NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 06

Jason Dark

1995

-2-
 Zaslechl strašlivé zvuky, které se ozývaly před
domem. Křičela tam, naříkala a sténala jeho ţena
Věděl, ţe muţi přitvrdili. Říkali tomu legrace, i kdyţ
člověk na ty jejich metody mučení zemřel.
Cabot jí nemohl pomoci, protoţe vousáč stál u
jeho lůţka, svíral šavli a její špičku měl opřenou o
hruď leţícího muţe.
Nevšímal si strachu v očích toho člověka a klidně
mu vysvětloval svůj názor. „Víš přece, Cabote, ţe na
někoho to vţdycky musí padnout Znáš přece ten
zvyk"
„Ano, ano, znám ho." Velice rád by se vzepřel,
ale kvůli té zbrani to nebylo moţné. „Proč jsem to
musel být já, k čertu. Proč zrovna já?"
„Všichni jsme se shodli, ţe jsi toho hoden."
Cabot se zasmál tak nepřirozeně, ţe sám svůj
smích nepoznával. Přitom zavřel oči. Nejraději by si
byl i uši zakryl, ale netroufal si udělat pohyb. Ten
druhý by si ho mohl vysvětlit nesprávně.
Bylo slyšet stále ještě křik před chatrčí. Teď uţ
ovšem tišeji, coţ bylo znamením, ţe ţena jiţ nekladla
odpor. Zato byly slyšet hlasy jejích trýznitelů a pak
drsný zvuk trhané látky.
Muţ s mečem se ušklíbl. Přesně věděl, co se teď
stane. Jeho kumpáni se vystřídají na té ţeně a on
neviděl jediný důvod, proč je zadrţovat.
Jenţe to dopadlo jinak.
Jakýsi divoký ryšavý chlapík rozkopl dveře a
vztekle vešel do chatrče.
„Copak je?"
„Uţ se nehýbe!" řekl chlapík.
-3-
 „Coţe?"
„Je mrtvá!"
Tu odpověď zaslechl i Cabot. Otevřel ústa
dokořán. Tentokrát se uţ nestaral o zbraň. Tvář se
mu zkřivila. „Vy vrazi!" zařval. „Prokletí vrazi! Zabili
jste ji! Postarali jste se o to, aby zemřela! Vy psi, vy
sprostí vrazi! Vy svině...!"
Šavle se pohnula. Bleskurychle mu rozťala šaty a
na muţově hrudi se objevil krvavý šrám. Cabot
přestal nadávat a vzápětí zaúpěl bolestí.
„Budeš hezky zticha!" Vousáč se obrátil ke
svému kumpánovi: „Je to pravda?
„Jasně."
„Tak ho vezmeme taky."
„Přímo na hřbitov?"
„Jistě."
Cabot neposlouchal. Leţel stále na zádech a
naříkal. Hruď se mu zalila krví a vsakovala se do
starého slamníku na lůţku.
„Vstaň!"
Kdyţ se nepohnul, vousáč do něj kopl.
„Rychle, no tak vstávej, Cabote! Byl jsi vybrán.
Zasvětíš hřbitov a znáš rituál."
Cabot se s námahou převalil na pravý okraj
lůţka. Ano, znal ho. Věděl, co zamýšlejí. Časy byly
těţké a špatné. Někoho to muselo potkat a tradici
nebylo moţné se vyhnout, byť byla sebekrutější.
Upadl na špinavou zem. Rána na hrudi ho pálila
jako dlouhý pruh od kyseliny. Po čtyřech se odplazil
po špinavé zemi, aţ do něj opět kdosi kopl a zeptal
se ho, jestli nechce vstát.
-4-
 „Ještě se potom dosyta naleţíš, ty parchante,"
řekl vousáč s chechotem.
Cabot se ztěţka postavil. Zmocnila se ho závrať.
Celá chatrč se mu točila před očima. Špinavými okny
dopadaly poslední zbytky světla hasnoucího dne. Od
ohniště sem vanul pach vychladlého popela. Oči ho
pálily a v krku měl sucho. Srdce mu tlouklo rychleji
neţ jindy a v hlavě mu dunělo.
Jeden z muţů ho chytil v týle. Ruka byla jako
kleště. Pak pocítil tlak, jak ho někdo vystrčil
otevřenými dveřmi ven, kde se pomalu smrákalo.
Nedařilo se jim však zakrýt hrůzostrašnou podívanou,
která se Cabotovi naskytla.
Jeho ţena leţela na zádech. Zpola uţ svlečená.
Vedle ní stál třetí chlap. Díval se na ostatní
nezúčastněným pohledem.
Nikdo z nich neznal slitování, ale to se vědělo. Ti
tři muţi byli jedněmi z nejhorších vrahounů. Slitování
a milost neznali a objevovali se vţdy, kdyţ bylo
zapotřebí provést určitý rituál.
Vousáč promluvil na Cabota ze strany. „Neboj se,
pohřbíme ji." Kdosi ho prudce praštil do zad a on se
zapotácel dopředu. Cabot se divil, ţe se dokáţe
udrţet na nohou. „Jednou na vás stejně přijde, to vám
slibuju. Jednou, a můţete si říkat, co chcete."
„Jo, jo, ale zatím nepřišlo. Nejprve jsi na řadě ty,
Cabote."
Kráčeli dál, aţ se zastavili na místě, kde muţi z
vesnice vykáceli kus lesa, aby získali volnou plochu.
Ta končila nedaleko od strmého pobřeţí, kde hluboko
dole naráţely do skal mohutné mořské vlny a jako
-5-
dlouhé hladové jazyky olizovaly kamení, neţ se pak
zase stáhly do moře. Vousáč se drţel za nimi. Cabota
odvedli ke káře s klecí ze dřeva.
Na zadní straně měla klec dveře, které teď
vousáč otevřel. Kůň vpředu odfrkl a zahrabal
kopytem. Věděl, ţe uţ nebude muset stát dlouho.
„Nastup si!"
Cabot byl celý roztřesený. Dřevěná prkna
zaduněla, kdyţ po nich udělal pár kroků a nakonec se
na ně svalil. Dřepěl na dřevěné podlaze jako zvíře,
které se sem uchýlilo a uţ nechce vylézt.
Vousáč přibouchl dveře klece. Osobně se
vyhoupl na kozlík, uchopil bič a zašvihal zvířeti nad
hřbetem.
Starý hřebec otráveně odfrkl, pak se pohnul a
zatáhl dvoukolák. Otáčející se kola vydávala takové
skřípání a pískot, ţe citlivějšímu člověku z toho
nabíhal mráz po zádech.
Terén byl nerovný. Teprve poblíţ vesnice
začínala cesta a vedla mírně z kopce, coţ koni
usnadňovalo klusání.
Cabot nevěděl, jak si má lehnout, nebo jak se
posadit, aby zmírnil bolesti v prsou. Pokoţka ho
pálila. Z rány se mu pořád ještě řinula krev a cítil
kaţdou nerovnost, na níţ nadskočila kola vozu. Přes
mříţe viděl oblohu, která zešedla. Zatáhla se těţkými
dešťovými mraky. Cabot se odevzdal osudu. Byl
muţem v nejlepších letech, ale vţdycky patřil k těm,
kteří stojí stranou, a to se zase nelíbilo ostatním
obyvatelům. Jej ani jeho ţenu nikdy příliš nesnášeli,
takţe jeho současný osud byl vlastně jen důsledkem
-6-
minulých činů.
Ve vsi uţ se o všem vědělo. Všechno, co mělo
ruce a nohy, se seběhlo na malém plácku. Tlačili se
tam muţi, ţeny a děti a kdyţ spatřili koně a vůz, který
se šinul do vesnice, zajásali.
Na koních poněkud vpředu jeli dva pochopové.
Museli si při tom přijetí připadat jako malí králové. Na
tvářích měli povznesený výraz. Směs arogance a
blahosklonného úsměvu.
Kůň se vyplašil, kdyţ dorazil na plácek a spatřil
mihotavé světlo pochodní. Vousáč mu musel
přitáhnout uzdu. Sám zůstal sedět na kozlíku. Lidé ho
zahrnovali otázkami. Neodpovídal na ně a slova jen
odbýval divokým máváním rukou.
„My jsme vám ho přivezli a všechno ostatní je
vaše věc."
Prkennými pohyby pak seskočil z kozlíku.
Děti byly první, kdo přemohl ostych. Vyvlékly se z
rukou svých rodičů a rozběhly se k vozu. Rukama
sevřely mříţe, cloumaly jimi a celý povoz rozkývaly.
To zaregistroval i Cabot. S námahou otevřel oči,
spatřil otevřená ústa a dokonce i ve tvářích
nejmenších nenávist a vztek. Byli velmi dobře
zpracováni a to ho přímo vyděsilo.
„Vţdyť krvácí!" vykřiklo jakési děvče.
„Ano, je raněn."
„Šavlí?"
„Myslím, ţe ano."
„Mohl by umřít."
„Jenţe to nemůţe."
Cabot slyšel útrţky vět z davu. Dřepěl na špinavé
-7-
podlaze a hlavu měl svěšenou. Ústa otevřená a
sípavě oddychoval. Za postavami dětí objevil tváře
dospělých osob. I ty na něj zíraly, jako by za
dřevěnými mříţemi dřepělo nějaké zvíře.
A podobně se i cítil.
Nebylo pro něj úniku, protoţe starý obyčej bylo
třeba dodrţet.
Lidé ze vsi se rozhodli zaloţit nový hřbitov. To by
samo o sobě nebylo nic neobvyklého, kdyby tady
nebylo ještě něco jiného.
Neţ mohla být na hřbitově pochována první
mrtvola, bylo nutno hřbitov zvláštním rituálem
zasvětit, protoţe potřeboval Ankoua, stráţce hřbitova,
který ho hlídal a podle legendy naháněl jako duch
hrůzu dokonce i mrtvým.
Cabot se měl stát Ankouem a nikoho ani
nenepadlo, aby rituál změnil.
Proto bude Cabot uloţen do hrobu jako první.
Jen s jedním rozdílem.
Pohřbí ho zaţiva!

Za několik hodin bylo uţ po všem a hodiny

ukazovaly něco před půlnocí.
Jeho hrob leţel na určitém konkrétním místě
hřbitova, na západní straně, na okraji, protoţe jeho
úlohou bylo hlídat a měl mít přehled.
-8-
 Cabot samozřejmě znal staré legendy, které se
točily kolem Ankoua. Takoví stráţci byli údajně na
kaţdém hřbitově a měli za úkol hlídat hroby.
Ankouové byli hlídači hřbitovů. Ať uţ klid mrtvých
narušil kdokoliv, zastrašili ho a zahnali na útěk.
Hřbitovy na britských ostrovech byly proslaveny
svými stráţci a dokonce ani duchovní nic nenamítali,
kdyţ se prováděl tento rituál.
Ti, kteří pohřbívali Cabota, chtěli mít jistotu, a tak
mu spoutali provazem ruce za zády. Nohy spoutány
neměl. Na místo své strašlivé smrti měl dojít sám v
doprovodu téměř všech obyvatel okolních vsí, které
hodlaly hřbitov pouţívat. Doma zůstali jen staří a
slabí lidé. Ti se zase starali o nemluvňata a batolata,
která ještě neuměla chodit.
Kráčel v první řadě... Hruď ho pořád ještě pálila, i
kdyţ na široké ráně se uţ objevil strup.
Chtěl hrdě zvednout hlavu. Zůstalo ale pouze u
pokusu. Příliš krutý osud mu vyvstal před vnitřním
zrakem. Občas ho napadlo, ţe jeho ţena na tom byla
lépe. Ta zemřela rychlou smrtí, jenţe on bude muset
trpět. Strašlivě trpět. Bude leţet ţivý v hrobě,
nakonec se mu přestane dostávat vzduchu a on se v
něm bídně udusí. Existuje snad horší smrt, neţ
skončit takhle?
Nevěřil tomu, jenţe zároveň ţádné východisko z
tohoto dilematu neznal.
Někteří lidé kráčeli vstříc smrti zpříma a se
vztyčenou hlavou. Ještě před popravou pak svým
katanům naplili do tváře. Cabot k nim nepatřil.
Kdyţ kráčel, šoupaly se jeho děravé škrpály po
-9-
kamenité, nerovné zemi, takţe vypadal, jako by se
kaţdou chvíli měl zhroutit. Nebyl nikdo, kdo by byl
vybrán jako Ankou a komu by se podařilo přesto
uniknout. To patřilo do sféry legend a bájí. Ankou stál
sám proti všem. Pro Cabota nebylo útěchou, ţe bude
ţít jako duch a ţe bude vyhánět z území hřbitova
cizince. Jeho pozemský ţivot se chýlil ke konci.
Zář pochodní ho zalévala jako rudočerná voda.
Lidé mu svítili na cestu, aby nezakopl a aby ho
nemuseli k hrobu nést.
Uţ došli na území hřbitova. Vonělo to tu čerstvě
pokáceným dřevem. Pro hroby totiţ bylo třeba udělat
místo.
Tři pochopové odešli ze vsi. Dostali svou mzdu,
teď poputují dál a budou čekat, aţ se objeví další
úkol. To bylo jejich obţivou. Odsouzence předešel
urostlý muţ s tmavými vlasy a stejně tmavým
plnovousem a zamával pochodní. Byl to vesnický
kovář. Jmenoval se Neil a byl nechvalně známý jako
násilník. Zastavil se vedle jámy, která uţ byla
vyhloubená a měla slouţit jako hrob. Kdyţ spustil
pochodeň, část mihotavého světla pronikla do otvoru
a osvětlila jeho vlhké bahnité stěny. Hrobu jako by to
vdechlo neklidný ţivot. Jeho nitro se chvělo a škubalo
sebou. Čekal na to, aţ bude moci spolknout čerstvou
oběť.
Zemina byla ještě kyprá. Cabotovi se však její
vůně hnusila. Připadala mu shnilá a plná mrtvolného
zápachu. Najednou nebyl schopen udělat jediný krok.
Svit louče jako by z hlubiny země vyvolal duchy,
jejichţ hlasy mu teď duněly v hlavě. Uţ se na něj
- 10 -
těšili. Na oběť, nad kterou se zase zavře zem.
Čísi pěst ho prudce udeřila do zad a vzápětí ho
zasáhla další. Oba údery ho odmrštily dopředu.
Zakopl o vlastní nohy, upadl a kdosi ho surově zvedl
ze země. Před tváří se mu objevil obličej jednoho z
muţů.
„Ta kletba se ti nepovede. Jsi předurčen, abys
zahynul zaţiva v hrobě a basta!"
Jen přikývl.
Pak ho strkali dál směrem k širší straně hrobu,
takţe brzy viděl, jak je hluboký. Ano, vyhloubili ho
dostatečně hluboko.
Tělo mělo přikrýt mnoho zeminy. Neměl dostat
sebemenší moţnost z hrobu se vyprostit a utéci.
Objevil se před ním bělovlasý muţ v černé
sutaně. Byl to kněz, kterého Cabot nikdy neměl rád,
protoţe ho povaţoval za pokrytce. Ani teď se výraz
knězova obličeje nezměnil.
„Chceš mi ještě něco říci, synu?" Cabot
přemýšlel. Dvakrát se přitom nadechl. Teprve pak
přikývl. „Ano, chci ti něco říci, ty flanďáku."
Duchovní sebou při posledním slově trhl a
zamrkal. Zachoval ale klid a zeptal se téměř
nezměněným hlasem. „Copak, můj synu?"
„Kliď se k čertu, flanďáku!"
Duchovní zaťal ruku v pěst a pokrčil rameny. „Jsi
zasvěcen ďáblu, Cabote. Jsi posedlý zlým duchem a
ten ti vyrve duši z těla a vystaví ji věčným mukám a
trýzni. Tvá duše se bude škvařit v pekle, zaţije, co to
je, zakoušet věčnost a..."
Zasáhl kovář a odstrčil kněze stranou. „No dobrá,
- 11 -
však on to sám moc dobře ví."
Cabot se drsně uchechtl. Pak svěsil hlavu a zíral
do prázdného hrobu. „Dostanu rakev?"
„Ne!" odsekl kovář. „Hodíme tě do něj tak, jak jsi.
Rozumíš?"
„Ano, dobrá..."
„Ještě něco?"
Cabot se vzpřímil a samotného ho udivilo, odkud
vzal odvahu takhle mluvit. „Můţete mě hodit do
hrobu, proti tomu nic nezmohu. Ale," a teď zvýšil hlas
a mluvil naplno, „vy se budete také divit. Ano, velmi
jasně cítím, ţe se budete divit!"
„Chceš se snad vzepřít starému zvyku, Cabote?"
vykřikl někdo za ním.
Při odpovědi se Cabot ani neotočil. „Ne, nechci
se vzpírat proti tomu zvyku! Jen ho trochu pozměním,
to vám mohu slíbit!"
„Nikdo nic měnit nebude!" zařval kovář.
„Hoď ho uţ konečně do té jámy, Neille!"
Kovář přikývl, kdyţ se podíval na Cabota.
„Modlitbu jsi nechtěl odříkat, slova útěchy jsi také
slyšet nechtěl. Takţe nám zbývá jen naplnit osud."
Sevřel silnýma rukama ramena odsouzeného. Cabot
se nebránil. Mohl by ho kopnout, ale k čemu by to
bylo? K ničemu, protoţe osud uţ nebylo moţno
změnit.
Kovář ho tlačil dozadu. K jámě to uţ nebylo
daleko. Cabot mechanicky ustupoval, aţ najednou
šlápl do prázdna. Sám nevykřikl, byli to jiní, kteří
hlasitě vykřikli, kdyţ spatřili, jak odsouzenec zmizel v
jámě.
- 12 -
 Cabot dopadl na záda. Spoutanýma rukama mu
projela bolest, která se rozšířila aţ po loket. Nárazem
se opět otevřela rána na prsou a Cabot cítil, jak se
mu vyřinula krev.
Najednou měli naspěch. Zadní se tlačili dopředu.
Kaţdý chtěl nahlédnout do otevřeného hrobu, kde
našel místo nový Ankou. Dvě děti téměř přepadly
přes okraj jámy. Uţ uklouzly, kdyţ se dvěma muţům
podařilo je zadrţet a opět je křičící vytáhnout ven.
Cabot vytřeštil oči a zíral před sebe. Najednou
měl úţasné potěšení vidět lidi, kteří stáli podél okraje
a dívali se na něj, jako by se s ním chtěli rozloučit
Nedokázal se ubránit úsměvu, otevřel ústa a
vyslal směrem k nim němý úšklebek, který většinu z
nich vyděsil natolik, ţe od jámy ucouvli.
„Tak se můţe smát jen ten, kdo je ve spojení s
ďáblem!" vykřikl kdosi.
„Ano, je to spolčenec ďábla."
„Zničte ho!"
„Ne!" zařval Neill. „Vezměte lopaty a konečně uţ
na něj házejte hlínu!"
Mnozí uţ na tento pokyn netrpělivě čekali. Vzali
si s sebou lopaty a navzájem si jimi překáţeli, kdyţ se
teď do nich ve světle mihotavých loučí opřeli,
nadzvedli kusy jílu a házeli je do hrobu.
Cabot se rozchechtal.
Nevadilo mu, ţe mu těţká zemina dopadá na
hlavu. Smál se, dokud mu trčela hlava a posílal jim
ten smích jako pozdrav z pekel, který jim naháněl děs
a hrůzu.
První toho měl dost kovář. Vztekle zabořil lopatu
- 13 -
zvlášť hluboko do hory hlíny, nabral ji a spokojeně
pokývl hlavou, kdyţ viděl, jak je lopata plná.
Obloukem hodil masu hlíny na okraj hrobu a
zasáhl tvář muţe, který v něm leţel.
Smích rázem ustal. Cabot ucítil tvrdou ránu, tak
tvrdou, ţe začal krvácet z nosu. Zemina mu pronikla
do úst. Opět ji vyplivl. Bylo mu na zvracení. Nemohl
pohybovat rukama, protoţe z lopat dopadaly další a
další hromádky hlíny a připadaly mu jako ohromný
závoj, který se na něj snášel.
Vesničané přihlíţeli.
I tohle byli lidé, kteří chodili kaţdou neděli do
kostela a slibovali, ţe budou ţít podle deseti
přikázání. Lhali, protoţe ani jeden se jimi neřídil.
Cabotovi začal docházet vzduch, ačkoliv většina
hlíny se mu svezla z tváře.
Pak ho zasypala další dávka. Opět ji hodil kovář
a doprovodil ji komentářem.
„Tak uţ konečně pojdi, mrcho! Táhni k čertu, ale
nezapomeň hlídat náš nový hřbitov."
Cabot měl přesto štěstí v neštěstí, protoţe další
dávka obsahovala kámen. Ten ho udeřil do hlavy a
zbavil ho vědomí...

Byl mrtev?
Cabot nevěděl. Nacházel se ve stavu, nad nímţ
se nikdy nezamýšlel, protoţe ho doposud neproţil.
Nebyl člověkem, ale ani duchem, byl prostě ONO,
tvorem bez těla, ale s duší.
A slyšel hlasy.
Pronikaly mu do hlavy, pronásledovaly ho, říkaly
- 14 -
mu, ţe se dostal do jejich říše a ptaly se ho, jestli se
chce ujmout kontroly.
Cabot chtěl.
Tu se hlasy zasmály. Nebo to byl jen jeden?
Cabot uţ nic nevěděl, leţel v hlubokém hrobě a měl
přesto dojem, ţe můţe odletět pryč. Oči měl zavřené
a přesto viděl. Něco zpozoroval - nebylo to zřetelnější
neţ pruh mlţného oparu, nemělo to podobu, ale
přesto to existovalo.
Chci!
To slovo mu dunělo hlavou. Pořád se opakovalo
a Cabot byl najednou strţen do příšerného víru, který
můţe vzniknout pouze ve světě, jenţ je natolik
hrůzyplný, ţe lidská fantazie k jeho pochopení
nestačí.
Otevřelo se mu pandémonium se všemi
strašlivými atributy.
Cabot do něj vstoupil, byl přijat a zaţil
nevýslovnou hrůzu, která se mu však nezdála tak zlá.
Byli u něj. Jeho noví přátelé. Pomohli mu a odnesli ho
pryč.
Do světa, který neznal mrtvé, který byl ovšem
strašlivější neţ záhrobí...

Bylo zvykem, ţe poté, co byl hrob zasypán, u něj

zůstali stráţci a ti opustili místo aţ poté, kdyţ východ
- 15 -
slunce zapudil tmu.
Stráţ u hrobu nechtěl drţet dobrovolně nikdo, a
tak onen pokrytecký kněz musel určit dva muţe. Jeho
„ovečky" ucouvly, kdyţ kolem nich procházel a díval
se kaţdému z farníků do tváře.
„Nikdo z vás?"
Neozvala se ţádná odpověď.
„Tak to rozhodnu já. Ty a ty!" Dvakrát zamířil
nataţeným ukazovákem před sebe a označil dva
mladíky.
„Jenţe my nechceme!" zaprotestovali společně.
„Ale musíte!" zašeptal kněz.
„Udělej si to sám, ty flanďáku!"
Tu zasáhl Neill. Protestujícímu mladíkovi sevřel
rukou krk, takţe zalapal po dechu. „Uděláš, co ţádá
farář - jasné?" Chlapec jen přikývl.
A tím byla věc vyřízena. S odporným úšklebkem
na rtech se farář ztratil jako první. Ostatní obyvatelé
se vydali za ním.
Leckterý z nich ještě vrhl pohled na hrob, který se
rýsoval celkem jasně, protoţe hlína vytvářela na
obdélníku malý kopeček.
Ti dva tedy zůstali, ale rozhodně se necítili dobře,
coţ také bylo vidět na jejich tvářích. Neříkali nic.
Teprve kdyţ zmizeli poslední lidé, dali hlavy
dohromady a začali si spolu šeptat.
Zmizet nemělo smysl, museli prostě zůstat. Tak
to vyţadoval zvyk, i kdyţ se jim osobně pranic
nezamlouval.
„Však noc také skončí, Quinne."
„A co pak?" zeptal se nesměle Quinn.
- 16 -
 „Na hřbitově se bude moct pracovat dál."
Quinn poodešel o několik kroků stranou. Zastavil
se těsně vedle kopečku hlíny a díval se na jeho
povrch, který se, temnější neţ noc, podivně tyčil do
výše.
Obloha nad ním vypadala, jako by ji někdo
namaloval a pouţil přitom tmavě modrou barvu. Bylo
vidět hvězdy a půlměsíc. V okolí nebylo ticho. Většina
lesa ještě nebyla vykácena a ozývaly se odtamtud
zvuky nočního ţivota.
Všude to skřípalo, praskalo, občas se ozvalo
pronikavé zaskřehotání nebo zapištění, kdyţ myši
pobíhaly po zemi a hledaly potravu.
Přes mýtinu se převalil jeţek, který se hnal za
myší a nakonec ji dostihl.
Pustil se do ní s velkou chutí.
Mladíci nezůstali stát na místě, to pro ně bylo
příliš nudné. Obcházeli hrob, měli velice nepříjemný
pocit, téměř spolu nemluvili a oba si uvědomovali, jak
dlouhý můţe být čas, kdyţ se čeká na něco určitého.
Quinn si toho všiml jako první. Vţdycky byl blíţ k
hrobu neţ jeho přítel. Najednou se zastavil, jako by
dostal povel, aby se nehýbal z místa.
Toho si všiml i druhý mladík, který se opíral o
kmen stromu a díval se na Quinnova záda. „Děje se
něco?"
„Jo - pojď sem." Přivolal ho posunkem.
Přítel zaslechl, jak Quinn nahlas čichá a udivilo
ho to.
„Cítíš to taky, Georgi?"
„Ne."
- 17 -
 Quinn k němu otočil hlavu. „Ale já to cítím. A jestli
to chceš ucítit taky, předkloň se a přičichni si k hrobu.
Je ti to jasné?"
„Ano, je to jasné."
„Tak to udělej."
Georgovi to sice bylo divné, ale nechtěl, aby ho
Quinn povaţoval za zbabělce. Předklonil se,
zašňupal a pak se prudce zvedl. Dlaně mu vylétly k
ústům a spočinuly na rtech. Vtáhl do sebe nosem
vzduch.
„Takţe jsi to ucítil taky." George přikývl. Spustil
ruku, aby mohl promluvit. „Ano, tady ze země něco
vychází. Proniká to přímo z toho zatraceného hrobu.
Je to tak "
Quinn si otřel pot z tváří. „Teď mi ještě řekni, čím
to páchne "
„To přece víš sám."
„Jo, ale chci vědět, jestli se ti taky..."
„Páchne to rozkladem a hnilobou. Je to odporné.
Z toho hrobu vychází zápach hniloby. Jako by se ta
mrtvola uţ docela rozloţila."
Quinn se kysele usmál. „Přesně tak, Georgi. To
je přesně ten zápach, který jsem cítil i já."
„A teď?"
„Nic."
„Jak je to moţné? zvolal George.
Quinn ustoupil. „To nevím. Je... je to prostě
nemoţné, chápeš?"
George přikývl. „Jo. Cabot leţí pod drnem a hnije
tam. Ale uţ teď?"
„To přece není moţné'" vydechl Quinn „Tak
- 18 -
rychle se přece nikdo nerozkládá. Vím to."
„Tak odkud se bere ten zápach?"
Quinn opět přistoupil k hrobu. S chvěním vytřeštil
oči, protoţe zahlédl, jak z navršeného kopečku
zeminy cosi vystupuje. Vypadalo to jako dým nebo
kouř a odporně to páchlo. Jako by tělo tam dole
postupně uhelnatělo a vydávalo onen kouř.
„Já uţ tady nezůstanu!" vydechl George. „Já to
nesnesu."
„Jo, jasně." Quinn se také stáhl dozadu. Do
vesnice to nebylo daleko. Přesto ovšem běţeli, jako
by měli v patách peklo.
„Kam?" vykřikl George.
„K faráři."
„Ten flanďák tě vyţene!"
„Jen ať si to zkusí!"
Kněz bydlel v malém domku nedaleko od
vesnického kostela. Stačilo mu jen projít brankou a
dostal se na hřbitov.
Nejprve nakoukli oknem a nic neviděli, protoţe se
tam nesvítilo. Nakonec to byl Quinn, kdo si dodal
odvahu a oběma rukama zabušil na dveře. Dunivé
údery by vzbudily i mrtvého. Po chvíli se kněz
probudil.
Zaslechli plouţivé kroky, které se blíţily ke
dveřím a slyšeli, jak nadává.
„To je opravdový farář. Dokonce umí klít."
George se ironicky ušklíbl.
Farář prudkým pohybem otevřel dveře - a kdyţ
spatřil oba mladíky, o krok ustoupil. Měl na sobě
dlouhou noční košili, jejíţ okraj mu sahal aţ ke
- 19 -
kotníkům. Pravou rukou si drţel látku ve výši prsou a
vrtěl hlavou.
„Co tady chcete? Řekl jsem přece, ţe máte drţet
noční hlídku..."
„Ne, to nebudeme!" Quinn vztekle kopl do dveří.
„Tak co?"
„Smrdí to tam hnilobou a rozkladem. Ten zápach
se dere z hrobu ven, ctihodnosti."
Farářovy rty sebou zaškubaly. Nedokázal
pochopit, co mu povídali. Podrbal se v bílých vlasech
a jeho tvář dostala zarputilý výraz.
„Vy nám snad nevěříte?"
„Ne!"
„Tak pojďte s námi."
Quinn chytil muţe za ruku, ale farář zaprotestoval
tak energicky, ţe ho Quinn pustil a ještě ustoupil.
Duchovní vyuţil šance a zase dveře přibouchl.
Slyšeli, jak ještě v domě nadává.
„A co uděláme teď?" zeptal se George.
„Já uţ se zpátky nevrátím."
„Já taky ne."
„Na zbytek noci se přece můţeme schovat. A
ráno můţeme dělat, jako by se nic nestalo.
George ukázal palcem na dveře fary. „A co s
ním? Všechno to vyţvaní."
Quinn přihmouřil oko. „Opravdu? Já na jeho
místě bych to neudělal."
„Proč ne?"
„Utrhl by si ostudu."
George si odkašlal. „Jo, to můţeš mít pravdu.
Přesto se na ten hrob podívám ještě jednou. Půjdeš
- 20 -
taky?"
Quinn nechtěl vypadat jako zbabělec. Trval však
na tom, ţe si s sebou vezme psa.
„Pro mě, za mě."
Vyvedli z výběhu teriéra, který teď pobíhal kolem
nich. Naštěstí neštěkal, takţe na sebe nikoho
neupozornili.
Choval se jen velice nezvykle, kdyţ dorazili do
blízkosti hrobu. To se pes najednou nechtěl hnout ani
o krok. Začal skučet a stál na místě.
„Co je mu?" zeptal se George.
„Má strach!" vydechl Quinn. „To psisko se
strašně bojí."
„Toho smradu?"
„Určitě."
Zápach se vznášel jako neviditelný opar nad
hrobem a dva mladíci se opět stáhli. Samozřejmě si v
duchu kladli otázku, co se asi stalo pod hlínou.
Odpovědi se jim však nedostalo.
Ani této noci, ani v následujících týdnech,
měsících a letech.
Mělo trvat celá staletí, neţ hrob vydal své
hrůzostrašné tajemství. Pak ovšem přinesl lidem
současné doby smrtelný strach....
V jistých dnech, kdyţ obyvatelé hovořili o
nekonečnosti světa, tu cizinci začalo být jasné, proč
cena tohohle kusu půdy tak nesmírně vzrostla. V
posledních letech ceny pozemků úţasně explodovaly
a leckteří makléři vydělávali nepředstavitelné peníze.
Zejména v létě, kdyţ slunce často ţhnulo jako
obrovský pomeranč, neţ se pak sklonilo k moři a
- 21 -
vzduch se ochladil natolik, ţe chutnal jako osvěţující
nápoj, byli ze své letargie vytrţeni i kritikové a vyšli si
do přírody, aby se dosyta vynadívali.

Stejný osud měl i dům na kopci. Zapadal do

zeleně svou špičatou konstrukcí ze dřeva, skla a
zdejších kamenů. Měl nádherný tvar a tomu, kdo v
něm přebýval, skýtal výhled takřka k nezaplacení.
Bydlel zde Mason Todd. Některé pokoje by mohl
pronajímat, ale ani ho to nenapadlo, ačkoliv byl jinak
mimořádně schopným obchodníkem, který měl styky,
nad nimiţ jiní jen ţasli. Jako agent v obchodě s filmy
věděl, jak to ve světě chodí. A spousty lidí se ho
snaţily předcházet, protoţe byl důleţitou osobou.
Samozřejmě toho vyuţíval, protoţe nikdy nebyl z
těch, kdo by nechali věcem volný průběh.
Jak jsme řekli, dům stál na velmi výhodném
místě, byl z něj fantastický výhled, který by ctitele
přírody uváděl v nadšení, ale Mason Todd měl zájem
spíš o jiné vyhlídky.
Jedna z nich se jmenovala Holly, leţela nahá na
koţešině a ladné křivky jejího pozadí stvořila příroda
tak dokonalé, ţe se Mason neubránil, aby je neustále
neobdivoval. To byla pro něj lepší vyhlídka, neţ dívat
se velkým panoramatickým oknem ven.
Znal Holly přibliţně tři měsíce. Byla super, bylo jí
- 22 -
sotva dvacet, byla vášnivá a dravá, protoţe se chtěla
za kaţdou cenu vyšvihnout nahoru.
Stejně jako všechny dívky, které byly ochotny
udělat vše, aby získaly nějakou roli, protoţe filmová
branţe pořád ještě lákala. A tak se nechaly vláčet od
jedné párty k druhé, neustále pečlivě dbaly na to, aby
se seznamovaly s vlivnými lidmi, kteří by je pak mohli
posunout o pár stupínků výš na ţebříčku
společenského úspěchu.
Byla to taková hra. Šlo o kariéru, o moc a
samozřejmě o sex.
Mason Todd to věděl. Zaţil uţ pětadvacítky,
které se nervově hroutily, protoţe se cítily staré
Neustale dychtily po ţivotě a pak musely jednoho dne
přihlíţet, jak přišla nová, která je mladší neţ ony.
Pravidla byla jasná. Kdo ani v pětadvaceti
nedosáhl určitého stupně popularity, patřil k osobám,
které byly z kola ven.
Holly chtěla dál.
Nikdo nemohl říci, zda se jí to podaří.
Kaţdopádně byla v posteli pořádnou bombou a jako
náloţ bomby také začala. Vystupovala v jednom
reklamním šotu, spoře oblečená, seděla na dělu,
které chrlilo spousty praţené kukuřice, a ta pak Holly
strhla. Dívka nakonec s křikem skončila v hromadě z
praţené kukuřice, kterou se prokousala a objevila se
zase na druhé straně.
Díky téhle slabomyslnosti se tedy proslavila. Teď
se jmenovala jen Holly, popcorngirl.
Zpočátku se jí to líbilo. Kdyţ ovšem po ní děti
začaly házet praţenou kukuřicí, jakmile se objevila na
- 23 -
ulici, začalo jí to lézt na nervy a obrátila se na
Masona Todda, na svého agenta. Měl jí sehnat něco
nového.
Ten nejprve Holly vyzkoušel v posteli Na týden
se prakticky stáhl ze scény a bral jen ty nejdůleţitější
telefonáty. Holly vţdycky mlčela a dělala všechno, co
ten muţ chtěl, ale dívka jako ona na své cíle nikdy
nezapomínala.
Chtěla víc, neţ se jen topit v záplavě praţené
kukuřice. A také to Masonovi řekla.
„Trpělivost, zlato, jen trpělivost."
„Jak dlouho ještě, k čertu?"
„To ti taky nemůţu říct."
Byl to její první pokus za dlouhou dobu, ale
neměl zůstat posledním.
Leţela ještě na koţešině, zatímco Todd zmizel
ve vedlejší místnosti, kde měl cigarety. Vrátil se pak
se zapálenou cigaretou, zase vrhl obdivný pohled na
její pozadí a nalil do dlouhých sklenic šampaňské.
„Na, dej si hlt, to tě osvěţí a zchladí."
„Copak jsem horká?"
„Děvčata jako ty jsou vţdycky horká."
Blondýnka Holly se zlehka opřela, kdyţ si vzala
sklenku. Neustále se dívala na svého dobrodince.
„Jo, jsem horká, Masone."
„Vţdyť to říkám."
„Ale myslel jsi to jinak."
„Jakpak?" zeptal se a posadil se na okraj postele
Měl na sobě ţupan z hedvábí, které příjemně chladilo
na pokoţce. Volnou rukou přejel Holly po spodní
partii zad, zatímco cigareta pomalu dohořívala.
- 24 -
 Holly se to nelíbilo. Bleskurychle se otočila
stranou, aţ šampaňské vystříklo, coţ jí však nevadilo.
„Ne, Masone, uţ nechci. Jsem ţhavá, ale na
práci, slyšíš?"
Rozesmál se. „Tu uţ přece máš."
„Jasně." Najednou se jí zablýsklo v očích. Kdyţ
se rozzuřila, panenky sejí zbarvily do zelena. „Jasně,
ţe ji mám. Vţdyť se taky musím plazit tím zatraceným
popcornem, jestli mi rozumíš. Pořád jen popcorn,
popcorn. Víš, co to je, Masone? Víš to vůbec?"
„Jasně Je to dobré pro kariéru."
Kdyţ se zasmála, zaznělo to dost nepříjemně „Je
to na houby a ne pro kariéru."
Polaskal ji po oblých bedrech „Co doopravdy
chceš, Holly, řekni mi to!"
„To přece sám dobře víš."
Přikývl. „Mám napsat nějaké jiné agentuře?"
„Ne!" Holly se prudce posadila. Měla pevná prsa,
takţe se jí téměř nezatřásla „Nechci uţ reklamu,
slyšíš? S tím je konec! Chci pořádnou roli."
Mason Todd zachoval klid. Zamáčkl cigaretu.
„Poslední jsi odmítla."
„No a?"
„To se nedělá, zlato."
„Protoţe to byla blbost. Měla jsem skákat někde
na prknech na jakési provinční scéně. A k tomu skoro
nahá.."
Teď přešel do sarkastického tónu. „Copak by ti to
vadilo, Holly?"
„Ne, ale lidi by mě poznali a házeli by po mně
popcornem "
- 25 -
 „S tím musíš počítat."
„Jenţe já uţ nechci."
Kdyţ ji chtěl uchopit, byla rychlejší. Posunula se
na opačnou stranu postele, seskočila z ní a rozběhla
se ke svým šatům, které leţely malebně pohozeny na
zemi.
Tenounké kalhotky, červené šaty báječného
střihu a k tomu barevné těsné přiléhavé legíny, které
zvýrazňovaly její štíhlé nohy.
Šaty jí odhalovaly ramena a hruď aţ téměř k
prsům Holly měla vztek a Mason se pobaveně díval,
jak se oblékala.
Holly si všimla jeho úšklebku. „Asi máš radost, co
tady dělám, ţe?
„Ne, zlato. Opak by mi byl milejší."
Zašklebila se. Vystrčila na něj ukazováček
„Houby, z tohohle nic nebude. Dotknout se mě budeš
moct aţ potom, co dostanu nějakou roli."
Todd klidně dolil šampaňské. Ovšem jen sobě
„Něco bych měl."
„Ale?"
Todd přikývl.
Holly se usmála. Ve vteřině byla docela jiná. „A
co?"
„Jeden můj známý točí soukromé filmy."
Uţ byla na cestě k němu, kdyţ se prudce
zarazila. „Aha, pornofilmy - co?"
„Ano - proč ne?"
„Ne." Holly dupla nohou. Tohle dělala uţ dvakrát
a ještě nikdy se necítila tak mizerně jako potom. Za
deset let moţná bude uvaţovat o téhle nabídce jinak,
- 26 -
ale teď ne. Teď ji bylo proti srsti vystupovat v nějakém
takovém pochybném filmu. „Na to ti kašlu, Todde. V
pornofilmu uţ nebudu hrát To je moje poslední slovo."
„Škoda."
„Máš snad v záloze ještě něco jiného?"
pokračovala rychle dál. „Slyšela jsem, ţe patříš k
nejvlivnějším lidem v branţi. Jsi dokonce třetí
nejlepší. Řekla bych spíš, ţe za tebe pracují jiní."
„To záleţí na typu."
„Aha - tak to ti zůstávám něco dluţná?"
„Jasně. Poslyš, zlato, nejsi ani Michelle
Pfeifferová a ani Kim Basingerová, kterou zachrání
Batman. Jsi Holly s těţko vyslovitelným příjmením,
protoţe tví rodiče jsou z východu. Nic tragického, to
se dá změnit. Udělal jsem, co se dalo, a ještě existuje
jistá šance.
Holly zbledla. Uţ po prvních slovech chtěla vjet
Toddovi do vlasů. Při poslední větě však zpozorněla.
Zněla docela nadějně. „Jakápak je to šance?"
„Máš krásná ústa, Holly."
Zase ji napadl pornofilm. „Ty prase, ty..."
„Moment, zlato, myslím to váţně. Dnes mi
telefonovala jistá firma. Chtějí přijít na trh s novou
čokoládou a potřebují někoho, kdo by se do ní
zakousl, obrátil oči v sloup a pak se cítil, jako by ho to
uneslo do nebe, protoţe mu tak náramně
zachutnala."
Holly nevěřila vlastním uším. „A tys myslel, ţe
bych já...?"
„No jasně. Máš překrásná ústa, zuby máš zářivě
bílé, skoro jako umělé. Lidi, kteří mi..."
- 27 -
 „Ne!" vykřikla a její hlas se rozlehl domem. „Ne,
to neudělám. Nejprve popcorn, a teď nějaká pitomá
čokoláda. Copak jsi se zbláznil, Todde? Chceš si ze
mě utahovat, nebo co?"
„Je to nová šance."
S takovouhle šancí mi můţeš být ukradený.
Předklonila se a prudce oddechovala. Její poněkud
dětský obličejík zbrunátněl. Vklouzla do světlých
střevíčků. „Já mizím, Masone. Jestli budeš opravdu
něco mít, můţeš mi zavolat, jinak si hledej nějakou
jinou hloupou husu, která ti bude zpříjemňovat hodiny
v posteli. Já končím."
Todd zachoval klid. „Je jich dost, které jsou celé
ţhavé, zlato."
„To je mi fuk."
„Uvidíme."
Holly ještě jednou zavrčela jako divoký tygr, pak
se otočila a dlouhými kroky opustila velkou místnost.
Doprovázel ji Masonův smích, zatímco agent se díval
velkým oknem na oblohu, která zatím potemněla.
Kdyţ za sebou Holly zabouchla dveře, zaznělo to
jako výstřel. Mason Todd se usmál. Znal tu hru.
Dnes, moţná i zítra bude Holly naštvaná. Ale po jisté
době k němu přileze. S prosíkem a s brekem.
Tak to holt chodí.
Pro mladou dívku je to snad drsné, ale pro něj
ne, protoţe on měl z kaţdé takové prospěch. A to
nejen v profesi.
Výčitky svědomí ho netrápily. Holky to ani
nechtěly jinak. A byl dostatek dalších zájemkyň.
Společnost mohla být jakkoliv otevřená, holky byly
- 28 -
schopny pro roli ve filmu nebo v televizi udělat
všechno. Navzájem se dokonce podráţely, bily se,
intrikovaly proti sobě a pracovaly se všemi moţnými
podfuky, jen aby převezly své konkurentky.
Agentům, jako byl Mason Todd, se vedlo
náramně. Byli těmi, kdo spřádali sítě a seděli v nich
jako pavouci a jen nastraţovali tykadla. Přitom
nemuseli být ani příliš aktivní. Jakmile se o nich
nějaké děvče dozvědělo, zatelefonovalo, nebo se
dokonce dostavilo osobně. Todd si jen mohl vybírat.
Všechny byly nadmíru ochotné a všechny věděly o
jeho vlivu.
Proto se také neustále vracely. Bez výjimky.
Toddovi stačilo pouze čekat. S touto jistotou si zapálil
další cigaretu...

Dům byl obklopen zahradou, která nebyla typicky

anglická. Většina Angličanů pěstuje své zahrady tak,
ţe vypadají jako park.
Jenţe pro něco takového neměl Todd pochopení.
Bylo mu to ostatně jedno. Nechal zahradu, aby si
rostla a bujela. Jen dvakrát do roka přišli zahradníci a
udělali tam trochu pořádek.
V létě zde všechno nádherně kvetlo. Bylo tu vše
od divokých růţí aţ po vysoké slunečnice. Bzučel
tady hmyz. Vzduch byl neustále plný bzučení, jak
- 29 -
hmyz přeletoval z květiny na květinu, často tu bylo
vidět barevné jemné motýly, kteří poletovali sem a
tam.
Holly měla střevíce na nízkých podpatcích, takţe
se nemusela bát, ţe by si vyvrtla kotník. Ještě nikdy
předtím nešla zahradou v noci. Tohoto večera
zaţívala premiéru a nemohla říci, ţe by se jí to líbilo.
To, co bylo pro jiné příjemnou večerní procházkou, jí
připadalo spíš jako muka. Tu a tam usykla kletbu,
kdyţ narazila na kámen a musela dát pozor, aby
nezakopla.
Se zahradníky, kteří se tady dvakrát do roka
objevovali, nikdy nemluvila a ani je neviděla, ale ti
cítili stejný zápach jako Holly.
Nejprve si myslela, ţe je to velmi koncentrovaná
vůně nějaké květiny. Tak to však nebylo, protoţe ten
zápach nebo aroma bylo docela jiné.
Byl to puch...
Holly se vpůli cesty zastavila. Kdyţ nasála
vzduch, zachvělo se jí chřípi. Nasládlý pach jí uvízl v
hrdle. Slunečnice to být nemohly, ty přece nepáchnou
tak hnilobně.
Holly naskočila husí kůţe, kdyţ jí na mysli
vytanulo to slovo. Rozklad, hniloba - přesně tak to
páchlo. Ano, to byl ten správný výraz. Páchlo to tady
rozkladem a hnilobou.
Polil ji pot. Nebylo to způsobeno jen dusným
vzduchem. Bylo v tom i něco jiného, coţ ovšem
vězelo v ní samotné a co z jejího nitra pronikalo na
povrch.
Strach...
- 30 -
 Strach z onoho zápachu, který byl tak odporný a
nepřirozený a valil se na ni odevšad. Připadalo jí, ţe
vystupuje ze všech pórů země a zahaluje jen ji...
Holly se ohlédla. Kráčela z kopce dolů. Dům se
tyčil nad ní jako moderní hrad. Byla to fantastická
konstrukce. Architekt se vskutku činil. Holly v
podstatě těmhle věcem nerozuměla, ale dům jí
imponoval. Zaťala ruce v pěst a vyřkla přísahu.
„Však já se zmůţu i na tohle, Todde. Na to se
spolehni. Taky si koupím takový dům. Větší, krásnější
a ještě impozantnější, neţ je ta tvoje bouda. Táhni k
čertu, ty troubo!"
Muselo to z ní ven. Holly si uvědomovala, ţe si s
ní agent pouze pohrával a něco takového nesnášela.
Bylo to pro ni prostě příliš.
Odporný zápach však ve vzduchu zůstal i dál.
Holly se ho pokoušela k něčemu přirovnat a najednou
měla pocit, ţe stojí v márnici nebo na hřbitově.
Ano, přesně tak to páchlo.
Mrtvolný zápach?
Zděsila se sama sebe, kdyţ na to pomyslela. Ne,
ještě nikdy přece nečichala k mrtvole. Holly to znala
pouze z vyprávění. V jejich partě byl kdysi kluk, který
si vydělával peníze jako omývač mrtvol. A ten jim
často vyprávěl, jak páchnou mrtví...
Byl to snad tenhle zápach?
Husí kůţi uţ dávno neměla jen na ramenou,
zaplavovala celé její tělo. Ačkoliv jí rozum říkal, aby
konečně utíkala, zastavila se, protoţe najednou
chtěla zjistit, co to tak páchne.
Nebyla to jen zvědavost. Bylo v tom i kus
- 31 -
rafinovanosti. Jestli agent zakopal v zahradě něco, co
neměl nikdo jiný objevit, pak by měla moţnost, jak
přijít ke slušným rolím. Jedině, ţe by chtěl, aby přišla
policie a obrátila mu zahradu vzhůru nohama.
Holly hledala cestu hustým porostem trávy, květin
a křoví. Logicky usoudila, ţe musí existovat místo,
odkud se tento zápach šíří.
Trochu se jí podlamovala kolena, kdyţ sešla z
cesty a namířila si to trávou. Půda jí připadala
rozbředlá, téměř jako baţina. Kolem ní bzučela hejna
hmyzu. Širé nebe nad ní svítilo temnou září a
současně jakýmsi podivným světlem. Byly to dvě
barvy, které jako by se nechtěly smísit, protoţe onen
jas se ještě drţel na okrajích tmy, kde dostal
nazelenalý nádech a ostře s tmou kontrastoval.
Rostliny, tráva a květiny intenzívně voněly, ale ještě
intenzivnější byl onen mrtvolný zápach.
Holly si říkala, ţe je blázen, ţe se brouzdá
zahradou a vystavuje se tím nebezpečí. Ale
zvědavost a ctiţádostivost byly silnější.
A tak kráčela dál. Cestu nikde neviděla. Oběma
rukama si odstraňovala z cesty překáţky, větve se s
praskáním ohýbaly do stran, šlapala po malých
květinách. Dostala se k jezírku. Nad zelenou vodou
se hemţila hejna komárů a prováděla tam bizarní
reje.

Na okraji jezírka seděly tlusté ropuchy, které

lapaly po hmyzu. Holly měla značně otupené smysly.
Nedovedla říci, jestli je zápach intenzivnější nebo ne.
Kaţdopádně byl zde a ona ho uţ i cítila na jazyku.
- 32 -
 A pak spatřila kámen. Obklopený plevelem se
jasně rýsoval nad zelenou plochou trávy. Dříve byl
zřejmě černý, ale teď se jeho povrch nazelenale leskl.
Holly ponoukal nevysvětlitelný pocit a říkal jí, ţe
teď je důleţité kámen obejít. Po několika vteřinách to
udělala - a zastavila se.
I přes přítmí poznala, ţe půda pod jejíma
nohama je nakypřená. Ţe by na tomto místě někdo
kopal?
Holly si dřepla. Chtěla si všechno důkladně
prohlédnout a shýbla se níţ. Moc se v tom nevyznala,
ale podle toho, jak zemina vypadala, zdálo se jí, ţe tu
nikdo nic nekopal.
Bylo to spíš naopak. Jako by se někdo zespoda
vyhrabával na povrch.
Hloupost, nesmysl, nemoţné. Jedině, ţe by tam
dole byla nějaká skrýš, jeskyně nebo vstup do
nějakého tunelu. To uţ bylo lepší vysvětlení.
Posunula pravou nohu a postavila se na měkkou
půdu.
Byla velmi rozměklá. Nekladla téměř ţádný odpor
a chodidlo se téměř hned zabořilo. Holly se vyděsila.
Rychle zase nohou ucukla.
Uţ ničemu nerozuměla. Patřila k dívkám, které
dají spíš na instinkt a ten jí říkal, ţe jestli tady zůstane
déle, začne to být nebezpečné.
Z této neobvyklé zahrady vycházelo nebezpečí,
jaké ještě nikdy nepocítila. Strach se jí drţel jako
věrný průvodce.
Druh onoho nebezpečí sice nepoznala, ale bylo
stále intenzivnější. Co nejrychleji se chtěla vrátit na
- 33 -
cestu a rozběhnout se k bráně.
Myšlenka na útěk způsobila, ţe zapomněla na
opatrnost. Kdyby se více soustředila na své nejbliţší
okolí, moţná by si něčeho všimla.
Takto vběhla rovnou do pasti!
U kamene číhalo osudové nebezpečí. Ještě ho
ani docela neminula, kdyţ vtom se to stalo. Cosi jí
sevřelo pravý kotník a zadrţelo ji.
Holly sebou cukla. Myslela si, ţe je to had a
podívala se dolů. Neviděla toho však mnoho.
Cosi jasného, sklovitého, průhledného se jí
ovinulo kolem kotníků. Nebylo to tvrdé, ale naopak
měkké a dost odolné. Holly se ale nepodařilo
vysmeknout z té zpropadené smyčky.
Chvíli se nehýbala. Viděla ovšem, jak se větve
křoví zachvěly a pak se objevil temný trojúhelník,
který se rozevřel.
Strach jako by najednou Holly docela ochromil.
Po zádech jí přejel mráz. Srdce se jí rozbušilo
rychleji. Chtěla se rozběhnout pryč. Tu ji ovšem ta
slizovitá věc sevřela kotníky ještě silněji.
A pohnula se.
Holly sama sebe slyšela, jak vykřikla, kdyţ ucítila
škubnutí a padala dopředu, přímo do otvoru ve tvaru
V, který se ukázal ve křoví. V něm se skrývalo
nebezpečí.
Byla to postava, která čekala na Holly.
Mladá ţena na ni dopadla, a vzápětí ucítila, jak ji
obklopila rosolovitá hmota a odporný zápach ještě
více zesílil.
Rozklad, hniloba, to vše se tady spojovalo a
- 34 -
koncentrovalo se odporným způsobem
Holly byla natolik šokovaná, ţe neviděla, do koho
to vběhla. Sotva by ovšem byla schopná pochopit,
jaká postava tady na ni čekala
Bytost ze slizu, páchnoucí, menší neţ dospělý
člověk, průsvitná, takţe bylo vidět její kosti, které se
chvěly jako matné útvary v celé té mase rosolu.
Holly padla do rukou jednomu z nejodpornějších
démonů - ghoulovi.
Lidově se jim říkalo poţírači mrtvol. Ostatní
temné bytosti s nimi nechtěly mít nic společného a
zapudily ghouly ze svých řad.
Jenţe ghoulové mohli existovat jen tehdy, měli-li
přistup k dostatečnému počtu mrtvol.
Holly se chtělo zvracet. Naplnil ji nevýslovný
hnus. Výraz její tváře uţ nebylo moţné označit za
lidský a kdyţ jedna z oněch rosolovitých paţí
zašmátrala po jejím těle a nakonec spočinula Holly na
tváři, dívce uvízl výkřik v hrdle.
Holly cítila, jak jí něco proniká do úst. Před očima
se jí najednou roztančily temné skvrny. Začal jí
chybět vzduch, protoţe se jí do úst vnořilo ono
slizovité cosi.
Necítila uţ, jak se jí nohy oddělily od těla.
Kdyţ padala, odmrštil ji ghoul dopředu Holly
narazila týlem na ostrou hranu kamene.
Tento náraz Holly nepřeţila.
Ghoul ji nechal upadnout. Ihned poznal, ţe jeho
oběť uţ neţije.
Po dobu několika vteřin stál a zíral na ni. Kdyţ se
ozvalo zahoukání sovy, byl to pro ghoula povel. Pustil
- 35 -
se do poţírání mrtvé dívky...

Mason Todd patřil k lidem, kteří přijímají vítězství

i poráţku stejně dobře. To, ţe ho Holly nechala o
samotě, nevnímal ani jako poráţku. Děvčat, jako je
ona, znal spousty, i kdyţ ne všechna měla tak
dokonalé tělo.
Kdyţ se vynadíval do prázdna, ještě trochu
uklidil. Lehnout si šel dost pozdě.
V noci ho nevyrušil ţádný telefon. Spal hlubokým
spánkem. Z toho, co se stalo v jeho zahradě,
nepostřehl nic. Svědkem celé té scény byl pouze
měsíc.
Následujícího rána se agent probudil plný
energie. Měl dobrý pocit, protoţe den sliboval zase
plno slunce.
Toto léto vůbec stálo za to. Na pobřeţí, kde
bydlel, se ale horko dalo vydrţet. Neustále tady
povíval čerstvý vítr, který sem zanášel onu typickou
vůni moře.
Byl to balzám pro plíce.
To si myslel i Todd, kdyţ ještě před sprchou
vyšel na kamennou terasu a trochu si rozhýbal tělo.
Pustil si vodu, střídavě se sprchoval studenou a
horkou a pak si připravil snídani.
Pochutnal si na vejcích na slanině a nakonec si
- 36 -
dal ovesné vločky, které mu nachystala jeho
hospodyně. Velmi si potrpěla na zdravou výţivu.
Nechutnalo mu to sice, ale uklidnilo to jeho svědomí.
Ranní cigaretu vykouřil při sklence čerstvě
vymačkané pomerančové šťávy.
Na kline uţ měl diář, který byl v jeho kruzích
velmi proslulý. Byl dost objemný, vázaný v kůţi a
nosil ho u sebe uţ několik let.
Chystal se teď zatelefonovat několika lidem.
Nejen v Anglii. Telefonoval i do Paříţe. Tam ovšem
hodlal zavolat aţ později, protoţe jeho přítel byl ve
formě aţ kolem desáté.
Mason nechtěl toho dne zůstat v domě, protoţe
se objevila Milly, jeho posluhovačka. Byla to velmi
energická osůbka. Jakmile se jednou pustila do úklidu
v domě, nebylo tu pro něho místo.
Milly patřila k ţenám, pro které je úklid zábavou.
Měla radost, kdyţ se objevila na místě, kde bylo
všechno vzhůru nohama a kde to nevypadalo zrovna
nejčistěji. To řekla Masonovi jen jednou a on od té
doby neuklízel. A Milly byla spokojená.
Tato třiačtyřicetiletá ţena byla jedinou osobou,
která si od Todda nenechala nic líbit. Kromě toho
měla klíč od domu. Ţádné z četných dívek se nikdy
nedostalo takové výsady.
Zaslechl přijíţdět auto. Jezdila ve starém R4,
jehoţ výfuk zasluhoval uţ před lety pořádnou opravu.
Kupodivu však auto pořád ještě jezdilo, coţ chápal
Todd stejně málo jako jeho majitelka. Objevila se
vzápětí. Slyšel ji uţ z malé haly.
„Dobré ráno, pane Todde, tak uţ jsem zase
- 37 -
tady."
„To slyším."
Vešla dovnitř. Ano, byl to pokaţdé ohromující
vstup, kdyţ se objevila ve světlemodrém plášti, který
obepínal její mohutnou postavu. Tvář měla pokaţdé
rozesmátou a bylo z ní jasně vidět, jak se tahle ţena
těší na svou práci.
„Ahoj, Milly."
Ţena se rozhlédla kolem sebe a zašňupala. To
jindy nedělala a Todd se zeptal, co se děje.
„Tady to nesmrdí!" prohlásila.
„Maximálně čerstvým vzduchem a kávou "
Milly přistoupila blíţ. Mávla rukou. Pak její
napjatý palec ukázal přes rameno kamsi ven. „Ale
venku, pane Todde, tam to páchne. To vám tedy
povím. Mám totiţ náramně dobrý nos."
„To vím, vy cítíte i prach."
„Nechte těch posměšků. Já jsem to myslela
váţně,."
„Já také."
„Měl byste se tam podívat. Venku v zahradě to
váţně páchne. A vůbec to není legrace."
„Čím?"
„Jako hniloba, rozklad..."
„To můţou být i kytky, které postupně uvadají.
Není to nic zvláštního. Jestli chcete, objednám…"
Přestal mluvit, protoţe Milly si stoupla před něj a
zaloţila si ruce v bok.
„Jen ţádné výmluvy."
„Jaképak výmluvy?"
Milly se předklonila. Vypadala přitom, jako by
- 38 -
chtěla svým mohutným tělem Todda pod sebou
pohřbít. „Vím moc dobře, pane Todde, jak páchnou
kytky, kdyţ uvadají."
„A je to tam venku snad cítit jinak?"
„Přesně tak."
„No a jak tedy?"
Milly se opět napřímila. Pokrčila nos. „No, já bych
řekla, ţe to tam páchne po mrtvolách..."
Todd vytřeštil oči. „Nebo tak- eh..?"
„Vy mi nevěříte?"
„Ale ano..."
Pohrozila mu prstem „Nějak se mi to nezdá, pane
Todde. Slyšte, co vám poradím! Já začnu tady a vy
se podíváte do zahrady a prohledáte ji."
„A kde mám speciálně hledat?"
Milly ohrnula spodní ret. To dokázala dokonale -
téměř jako ve filmu.
„U toho vašeho uměleckého díla," prohlásila plna
nevole.
Ţena nerozuměla plastice, která stála v Toddově
zahradě. Přitom to umělecké dílo pocházelo od
slavného sochaře a Todd za ně zaplatil pěknou
sumu. Věděl, ţe socha je obrostlá plevelem a rozhodl
se, ţe zase jednou dá plevel vyplít.
„Tak dáte se do toho nebo ne?"
Todd vstal. „No, vţdyť uţ jdu."
„Dobrá. A pak mi řeknete, co jste tam cítil." Milly
se otřásla. „Bylo to váţně odporné."
„Fajn, takţe za chvíli jsem zpátky." Zavrtěl hlavou
a odešel. Co to té Milly zase vlezlo do hlavy. Na
druhé straně ovšem nebyla z těch, které by si
- 39 -
vymýšlely hlouposti, a tak měl Todd nepříjemný pocit.
Slunce uţ začalo hřát. Měl na sobě bílou košili s
rozhalenkou. Modré kalhoty mu splývaly volně přes
měkké pantofle na nohou.
Cestou po zahradě chodil zřídkakdy. Většinou se
tudy vozil v kanárkově ţlutém Jaguáru. První kroky
vychutnával. Později, kdyţ začal být porost vyšší,
udělalo se i více dusno a bzučení vos, včel a much,
které tady měly doslova ráj, zesílilo.
Kámen stál poněkud stranou od cesty. Vytvářel
nahoře čtverec a uprostřed se zuţoval jako pás
lidského těla. Umělec chtěl ve své abstrakci znázornit
ţenu. Měkkost jejích boků skloubenou s pronikavou
inteligencí. Tak si představoval dnešní generaci ţen.
Takových ovšem poznal Todd jen málo, protoţe
dívky jako Holly byly pravým opakem.
Aby došel aţ k onomu místu, musel se prodrat
křovím, uţ předtím si ovšem všiml onoho zápachu.
Byl to opravdu odporný puch, který sem k němu
zavanul z křoví.
Mason Todd uţ pojal podezření dříve, ale neřekl
o tom Milly, aby ji nezneklidnil. Tento zápach totiţ
neucítil poprvé.
Pomyslel na následky onoho hrůzného objevu,
který nejdříve našel ve sklepe a pak ho hodil do
moře.
Zastavil se u uměleckého díla a hned si všiml
tmavé skvrny na jeho okraji.
Nedovedl si ji vysvětlit, ale chtěl zjistit, co to
znamená, a tak po ní přejel ukazováčkem. Kdyţ ho
pak zvedl, ulpělo mu na něm něco lepkavého, co se
- 40 -
tmavě lesklo a mělo to červenou barvu. Stejně jako
krev. Otřel si to z prstu a připadal si najednou, jako by
se ocitl v ledničce.
Okamţitě si vzpomněl na Holly, která odešla z
domu sama.
Upadla snad tady na kámen?
Proč potom ten zápach?
Otřel si špičky prstů v mechu, přikrčil se a
odhrnul několik stvolů trávy stranou, aby měl lepší
výhled. Todd se zadíval tam, odkud se nesl nejsilnější
zápach, v dřepu se posunul ještě dál a pak objevil
místo, kde byla nakypřená půda, jako by někdo
vylézal z nitra země.
A pak zahlédl na měkké půdě kosti - některé
holé, jiné ještě se zbytky masa, které na nich lpěly,
obalené hejny much.
Odporný pach, ze kterého se mu zvedal ţaludek,
a stahovalo se mu hrdlo, vycházel ze zkypřené půdy.
Jeho nos pořad ještě tomu zápachu nepřivykl.
Todd se zpotil jako zřídkakdy. Všechno se mu
zatočilo před očima a ani nemohl říci, jak se mu
podařilo dostat se na úzkou zahradní pěšinu, protoţe
tam se najednou zastavil a pak uţ to nevydrţel.
Mason Todd zvracel. Jako opilec se pak potácel
dál. Opřel se o strom, zíral do prázdna a zhluboka
oddychoval otevřenými ústy.
Kdyby teď měl po ruce láhev whisky, ze třetiny by
ji vyprázdnil.
Jako stařec se opět odpotácel k domu a uvaţoval
přitom, co má říci Milly, aţ se ho bude ptat, co zjistil.
Pravdu určitě ne. Ne, ţe by mu Milly nevěřila, ale
- 41 -
vyţvanila by to. Tím byla pověstná. Jeho historky se
ţenami se rozkřikly v okolí, to mu nevadilo, ale
nechtěl, aby ho někdo dával do souvislosti s jinými
záleţitostmi. Mohlo by se to nakonec odrazit velmi
nepříjemně na jeho obchodech.
Todd ještě počkal. Musel se vzpamatovat Milly si
stejně všimne, ţe něco není v pořádku. Bude lépe,
kdyţ nepůjde hlavním vchodem, ale kdyţ se vrátí tím,
který je na boční stěně domu.
Mason Todd kráčel, jako by nesl těţké břemeno.
Hledal samozřejmě v duchu vysvětlení, ale ţádné ho
nenapadlo. Bylo to uţ podruhé, co našel kosti.
Tentokrát to tedy postihlo Holly. Předtím to byla
dívka jménem Jill. Jejího zmizení si nikdo nevšiml a
Todda navíc ani nijak nevzrušilo. Bude tomu v
případě Holly stejně?
Nevěděl. Nemohl však na tom stavět. Musel na
něco přijít. Dole v domě bylo chladno. Podlaha tady
kromě toho byla vyloţená kachličkami, které
vyzařovaly chlad. Zde si zařídil kancelář, otevřel
dveře a zůstal stát na prahu, protoţe spatřil Milly,
která tam utírala prach. To se nemělo stát. Rozzlobilo
ho to.
„To uţ jste se vrátil, pane Todde?"
„Ano," odpověděl slabě.
„A objevil jste něco?" Milly odloţila prachovku a
zvědavě k němu přistoupila.
Todd pokrčil rameny.
S tím se však Milly nehodlala smířit. „To jste ani
nic necítil?"
Tentokrát se Todd nemohl vyhnout odpovědi.
- 42 -
„Jak se to vezme, Milly. Páchlo to tam dost zvláštně "
Zamávala rukou „Říkáte zvláštně? Smrdělo to
přímo odporně. Mrtvolami, hnilobou nebo tak."
Ukázala na sebe „Já na to mám čich, to mi věřte Já si
velice dobře všimnu, kdyţ něco není v pořádku."
„To je moţné, ale já to neberu tak tragicky V
kaţdém případě jsem nic nenašel," řekl stroze „Můţe
to byt zvíře, které tam hnije. Zavolám zahradníka, aby
dal zahradu do pořádku."
„Bylo by na čase," Milly chtěla uklízet dál, ale
Todd ji zadrţel.
„Chtěl bych trochu pracovat, Milly. Uţ jste tady
dole hotová?"
„Ne "
„Tak uděláte tuhle místnost příště. Ano?"
Milly pokrčila rameny. „Vy jste tady pánem,"
odpověděla a uraţeně se otočila
Mason Todd počkal, aţ ţena zmizela. Pak se
postavil k širokému skleněnému oknu a zadíval se
ven. Tím, ţe dům byl ve svahu, měl i ze sklepa
výhled na západ, k blízkému pobřeţí. Moře bohuţel
neviděl, coţ ani nechtěl, protoţe hlavou mu vířilo
něco, co ho napadlo po cestě zpět do domu.
Na jeho pozemku se něco děje. Ukrývá se tady
nevysvětlitelná hrůza.
Něco, co podle jeho názoru nebylo moţno
vysvětlit čistě logicky.
Bylo to uţ podruhé, kdy našel kosti a poprvé
vypadaly ty kosti stejně ohlodané.
Ţe by zvíře, které se zdrţovalo kdesi hluboko pod
zemí a ukazovalo se jen tehdy, kdyţ se do jeho
- 43 -
blízkosti dostali nevinni lidé? Bylo to docela moţné,
ale Todd uvaţoval dál a souviselo to tak trochu s jeho
profesí.
Ve filmové branţi se stýkal s nejrůznějšími lidmi.
Samozřejmě i s jistými producenty. Znal jich několik,
kteří se specializovali na horory. Před několika lety
byl natočen jeden snímek, pro který sehnal herce.
Velmi dobře si ještě vzpomínal na obsah toho filmu.
Tehdy šlo o bytosti, které přebývaly na hřbitovech a
doslova vyţíraly hroby.
Vzpomněl si dokonce na jméno těch bytostí.
Ghoulové!
Samozřejmě se to všechno odehrávalo pouze na
filmovém platně, ve skutečnosti tyto příšery
neexistovaly.
Nebo ţe by přece jen ano?
Mason Todd byl úplně zmaten. Nález kostí mu
prostě nedával klid. První se mu podařilo
zamaskovat, ale druhý uţ nijak ukrývat nechtěl.
Jenţe co dělat?
Todd patřil k lidem, kteří dokáţí uvaţovat
naprosto racionálně. Vymezil problém a hledal řešení.
Většinou měl nápadů několik a ten nejslibnější se pak
rozhodl uskutečnit. V tomto případě si vzpomněl na
bratra, který bydlel v Londýně a pracoval tam jako
makléř s nemovitostmi. Při jednom z jejich setkání
hovořil Eddy o jakémsi kamarádovi ze školních let,
který byl zaměstnán u Scotland Yardu a specializoval
se na zvláštní případy. Na okultní záleţitosti.
Na jeho jméno si Mason nevzpomínal, ale znělo
nějak skotsky.
- 44 -
 To je jedno, jeho bratr uţ si vzpomene O minutu
později uţ Mason vytáčel Londýn a vzápětí měl na
drátě Eddyho.
„Ahoj, Masone, ty starý sukničkáři, co se děje?"
„Mám problém, Eddy."
„Souvisí to snad nějak s domem?"
„Nepřímo. Vlastně bych od tebe potřeboval jisté
jméno. To je všechno."
„No tak povídej, Masone..."

V Londýně toho jitra pršelo. Ne v celém městě,

ale jen místy. Já musel mít samosebou smůlu, ţe
jsem se dostal do teplého letního deště, který
proměnil ulice ve vodní klouzačky
Vzal jsem si Rover a jel jsem do sluţby Suko,
který seděl vedle mne, zase něco mumlal o dusnu a
stěţoval si, ţe nemáme klimatizaci.
„Vţdyť si můţeš vystrčit tu svou kebuli z okna,"
navrhl jsem mu. „To si rovnou i umyješ vlasy."
„Copak to mám zapotřebí?"
„Jestli máš vši, tak ano."
„Styď se."
„Proč?"
„Protoţe ten, kdo má tolik blech, by neměl takhle
mluvit."
„Jestli si nedáš pozor, naskáčou na tebe."
- 45 -
 Počasí také zavinilo, ţe jsme se opozdili. Glenda
uţ byla v práci.
Měla na sobě upnuté černo červené legíny a
rovněţ velice těsnou krátkou černou sukýnku. Nad
tím tričko s kulatým výstřihem, které odhalovalo její
do hněda opálenou pokoţku
„To je síla," řekl jsem.
„Co je síla?"
„Ten tvůj oděv."
„To není oděv, Johne, to je moderní, jestli
rozumíš, co tím chci říct."
„Ne přímo."
„To taky nevadí. Kromě toho za to nemusíš platit.
A ve výprodeji je všechno mnohem levnější."
„Aha, takţe to se těchle hadrů nemohli zbavit. No
jo, vţdycky se najde někdo, kdo..."
Kdyţ Glenda zvedla děrovačku, zmlkl jsem.
Občas se dokázala rozlítit jako fúrie. Zmizel jsem ve
své kanceláři, kde uţ na mne čekal Suko a ukazoval
na okno.
„Přestalo pršet."
„No a?"
„Jen tak."
Slunce vykouklo z mraků a začalo zase vysílat
zářivé paprsky. Brzy začne z mokrých vozovek
stoupat pára a střed města se promění v saunu.
Glenda Perkinsová se objevila s čerstvě zalitou
kávou a se zprávou. „Někdo ti volal, Johne "
„A kdo?"
„Jistý Mason Todd."
Zapřemýšlel jsem, podíval jsem se na Suka,
- 46 -
který zavrtěl hlavou a byl z toho jména stejně málo
moudrý jako já.
„Neznám. Co chtěl?"
„Nemám ponětí. Jen tvrdil, ţe jsi chodil kdysi s
jeho bratrem do školy."
Mávl jsem rukou. „Aha, to je..."
„Říká ti něco jméno Eddy Todd?"
Moje odpověď následovala po třech vteřinách.
„To ano, Glendo. Eddyho Todda znám."
„Ten prý byl tvým spoluţákem."
„To je dokonce pravda."
Glenda poloţila lístek vedle šálku a ukázala na
řádek čísel. „Na tohle číslo můţeš zavolat Masonu
Toddovi. Prosil naléhavě, abys mu zatelefonoval.
Zkoušel to uţ včera, ale neměl štěstí."
„Řekl, oč jde?"
„Ne!" Glenda pokrčila rameny. „Ale dělal, ţe je to
velice naléhavé. Znělo to, jako by byl pod strašným
tlakem. Jak povídám, víc nevím."
„Díky."
Podíval jsem se na telefonní číslo. Podle
předčíslí to muselo být místo někde na jihu, poblíţ
Portsmouthu nebo Southhamptonu. Tam, kde bylo
strmé pobřeţí a končily písečné pláţe.
Kdyţ jsem vytáčel číslo, Suko usrkával kávu.
Mason Todd zřejmě číhal hned vedle telefonu,
protoţe okamţitě zvedl sluchátko a kdyţ jsem se
představil, bylo slyšet, jak si oddechl.
„Konečně, pane Sinclaire."
Tiše jsem se zasmál. „Vypadá to, jako byste měl
spoustu problémů."
- 47 -
 „Dá se to tak říct."
„A jakého druhu?"
„Znáte ghouly?"
Suko, který poslouchal se mnou, najednou ztuhl
stejně jako já. Jsou určité věci nebo démoni, na něţ
jsme alergičtí.
K nim patří i ghoulové.
Byli nejodpornějšími ze všech démonů. Dlouhou
dobu jsme od nich měli pokoj. A to se teď mohlo
rázem změnit.
„Řekl jsem snad něco špatného, pane Sinclaire?"
„Ne, naprosto ne. Já to jenom zopakuji. Hovoříte
o ghoulech?"
„Ano."
„A jak jste na ně přišel?"
„Jeden z nich je u mne na zahradě."
Zamrkal jsem a najednou mi vyschlo v krku. „U
vás na zahradě? Slyšel jsem správně?"
„Je to tak."
„Tak to mi vyprávějte."
V následujících chvílích jsme se Sukem vyslechli
téměř neuvěřitelný příběh. To, jak byl podán, však
nasvědčovalo, ţe člověk, který telefonoval, si z nás
netropí ţerty.
„Kde bychom vás mohli najít?"
„Takţe chcete přijet, pane Sinclaire?"
„Ano, podívám se na tu záleţitost." Suko
zamával rukou. Nechtěl jet se mnou.
„Znáte Selsey?"
„Měl bych?"
„Je to malá obec na pobřeţí, poblíţ Portsmouthu.
- 48 -
Bydlím nedaleko, ale v Selsey bychom se mohli
setkat. Ve Fishermans Inn. Tu hospodu zná kaţdý."
„Dobrá."
„Kdy vyjedete?"
„Nejpozději za hodinu."
„Zařídím se podle toho. Mockrát vám děkuji,
pane Sinclaire. Dodal jste mi odvahu."
„To je v pořádku."
Suko se ušklíbl, kdyţ jsem zavěsil. „S ghoulem si
snad poradíš i sám - nebo ne?"
„Vynasnaţím se."
„Takţe pěknou zábavu a hezky se tam načichej."
„Mohl bys mi hned dát svou kolínskou, starouši,"
navrhl jsem, kdyţ jsem vstával ze ţidle.
„Pročpak?"
„Jestli je něco horšího neţ smrad, který šíří
ghoul, tak je to tvoje kolínská."
Suko se urazil. Odsekl jen: „Aţ se to dozví
Glenda..."
„Co ta s tím má společného?"
Inspektor se zasmál od ucha k uchu. „Dala mi ji
totiţ k vánocům."
Po téhle odpovědi jsem se snaţil co nejrychleji
vytratit.

Velice mi vyhovovalo, ţe jsem mohl opustit

- 49 -
výheň, ve kterou se proměnil Londýn a ţe jsem mohl
zamířit na pobřeţí. Tam sice bylo také léto v plném
proudu, ale jiný vzduch.
Zdaleka tam nebylo takové dusno a ani tolik
vedro. Otevřeným bočním okénkem Roveru mě do
tváře lechtal příjemný vánek.
Selsey bylo typickým výletním místem. Obec se
vyznačovala spoustou hotelů a penzionů, nebyly tady
ţádné věţáky, zato to tu vřelo turisty a opodál bylo
strmé pobřeţí, do něhoţ naráţely zpěněné vody
oceánu.
Našel jsem parkoviště. Nebylo ani příliš daleko
od místa, kde jsme se měli sejít. Byla to zřejmě
nejvyhlášenější restaurace v Selsey, protoţe všichni,
kdo zde něco znamenali, chodili právě tam.
Buď se sedělo venku u kulatých stolů, nebo se
hosté scházeli pod širokou kopulí zimní zahrady, do
níţ jsem také vešel poté, co jsem se rozhlíţel venku a
neoslovil mě tam ţádný Mason Todd.
Jako poznávací znamení jsem si pod paţi zastrčil
jakési londýnské noviny. Prastarý trik, který byl však
pořád účinný.
Přesto jsem ho poznal. Stál dost stranou, ve
společnosti dvou krásek v proklatě krátkých šortkách,
které ještě více prodluţovaly jejich nohy.
Dívenky byly mladé. Ze dvou stran mluvily k
lehce podnapilému a trochu vyţile vypadajícímu
Masonu Toddovi, který neustále vrtěl hlavou.
Zamával na mne a zdálo se, ţe docela ztratil zájem o
ty dvounohé víly, které měly hřívy vlasů odbarvené
nabílo a byly nápadné uţ jen tím.
- 50 -
 „Hej, pane Sinclaire, pojďte sem!"
Zastavil jsem se u stolu a odloţil jsem noviny.
„Nechci rušit, ale..."
„Běţte." Kaţdá dostala plácnutí na zadek. „A teď
můţete zmizet."
„Ale budete na nás myslet," řekla dívka, která
byla zvlášť dobře opálená. „Jen ţádné vedlejší
roličky. Můţe to být klidně něco většího. Já nejsem
jen tak někdo." Provokativně vystrčila prsa, ale Todd
se na ni ani nepodíval.
Obě se tedy sebraly a odtáhly. Mason zavrtěl
hlavou a pak si přejel rukou po tváři. „Člověk nikdy
nemá klid."
„Jiní by to tak neviděli."
„Jasně, to vím, pane Sinclaire. Taky bych je hned
dostal do postele, jenţe já nechci. Jde jim o dţop.
Chtějí k filmu..."
„Vy jste z branţe?"
„Ano, jsem agent."
„Pak to ovšem chápu."
Usmál se a objednal blue river. Tenhle drink se
vyznačoval velmi pronikavou chutí. Vypil jsem ho a
pak jsem řekl: „Ale ty dívky nejsou tím, co vás trápí?"
„Ne, ačkoliv i ony by se mohly stát problémem.
Vyprávěl jsem vám o Holly?"
„Jen v náznacích."
„Její kosti jsem našel u sebe na zahradě, pane
Sinclaire."
„Jak to víte?"
„Neexistuje jiná moţnost."
„Kdyţ to říkáte."
- 51 -
 „Věřte mi. Je to hrozné. Hned tam zajedeme a
můţete se na místo činu podívat sám. Člověk
dostává husí kůţi, kdyţ to vidí."
„Říkal jste něco o mrtvolném zápachu. Vznáší se
nad zahradou neustále?"
„Ne. Předevčírem to začalo. Minulou noc jsem
také nestrávil u sebe v domě." Jeho oči dostaly
vystrašený výraz. „Víte, co je to za pocit, kdyţ
neznáte nepřítele, ale musíte počítat s tím, ţe se
kaţdou chvíli objeví?"
„Dovedu si to představit."
„Takţe se mi zdálo bezpečnější, kdyţ nebudu v
domě. Teď, kdyţ uţ jste tady, se cítím líp. To je
všechno jasné."
„Díky za poklonu, ale neměl byste mě povaţovat
za supermana."
„Eddy byl vámi nadšen."
„Ten přeháněl uţ ve škole."
„Ne, ne, to vám nevěřím. Musel toho o vás hodně
číst, pane Sinclaire."
Mávl jsem rukou. „Většinou jsou to výmysly, pane
Todde. Ale vraťme se ještě jednou k tomu zápachu,
který se šíří na vašem pozemku. Jste si jistý, ţe jde o
mrtvolný zápach, a ne o shnilé rostliny?"
„Naprosto. Kdyţ hnijí rostliny, pane Sinclaire,
páchne to jinak." Dal jsem mu zapravdu.
Zaplatil účet u milé servírky s jasně červeným
čepečkem ve vlasech.
Venku jsme spatřili dlouhonohé dívky, které tam
postávaly se slizce vypadajícími mladíky. Vlasy měli
napomádované, aţ se jim leskly. Děvčata si nás
- 52 -
všimla a zamávala na Todda.
„Nezapomeňte na nás!"
Todd se zeširoka usmál. „Ne, ne, nemějte obavy,
dámy. Moţná z toho něco bude. Vaše vizitky přece
mám."
Za chvíli je roztrhal a zahodil je do odpadkového
koše. „Hloupé nány!" utrousil. Pro něj tím bylo toto
téma vyřízeno. „Kde jste zaparkoval vůz, pane
Sinclaire?"
„Tady na velkém parkovišti."
„Dobrá, takţe jeďte za mnou. „Ukázal na ţlutý
Jaguár.
„Pěkné auto," pochválil jsem.
„V mé profesi je to často dost důleţité. Lidi se
holt dívají na zevnějšek."
Dal jsem mu zapravdu. Byl nápadný uţ tím, jak
byl oblečen. Přes ruku měl přehozené červené sako.
Na sobě bílou košili a černé kalhoty a boty z kůţe
nabarvené na červeno.
Čekal, dokud jsem nezajel se svým starým
sluţebním Roverem aţ k jeho Jaguáru. Pak se rozjel
směrem k pobřeţí.
Na okraji obce stálo také několik letních domů, tu
a tam penziony, hotely a malé zahrádky, které
všechny vypadaly vesměs velmi upraveně. Okolí bylo
plné syté zeleně, která stoupala aţ k moři, ale
poskytovala místo i pro četné muldy, v nichţ se často
choulily překrásné domy.
Byly to malé vily - kombinace skla, kamene a
dřeva. Tady si ještě mohli architekti dostatečné
vyhrát, protoţe tu byl dostatek plochy. Bylo ovšem
- 53 -
jasné, ţe ceny za pozemky se tady záhy vyšplhají do
závratných výšek.
K Toddově domu vedla cesta. Vinula se kopci a
končila na vrcholku jednoho z nich. To uţ jsme však
dávno projeli zahradou.
Visel jsem těsně za ţlutým Jaguárem. Bránu dole
nechal Todd diky dálkovému ovládání otevřenou a
oba jsme pak zastavili na velkém prostranství před
širokou garáţí.
Kdyţ Todd vystoupil, také jsem se ohlédl dozadu.
Zahrada byla jedna veliká kvetoucí a bzučící
divočina, v níţ se velice dobře dařilo hmyzu.
Na modré obloze bylo jen pár mráčků. Ty se také
záhy rozplynuly.
„Tak co říkáte, pane Sinclaire?" Todd stál vedle
mne, ruce zabořené do kapes kalhot ze směsi
hedvábí a lnu.
Dům jsem uţ viděl. Bylo tady pouţito mnoha
skla, více neţ kamene a také více neţ dřeva. „Je to
impozantní stavba. Ţije tady hodně lidí?"
„Obývám ten dům sám "
Úsměv mi zmrzl na rtech. „To vás teď mám
obdivovat nebo litovat?"
„Taky se takhle občas ptám. Jenţe v téhle branţi
jsou lidi divní. A totéţ se čeká od agentů. Nejsme holt
jiní, neţ filmové hvězdy nebo reţiséři."
Kývl jsem směrem k zahradě, která leţela pod
námi. „Vám se líbí takováhle divočina?"
„To ne. Většinou se zdrţuji v domě. Ale vy se asi
chcete podívat na zahradu, ţe?"
„Zatím."
- 54 -
 „Pojďte, půjdeme po schodech. Tak si to trochu
zkrátíme. Normální cesta je delší."
Bylo třeba se tady vyznat, aby člověk našel
schodiště, protoţe jeho začátek byl zakryt kobercem
rostlin. Todd dal naštěstí postavit schodiště dost
široké a stupínky byly bezpečné. Vedly hustým
porostem, kvetoucími rostlinami s dlouhými stonky,
které vydávaly zvláštní vůni a lákaly hmyz.
Na konci schodiště jsme zahnuli doleva. Todd
klestil cestu. Zmínil se předtím o jakési plastice, o
uměleckém díle, které ve mně však vyvolávalo
pochybnosti - protoţe já - jako normální člověk - jsem
v tom ţádné uměni neviděl.
„Tady to bylo. A támhle je krev "
Nebyl jsem Sherlock Holmes a neměl jsem u
sebe lupu. Ale tmavou skvrnu nebylo moţné
přehlédnout. Byla přímo na hraně. Krev byla zaschlá
a vytvářela škraloup, který vedl na jedné straně dolů.
„Co na to říkáte?"
Sehnul jsem se, pak jsem se zase napřímil a
přikývl jsem. Máte pravdu, je to krev."
Mason Todd vypadal, jako by ho to uklidnilo.
„Ale kde jsou kosti?"
Zakýval ukazováčkem. Vykročil jsem za ním. Po
několika krocích jsme došli na místo, kde byla zem
zkypřená, jako by tam někdo ryl.
„Musel vylézt odtud zespodu, pane Sinclaire."
Neţ jsem se podíval na zbytky, zeptal jsem se
toho muţe, jestli vůbec ví, co je to ghoul.
„Ano. Je to něco jako umrlec."
„Něco takového. Je to slizovitá bytost, která se
- 55 -
ţiví umrlci. Pokud se někde vyskytuje, pak na
opuštěných hřbitovech, kde má dostatek potravy."
Todd na mne úkosem pohlédl. „Měl bych otázku,
pane Sinclaire. Vidíte tady někde hřbitov?"
„To ne."
„Já také ne. A další dotaz. Jak se tedy mohlo
ghoulovi podařit dostat se na můj pozemek?"
Pokrčil jsem rameny. „Mně ten dům nepatří, pane
Todde. To musíte vědět vy."
„Nemám tušení."
Věnoval se prohlíţení kostí. Okamţitě jsem
poznal, ţe jsou to lidské kosti. Nebyly ani staré, to by
vypadaly jinak. Některé z nich byly holé, na jiných
ještě visely kusy kůţe nebo masa.
Kromě toho jsem ucítil ghoula. Přesně tam, kde
byla půda rozrytá, byl zápach nejintenzívnější. Seděl
tam jako zvon, kterým nemohl pohnout ani silnější
poryv větru. A omezoval se jen na to místo.
„Máte nějaký plán, pane Sinclaire?"
Ukázal jsem na měkkou zem. „Musíme počítat s
tím, ţe ghoul, pokud se skutečně jedná o ghoula, se
ukrývá támhle."
„A jak se k němu chcete dostat? To chcete
kopat?"
„To by byla jedna moţnost, pane Todde. Ale
počítám s tím, ţe se ukáţe sám. Kdyţ ucítí lidi, není k
udrţení."
„Tak to bychom potřebovali návnadu."
„Správně," odvětil jsem s úsměvem.
Mason Todd na mne pohlédl. „Jen neříkejte, ţe
chcete sám slouţit jako návnada."
- 56 -
 „Tak jsem si to myslel."
„To chcete zůstat zde?"
„Ano Mohl byste mi sehnat skládací ţidličku.
Vţdycky jsem rád číhal na ghouly. Patří to k mým
oblíbeným zábavám."
„Teď si ze mě, člověče, utahujete."
„Ani nápad, pane Todde. Skutečně si tady chci
na ghoula počkat. Ukáţe se."
„Dejme tomu, ţe přijde. Co uděláte pak?"
„Zabiju ho."
„Jen tak?"
„Jistě."
Přejel si rukou po tváři.
„Máte prostě šílené sebevědomí, člověče. To
bych tedy nedokázal."
„Zato ale máte šance u ţen a u dívek. Já holt u
démonů, v tom je ten rozdíl."
Jen se uchechtl, podíval se na oblohu a zeptal
se, jestli se chci posadit v zahradě uţ teď.
„Ne, aţ se začne stmívat."
„Nevěříte, ţe by se ukázal uţ teď? Chci říct, ţe
Holly odešla z domu ráno a to byl..."
„Není tady patrný, pane Todde. Jinak by byl ten
mrtvolný zápach mnohem intenzivnější."
„Ještě horší?"
„Přesně tak."
Todd neodpověděl. Otočil se a opět zamířil do
domu.
Vydal jsem se za ním pohrouţen do úvah. Aţ se
ghoul objeví, bylo by pro mne hračkou zničit ho mými
zbraněmi. Pak bych zase mohl odjet a vše by bylo v
- 57 -
pořádku. To se mi ovšem nezdálo. Ne ţe bych měl
něco proti věcem, kdyţ jsou v pořádku, právě
naopak, ale počítal jsem s tím, ţe ghoul se neobjevil
jen tak bez důvodu a nezdrţoval se na zahradě pro
nic za nic. Podle mého názoru se za tím muselo
skrývat něco váţnějšího.
Důvod jsem neznal, pokud nějaký existoval.
Budu se prostě muset nechat překvapit.
V domě mě Todd zavedl do velké obytné
místnosti. Byla zařízena tak trochu ve westernovém
stylu. Alespoň koţešiny, které tam leţely na zemi,
byly pravé.
Todd viděl, ţe se mi to nelíbí a řekl: „Ta zvířata
jsem sám nezastřelil, koţešiny jsem dostal darem."
„To je vaše věc."
„Co vám mohu nabídnout? Mohli bychom se
najíst, napít, pokud chcete."
„Jen něco k pití. Nic alkoholického."
„Jistě." Zmizel v kuchyni.
Sáhl jsem po telefonu, zavolal Sukovi a podal
jsem mu krátkou zprávu o situaci.
„Slyším, ţe se cítíš docela dobře, starouši."
„Zatím," odpověděl jsem a nebylo to nijak
přehnané, protoţe se mě zmocnil neklid, který se
postupem času neustále stupňoval.
Cosi viselo ve vzduchu a nebyla to jen bouřka...

- 58 -
 K večeru se přihnaly mraky. Těţké a husté se
valily po mohutné široké obloze. Na západě se
chystalo něco, proti čemu neměl pohasínající den
sebemenší šanci. I světlo se změnilo a nastala
neobvyklá hra barev.
Slunce se ukrylo za mraky a osvětlovalo je. Jeho
ţlutorudá záře a šeď mraků se mísily v zeleň.
Vypadala naprosto průzračná a chladná a
připomínala polární záři. Bylo to fascinující.
Ne ovšem pro Masona Todda. „Člověče,
Sinclaire, chtěl bych mít vaše nervy."
„Jak to myslíte?"
„Stojíte si tady, díváte se na krajinu. To bych já
nedokázal "
Nereagoval jsem na to. „Je to nádherný pohled,
pane Todde. Za něco takového byste mohl vybírat
vstupné."
„Nechtě toho! Budu rád, aţ to celé svinstvo
skončí, to mi věřte. Zabijte toho ghoula, abychom
měli co oslavovat."
„Vynasnaţím se."
Todd se napil. Namíchal drink, z něhoţ byl cítit
gin.
„Copak, Sinclaire? Kdy se půjdete podívat na
toho našeho přítele? Uţ jste ho...?"
„Ne, počkám, aţ se setmí."
Odloţil sklenku a podíval se na obloţenou vnější
stěnu.
„Tu příšeru je prostě třeba zničit. Nemůţe uţ
zůstat v mé zahradě." Zaťal ruce v pěsti. „Vyţádalo si
- 59 -
to uţ dva mrtvé, Sinclaire."
„Uţ při tom prvním nálezu jste měl zavolat policii,
pane Todde."
Podíval se na mě tak uţasle, jako bych řekl něco
sprostého.
„Policii? Víte vy vůbec, co povídáte, Sinclaire'?
Ne, policii v ţádném případě. Vţdyť bych se
zesměšnil. Ti by se na mě dívali jako na idiota nebo
by mě dokonce strčili za mříţe, protoţe by si mysleli,
ţe..."
„Nemáte zrovna nejlepší mínění o... "
„To je pravda, Sinclaire. Poldy nesnáším. Tedy
vlastně jsem s nimi neměl zatím co do činění. Jenţe
to se teď trochu změnilo. Ale vy jste výjimka "
„To je pro mě velká čest."
Todd dopil sklenici, odloţil ji a usmál se. Pak se
díval za mnou, jak kráčím směrem ke dveřím „Chcete
do zahrady, Sinclaire?"
„Chtěl bych, ano..."
„No, aţ ke dveřím půjdu s vámi "
Docela jsem chápal jeho obavy. Konec konců se
zachoval celkem dobře, nepropadl panice a kývl
směrem k zahradě
„Tamhle to uţ je váš rajón, Sinclaire."
Zvedl jsem silnou baterku, kterou mi dal. V
zahradě bylo prostě příliš tma, protoţe z oblohy se
začaly snášet temné stíny.
Zápach mi připadal ještě silnější. Bouřka nepřišla
Nebylo vidět ani zablýsknutí v dálce. Ale dusno bylo
nadále. Těţký vzduch leţel nad celou zahradou jako
neprodyšná přikrývka.
- 60 -
 Na pobřeţí není mnoho dní, po které se nepohne
ani větřík. Dnešní den patřil k těmto vzácným
výjimkám. O nějakém osvěţení jsem si mohl nechat
pouze zdát. Zato mě do tváře lechtala vysoká stébla
trávy, kdyţ jsem kráčel po schodech a připadal jsem
si, jako bych byl na míle vzdálen od lidské civilizace
Vzduch byl velmi řídký a nesly se v něm do dálky
všechny zvuky. Jednou jsem zaslechl ze silnice hluk
motoru. Po pobřeţní silnici uháněl náklaďák. Stál
jsem na konci schodiště.
Kdesi v dálce švitořili ptáci. Pronikavý zvuk mi
zněl nad hlavou a nesl se dál.
Baterku jsem svíral v pravé ruce. Její prázdné
oko jsem namířil na zem Zatím jsem ji nepotřeboval.
Kromě toho jsem ji chtěl pouţit co nejpozději
Poslouchal jsem pozorně kaţdý zvuk a sám jsem
se snaţil chovat co nejtišeji. Intenzívní mrtvolný
zápach jsem zatím necítil.
Rozhodně nebylo ţádným potěšením, bojovat s
ghoulem, ale přesto jsem si uţ přál, aby se objevil. Ta
bestie prostě musela odtud. Nesměla uţ dostat další
oběti
Zejména zajímavý jsem byl pro hmyz. Soustředili
se na mě komáři. Jenţe já jsem je neodháněl,
protoţe by to bylo příliš hlučné.
Ve tmě se zahrada proměnila. Připadalo mi, jako
bych kráčel cizím světem. Nebyl tichý. Všude kolem
mne se ozývaly tajemné zvuky. Chrastilo to a
praskalo. Myši, které teď vylézaly z děr, hledaly
potravu.
Ano, a pak mě to ovanulo!
- 61 -
 Odporný puch, zápach, jaký vydávají mrtvoly,
které jsou v pokročilém stadiu rozkladu.
Ten zápach mi dočista vyrazil dech. Jako
neviditelný oblak mě zahalil. Na chvíli se mi udělalo
nevolno, protoţe jsem se nadechl bez přípravy.
Zápach vycházel nejen ze země, ale byl i ve vzduchu,
coţ znamenalo, ţe ghoul je uţ zde.
Rozhodl jsem se riskovat a rozsvítil jsem baterku
Paprsek byl jako ruka, která prohmatávala tmu a
vytrhávala z ní jednotlivé světlé ostrůvky.
V bledém světle vypadala zahrada jako
strašidelná kulisa. Chyběly ještě cáry mlhy, které by
se tady vznášely.
Zato jsem si všiml lesklé stopy, kdyţ jsem zamířil
baterkou na zem. Paprsek klouzal po půdě a pak
narazil na stopu, která vypadala jako široký pruh a
odporně páchla
Sliz ghoula!
Uţ jsem měl toho zápachu plná ústa. Přesto jsem
dýchal nosem, stál jsem nedaleko od nakypřené
země a ghoul byl v místě, kde se mohl dobře ukrýt.
Na chvíli dopadl paprsek baterky na neobvyklou
plastiku, zamířil jsem jím dál a osvětlil chvějící se
větve křoví, které určitě nerozhýbal vítr.
Jestli se ghoul někde ukryl, pak určitě za tímhle
keřem. Zbraň jsem nevytáhl. K tomu, abych ho zabil,
jsem měl k dispozici jednak berettu a pak i
posvěcenou stříbrnou dýku. Nebyl by to první poţírač
mrtvol, kterého bych ostřím dýky zničil.
Zamířil jsem rovnou ke křovinám. Vypadaly jako
přerostlá tráva. Slizká stopa vedla přímo k hustému
- 62 -
bambusu. Přesně před ním skončila. Ghoul tam
ovšem nebyl. Najednou jsem za sebou zaslechl
čvachtnutí, jako by někdo doskočil do kaluţe.
Prudce jsem se otočil.
Doběhl mě. Falešnou stopu nastraţil dobře.
Objevil se za plastikou a zatímco se na mě řítil, mohl
jsem si ho dobře prohlédnout. Připomínal čímsi
obrovitou láhev, protoţe tam, kde měl hlavu, vypadal
jinak. Neměl ani ústa. Zuby vypadaly jako dvě řady
hřebenů poloţených proti sobě.
Byly velice nebezpečné. Dokázaly roztrhat zvíře i
člověka, ovšem aţ poté, co byli mrtví. Ghoulové se
totiţ nepouštěli do svých obětí. Nejprve je zabili a pak
teprve je spořádali.
Tenhle mě chtěl zabít kamenem. Jako kus gumy
mu najednou vylétla paţe vzhůru. Velmi intenzívní
zápach byl prostě příšerný. Sotva jsem popadal dech,
kdyţ jsem uskočil, abych se vyhnul ráně.
Kámen dopadl s tupým zaduněním na půdu
zahrady. Podruhé ho do výšky nezvedl, protoţe to uţ
jsem vytáhl stříbrnou dýku a mrštil jsem ji do
rosolovité hmoty.
Zbraň mu vnikla do těla. Sledoval jsem její dráhu.
Zabodla se aţ po rukojeť, protoţe slizovitá hmota jí
nekladla téměř ţádný odpor.
Pro jistotu jsem ještě vytáhl berettu, ale nemusel
jsem ji pouţít, protoţe se stalo přesně to, s čím jsem
počítal.
Ghoul se rozpadal. Zevnitř vysychal, coţ bylo i
slyšet, protoţe ze slizu se vytvořily krystaly a ty tělo
zmenšovaly.
- 63 -
 Posvítil jsem mu na tvář.
Velká ústa s nebezpečnými zuby se pohnula.
Obě poloviny se rozevřely, ale nenašly kořist, do níţ
by se mohly zakousnout. Objevil se rovněţ náznak
obličeje. Obličeje, který jsem nikdy neviděl, který
obličejem nezůstal dostatečně dlouho, abych se na
něj mohl soustředit, protoţe sliz vysychal dál.
Praskavé zvuky zněly, jako bych rukou drtil cukr
na prášek.
Zbyla pouze skořepina, která se bíle rýsovala na
zemi. Kdyţ jsem zvedl dýku, očistil ji a zase schoval,
kopl jsem do skořepiny. Neustále jsem byl zahalen
mrtvolným zápachem. Jenţe ten uţ se dál šířit
nebude.
Takţe takhle to je, pomyslel jsem si a zavrtěl
jsem hlavou. Docela jednoduché a prosté. Tak
snadný případ jsem za svou kariéru ještě nezaţil.
V podstatě jsem mohl být rád, ale nebylo to tak.
Nevěděl jsem, proč - moţná se mi to zdálo přece jen
příliš jednoduché.
Proč se ten ghoul zdrţoval tady? Proč si vybral
právě tuto zahradu? Pro poţírače mrtvol byly zárukou
existence hřbitovy, jenţe tohle hřbitov nebyl.
Umiňoval jsem si, ţe si o tom problému ještě
jednou promluvím s Masonem Toddem. Moţná, ţe
bude vědět víc, pokud jde o historii toho domu.
Neţ jsem se vrátil zpátky do domu, porozhlédl
jsem se po bliţším okolí. Zvlášť mě zajímalo místo,
které vyhrabal ghoul. Několikrát jsem na ně posvítil,
ale neobjevil jsem tam ţádné stopy, které by
nasvědčovaly, ţe ghoul by tady měl ještě nějakého
- 64 -
sobě podobného druha.
Zdálo se, ţe tady byl opravdu sám.
Opět o jednoho méně, a přesto jsem měl vztek,
ţe tito odporní tvorové vůbec existovali.
Pro mne uţ nebyla v zahradě ţádná práce. Uţ se
docela setmělo, pouze daleko na západě se rýsoval
na obloze jasný pruh.
Docela jsem si dokázal představit, ţe Mason
Todd uţ byl velice nervózní a ţe netrpělivě čekal.
Dům vypadal jako geometrický ostrov, protoţe velká
panoramatická okna byla rozsvícená.
Todd potřeboval světlo, pak se cítil bezpečněji.
Páchl jsem, jako bych sám vystoupil z hrobu.
Zápach z ghoula mi pořád ještě vycházel ze šatů a
určitě jen tak snadno nezmizí.
Kdyţ jsem tentokrát vystupoval po schodech
nahoru, svítil jsem si. Todd mi vyšel vstříc. Myši
utíkaly před světlem baterky, a také jeţek, který se
vydal na jejich lov, se ukryl v husté trávě.
Vystoupil jsem po schodech a teprve nahoře
jsem zaregistroval jemný teplý vánek, který mi ovanul
tvář. Bylo to velmi příjemné, ale zápach neodvál ani
vítr.
Mason Todd mi chvatnými kroky spěchal vstříc z
domu. Mával na mě. Pak se na mě podíval a zastavil
se. Košile mu kolem těla vlála jako prapor.
„Tak co, je tam ještě?"
Zavrtěl jsem hlavou a usmál jsem se.
Tu najednou zaklonil hlavu. Tichem zahrady se
nesl jeho hlasitý nevázaný chechot. Pěstí několikrát
praštil do vzduchu, do neviditelného protivníka.
- 65 -
 „Tak, a je to!" vykřikoval se smíchem. „Zatraceně,
povedlo se!"
Skočil ke mně, objal mne a vykřikoval něco o
bratrovi, který měl dobrý nápad, zavolat mě.
„To bychom měli oslavit, Sinclaire." Ještě pořád
celý rozesmátý ustoupil, pak najednou nakrčil nos a
zakroutil jím.
„Člověče, vy smrdíte jako..."
„Klidně řekněte ghoul."
„Jo, smrdíte jako ghoul."
„To se nedá nic dělat."
„Stejně. Jak jste to dokázal, Sinclaire?"
„Aţ se osprchuju, řeknu vám to, ano?"
„Fajn."
Z šatů jsem ten zápach nedostal, ale Todd mi
slíbil, ţe moje oblečení zavěsí před větrák, který dělal
pořádný vítr.
Tohle řešeni příliš nepomohlo. Bylo ovšem lepší
neţ vůbec nic a dokazovalo i Toddovu dobrou vůli.
Jeho koupelna byla super. Byla veliká jako
leckterý byt a mohl jsem se v ní pořádně natáhnout.
Světlý mramor se mi velice líbil. Určitě stál spoustu
peněz.
Protoţe dvířka některých vestavěných skříněk
byla otevřená, mohl jsem nahlédnout dovnitř a zjistil
jsem, ţe v nich není jen pánské prádlo.
Bylo tam i několik flakonů s voňavkami. Opět
jsem si vzpomněl, čím se vlastně Todd zabývá. Holky
se tady zřejmě střídaly jako na běţícím pásu.
Byť se feministky proti tomuto chování stavěly
sebevíc vehementně, prostě mu nezabránily.
- 66 -
 Film a televize pořád přitahují lidi jako silný
magnet.
Samozřejmě jsem se sprchoval déle neţ jindy.
Byl to náramný poţitek, nechat na sebe téci vodu ze
všech stran, přičemţ jsem ještě mohl regulovat její
tlak.
Velmi intenzívní sprchovací gel sice způsobil, ţe
zápach zmizel, ale v ústech jsem ho pořád ještě cítil.
Do koupelny nakoukl Todd. „Mám vám připravit
jiné šaty, pane Sinclaire?"
Zavřel jsem sprchu a zeptal jsem se s úsměvem:
„To ten ventilátor nezabral?"
„Obávám se, ţe ne."
„Fajn, pokud mále stejnou velikost jako já."
„Do mých hadrů byste se měl vejít."
„Jen aby to nebylo něco příliš extravagantního."
„Bez obav, Sinclaire, mám všechno."
Osprchoval jsem ze sebe poslední pěnu. Pak se
vrátil a poloţil na ţidli šaty. Košile byla ostře červená,
kalhoty bílé, volně střiţené. Odkudsi dokonce
vyhrabal černé sako. Nebylo špatné a mělo docela
módní fazónu.
„Je to v pořádku?"
„Jasně."
Vyšel jsem ze sprchy, rychle jsem se osušil a
převlékl. Staré šaty jsem si vzal s sebou. Nové věci
mi byly volnější, ale celkem mi slušely.
Mason Todd na mě čekal ve velkém obýváku.
„Nechcete ty staré šaty zahodit?"
„Co vás nemá. Dám je do čistírny."
Klíč od vozu jsem uţ drţel v ruce. Venku jsem
- 67 -
všechno naskládal do kufru auta.
Bylo příjemně. V dáli, směrem k Selsey, zářila
nocí světla. Vypadala jako vzdálené hvězdy a kdyţ
po silnici jela auta se zapnutými reflektory, vypadalo
to, jako by se tmou vznášely světlé závoje.
Todd ke mně přistoupil. „Chcete zůstat venku,
pane Sinclaire?"
„Vlastně ani ne."
„Jinak bych přinesl ţidle. Mohli bychom třeba
zajet do Selsey. Znám tam podnik, který se vám
určitě bude líbit. Měli bychom přece pořádný důvod k
oslavě. Je na vás, jak se rozhodnete."
„Fajn, takţe bych vám rád řekl, ţe nejsem z těch,
kdo by potřeboval notně oslavovat."
„Výborně. Já v podstatě taky ne."
„Takţe se vrátíme."
Mezitím uţ Todd pár věcí připravil. Z nádob s
ledem vyčnívala hrdla dvou láhví. Jedna byla se
šampaňským a druhá byla láhev bílého vína.
„Co si dáte?"
„Kdyby to bylo moţné, dal bych si k vínu
minerálku."
„Fajn."
Přinesl vodu. Mezitím se spustila velká
panoramatická tabule skla. Zmizela v zemi, jako by ji
podlaha najednou pohltila.
Osvětlení bylo uspořádáno tak, aby lampy
neoslňovaly, ale poskytovaly dost světla k pohodlné
orientaci v pokoji.
Usadil jsem se v ohromném koţeném křesle.
Vzduch, který sem zavanul, voněl solí a mořem.
- 68 -
 Také Mason Todd se napil vína. Seděl v křesle
šikmo proti mně, měl nataţené nohy a připil mi.
Chablis chutnalo velmi intenzívně a tak trochu jako
čerstvé seno.
„Je dobré," pochválil jsem.
„Nechávám si ho vozit přímo z Francie." Zatočil
skleničkou v prstech, svraštil čelo a poznamenal: „To
není problém."
„A co potom?"
„Vy, pane Sinclaire."
Dost mě to překvapilo. „Já ţe jsem problémem?
To nechápu."
„Ne vy přímo, ale vaše chování, které mi připadá
tak neobvyklé."
„To mi musíte vysvětlit."
„Rád. Vlastně jsme měli důvod k oslavám a kdoví
ještě k čemu. Místo toho tady sedíme naproti sobě
jako smuteční hosté nebo jako lidé, kteří mají o čem
přemýšlet. Zvlášť vy. Co je to s vámi?"
Usmál jsem se. „Jak bych měl podle vašeho
názoru reagovat? Jásat, tancovat?"
„To zrovnat ne. Jestli jste upřímný, musíte uznat,
ţe tak jako vy by se nechoval snad nikdo."
„To máte pravdu."
„Tak co se děje?"
Upil jsem doušek vína a zamyšleně jsem sklenici
odloţil. „Máte pravdu, nejsem spokojený."
Todd rozpaţil ruce. „Ale ghoul je přece zničen.
Podařilo se vám vyčistit zahradu, i kdyţ pořád ještě
nemohu pochopit, jak se něco takového mohlo stát."
Usmál jsem se. „Vidíte, a to uţ se dostáváme blíţ
- 69 -
k jádru věci. Nevím, kde se tady ten ghoul vzal."
„Copak vás to ještě zajímá?"
Dokonce velice. Ani v říši démonů se nic neděje
bez důvodu. I oni mají motiv, kdyţ se najednou
objeví. To mi věřte."
„Motiv?" zopakoval muţ. „Tomu nevěřím,
Sinclaire. Ne, tohle neberu."
„Ale je to tak."
Napil se, podíval se na mne, usmál se, opět se
napil a pokrčil rameny. „Lituji, Sinclaire. Já jsem
démonům ţádný důvod nebo motiv neposkytl. To
vám přísahám, na to můţete vzít jed. Já ne."
„A co třeba nevědomky?"
„To je moţné. Stačí vám, kdyţ odpřísáhnu, ţe
jsem s těmi bytostmi neměl nikdy nic společného?
Ano, zprostředkovával jsem herce pro horory, ale to
byly filmy, nikoliv skutečnost. V kaţdém případě je to
velice divné."
„Ten dům jste postavil vy?"
„Nechal jsem ho postavit."
„To je jasné. A proč zrovna tady? Proč se člověk
vaší profese stáhne do takové samoty?"
„Nesmíte se na to dívat takhle, Sinclaire. Nejsem
tady vzdálen světským věcem, jestli myslíte tohle.
Mám ještě byt v Londýně. Ale tady se mi líbí.
Nepotřebuji ruch velkoměsta. Kdo ode mne něco
chce, ví moc dobře, kde mě najde. A kdyţ ne, je mi to
jedno."
„Je tady asi dost draho, co?"
Todd přikývl. „Jasně. Ti, kteří se támhle dole ve
vsi scházejí, nepatří zrovna k nejchudším. Přesto je
- 70 -
tam i spousta takových, kteří bohatství jen
předstírají."
„Jako Holly?"
Todd se ušklíbl a usmál současně. „Holly, to byla
událost, bomba. Dala mi opravdu zabrat" Přejel po
kůţi křesla, jako by hladil její tělo. Jeho oči přitom
dostaly měkký lesk vzpomínky.
„Holly vás nikdy nemilovala."
Usmál se. „Ne. V téhle branţi milují lidé sami
sebe. Skutečná láska je velice vzácná. Kdyţ se pak
dostaneme na světlo, všechno se většinou točí kolem
nějakých skandálů. Nikdy si nikde nepřečtete, ţe to v
nějakém manţelství klape." Mávl rukou. „Neznám
taky ţádné, které by bylo dobré. Holly byla druhá
holka, která zmizela. Po Jill, po tom prvním děvčeti,
se nikdo nesháněl. Přišla ze severu, aby tady udělala
štěstí. Všechny jsou stejné. A její kosti jsem našel
stejně jako Hollyny. Je to příšerné, Sinclaire, ale teď
uţ je to pryč. Ohlásíte mne na policii?"
„Ne, a ani vás nezatknu. Vy jste ta děvčata
nezabil."
„Měl jsem to ale ohlásit."
„V tom vám dávám za pravdu, měl jste."
„Kdo by mi věřil?"
„Asi nikdo."
„Tak vidíte." Todd přikývl. „Nemyslete si, ţe smrt
těch dvou dívek mne netíţí, ale i já musím pracovat a
ţít dál. Vlastní pocity nesmím dávat najevo." Pokrčil
rameny. „Holt, takhle to v naší branţi chodí."
Nemohl jsem odporovat, ale uvaţoval jsem, jestli
se vyplatí tady sedět dál a hovořit o věcech, které
- 71 -
patřily do oblasti spekulací. Ještě jednou jsem otevřel
téma ghoula a jeho původu.
Lituji," řekl můj protějšek a zavrtěl hlavou. „V tom
vám pomoci nemohu. Vůbec si nedovedu představit,
odkud se tady vzal. Ani poblíţ není ţádný hřbitov.
Musela to být náhoda."
S tím jsem se ovšem nehodlal spokojit. Náhody
podle mne vypadají jinak. A u démonů stejně náhody
neexistují. Byl v tom systém. Ghoul nečekal jen tak
zbůhdarma
Todd vstal. „Za chvíli se vrátím "
Nekráčel uţ tak pruţně jako před několika
hodinami. Alkohol, který vypil, zanechal stopy i na
něm.
Zůstal jsem sám, obklopen tichem a nocí, která
se sem vkrádala velkým spuštěným oknem a
přinášela osvěţující chlad. Mrtvolný zápach mne sice
ještě pořád dráţdil v nose, naštěstí ale uţ mnohem
méně Věděl jsem moc dobře, ţe ho budu cítit ještě
hodně dlouho
Kdyţ se Mason Todd vrátil, sotva jsem otočil
hlavou. Teprve kdyţ jsem zaslechl ostrý výdech,
podíval jsem se na něj. Stál uprostřed místnosti jako
člověk, který neví, kde je."
„Stalo se něco, pane Todde?"
„Já... já nevím," zašeptal.
„No tak, ven s tím!"
Drobnými kroky se ke mně přiblíţil. „Zaslechl
jsem najednou nějaké zvuky."
„Kde?"
„Tady v domě."
- 72 -
 „A jaké?"
„Nebudete mi to asi věřit, Sinclaire. Ale připadalo
mi to, jako by někdo sténal. Opravdový nářek. Já...
asi jsem se pořádně vyděsil."
„A kde jste to slyšel?"
„Kdyţ jsem byl na záchodě. Nejen tam, ale i v
jiných místnostech. Copak vy jste neslyšel nic?"
„Ne."
„To je ale zvláštní." Mason Todd si přejel rukou
po tváři. „Myslím, ţe máte pravdu. Zdá se, ţe ten
případ ještě není u konce. Moţná se budeme muset
postarat ještě o druhého ghoula, který tady někde
přebývá. Co myslíte?"
„Vy jste snad něco ucítil?"
„Ne, ani jsem nic neviděl. Jen jsem slyšel ty
zatracené zvuky. A dovedete si představit, ţe mi
nahnaly pořádný strach. Jako by dům najednou byl
plný cizích lidí."
„Ti tady určitě nejsou," řekl jsem a vstal jsem.
„Pojďte, rád bych si to poslechl."
„Dobrá, dobrá." Tiše se zasmál. „To jsem ale rád,
ţe jsem vás ještě neposlal domů." Začal mluvit
rychleji. „Váš instinkt vás nezklamal, pane Sinclaire.
Něco se tady chystá. Myslíte si, ţe ten ghoul byl
jenom začátek?"
„To bych neřekl."
„No teda! Co by se ještě mohlo..."
„Ţádné spekulace, pane Todde. Chěl bych si ty
zvuky nejprve rád poslechnout na vlastní uši."
„To můţete." Otevřel dveře na toaletu. Byla to
rovněţ velká místnost, vešel by se tam nábytek
- 73 -
obývacího pokoje.
Byla obloţená světlými kachlíčky a měla kulaté
okno, které vypadalo jako volské oko. Uprostřed jsem
se zastavil a pokrčil jsem rameny.
„Teď uţ taky nic neslyším."
„A nezdálo se vám to?"
„Ne!" vykřikl. „To v ţádném případě. Všechno se
stalo tak, jak jsem řekl. Slyšel jsem ty prokleté zvuky,
i kdyţ teď umlkly."
„Dobrá, jen se nerozčilujte, pane Todde. Určitě
se budou opakovat."
„To doufám."
Chtěl jsem navrhnout, abychom prohledali dům,
kdyţ tu se to stalo. Sotva jsme vykročili z místnosti,
zaslechli jsme ten zvuk oba.
Bylo to hluboké zřetelné sténání, promísené se
vzlykotem a i vrzáním a praskáním, jako by někdo
pomalu lámal dřevěná prkna.
Toddova ruka sevřela mou paţi ve výši lokte.
„Teď, Sinclaire! Slyšel jste to taky? Slyšel jste ty
zatracené..."
„Jasně."
„A odkud to vychází?"
„To se mne zeptejte později, momentálně pro vás
nemohu udělat nic."
Nebyla to výmluva. Ani jeden jsme totiţ nevěděli,
kde je zdroj těch zvuků.
Moţná všude. Moţná jimi byl dům vyplněný celý.
Zlo mohlo vězet v jeho základech, zlo, které se teď
hlásilo o slovo a nahánělo nám pořádný strach.
Za zdmi a stěnami vězel ţivot. Ano, tam se
- 74 -
pohybovali, tam si našli místo - duchové domu. Byli to
oni, kdo se ohlásil a zřejmě se uţ pásli na našem
strachu.
Mason Todd přiskočil k vypínači a rozsvítil. „Já...
to prostě potřebuju, rozumíte? Musím mít světlo, jinak
bych se zbláznil."
„Fajn, v pořádku."
Sténání pokračovalo dál a zřejmě ještě zesílilo.
Znělo to, jako by jím někdo chtěl sdělit nějaké
poselství z úţasné hloubky a z příšerného světa, v
němţ se shromáţdili démoni.
Vidět nebylo nic. Jen zvuky jsme slyšeli.
Nedovedl jsem si to vysvětlit. Moţná se ty bytosti
nebo duchové drţeli záměrně v úkrytu, aby se pak v
určitou chvíli objevili a napadli nás. Kdyţ jsem se
pozorně zaposlouchal, zjistil jsem, ţe sténání, vzlykot
a naříkání se skládá z několika hlasů. Zdálo se tedy,
ţe zde trpí několik duchů
„Zatraceně, Sinclaire!" vydechl Mason Todd. „Já
to uţ nevydrţím. Prodám ten dům. Ať to sténání a
naříkání poslouchají jiní."
„Neměl byste jednat tak prchlivě a překotně.
Zatím se nestalo nic vzrušujícího."
Rozesmál se. „To je vrchol, Sinclaire. Nic
vzrušujícího? Mně tohle docela stačí, mně..."
„Slyšíte ještě něco?"
Zmlkl a zastavil se. Nastraţil sluch. Světlo
nástěnné lampy mu ozařovalo tvář, která stále více
sinala. „Ne, zatraceně. Uţ nic neslyším." Usmál se.
„Je to pryč, Sinclaire. Je to pryč!"
I já jsem byl samozřejmě znepokojen, ale nechal
- 75 -
jsem si to pro sebe. Noc byla ještě dlouhá a tyto
příšerné zvuky byly podle mého názoru pouhým
začátkem.
Todd se uţ trochu vzchopil. Otřel si tvář zalitou
potem, několikrát nasucho polkl a pak mávl rukou.
„Co je vám?"
„Sinclaire, sám tady nezůstanu "
„To také nemusíte. Jsem uţ velice zvědavý na
následující hodiny."
„Jak můţete mít takovéhle nervy?"
„Kdyţ chcete najít řešení takovéhle záhady,
musíte je mít."
„Pravděpodobně ano."
Najednou světlo zamrkalo. Zhaslo, rozsvítilo se a
pak znovu. Počítali jsme s tím, ţe zůstaneme po tmě,
ale ukázalo se, ţe jsme se mýlili. Světlo svítilo dál.
Todd si s funěním vydechl „Boţe můj, tady se ale
dějí věci. Teď uţ taky pomalu začínám věřit, ţe ten
ghoul byl jenom začátek. Něco se tu děje. Všechno je
to tady zamořené." Odkašlal si. „Nevím, jak se to
stalo, ale já se necítím vinen."
Rychle zamířil ke dveřím do velkého obývacího
pokoje a otevřel je. Místnost byla prázdná, světlý
mramor se šedě leskl a některé plochy se na něm
rýsovaly matněji.
„Ne!" zasténal Todd. „Ne, tohle je prostě hotové
šílenství. Tomuhle nevěřím!"
Zastoupil mi cestu. Odstrčil jsem ho stranou,
abych mohl nakouknout do místnosti.
Byl to hrůzný pohled.
Přesně tam, kde v mramoru probíhaly ţíly tmavší
- 76 -
horniny, vytékala z podlahy tmavá tekutina.
Tmavá jako krev...
Nevytékala pouze z podlahy. I na zdech se
objevily trhliny, z nichţ se řinula rudá tekutina. Byla
dokonce i na stropě.
Tam se v mohutných kapkách shromaţďovala
krev a kdyţ uţ váţila příliš, padala k zemi jako déšť.
Kapky se pak na zemi rozstřílely jako drobné
hvězdičky.
Agent to nechápal. Slyšel jsem ho, jak sténá a
chroptí. Chytil se za krk, jako by se chtěl sám zabít.
„Sinclaire, tohle uţ není normální dům, to tedy ne.
Tohle je krvavý dům..."
Zíral na mě vytřeštěně.
„Ano, je to krvavý dům. A já ani nevím, jak se to
stalo. Proč se ten dům tak změnil? Proč jenom,
Sinclaire, proč?"
Neznal jsem odpověď, alespoň ne přímou.
Vlastně jsem mohl pouze hádat a počítal jsem s tím,
ţe věci se po zničení ghoula vlastně teprve daly do
pohybu,
Bylo to skutečně řešení? Způsobilo snad zmizení
toho poţírače mrtvol tuto změnu?
Mason Todd se vedle mne otřásl strachy, kdyţ
na něj dopadla jedna z kapek krve. Dopadla mu na
čelo a rozstříkla se tam jako červená kaňka s dlouhou
čmouhou směrem k nosu. Mason si s odporem krev
otřel a chtěl zase kapesník zastrčit.
„Co je vám?" zeptal jsem se, kdyţ jsem si všiml,
jak se zarazil.
„Čichejte, Sinclaire." Podal mi kapesník. „Ano,
- 77 -
čichněte si."
Nebylo to sice příjemné, ale přesto jsem to udělal
a najednou jsem věděl, co měl na mysli. Rudá
tekutina nebyla cítit krví, ale mrtvolným rozkladem.
„Jako ghoul," zašeptal Todd. „Zatraceně! Smrdí
to stejně jako ten poţírač mrtvol!"
„To je pravda." Vrátil jsem mu kapesník.
„A jak si to vysvětlujete?"
„Nevím."
Todd přikývl. „Jasně, nevíme." Ohlédl se. „Tenhle
dům je prokletý. Vím to. Něco tady číhá, někdo tu
přebývá, Sinclaire. Ale já ne. Chápete mě? Odstěhuji
se odtud. Nechci ţít v domě krve, jehoţ zdi jsou
prokleté. Tady je všechno prokleté!" křičel a chtěl
utéci.
Byl jsem rychlejší a zadrţel jsem ho. „Zůstaňte
tady, pane Todde. Zůstaňte tady!"
Chtěl se vytrhnout. Byl jsem ale silnější.
„Proč?" křikl na mne. „Proč bych měl zůstat?"
„Protoţe nikdo z nás neví, jak to vypadá venku
ve vaší zahradě. Pochopil?"
„Ne, já..."
„Ta zahrada je důleţitá, Todde. Z ní vyšel ghoul.
Moţná, ţe nebyl jediný. Zůstaneme zatím tady v
domě. Jestli chcete bezpodmínečně zmizet, vyjděte
otevřeným oknem."
Kdyţ jsem si všiml, ţe se uvolil, pustil jsem ho.
Pak se ohlédl a uţasle se mi podíval do očí.
„Je moţné, ţe uţ máte nějaký plán?"
„Moţná."
„A jaký?"
- 78 -
 Nasadil jsem uklidňující úsměv. „Uvidíte. V
kaţdém případe bych chtěl, abyste se nehnul z místa.
Zůstaňte tady."
Uţ se dál neptal. Pravděpodobně byl rád, ţe
nemusí jít dál do místnosti, protoţe to jsem udělal já.
Obcházel jsem kaluţe krve, jak se jen dalo. Na stropě
i na zdech zely neustále trhliny. Ani je nenapadlo, aby
se opět zacelily. Připadalo mi, jako by nějaká síla
neustále nalévala do těchto trhlin další a další krev.
Ale i já jsem měl své metody. Přetáhl jsem si
přes hlavu svůj talisman, zastavil jsem se vedle
jednoho z velkých křesel a podíval jsem se na strop.
Plocha byla protkána tenounkými trhlinami. I ty byly
plné rudé krve, která vydávala rovněţ mrtvolný
zápach a připomínala mi krev upírů. Automaticky
jsem si vzpomněl na Willa Mallmanna. Jedna z kapek
spadla.
Zasáhla by mne, ale já jsem nastavil svůj
talisman přesně tak, aby dopadla do jeho středu.
Zasyčelo to, jako by na rozpálený kámen dopadla
kapka vody. Vytvořila se pára, která ale velmi rychle
zmizela. Můj kříţ zase vypadal normálně.
Tímto testem jsem zjistil jedno: krev znamenala
magické zamoření domu.
Mason Todd na mne uţasle pohlédl. „Co to bylo,
Sinclaire? Co jste to udělal?"
„Zkoušku."
„Kříţem?"
„Jistě."
Odkašlal si. „A co jste zjistil? Viděl jsem, ţe
krev..."
- 79 -
 „Poslouchejte, Todde. Vím, ţe je to pro vás
nevysvětlitelné. Chtěl bych vám pouze říci, ţe jsme v
magické zóně. Tento dům se změnil, i kdyţ vypadá
pořád normálně. Zmocnily se ho jiné síly nebo ho
měly od počátku ve své moci. V kaţdém případě se
nyní projevily."
„No, ale co uděláme?"
„Vyţeneme je, pokud moţno."
Hlasitě a dunivě se zasmál. „No to je dobré, to je
mi váţně náramné. Jak je chcete vyhnat? Kříţem?"
„Mimo jiné."
Nadechl se, aby ze sebe mohl vychrlit další větu.
Někdo zklepal na dveře domu.
Nebylo to normální zaklepání. To musely bušit
těţké pěsti a temné zvuky se přitom domem rozléhaly
jako dunění hromu.
„Do prčic," ulevil si agent. „Kdo je zase tohle?
Kdo... kdo to sem leze?"
„To nevím."
„Chcete otevřít?"
„Ano."
„No dobrá." Todd se ušklíbl. Ani jediný sval v
jeho tváři nezůstal v klidu. „Musím uznat, ţe máte
nervy. Obdivuji váš klid. Mne ovšem ke dveřím
nedostanete."
„To jsem si myslel, ale nevadí. Zůstanete zde a
ani se nehnete. Podívám se, kdo to sem jde."
„A co kdyţ je to ghoul?"
„Tak bude mít smůlu."
Kdyţ jsem prošel kolem Todda, zmohl se pouze
na to, ţe zakroutil hlavou. Pravděpodobně si myslel,
- 80 -
ţe mě omrzel ţivot. Jenţe tak to nebylo. Dobře jsem
věděl, jaké riziko podstupuji.
Slyšel jsem ozvěnu úderů. Ať uţ stál venku
kdokoliv, musel být velice netrpělivý.
Samozřejmě byla naše situace dost krušná. Sám
bych si moţná dokázal poradit lépe, jenţe majitele
domu nebylo moţno ignorovat. Ten, kdo stál za
dveřmi, určitě nepatřil k našim přátelům.
Dům ţil. Byla jen otázka, zda ţil od počátku, zda
ho ovládali démoni po celou dobu.
Teď se probrali. Moţná právě proto, ţe jsem
zlikvidoval jednoho z nich - ghoula - se teď chtěli
ostatní pomstít.
Otevřel jsem dveře. Současně jsem hlaveň
beretty namířil ven, jenţe jsem nenašel ţádný cíl.
Přede dveřmi nestál nikdo, kdo by chtěl vejít.
Bylo nám jasné, ţe někdo klepal. Jenţe ten se teď
schoval. Na zahradě k tomu byl dostatek místa. Ze
svého místa jsem měl na zahradu celkem dobrý
výhled. Ta se nezměnila, i kdyţ mi to tak připadalo.
Nebo to snad bylo tím světlem?
Normálně by měla být tma. Byla sice noc, ale
neobyčejně jasná, protoţe odkudsi do zahrady a na
dům dopadalo světlo. Způsobovala ho jiná síla neţ
svit měsíce či hvězd.
Bylo to nazelenalé bledé světlo, velmi jasné a
ostré zároveň. Tím zejména výrazně vystupovaly
obrysy předmětů. Například porost zahrady. Stromy a
keře, vysoký plevel, jehoţ dlouhá stébla se chvěla.
Spatřil jsem i kameny. Vypadaly, jako by byly
vydrhnuté a umyté. Dokonce i schody se rýsovaly
- 81 -
velmi jasně.
Některé stromy vypadaly jako staré, začarované
postavy, které rozpřáhly tenké paţe. Jiné mi zase
byly velice nápadné, protoţe stály pokřivené a
našikmo, jako by se zastavily v polovině pádu.
Větrem a nebo zásahem počasí to nebylo.
Stromy změnily svou polohu bez vnějšího pouţití síly.
Něco tady nebylo v pořádku... Neustále jsem myslel
na ghoula a na to, ţe se vyškrábal ze země. Je snad
moţné, ţe to nějak souvisí se zemí? Ţe zdroj hrůzy
se nachází právě v ní? Něco takového uţ tady totiţ
bylo. To by ovšem musel být dům postaven na
magicky zakleté půdě.
Pomalu jsem s tím začal počítat, ale nevěděl
jsem ještě, kdo to bušil na dveře.
Najednou jsem zaslechl vytí. Nebylo to zvíře. Z
ničeho nic se zvedl poryv větru, prohnal se jako
mohutnými paţemi zahradou a zvířil veliká mračna
prachu, která se hnala nad terénem. Vítr lomcoval
stromy, bičoval trávu, prudce do mne naráţel, odpor
mu kladly plochy a rohy domu a celá budova jako by
se otřásala.
Kolem mne zasvištěla větev. Bezděky jsem
ustoupil, ale ne dost, protoţe kdyţ to za mnou
bouchlo, věděl jsem, ţe vítr a průvan za mnou prudce
zavřely dveře.
Abych se opět dostal dovnitř, musel jsem dům
obejít a najít místo, kde bylo otevřené okno. Chtěl
jsem vykročit, ale vtom vichřice ustala. Rázem bylo
ticho. Nebylo slyšet ani dozvuk větru. Přede mnou
leţela zpustošená zahrada. Keře mi připadaly
- 82 -
přikrčené a jaksi ušlápnuté.
Existuje tady snad ještě další ghoul? Pokud ano,
najdu ho. Vykročil jsem levou nohou. Po třetím kroku
jsem uţ viděl lépe - a velice jsem uţasl, kdyţ jsem
spatřil rudá světla, která plála všude kolem, jako by
někdo zaţehl lucerničky veliké jako oči.
Ten příměr s očima byl celkem na místě, protoţe
světýlka byla blízko sebe jako oči. A byla rozmístěna
po celé ploše zahrady.
Vznášela se těsně nad zemí. Krčila se v křoví
nebo těsně u země v trávě.
Nevěděl jsem, co to znamená. Mohli to být zemní
duchové.
Vybral jsem si jednu dvojici očí. Ty dva oválky
svítily před schodištěm z kořene stromu, který vyrvala
ze země vichřice.
Neviděl jsem ţádné obrysy, ale vytáhl jsem
baterku a posvítil si na ty dva ovály.
Zmizely. Připadalo mi, jako by je světlo mé
baterky doslova pohltilo.
Podivné...
Byl jsem připraven prohlédnout si toho tvora
důkladněji, ale tu jsem za sebou zaslechl chechot.
Skřípavý a velmi starý hlas řekl: „Nemá to smysl.
Tady jsme pány my. Jen my..."
Škublo to se mnou. Baterka zůstala rozsvícená a
její paprsek ozářil postavu, nad kterou jsem jen
zakroutil hlavou a uţasl.
Přede mnou totiţ stál bledý skřet, který měl na
hlavě vysoký špičatý klobouk.
„Vítám tě v naší říši, cizinče," řekl a znova se
- 83 -
zachechtal.
„Díky. Kdo jsi?"
„Mondrian. Říkají mi Mondrian. Jsem mocný
čaroděj a pán mrtvých..."
Mason Todd proţíval muka. Měl vztek, ţe nechal
Sinclaira odejít. Teď byl sám, a neměl na pomoc ani
zbraň.
Neměl v domě ani pistoli, ačkoliv si připustil, ţe
by mu zřejmě příliš nepomohla. Cizí síly byly prostě
příliš silné.
Byl pevně přesvědčen o tom, ţe kolem jeho
domu vytvořily magický kruh. Z nevysvětlitelného
důvodu se teď ony síly aktivizovaly - moţná to
způsobilo zničení ghoula - ale to vše byly pouhé
spekulace.
Kromě toho se o to vůbec nemusel zajímat.
Důleţité bylo, ţe si zachránil ţivot.
Krev neustále kapala. Na několika místech se
dokonce z trhlin vydrala pára, která se nad rudou
tekutinou vznášela jako závoj
Todd byl vţdycky nesmírně pyšný na svůj
obývací pokoj, byl to jeden ze skvostů domu. Jenţe
teď mu připadal jako vězení. Sinclair byl pryč a on se
teď cítil nesmírně osamělý. Ačkoliv velká tabule skla
sjela do podlahy, chyběl Toddovi vzduch k dýchání.
Pak najednou zavyla vichřice.
Mason Todd se vyděsil, kdyţ vítr vtrhl do
místnosti a strhl všechno, co nebylo připevněné.
Smetl sklenky ze stolu, noviny krouţily ve vzduchu,
během letu se rozevřely a jednotlivé listy teď plachtily
vzduchem jako ptáci.
- 84 -
 Vzduch byl plný prachu. Toddovi připadalo, ţe
zahlédl na obloze blesky. Vichřice se opřela i do něj.
Zapotácel se, přikrčil se a zalezl do úkrytu. Poskytlo
mu ho vysoké opěradlo koţeného křesla.
Opět ho zasáhlo několik kapek. Vítr se zmocnil i
padající krve. Ta teď začala vířit místností téměř
vodorovně a dopadala muţi do tváře.
Todd nemohl ani zaklít. Seděl celý roztřesený a
čekal, ţe ta hrůza skončí.
Šlo to velmi rychle.
Todd to téměř nevnímal, takţe mu trvalo několik
vteřin, neţ pochopil.
Nastalo absolutní ticho. Místností se nepohnul
ani vánek.
Todd nejistě vstal. Přejel si dlaní přes obličej a
rozmazal si po ní krev s potem. Zastavil se vedle
křesla. Protoţe světlo ještě svítilo, viděl, jaký chaos tu
nastal. Malá police spadla. Vázy, které na ní byly
vystaveny, unikátní díla známých výtvarníků, leţely
rozbité na zemi. Noviny, které předtím létaly
vzduchem, leţely zmačkané v koutě.
Todd se cítil nejistý. Nebylo to jen tím, co se
stalo, celý pokoj v něm vyvolával neurčitý pocit
úzkosti. Ačkoliv velká tabule skla byla staţena do
země, cítil se tady jako uvězněný.
Chtěl odtud pryč!
Najednou ho to odtud pudilo ven. Usmyslil si, ţe
musí zmizet. Zdi se mu najednou nezdály dost pevné.
Kaţdou chvíli se mohly zhroutit a pohřbít ho pod
sebou.
Jestli se odtud dostane ţiv, prodá ten barák,
- 85 -
nebo ho dá zbourat. Ţít v krvavém domě uţ prostě
nechtěl.
Ze zdí se teď řinulo ještě více krve. Valila se ze
všech spár. Několik kapek ho zasáhlo v běhu. Pak
konečně doběhl do zahrady. Tedy na plochu, kde
nerostly stromy ani keře. Byl tady trávník, který končil
aţ u kamenné zdi. Za ní leţel bazén - v zimě dobře
ukrytý a v létě otevřený.
Prchající Todd nechal bazén po své levici a utíkal
za dunění kroků opačným směrem, aby uţ měl dům
daleko za sebou.
Dosud šlo všechno dobře. Todd také cítil jistou
úlevu, necítil uţ tlak, ale vtom si všiml, ţe něco není v
pořádku s jeho nohama. I kdyţ se velice snaţil,
nedokázal je pořádně zvednout. Běţel hustou
hmotou, ze které jen s námahou nohy vytahoval.
Ve tváři se mu zračil vnitřní pocit - strach,
zmatek, úzkost z příštích vteřin, protoţe terén byl
kaţdým metrem rozbředlejší. Bořil se aţ po kotníky.
Baţina, pomyslel si Todd. Zatraceně, ten trávník
se proměnil v baţinu.
Najednou se nemohl pohnout z místa!
Mason Todd si uţ nevzpomínal, jak se to stalo.
Moţná, ţe nakročil příliš tvrdě - kaţdopádně mu
pronikla noha hlouběji do půdy a tam mu uvízla tak,
ţe ji nemohl vytáhnout.
Mason Todd se nehýbal. Vzpomněl si na
pravidla, která je třeba v baţině zachovávat. Nehýbat
se, jen nepropadnout panice. Zachovat klid a přitom
hledat východiska.
Ale kde jsou?
- 86 -
 Ve stoje se rozhlíţel, jen pohnul hlavou a viděl,
ţe trávník kolem něj se změnil v houpající se plochu.
Jako moře, jehoţ vlněni ustalo. Tu mu levá noha
zapadla ještě hlouběji. Současně se ozvalo
mlasknutí, jak by otevřel obrovitou tlamu nějaký
netvor, který se uţ nemůţe dočkat oběti.
Teď uţ ho nic nemohlo zadrţet. A baţina byla
nemilosrdná. Stahovala ho do hlubiny.
Mason Todd se nehýbal. Jeho tvář vypadala jako
bílá plastika. Ani oči se v ní nepohnuly. Na chvíli mu
vypověděl i rozum.
Aţ do chvíle, kdy Todd spatřil, co se skutečně na
jeho pozemku stalo.
Těsně pod povrchem jako by číhaly tisíce krtků,
kteří jen čekali na to, aţ se vyhrabou ven. Todd si
vzpomněl, jak to vypadalo v zahradě předtím, kdyţ se
ze země vynořil ghoul.
Přesně tak to vypadalo teď zde.
Mohutné síly nadzvedávaly hlínu. Tlačily černou
masu zeminy do výšky, vytvářely díry a malé
kopečky, protoţe potřebovaly ven.
Nad ním se vznášela podivná záře jako
světlezelený zvon uvnitř černoty. Bylo tu právě tolik
světla, aby Todd mohl rozeznat detaily.
A ty byly hrůzostrašné.
Protoţe ze země vystupovaly postavy, které aţ
dosud znal pouze z hororů.
Rozpadlé mrtvoly se sinalými a zároveň
ušpiněnými tvářemi, s příšerně zohavenými
grimasami, jejichţ prázdné oči byly jako zrcadla do
jiných světů
- 87 -
 Umrlci?
Tento pojem mu prolétl hlavou! Nebylo jiné
moţnosti, protoţe ti, kdo vylézali ze země, nebyli
slizovití ghoulové.
Byly to oţivlé mrtvoly.
Příšery ze snů, které ho trápily v pubertě, se
najednou staly skutečností. On, jediný mezi tolika
umrlci, si připadal jako střed celého toho moře
oţivlých mrtvol.
Hrůza byla přímo hmatatelná a Todd nedokázal
ani vykřiknout, jako dříve, kdyţ se s vysvobozujícím
výkřikem probudil ze sna.
Půda pod ním se opět začala hýbat. Země jako
by oţila. Připadalo mu, ţe se vlní docela neslyšně.
Stahovala se a rozevírala a pohybovala i jím.
Vtahovala ho do hlubiny. Jako obrovitá propast,
jako veliký chřtán, který nezná slitovaní
Vězel uţ v zemi aţ po pás.
Děl se s ním pravý opak toho, co s umrlci. Ti ze
země vylézali, zatímco on v ní mizel. Hlouběji a
hlouběji...
Todd hýbal rukama. Natáhl je a hledal oporu
nebo něco, čeho by se zachytil. Nepodařilo se mu to,
a tak jen šmátral do prázdna.
Prvním umrlcům se jiţ podařilo docela povstat ze
země.
Dva z nich se zastavili s nohama doširoka
rozkročenýma a dívali se na zelené světlo, jako by z
něj chtěli načerpat sílu.
Na cárech šatů jim visela hlína z útrob země,
měli ji i v ústech, vlasy na hlavách měli slepené a
- 88 -
špinavé.
První umrlec se otočil.
Udělal to velmi pomalu, jako by chtěl ten pohyb
vychutnat. Todd vězel v zemi po pás. Ruce měl ještě
volné a tak je rozpřáhl.
A tu ho umrlec zahlédl!
Toddovi to tak alespoň připadalo. Moţná ho jen
ucítil, čerstvé maso, člověka...
Umrlec pohnul nohou. Zabořil bosou nohu do
měkké půdy, jako by chtěl vyzkoušet její pevnost.
A pak vykročil směrem k Toddovi!
Agent najednou věděl, ţe se má stát obětí toho
odporného zjevu. Nedělal nic. Ani nevykřikl, neţasl a
jen se díval, jak se ta oţivlá mrtvola, která mu z jeho
pohledu připadala obrovská, valí k němu.
Jestli ta příšera bude pokračovat dál, ucítí Todd
co nevidět její nohu ve tváři.
Aniţ tomu mohl zabránit, začal se dávit. Bylo mu
špatně a z úst mu vytékaly sliny.
„Zmiz!" sípal. „Tak uţ zatraceně zmiz!"
Umrlec si toho nevšímal. Hnal ho jeho pud a jeho
cílem byl Mason Todd.
Ostatní nedělali nic. Nechali umrlce, aby si došel
pro svou první oběť.
A tu muţ najednou překročil vlastní stín. To, co
doposud nedokázal, se mu s vypětím všech sil
podařilo nyní. Všechno zoufalství, strach, trýzeň a
bolest vloţil do slova, které vykřikl.
„Sinclaire...!"

- 89 -
 Mondrian - skřet se špičatým kloboukem, který se
sám označil za čaroděje a jehoţ tvář se nejen
nazelenale leskla, ale byla jaksi napuchlá, jako by mu
někdo nafoukl tváře. Velké ţabí oči, masitý nos,
houbovitá brada: to byla jeho tvář. Ústa v ní téměř
zanikala.
Působil na mne dojmem nějakého umělého
stvoření, ale rozhodně nemluvil jako robot, jen
poněkud cize znějícím hlasem.
„Teď jsme volní."
„Ano?"
Přikývl, ale klobouk mu navzdory tomu zůstal na
hlavě. „Ano, protoţe Ankou uţ neexistuje."
Instinktivně jsem vytušil, ţe toto vysvětlení je
důleţité. Jenţe kdo byl ten Ankou?
Zapnul jsem mozek na plné obrátky. Někde jsem
uţ tenhle pojem slyšel. Ankou musela být postava z
mystické historie, nemohl jsem si však vzpomenout,
jakou měla funkci.
„Ty nevíš, co je to Ankou?"
„Lituji, ale..."
Skřet pohnul pravou paţí. Ta se vysunula z
rukávu tmavého saka a ukázala se dlaň, jejíţ prsty
vypadaly jako kolíky potaţené sinalou pokoţkou.
Nehty se na nich neleskly. Nezbylo, neţ se divit, nebo
to přijmout jako fakt.
- 90 -
 Mé smysly byly samozřejmě napjaty, ale instinkt
mne před nějakým bezprostředním nebezpečím
nevaroval.
„Takţe co je Ankou?"
Tři prsty skrčil a natáhl pouze ukazovák. Namířil
jim přímo na mne a pohyboval roztřeseně nahoru a
dolů.
„Ankou je stráţce."
„Nad tebou?"
„Ne," odpověděl Mondrian téměř vyčítavě. „Ne
nade mnou. Hlídá hřbitov. Je to stráţce hřbitova,
dobrý duch nad hroby."
Odváţil jsem se tiše zasmát. „Jako duch
nevypadal. Kdyţ jsem se podíval blíţ, vylezl ze země
zatracený ghoul. A toho jsem zničil."
„Byl to stráţce."
„Dobrá, věřím ti. Ale řekni mi, kde je ten hřbitov?"
Mondrian se pohnul. Vypadal přitom, jako by se
soukal ze země, protoţe i keře za ním se zachvěly.
„Tady byl hřbitov. Kdysi, před dávnými časy. A jak to
bylo dříve zvykem, měl hřbitov také Ankoua.
Vyhloubil se první hrob a do něj zaţiva pohřbili
mladíka. Jen takhle mohl Ankou vzniknout. Jeho duch
se oddělil od těla a hlídá hřbitov, aby nikdo cizí
nerušil spánek mrtvých."
„Byl to ghoul!" namítl jsem. „Byl to poţírač
mrtvol!"
„To vím." Mondrian se opět zachechtal. „Byl to
prostě zvláštní hřbitov, jestli chápeš. Ovládala ho
magická síla. Toho, který byl pohřben zaţiva,
nenechala, aby se změnil v ducha, ale proměnila ho v
- 91 -
ghoula. A tato magická síla ovládala hřbitov i později.
Kaţdý mrtvý se pod zemí proměnil. Uţ chápeš?"
Vyschlo mi v krku. Samozřejmě jsem chápal.
„Takţe to nebyl jediný ghoul?"
Skřet Mondrian roztáhl paţe. „Ale ano, byl to
ghoul, byl to náš ghoul, protoţe my všichni, kteří jsme
byli pohřbeni po něm, jsme se stali jinými bytostmi."
„Umrlci?"
„Ano, příteli, oţivlými mrtvolami."
„Ty také?"
„Také. Pohřbili mě tam, protoţe jsem jim nebyl po
vůli. Báli se čaroděje Mondriana. Jezdil jsem krajem.
Patřil jsem ke skupině kejklířů, kteří putovali od města
k městu a od vsi ke vsi a bavil jsem lidi kouzly a
ţonglováním. Byli jsme dobří, ale byli lidé, kteří nás
neměli rádi. A ti nám to dali pocítit aţ do smrti."
„Má to snad znamenat...?"
„Znám tvé myšlenky a také ti odpovím. Ano,
zajali nás a zabili. Pak nás pohřbili. Hodili nás do
hromadného hrobu, ale my jsme se nerozpadli,
protoţe ta cizí síla byla silnější. A tehdy ještě
existoval Ankou, který nás přijal do své náruče."
„Jak dlouho existoval ten hřbitov?"
„To nevím. Ale pak přišly doby, kdy uţ se mrtví
nepohřbívali a hřbitov tak upadl v zapomnění. Nikdo
uţ si na něj nevzpomínal."
V duchu jsem rozvíjel jeho poznámky dál. Jasně,
kus rovné půdy, o který se nikdo nestaral. Proč taky?
Hřbitov by nikoho nenapadl. Ale přesto ještě existuje
a Mason Todd si postavil dům právě na jeho místě.
Jistě, neznal minulost. Řešení bylo velmi jednoduché.
- 92 -
 Skřet Mondrian zaklonil hlavu a podíval se na
mne.
„Takţe teď to víš."
„Jasně, jsem informován."
„Co budeš dělat?"
„Nemohu připustit, aby se onoho světa zmocnila
hrůza z minulosti. Zničil jsem Ankoua a budu
pokračovat."
„Chceš nás snad všechny vyhubit?"
„Tak by se to také dalo říci."
„Na člověka sis dal dost náročný úkol. Kromě
toho nesmíš zapomínat, kdo před tebou stojí. Moc
nad hřbitovem jsem získal já."
„Neměl ji snad Ankou?"
„On ho jen hlídal. Ale já měl nad ním moc. Jak
jsem říkal. Jezdil jsem kdysi krajem s přáteli. Znali
mne. Byl jsem mocný čaroděj, který se učil u ještě
mocnějších přátel. To já jsem očaroval ten dům a
způsobil jsem, ţe roní krev. Je to krev těch, kteří byli
pohřbeni na hřbitově. Doposud se ukrývali v zemi, ale
já jsem jim pomohl ke vzkříšení. Mrtví jsou ještě zde
a promění se zase v to, čím kdysi byli. Není moţné je
zničit - to je naprosto vyloučeno, příteli. Proto bych ti
chtěl poděkovat. Zničil jsi Ankoua, ale mně a nám jsi
přinesl svobodu."
V tom měl pravdu. Jenţe mne ani ve snu
nenapadlo, abych mu tuto svobodu ponechal. Stejně,
jak byl zničen ghoul, měl zemřít i tento skřet.
Pokud byla pravda to, co říkal, museli se uţ v
zahradě objevit první umrlci.
„Co chceš dělat?" zeptal se.
- 93 -
 „Tohle!" odvětil jsem a chtěl jsem mu ukázat kříţ.
Jenţe jsem se - o okamţik opozdil.
Najednou jsem zaslechl Masona Todda, jak
vykřikl. Mé jméno zařval ve smrtelném strachu.
Rozhodl jsem se ve zlomku vteřiny. Mondrian
musí počkat. Zachránit lidský ţivot mělo přednost.
Proto jsem se otočil čelem vzad a ještě během toho
pohybu jsem zaregistroval, ţe skřet zmizel. Byl pryč,
jako by se rozplynul.
S kletbou na rtech jsem vyběhl. Pokud mne mé
smysly nešálily, ozval se výkřik ze zadní části domu.
Protoţe dveře se zabouchly, nemohl jsem si zkrátit
cestu, musel jsem budovu obejít.
Neustále jsem slyšel Toddovy výkřiky. Tentokrát
řval, ale jméno nevykřikl. Utíkal jsem tmou,
přeskakoval jsem přes malé keře a pásy plevele a
konečně jsem se dostal do blízkosti otevřeného okna.
Nebylo vidět nic jiného neţ jeho!
Nebyl tu ani ghoul, ani oţivlá mrtvola nebo
strašidlo, ale Todd vězel po pás v zemi, máchal
kolem sebe paţemi a z plna hrdla křičel. Nepřestal
ani poté, co jsem se objevil vedle něj, shýbl jsem se a
chytil ho za ruce. Pevně jsem ho vzal pod paţemi. V
panice se Toddovi nedařilo pomoci mi.
Přesto jsem ho vytáhl a kdyţ vyklouzl z hlíny,
dopadl jsem na záda, kde jsem zůstal vyčerpaně
leţet. Hučení v uších, které doprovázelo úpění
Masona Todda, ne a ne ustát. Měl jsem vytřeštěné
oči. Díval jsem se na oblohu nad sebou a současně
jsem ucítil zápach, který se nad tímhle kouskem
země vznášel jako dusivý oblak
- 94 -
 Celou noc jsem tady nemohl zůstat leţet. Po
chvíli jsem se posadil.
Také Todd seděl. Byli jsme přesně proti sobě a
Todd měl nataţené nohy.
Nedalo se zabránit tomu, abych se na jeho nohy
nepodíval. A tu mi připadalo, jako bych dostal palicí
do hlavy.
Todd neměl na nohou boty. Chodidla mu
krvácela nesčetnými ranami. Jako by se mu do nich
zaryly spousty zubů. Přesně tak jeho chodidla
vypadala.
„Boţe můj, co je tohle?" Teď jsem uţ chápal,
proč tolik křičel.
Todd mi chtěl odpovědět, ale nebyl toho
schopen. Chytil jsem ho a postavil. Chodit však
nemohl, a tak jsem si ho přehodil přes ramena.
V obývacím pokoji jsem ho uloţil na pohovku,
odběhl jsem do koupelny, kde jsem našel krabičku s
obvazy, v níţ byl kromě gázy i desinfekční
prostředek.
„To bylo peklo, Sinclaire!" sípal Todd s tváří
zkroucenou bolestí „To si nedokáţete představit."
„Věřím vám."
„Co chcete dělat?"
„Ováţu vám nohy."
„A potom?"
„Musíte co nejrychleji odtud. Tenhle dům není pro
vás."
„Já tomu všemu vůbec nerozumím."
„Fajn, jestli chcete, řekněte mi všechno."
Zatímco jsem ho obvazoval, Todd povídal. Tu a
- 95 -
tam jeho řeč přerušilo tiché zaúpění. Dozvěděl jsem
se o jeho neuvěřitelném záţitku. Todda vlastně
zachránilo to, ţe na mě zavolal, a také reakce skřeta
Mondriana. Zmizel nejen on - rozplynuli se i umrlci.
„Vy tomu všemu rozumíte, Sinclaire?"
„Zatím ještě ne."
„A co jste proţil vy?"
Neviděl jsem důvod, proč neříci pravdu a on jí
téměř nemohl uvěřit. „To přece není moţné!" zasípal
„Ne, tomu nevěřím."
„Ale ano, můj milý. Postavil jste si prostě dům na
nesprávném místě."
„Jak jsem to mohl tušit?"
„To jste nemohl. Však vám to také nevyčítám.
Vím teď ale, kdo tady vládne a kdo otevřel cestu
čaroději Mondrianovi."
„Přece my dva!" Napřímil se a podařilo se mu
pak sedět na pohovce s nataţenýma nohama.
„To máte pravdu, my dva."
„A teď je po všem?"
Podíval jsem se na něj tak, ţe sklopil hlavu a
přitom se téměř omlouval. „Vţdyť... to byla jen otázka,
pane Sinclaire."
„Řekl bych, ţe teprve teď to pořádně začne.
Skřet Mondrian jen čekal na takovouhle šanci. Dostal
ji a teď zaútočí."
„Co vlastně chce?"
„To vám zatím nemohu říci, ale kaţdopádně to
nebude legrace, to mi věřte."
„A ti umrlci?"
Pokrčil jsem rameny. „Ti zmizeli stejně jako
- 96 -
Mondrian. Řekl bych, ţe se nacházíme na území
zasaţeném černou magií. Magický ostrov uprostřed
tohoto světa."
„To ovšem není odpověď na mou otázku."
„Ta ještě přijde. Je docela moţné, ţe se
Mondrianovi podaří zmanipulovat čas. Podaří se mu
spojit v jedno minulost i přítomnost."
Todd vypadal, jako by se chtěl rozesmát. Na to
byla ovšem situace příliš váţná. Proto se zeptal: „A to
je moţné?"
„Ano."
Na chvíli se díval na obvázané nohy. „Je asi
zbytečné ptát se na nějaké logické vysvětlení, ţe?"
„Raději toho necháme. Kdyţ má slovo magie, jde
logika stranou. Tady se pouţívají zákony, které
podléhají pouze magii."
„To je strašné," zašeptal a otřásl se. „Já tomu...
prostě nerozumím."
„To docela chápu."
„Zůstanete tady se mnou?"
„Já ano, ale vy, pane Todde, byste měl opustit
tento pozemek. Kromě toho potřebuji posilu.
Zatelefonuji svému příteli. Kdyţ si pospíší, můţe tady
být za dvě hodiny."
„Z Londýna?"
Kysele jsem se usmál. „Ten má auto jako raketu
a bude moc rád, ţe si bude moci udělat vyjíţďku."
„Kdyţ je to tak, prosím, pane Sinclaire." A pak se
zeptal: „To mám čekat tak dlouho?"
„Ne, já vás odsud odvezu. Musíme počítat s tím,
ţe jsme sledováni. Taková změna času se můţe stát
- 97 -
tak rychle, ţe čas uţ vůbec nebude měřitelný."
Mávl rukou, zatímco já jsem zvedl sluchátko, ale
nepřiloţil jsem si ho k uchu, protoţe se neozýval
signál. Vedení bylo mrtvé - přerušené.
Unaveně jsem sluchátko zavěsil a otočil jsem se.
Mason Todd na mě strnule hleděl. Ve tváři se mu
zračila otázka.
103
Ani ji nepoloţil. Mou odpovědí bylo kývnutí.
„Tak to jsme v pasti, Sinclaire!"
„Ne tak docela. Jenom nemůţeme telefonovat."
Otřásal se smíchem: „A vy to berete jen tak?"
„Jen tak zase ne. Nechci jen propadnout panice.
To nemám ve zvyku."
Todd se odevzdal svému osudu. „Kam mě
odvezete?"
„Do Selsey."
„A pak se sem zase vrátíte?"
„Pokud mě sem pustí." Usmál jsem se „Víte, ten
skřet ve mně vzbudil zvědavost. Jeho a ostatní členy
jeho druţiny tehdy zabili a pohřbili zde na hřbitově
Upřímně řečeno, byla to nespravedlnost."
„Vy jste snad na straně těch příšer?"
„Ne, ne," uklidnil jsem ho. „Jen mám ve zvyku
pátrat po motivech."
„To je docela dobře moţné, ale..."
Další slova Masona Todda zanikla v ohlušujícím
úderu hromu. Blesky jsme nezahlédli, pouze
zahřmění. Oba jsme sebou škubli.
„Nebe běsní!" vydechl Todd. „Zatraceně, co jsme
jen udělali? Uvalil jsem na sebe vinu. Kvůli mně
- 98 -
zemřely dvě dívky a já za to teď budu pykat."
„Nebuďte sentimentální, Todde. Seberte se."
„A jak?" bezradně rozhodil paţemi. „Nemůţu
vstát a odejít."
„Bez obav. To udělám já."
Neţ mohl něco říci, přistoupil jsem k němu. Nebyl
zrovna nejlehčí, to uţ jsem zjistil. Musel jsem
vynaloţit dost síly, abych ho zvedl do náruče.
Spočíval mi v ní jako malé dítě. „Bolí mě nohy,"
zašeptal, „zatraceně, připadá mi, jako by mi je někdo
polil kyselinou. Je to šílené, je to..."
„Vydrţte. Alespoň do Selsey. Je tam snad
nemocnice,ne?"
„Ano."
Prošel jsem s ním domem a namířil jsem k
východu. Venku se chystalo k bouřce. Zatím
nepršelo, ale oslňující blesky křiţovaly hradby
mračen na obloze, jako by chtěly všechno roztrhat.
Do toho se ozývalo hřmění jako dunění tympánů.
Celý udýchaný jsem dorazil k domovním dveřím.
Vedle nich stála úzká dřevěná lavička. Na ni jsem se
posadil a kývl jsem na Todda upocenou hlavou.
„Promiňte, musím si odpočinout."
„Mrzí mně to. Ale s dietou jsem chtěl začít aţ za
pár dní."
Poslouchali jsme hřmění. Pomalu jsem zase
nabíral dech. Na zbytek cesty jsem si chtěl raněného
přehodit přes rameno. Nebylo to jednoduché a kdyţ
jsem ho přehazoval, vykřikl, protoţe poraněnými
chodidly narazil do mých kolen.
V domě to páchlo krví. Ta pořád ještě stékala ze
- 99 -
stěn a stropu.
Pro mne to byl důkaz, ţe magická pomsta teprve
začala.
Druhou rukou jsem otevřel dveře. Musel jsem
vynaloţit dost usilí, protoţe vítr vanul nepříznivým
směrem.
Šlehal mě do obličeje. Vlahý poryv větru
doprovázený duněním hromu. Na chvíli jsem byl
zmaten. Tu postavu jsem téměř neviděl, ale byla tam.
„Jsem tady!" řekl Mondrian.
A tentokrát mi ukázal ruku.
V pravé ruce drţel tyč. Byla dlouhá, lesklá a rudě
světélkovala.
Její špička se dotýkala nikoliv mne, ale Todda. A
ten mi najednou zmizel z ramene!
Stál jsem bezradně a hledal jsem ho. A také
Mondriana. Uţ se neukázali. Magická díra mezi časy
je ve zlomku okamţiku pohltila.
Přede mnou řádily blesky a hromy. Podíval jsem
se do zahrady, nad níţ se při kaţdém blesku vznášel
matně ţlutý opar.
Vítr mnou cloumal, blesk mne oslňoval a já jsem
se cítil naprosto bezmocný. Čaroděj Mondrian mi
dokázal, čeho je schopen. Přesto, ţe bylo dusno,
pocítil jsem najednou chlad.
Přede mnou byl cizí svět, který byl rovněţ pod
cizí kontrolou. Byl to magický ostrov uprostřed
normálního světa. Podivně osvětlená zahrada s
četnými úkryty, stromy a keři, které proměňovalo
blýskání v podivné příšery.
Pomalu jsem se zase vrátil a vztekle jsem
- 100 -
přibouchl domovní dveře.
Jednou se mi podařilo Masona Todda zachránit.
Bylo otázkou, jestli se mi to povede podruhé.
Mondrian ho unesl. Serval mi ho prostě z ramen.
Tato skutečnost mě rozlítila. Doufal jsem, ţe se
co nevidět ukáţe znovu, aby se o totéţ pokusil se
mnou. Přísahal jsem si, ţe jestli se to stane, zatočím
s ním.
Mé smysly byly napjaté, kdyţ jsem se vrátil
zpátky do obývacího pokoje. Opět jsem zaţil, jak
člověk někdy můţe být sám. Obklopen nepřáteli.
Nezbývalo mi nic jiného, neţ se pustit do boje proti té
sebrance.
Hřmění a blýskání neustávalo. Nad mořem zuřila
bouře a obloha tam vypadala, jako by ji někdo
namaloval a pouţil přitom ty nejtmavší barvy.
Vítr proti sobě hnal mračna, nebo v nich vytvářel
velké trhliny, takţe na některých místech vypadaly
jako obří oči, v jejichţ zřítelnicích byla obsaţena
všechna temnota vesmíru.
Po obloze se míhaly světelné výbuchy naţloutlé
a nazelenale barvy. Zatím nepadla ani kapka deště,
ale suché bouřky bývají nejhorší.
Tu a tam vypadaly mraky jako postavy, které
právě vznikly. Příšery, obludy, které bobtnaly a další
blesk či poryv větru je zase ničil.
Bylo to fascinující přírodní divadlo, které by
dokázalo přilákat mnoho obdivovatelů. Ne však
kouzelníka.
Zašel jsem do kuchyně pro něco k pití. Pak jsem
si sedl a připadal jsem si teď jako někdo, kdo sám v
- 101 -
pokoji čeká na příchod milenky.
Magie byla pořád přítomna, to jsem věděl. Moţná
bych ji dovedl zapudit zaktivováním svého kříţe. Ale
to jsem v tuto chvíli ještě nechtěl.
Jen ať dům krvácí dál, jen ať zůstane pod
čarodějovou kontrolou, protoţe to mu umoţní návrat
do současnosti, která byla pro něj budoucností.

Posadil jsem se tak, aby na mne nekapala krev.

Dům vyzařoval hrůzu. Krev nevinných musela ze
země proniknout jeho zdmi, dostat se aţ do stropu a
odtamtud a ze stěn se teď řinula ven.
Přemýšlel jsem o skřetu Mondrianovi Nikdy
předtím jsem o něm neslyšel. Neměl jsem ponětí, kdo
to doopravdy je a odkud bral sílu.
Otevřeným širokým oknem zavál do místnosti
opět vítr, tentokrát doprovázený mohutným hučením,
protoţe nebe konečně otevřelo stavidla.
Najednou začalo lít jako z konve!
Kdyţ jsem vyhlédl ven, viděl jsem jen a jen déšť.
Voda se valila z mraků na suchou zem, z níţ začala
stoupat pára, takţe se vytvářely obláčky oparu, které
se valily i do místnosti.
Bouře se posouvala dál a zanechávala za sebou
déšť. I on slábl, čímţ se mi ulevilo. Připadalo mi to
jako nějaká očista, ale v podstatě se nic nezměnilo.
- 102 -
Dům krvácel dál.
Vyzařovala z něj hrůza, která tkvěla v jeho zdech
a mohl přinést ještě hrůzná překvapení. To jsem
poznal, kdyţ jsem ještě jednou zamířil k telefonu,
abych se pokusil zavolat svému příteli Sukovi do
Londýna.
Na stěně, která leţela naproti velkému
otevřenému oknu, se něco pohnulo.
Nejprve jsem si myslel, ţe je to stín, který po ní
přelétl. Nebylo to ale tak. Zevnitř se totiţ začaly tlačit
ven jisté věci. Neviděl jsem nic konkrétnějšího. Zdivo
najednou začalo pracovat, ale nezaslechl jsem jediný
zvuk. Světlo svítilo, dopadal ho dostatek i tam, kde se
tvar zdi postupně změnil v jistý motiv.
Ukázala se tam hlava, i tvář, to však pouze na
malou chvíli, protoţe hlava se sklonila, takţe uţ jsem
neviděl nic přesnějšího. Přesto se mě zmocnilo
hrozné podezření. Potvrdilo se o několik vteřin
později, kdyţ se hlava zase zvedla a já jsem se díval
rovnou do tváře zkřivené nevýslovnými bolestmi.
Nebylo pochyb - patřila Masonu Toddovi.
Neudělal jsem nic, ale v následujících vteřinách
jsem zaţil příšerné divadlo. A opět jsem si uvědomil,
jak krutý je čaroděj.
Mason Todd byl uvězněn ve zdi. Vlastní silou se
nepohyboval - o to se starali jiní, kteří pevně svírali
jeho tělo, natáčeli ho, posouvali a hlavou napřed ho
vystrčili ven z toho vězení.
Nemohl jsem pro něj nic udělat. Viděl jsem pouze
trýzeň, která se zračila v jeho tváři.
Krvavý dům ho doslova vyplivl. Prudké škubnutí
- 103 -
a bylo po všem. Hlavou napřed a skrčený vypadl
Mason Todd ze zdi.
Ani nestačil natáhnout paţe před sebe. Já jsem
také nepospíchal, abych ho zachytil, protoţe jsem
předpokládal, ţe bude změněný. Kdyţ dopadl, ozvalo
se drsné zadunění, pak se tělo převalilo na bok a
zůstalo leţet.
Todd se nehýbal.
Soustředil jsem se na východ ve zdi, ale nebylo
vidět nic. Díra se zacelila, jako by nikdy předtím
neexistovala. Todd si přitáhl nohy k tělu a ještě víc se
předklonil. Rukama přitom škrábal po podlaze.
Nic víc se zatím nestalo. Todd leţel, jako by si
chtěl odpočinout.
Opatrně jsem se k němu přiblíţil. I nadále jsem
zachovával nedůvěru. Čaroděj ho určitě neposlal zpět
na tento svět bezdůvodně.
Zastavil jsem se vedle Todda.
Nehýbal se, nebral mě na vědomí a i nadále ke
mně byl otočen zády. Kdyţ byl ve zdi, viděl jsem
trýzeň na jeho tváři. A projevy trýzně znamenaly, ţe
je ţiv - tedy alespoň v běţném lidském smyslu.
Protoţe jsem ho nechtěl vyděsit. Zastrčil jsem si
berettu do pouzdra a sehnul jsem se. Rukou jsem ho
chytil za rameno a přitáhl k sobě, takţe se z boku
převalil na záda a zůstal leţet.
V jeho tváři se nic nezměnilo. Moţná mu více
zesinala a zašedla pokoţka, ale jinak jsem nezjistil
ţádnou změnu. Oči měl zpola zavřené. Pak se
pohnuly rty, ale nevyšel z nich ani náznak dechu.
To mi stačilo. Uskočil jsem nazpět - a zakopl
- 104 -
jsem, protoţe najednou mi ruka sevřela kotník a
pevně ho drţela. Mason Todd počkal na vhodnou
příleţitost a skutečně mě dostal. Týlem jsem narazil
do opěradla křesla, které bylo naštěstí dobře
čalouněno. Přece jen to ale odvedlo mou pozornost a
Todd měl moţnost zaútočit na mne.
Opřel se rukama, otevřel ústa a vypadal, jako by
se mi chtěl svými mohutnými zuby zakousnout do
lýtka a kus mi z něj vytrhnout. Kopl jsem ho rychleji,
neţ stačil kousnout. Dostal jsem do čela jeho hnátem.
Todd se převrátil dozadu, natáhl nohy a chtěl se
postavit.
Nechal jsem ho pouze pokleknout. To uţ jsem
vytáhl berettu.
Ne, tohle uţ nebyl člověk. Ta postava se v
důsledku čarodějovy magie proměnila v oţivlého
umrlce. Byl prostě dokonalý.
Kdyţ na mě chtěl zaútočit, stiskl jsem spoušť.
Bylo mi to strašně líto, ale neměl jsem jinou šanci.
Kulka ho zasáhla naplno.
Umrlec upadl dozadu a nehýbal se. Posmrtná
existence skončila. Přede mnou teď leţel skutečně
mrtvý člověk.
Podíval jsem se na místo, kudy vystoupil ze zdi.
Byly tam jen krvavé čmouhy, nic víc.
Teď jsem stál proti nebezpečnému a bohuţel
zároveň neviditelnému protivníkovi sám. Moţná to
byla i výhoda, protoţe Todd by mi nebyl příliš ku
pomoci.
Přestalo pršet. Z horké země stoupala pára. Bylo
tu jako v prádelně.
- 105 -
 Velký dům byl prázdný. Poprvé jsem ho důkladně
prohledal, nikde jsem nenašel stopy a zvaţoval jsem,
jestli přece jen nemám jít do zahrady. Musela přece
existovat moţnost, jak přilákat Mondriana. Kdyţ jsem
stál zase v obývacím pokoji, zabýval jsem se
myšlenkou, jak zvrátit magii. Kdyţ zaktivizuji kříţ,
vytvořím širší silové pole, které bude působit proti oné
cizí síle. Kříţ byl velmi silný. Předpokládal jsem, ţe
nad onou silou zvítězí.
„Blahopřeji, člověče, podařilo se ti to!" Ten hlas
zazněl místností jako tajemné šeptání. Ačkoliv jsem
nikoho neviděl, věděl jsem, ţe hovoří čaroděj.
„Vítej, Mondriane. Dobře jsi sledoval."
„To jsem opravdu sledoval."
„A co chceš dělat teď?"
„Já? Teď jsi na řadě ty. Dovedu si představit, ţe
máš jistá přání."
„Přesně tak."
„Takţe co chceš?"
„Je to docela jednoduché. Chci tam, odkud přišel
Mason Todd. Chci poznat všechno, zejména minulost
tohoto domu. Nebo snad ţádám příliš?"
„Ne, vlastně ne."
„Takţe ti můţu poděkovat."
Mondrian se bez humoru zasmál odkudsi z
neviditelného prostoru. „Nevím, jestli mi budeš
děkovat, aţ se dovíš, jakou minulost má ten hřbitov."
„Historie mě vţdycky zajímala."
„Řekl jsem ti ji."
„To mi nestačí."
„Mně ale ano. Buď si jist, ţe jsem se zase
- 106 -
zmocnil vlády nad tímto domem, a tak to zůstane na
věky. Můţeš ho dát zbourat, můţeš ho nechat
vyhořet, magii nezničíš. Zůstane zde, protoţe tady
byla vţdycky. Zmocnili jsme se majitele tohoto
krvavého domu. Ankoua jsi zničil, za to bych ti měl
vyslovit dík. Jsme nyní svobodní a svobodu také
dokáţeme vychutnat."
Znělo to podezřele definitivně, a mám-li být
upřímný, vůbec se mi to nelíbilo. Nebylo to podle
mého gusta.
Několikrát za sebou jsem vykřikl čarodějovo
jméno, nedostal jsem však odpověď.
Zase se někam stáhl. Kam? Do svého světa, do
jiné sféry?
Místo beretty jsem si vzal kříţ. Pohrouţen do
myšlenek jsem si ho prohlíţel, jak mi spočíval na
dlani. Po jeho obrysech klouzal světlý třpyt. Bylo to
znamení, ţe se ke slovu hlásí jiná magie.
Co se stane, kdyţ pronesu formuli?
Roztrhne se tím čas vedví, nebo se otevře i pro
mne, abych mohl zůstat Mondrianovi na stopě? Bylo
velmi důleţité, vydat se za ním do minulosti. Jen tam
jsem se mu mohl postavit v boji a porazit ho jeho
vlastními zbraněmi.
Postavil jsem se do středu místnosti. Kříţ mi
klidně spočíval v dlani.
Velmi pozorně jsem se na něj zadíval, soustředil
jsem se, zhluboka jsem se nadechl a pronesl jsem
formuli, která měla všechno změnit.
„Terra pestem teneto - saluc hic maneto!"
Důleţitá slova, magická věta, která zaúčinkovala.
- 107 -
 Cosi mě strhlo kamsi pryč.
Zpočátku do tmy, pak do světla - a pak? Téměř
jsem tomu nemohl uvěřit, ale byl jsem tam.
Ocitl jsem se na hřbitově!
Byl hrůzostrašný. Temný a tajemný. Hřbitov,
který leţel na místě, jeţ jsem neznal. Přesto jsem
cítil, ţe jsem se ocitl v jiné době. Nebylo jednoduché
to vysvětlit, ale ten pocit prostě vycházel z mých
útrob. Moţná to bylo vzduchem, který měl jinou chuť,
byl čistější neţ v normální přítomnosti.
Po domě tady nebylo ani památky. Nebyla to ani
rovná plocha, jen porostlá travou. Nade mnou se
skláněly koruny stromů. Stály jako ochránci nad
starými hroby, které byly roztroušeny všude kolem,
ale nebyly opatřeny kříţi.
Procházel jsem hřbitovem. Měkká půda tlumila
mé kroky. Cesty tady nebyly, pouze ušlapaná pěšina.
Noc byla velmi temná, ale i teplá. Nade mnou se
kupily mraky. Kříţ jsem pořád ještě pevně svíral a
měl jsem radost z jeho matného, hedvábného lesku.
Celý případ jsem si ještě jednou nechal projít
hlavou a v duchu jsem se zarazil, kdyţ jsem si
vzpomněl na Ankoua, stráţce hřbitova. Ve své době
jsem ho zabil, v této době ještě ţije. Kdybych ho
potkal, nebudu ho moci zneškodnit.
Neuvěřitelné...
Na okraji hřbitova jsem zahlédl starý prkenný plot
Za ním uţ rostla divoká tráva.
V myšlenkách jsem se automaticky vrátil do své
doby. Samozřejmě jsem myslel na čaroděje
Mondriana. On a jeho přátelé našli na tomto hřbitově
- 108 -
poslední odpočinek. Bylo otázkou, zda uţ jejich těla
byla pod náhrobními kameny, nebo zda je smrt teprve
čeká.
Noc byla velmi klidná. Ševelily pouze listy nade
mnou, kdyţ je načechral vítr. Pak jsem zaslechl jejich
tichý šum, jako by mi chtěly sdělit nějaké poselství.
Našel jsem si dobré místo a otočil jsem se.
Plot jsem teď měl za zády.
Přejel jsem pohledem po náhrobcích. Vypadaly
všechny velice uboze. Jména do nich vytesala čísi
neumělá ruka, a to stejným písmem. Zde v obci byl
zřejmě jediný člověk, který uměl psát.
Samozřejmě mne zajímala i vesnice. Muselo to
být Selsey, které jsem znal i ze své doby. Jistě bylo v
této epoše pouhou rybářskou osadou, která se
skládala z několika chatrčí.
Bylo slyšet šumění moře. Jeho čerstvá vůně mi
dělala dobře. Nebylo tu dusno, ale nebyl tu ani
zápach mrtvol, který by nasvědčoval přítomnosti
ghoula.
Jestli byl opravdu Ankouem, který bere svou
úlohu poctivě, měl bych se s ním setkat a on by mě
měl vyhnat, protoţe jsem tím, kdo ruší klid mrtvých.
Přišel jsem na hřbitov jako cizinec a neměl jsem tady
co pohledávat. Ankoua to přece musí vyprovokovat.
Neobjevil jsem ho, jako by se právě přede mnou
schoval, aby nebyl nápadný.
Noc byla aţ dosud tichá. To se však změnilo.
Ozvaly se hlasy. Nezněly nijak pochmurně nebo
provokativně, ne, tihle lidé byli zřejmě docela veselí a
něco slavili. Pokud mě smysly neklamaly, blíţili se do
- 109 -
Selsey.
Vzpomněl jsem si na čarodějova slova. On i jeho
lidé cestovali, aby přinášeli radost. Přiváděli je magií
a kouzly v úţas, to jsem si v ţádném případě nechtěl
nechat ujít. Výlety do minulosti pro mne nebyly ničím
novým. Uţ několikrát jsem podnikl cesty časem a byl
jsem konfrontováni s osobami, které se narodily
přede mnou.
To se zde nestane. Nevěřil jsem prostě, ţe bych
se mohl setkat s Hectorem z Valois.
Mondrian mě zajímal mnohem víc. Vydával se za
čaroděje. Osoby jako on proţívaly ve své době
veškeré pocty a váţnosti. Zvlášť ve středověku, ale i
v pozdějších staletích, kdy se vládci a velmoţové
pokoušeli všemi prostředky najít kámen mudrců,
umělé zlato. Bylo mnoho kouzelníků a šarlatánů, kteří
se tím zabývali ale zlato nebylo vyrobeno nikdy. Zato
jistý muţ jménem Bottger vynalezl porcelán.
Velmi záhy jsem spatřil malou vísku, a zahlédl
jsem i moře jako vlnící se temný koberec, ve kterém
se vytvořily světlé pruhy. Byly to zpěněné vrcholky
dlouhých příbojových vln.
Víska leţela blíţ. Lidé uţ byli na nohou. Na
několika místech plápolal oheň. Doléhal ke mně zvuk
hlasů a hudebních nástrojů. Podle mého odhadu
jsem dorazil do vísky asi o čtvrt hodiny později.
Zastavil jsem se u prvních domků. Nebyly to
stavby, spíš chatrče s úzkými, nízkými vchody. Jestli
byly obydlené nebo slouţily jako stáje, to jsem
nevěděl, ale poblíţ jedné z nich jsem zahlédl letmé
pohyby.
- 110 -
 Nocí se tam míhaly postavy. Pokoušely se
natropit co nejméně hluku a kromě blyštění jejich
zbraní nebylo vidět mnoho.
Předpokládal jsem, ţe je to skupinka vojáků nebo
ţoldnéřů a opět jsem si vzpomněl, co mi řekl
Mondrian. Jedné noci je zajali a pohřbili. Byli snad
tihle vojáci jejich vrahy?
Jednoho zvyku se nikdy nezbavím. Je to
zvědavost. Kdyby se mi podařilo připlíţit se blíţ, mohl
bych se dozvědět, jak se věci mají.
Přikrčil jsem se a vyuţíval jsem přirozených
úkrytů. Příkopů podél cesty nebo křoví.
Přitiskl jsem se těsně ke stěně jedné z chatrčí a
chvilku jsem čekal.
Zatím se nedělo nic. Nikdo neřekl ani slovo. Chtěl
jsem to uţ vzdát, kdyţ tu jsem zaslechl vrznutí dveří.
Tak blízko mne, ţe jsem sebou škubl a doufal jsem,
ţe mě nikdo nezahlédl.
Z chatrče vyšel voják. Nebyl to malý člověk. Na
hrudi měl koţené brnění, ale přilbu na hlavě neměl.
Vypadal sinalý ve tváři.
Zavřel dveře. Podíval se směrem ke mně, ale
zdálo se, ţe si mě nevšiml.
Pak se otočil, a najednou uskočil. Přece jen mě
tedy zahlédl. Suverénním pohybem vytáhl šavli a
proměnil se v zuřivce, který se na mne vrhl, jako by
mě chtěl přibodnout ke zdi.
Byl jsem rychlejší. Čepel zbraně zasvištěla těsně
kolem mého pasu a zabodla se do dřeva. Bylo na tom
místě tenké. Meč jím projel, uvízl v něm a voják ho
marně tahal ven.
- 111 -
 Kdyţ ucítil na hrdle dýku, jeho pohyby rázem
ztuhly. Stál jsem nad ním. Neviděl mne, jen slyšel můj
hlas a stejně tak i výhrůţku, která z něj zaznívala.
„Jestli chceš zemřít, stačí jediný nesprávný
pohyb!"
Naznačil něco jako přikývnutí. Takţe mě
pochopil, i kdyţ byl ve velkém šoku.
„Co chcete udělat? Kdo vás poslal?"
„Vévoda z Windsoru."
„A proč?"
„Máme zabít ty kejklíře. Ano, zničíme je. To
musíme udělat."
„Proč?"
„Všichni vévodu okradli a tím i krále. Slibovali jim
zlato, ale jsou ve spolku s rohatým. Jsou to ďáblové."
„Odkud to víš?"
„Říkal to biskup."
„Kdyţ je to takhle... Co máte v plánu? Jak to
chcete provést?"
Doposud mi ochotně odpovídal, ale teď se
zarazil.
„Neprozradím nic. Jsme královi vojáci. Přísahali
jsme..."
„Aţ ti podříznu krk, bude ti tvá přísaha k ničemu,
hochu."
Sípavě oddychoval, a zřejmě teď úkosem zahlédl
čepel dýky.
„Kdo...kdo jste?"
„Host."
„Králův?"
„Moţná."
- 112 -
 „Ne, mluvíte jinak. Nepatříte ke králi. Vy... vy
patříte k tam těm."
„K nikomu, příteli, opravdu k nikomu. Jen bych se
rád podíval, jaké kousky umí ten čaroděj. Počítám, ţe
je dnes bude určitě předvádět."
„Ano, to bude."
„A co všechno dovede?"
„No... polyká oheň, a nechává zmizet lidi. Uţ
jsem to viděl."
„Ještě něco?"
„Někdo mi říkal, ţe krade děti z kolébek a poţírá
je."
„A ty tomu věříš?"
„Kdyţ je někdo ďábel, dělá takovéhle věci.
Temné mocnosti jsou silné..."
„Ano, to vím."
Voják prudce oddychoval. Páchl hlínou a potem.
„Co se mnou chceš udělat?"
Uţ jsem měl nápad. Nedaleko odtud bylo
hnojiště. To je docela jednoduché, příteli. Můţeš se
otočit."
„Coţe?"
„Otoč se, ale ani muk, jinak ti vrazím dýku do
zad!"
Otočil se. Nevím, jestli chtěl zakřičet nebo ne,
protoţe před tváří se mu najednou mihla moje ruka a
zasáhla ho ze strany do krku. To vojáka dorazilo.
Jeho tvář dostala nepřítomný výraz a chlap se svalil
na zem. Chytil jsem ho a odvlekl k hnojišti.
Za chvíli smrděl stejně jako hnůj. Já jsem se však
rychle stáhl, protoţe jsem předpokládal, ţe ti muţi
- 113 -
rozestavili hlídky.
Jeho informace byly velmi zajímavé. Ten
Mondrian musel být nesmírně ukrutný. Věděl jsem o
zlodějích dětí, o oněch starých legendách, o kradení
dětí z kolébek a o jejich zasvěcování ďáblu. I
takovéto příšernosti s sebou bohuţel přinášel
středověk. Při pomyšlení na to jsem dostal vztek. Pro
tyhle zločince nebyl skutečně ţádný trest dost
vysoký.
Existovala dokonce cesta vedoucí rovnou do vsi.
Její povrch byl zbrázděn otisky četných kol a kopyt.
Tato cesta mne však nezajímala. Já jsem se chtěl vsi
vyhnout obloukem a připlíţit se z druhé strany.
Orientoval jsem se podle ohňů. Od nich sem také
doléhaly hlasy a samozřejmě i hudba, protoţe hudci
hráli bez přestání.
Všichni obyvatelé byli na nohou. Náves přitom
slouţila jako pódium i hlediště zároveň. Byly na ní
rozestaveny jednoduché dřevěné lavice. Plameny
přitom mihotavě ozařovaly tváře diváků sedících na
lavicích. Všichni hleděli upřeně na pódium, kde se
odvíjel program kejklířů a artistů.
Za nimi rovněţ hořely louče. Byly umístěny v
nádobách. Vítr si pohrával s plameny, ohýbal je,
foukal je do stran, krouţil jimi, takţe i postavy umělců
dostávaly mihotavý závoj.
Přiblíţil jsem se k tomu místu a pak jsem splynul
s davem. Netlačil jsem se do středu návsi, ale ani
jsem se uţ neskrýval. Opřel jsem se o veliký sud s
vodou. U konírny neklidně podupávali a odfrkávali
koně, protoţe jim zřejmě vadil nezvyklý hluk.
- 114 -
Muzikanti seděli stranou. Podmalovávali přestávky
mezi vystoupeními a kdyţ jsem se postavil u sudu,
poprvé za celou dobu na chvíli odloţili nástroje.
Artisté se stáhli kamsi do úzadí. Stáli v přítmí a
radili se.
Program přece musel být dávno jasný. Byl jsem
zvědav, co skutečně zamýšlejí.
Nejvíce jsem spoléhal na Mondriana, principála
celé skupiny. Tím, ţe světlo se neustále míhalo, si
mé oči nezvykly na přítmí. Příliš mnoho věcí odvádělo
mou pozornost a i v řadách diváků zavládl neklid.
A pak přece jen přišel.
Vystoupil Mondrian. V ničem přitom nezaostával
za hvězdami z naší doby. I on věděl, jakou má cenu a
vystavoval se na odiv. Jeho příchod doprovázelo
víření bubínků.
Vystoupil ze tmy, ale nikdo nezatleskal. Diváci se
ani nehnuli. Působili na mne dojmem, jako by se toho
člověka báli. Někteří se dokonce přikrčili a mnohé
ţeny k sobě těsněji přivinuly své děti.
Mondrian se zastavil tam, kde se stýkala záře
obou ohňů. Uprostřed podstavce, který slouţil jako
pódium. Lidé z jeho skupinky se drţeli vzadu.
S velkým zájmem jsem je pozoroval. Uvědomil
jsem si paralelu ze současnosti a vzpomněl jsem si
na lidi, o kterých mluvil Mason Todd. Byli to opravdu
titíţ?
Zde ţili. V mé době byli uţ pouze shnilými
mrtvolami, které vlastně uţ měly být dávno rozpadlé v
prach, protoţe nikdo nezůstane v hrobě po celá
staletí.
- 115 -
 Bez Mondriana jsem napočítal asi pět nebo šest
osob. Mezi nimi i dvě ţeny. O těch mi Mason Todd
neříkal. Pravděpodobně je jako umrlce nerozeznal.
Mondrian zamířil k přednímu okraji pódia. Uţ
navenek bylo poznat, ţe je to principál společnosti,
protoţe jeho špičatý klobouk všechny převyšoval. Tu
tvář jsem poznal. I teď vypadala, jako by byla sloţena
z několika částí, jejichţ proporce spolu neladily.
Příliš tučné skráně, mohutný nos, oči, které
vypadaly, jako by chtěly kaţdou chvíli vyletět z jamek,
dlouhé pavoučí prsty, široká ústa téměř bez rtů, která
byla staţena jako tenounký prouţek a která dodávala
celému obličeji cosi klaunovského.
Mondrian nebyl příliš urostlý, ale vypadal vyšší,
protoţe ho obklopovala aura, jeţ naprosto
fascinovala většinu diváků.
Ti v prvních řadách ji cítili obzvlášť intenzívně.
Vypadali, jako by chtěli vstát a odejít.
Toho si všiml i Mondrian. Ještě více stáhl obličej,
kdyţ se uchechtl a zeptal se: „Chcete jít pryč? Máte
snad ze mne strach?"
Odpověď samozřejmě nedostal. Opět se zasmál.
„Ano, máte strach, vidím to na vás. Však také musíte
mít strach, protoţe já nejsem jen tak někdo. Jsem
mistr, vládnu nad přírodou. Umím si s ní hrát, dokáţu
měnit její zákony protoţe já dokáţu vidět aţ za
podstatu věcí, jestli mi rozumíte."
Nerozuměli, coţ dotvrzovali tím, ţe vrtěli hlavami.
Mondrian se chechtal. „To je ale škoda. Takţe to
asi chcete důkaz, ne?" Nečekal na odpověď a hned si
sám přikývl. „Ano, můţete ho mít. Jsem ochoten vám
- 116 -
tento důkaz podat. Pojďte sem, vy tam od ohně!"
Vzadu se pohnuli dva muţi. Měli na sobě
barevné šaty s fábory, zeširoka se usmívali a čekali,
aţ je jejich principál postaví na místa. Pak si stoupl
mezi ně, rozpřáhl paţe a dotkl se kaţdého z nich,
A v zápětí se to stalo.

První diváci vykřikli, kdyţ najednou ze špiček

Mondrianových prstů vyšlehly plaménky, rychle se
rozšířily dál a opsaly obrysy postav obou pomocníků.
Zahalil je oheň. Ti dva by měli vlastně uhořet, ale
stáli dál a jen se smáli.
Mezi nimi Mondrian s rozpaţenýma rukama. Po
tváři se mu míhaly stíny a světlé skvrny.
Jeho oči vypadaly jako koule.
Pak plameny pohasly. Ne, spíše se k němu zase
vrátily a směřovaly k jeho otevřeným ústům, v nichţ
zmizely.
Mondrian prostě plameny pohltil.
Nikdo z diváků netleskal, nikdo nevyskočil, aby
jinak projevil nadšení, coţ Mondriana udivilo, protoţe
se vyzývavě zeptal: „Vám se to nelíbilo?"
Samozřejmě ani teď nedostal odpověď. Všichni
diváci byli ještě příliš pod dojmem toho, co zaţili.
Mondrian se nesmírně bavil. Poslal své dva
pomocníky zase pryč. Stále ještě s úsměvem na
rtech k sobě kývnutím přivolal jakousi ţenu. Byla
malá, a jak jsem si všiml, měla tmavou pleť. Zřejmě
pocházela odněkud z jihu. Vlasy měla rozpuštěné. Na
týle jí vytvářely hustý závoj. Setřásla ze sebe plášť a
najednou tu stála - docela nahá! S tím nikdo nepočítal
- 117 -
a překvapilo to i mne. V tehdejší době muselo něco
takového vypadat jako troufalá provokace, k tomu
ještě před očima ţen a dětí!
Matky také hned zareagovaly a zakryly svým
ratolestem oči, zatímco muţi zůstali sedět, ale
znervózněli, vrtěli se a nemohli od nahého těla
odtrhnout oči.
Ţena nebyla vysoká, ale měla dobré proporce.
Pruţné boky, plná prsa a tmavý trojúhelník chloupků
ohanbí se v přítmí téměř ztrácel.
Mondrian jí poloţil ruku na rameno. „Není
krásná?" zvolal na lidi. „Není jedinečná? Podívejte se
na ni. Dobře si ji prohlédněte. Je skutečně výjimečná.
Podle mne je to skutečný skvost. Dal jsem jí dokonce
jméno. Říkám jí Elvíra - pokušení."
V tom měl pravdu.
Elvíra během jeho slov nehybně stála. Její úsměv
začínal působit stereotypně. Oči měla do široka
otevřené a v panenkách jí tancoval odraz ohně.
Mondrian se bavil mlčením obecenstva. Pak
diváky oslovil přímo: „Obracím se na vás, muţi. Kdo z
vás chce přijít na pódium a dát se svést Elvírou? Kdo,
ptám se vás?"
Nedostal odpověď.
Stál jsem na výhodném místě, takţe jsem si
všiml několika kradmých posunků manţelek, které
drţely své muţe. Některé zřejmě svým manţelům
nedůvěřovaly
Čaroděj se bavil. Přistoupil aţ k okraji pódia, kde
se předklonil a díval se tak, ţe kaţdý mohl mít dojem,
ţe hledí rovnou na něj.
- 118 -
 „Pročpak nechcete? Jste snad příliš zbabělí,
protoţe jsou tady vaše ţeny a děti? Copak vás
opustila odvaha?" Mondrian zavrtěl hlavou. „To
nechápu. Jindy přece nejste takoví, kdyţ jdete do
lázní za děvkami a oddáváte se tam radovánkám. To,
co děláte, se mi nezdá dobré." Opět se napřímil. „No,
myslel jsem si to. Ano, počítal jsem s tím. A proto
vám Elvíra ukáţe něco i bez toho, abyste museli na
pódium."
Zůstal jsem sice tam, kde jsem stál, ale ohlédl
jsem se, protoţe jsem si vzpomněl na vojáky a
ţoldnéře. Předpokládal jsem, ţe zasáhnou. Dosud se
však neukázali.
Moţná chtěli počkat aţ na vrchol představení.
Sledoval jsem tedy kouzlení čaroděje Mondriana,
který se postavil těsně před Elvíru a díval se na ni.
Dlouhými prsty rukou jí přejíţděl po pokoţce a
dotýkal se skutečně všeho, coţ mu připravovalo další
rozkoš.
Matky dětem zakrývaly oči a odkryly jim je aţ
poté, co Mondrian ustoupil, předklonil se a opět se
obrátil k divákům.
„Elvíra je pokušení, velectěné panstvo. A tak se
ptám, kdo byl ještě pokušením? Prosím, odpovězte
mi..."
Lidé uvaţovali. Kdosi chytrý z davu zvolal: „Had!"
„Ano," téměř zajásal Mondrian. „Byl to had. To on
byl pokušením. Je jeho symbolem. Had, jablko,
krásná ţena. Kaţdý muţ ji chce, ale nemůţe ji dostat.
Já, velký Mondrian, vám dokáţu, ţe neexistuje rozdíl
mezi hadem a ţenou. Ţe obě patří k sobě, ţe jsou
- 119 -
dvě v jednom."
Sotva dohovořil, otevřela Elvíra ústa dokořán.
Tanečním pohybem přiskočil Mondrian před ni a
zvedl pravou paţi. Měl dlouhé tenké prsty, takţe mohl
ţeně sáhnout do úst. Vypadalo to, jako by chtěl
uchopit její jazyk.
To také udělal.
Velmi pomalu vytáhl jazyk z úst a ještě ho trochu
pootočil.
Přitom se smál, podíval se na publikum a táhl
dál...
Byl to vůbec jazyk, co táhl z úst?
Ne, uţ to nevypadalo jako jazyk. Škubalo se to,
bylo to šupinaté. To, co svíral v prstech, nebylo nic
jiného neţ had.
Ţena, jablko, had.
Před chvílí je uvedl do spojitosti. Tehdy hovořil
jako teoretik a tentokrát dokázal, ţe je to moţné i v
praxi.
Zatímco nahá Elvíra se zakláněla dozadu a
vyvíjela protitlak, Mondrian táhl dál. Dokud hada
docela nevytrhl z úst. Posledním škubnutím přejel
konec jeho těla po Elvířiných rtech. Elvíra se poněkud
zapotácela a ustoupila dozadu.
Modrian se usmíval a kýval svou kořistí.
Zakrouţil pak hadem jako lasem. Diváci měli strach.
Mnozí z nich přikrčili hlavy a Mondrian po chvíli
skutečně svíjejícího se hada mrštil od sebe. Přes
hlavy a záda diváků. Had prolétl vzduchem a dopadl
do bláta. Přesně na tom místě najednou vyšlehl oheň.
Plameny šlehaly do výše, syčely a sršely a pak
- 120 -
najednou pohasly.
Byl konec.
Nikdo se nehýbal. Lidé byli natolik vyděšení, ţe
vypadali jako zkamenělí. Seděli, dívali se dopředu na
Mondriana, který se pohyboval tanečním krokem po
pódiu a hodil Elvíře plášť. Zahalila se do něj.
„Říkal jsem vám to. Ţena je had. Oba patří k
sobě!"
Najednou někdo vyskočil. Byl to starší muţ s
bradkou. Zvedl ruku a zaťal ji v pěst. S tímto
výhruţným gestem se obrátil na Mondriana.
Jeho hlas zněl směrem k pódiu jako trubka.
„To bylo rouhání k Bohu!" vykřikl. „Za to se budeš
škvařit v pekle, proklatče. Bůh si nedá fušovat do
řemesla."
Mondrian ta slova zaslechl. Náramně ho
pobavila. Pohyboval se po prkenném pódiu jako
královský šašek, který chce dát k lepšímu všechnu
svou ironii, jízlivost a cynismus. Poťouchlé úkony se
střídaly s odpornými grimasami. Dokonce na ně
vyplázl jazyk. Ten vypadal jako černý zuhelnatělý
pahýl.
„Já a škvařit se v pekle? Ty blázne!"
„Ano, ty!"
„Uvěřil bys, ţe se na to dokonce těším? Ano, uţ
se těším na peklo."
„Je to ďábel!" Ţena, která vykřikla tuto větu,
vyskočila a pokřiţovala se. „To nemůţe být člověk. Je
to převlečený rohatý!"
„Chachacha!" řehtal se dutě Mondrian a zvedl
svůj plášť. „Jsem skutečně ďábel, rohatý? Podívejte
- 121 -
se, vţdyť nemám kopyto. Rostou mi snad na čele
rohy? Ne, nic z toho nemám!"
Ţena se nedala ošálit. „Ďábel v přestrojení! Je to
ďábel v převleku."
Mondrian se přestal smát." Ani to nejsem, i kdyţ
musím přiznat, ţe je mi ďábel velice sympatický. Je
mocný, jak víte. Dal mi sílu, protoţe neobyčejné lidi,
jako jsem já, má rád. Jsem kouzelník, mág. Vytahuju
lidem z úst hady. Nechceš jít také, ţeno? Nechceš jít
sem na pódium, abych i tobě vytrhl hada z úst?"
„Ne, nepůjdu. Ale tobě, proklatče, vytáhnou jazyk
rozţhavenými kleštěmi. Boţí trest tě jistě stihne."
Mondrian zamával oběma rukama. „Kdo je to? Já
jsem tady mistr."
„Však uţ brzy..."
„Tak pojď sem, ţeno! Pojď, moţná se ti ďábel
zalíbí. Čarodějnice má rád, to vám snad říkat
nemusím. Nechceš se stát čarodějnicí a obcovat s
ďáblem? Měl by radost, kdyby ses mu ukázala nahá."
Teď ovšem Mondrian přestřelil. Musel si toho
všimnout, protoţe nálada se rázem obrátila proti
němu.
„Dobrá," řekl a začal opisovat rukama kruhy, jako
by chtěl diváky zhypnotizovat. „Zapomeňte na to.
Přejdeme k věcem, které jsem pro vás přichystal jako
vyvrcholení. Bude to něco nevídaného, to vám
slibuji."
„Ne!" Muţ s vousy se opět postavil. „Nic uţ
neuděláš! Tato ţena měla pravdu. Nejsi lepší neţ
ďábel. Jsi stejně hnusný."
Mondrian měl radost. Vzpaţil ruce a zvolal:
- 122 -
„Děkuji, ţes to řekl. Cítím se hrdý a poctěný."
Muţ si odplivl. „Jak se můţe cítit hrdý a poctěný
člověk, kdyţ ho někdo porovnává s rohatým?"
„Och, rád ti to řeknu, příteli. Ďábel mne miluje.
Vzal mne pod svá ochranná křídla, jestli mi rozumíš.
Není jen mým přítelem, je mým přítelem nejmilejším,
to ti mohu říci."
Muţ s bradkou přikývl a pak naklonil hlavu. „A
bude ti pomáhat pořád?"
„Samozřejmě. Slíbil to."
Rád bych to zjistil.
Mondrian se výsměšně uklonil jeho směrem.
„Prosím, příteli, můţeš se o tom přesvědčit. Jestli
máš odvahu, vstup na pódium a pojď ke mně."
Poté nastalo ticho. Výzva byla vyslovena. Teď se
čekalo, jak druhý zareaguje. Bude mít opravdu
odvahu vystoupit na pódium? A pokud ne, jak jinak,
více či méně odváţně, se zachová?!
Zatím neudělal nic.
Výzva trvala, muţ přemýšlel, rozhlédl se kolem
sebe, protoţe doufal v pomoc od ostatních. Ale
nebylo nikoho, kdo by ho povzbudil.
I já jsem se drţel zpátky, protoţe jsem se nechtěl
příliš záhy prozradit.
Muţ s bradkou se zpotil. Nejistě pak vykročil.
Mondrian se náramně bavil. „Tak co? Měl jsi
velké řeči? Chceš snad couvnout, příteli? Ďáblu
vyhovuje kdokoliv. Je rád, kdyţ si můţe s člověkem
popovídat. Kaţdého také obrátí na svou stranu, to mi
věř. Vţdycky jsem měl velkou radost, kdyţ jsem mu
mohl poslat další dušičku. Nebo si mám pro tebe
- 123 -
dojít?"
Napětí vrcholilo.
Muţ skutečně nevěděl, co má dělat. Nechtěl však
ztratit tvář. Jeho přikývnutí vypadalo velmi rozhodně.
Musel se protáhnout kolem dvou diváků, aby vykročil
na cestu, která vedla rovnou na pódium. Zprvu kráčel
ztuha a toporně, ale další kroky uţ byly pomalé a
rozváţné.

Za Mondrianem stáli jeho pomocníci. V

mihotavém svitu ohně vypadaly jejich tváře jako
masky, které oţívaly a vzápětí zase tuhly v
nehybnost.
„Mám ti pomoci?" Mondrian natáhl odváţlivci
ruku vstříc.
Ten ale zavrtěl hlavou. Posledním krokem se
vyhoupl na pódium a zastavil se před čarodějem,
který proti němu vypadal jako trpaslík.
„Tady jsem," řekl Mondrian. „Teď můţeš
vyzkoušet, jestli jsem ve spolku s ďáblem.
Muţ s bradkou přikývl a pak si roztrhl košili, takţe
vznikl velký otvor.
Na hrudi se mu rýsoval dřevěný kříţ. „Podívej se
na něj!" zařval muţ. „Podívej se na ten kříţ, ty
poskoku ďábla!"
Ten se jen usmál a natáhl před sebe ruku.
Zasáhl. Poslední odváţlivcova slova zanikla v
temném chroptění. Otevřel ústa dokořán a rty se mu
zalily proudem krve. Tekla mu po bradě, pak po krku
a zašpinila mu šaty.
Muţ se pomalu kácel na bok. Nebylo nikoho, kdo
- 124 -
by ho zachytil. Zhroutil se k zemi s velikou ránou na
prsou. Těsně před diváky v první řadě zůstal leţet na
zemi.
I mne to překvapilo. Musel jsem sice počítat s
podobným činem, ale přece jen jsem nepředpokládal,
ţe přijde tak rychle.
Mondrianovi ovšem vraţda vůbec nevadila. Z
jeho postoje vyzařoval triumf. Pravou ruku vztyčil do
výšky a ukázal divákům ruku, která vraţdila.
Vypadala jako z kamene nebo jako z kovu. A
špičky jeho nehtů skutečně převzaly funkci noţů.
„Tak co, vy nevěřící?" zvolal. „Neříkal jsem vám, ţe
ďábel nade mnou drţí ochrannou ruku? Kdo chce
ještě? Kdo chce zaţít, jak ho zabiju? Ano, ďábel je
všude, a přišel do vaší vsi, aby tady prostřednictvím
mne zanechal znamení. Rozpřáhl paţe a předklonil
se. „Tohle byl pouhý začátek. Povím vám jinou
historku. Nebo vám ji připomenu. Nevíte, ţe si Satan
rád vybírá malé děti a jejich duše? Není vám to
známo? Často se píše o tom, ţe ďábel pojídá malé
děti." Zašklebil se. „Ano, poţírá je, protoţe mu
dodávají sílu. Kdo mi to nevěří, tomu se záhy dostane
potvrzeni. Elvíra odešla, vy jste si toho nevšimli. Ale
kaţdou chvíli se vrátí a jistě s kořistí. To mi věřte."
Rozuměl jsem kaţdému jeho slovu a uţ jsem se
připravoval na nejhorší. Musel jsem uznat, ţe si svůj
výstup načasoval velmi dobře, protoţe sotva tu větu
dokončil, Elvíra se skutečně objevila. Vystoupila za
ohněm ze tmy jako stín a vyhoupla se na pódium.
Nebyla sama. V pravé ruce drţela děťátko, které se
rozplakalo.
- 125 -
 Lidé zděšením ztratili řeč. Zaţívali teď na vlastní
kůţi, jak je čaroděj Mondrian krutý. Před chvílí zemřel
silný odváţný muţ. Ďáblu a jeho pomocníkům bylo
úplně jedno, kdo zemře, zda muţ, ţena nebo dítě.
Jemu šlo pouze o duše lidí.
Podrţela dítě ve vzduchu a ukázala ho všem
divákům - i matce, která byla mezi nimi.
Ţena se náhle hystericky rozkřičela. Nedokázala
ovšem vstát a rozběhnout se k pódiu. Seděla a jen
křičela jako smyslů zbavená.
Viděl jsem, jak čaroděj krutě a rychle dokáţe
jednat. Tentokrát jsem uţ nechtěl ztrácet čas.
Vykročil jsem ze svého úkrytu a dostal jsem se uţ do
svitu ohně, všichni by si mne mohli všimnout, ale
diváci měli oči jen pro to, co se odehrávalo na pódiu.
Elvíra pomalu spouštěla ruce s dítětem. Zprvu to
vypadalo, jako by ho chtěla odloţit, ale pak ho
bleskurychle hodila Mondrianovi, který ho zachytil a
také zvedl do výše, přičemţ se vítězoslavně usmíval.
Zaklonil hlavu a pranic si nevšímal zoufalého
dětského pláče.
Pak otevřel ústa!
Bylo jasné, co chce udělat, kaţdý to viděl a jeho
tvář teď jako by se skládala pouze z obrovité tlamy.
Zničil jsem Ankoua a způsobil jsem, ţe mohli
vylézt ze svých hrobů jako umrlci oţivlé hnijící
mrtvoly.
To já jsem tím byl vinen!
A já jsem to chtěl napravit.
Mondrian dítě otočil. Hlavou napřed si ho vsunul
do chřtánu.
- 126 -
 Matka usedavě sténala, ale nikdo nezasáhl.
Strach byl příliš velký. Aţ na jednu výjimku.
Nemusel jsem se rozbíhat, byl jsem dostatečně
blízko u pódia a jedním skokem jsem se ocitl nahoře
„Dej ho sem!" zařval jsem a vrhl jsem se vpřed...
Překvapilo to dokonce i čaroděje a ďáblova
sluhu. S tímhle útokem Mondrian nepočítal, protoţe
najednou ztuhl a nehnul ani brvou.
Vyuţil jsem momentu překvapení. Oběma
rukama jsem mu dítě vyrval.
Bylo mi toho křičícího drobečka nesmírně líto.
Nemohl jsem si ho nechat u sebe, a tak jsem ho hodil
lidem v první řadě, kteří ho naštěstí zachytili a podali
matce.
Teď jsem měl volné ruce.
Mondrian pochopil, ţe všechno neprobíhá tak,
jak si představoval. Obličej mu najednou zeleně
zasvětélkoval jako povrch jedovaté houby a v očích
se mu zajiskřilo.
Pokývl na Elvíru, chytil ji a odstrčil ji na mne.
Začala ječet. Byly to zvuky, při nichţ tuhla krev v
ţilách. Pronikavé ječeni jako siréna, přičemţ bylo s
podivem, ţe se jí nezlomil hlas.
S úst jí vyrazil had.
Měl mne zabít. Vypadalo to, ţe Elvíra se skládá
ze samých hadů, kteří se jí uhnízdili pod kůţí. Bylo
otázkou, jestli je Elvíra člověk nebo příšera. Had mi
chňapl po tváři a chtěl se mi do ní zakousnout.
Uhnul jsem hlavou a vzápětí jsem zase prudce
vyrazil kupředu. Ţena pořád ještě ječela a pak
dopadla na záda na prkna. Had jí vylézal s úst jako
- 127 -
pokřivený šíp. Byl jsem v pokušení vystřelit, kdyţ tu
vyskočila a vrhla se na mne.
Byla obratná. Nejprve mne kopla a její nohy
nezasáhly jen mé ruce, ale i kříţ, který jsem jimi
pevně svíral.
Kříţ proti hadovi, proti zlu. Elvíra byla zasvěcena
prokletí.
Vyrazila otřesný výkřik a její tělo náhle zahalily
plameny. Drobné výbuchy způsobovaly spousty
dalších plaménků. Před mýma očima a před zraky
diváků se rozpadla na pódiu na popel a ani jeden z
hadů nestačil na někoho zaútočit, protoţe světlo kříţe
vše zničilo.
Mondrian se svými pomocníky ustoupil dozadu.
Postavili se podél krajní stěny pódia. Nemohl jsem
ale zasáhnout, protoţe jsem přišel z budoucnosti a
nesměl jsem narušit posloupnost událostí. Můj souboj
s Elvírou trval nanejvýš deset vteřin. Příliš krátká
doba na to, aby ji dokázali diváci pořádně vnímat.
Většina z nich zřejmě vůbec nepostřehla, co se
vlastně stalo.
Neţ se mí protivníci vzpamatovali, zmizel jsem.
Jedním skokem jsem se dostal z pódia, pak jsem
uskočil stranou a zmizel ve tmě.
Zastavil jsem se asi tam, odkud jsem přišel, a z
tohoto místa jsem měl také lepši výhled neţ diváci na
lavičkách. Něco se změnilo.
Nedaleko odtud číhali vojáci. Podařilo se jim
nepozorovaně dostat do blízkosti děje. Ačkoliv velice
dobře viděli, co se stalo, bylo potřeba vyčkat.
O mne se nestarali. Postavil jsem se tak, aby
- 128 -
mne snadno nezahlédli Byl jsem samozřejmě velmi
zvědavý, co bude dál, protoţe Mondrian, velký
čaroděj, tentokrát prohrál. Musel něco podniknout,
chtěl-li mezi svými lidmi hrát pořád ještě roli
principála.
Můj zásah jím hluboce otřásl, protoţe zpočátku
se vůbec nehýbal. Stejně jako jeho pomocníci.
Teprve po chvíli a poté, co se podíval na nehybně
sedící diváky, vykročil kupředu. I dítě uţ přestalo
křičet, takţe dunění jeho kroků na dřevěných prknech
bylo dobře slyšet. Protoţe měl svěšenou hlavu,
připadal mi ještě víc jako skřet. Po tváři s
vypoulenýma očima mu poskakoval mihotavý odlesk
plamenů ohně. Podíval se na ohořelé zbytky a pořád
nechápal, ţe jeho Elvíra uţ neexistuje.
U jejich ostatků se zastavil. Nejprve jsme všichni
naslouchali a pak se z jeho úst ozvalo pomatené,
vzteklé vytí, které prudce přerušilo noční ticho.
Najednou se změnilo. Znělo mnohem ostřeji,
pronikavěji. Udivilo mě to.
Vzápětí jsem pochopil. Ten zvuk nevydával
čaroděj, ale jeden z vojáků, který zatroubil do útoku.
A uţ byli tady.
Zem se zachvěla pod údery koňských kopyt.
Duněla mohutným hřměním, které se neslo po celé
vsi.
Čaroděj vykřikl. Vztáhl obě ruce k útočníkům,
kteří nebrali ohledy ani na diváky. Kdo se nespasil
útěkem, toho povalili. Většině se přece jen podařilo
utéci.
Vzduchem létala kopí, míhaly se šípy z napjatých
- 129 -
tětiv Jako jeden z prvních byl zasaţen čaroděj.
Kopí mu prolétlo mezi rozpřaţenýma rukama a
zabodlo se mu do prsou tak prudce, ţe špice zase na
druhé straně pronikla ven.
Mondrian vypadal, jako by byl nabodnut. Udrţel
se však na nohou. Kopí v jeho trpasličím těle
udrţovalo celkovou rovnováhu. Vypadalo to, jako by
se nad zemí vznášel. Kdyţ se zhroutil, neupadl na
prkna, ale zůstal viset v šikmé poloze, protoţe špice
kopí se zabodla do podlahy.
Mondrian v první chvíli vypadal jako svůj vlastní
pomník
Stále ještě se vzduchem míhaly šípy, zabodávaly
se do těl nebo do dřevěných desek pódia, kde
Mondrianovi lidé většinou uţ všichni leţeli na břiše
nebo naznak.
Kulisu zvuků oné krvavé noci opět přehlušilo
troubení na trubku. Útok skončil, ţoldnéři zvítězili.
Obklíčili celé pódium. Drţel jsem se i nadále v pozadí
jako pozorovatel a čekal jsem, co se stane.
Z vesničanů se také nikdo neobjevil. Měli být
vlastně vojákům vděční. Na druhé straně však právě
vojáci a ţoldnéři patřili k těm, kteří slavili svá vítězství
tak, ţe se opili a pak se vyřádili na obyčejných lidech.
Znásilňovali ţeny a dívky, rádi rabovali, a tak
jsem docela vesničany chápal, ţe se nerozplývali
vděkem.
Z koní sestoupili dva urostlí muţi a vyšvihli se na
pódium. Zastavili se u nehybných těl. Postupně
všechna těla prohlédli, aby se přesvědčili, není-li ještě
někdo na ţivu. Jeden z muţů se hlasitě chechtal,
- 130 -
kdyţ vytahoval kopí z čarodějova těla.
„Posbírejte je!" křikl pak, podíval se na skřeta a
odplivl si. „Naloţte je všechny na káru a odvezte na
hřbitov!"
Netrvalo dlouho a slyšel jsem skřípání kol po
vyschlé zemi. Dva muţi ze vsi seděli na kozlíku vozu,
který táhli dva hnědí koně. Zvířata byla vyplašená,
cítila pach smrti a krve.
Čtyři vojáci vedli koně za uzdy, aby zvířata stála
klidně a ostatní mohli naloţit mrtvé.
Tuto práci museli provést obyvatelé vsi pod
dohledem vojáků. Zapojeny byly dokonce i ţeny.
Mrtvola za mrtvolou se ocitala na voze, přes který
nebyla nataţena ani plachta.
„Pojďte teď všichni!" křikl velitel ţoldéřů. „Teď
všichni na hřbitov! Vezměte si pochodně! Hodíme je
do velkých hrobů. A aţ bude po pohřbu, společně to
oslavíme, to vám povídám!"
Vojáci zajásali, ale vesničané mlčeli. Oznámení
oslavy na ně působilo spíš jako výhrůţka.
Pak se vydali na cestu ke hřbitovu.
Sledoval jsem je, ale oni si mě nevšimli... V
kaţdém případě jsem se chtěl na ten pohřeb
podívat...

Spodní zašpičatělé konce pochodní zapíchli do

- 131 -
měkké půdy hřbitova a plameny způsobily, ţe hřbitov
zalévalo matné mihotavé světlo.
Oheň dodával scéně příšernou atmosféru. Přitom
byl omezen jen na jisté místo, a sice tam, kde uţ bylo
vyhloubeno několik hrobů. Světlo pochodní pronikalo
i do těchto jam, ale nevyplňovalo je aţ do samého
dna. Větší část zůstala ve tmě.
Drţel jsem se na okraji, chráněn stromy a
porostem.
Doposud mne nikdo nezahlédl. Vůz zase odjel.
Mrtvoly byly sloţeny. Leţely teď vyrovnány vedle
hrobů.
Napočítal jsem osm mrtvých.
Mezi nimi byl i čaroděj Mondrian. Leţel asi
uprostřed a tvář měl ještě sinalejší neţ jindy. V prsou
mu zela ošklivá rána. Krev jsem ale neviděl.
Ţoldnéři si nedali vzít velení.
„Rychle, vemte je!" štěkaly rozkazy. „Vemte je a
nahaţte je konečně do jam!"
Lidé ještě váhali. Nevěděli, jak zacházet s
mrtvolami. Dvěma ţoldnéřům uţ to připadalo příliš
dlouho. Přetáhli lidi po zádech karabáči.
Jejich velitel se rozchechtal. Zaťal jsem ruce v
pěst a jen stěţí jsem se ovládl. Nejraději bych na ně
skočil.
Lidé ze Selsey poslechli. Někteří muţi se shýbli a
zvedali mrtvé. Občas bylo na výrazu jejich tváří vidět,
ţe to dělají velice neochotně. Já bych se cítil stejně.
Poblíţ otevřených hrobů byly navršeny malé
hromádky hlíny. Za nimi stály ţeny. Stísněnými
pohledy sledovali hrůzné počínání. Tu a tam se na ně
- 132 -
díval některý z ţoldnéřů, který uţ se nemohl dočkat
oslavy. Nechtěl bych teď být v kůţi oněch ţen.
Ale cítil jsem i něco jiného.
Byl to můj kříţ, který se „přihlásil". Po jeho
povrchu přejel vlahý závan, který jsem pocítil na
prsou a který mne hned varoval.
Někde nablízku muselo být ohroţení ze strany
černé magie. Navenek sice nebylo nic vidět, ale můj
kříţ to cítil.
I zde bylo léto. Vzduch těţce visel a nepohnul se
ani vánek.
Muţi naházeli mrtvoly do jam a ţoldnéři je
popoháněli, aby jámy zasypali.
„A nebuďte tak líní. Vţdyť jsme vás zbavili toho
čaroděje!"
Lopaty se zakously do kopců hlíny. Mohutné ruce
zabraly a vzápětí začaly do hrobů padat první
hromady zeminy.
Nějakou dobu potrvá, neţ budou jámy zaházeny,
takţe se teď budu moci věnovat věcem, které jsou
pro mne důleţité.
Kříţ mne nevaroval bezdůvodně. Kde se tedy
ukrývalo nebezpečí? A trápila mne ještě jedna
otázka: Kdo se za tím vším skrývá?
Ani vojáci, ani obyvatelé Selsey nemohli dávat
pozor na okolí. Bylo by velmi špatné, kdyby si mě
všimli.
Viděli mě na pódiu, vyskočil jsem nahoru a
zasáhl jsem. Utkvěl jsem jim ve vzpomínkách a chtěl
jsem je ochránit před nebezpečím.
Hřbitov se s pozemkem, na němţ stál dům
- 133 -
Masona Todda, nedal ani v nejmenším srovnat.
Nejen ţe zde bylo mnoţství hrobů, ale tam, kde jsem
se nyní zdrţoval, rostly vysoké stromy. Mezi nimi se
jako stěna táhlo husté trnité křoví.
Neudrţel jsem se a utrhl jsem opodál několik
borůvek. Chutnaly skvěle. Znečištěné prostředí je
ještě nepoznamenalo.
Všímal jsem si velice dobře toho, jak reaguje můj
kříţ. Bylo docela dobře moţné, ţe síla jeho záření
narůstala tím víc, čím blíţ jsem se dostával ke zdroji
magie.
Ale zatím nedělal nic.
Matné světélkování kopírovalo jeho obrysy.
Kopečky označovaly místa, kde byli pohřbeni
mrtví. Většina z nich uţ byla porostlá trávou. Některé
uţ také vpadly, jako by je někdo zašlápl mohutnou
nohou.
Tráva byla velmi hustá. Kráčel jsem po ní jako po
koberci. Najednou jsem si čehosi všiml. Moţná i
proto, ţe jsem ucítil onen zápach. Byl to puch
intenzívní hniloby.
Okamţitě mě napadlo: ghoul!
V tu ránu mi přejel mráz po zádech. V
budoucnosti, ve své době, jsem ghoula zničil. Byl to
Ankou, stráţce hřbitova. Takţe v minulosti musel
existovat. Protoţe se však zachoval aţ do
budoucnosti, nebudu ho nyní moci zničit.
Zastavil jsem se u křivého kmene stromu. Větve
a listy nade mnou vytvářely hustý příkrov. Kdyţ se
větve trochu pohnuly a objevily se škvíry, spatřil jsem
mdlé světlo měsíce a také jemný třpyt hvězd. A tu
- 134 -
jsem najednou nechtěl věřit vlastním očím.
Ta scéna byla natolik neuvěřitelná, ţe otřásla
dokonce i mnou.
Na druhé straně, za stromy, tam, kde byl hustý
porost, se vznášela nad zemí postava. Duch, přízrak,
protoţe se pohyboval naprosto neslyšně. Dotýkal se
země, a přesto to vypadalo, jako by měl křídla a
klouzal těsně nad ní.
Byl to snad duch stráţce Ankoua?
Jiná moţnost nebyla. Prostě to musel být on.
Něco takového jsem ještě nikdy nezaţil. Ghoul se mi
tady ukazoval jako duch.
Bylo jasné, ţe jsem se hned pustil do
pronásledování. Rázem jsem dostal loveckou
horečku. Zamířil jsem obloukem tak, abych se mu
pokud moţno nepozorovaně dostal do zad. Bohuţel
jsem se nedokázal pohybovat tak neslyšně jako duch.
Kdyţ jsem kráčel, praskalo to, ale ta průhledná
postava si mne nevšímala.
Ubírala se dál, jako by se nic nestalo - a vzápětí
se bezdůvodně zastavila.
Také já jsem se zarazil a podíval jsem se na
zadní stranu ducha, pokud se vůbec o nějaké zadní
straně dalo hovořit.
Ucítil jsem zápach. Ne tak intenzívní jako v
zahradě Masona Todda, ale mrtvolný zápach jsem
začínal cítit i v ústech.
Několikrát jsem musel polknout, pak jsem chtěl
vykročit dopředu, ale zarazil jsem se, protoţe duch se
v té chvíli otočil, aby se na mne podíval. Neměl tvář,
a nebylo na něm ţádných zvláštních rysů. Byl prostě
- 135 -
tady. Ačkoliv jsem na něm neviděl ţádné oči, měl
jsem dojem, ţe si mne prohlíţí. Byl to jen dojem. Ale
po zádech mi přesto přebíhal mráz.
Kříţ jsem teď uchopil a drţel tak, ţe ho duch
musel vnímat. Neodváţil se ke mně přiblíţit. Kromě
toho jsem uvaţoval, co tady na hřbitově vůbec chce.
Hlídá ho? Vlastně ano. Ale jak to, ţe připustil, aby do
jeho království vešli ţoldnéři.
Ještě nikdy jsem nekomunikoval s duchem
ghoula. Zdálo se, ţe tady učiním novou zkušenost.
Duch ghoula navázal kontakt.
„Odkud jsi, vetřelče?"
„To se ptám já tebe."
Odpověď mi opět zněla pouze v mozku. „Jsem
Ankou a vládnu nad hřbitovem. Nechci, aby na něj
vstoupil někdo, kdo toho není hoden."
„Copak tam ti toho byli hodní?"
„Pohřbívali mrtvé."
„Já jsem se chtěl podívat."
Přízrak se ve svých obrysech zachvěl, ale
nepostoupil blíţ. Opět jsem zaslechl jeho hlas a pak
otázku, proč mě obklopuje něco, co nemůţe zdolat.
Hovořil o bariéře, která mu nahání hrůzu.
Zmínil jsem se o kříţi a zeptal jsem se ho, kdo je.
Bylo to takřka k nevíře, ale ghoulův duch byl
najednou sdílnější. Dozvěděl jsem se jeho příběh. Ţe
ho pohřbili zaţiva, protoţe jen tak mohli vznikat
Ankouové, stráţci hřbitova. Ale lidé se dopustili
chyby. Měli si za Ankoua zvolit jinou osobu a ne
takovou, která uţ navázala kontakt se silami černé
magie. Vypadala sice jako člověk, ale ve skutečnosti
- 136 -
byla ghoulem, který se v hrobě nerozpadl, ale
dokonce se ţivil jinými mrtvolami a podařilo se mu tak
přečkat značně dlouhou dobu.
Jeho duch se oddělil, jak to předepisovaly zákony
a tento duch právě vykonával úlohu stráţce.
„Jsem duch i tělo," vysvětlil mi. „Budu ţít dál a
jednou, aţ nebudu chtít, vyšlu své tělo ze země ven."
Ano, toto jsem zaţil. Neodpověděl jsem a zeptal
jsem se na nové mrtvoly.
Zvolil jsem správné téma, protoţe ghoul se do
něj ochotně pustil. „Zase se dopustili chyby," vysvětlil
mi, „protoţe zase pohřbívají nepravé. Na tomto
hřbitově nebude klid, to mi věř. Tihle mrtví byli
chráněnci pekel, nezabili je. Nebudou moci být ani
potravou pro mne, protoţe zůstanou v hrobech jako
ţivé mrtvoly a vstanou z nich, aţ přijde jejich čas. Pak
lidem ukáţou, kdo vlastně jsou a lidé sami si zakryjí
dlaněmi tváře, protoţe nebudou moci snést tu hrůzu."
„Co se stane, kdyţ tě zničím?"
Duch si byl velice jistý. „To se ti nepodaří. Nikdo
nemůţe zabít ducha."
„Moţná," připustil jsem. „Jistě ne teď, ale určitě
přijde čas, kdy to bude vypadat jinak."
Nevěděl jsem, jestli jsem tím ducha ghoula
alespoň trochu znejistěl. Mně to tak připadalo,
protoţe chvíli trvalo, neţ můj mozek zaregistroval
jeho odpověď. Střeţ se na mne zaútočit. Není dobré,
kdyţ někdo zničí Ankoua. Protoţe Ankou hlídá zlo a
hrůzu hřbitova. Měj to na paměti, i kdyţ bys třeba byl
tak silný a mohl bys to dokázat. Nenič Ankoua,
protoţe by to byl i tvůj konec. Síly zla by se totiţ
- 137 -
uvolnily."
Bylo mi jasné, ţe duch nelţe. Já sám jsem to
zaţil na vlastním těle, protoţe ve své době jsem
ghoula zabil a bandě kolem Mondriana jsem tak
uvolnil cestu ke svobodě. Měl jsem za to pykat v
minulosti?
Podíval jsem se na ducha. A najednou mi bylo
jasné, ţe musím vše nechat tak, jak to je. I kdybych
ho dokázal zničit, nevyšlo by to. Řešení problémů
jsem nemohl hledat tady, ale ve své době. Musel
jsem se tam vrátit.
Zvedl jsem levou paţi. Bylo to gesto, které mělo
naznačit rozloučení: „Vím, ţe jsme nepřátelé.
Nemohu akceptovat ghoula ani jako ducha. Měl bych
tě zničit, ale tentokrát to bude jinak. Tvé tělo opět
uvidím. Jak to bude s duchem, to nevím."
Po těchto slovech jsem se stáhl zpět. Kráčel jsem
pozpátku. Také duch Ankoua se pohnul. Jako bledý
rubáš zmizel v křoví a vzápětí to vypadalo, jako by
nikdy neexistoval.
Zůstal jsem stát ukryt za stromem, pohlédl jsem
šikmo k obloze a uvaţoval jsem o tom neuvěřitelném
setkání i o tom, ţe zaţívám stále něco nového a ţe
strana černé magie nešetří překvapeními.

Kdyţ jsem zaslechl hlasy ţoldnéřů, připadalo mi,

jako bych se probral z hlubokého snu. Několikrát
jsem se nadechl a uvědomil jsem si, ţe je načase,
abych se vrátil do své doby. Tady uţ jsem neměl co
pohledávat.
Předtím jsem se však ještě chtěl podívat, jak
- 138 -
daleko jsou lidé ze Selsey se svou pochmurnou prací.
Slyšel jsem je. Spatřit je bylo uţ trochu sloţitější,
protoţe, abych se k nim dostal, musel jsem je obejít
velikým obloukem.
Udivily mne podivné tupé zvuky.
Vzápětí jsem zjistil důvod. Muţi a ţeny uplácávali
lopatami hlínu naházenou na několika čerstvých
hrobech.
Ţoldnéři přihlíţeli. Někteří měli hlavy u sebe a
šeptali si, přičemţ občas propukali v hlasitý chechot.
Dovedl jsem si představit, o čem si asi povídají.
Jistě o věcech, které se chystají provádět: o divokých
oslavách, z nichţ mají vesničané pořádně nahnáno.
Měl jsem veliké nutkání připravit jim všem ještě
jednou pořádné překvapení a ukázat se, neţ zaktivuji
kříţ a tím vyvolám svůj návrat.
Vystoupil jsem z přítmí. Tentokrát jsem se snaţil
kráčet potichu. Ukázal jsem se. Netrvalo dlouho a
první ţoldnéři mě zaregistrovali. Zaslechl jsem krátké
zvolání, které bylo určeno jejich veliteli. Muţ se
prudce otočil.
Zamířil jsem rovnou k němu. Tvář měl zarostlou
bujným vousem. Na hlavě měl kapuci. Vypadala jako
koţená.
Zíral na mne a nevěděl, co má říci.
Pravděpodobně ho příliš zmátl můj oděv. Kdyţ
vydechl, zaslechl jsem pískavý zvuk. Zvedl ruku, ale
nesáhl po zbrani. Počkal, aţ jsem se zastavil, a kývl
na něj. „Kdo jsi, cizinče?"
„Můţeš mi říkat Johne."
„Odkud jsi? Ze Selsey?"
- 139 -
 „Ano."
„Znáte ho?" křikl na vesničany.
Zavrtěli hlavami.
Mile jsem se usmál. „Jsem z jiné doby," vysvětlil
jsem. „A chtěl bych vám říct, ţe byste neměli
oslavovat. Hovořil jsem s Ankouem. Ovládá hřbitov a
zničí kaţdého z vás, kdo uškodí jinému člověku.
Rozumíte?"
Zřejmě rozuměli, ale chyběla jim slova. Dívali se
na sebe a čekali, zda velitel něco rozkáţe. Ten
zareagoval přesně tak, jak jsem si myslel.
„Chyťte ho!" zařval.
Bylo jasné, ţe proti takové přesile ţoldnéřů nic
nezmohu. Ústup byl v tomto případě lepší.
Sevřel jsem kříţ a odříkal formuli. Kdyţ se na
mne vrhl první z nich, strhla mne uvolněná sila opět
do proudu času, aby mne vyvrhla tam, kam jsem
patřil.
Do přítomnosti. Do roku 1995!

Ocitl jsem se v Toddově domě.

Viděl jsem majitele. Leţel bez hnutí na zemi,
protoţe ho zasáhla má kulka. Vrátil se jako umrlec.
Já ne. Ale bylo nutno v boji pokračovat. Teď jsem
znal souvislosti. Mondrian a jeho umrlci opustili
prokleté místo a jistě se nevzdají.
- 140 -
 Déšť ustal. Zato vítr zesílil. Hnal před sebou
závoje mlhy a celé okolí pokryl lesklým filmem.
Ţe magická zóna nebyla zrušená, to jsem poznal
podle reakce kříţe. Pořád ještě po něm přebíhalo
stříbřité chvění. Cítil jsem jeho teplo, ale neukazoval
mi přímou cestu k cíli.
Předpokládal jsem, ţe Mondrian a jeho umrlci
vědí, s jakým nepřítelem mají tu čest. Neodváţí se
zaútočit přímo a teď se také pouze stáhli. Mondrian
měl moc, protoţe mu ji dala tyč, na kterou jsem si teď
vzpomněl.
Jeho pomocí se mi podařilo zmizet v díře času.
Jestliţe ho chci jednou provţdy zneškodnit, musím se
dostat k té hůlce a zničit ji.
Místnost, v níţ jsem stál, se začala plnit pachem
smrti. Sám to nedokáţu popsat, ale ten, kdo je citlivý,
si takových věcí všimne.
Bylo tu i ticho, které se vznášelo mezi zdmi a pak
i ona mrtvola. Mason Todd musel zaplatit ţivotem,
protoţe nebyl dost silný, aby zastavil příšernou magii.
Ani já jsem mu nedokázal pomoci, coţ mne zase
deprimovalo.
Otevřel jsem domovní dveře, zajistil jsem je
klínkem, aby je nezabouchl poryv větru a vyšel jsem
ven do deště.
Nade mnou se kupily mraky. Vítr je hnal směrem
na východ. Osadu Selsey jsem neviděl, leţela za
kopcem.
Zato jsem viděl vůz, který jel po pobřeţní cestě.
Jeho reflektory prořízly tmu. Najednou změnily směr,
kdyţ auto zabočilo rovnou na cestu, která vedla k
- 141 -
domu.
Mason Todd měl návštěvu.
Zaťal jsem ruce v pěst. Zrovna teď, kdyţ tady
číhají umrlci. Kromě toho to nebyla doba zrovna
obvyklých návštěv. Hodiny ukazovaly, ţe uţ je po
půlnoci.
To však zřejmě řidiči vozu nevadilo. Řítil se
zatáčkami, jako by chtěl vyhrát závod. Nevadilo mu
ani, ţe strhává a láme větvičky podél cesty.
Vůz se zastavil na parkovišti, kde byl i můj Rover.
Reflektory zhasly. Zato se rozsvítilo uvnitř vozu. Stál
jsem na výhodném místě, takţe jsem okamţitě
poznal, ţe přijela ţena s dlouhými plavými vlasy,
které si před deštěm chránila volně uvázaným
šátkem.
„Hej, Masone!" zvolala „Viděla jsem, ţe ještě
svítíš. Opozdila jsem se, protoţe jsem měla v
Londýně ještě nějaké jednání. No tak, ukaţ se, dala
bych si šampaňské. Mám šílenou ţízeň."
Návštěvnice mě patrně zahlédla, ale nepoznala,
ţe jsem cizí. Nestál jsem navíc v plném světle
venkovního světla. Vešel jsem dovnitř ve chvíli, kdy
ţena uţ téměř stála u dveří.
Zastavila se, jako by do ní uhodil blesk. „Hej, ty
jsi... vy přece nejste Mason Todd."
„To nejsem."
„A kde je Mason?" nejistě a nervózně se
rozhlíţela kolem sebe.
„Nebudete s ním moci mluvit, madam."
„Co to má znamenat?" Nemluvila agresivně, spíš
se strachem. Kdyţ kráčela pozpátku, kůţe jejích
- 142 -
přiléhavých koţených červených kalhot vrzala. K nim
měla oblečené tričko, na jehoţ přední straně byl
zobrazen světélkující glóbus.
„Prosím vás, madam, odejděte odsud."
„Jaká madam. Jsem Chaty Hermanová."
„Promiňte, ale..."
„Poslyšte, Mason mě podporoval. Mám dţob,
chci mu říct jen tohle."
„Blahopřeji vám, ale nemůţete s ním hovořit.
Prosím vás, Chaty, odejděte."
„Ne." Vystrčila bradu. „Nechci. Nejprve chci
vědět, co je s Masonem. A kdo vůbec jste? Jak to, ţe
mi chcete bránit ve vstupu?"
„Jsem policista!"
„Ach, do prčic, polda!"
„Přesně tak. A prosím vás, abyste co nejrychleji
nasedla do vozu a odjela."
Neudělala to. Místo toho si vysunula pravou nohu
před levou a zkoumavě si mne prohlíţela. „Vy patříte
k tomu chlapíkovi, kterého jsem viděla cestou sem?"
„Jak to myslíte?"
„Jeden stál v zahradě. Spíš na okraji. Dost malý,
oblečený do černého. Vypadal jako trpaslík a měl
dokonce takovou špičatou čepici. Jak malý uličník."
Byl jsem jako opařený. „Kde jste ho viděla?"
„No támhle, uprostřed."
„Byl sám?"
„No jasně." Přistoupila ke mně. „A teď mi
konečně řeknete, co je s Masonem?"
„Je mrtev!"
„Ach!" zasténala a zbledla. Chytila se za krk, jako
- 143 -
by se sama chtěla udusit. Pak zavrtěla hlavou.
„Přestaňte, vy poldo..."
„Jmenuji se John Sinclair."
„Fajn, tak Sinclaire. Co mi to tady chcete
navykládat? Mason není mrtvý, to je vtip!"
„Jsou jiná témata, na která ţertuji. Lituji, ale není
naţivu."
Blondýnka zesinala tak, ţe jsem se začal bát o
její zdravotní stav. „To přece není moţné," vydechla.
„Zatraceně, jak to, ţe je mrtvý?"
„To je trošku delší vyprávění, Chaty. Kaţdopádně
uţ nebude vaším agentem." Dotkl jsem se jí a trochu
ji otočil. „Jeďte, prosím, pryč."
„Ano," řekla jako robot. „Pojedu."
„A já vás doprovodím."
„Jak to? Kam?"
„Aţ na konec pozemku."
Poloţila si ruku na prsa. „Copak vy si myslíte, ţe
vrah je ještě tady?"
„Musíme počítat se vším, Chaty."
„Copak vy ho znáte?"
„Ano." Víc jsem jí neřekl. Došli jsme k jejímu
vozu. Byl to červený Opel Corsa. Neţ jsem otevřel
dveře, rozhlédl jsem se, jestli se někde neukáţe
Mondrian a jeho umrlci.
Jestli číhají, ukryli se někde v přítmí zahrady.
Tam byli pro mne neviditelní.
Chtěl jsem ţenu doprovodit, protoţe jsem si
dokázal docela dobře představit, ţe čaroděj sice
vpustí člověka dovnitř, ale nikoho ven. Kaţdý člověk
pro něj byl potenciální obětí.
- 144 -
 „Řídit snad můţu, ne?"
„Jistě."
Posadil jsem se vedle ní. Chaty se třásly ruce,
kdyţ zasouvala klíček do zapalováni. Měla poněkud
tvrdší profil. Mohl však být způsoben napětím.
Pořád ještě pršelo. Chaty se svezl šátek z
plavých vlasů aţ na záda. Kdyţ konečně naskočil
motor, poţádal jsem ji, aby zapnula dálková světla.
„Proč to?"
„Je to lepší."
„Jak chcete, Sinclaire."
Aby mohla vyjet na cestu, musela se otočit.
Dálkové světlo se zařezávalo do okolní tmy jako
bílomodrý prst. Klouzal po keřích, stromech a pak po
úzké cestě, která vedla na silnici. Tato cesta byla
důleţitá. Pokud se nás umrlci pokusí zastavit, bude to
cestou k bráně.
„Jak mám jet?" zeptala se a myslela ta slova
váţně. „Rychle nebo pomalu?"
„Normálně."
„Oukej." Podívala se na mne. „Člověče, vy jste mi
ale nahnal strach. Je to váţně pravda? Je Mason
mrtev?"
„Ano."
Plácla se levou dlani do čela. „Co budu dělat?"
„Najdete si jiného agenta."
„Člověče, vy máte ale nervy. Jako by to bylo tak
snadné."
Změnil jsem téma. „Kde jste vlastně zahlédla
toho trpaslíka?" Chaty chvíli přemýšlela.
„Myslím, ţe za touhle zatáčkou."
- 145 -
 „Dobrá."
„Co máte pořád s tím trpaslíkem? To je váţně tak
nebezpečný?"
„To bych řekl."
Usmála se a musela dávat pozor na řízení,
protoţe povrch cesty byl kluzký. Déšť proměnil
kamenitou cestu porostlou mechem a trávou doslova
ve skluzavku. Přední kola pořádně nezabírala, a tak
se vůz dostal do smyku. Zadní část sjela mimo
vozovku, předek se natočil na levou stranu a tam stál
strom.
Zaklela, strhla volant a téměř by se jí ten manévr
podařil. Levým rohem blatníku sedřel vůz kůru
stromu, ale v jízdě jsme mohli pokračovat.
Jenţe neštěstí nechodí po horách...
Na stomě musel sedět jeden z umrlců a ten se
spustil v pravou chvíli dolů.
Zadunělo to, kdyţ dopadl na střechu a svou
váhou ji promáčkl. Chaty mlčela, ale její pohled
prozrazoval paniku. Vykřikla teprve poté, kdyţ se
netvor svalil na kapotu.
Nebyl to příjemný pohled, kdyţ umrlec se zpola
shnilým obličejem zůstal přilepený na čelním skle.
Chaty ten pohled nevydrţela. Zděšením sundala
nohu z plynu a vykřikla.
Vůz se zastavil a umrlec se svezl po mokré
kapotě. Podařilo se mu zachytit o stěrač, i kdyţ ho
zlomil.
Křikl jsem na Chaty, aby zůstala ve voze,
odepnul jsem si pás a otevřel jsem dveře.
Umrlec hledal nějakou zbraň, ale já jsem mu
- 146 -
vpálil do hlavy stříbrnou kulku.
To viděla i Chaty. Rozkřičela se jako pominutá.
Viděla totiţ, jak se z divokého porostu na její straně
vynořila další příšera, a jak se vrhla na auto.
Umrlec otevřel dveře a podařilo se mu z vozu
ţenu vytáhnout. Z druhé strany jsem viděl, jak se jeho
pařáty sunou do auta a chmatají po jejím těle.
Mé dveře nebyly zavřeny. Kolem Chatyny hlavy
zasvištěla stříbrná kulka a zavrtala se do hrudi
umrlce. Ten ani nezachroptěl. Svalil se na dívku a
nehýbal se.
Chaty s křikem odkopla mrtvolu stranou. Bylo to
obtíţné, protoţe umrlec ji svíral. Pak se chtěla
vysoukat z vozu. Okřikl jsem ji, aby to nedělala, a
hledal jsem Mondriana. Poslal uţ dva své pomocníky
a ničeho nedosáhl. Jen tak snadno se nevzdá a bude
se prostě chtít ukázat.
Toho, ţe jsme převrhli malý plůtek, jsem si všiml
aţ teď. Odešel jsem poněkud stranou a chtěl jsem
plůtek překročit, kdyţ tu se několik kroků ode mne
kdosi zvedl ze země.
Byl to čaroděj!
Vstal. Špičatá čepice, která mi připomínala veliký
kornout, mu seděla na hlavě našikmo. Pod jejím
okrajem se rýsoval bledě zelený obličej s
vypoulenýma očima. Z rukávů mu trčely jako tenké
kolíky prsty.
Najednou se tu objevil dům. Z okna sem
dopadalo mdlé světlo. Vzpomněl jsem si na scénu z
minulosti. Asi tam, kde jsme teď stáli, musel být
Mondrian pohřben.
- 147 -
 A objevil se ještě někdo.
Za postavou čaroděje cosi začalo růst do výšky.
Přízrak, průzračný jako duch.
Byl to Ankou!
Vítr mi přivanul k nosu jeho mrtvolný zápach.
Tělo samotné jsem zničit dokázal, ale duch se
neustále vznášel nad tímto místem, jako by ho chtěl
chránit.
Mondrian na mě zíral očima, které vypadaly jako
chladné měsíce. Byly také tak kulaté. Tvář
vyjadřovala pouze zlobu a vztek.
Samozřejmě jsem mohl vystřelit, ale neudělal
jsem to, protoţe jsem chtěl vidět, jak bude Ankou,
který se zajímal o Mondriana, reagovat.
A ten si všiml, ţe se za ním něco děje. Po jeho
pomocnících nebylo ani vidu, ani slechu. Duch
Ankoua se tedy mohl pustit do ďáblova sluţebníka.
Vznesl se nad něj a chtěl ho zahalit, kdyţ tu
čaroděj začal jednat. Jeho hůlku jsem uţ jednou
spatřil a zaţil jsem i její účinek. Teď jí pouţil znovu.
Špičkou hůlky strčil do onoho průzračného útvaru
a hůlka opět rozvinula svou sílu.
Najednou duch vzplanul. Světlo, které se hnulo v
jeho nitru, se rozšiřovalo a vzápětí začalo sršet. A
pak Ankoua zničilo.
Nezaslechl jsem ţádný výkřik, nic, ale v postavě
se najednou rýsovala lidská bytost. Bytost, kterou
jsem uţ jednou viděl.
Projekce onoho slizovitého ghoula, která ovšem
trvala pouhý zlomek vteřiny a pak definitivně zmizela.
Teď uţ tedy nebyl ţádný stráţce hřbitova.
- 148 -
 Nebylo mi jasné, odkud vzal Mondrian tu svou
hůlku. Moţná mu ten nástroj přenechal sám ďábel.
Byl s jeho pomocí téměř neporazitelný, protoţe teď
se obrátil ke mně a rozpřáhl se hůlkou jako oštěpem.
Zaregistroval jsem také pohyby ve své blízkosti,
které nezpůsobil vítr. Z porostu a křoví se plouţili
další umrlci a obkličovali nás.
„Tohle je místo, kde zemřeš!" prohlásil Mondrian.
Pokrčil jsem rameny. „Moţná taky ne."
„Ale ano." Jeho oči se mi najednou zdály ještě
větší. „Ale ano, zemřeš zde. Není vyhnutí. Zničím tě."
Ještě jsem měl čas k přemýšlení. Uvaţoval jsem,
jestli mám na umrlce střílet, ale rozhodl jsem se, ţe to
neudělám. Mondrian byl důleţitější.
Bylo docela moţné, ţe on a umrlci jsou spojeni
tak těsně, ţe s jeho zničením přestanou existovat i
oni.
Hlavou mi bleskla otázka: Je vůbec moţné zničit
Mondriana posvěcenými kulkami?
Musím se zmocnit jeho hůlky. V ní tkvěla moc
toho proklatého netvora.
„Vím, co chceš, Sinclaire!" zašeptal čaroděj. „Vím
to moc dobře. Ale říkám ti, ţe tu hůlku nikdy nezničíš.
Je zhotovená z magického materiálu pekel. Jsou v ní
síly, o nichţ se neodváţíš ani šeptat. Tato hůlka je
mou zbraní, která tě zbaví existence. Stačí jeden
dotek, Sinclaire. Jediný dotek."
„No tak, do toho!"
Má odpověď ho překvapila. Neudělal nic, ale já
jsem se vrhl dopředu, protoţe jsem ho chtěl
vyprovokovat k reakci.
- 149 -
 Finta vyšla.
Hůlka letěla směrem ke mně. Zasáhla by mne do
zápěstí, jenţe tam jsem měl kříţ, který jsem aţ dosud
ukrýval.
To, co se vzápětí stalo, bylo nádherné, ale
současně téměř nevysvětlitelné.
Čaroděje zahalila světelná exploze. On sám se
roztočil, změnil se ve vítr a vypadalo to, jako by se
chtěl zavrtat do země.
Nestalo se to však. Vítr nabral ještě větší rychlost
a ta vynesla Mondriana k temnému nočnímu nebi,
kde byl cestou k oblakům najednou roztrhán na kusy,
takţe z něj nezbylo vůbec nic.
Byl konec - nebo ne?
Otočil jsem se, hledal jsem umrlce a spatřil jsem
je. Leţeli jako sochy na vlhké zemi. Má předtucha
byla správná. Po zničení Mondriana nemohli ani oni
pokračovat ve své prokleté existenci. To byla ale noc!
Při pomyšlení, co mám za sebou, se mi
podlomila kolena. Teď jsem ale musel zachovat klid,
protoţe Chaty Hermanová právě celá roztřesená
vystupovala z auta. Věděl jsem, co přijde, a stačil
jsem ji zachytit, neţ dopadla na zem.
„To všechno nebyla pravda - ţe ne?" zeptala se.
„Tak nějak, Chaty."
„A co budeme dělat teď?"
„Odstavíme váš vůz a pojedeme mým. Zítra,
moje milá, bude vypadat všechno úplně jinak.
Myslete na to, ţe ţivot jde dál. I ten váš."
Přikývla a za chvíli jsme uţ kráčeli ruku v ruce ke
krvavému domu, který byl definitivně zbaven kletby...
- 150 -
KONEC

- 151 -