Neuvěřitelné a záhadné příběhy Jasona Darka

PACH SMRTI

PROLOG

Když je po dlouhém pronásledování konečně dopadli, prosili,

aby je nezabíjeli. Chtěli zemřít jiným způsobem.
Přáli si být zazděni zaživa. Splnili jim jejich přání, aniž by
tušili, jaké děsy tím konzervují. Jen málokdy byla moc
Baphomethových templářů natolik podceněna jako v tomto
případě.
O stovky let později se tento čin vymstil strašlivým způsobem.
Ti, kteří byli tehdy zazděni v hrobce, opustili své temné skrýše a
s nimi se dostal na světlo boží i pach smrti...

O půlnoci jsem zaslechl výkřik!

Tak strašný a pronikavý, jakého je schopen jen člověk, nacházející
se v nejhorším ţivotním nebezpečí.
Ten výkřik mě vytrhl z hlubokého spánku. Podobal se
poplašnému tónu sirény a já reagoval jako dobře vycvičený voják.
Prudce jsem se zvedl na posteli, na chvíli zůstal sedět a pak jsem
rozsvítil malou lampičku.
Světlo se vzneslo ke stropu, kde vytvořilo světlý kruh. Dopadlo i
na nedovřené dveře, na které jsem se podíval a pak vyskočil z
postele.
Zdálo se mi, ţe jsem za nimi zahlédl něco mihotavého, co měnilo
barvy a prosvítalo škvírou ve dveřích do loţnice.
Byla to mihotavá zář, podobající se ohni!
Oheň? Ţe by hořel můj byt? To přece nebylo moţné, vţdyť bych
musel cítit kouř a slyšet praskání plamenů.
Kdyţ jsem otevřel dveře, byl jsem vyzbrojen dvěma ze svých
zbraní. Svou berettou a stříbrným kříţkem na hrudi. Sešel jsem do
přízemí, obrátil se doprava, kde byl obývací pokoj, a uviděl oheň.
Bylo to hotové plamenné peklo. Tiché, nebezpečné plameny,
šlehající do výšky a vyplňující celou místnost. Všude, kam jsem se
podíval, samé plameny.
Tančící, kroutící se, od tmavočervených aţ po světleţluté, někdy
aţ bílé - a výkřiky!
Někdo křičel. Znělo to tak strašně opravdově. Ale původce toho
křiku jsem neviděl.
Ukrýval se v tom plamenném pekle.
Plameny byly husté, ale zároveň průhledné, takţe jsem za nimi
viděl svůj nábytek, který stál v pokoji na obvyklém místě a nehořel.
Přelud, halucinace? Chce mě někdo jen vystrašit?
Nic takového. Byl tu poţár, skutečný poţár, ale nebyly to
normální plameny. Tyto zde byly nabity magickou energií. Plameny
bez ničivé síly, které nevydávaly ţádný ţár. Oheň, který se řídil
jinými zákonitostmi, oheň, který sice byl schopen ničit, ale jen určité
věci.
Ale kdo to křičel?
Nikoho jsem neviděl, zatím. Kdybych to chtěl zjistit, musel bych
se vrhnout do plamenů. Bylo by to riskantní, protoţe jsem netušil, co
se stane, i kdyţ jsem uţ věděl, ţe nevydávají ţádný ţár.
Proto mě i tak stálo velké sebezapření, abych vkročil do
obývacího pokoje. Nervy mi vibrovaly, v mysli mi vyvstávaly různé
představy a já byl rád, ţe mám u sebe svůj kříţek, na který se mohu
spolehnout.
A skutečně, kříţek mi vytvořil v plamenech úzký průchod, kterým
jsem mohl vejít do pokoje. Připadalo mi, ţe se tu něco změnilo,
přestoţe na první pohled bylo všechno stejné.
Ani jediný kus nábytku nebyl zuhelnatělý, spálený, dokonce ani
trochu poškozený. Všechno stálo na svém místě, jen zahaleno v moři
tichých plamenů.
Kdo to křičel? A kdo to teď ke mně vysílá naříkavé a prosebné
tóny? Musím to zjistit. Kdyţ jsem došel doprostřed pokoje, dostal
jsem najednou hrozný strach. Všiml jsem si, ţe skříň, kde jsem
schovával své ,zbraně' nevyčíslitelné ceny, byla otevřená.
Stál tam tmavý grál, kalich s ohnivou koulí Seherina Tanitha.
Vypadal úplně jinak, přestoţe se zlatě leskl a koule byla tmavě
červená jako obvykle. V tu chvíli jsem pochopil, ţe ohniskem poţáru
byl ten pohár. Hořel tu proto, ţe mne měl na něco upozornit. V
kalichu se zračila muţská tvář.
Tvář s bradkou, jejíţ ústa byla otevřená a jazyk vyplazený.
Tak to byl původce toho křiku, při němţ mi tuhla krev v ţilách.
Připadalo mi, ţe obličej, grál i koule splývají. Tvořily jednolitý
celek, prolínaly se, a proto byla tvář v obrysech kulatá.
Dostal jsem křeč do ţaludku. Jako by mě uhodila neviditelná pěst.
Znal jsem tu tvář.
Ten člověk, jehoţ rysy se zobrazily v kalichu, byl jiţ stovky let
mrtev, ale znovu se zrodil ve mně.
Jmenoval se Hector de Valois.

Stál jsem tam a po zádech mi běhal ledový mráz. Připadal jsem si

směšný, oblečen v pyţamu. Díval jsem se upřeně na grál a do tváře
Hectora de Valoise, který ten grál kdysi vlastnil a znal jeho tajemství.
Zato mně zůstávalo stále skryto.
To on křičel.
Ten mrtvý křičel a naříkal. Člověk, jehoţ duch přicestoval z
onoho světa, aby mi ukázal svou tvář.
 Proč tak křičí? Proč je jeho muţný, hranatý obličej plný hrůzy?
Trpí snad nějakou vnitřní bolestí, kterou já nemohu cítit?
Jediný logický závěr, ke kterému jsem dospěl, byl, ţe mě Hector
chce varovat.
Musel jsem se přinutit jít k němu blíţ. Řetízek s kříţkem jsem si
přetáhl přes hlavu a on mě dál vedl mezi plameny. Přestoţe mě
obklopovaly ze všech stran, neublíţily mi!
Po několika krocích jsem uţ stál u temného grálu, ale ještě jsem se
ho neodvaţoval dotknout. Kdyţ jsem k němu vztáhl ruce, viděl jsem,
ţe se
chvějí. Připadal mi tak cizí, tak nedotknutelný, jako by byl pro
mne nedosaţitelný.
Obličej Hectora de Valoise se začal chvět. Jeho ústa sebou
zaškubala, rty se najednou stiskly. A současně přestal křičet.
Oheň však zůstal.
A potom něco říkal, pohyboval rty. Ačkoliv jsem neslyšel ţádné
zvuky, přesto jsem vnímal jeho slova. Napadlo mi, ţe mi jeho slova
zprostředkovává kříţek.
„Proklatí, kteří byli zazděni v hrobce, ti proklatí z hrobky
přijdou...“
Opakoval jen ty dvě věty. Musely být pro Hectora de Valoise
mimořádně důleţité.
Vyptával jsem se, chtěl jsem vědět víc, ale nedostal jsem
odpověď. Ještě naposledy svá slova zopakoval a potom jeho tvář
znenadání zmizela.
I plameny zmizely. Můj byt leţel přede mnou takový, jaký
vţdycky býval.
Ani stopa po ohni, ţádný křik, jen můj zrychlený dech. Chvíli mi
trvalo, neţ jsem se uklidnil. Opatrně jsem uchopil temný grál, vrátil
se a usadil se v křesle s drahocenným dědictvím v klíně.
Červená koule přesně zapadala do otvoru. Kdyţ jsem se do ní
zadíval, neviděl jsem nic neobvyklého kromě tajemného temného
nitra.
Proklatí z hrobky!
I kdyţ jsem si lámal hlavu sebevíc, došel jsem k závěru, ţe jsem ta
slova slyšel dnes poprvé. Co za tím asi vězí? Jaké tajemství se za tím
výrazem skrývá?
Co o tom ví Hector de Valois a proč mě dnes v noci tak zvláštním
způsobem varoval? Něco se mi stane, tím jsem si byl jist.
Temný grál mi však uţ ţádnou odpověď nedal. V bytě nezůstaly
ţádné stopy po poţáru či kouři. Všechno bylo tak normální, aţ mě to
děsilo.
Přemýšlel jsem o těch výkřicích. Byly tak pronikavé a naléhavé,
ţe jsem je určitě neslyšel jen já sám.
Můj kolega a přítel Suko bydlel vedle. A jednou z jeho předností
byl velice jemný sluch. Chtěl jsem vědět, zda i on ty výkřiky slyšel.
Proto jsem grál postavil zpět do skříně, zamířil k telefonu a zavolal
Suka.
Ovšem, ţe jsem ho vzbudil. Ale jeho hlas nezněl ani trochu
nabručeně.
„Můţeš přijít ke mně?“ zeptal jsem se.
„Proč? Mám ti jít zazpívat ukolébavku?“ zazněla jeho odpověď
poněkud uštěpačně.
„Ne, ale chci ti něco vyprávět.“
„Jen ţádné hrůzostrašné historky, na ty nemám náladu.“
„Neboj se.“
Suko se dostavil v běţeckém úboru. V pyţamu by si zřejmě
připadal směšně.
„Sedni si,“ vyzval jsem ho.
„Bude to trvat dlouho?“
„Je to moţné. Chci se tě zeptat, jestli jsi před chvílí něco slyšel?“
„Jak to myslíš?“
„Myslím výkřiky. Pronikavé, děsivé, jako kdyţ se člověk nachází
ve smrtelném nebezpečí.“
Inspektor Suko pokrčil čelo, pak zavrtěl hlavou. „Promiň, Johne,
ale to bych ti snad dal vědět. Nic takového jsem neslyšel.“
„To jsem si myslel.“
„Proč se ptáš?“
„Protoţe mě ty výkřiky probudily a protoţe tady u mě v pokoji
hořelo.“
„Aha. Takţe u tebe hořelo?“
„Ano.“
 Vstal a poloţil mi ruku na čelo. „Poslechni, máš ty všech pět
pohromadě?“
„Mohu tě ujistit, ţe naprosto. Kdyţ ti říkám, ţe tu hořelo, tak tu
hořelo. A kromě toho jsem slyšel výkřiky.“ Vypověděl jsem Sukovi,
co přesně jsem zaţil, a tentokrát uţ nic neříkal. Po chvíli mlčení se
mě zeptal: „A to, co jsi mi teď řekl, je holá pravda?“
Vstal jsem, zamířil ke skříni a nalil si sklenici whisky. „Ano, nic
jsem nevynechal a nic jsem si nepřimyslel.“ Se skleničkou v ruce
jsem se k němu obrátil. „Proklatí z hrobky, Suko, uţ jsi to někdy
slyšel?“ Ne1“
I kdyţ Suko odpověděl bez přemýšlení, věřil jsem mu. „Tak se
zítra o to začneme zajímat.“ řekl jsem. „Můţeme tím pověřit našeho
nového kolegu.“
„Basila Hartforda?“
„Jistě, koho jiného?“
„Nejsem proti,“ řekl Suko a zvedl se k odchodu. „Jen by mě
zajímalo, jak na to sir James přišel, ţe nám má toho chlapíka
přidělit.“
Pokrčil jsem rameny. „Pokud vím, jde o něco jako protekční dítě.“
„V jakém smyslu?“
„Jeho rodiče jsou velká zvířata. Rodina Hartfordova je pojem.“
„Jak dlouho u nás zůstane?“
„Nemám tušení. Ale myslím si, ţe to nevydrţí déle neţ měsíc.“
Suko uţ stál u dveří, kdyţ řekl: „Ale stejně mi není jasné, proč ho
dali zrovna k nám. Yard je přece obří podnik. Mohl si vybrat ze
spousty jiných míst. A oni ho dají zrovna k nám! To je opravdu
divné. Ale já jsem nic neříkal. Dobrou noc.“
„Dobře se vyspi.“
Ani já uţ jsem o Sukových slovech dlouho nepřemýšlel. Mnohem
víc mě zajímali ti prokletí z hrobky.
Kdo jen to můţe být a v jakém vztahu jsou k Hectorovi de Valois?

Basil Hartford pozval Glendu Perkinsovou do malé restaurace, ve

které podávali fantasticky upravené rybí pokrmy. Bylo tam jen šest
stolů. Jídelna vypadala jako z dob secese. Tomu odpovídal i nábytek
a textilní tapety.
„Jste velmi milý, pane Hartforde,“ řekla Glenda Perkinsová a
poděkovala pokývnutím hlavy, kdyţ jí nový kolega přisunul ţidli.
„Prosím vás, Glendo, neříkejte mi pane Hartforde. Jmenuji se
Basil.“
„Děkuji, Basile.“ Glenda si našeho nového kolegu prohlédla a
konstatovala, ţe je přitaţlivý.
Vypadal velmi muţně. Měl ostře řezaný obličej, ale nevypadal
přitom hranatě ani chladně. Nos měl rovný, černé vlasy měl mírně
prošedivělé, učesané po jedné straně na pěšinku. Obočí měl pěkně
klenuté a jeho rty vypadaly, jako by se neustále usmívaly. Moţná by
mu slušela opálenější pleť, ale loni v létě skoro nesvítilo slunce. Jaro
přešlo přímo v podzim a ten sebou přinesl prudké bouřky. Bohuţel
zahynulo i dost lidí.
Objevila se mladá servírka a zeptala se jich, jestli si uţ vybrali.
Basil Hartford se k ní obrátil a ona pod pohledem jeho zelených očí
zčervenala.
„Dáte si skleničku šampaňského, Glendo?“
„Ráda.“
„Dobrá, tak nám přineste dvě.“
„Hned to bude, pane.“
„Líbí se vám tady, Glendo?“
„Velmi. Připadá mi to tady tak trochu jako za dob našich
babiček.“
Glenda se poněkud rozpačitě usmála. Stalo se jí totéţ co servírce.
Pod pohledem pronikavých očí svého společníka mírně zčervenala.
„Ano, je to tu báječné,“ odpověděl. „Vlastně vděčím náhodě za to,
ţe jsem tu restauraci objevil. Začalo pršet a já se chtěl někde schovat,
protoţe jsem neměl deštník, a skončil jsem tady. Okamţitě se mi
tady zalíbilo. Byl jsem touhle restaurací okamţitě okouzlen.“
Číšník jim přinesl skleničky perlivého šampaňského. Servírka jim
přinesla jídelní lístky v tmavočervených deskách.
Glenda si se svým novým kolegou přiťukla.
Kdyţ sklenice cinkly, Basil Hartford řekl: „Na mou krásnou
kolegyni. Nikdy bych si nepomyslel, ţe v Yardu, coţ je, jak známo,
podnik škrobených sucharů, najdu takovou ţenu jako vy, Glendo.
Máte můj kompliment.“
„Tak zlé to zase není,“ namítla Glenda. „To říkáte vy, ale lidi si
myslí něco jiného.“
Basil odloţil sklenici. „Chutná vám, Glendo?“
„Ano, je fantastické.“
„Tak to vás čeká ještě lepší překvapení, aţ nám přinesou jídlo.
Vyberte si, na co máte chuť.“
Glenda otevřela jídelní lístek. „Propána, je toho tolik.“
„Ne, porce nejsou příliš velké.“
„Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem jen říct, ţe nevím, co si
vybrat z tolika pokrmů. Všechno to vypadá velice lákavě.“
„A taky to tak chutná.“
Glenda se nakonec rozhodla pro telecí játra na houbách, které byly
pochopitelně čerstvé.
Basil Hartford přikývl. „To jste si vybrala velmi dobře. Dám si
totéţ.“
„Kdyţ myslíte.“
„A jaké víno máte ráda, Glendo?“
„Prozatím mi stačí šampaňské. Kromě toho musím dbát na
postavu.“
„Ta uţ nemůţe být lepší.“ Basil Hartford se pousmál tak trochu
jako Roger Moore. Zvedl přitom levé obočí. Vypadalo to, jako by to
měl nastudované.
Glenda nevěděla, co si má o novém kolegovi myslet. Šla s ním na
večeři, protoţe se o něm chtěla dozvědět víc. Teď uţ věděla, ţe má
Basil Hartford velmi dvorné chování a ţe dovede být velice
šarmantní. Ale zatím nenahlédla pod povrch. Připadal jí příliš
uhlazený a sebejistý. Jako policistu si ho uměla jen stěţí představit.
„A předkrm si dáte?“ přerušil jeho hlas Glendiny myšlenky.
Vzhlédla a automaticky přikývla.
„Mohl bych vám něco doporučit?“
„Budu ráda.“
„Doporučuji tedy telecí filety. Servírují je tady s vynikající
marinádou a chutnají výtečně. Měla byste je určitě ochutnat.“
„Kdyţ to říkáte vy.“
 Basil Hartford objednal.
Kouřil doutník. Modrý kouř se mu vznášel nad hlavou. U dvou
stolů seděli další čtyři hosté. Z reproduktorů se linula tichá hudba.
Od vedlejšího stolu k nim dolehlo cinknutí sklenic, jak si hosté
přiťukli.
Panovala tu příjemná atmosféra. Basil se díval na Glendu
Perkinsovou přes plamen svíčky a uznale se usmíval.
„Co je?“ zeptala se.
Tiše se zasmál. „Víte, o čem přemýšlím? Asi ne, proto vám to
řeknu. Určitě jste zvědavá, proč chci být policistou.“
„To tedy jsem, Basile.“
„To je úplně jednoduché, Glendo. Rozhodl jsem se, ţe po
ukončení právnické fakulty začnu ještě jednou od začátku. Mohl
jsem si vybrat nějakou vysokou funkci, ale chtěl jsem poznat
Scotland Yard od základů. Své důvody jsem projednal s rodinou.“
Glenda přikývla a upila šampaňského. „Vaše rodina je pro vás
velmi důleţitá, ţe?“
„Máte pravdu. Musím na ni brát ohledy. Patříme ke
starousedlíkům. Kaţdý v našem klanu má svůj úkol. Naše rodina se
rozhodla slouţit vlasti. Její členové uţ zastávají všemoţné důleţité
funkce, chybí jen policie a exekutiva. A tu mezeru jsem se rozhodl
zaplnit já.“
„Jak dlouho u nás hodláte zůstat?“ zeptala se Glenda.
Basil Hartford se tiše zasmál. „To vám neřeknu. Bude záleţet na
tom, jestli o mne budou vaši kolegové stát.“
„Proč by neměli?“
„Já nevím, jak o mně smýšlejí.“
„To vám zase neřeknu já. Zatím jsme o vás nemluvili.“
Basil Hartford se na Glendu nedůvěřivě podíval, ale neţ stačil
něco odpovědět, přinesl jim vrchní předkrm. Glenda se usmívala,
kdyţ uviděla na tenko nakrájené plátky masa.
„K tomu se hodí lehké bílé víno, Glendo.“
Glenda si povzdychla. „Přemluvil jste mě.“
Basil Hartford objednal suché francouzské, které jim vrchní
otevřel u stolu.
Glenda konstatovala, ţe nepřeháněl. Telecí plátky byly skutečně
vynikající. A k tomu výtečné víno jako v nejvyšší cenové skupině.
Navázali na svůj předchozí rozhovor aţ po předkrmu. Hartford
nezapomněl, o čem hovořili. „Tak co, co si o mně myslí vaši
kolegové?“
„Ještě jsme o vás nemluvili!“
„Glendo, prosím vás! Já vím, ţe o tom nechcete mluvit.“
Glenda se opřela do opěradla. „Pozval jste mě snad proto, abyste
mě vyslýchal?“
Hartford se na ni udiveně podíval. „Ne, jak jste na to přišla?“
„Podle vašich otázek.“
Hartford si odkašlal. „Pokud jsem u vás opravdu vzbudil ten
dojem, pak vás prosím o odpuštění. To jsem vůbec neměl v úmyslu.
Ale myslím, ţe je přirozené, ţe chci vědět, s jakými lidmi budu pra-
covat. Konec konců jsou to dva známí vyšetřovatelé Scotland Yardu
- John Sinclair a Suko. Proto bych rád věděl, jak s nimi mám jednat.
Rozumíte?“
„Ovšem. K tomu vám mohu říct jen to, ţe já s nimi vycházím
dobře.“
„Slyšel jsem. Dalo by se říct, ţe jste sehraný tým.“
„Ano, je to tak.“
„Berou vás někdy také do akce, nebo děláte jen kancelářskou
práci, Glendo?“
„Obvykle jen kancelářskou práci.“
„Jaký je váš vztah k Johnu Sinclairovi?“
„Uţ mě zase vyslýcháte.“
Hartford se zasmál. Glendě připadal jeho smích falešný.
„Nezlobte se, Glendo, já se tomu prostě nedokáţu ubránit. John
Sinclair je známá osobnost.“ Po těch slovech se Hartford napil a vá-
lel víno po jazyku.
„Zítra ho poznáte sám, tak se ho zeptejte. Určitě vám dá správnou
odpověď.“
„To doufám. Stejně tak doufám, ţe mě on i jeho kolega Suko
přijmou bez předsudků.“
„Tím jsem si naprosto jistá. Znám je oba uţ velmi dlouho. Dávají
kaţdému člověku šanci.“ Glenda se zvedla. „Omluvíte mě na chvíli,
Basile?“
 „Ale jistě.“
Povstal také a doprovázel Glendu pohledem, kdyţ vešla do dveří
na dámskou toaletu.
Měla na sobě dnes modré pleteninové šaty přiléhající k tělu, se
zvonovou sukní.
Sešla po schodech a zastavila se před velkým zrcadlem. Chtěla se
trochu osvěţit, ale kdyţ se sklonila nad umývadlo, zaváhala.
Něco ji vyrušilo.
Byl to jakýsi podivný pach. Obvykle to na toaletách vonělo
mýdlem a parfémem, ale tady ne. Bylo to tu velmi divně cítit.
Pronikavě, jakoby hnilobou.
Glenda se rozhlédla kolem.
Neobjevila však nikoho, kdo by mohl ten pach vydávat. Hniloba,
ano, byl to hnilobný pach mrtvolného rozkladu.
Glenda vytáhla malý parfém, který nosila v kabelce a mírně se jím
postříkala, aby ten odporný pach překryla. Nepatřila mezi ţeny, které
se voněly tak, ţe kdyţ šly, táhl se za nimi oblak pronikavé vůně, ale
v této chvíli to povaţovala za nutné.
Parfém skutečně mrtvolný pach překryl.
Kdyţ se vrátila ke stolu, Basil znovu dvorně povstal a řekl: „Za
chvíli nám přinesou hlavní chod.“
„To je prima,“ odpověděla Glenda.
„Jak vám chutnal předkrm?“
Glenda se usadila. „Byl výtečný.“
„V tom případě jsem si jist, ţe hlavní chod se vám bude také
líbit.“
Pak uţ jim vrchní přinesl telecí játra. Zručně je naservíroval na
talíře, polil přírodní šťávou a krouţivými pohyby nabíral houbičky a
obkládal jimi telecí játra.
Jako přílohu servíroval jemnou bramborovou kaši, popřál jim
dobrou chuť a ponechal je o samotě.
Kdyţ Glenda ochutnala, musela přiznat, ţe jídlo je opravdu
výtečné. Basil Hartford objednal další láhev francouzského
červeného vína.
Znovu si přiťukli. „Na naši dobrou spolupráci,“ řekl s úsměvem.
„Ano, to je i mé přání,“ odpověděla Glenda.
 „A na to, aby se z nás stali přátelé,“ dodal Basil.
Glenda tentokrát odpověděla zdrţenlivě: „To se časem ukáţe.“
Při jídle moc nemluvili. Byl by to býval skoro hřích, protoţe jídlo
bylo opravdu velice chutné. A přílohy se k němu skvěle hodily.
Houbičky byly příjemně křupavé a pikantní.
Víno bylo skutečně fantastické. Těţké, ale chuťově vynikající.
Bylo v něm skryto tolik energie, ţe Glenda cítila, jak se jí po těle
rozlévá teplo, jak jí ohřívá krev a stoupá do hlavy. Uvědomila si, ţe
ho nesmí vypít moc. Atmosféra v této restauraci měla v sobě cosi
ostrovního. Ten, kdo tu seděl, úplně zapomněl na vnější svět.
S velmi příjemným pocitem zaplněného ţaludku se Glenda
zaklonila a opřela zády do opěradla.
„Jak se cítíte?“ zeptal se její společník.
„Dobře, velmi dobře. Nejsem přejezená, ale sytá.“
„To jsem rád.“ Hartford se spokojeně usmíval. Ať uţ to bylo
vínem, či jeho osobním šarmem, zapůsobil na Glendu její nový
kolega, který u nich měl nějakou dobu zůstat, velmi pozitivně.
„Mají tu i pohádkové dezerty,“ pronesl Hartford svůdně.
Glenda se zasmála a sáhla po sklenici. „To vám ráda věřím,
Basile, ale musím vám upřímně říci, ţe uţ do sebe nic nedostanu.“
„Škoda.“
„Moţná někdy jindy.“
„Znamená to, ţe vás zase někdy smím pozvat?“ zeptal se Basil.
„Řekla jsem moţná.“
„Promiňte, ale řekne-li ţena moţná, znamená to téměř vţdy
určitě.“
Glenda se na Hartforda udiveně podívala. „Jak jste na to přišel,
Basile?“
„Ze zkušenosti.“
„To si dovedu představit,“ poznamenala Glenda.
Basil zavrtěl hlavou. „Do té zkušenosti zahrnuji i teoretické
poznatky.“
„To vám mám věřit?“
„Měla byste.“
Glenda se chtěla znovu napít, přičichla ke skleničce a najednou
znervózněla. Znovu ten podivný pach!
 Pach hrobky, rozkladu...
Odsunula sklenici, aniţ by se napila a Hartford si toho
samozřejmě všiml.
„Nechutná vám to víno, Glendo?“
„Ne, to není tím.“ Pokrčila rameny. „Něco mi stoupá do nosu.“
„A co?“
„Ale nic. Moţná jsem se tentokrát moc navoněla. A parfém se
zřejmě mísí s vůní vína.“
Na to Basil přikývl. „To se opravdu můţe stát. Jen doufám, ţe to
nezasáhlo i váš jazyk.“
„V tom ohledu můţete být klidný.“
„Nechci vás přemlouvat, Glendo, ale myslím, ţe bychom mohli
náš večer zakončit v malém baru, co říkáte?“
Glenda počítala s tím, ţe s něčím podobným přijde, proto si
přichystala odpověď předem. „V podstatě bych proti tomu nic
neměla, ale bohuţel uţ to nepůjde. To červené víno bylo velmi
omamné. Doufám, ţe chápete...?“
„Chcete říct, ţe bylo moc silné?“
„Tak by se to dalo také říci.“ Glenda zjistila, ţe uţ se musí velice
soustředit, aby vnímala, co jí říká.
„V tom případě by se hodila káva nebo preso.“
„Proti tomu nic nenamítám. Mně jedno preso, prosím.“ Hartford
objednal hned dvě. I on se potřeboval vzpruţit.
Kdyţ jim kávu přinesli, Glenda jen opatrně usrkla. Kdyţ zjistila,
ţe vůně je v pořádku, napila se pořádně a řekla si, ţe tahle káva by
dokázala probudit i mrtvého.
Její nový kolega se nevzdal a snaţil se Glendu přemluvit, aby s
ním přece jen do baru zašla. Ale zůstala neoblomná a řekla, ţe
takové noci obvykle barem nekončívají.
„Máte s tím zkušenosti?“ zeptal se Basil.
„Ne přímo. Jen nepatřím k takovým spontánním ţenám, jestli
rozumíte.“
„Ovšem, ţe rozumím. Mohu vás odvézt domů?“
„To je od vás velmi milé, Basile, ale já si raději zavolám taxi.“
„Jak si přejete, Glendo.“
Ještě několik minut poseděli. Hartford se znovu vrátil ke
sluţebnímu tématu a ptal se na sira Jamese. Glendiny odpovědi byly
obecné a zdvořilé. Nezabíhala do ţádných podrobností.
Hartford to pochopitelně zjistil, a tak zakončil rozhovor
komplimentem: „Váš šéf je šťastný člověk, protoţe má velmi
diskrétní sekretářku, která nevyzrazuje, co se děje uvnitř oddělení.
Snad vás k tomu přiměji někdy později.“
„Můţete to zkusit.“
„Nastoupím do exekutivy a tam odtud budu tahat za nitky. Přímý
kontakt se zločinci, to není nic pro mne. Já jsem spíš člověk, který se
hodí na organizační záleţitosti jako váš šéf sir James.“
„I takové funkce jsou důleţité,“ řekla Glenda, poodhrnula levý
rukáv a podívala se na hodinky. „Uţ je dost pozdě a zítra musím do
práce. Chtěla bych vám upřímně poděkovat za tak vynikající večeři.“
„To byste spíš měla poděkovat kuchaři, Glendo.“
„Vám tedy děkuji za pozvání.“
„Doufám, ţe nebylo poslední.“
„Uvidíme.“
„Ještě vám nechám zavolat taxi.“
Hartford kývl na vrchního, který slíbil, ţe vše zařídí. Při té
příleţitosti se zeptal, jak byli spokojeni s jídlem.
„Ah, bylo výtečné.“
„Mnohokrát děkuji,“ zazářil vrchní.
Taxi předjelo. Hartford se s Glendou rozloučil stiskem ruky.
Poděkoval jí za společnost a mávl na taxi.
Glenda se nechala odvézt ke svému bytu. Seděla na zadním
sedadle a ještě stále pociťovala tu intimní atmosféru. A také si
připadala, jako by se vznášela.
Vyčítala si, ţe toho moc vypila a rozhodla se, ţe příště bude
opatrnější.
Taxi zastavilo.
Glenda zaplatila, vystoupila, zamířila k domovním dveřím a
odemkla. Bydlela v prvním poschodí. Kdyţ vešla do svého bytu,
rozsvítila světlo, sundala si světlý plášť a chvíli zůstala stát v předsíni
opřena zády o stěnu.
Musela se několikrát zhluboka nadechnout. Ještě stále si
připadala, jako by se vznášela nad zemí. S úsměvem na rtech
vstoupila do malého obývacího pokoje, zamířila k oknu, otevřela je a
pustila do pokoje čerstvý vzduch.
Dělalo jí dobře, ţe můţe zhluboka dýchat. Zmizel i pocit mírné
nevolnosti. Dýchala podzimní vzduch a najednou měla znovu v nose
ten odporný pach, kterého se uţ dnes nadechla dvakrát.
Glenda si neuměla vysvětlit, odkud se ten pach bere. Zvenku to
nemůţe být, protoţe ho cítila uţ na toaletě i v restauraci.
Postupně si začínala myslet, ţe jí ulpěl na šatech, kdyţ za ní tak
vytrvale putuje.
Ustoupila od okna. Na obličeji měla i přes studený vzduch vrstvu
potu. Nechala okno otevřené a usedla do křesla, aby se uklidnila.
Ten pach jí vadil.
Byl tak odporný, ţe i přes průvan zaplňoval celý pokoj. Glenda
dostala strach. Začínala mít pocit, ţe se ocitla v uzavřeném kruhu
neviditelných postav. Někdo ji pronásledoval a obklíčil.
Nedokázala v této chvíli vidět věci jasně a logicky. Musela se
přinutit k tomu, aby si uspořádala myšlenky.
Přemýšlela o tom, kdy poprvé ucítila ten odporný pach.
Bylo to na toaletě. Potom, kdyţ pila víno. A pak ji doprovázel aţ
domů.
Zamrazilo ji, kdyţ na to pomyslela. A snaţila se přijít na to, zda
jde skutečně o mrtvolný pach.
Ano, bylo to pravděpodobné. Glenda sice nechodila často na
hřbitovy ani se nesetkávala s ghouly, těmi odpornými mrtvolnými
démony, ale dokázala poznat mrtvolný pach.
A toto zde byl mrtvolný pach...
Vanul kolem ní, vznášel se pokojem a byl tak intenzivní, ţe se
Glenda najednou musela zvednout a běţet se do koupelny vyzvracet.
Celá zpocená se opřela o umývadlo, opláchla si ústa, narovnala se
a zadívala se do zrcadla. Měla zarudlou a zpocenou tvář. Do čela jí
padaly praménky slepených vlasů.
Glenda se zotavila a neţ vešla do loţnice, zavřela okno v pokoji.
Pak se svlékla a ulehla do postele.
Leţela na zádech s očima upřenýma do stropu. Nechala
rozsvícené světlo, snaţila se dýchat zhluboka a pravidelně a doufala,
ţe na ten zápach zapomene a usne.
 A skutečně za chvíli usnula. Její tělo prostě potřebovalo
odpočinek a Glendě se zavřely oči.
Ale mrtvolný pach zůstal.
Jako lehká přikrývka se vznášel nad lůţkem a v něm spící ţenou...

Příštího rána se lidé v Londýně probudili do překrásného dne. Byl

to podzimní den jako vystřiţený.
Nebe bylo modré a široko daleko bez jediného mráčku. Vanul
svěţí vítr, který s sebou odnášel i výfukové plyny a průmyslové
zplodiny, takţe se vzduch zdál čistý.
Nebyla ţádná mlha, slunce svítilo od samého rána. V takové dny
je člověku práce vším jiným, jen ne potěšením.
Přesto jsme museli já i Suko do kanceláře. Bylo pondělí a začínal
nový pracovní týden.
Nemohu říct, ţe jsem dobře spal. To, co se mi v noci stalo,
zůstávalo i nadále záhadou. Po cestě do Yardu jsme se Sukem
mluvili o těch proklatých z hrobky. Ale ani jeden z nás z toho nebyl
moudrý.
„Kde bychom mohli zachytit nějakou stopu?“ mluvil jsem spíš
sám se sebou a taky jsem si sám odpověděl. „Moţná u Sarah
Goldwynové, věštkyně a vypravěčky strašidelných příběhů.“
„To není špatný nápad,“ konstatoval Suko.
„V kaţdém případě jí zavolám.“
„To udělej.“
V kanceláři jsme byli včas, ale ještě před námi tu byla naše
sekretářka Glenda Perkinsová. Normálně nás pokaţdé vítala
veselým pozdravem, který však dnes zněl unaveně.
Zůstal jsem stát hned za dveřmi. „Copak je s tebou? Ty jsi
proflámovala celou noc?“
„Ne.“
„Tak co?“
„Špatně jsem spala,“ odpověděla. „Ah, to se jí určitě zdálo o
tobě,“ ozval se Suko. „O tom bych něco věděl.“ „Neměla jsi špatné
sny?“ ţertoval Suko dál. „Ne o Johnovi,“ odpověděla a rozpačitě si
prohrábla vlasy. „Dáte si kávu?“ „Jistě.“ „Tak já vám ji přinesu.“
V kuchyňce cinkaly šálky. „Něco s ní není v pořádku,“ řekl jsem.
„Takovou ji vidím jen málokdy.“
Suko mávl rukou. „Neber to tak tragicky. Kaţdý z nás mívá své
špatné dny, i Glenda.“
„Kdyby to bylo jen tohle, byl bych rád.“
Glenda mi přinesla kafe. Pro Suka čaj. Dnes byla velmi prakticky
oblečená. Bílé dţíny a šedivou dţínovou halenku, na dva knoflíčky
rozepnutou. Kdyţ postavila tácek na stůl, plácl jsem ji přátelsky po
zadku, ale tvářila se, jako by si toho vůbec nevšimla.
„Doufám, ţe vám bude chutnat,“ řekla a chtěla odejít.
Zareagovali jsme se Sukem téměř současně a zastavili ji
zvoláním: „Počkej ještě.“
„Co chcete?“ zeptala se.
„Co se stalo včera v noci?“ zeptal jsem se.
Podívala se na mě. „Jen jsem špatně spala, Johne.“
„A mělo to nějaký důvod?“
„Měla jsem v bytě nějaký divný zápach. Bylo to cítit mrtvolným
rozkladem.“
„Coţe?“
I Suko po jejích slovech vzhlédl. Oba jsme se na sebe podívali a
Glenda jen pokyvovala hlavou: „Ano, hnilobný pach, jako by někde
v rohu leţela mrtvola. Zní to sice divně, ale mně to tak připadalo.“
Zváţněli jsme. Oba jsme věděli, ţe si Glenda nevymýšlí.
„Prošla jsi celý byt?“
„Jistě.“
„A našla jsi něco?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, Johne, vůbec nic. Byla jsem z toho nervózní
a navíc se mi zdálo, jako by ten pach vnikal do bytu oknem, ale to
zase nemohla být pravda.
„Proč ne?“
Na to mírně zčervenala. „To vám řeknu někdy později.“
„Jak myslíš, Glendo,“ řekl jsem.
Pak naše sekretářka odešla. Popíjel jsem kávu, která nebyla tak
dobrá, jako obvykle.
Sukovi se nadělaly vrásky na čele. „Co si o tom myslíš, Johne?“
zeptal se.
„Určitě si nevymýšlí.“
„Já si taky nemyslím, ţe by si něco takového vymyslela. Ale co to
mohlo být?“
„Asi opravdu nějaká mrtvola.“
„Jak to myslíš?“
„Zřejmě ji neměla v bytě, ale řekl bych, ţe ji přišel navštívit
ghoul, aniţ by o tom věděla.“
Suko se na mě udiveně podíval. „Smělá myšlenka.“
„Ano, máš pravdu, ale víš, jak to při našem povolání chodí. Uţ
jsme se setkali s takovými věcmi, na něţ je i slovo smělý krátké.“
Ozval se telefon. Suko zvedl sluchátko a já pochopil, ţe volá sir
James. Suko jen řekl: „Ano, hned přijdeme.“
Ale já nejdřív dopil svou kávu. „Zase nás chce poslat k nějakému
případu?“ zeptal jsem se.
„To já nevím,“ odpověděl.
„Ostatně, kde je ten nový?“
„Ten je právě teď u sira Jamese.“
„Aha,“ řekl jsem a vstal. „No, tak se půjdeme podívat, jak ten
Basil Hartford vypadá.“
V předpokoji seděla Glenda a zabývala se tou nejnudnější
kancelářskou prací - tříděním a zakládáním dokladů.
„Děláš to pořádně?“ zeptal jsem se a škodolibě jsem se usmíval.
„Chceš se do toho pustit sám?“
„Ne, děkuji. Jak je ti?“
„Jde to.“
„Jdeme ke starému,“ pošeptal jsem jí do ucha.
„Já vím.“
„Vůbec se mi nelíbí,“ řekl Suko. „Pěkně ji to vzalo.“
„To ten zápach.“
„To je jasné. Ale já si pořád lámu hlavu nad tím, odkud se tam
mohl vzít. Budeme to muset zjistit.“
Sir James na nás nečekal sám. Byl u něho náš nový kolega, jehoţ
jsem do té doby neviděl. Vypadali jsme se Sukem proti němu jako
dva pobudové.
Basil Hartford vypadal ve svém moderním šedém saku a černých
kalhotách velmi elegantně. K tomu měl prouţkovanou košili a
kravatu.
Podle typu bych ho odhadl na nějakého manaţera. Muţ, který se
ničím nenechá vyvést z rovnováhy a dosáhne kaţdého cíle, který si
určí.
Sir James nás představil. Podali jsme si ruce. Měl chlapský stisk.
„Hodně jsem o vás slyšel, pane Sinclaire a jsem rád, ţe vás konečně
osobně poznávám.“
Mávl jsem rukou. „Nevěřte všemu, co jste o mně slyšel, pane
Hartforde.“
„Jen ţádná falešná skromnost,“ řekl. „Nezvolil jsem si vaši
kancelář jen tak bezdůvodně. Rád bych se něčemu přiučil, abych
později, aţ budu ve vysoce zodpovědné funkci, pro vás mohl něco
udělat.“
„To by od vás bylo hezké.“
„Rád bych šel do exekutivy a ...“ pokrčil rameny. „Ale to je ještě
dlouhá cesta, jak si jistě umíte představit.“
Sir James nám nabídl místa, sám se posadil za psací stůl a
pohrával si s perem. „Zavolal jsem si vás proto, abych vás seznámil s
panem Hartfordem. Bude-li to moţné, byl bych rád, kdyby u vás pan
Hartford nějakou dobu zůstal a učil se.“
Po těchto úvodních slovech čekal sir James na náš komentář.
Jelikoţ Suko mlčel, promluvil jsem já: „To ale pro něho můţe být
dost nebezpečné.“
„To pan Hartford ví. Proto se zpočátku bude pokud moţno drţet
zpátky.“
„Jak se na naši práci díváte?“ zeptal jsem se Hartforda.
„Velmi pozitivně.“
„To je příliš obecné. Nemohl byste být konkrétnější, pane
Hartforde?“
„Rád. Věřím, ţe existují jisté síly a moci, které člověku
znesnadňují ţivot a které mají pekelný původ. To uţ vám připadá
konkrétnější, pane Sinclaire?“
„Ano. A vy chcete proti těm silám bojovat?“
S úsměvem přikývl. „Alespoň se o to pokusím.“
Pan Hartford se mi ani přes tuto odpověď něčím nelíbil. Připadal
mi prostě příliš uhlazený, příliš sebevědomý. Moţná jsem mu křivdil
a soudil ho podle zevnějšku, ale nedovedl jsem si ho představit jako
kolegu, kdyţ jsem ho srovnal sám se sebou nebo se Sukem.
Sir James si mých pocitů všiml. Nahlas však ne-řekl nic, jen
pokrčil čelo. Potom se nadechl, opřel se do opěradla a řekl:
„Bude lepší, kdyţ podrobnosti proberete s oběma kolegy osobně,
pane Hartforde. Já jsem vám o práci našeho oddělení mohl
poskytnout jen obecný přehled.“
„To je pochopitelné, sire.“
Superintendant Powell povstal. I my jsme se zvedli. Suko a pan
Hartford odešli a mně sir Powell pokývl, abych ještě zůstal. „Ještě
okamţik, Johne.“
„Sire?“
Můj šéf počkal, aţ se za oběma muţi zavřou dveře.
Pak se usmál. „Má dojem, ţe se díváte na svého nového kolegu
dost skepticky, mám pravdu?“
„Řekněme, ţe rezervovaně.“
„Poznal jsem to podle vaší reakce.“
„To je moţné. Víte, sire, zatím jsme si se vším docela dobře
poradili ve dvou. Proč tedy tak najednou někdo třetí?“
„Vţdyť on tu nezůstane navěky. Chce jen nahlédnout do činnosti
oddělení.“
„To jste aţ dosud vţdy odmítal.“
„To je pravda. S Basilem Hartfordem tomu bylo trochu jinak. Byl
mi do jisté míry vnucen.“
Pokýval jsem hlavou, ale zdrţel se komentáře.
„Vy ani nechcete vědět kým?“ zeptal se sir James s úsměvem.
„Odněkud shora, předpokládám.“
„Souhlasí. Ti Hartfordovi mají skvělé konexe.“
„Odkud pocházejí?“
„Řekl bych, ţe patří k nějaké staré šlechtě. Nejsou za nimi jen
peníze, ale i jiné věci. Je to rodina, která zastává důleţitá místa nejen
v průmyslu, ale jsou váţení i mezi šlechtou. Pěstují vztahy mezi
oběma zeměmi, Anglií a Francií. Ta rodina má svou historii, smím-li
to tak vyjádřit. Nemohl jsem se jejich nátlaku ubránit.“
„A jak to má vypadat v praxi? To teď toho pana Hartforda
musíme brát pokaţdé s sebou?“
„Mluvíte o svých případech?“ Sir James chvíli přemýšlel.
„Přimlouval bych se za to.“
„Jaké má vzdělání?“
Superintendant se zasmál. „Má za sebou výcvik u parašutistů.
Myslím, ţe byste mu mohl něco svěřit.“
Proti tomu jsem samozřejmě nemohl nic dělat. Přidělení Harforda
k nám byla rozhodnutá záleţitost. Jenţe mně doba jeho nástupu
vůbec nevyhovovala. A to jsem také řekl siru Jamesovi.
„Jaké k tomu máte důvody?“
„To je jednoduché. Včera v noci jsem zaţil něco, co mě
šokovalo.“
Šéfovy oči za brýlemi se rozšířily. „Prosím, Johne, mluvte.“
Začal jsem vyprávět, co jsem zaţil.
Sir James mě pozorně poslouchal. Nevynechal jsem jedinou
podrobnost a superintendant nevěřícně kroutil hlavou. „To si neumím
představit. Tmavý grál a Hector de Valois?“
„Ano, sire. Varoval mě. Něco visí ve vzduchu a nad mou hlavou
se stahují mračna.“
„Proklatí z hrobky.“
„Ano.“
„A vy nevíte, kdo by to mohl být?“
„Ne, sire. Usilovně jsme o tom přemýšleli se Sukem, ale na nic
jsme nepřišli. Naší poslední nadějí je paní Sarah.“
Sir James se zasmál. „Kdyţ si nevíme rady, je naší informační
kanceláří ona. Je to tak?“
„Správně.“
„Podle mého názoru, Johne, existuje souvislost mezi tmavým
grálem a těmi prokletými z hrobky. Myslím, ţe se mohou ze svého
prokletí osvobodit jen s jeho pomocí.“
„A on mlčí.“
„Zatím. Hector de Valois vás chtěl varovat a to také udělal.
Nedokázal byste s ním navázat spojení? Například přes ten grál.
Zejména skrze tu kouli, která k němu neoddělitelně patří. Nezapo-
mínejte na Tanithy, kteří také hrají svou roli. Coţpak se abbé
Blochovi nepodařilo navázat spojení mezi kostkou a grálem?“
 „To ano.“
„Tak by na tom měl pracovat dál.“
Přikývl jsem. „Ale sire, to jsou problémy, které se týkají jen mě a
Suka.“
Superintendant pochopil. „Proč to tak zdůrazňujete, Johne?“
„Protoţe v zásadě nechci, aby do této problematiky zasahoval náš
nový kolega.“
„Chcete ho vynechat ze hry?“
„Přesně tak.“
Sir James přikývl. „Já vás chápu, ale budete mu to muset
vysvětlit.“
„Upozorním ho na nebezpečnost celé věci.“
Sir James pokrčil čelo. „Myslíte, ţe se tím spokojí?“
„To nevím. Ale je pravděpodobné, ţe si za vámi přijde stěţovat.
Pak si zase budete muset vymyslet vhodné vysvětlení vy, sire.
Předpokládám, ţe stojíte na mé straně?“
„Ovšem.“
„Pak je vše v nejlepším pořádku.“
„Přesto, Johne, ţádám vás, abyste se snaţil s Hartfordem
vycházet. Nerad bych měl nepříjemnosti s nadřízenými. Nedokáţu
ho tak přesně odhadnout, protoţe nevím, kam aţ jeho konexe sahají.
Zkuste spolupracovat.“
„V ţádném případě ho nemohu seznámit s tajemstvím tmavého
grálu a s tím, co s ním souvisí. To je...“
„Je vám něco?“ zeptal se sir James polekaně.
Zbledl jsem. K čertu, nemýlil jsem se! Kanceláří mého šéfa vanul
mrtvolný pach!
Podívali jsme se na sebe. Sir James čekal na mou odpověď.
„Johne, tak co je? Stojíte tady jako solný sloup. Co se vám stalo?“
„Sire, já...tedy já...“ začal jsem koktat, přistoupil k šéfovi a ucítil
ten odporný pach ještě intenzivněji.
„Tak uţ mi konečně řekněte, co se děje, Johne!“
„Vy necítíte ten zápach?“
„Jaký...?“ ještě neţ to dořekl, ucítil ho taky. Stál za svým psacím
stolem a krčil nos.
„Mrtvolný pach,“ zašeptal a postupně bledl. „Propánaboha, takhle
páchnou mrtvoly.“
„Ano, sire, mrtvoly.“
Superintendant si odkašlal. Měl problémy ze sebe vysoukat další
větu: „V mé kanceláři. Jak je to moţné? To...to nemůţe být
pravda...“
„Bohuţel je, sire.“
„Ale odkud...?“
„Sire, prosím, neberte to jako uráţku. Ale mám dojem, ţe ten pach
vychází z vás.“
„Ze mne?“
„Bohuţel, sire.“
Tak tohle musel superintendant nejprve strávit. Ustoupil dozadu a
padl do ţidle, která pod jeho vahou zavrzala.
Odešel jsem ode dveří a usedl proti šéfovi. Ještě víc zbledl. Jeho
obličej opravdu připomínal mrtvolu. Pomalu zvedl ruku. Viděl jsem,
ţe se mu třesou prsty. Přitiskl si je na tváře a pak si je přidrţel u
nosu.
Mlčel jsem. V myšlenkách jsem se vrátil ke Glendě Perkinsové. I
ona mluvila o mrtvolném zápachu ve svém bytě.
A teď to postihlo sira Jamese.
Jaká je mezi tím souvislost? Je vůbec nějaká souvislost mezi
oběma případy?
Odkašlal jsem si. Sir James se probral z ohromení. Spustil ruce a
poloţil je dlaněmi na stůl. „Ano, Johne,“ řekl dutým hlasem.
„Nemýlil jste se. Páchnu jako rozloţená mrtvola.“ Sklonil hlavu a
kroutil jí. „U všech čertů, páchnu jako mrtvola.“
Sir James určitě očekával nějaký komentář a také ho dostal. „Jako
u Glendy, sire.“
Zprvu neřekl nic. Pak zvedl hlavu a zeptal se: „Co jste to říkal?“
Opakoval jsem svou poznámku.
Sir James si sundal brýle. Automaticky je začal čistit speciálním
kapesníčkem na sklo, aniţ by to vnímal. „Jak to Glenda? Řekněte mi
o tom?“
„Já nic nevím, sire.“
„Nemáme spolu nic společného. Není ţádný důvod. Páchnu jako
mrtvola. Boţe, nemohu se nikde ukázat. Co nás jen čeká? Nebo
vlastně - co nás uţ potkalo?“
„Obávám se, ţe je správnější vaše druhá poznámka, sire!“
„Ale vás ani Suka to nepotkalo.“
„Ještě ne.“
„Myslíte si, ţe k tomu ještě dojde?“
Bylo těţké na tuto otázku odpovědět. „Proč bychom toho měli být
ušetřeni?“ řekl jsem nakonec.
„Ano, proč?“ Sir James s těţkou hlavou přikývl. „Měl bych ještě
něco, Johne. Vyprávěl jste mi o tom grálu, jak stál v plamenech.
Mohlo by to nějak souviset s tím ostatním?“
„Moţné to je, jen v této chvíli nevidím moţnost to dokázat.“
„To máte pravdu, Johne.“ Hlas superintendanta zněl dutě a
bezmocně. Jeho oči zíraly do prázdna. Nemohl nabrat dech.
„Měl bych raději jet domů,“ řekl a podíval se na mě. „Co na to
říkáte, Johne?“
„Myslím, ţe ano,“ odpověděl jsem.
„A Glenda?“
Pokrčil jsem rameny. „Zatím mluvila jen o tom, ţe ten pach cítila
ve svém bytě. Ona sama jím zasaţena nebyla.“
„Doufejme, ţe se jí to ještě nestane. Proboha, kdybych tak mohl
zjistit příčinu.“
„To bude těţké, sire. Ale oba se Sukem uděláme všechno,
abychom ten případ objasnili.“
Sáhl po sluchátku. Jelikoţ jsem tušil, co má v úmyslu, zeptal jsem
se ho: „Mám vás odvézt domů, sire?“
„Ne, není třeba. Zařídím si to sám. A to sem právě teď musí přijít
ten Hartford. Co si jen pomyslí?“
„Zatím ten pach necítil.“
„Dáte mi okamţitě vědět, kdyby bylo něco nového?“
„Jistě, sire.“
„Dobrá, neberte na nic ohledy. Ani na mě. Objasněte ten případ.“
Vyšel jsem z jeho kanceláře. Na chodbě jsem začal zhluboka
dýchat. Na našich chodbách nebyl právě nejlepší vzduch. V
porovnání s kancelářemi to však byl hotový balzám na průdušky.
V očích se mi zračil můj duševní stav. Cítil jsem se prázdný a
vyhořelý. Neměl jsem za sebou ani ţádný zápas, ani nebyly ţádné
oběti, ale přesto se stalo něco strašného, s čím se tak rychle nevyrov-
nám. Ten zápach nebyl bezdůvodný. Nešířil se jen tak odnikud.
Byl jsem tak pohrouţen do svých myšlenek, ţe jsem ani nevnímal
pozdravy svých kolegů, kteří kolem mě procházeli. Vnímal jsem jen
jejich stíny. V krku se mi vytvořil knedlík. Stále jsem cítil tu
odpornou pachuť, která musela v kaţdém člověku vyvolat nevolnost.
Připadal jsem si jako pronásledován nějakým strašidlem, které se
najednou přede mnou nečekaně zhmotní.
V mé blízkosti nebyl nikdo, kdo by tak páchl nebo mohl páchnout.
Vstoupil jsem do kanceláře bez zaklepání, chtěl promluvit s
Glendou, ale ještě jsem nevyslovil první slabiku a uţ jsem se
zakoktal.
U Glendina psacího stolu seděl Suko. A vypadal jako mučedník.
„Co se děje? Kde je Glenda?“ zeptal jsem se.
Ukázal na zavřené dveře do naší kanceláře.
„Copak? Vy dva jste si vyměnili místa?“
„Nedobrovolně, Johne. Glenda se nervově zhroutila. Ona... ona...
páchne jako mrtvola...“
„Ne!“ zvolal jsem. „Nejen ona!“
„Jak to? Kdo ještě?“
Klesl jsem do ţidle a podíval se na Suka. „Sir James taky.“
Oči mého přítele se rozšířily údivem. „On taky? To není moţné!“
„Ale je to tak.“
„Sakra. Zatraceně, já se z toho zblázním. Proč? Jak to? Já to
nechápu. Proč zrovna sir James a Glenda Perkinsová, Johne?“
„Právě o tom přemýšlím. Ale zatím mě nic nenapadá.“
„Co se to děje? Postihne nás to taky?“
„Nemám tušení. Vím jen, ţe je za tím mnohem víc, neţ jsme si
dosud mysleli.“
„Ti proklatí z hrobky.“
„Jak jsi na to přišel?“
„Jen to tuším, Johne. Myslím si, ţe tě ten grál měl varovat.
Hrobka, Johne. To přece souvisí s rozkladem, mrtvolami, ghouly a
vím já co ještě. Nebo snad ne?“
„To je moţné, ale nemusí to tak být.“ Vstal jsem ze ţidle.
„Kam jdeš?“ zeptal se Suko.
 „Za Glendou. Musím s ní mluvit. Musí to mít nějaký důvod, ţe to
postihlo ji a ne nás. Chci, aby se zamyslela a vzpomněla si. Dneska
ráno naznačila, ţe s námi chce o něčem mluvit. Určitě toho ví víc,
neţ nám řekla.“
„Ano, promluv s ní. Já zůstanu tady.“
Neţ jsem otevřel dveře, zeptal jsem se na Basila Hartforda.
„Nevím, kde je. Před pár minutami odešel z kanceláře a neřekl
kam. To on ani nemusí. Ten si tady můţe dělat, co chce.“
Abych pravdu řekl, vůbec mi nevadilo, ţe tu nový kolega není.
Nechtěl jsem, aby se mi v tomto případě někdo díval do karet.
Tiše jsem otevřel dveře do naší kanceláře. Glenda seděla na mém
místě. Opírala se lokty o stůl a obličej měla schovaný v dlaních.
Slyšel jsem ji plakat, ale mnohem horší bylo něco jiného.
Ten strašný pach.
Mrtvolný pach mne ovanul, jako by ho ke mně zanesl průvan.
Odporný pach, při němţ se mi obrátil ţaludek.
Glenda mě neslyšela. Tiše jsem za sebou zavřel a stejně tiše se
blíţil ke svému psacímu stolu. Zastavil jsem se u Glendy a jemně se
jí dotkl.
Trhla sebou, ale zřejmě věděla, kdo vešel do místnosti, protoţe ke
mně promluvila: „Johne, prosím tě, nech mě o samotě. Je to tak
strašné...“
Pak jsem se vrátil, ale jen proto, abych si přisunul ţidli vedle
Glendy a mohl s ní mluvit. „Ne, nenechám tě samotnou. Ne teď!“
„Copak to necítíš?“
„Samozřejmě ţe to cítím. Sir James je tak cítit taky. Vy dva
musíte mít něco společného a já zjistím co.“
„O tom já nic nevím,“ zašeptala, zdůrazňujíc kaţdé slovo.
„Opravdu ne.“
„Ráno jsi mi chtěla říct něco, co má nějakou spojitost s tím
pachem. Vzpomínáš si?“
Zvedla hlavu a vyčistila si nos. „Ano, vím o tom.“
„Tak mluv, ale rychle!“
„Já... já jsem včera byla venku, víš? Dostala jsem pozvání na
večeři.“
„Na tom není nic špatného.“
 „Ne, na tom ne, ale víš, kdo mě pozval?“
„Ty mi to určitě řekneš.“
Obrátila ke mě hlavu. „Byl to náš nový kolega Basil Hartford!“
„Kdo prosím?“
„Ano, Basil Hartford. Je mi to líto, Johne, ale on mě přemluvil.“
Zmohl jsem se jen na křečovitý úsměv. „Já ti pochopitelně nemám
co vyčítat, Glendo.“
„Na to ani nemáš právo!“ vykřikla.
„Samozřejmě, Glendo, jsme dospělí lidé a nejsme manţelé. Já
nechci taky nic vědět o tvých důvodech, proč jsi jeho pozvání přijala,
já chci jen vědět, jak vaše setkání probíhalo. Ráno jsi nám říkala o
tom mrtvolném pachu. Kdy jsi ho ucítila poprvé?“
„To bylo...“ polkla a pak se nadechla. „To bylo na toaletě. Tam
jsem ho ucítila poprvé. Měla jsem pocit, ţe vedle mě stojí neviditelný
zombie. Rozumíš tomu?“
„Ano, to si umím docela dobře představit.“
„A potom u stolu, kdyţ jsem se chtěla napít vína. Najednou se mi
zdálo, ţe ten zápach vychází ze sklenice. Bylo to jako oblak
odporného pachu, dech smrti a rozkladu.“
„A to jsi ještě seděla s ním u stolu?“
„Ano.“
Pokrčil jsem čelo. „Pak je moţné, ţe příčina bude v něm.
Nemyslíš?“
„Ty podezříváš Basila Hartforda?“
„Ano, fakta by tomu odpovídala. Podezírám ho proto, ţe se mi na
něm dost věcí nezdá. Ty jsi s ním seděla u jednoho stolu, sir James
ho měl v kanceláři.“
„Ale ty taky, Johne. A Suko taky,“ vykřikla, zvedla ruce a zase je
nechala klesnout.
„To je pravda, Glendo. Nás to zřejmě nepostihlo, protoţe proti
tomu máme nějakou ochranu. Myslím, ţe by to mohl být můj
kříţek...“
„Ano, to je moţné,“ řekla Glenda trpce, „ale kdo je potom ten
člověk? Kdo je to, Johne? Je to opravdu Hartford?“
„Umím si představit i jinou moţnost.“
Kroutila hlavou a bušila pěstmi do stolu. „To je všechno šílené.
Holé šílenství, chápeš?“
„To si nemyslím, Glendo.“
„Šla jsem s ním ze zvědavosti,“ vykoktala. „A... a on mi nic
neudělal.“
„Zval tě na další večeři?“
„Ano.“
„Vyptával se na mě?“
Glenda přikývla. „To taky. Vyptával se na tebe, na mou práci a
tak.“
„Co jsi mu řekla?“
„Copak ty si myslíš, ţe bych mu něco řekla?“
„Ne.“
„Tak vidíš, Johne. Mluvila jsem s ním jen velice obecně. Řekla
jsem mu, aby se zeptal přímo tebe, jestli chce něco vědět. Ţe já se k
tomu necítím kompetentní.“
„To jsi udělala dobře.“
Glenda zaklonila hlavu a prohrábla si rukou vlasy. „Já tomu
nerozumím, Johne. Nevím, oč tady jde. Najednou začnu páchnout
jako nějaká mrtvola. To mi nejde na rozum. To je prostě šílené!“
Dívala se na mě prosebným pohledem. Obličej se jí změnil.
Zčervenal a zůstaly na něm bílé skvrny, jak předtím plakala. „Johne,
jak se mohlo stát, ţe najednou tak páchnu?“
„To ti zatím neřeknu. Ale nedotknula ses ho náhodou?“
„Ano, podali jsme si ruce.“
„Tak to můţe být tím.“
„Tobě ale taky podal ruku, ne?“
„Ano, ale uţ jsem ti říkal, ţe mě chrání kříţek.“
„A Suka?“
Pokrčil jsem rameny. „Musíme počítat s tím, ţe tenhle mor
postihne i jeho. Moţná se u něho projeví o něco později. Kaţdý z nás
reaguje jinak. Někdo má v sobě víc odolnosti. To můţe být Sukův
případ. Ale ať je to, jak chce, Glendo, neměla bys zůstávat v
kanceláři. Sir James se taky rozhodl, ţe pojede domů.“
„Co budu dělat doma?“
„Budeš muset počkat, aţ se něco stane nebo aţ vneseme trochu
světla do té tmy.“
 „To můţe trvat pěkně dlouho.“
„Ovšem. Ale být doma bude pro tebe nejlepší.“
„Při tom jak páchnu, určitě. Hnusím se sama sobě, Johne. Je to tak
strašné, ţe se to nedá popsat. Připadám si jako ghoul nebo zombie.
Co bych proti tomu mohla udělat?“
„Sbalit si věci.“
„Odvezeš mě domů?“
„Ale samozřejmě.“
„Bude ti to v autě páchnout jako ve staré hrobce, Johne.“
„To je mi jedno. Chci, abys uţ byla odtud pryč. Musím se co
nejrychleji postarat o Hartforda. Nevíš náhodou, kam šel?“
„Ne, to neřekl.“
„A ani ti nic neříká pojem proklatí z hrobky?“
„To jsem nikdy neslyšela.“
„Tak pojď.“
Suko ještě seděl v Glendině kanceláři. Viděl na nás, co máme v
úmyslu. „Chcete odjet?“ zeptal se.
„Ano, bohuţel. Nebo bohudík! Odvezu Glendu domů. Bude to tak
lepší.“
„Souhlasím. Hodně štěstí, Glendo.“
„Děkuji, Suko.“
Glenda si vzala kabelku. Ještě se smutně zadívala na svůj psací
stůl a stroj. „Vţdyť to není navţdycky,“ utěšoval jsem ji, protoţe
jsem uhodl její myšlenky.
„To doufám.“

Řidič superintendanta Powella byl natolik taktní, aby nemluvil o

zápachu, který kolem sebe jeho šéf šířil. Také se se sirem Jamesem
nepouštěl do ţádných hovorů. Kdyţ dojeli na místo, řekl jen: „A
jsme doma.“
„Ano, děkuji. Nevšiml jste si ničeho, pane Fielde?“ zeptal se
Powell.
„Ano, sire. Ve voze to velmi divně páchlo. Je pravděpodobné, ţe
se ten zápach dostal dovnitř zvenku.“
„Ano, to je moţné!“ odpověděl sir James a otevřel zadní dveře.
„Teď vám přesně neřeknu, kdy pro mě máte zase přijet. Zavolám
vám.“
„Jak si přejete, sire.“
Superintendant měl bydlení, jaké odpovídalo jeho postavení. Dům
vypadal velmi úctyhodně. Dostal samozřejmě sluţební byt od státu.
Bydleli tu i další státní zaměstnanci.
Sir James prošel širokou předzahrádkou. Stromy byly hustě
olistěné, listí se jen pomalu začínalo barvit podzimními barvami a na
zemi ho leţelo jen málo.
Do domu se vcházelo masivními dveřmi z těţkého dubového
dřeva v pevném rámu. Sira Jamese uvítalo příšeří v chodbě. Zamířil
k výtahu.
Byl šťastný, ţe nepotkal ţádného ze sousedů. Jeho byt leţel v
prvním poschodí. Chodby byly pojaty velkoryse, takţe nájemníci o
sobě vzájemně ani nevěděli.
I byty měly velké pokoje s vysokými stropy. Zařízeny byly
staroţitným nábytkem a celé byly prosyceny dechem starobylosti.
Sir James se ve svém bytě zdrţoval jen málo. Většinu volného
času trávil ve svém klubu, kde se cítil víc doma.
Dnes večer ho tam budou přátelé postrádat. Bude tam muset
zavolat a vymyslet si nějakou výmluvu. Pravdu jim v ţádném
případě říci nemůţe.
Ve svém bytě měl velkou pracovnu, do které se vcházelo ze dvou
stran. Stěny byly obestavěné regály s knihami. Psací stůl, rovněţ
starobylý kousek, stál pod oknem. To všechno bylo siru Ja-mesovi
tak důvěrně známé, ţe kdyţ vstupoval do pracovny, neměl ani v
nejmenším zlou předtuchu.
Chtěl hned zamířit k psacímu stolu a posadit se za něj.
Ale tam uţ někdo seděl! Nedbale jako doma, s nohama
přehozenýma přes sebe.
Basil Hartford!

Glenda si sedla vedle mě do roveru a zírala upřeně před sebe.

Nebylo jí vůbec do řeči. Kdyţ jsem se jí zeptal na důvod, proč mi ani
neodpovídá na otázky, řekla: „Mám pocit, jako bych s kaţdým
slovem, které pronesu, vydechla oblak toho příšerného záhrobního
pachu.“ Otřásla se odporem. „Je to šílené.“
„To si jen namlouváš, Glendo,“ utěšoval jsem ji.
„Ten mrtvolný zápach?“
„Ne, to s tím dechem...“
„Přestaň, Johne, prosím tě. Uţ nic neříkej. Já... já jsem prostě s
nervy u konce. Nechci uţ nic slyšet. „ Předklonila se a přitiskla si
ruce na obličej.
Chápal jsem ji. Jak ji, tak sira Jamese to pořádně vzalo. Pomalu
jsem dospíval k závěru, ţe někomu jde o to, aby naše oddělení
zdecimoval. A ten někdo nemohl být nikdo jiný neţ Basil Hartford.
Normální člověk, ţádný démon, jen s těmi nejlepšími konexemi.
V duchu jsem se ptal, co asi zamýšlí. Chce se vyšplhat aţ na samotný
vrchol a tam odtud nás zlikvidovat?
Zastavili jsme u semaforu. Nedaleko byl kruhovitý parčík, kde
lidé vychutnávali krásný podzimní den. Slunce svítilo, chodci seděli
na lavic-
kách a sledovali, jak listy poletují vzduchem. Děti si hrály pod
větvemi platanu. Byl čas veverek a kaštanů.
Glenda vedle mě těţce oddechovala. Obrátil jsem hlavu doleva a
usmál se na ni. „Musím vypadat příšerně, Johne, nedívej se na mě.“
Rover pomalu vyjel z křiţovatky. „Kdyţ někdo pláče, nemůţe
vypadat jako manekýna.“
„Děkuji za útěchu, Johne.“
Glenda bydlela v nájemním domě, ale ne v tak velkém jako já.
Bylo to tu příjemné. Všichni se tu mezi sebou znali, kdyţ se potkali,
mluvili spolu a zajímali se o sebe.
„Vlastně nemám právo si stěţovat,“ řekla Glenda najednou.
„Kdyţ pomyslím na to, jaký osud stihl Jane, úplně se stydím.“
„Ano, to máš pravdu,“ řekl jsem.
„Myslíš, ţe pro ni ještě existuje naděje na záchranu?“
„To ti nedokáţu říct, Glendo. Jediné, co vím jistě, je, ţe to bude
přinejmenším zatraceně těţké.“
Jen čirou náhodou se mi ještě podařilo najít mezeru mezi auty,
kde jsem mohl zaparkovat.
 Kdyţ jsme vystupovali, poletovalo nad námi pár listů.
„Doufám, ţe nikoho nepotkáme,“ zašeptala Glenda a plaše se
rozhlédla.
„Tak bychom prostě kolem něho prošli.“
„Necítíš nic, Johne?“
„Ne, jen slyším Šustit listí, jak po něm šlapu. Je mi líto.“
„To říkáš jen tak.“
Zůstali jsme stát před domovními dveřmi. Všechna okna v domě
byla natřena na bílo.
Ukázal jsem nahoru a zeptal se: „Mám s tebou vyjet nahoru?“
„To nebude nutné, Johne. Mockrát děkuji.“
„Co teď budeš dělat?“
„Lehnu si do vany a pokusím se alespoň částečně toho zápachu
zbavit. Kdyby se něco stalo, zavolám ti.“
„V kaţdém případě, kdyby se objevil ten Hartford.“
„Myslím, ţe to není pravděpodobné.“
„Já naopak myslím, ţe je.“
Glenda mi podala ruku. „Děkuji, ţe jsi mě sem odvezl. Hleď to co
nejdřív vyřešit.“
„Udělám, co bude v mých silách,“ slíbil jsem.
Glenda odemkla domovní dveře a zmizela za nimi. Já se zase
obrátil k autu, ale ještě jsem neudělal ani dva kroky, kdyţ ke mně
dolehl pronikavý křik mé sekretářky.

Obrátil jsem se a měl štěstí, ţe těţké domovní dveře ještě

nezapadly do zámku. Skočil jsem jako panter, vrazil do nich
ramenem a otevřel je.
Vpadl jsem do příšeří chodby, kde stála Glenda jako solný sloup, s
očima rozšířenýma a celá se třásla.
Kdyţ jsem s ní zatřepal, vzpamatovala se a podívala se na mě.
„Co se stalo, Glendo?“
„Někdo tady stál!“
„Kde?“
Ukázala šikmo od sebe. „Támhle.“
 „A kdo to byl?“
„Já... já jsem ho v tom šeru moc dobře neviděla. Byla to přízračná
postava zahalená do pavučiny. Vím jen, ţe byla v dlouhém tmavém
plášti a přes hlavu měla přehozenou kapuci. Rozumíš tomu?“
„Ne. Kde je ta postava teď?“
„To já nevím. Stála tam a pak se rozplynula.“
„Řekla něco?“
Glenda zakroutila hlavou. „Nic jsem neslyšela, Johne, váţně.“
„No dobře, moţná to byly jen nervy, Glendo,“ řekl jsem.
„Ano, moţná.“
„Ale teď uţ s tebou vyjedu nahoru.“
Tentokrát Glenda souhlasila. Zdálo se, ţe její křik v domě nikdo
jiný neslyšel. Alespoň se nikdo z nájemníků neukázal.
Glenda mi dala klíč od bytu a já odemkl a naznačil jí, ţe má
počkat na chodbě. S vytaţenou zbraní jsem vešel dovnitř.
V předsíni nikdo nebyl.
Za mnou se zase linul ten odporný záhrobní pach. Stiskl jsem k
sobě rty a nejraději bych si býval zacpal i nos.
Rychle jsem prošel všechny pokoje, ale nikde jsem nic
podezřelého neobjevil.
„Můţeš jít dovnitř, Glendo. Nikdo tady není.“
Váhavě vešla, jako by vstupovala do vlastního bytu poprvé.
Teprve v obýváku si oddechla. Vypadala ztracená. „Moţná jsem
se před chvílí mýlila, Johne. Moţná...“
„Určitě,“ řekl jsem a zastrčil jsem berettu do pouzdra.
Glenda o krok ustoupila, protoţe si všimla, ţe páchne ještě
výrazněji. „Nepůjdeš uţ, Johne?“ zeptala se tak, aby dosáhla právě
opačného účinku.
„Chvíli ještě zůstanu,“ odpověděl jsem.
„Ale co v práci?“
„Neboj se, zavolám Sukovi.“
„Můţu jít do vany?“
„Ale jistě.“
Telefon nebyl daleko. Sotva jsem vyťukal číslo, Suko ho zvedl.
„Jsem u Glendy a zřejmě tu ještě nějakou dobu zůstanu. Jak
dlouho, to ti v této chvíli neumím říct. Ale ohlásím ti, aţ odtud
vyrazím. Jasné?“
„Jasné,“ odpověděl Suko.
„Je v kanceláři něco nového?“
„Ne, Hartford se tu ještě neukázal. Ten asi ví, proč se vypařil.“
„To si myslím taky.“
Kdyţ jsem poloţil, byla uţ Glenda v koupelně. Slyšel jsem
odtamtud téct vodu do vany. Glenda ještě jednou vyšla ven. „Tak co?
Ěekl tiJJuko něco o Hartfordovi?“ zeptala se.
„Ne, ještě se nevrátil.“ Polkl jsem, protoţe mě znovu ovanul
mrtvolný pach.
Glenda si toho všimla a ustoupila. „Nebude to dlouho trvat,
Johne,“ řekla.
„Jen si dej načas.“ Na rozdíl od Glendy jsem nebyl přesvědčen, ţe
se toho zápachu zbaví koupelí. Neměla ho jen v kůţi, vycházel z
jejích útrob.
Ona a sir James se ocitli v moci člověka, kterého jsem mezitím
přestal povaţovat za normálního. Basil Hartford nebyl ten, za koho
se vydával. Označil bych ho za magické kukaččí vejce, které nám
někdo poloţil do hnízda.
Pokojem se dál vznášel mrtvolný zápach. Sedl jsem si a zapálil si
cigaretu, jejíţ kouř proti němu neúspěšně bojoval.
V koupelně ještě tekla voda. Z ulice sem nedoléhal téměř ţádný
hluk. I v domě byl klid. Panovala tu uvolněná atmosféra, která
dopadla i na mě, a já se začal cítit unavený.
Natáhl jsem si nohy. Cigareta mi kouřila mezi prsty. Pohled jsem
upíral do prázdna a snaţil se uspořádat myšlenky.
Točily se kolem věci, kterou jsem zatím nechápal.
Basil Hartford - to se ještě dalo pochopit. Ale co měl v plánu?
Kdo ho poslal? Odkud přišel? Tím jsem nemyslel jeho lidský původ.
Byl jsem si jist, ţe v jeho objevení se je něco magického.
Temný grál, ohnivý kalich, mě nevaroval nadarmo. Kdyţ jsem si
teď do té mozaiky přidal i Basila Hartforda, měl by mi z toho vyjít
celý obraz.
Ale nevyšel.
Něco mi tu nehrálo. Moţná proto, ţe se Hartford choval jako
člověk a ţe jeho rodina měla velkou tradici. Budu se muset na
historii jejich rodiny podívat blíţ. Třeba na nějakou stopu narazím.
A Suko s tím můţe začít uţ teď. Ještě jednou jsem mu zavolal.
Poznal jsem mu po hlase, ţe je nervózní.'
„Zatím nic nového, Suko, ale dostal jsem nápad a ty bys ho zatím
mohl začít realizovat.“
„Tak spusť.“
Řekl jsem mu o svém tušení a on přislíbil, ţe o rodině
Hartfordových zjistí všechno, co se dá. „Ještě něco, Johne?“ zeptal se
nakonec.
„Pro tuto chvíli ne. Zavoláme si.“ Poloţil jsem a zaslechl volání.
„Jooohhnne!“
Glenda Perkinsová křičela z koupelny. Ani zavřené dveře její křik
nedokázaly ztlumit. Vyskočil jsem ze ţidle, doskočil ke dveřím od
obýváku, rozrazil je a otočil se doprava, abych vběhl do koupelny.
Glenda nedovřela dveře, nechala je na škvíru pootevřené. Vtrhl jsem
do koupelny, uviděl Glendu a ustrnul hrůzou, protoţe kolem ní stály
přízračné postavy.
Mrtvoly v pokročilém stadiu rozkladu, zahalené do dlouhých
plášťů a obalené pavučinami.
Duchové, démoni, ţiví mrtví - mohl to být kdokoli z nich. I ti
prokletí z hrobky.

„Vy, pane Hartforde?“ zeptal se sir Powell; který jen s největším

sebezapřením dokázal skrýt své překvapení.
„Ano, já.“
„Co vás sem přivedlo? Co děláte v mém bytě? Jak jste se sem
dostal?“
„To není důleţité.“
„Pro mne je.“
„Jde o vás, sire Jamesi, to máte pravdu.“ Hartford se ironicky
usmál. „Nechcete se posadit? Myslím, ţe se nám tak bude lépe
hovořit.“
„A co kdyţ s vámi hovořit nechci?“
„Máte snad na vybranou?“
 Sir James nebyl člověk, který by uplatňoval fyzické násilí. Věděl
dobře, ţe Basil Hartford je
mladší a silnější. Proto se podvolil jeho přání, přitáhl si ţidli a
posadil se proti Hartfordovi.
„To uţ je lepší,“ usmíval se jeho protějšek. „Cítíte se dobře, sire
Jamesi?“
„Copak mohu?“
Hartford se předklonil. „Ne, to nemyslím. Pravděpodobně vám
vadí ten pach, který z vás vychází.“
„Máte pravdu.“
„To bylo tak říkajíc moje entrée. Konec konců nepřišel jsem k
vám bez důvodu.“
„A proč jste k nám přišel?“
„Přišel jsem si pro vás. Moji přátelé uţ na vás čekají.“
„Přátelé? Vy nějaké máte?“
„Ano, jsou jiţ velmi staří a vţdycky je potěší, kdyţ je někdo
přijde navštívit.“
„Řekněte mi uţ konečně oč jde.“
„Jde o ty proklaté z hrobky, sire Jamesi. To jsou moji přátelé.“
Hartfordovi najednou zablýsklo v očích. „Teď uţ tedy všechno
víte. Proklatí z hrobky na vás čekají. A já vás k nim zavedu.“
„Proč zrovna mne?“
„Nejen vás, ale i tu roztomilou Glendu Perkinsovou. Byla tak
milá, ţe se ode mě nechala pozvat na večeři. Bohuţel nevěděla, s
kým jde.“
„Kdo jste?“
„To vám řeknu aţ později.“
„Máte něco společného s temným grálem, Hartforde?“
V Hartfordových očích blýskla nedůvěra. „Jak vás to napadlo?“
„Jen tak. Obyčejná otázka starého policisty.“
„Moţná mám,“ odpověděl Hartford. „Moţná o tom grálu něco
vím.“
„I o templářích?“
Tentokrát se široce usmál. „Nejste hloupý, sire Jamesi. Jste na
správné stopě. Ano, znám templáře. Ale pro vás to není důleţité. Pro
vás jsou důleţití jen proklatí z hrobky. A tihle moji přátelé na vás
čekají, sire Jamesi. Věděl jsem, ţe odjedete z kanceláře. Kdo by taky
zůstal na pracovišti, kdyţ tak odporně páchne?“ Hlasitě se rozesmál.
„Proto jsem si tu na vás počkal.“
„Co je se slečnou Perkinsovou?“ změnil Powell téma.
„I ji to, chudinku, postihlo. I ona byla vybrána mými přáteli z
hrobky.“
Oči sira Jamese se zúţily. „Jste člověk, nebo démon, Hartforde?“
„Zkuste hádat.“
Sir James brzy dostal odpověď. Najednou ucítil ještě daleko
odpornější a intenzivnější zápach, neţ jaký vydával on sám.
„Vy nejste člověk, Hartforde. Ne, tomu nevěřím. Vy jenom jako
člověk vypadáte, ale nemáte duši,“ řekl zděšeně.
„Jak myslíte, sire Jamesi. Ale to taky není důleţité. Pro vás je
důleţitá jen hrobka a její obsah.“ Aţ dosud hovořil Hartford dost
monotónně. Teď se však předklonil a jeho hlas nabyl syčivého tónu.
„Zazdili nás tenkrát do hrobky, protoţe si mysleli, ţe se nás tak
navěky zbaví. Omyl, sire Jamesi, my jsme zase tady a teď budeme
šířit po světě strach a hrůzu. My, ti prokletí z hrobky. My, které
prokleli a zaţiva pohřbili, se vracíme. Nastaly noci mrtvých. Pach
smrti nás bude doprovázet a oznamovat lidem, co je čeká.“ Jak
mluvil, jeho obličej se měnil. Pleť mu bledla a byla stále tenčí a pod
ní se ostře rýsovaly kosti.
Zůstaly jen oči. Jejich barva nabírala na intenzitě, aţ z nich byly
chladné zelené oči dravé šelmy.
Obličej zvoskovatěl a z celého toho zjevu proudilo k siru
Jamesovi zlo, pod jehoţ účinkem se začal potit.
Díval se, jak Hartford napřahuje ruce a ukazuje na něho.
„Vidíte to!“ říkal.
Sir James viděl mlhu, která se začala rozpínat jeho pracovnou.
Obklopily ho čtyři podivné sloupy, které rotovaly kolem osy a z
jejich nitra se postupně vylouply postavy.
Strašlivé přízraky, napůl lidé, napůl kostlivci. Z kostí jim visely
cáry zčernalé kůţe a oči jim vystupovaly z důlků.
Proklatí z hrobky!
„To je on!“ řekl Basil Hertford a ukázal na Powella, který uţ v
tuto chvíli neměl moţnost úniku.
 Jen se vzepjal na ţidli a pak uţ se ho zmocnily ruce kostlivců.
Připadlo mu, ţe je má všude, po celém těle.
Prudce ho zvedli a zmizeli s ním v mlze.
Basil Hartford zůstal v pracovně a smál se. Spokojeně přihlíţel,
jak proklatí odnášejí svou oběť. Pak opustil pracovnu, jako by se nic
nestalo.
Zůstal po něm jen mrtvolný pach...

Nevěděl jsem, kde se tady ty postavy najednou vzaly. Bylo mi jen

jasné, ţe hodlají Glendu unést.
Ještě se nestačila svléknout. Vana byla plná vody s pěnou. Nad ní
se vznášel oblak silného parfému. Tyto detaily jsem si uvědomil,
teprve aţ jsem byl v koupelně a vrhl se na první přízrak.
Popadl jsem ho a chtěl ho odstrčit. Ale on mě zachytil těmi svými
kostlivčími pařáty.
Pokusil jsem se je jednou rukou odstrčit a druhou jsem hmatal po
stříbrné dýce. Nahmatal jsem ji a vytrhl ji z pouzdra za opaskem.
Neţ jsem bodnul, slyšel jsem Glendin výkřik. Prudce jsem se
obrátil, rozmáchl se a zasadil ránu. Umrlčí pařáty ze mě sklouzly,
jenţe jsem zjistil, ţe jsem nebyl dost rychlý.
Těm ostatním přízrakům se mezitím podařilo chopit se Glendy a
zmizet s ní.
Viděl jsem ji ještě nějakou chvíli jako skrze mlţný opar. Drţely ji
pevně, neměla šanci se z. jejich sevření dostat a já četl z její tváře
zděšení.
Pak zmizela úplně.
Unesena přízraky, které byly sice hmotné, ale současně se
dokázaly rozplynout.
V koupelně jsem zůstal jen já a jeden z přízraků, jehoţ jsem bodl
stříbrnou posvěcenou dýkou.
Přízrak se nedokázal udrţet na nohou, sesunul se na zem a zády se
opíral o vanu.
Započala jeho proměna. Zmizely černé cáry kůţe. Postupně šedly
a pak zbělely. Obličej i celé tělo zbělelo a rozpadlo se mi před očima.
Zůstala jen hromádka bílého prachu pokrytá pavučinou. Nic víc.
 Ale mrtvolný pach zůstal. Ten tak rychle nezmizí. Vypotácel jsem
se na vratkých nohou z koupelny a myslel na Glendu, kterou postihl
tak strašný osud. Připravili si ji předem, aby si pro ni pak mohli jen
přijít. Mohl jsem jen hádat, kam ji odnesli. Moţná někam do jiné
dimenze. Moţná uţ má za sebou cestu mezi oběma prostory a
moţná, ţe uţ je v hrobce, odkud musely pocházet i ty mrtvolné
postavy.
Glenda je tedy ztracená, ale co je se sirem Jamesem?
Měl jsem strach i o něho. Rychle jsem vyťukal jeho číslo do bytu,
ale nikdo to nebral.
To znamená, ţe sir James není doma.
Povzdechl jsem si a vyťukal Sukovo číslo, ale ani on se nehlásil.
Připadalo mi, jako by mě někdo vědomě izoloval.
Zůstal jsem skutečně proti těm mocným protivníkům sám? Vstal
jsem z křesla a vyšel z bytu. Tady uţ nic nenadělám.
Rozhodující osobou byl Hartford. Toho musím najít. Rozběhl
jsem se dolů po schodech, narazil na staršího muţe, který si mě
rozhněvaně změřil a sotva mi odpověděl na pozdrav.
Venku mě uvítalo chladnější počasí. Slunce se schovalo za jemný
mlţný opar. Uţ dávno nemělo sílu letních dnů.
Unaveně jsem zamířil k autu. Stalo se uţ mým zvykem, ţe
pokaţdé neţ jsem nastoupil do vozu, jsem se rozhlédl kolem sebe.
Učinil jsem tak i tentokrát.
Zabloudil jsem pohledem přes ulici.
Někdo tam stál.
Černé kalhoty, moderně střiţené prouţkované sako a hedvábná
kravata. Černé vlasy, pobledlý obličej a vševědoucí úsměv na rtech.
Basil Hartford!
Okamţitě jsem se rozběhl. Běţel jsem přes silnici, aniţ bych se
díval kudy, uslyšel pronikavé zatroubení a jen zázrakem se vyhnul
projíţdějícímu autu.
Po tomto překáţkovém běhu jsem doběhl na chodník na protější
straně, ale Basil Hartford mezitím zmizel!
Prostě jen tak. Musel se doslova rozplynout ve vzduchu. O tom,
ţe je to moţné, mě před chvílí přesvědčili jeho přisluhovači.
Ten člověk se pro mě postupně stával noční můrou. Byl neustále o
krok přede mnou. Ještě jednou jsem propátral pohledem
bezprostřední okolí, ale nic podezřelého jsem neviděl.
Jak jinak, typy jako Hartford nezanechávají stopy. Takoví po sobě
zanechávají jen slzy, neštěstí a smrt.
Tentokrát jsem vozovku přešel normálně a nasedl do roveru.
Otevřel jsem dvě okénka proti sobě, protoţe jsem chtěl vyvětrat ten
nesnesitelný mrtvolný pach, při kterém se mi obracel ţaludek.
Přitom jsem telefonoval.
Tentokrát jsem Suka zastihl. Informoval jsem ho o tom, co se
stalo s Glendou.
„Proboha! Co s ní ten Hartford asi chce udělat?“
„To nevím, ale předpokládám, ţe se totéţ stalo i siru Powellovi.“
„Jak to?“
„Neozývá se mi.“
„Tak dobře, zeptám se jeho šoféra.“
„A co ty, Suko, co jsi zjistil?“ zeptal jsem se nakonec.
Inspektor se zasmál. „Dal jsem si tu práci a dost jsem toho
vypátral. Ti Hartfordovi mají dost pestrou minulost. Zajímavá
rodina.“
„Dobře, řekneme si to později.“
„Vracíš se sem?“ zeptal se.
„Co nejrychleji,“ odpověděl jsem a zavěsil. Potil jsem se i přes
otevřená okénka a chladný vzduch. Byly to strach a reakce na to, co
jsem proţil...

„Takţe, Johne, šofér, pan Field, dovezl sira Powella aţ k

domovním dveřím.“ Tou zprávou mě uvítal Suko, kdyţ jsem vstoupil
do naší společné kanceláře.
„Ale doma není!“ odpověděl jsem.
„Jak to víš?“
„Protoţe jsem se tam stavil po cestě sem. Jeho byt je prázdný. Aţ
na ten příšerný smrad.“
Suko byl zmaten. „Co budeme dělat? Oznámíme, ţe sir James
zmizel?“
 „Ne. Zatím to tak nehoří. Musíme najít jeho, Glendu i toho
Hartforda nebo kdo to vlastně je. Jak uţ jsem ti říkal, není sám. Má
své přisluhova-če. Zombie, ţivé mrtvoly, příšerné stvůry, napůl uţ
rozloţené. Strašlivá horda. Ale odněkud se tady museli objevit, Suko.
Musí mít nějakou minulost. Musí se k nim pojit nějaká historie. Nebo
máš jiný názor?“
„Ne, to ne,“ odpověděl Suko.
„Tak musíme pátrat. Kde jsou podklady?“
Suko otevřel zásuvku a vytáhl zápisník. Měl v něm své
poznámky, které si dělal během telefonických rozhovorů, a
informace vytaţené z počítačové databáze. „Zajímá tě i Hartfordova
dnešní rodina?“
„Jen okrajově.“
„Přesto ti pár informací poskytnu,“ řekl Suko a posadil se. Učinil
jsem totéţ.
Dověděl jsem se, ţe Hartfordovi jsou mocná rodina s velkou
tradicí, jejíţ minulost sahá aţ do středověku. Uţ tehdy to bylo známé
jméno.
„Odkud pocházejí?“ zeptal jsem se.
„Vlastně ze dvou zemí. Jedna větev z Francie, druhá z Anglie.
Tedy, nepřímo. Byli to Skotové, kteří byli ve středověku velmi blízcí
Marii Stuartovně.“
Točil jsem prsty. Já sám jsem byl vlastně také Skot, protoţe moji
rodiče odtud pocházeli. „O těch Hartfordových jsem uţ slyšel.“
„O té skotské větvi?“
„Ano. Patřili k nejmocnějším rodinám v zemi. Ale nic
konkrétního nevím.“
„To ti můţu prozradit, Johne. Stáli totiţ na špatné straně. Jelikoţ
byli spřáteleni s královnou, byli poraţeni spolu s královninými
oddíly.“
„A pozabíjeni?“
„Tato větev Hartfordů byla vymazána ze světa.“
„A dál?“
„Dál nic. Víc jsem toho nezjistil. Ani ţádné klepy. Je to, jako by
tato rodinná větev vůbec neexistovala.“
„Kde tehdy ve Skotsku ţili?“
 „Západně od Inverness. Ţili velmi osaměle.“
„Museli vlastnit nějaký hrad.“
„Jistě.“
„Pak tu vyvstává otázka, zda jejich hrad ještě dnes stojí a pokud
ano, jestli má i svou rodinnou hrobku.“
Suko se usmíval. „Jestli ti dobře rozumím, rozhodl ses, ţe se tam
zajedeme podívat.“
„Správně.“
„Myslíš, ţe tam najdeš řešení té záhady?“
„Přinejmenším počítám s tím, ţe tam najdu tu hrobku. Tahle
rodina má zřejmě své tajemství, říkejme tomu třeba démonickou
záhadu, o které zatím nic nevíme.“
„Neměli bychom si o tom raději napřed promluvit osobně s
některým jiným Hartfordem?“
To nebyl špatný nápad, ale přesto jsem ho zamítl. „Suko, neumím
si představit, ţe by nám někdo prozradil to, co chceme vědět.
Hartfordovi se určitě postarali o to, aby tato část jejich rodinné
historie upadla v zapomnění. Neřeknou nám nic, protoţe nemají
zájem o skandál. Souhlasíš?“
„Ano, ale o Basilovi by nám určitě něco řekli,“ nevzdával se
Suko.
Podvolil jsem se. „Dobře, tak to zkusíme.“
„A kterého Hartforda chceš navštívit?“ zeptal se můj kolega a
ukázal na své poznámky. „Můţeš si vybrat. Jsou mezi nimi
politikové, šlechtici, vědci...“
„Vezmi toho nejvyššího.“
„Jmenuje se Morton F. Hartford, je mu přes osmdesát a ţije na
svém panství severně od Londýna.“
„Tak se na něho zajedeme podívat.“
„Souhlasím.“

Zahradníci měli plné ruce práce s uhrabováním listí na

obrovských rozlohách Hartfordského panství. Jejich pozemky byly
rozsáhlejší neţ mnohá města, kterými jsme projeli. Na krajinu se
postupně snášela jemná mlha.
 Vzduch se ochladil.
Uvítala nás typická anglická parková krajina. Vlevo od nás cválali
po trávníku dva jezdci na koních, pak zmizeli v lese.
Nad krajinou leţelo ticho a totéţ platilo i o velkém panském sídle,
které uţ by se spíš dalo označit za zámek.
Toto sídlo na nás hluboce zapůsobilo. „Tak to je ono,“ ozval se
Suko lakonicky.
„Chtěl bys tady bydlet?“
„Tak týden.“
„Tak vidíš. Já bych to taky déle nevydrţel.“
Všude byl majestátní klid, který uţ mi začínal vadit. Všechno
vypadalo aţ příliš perfektně.
Dokonce i velcí krkavci krouţili ve vzduchu, aniţ by krákali.
Ke vchodu do budovy vedly dva vjezdy. Na schodech před
vchodem se válelo spadané listí, coţ celkový dojem absolutního
pořádku narušovalo. Určitě se za chvíli objeví zahradník a listí shra-
be a odnese.
Zatím jsme jeli po asfaltce. Před domem ji vystřídala štěrková
cesta. Byl to jemný křemenný štěrk, na němţ pneumatiky roveru
zanechávaly tmavé pruhy. Opatrně jsem zabrzdil, aby mi od kol
neodletovaly kaménky.
Neviděli jsme, zda uţ si našeho příjezdu někdo všiml. Nikdo nás
nepřišel uvítat. Vyšli jsme po schodech nahoru, ale zvonit jsme
nemuseli, protoţe dveře se před námi otevřely.
Stál v nich komorník.
Kdyţ jsem ho uviděl, měl jsem co dělat, abych potlačil úsměv.
Stál prkenně jako nějaký robot. Obočí měl na kaţdé straně jinak
vysoko. Pravděpodobně ho často zvedal. Měl na sobě prouţkované
šaty, jak tomu bývalo za starých časů, a zeptal se nás na jména.
„John Sinclair a inspektor Suko. Jsme ohlášeni u pana Hartforda,“
odpověděl jsem.
Pokýval hlavou a milostivě odpověděl: „Pan Hartford vás
očekává, pánové. Opozdili jste se o tři minuty.“
„Jak milé,“ zašklebil jsem se.
„Prosím?“ zeptal se a vyhrnul obočí.
„Běţte se nechat rozmrazit, pane.“
 Komorník, jemuţ se ve tváři zračilo holé zděšení nad mou drzostí,
nám uvolnil dveře. Vstoupili jsme do prostorného sálu.
Drahocenný nábytek, starodávné hodiny, cenné obrazy ve zlatých
rámech, podlaha z drahých parket a na ní jemné čínské hedvábné
koberce, prostě přepych. Ale nic pro normální lidi jako my.
„Smím jít napřed, pánové?“ zeptal se komorník, který se uţ
poněkud vzpamatoval ze svého ohromení.
„Smíte,“ odpověděl jsem.
Předešel nás. Vkročili jsme do široké a velmi dlouhé síně, v níţ
panovalo ticho jako v hrobce. Vedly do ní dvoukřídlé dveře. Tady
zřejmě nebyly ţádné pokoje, jen velké síně. Začínal jsem být na
Mortona F. Hartforda zvědavý.
Komorník se zastavil před jedněmi dveřmi asi v půli síně a
decentně zaklepal. Třikrát, pokud jsem dobře počítal. Pak jsme
zaslechli písknutí píšťalky.
Komorník nám pokynul. „Pan Hartford vás očekává.“
Podívali jsme se na sebe. Tenhle Morton F. Hartford musí být
opravdu velmi neobyčejný chlapík, kdyţ dává najevo svůj souhlas
pískáním.
Počítali jsme se vším, byli připraveni téměř na vše, ale to, co jsme
uviděli, nám vyrazilo dech. Samozřejmě jsme se ocitli znovu v
místnosti podobající se sálu s vysokými okny. Bylo tu jen málo
nábytku. Nebylo tu ani pro něj místo. Větší část prostoru zabírala
velká stavebnice elektrické vlakové dráhy. Za širokým ovládacím
panelem seděl Morton F. Hartford. Pomocí počítače ovládal několik
vlaků na kolejích.
Měl z této hry očividně velkou radost, pozdravil nás zvednutím
ruky a znovu zapískal na píšťalku, kterou měl zastrčenou v ústech.
Ten muţ se mi líbil.
Uměl mluvit, aniţ by vyndal píšťalku ze rtů. „Pojďte se podívat
blíţ. Včera jsem si koupil starý TEE. Ten uţ teď nejezdí. Ale já ho
na trati mám. Moje vláčky jezdí údolími, přes kopce, projíţdějí
tunely a přejíţdějí mosty. Je to nádhera mít takového koníčka.“ Starý
pán byl úplně nadšen.
Nejstarší člen Hartfordova klanu vůbec nepůsobil zkostnatěle.
Přestoţe měl bílé vlasy, vrásčitou pleť se zarudlými skvrnami, v jeho
očích plály mladistvé ohníčky. Museli jsme se obrnit trpělivostí a
počkat, aţ z nádraţí vyjedou ještě čtyři vlaky. Teprve pak starý pán
odloţil ovládací zařízení.
„Tak, půjdeme se posadit,“ pronesl a zamířil k sedací soupravě v
pravém rohu místnosti.
Byla to křesla ve stylu rokoka. Vypadala půvabně a křehce, ale
byla velmi pevná.
Starý pán se nám představil a my zase představili sebe. Potom
znovu pískl a přišel komorník.
„Přineste nám něco k pití, Lioneli.“
„Jak si přejete, pane.“
Hartford si zamnul ruce. „Pijete whisky?“
„Já ano,“ přiznal jsem se. „Ale jsme tu autem.“
„Ah, jednu snesete. To je totiţ speciální whisky. Rozumíte?“
„Přiznám se, ţe ne.“
„Pálím si ji sám.“
„Tak to nemůţeme odmítnout, pane.“
„Velmi správně.“ Znovu ukázal na svou vláčkovou dráhu a zeptal
se: „Jak se vám líbí?“
„Je skvělá,“ řekl Suko. >,Něco takového jsem ještě neviděl.
Opravdu.“
„To vám věřím. Ona je to také zcela mimořádná dráha. Ale
bohuţel není největší.“ Jeho tvář se zakabonila. „Ve Spojených
státech, v Detroitu, ţije člověk, který vlastní ještě větší. To mě
zlobí.“
„V Evropě je ta vaše největší?“ zeptal jsem se.
„Správně, mladý muţi, správně. Tady jsem na prvním místě já.“
Pokrčil čelo. „Kde vězí ten zatracený Lionel? Ví přece, ţe touhle
dobou musím dostat svou medicínu.“
Chtěl ještě jednou písknout, ale uţ nebylo třeba. Komorník se
právě objevil. Na velmi drahém podnose nesl láhev a tři skleničky.
Kráčel místností jako král a bravurně se vyhýbal překáţkám, aniţ by
se díval.
„Máte ještě nějaké přání, pane?“
„Ano, abyste uţ zmizel.“
„Jak si přejete, pane. Uţ spěchám!“
 A skutečně spěchal. Vypadalo to, jako kdyţ se kolébá tučňák.
Starý pán nám nalil osobně. Poslouchali jsme, jak whisky teče do
skleniček. Pak jsme si kaţdý jednu vzali a napili se.
„Tak co?“ zeptal se Hartford, kdyţ skleničku odloţil a mlaskl.
„Jak vám chutná?“
„Je výtečná,“ řekl jsem a myslel jsem to váţně. Suko, který pil
alkohol jen výjimečně, uznale pokyvoval hlavou.
„Ano, je dobrá,“ řekl spokojeně Hartford.
„Pálím ji sám podle vlastního receptu. Tajného receptu. Ani má
vlastní rodina ho nezná. Ti supové uţ by ho dávno prodali.“ Mrkl na
nás. „Taková malá tajemství si musí člověk nechávat pro sebe.“ Nalil
si další skleničku. „Ale proto jste určitě nepřišli, ţe?“
„Ne!“
„A nejde ani o mne, viďte?“
„Máte pravdu, pane. Nás zajímá jiný člen vaší rodiny.“
„Jak se ten nešťastník jmenuje?“
„Basil Hartford!“
Vyslovil jsem to jméno nahlas a divil se reakci starého pána.
Právě se chtěl napít, ale jeho ruka se zastavila v půli cesty ve
vzduchu mezi koleny a ústy. „Řekl jste Basil Hartford?“
„Ano. Proč? Není s ním něco v pořádku?“ zeptal jsem se.
Starý pán se chraplavě zasmál. „To bych řekl. Basil Hartford uţ je
totiţ dobré tři roky po smrti...“

Suko a já jsme se na sebe podívali a starý pán nám dolil sklenice.

Svoji poloprázdnou odloţil. „Řekl jsem snad něco divného?“ zeptal
se a sva-touškovsky se zatvářil.
„Ne, to ne,“ zašeptal jsem. „Jen se divíme, ţe je Basil Hartford
mrtev.“
„Proč?“
„Protoţe jsme s ním dneska mluvili.“
Teď byl překvapen starý pan Hartford. Nevěděl, zda se má smát,
nebo plakat. „Mlu...
mluvíme snad o tomtéţ Basilu Hartfordovi?“ zeptal se.
 „Předpokládám, ţe ano. Nebo máte v rodině dva?“
„Ne, ne dva Basily.“
„Tak to mluvíme o tomtéţ.“
„Ten Basil, kterého myslím já, je mrtev!“ prohlásil starý pán
kategoricky. „Ţádný jiný neexistuje.“
„Jak ten Basil vypadal?“ zeptal se Suko.
„Normálně! Úplně normálně,“ odpověděl starý pán.
„Měl zelené oči?“
„Ano.“
„Náš Basil taky.“ Suko mu Basila podrobně popsal a Morton
Hartford postupně ztrácel barvu v obličeji, aţ se sám podobal
mrtvole.
„Ale to je vyloučeno,“ pokoušel se ještě odporovat.
„Pane, jenţe my jsme ho viděli. Basil Hartford k nám přišel na
stáţ. Chtěl získat praxi, protoţe měl v úmyslu pracovat později v
exekutivě. Alespoň nám to tak říkal.“
Starý Hartford přikyvoval. „A proč jste tedy přišli za mnou?“
„Protoţe Basil najednou zmizel.“
„A je na tom snad něco nenormálního u dospělého a nezávislého
člověka?“ zeptal se Hartford.
„To ne, ale jeho způsob zmizení vzbudil naši pozornost. Nemá
náhodou také koníčka jako vy?“
„Ano, bohuţel.“ Starý pán se díval do parket. „Koníčka, který se
mi vůbec nelíbí. Neustále se vrtal v rodinné historii. Zajímaly ho věci
staré stovky let a to se mi vůbec nelíbilo.“
„Jaké věci?“
„Na minulosti rodiny Hartfordů lpí černé skvrny. Měli jsme
předky, kteří se nesnášeli s tehdejší vrchností, rozumíte?“
„Ano, rozumím.“
„Byli vyloučeni z rodiny. Byli... prostě tato rodinná větev byla
odříznuta od kmene. Ale nic přesnějšího nevím.“ Utřel si rukou pot z
čela.
„A říkáte, ţe Basil se velmi zajímal o rodinnou historii?“
„Ano, byl tím přímo posedlý.“
„Jak zemřel?“
Tentokrát se zeptal Suko a starý pán na něho pohlédl. „Za velmi
záhadných okolností. Příčina jeho smrti nebyla zcela vysvětlena. Ale
co se dá dělat, zemřel a my ho pohřbili. Někteří to dokonce
povaţovali za sebevraţdu.“
„Kde byl pohřben?“
„V rodinné hrobce.“
„Někde tady?“
„Na tomto pozemku.“
Vyměnili jsme si se Sukem pohledy. Oba jsme měli stejné
myšlenky. Nakonec jsem se starého pána zeptal: „Vadilo by vám,
kdybychom vás poţádali, abyste nám tu hrobku ukázal?“
Starý pán byl upřímný: „Ano. Vadilo by mi to. Ta hrobka mi totiţ
připomíná to, co mě brzy čeká a nemine. Řeknu vám, ţe...“
„Je to důleţité, pane. Velmi důleţité. Pravděpodobně i pro vaši
rodinu.“
Morton F. Hartford se na nás upřeně zadíval a několikrát polkl.
„Vyznám se velmi dobře v lidech,“ řekl tiše. „Proto jsem vás ještě
nevyhodil. Věřím vám. Navíc jsem si na vás nechal sehnat reference
hned poté, co jste se ohlásili. Nuţe dobrá, vyhovím vaší prosbě.“ Po
těch slovech povstal na znamení, ţe nás doprovodí do hrobky. „Je to
daleko?“ zeptal jsem se.
„Ne, dá se tam jít pěšky. Ale není to nutné.“ Znovu zapískal.
Lionel okamţitě přišel. „Pane?“ zeptal se.
„Potřebujeme auto, Lioneli.“
„Jaké, pane?“
„To tiché.“
„Hned to zařídím, pane.“
Morton F. nám pokynul. „Pojďte se mnou, pánové! Vyjdeme
druhým východem.“
Vedl nás zámkem aţ na zadní stranu, kde jsme se nakonec
zastavili před poměrně úzkými dveřmi. Starý pán je jen s námahou
otevřel a postěţoval si: „Stále něco nefunguje na takové velké
stavbě!“
Kdyţ jsme vyšli ven, uviděli jsme Lionela za volantem
elektromobilu, jakým jezdí hráči golfu, kdyţ musí překonat příliš
velké vzdálenosti.
Bylo v něm málo místa. Suko musel sedět napříč.
 „Kam to bude, pane?“ zeptal se Lionel.
„K rodinné hrobce, Lioneli.“
„Jak si přejete, pane.“
Lionel byl dobrý řidič. Drţel se na úzké cestě velmi dobře.
Hartford se neubránil a vyprávěl nám o krajině kolem nás. Mluvil o
lesích, které patří rodině Hartfordů, o znečištění ţivotního prostředí,
o poklesu cen dřeva a jiných věcech, které ho trápily.
Znovu se objevili ti dva jezdci na koních. Mávali na nás. Morton
F. protáhl obličej. „To jsou mé vnučky. Studentky.“ Zasmál se.
„Přitom jsou víc doma neţ ve škole, a spoléhají na pánaboha, ţe jim
pomůţe. Já té dnešní mládeţi nerozumím. Za mých dob tomu bývalo
jinak.“
Po desetiminutové jízdě jsme dorazili k rodinné hrobce.
Představoval jsem si ji jako ponurou stavbu, ale teď jsem byl
příjemně překvapen.
Mezi dvěma lesíky se zvedala sněhobílá kupole jako obrovské
slunce.
„To je ona!“ řekl Hartford.
Lionel zastavil elektromobil. Nepodíval se ani vlevo, ani vpravo a
zeptal se: „Mám tady počkat, pane?“
„Ano, nezdrţíme se dlouho,“ odpověděl starý pán.
O tom jsem nebyl zdaleka tak přesvědčen, ale neřekl jsem nic.
Hartford vykročil. „Hrobku nikdy nezavíráme,“ vysvětloval. „Kdo
by také kradl mrtvé?“
„Dnes se můţe stát všechno,“ odpověděl jsem.
„Jste příliš velký pesimista, mladý muţi.“
„Spíš realista.“ Viděl jsem, ţe starý pán nemůţe odsunout těţké
dveře, tak jsem mu přiskočil na pomoc. „Děkuji, pane Sinclaire,
děkuji vám.“
Dveře se skřípavě otevřely. Uvítalo nás úctyhodné ticho světa
mrtvých a chlad. Okna byla vysoko a ve srovnání s velikostí stavby
byla okna malá, takţe dovnitř propouštěla jen málo světla. Z toho
důvodu panovalo uvnitř příšeří.
Stačilo právě tak na to, aby člověk mohl rozeznat jednotlivé
hroby. Tmavé rakve stojící vedle sebe v pozadí chladného
podzemního prostoru. Nezavřeli jsme za sebou dveře, takţe škvírou
pronikal dovnitř prouţek denního světla.
„Tak tady jsou pohřbeni,“ ozval se starý pán.
„Všichni Hartfordovi?“ zeptal jsem se tiše.
„Ano, předchozí generace leţí pod tou kamennou deskou.“ ukázal
na ni prstem. „Dá se odsunout, víte. A pod ní je rozlehlá hrobka,
která...“

Nenechal mě domluvit. „Byl jsem při tom, kdyţ jsme ho

pohřbívali, pane Sinclaire. Byl mrtvý...“
„A přesto vylezl z rakve sám. Z vašeho příbuzného Basila
Hartforda se stal zombie. Nemrtvý, abyste mi rozuměl. Změnil se v
ţivou mrtvolu, která můţe kdykoliv vylézt z rakve, protoţe ji řídí
samo peklo. To je bohuţel holá skutečnost a měl byste se s ní smířit.“
Morton F. Hartford se však s tím zatím nesmířil. „A můţete to své
neslýchané tvrzení nějak dokázat?“ zeptal se mě.
„Jistě.“
„Jak?“
„Jednoduše. Přišel k nám do Yardu. Podařilo se mu tam nějak
vetřít. Řekl nám, ţe proklatí vstanou z hrobky. A o ty proklaté jde,
pane Hartforde.“
Hartford byl blízko mdlobám. V pravé noze mu zaškubalo, jako
by chtěl do rakve kopnout. „To, co mi říkáte, je k nevíře. Ano, k
nevíře. Ale na druhé straně vím, ţe nejste ţádný podvodník.“
„Sledujeme stopu Hartfordovy rodiny. Hlavně tu její větev, která
byla odříznuta, jak jste řekl, pane. Řešení najdeme jen v minulosti. A
vy nám při tom můţete pomoci.“
„Je pro mne nesmírně těţké tomu uvěřit. Jsem jediným členem
rodiny, který je o té věci informován?“
„Ano.“
Suko přistoupil k rakvi a prohlíţel ji. Svítil dovnitř. Byla uvnitř
vypolstrována bílým saténem. Viděli jsme i polštář, na kterém ještě
nedávno spočívala hlava neţivého.
„Co přesně vás zajímá, pane Sinclaire?“
 „To vám mohu říci. Chtěl bych se od vás dozvědět, kde ţili ti
Hartfordovi, na jejichţ existenci jste jiţ zapomněli?“
„Ve Skotsku. Byla to katolická větev.“
„Jen katolická?“
„No, povídalo se i něco jiného. Padlo jedno velmi nebezpečné
slovo - templáři. Ale já si myslím, ţe je to jen pověst, která
neodpovídá skutečnosti.“
Já jsem si to nemyslel. I Suko zvedl hlavu, kdyţ zaslechl slovo
„templáři“.
„Co víte o tehdejších templářích, pane Hartforde?“
„S tím já nechci nic mít!“
„Na čí straně stáli templáři?“
„O tom já nic nevím. Byli to špatní lidé. Oni...“
„Ne všichni templáři byli zlí lidé, pane. Vím, o čem mluvím. Byli
rozděleni na dvě skupiny...“
„To mě nezajímá. Já jsem se s touhle rodinnou větví nestýkal.“ Na
dotvrzení svých slov zadupal. „To je všechno, pane Sinclaire.“ Starý
pán se obrátil a zamířil k východu. Nezdrţovali jsme ho.
„Nevypadá to dobře,“ řekl Suko a zkrabatil čelo. „Ne, vůbec ne.“
„Co myslíš ty?“
„Basil Hartford musel najít něco, co mu umoţnilo navázat spojení
s templáři. Kdyţ zemřel, vrátil se. Pomocí templářské magie se z
něho stal zombie. Budeme muset pátrat ve Skotsku.“
„Basile!“
Nebyl to výkřik, spíš přiškrcené zvolání z hrdla starého pána. Jako
zasaţeni bleskem jsme se otočili a vyběhli ven, kde jsme našli dva
Hartfordy.
Mortona F. a Basila!

Nestál daleko, takţe si ti dva mohli hledět do očí a Morton F. zíral

do mrtvých zřítelnic neţivého, které však měly tutéţ zelenou barvu,
jako v době, kdy ještě ţil.
Starý pán znovu opakoval Basilovo jméno. Pak se celý roztřásl,
zapotácel se a dříve neţ mohl upadnout, skočil k němu Suko a
zachytil ho.
Já jsem se rozběhl k Basilovi, který mi pokynul. Pak zmizel tak
rychle jako v Glendině bytě. Prostě tu najednou nebyl.
Uběhl jsem jen pár kroků a zkameněl na místě. Zíral jsem do
prázdna.
Zaslechl jsem rychlé kroky. To k nám pospíchal Lionel. Ve tváři
byl bílý jako křída. „Pane!“ volal. „Pane, co to děláte?“ Lomil při
tom rukama nad hlavou.
Jeho chlebodárce leţel na zádech, s hlavou v Sukových dlaních.
Kdyţ Morton zaslechl volání svého komorníka, rychle se
vzpamatoval a předstíral hněv. „Nechovej se jako nějaká slečinka.
Mě jen tak snadno něco z míry nevyvede. Ještě nejsem mrtvý,
ksakru!“
Sluha se zastavil celý udýchaný. Nevěděl, kam se má dívat
napřed.
„Můţete vstát?“ zeptal se Suko.
„Kdyţ mi pomůţete.“
„Velmi rád.“ Suko pomohl starému pánovi vstát. Ten se však
sotva drţel na nohou a okamţitě spustil na komorníka: „Přines mi z
auta láhev!“
„Hned... hned to bude, pane.“
„Tenhle personál. Nic neţ potíţe s nimi člověk nemá.“
Nebýt váţnosti situace, neubránil bych se úsměvu. Měl jsem
radost, ţe se starý pán jen tak nedal. Šok z pohledu na mrtvého určitě
dokáţe rychle překonat.
„Co říkáte teď, pane?“ oslovil jsem ho.
Přikývl. „Měl jste pravdu, pane Sinclaire. Byl to on. Ano, byl to
Basil. Mrtvý člověk, který přesto ţije. Jak tomu říkáte?“
„Zombie,“ řekl Suko.
„Ano, tak zombie. Myslím, ţe bych se teď potřeboval napít.“
Lionel drţel v pravé ruce polní láhev a v levé stříbrný pohár, do
něhoţ mu nalil.
„Ještě!“ přikázal mu Morton F. „Nalej mi ještě. Aţ po okraj. Teď
tu medicínu nutně potřebuji.“ Starý pán do sebe zvrátil obsah poháru
naráz.
 „Dáte si také?“ zeptal se potom.
„Ne, děkuji,“ řekl jsem.
„Mně uţ to taky stačí.“ Podíval se na nás. „Tak co, můţeme jet
nazpět?“
„Ještě ne, pane.“
„Copak ještě?“
„Rádi bychom se od vás dozvěděli pár informací.“
Mávnul unaveně rukou. „Já nemám rád hrobky, já rád elektrickou
dráhu. A tam teď chci jet.“ Tím svou řeč uzavřel a nechal nás stát.
Jeli jsme tedy společně nazpět. Na zpáteční cestě splnil Morton F.
svůj slib a vyprávěl nám o temném zámku ve Skotsku, který před
dávnými časy patřil rodině Hartfordů.
„Stojí tam ještě?“ zeptal se Suko.
„To nevím, přerušili jsme s nimi styky. Jestli se to chcete
dozvědět, musíte tam jet sami.“
„To také uděláme, pane,“ prohlásil jsem a podtrhl svá slova
pokývnutím hlavy.

Skotsko!
Země s bohatou historií a jistou dávkou samostatnosti a především
hrdosti, přestoţe nyní patří k Velké Británii.
Země melancholie, hor, kopců a údolí. Ale i země jezer a
tajemných pověstí, které se tradují po celá staletí a vyprávějí se
dodnes.
Lidé se v její rozloze doslova rozptýlili. Obloha se zdála vzdálená,
někdy se zatáhla mlţným oparem, který stoupal tichý a mlčenlivý
z hlubokých jezer a rozprostřel se nad krajinou jako nekonečný
rubáš.
Suko a já jsme jeli v roveru, přenocovali za hranicí a pokračovali
směrem na Inverness, výchozí bod pro mnohé expedice k jezeru
Loch-Ness.
Morton F. Hartford nám cestu dobře popsal.
V Inverness jsme se zdrţeli jen krátce. Krátké přestávky jsme
vyuţili na kávu.
Seděli jsme nedaleko vody. Dívali jsme se z okna na racky, kteří
létali nad hladinou a nenechali se ničím rušit.
Rozprostřel jsem mapu a poznačil si propisovačkou další cestu.
Museli jsme jet na západ. Ve zdejší krajině vrchovin je jen několik
oficiálních silnic. Lidé, kteří zde tráví dovolenou, musí vzít zavděk
polními cestami, nebo musí prostě po svých. Je to kraj pro
individualisty.
„Všechno jasné?“ zeptal se Suko.
„Ano, to místo se jmenuje Bury.“
„Leţí přímo u zámku?“
„Ne, ale blízko. Doufám, ţe nám tamější lidé budou schopni
poskytnout nějaké informace.“
Mladá servírka přišla k našemu stolu a zeptala se, zda si přejeme
ještě něco k jídlu. Nabídla nám skopový guláš, ale my uţ byli syti.
O několik minut později uţ jsme byli znovu na cestě.
Jeli jsme po silnici číslo 862, která objíţděla jezero Loch-Ness na
severu. Byla dobře sjízdná aţ do místa, kde navazovala na 831. Od
toho místa to bylo čím dál horší.
Krajina se tu měnila. Hory před námi vyrůstaly jako obři. Nebyl tu
skoro ţádný les, zato rozlehlé louky sahající často aţ k vrcholkům
kopců.
Obloha měla světle šedou barvu. Mračna vypadala jako
namalovaná štětcem.
Ale i tady se počasí drţelo. Pastevci ještě nesehnali stáda do stájí.
Viděli jsme celé armády ovcí.
Cesta byla samá serpentýna, ale zatím měla asfaltový povrch, coţ
se však bohuţel změnilo. Nahradila ji šedivá kamenitá cesta s
hlubokými výmoly, po kterých rover divoce skákal.
To byla odvrácená tvář této krásné země. Jedenkrát jsme potkali v
protisměru německý o-bytný přívěs. Cesta byla velmi úzká. Uhnul
jsem s roverem těsně ke svahu, aby protijedoucí vůz mohl projet.
Suko se podíval do mapy. „Bury,“ zamumlal. „To je to hnízdo s
tím divným názvem?“
„Jak to?“
„Nikdy předtím jsem ho neslyšel. I na téhle mapě je označeno jen
jako maličký krouţek.“
„Ale blízko něj je zámek.“
 „Najdeme tam i Glendu a sira Jamese?“
Hlasitě jsem povzdechl. „Musíme si drţet palce, aby to vyšlo.
Jinak to vidím víc neţ černě.“
Zatáčky se ještě zúţily. Projíţděli jsme širokým údolím, zčásti
vyplněným jezerem. Pramenily tu potůčky a říčky, které zase tekly k
jinému jezeru. Tak byla všechna jezera mezi sebou propojena.
Viděli jsme dva vozy s plachtou. Koně pobíhali po lukách. Na
některých jezdili lidé a mávali nám.
Sem tam jsme u cesty zahlédli nějaký kříţ obrostlý mechem. Byly
to staré, polovyvrácené kříţe stojící nakřivo. Někdy vypadaly jako
vztyčené prsty.
„Zastav!“ zvolal Suko a ukázal doleva. Zastavil jsem u stařičkého
ukazatele, který mi připomínal věţ z Pisy. „Bury,“ oznámil Suko.
„Jedeme správně.“
Určitě tady ten ukazatel nepostavili bez důvodu. Cesta vedla i
opačným směrem, hlouběji do údolí a směřovala k jezeru se
zelenomodrou vodou, jehoţ hladinu čeřil vítr.
Vzdálenost se na ukazateli uţ bohuţel rozluštit nedala. Podle
mapy jsem ji odhadl ještě na pět mil.
Musel jsem jet pomalu. Některé díry v cestě byly tak dlouhé, ţe
spíš připomínaly strouhy. Vyjeli jsme nad údolí a otevřela se nám
vyhlídka na překrásnou krajinu.
Byla prostě nádherná.
Hory, zelené lučiny, obloha, temná voda malých jezírek a červené
střechy domů z blízké vesničky Bury. Kostelní věţ čněla nad ostatní
střechy. Na její špičce byl kovový větrný kohout.
Zastavil jsem.
„Co se děje?“ zeptal se Suko.
Odpověď Suko dostal, aţ kdyţ jsem stál vedle auta. „Podívej se
doleva, podél pohoří.“
Suko se postavil vedle mě a vykulil oči. „Propána, to je ono.“
„Správně.“
Uţ to nebyl ţádný hrdý mohutný hrad, ale obrysy se ještě daly
rozeznat. Vysoké zdi, zbytky věţí a nad tím nekonečná obloha jako
napjatá plachta.
„To není špatné,“ řekl Suko. „Myslím, ţe tam nahoru dokonce
vede cesta.“
„To je moţné.“
„Nebo končí v Bury.“
Vrátili jsme se do auta. Neţ jsem nastartoval, vrhl jsem poslední
pohled doleva.
Vtom jsem je uviděl.
Zprvu to byly jen mlţné obláčky, o kterých jsem si nic nemyslel.
Pak jsem zpozoroval, ţe se ty obláčky vzdalují od hradu.
Blíţily se ke vsi.
I Suko zpozorněl. Zřejmě přemýšlel, co to můţe být, aţ jsem tiše
řekl: „Vypadá to jako jezdci.“
„Taky se mi zdá.“
Postavy brzy zmizely, jako by je odvál vítr. „Byli to ti proklatí z
hrobky?“
Pokrčil jsem rameny. „Počítat s tím musíme. Třeba nám o tom
něco řeknou v Bury.“
Poznal jsem jiţ mnohá hnízda ve Skotsku, ale Bury patřilo k těm
nejospalejším. Překvapilo mě, ţe tam uţ znali auta. Na okraji silnice
jsme uviděli čtyři. Z toho dvě nákladní. Další stála na dvoře
autoservisu. Muţ v modré kombinéze se šroubovákem v ruce se na
nás díval, jako bychom byli návštěvníci z vesmíru.
Jeli jsme dál do vsi.
Ale moc jsme toho neviděli. Domy pocházely z dob dávno
minulých. Byly staré a všechny na sobě měly patinu. Střechy byly
obrostlé mechem a lišejníkem.
Nad Bury krouţili tlustí černí havrani. Jejich krákání znělo
krajinou. Mnozí lidé povaţují tyto ptáky za předzvěst zla.
Ptáci mrtvých.
Silnice byla zčásti provizorně záplatovaná. Připadali jsme si při
tak pomalé jízdě jako na houpačce.
Vţdycky, kdyţ jsme se ocitli v nějakém neznámém místě, drţeli
jsme se jednoho základního pravidla. Nejvíc se toho dá všude
dozvědět na trţišti nebo v hospodě.
Po trţišti jsme se sháněli zbytečně. Ale hospodu jsme našli. Tam
jsme zaparkovali. Místa tam bylo dost, protoţe hospoda nestála
přímo u silnice.
 Kdyţ jsme vystoupili, ucítili jsme vlhkostí přesycený vzduch.
Předtím jsme si jí nevšimli, ale teď se nám lepila na šaty i kůţi.
Venku stáli lidé. Samozřejmě ţe si našeho příjezdu všimli. Stáli v
uctivé vzdálenosti a prohlíţeli si nás.
Muţi, ţeny a děti. Oblečeni prostě a prakticky, o módě tu
nemohlo být ani řeči. Tady se lidé řídili přírodou, nikoliv
zbytečnostmi jako ve velkých městech.
Z kostelní věţe sem dolehlo odbíjení hodin.
Byly tři odpoledne. Ten správný čas pro příjezd, protoţe teď byla
ta nejvhodnější chvíle, abychom se něco dozvěděli. Lidé uţ se
většinou vrátili z práce.
Hospoda byl starý dům, který se uţ začínal hroutit. Zub času na ní
zanechal své stopy. Dveře nebyly zavřené.
Strčil jsem do nich a musel sklonit hlavu, abych se nepraštil o
nízký trám. Uvnitř byla stejná tma jako venku. Bylo to tu cítit whisky
a zvětralým pivem.
Byl tu pult jako v kaţdé správné hospodě. Jenţe za tímto nebylo
vidět hospodského. Zato uprostřed pultu stál velký dřevěný podnos
plný půllitrů, které čekaly na hosty.
Bohuţel nikdo nepřišel.
Bouchl jsem dvakrát dlaní o pult.
Hospodský se objevil. Nepřišel z kuchyně, ale zvenku. V pravé
ruce nesl kbelík, v levé koště.
Zastavil se a zadíval se na nás. Byl to typ, jaký nahání dětem
strach. Vypadal divoce, měl černý plnovous a stejně černé vlasy. Byl
oblečen v košili, kalhotách z pevného kordu a přes košili měl koţe-
nou vestu.
Ten muţ se svým vzezřením ke svému ponurému hostinci hodil.
Bylo tu jen pár stolů a na nich postavené ţidle. Na druhé straně stála
u zdi lavice. Zřejmě ještě nenadešla otevírací hodina.
Aţ do této chvíle s námi hospodský nepromluvil. Pozdravili jsme
ho přátelským pokývnutím hlavy a já k tomu přidal ještě „dobrý
den“.
Neodpověděl. Postavil kbelík a koště do rohu. Potom zamířil
těţkým krokem k pultu. Pak teprve k nám promluvil.
„Projíţdíte tudy? Jste na dovolené?“
 „Moţná.“
„Jak to?“ ozval se udiveně. „Vy to nevíte?“
„Chtěli bychom přenocovat v Bury,“ řekl Suko. Hospodský si ho
změřil od hlavy k patě a neřekl nic.
„Máte volný pokoj?“
„Já nikoho neubytovávám.“
Viděli jsme na něm, ţe lţe. V této části Skotska braly všechny
hostince nocleţníky. Často se stávalo, ţe lidé museli přenocovat v
hospodách nebo u obyvatel, kdyţ se něco stalo. Z toho důvodu byl
téměř v kaţdém domě přichystán pokoj pro hosty.
Tento člověk nás prostě ubytovat nechtěl a určitě pro to měl své
důvody.
Proto jsem ho zeptal: „Je-li to tak, můţete nám poradit nějaký
hostinec, kde bychom si mohli pronajmout pokoj?“
Předklonil se: „Dám vám dobrou radu. Jeďte dál. Nezůstávejte
tady. Bury není dobré místo pro cizince.“
„Nám se líbí,“ namítl jsem. „Nikde jinde nejsou tak hezké
kopce.“
„To je moţné. Ale my tu ţádné cizince nechceme. Chceme svůj
klid. Nechceme tu ţádný turismus, rozumíte?“
„Ale ten přináší peníze.“
„My si na ţivobytí vyděláme.“
Lhal, nelhal? Já osobně jsem mu nevěřil. Chtěl se nás zbavit a
pravý důvod nám neřekl.
„Ale jedno pivo nám snad prodáte, pane,“ řekl jsem a přátelsky se
usmál. Nejprve to vypadalo, ţe odmítne i to, ale pak přikývl a vzal
do ruky dva půllitry stojící za ním na regálu.
Natočil nám pivo z pípy. Chtěl jsem se s ním ještě bavit, proto
jsem zůstal stát u pultu. Suko pochopil a zůstal taky.
Hospodský k nám přisunul půllitry a hned nám sdělil, kolik máme
zaplatit.
Zaplatil jsem, nechal mu spropitné a ještě se zeptal: „Jak to
vypadá s hradem Hartfordů? Je moţné si ho prohlédnout?“
Hospodský chtěl právě uloţit drobné do pokladny, ale po mé
otázce zavřel ruku v pěst a peníze zavřel v dlani. „Co myslíte?“
„Tu starou zříceninu, co jsme viděli, kdyţ jsme sem jeli. My se
totiţ známe s Hartfordovými.“
„To uţ patří minulosti,“ odpověděl rychle.
Teď jsem se zeptal já, jak to myslí.
„Zádní Hartfordové uţ nejsou. Ti uţ patří minulosti, rozumíte?“
„Ale jistěţe rozumím,“ řekl jsem a protřel si oči. „Ale někdy se i z
minulosti něco uchová aţ do současnosti.“
„Tady ne.“ Po těch slovech se k nám hospodský obrátil zády. Tím
nám chtěl ukázat, ţe uţ se s námi nechce bavit.
Napil jsem se piva. Moc mi nechutnalo. I Suko jen upil.
Hospodský se sehnul pod pult a něco tam krámoval.
Pravděpodobně jen proto, aby se s námi nemusel bavit.
Jenţe já jsem mu chtěl poloţit ještě pár otázek a uţ jsem se k
tomu chystal, kdyţ jsem ucítil Sukovu ruku na mé.
Nemusel nic říkat. Pochopil jsem a sklonil hlavu.
A uţ jsem to cítil.
Mrtvolný pach...

Jelikoţ z nás nevycházel, muselo to být z hospodského. Totéţ si

myslel i Suko, který ukazoval přes pult na jeho záda.
Ustoupil jsem o půl kroku, takţe můj šepot slyšel jen Suko. „Jede
v tom s nimi.“
„Jen on?“ opáčil Suko.
„Myslíš, ţe i ostatní obyvatelé jsou tím morem nakaţeni?“
„Počítám se vším.“
„Tak to jsme v pěkné bryndě,“ zamumlal jsem. „Ale to se změní.“
Hospodský byl stále ještě skloněn pod pultem. Přetáhl jsem si
stříbrný řetízek, na kterém visel kříţek, přes hlavu a Suko mě po-
zoroval. Chtěl jsem se přesvědčit, jak se hospodský zachová.
„Můţeme si dát ještě něco, pane?“ zeptal jsem se.
Hospodský se narovnal, zrudl v obličeji a prohrábl si vousy.
„Divně to tady páchne, ne?“ zeptal jsem se ho s úsměvem.
„Jak to?“
„Mně to připadá jako pach hrobu a rozkladu.“
„Já nic necítím,“ tvrdil.
 „Víte co, pane, tak jak to páchne tady, jsou cítit rozkládající se
mrtvoly.“
„Ne!“ vykřikl.
Strčil jsem do Suka, ten okamţitě pochopil a zamířil ke dveřím,
aby hospodskému zastoupil únikovou cestu. Drţel jsem kříţek
schovaný v dlani. Pak jsem natáhl ruku přes pult a otevřel dlaň.
Hospodský zíral na kříţek! Rty mu zaškubaly, vyslovil nějakou
ošklivou kletbu a zároveň učinil prudké gesto rukou a na mou adresu
poslal nějakou nadávku.
Já však nechal kříţek leţet na dlani a zeptal se: „Co je vám? Z
čeho máte strach, pane? Řekněte mi to? Co se vám stalo?“
„Dejte to pryč!“ zasípěl. „Dejte to pryč! Schovejte to!“
„Ne!“ řekl jsem kategoricky.
„Já se na to nechci dívat!“ vykřikl a přitiskl si dlaně na oči.
„Proč ne? Máte strach? Jestli ano, tak z čeho? O co tady jde? Vy
nám to řeknete, pane!“
„Neee!“ Bylo vidět, ţe je ve velkém napětí. Viděl jsem červené
ţilky v jeho očích. Horečně hledal, kudy by utekl, ale ţádný únik
nenacházel.
„Vy ten pohled nemůţete snést,“ řekl jsem. „To musí mít nějaký
důvod. Jsou to ti proklatí z hrobky?“
„Ano...“ vykřikl přidušeně.
„Kde je najdu? Kde je máme hledat? Kde se skrývají? Na tom
hradě?“
„Byli tam!“
„A kde jsou teď?“
„Všude. Jsou všude. Vrátili se. Pradávná kletba se naplnila. Ne
všechno, co vypadá mrtvé, ve skutečnosti mrtvé je. Nemůţeme nic
dělat.“
„Byli uţ ve vsi?“
„Ano, chodí si sem pro lidi. Mají všechno pod kontrolou. Jsou to
ti strašní templáři, mrtvoly na koních, co vstaly z hrobky.“
„Kdyţ se dá dostat z ní, musí se také dát vejít dovnitř. Byl jste uţ
někdy v té hrobce?“
„Ne, nikdy, ale...“
„Co ale?“
 „Oni tu hrobku opustili. Nikdo uţ je nezadrţí.“
„Co se s nimi tehdy stalo? Víte to?“
„Ne přesně.“ Clonil si rukama pohled. Prokázal jsem mu tu
laskavost a schoval ho.
Hospodský se tak třásl, ţe se musel opřít o pult. Byl bílý jako
křída. Z očí mu tekly slzy. Viděl jsem na něm, jak se mu ulevilo. Byl
spojencem těch proklatých, nebo jejich obětí? Já spíš tipoval na to
druhé.
„Budete uţ mluvit, pane?“
„Já toho moc nevím.“
„Nám bude stačit i to málo, co víte.“
Přikývl. „Tenkrát byli templáři pronásledováni. Stáhli se zpět na
hrad Hartford.“
„A dál?“
„Tam zemřeli.“
Ušklíbl jsem se. „To vím, ţe uţ neţijí. Ale jak přišli o ţivot?“
„To bylo hrozné.“
„To vám věřím. Jak hrozné to bylo? Byli popraveni? Sťali je
mečem, nebo...?“
„Ne, ne. Udělal to jeden z Hartfordů. Majitel hradu. To on je
zabil, protoţe oni sami ho o to poţádali. Zavedl je do hrobky.“
„A pak?“
„Zazdil je. Byli pohřbeni zaţiva. Museli zemřít hladem a ţízní.
Tak přesně to bylo.“
Pokýval jsem hlavou. „A to všechno oni opravdu podstoupili
dobrovolně?“
„Tak se to vypráví.“
„Hartfordovi k nim nepatřili?“
„Ne přímo, podle mého názoru. Ale můţu se mýlit. Moţná je
Hartfordové podporovali. Já toho vím opravdu jen málo.“
„Na čí straně stáli templáři? Na straně ďábla, nebo na straně těch
druhých?“
„Jakých druhých?“
„To nic.“ Mávnul jsem rukou. „Vraťme se k vám. Páchnete
mrtvolným pachem. To nemůţete popřít. Jak k tomu došlo?“
„Byli tady.“ Při těch slovech sklonil hlavu. „Byli všude. Nemohli
jsme se bránit. Procházeli vsí jako duchové.“
„Ti proklatí z hrobky?“
„Ano, kdo jiný?“
„Jak vypadali?“
Hospodský váhal s odpovědí. „Neumím je přesně popsat.
Doprovázely je mlţné oblaky. Byli v nich celí zahalení a příšerně
páchli. Někteří z nich měli úplně zčernalé obličeje. Někteří z nich
seděli na hřbetě na kost vyhublých koní. Nenechali nikoho ze vsi na
pokoji.“
„Zabíjeli?“ zeptal jsem se.
„Všichni jsou mrtví.“
Nepochopil jsem jeho slova. „Jak to myslíte, pane?“
„Koho se dotknou, ten pomalu, ale jistě zemře. Oni kradou lidské
duše.“
Ten pomalu, ale jistě zemře... ta slova mi zněla hlavou. Dostal
jsem ţaludeční křeče, kdyţ jsem si vzpomněl na Glendu a sira
Jamese. I jich se ti proklatí z hrobky dotkli, dokonce se jich dotkl ten,
kdo je podle mého názoru vedl.
„Chcete se dozvědět ještě víc?“ zeptal se mě hospodský.
„Ano. Hledáme dva lidi. Jednu ţenu a muţe. Pravděpodobně je
odvlekli sem.“ Popsal jsem mu Glendu a sira Jamese.
Hospodský zavrtěl hlavou. „Ne, ty jsem nikdy neviděl. Neznám
je.“
„Ale určitě znáte jistého Basila Hartforda, ne?“
Hospodský přikývl a mě zároveň znovu ovanul ten strašný
zápach. „Ano, takový mezi nimi je. Ten se tady ukázal. Je to ten,
který je vede.“
„Je jejich vůdcem?“
„Ano.“
„A vy obsluhujete v hospodě sám?“
„Ne, moje ţena mi pomáhá.“
„Kde je?“
„Odvezl jsem ji do bezpečí. Opustila vesnici. Ona nesmí zemřít.
My všichni tady zemřeme, pane. Pro nás uţ není naděje. Bude to čím
dál horší. Za pár dní budeme vypadat stejně jako ti proklatí z hrobky.
Oni to tak chtějí.“
 „A neexistuje moţnost, jak se zachránit?“
„Ne, je to všechno tak strašné.“
„Mám svůj kříţek, který...“
V panické hrůze proti mně napřáhl ruce. „Ne, ţádný kříţek. Ten
by nám přinesl zkázu. Zabil by nás.“
„Jestliţe se kletba naplní a my nenajdeme nic, čím bychom ji
zrušili, pak stejně zemřete,“ řekl jsem.
„Nic takového neexistuje!“
„Slyšel jste někdy o temném grálu?“
Hospodský se na mě překvapeně podíval a zavrtěl hlavou. „Ne,
ten pojem je mi zcela cizí. Nikdy jsem o něm neslyšel - nikdy!“
Znervózněl a sepjal ruce. „Zůstanu sám. Všechno končí.“ Jeho hlas
se ztišil v šepot. „Všechno je pryč, odsouzeno k smrti. Celá ves
vymře. Smrt se nám vznáší nad hlavou, naše duše uţ si vzali, uţ jen
vypadáme jako lidi.“
„Přesto se nevzdávejte naděje. Zatím se nikdo z vás nezačal
měnit.“
„To se stane v noci, víte,“ zašeptal. „V noci...“
„Co se stane v noci?“
„Oni přijdou znovu. Přísahám, ţe přijdou.“
„A budou zahaleni v té mlze?“ zeptal jsem se.
„Ano, podle toho je poznáte. Jedou na koních jako přízraky,
duchové. Neslyšně...“
„Jestli je to tak, pak uţ jsme je viděli,“ řekl jsem. „Proklatí uţ
svou hrobku opustili. Takţe musí teď být prázdná,“ dodal jsem víc
sám pro sebe, pak jsem se obrátil a zamířil k Sukovi, který čekal u
dveří. Oba jsme vyšli ven.
Hospodský stál za pultem jako zkamenělý a díval se za námi.
Ještě nebyla tma, ale obloha měla tmavě šedivou barvu. Modrá
zmizela. Bury vypadalo prázdné a mrtvé. Domovní fasády mi
připadaly divné, spíš jako atrapy.
Suko i já jsme nastavili tváře větru. Ucítili jsme to současně.
„Mrtvolný pach,“ řekl přítel Suko tiše. „Ten mrtvolný pach je tu,
Johne. Bude nás teď provázet všude.“
A skutečně tomu tak bylo. Pach jako ze stoky. Přicházel odevšad a
obklíčil nás ze všech stran.
 „Suko, já budu muset odjet!“
Podíval se na mě a přikývl. „Umím si domyslet, co máš v úmyslu.
Chceš jet do té hrobky.“
„Správně.“
„Glenda a sir James?“
„To taky, Suko. Musíme ty dva najít. Ty jsi taky slyšel, co ten
hospodský říkal. Oba jsou infikovaní, takţe to s nimi můţe špatně
skončit. A tomu musíme zabránit. To znamená, ţe ty musíš zůstat
vBury.“
„Jak chceš,“ řekl Suko a zadíval se k nebi. „Moţná najdeš taky jen
prázdnou hrobku. Tak, jak jsme to viděli u Hartforda. Myslím, ţe
jsou všichni pryč. Ale to uvidíš. Já na ně budu čekat tady.“ Inspektor
mi poplácal po rameni. „Hodně štěstí, Johne a dej pozor, aby tě v té
hrobce neuvěznili.“
„Na to se spolehni.“ Zamířil jsem k autu a Suko šel se mnou.
„Kdybych tam nic nenašel, tak se co nejrychleji vrátím sem,“ řekl
jsem.
„Dobře.“
Suko se díval, jak nastupuji, zvedl palec vzhůru na znamení
vítězství a já nastartoval motor. Musím přiznat, ţe mi dobře nebylo...

Suko na tom nebyl jinak. On, který se vţdycky drţel při zemi, se v
duchu ptal, jestli je to skutečně dobrý plán. Postupovat kaţdý sám a
udeřit ze dvou stran. Někdy to vyšlo, ale záruku na úspěch nikdo dát
nemohl.
Jsou místa, kde si člověk připadá strašně osamělý a ztracený.
Nejen ostrovy v moři, ale i vesnice mohou vyzařovat tuto atmosféru.
A právě to byl případ Bury.
Přestoţe Suko stál na návsi a ještě nebyla tma, měl pocit, ţe je
úplně sám. Měl jen jediného společníka.
Věčný vítr, vanoucí přes vrcholky hor a roznášející po kraji
mrtvolný pach rozkladu a smrti. Suko si připadal, jako by stál na
hřbitově.
Postupně se ho zmocňovala ponurá nálada. Vznášela se
neviditelně i nad střechami domků.
A nebyla to jen ponurá nálada, bylo to ještě něco jiného - strach z
toho, co přijde.
Na ulici se neobjevil jediný člověk. Obyvatelé vsi se schovali ve
svým domech. Uţ jednou zaţili příchod proklatých a byli jimi
poznamenáni. Teď s hrůzou čekali na příchod noci.
Pak zase přijdou. Buď pěšky, nebo přijedou na svých koních.
Zatím všude panovalo napjaté čekání, které se nevyhnulo ani
Sukovi.
Rover s jeho přítelem Johnem odjel. Jinak se nikdo neukázal. Ani
za oknem nezahlédl Suko jedinou tvář.
Nechtěl zůstat stát na místě a tak se vydal na obhlídku. Třeba se
mu přece jen podaří s někým dát do řeči a něco se dozvědět. Bylo by
to v kaţdém případě dobré.
Přece jen nebyl sám. Uslyšel za sebou tiché za-mňoukání, ohlédl
se a uviděl mourovatou kočku.
Zdálo se, ţe je plachá. Byla by ráda přiběhla k Sukovi, ale
netroufala si.
Inspektor Suko si dřepl a lákal ji k sobě. Kočka se zastavila,
najeţila se, ocas sebou neklidně mrskal, oči měla jako divoká šelma.
„Jen pojď,“ řekl Suko, „pojď ke mně...“
Skočila. Jeden skok, druhý, třetí a uţ byla u Suka a chtěla mu
zarýt drápy do ruky.
Inspektor ruku rychle stáhl a kočka škrábla do prázdna. Neţ stihla
utéct, chytil ji Suko za hřbet a zaryl jí prsty do koţichu.
Ozvalo se poslední zamňoukání a pak to cvaklo do okolního ticha,
jak jí Suko zlomil vaz. Na zemi po ní zůstala leţet jen hromádka
prachu a kostí.
Suko uţ ničemu nerozuměl. Po zádech mu přeběhl mráz, jak
pomalu vstával.
Ta událost jím otřásla. Nejen, ţe mu bylo líto té kočky, ale
přemýšlel i o jiných věcech. Čeká obyvatele Bury stejný osud jako
ji?
Musel vycházet z toho, ţe to tak v posledním stadiu bude vypadat.
Najednou ho škrábalo v krku a on si musel odkašlat. Vítr k němu
neustále donášel ten mrtvolný pach a Suko musel neustále potlačovat
nevolnost. Odporná pachuť mu zaplnila ústa.
Pokračoval v obchůzce.
Vítr za ním rozvál pozůstatky malé kočky.
Silnice nebyla široká. Po obou stranách ji lemovaly domky
různých výšek, ale jedno měly společné. Všechny vypadaly temně a
ponuře. Nikdo je v poslední době nenalíčil a ani střechy nebyly
opravené.
Šedivá mračna na obloze ještě víc zhoustla. Zbyly uţ jen malé
kousky čisté oblohy, které vypadaly bledé a průzračné jako voda.
V ţádném domku se nesvítilo. Okna ve zdech vypadala jako
světlé lesklé skvrny. Suko přešel silnici na druhou stranu. Procházel
v těsné blízkosti kolem domků, díval se do oken, ale nemohl nic ro-
zeznat.
Sem tam rozeznal slabé obrysy nábytku nebo bíle nalíčenou zeď.
Nikde však nezahlédl lidi. Všichni se někam schovali. Nakonec se
Suko rozhodl, ţe to riskne a vzal za kliku u jedněch domovních
dveří. Nebyly zamčené a Suko vešel dovnitř.
Zastavil se za prahem. „Haló!“ rozléhal se jeho hlas domem. „Je
tu někdo? Pokud ano, ozvěte se prosím.“
Všude bylo ticho.
Suko šel dál a úmyslně dupal, aby jeho kroky bylo slyšet. Na
konci předsíně bylo několik dveří.
Vlevo jedny, k nimţ se vystupovalo po třech kamenných
schodech. Zřejmě vedly do bytu a rovněţ nebyly zamčené.
Suko si připadal divně, kdyţ je otevíral. Nemíval ve zvyku
vstupovat do cizích domů, ale tady to viděl jinak.
Ocitl se v další předsíňce čtvercového půdorysu, z níţ vlevo vedlo
schodiště do prvního poschodí. Hned vedle schodiště byly dveře do
sklepa. Naproti se vcházelo do bytu.
Suko se vydal na inspekci. Kuchyně, obývací pokoj a malá
loţnice. Všechno vypadalo uklizené, jako by obyvatelé dům opustili.
Byli však skutečně pryč?
O chvíli později to Suko zjistil. Zaslechl totiţ tichý pláč.
Nevycházel z bytu. Muselo to být ze sklepa. Suko otevřel dveře.
Dolů vedly dřevěné schody opatřené jen provizorním zábradlím.
Sukovi svítilo na cestu jen chabé světlo ţárovky zavěšené na stropě.
 „Haló?“ volal znovu.
Tentokrát dostal odpověď. Ochraptělý hlas mu odpověděl:
„Zůstaň nahoře, cizince!“
„Proč?“
„Utíkej, cizince. Utíkej z tohoto místa. Bury je prokleté a
odsouzené k smrti. My všichni uţ jsme totéţ, co mrtví. Uţ jen
doţíváme. Ti proklatci nás přepadli...“
Inspektor nechal muţe mluvit. Jeho hlas přehlušoval zvuk jeho
kroků po dřevěných schodech, které zahýbaly do pravého úhlu a
teprve tam, kde končilo druhé rameno schodiště, uviděl shromáţ-
děnou rodinu.
Muţe, ţenu a dvě děti. Dál uţ nešel. Díval se do popelavého
obličeje toho muţe mohutné postavy, který se za normálních
okolností o sebe a svou rodinu určitě dokázal postarat, teď ale
vypadal ochromen strachem.
„Proč jste tady?“ zeptal se Suko.
„Protoţe oni si pro nás přijdou. Všichni lidé se schovali do sklepů.
Oni neznají slitování. Ani se ţenami a dětmi...“ selhal mu hlas.
Začalo mu škrábat v krku, sklonil hlavu a rozplakal se. Suka ovanul
zespoda ten odporný pach. Znamení, ţe je rodina infikována.
Začal je utěšovat. Ale příliš optimisticky jeho hlas nezněl. „Třeba
ještě všechno dobře dopadne. Ještě nejsou ve vsi.“
„Aţ nastane tma,“ promluvila ţena, „pak přijdou. Jsou to ţiví
mrtví. Kdysi je pohřbili zaţiva. Bývali uţ ve své době velmi
nebezpeční.“
„Uţ tady někdo zemřel?“ zeptal se Suko.
Odpověď dostal od otce rodiny. „Ne, oficiálně ne. Ale jinak jsme
uţ všichni stejně, jako bychom byli mrtví. Co je tohle za ţivot. My
víme, ţe páchneme jako mrtvoly. Oni přišli do našich domů. Přepadli
nás a dotýkali se nás. Nikoho nevynechali, ukradli nám duše, tak
nám to řekli. Zbyla z nás uţ jen těla. Chtěli jsme se modlit, ale zapo-
mněli jsme to. Oni nás ovládají a oni znamenají smrt, utrpení, peklo.
Vůbec vám nedokáţu říct, jak trpíme.“
„Já vám rozumím,“ řekl Suko. „Moţná se vám to bude zdát
směšné, ale chci vám poradit, abyste se nevzdávali. Naděje je
vţdycky. Víc vám v této chvíli nemůţu říct.“
 Dospělí pokyvovali hlavou, děti se dívaly do země. Seděly na
dřevěných bednách a jejich bledé prázdné tváře vypadaly jako
neţivé.
Suko se obrátil k odchodu. Nerad je tu nechával samotné, ale tady
ve sklepě pro ně nemohl nic udělat. Bude čekat, aţ sem ti ţiví mrtví
přijdou a pak se jim postaví.
Byl vyzbrojen berettou, bičem na démony a holí. Na tyto tři
zbraně se mohl stoprocentně spolehnout. Ale budou stačit na to, aby
všechny ty démony zahubily?
Kdyţ došel ke dveřím do předsíně, zhasnul světlo. Vyšel z domu a
zavřel za sebou dveře.
Zatím ještě nebyla úplná tma. Ale obloha uţ byla tmavá nikoli
kvůli mračnům, ale soumrakem. Světlo uţ nemělo ţádnou sílu,
obrysy domů začaly splývat a rozmazávaly se.
Suko se postavil na kraj silnice. Vítr roznášel prach a ten známý
mrtvolný zápach, poselství ze staré tajemné hrobky. Kdyţ přecházel
silnici, slyšel jen vlastní kroky.
Ale to se brzy změnilo.
Z pravé strany zaslechl cizí kroky. Nevěděl, komu patří, protoţe
ţádného člověka neviděl. Přesto se domníval, ţe je to někdo ze vsi.
Kroky zněly hlasitěji. A doprovázel je ten mrtvolný pach.
Pak uviděl Suko nějakého muţe.
Zatím ho nemohl rozeznat, ale něco na jeho postavě i pohybech
mu připadalo povědomé.
Znal ho?
Přepadla ho zlá předtucha. Rozběhl se vstříc té postavě, která byla
stále zřetelnější, aţ ji nakonec poznal.
Zastavil se, jako kdyţ do něho hrom uhodí. „Sire Jamesi!“
zasténal...

Vyjel jsem ze vsi zasvěcené smrti.

Byla to oáza utrpení a hrůz, kde se zastavila smrt a přijde znovu.
Zatím ještě nebyla tma, ale přesto jsem rozsvítil reflektory. Čelní
světla pokryla povrch silnice jemným světlým kobercem.
Znovu jsem se trmácel po výmolech a hrbolech. Od kol odletovaly
kameny a pneumatiky osekávaly trávu, která prorůstala povrchem
vozovky.
Hartfordský hrad leţel přímo přede mnou.
Neviděl jsem, ţe by k němu ze silnice vedla nějaká cesta. Doufal
jsem však, ţe tam nějaká bude, protoţe s roverem bych se přes
kopcovitý neupravený terén nedostal.
Na vrcholky kopců a hor uţ se poloţil stín. Vypadaly teď jako
černé hrby zkamenělých obrů. Vítr čechral trávu a hladiny jezer, na
nichţ vítr čeřil vlny, mi připomínaly tmavé oči.
Pootevřel jsem okénka u auta. Teď uţ mi dovnitř nepronikl ten
mrtvolný zápach. Čerstvý kořeněný vzduch přímo vybízel k tomu,
aby člověk zhluboka dýchal. Hned jsem se začal cítil líp a měl jasnou
hlavu. Mrtvolný pach nemůţe nikdo dlouho snášet.
Přízraky z hrobky jsem nikde nezahlédl. Jestli skutečně opustili
svůj úkryt, pak se dokázali velmi dobře skrývat.
Cesta byla samé serpentýny a byla úzká, takţe jsem musel
neustále točit volantem. Potom jsem uviděl stádo ovcí. Dosud mi
bránil ve výhledu kopec po levé straně.
Najednou se vynořilo stádo ovcí. Zpanikařené se hnaly v divokém
úprku a nedbaly na překáţky.
Šlápl jsem prudce na brzdu, ale rover se nezastavil včas. První
ovce se mu uţ nevyhnula. Narazila do levého blatníku, autem to
otřáslo a blatník se promáčkl. Ale to mi nevadilo.
O pár vteřin později uţ kolem mě proudilo stádo. Slyšel jsem
jejich vyděšený mekot, který mi připadal, jako by křičely. Tlačily se,
vráţely do sebe a bečely.
Jen pomalu nacházely cestu na druhou stranu. Stádo se rozptýlilo
a teď je doběhli velcí psi, kteří na mě chvíli výhruţně štěkali a pak se
vrhli za stádem, aby je zase sehnali dohromady.
Ale ţádné stádo není bez ovčáka. I toho jsem nakonec uviděl.
Jenţe se choval velmi divně.
Ovčáci bývají velmi klidní lidé milující přírodu. Ale tento
vypadal, jako by ho honil sám ďábel. Běţel po svahovité louce dolů a
dlouhý plášť za ním vlál jako vlajka. Mával holí v ruce a kdyţ
probíhal kolem mého auta, zavolal jsem na něj z okénka:
„Stůjte, pane.“
 Prudce se zastavil, podíval se napřed na stádo, které se
shromáţdilo na druhé straně silnice a pomalu se uklidňovalo.
Dva psi pobíhali kolem a štěkali.
Vystoupil jsem. Ovčák se na mě nedůvěřivě díval. Váhavými
kroky šel ke mně a já mu vyšel naproti a zvedl ruku na pozdrav.
„Nemohl jsem nic dělat,“ vysvětloval mi vousatý muţ. „Mrzí mě,
ţe se rozběhly kolem vašeho auta, ale propadly najednou panice.“
Přistoupil jsem k němu. „Panice? Ale to musí mít nějaký důvod.“
„To taky má,“ řekl udýchaně.
„Jaký?“
„Pro všechno na světě, ujeďte odtud, pane. Mé ovce vyděsili
zloduchové. Číhají nablízku, jsou tady, věřte mi. Opustili své
úkryty.“
„Proklatí z hrobky?“
Zíral na mě. „Ano... ano... jak to víte?“
„Hledám je.“
Ovčák se chvatně pokřiţoval. „Nerouhejte se, pane.“ Rozhlédl se
plaše kolem. „Jsou velmi nebezpeční, jsou strašní. Věřte mi, pane.“
„Já vám věřím, ale musím se dostat do hradu Hartford.“
V tu chvíli mi připadalo, ţe by se ten člověk byl nejraději propadl
do země. „Kam ţe to chcete?“
„Do té zříceniny. Tam má být ta hrobka, jak jsem slyšel.“
„Ano, je tam.“
„A je opuštěná?“
Ovčák pokrčil rameny. „To já vám neřeknu, jestli z ní vyšli
všichni. Můţe to tak být, ale taky nemusí. Já to nevím.“
„No dobře,“ mávnul jsem rukou. „Přesvědčím se o tom sám.“
„Odtamtud se ţivý nevrátíte, pane.“
„To se uvidí. V kaţdém případě vám děkuji.“
Zasmál se. „Zač? Za to, ţe jsem vás nedokázal odradit, abyste se
nevydával vstříc jisté smrti?“
„Tak snadno člověk neumírá. Řekl jste, ţe ti proklatí hrobku
opustili. Takţe předpokládám, ţe ji najdu prázdnou. Měl bych ještě
jednu otázku. Znáte cestu do hradu? Pokud ano, pak vás prosím,
abyste mi ji popsal, abych nemusel dlouho hledat.“
„Takového člověka jako jste vy jsem ještě nepotkal.“ Ovčák
sevřel v ruce svou hůl. „Tak dávejte pozor. Za chvíli narazíte na
stezku vedoucí ke zřícenině. Je velmi úzká a porostlá travou, proto se
musíte dobře dívat, abyste ji neminul. Po té pak jeďte!“
„Děkuji, to mi stačí.“
„Ať vás Bůh provází,“ zašeptal ovčák na rozloučenou.
Kdyţ jsem se rozjel, ještě mi zamával. Pak se o-točil ke svému
stádu.
Pokud jde o tu stezku, našel jsem ji. Ale bez jeho pomoci bych ji
pravděpodobně byl neviděl.
Soustředil jsem se na pravý okraj silnice a uviděl světlejší pruh
vinoucí se vzhůru po svahu kolem malého kulatého jezírka, nad nímţ
krouţili tmaví ptáci.
Říkal jsem si, ţe kdyţ uţ auto vydrţelo cestu aţ sem, vydrţí i tu
další. Připadal jsem si jako na palubě lodi kymácející se na vlnách.
Čas od času to se mnou pořádně zatřáslo a já musel brzdit.
Ovčák nehnal stádo ke staré zřícenině. Ve zpětném zrcátku jsem
viděl, ţe se ovce ţenou do údolí mezi dvěma kopci, kde si našly nové
pastviny.
Terén stoupal. Ne příliš prudce, ale zato neustále.
Musel jsem sníţit rychlost, aţ jsem si připadal jako hlemýţď
lezoucí vzhůru do kopce.
Čelní reflektory zalévaly trávník a křoví přede mnou bledým
světlem. To dodávalo bezprostřednímu okolí tajuplného vzhledu.
Několikrát jsem si po cestě vzpomněl na Suka, který zůstal v
Bury. Ale nejvíce jsem se v myšlenkách zabýval Glendou
Perkinsovou a sirem Jamesem Powellem.
Jejich stopu jsem doposud nenašel. Doufal jsem, ţe se s nimi
setkám a ţe budou ţiví.
Hartfordský hrad mi připomínal velkolepou filmovou kulisu.
Mohutné zdi a věţ jako bastion. Zatím nebylo vidět, nakolik byl hrad
poškozen.
Trápil jsem rovera do kopce. Musel jsem celou cestu jen na
dvojku. Ale brzy jsem musel zastavit, protoţe kopec příliš prudce
stoupal.
Podařilo se mi ještě s autem zatočit, pak jsem zatáhl ruční brzdu a
vystoupil.
 Pode mnou leţela prostorná, odtud ploše vyhlíţející krajina s
malým jezírkem, které s přibývajícím stmíváním dostávalo temný
lesk.
Vítr vlnil travou na horských lukách, takţe vypadala jako moře.
Vysoko nade mnou vyšel měsíc. Dnes nebyl úplněk, z měsíce byl
vidět jen úzký srpek.
Pěší chůze mi dělala dobře, ale dost mě namáhala. Hledal jsem
nějaké stopy. Jestli opravdu někteří z těch proklatců jeli na koni,
musí tu být někde otisky kopyt.
Ale ţádné jsem nenašel, zato velkých balvanů obrostlých mechem
jsem potkal spoustu.
Vnější zdi hradu musely také času zaplatit svou daň. Byly porostlé
mechem. Teď, kdyţ jsem přišel blíţ, viděl jsem v nich hluboké díry,
které musely způsobit těţké dělostřelecké koule. Brána uţ tu nebyla,
jen dva sloupy, na nichţ kdysi drţela, ještě stály.
Prošel jsem tou mezerou na dvůr.
Hrad zvenku vypadal větší a mohutnější, neţ skutečně byl. Na
vrcholku kopce nebylo moc místa a to stavbu omezovalo.
Děrami ve zdi, okny a střílnami profukoval vítr. Přinášel s sebou
tesklivou kvílivou melodii, ale nikoli mrtvolný pach.
Byla to scenérie, z jaké má většina lidí strach. Sám na setmělém
hradním nádvoří, obklopen prastarými zdmi, se stále temnějším
nebem nad hlavou, to uţ je přece atmosféra vzbuzující strach.
Ovčák mi řekl, kde najdu hrobku. Leţela v hradní věţi a byla
zazděna. Musel jsem tedy napřed do věţe.
Připadala mi mohutná. Stála tam jako doutník vztyčený k nebi.
Nad ní krouţili havrani a vrány, jejichţ krákání mi mělo být
varováním, abych do věţe nevstupoval.
Ani tady uţ nebyly dveře.
Kdyţ jsem přešel práh, ocitl jsem se v tmě. Byla jako tajemný
stín, který po mně ze všech stran natahoval ruce.
Tajemnost atmosféry se ještě zvýšila, kdyţ jsem svým příchodem
probudil ze spánku netopýry. Chvíli kolem mě poletovali a pak se
zase vrátili na svá místa.
Tady někde musí být vchod do té hrobky. Aţ sem jsem došel bez
světla, ale tady uţ mi musela pomoci tuţková svítilna.
 V jejím světle tančila zrnka zvířeného prachu. Kuţel světla dopadl
na zřícené schodiště vedoucí nahoru.
Ale schody, kterými se vcházelo do podzemí, tu ještě byly, pokud
jsem to mohl posoudit.
Opatrně jsem se po nich vydal dolů a svítil si přitom na cestu.
Mrtvolný pach mi vanul v ústrety. Byl to důkaz, ţe jdu správným
směrem.
Na zdech byl silný nános špíny. Připadal jsem si v té úzké chodbě
stísněný. Měl jsem pocit, ţe jsem uvězněný v rouře, z níţ není
východu.
Po třetí otáčce dopadlo světlo svítilny na konec schodiště. Tam
musí být ta hrobka.
Vchod do hrobky, který sami proklatci prorazili zevnitř, leţel
přede mnou.
Mrtvolný pach zesílil. Byl velmi pronikavý a nesnesitelný.
Obracel se mi ţaludek. Bylo to poslední varování, abych dál
nechodil.
Nebral jsem ho na vědomí a vstoupil do velké díry ve zdi. Za ní
byla černá neproniknutelná hustá tma. To se však rychle změnilo,
kdyţ do ní pronikl světelný kuţel mé svítilny.
Neviděl jsem ani rakve, ani sarkofágy. Ti, jeţ tu zaţiva pohřbili,
ţádné rakve neměli.
Vstoupil jsem do hrobky s tlukoucím srdcem. Byla prostorná, to
jsem viděl na první pohled. Mrtvolný pach v ní visel jako těţké
olovo.
Je prázdná? napadlo mi.
Chtěl jsem ji prohledat. Nejprve jsem přemýšlel, ţe si udělám z
kapesníku roušku a dám si ji na ústa, ale pak jsem si to rozmyslel, jen
by mi to překáţelo. Snaţil jsem se dýchat úsporně nosem.
Něco se dotklo mé tváře. Moţná pavučina, kterou jsem neviděl.
Pomalu jsem pomocí svítilny zkoumal zem. Viděl jsem jen špínu,
suť, brouky, pavouky, jen ne ţádnou mrtvolu templáře.
Ani stopa po Glendě či siru Jamesovi. Proklatí hrobku opustili.
Jistým krokem jsem překročil kámen, který mi leţel v cestě, chtěl
zvednout ruku se svítilnu a ztuhnul uprostřed pohybu, protoţe jsem
zaslechl nějaký zvuk.
 Napjatě jsem se zastavil. Byl to velmi tichý zvuk, takţe jsem
nerozeznal, zda jde o pláč, nářek, či tichý výkřik.
Pocházel ten zvuk od člověka či zvířete?
V kaţdém případě nebyla hrobka tak prázdná, jak jsem si původně
myslel.
Zvuk, který jsem zaslechl, mi i přes svou tajemnost dodal odvahy
jít hlouběji do hrobky. Moţná tam na mě někdo čekal.
Zavolal jsem do tmy. Moje ,haló' se rozléhalo prostorem jako
úděsná ozvěna.
Mé volání zůstalo bez odpovědi.
Učinil jsem tři kroky a volal znovu. A jeskyně můj hlas znova
vracela. Tentokrát jsem odpověď dostal. Byl to ţenský hlas, který
někde vzadu ve tmě nesměle volal mé jméno.
„Johne?“
Ztuhnul jsem.
To volala Glenda.

V prvním návalu vzrušení jsem se chtěl rozběhnout a co

nejrychleji zjistit, kde je. Ale pak jsem se zarazil. Ne, to by nebylo
dobré. Glenda byla v rukou Basila Hartforda a ten nechtěl nic jiného,
neţ dostat skrze ni mě.
Mohla to tedy být past.
Proto jsem zůstal stát na místě a další otázku volal do tmy.
Svítilnu jsem pro jistotu zhasl. „Glendo, kde jsi? Jak je moţné, ţe
víš, ţe jsem vešel do hrobky já?“
Hlas se mi chvěl a chvíli trvalo, neţ mi Glenda odpověděla.
„Cítím to, Johne, viděla jsem světlo. Nikdo jiný by se sem neodváţil,
jen ty...“
Svěsil jsem koutky úst. To byla dobrá odpověď, ale mně nestačila.
„Můţeš přijít ke mně?“
„Ne!“ vykřikla.
„Proč ne? Drţí tě v zajetí? Je u tebe Basil Hartford?“
„Musíš přijít ty ke mně, Johne.“
„Řekni mi pravdu, Glendo, drţí tě tam někdo násilím?“
 „Pojď sem, prosím...“ její hlas měl najednou jiný tón. Byl plný
utrpení. Ať uţ to byla past, nebo ať uţ Glenda vypadá jak chce, v
tomto okamţiku byla důleţitější neţ cokoliv jiného na světě.
V případech, jako byl tento, šlo vţdycky o čas. Ale nechtěl jsem
nic uspěchat, šel jsem pomalu a svítil si na cestu.
Opisoval jsem rukou oblouk a světelný kuţel přeběhl po zemi, pak
se zvedl a dopadl na vlhké zdi, ponořil se hluboko do tmy, ozářil
velké pavučiny a pak dopadl na to, co jsem hledal.
Glenda!
Zůstal jsem stát jako přikovaný, protoţe jsem s tím nepočítal.
Glenda byla svázaná, proto ke mně nemohla přijít.
Někdo ji přivázal k obrovskému kamennému templářskému kříţi,
na jehoţ horním trámu se šklebila odporná tvář Baphometha.

Znesvěcený kříţ!
Ten, kdo to udělal –a s největší pravděpodobností to byl Hartford
sám - se vyznal.
Templářský kříţ se nedá porovnat s kterýmko-liv jiným kříţem.
Vypadá podobně jako čtyřlístek. Má všechna ramena stejně
dlouhá a široká. Při svých křiţáckých výpravách ho templáři hrdě
nosili jako znak na svých vlajkách a divoce jimi mávali, kdyţ bojo-
vali proti neznabohům při takzvaném osvobozování Jeruzaléma.
Tento kříţ na sobě měl zlá znamení. Rozšklebenou tvář
odporného démona, kterého tato skupina templářů vzývala:
Baphometha.
V tehdejší době bylo v jeho jménu napácháno velké zlo a to se
mělo opakovat i v současnosti, pokud se stane po vůli nebezpečných
satanských templářů, kterým jsem nálezem temného grálu poněkud
znesnadnil návrat.
Podařilo se mi Baphometha zahnat do tajemné říše, ale on se teď
zase vrátil, jak mi prozradila jeho rozšklebená tvář.
Templářský kříţ a Baphometh!
Spojení, které by nemělo vůbec existovat, které však bylo přece
jen objeveno, neboť v roce 1932 jeden esoterik vyluštil z nějakého
záhadného slova a čtverce sloţeného ze všech písmen kromě A a B
templářský kříţ.
A to B mu stále přebývalo. A to přesně uprostřed kříţe. Bylo
synonymem jména Baphometh.
Řeknete si, ţe jsou to spekulace, to je jistě pravda, ale v tomto
případě se staly skutečností.
Kříţ, tvořený dvěma heraldickými figurami, kterým se říká fyrfos,
stál našikmo. K němu byla připoutána Glenda v poloze na zádech.
Nemohla mě vidět, protoţe se dívala do stropu.
Nerozběhl jsem se k ní hned. Posvítil jsem si kolem kříţe, protoţe
jsem počítal s tím, ţe se zde setkám se starým známým, ale kuţel
světla odhalil jen sutiny na zemi.
„Prosím tě, Johne, pojď ke mně. Mně je tak strašná zima.“
„Neboj se, Glendo, hned jsem u tebe. Kde je Basil Hartford?“
„To já nevím.“
„Byl tady v hrobce?“
„Ano.“
„Odešel spolu s ostatními, nebo odjel na koni? Víš to? Viděla jsi
je?“
„Já... já jsem to nemohla vidět.“
„A můţeš mi o tom něco říct, Glendo?“
„Věděl, ţe sem přijdeš. Neustále opakoval, ţe jsi chytrý a ţe se
sem určitě vydáš. Ţe nemůţeš cestu sem minout.“
Během našeho rozhovoru jsem přistoupil ke Glendě a zůstal stát
těsně u ní. Mrkala a slzely jí oči, kdyţ se zadívala do světla.
Usmál jsem se na ni.
Chtěla můj úsměv opětovat, ale místo toho se jí jen zachvěly rty.
Byla vyčerpaná, špinavá a uplakaná. „Mučili tě?“ zeptal jsem se jí.
„Ne, to ne. Ale strašně pevně mě uvázali. Tenhle kříţ je prokletý,
je nebezpečný. Cítím, jak to ve mně vypadá. To zlo - Baphometh. A
cítím ten mrtvolný zápach. Je všude i ve mně.“
„A co sir James?“ zeptal jsem se. „Co je s ním?“ Při těch slovech
jsem se sehnul, abych rozvázal provazy za kříţem. Tam musely být
uzly, protoţe na Glendiných kotnících a zápěstích ţádné nebyly.
„Páchnu ještě, Johne?“ zeptala se Glenda.
„Já nevím.“
 „Prosím tě...“
„Tady v té hrobce to páchne všude. Nedokáţu poznat, jestli
páchneš ty.“
„Ale já se tak cítím,“ vykoktala. „Nepřipadám si uţ jako člověk.
Něco mi vzali. Myslím, ţe mi vzali mou duši. Umíš si to představit,
Johne?“
Její hlas zněl naříkávě.
Nechtěl jsem ji ještě víc zneklidnit a proto jsem odpověděl:
„Neboj se, já tě odtud dostanu.“ Posvítil jsem si na zadní stranu kříţe
a konečně našel uzly.
„Uvolním ty provazy, Glendo, jen chvilku strpení.“
„Pospěš si, Johne. Mám strach. Nebo to špatně dopadne. Můj
šestý smysl mi říká...“
„Ano, ano...“
Dal jsem si svítilnu mezi zuby, abych měl obě ruce volné. Provazy
byly sice tenké, ale velmi pevné, takţe jsem musel vynaloţit velké
úsilí, abych uzly rozvázal. Několikrát se mi provaz zařízl do kůţe. Po
chvíli se mi podařilo uvolnit uzly na zápěstích.
Teď uţ jen kotníky.
„Johne, ta tvář...“
„Co je s ní?“
„Září. Mnohem silněji neţ obvykle. Cítím její moc. Je to hrozné.
Baphomethův duch...“ její hlas najednou utichl.
Přestal jsem se starat o uzly a narovnal se.
Glenda se nemýlila. Baphomethův obličej svítil. Tmavě červená
barva připomínala krev, která zalévá Glendě tvář. Rubínové oči v
sobě měly studený namodralý odlesk, ze širokého čela mu vyrůstaly
zahnuté rohy, tlamu měl otevřenou a kozlí bradka se mu chvěla.
Vytáhl jsem stříbrný kříţek.
Tím jsem mohl Baphomethovu tvář nechat zmizet a vyhnat zlo z
kříţe.
„Nech toho, Sinclaire!“ zazněl hlas Basila Hartforda, jako kdyţ
práskne bičem. „Nebo chceš, aby ten ţár spálil tvou přítelkyni na
popel?“
 Superintendant musel ta slova slyšet. Kaţdý jiný člověk by zůstal
stát, ale on ne.
Aniţ by jen o málo zpomalil krok, mířil dál k Sukovi.
Ten uţ ničemu nerozuměl. Zastavil se a čekal, aţ k němu šéf
přijde. Byl to ale úplně jiný šéf! Poznamenaný zlou mocí, mocí
proklatých, moţná i bez duše jako obyvatelé Bury.
Sir James kráčel pomalým šouravým krokem, s hlavou skloněnou,
díval se před sebe do země, jako by hledal něco určitého. Ruce se mu
při kaţdém pohybu kývaly, jako by mu vůbec nepatřily.
Vzdálenost mezi nimi se zkracovala. Teď uţ by musel sir James
Suka vidět, jeho stín uţ se ho dotýkal, ale on ho přešel bez
povšimnutí.
„Sire Jamesi!“ oslovil ho Suko. Nejdřív tichým, potom silnějším
hlasem.
Superintendant se lekl. Zastavil se jako automat, který někdo
vypnul krok před Sukem.
„Prosím, sire Jamesi...“
Sukův šéf pomalu zvedal hlavu a vypadal přitom přemýšlivě, jako
by naslouchal něčím slovům. Díval se Sukovi do obličeje a ten se
vyděsil.
Jak se sir James změnil!
Nebylo to vlivem stínů, které na něho dopadaly. Oči za brýlemi
byly unavené a bez ţivota. Nebyl v nich ani záblesk citu či pocitu.
Toho člověka skutečně připravili o duši.
Tváře měl vyhublé a plné vrásek. Kůţe mu zešedla a vypadala,
jako by mu kaţdou chvíli měla odpadnout a odhalit holé kosti.
„Poznáváte mě, sire Johne? To jsem já, Suko!“
Superintendant zprvu nereagoval. Stál tam a byl zahloubán do
vlastního nitra. Pak mu zaškubaly rty. Vypadalo to, ţe by chtěl něco
říci.
Suko byl naprosto ohromen. Nemohl uvěřit, ţe sir James je na
druhé straně. Ale proč mu neodpovídal?
Neslyší ho? Je duchem v jiném vzdáleném světě?
Suko to zkusil znovu. Uchopil sira Jamese za pravou ruku a zvedl
ji. Byla skoro studená. Ne tolik jako ruka mrtvoly, ale moc do toho
nechybělo.
„To vám udělal Hartford, sire Jamesi? Prosím, řekněte mi to. Byl
Hartford tady?“
„Já nevím...“
„Kde je Glenda?“
Superintendant se na něho zadíval. Šeptal po něm Glendino jméno
a pokoušel si vzpomenout. „To nemohu říci. Nikdy jsem ji neviděl
ani o ní neslyšel. Baphometh, templáři... oni přijdou. Opustili
hrobku. Vjedou do vsi a učiní z nás sobě podobné. Čekám tu na ně.
Uvítám je...“
„Kdy přijdou ti mrtví?“ zeptal se Suko.
„V noci. Aţ bude tma. Mluvil jsem s nimi. Cítím uţ jejich ducha.
Proniknou do nás a zmocní se nás...“
Suko v duchu zoufale přemýšlel, jak by mohl sira Jamese před tím
strašným osudem ochránit. Musí ho odvést do bezpečí, ale kam by ho
v tomhle hnízdě mohl schovat? Kde najde místo, které by ti nemrtví
templáři neobjevili?
Na ţádné nepřišel.
Zatím tu znal jen hospodu a sklep v jednom domku. Kromě toho
tu nikoho nenavštívil. Zatímco o tom přemýšlel, zaslechl známý
zvuk. Rozléhal se téměř absolutním tichem a ozýval se k němu od
vjezdu do vsi.
Ve tmě tančily dvě svítící oči. Po silnici se rozlévalo bledé světlo
reflektorů.
Ţe by přijíţděla pomoc?
Suko se ještě jednou zadíval na svého šéfa a rozhodl se, ţe ho tu
nechá samotného. Kdyţ pustil ruku sira Jamese a vkročil do silnice,
superintendant nejevil nejmenší úmysl ho následovat. Zůstal stát, kde
byl.
Po vjezdu do vsi auto zpomalilo. Jeho řidič viděl sira Jamese stát
uprostřed silnice a mávat rukama.
Na chvíli dálková světla ozářila i Suka. Poznal, ţe je to velký
bentley.
Zastavil uprostřed silnice. Reflektory zhasly, otevřely se zadní
dveře a dveře u řidiče.
Z auta vystoupily dvě postavy.
 Muţ a ţena.
Tu ţenu Suko neznal, ale toho muţe, který se i přes svůj věk drţel
zpříma a kráčel k němu, toho znal.
Byl to Morton F. Hartford!

Zkrátka jedno překvapení za druhým. Suko tam stál a kroutil

hlavou. Díval se, jak ta ţena, které mohlo být asi tak čtyřicet,
nastavila rámě starému pánovi a chtěla ho vést.
„Nech toho, Diano, já umím chodit sám.“
„Ale...“
„Ne, ţádné odmluvy!“
Suko se zatím neozval. Jen oba pozoroval. Ta ţena byla velmi
atraktivní. Měla na sobě zelený přiléhavý cestovní kostým. Její vlasy
se podobaly černé záplavě, splývající jí z hlavy jako hříva. Ve tmě
zářil její bledý obličej. Moţná měla takový světlý make-up. To Suko
ze svého místa nemohl rozeznat.
„Tak tady jste!“ řekl Hartford a tiše se zasmál. „Myslel jsem si, ţe
vás tu najdu. Kde máte kolegu?“
„Pravděpodobně uţ na Hartfordském hradu.“
Morton polkl. „Takţe přece jenom šel do té hrobky?“
„Ano, měl to v úmyslu.“
Starý pán si smutně povzdechl. Projel si rukou šedivé vlasy a
rozhlédl se. „Kdyţ se tady tak rozhlíţím, připadá mi to hnízdo
opuštěné, jako by odtud všichni obyvatelé odešli nebo vymřeli.
Nemám pravdu?“
„Máte, pane.“
„Vysvětlete mi to, inspektore.“
„Obyvatelé tu zatím jsou, ale schovali se do sklepů. Bojí se a ne
bez důvodu. Měli návštěvu. Byli tady, rozumíte?“
„Kdo tady byl?“
„Ti proklatí z hrobky. Přišli do vsi a připravili její obyvatele o
duši. Chtějí z těch lidí udělat ďáblovy loutky. Loutky, jimiţ bude
manipulovat ďábelský templář jménem Basil Hartford. Váš syn,
který vstal z rakve, nad nimi převzal velení. V Yardu mu nevyšlo
vetřít se k nám jako náš nový kolega. Tady se mu daří, alespoň to tak
vypadá. Uţ zaznamenal určité úspěchy, jak bohuţel můţeme vidět.
Lidé umírají strachy.“
Starý pán pokyvoval hlavou. „Můj syn,“ řekl tichým hlasem.
„Mrtvý, který oţil. Dá se to vůbec pochopit? Já nemohu.“
Suko se podíval na jeho společnici, která předstoupila před
starého pána. „Já jsem Diana Hartfordová,“ promluvila tichým
hlasem a drţela hlavu proti větru. „Je to tu cítit jako ve starém
otevřeném hrobě,“ řekla.
„To je mrtvolný pach, Diano,“ řekl jí Hartford. „Strašný mrtvolný
pach rozkladu, pozdrav smrti, která všechno přikryje.“
„A to ještě této noci,“ řekl Suko. „Na to nezapomínejte.“
„Objeví se tu i můj syn, inspektore?“
„On je jejich vůdcem.“
Hartford přikývl. „No, tak to on je přivede, pokud se něco
nestane.“
„Správně. John Sinclair odjel na hrad. Moţná se mu něco podaří.“
„To doufám. Měl by mého syna zničit. Neţivý nemá právo na
existenci, alespoň tak se na to dívám já.“
Starý pán se zadíval za Suka. „Mé oči uţ nejsou nejlepší, ale zdálo
se mi, ţe za vámi vidím někoho, koho znám, nebo jsem ho
přinejmenším zahlédl v Londýně.“
„To je sir James Powell.“
Morton F. Hartford se lekl. „Superintendant ze Scotland Yardu?“
„Ano, náš šéf, pane.“
Hartford zaťal pravou ruku v pěst a obrátil se na svou snachu.
„Bylo by lepší, Diano, kdybys se mnou nechodila. V tomhle hnízdě
řádí zlo a všechny lidi povraţdí.“
„Ne, otče! Já ho chci vidět. Chci vidět svého muţe. Chci mít
jasno.“
„Bude to strašné!“ snaţil se ji odradit i Suko.
„Jsem na to připravena. Můţete se na mě spolehnout, neomdlím.
Na rozdíl od mnoha bohatých ţen nejsem ţádná cukrová panenka.
Kdyţ mě můj muţ poznal, byla jsem vrchní sestrou v nemocnici. Já
neomdlívám při pohledu na krev.“
Zatímco mluvila, přiblíţil se její tchán k siru Jamesovi a oslovil
ho: „Slyšíte mě, sire Jamesi? Poznáváte mne?“
Dostal odpověď, jenţe jinou, neţ očekával. „Přijdou mrtví. Uţ
jsou na cestě. Cítím je. Předchází je chlad z hrobky.“
„Můţeme je nějak zadrţet?“ zeptal se hrabě.
„Oni ničí, oni si berou...“
„Je s nimi i Basil, sire Jamesi? Je jejich vůdcem? Vy to víte.
Musíte to vědět.“ Starý pán poloţil siru Jamesovi ruce na ramena a
díval se mu do tváře. „Řekněte mi to, prosím.“
Superintendant se díval na hraběte, ale přesto upíral zrak do
prázdna. „Ne!“ odpověděl. „Ne, já nic nevím. Jediné, co vím, je, ţe
přijdou.“
Morton F. Hartford sira Jamese pustil a odvrátil se od něho. „To je
strašné,“ řekl Sukovi a snaše. „Je to neuvěřitelné...“ Zadíval se na
nebe a pak na hodinky. „Máme ještě chvíli času. Brzy se setmí, ale
noc a tma...“
„Pane Hartforde, nikdo nám neřekl přesnou hodinu,“ řekl Suko.
„Mohou se tu objevit znenadání, přepadnout ves a zničit všechno, co
se jim postaví do cesty.“
„Oni chtějí skutečně povraţdit všechny lidi?“
„Vypadá to tak.“
Starý pán povzdechl. „Já tomu nemohu uvěřit. Řekněte mi
důvod.“
„Můţu jen hádat.“
„To nevadí, inspektore.“
„Přepadli vesnici proto, aby ukradli lidem duši. Ti lidé se zatím
ještě úplně nezměnili ve stejné zombie jako tehdejší templáři. Ale po
druhém a třetím zásahu se budou těm prokletým z hrobky stále víc
podobat.“
„A oni?“
„Moţná se jim vrátí lidská podoba. Podle mého názoru dojde k
výměně.“
„Můţete to dokázat?“
„Naštěstí ne. Říkal jsem, ţe je to můj odhad.
A vám bych radil, abyste se do toho nemíchal, pane. Totéţ platí i
pro vaši snachu.“
„Myslíte tím, ţe bych měl nasednout do auta a zmizet, ano?“
 „Bylo by to nejlepší.“
„Ne pro mne, inspektore. Rád bych sice ještě pár let ţil, ale patřím
k těm, kteří smýšlejí postaru. Musel jsem si v ţivotě všechno
vybojovat, před ţádným člověkem jsem neklesl na kolena a neudě-
lám to ani dnes. Stačí vám taková odpověď?“
„Bude muset.“
„Pak proti tomu moru budeme bojovat společně.“
Morton F. Hartford sice mohl mít dobré úmysly, ale Suko zůstával
skeptický. Starý pán na rozdíl od něho neznal zombie, kdeţto Suko
uţ proti nim stál několikrát. Přestoţe byli různí, v něčem se podobali.
Zdejší zombie se liší od těch ostatních v tom, ţe lidem kradou duši,
aby se mohli znovu stát lidmi.
Diana Hartfordová se ozvala: „Kde na ně budeme čekat? Myslíte,
ţe je dobré stát uprostřed silnice?“
Suko si to aţ teď uvědomil a řekl: „Ne, to by nebylo dobré.
Musíme se někde skrýt.“
„Vy se tady vyznáte,“ řekl Hartford. „Tak něco navrhněte.“
„Myslím, ţe za daných okolností to bude nejlepší v hostinci.“
„Ano, whisky nemůţe uškodit,“ konstatoval starý pán a zasmál se.
„Po takovém rozčilení mi přijde pořádné pití vhod. To, co tady
proţíváme, nemůţeme ani nikomu vyprávět. Lidé by nás měli za
blázny.“
„To máte pravdu,“ přitakal mu Suko. „Kdo by se taky zabýval
honem na duchy?“
„Jenţe tenhle druh moru existuje, inspektore. Proto je dobré, ţe
jsou takoví lidé jako vy a ten Sinclair.“
„V tom vám nebudu odporovat.“
„Vezmeme sira Jamese s sebou, co říkáte?“
„Samozřejmě.“ Suko přistoupil ke svému šéfovi. Superintendant
musel všechno slyšet, ale nereagoval. Jeho letargie naháněla strach.
Suko ho vzal za ruku jako malé dítě a převedl ho přes silnici. Oba
Hartfordové se k nim přidali.“
„Je to blízko,“ vysvětloval Suko. „Stačí jen přejít silnici a jsme
tam.“
„To je dobře, já bych pěšky daleko nedošel,“ řekl starý pán.
Dveře hostince byly zavřené. Suko stiskl za kliku a vešel dovnitř.
V místnosti byla tma. Marně hledal inspektor vypínač. „Jste ještě
tady?“ zavolal do tmy na hospodského.
Nikdo neodpovídal. Pravděpodobně se i on ukryl ve sklepě.
Hartfordovi šli za Sukem. „Proč nerozsvítíte světlo?“ volal
Morton P.
„Nenašel jsem vypínač.“
„Zato já ano.“ Starý pán se chraplavě zasmál. Pak otočil
vypínačem. Na stropě visely jen dvě ţárovky nad pultem, které moc
světla nevydávaly.
Hartford se rozhlédl kolem. „To mi připomíná mé mládí,“ řekl.
„Proţil jsem několik let ve Skotsku a strávil hodně času po takových
hospodách. Moc se toho nezměnilo.“ Posadil se na lavici tak, aby se
mohl dívat oknem ven na ulici.
„Zatím není nic vidět,“ hlásil. „Ale co je asi s tím hostinským?
Copak se tu vůbec neukáţe, aby nás obslouţil?“
„Otče, přestaň myslet na whisky!“ napomínala ho Diana.
„Dítě, jsi ještě moc mladá, abys věděla, co je ta pravá medicína.“
„Já jen vím, co ti nařídil lékař,“ odpověděla.
Morton F. jen odmítavě mávl rukou. „Ten starý mastičkář zemře
dřív neţ já, věř mi. Prokaţ mi teď laskavost a přines mi láhev. Však
já ji zaplatím.“
Diana se tázavě zadívala na Suka. Ten přikývl na souhlas. Aţ do
této chvíle se staral o sira Jamese.
Posadil ho na primitivní dřevěnou ţidli, kde sir James zůstal bez
hnutí sedět.
„Přineste mu tu láhev,“ řekl Suko s úsměvem.
Diana šla k pultu a najednou se úlekem zastavila. Ztuhla na pár
vteřin, potom zasténala a zapotácela se.
„Co je?“ vyskočil Suko.
Diana Hartfordová nebyla schopna promluvit. Jen napřáhla ruku a
ukazovala do jednoho místa za pultem.
Suko se tam rozběhl. Pohled mu ztvrdl.
Za pultem leţel hostinský. Potily se mu ruce i obličej. Nehty na
rukou mu úplně zbělely. Nekřičel ani nesténal.
Začala u něj probíhat záměna duší. A to znamenalo, ţe proklatci
uţ jsou ve vsi...
 Měl jsem dát všanc Glendin ţivot?
Ne, za to Baphometh a Hartford nestáli. Nevěděl jsem, jaké
zbraně ještě má, ale Glenda byla pod jeho vlivem a to bylo samo o
sobě dost zlé.
„Odejdi odtud, Sinclaire!“
Vrhl jsem na Glendu poslední pohled. Pouta na rukou jsem jí
rozvázal, ale na nohou zůstala. Doufal jsem, ţe to ještě chvíli vydrţí.
Potom jsem se podíval do Baphomethovy tváře! Připadalo mi, ţe
se usmívá. Tomu zloduchovi se opravdu podařilo očarovat
templářský kříţ.
„Můţu se obrátit?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
Nebyl jsem překvapen. Samozřejmě jsem musel počítat s tím, ţe
mě překvapí v hrobce, ale svým způsobem jsem byl rád, ţe se tu
setkávám jen s jedním soupeřem. Proti několika ţivým mrtvým bych
stěţí uspěl.
Kdyţ jsem se otáčel, zahlédl jsem bledé světlo. Od mé svítilny,
kterou jsem znovu drţel v ruce, nepocházelo. To Hartford musel mít
ještě jednu.
Ale jak jsem zjistil, nebyla to svítilna. To světlo vycházelo z
jiného zdroje. Hartford nebyl ani deset kroků ode mne a ten světelný
zdroj ho osvětloval. Světlo ho obklopovalo jako jemný závoj a
dodávalo jeho zjevu nadpozemský vzhled.
Pokývl mi. „Tak se opět vidíme,“ řekl a tiše se zasmál. „Bylo mi
jasné, ţe najdeš naši stopu, Sinclaire. Mrtvolný pach tě k ní zavedl.
Cítil jsi ho. Ostatně i jiní ho cítili, ale někteří z nich se jím nechali
vlákat do pasti. Jako třeba Glenda Perkinsová a sir James.“
„Já ale ne.“
„Ne, přestoţe jsem si to přál. Jenţe ty máš něco, co tě dobře
chrání.“
„Kříţek, já vím. A Suko...?“
„Ten musel mít jinou zbraň, kterou jsem neviděl. Musí to být
velmi stará a mocná zbraň.“
 Neřekl jsem mu, o jakou zbraň se jedná. Suko nosil hůl, která
patřila jedné pradávné Buddhově sektě. Bylo pravděpodobné, ţe
aura, která z ní vychází, kolem něho vytvořila ochranný plášť, jaký
ostatní lidé bohuţel neměli.
„Kde jsou tví pomocníci, Hartforde?“
„Odešli. Poslal jsem je napřed. Aţ si to s tebou vyřídím, vydám se
za nimi do vsi, kde se odehraje výměna.“
„Řekl bych spíš loupeţ!“ namítl jsem. „Ty tvoje ţivé mrtvoly
chtějí tamější lidi okrást o duši.“
„Správně.“
„A potom?“
„Stanou se z nich osobnosti, kterými kdysi bývali. Vrátí se z
minulosti ve stejné podobě. Rozumíš? Zregenerují se. Brzy se budou
pohybovat po okolí jako normální lidé. A nikdo nepřijde na to, ţe uţ
byli jednou mrtví.“ Rozesmál se a rozpaţil ruce. „Lidé najdou
vesnici Bury a v ní normální obyvatele. Můj plán je stoprocentně
jistý.“
V tom jsem mu nemohl odporovat. Basil Hartford měl všechno
promyšlené do posledního detailu. Byl to člověk posedlý mocí a on ji
získá.
„Ještě nějaké otázky, Sinclaire?“
„Ano, spoustu.“
„Tak si pospěš, můj čas je omezený.“
„Jak je moţné, ţe jsi se dostal z rakve? Nejsi přece ani člověk, ani
démon?“
Bylo vidět, ţe se baví na můj účet. „Zabýval jsem se historií
rodiny Hartfordů. Věděl jsem, ţe jsou v ní černá místa a chtěl jsem je
najít. Narazil jsem přitom na jednu větev, kterou rodina zavrhla a
nechtěla s ní mít nic společného. Proto mi připadala zajímavá. Tihle
Hartfordové se totiţ zabývali černou magií. Vstoupili k templářům, k
Bapho-methovým templářům. Jelikoţ je honily oddíly anglické
královny a oni uţ neměli naději na záchranu, poţádali o to, aby je
zazdili zaţiva. To se také stalo. Jenţe nikdo tehdy nevěděl, co
vymysleli za lest. Nezazdili tehdy jen templáře, ale také kříţ, který tu
vidíš. A ten jim dal silu přeţít.“
„A Hartford byl jejich vůdcem?“
 „Ano, hádáš správně. A ten Hartford se jmenoval Basil. Takţe
jsem byl předurčen k tomu stát se jeho následovníkem. Přečetl jsem
o něm všechno, co mi padlo do ruky a rozhodl jsem se navštívit
tenhle starý hrad. Pro mne byli ti proklatí z hrobky něco jiného neţ
pro ostatní. Nemohl jsem se dočkat, aţ prorazím zeď do hrobky, v
níţ jsou templáři zazděni a vstoupím do ní. Ovanul mne pach smrti.
Viděl jsem je leţet. Byl to strašný pohled. Normální člověk by z toho
zešílel. Já však ne, protoţe já jimi byl fascinován. Uviděl jsem přesně
to, co jsem očekával. Našel jsem svého předka. Byl přivázán jako teď
tvoje Glenda ke kříţi, který stál pod Baphomethovým znamením. Uţ
tehdy jeho tvář svítila. Baphomethova síla pomohla mému předkovi
přeţít. Nebyl mrtvý, stal se z něho jen zombie. Uviděli jsme se a já
cítil, co chce.“
„Tvou duši?“
„Správně, Sinclaire. Byl jsem první, kdo podstoupil záměnu duší.
Můj předek do sebe vsál mou duši. Ale já si od něho také něco vzal.
Velké znalosti o templářské magii. Obdarovali jsme se navzájem a
oba z toho máme prospěch. Tak se s Baphomethovou pomocí spojily
dvě osoby v jednu.“
„Moment,“ přerušil jsem ho. „Znamená to, ţe Basil Hartford jsou
ve skutečnosti dvě osoby?“
„Ano.“
„Ale ty jsi zemřel?“
„Ano, já jsem zemřel. Přál jsem si to. Poloţili mne do rakve.
Uloţili mě do rodinné hrobky a netušili, ţe se vrátím.“
„Proč jsi musel zemřít? Nestačila jen ta záměna?“
„Baphometh to tak chtěl. Musel jsem přinést oběť. Musel jsem
dokázat, jak v něho věřím. Proto jsem musel zemřít. Ale vrátil jsem
se a dostal první úkol. Jsou jisté mocnosti, které ví, kde se nacházejí
jejich nepřátelé. K nim počítám i tebe a tvůj tým, Sinclaire. Chtěl
jsem vás vymýtit, proto jsem se k vám vetřel.“
„Jako nemrtvý?“
„Samozřejmě. Rodina o tom nevěděla. Jednal jsem jen s určitými
osobami. Tvůj šéf patřil mezi ně. Přesvědčil jsem ho velmi rychle,
aby mne nechal praktikovat ve vašem oddělení. Tak jsem k vám
nastoupil. Otrávil jsem mrtvolným pachem vaše kanceláře. Bohuţel
trochu brzy. Měli jste si toho všimnout aţ později. Ke své lítosti jsem
to uţ nemohl napravit a tak se všechno vyvíjelo rychleji, neţ jsem si
přál. Ale dostal jsem tvou sekretářku, sira Jamese a pro ostatní si
ještě zajdu. Pro mne neexistují hranice. Jsou to věci, které se těţko
vysvětlují. Jistě víš, co je transcendentální cestování. Jednoduše
zruším čas. Pomocí templářské magie mohu přecházet z místa na
místo, aniţ by mezitím uplynul nějaký čas. Ať uţ proti mně pod-
nikneš cokoli, nezapomínej na to, koho z tvých přátel mám ve své
moci.“
„Já vím. Byl jsem varován.“
„Kým?“
Teď jsem vyšel s pravou ven. „Byl to temný grál, který mi vyjevil,
ţe se něco stane. Viděl jsem v něm tvář. Patřila Hectoru de Valois.“
I v slabém světle jsem viděl, jak mu ztvrdnul výraz ve tváři. „De
Valois?“ řekl ochraptěle. „Ano, toho znám. Slyšel jsem o něm. Patřil
k lidem, kteří byli na seznamu mého předka. Byli nepřátelé na ţivot a
na smrt. De Valois se neodloučil od původní větve, nechtěl, protoţe
měl své ideály. Ale prohrál. Já jsem se vrátil, on ne.“
Při poslední větě se mu změnil hlas. Nezněl uţ tak ostře a kovově,
nýbrţ drsněji a ponuře.
Byl to hlas jeho předka?
Muselo to tak být, protoţe se mu začala měnit i tvář. Vypadalo to,
jako by ji přikryl stín. A pak uţ byla jeho podoba úplně jiná. To jsem
dost dobře nechápal. Dvě osoby se spojily v jednu - šílené.
Přistoupil jsem k němu. Konec konců, muselo se to uţ nějak
rozhodnout. Ale Hartfordovi se to nelíbilo.
„Ne, Sinclaire, takhle ne,“ řekl a napřáhl proti mně pravou ruku. V
jeho hlase se mísily dva hlasy. „Řekl jsem ti, ţe pro mne čas a
vzdálenost nehrají ţádnou roli a já ti to dokáţu. Nezapomeň,
Sinclaire, ţe mám ve své moci tvou přítelkyni. Můţe se snadno stát,
ţe zemře, velmi snadno!“
Pochopil jsem.
A on se najednou rozplynul. Uţ jsem ho neviděl. Byl pryč. Světlo
bylo na krátký okamţik jasnější a pak zmizelo také a zůstala tu jen
moje kapesní svítilna.
Chvíli jsem stál na místě a přemýšlel o tom, co jsem viděl. Ale
přepadly mě i jiné myšlenky. Napadlo mne například, zda je tento
soupeř pro mě zatím nejsilnější a nejnebezpečnější ze všech, proti
kterým jsem doposud stál.
Bojoval jsem proti mnohým démonům, většinu z nich porazil, ale
tato dvojí existence mne podle všech pravidel magie měla ve své
moci.
Pravdou bylo, ţe drţel v rukou dva velké trumfy tím, ţe získal
moc nad Glendou Perkinsovou a sirem Jamesem.
Byla přivázaná k heraldickému templářskému kříţi a ten byl pod
vlivem Baphometha. Kdyţ pouţiji svého posvěceného kříţku,
zasáhnu tím i Glendu.
Zřejmě by shořela, jak mi předtím řekl.
A to mohla být docela dobře pravda. Jen by z jejího těla nešlehaly
ţádné plameny. Znal jsem oheň vyvolaný magií. Sám jsem jiţ
několikrát zaţil, jak se démoni rozpadají v prach.
Znovu jsem se obrátil.
Světelný kuţel osvětloval Glendu, která všechno slyšela. Dívala
se na mě. „Mám ještě naději, Johne?“
„Doufám, ţe ano.“
„A jakou?“
„Zaprvé tě konečně odváţu.“
„Ale tu tvář nade mnou nezničíš, ţe ne?“
„Ne, Glendo, nechám ji na pokoji.“
„A pak? Co se stane pak?“
„To je jednoduché. Půjdeme k autu a pojedeme do Bury.“
„Ale tam bude on.“
„Já vím, proto tam taky chci jet. Musím nad ním zvítězit, Glendo.
Buď on, nebo já. Tenhle Hartford musí zemřít. Chápeš to? Kdyby ne,
bylo by to strašné.“
„Ano, to je jasné,“ zašeptala Glenda. „Ale kdo potom spadne mezi
ta strašná mlýnská kola, sir James, nebo já?“
„Musí existovat způsob, jak vás zachránit oba. A já ho najdu.“
„To bych si moc přála.“ Hlas jí selhal.
Znovu jsem k ní poklekl a sklonil se za kříţ, kde jsem hledal uzly
provazů, kterými měla Glenda svázány kotníky.
Tentokrát uţ mě uvolnění uzlů nestálo tolik námahy jako u rukou.
Zachytil jsem Glendino tělo, neţ sklouzlo z kříţe.
Měla problémy udrţet se na nohou. Musela se o mě opřít. Tím, jak
byla dlouho přivázaná na kříţ, se jí zpomalil krevní oběh. Teď se jí
krev znovu normálně rozproudila a to jí způsobovalo bolest.
„Jestli nemůţeš jít, tak tě tam odnesu, Glendo,“ navrhl jsem jí.
„Ne, Johne, ne, já to zvládnu.“ Ještě se ohlédla na templářský kříţ
a na tvář démona, který umoţnil, aby vznikla zdvojená existence
Basila Hartforda.
„Necháš ho?“ zeptala se.
„Ano. Nebudu vystavovat nebezpečí tvůj ţivot. Však ono mě
nějaké řešení napadne.“ Jaké, to jsem v tu chvíli nevěděl.
Světlo mé halogenové svítilny nám ukázalo cestu ven z hrobky.
Teď, kdyţ jsem se poněkud uvolnil, jsem znovu ucítil ten pach.
Byl prostě odporný. Dělalo se mi z něj špatně, ale nemohl jsem se
ho zbavit.
Venku uţ se setmělo. Tma, kterou neprosvětlo-val ani měsíční
svit. Leţela nad zemí jako těţká neproniknutelná báň.
Šli jsme s Glendou k autu. Šlo se jí uţ lip a ne-uklouzla ani po
cestě dolů z poměrně prudkého svahu.
„Myslíš, ţe to, co děláme, je správné?“ zeptala se mě Glenda,
kdyţ jsem otevřel dveře u auta.
„Ano, jsem o tom přesvědčen.“
Na to jen přikývla, usmála se a nastoupila. Kdyţ jsem vyjel,
zakryla si rukama obličej. Moţná plakala, nevím...

Suko ustoupil. Ostatní nemluvili. Sir James stále jen tupě zíral do
prázdna.
„Copak je tam?“ zeptal se nakonec Hartford, který se první
vzpamatoval.
Suko si odkašlal a odpověděl: „Uţ musí být ve vsi.“
„Ti mrtví?“
„Kdo jiný?“
Hartford se podivil: „To nechápu. Museli bychom je slyšet nebo
vidět.“
„Znáte výraz infiltrace, pane?“
 „Ovšem.“
„Tak ta zřejmě tady proběhla. Přišli tajně a určitě se rozptýlili po
vsi.“
„Co se stane s lidmi?“ zeptala se Diana. „Ten hostinský určitě
není jediný, kdo...“
Suko pokrčil rameny. „Je jich moc. Nemůţeme je všechny
chránit.“
„A co ten vrah, který má na svědomí hostinského? Můţe být ještě
v domě?“
„Na to jsem právě myslel, paní Hartfordová. Půjdu se pro jistotu
podívat.“
„Vy nás tu necháte samotné?“
„Jen na chvíli.“
„Uklidni se, Diano. Jsem tu s tebou,“ řekl Morton F. rozhodným
hlasem. Suko byl rád, ţe je tu někdo, kdo se nedá tak snadno
zastrašit, to bylo vidět.
Suko objevil úzké dveře. Rýsovaly se ve zdi za pultem. Kdyţ je
otevřel, ovanula ho vůně kuchyně. Rozsvítil světlo a skutečně se ocitl
v kuchyni, kde stál sporák, kredenc a stůl i dřez na nádobí.
Zombie tu nebyl. Jestli byl někde v domě, musel se ukrýt jinde.
Suko našel další dveře. Kdyţ je otevřel a chtěl vejít do předsíně,
objevila se najednou ruka.
Bledá pracka, za kterou Suko poznal tvář hostinského, která spíš
připomínala ducha.
Byla mrtvolně bledá, téměř průsvitná, ale nebyl to hostinský, byl
to jeho vrah, který na sebe vzal podobu mrtvého a uţ taky nedýchal.
Suko se bleskurychle stáhl. Otočil se a vytáhl bič na démony.
Zatočil jím ve vzduchu, vylétly tři řemeny a Suko se rozmáchl a
prásknul.
Zasáhl postavu nemrtvého ve chvíli, kdy se na něho vrhala. Pod
úderem biče se nemrtvý otřásl a neţ dopadl na zem, praskla mu kůţe
a z ní vycházel šedočerný dým.
Zombie dopadl na stůl, sklouzl na bok a zůstal leţet na zemi.
Tentokrát uţ bude mít věčný mír a klid.
Boj se neodehrál bez hluku. Ve dveřích se ukázal Morton F.
Podíval se na mrtvého a jen pokýval hlavou. Víc nic. Byl to člověk,
který se uměl dobře ovládat.
„Tak takhle to bylo,“ řekl starý pán.
„Ano, takhle.“
„A co budete dělat teď?“
Suko pokrčil rameny. „Nevím, zda má smysl tady ještě čekat.
Moţná bychom měli začít prohledávat domy. Třeba se nám podaří
zachránit další. Zdejší lidé ţijí v hrozném nebezpečí, které nejlépe
znají jen oni sami. Ale nepřestali doufat, to jsem poznal při našem
rozhovoru. A my jejich naději musíme posílit.“
„Já vám pomohu,“ řekl Morton F.
Suko vytáhl berettu.
„Jak vás odhaduji, pane, budete s tou zbraní u-mět zacházet,
viďte?“
„To víte, ţe budu, příteli.“
„Tak si tu pistoli vezměte. Je nabitá stříbrnými posvěcenými
náboji. Jsem pevně přesvědčen o tom, ţe zachrání mnohé ţivoty.“
„Vy myslíte, ţe posvěcené stříbro zabíjí nemrtvé?“
„Ano, správně.“
„Jednou jsem to četl,“ řekl Morton F. Hartford a vzal si zbraň.
Natáhl ruku před sebe, namířil na Suka a byl spokojen. „Ano, drţí se
dobře.“
„Ale střílejte jen tehdy, kdyţ nebude jiná moţnost. Mám jen
omezený počet nábojů.“
„To je samozřejmé,“ odpověděl hrabě.
Oba muţi vyšli z malé kuchyně. Ostatní na ně čekali.
Diana se jim dívala v ústrety s otázkou i strachem v očích.
„Uţ neţije,“ řekl jí tchán.
„Kdo?“
„Jen klid, Diano, je po všem.“
Ale Diana Hartfordová byla neoblomná. „Takţe tam byl?“
„Ano.“ Hlas starého pána zněl pevně.
Teprve teď Diana uviděla, ţe drţí zbraň. Oči se jí rozšířily.
„Odkud to máš? Co s tím chceš dělat?“
„Dal jsem mu ji já,“ odpověděl Suko. „Nastane čas, kdy se
budeme muset bránit, paní Hartfordová. A nebudeme to mít lehké, to
mi věřte.“
 „A co mám dělat já?“
Suko pokrčil rameny. „Tady je kaţdá rada drahá. Zkuste se někam
ukrýt, nesmí vás najít. Lip vám poradit neumím.“
„Ano, kdyţ myslíte.“
Suko se obrátil na sira Jamese. Ale nemusel mu nic říkat. Sir
James se prudce postavil, jako by ho někdo vytáhl za límec.
Pak se obrátil.
Suko zůstal stát. Všiml si, ţe sir John vidí něco, co oni ještě
nevidí. Odkašlal si, pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, pak ale jen
potřásl hlavou a zamířil ke dveřím. Suko mu zastoupil cestu. „Kam
jdete, sire?“
„Cítím to,“ odpověděl superintendant.
„Co cítíte?“
„Proklatí templáři jsou na cestě. Brzy sem přijdou.“
„S Hartfordem?“
„Ano, musí být s nimi. Půjdu jim naproti. Slyším v duchu jejich
volání. Čekají na mne.“
Suko stál jako skála svému šéfovi v cestě. Co kdyby ho nechal jít?
Pak by se mohlo stát, ţe se superintendant poţene do vlastní záhuby.
Na druhé straně by moţná bylo lepší, kdyby ho nechal jednat a šel
s ním. Pak by mohl v případě nutnosti okamţitě zasáhnout. Bič si
zastrčil za opasek s řemínky ven, aby jej mohl ihned pouţít.
Sir James chtěl projít kolem něho. Suko ustoupil a uvolnil mu
cestu. Sir James se na něho ani nepodíval a vyšel na ulici.
„Půjdete s ním, inspektore?“ zeptal se Morton F.
„Musím,“ odpověděl Suko. „Nemůţu ho nechat odejít samotného.
Počkejte tady, budete mi krýt záda, pane Hartforde.“
„Ano, pokusím se.“
Sir James uţ mezitím získal menší náskok. Kdyţ Suko vyšel ven,
nebylo zatím nikoho vidět. Přesto se mu zdálo, ţe mrtvolný pach je
ještě intenzivnější.
Ulice byly prázdné. Soumrak vystřídala tma. Ve vsi svítilo pár
pouličních lamp stojících před domy. Vyznačovaly trasu silnice.
Sir James se zastavil. Suko se drţel dva kroky za ním. Pozoroval
svého šéfa a všiml si, jak otáčí hlavu doprava a dívá se vzhůru po
silnici.
 Tam odtud tedy přijdou. Jeli tudy odpoledne s Johnem. To ho
přivedlo k tomu, ţe si vzpomněl na svého přítele Johna. Jak asi
pochodil? ptal se v duchu. Tu hordu určitě nezadrţel. Suko jen
doufal, ţe se jim nepodařilo dostat ho do své moci.
Bylo slyšet jen foukání větru. Venku se neukázalo ţádné zvíře.
Pokud je nepostihl stejný osud jako tu kočku, zřejmě i zvířata zalezla
někde do úkrytu.
„Uţ jdou...“
To neříkal sir James Sukovi, ale sám k sobě. Vstoupil do silnice.
Připomínal hrdinu z Divokého západu, který čeká na své nepřátele,
aby je vyzval k rozhodujícímu boji.
Ozvaly se zvuky...
Nejdřív z dálky, sotva slyšitelně. Pak uţ bylo slyšet kroky, klapot
kopyt a to všechno doprovázel mrtvolný pach.
Suko neviděl aţ na konec vsi, ale podle jeho názoru uţ museli být
nemrtví mezi domy, protoţe se mu zdálo, ţe slyší ozvěnu jejich
kroků, odráţející se od zdí.
Objevila se bledá zář.
Nejdříve Sukovi připadala jako dlouhá světlá skvrna, ale pak
rozeznal první obrys lidského těla.
Basil Hartford!
Kráčel v čele vraţdících duchů a připadal si jako velitel vojska,
jeţ se chystá dobýt město.
Sir James zvedl ruku a zamával.
Hartford musel to znamení vidět. Dal skupině za sebou znamení,
aby dál nechodili.
Suko nerozeznával jednotlivé postavy. Rozplývaly se ve tmě a
tvořily jedinou kompaktní hmotu, z níţ se rýsoval sem tam nějaký
bledý obličej mezi chuchvalci mlhy.
Nadarmo se pokoušel je spočítat.
„Sire Jamesi!“ rozezněl se Hartfordův hlas vesnicí. „Čekáte tu na
mě?“
„Ano,“ odpověděl superintendant.
„Pojďte ke mně. Patříte teď k mé druţině. Všichni budou brzy
patřit ke mně.“
„Nechoďte tam!“ varoval ho Suko. „Zůstaňte stát. Řítíte se ďo
záhuby.“
Sir James buď neslyšel, nebo nechtěl slyšet. Obrátil se vpravo a
zamířil přímo k vůďci skupiny.
Suko nemohl zůstat na místě. Povaţoval za svou povinnost
ochránit svého šéfa, i kďyby se měl postavit proti celé té smečce
démonů. Rychle šéfa ďoběhl a drţel se při levé straně silnice. Přesto
však byl objeven.
„Ah, to je druhý z našich statečných lovců duchů!“ zvolal Basil a
rozesmál se. „Toho prvního uţ jsem viděl. Ten je teď v hrobce a
zahrává si s osudem, protoţe se mu nedaří osvobodit tu jeho holu-
bičku.“
„Ţije?“ zvolal Suko.
„Ano - zatím.“ Hartford roztáhl ruce a kráčel jim v ústrety.
Tlupa nemrtvých zůstala stát na místě. Suka chtěl Hartford vyřídit
sám osobně.
„Jste odsouzen k smrti, Suko, na to se můţete spolehnout. Nemáte
uţ nejmenší naději na záchranu.“
„To nevím, Hartforde. Ale v kaţdém případě se...“
Co Suko chtěl, to uţ tomu druhému nesdělil, protoţe se za ním
ozvaly rychlé kroky. Předběhla ho nějaká postava a do ticha se
rozlehl pronikavý ţenský hlas: „Ještě jsem tady já, Basile!“
V té chvíli stál Basil Hartford proti své ţeně...

Dokonce i jeho, ţivého mrtvého, mohl někdo překvapit. Nikdy

nepočítal, ţe by se mohl setkat se svou ţenou. Podvědomě o krok
couvl.
„Ty, Diano?“
„Ano, já. Opravdu se ti podařilo mě oklamat. Stála jsem u tvé
rakve a plakala. Truchlila jsem nad tebou, i kdyţ jsme si v poslední
době tvého pozemského ţivota uţ moc nerozuměli. Vydal ses vlastní
nebezpečnou cestou, jeţ tě zavedla k smrti.“
„Ne, vţdyť stojím před tebou!“
„Ale jako co?“ vykřikla. „Jako co přede mnou stojíš? Jako
mrtvola?“ Její hlas se rozléhal přes ulici.
 „Moţná jako mrtvola. Jsem tu ve dvou podobách. Jsem sám sebou
a zároveň jsem i svým předkem Basilem Hartfordem, který nezemřel
a neroz-loţil se. Čekal na den svého znovuzrození. A já jsem mu to
umoţnil. My dva jsme prodělali symbiózu a teď existujeme oba v
jedné osobě. Kdyţ se na mě díváte, vidíte jednoho člověka, ale ve
skutečnosti jsme dva. Dvě osoby v jedné. Tím jsem se stal
neporazitelným. Nelze nás zabít oba najednou, inspektore. Moţná jsi
uţ mnohokrát zvítězil, ale tentokrát jsem já lepší. Musel to uznat i
tvůj přítel a spolubojovník John Sinclair.“
„Ţije ještě?“
Hartford se zasmál. „To já nevím. Skoro se mu podařilo zabít tu
jeho krasotinku. Je to fantastické. Nedá se to ani pochopit, ani
vysvětlit. Já, Basil Hartford, vodím velkého lovce duchů Johna
Sinclaira na provázku. Moje magie, magie starých templářů, stále
funguje a Sinclair je nucen se jí řídit. Jestli se pokusí zničit
Baphomethovo znamení nebo zahubit mě, zemřou všichni, kdo jsou
v mé moci. Tím mám na mysli obyvatele této vsi, Glendu
Perkinsovou i tebe, Suko.“
Inspektor pozorně poslouchal. Jestli je pravda, co mu tady
Hartford povídá, pak mají zatraceně špatné karty v rukou. Horší neţ
kdykoliv předtím.
Ještě nikdy nebyli lapeni do tak ďábelské a tenké pavučiny.
Hartford z toho měl radost. „Proč nic neříkáš, inspektore? Došla ti
řeč?“ Smál se a plácal se do stehen. Pak se výraz jeho očí změnil,
protoţe poznal dalšího člověka, který vyšel ze stínu domu na silnici.
Byl to Morton F. Hartford!
„Podívejme se!“ zvolal Basil. „Takţe tu máme skoro celou
rodinku pohromadě. Jak roztomilé.“
Suko se ohlédl. Starý pán to dlouho v hospodě nevydrţel. Pomalu
vstoupil na silnici a šel k nim. Zdálo se, ţe ho bolí kaţdý krok. Šel
velmi velmi pomalu a ve tváři měl těţko popsatelný výraz. Tak se
můţe dívat jen otec na syna. Syna, jehoţ pohřbil, a který teď znova
stojí před ním.
Basil uţ nemluvil. Situace se změnila, atmosféra zhoustla a
všechno najednou dostalo nádech morbidní grotesky.
Starý pán ďrţel v ruce Sukovu berettu. Mířil hlavní do země a
Suko jen doufal, ţe se neunáhlí.
Prošel kolem inspektora a Diany a teprve pak zůstal stát.
Otec a syn se na sebe dívali.
Starý pán stál ve tmě, zatímco Basil byl obklopen bledou září.
„Přidáš se ke mně, táti?“ zeptal se Basil ironicky. „Rád tě zařadím
do své druţiny.“
„Ne, to v ţádném případě neudělám, Basile. Hnusíš se mi. Radil
jsem ti tehdy, abys nechal rodinnou historii na pokoji a přestal pátrat.
Tys mě neposlechl. Následky musíš nést sám.“
„Tak tys mně radil, otče? Dovol, abych se zasmál. Ne, to nebyla
ţádná rada. To byl příkaz. Nechtěl jsi, abych vypátral jisté věci. Naší
rodině měla zůstat všechna sláva. Jenţe v minulosti leţely pohřbeny
zajímavé věci - a nebyly mrtvé. Vypátral jsem to, proţil na vlastní
kůţi okamţik, kdy jsem stál proti svému prapředkovi, s nímţ jsem se
spojil. Teď udělám z rodu Hartfordů znovu to, čím kdysi býval. Bude
mocný a bohatý a bude slouţit peklu.“ Rozpaţil ruce. „Jen se
rozhlédni, otče. Rozhlédni se kolem sebe. Vidíš tu někoho, kdo by
mě mohl zastavit? Ani ten přechytralý vrchní inspektor Sinclair to
nedokáţe. A ten Číňan bude muset taky kapitulovat. Stal jsem se
králem díky Baphomethovi, díky Basilovi Hart-fordovi a díky svému
pátrání.“
Morton F. Hartford těţce oddechoval. „Ne, Basile, ne! Zlo nesmí
zvítězit. My budeme silnější, kdyţ budeme postupovat společně.
Jestli se nikomu nepodaří zastavit tě, učiním to já. Já, tvůj otec,
Basile. Já jsem tě vychoval a já z tebe udělám znovu slušného
člověka. Za tvého ţivota jsem zklamal, bohuţel. Musím tedy nést
následky.“
Basil se svému otci smál do očí. „Tak je nes. Nes následky!“
Starý pán pokýval hlavou.
Suko cítil, jak se zde atmosféra vyhrocuje. Nemohl ji nechat ještě
víc vystupňovat. „Pane Hartforde, uklidněte se. Neudělejte něco
nepředloţeného.“
„Já vím, co mám dělat, inspektore. Vím to naprosto přesně, k
čertu!“ odpověděl Morton F. hněvivě.
Zvedl pravou ruku. Suko teď litoval, ţe mu půjčil berettu.
Její hlaveň mířila na Basila. „Kaţdý otec se musí vypořádat s
kritickou situací. Nepovaţuji tě uţ za svého syna. Nemohu
akceptovat nějakého ţivého mrtvého. Proto udělám to, co udělat
musím.“
Basil se pronikavě rozesmál. Suko věděl, ţe k tomu má pádný
důvod.
A pak zasáhl!

Stalo se tak ve chvíli, kdy starý pán stiskl ukazováček na spoušti.

Beretta vystřelila. Suko viděl u hlavně záblesk. Ale kulka Basila
Hartforda minula a letěla vzhůru k nebi.
Basil se musel smát. Připadal si jako na jevišti, roztáhl ruce jako
král, který má všechno ve své moci a všemu vládne.
Zato Morton F. se téměř zhroutil. Zapotácel se, zasténal bolestí,
protoţe mu Suková rána hranou ruky způsobila bolestivé zranění.
Pak se však ovládl a otočil k Sukovi.
Byl bledý ve tváři. V jeho výrazu se objevil strach a současně
údiv. Diana se k němu rozběhla a podepřela ho. „Proč?“ ptal se
chraplavým hlasem. „Proč jste to udělal, inspektore?“
„Protoţe byste nás tím dostal ještě do větších potíţí. Váš syn má
převahu.“
„A co stříbrné náboje? Jsou přece smrtelné pro takové tvory, jako
je on, ne?“
„Ne pro Basila!“
„To je pravda!“ zvolal Basil. „Vystihl jsi to, Číňane. Pochopil jsi,
ţe mám dvě těla. Copak vy jste to nepochopili, ţe se v mém těle
skrývají dvě osoby. Mě nemůţete zastřelit nějakými směšnými po-
svěcenými kulkami!“
„Pojď, táti, pojď.“ Diana převzala velení a vedla starého pána na
okraj silnice.
Suko se obrátil ke svému protivníkovi, který opět promluvil:
„Dost uţ řečí. Přistupme k činům.“ Po těch slovech se obrátil a
pokynul skupině zombie. „Vy jste mí věrní. Budete mne všude
následovat a já vás odměním tím, ţe dostanete duše lidí ţijících ve
vsi. Pojďte ke mně, chopte se jich!“
V té chvíli zaslechl Suko známý zvuk. Do vsi vjíţdělo auto s
rozsvícenými reflektory. Suko si domyslel, ţe to bude Johnův rover.
John se vrací!

Na cestě ke zřícenině jsem jel dost pomalu, ale teď jsem na to

přestal dbát. Terén byl pro rover hotová zkáza, ale já uţ na to nebral
ohledy.
Glenda seděla vedle mě a přestoţe byla upoutaná, drţela se ještě
pevně i drţadla na dveřích. Chvílemi mi připadala jako figurína,
protoţe nepromluvila ani slovo.
Varoval jsem ji, neţ jsme vyjeli, co ji čeká a vůbec jsem
nepřeháněl.
Stále z ní vycházel ten nesnesitelný mrtvolný pach. Nepohmohlo
ani otevřené okno, jímţ do vozu pronikal čerstvý noční vzduch.
Kopec uţ jsme měli za sebou. Kdyţ jsem rozsvítil dálková světla,
připadal jsem si, jako bychom se vznášeli na světelném koberci.
Terén uţ nebyl tak strmý, ale nerovností na cestě bylo poţehnaně.
Výmoly, prohlubně, kameny, sem tam kluzká místa, na nichţ jsme
jen zázrakem nedostali při tak vysoké rychlosti smyk.
Byla to skutečně pekelná jízda.
Konečně jsme dojeli na úzkou cestu vedoucí do Bury. Nebyla to
silnice, spíš polňačka.
Zrychlil jsem jízdu.
Někdy jsme přejeli přes takové hrboly, aţ rover nadskočil jako
divoké zvíře a hnal se vstříc dalším překáţkám.
„Dojedeme tam vůbec?“ zeptala se najednou Glenda.
„To nevím,“ odpověděl jsem se smíchem.
„Jestli ano, co budeš dělat proti takovému netvorovi, jako je Basil
Hartford, Johne?“
„To zatím ještě netuším,“ odpověděl jsem upřímně.
„Máte málo zbraní?“
„To ne, ale nemůţeme je pouţít. Kdybychom to udělali, přišla bys
o ţivot i ty a sir James. Tahle magie je prostě příliš mocná. Jsme v
pasti. Minulost a přítomnost teď ţijí v symbióze v osobě Basila
Hartforda. Je to sice nepochopitelné, ale díky magii moţné.“
 „Tak je musíš od sebe oddělit, Johne.“
„Velmi správně. Ale jak?“
„To já nevím. Kdybys takovou symbiózu podstoupil taky, moţná
by tu pak nějaká moţnost byla.“
„To je moţné.“
Musel jsem přece jen trochu sníţit rychlost, protoţe se před námi
vynořila ze tmy dost ostrá zatáčka. Myslel jsem při tom na Glendina
poslední slova. Něco mě na nich zaujalo.
Minulost a přítomnost - rozdělit je. Ano, to nebylo špatné. Ale
vyjde to i u mě?
V mé hlavě vznikl plán. Setkaly se v ní dvě věci.
Ţe by řešení?
Celý případ pro mne začal varováním temného grálu. Tehdy se v
kouli zjevila tvář Hectora de Valois, který představoval mou
minulost.
Jenţe my jsme byli rozděleni, nikoliv spojeni, jako tomu bylo u
Basila Hartforda.
Vzal jsem grál s sebou. Teď ho budu potřebovat.
Basil o něm uţ také slyšel a pravděpodobně se ho taky
odpovídajícím způsobem obával.
Zabrzdil jsem. Glenda se na mě překvapeně podívala. Zůstala
předkloněna na napjatém pásu. „Co se stalo, Johne? Proč nejedeš
dál?“
„Protoţe jsi mě přivedla na nápad, Glendo.“ Energicky jsem
otevřel dveře a vystoupil z auta. Chvíli jsem zůstal stát vedle něj.
Zdálo se mi, ţe v místě, kde leţí Bury, jsem zahlédl nějaké světlo, ale
mohl jsem se mýlit.
Otevřel jsem kufr a našel grál. Vytáhl jsem ho ven.
Glenda vytřeštila oči. „To je on!“ zašeptala. „Chci se na něj
podívat.“
„Proč ne?“
„Nahání mi hrůzu.“
Hrome, na to jsem nepomyslel. Přirozeně, ţe jí naháněl hrůzu,
vţdyť ji očaroval Basil Hartford, přestoţe vypadala úplně normálně.
Tiskla se do kouta jako vyplašený kolouch a drţela si ruku před
očima.
 Rozmýšlel jsem se, zda mám grál zase schovat. „Co je ti, Glendo?
Co cítíš?“
„Nedělá mi to dobře, Johne. Neumím ti to vysvětlit, ale připadám
si, jako bych uvnitř hořela. Něco v sobě má, věř mi. Nemůţu to
vydrţet.“
Tentokrát jsem se rozhodl v Glendin neprospěch. Jestliţe tak na
grál reaguje ona, jak to teprve potom bude s Basilem Hartfordem?
„Glendo?“ řekl jsem omluvně. „Já ten grál neschovám, chápeš
to?“
Nechala ruku mírně klesnout. „Ne, já...“
„Prostě to nejde, Glendo,“ přerušil jsem ji. „Musím ho vzít s
sebou. Jen s jeho pomocí můţu zarazit Basila Hartforda.“
„A co já?“
„Ty vystoupíš!“
Tvářila se, jako by mě vůbec nechápala. „Coţe mám udělat?
Vystoupit?“
„Ano, vystup a počkej tady někde. Drţ se daleko od vsi. Já pro
tebe přijedu, aţ bude po všem.“
Chtěla čas na rozmyšlenou, ale já jí ho nemohl poskytnout.
„Vystup, Glendo, prosím tě!“
Na to přikývla a otevřela dveře na své straně. Pak je zase
přibouchla. Škubalo jí v koutcích úst a já věděl, jak jí asi je. Jenţe
jsem prostě jinou moţnost neměl. Grál ji totiţ na posledním úseku
cesty mohl zabít.
Naposledy jsem jí pokynul a zamával, pak jsem přidal plyn.
Mrzelo mě to. Viděl jsem, jak Glenda mizí ve tmě a doufal jsem, ţe
jsem jednal správně.
To slabé světlo ve vsi bylo dobrým orientačním bodem. V noci
totiţ vzdálenosti klamou, takţe se mi zdálo, ţe se k tomu světlu
vůbec nepřibliţuji.
Nechal jsem rozsvícená dálková světla a byl rád, kdyţ před
vesnicí skončila hrbolatá cesta a začala normální silnice.
Přidal jsem plynu.
Rover se teď hnal kupředu, aţ se celý třásl. Někdy se zakymácel
jako loď na vlnách. Něco dřelo o zem. Moţná se mi utrhl výfuk. Ale
to mě teď nezajímalo.
 Objevily se první domky. Autoopravna po pravé straně, kterou
jsme viděli se Sukem při příjezdu a v ní muţe se šroubovákem. Teď
byla prázdná.
Projel jsem kolem ní.
Následovaly další domy. Stály namačkané jeden na druhý jako
souvislá stěna. Ani za jedním oknem se nesvítilo..
Jel jsem uţ pomaleji a pozorně se díval na obě strany. Do auta
foukal vítr, ale nepřinášel s sebou ţádný zvuk.
Pak zazněl výstřel!
Pokud mne sluch neklamal, byla to beretta.
Sevřel se mi ţaludek, kdyţ jsem si pomyslel, ţe uţ moţná jedu
pozdě.
Znovu jsem přidal plyn, vjel do zatáčky, znovu vyjel na rovnou
silnici a pak uţ se ve světle dálkových světel objevila celá ta
démonická horda obklopená tajemnou září.
Byli to ti proklatí templáři!
Odporné, děsivé postavy. Některé měly tmavé kutny plné pavučin.
Seděly na vychrtlých herkách nebo stáli v hloučku a civěly svýma
světle zelenýma očima do oslnivého světla.
Bylo jich víc neţ deset. Zatraceně velký počet protivníků. Na
jejich vůdce jsem přes hradbu jejich těl neviděl.
Sešlápl jsem brzdu. Rover dostal mírný smyk, pneumatiky
zakvílely, ale pak se auto zastavilo.
Vyskočil jsem ven, dveře nechal otevřené, ale nezapomněl vzít
grál.
Říkalo se mu také ohnivý kalich. Drţel jsem ho pevně v obou
rukou jako nějakou drahocennou vázu z čínského porcelánu. V jeho
otvoru leţela koule Tanith, skrze kterou nahlíţela bohuţel jiţ dávno
zemřelá věštkyně do přítomnosti, minulosti i budoucnosti.
Grál účinkoval jako bomba. Abych to vyjádřil přesněji, pohled na
něj zapůsobil na proklaté templáře jako jed. Kdyţ jsem se k nim
blíţil, ovanul mě známý mrtvolný pach.
Jestliţe ještě před chvílí tvořili kompaktní skupinu, nevěděli teď,
jak nejrychleji zmizet. Vrhali se na všechny strany, vydávali
přidušené výkřiky, vzájemně si překáţeli a naříkali jako o závod.
Najednou jsem měl kolem sebe dost místa a volný výhled!
 Nejprve jsem nemohl uvěřit vlastním očím. Se Sukem jsem
počítal a také se sirem Jamesem. Ale Mortona Hartforda a neznámou
černovlasou ţenu jsem tu opravdu nečekal.
Ze vsi určitě nepocházela. V Bury se nikdo tak elegantně
neoblékal. Moţná to byla nějaká blízká příbuzná rodiny Hartfordovy
a Morton ji sem přivezl. A byl tu i Basil!
Stále ho obklopovala ta bledá studená zář. Dvě osoby v jedné.
Minulost a přítomnost se spojily.
Dokáţu je znovu oddělit?
Basil se na mě upřeně díval a já jeho pohled vracel.
Jeho zelené oči mi připadaly jako dvě lucerny zasazené do hlavy.
Jejich světlo bylo tak studené, aţ to děsilo. Zřítelnice neměl, jen
zelené výplně očí.
„Přišel jsem, Basile Hartforde, abych s tebou zúčtoval. Slyšíš
mě?“ řekl jsem.

Samozřejmě, ţe mě slyšel. Mluvil jsem hezky nahlas. Má slova

zněla nad silnicí jako troubení trumpety na znamení dobré zprávy.
Basil Hartford neříkal nic. Jeho dvojitá existence musela být do
morku kostí šokována.
Suko, na znamení, ţe mě viděl, rychle zvedl pravou ruku.
Zůstal jsem stát a napřáhl ruku s grálem proti Basilovi. Teď teprve
pořádně zaúčinkoval.
Basil se zapotácel. Ruce mu vyletěly nad hlavu a pak sevřely
hrdlo, jako by se chtěl sám uškrtit.
„Nuţe?“ zeptal jsem se.
Ale ţádnou odpověď jsem ani tentokrát nedostal. Aura
obklopující Hartfordovo tělo zeslábla, ale ještě ho bylo rozeznat.
„Tak se mi zdá,“ řekl jsem, „ţe jsem si přinesl zbraň, se kterou si
na takového soupeře jako ty mohu klidně troufnout. Ty sice ţiješ
jako dvojí e-xistence, ale já mám v ruce temný grál, který mne
varoval prostřednictvím osoby, která se ve mně znovuzrodila. Takţe
i já prakticky ţiji jako dvojí existence...“
To, co jsem říkal, jsem vyslovil v naději a víře, ţe mi grál bude
stát po boku a skrze Hectora de Valois mi pomůţe.
Vyjde to?
Najednou se mi zdálo, ţe se mi rozskočí celé tělo. V hlavě mi
hučelo, temný grál začal jasně zářit. Byla to zlatá záře, která se mísila
se sametově rudou barvou koule.
„To bylo dobré, Johne, ţe jsi pouţil toho grálu, ano, to bylo moc
dobré...“ Slyšel jsem ten hlas a pak uviděl i řečníka.
Hector de Valois, starý bojovník za dobro a původní majitel grálu,
se zjevil.
Jeho stříbrná kostra leţela na jihu Francie v katedrále strachu, ale
jeho duch přešel z onoho světa do přítomnosti.
Stál vedle mne.
Po pravém boku mi stála průhledná postava, která vystoupila z
grálu.
Jeho oblečení pro nás nás vypadalo staromód-ně. Měl široký
opasek, ţeleznou košili, po boku meč, vysoké boty a přiléhavé
kamaše.
Na hlavě měl plochou čapku po boku zdobenou péry. Vypadal
stejně odváţně jako býval ve své době.
Jeho příchod mne do takové míry překvapil, ţe jsem nebyl
schopen cokoli podniknout a čekal, jak se situace vyvine.
Grál vyzařoval silnou energii.
A nejen jedním směrem, protoţe jsem i za sebou slyšel vystrašený
nářek. Prokletých templářů se zmocnila panika. Doufal jsem, ţe moc
temného grálu ukončí jejich podivnou existenci v podobě nemrtvých.
Neotáčel jsem se však po nich, protoţe mě daleko víc zajímal
Basil Hartford. Dosud nepromluvil, ale teď jsem dostal důkaz jeho
dvojí existence.
Obě těla se od sebe oddělila.
Basil se třásl. Začal se „roztěkat“ od shora dolů. Postihlo to celé
jeho tělo. Něco mu přeběhlo přes obličej, nějaký stín, chvílemi
tmavý, pak zase světlejší.
Ten stín mu putoval pod kůţí, škubal sebou, pak se od něj oddělil
a postavil se vedle Basila Hartforda stejně jako Hector de Valois stál
po mém boku.
Byl to jeho předek, který svým způsobem ţil.
 Zato pravý Basil Hartford, který v sobě uţ neměl sílu svého
předka, zahynul.
Byl mrtev uţ předtím a oţil jen díky dávnému kouzlu templářů.
To kouzlo bylo teď zlomeno.
Smrt se dá přelstít, nikoli však navěky. Hartford uţ neměl naději.
Vystoupil na špičky a divoce mával rukama. Pak se zapotácel, kůţe
dostávala jinou barvu a vydávala mrtvolný pach, který vítr unášel
přes silnici.
Basil Hartford byl mrtev v několika minutách a ta černovlasá ţena
začala strašně křičet. Neměla se na to dívat. Suko k ní přiskočil a
odváděl ji pryč, zatímco Morton F. stál na místě jako skála a
přihlíţel, jak se jeho syn ztrácí. I jeho však opouštěly síly.
Jeho syn se skácel několik kroků od něho a zůstal leţet na zemi,
definitivně mrtvý. Ale jeho předek stále ţil.
Byl to jen duch, stejně jako Hector de Valois. Oba se kdysi znali.
Já stál jako solný sloup. Finále patřilo těm dvěma.
Nebyly to v pravém slova smyslu lidské bytosti, byli to zjevivší se
duchové minulosti.
Kdo z nich bude silnější?
Basil Hartford se zjevil také ve své tehdejší podobě. Měl na sobě
velmi tmavé oblečení, kolem pasu široký pás, za nímţ byly zastrčeny
dva krátké meče, které teď vytasil.
Nebyl slyšet ţádný zvuk. Celý souboj se odehrával v rovině
duchů.
Ani Hector de Valois nezůstal pozadu. I on tasil meč. Díky tomu,
ţe jsem se naučil cestovat časem, jsem o něm věděl, ţe býval velmi
dobrým šermířem.
Zpočátku stáli oba dost daleko od sebe, vzdálenost se však rychle
zmenšovala a pak Hartford zaútočil.
Vedl ránu obouruč a bylo vidět, ţe chce soupeři zasadit smrtelnou
ránu hned na poprvé. Jenţe Hector de Valois se bránil s hbitostí
artisty. Nejprve se ráně vyhnul a pak učinil výpad.
Ale i jeho soupeř ráně unikl.
Pak musel ustupovat, protoţe Hartford točil rukama jako
lopatkami větrného mlýna.
Hector de Valois to provedl velmi důmyslně. Vylákal soupeře tak
daleko, aţ se dostal do blízkosti grálu, od něhoţ jsem ustoupil.
Pak ho to zasáhlo.
Najednou na silnici vzplanula pochodeň. Ale nebyl to obvyklý
načervenalý plamen, byla to modrozelená pochodeň, vysoká jako
strom.
Neslyšeli jsme jediný tón, zato jsme viděli postavu Basila
Hartforda uprostřed plamene. Ústa měl doširoka otevřená. Určitě
strašně křičel, ale slyšet to bylo jen v prostoru mezi dimenzemi.
Pak byl najednou pryč!
Pohlcen magickým ohněm, který se ho tak nečekaně zmocnil.
Ale neviděli jsme uţ ani Hectora de Valois. Jen jeho smích mi
ještě dozníval uvnitř hlavy. „Tak se to dělá, Johne Sinclaire. Přeji
hodně štěstí i nadále!“
„Ano, i tobě hodně štěstí,“ zašeptal jsem a zadíval se na temný
grál, který uţ zase vypadal úplně normálně a uzavřel bránu času...

Bylo to neuvěřitelné a přesto skutečné.

Proklaté templáře z hrobky jsme uţ neviděli. Zmizeli, rozplynuli
se ještě dřív, neţ mohli začít terorizovat lidi.
Nejenţe mi spadl ze srdce kámen, byla to přímo lavina. Pak jsem
zaslechl hlas svého šéfa, který se ptal Suka, jak se dostal do takového
Bohem opuštěného místa.
Nechal jsem vysvětlení na Sukovi a rozběhl se k vjezdu do vsi.
156
Tam uţ mi přicházela naproti Glenda. Úplně vyčerpaná, ale
šťastná. Padla mi do náručí, já ji objal a ona se znovu a znovu ptala,
jestli uţ je opravdu po všem.
„Ano, uţ je po všem.“
„A ten pach?“
„Zapomeň na něj, holka.“
Smála se a plakala zároveň. Cítila se volná a nejraději by se
vznášela.
Unaveným krokem se k nám blíţil Morton E Hartford. Podpírala
ho ta černovlasá ţena, kterou mi pak představil jako svou snachu.
 Byla ještě v takovém šoku, ţe nemohla mluvit. Dívala se do země.
„Jak jste to dokázal, pane Sinclaire?“
Pokrčil jsem rameny. „To vám neřeknu, pane. Na takové věci se
mě nesmíte ptát. Někdy se stane, ţe k nám někdo z onoho světa
dohlédne a postaví se na naši stranu.“
„Bez té podivné koule byste to nebyl dokázal?“
„Myslíte temný grál?“
„Ano.“
„Máte pravdu, pane Hartforde. Temný grál nás zachránil. Je to
skvělá zbraň.“
„Patří vám, pane Sinclaire?“
„Ano.“
„Pak vám nemohu neţ blahopřát.“
„Děkuji.“
Bylo načase, abych se začal zajímat o sira Jamese, kterému byla
celá záleţitost dost trapná, jak se mi zdálo. Ale i v jeho tváři se dalo
číst ulehčení.
„Jsou tu ještě nějaké problémy, které je nutno vyřešit?“ zeptal se
mě zvědavě.
„Ne, můţete lidem v Bury klidně sdělit, ţe je nebezpečí
zaţehnáno a ţe ti proklatí z hrobky uţ neexistují. A ţe to nevypadá,
ţe by se tu ještě někdy objevili.“
Sir James se nedostal k odpovědi, protoţe se ozvala Glenda. „Co
se stalo s tím templářským kříţem v hrobce, Johne? A s
Baphomethovou tváří?“
Pokrčil jsem rameny. „Co by se s nimi mělo stát? Baphomethova
tvář shořela a ten kříţ tam můţe stát ještě dalších tisíc let. Mně to
starosti nedělá.“
„Tak to mně uţ vůbec ne,“ řekla Glenda a po tváři se jí rozlil
šťastný úsměv...

KONEC
Velká série neuvěřitelných a záhadných příběhů
NA STOPĚ HRŮZY John Sinclair
Autor Jason Dark
Z německého originálu Ein Hauch von Moder
Přeloţila Alena Smolíková
Odpovědný redaktor Jaromír Blaţke
Technický redaktor Z. S. Krejčí
Vydalo nakladatelství MOBA
Kotlářská 53, 602 00 Brno

DTP studio MOBA Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno, 1999
© 1988 by Bastei-Verlag Gustav H. Liibbe GmbH & Co.
Bergisch Gladbach

Vydání první

ISBN 80-243-0013-3 Cena včetně DPH 74 Kč