Vlivem nepříznivých podmínek v české společnosti odešel později
ROMANTISMUS - SOCHAŘSTVÍ do Říma. Jeho projev už byl pak konvenčnější než v raných dílech.
Romantické sochařství se postupně vymaňovalo ze závislosti na
antických vzorech k realističtějšímu a dramatičtějšímu pojetí.
Zpodobovalo také nové náměty, ať už historické nebo současné,
výrazný samostatný styl však nevytvořilo.
Nejvýznamnějším představitelem je francouz
FRANÇOIS RUDE (rýd, 1784 - 1855)
výborný portrétista, autor
 dramatického reliéfu
Marseillaisa na triumfálním
oblouku na náměstí Etoile v
Paříži (čti: étoal, po 1830;
dnes náměstí generála de
Gaullea)
 sochy Johanky z Arku
 pomníku maršála Neye
ČESKÉ ZEMĚ
Období romantismu je v českém sochařství nevýrazné. Většinu
zakázek od německé aristokracie i od císaře Ferdinanda V. dostávali
bratři Josef a Emanuel Maxovi.
 V jejich díle převažuje řemeslná zručnost nad strohou modelací
a nedostatkem tvůrčí invence. Jsou autory mnoha pomníků –
např. pomník maršála Radeckého, jezdecký pomník císaře
Františka I. (DČVU III/1, s. 295) a soch pro Karlův most.
Náš jediný skutečně romantický sochař je
VÁCLAV LEVÝ (1820 – 1870).
Působil ve čtyřicátých letech 19. století na panství vlastenecky
cítícího Antonína Veitha v Liběchově. Inspirován Braunovým
Betlémem a podněcován F. M. Klácelem a Josefem Navrátilem
vytesal v letech 1840 – 1846 přímo do skal v blízkosti Liběchova
nejprve jako samouk
 desetimetrové tzv. Čertovy hlavy a další fantaskní hlavy (hlavy u
Harfenice) a sochu Harfenice, reliéfy Hada a Ještěra aj.
 po krátkém školení v Praze vytesal soubor skalních skulptur
Blaník – nadživotní postavy Jana Žižky, Prokopa Holého a
dalších, velkolepé vidiny českých bohatýrů ze světel a stínů, v
návaznosti na domácí barokní tradici (Braunův Kuks) sloučil
přírodní scenérii se sochařským dílem v jeden náladový celek.
V umělé jeskyni v Klácelce vytvořil ještě
 satirické reliéfy podle grafických předloh ke Klácelovu
zpracování Feriny Lišáka (DČVU III/1, 287 – interiér
Klácelky).
Na zámku v Liběchově, kde se scházela společnost českých
vzdělanců a umělců rozpoznal jeho talent zřejmě Josef Navrátil.
Václav Levý byl poslán na školení do Mnichova, kde se spřátelil s
Josefem Mánesem; zde vytvořil
 sochu hrdiny Rukopisů Lumíra
 sousoší Adam a Eva – v té době se stal vyznavačem
klasicismu, jak je na tomto sousoší patrné (mramor, 1849);
přes závislost na antických vzorech je postava Evy i
výrazem soudobých představ o kráse české
Václav Levý byl i jedním z prvních učitelů Josefa Václava Myslbeka.
ROMANTISMUS - UŽITÉ UMĚNÍ
V období romantismu se rozvinula knižní ilustrace založená na
dřevorytu, který roku 1775 vynalezl Thomas Bewick. (Jeho
vrcholné dílo – ilustrované Ezopovy Bajky).
 Po Napoleonově pádu přenesli angličtí rytci techniku dřevorytu
do Paříže, kde ovládala knižní ilustraci až do druhé poloviny
19. století.
 Po nastolení svobody tisku po revoluci roku 1830 se prosadila
politická karikatura v nově založených časopisech La
Caricature (1830) a Le Charivari (1835), v nichž působil i
vynikající umělec a mistr realistické karikatury Honoré
Daumier (1808 -1879).
 V časopisecké karikatuře se uplatnily přednosti nové grafické
techniky – litografie. Vynalezl ji na konci 18. století pražský
rodák Alois Senefelder (čti: zenefeldr, 1771 - 1834). V umění ji
nejdříve využili romantičtí malíři Géricault a Delacroix, k
nejvyšší dokonalosti ji dovedl Daumier.
V romantickém období došlo také k převratnému vynálezu –
objevení fotografie a tím ke vzniku nového druhu výtvarného
umění. Prvním typem fotografie byla daguerrotypie z roku 1839,
nazývaná podle svého vynálezce, Francouze L. J. M. Daguerra
(1787 – 1851). Protože každý snímek byl originálem, který nemohl
být dále rozmnožován, prosadil se nakonec objev Angličana
Henryho Foxe Talbota (1800 – 1877), jenž téhož roku vynalezl
metodu zpracování pozitivů z negativů, která umožňuje vyrobit
neomezené množství kopií.
Ve výrobě nábytku se prosazovaly historismy obdobně jako tomu
bylo v architektuře, jen z časovým zpožděním (v souvislosti s
územní oblastí).
VE STŘEDNÍ EVROPĚ
se i v užitém umění v letech 1815 – 1848 projevil biedermeier
(nazývaný též sloh „předbřeznový“). Nábytek vyšel z empirových
typů – odtud název „pozdní empír“, rovné tvary nahradil oblými a
masivnějšími. V oblibě byl zejména nábytek pro malé místnosti.
 Technologickou novinkou se stal nábytek z ohýbaného dřeva
firmy Thonet. Michael Thonet (1796 – 1842) ve své dílně od
roku 1830 vyráběl sedací nábytek z ohýbaných dýhových
pruhů po vrstvách klížených. Roku 1842 získal na tuto výrobu
privilegium a přestěhoval se do Vídně, kde vytvořil první židli
pro hromadný odbyt.
V ČECHÁCH
bylo nejvýznamnějším oborem biedermeierovského řemesla
sklářství.
 Čeští skláři obnovili figurální řezbu do skla (později k předním
mistrům řezby patřil také Dominik Biemann v Novém Světě v
Krkonoších).
 Nejslavnějším vynálezcem nových technik výzdoby a barvení
skla se stal Friedrich Egermann (1777 – 1864), mimo jiné
vynálezce žluté a rubínové lazury na sklo zdobené matnou
řezbou, později barevnými emaily. Červené lazurované sklo
značky Egermann se v Čechách vyrábí dodnes. Egermann je
také vynálezcem mramorovaného skla – lithyalinu.
 Sklárny hraběte Jiřího Buquoye na Novohradsku v jižních
Čechách vyráběly od roku 1817 černé neprůhledné sklo –
hyalit a od roku 1819 červený hyalit zdobený brusem,
ornamentální řezbou, zlatem malovaným ornamentem nebo
chinoiseriemi (čínskými motivy).
V keramické výrobě se po celé období biedermeieru produkovalo
nádobí z póroviny, kterou v druhé polovině 19. století nahradil
porcelán s malířskou výzdobou s různou tématikou. Pražská
porcelánka vyráběla jemně modelované figurky podle sochařských
návrhů.