NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 29

-2-
 1
Nastalo počasí, které by se mělo zakázat. Nebe otevřelo
stavidla a zdálo se, ţe se chce lidem pomstít za necitlivé
zásahy do přírody.
K tomu se přidal silný vítr, který se brzy změnil ve
vichřici a hnal vodní přívaly padající z nebe skoro
vodorovně proti nám.
Drkotali jsme se v tomhle vraţedném počasí v roveru a
hledali postavu, která vlastně neměla existovat, přesto však
podle věrohodných svědectví existovala.
Na palubní desce svítilo modré světlo. Kontrolka
dálkových světel, ale při tomto počasí nám ani ta nic
nepomohla a mně zase jednou z úst unikl peprný komentář
ke svízelné situací.
Část letiště byla uzavřena, protoţe postava, o níţ je řeč,
byla viděna právě tam.
Suko, který seděl vedle mě a upřeně se díval přes přední
sklo, zavrtěl hlavou: „Tu nemáme šanci dostat, Johne.“
„Vyčkej a uvidíme!“
„Dej na mě. Přemýšlel jsem o tom a myslím, ţe ty
výmysly o tom, co kdosi viděl, jsou výplodem bohapusté
fantazie.“
Mlčel jsem, ale v duchu jsem mu dal zčásti za pravdu.
Ta postava musela vypadat, jako by vystoupila z filmu
nebo z pohádkového světa. Měla to být bojovnice,

-3-
ozbrojená a skoro nahá. Tak prý se objevila na rozjezdové
dráze a vidělo ji několik svědků. Popsali ji prakticky stejně,
a to byl důvod, proč jsem začal věřit, ţe na tom něco je a ţe
nás nevyhánějí do takového počasí zbytečně. Zaměstnanci
bezpečnostních sloţek na letišti nás uţ znali. Zasahovali
jsme tam dost často, ale zatím jsme nikdy nevyjeli na
rozjezdovou dráhu v takovém nečase. Nebylo vidět vůbec
nic.
Připadalo nám, ţe vládu nad přírodními ţivly převzal
nějaký zlý démon, který nám chtěl dokázat, čeho všeho je
schopen. Do roveru se opíraly prudké poryvy větru a déšť
bušil do karoserie, jako by spojenými silami hodlaly auto
převrhnout.
Déšť hlasitě šuměl a kapky bubnovaly na sklo s takovou
razancí, ţe jsme téměř neslyšeli vlastního slova.
Omezili jsme se proto na to nejnutnější a na občasné
zaklení.
Byli jsme neustále ve střehu a snaţili jsme se v té
mizérii najít i něco pozitivního.
Přes clonu hustého deště skoro nebylo vidět a rover spíš
plaval, neţ jel. Takhle nějak vypadá akvaplaning.
Ale nechtěl jsem to ještě vzdát. Přece i my musíme
jednou uvidět to, co viděli ostatní. Zatím se však ţádná
postava nikde neukázala.
Jeli jsme dál. S velkým provozem v protisměru si dnes
nemusíme dělat starosti, říkal jsem si v duchu se šibeničním
humorem. Míjeli jsme letadla odstavená v této části letiště;
vypadala jako siluety obřích ptáků. Jinak jsme viděli jen
déšť.

-4-
 Pneumatiky projíţděly louţemi, které se za námi zase
rychle uzavíraly. Kolem auta stříkaly skutečné fontány.
Ozval se autotelefon. Volal šéf letištní bezpečnostní
sluţby, prý co je nového, a Suko mu oznámil, ţe jsme
zatím nic neviděli.
Nechtěl tomu věřit. „Jak je to moţné, my všichni jsme
tu postavu viděli.“
„Ale my ne!“ odpověděl suše Suko.
„Asi se ukáţe později.“
Suko se zasmál. „Doufejme, pane.“
„Objeďte to ještě několikrát. Necháme letiště uzavřené.“
„To budete muset.“
„Hodně štěstí.“
„Nápodobně.“ Suko zavrtěl hlavou a obrátil se ke mně.
„Já vůbec nevím, proč ten chlap volal. Ţe by neměl co na
práci?“
„To je moţné.“ Zase jsme projeli pořádnou louţí. Voda
kolem nás stříkala na všechny strany.
Pro společnost, provozující letiště, to byla nepříjemná
věc. Musela uzavřít letiště, protoţe nemohla zajistit
bezpečnost cestujících ani zaměstnanců. Vyčlenili četu,
která přízrak honila, ale nepodařilo se jim ho chytit.
Pokaţdé, kdyţ se k němu přiblíţili, zmizel, jako by se
rozplynul v dešti.
Ale co to vlastně bylo za postavu?
Suko a já jsme zatím ţádnou neviděli. Byli jsme
odkázáni jen na výpovědi svědků. Kladli jsme si otázku,
jak je vůbec moţné, aby se někde zjevila taková ţena.

-5-
 To, ţe se jednalo o ţenu, bylo prokázáno nad všechnu
pochybnost. Oba jsme samozřejmě uvaţovali, kdo to můţe
být.
Z vlastní bohaté zkušenosti víme, ţe existují bytosti,
které nepocházejí z našeho světa, ţijí v jiných světech,
jiných dimenzích, jak říkáme. Namátkou třeba Roya,
Kařina strašná sestra. S tou jsme měli mimochodem
opravdu špatné zkušenosti.
Proto jsme povaţovali za moţné, ţe ţena, která se
zjevuje na letišti, opustila Atlantidu nebo nějaký podobný
svět magickou branou, aby se dostala do našeho světa.
Naše oddělení u Scotland Yarďu se právě takovými
případy zabývalo. Přitom nehrálo ţádnou roli, jestli zrovna
svítí slunce, nebo lije.
„Viděl jsi film Umírej pomalu?“ zeptal jsem se Suka.
„Jen druhý díl.“
„Ten byl dobrý. Odehrával se taky na letišti.“
„Jenţe ve sněhu.“
„To by nám tak ještě chybělo.“
Rover dostal mírný smyk, protoţe jsem jel moc rychle.
Kdyţ jsme míjeli hangáry, sníţil jsem rychlost.
„Ten déšť snad uţ musí jednou přestat,“ řekl Suko.
Přikývl jsem a v té chvíli jsem ztuhl. I Suko si toho
všiml.
„To je ona!“ šeptl jsem a ukázal před auto. Prudce jsem
zabrzdil, protoţe jsem ji v ţádném případě nechtěl přejet.
Stáli jsme tedy a před námi se ve světle předních světel
zřetelně rýsovaly proudy deště. Jako bychom se spolu
dohodli, rozepnuli jsme se Sukem oba najednou
bezpečnostní pásy. Měli jsme teď větší volnost, ale zatím

-6-
jsme nevystoupili, protoţe jsme si postavu chtěli
prohlédnout do nejmenších podrobností.
Vybavil jsem si svědecké výpovědi. Všichni ti lidé
uváděli, ţe tajemnou ţenu neustále obklopuje namodralé
světlo. Teď tomu bylo také tak a rozhodně s tím neměla nic
společného světla našeho auta.
„Vypadá váţně tak, jako by sem přišla z jiné dimenze,“
zašeptal Suko.
Mlčky jsem přikývl a pozorně jsem postavu sledoval.
Měla oholenou hlavu, jak to i dnes někteří lidé nosí. Jen
vzadu měla ponechaný malý ostrůvek vlasů. Měla kulatou
hlavu, malý nos, tenké rty a úzké oči.
Liják pokračoval a já se v duchu ptal, zda ta ţena, která
na sobě měla jen kus látky, přehozený kolem ramenou a
sahající po kolena, nemrzne. Na nohou měla vysoké
holínky. U boků měla tři meče a další bylo vidět v toulci na
zádech. A jeden drţela v ruce.
„Ano, to je určitě ona,“ šeptal Suko. „Nepřipadá ti
povědomá?“ zeptal se.
„Určitě.“
„No a?“
„Připomíná mi mou babičku zamlada.“
„To spíš mou.“
„Kvůli těm oholeným vlasům?“
„Taky.“
Ţertováním jsme se poněkud zbavili napětí. Věděli
jsme, ţe musíme vystoupit z roveru. Zjevení na nás čekalo,
to bylo z jeho chování zřejmé.
Podíval jsem se na Suka.
„Ano, vystoupíme.“

-7-
 Otevřel dveře na své straně.
Déšť neustával. Kdyţ jsem otevřel dveře na své straně a
vnitřní osvětlení v autě se rozsvítilo, měl jsem dojem, ţe
vystupuji do hlubokého jezera, jehoţ hladina se zlatě
leskne. A to jezero ţe ukrývá na dně tajemství.
Suko přibouchl dveře a já zlomek vteřiny po něm.
Vykročili jsme oba současně.

Ţena se ani nepohnula. Vypadalo to, ţe jí déšť nevadí,

na rozdíl ode mne. Nemám rád, kdyţ mi déšť bičuje
obličej. Vmţiku jsme byli promáčení na kůţi. Takhle nějak
vypadám, kdyţ vycházím ze sprchy.
Při kaţdém kroku jsem si nabíral do bot a rozstřikoval
vodu. Teď se do nás opřel vítr, který na tak velké otevřené
ploše často měnil směr. Jednou foukal zepředu, pak nám
zase vrhal proudy vody do zad.
Tajemná bojovnice vypadala jako socha.
Vůbec se nepohnula a háv se jí lepil na tělo. Světla
našeho roveru na ni dopadala přímo, takţe bylo moţné
rozeznat pod mokrou látkou tvary její postavy. Před námi
stála plnokrevná ţena. I přes oholenou hlavu z ní
vyzařovala zvláštní erotika nespoutané bytosti, která přesně
ví, oč jde.
Nezdálo se, ţe by proti nám chtěla pouţít jednoho ze
svých mečů. Proto jsme i my nechali klesnout ruce se
zbraněmi. Nechtěli jsme ji v ţádném případě provokovat.

-8-
Teď jsme tedy věděli, ţe se svědkové nemýlili. Jim ovšem
za pár vteřin zmizela z očí, před námi zůstala.
„Rozumíš tomu?“ ptal se Suko.
„Ne, zatím ne.“
„Tak jsme si kvit.“
„Pokud jde o tohle, tak ano.“
„Co bude teď?“
Pokrčil jsem rameny. „Upřímně řečeno, my od ní nic
nechceme. Ona zřejmě chce něco od nás. Proč by jinak
čekala?
„Třeba pro nás má nějaké poselství nebo nabídku.
Člověk nikdy neví.“
„Pak by to mohla konečně říct.“
„Vydrţ.“
Ale ţena neudělala nic. Jen se na nás dívala, jako by na
nás bylo něco zajímavého. Ale proč právě na nás? Ne, tady
něco nehrálo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, ţe se dívá jen
na mne a mého přítele si nevšímá.
Chtěl jsem to vědět s jistotou, proto jsem se jí upřeně
zadíval do očí. Ty mi dají nejspolehlivější odpověď.
A moje domněnka se mi potvrdila.
Neznámá se zajímala jen o mne. Suko pro ni
neexistoval. Kdyţ jsem to zjistil, začal jsem se cítit
nepříjemně. Odkašlal jsem si a přemýšlel, co říct Sukovi.
„Máš taky dojem, ţe se ta bojovnice zajímá výhradně o
mne?“
„Právě jsem tě na to chtěl upozornit. Zdá se, ţe se jí
líbíš.“
„Blbost!“
„Ale ano.“

-9-
 Otřel jsem si vodu z obličeje, ale nic to nepomohlo,
protoţe jsem ho měl hned zase mokrý. „Pokud je to
opravdu tak, měl bych se ji pokusit nějak přimět k řeči.“
„Jak to chceš udělat?“
„Půjdu za ní."
„Do toho, Johne, ale dej si pozor."
„Dobrá, kryj mi záda."
„Jasně."
Necítil jsem se ve své kůţi. Oba jsme měli pocit, jako
by nás vytrhli z normálního světa a přenesli někam, kde je
jen déšť a voda. To, ţe za námi stálo auto s rozsvícenými
světly, nám nebylo příliš platné, protoţe v tom lijáku to
stejně nebylo moc poznat.
Šlapal jsem do kaluţí a byl jsem úplně promáčený, jako
by mě vytáhli oblečeného z bazénu.
Bojovnice přihlíţela, jak se k ní blíţím. Neučinila
jediný pohyb a vyčkávala. Byla obklopena modrou aurou a
meč, který drţela v obou rukou, byl namířen špičkou k
nebi.
Nevypadalo to, ţe by mě chtěla napadnout.
Můj optimismus rostl. Nebál jsem se jí. Spíš jsem byl
zdravě zvědavý a pociťoval napětí.
Pak se pohnula. Byl to jen sotva postřehnutelný pohyb
hlavy, ale zaujalo mne spíš něco jiného.
Světlo, které ji obklopovalo, nabralo na intenzitě a
změnilo se ve světle modrou zář. Ona stála uprostřed, na
kratičký okamţik ji bylo zřetelně vidět a pak najednou
zmizela.
Rozplynula se, propadla se do země nebo odletěla do
vesmíru, nevím.

- 10 -
 Prostě jsem ji neviděl.
Několika kroky jsem dorazil na místo, kde předtím
stála. Ale tam uţ nebylo nic, ţádná stopa. Liják všechno
smyl.
Pomalu jsem se otočil k Sukovi, který stál blíţ k autu.
„Viděl jsi to?" volal jsem na něho.
Neodpověděl a šel mi naproti. Kdyţ přišel ke mně, řekl:
„Ano, viděl."
„Co tomu říkáš?"
„Jestli po mně chceš vysvětlení, tak to nemám, stejně
jako ty. Lituji."
„Já to nechápu, Suko," řekl jsem. „Proč tak dlouho
čekala, kdyţ pak zmizela, jakmile jsem se k ní přiblíţil?"
Nemohl jsem si to srovnat v hlavě a rozhlíţel jsem se, zda
ji neuvidím na jiném místě.
Ale zmizela dokonale. Nezanechala po sobě ţádné
stopy. Zjevila se jako duch a jako duch také zmizela.
Teprve teď jsem si všiml, ţe kolem nás není tak úplná
tma.
Nedaleko svítila letištní světla připomínající studená
slunce a vydatný déšť před nimi vytvářel hustou clonu.
Znovu jsem vnímal šumění deště a cítil všudypřítomnou
studenou vodu.
Ţena se uţ neukázala. Zahrála si s námi stejně jako s
ostatními. Přesto jsem věřil, ţe s námi to bylo jiné. Důkazy
jsem pro to neměl, ale spoléhal jsem na své pocity.
„Co to mělo znamenat, Suko?"
„O tom si můţeme promluvit, ale prosím tě ne tady.
Pojďme do auta."
„Dobře. Pojedeme?"

- 11 -
 „Asi ano. Co tady ještě?"
Pokrčil jsem rameny. „Nemyslíš, ţe je moţné, ţe se
ještě vrátí?"
„Moţné je všecko."
„Ostatní svědkové ji taky viděli několikrát."
Měl pravdu. Mírně rozladěný jsem se vracel k r o věru.
Suko šel po mém boku a oba jsme se ohlíţeli, zda ji
ještě neuvidíme.
Nastoupili jsme a zavřeli za sebou dveře. Nestalo se nic.
Bojovnice uţ se neukázala. Připadali jsme si, jako bychom
stáli na parkovišti uprostřed močálu.
Suko si uhladil vlasy dozadu a zeptal se: „O čem teď
přemýšlíš?"
„Čekám, jestli se ještě neobjeví. Nevěřím, ţe by zmizela
navţdy. Jsem si jistý, ţe se ještě setkáme."
„Já si to myslím taky, Johne, ale nemusí to být hned
dnes."
„Já bych zase řekl, ţe ano," odpověděl jsem.
Obklopovalo nás tiché bubnování deště. V mokrých šatech
jsem se začal třást zimou.
Zároveň s nastartováním motoru jsem pustil topení a
taky stěrače.
Znovu zazvonil telefon a byl to zase vedoucí
bezpečnostní sluţby na letišti.
„Uţ jsme ji viděli," oznámil mu Suko.
„Coţe?"
„Ano, ale jen jednou."
„Tak to se vám ukáţe znovu. Zkuste tu osobu zadrţet."
„Vy byste mě rozesmál," řekl Suko. „Zmizela jako
přízrak. Nestačili jsme udělat vůbec nic."

- 12 -
 „Zatraceně!"
„My se vám ozveme," řekl Suko, který se chtěl vyhnout
zlostným výlevům šéfa ochranky. „Jeď, Johne. Navrhuji,
abychom jeli k letištní budově. Tam uvidíme, co dál."
„Pokud k ní dojedeme," řekl jsem.
„Proč bychom neměli?"
„No, nějak se nemůţu zbavit dojmu, ţe objeví znovu, a
tentokrát nás napadne."
„Tomu nevěřím. Je sice ozbrojená, aţ z toho jde strach,
ale nepřipadala mi krvelačná. Neboj se, v její blízkosti nám
ţádné nebezpečí nehrozí."
„Kdyţ myslíš."
Ani jednomu z nás to zjevení nešlo z hlavy, ale uţ jsme
o tom nemluvili. Myslel jsem radši na to, jak bude báječné,
aţ se převleču.
Moţná ţe se najde v šatně letištní ochranky nějaké
suché šatstvo, které mi padne. Stačilo by mi i kimono...
Déšť pomalu ustával. Nebušil nám uţ do auta tak
prudce.
Ve světle předních reflektorů se kapky třpytily jako
brilianty. V dešti a mlze se rýsovaly obrysy hlavní budovy.
„Rád bych věděl, jak se jmenuje," mumlal jsem si pro
sebe.
„Můţeš se jí zeptat, aţ se zase ukáţe."
Suko ji uviděl o chvíli dřív neţ já. Najednou stála před
námi ve světle předních reflektorů a já jen tak tak stihl
zabrzdit, abych ji nepřejel.
Meč tentokrát nedrţela v obou rukou, jen v levé, a
pravou mi kynula.
Zůstal jsem sedět.

- 13 -
 „Hej,“ řekl Suko, „to mává na tebe.“
„Já vím.“
„Tak nespi a vystup!“
Měl pravdu. Otevřel jsem dveře a pomalu vystoupil z
roveru.

Déšť mi opět zalil obličej a mokré šaty se mi lepily na

tělo.
Bojovnice na mě čekala. Předpokládal jsem, ţe
tentokrát tak rychle nezmizí. Kynula mi přece, coţ nemohlo
znamenat nic jiného, neţ ţe mi chce něco sdělit. Tak jsem
pochopil její znamení. Zabouchl jsem za sebou dveře.
Ţena čekala a pozorovala mě. Déšť jí stékal po těle,
lehký oděv měla stejně promáčený jako já své šaty. Po holé
hlavě jí stékaly potůčky.
Zastavil jsem se krok před ní. Jeden druhého jsme si
prohlíţeli z bezprostřední blízkosti.
Neříkal jsem nic, i ona mlčela, ale pak namířila meč
proti mně. Instinktivně se mi napjaly svaly, protoţe jsem
počítal s tím, ţe mě napadne.
Přesto jsem nevytáhl zbraň. Zkušenost mi říkala, ţe
kdyby mě chtěla zabít, učinila výpad rychleji. Ten pohyb
ale vypadal, jako by mě spíš chtěla pasovat na rytíře.
Poloţila mi meč plochou stranou na rameno a já ucítil
jemný tlak. Nebylo to nepříjemné, naopak, dělalo mi to

- 14 -
dobře, protoţe jsem zapomněl na mokro a soustředil se jen
na ni.
Byla to ţivá ţena, ţádná loutka. Zdálo se mi, ţe v jejích
očích čtu poselství.
Přestal jsem si všímat jemného tlaku meče na rameni a
uvolnil jsem se. Musela si toho všimnout, protoţe se jí
poprvé mihl po tváři úsměv.
Vzal jsem to jako výzvu, abych ji oslovil, a také jsem to
udělal. Mluvil jsem dost tiše, ale tak, abych přehlušil déšť.
„Tys mě hledala, ţe?“
Dala si s odpovědí načas. Kdyţ konečně přitakala, byl
jsem její stručností poněkud zklamán a okamţitě jsem jí
poloţil druhou otázku.
„Proč?“
„Jsi Sinclair,“ konstatovala.
„To jsem.“
„Čas jít se blíţí.“
„Jít?“ Pokrčil jsem čelo. „Vţdyť uţ jsem na místě.
Stojíme proti sobě.“
„Ne, ty nejsi na místě a já taky ne, ale byla jsem tam,
Johne Sinclaire.“
Mluvila v hádankách a já začal být zvědavý. „Kde jsi
byla? Odkud jsi přišla?“
„Viděla jsem téci krev, která se vpíjela do země. Byla to
krev spravedlivých. Přišli o ţivot na velkém bitevním poli.
A duchové těch mrtvých strašlivě trpí. Volají po pomstě.
Schyluje se k bitvě duchů, Sinclaire, a ty při tom budeš
muset být jako jeden z nejdůleţitějších. Jsi velmi důleţitý.“
„Proč jsem důleţitý?“
„To ještě uvidíš.“

- 15 -
 Začal jsem se cítit mnohem jistěji. „Moţná máš pravdu,
ale k tomu potřebuji informace.“
„Dostaneš je, ale ne tady a ne teď. Musíš přijít na místo,
kde tekla krev a kde lidé trpěli. Tam jsi očekáván, Johne
Sinclaire.“
„No dobře, ale chci se tě na něco zeptat: Proč ses tady
se mnou sešla? Je to velice nápadné. Nemohlas to zařídit
nějak jinak?“
„Mohla, ale chtěla jsem na sebe upozornit, abys mi
věřil. Budeš muset přijít. Znamení, kdy to má být, dostaneš
včas.“
Pokýval jsem hlavou. „Co ti dává jistotu, ţe přijdu? To
mám přijít jen proto, ţe mě o to neznámá ţena poţádala?“
„Ta ţena to s tebou myslí dobře.“
„Jak se jmenuješ?“
„Mé jméno teď není důleţité. Chtěla jsem ti jen ukázat,
co umím. Musela jsem se objevit právě takto, abych tě
přesvědčila. Moje první zjevení bylo jen předehrou
dramatu, které bude následovat.“
„Na tom místě, o kterém jsi mluvila?“
„Hádáš správně.“
„Tak mi prozraď aspoň něco. Vţdyť o tobě nic nevím.“
„Culloden,“ řekla, „dobře si to jméno zapamatuj. To
jediné je pro nejbliţší budoucnost důleţité, tam se znovu
sejdeme. Culloden, Johne Sinclaire, zapamatuj si to...“
„Dobrá, zapamatuji.“
„Neříká ti to nic?“
„Ne, v této chvíli ne, ale určitě zjistím, co znamená.“
„Ale co nejrychleji, Johne Sinclaire!“ Zdůraznila moje
jméno, potom se znovo objevilo to ostré světlo a obklopilo

- 16 -
ji. Okamţik to vypadalo, jako by světlo houstlo a zůstalo
viset ve vzduchu naplněném deštěm.
Ţenino tělo se najednou zmenšilo, světlo proniklo
dovnitř a vzápětí bylo místo, na kterém stála, prázdné.
Neznámá uţ tu nebyla. Splnila svoje poslání a vyřídila mi,
co vyřídit měla.
Zhluboka jsem si vydechl.
Bodavá bolest v čele ustala. Cítil jsem se prázdný a
vyčerpaný. Přemýšlel jsem o ní a nebyl jsem z toho
moudrý. Poskytla mi informace, které pro mne údajně mají
být v nejbliţší budoucnosti důleţité. Dobrá, ale pak budu
muset nejdřív zjistit, co a kde je Culloden, coţ má být
místo našeho příštího setkání, a pokud moţno, proč se
máme sejít právě tam.
„Chceš tu zapustit kořeny?“ vytrhl mne z úvah Sukův
hlas. Kolega a přítel vystoupil z auta a stál vedle mě.
„Ne.“
„Tak pojď do auta.“
Tentokrát řídil on. Viděl, ţe jsem zamyšlený, a nechal si
otázky aspoň v první chvíli pro sebe.
Připoutal jsem se.
„Tak co se stalo, Johne?“
„Měli bychom zrušit poplach.“
„Tady na letišti?“
„Ano.“
„To je určitě potěší. Ale co je s tebou, kamaráde? Tváříš
se, jako bys sice věděl víc, ale pořád ne dost.“
„Je to přesně tak.“
„Kdo je ta ţena?“

- 17 -
 „Můţeš se mi vysmát nebo mi vynadat, ale jméno
neznám. Prostě mi ho neřekla. Nechtěla mi ho říct.“
„Přestoţe ses jí ptal, předpokládám.“
„Ano.“
„Nevěřila ti?“
„Nevím. Vysvětlila mi jen to, ţe ji budu potřebovat a ţe
ona potřebuje mě.“ Zatřepal jsem hlavou a setřásl z vlasů
kapky deště. „Zní to hloupě, ale je to tak. Upozornila mě na
něco, co pro mě v nejbliţší budoucnosti bude důleţité. Na
Culloden...“
Suko byl překvapený. „Prosím?“
Opakoval jsem mu to slovo.
„To mi nic neříká, Johne, váţně ne.“
„Mně v tuto chvíli taky ne.“
„Ale zní to velice britsky.“
„Ano, ono to prý taky má nějakou souvislost s naší
zemí,“ řekl jsem zamyšleně. „S krveproli-tím, s duchy, s
mrtvými, s bitevním polem. O tom všem se ta dáma letmo
zmínila. Pokusím se to zjistit. Pak bychom měli část
rébusu.“ Zadíval jsem se na své mokré ruce, jako bych z
nich mohl něco vyčíst. „Zarazilo mě taky, ţe ta osoba
zdůrazňovala moje jméno. Neustále je opakovala s opravdu
zvláštním důrazem, jako by na něm bylo něco
mimořádného.“
„Ţe by mělo něco společného s tím Cullo-
denem?“
„Musí.“
„To zjistíme,“ řekl Suko. „To by neměl být tak velký
problém.“

- 18 -
 „Zkusíme to.“ Neţ jsme odjeli, zadíval jsem se ještě
jednou ven. Všechno bylo zastřeno hustým deštěm. Padal k
zemi neúnavně a monotónně, všechno bylo šedivé a tak
nějak podobně to vypadalo i v mém nitru, mám-li být
upřímný.
Ale to se změní. Alespoň jsem si to pevně předsevzal...

Měli jsme štěstí, našli pro nás suché oblečení, které nám
padlo. Nechali nás dokonce i osprchovat.
Utřeli jsme se škrablavými erárními ručníky a pak se
navlékli do sportovních souprav letištní ochranky.
Pořád mi strašil v hlavě ten Culloden. Chtěl jsem se co
nejdřív dostat aspoň kousek dál. Očekával nás velitel
ochranky, jistý Greg Scorcy, ale o toho se postaral Suko. Já
jsem poţádal o mobil, který mi ochotně zapůjčili. S
přístrojem v ruce jsem si sedl na lavičku v šatně a vyťukal
číslo své kanceláře.
Ozvala se Glenda Perkinsová, se kterou jsem se ale
nemohl dlouho bavit. Poţádal jsem ji jen, aby mě spojila se
sirem Jamesem Powellem.
„Je u sebe, máš štěstí. Nestalo se ti nic?“
„Nemusíš si dělat starosti. Zmokl jsem sice trochu, ale
dá se to vydrţet.“
Sotva jsem domluvil, musel jsem kýchnout, ale to uţ
Glenda neslyšela, protoţe mě přepojovala. Pak jsem uslyšel

- 19 -
hlas svého šéfa, který byl o našem výjezdu na letiště
informován.
„Mám zprávy, ţe jste měli úspěch, Johne.“
„Jen napůl.“
„On, proč si to myslíte?“
„To byl jen začátek. Hlavní problémy teprve přijdou. Ta
ţena byla jen poslem.“
Sire James měl dnes svůj humorný den a řekl: „Slyšel
jsem, ţe byla velice půvabná.“
„Jenţe ona nepřišla proto, aby nás sváděla. Jde údajně o
velice váţnou věc, která se mě osobně týká, jak to tak
vypadá.“
„Tak mi to povězte od začátku.“
„To taky mám v úmyslu.“ Opřel jsem se zády o zeď a
podrobně jsem informoval šéfa, co se přihodilo na letišti.
Jako obvykle mě pozorně vyslechl. Nepřerušoval mě.
Slyšel jsem jen jeho dech.
„Ano, pane, tak to bylo. Mám-li být upřímný, tak si
nevím rady.“
„Proč?“
„To místo, o kterém ta bojovnice mluvila, mi vůbec nic
neříká.“
„Culloden?“
„Ano.“
„Probůh, Johne, a co vaše znalosti z historie? Měl byste
vědět, co se tam stalo. Ještě pořád nic?“
„Ne.“
„Tak já vám pomohu.“
„V to jsem doufal, sire.“

- 20 -
 Zabrumlal něco, čemu jsem nerozuměl, a potom mi po
částech servíroval informace.
„Culloden leţí ve Skotsku, Johne, tedy ve vaší druhé
vlasti, smím-li to tak říci.“
„Máte pravdu, sire. Teď, kdyţ to říkáte, jsem si
vzpomněl. Culloden ve Skotsku.“
„Tak vidíte.“
„Ale co dál?“
„Moment, Johne, moment. U Cullodenu je bitevní pole.
Tam Angličané krvavě porazili poslední povstání Skotů.
Kdyţ vám ta ţena řekla, ţe je tam půda nasáklá lidskou
krví, mluvila pravdu. Našlo tam smrt velké mnoţství Skotů
i Angličanů. Culloden je jednou z nejtemnějších kapitol
britské historie.“
„Děkuji, sire, uţ jsem se chytil. Postupně si vzpomínám.
Učili jsme se o tom ve škole, ale stejně mi není jasné, co
mám s Cullodenem společného já. Umíte odpovědět i na
to?“
„Ne.“
„A nějaké vodítko nemáte?“
Superintendant se zasmál. „Chcete ze mě dostat co
nejvíc, ţe?“
„To bude povoláním.“
„Dobrá, tak přemýšlejme dál. Skotské klany tam
bojovaly proti Angličanům. Jak zní vaše ctěné jméno,
víme. Je francouzského původu, coţ vám jistě nemusím
říkat, ale je hodně rozšířené i ve Skotsku. Nebo vám musím
připomínat, ţe tam ţije klan Sinclairů?“
„Ne, pane, ale dobře, ţe jste se o tom zmínil. To by
mohla být stopa.“

- 21 -
 „Vy jste se o klan Sinclairů nikdy nezajímal?“
„Abych pravdu řekl, tak ne.“
„Ani kdyţ jste byl u rodičů?“
„Tehdy jsem se věnoval jiným věcem. Divné ale je, ţe
se ani můj otec o to nezajímal, aspoň pokud vím. Moţná
proto, ţe jsme dlouho ţili v Londýně a minulost rodu
mezitím upadla v zapomenutí. Budu se muset pokusit
otevřít staré hroby.“
„Správně, Johne. Dá se myslím předpokládat, ţe v té
bitvě přišli o ţivot i členové vaší rodiny. Přesné datum
bitvy neznám. Muselo to být kolem roku 1750, ale to se dá
najít. V kaţdém případě je u Cullodenu neutěšený kraj,
močálovitý, ďáblova domovina.“
„Vhodné místo pro tu bezejmennou bojovnici, jak jsem
ji poznal.“
„Doufám, ţe tu ţenu zase uvidíte, jestli se přenesla do
Cullodenu.“
„Jsem si jist, ţe mě tam bude čekat.“
Potom začal sir James hovořit o aktuálních problémech.
„Na letišti uţ zase obnovili normální provoz, myslím.“
„I přes špatné počasí. Ta dáma se uţ tam neukáţe.
Svého úkolu se zhostila, naši pozornost upoutala a na stopu
nás přivedla.“
„Kdy odcestujete?“
„Zítra, předpokládám. Chtěl bych mít v noci klid.“
„Rozumím.“
„Jestli to nevadí, promluvíme si později, pane. Musím
se jít domů převléknout.“
„Tak běţte.“

- 22 -
 Byl to velmi dlouhý rozhovor, po kterém mi v hlavě
vířily nejrůznější myšlenky, přičemţ jméno Culloden se
neustále dralo do popředí. Tam byly vyvraţděny skotské
klany aţ na malé zbytky. Skotové se odjakţiva bouřili proti
anglické nadvládě. Dramatik Friedrich Schiller zobrazil
tento boj ve svém dramatu. Marie Stuartovna patří ještě
dnes skoro na všech školách mezi povinnou četbu. I v
tomto dramatu Skotové prohráli, protoţe Marii sťali a její
sokyně, královna Alţběta, triumfovala. Vztahy mezi Skoty
a Angličany byly od počátku problematické. Odjakţiva
prolévali vzájemně svou krev a ještě dnes se kaţdý Skot cítí
uraţen, označí-li ho někdo za Angličana, neboť na
Culloden ţádný z nich nezapomněl.
Ale zatím jsem nenašel ţádnou souvislost s mou
osobou, protoţe jsem ţil o stovky let později. Samozřejmě,
kdyţ jsem přemýšlel o té neznámé bojovnici, zajímalo mě,
zda u toho tehdy byla.
Ano či ne?
Pokud ano, pak musela nějakým velice záhadným
způsobem přeţít a teď se vrátila, aby mě informovala o
boji, který zdá se pokračuje dál. Nelíbilo se mi to, ale
nemohl jsem proti tomu nic dělat.
Neměl jsem chvíli klidu. Vţdycky se vyskytlo něco
nového, ale tak uţ můj ţivot vypadal.
Zvedl jsem se z dřevěné lavičky, která byla všechno, jen
ne pohodlná.
Místnost byla bez oken a útulná asi jako márnice. Na
zelených zdech byly špinavé šmouhy a různé nápisy. Ti, co
se sem chodili převlékat, vyjadřovali své pocity malůvkami
a nápisy na zdech.

- 23 -
 Sbalil jsem si vlhké oblečení a vyšel ven. Chodbou jsem
došel do kanceláře, kde seděl Suko s velitelem letištní
ochranky. Greg Scorcy se na mne usmál.
Sedl jsem si na ţidli a díval se ven širokým oknem.
Uţ nepršelo. Vítr rozehnal těţká mračna a nad letištěm
se klenula modrá obloha. „Provoz uţ je zase normální?“
„Ano, pane Sinclaire, však uţ bylo načase.“
„To je mi jasné.“
Sorcy se předklonil a zeptal se mě: „Uţ jste nějak
pokročili ve vyšetřování?“
„Ano.“
„A můţete mi něco sdělit?“ Díval jsem se do jeho
vybledlých očí, jejichţ barva se téměř nelišila od barvy
jeho vlasů. „Bohuţel o tom s vámi nemohu mluvit, pane
Sorcy, ale nemusíte se obávat, ţe by se tady to zjevení ještě
ukázalo. S tím je konec.“
„Konec?“ odfrkl popuzeně. „Tak proč se tady vůbec
objevila a ochromila provoz letiště? Tohle není ţádný film,
k čertu.“
„Máte pravdu.“
„Tak mi alespoň normálně odpovězte na mou otázku.“
„Mohu vám jen říct, ţe na sebe chtěla upozornit, a to se
jí taky podařilo. Věřte si tomu nebo ne, chtěla, abyste
zavolal nás, pane Scorcy, a vy jste to udělal, takţe dosáhla
svého. Víc vám nemohu říct. Dál uţ to není váš problém.
Teď to začal být problém náš.“
„To doufám. A máte vysvětlení, jak a proč se tady
objevila?“
„To bohuţel nemám.“
„Tak to toho moc nemáte.“

- 24 -
 „To já vím, ale pokračujeme ve vyšetřování.“
„A teď uţ bychom měli jet,“ ozval se Suko. „Ještě
jednou srdečný dík za suché oblečení, pane Scorcy.“
„Rádo se stalo.“ Velitel ochranky byl dost rozladěný,
coţ jsem chápal. Určitě od nás čekal víc informací, ale ty
jsme mu při nejlepší vůli nemohli dát. Dělal svou práci a
my zase svoji.
Doprovodil nás k autu. Venku uţ bylo slyšet hluk
motorů startujících letadel. Na jedné straně ţijeme v
přetechnizovaném světě, na druhé straně se do něho
neustále promítá minulost a připomíná se nám. Ale mně to
někdy kupodivu nepřipadalo vůbec špatné.
Hodili jsme mokré šaty na zadní sedadla. Tentokrát
jsem si zase sedl za volant já, a kdyţ jsem nastartoval, řekl
mi Suko s tázavým tónem v hlase: „To byl zřejmě začátek,
ţe?“
„Na to můţeš vzít jed.“
„Radši ne, chtěl bych ještě nějakou chvíli ţít.“

- 25 -
 2
Byl jsem rád, kdyţ jsem dorazil do svého malého bytu a
Suka předal jeho přítelkyni Shao. Byla mi pořád zima,
protoţe jsme na sobě měli mokré šaty dost dlouho.
Na to vţdycky pomůţe hlt whisky. Dobrá skotská mi
znovu připomněla Skotsko a Culloden. Historické bitevní
pole, nasáklé krví Skotů a Angličanů, kteří zde ve velkém
umírali proto, ţe se neuměli dohodnout. Hloupost je stará
jako lidstvo samo a trvá aţ po dnešní dobu. Stále dochází k
místním konfliktům, jako by lidé byli slepí a nepoučitelní.
Stál jsem u skříně a přemýšlel o tom, ţe tentokrát
zřejmě budu řešit případ, který se mne bude týkat osobně.
Hrome, kdo asi je ta bojovnice?
Měl jsem na ni víc naléhat, aby mi prozradila svoje
jméno. Na druhé straně mi připadala dost silná na to, aby
řekla jen to, co říci chtěla, a tak jsem si to přestal vyčítat.
Dvakrát za sebou jsem kýchl. Stále jsem se třásl a
chystal se znovu pod horkou sprchu. Potom si promluvím

- 26 -
se Sukem a vymyslíme strategický plán. Moţná by mi s tím
mohl pomoci i Bili Conolly, který se odjakţiva zajímal o
historii. Chtěl jsem se o Cullodenu dozvědět co nejvíc a
budu vděčný za kaţdý tip.
Pověsil jsem mokré oblečení přes okraj vany a svlékl
půjčený sportovní úbor. Necítil jsem se v něm dobře a pod
cizí sprchou taky ne. Zato v důvěrně známém prostředí
jsem vychutnával horkou vodu, která mi tekla po hlavě a
hladila mne po těle.
Připomněla mi déšť na letišti. Vůbec bych se nedivil,
kdyby se teď přede mnou objevila ona bojovnice jako
zloduch, který mě přišel zabít.
Ale nic takového se nestalo. Vysprchoval jsem se, aniţ
by mě někdo vyrušil, postavil se na rohoţku před vanou a
osušil se. Čisté oblečení viselo v loţnici, kam jsem vešel o
chvíli později. Spodní prádlo, tmavě modrá košile a dţíny.
Hned jsem se cítil mnohem lépe. I vzpomínka na neznámou
bojovnici pomalu bledla. Cítil jsem, jak ve mně roste napětí
a uţ jsem se začal skoro těšit, co mne ve Skotsku čeká.
Zašel jsem do obývacího pokoje, vklouzl do koţených
pantofli a uţ jsem sahal po telefonu, abych zavolal Suka,
kdyţ jsem si toho všiml.
Někdo tu musel být.
U telefonu něco leţelo. Vypadalo to jako neobvykle
velká záloţka do knihy a věděl jsem jistě, ţe neţ jsem šel
do sprchy, tak to tu ještě nebylo.
Kdo to tady nechal?
Zvedl jsem to. Bylo to z umělé hmoty a já si důkladně
prohlíţel přední stranu.

- 27 -
 Byl na ní znak znázorňující rukojeť meče ve tvaru
černého kříţe. V horní části byla helmice s kohoutem. Ze
zadní strany helmice splýval rudý závoj a kohout zvedal
hlavu k nebi. Měl černé tělo, zelená ocasní péra, červený
hřebínek a ţlutý zobák.
Zakroutil jsem hlavou a zadíval se níţ.
Pod figurou byl kostkovaný vzor, zeleno-červeno-
modrý, na bílém poli. Kolem celého znaku se vinula světlá
látková stuţka s rozstřiţenými konci. To všechno ale bylo
bezvýznamné, protoţe mě zaujalo to, co bylo pod znakem.
Bylo tam napsáno jméno, které jsem dobře znal.
SINCLAIR.

Upustil jsem tu věc, jako by začala pálit. Přistála vedle

telefonu a moje jméno se mi na chvíli rozmazalo před
očima. Vyslovil jsem je šeptem a vrtěl přitom hlavou.
Pochopitelně jsem pochopil, co znamená ten obrázek. Byl
to znak klanu Sinclairů. Věděl jsem samozřejmě, ţe kaţdý
skotský klan měl vlastní znak. Hlavou mi problesklo
několik jmen, která jsem uţ dávno zapomněl.
Mě zajímalo výlučně jméno Sinclair. Kromě toho bych
byl rád věděl, kdo u mne byl, kdyţ jsem stál pod sprchou.
Určitě mi tu nezanechal tu upomínku bezdůvodně.
V úvahu připadala prakticky jen jediná osoba - ona
bojovnice z letiště. To ona musela být u mne v bytě a
zanechat mi tu ten vzkaz.

- 28 -
 To byla další směrovka na Skotsko a na Culloden.
Všechno mi připadalo čím dál záhadnější. Vyčítal jsem si,
ţe jsem se měl historií rodu zabývat uţ dříve. Doufal jsem,
ţe není pozdě, do-stávám-li se k tomu aţ dnes, a celý
případ mi začal připadat Čím dál naléhavější. Kdo mi
pomůţe? Určitě ta neznámá, ta se však neukazuje.
Vzpomněl jsem si na svého otce, který odešel do Skotska
na odpočinek. Určitě bude vědět víc. Já sám jsem se nikdy
při svých pobytech v Lauderu nezajímal o původ jména
Sinclair ani o naše předky.
Teď budu muset. Tajemná neznámá si pospíšila
Zamyšleně jsem se usadil do křesla. Telefon jsem si
postavil na klín. Číslo svých rodičů jsem znal zpaměti.
Ohlásila se matka. Hned si začala stěţovat, ţe jim málo
volám a ještě méně jezdím domů. Naposledy jsem byl
doma o loňském Silvestru a na zpáteční cestě jsem se
zapletl do vraţedného případu, v němţ hráli hlavní roli
satanisté.
„Chceš mi snad oznámit, ţe přijedeš, chlapče?“ zeptala
se s nadějí v hlase.
„Ne napevno, mami.“
„Aha.“ Znělo to zklamaně.
„Pojedu do Skotska. Pokud to půjde, zastavím se i v
Lauderu. Teď bych ale rád mluvil s otcem.“
„Tak to máš smůlu, ten tu není.“
„Bude dlouho pryč?“ zeptal jsem se rozčarovaně.
„Ne, ne, šel se známými do lesa. Šli se podívat, které
stromy bude zapotřebí porazit. Večer bude doma, pokud ho
chlapi zase nezatáhnou do hospody.“

- 29 -
 Kdyţ jsem to slyšel, musel jsem se usmát. Přál jsem otci
trochu toho povyraţení.
„Já ti nemůţu pomoct, chlapče?“ zeptala se máti.
„Děkuji, mami, ale myslím, ţe ne.“
„Nechceš to aspoň zkusit?“
Povzdechl jsem si, protoţe jsem znal svou matku. Kdyţ
ta si něco umínila, tak nedala pokoj, dokud nebylo po jejím.
„Tak co, chlapče?“
„Víš, mami, ono je to dost sloţité. Jde o naše jméno.“
„Prosím? Co s ním má být?“
„Taky bych rád věděl. Tak jsem si myslel, ţe by táta
moţná mohl o původu našeho jména i historii rodiny něco
vědět. Já se ho na to zeptám později.“
„Myslíš na klan Sinclairů, který v tomhle kraji ještě i
teď ţije? Ale ti sídlí kus od nás na severozápad.“
„Ano, ten mám na mysli.“
„V tom tě budu muset zklamat, Johne. Ani otec, ani já
jsme se se Sinclairy jako klanem nikdy nestýkali. V tomto
ohledu málo dbáme o tradice. Víš, ţe nemáme rádi, kdyţ se
lidé šťourají v minulosti. Minulost by měli lidé nechat v
klidu odpočívat.“
„Jakou minulost konkrétně myslíš, mami?“
„Třeba na tu krvavou bitvu, o které jsem se za svých
mladých let učila ve škole.“
Odpověď mi prozradila, ţe matka o historii přece jen
něco ví.
„Myslíš bitvu u Cullodenu?“ ujistil jsem se.
„Přesně tu.“
„A víš o tom něco víc?“
„Tebe to zajímá?“

- 30 -
 „Ano.“
„Tak to asi bude mít nějakou souvislost s tvým novým
případem,“ poznamenala.
„Tak nějak.“
„Škoda, Johne, u mne jsi opravdu na nesprávné adrese.
Já ti o tom mnoho nepovím, ale mohla bych něco vyčíst z
knih.“
„To můţu sám, mami.“
„Copak se zase stalo? Proč tě najednou zajímá
historická bitva?“
„Zatím to přesně nevím, mami, ale pracuju na tom.“
„Ty mi nechceš nic říct.“
„Ani nemůţu.“
„Přestaň, chlapče. Já tě znám. Ty prostě o tom nechceš
mluvit se starou hloupou ţenskou.“
„Ale mami, tak to není. Posílám ti pusu.“
„Po telefonu?“
„Jak jinak?“
„Přála bych si, abys byl tady.“
„Pokusím se to nějak zařídit, mami. Moţná ještě večer
zavolám.“
„Nebo ti má zavolat táta?“
„Nevím, jestli budu doma. Dávej na sebe pozor, mami.“
„Ty taky, Johne.“
S úsměvem jsem poloţil sluchátko. Mluvit s matkou byl
pro mne pokaţdé záţitek. Přál jsem jí i otci ještě dlouhý
ţivot, daleko od ruchu velkoměst a od rozčilovaní, kterému
se bohuţel nedá vţdycky vyhnout.

- 31 -
 Měl jsem stopu. Uţ podruhé jsem na ni byl naveden.
Stačilo se jen podívat na erb rodu Sinclairů a bylo mi jasné,
ţe existuje spojení mezi ním a tou neznámou.
Najednou jsem si přál ji vidět a zeptat se jí na jméno.
Pro osobu jako ona nebyl zřejmě ţádný problém
přemísťovat se z místa na místo a vniknout někomu do
pokoje. Nepotřebovala se nikam vloupat, stačilo, kdyţ se
zmaterializovala aţ na místě. Něco takového si většina lidí
neumí představit. Mně to nedělalo potíţe, protoţe jsem se s
podobnými fenomény setkával častěji. V kaţdém případě
budu muset zasvětit do nového vývoje situace Suka. Uţ
jsem chtěl vstát a jít za ním do vedlejšího bytu, kdyţ se z
předsíně ozvaly nějaké zvuky.
Ke dveřím mého obýváku se blíţily kroky.
O několik vteřin později se zjevila. Nebyl jsem příliš
překvapen, kdyţ jsem ji uviděl, jak zůstala stát ve dveřích.
„Vítám vás ve svém skromném příbytku,“ řekl jsem s
úsměvem.
Mlčky pokývala hlavou.
Nevstal jsem, jen jsem ji pozoroval. Všiml jsem si, ţe
tentokrát nedrţí v ruce ţádnou zbraň. Meče měla zastrčené
za opaskem a další v toulci na zádech.
Byla stejně málo oděna jako na letišti, ale uţ
nevypadala jako téměř nahá.
„Pojďte se posadit,“ vyzval jsem ji.
„Ne, zůstanu stát.“
„Jak si přejete. Dáte si něco k pití? Výbornou skotskou
whisky?“
„Ne.“

- 32 -
 „Dobrá, tak tedy ne.“ Sepjal jsem ruce a řekl jsem:
„Samozřejmě mě velice zajímá, proč jste se zde objevila, a
přemýšlím nad vaším neobvyklým chováním. Připadá mi,
jako byste pocházela z jiné doby. Mýlím se snad?“
„Nemýlíš.“
„Výborně. A proč vás tak ostříhali?“
„Chtěla jsem to.“
„Měla jste pro to nějaký důvod?“
„Jistě, ale to teď není důleţité. Chci, abys jel do
Skotska. Řekla jsem ti o Cullodenu. Místo, kde došlo k
osudové bitvě, je pro kaţdého Sinclaira důleţité, protoţe
tam prolili krev i jeho předkové.“
Zatvářil jsem se odmítavě. „Tak moment, tím si nejsem
tak jistý. Mí předkové? Pocházím z přímé linie klanu
Sinclairů, nebo jsem k tomu jménu přišel spíš náhodou? Se
skotským klanem toho jména jsem zatím nepřišel do
styku.“
„To já vím, Johne, ale pro tento případ jsi velice
důleţitý.“
„Proč?“
„Protoţe mrtví nemají kliď.“
„Kteří mrtví?“
„Z obou bojujících stran.“
„A co s tím máte společného vy?“
„Já u toho budu jako pozorovatelka. Ale smiř se s tím,
Johne, mrtví nám nedopřejí klidu. Chtějí opustit onen svět a
honit se po nebi jako vojska duchů. Schyluje se k bouři,
duchové se chtějí pomstít, protoţe nezapomněli na poráţku
u Cullodenu.“
„Ale to by měli. Časy se změnily.“

- 33 -
 „Myslíš, ţe jim dokáţeš zabránit ve vzájemném střetu?“
„Ne, duchům ne.“
„Vím, jak jsi silný. Jsi Sinclair, výjimečný Sinclair, a
byl jsi vyvolen, abys střetnutí duchů zabránil.“
„Proto tě za mnou poslali?“
Bojovnice zavrtěla hlavou. „Máš o mně nesprávnou
představu. Nikdo mne neposlal, rozhodla jsem se k tomu
sama, protoţe vidím, ţe takto to dál nejde. Ale bohuţel
jsem příliš slabá na to, abych to dokázala bez pomoci.
Musím mít někoho po svém boku, někoho silnějšího, neţ
jsem já. Někoho, kdo dokáţe být hrdinou.“
Mávl jsem rukou. „Ta poklona mi sice lichotí, ale
vybrala jste si nesprávného. Já jsem nikdy nebyl hrdina a
nikdy se hrdinou nestanu.“
„Já to vidím jinak, Johne.“
„To je mi velice líto.“
„Budeš se muset vydat do Cullodenu.“
„To mám v úmyslu, ale je tu jeden problém. Rád bych
věděl, s kým mám tu čest. Přiznávám, ţe jste mi
sympatická, ale nerad pracuji se ţenami či muţi, kteří
nemají jméno.“
„Já jméno mám.“
„A nechceš mi ho říct?“
„Ovšem.“
„Tak to udělej.“
Pořádně mě napínala. „Mohl jsi na ně přijít sám, my dva
patříme svým způsobem k sobě.“
„Moment...“
„Jmenuji se Geraldina Sinclairová.“

- 34 -
 Bác, to sedlo!
Úplně jsem zkameněl. Zíral jsem na ni v němém údivu.
Je mnoho Sinclairů, ale v této spojitosti mě její odpověď
opravdu překvapila. Tušil jsem, ţe mi bude dlouho trvat,
neţ se z toho vzpamatuju.
Takţe Sinclairová.
Ţena z rodu mých předků. Ţena, která umí zacházet se
zbraněmi, jinak by určitě neustále nenosila meče.
Geraldina Sinclairová. Kaţdá slabika se mi vrývala do
mozku. Opravdu pro mne nebylo lehké vyrovnat se s tím,
ţe jsem se setkal se svou dávnou příbuznou. Klan Sinclairů
se za ta léta rozvětvil a jednotlivé větve neţily na jednom
místě. Mnozí z nich se rozutekli do různých koutů světa,
stačí jen připomenout Henryho St. Claira. Nemohl bych ani
říct, ţe cítím ke kaţdému Sinclairovi přátelství či
příbuzenskou náklonnost.
„Proč nic neříkáš, Johne?“
„Jsem překvapen.“
„To vidím.“
„Teď uţ vím,“ řekl jsem a vstal, „proč jsi poloţila vedle
telefonu znak našeho rodu.“
„Přinesla jsem ti ho.“
Pomalu jsem přešel očima od rodového erbu k
Geraldině a zeptal jsem se: „A jaký jsi k tomu měla
důvod?“

- 35 -
 „Chtěla jsem ti připomenout závazky příslušníka klanu.
Ten erb je výzva, pobídka ke splnění povinnosti.“
„Jaké povinnosti?“
„Abys ses vydal do Cullodenu.“
„To uţ patří minulosti. Culloden je historie. Je mi líto,
ale já nemám pocit, ţe by mě volala nějaká povinnost.
Necítím potřebu zasahovat do historie nebo se pokoušet
točit kolem osudu.“
„To taky nemusíš. To kolo se točí samo.“
„Jak se to projevuje?“
Svraštila hladké čelo. „Vojska duchů uţ se shromáţdila.
Chystají se k bitvě, k velkému útoku. Někdo se proti tomu
musí postavit.“
Ukázal jsem si ukazováčkem na hruď. „Proč to mám být
právě já?“
„Protoţe tě k tomu předurčil osud.“
„Ne, ne, Geraldino. Já myslím, ţe jsi mě k tomu vybrala
ty, ne osud.“
„Já jsem jen uposlechla jeho příkazu. Ani já nenacházím
klid, Johne. Jestli tě to uklidní, půjdu s tebou do vlasti a
budu po tvém boku. Ne stále, ale často. Budeme bojovat
bok po boku proti nepřátelům, jako dva praví Sinclairové.“
„Nebudeme dva, ale tři,“ opravil jsem ji. „Můj přítel
Suko pojede s námi.“
Geraldina proti tomu nic nenamítala, naopak řekla:
„Tím lépe pro nás.“
„Takţe se ve třech postavíme vojsku duchů?“
„Pokusíme se.“
„Prima, uţ se těším.“

- 36 -
 Usmála se, přistoupila ke mně a najednou ode mne byla
jen na šířku dlaně. Její závoj byl tak světlý a průsvitný, ţe
pod ním bylo jasně vidět obrysy těla.
Pod látkou se rýsovala pevná prsa, zaoblené boky,
dlouhé nohy.
Bylo to velmi svůdné, aţ mi z toho vyschlo v krku.
„Jsem ţena,“ řekla, „a ty jsi muţ. Moţná jednou přijde
čas, kdy se poznáme blíţe.“ Pohladila mne po tváři. Neţ
jsem však na ten dotyk stačil zareagovat, ustoupila a potom
ji hned obklopilo ono namodralé světlo. V jediném
okamţiku ji odneslo z tohoto světa někam do neznáma.
Moje návštěvnice zmizela. Zůstal jsem doma sám, jen s
erbem Sinclairů. Ten pro mne byl důkazem, ţe se mi to
nezdálo.
Musel jsem si dát další hlt whisky na úlek!

- 37 -
 3
Kdyţ jsem přišel k Sukovi do bytu, kolega a přítel leţel
na posteli. Převalil se na břicho, nahý, jak ho Bůh stvořil.
Shao ho právě masírovala a svými šikovnými prsty mu
probírala svaly, aby se uvolnily.
„Ach jo, takhle bych se jednou chtěl mít,“ povzdechl
jsem si.
„To můţeš, Johne,“ řekla Shao. „Poloţ se vedle.“
„Děkují, teď ne. Moţná někdy jindy.“ Zamával jsem
znakem. „Jedna moje přítelkyně mi zanechala doma vzkaz,
přátelé. Toto je sinclairovský erb.“
Poloţil jsem ho Sukovi vedle hlavy, protoţe nepochopil,
o čem mluvím.

- 38 -
 „Ještě jednou, prosím. Vznáším se ještě v sedmém nebi.
Co jsi to říkal?“
Vysvětlil jsem mu to podruhé a Suko doslova vyskočil.
Omotal si ručník kolem boků, sedl si na okraj postele a
zeptal se: „Neříkej, ţe tě přišla navštívit naše společná
přítelkyně.“
„Ano, přišla.“
„A něco ti tam nechala?“
„Říkám ti, ten znak. Chtěla mi tím naznačit, jak je ten
případ naléhavý.“
„A co? Pustíš se do toho?“
„Uţ jsem se rozhodl. Měli bychom se uţ dneska pokusit
dojet tak daleko, jak to půjde. Po cestě můţeme někde
přenocovat.“
Suko souhlasil. „Tak to musí doopravdy hořet. Nebo to
vidím přehnaně?“
„V ţádném případě. Pokud mohu věřit tomu, co mi ta
ţena řekla, tak se něco chystá - a sice válka duchů.“
„Ty vţdycky říkáš ta ţena,“ vmísila se do toho Shao.
„Copak nemá jméno?“
„Ale ano, má.“
„Tak nenapínej.“
„Jmenuje se,“ dopřál jsem si dramatickou pauzu,
„Geraldina Sinclairová.“
Suko neříkal nic a Shao také oněměla překvapením.
Oba se na mě nechápavě dívali. Potom Shao jméno tiše
opakovala a dodala: „Tvoje příbuzná, která uţ pěkných pár
století neţije, nemám pravdu?“
„Dá se na to dívat i tak. Můj předek, i kdyţ nejsem
přesvědčen o tom, ţe pocházím z přímé linie. Sinclairové

- 39 -
se totiţ hodně rozvětvili. Rod je prakticky rozptýlen do
všech koutů světa. Jinak by to pro mě nebylo tak velké
překvapení, protoţe na bitevním poli u Cullodenu se
skotské klany postavily anglickým vojskům.“
„Klany včetně Sinclairů,“ dodal Suko.
„Ti u toho určitě byli také.“
„A co tam teď máme dělat my o více neţ dvě stě let
později?“ zeptal se Suko, který pořád ještě nebyl s mými
informacemi spokojen.
„Uţ jsem ti říkal, ţe se připravuje útok duchů tehdejších
padlých, a ten je nutné zastavit. Tak mi to vysvětlila
Geraldina. Zvolila si nás, abychom bojovali po jejím
boku.“
Suko vypadal jako by kousl do citronu. „Poslouchej, co
to má znamenat? Jak si to ta tvoje pradávná sestřenice
představuje?“
Nad tou sestřenicí jsem se musel usmát. „To nevím. Ale
vycházejme z toho mála, co o duších víme. Ţe jsou to
nehmotné bytosti, které nenacházejí v hrobech klid.“
„Coţ ale Geraldina není,“ přerušil mě Suko. „Myslím
nehmotná.“
„Ne, ta je skutečná.“
„A přesto přeţila,“ vmísila se Shao.
Pokrčil jsem rameny.
„Je to zombie?“ vyzvídal Suko. „Tys ji měl blízko. Já ji
viděl jen na dost velkou vzdálenost.“
„Zombiové vypadají jinak, kdyţ vylezou z hrobu.
Abych pravdu řekl, tak přesně nevím, co Geraldina je. Ale
kdyţ uţ se na to ptáš, tak bych ji označil za zjevení.“
„To nám moc nepomůţe.“

- 40 -
 „To uznávám.“
„Ale jsme na ni odkázáni.“
„Pokud jde o Skotsko, tak ano.“
Suko se postavil a přitáhl si Shao k sobě. „Co ty na to
říkáš? Máme tam jet?“
„Kdyţ to musí být...“
„Tak dobře.“
Usmál jsem se sám pro sebe. To je celá Shao. Znala
Sukovu povahu a věděla, co potřebuje. Kromě toho i její
minulost byla obestřena rouškou tajemství. Její pramáti
byla bohyně Slunce Amaterasu.
„Tak já jdu k sobě sbalit si věci,“ řekl jsem oběma.
„Mám na tebe zazvonit?“
„Ano.“
Se Shao jsem se rozloučil polibkem na obě tváře.
Ještě na chodbě jsem slyšel zvonit telefon. Rychle jsem
odemkl dveře, poloţil erb vedle telefonu a ohlásil se
udýchaným hlasem.
„Nevyrušil jsem tě, Johne?“ zeptal se mě otec a popřál
mi dobrý den. Určitě nevolal z domu, protoţe jsem v
pozadí slyšel změť hlasů. „Tvá matka mi sem volala a
říkala mi, ţe máš nějaké problémy.“
„Přehání.“
„To já vím, Johne. Ale oč jde?“
„O Culloden.“
„O tu bitvu?“
„Ano, a o to, ţe existují opodstatněné obavy, ţe se bude
opakovat jako velká bitva duchů. Něco se připravuje, táti, a
věř mi, ţe to myslím váţně.“
„Můţeš mi říct něco konkrétního?“

- 41 -
 „To by dlouho trvalo.“
„Nevadí.“
Zavázal jsem otce napřed mlčením a pak jsem mu
dopodrobna vylíčil všechno, co jsem věděl. Velice jsem ho
překvapil, kdyţ jsem mu řekl o Geraldině Sinclairové. Tu
jsem mu naservíroval aţ nakonec jako šlehačku na dort a
hned jsem se ho zeptal: „Říká ti něco to jméno?“
„V této chvíli ne.“
„Znáš historii rodu Sinclairů? Vyznamenali se něčím?“
„Johne, to mi není známo. Víš dobře, ţe jsme se o to
nikdy nezajímali, ale slibuji, ţe se to pokusím co nejdřív
zjistit.“
„To by bylo fajn.“
Otec si odkašlal. Slyšel jsem, jak někomu říká, ţe
potřebuje ticho, aby mohl telefonovat, a pak se ozval
znovu. „Ale ta Geraldina je uţ mrtvá, ne?“ zeptal se.
„Ovšem.“
„A přesto se objevila u tebe v londýnském bytě?
Nechápu, jak je něco takového moţné.“
Tiše jsem se zasmál. „Musím ti, táti, vysvětlovat, co
všechno je moţné?“
„To zrovna ne, ty uţ jsi zaţil všelijaké divné věci. Ale
musíš chápat, ţe v tomto případě mě to mimořádně zajímá,
protoţe v tom figuruje naše jméno.“
„To chápu. Teď lituji, ţe jsme se uţ dříve nezajímali o
historii našeho rodu. Ale co není, můţe být.“ Tím jsem
svého otce nenápadně vyzval, aby pro to něco udělal. Slíbil
mi, ţe udělá, co bude v jeho silách. „Kde tě zastihnu?“
zeptal se.

- 42 -
 „Já ti zavolám. Z místa, kde se Sukem po cestě
přenocujeme.“
„Dobrá, Johne. Ale měl bych ještě jednu otázku. Znáš
bojiště u Cullodenu?“
„Ne, nikdy jsem tam nebyl.“
V duchu jsem viděl, jak se otec tváří. „Je to místo, kde
lišky dávají dobrou noc. Nehostinné, větrné, náhorní
plošina a navíc samý močál. A ke všemu je to místo
prokleté, protoţe je nasáklé krví Skotů a Angličanů. Čas od
času se tam koná sjezd zástupců rodů na památku bitvy.“
„Nevíš náhodou, kdy je příští?“
„Ne. Musel bych to zjistit, jestli je to důleţité.“
„Všechno je důleţité, otče, co se týká Cullodenu.“
„Pokusím se. Přeji ti šťastnou cestu.“
„Děkuji a pozdravuj ode mne matku.“
„Budu.“
Měl jsem zpocené čelo, kdyţ jsem pokládal sluchátko.
S podobným případem jsem se dosud nesetkal, přitom
jsem věděl, ţe vojska duchů nejsou v historii naší země
ţádnou raritou.
Uvidíme, jakou roli v tom všem vlastně hraje Geraldina
Sinclairová. Další telefonický hovor jsem měl se svým
nadřízeným, sirem Jamesem. Vysvětlil jsem mu, ţe chceme
odjet hned.
„Chtěl jsem vám to sám doporučit. Alespoň budete mít
celý zítřejší den na pátrání.“
„Je něco nového, pane?“ zeptal jsem se ještě.
„Ne, a u vás?“
„Taky ne.“ Nechtěl jsem sira Jamese zbytečně zatěţovat
rodinnými problémy.

- 43 -
 Potom jsem vzal malý kufřík, nabalil si věci, zhasl
světla a vyšel z bytu.
Suko uţ byl taky připravený. Po cestě do podzemních
garáţí se mě zeptal: „Kterým autem pojedeme?“
„Tvým,“ odpověděl jsem.
„Proč?“
„Myslím, ţe potřebuje trochu provětrat. Nebo ho chceš
nechat zrezivět?“
Po těch slovech jsem dlouhými kroky zamířil k jeho
BMW.

Vyjasnilo se a nebe se bělalo chomáči bílých beránků.

Jelikoţ jsme vyjeli brzy odpoledne, podařilo se nám do
večera ujet dost velkou vzdálenost, a kdyţ jsme za sebou
měli průmyslovou část střední Anglie, přišel Suko s
návrhem, ţe bychom mohli přenocovat u mých rodičů v
Lauderu. „Já jsem pro, pokud to vydrţíš,“ odpověděl jsem.
U benzinové pumpy jsem nakoupil něco k zakousnutí.
Prodávali tam různé polotovary, omelety a záviny, které na
místě ohřívali v mikrovlnkách. Zeptal jsem se dívky, která
mě obsluhovala, jaká je v tom náplň.
„Má to být mexická směs,“ odpověděla.
„A je to skutečně?“ vyzvídal jsem.
„To nevím, ještě jsem to nezkoušela.“
Koupil jsem k tomu dvě plechovky koly a vracel se na
parkoviště, kde na mě čekal Suko. Nedočkavě plechovku

- 44 -
otevřel a pil, zatímco já rozbaloval jídlo. Suko mě sledoval
skeptickým pohledem.
„Nedívej se na mě tak vyčítavě, nic jiného neměli,“ řekl
jsem.
„A co je to?“
„Mexické omelety.“
„No, to bude asi dobrota!“
Podal jsem mu jednu i s papírem a řekl: „Napřed to
ochutnej, neţ si začneš stěţovat.“
Oba zaráz jsme se do nich zakousli, podívali se na sebe
a Suko řekl: „Chutná to líp, neţ vypadá. Ode dneška budu
na nákupy posílat vţdycky tebe.“
„Uţ se těším.“
Procházeli jsme se po parkovišti, abychom si protáhli
ztuhlé nohy. Foukal čerstvý vítr. Soudil jsem, ţe na severu
bude ještě silnější.
Dny uţ byly dost dlouhé, a protoţe rodiče bydleli
nedaleko hranice, doufal jsem, ţe k nim přijedeme ve
slušnou dobu.
Suko dojedl jako první, zahodil papír do odpadkového
koše, utřel si ruce a zeptal se: „Johne, uţ jsme toho tolik
namluvili o tom Cullodenu, tak mi teď konečně řekni, kde
leţí. Nebo to ještě nevíš?“
„Přesně ne.“
„Ale přibliţně snad ano.“
„Inverness znáš, ne? Leţí u pověstného jezera Loch
Ness. U toho, v němţ prý ţije ona známá obluda.“
Suko se zatvářil zděšeně. „To je tedy nadělení!“
„Co ti na tom vadí?“

- 45 -
 „Tam přece jezdí spousta turistů s batohy na zádech a
karavanistů.“
„To je pravda, ale ne v tuto dobu. To bys musel ještě
pár měsíců počkat.“
Suko se podíval na hodinky.
„Víš co, měli bychom jet, nebo budeme muset tahat tvé
rodiče z postele.“
Měl pravdu. Měli jsme před sebou ještě značný kus
cesty, a protoţe jsme nejeli po dálnici, trvalo to mnohem
déle. Nechtěl jsem volat, protoţe uţ jsem se těšil na
překvapené obličeje svých rodičů. Doufal jsem, ţe se otci
mezitím podařilo zjistit něco o rodině Sinclairových.
Vrátil jsem se v myšlenkách k Geraldině. Nemohl jsem
uvěřit, ţe se před dvěma stovkami let zúčastnila oné bitvy.
Tehdejší válečníci nevypadali jako ona. Podle mého názoru
musela mít úplně jiné poslání. Doufal jsem, ţe mi jednou
prozradí, jaké.
Za normálních okolností uţ bych byl dávno ospalý a
unavený, ale setkání s ní mě tak rozrušilo, ţe jsem se cítil
čilý jako rybička. Kromě toho jsem se nechal unášet
pohledem na překrásnou okolní krajinu, která se vlnila tím
víc, čím dál jsme jeli k severu. V dálce uţ se rýsovalo
skotské pohoří Grampiany.
Pod nimi leţí městečko Lauder, které se uhnízdilo mezi
zalesněnými kopci. Bývalo to tiché místo, pro mé rodiče na
stáři ideální, a jim se tam moc líbilo.
Kdyţ jsme do něj vjeli, soumrak uţ dost pokročil.
Městečko bylo tiché, osvětlené jen několika pouličními
svítilnami.

- 46 -
 V domech se svítilo a na chodnících se tvořily světelné
obrazce, jak se světlo filtrovalo přes okna. Projeli jsme i
kolem policejní stanice. Vzpomněl jsem si na serţanta
McGratha, který tu stále ještě slouţil, a představoval jsem
si, jak se budou mí rodiče tvářit, aţ před nimi najednou
budu stát.
Jejich domek stál na kopci, dál od náměstí. Znal jsem
cestu nazpaměť. BMW se pomalu plíţil vzhůru a já uţ
viděl starou lipovou alej, která v létě poskytovala tolik
příjemného stínu. Měl jsem radost, kdyţ jsem viděl, ţe se v
rodičovském domku svítí.
„Jsou ještě vzhůru.“
Suko zastavil vůz přede dveřmi a zívl: „Ano a já uţ se
těším, aţ si lehnu. Ta jízda mě pěkně utahala.“
„Vţdyť jsi chtěl řídit.“
„To já vím. Tak neotálej a vystup!“
Kdyţ se dveře od auta přibouchly, obklopila nás tma.
Jen nad domovními dveřmi svítilo světlo. Zřejmě slyšeli
náš příjezd, protoţe se dveře otevřely a ve světle se objevil
otec. Viděl auto a dvě postavy, ale nepoznal nás. Zavolal
jsem na něho: „Mám hlad!“
„Ne, to není moţné!“ zvolal Horace F. Sinclair.
„Ale je,“ odpověděl jsem se smíchem.
„Kdo to přijel?“ ozval se ţenský hlas z domu.
„To je John.“
„Coţe?“
Otec se smál se mnou, kdyţ jsme si padli do náručí.
Díval jsem se mu přes rameno do předsíně. Matka
přicházela a tvářila se překvapeně, přesně jak jsem si
představoval.

- 47 -
 Matka přišla k nám, odstrčila otce a teď mě pro změnu
objímala ona. Říkala, ţe s takovým překvapením
nepočítala. Smála se radostně a zároveň mi vyčítala, ţe
jsem jí nezavolal předem. Potom se rodiče pozdravili se
Sukem a matka běţela připravit něco k jídlu.
„Stačí nějaké sendviče,“ řekl jsem.
„Dobře, jak myslíš.“
Váţená paní Mary Sinclairová byla radostí úplně bez
sebe. Otec se neprojevoval tak impulzivně. Pozval nás do
své pracovny, kde jsme si mohli v klidu promluvit.
„Přinesu vám všechno tam, aţ to bude hotové,“
slibovala matka a utíkala do kuchyně, jako by o čtyřicet let
omládla.
Otcova pracovna byla velmi příjemně zařízena.
Rozesadili jsme se na koţené sedací soupravě.
Zvedl jsem se a šel do domácího baru pro whisky, pro
otce a pro sebe. Suko nechtěl nic. Vypadal ospale a
unaveně, a tak jsem se ho zeptal: „Chceš si jít lehnout
hned?“
„Kdyby to nevadilo.“
„Dobře, tak pojď, ukáţu ti tvůj pokoj.“
Suko se omluvil otci, který mávl rukou. „To je přece
samozřejmé, kdyţ jste tak dlouho řídil, musíte si
odpočinout.“
„Děkuji a na shledanou zítra,“ řekl Suko na odchodu.
Kdyţ se matka dověděla, ţe Suko jde spát, byla z toho
celá nervózní. Tvrdila nám, ţe mu musí převléknout postel.
Ta byla samozřejmě čistě povlečena, jak jsem matku znal.
Po chvíli přesvědčovaní se mi podařilo vytlačit ji z pokoje a

- 48 -
Suko, který uţ seděl na okraji postele, řekl: „Zítra mi
řekneš, o čem jste mluvili.“
„Dobře. Dobrou noc.“
„Tobě taky.“
Rodiče uţ mezitím prostírali na stolek, který stál mezi
křesly.
Matka připravila kávu a sendviče. Jako obvykle je
namazala paštikou nebo proloţila rostbífem a krůtím
masem.
Jedli jsme a já se těšil z pohledu na rodiče, kteří byli
očividně rádi, ţe jsem přijel.
Otec říkal, ţe jsme museli utéct z práce, a já s plnými
ústy přikyvoval.
„Jez, Johne. Mám jich dost,“ pobízela mě matka.
„Já víc nesním,“ protestoval jsem.
„Nemám donést něco nahoru Sukovi?“ ptala se.
„Jen to ne, mami. Ten uţ leţí v posteli. Je úplně hotový,
jak se říká, a já taky dlouho nevydrţím.“
„To chápu,“ řekl otec. „Zato toho budeš vědět víc neţ
on.“
„To bych byl rád.“
„Ale moc jsem toho nezjistil. Alespoň ne ţádné
podrobnosti. Díval jsem se do knih. Ta beznadějná bitva se
odehrála v roce 1746. Dvanáct set Skotů tehdy stálo proti
čtyřnásobné přesile. Neměli vůbec ţádnou naději.
Angličané vzpouru krutě potlačili. Močálovitá krajina
kolem Cullodenu nasákla krví našich muţů.“
„A Sinclairové u toho byli taky?“
„Předpokládám, ţe byli. Na tvém místě bych se v
budoucnu víc zabýval studiem svých předků, Johne.“

- 49 -
 „Dobrý nápad. A co se o Cullodenu vypráví? Myslím
nějaké historky, které bych měl znát. Určitě mě na něj
Geraldina neupozornila jen tak bezdůvodně.“
„Myslíš něco nadpřirozeného?“
„Jistě.“
Otec pokrčil rameny. „Tak to ti moc nepomohu, fiíká se
sice, ţe na bojišti straší a ţe se tam občas vyskytne nějaký
duch, ale jinak nic přesnějšího.“
„A na nebi nad bitevním polem?“
„To ti neřeknu, Johne. Proč na nebi?“
„Protoţe Geraldina mluvila o nebeském vojsku, coţ se
dá interpretovat tak, ţe se bitva mezi duchy zemřelých
odehraje na nebi.“
„Paneboţe, to zní strašně,“ zašeptala matka.
„Je to jenom domněnka,“ snaţil jsem se ji uklidnit.
„O tom jsem nic neslyšel,“ řekl otec. „To, ţe nejde o
přirozené věci, jsem se dověděl aţ od tebe. O návštěvě té
Geraldiny Sinclairové.“
„Já vím.“
„Neuvedla nic konkrétnějšího?“
„Ne. Mluvila jen o Cullodenu a o nebeském vojsku
duchů.“
„Co to můţe znamenat?“
Pokrčil jsem rameny.
„Nechceš nám to říct?“
„Dá se předpokládat, ţe se duchové tehdejších
bojovníků nesmířili s poráţkou. Proto opustí svůj svět, aby
se pomstili.“
„Pomstili? Ale komu?“
„Vítězům.“

- 50 -
 „Ale ti uţ dávno pomřeli. Od té doby uběhla dvě století.
To nechápu.“
„Já taky ne. Ale jaký důvod tedy ta Geraldina
Sinclairová mohla mít, aby mě navštívila?“
„Já myslím, ţe ti to určitě řekne. Zřejmě na tebe čeká v
Cullodenu. Teď je to pusté, lidmi zapomenuté místo.
Nejraději bych jel s tebou, abych to na vlastní oči viděl.“
„To nejde, Horaci, zůstaneš pěkně doma.“ ozvala se
okamţitě matka.
Otec se na mě smutně podíval. „Tak to vidíš, Johne,
takové jsou ţeny.“
„Já vím.“
„Buď rád, ţe si o tebe ještě dělám starosti. To znamená,
ţe mi tvůj osud není lhostejný.“
„Ovšem, Mary.“ Otec na mě mrkl a navrhl: „Co bys
řekl malé procházce, aby nám vytrávilo?“
„Rád.“
„Chcete jít do hospody?“ zeptala se matka.
„Nikdo nic takového neřekl, mami. Jdeme se nadýchat
trochu čerstvého vzduchu. Ale nepůjdeme daleko, neboj
se.“
„Doufám.“
Natáhl jsem si bundu, protoţe noci byly dost chladné, a
otec si dokonce oblékl zimník.
Před domem si od srdce vydechl. „Není nad malou
noční procházku, co říkáš?“
„Souhlasím.“ Šel jsem vedle něho s rukama v kapsách.
„Ale prozraď mi, opravdu ses chtěl jít jenom projít, nebo
máš něco za lubem?“
„Uhodls.“

- 51 -
 „A co to je?“
„Pojďme kousek dál, synu.“ Došli jsme aţ k lipové aleji
a zastavili se pod větvemi. Tam vyrukoval otec s pravdou
ven. „Od chvíle, kdy jsem ti telefonoval, mám pocit, ţe mě
někdo sleduje, Johne, a proto jsem moc rád, ţe ses u nás
objevil.“
„Sleduje? A kdo by tě mohl sledovat?“
„To nevím.“
„Takţe jsi nikoho neviděl.“
„Ne. Je to jen pocit.“
„Jenţe z něčeho ten pocit musel vzniknout. Musí mít
nějaký důvod.“
„Kdybych ti ho řekl, tak mě budeš povaţovat za blázna.
Měl jsem pocit, ţe vidím stín, který se najednou zjevil
blízko mne. Ano, Johne, byl to jen stín, ale hrozně jsem se
lekl. Vyvedlo mě to z míry.“
„To si umím představit. A co dál?“
„Dál nic.“
„Nemáš tušení, co to mohlo mít za důvod?“
Podíval se na mě a já si všiml, ţe je bledý. „To mám,
Johne, zřejmě to souvisí s naším rodem. Můţeš se mi smát,
ale je to jediný důvod, který mi napadl.“
Ačkoliv jsem pochopil, vyptával jsem se dál.
„Myslíš s někým konkrétním z naší rodiny?“
„To je také moţné.“
„S Geraldinou Sinclairovou?“
Přikývl.
Při své práci jsem se snaţil vyškrtnout ze svého
slovníku slova jako nemožné, vyloučené, neuvěřitelné,
nepochopitelné, ale někdy jsem se setkal s takovými věcmi,

- 52 -
jako například teď ten otcův záţitek, kdy taková slova
nejlépe vystihovala situaci.
„Proč mlčíš, Johne?“
„Přemýšlím.“
„To já jsem přemýšlel taky, hochu.“ Poloţil mi ruku na
rameno. „Ale bohuţel jsem nedospěl k ţádnému závěru.
Pokud mě pozorovala ta Geraldina, jaký k tomu měla
důvod? A proč se mi nezjevila jako tobě?“
„To nevím, tati.“
„To je záhada.“
„A nejen to. Musí to mít souvislost s naší rodinou. Ale
ne s tou nynější, nýbrţ s těmi, kteří bojovali u Cullodenu.
Jenţe my bohuţel nevíme, co se tehdy stalo. Obávám se, ţe
ani nebudu mít čas to zjistit, tati. Musíme zítra ráno jet.
Culloden na nás čeká. Doufám, ţe tam se dovíme víc.“
„Takţe zatím tápeš ve tmě?“
„Ano.“ Odkopl jsem kamínek a poslouchal, jak se
kutálí.
„Tápu ve tmě, protoţe jsem dostal velmi málo
informací. Myslím, ţe mi to ta moje prapratetička prozradí
aţ v Cullodenu.“
Otec pokyvoval hlavou, překříţil si ruce na prsou a řekl:
„Vţdyť se to týká i mne. Jsem také Sinclair, i kdyţ mě
historie našeho rodu dosud příliš nezajímala.“
„A proč vlastně ne?“
Pokrčil rameny.
„Správná otázka, na kterou bych ti rád upřímně
odpověděl. Nejsem ani reakcionář, ani tradicionalista,
Johne. Ţiji teď, v této době a s minulostí nechci mít nic
společného. Co je pryč, je pryč. Prostě mě to nezajímá.

- 53 -
Nemám rád setkání válečných veteránů, ani setkání rodů,
která se neustále pořádají. Nechci ti jmenovat jednotlivé
členy naší rodiny. Oni mezi sebou udrţují kontakt,
kontrolují trh s alkoholem, vím, ale co se děje uvnitř, to ti
neřeknu.“
„Dobře, tati. Přesto jsme se dostali do situace, kdy nás
to zajímat musí, a já pátrám po důvodu.“
„I já, Johne.“
„Podstatné jsou dvě věci.“ Poodešel jsem pár kroků
stranou. „Culloden a jméno Sinclair. Ty dva pojmy musí
něco spojovat.“
„Ale já nevím, co.“
Obrátil jsem se k němu a zeptal se: „Říkal jsi o tom
matce?“
„Ne.“
„Ani o tom pocitu, ţe tě někdo sleduje, předpokládám.“
„Ne.“
„Kde se to stalo? Venku? Nebo doma?“
„Obojí.“
„To není dobré. Jsme tedy pod dohledem. Kdo to můţe
být? Co jsme udělali, ţe je zajímáme?“
„Nevím, Johne, opravdu nevím,“ řekl otec zamyšleně.
„No, uvidíme.“ Zadíval jsem se na Lauder pod námi, na
jeho noční osvětlení, které se rozplývalo v mlze.
Zaposlouchal jsem se do svého nitra. Kdyţ měl můj
otec pocit, ţe je sledován, mohlo by se to přenést i na mě.
Ale nic takového jsem necítil. Obklopovalo nás normální
noční ticho. Jen chvílemi se k nám donesl zvuk jedoucího
auta.
„Vrátím se do domu, Johne,“ řekl otec.

- 54 -
 „Ano, běţ.“
„Ty ještě zůstaneš?“
„Ještě se trochu projdu.“
Přistoupil ke mně. „Myslím, ţe jsem tě znepokojil.“
„Upřímně řečeno ano.“
„Promiň, to jsem nechtěl.“
„To nic, tati. Je dobré, kdyţ člověk chodí po světě s
otevřenýma očima.“
Otec chtěl ještě něco dodat, ale rozmyslel si to.
Najednou se otřásl.
„Co je ti?“ zeptal jsem se.
„Neumím ti to vysvětlit, Johne, ale jsou zase tady.“
„Ti, co tě pozorují?“
„Ovšem,“ zašeptal.
Proč jsem já necítil nic a můj otec ano? Zadíval jsem se
k nebi, ale nic neobvyklého jsem neviděl.
Klouzal jsem pohledem dál po korunách lip. O kus dál
stály jiné stromy, starý dub a platan.
Zamrkal jsem. Zdálo se mi to, nebo se tam něco
pohnulo? Větve byly nehybné, ale mezi nimi se rýsovalo
něco jako mrak.
Mlha, opar...
Rozběhl jsem se ke stromu. Najednou byla mnohem
větší zima, aniţ by k tomu byl nějaký vysvětlitelný důvod.
Stejně náhle to zmizelo. I ten podivný chlad byl pryč,
jen cosi v mé blízkosti do sebe vsákla temná noc.
Vrátil jsem se k otci, který mě sledoval s váţným
výrazem v očích. „Cítil jsi to taky?“
„Ano.“
„Ochladilo se, ţe?“

- 55 -
 „Ano, bylo to jako studený dech.“
„To je přesné. Viděl jsi něco?“
„Ano i ne. Moţná stín. Něco se vznášelo ve vzduchu.“
Můj otec si tiše povzdechl. „Ano, Johne, stejný pocit
jsem měl i já. Stín, ţádná postava s konkrétními tvary.“
„Pojďme domů,“ řekl jsem.
„Tak uţ i ty?“
„Půjdu si lehnout, tati. Já jsem sice neřídil, ale i tak
jsem z té dlouhé cesty unavený.“
„To chápu.“
Matka uţ na nás čekala a uvítala nás pátravým
pohledem.
Znal jsem ten pohled důvěrně. Takhle se na mě dívala
pokaţdé, kdyţ jsem přišel pozdě domů ze školy. Uţ dávno
jsem pochopil, ţe je zbytečné vymýšlet si jakékoliv
výmluvy.
Matka vţdycky bezpečně vycítila, ţe něco není v
pořádku. I tentokrát. „Tak a teď mi řekněte, co se děje.“
„Nic.“
„Já vám nevěřím.“ .
„Proč, mami?“
Zřejmě i ona si vzpomněla na moje dětství, protoţe
řekla: „Vypadáš stejně, jako kdyţ jsi byl školák a něco jsi
vyvedl. Tam venku se muselo něco stát.“
Otec byl moudrý a neříkal nic. „Něco tam bylo, mami,
mlha, duchové, kteří poletovali ve vzduchu a chtěli nás
spolknout.“
„Přestaň, Johne, prosím tě!“ Pohrozila mi ukazováčkem.
„Však já na to přijdu. Nebylo by to poprvé, ţe se stane něco
hrozného, kdyţ k nám přijedeš na návštěvu. Bývalo by pro

- 56 -
nás všechny bylo mnohem lepší, kdybys vykonával
povolání svého otce, jak jsme to měli v plánu.“
„Já bych nemohl být právníkem.“
„Neříkej hlouposti, chlapče, všechno se dá naučit.“
„Jenţe já jsem se odjakţiva nerad učil.“
„Ty musíš mít zkrátka vţdycky poslední slovo,“ řekla,
ale usmívala se při tom.
„Co chcete dělat teď? Máte dnes večer ještě něco v
plánu?“
„Ne, půjdu si lehnout.“
„Já jsem si to myslela, Johne. Všechno máš připravené.
Postel je čistě povlečená, ale chtěla jsem ještě...“
„Děkuji, to úplně stačí.“
„Stejně uţ je pozdě.“
Poděkoval jsem matce polibkem na tvář a ona roztála. U
táty byla zdrţenlivější. „Myslím, ţe my půjdeme taky spát,
viď, Horaci, nebo máš ještě práci?“
„Ne, jsem uţ taky rád, ţe si mohu jít lehnout.“
„To jsem si myslela.“

- 57 -
 4
V domku u rodičů jsem měl svůj vlastní pokoj. Byla tu i
koupelna pro hosty, kde jsem se vysprchoval a vyčistil si
zuby. Unavený jsem se vrátil do pokoje, kde mě čekala
postel s načechranými polštáři a přikrývkou. Leţet v takové
posteli bylo skutečné blaho.
Zhasl jsem lampičku na nočním stolku a chystal se spát.
Měl bych usnout okamţitě, ale nestalo se tak. Únavu
potlačil jiný pocit.
Sotva jsem si lehl, ucítil jsem podivný neklid.
Nervozita, vyvolaná pravděpodobně tím, co mi vyprávěl
otec, i mými vlastními záţitky venku.
Něco tam určitě bylo. Něco tajuplného, čemu jsem
nerozuměl. Někdo nás potají pozoroval, jak to správně
nazval otec.
Ale kdo a proč?
Někdo z říše mrtvých, z jiné dimenze? Něco takového
se můţe stát a bylo to i pravděpodobné. Ale já jsem nepatřil

- 58 -
k těm, kteří by byli přáteli démonů a temných mocností.
Naopak.
Tento případ však nebyl takový jako jiné. Nějak se
vymykal obvyklému rámci tím, ţe se mě osobně týkal.
Byla to soukromá záleţitost, kterou vyvolali mně neznámí
protivníci. Příčina musela leţet v dávné minulosti, zhruba
před dvěma stovkami let.
Culloden!
Místo, kde se odehrála bitva.
Země nasáklá krví mnoha lidí. Včetně mých předků,
nebo chcete-li osob, které nosily stejné jméno jako já.
Co se tam tehdy stalo? Muselo to být něco
mimořádného, kdyţ to ještě po tolika letech vyplavalo na
povrch.
Můj neklid rostl. Nejraději bych vstal a chodil po domě.
Ale to jsem nemohl kvůli rodičům udělat, protoţe matka by
se určitě probudila a zasypala mě otázkami.
Proto jsem se posadil a podloţil si záda polštáři. Kdyţ
jsem se podíval doleva, viděl jsem v šeru okno. Závěsy
nebyly zataţené. Díval jsem se na temné sklo, kolem něhoţ
se kontrastně rýsovaly bílé rámy.
Venku byla tma a ticho. Suko zřejmě spal hlubokým
spánkem a já mu to přál. Koneckonců, nebyl na tomto
případě angaţován tak osobně jako já.
Jak jsem se upřeně díval na okno, znovu jsem si
vzpomněl na ten nepřirozený chlad a na ten oblak ve
větvích stromů.
Byl to jen zrakový klam?
Odpověď mi nakonec dal pohled do okna. Něco se tam
dělo.

- 59 -
 Nějaký pohyb.
Mlhavý, neslyšný, tajemný.
Seděl jsem jako přikovaný, protoţe jsem věděl, ţe se
něco stane. Bylo mi jasné, ţe mě před tím nemůţe ochránit
ani domovní zeď. Uţ jsem pociťoval chlad, který se kradl
do pokoje a dosáhl aţ ke mně.
Zaplavil mi celé tělo i obličej a já měl pocit, jako bych
byl uzavřen v nějakém plastovém pouzdře, které mi
nedovolovalo pohyb.
Pak přišli!
Údivem jsem vytřeštil oči. Duchové v pokoji nabyli
obrysů skutečných postav. Uţ to nebyly jen nehmotné
stíny, ale jeden od druhého se lišil. Zaplnili prostor svými
znetvořenými tvářemi a kostlivčími hnáty, sahali na mě a
zase ustupovali, ale přesto to nebyl stejný pocit, jako kdyby
byli trojrozměrní.
Cítil jsem, jak se mne dotýkají po celém těle a
zanechávají po sobě ledové stopy. Tančili kolem mne,
plazili se po stropě i po zdech. Vetřelci vypadali nestvůrně,
zrůdně, přitom nadutě a výhruţně. Měli zlé a přitom
prázdné oči a jeden vedle druhého holou bledou lebku.
Neustále po mně natahovali ruce, ale nezpůsobili mi
ţádné zranění. Sápali se po mně svými drápy, jako by mi
chtěli vyrvat vnitřnosti.
To, co jsem proţíval, bylo děsivé a šílené. Připadal jsem
si jako zajatec. Zajímavé bylo, ţe se mohli dotýkat i mého
kříţku, aniţ jim to ublíţilo.
Byl jich plný pokoj. Kolem mě se plazila studená mlha
jako duch mrtvých. Stále jsem seděl na posteli.
Polštář za zády mě studil jako led.

- 60 -
 Pak se konečně začalo něco dít. Stále jsem čekal, ţe se
mnou duchové naváţí spojení.
Mezi vším tím tichým rejem jsem uslyšel vzdálené
hlasy, které ke mně pronikaly odněkud z jiné dimenze.
Byly to hlasy duchů, duchů padlých válečníků.
„Je to on!“
„Je to Sinclair!“
„Smrt všem Sinclairům!“
„Pobijeme je na bitevním poli!“
„Ať zhynou zrádci!“
„Vrátíme se a konečně se pomstíme...“
Ty šeptající hlasy duchů se vzájemně překrývaly a
zaplnily mi celou hlavu. Tlačily se mi do mozku, nemohl
jsem uţ na nic jiného myslet, protoţe oni byli v převaze.
Vyhráli, protoţe se jim podařilo vyřadit mou mysl.
Nemohl jsem se pohnout.
Napadali mě ze všech stran. Bezpočet prstů se mne
dotýkalo, i kdyţ to nebyly prsty takové, jak je známe. Bylo
to jen jakési podivné plasma.
Před obličejem se mi zjevily tři strašné obličeje.
Vypadaly jako nafouklé rybí hlavy. Protáhlé, s oválnými
otvory úst, skelné oči, samozřejmě holé lebky, které v
temném pokoji namodrale světélkovaly. Zlé, vypoulené
oči, velké ruce podobné pařátům, které mi šermovaly před
očima, jako by mě chtěly stáhnout z kůţe.
Přestal jsem vnímat čas. Nerozeznával jsem minuty od
vteřin. Naštěstí jsem překonal první šok. Podařilo se mi
trochu volněji dýchat a pokusil jsem se pohnout rukou,
abych sáhl na kříţek.
Ale nešlo to.

- 61 -
 Moje vlastní ruka mi připadala jako z kamene. Přes
všechnu námahu se mi nepodařilo s ní pohnout.
Vítězili nade mnou a věděli to. Dotírali čím dál víc.
Měl jsem otevřená ústa, abych mohl dýchat. To, co mi
pronikalo do plic, však nebyl vzduch, jaký běţně dýcháme.
Změnil se, byl strašně studený, ostrý. Jako průvan mi
pronikal do průdušek a připadalo mi, jako by obsahoval
duchy, kteří chtějí proniknout do mého těla.
A pak tu zase byly ty hlasy. Zdálo se, ţe jediné, co je
zajímá, je moje jméno.
„Sinclair, ten ničema!“
„Zrádce!“
„Čeká ho krutý konec!“
„Všichni Sinclairové zemřou...“
Znamená to můj konec? Mrazilo mě po celém těle i v
nitru. Byl jsem uvězněn v ledovém kvádru a nemohl se ani
pohnout. Nedostal jsem ze sebe ani tichý povzdech.
Roztrhají mě? Čeká mě krutá smrt v domě mých
rodičů? Za něco, s čím jsem neměl vůbec nic společného?
Ale osud byl ke mně milostivý. Přišla záchrana. Vnímal
jsem to jako malý zázrak. Najednou jsem slyšel úplně jiný
zvuk.
To hvízdání se mi nezdálo. Ani to, ţe duchové se začali
chovat vystrašeně, najednou se jich zmocnila panika a dali
se na útěk.
Uskakovali stranou, tančili po pokoji jako šílení. Pohled
se mi vyjasnil. Mohl jsem konečně dýchat, ale pak se mi
překvapením zatajil dech.
To kdyţ jsem poznal, kdo mě přišel zachránit.
Byla to Geraldina Sinclairová!

- 62 -
 To ona začala bojovat proti duchům!

Byla ozbrojena svými šesti meči. Čtyři z nich měla za

opaskem a v kaţdé ruce drţela po jednom.
Dala se do boje.
Poprvé jsem na vlastní oči viděl, jaká síla a energie se v
tom štíhlém těle skrývá. Byla to bojovnice, která dokonale
ovládala své zbraně. Oháněla se meči na všechny strany.
Jejich ostří svištěla vzduchem. Jednou rukou útočila
doprava, druhou doleva. Geraldina byla mistryní ve svém
oboru.
Mohl jsem jen přihlíţet, jak kolem mě duchové padají, i
kdyţ nebylo slyšet jediný sten.
Geraldina je zahnala na útěk. Zabíjela je, jako by měli
normální, hmotná těla. Rozsekávala jim lebky na kusy a ty
pak mizely jako dým ve větru.
V okamţení se pokoj vyprázdnil a Geraldina tančila a
obracela se na všechny strany, aby vyhladila poslední
vetřelce. Ale uţ tu nikdo nebyl.
Geraldina je zahnala. Mohl jsem jen zírat v tichém
obdivu. Ona přistoupila k oknu a zadívala se ven do tmy.
Ale nic tam neuviděla, a tak se zase obrátila ke mně.
Zamířila k mé posteli a usmívala se. Zasunula oba meče za
opasek.
„Děkuji ti,“ řekl jsem.

- 63 -
 Geraldina pokrčila-rameny. „Věděla jsem, ţe to udělají,
Johne.“
„Ano, to jsem poznal,“ odpověděl jsem a byl jsem rád,
ţe se zas mohu volně pohybovat. Po tom nepřirozeném
mrazu uţ nebylo ani stopy.
„Tak uţ víš, co nás čeká?“
„Ne úplně.“
Usmívala se a já mluvil dál. „Slyšel jsem jejich hlasy,
dá-li se to tak vůbec říct. Pronikaly mi do hlavy a musím
upřímně přiznat, ţe jsem úplně nepochopil jejich poselství.
Mluvili o Sinclairech a o zradě.“
„To já vím,“ odpověděla.
Podíval jsem se jí do tváře a zeptal se: „Měli pravdu?“
„Myslí si to,“ odpověděla.
„Byli Sinclairové zrádci?“
„Já myslím, ţe ne.“
„Ale oni tomu věří.“
„To ano.“
„A chtějí se za domnělou zradu pomstít.“
„Vytvořili vojsko duchů. Chtějí víc neţ jen pomstu.
Sám jsi viděl, jak jsou nebezpeční. Myslím, ţe by tě
nenechali naţivu, protoţe s sebou přinesli chlad z říše
mrtvých.“
„To uţ teď vím. Ale zatím nevím, jak se proti nim mám
chránit. Jedině ţe bys mi tu nechala některý ze svých
mečů.“
„Ne, to nejde. Zatím ne. Budeš muset na něco přijít, ale
nemusí to být hned teď, stačí aţ na bitevním poli, kam by
ses měl dostavit. Zítřejší noc rozhodne. Měj se na pozoru a
především se snaţ co nejrychleji dojet na místo.“

- 64 -
 „Spolehni se.“
„To také dělám.“ Ustupovala od mé postele a řekla:
„Teď půjdu. Uvidíme se zase zítra v noci, aţ se vojsko
duchů bude vznášet nad bitevním polem. Duchové padlých
prostě nemají klid. Nechtějí se smířit se svou poráţkou.
Zjevují se znovu a znovu a chtějí změnit poráţku ve
vítězství.“
„Ty k nim nepatříš?“
„Je to tak, uhodl jsi.“
„Proč?“
„Jsem Sinclairová.“
„A nejsi mrtvá.“
Usmála se, zamávala mi, otevřela okno a vyšla z
pokoje.
Zůstal jsem leţet v posteli šokován a zamyšlen, neustále
jsem se díval k oknu a cítil jsem studený vzduch, který sem
posílala noc. Teď uţ byl bez duchů.
Uţ jsem toho sice věděl víc, ale mnoho věcí mi ještě
zůstávalo záhadou.
Sinclairové, přesněji řečeno sinclairovský klan byl
označen za zrádce. Koho asi Sinclairové zradili? Nebo to je
jen báchorka?
Nemělo smysl nad tím přemýšlet. Vstal jsem a zavřel
okno. Neţ jsem je zavřel, vyhlédl jsem ven, ale nic
podezřelého se uţ neukázalo.
V tomto domě jsem nebyl jediný, kdo nosil jméno
Sinclair. Stejné příjmení měli mí rodiče. Kdyţ jsem na to
pomyslel, dostal jsem o ně strach.

- 65 -
 Po špičkách jsem vyšel z pokoje a připlíţil se ke dveřím
loţnice rodičů. Malá závěsná lampa šířila po chodbě
mléčné světlo.
Poslouchal jsem za dveřmi. .
Všude byl klid.
Napadlo mi, jestli vlastně není aţ příliš nápadný.
Rozbušilo se mi srdce.
Co nejtišeji jsem otevřel dveře a nahlédl dovnitř.
Nechtěl jsem rozsvítit a ani jsem nemusel. Oba leţeli
spořádaně v posteli.
Ale teprve aţ jsem uslyšel jejich klidný dech, vrátil se
mi klid a s tím i normální srdeční tep.
Tiše jsem dveře zase zavřel a vrátil se k sobě do pokoje.
Lehl jsem si do postele a doufal, ţe konečně usnu.
Povedlo se mi to aţ za hodinu. V Morfeově náručí jsem
zapomněl na to, co jsem proţil...
Matka mi ráno řekla, ţe vypadám špatně. „Jako bys
celou noc nezamhouřil oka, chlapče,“ řekla.
„To se ti jenom zdá, mami.“
„Nezdá. Co na to říkáte vy, Suko?“
Ten se přímé odpovědi vyhnul tím, ţe řekl: „Já jsem
spal jako dudek.“
„Ano, já vím, ale neodpověděl jste na mou otázku,“
nedala se matka.
Napil jsem se kávy a snědl kousek čerstvého pečiva.
„Přemýšlel jsem, mami. A máš pravdu, spal jsem špatně.“
„Neříkala jsem to? Na tohle mají matky šestý smysl.
Ale ve tvém věku, Johne, by člověk neměl mít problémy se
spaním.“

- 66 -
 „Já je taky za normálních okolností nemívám, mami.
Chtěl bych ti oznámit, ţe musíme hned po snídani vyrazit
na cestu a nemůţeme tady zůstat.“
„Ale snídani dojíš.“
To jsem znal. To, co toho rána stálo na stole, by stačilo
nasytit celou kumpanii. Matka ještě slíbila, ţe nám nabalí
něco na cestu. Vejce a její výtečné masové závitky, které
jsou dobré i za studena. Viděla ve mně zkrátka stále malého
chlapečka.
Vyhýbali jsme se sluţebním tématům a místo toho jsme
hovořili o počasí. Jaro tady na severu ještě tolik
nepokročilo. Můj otec se poslední dobou angaţoval do
ochrany ţivotního prostředí a radil místním ochráncům
přírody jako právník bezplatně. Měl tedy stále co dělat a
velmi dobře znal celé okolí.
Oba rodiče přirozeně chtěli, abychom se tady na
zpáteční cestě opět zastavili. Nechtěl jsem nic slibovat,
proto jsme to ponechali otevřené.
Otci jsem ukázal znak klanu Sinclairů, který mi
zanechala Geraldina v Londýně. Vzal ho do ruky a pečlivě
si ho prohlíţel. „Ano, to je on, ale nechci tím říct, ţe je to
znak náš. Johne, víš přece, jak se dívám na tradice.“
„Jistě,“ řekl jsem s úsměvem, „tys byl vţdycky
levičák.“
„Levičák nebo pravičák. Byl jsem vţdycky pro to, aby
člověk dělal něco, co bude slouţit ostatním, a k tomu
nepotřebuješ vstupovat do ţádné strany, která tě sešněruje
partajními pravidly a otravuje vnitrostranickými spory. To,
co tady děláme my, je apolitické, a to se mi líbí.“

- 67 -
 Ještě chvíli jsme to téma probírali a potom nastal čas
loučení.
Matka odešla z kuchyně pro tašku, do níţ nám
nachystala proviant. Vyuţil jsem příleţitosti a informoval
jsem Suka i otce o svých nočních záţitcích.
Oba to vyděsilo a oba se pozastavili nad slovem
„zrádce“.
„Sinclairové ţe zradili?“ zeptal se otec.
„Tak mi to bylo řečeno.“
„Tomu nevěřím.“
„Ti duchové to neustále opakovali. Chtěli mě zabít.
Kdyby se neobjevila Geraldina, uţ bych tu teď neseděl.“
„To máš asi pravdu, chlapče. Jen bych rád věděl, zda se
to vztahovalo výhradně na tebe, nebo zda hrozí nebezpečí i
matce a mně.“
„To si nemyslím, táti.“
Obdařil mě skeptickým pohledem. „A můţeš mi říct,
proč si to nemyslíš?“
„Ano, mohu. Teď se všechno soustředí na Culloden.
Moţná mě jejich útok měl odradit od úmyslu jet na bojiště.
Moţné to je, nemyslíš?“
Otec vyhlédl z okna od kuchyně, jako by bojiště leţelo
tam venku. „Moţné je všechno, Johne. Já jsem tam bohuţel
nikdy nebyl a teď si to vyčítám.“
„Já bych tam z vlastní vůle taky nejel,“ odpověděl jsem.
„V kaţdém případě ses přesvědčil, Johne, jak jsou ti
duchové nebezpeční,“ ozval se Suko. „Nepůsobil na ně ani
tvůj kříţek, a to uţ je co říct.“
„Uvědomuji si to.“

- 68 -
 Matka se zatím vrátila. „Tak, tady je vaše taška, ještě
vám do ní něco přibalím.“
Nebránili jsme jí, protoţe jsme věděli, ţe je to zbytečné.
Odnesli jsme kufry do auta. Kdyţ pak byla i taška s jídlem
na cestu na zadním sedadle, mohli jsme vyrazit. Doufali
jsme, ţe nám vydrţí hezké počasí. Byl sice vítr, ale
nepršelo a na obloze se mezi mraky ukazovaly i kusy čisté
modři.
Mí rodiče s námi vyšli ven. Podali jsme si s otcem ruku.
Mrkl na mě. „Hodně štěstí, chlapče, a snaţ se rozluštit tu
záhadu, která obklopuje jméno Sinclair.“
„Pokusím se, tati.“
Matka nám pochopitelně udělila rady na cestu a řekla
nám, ţe počítá s tím, ţe se tu zastavíme na zpáteční cestě a
přespíme u nich.
„Je to vţdycky tak náročné?“ otázal se Suko, kdyţ jsme
vyjeli. Vypadal odpočatě, spánek ho osvěţil.
„Vţdycky, kamaráde,“ odpověděl jsem.
Suko se na mě podíval a řekl: „Stejně si myslím, ţe bys
nebyl spokojený, kdyby to bylo jinačí.“
„Máš pravdu.“
„Máš o ně strach?“
„Mám. Ti duchové označili Sinclairy za zrádce. A mí
rodiče to jméno nosí také. Doufám, ţe se duchové, nebo
kdo to vlastně je, soustředí na mě.“
„Já bych řekl, ţe ano.“
„Kde bereš tu jistotu, Suko?“
„Jinak by tví rodiče uţ neţili,“ odpověděl.
Kdyţ jsem se na to podíval z této stránky, musel jsem
uznat, ţe má asi pravdu.

- 69 -
 Jeli jsme stále na sever. Přes vrchovinu, přes hory,
kolem říček a jezer. Kolem rozlehlých luk, samotou, která
za chvíli přijde o svůj klid, protoţe nastane invaze turistů z
celé Evropy. Ale zatím ještě nebyla turistická sezóna.
Viděli jsme skotskou přírodu čistou a neposkvrněnou,
takovou, jaká bývala dřív.
Jeli jsme po silnici označené na mapě číslem 9. Vinula
se jako obrovský had na sever a pak se stáčela na východ
kolem proslulých jezer. Minuli jsme několik malých
vesniček, jejichţ jména jsem nikdy neslyšel, a pak jsme
zase jeli liduprázdnou krajinou. Našli jsme si na mapě
pevný bod.
Bylo to hnízdo jménem Tomatin a leţelo několik mil
jiţně od historického bitevního pole. Odtamtud jsme chtěli
jet přímo k cíli.
Před Tomatinem jsme se ocitli brzy odpoledne a chvíli
si vydechli. Pojedli jsme něco ze zásob, které nám nabalila
matka.
Odbočili jsme z hlavní silnice na mnohem uţší cestu a
museli jsme přejet vodní tok po starém kamenném mostě.
Bylo to pěkně ospalé hnízdo. Malé domky se
zahrádkami, obehnanými kamennými zdmi, které je
chránily před větrem. Dláţděné ulice, ţádné asfaltky. Z
komínů se kouřilo.

- 70 -
 Přesto ani Tomatin neunikl turismu. Bylo tu několik
hostinců, jak jsme si přečetli na vývěsních štítech.
To všechno nám připadalo normální, aţ na spoustu aut,
zaparkovaných v ulicích.
„Co se tady děje?“ ptal se Suko a vrtěl hlavou.
„Nemám potuchy.“
„Vypadá to na nějaké setkání.“
„Taky mi to tak připadá.“
„Aha...“
„Co myslíš tím aha?“
„Nic tě nenapadá?“
„Zatím ne.“
Suko se pro sebe tiše zasmál. „Mohlo by jít o setkání
klanů, ne?“
Neříkal jsem nic, ale v duchu jsem se lekl, protoţe Suko
nemusel být daleko od pravdy. Klany hrály v tomto případě
zásadní roli, protoţe na bitevním poli u Cullodenu tekla
krev jejich příslušníků.
„V kaţdém případě se tu chystá něco, co nám nemusí
být příjemné, Johne.“
„Taky to tak vidím,“ odpověděl jsem.
Vesnice se táhla kolem silnice. Uprostřed se vozovka
rozšiřovala, aţ jsme dorazili na místo, které by se dalo
označit za trţiště. Domy tu stály těsně vedle sebe. Tady uţ
nevypadaly všechny stejně, některé z nich byly zřejmě před
nedávném nalíčené.
Suko se ušklíbl a řekl: „Teď uţ stačí jen najít místo na
zaparkování a všechno bude v nejlepším pořádku. Kdyţ se
na to tady tak dívám, připadám si jako v Londýně.“
„Jestli nic nenajdeme, pojedeme rovnou do Cullodenu.“

- 71 -
 „Počkej ještě.“
Museli jsme zase vyjet z „centra“ a naštěstí jsme našli
volné místo na zaparkování. Přes příkop vedla polní cesta,
která ho přemosťovala. Za ní se rozprostírala velká louka,
na níţ stálo uţ několik aut. Pro naše BMW tu bylo místa
dost.
Na louce však nebyla jen auta. V pozadí se popásalo
několik krav. Ale ty se o nás nezajímaly. Jen občas
zamávaly ocasem, aby zahnaly obtíţný hmyz.
Vraceli jsme se do centra pěšky. Tam se situace
nezměnila. Všude zaparkovaná auta, ale člověka jsme
ţádného neviděli. Pravděpodobně se zdrţovali v hostinci,
jehoţ jsme si na cestě sem nevšimli, protoţe jeho průčelí
zakrývaly vysoké stromy. Teď jsme ho uviděli i s vlajkami,
které se třepotaly ve větru.
Zastavili jsme se.
Ukázal jsem na vlajky a řekl Sukovi: „Podívej se na
znaky na těch vlajkách, Suko, á bude ti všechno jasné.“
„Jak to myslíš?“
„Jsou to rodové erby.“
„Myslíš?“
„Určitě.“
Šli jsme blíţ. Jelikoţ se vlajky pohybovaly ve větru,
bylo těţké přečíst nápisy na nich. Ale při troše trpělivosti se
nám to podařilo, a tak jsme si přečetli jména jako McNeil,
McNamara, McClusky a další. Můj otec hovořil o
tradicionalistech; tady by se s nimi mohl setkat tváří v tvář.
„Půjdeme se do toho hostince podívat?“ zeptal se Suko.
Souhlasil jsem.

- 72 -
 „Určitě nám neuvěří, ţe jsme členy některého z klanů.
Mně v ţádném případě.“
„To máš pravdu. Číňan mezi nimi asi nebyl.“ Hostinec
nebyl vysoký, zato prostorný. V průčelí byla řada oken
vedle sebe. Kdyţ jsme přišli blíţ, ucítili jsme vůni jídla, ale
neslyšeli jsme ţádné hlasy. Kdyţ jsme prošli dveřmi, ocitli
jsme se v šeré místnosti s nízkým stropem. Hostinský a dva
pomocníci měli plné ruce práce s točením hnědého piva do
sklenic. Jelikoţ v místnosti nebyl jediný host, nezbývalo
nám neţ předpokládat, ţe je za ní ještě další sál.
A bylo tomu tak, protoţe oba pomocníci nosili podnosy
plné piv k lítačkám. Kdyţ je otevřeli, bylo vidět chodbu a
slyšet hlasy.
Dveře se zase zavřely, hostinský vzhlédl a utřel si
rukávem pot z čela.
Potom se zadíval na nás.
„Přejete si?“ zeptal se.
„Dvakrát vodu,“ objednal jsem.
To se mu zřejmě nelíbilo. Jeho jinak bledý obličej
zčervenal aţ po kořínky vlasů a on řekl: „Co jste říkal?
Vodu?“
„Ano, je na tom snad něco špatného?“
„Něčeho, do čeho načuraly husy a třely se v tom ryby,
bych se nikdy v ţivotě nenapil.“
„Však nemusíte,“ řekl jsem. „Mimochodem, vy tady
prodáváte vodu z rybníka?“
Na to uţ neřekl nic a pozoroval nás, jak si sedáme ke
stolu. Přinesl nám dokonce i sklenice, ale nalít jsme si
museli sami.

- 73 -
 Neţ hostinský odešel, chytil jsem ho za rukáv. Hospody
bývají odjakţiva dobrým zdrojem informací, a tak tomu
bylo i zde. „Nekoná se tu náhodou setkání velkých klanů?“
„Ano.“
„Jak často se scházejí?“
„To nevím. Tady u nás se to koná poprvé. Ale vy snad
patříte k nim, ne?“
„Ne.“
„Já uţ ale nemám volné pokoje. Říkám vám to rovnou,
pro případ, ţe byste tady chtěli zůstat přes noc.“
„To ne, my musíme jet dál. To setkání mě zajímá jen z
toho důvodu, ţe nedaleko odtud je místo, kde se kdysi
bojovalo.“
„Myslíte Culloden?“
„Ano.“
„No, tak tam se chtějí účastníci setkání taky vydat.
Chtějí uctít památku padlých. Ti lidé se nemohou smířit s
poráţkou. Jsou to Skotové a Skotsko je svobodná země.“
„To vím.“
„Sešly se tu zástupci všech klanů?“
Zrzavý hostinský se s nelibostí zadíval na Suka. „To já
nevím, nejsem odborník. Jestli vás to zajímá, jděte se zeptat
přímo jich a nevyptávejte se mne.“
„To také uděláme,“ odpověděl jsem. „Ale přesto bych si
dovolil ještě jednu otázku.“
Zatvářil se neochotně: „A jakou?“
„Kdy se mají vydat na bojiště?“
„Večer.“
„Děkuji.“

- 74 -
 Hostinský se musel zase pustit do práce, protoţe oba
číšníci přišli s novými objednávkami. Dali jsme se Sukem
hlavy k sobě. Mluvili jsme tiše, protoţe jsme nechtěli, aby
bylo něco z našeho rozhovoru slyšet.
„Takţe večer,“ řekl Suko zamyšleně. „S nástupem
tmy.“
„Nelíbí se ti to?“
Zasmál se. „Tobě snad ano?“
„Ne. Vůbec se mi to nelíbí, zvláště po tom, co jsem
zaţil v noci. Je moţné, ţe se to bude opakovat. Duchové
opustí svou říši a zaútočí na lidi, aby je potrestali.“
„Víš to jistě?“
„Předpokládám to.“
„Jenţe je také moţné, ţe se tihle členové klanů pokusí
spojit s těmi z jiného světa,“ řekl Suko.
„A proč by to dělali?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Aby se pomstili za poráţku před dobrými dvěma sty
let.“
„To myslíš váţně?“
„Je to jedna z moţností, Johne. Přesnější souvislosti se
dozvíme, aţ budeme na místě. To si myslím já.“
Nad jeho slovy jsem se zamyslel. Na takovou moţnost
jsem vůbec nepomyslel. Mé myšlenky se pohybovaly jiným
směrem. „Otázkou je, jakou roli v tom sehraje Geraldina
Sinclairová. Patří také k téhle společnosti?“ Odpověděl
jsem si sám. „Ne, to nemůţe. Je Sinclairová.“
Suko souhlasil. „Zrádkyně.“
Zasmál jsem se. „Náš erb jsem na ţádné z těch vlajek
neviděl.“
„Coţ je dobře. Aspoň budeš nezaujatý.“

- 75 -
 Podíval jsem se na hodinky. „Měli bychom zaplatit a
odjet.“
„Nemám nic proti tomu,“ řekl Suko.
Hostinský přišel okamţitě, kdyţ jsem na něho mávl.
„Jedete dál?“ zeptal se.
„Ano.“
„Směr Culloden?“
Nelíbil se mi tón jeho hlasu, proto jsem k němu vzhlédl.
„Ano, moţná - proč?“
„Nechci se plést do vašich věcí, ale rád bych vám dal
jednu radu.“
„Rádi si ji poslechneme.“
Opřel se rukama o opěradla dvou ţidlí a naklonil se k
nám. „Já jsem sice taky Skot a miluji svou vlast, ale nejsem
zdaleka tak oddaný tradicím jako mí hosté v zadní
místnosti. Nemyslím, ţe se jim bude líbit, kdyţ zjistí, ţe
mají na svém setkání na bitevním poli nezvané hosty. To si
prostě neumím představit. Naopak, myslím si, ţe jestli
uvidí nějaké cizince, udělají všechno proto, aby je zahnali.
Ti muţi jsou militantní. Nevěřím, ţe to má co dělat se
starými ideály.“
„Chcete tím říct, ţe nezapomněli na tu poráţku?“
„Ano. Jsou to velcí nacionalisté. Takové typy se
nezaleknou ani pouţití zbraní. Víte, já svou vlast miluji,
abych to ještě jednou zdůraznil, ale nemám nic ani proti
Angličanům a jiným Evropanům, kteří k nám v létě jezdí a
nechávají tu své peníze. Neměli bychom je vyhánět. Evropa
se vyvíjí společně, ale to ti lidé tam vzadu nechtějí vidět.“
„Zajímavé,“ řekl jsem. „Co myslíte, ţe mají v plánu,
pane?“

- 76 -
 Narovnal se a pokrčil rameny. „To bohuţel nevím.“
„Ani nemáte nějaké podezření?“
„Ne.“
„A o čem se tam mluví?“
„To nevím, já jsem celou dobu tady a svých číšníků se
nechci ptát. Můţe to být taky zcela neškodné. Nějaké
proslovy, vztyčování vlajek s hudebním doprovodem, co já
vím. Ale ţe by se mi ti muţi líbili, to nemohu říct. To jsem
vám chtěl říct. Jestli se přesto rozhodnete jet na bitevní
pole, nemůţu vám v tom bránit, pánové.“
„Kaţdopádně vám za radu děkujeme,“ řekl jsem a pak
jsme se zvedli k odchodu. „Raději to místo objedeme
obloukem.“
Hostinský pokýval hlavou.
„Bylo by to lepší.“
Vyšli jsme z lokálu a zastavili se venku pod stromy.
Podívali jsme se na sebe, nechali projít dvě ţeny a pak
Suko promluvil:
„Myslíš si totéţ, co já?“
„Přijde na to, co si myslíš.“
„Ţe bychom si to měli okouknout zezadu. Nevěřím, ţe
by ta místnost neměla ţádné okno.“
„Výborně, jdeme.“
Cestu jsme našli snadno. Z levé strany hostince vedla
úzká pěšina. Oddělovala od hostince kus zahrady a vzadu
za domem se ztrácela. U zdi stály nádoby na odpadky. Po
malém oploceném výběhu běhaly slepice a hledaly něco na
zub. Byl tu i malý dřevěný kurník. Slepice bohuţel kdákaly
tak hlasitě, ţe jsme pochybovali, jestli vůbec něco z toho, o
čem se mluví v sále, pochytíme.

- 77 -
 Nikdo nás nepozoroval. Šli jsme těsně podél zdi,
protáhli jsme se kolem kontejnerů na odpadky, kde to
páchlo po shnilém ovoci, a brzy jsme zaslechli vzrušené
muţské hlasy ze dvou otevřených oken.
Člověk musí mít štěstí. Suko prošel sehnutý pod oknem
a na druhé straně se narovnal a zůstal stát. Za zády měl na
šedo natřené dveře.
Já jsem stál proti němu. Oba jsme natahovali uši,
abychom něco slyšeli, protoţe v sále nemluvil jediný
řečník. Mluvilo několik muţů zároveň a navíc, kdákání
slepic nás opravdu rušilo.
Potom zvolal někdo tak hlasitě, aţ mu přeskakoval hlas:
„Nesmíme tuto potupu přijmout! Nesmíme uţ nadále ţít v
takové hanbě! Pro ţádného z nás Angličané nezvítězili. My
jsme skuteční vítězové, protoţe naši poráţku zavinil zrádce
ve vlastních řadách. Jeho jméno křičí z kronik jako
vypálené znamení. Sinclair, tím zrádcem byl Sinclair! Ale o
toho se postaráme později. Teď je pro nás nejdůleţitější to,
ţe na nás nezapomněli mrtví. Naši předkové, kteří museli
poráţku zaţít na vlastní kůţi a jejichţ duchové nenalézají
klidu. Budou stát po našem boku, bratři, protoţe uţ se nám
zjevili. Vojsko duchů se shromáţdí na bitevním poli a já
vám přísahám, ţe naše potupa bude jednou provţdy
zapomenuta. Brzy uţ nebude nic takové jako dnes. Vše se
dostane do pohybu a my pak vztyčíme své vlajky na poli
cti, nikoliv na poli pohany!“
Řečník mluvil tak ohnivě, ţe jeho hlas na konci
proslovu doslova zanikl v ohlušujícím potlesku. Slyšeli
jsme toho dost, abychom věděli, oč shromáţděným
tradicionalistům jde. Chtěli otočit nazpět kolem času a

- 78 -
jejich setkání na bitevním poli mělo být počátečním
krokem.
Ten proslov nevěstil nic dobrého. Pokud jsem pochopil,
tito lidé chtěli, aby bylo zapomenuto, ţe se do Skotska
navrátil klid a mír.
Ale nepoučitelní lidé se vyskytují v kaţdé době a tihle
budou o to nebezpečnější, ţe se spojí s nadpřirozenými
silami. To bylo zkázonosné spojenectví.
Podíval jsem se na Suka pohledem, kterému rozuměl
jen on. Sehnul se, aby prošel pod oknem ke mně, vtom se
však za ním otevřely ty šedivé dveře.
Vyšel z nich červenolící muţ ve skotské sukni, podíval
se na nás a pochopil.
Obličej se mu pokřivil hněvem. Chystal se vykřiknout,
ale Suko byl rychlejší.
Ze svého sehnutého postoje se rozmáchl a udeřil muţe
hranou pravé ruky.
Zasáhl ho do krku dřív, neţ stačil vykřiknout. Muţ
obrátil oči v sloup a padl jako podťatý.
Suko ho rychle zachytil a poloţil ho mezi kontejnery na
odpadky, na hromadu slupek od brambor.
„Nemohl toho moc vidět, Johne.“
„Hlavní je, aby si na nic nevzpomněl.“
Na tomto místě uţ jsme neměli co dělat. Dlouhými
kroky jsme spěchali na louku, kde jsme zaparkovali auto.
Kdyţ jsme ho uviděli, právě si ho zvědavě prohlíţela kráva.
Suko dostal strach, aby mu neznečistila kapotu.
Ale naštěstí to byla čistotná kráva.
Kráva odešla teprve aţ jsme odjeli. Ohnala se ocasem,
jako by nám chtěla poslat neuctivý pozdrav.

- 79 -
 Vzhůru na Culloden!

5
Osamělé, nehostinné a tak trochu tajemné bylo místo,
kde se před dvěma sty let odehrála bitva, jejíţ stopy byly
dnes smazány. Čas všechno pohřbil, jen v hlavách
některých zatvrzelců se vzpomínky na dávnou poráţku
uchovaly.
Byla to kopcovitá krajina, po níţ nevedly téměř ţádné
asfaltové silnice, jen turistické stezky, které se v létě
zaplnily turisty s batohy na zádech.

- 80 -
 Po historickém bitevním poli se proháněl vítr, jako by
chtěl vzpomínky odvát. Ale nebylo to tady tak liduprázdné,
jak jsme si mysleli. Po okolí bylo rozseto pár dvorců. Byla
to obydlená stavení, viděli jsme, ţe se kouří z komína toho
nejbliţšího. Viděli jsme tam i ovce a bylo slyšet štěkání
psa. Před dvorcem stálo terénní auto.
Jinak jsme byli sami. Připadali jsme si jako součást
přírody a nebe nad námi se klenulo jako obrovité plátno.
Plula po něm bílá a šedivá oblaka všemoţných odstínů
těchto dvou barev, od špinavé šedi aţ po zářivě bílou.
Slunce se schovalo za mraky. Ačkoliv uţ byl duben,
vypadalo spíš jako v zimě, bledé, nevýrazné.
Tak tady se odehrála krvavá bitva. Suko ani já jsme se
nikdy nezabývali minulostí, ţili jsme v přítomnosti, ale
přesto nám bylo zřejmé, ţe dnes kus minulosti proţijeme.
Země zatím příliš barvami nehýřila, převládala mezi
nimi zelená a hnědá. Tráva tu rostla aţ po kotníky a tvořila
měkké polštáře. Povrch byl nerovný, plný hrbolů a jam, v
nichţ se místy drţela voda zřejmě ještě od posledního
deště.
Příroda zde ukazovala svou drsnější tvář. Fauna musela
odolávat věčnému střídání ročních období, probouzení
ţivota a umírání, ale přesto tu ţivot neustále pokračoval.
Ze země zvědavě vykukovaly kameny. Některé byly
zaváté pískem, ač jsem marně přemýšlel, kde se tu vzal.
Rostly tu kleče, které se pevně zachytily svými kořeny v
půdě jako uzlovatýma rukama.
Ve vzduchu létali ptáci. Ţila tu dravá zvěř, ale i menší
zvířata, která hledala potravu v půdě.

- 81 -
 V trávě uţ kvetlo první luční kvítí, které dávalo příslib
brzkého léta. Sníh uţ tu neleţel, ale všechno bylo pokryto
rosou, která jako by zapomněla po ránu uschnout.
Suko do mne mírně strčil a vytrhl mě tím ze zamyšlení.
„Jako v pohádce,“ zašeptal jsem.
„Co, prosím tě?“
„Krajina přece.“ Zhluboka jsem se nadechl čistého
vzduchu. „Přímo cítím, ţe se tady něco důleţitého stalo.“
„Myslíš tu bitvu?“
Přikývl jsem.
„Ale to uţ je dávno, Johne.“
Zatímco mluvil, díval jsem se do země a přemýšlel o
tom, kdo všechno tady prolil svou krev. Stateční, ale i
vyčerpaní muţi, kteří zde poloţili svůj ţivot proto, aby
zachránili něco, co za to nestálo.
Byli mezi nimi i Sinclairové?
O jejich roli jsem toho bohuţel věděl málo, ale věděl
jsem uţ, ţe k takzvaným hrdinům určitě nepatřili. Jejich
role mi nebyla jasná, věděl jsem jen, ţe Geraldina
Sinclairová byla rozhodující osobou.
Vyvolal jsem si v mysli její podobu. Připadalo mi, ţe se
vůbec nehodí do doby, kdy se to všechno odehrálo. Spíše
mi připadala jako někdo, kdo přišel z jiného světa, ze světa
fantazie, čemuţ odpovídalo jak její oblečení, tak zbraně.
Pak jsem se snaţil představit, jak asi probíhala bitva.
Krutá a krvavá, nemilosrdná. Padlo tu mnoho muţů a jejich
krev se vsákla do země.
„Chceš tu ještě zůstat?“ zeptal se Suko.
„Rád bych, nebo máš lepší nápad?“
„Mám být upřímný?“

- 82 -
 „Jistě.“
„Mně to tady nic neříká. Daleko raději bych si
promluvil s lidmi z některého toho dvorce. Myslím si, ţe
někdo z nich by moţná mohl vědět, kdo se to sešel v tom
hostinci. Třeba i někoho znají. Ty máš jiný názor?“
„Ne.“
„Ale zajímá tě to víc tady.“
„To ano. Sám nevím, co mě k tomuto místu tak
přitahuje. Věř mi, nebo ne, cítím podivnou vazbu.“
„Kvůli Geraldině Sinclairové?“
„To určitě taky.“
„Chceš ji zase vidět a doufáš také, ţe se ti tady ukáţe?“
„To je jen část pravdy. Doufám taky, ţe nasaju něco z
tehdejší atmosféry. Ti muţi se tady nescházejí bezdůvodně.
Mají nějaký plán. A já ten plán chci znát. Nemohou si
přece myslet, ţe mohou znovu bojovat proti vojskům
anglického krále. Za prvé máme královnu a za druhé uţ v
dnešním světě není místa pro separatisty.“
„Jenţe oni se o to přesto chtějí pokusit, Johne. Ve tvých
úvahách je nějaká chyba.“
„A já na ni chci přijít. Neodváţil bych se plánům těch
lidí vysmívat. Musí za tím něco být. Chtějí udělat něco, s
čím určitě nebudeme souhlasit.“
„A ty vůbec nevíš, o jaký plán jde?“
„Ne.“
„Moţná by nám opravdu něco mohli říct místní.“
„Asi máš pravdu.“
„Proto tam zajedu nebo zajdu. Jestli chceš, nechám ti tu
auto a...“

- 83 -
 „Ne, ne, jen jeď. Já půjdu pěšky. Ten kousek v případě
potřeby dojdu.“
„Dobrá, takţe se uvidíme později.“ Poplácal mne po
rameni. „Ale buď ve střehu, Johne. Tohle bitevní pole v
sobě má něco zvláštního. Já sice necítím to, co ty, ale to, co
uţ víme, je důvodem k maximální opatrnosti.“
„Slibuji, ţe budu opatrný,“ řekl jsem.
„Tak na shledanou,“ rozloučil se Suko.
Vydal se na cestu. Díval jsem se za ním tak dlouho,
dokud nenastoupil do svého BMW a nerozjel se. Bude
muset přejet přes kopec, aby dojel do nejbliţšího dvorce.
Zůstal jsem sám, ale měl jsem podivný pocit, ţe sám
nejsem. Ne ţe by mě někdo pozoroval, muselo to být něco
jiného. Nějaké neviditelné oči, které mne sledovaly.
Nebezpečné. Připadalo mi, ţe mě přímo propalují. Zadíval
jsem se na oblohu a pak znovu přes pole. Jak jsem tam stál,
cítil jsem ostrý vítr, který mi foukal kolem uší, jako by mi
chtěl pošeptat poselství z minulosti.
Ale to všechno byly jen pocity, s nimiţ jsem si zatím
nevěděl rady. Mísila se v nich skutečnost s představami.
Byla to poselství z jiného světa, která se týkala mé osoby.
Aniţ jsem to vnímal, šel jsem po bitevním poli stále dál.
Šlapal jsem po historické půdě nasáklé krví. Byla měkká
jako koberec.
Opravdu byl vítr chladnější, nebo to byl chlad, který se
mě zmocňoval zevnitř, aţ jsem se roztřásl? Nemohl jsem se
zbavit vzpomínek, ač v době, kdy tu probíhala bitva, jsem
nebyl naţivu.
Neustále jsem vyhlíţel k obloze, zda na ní neuvidím
nějaká zjevení. Ale pluly po ní jen mraky.

- 84 -
 Smrt tu sklidila bohatou ţeň a zanechala v mých
vzpomínkách cosi, co nemělo konkrétní tvar, ale co jsem
intuitivně cítil.
Ne ţe bych k tomuto místu cítil nějaké pouto, ale nebylo
mi ani úplně cizí, i kdyţ jsem se tu v ţádném případě
necítil dobře.
Ale bylo tu něco, co jsem nechápal. Zastavil jsem se a
sáhl na svůj kříţek. Poloţil jsem si ho do dlaně a on se
mírně zahřál, coţ byla reakce na nebezpečí.
Znovu jsem kříţek schoval. Jen jsem zkoušel, jak na
toto místo zareaguje. To, ţe bitva, která se odehrála v
minulosti, ještě neskončila, mne podivně odzbrojovalo.
Cítil jsem se bezmocný.
Něco viselo ve vzduchu.
Vzpomínka?
Usmál jsem se vlastní fantazii, ale úsměv mi ztuhl na
rtech. Vzpomínky se dostavily, obklíčily mě jako něco
neviditelného, jejich přítomnost však byla přímo
hmatatelná. Ušel jsem několik dalších kroků. Nesledoval
jsem ţádný cíl, chtěl jsem jen zůstat na bitevním poli, jako
by mezi ním a mnou existovalo nějaké pouto.
Kolem mě bylo ticho.
Slyšel jsem jen vlastní kroky.
Pak jsem něco ucítil.
Byl to pach, který mi byl nepříjemný. V čistém vzduchu
byl zvlášť nápadný. Pronikl mi do nosu a já nevěděl, kde se
tu vzal.
Prostě tu byl.
Otočil jsem se.
Nic jsem neviděl, ţádný moţný zdroj pachu.

- 85 -
 Pachu, který se vznášel nad bitevním polem jako poklop
a pod kterým jsem se pohyboval.
Přemýšlel jsem, kde se tady vzal, a napadlo mi také, zda
se neotevřela některá z bran do jiných světů.
Snaţil jsem se přijít tomu na kloub.
Znovu jsem se zastavil a pokrčil nos. Pach byl čím dál
silnější, téměř nesnesitelný.
Muselo se dít něco nekalého.
A pak jsem to pochopil.
Hned, jak mi to napadlo, jsem to slovo vyřkl: „Krev, tak
je cítit krev!“
Zašeptal jsem tu větu, abych si sám potvrdil svou
domněnku. Opravdu to byl pach krve!
Zatajil jsem dech. Byl to pach staré krve, čerstvá páchne
jinak. Pátral jsem očima po zdroji. Přece nemohl pocházet
odnikud, muselo tu něco být. Vrátil jsem se v myšlenkách
do minulosti a přemýšlel jsem o tisících, které tu tehdy
padly a jejichţ krev napojila půdu. V tu chvíli jsem si
uvědomil, ţe se minulost vrací.
Šílené, ţe?
Pach byl neustále intenzivnější. Představoval jsem si, ţe
se nad bitevním polem vznášejí narudlá mračna a všechno
zahalují. Byly to jen představy, ale nezůstalo při nich
dlouho.
Kolem mne to pojednou začalo podivně bublat. Nejen
na jednom místě, ale všude.
Bublání vycházelo ze země mezi stromy. Vypadalo to
jako praskající olejové bubliny, které vystupují na zemský
povrch.
Olejové?

- 86 -
 Ne, to nebyl olej!
Byla to jiná tekutina, a mne uţ to nepřekvapilo.
Byla to krev!
Stará krev!
Krev tehdejších bojovníků, kteří padli na bitevním poli
u Cullodenu. Vsákla se hluboko do země, odkud ji nikdo
nemohl odstranit, a vystoupila na povrch jako svědectví
nesmyslného boje, který si vyţádal tolik mrtvých. Nikdo je
nepohřbil, nikdo je odtud neodnesl. Zůstali tady leţet.
Jejich těla se postupně rozpadla a časem zmizela. Aţ na tu
krev v zemi.
Musela se nahromadit v hloubce a teď začala stoupat na
povrch, vytékala puklinami a otvory v zemi, tvořila
bubliny, které na vzduchu praskaly. Hluboko pod zemským
povrchem musí být velká zásobárna, která se právě začala
tlačit na povrch.
Všude, kam jsem se podíval, se země hýbala. Mísila se s
vodou v kaluţích, kterých tu bylo všude plno.
Drala se na povrch pod velkým tlakem. Zatím ještě
nestříkala v podobě fontán, ale tlačila na zemský povrch
takovou silou, ţe uţ ji ani kořeny stromů nemohly zadrţet.
Šířila se, její tlak se zvyšoval, povrch země se
nafukoval, aţ praskl.
Do výšky vystříkly fontány krve, která se v podobě
drobného rudého deště vracela k zemi.
Netroufal jsem si jít dál. Země u nohou se mi najednou
pohnula. Cítil jsem, jak pode mnou povoluje, a pak jsem
uviděl trhlinu. Z ní vyvěrala hustá tekutina, její povrch se
nafoukl, vytvořil bublinu, která praskla a potřísnila mi boty
a nohavice.

- 87 -
 Puch byl v té chvíli uţ nesnesitelný. Nevěděl jsem v tu
chvíli, co mám dělat.
Něco podobného jsem zaţil, kdyţ jsem se setkal s
podzemním netvorem, který byl tak silný, ţe dokázal
prorazit zemský povrch. Celá země kolem mne byla poseta
krátery, ve kterých jsem se málem utopil.
Musel jsem se zhluboka nadechnout, přestoţe se mi z
pachu krve dělalo špatně. Čerstvý vzduch dávno zmizel a
ani vítr nedokázal tak silný pach odvát. Smísil se s pachem
země. Proto byl tak hnilobný.
Praskání bublin ustalo. Místo toho teď krev vyvěrala z
děr daleko silněji. Viděl jsem dokonce malé prameny krve,
které zaplňovaly prohlubně a vytvářely louţe.
Kdyţ jsem se podíval, kde stojím, zjistil jsem, ţe stojím
v jedné z nich.
Bylo mi jasné, ţe tomu nemohu zabránit. Dalo se tu do
pohybu něco, co jsem nemohl ovlivnit. Byla to součást
velkého plánu a muţi, kteří se sešli v Tomatinu, to věděli.
Krev padlých, mrtvých členů starých klanů, která se
dlouhou dobu hromadila v podzemí. Předpokládal jsem, ţe
Geraldina Sinclairová mi o tom řekne víc.
Chtěl-li jsem uniknout pachu, musel jsem opustit
bitevní pole a jít za Sukem. Ale to jsem udělat nechtěl,
protoţe jsem vţdy měl zájem na tom, abych vysvětlil
záhady, objasnil i neobjasnitelné. Nejinak tomu bylo
tentokrát, kdy se mne řízením osudu případ týkal, protoţe
jsem sám Sinclair. Sinclairovský klan prostě sehrál v bitvě
u Cullodenu mimořádně důleţitou roli.
Stejně jako Geraldina!

- 88 -
 Sotva jsem na ni pomyslel, začalo se něco dít. Jeden
šedivý mrak vypadal, jako by se chtěl spojit se zemí. Kdyţ
jsem na něj zadíval pozorněji, připadalo mi, ţe je plný
podivných výjevů či postav. To uţ jsem proţil jednou v té
všezničující mlze, ale kdyţ jsem se na ten mrak podíval
podruhé, postavy zmizely.
Nad hlavou mi plul docela normální mrak.
Den se chýlil ke konci a světlo začalo ustupovat tmě.
Stmívalo se.
Nebe dostávalo jinou barvu. Světle modrá se měnila v
temnou noční modř.
Zaslechl jsem za sebou tichý zvuk. Někdo se blíţil
trávou.
Nebyl jsem sám!
Prudce jsem se obrátil.
Přede mnou stála Geraldina Sinclairová!

Suko mě nerad nechal samotného. Na druhé straně,

kdyţ to vzal z praktické stránky, potřebovali jsme víc
informací a on byl přesvědčen o tom, ţe obyvatelé blízkého
statku opravdu mohou něco vědět.
Byli doma. Nejen terénní vůz venku, ale také kouř z
komína nasvědčoval, ţe v domě někdo musí být.
BMW poskakovalo po hrbolatém terénu. Suko pokaţdé
znervózněl, kdyţ uslyšel, ţe mu něco zespodu škrábe o
podvozek. Sem by se opravdu více hodilo terénní vozidlo.

- 89 -
 Na louce před domem se poklidně popásaly ovce a
krávy. Ty ovšem určitě nemohly rodinu uţivit. Lidé, kteří
zde setrvávali, museli mít jiné zdroje obţivy.
Před domem leţel pes. Byl to irský setr, který se pohnul
aţ ve chvíli, kdy Suko zastavil auto a vypnul motor.
Znuděně se k němu loudal. Suko zpočátku nevěřil, ţe
jde k němu, proto otevřel okénko u auta. Pes se rozběhl
rychleji a začal vrčet.
„Snad mi nechceš něco udělat,“ promluvil k němu Suko
tím nejpřátelštějším hlasem, jakého byl v tu chvíli schopen,
ale raději zůstal sedět v autě.
Setr se zastavil několik kroků od něho, připraven skočit.
Suko se díval za něj na domovní dveře. Pokud je někdo v
domě, musí uţ vědět, ţe někdo přijel. Chování psa ho
muselo upozornit.
Suko se nemýlil. Dveře se otevřely a v nich stál muţ
středních let. Upřeně se na Suka díval. Suko neuhnul
pohledem, protoţe věděl, ţe si o něm muţ právě dělá
úsudek.
Farmář, nebo kdo ten muţ byl, měl na sobě staré
pomuchlané sako, pod ním svetr a modráky. Vlasy měl
tmavě hnědé, dlouhé aţ po uši. Byl opálený v obličeji, z
něhoţ se na Suka dívaly dvě jasně modré oči. Od chvíle,
kdy vyšel z domu, se nepohnul, ani nepromluvil. Teď se na
Suka usmál a pokývl mu na pozdrav.
„Dobrý den,“ pozdravil inspektor Suko.
„Můţete vystoupit, pane.“
„Děkuji.“
„Můj pes vám nic neudělá. Kdybych vás tady nechtěl,
hnal by vás odtud rychleji, neţ si umíte představit.“

- 90 -
 „To rád věřím,“ odpověděl Suko.
„Pojďte dál.“
Suko vystoupil a setr, který se choval klidně, se
nepolekal, ani kdyţ Suko přibouchl dveře u auta. Přiběhl k
němu, očichal ho a pak se od něho nechal pohladit.
„Všechna čest,“ řekl muţ, „máte to u něho dobré. Tohle
si od kaţdého nenechá. Teď uţ vás přijal a bude vás
chránit.“
Suko nepřestával psa hladit a poděkoval.
„A ani já jsem se ve vás nemýlil,“ pokračoval muţ.
Přistoupil k Sukovi a podal mu ruku. „Kdyţ se někdo
uchýlí na tuhle samotu, musí se umět vyznat v lidech a
vědět, koho si můţe pustit domů a koho ne. Poznal jsem
vám na očích, ţe jste čestný člověk.“
„Děkuji.“
„Prosím,“ odpověděl muţ věcně. Jeho řeč působila
sebevědomě a Suko mu stiskl podanou ruku.
„Jmenuji se Suko a mám za sebou dlouhou cestu.“
„To jsem si myslel. Já jsem Melvin Hunt. Viděl jsem
vás, kdyţ jste jel kolem. Je moţné, ţe jste jeli ve dvou?“
„Teď musím sloţit poklonu já vám. Máte dobré oči.“
„To taky, ale můj dalekohled je lepší.“
„Tak je to tedy. Pozorujete okolí dalekohledem?“
Na muţově opáleném čele se utvořila svislá vráska.
„Ano, nedivte se. Kdyţ někdo ţije na samotě, nesmí si
myslet, ţe je sám. I tady ho mohou dostihnout negativní
projevy civilizace. Pojďte do domu, pane Suko, řekl bych,
ţe jste sem nepřijel bezdůvodně.“

- 91 -
 „To je pravda. A pokud jde o toho druhého muţe, viděl
jste dobře. Skutečně se mnou jel, ale zůstal venku. Jmenuje
se John Sinclair.“
Hunt se na okamţik zarazil a potom tiše řekl: „Sinclair?
Váţně?“
„Ano, je na tom něco divného?“
„V podstatě ne, ale o tom si můţeme promluvit uvnitř.
Právě jsem si uvařil čaj. Máte-li chuť, zvu vás.“
„Rád si vezmu, děkuji.“
V domě byla dost velká tma a nábytek vypadal, jako by
ho majitel domu vyráběl sám. V krbu plápolal oheň. Kouř
vystupoval komínem nad střechu.
Řada malých oken propouštěla dovnitř jen málo světla.
Byla tu i elektřina. Hunt si ji vyráběl sám generátorem.
Přinesl na stůl dva šálky s čajem. Posadil se proti
Sukovi. Čajové aroma stoupalo Sukovi do nosu a
navozovalo mu příjemné pocity. Kdyţ se napil, usmál se
sám pro sebe. „Je to výborný čaj,“ pochválil ho.
„Děkuji, pane Suko, moje ţena to říká taky.“
„Je tady?“
„Teď právě ne. Je v Glasgow, ale vrátí se, aţ bude
teplejší počasí. Nemám nic proti tomu, kdyţ jednou za čas
stráví několik týdnů ve městě u příbuzných. Kromě toho mi
dělá agentku, protoţe mi vyjednává s nakladatelem
smlouvy, licence a tak dále.“
„Vy jste spisovatel?“
„Uhodl jste.“
„A o čem píšete?“

- 92 -
 Melvin Hunt si přihladil vlasy. „Na to není snadné
odpovědět. Kdyţ vám řeknu, ţe píši historické romány, tak
to bude pravda stejně, jako kdybych vám řekl něco jiného.“
„Například co?“
„Abyste pochopil, jsou to zábavné romány,“ odpověděl
Hunt. „Zábavné romány na historickém pozadí.“
Suko se usmál. „Tak to jste si vybral správné místo.“
„Myslíte Culloden?“
„Jistě.“
„V tom s vámi souhlasím. Tato oblast je zajímává a já
se do ní zakousl, protoţe bych rád vypátral pár věcí.“
„Jde o tu bitvu?“
Tentokrát se usmál Melvin Hunt. „Přirozeně, tomu se
nedá vyhnout. Ale bitva pro mě není nejdůleţitější, zajímají
mne jiné věci.“
„Jaké?“
Hunt zamyšleně pozvedl obočí.
„Lidské osudy.“
„Osudy těch, kteří se tehdy u Cullodenu zúčastnili
bitvy?“
„Ano, hádáte správně.“
„Na obou stranách?“
„Ne, spíše na skotské. Na straně mé vlasti, abych tak
řekl.“
„Takţe vás zajímají skotské klany?“
„Ano.“
„Pocházíte vy sám z nějakého klanu, nebo k nějakému
ještě patříte?“
„Ne, nepatřím. Utekl jsem do téhle samoty, protoţe
jsem chtěl mít čas na rešerše. Chcete-li napsat historický

- 93 -
román, musíte přečíst spoustu knih, abyste rozuměl. Potrvá
mi to celé léto. Aţ na podzim se dostanu k samotnému
příběhu. Bude to velmi obsáhlá kniha, to vím uţ dnes,
protoţe klany jsou velice rozvětvené a vzájemně se liší.“
„Kromě toho mezi nimi ještě existují takoví, kteří
nezapomněli. Myslím novou generaci,“ řekl Suko.
Hunt přivřel oči. „Smím se zeptat, jak to myslíte,
Suko?“
„Jistě. Vyslechli jsme s mým partnerem čistě náhodou
proslov na setkání nějakých tradicionalistů. Povaţujeme
tyto muţe za velmi nebezpečné, jejich řeči zněly velice
výhruţně. Ti lidé nezapomněli!“
„To je pravda, pane.“
„Říkáte to, jako byste ty lidi znal.“
„I to je pravda, ale nejsou to mí přátelé.“
„To jsem předpokládal.“ Suko se zadíval Huntovi
zpříma do očí. „Co máte v úmyslu?“
„Oni nemohou zapomenout. Nechtějí zapomenout na
staré časy a nechat odpočívat v pokoji to, co se tehdy
stalo.“
„To nezní dobře.“
„Ono to také není dobré. Tihle lidé nepochopili dějiny.
To ostatně není jen skotská zvláštnost. Proţívají to v celé
Evropě. Zatvrzelci se najdou všude, jako by vědomě chtěli
plout proti proudu. Ta skupina, kterou jste vyslechli, jsou
lidé, kteří se nechtějí smířit s poráţkou, která se odehrála
před více neţ dvěma sty let.“
Suko se zasmál. „Boţe, to uţ je dávno pryč. Čas se nedá
vrátit!“

- 94 -
 Melvin Hunt se díval na své ruce, které měl poloţené
dlaněmi na stole. „Normálně nedá, pane Suko. Ale
takovým jako oni to nevysvětlíte. Jim to připadá
nespravedlivé. Bohuţel je to tak, my oba to víme, ţe tihle
muţi se nezaleknou ani násilí, aby se pomstili potomkům
anglického krále. Víte, jak to tehdy bylo... Tehdy
shromáţdil vévoda z Cumberlandu vojáky z Vysočiny a
postavil se jim do čela proti velké přesile. Ale nepodařilo se
mu Skotsko zachránit a těm dnešním mstitelů m se to také
nepodaří, protoţe situace je dnes pro ně ještě nevýhodnější,
neţ byla tehdy.“
„My oba to víme, pane Hunte. Proč to nechápou oni?“
„Jsou přesvědčeni o opaku.“
„Ale jak to chtějí dokázat?“
Hunt se zaklonil a opřel o opěradlo. „Tuto otázku jsem
si před několika týdny kladl také, kdyţ jsem se dověděl o
jejich bláznivých plánech, ale zdá se, ţe nějakou moţnost
našli.“
„Jakou?“
„Nechtějí se bít normálními zbraněmi, umíte si to
představit?“
„Jistě.“
Melvin Hunt si odkašlal a napil se čaje. „Jo jo,“ řekl tiše
a zasmál se sám pro sebe, „sám nevím, proč vám to
všechno povídám. Ale jak uţ jsem řekl, rozhodli se, ţe
kdyţ to nejde normálními zbraněmi, musí to jít jinak.“
Suko tušil, co přijde, ale tvářil se, jako by nic nevěděl.
„Jaké zbraně máte na mysli?“
Hunt si povzdechl a protáhl se: „To je těţké vysvětlit a
ještě těţší bude tomu uvěřit.“

- 95 -
 „Můţete to zkusit.“
„Nemám proti vám nic, pane Suko, ale určitě jste
člověk, který ţije ve velkém městě a věří jen tomu, co vidí
na vlastní oči. Tady nahoře ale běţí čas jinak. Tady neplatí,
ţe mrtví jsou mrtví, zapomenutí, i kdyţ to tak vypadá.“
„Mluvíte snad o magii?“
Hunt sebou trhl. „Tak tohle jsem nečekal. Takovou
otázku mi ještě nikdo nepoloţil. Musím ale přiznat, ţe jsem
se tímto problémem zabýval.“
„A pro mne je to práce, povolání,“ odpověděl Suko.
Hunt se na něho chvíli díval, pak mlčky pokývl hlavou,
čímţ chtěl naznačit, ţe pochopil.
„S tou magií máte pravdu, vystihl jste to přesně. Chtějí,
řečeno velice obecně, pouţít magických prostředků.“
„To jsem předpokládal. Můţete mi klidně popsat i
detaily. Uţ se v těch věcech dost vyznám.“
„Připadá mi, jako byste sem přijeli právě proto.“
„Nemýlíte se.“
Hunta to na chvíli, zarazilo, ale pak řekl: „Dobrá, tak já
se vám to pokusím vysvětlit. Tihle tradicionalisté si našli
pomocníky, kteří budou bojovat na jejich straně. Jsou to ti,
kteří kdysi v boji padli. Chtějí na Cullodenu uspořádat
bitvu duchů, která napraví tehdejší poráţku.“
„Tak duchové, říkáte?“
„Ano.“
„To jsem si myslel.“
„Vy to tedy chápete, Suko?“
„Proč bych to nechápal?“ zeptal se Suko s úsměvem.
„Jen mi ještě prozraďte, čí duchové to budou. Moţná si

- 96 -
myslíte totéţ, co já, ale vy jste tu doma. Navíc jste odborník
a já jsem zvědav na všechno, co mi řeknete.“
„Duchové těch mrtvých, kteří nenacházejí na onom
světě klid. Duchové padlých bojovníků.“
„Výborně.“
Melvin Hunt tiše povzdechl. „Na tomto bitevním poli
padlo víc neţ tisíc muţů. Jistě si dokáţete představit, co by
nás čekalo.“
„Ţádná dětská hra.“
„Taky si myslím.“
„A ti lidé, kteří vedou plamenné řeči o pomstě, opravdu
vědí, jak s těmi duchy navázat kontakt?“
„Jinak by se sem nesjeli.“
„Pak mi nezbývá neţ doufat, ţe taky znáte řešení, jak z
toho.“
„Prosím, nečekejte ode mne příliš, Suko,“ zvedl Melvin
ruce v obranném gestu. „Jsem jen badatel, který skládá
jednotlivé střípky k sobě, ale ještě nemám celou skládanku
pohromadě.“
„Kolik z ní máte sloţeno?“
„Řekl bych, ţe asi polovinu.“
„To je poměrně dost.“
„Ano, máte pravdu.“
„Tak v čem je problém?“
Hunt si odkašlal a konečně vyrukoval s pravdou ven.
„Podařilo se jim navázat spojení se světem mrtvých.
Vzpomínáte si, jak jsem se zarazil, kdyţ jste vyslovil jméno
Sinclairové?“
„Ano.“

- 97 -
 Melvin na mě ukázal ukazováčkem. „Vidíte a právě to
je ten háček - Sinclair.“
„Myslíte konkrétně Geraldinu Sinclairovou?“
Hunt chtěl pokračovat v načaté řeči, ale zapomněl zavřít
ústa. „Propána, vy toho víte hodně, Suko. Obdivuji vás.“
„Jinak bychom tu nebyli. Určitě máme stejné úmysly,
jako vy, Mel vine, ale stále ještě nevíme, jakou roli sehrála
Geraldina Sinclairová.“ Ti dva jaksi mimochodem přešli k
neformálnímu oslovování.
„V očích ostatních klanů byla zrádkyní.“
„Čeho se její zrada konkrétně týkala?“
„Údajně prodávala Angličanům informace o stavu
skotského vojska a říká se, ţe jim prozradila místo, kde se
scházeli velitelé.“
„A dál?“
„Nenáviděli ji za to.“
„To je mi jasné. Ale co se s ní stalo? Co s ní udělali?“
Spisovatel pokrčil rameny. „Hodně jich padlo. A
pochopitelně se neutajilo, kdo je zradil. Ti, co přeţili,
Geraldinu Sinclairovou našli, ostříhali a mučili. Chtěli ji
soudit a odsoudit. Angličané na tom pochopitelně neměli
zájem, ale Skotové uspořádali tajný soud, uvěznili
Geraldinu v podzemní kobce a chtěli ji štít. Ale dříve, neţ
skončila jako Marie Stuartovna, ji Angličané našli a
vysvobodili. Od té doby se Geraldina změnila. Stala se z ní
bojovnice. Naučila se mistrně ovládat meče a začala se
zabývat magickými rituály. Legenda praví, ţe ji to stále
táhne ke Cullodenu, kde musí bojovat znovu a znovu.“
„A proti komu?“
Melvin Hunter ukázal ke stropu.

- 98 -
 Suko pochopil a řekl: „Proti útočícím duchům?“
„Ano.“
Suko se usmál. „Dobře, ţe jsme se dostali tak daleko.
Takţe ona bojovala proti duchům, stavěla se proti jejich
útokům, které se neustále opakovaly?“
„Tak prý to bylo.“
„Kdy?“
Melvin pokrčil rameny.
„Říká se, ţe tihle duchové nenalezli klid na onom světě
a ţe se na ni vrhli pokaţdé, kdyţ přišla na bitevní pole. To
znamená, ţe na ně působila jako návnada.“
„Znamená to, ţe duchové útočí jen tehdy, kdyţ je
Geraldina na bitevním poli?“
„Přesně tak.“
„Ale proč?“
Melvin se zamyslel. „To bohuţel nevím. Nikde jsem to
nevypátral a v tehdejší době jsem neţil.“
„Ale Geraldina přeţila. Vţdyť uţ měla být dávno mrtvá
a zetlelá.“
„To je pravda, Suko.“
„Tak proč není?“
Hunt si vzdychl. „Kdybych to věděl, bylo by mi lépe.
Ona ţije a vysvětlení je třeba hledat mimo fyzikální
zákony. Dosud probíhalo všechno poměrně bez problémů,
aţ do nedávné doby. Pak se utvořila skupina tradicionalistů,
a ti se dověděli, ţe Geraldina Sinclairová ještě ţije.
Zapřáhnou ji před káru a téţe noci dojde k útoku duchů.
Nemám ţádný důkaz, ale myslím si, ţe Geraldinu
Sinclairovu najdete na bitevním poli.“
„Já si to myslím také,“ řekl Suko.

- 99 -
 „Co budeme dělat?“ zeptal se Melvin.
„Co myslíte vy, Melvine?“
„Já bych byl pro to, abychom tam zašli.“
„Je to nebezpečné,“ odpověděl Suko.
Hunt pokrčil rameny.
„Uţ jste se někdy setkal s tou skupinou z Tomatinu?“
„Několikrát.“
„Pak tedy musíte vědět, ţe nestojí na stejné straně.“
„Ano. Jednou jsme měli prudkou výměnu názorů.
Vysvětloval jsem jim, co si to tom všem myslím, a oni by
mě byli nejraději zatloukli do země. Ale nad to jsem
povznesen. Pro mne je důleţité vědět, ţe se jim nepodaří
ani s pomocí duchů vnést do země nepokoj a znovu bojovat
proti potomkům tehdejších vítězů. Bohuţel se nedá zabránit
tomu, aby dnes v noci nepřišli na bitevní pole. Domnívají
se totiţ, ţe se tam s nimi duchové spojí.“
„Bude tam ještě někdo. Geraldina Sinclairová a můj
přítel John Sinclair.“
„Vy také, Suko?“
„Myslíte si, ţe bych dokázal nechat přítele samotného?“
„Pak tam budu i já.“
Suko chtěl něco namítnout, ale uvědomil si, ţe tenhle
člověk na to má daleko větší právo neţ on sám, a souhlasil.
„Pak uţ se tedy stačí dohodnout, kdy vyrazíme.“
„Co nejrychleji.“
„Dobrá.“ Suko vstal a zamířil ke dveřím.
„Moment, vzal bych si ještě klíčky od auta a zbraň.
Člověk nikdy neví.“
Na to Suko neodpověděl. Vyšel z domu a počkal u
dveří.

- 100 -
 Krajina mezitím potemněla. Zvedl se vítr a bylo
chladno. Suko se zadíval na nebe, ale neobjevil tam nic
neobvyklého. Ani mezi mraky, ani v mračnech samotných
nedošlo k ţádné změně. Nebe se nad ním klenulo jako
nekonečná báň sahající aţ k horizontu.
Settr k němu přišel a otíral se mu o nohy. Automaticky
ho začal hladit, kdyţ pes najednou zavrčel. Suka to
překvapilo, protoţe se to vůbec nehodilo k přátelským
vztahům, jaké mezi sebou navázali.
Suko zpozorněl. Zadíval se před sebe, ale viděl jen
změny, které se udaly s krajinou. Kopce najednou
připomínaly tmavé hrbolky v zamrzlém moři.
Nikde v dohledu nesvítilo ţádné elektrické světlo a v
domě za jeho zády se také zhaslo, kdyţ Melvin vyšel ze
dveří.
I on slyšel, jak setr zavrčel. „Copak se děje, Corky?“
zeptal se psa.
Ten znovu odpověděl vrčením.
„Víte, proč vrčí, Suko?“
„Ne, nevšiml jsem si ničeho neobvyklého a myslím, ţe
to ještě nezačalo.“
„To není tak jisté. Pojďte, raději vyjedeme. Mám pocit,
ţe uţ začíná být horko.“ Pes utíkal za svým pánem do auta
a uvelebil se na zadním sedadle.
Suko počkal, aţ si Hunt sedne za volant, a chystal se
nastoupit, ale zarazil se ve dveřích, protoţe něco uviděl.
Setmělou krajinou se pohybovala světla. Řada světel.
Melvin Hunt se naklonil doleva přes sedadlo
spolujezdce a řekl: „To jsou oni, Suko! Skupina uţ je na
cestě. Přijedou na Culloden dřív neţ my.“

- 101 -
 Inspektor nastoupil a přibouchl za sebou dveře. Pes za
nimi nervózně vrčel. Hunter si vzal vojenskou pušku,
kterou si poloţil na stehna. Hlaveň byla obrácena ke
dveřím. „Obávám se, ţe to neproběhne pokojně,“ řekl, kdyţ
nastartoval.
Suko mlčel, ale myslel si totéţ.

6
Pach krve nezmizel. Leţel nade mnou a Geraldinou jako
těţký příkrov. Geraldina vypadala stejně, jak jsem si ji
pamatoval z předchozích setkání.
Dívali jsme se na sebe. Na jejím oválném obličeji se
neobjevil ţádný úsměv. Nechtěl jsem protahovat mlčení,
proto jsem řekl: „Myslím, ţe vím, proč jsi přišla, ale rád
bych se dozvěděl pravdu od tebe.“
„Řeknu ti ji, Johne.“
„Prosím, začni.“

- 102 -
 „Nechci, aby se ti lidé spojili s duchy. Chci, aby uţ
konečně nastal mír a aby se na všechny mrtvé zapomnělo.“
„Mír? To se dobře poslouchá. Takţe tys mě sem
vylákala, abych ti pomohl nastolit mír?“
„Ano, my dva to musíme zkusit znovu. Pokusila jsem se
o to před bitvou, a proto mě označili za zrádkyni.
Nepochopili mě. Chtěla jsem Skotům vysvětlit, ţe proti
Angličanům nic nezmohou, ale oni byli zatvrzelí a nechtěli
se vzdát. Dali se do boje, umírali a prolévali krev. Jejich
duše bloudí na onom světě. Nemají tam klid a neustále se
vracejí jako duchové na cullodenské bitevní pole.“
„To jsem pochopil, Geraldino. Ale proč sem přijdou
lidé, kteří ţijí v přítomnosti?“
„Chtějí se s duchy spojit. Mám jim poslouţit jako
spojovací most, protoţe tím, ţe sem přijdu, přivolám
duchy. Teprve pak se budou moci zjevit. Pro ně jsem
zrádkyně. Uţ se to v minulých letech stalo mnohokrát. O
Cullodenu se vyprávějí legendy, ale nikdo je nespojoval
konkrétně se mnou. Upadla jsem v zapomnění. Jenţe já
existuji a neustále k sobě přitahuji nenávist duchů.“
Poslouchal jsem Geraldinin příběh tak zaujatě, ţe jsem
přestal vnímat pach krve. „Jak to, ţe ještě existuješ?“ zeptal
jsem se. „Měla bys být dávno mrtvá a obrácená v prach.“
„Ano, to je pravda,“ přisvědčila.
„Tak jak je moţné, ţe ještě ţiješ, Geraldino?“
„Neumíš si to domyslet, Johne?“ odpověděla s
úsměvem.
„Ne.“
„Jsem Sinclairová.“
„Já Sinclair, co je na tom?“

- 103 -
 „Je to naše prokletí, nebo také výhoda, jak chceš.
Sinclairové byli odjakţiva mimořádní, to ti snad nemusím
říkat. Vzpomeň si na Henryho St. Claira, toho mořeplavce,
jsem tady já - ach, je nás tolik, kdo nosíme toto jméno. Ty
sám pocházíš z větve, která si dokonce říkala Synové
světla, jak jsem slyšela.“
„Věřím ti, Geraldino, jenţe já jsem nikdy neměl se
Sinclairy jako s klanem nic společného. Kdyţ toho o mně
tolik víš, musíš také vědět, ţe jsem uţ ţil v jiné době jako
Hector de Valois, také jako Richard Lví srdce a ...“
„Ano, vím to, příteli.“
„Dobrá, pak jsem se tedy jednou náhodou narodil
Sinclairovým, pokud se to tak dá říct.“
„Náhodou? Řízením osudu!“
„Opravdu? Proč?“
„Například proto, abys mi stál po boku v boji proti
vojsku duchů. K bitvě dojde dnes a my dva budeme mít
těţkou pozici, aţ se duchové spojí s ţivými. Noc uţ se
blíţí. Duchové zneklidněli. Jejich krev počla vřít, jak ses
sám přesvědčil. Je přímo pod tvýma nohama. Cítí změny a
nechce zůstat uvězněna v hlubinách země. Musí se dostat
na povrch, protoţe duchové mrtvých ji budou potřebovat.“
„Pokud to ovšem dovolíme...“
„Ano.“
Mlčel jsem a Geraldina mne nechala přemýšlet.
Rozhlíţel jsem se kolem. Zatím se nic nezměnilo. Všude
byl klid, krajina byla nehybná.
I nebe se nad námi klenulo jako vţdycky. Pokud
duchové přijdou, zatím se ještě zdrţují ve své říši.

- 104 -
 Ještě jsem měl na jazyku jednu otázku a nedokázal jsem
ji nevyslovit. „A jakou roli v tom hraješ ty, Geraldino? Jak
to, ţes přeţila? Jak je moţné, ţe tu stojíš přede mnou?“
Po tváři se jí rozlil úsměv. „Věděla jsem, ţe ta otázka
přijde, Johne, a ráda ti na ni odpovím. Unikla jsem smrti.
Jak uţ jsem řekla, mezi Sinclairovými bylo několik
výjimečných jedinců. Byla jsem jedním z nich. Neţ mi
Skotové stačili srazit hlavu, Angličané mě osvobodili a
pobili poslední povstalce. Věděli o mně, ţe jsem se
pokoušela o smír, a tak mě nechali na svobodě. Schovávala
jsem se a učila se poznávat nadpřirozené síly. Říkali mi
čarodějnice a já jí určitě byla. Jsem na to pyšná, protoţe
díky spojení s nadpřirozenými silami jsem se naučila, jak
ţít věčně.“
„Jsi ve spojení s peklem?“
„Ne, Johne, to nejsem!“ Její odpověď zněla upřímně a
já jí věřil. „Copak musí být kaţdý, kdo je ve spojení s
nadpřirozenými silami, spojencem pekla?“
„To nevím. Ale mám s tím své zkušenosti.“
„Mne se pekelné síly nezmocnily. Poznala jsem jednu
moudrou ţenu, která ţila v rozbořeném klášteře, a ta mi
ukázala cestu k jiným světům. Odemkla mi bránu vedoucí
do jiného světa.“
„Jakého světa?“
„Nádherného. Je to svět všech statečných bojovníků.
Jejich duchové v něm ţijí věčně.“
Vyslovil jsem myšlenku, která mne v tu chvíli napadla:
„Znám jednu říši, která se nápadně podobá té, o níţ
hovoříš. Nazývá se Avalon.“

- 105 -
 „Ano, to je ona,“ zašeptala. „Avalon. Ostrov štěstí, jinak
téţ nazývaný Jabloňový ostrov. Tam čeká mocný král
Artuš se svými rytíři od kulatého stolu na konec světa a
drţí stráţ nad Anglií. Odtud jsem přišla. Kaţdým rokem ten
ostrov opouštím, abych navštívila zdejší bitevní pole. Je to
něco jako prokletí mé existence. Stále znovu a znovu se
musím pokoušet nastolit příměří mezi oběma stranami.
Dosud se mi to nikdy nepodařilo, ale pak jsem v Avalonu
zaslechla tvé jméno.“
„Vyslovila ho ţena?“
„Ano.“
„Byla to Nadine Bergerová?“
„Byla.“
„Pak uţ je mi všechno jasné.“
„Čeká, aţ ji přijdeš navštívit, ale ostatní nechtějí, abys
přišel, přestoţe bys mohl, protoţe vlastníš trůn z lidských
kostí.“
To sice nebyla tak docela pravda, ale v tu chvíli jsem jí
to nechtěl vysvětlovat. Sám k sobě jsem byl vţdycky
poctivý. Přistihl jsem Geraldinu při lţi. Nebo při omylu?
To, co říkala o Avalonu, byla pravda, znal jsem to z vlastní
zkušenosti, ale to teď nebylo důleţité. Chtěl jsem se od ní
dovědět, kdy zaútočí duchové.
Geraldina pokrčila rameny a řekla: „Přesně to nevím,
ale určitě přijdou.“
„O půlnoci?“
„V noci.“
„Dobrá, tak tedy v noci. A co budeme muset udělat,
abychom jejich útok odrazili? Můţe se nám to vůbec
podařit?“

- 106 -
 „Bude to těţké.“
„To vím, ale to není odpověď na mou otázku.“
„Budeme proti sobě mít dva tábory: ţivé a mrtvé. Oba
se pokusí navázat vzájemné spojení. Myslí si, ţe tak odčiní
tehdejší poráţku, kterou povaţují za velkou pohanu.
Tentokrát proti nim nebudu sama. Jsi tu se mnou, Johne, a
budeš mi muset pomoci.“
„Jaký úkol mi přidělíš?“
„Tvou starostí budou zástupci lidí.“
„Mají nějakého vůdce?“
„Ano.“
„Jak se jmenuje?“
„Gerald McLean. Je potomkem starého rodu. Jeho
předek padl v boji proti Angličanům jako jeden z prvních,
protoţe patřil k velitelům. Tenhle Gerald McLean je
vůdcem i dnes. Dávám ti ho na starost.“
„Chceš, abych ho zabil?“
„Ne, ţádné krveprolití. Jen ho musíš zabavit.“
„Myslíš, ţe je vůbec moţné to dokázat?“
Usmála se. „Zkus to. A nezapomínej, ţe jsem tu také.
Nebudeš mě sice vidět, ale já tě budu pozorovat, Johne. A
ještě na jedno nezapomeň. Útoku duchů se nedá zabránit.
Přijde dnes v noci. Bitva u Cullodenu se bude opakovat.
Nelze tomu zabránit.“
Konečně jsem se dověděl víc, i kdyţ pořád ne všechno.
Geraldina uţ nechtěla nic dalšího prozradit. Naopak,
odcházela ode mne a její chodidla se při tom dotýkala
země, jako by byla normální smrtelník.
Nebo se vznášela?
Nevím přesně, byla uţ tma.

- 107 -
 Pak uţ jsem viděl stín, zjevení, které se vznášelo k
mrakům jako duše mrtvého, spěchající do nebe, jak se
obvykle říká.
Geraldina byla pryč.
Slyšel jsem její smích a pomalu se vzdalující slova: „Ty
to zvládneš, Johne, musíš. Věř mi, zvládneme to spolu,
jinak je konec!“
Nastalo ticho.
Geraldina se odmlčela. Pach krve však zůstal.

Chvíli mi trvalo, neţ jsem se vzpamatoval a zbavil se

mrazení v zádech. Geraldina Sinclairová mi toho řekla dost,
ale především mne ohromila informací o tom, ţe mám
spojenkyni v Avalonu. Neměl jsem důvod o jejích slovech
pochybovat. Stala se z ní hrdinná bojovnice, zařadila se k
rytířům od kulatého stolu, které jsem na vlastní oči tehdy
na ostrově viděl. Ţila tam i Nadine Bergerová, která měla v
drţení tajemný grál.
Člověka vţdy v jistou chvíli dohoní to, co souvisí s jeho
vlastním osudem. Ani mne to neminulo. Ale ţe nad rodem
Sinclairů visí prokletí, jsem zatím netušil.
V duchu jsem se musel smát. Sinclairové jsou zvláštní
rodina, předky nevyjímaje.
Já se však k sinclairovskému původu necítím nijak
zvlášť vázán, protoţe jsem uţ ţil i jako jiný člověk. Moje

- 108 -
minulost byla obestřena tmou stejně jako má znovuzrození.
Zajímalo mne, zda se dnes dozvím o svém rodu něco víc.
Nechtěl jsem se těmi myšlenkami nadále zabývat, bylo
to příliš tíţivé. Musel jsem se teď soustředit na to, abych
zastavil ty zatvrzelé tradicionalisty, kteří se hodlali spojit s
duchy padlých.
Můţe to vyjít?
Nevěděl jsem zatím, co udělám.
Geraldina uţ se sem nevrátí, protoţe se domnívá, ţe mě
na všechno připravila.
Bitevní pole u Cullodenu přede mnou leţelo jako
nekonečné, temné jezero. Ptáky uţ nebylo slyšet, jako by
cítili, ţe se něco chystá, a odtáhli jinam. Nad hlavou mi
visely těţké mraky a vítr roznášel pach krve. Země se
otevřela a vychrlila krev padlých. Teď uţ na povrch nic
nevyvěralo. Prameny se uzavřely, a to pro mě bylo
znamením, ţe první přípravy skončily.
Teď uţ tu chyběli jen ti zatvrzelci.
Nevěřil jsem, ţe by ještě stále seděli v hostinci a
dodávali si odvahy alkoholem. Určitě uţ se vydali na cestu
a brzy sem dorazí.
Suko odjel do blízkého dvorce. Byl jsem zvědav, co
zjistí. Je také moţné, ţe bude mít smůlu a narazí na
předsunutou hlídku tradicionalistů.
Tma byla neproniknutelná jako stěna, která nepropustí
ţádné světlo. Leţela nad bitevním polem, jako by chtěla
přikrýt všechny ty hrůzy, které se zde kdysi odehrály.
Ale zdání klame. V zemi to vřelo. Nebylo to sice slyšet,
zato cítit. Chtěl jsem tomu pronikavému pachu krve
uniknout, ale uţ k tomu nedošlo.

- 109 -
 Uviděl jsem světla.
Jak jsou daleko, to jsem v té tmě mohl těţko odhadnout.
Ale světla se pohybovala, slyšel jsem vzdálený zvuk
motorů a viděl, jak světla poskakují. To znamenalo, ţe se
sem blíţí několik aut.
Zástupci skotských klanů se vydali na cestu, aby splnili
slib.
Srdce se mi rozbušilo. Od tohoto okamţiku uţ jsem
nemohl couvnout. Vzpomněl jsem si na Geraldinina slova.
Chtěla, abych se jim postavil tváří v tvář.
Byli ještě dost daleko, ale podle světel, která
poskakovala na nerovné cestě, jsem soudil, ţe míří ke mně.
V duchu jsem ještě slyšel, jak tito muţi hlučeli nad
svými sklenicemi. Pochyboval jsem o tom, ţe sem jedou
střízliví. A opilci často ztrácejí přehled a dělají věci,
kterých po vystřízlivění litují.
Čekal jsem.
Podíval jsem se na hodinky.
Chyběla hodina do půlnoci.
Tak dlouho určitě nebudou ti muţi čekat. Za několik
minut budou tady a já se s nimi musím vypořádat.
Pokud jsem se nemýlil, mířila ke mně tři auta. Podle
výšky předních reflektorů to byla terénní vozidla, která
byla pro zdejší krajinu nejvhodnější.
Člověk by dostal strach, kdyţ stojí tak sám ve tmě a
čeká na auta, která míří k němu. Připadala mi jako
nebezpečná zvířata s velkýma svítícíma očima a otevřenou
tlamou, jak se ţenou za kořistí.
Teď uţ bylo slyšet motory naplno. Vozidla se ke mně
řítila, jako by mě chtěla převálcovat.

- 110 -
 Pak mě oslnilo světlo a já stál v jeho středu. Pach krve
zůstal, ale světla se nezbarvila doruda.
Co teď ti muţi udělají? Zabrzdí, nebo mě přejedou?
Nebo se mi vyhnou?
Musel jsem čekat. Poslední z řidičů přidal plyn a předjel
obě auta před sebou.
Ozvalo se krátké zatroubení. Zabolelo mě v uších,
potom auto prudce zabrzdilo a po něm i obě ostatní.
Zůstala stát.
Motory běţely na volnoběh. Proti oslnivému světlu
jsem viděl jen obrysy aut. Nechtěl jsem stát v tom prudkém
světle a poodešel jsem z jejich dosahu. To se muţům
zřejmě nelíbilo, protoţe se ozval řízný hlas:
„Stůj, nebo střelím!“
Neuposlechl jsem a s rukama nad hlavou jsem šel
dlouhými kroky dál ze světla.
Muţi nechali světla rozsvícená, ale ztlumili je. Všichni
vystoupili a já zahlédl v jejich rukou zbraně.
„Přiveďte ho!“
Nechtěl jsem dovolit, aby se mnou jednali jako se
zajatcem, proto jsem zvolal: „Nebojte se, McLeane, čekal
jsem tu na vás a půjdu za vámi sám.“
„No dobře.“
Vydechl jsem si. Doufal jsem, ţe kdyţ půjdu
dobrovolně, nebudou mě prohledávat a nenajdou u mě
berettu. S rukama nad hlavou jsem šel k nim a teď uţ jsem
je viďěl lip, protoţe stáli na okraji světla.
Byli to ti stejní, kteří měli schůzi v zadní místnosti
hostince. Většinu z nich jsem poznal. Ovanul mě silně

- 111 -
pivní odér a jeden z muţů vykročil z řady. Pochopil jsem,
ţe zřejmě jde o jejich vůdce a zeptal se:
„McLean?“
„Ano.“
Pokročil jsem ještě o krok k němu a jemu to kupodivu
nevadilo. Moţná si byl jistý tím, ţe proti takové přesile by
se nikdo sám nepostavil. Teď jsem ho viděl mnohem
zřetelněji a dělalo mi potíţe potlačit úsměv, protoţe takhle
jsem si vůdce klanů nepředstavoval.
Byl malé postavy, zavalitý a připomínal mi jistého herce
jménem Mickey Rooney. Měl stejně opálenou tvář, stejný
nos, vysoké čelo, stejná ústa. Jenţe McLean byl o dobrých
dvacet let mladší.
Měl na sobě skotský kilt se vzorem svého klanu.
Podobně i všichni ostatní měli skotské sukně a na hlavách
typické skotské čapky s našitými znaky svých klanů v
podobě vlaječek.
Ti v pozadí drţeli v rukou vlajky, které se třepetaly ve
větru.
Potlačil jsem tedy úsměv a vyslechl příkře vyslovenou
otázku.
„Odkud mne znáte?“
„To je poměrně dost dlouhá historie, pane McLeane.“
„Tu raději nechci slyšet!“
„To chápu. Máte důleţitější věci na práci.“
„Sám to říkáte.“
„Měl byste toho raději nechat, pane McLeane. Minulost
by měla odpočívat v klidu!“
Muţi zneklidněli, protoţe se jim zřejmě moje slova
nelíbila. Zaslechl jsem tiché nadávky a nelichotivá slova na

- 112 -
svou adresu. Mc Lean je uklidnil gestem ruky a oni ho
poslechli. „Vy si sem přijdete a máte tu drzost postavit se
do cesty skotským šlechticům! Vy - Angličan?!“ Odplivl si.
„Víte dobře, co si myslíme o Angličanech. Buďte rád, ţe
vás ne...“
Vpadl jsem mu do řeči: „Jen ţádné výhrůţky, McLeane,
tak bychom se daleko nedostali. Navíc se mýlíte. Nejsem
Angličan, jsem skotského původu.“
„To je ještě horší!“
„Proč?“
„Ţe se odvaţujete postavit proti svým vlastním lidem.
Příznivcem našich záměrů přece určitě nejste.“
„Ne.“
„Tak ustup, zrádče!“
„Jak se jmenuje?“ ozval se někdo zezadu.
Zvedl jsem ruce a zahrál divadlo, protoţe mi nikdo
nebránil, abych se k McLeanovi ještě víc přiblíţil. „Jmenuji
se Sinclair, John Sinclair!“
To bylo jako rána kladivem. S tím nikdo z nich
nepočítal a já byl rád, ţe se mi překvapení tak povedlo.
Chvíli jim trvalo, neţ se vzpamatovali. Potom moje jméno
někdo vzadu procedil mezi zuby, jako by ho chtěl rozdrtit.
McLean byl také v šoku. V té chvíli nedokázal racionálně
přemýšlet.
Nechtěl jsem ho nechat vzpamatovat. Jestli se zase
soustředí na mě, nebudu uţ mít šanci.
Proto jsem jednal rychle. Vytáhl jsem berettu, učinil
jsem další krok a McLean zkameněl, kdyţ ucítil hlaveň pod
bradou. Všichni jeho muţi viděli, v jaké situaci se ocitl
jejich vůdce.

- 113 -
 „Myslím, ţe tady jste skončili! Nastupte do aut a
odjeďte nazpět! Minulost je mrtvá a mrtvá zůstane.“

Pokud někteří z nich byli opilí, myslím, ţe po těch

slovech rychle vystřízlivěli. Ţádný z nich je nemohl
přeslechnout a nikdo z nich se proti mému příkazu
nevzepřel.
Ale nikdo se ani nepohnul. Jejich alkoholem omámené
mozky se nejprve musely vyrovnat s novou situací. Byli
sice v převaze, ale hlaveň mé beretty byla přilepená na
McLeanově bradě a on sám mě kryl svým tělem proti
eventuální střelbě.
Slyšel jsem jeho dech. Tenká kůţe na hrdle se mu
napínala. Hlaveň mé zbraně mu tlačila hlavu doleva. Snaţil
se zůstat obrácený tak, aby se mi mohl dívat do obličeje a
vyčíst z něj, co s ním chci udělat.
„Rozuměl jste, McLeane?“
Pohrdavě se zasmál a promluvil chraplavým hlasem.
„To nepřeţiješ, Sinclaire. Uţ proto, ţe jsi Sinclair.“
„Myslíte?“
„Ano, protoţe všichni Sinclairové jsou špinaví zrádci.
Na tom se nic nezměnilo. Tu bitvu tehdy jsme také prohráli
proto, ţe nás zradila ta proklatá Sinclairová. Kvůli té
ţenské se tehdy Angličanům podařilo porazit naše statečné
vojáky.“
„Stejně by se to stalo, McLeane.“

- 114 -
 „Jak to můţeš tvrdit, kdyţ sám patříš k té zrádcovské
bandě?“
„Prozradila mi to Geraldina Sicnlairová.“
„Ta je mrtvá a dávno se obrátila v prach!“ vysmíval se.
Teď jsem se zasmál já. „Myslíte, McLeane? Jste o tom
přesvědčen?“
„To jsem.“
„Pak vám musím sdělit, ţe se mýlíte. Geraldina
Sinclairová ţije a je velmi mocná. Duchové se mohou na
tomto poli objevit jen tehdy, kdyţ sem přijde ona. A není
ţádná zrádkyně, chce pouze mír. Konečně má být mír, aby
takové horké hlavy jako vy nemohly narušovat řád
normálního ţivota.“
„Řád?“ zaskřehotal McLean, a v té chvíli mi znovu
připomněl zlého trpaslíka. „Čemu říkáte řád? Řád a
pořádek uţ nebyl nikdy nastolen. Skotsko bylo pohlceno.
Ze dvou zemí udělali jednu. S tím se nikdy nesmíříme.
Obelstili a obelhali nás, a je tím vinna Geraldina
Sinclairová. Nemůţeš nás zadrţet ani svou zbraní. Této
noci se zjeví vojsko duchů a dá nám sílu pomstít smrt
našich statečných padlých. To ti slibuji, ty ničemo!“
Bral jsem jeho slova váţně. Byl tak zatvrzelý, ţe by se
nenechal od svého úmyslu odradit ani namířenou zbraní.
Takoví jako on raději zemřou, i kdyţ to ničemu neposlouţí.
Nečekaně se zasmál. Musel jsem pouţít veškerou sílu,
abych ho udrţel. „Nás nemůţeš zastavit, ty zrádče z rodu
Sinclairů!“ Otevřel ústa a promluvil ještě hlasitěji. „Říkám
vám, přátelé, a říkám to nahlas a srozumitelně! Nedejte na
toho lotra. Zastřelte ho! Potom jménem mým i sami za sebe
pokračujte v tom, co jsme započali, i kdyţ uţ nebudu

- 115 -
naţivu. Zachraňte čest horalů! Otočte kolem osudu
zpátky!“
Tenhle trpaslík ale dokázal agitovat. McLean byl
skutečně nebezpečný člověk a měl své muţe pevně v
rukou. Důkazem toho bylo, ţe se dali do pohybu.
McLean znovu promluvil jako jejich vůdce: „Popravte
ho! Zastřelte zrádce Sinclaira!“

8
Suko s Melvinem Huntem nedojeli přímo na místo,
protoţe nechtěli, aby je ti druzí objevili. Byli rychlejší neţ
skupina nacionalistů. Mohli ze svého místa dobře
pozorovat jejich auta, světla reflektorů jim ukazovala, kudy
jedou. Ty chlapy vůbec nenapadlo světla zhasnout. Oni byli
pány na bitevním poli, Culloden patřil jim.
Suko s Huntem hledali místo, kde by mohli postavit
auto, aby je ti druzí neobjevili. Nakonec zaparkovali v
jakémsi dolíku a vystoupili.
„Musíme jít pěšky,“ zašeptal Melvin.
„Jsem na to zvyklý.“

- 116 -
 „Mohu jít první?“
„Jistě, vy jste zdejší a vyznáte se tu lépe.“
„Na to se spolehněte,“ prohlásil spisovatel.
Rozhlédl se kolem a řekl: „Máme štěstí, ţe tato část
bitevního pole není rovná.“ Ukázal na sever. „Tamhle je
plochá jako prkno.“
Suko udělal dva kroky dopředu, kde měl lepší výhled.
Před ním leţelo celé pole jako jeviště bez začátku a
konce. Splývalo s oblohou a jen po jedné straně se
pohybovala světla aut. Muţi jeli ve třech terénních autech.
V jednu, chvíli změnili směr a mířili jinam. Suko s
Melvinem nemuseli mít strach, ţe je ti muţi objeví, protoţe
světla se pohybovala úplně jiným směrem.
Vyrazili. Zatím slyšeli jen zvuk motorů, ţádné hlasy.
Motory rušily noční ticho a světla prohledávala kaţdý
kousek země.
„Kde asi můţe být váš přítel?“ zeptal se Melvin.
„Nebojte se, určitě ho za chvíli najdeme.“
„Myslíte, ţe bude mít odvahu se před ty muţe
postavit?“
„Určitě.“
„Ale je to velká přesila...“
„Nic jiného mu nezbude. To je jen jedno překvapení.
Očekávám ještě další a upozorňuji vás, abyste se připravil
na věci, nad kterými takzvaní normální lidé jen kroutí
hlavou.“
„Vy snad nejste normální?“
Suko pokrčil rameny a řekl: „Upřímně řečeno, někdy
sám nevím. Kde začíná normálnost a kde končí? Hranice
jsou pohyblivé.“

- 117 -
 „To je pravda.“
Terénní vozy jely dál, ale světla uţ nebyla tak jasná a
jejich rychlost se sníţila. Auta poskakovala po hrbolaté
cestě a podobala se lodím na rozbouřeném moři.
„To je on!“ zvolal Suko, který uviděl svého přítele ve
světle reflektorů.
Vozy zastavily.
I Suko s Huntem zůstali stát a pozorovali vše z
bezpečné vzdálenosti. Muţi vystoupili a John Sinclair stál
najednou v jejich středu.
Sukovi se to vůbec nelíbilo a ještě méně se mu líbilo, ţe
je tak daleko od místa dění. Chtěl být co nejblíţ, aby mohl
v případě nutnosti zasáhnout.
Rozhodl se, ţe půjde blíţ, a nechal na Melvinovi, zda
půjde s ním, či zůstane. Ten šel přirozeně s ním. „Svou
přítelkyni si vezmu také,“ řekl a podíval se na pušku.
„Ale opatrně,“ nabádal ho Suko.
„Jen ţádnou paniku, Suko, jsem zkušený střelec, ale
střílení nevyhledávám.“ Nemuseli ani šeptat, protoţe
tradicionalisté mluvili velmi hlasitě a dělali velký hluk,
jako by tím chtěli demonstrovat svou sílu. Stáli proti
Johnovi a Suko s Melvinem byli v dalších minutách svědky
jejich střetnutí. Slyšeli, jak se situace přiostřila a jak jsou
Skotové zatvrzelí. Je pochopitelné, ţe člověk jako John
Sinclair musel protestovat. Ale jeho slova naráţela na
nepochopení a kaţdým dalším okamţikem se situace
vyhrocovala.
Johna bylo dobře vidět, protoţe stál ve světle. Kaţdé
slovo, které bylo proneseno, se zvučně neslo tichou nocí.
Suko s Melvinem slyšeli i to, jak John ţádá po vůdci, aby

- 118 -
se svými lidmi odjel. Aniţ by se domluvili, oba se připlíţili
blíţ. Museli při tom obejít muţe, kteří se rozestavěli kolem
aut. Po hlavní cestě to bylo příliš nebezpečné. Proto běţeli
sehnuti podél ní a měli se na pozoru, aby se nedostali do
světla. Po chvíli se zastavili a pozorovali scénu, která se jim
odehrávala před očima.
John se pohnul.
Musel něco udělat, pokud nechtěl, aby ho ti muţi zajali.
Melvin Hunt zasténal, kdyţ viděl, jak John namířil pistolí
na vůdce Skotů a vzal ho jako rukojmí. Hlaveň mu
nesmlouvavě tiskl na krk, těsně pod bradou.
Ale úmysl mu nevyšel, protoţe vůdce tradicionalistů
vůbec nepomyslel na to, aby své muţe poslal nazpět a
zachránil si ţivot.
Mnoho z nich bylo ozbrojeno, a to působilo Sukovi a
Melvinovi značné starosti. Mluvilo se o Geraldině
Sinclairové, o míru a pořádku, ale malý, podsaditý vůdce
nebyl ochoten na to přistoupit.
„Znáte toho člověka?“ obrátil se Suko na Hunta.
Melvin přikývl. „Viděl jsem ho jednou v Tomatinu.
Jmenuje se McLean a je to krysa.“
„To jsem si myslel.“
„Je nebezpečný. Jde přes mrtvoly. Myslím, ţe váš přítel
svým činem ničeho nedosáhl.“
„Proč?“
„Protoţe McLean je o své pravdě přesvědčený. Myslí si,
ţe kdyţ zemře, zachová se jako hrdina. No, my dva o
hrdinech víme svoje, zvláště o takových, jako je on.“
„Máte pravdu.“

- 119 -
 Situace byla čím dál dramatičtější. McLean se nechtěl
za ţádnou cenu vzdát. Byl ochoten raději zemřít, neţ by se
blamoval před svými muţi. Naopak, pobízel je, aby stříleli.
Jeden z nich se nakonec pohnul z místa, které Suko s
Melvinem pozorovali.
Viděli, jak zvedá svou zbraň a míří přímo na Johna.
„Ustřelí mu hlavu, jestli něco neuděláme!“ zašeptal
Melvin.
Suko vytáhl svou pistoli.
„Ne,“ řekl Melvin. „Na tohle je lepší puška.“ Klekl si a
zamířil.
„Vy ho chcete...“
„Spolehněte se na mě, Suko. Býval jsem ostřelovačem.
Jedním z nejlepších!“
„Tak dobře.“
Hunt zůstal klečet. Byl naprosto klidný, jako
profesionál, který se dokáţe ovládat.
Druhá strana měla také svého ostřelovače, který mířil na
Sinclaira. John ho neviděl, chlapík se skrýval ve tmě.
McLean byl jako smyslů zbavený. Křičel ochraptělým
hlasem, přestoţe byl v pozici rukojmího. „Popravte ho!
Zastřelte toho proklatého zrádce Sinclaira!“
Melvin Hunt stiskl spoušť.

McLean ještě ani nedořekl a uţ se ozval výstřel!

- 120 -
 Výstřel z pušky, pomyslel jsem si a čekal jsem, kdy
ucítím kulku, která mě strhne do absolutní tmy.
Jak to, ţe jsem byl schopen rozeznat výstřel z pušky?
Vţdyť uţ jsem měl být dávno mrtvý!
Kulka zasáhla jiný cíl.
Viděl jsem postavu muţe, který vrávoral ze tmy. Drţel
v ruce pušku, která mu najednou byla těţká. Ve chvíli, kdy
se vpotácel do světla, se zhroutil k zemi i se svou puškou.
Oddechl jsem si a vzápětí jsem uslyšel vyděšený výkřik.
Byl to McLean, který tak dal najevo své zklamání. Teprve
teď jsem si uvědomil, ţe ho stále drţím v šachu berettou.
„Jen klid, McLeane, klid,“ napomenul jsem ho.
Nastalo obecné zděšení. Viděl jsem, jak ostatní muţi
ztuhli na svých místech. Ve tmě musel být neznámý střelec,
který mi zachránil ţivot. Napadlo mi, ţe Suko pušku nemá,
proto muselo jít o někoho jiného.
Ţe by si přivedl pomocníka?
Slyšel jsem, ţe McLean těţce dýchá, a mírně jsem
uvolnil stisk. Zalapal po vzduchu. Teprve pak se zmohl na
to, aby ze sebe vysoukal otázku: „Kdo to byl, Sinclaire?
Kdo to ke všem ďasům udělal?“
„To nevím.“
„Podrazil jsi nás. Jsi úplně stejný jako ta Sinclairová.
Lstivý lotr a zrádce. Takoví jste všichni, vy proklatí
Sinclairové.“
„Nemluvte nesmysly, McLeane! Snaţte se konečně
rozumně myslet! Kdo mě chtěl nechat popravit? Vy! Vy
jste se snaţil vyhecovat své muţe, aby mě zastřelili! Jste
zatvrzelý starý osel, McLeane. Nic jiného vám bohuţel
nemohu říct.“

- 121 -
 „Dobrá, vyhrál jste teď malou bitvu, ale ne celou válku.
My této zemi navrátíme její čest. Nevím, zda je můj
kamarád mrtvý, ale pokud padl za svou vlast, za Skotsko,
pak uţ ze svého jména smazal potupu. Trpěli jsme uţ příliš
dlouho, Sinclaire. Ale s tím je teď konec. Kdyţ se na vás
podívám, Sinclaire, tak...“
„Drţte hubu, McLeane!“
A on opravdu zmlkl, coţ mě překvapilo. Nemohl v této
chvíli očekávat ţádnou podporu, protoţe jeho muţi byli
zvyklí na příkazy a teď tu stáli bez hnutí. Báli se toho
neviditelného střelce ze tmy. Nikdo z nich nevěděl, kdo
vystřelil. Předpokládal jsem, ţe to byl někdo, kdo přišel se
Sukem.
McLean se zase vzpamatoval. Nedokázal prostě mlčet.
„Poslouchejte mě dobře, Sinclaire. Uţ nemůţete nic
změnit. Dnešní noc totiţ rozhodne. Vojsko duchů se uţ
připravuje. Nebo jste ještě neucítil pach staré krve? Je to
krev našich statečných bojovníků, kteří padli v poslední
bitvě s Angličany. Ta krev prosákla do půdy, a tam čekala.
Je naší povinností pomstít své statečné předky, a jejich
duchové uţ se připravili, aby nám pomohli.“
„Naopak, vy uţ nic nezměníte, McLeane. S tím
strašením je konec!“
„Co si myslíte, ţe zmůţete?“
„Vy odtud odjedete. Prostě zmizíte. Měli jste smůlu, ţe
jste padli na policistu. Obviním vás a postavím před soud.
Takovému jednání musí být učiněna přítrţ. Z vašeho
slavného útoku duchů bude jen bouře ve sklenici vody.“
„Velká slova zrádce. Kdo si myslíte, ţe vám věří,
Sinclaire? Já ne.“

- 122 -
 „Nemůţete zastavit čas, McLeane. Teď to tady pěkně
rozpustíte a vy osobně pojedete se mnou. Je vám to jasné?“
Zasmál se. Napřed tiše a potom stále hlasitěji, aţ uţ se
nedokázal ovládat. Jeho smích se mi vůbec nelíbil. Neviděl
jsem ţádný důvod, proč se tak rozesmál, ale všiml jsem si,
ţe má oči obrácené k nebi.
Drţel jsem mu berettu nadále pod bradou a zadíval se
tam také.
Ta změna se nedala přehlédnout. A nemohu říci, ţe by
se mi líbila. Nebe bylo temné, protoţe byla noc, ale přesto
se jistým způsobem změnilo. Mezi mraky se objevila
podivně světlá barva, v tuto noční dobu nanejvýš
nepřirozená.
Byl to zvláštní odstín ţluté, jako bývají mraky při
bouřkách. Ta barva připomínala síru, která lidem odjakţiva
nahání strach.
Zde tomu nebylo jinak.
Zatím však nemohlo být o bouři ani řeči. Bylo absolutní
ticho. Dokonce i vítr ustal. Koneckonců, mohl to být onen
pověstný klid před bouří.
Ţe kaţdou chvíli propukne, to bylo jasné. Můţe to trvat
několik minut nebo vteřin. Všichni se najednou dívali k
nebi.
„Teď uţ neodjedeme!“ zašeptal McLean. „Uţ je
pozdě!“
„Na co pozdě?“ zeptal jsem se.
„Uvidíš sám, Sinclaire. Teď zaţiješ na vlastní kůţi, co
jsou to rozpoutané ţivly z jiného světa.“ Pustil jsem ho,
protoţe nemělo smysl ho dál drţet. Oba jsme se museli

- 123 -
připravit na to, co se blíţilo, a najednou jsme byli na téţe
lodi.
Obloha byla zataţená. Mračna nám plula nad hlavami
jako temné ostrovy a mezi nimi svítila ona podivná ţluť,
která chvílemi světlala a vypadala ještě tajemněji.
„Uţ brzy!“ zašeptal McLean a podíval se mi do očí.
„Brzy uţ to přijde. Útok uţ nikdo nezastaví. Je na cestě.“
Zasmál se mi do obličeje a pak se obrátil ke svým
muţům. „Připravte se, velká bitva za chvíli začne. Vy jste
vyvolení, vy ji proţijete. Smrt našim nepřátelům!“
„Smrt našim nepřátelům!“ opakovali po něm ostatní.
Ale pak jsme uslyšeli jiný hlas, který jen mně nebyl
cizí. Ze tmy promluvil Suko. „Budeme ti krýt záda, Johne!“
„Výborně.“
Mluvil v mnoţném čísle, ale já se na nic neptal, protoţe
McLean ke mně obrátil hlavu a zadíval se mi do tváře.
„Teď mám důkaz, Sinclaire, ţe jste se nezměnili. I ty jsi
stejně odporný zrádce jako všichni Sinclairové.“
Neposlouchal jsem jeho uráţky, protoţe teď byly
důleţité jiné věci.
Všichni jsme zaslechli tiché vytí...
Ozývalo se ze západu. Připadalo mi to jako vytí
mučených tvorů, kteří tímto způsobem dávají najevo svou
bolest. Křik a vytí sílilo. Po nebi se zvuky šířily jako přes
akustický zesilovač a byly slyšet velmi zřetelně.
A současně se měnily.
Teď zněly dutěji, tajemněji, jako by někdo pískal na
flétnu.
Teď uţ se mezi muţi nenašel ani jediný, kdo by neměl
pohled obrácený k nebi a nepozoroval masu mračen, která

- 124 -
uţ zdaleka nebyla tak klidná. Některá z nich se viditelně
chvěla, jiná se zastavila na místě.
Huuu... huuuhhh...
Tak nějak zněl zvuk z nebe a všem naskočila husí kůţe.
Ani já jsem nebyl ušetřen. Zdálo se, ţe nebe na nás
vypouští bezpočet příšer, které se nad námi vznášejí a
vydávají ty strašidelné zvuky.
Potom se ozval hukot, který oznamoval bouři.
Mělo nás to varovat, ale ti lidé natolik upoutali naši
pozornost, ţe jsme hukot přeslechli.
Mraky se najednou pohnuly. Zmocnil se jich vzdušný
vír a neuvěřitelnou rychlostí je roztočil na obloze. Bouře
vyčistila horizont, kde zůstala jen ţlutá.
Vypadalo to jako obrovský ubrus, který někdo vytáhl z
hlubin země a rozprostřel po obloze.
McLean se choval jako šílenec. Skákal do výšky a
vyhazoval rukama. „Duchové uţ jsou tady! Konečně jsme
to dokázali! Mrtví se ohlásili! Padlí chtějí, abychom je
pomstili. Stojí při nás! Jsou s námi, kamarádi! Duchové
Vysočiny nezapomněli!“
Nevadilo mi, ţe ostatní jeho plamenné řeči naslouchají.
Díval jsem se na nebe, kde se děly divné věci.
Mraky tančily v divokém víru bouře. Duchové byli v
nich, ale prozatím se nezjevili.
Nebo ano?
Změna nastala na západě. Na nebi se objevily jemné
prouţky, jako by je někdo namaloval.
Bouře byla ještě nad námi, zatím nikoho z nás
nepostihla a nesmetla nás k zemi, ale první znamení, ţe k
něčemu dojde, se nedala přehlédnout.

- 125 -
 Od západu se blíţilo něco strašného. Bouře s sebou
přinášela tajemné bytosti. Byly ještě daleko, ale přesto jsem
měl pocit, ţe uţ jsou tak blízko, ţe na mě mohou zaútočit.
Jsou to duchové?
Kaţdý z nás si duchy představuje jinak. Já je viděl
tentokrát jako vybledlé, zvláštní bytosti bez těla, a přesto
měli svůj tvar. Jejich hlavy byly hladké, obličeje bez nosu.
Pod nimi jakési stíny, které snad byly jejich těly. Ústa
otevřená, jako by chtěla kousnout, a ruce podobné
kostlivčím pařátům.
Hnali se k nám od západu a na nebi nebylo překáţky,
která by je mohla zadrţet. Nebe patřilo jim a doprovázela je
tajemná melodie. Hudba z onoho světa. Tóny, které zněly
dutě, které křičely jako mučené bytosti, které mučily i naše
uši, aţ se konečně spojily s hukotem bouře.
Pak uţ bylo vojsko duchů nad námi.
Dlouho jsme na ně čekali a teď se na nás řítilo plnou
silou.
Vrhalo se na nás z nebe jako obrovité zvíře na svou
kořist.
Tou kořistí jsme měli být my.
Bouře nebrala ohled na přátele či nepřátele. Nečinila
rozdíly a zasáhla McLeana o okamţik dřív neţ mě. Malý
chlapík se najednou zvedl nad zem, vyděšeně vykřikl a pak
uţ ho bouře unášela s sebou. Já se chtěl rychle sehnout,
abych nastavoval ţivlu co nejmenší plochu, ale uţ jsem se
k tomu nedostal. To velké zvíře se na mě vrhlo také a
najednou mi nepředstavitelná síla podrazila nohy...

- 126 -
 9
Stal jsem se hračkou v rukou obra, ale brzy jsem se mu
omrzel, tak mě odhodil. Letěl jsem vzduchem a nejdřív
jsem mával rukama, ale pak jsem si jimi kryl hlavu. Proto
jsem neviděl, v jaké výšce od země se vznáším. S hrůzou
jsem očekával přistání, protoţe mohlo být moc nepříjemné.
Mohutná síla mě najednou tiskla k zemi. Nedokázal
jsem potlačit výkřik, který utichl, kdyţ jsem dopadl na zem.
Přistál jsem poměrně mírně. Můj pád utlumila tráva a
porost. Cítil jsem pod rukama a na obličeji mokro.
Určitě jsem dopadl do krvavé louţe. Odvrátil jsem
odporem tvář a při nádechu mě to zabolelo.
Ale na takové maličkosti jsem nesměl dbát. Převrátil
jsem se na pravý bok, abych viděl, co se bude dít dál.

- 127 -
 Smetlo to i ostatní muţe. Slyšel jsem jejich bolestné, ale
i zlostné výkřiky. Některými to smýkalo po zemi. Bouře
byla jako obrovské zvíře, které se po dlouhém zajetí
konečně dostalo na svobodu.
Řádila jako strašný přírodní ţivel po obloze i na zemi.
Strhávala všechno, co nebylo přibité nebo přinýtované.
Ohýbala trávu, zvedala menší předměty do výšky, jen
mračna prachu se neobjevovala, protoţe země byla
prosáklá vlhkostí.
Nechci tvrdit, ţe mi řádění duchů nevadilo, ale vyrovnal
jsem se s ním a dokázal jsem se převrátit na záda. Uviděl
jsem je okamţitě: Duchové mrtvých uţ ovládli celý
horizont. Stali se pány oblohy.
Z nebe se ozýval ohlušující rachot, jako by nás měl uţ
on sám zastrašit. Do toho se vmísily různé hlasy rozdílné
síly a v odlišných tóninách a spojovaly se v jednu velkou,
značně disharmonickou symfonii.
Příšery ovládly nebe. Nedaly se zabrzdit, řídily se
zákony, které jsem neznal. Onen svět otevřel brány a
vypustil duchy, kteří v něm nenacházeli klid, dokud
konečně neodčiní svou pohanu. Totéţ měl v úmyslu
McLean se svými muţi.
Zatím ještě neútočili.
Jen vířili a vznášeli se nad námi. Byli v neustálém
pohybu. Chvílemi to uţ vypadalo, jako by chtěli sestoupit
ze svých pozic, vrhnout se na nás a pohltit nás jako
obrovská otevřená tlama.
Vytvářely se tlakové vlny, které se tlačily dolů. Pak se
znovu zvedaly vzhůru za doprovodu ohlušujícího kvílení a

- 128 -
hukotu. Začínal jsem mít dojem, ţe uţ nejsem v normálním
světě, ale v nějakém jiném, velice vzdáleném.
Co asi tihle duchové nakonec udělají?
Zatím se drţeli ve výšce, aţ to budilo dojem, ţe tam
chtějí zůstat.
Dosud je vítr hnal od západu k východu, ale teď se točili
v kruhu. Byl to kruh obrovského průměru, který se
postupně změnil ve vír ve tvaru trychtýře, pomalu
sestupujícího k zemi.
Větrná smršť! Snášelo se na nás něco strašného. Slyšel
jsem o takových úkazech uţ dřív a věděl jsem, ţe následky
mohou být smrtelné.
Díval jsem se se zatajeným dechem, jak se na nás řítí, a
nemohl jsem proti tomu nic dělat.
Uvědomil jsem si, ţe musím pryč!
Neţ jsem svůj záměr stačil realizovat, přesvědčil jsem
se, co se stane, kdyţ se vír někoho zmocní. Odnesli to dva
muţi, kteří leţeli na zemi jako já a náhodou mu byli blíţ.
Pokoušeli se udrţet, ale nedokázali to. Vír je vynesl do
výšky jako dvě peříčka.
Jako by je vysál obrovský vysavač. Byli úplně
bezmocní. Ruce a nohy jim létaly na všechny strany. Vír si
s nimi dělal, co chtěl.
Slyšel jsem je křičet?
Moţná jsem si to jen namlouval, protoţe ty kvílivé
zvuky vše přehlušovaly. Málem se mi z nich rozskočila
hlava.
Pak jsem viděl, jak vír obě těla vyplivl. Neboţáci letěli
vzduchem jako hadroví panáci a dopadli někde ve tmě na
zem.

- 129 -
 Ale větrný vír se přesouval dál stejným směrem.
Musel jsem pryč, ale běţet jsem nemohl, bouře by mě
smetla. Nemohl jsem se pohybovat ani v předklonu. Všude
kolem bylo plno rukou, které se po mně natahovaly a
strhávaly mě k zemi.
Snaţil jsem se postavit na všechny čtyři. Bouře mnou
smýkala a rvala mi šaty z těla.
Jen s námahou se mi podařilo otočit hlavu doprava,
odkud přicházelo nebezpečí.
Vír se točil dál.
Nad zemí křepčili duchové. Skutečně. Viděl jsem v tom
větrném víru pokřivené tváře a postavy, které byly v
neustálém pohybu a měnily své tvary z vteřiny na vteřinu.
Daleko jsem se nedostal.
V ţádném případě to nešlo rychle.
Větrný vír se ke mně s hukotem blíţil. Byl to zvuk, na
který nikdy v ţivotě nezapomenu. Jako by říše duchů
otevřela své brány a pustila ty tajemné bytosti na svobodu.
Konečně byly volní, konečně se mohli na tomto světě
vyzuřit. Zmocnili se kaţdého, kdo jim přišel do cesty,
kaţdého pohltili. Chtěli se pomstít a nebrali na nikoho
ohled.
Přesto jsem to zkusil.
Jak jsem se mírně nadzvedl, ostrý vítr mi profukoval
šaty.
Byl to asi takový pocit, jako by se mi pod tělo vsunula
neviditelná ruka, na chvíli mne nadzvedla, ale pak se mnou
zase praštila o zem.
Zůstal jsem leţet.
Uţ jsem neměl sílu se zvednout.

- 130 -
 Obrátil jsem se tváří k větrnému víru jako člověk, který
se chce podívat smrti do očí. V tu chvíli jsem si něčeho
všiml.
Mezi mnou a vírem se objevilo namodralé světlo.
Blikalo, rozsvěcovalo se a zhasínalo, jako by někdo vysílal
signály. Několikrát za sebou.
A najednou přišla jako blesk z čistého nebe. Stála tam
se svými meči a postavila se proti větrnému víru.
Konečně! Dostavila se Geraldina Sinclairová!

Mělo to být překvapení. Pro mne však nebylo tak velké.

Ona byla přece tím ţolíkem ve hře, jediným aktérem, který
mohl tu větrnou smršť zastavit.
V prvním okamţiku vypadala jako zlá víla z pohádky,
případně jako bojovnice z fantastického filmu. Ale já uţ si
na ni zvykl. Věděl jsem, ţe nejsme nepřátelé. Měl jsem
však své pochybnosti, zda dokáţe vzdorovat tak obrovské
síle.
V srdci víru křepčili duchové děsivých tváří. Síla rotace
je tiskla k sobě a jejich tváře byly jejím účinkem protáhlé. I
jejich postavy vypadaly delší, jako láhve s dlouhými hrdly.
Stejně zdeformované byly i jejich tváře s otevřenými ústy a
očima jako protaţené ovály.
Neslyšné výkřiky?
Jestli něco takového existuje, pak tváře těch mrtvých
vypadaly, jako by křičely. Přitom nevydaly ţádný zvuk.

- 131 -
 Větrný vír uţ vlastně měl dávno uchvátit Geraldinu, ale
nic takového se nestalo, protoţe se přestal otáčet.
Dva nesmiřitelní nepřátelé najednou stáli proti sobě. Z
mého pohledu to vypadalo, jako by se navzájem měřili.
Chvíli mi trvalo, neţ jsem si všiml, ţe bouře utichla. Ještě
sice foukal vítr, ale v porovnání s tím, co se dělo ještě před
chvílí, uţ byl slabý.
Geraldina byla ke mně obrácena zády. Vítr jí rozevlál
její úbor, který vypadal jako pohřební rubáš.
Pak vytasila meče.
Dva bleskové pohyby, a v kaţdé ruce drţela jeden!
Ničemu jsem nerozuměl.
Chtěla snad bojovat meči proti duchům? Vypadalo to
směšně, ale ona to přesto chtěla udělat. Silou, kterou bych u
ní nikdy nečekal, zamávala meči a pak promluvila: „Chci,
aby byl konečně nastolen mír! Chci také, abyste vy,
duchové mrtvých, konečně dosáhli pokoje! Chci dál ţít na
svém ostrově v klidu. Minulost je pryč, nechť je tedy
konečně pohřbena. Nemá smysl ji probouzet. Tato země se
stala součástí jiné a mnohem silnější země. Není jí to k
neprospěchu. To by měli všichni pochopit!“
Duchové nereagovali. Moţná byla ta slova určena spíše
nám a já toho vyuţil k tomu, abych se postavil.
Nevěděl jsem, zda duchové její slova slyšeli, ale lidé je
slyšeli dobře.
Slyšel je i McLean, který byl volný a jako vůdce musel
jít svým muţům příkladem. Nechtěl za ţádnou cenu
vypadat jako poraţený.
Jeho cílem byl boj a on nemínil ustoupit.
Slyšel jsem ho křičet a otočil jsem se.

- 132 -
 McLean si musel při pádu poranit pravou nohu. Táhl ji
za sebou při chůzi a kulhal. Visela mu bezvládně jako kus
dřeva.
Ale McLean byl muţ, který se nevzdává. Typický
fanatik, který není schopen pochopit nesmyslnost svého
počínání a je ochoten pro svou věc poloţit ţivot.
Kulhal ke svému cíli. Slyšel jsem ho naříkat a tiše
sténat. Napřáhl ruce před sebe, jako by chtěl zadrţet
budoucnost. V jeho obličeji se mísilo zoufalství a naděje
současně. Byl celý zpocený a nedíval se ani na mě, ani na
Geraldinu, která jeho sténání slyšela také.
Otočila se k němu.
Zadíval jsem se jí do tváře.
Na krátký okamţik se zatvářila nechápavě, protoţe
nemohla pochopit, ţe někdo můţe být tak šílený a chtít se
do toho boje plést.
„Zůstaňte stát, McLeane!“ zavolal jsem.
Slyšel mou výzvu, ale nedbal jí. Kulhal dál. Prostě se
nechtěl vzdát. „Skotsko nesmí být zapomenuto. Duchové
mrtvých obyvatel mi pomohou.“ V prosebném gestu zvedl
ruce k nebi, kde se rýsovaly veliké obličeje duchů.
„Zůstaňte stát, McLeane!“
„Ne, to neudělám!“
Kulhal kolem Geraldiny a ona ho nezastavila. Nechala
ho jít vstříc zhoubnému víru. Tak sám, dobrovolně, kráčel
do záhuby.
To jsem nemohl dovolit.
Byl jsem zvyklý bránit ţivoty druhých lidí. Nedokázal
jsem zůstat stát na místě a přihlíţet nečinně, co se s ním

- 133 -
děje. Rozběhl jsem se k víru, abych tam byl dřív, neţ bude
McLean pohlcen.
Musel jsem se dostat do Geraldininy blízkosti, coţ jsem
poznal podle onoho modrého světla, které ji obklopovalo.
Projelo mnou jako elektrický proud. Byl jsem rychlý a
doufal jsem, ţe doběhnu nešťastníkovi včas na pomoc,
jenţe v tu chvíli zasáhla Geraldina. Nechtěla dovolit, abych
jako Sinclair riskoval svůj ţivot.
Pohnula rukou, levou, protoţe z té strany jsem kolem ní
běţel.
Zasvištění meče mě mělo varovat, ale všechno šlo příliš
rychle. Neţ jsem stihl uhnout hlavou před dopadajícím
mečem, zasáhl mě.
Byla to krátká sečná rána. Chladná ocel mi dopadla na
čelo. V hlavě mi zajiskřilo a pak se pode mnou podlomila
kolena.
Neupadl jsem, ale všechno jsem viděl rozmazaně a
nemohl jsem pokračovat v běhu.
„To nebylo moudré, co jsi chtěl udělat,“ slyšel jsem
mluvit Geraldinu. Její hlas zněl zastřeně, jakoby z dálky.
Ale já ho neposlouchal. Chtěl jsem zachránit McLeana,
fanatika, který chtěl za kaţdou cenu nemoţné. Viděl jsem
ho poněkud rozmazaně, jak stojí před vírem téměř na dosah
ruky.
Chtěl dovnitř.
A také se tam dostal.
Něco ho zvedlo ze země jako velký magnet. Jeho tělo se
chvíli vznášelo ve vzduchu.
Pak se ho vír zmocnil.
Uţ neměl ţádnou naději.

- 134 -
 Větrný vír ho vtáhl.
McLean odešel dobrovolně k duchům. Přál si to. Chtěl
být u spolubojovníků, ale byl ţivý a duchové mezi sebou
ţivé nestrpí.
Jeho výkřik jsem zřejmě slyšel jen ve své fantazii. Vír
se zase prudce roztočil a stoupal k nebi. Jeho síla málem
strhla i mne.
Stěţí jsem udrţel rovnováhu, ale to uţ byl vír vysoko,
vysoko mimo dosah mých rukou.
A s ním i McLean.
Nevnímal jsem bolest v hlavě. Obrátil jsem se směrem,
kde stála Geraldina, a ta na mne pokývla hlavou.
„Viděl jsi, co se s ním stalo, Johne. Nechybělo moc, a
stihl tě stejný osud.“
„Ano, já vím.“
„Oni jsou silní. Vezmou si kaţdého, koho chtějí. Stále
znovu jsou nuceni opouštět říši duchů, aby se jako bouře
proháněli nad bitevním polem.“
„To jsem viděl. Uţ to skončilo?“
Geraldina se na mě chvíli dívala svýma velkýma očima
a pak řekla: „Ne, Johne, neskončilo. Noc je dlouhá. Byl to
jen první útok. Další budou následovat. Oni nemohou
přestat.“
„Děkuji, to jsem chtěl slyšet.“

- 135 -
 I můj přítel Suko první útok přeţil. Našel jsem ho klečet
u člověka, který padl jako první za oběť kulce.
„Je mrtvý?“ zeptal jsem se.
Suko zavrtěl hlavou. „Ne, jen postřelený. Melvin Hunt
je opravdu profesionál. Kulka je v pravém rameni. Jeho
přátelé by ho měli odvézt k lékaři, aby ho ošetřil.“
Tím mě upozornil na ostatní muţe. Ti byli zvyklí
poslouchat příkazy svého vůdce a teď potřebovali někoho,
kdo by jim řekl, co mají dělat. Ti dva, se kterými si vír
pohrál, naštěstí nebyli těţce zraněni. Měli však četné
pohmoţděniny a mohli chodit jen s cizí pomocí.
Vysvětlil jsem těm muţům, ţe tady uţ nemají co hledat.
Chtěl jsem, aby nastoupili do svých aut a odjeli.
Nekladli ţádný odpor. Suko s Huntem odnesli raněného
do auta a poloţili ho na zadní sedadlo. Doufal jsem, ţe
všichni uţ konečně pochopili, ţe není dobré přivolávat zpět
minulost a napravovat ji.
Nikdo z nich neprotestoval. Neozvalo se jediné slovo
proti tomu, co jsem řekl. Cítili se poraţeni. Teď uţ
nepomýšleli na to, ţe by pouţili své zbraně.
Spokojeně jsme je pozorovali, jak nastupují do aut a
odjíţdějí.
Suko, který stál kousek ode mne, konstatoval: „Dopadlo
to lépe, neţ jsem očekával.“
„To tedy ano.“
Suko pokrčil čelo a zeptal se: „Proč jsi to řekl takovým
podivným tónem?“
„Protoţe to bude pokračovat.“
„To ti řekla Geraldina?“
„Ano, a já nemám důvod nevěřit jí.“

- 136 -
 „Je to ale opravdu neuvěřitelné, Johne, i pro mne, a to
jsem na ledacos zvyklý. Oni si přijdou v podobně větrného
víru a odnesou si oběť. Co to má znamenat?“
„V podstatě dělají to, co měli v úmyslu i ti zatvrzelí
Skotové. Ţijí v zajetí kletby a nemohou se jí zbavit. Jejich
poráţka zde v Cullodenu se usadila hluboko v jejich nitru a
ani jejich údajná zrádkyně dosud nenalezla klid.“
Zatímco jsem mluvil, pátral Suko očima po Geraldině.
Ale marně. Bylo však nepravděpodobné, ţe by odešla.
Určitě drţí stráţ ve tmě.
Pomalu se k nám loudal Melvin Hunt. Teprve aţ jsem
mu poděkoval za záchranu, jeho obličej se poněkud uvolnil.
„To nebyl ţádný mimořádný výkon pro člověka, jako jsem
já. Jenţe proti duchům není moje puška nic platná. Kromě
toho mi zvedání levé ruky působí bolest. Uţ asi nebudu
schopen přesně střílet. Nevěděl jsem, ţe se něco takového
můţe stát. Nikdy v ţivotě bych tomu neuvěřil. Je to
šokující, kdyţ se člověk na vlastní oči přesvědčí, jak
legenda oţije.“
„Máte pravdu,“ odpověděl jsem. „Pro toho, kdo se
těmito věcmi nezabývá, je to vţdycky trochu překvapení.“
„Trochu, pane Sinclaire? To je dobré, něco takového by
mi ani ve snu nenapadlo!“
„To je moţné.“
„A co se stalo s tou ţenou?“
„Ceká.“
„Kdo to vlastně je?“
Usmál jsem se. „Řekněme, ţe jedna moje vzdálená
příbuzná.“
„Sinclairová?“

- 137 -
 „Ano. McLean ji označil za zrádkyni, kvůli níţ tehdy
Skotové prohráli bitvu. Nevěřím, ţe má pravdu, protoţe
jediné, oč usilovala, byl mír. Chtěla zabránit krveprolití.“
Melvin Hunt zamrkal. „Rozuměl jsem vám dobře, pane
Sinclaire? Zrádkyně? Tehdy?“
„Ano.“
„Pak by uţ dávno měla být po smrti. Rozpadlá na
prach.“
„Vlastně ano.“
„Jenţe není, jak vidím.“
„Vidíte správně.“
Hunt učinil výmluvné gesto. „Promiňte, nechci se vás
ptát na důvody. Pokusím se to vzít tak, jak to je. Ale jednu
otázku bych si přesto dovolil. Mohu doufat, ţe útok duchů
skončil?“
„To bohuţel ne.“
Hunt polkl. „Proboha, takţe ono to přijde znovu?“
„Ano.“
Hunt zaťal pěsti a řekl: „To je strašné, co mám dělat?“
„Nechej nás tu samotné,“ vpadl mu do řeči Suko. „Věř
mi, bude to tak lepší.“
„Proč?“
„Melvine, vrať se domů. Tam budeš v bezpečí. Aţ se
bouře vrátí, tedy aţ duchové znovu zaútočí, mám-li být
přesný, nemohl bys nám stejně pomoci. Musíme se proti ní
postavit sami. Nechej to na nás.“
„A vy si myslíte, ţe je sami dva zastavíte?“
„Doufáme.“
Hunt chviličku váhal a nakonec souhlasil. „Dobrá,
vrátím se domů. Culloden musí konečně najít klid. Nechci,

- 138 -
aby se ještě někdy po obloze přehnala podobná smršť. Chci
ţít v klidu a psát své knihy.“
Suko mlčky pokyvoval hlavou.
Hunt nám popřál hodně štěstí a řekl, ţe bude všechno
pozorovat zpovzdálí. V tom mu nemohl nikdo bránit. Před
námi teď leţel těţký úkol.
Melvin Hunt zmizel v dolíku, kde nechal stát svůj dţíp.
Teprve aţ zvuk motoru v dálce dozněl, dali jsme se se
Sukem do pohybu.
„Předpokládám, ţe chceš najít svou příbuznou,“ řekl
Suko.
„Ano, máš pravdu.“
„Kde asi je?“
„Culloden je velký, ale předpokládám, ţe se ve vhodnou
chvíli zase ukáţe.“
„Aţ duchové znovu zaútočí?“
Pokrčil jsem rameny.
Cesta před námi byla volná. Před chvílí jsme měli
moţnost přesvědčit se o síle bouře. Některé stromy byly
vyrvány z kořenů a přeneseny daleko od původního místa.
Jen krvavé kaluţe zůstaly. Leskly se ve tmě jako temné oči,
hlídající kaţdý náš pohyb. Občas jsme se některé z nich
nevyhnuli, a tak jsme měli nohavice samou skvrnu.
Všechno se změnilo, i kdyţ si krajina svůj
charakteristický ráz zachovala.
Obloha ale byla jiná.
Kdyţ jsem se zastavil, zůstal stát i Suko a oba jsme
zaklonili hlavu. Pohlédli jsme vzhůru.
Bledá, sirná ţluť zmizela. Místo ní se mezi mračna
vrátila tmavě modrá, přestoţe nebyla tak jednotná jako

- 139 -
obvykle. Rýsovaly se na ní tenoučké obrysy postav, jako by
je někdo namaloval jemným štětcem.
„Ještě jsou tam,“ zašeptal jsem.
„To je od nich hezké,“ odpověděl Suko ironicky. „A
kde vězí ta tvoje Geraldina?“
„Moje Geraldina?“
„Ano, nosí přece stejné jméno jako ty.“
„Moţná je v Avalonu.“
„Jak jsi na to přišel?“
Mrkl jsem na něho, „To ti řeknu později, aţ budeme mít
víc času.“
„Později?“ podivil se Suko.
„Dočkáš se, ţivot nekončí,“ ujistil jsem ho.
„No dobře, jak myslíš, Johne. Já se jen nechci znovu
stát kopacím míčem nějakých nadpřirozených sil a doufám,
ţe to s tvou příbuznou společnými silami zvládneme.“
„Tak uţ mi s ní dej pokoj,“ řekl jsem podráţděně.
„Ty jí nevěříš?“ nedal se odbýt.
Zastavil jsem se a pozorně zkoumal oblohu. Změny
pokračovaly dále. Postavy mezi mraky se pohybovaly jako
hadi, měnily podobu a nabývaly nových tvarů. Bitevní pole
mi připadalo ještě pustější neţ ve chvíli, kdy jsem přišel.
Nevěděl jsem, co ten dojem vyvolalo. Moţná to bylo tím,
ţe se ochladil vítr, nebo tím, ţe odjeli McLeanovi stoupenci
a nebyla tu ani Geraldina.
Ale i to se změnilo.
Nebe nad námi se zase vyklenulo, nebylo uţ tak ploché
a hladké. Vy dulo se do odváţné klenby jako tenké sklo,
vyfouknuté zručným sklářem.
Uţ to začíná!

- 140 -
 Zadrţel jsem dech a po zádech mi přeběhl mráz.
Kaţdým okamţikem jsem čekal nový útok. Hledal jsem
očima Geraldinu, ale tu nebylo vidět. Zato se znovu ozvalo
to známé vytí a kvílení. Do toho zaznívalo praskání, jako
kdyţ si obr protahuje dlouhé prsty.
Schylovalo se k bouři.
Mraky se daly do pohybu, zastínily čistou oblohu a
vystřídaly kompaktní plochu, která se nám ještě před chvílí
klenula nad hlavou.
Vzduch byl cítit bouřkou a násilím. Dostavily se první
poryvy větru. Drţeli jsme se se Sukem vzájemně, aby nás
vítr nestrhl a neoddělil. Náš pohled byl stále namířen
vzhůru, v mracích jsme hledali postavy.
A ony přicházely.
Obrovští duchové, kteří vypadali jako velké průzračné
bytosti, podobné monstrózním rybám s otevřenými
tlamami.
Byla to hrůza!
Bouře se k nám blíţila. Orkán z jiného světa, před
kterým se nezastavila jen jediná bytost. Byla to Geraldina
Sinclairová, která se zjevila jako jezdkyně mezi dvěma
přízraky a nechala se jimi unášet.
Ne, nenechala.
Bojovala s nimi několika meči najednou a její výkřiky
doléhaly aţ k nám.
Pak uţ vítr strhl i nás dva!

- 141 -
 Něco mě uhodilo do krku. Byla to Suková pravá bota.
Oba jsme letěli vzduchem, neschopni ovládat své údy.
Bouře si s námi dělala, co chtěla. Táhla nás za sebou,
chvíli nás sráţela dolů, aby nás v příštím okamţiku zase
vynesla vzhůru. Pohrávala si s námi jako s útrţky papíru.
Neodvaţoval jsem se podívat, v jaké hloubce pod námi
je pevná země. Vítr mi rval vlasy z hlavy. Bičovaly mi
obličej. Vůbec jsem měl pocit, jako by mi ţivly hodlaly
rozlámat všechny kosti v těle.
Viděl jsem těsně před sebou ony tajemné bytosti,
studené jako led, které se po mně sápaly. Ale to všechno
byl jen zrakový vjem. Byly tu a zároveň nebyly. Cítil jsem
je jako ledový dech a dokonce i kříţek na mém krku byl
studený jako kus ledu.
Po mé pravé straně se vznášel Suko. Jeho pohyby byly
stejně pomalé jako moje. V této situaci jsme toho nemohli
moc dělat. Proti takovým soupeřům jsme nemohli pouţít
ţádné zbraně.
Nebyli jsme uţ v našem světě, byli jsme strţeni do světa
duchů a pravděpodobně jsme právě nasedli hrobníkovi
přímo na lopatu.
A pak jsem uviděl záblesky, zář a světelný oblak. To
byla ona. Přijela na bouři. Ta, kterou označili za zrádkyni,
se teď změnila v bojovnici. Já i Suko jsme viděli, jak
dokonale ovládá své meče, oháněla se na několik stran
současně. Meče se bořily do průsvitných těl duchů.
Geraldina stála vzpřímeně a neúnavně se bránila proti
útokům ze všech stran.

- 142 -
 Zato já a Suko jsme byli unášeni bouří, aniţ bychom se
mohli zachytit pevného bodu. Stali se z nás ubozí statisté a
vypadalo to, ţe to tak zřejmě zůstane aţ do konce.
Ale mýlili jsme se.
Geraldina se najednou zjevila přímo před námi. Díval
jsem se jí do tváře, v níţ se zračila téměř zvířecí divokost.
Cop jí vlál ve větru téměř kolmo k hlavě a já věděl, ţe ode
mne něco chce.
„Tvůj kříţek, Johne!“
Nebyl jsem schopen mluvit, mohl jsem jen naznačit
přikývnutím, ţe jsem ji slyšel.
Geraldina mou odpověď přijala a vsunula mi svůj meč
pod šaty. Cítil jsem studenou ocel na těle a znovu jsem se
podivil, s jakou přesností dokázala s tak těţkou zbraní
zacházet.
Chtěla si vzít můj kříţek, ale vtom na mě shora dopadlo
mrtvé tělo. Byl to McLean, v jehoţ křídově bílém obličeji
se zračila hrůza.
Pod tíhou nárazu jsem nekonečně dlouho klesal k zemi,
pak se mne znovu zmocnil vítr a vynesl mne nahoru. Slyšel
jsem zlostný výkřik, zavřel oči a najednou jsem měl pod
nohama pevnou zem. Spadl jsem tak rychle, ţe jsem to
sotva postřehl.
Zem pod nohama?
Ta země, která kolem sebe šířila pach vyvřelé krve?
To všechno jsem měl cítit, ale necítil. Cítil jsem něco
jiného, něco svěţího jako rozkvetlou louku a z dálky jsem
slyšel hlas Geraldiny Sinclairové.
„Brána je otevřena. Vracím se na ostrov. Navţdy.
Duchové uţ se nevrátí. Bitva skončila. Našli svůj klid.“

- 143 -
 Avalon? Slyšel jsem dobře? Copak nestojím na
bitevním poli v Cullodenu, ale na Jabloňovém ostrově, tedy
v Avalonu?
Muselo tomu tak být, protoţe tu omamnou vůni jsem
necítil poprvé. Kromě toho mi Geraldina Sinclairová o tom
ostrově řekla. Avalon se stal jejím domovem a ona se tam
vrátila. Teprve aţ jsem si toto všechno uvědomil, byl jsem
schopen zase jasně myslet a rozhlédnout se kolem sebe.
Duchové mrtvých uţ tu nebyli. Spojili se v jediný mrak
a Geraldina stála před ním. Probodávala mrak meči, trhala
ho na kusy. Zvítězila. Kdyţ dokonala své dílo, obrátila se
ke mně.
Najednou stála těsně přede mnou a usmívala se.
„Nalezla jsem svůj klid. Zůstanu tady, uţ se nemusím
vracet. Culloden zůstane v paměti lidí takový, jaký byl.
Konečně se mi po tolika marných pokusech podařilo
dosáhnout míru. Ale někdy se vyplatí čekat. Sbohem, lovce
duchů, sbohem, Synu světla...“
To bylo její rozloučení. Jenţe já se nechtěl rozloučit.
Natáhl jsem po ní ruce a chtěl ji zadrţet, ale sáhl jsem do
prázdna.
Byla uţ daleko a vzdaloval se mi i tajemný svět
Avalonu.
To, co jsem proţíval, bylo velmi mimořádné. Celé okolí
postupně mizelo a já zůstal sám. Je to těţké popsat.
Stál jsem sám a viděl ji mizet. Její postava se'
zmenšovala, aţ nakonec vypadala jako malá panenka.
Naposledy mi zamávala a byla pryč.
Geraldina Sinclairová očistila své jméno a mne tady
zanechala s přáním všeho dobrého.

- 144 -
 „Ano, Geraldino, sbohem,“ zašeptal jsem. Při tom mi
projelo celým tělem mrazení, od nohou aţ po hlavu, a
teprve jemné poplácání po rameni mne z toho sna
probudilo.
Usmíval se na mě můj přítel Suko. „Tak co, uţ jsi zase
na zemi?“ zeptal se.
„Ano, ale jak to myslíš? Byl jsem snad pryč?“
„To já nevím.“
„Avalon,“ zašeptal jsem a rychle se podíval na zem.
Ţádné krvavé kaluţe jsem neviděl. Vsákly se zase do půdy.
Nebe nad námi bylo nádherně čisté. Mračna zmizela a
hvězdy zářily jako diamanty.
„Říkal jsi Avalon?“ tiše se zeptal Suko.
„Ano.“
„Proč zase Avalon?“
„Byl jsem tam. Jen kratičký okamţik. Snad vteřinu,
moţná minutu, nevím přesně. Ale Geraldina otevřela bránu
a vešla jako vítěz. Duchové uţ nejsou a uţ nikdy nepřijde
bouře. Culloden je a zůstane minulostí, Suko.“
Přikývl. „Proto jsi vypadal, jako bys byl světelné roky
daleko a přesto tady. Myslel jsem, ţe se rozplyneš.
Obklopila tě stejná modrá záře jako Geraldinu.“
„Ach, Geraldina. Rád bych se toho o ní dověděl
mnohem víc.“ Povzdechl jsem.
„Váţně?“
„Váţně.“
„I ona je součástí minulosti. Měl bys to tak nechat,
Johne.“

- 145 -
 „Tady ano,“ zašeptal jsem. „Ale moţné je, ţe znovu
vstoupím na Jabloňový ostrov. Vzpomeň si na Nadine
Bergerovou a na tajemný grál. Je tam také.“
„Máme tu mrtvého,“ řekl Suko. Tou odpovědí mě vytrhl
ze snění a vrátil do holé reality. Mrtvý neleţel daleko. Byl
ztuhlý, zmrzlý a v jeho otevřených očích se leskly zamrzlé
slzy.

Odnesli jsme Geralda McLeana k Melvinovi Huntovi.

Čekal nás s horkým čajem, za coţ jsme mu byli vděční.
Potřebovali jsme se zahřát.
Ale nechtěli jsme se dlouho zdrţet. Museli jsme se
vrátit do Tomatinu, kde určitě měli márnici, abychom tam
mohli uloţit mrtvého Geralda McLeana.
„Na tento záţitek nikdy nezapomenu,“ řekl Mel.
„Takové věci se člověku vryjí do paměti, o tom vás
ujišťuji.“
„Ale udělejte pro nás něco,“ poţádal jsem ho.
„Jistě. Co to má být?“
„Nepište o tom v ţádné ze svých knih.“
„Dobrá, nenapíši. Stejně by mi to nikdo nevěřil. Jsem
historik a raději se drţím skutečností. Nebo snad... Vy dva
jste snad někdy zaţili nějakou bouři související s útokem
duchů?“

- 146 -
 Jako bychom se dohodli, oba zároveň jsme se Sukem
zavrtěli hlavou. A přítel se zeptal: „Útok duchů? O něčem
takovém jsem nikdy neslyšel. Ty ano, Johne?“
„Ne. Co by to mělo být?“
Všichni tři jsme se zasmáli na důkaz, ţe si rozumíme...

KONEC

- 147 -