že je to děsné. Není tedy pravda, že šachistův rozmysl je za všech okolností
synonymem hlemýždího přemýšlení: při bleskovém turnaji tryská z něho rozhodnutí rychlostí tryskáče.
Bílý teď, černý teď! opakuje neochvějně diktující orgán. Přídavné jméno bílý nebo černý, jež je návěstím,
vyslovuje s prodlevou a výkonný povel teď! vystřeluje s mrazivou rozhodností. »Teď! teď!« opakuje netrpělivě váš
soupeř, když vidí, že jste zaváhal a vyšel z rytmu. Teď! teď! ponoukáte k zrychlení i vy své čivy a zmateně kroužíte
ve vzduchu věží, která nemá kloudného úniku před dotírajícím šikem protivníkových pěšců. Už asi třikrát prošla
výzva bílý teď, černý teď a vy jste už asi pětkrát změnil tah svou nebohou věží, aniž jste ji vypustil z ruky. Jářku,
kam půjde ta věž?
 »Tahat, tahat, člověče!« syčí soupeř.
»Vám se to řekne, tahat,« chtěli byste se mu svěřit se svou útrapou, »ale když není kam, přítelíčku, tak je to, abys
věděl.«
Tu diktující orgán dodiktoval – uplynulo totiž deset minut – a zvolá: »Odhad!«
Zpocený rozčilením a rudý studem, svíráte věž v hrsti a bezradně hledíte na soupeře, který vás pohrdlivě
zžehne: »Tak, teď si ještě pozvete odhadce, aby vám odhadl, kam máte tu věž posadit…«
Při normálním šachu rozhoduje o vítězství a prohře dovednost respektive nedovednost hráčů. Při bleskové hře
sice taky, ale pokud se nepodaří jednomu z obou průkazně realizovat svou převahu nebo soupeře zmatit, hra po
deseti minutách končí a na povel »Odhad!« přichází k nerozhodnutým partiím odhadce (to bývá zkušený mistr),
který autoritativně vyhlásí, zda vyhrál bílý nebo černý, nebo zda to bude remíza. O projevech nevole a vole, o
diskusích a rozkladech, kterými se soupeři dotýkají odhadcovy neomylnosti, nebudiž tu řeč: nechť také někdy
čtenář čte mezi řádky.
Nové dvojice jsou připraveny; pozor: bí-lý teď, čer-ný teď a tak dále a dále dalších deset minut. Při prvních
tazích to jede jako na másle. Ti, kteří jsou zásobeni teoretickými vědomostmi, činí své tahy s plavnou lhostejností,
přimhuřují oči anebo sledují v intervalu mezi dvěma povely průběh vedlejší partie. Někdy jim samou ležérností i
figurka z ruky vyklouzne. Tu potopí se pod stůl a vylovenou loutku postaví na správné místo, hlavu majíce dosud
u země.
Jsou hráči, kteří se vytrvale opožďují za pětivteřinovým příkazem hlasatele, čímž rozleptávají klid svého
soupeře. Jiní se naopak se svými tahy předcházejí, čímž rovněž přivádějí soupeře o spokojenost.
Bílý teď, černý teď! Turnaj pokračuje: figurky drandí z políčka na políčko; hráči se snaží během pěti vteřin tarasit
protivníkovy hrozby, strojit léčky, promýšlet oběti pěšců a podržet si materiální výdobytky; diváci a kibicové se
baví jako už dlouho ne: vidí víc a dál a hloub než ti oba u šachovnice, ale ukázněně mlčí a myslí si své.
Odhad! ozve se diktátorský hlas. Figurky znehybní na svých místech jako při slavném závěrečném obrazu z
Gogolova Revizora, kdežto hráči poněkud oživnou. Hle, co se tu nestalo: odhadce odhaduje zapeklitou pozici a
zjišťuje, že vítěz nemá krále. Rozpaky, údiv, zmatení. Teď teprve promluví disciplinovaný divák: »Před osmnácti
tahy došlo k výměně dam, přesněji řečeno, k výměně černé dámy a bílého krále. Hráči si toho nedopatření nevšimli
a tak jsem byl zvědav, povšimnete-li si toho vy, mistr odhadce.«
Bleskový turnaj má jepičí život. Tah pospíchá za tahem, utkání za utkáním a je konec. Tabulka se zaplnila, národ
se rozchází: »Příště si to dáme pořádně, s hodinami; tohleto není žádný šach!«

Tichý Holanďan
Potkat za nudné jízdy vlakem duši šachově spřízněnou, to je radostná náhodička, to je výborná věc. Takové
štístko měl jistý vídeňský advokát a šachista v rychlovlaku pádícím do Lince. Naproti němu sedí vysoký, velmi
vysoký muž v brejličkách, s klukovskou pěšinkou nad vážným čelem a v ruce drží kapesní šachy. Cosi na nich
analýzuje, přehrává nebo tak. Právník z města na Dunaji se brzo osměluje a vyzve dlouhána k jedné přátelské
partičce. Ten se zdvořilou úklonou vyzvání přijímá. A brzy už plane na malé kapesní šachovnici lítá seč.
»Nehraje to ten chlapík špatně,« vede náš bodrý Vídeňan tichý monolog, »ale o teorii zahájení nemá zřejmě ani
potuchy.
Kdo to taky kdy viděl, vyvíjet koně na kraj prkna? Nu, nevadí, aspoň tu něco pochytí z šachových tajů. Tak, teď
jsem tomu dal! Nechám si od takového umělce vzít g-piona. Co mi zbývá: rošovat nadlouho. Počkat, ale přes
ohrožené pole rošovat jaksi nelze. Totiž ne že nelze, ale nemá se to. Nu, dobrá, ale copak on takové pravidlo bude
znát. Rošnem si nadlouho a uvidíme. Tak, prosím. Co jsem povídal? Skočil mi na to a nic netuší. Jo, můj milý, šachy
nejsou domino, pravidla se musí znát, dobře znát…«
Přerušíme vnitřní monolog šachového kabrňáka z města valčíků a stručně povíme, že neznámý dlouhán první
partii – navzdory soupeřově dlouhé rošádě – vyhrál. Žádost o odvetu byla přijata, ale odveta se nevyvedla.
Vídeňský advokát neuspěl ani ve třetí, ani ve čtvrté partii: »Neuvěřitelné, že dneska všechno prohrávám (,A to ještě
s takovým packařem, který neví, co je to rošáda,̓ myslel si přitom); abyste věděl, v našem klubu jsem nejsilnějším
hráčem.« Pak nadzvedl bradu o šedesát stupňů a pravil: »Říkají mi tam „malý Euwe“!«
»Velice mne těší, že vás poznávám; já jsem totiž taky trochu šachista; a taky Euwe; doktor Max Euwe.« Vysoký
muž s ulízanou pěšinkou se naposledy uklonil a dál se pak soustředěně zaobíral nějakou napínavou analýzou na té
malé kapesní šachovnici.
Takový byl a je Max Euwe: zdvořilý, taktní, ohleduplný, tichý, nevtíravý, pracovitý, vtipný. A skromný.
Zejména tuto jeho vlastnost zdůrazňuje každý, kdo ho osobně poznal. Už od pohledu bys ho zařadil mezi kastu
těch ostýchavých čahounů, kteří se marně snaží vtěsnat svou nápadnou postavu někam do pozadí. Čemu bys však
nevěřil: že mladý Euwe, ten pilný a pracovitý Euwe ve škole jednou propadl a musel pak chodit do třídy s hošíky o
dvě hlavy menšími. To se však už do učení přímo zamiloval a prošel zbývající léta na střední a vysoké škole s
vyznamenáním. Šachy hrál a studoval se stejnou pracovní odpovědností jako svou matematiku.
Holanďan Euwe je stejně starý jako dvacáté století. V roce 1923 hrál na velkém turnaji v Scheveningen. Oslovil
ho tam jeden stařík a radil mu, aby nejdřív dokončil studia a pak teprve aby se věnoval šachové hře: »Student se
musí učit; hodně, hodně učit.«
 »Ale já se učím, a věřte, že mnohdy víc než dost,« odvětil měkce Euwe, »zrovna minulý pátek jsem skládal malé
rigorosum.«
»A prospěl jste?«
»Ano.«
»Ale turnajová utkání začínají přece hned po obědě. Copak jste mohl být tak brzo hotov s tou zkouškou?«
»Musel jsem být; nešlo to jinak.«
»Nu, dobře; ale hrát šachy pět hodin denně a přitom ještě studovat, to přece nejde dohromady.«
»Naopak, zrovna dnes ráno jsem dělal doktorské zkoušky…«
»A udělal?«
»Ano, s vyznamenáním!
»Pak vám tedy blahopřeju, můj dobrý hochu. To je úžasné. Ale na šachovnici, jak vidím, se vám dnes nevede;
ještě jste nevyhrál, že?«
»Ještě ne. Mám jen o dva pěšce víc a dobrou hru.«
Také tato historka dobře vystihuje životní a pracovní styl tichého Holanďana. Euwe je profesorem matematiky a
zůstává vědcem i mimo lyceum. A víme přece, že každé povolání má určující vliv na formování povahy a návyků.
Euwe je zvyklý věřit faktům, nahromaděným a utříděným zkušenostem; nepodléhá náhlým vnuknutím a citům;
nedůvěřuje spíše sobě než jiným. Také políčka šachovnice mu splývají v jedno nesmírné pole vědy a výzkumu. Jeho
růst k světovému prvenství je dokladem souvislosti mezi teorií a praxí. Snad nikdo z velmistrů dosud nepodrobil
teorii šachových zahájení tak důkladnému rozboru. »Já ovšem také analyzuji,« řekl Alechin, »ale Euwe se
analýzami přímo kochá pro ně samé.« Alechin oceňoval u Euweho především velkolepou kombinační potenci. Jsou
to však obraty a kombinace, inspirované neomylným pozičním odhadem a propočtem. Prohlašoval-li Réti, že ho v
šachu zajímají pouze výjimky z pravidla, může Euwe říci, že neochvějně věří v platnost pravidla a v krásu
obyčejného.
Povšechně řečeno, Euwe pokládá šachovou hru za předmět vědeckého zkoumání, při němž je třeba vážit každou
teoretickou výchylku na lékárnických vážkách. Ale stejně tak ví, že šach je boj: »Šachista musí očekávat
neočekávané; musí být připraven na to, že jeho protivník mu nic nedaruje: že bude kličkovat, uhýbat, podrážet
nohy a uchylovat se k tisícům zákeřných kousků. Každá analýza musí proto počítat s individualitou soupeře.«
Euwe hraje šach s vědeckou odpovědností. A má i cit odpovědnosti ke své hře a k šachové veřejnosti. V raném
stadiu hry odmítl jednou Najdorfovu nabídku na remízu. Pozice byla nejasná, materiální výhodu měl dokonce
Najdorf a nikdo by se patrně nepozastavil nad »velmistrovskou remízou« v patnácti tazích. Hrálo se však dál a po
čtyřiceti tazích se přerušovalo. Pak se zase hrálo a zase pečetilo a ani při druhém dohrávání nebyla partie
rozhodnuta. Šance obou mistrů se střídaly, vyrovnávaly a zmenšovaly. Teprve po třetím přerušení dovedl konečně
Euwe lopotný boj k vítěznému konci. Novináři se potom Euweho ptali, proč nepřijal první Najdorfův návrh na
smír, když přece nemohl mít ještě jistotu, že vyhraje. Euwe řekl: »Nebylo by to slušné už kvůli obecenstvu,
nepokusit se o využití takových slibných možností.«
O tom není sporu, že největším triumfem jeho šachové cesty je vítězství nad Aiechinem. Tím se stal mistrem
světa a byl jím až do roku 1937. Před zápasem se nikdo neodvažoval přisoudit Euwemu ani stín naděje. Říkali:
»Nemá vyhlídky.« Šeptali: »Nemá talent.« Konstatovali: »Nemá úspěchy.« Přirovnávali Alechina ke Goliáši a
Euweho k Davidovi. Ale toto přirovnávání pokulhávalo nejen ve smyslu obrazném, ale i faktickém. David přemohl,
jak známo už z biblické dějepravy, Goliáše a stal se králem. Králem šachu.
Euwemu byl šach zálibou a nikoli povoláním. Byl zanícený amatér: honoráře zásadně odmítal. Peníze, které
dostával za svá vystoupení v turnajích a simultánkách, odevzdával do »Euweho fondu«, určeného zejména k
finanční podpoře šachových podniků v Holandsku. Měl zkrátka – jako kdysi Morphy – odpor k profesionálnímu
šachu.
V roce 1954 zajel Euwe za šachovnicí až do jižní Afriky: v Salisbury přednášel a hrál simultánky. Před svou
poslední produkcí dal si Euwe klobouk do šatny, ale vyzvednout si ho pak nemohl: šatna byla už zavřená. Tak se
tedy objevil Euwe druhého dne na letišti bez klobouku. To nebylo zrovna příjemné, neboť slunce v těchto
končinách zeměkoule nezřízeně praží. Euweho průvodce a hostitel, který se zapřísáhl, že zamčený klobouk určitě
osvobodí, přišel na letiště s lítostnou omluvou: »Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, klíč od šatny se mi sehnat
nepodařilo. Jestli se neurazíte, dovolil jsem si vám přinést tento klobouk náhradní…«
Byl to krásný, hebký, nylonový klobouk, radost pohledět.
»Děkuju mockrát,« řekl Euwe, »ale dovolíte mi, abych vám ho zaplatil.«
»Nepřichází v úvahu,« obrnil se hostitel krunýřem neústupnosti, »to jest, prosím, dar. Čestný dar našeho
šachového klubu vám, drahý mistře.«
»To tedy musím pouze oddaně poděkovat,« uklonil se Euwe a žertem dodal: »A já vám zase věnuju ten zamčený
klobouk jako putovní pohár.«
Začátkem roku 1955 konal se v Salisbury první ročník bleskového turnaje »O klobouk dr. Euweho«. Mistr J.
Pelham měl to štěstí, že vyhrál nejvíce partií a že si pak mohl slavnostně vsadit na hlavu starý zprohýbaný klobouk
bývalého mistra světa.
Vážně o vážné věci
»Gligorič věnoval před turnajem kandidátů čtvrt roku intenzívní teoretické přípravě«; »Panno překvapil Filipa
teoretickou novinkou«; »Tal zvolil hned v zahájení tah, který teorie odsuzuje« – tyto a podobné věty, které čteme v
tisku, vzněcují v nás hrůzu před majestátem šachové teorie. Vida je, velmistry, zareaguje na takové novinové sousto
lid obecný, jim už ten obyčejný šach jaksi nevoní; to je dneska samá teorie, študium, věda a žádná pořádná hra; na
to aby měl jeden hned celou universitu.
Málo platné, už jen to slovo t e o r i e se počestným šachovým občanům nelíbí: mají k němu podezření; neslyší v
něm život, nýbrž šustění papíru; pokládají ho za vymyšlenost neúčelné a nevkusné módy. U kavárenských stolků
sedí mnozí výteční šachoví borci, kteří vás spolehlivě ujistí, že teorie je věc veskrze nepraktická a do šachu že
nepatří. Pozorujeme-li hru těchto rutinérů, musíme uznat, že si nepočínají tak docela špatně: mají a znají svá
svérázná zahájení, své finty a nezakoušejí bázeň před nepřítelem.
V jedné kavárně vynikal nad jiné svou samorostlou koncepcí hry jistý pražský redaktůrek, jenž se vyznačoval
absolutní neznalostí šachové teorie a nezřízenou útočnou smělostí. Sám pan vrchní, který se ve věci vyznal, řekl o
něm, že hraje jako Morphy. Jiný pozorovatel soudil, že takovýhle přírodní talent by neměl utrácet své síly jen v
kavárně, a přemluvil ho, aby vstoupil do řádného šachového oddílů. Tak se seznámil náš redaktor s šachovými
hodinami, s notací a s novými soupeři. Hned v prvním oddílovém přeboru urval v kategorii těch slabších první
místo, za což mu dali kvalifikaci třetí šachové třídy a slib, že na podzim si zahraje už ve společnosti těch silnějších.
Zahrál si tedy a vyhrál i tam. A vyhrál, což je třeba zejména zdůraznit, i partie, v nichž stál dokonale na prohru.
Nejen že neznal teorii, ale nevěděl ani, bláhový, že po ztrátě figury se sluší partii vzdát.
Tehdy hráli v Praze simultánku Botvinnik a Flohr. Náš čacký redaktor si usmyslel zkusit štěstí proti mistru
světa. Pořadatelé mu však řekli, že s Botvinnikem bude soupeřit dvacet vybraných prvotřídních šachistů, a
doporučili mu, aby – když má jen druhou třídu – nastoupil proti Flohrovi. Hrál tedy s Flohrem a naprosto nic
netušil o simultánkových kvalitách svého soupeře. Flohr, to se rozumí, pádil od jedné šachovnice ke druhé a ke třetí
a ve velkém chvatu drtil jednoho soupeře po druhém. Náš přírodní talent z kavárny U Nováků, nemaje potuchy o
tom, že hraje s velmistrem, volil pořadí tahů, o nichž se šachové učebnice nezmiňují. Ztratil dva pěšce, ale nikoli
chuť se potýkat. Flohr tenkrát prohrál v Praze jen jednu partii: ano, právě s malým hrdinou těchto našich řádek.
Historie dřevního talentu se už chýlí ke konci. Octl se v turnaji tak zvané druhé etapy přeboru republiky, kde
sice ještě zvítězil, ale ne už každou partii se mu podařilo vyhrát. Někdo mu pak řekl, že co svět světem stojí, nikdo
dosud nehrál takové naivity ve francouzské hře jako on. Ježto byl redaktor tvor zvídavý a milovný poučení,
umanul si v té chvíli, že se obeznámí nejen s hrou francouzskou, ale i s hrou skandinávskou, sicilskou, holandskou
a se všemi ostatními. Brzy nato jsme se s ním setkali v dobře obsazeném turnaji, kde proti teoreticky obeznalým
velikánům se bránil Pirc-Ufimcevovou obranou a jinými moderními systémy. Málo už útočil a hodně se bránil;
častokrát remizoval a zřídkakdy vyhrál. Poznal výhodnost, sráznost i úskalí šachové teorie; a poznal také, že další
cesta vzhůru už bude nesnadná.
Toto není příběh o talentu, jejž teorie zahubila: je to prostě povídání o jednom bezejmenném, který uznal
prospěšnost teorie. Není nám však známo, pochopil-li také míru té prospěšnosti. A o to právě musí teď jít nám,
vám, všem, kteří o šachové teorii uvažujeme.
Kdo nechce jen bezhlavě pohybovat figurkami po šachovnici, kdo chce šach opravdu hrát a rozumět mu,
neobejde se – nic naplat – bez studia teorie. Šachový primitivismus slavívá sice také úspěchy, ale nikoli tváří v tvář
zdatnému protivníku. Jinými slovy, bez přičinění a trpělivosti se nikdo mistrem nestane.
Článek číslo jedna: musíme se tedy s teorií obeznámit.
Do jaké míry však? To je, oč tu běží.
Jako ve všech nejasných věcech tohoto světa mohou se i v tomhle punktu vyskytnout dvě svůdné krajnosti.
Byli a jsou šachisté, kteří vykonali pravé divi pilnosti. Pillsbury systematicky a do nejmenších podrobností
studoval všechnu dostupnou teorii zahájení a před každou partií po dlouhé hodiny rozbíral způsob hry svého
soupeře; Charousek si přepsal a nazpaměť nadřel celou tisícistránkovou Bilguerovu učebnici šachu; Rubinstein
laboratorně zpracoval nesčíslné množství končících her. Ovšemže i leckteří méně slavní šachisté si nemírně přihnuli
z kalichu šachové teorie. A právě těmhle může přemíra teoretického biflování jen uškodit. Dokážou si možná dost
věrohodně zapamatovat literu zákona, ale povětšinou nevědí, jak pokračovat tam, kde teorie připichuje na rozcestí
tabulku: »Bílý stojí lépe« nebo »Černý má dobré útočné vyhlídky«.
Čas od času dostane Luděk Pachman, autor naší mohutné šachové teoretické encyklopedie, dopis od
rozhořčeného čtenáře: »Sdělte mi, jak je to možné, že jsem prohrál korespondenční partii, kterou jsem hrál až do
dvacátého tahu podle Vaší knihy, díl III., strana 176?« A Pachman odpoví zpravidla otázkou: »Sdělte mi laskavě
Vaše další tahy po 11.… Vc8.«
Neboť v tomhle ovšem záleží příčina všeho neštěstí: jaké kdo vyvolil pokračování. Nemluvě už o tom, že ani v
teoretických učebnicích není vždy obsažena pravda nezvratná. Mění se a vyvíjí život, mění se i platnost a životnost
šachových pouček. A ani nikdo z šachových teoretiků a velmistrů si nečiní zajisté nárok na neomylnost svých
názorů. Takže se může stát, že teoretická varianta, která vám učarovala a s kterou jste vytáhli do boje, je docela
špatná. Jako třeba v osmém vydání populární šachové příručky Dufresne-Mieses, kde je popsán tento sled tahů: 1.
d4 d5 2. c4 e6 3. Jc3 c5 4. Jf3 cXd4 5. JXd4 e5 6. Jdb5 d4 7. Jd5 Ja6 8. Da4 Sd7 9. e3 Je7. Na tomto místě se čtenář
dočítá, že »černý má znamenitou hru«. Autoři se však dopustili malého nedopatření: nepovšimli si totiž, že bílý
dává soupeři tahem 10. Jd6 mat.
Nelze tedy šachovou teorii přeceňovat, jakož není na místě dopouštět se ani pravého opaku. V této věci bude asi
nejvýhodnější, zůstat na půl cestě mezi oběma krajnostmi. Nedoporučujeme vám však nějaké eklektické,
bezvýrazné středocestí, nýbrž zdravou harmonii a míru.
Učit se tedy teorii? Ano. Ale ani ne tak pořadí tahů nazpaměť jako všeobecným pozičním a strategickým
myšlenkám, jejich duchu, cíli a smyslu. Protože to, co do sebe člověk vsouká trpným memorováním, brzy
zapomene, kdežto to, co pochopí jednou, pochopí provždy. Což jest paragraf číslo dvě.
A dále.
Přehrávejte si partie mistrů, starých i současných; učte se od nich taktické pohotovosti, tvůrčí nezávislosti a
odvaze.
Nebojte se riskovat a vězte, že leckterý tak zvaný nekorektní tah a postup je účinnější než ten, u něhož teorie
přičiňuje vykřičník. Jak to říká Čigorin: »V šachových knihách narazíte zas a znova na průpovídky á la ‚teoreticky
správné‘, ‚teorie doporučuje’ apod. Tím se obyčejně rozumí takové tahy, které se stále opakují a dědí z generace na
generaci. Ve skutečnosti lze volit i tahy ‚neteoretické’. Záleží jen na tom, jak obratně s nimi ten který šachista umí
naložit.«
Nebojte se experimentovat a vkládat do obsahu šachové partie kus vlastní osobnosti.
Znejme ovšem míru takovéhohle experimentování. Neboť osobitost a experiment se nerovnají výstřednosti.
V této souvislosti si připomeňme egyptského šachového smělce Zaglula Basjuniho, který se vyznačoval
podivuhodným šachovým stylem. Zúčastnil se pásmového turnaje v Mariánských Lázních roku 1951. Netřeba
podotýkat, že přítomní mistři byli velmi překvapeni zahajovacími tahy Basjuniho (jako 1. g4 nebo 1. h4), jeho
ohnivou kombinační smělostí i několika jeho eulenspieglovskými výhrami. Za podotknutí však stojí, že Basjuni sám
byl dosti překvapen, s jak nenápadnou snadností většina jeho evropských soupeřů v zárodku umrtvuje rozlet jeho
temperamentních figurek. Skončil tehdy mezi sedmnácti účastníky turnaje na jedenáctém místě, což hodnotil
kdekdo jako velký úspěch – kdekdo kromě Basjuniho. Za další tři roky přijel Basjuni opět do Československa na
další pásmový turnaj. Přikrotil trochu už svůj repertoár zahájení, ale stejně jako předtím byl ochoten špikovat
střední hru bezmeznými výstřelky. Překvapil vítězstvím nad Barczou, Uhlmannem a Lundinem; lepší výsvědčení
však za to nedostal; naopak: byl teď až třetí od konce. Důkaz toho, že za našich prozaických časů obstojí na
šachovnici jen taková fantazie, která je obohacena pozičním citem a nemalými teoretickými vědomostmi.
A ještě několik drobných dobrých rad.
Cvičte svou technickou zdatnost; podumejte nad složitými a protivnými koncovkami; učte se realizovat
dosaženou převahu.
Střežte se šablony. Ne vždy zisk kvality zaručuje zisk celého bodu; ne vždy je výhodné obsazovat volný sloupec
těžkými figurami; ne vždy je dvojpěšec slabinou; ne vždy je ztráta tempa ztrátou; ne vždy je dvojice střelců silnější
než kavalerie. Pravdu, byť trochu drsnou, vyslovil Alechin, který v jedné simultánkové partii zesměšnil dvěma
jezdci dvojici soupeřových střelců. »Ale správně jsem to měl proti vám vyhrát, mistře,« řekl po partii poražený
vítězi, »vždyť jsem měl dvojici střelců!« – »Ano, dvojice střelců je skvělá věc,« odvětil Alechin, »a dva střelci musí
vždy vyhrát. Ale tři střeleni nikdy!«
Studujte občas teoretickou výbavu a rejstřík svých příštích soupeřů. A mějte trpělivost počkat si s určitou
variantou na »vhodného« soupeře. Vzor takové sebezapíravé zdrženlivosti nám poskytuje Harry Nelson Pillsbury.
Tento americký velmistr hrál v slavném turnaji čtyř v Petrohradě (1895-1896) proti Laskerovi. Lasker zvolil
tehdy proti Pillsburymu obtížnou variantu dámského gambitu. Ale právě v okamžiku, kdy Pillsbury učinil svůj
sedmý tah, osvítilo ho poznání, že mohl zahrát tah mnohem lepší, jímž by rázem získal lepší hru. Po dramatickém
zápolení zvítězil tehdy Lasker. Pillsbury od té doby střežil tajemství sedmého tahu a zapřísáhl se, že ho použije
jedině proti Laskerovi.
Uplynulo osm let. Často a často měl v těch letech Pillsbury příležitost ověřit si svůj zlepšovací námět dámského
gambitu, ale příležitostí těch nevyužil, nezneužil. Čekal, až ho osud zase svede k jedné šachovnici s Laskerem, a
dočkal se. Turnaj v Cambridge Springs hrál Pillsbury už v dosti pokročilém stadiu smrtelné nemoci, ale v partii s
mistrem světa Laskerem se vzchopil: hrál dámský gambit a ovšemže i stejnou variantu jako před osmi lety, jen s
rozdílem onoho sedmého tahu. Uležené tajemství se znamenitě osvědčilo a Pillsbury dovedl partii k slavnému a
velkému vítězství.
Uvažujíce o záležitostech teorie, osvojili jsme si – k vlastnímu údivu – styl kazatelsky vážný a karatelsky
pochmurný. Čtenář má však nárok na šachy s úsměvem. Tož tedy nakonec trochu humoru. Citujeme řádky Viktora
Dyka o teoretické léčce:
»Teoretická léčka je nemilá věc. Zaběhnete se do jakési varianty nic zlého netuše: protivník počne tahati nápadně
rychle. To je podezřelý úkaz; stáváte se opatrnějším. Opatrnost přišla však pozdě. Protivník tahá čím dál rychleji a
vy čím dál pomaleji. Kolem partie kupí se krkavci. Šušká se tak, že možno dobře rozuměti tomuto šuškání. Hodiny
ubíhají stále rychleji a ručička utíká stále zběsileji. Je vám nevolno. A protivník tahá stále á tempo…
Šuškání se stává ještě srozumitelnější. Zaslechnete jméno šachových mistrů a šachového turnaje. Chápete: vaše
partie nehraje se dnes poprvé. Je nyní jasno, proč protivník hraje tak rychle a s takovým klidem. Ví, co ví.
Jsou po panstvu odložené šaty. Jsou také po panstvu odložené partie. Běda, vlezl-li jste do pasti; nevylezete už. Je
nyní zcela jasno, v kterém utkání mistr X. hrál s mistrem Y. v Piešťanech vaši partii.
Ano, jsou po panstvu odložené partie; a někdy i ceny za krásu se za ně dávají…«

Mat třetím tahem

I to se někdy stane, že šachista, který čtyři hodiny u partie jak se sluší a patří mlčel, zvedne blaženě oči od
šachovnice a oznámí svému soupeři: »Mat třetím tahem!«
Prosím, ten oznamovatel se může někdy zmýlit, mat třeba dá až pátým tahem anebo jej dokonce dostane sám;
ale povšechně vzato, jakmile někdo někomu hlásí mat, je velmi pravděpodobné, že triumfující útočník má slušnou
materiální převahu a že obráncův král neví, kam by hlavu složil; zkrátka a dobře: o výsledku partie je rozhodnuto a
každý i sebeslabší šachista už by ji záhy a vítězně dokončil.
Jestliže ovšem tato slova – Mat třetím tahem! – jsou uveřejněna pod šachovým diagramem jako výzva k řešení,
pak se můžeme klidně spolehnout, že si bude i ten sebesilnější šachista patnáct minut lámat hlavu zdánlivě
jednoduchým problémem a že jej posléze schvátí zlost a zloba, neboť úlohu, v níž armáda bílých figur má zmatit
osiřelého černého krále, nemůže a nemůže vyluštit.
Nu, ano: je rozdíl mezi šachem praktickým a šachem úlohovým, problémovým, skladebným. Ten i onen vychází
z jednoho řádu šachu, šachovnice a šachových figurek; praktickému šachistovi jde o boj s protivníkem, úlohář se
rve nejprve s nějakou tou ideou nebo skladebným zákonem a podobně, a teprve po čase – to jest po uveřejnění
úlohy – svádí boj s trpělivostí a zdatností čtenáře.
Šachová skladba je poezií šachu. Má své náležitosti, zásady a ideály, své problémy a radosti. Má své tvůrce a
ctitele. Má svou literaturu a má i své úsměvy. Do naší knížky proto pohostinsky pozveme dva nejvýznačnější
šachové komponisty.

SAMUEL LOYD byl skladatelem šachových úloh a jsme v pokušení tu prohlásit, že úlohářem největším, jaký kdy
žil. U vědomí však, že tam, kde je sudidlem a kritériem krása, nelze vyslovovat hodnocení unáhlená a definitivní,
pokušení to potlačíme a spokojíme se sdělením, že Sam Loyd byl jedním z největších.
Znáte tu úlohářskou novelku o Karlu XII., který hrál v bitevním ohni šachovou partii a ohlásil svému soupeři a
ministru Grothusenovi mat ve třech tazích? Znáte, že ano? A vzpomínáte si, že přiletěla turecká koule prudce a
srazila z šachové desky králova jezdce. Víte, že Grothusen chtěl se po zbloudilém koníku poohlédnout, ale že Karel
XII. nezneklidněl a prohlásil, že i bez oné figury dá mat čtvrtým tahem. A pak když další koule ochudila královy
řady o další figuru, věděl si s pozicí rady a hlásil mat pro změnu v pěti tazích. Nuže, autorem téhle báječné
úlohářské legrace je Sam Loyd. A tisíců jiných!
První svou úlohu složil v deseti letech a pak, až do dědečkovského věku, komponoval všeliké rozmarné dvou-,
troj-, čtyř-, pěti-, šesti-, sedmi-, osmitažky, pomocné maty a samomaty, šachové hříčky, anekdoty a kdovíco
všechno. Postavil třeba na šachovnici samotnou dámu a dal úkol, aby čtenář objevil čtrnáct tahů, jimiž královna
proputuje všemi šachovými políčky. Nebo se objevili na šachovnici pouze dva králové – bílý na fl a černý na f8 – a
luštitel měl zjistit nejmenší počet předcházejících tahů, po kterých oba mocnáři osiří na šachovnici. Nebo dal hádat
pětitahovou úlohu a přidal nezvyklou výzvu: pokuste se rekapitulovat průběh partie až k pozici diagramu.
Ale Loyd byl kromě toho uznávaným králem hádankářů. Takové maličkosti, jako rébusy, lištovky, sloučenky,
záměnky, číselky a přesmyčky, sypal z rukávu. Ovšem Loyd sypal z rukávu i hádanky a žertíky náročné,
nejrůznější matematické oříšky a taškařice. Na co všechno nepřišel! Nakreslil človíčka a nos mu vybarvil zvláštní
kapalnou červení. A hle: nos toho paňáci – coby neomylný barometr – při každé změně počasí zmodral.
Loyd měl neumdlévající pracovní zápal a vymýšlel své žertovné hádanky při každé příležitosti: na ulici, v
tramvaji, všude. Zaplňoval hádankářské a úlohářské rubriky v desítkách časopisů a na všechno stačil. Uměl, to se
rozumí, stovky karetních triků a neobyčejně rád vystupoval jako kouzelník a manipulátor. Vzal například do rukou
bridžové karty a rozmíchal je tak dovedně, že bleskurychle oddělil všechny červené – káry a srdce – od černých pik
a tref.
Jednou jel výletním parníkem se svou početnou rodinou a přátelé žádali nějaké obveselení. Loyd neměl po ruce
nic než karty. I prohlásil, že předvede se svým čtrnáctiletým synátorem přenášení myšlenek. Hošík si stoupl se
zavázanýma očima do rohu podpalubní místnosti a hlásil přesně a správně, kterou kartu si kdo vytáhl. Diváci
náležitě poobdivovali starého i mladého Loyda, ale projevili starost, zda takové úžasné myšlenkové vypětí chlapci
neublíží.
Sam Lyod potřásl hlavou: »Nikoli, naprosto mu neublíží. Sammy totiž neví, kterou kartu jsme tu vytáhli. On tam
v tom rohu jenom klidně stojí a pohybuje naprázdno pusou na mé otázky, zatímco já – jako zkušený břichomluvec
– odpovídám místo něho. Je to jednoduché, že?«
Loyd byl úlohář a nikoli praktický šachista. A přece se přihlásil v roce 1867 na onen výstavní pařížský turnaj
»světových championů«. Nehrál tu tak špatně, jak by se dalo čekat, ale hrál hlavně proto, aby dokázal možnost
uplatnění úlohářských idejí v šachovém turnaji. A v každé své partii hledal a snoval dalekovidné matové obrazce.
Řekl: »Ze všech svých vítězství si vážím jen těch, kdy se mi podařilo dát soupeři několikatahový mat.« Tak v
prvním kole ohlásil udivenému Rosenthalovi mat v třinácti tazích, což vskutku také uskutečnil. Když vyhlásil v
dalším kole osmitahový ortel Golmayovi, soupeř uvěřil a raději vzdal. Ale i mistr šachu se utne. Utnul se Golmayo,
neboť vzdát nemusel, nýbrž musel by naopak vyhrát, kdyby uviděl včas to, na co přišel po delším hloubání téhož
večera mistr Zukertort: že totiž Loydovy oslňující oběti dámy a věže měly malou trhlinu.
Steinitz byl králem šachu a Loyd králem úlohářů. Šachový král však neuznával krále úlohářů a řekl mu jednou,
že on každou úlohu ihned rozřeší, Loyd však s ním nevyhraje ani jednu partii z padesáti. To Loyda hnětlo a
okamžitě vyzval Steinitze k originálnímu souboji. Šlo o tohle: zda Steinitz vyluští Loydovu úlohu rychleji, než Loyd
ji zkomponuje.
Loyd se jal neprodleně vymýšlet trojtažku. Podařilo se mu to za devět minut, dvanáct vteřin. Načež ji postoupil
Steinitzovi a věnoval se sledování vteřinové ručičky na svých hodinkách. Uplynuly čtyři minuty a padesát vteřin a
Steinitz ukázal autorovi řešení se všemi třemi matovými variantami. Od těch dob, kupodivu, uznával Steinitz
Loydovo království. »Já jsem totiž taky jednou chtěl vymyslet trojtahovou úlohu,« přiznal se Loydovi. »Trápil jsem
se s tím celé dva dny a přece se mi to nepovedlo.«
Také úloháři měli jednou velký problémový turnaj. Bylo to v roce 1876 ve Filadelfii. Loyd byl pozván nejen k
účasti, ale i do poroty rozhodčích. Nelíbilo se mu však, že každý úlohář smí poslat do turnaje více úloh: »To se
může stát, že někdo vám vyhraje všech deset hlavních cen.«
»Teoreticky snad ano,« pousmál se vrchní rozhodčí profesor Allen, »ale prakticky je to vyloučeno. Ostatně,
pokuste se o to sám, když myslíte…«
Sam Loyd měl pro úlohářský veleturnaj připravenou jednu jedinou trojtažku. Ale Loyd by nebyl Loydem, kdyby
se nepokusil o věci nemožné a »prakticky vyloučené«. Zavřel se na sedm zámků a dal se do skládání dalších
příspěvků; a složil jich v hodině dvanácté na jedno posezení čtyřiadvacet.
Vyhrál pak první a druhou cenu za nejkrásnější úlohu celého turnaje; první cenu za nejlepší dvojtažku, za
nejlepší trojtažku, za nejlepší čtyřtažku, za druhou nejlepší čtyřtažku, další ještě tři první ceny, čtyři čestná uznání a
cenu za nejvtipnější úlohu turnaje. Profesor Allen změnil od těch dob názor o rozporu mezi teorií a praxí.
Čím byl Loyd starší, tím více šachových úloh vysnil a vymyslel, tím rozptýlenější zájmy jej uchvacovaly. Oblíbil
si whist a hrál jej každý večer se svými syny a přáteli; zamiloval si kulečník a stal se rázem vyhlášeným mistrem
karambolu; nepropásl ani jednu knižní nebo divadelní novinku. Ale když byl sám, nepotřeboval ke svému
rozptýlení nic jiného než šachovnici.
Byl básníkem šachu, života a radosti.

MIROSLAV HAVEL byl posledním – a největším, daleko největším – z těch, kteří modelovali, tvořili, bránili a
proslavili českou školu úlohovou; je posledním z těch báječných, tichých a bojovných harcovníků, kteří střežili
ryzost české úlohy. Je žákem, pokračovatelem a dovršitelem díla Königova, Dobruského, Pospíšilova a Machova.
Napřed tedy pár slůvek o těchto předchůdcích.
Antonín König, který žil a tvořil v druhé polovině devatenáctého století, je zakladatelem a průkopníkem české
šachové úlohy, jejíž charakter a hlavní rysy stanovil. – Jan Dobruský propracoval ideově a formálně český úlohový
styl, obohatil jej o prvky umělecké a uzákonil zásadu krajní ekonomie. – Josef Pospíšil zjemnil básnickým dotykem
metodiku a techniku české úlohy. A ovšem dál ještě zpřísnil řeholi úspornosti. »Byl pro nás všechny estetickým
zákonodárcem v království bílých a černých figur. Na jeho ‚český manifest’ přísahaly všechny příští generace a
uchýliti se od něho považováno bylo za zradu na „společné české věci“.« To řekl o Pospíšilovi Zdeněk Mach, který
těmi slovy vyjadřuje také program a úkol svůj. On především přísahal na účelnost a hospodárnost skladebné formy
a dovedl ji až k askezi. On razil požadavek, že i bílý pěšec je figura, která musí plnit ekonomický úkol. On začal
tvořit problémy bez bílých pěšců, čímž ukázal směr české úlohové moderně. On, který byl obdařen zázračnou
pamětí a obeznámen do nejmenších podrobností s celosvětovou úlohářskou produkcí, nesmiřitelně odhaloval
mimoděčné i záměrné plagiáty šachové skladebné poezie. »Chraňte, jak můžete, původnost naší české úlohové
školy,« to byl odkaz Antonína Königa, nestora českých úlohářů, jejž Mach přísně a přesně plnil.
Současně s nimi a dlouho ještě po nich (úhrnem plných šedesát let!) tvořil a bojoval za ‚českou věc’ Miroslav
Havel.
I on střežil a bránil odkaz předchůdců, ale novým stylem, novým tvarem, novou myšlenkou. A novým činem.
Neboť jeho obrana české školy úlohové nebyla pasivní a dogmatická, ale bojovná a bojující. Havlovo mistrovské
dílo budí úžas skladebnou duchaplností a původností, zrcadlovou slohovou čistotou a lehkostí. Jako by znal nějaké
pohádkové zaklinadlo »Šachový stolečku, prostři se!« Miroslav Havel dokázal, aniž porušil daný rigorózní řád a
zákon, možnosti vzletu, jež v sobě ukrývá česká škola úlohová. Ohlas Havlovy tvorby v cizině byl veliký.
Světoznámý skladatel Johann Scheel vyslovil to, co domácí posuzovatelé říci si netroufali: »Havel – toť vrcholek
české školy, a nejen české. Havel je vedle Samuela Loyda největším géniem problémového umění všech dob.«
Léta a léta chodíval Havel na »úlohářskou fakultu«. To nebyla však žádná učebna s lavicemi, katedrou a tabulí,
nýbrž prostý kavárenský stolek v tehdejším Národním domě na Smíchově s jednou šachovnicí a s několika páry
dychtivých úlohářských očí. Ten šachový stolek v kavárenském koutku stával se jednou v týdnu anatomickým
stolem, na němž zkoumal Havel a ostatní přísedící kostru i krev nových úloh a úložek. U tohoto stolu střežil Havel
– v duchu Machově – účelovou čistotu dvoutažek, třítažek a vícetažek, ba jednou dokonce i čistotu svých kalhot,
právě z čistírny přinesených. Byly to kalhoty světlé, neposkvrněné – slovem čisté jako cukr nebo ještě spíše jako
Havlovy matové obrazce. A stalo se, že Artur Mandler, muž sice spořádaný a konciliantní, ale úlohář vervní a
plamenný, na důkaz své mínky povyskočil na židli a oběma rukama se jal komentovat pádnost svých slov. Ale
nebyly to Mandlerovy ruce, nýbrž nohy, které se dostaly do konfliktu s čistočistými kalhotami mistra Havla. A
když se tenhle nájezd opakoval podruhé a potřetí, odsedl si Havel na dva metry od stolu.
»Tak co,« otočil se pak Mandler na Havla s dotazem, »víš už, v čem je nekorektnost téhle zatrachtilé trojtažky?«
»Nevím,« děl Havel, »ale zato už vím, proč kladou korektní Angličané nohy na stůl.«
Avšak Miroslav Havel dovedl s těžkou náloží ironie vytáhnout ovšem do boje i proti »odrodilcům svaté české
věci«. Na příklad proti Emilu Palkoskovi, tvůrci nikoli nejmenšímu z těch, kteří upsali svou duši šachové úloze.
Palkoska vyšel z ekonomických zásad české úlohové školy, ale snažil se vyjádřit v každé skladbě nějakou
strategickou ideu. Tohle úsilí nutně přivodilo Palkoskův odklon od erbovní kontury českého stylu a vedlo ke sporu
mezi tímto »Novočechem« a sektou tradicionalistů. Tyto okolnosti, dále pak Machův orlí zrak, který mnoho
Palkoskových úloh usvědčil z nápodoby, a posléze zanícená nesmiřitelnost sekty »Staročechů« vedly k
dlouhotrvajícím ideovým sporům, jež se v zhuštěné formě manifestovaly střetnutím dvojice Havel contra Palkoska.
Šípy, a po pravdě řečeno dosti jedovaté, létaly z obou táborů. Jedním z mnoha takových šípů, který vyšel z
Havlova luku, byl obsáhlý fejeton Kandidát nesmrtelnosti, uveřejněný na pokračování v Času roku 1922. Zde
stručný obsah:
Letním večerem kráčí k domovu mladý poeta-úlohář v náladě značně pošramocené. Jeho úloha, práce mnoha
dnů a bezesných nocí, byla totiž v klubu zle rozcupována a zhanobena. Zeza rohu vystoupí černý muž, jenž lehce
dopadá na jednu nohu, a slibuje nešťastníkovi, že ho učiní nejslavnějším problémistou světa: »Nejsi první, k němuž
přicházím. Mohu tě ujistit, že nejkrásnější díla problémové literatury jsou ožehnuta pekelným ohněm, jenž vzplanul
pod mou rukou. Nebýt mne, geniální Loyd by zůstal úloháříčkem, Healey by neobjevil proslulou myšlenku
bristolskou, Kohtz ideu římskou a Palkoska ideu předmětnou…«
Mladý muž váhá i po dalším nárazu pekelníkovy výmluvnosti. Ale nakonec – vždyť je jen ubohý smrtelník a
úlohář k tomu – nakonec podlehne Mefistofelově svodu.
»Abych ti dokázal, že nic na světě není definitivního, provedu na třech případech, které si zvolíš, zdokonalení.
Třikrát za sebou přijdu a ty mi vždy předložíš po jedné úloze, o níž se domníváš, že má poslední a nezměnitelnou
formu. Nezdaří-li se mi jen v jediném případě zlepšení, vyhrál’s a já po celý život budu tvým sluhou.«
»A prohraju-li?«
»Propadne tvá duše peklu.«
Uplyne týden a Mefisto je tu. Náš hrdina si připravil úlohu slavné dvojice amerických autorů Shinkmana a
Wttrzburga, úlohu, ve které všech pět figur – snad jen kromě bílého krále – zvučí v dokonalé skladebné harmonii.
Ale čert právě dokázal (a čertví jak to dokázal) rychlým přeskupením kamenů zapojit do koncertu i bílého krále.
Mladý úlohář by musel být o hodně nezkušenější, aby neuznal ďáblovo zlepšení.
Stejně naložil o týden později Mefistofeles s úlohou jakéhosi Havla a posléze i s pětitažkou mladého poety. Jisto
svým vítězstvím, poskytuje čertisko úloháři ještě jednu, ještě jednou jednu poslední úlohu. U vědomí své
neodvratné zkázy staví mladík na šachovnici namátkou a bez výběru známou Palkoskovu úlohu z roku 1888, chtěje
co nejrychleji ukončit nerovný boj. Avšak co to? Ještě nejsou ani všechny figurky dostavěny, když se zmocní ďábla
přesilný nepokoj. A vtom se rozezní pokojem ohlušující rána: figury se rozlétnou na vše strany a Mefisto je ten tam.
Přijde zas až za tři dny. Ale není to již ten jiskrný pekla pán: postava pochýlená, řeč bez výboje, gesto zlomené.
»Měl jsi z pekla štěstí,« zádumčivé pronáší čert, »že jsi zvolil úlohu Palkoskovu. Ta trojtažka, kterou jsi mi předložil
ke zdokonalení, je jeho první úlohou. Co říkám ‚jeho‘? Je to plagiát Ehrensteina, a měl jsem ji už jednou v práci.
Pochopíš, že bylo nad mé síly zlepšovat ji podruhé.«
Čert se odmlčel. Po chvilce pak prohodil: »Plagiátem je i jeho úloha poslední. – A všechny mezitím také…«

To chce nervy…
Jinak to vypadá a jinak to je. Šachista, díváte-li se na něj při partii, připomene vám svým klidem, svou netečností
a zasněným pohledem tak nejspíš rybáře, rozjímajícího nad tichou hladinou, a nikoli vojevůdce v bitevní vřavě. Ale
zdání se nekryje vždy se skutečností. Rybář si u vody opravdu rekreuje svůj nervový systém, ale šachista za
stolkem po celou dobu hry svoje nervy bez umdlení prohání a týrá a tuží. Stále, stále v duchu posunuje figurky,
představuje si situace, které vzniknou po dalších pěti a více tazích, ověřuje je a prověřuje, vžívá se do cítění a
úsudku soupeře a pořád takhle o něčem přemýšlí, dumá a uvažuje. Jen kdyby toho času bylo víc!
Ale nemyslete si, že šachové figurky mu po skončené nebo prohrané partii spořádaně vyskočí z hlavy a že mu
dají pokoj. Kdepak. Šachista leží v posteli a sešikované figurky z nedávno opuštěné šachovnice znovu opakují před
jeho duševním zrakem svůj tanec. Šachista úpí podruhé a každá chyba, které se při partii dopustil, ho trápí teď jako
zločin. Měl by to přece vyhrané; stačilo se jen neukvapit a krapet počkat s tou výměnou věží: proč já jenom, hlupák
hlupácká, jsem neudělal tempo pěšcem?
Šachista, který by měl čerpat nové síly k zápasu se zítřejšími starostmi, převaluje se a přemílá v duchu starosti
dnešní, které nemohou pominout. Rozbírá v zoufalství přerušenou partii a v těchto drásajících úvahách pohřbívá
příležitost k spánku. Ve čtyři hodiny ráno se rozhodne, že s tím vším už skoncuje: vstane, rozsvítí a začne si své
děsuplné analýzy ověřovat na šachovnici. Opravdu, noční vidiny ho neobloudily: stojí si špatně, stojí na prohru.
Pak si tedy vezme tabletku pro spaní a po dvou hodinách opravdu usne. Ale neptejte se ani, o čem se mu zdá:
zubožená mysl analyzuje i v podvědomí přerušenou pozici a odnímá snícímu potěšení z odpočinku.
Tohleto hoře z rozumu, tahleta muka nespavosti prožívá takřka každý šachista. Jenže ne každý o tom mluví.
Přiznal se však Stahlberg, že při každém turnaji zhubne o pět kilo; přiznal se i britský šachista Wood, že nebýt
preventivního požití alkoholu, neusnul by. Šachisté, znajíce dobře svou Achillovu patu, hledají sami lék proti
nespavosti. Fin Book vypozoroval, že jedině půlhodinová ostrá chůze na čerstvém vzduchu ho zbaví nočních
strastí. Hrál jednou zápas se Stoltzem o přebor Skandinávie. Průběh partií byl tak vzrušující, že Book musel
prodloužit svou půlnoční turistiku o tři kilometry, kdežto Stoltz si dával o pět sklenek likéru více. Oba pak spali
velmi dobře. A zápas skončil nerozhodně. Jiný mistr na otázku, co že si přeje po simultánce k pití, odpověděl:
»Čtyři láhve piva. Jinak neusnu.« Míra uspávacího prostředku je, jak vidno, různá. Ale přece jen máme Bookovu
metodu za nejlepší.
Capablanca ovšem spával dobře, dokonce možno říci, že více než dobře. K dopoledním partiím přicházíval i s
dvacetiminutovým zpožděním. Eduard Lasker však jednou čekal na svého slavného soupeře už dobrých třicet
minut. Uplynula další čtvrthodinka a Lasker začal jevit prudký nepokoj. Uklidňoval ho rozhodčí: »Nic si z toho
nedělejte. Ještě patnáct minut a vyhrajete kontumací.«
Lasker vyběhl z turnajového sálu a rovnou do vrátnice k telefonu. Vytočil číslo Capablankova pokoje a úpěl:
»Proboha, vzbuďte se už. Nebo vás za deset minut rozhodčí zkontumuje.«
Capa přísně a odměřeně pronesl do telefonu: »Právě jsem se vykoupal a teď se oblékám! Nemám zrovna času
nazbyt. Povězte mi, proč mne vyrušujete? Tahle zbytečná konversace mě připravila o celou půl minutu.«
Capa zavěsil, za osm minut přišel a za tři čtvrti hodiny vyhrál.
Řekli byste, že volný den v turnajovém maratónu je vítán všemi účastníky jako příležitost k osvěžení, vyspání a
zapomenutí. Není to pravda. Kdo totiž včera vyhrál, nerad odpočívá zrovna teď, když je v dobré formě; kdo
prohrál, odpočívá krajně nerad proto, že by mohl už dneska napravit nezdar včerejška; kdo má partii přerušenou,
trápí se ovšem nejvíc, to je známá věc.
»Neumíte si představit, jak mi je,« skřípěl Najdorf v Groningen o takovémhle volném dni. »Vždyť mám zítra
Tartakovera a ještě ani nevím, co mám na něj hrát. Vidím jeho koně v čaji při snídani, lovím jeho střelce z polední
polévky. Takový den odpočinku mě usouží k smrti. Kdybych aspoň mohl myslet na něco jiného než na ten strašný
šach…«
Šachoví mistři se dále vyznačují pozoruhodnou zapomětlivostí. Například Richard Réti. Velký talent na
všechno, do čeho se pustil, už jako dítě vynikal v matematice a i později na střední škole ohromoval pány kantory.
Byl teprve v kvartě, kdžz protesor matematiky řekl jeho otci: Lituji, že váš chlapec nemůže být přijat předčasně na
universitu. Už teď totiž umí pětkrát víc než já.«
Také vysokoškolští profesoři obdivovali později Rétiho schopnosti a předpovídali mu skvělou vědeckou kariéru.
Ale Réti – nevystudoval. Stalo se neuvěřitelné: zapomněl svou disertační práci, na které celý rok pracoval a na níž si
mnoho zakládal, v kavárně, kde se zahloubal do šachu. Disertace se nenašla a Rétimu se už nechtělo začínat znovu.
Stal se tedy šachistou. A čím lépe hrál šachy a čím větší měl paměť pro dvacet třicet současně hraných partií
naslepo, tím více trpěl zapomnětlivostí ve věcech tohoto světa. Zapomínal všude vše: hůl, deštník, klobouk a
obzvláště tradičně svou žlutou aktovku. Jeden jeho šachový přítel, známý svou citlivostí pro poziční jemnosti, razil
formuli: »Kde je Rétiho aktovka, tam už Réti dávno není. Tahle kožená aktovka je důkazem pro Rétiho
předexistenci.«
Příklady zapomnětlivosti najdeme ostatně i jinde…
Rakouský mistr Ernst Grünfeld byl nervózní a roztržitý jako nějaký profesor nebo šachista. Jednou (bylo to roku
1923 v Ostravě) se probudil, podíval se na hodinky a zjistil – ó, hrůzo! – že už jsou skoro tři hodiny. Vyskočil z
postele jako požárník při poplachu, navěsil na sebe šaty a pádil ulicemi směrem k turnajovému sálu: vždyť ve tři
hodiny mu začíná partie s Laskerem, taková důležitá partie o první místo!
Udýchaný Grünfeld dusá tichými a prázdnými ulicemi už asi dvacet minut. To je divné, bleskne mu hlavou, že
ani jedno auto neprojede kolem. Konečně narazí pádící velmistr na strážníka. »Prosím vás, kdy pojede příští
tramvaj?«
»V šest hodin ráno.«
»V šest ráno? A že jsem tak smělý, kolik je teď hodin?«
»Tři hodiny po půlnoci.«
Grünfeld oddychoval jako maratónský běžec a rozhlížel se na všecky strany: »Mně to bylo hned divné, že je tak
šero a ticho.«
Nezbývalo tedy než jít zpátky do postele a vyčkat ještě dvanáct dlouhých hodin na partii s Laskerem.
Zvěst o této ranní příhodě nějak doletěla i do turnajového sálu. »Ano, to jste celý vy,« dobíral si Lasker
Grünfelda, »být všude první a takovýmhle způsobem urvat i první cenu. Ale jak vidíte, policie vám to nedovolí.«
Mezipásmový turnaj v Portoroži 1958 se hrál pár kroků od moře. Před partií s de Greiffem se šel Luděk Pachman
osvěžit vodní a sluneční lázní. V půl páté se chtěl jít obléknout. Zjistil však, že ztratil klíček od kabiny. To je mrzuté;
vždyť ho měl přece jako vždy přivázaný u plavek! Hledá tedy v písku, hledá ve Fineově knize o moderních
zahájeních, není-li založen u královské indické, hledá tu, hledá tam, hledá onde – klíček nikde. A za čtvrt hodiny
začíná partie! Pachman běží za plavčíkem a zapřísahá ho, aby mu otevřel jeho kabinu: v plavkách sedět u
šachovnice přece nemůže.
»Ale milerád,« jeví ochotu mořský vlk, »jaké račte mít číslo kabiny?«
»To kdybych věděl. Já mám totiž na čísla hrozně mizernou paměť.«
Lázeňský mistr si ví rady: »Musíme zotvírat všechny kabiny, až najdeme tu vaši.«
I nastoupí ti dva pouť po pláži a otvírají a zavírají jednu kabinu po druhé. První stovku mají za sebou. Jde to
rychle. A je teprve čtvrt na šest. Až tu náhle překážka: do zámku kabiny číslo 127 nemohou vsunout klíč. Proč asi?
Protože v zámku Pachmanovy kabiny číslo 127 trčí zapomenutý klíč.
O deset minut později už sedí Pachman u partie a znovu hledá klíč. Klíč k výhře. A zajímavé: ten se mu podaří
najít dříve než onen na pláži; a nezapomene na nic: každou možnou soupeřovu odpověď zevrubně promyslí,
propočte a prokombinuje.
Abyste věděli, šachisté zapomínají klobouky, aktovky, klíče, adresy jen proto, že všechnu svou pozornost
schraňují pro věci důležitější, pro děje šachové a matové. Zapomnětlivost je jen rub soustředěné pozornosti. A
všechno záleží na hledisku a pořadí hodnot. Když zapomene a ztratí šachový mistr klobouk, není ani z jedné
desetiny tak nešťastný, jako když zapomene a ztratí pěšce na šachovnici. Aspoň Luděk Pachman se nijak nermoutil
pro to, že zapomněl na maďarsko-jugoslávských hranicích cestovní pas, ale dosud hořce lituje toho, že zapomněl
vyhrát vyhranou partii se Sanguinetim a že tak ztratil možnost postupu do turnaje kandidátů.

O lidu obecném
»Směsice a matenice hlasů zdvihá se tu až do stropu. Tohle že je šach? Tohleto že je hra filosofů, zápolení
ostrovtipných a rozjímavé zamyšlení moudrých? Tady – uprostřed smíchu a zpěvu, křiku a řevu, repotu a klopotu
– že se odbývá ona povznášející hra, jež slově královská? Nezmýlili jsme se? Neocitli jsme se nedopatřením v
zoologické zahradě ve chvíli krmení divoké zvěře? Nikoli, nemýlíme se: jsme v nejslavnější šachové kavárně světa,
jsme v pověstné Café de la Régence.«
Těmito slovy barvitého údivu líčí anglický návštěvník prostředí pařížské kavárny de la Régence ve svém článku
z roku 1840. Těmito slovy i my uvádíme kapitolu o šachových kavárnách, o kavárenských šachistech a o lidu
obecném. A všechny ty, kteří se domnívají, že šachové hře sluší toliko záhrobní ticho turnajového sálu, vyzýváme,
aby změnili svůj neudržitelný názor a aby uvěřili, že šachu lze s potěšením holdovat i v podmínkách svrchu
uvedených a naprosto věrohodně popsaných, na nichž máloco změnilo dvacáté století.
Je to všude stejné: v berlínském Kaiserhofu, v kyjevské kavárně Varšava, ve vídeňském Centrálu, v londýnském
Gambitroomu, v Praze U Nováků nebo kdekoli jinde. Ovšem, co do letité tradice žádná z těchto šachových kaváren
se nemůže rovnat slovutné pařížské Régenci.
Tady už v polovině osmnáctého století dával Philidor svým soupeřům výhodu jezdce a tahu, tady se u
šachovnice trápil Rousseau a bavil Voltaire, tady se pokoušel o vojevůdcovské štěstí poručík Bonaparte, tady
potahoval figurkami Marat a Danton, tady hrával o frank největší šachista své doby Labourdonnais, tady udivoval
v prvních simultánkách naslepo nedostižný Morphy, tady dlíval Steinitz, Lasker, Capablanca, Alechin, Flohr, Keres
a jiní a jiní. Ještě dnes vám tu číšník ukáže stolek, u něhož sedával Napoleon, a figurky, jichž se dotýkaly jeho
císařské prsty. Ještě dnes vám týž číšník poví pravdivý příběh o smělém mladíkovi, který za časů guillotinové vlády
vešel do Café de la Régence a bez vyzvání přisedl k samotnému Robespierrovi.
Stalo se pak toto: Vlasatý jinoch učinil tah královským pěšcem a vzhlédl na krutovládce: »Braňte se!«
Robespierre se tedy bránil tahem e5 a záhy obětoval střelce za dva pěšáky. Což však nebyl zrovna nejlepší počin. Je
třeba říci, že i druhou partii prohrál hubený človíček v brejlích, za nimiž svítily nepokojné zelené oči a pod nimiž se
špičatil a zdvihal přísný nos; a je třeba říci, že i v třetí partii dostal mat onen muž, po jehož každém slově se třásla
Paříž a jehož táhlý, suchý hlas určoval děj dějin. Po čtvrté prohře se Robespierre otázal: »Oč jsme hráli?« –
Holobrádek řekl: »O hlavu jednoho muže, který se jmenuje hrabě Roland. Já vyhrál, dejte mi ji.« – Robespierre
vytáhl z kapsy kus papíru a naškrábal na něj příkaz, aby dotyčný hrabě Roland, toho času v conciergerské věznici,
byl propuštěn na svobodu. Mládeneček se uklonil, rozpustil si vlasy a představil se: »Jsem snoubenka hraběte
Rolanda.«
Ale s jedinou výjimkou právě jmenované Régence jsou šachové kavárny shromaždištěm postav obyčejných a
nerenomovaných. Tihleti řadoví pěšáci jsou solí královské hry. Páni mistři a velmistři se podobají ojedinělým
vzrostlým stromům, ale les, tu náramnou borovou záplavu vůně a života, tvoří šachisté beze jmen a distinkcí; ano,
zrovna ti, kteří se u šachových stolků smějí, usmívají a posmívají, kteří nad svými partiemi bručí, mručí a hlučí,
kteří se dovedou tak překrásně vztekat, zlobit a udobřovat.
Šachový národ hrdinně čelí i náporu cizáckých mistrů a vetřelců. Nezalekl se neznámý šachový vojín jména a
glorioly mistra Ahuese a hrál s ním po celý večer jako kdykoli s kýmkoli jiným – o šálek kávy. Když číšníci už
obraceli v zšeřelé kavárně židle na stoly a vyzývavě zívali, skončili ti dva hru. Stav byl 28:0 pro Ahuese. Nadešel
čas účtování.
»Nemám zrovna peníze po ruce,« omluvil se zdvořile náš hrdina, »ale bydlím tady poblíž.«
Tak kráčeli mistr Ahues a jeho soupeř nočními ulicemi Berlína a vskutku: ani ne za hodinku byli na místě. V
předsíni se už tyčila paní domu. »Jdi, prosím tě, do kuchyně, Amálko,« oslovil muž ženu, »a uvař tady tomuhle
pánovi osmadvacet šálků černé kávy.«
Šachový národ se utkává s renomovanými mistry ponejvíce v simultánkách. A dojde-li k střetnutí rovnému,
přímému, nesimultánkovému, není vyloučen žertovný průběh a závěr takového nerovného měření sil.
Přijel jednou Johann Zukertort do New Orleansu za svým druhem ze studií a za simultánkou. Ale z té
simultánky sešlo. Neworleánský šachový klub vyjednal na večer meziměstský zápas a Zukertortův přítel ze studií a
kapitán mužstva naléhal na velmistra: »Postavím tě jako náhradníka na poslední šachovnici a bude švanda. Nikdo
tě tady přece nezná.«
Zukertort podlehl svodu zahrát si jednou s neznámým šachistou vážnou partii a opravdu zasedl k šachovnici. Po
prvních deseti tazích přišel Zukertortův soupeř ke kapitánovi orleánského mužstva: »Proč jste postavili proti mě
takového packala? Ani jsem se moc netento, a už mám o pěšce víc. To si takhle člověk ani pořádně nezahraje.«
Po další čtvrthodince přišel znovu: »Ten váš náhradník má ale z pekla štěstí. Představte si, že jsem měl už tři
pěšce navíc a dostal jsem jednotahový mat.«
Šachový národ, vidí-li nezbytí, použije k zdeptání slavného mistra i promyšlené lsti. Tak na příklad Pillsbury
hrával před mnoha a mnoha lety v brooklynské kavárně s dobrým človíčkem, který však i s výhodou věže se marně
snažil o výhru. Smluvil si tedy pokořovaný hráč s mistrem Burillem, který jako on se vyznal v tajnostech
morseovky, proti Pillsburymu telegrafický zápas na zapřenou. Vše šlo jako na drátkách: Burille neúčastně přihlížel
hře, a prohrávaje si domovním klíčem, vyklepával správné tahy svému komplicovi. Pillsbury žasl nad hrou jindy
tak neškodného odpůrce a prohrával partii za partií. Teprve zajíkavý smích vyhrávajícího človíčka, vyzradil po
chvíli, že klíč té záhady vězel v ruce a v hlavě Burillově.
Šachový národ je houževnatý a hrdý. Dokladem budiž rozpomínka Ámose Pokorného na pana Josefa Blocha.
Tenhle pan Bloch měl v Kobližné ulici v Brně obchod s galanterií a módním zbožím, ale trvale sídlil v kavárně
Pošta u šachového stolku. O živnost se starala paní Blochová, kdežto pan Bioch se staral o své šachové poslání. A
byl to hráč bezmála síly mistrovské. Nebo snad jen o kapánek slabší. Nu, po pravdě řečeno, pravidla šachu znal
docela přesně, pouze braní ,en passanť – takový francouzský podvod – neuznával. Hlavní jeho přednost záležela v
rychlém pohybování figurkami: hrál svižně, pěkně od podlahy a nehleděl na to, prohrává-li či vyhrává. Co však
nesnesl: když mu soupeř dlouho přemýšlel. V tom případě udělal pan Bloch sám další tah, aby hra nestála. S
figurkami se nepouštěl daleko, aby o ně náhodou nepřišel, a pěšáky posunoval pro jistotu jen o jedno políčko.
Nikdy se nevzdával a také toho nestrpěl od soupeře. Jakmile dostal mat, hluboce se zamyslil, bolestně pokývl
hlavou a zkusil poslední možnost: zdvihl krále a postavil jej o dva čtverečky dále. S tím většinou soupeř nesouhlasil
a postavil mu krále zpátky do matu. Zkusil tedy pan Bloch ještě jinší a smělejší úhyb nebohou figurkou, a když ani
potřetí neuspěl, uznal s konečnou platností svou porážku.
Jednou přistoupil k šachovému stolku, za nímž ordinoval Josef Bloch, přitloustlý muž s tmavým plnovousem a
ostýchavou výzvou: »Rád bych si s vámi zahrál.« A prohlásil:
»Jsem předsedou šachového klubu z Hohenbrilcke, Pomořany, račte-li znát.«
Lid šachový nemá v oblibě předsedy klubů. Jsou na předsedání a ne na pořádnou hru: prohraješ-li s takovým,
druzí se ti vysmějou; porazíš-li ho, žádné slávy nedobudeš. Pan Bloch se však nebojí nikoho. Začíná jako vždy
opatrně: 1. a3 … 2. h3. Ale předseda z Hohenbrůcku je milý soupeř, neboť tahá skoro stejně rychle jako pan Bloch.
Skvělý soupeř. Pan Bloch má po několika tazích figuru, za chvilku druhou, pak dobývá dámu a posléze muže s
plnovousem stylově matí. Ve druhé partii je proti svému zvyku odvážnější: sám útočí, čile sbírá předsedovy figury
a zase už vítězí. A tu se v něm probudí rytíř jadrného srdce a nevídané velkomyslnosti. Postaví si všechny kameny,
pak hmátne napravo, vezme jednu věž, hmátne nalevo, vezme druhou věž a obě podává užaslému plnovousu:
»Máte výhodu. Já dovedu hrát bez věží.«
Celá kavárna oněmí a všichni obstoupí pana Blocha. Ten si však nikoho nevšímá a drtí po způsobu velkého
Alechina svého protivníka ještě třikrát za sebou.
»Bylo mi potěšením,« loučí se vposled pan předseda a srdečně se usmívá. »U nás nemáme takového mistra jako
jste vy. Vždyť já jsem v Hohenbrůcke nejen předsedou, ale i přeborníkem. Tady je má navštívenka. A kdybyste
někdy k nám zavítati ráčil, zase si spolu pěkně zahrajeme.«
Pan Bloch je zmožen štěstím. Sahá do kapsy a nabízí vizitku: »Potěšení na mé straně.« A plnou hrstí rozdává
kartičky všem kolemstojícím: »Josef Bloch, galanterie a obchod módním zbožím, Brno, Kobližná ulice, límce,
jakostní vázanky, hedvábné prádlo, račte prosím, vše za nejlevnější ceny…«
Druhého dne je ovšem pan Bloch ve své kavárně, ale tentokrát nehraje. Nezadá si jen tak po včerejším
mezinárodním triumfu. Přihlíží, mlčí, neradí, nechválí, nehaní – mistr mezi učedníky.
Tak to vydržel týden, ale pak se dal přece jen zlákat k partičce: a za chvilku už zase sedí nad nešťastným králem
a pokouší se jej dostat o dvě pole napravo nebo nalevo…
Šachový národ má srdce na pravém místě, obzvláště požádá-li soupeř o malou laskavost. Vystoupil jistý švédský
šachista z okruhu kavárenských šachovnic a přihlásil se do řádného turnaje. Hrál tvrdě, neúprosně, leč všechno
důstojně prohrával. Přišlo pak poslední utkání a s ním i soupeřova žádost, aby i jemu dovolil vyhrát. Což
spravedlivý muž jemného citu ochotně slíbil. Hrál pak lehce a bezmyšlenkovitě a dostal se tím pádem do situace,
kdy mohl – a vzhledem k publiku a sboru rozhodčích snad i musel – dát soupeři nejbližším tahem mat. Co dělat?
Slib je slib, ale mat je mat. Zapřemýšlel se tedy náš počestný hrdina nad svým tahem pětapadesát minut a prohrál
překročením času. Takové gentlemanské řešení se líbilo vítězi i poraženému. Jen švédská šachová federace se
neukázala na výši: zakázala totiž muži, jenž dodržel slovo, závodní činnost na jeden rok. Ale mohla mu ji klidně
zakázat na doživotí. Neboť od těch dob švédský gentleman už nikdy nevystoupil z okruhu kavárenských
šachovnic.
Šachový národ má čest v hrudi a za nic na světě se nedá přemluvit k nesportovnímu činu, byť by o to požádal
kdokoli sebelaskavěji. Kdepak, hra je hra, a žádné podfuky nestrpíme; tak je to.
Vedoucí pražské šachové prodejny Ervín Rosenblatt je silný a neoblomný šachista, to ví celá Praha. A dovedete si
představit, jak asi naložil s jiným pražským borcem, který mu – není to ani tak dávno – nabízel remízu v posledním
utkání čtvrtfinálového turnaje. Nu, uznejte sami: Rosenblatt má v přerušené partii o pěšce víc, a chce-li postoupit do
polo-finále, musí vyhrát. Kdežto nejmenovaný borec Szirmai má o pěšce méně a měl by – kvůli postupu – aspoň
remízovat. Dobrá; ale což může být za takových okolností o nějaké remíze řeč? Nemůže. To bylo také poslední
Rosenblattovo slovo a to byla právě věc, kterou jeho nechápavý soupeř pochopit nechtěl. A nechtěl a nepochopil.
Přepadával Rosenblatta při večeři, v kině a na ulici a stále vedl svou, že je to jasná remíza a že není třeba už ani
takovou pozici hrát. A přišel i dvě hodiny před dohráváním do hotelu za Rosenblattem a dokazoval, že nejnovější
analýzy vedou tak jako tak k vynucené remíze. Vedoucí pražské šachové prodejny však měl na věc názor z gruntu
opačný a slušně vyprovodil soupeře ze dveří. Když pak o půl páté chtěl opustit pokoj a odejít do turnajového sálu
vyvrátit protivníkovo bludné mínění, shledal, že je zamčen a klíč že je pryč. Strašná věc: je vězněn za svou pravdu!
Rosenblatt jal se bušit do stěn, do stropu, do dveří, nikde nikdo. Otevřel tedy okno a žaloval do ulice o svém
utrpení. Trvalo to však dlouho, velmi dlouho, než mu přikvačil ku pomoci zámečník ozbrojený šperhákem. Když
stanul Rosenblatt ve dveřích turnajového sálu, visel právě praporek u jeho kontrolních hodin tak říkajíc na poslední
nitce. Rozhodčí nechtěl slyšet žádné omluvy a výmluvy: jděte raději k šachovnici., nebo prohrajete na čas! »Nic
neprohraje,« prohlásil bezejmenný borec rytířsky, »já mu to dám za remízu.« Vida nezbytí, Rosenblatt remízu přijal.
»Tak vidíš,« usmál se šlechetný soupeř, »že je to vynucená remíza. A tu jsi mohl mít bez trápení.«
Šachový národ u svých kavárenských stolků nemlčí. A jeho řeč je krása a jadrnost sama. Vstupme do pražského
šachového ráje U Nováků a podívejme se třeba – pan vrchní Martin nám to dovolí – na ohnivou partii dvou
zdejších koryfejů. Bílé figury vede zkušený Poucha, který co chvíli poučuje kibice o smyslu svých tahů. Černými
kameny vládne sivý bůh útočné války Nesrsta, který dává ‚flek‘ na hru už při druhém tahu. A ví asi proč, neboť
pan Poucha brzičko pronáší řečnickou otázku: »Co mám dělat, mléka nemaje?« Pak však zajme soupeřova střelce,
což glosuje pan Nesrsta suše a uznale: »Neříká moc, ale má pravdu.« Pan Poucha, nabyv materiální převahy, hlásí
‚re‘: »Ať shoří statky!« Pan Nesrsta však vidí svou šanci na královském křídle a přihazuje si neprodleně ,tuty‘: »Ať
to stojí pět šest tisíc!« (Jen se neděste: ti dva hrají o korunku.) Teď přehlédl pan Poucha vidličku čili duplik. Sivý
bůh Nesrsta zabavuje promptně pěšce na f2, ohrožuje jezdcem dámu a věž zároveň a zdvořile se dotazuje: »A co
doma? Všichni zdrávi?« Pan Poucha popohání svého volného pěšce čile kupředu a oznamuje: »Ten se zarazí až o
mantinel. « Zapomněl však, že pěšec bude časem lapen. Pak tedy volá hlasem velikým: »Ó bohové, proč věčně
lačníte po mé krvi?« Bílým figurám je už úzko. A tu i zkušený bijec Poucha se musí na chvíli zamyslit. »Nechcete
radši dohrát tuhle partii korespondenčně?«, tne Nesrsta do živého. Poucha tedy táhne střelcem, ale také každý jiný
tah je k ničemu: »Lidé zlatí, už mne matí!« Mistr Nesrsta vyhrál, a to počtvrté za sebou. Vstává a odchází: »Já už s
vámi nehraju, vy jste na mě moc silný…«

Ruská otázka
V které zemi se hrají šachy nejlépe?
Otázka, která byla otázkou snad před dvaceti třiceti lety. A opravdu, několik vážených odborníků se také nad ní
tehdy zamýšlelo. Přítomnost odsunula tenhle problém mezi věci neproblematické a nahradila otazník
jednoznačnou odpovědí: šachy se hrají nejlépe v Sovětském svazu.
Ne že by všichni a všude tuze rádi kývali na souhlas, ale těžko lze vznášet pochybnosti tam, kde mluva faktů je
tak makavě srozumitelná: mistrem světa v šachu je už po třináct let sovětský šachista a šachovou mistryní světa
sovětská šachistka; na všech poválečných olympiádách státních družstev vítězí sovětští šachisté a šachistky;
akademickým mistrem světa jsou sovětští studenti; na světě je nyní 51 šachových velmistrů a z toho jen v
Sovětském svazu jich žije 20.
Tyto stručné údaje není zajisté třeba šperkovat hodnotícími superlativy. Bylo by to totiž počínání stejně zbytečné
a nepotřebné, jako – po nerudovsku řečeno – »zlato chtít snad pozlacovat, slunce svící osvětlovat, duhu barvou
domalovat, sopku ohněm podpalovat…«.
Spíše tedy než f a k t , že nejlepší šachisté jsou v Sovětském svazu, zajímá nás o t á z k a , proč jsou v Sovětském
svazu nejlepší šachisté.
Učení mužové vypátrali, že Rusové si libovali v šachové hře vlastně odjakživa. Neváhali jsme si toto tvrzení
ověřit probírkou listinného materiálu. A našli jsme věci ledajaké.
Mezi jiným raport jistého vyslance, který svému králi a vládci Zikmundovi toto sděluje: »Rusové hrají v šach
velmi důvtipně a se zvláštní horlivostí, takže není snadno utkati se s nimi na poli tom.«
 Carevna Kateřina II. vítala v Petrohradě švédského krále Gustava IV. a mimo jiných zábav dala uspořádat pro
ctěného hosta šachovou partii, při níž namísto dřevěných figurek figurovalo na velké luční šachovnici služebnictvo
hraběte Stroganova.
Začátkem devatenáctého století začala šachová hra pronikat do literárních kruhů. Šach se stal v Rusku stejnou
módou jako na západě široký klobouk, dlouhé vlasy a čibuk.
A. S. Puškin studuje Philidorovu učebnici a odebírá francouzskou šachovou revui Palaméde. Naučil hrát šach
mladého přítele Vulfa a pak po dlouhé týdny a měsíce s ním vedl každodenní šachové půtky. Žel, že často autor
Eugena Oněgina musel klonit svého krále před vnímavým soupeřem. Jednou dokonce vyskočil Puškin na stůl a
hořce zvolal: »Což je možné takto porážet svého učitele?!«
Stejně pilně sedával za šachovnicí M. J. Lermontov. A psal u ní i verše, když se mu soupeř příliš dlouho
zapřemýšlel nad dalším tahem.
I. S. Turgeněv byl nejen znamenitý romanopisec, jak víme, ale i znamenitý šachista, jak zvíme. Byl členem
petrohradského šachového klubu, vážně se obíral studiem teorie zahájení; za svého pařížského pobytu pořádal
turnaje v Café de la Régence a účastnil se jich; znal se s Morphym, remizoval s Kolischem a chystal se dokonce i k
zápasu s nejlepším pařížským hráčem té doby Danielem Harrwitzem. »Mám revma v koleně,« omluvil se pak
soupeři, »a musím sedět či spíše ležet doma. Náš souboj je třeba odložit.«
L. N. Tolstoj hrával šachy s nadšením v dětství, chlapectví i jinošství. Hrál šachy potom i jako důstojníček na
vojně a na frontě. A hrál je pohříchu i ve chvíli, kdy velký generál přijel mu udělit vyznamenání za statečnost v boji.
Takže přílišná trpělivost Lva Nikolajeviče nad šachem a snad i malá netrpělivost generálova připravila mladého
spisovatele a hrdinu od Sevastopolu o zlatou medaili sv. Jiří. Tolstoj však na šach nezanevřel. Hrál s manželkou,
pak postupně se všemi svými dětmi (jichž bylo třináct) a hrál dokonce i ve svém kmetském věku, tehdy tedy, kdy
už programaticky hlásal marnost světských marnivostí, kdy zavrhoval vědu, umění, lásku, manželství. Ale o šachu
řekl: »Učí člověka myslet, a to velmi svérázně. Proto šach miluji.«
Ale nejen ruští šlechtici a literátové jevili náklonnost k oné pozoruhodné hře na čtyřiašedesáti polích: také lid v
rubaškách a v modrých blůzách šach znal a hrál. Eduard Lasker cituje ve své knize vzpomínku rakouského přítele
na předrevoluční Rusko: »Když v továrně zahoukali poledne, sahali dělníci především po šachovnici a šachových
figurkách. Oběd byl až ve druhém pořadí zájmu a někdy k němu v zápalu hry ani nedošlo.«
Tradice tedy tu je, málo platné.
Ale teď už k věci.
V Sovětském svazu je šach opravdu hrou milovanou. Šach umí hrát každý a každý se o něj zajímá.
Organizovaných šachistů je tu na dva milióny, což je víc než v celém ostatním světě dohromady. Žádný div, že z
takového množství se neustále rodí budoucí velmistři a nástupci Botvinnika a Smyslova. A že se v Sovětském svazu
dovedou o mládež starat, že jí dovedou dát směr a cíl, to přece víme.
Sovětští mistři tvůrčím způsobem osvěžují platné šachové poučky, rozpracovávají bod po bodu kapitoly šachové
teorie, kriticky ohledávají metody šachového boje, šachové strategie a taktiky. Sovětští mistři nemají jinou ctižádost,
než urychlovat rozvoj uměleckých idejí a vědeckých zákonů šachové hry. Tímto kolektivním snažením, touto
pracovní zaníceností a pečlivostí lze definovat pojem ruské šachové školy, a nikoli snad způsobem hry nebo stylem
některých nejvýznačnějších velmistrů. A proto se hlásí sovětští šachisté k odkazu Čigorina a Alechina, že tito dva
velcí, aniž popírali platnost všeobecných zásad šachového boje, neuznávali nezvratnost a neomylnost platných
dogmat, že věřili v tvořivou sílu vůle a ve vynalézavost nových generací, že věřili ve vývoj šachové hry.

Sovětská odpověď
Poprvé přijel mistr světa Capablanca do Moskvy v roce 1925 a byl dosti překvapen, když prohrál s málo
slavnými sovětskými šachisty Verlinským a Iljinem Ženevským a když byl v turnaji předstižen Boguljubovem a
Laskerem. Hrál potom také v Leningradě simultánku a byl dost překvapen, že proti němu postavili i čtrnáctiletého
chlapce. Ale ještě víc ho zajisté udivila okolnost, že právě tenhle hošík ho porazil.
»Jak se jmenuješ?«, oslovil Capa uzardělého klučinu.
»Míša.«
»A příjmení?«
»Botvinnik.«
»Tebe si musím, chlapče, zapamatovat. Možná, že se spolu ještě sejdeme u šachovnice.«
A sešli se. O devět let později a opět v Moskvě. Jenže ne při simultánce, ale na velkém mezinárodním turnaji.
Také tentokrát Capablanca prohrál s neznámým sovětským šachistou Rjuminem, také tentokrát byl předstižen
Laskerem a oběma prvními: Flohrem a – Botvinnikem.
Botvinnik byl už ve svých čtyřiadvaceti letech řazen mezi několik nejlepších velmistrů světa. Čím byla
podmíněna jeho závratná silokřivka vzestupu? Mládím? Talentem? Ano. Tím i oním. Ale především prací.
Botvinnik věděl, že mládí samo o sobě není ctnost nebo výsada; věděl, že mládí je příležitost, kterou lze zachytit
a získat jen trpělivou, neokázalou prací, odříkavostí a vytrvalostí. A věděl také, že ani talent není víc než příležitost
a závazek. Učil se a studoval šachovou tvorbu všech velikánů minula i šachovou praxi všech svých přítomných i
budoucích soupeřů. Pracoval, čekal a dočkal se.
Není ovšem náhoda, že právě Botvinnik je vrcholným představitelem sovětské šachové školy, že je mistrem
světa. Šťastně a harmonicky se v něm totiž slučují přednosti všech dosavadních šachových směrů a výbojů.
Jako dokonalý virtuos ovládá všechny technické, psychologické i citové prvky šachové hry. Umí hrát takticky.
Umí měnit rytmus a styl: ví, kdy a jak útočit; ví, kdy uchvátit a udržet sebemenší výhodu; ví, jak čelit soupeřově
náporu a jak otupit ostří teoretické varianty. Umí hrát, tak říkajíc, na všech strunách a ve všech tóninách. Není však
eklektikem cizích štěpů, ale syntetikem a dovršitelem.
Šachový mistr světa našich dnů je zároveň vědec i umělec, sportovec i hráč.
Šachový a pracovní styl Botvinnikův je nepatetický a není v něm ani zrnko bohémství. Tam, kde se filmuje, řeční
a oslavuje, Botvinnika nikdy neuvidíš. Pohybuje se s věrnou důsledností mezi turnajovým sálem a svým domovem
nebo dočasným obydlím. K utkání přichází vždy pět minut před začátkem a od šachovnice nikdy nevstává.
Nerozptyluje se a neuklidňuje ničím, leč přemýšlením o své partii. Za všech okolností zůstává na jeho tváři výraz
nehybné soustředěnosti. Všechny složky vůle pracují po tu dobu k jedinému cíli: zvítězit.
Flolir vzpomíná na první Botvinnikovu účast na zahraničních turnajích v Hastingsu a v Nottinghamu: »Všichni
jsme byli udiveni, jak Botvinnik vážně a cílevědomě bojoval v každičké partii a jak ani ve vyhrané už pozici
nepodléhal sebeuspokojení. Pětadvacetiletý mladík se nedal zlákat světly Paříže a Londýna; myslel jen na svůj úkol,
na svou povinnost a přípravu.
Botvinnik věnuje mnoho hodin odpočinku své šachové práci.
Ale po této práci ho čeká práce jiná, práce stejně milovaná: je vedoucím pracovníkem ve vědeckovýzkumném
ústavu elektroenergetiky. A mezi turnaji a zápasy o mistrovství světa v šachu stačil ještě napsat a obhájit svou
doktorskou disertaci.
Není zvyklý úlevám a námahy se nebojí. V roce 1956 hrál simultánku v Basileji. Hodinu po půlnoci už sice
zvítězil na třiceti šachovnicích, ale devět jeho souperů se ještě bránilo. Tu vystoupil pořadatel a oznámil, že za
dvacet minut odjíždí Botvinnikovi poslední noční vlak do Curychu a že tedy musí být nedohrané partie odhadnuty.
Osm set přítomných diváků potleskem odměnilo Botvinnikův velký výkon. Když dozněl šum, Botvinnik se uklonil
panu pořadateli a řekl, že dohraje všechny zbývající partie navzdory pozdní hodině, poslednímu vlaku a zítřejší
produkci v Curychu. Osm set diváků tleskalo a dupalo nadšením a vytrvalo s Botvinnikem až do posledního
vítězného tahu. Ve tři hodiny ráno pak besedoval mistr světa ještě se svými soupeři a podepisoval záznamy partií.
Důmyslní vědci na Západě i v Sovětském svazu sestrojili elektronkový stroj, který je schopen spolehlivě řešit
dvojtahové a trojtahové šachové úlohy. Ptali se reportéři Botvinnika, co že soudí – při dnešním rozvoji kybernetiky
– o vyhlídkách šachového robota.
»Jsem energetik a s kybernetikou jsem obeznámen jen zcela povrchně. Ale rád věřím, že se podaří jednou
sestrojit tak dokonalý stroj, který bude hrát šach líp než velmistr.«
»Nu ale, to bude vlastně konec šachu, není-liž pravda?«, zděsili se novináři takových perspektiv.
»Pročpak?« dí Botvinnik. »Pak se budou pořádat dvě světová mistrovství: jedno mezi velmistry a druhé mezi
elektronkovými stroji.«
Nikoli, ani matematika, ani logika, ani kybernetika šachu neublíží. Tak jako mu neublíží vědecká metoda
zkoumání. »Nemějte obav,« říká Botvinnik, »vědecký pohled šachovou hru jen zušlechťuje a povznáší. Obzvláště
tehdy, je-li šachistovo myšlení osvěžováno uměleckou tvůrčí představivostí.
A pokud jde o kombinační hru, ta nikdy neodumře. Naopak, na šachovnici budeme nalézat stále oslnivější a hlubší
obraty. Neboť věda urychluje květ a krášlí život.«
Před dvaceti lety byli někteří velmistři dotázáni, kdo je podle jejich skromného mínění nejlepší šachista světa.
Alechin řekl: »Alechin.« Reshevsky pravil: »Reshevsky!« Fine prohlásil: »Tak se mi zdá, že Reuben Fine.«
Dostali ještě druhou otázku, koho že pokládají za druhého nejlepšího šachistu světa. Všichni bez váhání
odpověděli: »Botvinnika!«
Botvinnik je mistrem světa od roku 1948 až doposud, s výjimkou dvou jednoletých přestávek mezi dvěma
zápasy s Vasilijem Smyslovem a Michailem Talem.
Botvinnik je učitelem sovětských mistrů; učitelem, vzorem a příkladem. Pracovitý a málomluvný Botvinnik
zavrcholuje úsilí největších tvůrců šachové hry o nejdokonalejší výraz a tvar.
Botvinnik je nesporný klasik šachové hry.
Je encyklopedistou šachu.
Je šachovým akademikem.

Také Smyslov je všedním, a proto typickým příkladem zrození velkého šachového talentu. Víme už ovšem, že s
takovým slůvkem, jako je t a l e n t , v sovětském šachu nevystačíme. Typický je však Smyslovův vzestup až na
stupínky nejvyšší. Svá léta učednická si odbyl doma pod patronací šachových nadšenců – tatínka a dědečka. Léta
tovaryšská prožívá (jako Botvinnik, jako Bronštejn, Boleslavskij, Kotov, Tajmanov, Averbach, Geller, Petrosjan,
Spasskij, Tal, jako všichni sovětští velmistři) v Domě pionýrů. V sedmnácti letech je mistrem, ve dvaceti velmistrem.
Toto však zdaleka není konec jeho snah: mladý Smyslov chce a musí dokázat sobě i jiným, co všechno dokáže.
První velký poválečný slet šachové elity světa se koná roku 1946 v Groningen. Zvítězí Botvinnik před Euwem,
ale na třetí místo se vyšvihne nikoli opěvovaný Argentinec Najdorf nebo bystrozraký Maďar Szabó nebo Sálo Flohr,
hvězda let třicátých, nebo Tartakover, postrach let dvacátých, nebo pyšný Stoltz nebo americký přeborník Denker
nebo rutinéři Bernstein a Vidmar nebo dalších devět velkých jmen: na třetí místo se vyšvihne s úctyhodným
bodovým náskokem Vasilij Smyslov, muž, o němž svět ještě mnoho neslyšel.
První velký úspěch nebývá vždy slaven spravedlivým počtem pochvalných slov. Jest tu obava: co když jde jen o
náhodu? počkejme, až s jakým zdarem přečká zkoušky další a ještě těžší…
Rok 1948 je rokem velkého šestikolového turnaje o mistrovství světa. Tak má být řešen spor o Alechinovo
nástupnictví. Tři první z Groningen – Botvinnik, Euwe a Smyslov – a tři nejúspěšnější z posledních předválečných
turnajů – Keres, Fine a Reshevsky. Fine účast odřekne, a tak jen těch pět se pustí do potyčky o titul mistra světa.
První je Botvinnik a druhý Smyslov. Teď už se chválou nešetří a šetřit nemůže. Smyslov je deklarativně povýšen na
korunního prince: je druhým nejlepším šachistou světa. Ne že by to byla pocta malá nebo nepostačující, ale Smyslov
chce dokázat víc, ještě víc. Ví však, že to nebude snadné. Ale je to báječný a dobrodružný cíl, který lahodí jeho vůli.
V roce 1950 soutěží deset nejlepších o právo vyzvat Botvinnika k zápasu o titul. Na prvních dvou místech jsou
sovětští šachisté Bronštejn a Boleslavskij; Smyslov je až třetí. Botvinnik titul obhájí a Smyslov zkouší o tři roky
později znovu štěstí v dalším kandidátském turnaji nejlepších z nejlepších. Je první. Zápas Botvinnik-Smyslov končí
nerozhodně 12:12, ale mistrem světa podle řádů zůstává Botvinnik. Rok 1956, nový turnaj kandidátů, další vítězství
Smyslova a druhý pokus o titul nejvyšší. Tentokrát pokus úspěšný: Smyslov, jenž po tolik let byl »pouze« druhým
nejlepším šachistou světa, stává se prvním. Prvním. Pravdu měl tedy Smyslovův dědeček, který kdysi vepsal
sedmiletému vnoučkovi do knížky věnování: »Vasjovi, budoucímu mistru světa.«
»Vždy jsem viděl v šachu,« říká Smyslov, »jen a jen oblast tvořivých idejí, které jsou založeny na protichůdné
vůli obou souperů. Cíl je však společný: stvořit nezaměnitelné umělecké dílo. Myslím, že v naší době musí šachista
obzírat šachové děje pohledem nadosobním a nezištným, že musí hledět kupředu a bojovat proti šalbě dogmat i
svodu schematičnosti.«
Není důležité, že Smyslov je šachista jiné letory než Botvinnik, že je o deset let mladší, že hraje rychleji a lehčeji,
že se při partii rád prochází a směje, že jeho zálibou je zpěv a hudba. Není ani důležité, že Smyslov i Botvinnik si v
roce 1958 znovu vyměnili tituly. Důležité však je, že Smyslov i Botvinnik demonstrují před světem pravdu a slávu a
vítězství sovětské šachové školy, že ukazují cestu všem.

Osmý mistr světa

Devátého května 1948, ve výroční den vítězství ve Velké vlastenecké válce, dobyl Botvinnik poprvé titul mistra
světa. Po skončení namáhavých bojů odjel si vydechnout a odpočinout na lotyšskou pláž poblíž Rigy. Jednou
odpoledne se objevil u jeho bytu jedenáctiletý černovlasý chlapec s velikou šachovnicí pod paží a se sáčkem
šachových figurek v ruce. Kurážně se podíval do očí paní Botvinnikové a objasnil jí účel své návštěvy:
»Jsem Michail Tal z Rigy a chci se utkat s mistrem světa.«
Botvinnikova žena ocenila hošíkovu odvahu, ale nejevila náležitou přízeň pro uspořádání šachového zápasu,
neboť její manžel zrovna před chvílí usnul. Malý Míša se poněkud urazil:
»Tak dobrá. Ale vyřiďte mistru Botvinnikovi, že dokud nezvítězí taky nade mnou, nemohu jeho titul uznat.«
Paní Botvinniková tedy musela chlapce poučit o tom, že právo vyzvat mistra světa k zápasu o titul má pouze
ten, kdo zvítězí ve všech předběžných kvalifikačních turnajích:
»Je to docela jednoduché, Míšo. Napřed vyhraj dorostenecký přebor Rigy, staň se mistrem Lotyšska, probojuj se
z polofinálového turnaje do přeboru Sovětského svazu a pak už to budeš mít celkem snadné: jako přeborník a
velmistr jistě zvítězíš v mezipásmovém turnaji a dostaneš se mezi osm nejlepších šachistů světa; a když i v tomhle
turnaji kandidátů budeš první, zazvoň klidně u našich dveří. A já ti slibuji, že mistra Botvinnika pak určitě
probudím…«
Na rozloučenou poradila paní Botvinniková malému Míšovi ještě cosi velmi důležitého: »Ale to ti povídám,
napřed škola a učení a potom teprve šach a turnaje.«
Kuráže měl Michail Tal tedy už od mala dost a dost; a talentu stejně vrchovatou porci. Cokoli dělal, dělal dobře;
a nejen dobře, ale i rychle. Když začal chodit do školy, dostal se hned do třetí třídy. Rok co rok pak míval na
vysvědčení samé jedničky. I ty nejsložitější početní příklady řešil s neuvěřitelnou rychlostí, a proto kdekdo myslel,
že bude studovat některou z exaktních věd. Ale Tal si zvolil literaturu: jednak proto, že ji miloval stejně jako
matematiku, jednak proto, že jedině filologická fakulta ho byla ochotna přijmout v patnácti letech na vysokou
školu.
Dobrý žák a student Tal si ovšem vyšetřil ještě fůru času na studium šachu. A jeho šachový růst byl neméně
úspěšný a neméně překotný. Prost naivity svých dětských dnů, jal se útočit na Botvinnikovu tvrz postupným a
systematickým dobýváním kvalifikačních stupňů: stal se přeborníkem rižského Domu pionýrů, přeborníkem
dorostu, mistrem Lotyšska; bylo mu devatenáct let, když se poprvé probojoval do finále přeboru SSSR, a bylo mu
jen o rok víc, když se stal přeborníkem Sovětského svazu a velmistrem.
Šachisté na celém světě oceňovali s obdivnou úctou tento naprosto ojedinělý a závratný vzlet talentovaného Tala.
Jen on sám však věděl, kolika hodinami dřiny a trpělivosti byl vykoupen lesk jeho triumfů; a jen on sám věděl,
kolik ještě práce a námahy jej čeká, než bude moci zazvonit u Botvinikových dveří…
Jak se vlastně bojuje o mistrovství světa na šachových polích?
Dříve – za časů Laskerových, Capablankových a Alechinových – musel vyzývatel disponovat nejen
pozoruhodnou dávkou šachového umění a vědění, ale i neméně pozoruhodnou dávkou peněz. Kdo z předních
světových šachistů chtěl bojovat o nejvyšší titul, musel dosavadnímu mistru světa nejprve řádně zaplatit – obyčejně
10.000 dolarů. Takovéhle peníze ovšem málokterý šachista měl. A tak se o vklad, o tuhle nezbytnou legitimaci k
zápasu o titul mistra světa, musela starat šachová veřejnost. A když se tento podpůrný sběr nepovedl, sebelepší
šachový velmistr se k zápasu jednoduše nedostal.
To nakonec dopálilo i ty tiché a mlčenlivé šachisty, neboť pokrok netkví jenom ve vymýšlení nových strojů, ale
také – a zejména – ve vymýšlení nových a spravedlivých vztahů mezi lidmi. Když v roce 1946 vstoupila sovětská
šachová organizace do Mezinárodní šachové federace (FIDE), bylo její první ctižádostí vnést do soutěží o titul
mistra světa nějaký pevný a demokratický řád. Sovětský návrh byl jednohlasně přivítán a jednomyslně přijat. Podle
tohoto řádu byl celý šachový svět rozdělen na devět územních pásem: Sovětský svaz, východní Evropa, západní
Evropa, střední Evropa, Spojené státy, Kanada, Střední Amerika, Jižní Amerika a australskoasijské pásmo. Nejlepší
šachisté z každého pásma sehrají turnaj o postup do další etapy mistrovství světa. Několik prvních vítězů – jejich
počet stanoví FIDE – se o rok později sejde v turnaji mezipásmovém a ti nejlepší pak v turnaji kandidátů. Vítěz
téhle poslední a nejtěžší výběrové etapy má právo vyzvat mistra světa k zápasu o titul; právo, podložené nikoli
tisícovkami dolarů, nýbrž šachovou znalostí, zdatností a dovedností.
Že cesta k zápasu o mistrovství světa je jaksepatří lopotná, strmá a neschůdná, pochopí každý. A mnozí slavní a
vynikající borci šachové současnosti – například Keres nebo Reshevsky nebo Najdorf – klopýtli nejednou už téměř
u vrcholku. Jak tenhle šachový maratón absolvoval Tal?
V roce 1957 zvítězil v přeboru Sovětského svazu, jenž je zároveň výběrovou soutěží tohoto pásma, a spolu s
dalšími třemi sovětskými velmistry postoupil do mezipásmového turnaje, který se hrál roku 1958 v Portoroži. Tal
byl první ze všech a znovu první byl i rok nato v turnaji kandidátů na Bledu.
Útokem ztečí dobýval Tal jednu pevnost za druhou. Už tato okolnost, že v tolika obtížných turnajích Tal získal
první místa, budila úžas a podiv. Ale ještě víc obdivu rozněcoval styl jeho hry, styl jeho vítězství: styl rvavý a
riskantní, dravý a dobrodružný, břeskný a útočný, strmý a odvážný, smělý a nekompromisní; styl, jímž je slavně
poznamenána tvorba Morphyho a Alechina; styl, který se nejvíc líbí šachovým divákům a labužníkům; styl, který
se nejmíň líbí šachovým mudrlantům a vědátorům; styl, o němž se ještě včera soudilo, že nepatří do moderní doby,
nýbrž někam mezi havelok a monokl do muzea starožitností.
Jako by si mínil dobírat šachové počtáře a logiky, vrhá se Tal do nepřehledných zápletek, s úsměvem a bez
meškání volí nejostřejší postup, experimentuje, nebojí se. Všechny problémy a komplikace, jež se na šachovnici
vyskytnou, řeší rychle; libuje si v takových variantách a zahájeních, která v sobě tají nejrůznější a třeba sebemenší
taktické možnosti; má vynikající talent inscenovat na šachovnici takové obrazce, v nichž neexistuje ani poziční, ani
materiální rovnováha.
»Šachovnice je pro mne bitevním polem a nikoli vědeckou laboratoří,« říká Tal a ozřejmuje tak výstižně své
pojetí šachu. Pojetí šachu jako boje, v němž po vzoru a způsobu Emanuela Laskera se vede ofenzíva zbraněmi
psychologickými. A stejně tak obrana. Vizme malý příklad z turnaje kandidátů 1959.
Ve čtvrtém kole hrál Tal proti mladému Američanovi Fischerovi a octl se v téměř beznadějné situaci. Učinil tah,
vstal od šachovnice a vydal se na krátkou obchůzku po jevišti. Tvářil se klidně a spokojeně, jakkoli vnitřně byl
neklidný a s postavením svých figurek velmi nespokojený. Odpoví-li Fischer správně, bude asi prohra neodvratná.
A tu Tal koutkem oka pozoruje, že se Fischer všemožně snaží, aby jeho soupeř uviděl partiový blanket, kde už byl
nápadně čitelně zakreslen právě ten tah, kterého se Tal obával.
Co to znamená? Tal pochopil. Fischer ho zkouší. Chce si ověřit na samotném Talovi správnost svého tahu.
Nebyla to léčka tak zrovna neprůhledná, ale přece jen Tal prožil pár nepříjemných minut.
Jak má reagovat? Zachmuří-li se, pak tím jen Fischera utvrdí v zamýšleném záměru. A když se usměje, může
soupeř prohlédnout manévr. Fischer nehleděl na šachovnici, ale na Tala, který s tváří kamennou a nevzrušenou
pokračoval v okružní cestě kolem ostatních šachových stolků. A Fischer sám spadl do chystané léčky: zmaten
poklidným vzezřením svého protivníka, udělal jiný, horší, prohrávající tah. Hle, v jakých neviditelných,
mlčenlivých a psychologických soubojích je Tal mistrem!
Zajímavá věc: přestože vyhrával Tal turnaj za turnajem a přestože v těch turnajích porážel jednoho slavného
velmistra za druhým, málokdo, z takzvaných šachových odborníků byl ochoten připustit, že by Tal mohl
Botvinnika porazit. Ale sám Botvinnik byl jiného mínění. Když ho v roce 1959 zvali na veliký mezinárodní turnaj v
Curychu, omlouval se Botvinnik předsedovi švýcarské šachové federace, že se tentokrát nemůže zúčastnit.
»Ale,« podotkl s úsměvem, »chcete-li mít mermomocí v turnaji světového šampióna, pak pozvěte budoucího
mistra světa.« A ukázal přesvědčivým gestem na Michaila Tala, který stál vedle. Tal potom do Curychu jel a
spolehlivě zvítězil.
V roce 1948 se střetl mladý Michail s paní Botvinnikovou u dveří mistra světa a počínal si velmi kurážně. V roce
1960 se uskutečňuje pointa svrchu uvedeného příběhu: mladý Michail Tal se střetává s mistrem světa Botvinnikem
u šachového stolku v boji o titul a vede si neméně kurážně než tehdy před lety.
 Je to velký boj. Boj osobností a osobností. Boj stylu a přesvědčení a pojetí. Devětačtyřicetiletý Botvinnik, doktor
technických věd, velký stratég šachových polí, a proti němu třiadvacetiletý Tal, žurnalista, poslanec městského
sovětu v Rize, velmistr šachové taktiky, kombinace a odvahy; Botvinnik, který uznává logiku, řád a přesnost, a
proti němu Tal, který si libuje v riskantních akcích a v bojovém vzruchu; Botvinnik, jenž volí pozice, které lze
propočítat, a Tal, jenž zase vítá pozice, které nelze propočítat.
Botvinnik prohrál. Mezi jiným také proto, že dělal příliš pasivní tahy a ztrácel iniciativu. Kdežto Tal činí pravý
opak: za všech okolností usiloval o aktivní hru; a při každé své obranné akci pamatoval na protiúder a protiútok.
»Co budete dělat teď?«, ptali se novináři Tala po vítězném zápase. »Hrát nebo odpočívat?«
»Nu, trochu si odpočinu, ale napřed si zahraju ještě turnaj o přebor Lotyšska…«
»Co to povídáš? Vždyť jsi mi slíbil, že budeš chodit na procházky a odpočívat,« vmísila se do rozmluvy Talova
maminka a postěžovala si: »Ten chlapec nám dělá starosti. Loni jsme ho poslali na dovolenou na Krym, ale on se
vrátil, představte si, za dva dny do Rigy a rovnou k šachovnici.«
»Každý odpočívá svým způsobem,« směje se mladý mistr světa. »A co se týče těch procházek, tak jsem ušel v
zápase s Botvinnikem při každé partii nejmíň pět kilometrů.«
Málo platné, ani po dobytí nejvyššího šachového titulu se Tal nemínil omezovat ve své náklonnosti k častému a
radostnému pobytu u šachovnice. Už v létě je členem sovětského mužstva, které se utkalo v osmikolovém zápase s
šachisty Německé spolkové republiky.
V německém družstvu hrál také bystrý šachový novinář dr. Tröger, který měl náramnou radost z toho, že se
střetne s Michailem Talem a že pak bude moci napsat šachově psychologickou studii o pocitech a zážitcích při hře s
mistrem světa. Jenže Tal se jako výzkumný objekt příliš neosvědčil: v jednadvaceti tazích a za necelou hodinku
donutil psychologického badatele ke kapitulaci. Ale – článek z toho byl. A to článek velmi dobrý.
»Nikoli, Tal mě nehypnotizoval ani mi nesugeroval mylné tahy,« píše Tröger. »Seděl jsem proti němu sotva
hodinu, ale pochopil jsem očima i citem, že tento mladý, moudrý, sympatický muž jen tak obyčejnsky neposunuje
figurkami a nepodceňuje slabšího soupere, ale že motor jeho duševního úsilí běží na plné obrátky. Leckteré legendy
o Talovi kolují touto zemí. Avšak není v nich ani zmínky o tom, že také Michail Tal buduje své partie na všeobecně
platných zásadách poziční hry a že je stejně velkým stratégem jako taktikem. Legenda dále zamlčuje onen
významný detail, že i Tal musí v každé partii pracovat. Genialita a píle, chladnokrevnost a nadšení, sebedůvěra a
odvaha a dobré nervy – toť Michail Tal, král šachové přítomnosti.«
Jiný novinář chtěl vědět, jaké jsou nejdůležitější vlastnosti dobrého šachisty. Tal odpověděl bez meškání:
»Optimismus a radost ze hry.« A dodal s úsměvem: »Já sám jsem mnohdy až příliš velký optimista.«
A radost ze hry? Ta je u Tala trvalá a nezničitelná. Těsně před šachovou olympiádou v Lipsku 1960 onemocněl a
přijel až k třetímu kolu. Že bylo pozdě večer? Že byl unaven po cestě a po nemoci? Ale kdež: sotva půl hodiny po
příjezdu do Lipska už seděl u šachovnice a rekreoval se sérií přátelských partií s Bobby Fischerem.
V šachovém přeboru SSSR 1961 Tal nehrál (připravoval se na odvetný zápas s Botvinnikem), ale mezi diváky jste
ho mohli vidět denně: buď u nástěnných šachovnic, nebo v tiskovém oddělení u stolní šachovnice, anebo někde ve
vestibulu s kapesní šachovnicí v ruce.
Hrálo se osmnácté utkání a Tal vydržel sedět dobré dvě hodiny v hledišti a kochat se průběhem deseti partií.
Pak se přiřítil do tiskového oddělení a s nelibostí zjistil, že se tu demonstrátoři opozdili o nějakých pět šest tahů za
šachovými událostmi dole v sále. Bleskurychle tedy zlikvidoval na všech demonstračních tabulích toto zpoždění,
načež absolvoval proti nejrůznějším partnerům nejméně dvacet bleskových partií. Čtvrt hodinky před časovou
kontrolou zaskočil opět do turnajového sálu, obhlédl všechny šachovnice a pár minut po skončení hry už seděl v
televizním studiu a vtipně, přesně a zasvěceně hodnotil průběh osmnáctého kola přeboru SSSR.
Zajímavá věc: Před odvetným zápasem Tal-Botvinnik, který se hrál na jaře 1961 v Moskvě, všichni odborníci i
neodborníci se jednomyslně shodli na tom, že Tal svůj titul bezpečně uhájí. Snad poprvé v životě se ocitl Tal v
nevděčné roli favorita. A snad poprvé v životě své šachové ctitele krutě zklamal. Padesátiletý Botvinnik skvěle
zvítězil a Tal musí bojovat znovu o právo »zazvonit u dveří mistra světa«. Není to úkol malý, ale není to úloha
podřadná: vždyť Tal vlastně teprve začíná…

Olympijští bohatýři
A nyní medailónky dalších pěti velmistrů, kteří nejčastěji a nejúspěšněji reprezentovali Sovětský svaz na
poválečných šachových olympiádách.
(Znovu upozorňujeme: I v těchto drobnokresebných profilech nám půjde spíše o veselé než vážné, spíše o
záležitosti zajímavé než jímavé.)

ALEXANDR KOTOV je ten ze sovětských velmistrů, který málokdy mlčí, který se málokdy nesměje, který
málokdy nestrojí nějaký úkladný žert nebo žertovný úklad. Ale pokud jde o šachovnici, na té s ním nejsou žádné
žerty. Umí nejen vyhrávat turnaje, ale i s železnou pravidelností porážet favority. Dokázal například v roce 1952
zahájit mezipásmový turnaj sérií osmi výher a dokončit ho s tříbodovým náskokem, tedy s náskokem, jaký od
Alechinových dob nebyl v tak silném turnaji vídán. Dokázal však o rok později také zahájit turnaj kandidátů sérií
tří proher a neztratit přitom náladu. Ve čtvrtém utkání měl Kotov volno a hlasitě si liboval: »To je skvělé, dnes
nemohu inkasovat čtvrtou nulu!«
Nejenže Kotov neztratil dobrou náladu, ale neztratil ani kontakt s ostatními úspěšnějšími účastníky turnaje. Začal
zpolehoučka s několika remízami, pokračoval střídavě proměnlivě a zakončil turnaj udivujícím finišem. Už v
Groningen 1946 se proslavil Kotov tím, že nejprve porazil vedoucího Botvinnika a potom získal skalp i muže na
druhém místě, jímž byl Euwe. Stejný žertík zopakoval Kotov tedy i v Curychu 1953. Porazil rázně a řízně krajana
Smyslova, který tím pádem spadl z prvního místa tabulky, a pak se chystal na Reshevského, který pádem Smyslova
si polepšil šance a náladu.
»Až vám bude nabízet Reshevsky remízu,« upozorňoval Najdorf Kotova na obchodní tajemství Reshevského,
»tak si dobře prohlédněte pozici. Možná, že mu budete moci dát dvoutahový mat.«
Hra trvá už skoro čtyři hodiny. Reshevskému zdárně ubývá vyměřená porce času a mimoto i položení jeho
figurek je dosti bědné.
»Chcete remízu?«, zeptá se anglicky.
Kotov se takové otázce tuze nepodivil a odpověděl v německém jazyce, že remízu zatím nepotřebuje.
Hraje se dál a je to pro změnu zase Kotov, který si pošpatní své vyhlídky na vítězství. »Tak teď už chtěj nechtěj
musím remízu přijmout,« usměje se na svého soupeře, ale ten zřejmě přeceňuje změněnou situaci na šachovnici a
rigorózně odmítá smír. A chtěje dokonce vyhrát remízovou koncovku, uchyluje se k dosti podezřelému manévru, v
němž ztratí jezdce, vyhlídky i spokojenost.
»Chcete remízu?«, volí teď Reshevsky k vyjednávání němčinu.
Kotov má tedy příležitost použít systému záporu v angličtině. A příležitosti té s potěšením využije. Reshevsky
udělá už jenom jeden tah, pak zastaví hodiny a vzdá se.
V dalším kole hraje Kotov s Najdorfem. Kotov je vyhlášeným mistrem vtípků a vtipů, Najdorf pak škádlivým
klaunem mezi velmistry. Každé šachové i nešachové setkání těch dvou bývá kromě jiného napínavým soubojem
smíchu a komiky, žertu a humoru. Třeba taková situace: Na šachovnici jsou jen čtyři figury; argentinský velmistr
má osamoceného krále, sovětský velmistr kromě krále ještě dva koníky. Najdorf by chtěl vědět, proč Kotov nad
pozicí tak úporně přemýšlí: »To snad přece nechcete hrát dál. Copak nevíte, že dva koně krále nematí?«
Kotov se vážně zadívá soupeři do očí: »Ovšemže chci hrát dál. Protože vím, co nevíte vy…«
Najdorf se mimoděk otočí na všechny strany a zašeptá úzkostně: »A co víte?«
»Vím, že v téhle koncovce vidí všechny šachové čítanky světa jenom remízu. Ale já znám recepis k výhře.«
Kotov také teď tiší hlas a pozvolna, s odmlkou za každým druhým slovem, odříkává: »U nás v Azerbájdžánu žije
stodvacetiletý mufti – počkat, stodvacet let mu bude teprv napřesrok – a uchovává tisíc let starý rukopis s přesným
návodem, jak lze vynutit mat dvěma jezdci. A tenhleten mufti, abyste věděl, mi z vděčnosti za to, že jsem ho naučil
hrát tenis, vyzradil tajemství maticích jezdců.«
Najdorf zbledl a ztuhl údivem. Kotov zatím slavnostně mlčel a díval se na svého soupeře; pak spiklenecky
pomrkl očima: »Ale nikomu o tom, prosím vás, ani muk. Zůstane to mezi námi, ano?«
Načež se srdečně zasmál – a podepsal remízu. Neboť muftiho recept bohužel (a bohudík pro Najdorfa) existoval
jenom krátký okamžik, a to ještě pouze v Kotovově žertéřské obrazotvornosti.

DAVID BRONŠTEJN je velká osobnost světového šachu. Osobnost osobitá, originální a svérázná. Je jedním z
mála těch, kteří na velkých turnajích, ba dokonce i v zápase o mistrovství světa, se obejdou bez sekundanta.
(Lilienthal řekl přímo, že Bronštejn je paličatý, a proto že sekundanta nesnese…) Hraje po svém a sám. Nezáleží mu
ani tak na stavu turnajové tabulky, jako na tom, aby v každé partii vdechl šachovým figurkám nový život a aby je
vedl po dosud nepoznaných srázech a pahorcích. Nade vše miluje originalitu a je ochoten ztratit další rok života
nebo další trs prořídlých vlasů za velkolepý, vtipný, svěží, hluboký, překvapující nápad nebo tah. Žene se jako
Faust za novým a dalším poznáním, za novým vzrušujícím dobrodružstvím.
Zatímco na začátku hry u ostatních šachovnic figurky vesele a oživeně hopsají, Bronštejn přemýšlí pět, deset,
patnáct minut nad prvním tahem! Jaká novinka, jaká krkolomná novinka bude slušet dnešní partii? O tom dumá v
tu chvíli Bronštejn a snoubí ve svém uvažování inspiraci s improvizací. Tak například v partii s Gipslisem v
přeboru SSSR 1958 ztratil Bronštejn rozjímáním nad prvním tahem dokonce pětadvacet minut.
Čímž není řečeno, že by se na turnaj a na partii nepřipravoval. Tak třeba před hrou s naším Ježkem na
moskevské olympiádě 1956 strávil Bronštejn osm hodin v šachové knihovně při studiu všech Ježkových partií z
posledních dvou let. Ale i pak ovšem věnoval svému prvnímu tahu pár povinných minut meditace.
Naproti tomu k většině svých pověstných pozičních obětí a jiným neuvěřitelnostem se odhodlává po krátkém
zamyšlení. Tah, u něhož potom glosátoři nešetří počtem vykřičníků, učiní s ledabylou lhostejností a vstane od
šachovnice k osvěžující procházce sálem. Bronštejnova smělost mívá také, a jak by ne, svůj rub. A nikoli každá
závratná kombinace skončí naprostým zdarem. Jako tenkrát v Amsterodamu 1956 v partii s Petrosjanem, kdy se
Bronštejn octl v dokonale prohrané pozici. Ostatní šachisté v takovém případě červenají horečnatým vzrušením.
Bronštejn se naopak chvěje zimou. A dá si přinést třeba šálek horkého čaje, který obemkne oběma rukama a zahřívá
se jím. Tigran Petrosjan měl v dotyčné partii snad tucet snadných cest k snadné výhře, ale zalíbila se mu kupodivu
cestička třináctá. Tah, který by snad nebyl ani tak špatný, kdyby se napřed ovšem Petrosjan postaral o ústup
napadené dámy. Jelikož to učiniti opomenul, ztratil dámu i partii. Sám Bronštejn byl na výsost překvapen takovým
zvratem hry: »Cos to udělal? Celou tu dobu hraješ jako z partesu a nakonec nedáš pozor na obyčejnou dámu.«
Všichni účastníci kandidátského turnaje v Amsterodamu byli pozváni na nějakou recepci. A mistr cukrář vyrobil
pro mistry šachu nádhernou čolokádovou šachovnici se sladkými mandlovými figurkami. Když toto veledílo
cukrářského kumštu spatřil Bronštejn, uloupl pohotově marcipánovou dámu a nesl ji Petrosjanovi: »Tak ti tady
vracím, Tigrane, tvou ztracenou dámu.«
Jistý šachový redaktor požádal Bronštejna, aby mu napsal do deseti dnů poznámky k jedné podařené partii z
turnaje kandidátů. Bronštejn odpověděl poněkud nevrle: »Jak, prosím? Vy chcete ode mne glosy k tak nesnadné
partii už za deset dnů? Copak si myslíte, že mohu něco takového napsat bez důkladného studia? Tak abyste věděl,
obyčejně analýzuji partii nejméně šest týdnů. Dřív to rozhodně nejde, má-li práce za něco stát. Poznámky vám
ovšem napíšu, ale ne dřív, dokud nebudu jist, že jsem dopodrobna a beze zbytku stanovil smysl každého tahu a
patřičně rozvedl všechny potřebné varianty. Račte tedy laskavě ještě pár týdnů posečkat.«
Ne nadarmo se říká, že Bronštejnův pohled na šach a šachovnici je velmi hluboký.

JEFIM GELLER, první ze tří sovětských šachistů, ukončil půlhodinové zamyšlení energickou obětí jezdce. Sál
vydechl vlnu šepotajícího údivu…
To bylo na mezipásmovém turnaji v Goteborgu 1955. Onoho dne hráli tři sovětští velmistři Geller, Keres a
Spasskij bílými figurami proti trojlístku nejlepších Argentinců: Pannovi, Najdorfovi a Pilnikovi. Na všech třech
šachovnicích se začínalo sicilsky. A nejen to: pořadí tahů sovětských i argentinských mistrů bylo stále a stále stejné.
Na teoretickou novinku Argentinců v zahájení zareagovali všichni tři sovětští mistři shodně, a také po dalších dvou
tazích se shodně nad pozicí zamysleli. To zamyšlení trvalo celou půlhodinu, a jak už víme, byl to širokoplecí,
podsaditý atlet Geller, který první obětoval na ohnisku e6 jezdce. Po něm tak záhy učinili Spasskij a Keres. Jak
později vyšlo najevo, argentinští mistři se svým trenérem Bolbochánem si celou tuhle variantu důkladně připravili
a počítali dokonce i s překvapivou obětí koně v jedenáctém tahu. Bolbochán, jenž teoretickou novinku prý
zevrubně probádal, ujistil před hrou své hochy: »Hrajte, nebojte se, oběť na e6 je nekorektní!« – Proto tedy
pokračovali Argentinci klidně a svižně v stanoveném plánu. Ale po čtrnáctém Gellerově tahu se asi udělalo před
očima černo všem třem, o Bolbochánovi nemluvě. Tady už se další tahy historické sicilské varianty větví. Panno
pokračuje proti Gellerovi v Bolbochánově intenci, Pilnik a Najdorf hledají nové druhy obrany. Všichni tři se však
shodně a brzo vzdávají…
Jefim Geller je typ šachového bojovníka a bijce s neústupnou vůlí. Nevěří ve výhodu prvního tahu bílého a
povinnost černého vyrovnávat hru. Má zkrátka za to, že výhodu musí získat ta strana, na níž hraje on. Upřímně
opovrhuje remízovým řešením situace a nikdy není v nebezpečí, že se mu turnajová tabulka zaplní nadpočetným
množstvím půlek. Je vskutku poučné studovat tabulky Gellerových turnajů. V roce 1955 například zvítězil v
sovětském přeboru před Smyslovem, Botvinnikem, Keresem, Petrosjanem, Tajmanovem, Spasským, Kotovem,
Flohrem, Averbachem a dalšími deseti vynikajícími mistry. Byl první ze všech, přestože prohrál pět (!) partií. Nota
bene: víc proher měl jen dvanáctý a potom šestnáctý až dvacátý hráč přeboru. Tento udivující fakt je jen potvrzením
známého úsloví, že dvě remízy neznamenají konec konců o nic více než jedna výhra a jedna prohra. Gellerova
nechuť k remízám je součástí jeho povahy. Snaží se usilovně o to, aby šachová políčka nebyla pokryta stojatými
vodami nudy. Hrál v kandidátském turnaji se Szabóem a v časové tísni byl nucen opakovat stejné tahy. Szabó hned
reklamoval remízu pro trojí shodnou pozici.
»Nikoli,« prohlásil pevně Geller, aniž se podíval do svého záznamu, »o remíze nemůže být ani řeč.«
Přišel sudí a prověřil spornou věc. A shledal, že dosud k trojímu opakování pozice nedošlo. Szabó tedy pečetil.
Geller vstal od stolku a usmál se provinile na svého sekundanta:
»Nestojím zrovna růžově, to vím. Ale co nevím, je to, podaří-li se mi tuhle partii ještě nějakým zázrakem
zremízovat…«
(Pro milovníky přesnosti připisujeme do závorky, že se to Gellerovi přece jen podařilo.)

PAUL KERES hraje šach už dvaačtyřicet let! Neuvěřitelné, ale pravda pravdoucí. Ve čtyřech letech začal
okukovat počínání svého otce u šachovnice a zdatně ho napodobovat v každodenních šachových soubojích se svým
bratrem. V osmi letech odhalil malý Paul tajemství šachové notace a začal si od té chvíle zaznamenávat do tlustých
fasciklů průběh těchto nekonečných bratrovražedných sečí. V devíti letech objevil v otcově knihovně Dufresnovu
šachovou příručku. Ale směl se z ní učit teprve tehdy, až ji celou přeložil do rodné estonštiny.
Čtrnáctiletý Keres se stává studentským přeborníkem země, patnáctiletý Keres nejlepším korespondenčním
hráčem, šestnáctiletý Keres mistrem Tallinu v bleskové hře, osmnáctiletý Keres přeborníkem Estonska,
devatenáctiletý Keres hrdinou šachové olympiády ve Varšavě 1935 a dvacetiletý Keres se pak na svém prvním
mezinárodním turnaji dělí s Alechinem o první místo. Závratná tato cesta ke hvězdám končí (nekončí, ale vrcholí) o
dva roky nato vítězstvím v nejslavnějším předválečném turnaji velmistrů. Keres je první s Reubenem Finem.
Teprve na dalších místech za nimi se umisťují Botvinnik, Alechin, Euwe, Reshevsky, Capablanca a Flohr. Od těch
dob září Keres na šachovém nebi s oslňující nepřetržitostí jako stálice první velikosti.
V sedmatřicátém roce přijel Keres do Prahy na turnaj, který organizoval šachový zanícenec a novinář František
Frič. A že byl Frič muž vzdělaný a etikety znalý, rozhodl se přivítat všechny zahraniční účastníky v jejich rodné
řeči: Soňu Grafovou německy, Trifunoviče srbochorvatsky, Kerese estonsky. Ne že by všechny tyto jazyky Frič sám
ovládal, ale měl vtip a důvtip a věděl, jak si proslovy opatřit. Estonské říkání mu sestavil a výslovnost objasnil
lotyšský mistr Petrov, který se v té době šťastnou náhodou v Praze nachomýtl. To se pak Keres podivil, když
redaktor Fric pronášel vláčně a důstojně asi takováto oslavná souvětí: »To ti povídám, Keresi, ať se tu u nás chováš
slušně a ať nás tady moc neobehraješ. To víš, host je host, ale s takovým panáčkem, který by chtěl zmatit naše
domorodé mistry, s takovým bychom setsakra zatočili, to si piš…«
A tak to šlo dál, dobrých ještě pět minut. Keres poslouchal vážně a soustředěně, čehož důkazem je i ta
skutečnost, že podnes na Fričův estonský proslov vzpomíná.
Za mlada byl Keresův šachový styl břeskný a bouřný, oslnivý a oslňující. Po letech přichází na chuť stylu
zjemněnému o poziční kouzla a čáry. Ještě v době, kdy v Keresovi každý viděl rozverného útočného a
kombinačního hazardéra, vyznal se ze své velké lásky ke způsobu hry Capablanky a Flohra: »Je-li jejich hra tak
neprůbojná a neproduktivní, jak se neprávem tvrdívá, pak by je bylo možno přece snadno porazit. Ale to dokáže
málokdo a málokdy. Pravá krása šachu záleží vždy jen a jen v střetávání protikladných snah a vůlí. Bylo by totiž
nezábavné, bojovat proti stejnému stylu, proti stejné osobnosti. V rozmanitosti systémů a střetávajících se
charakterů spočívá nedostižný půvab naší hry.«
V kandidátských turnajích 1953, 1956 a 1959 byl Keres vždy až druhý. Což znamená, že v světovém – a tedy i
sovětském – žebříčku je až třetí. (Vysvětlivka: Proto ta »až« v předchozích dvou větách, že jde o Kerese…)
»Jsem už moc starý,« komentoval svůj poslední »neúspěch« v turnaji kandidátů.
»A což takový Lasker, Alechin, Tartakover, Capablanca, ti nebyli už moc staří v dobách své slávy?«, namítali
novináři logicky.
»Nu, ano. Ale to bylo za jiných časů. Když tenkrát někdo z těch velkých získal jednoho jediného pěšce, nemusel
pak už hodiny a hodiny plavat proti proudu a vysilovat se ukrutnou námahou, aby se vyhnul remízovému víru.
Dnes jsou však šachová teorie a technika tak vyspělé, že zase jen znovu mládí může bez bázně a zábran ignorovat
nebezpečné hloubky, úskalí a zátočiny, o nichž my staří tak dobře víme. To, co bylo kdysi šachovou hrou, je nyní z
větší části namáhavou šachovou prací.«

MARK TAJMANOV přijel na turnaj kandidátů do Neuhausenu 1953 jako čerstvý, právě graduovaný mladý
velmistr. Po prvních dvou utkáních měl na svém štítě jen pobledlou půlku bodu. Sálo Flohr, jenž byl Tajmanovým
sekundantem, seznamoval ho s šachovým novinářem a nám již známým rekordmanem ve hře naslepo
Koltanowským: »A tohle je slavný mistr Koltanowski…«
Tajmanov, potřásaje rukou slavnému mistrovi, zeptal se: »Mistr? Velmistr nebo malomistr?«
Koltanowski pohotově opepřil svou odpověď: »Já chci být radši malomistr, který hraje velký šach, než velmistr,
který toho málo umí.«
»A mně je zase sympatičtější velmistr,« zasáhl do střetnutí všudybyl Najdorf, »který hraje mistrovsky šach a
velmistrovsky na klavír, než malomistr, který hraje velesimultánky proti velepackalům.«
V jakých simultánkách nalézá oblibu Mister Koltanowski, o tom jsme již hovořili, a proto Najdorfovu narážku
vysvětlíme jen v jednom bodě: Mark Tajmanov patří mezi nejlepší současné sovětské velmistry, ale i mezi koncertní
klavíristy. Když mu bylo deset let, povšiml si jeho šachového talentu sám Botvinnik a vzal si ho do »učení«. Ve
stejné době ocenili Markovo klavírní nadání filmaři a vyhlédli si ho jako hlavního představitele pro film
Beethovenův koncert. Od těch časů zůstává Tajmanov věren oběma svým láskám – hudbě i šachu.
Jugoslávec Trifunovič debatoval onehda s Tajmanovem o mladičkém Talovi, hrdinovi Portorože, Bledu,
mnichovské olympiády a vítězi dvou sovětských přeborů: »Co myslíte, bude tenhle nebojácný chlapík ještě jednou
přeborníkem Sovětského svazu?«
»Tal je znamenitý šachista,« řekl Tajmanov, »a odvážný útočník jako nikdo druhý. Ale přece jen nemyslím, že by
mohl jeho riskantní styl obstát znovu a potřetí. Ne, nevěřím tomu; není to pravděpodobné a není to možné…«
»A co když přece?«
»Pak,« hledal Tajmanov nějaký silný výraz, »pak jsem hotov zanechat šachu a hrát už jen –«
»Na klavír,« doplnil Trifunovič.
»Ne,« opravil Tajmanov, »ruletu«.
Tajmanov šachu nezanechal a ruletě se neupsal. Snad proto, že Tal v přeboru Sovětského svazu 1959 byl pouze
druhý. Snad však přece jen ještě z jiných důvodů…

S šachovnicí letem světem

O tom, že šachy vládnou nejen zemi, nýbrž i vzduchu a vodě, pospíšil si snést důkaz Tartakover, který už v roce
1929 hrál simultánku ve výši 2000 metrů nad zemí v letadle letícím z Budapešti do Barcelony a který o dva roky
později se stal i prvním simultánkovým přeborníkem Středozemního moře na palubě lodi Massilia.
V roce 1932 se konaly v Los Angeles olympijské hry a také šachový turnaj za účasti Alechina. Američtí šachoví
podnikatelé sice doufali v sílu popularity mistra světa, ale v těžké konkurenci s olympiádou se vynasnažili zlákat
velevážené publikum smělým propagačně reklamním manévrem: Alechin, Kashdan a Dake vstoupili do letadla a
vzlétli nad město. Kashdan hrál rychlou partii s Dakem, zatímco Alechin držel mikrofon a vysílal pozemšťanům
průběh vzdušného zápasu a přičiňoval navíc pohotové glosy k jednotlivým tahům. Pokud se posluchači nechtěli
sami namáhat reprodukováním partie, mohli pozorovat nadoblačný šachový děj na obrovské nástěnné šachovnici
na zdi hotelu. Reklama vzbudila prý živý zájem o šachový turnaj a jednotlivým utkáním pak přihlížel rekordní
počet diváků: pětatřicet.
Na začátku devatenáctého století nebyla sice ještě letadla, ale jezdily už vlaky a jezdila ještě koňská spřežení.
Obou těchto dopravních prostředků používal jeden americký cestovatel, který jezdil po Evropě a všude byl hýčkán
a milován pro své roztomilé chování a pro svou pozoruhodnou šachovou soupravu. Vlastnil ten pán totiž
překrásně vyřezávanou šachovničku o rozměrech 8x8 centimetrů s příslušným počtem miniaturních figurek.
Obzvláště diplomati, důstojníci a jiní členové tak zvaných vysokých kruhů si pokládali za čest, že se mohou
vlastníma rukama dotýkat nejmenších šachových figurek světa.
»Hrát s vámi, urození pánové,« klaněl se roztomilý cestovatel, »vyžaduje koncentrovanou pozornost, neboť jste
velcí šachoví umělci před bohem.«
A tak si takhle cestovatel cestoval po všech zemích a všude, se uctivě ukláněl a pronášel obdiv a úctu nad
božskou hrou svých mocných soupeřů. Putoval jednou z Moskvy do Petrohradu a hrál právě vzrušující partii s
generálem carské tajné policie. Vlak prudce zabrzdil a náraz smetl naráz figurky na zem. Generál se zlomil v kříži a
jal se je zdvihat. Zdvihá je a vidí, že malá černá dáma je ještě o hlavičku menší. A nejen to: vidí také, že v jejím
dutém vnitřku trčí stočený lístek papíru. Vezme tedy generál namátkou i jinou figurčičku, odšroubuje jí hlavu a
uzří totéž: proužek papíru popsaný mravenčími písmenky a čísly. Ukázalo se, že roztomilý cestovatel není ani
roztomilý, ani cestovatel, ale že je to docela nepříjemný špión.
»Celá léta jsem se stranil žen a lásky, abych nebyl zrazen,« klnul špión před soudem nad svým smolným
osudem. »A přece to byla nakonec dáma, která mě přivedla do vězení…«
V době, kdy Hitler vnutil Německu fašistickou vládu a kdy se rozhodl posunovat své zbrojné voje po šachovnici
Evropy, v téhle trpké době se dostávaly do nacistických vězeňských kobek desetitisíce nevinných lidí. Stefan Lorant
byl jedním z nich. V hitlerovském vězení si psal deník, který později vyšel tiskem. Přečteme si záznam z 15. dubna
1933:
»Dnes odpoledne hrála cela 39 proti cele 37 šachy. Za devětatřicítku Tschuppik a Lex, za sedmatřicítku Banke a
lékárník. Byla to podivuhodná partie. Soupeři na sebe neviděli. Hlásili si své tahy zamřížovaným okénkem. ‚Dáma
na c5,‘ oznamuje Tschuppik svůj záměr. Banke odvětí: Jezdec na a3’. Tak to jde celé odpoledne. Bát se dnes nikoho
nemusejí. Je Bílá sobota a jen málo strážných je ve službě. Vězeňskou chodbou zvučí jména šachových figurek a
políček…«
Také v buchenwaldském koncentračním táboře byl šach potěchou srdce a lékem proti malověrnosti. V ovzduší
prosyceném špicly a udavači se hrály šachové turnaje jednotlivců a mužstev, konsultační partie jizeb, simultánky a
dokonce stolová olympiáda. Šachová horečka zachvátila celý tábor. Šachisté z Buchenwaldu měli i svou hymnu.
Ale nyní už pryč z hnědého temna a černé minulosti. Německá současnost má jiné, světlejší kontury…
V Německé demokratické republice je městečko Ströbeck a to je naveskrz prosyceno šachovou hrou. Děti jdou do
školy a pod paží si nesou kromě učení šachovnici; před domky vysedávají penzisté a výměnkáři a zaujatě posunují
šachovými figurkami; v hospodě se neholduje kartám nebo kulečníku, nýbrž šachu; ve škole je šachová hra
povinným vyučovacím předmětem: »Ukaž mi, jak umíš hrát šach, a já ti povím, co jsi zač« – toť heslo a životní
filosofie obyvatel Ströbecku.
Šach je v Ströbecku zakořeněn už skoro tisíc let! V roce 1011 byl totiž vězněn v místní kamenné věži markrabí
Gunzelin, který se čímsi znelíbil panu biskupu Arnulfovi. Nemaje v kobce co na práci, urobil si z chleba a hlíny
šachové figurky a na podlaze si vyryl šachovnici. Učil pak šachu své strážce a ti zas předávali své šachové
zkušenosti ströbeckým sedláčkům a dychtivé mládeži. Tak se stal šach v Ströbecku zábavou, zálibou, tradicí,
zákonem. Na kostelní věži, jakož i nad někdejším vězením pana markrabího se po větru otáčí korouhvička v
podobě šachovnice; také v městském znaku vévodí černobílá šachová políčka; šachové slavnosti s živými figurami
se pořádají na náměstí už od nepaměti; vzácní návštěvníci tu nejsou vítáni chlebem a solí, nýbrž šachovou partií; v
místním »Hostinci u Šachové hry« je podlaha sroubena z černých a žlutých prkenných čtverců.

Daleko, daleko na sever od Islandu je ostrůvek Grimsey, kde žije něco kolem stovky obyvatel, živících se
vývozem peří divokých ptáků a těšících se šachovou hrou. Šachista D. W. Fiske, Morphyho časopisecký
spolupracovník, se dověděl o podivném ostrůvku a vypravil se tam. Sehrál pak s ostrovním přeborníkem zápas na
52 partií, v němž podlehl 5:47. Dojat skrovným živobytím ostrovanů a jejich šachovou zdatností, odkázal jim 12 000
dolarů.
Jiná zpráva a z jiného světadílu. V jedné vesnici na Sumatře se oddávají všichni mužští obyvatelé po celý den a
po všechny dny hře v šach, kdežto veškerou prací se zaobírají ženy, které prý mají zase jedinou výsadu: nesmějí se
učit šachu.
 Slyšeli jste o Henry Stanleyovi? Ne-li, tedy posloužíme stručnou informací. Stanley byl povoláním dobrodruh,
cestovatel, novinář a hrdina; něco jako Halliburton, jenže žil a vyráběl senzace v poslední třetině devatenáctého
století. Nás však tu zajímá jediná jen ukázka z jeho spisů:
»Cestou na severovýchod od Konga jsem nalezl sídliště kmene, který k mému největšímu údivu pěstoval hru v
šach. Opravdový a nefalšovaný šach, jaký se hraje i u nás. Nemohl jsem sice posoudit šachovou výkonnost
domorodců, sám šachu pramálo rozuměje, ale to mohu říci, že hráli s nadšenou náruživostí. Dvojice šachistů seděly
v pohledné bambusové chaloupce na skvostném koberci, který byl pýchou celého kmene.«
A z Afriky zase třeba do Indie. Muž, jenž zažil to, co bude následovat, se jmenuje John D. Beugless. Dlel v Indii v
roce 1886 co námořní důstojník americké flotily a zajímal se, jak každý pochopí, výhradně o věci kulturní a
umělecké. Navštívil Argu a stiskl pravici králi Akbarovi. A byl přítomen oblíbené kratochvíli Jeho Veličenstva,
které hrálo šachovou partii s ministerským předsedou. Šachovnicí bylo nádvoří paláce, vyparketované
čtyřiašedesáti černými a bílými mramorovými deskami, a namísto šachových kamenů zaskočilo dvaatřicet
vybraných krasavic. Královy živé figurky byly oděny do zlatých a šarlatových kostýmů, kdežto soupeřový dívčí
šiky skrývaly své tělo pod stříbrným a modrým šatem. Král trůnil na balkónu a ministerský předseda seděl na
protější straně dvorce. Po boku hráčů stáli heroldi, kteří tlumočili pokyny figurkám. Vítězi partie připadlo jako cena
všech dvaatřicet sličných panen.

Žádná partie s živými figurami nebyla jistě sledována s větším napětím než ona hra, kterou vymyslel španělský
inkvizitor Petr Arbues. Aby se zbavil nepříjemné odpovědnosti za své kruté rozsudky, dal činy církevních
provinilců soudit prostřednictvím královské hry. Najal dva slepé mnichy, kteří sluli obzvláštní šachovou obratností,
a přikázal jim hrát partii vždy před dvaatřiceti kacíři. Každý šachový kámen byl nejdřív označen jménem některého
odsouzence. Jakmile byla kterákoli figurka vzata z prkna, byl ten, jehož jméno nesla, jat katem a postrkem
dopraven na popraviště. Neboť šachová hra obou slepých, a tedy i nestranných mnichů, dostatečně prý prokázala
vinu a trest. Jenom ti, kteří po skončené hře na šachovnici a v hracím sále zůstali, mohli vyplatit svůj život
polovinou jmění a majetku, což spravedlivá a nejsvětější církev velikomyslně přijati ráčila.
Dějištěm okázalé partie s živými figurami se stala L. P. 1895 matička Praha. Pražské sokolstvo za odborné
spolupráce členů Českého spolku šachovního provedlo v amfiteátru Národopisné výstavy živou partii, kterou »s
patřičným ohledem na všechny podmínky« sestavil dr. Jan Dobruský. Partie představovala bitvu u Vilémova z
roku 1469, v níž uherský král Matyáš byl poražen a zajat Jiříkem z Poděbrad. Na každém čtverci v základní pozici
obrovské šachovnice nestáli jednotlivci, nýbrž celý početný houf herců. Tak například na poli cl přebýval chrabrý
kralevic Jindřich se sborem lučištníků; na bl seděl na oři rytíř Ctibor Tovačovský z Cimburka, obklopen družinou
bojovníků, a tak podobně. Každý tah byl tedy v podstatě malým vojenským tažením a diváci i herci si přišli na své.
Koldokola stáli hlasatelé s hlásnými troubami a komentovali průběh partie. Asi takto: »Král Jiří, kterýž kázal
udělati záseky v pásmu Železných hor, Uhry s boku svírajících, vysílá oddíl pěších vpřed (1. e2-e4). Těm postaví se
na odpor uherská rota pěších (1… e7-e5), kteréž se sice podaří houfec Čechů (2. d2-d4) na pomoc spěchajících
zapuditi (2… e5xd4); ti však spojíce se s družinou královny Johany vyženou Uhry z pozice dobyté (3. Ddlxd4).« –
Byla to podívaná věru břeskná a vzrušující a teprve kolem třicátého tahu »Matyáš odtržen od svých nadobro a
sevřen oděnci bojovné královny Johany před Jiřím se pokoří a meč svůj mu odevzdává«.

Je libo anekdotu?
Na šachové olympiádě v Hamburku 1930 si přisedl jednoho večera k polskému šachistovi Makarczykovi
neznámý pán. A uvázav si pod bradu ubrousek, slušně se Makarzcykovi uklonil a pravil: »Mahlzeit.«
Makarczyk trochu překvapeně povyskočí a odvětí se stejně uctivou úklonou: »Makarczyk.«
Druhého dne se ti dva sešli zase u oběda. Dříve než vzal neznámý človíček příbor do ruky, sklopil bradu a
slušně ohlásil: »Mahlzeit.«
Makarczyk, jenž ví, co se sluší a patří, okázale povstává a představuje se: »Makarczyk.«
Večer je večeře. A stejné úklony a stejně přívětivé úsměvy. »Mahlzeit,« vinšuje ten cizinec a »Makarczyk«,
oznamuje Makarczyk neméně dvorně a způsobně. Ale pak v turnajovém sále se polský šachový borec dotazuje,
bývá-li zvykem v této zemi se při každém setkání znovu představovat.
»Jak to?«, táže se tázaný.
»Tak to, že v hotelu u jídla se vždycky takto chová jistý pan Mahlzeit. Samozřejmě, že jsem se mu rovněž
pokaždé představil. Vím, co je to slušnost; ale přece jen někdy se mi to jaksi netento…«
Nezbývalo, než dobrému Makarczykovi vysvětlit, jak se věci mají: že mu Němec přeje dobrou chuť, že se mu
nepředstavuje. I pospíšil si Makarczyk druhého dne svého spolustolovníka předejít a volal už na něj z dálky:
»Mahlzeit!«
K jeho velkému údivu mu Němec stejně zdvořile a se stejnou intencí odpověděl slovem »Makarczyk«.
Makarczyk jako šachista byl před válkou osobou dosti populární a známou. Ale mnohem víc než šachové
kombinace ho proslavila svrchu uvedená anekdota, která se šířila tradicí i tiskem ještě na šachové olympiádě v
Praze 1931, ve Folkestonu 1933, ve Varšavě 1935 a ve Stockholmu 1937; která byla uveřejňována i v časopisech
nešachových, která byla dávána k lepšímu ve všech světadílech, která se dokonce stala podnětem úvah o vzniku a
putování anekdot.
Mimochodem, mistr Makarczyk vždy a všude hlásal, že tato anekdota je jen nízký klep a výmysl. Leč hlásal to
marně. Protože anekdota, která se líbí, žije a roste pravdě navzdory.
Jak vlastně vznikají šachové anekdoty? Patrně stejně záhadným způsobem jako anekdoty nešachové. Snad
někdo rozvine něčí vtipný nápad, snad jiný dofabuluje kus rozmarné skutečnosti, snad kdosi opravdu někde v
ústraní vymýšlí slovní hříčky a paradoxní situace a vypouští je do vzduchu jako mýdlové bubliny.
Ať tak či onak, máme přece jen za to, že nejvtipnější vtipy nahrává sám život a sama šachovnice. Na tobě jest,
milý šachisto, abys jen dotáhl nadějnou pozici až k závěrečné matové pointě.
To umíval znamenitě Joseph Henry Blackburne, největší šachista, jakého kdy Angličané měli. Když mu bylo
dvacet let, bojoval už v turnaji proti Anderssenovi, Steinitzovi a Paulsenovi; když mu bylo dvaasedmdesát, válčil
ještě v turnaji proti Laskerovi, Capablankovi a Alechinovi. Za tu dlouhou řádku let sehrál prý víc než 10 000
turnajových partií a inscenoval nejméně tisíc žertovných situací.
Přistoupil jednou v kavárně k Blackburnovi muž a zeptal se mistra, zda by si s ním nezahrál jednu partii o jeden
šilink. Blackburne výzvu přijal, dal vyzývateli výhodu bílých figur a zapálil si doutník. Blackburnův soupeř si
podepřel čelo oběma rukama a začal zhluboka přemýšlet. Konečně sklonil prsty nad královského pěšce a chystal se
s ním vykročit. Ale v posledním okamžiku se zděsil možných následků nepředloženého vstupního tahu a ruku
přiložil zase k rozpálenému čelu.
Blackburne už skoro dokouřil celý doutník, zatímco jeho obezřetný protivník se dosud neodhodlal k zahájení
hry. »Propočítáváte zřejmě čtyřicet prvních tahů dopředu až do jasně vyhrané koncovky,« oslovil Blackburne svého
nebezpečného protivníka a zdvihl se. »Vidím, že proti vám nemám šanci. Vzdávám partii. Tady máte šilink.«
Jednou hrál stařičký Blackburne proti mladičkému Nimcovičovi. Hra to byla celkem vyrovnaná, ale zcela
nenadále sjel z bezmračného nebe blesk. Veterán uchystal pro soupeře žertovnou léčku a Nimcovič se dal nalákat.
Stěžoval si pak hořeplně: »Der alte Fuchs hat mich beschwindelt.« (»Ten starý lišák mě ošidil.«)
Blackburne zaslechl tu větu, ale nic neřekl. Zašel však k řediteli turnaje a vyzvídal, co to vlastně znamená »der
alte Fuchs«.
»Oh, nic zvláštního,« zněla odpověď.
Zeptal se tedy někoho jiného a zase dostal neurčité a nejasné vysvětlení. Touha po vědění přivedla ho posléze k
stolu rozhodčích: »Povězte mi, prosím, je ‚der alte Fuchs’ gentleman nebo ne?«
Dalším šachistou, který programaticky oživuje tišinu turnajových sálů kořením humoru, je velmistr Wolfgang
Unzicker. Má doma dvě kartotéky: do jedné pečlivě snáší teoretické novinky v šachových zahájeních, do druhé
zjištěné, vyčtené a odposlouchané anekdoty. Obojí tato činnost mu vynesla vysoké tituly: Unzicker je dlouholetým
západoněmeckým šachovým přeborníkem a autoritativním světovým přeborníkem ve vyprávění anekdot. A jelikož
se pohybuje v internacionální šachové společnosti, učí se přednášet své laškovné příběhy ve všech jednacích
jazycích FIDE, a ty zvláště podařené i v bulharštině, češtině, polštině, rumunštině, maďarštině a podobně – podle
národnosti účastníků toho kterého turnaje. Ve své polyglotské anekdotářské vášni jeví takovou píli, že se učí i
slovíčkům, která se v akademických slovnících nevyskytují. Připustí-li někdy někoho ke slovu a vyslechne-li
nějakou novou anekdotu, nezasměje se, nepochválí, ale hned si ji poznamená a doma pak zanese do své vtipníkové
encyklopedie.
Když si soupeř před začátkem hry urovnává figurky a partiář a hodiny a popelník, když už je opředen a vzrušen
tuchou nadcházejících bojů na šachovnici, když už nemá na nic jiného myšlenky než na chystané zahajovací tahy,
jejichž varianty si v duchu zopakovává, tu ho právě osloví Unzicker v jeho rodném jazyce: »Tuhle anekdotu jistě
neznáte…«
A nevyzván, okamžitě započíná vypravovat svou oblíbenou:
»Přišel jeden pán do velkého obchodního domu: ‚Je to pravda, že se v tomhle obchodě prodává všechno od
špendlíků až po automobily?«
‚Ano,‘ ujistili jej.
‚Tak mi dejte, prosím, za dvacet halířů špendlíky.‘«
Jinak se Unzicker vyznačuje vážnou tváří a jen pozřídku uslyšíš jeho smích. Ovšem s výjimkou chvilek, kdy
dává k lepšímu své žertovné příhody. Tu – ničeho nepřeháníme – zalyká se šťastným a spokojeným chechtotem.
Neboť jako všichni anekdotáři světa, i on se směje svému vypravování první a nejvíc ze všech.
Jednou se blížil k Pircovi a už zdálky se na něj zubil: »Už jsem vám povídal tu novou anekdotu?«
»Je veselá?«
»To bych řekl.«
»Tak to jste mi ji ještě nevypravovaly zasmušil se Pirc, neboť, abyste věděli, slovinský mistr Vasja Pirc je také
anekdotovým přeborníkem. Kdežto přeborníkem jugoslávského šachu už dávno není a celkem s melancholickým
uspokojením jen vzpomíná na svá vítězná tažení v druhé polovině let třicátých. Teď se už stará spíše o šachovou
výchovu mládeže, o teoretické šachové záležitosti a o šachové anekdoty. Pirc však anekdoty nejen vypráví, ale – na
rozdíl od Unzickera – také vytváří. Což je úvazek, jak každý pochopí, neobyčejně nesnadný. Ale Pirc nejenže
tvůrčím způsobem kultivuje roli značně omezenou, ale on si ji ještě dobrovolně zužuje na políčko slovních hříček.
V Portoroži měl ve třináctém utkání Sanguineti volno a díval se na partii Filip-Cardoso. Přistoupil k němu Pirc a
lákal ho k malé procházce. Argentinec chtěl však vědět, jestli a jak se Cardoso vymaní z Filipova sevření. »Ale,
mistře Sanguineti,« napomenul ho Vasja Pirc, »nesmíte přece být tak sanguinicky zvědavý. Radši mi řekněte, jaký je
rozdíl mezi Filipem a Cardosem.«
»Nu, to není snad tak těžko uhodnout,« vyhrkne sanguinicky Sanguineti, »Filip je největší a Cardoso nejmenší ze
všech účastníků turnaje.«
»Ach, kdepak,« triumfuje Pirc skvělým trumfem. »Cardoso je z Filipín, ale Filip není z Cardosin.«
Ostrovtipný Vasja setrvává ten večer u stolu s Argentinou. A na otázku pana vrchního, co že si vybral mistr
Rossetto, odpoví pohotově za něj: »Rossetto? Jako obvykle: rizoto!«

Tradice našeho šachu

O dětství, chlapectví a jinošství českého a slovenského šachu jsme si už pověděli. Zbývá tedy zachytit věk jeho
mužné dospělosti a vysledovat nějakou vývinovou logiku našeho šachu, vyslovit znaky této šachové tvorby,
formulovat tradici.
Napřed dotěrná otázka: Lze vůbec v československém šachovém hnutí a tvoření postihnout cosi na způsob
tradice?
Zda na ten otazník odpovíme kladně či záporně, závisí jen a jen na tom, jak chápeme pojem a smysl tradice.
Romantik Charousek se ovšem svým stylem a názorem ani trochu nepodobá Flohrovi, jehož věcný a precizní
sloh je zase opakem Durasova geniálního primitivismu nebo Rétiho obrazoboreckého novoromantismu. A jiný je
Pachmanův pohled na řešení šachových problémů a jiný zas Filipův.
Styl hry a směr myšlení nejvýznačnějších představitelů našeho šachu nemůže proto poskytnout podklad pro
vypátrání jednotné a jednotící kontury československé šachové tvorby. A marné by byly pokusy svést všechny tyto
vůdčí zjevy v jediný typ. A dobře, že je to tak.
Neboť pravá tradice – ta vzestupná a životodárná – vzniká a sílí svárem protikladů, potíráním tradice staré a
dožité, protestem, polemikou, novátorstvím.
Tradice není tedy oslavou starých časů a dávných, vítězně vybojovaných půtek, nýbrž ornou půdou pro nové
výboje a nové úrody. Tradice je v podstatě vůle a odvaha k činu.
A tuto tradici československý šach má; a fakta, stručná, věcná fakta ji ozřejmují.

RUDOLF CHAROUSEK byl první z vynikajících postav našeho šachu. Mladý muž, kterému stačila pouhá tři léta
závodní činnosti k tomu, aby vstoupil jako jeden z největších do dějin novodobého šachu. Miluje vzruch, spád, boj –
a to prosím v době, kdy zásady střízlivé poziční hry ovládly světové šachovnice. Rudolf Charousek – rodem Čech,
pobytem Maďar, srdcem a krví Jánošík – přichází v roli rouhače a pokušitele čtyřicet let po Morphym. Jde do svého
prvního mistrovského turnaje v roce 1896: nezvítězí, ale porazí Laskera. A už v příštím turnaji se dělí o první místo
s legendárním Čigorinem a předstihuje Pillsburyho, Schlechtera, Tarrasche, Maróczyho. Lasker o něm řekl: »S tímto
mladým mužem budu muset jednou bojovat o mistrovství světa.« – Ale nemusel. Charousek vyhrál ještě velký
berlínský turnaj v roce 1897 a pak už náhle končí jeho šachová dráha a život. Umírá – mlád 27 let.
Necelé čtyři roky závodní činnosti mu stačily k tomu, aby vstoupil jako jeden z největších do dějin novodobého
šachu.
Dlouho se vedl spor o jeho národní příslušnost. Byl Čech nebo Maďar? Odpověď není snadná ani dnes, ale
skutečnost je tato: Charousek se narodil v Praze, jeho matka byla Češka a otec působil jako telegrafista u železnice v
maďarském Debrecíně. Tam také Charousek vychodil školu a v Košicích pak studoval práva. Zachovalo se několik
jeho dopisů matce; všechny jsou psány česky. A lze jen souhlasit, vzpomínají-li dnes v přátelském porozumění
Rudolfa Charouska šachisté českoslovenští i maďarští.

OLDŘICH DURAS byl hrdinou mnoha velkých mezinárodních turnajů v posledních deseti letech před první
světovou válkou. Byl mlčenlivý, chladnokrevný a houževnatý. Teorií šachu se nikdy příliš nezaobíral, neboť nade
vše věřil vlastnímu úsudku a rád předkládal soupeři nové šachové problémy a hádanky. Soupeři i sobě.
Je ovšem pochopitelné, že míval v zahájení veliké nesnáze. Ale přečasto tuto okolnost dovedně vykompenzoval
silou své vynalézavosti a smělosti. Na svou příležitost trpělivě čekal třeba sto i více tahů.
Na počátku turnajů hrával obyčejně nejistě a teprve v druhé polovině dostihoval a předstihoval udivující vervou
své soupere. Říkává se, že jedním z rysů české povahy je pevný nástup a ochabnutí ve finiši. Ne tak u Durase:
nemíval šťastný začátek ani v partiích, ani v turnajích, ale dokázal bojovat i tehdy, jestliže už nikdo nevěřil v
možnost jeho vítězství.
V Opatiji 1912 se hrál dvoukolový turnaj dvanácti. Po první půli byl v čele Spielmann s 10½ bodu, kdežto Duras
měl o celých pět jedniček méně. A když český mistr prohrál ještě obě první partie druhého kola, bylo nanejvýš
pravděpodobné, že skončí mezi posledními. Ale Duras dokázal, že pravděpodobnost nemusí mít podobu pravdy:
V dalším utkání porazil vedoucího Spielmanna a v dalších dnech i sedm zbývajících souperů. Takový nevídaný
finiš zajistil Durasovi ještě druhou cenu.
Duras byl bojovník. Nikdy se nebál riskovat, nikdy nehrál opatrnicky. Taková zásada měla svůj přirozený odraz
i v turnajové bilanci: hodně výher a někdy i dost nul a vždy málo remíz a velmi mnoho cen za nejkrásnější partii.
V roce 1907 na turnaji v Karlových Varech hrál Duras s Teichmannem a stál, podle všeobecného mínění,
dokonale na prohru. Teichmann odešel na skok od šachovnice, aby mezi diváky sklidil obdiv za velkolepě vedenou
partii.
»Duras je úplně hotov,« hlaholil v kruhu šachových odborníků. »Naprosto nechápu, proč nad tím ještě sedí.«
»Snad se pokusí ze zoufalství o tah věží na bl,« řekl kdosi.
»Pak přijde zničující úder pěšcem na h6,« zvolal Teichmann a bylo po diskusi.
Vševědoucí Teichmann přikvačil k šachovnici, na níž Duras už opravdu učinil tah věží na bl. Aniž usedl a uznal
pozici za vhodnou jediného pohledu, pokračoval Teichmann vyhlášeným úderným tahem na h 6. A brzy nato partii
opravdu musel vzdát – ale ne Duras, nýbrž Teichmann.
Říkalo se o Durasovi, že prý k němu nezřízeně lne šachové štěstí, že vyhrává i zcela už prohrané partie.
Měl Duras štěstí či nikoli? Sám o tom napsal jednou pěkný a poučný článek, který tu neváháme v mírně okrácené
formě ocitovat: »Podle referátů některých časopisů měl jsem při partiích v pražském turnaji velice mnoho štěstí.
Nepopírám. Ale jak dalece bylo náhodné, o tom, myslím, i ti nejlepší řešitelé psychologických záhad stěží by mohli
podat správný úsudek. Prozradím recept, jakého jsem na přilákání tohoto těkavého štěstí v jednom případě užil. V
partii se Salwem jsem nalezl asi před dvacátým tahem osmitahovou kombinaci, která podle mého soudu vedla k
výhře. Když jsem propočítal všechny pravděpodobné odpovědi a přesvědčil se, že jsem nic nepřehlédl, obětoval
jsem, jak kombinace vyžadovala, pěšce. Až do pátého tahu šlo vše hladce. Salwe reagoval právě tak, jak jsem
očekával, a já byl ukolébán již v jistotu, že partie je pro mne vyhrána. Tím trapnějším a přímo ohromujícím bylo pro
mne však náhlé seznání, když při šestém tahu sahal jsem po dámě, abych ještě tu obětoval a tím pointu celé své
osmitahové kombinace demonstroval, že jsem přehlédl přece jednu neobyčejně skrytou obranu, která celou mou
kombinaci vyvracela. Zmocnily se mne pocity prudkého bolu, lítosti nad zmařenou nadějí a nad neodvratnou
porážkou. Jak značně si uškodím! Jak své přátele zarmoutím! – věru, bylo mi až k pláči. A mezitím drahocenný
turnajový čas ubíhal. Nešťastná osmitahová kombinace si ho příliš vyžádala. Za takových okolností mnohý bývá
neodvratně ztracen. Mně však byla turnajová zkušenost dobrou rádkyní. Jakmile první nával citu minul, vynaložil
jsem všechnu sílu vůle, abych svou pozornost znovu jen k partii soustředil. Nejprve jsem se přesvědčil, že ona
obrana skutečně Salwemu vyhrává, a pak jsem se jal vymýšlet cesty k záchraně. Leč marné bylo všechno mé
namáhání. Pozice a tedy i partie byla naprosto prohrána. Času měl jsem již toliko pět minut na sedm tahů. Jaké
přímo hořečné mozkové práce bylo třeba, abych se mohl zmoci na resumé: že záchrany sice není, že však dávám
Salwemu možnost, když důsledně svou chybnou kombinaci dokončím, že ze zdánlivě tří správných odpovědí
vybere si jednu nesprávnou a tím že spíše bude se moci zmýlit, čím méně bude přemýšlet, a proto že je nutno,
abych nechal si téměř všechen svůj turnajový čas až na několik vteřin projít a tak ho přiměl k známému triku, tahat
tím rychleji, v čím větší časové tísni je soupeř. A nyní, ptám se, zda to bylo štěstí, že Salwe, přišed k partii a
pohlédnuv spěšně na mé kontrolní hodiny, téměř okamžitě zvolil jednu jen ze zdánlivě správných odpovědí, čímž
partii prohrál? Jak dalece bylo to mé přičinění a jak dalece bylo to štěstí?«
Snad není třeba komentovat Durasův srozumitelný a přesvědčující výklad. Snad lze jen zakončit odstavec
známou průpovídkou, že: každý svého štěstí strůjce…

RICHARD RÉTI byl sice jen o dva roky mladší než Tartakover, ale Tartakover byl učitelem a Réti žákem. Ptali se
jednou devatenáctiletého pana učitele na šachovou budoucnost jeho žáka. Ten řekl: »Réti studuje matematiku, aniž
je suchým matematikem; žije ve Vídni, aniž je Vídeňákem; mluví neobyčejně rychle, aniž se ukvapeně rozhoduje;
bude jednou nejlepším šachistou světa, aniž se stane mistrem světa. Je to šachový umělec a výzkumník, který se
častěji táže ‚co?‘ než ,proč?‘«
Tartakover měl pravdu: Réti stanul brzo v čele šachové generace a moderny a začal – ve shodě s Nimcovičem a
Tartakoverem – upřímně nenávidět jakoukoli šablonu. Zde je několik zrnek jeho šachové filosofie: »Střez se
samozřejmých tahů!«
»Čím je pozice otevřenější, tím důležitější je náskok ve vývinu.«
»Každý tah musí být harmonickou částí celkového plánu.«
»Nás mladé nezajímají pravidla, nýbrž výjimky.« »Nejkomplikovanější pozice na šachovnici je před prvním
tahem bílého. «
Ústřední myšlenkou jeho nauky je strategie, podle níž se hráč (především bílý) nezmocňuje klíčových středních
polí závaznými tahy královského nebo dámského pěšce, ale volí boční vývin střelců, aby teprve po této přípravě
ovládl střed šachovnice postupem vlastních pěšců nebo působností svých lehkých figur nebo rozbitím středu ze
svých okrajových střílen.
Réti byl skvělým praktickým hráčem, vynikajícím šachovým teoretikem, výborným skladatelem šachových
studií, světovým rekordmanem v simultánních produkcích na slepo (hrál současně proti 24 soupeřům; a byl
překonán teprve Alechinem).

SÁLO FLOHR nosil tehdy ještě krátké kalhoty, ale v pražské kavárně Areo už porážel slovutné mistry. Zejména
ve volných, rychle hraných partiích udivoval nadobyčejnou schopností postřehu a neomylným odhadem pozice.
Když mu bylo devatenáct let, věděla už šachová Praha, že tenhle nenápadný mládeneček bude co nevidět známý
po celém světě. Doma sice vítězil, ale pozvání na zahraniční turnaje nepřicházela. Flohr tedy jezdil za
mezinárodním šachem sám – jako reportér pražského deníku.
Dvacetiletý šachový zpravodaj Sálo Flohr pilně sledoval průběh veleturnaje v Berlíně 1928, navazoval styky s
velmistry a vyzýval je k přátelským partiím.
»To je hezké, mladý muži, že jste tak nebojácný,« usmál sé Tartakover smělosti neznámého. »Ale jestlipak se
nebudete bát hrát se mnou bleskové partie o pět marek?«
Flohr potřásl hlavou, jako že se nebude bát, a hned už bystře rozestavoval figurky. Hrálo se, hrálo, a byl to
kupodivu Tartakover, který – když vyplatil soupeři patnáct marek za první tři prohrané partie – ztratil chuť k
dalším finančním ztrátám a odešel. Čemuž se od srdce nasmáli Nimcovič a Spielmann a chutě usedli na židli,
kterou opustil Tartakover. Prohráli však i oni, a prohrál o hodinu později také Réti. Po dalších dvou hodinách se
stal obětí neznámého mladíka z Prahy velmistr Marshall a po něm Rubinstein. Od toho dne měl berlínský turnaj
dvě části: dopoledne hráli velmistři mezi sebou a večer se pokoušeli zdolat v bleskových partiích tak jemného
kloučka. Podle dochovaných zpráv a svědeckých výpovědí můžeme tu spolehlivě konstatovat, že se jim to mockrát
nepodařilo. Anglický šachový časopis »Chess« doprovodil referát z této události slovy: »Na konci týdne putovaly
peněžní ceny některých vítězů turnaje do kapsy mladého reportéra z Prahy, který velmi ochotně půjčil jedné ze
svých obětí potřebnou částku na zakoupení jízdenky domů.«
Od roku 1929 je už Flohr všeobecně uznávaným šachistou nejvyšší světové úrovně. A po celé další desetiletí si
tuto svou pověst upevňuje sérií mnoha znamenitých vítězství v turnajích i na olympiádách. V roce 1938 přijel do
Prahy dokonce Alechin a sjednal s Flohrem podmínky zápasu o mistrovství světa. Druhá světová válka však
připravila Flohra o možnost a příležitost. Po válce je už Flohr občanem Sovětského svazu. Náleží sice stále ještě
mezi přední světové velmistry, ale sám dobře ví, že jeho příležitost se už nikdy nevrátí.
Ještě víc než za mlada je teď ochoten řešit šachové boje cestou smíru čili remízy. Ztratil sportovní formu svých
mladých let, protože ovadla jeho sportovní ctižádost a vůle. Víc než závodnímu šachu se nyní věnuje šachové
žurnalistice. A jeho výkony na tomto zpřízněném – a přece tak jiném – šachovém políčku jsou mistrovské, ba
velmistrovské.
Sálo Flohr je Georgem Marco našich dnů. Autorem skvělých šachových glos, statí a komentářů. Oživuje ve svých
vzpomínkových črtách onu slavnou éru, znamenanou jménem Capablanky, Alechina a – Flohra. Vtipným a svěžím
perem popisuje historky z doby nedávné a přece již tak vzdálené a zapomenuté.
Hle, jedna z nich:
Na tradičním turnaji v Hastingsu 1934 se sešla velká konkurence: Capablanca, Euwe, Botvinnik, Lilienthal,
Menčíková, Flohr, Thomas a další tři Angličané, předem odsouzení k posledním místům. Hrdinou krátkého turnaje
se stal bělovlasý Sir Thomas, který dokázal porazit Capablanku i Botvinnika, Lilienthala i Menčíkovou, takže se k
všeobecnému údivu octl před posledním utkáním v čele turnaje s 6½ bodu. Druhý Euwe měl zatím 6 a třetí Flohr 5
bodu. Kdekdo čekal, že Thomas zvítězí s předposledním mužem tabulky, svým krajanem Mitchellem a že i Euwe
se vítězně vypořádá s posledním Normanem. Ale Euwe jen remizoval a Thomas – dokonce prohrál. Tak se stalo, že
Flohr, jenž byl v posledním utkání plně úspěšný, bodově dostihl Euweho i Thomase a podělil se s nimi o první,
druhou a třetí cenu. Rozveselený Flohr, který den předtím ani nesnil o tak divukrásném zakončení turnaje,
pospíchal do hotelu se převléci.
»Third floor?«, zeptal se liftboy, který každý den několikrát vozíval velmistra do třetího patra.
»Jak to že třetí Flohr?«, rozhorlil se Sálo. »První až druhý až třetí je Flohr!«

LUDĚK PACHMAN je nejlepším současným šachistou Československa. Ačkoli mu chybí ještě pár let do
čtyřicítky, může už s uspokojením bilancovat svou více než dvacetiletou závodní činnost, vroubenou znamenitými
mezinárodními úspěchy a závažnými odbornými šachovými spisy. Tím vším, čím vynikal Duras nebo Flohr nebo
Réti, vyniká i on. Oduševnělostí hry a srdcem rekovným připomíná Durase, pozičním citem a solidní výstavbou
partií připomíná Flohra, svou tvorbou literární a vědeckou metodičností připomíná Rétiho.
Pachman je vzorový příklad šachového talentu, kultivovaného neběžnou pílí sebevzdělávací. Od prvopočátků
své šachové činnosti bedlivě sledoval tuzemskou i cizozemskou teorii šachových zahájení, studoval ji, rozbíral,
komentoval. Od této náročné záliby byl pak jen krůček k práci vědní a publikační. Pachmanův příklad a
Pachmanovo dílo zvábilo k šachovnici tisíce mladých lidí, jimž byly a jsou svazky jeho šachových učebnic přísným
a povzbuzujícím učitelem.
Pachman sám je ovšem vyhlášeným znalcem všech odstínů šachových variant, novinek a fint. Nikdy by však
nedosáhl svých turnajových úspěchů jen encyklopedickou erudicí teoretickou: zná a vyzná se i v mistrovství
šachové strategie a taktiky, psychologie a improvizace.
Na rozdíl od Durase Pachman v prvních kolech vítězí a v posledních ztrácí – co? Trpělivost, nervy, body a první
místa. Namátkou pár dokladů: v Hilversumu 1947 vede Luděk až do posledního utkání a pak – ve vyhrané už
pozici – ho zmatí předposlední hráč tabulky. V Trenčanských Teplicích 1948 má Luděk dvě utkání před koncem
jednobodový náskok před Stahlbergem a Szabóem. Prohraje však s Rossolimem a s Golombekem a je jen druhý.
Také v Bukurešti 1954 je Pachman až do čtrnáctého utkání bez porážky a v čele; pak však dokáže prohrát tři partie
za sebou a spadnout až na šesté místo. A o Portoroži už řeč byla. – Jako příklad Pachmanových nástupů uveďme
čísla z jeho předposledního pásmového turnaje v Dublinu. Po osmi utkáních měl Luděk 8 bodů a po deseti 9 ½
bodu. V posledních utkáních se slabšími soupeři hrál tentokrát už opatrněji, spokojil se prozíravě i několika
remízami a turnaj bezpečně vyhrál. Čemuž se říká škola života.
V Hastingsu se jednou besedovalo o tom, jak kdo začínal. »Mě učila hrát šachy teta,« načal svou povídku
Pachman, »jenže bohužel ne zcela přesně. Stavívala totiž střelce a jezdce na opačná políčka v základní pozici.«
Na tomto místě přerušil českého velmistra Maďar Szabó: »Tuto okolnost musí člověk vzít v úvahu, když studuje
tvé teoretické spisy.«
Od té doby, kdy se Pachman při automobilové vyjížďce v okolí Drážďan skulil se stráně a kdy pokračoval pak v
sanitce a skončil na chirurgii, slyne mezi šachisty náš velmistr jako vášnivý a dobrodružství milovný šofér. Přesto
však se podvolil druhý velmistr Filip a vedoucí naší malé výpravy Ujtelky použít dobrodiní Pachmanova
řidičského umění při cestě do Portorože. Přijelo se bez nehod a příhod až na vrcholek loibelského průsmyku, který
leží na rakousko-jugoslávských hranicích. Cestující si šťastně vydechli, že mají za sebou dvanáctikilometrový
kopec, odevzdali cestovní pasy ke kontrole a zjistili, že tu výšinu, kterou si oddrkotali nahoru, budou muset nyní
zdolávat v prudkém srázu a spádu po úzké stezce plné krutých zákrutů.
»To jsou strastné vyhlídky,« nepotlačoval děs z věcí příštích Ujtelky, »a já se tak těšil na ten turnaj v Portoroži…«
Ale Pachman, trůnící za volantem, nepozbyl důvěry ve své řidičské mistrovství a bojovně nastartoval. Tichou
půlnoční krajinou se řítila česká šachová expedice skalními serpentinami a šťastně se také dořítila k celní kontrole
na úpatí horského masivu. Tady teprve noční jezdci zjistili, že zapomněli nahoře své pasy. Nezbývalo, než obrátit
vůz a jet ještě jednou nahoru a – což je horší – ještě pak jednou dolů. Půl kilometru před vrcholem odmítl však
přehřátý motor službu zapomětlivým šachistům. Po této nečekané pointě vystoupili naši tři muži z vozu a volali
vzhůru k pasové kontrole svůj žal. Bylo pak zříti v bledém svitu luny, jak osudné dokumenty naší výpravy se
spouštějí po provaze dolů.

MIROSLAV FILIP, nejmladší z československých velmistrů. Čím se vyznačuje a čím vyniká?

Zodpovědět výstižně a stručně tuto otázku není snadné. Především proto, že Filipova šachová osobnost – ve
srovnání s pěti ostatními našimi velmistry – nejeví ony výrazové znaky stylové originality a tvůrčí osobnosti. Filip
není hlasatelem nějakého nového šachového směru, není vyznavačem jedné šachové školy, není žákem jednoho
učitele.
Šachy se naučil hrát dosti pozdě – v šestnácti letech. Jeho vzestup k mistrovskému titulu byl poměrně pomalý;
úsek cesty k metě velmistrovské prošel rychle a jaksi snadno. Což svědčí o tom, že základy jeho šachového vzdělání
byly správné a solidní.
Jeho hlavní předností je objektivní nazírání na šachové děje. Má přitom větší porozumění pro šachový celek než
detail. Jeho pohled na šachovnici je věcný, střízlivý, realistický. Má výjimečný cit pro odhad a posouzení šachové
pozice. Nikdy se nedá zmámit nějakou bludičkou nebo iluzí. Jsou šachisté se stejně vyvinutým pozičním citem,
kteří se dají zlákat k útoku i proto, že to okolnosti vyžadují. Filip však útočí pouze tehdy, jestliže to okolnosti
dovolují.
Co je jeho hlavním nedostatkem? Malá sebedůvěra (zejména v partiích s význačnými a slavnými velmistry);
sklon k nedocenění vlastních výkonů a schopností; občasný pesimismus.
Žádnou svou přerušenou partii, v níž má sebevětší vyhlídky na vítězství, za vyhranou nepokládá. A přitom
dokáže jako málokdo tzv. vyhrané partie spolehlivě vyhrát.
Také Filip pečlivě sleduje vývoj a stav soudobých teoretických výzkumů. Studuje obsah partií všech větších
turnajů a pravidelně komentuje jejich význam pro teorii zahájení.
Miroslav Filip je pravým synem své doby, to jest naší i světové šachové současnosti.

O zázračném mládí a stáří

Už hned na začátku jsme si řekli, že šach je hrou krásnou, poutavou, leč – a snad tím spíše a právě proto – hrou
nesnadnou. Co všechno musíš umět a znát a vědět! A jak musíš tužit svou pozornost! A jak musíš počítat a
předvídat a bystře uvažovat, abys obstál, abys vyhrál! Je to dřina, darmo mluvit, však to znáte sami. Víme sice
(ačkoli ne zcela chápeme), že velikáni šachu už někdy kolem šestnácti sedmnácti let s jakousi zákonitou
pravidelností si dobývají mistrovského titulu a věhlasu. Nu, ano, přijmeme vysvětlení, je to zkrátka výjimečný
talent, má na to buňky, má na to čas, nemá jiné starosti. A ostatně, myslíme si v duchu, vždyť on ten sedmnáctiletý
klouček je konec konců už vlastně chlap, vždyť je to dospělý člověk, a kdoví, možná, že už je mu osmnáct nebo
dvacet; věřte těm novinářským povídačkám! Takový už je člověk: potrpí si na pořádek a zdravý rozum a nerad
bere na vědomí nějaké výchylky z obyčejnského řádu věcí. Ví, co šach je a co obnáší, a nevěří, že je tu možný nějaký
podfuk, zázrak nebo co.
Ale v téhle kapitole nechceme mluvit o oněch sedmnáctiletých mistrech, nýbrž o šachistech ještě a ještě mladších,
kteří už ve věku krátkých kalhotek a pohádkových knížek ovládli a odhalili svým nevinným rozoumkem tajnosti
šachových figurek a šachovnicových políček; slovem o dětech, jimž tradice a nechápající zdravý rozum dává
přízvisko »zázračné šachové děti«.
Takovým dětským zázrakem byli zajisté Morphy a Capablanca. A ten i onen ve věku rané dospělosti dotvrdil to,
co mládí napovědělo. Ale kupodivu: i ostatní dětští šachoví hrdinové se nezpronevěřují svému časně probuzenému
talentu a své šachové sudbě ani tehdy, řídne-li jejich vlas a přibývá-li počet křížků života.
Nu, řekněme třeba Reshevsky. Dnes téměř bezvlasý už padesátník, otec rodiny, velmistr časové tísně a
houževnaté obrany. Ale kdysi – vraťme se o čtyřicet let nazpátek – opravdový dětský šachový zázrak, budící podiv
šachových mistrů, odborníků i vědců. V roce 1920 přijel osmiletý Polák Samuel do Berlína a produkoval se po
kavárnách v simultánní hře. Z dvaceti partií prohrál vždy nejvýš jednu. Tenkrát se ještě podepisoval Rzeszewski,
ačkoli jinak psát dosud neuměl. Na svůj věk nevypadal: byl to neobyčejně malý hošík s velkýma tmavýma očima a
vážným obličejem. Kolem stolů chodil pomalu a nad každým tahem přemýšlel. Bylo vidět, jak odpovědně plní svůj
artistický úkol. Na otázky dotírajících cizinců nereagoval a jen jednou se zeptal: »Kde je Lasker?« Slyšel totiž, že
Lasker je nejlepším šachistou světa. »S tím bych si rád zahrál.« – Ale Lasker s malým Samuelem hrát nechtěl,
dokonce ani ne v simultánce.
V Berlíně se zajímal o osmiletého šachistu psycholog dr. Baumgarten. Ale nebylo snadné použít osvědčených
zkušebních psychotechnických testů, neboť Samuel nechodil ještě do školy a jen s velkými obtížemi slabikoval
některá písmenka velké abecedy. Nevěděl také, co je to kreslení, a nikdy dosud neviděl žádnou obrázkovou knížku.
Rozeznal jen čtyři barvy a pouze tři z nich dovedl pojmenovat. Znal všeho všudy tři zvířata: koně, psa a kočku.
Motýla nazval »letním ptákem« a o hnědé houbě řekl, že je to čokoláda. Zato dokonale znal všechny číslice a takové
příklady, jako kolik je 27x89 a podobně, zodpověděl rychle a přesně. Pak napsal dr. Baumgarten na papír 28 mocnin
s příslušnými výsledky. Samuel se naučil všem číslům nazpaměť za tři minuty. A ještě po dalších deseti minutách
dokázal všechna tato čísla opakovat. Řekl, že je »vidí před sebou na stěně, i když zavře oči«.
V roce 1922 přijel Rzeszewski se svým impresáriem do New; Yorku. Tady se desetiletý hoch poprvé zúčastnil
turnaje mistrů. Prohrál pouze s Eduardem Laskerem a Bigelowem, remizoval s Jaffem a Bernsteinem a porazil
Janowského. »To byl nejslavnější den mého života,« vzpomíná po letech Sammy Reshevsky. »Byl jsem tak vzrušen
a šťasten, že jsem vsedl do taxíku, abych mohl rodičům co nejrychleji podat zprávu. A pak jsem zpíval. Zpíval jsem
tak hlasitě, že nikdo nemohl mluvit a mluvenému slovu rozumět.«
Ještě dva roky je Samuel zázračným dítětem. Pak se stane občanem Spojených států a jde – ve dvanácti letech –
poprvé do školy. A po dlouhou, dlouhou dobu si šachových figurek ani nevšimne. Teprve po deseti letech se vrací
a je to slavný a svrchovaně úspěšný návrat: brzy je Reshevsky prvním hráčem Ameriky a jedním z nejlepších
velmistrů světa.

V roce 1937 hrál Alechin v Londýně simultánku proti třiceti hráčům. Míjela hodina za hodinou a plynule s
uplývajícím časem odpadával jeden Alechinův soupeř za druhým. O půlnoci seděl už mistr světa jen u poslední
šachovnice, kde se tvrdě bránila jedenáctiletá Elain Saundersová. Podlehla posléze i ona, avšak Alechin byl nadšen
výkonem svého nejmladšího a nejodolnějšího protivníka: »Její hra je obdivuhodná. Ta holčička je šachovým
géniem.«
Když Elain opakovali Alechinovu pochvalu, klidně odvětila: »Ano, zdá se mi, že Alechin soudí správně. A věřte,
že není snadné hrát s Alechinem. Ale rozrušena jsem nebyla ani trochu. Škoda jen, že jsem se nechala
vytempovat…«
Pak se jí páni reportéři zeptali, zda se chce jednou stát světovou přebornicí. Elain řekla: »Nemyslím, že tolik
dovedu. Ale uznejte sami, nebylo by to pěkné, kdyby žena byla mistrem světa?«
Elain se mistrem ani mistryní světa nestala, ale ve třinácti letech už byla ženskou přebornicí Velké Británie.

Ve stejné době jako Saundersová zazářil ve falckém městě Frankenthalu jedenáctiletý Rudi Kassel, který v širém
okolí neměl už po dva roky rovnocenného soupeře. Zdatnost jedenáctiletého se uvolil prověřit sám mocný
Bogoljubov. Byl to zápas těžké váhy proti váze muší, ale skončil k překvapení publika dvěma remízami, při čemž
obě stály velmistra Bogoljubova hodně potu.
V roce 1939 byl čtrnáctiletý Kanaďan David Yanofsky ještě čítán mezi zázračné šachové děti. Na olympiádě v
Buenos Aires startoval na druhé šachovnici a měl úžasný úspěch: prohrál pouze s Najdorfem, remizoval jen s
Foltysem a ve zbývajících čtrnácti partiích zvítězil! Dříve však, než měl šachový svět možnost zatajit dech nad
takovým neslýchaným vpádem mladého talentu, tajil už dech nad vpádem nacistické armády do Polska. Pak
drnčely kulomety, hřměla děla a utichly šachové múzy.
Po válce na velkém turnaji v Groningen není už Yanofského hra ani mládí tak zázračné. Ale – porazí prvního
vítěze Botvinnika. Tož, to je přece také tak trochu zázračný kousek. A přítomnost? Yanofsky je stále a stále
nejlepším šachistou Kanady, ale výše už to asi nepůjde.
Pokračujme v přehlídce zázračného mládí. Na řadě je Španěl Arturito Pomar, jehož krátký života běh nese stejné
znaky s vývojem ostatních dětských zázraků: ve čtyřech letech se učí šachu od otce a brzy ho poráží, v devíti letech
je nejlepším v klubu, v deseti mistrem Baleárských ostrovů, ve dvanácti účastníkem přeboru Španělska. Už to, že
tohle klučisko sedělo po dva týdny ve společnosti nejlepších španělských šachistů, bylo senzací svého druhu. A
dvanáctiletý Arturito by zůstal bezpochyby hrdinou tohoto turnaje, i kdyby prohrál všechny partie. Ale Pomar
porazil pěknou řádku svých dospělých konkurentů a vyšel z bojů jako třetí vítěz, jako třetí šachista Španělska.
Nyní je ovšem maličký Arturito slavně slaven: fotografové a filmaři stíhají jeho kroky; rozhlas a tisk zachycují
jeho slova (»Neznám žádnou šachovou knihu, nehraju podle návodu a vzoru žádného mistra…«); předseda
španělského šachového svazu ho odměňuje nádhernou soupravou šachových figurek ze slonoviny; skupina
šachových nadšenců mu věnuje jízdní kolo; ministr školství mu slibuje všestrannou pomoc ve škole. A celé
Španělsko naslouchá slovům Arturitovy matky: »Můj syn je zázračný – jak vy tomu říkáte – jen v uvažování a
soustředění. Jinak je stejný jako všechny ostatní děti jeho věku. Když vyhraje, ani neví, co radostí dělat. A prohraje-
li, pláče jako kdyby mu rozbili jeho nejmilejší hračku. Co má rád: bonbóny, obrázkové knížky a svůj bicykl.
Vyhraje-li šachovou partii, musím mu dovolit hodinovou vyjížďku na kole. A když prohraje, dovoluju mu to také,
abych ho potěšila.«
Příští velkou Arturitovou zkouškou je turnaj s mezinárodní účastí dvou německých veličin: Brinckmanna a
Sámische. V jednačtyřicátém tahu nabízí Pomar Brinckmannovi remízu. Němec odmítá, neboť nepochybuje o tom,
že v složité koncovce chlapečka obehraje. Partie se vleče dalších pět hodin a Brinckmann, když přijde o pióna,
navrhuje Arturitovi smír. Ten si přísným zrakem prohlédne pozici i soupeře a po chvilce remízu přijme. »Vím, že
bych vyhrál,« poví pak tazatelům, »ale vedle v kině hrají kovbojku a tu už bych pak nestihl.«
V dalším utkání rozdrtí Pomar Sámische a první cena je jeho.
O Arturita se zajímá i Alechin, který tehdy dlí ve Španělsku. Zahraje si s ním cvičnou partii a po tuhém boji sám
nabídne remízu. V šestačtyřicátém roce úspěšně válčí čtrnáctiletý Pomar na mezinárodním turnaji v Londýně a pak
remizuje zápas s jednaosmdesátiletým Miesesem.
Ještě dnes je Pomar nejlepším šachistou Pyrenejského poloostrova. Rozšíří-li však svou slávu i dále na sever a
východ, není zatím tak zcela jisté.

Mladistvou nadějí jugoslávského šachu je stále ještě mezinárodní mistr Fuderer. Ale před patnácti lety byl
neznámým školákem, o němž nikdo nic nevěděl. A tak se stalo, že při jakémsi meziměstském šachovém utkání v
Subotici řekl člen hostujícího mužstva dosti příkře: »Běž odtud. Je už večer a děti tu nemají co hledat.«
Fuderer mlčky odkvačil a způsobně si sedl ke své šachovnici. Toť se ví, že jeho soupeřem byl pak zrovna onen
karatel. A aby historka měla své morální poslání, zmatilo děcko v půlhodince svého protivníka. »Teď už víme,«
pravili spoluhráči zmatenému majiteli matu, »proč jsi před chvílí vyháněl tuhletoho chlapce ze sálu.«
O pár let později hrál mladý Fuderer na turnaji v Saarbrückenu. »Něco už umí,« posoudil jeho hru letitý
Bernstein, »ale v jemnostech poziční hry se ještě nevyzná. Je to zkrátka zajíček.«
Fuderer, který slyšel soud starého velmistra, dal si při partii s Bernsteinem pozor, aby se nedostal na scestí
kombinačních manévrů. Rozehrál přesnou a tvrdou partii a sérií pozičních jemnůstek se prodribloval k vítěznému
konci. Když pak Bernstein podepisoval soupeřův záznam partie, pokorně zaševelil: »Promiňte mi ty řeči. To víte,
jsem už starý upovídaný zajíc.«

Být v Sovětském svazu zázračným děckem, to není zvlášť snadné. Hraje-li nějaký desetiletý pionýr dobře šachy,
dostane pochvalu, ale slavobránu mu za to nikdo nepostaví. A tak se také ani mnoho nevědělo, že v Leningradě žije
kučeravý Boris Spasskij a že předčí své vrstevníky ve škole i na šachovnici. Přijel pak v lednu 1953 rovnou na velký
mezinárodní turnaj do Bukurešti. A tady oslavil své šestnácté narozeniny prvním vítězstvím v prvním utkání nad
Smyslovem. Ani v dalších utkáních se Boris nepohoršil: střemhlav se vrhal do zápletek, kombinoval, obětoval,
útočil a bojoval až do posledního utkání. Skončil ve vítězné pětce za sovětskými velmistry Tolušem, Petrosjanem,
Smyslovem a Boleslavským a předstihl – on, který dosud neměl ani mistrovský titul – takové borce, jako jsou
Szabó, Barcza, Filip, Ciociltea, Stolz, Sliwa, O’Kelly, Golombek a další.

Ukázal, co umí – a zase se vrátil do školy. A dva roky, se na šachy ani nepodíval. Pak se objevuje ve finálovém
turnaji o přebor Sovětského svazu, dělí se s Botvinnikem o třetí místo a za půl roku nato je už velmistrem a
účastníkem turnaje kandidátů.

Na druhém konci světa – ve Spojených státech – hraje asi v té době dvanáctiletý Bobby Fischer svou první
simultánku proti dvanácti dětským souperům. O nic tu celkem nejde a ani dvanáct snadných vítězství malého
Fischera není právě přesvědčivým podkladem pro nějaké nadmíru barnumské závěry. Horowitz, redaktor
amerického šachového časopisu Chess Review, však viděl už hrát Bobbyho i proti dospělým šachistům v
manhattanském klubu a má na věc svůj vlastní názor. Otiskne snímek ze simultánky na titulním listě svého
časopisu a věnuje té události ještě celou jednu stranu uvnitř. Neslyší výtky a popularizuje o rok později
povyrostlého už Bobbyho zase na titulní straně: šachovnice, figurky, šachové hodiny, skupinka diváků a dva
soupeři, podpírající si rukama zamyšlené hlavy: ten zamračený střízlík v bílém svetru a s krátkými přistřiženými
čupřinami je Bobby Fischer, ten zadumaný pán v černých kostěných brejlích je bývalý mistr světa Max Euwe. Mezi
těmi dvěma je rozdíl dvaačtyřiceti let věku a šachové zkušenosti. A přece už v jedné ze dvou partií dokáže
třináctiletý s Euwem remizovat.
Když za další rok Bobby zvítězí v otevřeném přeboru a pár měsíců nato i v oficiálním přeboru USA o bod před
Reshevským, píší už všechny americké listy o Robertu Fischerovi jako o »nejsilnějším čtrnáctiletém šachistovi, který
kdy žil; Morphyho, Capablanku a Reshevského nevyjímaje.« A to už si domyslíte, kolik vavřínových listů se teď
snáší na hlavu vyčouhlého chlapce v kostkované košili a manšestrových kalhotech. Jen několik titulků z amerického
tisku: »Kid amerického šachu!«, »Fischerova vítězná hra proti Donaldu Byrneovi je senzací století!«, »Bobbyho nic
nepřekvapí a nevyruší!«i »Bobby vyhrál přebor New Yorku v bleskovém šachu a loupal si při hře burské oříšky!«
»Letecká společnost Sabena zaplatí Fischerovi a jeho sestře cestu do Portorože a zpět!«
Bobby stojí před televizní kamerou a zpovídá se.
»Chodíš rád do školy?«
»Ani ne. Škola mi vadí při šachu.«
»Který předmět je ti nejprotivnější?«
»Matematika.«
»Na co myslíš ve škole?«
»Na šachy.«
»Pokládáš se za nejlepšího šachistu Spojených států?«
»Ne, jeden vítězný turnaj není všechno. Možná – možná, že Reshevsky je lepší než já.«
»Je to pravda, že se učíš ruský?«
»Ano, učím, abych mohl studovat sovětské odborné šachové knihy.«
V Portoroži sice Bobby Fischer nezvítězil, ale v těžké soutěži mezi dvanácti velmistry a sedmi mezinárodními
mistry byl šestý a postup do turnaje kandidátů, jakož i titul velmistra – nejmladšího velmistra světa! – si vybojoval.
Když v sedmém utkání hrál s Averbachem, přišli pro něj z hotelu, že volá New York a u telefonu že je jeho
maminka. Bobby svraštil čelo: »Teď jsem na tahu a nemám čas; ať mamka ‚zavolá až v noci; a řekněte jí, že si stojím
dobře.«
»Všimněte si,« pozoroval Bronštejn Fischera u šachovnice, »jak je ten chlapec neklidný a neposedný. Ale vidí
všechno. Protože je mladý, zázračně mladý. Vždyť i já, když jsem byl v jeho letech a když jsem měl jako teď on jen
dvě minuty na deset těžkých tahů, tak jsem se vždycky poklidně špacíroval, dokud můj soupeř netáhl. Mládí vidí
víc a dál. Mládí má rychlý postřeh a v něm a úsudek a rozhodnutí. Mládí je mocné. Podívejte se na Tala. Pořád se
jen toulá po turnajovém sále, rozptyluje se vším možným, a když ho výjimečně uvidíš u šachovnice, píše si hned po
tahu protivníka do partiáře svou odpověď. Ještě nikdy jsem neviděl, aby ten tah škrtl, opravil nebo změnil a aby
hrál pak něco jiného.«

Předevčírem byl zázračným šachovým dítětem Yanofsky, včera Pomar, dneska Fischer a zítra – totiž za deset let
– třeba černovlasý pihatý hošík Ernest Kim z Uzbekistánu. Dnes je mu pět let a už prý zdatně pobíjí šachisty druhé
výkonnostní třídy. Prý? Nu, redaktor amerického listu Michigan Telegraph také nechtěl uvěřit báchorkám, a když
už byl v Uzbekistánu, tak se za šachovým talentem do Taškentu rozjel. Kim zrovna drandil před domem na
tříkolce, ale dal se rád zlákat k prvnímu svému mezinárodnímu šachovému utkání. Redaktor zjistil v patnáctém
tahu, že jeho král je v matu, a řekl: »To tedy znamená, že to není propaganda…«
Ernest Kim žije v kraji, kde se lidé dožívají vysokého věku.
Dotáhne-li to i on do stopadesátky, můžeme doufat že se bude těšit šachovou hrou ještě v daadvacátém století!
Protože láska k šachu neovadá nikdy; viz Lasker, Mieses, Maróczy, Bernstein.

Šach je zkrátka svádivou radostí mladých i starých.

Někde v Evropě žil pětadevadesátiletý majitel obchodu se starožitnostmi a hrál, miloval a zbožňoval nade vše –
uhodli jste – šach. Tento muž, jenž sám zajisté patřil mezi nejvíce starodávné vzácnosti svého krámku, se nejraději
zdržoval v zadní komůrce u šachového stolku, kde dnes a denně holdovával se starým známým hře králů. Jednou
cinkl zvonek a ohlásil přítomnost zákazníkovu. Starý starožitník se ani nepohnul.
»Proč nejdeš do krámu?« chtěl vědět přítel.
»Pst. Ani slůvko a ani pohyb!« dýchl přikrčený obchodník s prstem na figurce. »Ten člověk si možná pomyslí, že
tu nikdo není, a zase odejde.«
Nebo si připomeňme německého velmistra Jacquese Miesesa. To byl opravdový šachový Nestor a Methusalém.
Šachový Michelangelo a Homér. Šachová kronika a historie a přítomnost. Byl to muž, jenž se utkal se všemi mistry
světa (kromě s Botvinnikem, Smyslovem a Talem). Byl současníkem Morphyho a Steinitze, Laskera i Capablanky,
Alechina i Euweho, Botvinnika i Spasského. Byl to muž, jenž přežil pět šachových generací. Muž, jenž přežil sama
sebe.
Žádná nadsázka, prosím.
V listopadu 1937 objevila se v tisku tato zpráva:
»Z těžkého úrazu, který utrpěl pod koly autobusu během letošního červencového turnaje v Kemeri, se již 72letý
Mieses nevzpamatoval. Obdrželi jsme v těchto dnech zprávu o odchodu muže, s nímž klesá do hrobu kus
nejkrásnější šachové historie. Byl nejen oslňujícím šachovým praktikem, jedním z nejobávanějších hráčů
předválečné doby, vítězem četných turnajů pěti desetiletí, ostrým útočníkem, dobyvatelem mnoha cen za brilanci,
virtuosním znalcem severního gambitu a skandinávské hry, skladatelem šachových úloh, osvědčeným
organizátorem a pořadatelem, redaktorem šachových časopisů a rubrik, spisovatelem šachových knih a učebnic,
učitelem generací…«
Omylná zpráva o úmrtí je znamením dlouhého života, říkává se. A vskutku, Mieses žil ještě další léta a další
ještě roky prožil, samozřejmě, nad šachovnicí.
Jako 74letý muž hraje současně šest partií naslepo a vítězí mimo jiné na turnaji v Margate.
Jako 78letý stařec cestuje po Anglii a každý druhý den hraje simultánky proti 35 šachistům.
Jako 85letý kmet se účastní turnaje v Hastingsu.
Jako 89letý mladík hraje o bleskový přebor Londýna.
Na pokraji devadesátky začíná psát své paměti, které mají mít titul »Sedmdesát let v mezinárodním šachu«.
Začíná a nedokončuje již.
Na jeho náhrobní desce je nápis: »Zde odpočívá v míru Jacques Mieses. Miloval Caissu a sloužil věrně jejímu
umění.«

Co je vlastně šach?
Šach se hraje všude a jedno je stejné a neměnné: šachovnice, figurky a tiché štěstí těch, kteří se nad šachovnicí
zamýšlejí, kteří úspornými prostředky úsudku, vtipu a vynalézavostí vytvářejí své dílo, uskutečňují svou
představu, vedou svůj ušlechtilý boj. Co se však mění a co nikdy, nikdy nepostihneš, jsou dvojice těch, kteří
šachovým figurkám vládnou.
Viděli jsme dva neznámé cestující ve vlaku, které sblížila malá kapesní šachovnice, viděli jsme dvojici
mlčenlivců u šachovnice na plovárně, ve venkovské šenkovně, v divadelním orchestru o přestávce mezi dvěma
jednáními, dva žáky ve třídě a dva učitele ve sborovně o hlavní přestávce mezi vyučovacími hodinami; viděli jsme
nad šachovnicí vojáky i pionýry, dělníky i inženýry, státníky i vědce, spisovatele i redaktory, lékaře i herce. Viděli
jsme dědouška ve strážním domku na trati, který stáhl závory a zase na pár minut se vrátil k šachovým figurkám;
viděli jsme tatínka, který vysvětloval svému potomkovi, jak se dělá dlouhá rošáda, viděli jsme…
Viděli jsme už mnoho bezejmenných šachistů a ještě víc jsme jich ovšem neviděli. Víme však, že jsou všude a že
je jich bezpočtu. Všichni hovoří jednou, nám všem povědomou mluvou šachových kombinací, šachových
samoznaků. Mluvou přátelství a věrného srozumění…
Šachová hra má vskutku prospěšnou moc: navozuje atmosféru sympatií a inspiruje přátelství. Tahleta šachová
přátelství vznikají rychle a spontánně a jsou takřka vždy velmi pevná, trvalá a nerozbitná.
Sejdou-li se u šachovnice Evropan s Australanem, Američan s Afričanem, vnímají, aniž si to uvědomují,
především to, co sbližuje člověka s člověkem a jsou ochotni se pustit do křížku leda na černobílých polích té malé
šachovnice, ale nikdy, nikdy na polích válečných.
Ti dva, jejichž rozhovoru poskytneme tribunu v závěrečné části naší knihy, se sešli a spřátelili stejně rychle a
samozřejmě jako tisícovky šachistů před nimi. A víte kde? Na plovárně.
Ten mladší hloubal u šachovnice nad spletitostmi přerušené partie. Ten starší, kráčeje kolem, neodolal svodu a
propověděl pár kritických slov k věci.
Slunce hřálo, od vody sem zaléhal tartas a halas koupajících se zástupů. Dva dřevění monarchové, černý koník a
několik pěšáčků ve vteřině vznítilo družbu, zapálilo rozmluvu, osvěžilo paměť.

ŽÁK: Jestlipak se, mistře, pamatujete, že jsme spolu jednou hráli; před dvěma lety v simultánce.
MISTR: Víte, že už ani nevím.
ŽÁK: Ale tenkrát jste povídal, že na tu koncovku jakživ nezapomenete.
MISTR: Počkat, nebyla to holandská?
ŽÁK: Byla. Stauntonův gambit. Obětoval jste dva pěšce…
MISTR: Ano. Za útok, který se nedostavil.
ŽÁK: Snad dostavil, ale já jsem se přesně bránil.
MISTR: Člověče, tenkrát jste mě jaksepatří doběhl. A doufám, že od té doby ještě leckohos jiného.
ŽÁK: Vyhrál jsem spoustu partií, to je pravda, ale bohužel stejnou spoustu i prohrál.
MISTR: Z čehož jste ovšem vyvodil patřičné důsledky, že?
ŽÁK: Ano. Zakousl jsem se do studia šachové teorie. Možná, že jste četl můj rozbor Breyerovy varianty
Maróczyho systému sicilské hry.
 MISTR: Možná, pravděpodobně. Ačkoli asi ne. Víte, já totiž teorii tak trochu zanedbávám.
ŽÁK: Ale teorie a věda – to jsou přece neobyčejně vážné a důležité věci. – Víte, mě teoretické otázky šachu
nesmírně zajímají. Chtěl bych napsat esej – tak trochu filosofickou stať – a precisovat pojem šachu, moderního
šachu.
MISTR: Vybral jste si pěkné a zajímavé téma. Prosím vás, k jakému závěru jste došel, co tedy vlastně šach je?
ŽÁK: Ještě nemám pohromadě všechen materiál. Volil jsem postup formou otázek a odpovědí. Otázka číslo
jedna zní: Jsou šachy hrou?
MISTR: Snad trochu ano. Říká se přece, že šach je hra královská. A básník praví, že »her to perla skvoucí…«
ŽÁK: Básníci tvrdí ledacos, ale šachu obvykle nerozumějí. Ne, mistře, hra to není. V šachu nejde o přízeň nebo
nepřízeň štěstěny jako při ostatních hrách, které mohou spočívat na libovůli klamavé náhody nebo na lstivosti
hráče. V počestném šachovém turnaji – to víte přece sám nejlíp – vítězí myšlenka, vůle, důvtip, umění. Ostatně,
když citujete básníky, mohu tak učinit i já. Lessing řekl, že šach je na hru věc příliš v á ž n á .
MISTR: Správně, ale hned na to dodal, že šach je na v á ž n o u věc příliš h r o u .
ŽÁK: Možná, ale mě teď nejde o slovíčka, ale o věc. Zkrátka a dobře, šach není hříčkou, není hračkou, není hrou.
MISTR: A čímpak tedy je?
ŽÁK: Půjdeme na to takhle: Co je hlavním požadavkem správného šachu? Myšlení, logické přesné myšlení. V
čem se zračí vývoj šachu zejména? V teorii. V důsledném rozvíjení teoretických poznatků. Co hledá šachista v partii
především? Systém a řád. Čím se zaobírali největší myslitelé šachové teorie? Pátráním po zákonitostech šachu.
Mistře, šach je věda.
Vždyť teoretické bádání, přesné logické myšlení, aplikace teoretických poznatků v praxi, hledání systému, řádu a
zákonitosti – to vše tvoří podstatu vědy.
MISTR: Jestli se nemýlím, tak jste řekl, že věda pátrá po zákonitostech.
ŽÁK: Ano, cílem vědy je odhalovat objektivní zákony.
MISTR: Čeho?
ŽÁK: Objektivní zákony jevů. Věda vykládá jevy. To je přece jasné.
MISTR: Ano; jenže jaké jevy? Jevy života, společnosti, přírody?
ŽÁK: Ovšemže.
MISTR: Anebo jevy šachu?
ŽÁK: Šachová věda vykládá jevy šachové, to dá rozum.
MISTR: Počkat, což jest věda dvojí? Šachová a nešachová?
ŽÁK: Teď jste mě těmi slovíčky trochu popletl. Copak jsem mluvil o nějaké dvojí vědě? Věda je jedna,
samozřejmě, ale předměty jejího zkoumání jsou různé.
MISTR: Například život brouků nebo tělo člověka nebo víření atomů nebo pohyby hvězd…
ŽÁK: Ano. Anebo pohyby šachových figurek třeba. Na předmětech zkrátka nezáleží, ale na metodě. A ta musí
být ovšem vědecká.
MISTR: Neřekl jste na začátku debaty, že věda musí sloužit praxi? A co je praxe, prosím? Člověk a lidé a
společenský vývoj, není-liž pravda?
ŽÁK: Ano.
MISTR: Ale což věda o šachu, o šachových figurkách a o Maróczyho systému v sicilské hře pomáhá nějak
společenskému vývoji?
ŽÁK: Pomáhá šachistům. A to jsou přece také lidé.
MISTR: Ano, jsou; ale společenský vývoj je snad přece jen něco trochu jiného než vývoj šachových variant,
nemyslíte?
ŽÁK: Hm.
MISTR: Obávám se, příteli, že šach vědou není. Na to je záležitostí příliš výlučnou a přiznejme si – i
samoúčelnou.
Ale buďme rádi, že není vědou. Člověče, to bychom pak nehráli turnaje, ale seděli se soupeřem někde v laboratoři a
opravovali chybné tahy. Tak si myslím, že by i vás taková ryzí věda brzo přestala bavit. Řekl jste, že šach není hrou,
a já teď říkám, že není ani vědou. Co je tedy vlastně šach? Tak jen chutě do toho, příteli. Jste na tahu.
ŽÁK: Není-li šach vědou, a mně se teď opravdu zdá, že není, pak přece jen měl pravdu Alechin, který říkal, že
šach je – uměním.
MISTR: Snad něco na způsob malby, sochy, básně, že ano?
ŽÁK: Zajisté. Musíte přece sám uznat, mistře, že některé pozice i tahy a kombinace tahů působí dojmem, jak
bych to řekl, dojmem výtvarné krásy.
MISTR: Dojem je mnohdy trochu mátlivý pojem. Mluvte raději v přesnějších termínech. Nuže, v čem se šachová
tvorba kryje s uměleckou?
ŽÁK: Třeba hned v tom, co jste právě teď řekl: že je t v o r b o u. A že jako v umění i v šachu vkládá šachista-
umělec do svého díla svou osobnost, která je konec konců nejprůkaznějším znakem uměleckého tvoření. A pak
třeba ještě její rys e s t e t i c k ý . I Tarrasch o tom, myslím, něco ř e k l …
MISTR: Ano, řekl, že všechny opravdu dobré tahy jsou i esteticky krásné.
ŽÁK: Měl tedy Alechin pravdu, když říkal, že šach je uměním.
 MISTR: Dovoláváte se Alechina. Nu, dobrá. Alechin byl nesporně velký šachový tvůrce, a chcete-li, velký
šachový umělec, ale zda šach budeme nadále řadit výhradně do oblasti umění, to už je jiná. Právě Alechin přece
řekl, jak ho mrzí, že musí přizpůsobovat svůj plán plánu soupeře. A že by nejraději chtěl tvořit úplně sám.
ŽÁK: Ano, to řekl, ale…
MISTR: Nu, jen to domyslete, tvořit partie bez partnera, bez protivníka, to přece dost dobře nelze. A kdyby byl
šach jen uměním, pak by byl soupeř zavázán sledovat jen zřetel estetický, a nikoli sportovní. Každou kombinační
oběť by ochotně přijímal a všemožně by se i jinak staral o zrod uměleckého díla, ale ne už o vítězství nebo aspoň o
remízu. Turnaje by byly k ničemu, protože všichni soupeři by přátelsky spolupracovali na tvorbě nějakého
překrásného šachového ornamentu. Alechin opravdu kladl mezi šach a umění rovnítko. A jako příklad a tvůrčí typ
pravého uměleckého šachu uváděl Nimcoviče. Ale zrovna Nimcovič řekl, že se snaží komplikovat hru a přivádět
tak soupeře do časové tísně. Tak vidíte, že i Nimcovičovi šlo především o vítězství, o bod, o přední místo v
turnajové tabulce, a šlo o to ovšem i Alechinovi. Kdyby mu o to nešlo, pak by nebyl asi mistrem světa, nýbrž nejvýš
mistrem úlohové nebo studiové tvorby. Ne, příteli, šach není uměním, i když ovšem určitá – a nikoli určující –
podoba tu je. Šach není uměním už proto jen, že umění stejně jako věda je poznávací a s p o l e č e n s k o u silou.
ŽÁK: Počkat, mistře, před chvílí vám uklouzlo slůvko sportovní. Chcete tím snad tvrdit, že šach je sportem?
MISTR: A proč by nemohl být sportem?
ŽÁK: Dovolte? To je přece absurdní, srovnávat šach s kopanou nebo se vzpíráním těžkých břemen nebo s
běháním dlouhých tratí. Copak u šachovnice se nějak tuží tělo. No, ruku na srdce…
MISTR: Ale sport, to není jen péče o silnější svaly a o vytrvalejší dech. Sportovec, pravda, rozvíjí svou tělesnou
zdatnost, ale nejen tu: také utužuje svou vytrvalost, odvahu, bojovnost, odolnost a vůli. Hlavním rysem sportu není
cvik těla, ale soutěž, soupeřivost, snaha o vítězství. Sportovec – a mám za to, že i šachista – chce v rovném boji
uplatnit sílu a zdatnost své osobnosti, chce vítězit.
ŽÁK: Tak vy tedy říkáte, že šach je sport.
MISTR: Říkám, že šach je rozhodně víc sportem než vědou a uměním. Ale osměluju se říci, že šach není jenom a
výhradně a veskrze sport.
ŽÁK: Tak co je tedy šach? Jak ho chcete definovat?
MISTR: Už jsem vám přece řekl, že nejsem učenec a že definovat možná ani neumím; já jen šach hraju a mám jej
rád a někdy se nad ním i kapánek zamýšlím. To je tak celkem všechno.
ŽÁK: Ale tak mi aspoň povězte, mistře, co si o šachu myslíte.
MISTR: Víte, já si myslím, že šach je sportem i hrou, že je trošku matematikou i poezií, že je fantazií, snem i
skutečností, že je diplomacií, bojem i logikou, že je filosofií, vědou i uměním, že je teorií i praxí, že je činností i
odpočinkem, že je intimním rozhovorem beze slov, že je mluvou i mlčením, triumfem i nezdarem, nadějí i
zoufalstvím, že je minulostí i přítomností, že je tím vším dohromady. Že je životem. A věřte zkušenému staříkovi:
není snadné definovat život nebo lásku…
ŽÁK: Nebo šach.
MISTR: Ano. Lépe je nehledat definici, ale prostě žít a milovat, a jsme-li už šachisty, hrát tedy šach. A žít jím a
milovat jej.
ŽÁK: Čili kruh se uzavírá.
MISTR: Ne kruh, můj milý příteli, ale čtverec, těsný šachový čtverec: šachovnice.
ŽÁK: Proč tedy hraje člověk šach, mistře?
MISTR: Protože si vůbec rád hraje. A to nejen v dětství, chlapče, ale i když je už tatínkem či dědečkem. Hraje si
Jednoduše proto, že ho to baví a těší. Hraje si a tou hrou tvoří kulturu a ani o tom neví. Dobře však, že si lidé hrají.
A nedobře by bylo jim i světu, kdyby hry zanechali.
ŽÁK: Ale proč tolik lidí hraje právě šach?
MISTR: Možná proto, že žijí ve světě specializované dělby práce. A že právě v šachu mají možnost tvořit celé
dílo sami, od začátku až do konce. Při šachu je každý přece i architektem, i stavitelem, i dělníkem současně. Není to
– krásné?
ŽÁK: Je tedy šach vlastně zvláštní a podivuhodnou hrou.
MISTR: Ano. Je hrou královskou a rytířskou a lidovou a důvěrně člověčí. Jeď kamkoli, a i když nebudeš cizince
znát a jim rozumět, zasedni k šachovnici a uvidíš, že si budete blízcí a že ti bude dobře – jako doma.
ŽÁK: Ale povězte mi ještě, mistře, proč šach láká i ty, kteří ve hře nikdy nevítězí, kteří vždy znovu a znovu
každou svou partii beznadějně prohrají?
MISTR: To proto asi, domnívám se, že naděje je velká a věčná touha lidí. Dneska jsi prohrál, ale doufáš a těšíš se,
že zítra už vyhraješ, že zítra musíš konečně zvítězit. V tomhle punktu je šach zase jen zrcadlem života.
ŽÁK: A v čem je tedy jeho zvláštnost a výjimečnost?
MISTR: Možná v tom, že jej není třeba hrát o něco: o peníze, o slávu nebo o body. Že je stejně tak krásné hrát šach
jen pro radost. A proto jeho život je věčný, neboť i radost a štěstí jsou věčné. Znal jsem dobrého člověka a
neochvějného milovníka šachu, který ve své závěti vyslovil jedině přání: aby z jeho kostí byly vyřezány šachové
figurky a aby mohl tak hrát hru milovanou i po své smrti. Ale nechme už filosofie a pojďme si zaplavat.
ŽÁK: Děkuji vám, mistře. Řekl jste mi o šachu moc a moc. Ale definice šachu se už asi nikdy nedopátrám.
MISTR: Nu, nezoufejte. Snad na to jednou zčista jasna přijdete.
ŽÁK: Snad. Jednou. Ale do té doby –
MISTR: Ale do té doby se spokojte definicí prozatímní.
ŽÁK: A ta je?
MISTR: Jednoduchá, šach je potěšením.
OBSAH

Pozdrav s úsměvem
Jak vzniká Šachista
Tajemství, kolébka, automat
Meteor
Starý mistr nové Školy
Obrázky ze starých Časů
Filosof na šachovém trůně
Nápadníci trůnu
O čtyřech věrných
Jak si stojíte?
Jen několik pojmů
Ani počtář, ani básník
Lidé kolem šachovnice
Dobyvatel
Král a jeho dvůr
Pěšky nebo naslepo
Hodiny, minuty, vteřiny
Tichý Holanďan
Vážně o vážné věci
Mat třetím tahem
To chce nervy…
O lidu obecném
Ruská otázka
Sovětská odpověď
Osmý mistr světa
Olympijští bohatýři
S šachovnicí letem světem
Je libo anekdotu?
Tradice našeho šachu
O zázračném mládí a stáří
Co je vlastně šach?
VÍTĚZSLAV HOUŠKA – KAREL OPOČENSKÝ
Šachy s úsměvem
OBÁLKU, PŘEDSÁDKU A VAZBU NAVRHL MIROSLAV RADA
1. VYDÁNÍ. PRAHA 1901. POČET STRAN 197
SPORTOVNÍ A TURISTICKÉ NAKLADATELSTVÍ, VYDAVATELSTVÍ ÚV ČSTV
ODPOVĚDNÁ REDAKTORKA JARMILA ŠŤASTNÁ
GRAFICKY UPRAVIL FRANTIŠEK MORÁVEK
VYTISKLO RUDÉ PRÁVO, VYDAVATELSTVÍ ÚV KSČ, BRNO
AUTOR. ARCHY 11,20, VYDAVATEL. ARCHY 11,95
D – 05*10375
NÁKLAD 8000 VÝTISKŮ
TEMAT. SKUPINA 13-9. CENA VÁZ. Kčs 13,90. – VIII/5
VYDALO STN JAKO SVOU 667. PUBLIKACI