NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 01

Jason Dark

-2-
 1995

20 let na stopě hrůzy

JASON DARK

V létě 1973 poloţil Jason Dark prvním číslem „strašidelných

krimi“ základ ke svému trvalému autorskému úspěchu. Jeho první
příběh byl obratem rozebrán; narodil se nový románový hrdina –
John Sinclair – vrchní inspektor Scotland Yardu – lovec na stopě
hrůzy.
Jeho příběhy okouzlují miliony čtenářů na celém světě: v
Německu, Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Belgii a v desítkách
dalších zemí. V letošním roce vycházejí příběhy Jasona Darka i v
Brazílii a zásluhou brněnského nakladatelství MOBA i v České
republice.

Rozhovor s Jasonem Darkem

1. Jasone, máš nějaké vzory mezi svými kolegy-autory? Je v tvém

úspěchu nějaké tajemství?
Ne, jednoduše se pokouším psát tak, jak točí své filmy známí
reţiséři, např. Spielberg nebo Carpenter; mám také rád mistra nad
mistry Hitchcocka.
2. Čím je charakteristický vrchní inspektor Sinclair?

-3-
 John Sinclair je člověk jako ty nebo já. Proto se s ním tolik lidí
cítí identickými. Vţdyť nakonec máme všichni tytéţ problémy: jak
se odnaučit kouření, jak vyjít se svým platem, co mám dělat, kdyţ
selţu ve svém zaměstnání. John Sinclair jim mluví z duše, jedná tak,
jak by jednali i oni.
3. Ano. A toho muže, který jim píše z duše, by chtěli fandové
poznat. Přicházejí na tvé autogramiády často z velikých vzdáleností.
Mezi tvými příznivci už existují i šťastná manželství.
Ano, přátelství, se kterým se u svých čtenářů setkávám, je pro
mne to nejdůleţitější. Vidím, ţe jim pomáhám svými romány
zpříjemnit volné chvíle. Proto jsou pro mne autogramiády tak
důleţité. Mí čtenáři tam mohou vyslovit své připomínky a přání. Mé
uši jsou stále „nasměrovány“ ke čtenářům a tak od nich nejsem u
svého psacího stroje nikdy příliš vzdálený.
4. Posílají ti určitě i své vlastní příběhy s nadějí, že budou
uveřejněny.
Také se to stává. Někdy je pouţiji a autor námětu dostane
honorář.
5. Jasone, ty věříš na strašidla? Co bys dělal, kdybys v noci na
ulici potkal ducha?
Doufal bych, ţe je právě karneval a šel bych raději dál.
6. Poslední otázka: co bude s Johnem Sinclairem dál?
Tak to je tajemství, které vím jenom já. Jednoho dne určitě
skončím, ale dnes to není aktuální téma. Mám nové čtenáře na celém
světě, a to je pro mne výzva předkládat jim nové a nové příběhy.

-4-
 Zazvonil telefon. Yvetta Taylorová sebou polekaně trhla. Její
obličej najednou ztratil barvu. Zvonění jí pronikalo aţ do mozku,
přímo ji mučilo, způsobovalo bolest a vytrhlo ji z podivné strnulosti.
Vstala, opustila balkon, vešla do bytu a kráčela k telefonu.
Nejprve jen poloţila dlaň na sluchátko, počkala na další zadrnčení,
pak jej zvedla.
„Haló…?“ její hlas zněl ustrašeně, téměř šeptala.
Ţádná odpověď.
Zkusila to ještě jednou: „Halóóó…“
Tentokrát se její hlas ze sluchátka nesl ozvěnou, jako by stála
před dlouhým tunelem, do kterého zakřičela. Yvetta naslouchala
svému vlastnímu hlasu, který zanikl v dálce. Jako by se vznášel do
nekonečna.
Ten, kdo volal, se neozýval.
Mladá ţena zavěsila.
Najednou se otřásla chladem…

Ed Edson nás zavolal a my jsme jeho pozvání vyhověli.

Kdo byl Ed Edson?
Slavná osobnost. Člověk, kterého znali mnozí a přesto ho nikdy
nespatřili. Ed byl muţem z rádia, byl to on, jehoţ hlas zaručoval i
mezi desátou večer a půlnocí vysoké počty posluchačů. Ed Edson
dovedl i vzdělaným a rozumným lidem nahnat hrůzu, protoţe jeho
hlas byl The Voice – přesně ten pravý. Byl, jak se sám označoval,
horkou linkou na onen svět.
Byl moderátorem s příjemným hlasem a dovedl mluvit s
mrtvými. Navazoval spojení mezi tímto a oním světem a překonával
to, co bylo normálními prostředky nepřekonatelné. Posluchačům

-5-
umoţňoval, aby prostřednictvím rádia a za jeho přičinění mohli
hovořit se svými zemřelými příbuznými.
A teď zavolal nás.
Osobně jsme, Suko a já, toho muţe neznali. Nebyli jsme ani
pravidelnými posluchači jeho relací. Pracoval pro soukromou stanici,
byl tam znamenitě placen a já ho zaslechl tu a tam jen náhodou.
Samosebou jsem při tom i já zaslechl hlasy, které hovořily z
rádia. Jestli ale skutečně patřily nějakým zemřelým, o tom jsem
pochyboval dokonce i já. A to uţ jsem zaţil leccos. A stejně tak
Suko.
Takţe, teď chtěl Ed hovořit s námi a jeho hlas nezněl tak, ţe by
měl zrovna náladu na ţerty. Navíc naznačoval, ţe je to dost naléhavé.
Suko seděl vedle mne a stále se mne ptal, jestli mě napadá, co by
za tím mohlo být.
„Nemám tušení.“
„Copak nemluví s neboţtíky?“
„To tvrdí.“
„Jiná otázka. Co si o tom myslíš?“
„Nevím. Můţe to být ohromný šarlatán. Slyšel jsi přece sám
jeho hlas. Připadal ti, jako by si z nás chtěl utahovat?“
„To tvrdit nemůţu.“
„No, mně to taky tak nepřipadá.“
Nebyli jsme zrovna v nejlepší náladě. Moc jsme tomu Edsonovi
nevěřili. V ţádném případě jsme nechtěli přispět k jeho popularitě
tím, ţe by ve svém vysílání mohl tvrdit, ţe ho ţádali o radu dokonce
i vyhlášení odborníci ze Scotland Yardu. To mu dáme najevo hned.
Ed Edson ţil mimo Londýn. Kdyţ vysílal, pak ne ze studia,
nýbrţ ze svého domu. V něm se nacházelo jeho studio, k tomu ještě
malá kancelář, v níţ pracovala sekretářka.
Jeho bungalov stál na konci malé uličky. Dům s bílými stěnami
a střechou pokrytou lesem antén. Nad domem jsme dokonce zahlédli
i talíř satelitního vysílače a kontrolní kamery poblíţ vchodu nám
připadly jako samozřejmost. Zastavili jsme před světle natřeným
plotem, který obepínal kus trávníku. Na něm rostl osamělý strom,
jehoţ větve sahaly téměř aţ k domu. Nápadná nám byla obrovská
okna, ale ţádným z nich nebylo vidět dovnitř. Byla totiţ zataţena
-6-
dlouhými ţaluziemi, které chránily místnosti před slunečními
paprsky a zraky zvědavců.
Vystoupili jsme. Ten, kdo tady bydlí, musí za zdejší klid a
samotu pořádně zaplatit. Tenhle jihovýchodní cíp Londýna je
neskutečně drahý. O to se ovšem člověk jako Ed Edson starat
nemusel. Jeho stanice ho výborně platila. Mezi jednotlivými
rozhovory a nahranými relacemi totiţ stále vysílaly reklamy a za ty
stanice, právě díky obrovské sledovanosti svých programů, účtovala
značné sumy peněz.
„Jak si ho představuješ?“ zeptal se mne Suko, kdyţ jsme pod
dozorem kontrolních kamer kráčeli ke dveřím domu.
„Jako trpaslíka.“
„Neptal jsem se, jak vypadáš ty…“
Přestal s popichováním, protoţe dveře rázně otevřela téměř
andělská bytost – na nás alespoň tak při prvním pohledu zapůsobila.
To stvoření se skládalo pouze z blond a bílé barvy. Blond byly
její vlasy a v bíle byla oděná. Kalhotový kostým, který dívce – bylo
jí odhadem pětadvacet – dokonale přiléhal k tělu. Blůzku měla
zapnutou na veliké zlaté knoflíky. Tvář neměla tak bledou. Spíše
hnědou, ovšem tenhle odstín v této roční době nemohl být pravý.
Silně nalíčené rty se stáhly do úsměvu, kdyţ nás vítala vybranými
slovy.
„Řekla bych, ţe jste ti pánové ze Scotland Yardu.“
„Správně,“ odvětil Suko.
Jemu také podalo stvoření ruku. „Jmenuji se Angela della Casa.
Pracuji pro Eda. Srdečně vás vítám.“ Několikrát Sukovi potřásla
rukou a pak jsem byl na řadě já.
„Co tady máte na starosti, slečno della Casa?“
„Říkejte mi Angelo.“
„Rád.“
„Jsem děvče pro všechno.“
„Ale anděl nejste?“
Usmála se trochu křečovitě. Zřejmě jí to bylo nepříjemné. „Ne,
pane Sinclaire, to nejsem a nejsem ani duch, jak jste si jistě všimli.“
„O tom jsme se jiţ mohli přesvědčit.“ Usmál jsem se a pomyslel
jsem při tom na její postavu.
-7-
 „Mohu vás pozvat dovnitř?“
Vydali jsme se za ní. Dveře se za námi neslyšně zavřely.
Pokud jsem počítal s tím, ţe se octnu ve spoře osvětlené
strašidelné místnosti, pak jsem se zmýlil. V tomhle domě snad ani
ţádná tísnivá nálada nemohla vzniknout. Toho jsme si všimli uţ na
první pohled.
Všechno bylo světlé, prostorné, bílé a jaksi zářivé. Zlaté ozdoby
na stropních lištách, zářivá mosaz lamp a do toho všeho báječně
zapadaly zlaté knoflíky na ţenině kostýmu.
Zavedla nás do své kanceláře. To ještě nebyla Edsonova
pracovna, nýbrţ její předpokoj. Byla zařízena velmi střízlivě,
moderní kancelářská technika – monitory, tiskárna a klávesnice byly
uspořádány do půlkruhu a tvořily tak pracoviště oné andělské bytosti.
Byly zde i ţidle pro návštěvy – sedátka potaţená bílou kůţí.
Veliké okno vedlo do zahrady a skýtalo pohled na pečlivě sestřiţený
trávník, na němţ rostlo několik ovocných stromů. Byly mezi nimi
rané třešně. Právě teď byly v plném květu a vypadaly jako pokryté
tenkou vrstvou sněhu.
„Bude to chvíli trvat, pánové. Mohu vám nabídnout kávu nebo
čaj?“
Její přívětivost mě nijak nedojala, naopak jsem byl dokonce
trochu podráţděn. Neváţili jsme sem tak dlouhou cestu, abychom
tady ztráceli čas čekáním.
V tomhle smyslu jsem také něco oné dámě naznačil.
„Je mi líto,“ řekla, „ale Ed se ještě necítí schopen.“
„Co je mu?“
„Channeluje.“
„Prosím – co dělá?“
„Navázal kontakt. Myslím, ţe se mu zrovna ohlásil onen svět.“
„Aha, rozumím,“ zamumlal Suko, „chanelling. Tak ho ještě
nechte mluvit po horké lince.“
„Děkuji za pochopení.“
„Vycházíte s Edem dobře?“ zeptal se můj přítel. Znělo to, jako
by byl zvědavý, jestli spolu také spí.
„Ó ano, velmi dobře. Je… je perfektní, víte?“
„Ne, ještě jsem ţádného perfektního člověka nepoznal.“
-8-
 V očích se jí objevil zvláštní výraz, zatímco zapínala bílý
kávovar. „To je ale škoda, pánové. Náramná škoda – pro vás.“
Vrátila se a pohybovala při tom rameny. „Jak vám to mám vysvětlit?
Řeknu to docela prostě. Je prostě báječný.“
„Máte ho ráda?“
„Ano, velice. Neznám nikoho, kdo by ho neměl rád. Eda všichni
milují. Dodává lidem naděje. Poznala jsem muţe i ţeny v nejhlubším
zoufalství a zármutku. Přišli sem, s důvěrou se obrátili na Eda, a on
jim skutečně dokázal pomoci. Dodal jim odvahy a vytrhl je ze
zoufalství. Díky němu se dozvěděli, ţe jejich milovaní neboţtíci
nezmizeli tak docela, ale ţe jen změnili rozměr a ţe se teď nacházejí
ve světě, kde neexistuje ani bolest, ani slzy, ani ţádné násilí.
Kontaktují se Edovým prostřednictvím. On je pro mě jedním z mála
skutečných dobrodinců lidstva. A to není jen můj názor. Hodně lidí
tak smýšlí. Píší mu a kontaktují se s ním. Museli jsme vyhradit celou
jednu místnost, kde skladujeme ty spousty pošty. Je fantastický.“
Záměrně jsem se drţel stranou rozhovoru a pouze jsem mlčky
přihlíţel. Podle Angeliných slov musel být Ed přímo nadpozemskou
bytostí. Vţdycky, kdyţ něco podobného slyším, jsem skeptický. Tak
milí a bezchybní lidé snad ani nemohou existovat. To by totiţ nebyli
lidmi. Bezchybní jednotlivci prostě neexistují. Při opačných
tvrzeních se mě vţdy zmocňovaly zdravé pochybnosti.
Angelina tvář dostala zdravou barvu. Tváře se zarděly a dokonce
i tenounká hrana nosu vypadala, jako by ji ozářilo slunce.
„Máte ho velice ráda, co?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ vykřikla odpověď téměř jásavě. „Mám ho ráda. Jsem jím
nadšena.“
„Uţ jste také měla kontakt s některým z vašich zemřelých
příbuzných?“
„Ale pane Sinclaire,“ odpověděla téměř vyčítavě a upřeně se na
mne zahleděla svýma velikými očima, „jednou? Často! Hovořila
jsem se svým dědečkem. Měl tady na zemi těţký ţivot, ale na onom
světě je nadmíru šťasten. Říkal mi, ţe si nemám dělat starosti a ţe si
umínil, ţe si mne odvede k sobě, aţ jednou zemřu. Vůbec si
nedovedete představit, jak dokáţe takový pocit člověka uklidnit. To
pak víte, ţe jste neţil nadarmo.“
-9-
 „To docela chápu.“
Dostali jsme kávu. Byla černočerná a její povrch vypadal jako
temné zrcadlo. Sotva jsem poprvé upil, zaslechl jsem za sebou
šustivý zvuk. Spodní hrana otevírajících se dveří se sunula po
hustém, světlém koberci.
Pomalu jsem se otočil, abych kávu nevylil. I Suko se obrátil.
Oba jsme hleděli na člověka, který se tu objevil.
Nevěděl jsem, co mě čeká. Nepřipadalo mi rozumné lámat si tím
hlavu, ale i kdybych si představoval cokoliv, pravdě bych stejně blíţe
nebyl.
Podobal se spíše jakési éterické bytosti. Byl bledý, jako by se
nalíčil. Světlé vlasy mu vytvářely kolem hlavy jakýsi věnec měkkých
kadeří. Mezi jejich dost řídkými prameny zářily nazlátlé částečky,
které jako by si právě nasypal na účes. Ed Edson na mne působil
dojmem člověka, který se nedokáţe rozhodnout mezi tímto a oním
světem, a protoţe neví, kde ţít, střídavě pobývá v obou dimenzích.
Měl na sobě volnou košili, dlouhou skoro jako plášť. Při kaţdém
pohybu se vlnila. Sandály měl samozřejmě z nejjemnější kůţe, zato
byl naboso. Jeho tvář ovšem neměla nic z éterického půvabu anděla.
Byla spíše masitá a ve srovnání s tělem dost velká a obtloustlá. Tak
vypadaly i muţovy rty – mírně odulé. Tady ţádný pudr ani šminky
nepomohly – k ideálnímu obrazu anděla bude mít tenhle muţ
vţdycky hodně daleko. Moţná, ţe jeho obličej působil tak růţově jen
proto, ţe měl vlasy tak nepřirozeně bledé a i oblečení veskrze světlé.
Takţe tohle je Ed Edson!
Kdyţ zvedl oči a já se mu do nich zadíval, musel jsem
konstatovat, ţe jsou jaksi bez výrazu. Panenky měl skoro bezbarvé.
Nebyly ani modré, ani šedé, ani zelené. Vypadaly vybledle, jaksi
chladně a odmítavě. Prostě bezvýrazně.
Angela della Casa uţasla a zírala na něj. Její obličej se rozzářil a
chvíli trvalo, neţ se vzpamatovala a představila nás. „To jsou ti dva
pánové, Ede, kteří s vámi chtějí mluvit.“
„Moment, slečno. To je omyl. Váš milý Ed naopak zavolal nás a
poţádal nás o rozhovor.“
„Máte pravdu, pane Sinclaire.“ Kdyţ promluvil, zazněl onen
příjemný hlas, který jsem znal z rádia. V tom byl skutečným
- 10 -
mistrem. Dokázal jím lidi uklidnit, zbavit je starostí, ovlivnit je a
dostat je tam, kde je chtěl mít. Ed Edson byl opravdovým mistrem
manipulace.
Pak vykročil směrem k nám.
Slovo vykročil je asi nesprávný výraz. Pohyboval se totiţ
neslyšně a zdálo se, ţe jeho bílé sandály se koberce sotva dotýkají.
Na rtech měl úsměv, ale oči zůstaly chladné. Prohlíţel si nás s
naprosto ledovým zájmem.
Ruku podal nejprve mně.
Octla se v mé dlani jako kus chladné umělé hmoty, pak ucukla a
pozdravila Suka, jehoţ úsměv mi připadal velice křečovitý.
„Dáte si ještě kávu, pánové?“ zeptal se anděl v podobě
sekretářky.
„Ne, díky.“
„Škoda.“
Moudře a vědoucně se usmál. Byl vysoko nade vším a já byl
stále napjatější, co od nás vlastně chce. Nejprve nás poţádal,
abychom jej doprovodili do jeho kontaktní místnosti, jak se vyjádřil.
Tam si prý můţeme pohovořit v klidu. Angela dostala pokyn, aby
nepřepojovala ţádné telefonní hovory.
„Dovolíte-li, půjdu první.“
Dovolili jsme. Kráčel před námi. Vešli jsme do úzké chodby.
Byla rovněţ vymalována světlou barvou, ovšem nepůsobila
nijak přívětivě. Spíše chladně, přestoţe strop byl opět ozdoben
pozlacenými lištami. Na stěnách nebyly obrazy, zato naši pozornost
upoutal hezký koberec jemného zeleného odstínu.
Kontaktní místnost leţela na konci úzkého koridoru. Otevřel
dveře a my jsme čekali, ţe vejdeme do sluncem prozářeného prostoru
– pokud bude všechno jako dosud.
Ale to se nestalo.
Vstoupili jsme do říše smrti. Tohle přirovnání je sice mírně
přehnané, ovšem před námi byla místnost nejen zšeřelá, ale přímo
temná, tonoucí ve skličující černi.
„Mohl bych vás poţádat o chvíli strpení, pánové?“ zeptal se a
vstoupil do místnosti před námi. Vnořil se do tmy a zmizel, jako by
přestal existoval.
- 11 -
 Cítil jsem, jak se na mě Suko podíval a otočil jsem hlavu
doprava. Můj přítel svraštil čelo a v očích měl výraz, jako by se ptal,
co teď přijde. Zdálo se, ţe Edu Edsonovi ani za mák nedůvěřuje.
Zdrţel jsem se jakýchkoliv poznámek. Snad i proto, ţe Edson
rozsvítil. Nebyla to ovšem lampa, která by projasnila prostor, nýbrţ
nesčíslné mnoţství malých světýlek, které se rozzářily jako hvězdy.
Byly všude po stěnách a na stropě – vytvářely jakési nebe, které nás
obklopovalo ze všech stran, takţe jsme si připadali jako v kupoli
hvězdárny.
Podlaha byla pokryta tmavým kobercem a stejně tmavé byly i
stěny a strop, kde svítily drobné ţárovky. „Pojďte, prosím, dál.“
„A já uţ jsem si myslel, ţe mě nemůţe nic překvapit,“ zamumlal
Suko.
„Člověk holt musí počítat se vším.“
„To jsi tedy uhodl.“
Vešli jsme do meditační místnosti a zjistili jsme, ţe i přes svit
malých ţárovek je v ní tma. To si uvědomil i Edson a postaral se o
nápravu.
Posadil se a stiskl další páčku, aby nám odhalil další část svého
podivuhodného světa. Oba jsme uţasli, protoţe s tímhle jsme při
nejlepší vůli nepočítali.
Ed Edson seděl na svém pracovišti jako kapitán kosmické lodi v
řídicí centrále. Křeslo bylo samozřejmě z jemné bílé kůţe. Bylo
velice pohodlné, dalo se otáčet a bylo i houpací. Muţ měl na dosah
všechny přístroje, které potřeboval, aby navázal kontakt se záhrobím.
Zdaleka se nespoléhal na skleněnou kouli jako jarmareční jasnovidci.
Tenhle muţ se obklopil nejmodernější elektronikou.
Všechny ty přístroje, desky s tlačítky, monitory a snímače měly
dokonalý design a bylo moţné je všechny obsluhovat od jediného
plochého pultu. Ed tady vládl jako král.
Všiml si, ţe nejdeme dál, a tak na nás ţoviálně zamával.
„Prosím, pánové, pojďte. Neostýchejte se. I kdyţ vám to tady připadá
nezvyklé, nemusíte se ničeho ani nikoho obávat.“
„To máte pravdu,“ utrousil Suko. Jako první se pohnul a
nevěděl, kam se má podívat dřív. Na temnou umělou oblohu s

- 12 -
lampami jako hvězdami, nebo na supermoderní techniku, kterou bylo
teprve nutno uvést do chodu.
Já jsem šel pomalu za ním. Ed Edson opět vstal. V ruce drţel
tenkou tyčinku s mnoha senzorovými tlačítky. Kdyţ se jí dotkl, dveře
se automaticky zavřely. Po okně jsem se rozhlíţel marně. O čerstvý
vzduch se staralo dobře fungující klimatizační zařízení.
„Překvapeni?“ zeptal se Edson.
„Dá se to tak říct.“
Postavil se mezi nás. „Podívejte, pane Sinclaire, časy se změnily.
Tajemství jiných světů sice existují i nadále, abychom jim ovšem
přišli na kloub, musíme pouţívat moderní elektroniku. S tím
souhlasíte, ne?“
„V podstatě ano.“
„Dobrá.“ Naklonil hlavu a zauvaţoval nad následujícími slovy.
„Víte, kdo jsem a jaké dělám pořady. Podařilo se mi navázat kontakt
s oním světem…“
„Máte na něj takříkajíc horkou linku.“
„Dalo by se to tak říct. Je to sice trochu zjednodušené, ale v
podstatě to je správné. Znamená to tedy, ţe sedím tady, ve své
kontaktní místnosti, a jsem spojen se svými posluchači. Tady je
potřebná technika: pár telefonů. Jsem během svých relací neustále ve
spojení s ústřednou. Moderování je jen a jen mou záleţitostí, má
spolupracovnice přijímá hovory. Je jich spousta a já je ani nemohu
zodpovědět všechny. Nelze vyhovět všem přáním, ovšem lidem,
kterým jsem zprostředkoval kontakt s jejich zemřelými, se dostalo
značné útěchy. O tom jsem přesvědčen a od toho neustoupím.“
„No dobrá, to víme.“
„No, ale ne vţdy běţí všechno hladce, pane Sinclaire. Záhrobí
nereaguje vţdy tak, jak by si to lidé představovali. Má prostě své
vlastní zákony, v nichţ,“ pousmál se, „hrají svou roli i nálady. Je i
dost šprýmařů, kteří mě chtějí vodit za nos. Uţ jsem zaţil leccos, to
mi můţete věřit.“
„To jistě, pane Edsone.“
„Ach, říkejte mi, prosím, Ede. Tak mě znají všichni.“
„Okay, Ede. Takţe bych rád věděl, v čem je problém. Bez
důvodu jste nás sem určitě nezavolal.“
- 13 -
 „Samozřejmě, pane Sinclaire. To je naprosto správné. Také to
není problém rádiového přenosu, jímţ zachytávám hlasy z onoho
světa. Tím se uţ teď zabývá spousta mých kolegů. Pokud jde o jisté
druhy kontaktů, byl jsem vţdy takříkajíc průkopníkem. Uvaţoval
jsem nad tím, ţe bych chtěl navázat se zemřelými kontakt nejen
prostřednictvím rádia, ale přišel jsem na to, ţe musí existovat i jiná
moţnost.“
„A jaká?“
Neodpověděl hned. „Před rádiem existoval telefon. Vyšel jsem
prostě z toho, ţe musí být způsob, jak s nimi navázat kontakt
prostřednictvím telefonu. Samozřejmě ne tak, ţe vytočím číslo
nějakého člověka. Chtěl jsem je přinutit k tomu, aby po prvním
kontaktu prostřednictvím rádia přešli na pouţívání telefonu.“
„Podařilo se vám to?“ zeptal se Suko.
Ed Edson přikývl. Ve tváři se mu objevil pyšný výraz. „Ano,
podařilo se mi to. Dokáţete si představit, jak jsem byl šťastný.
Myslím, ţe jsem vůbec první, kdo podobný úspěch zaznamenal a
aniţ bych byl přehnaně neskromný, můţu si s klidem sám poklepat
na rameno. Je to skutečně jedinečný úspěch, nebo jste snad slyšeli
něco jiného?“
„Ne, Ede, vy jste první.“
„Ano,“ zašeptal, „a nějakou dobu to tak zůstane.“
„Takţe vy teď hovoříte s neboţtíky normálně po telefonu?“
„Dalo by se to tak říci,“ řekl rozváţně.
„A v čem tkví problém?“ zeptal se Suko.
Edson se otočil. Zadíval se na Suka s otevřenými ústy. „Je v tom
jeden háček,“ přiznal, „a to dokonce dost velký. Souvisí to se
záhrobím a zároveň i s tím telefonem. Uţ jsem vám řekl, ţe existují
síly, které nefungují tak, jak bychom si to my, lidé, představovali.
Mají,“ opět se, jako předtím, pousmál nad vlastními slovy, „svou
hlavu. Na to jsem si uţ zvykl, s tím je třeba počítat a je nutno na
jejich hru přistoupit. Mně ovšem jde o jiné síly, které nemohu sám
ovládat, ale které jistým způsobem ovládají mne. A já uţ to dále
nemohu snést. Nechci tvrdit, ţe jsem bezmocný,“ začal přecházet po
místnosti, „ale cítím se jaksi nesvůj. Narazil jsem totiţ na neznámé
síly, které nejsou vůči lidem naladěny zrovna pozitivně. Chápete to?“
- 14 -
 „Ještě ne,“ přiznal jsem.
Vyšel z přítmí a přistoupil zase blíţ k nám. „Dobrá, budu
konkrétnější.“
„Je na čase,“ zamumlal Suko, jenţe jeho poznámku jsem
zaslechl pouze já.
Edson měl při přecházení po místnosti hlavu svěšenou. „Ty
neznámé síly mě sice nijak neděsí, naznačily mi uţ ale určité meze, a
to se mi právě vůbec nelíbí.“
„Ale?“
„Cítím se být ohroţen!“ zastavil se a podíval se na nás. Obličej
měl najednou bledý.
„Kým?“ zeptal se Suko.
„Těmi silami.“
„Jak se to projevuje?“
„Vycházím z toho, ţe budou mrtví. Svým channelingem jsem
pronikl do světa, který uţ nedokáţu zvládnout. To, co bylo zpočátku
myšleno dobře, se teď zvrhlo v pravý opak.“
„Mohl byste být poněkud přesnější?“ zeptal jsem se opatrně.
„Ano, budu. Podotýkám, ţe se zatím, pokud vím, ještě nic
nestalo, ale nebude to dlouho trvat a k něčemu dojde. První znamení
jsem uţ dostal. Vyděsilo dokonce i mne.“
Dřív, neţ jsme se mohli na cokoliv zeptat, uchopil dálkový
ovladač a zmáčkl na něm jedno z tlačítek.
Tak vytvořil kontakt s částí místnosti, která dosud byla ve tmě.
Teď se rozzářil reflektor na stropě. Jeho paprsek nedopadal dolů
rovně jako válec, ale spíše se rozšiřoval do kuţele, aby osvítil větší
plochu.
Spatřili jsme světlý mramorový sloup. Čněl do výšky jako pařez
z bledé hmoty. Jeho horní část tvořila průhledná deska z akrylu nebo
ze skla. Ta poněkud přečnívala, aby na ní byl dostatek místa pro
předmět, který tam stál.
Byl to telefon!
Ne, ţádný moderní přístroj, ale starý aparát, jaký se pouţíval
před padesáti šedesáti léty: čtyřhranná bedýnka, na jejíţ přední straně
byl umístěn číselník z mosazi. Podstavec byl ze ţlutozeleného
mramoru. Nahoře se třpytil kov zvonku, do něhoţ tlouklo kladívko
- 15 -
ohlašující hovor. Na poměrně vysoké vidlici leţelo sluchátko. Mělo
úzkou zdobenou kovovou rukojeť. Ale na tom všem nebylo nic
zvláštního. Spíše nás překvapila tmavá, hustá tekutina, která vytékala
ze sluchátka a potřísnila podstavec a dokonce i část číselníku.
Nebyla to však ţádná šťáva, nýbrţ krev!
Takţe teď jsme věděli, jaký problém má Ed Edson…

Yvetta Taylorová odešla do kuchyně. Chtěla si udělat něco k

jídlu, i kdyţ neměla hlad. Na balkonu uţ by déle nevydrţela, musela
prostě něco dělat: ten telefonát ji velice rozrušil.
Stála před otevřenou plnou ledničkou a pátrala v ní pohledem.
Nedokázala se rozhodnout, co by si měla vzít. Navíc její myšlenky
bloudily kdovíkde. Nakonec sáhla po rybí konzervě, vyndala chléb a
trochu z něj odkrojila. Otevřela plechovku. Při tom vyhlédla úzkým
oknem na ulici, která se vinula mezi domy jako lesklý šedivý had.
V plechovce plaval v olejovém nálevu tuňák a hrášek. Yvetta si
vzala lţičku, vylovila rybu a zakousla se do ní.
První sousta ryby a chleba snědla, aniţ si to uvědomovala. Pak si
z ledničky vzala láhev minerálky a nalila si trochu do sklenice.
Pokračovala v jídle a dívala se z okna. Spatřila děti, hrající si na
ulici. Pohazovaly si míčem a znova a znova jej házely do křoví, ze
kterého jej pak se smíchem lovily.
Zkřivila rty.
Děti, pomyslela si. Těm je hej. Ty nic netuší o problémech světa.
Ty nemají ţádné starosti. Alespoň ne ty děti, které ţijí tady. Jinde to
nevypadá tak dobře, ale o starostech dospělých děti ponětí nemají.
Ani o smutcích.
A vtom se jí zase sevřelo hrdlo. Stačilo, aby Yvettu napadlo
nějaké slovo, které souviselo s jistou okolností, a uţ se na ni ze všech
stran valily deprese.
Šlo o jejího snoubence, Toma Wadeho.

- 16 -
 Tom, dokonalý mladý muţ, kterému se vţdycky všechno dařilo,
který pracoval jako redaktor konkurenčních novin a kterého poznala
při jedné oslavě pořádané nakladatelstvím.
Hned si padli do oka a Yvetta Taylorová rázem zavrhla všechny
výhrady vůči poměrům na pracovišti. Pět týdnů poté, co se seznámili,
se zasnoubili a Tom jí obstaral tenhle byt.
I on se změnil. Jeho nevázaný ţivot patřil minulosti. Hovořil teď
o docela jiných věcech, jako například o manţelství, rodině a
dokonce o dětech.
Jeho slova dopadla u Yvetty na úrodnou půdu. I ona by byla pro,
kdyby po jednom dvou letech přišly děti. Vytvořili by tak společně
správnou rodinku.
Bylo to všechno naplánováno tak báječně a teoreticky to bylo
všechno fantastické. Aţ do oné neděle, na kterou Yvetta nikdy v
ţivotě nezapomene.
Rychle se napila vody, jako by tímhle způsobem mohla
vzpomínku na onen den spláchnout.
Marně.
Ten přízrak ji stále pronásledoval.
Nejen v noci, ale i ve dne.
Ta neděle, ten březnový den, to ráno, které začalo tak nádherně a
které provázela zářivě modrá obloha.
Všechno bylo jako jindy. Tom vstal. Chtěl se postarat o snídani,
předtím ještě ale zajít ven pro noviny, protoţe oba si při snídani rádi
početli a protahovali si tak s oblibou lenošení v posteli.
Stále ho vidí před sebou, jak stojí ve dveřích loţnice a mává na
ni. Třicetiletý mladý muţ s pořád rozcuchanými blond vlasy a
chlapeckým úsměvem na rtech.
Nasadil si brýle s modrým rámečkem, rozloučil se letmým
polibkem a odešel. Yvetta ho pak viděla, aţ uţ byl mrtev.
Přejel ho o deset let mladší opilý muţ. Jel příliš rychle. Nehoda,
kterou řidič přeţil. Tom ovšem ne.
Leţel v kaluţi krve…
Spatřila ho tak, protoţe jí dali hned vědět. A tahle scéna se pak
stala začátkem dlouhé cesty utrpení a změnila i její ţivot.
Nic uţ nebylo takové, jako před Tomovou smrtí.
- 17 -
 Yvetta se sice i nadále věnovala svému povolání, ţila ve stejném
bytě, ale pokoje jí připadaly prázdné, chladné a mrtvé. Zdálo by se,
jako by se z nich vytratila více neţ polovina ţivota. Cítila se tak
příšerně sama a občas – především v noci a o víkendech – seděla ve
svém oblíbeném křesle a hovořila s ním, jako by tady pořád ještě byl.
Ptala se Toma na radu, pokud šlo o problémy v zaměstnání, a
měla pořád pocit, ţe dostává odpověď a ţe ji – i kdyţ z jiné roviny –
někdo sleduje.
Ale on tu uţ nebyl.
Nemohla se jej dotknout, obejmout ho.
Nemohla cítit, jak ji jeho jemné dlaně hladí po těle. Tom leţel
pohřben v chladné, vlhké zemi. Uţ nikdy se nevrátí. Co po něm
zbylo, jsou fotografie a vzpomínka, která se jí vryla hluboko do
paměti a asi z ní nikdy nevymizí.
Všechno je pryč…
Pryč je štěstí, pryč jsou nádherné chvíle a dny…
Namísto toho přišla temnota. Smutek a pláč dlouhých,
probdělých nocí.
Ani teď, kdyţ se jí opět vybavovaly vzpomínky, nedokázala
potlačit slzy. Obrysy zařízení kuchyně se jí rozplývaly před očima.
Všechno se najednou tak hrozně změnilo. Ţivot jako by se
najednou ocitl v mlze, která jí vzala milovaného člověka a Yvettu
zahalila neproniknutelným pláštěm.
Yvetta Taylorová odešla z kuchyně, pohled upírala na zem.
Mířila do koupelny, obloţené bílými a olivovými kachličkami.
Zastavila se před umývadlem, utrhla z drţáku kus papírového
ručníku a vysmrkala se.
Pak pomalu zvedla hlavu a podívala se do zrcadla. Uţ dávno si
zvykla na svůj obraz. Pohled na sebe samotnou uţ ji nelekal. Pláčem
napuchlé oči, chvějící se rty, zarudlá pokoţka. Měla úzký obličej,
dlouhé blond vlasy, které si často splétala do copu, aby jí
nepřekáţely. Normálně nosila i brýle, ale tu a tam se spolehla na
kontaktní čočky. V poslední době je ale nenosila, protoţe dost často
plakala, a to čočkám velmi škodilo.
Od nehody uplynulo několik týdnů. Yvetta na to pomyslela,
kdyţ stáhla unaveným pohybem froté ručník z drţáku.
- 18 -
 Čas moţná někdy zahladí hlubokou ránu, kterou v ní zanechala
smrt jejího snoubence, ale pokud ţivot půjde tak jako dosud, zůstane
ta rána otevřená napořád.
Konkrétní důkaz pro to neměla. Souviselo to s těmi podivnými,
nepravidelně se opakujícími telefonáty, které v poslední době měla.
Ne kaţdé zazvonění bylo nenormální. Často jí volali přátelé a
příbuzní, aby ji utěšili, občas se ovšem po zazvonění nikdo neohlásil.
A přesto se pořád ten kdosi snaţil navázat s ní kontakt. Bylo to
nezvyklé, podivné a příšerné, protoţe se jí při tom stále zmocňoval
pocit, ţe to je člověk, kterého dobře nebo dokonce i velmi dobře zná.
Jej… svého snoubence…
To byl samosebou nesmysl, naprostá hloupost. Tom Wade byl
mrtev a zůstane mrtev. Ovšem stejně měla i onen zvláštní pocit.
Nemohla si pomoci, byl prostě tady a měnil se pomalu v jistotu.
Z jakési záhadné říše nebo z daleko vzdáleného prostoru se
pokoušela navázat s ní kontakt nějaká bytost. A tou bytostí je Tom.
To jí říkal její instinkt, aniţ by pro to měla jakýkoliv důkaz.
Po kaţdém takovém telefonátu byla vystrašená. Racionální
uvaţování jí připadlo obtíţné, s nikým také o svém problému
nehovořila.
Yvetta Taylorová pracovala v nakladatelství, v němţ vycházely i
časopisy, které byly povaţovány za ne zrovna seriózní.
Vzpomínala si, ţe v těchto časopisech četla články, které se
zabývaly tématem hlasů z onoho světa. Kontakty zemřelých
prostřednictvím telefonu nebo rádia. Kontaktování duchů, přízračný
channeling, ţivot po smrti, přechody mezi různými světy a různými
stupni – o tom všem tehdy četla a smála se tomu.
Dnes uţ ne.
Teď se na ty věci dívala z jiného úhlu a jinýma očima. Po těch
nevysvětlitelných telefonátech, při nichţ měla přesto pocit, ţe na
druhém konci někdo je, myslela stále intenzivněji na svého
snoubence.
Chtěl snad on… chtěl snad jeho duch, nebo to, co z něj ještě
zbylo – snad nějaký ostrůvek energie – s ní navázat kontakt? Bylo by
to čiré šílenství. Bylo by to ale také… ne, nechtěla pouţít slova
báječné. Dostala by příšerný strach, kdyby se její předtucha
- 19 -
potvrdila. Jen to ne! V ţádném případě. Přestoţe si byli s Tomem tak
neuvěřitelně blízcí.
Měla-li být upřímná, pak musela přiznat, ţe se toho děsí.
Dnes tedy opět další telefonát. V podvečer, kdyţ volající musel
docela přesně vědět, ţe Yvetta uţ není v práci. Co jen po ní chce?
Navíc měla toho dne poprvé dojem, ţe ten člověk je neskutečně
vzdálen a současně – coţ byl paradox, ţe je jí docela nablízku. Jako
by popřel všechny zákony fyziky a jako by mu vůbec nedělaly
problémy dimenze prostorů.
Pokud uţ neţil jako člověk, nesestával z masa a krve, pak pro
něj skutečně ony přírodou stanovené hranice neexistovaly.
V posledních dnech se Yvetta Taylorová pokoušela změnit styl
uvaţování. Potřebovala si prostě utvořit o světě jiný obraz, jiný
myšlenkový model, aby byla připravena na onen den D, který jistě
přijde.
Nechtěla, aby ji pak překvapil, chtěla se nové skutečnosti
postavit s odhodláním a… s radostí.
Hodně četla. K nevysvětlitelným jevům existuje spousta
literatury, a to ne pouze v podobě časopiseckých článků. Těmito
problémy se zabývali i vědci a vzali si je důkladně na mušku. Z knih
se Yvetta dozvěděla leccos zajímavého, aniţ by se ovšem k vyřešení
nebo i jen pochopení těch záhad byť jen o krůček přiblíţila. Onen
druh navazování spojení byl pro ni i nadále zahalen temným
závojem.
Osušila si z tváře poslední kapky vody a ručník zase zavěsila na
háček. Pak opustila koupelnu a prošla prázdným pokojem. Pohledem
přelétla po esoterických časopisech, které v posledních dnech
studovala, ale nijak moudrá z nich nebyla.
Četla o lidech, kteří navázali kontakt se zemřelými, jenţe jejich
líčení této události byla samozřejmě velmi subjektivní. Zda by hlas
zemřelého poznal někdo jiný, jehoţ vztah k němu nebyl tak blízký, o
tom Yvetta váţně pochybovala.
Samozřejmě i ona znala rozhlasové pořady Eda Edsona. Horká
linka na onen svět. Dříve se tomu smála. Teď se však dostavily
pochybnosti. Zavolala Edsonovi a poţádala ho o termín.
Odpověděli, ţe jí dají vědět.
- 20 -
 Té chvíle, toho okamţiku pravdy, se bála. Uţ teď si
představovala, co by udělala, kdyby se skutečně něco stalo, kdyby
opravdu navázala kontakt se svým snoubencem.
V poslední době o tom uvaţovala často a také dost intenzivně.
Dokonce tak, ţe se jí tu a tam rozbušilo srdce a měla potíţe s
dýcháním.
Bylo jí jasné, ţe okamţik pravdy se blíţí.
Dnes, zítra, pozítří…
Kdyţ došla ke dveřím balkonu, zastavila se a přitiskla čelo na
skleněnou tabulku výplně. Venku celý den svítilo slunce a sklo bylo
ještě jeho teplem rozehřáté. Na několik vteřin tak zůstala stát,
ponořena do smutných myšlenek. Pak sevřela kličku a otočila jí.
Dveře se otevřely. Překročila práh a vyšla na balkon. Vůbec jí
teď uţ nevadilo, ţe jeho podlahu tvořila zelená krytina z umělé
hmoty. Velice nevkusná. Měla vzbudit dojem, ţe člověk kráčí po
trávníku.
Tomovi se také nelíbila. Chtěli ji vyměnit, ale k tomu uţ
nedošlo.
Takové drobnosti Yvettě pořád připomínaly jejího snoubence.
Dokonce i to, kdyţ přistoupila aţ k zábradlí a podívala se dolů. Často
tak spolu stáli na balkoně, jen tak se dívali ven a tiše si vyprávěli o
budoucnosti.
Teď zírala do prázdna.
Okolí se sice nezměnilo, přesto jí ale připadalo docela jiné.
Mnohem šedivější a pustější neţ dřív. Prostředí, které uţ neměla
ráda. Yvetta se uţ také zaobírala myšlenkou, ţe se z bytu odstěhuje,
ale najít nový, stejně dobrý, bylo velice těţké. Znovu se napřímila.
Hrající si děti zmizely. Den pomalu pohasínal. Tiše nastával večer.
Přicházel čas nezvyklého ticha, v němţ zanikla spousta zvuků.
Nechtělo se jí uţ dívat přes zábradlí. Uvaţovala, jestli se nemá
jen tak vydat ven a projít se trochu po okolí. Prohlédnout si pár věcí,
moţná i prohodit pár slov se známými, nebo zajet za kolegyní, se
kterou si velice dobře rozuměla a která měla pochopení pro její
trápení.

- 21 -
 Yvetta Taylorová nevěděla, jak se rozhodnout. To také ani
nebylo potřeba, protoţe sotva se zase obrátila ke skleněné tabulce
dveří, aby odešla z balkonu, zaslechla z bytu zvonění telefonu.
Zastavila se a škubla sebou. Na chvíli ztuhla a v jejím úzkém
obličeji se objevila němá otázka: kdo asi volá?
Mohl to být kdokoliv, ale ona nevěřila, ţe je to někdo ze
známých. Tohle zvonění jí připadalo – ačkoliv bylo naprosto
normální – jistým způsobem typické. Dalo se přirovnat k volání o
pomoc odkudsi z nekonečně vzdálených krajů, z hloubek onoho
světa.
Yvetta Taylorová nejistě vkročila do obývacího pokoje.
Aparát zadrnčel znovu.
Agresivně, zle a pronikavě!
Před tím zvukem nebylo kam utéci. Mladé ţeně se doslova
vřezával do uší.
Někdo jí něco chtěl.
Yvetta nepřidala do kroku. Blíţila se k telefonu velmi strnule.
Kdyţ zazvonil pošesté, stanula v jeho těsné blízkosti.
Opět poloţila ruku na sluchátko.
Zazvonil ještě jednou.
Yvetta se nadechla. A pak zvedla.
Rozechvěle přiloţila sluchátko k uchu. Nechtěla se ohlásit
jménem, ale přes rty nedostala nic jiného neţ tiché: „Ano, prosím.“
A i na druhém konci bylo ticho. Ten, kdo volal, se neohlásil, ale
mladá ţena věděla, ţe je tam.
Jen vyčkával, měl přece čas.
Yvetta se cítila tak divně. Stála a sluchátko měla přitisknuté k
uchu. Nebo se snad vznášela? Nedovedla si to vysvětlit, ale cítila, jak
k ní ze sluchátka plyne nějaká podivná síla. Neomezila se pouze na
sluch, nýbrţ jako by ji celou přitahovala, jako by chtěla mladou ţenu
vtáhnout do sluchátka a do jiného světa. Do světa přízraků…
Ve sluchátku se otevřel tunel, který vedl do nekonečna.
Neexistovaly hranice a tunel se rozplýval kdesi v prostoru a v čase.
Poloţit, nebo se zeptat?
Tentokrát nepoloţila. Přinutila se k otázce. „Kdo… kdo jste?“
Ţádná odpověď – Odmlka… jen jakýsi tichý šelest.
- 22 -
 „Prosím vás, řekněte něco. Kdo jste?“
„To jsem já, Yvetto…“
Ta odpověď zazněla velmi tiše a ţena jí sotva rozuměla.
A přece to byla skutečnost. Sluchátko jí vypadlo z ruky. S tupým
zaduněním dopadlo na zem. Z ţeniných úst se ozval výkřik.
Teď tedy věděla, kdo volá.
Byl to Tom, její snoubenec!

Yvetta Taylorová nebyla zpočátku schopna se pohnout. Zírala do

tmy, zatímco se jí z očí draly slzy a koulely se jí po tvářích dolů.
Nemyslela na nic. V hlavě jí dunělo, ale ţádnou bolest necítila.
Všechno se najednou naprosto změnilo. Skutečně, jako by do ní
pronikl cizí svět.
Telefon stál na malém lakovaném stolku. Tom jí ho kdysi sehnal
za velice výhodnou cenu. Sluchátko spadlo přes okraj stolku, ale
pořád ještě viselo na šňůře a dotýkalo se koberce. Lehce se
pohybovalo sem a tam a vycházelo z něj vzdálené šumění.
Yvetta nic nechápala. Šok ji naprosto ochromil. Všechno se jí
před očima roztočilo. Nevěděla, co má udělat, ale pak – připadalo jí,
ţe zatím uběhly celé hodiny – zase sluchátko uchopila a přiloţila ho
k uchu. Pohybovala paţí velice pomalu, jako by nesla nesmírnou
zátěţ. Opět se zaposlouchala.
Tiché šumění bylo teď hlubší, pak zaniklo docela.
„Ano…“
„To… jsi… ty?“
Zaslechla hlas a musela se rozplakat. Sluchátko jí zase téměř
vypadlo. Přímo odpovědět nedokázala, z úst se jí vydral jen jakýsi
přiškrcený zvuk.
„Ozvi se…“
„Já… nemůţu.“
„To jsi ty, Yvi?“
Boţe můj, řekl Yvi. Tuhle její přezdívku znal z muţů jen Tom.
Musel to být on!
- 23 -
 Zhluboka se nadechla. „Tome… miláčku… Boţe můj… kde
jsi?“
„Daleko a přece blízko. Jsem u tebe, Yvi. Stále tě vidím, vím,
jak se ti vede.“ Jeho slova najednou zněla mnohem plynuleji. I on si
tedy teprve musel zvyknout na novou situaci. Při kaţdém jeho slovu
Yvetta přikývla, ačkoliv tomu všemu vlastně pořád nemohla uvěřit.
„Ty nejsi mrtvý?“
„Ale ano…“
„Tak, prosím tě…“
„Jen tělo, Yvi. Daří se mi dobře, dokonce náramně dobře. Určitě
si pro tebe brzy přijdu a odvedu si tě, odvedu…“
Poslední slovo zaniklo v několikanásobné ozvěně. Pak uţ mladá
ţena zaslechla ze sluchátka jen tiché šumění. I to zmizelo. A pak
ticho. Nic neţ ticho.
Sluchátko dosedlo zpět na aparát.
Yvetta se trochu zapotácela. Narazila na křeslo a klesla do něj.
Zůstala sedět.
Připadala si jako někdo jiný. Uţ nebyla sama sebou. Pak se ale
vrátila zpět ke svým myšlenkám a ke vzpomínkám.
Co ten hlas – nechtěla připustit, ţe to byl Tom – ještě říkal?
,Brzy si pro tebe přijdu, odvedu si tě.‘
To mohlo znamenat jen jediné.
Zemře, aby přešla do jiného světa. Ale z toho měla strach.

Takţe krev!
Vyschlo mi v hrdle a v myšlenkách jsem si rekapituloval, co
všechno jsme se zatím dozvěděli. Byl jsem ovšem i nadále skeptický.
Copak by někdo zavolal Scotland Yard, kdyby našel na svém
telefonu krev? Tahle skvrna mohla mít i docela přirozenou příčinu.
Přesto jsem přistoupil blíţ, abych se ještě jednou ujistil.
Ed mě ale zadrţel. „Ano, pane Sinclaire, je to tak. Je to krev.“

- 24 -
 Zastavil jsem se a pohlédl na něj. Vypadal najednou nervózně,
prohrábl si vlasy, takţe se mu v nich zajiskřil zlatý prach. Teď jsem
si také všiml na jeho pravém ušním lalůčku malého krouţku.
„A odkud se vzala?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny.
„Nevíte?“
„Ne.“
Suko řekl: „Moment, to je docela jednoduché. Chcete snad říct,
ţe někdo byl tady ve vaší kanceláři, chtěl telefonovat a krvácel při
tom z ucha?“
Na tohle ovšem Edson nezabral. „Kdyby to bylo tak jednoduché,
měl bych z toho radost. Bohuţel to tak není, inspektore. Já nevím,
odkud se tady ta krev vzala.“
Dal jsem Sukovi gestem na srozuměnou, aby mlčel, protoţe
jsem se k tomu problému chtěl ještě později vrátit. Nejdříve jsem si
musel telefon prohlédnout zblízka.
Stál naštěstí v ostrém světle.
Krev zatím poněkud zaschla a na jejím povrchu se utvořil tenký
povlak jako na omáčce, která před servírováním trochu déle stála a
vychladla. Dotkl jsem se blanky, narušil ji a kdyţ jsem prst zase
odtáhl, měl jsem na špičce rudou skvrnu. Přičichl jsem k ní. Ano,
slabý pach krve nepřipouštěl pochyb.
„Uţ jste se přesvědčil, pane Sinclaire?“ zeptal se Ed Edson, kdyţ
jsem se zase vrátil.
„Skutečně.“
„Máte otázky?“
„Ovšem.“
„Nedovedu si to nijak vysvětlit.“ Pokrčil rameny a vypadal při
tom dost bezradně.
„Vysvětlení moţná ne,“ namítl Suko. „Ale nemáte ani
podezření?“
„To je velice těţké.“
„Předpokládám, ţe ten telefon pouţíváte při svých pořadech.“
„Ano, jeho prostřednictvím navazuji kontakt s oním světem.“
„Takţe neboţtíci se hlásí po telefonu.“
„Chcete-li to takhle vyjádřit…“
- 25 -
 „Mohl byste nám prozradit, jak je to moţné?“
„Ne.“
„A ta krev?“
Edson uvaţoval.
Opravdu se snaţil přemýšlet. Nakonec vyrukoval s odpovědí.
Hovořil kamsi do dálky.
„Musí to být něco jako znamení nebo varování.“
„To je moţné,“ mínil Suko. „Otázka teď ovšem zní: čeho je to
znamením?“
„Varování?“
„Vám?“
„Moţná.“
Krátce jsme na sebe se Sukem pohlédli. Můj přítel pokrčil
rameny. S odpověďmi si věděl stejně málo rady jako já, a tak další
dotaz nechal na mně. „Co jste udělal nesprávně, Ede?“
Odešel za pult a posadil se do křesla. Jemný svit přístrojů mu
ozářil obličej, takţe Edson teď vypadal jako utopenec. „To mi není
jasné. Moţná jsem zašel příliš daleko.“
„Čím?“
„To kdybych jenom věděl,“ zamumlal zamyšleně. „Zřejmě jsem
pronikl do oblastí, do kterých jsem proniknout neměl. Cizí síly se
brání proti vetřelci, který není dostatečně vyspělý.“
I tahle odpověď nám připadala dost mlhavá. „To se jen
domníváte, Ede? Nebo pro to máte důkazy?“
„Zatím je to pouhá domněnka.“
„Tuším, ţe byste nám měl ještě leccos o své práci povědět, Ede.
Zdá se, ţe je tady spousta věcí, které bude třeba prověřit.“
„Jaké?“
„Například ten telefon.“
Edson se na mne uţasle zadíval. „Tomu nerozumím, pane
Sinclaire. Co má s tím telefonem být?“
„Je to normální aparát?“
„Ano, to přece vidíte. Je dokonce moderní, ačkoliv vypadá staře.
Patrně víte, jaká je dnes sháňka po starých aparátech. Nostalgie je v
módě a tak se tomu přizpůsobily i mnohé firmy a vycházejí vstříc
přáním svých zákazníků.“
- 26 -
 „Odkdy je potřísněný krví?“
„Přišel jsem na to dnes ráno a zavolal jsem vás.“
„Takţe se to mohlo stát v noci?“ zeptal se Suko.
Edson se v křesle otočil směrem, kde stál Suko. „To ano,
inspektore.“
„Proč jste volal hned nás?“ ptal se dál. „Co o nás víte?“
Tentokrát jsme si v jeho úsměvu všimli i náznaku jisté úcty.
„Prosím vás, pánové. Kaţdý trochu zasvěcený o vás tady v Londýně
ví.“ Vyslovil něco, co se nám vůbec nezamlouvalo. Suko a já jsme
neměli moc rádi publicitu. Bohuţel jsme se jí ne vţdy dokázali
vyhnout. Dost se toho o nás vědělo i na místech, která nám nebyla
zrovna po chuti. Tady jsme ovšem byli právem, protoţe Ed Edson
měl zcela evidentně problémy. Nemyslel jsem si, ţe na nás něco
hraje. Tenhle muţ tím vším skutečně dost trpěl.
„Souhlasíte?“ zeptal se.
Přisvědčil jsem.
„Ovšem musíte nám pomoci i vy,“ řekl Suko. „Především jde o
tu krev. Odněkud se tady vzala, to je jasné. A ze stropu zřejmě
nestekla.“
„Ne, to ne,“ dal inspektorovi za pravdu, „ale také si nemyslím,
ţe by se sem někdo vloupal a ţe by se poranil. Podle mého soudu
jsem při navazování kontaktu probudil síly, které měly raději zůstat
na onom světě.“
„Mohl byste to objasnit blíţe?“ zeptal jsem se.
„Ne, pane Sinclaire. K tomu moje vědomosti nestačí, ale to vám
zřejmě nemusím říkat. Nebo vy snad onen záhrobní svět chápete
úplně dokonale?“
„Ne. Ten je příliš komplexní. Ale zůstaňme u vás. Vy jste
skutečně navázal kontakt se zemřelými?“
„Ovšem.“
„Nedovedu si představit,“ pokračoval jsem dál, „ţe jste to
dokázal pouze prostřednictvím telefonu.“
„Máte pravdu. Telefon je pouze pomocný prostředek, nic víc.
Podobně jako rádio. Je k tomu zapotřebí médium.“
„A tím jste vy?“

- 27 -
 Pokývl hlavou. „Mám mediální schopnosti. Ten kontakt navazuji
já.“
„Upadáte při tom do transu?“
„Spíše do stavu podobného transu. Dozvím se přitom jméno
osoby, kterou mám kontaktovat. A kdyţ se mi to podaří, jsem něco
jako kanál, který dává průchod přáním zemřelých. Takţe odtud
název channeling.“
Přistoupil jsem k němu blíţ a opřel se oběma rukama o horní
hranu jedné z konzol. „Předpokládám, ţe jste schopen navázat
kontakt kdykoliv – je to tak?“
„Téměř ve všech případech.“
„I teď?“ zašeptal jsem.
Zvedl obočí, které bylo stejně světlé jako jeho vlasy. „Vím, kam
míříte, pane Sinclaire. Chcete si mě vyzkoušet.“
„To nepopírám.“
Zvedl ruku a zamnul si ret. „Inu, téměř jsem s tím počítal.“
„Takţe souhlasíte?“
Opřel se o opěradlo ţidle. „Poţádal jsem vás, abyste přišli,
pánové. Zbývá mi snad něco jiného? Myslím, ţe musíme
spolupracovat.“
„Díky, Ede. Těší mě, ţe to chápete takhle.“
Zase se vzpamatoval. „Takţe, pane Sinclaire, teď jste na řadě vy.
Koho mám zavolat? S kým chcete navázat kontakt?“
Dobrá otázka, na niţ bych znal spoustu odpovědí, protoţe bylo
mnoho zemřelých; s nimiţ bych rád navázal kontakt. Jenţe jsem
zvolil jinou cestu. „Ne, Ede, nezačínejte mnou nebo Sukem. Pokuste
se navázat kontakt s bytostí, která je zodpovědná za tohle tady.“
„Co to má znamenat, Sinclaire?“
Ukázal jsem na telefon. Stál v kuţelu světla a kaţdý detail se v
tom prudkém světle vyjímal, jako by někdo jeho obrysy ještě jednou
zřetelně obtáhl.
Edson zbledl. Nezamlouvalo se mu to. Svraštil čelo. Vypadal
jako člověk, který přemýšlí a jehoţ myšlenky se točí kolem tématu,
které je mu zjevně nepříjemné. „Víte, co ode mne ţádáte?“
„Samozřejmě.“

- 28 -
 „Takţe taky víte, ţe to můţe být velmi nebezpečné, kdyţ se
člověk přiblíţí mocnostem, které si to nepřejí. Nesmíří se s tím a
připraví odplatu.“
„Ano, Ede. Chápu, ţe z toho máte strach. Pomyslete ovšem na
jedno. Nejste sám. Budeme vás mít pod kontrolou. Navíc to nebude
poprvé, co budeme sledovat médium v transu při pokusu navázat
kontakt se silami onoho světa. Můţete mi věřit, ţe dobře víme, jak se
máme chovat.“
Nelhal jsem. Často jsme v takových situacích byli. I zde bychom
pomáhali a v případě potřeby bychom zasáhli.
Vzpomněl jsem si při tom na svůj kříţek. Kdyby se celá věc
stala pro Eda Edsona příliš nebezpečnou, mohl bych jím neznámé
síly odehnat.
Jenţe má slova ho tak docela nepřesvědčila. To jsem poznal z
jeho pohybů. Několikrát pokrčil rameny a vypadal velice
nerozhodně, často se díval na zem před sebe a úkosem hleděl na
telefon.
Byl naprosto v klidu, ačkoliv jsem měl dojem, ţe by mohl
kaţdou chvíli začít zvonit a nebo se dokonce pohnout.
„Souhlasíte?“
Slabě se pousmál. „Já jsem vás sem zavolal, pane Sinclaire.
Takţe se musím podvolit.“
„Tak jsme to nemysleli,“ odpověděl Suko místo mne. „Musíte o
tom být sám přesvědčen. Nucením se nedosáhne ničeho.“
„Vţdyť jsem,“ připustil Edson.
„V čem je tedy problém?“
„Prostě nevím, jaké síly probudím. Mohlo by se se mnou stát
něco, co nebudu moci ovládnout, ale já to chci vědět!“ zvolal pak a
udělal přitom podle mého soudu trochu teatrální gesto.
„Jak to chcete technicky provést?“ zeptal jsem se.
Edson pokrčil rameny.
„Je to spíše pokus. Protoţe jste neuvedli jméno ţádné osoby, se
kterou byste se rádi kontaktovali, zamířím do prázdna. Musím se
soustředit jen na to, co neznám a co tady všechno ovládá.“
„Prosím.“

- 29 -
 Zamyslel se a přikývl. Pak se pustil do příprav. Poţádal nás,
abychom zůstali klidní. Měli jsme se ale posadit tak, abychom ho
měli pod kontrolou, protoţe se obával pomsty nebo útoku ze záhrobí.
V bílém koţeném křesle a za vší tou elektronikou vypadal jako
diskţokej, který se pohodlně usadil ve své kosmické lodi na oběţné
dráze kolem Země a chystal se zásobit celý svět hudbou.
„Zapnu teď rádio. Je naladěno na určitou frekvenci. Ta je v
oblasti, která je pro lidské ucho uţ neslyšitelná.“
„Ale co kdyţ se někdo přihlásí? Budeme mu rozumět?“ zeptal se
Suko.
„To nevím. Kaţdopádně všechno zaznamenáme na
magnetofonový pásek. Pak bude hlas srozumitelný.“
„No dobrá, tak to zkuste, Ede!“
Vzali jsme si se Sukem ţidle a postavili je opěradly ke stěně. Z
tohoto místa jsme měli dobrý rozhled. Ed Edson seděl v matném
světle, které přístroje vydávaly. Vypadal jako zelený přízrak s
tenounkou pokoţkou. Byl to příšerný pohled.
„V pořádku?“ zeptal jsem se.
Jen přikývl. Pohyby jeho rukou ho ovšem usvědčovaly ze lţi.
Byl nervózní a pohrával si s dálkovým ovládáním jako dítě s kostkou
ze stavebnice.
Konečně zapnul naprogramovaný vysílač.
Zaslechli jsme tiché šumění.
„To je on,“ řekl Edson. „Nastavil jsem vysílač. To je můj kanál
do onoho světa.“
„Začněte, Ede, prosím vás.“
„Ano,“ řekl. „Zkusím to.“ Přesvědčivě to neznělo. Suko a já
jsme se shodli na tom, ţe Edson má strach. Mohli jsme jen doufat, ţe
ho ten strach příliš neovlivní a ţe se náhle všechno nezhroutí…

Yvetta Taylorová se opět vzpamatovala. Ale zapomenout na ten

telefonát nemohla. Byl to jeho hlas, hlas jejího snoubence, o tom
nebylo pochyb. Jenţe to byl hlas mrtvého.
- 30 -
 Nemohla si to v hlavě srovnat.
Zavolal jí neboţtík. Prostě jen tak. Hlas ze záhrobí, který byl
naprosto totoţný s hlasem jejího zemřelého snoubence. Nebo se snad
mýlila? Je snad moţné, ţe Tom třeba vůbec nezemřel? Ţe pochovali
někoho jiného a ona se jen strašně zmýlila?
Kdyţ na to pomyslela, vyschlo jí v hrdle. Opět si vzpomněla na
jeho slova.
Určitě si pro tebe brzy přijdu!
Yvetta zalapala po dechu. To bylo na ni příliš. Nechtěla! Byl po
smrti, nemůţe se tedy vrátit, aby zasahoval do osudů ţivých. To je
šílenství, postrádá to jakoukoliv logiku!
Nebo snad ne?
Najednou pochybovala o svých vlastních úvahách, její nejistota
se ještě více vystupňovala. Zatraceně! Vţdycky přece dokázala ve
svých článcích dospět k jasnému závěru. Její komentáře četli lidé
velice rádi. U novin měla uţ jméno. Vţdycky se o ní hovořilo v
superlativech a teď najednou tohle.
Yvetta byla velice rozrušená. Musela se nejprve napít, aby se
uklidnila. Koňak v pravou chvíli dokázal zapůsobit jako lék, který uţ
dlouho nebrala. Láhev na pojízdném servírovacím stolku uţ totiţ
byla pokryta jemnou vrstvou prachu.
Protoţe se jí dost chvěly ruce, nalila si více, neţ chtěla. Stála
uprostřed místnosti. Upila první doušek. Pak postoupila o krok
dopředu a napila se podruhé. Cítila docela jasně, jak jí alkohol stéká
do útrob a jak se v nich šíří příjemné teplo.
Yvetta bloumala po bytě. Vešla do kaţdého pokoje a prohlédla
ho zběţným pohledem, jako by někde mohla narazit na stopu po
svém snoubenci. Při tom si tu a tam ulízla ze sklenice, svraštila čelo a
současně docela jasně pocítila, ţe její obavy postupně mizí.
Uvolnily místo jiným, jasnějším a střízlivějším úvahám. Potěšilo
ji to a uţ tenhle mírný obrat povaţovala za úspěch.
Jasně uvaţovat.
Co se jí ještě můţe přihodit?
Přímé nebezpečí jí nehrozí. To je jasné. Pokud na ni něco číhá,
pak je to nepostiţitelné a údajně to ovládá její mrtvý snoubenec.
To je nesmysl, to není moţné!
- 31 -
 Zdráhala se tomu uvěřit a teprve teď ji onen telefonát pobouřil.
Sice existoval, ale Yvetta uţ odmítala uvěřit, ţe to byl skutečně Tom
Wade. Nejspíš si z ní někdo vystřelil. Neboţtík přece nemůţe
navázat kontakt se ţivými. Ačkoliv uţ o tom četla a všechny ty
reportáţe odbyla jako vyloţené nesmysly.
Jenţe to člověk zpravidla dělá tak dlouho, dokud není sám oním
postiţeným.
A teď se k nim přiřadila i Yvetta.
Vzpomínala, jak se Tom choval, kdyţ bývali spolu. Byl to
vţdycky velice střízlivě uvaţující člověk. Ţádný mystik nebo
esoterik, nevěřil ani na duchy, ani na spiritistiku. Stál vţdy pevně
oběma nohama na zemi. Proto povaţovala za nepravděpodobné, ţe
by to mohl být on, kdo jí volal ze záhrobí.
Někdo si ztropil poťouchlý ţertík. Začal s tím uţ před několika
dny. Stále zvonil telefon a nikdo se neozýval. Teď se konečně
odhodlal.
Takţe Tom Wade.
„Ne!“ vykřikla náhle. „To nebyl Tom. Nemohl to být on!“
Yvetta vyskočila, nalila si druhou sklenici, otevřela dveře na
balkon a vyšla ven. Vzduch jí udělal dobře. Odvál poslední zbytky
strachu z její mysli. Opět se mohla volně nadechnout. Všechno, co ji
před chvílí napadlo, je hloupost. Neexistují ţádné důkazy a ten
telefonát byl prostě jen hloupý vtip.
Yvetta si říkala, ţe musí podniknout něco, aby potlačila svůj
strach. Dospěla teď do bodu, v němţ bylo důleţité projevit sílu. Musí
si sama dokázat, ţe je schopna všechno překonat.
Je tady jedna moţnost.
Kdyţ na ni Yvetta pomyslela, začala se smát. Přitom si sama
namlouvala, jak je to dobrý nápad a vnitřně se vzchopila natolik, ţe
uţ téměř nepociťovala strach.
Sklenici vyprázdnila posledním douškem. Nebyla opilá, jen
uvolněná. Ale tento stav neovlivnil její myšlení natolik, aby
nevěděla, co dělá. Naopak, zcela se soustředila na tu záleţitost.
Určitě se s ní vypořádá, tím si byla jista.
„Ano, Tome, udělám to!“ řekla sama pro sebe. „Nechtěla jsem to
udělat. Aţ později, snad po dvou nebo třech letech, ale teď se cítím
- 32 -
dost silná. Vím, ţe to dokáţu a nedám se od toho odradit.“
Odhodlaně se zvedla. V očích měla tvrdý výraz. Sama se podrobí
zkoušce.
Ráznými kroky zamířila ke skříňce s videokazetami. Byly tam
nejen videofilmy, které si koupila, ale i kazety s vlastnoručně
natočenými záběry, na nichţ zachytila osobní vzpomínky.
Samozřejmě s Tomem Wadem.
Zasunula kazetu do přehrávače. Křeslo stálo ve výhodném úhlu
proti obrazovce televizoru. Všechno bylo připraveno. Yvetta spustila
oba přístroje.
Byl to film, na němţ byli Tom a Yvetta spolu s ostatními na
jakémsi večírku, kde bylo náramně veselo. Ohromně se bavili. Přímo
to tam sršelo radostí ze ţivota a celá atmosféra byla věrně zachycena.
Yvetta nedokázala sedět v křesle uvolněně. Předklonila se a
trochu přimhouřila oči. Tu a tam si přejela jazykem přes rty. Cítila v
hlavě nepříjemný tlak, v ústech měla nahořklou chuť.
Vzpamatuj se! Jenom se, prosím tě, vzpamatuj! Pořád si
dodávala odvahu. Náhle se objevil na obrazovce Tom. Nafilmovali je
při příchodu do malého domu. Tom byl na snímku jako první. Yvetta
spatřila jeho rozesmátý obličej. Trhlo to s ní, jako by dostala ránu
elektrickým proudem. Oči ji začaly pálit. Pokoušela se ovládat, ale
nedařilo se jí to. Zakrátko jí vyhrkly slzy. Byla to ţhoucí záplava
vzpomínek, pálily ji na lících a vytvářely jí před očima závoj, takţe
další scény filmu viděla jen velmi nejasně, rozmazaně.
Na videu byli přátelé. A samozřejmě neustále ona a Tom. Boţe,
jaká tam tehdy byla pohoda. Jak je vítala. Tolik objetí, polibků na
tváře, příjemné hudby, pití, jídla.
Byli to všechno lidé od novin a ti se vţdycky uměli báječně
bavit.
Na večírku se objevily nejen páry, ale přišli i jednotlivci. Hodně
se tančilo a bylo moţné volně se pohybovat po jednotlivých
vyzdobených místnostech. Švédský stůl skýtal hojné občerstvení,
náramně vhod přišlo i pěkně pěnivé pivo či dobré víno.
Yvetta Taylorová seděla strnule v křesle. Slzy uţ oschly a další
jaksi nechtěly téci. Připadala si vnitřně vyhaslá.

- 33 -
 Pořád se dívala na svého snoubence. Teprve teď celý ten film
pořádně proţívala, ačkoliv se na něj s Tomem dívali uţ několikrát.
Dnes měla dojem, jako by byl právě on tou osobou, která byla na
snímku vidět nejčastěji. Připadalo jí, jako by se uţ tenkrát chtěl
rozloučit se světem, protoţe tak často, jako on, do kamery nikdo
nemával. Navíc se choval dost nevázaně, skoro aţ přehnaně vesele.
Yvetta si vzpomněla, ţe se tehdy na něj pro jeho chování zlobila.
Dokonce se kvůli tomu i trochu pohádali. Teď ovšem viděla Tomovo
jednání z poněkud jiné perspektivy.
Vypadalo to, jako by se vědomě loučil se svým okolím, aniţ by
to ovšem dal slovem nebo sebemenším náznakem najevo.
Mladá ţena seděla zkroucená v křesle a v duchu se ptala, zda
Tom uţ tenkrát měl nějakou předtuchu smrti. Pokud ano, proč se s ní
zasnoubil a proč se tak přetvařoval? Mohl přece něco říct, snad by se
našla moţnost, jak té hrůze utéci.
Teď je mrtvý – nebo…?
Yvetta polkla. Zbledla, opět se jí zmocnil strach. Poloţila si uţ i
otázku, jestli to byl dobrý nápad, pustit si tenhle film. Raději to měla
nechat být, vzpomínky ji příliš rozrušily. Ačkoliv se pořád dívala na
obrazovku, hlavou jí vířily jiné věci, které proţila se svým
snoubencem.
Myslela na dlouhé procházky podél Temţe, na kterých mluvili o
budoucnosti, kterou chtěli proţít spolu. Vzpomněla si, jak ji Tom
nepřímo varoval a mluvil o tom, ţe je dost komplikované s ním vyjít.
Nechtěla tomu věřit, ale Tom byl váţný a trval na svém. Večer se k
tomu ještě vrátili. Nad Tomovou odpovědí se zamyslela aţ nyní.
Tehdy jí nepřipadala vůbec důleţitá.
Hovořil o bytostech, které ovládají lidi.
Co to jsou za bytosti, to jí prozradit nechtěl, ale cítil, jako by ho
neustále někdo sledoval.
Na to si Yvetta vzpomněla teď, kdyţ se dívala, jak se na
obrazovce střídají záběry videofilmu. Přejela si rukou po tváři. Měla
pocit, jako by tím pohybem zaplašila všechnu svou pobledlost.
Najednou si byla jista, ţe dostala jakýsi pokyn.
Zvuk sice ztlumila, ale pořád ji rušil. Vypnula jej docela a dění
na obrazovce se změnilo v přízračnou kulisu, na níţ se aktéři
- 34 -
pohybovali docela neslyšně. Všechny jejich pohyby vypadaly jako
groteskní divadlo.
Pohybovali se sem a tam jako duchové.
Stále se objevoval Tom.
Jak jí, jak pije, jak se směje a baví, jak hovoří s přáteli. Jak sedí
u baru, jak pije víno a objímá paní domu, jako by se s ní chtěl
rozloučit navţdy.
A také to tak nakonec dopadlo.
Yvetta Taylorová sevřela rty. Prudce vydechla nosem. Závan
vzduchu jí prolétl přes rty a kolem brady. Na oči jako by dolehl
jakýsi tlak. Pozorovala, jak její jistota postupně mizí. Stále se
zamýšlela nad Tomovými slovy o tom, ţe je sledován.
Kým asi?
Kdo můţe pozorovat lidi?
Tehdy jí ta věta také nešla do hlavy, ale kvůli práci, které měli
oba nad hlavu, se k tomu tématu uţ nedostali.
Jen jednou, ale to nijak důkladně, spíše jen tak mimochodem.
Tehdy jí řekl, ţe uţ se brzy o těch bytostech dozví víc.
Jen se tomu zasmála.
Tom ovšem zůstal váţný a namítl, ţe aţ on tu jednou nebude,
bude se na to ona, Yvetta, dívat jinak. Teď měla jeho slova docela
jiný význam.
Otřásla se. Strach byl stále silnější. V očích pocítila tlak, jako by
jí cosi chtělo sdělit nějaké poselství o světě či dimenzích, které byly
mimo veškeré chápání. Ale vţdyť to je směšné. Takovýmhle věcem
věří jen hlupáci a mluvkové. Přirozeně, ţe existují lidé, kteří věří na
duchy, samozřejmě i na ufony a cizí civilizace, které neustále sledují
lidstvo a občas ho navštěvují.
Dalšímu uţ ale nebyla ochotna věřit.
Víc uţ neexistuje, nemůţe…
A přece ji kdosi volal.
Neboţtík…
Drnčení telefonu měla ještě v ţivé paměti, neustále jí vířilo
hlavou a nechtělo ustat. Trápilo ji, týralo…
Ale bylo skutečné!

- 35 -
 Yvetta najednou z křesla vyskočila tak prudce, ţe ztuhlé nohy
jen stěţí udrţely váhu těla. Podklesla.
Otočila se.
Opět se ozval zvonek telefonu. Polil ji studený pot. Měla strach
jít k aparátu a zvednout sluchátko. Kdyby teď zaslechla jeho hlas, k
tomu ještě ten film, asi by toho uţ bylo na ni příliš. Ale třeba to ani
nebyl Tom. Bylo moţné, ţe si jeho hlas jen namlouvala, protoţe na
něj tak intenzivně myslela. Řekla si, ţe to asi bude tak, udělala
poslední krok a zvedla sluchátko.
Neohlásila se. Nebylo to ani zapotřebí, protoţe ţenský hlas ze
sluchátka vychrlil: „Propánakrále, Yvetto, uţ jsem si myslela, ţe
nejsi doma. Uţ jsem to skoro vzdala.“
Yvetta si oddechla. Nebyl to Tom, byl to ţenský hlas, hlas
kamarádky, která ani nebydlela tak daleko odtud. Jmenovala se
Magda Winterová a pracovala jako grafička v témţe nakladatelství.
„To jsi ty, Magdo?“
Ţena na druhé straně linky se rozesmála. „No ano, já! Jsi
zklamaná?“
„Ne, ne. Naopak. Já… strašně se mi ulevilo.“
„No, to je taky slyšet,“ prohlásila Magda suše.
„Jak to? Stalo se něco?“
„Nic, nic, holka. Jen to po telefonu vypadá, jako by tě můj hlas
zbavil nějakého šíleného břemene. Je to tak?“
„Ano.“
„Tom?“
„Správně.“
Magda Winterová se odmlčela. „Je to samozřejmě velice těţké,
dát ti nějakou radu, moje milá. Ale musíš se pokusit se z toho dostat.
Víc ti říct nemůţu.“
„Vím, ţe to myslíš dobře,“ odpověděla po hlubokém nadechnutí,
„ale zrovna dnes to bylo mimořádně zlé.“
Magda si odkašlala. „Nechci tvrdit, ţe jsem to poznala, to bych
lhala, ale chápu, ţe je ti úzko. Proto ti taky volám. Co se děje?
Půjdeme někam ven a popovídáme si?“
„Teď?“
„Ano. Je pátek a já si myslela, ţe bys…“
- 36 -
 „Magdo, prosím tě, poslouchej. Vadilo by ti moc, kdybys přišla
ke mně?“
„Myslíš, abych pro tebe přijela?“
„Ne, to ne. Myslím, ţe bychom zůstaly u mě. Pití mám doma
dost, udělaly bychom si něco k jídlu. Nebo ty bys raději muţského?“
„Blbost, holka. Ne, kdyţ jsme spolu: Vím přece, jak je ti.“
„Díky.“
„No, myslím, ţe potřebuješ utěšit. Fajn, přemluvilas mě. Přijedu
k tobě. Řekněme, tak za půl hodinky. Mám přivézt pizzu a nějaký
salát?“
„To by nebylo špatné.“
„Fajn, takţe…“
Nedokončila větu, protoţe obě – Magda i Yvetta – zaslechly
tichý smích, který jim ze sluchátka pronikl k uším. Byl jízlivý a zněl
odporně, přesto však tak nevýrazně, ţe nebylo moţné poznat, zda se
směje ţena, či muţ.
Ale neustále sílil. Byla to Magda, která to nevydrţela. „Hej,
Yvetto, co je ti? Co je ti najednou tak k smíchu?“ Nepochopila, ţe to
není její přítelkyně, kdo se směje.
„To nejsem já.“ Yvettě se najednou sevřel ţaludek.
„Ne? Nedělej si ze mne dobrý den. Tak kdo? Kdo se to tak
chechtal, ksakru?“
„Já!“
Hlas – cizí, syčivý, Yvettě bohuţel důvěrně známý. Najednou se
jí udělalo nevolno. Stěny pokoje jako by se jí náhle rozestoupily před
očima, nebo jako by se naopak nakrabatily do záhybů pohybujících
se ze strany na stranu. Magda Winterová se na celou věc dívala
realisticky. „Kčertu. Zamíchal se někdo do hovoru? Copak nás někdo
ruší?“
Otázka platila Yvettě. Ta ovšem nebyla schopna slova a jen s
námahou překonávala strach. Proto do telefonu pouze zašeptala:
„Prosím, tě, Magdo, pochop to. Nikdo hovor neruší.“
„Ale někdo se přece chechtal. Já to nebyla a ty taky ne.“
„To je pravda.“
„No tak, prosím tě, kdo…?“

- 37 -
 Zarazila se, protoţe smích se ozval znovu. Tentokrát byl
podmalován tichým skřípěním, které vypadalo jako hrozba.
Nebo jako příslib čehosi, pomyslela si Yvetta a v duchu se ptala,
co ten zvuk asi věští. Jistě nic dobrého. Yvetta cítila, jak jí vysychá v
krku. Uţ dávno jí naskočila husí kůţe a srdce se rozbušilo. Dlaň, ve
které drţela sluchátko, měla celou zpocenou. Vůbec si nevšimla, ţe
drţí sluchátko daleko od ucha. Teprve kdyţ jí připadalo, ţe hlas
přítelkyně zní velice slabě, došlo jí to a ozvala se zase.
„Co je?“
„To chci vědět já od tebe. Chovala ses strašně divně, tak divně,
ţe uţ jsem o tebe měla strach. Myslím, ţe opravdu potřebuješ, aby si
s tebou někdo promluvil. Uţ běţím, holka. Ahoj.“
Yvetta chtěla ještě něco dodat. Slova ovšem uţ byla zbytečná.
Magda zavěsila. A nebylo slyšet ani smích.
„Já se z toho zblázním!“ zašeptala. „Jestli to tak půjde dál,
zblázním se.“ Sluchátko sklouzlo dolů a dopadlo na aparát. „To je
psychický teror, surové psychické násilí.“ Otočila se a odvrávorala.
Obličej měla bílý jako křída. Rty v něm bylo sotva rozeznat. V očích
cítila jakýsi podivný tlak.
Teprve teď si uvědomila, ţe videofilm ještě stále běţí. Zábava
byla uţ v pokročilém stadiu. A ten, kdo filmoval, uţ nedokázal
kameru udrţet normálně. Kaţdá scéna se skládala z kymácivých
záběrů, jako by člověk s kamerou stál na rozhoupaném prkně a snaţil
se všechno zachytit na video.
Yvetta opět spatřila svého mrtvého snoubence. Patřil k těm
nejveselejším, tančil a napodoboval břišní tanečnice – samozřejmě
nedosahoval vláčnosti jejich pohybů, takţe to všechno vypadalo
náramně směšně.
Ano, oddal se zábavě celou duší a byl mezi hosty jedním z
nejodvázanějších.
Yvetta zírala na obrazovku a nevnímala, ţe jí po tvářích stékají
slzy. Ani se nepodívala na film do konce. Ze strnulosti ji vytrhlo aţ
nepříjemné hlasité šumění. Vypnula videorekordér i televizor.
Zadívala se do prázdna. Její tvář se podobala masce, v očních
důlcích – bezbarvé oči.

- 38 -
 Po chvíli se vzpamatovala. Postupně byla schopna zase
normálně uvaţovat. Měla prostě dnes těţký den. Ale konec bude
dobrý, protoţe brzy ji navštíví její kamarádka Magda. Yvetta
doufala, ţe ta návštěva něco změní a ţe ji vytrhne z letargie.
Magda byla ţena plná ţivota. Dokázala Yvettě zvednout náladu
a přivést ji do reality. Určitě se bude smát, aţ si to všechno
poslechne. Yvetta nemá ani ţádné důkazy, protoţe Tom určitě, aţ
tady bude Magda, nezavolá. To by jí potom dala sluchátko, aby se
sama přesvědčila.
Ano, tak to bude.
Přesto se otřásla. Chlad jí přejel po zádech a stoupal aţ do týla.
Zachvěla se.
Tak chladno přece v bytě nemůţe být. Ani okna nejsou otevřená,
takţe to nemůţe být průvanem.
A přesto jí po zádech přebíhal mráz, jako by ji někdo šimral.
Otočila se.
Nic.
A přece tady cosi bylo.
Yvetta to spatřila ve chvíli, kdy pohledem zavadila o dveře.
Vedly do chodby. Byly otevřené a posouvaly se sem a tam, jako
by jimi pohybovala neviditelná ruka.
Yvetta se zděsila. Nemohla se ani pohnout. Nejraději by se
schovala pod koberec. Hlavou jí probleskla jediná myšlenka!
Boţe můj, je tady! Tom je tady.

Ed Edson se víc neţ minutu ani nepohnul. Čas jsem sledoval na

svých hodinkách. Vypadalo to, jako by splynul s koţeným křeslem.
Pohled měl upřený na telefon. Ten stál bez hnutí, sluchátko poloţené
na vidlici.
Zapnul elektroniku, aniţ bychom cokoliv zaslechli. Jen
slabounké zabzučení, které jako by bylo od nás vzdáleno na stovky
světelných let. Daleko na cestě do věčnosti, ztraceno v prostoru a
čase.
- 39 -
 Nevěděli jsme, jak a s kým chtěl navázat kontakt. Ony cizí
bytosti se mohly ohlásit prostřednictvím rádia nebo i telefonu,
potřísněného krví. Záleţelo teď na tom, zda je druhá strana vůbec
ochotna na něj, volajícího, reagovat.
Uplynula minuta.
Slyšeli jsme Edsonovo hluboké oddychování. Pak se napřímil,
ale z křesla nevstal, jen se předklonil a zadíval se na stupnice a
schémata na přístrojích.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Ano, myslím, ţe ano.“
„A co bude dál?“
„Nevím. Je to těţké.“
„Nemáte pro takovou situaci nějaké analogie?“ chtěl vědět Suko.
„Musí přece nějaké být. Navazoval jste přece kontakt se zemřelými
tak často a teď…“
„Mýlíte se, inspektore. Dnes je to jiné, to mi věřte. Já… uţ
nejsem schopen je kontrolovat.“
„Co to znamená?“
Edson se přidušeně zasmál. „Nechtějí se chovat tak, jak bych
chtěl… Nastavil jsem všechno správně. Vysílače jsou v pořádku, ale
nepodařilo se mi dostat se do tranzu. Kanál se nevytvořil. Bez
channelingu nedosáhneme ničeho. Chápete, co tím myslím?“
„To ano,“ přiznal jsem, „ale proč se ty cizí mocnosti zdráhají
právě dnes? Uţ se vám to stalo častěji?“
Chvíli přemýšlel a pak pokrčil rameny. „Vlastně ne.“
„Takţe ne přímo.“
„Ano, tak nějak.“
„A jaké pro to máte vysvětlení?“
Obrátil k nám hlavu. „Co vám na to mám říct, pánové? Podívejte
se do zrcadla.“
„To myslíte nás?“
„Ano.“
„Proč?“ zeptal se Suko. „Co jsme těm cizím silám udělali? Nic!
Sedíme tady a čekáme. Čím se to dnešní sezení liší od ostatních,
které absolvujete?“

- 40 -
 „To vám říci nemohu,“ odpověděl šeptem. „Nemám prostě
tušení. Musíte mi věřit.“ Přejel si dlaní po čele, jako by si chtěl
vyhladit vrásky.
„To vám nevěříme.“
Demonstrativně se nadechl. „Jste prostě rušivý faktor, který ty
bytosti znepokojuje. Víc se…“
„Takţe máme odejít?“ přerušil jsem ho.
„Ne!“ jeho odpověď zazněla vyděšeně. Opět se k nám obrátil.
Jeho tvář byla stejně ustrašená. „Přece jsem vás poţádal, abyste
přišli. Musíte tady zůstat.“
„Dobře. Aţ se zase budete cítit v pořádku, můţete odstartovat
další pokus.“
„Ano, musím.“
„Teď.“
Edson si olízl rty. „Samozřejmě. Nemohu čekat dlouho.“ Zavrtěl
hlavou. „Přitom mám dnes večer termín.“
„Předpokládám ovšem, ţe ne vysílání.“
„Správně, inspektore.“
I Edson, člověk, který byl se záhrobím běţně ve styku, byl
nervózní. Nevěřil jsem, ţe by na nás něco hrál. Byl skutečně v
koncích a nevěděl, jak má reagovat.
Ještě jednou zapnul svoje „rádia“. Tohle jeho důvěrné zastaralé
označení mi bylo celkem sympatické. Nastavil hlasitost a celou
místností se rozlehlo šumění. Kromě něj jsme však nepostřehli nic.
Ani nejmenší náznak hlasu ze záhrobí.
Opět hlasitost ztlumil s tím, ţe to zkusí znovu.
„A co uděláte, jestli to nevyjde?“
„Na to nechci myslet.“ Sám nad sebou potřásl hlavou. „To se mi
ještě nikdy nestalo.“
„Počkáme.“
Opět nastalo skličující ticho. Ed Edson ho potřeboval. Musel se
soustředit, aby se stal médiem a tím i kanálem, který by mohly pouţít
mimozemské síly ke komunikaci.
Moţná by bylo lepší, kdybychom mu dali alespoň nějaký
záchytný bod. Někoho z našich zemřelých známých nebo
příbuzných.
- 41 -
 To ale nechtěl. Ukázal na telefon. Byl osvícen kuţelem světla.
Tvořil jednu hranu trojúhelníku, moţná dokonce tu nejdůleţitější,
protoţe síly z onoho světa se hlásily po telefonu. Jakmile bude
vytvořen kanál a budou-li ony cizí bytosti chtít, aby se lidé o jejich
světě dověděli, telefon zazvoní.
A právě na tu chvíli jsme se Sukem čekali.
Zatím jsme se ovšem věnovali pouze Edu Edsonovi. Pohodlně se
opřel v křesle, pootočil ho mírně doleva, aby viděl zároveň na
přístroje i na telefon. Teprve teď jsem si všiml, ţe má aparát na
dosah ruky. Kdyţ by chtěl zvednout sluchátko, stačilo mu pouze
natáhnout paţi a bylo to. Pohodlnější uţ to být nemohlo.
Nic se však nedělo.
Vteřiny se vlekly. Pociťovali jsme podivný tlak, který na nás
doléhal stále víc a víc. Naslouchal jsem bušení svého vlastního srdce
a byl jsem si jist, ţe Sukovi se nevede jinak. Naše pohledy se upíraly
na Eda Edsona.
Slavný moderátor mlčel.
Vypadal, jako by srostl se svým křeslem. Hlavu měl otočenou
doleva, od nás, takţe jsme mohli pozorovat jen část jeho profilu.
Zíral do skličujícího ticha a kdyţ dýchal, neslyšeli jsme jediný zvuk.
Vzduch vypouštěl neslyšně nosem.
Čekali jsme.
Tentokrát jsem se na hodinky nedíval. Ani jsem se neodvaţoval
pohnout. Nechtěl jsem, aby Eda Edsona z jeho mediální koncentrace
vyrušil sebemenší pohyb.
Doposud se mu vţdy podařilo stát se kanálem mezi tímto a oním
světem. Dnes se dostal do problémů.
Bylo to skutečně tím, ţe jsme tady byli my, nebo k tomu byly
ještě další, hlubší důvody? Ani jeden z nás to nevěděl a mohli jsme
jen doufat, ţe se to tentokrát Edovi podaří.
Tušil jsem, ţe jsme na stopě veliké věci, která dobrovolně
nechce vydat své tajemství a je nutno ji k tomu teprve přinutit. Pro
člověka je ovšem dost nebezpečné zahrávat si se záhrobím. Sféry,
jichţ se člověk odedávna bál, se zdráhaly na lidský podnět reagovat.
Ani Ed Edson neměl potřebnou sílu.
Náhle sebou cukl.
- 42 -
 Stalo se to tak rychle, ţe jsme to pořádně postřehli aţ při druhém
škubnutí. Jeho tělo se napjalo a ze rtů se vydral tichý sten. Pak se
opět uvolnil. Oběma rukama svíral boční opěradla křesla.
Suko, který seděl vedle mne, přikývl. Na tváři se mu objevil
úsměv. Stejně jako já si myslel, ţe se Edsonovi konečně povedlo
navázat kontakt.
Tomu se ovšem nevedlo dobře.
Dýchal ztěţka.
Na čele se mu pohybovaly vrásky, kůţe se prudce svrašťovala.
Celé čelo se mu orosilo potem a ten se sbíhal v drobné potůčky.
Ten muţ trpěl…
Dlaněmi třel kůţi opěradel. Pořád a neustále – jako by tím mohl
ještě zintenzívnit kontakt s oním světem.
Nepochybovali jsme uţ, ţe se stal prostředníkem – kanálem.
Těţce zasténal. Oči uţ neměl zavřené, nýbrţ otevřené a upřené do
dálky, jako by tam viděl něco docela konkrétního, co nám zůstalo
utajeno.
Copak vidí do záhrobí? A pokud ano, řekne nám, co tam spatřil?
Sípavě oddychoval, pak zatřásl hlavou, jako by vidiny, které
měl, chtěl zahnat. Pohled měl upřený do stropu, jenţe my jsme na
něm nic zvláštního neobjevili. Vypadal jako třpytné nebe plné hvězd.
Malé lampičky drobně zářily. Kdyţ jsem se na ně díval dlouho,
rozdíly zmizely a já měl dojem, ţe je to jakýsi závoj.
Napětí rostlo.
Chtěl jsem Edsona oslovit, ale ten najednou vstal. Stalo se to tak
rychle, jako by měl v sobě zabudovaný nějaký přístroj, který ho
poháněl.
Jde snad pryč?
Ne, jen se předklonil a zahleděl se na přijímač. Na malém
oscilografu se zběsile míhaly sem a tam jakési křivky. Veškeré
přístroje se zmateně rozblikaly. I šumění zesílilo. Vycházelo ovšem z
reproduktorů celkem rovnoměrně a vypadalo jako divoké syčení,
které se hrne ze chřtánu nějakého netvora.
Proč?
Edson se obrátil.

- 43 -
 Nevěděl uţ, kam se má podívat. Pohyboval se pomalými a
drobnými kroky. Občas se k nám otočil. Působil dojmem člověka,
který nás sice vidí, ale nebere na vědomí.
Cítil se osamocen. Velice sám…
Náhle se rozplakal. Zvedl paţe a opatrně je natáhl před sebe,
jako by mohl nahmatat něco, co tady vůbec nebylo.
Nemohl jsem se najednou zbavit pocitu, ţe velká místnost sice
zůstala na pohled stejná jako předtím, ale ţe se pomyslně rozdělila na
dvě poloviny.
Jedna byla normální, v té jsme se nacházeli my. Ta druhá se
ovšem změnila.
V ní se pohyboval Ed Edson, který cizí síly sice vyvolal, ale
nemohl se jich zbavit. Připadal nám jako loutka, která poslouchá cizí
příkazy, aniţ by to chtěla. Otočil se. Ve tváři se mu zračilo němé
utrpení a jeho tělo sebou škublo pokaţdé, kdyţ jako by dostal od
oněch cizích sil ránu. Oči mu vystoupily z důlků. Cizí síly se
zmocnily jeho nitra a tvrdě ho drtily.
Sténal.
Pak upadl na zem. Rukama šmátravě pohyboval kolem sebe.
Chtěli jsme mu pomoci a uţ jsme také vyskočili, kdyţ se stalo něco,
co nás všechny překvapilo.
Ozval se telefon.
Pronikavé, drsné zařinčení. Zazvonění docela obyčejného
telefonního přístroje. Ale nám přesto připadalo, jako by ho ovládaly
cizí síly.
Po zádech mi přeběhl mráz.
Polkl jsem, posadil jsem se a čekal, co se stane.
Všechno bylo normální.
Pronikavé drnčení znělo jako výkřiky, které se neustále
opakovaly. A Suko do toho chraptivým hlasem šeptal: „To je pro něj,
Johne, ne pro nás.“
V tom měl pravdu.
Po čtvrtém „výkřiku“ se i Ed Edson vzpamatoval natolik, aby
mohl podniknout to, co se od něho ţádalo. Jeho nekontrolované
pohyby se zpomalily, aţ nakonec ustaly. Natáhl k telefonu paţi.

- 44 -
 Dlaň ztěţka dopadla na sluchátko. Slyšeli jsme, jak dlouze a
sípavě oddychuje.
Pak sluchátko zvedl.
Ani to se nestalo normálním rychlým pohybem, ale rovněţ
velice pomalu, rozvláčně.
Donesl sluchátko k uchu, ještě na chvíli zaváhal a promluvil.
„Ano, já…“
K dalšímu se nedostal.
V bezprostřední blízkosti telefonu nastal výbuch. Najednou se
všechno zcela změnilo. Doslova odnikud se objevil koncentrovaný
paprsek světla, který na něj doráţel ze všech stran a neuvěřitelnou
silou se ho zmocňoval.
Točil se kolem něj. Viděli jsme jeho postavu jako jasný obrys na
temném pozadí. A najednou jsme spatřili, jak jeho tělo zprůhlednělo
a pod kůţí se objevily bledé kontury kostry. Z úst se ještě vydral
pronikavý výkřik. Rozlehl se místností, jako by chtěl prorazit stěny.
A pak – nevěřili jsme svým očím a ztuhli jsme hrůzou – Ed
Edson zmizel. Byl prostě pryč. Slavný moderátor se jednoduše
vypařil!

„Tome?“ zvolala Yvetta. „Tome, jsi tady?“

Ţádná odpověď.
Jen zůstaň hezky klidně sedět, říkala si v duchu. Proboha, jen
zachovat klid. Na všechno ostatní můţeš zapomenout. Jen se nenech
vyhecovat. Jen neztrať nervy!
„Tome, prosím tě, jestli jsi to skutečně ty, ohlas se. Copak jsi
opustil,“ další slovo jí nechtělo z úst, „říši mrtvých?“
Ticho.
Tíţivé a naprosté.
Ticho, jaké Yvetta zaţívala v prvních dnech po Tomově smrti.
Ticho, s nímţ se nedovedla smířit, protoţe bylo tak nové. Zatím
kolem ní číhali tajemní duchové, kteří se chovali naprosto neslyšně.
Zhluboka se nadechla.
- 45 -
 Její rty se pohybovaly. Ptala se v duchu, kdo tu jen je?
Mladá ţena pomalu ustupovala dozadu. Drobnými krůčky a s
roztřesenými koleny. Po zádech jí přebíhal mráz. Ţaludek měla
staţený. Leţel jí v těle jako těţký kámen. Oči jí ţhnuly a nad vlasy
jako by jí sršely elektrické jiskry. Chvíli trvalo, neţ mohla zase
normálně uvaţovat a neţ si mohla uvědomit, co se s ní děje.
I kdyţ to tak nevypadalo, musela prostě vycházet z toho, ţe uţ
není v pokoji sama. Měla neviditelného hosta – neboţtíka.
Vlastně by odtud měla s křikem utéci. Ještě včera by to
kaţdopádně udělala. Dnes ne. Zůstala a začala dokonce o tom všem
přemýšlet, coţ ji samotnou udivilo.
Zda člověk podobné věci pochopí, záleţí na tom, jak se k
myšlenkám postaví. Jen nepropadnout panice, pořád si říkat, ţe se
tady nabízí obrovská šance přiblíţit se záhadným mocnostem.
Nebyla sama.
To bylo jasné.
Někdo byl s ní. Bytost, kterou musela přijmout jako ducha. Tom,
její snoubenec. Vrátil se k ní jako přízrak z říše mrtvých a chtěl ji na
sebe upozornit. Ţe to nemůţe udělat jako ţivý člověk, bylo zřejmé.
Duch měl pouze určité prostředky a způsoby, jak s lidmi navázat
kontakt. To musel člověk akceptovat a musel si na to zvyknout.
Takţe: Tom je zde!
Smířila se s tou myšlenkou a najednou jí bylo do smíchu. V
jejích očích se objevil lesk, který jindy zaţívala pouze při určitých
situacích. Vţdycky, kdyţ byla Tomovi velice nablízku. V intimních
chvílích, kdy spolu proţívali kouzlo lásky, ve chvílích, které patřily
jen jim dvěma.
Podobně se cítila i teď.
Yvetta vysunula dopředu pravou nohu.
Udivilo ji, jak lehce a volně se jí kráčí. Nepociťovala uţ nic ze
stísněnosti a nejistoty, která ji skličovala ještě před několika
minutami. Teď uţ bylo všechno v pořádku.
Boţe, nejsem tady sama, opakovala si neustále v duchu. Nechce
mě spustit z dohledu, nezapomněl na mne. Ani smrt nebyla tak silná,
aby nás od sebe odtrhla. Láska nás dvou zvítězila nad smrtí a vytrhla
jí její krutý osten. Yvetta pohlédla na strop. Najednou se jí chtělo
- 46 -
tančit. Deprese, obavy a podivný tlak, to vše zmizelo jako mávnutím
kouzelného proutku. Teď uţ pociťovala jen radost z nové
skutečnosti.
„Tome…“
Znovu zavolala jeho jméno a nechala ho odeznít.
Ozve se?
Ne, ještě se drţel zpátky, ale věděla, ţe je jí nablízku. Kdyţ
chodila, měla občas pocit, jako by ji ovanul dech, jako by po ní
sklouzl a jako by ji pohladil po skráních.
Tu a tam pohlédla k telefonu.
Ten mlčel.
Prosím tě, ozvi se. Ozvi se přece, abych s tebou mohla mluvit,
Tome! Udělej mi tu radost. Vím, ţe můţeš! Velice intenzivně
myslela na svého snoubence a představovala si ho pořád jako ţivou
bytost, která se tak ráda smála a tolik milovala ţivot.
Aparát zůstával němý. Kdyby jenom měla telefonní číslo, aby
mu zavolala. Řadu čísel, která by ji spojila se záhrobím. Ale hned si
uvědomila, jaký je to nesmysl.
Přesto zůstala stát vedle telefonu a chtěla zvednout sluchátko.
Sotva se ho dotkla, ucukla jí ruka stranou. Nebylo to sluchátko,
ale kus ledu, čeho se dotkla.
Hrůza…
Zírala na aparát. Ztěţka polkla, pohnula víčky, aniţ při tom
ovšem zavřela oči. Chtěla totiţ vědět, co se stane.
Nic.
Ţádné zvonění, telefon se jen změnil v kus ledu. Takţe, soudě
podle toho, musel duch jejího milence sídlit v aparátu a ve sluchátku.
Našel díky tomuto přístroji cestu z onoho světa zase zpět do světa
lidí.
Jestlipak ho Yvetta bude moci i spatřit?
Usmála se, kdyţ na to pomyslela. Kdyby ho uviděla, jaký asi
bude? Jak by si člověk měl asi ducha představit? Vzpomněla si na
všechny ty obrázky a kresby, které viděla v různých časopisech. Byly
tam vţdycky namalovány nadouvající se postavy z éterické hmoty –
coţ bylo trochu naivní – zrovna tak, jak si duchy představují děti.
Jenţe takové naivnosti odmítala. Podle jejího názoru se duchové
- 47 -
„ohlašují“ jinak – například nepřirozeným chladem, který občas
nastane, ačkoliv teplota místnosti se nijak nezmění.
Yvetta zamířila tam, kde na stěně vedle obrazu visel úzký
teploměr.
Teplota neklesla.
Velice podivné…
Chlad ale zůstal. I kdyţ jen na povrchu jejího těla. Bylo to jako
působení suchého ledu – Yvetta se musela nad tím přirovnáním
usmát.
Smích jí ovšem ze rtů zmizel, kdyţ opět pomyslela na svého
snoubence. Pořád se ještě neukázal, ale byl tady. Cítila jej všude a on
jako by vyplňoval celý prostor.
Kde jen můţe být?
Ohlédla se. Opět měla pocit, ţe ji ze všech koutů sledují
nesčíslné páry očí. Zíraly na ni, poulily, lákaly, ale nikdy se jí
neukáţí.
To jí samozřejmě klidu nedodávalo. Přece se něco musí dít.
Yvetta si nedokázala představit, ţe by tím duchové nic nesledovali.
Pak se ozval zvonek.
Ten zvuk přerušil tok jejích myšlenek. Byl jako bolestivé
píchnutí a vytrhl ji z jejího vnitřního světa. Zatnula ruce v pěsti, celá
se vypjala a najednou ji napadlo, ţe to musí být její kamarádka.
Docela na ni zapomněla. To uţ uteklo tolik času?
Pohled na hodiny ukázal, ţe se nemýlí. Vyběhla z pokoje a
zvedla domácí telefon. „Ty uţ jsi tady, Magdo?“
„Uţ?“ Magda se zasmála. „No ty jsi náramná. Ještě jsem se
zdrţela. Všechno v pořádku?“
„Jo, pojď nahoru.“
Yvetta stiskla tlačítko a přemýšlela, co má Magdě Winterové
říci.
Pravdu?
Nejprve by na ni zírala a pak by se jí vysmála. Nic, ale docela
nic by jí neuvěřila. Magda stála vţdycky oběma nohama pevně na
zemi. Věřila na všechno moţné, jen ne na duchy a podobné věci. Ty
odbývala tak nanejvýš unuděným svraštěním čela. Takţe Yvetta
bude dělat, jako by nic. Návštěva ji alespoň rozptýlí.
- 48 -
 Ráda by teď zůstala sama, aby mohla zkusit komunikovat se
svým zemřelým snoubencem. Nesetmělo se ještě, ale soumrak na
sebe nenechá dlouho čekat a Yvetta nevěřila, ţe by se později
duchové chovali jinak.
Nebylo skutečně jednoduché najít nějaké řešení. Vyhodit Magdu
také nemohla. Kdyţ ta se jednou pro něco rozhodne, vytrvá u toho.
Ozvalo se zabušení na dveře. Ten hluk vytrhl Yvettu z jejích
úvah.
„Hej, copak mi nechceš otevřít?“
„Jo, uţ jdu.“
„No to bych taky prosila.“
Yvetta odemkla dveře bytu a Magda se vehnala dovnitř jako
uragán. Byla typem ţeny, který by leckdo označil: tygřice. Pořád
byla v akci, pořád připravena ke skoku a s očima na stopkách, aby jí
nic neušlo. Dvaatřicetiletý uragán s rudě odbarvenými hustými vlasy,
které v dlouhých loknách lemovaly obličej. Měla modré oči a nade
vše zboţňovala své podivuhodně tvarované brýle. Vlastně je vůbec
nepotřebovala, ale byla v nich nápadnější, a to povaţovala za
ohromně důleţité.
Vysoukala se z černé bundy, hodila ji na věšák a pak se s
kamarádkou pozdravila dvěma polibky na tváře. Její skráně byly jen
mírně napudrované, ústa neměla téměř vůbec nalíčená, zato měla
nehty nalakované na zeleno. Měla na sobě červené dţínsy a
červenobílé tričko, jehoţ barvy přecházely jedna v druhou, jako by
nevydrţely praní. Na prsou měla vyšita ústa, otevřená do širokého
úsměvu.
„Jsi ráda?“
„Ano.“
Magda se usmála a shrnula si vlasy. „Ale nevypadáš na to.“
„Jak má vypadat člověk, který má radost?“
„Nemám tušení, ale rozhodně ne jako ty.“
Magda vstoupila do pokoje a mnula si dlaně. Přimhouřila oči.
Zdálo se, ţe něco uviděla.
„Děje se něco?“
„Nevím.“ Pořád si ještě mnula ruce.
„Je ti chladno? Chtěla by ses napít?“
- 49 -
 Magda kývla hlavou. „To je prima nápad, řekla bych. Snad
koňak.“
„Dobře, hned.“
„Ale ty si dáš taky.“
„Jasně.“
Zatímco Yvetta nalévala koňak, procházela se Magda po pokoji.
Yvetta, která ji při tom sledovala, se nestačila chování své přítelkyně
divit.
„Je ti něco?
„Ani ne.“
„Ale?“
„Nechci se tě dotknout, Yvi, ale mám pocit, ţe se tady něco
změnilo, ačkoliv to vůbec není pravda.“
„To je tedy zajímavé.“
„Jo.“ Zastavila se a zvedla ruce. „Nedovedu ti to jinak vysvětlit.
Něco tady prostě je.“
„Jasně, my dvě.“
„Ale ještě něco.“
„Ale co?“ Přistoupila k Magdě a podala jí číši. „Co ti tady
připadá nezvyklé?“
Magda si vzala sklenici. Rozhlédla se zkoumavě kolem sebe.
„Především je tady chlad,“ řekla pak. „Ale takový nějaký podivný
chlad.“
„Jaký?“
„Nějaký takový vnitřní!“
Yvetta polkla. S námahou potlačovala rozechvění a křečovitě se
pokoušela potlačit rudnutí ve tvářích. Magda nesmí přijít na to, ţe
trefila do černého.
„No jo, tak na to pomůţe, kdyţ se napijeme. Na zdraví.“
„Na tvoje, Yvi.“
Upily a Magda uznale zakoulela očima. „No to je bašta,“
pochválila drink, sundala si brýle a poloţila je na stůl. „Váţně,
báječné pití. To je správný začátek.“
„Začátek čeho?“
„No večera přece.“

- 50 -
 Yvetta zvedla obočí. „Tys něco naplánovala a rozhodlas i za
mě?“
„Ano.“
„No to jsem tedy zvědavá.“
Magda se posadila do jednoho z křesel.
„Řekla jsem si, ţe bys odtud měla někam vypadnout. Nic
nemám proti tvému bytu, ale kdyţ se v práci koukáš do čtyř stěn a
pak tady znovu, dlouho to takhle nevydrţíš. To je pro mladou ţenu
deprimující, věř mi. Proto jsem si umínila, ţe si dnes večer někam
vyjdeme. Nic velikého, neboj. Trošku se venku porozhlídneme,
zajdeme si na skleničku, dostaneme se mezi lidi a trošku se
pobavíme – to je správné. Lepší lék, neţ nějaké prášky nebo injekce.
Souhlasíš?“
„To není špatné.“
Magda se usmála. Dopila koňak a přikývla. „Yvi, znám tě. Znám
tě uţ několik let. Uţ jsme spolu leccos proţily a kdyţ reaguješ
takhle, tak nejsi zrovna moc nadšená. Je to tak?“
„Ano.“
„A proč tak reaguješ?“
Yvetta povytáhla obočí. „Je dost moţné, ţe ještě není ten
správný čas.“
Magda přikývla. „Tom, viď?“ zeptala se tiše.
„No právě.“
Magda sešpulila ústa. Vypadalo to, jako by se pohybovaly dvě
gumové hadičky. „Samozřejmě je pro mě těţké vţít se do tvých
reakcí.“
„Neznala jsi ho tolik…“
„Nech mě domluvit, Yvi. Samosebou, ţe jsem ho neznala tak
dobře, jako ty, ale vím taky, ţe Tom nebyl ţádný morous. Určitě by
souhlasil s tím, aby sis udělala příjemný večer. Přece nejdeme nikoho
ulovit, prostě vyrazíme mezi lidi a trochu si poklábosíme.“
„To přece můţeme i tady.“
„Přestaň, tohle není atmosféra, kterou potřebuješ.“ Magda vstala.
„Uděláme to takhle: já si teď odskočím na toaletu a ty si to zatím
rozmyslíš. A aţ se vrátím, řekneš mi, co a jak, fajn?“
„Nevím…“
- 51 -
 „No tak!“ Pohladila Yvettu po skráni a s pozpěvováním vyšla z
pokoje ven.
Sledoval ji pár nadmíru váţných očí. Yvettu ten návrh překvapil.
Při nejlepší vůli nevěděla, co má dělat.
Nebyl tu nikdo, kdo by jí poradil.
Kdyby byl aspoň nablízku Tom, vypadalo by všechno docela
jinak. Ale takhle…
Náhle se vytrhla z myšlenek. Z koupelny se ozval tichý výkřik.
To byla Magda.
Uţ se za ní chtěla rozběhnout, kdyţ vtom zaslechla kroky.
Plíţivé a velice tiché.
Magda Winterová se vrátila. Objevila se v otevřených dveřích a
podobala se přízračnému zjevení. Chvěly se jí rty a jen s námahou se
ovládla. Yvetta nechápala, proč se přítelkyně chová tak podivně.
„Co je, Magdo? Co se děje?“
Ta přikývla a současně polkla. Pak se nadechla. „Já… já byla v
koupelně, Yvi.“
„No a? Co je na tom špatného?“
Magda znovu polkla. „Je to šílené, Yvi, je to celé šílené.
Koupelna… koupelna je plná ledu… chápeš? Je plná ledu…“

„Je pryč!“ zašeptal Suko. „Zatraceně, je pryč! Neříkej mi, ţe to

chápeš, Johne.“
Ne, nechápal jsem to. Alespoň zatím ne.
Stále jsem měl Edsona před očima, jak sahá po sluchátku – a
najednou celý zprůsvitněl. Viděli jsme ještě jeho kostru a pak zmizel.
Prostě jen tak.
Můj pohled padl na sluchátko, které se dotýkalo podlahy.
Neslyšel jsem nic, ţádné vyzvánění. Viděl jsem jen sluchátko a
telefon, který vytvářel dojem jakéhosi ponurého zátiší. Na aparátu
stále ještě lpěla zaschlá krev.

- 52 -
 „Kanál do záhrobí,“ řekl Suko tiše. „Edsonovi se to povedlo,
otevřel ho. Kdyby se teď vrátil, přinesl by konečně informace, na něţ
napjatě čekají nesčíslné davy lidí.“
„Myslíš?“
Suko odpověděl rovněţ otázkou. „Ty ne?“
Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Opravdu nevím. A nějak se mi
nechce uvěřit, ţe Edson skutečně zmizel do říše mrtvých. Je mi líto,
kamaráde, ale tohle nebaštím.“
„Proč ne?“
„Připadá mi to příliš jednoduché.“
„Pomysli na ty pořady. V nich navazoval kontakt s neboţtíky.
Ohlásili se. A jejich příbuzní je poznali. Co tady nehraje, Johne?“
„Pár věcí.“
„Například?“
„Dobrá. To, co jsme tady na vlastní oči spatřili, byl svým
způsobem útok. Kdyţ vyjdu z toho, ţe Edson měl kontakt se
zemřelými, je to, jako bych porovnával hrušky s jablky. Tohle prostě
nejde dohromady s pokojnými neboţtíky. Připadá mi, ţe tady je ve
hře jiná síla. Taková, která nemá s říší zemřelých vůbec nic
společného.“
Suko se zatvářil překvapeně. „Boţe můj, jak jsi na tohle přišel?“
„Protoţe nevěřím, ţe by záhrobí reagovalo takhle. Ne, mám
dojem, ţe tady vystrkuje tykadla cosi jiného. Cosi nebezpečného.
Zapletlo se to do Edsonovy práce, udeřilo a zmocnilo se ho to a my
jsme proti tomu bezmocní.“
„Jiné síly.“
„Ano.“
„Démonické.“
„Správně.“
„A ty je chceš vylákat?“
„Přesně tak.“
Suko se zhluboka nadechl. „Fajn, souhlasím. Jen se ptám, jak
toho chceš dosáhnout.“
„To je problém.“
Zatímco jsme hovořili, procházel jsem se místností a díval se na
věci, v nichţ jsem se vůbec nevyznal. Rádiová aparatura byla pro
- 53 -
mne naprostou záhadou. Nerozuměl jsem její funkci, ač bych velice
rád, abych mohl navázat kontakt s jinými světy. Velice by mě lákalo
najít tímhle způsobem cestu do onoho světa. Moţná dokonce i
komunikovat s mrtvými a pokusit se dostat od nich jisté odpovědi.
Samozřejmě jsem o tomto fenoménu mnoho četl a sám jsem se s ním
setkal, ale hlasy z onoho světa se vţdy chovaly velice zdrţenlivě.
Především nebyly agresivní, nezabíjely ani netrápily, chtěly jen
odevzdat nějaká poselství nebo upozornit lidi na to, ţe by měli ţít
jinak.
Nikdy krev, jako teď tady.
Ţádné násilí.
Byli to pokojní duchové, pokud vůbec bylo moţné je takto
označit.
Pořád jsem se zaobíral tou cizí silou. Musela to být ona, kdo
zasáhl. Pronikla sem z jiného světa a zaútočila. Edson nás
pravděpodobně nechal nahlédnout příliš daleko, ale uţ se nedostal k
tomu, aby nás zasvětil do detailů. Jako důkaz jsme spatřili telefon
potřísněný krví. Víc nic.
Přistoupil jsem k aparátu.
Šňůra byla zkroucená jako dlouhá lokna. Vzal jsem opatrně
sluchátko do dlaně a zvedl ho. Překvapila mě jeho tíha. Byl jsem
samozřejmě v pokušení ho hned odloţit na vidlici. Moje zvědavost
byla ale silnější, a tak jsem si sluchátko přiloţil k uchu.
Nic.
Můj pohled sklouzl nalevo, kde stál Suko a napjatě mě sledoval.
Přiblíţil se a natáhl ke mně ruku. Ještě jsem mu sluchátko nepodal.
„Ţádný kontakt, Suko. Vůbec nic. Neslyším vůbec nic, ani vyzváněcí
tón. Tohle není normální telefonní linka.“
„Správně, Johne. Tentokrát máš na drátě onen svět.“
„Můţe být.“
„Dej to sem,“ poprosil mě.
Vyhověl jsem mu.
Suko sluchátko opatrně uchopil a na chvíli ho podrţel v dlani.
„Dost těţké,“ poznamenal, neţ si ho přiloţil k uchu. Jeho tvář nabyla
napjatého výrazu. Svraštil čelo a pevně sevřel rty.
Suko se soustředil.
- 54 -
 Znal jsem ho dobře a velice přesně jsem věděl, jak reaguje, kdyţ
se mu něco nezdá.
V jeho pohledu bylo něco, co mě udivilo. Suko vypadal, jako by
se zaposlouchal do vlastního nitra. „Ty jsi opravdu neslyšel nic,
Johne?“
„Kdyţ ti to povídám.“
„To je divné.“
„Copak ty něco slyšíš?“
„Ano, nějaký vzdálený šum. Mám dojem, jako by to byly
šeptající hlasy, které sem zanáší závan větru, co proniká sluchátkem
aţ k mému uchu. Divné.“ Otřásl se. „To je nepochopitelné, jsou
to…“
„Hlasy duchů?“ přerušil jsem ho. „Ţe by poselství od
neboţtíků?“
„Moţná.“
„Jinak nic? Říkají ti něco? Rozumíš nějakým slovům,
poselstvím…?“
„Ne, ale jsou tady.“ Podal mi sluchátko a vypadal dočista
zmatený.
Opět jsem se zaposlouchal.
Se stejným výsledkem jako předtím. Bylo naprosté ticho.
Nechápal jsem to.
„Je mi líto, Suko, ale jsi vedle. Ty je slyšíš a já ne. Moţná ten
telefon reaguje různě na různé osoby, a to musí mít nějaký důvod.“
„No právě, Johne, a ten je v tobě.“
„Jsi si tím jist?“
„Naprosto.“
„Edson nás zavolal a my mu měli pomoci. Jak to máme udělat,
kdyţ neznáme způsob, jak se s ním spojit? Cosi, jakási neznámá síla,
se ho zmocnila a vzala ho s sebou. To, ţe to mohla udělat, musí nějak
souviset s tím telefonem. Souhlasíš se mnou?“
„Jasně.“
Přistoupil jsem k aparátu, který pořád stál docela nevinně ve
světle reflektoru.
Tenhle telefon je tedy spojovacím článkem s jiným světem, s
nímţ jsem si ovšem nevěděl rady. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím
- 55 -
více jsem dospíval k přesvědčení, ţe pomocí tohoto přístroje spojení
s oním světem, s říší mrtvých, nenaváţu. I tato linka sice kamsi
vedla, ale někam docela jinam a byla podle mého soudu také
ovládána jinými silami. Kdo je tady ve hře?
Suko pořád ještě dumal, proč on hlasy slyšel, ale mně se to
nedařilo. Muselo to mít přece nějaký důvod. Vycházel jsem z toho,
ţe ony cizí síly si kontakt se mnou nepřejí. Byl jsem osobou, která je
odrazovala. Moţná jsem měl u sebe i něco, co se jim nelíbilo, a proto
o kontakt se mnou neusilovaly. Co jim mohlo vadit?
„Přemýšlíš sám o sobě, Johne – nebo ne?“
„Ano.“
„Moţná mám odpověď na to, co tě trápí.“
„Tak ven s tím.“
„Mám pocit, jako by ty cizí mocnosti nestály zrovna na tvojí
straně. Musíš mít buď u sebe, nebo na sobě něco, co jim vadí.“
„A co by to mělo být?“
„Moţná ten tvůj kříţek, Johne. Zřejmě je to pro ně příliš veliká
překáţka.“
Uţ jsem otevřel ústa, abych Sukovi ostře odporoval, ale kdyţ
jsem se nad tím ještě jednou zamyslel, musel jsem uznat, ţe nemá tak
docela nepravdu. Můj kříţek brali ne všichni lidé příznivě, spousta
jich bylo proti a někteří ho i nenáviděli. A tak to bylo jistě i u oněch
bytostí, které ţijí v jiných dimenzích a které patří k metafyzickému
spektru bytí.
„Nu?“
„Moţná máš pravdu, Suko.“
„Díky.“
„Nech toho. Nemusíš mi děkovat. Takţe udělám pokus a ten
kříţek si sundám.“
„Fajn.“
Dobře mi při tom nebylo. Kdyţ jsme ovšem chtěli přijít tomu
tajemství na kloub, nemohl jsem na to brát ohled. Přetáhl jsem si
řetízek přes hlavu a podal kříţek svému příteli. U něj bude v dobrých
rukou.
„Zkusím to ještě jednou.“

- 56 -
 Opět jsem poloţil dlaň na sluchátko. Spočívalo na vidlici. Na
chvíli jsem zůstal stát bez pohnutí. Soustředil jsem se na to, abych
dokonale ovládl nervy a dech.
Kdyţ můj přítel přikývl, sluchátko jsem zvedl. V té chvilce, neţ
jsem si ho přiloţil k uchu, zaregistroval jsem ve svém nitru řadu
pocitů, které nebyly zrovna pozitivní.
Kdyţ uţ byl kontakt navázán, začal jsem se zdráhat. Vypadal
jsem, jako bych byl připraven k nějakému osudovému kroku a čekal
jsem, ţe se kaţdou chvíli něco stane.
Suko se zmiňoval o jakýchsi hlasech. Já jsem ale neslyšel nic.
Nebo ţe by přece jen?
Vypadalo to jako vzdálený šum, jako by někdo napouštěl vodu
do nějaké nádoby. Hlasy jsem neslyšel, ale šum přetrvával.
Dokonce zesílil a já jen stěţí rozuměl otázce svého přítele.
„Slyšíš něco?“
Přikývl jsem.
„A co?“
„Jenom šumění.“
„To jsem slyšel i já.“
„A jak jsi pak mohl rozeznat hlasy?“
„Spíše…“
Co chtěl Suko říct, jsem uţ neslyšel, protoţe něco mi vybouchlo
přímo u ucha.
Byl to výkřik.
Ne normální, ale skládající se z nesčetných částí, které se spojily
v jeden zvuk. A ten mi jako ostrý šíp pronikl do hlavy a do
zvukovodu. Připadal jsem si, jako bych se dotýkal vysokého napětí.
Oči jsem měl vyvalené a cítil jsem, jak se mne zmocňují cizí síly, jak
mnou otřásají. Uvědomil jsem si, ţe uţ nic nevidím, ţe jsem oslepen
pronikavou září a hlavou mi blesklo, ţe něco podobného zřejmě
proţil i Ed Edson.
Pak mě ona neznámá síla prostě vytrhla z tohoto normálního
světa.
Způsobila, ţe jsem se rozplynul…

- 57 -
 Suko ani nestačil zasáhnout, protoţe všechno se odehrálo příliš
rychle. Zastavil se několik kroků od svého přítele. Viděl peklo, které
se rozpoutalo, a uvědomil si, ţe s Johnem se děje přesně totéţ, co
předtím s Edsonem.
Policistu obklopila zářivá, pronikavě ţhnoucí aura, která se
nezastavila před ţádnou hmotnou překáţkou, a vzápětí pronikla i do
Johnova těla, kde způsobila, ţe Sinclair se stal naprosto průsvitným.
Suko spatřil kostru svého přítele. Stříbřitě se leskla. To však
trvalo jen moment a pak se celá postava vytratila.
John Sinclair prostě přestal existovat.
Suko se nehýbal. V ústech se mu nahromadily sliny. Polkl je. V
hlavě cítil úţasný tlak a bolest, jako by ho někdo bodal noţem.
Pořád ještě nevěřícně hleděl tam, kde předtím stál John Sinclair.
Ten uţ skutečně přestal existovat. Stál tu jen onen zatracený
telefon, jehoţ sluchátko viselo na šňůře dolů a dotýkalo se podlahy.
Víc nic.
Inspektor, jakoby duchem nepřítomen, zíral na kříţek ve své
dlani.
Připadlo mu, ţe je to poslední památka na jeho nejlepšího
přítele…

Ne, Yvetta nechápala. Alespoň ne navenek. Dokázala si ovšem

představit, co se stalo.
„Tom!“
To slovo jí stačilo. Dokázal to a ohlásil se z říše mrtvých.
Tentokrát ne hlasem, ale činem, který byl nevysvětlitelný. Bylo
nutno se s tím smířit a neuvaţovat nad tím. Kdyby si tím člověk
začal lámat hlavu, musel by se zbláznit.

- 58 -
 Magda byla bledá jako stěna. Opřela se o zeď a roztřásla se tak,
ţe jí cvakaly zuby. Naskočila jí husí kůţe.
Strach ji sevřel jako mohutné kleště. Jen s ohromným vypětím se
dokázala odpoutat od stěny a přistoupit k přítelkyni. Zároveň k ní
vztáhla ruce, jako by čekala, ţe jí Yvetta poskytne oporu.
„Slyšelas to, Yvi? Slyšela jsi! Já… jsem viděla led.“
„Ano, já vím.“
Trpce se usmála. „Tak lehce se to nedá odbýt, Yvi. Ten led je
skutečný.“
„Já ti věřím.“
„Je to šílené, Yvi. Ale je všude. Vytvořily se tam krápníky, které
visí ze stropu.“ Pohnula paţemi a doplnila svá slova gesty.
„Viděla jsem ten led i na vaně, na umývadle a dokonce i na
ručnících. A bylo tam tak příšerně chladno, ţe jsem se skoro zalkla.
Nedokáţu ti říct, co… no prostě…“ zavrtěla hlavou a rozplakala se.
A to uţ něco znamenalo, protoţe Magda patřila k ţenám, které
hned tak něco z míry nevyvede. K ţenám, které se dokáţou prosadit
v zaměstnání a které vţdycky vědí, co chtějí. A kdyţ se rozpláčou,
musí to uţ být velice špatné.
Yvetta k ní přistoupila. Magda se sotva drţela na nohou.
Přítelkyně ji odvedla ke křeslu, do něhoţ se mohla posadit. Kdyţ v
něm spočinula, sklonila hlavu a poloţila si dlaň na tvář.
„Přinesu ti sklenici vody.“
„Buď tak hodná!“
Yvetta Taylorová odolala nutkání zajít se podívat do koupelny.
Musí se nejprve postarat o Magdu, aby se uklidnila. I ona se třásla,
kdyţ nalévala minerálku z láhve do sklenice… Teprve teď si
uvědomila, co to znamená, kdyţ je člověku nablízku neboţtík. Ne,
nikoliv neboţtík, nýbrţ duch někoho mrtvého. Pohybuje se
neviditelně ve vaší blízkosti a všechno má pod svou kontrolou.
Cestou zpět do obývacího pokoje si všimla, ţe Magda nezavřela
dveře do koupelny. Yvetta stála ovšem v tak nepříznivém úhlu, ţe do
malé místnůstky nemohla nahlédnout. Nepocítila ani chlad, všechno
bylo docela normální. Ptala se sama sebe, jestli si to Magda
nevsugerovala.
Ne, to určitě ne.
- 59 -
 Ta není typ, který by tohle dělal. Magda stála oběma nohama
pevně na zemi a jen tak něco s ní nezamávalo. Teď ovšem sedí v
křesle a vypadá, jako by se jí zhroutil ţivot.
Tvář měla popelavou, bez krve. Protoţe se do místnosti vkrádaly
první večerní stíny, nabyl její obličej dokonce poněkud strašidelného
výrazu.
Kdyţ se před ní Yvetta zastavila a podávala jí sklenici vody,
Magda sotva zvedla hlavu.
„Prosím, Magdo.“
„Led,“ šeptala, „nic neţ samý led. To… prostě si to nedokáţu
vysvětlit, Yvi. Jak jsi to udělala?“
„Napij se trochu.“
Konečně si Magda sklenici vzala a obepjala ji oběma dlaněmi.
Usrkla trochu studené vody, ale sklenici celou nevypila. Uţ nechtěla.
Yvetta ji postavila stranou. „Nechám tě teď o samotě, Magdo,
chtěla bych se podívat, cos viděla. Kdyby něco, zavolej mě.“
„Jo, jenom běţ. Já zůstanu tady.“
„Jasně.“
Yvetta vyšla pozpátku, jako by nechtěla kamarádku spustit z očí.
Jindy bývala Magda tou silnější osobností, dnes to bylo naopak.
Yvetta se otočila teprve u dveří a zmizela v úzké předsíni.
Byla nervózní. Srdce jí netlouklo, ale bušilo a v očích jí kaţdou
vteřinu sílil nesnesitelný tlak.
Yvettiny myšlenky se neustále točily kolem jejího zemřelého
snoubence. Nedokázala tak lehce strávit, ţe zrovna on se tady objevil
z říše mrtvých, aby s ní navázal kontakt. Kdo je po smrti, je přece po
smrti.
Nejraději by bouchla hlavou o stěnu, aby se vzpamatovala. Jenţe
všechny ty nevysvětlitelné okolnosti popíraly veškerou logiku.
Pomalu se blíţila ke koupelně. Magda se naštěstí chová klidně.
Jen aby neztratila nervy, to by pak Yvetta nevěděla, co si počít.
Jak mohla celá koupelna zamrznout? Jak si vůbec takovou
místnost plnou ledu představit? Visí tam snad ze stropu obrovské
rampouchy? Je snad podlaha jedno velké kluziště?
Podívala se na dveře.

- 60 -
 Úzká štěrbina skýtala první pohled do koupelny. Ještě ovšem nic
neviděla, ba nepocítila ani chlad. Ţe by se její přítelkyně mýlila?
To by bylo ovšem náramné. S takovým pomyšlením a s jistou
úlevou v srdci otevřela Yvetta dveře. Překročila práh. Pohled
soustředila, teprve kdyţ do čtvercové místnosti vstoupila.
Led!
Led! Kam se jen podívala – samý led.
Byl jako nazelenalá jiskřivá vrstva i na stropě. Pokrýval zrcadla,
leţel ve vaně i kolem ní a přímo vyplnil celou sprchu.
Na podlaze skutečně vytvořil kluzkou plochu. Byl prostě všude.
Dokonce i na úzké okenní tabulce. Tam vytvořily kousky ledu
květinový vzor.
Zatajila dech.
Bylo to tak nepřirozené, tak nevysvětlitelné, ţe ani nebyla s to
zmoci se na nějakou myšlenku. Otřásla se, ačkoliv zima nebyla. To ji
zase znepokojovalo. Jak to, ţe byl vidět led a nevycházel z něho
chlad? Jak je to moţné? Podle všeho by se přece měla roztřást
chladem a zimou.
A místo toho tady stojí a cítí chlad nikoliv na povrchu těla, ale
spíše jaksi uvnitř.
Srdce jí pořád ještě zběsile tlouklo. Po zádech jí přeběhlo
mrazení. Pohnula nohou, sklouzla se po podlaze. Rty se jí rozechvěly
a tváře zčervenaly. Tlak v hlavě zesílil. Kdyţ se pohnula, udělala to
velmi opatrně. Váhavě se otočila. Její pohled poprvé padl rovnou na
ledem olemovanou plochu zrcadla.
Je tohle ještě vůbec její obličej? Na ploše se cosi matně
rýsovalo. Nějaký stín, obrys, tmavý bod na ledové ploše, který uţ
vlastně ani s odrazem obličeje neměl nic společného. Jí samotné
připadal strašidelný, jako by sem ona sama přišla z říše mrtvých.
Jen chladnou hlavu! umiňovala si. Jenom neztrácej nervy! Nic tě
nesmí rozházet. Jen klid! Můţeš všechno, jen neztrať hlavu a
nechovej se jako…
Zalkla se.
Zmocnil se jí strach.
Mrtvý tady zanechal svou stopu. Koupelna byla pokryta ledem,
ale navenek nebyl cítit ţádný chlad. Jen uvnitř…
- 61 -
 A v nitru se také cosi začalo odehrávat, cosi ji začalo tíţit. Strach
jí ochromil plíce a zbavil ji dechu. Jen ztěţka se dokázala nadechnout
a v hlavě jako by jí pořád silněji bušilo.
Tom mě přišel navštívit.
Dal znamení. Yvetta se v duchu ptala, jestli je to uţ všechno,
nebo zda je to pouze začátek kruté hry.
Dlouho uţ se mladá ţena v koupelně nechtěla zdrţovat. Ten led
spojovala s chladem smrti. Ne, jiné vysvětlení ji nenapadalo.
Nepřirozený chlad smrti…
Překonala strach. Ale v půli cesty se zase zarazila. Co řekne, aţ
se jí její přítelkyně bude ptát na vysvětlení?
Copak jí můţe říci pravdu? Snesla by vůbec něco takového?
Normální člověk by ztratil hlavu, zbláznil by se. Bylo by to také
pochopitelné, to by nebylo moţné nikomu vyčítat.
Pomalu kráčela zpět. Hlavou jí vířily myšlenky. Zoufale hledala
východisko, ale napadalo ji vlastně jen jediné.
Musí tenhle byt opustit. Nic jiného nepřichází v úvahu. Co
nejrychleji zmizet. Magdě všechno vysvětlí později, aţ budou někde
v bezpečí.
Nohou odsunula dveře koupelny. Opět se pomalu zavřely.
Takţe to by bylo.
Na chvíli zavřela oči. Hlavou jí prolétla modlitba z dětství.
Boţe můj, kéţ to všechno není pravda. Boţe můj, řekni, prosím
tě, ţe je to všechno omyl.
Jen stěţí se drţela na nohou. Střídavě se chvěla horkem a zimou.
A ta neúprosná změna ji vyčerpávala. Bolesti hlavy zesílily. Nebylo
totiţ jednoduché vzpamatovat se ze setkání se záhrobím. To by
zlomilo snad kaţdého.
Napadlo ji, ţe by mohla vzít ze šatníku Magdin plášť a podat jí
ho. Ano, pospíší si…
Výkřik!
Pronikavý, hrůzyplný a téměř zvířecí. Yvetta se ocitla v předsíni
a strnula. Najednou měla pocit, ţe se sama promění v kus ledu.
Připadalo jí, jako by ji někdo uhodil ledovou pěstí do týla.
Nejraději by ten výkřik ignorovala, jenţe to nebyl přelud.
Ozval se znovu.
- 62 -
 Vycházel z obývacího pokoje.
Vytrhl Yvettu z ustrnutí. Hbitě se otočila a pospíchala do pokoje.
Spatřila tam přítelkyni. Uţ neseděla v křesle, ale byla na nohou.
Stála uprostřed místnosti, paţe měla roztaţené a mávala jimi
nahoru a dolů.
Při tom se pohybovala jedním krokem vpřed a jedním vzad,
takţe se vlastně nehýbala z místa. Vypadala jako anděl, vznášející se
nad zemí. Tvář měla étericky bledou, kůţe vypadala průsvitně, ústa
měla otevřená. Několikrát se otočila a dívala se do různých směrů,
jako by něco hledala.
„Co je to s tebou?“ zeptala se Yvetta.
Magda nereagovala.
„Co je?“ vykřikla Yvetta. „Proč jsi, zatraceně, křičela? No tak
odpověz přece!“
Zavrtěla hlavou.
Yvetta ji chytila za obě ramena a zatřásla s ní. „Chci vědět, co se
tady stalo, k čertu? Proč jsi křičela?“
Magda Winterová obrátila hlavu.
Yvetta spatřila oči své přítelkyně. Byly podivně obráceny v
sloup. To uţ nebyl pohled. Přes panenky jako by leţel nějaký ledový
závoj. Rty se jí chvěly a kůţe dostala namodralý nádech. Chvěla se jí
víčka, těţce dýchala.
„Tak přece promluv!“
Magda se dívala kamsi za ni. „On… on tady byl!“ zasípala. „Je
to příšerné, ale byl tady. Já jsem ho viděla, Yvi. Ano, já ho viděla,
věř mi.“
Yvetta věděla, koho Magda viděla. Chtěla to ale slyšet z jejích
úst.
„Tak mi konečně řekni koho! Koho jsi viděla?“
Opět sklopila hlavu a odpověděla tajemně znějícím hlasem. „Já
jsem ho viděla, Yvi. Viděla jsem tvého mrtvého snoubence…“
Yvetta Taylorová jen přikývla…

- 63 -
 Kde jsem se to jen ocitl? Otázka, která byla namístě, na niţ jsem
však neznal odpověď. Kaţdopádně jsem byl v pořádku a byl jsem i
schopen uvaţovat o věcech, které se před chvílí odehrály.
Nechal jsem svůj kříţek Sukovi a pak jsem se dotkl telefonu.
A vtom se to stalo!
Plnou silou mě zasáhl bleskurychlý útok z onoho světa.
Bylo to jako rána kladivem, která ovšem nebolela. Ještě jsem
viděl opar, který mě zahaloval.
A pak, těsně předtím, neţ jsem zmizel, ještě jednou místnost, v
níţ se stěny rýsovaly tak zřetelně, jako by je někdo ještě jednou
obtáhl.
Na chvíli jsem měl pocit, jako bych vůbec neexistoval. Prakticky
jsem se vypařil, nebyl jsem, vrátil jsem se do jakéhosi nehmotného
stavu a pohyboval jsem se mezi reálným světem a záhrobím.
Splynul jsem s obrovitým koloběhem světa, v němţ se prolínaly
různé dimenze času.
A teď?
Byl jsem zase tady, viděl jsem se, měl jsem tělo, mohl jsem se
celý důkladně prohlédnout, osahat se…
Ne… Ruce mi tělem projely naskrz!
Zatím jsem se nemohl pohnout. Hrůzou a šokem jsem docela
zkoprněl. V hlavě se mi honily myšlenky a nedokázal jsem uvaţovat
jasně. Ucítil jsem bolest, která mě nesmírně suţovala. Připadal jsem
si v tomhle nepochopitelném světě jako vetřelec, jako cizí těleso.
Stal jsem se tedy duchovní bytostí, která sice měla viditelné tělo,
ale víc nic.
Takţe co teď?
Viděl jsem jediné řešení. Musel jsem se smířit s osudem. Nic se
nedalo dělat, protoţe jsem se stal hračkou v rukou jiných sil. A tyto
síly mnou budou i nadále manipulovat a uskuteční plány, jejichţ
středem jsem byl já.
Bylo zbytečné si lámat hlavu s tím, kam jsem se vlastně dostal.
Existovalo jediné vysvětlení.
Nacházel jsem se v mezisvětě, v neznámé dimenzi. V říši mezi
ţivým světem a světem mrtvých.

- 64 -
 A tak to prostě je. Musel jsem se s tím smířit a vytěţit z toho pro
sebe to nejlepší.
Zase to nejlepší.
V podobných situacích jsem se ocitl uţ mnohokrát a vţdycky
jsem byl odkázán sám na sebe, abych se z ní nějak vysekal.
Vzpomněl jsem si na líčení cest prostorem. Napadal mě ovšem i
případ teleporterů, jimţ se podařilo lidi nechat zmizet a pak je zase
na jiném místě „stvořit“. Jenţe pak uţ jejich těla nebyla stejná jako
předtím.
Nepozoroval jsem na sobě zatím ţádnou změnu, aţ na tu jedinou
– podstatnou, ţe jsem byl nehmotný, a tudíţ duch.
Ještě jednou jsem to vyzkoušel.
Opět mi ruka pronikla tělem, aniţ jsem cokoliv pocítil.
Postupně jsem si uvědomoval, do jaké situace jsem se dostal.
Skutečně jsem se stal duchem, docela moţná i neboţtíkem.
Hlavou mi najednou začala vířit spousta myšlenek. Pomyslel
jsem si, ţe takhle se asi vede lidem, kteří zemřeli. Přitom jsem si
vzpomněl na různá líčení, jeţ pocházela od lidí, kteří proţili
klinickou smrt.
Krátce po probuzení hovořili o tom, ţe viděli světlo. Vzdálené,
ale zářivé světlo, které jim bylo neskutečně blízké, které vyzařovalo
teplo a dobrotu a přitahovalo je jako magnet.
Toto světlo jsem ovšem postrádal!
Bylo to divné, ţe se moje myšlenky točily zrovna kolem něj. Ptal
jsem se v duchu, zda všechny ty řeči byly jen výmysly. To se mi
nechtělo věřit. Spíše jsem předpokládal, ţe jsem prostě v jiné
dimenzi neţ lidé, kteří odešli ze ţivota do smrti. Vţdyť jsem také
nezemřel, byl jsem odvlečen.
Ale kdo mě odvlekl?
Kdo za všemi těmi příšernými událostmi je? Kdo ovládá onen
hrůzostrašný telefon?
Na to jsem sám odpověď neznal. Všechno bylo tak podivné,
postrádalo to jakoukoliv logiku, nevyznal jsem se v tom. Byl jsem
odvlečen do jakéhosi jiného světa a ponechán v něm.
A pak jsem si vzpomněl na Eda Edsona.

- 65 -
 Zmizel přede mnou. Napadlo mne, ţe bych jej moţná mohl najít
někde nablízku. Musel být přece v téţe dimenzi jako já. I on byl
zajatcem. Ale neviděl jsem jej.
Kdyţ jsem se ohlédl, neviděl jsem vůbec nic. Byl to svět bez
jakýchkoliv předmětů, svět, v němţ se všechno ztrácelo v podivném
oparu. V nedefinovatelné šedi, jako by se odpařoval led, ale za ním
se uţ neskrývalo vůbec nic. Svět, který postrádal kontury, který
vypadal zepředu, zezadu i ze stran stejně.
Nevěděl jsem také, jestli se vznáším, nebo jestli mám kontakt se
zemí.
Měl jsem sice pocit, ţe stojím na pevné zemi, ale ruku bych za to
do ohně nedal. Docela dobře jsem se taky mohl vznášet v prostoru.
Co se asi stane?
Vţdyť uţ se stalo, protoţe jsem dal z ruky svůj kříţek. Kdybych
si ho nechal, bylo by dopadlo všechno jinak. Ještě dodatečně jsem se
rozčilil nad tím, ţe jsem to vůbec udělal.
Teď uţ se ovšem nedalo nic změnit.
Protoţe se v mém nejbliţším okolí nic nepohnulo, zaradoval
jsem se, kdyţ jsem uprostřed té podivné mlhy zaregistroval alespoň
nepatrné mihnutí.
Stalo se to zrovna přede mnou.
Ţe by se blíţil?
Setkám se snad s duchem, nebo s bytostí podobného osudu jako
já?
A pak se opar rozplynul, jako by ho odvála čísi mohutná ruka.
Přede mnou někdo stál.
Byla to postava se světlými vlasy, nezvykle oblečená, ale přesto
člověk.
Kynul mi Ed Edson.
Dělal to dost ledabylými pohyby, jako by pro něho bylo naprosto
normální, ţe se nachází v tak podivné a nevysvětlitelné situaci.
Zamával jsem mu také.
Pak jsem zaslechl jeho tichý smích a zaradoval jsem se z něj.
Alespoň jsme nebyli němí a mohli jsme spolu hovořit. Mně osobně
to zvedlo náladu.
Čekal jsem na něj.
- 66 -
 A on se blíţil. Soustředil jsem se na jeho nohy, protoţe jsem
konečně chtěl zjistit, jestli kráčí, nebo se vznáší. Pořád ještě se to
nedalo poznat. Připadalo mi dokonce, jako by se pohyboval na
trampolíně.
„Jsme teď společníci, Sinclaire,“ řekl, kdyţ se zastavil na dosah
ruky přede mnou.
„Dovolíte, abych tím nebyl zrovna nadšen? To ale s vámi osobně
nijak nesouvisí.“
„Chápu.“
„Jen bych rád věděl, kam nás tak podivným způsobem odvlekli.“
„Bohuţel to není ţádná legrace.“
„To je mi jasné.“
„Musíme se smířit s realitou.“
Těch několik slov pronesl naprosto bez emocí a dokonce se
usmíval. Buď se se svým osudem smířil, nebo patřil k tomuto
záhrobnímu světu a byl na zemi předtím jen jako vyslanec této cizí
moci, dirigovaný oním příšerným telefonem. „Rád bych věděl, kde
se nacházíme, Ede? Vyznáte se tady? Jste přece člověk s kontakty na
onom světě. Dokázal jste nechat promluvit mrtvé a zavolal jste nás k
sobě.“
„Ne bez důvodu.“
„To vidím. Znáte pověst o čarodějově učni? Copak uţ se
nedovedete zbavit mocností, které jste vyvolal? Co má znamenat ten
zakrvácený telefon?“
„S mou vlastní prací nijak nesouvisí, Johne. Dostal jsem ho
darem.“
„Od koho?“
„Byla to cizí mocnost, která mi ho dala, která mi ho prostě
přenechala, Johne.“
„Proč a jaká mocnost?“
„Ptáte se na hodně věcí najednou. Jistě, chtěl jsem mnohem víc,
neţ jen slyšet hlasy. Chtěl jsem do toho všeho proniknout hlouběji,
chápete to?“ Protoţe ode mne nedostal odpověď, pokračoval dál. „To
všechno mělo mít pro mne samotného mimořádný význam. Chtěl
jsem se stát jediným člověkem, kterému by se podařilo proniknout do
říše duchů. Chtěl jsem být tím, který…“
- 67 -
 Přerušil jsem ho posunkem. „Přestaňte mi to vykládat, nevěřím
vám.“
„Je to pravda.“
„A teď si nevíte rady, Ede?“
„Kdopak vám to řekl?“
„Kde to jsme? Co se stalo s mým tělem? Existuje a přece není.
Zmizelo a teď ho zase mám. Je to neuvěřitelné.“
„Ale ne nemoţné, Johne. Nesplnil se vám sen mnoha lidí?
Neměl byste spíš být hrdý na to, ţe jste byl vybrán zrovna vy?“
„Kdo mě vybral? To chci vědět!“ zváţněl jsem. „Jaké síly tady
vládnou? Kdo jsou ti, kteří tady mají slovo?“
„Bytosti, Sinclaire.“
„Jaké?“
Ed Edson se zasmál. „Co se rozčilujete? Buďte rád, ţe se vám
podařilo překročit hranici. Dostali jsme se do naprosto odlišného
světa.“
„Do světa mrtvých?“
„To zrovna ne. Tohle není stupeň, který se všeobecně označuje
jako onen svět.“
Natáhl jsem k němu ukazovák. „Ale vy, Ede, jste byl se
záhrobím v kontaktu. Dokázal jste přimět mrtvé, aby se ohlásili.
Nebo se snad mýlím?“
„Máte pravdu.“
„Výborně. A jak to teď bude dál? Nemám chuť tady strávit
zbytek ţivota.“
Otevřel ústa a rozesmál se. „Co jste to řekl? Ţivot? Máte na
mysli skutečný ţivot?“
„Ano.“
„Teď se z něj stala existence. Dostali jsme se spolu do jiné
dimenze…“
„Do jaké?“
„Do říše mocných.“
„Duchů?“
„Také.“
„A čeho přesně…?“
Zvedl obě ruce, jako by se bránil.
- 68 -
 „Poslouchejte pozorně, Johne, protoţe teď vám prozradím něco,
co jsem neřekl ještě nikomu. Nejen ţe jsem navázal kontakt se
zemřelými, ale nahlédl jsem do jiných světů, do vyšších stupňů, které
ovšem přesto leţí pod stupněm, na němţ se pohybují duchové
zemřelých. Mohlo by se říci i duše. My dva tady ono veliké světlo
nevidíme, ale po telefonu se mi podařilo navázat kontakt s těmi, kteří
tady mají hlavní slovo. Jsem velké médium pro channeling a teď
jsme ve světě, kde vládne kosmická rada.“
Ţe by tohle bylo vysvětlení?
Ne, tomu jsem nemohl uvěřit. Ten výraz mi prostě jaksi neseděl.
„Moment, Ede, co jste to říkal? Kosmická rada?“
„Ano, Sinclaire.“
„To jste mi ovšem vyrazil dech.“
Zasmál se a měl potutelnou radost. „To jsem si mohl myslet, ţe
vás to překvapí.“
„Jak jste se k nim dostal?“
„Sám.“
„Je to tak jednoduché?“
„Ano,“ zašeptal a v jeho hlase se ozvalo nadšení, „je to docela
jednoduché, kdyţ uţ jste jednou našel cestu.“
„Kudy vede?“
„Především skrze sebe samotného.“
„Aha.“
Pohrdavě se usmál. „Předpokládám, ţe jste nic nepochopil.“
„Tak nějak.“
Edson se ohlédl, jako by se chtěl přesvědčit, ţe nablízku není
nikdo, kdo by poslouchal. „Víte, Johne, na počátku své činnosti jsem
vůbec nepočítal s tím, ţe by mi tahle cesta mohla být zjevena.“
„Dovolíte otázku, Ede? Měl jste uţ tehdy kontakt se
zemřelými?“
„Jistě.“
„A to vám nestačilo!“
„Přesně tak. Přečetl jsem si knihy známých osobností jako
Shirley McLainové nebo Christine Griscomové. Chtěl jsem sám
proţít to, jak o těch věcech psaly ony, protoţe se věnovaly i jiným
otázkám.“
- 69 -
 „Pokračujte, prosím.“
„Ano. Výsledkem bylo, ţe jsem zjistil, ţe bych se neměl starat
jen o ostatní, ale i o sebe. Slyšel jsem nebo jsem věděl o tom, ţe
mám jakési vyšší ,já‘. Takříkajíc neviditelné druhé tělo, které jsem
přirozeně chtěl poznat. No a při tom mi právě pomáhal kontakt se
zemřelými. Leccos jsem se od nich o jejich světě dozvěděl. Věci,
které jsem neříkal dál, ale nechal jsem si je pro sebe. Chtěl jsem
vědět něco i o dalších stupních a dozvěděl jsem se, ţe existují. Jiná
úroveň vědomí, chápete? Leţí prostě v jiné dimenzi, a tak jsem s ní
chtěl navázat kontakt. To jiné vědomí není konečně ničím jiným neţ
mé vyšší ,já‘, chcete-li moje duše a můj duch. Dozvěděl jsem se, ţe
nejsem jediný, kdo se touto cestou vydal. Ţe se ve sféře neviditelné
pro lidi shromáţdilo mnoho vyšších ,já‘ a tvoří tam kosmickou radu.
Duchovní podstata lidí, kteří ještě ţijí, nebo jsou i mrtví, protoţe ne
všem zemřelým se podaří onen přechod. Někteří zůstanou v půli
cesty a úrovně, o kterou usilují, nedosáhnou.“
„A ti se pak přidají ke kosmické radě.“
„Výborně, Johne. A pokračuji. Podařilo se mi dostat se do světa
kosmické rady.“
„Telefonem?“
„Přesně tak.“
„Ten přístroj jste dostal k dispozici od těch bytostí?“
„Ne, normálně jsem si ho koupil, ale propojil jsem ho s ostatní
elektronikou. Takţe hlasy mrtvých byly prostřednictvím telefonu
propojeny s kosmickou radou.“
„To zní fantasticky,“ řekl jsem trochu sarkasticky.
„Taky ţe to je fantastické.“
Přimhouřil jsem oči. „Jen ta krev jaksi v tom vašem nadšeném
líčení nesedí.“
Jeho obličej se zachmuřil. „Ano, Johne, máte pravdu. Skutečně
se k tomu ta krev nehodí, protoţe kosmická rada to myslí s lidmi
dobře. Dokáţe předvídat budoucnost. Chtěla by, aby se všem vedlo
lépe. Chce mu dát rady, ale lidstvo ji bohuţel většinou neposlouchá.
V kosmické radě jsou sdruţena vyšší ,já‘ lidí, kteří jsou mnohem dál.
Dokáţou oddělit ducha od těla a patří na zemi jako lidé k těm, kteří
ve svém ţivotě dělají spoustu dobrého.“
- 70 -
 „Jako vy, Ede.“
Oči mu zazářily. „Ano, Johne, já dělám dobré věci. Dávám
lidem příleţitost, aby navázali kontakt se svými neboţtíky. Většinou
se pak uklidní, kdyţ uslyší, ţe jejich drahým zesnulým nic nechybí.
Mrtví mají dokonce sílu dodat pozůstalým útěchu a odvahu. Takţe
jsem přece jen dobrý člověk, nebo ne?“
„Řekněme, ţe ano, Ede. Já jsem vůči vám neutrální.“
„To je škoda, protoţe já si vás velice váţím, jinak bych vás sem
nevzal, přestoţe nepatříte ke kosmické radě, ale stojíte na mé straně.“
„Kdyţ myslíte.“
Kývl na mne. „O tom jsem dokonce přesvědčen, Johne. My dva
patříme k sobě. Nejsme si tak vzdálení. I vy usilujete o dobro.
Vţdycky se stavíte na odpor silám, které bohuţel ještě pořád
existují.“
„Dobrá, nechme teoretizování. Vraťme se k té krvi. Máte pro ni
nějaké vysvětlení, Ede…?“
Pohnul hlavou. „Já… já nevím. Nejsem si jist. Měl bych vlastně
vysvětlení mít, ale připadá mi to zatěţko.“
„Co se stalo?“
„Je tady zrádce!“ Jen velice těţko to Ed přiznal a sklonil hlavu.
„Skutečně?“
„Ano,“ zašeptal. „Je tady zrádce. Nebo síla, která do kosmické
rady pronikla. Nakazila ji a způsobila zmatek. A onoho zrádce
musím najít. Sám to nedokáţu, proto jsem si zavolal na pomoc vás.
Mí přátelé z rady s tím souhlasili. Jsou ochotni mě přijmout, teprve
aţ ho najdeme.“
„Předtím, neţ zemřete, nebo aţ potom?“
„Samozřejmě, ţe předtím. Budu pak schopen řídit své vyšší ,já‘
tak, aby se spojilo s radou.“ Zasmál se a měl zase dobrou náladu.
„Víte, Johne, pak budu moci být na dvou místech současně. Jednak
na zemi a jednak v této dimenzi. Nemusím pak své tělo nechávat
pokaţdé mizet. Všechno bude nádherné a já budu moci jen jásat.“
„A teď ne?“
„Ne tak docela. Je tady přece onen zrádce. Musíme jej najít.
Chce zatáhnout své zákony do kosmické rady. Je to někdo, kdo se
neděsí smrti a kdo ji také rozsévá.“
- 71 -
 „Jako tu krev.“
„Tak nějak.“
„Pořád ještě netuším, odkud se vzala. Kdo se v blízkosti telefonu
poranil tak, ţe ho svou krví potřísnil?“
„Nikdo, Johne.“
„A odkud se ta krev vzala?“
„Od něho…“
„Dobrá, a dál?“
„I od jeho oběti.“
„Takţe on vraţdil?“
„Ano, někoho zabil. A krví toho zabitého potřísnil telefon. Je to
zabiják, krutá bytost. Je to vrah z kosmické rady. Ví se o něm, ale
nedá se proti němu nic podniknout. Je to člověk, který za svého
ţivota napáchal spoustu zla. Obklopil se aurou playboye, ale ve
skutečnosti slouţil černé magii. A to se nezměnilo ani po jeho smrti.“
„Jak přišel o ţivot?“
„Zemřel při dopravní nehodě.“
Nebylo mi sice do smíchu, ale přesto jsem se pousmál.
„Trochu banální, řekl bych.“
„To je pravda. Neví se, zda to skutečně byla nehoda, nebo zda ji
sám nepřivolal. Kaţdopádně se mu podařilo proniknout do kosmické
rady. Tedy, byl jejím členem uţ za ţiva. Ale kdyţ zemřel, chtěli ho z
ní vyloučit. Nechtěli ho mezi sebou, ale měli malou sílu. Je tam stále
a byl to on, kdo potřísnil telefon krví své oběti. Johne, jemu se podaří
kosmickou radu dočista zlikvidovat. Chce být sám vládcem. Chce
zničit všechny ostatní. Chce rozpustit radu.“
„Copak to dokáţe?“
Edson horlivě přikývl. „Jak by ne. Pomyslete na to, ţe kosmická
rada se skládá z vyšších ,já‘ lidí. Kdyţ člověk zemře, pak jeho vyšší
,já‘ odejde do říše, která patří pouze mrtvým. Dosáhne dalšího
stupně. To se děje neustále, je to plynutí času. Ţádný člověk není
nesmrtelný. Ale za kaţdé vyšší ,já‘, které opustilo kosmickou radu,
byla vţdy náhrada. Takţe bylo neustále postaráno o kontinuitu. Jenţe
ten zrádce přišel, aby zabíjel, chce…“
„Ale vţdyť je mrtev!“

- 72 -
 Edson na mě upřeně pohlédl. „Přišel o ţivot při dopravní
nehodě.“
„To jste sám říkal.“
„Prý.“
Začínal jsem chápat. „Počkejte, chcete tím říci, ţe ten člověk při
té nehodě nezahynul?“
Edson svraštil čelo.
„Z toho musíme vycházet. Jak jsem vám řekl, je ve spojení s
temnými mocnostmi. Ty dokáţí klamat ostatní lidi. Pro jejich velký
plán není nic nemoţné, ničeho se neštítí. Oficiálně je ten člověk
mrtev, kdo místo něj leţí v hrobě, nevíme. Dokázal se výborně
přetvařovat a vedl normální ţivot. Ale je to had v ptačím hnízdě.“
„Má i jméno?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Tak mi je řekněte.“
„Tom Wade!“
Podíval jsem se na Edsona a po chvíli jsem pokrčil rameny. To
jméno mi vůbec nic neříkalo. Nikdy jsem ho neslyšel a nikdy jsem
neměl s člověkem jménem Tom Wade nic do činění. Ale to nebylo
podstatné.
„Takţe on ještě sedí v radě?“
„Ano.“
„Znáte všechny její členy?“
Ed naklonil hlavu stranou. „Jako lidi ne, ale jako duchovní
bytosti, jako vyšší ,já‘ ano.“
„Protoţe já ho nemám, nebo ho neumím zaktivovat, nemohu je
vidět. Přesto bych se chtěl zeptat, kde se nacházejí. Kde je ta
kosmická rada?“
„Zde.“
Odkašlal jsem si.
„Jak prosím?“
„Nacházíš se v jejím středu.“
Edson se na mne usmál a pak zvedl paţe.
„Otoč se, Johne Sinclaire, a budeš mít jako jeden z mála lidí
štěstí vidět…“
Poslechl jsem ho. Doposud jsem jeho slovům moc nevěřil.
- 73 -
 Teď jsem ovšem nevycházel z úţasu…

Mezi oběma ţenami zavládlo ticho a napětí. Magda zřejmě

očekávala, ţe na ni Yvetta vyjede, ţe na ni bude křičet a vzteky se
nebude znát. Místo toho tady stála a jen kývala hlavou.
„Jak…?“
„Co tím myslíš, Magdo?“
„Ty… ty…“ jen pomalu se Magda vzpamatovávala, „tady jen
tak stojíš a přikyvuješ? Víc nic?“
„Ne.“
„Zatraceně, to je na mě moc. To mi nejde do hlavy. To je přece
šílené.“
„Proč?“
Magda Winterová se předklonila a zaťala pěsti. „Copak nevíš, co
jsem ti řekla? Koho jsem viděla? Mrtvého! Tvého snoubence, Toma
Wadeho, na jehoţ pohřbu jsme obě byly. A teď byl tady.“
„Já vím.“
Magda padla do křesla. Celá se schoulila.
„Yvi, já to nedokáţu pochopit. Prostě nemůţu. Doposud jsem tě
vţdycky povaţovala za normálního člověka. Teď o tom pochybuju.
Předtím ten led a mráz v koupelně, potom jsem viděla Toma a…“
„To byl chlad mrtvého.“
Magda nezareagovala, ačkoliv poslední slova by s ní měla otřást.
„Chlad mrtvého, říkáš.“
Pak se usmála a zaklonila hlavu.
Pořád se usmívala, aţ potom řekla: „Jo, a proč vlastně ne. Chlad
smrti. Je to docela prosté. Prostě chlad smrti. Ne odněkud z
mrazicího boxu, ale…“
„Magdo, prosím tě…“
„Přestaň takhle mluvit!“ vykřikla. „Přestaň kčertu s takovými
řečmi. Já se z toho tady pominu!“

- 74 -
 Ukázala směrem k oknu. „Tam, přesně támhle stál. Byl to Tom,
tvůj mrtvy snoubenec. Jeho postava se celá chvěla, chápeš? Byl to…
duch.“
„Já to přece vím.“
Magda uţ chtěla něco odseknout, ale neţ mohla začít, musela se
nadechnout. „Fajn, Yvi, ty to víš. A to mi říkáš jen tak?“
„Ano.“ Zněla váhavá odpověď.
„Proč jsi mě tedy nevarovala a nechala mě v tom samotnou?“
„Zjistila jsem to teprve dnes.“
Magda zírala na přítelkyni vypoulenýma očima. „Kdo ti to
řekl?“
„Nikdo.“
„A jak ses to tedy dozvěděla?“
„Od něj…“
„On… on…,“ Magda se znovu nadechla, „on snad za tebou
přišel?“
„Ozval se.“
Magda si skryla obličej do dlaní. „Já to prostě nechápu!“
zasípala. „Zatraceně, vţdyť se v tom vůbec nevyznám! Já… to prostě
nechápu!“
„Je to taky neuvěřitelné, ale…“
„Přestaň uţ.“
Vstala z křesla. Neklidně začala přecházet po místnosti sem tam.
„Přestaň s tím, Yvi, nechci být na tebe zlá, to váţně ne. Jsme
kamarádky, a dost důvěrné. Máme pro sebe navzájem pochopení, to
je jasné. Ale někde existují hranice. Hranice, které vytvářejí moje
nervy, protoţe mě uţ prostě nechtějí poslouchat. A právě toho bodu
teď bylo dosaţeno, Yvi. Já… já uţ prostě dál nemůţu. Chápeš to?“
„Jistě.“
Magda se zastavila přímo před svou přítelkyní. „Jsem v koncích.
Nevím, co si mám myslet, co mám dělat. Všechno se docela změnilo.
Normální svět jako by se mi zhroutil. Dostal náramnou ránu. Uţ není
to, co byl ještě před pár hodinami. Získala jsem na něj docela jiný
pohled a můţeš mi věřit, ţe ne lepší, Yvi. Prostě se mi to všechno
nelíbí.“
Zastavila se před Yvettou a shlíţela na ni.
- 75 -
 „Já tě chápu.“
„A ty?“
„Co já?“
Magda zvedla ruce a zalomila jimi. „Co chceš dělat? Ţít s
vědomím, ţe tvůj snoubenec Tom Wade pořád ještě existuje? Ţe
vůbec nezemřel? Váţně to dokáţeš?“
„Doufám v to.“
Magda se nehezky usmála. „To mi nejde do hlavy. Takţe ty ho
chceš přijmout zase?“
„Vrátil se z onoho světa. Zatelefonoval mi a já s ním mluvila.
Byla to nádhera, slyšet zase jeho hlas. Víš přece, jak jsme se
milovali. A byl také tady. Sama jsi přece přišla z koupelny a tvář jsi
měla bílou jak křída. Bylo to v koupelně, tam zanechal stopy. Chlad,
led na stěnách a na podlaze. To všechno jsi viděla, Magdo, a můţeš
si o tom myslet, co chceš.“
„Ne, to nemůţu.“
„Proč ne?“
„Protoţe moje mysl prostě nedokáţe některé bariéry překročit.“
„To ale musíš.“
„Ne!“ vykřikla a sevřela pravou ruku v pěst. „Kdo je mrtev, je
mrtev. A kdyţ se vrátí zpátky, tak snad nanejvýš v některém z těch
odporných hororových filmů, kde pobíhá pár dokonale
našminkovaných příšer a z těch jejich ukrutností se ti zvedá ţaludek.
Tohle mám na mysli, Yvi. A proto mě musíš pochopit.“
„Ano, všechno je v pořádku.“
„A nebudeš se na mě zlobit, kdyţ z téhle příšerné místnosti a
vůbec z celého toho děsivého bytu odejdu?“
„Proč bych se měla hněvat?“
„Dobře, tak fajn.“
„Jak myslíš.“
„Díky.“ Magda sklonila hlavu. Musela si zase sednout. „Ještě se
trochu napiju. Můţu?“
„Hloupá otázka. Samozřejmě, ţe můţeš.“
Nalila si dvojitý drink. V posledních chvílích se změnila. Uţ
nebyla bledá, naopak. Na tváři jí naskočily červené skvrny. Vypadaly
tak zvláštně, ţe si Yvetta dělala o přítelkyni váţné obavy.
- 76 -
 Magda stála u okna. Její odraz maloval na tabulce jemný obrys.
V pravé ruce drţela skleničku, přiloţila si ji k ústům a jedním
pohybem do sebe vyklopila všechen koňak. Pak se otřásla.
„Tak to bychom tedy měly,“ zašeptala. „Díky, Yvi.“
„Prosím.“
„Ještě bych se tě ráda zeptala, jestli půjdeš se mnou. Ale to asi
nemá smysl, co?“
„Nemá. Zůstanu tady, v bytě. Ach, Magdo, můţeš mi prokázat
laskavost?“
„Jakoukoliv. Jen po mně neţádej, abych se postarala o tvého
mrtvého snoubence.“ Otřásla se, kdyţ si na to vzpomněla.
„Ne, ne, neměj obavy, tohle ne. To si vezmu na starost sama.
Často se říká, ţe láska je silnější neţ smrt. V tomhle případě jsi
viděla důkaz. Ale to jsem ti nechtěla říct. Chtěla jsem jen, abys mi
slíbila, ţe nebudeš s nikým mluvit o tom, cos tady zaţila.“
Magda se na přítelkyni usmála. „Za koho mě máš? Copak si
myslíš, ţe se chci zesměšnit? Ne, to nepřichází v úvahu. Budu mlčet
jako hrob a s nikým o tom nepromluvím. Zavřeli by mě do blázince.“
„To je dobře.“
„Co je dobře? Ţe by mě strčili do blázince?“
Magda uţ zase pookřála a vrátila se jí její prostořekost a humor.
„To určitě ne.“
„Dobře, takţe tě nechám o samotě, Yvi. Ale věř mi, ţe to
nedělám ráda.“
„To moc dobře chápu.“ Usmála se a pohladila Magdu po paţi.
„Ke dveřím tě ale snad ještě můţu doprovodit, ne?“
„Prosím tě o to. Ale bez té zaledované koupelny se docela ráda
obejdu.“
Yvetta Taylorová neříkala nic. Sklopila hlavu a šla napřed. V
podstatě byla ráda, ţe ji teď Magda nechá samotnou. Takto – sama –
se bude moci více věnovat svému mrtvému snoubenci, který, jak se
zdálo, nebyl tak docela mrtvý a pořád ještě měl kontakt se světem
ţivých. Předpokládala, ţe po ní něco chce. Co přesně to je, to
nevěděla. Ale on jí to jistě poví.
Uţ po dvou krocích přerušilo její myšlenky zadrnčení zvonku u
dveří.
- 77 -
 Obě ţeny se zastavily. Jakoby na povel na sebe pohlédly.
„Kdo to můţe být?“ zeptala se Magda. Po celém těle jí naskočila
husí kůţe.
„Nemám tušení.“
„Nečekáš nějakou jinou návštěvu?“
„Ne.“
„Chceš otevřít?“ zašeptala Magda.
„Jasně.“
Zazvonilo podruhé, Yvetta se pohnula. Magda ji chytila za
rameno.
„Já jdu do obýváku. Já… nechci být s tebou u dveří.“
„Jak chceš.“
Magda s bušícím srdcem odešla. Měla vztek sama na sebe, ţe ji
poslední minuty tak rozrušily, ale nemohla si pomoci. To, co se tady
dělo, bylo prostě nepochopitelné. Neexistovalo pro to ţádné
racionální vysvětlení.
Zastavila se na místě, kde byla stěna holá, a opřela se o ni zády.
Kdyby někdo do pokoje vstoupil, musel by se nejprve otočit, aby ji
spatřil.
Yvetta otevřela dveře.
Magda nastraţila uši.
Slyšela Yvin hlas a rozuměla docela dobře, co její přítelkyně
říká. Bylo to neuvěřitelné, šílené, nemoţné, ale přece to bylo tak.
Hlasitě a zřetelně, pevným hlasem řekla: „Pojď, prosím, dál,
Tome.“
Magda Winterová si na chvíli přála, aby se někam propadla. Tak
hluboko, aby ji uţ nikdo nespatřil…

Suko se plíţil kolem telefonu jako mlsný kocour kolem misky s

mlékem. Edovo a Johnovo zmizení ho dočista vyvedlo z míry. Nebyl
schopen jasně uvaţovat. Nedovedl si ani představit, kde teď ti dva
mohou být, ačkoliv ho uţ napadlo, ţe jejich zmizení nějak souvisí s
Edovou činností.
- 78 -
 Ed mluvil s mrtvými. Sám se označoval za „horkou linku na
onen svět“. Měl úspěchy a dokázal lidem, ţe neboţtíci ţijí dál –
přinejmenším jako duchové. Nacházejí se v jiné sféře, v jiném světě
a dimenzi. Ţe by Edson ten kontakt natolik zintenzivnil, aby se mu
povedlo samotnému do onoho světa vejít? A stalo se Johnu
Sinclairovi totéţ?
Musí to tak být. Jiné vysvětlení prostě není. Ať uţ to Suko
probíral z jakékoliv stránky.
Zastavil se před telefonem.
Kdyţ si odmyslel tu krev, vypadal docela obyčejně. Ale právě
nad tou krví se zamýšlel. Odkud se vzala? Byl tady někdo zabit nebo
zraněn?
Odpověď by mu mohl dát jedině Edson, ale ten zmizel.
Ne, je tady ještě kdosi.
Suko si vzpomněl na sekretářku s nezvyklým jménem. Jak se
vlastně jmenuje?
Angela della Casa. Bytost podobná loutce, o jejíchţ vlasech
nebylo moţné říci, zda jsou pravé či umělé. Tahle osoba by snad
mohla vědět víc.
Doufejme, ţe ještě sedí na svém místě. Suko odcházel z
místnosti jen velice nerad. Dost opatrně otevřel zvukotěsné dveře a
nahlédl do předpokoje, který vypadal tak uspořádaně. Podíval se na
hodinky. Zjistil, ţe uţ se blíţí večer. Byl navíc pátek, a to všude
končí práce dříve, neţ jindy. I Angela byla zrovna na odchodu. Balila
si ještě něco do kabelky, stála k Sukovi zády.
Odkašlal si.
„Juj!“ Angela zvedla ruce a otočila se. Zírala na Suka.
„Boţe, to jste vy! Chcete mi něco?“
„Ano, pokud ještě máte čas.“
Mávla rukou a pofoukala si čerstvě nalakované nehty.
„Jsem zvyklá tady zůstávat déle. Nemusíte mít obavy. Oč jde?“
„Prosím vás, pojďte sem.“
„Tam dovnitř?“
„Ano.“
„Ne…“
„Proč ne?“
- 79 -
 „Ed to nemá rád…“
„Bez obav, není tam…“
„Coţe – jak to – kde?“ Její oči se rozšířily. „Celou dobu jsem
byla tady. Musela bych ho vidět, kdyby odcházel. To přece není
moţné.“
„Pojďte, prosím.“
„Dobrá. Na vaši zodpovědnost.“
Zamířila k Sukovi a bezděky zavrtěla hlavou. Vedle něj se
zastavila.
„Poslyšte, ještě jednou: To myslíte váţně, nebo…“
„Jak to?“
„No, tohle se ještě nikdy nestalo. Jak by mohl Ed jen tak někam
odejít?“ Pohrávala si se zlatým knoflíkem. „To mi ještě nikdy
neudělal. Asi se tedy něco stalo.“
„To ano.“
„Jděte raději napřed, inspektore.“
Suko ji poslechl. Angela se plíţila za ním. Uţ po několika
krocích se zastavila a udiveně na něj pohlédla.
„Boţe můj, co to má znamenat? Tady nikdo není.“ Přiškrceně se
zasmála. „Váţně, no tohle! Kde je Ed Edson? A ani vašeho kolegu
nevidím!“
Suko zavřel dveře. „Správně, má milá, oba zmizeli. Není to
podivné?“
„No, to bych řekla,“ přikývla sama svým slovům. „A jak je to
moţné? Připadá mi to, jako by se ti dva vypařili.“
Najednou se uchechtla.
„Zřejmě to tak bude.“
„Děláte si vtipy, inspektore?“
„Bohuţel ne. Vůbec mi není do ţertování.“ Suko se zastavil u
vysílacího zařízení.
Angela della Casa k němu pomalu přistoupila. Vystrašeně se
rozhlíţela kolem sebe, jako by byla v naprosto cizí místnosti, ve
které se necítí dobře.
„Tak, a teď máte, co jste chtěli. A co bude dál?“
Suko zachovával obezřetnost. „No co, vyznáte se tady?“
„Tady?“ vyjekla.
- 80 -
 „Aspoň přibliţně.“
„No, vím, jak to dělá. Ed je jedinečný. Jen po mně nechtějte,
abych vám to vysvětlovala. Tohle byla jeho doména. Já mu jen
pomáhala. Vůbec se tady nevyznám.“
„Nechci také, abyste mi vysvětlovala technické záleţitosti. Ale
vy mu přece věříte.“
„Jasně.“ Angela předstírala sebejistotu. Ve skutečnosti se ovšem
cítila velice nedobře, coţ se dalo poznat z jejích pohybů. Pořád se
totiţ ohlíţela, odkašlávala si, nebo si pohrávala s prsty.
„Jakto? Uţ s vámi dělal nějaký pokus?“
„Já to absolvovala jako první.“
„Povězte mi o tom.“
„Já… no, poprosila jsem ho, aby navázal kontakt s mou
zemřelou tetou.“ Zahihňala se. „Byla to moje kmotra. Velice dobře
jsme si spolu rozuměly.“
„Povedlo se to?“
„Jasně, bylo to dokonce vynikající.“ Zasněně se usmála. „Teta
mi říkala, ţe si nemusím dělat starosti. Ţe se jí vede dobře, říkala
dokonce, ţe lépe neţ mně.“
„Jak to Ed udělal?“
Angela přistoupila blíţ a ukázala na elektronické aparatury.
„Tímhle. Jako vţdycky.“
„Vy byste to nedokázala?“
„Ne!“ Prudce zavrtěla hlavou. Odbarvená hříva vlasů se zavlnila.
„Škoda.“
„Co je?“ Váhavě se předklonila. „Vy se snad chcete pokusit
navázat kontakt s oním světem?“
„Rád bych…“
„To nedokáţete, inspektore.“ Zase se uchichtla. „To byste musel
být mimořádná osobnost.“
„Jako Ed.“
„Samozřejmě. Byl to hlas… ale co to o něm povídám? Chci
vědět, kde je. Jestli si dobře vzpomínám, byl tady ještě jeden váš
kolega.“
„Vzpomínáte si správně.“
„A kde je ten?“
- 81 -
 „Také zmizel. Stejně jako Ed. Jsou oba pryč, jako by se vypařili.
Najednou prostě zmizeli. To je důvod, proč jsem s vámi chtěl mluvit,
Angelo. O ničem jiném.“
Znervózněla.
„Poslyšte, inspektore, připadá mi to tady příšerné.“ Ohlédla se.
„Váţně příšerné. Nevím taky, jak si to mám vysvětlit. Nikdy jsem se
zatím necítila tak divně, jako dnes. Připadá mi to všechno tak
zvláštní, jako by to ani nebyla pravda.“
„Jenţe je. Na tom trvám. Ed Edson a můj kolega se vypařili.“'
„Jen tak?“
„Ne, Angelo. Ne jen tak.“ Suko jí poloţil dlaň na rameno a
natočil mladou ţenu určitým směrem. Doslova ji donutil, aby se
podívala na telefon.
„Vidíte to? Vidíte ten aparát?“
„Jasně.“
„A vidíte i tu krev?“
Angela della Casa polkla. „Nevím, jestli je to krev. Nějaká
tekutina.“
„Výborně, protoţe právě kvůli ní se to všechno semlelo.“
Angela se na inspektora podívala, jako by zapochybovala o jeho
rozumu. „Jakto? Co to má co dělat se zmizením těch dvou? To tím
chcete naznačit, ţe…“
„Přesně.“
„Já nic nevím, já…“
„Klid, zůstaňte klidná. Stalo se to vţdycky, kdyţ telefonovali.
Kdyţ sejmuli sluchátko z vidlice – prásk, blesk, jasné světlo – a bylo
to!“
„Byli… byli pryč?“
„Tak.“
Blondýnka si přitiskla dlaň na ústa.
„Boţe můj,“ zašeptala, „ale vţdyť to je hotové šílenství. To… to
je naprosto nepochopitelné.“
„Ano, velmi těţko pochopitelné.“
„Přesto chcete, abych vám to já vysvětlila, inspektore?“
„Jste moje jediná šance.“
„S tou se můţete klidně rozloučit.“
- 82 -
 „Tak to zkusme společně, prosím vás.“
Angela se na Suka strnule zadívala. „Já… nevěřím, ţe víte, co
ode mne ţádáte.“
„Ale ano, moje milá, vím. Chci od vás velmi mnoho.“
„Nic nemohu splnit.“
„S tím počkejme.“
„Nikdy jsem u toho nebyla, inspektore. Vţdycky, kdyţ se ohlásil
,onen svět‘, musel Ed zůstat sám. Přítomnost jiné osoby by ani ony
cizí bytosti nedovolily.“
„To vám věřím. Mně ale nejde o ty hlasy.“
„A o co potom?“
„O ten telefon.“
Angela nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. Ve tváři měla
zmatený výraz. Rozhodla se ovšem pro křečovitý úsměv.
„Takţe si váţně děláte legraci, inspektore. O tom vím ještě
méně.“
„Na nic si nevzpomínáte?“
Pokrčila rameny a vysunula trochu spodní ret. Na telefon se
podívala bez jakékoliv stopy strachu. Suko z toho usoudil, ţe o jeho
funkci vůbec nic nevěděla. Nevěděla zřejmě ani o magických
spojeních, která tento přístroj vytvářel. „Vzpomínám si, ţe ten aparát
přinesl docela nedávno.“
„Víc nic?“
„Ale ano. Říkal, ţe našel cestu.“
„Jakou cestu?“
„Nemám tušení.“
„Cestu do říše mrtvých uţ přece znal. Nebo při svých pořadech
navazoval kontakt prostřednictvím telefonu?“
„Ne, vţdycky jen pomocí rádia.“
„Ale byl pro něj důleţitý.“
„Moţná k něčemu jinému. Moţná kvůli té cestě.“
„Vy jste se ho na to nikdy nezeptala?“
Angela rozzlobeně dupla nohou. „Ne, to nebyla moje věc. Jsem
tady kvůli něčemu jinému. Sepisuji účty, zaznamenávám jména
volajících, jejich přání a zprostředkovávám kontakt s Edem.“
„To je škoda,“ zamumlal Suko.
- 83 -
 „Copak?“
„Ţe víte tak málo.“
Angela se nadechla. Hruď se jí vzedmula.
„Šéfem je tady Ed.“ Pohlédla na Suka a vystrčila bradu. „Ještě
něco?“
„V podstatě ne.“
„Takţe já půjdu.“
Ještě neţ jí mohl Suko odpovědět a neţ se Angela stihla otočit,
stalo se něco, s čím by nikdo z nich v ţivotě nepočítal.
Zadrnčel telefon!
Místností se ozval staromódní zvuk. Jako by se současně ozvaly
dva budíky. Kladívko nerovnoměrnou silou bušilo do dvou zvonků.
Angelu della Casa to tak vyděsilo, ţe zbledla a zároveň polkla.
I Suko sebou lehce škubl a obrátil se na blondýnku s otázkou:
„Je to normální?“
„Nevím.“
„Takţe zřejmě ani nevíte, kdo by to mohl být.“
„Odkud bych to mohla vědět?“
Zazvonilo potřetí. Suko přistoupil k aparátu a sňal sluchátko.
Velmi pomalu s ním pohyboval kolem pravé strany těla. Nechtěl a
nesměl nic uspěchat. Počítal vlastně s tím, ţe se hlásí Ed Edson z říše
zemřelých.
Suko se zarazil.
Linka nebyla hluchá. Praskaly v ní atmosférické poruchy, coţ
bylo běţné a nenaznačovalo to, ţe by hovor přicházel odkudsi z
jiných světů.
„Proč se neohlásíte?“ zasyčela Angela.
Suko jí pokývl. Pak pronesl prvá slova. „Ano, prosím…“
Nic.
„S kým hovořím?“
Zvuk poruch se změnil. Pomalu se ztišoval, takţe se zdálo, ţe se
cosi formuje. Suko náhle dostal – i kdyţ velmi slabou – odpověď.
„Já přijdu…“
„To je hezké. A s kým hovořím?“
„Počkej, Ede. Přijdu k tobě. Uţ jsem tady. Víš, ţe mrtví jsou
mocnější, neţ ţiví. Měj to stále na paměti. Především v nejbliţší
- 84 -
době. Mrtví jsou mocnější, neţ ţiví,“ poslední slovo uţ zaniklo v
silném šumění a pak zmizelo i to.
Víc nic…
Suko zíral na sluchátko. Ze srdce mu spadla příšerná tíha,
protoţe uţ uţ si myslel, ţe to s ním dopadne stejně jako s Edem
Edsonem a s Johnem Sinclairem.
Angela stála před přístroji ztuhle a prkenně. V jejich matném
světle vypadala jako vytesaná z mramoru. Rty se jí pohybovaly sotva
znatelně, kdyţ se zeptala: „Kdo… kdo to, k čertu, byl?“
„Nemám tušení.“
Suko chtěl uţ uţ přikývnout, kdyţ si to ještě jednou rozmyslel.
Byl to skutečně muţ? Mohla to být stejně dobře i ţena. Hlas zněl tak
neutrálně… měl problém i jen rozumět jednotlivým slovům.
„Neříkáte nic, inspektore?“
Číňan sklopil hlavu a zavrtěl jí. „Neříkám nic, protoţe nic
nevím. Nejsem si jist, o koho šlo.“
„Pokud ten hlas nebyl identifikovatelný, mohl patřit docela
dobře i mrtvému. Vím to od Eda. Vţdyť se mnou o tom mluvil a já ty
hlasy také slyšela. Jen tak ševelil, ţe?“
„Ano.“
Angela mávla rukou. „Je nesčíslně duší, které se cítí spoutány a
které se alespoň snaţí vymanit ze své sféry a přejít do vyšší.“ Dívka
zároveň pohyby ruky dokreslila to, co říkala.
„Ano, rozumím.“
„Co chcete udělat teď?“ Angela kývla směrem k telefonu.
„Chcete počkat, aţ se ozve zase? Doufáte, ţe to bude váš kolega
nebo Ed?“
„Bylo by na tom něco špatného?“
„Myslím, ţe ne. Ale nemělo by to ani moc smysl. Těch duší,
bloudících mezi jednotlivými stupni, je nekonečně mnoho. Je to
prostě nesmysl.“
„Jenţe ten, kdo volal, chtěl něco po Edovi. Byl dokonce
připraven ho zabít.“
Angela přikývla. Přitom se hryzla do levého ukazováku.
„To máte pravdu. Dokonce naprostou.“
„A kdo nenávidí Eda tak, ţe by byl schopen ho dokonce zabít?“
- 85 -
 „To vám taky nedovedu říct.“
„Měl Ed nepřátele?“
„Nemám tušení. Copak je nemá kaţdý? Eda nemělo pár lidí v
oblibě, to je pravda.“
„Kdo?“
„Je mnoho takových, kteří ho povaţují za šarlatána. Často měl
problémy. Neměl a nemá to snadné. Ve sdělovacích prostředcích se
ho snaţí zničit. O jeho pořadech se prostě nemluví, ale tím se
dosáhlo pravého opaku.“
„Jak to?“
„Lidi ho poslouchají. Sledovanost jeho relací vzrostla o desítky
procent.“
„To je hodně.“
„No a kde jsou příznivci, tam jsou i závistivci.“ Angela se
nadechla. „Já uţ pro vás ovšem nemohu udělat víc, inspektore.
Můţete počkat tady. Jistě přijdou další telefonáty.“
„S tím počítám.“
„Dobrá.“ Angela della Casa se křečovitě usmála, zvedla ruku a
pokynula Sukovi. Pak se pohnula a zamířila ke dveřím. Brala to vše
sportovně. Nezapomněla se ani teď patřičně zavlnit v bocích, protoţe
byla přesvědčena, ţe se za ní inspektor dívá a protoţe věděla, co na
muţe zabírá.
Angela ovšem nedošla aţ ke dveřím.
Náhle se zarazila. Suko zaslechl její tichý výkřik. Pak se
obrátila.
Inspektor k ní přistoupil. Viděl teď její obličej jasněji. Zračil se v
něm strach a z vytřeštěných očí čišela hrůza.
„Děje se něco, Angelo?“
Odpovědí bylo prudké přikývnutí. Pak zašeptala: „To bych
řekla. Najednou mě ovanula příšerná zima. Myslím, ţe tady strašně
klesla teplota.“
„Skutečně?“
„Pojďte sem.“
Suko ani nemusel chodit aţ k Angele. Cítil to uţ z větší
vzdálenosti. Skutečně se ochladilo!

- 86 -
 Neříkal nic, ruce ovšem sevřel v pěst. Pomalu otočil hlavu a
podíval se doprava, pak na strop, měl dojem, ţe chlad jako by se
soustředil právě tam a podoben jemnému závoji padal na něj – na
Suka. Teď i jemu přejel po zádech mráz. Angela vedle něj se otřásla.
„Co uděláme?“
„Co uděláte vy, to je jasné. Pojďte.“ Chytil ji a strkal ke dveřím.
Angela neprotestovala. Suko chtěl dveře otevřít a zjistil, ţe klika
se nehýbe. Byla zamrzlá.
Ještě jeden pokus, tentokrát silnější a ráznější.
Nic nepomohlo.
„Ale vţdyť jsem nezamykala,“ zašeptala Angela.
„To vím, moje milá.“
„Boţe můj, tak to jsme tady uvěznění.“ Pohledem začala těkat
kolem sebe. „Říkal jste o tom hlase ze záhrobí. O tom zabijákovi,
který slíbil, ţe Eda zabije.“ Nadechla se a polkla. „Řekněte mi,
prosím vás, inspektore…“
Suko ji nenechal domluvit. „Ano, Angelo, dost moţná, ţe změnil
svůj plán.“
Ukázala spíše na sebe neţ na Suka. „To myslíte nás dva?“
„Bohuţel.“
Angela zbledla jako mrtvola…

A stejně vypadala i ţena jménem Magda Winterová.

Seděla v obývacím pokoji své přítelkyně a připadala si jako
nějaká vosková figurína bez krve a bez ţivota. Nedokázala uvaţovat
ani cítit, všechno bylo jaksi ztuhlé, nehybné. Zmocnila se jí hrůza,
protoţe to, co proţila v posledních minutách, prostě nedokázala
pochopit.
Do bytu vstoupil Tom Wade!
Přišel mrtvý!
Yvetta se mu pověsila kolem krku, smála se, plakala a neštítila
se to stvoření políbit.
Políbit mrtvolu…
- 87 -
 Kdyţ na to Magda pomyslela, obrátil se jí ţaludek a jen stěţí se
ovládla, aby neotevřela ústa dokořán a nevykřikla.
Pak ale překonala zděšení a soustředila se jen na onen tupý tlak
v čele. Nebyly to bolesti, spíše tlukot, jako by se jí v hlavě uhnízdili
malí poníci a neustále dusali svými drobnými kopýtky.
Ačkoliv v místnosti byly rozsvíceny lampy, připadala si jako
zahalená do temného stínu. Ten ji obepínal stále těsněji a i chlad byl
silnější.
Co dělat?
Jen se nepohnout. Jen na sebe Toma neupozornit. Pozorovala ho.
Vypadal jako vţdy. Velice leţérní chování, pěkně opálený, člověk,
který měl všude úspěch a který by dokázal získat kaţdou ţenu. I
Magdu.
Ano, zvítězil i tentokrát, protoţe se mu podařilo přemoci smrt.
Nedokázala to pochopit a stále ještě nevěděla, jestli je to člověk
nebo duch – protoţe o nich uţ také slyšela.
Ne, nebyl to oţivlý neboţtík. Tom Wade dýchal jako ostatní
lidé, smál se, hladil svou snoubenku, která zapomněla na všechnu tu
hrůzu a pořád ještě nemohla pochopit, ţe Tom se k ní vrátil.
Stále se k němu tulila, chtěla se ho dotýkat, chtěla ho hladit
dlaněmi a líbat na rty. Tom to s úsměvem dovolil.
Ano, usmíval se.
Ale byl to právě ten úsměv, který Magdě Winterové vadil.
Vůbec se jí nelíbil. Byl falešný, byl povýšený a připadalo jí, jako by
Tom sledoval určitý plán.
Sama uţ měla otázku na jazyku, ale netroufala si ji Tomovi
poloţit. Ten si jí ostatně vůbec nevšímal.
Jen jednou na ni pohlédl, a to se Magda pod tím pohledem přímo
zachvěla.
Ne proto, ţe by byl nahněvaný, to ne. Byl naprosto chladný a
ledový. Magda si vzpomněla na chlad v koupelně. Dokonce se celá
schoulila.
Yvetta poloţila otázku. „Tome, nezlob se na mě, prosím, ale
chtěla bych vědět, jak jsi to dokázal. Proč celá ta příšerná hra? Skoro
mi to zlomilo srdce!“

- 88 -
 Tom ji objal a zase se usmál. „Moţná to byla zkouška, moje
milá.“
„Ano…?“
Magdě se skoro obrátil ţaludek. Připadala si jako divák
přesládlého milostného cajdáku. To přece nemůţe být pravda.
„Obstála jsem v té zkoušce, miláčku?“
„Dokonale.“
Yvetta byla šťastná. Neptala se po důvodech, byla prostě šťastná
a přitiskla rty na muţova ústa, coţ způsobilo, ţe se Magda otřásla.
Opět dospěla k přesvědčení, ţe se tady odehrává cosi velice
nebezpečného. Tohle nemůţe dopadnout dobře. Stejně jako ten
telefonát, který před chvílí vedl Tom Wade. Připadalo jí, jako by
Tom byl herec, který do hry zasvětil všechny zúčastněné kromě ní –
Magdy.
Navíc jí místnost připadala jako vězení. Netroufala si ovšem z
pokoje odejít. Ti dva by jí to asi ani nedovolili. Měla téměř pocit, ţe
je rukojmím.
Yvetta se od svého snoubence odtáhla. Otočila hlavu. Podívala
se na Magdu Winterovou a v jejím pohledu se zračil triumf.
Mám ho zase! Teď na mě nikdo nemůţe! I kdyţ mě podváděl, já
mu všechno odpustím.
Magda si vzpomněla na přísloví, které říká, ţe láska lidi
oslepuje.
Tady se vyplnilo. Její přítelkyně ztratila jakýkoliv smysl pro
realitu. Nebyla uţ tím člověkem, kterého znala z dřívějška.
Na první pohled tak sice vypadala, ve skutečnosti se však
změnila.
Inu, láska…
Oba se posadili na pohovku. Yvetta se chtěla dotknout Toma,
ten se ale tiše zasmál a chytil ji za ruku. „Teď ne, miláčku.“
Magda vyuţila šance a zvedla se.
Wade byl náhle v napjatém střehu. Usmíval se sice, ale jeho hlas
zněl ledově.
„Kampak chceš jít, Magdo?“
„Jdu se trochu napít. Pokud tomu správně rozumím, jen tady
ruším.“
- 89 -
 „Ne, zůstaneš.“
„Ale kdyţ chce, Tome…“
„Zůstane.“ Tom ukázal na Magdu. „Co máš za lubem? Chceš jít
na policii a napovídat těm blbcům, ţe se tady objevil neboţtík? Ţe
pohřeb byl jen divadlo? Ţe v rakvi leţel někdo jiný? To chceš?“
„Ne, ne. To jsem nechtěla.“
„Lţeš!“
Magda mlčela. Nejraději by skutečně všechno někomu
vyklopila. Teď se jí nepodaří Tomovi cokoliv předstírat a Yvetta
byla na jeho straně, coţ dávala jasně najevo.
„Ty bys to opravdu udělala?“ Zírala na Magdu. „Ano, myslím,
ţe bys toho byla schopná. Zapomněla bys na všechno, jen abys
mohla promluvit. Ty bys…“
„Dejte mi pokoj!“
Vyskočila.
„Posaď se hezky zpátky!“ přikázal Tom Wade. „Zůstaneš s
námi. Mám plán. Jak si vzpomínáš, někam jsem telefonoval. Musím
nejprve něco vyřídit. A aţ to udělám, budeme tady pokračovat. Pak
se postarám i o tebe, moje milá Magdo.“
„Ale i o mě – ne?“ namítla Yvetta.
„Samozřejmě, neměj obavy. Uţ to nějak zvládneme.“
Prudce vstal.
Vypadalo to, jako by chtěl vyrazit dopředu a vrhnout se na
Magdu Winterovou. Zastavil se ale a otočil hlavu stranou. Ukázal
ţeně svůj profil. Podívala se na něj.
Také Yvetta zírala na svého snoubence. Ona, on a Magda
vytvářeli vrcholy trojúhelníku. Ţeny se nehýbaly. Jen strnule seděly a
Tom Wade pomalu zvedal paţe.
Pak si přitiskl dlaně na obličej.
Otevřel ústa. Vypadal, jako by chtěl sešpulit rty a někoho políbit.
To ovšem neměl v úmyslu.
Cosi se na něm změnilo.
Yvetta byla svým snoubencem příliš fascinována, aby si toho
všimla.
Magda ovšem ne.

- 90 -
 Ta viděla, ţe se v její blízkosti cosi děje. Změnil se vzduch.
Pocítila ledový závan, který jí šel vstříc. Nevycházel z ţádného
mrazicího boxu.
Byla zmatená. Pomyslela na to, co uviděla v koupelně. I tam
bylo všechno pokryto ledem.
„Copak se děje, Tome?“ vyrazila Yvetta otázku, protoţe i ona si
uţ všimla změny.
Z neboţtíkových úst se cosi vydralo ven. Vypadalo to jako
obláček mlhy. Vycházel z hrdla a přes rty se dostával ven.
Pás plazmatu, mlhy, dýmající suchý led – ţeny neměly potuchy.
Jen přihlíţely a viděly, jak Tom zaklání hlavu dozadu.
Vzdychal. Tělo se mu chvělo. Dlaně měl sevřené v pěsti a byl
pod jakýmsi neviditelným tlakem. V mlţném oparu se vznášely
sliny, které mu stékaly i ze rtů. Z hrdla se mu draly prapodivné
zvuky, které naháněly oběma ţenám strach. A to i přesto, ţe Magda i
Yvetta byly napjaté jako struny. Tomovo počínání je fascinovalo.
„Zemře, všichni zemřou. Zruším radu a umoţním příchod
ďáblům…“
Yvetta i Magda nic nechápaly.
Pomalu se ale Yvetty Taylorové zmocňovalo zděšení…

Kosmická rada!
Co to je za pojem! Jaké vznešené označení pro vládce toho
stupně, který se nachází mezi pozemským a oním světem, který tvoří
most mezi oběma, aniţ by ho mohl normální člověk vlastními silami
dosáhnout.
Bylo mi řečeno, abych se vrátil. A to jsem také udělal. Ed Edson
stál těsně vedle mě. Zmocnilo se ho veliké vzrušení, protoţe se díval
na stejnou scénu jako já.
Byli zde.
Ukázali se.
Bytosti, duchové, přízračné postavy. Vyšší ,já‘ osob, které ještě
ţily na zemi a které tvořily kosmickou radu.
- 91 -
 Viděl jsem obličeje, ale těla ne. I tváře se rýsovaly spíše jen jako
rozmazané kresby, ale přesto jinak, protoţe jistým způsobem v nich
byl ţivot.
Byl jsem fascinován. Zapomněl jsem docela na všechno kolem a
soustředil jsem se pouze na onen marnivý pohled.
Zpočátku jsem si myslel, ţe tvořili půlkruh. Kdyţ jsem se však
otočil, zjistil jsem, ţe kolem mne uzavřeli celý kruh.
Viděl jsem staré i mladé tváře, stejně jako ţeny i muţe.
Ale jen jakési přízraky, jejich náznaky. Na zemi prostě existovali
lidé, jimţ se podařilo odpoutat své vyšší ,já‘ od těla a nechat je odejít
do jiné, vyšší sféry. I kdyţ jsem uţ zaţil leccos podivného, připadalo
mi jako nějaký zázrak, ţe mohu vidět zrovna tohle. Nebyl jsem
schopen to jakkoliv komentovat.
Ten pohled mě dokonale ohromil.
Mezi nimi a námi byl rozdíl.
My nejsme duchové, ale lidé, kteří byli do této sféry přeneseni. I
další měli těla. Nebyli tudíţ mrtví, ale jejich těla se nacházela v
jiném – normálním světě.
„To je něco jedinečného,“ zašeptal jsem a musel jsem přiznat, ţe
jsem ohromen.
„To ano, Johne. Je to moc. Ale bohuţel ta moc pozbyla vlivu.
Kdokoliv, kdo je schopen uvolnit své vyšší ,já‘ a má schopnost
prozřít, se snaţí lidi varovat, zachránit je před chybami. Kosmická
rada si předsevzala, ţe spasí svět, lidstvo, ale přes svou téměř
nepochopitelnou moc je bezmocná. Jsi první host, kterého jsme
vpustili do této sféry, ale jen proto, ţe jsi zvláštní člověk a protoţe
stojíš na určité straně. Ostatní by to nedokázali. Jsou příliš
nedokonalí.“
„Já jsem také nedokonalý.“
„Ale vzepřel ses silám zla. Jsi ten, který se potýká s ďáblem. A
právě ďábel se pokusil prostřednictvím jednoho ze svých sluţebníků
sem proniknout a narušit naše společenství.“
„To je pravda.“
„Jistě. A proto také bylo správné, ţe jsem tě sem dovedl, abys ho
zastavil. Doufám, ţe totéţ ti řeknou i mí přátelé z rady.“

- 92 -
 Byl uţ nejvyšší čas. Zatím se mnou nenavázali sebemenší
kontakt. Zůstávali němí a jen pozorovali, dívali se a já jsem si
uvědomil, ţe mi jejich pohledy dělají dobře.
Cítil jsem jejich důvěru a náklonnost, kterou mi projevovali.
Byli pro mne cosi jako pomocníci, byli silní a současně bezbranní,
takţe mě vlastně ţádali, abych je zbavil zrádce, který se mezi ně
vetřel.
Cosi mi šeptali.
Jenţe to byl podivný šepot. Poselství, které jsem nevnímal
sluchem, protoţe ţádná z těch bytostí neměla hlas. Jejich myšlenky
mi jako kompaktní hmota pronikaly do mozku a celý ho vyplňovaly.
Byly to jakoby drobné ozvěny, které se odráţely z jedné strany
na druhou a způsobovaly, ţe jsem nabýval jistého poznání.
Ne, pokud šlo o ně, ale o toho zrádce, který také dokázal
odpoutat své vyšší ,já‘ a měl v úmyslu rozbít jejich společenství.
Byl připraven zabíjet.
A to ne jednoho člověka, ale všechny, kteří byli schopni uvolnit
své vyšší ,já‘ a odeslat je do vyšších sfér.
Zázrak?
Ne, uţ jsem nevěřil v zázraky. Byla to součást řádu tohoto světa
a znamení, ţe člověk není ještě tím nejvyšším stupněm, ačkoliv si to
mnozí myslí. Jednou ovšem na tu svou nadřazenost zajdou.
Já jsem v této sféře pociťoval cosi jako pokoru, která se mě
zmocnila. A viděl jsem také smysl své práce, protoţe tady jsem mohl
pomoci.
Všechno, co mi sdělili, jsem do sebe nasál a věděl jsem dobře, ţe
to nikdy nezapomenu. Čím více informací jsem dostával, tím větší
bylo mé přání toho zrádce co nejrychleji vypátrat.
Hlavou mi prolétlo jméno Tom Wade. Byl jsem si jist, ţe ho
najdu. Tak dobře se skrýt nemohl.
Samozřejmě bych kosmickou radu velice rád zahrnul spoustou
otázek, které zrovna nesouvisely s touto konkrétní situací, ale se
všeobecnými věcmi. Jenţe jsem to neudělal. Ty bytosti si to stejně
nepřály. Viděl jsem, jak mizí.
Nebyl to přechod do jiných světů, ačkoliv mi to tak připadalo.
Tváře prostě ještě více zprůhledněly. Vypadalo to, jako by je
- 93 -
postupně zahalovala stále hustší mlha. Vtahovala je do sebe. Všiml si
toho i můj průvodce Ed Edson. Dotkl se mě a kývl hlavou, kdyţ jsem
se na něj obrátil.
„Stačilo,“ řekl.
„Myslíš?“
„Jim určitě.“
Lepší odpověď jsem nemohl dostat. Připomněla mi, kdo tady má
hlavní slovo. Ne já, člověk, nýbrţ duch, nadřazená bytost, která
ovládala tuto podivuhodnou sféru.
„Co budeme dělat?“
„Tohle uţ není místo pro nás.“
„Takţe zmizíme.“
„Ano.“
„A jak?“
Muţi přelétl po tváři náznak úsměvu. „Kosmická rada nás sem
přenesla. Jsme jejími hosty a bude také vědět, co je třeba udělat dál.“
„Takţe nás zase odpraví pryč.“
„Ano.“
Uklidnil jsem se a vydechl jsem si. Byl to dobrý pocit. Tohle byl
případ, jaký bych nikdy nepovaţoval za moţný. Ale to všechno bylo
teď druhořadé, protoţe jsem se musel soustředit na Toma Wadeho.
Vyslovil jsem to jméno.
Ed Edson ho zaslechl a zvedl hlavu.
„Dělá ti starosti, ţe?“
„Ano.“
„Pochybuješ o své síle, Johne?“ zeptal se s úsměvem.
„Zpravidla ne, Ede, ačkoliv uţ byly případy, které mě skutečně
srazily na kolena a já uţ se ptal, jestli má vůbec smysl pokračovat
dál. Řeknu ti, ţe ten Tom Wade se mi zdá mimořádně nebezpečný. Je
to člověk, který to umí s peklem, který si učinil spojence z ďábla a
tenhle ďábel ho nenechá na holičkách. Uvaţuj trochu. Wademu se
podařilo vetřít se do kosmické rady.“
Náhle mě cosi napadlo.
„Uţ jsi ho vůbec viděl?“
„Ne, Johne, to bych ti byl řekl. Jeho tvář mezi ostatními nebyla.“
„Škoda.“
- 94 -
 Ed se usmál. „Máš pravdu, je nebezpečný, protoţe přesně ví, co
dělá. Je tím, kterého si Satan nevyhledal bez důvodu. Jestli se mu
prostřednictvím Toma Wadeho podaří rozbít kosmickou radu a zničit
lidi – tedy jejich těla, pak má volnou cestu.“
„To uţ nepotrvá dlouho, slibuji.“
„V to doufám.“
Faktor času jsem uţ vůbec do svých úvah nezapočítával. Vůbec
jsem nevěděl, jak dlouho jsem uţ v téhle sféře nebo na tomto stupni.
Moţná zatím v „normálním“ světě uplynuly hodiny nebo také dny,
protoţe v této dimenzi čas nehrál vůbec ţádnou roli.
Zde se vše poměřovalo nekonečnem.
„Kdy?“ zeptal jsem se.
„Doufám, ţe hned!“ zašeptal Ed.
„Nemůţeš to urychlit?“ najednou jsem znervózněl.
„Ne, Johne, to ne.“
Pak se to přece jen stalo.
Mohl jsem to všechno dobře sledovat. Podivné mlţné mraky se
stáhly. Obklopily nás ze všech stran a já si připadal, jako bych se
ocitl ve vězení. Všechno se najednou změnilo. Mne i těla mého
průvodce se zmocnily nepředstavitelné síly.
Neslyšel jsem ho křičet, i kdyţ měl ústa otevřená a svíjel se.
Ty cizí síly byly tvrdé a brutální. Musely plnit úkol…
Náhle Ed Edson před mýma očima zmizel. Bylo to stejné, jako v
jeho pracovně. Najednou jsem měl dojem, ţe jeho tělo explodovalo,
přičemţ jednotlivé kusy vlétly do mlhy, která je pohltila.
Se mnou se stalo totéţ. Jakási cizí síla mnou trhla.
Připadalo mi, jako by moje tělo vězelo v nějaké kyselině.
Nedostávalo se mi vzduchu a o chviličku později jsem uţ byl pouhou
hračkou v osidlech nepředstavitelné síly.
Od této chvíle jsem uţ neměl na nic vliv.

- 95 -
 Suko se tak lehce nevzdával. Zkusil otevřít dveře ještě jednou,
ale musel uznat, ţe na to nestačí. I samotná klika byla během
několika vteřin ledová a nepovolila ani o milimetr.
Nějakým záhadným způsobem prostě zamrzla. Protivník přesně
věděl, co dělá.
Angela se nepohnula z místa. Jen se třásla a zuby se jí
rozdrkotaly. Suko se vzdálil ode dveří a postavil se doprostřed
místnosti.
Stáli teď oba poblíţ telefonu a jako v nouzi upírali pohledy na
aparát.
Blondýnka Angela se roztřeseným hlasem zeptala, jestli ten
chlad vychází z telefonu.
„Nemyslím.“
„Jak to ţe ne?“
Suko se usmál. „Vţdyť to můţeme vyzkoušet.“
Kaţdá aktivita vyvolávala v Angele hrůzu. Nechtěla, měla
obavy, ţe by se její pomocník mohl dostat do pasti, kdyby sluchátko
zvedl. Ale Suko se nedal odradit.
Sluchátko bylo normální.
Neleţela na něm ani nejjemnější vrstvička ledu. Nebylo ani nijak
zvlášť studené. Se sluchátkem v ruce se obrátil k Angele, která
překvapením vytřeštila oči.
„Nic?“ zeptala se.
„Přesně tak, moje milá. Úplně normální. Náš přítel zřejmě
telefonu nevěnoval pozornost.“
„Prý přítel,“ řekla a pousmála se. Pak prstem přejela po krytu
přijímačů a magnetofonů. Uţ při prvním dotyku sebou cukla. Kůţe
se jí napjala jako guma nataţená do délky.
„Co se děje?“
„Je to hrozně ledové, inspektore,“ odpověděla rozechvěle a
otřásla se. „Strašně studené.“
„To jsem si myslel.“
„Myslel?“
Chytila se za čelo. „A to s tím nemůţete něco udělat?“
„Zatím ne.“
Ta dvě slova dodala Angele pramálo naděje.
- 96 -
 „Ale něco byste mohl, ne?“
„Uvidíme. Chci ještě chvíli počkat, jestli mi rozumíte.“
Angela rozechvěle ustoupila o krok dozadu. „Ne, inspektore,
tomu nerozumím.“ Třesoucí se rukou naznačila kolem sebe půlkruh.
„Nestačí vám to, co jsme tady uţ zaţili? Co chcete ještě víc?“
Vyděsila se, kdyţ najednou Suko zamířil k ní. Kdyţ jí poloţil
ruce na ramena a posadil ji na ţidli. „Tak, moje milá, a tady hezky
zůstanete sedět.“
„Pročpak?“
„Nebudete dělat vůbec nic. Všechno necháte na mně. Důvěřujte
mi.“
Angela nakvašeně stáhla ústa. Vypadala jako rozšklebená
panenka na hraní.
Suko jí ovšem úsměvem a následujícími slovy dodal odvahy.
„Věřte mi, všechno dopadne, jak si přejeme. Tak docela
bezbranní totiţ nejsme.“
„A já tady zatím přimrznu.“
„Kdybyste měla takový pocit, hýbejte se. Uvolňujte si
končetiny.“
„Vy ale máte nervy, inspektore.“
„Ty také potřebuji.“
Angela zmlkla. Byla teď ráda, ţe má na sobě kabátek od
kostýmu. Dokonce i zlaté knoflíky se potáhly slabou vrstvou ledu.
Kdyţ po nich přejela špičkou prstu, ucítila dokonce drobné krystalky.
Suko nezůstal stát na jednom místě, ale přecházel po místnosti.
Pohyboval se drobnými kroky. Vypadal napjatě. Neustále byl ve
střehu před překvapivým útokem. Počítal také s tím, ţe se telefon
znovu ozve, ale aparát zůstával němý, nebezpečí do místnosti
proudilo z docela jiného směru. Chlad se v tenounké vrstvě usadil i
na malých ţárovičkách, jejichţ matné světlo tím ještě více zesláblo.
Odkud se jen ten chlad bere?
To chtěl Suko zjistit nejdříve, aby proti tomu mohl něco
podniknout.
Nebylo to ovšem moţné, protoţe chlad se dral do místnosti z
různých stran. Zdálo se, ţe vše tady ovládá jakási cizí síla. Ať se
Suko pohnul kamkoliv, byla tady. A byla bohuţel neviditelná.
- 97 -
 Objevily se chladné chuchvalce mlhy, které byly vháněny do
místnosti jako ledový opar. Chlad připomínal zloděje, který si takto
připravuje podmínky pro to, aby mohl uskutečnit krutý zločin.
Zloděje z jiné sféry, z jiného světa, který lidé za normálních
okolností nejsou s to poznat.
U dveří se Suko zastavil. Jeho pohled opět padl na kliku. Zjistil,
ţe vrstva ledu zesílila. Krystalky se třpytily jako jemný sníh.
Zase přejel dlaní po kovu.
Jako by se mu cosi zakouslo do kůţe. Ţe ten chlad můţe
způsobit bolest, si uvědomil aţ teď. Palec jako by se mu ke klice
přilepil. Kdyţ ho odtáhl, měl pocit, ţe na ní zůstal kus kůţe.
Tady se nedalo nic dělat.
Dveře se zevnitř pokryly vrstvou ledu. Při tom pohledu si Suko
vzpomněl na ledové květy, které se vytvářejí na oknech
nevytopených místností.
Ustoupil zpátky.
Kdyţ se otočil, zaslechl Angelin hlas. Zněl jako tenké zaúpění a
ţena se chvěla tak, ţe jen stěţí ze sebe vysoukala otázku.
„My se odtud nedostaneme, inspektore. Zmrzneme tady. Tu
ledovou hrůzu na nás seslalo záhrobí. Přehnali jsme to.“
Doufám, ţe ne, pomyslel si Suko, ačkoliv ani on netušil, co
dělat. Kdyby se nepřítel ukázal, pak by ho něco určitě napadlo. Jenţe
takhle byl kaţdý pokus, který podnikl, šlápnutím do prázdna.
Na ţárovkách se usazovala stále silnější vrstva ledu a světla
proto viditelně ubývalo. Angela della Casa to uţ na místě nevydrţela
a vstala.
„Já uţ nemůţu,“ zašeptala, „musím chodit, jinak zmrznu.“
Přiloţila si dlaň na levou stranu hrudi. „Mám uţ dojem, jako by mi
srdce bilo nepravidelně, jako by i ono zamrzalo. Ty bytosti z onoho
světa se dostanou všude, inspektore. Pro ně neexistují ţádné
překáţky.“
„V tom máte pravdu.“
„A co proti tomu chcete dělat?“
„Čekat… aţ se ukáţe ten, který je za tohle všechno
zodpovědný.“
„To uţ budeme dávno zmrzlí.“
- 98 -
 Suko se usmál. „Doufám, ţe ne.“
„Boţe můj, odkud jenom berete ten svůj optimismus? Vţdyť to
není normální.“
„Není, Angelo, ale doposud jsem vţdycky všechno přeţil a ani
tady nezemřu.“
„Pustíme se do odškrabování toho ledu?“
„To také ne.“
„A co tedy?“
Suko docela chápal tu ţenu. To, co tady proţívala, nemělo nic
společného s její prací pro Eda Edsona. Bylo to ještě
nepochopitelnější, neţ mluvit s hlasy ze záhrobí.
„Přesto vás, Angelo, prosím, abyste mi důvěřovala, i kdyţ vám
to připadá těţké. Máme tady protivníka, to je pravda. A ten se ukáţe,
protoţe tahle ledová spoušť je teprve předehrou. Aţ se objeví on
sám…“
„Tak uţ budeme dávno zmrzlí!“ zasípala a začala si třít skráně,
aby alespoň trochu rozproudila krev.
Suko to udělal také. I on se cítil lépe. Chlad totiţ způsoboval ţe
pohyby byly stále obtíţnější. Nechodil uţ tak plynule jako normálně
a kaţdý pohyb byl doprovázený třesavkou.
„Ještě minutu, inspektore, a je ze mě rampouch. To mi věřte.“
„Vydrţte!“
Suko by Angelu rád utěšil, ale musel se starat o jiné věci. Chtěl
být připraven, aţ dojde k finále.
Navíc si vzpomněl na oba zmizelé muţe a opět se v duchu ptal,
kde teď asi John Sinclair a Ed Edson jsou. Ztraceni v nějaké jiné
dimenzi jako poutníci v říši mrtvých, jako duše, které se přidaly k
ostatním?
Vzpomněl si na zbraně.
S berettou proti ledu mnoho nezmůţe. Jeho hůlka chlad
nezadrţí. Udeřit na některá místa bičíkem proti démonům?
Moţná by to k něčemu vedlo, ale zároveň to bylo směšné.
A pak – měl kříţek!
Nechal mu ho John. Kdyţ si na to vzpomněl, na ztuhlých rtech
se mu objevil úsměv. Měl dojem, ţe i na nich mu uţ leţí vrstva ledu.

- 99 -
 Zpovzdáli zaslechl Angelin hlas. Současně bědovala a nadávala.
Suko si toho nevšímal.
Vytáhl z kapsy kříţ. Na rozdíl od všech ostatních věcí mu
připadal přímo teplý. To mu dodalo naději. Johnův talisman měl
skutečně nezlomnou moc.
Zhluboka se nadechl.
Ledový vzduch se mu zakousl do plic jako drobné bodlinky.
Pocítil i tlak na očích a dokonce i řasy se mu slepily drobnými
částečkami ledu.
Pak zaslechl syčení!
Poprvé jiný zvuk neţ jejich hlas nebo kroky.
Otočil se.
Vidět nebylo nic.
Cítil jen, jak ho příšerně zebou nohy. I podlaha byla pokryta
ledem.
Telefon!
Pohnul se.
Tichý úder. Náznak zvonění, který zaslechla i Angela.
Vyskočila.
„Pst!“ zasykl Suko, protoţe viděl, jak otevřela ústa, aby něco
řekla.
Náhle se sluchátko samo od sebe vzneslo. Byla to příšerná
scéna, kterou jako by naaranţoval duch, jehoţ ruka sluchátko
uchopila a drţela ho těsně nad přístrojem.
Vystupovaly z něj páry doprovázené syčivými zvuky. Během
chvilky se vytvořily dva husté mlţné oblaky.
Suko se dočkal svého protivníka.
„Tady něco je, inspektore. Boţe, něco tady je! Záhrobí, vrací se
neboţtík!“
Angela byla na zhroucení, ale Suko si jí nevšímal.
Soustředil se na oba obláčky mlhy, které se k sobě blíţily z
opačných stran. Nad sluchátkem se spojily v jeden oblak, který ale
začal hned měnit tvar. Protahoval se a rozšiřoval.
Pak sluchátko opět dopadlo do vidlice.
Mlha zůstala.

- 100 -
 Nabývala stále jasnějších obrysů – obrysů lidské postavy. Poté,
co záhrobí vyslalo své posly, chtělo se teď definitivně ujmout
kontroly.
Suko nevěděl nic o vyšším ,já‘ – pro něj byl tenhle duch jednou
ze zemřelých duší, která se ze své říše navracela do světa ţivých.
Rozpoznával i její tvář. Sice jen slabě a neustále jako by se ztrácela,
ale znovu a znovu se objevovala zřetelněji a zřetelněji. Tvář…
škleb… zlý a zákeřný a přitom plný triumfu.
„Ten duch nás zabije,“ vzdychla Angela. „Ach, ten nás bude
chtít zahubit.“
Suko neříkal nic.
Nechal ho přiblíţit se.
A ledový zabiják se připravoval k boji. Vznášel se rovnou k
inspektorovi…

Stejně, jako John Sinclair, patřil i Suko k lidem, kteří v

rozhodujících situacích dokáţou zachovat absolutní klid a budí
dojem, ţe nemají nervy.
A tak vyčkával.
Chlad byl skoro nesnesitelný. Způsobovala jej ona bytost, která
chtěla skoncovat se svými nepřáteli.
Suko ještě drţel svůj trumf – malý kříţek – schovaný. Hodlal ho
pouţít aţ v poslední chvíli a byl rád, ţe se protivník soustředí na něj,
a ne na Angelu.
Díval se na svého soupeře.
To, co spatřil, ho těţce zasáhlo. Z té podivuhodné bytosti cosi
vyzařovalo. Cosi ďábelského, jako by zasahoval a vedl ducha k cíli
osobně sám Asmodeus.
Zřejmě odhaduji správně, pomyslel si. Tady působí cizí
mocnost, aby dosáhla čehosi ďábelského. Uvnitř nezvyklé hmoty se
totiţ rýsoval lidský obličej. Byl to obličej muţe. Ale Suko ho nikdy
dřív neviděl. O končetinách však nemohlo být ani řeči. Pouze náznak

- 101 -
hlavy. To, co mělo představovat tělo, vypadalo jako kus hadru, který
povíval sem a tam.
Tohle zhmotnělé zlo způsobilo všechen chlad.
Obojí se k sobě náramně hodilo. Vţdyť ani pekelný oheň nebyl
horký, nýbrţ chladný, a přesto své protivníky spaloval.
Suko stál odhodlaně, i kdyţ se na něj valily ve vlnách nápory
chladu. Vţdy, kdyţ ho zasáhly, měl dojem, ţe pozbyl dechu a tlak v
ţaludku ještě víc zesílil.
Byl to strach?
Nerozeznával uţ zhola nic, pouze svého ledového protivníka.
Buď ho zbavil zraku, nebo mu oči slepil mráz. To přesně Suko
nevěděl, ale tušil, jak asi zahyne. Duch ho přepadne a zchladí ho tak,
ţe se mu zastaví srdce.
„Dělejte, prosím vás, něco, inspektore!“ Angelina slova zněla
jako zoufalý výkřik.
Suko neodpovídal. Soustředil se. Levou paţi vysunul, jako by se
bránil, vpřed. Toto gesto, mělo naznačit, ţe se bojí a mělo útočníka
ukolébat.
Pravá Sukova paţe spočívala těsně u těla. Dlaň měl zaťatou v
pěst a svíral v ní kříţek.
První přímý kontakt!
Suko jen s námahou potlačil výkřik. Jeho pěst se přímo zabořila
do oné bytosti. To zase způsobilo takový chlad, ţe měl Suko dojem,
ţe mu někdo sdírá kůţi z prstů.
Vytrval.
V té chvíli mu ani nevadilo, ţe měl levou ruku aţ po loket
neschopnou pohybu. Důleţitá byla pravačka.
Tu teď předpaţil.
Současně Suko otevřel dlaň, aby ukázal kříţ. Řetízek si omotal
kolem zápěstí, aby mu nespadl, a doufal, ţe tahle poslední šance mu
přinese záchranu.
Ţe by přece jen?
Dlouho se nedělo nic, pak se ale ona mlţná bytost začala
pohybovat a najednou jako by ztratila klid i chuť útočit.
Doposud byla docela potichu, teď se ovšem ozval jakýsi skřek.
Stvoření se otočilo kolem vlastní osy.
- 102 -
 Suko sice nezaslechl ţádný výkřik, ale věděl i bez něj, ţe ho
Johnův kříţek osvobodil.
Do levé paţe se opět vracel ţivot, z pravé dlaně vystřelovalo
světlo a paprsky pronikaly do toho přízračného zjevení.
Duch sice pořád ustupoval, ale začal sebou cukat, protoţe jasná
záře, vycházející z kříţe, ho ničila. Postavu rozbíjela na kusy, trhala
ji a ničila onen ledový závan smrti. Vymaňovala místnost z područí
temné ďáblovy magie.
Suko zvítězil.
S posledním záchvěvem zmizely zbytky příšery.
Současně Angela jásavě vykřikla.
„Juj, to bylo perfektní.“
Suko potlačil nadšení. Vykročil vpřed a ucítil, jak mu něco káplo
za krk. Kdyţ zvedl hlavu, zasáhla ho do čela další kapka. Znamení,
ţe ledová vrstva začala tát.
I Angela se uţ zase pohnula. Spěchala ke dveřím, aby zjistila,
zda magická překáţka zmizela.
Nedostala se však daleko.
Zadrţelo ji drnčení. Prudce se otočila. I Suko zíral na telefon,
který se najednou ocitl v podivuhodném světelném oblaku. V příští
chvíli explodoval.
Světlo pohaslo.
Ze zbytků se vynořily dvě postavy, které zpočátku vůbec
nechápaly, kde jsou.
„To přece není moţné!“ zvolala Angela. „Já… se snad
zblázním.“
Suko se ale usmál. Právě mu spadl ze srdce obrovský balvan.
Ty dvě postavy – byli Ed Edson a John Sinclair.
Vypadali, jako by svou dlouhou pouť přečkali bez fyzické
úhony.

Magda Winterová se sice nerozţehnala se ţivotem, ale bylo jí

jasné, ţe se z téhle situace jen tak lehce nedostane.
- 103 -
 Dělo se tady něco, při čem byli svědkové neţádoucí. Tady se
kontroly nad normálním světem zmocnily síly hrůzy. Magda si to
nedovedla vysvětlit.
Tom Wade dopadl na kolena. Z úst mu uţ nevycházela pára.
Oběma rukama se opřel o zem a sklonil hlavu. Z úst mu vytékaly
sliny.
Prováděl něco, co si Magda nedovedla vysvětlit. Její přítelkyně
Yvetta rovněţ ne, jen seděla, stejně strnule, na pohovce a zírala.
V očích se jí zrcadlilo to, nač myslela. Byla v rozpacích,
zmatená, nevěděla uţ, jak se má ke svému snoubenci chovat. Právě
spatřila docela jiného Toma Wadeho.
Byl to sice člověk, jenţe se choval, jako by ho ovládala nějaká
cizí moc.
Tom rukama šmátral po koberci, sípal a vydával zvuky podobné
zvířecímu kňučení.
Pak se odplazil. Tělem se dotkl okraje stolu. Opřel se o jeho
desku a pokoušel se postavit na nohy.
Bylo to pro něj velice těţké. Obě ţeny měly dojem, ţe Toma
opustily síly. Teď by Magda snad mohla z bytu utéci, ale neudělala
to. Nechtěla totiţ nechat kamarádku na holičkách. Je třeba otevřít
Yvettě oči a kdo by to dokázal lépe neţ ona – Magda?
Magda se podívala na muţe.
Wade se k ní otočil zády, pak z profilu. Všimla si, jak mu po
tváři stéká pot. Bylo vidět, ţe se úporně namáhá. Toho si všimla i
Yvetta. Náhle se vytrhla ze strnulosti a vyskočila. Rozběhla se ke
svému snoubenci, objala ho a táhla stranou. Bez ustání mluvila a
ptala se, co zlého se mu stalo.
Nemohl jí však odpovědět. Při kaţdém nadýchnutí zachrčel. Pak
se obrátil a podíval se Magdě Winterové přímo do obličeje.
Chtěla odvrátit hlavu, ale velice rychle si uvědomila, ţe nemůţe.
Ten pohled ji spoutal.
Vysvětlit si to nedovedla. Moţná to nějak souviselo s jeho
očima, které nabyly krutého, pohrdavého a tak zlého výrazu, jaký
ještě nikdy nespatřila.
Byly to oči netvora, oči zloducha. Díval se na ni sám ďábel a
Magdu v té chvíli zamrazilo.
- 104 -
 Její přítelkyně si ničeho z toho nevšimla. Byla pořád plně
zaměstnána Tomem. Podpírala ho.
„Musíš se posadit, Tome. Vím, ţe jsi toho moc prodělal. Donesu
ti něco k pití. Zase bude dobře. Potom si o všem promluvíme. Ale uţ
se nesmíš namáhat, miláčku.“
Magda chtěla Yvettu varovat, ale chyběla jí slova. Zůstala sedět
a dál se mlčky dívala na onu podivnou dvojici.
Tom zase sebral síly. Napjal se. Na jeho rtech se najednou
objevil úsměv. Hledal slova a našel je.
„Duch je tady. Je v místnosti. Bude ničit. Já jdu správnou cestou.
Všichni budou zničeni, všichni z rady. Znám je. Jen já jsem schopen
s tím začít. Buď dík Satanovi…“
Magdu zamrazilo. Po těchto slovech jí bylo jasné, ţe se příliš
nemýlila. Tom a Satan měli cosi společného, o tom nebylo pochyb.
Ţe by byli spojenci?
Magda o tom zauvaţovala. Na rozdíl od její přítelkyně, která na
ta slova nereagovala. Zdálo se, ţe je vůbec nezaregistrovala a měla
starost jen a jen o to, jak se vede jejímu snoubenci.
„Posaď se, prosím. Udělám pro tebe všechno. Musíš…“
Další slovo uţ se jí přes rty nedostalo.
Pokojem se najednou rozlehl šílený výkřik.
Vyrazil ho Tom Wade. Jeho tvář se stáhla do zvířecího šklebu.
Ústa měl dokořán otevřená a vytékaly z nich sliny. Z krku se mu
dralo chroptění. Na hlavě se mu začaly jeţit vlasy.
Pak pohnul pravou paţí. Vyrazil ji brutálně stranou. Yvettu
zasáhl jeho loket těsně pod krkem.
Zavrávorala, padala… jeho prsty ji zachytily. Nehty jako ostré
břitvy přejely po jejích tvářích a rozřízly jí kůţi. Zanechaly po sobě
dlouhé šrámy, z nichţ záhy vystoupily krůpěje krve.
Klesla na kolena.
Kopl do ní.
Padla na záda.
Wade zařval: „Je zničen! Je po něm! Oni ho zničili!“
Hlas mu přeskočil, změnil se v krákoravý křik.
Magdu zachvátila smrtelná úzkost. Věděla, ţe před ní stojí
netvor…
- 105 -
 Telefon byl zničen!
Stál jsem a díval se na jeho zbytky. Vedle mne byl Ed Edson a
nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet. Suko a Angela zmizeli ve
vedlejší místnosti. Otevřenými dveřmi jsme zaslechli šustění papíru,
jako by tam někdo listoval v telefonním seznamu. Hledali adresu
jistého Toma Wadeho.
Suko se velice rychle zase objevil ve dveřích. Mával na mě
kusem popsaného papírku.
„Půjdeš sem, Johne?“
Pohnul jsem se. Kdyţ jsem stál vedle něj, mačkal uţ tlačítka s
čísly. Všechno se odehrávalo v hrozném chvatu. Kaţdý z nás věděl,
ţe jde o minuty.
Ani jsem se nedostal k tomu, abych uváţil, co jsem přestál.
Někdy, aţ bude klid, o tom popřemýšlím.
Teď bylo důleţité, abychom chytili Wadeho a abychom zabránili
mnoha vraţdám. Protoţe Wade měl v plánu zničit kosmickou radu.
Suko se dovolal.
Ohlásil se svou funkcí, ale nehovořil s Tomem Wadem – to jsme
s Angelou slyšeli přes odposlechové zařízení.
„Jistý Tom Wade tady dřív bydlel, inspektore. Copak ale nevíte,
ţe zemřel?“
„Ne,“ řekl Suko stroze.
„Je to tak. Nemohu vám pomoci.“
„Ţádný tip?“
„Co tím myslíte?“
„Nikdy jste s ním nebyla v kontaktu?“
„Ne, ale přesto bych něco věděla. Moţná vám to pomůţe,
inspektore.“
„Prosím.“
Ţena mu řekla o jisté Yvettě Taylorové, která ji dvakrát
navštívila. Dozvěděli jsme se také, ţe Yvetta byla snoubenkou Toma
Wadeho. Byla z Tomovy smrti velice nešťastná a chtěla – jako by ji
- 106 -
k tomu cosi vnitřně ponoukalo – ještě jednou navštívit stará místa,
kde byli s Tomem šťastní.
Uţ jsem listoval v telefonním seznamu, kdyţ se Suko ptal na
adresu.
„Ne, tu neznám.“
„A jméno je správně?“
„Můţete mi věřit, inspektore. Kdo by zapomněl na osobu s tak
nezvyklým křestním jménem?“
„To je pravda. A děkuji vám.“
Zatím jsem uţ adresu našel. Byla spousta Taylorových, ale
pouze jediná se jménem Yvetta.
Zavolal jsem jí.
Nikdo se neozýval.
„Buď není doma,“ zamumlal Suko, „nebo nemůţe telefon
zvednout, protoţe jí to někdo nedovolí.“
„To bych rád věděl.“
„Dobrá, tak tam zajedeme.“
„Já také?“ zeptal se Ed.
„Ne, ty zůstaneš tady. Aţ bude po všem, vrátíme se. Buď to
bude vyřízeno, nebo začneme ještě jednou od začátku.“
Edson obrátil oči v sloup. „Jen to ne…“

Tom Wade se choval jako zvíře a ani Magda, ani Yvetta ho

nedokázaly zadrţet. Dostal se do stavu zuřivosti. Zničil uţ polovinu
zařízení pokoje. Ani telefon neušetřil.
Yvetta leţela s úpěním na zemi. Wade ji ještě jednou udeřil.
Obličej měla nateklý. To ho uspokojovalo, vrávoral přes trosky
nábytku. Ve vzteku rozbil ještě vázu. Střepy dolétly aţ k Magdě.
Jako by mu ukázaly cestu, zamířil k ní. Zastavil se, rozkročil,
přikrčil a sípal: „Tak, moje milá, teď k nám. Teď spolu zúčtujeme.“
Magda uţ proţívala strach hodně dlouho a tak se u ní projevilo
cosi jako efekt zvyku. Proto se ani příliš nedivila, ţe je schopna
mluvit. Špičkou jazyka si trochu zvlhčila rty.
- 107 -
 „Proč, Tome, proč jsi to udělal?“
„Co?“
„Tohle… tohle divadlo.“
Zasmál se. Oči mu ţhnuly ďábelskou radostí.
„To myslíš smrt?“
„Správně.“
„Musel jsem oklamat svět. Všechno bylo dohodnuto s ďáblem.
Jsem jeho kat. Chtěl jsem proniknout do kosmické rady a on mi to
umoţnil. Ve mně totiţ ţily dvě bytosti. Jednak duch, moje vyšší ,já‘,
které jsem byl schopen odpoutat, a jednak sám člověk, který byl
ovšem upsán ďáblu nebo všeobecně démonické mocnosti.“
„Pak bylo ovšem to, co vycházelo z tvých úst, duše, nebo tvoje
druhé ,já‘?“
„Správně.“
Magda se ptala dál: „A kde… kde je teď?“
To neměla dělat. V muţových očích to nenávistně zablýsklo.
„Pryč!“ zařval „Bylo zničeno! A já ještě ţiju…“
„Bez duše.“
„No a?“
„Člověk nemůţe ţít bez duše.“
Vysmál se jí. Plivl jí páchnoucí slinu do tváře.
„Moje duše i bez toho patřila ďáblu. Upsal jsem mu ji a jak
vidíš, dokáţu ţít i bez ní.“
„Jak dlouho?“
Vyrazil ze sebe pohrdavý smích.
„Ptáš se, jak dlouho? Pro mě za mě třeba na věky věků. Ano,
celou věčnost.“
Magda se jen podivila těm arogantním slovům. Pro ni to byl
docela cizí svět, s nímţ si nevěděla rady, do něhoţ jen nakoukla. A
teď ji doslova spoutal. Protoţe před ní stál člověk (nebo uţ to nebyl
člověk?), který v sobě celý ten cizí svět ztělesňoval.
On sám byl ďábel.
Člověk, který uţ neměl duši a který tedy uţ ani člověkem nebyl.
Byl bytostí, která nedokáţe milovat, která svou další existenci
zakládá pouze na nenávisti.
Pohlíţel na ni. Pak pronesl slova, která Magdu těţce ranila.
- 108 -
 „Dokáţu zničit tvůj ţivot a také ho zničím. Uškrtím tě, zadupu.
Jsem ten, kdo tady, na zemi, zastupuje Satana, a ty jsi dost chytrá na
to, abys věděla, co to znamená.“
To vskutku věděla.
Ale neřekla ani slovo. Seděla v křesle a dívala se na netvora.
Všimla si jeho rukou, které jí teď připadaly jako smrtící kleště,
ačkoliv vypadaly docela normálně – nestaly se z nich chlupaté
ďábelské pařáty.
Tom si zamnul dlaně. Před jejím obličejem, přesně v jejím
zorném úhlu. Nemohla to nevidět.
Pak se potutelně zachechtal.
A o chvíli později na ni sáhl. Jeho dlaně sevřely hrdlo Magdy
Winterové jako ocelové obruče. Ani nestačila vykřiknout…

Yvetta leţela na zemi. Zdálo se, ţe se zhroutila. Nasvědčovala

tomu i pozice jejího těla. Cítila se jako odkopnuté zvíře, zneuctěná,
jako hračka v rukou toho člověka, který byl kdysi jejím snoubencem
a který se změnil ve vzteklou bestii.
Zbil ji a zkopal. Zachoval se k ní nelidsky.
Byla v koncích. Leţela teď na zemi, prsty zarývala do měkkého
koberce. Cítila kolem sebe jen a jen chaos. Tom totiţ řádil jako
zběsilý a zřejmě hodlal zničit všechno kolem sebe.
Uţ nějakou dobu ji nechával na pokoji. Zůstala se svou bolestí a
strachem sama. Pravá skráň ji pálila, jako by na ni někdo nalil
kyselinu. Krk, kam ji zasáhla rána loktem, natekl. Bolelo ji i stehno,
kam ji surově kopl.
Cítila se naprosto bezbranná.
Všemi opuštěná, ale ne mrtvá. Ţila a vůle ţít v ní plála dál.
Podařilo se jí soustředit se nejen na sebe, ale i na okolí.
Nerozhlíţela se však, jen naslouchala muţovým krokům, kdyţ
přecházel po místnosti, vzal vázu a v návalu vzteku ji rozbil.
O chvíli později jeho kroky umlkly, protoţe chtěl mluvit s
Magdou Winterovou.
- 109 -
 Kdyţ Yvetta obrátila hlavu, zjistila, ţe se těsně u Magdy
zastavil. Naklonil se dopředu a jeho slova oběma ţenám připadala
jak z nějakého hrůzostrašného hororu. Byla z nich cítit chuť zabíjet.
Yvetta byla přesvědčena, ţe Tom to, co říkal, také uskuteční.
To se nesmí stát! To prostě nemůţe! Co nejtišeji se překulila
stranou. Ačkoliv se pořád dívala od země, její zorný úhel byl teď
příznivější.
Tom Wade pořád ještě cosi šeptal, ruce se mu chvěly,
připravoval se k vraţednému sevření.
Uškrtit, zardousit, zabít!
Tato příšerná slova projela Yvettě hlavou a znova se cítila jako
zamáčknutý červ.
Plazila se po podlaze. Jen způsobit co nejmenší hluk. Tom si
nesmí ničeho všimnout.
Pak před sebou zahlédla roztroušené kusy střepů z vázy.
V téţe chvíli Magda Winterová zachroptěla. Pro Yvettu jako by
to byl signál k činu, který zbořil všechny zábrany.
Musí něco podniknout.
Vymrštila dopředu pravou paţi.
Magda se dusila.
Tom se odporně chechtal.
Pravá ruka ţeny, plazící se po podlaze, dolehla na střep. Leţel
před ní jako trojúhelník špičkou dopředu a protoţe nedala pozor,
zapíchl se jí do prstu.
Yvetta však nevykřikla a střep uchopila.
Zbraň…
Zhluboka se nadechla. Dostala strach. Zbytečně, protoţe Tom
Wade myslel jen na sebe a na svůj zločin.
Yvetta vstala. Uvědomovala si kaţdičký pohyb a přesto měla
pocit, ţe není tou osobou, která se blíţí k netvorovi před sebou.
Určitě se jí to zdá, je to jen sen. Tak krutá přece skutečnost být
nemůţe…
Nohy její přítelkyně sebou škubaly. Vypadalo to, jako by se vší
silou zapírala do podlahy, ale chodidla jí pořád podjíţděla.
A Tom se chechtal.

- 110 -
 Yvettin obličej se zkřivil. Na chvíli dostal nelidský výraz.
Vyrazila vpřed. Dala do toho pohybu veškerou sílu. Pravé zápěstí si
podepřela levačkou.
Střep se zvedl nad Tomem, nad jeho šíjí.
„Vrahu…!“ vykřikla a sekla zbraní dolů.
Pak uskočila stranou…

Z Wadeho vytryskla krev, jako by někdo spustil gejzír. Muţ se

vymrštil do výše, pustil krk své oběti.
Magda mohla teď uţ volně dýchat. Vůbec si to ale neuvědomila
a reagovala naprosto instinktivně. Neviděla ani, co se stalo s Wadem,
byla s psychickými i fyzickými silami stejně v koncích, jako její
přítelkyně Yvetta.
Ta měla obličej přitisknutý na koberec a jen naslouchala
hrůzostrašným zvukům, které se draly z dokořán otevřených úst
netvora.
Pak zaslechla tupý zvuk. Něco spadlo – tak těţce, ţe sama
pocítila vibrace podlahy. Pak uţ nebylo slyšet nic. Trvalo chvíli, neţ
byla schopna otočit hlavu tím směrem.
Šok byl příliš velký.
Tom Wade leţel na zemi. Byl mrtev, ďábel mu nepomohl. Při
pádu náhodou obrátil hlavu směrem k Yvettě.
Na tu úděsnou masku s vytřeštěnýma očima bez ţivota Yvetta
nikdy nezapomene. Stejně jako na jazyk, který se vysunul z
otevřených úst a zaklesl se mezi zuby. A samozřejmě ani na krev,
která potřísnila Tomův krk a tvář. I podlahu.
Sotva zaregistrovala, ţe se ozvalo zazvonění.
Byla to Magda, která otevřela. Jen hleděla na muţe, kteří se do
bytu vřítili.
Ani ona nebyla schopna cokoliv říci…

- 111 -
 Přišli jsme pozdě. Ty ţeny uţ bychom stejně nebyli zachránili.
Naštěstí to dokázaly samy. Za úděsných podmínek.
Přivolal jsem lékaře a samozřejmě i vyšetřovací komisi. Pak
jsme se postarali o Yvettu Taylorovou a Magdu Winterovou. Zatím
nebyly schopné vylíčit, co proţily.
Nespěchali jsme na ně.
Teprve aţ jim dal lékař uklidňující prostředky, mohly hovořit.
Dozvěděli jsme se všechno.
Zatelefonoval jsem také Edu Edsonovi a řekl mu, co se stalo.
Byl rád, ţe nezahynul nikdo nevinný. Mluvil vlastně z duše i nám.
„Chcete pokračovat, Ede?“ zeptal jsem se ho.
„Samozřejmě. Hra nesmí byť přerušena, musí se v ní
pokračovat.“
„To zřejmě platí pro vás.“
„Na veřejnosti se o tom nezmíním ani slovem.“
„Právě o to jsem vás chtěl poţádat.“
„Nemějte obavy, Johne.“
„A kosmická rada?“
Ed Edson zapřemýšlel. Po chvíli mi odpověděl.
„Nebylo by, Johne, lepší, kdybychom ji nechali na pokoji? Jestli
budou varovné hlasy jejích členů vyslyšeny, to nevím. Já kaţdopádně
udělám, co bude v mých silách.“
„Dobře, Ede. Občas člověku udělá dobře, kdyţ ví, ţe něco
takového, jako kosmická rada, existuje.“
„To máte pravdu, díky.“
„Takţe zatím na shledanou – a hodně štěstí…“
Poloţil jsem sluchátko a zamířil k Sukovi.
Mrkl na mě.
Oba jsme věděli, ţe na ten hrůzostrašný telefon do záhrobí jen
tak snadno nezapomeneme. Protoţe kdo se můţe pochlubit „horkou
linkou na onen svět“…?

- 112 -
 TELEFON DO ZÁHROBÍ

„Horká linka na onen svět“ – měl ji Ed Edson. Byl tím člověkem,

kterému se podařilo navázat kontakt s mrtvými a který z rozhovorů
s nimi připravoval pravidelné rozhlasové pořady.
Netušil, ţe má nepřátele. Do jeho blízkosti se vplíţily ďábelské síly.
Z „horké linky na onen svět“ se stalo přímé spojení do pekla.
Potřeboval pomoc. Informoval nás. A tak jsme – Suko a já – poznali
onen komunikační prostředek, který byl svým způsobem jedinečný.
Telefon do záhrobí!

- 113 -