NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 32

-2-
 Mlha na břehu jezera se projasňovala a světlo lampy bylo
výraznější.
Ace Lintock seděl na svém posedu a spokojeně se usmíval. Přesně
tak si to přál. Jasné a ostré světlo. Bez mlhy. Ale i bez sluneční záře,
která oslňovala. Ani jedno nemohl potřebovat.
Lovec byl instinktivní člověk. A byl také někdy samotář, stejně
jako zvěř, kterou lovil.
Ještě tento den dostane před ústí toho poţírače lidí.
O tom neměl Lintock nejmenší pochyby. Jeho záda kryl
přístřešek. Nevěděl přesně, kdo nebo co tady řádilo, ale byli to
věrohodní svědci, kteří mluvili o nějakém kanibalovi. Stejně jako
jeho tři přátelé. Proto se rozhodli poţírače lidí ulovit.
Jenţe Ace Lintock patřil k netrpělivým lidem. Nechtěl na nic
dlouho čekat. Potřeboval úspěch co moţná nejrychleji. Proto svým
třem přátelům nic neřekl a vydal se na lov na vlastní pěst. Také se k
tomu náleţitě připravil. Do svého ruksaku uloţil všechno, co pro svůj
zvláštní úkol potřeboval.
Nevěděl, kde se kanibal zdrţuje. Bylo určité místo, na kterém byl
spatřen. Svědkové o něm mluvili vţdy plni strachu. Jeho podoba byla
neurčitá. Bylo to něco děsuplného. Nebylo to zvíře, které by se
podobalo právě na člověka, ale představy o něm byly velmi
rozmanité.
Kdo má strach, není schopen dát přesný popis. Jezero se
rozprostíralo uprostřed liduprázdné přírody. Také posed stál
perfektně. Byl chráněn mohutnými stromy, jejichţ listy se pozvolna
zbarvovaly.
Také vítr byl v tom odpoledni příhodný ke spaní. Ace jej cítil na
kůţi jen lehce povívat sem a tam.
Ace Lintock si posunul svou placatou čepici z čela a sáhl po
dalekohledu. Přitiskl měkké okuláry k očím, díval se šikmo dolů a
pomalu prohledával břeh jezera.
Měl dobrý výhled. Příroda stála na jeho straně. Od lesa aţ ke
břehu se před ním prostíralo volné území. Bez vysokých rostlin,
pokryté jen trávou a několika křovisky, která byla od sebe dostatečně
vzdálena, takţe neposkytovala ţádný úkryt.

-3-
 Teprve na břehu byl porost znovu hustší. Bylo tam rákosí, z něhoţ
vyčnívala jeho tvrdá stébla a pomalu se kývala, jak z nich vítr
vytvářel jednotlivé ploché vlny, které ubíhaly ke břehu.
Dalekohled všechno přibliţoval na dosah. Byl to mírumilovný
obrázek v tom odpoledni. Naprosto nic nenaznačovalo, ţe by se mohl
kanibal objevit. Jeho tři přátelé by se mohli Aci Lintockovi vysmát.
On sám se nesmál. Spoléhal víc na svůj pocit. Vnitřní hlas mu říkal,
ţe se něco přihodí a ţe bude mít tento den štěstí.
Kousek po kousku prohledával břeh. Vidět nebylo nic zvláštního.
Všechno zůstávalo v hlubokém klidu. Jen tančící hmyz krouţil nad
vodou.
Lintock jiţ byl trochu nespokojen. Pátral po jezerní hladině, a
snaţil se najít lepší zorný úhel.
Voda byla zeleně zbarvená. Nebylo to velké jezero. V tomto
teritoriu vzniklo před miliony let zemětřesením a sopečnou činností
více takových jezer.
Klidná voda s nemnoha vlnami. Při břehu ještě tmavšími neţ
uprostřed. Příroda mu nabízela stále stejnou scénu. Tu se vymrštila
nějaká ryba z vody a bleskově chňapla po nějakém hmyzu.
Jinak neobjevil ţádného ţivočicha ani na protilehlém břehu.
Radostně by i přivítal, kdyby tam“ uviděl lidoţrouta. Nebo nějaké
monstrum, šelmu, která se rozbíhá, ale okolí jezera zůstalo stejně
klidné jako u jeho posedu.
Tráva měla ještě šťavnatou barvu léta, které se však podle
kalendáře uţ dávnou rozloučilo.
Jeho napětí povolilo, ale vrátilo se zpět, kdyţ najednou spatřil na
svém břehu nějaký pohyb.
Lintockovi se nahrnula do hlavy krev.
To bylo něco!
Soustředil se na jeden bod. Byla to skupina keřů, jejichţ větve se
ohýbaly na strany. Pokryté malými listy, které se lehce třepotaly a
které vytvářely svým mnoţstvím hustou clonu. Ani dalekohledem
nemohl nic v houštině keřů rozeznat. Zaznamenal jen pohyby listí.
Míhaly se zleva doprava. Byl to pro něho důkaz, ţe se někdo v tom
křoví pohybuje.
Byl to on!
-4-
 V duchu se usmál. Musí to být jednoduché. Není tu jiná moţnost.
Lintock proto vyčkával, aţ se stvoření ukáţe. Potom sáhne po
pušce.
Jedna rána a…
Dál přitom nemyslel. Bude to ještě trvat, neţ se ten druhý ukáţe.
Pokud bude pokračovat svou cestou, bude muset svůj úkryt opustit.
Ace Lintocka zachvátila lovecká vášeň. Znal ten pocit velmi
dobře. Zmocňoval se ho vţdy, kdyţ zůstal stát těsně před cílem. Ano,
něco tam je.
A ten tvor se také dál pohyboval. Plazil se po zemi. Houština řídla
a Lintock náhle spatřil něco tmavého, ale ještě stále velmi
nezřetelného. Znenadání bylo postavu vidět. Opustila úkryt a plazila
se na volné prostranství. V prvním okamţiku zůstal Ace Lintock
ještě strnule stát a díval se dalekohledem. Nyní, kdyţ tu věc spatřil,
přišlo mu to najednou jako sen. Přátelé mu budou závidět. Měli se
odhodlat jít společně hledat toho zabijáka, nebo co to bylo.
Teď měl to štěstí on!
Objekt se uţ nemohl krýt houštinou. Větší část těla leţela mimo ni
a poprvé Ace Lintock uviděl, koho má před sebou.
Byl to člověk!
Přinejmenším měl jeho podobu. Zaprvé měl ruce a nohy. Sice
klečel na zemi a klátil se jako opice, ale ta to rozhodně nebyla.
Tvor byl úplně nahý a byl velký. To poznal navzdory jeho
shrbenému postoji. Dřepěl v trávě na břehu a civěl před sebe,
obrácen zády k Lintockovi.
Ideálněji se to přihodit nemohlo!
Ace Lintock si nedělal příliš velké starosti se svým úmyslem, byla
to totiţ vraţda. Nestřílí tady na nějaké zvíře, ale na tvora s lidskou
podobou.
Velmi pomalu, ale přece jen cílevědomě sáhl po pušce.
Byla to perfektní zbraň pro lov. Byla vybavena dobrým
zaměřovačem.
Ace Lintock se pomalu a opatrně pohnul. Jenom ţádný hluk, který
by mohl ten druhý uslyšet. Zabijáci jako on bývají senzibilní. Jsou
citliví na kaţdý cizí zvuk a pak okamţitě reagují.
Zvedl pušku ještě výš.
-5-
 Přitiskl konec paţby k rameni. Zalícil přes zaměřovač. Přitom
poloţil svůj pravý prst na spoušť.
Cítil chlad kovu a současně ho svrběla ruka. Tento pocit byl
dobrý. Znamenalo to, ţe byl patřičně napnut a vysoce zkoncentrován.
Tvor se nepohnul. Vypadalo to, jako by přímo na něho čekal, jako
by se nabízel za terč, hraničilo to aţ s hloupostí.
V kříţi zaměřovače se objevila ohnutá záda.
Nyní Ace pohnul pravým ukazováčkem. Všechno probíhalo jako
vţdy. Nadechnout. Ne příliš zhluboka. Klidně zadrţet dech.
Pak vystřelil!
Hvízdavý třesk prořízl ticho a jeho ozvěna se prohnala stromy a
nad jezerem se ztratila.
Trefil! Plný zásah. Kulka se zavrtala do zad postavy a svou silou ji
srazila k zemi. Tvor spadl dopředu, kousek se sklouzl po vlhké zemi
a pak zůstal leţet.
Ace Lintock nepotřeboval střílet podruhé.
Viděl tvora nehnutě leţet v trávě. Podíval se ještě jednou optikou.
Oběť byla tak blízko, ţe byla zřetelná dokonce i díra v jejích zádech.
Lintock si zhluboka oddechl. Potom se uţ přestal ovládat. Vyrazil
ze sebe triumfální výkřik, sevřel prsty pravé ruky v pěst a vyrazil
ruku nahoru.
Uţ se necítil jako lovec. Spíše jako král, kterého poslouchá celý
svět. Byl vítěz a všem to dokázal. Uţ není ţádného lidoţrouta.
Přinejmenším není ţivý. Leţí mrtvý v trávě a vychutnávat si tento
pocit bylo něco mimořádného.
Ace Lintock si sedl na hrubou lavičku. Seshora na něj padl stín
malé střechy. Jeho pocity byly znovu tady. Chladný vzduch cítil nyní
zřetelněji a před ústy se mu sráţela pára.
První část svého úkolu měl za sebou. Svět byl zbaven jedné bestie.
Druhá část leţela ještě před ním. Lintock byl přesvědčen, ţe také
tentokrát proběhne všechno hladce.

+++++

Zvedl vedle sebe leţící ruksak do výšky a natáhl si ho na záda, a

ačkoliv ho to tíţilo, div ţe se nezvrátil, vzal svou pušku a hodil si ji
-6-
přes pravé rameno.
Takto vystrojen chystal se Ace Lintock opustit posed. Zůstal ještě
malý okamţik stát před ţebříkem a přitom čekal, aţ se uklidní lehké
chvění jeho rukou.
Opájel se svým úspěchem. Tak dlouho se pořádal hon na tu bestii
nebo monstrum, a právě jemu se podařilo toho tvora usmrtit. Kdyby
mu to v posledním týdnu někdo řekl, vysmál by se mu.
Jak kráčel k jezeru, svými botami skoro zaorával trávu. Stále ještě
velmi napnutý a opatrný.
Vzal znovu pušku do ruky a namířil její ústí na tmavé tělo.
Lidoţrout neměl na těle ani roztrhaný zbytek nějakého oděvu a díra
na jeho nahých zádech vypadala jako malý kráter.
Půda byla vlhčí. Dál a dál se po silných deštích jezero rozšiřovalo
a vystupovalo přitom daleko z břehů. Samotné paprsky letního
slunce nestačily v tomto malém regionu na to, aby půda úplně
vyschla.
Podzim se jiţ ohlašoval. První padající listy se třepotaly vstříc
zemi.
Ještě jednou mu srdce tlouklo rychleji, kdyţ zůstal stát vedle své
oběti.
Strčil nohou do těla.
Ţádná reakce.
Lintock byl spokojen. Pušku ještě nezavěsil, ale opřel ji o pruţné
větve jednoho keře. Potom si sundal ruksak a poloţil ho na zem.
Kulka vyrvala do zad postavy hlubokou díru. Obličej nebylo
vidět, protoţe zastřelený leţel na břiše. Později ho obrátí, aby bylo
moţné všechno nafilmovat.
Příroda hrála s ním.
Světlo bylo dostatečné. Nepotřeboval ani jednou zvláštní
osvětlení. Ale to se mohlo rychle změnit. Měl v úmyslu zastřeleného
podrobně prohledat a prohlédnout si ho ze všech stran.
Nahý vypadal jako skolené zvíře. Vlasy na hlavě měl rozcuchané.
Působily jako dráty slepené jílem s listy.
Mnoho krve neviděl. Z rány prýštila jen jakási řídká, vodnatá,
lehce nazelenalá tekutina. Tak docela přesně to Lintock nebyl
schopen určit. Oběť leţela příhodně. Nepotřeboval ji ani obracet do
-7-
jiné polohy. Ale vzdálenost mezi ním a kamerou musí být
odpovídající. Lintock vyjmul z ruksaku příslušné pomůcky. Nejprve
videokameru, kterou poloţil stranou, protoţe musel instalovat stativ.
Pracoval rychle, ale soustředěně. Kaţdý pohyb rukou seděl. Občas
rychlým pohledem sledoval zastřeleného. Postava byla a zůstala
mrtvá.
Ani se nepohnula.
Stativ byl připraven.
Teď na něj ještě musí připevnit videokameru. Byla to technická
novinka, která si automaticky nastavovala clonu podle okolního
světla. To všechno potřeboval také, ale nejdůleţitější pro něho byla
samospoušť.
Aby mohl později potomkům svůj triumf dokázat a
dokumentovat, jak byl dobrý.
Nejprve ale natáčel sám. Postavil se za kameru, zašvenkoval, aby
tak ukázal také prostředí, ve kterém se nacházel. Při takových
dokumentacích byl vţdycky velmi důkladný. Nechtěl nic pominout,
všechno muselo vţdycky probíhat tak, jak si to naplánoval.
Aţ skoro na závěr namířil oko kamery na vlastní cíl.
Na postranním kontrolním monitoru sledoval svou práci. Byl
spokojen. Mrtvola lidoţrouta byla na obraze úplně celá. Kdyţ v
mysli znovu posuzoval celou postavu, znejistil. Byl to skutečně právě
ten, který roztrhal tolik ovcí, prasat a dalšího dobytka?
Je to těţko představitelné. Ale měl přece svědky, mimo jiné
jednoho ovčáka. Dostal popis, který věcně odpovídá skutečnosti.
Bylo to podobné jako s yettim v Himálajích. Jenţe zde má Ace
perfektní důkaz.
Proto byl tak pyšný.
Kamera běţela dál, zatímco se od ní vzdálil.
Nastavil teď automatiku a nepotřeboval se starat o přístroj.
Co si teď představoval, byl starý dobrý myslivecký obyčej. Chtěl
se postavit vedle skolené kořisti a přitom se nechat natočit na film.
Aţ tento moment zachytí, obejde „zvěř“ dokola, aby byla vidět ze
všech stran.
Pušku si pověsil znovu na rameno. Byla to typická póza, na které
se nemohl Ace ničeho zříci. Obrázky jako tento se bude ještě pyšnit,
-8-
aţ je ukáţe svým přátelům.
Ti budou koukat.
Ani pusu nebudou moci zavřít. Budou ho proklínat, budou se na
něho zlobit, ale mohli všechno udělat sami. Udělal jim návrh, nabídl
jim ho, ale nepřistoupili na něj.
Hrdě se postavil vedle své oběti. Smál se. Připadal si velmi
udatný.
Červené světýlko svítilo, kamera tedy běţí. Všechno bude
zachováno pro budoucnost.
Zeširoka se rozesmál. Ano, tak se smějí vítězové, tak…
Rázem smích ustal.
Najednou dostal jeho obličej přesně opačný výraz. Místo radosti
panika, neboť stisk kolem svého pravého kotníku si Ace Lintock
nedokázal domyslet.
Nezůstalo jenom u něho.
Po třech čtyřech sekundách se najednou stisk změnil v trhnutí.
Ace Lintock spadl dozadu. V tom pro něho dlouhém okamţiku
nevěděl, co si má myslet. Jeho hlava se zvrátila dozadu, takţe
pohledem zamířil do nebe. Obloha i koruny stromů se roztočily v
bláznivém tanci, jak se ještě během pádu stočil a pak ucítil náraz,
který mu projel od hlavy aţ k patě.
Ace Lintock se mýlil. Postava nebyla mrtvá. A také věděl, co to
znamená.

+++++

Ţe kamera běţela a všechno zaznamenala, ho přitom ani

nenapadlo.
Ace myslel pouze na to, jak si zachránit ţivot. Jeho šance nebyly
velké. K tomu upadl dost nešťastně. Nejdřív na záda a pak na pravý
bok. Tak pod sebou pohřbil svou pušku.
K tomu dostal šok. Cítil se úplně ochromen. Nemohl se pohnout.
Jako by mu tělo sevřel ocelový pancíř, nebo na něm leţel kus ledu.
Ale jeho smysly byly bystré. Dokonce velmi zřetelně slyšel
šramot ve své blízkosti, potom sténání, které se podobalo spíše
pravěkému neţ lidskému, jako by vycházelo z dávno uhynulého
-9-
tvora, který se za ním vztyčoval.
Právě to musí udělat také. Nebyl ještě ztracen. Mohl se hýbat a
měl ještě svou pušku. Zůstalo při pokusu. Co tušil, to se uţ i stalo.
Ten druhý uţ stál na svých nohou a hned se shýbl. Silná pracka
přitom uchopila lovce a vysoko ho zvedla jako kus dřeva.
Byl to prudký pohyb. Lintockovi se nahrnula krev do hlavy. Navíc
mu sklouzla puška z ramene a přistála v trávě mimo jeho dosah.
Kanibal potřeboval pouze jednu ruku, aby s ním zatočil. A
najednou ho viděl před sebou.
Byl to vůbec člověk?

+++++

Byl větší neţ Ace. V obličeji vypadal jako pračlověk. Plochý nos,
vysoké čelo, široká tlama se silnými zuby a strnulé oči.
V jeho těle uvízla kulka, ale nic mu neudělala. Stále ještě ţil. Ani
v nejmenším mu neublíţila.
Ace Lintock nevěděl, jak dlouho hleděl do tváře té cizí postavě.
Byly to jen sekundy, ale připadalo mu to jako minuty. Slyšel také
jeho chraptivý hlas, který vycházel z jeho otevřené huby, ale nevšiml
si, jak tento kanibal svou volnou ruku sevřel v pěst.
Tou ho praštil.
Pěst zasáhla Lintockovu ţaludeční krajinu jako kámen. Jakou v
následujících minutách pociťoval bolest, bylo jednoduše strašné.
Nepolevila ani výkřikem. Sotva popadal dech a lidoţrouta viděl jen
rozmazaně.
Další úder zasáhl jeho obličej.
Uslyšel jenom plesknutí, pak měl pocit, ţe mu praskne hlava. Jako
by něco vybuchlo kolem něho i v něm a následující rána dopadla
přímo na jeho lebku.
Lintock se úplně zlomil.
Monstrum bylo spokojeno. Nejdřív se podívalo na své ruce, pak
se sklonilo. Nebylo slyšet ţádný dech, jen jakési pomlaskávání se
prodíralo tichem. Jako by vyjadřoval radost z toho, k čemu došlo.
Lidoţrout se sklonil a pak se spustil dolů na zem. Přímo vedle své
oběti.
- 10 -
 Roztrhl ji a poloţil těsně vedle sebe. V očích mu zahořelo
dychtivostí, pak sklonil hlavu a o něco později uţ dělal svému jménu
čest.
Ţe všechno snímala kamera, šlo mimo něj.

+++++

Bill Conolly přislíbil pozvat na oběd Glendu, Suka a mne. My

dva jsme k naší oblíbené italské restauraci přišli, ale Glenda odřekla,
protoţe musela dodrţet termín u optika. Pořád byla nespokojená se
svými brýlemi.
Bill zatím nedorazil.
Přinejmenším nebyl přesný a já uţ touţebně šilhal po vedlejším
stole, kde seděli dva kolegové a soukali do sebe lahodné špagety
Kdyţ jsem se podíval na náš stůl, uviděl jsem pouze sklenice na
vodu.
Restaurant patřil k lokálům, v nichţ nebylo zakázáno volat
mobilem. Jednoduše to tady navštěvovalo příliš mnoho kolegů, často
se museli kvůli naléhavému telefonátu vzdálit a jídlo si odnesli s
sebou.
Tentokrát se ohlásil můj mobil.
„Kdo to ruší?“ zeptal jsem se.
„Tvůj milý přítel Bill.“
„Nechá nás vyhladovět.“
„Milý přítel ještě trčí v nějaké dopravní zácpě.“
„Typické. Také jsi mohl jet metrem. Ale to není pro našeho pána
dost na úrovni.“
„Mohl bych vám uţ objednat.“
„Zlatý voči. Jak to vidíš? Kdy dorazíš?“
„Pokusím se spěchat.“
„Můţeme se sejít také v úřadě.“
„Ne, ne. Něco si dejte. Bude moţná dokonce lepší, kdyţ s tím
budete hotoví, neţ přijdu.“
„Proč?“
„Nepřicházím z legrace, Johne.“
- 11 -
 Jeho hlas najednou zazněl velmi váţně, a tak jsem řekl jenom:
„Dobře, potom aţ rovnou.“
Suko se na mne tázavě podíval. Vysvětlil jsem mu Billův problém
a řekl jsem mu i o jeho naráţce.
„Dobře, pak si tedy vezmu předkrm. To bude úplně stačit.“
Vstal a šel k bufetu.
Billova poslední slova mě přiměla k zamyšlení. Pokud mluví
tímto tónem, má problém, který mu jde aţ pod kůţi. Nestává se tak
často, aby pozbyl svou uvolněnost.
Suko se vrátil a poloţil talíř na stůl. Měl ho naplněný vším
moţným. Pečenými vejci, která leţela vedle telecích řízků se světlou
omáčkou. Šunka, sýry s cibulí, několik plátků salámu a dokonce
nějaká zelenina, to vše se těsnalo na talíři.
„Jsi vyhládlý?“
„Ne, ale hmota klame. Je to všechno tenounce nakrájeno. Mimoto
se zřeknu hlavního chodu, kdyţ s tím budeš souhlasit.“
„Chci tomu věřit.“
Suko sáhl po příboru. „Ty nebudeš jíst?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Proč ne?“
„Ztratil jsem chuť.“
Suko mé výmluvě tak úplně neuvěřil, protoţe si mne prohlíţel
šikmo ze strany. Ale nechal si chutnat a já se místo toho chopil
sklenice s vodou.
Nyní jsem byl skutečně zvědav na Billovo objasnění jeho špatné
novinky. Zácpa musela být velká, pak ještě musel hledat místo na
zaparkování, takţe trvalo skoro dvacet minut, neţ se v restauraci
objevil. Suko mezitím svůj talíř vyprázdnil a odstrčil jej stranou.
Bill si vzal volnou ţidli od vedlejšího stolu, pozdravil nás
pokývnutím hlavy, svlékl si měkkou červenohnědou koţenou bundu
a přehodil ji přes opěradlo ţidle.
„Glenda tu není? Nebo uţ odešla?“
„Vůbec nepřišla,“ vysvětlil jsem mu. „Měla nějaký termín u
optika.“
„Aha, zase nové brýle.“
„Můţe být.“
- 12 -
 Bill Conolly se zašklebil na Suka. „Ale tobě chutnalo, jak vidím.“
„To není trestné.“
„Co je s tebou, Johne?“
„Po tvém zavolání mne veškerá chuť na oběd přešla. Proslýchá se,
ţe bude bouda hořet.“
„Můţe být. Moţná dokonce celý les.“
„Tak povídej.“
„Ne, ještě ne. Chtěl bych vám něco ukázat. Nějaká Laura
Lintocková mi něco poslala, a ty fotografie jsou opravdu bomba. Má
také videofilm, ale všechno po pořádku.“
„Také si myslím.“
Bill sáhl do vnitřní kapsy koţené bundy a vytáhl odtud hnědou
obálku. Neţ ji otevřel, rozhlédl se kolem, ale hosté u ostatních stolů o
nás nejevili sebemenší zájem. Vytáhl a do řady srovnal pět snímků a
kryl je svým tělem. Vzhledem k tomu, co jsme v příštích minutách
uviděli, jsme uznali, ţe to bylo více neţ nevyhnutné.
Suko i já jsme zbledli.
Motivy fotografií byly příšerné. Tak strašné, ţe nám při pohledu
na ně připadalo, jako bychom byli přeneseni do dávnověku, kdy lidé
ještě byli kanibaly. Obrázky ukazovaly přesně to. Úděsnou postavu,
která něco takového dělala s velkým poţitkem.
„Dej to pryč!“ zašeptal jsem.
„Ano, to jsem právě chtěl.“
Suko se díval na své ruce. Také jeho snímky rozrušily. „Kdyţ jsi
nám to ukázal, můţeme reálně vycházet z toho, ţe si odesilatel
neudělal ţert?“
„Ne, to by Laura Lintocková neudělala.“
„Kdo byl ten muţ?“ zašeptal jsem.
„Ace Lintock. Lauřin manţel.“
„To, co jsme na těch zatracených fotkách viděli, to se stalo jemu?“
„Nemohu to popřít.“
„Věříš Lauře?“ zeptal se Suko.
„Určitě.“
„Znáš ji?“
Bill přikývl.
„Sice jsem ji uţ dlouho neviděl, ale neţ se vdala, byla mou
- 13 -
kolegyní. Několikrát jsme spolu sesmolili nějaký článek, ale Laura
vţdycky věděla, ţe ji práce v časopise jednoduše příliš stresuje. Na
nějakém mysliveckém kongresu se seznámila s Ace Lintockem a o
několik týdnů později se za něho provdala. Několikrát jsem od ní
dostal pozdrav z dovolené, ale později naše styky dost silně ochladly.
A teď se na mne Laura obrátila.“
Ukázal jsem na obálku. „Jenom posláním těch fotek?“
„Ne, přirozeně ne. Mluvili jsme o tom spolu také telefonicky.“
Nechal si naservírovat svou vodu a vypil jeden doušek. „Byla úplně
vyděšená, kdyţ našla svého muţe a také film, na jehoţ konci…“
„Nerad tě přerušuji,“ řekl jsem, „ale nebylo by lepší, kdybys začal
od začátku?“
„Dobře.“ Bill si sedl pohodlněji. „Jde o to, ţe Ace Lintock a jeho
tři přátelé myslivci chtěli ulovit nějakého lidoţrouta, který
zneklidňoval prostředí, v němţ ţili. To území leţí v severní Anglii, v
Cumbrii. Krajina je to skutečně opuštěná, ale ne bez půvabu.“
„Nějaký kanibal?“
„To se říkalo, Suko.“
„A pak se Lintock sám vydá tuto příšeru ulovit? Proč to udělal?“
„Protoţe se chtěl stát středem pozornosti. Dokonce to všechno
nasnímal. Neviděl jsem ten film a musím se proto spoléhat na
Lauřino vyprávění. Na tu bestii číhal. Někteří ji povaţovali za
lidoţrouta a za zombii. Ace ji také zasáhl, a to dvakrát. Optikou a
kulkou. Přišel na místo, kde zombie nebo kanibal leţel a nastavil
svou kameru na automatiku, aby své vítězství zachoval pro
budoucno. Bohuţel také svou smrt, a to skoro do všech podrobností.
Potom zombie se zbytky jeho těla zmizel.“
„Můj boţe,“ řekl jsem a zavrtěl hlavou. „To přece nemůţe být
pravda.“
„Ale je.“
„Jak potom Laura Lintocková přišla k tomu filmu?“ chtěl vědět
Suko.
„Oba byli domluveni. Dohodli si dobu, aby se na určitém místě
sešli. Ace však nepřišel, a tak se vydala k jeho posedu. Poblíţ našla
pak kameru. Našla pušku, ruksak a jednotlivé součástky oděvu svého
muţe, ale jeho samotného nenašla. Zmizel.“
- 14 -
 „Co udělala potom?“ zeptal jsem se.
„Nešla na policii, Johne, jak si myslíš. Bohuţel nejprve si
prohlédla film. Dovedete si představit, jaká propast se před ní
otevřela. Nechtěla tomu věřit, ale viděla to na vlastní oči. Vytáhla
jednotlivé průkazní záběry, jak to co nejlépe šlo, a poslala mi je, jak
jsme se telefonicky dohodli.“
„Proč právě tobě, a ne policii?“
„Tví kolegové by jí nevěřili. Přinejmenším je to Lauřin názor.
Nechtěla také odpovídat na ţádné otázky. Aţ dosud není po jejím
muţi ani stopy a myslím si, ţe nanejvýš můţeme najít ještě jeho
kosti. Tedy, Laura spoléhá jenom na mne. Ty víš, ţe jsem uţ dřív
měl vţdycky co dělat s případy, které šly nad obvyklý rámec. Byla
přesvědčená, ţe jí důvěřuji, a v tom se nezklamala.“
Mlčeli jsme. Podíval jsem se na Suka a on na mě. Kolem nás
halasila změť hlasů. Alespoň mně to připadalo, jako bych seděl pod
zvonem.
„Co ty na to?“ zeptal jsem se tiše přes stůl.
Neţ mohl Suko odpovědět, zasáhl Bill. „Poslyš, Johne, ty nevěříš
tomu, co jsi právě viděl?“
„Ne tak zprudka, Bille. Neber si to tak. To nemá co dělat s mojí
vírou.
Víš sám nejlíp, jak snadné je manipulovat s fotografiemi.“
„Ano, to vím.“ Praštil do stolu. „Ale tyhle snímky nejsou
zmanipulované, zatraceně. Ty jsou pravé. Tys o nich netelefonoval,“
upřeně se na mne podíval, „ale já. A já vím, kdy člověk lţe a kdy ne.
Také, nebo právě u Laury, která vţdycky stojí oběma nohama pevně
na zemi, to poznám. To není ţádný trik, Johne, z toho můţeme
vycházet, zatraceně.“
„Ano, ano, Bille, věřím ti. Ale sám víš, jak jsem to myslel.“
Suko se vrátil k tematu. „Tak tedy máme tohohle kanibala nebo
zombii. To jsme viděli. Jak k tomu došlo? Jak je to moţné? Je to
skutečně oţivlá mrtvola nebo něco jiného? Není to jenom zcela
zdivočelý člověk?“
„Jak řekla Laura Lintocková, její muţ je jedinou lidskou obětí.“
„Aha – lidskou. Jsou tedy i jiné?“
„A ne malé. Ovce, prasata, krávy, psi, kočky, co já vím. Byli
- 15 -
roztrháni a z větší části seţráni. V okolí tahle zrůda vyvolává uţ delší
dobu nejistotu a jeden ovčák ji také viděl. Jeho svědectví poslouţilo
Lintockovi a jeho přátelům jako základ, aby se s ní pustili do boje.
Co všechno podnikali, nevím, ale našli v blízkosti posedu místo u
jezera, kde se čas od času objevovala. Ace
Lintock tam potom zahynul. Chtěl všechno dokázat sám a pak
sklízet vavříny slávy. Jak jsem ho viděl, odpovídalo mu to.“
To Bill nepotřeboval opakovat. Zeptal jsem se ho: „Co ti Laura
ještě řekla? Nebo líp: O co tě prosila? Abys za ní přijel?“
„Přirozeně. Nevěděla nejspíš, na koho by se měla obrátit. Nic
jsem s ní nedomlouval, protoţe jsem chtěl napřed mluvit s vámi.“
„Nechceš tedy odjet sám?“ zeptal se Suko.
„Ne.“
„Co říkala Sheila?“
„Je s tím srozuměna. Sheila zná Lauru Lintockovou. Oba jí byli
sympatičtí.“
„Ukázal jsi jí snímky?“ zeptal jsem se.
„Ne, Johne, co si myslíš? V ţádném případě bych jí je neukázal.
Jen jsem jí to vyprávěl, tak jako vám, a ona se také ptala, jak by se
mohla o Lauru postarat, ale o tom nemůţu rozhodnout já.“
„Rozumím,“ řekl jsem. Pak jsem se podíval na Suka. „Co je?
Pojedeme na severozápad?“
„Uţ dlouho jsem rozhodnut.“
„Kam musíme? Myslím, kde Laura ţije?“
„V Kirklandu.“
„To neznám.“
Bill přikývl. „Také to není ţádná mezera ve vzdělání. Ta díra totiţ
leţí úplně osamoceně. V okolí je víc malých jezer a také stanové
tábory, které sotva budou v tuto roční dobu obsazeny.“
„Kdy chcete jet?“
„To záleţí na vás, Johne.“
„Pak to bude velice rychle.“
„Dobře, vezmeme si tedy BMW,“ uzavřel Suko, „nějak
přenocujeme a ráno jsme u cíle.“
Proti tomu se nedalo nic namítat. Přesto byl Bill skeptický, neboť
se ptal, co tomu řekne sir James Powell, náš šéf.
- 16 -
 „Co myslíš, co mu zbude, kdyţ mu ukáţu ty obrázky.“
Reportér se zasmál. „Všechno je mi jasné – a děkuji.“

+++++

Nejdříve Laura Lintocková, Sean Carlesi a Robert Wilson uslyšeli

přidušený šramot. O něco později hukot záchodového splachování a
potom nějaké hluboké sténání. Těm, kteří zůstali v pokoji, se nevedlo
o nic líp neţ Trumanu Blackovi a Laura si uţ dělala výčitky, ţe
vůbec přátele svého muţe pustila do bytu a do věci je zasvětila.
Koneckonců bylo přece jen lépe jim ten strašlivý film ukázat, aby
věděli, s čím vším by se mohli potkat.
V tom okamţiku nebyli Wilson ani Carlesi schopni slova. Také uţ
nepůsobili jako chlápkové, které nějaký útok světa neporazí a kteří
tak rádi spolu chodili na hon – jednoduše byli vyřízeni. Robert
Wilson, muţ s blond vlasy a bradkou, svíral láhev whisky tak silně,
jako by ji chtěl rozbít.
Jednu za druhou stavěl do Lauřiny blízkosti, jednoduše i ona
musela pít. Rob pořád vrtěl hlavou, několikrát bylo slyšet i zasténání.
Skoro plaše se díval na teď uţ jen šedou obrazovku televizoru, jako
by se obával, ţe se to lidi mordující strašidlo můţe kaţdým
okamţikem objevit. Tmavovlasý majitel restaurace Sean Carlesi,
jakási směs Ira a Itala, neříkal nic. Tiskl si ruce na obličej a jeho
ramena se vytrvale otřásala, protoţe musel plakat.
Byl hotov jako Wilson a přirozeně i Truman Black, jehoţ kroky
nyní slyšeli. Vracel se a šel pomalu. Jak vešel do pokoje a dopadl na
ţidli, měl obličej celý zelený a úplně strhaný. Oběma rukama roztáhl
svou koţenou vestu a zhluboka se nadechoval. Byl z celého tria
nejstarší, uţ vdovec, těsně před šedesátkou. Vlasy měl uţ dlouho
šedivé, tvář zvrásněnou, ale teď vypadal ještě starší, neţ kdyţ přišel.
Sáhl do kapsy, vytáhl brýle a znovu si je nasadil.
Carlesovy ruce klesly dolů. Třel si své zarudlé oči. Pak křečovitě
uchopil svou sklenku a rázem převrátil whisky do hrdla.
Laura Lintocková, která měla na sobě bavlněné šaty, převzala opět
slovo. Její hlas zněl nezvučně, ale také rozhodně, kdyţ řekla:
„Dlouho jsem přemýšlela, jestli vám mám tento dokument vůbec
- 17 -
ukázat. Dospěla jsem k závěru, ţe bude lépe, kdyţ se dovíte pravdu.
V tomto případě pouze vy. Policii jsem nic neřekla. Ani jsem
neohlásila zmizení mého muţe.“
„Proč ne?“ zašeptal Wilson.
„Nikdo by mi neuvěřil. A pokud, tak s velkými výhradami.“
„Ano, to je pravděpodobné.“
„Musíme něco podniknout!“ řekl Carlesi. „Film nám ukázal, ţe
všechno je ještě horší, neţ jsme si představovali. Ale proč to, sakra,
Ace udělal?“ Podíval se na Lauru. „Proč se do toho pustil sám?“
„To se ptám taky,“ odvětila. „Odpověď také neznám. Můţe být,
ţe se chtěl blýsknout a sám sobě něco dokázat.“
„Nepokusila ses ho zadrţet?“ zeptal se Black.
„Ne, to ne. Proto si také dělám výčitky. Ale nepočítala jsem s tím,
ţe je to tak zlé a nemilosrdné. Po pravdě řečeno, nevěřila jsem vám a
měla jsem vás za pavouky.“
„Tady je důkaz, Lauro.“
„Správně, Seane, je. A nedomníval se kaţdý z vás, ţe jde o šelmu,
i kdyţ se pořád mluvilo o kanibalovi? Nemohlo se stát, ţe se do okolí
nějakým způsobem zatoulal medvěd?“
„Také to mohl být.“
„Hecovali jste se navzájem. Nevyjímám z toho ani Aceho. Chtěli
jste být slavní, aby vás všichni znali. Já jsem ţena a nerozumím
tomu. S Acem jsme o tom mluvili, ale nebyla jsem jednoduše s to ho
přesvědčit. Lovy s přáteli bylo pro něho vůbec to nejdůleţitější,
vedle vašich pánských jízd v putyce, které zpravidla špatně končily.“
Znovu to v ní vyvřelo a Laura musela jednoduše plakat. Tiskla si
kapesník na tvář.
Muţi nic neříkali. Civěli do prázdna. Také kdyţ se podívali
širokým oknem ven do velké zahrady, neviděli ani stromy, ani křoví,
jímţ byla její podstatná část oplocena. Jejich myšlenky se obíraly
tím, co uviděli, a tyto scény všemi hluboce otřásly.
Laura Lintocková se hlasitě a neupřímně rozesmála. „Ale ţivot
jde dál!“ vykřikovala přes slzy. „Říká se to tak, ne? Ale jak to půjde
teď dál?“
Truman Black truchlivě odpověděl: „Musíme tvého muţe najít,
Lauro.“
- 18 -
 „A co najdete?“ vykřikla. „Jeho kosti? Hladké a ohlodané?
Zatraceně, to je…“
„Vzpomněla sis uţ na policii?“
„Ano, ale zřekla jsem se toho, a jestli vás mohu prosit, zřekněte se
toho také. Důleţité je, ţe to monstrum ještě je. A ţe musí být
dopadeno.“
Muţi to věděli, ale zdráhali se odpovědět. Viděli, co se stalo s
jejich přítelem a ţádný z nich se nechtěl dostat do stejné situace.
Laura na ně pohlédla. Její ústa se stáhla, jako by se napila octa.
„Byli jste jeho nejlepší přátelé, tak pochopte přece – nebo? I kdyţ to
chtěl Ace podniknout sám sólově, přece jste mu něco dluţni.“
Věděli to. Jejich vzezření bylo váţné. Jen nikdo neměl odvahu se
vyjádřit. Zůstávali sedět na ţidlích jako přilepení.
„No? Nikdo?“
Konečně přikývl Robert Wilson. „Máš pravdu. To ví kaţdý z nás.
Jsme Acemu něco dluţni.“
„To je krásné, ţe jsme se uţ dostali tak daleko. Co tedy
zamýšlíte?“
Otázka byla příliš přímá, neţ aby jim přišla vhod. Hryzali si rty,
nikdo se nechtěl na druhého podívat, a tak Laura uzavřela: „Mám se
tedy sama vydat hledat toho zatraceného kanibala?“
„Ne!“ zvolal Carlesi. „Proboha, to je nemoţné.“
„Ale přesto to udělám, ksakru.“
„To ti dokonce věříme.“
„A co vy? Co zamýšlíte vy?“
Truman Black si sundal brýle. Čistil skla, aby zakryl své rozpaky.
Kdyţ si je znovu nasadil, ujal se slova. „Můţeme pokračovat tak,
jako by náš přítel Ace byl ještě naţivu.“
Carlesi a Wilson mlčeli. Pouze Laura se zeptala: „Co to přesně
znamená?“
„Ţe půjdeme znovu na lov společně. Musíme tu zombii, nebo
kanibala, nebo co to vlastně je, ulovit. Ţádná jiná moţnost tady není.
My jsme tři, on je sám. Můţeme to zvládnout.“
„Kdyţ ho najdeme,“ řekl Carlesi.
„Jistě. Kdyţ ho nenajdeme my, najde si on nás. Teď ochutnal
krev.“
- 19 -
 Wilson měl na Blaka jiný dotaz. „Můţeš nám také říci, jak ho
můţeme usmrtit? Přece jsi viděl ten film. Ace ho zasáhl do zad. Rána
byla zřetelná. Padl také mrtvý na zem, ale nebyl mrtev. Ta zatracená
kulka mu nic neudělala. S ní ho nelze zabít.“
„Rozstřílíme ho!“ šeptl Sean.
„O tom se ti zdá?“
„Jak potom, Trumane? Jak to potom můţeme udělat?“
„Musíme mu nastraţit past.“
„Dále!“
Black pohodil rameny. „Přesně to nevím. Ale musí do ní
vběhnout. Měli bychom to s léčkou, kterou nastraţíme, vyzkoušet.
Třeba s jámou, moţná s ohněm. Proto by se to mělo přesněji
promyslet.“
Nikdo z ostatních neměl lepší návrh. Dívali se na sebe a čekali
pouze na to, aţ něco řekne Laura. Ta jim také tu laskavost udělala.
„Je to jiţ kaţdopádně pozitivní, ţe vás přešla vaše strnulost a ţe
vás vůbec napadá něco podniknout.“
„Začneme s tím zítra večer!“ objasnil Robert Wilson.
„Také přes noc?“
„Ano. Do té doby nás něco musí napadnout. Nikdo z nás nebude
nic povídat. Musíme mlčet.“
Oběma ostatním to sice nebylo právě vhod, ale souhlasně přikývli.
„To mi nestačí,“ řekl Wilson. „Myslete přitom, co za normálních
podmínek vlečeme.“
Někteří váhali. Kaţdý věděl, ţe tento špás nebude jako jiné. A
právě toto vědomí je nutilo otálet.
Laura škubla ramenem.
„Nemůţete si to ještě rozmyslet?“ zeptala se.
„Ne, tady není o čem rozmýšlet!“ Wilson zavrtěl hlavou.
„Musíme se do toho dát.“
Jeho slova vytrhla oba z přemýšlení. Vztyčili se a také Wilson
vstal. O něco později si podali a stiskli ruce. Dívali se navzájem do
očí a tím si dali slib.
„Takţe jste teď lovci zombie?“ zeptala se Laura, která zůstala
sedět.
„Dalo by se to tak říct,“ opáčil Sean Carlesi.
- 20 -
 „Dobře, věřím vám. Ale také vím, jak to bude těţké. Z toho
důvodu jsem v tomto směru rovněţ něco zařídila, ale nemá to nic co
dělat s policií. Nemohu ovšem ještě mluvit o nějakém úspěchu.
Ţelízka jsou v ohni, nic víc.“
„O co jde?“ zeptal se Black.
Zavrtěla hlavou. „Moţná později. Dělejte své a buďte zatraceně
opatrní. Kolem Kirklandu něco běhá… Nějaký děsuplný tvor.
Kanibal nebo zombie,“ krátce se zasmála, „nějaký tvor, o jakém
tento svět nikdy neslyšel.“
Tři muţi se na ni podívali.
Konečně se Wilson zeptal: „Myslíš na osobu, která… no ano,
přišla na zem z jiné planety a na zpáteční cestě ji zapomněli?“
„Pochopils, Robe.“
„Nesmysl.“
„Co jsi uviděl na filmu? Také nesmysl? Kdo z nás pak ví, co se
všechno na tomto světě tropí? Co je skutečné a co ne? Kde leţí
pravda?“
„Někde tady venku,“ zamumlal Carlesi. „Tak jsem to slyšel v
nějakém televizním seriálu.“
„To je mi jedno,“ řekla Laura. „Chci mít důkazy, rozumíte mi?“
„Budeme je hledat!“ zašeptal Wilson ne právě přesvědčivě.
„To mi nestačí, Roberte. Chci ho vidět mrtvého. Zničeného.
Spáleného. Teprve pak budu schopna normálně pohřbít svého muţe,
pokud se něco po něm najde. Teď to nedokáţu. Nechci s nikým z
ostatních lidí o jeho smrti mluvit s výjimkou vás.“
„Tomu rozumíme,“ řekl Wilson.
„Dobře.“ Laura se teď postavila. „Bude moţná lépe, kdyţ nyní
zůstanu sama. Vy si určitě ještě máte co povídat.“
„Ano, musíme si stanovit plán!“ mínil Truman Black.
„Dobře, doprovodím vás ke dveřím.“
Kaţdý, neţ opustil dům, Lauru objal. Zaznamenala, ţe kaţdý by jí
ještě rád něco řekl, ale nenacházeli ta pravá slova.
Ochladilo se. Západní vítr stlačil teplotu dolů. Tři muţi přijeli
černým Range Roverem. Nastoupili a jejich poslední zamávání
vypadalo dost ochable.
Sotva muţi odejeli, Laura Lintocková kvapně zavřela dveře.
- 21 -
Opřela se zády o jejich vnitřní stranu a chtělo se jí zvracet. Nemohla
zastavit nepřetrţité štkaní. Ztratila sílu drţet se na nohou a zhroutila
se na zem.

+++++

Za čas – Laura ztratila pojem o času – se probrala, vstala a vešla

do velkého obývacího pokoje, v němţ bylo ticho jako v hrobě.
Teprve kdyţ chystala sklenici na vodu, aby zapila tabletu, bylo slyšet
jemný cinkot. Jinak panovalo v celém domě mrtvolné ticho.
Šla do kuchyně, zůstala stát na prahu a cítila, ţe do sebe musí
něco hodit. Hořkou chuť ţluče smíchala s whiskou. Sklonila hlavu a
vyzvracela naţloutlou tekutinu do dřezu.
Ještě stále dobře nechápala, co se vlastně stalo. Prostě si neuměla
představit, ţe nyní zůstane sama. V třiatřiceti vdovou. Příliš mladá,
aby mohla ţít jen vzpomínkami. Bylo to všechno strašné a
nepochopitelné. Opustila kuchyni a procházela domem, ve kterém se
poprvé octla před třemi lety. Procházela všemi pokoji nahoru dolů.
Ace si vybudoval vlastní existenci. Malou softwarovou firmu,
kterou sám vedl. Po zdlouhavém rozjezdu se provoz vyplácel.
Lintock dokonce uvaţoval přibrat někoho ke spolupráci i mimo svou
paní. Ale byl typ, který raději spoléhal sám na sebe a nemusel se
nikoho jiného ptát. Kdyby vzal své tři přátele na posed, nestala by se
ta smrtelná příhoda. Ale to ne, Ace chtěl zase prorazit hlavou zeď.
Teď uţ nikdy nic nepodnikne.
Laura šla opět do velkého pokoje. Rozsvítila světlo, protoţe venku
se uţ stmívalo. Zůstala stát Před oknem a dívala se do zahrady.
Nebyla to vlastně zahrada, ale pouze velký zelený pozemek s
listnatými stromy obehnaný křovím. Teď padaly první stíny na
trávník a ţena si uměla představit, ţe tento pozemek se svým
porostem poskytuje ideální úkryt pro někoho, kdo by se chtěl
nepozorovaně dostat k domu. Takové myšlenky ji dříve nenapadaly.
Teprve nyní, kdyţ nemá muţe, roste její strach.
Zvonění telefonu prořízlo ticho. Laura se polekala. Rozmýšlela se,
zda jej vůbec má zvednout. Nenáviděla to, muset odpovídat na
nějaké otázky, které se týkají jejího muţe. Musela odmítnout jiţ dva
- 22 -
takové telefonáty.
Laura se přemohla a ohlásila se tichým „Ano, prosím?“
„No konečně. Uţ jsem myslel, ţe nejsi doma.“
„Bille, ty?“ Plachý úsměv jí kmitl přes rty. „Uţ jsem na to čekala,
kdy mi zavoláš zpátky.“
„Nebudu se ptát, jak se ti vede, ale řeknu ti, ţe mám pro tebe
dobrou zprávu, pokud vůbec můţu v této souvislosti takový výraz
pouţít.“
„Poslouchám.“
Bill se vyjádřil stručně a řekl jen: „Přijedeme!“
Laura byla překvapená. V prvním okamţiku spolkla řeč. Musela si
odkašlat a teprve pak zašeptala: „Řekl jsi přijedeme? Kdo my?“
„Beru s sebou dva přátele.“
„Co prosím? Kdo to je?“
„Uţ jsi jejich jména slyšela. Jmenují se John Sinclair a Suko.“
Chvilku musela vzpomínat. „Ano, ano, ta jména znám. John
Sinclair. Tvůj starý přítel.“ Zasmála se, ale neznělo to nijak vesele.
„Nejsou to ti dva, co se vţdycky zabývají mimořádnými případy?“
„Ano, jsou to oni. Zabývají se zvláštními případy.“
„A proč je bereš s sebou?“
„Lauro, prosím, vzpomeň si. Nevěřím, ţe tvůj muţ byl zabit
někým, kdo by mohl být označen názvem člověk. Tak jak jsi mi tu
postavu popsala z toho filmu, vypadá to sice jako člověk, ale nemusí
být. Počítám s nějakým tvorem z pekla, mám-li to tak drasticky
vyjádřit.“
„Zombie?“ zašeptala.
„Jo. Jak jsi na to přišla?“
Laura uţ chtěla vysvětlit, od koho to ví, ale drţela se zpátky.
Přátelé jejího muţe musí zůstat ve hře. Alespoň prozatím.
„To je tak, vzpomínám si, jak jsme svého času uţ na podobném
zvláštním lovu byli. Věc s neobyčejnými aktéry. Rozumíš, co
myslím? Přitom také ten pojem zombie padl. Vzpomínám také na
film, víš. Byly v něm rovněţ příšerné scény.“
„Souhlas.“ Bill si odkašlal. „Ale přesto, Lauro, můţeš mít
dokonce pravdu, ţe tvůj muţ byl usmrcen nějakým takovým tvorem.
V kaţdém případě jsme uţ na cestě, zítra hned ráno se setkáme a
- 23 -
ukáţeš nám potom ten film.“
„Jeden musí něco dělat,“ zašeptala.
„Právě, Lauro, vidíme to taky tak.“ Bill si odkašlával trochu déle.
„Navzdory všemu ti tedy Přeji dobrou noc. Tak ráno.“
„Ano, Bille, děkuji. Já… těším se.“
Hovor skončil. Laura stála u aparátu se skloněnou hlavou. Měla
pocit, jako by jí záda pokryla vrstva ledu. Hlas bývalého kolegy jí
ještě zněl v uších. Na obličeji se ukázal úsměv. Vzpomínala, jak ona
a Bill ještě byli kolegy. Také si vzpomněla na Sheilu a Johnyho.
Často spolu chodívali na oběd a přitom hovořili o svých plánech do
budoucna.
Budoucnost?
Drsně se zasmála, jak si na to teď vzpomněla. Ne, pro ni uţ ţádná
budoucnost není. Bez jejího manţela nebude uţ nic. Ale jedno si
přála: Pomstu!
Při tom pomyšlení sevřela obě ruce v pěsti. Chtěla, aby ta
zatracená bestie zahynula. Ţe bude zničena stejně tak jako oběť,
která šla na její konto.
Znovu se dívala z okna na vzdálenější stranu pozemku. Mezitím
se setmělo. Také nábytek v pokoji se jevil jen jako stín.
Tráva vypadala jako tmavý koberec, z něhoţ vyčnívaly staré
stromy. Byly to jen listnáče, ţádné jehličnany.
Všechno zde milovala, zahradu také. Nyní o své okolí ztratila
zájem. Bez Aceho nemá nic ţádný smysl. Laura začala opět plakat.

+++++

Zombie si na vodě našla obzvlášť vhodné místo, kde byla

chráněna vysokými rostlinami. Bylo to jako u zvířat, která hasí svou
ţízeň pokaţdé na stejném místě řeky nebo jezera.
Také nemrtvý tam šel. Ačkoliv nepociťoval ţádné lidské potřeby,
kdyţ se mu zachtělo osvěţit se v chladné vodě, udělal to. Kudy šel,
zanechával za sebou na zemi stopy. K tomu si proklestil křovím
cestu, která se znovu neuzavírala, kdyţ klouzal k vodě.
Stmívalo se. Šeď nad jezerem se nedala označit jako světlo.

- 24 -
 Hluboko se sehnul, velmi hluboko, ze západu přišel večerní vítr.
Povíval jako hebkými křídly nad hladinou jezera, čeřil vlny, které
běţely proti břehu, a také směrem ke klečící zombii.
Stále ještě byla nahá. Špína, která se smísila s krví oběti, se lepila
na její tělo. Zombie zírala na vlny, rychle doráţející na břeh, předtím
neţ sklonila hlavu a ponořila svůj obličej do vody.
V této poloze zůstalo stvoření delší dobu. Voda se přelila dokonce
přes jeho hlavu, pronikla dovnitř jeho otevřených úst a smočila jeho
šíji. Ţádný člověk by nevydrţel mít svůj obličej tak dlouho ponořený
ve vodě jako tato zombie, která nepotřebovala dýchat. Existovala i
tak.
Po nějaké chvíli zvedla svou hlavu znovu z vody ven. Zbytky
vody stékaly po její skutečně staré kůţi dolů a jak si utírala své
popraskané rty, rozmazala také poslední na nich přilepenou krev.
Teprve potom se vzpřímila a zůstala konečně stát tam, kde se
napájela.
Mokré vlasy na hlavě lpěly jako přilepené. Na bledé kůţi leţely
ještě pořád kapky a zvláště kolem očí vězela voda. Zatřásla hlavou
předtím, neţ se otočila, a místo u jezera opustila.
Jako zvíře a s dopředu vystrčenou hlavou dupala tmou.
Pozorovatel by na základě její chůze a jejího drţení těla mohl mít za
to, ţe vidí pračlověka, který se na své pouti zatoulal. Chyběla jenom
kamenná sekera, ale tu zombie nepotřebovala. Spoléhala se raději na
své vlastní ruce.
Tentokrát ji přijal les. Předtím ji pohltil hustý podrost. Prodírala se
jím a bylo jí jedno, jestli ji škrábou trny nebo ne. Její cíl byl jasný.
Potřebovala tmu lesa, také ticho noci, aby se příští den znovu vydala
na vraţednou výpravu.
Lidé! Teď zajímají zombii jen ještě lidé. Všechno ostatní je
zapomenuto. Uţ ţádní psi, kočky, prasata nebo krávy. Uţ ţádné
vnikání do stájí a braní roha s kořistí. Byla zkrátka a dobře fixována
na to, dostat do svých spárů lidi.
A kdyby se někdo v noci do toho obvodu lesa zatoulal – byla
připravena.
Podrost leţel za ní. Stočila se zase doprava. Před zombii teď leţel
temný les jako obrovská podzemní jeskyně s mohutnými stalagmity a
- 25 -
stalaktity. Větve visely hluboko. Šlehaly ji po tváři, drásaly pokoţku.
Rozhořčenými pohyby je odvracela do stran.
Její cíl byl ve středu lesa. Na jednom zvláště velkém stromě s
široce rozvětvenou korunou.
Bylo to její místo a nikdo o tom nesmí pochybovat. Příkop u
stromu listím nenaplnila ona, byla to hříčka přírody, ţe na místo, kde
se nacházel strom, bylo naváto staré listí z lesa. Ţijící mrtvý zůstal
dole. Skoro jako vyčerpaný člověk klesl na zem a nahrnul část
starých listů na své tělo. Les nespal, protoţe v tomto čase zvířata
temnot byla dávno vzhůru. Zombie je nevnímala. Ţádné šustnutí
myši po listí. Ţádné chroustání veverky, která sama ještě v tomto
čase hledá potravu, ani velké oči sovy, která sedí vysoko na stromě a
číhá na svou kořist, přičemţ se má na pozoru přeletět blízko jámy se
zombií, protoţe cítí zlé a nebezpečné záření, které vychází z
nezvyklého hosta.
Zombie leţela s otevřenýma očima. Nepotřebovala spát. Civěla do
výšky. Nad ní se lehce vznášela změť listů a větví, které se třepetaly
a náhle se začínaly dávat do pohybu.
Listy se draly dolů, posouvaly se na stranu, točily se a obracely,
jako by se strom v posledních sekundách probudil k vlastnímu
ţivotu.
Také to tak bylo.
Strom najednou oţil. Listy se světle zaleskly, jako by byly
nasvíceny a přesně stejný paprsek dopadl na mohutný kmen se starou
hnědou kůrou.
Také kůra změkla, natáhla se a světlala.
Větve se obloukem napruţily dolů. Komíhaly se aţ k zemi, takţe
z nich vznikla úplně nová figura.
Tvář!
Oči, ústa. Dřevěná, přesto měkká a zároveň sukovitá tvář postavy,
která zde vládla a měla moc nad přírodou. Tvář měla démonické
rysy, přičemţ se její ústa protáhla do šířky a současně i do výšky,
jako by chtěla zobrazit obrovskou tlamu.
Byl to skřet. Hříčka přírody, ale také škleb démona a zároveň i
ochránce.
Zombie věděla, co s ní skřet zamýšlel. Najednou navázal kontakt.
- 26 -
Byl to tvor, který stál na její straně a chránil ji.
Znala také jeho jméno.
Mandragora.

+++++

Měli jsme dost času připravit se na shlédnutí filmu. Přesto to byl

pro nás šok. Nemohli jsme se na to dívat na jednom místě. Před námi
stály šálky naplněné kávou, ale nikdo z nás se o to nestaral. Vypil
jsem jeden doušek, ale teď, kdyţ film doběhl, kávu jsem uţ nemohl.
Bill Conolly seděl mezi mnou a Sukem. Často sténal a kroutil
hlavou. S takovou scénou se jednoduše nemohl vyrovnat.
Lauru Lintockovou jsme si všichni oblíbili. Na promítání se
ovšem nedívala. Proto si často zakrývala uši, aby nemusela
poslouchat naše reakce.
Nyní byla obrazovka zase šedá. Bill sáhl po dálkovém ovladači a
přístroj vypnul.
V místnosti se rozhostilo tíţivé ticho.
Podíval jsem se na Lauru Lintockovou. Byla pěkná ţena, ovšem
poznamenaná bolestí.
Modročerné vlasy působily tupě. Byly jen prohrábnuty prsty a
jinak nijak neupravené. Přetřela si sice lehce rty rtěnkou, ale
vypadala spíš jako osoba na smrtelné posteli. Měla dlouhé šedé šaty s
černým páskem. Její oči byly pláčem zarudlé, takţe jsem si
vzpomněl, jak se přivítala s Billem. Padla mu do náruče a hořce se
rozplakala.
Aţ dosud Laura Lintocková stála. Teď se posadila na ţidli a
dívala se do prázdna. Po chvíli řekla tichým hlasem: „Nyní jste
všechno viděli, víc. vám ukázat nemohu. Vím, ţe máte otázky, ale
sotva bych je dovedla zodpovědět.“
„To ani není zapotřebí, Lauro,“ řekl Bill. „Uţ si všechno najdeme
sami.“
Naznačila zakroucení hlavou. „Není to tu tak jednoduché. Ţijeme
na venkově, v přírodě…“
„Ale vy víte, kde se to stalo?“ zeptal jsem se.
„Ano.“ Laura odpověděla, aniţ by se na mne podívala. „Je to u
- 27 -
jezera. U vody, která nemá ţádné oficiální jméno a na mapách je to
jen malá modrá skvrna. Nazýváme to jenom jednoduše jezero. Tam
se to stalo. Těsně u břehu. Dokonce je tam vidět voda.“
„Co tam váš muţ chtěl?“
„Co já vím, pane Sinclaire? Šel tam sám číhat na tu bestii. Chtěl
nad ní stůj co stůj zvítězit. Kdyby měl s sebou i ostatní tři, asi by se
to nestalo, pane Sinclaire.“
„Jaké ostatní?“
„Trumana Blacka, Roberta Wilsona a Seana Carlesiho.“
Podívali jsme se na sebe. Bill pokrčil rameny. Jména mu nic
neříkala.
„Já vím, ţe ty muţe neznáte,“ pokračovala Laura. „Ale patří k
tomu.“
„V jakém ohledu?“ chtěl vědět Suko.
„Ti tři muţi spolu s Acem byli spiklenecká společnost. Něco jako
muţský spolek. Byli přátelé a oddávali se společnému koníčku –
lovu. Všichni byli vyhlášení lovci a starali se o to, aby se v lesích
divoká zvěř příliš nerozmnoţila. A pak došlo k strašným věcem.
Srnčí, ovce, prasata, psi, kočky a ještě další zvířata byla jednoduše
roztrhána a seţrána. Napřed všichni věřili na nějakou šelmu, aţ pak
nějaký ovčák přišel se zprávou, ţe v jedné světlé noci viděl běţet
sehnutého, dokonce opici podobného člověka. Později pak našel obě
své ovce usmrcené.“
Bill se vzrušil. „Ověřil pak někdo popis toho ovčáka?“
Laura Lintocková zkrabatila čelo. „Ne všichni lidé tomu uvěřili.“
„A co tvůj muţ a jeho přátelé?“
„Ti tomu věřili.“
Bill se podíval na Lauru velmi pozorně, neţ se zeptal: „Jsou ti
muţi do věci zasvěceni? Vyprávěla jsi jim, co se stalo?“
Vdova vypadala, ţe se chce postavit. Nakonec zůstala sedět a
kývla.
„Musela jsem jim to prozradit,“ začala se svým vysvětlováním.
„Nemůţeš to pochopit, Bille? Bylo to pro mne těţké. Vzpomněla
jsem si na tebe, ale také na přátele mého muţe. Ace si to zaslouţí.
Byli opravdu jeden klub. Mnoho toho spolu dělali. Lovecká vášeň
byla pro ně zvlášť důleţitá. Často je dávala dohromady. Vţdycky
- 28 -
jsem respektovala jejich přátelství, stejně tak to dělaly i jejich ţeny.
Truman Black je ovšem vdovec. Dokonce jsem udělala ještě další
krok.“ Udělala krátkou pauzu a dívala se do prázdna. „Včera jsem
jim přehrála ten videofilm. Musela jsem to prostě udělat. Rozumíš?“
Bill na to neřekl nic. Také Suko i já jsme mlčeli. Dobře, bylo to
její rozhodnutí, ale nemohl jsem si představit, ţe to tak bylo v
pořádku.
Bill chtěl znát můj názor. „Jak se k tomu stavíš, Johne?“
„Neţádej ode mne jasnou odpověď. Oni to museli vědět, paní
Lintocková.“
„Sakra, ti muţi jsou přátelé. Ace to schytal. Chtěla jsem je jenom
varovat. Mohli by třeba dopadnout také tak. Jeden mrtvý stačí. Musí
být opatrní, protoţe je veskrze moţné, ţe ten kanibal udeří ještě
jednou. Kdyţ budou nebezpečí znát, snáze se mu vyhnou.“
„Jak reagovali?“ staral se Suko.
Laura polkla.
„Byli zaraţení a nejprve nebyli schopní nějak reagovat. Něco tak
strašlivého ještě v ţivotě neviděli. Všechno to chápu a také to potrvá,
neţ se z toho vzpamatují.“
„Co dělali potom?“
„Myslím, inspektore, ţe se ještě více semkli. Ano, jejich svazek
bude pevnější.“
„Jinak nic?“ divil se Suko.
Laura Lintocková se dívala na zem. „Mluvili o tom a byla jsem při
tom. Všechno jsem slyšela. Nedošlo k ţádné hádce. Všichni byli
stejného mínění.“
„Jaké je?“
„Chtějí si všechno nechat pro sebe.“
Odpověď nás nepřekvapila, přesto jsem měl určitý problém.
Zeptal jsem se: „Víc nic, paní Lintocková?“
„Zprvu nic. Potom si uvědomili, ţe se všichni dostali do velkého
nebezpečí. Pak se také dohodli a chtějí něco proti tomu podniknout.“
„Co?“
Laura se podívala Billovi do očí. „Byli vţdycky lovci. Nyní se z
nich stali lovci zvláštní. Lovci kanibalů nebo zombií, jak je
nazýváte.“
- 29 -
 „Zombií?“ opakoval jsem.
„Však jste viděli.“
„Oni chtějí toho vraha ulovit?“
„Ano.“
„Kdy?“
„To nevím, pane Sinclaire. Mohu si myslet, ţe si přinejmenším na
to nenechají příliš času. Znám je dostatečně. Tito přátelé jsou
rozhodnuti a jsou mému zavraţděnému manţelovi také něco dluţni.“
„Ale my to musíme vědět, Lauro.“
Ţena zachytila Billův starostlivý pohled. „Dobře, zkusím zavolat.
Nejlépe Trumanu Blackovi. Ten ţije sám.“
„To by bylo dobře.“
Laura Lintocková šla k telefonu. Na tvářích obou mých přátel
jsem viděl, ţe s tím, co ti tři muţi zamýšlejí, nejsou tak docela
srozuměni. Nebyli tak vybaveni a neměli ani potřebné znalosti. Jestli
tady skutečně vraţdí zombie, nebude tak jednoduché ji zahubit.
Laura Lintocková vytočila číslo a čekala na spojení. Měla smůlu.
Truman Black telefon nebral. Ještě se sluchátkem v ruce se obrátila k
nám.
„Je mi líto, ale Truman není doma.“
„Pak uţ je na cestě,“ řekl Bill a vstal. „Nechej mě to udělat,
Lauro.“
„A co. Co chceš?“
„Byli tři.“
„Chceš volat Carlesimu nebo Wilsonovi?“
„Tak jest.“
„Ne, prosím, Bille.“ O krok od něho odstoupila. „To by nebylo
dobré. Dohodli se, ţe svým ţenám o tom nic neřeknou. Nepustily by
je. Natolik je znám dost dobře. Bylo by nesprávné, kdybys teď…“
„Neměj strach, Lauro, Já jim nepovím pravdu.“
„No, kdyţ myslíš.“ Vyťukala číslo a sdělila, ţe volá k Wilsonům.
„Děkuji, Lauro.“ Bill přitiskl sluchátko k uchu. Téměř v tentýţ
moment se mu ohlásil ţenský hlas. „Dobrý den, paní Wilsonová,
moje jméno je Eastland. Rád bych mluvil s vaším manţelem.“
„Je mi líto, ale není doma.“
„Škoda.“
- 30 -
 „O co jde?“
„To mu musím říci osobně. Mluvili jsme o bezpečnostním
problému. Můţete mi říci, kde bych ho našel?“
„To já také nevím. Odjel se dvěma přáteli. Dnes to vypadá špatně.
Zkuste zavolat zítra večer, pokud se vám to hodí.“
„Dobrá, paní Wilsonová, to tak nespěchá. Mnohokrát děkuji za
ochotu.“
„Rádo se stalo.“
„Nejsou tu,“ řekl Bill, kdyţ poloţil sluchátko. „Jak jsem si myslel,
on i jeho oba přátelé jsou uţ na cestě.“
Nebylo to pro nás ţádné překvapení. Kdo drţí tak pohromadě, ten
se vydá také na cestu společně, i kdyţ jeden odpadne. „Mno,“ řekl
jsem a kývl na Lauru Lintockovou. „Myslím si, ţe teď jste na řadě
vy. Musíte nám poradit.“
„Jak to myslíte?“
„Lovecký revír tří přátel je rozsáhlý. Předpokládám, ţe se jeli
porozhlédnout tam. Konec konců váš muţ tam byl dopaden. Na
filmu bylo krátce vidět malé jezero. To by bylo pro nás dobré
výchozí stanoviště.“
„Patří k revíru. To znamená, ţe neměli nějak přesně ohraničený
revír, kdyţ chodili na lov. Měli tady určitou volnost.“
„Nemáte mapu?“ zeptal se Suko.
„Ano, máme. Přinesu ji. Je uloţena v muţově pokoji.“
Laura Lintocková opustila místnost. Zůstali jsme sami, dívali jsme
se na sebe, aţ Bill potřásl hlavou. „Lovci zombií, zatraceně. To je
šílenství, do čeho se tady ti chlapi pouštějí. Jestli jde opravdu o
zombii, tak můţe dostat ještě všechny tři.“
Suko ani já jsme neprotestovali. Nicméně měl jsem další problém.
„Jenom bych rád věděl, jak se zombie do tohoto prostoru dostala a
odkud pochází. Nemrtví nepadají jen tak jednoduše z nebe. Víte, co
tím míním.“
Věděli a přemýšleli o tom dál. Bill zformuloval tyto myšlenky do
otázky: „Myslíš, ţe je tam ještě někdo další. Ţe se tam dostane a
zahyne?“
„To nesmíme pustit se zřetele.“
„A na koho máš podezření?“
- 31 -
 Pokrčil jsem rameny. „To ti při nejlepší vůli nejsem schopen říci,
Bille.
Známe pouze jednu výchozí část celého problému. Objevila se
zombie, ale proč se vynořila, o tom nemáme ani potuchy.“
„Monstrum z jezera, Johne.“
„To bychom uţ měli.“
„Já vím, ale můţeme si to přece zopakovat.“
„Předpokládáme, ţe je to zombie,“ řekl Suko. „Ale zjišťuji, ţe se
na tom nemůţeme sjednotit. Je také moţné, ţe je to nějaký zdivočelý
člověk, ţe se tu několik let skrývá v lesích a teď chtěl jenom utišit
svůj hlad.“
„Na lidech?“ zeptal se Bill. „Tomu přece sám nevěříš. Viděli jsme
ten film.“
„Právě.“
„Co to má znamenat?“
„Nevycházet z toho, ţe je to zombie.“
„Podle mne uţ ano, Suko.“
„Proč?“
„Kdyţ jsem viděl ty jeho prokleté oči. Ty oční důlky, takový tupý
pohled.
Tak se dívají pouze nemrtví, a uţ jsem jich viděl dost. Svůj názor
si nenechám vzít, i kdybyste byli všichni proti mně. V tom mají ti tři
lovci pravdu.“
Laura se vrátila. Přinesla dvě mapy.
„Tady je zakresleno okolí. Modrá mapa je přesnější. Skoro
uprostřed je malé jezero.“
Rozprostřela mapu na stole a my jsme Lauru obstoupili.
Jezero jsme nemohli přehlédnout. Suko se ihned zeptal: „Na
kterém břehu se to odehrálo?“
Ukázala na jeden okraj prstem. „Tady, na jiţním břehu.“
Bill tam zakreslil kuličkovým perem kříţek.
tom nám Laura vysvětlila nejkratší cestu, která vedla k cíli.
Rovněţ nám ukázala, kde můţeme odstavit auto, protoţe dostat se s
vozem k jezeru a k posedu nebylo vůbec snadné. Terénní vůz by to
dokázal, ale také jenom s největšími potíţemi.
„Máte nějaký takový vůz?“
- 32 -
 „Ne,“ odpověděl Suko, „bohuţel ne. Nanejvýš bychom si ho
mohli půjčit.“
„To se nevyplatí.“
„Takţe pojedeme, kam aţ to půjde, a zbytek dojdeme pěšky.“
Laura Lintocková přikývla a zároveň si plně uvědomila, ţe brzo
zase zůstane sama. Naše návštěva ji na chvíli vytrhla z trýznivých
vzpomínek. Teď se v ní všechno zase vzedmulo a dala se do pláče.
Bill ji vzal do náruče. Utěšoval ji, ale i pro něho bylo těţké najít
vhodná slova.
„My to zvládneme, Lauro, to ti slibuju.“
Popotáhla několikrát nosem. „Jasně, zvládnete to. O tom jsem
přesvědčená. To vám také přeju. Jinak bych ti ani nevolala. Jenom je
to pro mne jiné, rozumíš? Ţiju ještě ve svém normálním světě, ale
ten se změnil. Nemohu prostě pochopit, ţe je to ještě můj normální
svět. Nevím, co budu bez Aceho dělat. Nevěřím také, ţe tady budu
moci dál ţít, protoţe mi tady všechno bude mého muţe pořád
připomínat.“
„Kdyţ to nebudeš moci vydrţet, přestěhuj se do Londýna. To je
přece jednoduché.“
„Můţe být. Nevím, zda se budu moci vrátit do svého bývalého
zaměstnání. Také se tam hodně změnilo. Ale to je hudba
budoucnosti. Musím se nejdřív vyrovnat s přítomností.“
Suko a já jsme uţ odešli ke dveřím. Bill s mladou vdovou nás
pomalu následovali.
Venku nás přivítalo jasné nebe a studený vítr.
Říjen se najednou ochladil, takţe jsme museli vytáhnout ze skříně
teplé svetry.
Náš vůz stál před domem. Suko chtěl řídit a Bill drţel mapy v
ruce. Při nasedání se zeptal: „Co uděláme, kdyţ ty tři lovce zombií
na cestě dohoníme?“
„Pošleme je domů,“ řekl jsem.
„Za předpokladu, ţe ještě ţijí,“ mínil Suko a připoutal se. „Co se
mne týče, myslím, ţe ti tři chlapi se prostě důvěřivě přiblíţí k té
zrůdě. A kdyţ zjistí, o co jde, bude uţ pozdě.“
Nikdo na to nic neřekl, ţádný ani nehlesl. Podíval jsem se na
hodinky. Bylo uţ odpoledne. V tomto ročním období zapadá slunce
- 33 -
brzo. Mnoho času nám nezbývalo.
Bill, který zaujal místo vedle Suka, zaťukal na mapu. „Tak do
toho, mladíku.“
Ještě jsem se jednou obrátil.
V otevřených domovních dveřích stála Laura Lintocková nehybně
jako náhrobek.

+++++

Robert Wilson a Sean Carlesi přišli k Trumanu Blackovi a šli

rovnou do garáţe, kde stál Range Rover. Byl to mohutný vůz, s
pevnými ráfky, ochranným rámem a pohonem na všechna čtyři kola,
takţe byl schopen zdolat i terénní záludnosti.
Převlékli se a byli, jak sami říkali, k boji a lovu připraveni.
Vysoké boty, pevný oblek, zelené kazajky a kompasy, také mobil –
to všechno rovněţ patřilo k výzbroji.
A samozřejmě zbraně!
Tentokrát nejen jejich lovecké pušky. Kaţdý z nich vzal s sebou
ještě pistoli a Truman Black drţel v rukou brokovnici se zkrácenou
hlavní. Krátce ji nadzvihl, neţ ji postavil do vozu.
„Nejraději bych měl samopal!“ zašeptal Robert Wilson. S tím
bych toho vraha proděravěl. Zatraceně, jak já ho nenávidím.“
Oběma ostatním mluvil z duše. Carlesi jenom podotkl: „Nejdřív
ho však musíme mít.“
„Porazíme ho!“ rozhodně, ale tiše prohlásil Black. „Na to se
můţete spolehnout.“ Urovnal si své zbraně. „Co jste řekli svým
ţenám?“
„Ţe jedeme zase ven.“
„A jak s časem?“
„Nic určitého,“ vysvětlil Sean. „Návrat jsem nestanovil. A ty,
Roberte?“
„Řekl jsem totéţ.“
„Musíme ještě natankovat a pak můţeme vyrazit.“
Black udeřil na kapotu. „Ještě jednou, zatraceně, kdyţ si
představím, koho jdeme ulovit, pořád mám ještě pocit, jako bych byl
na špatném filmu. To je přece úplná šílenost.“
- 34 -
 „Bohuţel byl ten film pravdivý,“ řekl Wilson.
„Já vím, zatraceně.“ Black zvedl pravou paţi. Prsty měl zaťaty v
pěst.
Oba další muţi znali to znamení. Vyrazili. Na jejich tvářích však
nebyl úsměv jako jindy, kdyţ si vyjeli. Jejich mimika vyjadřovala
pevné odhodlání, ale hluboko v očích se skrýval také pocit strachu.
„Mluvil ještě někdo z vás s Laurou?“ zeptal se Sean.
„Ne,“ odpověděl Truman.
Rob Wilson zavrtěl hlavou.
„Pak tedy můţeme jet.“
Nastoupili si. Truman Black byl řidič. Vrata garáţe byla otevřená.
Sean Carlesi, který si sedl na zadní sedadlo, jako poslední zavřel
vrata. To uţ řidič nahodil motor.
O něco později vyklouzl Range Rover z garáţe.
Lovci zombií byli na cestě.

+++++

Počasí sice bylo chladné, ale slunce nic neztratilo na síle, vlhkost
se vypařovala a tak se vytvářely první mlhavé zóny.
Bílé závoje se plazily na mnoha místech ze silničních příkopů a
mlha se převalovala i přes cestu.
Nechali jsme Kirkland za sebou a jeli po šedé silnici, kterou
vroubily vysoké stromy. Les byl teď docela blízko, ale nerostl aţ
úplně na okraj vozovky. Někdy ustupoval, jindy byl zase tak blízko,
ţe se větve stromů takřka dotýkaly střechy bavoráka.
Okolí nebylo rovné. Taková pahorkatina, ale ještě ne hory. Sem
tam zase široká údolí, do kterých náš pohled zabloudil. Bill měl na
kolenou rozloţenou mapu a pořád si něco pro sebe brumlal.
Seděl jsem na zadním sedadle a díval se z okna, aniţ bych něco z
krajiny vnímal. Nešla mi z hlavy Laura Lintocková. Pořád se mi před
mým duševním zrakem vynořovala tahle rozpolcená ţena. Také
vzpomínky na film mi v paměti neustále rotovaly. Byl to pro mne
úděsný záznam, stejně jako pro mé přátele. Za nejhorší jsem
povaţoval to, ţe účasten byl člověk. Jediný, který byl velice odváţný
a za svou odvahu musel zaplatit ţivotem.
- 35 -
 Listí stromů dostávalo nové zabarvení. Několika břízám se jiţ
prodírala navrch ţluť a vítr její listy jako první blýskavé dukáty
snášel k zemi. Zůstávaly přilepené na vozovce nebo přikrývaly
okraje silnice.
Pouze jedno auto jelo ve směru proti nám. Byl to náklaďák, který
vypouštěl husté oblaky výfukových plynů.
Myslel jsem také na ty tři lovce zombií a pochyboval jsem, ţe
vědí, do čeho se vlastně pustili –
Moţná je potkáme a pak jim dáme radu, aby to prostředí opustili a
lov na nebezpečného zabijáka přenechali nám.
Jestli se budou naší radou řídit, bylo víc neţ otázkou. Neznal jsem
je, ale uměl jsem si představit, ţe se tak lehce nevzdají.
Zprvu Bill lehce udeřil do mapy, potom se otočil ke mně.
„Nebude to trvat dlouho a budeme muset silnici opustit, Suko.“
„Kde můţeme zastavit?“
Bill se znovu podíval do mapy a řekl: „Pokud mapa nelţe, vede
cesta k malé pasece v lese. Odtud musíme dál jít pěšky a také v
nejkratším čase dosáhneme místo činu.“
V následujících minutách jsme mlčeli. Suko řídil pomaleji. Dávali
jsme při tom pozor na levou stranu silnice. Listnáče nám ztěţovaly
výhled. Hustý podrost zakrýval malý příkop.
Najednou byla skulina tady. Tak rychle, ţe ji Suko přejel.
Zastavil, zacouvali jsme, potom inspektor otočil volantem doleva a
opustili jsme hladkou silnici, abychom vjeli na cestu, která ani cestou
nebyla. Spíš jakási zvláštní houpačka, pokrytá listím a ulámanými
větvemi.
Suko zasakroval. Bylo mu líto, ţe musí svého milovaného
bavoráka tak týrat, ale chtěl jet dál. A to jsme mohli jenom tudy.
Světlo se ztratilo. Nyní tvořily stromy jakési nosníky pro střechu,
skrze kterou listy z velké části vyfiltrovaly světlo, takţe jsme jeli
temným tunelem.
Bill ukázal dopředu. Tam bylo světlej i. „Tam uţ musí být
paseka.“
„Bylo by uţ také na čase,“ reptal Suko.
Bill se nemýlil. Byla to paseka, která leţela jako ostrůvek
uprostřed lesa. A byla prázdná. Ţádná bouda nebo hromady dřeva.
- 36 -
Jednoduše pouze na to, aby slouţila jako parkoviště.
Po vystoupení jsme všichni cítili chlad a vlhko, které se nám
vinulo kolem našich těl. Při pohledu zpět bylo moţné rozeznat jemné
šedé pásy, které si za námi razily cestu. Byly jako řídký, neutrálně
vonící kouř, který se prodíral z kdejaké díry.
Zatímco Suko zamykal auto, šel jsem k Billovi. Ten rozloţil mapu
na kapotu.
„Kudy musíme jít?“
„Moment, ne tak rychle.“ Špička propisovačky byla namířena na
místo, na kterém jsme stáli. Úzká lesní cesta byla zakreslena jako
tenká čára, která přesně na tomto místě končila.
Reportér měřil trasu aţ k jezeru.
„Uţ to není daleko.“
Plácl jsem ho do zad. „Tak hybaj, starý brachu.“
„Uţ, uţ.“ Sloţil mapu a ukázal na trs kapradí, které vypadalo jako
poněkud málo vzrostlé palmy. „Musíme tudy.“
„Jsi si jist?“ zeptal jsem se.
„Přinejmenším je to ten směr. Také pamatuj, ţe se máme dostat k
posedu.“
„Dobře.“
Měli jsme sice pevné boty a odpovídající oblečení, ale do
divočiny jsme vybaveni nebyli. Chyběl nám například dalekohled.
Ten jsme tak narychlo nezajistili.
Suko převzal vedení, Bill kráčel uprostřed a já na konci.
Nebyl to dlouhý pochod, ale museli jsme počítat s malou oklikou.
Neustále nám překáţely v cestě stromy, které často leţely napříč,
jak byly nějakou vichřicí vyvráceny. Bylo to ideální území pro
zombii, která se tady mohla schovávat.
Nemohl jsem si pomoci, ale tento les, který vypadal jako
kterýkoliv jiný, mi připadal nějak nepříjemný. Ţádný důvod jsem pro
to neměl, ale něco se mi v nitru příčilo. Nemělo to rovněţ co dělat se
zombií. Byla to jakási předtucha, ţe jsme vstoupili na území, před
nímţ by bylo lépe se polekat.
Poněkud jsem se zdrţel. Při pomalé chůzi jsem mohl lépe
pozorovat okolí. Les nebyl zrovna nejhustší. Mezerami mezi bouřemi
polámanými stromy prosvítalo bledé světlo jako přes roztrhanou
- 37 -
oponu.
Dále nahoře, blízko vrcholků, bylo ještě jasno. Ale světlo se
měnilo. Čím více u země, tím bylo temněji. Podklad sestával z vlhké,
nahnědlé hmoty, na které ještě leţelo listí z loňského roku.
Suko a Bill dorazili ke stromu, který spadl na cestu směrem zleva
doprava.
Jeho koruna vytvořila spleť, přes kterou nebylo moţné
proniknout.
Skoro jsem získal dojem, ţe stojím v nějaké velké hale.
Suko nejdřív myslel, ţe nejsem poblíţ. Před mohutným kmenem
vyvráceného stromu zůstal stát a rozhlíţel se kolem.
„Co je s tebou, Johne?“
„Ještě to nevím.“
„Nějaký problém?“
„Ne přímo.“
Také Bill zpozorněl. „Máme přijít?“
„Ne, zůstaňte klidní. Budu hned u vás.“
Nelhal jsem.
Chtěl jsem jen něco vyzkoušet. Týkalo se to především mé vnitřní
nejistoty a určitého varování, které se mne stále drţelo. Proto jsem
především vloţil ruku do kapsy, ve které jsem měl schován kříţek.
Zahříval se!
Byl jsem na všelicos připraven, ale tato reakce mne překvapila.
Himlhergot, znal jsem to uţ dlouho a věděl jsem, ţe pro takové
zahřátí musí být nějaký důvod. Byl to také tento případ, kdy se nic
tak nezměnilo, ale poněkud mne překvapilo, ţe k tomu došlo.
Moji přátelé mne nechali v klidu. Vytáhl jsem kříţek ven, poloţil
ho na dlaň, aniţ by při tom teplo zmizelo. Uţ to bylo neobvyklé.
V mém bezprostředním okolí se nic nepřihodilo.
Obezřele jsem se rozhlíţel kolem sebe a kráčel jsem pomalu dál.
Suko s Billem na mne čekali. Stáli vedle sebe a pečlivě mě
pozorovali. Dříve neţ jsem k nim dorazil, uviděli na mé dlani kříţek.
„Co to znamená?“ zeptal se Bill.
Pověděl jsem jim to.
„Pak je však zombie tady – nebo?“
Pokrčil jsem rameny. „Ani zdání. Prostě to tak musí být. Jenom
- 38 -
tomu z nepochopitelných důvodů nemohu věřit.“
„Proč ne?“
Před odpovědí jsem se lehce usmál. „To je dobrá otázka, trefila
přesně k jádru. Mám dojem, ţe jsem nějakým způsobem
manipulován.“
„Jenom ty?“
„Ne, také to okolí tady. Vypadá normálně a také je normální,
přesto tu leţí něco utajeného, co nejsem s to objevit a zařadit. Ani to
přesně nevím, Bille, ale kříţek nereaguje bezdůvodně. Chce mi
ukázat na něco, co je někde schované.“
„Napadá tě něco?“
„Ne, přímo ne, ale uţ teď vám mohu říct, ţe to není
bezpodmínečně zombie. Myslím, ţe za tím vězí něco víc. Jiná moc.“
Suko, který aţ dosud klidně poslouchal, nyní zasáhl. „Nedělej si
péči, Johne, najdeme to.“
„Ano. Přesto se mi nelíbí být manipulován.“
Vrátil jsem se znovu k tématu. „Není to pouze zombie. Musíme se
připravit na něco zcela jiného a moţná také na něco velmi
nebezpečného. S lesy jsme uţ získali své zkušenosti, ale tady
přichází něco nového nebo něco nově starého.“
Suko se vědoucně zasmál. „Myslíš určitým směrem, to si dovedu
představit.“
„Tak jest.“
„Hej, nechcete mi to objasnit?“ postěţoval si Bill.
„Jasně. Mandragora.“
„Ach.“
Reportér vyvalil oči. „Opravdu myslíš na démona prostředí?“
„Tady všude.“
„K tomu se hodí i zombie,“ řekl Suko. „Uţ před lety jsme jednou
zaţili, jak mu slušela jeho hrůzostrašná postava. Tenkrát jsme dosáhli
toho, ţe jsme s ním uzavřeli kompromis. Doufám, ţe si na to ještě
vzpomene.“
V to jsem doufal také, protoţe Madragora byl démon, kterého
jsem mohl jen těţko ohrozit. Neţil na nějakém určitém místě nebo
stanovišti, ale byl po ruce kdekoliv.
Kdokoliv v něm mohl vidět stráţce přírody, který vystupuje proti
- 39 -
lidem velmi rigorózně, kdyţ poškozují přírodu. To jsme zaţili a mohl
také mne usmrtit, kdybych ho nepřesvědčil, ţe se mi v principu vede
stejně jako jemu. Také já jsem byl na stopě po narušitelích pořádku,
jenom jsem volil jiné metody. Na této bázi jsme se shodli a uzavřeli
příměří. To bylo bohuţel víc křehké neţ pevné.
V posledních sekundách jsme zmlkli. Aţ se Bill zeptal: „Co bude
dál. Zůstáváme u našeho plánu? Navzdory Mandragorovi?“
„Je to jenom podezření.“
„Já vím. Takţe jdeme?“
„Ano.“
Tentokrát jsem byl ještě pozornější a opatrnější. Mandragora byl
někým, kdo měl nějakou podobu a současně zase ne. V principu to
byl duch, ale byl s to ukázat se v trojrozměrné podobě a přitom mít
přírodu pod kontrolou.
Tak bylo moţné, ţe se proměnil ve strom, který náhle oţil podle
svých zákonů. Jiţ jsme zaţili, ţe byl kusem půdy, a tak se proměnil,
ţe své nepřátele strhl do hloubky.
V kaţdém případě dokázal řádně překvapit. Mohl opravdu vězet
za vším a byl jsem zvědav, jakou hru tady provádí. Pokud mu jde
také o lidi, potom smrt Ace Lintocka konečně znamenala, ţe i ti tři
ostatní jsou v největším nebezpečí. Bude pro nás důleţité je najít.
Šplhali jsme přes překáţku, dvakrát jsme sklouzli po vlhké a
lepkavé kůře, aţ jsme ji nakonec přece jen zdolali.
Zaplavilo nás ticho. V tomto lese nic neţilo. Ţádný ptáček tu
necvrlikal a kaţdý list, kaţdá kapradina a kaţdá větev jako by
zadrţovaly dech. Jestliţe opravdu leţelo v lese kouzlo, pak to bylo
pro nás málo příznivé.
Bill měl mapu zastrčenou ve své boční kapse. Nikdo z nás ji
nepotřeboval, protoţe první cíl uţ bylo vidět. Na naší cestě se nám
přiblíţil okraj lesa, kde se mohlo denní světlo lépe rozšířit a najednou
jsme spatřili výtvor, který se nepodobal stromu, i kdyţ byl ze dřeva a
tyčil se jako věţ na tenkých nohách do výšky.
Před námi stál posed, na kterém muţ jménem Ace Lintock musel
sedávat.
Po několika málo krocích jsme stáli na kraji lesa, podívali se
doprava a uviděli lehce se svaţující volnou plochu, která končila aţ
- 40 -
na břehu jezera.
„Jsme tady!“ řekl Bill. Znělo to nějak ulehčené. „A všechno to
vypadá tak, jak jsem si představoval.“
„Jsi zklamán?“
„Jistě, Johne.“
„Proč?“
„Čekal jsem nějakou zatracenou zombii, abych jí mohl střelit
kulku do lebky. To by byla absolutní šlehačková čepička.“
Suko uvaţoval realističtěji. „Ty tři lovce zombii jsme ani
nezahlídli.“
„Ti se tady vyznají.“
„Mimoto tu uţ určitě byli,“ mínil Bill. „Dejme se k jezeru.“
Proti tomu nikdo nebyl.
Cestou k němu jsem opět vzpomínal na film. Bylo to hrozné, jít
stejnou trasou a zůstat stát tam, kde ten muţ přišel tak strašlivým
způsobem o ţivot.
Bylo proto pochopitelné, ţe mi naskočila husí kůţe.
Půda byla vlhká a hladká. Na tichou hladinu se pokládaly první
závoje mlhy. Aţ nastane noc, budeme jistě zahaleni hustou mlhou.
To znám ze severu naší země.
Jezero leţelo klidně před námi. Hladinu nečeřily ţádné vlny a i
vítr nějak usnul. Zdálo se, jako by uposlechl rozkaz nějaké vyšší
moci.
Podle stop na zemi bylo poznat, kde oba bojovali. Krev uţ uschla
a změnila svou barvu. Nebyla uţ červená, ale hnědá a lpěla na
rozličných místech.
Ace Lintock se bránil, to jsme věděli z filmu. Ale byl na to příliš
lehce vybaven. Čerstvé stopy mohly být po ruce, ale nebylo lehké je
odhalit, protoţe tráva se uţ zase vztyčila.
„Nevěřím, ţe se znovu vrátí na místo činu,“ řekl reportér.
„Musíme ho hledat někde jinde. Umím si dobře představit, ţe se stará
o ty tři lovce zombií. Jak ho odhaduji, nedá jim nejmenší šanci.“
Museli jsme dát Billovi za pravdu. Teoreticky nemělo smysl,
abychom tady zůstávali. Pro nás bylo důleţité najít ty tři muţe a
dostat je z nebezpečné zóny, i kdyţ to nebude snadné, protoţe, jak se
zdá, nebudou rozumní.
- 41 -
 „Kde začneme s hledáním?“ zeptal se Suko.
„Mohli bychom jít kolem jezera.“
„To není špatné, Johne. Ale zůstaneme spolu a…“
„Zatraceně, co to bylo?“ zašeptal najednou Bill a rychle se otočil.
Také my jsme se obrátili. Pak jsme to uviděli.
Strnuli jsme úţasem, protoţe s něčím takovým jsme nepočítali.
Před našima očima se zlomil posed!

+++++

Nebyla to ţádná hrozná a děsivá scéna, přesto jsme byli více neţ
překvapeni a zamrazilo nás. Posed ještě stál, ale kýval se zleva
doprava a při tom pohybu jsme slyšeli, jak praská jeho dřevo. Ten
zvuk se mi nelíbil. Znělo to jako pomalé praskání kostí.
Přitom to nebylo sedadlo.
Jeho kůly se zlámaly. Horní část s lavičkou spolu s nad ní
postavenou střechou z dřevěných prken se rovněţ komíhala. Zřítila
se také a naráz nebylo nic, co by kdo mohl povaţovat za posed.
Celý se rozlámal a převrhl se dopředu. Přitom se uvolnily trosky,
které padaly na nás, takţe bylo nebezpečí, ţe nás zasáhnou.
Přistály před námi na měkkou zem, sklouzly ještě kousek dál, ale
jiţ ne nebezpečně.
Potom bylo dobře. Jenom kůly ještě trčely ze země.
V místě zlomení prosvítalo světlé dřevo. Víc nebylo nic vidět.
Bill dostal svou vtipnou chvilku a zeptal se mne: „To tys to
sfoukl?“
„Jasně, ty sis nevšiml?“
Mlčel.
Ani Suko neřekl půl slova. Bylo nám jasné, ţe ten posed nečekal
na nás proto, aby se pak zhroutil. Za to byla zřejmě odpovědná jiná
síla, kterou jsme neviděli, ale která byla po ruce a skrývala se v
hloubi země.
Byla to jen domněnka, kterou jsem šeptem vyřkl. „Mandragora?
Mohl by to být náš přítel.“
„Přítel je dobrý,“ pravil Suko.
„A kde vězí teď?“ Bill šel dopředu. Chytl kus dřeva, udeřil s ním
- 42 -
do jezera. „Jestli po nás něco chce, tak ať se ukáţe.“
„Můţe to být nějaké varování,“ řekl jsem.
„No a? Chceš ho akceptovat, Johne?“
Podíval jsem se na Billa. „V ţádném případě. Zůstaneme, ale
mohl bych zkusit navázat s ním kontakt.“
„Ty ho snad umíš zavolat?“
Nestaral jsem se o jeho slova. Bill byl trochu vyveden z míry, také
ţádný div po tom filmu. K tomu jsme se navíc zdrţovali na místě,
kde se ta hrůza stala.
Šel jsem tam, kde stával posed. Nyní jsem musel odstraňovat jeho
zbytky, přitom jsem ale měl kříţek volně leţet v ruce a cítil jsem, jak
se zahřívá.
Mandragora byl tedy nablízku. Někde tady číhal. Dost moţná, ţe
čekal právě na mne, a zase jsem ucítil, jak mě svrbí kůţe.
Posed stál těsně na kraji lesa. Přesně tam jsem zůstal stát a díval
jsem se přes toto stmívající se území. Mandragora byl démon, který
neměl určitou podobu. Mohl se obdivuhodně maskovat a přitom
opustit přírodní úkryt.
Viděl jsem ho jiţ ve stromech a kořenech, kde se ukázal v podobě
prastaré tváře. Několikrát tvořil jeho hlas šuměním větru, ale tady
bylo bezvětří. Ani hladina jezera se nepohnula.
Čekal jsem.
Hledal jsem kontakt. Uplynulo půl minuty, pak celá minuta. Suko
s Billem čekali na břehu. Nezasahovali do ničeho a nechali mne v
klidu.
V samotném lese jsem nezaznamenal ţádnou změnu. Špačci
zůstávali jako namalovaní. Ţádné chrastění, ţádné listí nepoletovalo
po zemi a nevynořil se ani ţádný zabiják.
A přece tu byl.
Čekal na mne, cítil jsem ho. Ţádný náraz větru, byl to hlas
vycházející z lesa. Chrastění, šepot, tajemné zvuky, které společně
vydávaly hlas a znovu formovaly slova.
„Uţ jsme se dlouho neviděli, Johne Sinclaire. Ale pořád jsem
věděl, co se s tebou děje.“
„Ano, jak to vidíš?“ zašeptal jsem zpátky.
„Proč jsi přišel? Kvůli čemu se do toho mícháš. To není tvoje věc.
- 43 -
Pamatuj přitom, ţe jsme spolu uzavřeli mír nebo kompromis.“
„To jsem nezapomněl. Také jsem jej uzavřel s tebou a ne s
nějakým kanibalem nebo zombií. Věřím, ţe to neudělal jen z
vlastního popudu. Jednoho člověka usmrtil tak strašlivým způsobem.
Domnívám se, ţe za tím vězí něco víc, co se mi dosud nezjevilo. Ty
jsi tím, který ho řídil. Ty sám, Mandragoro.“
„Ano, máš pravdu.“
„Proč? Proč jsi znovu sáhl po tomto prostředku? Proč vraţda?“
„Ţádná vraţda. Johne Sinclaire.“
„A co tedy?“
„Je to pomsta.“
Málem bych se rozesmál. „Skutečně pomsta na tomto člověku?
Co ti udělal?“
„Nezůstane pouze při něm. Jsou tu ještě další tři, kteří vtrhli do
mého světa. Pro ně si ještě budu muset dojít.“
„Copak udělali tak zlého, ţe je chceš zabít?“
„Jsou to nepřátelé přírody.“
„Protoţe jsou lovci?“
„Ano protoţe loví. Protoţe neberou ţádné ohledy. Drancují můj
svět. Střílejí. Zabíjejí zvířata. Neberou ţádný ohled. Také kácejí
stromy, které nejsou nemocné. Křik stromů slyším ještě znít v uších,
ale neznají ţádné slitování. Proto to s nimi musím skoncovat, rovněţ
zemřou.“
„Prostředníkem nějakého pomocníka.“
„Stojí na mé straně.“
„Kanibal. Odkud přišel? Nemohl jsi probudit nějakého mrtvého?“
„Ne, ale je to můj výtvor. Udělal jsem ho podobným na člověka.
Někdo ho stvořil a on ze svého jiného světa uprchl do mého. Do
tohoto lesa, ve kterém se schovává s tím, ţe ho nikdo nenajde.“
„A kdo ho hledá?“
„Tvoji přátelé a kolegové.“
„Tedy policie. Určitě ne bez důvodu?“
„Byl uprchlý trestanec, jak se mi přiznal. Také se uţ nikdy nechtěl
vrátit zpátky a proto jsem ho přijal k sobě. Vysvětlil jsem mu, ţe
člověk a příroda jedno jsou. Ţe jeden potřebuje jenom najít
odpovídající cestu a udělá z toho tu pravou jednotu.“
- 44 -
 „Jak jsi to dokázal?“
„To je moje tajemství, ale víš sám, ţe jsem s to v přírodě mnohé
uvést do pohybu. Tak se stal mým sluţebníkem. V jeho ţilách teče
ještě lidská krev, ale také přírodní šťávy, které stále znovu probouzí
k novému ţivotu rostliny, květiny a stromy. Je to stvoření, jaké si
představuji. Je to člověk a zároveň dědic přírody. Není to jen
magický kořen, jak ho znáš. Je uţ o stupeň výš. Ještě ne docela
perfektní, ale uţ se s ním obejdu, Johne.“
„Ano, je to brutální zabiják, který lidi nejen vraţdí, ale dělá s nimi
i něco jiného. Je to jakýsi druh bio-ghoula.“ Musel jsem tento dojem
prostě říct, tak posměšně jej také poslouchal, ale nenapadlo mne v
daném okamţiku ţádné jiné srovnání.
Mandragora to akceptoval.
„Znáš mé stvoření jen od vidění, Sinclaire.“
„Jak roztomilé,“ řekl jsem sarkasticky. „Pak bude určitě dál
vraţdit.“
„Musí to dělat. Abych mohl les vyčistit. A do budoucna bych ho
chtěl čistý udrţet. Ale teď jsme teprve na začátku. Dostanu spoustu
nových pomocníků a nenechám si nikým překáţet. Ani od tebe a
tvých přátel, Johne Sinclaire. Na tomto základě se nemůţeme
shodnout.“
„Tím jsi zrušil naše příměří?“
„Ne, já ne. Záleţí to na tobě.“
„Znáš mne!“ zvolal jsem do lesa. „Ty víš, ţe ochrana lidského
ţivota je u mne na prvním místě. Dal jsem slib a jsem odhodlán ho
dodrţet.“
„Nechej mi ty tři.“
„Nikdy!“
„To je škoda, Sinclaire. Přitom toho máme tolik společného.“
Nevyšel mi vstříc a ani já jsem neustoupil. Ale při jeho posledních
slovech jsem slyšel, jak jeho hlas pozvolna slábl a nakonec plynul
jako tichý vánek, aţ byl pohlcen stromy a křovisky.
Les přede mnou leţel jako velký ponurý stan, z něhoţ se vytratily
poslední známky ţivota. Nespatřil jsem ţádný pohyb mimo setkání s
Mangragorou. Ţádný strom se nezměnil. Také se ţádný nehýbal. Ani
větve mne nešlehaly, ale věděl jsem, ţe se něco stane.
- 45 -
 Pomalu jsem se otočil. Nenapadlo mne obrátit se klesu zády, ale
chtěl jsem jít svým přátelům normálně naproti.
Čekali na mne.
Nyní se opět zvedl vítr, zavanul přes vodu a na hladině vyvolal
vlny.
Suko a Bill na mé tváři poznali, ţe se něco stalo. Bill uţ nedokázal
krotit svou netrpělivost. „Tak uţ promluv!“ zašeptal.
„Mluvil jsem s ním.“
„Ale ne se zombií.“
„Ne, s Mandragorou.“ Nechal jsem kříţek znovu zmizet. „Ohlásil
se.“
„Co se stalo potom? Jsi přece něco jako jeho přítel, Johne.“
„Proboha, to ne. Jestli se nepletu, tak dokonce vypověděl naše
příměří. Nevypadá to pro nás nijak zvlášť dobře. Pro lovce zombií
samozřejmě také ne. Chce se do nich nekompromisně pustit.“
„Co chce?“ zeptal se Suko.
„Pomstu!“
„Ach. A za co?“
Vysvětlil jsem svým přátelům, co jsem se od démona prostředí
dověděl.
Dovedli ho právě tak málo pochopit jako já a několikrát kroutili
hlavou.
„To je přece zvrácenost!“ zašeptal Bill. „Chtít vyrobit nějakého
člověka nebo Golema. Zasahovat do díla Stvořitele.“
„Jako také vţdy, Bille, provedl to. Jak mu rozumím, je ten kanibal
dobrý prototyp, se kterým se zdá být spokojen.“
„Zvrácenost. To je kolosální šílenost.“ Bill mne udeřil do ramene.
„Ještě jednou, propánajána, to nemůţeme nechat jen tak. Musíme
proti tomu zakročit, a to všemi prostředky. Měl bys nasadit svůj
kříţek a…“
„Uklidni se. Nemáme ţádný cíl.“
„Jak to?“
„Neviděl jsem ho přece, pouze slyšel jeho hlas. To jsem přece uţ
říkal. Věci právě nejsou tak jednoduché.“
„Pak nevím také nic dál, Johne.“
Suko byl opět věcný. „Měli bychom se postarat o ty tři lovce, neţ
- 46 -
je tahle zombie zabije.“
„Nic raději neţ to. Kde je můţeme najít?“
„To ti musí říci Mandragora!“ odvětil Bill.
„Můţeš se ho zeptat.“
Byli jsme skutečně bezradní.
Aby vůbec něco dělal, vytáhl Bill mapu, rozevřel ji a pevně ji
drţel oběma rukama. „Dobrá,“ řekl, „podíváme se ještě důkladně po
okolí. Stojíme tady u jezera. Na severu je kempink, ale ten není na
mapě zakreslen. Nevěřím, ţe je tam otevřeno něco jako základna.
Umím si představit, ţe jej vyuţívají okolo jedoucí auta. V protikladu
k nám přijeli zřejmě přímo tam. Vede tam ještě jedna cesta nebo
úzká silnice, jak je tady zakresleno. Pak nám nezbývá nic jiného, neţ
začít hledat odtamtud. Někde ten vůz stát musí.“
Teď čekal na náš názor. Suko dal najevo svůj jako první. „To je
jedna moţnost, ale ne taková, která se mi líbí.“
„Proč ne?“
„Protoţe stojí příliš mnoho času, Bille.“
„Přijímám. Co říkáš ty, Johne?“
„Souhlasím se Sukem. Musíme najít nějakou jinou moţnost.“
„Také by mi byla milejší.“
„Nejlepší by bylo, kdyby nám ta Mandragorova kreatura přeběhla
přes cestu. Ale dobře ho najdeme jenom tam, kde se zdrţují ti tři.“
„Ano, a proto…“
Trhli jsme sebou. Nikdo nepromluvil, kdyţ jsme uslyšeli
rachotivý zvuk, který přišel přes jezero. Bylo tu jen jedno vysvětlení.
Výstřel!
Ale padl zatraceně daleko.

+++++

Natankovali a byli nachystáni jako vojáci táhnoucí do války.

Tři lovci zombií znali zdejší prostředí jako své boty.
Nepotřebovali ani pouţít oficiální cestu, a tak se Truman Black
protloukal se svým Range Roverem napříč krajinou tak dlouho,
dokud mu ţádné stromy nepřekáţely. Byla to vskutku nejkratší trasa

- 47 -
k jezeru. Nebyla také zalesněna, ale jen pokryta křovisky a vysokou
trávou, coţ terénní vůz snadno zvládl. Jeho kola rozrývala měkkou
zem a na nebi se pozvolna ukazovaly mraky. Slunce se za nimi
skrylo. Odpoledne jiţ značně pokročilo a schylovalo se k večeru.
Nemluvili. Věděli, kde se musí zastavit. Bylo to jedno místo
blízko vody, o němţ věděli. Postavili si tam boudu, která v principu
nebyla nic jiného, neţ zepředu otevřený přístřešek s výhledem na
jezero. Kdyţ pršelo, poskytl jim ochranu před deštěm a v létě si tam
také se svými ţenami a přáteli uţívali grilování.
Čas míjel. Nikdo také neuvaţoval o tom, ţe se jejich myšlenky
točí kolem jiné věci, která pro ně v blízké budoucnosti ještě byla
připravena. Byli přesvědčeni o tom, ţe najdou kanibala. Ačkoliv byla
krajina nepřehledná, mohl by se ukázat. Jednoduše musí přijít. Chtěli
ho vyprovokovat, aby ho pak nechali vběhnout do pasti.
Truman Black řídil. Jako ostatní byl rovněţ velmi pozorný. Jeho
oči se neustále pohybovaly. Prozkoumával prostor před vozem.
Dával pozor na nějaký pohyb nebo na nějaký cizí zvuk, na stíny,
které se nenadále objevovaly a kmitly se přes vůz jako předtím tři
srnky. Ve své fantazii si něco představoval, ale nic se nestalo.
Proto se uţ díval na jezero před sebou, které mu připomínalo
převeliké tmavé oko, které však nemělo zornici. Muţi jezero znali.
Za horkých dnů se jiţ v jeho vodě koupali nebo po něm pluli v člunu.
Byly to jen ještě vzpomínky, ale vynořily se také před Trumanem
Blackem, který drţel oběma rukama volant. Nebylo to lehké řídit
Rover. Ani ne tak samotný vůz, ale na nerovném povrchu s příkrými
prohlubněmi musel člověk dávat sakra pozor.
„Nic,“ hlásil se Carlesi ze zadního sedadla. „To zatracené
zombijské prase někam zalezlo.“
„Však ještě přijde,“ tvrdil Robert Wilson. „Spolehni se.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„V jeho hladu,“ vysvětlil Wilson tvrdě a hořce znějícím hlasem.
„Kanibalovi lidé voní. Ví přesně, kde svou kořist najde.“
„Poslyšte,“ postěţoval si Black. „Mně to uţ stačí. Chci být
konečně v naší boudě. Tam musíme kaţdopádně zůstat. Ţádné
samostatné akce, rozumíte?“
„Ano, jak jsme se domluvili.“
- 48 -
 Dál mlčeli. Blízkost jezera jiţ byla po všech stránkách zřejmá,
protoţe z vody se podél břehu plazily páry jako šedé roztřepané paţe
duchů, které se ovíjely kolem kaţdé překáţky. Dorazily uţ aţ k vozu.
Wilson a Carlesi narazili zároveň do stropu, jak Rover dostal
zespodu mohutný náraz. Řidič ne, ten se pevně drţel volantu, ale od
svých Přátel to hezky schytal. Oba sakrovali.
„Nemůţeš dávat pozor?“ řvali oba unisono.
„To jsem neudělal já.“
„Jakto?“
„Já to nebyl, Seane.“
„A kdo tedy?“
„Nemám ponětí, zatraceně. V ţádném případě jsem nevjel do
ţádné díry.“
„Bylo to, jako by nějaká obrovská pěst atakovala Range Rover do
výšky.“
„Ano, také mi to tak připadalo.“
Sean Carlesi se ostře zašklebil. „Zombie?“ V jeho hnědých očích
to zajiskřilo.
„Blbost.“
„Kdyby se to nestalo, tak jsem vás hladce přivezl.“
Wilson se opět obrátil, aby se mohl dívat dopředu. Předtím sjeli z
malé vyvýšeniny dolů a teď se nalézali na stejné úrovni jako jezero.
Sice ještě mysleli na ten tvrdý úder, ale důleţitější pro ně byl pohled
dopředu.
Pobřeţí z rákosí a houští jiţ mohli se zapnutými světly dosáhnout,
ale muţi jeli bez světel. Nad vodou se tvořila pára. Několikrát
zafoukal vítr a vytvářel z ní průsvitné figury, které se všelijak
kroutily.
Nablízku nebylo člověka. Nic na ně nečekalo, a přesto se necítili
dobře. Nemluvili o tom, pouze to cítili. Něco mezi ně dolehlo, něco,
co poprvé vzniklo v poslední době. Truman musel vůz stočit trochu
doprava, aby se dostal na místo, kde stála jejich bouda. Nebyla vidět
včas, protoţe byla obklopena kruhem křoví a dvěma malými
zmrzačenými stromy. K jezeru ovšem muţi území vymýtili. Tak byla
cesta k jejich třem člunům, které leţely kýlem na zemi, volná.
Čím blíţ se dostávali k cíli, tím důkladněji si Truman Black stíral
- 49 -
pot z čela. Muţ měl pevně sevřené rty a připomínal znovu vojáka za
války, který kaţdým okamţikem počítá s nepřátelským útokem.
Před ním se nic nedělo.
Nechtěl se vystavovat ţádnému riziku.
Dálkové světlo!
Náhle zazářilo, ale nemělo to ţádný smysl. Při tomto světle ještě
ne. Na setmění si muţi budou muset ještě chvíli počkat.
„Co je?“ zeptal se Carlesi.
„Nic, jenom zkouška.“
„Jsi nervózní, ne?“
„Ty snad ne?“ opáčil Truman.
„To jo, jsem pořádně nervózní. Mám pocit, ţe uţ jsme vlezli do
pasti. Chtěl bych, aby uţ bylo ráno.“
Řidič neodpověděl. Nechtělo se mu dál diskutovat, ale Carlesi mu
mluvil z duše. Byli také jen pár metrů od místa, kde mohli zastavit a
vystoupit.
Zase se to stalo.
Tentokrát byl náraz ještě tvrdší. Také Black ztratil kontrolu. Jeho
ruce sklouzly z volantu a také noha ztratila kontakt s pedály. Přiškrtil
motor, zvrátil se dopředu a potom zase zpátky, slyšel nadávky svých
přátel a Range Rover se zarazil jako starý paličatý mezek, kterému se
nechce pokračovat v cestě. Musela to být značná síla, která jej
nadzvihla a znovu spustila dolů.
Do tohoto tísnivého a také praskajícího zvuku pronikal jiný hluk.
Tvrdě znějící praskání a skřípání, které naráz utichlo, jakmile Range
Rover dosedl a nehnul se z místa.
Teprve po chvíli se tři přátelé uklidnili. Ale nevystoupili. Zůstali
na svých sedadlech jako přibití. Seanu Carlesovi tekla z nosu krev,
jak narazil obličejem do předního skla a pohmoţdil si nos.
První našel znovu řeč Black. Obrátil se k svému mrtvolně
bledému sousedovi a přesně věděl, ţe jeho obličej nijak jinak
nevypadá.
„Zatraceně, co se to stalo, Robe?“
„Nemám ponětí. Ale zombie to nebyla!“
Truman přikývl, zatímco Carlesi mu nechtěl dát za pravdu. „Jak
to, ţe ne zombie? Jaký grázl se tu ještě potuluje?“
- 50 -
 „To já přece nevím.“
„Musel jsi to přece vidět, Trumane.“
„Ne. Nic jsem neviděl. Bylo to pod vozem a ne před námi.
Nemohl jsem nic vidět.“
Robert Wilson se drţel zpátky a vyrukoval s návrhem. „Poslyšte,
přestaňte se hádat. Nechci zůstat v autě. Musíme vystoupit. Tak
uvázneme v pasti.“
I další dva byli stejného mínění, a tak opatrně otevřeli dveře.
Truman byl venku jako první. Vzal si s sebou brokovnici a kdyţ
opouštěl auto, měl ji připravenou k výstřelu.
Drţel stráţ. Také Carlesi roztřeseně opustil auto. Drţel pevně
svou pušku, jejíţ ústí se chvělo.
Rovněţ Wilson opustil auto z druhé strany a byl to on, kdo zaklel.
Neţ se mohli ostatní něco zeptat, podal vysvětlení sám. „Všechna
čtyři kola jsou roztrhaná. Jako rozřezaná nějakým zatraceným
noţem.“
„Coţe?“ vykřikl Carlesi. „Zbláznil ses, to není moţné!“ Nebyl k
zadrţení, sklonil se, zaštkal, jak uviděl první kolo, oběhl celý Range
Rover dokola a prohlédl také ostatní kola. Bez dechu zůstal stát u
svých přátel.
Oči měl vyvalené. Nemohl ani mluvit a jen lapal po dechu.
„Všechna jsou rozřezána – všechna!“ křičel a opřel pušku paţbou
o zem. „To není…“
„Uklidni se přece!“ poručil mu Truman Black. „Ještě není nic
ztraceno.“
„Ha, ha, ha, ty zatracený idiote. Co to říkáš? Ţe nic není ztraceno?
Všechno je v háji. Trčíme aţ po krk ve sračkách. A bůhví co ještě
přijde.“
„Myslíš zombii, Seane?“
Carlesi se rozhlédl. Přitom škubal hlavou. „Ne, zombie ne. Ta ne.
To není moţné. Váţně ne. V ţádném případě. Viděli jste ji? Já ne. To
musí být ještě něco jiného, rozumíte?“
„A co tedy?“
„Já nevím, Robe. Nemám nejmenší potuchy. Ale číhalo to na nás,
to je jisté. Tady se to stalo, sakra.“
Robert Wilson ani Truman Black nevěděli, co na to odpovědět.
- 51 -
Wilson obhlédl rovněţ kola, zatímco jeho přítel Robert zůstal stát na
jednom místě jako přišpendlený a jenom pohyboval očima, jimiţ
prohledával okolí. Tak úplně v neprávu Sean Carlesi nebyl. Muselo
se tady přihodit ještě něco jiného, takţe má Sean asi pravdu.
Ţádný z nich neznal zombie nebo podobná stvoření. Jednou o tom
viděli film, ale ve skutečnosti s tím přece nikdy neměli co dělat.
Kaţdopádně si zatím utvořili názor. Nyní to nesouhlasilo. Tady se
svět postavil naruby.
Bylo to místo na jezeře, které si sami vyhledali. Našli ho jako
nejlepší. Všichni se pro ně nadchli. Ale nyní se jim jevilo cize. Jinak
a zatraceně studeně, ale ten chlad byl jiný neţ v zimě nebo na
podzim. Vycházel spíš zevnitř a dělal ze tří lovců zombií ulovené.
Nějaká duše nebo podvědomí jim vyslalo varování.
Robert Wilson se vzdálil několik kroků od vozu a kráčel k jezeru.
Ještě před pásem křovisek zůstal stát s puškou v ruce. Díval se na
jimi postavenou boudu, která byla k jezeru otevřená. Střecha
vyčnívala tak daleko dopředu, ţe pod ní mohlo najít úkryt víc lidí.
Plochá a temná leţela před ním hladina jezera.
Ačkoliv se Wilson velmi snaţil, nespatřil nic, čím by se musel
zneklidňovat. Mohlo to také leţet tam, kde šedé páry byly hustší a za
nimi se mohlo ledacos skrývat.
„Vidíš něco?“ volal Truman.
„Ne, nic. Je to jako začarované.“
Sean Carlesi nemohl zadrţet svůj smích. „Ano, báječné, Trumane.
Tys to řekl. Je to jako začarované. Přesně ten správný výraz. Věřím
tomu také. Ta sračka je začarovaná a my stojíme uprostřed. Není to
ztřeštěné?“
Black se vztekl. „Uţ drţ hubu, sakra. Nejsi přece ţádné mimino.“
„Ne, to nejsem. Ani nechci být. Ale vím docela přesně, ţe jsem
dosáhl hranice.“
Trumanovi se protočily panenky. Postrčil si brýle na čelo, coţ
bylo u něho vţdycky známkou rozčilení. „Co tím chceš přesně říct,
Seane?“
„To ti klidně povím.“
„Prosím.“
Carlesi ještě chvíli čekal, aţ se do jeho blízkosti postavil i Robert
- 52 -
Wilson. „Ještě je čas,“ vyjádřil se ostře. „Vím, ţe ve vašich očích to
není správné a ţe to vypadá jako zrada. Ale to je mi u prdele,
rozumíte?“
„Ne,“ řekl Rob Wilson lehce zpěvavým, ale i číhavým tónem,
kterým usvědčil svou odpověď ze lţi. „Musíš to ještě trochu
upřesnit.“
Sean pro jistotu ustoupil krok vzad. „Já, já uţ dál nechci. Já to
vzdávám.“ Drţel teď pušku jenom pravou rukou a levou
gestikuloval. „Slyšíte? Já to vzdávám. Víc vám nemám co říct.
Nechci uţ tady dál zůstat s vámi. Můţete se rozčilovat nebo ne, ale já
jsem skončil. A kdyţ budete rozumní, vzdáte to taky. Bude to tak
lepší. Poslechněte starého dobrého Seana. Vidím to tak opravdu líp,
čestně.“
„Nezapomínáš na Aceho?“ zeptal se Truman tiše.
„Ne, proč? Je mrtvý. Je mi to líto, fakt. Ale neumím se kvůli tomu
změnit. I kdybych se nechal rozstřílet, nedokáţu ho vzkřísit.“
„Ale byl to náš kamarád.“
„Šílenost!“ vykřikoval Carlesi. „Šílenost, co jsi právě řekl, Robe.
Dodrţoval snad Ace pravidla, ptám se tě? Ne, nedodrţoval. Sám se
vydal, aby tu bestii dostal. Chtěl se nechat oslavovat, nebo co já vím.
Pak ale měl smůlu. On porušil pravidla, ne my.“
„Pak ale porušíš přísahu!“ zašeptal Wilson a zavrtěl hlavou.
„Kdyţ jde o můj ţivot, tak ano. Já totiţ nechci zemřít, rozumíte
tomu?“
„To ani my nechceme.“
„Tak pojďte se mnou. Nechte celý ten nesmysl tady být. Já to
kaţdopádně vzdávám.“
„Pokud to skutečně uděláš,“ ozval se Truman Black, „je také veta
po našem přátelství.“
„Ano, ano, zdá se. Ale zůstanu na ţivu. Můţe se stát, ţe mi někdo
zavolá, aţ někdo vaše pozůstatky najde. Ale moje kosti se tu
nebudou na slunci bělat. Tak to vidím já. Neměli jsme se na ten lov
vůbec vydávat. Mohlo nás napadnout také něco jiného. Ale k čemu je
to, ţe tu teď spolu musíme v klidu dřepět? No, co je? Co slyším?“
Carlesi neslyšel nic. Pouze viděl, jak Truman Black vrtí hlavou a
Robert Wilson ho napodoboval. A oba působili zatraceně rozhodně.
- 53 -
 „Dobře,“ řekl Carlesi a zafuněl. „Já vám rozumím. Dokonce vás
chápu. Ale já vám nepatřím. Já teď půjdu. A nepokoušejte se mne
zadrţet.“
„To nebudeme,“ podotkl Wilson. „Můţeš si jít. Přeju ti hodně
štěstí do budoucna.“
Seana Carlesiho to překvapilo. Chtělo se mu dokonce zasmát.
„Tedy, já tedy opravu můţu jít?“
„Prosím.“
Šel, ale jen pozpátku. Smál se, ale znělo to falešně. Sean věděl, ţe
od tohoto okamţiku byl přátelský svazek k oběma ostatním přerván,
ale tím si teď hlavu nelámal. Ještě jim zamával. „Přes to všechno,
hodně štěstí. Třeba se ještě někdy potkáme a…“ Uţ nepokračoval,
protoţe oba jeho někdejší kamarádi se k němu obrátili zády. Nechtěli
o něm nic vědět a taky mu to dali najevo.
„Idioti!“ zašeptal Carlesi pro sebe. Pak se rozběhl.
Je to rozdíl, jedete-li po cestě autem, nebo musíte-li šlapat pěšky.
To poznal Sean Carlesi velmi rychle, protoţe uţ po velmi krátké
době začaly být obě nohy těţké, jak se mu na boty na vlhké půdě
nalepila hlína.
Zastavil se a přitom ho zlobilo, ţe v návalu paniky utekl. Měl to
udělat jinak. Panika a strach srazily jeho sebevědomí dolů. Zřetelně
to na sobě pozoroval. Běţel rychle, nepravidelně dýchal a musel
proto uţ brzo odpočívat. K tomu v něm narůstala jistá nevolnost.
Tísnící pocit vycházel ze ţaludku a nebylo to vyčerpáním.
Všechno se to hodně zamotalo. Jeho ţivot aţ dosud probíhal
pokojně, nehledě na malé výlety s jeho loveckými přáteli. Ale v
posledních dvou dnech na něho všechno dolehlo. Sean nechtěl být
zbabělý a proto se připojil ke svým přátelům při hledání zabijáka.
Celé okolí se proměnilo. Právě on, senzitivní člověk, to cítil.
Musel se nutit ke klidu, coţ se mu dařilo jen velmi těţce. Ale po
dvou třech minutách znovu zklidnil svůj dech a smysl pro realitu se
mu vrátil. Při běhu mu puška byla na obtíţ. Přesto byl rád, ţe ji má.
Revolver v pravé kapse kazajky byla jeho jediná ochrana.
Rovinatý kus území kolem jezera nazývali spolu s přáteli prérií
nebo savanou. Chodívali na velkou louku, která jim skýtala pocit
naprosté volnosti. K tomu je obklopovala divukrásná krajina, neboť
- 54 -
nabízela nejen vodu, ale také měkké obliny více či méně zalesněných
pahorků. Toho pohledu se Carlesi nikdy nedokázal nabaţit.
Ale dnes ne!
Ne v tomto časném večeru. Teď se jeho dobré pocity vytratily a
nedokázal se ani donutit, aby se mu vrátily. Stalo se toho příliš
mnoho.
Sean Carlesi nezabloudil. Znal toto prostředí, ale při svém
rozpoloţení se přesto musel ještě zorientovat. Byl svými emocemi
příliš vybičován.
Nejprve ho napadlo, ţe nemusí stůj co stůj jít stejnou cestou. Byl
pohyblivější neţ auto. Vydal se napříč lesem, aby se pak dostal na
silnici.
Ano, les. Viděl jej stejně jako jezero. Obojí leţelo prakticky
naproti sobě. Své přátele uţ nespatřil. Vysoký porost mu bránil ve
výhledu a voda se pozvolna stávala obětí šedivých par, které
zahalovaly nebe.
Nastalo ticho. Ani ptáček nezapípal. Ţádné zvíře nešramotilo v
houští. Světlo se pozvolna proměňovalo v rozptýlené šero. Zdálo se
mu jaksi tmavší neţ v jiných dnech touto dobou.
Strach ho neopouštěl.
Pot stejně tak. Lepil se mu na obličej a tělo. Hřbetem ruky si ho
setřel. Nenadále ho napadlo, jestli se rozhodl správně. Moţná by bylo
lepší, kdyby zůstal s přáteli a mohl se spolehnout na jejich pomoc.
Nyní tady byl úplně sám. Sice se zdrţoval ve známém prostředí, ale
strach a pocit opuštěnosti ho prostě neopouštěl.
Samotná puška ani revolver v kapse mu odvahu nedodávaly.
Sean Carlesi se rozhodl podruhé. Nevrátí se zpátky ke svým
přátelům.
Takovou blamáţ si nedovolí. Ještě bylo dost světlo, aby se
dokázal dostat přes les k silnici. Teprve pak, aţ dosáhne svůj cíl, se
mu půjde líp.
Rozběhl se. Klusal. Nic se mu nelíbilo. Půda byla příliš měkká.
Potom šel co nejrychlejšími kroky, pravidelně přitom dýchal,
naslouchal a přesto měl pocit, ţe někdo neviditelný kráčí vedle něho.
„Ne, ne, to je přece nemoţné!“ Dodával si odvahu a drţel tempo
vytrvalostního běţce.
- 55 -
 Les se nechtěl přibliţovat. K tomu uviděl mlhu. Šedé cáry při
zemi. Rozdílně husté a rozdílně tmavé na rozličných místech. Bylo to
znamení, ţe se mlha šířila při zemi a ţe ji svými ráznými kroky trhal.
Udělalo se chladno. Přesto se potil. Dech se mu před ústy sráţel.
Strach ho hnal dál. Dovnitř lesa, proběhnout jej, schovat se, potom…
Najednou ho uviděl.
Stál tu, jako by vyrostl ze země. Carlesi nikdy nepočítal s tím, ţe
tu postavu uvidí. Znal ji z filmu, ale nějak mu nedošlo, ţe je také ve
skutečnosti.
Zatarasil mu cestu. Byl větší, neţ jak mu utkvěl v paměti z filmu.
Byl tmavý. Byl to vůbec člověk? Nebo to byl oţivlý panák?
Sean Carlesi si ho podrobně prohlíţel. Zlobil se na svůj hektický
dech. Strach byl na něm patrný, to také musela postava před ním
svýma velkýma chladnýma očima poznat. Stála a nepohnula se ani o
milimetr. Vyčkávala, kdy se Carlesi rozběhne.
Ale to Carlesi neudělal.
Zůstal také stát. Zdvihl pušku. V tom okamţiku mu to přišlo jako
záchranný pás, i kdyţ se hlaveň třásla.
„Vzdej se!“ zašeptal.
Postava se ani nepohnula.
Moţná to vyslovil příliš potichu. Zesílil hlas. „Vzdej se konečně!“
Postava zůstala stát.
Sean Carlesi byl lovec. Uměl střílet i zasáhnout. Dokonce tak
dobře trefit, ţe mu ostatní vţdycky záviděli. V této situaci úplně
selhal. Puška byla v jeho rukou tak těţká.
Připadal si jako začátečník, ale postava neudělala ani náznak, ţe
by chtěla pole vyklidit.
Byla tak odporně sebejistá. Aţ arogantní. A byla také něco jako
magnet, k němuţ byl Carlesi přitahován, ţe se nedokázal prostě ani
pohledem odvrátit.
Ano, vypadala jako člověk. Ale nebyl to člověk. Nemohl to být.
Sean to zřetelně na filmu viděl. On a jeho přátelé se označili jako
lovci zombii, byli odhodláni nějakou zombii, ţivoucí mrtvolu nebo
nějakého kanibala ulovit. Tato postava byla kanibal.
Ale vypadají takhle kanibalové? Lidoţrouti. Ten Pojem táhl
Carlesimu hlavou. Současně to bylo jako roznětka, při které padla
- 56 -
poslední překáţka.
Napřed vykřikl. Potom vystřeli!
Také zasáhl. Carlesi patřil k dobrým střelcům a spatřil, jak kulka z
pušky pronikla do těla. Třesk nárazu slyšet nebylo, ale viděl, jak toto
stvoření sebou trhlo a nárazem se zapotácelo.
Ale nespadlo.
Jenom ustoupilo. Kulka mu vězela v hlavě. Sean trefil svého
nepřítele někam pod pravé oko. Nic ale neprasklo, zombie neupadla.
Pořád stála. Carlesi byl z toho per plex, ačkoliv vlastně nemusel.
Mohl si vzpomenout na scénu ve filmu, kde byla postava rovněţ
zasaţena, ale nezahynula. Bohuţel. A teď se dělo totéţ.
Zombie dokonce zavrtěla hlavou. Tento sám o sobě nepatrný
pohyb se Carlesimu postaral o zvednutí hladiny adrenalinu. Jeho
krevní tlak prudce stoupal. Bylo mu najednou jasné, ţe tak lehce
nevyvázne. Chtěl znovu vystřelit.
Jenţe… Sean ani nepostřehl pohyb a postava byla u něho. Zjistil,
ţe je kanibal mnohem větší neţ on. To pomyšlení zmrazilo jeho
reakce. Kanibal byl rychlejší. Oběma rukama – byly to spíš spáry
nebo co – chňapl po hlavni pušky a zmocnil se jí. S lehkostí aţ
směšně snadnou a jediným trhnutím Carlesiho pušky zbavil. Uţ ji
nedostal zpět a ještě přitom obdrţel paţbou úder do brady.
Pronikavá bolest mu proletěla hlavou, aţ se zapotácel. Kopanec
nebo rána do hrudi s ním praštila o zem. Leţel tam na zádech, s
pohledem nahoru a pozoroval, co dělá zombie s jeho zbraní.
S nadlidskou silou ohnula hlaveň a pušku zničila. Kdyţ zbavila
zbraň funkce, odhodila ji stranou.
Sean Carlesi byl v šoku. Překulil se zpátky na záda. Oddychoval
ústy. V jeho očích se zračila panika. Chvějící se ruku sunul podél
těla. Najednou zachytil prsty revolver.
Stalo se to přesně v okamţiku, kdy se k němu zombie znovu
obrátila. Šla pouze po Seanovi. Nedělala nic víc a byla si svou věcí
jista.
„Ty hajzle! Ty bestie,“ rozohňoval se Carlesi. Nechtěl se vzdát.
Vypálil v leţe.
A tentokrát nekřičel. Kulku za kulkou pálil do toho strašlivého
neřáda. Viděl, jak kulky nadělaly v těle díry, ale z ran nevytékala
- 57 -
ţádná krev. To tělo, které nebylo z masa a krve, setrvávalo na místě.
Dokonce do okolí sršely světlé odštěpky, ale ţádný výstřel nebyl s to
zombii zastavit.
Najednou byl zásobník prázdný.
Pro Seana Carlesiho to byl strašlivý zvuk, kdyţ slyšel dopadnout
úderník na prázdnou komoru. Kanibal byl stále ještě tu. Stál před ním
a chystal se na něho vrhnout.
Pak na sebe oba narazili. Nejdřív Carlesi ucítil, ţe na něm něco
leţí. Automaticky postavu objal a v ten moment věděl, ţe to není
normální člověk s normální kůţí. Ta postava byla jiná i na omak.
Byla hladká a současně drsná. Navíc pevná, moţná dokonce ohebná
a zdálo se, ţe snad má i svalstvo.
Ten poznatek mu ale byl na nic.
Dostal ránu pěstí.
Zasáhla Carlesiho do čela. Byl to mohutný úder, aţ se mu
zajiskřilo v očích a pak upadl do hluboké jámy bezvědomí.
Carlesi nezaznamenal, jak byl vytaţen za vlasy nahoru. Tak lehce,
jako by nic neváţil. Zombie si ho přehodila přes rameno. Chvíli
zůstala stát a rozhlíţela se okolo.
Nikdo jiný není na blízku!
Z jejích úst se vydralo hluboké zamručení. Tělo se napjalo.
Udělala první krok, pak druhý a při třetím uţ běţela do lesa. Tam
měla dostatečnou ochranu, aby mohla svoje dílo završit.

+++++

Ano, byly to výstřely, neměli jsme nejmenší pochybnosti. Přitom

padaly rychle za sebou, ale jejich zvuk se lišil. Muselo se tedy střílet
ze dvou zbraní.
Něco takového jsme uţ zaţili častěji. I kdyţ nás výstřely
překvapily, vţdycky jsme věděli, kam musíme běţet. V tomto
případě bylo všechno jinak. Mohli jsme určit jen přibliţný směr,
protoţe ozvěna se tady nesla nějak divně.
Bylo to dál nebo blíţ? Na druhém břehu jezera nebo na naší
straně?
Bill a já jsme byli velcí skeptici, zmateně jsme se rozhlíţeli. Suko
- 58 -
reagoval jinak. Ukázal určitým směrem. Museli jsme se obrátit,
abychom ho viděli.
„Tudy!“ řekl jenom.
Bylo to po pravé, nebo chcete-li po východní straně jezera,
protoţe jsme stáli na jihu. Nebylo nic vidět. Den sice ještě neskončil,
ale tma pořád houstla.
„Jsi si jistý?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
Pustili jsme se za ním. Suko měl z nás tří nejlepší sluch. Kaţdý z
nás si přál, aby se výstřely opakovaly, ale zůstávalo ticho a to
nemohlo znamenat nic dobrého.
Nemluvili jsme o tom, ale jeden kaţdý z nás měl před očima
strašlivé motivy z filmu.
Tři lovci zombií vytáhli, aby dopadli kanibala. Udělali jednu
chybu, protoţe se přecenili. Zombie se nedá srovnávat se srnkou
nebo liškou. Především to není ţádný organický tvor, ale magickými
silami stvořený stroj na zabíjení. Na to měli lovci zombií myslet, ale
neudělali to, protoţe ve třech se cítili dost silní. A teď je to chytlo.
To byly myšlenky, které se mi honily hlavou. Nevěděl jsem,
nakolik se shodovaly se skutečností. Moţná se nám objasní, aţ se
dostaneme na místo, kde se střílelo.
Předpokládali jsme, ţe to není daleko od břehu jezera. Proto jsme
také běţeli poměrně těsně u vody. Suko převzal vedení. Šel dopředu
jako stopař, hlavu lehce skloněnou.
Z určité vzdálenosti vypadalo jezero vcelku malé. Omyl jsme
poznali rychle. Jeho pobřeţní čára byla přece dost dlouhá, ale
naštěstí se neztratila skrze stromy z dohledu. Na vlhké půdě rostla
jenom tráva, ze které vyčnívaly občas slabé rostliny nebo keře,
jejichţ větve se ve větru lehce kývaly.
Kdyţ jsme dosáhli východní stranu jezera, ţádný z nás nevěděl,
kolik času uplynulo.
„Tady blízko padly ty výstřely!“ oznámil Suko. „Jsem si tím
naprosto jist!“
„Pak tedy musíme hledat stopy,“ konstatoval Bill.
„Ano, pokud budeme mít štěstí.“
„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se svého přítele a kolegy.
- 59 -
 Suko měl ruce zaloţeny v bok. „To není tak jednoduché,“
vysvětloval. Napjatě pozoroval okruh.
Uţ jsem jeho odpověď pochopil a vyslovil to nahlas. „Nejde ti z
mysli les.“
„Přesně tak.“
„Budeme tam hledat?“
„Mohli bychom. I kdyţ nevěřím, ţe se tam ti tři lovci zombií
zdrţují. Tak hloupí nejsou. Sami vědí, ţe v lese má protivník
všechny výhody na své straně. Můţe vyuţít kaţdý úkryt. Ne, přátelé,
nějak mám pocit, ţe jsme tady na správném místě.“
„Pak se pusťme do hledání.“
Tentokrát jsme vzali na pomoc své lampy. Nezůstali jsme také
pohromadě. Kaţdý z nás sledoval bledé paprsky, které se někdy
klidně, někdy trhaně plazily po okolí a propůjčovaly černé zemi
světlý lesk.
Tentokrát jsem měl štěstí. Těsně přede mnou se něco zablyštělo,
jak se od toho odrazil světelný paprsek. Byly to dvě nábojnice, jak
jsem zjistil.
Hvizdem jsem informoval své přátele.
Přišli ke mně. Se zapnutými lampami vypadali jako horníci, kteří
právě opustili šachtu.
Drţel jsem střelu mezi palcem a ukazováčkem a svítil na ni. „Ta
věc se hodí do pušky. Prakticky jsem o to zakopl.“
„Pak jsme slyšeli správně,“ mínil Bill. „Někdo tu musel střílet.“
„Určitě ne úspěšně. Nebo viděl někdo z vás zahubenou zombii?“
„Bohuţel ne. To by to muselo být dřív popřevraceno,“ mínil Suko.
Také chtěl, abychom hledali dál. Mohlo se stát, ţe najdeme nějakého
člověka, ale mohli jsme si ušetřit námahu, nebylo tu nic.
Přesto naše hledání nebylo tak bezúspěšné. Tentokrát měl štěstí
Suko a nebyli jsme daleko od místa s nábojnicemi.
„Stopy po vlečení,“ ohlásil. Přitom stopy sledoval paprsky lampy.
Tráva byla uválená, ale stopa nebyla dlouhá. Najednou byla
přerušena, a tak jsme došli k závěru, ţe někdo vyzdvihl oběť a odnesl
ji.
To také Bill vyslovil. Podle něho bylo jen jediné řešení otázky.
„Je to les. Ten zatracený les. To je jeho revír. A nejen jeho samého,
- 60 -
ale i Mandragory, jak jsi sám zjistil, Johne.“ Jeho výraz nebyl právě
nejšťastnější, ale pokračoval, „Myslím, ţe nám nic jiného nezbývá,
neţ se tam podívat. Vůbec se mi to nelíbí.“
Ani nám se to nelíbilo. Připadalo nám, ţe nás někdo vodí za nos.
Nespatřili jsme ani kanibala, ani tři lovce zombií. Mandragora mi
ukáţe, kdo tu má hlavní slovo a rozzlobí se na mne.
„Proč váháš, Johne?“
Bill dostal svou odpověď. „Protoţe pochybuji, ţe tam ty lovce
najdeme.“
„Proč by ne?“
„Nejsou tak hloupí, aby šli do lesa dobrovolně. To si neumím
představit. Jsou to profíci. Také viděli ten strašný film a musí proto
vědět, na co si dávat pozor. Prostě nemohu věřit, ţe by se někde
schovávali v lese.“
Bill mlčel.
Suko si pro sebe o něčem polohlasně přemýšlel. „Jestli souhlasí,
co předpokládáš, Johne, pak se asi zdrţují na břehu jezera. Nebo v
jeho blízkosti.“
„Ano.“
„Pak nás ale museli vidět. Měli jsme zapnuté lampy.“
„A dál?“
„Proč se neohlásili. To je přece otázka. Vţdyť museli poznat, ţe
nejsme nepřátelé. Ale připouštím, ţe jsou to jen teorie.“
„Zbývá nám les.“ Bill svůj názor nezměnil.
Mlčel jsem. Kdyţ tam nyní půjdeme, připadalo mi to, ţe jsme tam
byli vlákáni, a to jsem nechtěl. Vycházel jsem z toho, ţe si zombie
své oběti vybírala. A to pěkně po řadě. Jednu za druhou. Zbývající
muţe udrţovala ve strachu a pohrávala si s nimi. Bude čekat, aţ
nebudou dávat pozor, aby pak mohla udeřit. Potom mi ještě došlo
něco, co mi dělalo starosti. Mandragora, který drţel nitky v ruce a
zombii vedl. Vysílal své zpropadené prototypy mstitelů a od svých
plánů nemínil ustoupit. Výhled byl ještě docela dobrý, a tak jsem se
otočil, abych se opět podíval k jezeru. Ne, nebylo tam nic. Pouze
normální porost. Vzadu temná plocha vody, která se tiše zrcadlila.
Udělalo se absolutní ticho.
Naštěstí.
- 61 -
 Proto jsme nemohli pochybovat o volání, které k nám dolehlo od
břehu jezera.

+++++

Zombie dovlekla svou oběť do lesa ke svému úkrytu. Tady měla

klid, který potřebovala, aby mohla své hrůzné dílo dokončit. Zakryla
mrtvého listím a zaposlouchala se do početných hlasů, které k ní
doráţely ze všech stran.
Byl to les, který k ní hovořil. Kaţdý strom, kaţdá rostlina, kaţdý
list ţil. Byl to kousek jí samé. Patřila k němu kaţdým pórem svého
hříšného těla. Byla lačná. Udělala to rychle. Z jámy bylo slyšet
strašné zvuky. Kdyţ ji po chvíli opustila, lpěla krev na jejích hrubých
rukou stejně jako kolem její ještě otevřené tlamy.
Byla spokojena, ale ne nasycena, proto chtěla pokračovat. Měla na
svém seznamu ještě dva lidi.
V lese bylo temněji neţ venku. Přesto zombie mohla vidět. Její
chladné oči se podobaly sovím. Zblízka její obličej působil, jako by
byl spleten z pruţných haluzí a malých větviček a zkroucen k její
hlavě.
Neuměla přemýšlet. Nenaučila se to. Byla jen vedena. Závisela na
vedení někým jiným, který byl vţdy v dosahu, ale kterého nikdy
nespatřila. Tomu druhému patřil les, ovládal široké okolí a byl jejím
stvořitelem.
Kanibal cítil maso.
Cítil také teplou krev pod kůţí. Věděl, ţe ostatní lidé jsou
nablízku.
Dupal lesem. Nehledal úkryt, ale kraj lesa, odkud by mohl vidět k
jezeru.
Mezi dvěma kmeny, skryt podrostem, se spustil níţ. Pach lidí se
ani nyní neztratil, jen se trochu změnil.
Jeho oba nepřátelé jiţ nebyli sami. Dostali posilu. Přišli k nim
další.
Jako větřící zvíře vystrčil hlavu dopředu, aby mohl vnímat jejich
pach. Byl mu cizí, ale byli to lidé. Ještě víc masa. Ještě víc krve. Jeho

- 62 -
tvář se protáhla. V jednu chvíli to vypadalo, ţe jeho umělá kůţe
praskne, ale vydrţela. Jen se mu z úst vydral pisklavý zvuk.
Náhle se přikrčil. Něco ho iritovalo a vyrušilo z příjmu.
Do lidského pachu se vmísil ještě nějaký jiný. Vnímal ho jako
nebezpečný. Bylo to něco z jiné strany, kterou nemohl přijmout a
kterou dokonce měl za nebezpečí. Jeden z těch cizinců musel
vylučovat takový pach, který zombii silně znejistil. Jistotu jí dával
hlas jejího pána a mistra, jehoţ v hlavě slyšel. Opět se mísily šeptané
hlasy a zpravovaly ji o jednom velmi nebezpečném muţi s kříţkem,
který byl na cestě. Ale také ji uklidňovaly. Mandragora o ní
prohlásil, ţe stojí na její straně. Bude ho vţdy chránit a zastřešovat, i
kdyţ bude neviditelný.
To zombii uklidnilo. Opustila své místo v podrostu. Bylo slyšet
jen tiché šustění. Upřela pohled svých neţivých očí směrem k
jezernímu břehu.
Tam se někdo zdrţuje. Pach krve a také masa prostě nemohl jeho
citlivému nosu uniknout.
Kanibal se vydal na cestu.

+++++

Truman Black a Robert Wilson zmlkli, kdyţ se jejich přítel Sean

vydal na zpáteční cestu. Truman několikrát zakroutil hlavou a zeptal
se: „Jak jen to mohl udělat?“
Wilson byl jiného mínění. „Můţe být, ţe si dokonce z nás ze
všech vytáhl tu nejlepší kartu.“
„Myslíš?“
„Zatraceně, co tady vlastně děláme? Stojíme tady, máme strach,
který jsi nikdy nepotřeboval zastírat, čekáme na kanibala, abychom
ho zabili. Přitom vůbec není jisté, jestli se mu dokáţeme ubránit.
Jenom si vzpomeň, ţe se ani Ace neubránil.“
„Také vystřelil jen jednou,“ připomněl Black.
„Přesto mám pochybnosti. Vězíme v pasti. Vzpomeň si na kola,
na ty nárazy, které zasáhly náš vůz. To se přece normálně nemohlo
stát!“
„Také to normální nebylo,“ připustil Black.
- 63 -
 „A ty mi chceš vyprávět, ţe to spáchala ta zombie. V té hře musel
mít prsty ještě někdo jiný a dosud je v ní má.“
Truman neodpovídal. V podstatě měl jeho přítel pravdu, jen to
nechtěl tak otevřeně přiznat. Byl frustrován, dostával stále větší
strach a Robovi se vedlo stejně tak. S puškou připravenou k výstřelu
krouţil kolem Range Roveru. Pozoroval také zem, ale nejevila
jakoukoliv známku toho, ţe by jim hrozil nějaký útok. Kdo za to nesl
odpovědnost, měl se velmi rychle znovu ukázat.
Kdyţ stál Truman opět před svým přítelem, Wilson pokynul.
„Myslím, ţe se odsud nedostaneme pryč. Přinejmenším ne s autem.
Musíme zkusit jít pěšky jako Sean. Utéct a spasit se útěkem. Jinou
moţnost nevidím.“
„Máš pravdu, Robe.“
„Pak to můţeme tady vzdát. Sean je určitě jiţ mimo zónu
nebezpečí.“
Nebylo k tomu co dodat.
Najednou uslyšeli výstřely. Natolik byli odborníky, aby poznali,
ţe se střílelo ze dvou rozdílných zbraní. Poprvé z pušky a potom – po
krátké přestávce – z revolveru.
„Ne, ne!“ zavřel oči a opřel se zády o auto. „To… to je konec,
Roberte. To je jeho konec.“
„Jak to? Střílel. Mohl přece…“
„Ne, nemohl nic.“ Black se smutně podíval na svého přítele.
„Vzal ještě druhou zbraň. Obávám se, ţe ani její nasazení mu nebylo
nic platné.“
Wilson se podíval na svou pušku, jako by ji chtěl potěţkat.
„Co uděláme teď?“ zeptal se.
„Nemám ţádný nápad.“
„Neutečeme?“
„Kam?“
Oba mlčeli. Obírali se svými myšlenkami. Tma houstla. Temnota
se poloţila jako velký stín na nebe a brzo svými temnými paţemi
zachvátí zemi a také jezero udělá ještě tmavší.
„Moţná je tma naše šance,“ mínil Robert. „Jestli ještě chvíli
počkáme, bude tu všechno černé. Na měsíc můţeme zapomenout.
Není v úplňku a je schován za mraky.“
- 64 -
 „Ne.“
„Proč ne?“
Black zavrtěl hlavou. „Ta zombie, to není normální člověk. U ní
nehraje roli, jestli je světlo nebo tma. Vidí jako kočka.“
„Co navrhuješ?“
„Zůstaneme tady v boudě,“ řekl Truman. „Tady na ni počkáme.
Vyznáme se tady. V boudě máme jakýs takýs kryt. Na volném
prostranství jsme ztraceni.“
Robert přemýšlel o návrhu. „Tady čekat celou noc?“
„Nevím, jestli to bude trvat tak dlouho. Robe, nadrobili jsme si
tady a také musíme přes les. Přehnali jsme to. Viděli jsme ten
zatracený film, který nás měl vlastně varovat. Ale cítili jsme se
super. Příliš jsme se stylizovali do role mstitelů. Jako v kině. Ne, pro
tohle jsme se nenarodili.“
„Dávám ti za pravdu, Trumane.“
Black nyní kráčel k jejich boudě. Před jednoduchou stavbou stál
gril. Dost často tu sedávali, krmili se a popíjeli. Bývaly to krásné
oslavy…
Zachtělo se mu posadit se pod přístřešek. Black se spustil na
vlhkou dřevěnou, hrubě otesanou lavičku. Prostě to musel udělat.
Bolela ho záda a nohy jakbysmet. Uţ také nebyl ţádný mladík.
Robert ještě čekal. Rozhlíţel se po okolí a boudu měl za svými
zády.
Příliš vidět nebylo. Tma uţ všechno pohltila.
Pak se přihodilo něco, s čím nikdo z nich nepočítal. Ve skličující
samotě přírody se najednou ozvala zpěvavá melodie mobilu.
Wilson se otočil. Viděl, jak Truman vytáhl z kapsy nějakou
placatou věc a pak poslouchal, jak se hlásí.
„To jsem já, Laura.“
„Ty? Ano.“ Black byl překvapen. Nevěděl, co by měl honem říct.
Proto promluvila vdova. „Uţ jste ho viděli?“
„Ne, ještě ne.“
„Boţe, to je zlé. Je někde blízko?“
„Nemám ponětí.“ Black nechtěl ţeně vyprávět, ţe se od nich
Carlesi oddělil a ţe slyšeli jeho výstřely.
„Ti druzí tři uţ dorazili?“
- 65 -
 Otázka Trumana Blacka překvapila. „Další tři? O kom to
mluvíš?“
„O Billu Conollym, Johnu Sinclairovi a o Sukovi.“
„Je mi líto, ale ta jména mi nic neříkají.“
„Jsou to moji přátelé. Přinejmenším jeden z nich, Bill Conolly.
Vyprávěla jsem jim, co se Acemu přihodilo. Znám ho ještě ze svého
dřívějšího pobytu v Londýně. Byl zaměstnán ve stejném časopise
jako já. Zabýval se neobvyklými případy, rozumíš?“
„Ne, nerozumím.“
„Na vysvětlování teď není čas. Jestli je někdo vůbec schopen tu
bestii zastavit, pak jsou to oni. Musíš mi věřit, Trumane.“
„Lituji, Lauro, nevím, čemu mám nebo nemám věřit. Řeknu
jenom jedno. Ţádné tři muţe jsme neviděli. To mohu odpřisáhnout.“
Laura se odmlčela. „To nesmí být pravda! Slíbili mi, ţe se věci
ujmou. Nemůţu prostě uvěřit, ţe by Bill nedodrţel slovo.“
„A já můţu pouze zopakovat, co vím, Lauro.“
„Ano, můţeš. Také rozumím,“ zašeptala. „Potom je tu, myslím,
jenom jedna moţnost.“
„Jaká? Co si myslíš?“
„Ţe byla zombie silnější.“
Zvuk hlasu a význam těch slov měly za následek, ţe muţi stoupla
krev do hlavy. „Myslíš, ţe je zabila?“
„Nejsem si jistá. Ale ta moţnost tu je. To není ani ţádný člověk,
ani ţádné zvíře. To je něco, co je o hodně, hodně horší.“
Truman Black zůstal několik sekund zaraţený, neţ se s ní shodl.
„Ano, tak nějak si to myslím také.“
Zhluboka si vydechla a zeptala se přitom: „Co chcete teď
podniknout?“
„Nic.“
„Coţe?“
Zasmál se, ačkoliv mu nebylo nijak veselo. „Nemůţeme nic dělat,
čekáme na to, ţe se ukáţe. To je všechno. My… my… boţe, je to
všechno tak hrozné.“ Najednou se přestal ovládat.
Laura se ovládla lépe. Její hlas zazněl velmi chladně, kdyţ se
zeptala: „Co se přihodilo?“
Vedle Trumana leţela puška. Volnýma rukama zajel do vlasů. „Já,
- 66 -
já… nemůţu ti to přesně povědět.“
„Ty to nevíš?“
„Prosím, netrap mě!“
„Co se stalo, Trumane?“
Poznal, ţe dosáhl hranice, za kterou uţ nemohl pravdu dále
skrývat.
„Stalo se něco příšerného. Jsme uţ jenom dva.“
„Co? Co to znamená?“
„Pravděpodobně dostal Seana.“
„Proboha.“
„Ano, ale ani tady nejsme v bezpečí. Dostal ho. Slyšeli jsme
výstřely, ale nespatřili jsme ţádnou mrtvolu.“
„Byl s vámi?“
„Ne, on utekl.“
„Proč? Nemohli jste ho zadrţet? Proboha, měli jste zkusit
všechno.“
„Já vím. Nebylo to moţné.“
Laura chvíli mlčela. „A teď? Co je teď? Co děláte nyní?“
„V tomto okamţiku nic. Sedíme tu spolu a vyčkáváme. Nedošli
jsme ještě k ţádnému řešení a netroufáme si ani utéct, jestli
rozumíš.“
„Ne, nerozumím. Máte auto a…“
Black se jí tvrdě vysmál. „Ano, máme auto. Jenomţe neschopné
provozu.“
„Zničené?“
„Všechna čtyři kola.“
„Kdo to udělal? Zombie?“
„Nevíme. Ani si to nemyslíme. Musel se na tom podílet ještě
někdo jiný.“
„Kdo jiný?“
„No, něco, nějaká jiná síla. Myslím, ţe to nebyla jenom zombie.“
„Ano, ano,“ souhlasila po chvíli. „Co budete teď dělat?“
„Nic. Čekat. Prostě jenom čekat, Lauro.“
„Na koho nebo na co?“
„Neříkalas něco o třech muţích, kteří přijeli z Londýna?“
„Ano, to jsem říkala. Ale kdyţ nejsou u vás a zombie rovněţ
- 67 -
ne…“
„Moment, to není jisté. Chytám se teď kaţdého stébla, rozumíš?“
„Je mi to uţ jasné.“ Potom zašeptala: „Boţe, ţe dostala také
Seana, zatraceně, vţdyť ho ten film přece musel dostatečně varovat.“
„Nemyslel na to.“
„Ano, ano!“ šeptala do sluchátka. „Nebudu vás déle rušit.
Všechno je celkem v pořádku. Prosím, myslím tím, ţe…“
„Drţ nám palce, Lauro.
„Na to se nemůţeš spoléhat.“ Zasténala. „To je prostě příšerné.
Nemůţu to pochopit. Zblázním se z toho.“
Vypnul mobil a zase ho schoval. Potom se naklonil dopředu a
zavrtěl hlavou. Byl to horor. Polovina kvarteta uţ neţije a teď přijde
na to, jestli se on a Robert sami a jediní ubrání.
Sáhl po pušce, která leţela vedle něho. Truman chtěl mluvit s
Robertem a také se uţ z lavice zvednout, zůstal však sedět jako
přimrazený. Nedolehlo to na něho, ale na Wilsona.
Muţ ještě stále stál na. stejném místě. Nepohnul se ani o milimetr.
Jeho obličej prosvítal tmou a paţe měl jako přilepené k oběma
bokům svého těla. Jeho tvář vypadala vytřeštěně a jeho oči se
ztrácely hluboko v důlcích.
„Hej, Robe,“ zašeptal Black. „Co se děje?“
Neslyšel nic.
Black se vztyčil. Sáhl po pušce. Po zádech mu přeběhl pavouk a
na kůţi mu po něm zbylo ledové svěděni. Co tady jeho přítel dělá, to
nemohl Black rozeznat. Neviděl v tom ţádný smysl.
Znovu na něho promluvil.
Tentokrát Wilson zareagoval. Z jeho úst se vydral hluboký
ošklivý sten. Znamení, ţe musí hrozně trpět.
„Mluv, Robe!“
Nemluvil, vzlykal. A ten zvuk pronikl do Trumanova srdce jako
nůţ. Black věděl přesně, ţe ta jiná síla opět zasáhla, ale nevěděl, co
se jeho příteli stalo. Nemohl nic rozeznat, protoţe byla tma.
Truman se neodváţil blíţ. Vytáhl baterku z kapsy a posvítil si na
svého druha. Nechal světlý proud světla putovat zezdola nahoru,
pomalu, aby postřehl kaţdý pohyb nebo změnu.
Robert se nemohl hýbat. Nebo nechtěl? Truman Black byl úplně
- 68 -
zmatený. Nevěděl, jestli můţe jít ještě dál nebo ne.
Kdyţ se vydralo z úst jeho přítele zasténání, posvítil na něho ještě
jednou. Tentokrát pečlivěji a pak se mu rozšířily oči zděšením. Ze
země se plazilo stvoření z lián jako tmavý, lesklý had. Sunulo se
podél muţova těla do výšky a omotávalo jako pouty jeho ruce a
nohy. V bílém světle lampy se stvoření s bledým nazelenalým
leskem kůţe zaplétalo kolem těla v jakési spirále.
Robert Wilson byl spoután!
Kým?
Black si poloţil tuto otázku, ale nikdo mu nedal odpověď. Něco
takového ještě nikdy neviděl ani nezaţil. Něco takového nebylo
normální. Ale lze zombie povaţovat za normální součást
skutečnosti?
Ne, obojí bylo zvrhlé. Neuměl to pojmenovat, ale tato síla ze
země má na svědomí také ty údery do Range Roveru a jeho
odstavení. A neměla nic co dělat se zombií.
Black zavrtěl hlavou. Dalo mu práci udrţet baterku a zamířit jí do
Robertova obličeje. Uţ se změnil, ale byl bledý, vypadal jako
mrtvola. Oči měl vytřeštěné. V jeho pohledu se mísil strach ze smrti
s panikou.
„Prosím, Robby, odpověz mi, co je to?“
Wilson ho slyšel, ale nebyl schopen cokoliv říct. Obrátil hlavu a
Truman ho uslyšel namáhavě dýchat. Současně spatřil, jak se jedna z
těch ţivoucích rostlin sune do výšky, ţe skoro dosáhla Jeho hrdla,
ještě dál škubla a pak se vláčným pohybem kolem něho ovinula jako
oprátka.
Bylo to prostě hrůzostrašné. Byl to začátek strašlivé smrti
uškrcením.
„Zatraceně, řekni něco, Robby!“
„Nechoď blíţ!“ zakvikl Wilson. A potom vykřikl. Poslední
výkřik, neţ se mu oprátka ovinula kolem hrdla.
Black varování slyšel. Ignoroval ho. Nevěděl, jaká síla ho chtěla
zabít, ale Robby a on byli dlouho spolu. Jejich přátelství trvalo roky.
Nemohl ho nechat v bryndě. Rob musel být osvobozen a pro
Trumana to znamenalo jen pár kroků.
Pustil se k Wilsonovi. Mával puškou, mával baterkou, byl
- 69 -
připraven udělat cokoliv, aţ se náhle před ním otevřela zem, ještě neţ
se mohl dostat ke svému příteli.
Ze země vyrazila do výšky hadovi podobná paţe, která ho pleskla
do tváře. Nebyla ani vlhká, ani mokrá, ucítil ji jednoduše pouze jako
tvrdou a současně ještě velmi ohebnou.
Jeho běh byl zastaven. Truman Black se potácel na strany. Nechal
pušku i baterku spadnout a oběma rukama chtěl tu zpropadenou věc
uchopit a od sebe odhodit.
Zůstalo u pokusu.
Kus hada, větev nebo haluz se pořád tvrdě tlačily proti jeho tělu.
Neviděl, ţe se vedle jeho nohou otevřela zem a hloubku opustilo
něco, co vypadalo jako had, který udeřil do jeho těla.
Ono něco se točilo okolo jeho kotníků. Nejprve si ničeho nevšiml,
potom ucítil trhnutí, které přešlo v silný tah a Truman ztratil
rovnováhu. Dřív neţ spadl na zem, vydral se mu z úst výkřik. Upřeně
se díval nahoru a uviděl, jak jeho přítel je ještě stále spoután a přitom
sebou cuká jako člověk ve smrtelném boji.
O sekundu později zesílil tlak okolo jeho kotníků. Současně cítil,
jak ho něco stahuje dolů. Nejdříve nohy. Jeho nohy byly velmi silně
vtlačeny do země, která sice byla měkká, ale ne propustná. Přitom
byl jinou silou manipulován tak, ţe dolní část jeho těla byla nataţena
dopředu.
S panickou hrůzou Truman Black sledoval, co se to s ním děje.
Kdosi ho chtěl stáhnout do hlubin jako do husté baţiny…

+++++

Pro nás to byl směr!

K východnímu břehu jezera. Křik přicházel odtud a nesl se dost
dlouho ozvěnou. Kdybychom běţeli po normální silnici nebo alespoň
na pevném podkladu, šlo by nám to lépe, ale měli jsme Problémy s
vlhkou a na několika místech také kluzkou půdou.
Byla tma. Pokrývala většinu oblohy, pouze na západě se
ukazovaly poslední zbytky denního světla jako světlejší pásmo, které
záhy zmizí také.
Kaţdý z nás věděl, ţe je to zpropadený zápas s časem. S takovým
- 70 -
křikem – zněl tak zatraceně přesvědčivě – se člověk setkává ve
smrtelné nouzi. Nebylo těţké si představit, ţe tomu tak v tomto
případě skutečně je.
Běţeli jsme po rovině a já jsem nechal svoji ruku sklouznout do
kapsy. Ano, do kříţku znovu vnikalo teplo. To vědomí mi nahrnulo
krev do hlavy, protoţe teď jsem s jistotou věděl, ţe se v blízkosti
vyskytuje ještě někdo jiný. Mandragora stál svému zatracenému
prototypu po boku.
Nezůstalo ticho. Nehledě na naše namáhavé oddychování slyšeli
jsme ještě další zvuky. Především nám vycházelo vstříc sténání.
Promísené se vzlykotem. Ještě jsme nemohli nic vidět. Soustředil
jsem se na kluzký povrch půdy. Strach, ţe přijdeme pozdě, mne
rovněţ poháněl.
Najednou jsem ve tmě objevil obrys nějakého auta. Byl to terénní
vůz, nakolik jsme mohli rozeznat, ale pro příští sekundy neměl pro
nás význam.
Suko byl rychlejší neţ já.
Viděl také lépe a dřív.
„Ty doprava, já nalevo!“ vykřikl.
Konečně jsem mohl spatřit, co se zde odehrálo. Muţ, o kterého se
chtěl postarat Suko, stál vzpřímeně, ale úplně bez pohybu. Z jeho úst
vycházelo jen chrčení, které bylo hrůza poslouchat. Muţi se
nedostávalo vzduchu, přesto nespadl.
Nešlo mi o to, zjistit, co se s ním přesně stalo, protoţe tu byl ještě
jeden. Koutkem oka jsem zahlédl, ţe Suko si připravuje svůj bič na
démony, pak s ním švihl na pravou stranu a k druhému muţi.
Který z těch tří lovců zombií to byl a jak se jmenoval, nebylo pro
mne důleţité. Nejdřív jsem ho musel zachránit, protoţe Mandragora
mu připravil pekelnou past.
Muţ leţel na zádech a jiná síla, která omotala jeho nohy liánami,
ho vtahovala do země.
Jeho nohy se uţ ztrácely v hloubce aţ po kyčle.
Mohl jsem normálně běţet. Také jsem mohl vytáhnout z kapsy
svůj kříţek, protoţe ten talisman byl jediná šance. Nalevo ode mne se
ozvalo typické pleskání, které bylo slyšet vţdycky, kdyţ se Suko
začal ohánět svým bičem.
- 71 -
 Vzal jsem kříţek a přitiskl jej na proklatá pouta na muţových
nohou. Jeho tvář poznamenal strach ze smrti. Byla pobledlá, vlasy
slepené potem a brýle visely jen na jednom uchu.
Světlo a oheň se kmitly po muţových nohou. Zasáhly jen ta
zatracená pouta, a právě to jsem chtěl.
Uslyšel jsem ještě nějaké praskání. Ucítil jsem kouř, který vznikl,
kdyţ se magická pouta rozpadla a také jsem věřil, ţe slyším vzdálený
smích, který pocházel od Mandragory.
Muţ byl volný.
Otočil hlavu. Podíval se na mne nic nechápajícím pohledem.
Logicky po tom, co měl právě za sebou.
Odvrátil jsem od něho obličej. Bill Conolly byl u mne. Sklonil se
a napůl vyčerpán sotva stál na nohou. Běţel jsem za Sukem.
Také on dosáhl se svým bičem na démony úspěchu. Pouta, která
měl muţ ještě před chvílí kolem sebe omotána, nyní na jeho těle
visela jako spálené cáry.
„Co je s ním?“ zeptal jsem se.
„Nestarej se, Johne, on se zase vzpamatuje.“ Suko vzal muţe a
odnášel ho pryč. Lavička v přístřešku se k tomu dokonale hodila.
Obrátil jsem se opět k tomu druhému, kterého jsem osvobodil.
Chtěl jsem s ním a Billem promluvit, kdyţ se ohlásil můj zvláštní
přítel Mandragora. Jeho hlas jsem slyšel pouze já ve své hlavě. Pro
ostatní byl nesrozumitelný.
„Zase jsi mi zkříţil cestu, Johne Sinclaire. Zlobí mě to.“
„Nech ty dva na pokoji!“
„Ne!“
„Co z toho budeš mít, kdyţ jim něco uděláš?“
„Pomstu. Slíbil jsem to a dodrţím to.“
„A já se postarám, aby nezemřeli.“
„Počkej. Ještě se nalézáš na mém území.“
To měl bohuţel pravdu a proto jsem nijak nelpěl na tom, abych tu
zůstával dlouho. Ale člověk musel pořád počítat s nějakým jeho zlým
překvapením.
Bill napodobil Suka a rovněţ usadil druhého lovce zombií na
lavičku v přístřešku. Přidruţil jsem se k němu a vytáhl z něho jeho
jméno, které mi kašlajíc prozradil.
- 72 -
 Jmenoval se Truman Black.
„Kdo je váš přítel?“
„Robert Wilson.“
„Ale je ještě třetí, ne?“
„Ano, ano. Sean Carlesi. Ale nechtěl s námi zůstat. Strach ho
zahnal. Potom jsme slyšeli výstřely a uţ jsme si představovali to
nejhorší.“
Jenom jsem přikývl.
„Měli jsme pravdu?“
„Myslím, ţe ano,“ přidal se Bill. „Bránil se. Zombie ho musela
dostat. Našli jsme jednotlivé nábojnice, jeho bohuţel ne. Proto
předpokládáme, ţe ho zombie zatáhla do lesa. Víc vám není potřeba
říkat.“
„Ne,“ souhlasil Black, který sklonil hlavu a teď s ní zakroutil. „To
není třeba.“ Přitiskl si na okamţik svoje ruce k očím předtím, neţ se
zeptal. „Vy jste ti tři z Londýna?“
„Ano, to jsme my,“ odvětil Bill. „Ale odkud o nás víte?“
„Laura mi předtím zavolala. Ptala se, jestli jste nás dostihli.“
„Uţ ano.“
„A já ještě ţiju. Rovněţ tak Robert. Za to můţeme vděčit vám,
pane.“
Bill řekl naše jména.
Black se opřel. „Jak jste to dokázali? Jak jste mohli ty jiné síly
zničit? Prosím, nechápu to.“
„Ach, máme svoje metody,“ řekl Bill a zašklebil se.
„Pak měla Laura přece jen pravdu, co se týče vašeho povolání.“
„Můţe být.“
Opustil jsem oba sedící a zajímal jsem se o Suka a Roberta
Wilsona. Suko se zabýval tím, ţe masíroval muţi krk. Tam byl stisk
obzvláště silný. Ty liánovité paţe zanechaly na kůţi tmavá místa.
Wilson ještě nemohl mluvit a lapal po dechu.
Opustil jsem ostatní, protoţe jsem znovu myslel na Mandragorovo
poselství. Nebyl ţádný pavouk. Byl někdo, kdo svá proroctví
uskutečňoval. Uzavřel jsem s ním určitý pakt, ale nevěděl jsem, jestli
ještě trvá.
Mandragora prostředí a přírodu jenom nechránil, byl v pozici, kdy
- 73 -
ji ovládal nebo s ní manipuloval. To nám ukázal víc neţ přesvědčivě.
Na jeho rozkaz opouštěly rostliny nebo haluze půdu a stávaly se
ţivotu nebezpečnými. Kdo vstoupil na jeho území a nechoval se tak,
jak Mandragora chtěl, byl jím nebo jeho prototypy zničen.
Zombie nám dosud cestu nezkříţila, coţ mne značně rozčilovalo.
Kvůli ní jsme sem konec konců přišli a chtěl jsem ji zničit.
Ten zatracený film mne nabudil. Byl to horor nejvyššího stupně a
vypovídal bohuţel pravdu.
Vyšel jsem za boudu a zdrţoval jsem se poblíţ jezera. Mezi vodou
a mnou bylo ovšem ještě rákosí a pás trávy. Díval jsem se přes něj na
vodu, jejíţ hladina se pod mírným větrem vlnila.
Mlha se líně válela. Vstřebala do sebe poslední záblesky denního
světla, takţe na nebe nebylo vidět. Zbývající strana nekonečné
oblohy ukazovala uzavřený tmavý příkrov.
Byl jsem sám, a přece nebyl.
Tím jsem nemyslel nepřítomnost Billa, Suka a obou lovců zombií,
ale neviditelnou všudypřítomnost démona prostředí. Mandragora si
tento díl světa přivlastnil a tak dlouho si ho nenechá vzít z rukou, jak
jen to bude moţné. Nemůţe být po celém světě, ale zabere si jen to,
na co stačí.
To jsem uţ jednou u strašidla z lesa zaţil.
Moje okolí nebylo tak úplně tiché. Slyšel jsem šplouchat vlny,
které doráţely ke břehu, a lehký šelest rákosí a trávy.
Jezero bylo klidné. Přesto jsem nespoléhal na mír, protoţe dotek
kříţku v mé kapse mne upozorňoval, ţe nějaká jiná síla tady někde
číhá.
Pozoroval mne?
Byl kanibal tady?
Nevěděl jsem to, neviděl jsem ho, ale tušil jsem, ţe je blízko.
Sel jsem doleva. Přitom jsem naslouchal jenom nějakému pocitu.
Moje nohy zanechávaly stopy v blátě břehu. Bylo zde velmi mokro a
na stéblech trávy lpěly kapky vody. Prohledával jsem okolí, jak jen
to šlo. Přede mnou se tyčilo křoví. Krajina k lesu stoupala. Vypadala
teď jako šedá šrafovaná plocha.
Ozval se šramot. Ale ne příliš hlasitě. Tiché šplouchání vln. V
husté pobřeţní trávě něco šustlo. Nějaká ryba, která se vymrštila z
- 74 -
vody a znovu se ponořila, přičemţ to mlasklo. To všechno patřilo k
prostředí. Nepatřil však k němu prudce se pohybující stín, který ve
výšce přede mnou vyrazil. Číhal a jen pozoroval hluboce skrčený při
zemi. Naráz však byl tu a utíkal přede mnou pryč.
Všechno se odehrálo jako předem nareţírované. Přirozeně jsem se
dal do pronásledování a zároveň jsem věděl, koho jsem to uviděl.
Musel to být prostě kanibal!
Zlobil jsem se na tmu. Jak se ho mám zmocnit, kdyţ jsem bez
lampy?
Ve tmě a ovíván cáry mlh zůstával jsem mu v patách.
Neběţel k jezeru tam, kde byl podrost hustý a mohl mu
poskytnout úkryt. Cesta ho vedla jiným směrem. Pohyboval se
dlouhými kroky po šedé ploše, za kterou se skrýval les.
Pokud ho dostihne a ponoří se do něj, bude to špatné.
Nemyslel jsem na to, ţe bych měl zavolat Suka nebo Billa. V
daném okamţiku se mne zmocnila pravá lovecká vášeň. Mimoto
jsem si vzpomněl na film. Tahle bestie uţ nikdy nesmí udeřit!
Můj pohled dopadl na jeho záda. Prototyp Mandragory byl
opravdu velký. Převyšoval průměrnou výšku člověka nejméně o
hlavu. Bylo mi jasné, ţe není z masa a krve, ale obojí potřeboval, aby
mohl existovat.
Zatraceně perverzní a démonická směs.
Soustředil jsem se na jeho postavu, která běţela sice pruţně, ale
přesto nějak dřevěně. Při kaţdém kroku se houpal sem a tam, aţ jsem
doufal, ţe třeba sklouzne a upadne.
Bohuţel se tak nestalo. Zombie úspěšně prchala k lesu. Její cestu
bylo moţno popsat jako cik-cak kurs. Díky tomu to byl také
zatraceně špatný cíl. Měl jsem se na pozoru před tím, abych zbytečně
ztratil posvěcenou stříbrnou kulku. Chtěl jsem ho zastavit
normálními silami a…
Zůstalo při chtění.
Nesklouzl on, ale já. Ve tmě jsem kluzké místo neviděl. Došlápl
jsem a levá noha se mi svezla.
Spadl jsem na břicho. Akorát jsem ještě mohl vystrčit ruku a
loktem tak zabránit, abych spadl na obličej. Stébla trávy a malé listy
se mi nalepily na vlhkou pokoţku tváře. Na okamţik mi vnikly do
- 75 -
nosu všechny pachy mokré půdy.
Vzepřel jsem se, ale nepodařilo se mi postavit se. Nějaký odpor v
zádech mi to nedovolil. Zároveň jsem opět uslyšel v hlavě hlas.
„Johne Sinclaire,“ zaznělo skoro vyčítavě. „Přece jsem ti řekl, ţe
se nacházíš v mé říši. A tady se stane, co chci já.“
Zatraceně, na to jsem zapomněl. Mandragora však ne. Ani jsem
nepřemýšlel, jak dokáţe ovládat lidskou řeč, ale bylo to prostě tak.
Kříţek vězel připraven v kapse, ale nemohl jsem k němu
natáhnout ruku. Hladká pouta pevně drţela moje zápěstí a ani s
největším vypětím se mi nepodařilo je uvolnit. Na zádech se mi
pohybovalo něco jako had. Ještě jsem nadzvihl hlavu, myslel jsem,
ţe přijde další démonův pozdrav. Obejme moje hrdlo a uškrtí mne.
Díval jsem se nahoru.
A uviděl jsem přicházet kanibala.
Přirozeně ţe neběţel dál. Nenechal si ujít tak vzácnou příleţitost.
Opět se Mandragora postavil na jeho stranu a urovnal mu cestu.
Přesto jsem se nechtěl vzdát. Bojoval jsem. Tlačil jsem se nahoru,
coţ se mi také podařilo, ale stále jsem se zachytával do provazu jako
do pruţné sítě. Ještě stále jsem nemohl pohybovat rukama. Měl jsem
je pevně přitisknuty k tělu. Kdybych tak dál zůstal leţet na zemi, byl
bych pro zombii ideální kořist.
Šla, klouzala a smekala se lehce napříč strání. Ale nespadla.
Poprvé jsem ji viděl zepředu a byla u mne uţ tak blízko, ţe jsem
mohl vidět bělmo jejích očí. Byl nepříjemný tenhle tmavý obličej
jakoby vyřezaný z kůry, do něhoţ byly vsazeny oči ze světlého
dřeva.
Pomalu jsem se octl v parní lázni. Z mysli mi nešel ani ten
zatracený film. Kaţdý detail byl v mé hlavě jako vyrytý.
Zombie byla nahá.
Ale neměla ţádné pohlaví. Byl to člověk, a přesto nebyl. Ani
hustá tma nemohla její tělo přede mnou skrýt.
Přede mnou stála hladká a přesto nerovná postava. Ţádná lidská
kůţe, ale ohebné dřevo bylo pouţito k vytvoření tohoto prototypu.
Pouze Mandragora byl schopen vyrobit takové dílo. Ne vytvořit,
ne, takový výraz se mi v této souvislosti nelíbí. Ostatní démoni
nebyli v takovém postavení, pouze Mandragora ovládal přírodu.
- 76 -
 Také obličej zombie odpovídal ostatnímu tělu. Předklonil se.
Svalové pletence, to bylo rovněţ dřevo. Měl ústa, ale tahle díra v
obličeji mi připomínala spíš jeskyni.
Monstrum se sehnulo ještě níţ. Z otevřené tlamy se dralo něco, co
bylo všechno jiné neţ libá vůně. Vůbec mi připadalo těţké nějak ten
zápach identifikovat. Zavála mi vstříc taková směsice pachů, ţe mi
jednoduše uloupila dech. Odporné. Jako kdyby se uvnitř zombie
soustředilo a promíchalo všechno odpuzující, zapáchající a špinavé,
co prošlo lesem. Veškerá plíseň a hniloba přírody.
Zvedl se mi ţaludek. Něco hustého a kyselého mi stoupalo do
hrdla. Sotva jsem lapal po dechu.
Potom zombie přede mne vystrčila své ruce. Zase špatný výraz.
To nebyly ruce, spíš pařáty. Celé pokřivené. Trčely z nich dlouhé
prsty. Uzlovité, dřevěné, bez nehtů. Ruce však byly ohebné. Prsty se
křivily a natahovaly. Pln hrůzy jsem sledoval, jak míří k mému
obličeji. Jen ještě kratičký okamţik a pak na mne ty pařáty těţce
dolehnou. Zakryly mi oči, nos a ústa. Stisk mi sebral vzduch a pak
jsem cítil, jak mi druhý pařát sahá na hrdlo…

+++++

Všechno bylo marné! Z toho zatraceného sevření se uţ nedostanu.

Zombie zaútočila podruhé, a to na rozkaz démona prostředí.
Byly to skutečně jen krátké okamţiky, v nichţ se mne zmocnila
panika a strach ze smrti. Co se událo, nebylo ani tak mou osobní
zásluhou, ale záviselo to víceméně na někom, kdo toto území
naprosto ovládal.
Znovu mi do hlavy pronikl jeho hlas. Kaţdé slovo bylo jako
říznutí noţem a zdálo se mi, ţe je provázeno cynickým
vítězoslavným posměchem. V jednom takovém okamţiku jsem si
přál, aby to byl jenom sen, ze kterého se zase probudím, a ţe budu
rád, ţe jsem to neproţil ve skutečnosti.
Hlas to byl jako ve snu, ale slyšel jsem jej zatraceně zřetelně.
„Tys mne podvedl, Johne Sinclaire. Velmi těţce jsi mne podvedl.
Uzavřeli jsme mír a tys ho porušil. Varoval jsem tě. Proč jsi mne
neposlechl? Proč? Mohlo by všechno běţet dál normálně, ale tys zase
- 77 -
jednou nechtěl. Nemohu ustoupit. Musím dát svému stvoření, co
chce. Člověka. Maso a krev toho, kdo mé zákony poruší. Ne kaţdý
dostal šanci, jakou jsem ti dal. A ne kaţdý je tak hloupý, aby ji
nevyuţil. Máme velmi mnoho společného, Johne Sinclaire, ale teď
byla mez nejen dosaţena, ale dokonce překročena. Zašel jsi prostě
příliš daleko a proto se ti otevírá brána na věčnost dokořán. Zabije tě,
Sinclaire.“ Při posledních slovech byl hlas stále tišší a pak dozněl
úplně.
Kanibal a já jsme zůstali sami se zatraceně rozdílnými šancemi.
Jedním trhnutím nadzvedl mou hlavu. Pak ji otočil do strany, aby
mi zlámal vaz…

+++++

Robert Wilson se znovu postupně vzpamatovával. Byl s to

vyslovit první slova, ale ještě při tom musel kašlat a tento kašel
otřásal celým jeho tělem. Ale i tak to byl přinejmenším velký pokrok.
Ukázal Sukovi, aby si sedl vedle něho, zavrtěl hlavou a poposedl na
stranu, kde seděl Truman Black, a poloţil mu ruku na rameno.
„Nemusíš si dělat ţádné starosti, Roberte, jsme zachráněni.“
Wilson se zamyslel. „Zachráněni?“ zašeptal pak.
„Ano.“
„Co se vlastně stalo?“
„Past. Zatracená past, která přišla z hloubky země. Pak se tu však
objevili tři muţi z Londýna a ti to zařídili. Jim vděčíme za to, ţe jsme
naţivu. Váţně, Robe.“
Kdyţ bylo tohle téma nadhozeno, cítili se Suko a Bill stále
rozpačitěji. Suko rázně vstal a udělal rychle krok dopředu, Bill
překvapeně zavrtěl hlavou a zeptal se: „Kam chceš jít?“
„Potřebuji si trochu protáhnout nohy.“
„Tomu nevěřím.“
„Opravdu, potřebuji pohyb.“
„John tu není!“
„Právě.“
„Zatraceně, pak ho musíme hledat.“

- 78 -
 Bill uţ skoro vstal, kdyţ ho Suko znovu zatlačil zpátky. „Ne,
starochu, ty ne. Já ho budu hledat. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“
„Ale čtyři oči…“
„V tomto případě potřebujeme jen dvě,“ vysvětlil Suko. „Máš
tady dva svěřence, ti jsou důleţití. John přijde i sám.“
Suko uţ stál vedle boudy a zmizel z Billova zorného pole.
„Pak se tedy nedá nic dělat,“ řekl a zašklebil se na oba lovce
zombií.
Robert Wilson si ještě stále masíroval pohmoţděný krk, Truman
Black se obíral svými brýlemi. Čistil si skla. Kdyţ s nimi byl
spokojen a brýle si znovu nasadil, zeptal se: „Teď tady sedíme jako
zjednaní a nic. Nechci si stěţovat, na to ani nemám právo, ale moc
rád bych věděl, jak to teď bude pokračovat. Můţete mi poskytnout
nějakou informaci, Bille?“
„Jenom napůl.“
„I s tím budu spokojen.“
„Zatím jsme ještě nedosáhli svého cíle. Přijeli jsme, abychom
dopadli kanibala. Přece jste také viděli ten film.“
„Ten byl strašný. Něco tak otřesného jsem dosud neviděl. To…
to… to bylo něco nepředstavitelného. Ještě i teď, po tom, co jsem
zaţil.“
„Právě, to je ten důvod,“ odpověděl reportér. „Musíme tu hrůzu
zastavit.“
Truman Black sklonil hlavu. „Nenechá se chytit,“ zašeptal. „To
stvoření je nelidské. Je silnější neţ člověk a proto s ním člověk nic
nesvede, i kdyţ na něj narazí. Tak a nejinak to je.“
„Myslím si něco jiného.“
„Proto se tak dobře drţíte?“
Bill se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, já ne. Ale jsou tu ještě dva
další. John Sinclair a Suko. Zní to trochu namyšleně, ale v tomto
případě to souhlasí: Společně jsme silní.“
Black vzdychl. „Ano, společně, ale teď jste, zatraceně, rozděleni.“
„Jestli zombie někde nablízku číhá, potom ji John Sinclair najde.
Na to se můţete spolehnout. To nemá co dělat s nafoukaností. Je to
prostě skutečnost, kterou nás naučila zkušenost.“
Bill nevěděl, jestli nasadil ten správný tón. Jen se divil, ţe mu
- 79 -
Truman Black neodpovídá. Pohlédl doleva a najednou strnul, protoţe
Truman seděl ztuhle jako prkno.
„Co je s vámi?“
Black škubl koutkem úst. Jeho oči byly najednou jaksi vodnaté. V
následující sekundě vyšel z jeho úst šílený výkřik. Zároveň se Billovi
zatajil dech. Bylo neuvěřitelné, co spatřil, ale Mandragorova moc se
prostě nezastavila.
Levým stehnem muţe a látkou jeho kalhot pronikl tvrdý, vpředu
zašpičatělý kus rákosu.

+++++

„Johne?“ Suko volal jméno svého přítele polohlasem. „Johne, kde

jsi, zatraceně?“
Odpovídala mu pouze příroda. Slyšel tiché šplouchání vln u
břehu, ševelení rákosí, kdyţ jím projel vítr. Večer skrýval plno
zvuků, které Suko slyšel teprve tehdy, aţ se na ně plně soustředil.
Nastávající tma stírala rozdíly mezi věcmi. Svět tonul v měkké
šedi a i jezero se mu ztratilo z očí. Na hladině se nic nezrcadlilo.
Byla tajuplná a nějak splývala s nebem i zemí.
Suko šel pomalu po břehu. Nemohl tvrdit, ţe se mu jde dobře.
Nelíbily se mu jisté věci. Normálnosti měly pro něho jistou
záludnost, která se skrývala někde v téhle tmavé omáčce.
John totiţ nemohl zajít příliš daleko. Neměl také ţádný důvod,
aby se v hustě zarostlém pobřeţním pásmu skrýval. Suko by ho přece
musel vidět, určitě se pohyboval.
Ale tady se nic nedělo a po skoro dvaceti metrech se inspektor
zastavil, znepokojen a pln starostí.
Podíval se tam, kde se území lehce zvedalo k lesu. Stromy se
kývaly jako mlčící stěna, která mu připadala nepřátelská.
Ale aţ k okraji lesa byla krajina volná. Ani tma tu nebyla tak
neproniknutelná jako v blízkosti vody. Proto byl Sukovi ten pohyb
nápadný. Přicházel jako tancující stín, ale velice brzo se přesvědčil,
ţe tento stín má lidské obrysy. Suko si zas jednou mohl gratulovat,
ţe má tak dobrý zrak. Podle jeho mínění musel ten stín být John
Sinclair. Divil se však, ţe běţí k lesu. Proč se John chtěl kanibalovi
- 80 -
postavit sám?
Na úvahy stačilo Sukovi jen pár sekund. Pak učinil pevné
rozhodnutí. Bude svého přítele následovat. Ve dvou jim vţdycky
bude lépe.
John nekráčel pomalu, ale Suko běţel. Drţel se přitom v skrytu,
kontroloval dech, ale hlava se mu třásla. Proto zastavil, aby dobře
viděl dopředu a mohl se lépe orientovat Johna uţ nebylo vidět. V lese
být nemohl. Tak blízko ještě k okraji lesa nedošel.
Suko teď pospíchal. Najednou se obrys znovu objevil. Ale byl
jiný neţ předtím. Také uţ neběţel k lesu. Místo toho se muţ sehnul.
Tady něco nehrálo. V Sukovi se rozdrnčely všechny poplašné
zvonky. V jeho fantazii se vynořily všelijaké hrozné věci a všechny
měly co dělat s Johnem Sinclairem. Znovu mu vytanuly v mysli
strašlivé scény z filmu a popohnaly jeho kroky. Teď uţ mu bylo
jedno, jestli ho někdo uslyší. Domníval se, ţe je jeho přítel v
nebezpečí, které sice neviděl, ale které tu muselo být, kdyţ si ten
druhý tvor klekl nebo sedl na zem a chystal se něco provádět.
Musel to být ten kanibal.
A byl u Johna, který se zřejmě nemohl bránit. Vběhl, jako vţdy,
do pasti.
Suko dál nepřemýšlel. Spěchal teď tak rychle, jak mu to vlhká
půda dovolovala. Spěchal blíţe k cíli, coţ musel, aby mohl
zasáhnout. Výstřel by při tomto světle byl nejistý, proto mu zbývala
jen jedna moţnost. Dotkl se v běhu tyčinky a přitom vykřikl jedno
slovo, které umělo všechno změnit.
„Topar!“

+++++

Nyní zůstal čas na pět sekund stát. Jen na pět sekund, které mohou
být dlouhé, ale také krátké.
Pro Suka byly většinou krátké, ale v tomto okamţiku na to
nemyslel. Pro něho platilo konečně jednat a musel být u Johna
Sinclaira tak rychle, jak jen to bylo moţné. Teď uţ neběţel, ale
skákal. Vnímal okolí navzdory temnotě jako za denního světla. Tak
uviděl postavu vedle leţícího těla. Oba byli navzájem propleteni. Jak
- 81 -
přesně, to Suko neviděl, ale najednou věděl, ţe čas uplynul. Řekl mu
to jeho cit. Přitom ještě svého přítele nedosáhl.
Suko vsadil veškerou svou sílu do posledního rozhodujícího
skoku. Letěl vzduchem a ještě při odrazu vystrčil ruce dopředu, aby
prodlouţil své tělo.
Zasáhl zombii. Obě pěsti narazily na tvrdou a přece ohebnou
hlavu. Zblízka poznal Suko zabijáka z videa. Uviděl také, jak spadl
na záda a skulil se na bok.
Čas kvačil. Jeho přítel John Sinclair sténal, coţ se Sukovi líbilo,
protoţe tak aspoň věděl, ţe John ještě ţije. Teď se jím však nemohl
zabývat. Teď byl zatracený kanibal důleţitější a Suko vytrhl bič na
démony. Přitom nespouštěl ze svého nepřítele oči. Kanibal nejen ţe
se otočil, podařilo se mu vyuţít švihu a tak se opět postavit na nohy.
Zbraň u něho Suko nespatřil. Ţádnou zbraň také nepotřeboval,
všechno dokázal vyřídit svými vraţednými prackami.
Suko jej chtěl zabít svým bičem na démony. Jeho řemínky volně
leţely, a tak jej Suko zvedl, aby všemu zasadil rozhodující úder. Bič
byl silnější zbraní neţ posvěcené stříbrné kulky a zombie jej neznala.
Také chtěla Suka zabít.
Inspektor zdvihl bič na démony. Všechno probíhalo perfektně
jako podle jeho přání. Zombie se k němu blíţila. Vběhne přímo do
jeho rány.
Právě v tom okamţiku zasáhl démon prostředí.
Na něho Suko nepomyslel. Šlo to tak rychle, ţe nedokázal
zareagovat. Nejdřív ucítil ještě dotek na svých kotnících. Bylo to
jako škrábnutí, po němţ následovalo velmi brzy objetí, které mu
spoutalo nohy.
Trhnutí mu podrazilo nohy, právě kdyţ udeřil bičem. Tři řemínky
nedopadly dopředu. Při pádu dozadu vyletěly Sukovi ruce nahoru, a
tak řemínky jen šlehly bez účinku do vzduchu. Suko spadl nazad,
mohutně přistál na zemi a kdyţ chtěl opět vstát, bleskově ho spoutaly
hadovité liány, které vyrazily ze země. Strhly jeho tělo, které se uţ
vztyčovalo, zase zpátky, a tak zůstal inspektor leţet přímo vedle
svého přítele Johna Sinclaira.
Kanibal teď mohl mít oba dva!

- 82 -
 +++++

Bill Conolly vyskočil od lavice, jako by ho uštkla tarantule. Přesto

neztratil přehled, otočil se dokola a s rozpřáhnutýma rukama chytil
Roberta Wilsona za ramena. Ohledy teď nebyly na místě, všem
šlo o ţivot. Srazil muţe z lavice na zem a uviděl, ţe v mezeře mezi
úzkými laťkami trčí do výše další dva mučící nástroje. Odporně
špičaté stonky tvrdého rákosí. Wilson a Bill unikli v posledním
okamţiku. Truman Black bohuţel ne. Nehýbal se. Ani nekřičel.
Ochromil ho šok. Zíral na tmavou, krví zbrocenou špičku, která
trčela z jeho stehna. Třásl se a byl bledý jako stěna. Ale všechno byly
maličkosti, na které Bill nemohl brát ohled, protoţe musel něco
podniknout.
Všichni tři byli ve velkém nebezpečí. Nikdo nevěděl, jaké
sprosťárny a ukrutnosti jim ještě Mandragora připraví. Ale Bill
nechtěl uprchnout a přenechat Trumana Blacka jeho osudu.
Vzal ho pod rameny. „Je to zlé,“ sykl, „ale nedá se nic dělat!“ O
chvilku později vší silou muţe vyzdvihl a začal mu soukat ten
zatracený šíp ještě jednou skrze stehno, tentokrát opačným směrem.
Trumana Blacka to muselo hrozně bolet. Naříkal a sténal. Bill ho
osvobodil. Navzdory příšerné bolesti Black všechno přijímal. Chtěl
Billa také podpořit a pomoci mu, ale podlomila se mu pravá noha a
byl by upadl, kdyby ho Bill pevně nedrţel.
„Zatraceně, tak mi přece pomozte!“ zařval Bill na Wilsona, který
se ani nehnul.
Teď se vzpamatoval. Chytil svého přítele rovněţ zespodu.
Společně pak táhli zraněného z boudy ven a Bill přitlačil Blacka na
chladný kámen grilu. Tam zůstal muţ sedět. Oběma rukama tlačil na
ránu, aby zabránil velkému krvácení.
Bill se znovu obrátil k otevřenému přístřešku. Lampa svítila na
lavičku, ze které teď vyrůstalo přesně v mezerách mezi laťkami víc
šípů.
Bill lapal po dechu. Poslední sekundy byly velmi náročné. Vzdor
chladu se potil. Myslel, ţe ví, kdo je za tento útok odpovědný. A
nepochyboval, ţe Mandragora se tak lehce nevzdá. Vnikli do jeho
říše. Proto je chtěl nechat pykat.
- 83 -
 V dané chvíli měli klid.
Dokonce Wilson mohl zase mluvit, i kdyţ se jeho hlas chvěl
stejně jako on sám. Upřeně se díval na špice a hledal správná slova.
„Kdo… kdo to udělal?“
„Zombie ne,“ řekl Bill.
„Ale něco takového přece není moţné!“ křičel Robert. „To… to
mi nikdo nevysvětlí. To nejde.“
„Vidíte přece, zatraceně!“
„A co uděláme teď?“ Rychle se obrátil a upřeně se podíval Billovi
do tváře. „Musíme přece něco dělat. Prosím, nemůţeme tu prostě
déle zůstat.“
„A co byste chtěl?“
„Já nevím. Jenom pryč!“
„Později.“ Bill věděl, ţe útěk nemá smysl. Mandragora byl všude.
Můţe se kdykoliv objevit a určitě má ještě víc triků na skladě.
Bill se díval na zem, ačkoliv toho moc neviděl. Ale z představy,
ţe tyhle špice mohou naráz vyrazit ze země a zabodnout se do jeho
nohou, ho jímala hrůza.
Obdivoval Trumana Blacka. Starší muţ snášel svoje zranění bez
křiku. Jen tiše sténal. Drţel nohu vystrčenou a ještě rukama stlačoval
ránu ve stehně.
„Neptáte se mne, jak se mi daří, Conolly“, řekl Black. „Je to lepší,
neţ být seţrán.“
„Souhlasím.“
Black si odplivl. Jeho obličej se třásl. „Můţete mi říct, jak to můţe
pokračovat?“
„Ne, to nemůţu. Také bych chtěl odsud pryč, ale jak to provést?“
„Nemám ponětí. Vůz je se čtyřmi rozřezanými gumami
nepojízdný. Mohli byste zkusit jít s Robertem pěšky a mne tu
nechte.“
„Ne, to v ţádném případě. Nenecháme vás ve štychu.“
Black se neradostně usmál. „Chcete mne snad nést?“
„Nebude-li zbytí, tak ano.“
„No pěkně děkuju.“
Bill poklepal Blackovi po rameni a potom posvítil okolo.
V dané chvíli bylo všechno mírumilovné. Aţ příliš mírumilovné.
- 84 -
Proud světla tančil okolo vozu, osvětlil přední sklo, kapotu a posléze
putoval po zemi, kde zaplavil trávu a ostatní porost jako bledé
měsíční světlo.
Wilson se rovněţ posadil na gril. Šeptal si s přítelem. Bill nedával
na slova pozor, protoţe myslel na Johna Sinclaira a na Sukai Oba
jako by se ztratili z povrchu zemského. Jako kdyby přesně věděli, co
se přihodí a proto se uchýlili do bezpečí.
Za boudu Bill také neviděl. Přitom se dobře díval, jak mával
lampou. Ale bezvýsledně. Jako by Johna a Suka pohltilo jezero.
Bill Conolly vycházel z toho, ţe se Mandragora nevzdal. Jestli
zombie nic sama nepodniká, pak musí zasáhnout právě Mandragora.
Moţná jím byli John a Suko společně zasaţeni.
Ta představa se Billovi pranic nelíbila. Bezděčně se obrátil doleva
a díval se na stráň, která se zvedala k lesu. Bylo příliš tma, neţ aby
něco mohl rozeznat. Na druhé straně byl les důleţitý. Byl něco jako
domov démona prostředí.
Kde ti dva jenom trčí?
Bill v duchu zasakroval. Pochyboval, ţe tam zůstali dobrovolně.
Přecenili se a vběhli do pasti.
„Pane Conolly?“
Wilsonovo volání se sice Billovi nehodilo, ale přesto šel k němu.
Oba muţi se ještě zdrţovali na místě grilu. Mezitím vstal také
Truman Black. Podpíral ho Wilson, ale pod váhou přítele se dost
prohýbal.
„Co je?“
„Nechci tady déle zůstávat!“ řekl zraněný. „Prosím, musíte mne
chápat.“
„Jasně, ale kam chcete jít?“
„Prostě jenom pryč odsud. K silnici. Robert mne bude podpírat.“
„Je to příliš daleko.“
„I kdyţ nám pomůţete?“
Bill zavrtěl hlavou. „Lituji, ale to nemůţu udělat. Nemůţu odsud
pryč.“
„Proč ne?“ nechápal Wilson. „Uţ vás omrzel ţivot?“
„To ne. Ale nevím, co se stalo s mými přáteli.“
„Určitě jsou také v tahu. A kromě toho nás nechali ve štychu.“
- 85 -
 Bula ta slova rozhněvala. „Nemluvte nesmysly, Wilsone! Nikdo
vás ve štychu nenechal. Mají nějaký důvod. Můţe být, ţe je zombie
zadrţuje a teď…“
„To bychom slyšeli výstřely!“
Black vyklouzl z náruče svého přítele a znovu si sedl na vyzděný
gril.
„Také myslím, ţe máte pravdu, pane Conolly. Je to nemoţné.
Přinejmenším pro mne. Nedokáţu to. Rána mě začíná pálit. Moţná
se zanítila.“
Chvíli seděl tiše, jako by o něčem přemýšlel. Potom najednou
projel jeho tělem záchvěv a v jeho obličeji se zrcadlila hrůza.
„Zatraceně, co je to?“
„Co?“ Bill přistoupil blíţ.
„S mojí nohou. Ne zvenku, ale zevnitř. To je k zešílení, co to je?“
„Dejte ruce pryč!“
Black ještě chvíli uvaţoval, potom poslechl výzvu.
Bill posvítil na ránu.
Byla jen trochu zakrvácená. Rána také nebyla nijak velká, spíše
bodová, ale uvnitř, tedy v noze samé se muselo něco dít, protoţe
Blackův obličej se třásl bolestí. Slzy se třpytily v jeho očích a chvěl
se po celém těle.
Bill se skláněl nad ránou a svítil na ni.
Na okraji rány se něco dělo. Prodíralo se to nahoru, takţe rána
otékala.
Truman Black se zaklonil. Byl by spadl na gril, kdyby ho Wilson
nepodpíral. Pravá noha sebou škubla jako po úderu a najednou rána
praskla jako květ nějaké květiny.
Do výšky vytryskla krev. Bill Conolly se nestihl uhnout. Otočil
alespoň hlavu stranou, přesto krev zasáhla jeho hruď. V dané chvíli
to nebylo důleţité, protoţe rána uprostřed stehna byla nyní víc neţ
trojnásobně velká. Ze stehna se prodíralo ven něco, co nepatřilo k
člověku. Ven se tlačila nějaká rostlina. Stonek, který se na konci
rozvětvoval a dokonce na něm vyrazily malé lístky a nepatrné trny,
které píchaly do masa.
Black se přestal ovládat.
Pronikavě vykřikl!
- 86 -
 +++++

Stále jsem ještě leţel na zádech, ale nebyl jsem mrtvý. Zombii se
nepodařilo mně zlomit vaz. Důvod jsem se nedozvěděl, protoţe moje
vzpomínky na další dění byly na několik sekund přerušeny. Nyní
jsem byl zase při vědomí. Situace se změnila. V danou chvíli jsem
zombii nevidělStále jsem ještě leţel na stejném místě, ale nebyl jsem
sám, protoţe Suko leţel vedle mne.
Věděl jsem, ţe mne chtěl zachránit. On a jeho tyčinka, se kterou
mohl na pět sekund zastavit čas. Srazil ze mne zombii pryč, ale
pochyboval jsem, ţe ji také zabil. To by totiţ určitě neleţel vedle
mne a nic nedělal.
„Suko, vstávej!“
„Zatraceně, nemůţu!“
Zkusil to. Pokus nevyšel a skončil zaklením. Suko byl stejně jako
já spoután těmi zatracenými liánami. Jenom ne tak pevně.
A zombie byla tady. Znovu se připravovala, ale dala si načas,
protoţe si chtěla uţít, neţ nás zahubí. Něco takového, ţe zemřeme
společně tady na kraji lesa, jsme si neuměli představit ani ve svých
nejhorších snech. Ale všechno tomu nasvědčovalo.
Opět a znovu to Suko zkoušel.
K ničemu to nevedlo.
Ta zatracená pouta byla sice měkká, ale byla omotána pevně
kolem těla. Vyčníval jenom malý kousek, coţ zombii velmi zajímalo,
kdyţ na nás vyvalovala své studené oči.
Pošilhával jsem stranou, protoţe se ke mně chtěl Suko zrovna
přitisknout. V podstatě leţel příhodně. Přímo na mé pravé straně.
Tam jsem měl také kapsu a v ní kříţek. Teď muselo všechno
proběhnout rychle. Já jsem se hýbat nemohl. Suko ano. Museli jsme
toho vyuţít. Byla to naše jediná šance.
„Jak jsi na tom s rukama?“
„Jde to.“
„Sáhni do kapsy. Do mé kapsy. Je tam kříţek. Musíš ho
vytáhnout.“

- 87 -
 Suko neříkal nic. Ale ihned konal. Cítil jsem, jak se po mém
pravém boku jeho ruka natahuje ke kapse. Kapsa byla otevřená,
patka byla zastrčená dovnitř, takţe tam mohl pohodlně ruku
zasunout. Šlo teď o sekundy, protoţe zombie dala průchod své
lačnosti.
Také uţ nestála. Zbytek cesty k nám lezla po čtyřech.
Jeden pařát si poloţila na mou levou nohu. Objala s ním celé mé
lýtko.
„Dělej!“ sykl jsem.
Také jsem nic jiného nemohl, ale při tom doteku a při myšlenkách
na můj další osud ve mně stoupala panika.
Suko zasunul svou ruku do mé kapsy a zmocnil se kříţku.
Zřetelně jsem to vnímal. „Ven s ním!“
Zombie mne popadla i svou druhou rukou. Popolezla přitom
trochu dopředu, protoţe chtěla dosáhnout na můj obličej.
Leţel jsem na zemi. Nemohl jsem se zvednout, zkoušel jsem to
ještě jednou, ale marně. Smrdutý dech mi zavál do tváře.
Najednou sebou postava škubla. Byl to přímo skok dozadu.
Všechno šlo šíleně rychle. Zombie sebou plácla na zem, vrhla se na
břicho a plazila se jako obrovský červ.
Nejdřív jsem uslyšel Suka se zasmát, potom promluvil. „Mám to,
Johne, podařilo se!“
Šilhal jsem na stranu. Nejprve jsem spatřil světlý lesk stříbra a
věděl jsem, ţe jsme zachráněni. Měli jsme to za sebou. Zombie se uţ
nevrátí, ale ještě jsme byli spoutáni. Také teď si věděl Suko rady.
Mohl se kříţkem dotknout svých pout. Potom zablesklo světlo jako
na doutnáku, ale nic nevybuchlo. Rostlinná pouta shořela pod
zapáchajícím kouřem. Kroutila se a odpadla. Suko se hned posadil a
ještě vsedě se otočil, aby na mne viděl.
Viděl jsem, jak se šklebí, potom pokývl a zeptal se. „Nechceš tu
ještě zůstat?“
„Nech si ty vtipy.“
Kříţkem přejel také po mých poutech. Opět shořela bez ohně, jen
se světlem a dýmem. Díval jsem se, jak se kroutí, a pak jsem se
konečně dočkal – mohl jsem se napřímit. Jenom jedno jsme
nedokázali.
- 88 -
 Nebylo nám umoţněno zombii zadrţet. Vyuţila času a utekla do
lesa, kde mohla najít bezpočet úkrytů.
Oba jsme vstali. Plácl jsem Suka po rameni. „Děkuji, starochu.“
„Dobře, příště jsi na řadě ty.“ Smál se. „Na, vezmi si svůj kříţek.“
„Někdy jsme docela dobří, ne?“
„Ano, ale ne dost dobří. Kanibal se ztratil. Zatraceně, zase se mu
to podařilo. Kdyţ to tak Půjde dál, dostaneme se do potíţí.“
Hledání v lese by mnoho nepřineslo. Byl to jeho revír. K tomu
měl perfektního podporovatele. Ale Mandragora se drţel zpátky.
Jestli ze vzteku nebo ze zklamání, to jsme nevěděli. Kaţdopádně
však jeho prototyp nebyl dosud zničen a bude svou lidskou kořist
znovu hledat. Ještě má na seznamu dva lovce zombií.
Teď by se hodil reflektor, kterým bych prosvítil les ze všech stran
a zapudil z něho tmu. Ten jsme bohuţel neměli, a tak jsme se museli
pohybovat v uzoučce vymezených hranicích.
„Měli bychom jít k ostatním!“ řekl jsem a dodal ještě otázku: „Je
tam všechno v pořádku?“
„Kdyţ jsem odcházel, tak bylo.“
„To uţ je dost dlouho.“
Suko pohodil rameny. „Pudilo mne to ven. Znáš ten pocit, kdy se
ti zdá, ţe něco musíš udělat, a to přesně v tom okamţiku, v němţ tě
ta myšlenka přepadne.“
„Ano, to znám. Jen bohuţel také vím, čeho je Mandragora
schopný a ţe k němu patří nevzdávat se tak snadno.“
„Co je vlastně s vaším příměřím?“
„Zřejmě ztroskotalo.“
„Nepřátelství?“
Pokrčil jsem rameny.
„Neposlouchá se to dobře.“
„Co můţu dělat, Suko? Jinak to nejde. Nemůţeme přece dovolit,
aby si ten jeho zatracený prototyp dělal z lidí kořist. Kde to jsme?“
Suko mlčel. Věděl jsem, ţe rozmýšlí stejně jako já. Cestou k
jezeru jsme se rozhlíţeli na všechny strany, ale les zůstával němý.
Tentokrát nevypouštěl ţádného vraha.
Také jezero leţelo před našima očima zcela klidné. Voda se téměř
nepohybovala. Šedé závoje mlhy se válely po hladině. Některé z nich
- 89 -
vypadaly jako duch, který začíná zamrzat.
Neslyšeli jsme ţádné hlasy. Neviděli jsme ani ţádný pohyb v
boudě. Zato nápadný byl Range Rover s probodanými koly. Jevil se
jako skříň. Vtom mezi ním a přístřeškem zazněl strašlivý výkřik…

+++++

Robert Wilson si přitiskl ruce k obličeji. Pokud křičel nebo

naříkal, pak do svých zaťatých pěstí. Stejně na tom byl Truman
Black, který začínal propadat šílenství. Nedokázal se prostě dívat
jinam, a tak spolu s Billem Conollym byl svědkem toho, jak se z jeho
stehna derou nahoru ty zatracené rostliny. Byly stále širší, zvětšovaly
přitom ránu a na konci dokonce začaly vytvářet něco jako korunu.
Bylo to hrůzyplné. I pro samotného Billa Conollyho, který uţ v
ţivotě zaţil ledacos. Pro záchranu toho muţe však nemohl
podniknout vůbec nic. Byl to pro něho horor, muset to utrpení
spoluproţívat.
Křik Trumana Blacka se změnil ve štkaní. Jedním rázem se
postavil. Přenesl svou váhu na levou nohu, aby stál pevně a neztratil
rovnováhu, a pak jednoduše odtrhl také pravou nohu. Naštěstí ho Bill
stihl ještě zachytit a zabránil tak jeho pádu. Opatrně ho poloţil zády
na zem. Truman Black zůstal leţet. V jeho noze to škubalo. Látka
jeho kalhot se hlasitě roztrhla, jak byl ten tlak silný.
Rána na noze zase praskla. Krev z ní vystříkla jako fontána.
Robert Wilson odešel stranou. Klekl si na zem a musel zvracet.
Bill zůstal stát Blackovi nablízku. Jeho zranění bylo zlé a Bill
sotva mohl počítal s tím, ţe by muţe mohl ještě zachránit.
Vzdor tmě byl na Blackově tváři vidět výraz utrpení. Jeho očí
úpěnlivě prosily o pomoc. Ústa měl pootevřená a vypadal, ţe chce
poţádat o poslední pomazání.
Bill nemohl dělat nic. Blackova pravá noha byla úplně změněná.
Mandragora do ní zašil svá semena a Bill je neuměl dostat pryč.
Látka kalhot byla roztrţená natolik, ţe odhalovala postiţené
stehno. Jeho kůţe nebyla normálně zbarvená. Hnědou barvou
připomínala kůru kmenu, který byl dlouhou dobu vystaven
povětrnostním vlivům.
- 90 -
 „Prosím, Conolly, prosím…“
Bill si přál, aby Truman Black ztratil vědomí a nemusel snášet
tolik utrpení. Ale osud byl proti němu. A tak muţ svých muk nebyl
ušetřen.
„Já… moje noha… přijdu o ni…“
Bill by mu tak rád poskytl útěchu. Ale nevěděl, jak to říct. Tahle
bolest, společně proţívaná, byla prostě příšerná.
Black nevydrţel klidně leţet. Převaloval se z jedné strany na
druhou a pevně svíral oběma rukama své stehno.
„Odpadne mi!“ volal. „Boţe, ona mi odpadne! Himl, já uţ dál
nemůţu!“
Měl pravdu.
Jak klouzal dozadu, jako by tlačen nějakou mocnou silou, noha
pod kyčlí odpadla od těla.
Hrůza vyrazila Billovi dech a ani Robert Wilson nebyl schopen
slova.
Truman Black ještě stále klečel na zemi, ale obrátil se. Z očí mu
vytékaly slzy. Ústa se mu chvěla, jako by dostal ránu od
neviditelného.
Truman Black uţ nic neříkal.
Bill se obával, ţe je Black mrtvý. Rychle se k němu sklonil a
zkontroloval mu tep. Ne, Black nebyl mrtev. Jenom ztratil vědomí.
Pro něho to bylo to nejlepší. Bill byl zvědav, jestli pro toho muţe uţ
utrpení skončilo, nebo zda to byl jen začátek strašlivé proměny lovce
zombií. Mandragora prokázal svou moc a ani John Sinclair by s tím
nic nezmohl.
Bill se znovu vzchopil. Bude to pokračovat, o tom byl přesvědčen.
Nevěřil, ţe Mandragora nechá Roberta Wilsona odejít jenom tak.
Kráčel k Wilsonovi, aby mu byl nápomocen. Najednou za sebou
zaslechl rychlé kroky. Nedaly se přeslechnout. Bill se obrátil, hnán
strachem. Hmátl také po zbrani, ale mohl nechat berettu schovanou,
protoţe na místo dorazili John a Suko. Reportér si ulehčené oddychl.

+++++

O několik minut později jsme věděli, co se tady odehrálo. Nutno

- 91 -
dodat, ţe jsme vítězi na celé čáře zůstali jen my dva.
Bill byl šokován, kdyţ uslyšel, ţe nás zombie téměř zahubila.
„Zatraceně, copak můţeme jenom ztrácet?“
To nechtěl nikdo, ale všechno probíhalo přesně v tomto směru.
Staral jsem se o bezvědomého. Muselo se mu dostat co nejdřív
odborného lékařského ošetření, ale v dosahu ţádná nemocnice
nebyla. Museli bychom ho vléci k našemu autu, ale to by
spotřebovalo příliš mnoho času.
„To nejde,“ řekl Suko. „Musíme přivolat pohotovost.“ Uţ také
drţel v ruce mobil. Byla to jediná naděje. Telefonoval. Zajímal jsem
se o odpadnutou nohu. Ve světle baterky jsem ji blíţe prozkoumával.
Nespatřil jsem ţádné maso. Proměnila se v jakousi cizí zelenohnědou
hmotu, ze které vyrůstaly větve s malými lístkyMandragora poslal
svou zatracenou památku.
Chtěl jsem to zničit a sahal jsem jiţ po svém kříţku, jestli se k
tomu bude hodit.
Zazvonil mobil. V kapse Trumana Blacka. Jeho zvuk nás všechny
vylekal, ale byl jsem první, který reagoval a zvedl ho.
„Ano, prosím.“
Ohlásil se mi ţenský hlas, ale jméno jsem přeslechl.
„Ne, tady není Truman Black!“
„A kdo tedy?“ volala ţena plná paniky.
Teprve teď jsem poznal její hlas. Byla to Laura Lintocková.
„Tady je John Sinclair.“
„Vy?“ Tentokrát to znělo ulehčené. „Jak jste přišel k Trumanovu
mobilu?“
„To teď není důleţité. Prosím, Lauro, co se stalo? Váš hlas nezní
právě vyrovnaně.“
„Mám strach.“
„A dál?“
„Co dál?
„Prosím, musíte mi povědět něco víc. Ţe máte strach, to je pro
mne příliš všeobecné.“
„Ano, já vím. Mám strach před ní. Vím, ţe je tady. A chce
mne…“
Nevyslovila ţádné jméno, přesto mi naskočila husí kůţe. Všiml
- 92 -
jsem si, jak se mi začaly třást ruce. Zašeptal jsem do aparátu: „Je tam
zombie?“
„Ano.“
Na okamţik jsem zavřel oči. Všechno ve mně vřelo. Představil
jsem si, co s ţenou udělá, jakmile vnikne do jejího domu.
„Jste tam ještě?“
„Ano, jsem.“
„Zůstaňte, prosím, úplně klidná, i kdyţ je to pro vás těţké. Jste
ještě v domě?“
„Jistě.“
„A ona?“
„Já… já myslím, ţe je ještě venku. Zahlédla jsem, jak se plíţí po
zahradě nějaká postava. Není to určitě ţádný zloděj. Je tma, jasně,
ale přesto jsem ji poznala. Je hrozně veliká, váţně. To můţe být
jedině ona.“
„Dobře, přijdu. Budu u vás tak rychle, jak jen to bude moţné.
Přesto to bude trvat, protoţe jsme teď u jezera. Zůstaňte jenom v
domě. Zkuste se schovat.“
„Prosím, přijďte rychle.“
„Ano, Lauro, ano.“
Přerušila spojení. Vypnul jsem mobil. Bill a Suko na mne civěli.
Pochopitelně neslyšeli, o čem jsem s Laurou hovořil, ale z mých
odpovědí pochopili, o co jde.
Natáhl jsem pravou ruku k Sukovi. „Dej mi svoje klíčky od auta.“
O sekundu později uţ leţely v mé dlani. Neţ jsem se vzdálil, ještě
jsem jim sdělil: „Zombie není v lese. Pravděpodobně se plíţí v
zahradě Laury Lintockové.“
„Milosrdné nebe,“ zašeptal Bill Conolly, ale to uţ jsem neslyšel.

+++++

Laura Lintocková se krčila na zemi v rohu. Tak ji nebylo oknem

obývacího pokoje zvenku vidět. Pro jistotu postavila vedle sebe jako
kryt ještě ţidli. Zhluboka oddechovala. Zůstala sedět a choulila se k
ţidli. Tvář měla napnutou a pokrytou potem.
Udivovalo ji, ţe navzdor své panice je schopná jasně uvaţovat. Ze
- 93 -
stmívání měla vţdycky strach. Tento pocit se plíţivě dostavoval,
kdyţ se tma zmocňovala dne. Kdyţ propustila ty muţe z Londýna,
byla ještě plná naděje, ţe toho zatraceného kanibala polapí a zničí.
Ten dobrý pocit se však víc a víc vytrácel. Realita vypadala jinak a
kdyţ se udělala tma, měla pocit, ţe je ve svém domě obklíčena
mocnými nepřáteli.
Laura vţdycky ţila v pohodě v jedné poklidné ulici. Tento pocit
nyní pozbyla. Zahrada byla rázem místem samoty a nebezpečí. Z
přední strany domu sice dopadalo světlo, ale tento naţloutlý svit
povaţovala za směšný.
Naproti přes ulici stál dům. Bydlela v něm rodina s dětmi, ale
sama budova nebyla vidět, protoţe ji zakrývaly vysoké stromy.
Někdy přistoupila k velkému oknu obývacího pokoje. Poskytovalo jí
volný výhled na rovněţ velkou zahradu se stromy. Táhla se daleko a
končila teprve u pole, které kdysi bývalo pastvinou pro ovce. Tam
číhala temnota. Ţádný člověk se neschovával v jejím tmavém rohu.
Nebyla tam ţádná lampa. Pokud tam bylo někdy světleji, pak to bylo
díky měsíčnímu svitu, ale tento večer bylo zataţeno šedými mraky.
Strach se jí zmocnil znovu, kdyţ uviděla postavu, která se krčila
mezi stromy.
Člověk, a přece nečlověk.
Jenom vypadal jako člověk, ale byl mnohem větší neţ normální
lidé.
Laura si hned vzpomněla na ten strašný film. Díky němu toho
tvora poznala. Přišel sem, aby se jí zmocnil. Ace mu nestačil, chtěl i
jeho ţenu. Záchvat paniky ji tak rychle nepřešel. „Vlny strachu ji
zasahovaly jako údery bičem. Laura na chvilku ztratila přehled a
málem by vyběhla z domu do tmy.
V posledním okamţiku si to rozmyslela. Vycházela přitom z toho,
ţe kanibal nějakým instinktem vycítí, ţe by chtěla uprchnout, a
znemoţní jí to. Bude se pořád snaţit ji dostat, ať se pokusí utéct nebo
se schovat.
Proto zůstala doma a napadlo ji zavolat Trumanu Blackovi.
Proč se dosud neohlásil?
Proč mohla mluvit pouze s Johnem Sinclairem? Co se stalo s
Blackem?
- 94 -
 Stal se také kořistí toho zatraceného kanibala?
Sotva mohla jasně uvaţovat. Byla celá zmatená. Ale vzpomněla si
na Sinclairova slova. Bylo moţná dobré, co jí poradil. Schovat se a
tomu, koho viděla venku, nedat šanci.
V obýváku se nesvítilo. Vypnula světlo jako první pokus skrýt se
před kanibalem. I teď se chovala opatrně. Posunula na zemi leţící
telefonní aparát stranou a plazila se po koberci k oknu. A to na jeho
levou stranu, kde se nacházel popruh, kterým se daly spustit ţaluzie.
Před popruhem zůstala klečet.
Potom zdvihla třesoucí se ruku a uchopila popruh. I kdyţ to
vkleče nebylo snadné, spustila ţaluzie dolů a uslyšela přitom temný
zvuk. Jednotlivé lamely do sebe pevně zapadly, takţe nezůstala
ţádná škvíra, kterou by bylo moţno vidět dovnitř. Laura Lintocková
se teď cítila lépe a také se odváţila rozsvítit stojací lampu v rohu.
Vyděsil ji nějaký zvuk. Prostě nic zlého, úplně normální, ale zvuk
zazněl právě od okna. Někdo musel venku být a dotknout se ţaluzie.
Dost často se stávalo, ţe vítr navál nějaké lehké předměty na ţaluzie,
ale tento večer to nebylo moţné, bylo bezvětří.
Zadrţela dech a napjatě naslouchala.
Zvuk se neopakoval. Zmýlila se?
Laura šla ke dveřím a chtěla je otevřít, kdyţ se to znovu
opakovalo.
Tentokrát nezůstalo jenom při lehkém tlumeném nárazu.
Vypadalo to jako škrábání dlouhými kostnatými prsty po umělé
hmotě ţaluzie. Teď věděla, ţe se nemýlila. Venku na zahradě někdo
byl.
Byla to zombie!
Znovu s ní zacloumala panika. Laura nevěděla, jak se má
zachovat. Tady byla kaţdá rada drahá. Neměla úniku. Přinejmenším
ne ven, ne dozadu.
Dopředu?
Konec! Škrábání utichlo. Ale i ticho vnímala ustrašeně.
Kanibal utekl?
Ne, tomu nevěřila. Jenom ho napadne něco jiného. Poznal, ţe se
přes ţaluzii tak snadno nedostane a teď hledá nějakou jinou cestu.
Tichými kroky opustila Laura obývací pokoj. Její muţ býval
- 95 -
lovec. Vlastnil zbraně a měl o nich přehled. V nočním stolku měl
pistoli. Laura nikdy sama nestřílela, bála se vůbec střelné zbraně
dotknout. V daném případě to však uţ neplatilo.
Koupelna, loţnice a pokoj pro hosty se nacházely v prvním patře.
Stálo to čas, neţ se ke zbrani dostala. Věděla, ţe je nabitá. Věděla
dokonce, jak se pistole jmenuje. Byl to luger.
Chvatně vytáhla šuplík nočního stolku. Pak vyndala pistoli ven. Je
pořád nabitá, vysvětloval jí Ace, tak proč by dnes večer tomu mělo
být jinak?
Ústí pistole bylo skloněno napříč dolů, kdyţ šla Laura přes
loţnici.
Na prahu se zastavila.
Pohled do chodby nepřinesl nic nového. Světlo nedopadalo na
ţádnou postavu a ani na schodech nikdo nebyl.
Laura šla ke schodům.
Napjatě. Chvěla se. Před schody se zastavila. Také tady rozsvítila
světlo dolů na chodbu. Tma ustoupila a Laura se mohla ubezpečit, ţe
je chodba prázdná.
Scházela ze schodů.
Rýsovaly se tam domovní dveře.
Byly to pevné, celodřevěné dveře. Nebyla v nich ţádná okenní
tabulka, kterou by mohlo být vidět ven nebo dovnitř.
To teď přišlo vhod.
Praskot a třísky. Dveře se pohnuly dovnitř. Jednoduše vpadly do
domu pod nárazem vedeným obrovskou silou. Jako by se nějaký obr
dobýval dovnitř.
Polovina rozbitých dveří spadla směrem k Lauře. Vzduchem
létaly třísky, ale to všechno bylo podruţné, protoţe spolu s dveřmi se
dostala dovnitř i ona.
Tentokrát nebylo pochyb.
Byla to zombie-lidoţrout!

+++++

Cestou dolů si podrobně představovala, jak zareaguje, kdyby to

monstrum najednou stálo před ní. Ačkoliv se o to sama nikdy
- 96 -
nezajímala, její muţ ji připravil na to, jak se se zbraní zachází. To
všechno teď najednou zapomněla.
Příšera stála před ní. Na dosah.
Netvor. Stvoření, které odporně páchlo hnilobou. Stálo tu a
vyvalovalo na ni své světlé jedovaté oči.
Úplně nahá postava s hrubým obličejem a hubou, která vypadala
jako tmavá díra.
Zombie neřekla ani slovo, ale její úmysly byly jasné, aniţ by
musela nějak pohnout svou hubou. Laura slyšela také odporně
mlaskavé zvuky.
Kdyţ si představila, ţe ji napadne a také…
Vystřelila!
Byl to víc reflex neţ vědomě zvolená rána. Nemohla se prostě
zaobírat svými bojácnými myšlenkami do nekonečna. Všechno se v
ní sice bouřilo, ale jednoduše neměla jinou alternativu.
Zprvu se Laura divila, jak snadno se trefila. Zbraň jí sice v ruce
škubla, ale vzhledem ke krátké vzdálenosti to do zombie napálila. Ta
se zapotácela. Přitom vyhodila do vzduchu paţe, jimiţ se zachytila o
dveřní rám. Ale sklouzla se a o chvilku později koupila druhou
kulku.
Ta ji zahnala ven!
Najednou se vystrašená ţena proměnila v mstitelku. Strach ji
opustil. Rovněţ ji něco pudilo ven. Kráčela dokořán otevřenými a
zničenými dveřmi a uviděla kanibala, jak dřepí na cestě. Potácel se,
klopýtal jako vţdycky, ale jeho chování přišlo Lauře právě vhod.
Laura zůstala stát, namířila zbraň a vystřelila na jeho hlavu.
Také tímto výstřelem zasáhla. Laura uslyšela sebe sama hlasitě
křičet a znělo to triumfálně.
Pak vypálila ještě jednou.
A znovu.
Laura Lintocková uţ nebyla sama sebou. Změnila se ve stroj a
vzpamatovala se, aţ kdyţ byl zásobník prázdný. Pak se probrala z
transu. Přinejmenším se tak cítila. Zírala na kanibala, kterého právě
osvětlila venkovní lucerna.
Uţ neseděl, ale leţel teď na zemi. Prudkost nárazu ho srazila na
bok. Jeho nohy leţely na dlaţbě, horní polovina těla na měkké
- 97 -
předzahrádce.
Bylo po něm. Byl mrtvý.
Dostala jsem ho! Zahubila jsem ho! Takové myšlenky se jí honily
hlavou a zapálily v ní hotový poţár. Cítila se najednou, jako by se
dostala z pekla do nebe. Bylo to velkolepé. Laura zaţila hotovou
závrať a musela se opřít o domovní zeď.
Vzdor třaskání ran nikdo výstřely neslyšel. Na ulici byl klid a cáry
mlhy se válely po silnici jako duchové mrtvých z jiného světa.
Rozplakala se. Náhle jí vytryskly slzy. Moţná na znamení úlevy
nebo postupným poznáním, ţe ne ţádný odborník, ale ona, Laura,
pomstila svého muţe. To všechno jí kolovalo hlavou.
Ještě jí došlo, ţe zombie uţ nebude nikomu nebezpečná. Toto
pomyšlení ji posílilo. Laura otevřela oči, které v posledních
sekundách zavřela. Odlepila se od vchodu. Zatouţila projít
předzahrádkou na ulici. Tam se chtěla radovat a dělat něco jiného.
Vykřičet radost i smutek zároveň, aby ukázala, ţe se jí to všechno
podařilo.
Laura prošla kolem kanibala.
Najednou se „mrtvola“ napřímila!
Laura to tak zcela nepostřehla. Byl to spíš jen dojem, ţe jí do
koutku oka padl nějaký stín. Instinktivně se otočila doleva.
Zombie stála opět na nohou.
Pravou rukou se sápala po Lauře.
Laura se sama podivila, jak bleskově stihla skočit do bezpečí.
Proto také zombie sáhla do prázdna, leč hned se snaţila to napravit.
Její pařát sklouzl po Lauřiných šatech a naštěstí se o látku nezachytil
dost pevně. Tak mohla Laura uprchnout. Běţela, nepouţitelnou zbraň
v ruce, poháněna nevyslovitelnou panikou, přes předzahrádku a pak
na ulici.

+++++

I kdyţ BMW a Rover vyrábí jeden automobilový koncern, je to

přece jen rozdíl. Toho jsem si všiml, kdyţ jsem nastartoval Sukovu
hračku a vyjel. Měl jsem gumy!
Mandragora naštěstí nezasáhl. Tak se mi podařilo dostat se k autu
- 98 -
bez potíţí a nyní jsem doufal, ţe nepřijdu pozdě. Přímo jsem po
silnici letěl.
Pohled na tachometr mi naháněl hrůzu a vydechl jsem si, aţ kdyţ
jsem se dostal do Kirklandu. Naštěstí jsme uţ u Laury byli, takţe
jsem cestu k jejímu domu nemusel pracně hledat.
Jakmile jsem se dostal k cíli, zatajil se mi dech –
V pronikavém světle dálkových reflektorů jsem spatřil dvě
postavy. Obě běţely dál po silnici. Laura byla na útěku, ale svému
pronásledovateli by neunikla, protoţe se k ní kaţdým krokem
přibliţoval.
Stiskl jsem klakson!
Zatroubení by probudilo i mrtvého, jak bylo hlasité. To jsem
nečekal. Chtěl jsem jen zkusit kanibala zdrţet a mé houkačce se to
podařilo aţ nečekaně dobře.
Kanibal se zastavil.
Laura běţela dál, coţ bylo dobře.
Ale zombie se obrátila. Zírala přímo do ostrého světla a velmi ji to
rozčilovalo.
Kdybych seděl v nějakém jiném autě, určitě bych ji přejel. Ale
bylo to Sukovo BMW, a tak jsem je nechtěl poškodit.
Dupl jsem na brzdy.
Také teď BMW poslechlo. Ani se nevychýlilo ze stopy. Spěchal
jsem, takţe jsem ještě za jízdy otevíral dveře na pravé straně, abych
mohl co nejdřív z vozu vyskočit. Ještě jsem stihl vytáhnout z kapsy
svoji berettu.
Kanibal se ani nepohnul. V ostrém světle ho musel můj vzhled
vzrušit. Na rozdíl od našeho prvního setkání vypadal jinak. Postava i
hlava mi přišla nějak deformovaná. Pravděpodobně to způsobily
kulky z nějaké ruční zbraně. Vzpomněl jsem si přitom, ţe mi Laura
ukazovala nějakou pistoli nebo revolver.
Tentokrát jsem vystřelil já.
Bez upozornění, bez varování. Zřídkakdy jsem měl tak dobrý terč.
Stál jsem na straně řidiče a pálil jsem přes kapotu.
První kulka zasáhla široká, mohutná prsa. Druhá hlavu a oba
výstřely byly provázeny světlým zablesknutím. Je to rozdíl, jestli
střílíte normálními náboji nebo posvěcenými stříbrnými projektily.
- 99 -
Kanibal začal nedobrovolně tancovat. Rozhodil ruce a zavrávoral.
Vystřelil jsem na něho ještě potřetí.
Kulka mu proletěla krkem. Jako by to byla nějaká roznětka,
vyskočily malé plamínky právě tam, kde ho zasáhly kulky. Nezůstaly
malé. Neuvěřitelně rychle se rozšířily do všech stran a proměnily se
v opravdový poţár, v němţ kanibal shořel.
Sám stěţí mohu pochopit, jak nakonec jednoduché bylo ho zničit.
Jen se mi musel napřed dostat před ústí.
Shořel na popel. V odrazu světla reflektoru se táhl smradlavý
kouř.
Spatřil jsem Lauru Lintockovou na druhé straně – přicházela ke
mně – a potom jsem uslyšel uvnitř hlavy hlas. Slabý a velmi
vzdálený.
„Něco jsi mi vzal, Johne Sinclaire. Nezapomenu ti to…“
Víc jsem neslyšel. Stačilo to však, aby mi po těle zavanul studený
dech. O sekundu později mi leţela statečná Laura v náručí a
plakala…

+++++

Přesně za hodinu dorazili také Suko a Bill společně s kolegy z

místní policie. Bill se staral o Lauru, zatímco Suko mne zatáhl
stranou.
„Jsem jenom rád, ţe se vám nic nestalo,“ řekl jsem.
„Nám Mandragora nechtěl ublíţit.“
„To chápu.“
„Jak to?“
„To ti povím později.“
„Wilson dostal šok. Black leţí v nemocnici. Předběţně ještě zde.
Pak bude muset na speciální kliniku.“
„Podaří se ho zachránit?“
„Jeho moţná, nohu uţ ne. A jak se tobě podařilo zničit zombii?“
„Bylo to docela snadné. Posvěcenými stříbrnými kulkami. Sám
bych s tím nepočítal, ale pravděpodobně nebyl tak úplně bezchybně
stvořen.“
„Pak musíme počítat s tím, ţe Mandragora zaútočí znovu?“
- 100 -
 „Obávám se, ţe ano. Nebo znáš nějakého démona, který by řádil
tak dlouho, a pak by to najednou vzdal?“
„Ne,“ řekl Suko, „bohuţel ne. A bojím se, ţe to tak zůstane.“

KONEC

Velká série neuvěřitelných a záhadných příběhů

NA STOPĚ HRŮZY JOHN SINCLAIR

Jason Dark
BESTIE ÚTOČÍ

Z němčiny přeloţil Jaromír Blaţke

Odpovědná redaktorka Ivana Fabišiková
Technický redaktor Z. S. Krejčí
Vydalo nakladatelství MOBA
Kotlářská 53, 602 00 Brno
DTP a grafická úprava Studio MOBA
Obálka Studio MOBA
Tisk FINIDR s. r. o., Český Těšín

Název německého originálu Die Zombie-Jäger, vydáno ve

Verlagsgruppe Lübbe GmbH & Co. KG, Bergisch Gladbach 2000,
kód 73 229

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2006 © by

Verlagsgruppe Lübbe GmbH & Co. KG, Bergisch Gladbach

Vydání první
ISBN 80-243-0737-5
Cena včetně DPH 95 Kč

- 101 -
- 102 -