Petr Šabach

HOVNO HOŘÍ
- vydalo nakladatelství Paseka v roce 1994
- dílo bylo napsané v období socialismu - je v užším slova smyslu ideologie, která klade
hlavní důraz na solidaritu a která věří, že by ekonomika i další odvětví společnosti
měly být do značné míry centrálně řízeny.

Autor
Petr Šabach 23. 8. 1951 v Praze. Jeho otec byl vojákem z povolání, matka pracovala jako
úřednice na ministerstvu školství a kultury. V roce 1966 začal studovat střední knihovnickou
školu. Po maturitě dálkově studoval teorii kultury na FF UK, kterou dokončil v roce 1979.
Během studií vystřídal několik zaměstnání. Stal se technickým referentem v Pragokoncertu
(1974), metodikem Kulturního domu v Praze – Kobylisích (1976) i nočním hlídačem v
Jiřském klášteře (1978). Od roku 1982 byl zaměstnán ve Střešovickém nakladatelství a
knihkupectví jako inventurník. V roce 1984 se stal odborným referentem na AVU.
V současné době se věnuje pouze literární tvorbě. Díky svému laskavému humoru patří Petr
Šabach mezi nejčtenější české autory. Ve svých povídkách a novelách navazuje na
hrabalovskou tradici. Je autorem knih Jak potopit Austrálii (1986), Šakalí léta (1993),
Hovno hoří (1994), Zvláštní problém Františka S. (1996), Putování mořského koně
(1998), Babičky (1998), Opilé banány (2001). Jeho knihy byly použity jako náměty divácky
úspěšných filmů Jana Hřebejka – Šakalí léta, Pelíšky (Hovno hoří) a Pupendo (Hovno hoří,
Opilé banány). V současné době vyučuje tvůrčí psaní na literární akademii Josefa
Škvoreckého.
V jednom z rozhovorů pro Radiožurnál se Šabach přiznal k tomu, že nejčastěji píše v
kuchyni, hlavně kvůli tomu, že hodně kouří a to je jediná místnost, kde to má od manželky
povoleno. Je ale pověrčivý, takže kde začne psát, tam chce taky s knihou skončit. Sám
přiznává, že k rozepsanému textu si vždy píše sám pro sebe poznámky a dodává, že kdyby se
k nim někdo náhodou dostal, byla by to „síla“, protože se nevyhýbá vulgarismům, je to
takový jeho deník, v němž se sám oslovuje: „Vole!“ apod.

HOVNO HOŘÍ
Když si přečtete název této knížky, možná se chytnete za hlavu a říkáte si: " Proboha, co to
je?" Asi mi s chutí odpovíte, že tento název nemůže mít žádné logické opodstatnění, ale opak
je pravdou, když knížku otevřete a čtete, hned se přesvědčíte sami:

„Opouštěli jsme Paříž. Nepohodlný autobus byl plný povykujících dětí. Děvčata seděla
vpravo, hoši vlevo. Sami si tak sedli, já jsem jim nic nenařizoval. Z dívčí sekce se ozývalo
žvatlání. Půjčovaly si navzájem jakési plyšové zvířátko a pořád opakovaly: "Jééé, půjč mi ho
ještě! Ten je sladkej! Mně ho taky podej! Panebože, ten je sladkej!" Plyšová potvora s
připitomělým úsměvem putovala z náruče do náruče a vždy vyvolávala novou bouři nadšení.
Takhle jim to vydrželo asi půl hodiny.Na sedadlech za mnou seděli dva obrýlení chlapci s
vysokými čely. Jejich rozmluva trvala celou trasu Paříž-Praha. Zcela vážně a ze všech stran
rozebírali problém, jestli hovno hoří. Dva světy rozdělené jen úzkou uličkou"

Jen díky této ukázce budete schopni pochopit v jakém duchu je napsána celá kniha. Nečekejte
souvislý příběh od začátku do konce. Kniha je celá z kraťoučkých povídek a životních
postřehů, které jsou prokládány komentáři, jež k této knize měla autorova manželka Anna,
když si ji poprvé četla (krásně jde vidět, jak rozdílně oba pohlíží na jeden a tentýž zážitek).
Můžeme říct, že je to takový průřez celým životem Petra Šabacha od dětství až po současnost
seskládaný z humorných vzpomínek a veselých zážitků jeho příbuzných, přátel a spolužáků.
Ve sbírce povídek s názvem Hovno hoří je popisován život obyčejných lidí, jejich problémy
na poli rodinném, doba, ve které žijí, a hlavně život, kde se neustále střetávají cesty mužů a
žen. Je zde pohled autora, tedy muže, a povídky jsou protkávány připomínkami jeho ženy
Anny, která sloužila jako předloha k jedné z hlavních postav.

Kompozice
Knihu tvoří tři povídky: Sázka, Bellevue a Voda se šťávou, jejichž děj se odehrává v letech
sedmdesátých až osmdesátých.

Téma
Námětem všech tří částí knihy je rodinný život v období socialismu, mezilidské vztahy,
zejména pak generační problémy, vyrovnávání se s dospíváním a protikladnost mužského a
ženského vidění světa.

Jazyk
Jazyk knihy je velice pestrý, využívá nespisovných až hospodských výrazů, je značně
autorsky svérázný. Příběhy jsou z velké části tvořeny pomocí dialogů jednotlivých postav, což
čtenáře aktivně zapojuje do děje a má pocit, jako by byl přímým pozorovatelem humorných
událostí. Sám Šabach svou metodu tvůrčího psaní nazývá metodou vlaštovčího hnízda, tedy
jistým nalepováním humorných příhod a legrácek na stěžejní kostru děje.

Děj
V Sázce autor vypráví o tom, jak jednou seděl v hospůdce, kde se kochá pohledem na dva
staré dědečky, kteří se neustále hádají a chtějí si něco dokazovat. Po předvedení, že medvěd
kodiak může mít tři metry a poté, co jeden z nich vydrží dvě minuty pod vodou, odcházejí z
hospody jako největší přátelé.

„Říkali v televizi, že medvěd kodiak měří tři metry padesát.“

„Tři metry padesát nemá ani slon, ty vole! Co? No!“ zapochyboval druhý.
„Když se postaví na zadní tlapy a přední dá nad hlavu, medvěd kodiak má tři metry padesát.“
„Hele, už mě neser!“ zvolal plešatec a najednou se postavil. Byl to doopravdy obr. „Já mám
dva metry, ty máš metr šedesát, tak mi vylez na ramena a dotkni se rukama zdi. Pak si povíme,
jak že je ten tvůj kodiak vysokej. Co? No!“ řekl,
zase se posadil a dodal: „To je hrozná vejška, vole!“
„Tak dobrá,“ souhlasil nečekaně maličký a začal se mu sápat na záda.
Plešatec klidně seděl, až když ucítil na svých ramenou podrážky, zvolal: „Teď se drž, dědku!“
a pomalu se narovnával.
Stařík nahoře se zoufale přidržoval stěny a kolena se mu viditelně chvěla.
„Udělej tam značku!“ poručil plešatec.
„Tak dost!“ zaječela číšnice, která jim právě přinášela piva.

Bellevue (Krásná vyhlídka) popisuje neobyčejný den obyčejných lidí, kteří bydlí v krásném
domě s vyhlídkou. Hlavními postavami povídky jsou: otec, matka, starší syn, mladší syn,
holčička a děda. Všichni, až na děvčátko, žijí spokojeně na statku. Otec, povoláním kovář, má
rád svou rodinu i práci. Matka je unavená žena, která se s láskou stará o děti i manžela. Starší
syn, typický mladík, se marně pokouší najít opravdovou lásku. Hledá děvče, které by s ním
chtělo strávit budoucí život. Mladší syn, žák 3. třídy, se snaží vyrovnat s tím, že se v noci
počůral. Hlavní postavou této části knihy je však holčička. Je to ještě malé dítě, jehož slovům
nikdo nevěnuje pozornost. Dítě, které bedlivě sleduje život na statku. Uvědomuje si, jak těžká
je role ženy v manželství a dokonce uvažuje o změně pohlaví, protože je z domova
přesvědčena, že muži to mají v životě jednodušší a pohodlnější.

„…Holčička maminku neviděla jednou jedinkrát unavenou nebo naštvanou, protože to si

ženská nesmí ani dovolit. Žije jako otrokyně, a ke všemu musí pořád dobře vypadat! To
všechno je jen proto, že chlapi jsou silnější a chlupatější a umějí okovat koně jako tatínek. Já
budu jednou taky chlap, věděla holčička jistě. Dneska je změna pohlaví běžná záležitost.
„Budu žádat o změnu pohlaví,“ řekla holčička do ticha, ale se stejným výsledkem jako před
chvílí. Mladší bratr koukal zkormouceně, starší si mazal už třetí chleba, tatínek plácl rukama
o stůl a zvolal: „Jdu na to:“, dědeček si šňupnul a pak se vysmrkal do normálního kapesníku,
což nebylo fér, protože věděl, že maminka sice nic neřekne, ale všichni tušili, proč dědečkovi
kupuje kapesníky papírové. Maminka sklidila nádobí a dala ho do dřezu. Na všechny se
usmála a vytáhla z ledničky obrovskou husu. „Vida!“ zaradoval se starší bratr. Holčičce
překvapením vylezly oči z důlků. To je všechno, co řekneš, to tvoje VIDA?, zanaříkala v
duchu. Teď se tu maminka bude celé dopoledne točit kolem husy, bude vám plácat knedlíky a
jak ji znám, zase udělá dva druhy zelí, protože takhle jste s ji vychovali, takhle jste ji
zotročili!...“

Třetí část knihy, nazvaná Voda se šťávou, zachycuje život rodiny vojáka z povolání. Hlavní
postavou je otec, lampasák, který se domnívá, že vše musí probíhat podle jeho nařízení. Je
přesvědčen, že vše dobré pochází z východu a jen těžko přijímá fakt, že jeho synové
nepapouškují a nesouhlasí s jeho názory.

„…Otec se smířil s tím, že nás už jen nervózně pozoroval. Občas něco prohodil, aby nám
připomněl, že tu stále je a že se s ním musí počítat, ale už na nás jednoduše neměl. Pořídil si
zahrádku a raději pěstoval zeleninu. Možná proto, že neexistuje nic jako drzý libeček nebo
opilá brambora, která se pokouší o sebevraždu. Definitivně to vzdal jednoho večera, kdy jsme
se dívali na televizi, v které dávali hokej. Otec náhle důležitě zvedl obočí. ‚Slyšel jsem‘ řekl,
‚že tohleto bude asi Holečkovo poslední mistrovství.‘ Chvíli bylo ticho. Pak bratr něco
tlumeně prohodil. ‚Já tě slyšel!‘ zavyl otec a vyskočil. Běžel za mámou do kuchyně a strašně
křičel: ‚Slyšelas ho, grázla?!‘ A máma se vyptávala, co se stalo. Otec něco vzrušeně opakoval
a máma říkala: ‚...a to jsi nejspíš špatně slyšel...‘, což ho rozzuřilo ještě víc. ‚Slyšel jsem
dobře! Čeho jsem se to, proboha dočkal?! Jeden je zarostlej jak Ezop (v tomhle otec neměl
příliš jasno) a druhej by mě nejradši viděl pod drnem!‘ Pak se znovu přiřítil k televizi, ukázal
na bratra, který pomalu upíjel pivo a zasyčel: ‚Řek si TVOJE TAKY! Řek si TVOJE TAKY!
Tohle nepopřeš!‘ Bratr na něj koukal s naprostým klidem. Do toho přišla máma a utírala si
ruce do zástěry: ‚Můžeš mi laskavě zopakovat, co jsi tatínkovi řekl?‘ zeptala se, ale nedívala
se na něj zle. ‚Řek sem,‘ povídá bratr, zatímco si rozvážně naléval pivo, ‚že služební pes
Cikán si zlomil obě ruce. Řek jsem, že kapitán Bartoševič se zabil na kluzkém kameni.‘ ‚Tak
vidíš!‘ otočila se matka na otce a odešla zpátky do kuchyně. Otec tu stál se zmatkem v očích.
Náhle pochopil, že je po boji. Bylo po všem. Definitivně a napořád. Svět jeho nerozbitných
skleniček, jeho rad, které nám dával na cestu, svět jeho otcovské autority, jeho pohádková
říše, kterou budoval, vše bylo nenávratně v prdeli…“

Matka je naopak obyčejná žena, která se soustřeďuje na zdárný chod rodiny a která je
pojítkem mezi otcem a syny. Starší syn právě prožívá období puberty. Období negativismu a
lhostejnosti ke všemu, co ho obklopuje.
... S mým bratrem to bylo víceméně pořád stejné. Až na to, že jablka nahradil pivem. S matkou
si dopisovali. Ona mu každý den nechávala v kuchyni lístek: VEČEŘI SI OHŘEJ. NAPIŠ,
KDY CHCEŠ BUDIT. MÁMA. A on tam každý den připsal: NIKDY.

Život mladšího syna je vlastně popisem života autora od dětství až po manželství, jeho
postojů a názorů, jeho seznámení a vztahu s manželkou Annou. Na příběhu tohoto mladšího
syna rodiny je zdařile popsáno, jak malí chlapci nikdy nepochopí svět svých spolužaček a
jejich precizní pečlivost a jak těžko snášejí a hlavně nechápou úspěchy těchto dívek.

„Co já pamatuju, kreslily holky pořád jen princezny. Vlastně ne princezny, ale jednu a tu
samou princeznu. Byla to jakási Barbie oněch časů. Dodnes mi nikdo nevyvrátí, že když
devětadevadesát procent holčiček den co den kreslí milióny stejných princezen, bez sebemenší
stopy námahy a bez fantazie, tak že s těmi holčičkami není něco v pořádku. Jak je tohle mohlo
bavit? Kluci kreslili kovboje, auta, ale hlavně bitvy, kde to vřelo, kde explodovala letadla a
tanky, kde se z vřavy a dýmu rodilo akční drama šrafované diagonálami kulometných dávek.
Jejich výkresy byly úhledné, ale sterilní; chladné, pečlivé, ale nehezké. Přesto dostávaly
jedničky. Klučičí výkresy byly plné experimentů, žáru, na každém z nich byl přímo čitelná
zápas o každou píď bílého archu. Kluci se nebáli rozetřít barvu prsty, aby dosáhli vyššího
efektu, použít nevyzkoušené a potom si s pocitem tisíckrát zbitého museli přečíst: Úprava 5.
Protože všude na škole byly samé učitelky – bývalé výrobkyně princezen, bývalé žákyně, které
měly vždycky všechno čisté…“

V této povídce je velmi zřetelný rozdílný pohled muže a ženy i na manželství a vlastně svět
vůbec. Žena očekává od muže oddanost, poslušnost a věrnost a své poslání vidí v péči o děti a
rodinu. Muž naopak od ženy očekává jednoduché, přímočaré jednání a alespoň částečné
zachování jeho volnosti a cíl svého života spatřuje v pouti za vyššími cíly.