NA STOPĚ HRŮZY

JOHN SINCLAIR
Kniha 11

1996
-2-
 1
Starý kostel stál na kopci. Byla to zchátralá dřevěná
stavba, obklopená holými stromy, které se navzdory své
výšce podobaly spíše křoviskům. Neposkytovaly kostelu
ţádnou ochranu před častými nápory větru, které s úţasnou
silou lomcovaly vnějšími stěnami stavby, jako by ji chtěly
zničit.
Ale kostel vydrţel. Ne pouze deset, dvacet nebo třicet
let, ale mnohem déle. A stejně dlouho uţ kostel
nenavštívili ţádní věřící. Dokonce se mu vyhýbali, protoţe
připadal lidem příšerný.
Bylo to nepochopitelné, nevysvětlitelné, ale bylo to
tak. Zaţralo se to do silných, větrem ošlehaných dřevěných
stěn a kostel byl zjevně odsouzen jen k tomu, aby shlíţel na
rovnou okolní krajinu.
Na dosti špičaté střeše kostela - nebyla to věţ - se tyčil
do výše starý kříţ. Velmi vysoký a ukovaný ze ţeleza, ale
uţ dávno zrezivělý, jako by ho nahlodal leptavý dech
ďábla.
Kostel se skládal ze dvou bloků. Spodní část byla širší
a byly do ní zapuštěny dveře a dvě okna. Nahoře byla úzká
nástavba s gotickými dveřmi, před nimiţ bylo vidět starý
balkón.
Takhle zde kostel stál celé roky. Osamělý a opuštěný.
Ale byl skutečně opuštěný?
Někteří lidé tvrdili, ţe zde tu a tam zahlédli jakousi
postavu. Přízrak v temné noci. Muţe, který vešel a zase
pak z kostela vyšel.

-3-
 A jiní zase tvrdili, ţe ho znají, nikdo si ovšem netroufl
vyslovit jeho jméno. Nikomu nebylo známo, jestli zemřel,
nebo zda ještě ţije.
Nikdo s ním nechtěl mít nic společného, ale v hlavách
lidí často strašilo jeho jméno.
Šerif Smrt!

-4-
 2
Markus se usmál: „Četl jsem to, slyšel jsem to a jsem
přesvědčen, ţe Amerika není nebezpečnější neţ Německo.
Došlo tady sice k vraţdám turistů, ale je to přece jen málo
případů ve srovnání s tím, kolik lidí z Německa jezdí do
Států.“
„Myslíš?“ zeptala se Tina Bergová, pak zamíchala
slámkou jahodový koktejl a usrkla z něj.
„Jsem o tom přesvědčen.“
Tina si vytáhla slámku z úst a natáhla se přes stůl, aby
se dotkla dlaně svého přítele, jeţ leţela vedle velkého šálku
kávy.
„Ty jsi skvělý, Marcusi. Skutečně dokáţeš člověkovi
dodat odvahu.“
„To přece musím. Vţdyť jsem tě k téhle zásnubní
cestě přemluvil.“
„Jo, z New Orleansu do Los Angeles. Napříč Státy -
pořád po dálnici.“
„Copak to není super?“
„Jasně.“
„Tak proč sis předtím stěţovala?“
Tina na chvíli zavřela oči. Přitom zavrtěla hlavou.
„Ale vůbec jsem si nestěţovala. Jen jsem ti říkala, co jsem
četla. Bylo to přece u nás ve všech novinách. K těm
vraţdám došlo nejen na Floridě, ale taky ve tvé vytouţené
Kalifornii, kam se chystáme.“
„To je pravda.“ Zvedl prst. Levou rukou si prohrábl
husté delší vlasy, které byly stejně hnědé jako jeho oči. „Uţ
jsme v Coloradu a za dva dny si budeme moci trochu
-5-
odpočinout v Denveru.A co jsme tady doposud zaţili? Jen
milé, ochotné, příjemné lidi, kteří nám pomohli, jak jen
mohli. To nemůţeš popřít.“
„To taky nechci.“
„Porozhlédni se tady na odpočívadle, Tino. Vidíš tady
snad někoho, kdo by nám mohl být nebezpečný? Tamhle u
baru sedí řidiči tiráků, jedí, popíjejí kávu, tamhle v koutě
sedí dvě rodinky a krmí se hamburgery. Ty dvě ţeny
naproti taky nevypadají nebezpečně a dokonce ani na
parkovišti, kde postávají motorkáři a diskutují o svých
strojích, bych se necítil špatně. Proto ty tvoje výhrady při
nejlepší vůli nechápu.“
Tina Bergová si povzdychla. „Vţdyť já vím, ţe
reaguju trochu přepjatě, ale kaţdý je zkrátka jiný. A kromě
toho se mi nelíbí, ţe chceš jet celou noc.“
„Nono, celou noc,“ namítl Marcus Richter a zamával
rukou. „Pojedeme tak dlouho, dokud jeden z nás nebude
unaven a nebude se mu chtít spát.“
„To ovšem můţe trvat dlouho.“
„To je fakt.“ Marcus se usmál. Pohlédl na svou
přítelkyni, ztišil hlas a zašeptal: „Vypadáš fantasticky,
Tino.“
Jedenadvacetiletá dívka svraštila čelo a pohlédla na
svého o tři roky staršího přítele. „Komu všemu uţ jsi tohle
říkal, miláčku?“
„Hm... to musím zapřemýšlet. Studuju sice
matematiku, ale tady musím počítat.“
Plácla ho po ruce. „Ty lháři! Lháři jeden, tolik jich
zase být nemohlo.“
„Ale - proč myslíš?“
„Protoţe jsem se ptala.“
-6-
 „Koho?“
„To nepovím.“
„Co ti řekli?“
Tina našpulila rty. „Pravdu.“
„To je krása. Jak vypadá?“
„To si nechám pro sebe, ale ty bys to měl konečně
taky vědět. Kromě toho chci vědět o tom, s nímţ si mám v
Kalifornii vyměnit prstýnky, co nejvíce.“
„Ty jsi ale zlá.“
„Vůbec ne. Zajíce v pytli si přece nekoupí nikdo.“
Marcus ukázal na prázdnou sklenici své přítelkyně.
„Dáš si ještě nášup?“
„Ne.“
„Já uţ taky kávu nepotřebuju.“
„Takţe zaplatíme.“
Mladík přikývl. Otočil se na ţidli a rozhlédl se po
servírce. Marcus byl rád, ţe se mohl vydat na cesty s
Tinou. A byl také rád, ţe rodiče jim oběma na tuhle
čtyřtýdenní cestu přispěli. Byl rád, ţe má Tinu. Byla to
skutečně ţena jeho snů. Líbily se mu její vlasy, i kdyţ je
teď měla podle módy ostříhané nakrátko. Stály jí na hlavě
jako světlá tráva. Jemně tvarované tváři s plnými rty to v
ţádném případě neuškodilo. Líčila se jen velmi málo, byla
dosti štíhlá, ale na správných místech patřičně vybavená,
zvlášť pokud šlo o zadeček. V těchto partiích měla rifle
vţdycky pořádně napnuté. Samozřejmě i dnes, kdy se
rozhodla pro červené kalhoty. Bílé tričko s ostře červeným
nápisem AUUU na ňadrech si oblékla k nim a přes ramena
měla přehozený pletený svetřík, protoţe v klimatizovaných
místnostech bylo často na rozdíl od venku dost chladno.

-7-
 Servírka, mladá černoška, si všimla Marcusova
zamávání. Přinesla účet za jídlo a pití, dostala tučné
spropitné a její úsměv byl rázem ještě zářivější.
„Chcete ještě dnes dál?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděl Marcus.
„Kam?“
„Tak daleko, jak se dostaneme. Aţ budeme unavení,
vyspíme se v prérii a necháme si zdát o indiánech a
kovbojích, kteří kolem nás budou jezdit. Navštíví nás
Vinnetou a Old Shaterhand a...“
„Ach, promiňte, kdo jsou Vinnetou a Old
Shaterhand?“
„Copak vy je neznáte?“
„Ne.“
„Ani starého dobrého Karla Maye?“
„Ne! Kdo je zas to?“
Marcus obrátil oči v sloup. „Nechme toho, nemá to
smysl. Jídlo bylo skvělé.“
„To jsem ráda. Moţná se ještě uvidíme.“
„Jo, to je moţné.“ Marcus Richter se natáhl po bundě
a vstal.
Také Tina vstala ze ţidle a usmála se na černošku.
„Jsou tady milí lidé, co?“
„To jsem přece tvrdil vţdycky.“ Marcus poloţil
přítelkyni ruku kolem ramen. Takto spolu vyšli z
restaurace na okraji dálnice a museli se zhluboka
nadechnout, kdyţ je obklopil venkovní vzduch.
Ačkoliv Kansas je velice rozlehlý stát, kde se vítr
prohání po pšeničných polích sahajících od obzoru k
obzoru, nebylo po chladivém vánku ani potuchy. Bylo
teplo, jako by vítr foukal rovnou z pouště. Obloha pořád
-8-
ještě neztmavla. Slunce stálo uţ nízko nad obzorem a halilo
krajinu rudým přísvitem.
Byla to širá, nádherná obloha, stejně rozlehlá jako
krajina.
I zde ovšem bylo prázdno a tuto prázdnotu cítili oba,
kdyţ kráčeli k autu. V New Orleansu si půjčili stříbrný
Ford Camaro a doposud s ním byli navýsost spokojeni.
Odevzdají ho zase v Los Angeles a pak nasednou do
letadla, které je dopraví nonstop do vlasti.
„Uţ se těším na klimatizaci v autě,“ zasténala Tina,
kdyţ nastupovala.
„To můţeš říct klidně i nahlas.“
Tina počkala, aţ se přítel posadil za volant a pak se
zeptala: „Máme ještě dost benzínu?“
„Máme.“
„A dost pití?“
„Taky.“ Marcus otočil hlavu doprava. „Ještě nějaká
přání, madam?“
„Ne, můţeš jet.“
„Jak jste laskavá - děkuji, madam.“
Tina vyplázla na svého téměř snoubence jazyk, coţ
ovšem neviděl, protoţe se musel soustředit na jízdu.
Oba se mohli cítit jako pionýři. Cesta směřovala na
západ. Měli před sebou ještě dlouhou jízdu, ale únavu
necítili. Na to byla krajina prostě příliš fascinující. A právě
ve státě Kansas, kterým projíţděli, mohli vychutnávat
historii Západu. Města jako Wichita, Dodge City nebo
Topeka jim připomínaly ságy o velkých pistolnících, jako
byli Earpovi nebo Graham Masterton. Také Abilene bylo
město, které přinejmenším v Marcusovi vyvolávalo mírně
mrazení, protoţe byl velkým příznivcem westernů.
-9-
 V oněch dávných dobách také táhly karavany
Kansasem. Zaslíbená země lidi lákala. S Tinou a
Marcusem to bylo podobné, protoţe i pro ně se měla
Kalifornie stát začátkem jejich společné budoucnosti.
Rodičům o svých plánech nic neřekli. Chtěli oba
manţelské páry překvapit.
Před nimi leţel celý ţivot, nádherný, skvělý ţivot. Na
smrt ani nepomysleli. A přitom leţí ţivot i smrt často těsně
vedle sebe.
Vyjeli z parkoviště na odpočívadle a opět se vnořili do
širého kraje. Nechali za sebou Kansas City, také Topeku a
Salinas a mohli by aţ k západní hranici zůstat na široké
mezistátní dálnici, jenţe to by byla příliš velká nuda.
Kromě toho byla tato komunikace příliš frekventovaná.
Většina řidičů měla naspěch, zvlášť řidiči kamionů, kteří
často pořádali závody a dělali si sport z toho, ţe se skrývali
před dálniční policií nebo se při honičce s ní nedali
dopadnout.
Sjeli z dálnice u Salinas a ocitli se na silnici, která
probíhala souběţně s ní. Takhle toho uvidí víc, budou moci
vychutnat i hory a rozhlíţet se po širých rovinách. Všude tu
byly motely i restaurace, kde si budou moci odpočinout.
Navzdory tomu, ţe byli sami, se necítili nijak opuštění, coţ
bylo moţná tím, ţe oba měli tuto zemi rádi.
Tina Bergová naladila místní rozhlasovou stanici,
která - ani to nebylo jinak moţné - vysílala country, a Tina,
která si pohodlně nastavila opěradlo, si často pobrukovala
do rytmu písničky.
Usmívala se. Bylo to také díky nádhernému západu
slunce, který se rýsoval nad kopci v dálce. Obloha ještě
nebyla docela tmavá, převaţovaly spíše šedé tóny. Svítily v
- 10 -
různých odstínech a úplně vzadu bylo ještě vidět poslední
paprsky slunce, které se marně snaţily proniknout stíny.
Povzdechla si.
Marcus otočil hlavu. „Co je ti?“
„Nic.“
„Tak proč jsi vzdychla?“
Tina se musela zasmát. „To nebylo zasténání,
miláčku. Jen jsem si povzdychla nad tím, jak ţivot dokáţe
být nádherný.“

- 11 -
 3
Také nad malým kostelíkem se zešeřilo. Stíny se
stahovaly jako nízko visící mraky, které se jako ostrůvky
valily po obloze. Malý kopec se rovněţ halil do stínu a holé
stromy jako by se v soumraku těsněji přimkly ke stěně
kostela. Tu a tam se po pahorku přehnal poryv větru.
Ovanul starou dřevěnou stavbu, zacloumal jí, aţ v ní tu a
tam něco zaskřípalo. Vítr se zmocnil i kříţe na střeše.
Kostel vypadal bezútěšně i přes den, natoţ za
soumraku.všechno začalo vyzařovat nepopsatelnou hrůzu,
jeţ vězela ve zdech. Po úbočí pahorku se vinula úzká
pěšina. Byla lemována trnitými křovinami a končila aţ
těsně u vchodu do kostela. Tu a tam byla pěšina pokryta
vrstvou rudého prachu, a kdyţ foukal obzvlášť silný vítr,
prach vířil vzduchem.
Kostel vypadal opuštěný, prázdný a osamocený. Stál
na pahorku, jako by na něj všichni zapomněli. Tak to však
nebylo. Lidé snad na něj mohli zapomenout,ale ne ten, kdo
si ho vyvolil za svůj hlavní stan.
Ten byl uvnitř ale nebylo ho vidět ani slyšet. Ukrýval
se a opouštěl kostel jen v přesně stanovených chvílích.
Kdyţ se ovšem vydal ven, pak za sebou zanechával stopy.
A to hodlal udělat této noci.
Zblízka by ho snad bylo moţno zahlédnout, pouze
však jako slabý obrys, který se míhal kolem oken, jako by
byl v neustálém napětí. Zastavoval se u toho či onoho okna
a díval se ven do houstnoucího šera. Chtěl vyčkat jisté
chvíle a pak teprve opustit svůj úkryt. Vzduch byl jasný.
Kdyţ se podíval horním oknem do kraje, neztěţoval
- 12 -
dohlednost ani opar, ani cáry mlhy. Hory v dálce ho
nezajímaly. Stály tam jako obří hlídači. Přes den byly
rozpáleny sluncem, v noci potemněly a vypadaly cize -
jako obři, kteří i ve spánku shlíţejí na rovinu a na pruh,
jenţ touto rovinou prochází.
Byl to ten pás, po němţ se neustále míhaly nesčetné
bytosti se svítícíma očima.
Byla to dálnice.
Provoz na ní byl ve dne v noci - za tmy ovšem slábl.
Vedla různorodým terénem, nořila se do údolí, překonávala
kopce jako sínusovka nataţená do nekonečna. To byl jeho
revír.
Uţ dlouho a také této noci.
Stín u horního okna zmizel. Netrvalo dlouho a
pohnuly se dveře. Pomalu se otevřely dovnitř a vydaly
přitom tiché zaskřípění.
Pak se v otvoru objevila postava. Vysoká, pochmurná,
zeširoka rozkročená jako hrdina z westernu, který je
připraven kaţdou chvíli tasit kolt.
Postava otevřela ústa. Ochutnala vzduch, nasála
nosem prach, ale ucítila také blízkost krve.
Dveře se zavřely.
Postava vykročila vpřed.
Šerif Smrt opět vyrazil na lov!

- 13 -
 4
Tina si prozpěvovala starý německý šlágr: „Jedeme si,
jedeme si, po dálnici...“ Viděla, jak přítel zavrtěl hlavou.
„Nejedeme přece po dálnici mezi Kolínem a
Frankfurtem. Tady jsme na silnici uprostřed Kansasu,
řítíme se jako strašidla nocí a hltáme jednu míli za druhou.
Není to paráda?“ Otočil k ní hlavu a usmál se. Ve světle
přístrojové desky měla jeho tvář nazelenalý nádech, takţe
Tina se vyděsila, protoţe jí v tu chvíli připomněl lebku.
Marcus si toho všiml.
„Co se na mě tak díváš?“
„Nedívám se nijak.“
„Ale jo.“
„Fajn, tak máš pravdu.“
„S čím?“
„Stou silnicí.“
„Jasně ţe mám. Nastav automatické vyhledávání
stanic. Tady nenaladíš ani SWF 3 ani Hessen 3. Zato tady
kdykoliv uslyšíme Johna Denvera a Johnnyho Cashe.“
Zasmál se a bouchl pěstí do volantu. „Tak o tomhle jsem
uţ dlouho snil. Jet tady ve Státech směrem na západ a
představovat si, ţe sedím na povoze s plachtou, který se
kodrcá do Kalifornie přes pouště, řeky, hory a doly. V
zádech neustále nebezpečí, s nejistotou, jestli co nevidět
nezaútočí indiáni. To je přece super, no ne?“
Tina projevovala jen malé pochopení pro jeho snění.
„Nezapomeň, ţe to byli běloši, kdo vzali indiánům zem. Ti
se jen bránili.“

- 14 -
 „To je mi jasné, ale přesto mi to připadá strašně
romantické. Podívej se dopředu. Dokonce i ve tmě se tady
dá vycítit rozlehlost krajiny. Dělá to dojem, jako by byla
neustále v pohybu, jako by tekla a jako by se neustále
blíţila k obzoru, který ovšem před ní couvá, protoţe
vlastně neexistuje.“
„No jo,“ zamumlala Tina.
„Asi to nechápeš, co?“
„Ne.“
„A nač tedy myslíš?“
Protáhla se a poněkud ztlumila hudbu, protoţe
nechtěla mluvit tak nahlas. „Amerika mi taky připadá
skvělá, ale ne za tmy.“
„Co máš proti noci, Tino? Ta přece patří k ţivotu
stejně jako den.“
„Moţná je to tím, ţe je mi zima.“
„No tak nastavím ventilaci na tvojí straně na vyšší
teplotu a všechno zase bude v pořádku.“
„To je nádhera, jak jsi praktický.“
„Jak mám zase rozumět tomuhle?“
Tina si velmi dobře rozmyslela odpověď, protoţe pro
ni bylo sloţité vyjádřit svůj pocit slovy. „Víš, já se chvěju
tak nějak vnitřně. Je to něco docela neobvyklého.
Nedovedu ti to vysvětlit, jako by to vycházelo z mého nitra
nebo z duše, chceš-li. Dovedeš to pochopit?“
„Ne.“
„No právě.“
„Co má znamenat to tvoje právě?“
„Necítím se dobře.“

- 15 -
 Mladý muţ ubral plyn. „Necítíš se dobře?“ zamumlal.
„Můţeš mi říct důvod? Jsi nemocná, nebo máš dojem,
Tino, ţe není něco v pořádku se mnou?“
„Tak se to taky nedá říci.“
„Tak tos mne uklidnila. Můţu ti jenom připomenout,
ţe ses v restauraci cítila dobře. Jak to, ţe se to tak najednou
změnilo?“
„To sama nevím. Moţná je to tou tmou, která je všude
kolem nás.“
Marcus svraštil čelo. „Tomu uţ vůbec nerozumím.
Kdyţ tě tak poslouchám, připadá mi to, jako by to byla
první noc, kterou tady v cizí zemi trávíš.“
Tina chvíli přemýšlela. Pak řekla. „Máš pravdu, kdyţ
mluvíš o cizině. Marcusi, já se tu cítím jaksi cize. Cítím se
v téhle zatracené zemi docela ztracená.“ Její hlas zněl
stísněně. „Nevím ani, čím to přesně je. Nedovedu ti to
vysvětlit, ale vím, ţe to souvisí s naším odjezdem od toho
motorestu. A nic proti tomu nemůţu dělat.“
Marcus Richter se pokusil zachovat věcnost. „Tino,
neděje se nic jiného neţ v předešlých nocích. Noc byla
pokaţdé stejně tmavá, viděli jsme tytéţ hvězdy a měsíc.
Podívej se ven, nic se nezměnilo. Vůbec nic.“
„To vím taky.“
„No tak vidíš.“
„A přesto ten pocit ne a ne zmizet. Sedím tady a třesu
se. Hledím z okna, vidím tmu, tu a tam světla jiných aut,
občas se změní krajina, kdyţ se kopce přiblíţí k dálnici. To
všechno vidím, říkám si, ţe je to normální, ale současně
jako by se přede mnou zvedala obrovitá černá stěna.“
„To jsou hory.“

- 16 -
 „Nerozumíš mi, Marcusi. Nejsou to hory. Je to
duševní záleţitost. Mám prostě strach.“
„Fajn,“přikývl. „Máš strach. To chápu. Je to jasné.
Teď mi musíš jen říct, z čeho máš ten prapodivný strach.“
„Z toho, ţe se nám něco stane.“
Mlčel.
To se Tině uţ vůbec nelíbilo. „Teď si myslíš, ţe jsem
cvok, ale můj pocit mi říká, ţe s touhle nocí není všechno v
pořádku. Odtud taky ten vnitřní chlad, co cítím. Je to
hrozba, která jako by se neustále přibliţovala - čím víc
jedeme na západ, tím je intenzivnější a my jí prostě
nemůţeme uniknout. Chystá se něco strašlivého a postihne
nás to.“
„A co?“
„To kdybych věděla!“ vykřikla a přitiskla si dlaně na
tvář. „Boţe můj, kdybych jen tohle věděla.“
„Neexistuje ţádný důvod,“ zamumlal.
Jen pokrčila rameny.
Mlčky pokračovali v jízdě. Marcus tu a tam ještě
zaskřípal zuby. Rád by byl jel rychleji, ale dbal na to, aby
příliš nepřekročil povolenou rychlost. Všude tady číhali
příslušníci silniční policie, celí dychtiví aţ jim někdo vjede
do pasti - ať uţ domácí nebo cizinec. Uţ i v Evropě se
rozkřiklo, jak přísné jsou americké zákony v tomto ohledu.
V porovnání s mezistátní dálnicí byl na této silnici
mnohem slabší provoz.
Krajina byla nekonečná. A právě ve tmě se to zdálo
ještě horší. Noc vše halila do tmy a Marcus, který se
rozhlíţel kolem sebe, ani při nejlepší vůli nezaregistroval
ţádné nebezpečí. Samozřejmě měl i on starosti, jak to bude

- 17 -
s Tinou dál. Ještě nebyla půlnoc. Moţná bude líp, kdyţ
zastaví v nejbliţším motorestu a přespí tam.
Tina zbledla. Seděla schoulená na sedadle a upřeně
hleděla před sebe. Tu a tam si odkašlala, neklidně zamnula
rukama nebo si přitahovala nohy, aby si je pak zase
natáhla.
„Nezastavíme někde na noc?“
„Prosím?“
Marcus zopakoval otázku.
„Proč?“
„Moţná se pak budeš cítit líp. Tohle k ničemu není,
kdyţ tady sedíš jako panák a ne jako normální člověk. Uţ
začínám mít pomalu taky starosti. Kdybychom zajeli do
nějakého motelu, mohli bychom si na pár hodin
odpočinout.“
Dívka se zamyslela nad návrhem a zeptala se: „Kdy
budeme u dalšího?“
„Brzy budeme u Wilson Lake. Tam můţeme sjet a
najít něco v některé z těch malých vesniček.“
„To by nebylo špatné.“
Usmál se. „Výborně. Vţdyť to pořád říkám, ţe jsme
velice flexibilní.“
„Ach, Marcusi,“ řekla a poloţila mu dlaň na stehno.
„Ty jsi hodný, váţně, tak hodný.“
„To se ví.“
„Fajn, takţe v příští osadě.“
„Platí.“ Nastavil rádio opět na hlasitější poslech a vrhl
pohled na přítelkyni, která sice vypadala trochu klidněji,
ale pořád ještě nebyla ve své kůţi. Takovéhle chování u
Tiny ještě nezaţil a musel se s novou situací nejprve sám

- 18 -
vypořádat. Pátral po něčem, co by mohlo odvést její
pozornost. A našel to.
„Kdyţ chceš za kaţdou cenu něco dělat, abys přišla na
jiné myšlenky, vytáhni mapu a koukni se, kdy musíme
odbočit. Myslím, ţe to uţ nemůţe být daleko.“
Tina přikývla. Otevřela přihrádku vedle přístrojové
desky, chtěla sáhnout dovnitř, ale uprostřed pohybu se
zarazila. Spatřila cosi, co se objevilo ve zpětném zrcátku.
Blikající červené světlo...
Ječení sirény neslyšela. Policejní vůz jel za nimi s
blikajícím světlem, a tiše, rychle je doháněl.
Také Marcus si auta všiml. „To je divné,“ zamumlal,
„co chce?“
Od Tiny nedostal odpověď. Ta seděla křečovitě
skrčená na sedadle spolujezdce a nasucho polykala.
Dýchala povrchně, nosem. Oči jí přejíţděly sem a tam a v
pohledu se jí zračila panika. „Je mi strašně zima.“
„Neměj strach, to zas přejde.“
„To auto za námi...“
„To nehoní nás, Tino. Jeli jsme povolenou rychlostí.“
„Přesto mi nahání hrůzu. Vţdyť nás dohání.“
„A projede kolem nás.“ Ta odpověď nezněla nijak
přesvědčivě, protoţe i Marcus uţ začal být nervózní.
Neexistuje snad člověk, který by zachoval naprostý klid,
kdyţ ho pronásleduje policejní auto. To je na celém světě
stejné.
Nespouštěl je z očí, zpomalil samozřejmě a jen tak
mimochodem si uvědomil, ţe v tomto úseku silnice kromě
nich a policejního vozu nejede nikdo.
Na chvíli zapnul dálkové světlo. Po silnici se rozběhl
světelný koberec a ukázal mu, ţe vozovka vede do kopce,
- 19 -
zatímco na levé straně se rýsoval strmý svah, který by se
klidně dal označit za šikmou stěnu. Byl porostlý křovinami.
Tina se otočila. Auto uţ bylo téměř u nich. Ještě
několik metrů a bude s nimi na stejné úrovni. Dívka
neviděla, kdo sedí za volantem. Skla byla tmavá a osvětlení
vypadalo, jako by nepocházelo z tohoto světa. Ačkoliv na
voze se lesklo několik chromovaných součástí, Tině vůz
připadal jako pochmurný přízrak. Najednou jí vyschlo v
krku, dýchala ještě rychleji a všimla si, ţe se jí zpotily
dlaně.
Vůz je předjel. Měl zapnutý reflektor na střeše. Kromě
toho se tam míhaly dva červené majáky a Tině na chvíli
připadalo, jako by se do jejich auta vetřeli duchové z hor.
A pak je podivný vůz předjel.
Nezůstalo však přitom. Byli vyzváni, aby vůz
následovali a Marcus zaskřípal zuby. „Zatraceně, on jde
váţně po nás.“
Tina zašeptala: „A co teď uděláme?“
„Poslechneme ho. Nejsem si vědom, ţe bych něco
provedl. Opravdu jsme nejeli rychle.“ Mladík se snaţil
zachovat klid. „Bude to asi jen nějaká běţná kontrola,
takţe nemusíme mít strach.“
Tině přesto nebylo dobře. Opět se s ještě větší silou
vrátil strach. Jen stěţí se drţela zpříma a křečovitě sevřela
madlo dveří.
Nemuseli jet za autem dlouho. Zablikala levá
směrovka a za chvíli zajel vůz na malé parkoviště. Mladá
dvojice se vydala za ním.
„Teď jsme v pasti!“ zašeptala Tina.
„Nesmysl.“

- 20 -
 „Ale ano. Uvízli jsme tady a jsme mu vydáni
napospas. Jsme tady cizí, zatímco on se tady vyzná.“
„Je to přece policie, tak uţ, prosím tě, přestaň.“
„To ještě nic neznamená.“
„Ale ano.“ Marcus šlápl na brzdu, protoţe i auto
silniční policie zastavilo. Sotva se tak stalo, rázem na něm
zhasla všechna světla. Ani reflektory uţ nesvítily a oběma
mladým Němcům to připadalo, jako by někdo přes auto
přehodil plachtu.
Ticho.
Několik vteřin slyšeli jen svůj vlastní dech. Také rádio
vypnuli, ale okno zatím nechali zavřené. Oba se upřeně
dívali dopředu a čekali na to, aţ policista nebo policisté
otevřou dveře.
Ty se na straně řidiče skutečně otevřely, vystoupil
policista a napřímil se v celé své výšce.
„Boţe můj, to je obr!“ zašeptala Tina.
Její přítel uţasl a mlčel. Postava měla na hlavě měkký
klobouk, který se ovšem nedal srovnávat, s texaským, byl
mnohem menší. Nad okrajem klobouku se vpředu leskl
odznak Kansas Patrol a barvu uniformy nebylo moţno ve
tmě dobře rozeznat. Nebyla ovšem nijak světlá. Vůbec
vypadal ten člověk velice pochmurně. Moţná to bylo i
tmavými brýlemi, které měl na očích a které si nesundal
ani teď.
Upravil si uniformu. Choval se přitom jako herec,
který dbá na to, aby na scéně vypadal dobře. Také klobouk
si ještě posunul, přičemţ konečky prstů objel jeho okraj.
Teprve pak byl spokojen.
Vykročil.

- 21 -
 Oběma mladým lidem připadalo, jako by doslova
vystartoval. Jako by někdo stiskl tlačítko, které ho uvedlo
do pohybu.
Na košili se mu leskla kovová šerifská hvězda a
Marcus, který se mohl cítit téměř jako v některém ze svých
westernů, byl docela bez sebe.
„Mně se to nezdá,“ řekla Tina tiše.
Její přítel pouze přikývl. Nechtěl nic říci, aby ji ještě
více neznepokojil, ale v podstatě s ní souhlasil. Tenhle
šerif, který pomalu kráčel k jejich autu a vypadal přitom
jako ztělesněná smrt, nebyl tak docela v pořádku.
Marcus se vyděsil při té myšlence a náhle i jím projel
mrazivý záchvěv. Nesmí být strašpytel, musí se uţ kvůli
Tině ovládnout, aby ji ještě víc nevystrašil, ale ani jemu
nepřipadalo tohle zastavení docela normální. Kromě toho si
vůbec neuvědomoval, ţe by udělali něco špatného.
A tenhle šerif také nevypadal normálně. Byla to
příšerná postava, která jakoby sem přibyla z nějakého
jiného času a ţila v tomhle světě jen na zkoušku.
„Pojeďme! „řekla Tina najednou.
„Coţe? Chceš zmizet?“
„Ano.“
„Proč?“
„Ten člověk je ztělesněná smrt, Marcusi,“ vymáčkla
ze sebe sténavě. „Je to zabiják, vrah. To on je důvodem
mého strachu.“
Marcus Richter nevěděl, co má podniknout. Kdyţ
zůstanou, můţe to být hrozné, kdyţ ujedou, zaţijí peklo.
Šerif, který záměrně kráčel velmi pomalu, nebyl v
Marcusových očích člověkem, ale patřil do kategorie

- 22 -
nestvůr. Ano, nestvůra, příšerná bytost na dvou nohách,
která vypadala, jako by byla ovládána na dálku.
„Boţe můj, uţ je pozdě!“ zašeptala Tina a sepjala ruce
k modlitbě.
Měla pravdu. Šerif uţ přistoupil ke kapotě auta. Jeho
pohyby byly ještě nedbalejší, klátivě kráčel dál a mířil ke
dveřím na straně řidiče.
„Neotvírej!“ zašeptala Tina.
„Neměj strach,“ zasípal Marcus. Pak si odkašlal a
spustil okénko. Opět je ovanul teplý vzduch, ale oni si toho
téměř nevšimli.
Důleţitý teď byl ten zatracený šerif, který se sehnul k
okénku. Tina to vlastně nechtěla, ale nahnula se také na
stranu, aby viděla postavu, která jí tolik naháněla hrůzu.
Oba spatřili pouze tvář, ale i to stačilo, aby utrpěli ne právě
malý šok.
Byla to lidská tvář, to sice ano, ale přesto to byl
obličej, který vypadal, jako by nebyl z normální kůţe. Na
to byla pleť příliš hladká. Ta tvář byla maskou, jako by si
šerif natáhl přes hlavu tenounkou vrstvu podivné hmoty.
Nebyly na ní vrásky, pihy, vlastně nic, co je pro lidskou
pleť typické. Byla naprosto hladká a vypadala uměle. Oči
nebylo vidět, protoţe byly ukryty za tmavými brýlemi se
zrcadlovými skly. Oba mladí lidé si dovedli představit, ţe
za těmito skly číhá něco umělého a příšerného, moţná
dokonce umělé oči jako u robotů.
Šerif ještě nepromluvil a oba mladí Němci měli
staţená hrdla. Nepromluvil nikdo, ale přesto nastala jistá
změna, která nahnala Tině i Marcusovi ještě větší strach.
Projevila se na skle policistových brýlí. Uvnitř skel se
něco dělo, najednou tam nastal pohyb. Sklo nejprve
- 23 -
vyvolávalo dojem, ţe se taví a pak zkoprnělé dvojici
připadalo, jako by se zahalilo tenounkou vrstvou oparu.
Pokud to byl opar, pak vzápětí změnil svůj stav, vytvořilo
se z něj cosi pevného. Dva naprosto shodné obrazy, které
byly tak neuvěřitelné, ţe to mladí lidé nedokázali pochopit.
Přesto na ně uţasle hleděli.
A důkaz zůstal.
Ve sklech brýlí se rýsovaly dvě vybledlé a současně
namodrale světélkující lebky!
To uţ nebyla hra. Byla to krutá, ţivotu nebezpečná,
váţná záleţitost. To došlo Tině i jejímu příteli Marcusovi.
Kdyţ spatřili lebky uprostřed obrouček brýlí, bylo to pro ně
první signál smrti.
Nebyli schopni promluvit. Seděli jako přimrazení na
sedadlech. I kdyby se pokusili pohnout, nebylo by to
moţné. Z přízračného šerifa vyzařovalo cosi, co ještě nikdy
nepoznali. Bylo to něco příšerného. Báli se o ţivot.
Ústa nebyla v tom dokonale hladkém obličeji ničím
víc neţ pouhou tenkou čárkou. Brada, rovněţ hladká,
vystupovala hranatě dopředu a najednou se čárka úst
rozevřela. Mladík s dívkou uţ počítali s tím, ţe netvor něco
řekne, avšak z hrdla té stvůry vyšlo pouze zasyčení.
Dokonce i tento normálně znějící zvuk v nich ještě
vystupňoval strach, který se změnil ve skutečnou fóbii.
Stáli na prahu smrti! V těsné blízkosti číhalo smrtelné
nebezpečí.
Prudkým škubnutím otevřel dveře na straně řidiče.
Tina tiše vykřikla. Přikrčila se na druhou stranou a viděla,
jak se šerifova ruka jako cosi umělého vkrádá do auta,
kamsi přes klín jejího přítele, přičemţ prsty hledaly
červené tlačítko, kterým se odepínal bezpečnostní pás.
- 24 -
 Stačil nepatrný pohyb a pás vyjel podél Marcusova
těla nahoru.
Teď uţ mladého řidiče nechránilo vůbec nic.
Dvě ruce ho uchopily. Byly jako pařáty nestvůry.
Jedna pracka chytila mladíka za vlasy, druhá mu sevřela
rameno a obě ho bez potíţí vytáhly z auta.
Mladík křičel.
„Marcusi!“ zařvala Tina. Natáhla ruce, aby svého
přítele zachytila, ale prsty sáhly naprázdno. Šerif byl prostě
rychlejší a silnější. Vytáhl oběť z auta a mrštil jí o zem.
Marcus Ritter bezvládně přistál na zemi, tvrdě narazil
a zůstal leţet.
Tina tomu nechtěla věřit. Připadalo jí, ţe se jí zdá
hrůzný sen. V hlavě zaslechla divoké hlasy, které nikdy
předtím neslyšela. Byly prostě tady jako zpěv krutých
sirén.
Nevěděla, co to je. Svět se pro ni jaksi změnil a ona
věděla, ţe protivník je silnější neţ ona i její přítel
dohromady.
Šerif stál sehnutý na druhé straně vozu, jako by ještě
zvaţoval další krok. Na zemi leţel Marcus a nehýbal se.
Tina ještě seděla v autě, nebyla uţ připoutaná, a tím
pádem se mohla relativně volně pohybovat.
Hlavou se jí míhaly myšlenky jako blesky.
Musí pryč, pokud ještě chce mít nějakou šanci.
Nemůţe tady zůstat, to je naprosto vyloučeno. Kdyby se
také dostala do spárů té nestvůry, nebyl zde nikdo, kdo by
něco mohl podniknout. Takţe pryč z auta!
Tina prudce otevřela dveře. To, co v následujících
vteřinách udělala, si téměř neuvědomovala, protoţe její

- 25 -
mozek jako by přestal udělovat povely a ona jednala pouze
instinktivně. Vyrazila ven.
Kam, to sama nevěděla. Ale instinkt jí říkal, ţe musí
utíkat na silnici, protoţe jen tam existovala alespoň jakási
šance, ţe získá pomoc. Byl zde sice dost chabý provoz, ale
smůla se přece jen musela prolomit, i kdyby se měla
postavit doprostřed silnice a mávat rukama. Jistě by se pak
dostala do oblasti ozářené reflektory projíţdějících vozů a
který řidič by minul mávající ţenu?
Tyto myšlenky jí prolétly hlavou, aniţ by je nějak
přivolávala. Věděla přesně, kde silnice leţí. Od parkoviště
byla oddělena hustým pruhem křovin. To sice bylo za
normálních okolností docela dobré, protoţe porost tlumil
zvuky od blízké silnice, jenţe pro Tinu teď znamenalo
křoví překáţku, kterou mohla jen stěţí překonat. Bude se
muset křovím prodrat stůj co stůj.
Ale vţdyť to je jedno, není jiné cesty. Jako beran se
pustila rovnou proti hustým, houţevnatým a občas i
trnitým větvím! Připadalo jí, ţe se po ní sápou ruce, které ji
chtějí stáhnout zpět, ale panický strach na druhé straně
Tinu posiloval.
Proto se nevzdávala, spěchala dál a klestila si oběma
paţemi cestu vpřed. Neviděla a neslyšela nic. Byla
soustředěna jen a jen na sebe. Cosi ji švihlo do tváře.
Přikrčila se, zavřela oči a razila si cestu dál, protoţe kdyby
se vzdala, byla by ztracena.
Opět po ní chmatla jakási ruka. Tentokrát se ovšem
dotkla jejího ramene, a tentokrát to byla ruka skutečná.
Tina ztuhla. Ačkoliv pohybovala nohama,
nepostupovala dopředu. Podobala se veverce v klícce, která
šlape a šlape a přesto zůstává na jednom místě.
- 26 -
 V hrozivé blízkosti se ozval odpudivý, zlověstný
smích.
Ruka se sevřela ještě drsněji.
„Ne...ne...!“
Křik byl naprosto zbytečný. Za ní stál šerif a neznal
slitování. Dostihl ji.
Měl nadlidskou sílu. Docela snadno ji zvedl jednou
rukou a kdyţ se Tina ocitla nad zemí, prudce ji otočil.
Tina náhle zírala na brýle se dvěma lebkami.
Opět zaslechla chechtot. Její paţe uţ nenašly dost síly,
aby se zvedly a praštily netvora do tváře.
Šerif jí mrštil stranou. Tina Bergová prolétla jako kus
dřeva trnitým křovím. Větve zde uţ nebyly tak husté a
houţevnaté, aby její tělo zadrţely, ale přinejmenším
zmírnily rychlost, takţe pád nebyl tak tvrdý, kdyţ dopadla
zády na drsný podklad a zůstala tam leţet.
Nadešla chvíle, kdy jí bylo všechno jedno. Ještě ucítila
v týle bolest nárazu, ale to uţ nebylo důleţité. Chtěla utéci,
vyvléknout se, prostě dělat, jako by teď byla v Německu.
Neţ zaslechla kroky.
Drsně a nezadrţitelně se blíţily. Tak mohl kráčet
pouze někdo, kdo si byl jist svým úspěchem a kráčel
rovnou za svým cílem. Blíţil se k ní šerif Smrt a hlavu měl
skloněnou, aby se mohl přes skla svých brýlí důkladně
podívat na ţenu leţící na zemi.
Tina uţ nedokázala vydat ani hlásku. Jen se na něj
dívala. Přibliţoval se a zastavil se aţ těsně u ní. Pak se
sehnul a natáhl k ní pravou ruku.
Pruţným pohybem ji zvedl. Tina ztuhla, kladla odpor,
ale nelidský netvor to ani nezpozoroval.

- 27 -
 Postavil ji. Sevřel ji jednou rukou a obrátil ji tak, aby
se mohla podívat na jeho vůz.
Ten byl cílem, tam ji chtěl dovléci.
Dívce se strachem zakalil zrak. Přece jen ovšem
zahlédla pohyb nedaleko od šerifova vozu. Marcus vstával.
Vzpamatoval se z rány a díval se teď na ně.
Šerif si ho nevšímal. Vlekl Tinu jako nějakou věc k
autu. Tu spatřil Marcuse.
Z jeho úst se vydralo hluboké zasténání. Stejný zvuk
zaslechla Tina. Najednou se vzepjala. Otevřela oči, spatřila
Marcuse a nedokázala potlačit výkřik, do něhoţ se vmísilo
jméno jejího přítele.
A právě to opět vyprovokovalo mladého muţe k akci.
Nemohl připustit, aby ten netvor odvlekl Tinu a bůhví co s
ní udělal. Cítil, ţe tomu musí zabránit, ţe ji musí zachránit,
a z jeho otevřených úst se vydral zvuk, v němţ se mísil
vztek a zoufalství!
Pak se vrhl vpřed.
Výkřik byl pro něj něčím jako startovním signálem, a
také šerifa vyburcoval.
Ten se zastavil. Jenţe jen na krátkou chvíli, neţ k
němu dorazil Marcus.
A kdyţ se na něj mladík vrhl, tu šerif ukázal, čeho
všeho je schopen.
Měl volnou pouze jednu ruku, ale i ta stačila, aby
udeřil. Pěst zasáhla mladého Němce do tváře a Marcus
pocítil v obličeji prudkou bolest. Připadalo mu, ţe mu
hlava odlétne od těla. Svět kolem něj splynul v beztvarou
hmotu - neviděl, necítil, neslyšel.
Zhroutil se.

- 28 -
 Zůstal leţet u šerifových nohou. Násilník se o něj dál
nestaral. Vlekl dál ztuhlou Tinu k vozu a i jí dal ránu.
Ta stačila k tomu, aby Tina omdlela. Spočívala teď
bezvládně v náruči netvora, který uţ neztrácel čas a nacpal
ochablé tělo na zadní sedadlo hlídkového policejního auta.
Neţ se začal věnovat Marcusu Richterovi, zabouchl dveře
forda. Zvedl mladíkovo tělo, aniţ se staral o jeho zraněný
obličej. Také jeho nacpal na zadní sedadlo policejního auta.
Od té chvíle měl naspěch, dokonce značně naspěch.
Aniţ by rozsvítil reflektory, vjel na silnici. Teprve tam
zapnul světla a zabočil doleva. Kdyţ se dostal na pravou
stranu vozovky, tiše zasténal.
Teprve teď se cítil dobře. A bude se cítit ještě lépe,
protoţe zanedlouho obohatí svou sbírku obětí o dvě další....

- 29 -
 5
Připadal jsem si dost ztracený, kdyţ jsem se ocitl na
letišti Topeka a rozhlíţel jsem se kolem sebe. Přitom mi
agent FBI Abe Douglas slíbil, ţe mě tady někdo vyzvedne,
a ještě se přitom dokonce usmíval. Jenţe jak to vypadalo,
nikdo nepřijel. Protoţe jsem občas dost trpělivý člověk,
rozhodl jsem se, ţe ještě čtvrthodinku počkám a teprve pak
zváţím, co dál.
V porovnání s mezinárodními letišti vypadalo tohle v
Topece přímo útulně. Jasně, Topeka leţí v Kansasu a tohle
město je pro lidi z velkoměst a aglomerací na západním a
východním pobřeţí tou nejzapadlejší provincií. Tady
člověk nemusel mít strach, ţe kufr, který si odloţí vedle
sebe, mu ukradne nějaký hbitý zloděj.
Navzdory moderní technice bylo v Topece cítit
„Divoký Západ“, nebo jsem si to alespoň namlouval.
Přepáţky jednotlivých leteckých společností vytvářely
dlouhou řadu. Velkými okny bylo vidět na přistávací
plochu, která byla zalita sluncem. A v dálce jsem zahlédl v
namodralém oparu hřebeny hor.
Bylo tady velice příjemně, to jsem musel přiznat.
Jenţe já jsem tady nebyl proto, abych se z Topeky
vydal na cestu po Západě. Šlo o dosti záhadné a brutální
zločiny, které byly pro místní policii záhadou, a tak byly
postoupeny nadřízené sloţce - tedy FBI. Po vyhodnocení
veškerých stop se dospělo k závěru, ţe je ve věci fantom,
nebo, jak to formuloval Abe Douglas, oţivlá mrtvola,
protoţe dotyčný vrah dokázal prostě nemoţné.
Byl mrtev, zapomenut, pohřben - nebo snad ne?
- 30 -
 Jen tak mimochodem - měl jsem vyšetřit zmizení
deseti lidí.
Ne sám, měl jsem dostat pomoc, a právě na tu jsem
stále čekal.
Ať jsem se rozhlíţel sebevíc, nikoho v letištní hale
jsem neupoutal. Všichni vypadali jako zdejší a byli taky tak
oblečeni, v západním stylu, kdyţ jsem se podíval na jejich
klobouky.
Copak na mě zapomněli?
Ne, nezapomněli. Najednou jsem za sebou zaslechl
ţenský hlas.
„John Sinclair?“
Otočil jsem se.
Spatřil jsem usměvavá nalíčená ústa, která byla
zasazena do tváře s bystrýma očima. To vše bylo rámováno
rezavými, nakrátko zastřiţenými vlasy. Ţena měla na sobě
ţlutý letní kostým a černé tričko. Podala mi ruku, kterou
jsem přijal, a ucítil jsem pevný stisk.
„Jmenuji se Doreen Prattová, ale můţete mi říkat jen
Doreen, Johne. Vítám vás v Kansasu! Vítejte v provincii!“
„Och, děkuji.“ Přikývl jsem. „Boţe můj, uţ jsem si
myslel, ţe jste na mě zapomněli.“
Doreen se usmála. „Ne, to ne. Ale i my v provincii
občas máme problémy s dopravou.“
„Tak to jste mě uklidnila.“
„Chcete vidět můj sluţební průkaz, sluţební
známku...?“
„Myslím, ţe ne, Doreen, to je v pořádku.“
„Díky.“
„A kde si promluvíme?“
„Pojďte se mnou, Johne.“
- 31 -
 Tahle osůbka byla dosti čiperná a docela zapadala do
zdejšího prostředí. O tom, ţe se k problémům stavěla
vţdycky zpříma, svědčily i její pohyby, protoţe kráčela
přede mnou tak rychle, ţe jsem měl co dělat, abych s ní
udrţel krok. Neposadili jsme se do letištní restaurace, ale
vyšli jsme z areálu bočním východem. Na parkoviště ani k
ohnivě rudému mustangu, na který ukázala Doreen, to
nebylo daleko. „To je moje auto.“
Uznale jsem přikývl. „Zdá se, ţe u FBI se vydělává
hodně.“
„To ţihadlo jsem koupila ojeté, má uţ najeto přes
osmdesát tisíc.“
„Není to na něm ovšem vidět.“
„To je moc dobře, Johne.“
Rázná Doreen se posadila za volant, připoutala se a
oběma rukama si prohrábla vlasy. Přitom zaslechla mou
otázku: „Kam teď jedeme?“
„Do vašeho hotelu.“
„Dobrá, a pak?“
„To uvidíme později. V hotelu si můţeme promluvit.
Také tam bydlím a vzala jsem si materiály z kanceláře.
Dali nám šanci, abychom pracovali sami ve dvou. Jak se to
stalo, je pro mne záhadou, ale zdá se, ţe máte pověst, která
pronikla aţ dost vysoko, protoţe jsme dostali volnou ruku.
Chcete-li, můţete si to dokonce přečíst.“
„Ne, to není zapotřebí. Věřím vám.“
„Výborně.“
Doreen byla ţena, která si libovala v rychlosti.
Alespoň start byl velmi razantní. A na širokém přivaděči
do města jela neustále v levém pruhu.

- 32 -
 Před námi leţela Topeka. Já jsem o tom městě nikdy
nepřemýšlel. Pro mne to bylo město z westernů a ze staré
slávy minulého století tady ještě leccos zbylo. Patrně to
způsobila okolnost, ţe jsem viděl jen málo výškových
budov. Nebylo zapotřebí tady stavět do výšky, protoţe
pozemků zde bylo dostatek.
Celý kraj byl vystaven ţáru prudkého slunce, z toho
jsme však v klimatizovaném mustangu nepocítili pranic.
Náš rozhovor se vůbec netýkal případu. Doreen se ptala,
jak jsem přečkal let a čím se zabývám v Londýně
„Copak vám to nesdělili?“
„Ne přímo. Hovořila jsem s Abe Douglasem, s nímţ
jsem se seznámila, a on o vás mluvil v samých
superlativech.“
Mávl jsem rukou. „Abe je člověk, který rád přehání.“
„Tomu nevěřím.“
„Proč ne?“
„Mám na to čich.“
Ta odpověď mě rozesmála.
„Co se vám nelíbí?“
„Vaše jistota je pozoruhodná.“
„To se v profesi člověk naučí. Jenţe váš dţob je
trochu jiný, vy pronásledujete lidi, kteří vlastně ani lidi
nejsou. Dokonce i u nás v provincii se rozkřiklo, ţe jste
chytil zabijáka Shanga. Byl kolem toho dost poprask.“
„Ano, měl jsem štěstí.“
„To vám nevěřím, to určitě nebylo jen tím.“
„Copak mne sem zavolali proto?“
„Moţná. Kaţdopádně tady stojíme před záhadou, jak
vám uţ moţná řekl Abe Douglas.“

- 33 -
 „To je pravda. Říkal něco o deseti zmizelých osobách.
Uţ se nikdy neobjevily a nebyly nalezeny ani jejich
mrtvoly. Není známo, jestli jsou ti lidé mrtví nebo ne.“
„Je jich dvanáct.“
„Prosím?“
„Od včerejška jsou pohřešováni dva Němci. Jistá Tina
Bergová a její přítel Marcus Richter. Vůz z půjčovny se
našel na parkovišti poblíţ jedné hlavní silnice. Byl
prázdný. Stopy nasvědčují tomu, ţe na parkovišti došlo k
souboji. Našla se tam krev, vlasy a ještě leccos jiného, ale
to nejdůleţitější - ti dva lidé, kteří se sem vydali na cesty -
ne. Zmizeli stejně jako předchozích deset.“
Poslouchal jsem Doreen Prattovou a neunikl mi trpký
podtón v jejím hlase. Tenhle případ jí musel dát pořádně
zabrat.
Moţná zde byla její suverenita trochu předstíraná.
Ruce na volantu najednou vypadaly křečovitě sevřené, aţ
na nich vystupovaly klouby prstů. „Chci tu bestii
dopadnout!“ zašeptala. „Zatraceně, chci ji chytit.“
„Vy počítáte s tím, ţe je to jeden pachatel?“
„Ano.“
„Proč?“
Doreen se mírně usmála. „Tentokrát to není jen čich,
ale normální policejní rutina. Pokaţdé to bylo stejné,
rozumíte? Nikdy neudělal chybu a myslím, ţe kdyby těch
pachatelů bylo víc, přece jen by se nějaké chyby vyskytly.“
„Na tom něco je,“ připustil jsem.
„Taky ledacos víme a známe.“
„Nikdy jsem netvrdil, ţe ne.“
Město leţelo na dosah. Objevila se první předměstí,
ale my jsme nejeli do centra. Po chvíli jsme zahnuli
- 34 -
doprava, do kopců a k jakýmsi jezerům, která musela být
rájem pro rybáře.
„Jedeme do přírody?“ zeptal jsem se.
„Ne příliš daleko. Ten hotel je na krásném místě.
Mimo veškerý ruch. Je to takový malebný podnik v
oblíbeném westernovém stylu. Za několik minut jsme
tam.“
Projeli jsme relativně hustým lesem. Na okraji silnice
zvala k zastavení četná parkoviště, na nichţ si mohli lidé
zaparkovat auta, pokud chtěli jít dál pěšky. Listnaté i
jehličnaté stromy vytvářely přirozený smíšený les. Po úzké
soukromé cestě jsme se blíţili k hotelu, který skutečně
zapadal do zdejšího kraje, protoţe přesně tak jsem si
představoval ranč. Hlavní budova, dvě vedlejší, chyběla uţ
jen břevna, ke kterým by si kovbojové mohli uvázat koně.
Namísto nich zde bylo hotelové parkoviště, na němţ
Doreen zaparkovala svůj vůz.
Sebral jsem si ze zadního sedadla malý kufřík a
vystoupil jsem. Polední vedro mne zasáhlo jako rána palicí.
Policistka vedle mne byla ovšem stále ještě plná elánu.
Pohlédla na hodinky a pak se tázavě zadívala na mne. „Jak
dlouho budeme potřebovat, abychom se opláchli? Nebo si
chcete ještě lehnout?“
„To ne.“
„Třicet minut?“
„To bude stačit.“
„Fajn, tak se ubytujeme.“
Boţe můj, ta měla energie. Vešla do hotelové haly
jako první. Ne ovšem létacími dveřmi, jako před dávnými
časy v zábavních saloonech Západu. Ty by se ke
klimatizaci moc nehodily. Jinak ovšem byla recepční hala
- 35 -
zařízena ve stejném stylu jako ranče v minulém století.
Recepce skutečně připomínala pult v saloonu, za nímţ
stály mile se usmívající dívky v dobových kostýmech,
které v počítači porovnávaly rezervace hotelových pokojů
se jmény přicházejících hostů.
Doreen tady znali. Hned zkontrolovala, jestli dostala
správný klíč. „Výborně, bydlíme vedle sebe.“
K tomu, abychom se dostali do pokojů, jsme mohli
zůstat ve stejném patře. Tentokrát jsme skutečně rozevřeli
křídla širokých hnědě nalakovaných létacích dveří a dostali
jsme se do traktu, kde leţely nejkrásnější pokoje, jak nás
ujistili.
Byl jsem skutečně nadšen. Dva velkolepé pokoje, k
tomu koupelna se spoustou místa, terasa, která rovněţ
patřila k pokoji a to vše za skutečně přijatelnou cenu. V
Londýně bych za tyhle peníze dostal skromný pokojík.
„Spokojen?“ zeptala se Doreen.
„Tady by si mohl stěţovat jedině blázen.“
„Je to nádhera, takţe zatím na shledanou.“
Najednou byla pryč a já jen zíral na zavřené dveře a
vrtěl jsem hlavou. Vyšel jsem ven a podíval jsem se do
zahrady. Spatřil jsem tam bazén, ve kterém plavali dva
hosté, a hned jsem se zase vrátil do chladného pokoje.
Vzápětí jsem se vysprchoval, oblékl jsem si čisté věci
a začal jsem přemýšlet o případu. Dvanáct pohřešovaných
osob, z nichţ se doposud ţádná neobjevila. Samozřejmě
jsem přemýšlel o důvodech. Napadly mne případy z
poslední doby, kde se jednalo o hromadné vrahy, kteří pak
zahrabávali své oběti v zahradě nebo poblíţ jejich bydliště.
Také u nás v Anglii jsme před několika měsíci měli takový

- 36 -
případ. Proběhl tiskem v celé Evropě a novináři psali jen a
jen o domě hrůzy.
To všechno bylo moţné a mohlo se stát i zde. Zároveň
ovšem bylo moţné, ţe je to i docela jinak. Ţádnou moţnost
jsem nechtěl nechat bez povšimnutí. Pečlivě jsem
zvaţoval, co je nejpravděpodobnější. Nebylo to
jednoduché, protoţe stejně dobře to mohla být záleţitost
magie. Někdo prostě shromaţďuje za určitým účelem
mrtvoly.
I to uţ jsem zaţil. Nemohl jsem jen tak zapudit ani
myšlenku na ghoula. Nebyl jsem příliš velkým optimistou,
ţe se mi podaří ten případ vyřešit rychle. Důvod rozhodně
nebylo moţno zjistit okamţitě. Snad to bylo tím, ţe ani
americká policie proslulá svou kvalitou tentokrát nebyla
úspěšná.
Ještě jednou jsem si pročísl mokré vlasy a vyšel jsem
z pokoje. Zaklepal jsem u vedlejších dveří, přesně sedm
minut před dohodnutým časem.

- 37 -
 6
Doreen Prattová seděla v křesle a budila ve mně
dojem velmi zaměstnané manaţerky. Bylo to i spoustou
papírů, které kolem sebe rozloţila. Studovala je a dívala se
přitom přes brýle.
„Ahoj, Johne.“
„Jdu přesně?“
„Víc neţ to!“ Ukázala na druhé křeslo vedle sebe.
„Posaďte se. Chcete-li něco k pití, bar je vpravo přímo
vedle vás.“
„To si skutečně dám. Vy taky?“
„Ne, díky, já uţ jsem si dala.“
Vzal jsem láhev Bitter Lemon a sklenici a posadil
jsem se.
Seděli jsme poblíţ dveří na terasu, které Doreen
zatáhla záclonou, takţe na nás zvenčí nebylo vidět.
Nepotřebovali jsme ţádné svědky.
Doreen si zastrčila mezi rty konec propisovačky a
ťukala si jí do zubů. Se svraštěným čelem se dívala do
papírů.
Byl to výpis z počítače, který mi posléze podala a
řekla, ţe jsou na něm jména pohřešovaných. „Podívejte se
na to. To či ono jméno by vám moţná mohlo připadat
povědomé.“
„To jsou mezi nimi i Angličané?“
„Ano, starší manţelský pár, ale ne z Londýna. Byli z
Cambridge, pokud se nemýlím.“
Přelétl jsem jména a musel jsem kapitulovat.
Ne, ţádné z nich jsem neznal.
- 38 -
 Jako poslední byli uvedeni Tina Bergová a Marcus
Richter. Obě křestní jména nasvědčovala, ţe jde o mladé
lidi.
„Kolik bylo těm dvěma posledním let?“ zeptal jsem se
Doreen.
„Byli mladí, velice mladí. Té dívce bylo dvacet a
mladík byl o tři roky starší.“
„K čertu,“ řekl jsem.
„Trefil jste hřebík na hlavičku.“
Odloţil jsem list stranou a ukázal jsem kolem sebe.
„Nevím, jestli to k něčemu bude, kdyţ budu pročítat
výsledky nálezů. Jsem spíš člověk, který jedná
intuitivně...“
„Dobře, velmi dobře,“ řekla Doreen a přitom pohodila
špičkou pravé nohy, kterou měla přehozenou přes levou
„Taky jsem vás neodhadla na policistu, který by se striktně
drţel jen a jen paragrafů.“
„Děkuji.“
Také Doreen odloţila materiály stranou. „Takţe
přejdeme k věci. Co byste rád věděl?“
„Mohu se ptát jako novinář?“
„Jak je libo.“
„Našla se uţ nějaká stopa?“
Doreen vysunula spodní ret.
„Zklamal jste mne, Johne. Kdybychom měli stopu,
nebyl byste zde.“
„To je pravda, ale mně šlo o něco jiného. Jsou nějací
podezřelí?“
Doreen přikývla. „To je právě problém. Pracovali
jsme samozřejmě s těmi nejmodernějšími prostředky.
Kdyby měly počítače hlavy, tak by se jim teď z nich
- 39 -
kouřilo. Porovnávalo se, srovnávali jsme s jinými případy,
které se staly uţ před delší dobou, abychom našli
podobnost. K ničemu to nevedlo. V tomto státě docházelo
tu a tam k hromadným vraţdám, to víte sám, Johne, ale
porovnání nikam nevede. Lidé nemizejí tak často a
vţdycky zůstaly nějaké stopy. A byli to pokaţdé turisté.
Ten zabiják musel na své oběti číhat na dálnici nebo v její
blízkosti. Je to prostě fantom z dálnice.“
„Jsou silnice hlídány?“
„Co vás napadá! Ale musíte se na věc dívat trochu
jinak. Kansas je obrovský. A schovat se dá všude - v
horách, v lesích a u spousty jezer.“
„To je všechno v pořádku, Doreen. Neţ se zamotáme
do detailů, chtěl bych to shrnout. Takţe neexistuje ţádná
stopa ani nic, s čím bychom mohli začít.“
Doreen přikývla a usmála se.
„A teď jste na řadě vy,“ řekla. „Protoţe vy jste člověk,
který se zabývá věcmi, s nimiţ si neporadí ani počítač,
pokud mám věřit kolegovi Abe Douglasovi.“
„To je docela dobře moţné.“
Pohrávala i s tuţkou a dívala se na špičku. „Vznikly
uţ jisté fámy.“
„Jakého druhu?“
„Svědkové...“
„Spolehliví?“
„To je otázka.“
„Co ti svědkové viděli?“
„Vlastně ne mnoho. Jisté osoby hovoří shodně o tom,
ţe v nocích, kdy došlo k těm činům, viděli na silnici
hlídkový vůz silniční policie se zapnutými výstraţnými

- 40 -
světly. To se stalo třikrát. Je samozřejmě otázka, zda to
byla náhoda.“
„Zajímavé,“ zamumlal jsem.
„Uţ to domýšlíte dál?“
Přikývl jsem. „Ano, přemýšlím a dospěl jsem k
předběţnému závěru, ţe tím pachatelem je moţná náš
kolega v tom nejširším slova smyslu. Nebo snad jste jiného
názoru, Doreen?“
Poněkud se zarazila. „Na to ani nechci pomyslet,
Johne.“
„Ale vzala jste to v potaz.“
„To ano.“
„A Abe Douglas také.“
„Ano.“
„Byli prověřeni všichni kolegové, jichţ by se to mohlo
týkat?“
„Samozřejmě. Tím se zabývala FBI. Nebyly zjištěny
ţádné nesrovnalosti. Kromě toho nevyjíţdějí kolegové na
hlídku nikdy sami. Je to kvůli jejich vlastní bezpečnosti.
Ani tady jsme bohuţel ničeho nedosáhli.“
„To je špatné.“
„Vím.“
„Říkáte to, Doreen, jako byste měla v rukávu ještě
nějaký trumf.“
„Skutečně?“
„Ano. Já se totiţ v lidech vyznám.“
„V Kansasu se vypráví taková stará legenda,“ řekla.
„Och, to mě zajímá. Jsem přímo posedlý po starých
legendách a ságách.“
Doreen se poněkud ironicky uchechtla. „Kdyby mi to
řekl někdo jiný, řekla bych mu, aby na to honem zapomněl,
- 41 -
ale u vás je to něco jiného. Znám tu pověst také jen proto,
ţe z tohoto kraje pocházím. Jde v ní o šerifa, který jednoho
dne najednou zmizel. Najednou prostě nebyl. Ztratil se ze
dne na den. Zmizel a nenašli ho, stejně jako nenašli nikoho
z těch dvanácti pohřešovaných. Dodneška je ten člověk
nezvěstný.“
„Kdy se to stalo?“
„Je tomu asi padesát let.“
„Och.“
„Povídá se to, Johne....“ Řekla to tónem, který prostě
musel vzbudit mou nedůvěru.
„Takţe legenda, ţe. Mohl bych přesto vědět víc?“
„Kdyţ chcete.“
„Kde ten šerif ţil?“
„Na západ odtud v malé osadě jménem Lucas.
Nedaleko od Wilson Lake.“
„A tahle osada ještě existuje?“
„Samozřejmě.“
„Mohla byste mi říci, kde se ti všichni lidé ztratili?
Nevede ta silnice náhodou kolem Lucasu?“
„To nemohu popřít.“ Sbalila papíry, aniţ se na mne
podívala. „Abych se vrátila k těm zmizelým lidem, nestalo
se to příliš daleko od Lucasu, řekla bych tak nanejvýš třicet
mil odtamtud.“
„Zajímavé.“
„To opravdu je.“ Sbalila spisy do aktovky z měkké
kůţe a opět pohlédla vzhůru. „Byla bych pro to, abychom
si to místo prohlédli.“
Zeširoka jsem se usmál. „Kvůli šerifovi, coţ?“
Pokrčila rameny. Pak vstala, roztáhla záclony u dveří
na terasu a řekla. „Je to bláznivé, já vím. Moji kolegové by
- 42 -
mě taky povaţovali za cvoka, ale já mám pocit, ţe jste ten
pravý člověk pro legendy, a Abe Douglas mi to potvrdil.“
„Ano, přímo je zboţňuju!“
Ţena od FBI se otočila. V její tváři byl váţný výraz. „I
kdyţ se později ukáţou jako pravdivé?“
„V tom případě ještě víc.“
„Takţe se do toho pusťme...“

- 43 -
 7
Marcus Richter se probral z hlubokého bezvědomí a
nevěděl, jestli je den či noc. To ho ani nemuselo zajímat,
protoţe měl na starosti důleţitější záleţitosti, které se ho
osobně dotýkaly.
Měl bolesti.
Dosud o nich pouze slyšel nebo četl. Sám nikdy
ţádnými podobnými netrpěl, protoţe se nikdy nedostal do
takovéto situace. Ty bolesti byly srovnatelné se silným
pálením, které mu zachvátilo celou tvář, jako by mu někdo
potřel pokoţku kyselinou.
Na těle je cítil rovněţ, ovšem slaběji, to uţ se musel
nějak nešikovně pohnout.
Důleţitá byla ovšem tvář. A ještě důleţitější bylo, ţe
ţije. A ţe mu ještě funguje mozek. Mohl přemýšlet a jisté
věci dokázal zrekapitulovat.
Podařilo se mu sestavit události do správného pořadí a
nevzpomínal si jen sám na sebe, ale i na Tinu.
Při tomto jméně jako by mu projel tělem plamen.
Boţe, co se s ní stalo? Je vůbec ještě naţivu, nebo ji ten
netvor s hvězdou na hrudi zabil?
Poslední scénu měl ještě před očima naprosto jasně.
Tina byla ve spárech té zrůdy, která ji svírala a drţela jako
šelma kořist. Vypadalo to, jako by s ní falešný policista
chtěl někam utéci, aby ji někde na odlehlém místě hodil na
zem a znásilnil.
Mladý muţ se zachvěl. Ne snad strachem o sebe, ale o
Tinu. Sám se cítil příliš sláb na to, aby jí mohl pomoci.

- 44 -
Právě to ho deptalo nejvíce. Připadal si zbytečný, prohrál a
cítil, jak mu z očí vytryskly slzy.
Marcusovi se vůbec nechtělo věřit, ţe by se mu mohlo
podařit přinutit se ke klidu, ale stalo se. Zapudil příšerné
myšlenky a soustředil se opět na sebe a posléze i na své
okolí, které ovšem neviděl, protoţe leţel v naprosté tmě.
Cítil pod sebou drsný, mazlavě vlhký kámen a připadal si,
ţe je někde v jeskyni. Hluboko v podzemí, jakoby uvězněn
v obrovském hrobě.
Ale mohl se hýbat. Neměl pouta. Ani provaz, ani drát,
ani pouta, jak by se dalo po zákroku policisty očekávat.
Byla to bestie v uniformě, hladký krutý obličej a Marcus si
dovedl představit, ţe ten tvor nemá nic společného s
člověkem. V hlavě měl zmatek a nechtěl opět upadnout do
panické hrůzy.
Jen na něj nemyslet, pořád zůstat u sebe. To teď bylo
důleţitější.
Aby zahnal nepříjemné myšlenky, vstal. Ne rychle, to
se mu nepodařilo. Ztěţka a pomalu se postavil na nohy,
přičemţ si uvědomil, ţe uţ mu začíná pracovat mozek.
Připadal si jako někdo, kdo se náhle zvedá, přičemţ
tělo zaostává a duch se vydává na pouť, pak se ale zase
vrátí do hlavy.
Všechno je v pořádku, opakoval si, všechno je
normální. Jen sedím ve tmě, ale jinak nejsou ţádné
problémy. Nikdo na mne neútočí, pomyslel si. Pak tu větu
zasípal nahlas, ale jen proto, aby potlačil bolest.
Normální, všechno je naštěstí naprosto normální!
Marcusovi se podařilo si to namluvit a jeho tep se zase
uklidnil. Zůstal sedět. Zem byla studená a vlhko mu
prosáklo šaty. Opět se musel soustředit na to, aby uklidnil
- 45 -
dech. A podařilo se mu opět se soustředit na sebe
samotného.
Pomalu zvedl paţe. Obával se toho, co chtěl provést,
ale neměl na vybranou. Velmi opatrně si přitiskl ruce k
obličeji.
Uţ při prvním doteku sebou škubl. Zachvátila ho
vnitřní křeč, protoţe uţ náznak doteku mu způsobil
prudkou bolest. Zejména bolestivé to bylo kolem nosu.
Kdyţ si tam hmatal, bylo mu jasné, ţe ho uţ nikdy nebude
mít takový jako dříve. Úder mu ho docela rozdrtil. Pod
nosem měl tvář zalitou krví, která vytékala z rány a lepila
se mu na rtech.
Na čele si nahmatal také několik šrámů. Ty nebyly
zdaleka tak zlé jako zranění nosu, ty mohl docela dobře
pustit z hlavy.
Marcus Richter postupoval metodicky, protoţe uţ se
teď vzpamatoval natolik, ţe to bylo moţné. Prohmatával si
tělo a hledal další zranění. Kolena ho bolela. Jimi dopadl
na tvrdý podklad nejdříve. A i na loktech zjistil odřeniny.
A našel ještě několik dalších postiţených míst. To všechno
byl prostě fakt, který nebylo moţno oddiskutovat. S tím
vším bude muset ţít.
Dvě věci pro něj ovšem měly prioritu.
Především - co se stalo s jeho přítelkyní Tinou. A
zadruhé musel najít moţnost, jak se dostat z tohoto
zatraceného sklepení, z tohoto vězení, tunelu, temné
jeskyně nebo co to vlastně bylo.
Seděl a zíral do prázdna. Nos měl sice rozbitý, ale čich
byl v pořádku. Zavětřil a brzy zjistil, ţe v jeho
bezprostřední blízkosti je něco divného.
Byl to zápach!
- 46 -
 Mladík si jej aţ dosud nevšímal. Jenţe to se změnilo
poté, co si uvědomil, ţe takovýto zápach se nemohl
nahromadit v normální jeskyni. Bylo v tom něco
podivného, a kdyţ zavětřil ještě několikrát, přišel na to, co
to je. Vzápětí se mu krev nahrnula do hlavy.
Byl to mrtvolný zápach!
Muselo to tak být! Nedovedl si představit něco jiného.
Tento nasládlý a současně odporný a hnusný zápach musel
vycházet z mrtvoly, a ta byla moţná nadosah.
Zvedl se mu ţaludek. Měl dojem, ţe co nevidět začne
zvracet a skutečně to tak chvíli vypadalo.
Marcus se však dokázal ovládnout. Nemusel zvracet.
Záchvat pominul.
Nic se všem nezměnilo. Pořád ještě trčel v oné temné
kobce, kde si neviděl ani na špičku nosu. To se ovšem dalo
snadno změnit. Stačilo sáhnout do kapsy, vytáhnout
zapalovač a cvaknout jím.
Neudělal to. Bránila mu v tom jakási síla. Přispěl k
tomu moţná i strach. Nedovedl si s ním poradit. Bál se
toho, co by případně spatřil a myslel přitom méně na onen
zápach neţ na svou přítelkyni Tinu a její stav. Moţná ani
nebyla nikde nablízku. Bylo docela moţné, ţe byla někam
odvlečena. Někde, kde ji pak ten chlap ztýral.
Kdyţ myslel na Tinu takto intenzivně, opět se ho to
zmocnilo. Měl dojem, ţe mu na ramenou spočívá váha
celého světa, a cítil se na ni příliš sláb.
Pořád ještě se nehnul z místa. To chtěl změnit. Ať uţ
to tady páchlo jakkoliv, musel se pokusit zjistit rozměry
svého vězení. Počítal s tím, ţe velice rychle narazí na
přepáţku nebo na zeď.

- 47 -
 Po čtyřech se plazil kupředu. Zmocnil se ho pocit, ţe
není nic víc neţ pouhý červ. Zaťal zuby, protoţe se
nehodlal vzdát. Chlad v jeho nitru vystřídala vlna horkosti.
Marcus naslouchal čvachtavým zvukům, které se ozvaly
pokaţdé, kdyţ se dotkl dlaní vlhké studené země.
Překáţka!
Nahmatal ji pravou rukou a jeho prsty okamţitě
ucukly.
Chvíli čekal a srdce se mu rozbušilo rychleji.
Marcus při prvním doteku nepoznal, co to je.
Překáţka, dobrá, ale nebyla to ani zeď, ani kamenná stěna.
Nevěděl si rady a přemýšlel, co by to mohlo být.
Bylo to tvrdé a současně poddajné. Zároveň však
chladné, téměř dokonce lepkavé a nebylo to nijak velké.
Co to mohlo být?
Zmocnilo se ho děsivé podezření a zasténal. Do jeho
zasténání se vmísil hlas, který mu připadal jako zvolání
anděla.
„Jsi v pořádku, Marcusi...?“

- 48 -
 8
Tina! Boţe, to je jeho Tina, která promluvila.
Nevěděl, co si má myslet a co má dělat. Všechno bylo
najednou docela jiné, i kdyţ se nebyl schopen pohnout.
Měl přeludy. Spatřil Tinu, která se před ním vznášela jako
duch, a uvědomil si, ţe si tolik přál slyšet její hlas, ţe teď
nevěděl, jestli ta slova ve skutečnosti zazněla nebo ne. Ţe
by si s ním zahrávala jeho fantazie?“
„Marcusi... Marcusi...,“ naléhala. „Jsi to ty?“ Její hlas
se zachvěl ve tmě. „Já... něco jsem slyšela... Ty mi nechceš
odpovědět?“
„Ano... to jsem já... Tino.“ Téměř nepoznával svůj
vlastní hlas, ale doufal, ţe Tina pochopí, kdo to s ní mluví.
Opakovala jeho jméno a pořád ještě to znělo, jako by
tomu nedokázala uvěřit.
„Kde jsi?“
„Tady.“
„Ale já tě nevidím.
Po těch slovech mu svitlo. „Moment,“ řekl chvatně.
„Počkej, hned mě uvidíš. Cvaknu...cvaknu...zapalovačem.“
„Udělej to.“
Marcus měl najednou velice naspěch. Nebylo uţ nic,
co by mu mohlo v jeho počínání zabránit. Bylo mu teď
docela jedno, kde jsou, a kdyţ nahmatal malý jednorázový
zapalovač, měl co dělat, aby ho v upocených rukou udrţel.
Špičkou palce otočil zapalovacím kamínkem, spatřil
jiskřičku a pak plamen, který vytvořil ostrůvek světla.
Tina ho uvidí, a to je důleţité. Podrţel zapalovač v
ruce nad hlavou a ani teď se nerozhlédl doleva a doprava
- 49 -
protoţe nechtěl vidět, co tam je. Důleţitá teď byla pouze
Tina.
Ta ho zahlédla.
Zaslechl ji, jak vzlyká, a pak k němu dolehl její
přerývaný hlas. „Uţ jdu, jdu k tobě.“
Neviděl ji zatím, protoţe světlo dopadalo jen do
bezprostřední blízkosti, ale otočil se, aby jí posvítil, aţ se k
němu přiblíţí.
Cosi mu vadilo. Zahlédl to levým koutkem oka.
Vypadalo to jako strnulý stín, který byl přilepen k zemi.
Marcusovi se hlavou začaly honit příšerné představy. Proto
se také nedíval důkladněji a soustředil se pouze na Tinu,
jejíţ postava se teď dostala do jeho zorného pole a která
mu teď připadala jako nejnádhernější anděl, přestoţe se
plazila po čtyřech po špinavé zemi.
Přibliţovala se k němu a on ji viděl stále zřetelněji.
Zejména její tvář, která ztratila půvab, coţ ovšem Marcus
vůbec nevnímal. Hrůza ať se zmocní jej, ne jeho Tiny,
která měla otevřená ústa. Vlasy měla splihlé, šaty ušpiněné,
ale nikoliv roztrhané, coţ ho potěšilo, protoţe roztrhané
šaty by nasvědčovaly znásilnění.
Tina byla ţivá, to bylo hlavní. A on byl také ţiv, to
bylo také jasné. Nebyl z těch, kteří se snadno vzdávají a
chtěl, aby se ani Tina nevzdala. Oba se teď musí semknout
a navzájem si dodávat síly. Ocitli se v téhle zatracené sluji,
nebo co to vlastně je, ale jsou dva. Slyšel sám sebe, jak
zhluboka dýchá.
Rovněţ poklekl. Tina se k němu doplazila tak blízko,
ţe se mohli dotknout. Spatřil na její tváři úsměv. Nebo to
byl pouze pokus o úsměv?

- 50 -
 Ať uţ to bylo jakkoliv, jejich ruce se našly a dodaly
jim navzájem pocit bezpečí.
Vzápětí si padli do náruče. Pořád ještě klečeli na drsné
zemi, ale nikdo z nich necítil vlhko a chlad, které z ní
stoupaly.
Cítili svá těla a vzájemné teplo, ţivé a sálající teplo,
které se měnilo v důvěrný pocit.
Plamínek zapalovače uţ dávno pohasl. Marcus ho
ještě drţel v sevřené dlani. V ţádném případě ho nesměl
ztratit, protoţe světlo dodává naději.
Mluvili jeden přes druhého. Jeden nerozuměl slovům
druhého, ale byli spolu a vychutnávali vzájemné objetí, i
kdyţ nebyli schopni pohybu.
„Nic ti neudělal, ţe ne? Ţe ti nic neudělal, Tino...“
„Ne...“
„Ani se tě nedotkl?“
„Ne.“
„Jen tě zbil.“
„Ano.“
„Tohle mu nedarujeme. Uţ to víckrát neudělá. Jsme
teď silní. Silní, Tino, silní.“ Marcus Richter chtěl dodat
odvahu jí a stejně tak i sobě. Jen s Tininou pomocí bude
moci přečkat tu hrůzu ve vězení - a ona měla stejný pocit.
Zatím se všechno zdálo beznadějné, ale jednou se to obrátí.
Bylo jen třeba, aby přečkali tuhle hrůzu. A tak seděli ve
tmě, dodávali si vzájemně odvahu a oporu a pokoušeli se
zapomenout na to, co je obklopuje.
Posléze se přece jen zase vrátili do skutečnosti. Byla
to Tina, kdo přerušil dlouhé mlčení.
„Kde... kde... to jsme? Máš nějakou představu,
Marcusi?“
- 51 -
 „Ne, nevím.“
„Je tady tma jako v hrobě.“
Kdyţ zaslechl to slovo, Marcus polkl. Připomnělo mu
opět onen odporný zápach. „Ţádný hrob,“ opravil ji. „Je to
nějaká sluj, podzemní jeskyně. V kaţdém případě něco
strašlivého.“
Mlčela. Pak se zeptala: „Máš strach?“
„A jaký.“
„Z čeho?“
„To ti nemohu přesně říci.“
„Z něj, ţe ano?“
„Taky. Určitě se vrátí, o tom jsem přesvědčen. Přijde
a...“
„O tom nemluvil, jen o nějakém hrobě.“
Tina dodala svému hlasu pevný tón, nebo se o to
alespoň pokusila. „O velkém hrobě, Marcusi. Jen mi
neříkej, ţe s tím mám přestat. Mám totiţ dojem, ţe jsme
skutečně v nějakém hrobě. Je tady něco...“
„Ten zápach,“ řekl Marcus.
„To je pravda!“ zašeptala. „Byl to ten puch.“ Otřásla
se, čehoţ si všiml i on. Pak zasténala. „Proklatý hrob...“
„Ale my nejsme mrtví, Tino.“
Těţce povzdychla: „Ne, nejsme mrtví, my ne. Ale
někdo jiný...“
„Jak to myslíš?“
„Copak to necítíš...?“
Stiskl rty a mlčel. Samozřejmě ţe to cítil. Něco
takového se prostě nedalo ignorovat. Bylo to příliš výrazné.
„Proč nic neříkáš?“

- 52 -
 „Je to pravda. Cítím to. Hniloba a... no, prostě
hnilobný zápach.“ Nechtěl pouţít onoho druhého slova. To
by bylo příliš.
„Rozsviť, Marcusi!“
„Prosím?“
„Cvakni zapalovačem.“
„Proč?“
Tina se odtáhla od přítele. „Chci to uţ konečně vědět,
Marcusi. Musím to vědět. Z té tmy se zblázním. Vůbec se
nedokáţu zorientovat. Chci vědět, kde jsme.“
„Fajn. A co kdyţ...?“
Nahmatala ve tmě jeho ústa a poloţila mu prst na rty.
„Uţ na nic nemysli, uţ nic neříkej a jednej.“
„Jak chceš.“ Otevřel dlaň. Povrch zapalovače se mu
ve zpocené dlani orosil. Nebylo jednoduché ho udrţet, ale
Marcus se teď musel soustředit. Jen se nedopustit chyby a
neukázat, ţe má strach. Aţ dosud všechno přečkali celkem
v pořádku a nesmí se ani teď vzdát.
Marcus to zkusil. Několikrát cvakl. Vylétly jiskry a
pak se rozhořel plamen. Vytvořil ve tmě malou světelnou
oázu.
Markus spatřil Tininu tvář. Měla na rtech úsměv.
Navzdory všemu se jí leskly oči. Byla tak nádherná.
Najednou ho zaplavil pocit štěstí. Na chvíli byla
zapomenuta hrůza, ale ten pocit se rychle vrátil, kdyţ
pohlédl do Tininých očí. Spatřil v nich nejen odlesk
plamínku, ale i něco jiného. V těch očích byl příšerný
strach. Jako by se v nich uţ natrvalo usídlil. Téměř brutální
strach, který Tinu suţoval.
„Co je ti?“

- 53 -
 Tina chtěla odpovědět, ale nedokázala to. „Tam...
něco...,“ řekla, „tam něco je...“
„Kde?“
„Musíš se otočit - Boţe můj.“
Vkleče se Marcus otočil. Díval se tam, kde Tina
objevila cosi strašlivého, a teď to spatřil také. Nedovedl to
téměř pochopit. Připadalo mu to jako hrůzostrašná
divadelní scéna. Jenţe ta bledá ruka s mírně zkroucenou
dlaní určitě nepatřila ţádnému herci, protoţe to, co zde
mladík spatřil, byla nad veškerou pochybnost mrtvola.
Muţská mrtvola, zpola oblečená, a mladý Němec sám
nevěděl, co ho ponouklo k tomu, aby opatrně tu ruku
odstrčil, aby spatřil tvář.
A tak ji tedy zahlédl.
A ještě něco víc...

- 54 -
 9
Odjeli jsme z té hotelové oázy a vydali jsme se na
cestu. Ničím jsme se nelišili od ostatních řidičů a řidiček,
kteří mířili na západ, jako by tam čekalo nějaké obrovité
štěstí.
V Evropě byla doba dovolených, a to jsme pozorovali
i zde ve Státech. Na lidech v autech bylo poznat, kdo patří
k turistům a kdo ne, protoţe spousta z nich filmovala
krajinu, jako by to bylo něco jedinečného, co musí být
rozhodně zachyceno.
„Zdá se, ţe strach není příliš velký,“ poznamenal
jsem.
Doreen pokrčila rameny. „Podařilo se nám něco, co je
skoro výjimečné.“
„A co, smím-li vědět?“
„Tisk se o těch zločinech nedozvěděl. Všechno se nám
podařilo ututlat.“
„To je ovšem něco!“
„Správně, Johne. Zejména u nás, kde kaţdý slyší trávu
růst a chce se udělat zajímavým.“
Jeli jsme po široké mezistátní dálnici I 70, ale hodlali
jsme odbočit z ní u Salinas, protoţe přibliţně tam začínala
oblast, v níţ se objevil onen záhadný zabiják. Vlastní
centrum jeho řádění bylo ovšem v blízkosti města Lucas.
Ne ţe by bydlel přímo tam, ale k vraţdám docházelo
většinou poblíţ tohoto městečka. Alespoň kolegyně z FBI
počítala s tím, ţe tam najdeme vysvětlení.
„Dvanáct lidí, kteří zmizeli,“ zašeptala. „To je šílené.
Je to prostě hrůza. Pořád mi to nejde do hlavy.“ Krátce na
- 55 -
mne pohlédla. „Co ta bestie s těmi obětmi dělá, Johne?
Víte to? Dovedete si to představit?“
„Ne, to asi nedovedu.“
Přikývla. „Já taky ne. Nikdo se uţ neobjevil. Nikoho z
těch pohřešovaných jsme zatím nenašli - ani mrtvého, ani
ţivého. Je to nepochopitelné.“
Pro mne také. Ze zkušenosti jsem ovšem věděl, ţe
všechno má svůj motiv. Pro normálně uvaţujícího člověka
byly snad někdy nepochopitelné, ale někdy byly diktovány
chorým mozkem.
Doreen Prattová jela dost rychle a já jsem čekal, ţe se
nám brzy pověsí na paty dálniční policie. Také jsem jí to
řekl.
Jen mávla rukou. „To nic. Nejsme přece jen tak
někdo. Jsme ve sluţbě.“
„To musíte vědět vy.“
„Samosebou.“
Tu a tam jsem zapomněl na ten strašlivý případ a
nechal jsem se unášet krásami okolní krajiny. Pak jsem si
zase všiml obrovských kamiónů, kolem kterých jsme
uháněli. Vypadaly ve své velikosti jako plechoví
nablýskaní dinosauři novověku. Ztělesňovaly to, co se
povaţuje za americký ţivotní styl. Za volanty seděli rytíři
dálnic, občas mlčky, občas si pobrukovali, občas hovořili
do mikrofonu, který se houpal zavěšený ze stropu kabiny,
takţe do něj mohli mluvit, aniţ jej museli brát do ruky.
Řidiči kamiónů spolu neustále udrţovali kontakt.
Vzájemně se varovali nebo si předávali pozdravy či
vzkazy. Také si povídali vtípky, povzbuzovali se, prostě si
krátili dlouhou chvíli. Protoţe cesty byly dlouhé, zatraceně
dlouhé.
- 56 -
 Mustang uháněl po asfaltu. Polykal míle jednu za
druhou. Byl rychlý a krajina se kolem nás jen míhala.
Viděl jsem kolem sebe širou krajinu, ale i strmé kopce
a daleké pláně, občas zelené, kdyţ tudy protékala voda
nebo bylo poblíţ jezero. A o kus dál zase vyprahlé a suché.
Projíţděli jsme kolem vesnic, jejichţ jména jsem si
nezapamatoval. Prostě neexistovaly, byla to neustále se
měnící scenérie kraje, motelů, odpočivadel, nikde
mrakodrapy, všechno hezky nízké a do šířky, protoţe zde
bylo dost místa.
Středozápad skýtá šanci pro kaţdého, tak jsem to
někde četl, ale nebylo to nic pro mne. Bylo tady příliš
horko.
Hovořil jsem o tom s Doreen, která na mě viděla, ţe si
s něčím lámu hlavu.
Usmála se. „Kdo tady ţije, zvykne si na to. Máte-li
raději chladno, stačí zajet do hor - tam je dost sněhu.“
„Mně by se líbil i v údolí.“
„Jste Brit.“
„Tak trochu ano.“
„Proč jen tak trochu.“
„Víte, pomalu se začínám cítit jako Evropan. Jsme
teprve na počátku sjednocené Evropy a spousty lidí uvaţují
ještě příliš nacionalisticky. Přesto si myslím, ţe se to
jednou změní a ţe se Evropa stane podobným federálním
státem jako USA.“
„S takovou spoustou jazyků?“ Doreen se zatvářila
skepticky.
„To je problém, stejně jako měna. Dříve neţ v příštím
tisíciletí se to nepodaří.“
„To si taky myslím.“
- 57 -
 Věděl jsem uţ z dřívějších informací, ţe z Topeky do
Salinas to je dobrých sto mil - vzdálenost, kterou chtěla
moje průvodkyně urazit co nejrychleji. A měli jsme
skutečně štěstí, ţe nás nezastavil nikdo z dálniční policie.
Doreen seděla naprosto uvolněná a soustředěná na sedadle.
Občas se kousla do spodního rtu.
„Co je vám?“ zeptal jsem se.
„Ale nic. Občas člověka napadají podivné myšlenky,
které ho vyděsí.“
„Podělte se o ně se mnou.“
„No, kdyţ si představím, ţe se ten vrah pohybuje na
svobodě, mám takový divný pocit kolem ţaludku.“
„Tak to jsme na tom stejně. Nemyslím si ovšem, ţe by
se ukázal ve dne.“
„Taky v to doufám. Aţ dosud se svých obětí
zmocňoval vţdy v noci.“
„Ale my budeme na cestě i v noci.“
„Na to se můţete spolehnout.“ Změnila téma. „Spal
jste vůbec? Jste fit? Je docela moţné, ţe se budeme příští
noc muset obejít beze spánku. Bude třeba, abychom
vydrţeli.“
„Vyspal jsem se v letadle.“
„A odpočinul jste si?“
„Nebudete tomu věřit, ale odpočinul, Doreen. Ten,
kdo se vydá na tak dalekou cestu, se na ni pořádně
nachystá. Je to otázka zvyku. Aţ bude potřeba, budu zcela
fit. Mám s cestováním bohaté zkušenosti.“
„To jste mne uklidnil. Přesto si můţete ještě chvilku
zdřímnout, alespoň následující půlhodinku, neţ odbočíme z
dálnice.“
„Děkuji za radu.“
- 58 -
 „Zvládnete to?“
Pohlédl jsem na ni. Doreen se převlékla, neţ jsme
odjeli z Topeky. Měla teď na sobě rifle a kostkovanou
košili. Kolem krku tenký řetízek, coţ byla ostatně jediná
ozdoba, kterou na sobě měla.
„Klidně zavřete oči.“
„Fajn.“
Naposledy jsem zahlédl její úsměv a pak jsem se
pohodlně opřel. Věděl jsem, ţe s Doreen jako řidičkou
jsem v dobrých rukou. A kdyby se skutečně něco stalo,
probudila by mne. Byl jsem z těch, kteří dokáţou rychle a
na kterémkoliv místě usnout. V tom nebyl ani mustang
výjimkou. Uţ velmi brzy jsem se schoulil a vnořil se do
říše boha spánku Morfea, který mne hýčkal ve své náruči.
Nebyl to ovšem klidný spánek. Případ, který leţel
před námi, mne zaměstnával i v podvědomí. Viděl jsem
zabijáka, který se plíţí temnou nocí jako stín, hledá nějaké
další oběti, kterým podřezává hrdlo poté, co je předtím
podrobil příšerným mukám. Viděl jsem také, jak proti
němu bojuji, ale na postavu, která se zvětšovala, čím více
jsem se k ní blíţil a která se nakonec proměnila v
strašlivého obra, jsem prostě neměl.
Kdyţ jsme u sebe stáli tak blízko, ţe by stačil dotek,
vyděšeně jsem se probudil.
„Hej, Johne, co se děje?“
V první chvíli jsem se nedovedl zorientovat. Nevěděl
jsem, kde jsem. Nebyl jsem ani schopen zařadit někam ten
hlas, který se ozval. Nejprve jsem musel uklidnit své
myšlenky. Tmavé brýle mi během spánku sklouzly dolů a
visely mi teď na špičce nosu. Opět jsem si je posunul,
protoţe jsem nechtěl, aby mne oslnilo slunce.
- 59 -
 Po chvíli jsem se opět trochu vzpamatoval a uvědomil
jsem si, ţe se navzdory puštěné klimatizaci potím.
„Dluţíte mi odpověď, Johne.“
„To je pravda.“
„A jak tedy zní?“
„Měl jsem zatraceně nepříjemný sen.“
„Noční můra?“
„Něco takového.“
„Povězte mi o tom.“
Udělal jsem to a Doreen pozorně naslouchala. Pak
poznamenala: „Ten případ nám dává oběma pořádně
zabrat.“
„Jak tomu mám rozumět?“
Její smích zněl dost drsně.
„Copak si myslíte, ţe tohle, abych tak řekla, svinstvo
kolem nás projde jen tak a nezanechá stopy? Tomu přece
nevěříte, Johne. Také já mám problémy, a to ne malé.
Často mě to bere víc, neţ je mi milé, ale co na tom? Nemá
to smysl, kdyţ si budeme navzájem líčit svoje pochybnosti
a sny. Jen by nás to ještě víc znervóznilo.“
„To je moţné.“
„Rozhlédněte se kolem sebe. Co vidíte? Uţ to není
dálnice, ale krajina, která se vám přece musí líbit.“
Doreen Prattová měla pravdu. Stoupali jsme do hor, a
ty mi v první chvíli připomínaly předhůří Alp. Po levé
straně šuměla korytem řeka. Překvapila mě čistota vody, na
břehu sedělo dokonce několik rybářů.
Spustil jsem okénko a kochal jsem se vonným
vzduchem, který vnikl do vozu. Zdálo se, ţe je tady
všechno v nejlepším pořádku. Vysoké stromy se tyčily k
modré obloze. Většinou to byly jedle a smrky. Zhluboka
- 60 -
jsem se nadechl, coţ Doreen s potěšením zaregistrovala.
Jeli jsme po dálnici, ale já jsem měl dojem, ţe jedeme
nějakou okreskou. Tu a tam se svahy kopců přiblíţily k
vozovce tak těsně, ţe mi stačilo pouze natáhnout ruku a
mohl bych pohladit hustou trávu.
Usmíval jsem se.
„Líbí se vám tady, jak vidím.“
„To nemohu popřít.“
„Západ rozhodně není jenom vyprahlý, horký a plný
prachu. Některým lidem připadá aţ příliš evropský.“
„Je k neuvěření, ţe právě v takovém utěšeném kraji
řádí ten zabiják nebo vraţdící fantom.“
„To je fakt.“
Nebyli jsme sice na silnici sami, ale provoz se zde
nedal srovnat s tím, co se odehrávalo na mezistátní dálnici.
Tudy jeli lidé, kteří měli víc času, a proto jsme také viděli
jen málo nákladních aut, zato víc osobních vozů, přičemţ i
turistů zde bylo méně. Ti přenechali pole domácím. Zde by
ovšem skutečně viděli z krajiny víc a mohli by ji dosyta
obdivovat. To my jsme měli před sebou vytčený cíl, k
němuţ jsme museli dorazit včas.
Nebyla to pro mne dovolená, ačkoliv jsem se cítil
výborně. Ten mikrospánek mi navzdory onomu příšernému
snu udělal moc dobře.
„Vypadáte přímo nabitý energií, Johne.“
„Díky, tak se taky cítím.“
„Takţe jsem měla dobrý nápad?“
„Dokonce vynikající.“
„To mě těší.“
„Ale mě těší míň, ţe nemáme jedinou stopu po tom
zatraceném zabijákovi. Zmizelo deset lidí a on nezanechal
- 61 -
jedinou stopu. A to v zemi, která je hrdá na své
nejmodernější vyšetřovací metody. Takţe tady teď stojíme
před naprostou záhadou.“
Agentka FBI chvíli čekala. „Moţná jste teď přesně
trefil, v čem je ten problém, Johne.“
„Jak to myslíte?“
„Moderní vyšetřovací metody. Samozřejmě, ty jsou
dobré, Často přinesly úspěch, ale chybí intuice, kterou
policista dříve musel mít. Tady se prostě přistupuje k
věcem naprosto chladně a nikdo nenaslouchá hlasu svého
nitra.“
Opět jsem si nastavil opěradlo sedadla do strmější
polohy. „To jste vyjádřila velice trefně.“
„Takţe si to myslíte taky.“
„Nejenom to, já podle toho dokonce jednám.
Neodmítám techniku, ale připadá mi, ţe v konečném
důsledku přece jen záleţí na lidech. A dokonce jsem si to
několikrát ověřil.“
„V tom s vámi mohu jedině souhlasit. Abe Douglas mi
o vás vyprávěl. Musím uznat, ţe trefil do černého.“
„Přehání.“
Doreen pokrčila rameny a pak přešla do věcnějšího
tónu. „Všiml jste si vůbec, ţe uţ nás nějakou dobu někdo
sleduje?“
„Ne, a kdo, prosím vás?“
„Auto silniční policie.“
Skutečně jsem se nedíval do zpětného zrcátka, a kdyţ
jsem to teď udělal, auto jsem nespatřil, coţ bylo ovšem tím,
ţe jsme projíţděli zatáčkou a výhled byl omezený. Doreen
si všimla, ţe se otáčím a vyhlíţím zadním oknem a ubrala

- 62 -
plyn. Tím mi umoţnila auto zahlédnout. Ve zpětném
zrcátku jsem teď viděl, jak nás vůz dohání.
„Necháme ho předjet?“
Agentka pokrčila rameny. „Nemyslím, ţe by nám
něco chtěl, protoţe to uţ by nás zastavil, jenţe tohle jsou
právě místa, kde se to stávalo. Další město, do kterého
přijedeme, je Lucas. Ubytujeme se tam a pustíme se do
pátrání.“
„Mně vlastně připadá to pronásledování pozitivní. Je
to dobré, kdyţ je policie nablízku.“
„To je pravda.“
Druhý vůz nás doháněl. Před námi byl teď rovný úsek
silnice, která sice vedla do kopce, ale byla naprosto
přehledná. Nepřestával jsem sledovat zpětné zrcátko a
viděl jsem, ţe se policejní vůz přibliţuje.
Vzápětí se druhé auto ocitlo na stejné úrovni s námi.
Policista seděl za volantem jako nehybná figurína. Připadal
mi pochmurný, coţ ovšem mohlo být jeho slunečními
brýlemi a velkým kloboukem, který měl na hlavě.
Ten muţ se ani koutkem oka nepodíval doprava.
Místo toho přidal plyn a profrčel kolem nás.
Ovanul mne chladný vzduch. Přelétl mi po tváři jako
ledový dech.
Seděl jsem strnule, překvapený zvláštním pocitem.
Doreen si něčeho všimla. „Johne, co je to s vámi? Co
je vám?“
„Já nevím.“
„Vypadáte jaksi divně. Změnil jste se.“
„To je pravda.“
„Proč?“
„Stalo se něco podivného.“
- 63 -
 „Co?“
„No, ten vůz.“ Odkašlal jsem si. „Přidejte, prosím vás!
Chtěl bych, abyste ho dohnala. Váţně, docela rád bych s
tím kolegou prohodil pár slov.“
Mustang nebyl zrovna z pomalých vozů. Bylo mi
divné, ţe jsme hlídkový policejní vůz najednou ztratili z
očí. Prostě zmizel, jako by se rozplynul.
Před námi byla prázdná vozovka, ale toho člověka od
silniční policie nebylo nikde vidět.
Doreen se rozzlobila. „Nemohl se přece jen tak
vypařit!“ ulevila si.
„Ne, to určitě ne. Jeďte, prosím, dál.“
„To je mi ale záhadou, Johne, co jste to vlastně viděl?
Co vás přimělo k takové změně názoru?“
„Pocítil jsem takový závan a současně jsem si všiml
krátké, palčivé bolesti na prsou. Jako by ke mně z toho
druhého auta něco přilétlo.“
„A co?“
Pokrčil jsem rameny. „To přesně nedovedu
definovat.“
„Sorry, ale já nic necítila.“
„Nejste tak citlivá,“ řekl jsem a vyhlíţel jsem do
průseků po kraji silnice, kde se mohl policejní vůz ukrýt.
Nepodařilo se mi zapamatovat si detaily, takţe jsem ani
neznal poznávací značku. Věděl jsem ovšem, ţe mne
varoval můj kříţ. Musel k tomu mít důvod, coţ svědčilo o
tom, ţe se jednalo o negativní sílu.
„Nebudete-li mít nic proti tomu, zastavím, Johne. Za
chvíli přijde parkoviště, jedno z míst činu. Stoprocentně to
ovšem nevíme, protoţe výpovědi svědků se poněkud
rozcházely.“
- 64 -
 „Tak dobrá,“ souhlasil jsem a hned jsem poloţil
otázku: „Viděli ti svědkové případně i vůz silniční
policie?“
„O tom nikdy nebyla řeč.“
„Škoda.“
Doreen na mne pohlédla úkosem. Své myšlenky si
nechala pro sebe. Za pár vteřin sepnula směrovku a vjela
mustangem na úzké parkoviště. Prudce zabrzdila rovnou za
Chryslerem Voyager, ze kterého právě vystupovala rodinka
se čtyřmi dětmi. Rodiče připravili svačinu na jednom z
kamenných stolů.
Také já jsem vystoupil z auta a byl jsem rád, ţe si
mohu trochu protáhnout nohy.
Cítil jsem v ţaludku značný tlak. Známka nervozity.
Dokonce i smích dětí mi vadil, a tak jsem o několik kroků
poodešel stranou, aţ jsem se dostal ke skupince keřů a
zastavil jsem se u ní.
Agentka FBI se vydala za mnou. Nastavila tvář
mírnému vánku.
Po hlídkovém voze nebylo ani památky. Patrně se
řidič ukryl někde v terénu, protoţe z cesty vedlo dost
odboček. Měl jsem vztek, ţe jsem zareagoval tak pozdě.
Na pravém rameni jsem ucítil Doreeninu dlaň. „Johne,
musíte mi říci, co jste zjistil a o čem uvaţujete. Vím, ţe se
zabýváte věcmi, které zasahují do nadpřirozené oblasti.
Tenhle vrah mi taky připadá tak...“
„Bohuţel jsem nezjistil nic, Doreen. Jen se podívejte
kolem sebe. Doličný předmět zmizel.“
„Jenţe to vás také neuklidnilo.“
„Přesně tak.“
„Tak co vám vadí?“
- 65 -
 „To nedovedu s určitostí říci, ale mám dojem, ţe ten
zabiják projel před několika minutami kolem nás.“
Doreen Prattová mlčela. Byla překvapena. Její ruka mi
sklouzla z ramene dolů. Hlasitě nasála vzduch nosem. Pak
vyprskla. „Mohla bych, prosím, dovést tu vaši myšlenku do
konce?“
„Udělejte to.“
„Z vaší reakce bych musela usuzovat na to, ţe
pachatel je některý z našich kolegů.“
„Ano, máte pravdu!“

- 66 -
 10
Mrtvoly - samé mrtvoly! Plamének byl malý a
dodával tedy velmi málo světla, ale slabá záře postačovala
k tomu, aby bylo vidět všechnu tu hrůzu, v jejímţ středu se
jako jediné dvě ţivé bytosti nacházeli oni dva. Všude
kolem pouze nehybná těla, sinalé tváře, které byly v
různém stádiu rozkladu. Oči, které uţ dávno nebyly očima,
ale pouze kusem strnulé, sklovité hmoty, občas matné,
občas průhledné. Rozkládající se maso na obličejích,
vystupující bílé kosti a vlasy, které vypadaly jako změť
drátů.
Marcus Richter počítal rozechvělými rty, ale nemluvil
nahlas.
Deset mrtvol!
Deset mrtvých, kteří leţeli tak, ţe jejich mrtvá těla
vytvářela hvězdici. Hlavy směřovaly do středu a tvořily tak
vnitřní pás kruhu, který vyplňovala těla, jeţ měla paţe i
nohy roztaţeny daleko od sebe.
Hvězdice z mrtvol!
Marcus cítil bolest na palci. Popálil ho plamen
zapalovače. Škubl sebou a oheň zhasl, takţe otřesnou scénu
opět zahalila milosrdná tma.
Nevěděl, co si má myslet. Vlastní problémy najednou
zmizely. Necítil uţ ani bolesti ve tváři, jen seděl a nehýbal
se. Jako by se proměnil v sochu, v jejíţ hrudi přesto divoce
tlouklo srdce.
S tím nepočítal. Ba ani s tím nemohl počítat. Všechno
bylo tak šílené, postavené na hlavu a on sám si připadal,

- 67 -
jako by ho přivázali na lopatky mlýna, který se otáčí ve
větru.
Bylo mu nevolno. Měl co dělat, aby nezačal zvracet.
Zaslechl zvuk, jak se od něj přítelkyně odtáhla a svezla se
na kolena. Marcus netušil, co všechno Tina viděla.
Doufal jen, ţe toho nebylo příliš. Určitě si ovšem
něčeho stihla všimnout, a tím se jí pořádně zvedl ţaludek,
jak se dalo usuzovat podle dávivých zvuků.
Zahlédli masku smrti ve vší její odpornosti a s tím se
prostě nedokázali vyrovnat.
Co se to tady stalo? Proč byli ti lidé zabiti? Co
provedli tomu příšernému šerifovi? A proč jsou oni,
Marcus a Tina, ještě naţivu? Vrátí se snad ten zabiják
vzápětí a usmrtí je?
S tím se dalo počítat. Vlastně bych se měl začít plašit,
pomyslel si Marcus a udivilo ho, ţe to doposud neudělal.
Místo toho seděl v tom mrtvolném zápachu a přemýšlel o
motivu. Byl zde někdo, kdo zabíjel lidi, kdo sbíral jejich
mrtvoly.
Boţe můj!
A brzy budeme do toho příšerného kruhu poloţeni i
my dva s Tinou. Srdce mu bláznivě tlouklo. Marcus se
současně potil a chvěl zimou. Nedovedl si vůbec
představit, co se tady odehrálo a co se ještě odehraje. Bylo
to všechno tak nepochopitelné. Něco takového nikdy
nezaţil, ba ani neviděl ve filmu. Z hororů člověk mohl
odejít, jenţe odtud nebylo úniku. Tady byli v zajetí,
protoţe dveře nebo nějaký jiný východ zatím neobjevili.
Tina pořád ještě dávila. Přitom plakala a Marcus opět
zkusil zariskovat a cvakl zapalovačem. Také jemu bylo
špatně a kdyţ se plazil k přítelkyni, nebyl uţ také téměř
- 68 -
schopen zabránit zvracení. Posléze se oba dotkli. Opět oba
klečeli, zaklesli se do sebe, třásli se, ale byli zticha.
Všechna ta hrůza je dočista připravila o řeč.
Jaký děs...
Marcus si všiml, ţe Tina chce něco říci. Hned jí
zašeptal do ucha: „Prosím tě, ne, Tino, prosím ne. Nesmíš
mluvit. Je to všechno jinak. Mysli na to, ţe je to jinak.
My... ţijeme... jsme naţivu a nepatříme k těm druhým...“
Jen přikývla. Marcus věděl, ţe musí být silný. Tak
vţdycky chápal roli muţe, ale nebyla to pravda. Je to
překonaný názor. Muţ není silnější neţ ţena a Marcus se
cítil stejně mizerně a na dně jako Tina.
Věděl, ţe odtud musí bezpodmínečně pryč. Ano, musí
i s Tinou zmizet, ale věděl také, ţe mu k tomu asi nezbude
čas. Vlastními silami to nedokáţou. Bylo mu také divné, ţe
oba přes to všechno ten úděsný pohled přečkali celkem
dobře. Mohli se rozkřičet, utíkat kamsi do tmy, mohl se jim
zakalit rozum, to všechno by bylo normální.
Jenţe nic z toho se nestalo. A přece věděl, ţe se šok
posléze jistě dostaví. Jenţe kdy...?
Čas ubíhal.
Nikdo z nich neměl sílu podívat se na hodinky, ale
uvědomili si také, ţe poloha vkleče není zrovna
nejpříjemnější. Kdyţ uţ tedy začala kolena bolet, vzájemně
si pomohli vstát. Oba chtěli něco říci a Tina poloţila
Marcusovi hlavu na rameno, ačkoliv on potřeboval stejnou
útěchu.
„Můţeš mluvit?“ zeptal se tiše, téměř neslyšně.
Tina přikývla.
„Tino, musíme odtud - je jedno jak. Musíme se
vzchopit, i kdyţ se to zdá téměř nemoţné. Někdo nás uvrhl
- 69 -
do téhle kobky. Musí tady být vchod a současně východ.
Slyšíš mne?“
„Ano,“ vyklouzlo jí slabě z úst.
„Můţeš chodit?“
„S tebou ano.“
„Budu svítit, Tino. Tohle vězení, ať uţ leţí kdekoliv,
musí mít nějaký vchod.“
„A kdyţ bude zavřený?“
„Pak alespoň budeme vědět, ţe ten příšerný netvor
vejde právě tudy.“
„Co chceš dělat pak?“
„Musíme se pokusit ho praštit, jestli opravdu přijde.
Musíme ho prostě překvapit.“
„Čím ho chceš praštit?“
„Nemám tušení. Moţná něco najdeme.“
Tina se opět roztřásla. „Já... já uţ nechci vidět ţádné
mrtvoly.“
„Dobře.“
Ve tmě se krok za krokem pohybovali dopředu.
Vzájemně se drţeli, paţe měli napřaţené před sebe, aby
mohli co nejrychleji zachytit překáţku, ale zatím nenarazili
na ţádný odpor.
Marcus se ujal vedení. Zhruba si pamatoval, kde
leţely mrtvoly a chtěl se jim vyhnout. Nikterak netouţil
zakopnout o ztuhlou končetinu.
To by nebylo nic pro Tinu. Teprve kdyţ si myslel, ţe
uţ jsou dost daleko od hvězdice z mrtvol, odváţil se
cvaknout vypínačem. Plamének se zacukal ve tmě a
vytvořil světlý ostrůvek.
Byla před nimi zeď z nahrubo opracovaných kamenů!

- 70 -
 Oba přidali do kroku a uţ vzápětí se dotkli zdi
dlaněmi.
Kámen. Špinavý, vlhký a slizký kámen, který rovněţ
páchl, ale nevydával tak hrozný puch jako mrtvoly.
„Kde je zeď, musí být i dveře,“ zašeptal Marcus,
přičemţ jeho hlas zněl jen velice málo přesvědčivě, protoţe
uţ myslel o krok napřed a počítal s tím, ţe pokud dveře
najdou, budou zcela jistě zamčené.
Ale objev vlhké zdi alespoň odsunul do pozadí první
velké problémy.
Pokračovali v chůzi podél zdi. Dotýkali se jí, protoţe
měli dojem, ţe z ní vychází jakási jistota.
Drsná hranatá místa byla potaţená staletou špínou.
Nevadilo jim, ţe si umaţou ruce, chtěli jen dál a v zádech
měli stále větší strach.
Pohybovali se po špičkách.
Podlaha byla hladká a rovněţ pokrytá vlhkým blátem.
Kráčeli jako dvě loutky, které nemají svůj vlastní ţivot, ale
podléhají docela jiným zákonům. Dva ţiví lidé se
pohybovali ve světě mrtvých a nemohli se z toho
vzpamatovat.
Jedno zjistili.
Byli ve čtyřhranné místnosti plné mrtvol, v níţ ovšem
patrně nebyly ţádné dveře. Tina se dala do pláče. Se slzami
opouštěly její tělo i síly, takţe se musela opírat o Marcuse.
Ten se pokoušel alespoň trochu přemýšlet a dát
dohromady kloudnou myšlenku. Připadalo mu to tak těţké,
tak příšerně těţké. Myšlenky mu neustále kamsi odbíhaly,
neţ se mohl soustředit na hrob a na to, ţe hroby leţí v zemi
a ne nikde mimo. Takţe i tato příšerná kobka musela být

- 71 -
někde pod zemí - a byla tedy přístupná jen z jednoho
směru.
Dosud se ani on ani Tina nemohli podívat na strop.
Musel nějaký existovat a logika také říkala, ţe tam bude
přístup. Ještě jednou cvakl zapalovačem a natáhl ruku s
ním co nejvýše. Snad bude světlo plamene stačit, aby
dopadlo aţ na strop a osvítilo jej celý.
Musí tam být poklop nebo něco podobného...
Viděl jen plamínek. Nad ním poskakoval odlesk, ale
nedosáhl aţ ke stropu. Ten zůstal kdesi ve tmě.
Marcusova ruka zase klesla dolů. Plamen zhasl a s
ním i poslední jiskřička naděje.
Byli v zajetí a Marcus jen v duchu přemítal, kdy se i
oni připojí k řadě mrtvol...

- 72 -
 11
Dorazili jsme do městečka Lucas a Doreen neustále
vrtala hlavou moje slova. Nedovedla se uklidnit, vrtěla
hlavou a opakovala to, co jsem řekl, vztekem zatínala pěsti,
zatímco seděla vedle mne a usrkávala z chladného nápoje.
Naservírovali nám ho v zahradě malého hotelu, kde Doreen
objednala dva jednolůţkové pokoje. Hotel v Topece nám
slouţil jen jako základna. Tady v Lucasu patrně zůstaneme
déle. Moc jsem z městečka neviděl, ale přesně takhle jsem
si představoval town na Středním Západě. Trochu ospalé
hnízdo, široká hlavní ulice lemovaná obchůdky, spousta
místa k parkování, coţ byl ve velkoměstech vţdycky
problém. Domy byly zčásti dřevěné a ve velkých
zahradách před nimi samočinné postřikovače kropily
trávníky.
Na kulatém stole před námi nestály jen sklenice, byl
tam i malý přenosný telefon, bez kterého se Doreen prostě
neobešla. Seděli jsme před hotelem na stinné verandě a
měli jsme výhled na příjezdovou komunikaci. Doreen
Prattová byla nervózní. Nohy měla sice přehozené přes
sebe, ale drţením těla dokazovala, ţe není klidná. Neustále
špičkou nohy poťukávala nebo se dívala na hodinky,
protoţe oba jsme čekali na šerifa Lucasu, který nebyl
odpovědný pouze za toto městečko, ale za celou oblast.
Zastihli jsme ho telefonem, právě kdyţ byl na velké
objíţďce a slíbil, ţe za námi přijede co nejrychleji.
Jmenoval se Ray Orwick. Doreen a já jsme se dohodli
a oba jsme souhlasili s tím, ţe Orwickovi naneseme

- 73 -
problém s jeho kolegou, přičemţ mu ovšem nesdělíme
celou pravdu.
Protoţe jsme seděli na verandě jako jediní hosté,
mohli jsme se docela klidně bavit. „A vy se skutečně
domníváte, ţe jste pocítil ten ledový závan?“
„Ano.“
„Měla bych to hlásit dál centrále, Johne.“
„Ach, jenom to ne.“
„Ale to by nám...“
„Promiňte, Doreen, nic by se nestalo. Jen bych se cítil
nejistější a ten zabiják taky, to mi věřte. Hromadná akce
policie by nezůstala utajena, a ten pachatel by byl
opatrnější.“
„Myslíte si, ţe je to on?“
„To nevím.“
„Kdybyste ho cítila i vy, určitě byste ho identifikovala
jako protivníka.“
Dopil jsem sklenku a díval jsem se na mravence, který
lezl po světlém proutěném stole. Tlusté barevné polštáře na
křeslech vytvářely měkké posezení.
„Dokonce v to doufám. Přál bych si to, Doreen. Jestli
si něčeho všiml, bude se snaţit odstranit nepřítele z cesty.
Takţe se soustředí na mne a nikoliv na nějaké jiné oběti.
To by bylo ideální. Neříkám, ţe bych z toho měl radost, ale
v naší profesi s tím člověk prostě musí počítat.“
„Ano,“ zamumlala, „taky si myslím.“
„Vidíte.“
Doreen se pátravě rozhlédla kolem. Přitom se poněkud
křečovitě usmála. „Myslíte si, ţe uţ nás dotyčný sleduje?“
„Ne. Nepodaří se mu nás jen tak najít. Několikrát jsem
vám říkal, ţe máme co do činění s tvorem, který je
- 74 -
negativně nabitý. Označuje se termínem démon, coţ vám
můţe být klidně k smíchu. Ale bohuţel je to tak. Musíte se
smířit s tím, ţe tady máme co do činění s démonem.“
Doreen přikývla. „Nevěřím vám to sice, ale vaše
zkušenosti jsou větší.“
„To opravdu jsou.“
Přišel Číšník a zeptal se, jestli máme ještě nějaké
přání. Doreen si objednala kávu a já ještě ovocnou šťávu.
Kdyţ číšník zmizel, zaťukala netrpělivě prstem na telefon
leţící na stole. „Orwick by uţ měl pomalu být tady. Nechce
se mi tady čekáním na něj strávit celý večer.“
„Vţdyť ještě není večer.“
„Ale brzy bude.“
Byla netrpělivá, coţ bylo pochopitelné, protoţe tenhle
případ dával nervům pořádně zabrat. Slunce uţ se
nachýlilo k západu. Stálo těsně nad mohutnou korunou
velikého platanu a halilo strom do rudé záře. Zaleskl se
plech vozu zahýbajícího na příjezdovou cestu k hotelu a
zahlédli jsme i zablýsknutí antény.
To přijíţděl šerif Orwick. Zaparkoval, vystoupil a
posunul si tmavé brýle. Orwick byl z těch, kteří zapadali do
tohohle westernového kraje, Byl urostlý, měl široká
ramena, na sobě kostkovanou košili. U pasu těţkou zbraň,
kapsu na poznámkový blok a dokonce pouta. Kráčel
poněkud kolébavě jako kdysi kovbojové, kteří se cítili na
hřbetech koní jistěji neţ na vlastních nohou. Orwick
přistoupil k našemu stolu a smekl klobouk. Zasvítily jeho
sluncem vybledlé vlasy. Slunce zanechalo stopy i v jeho
tváři. Byl opálený, jako by se vrátil z dovolené. Číšník
vytřeštil oči, kdyţ viděl, ţe se šerif posadil k nám.
„Co vám mohu přinést, pane?“
- 75 -
 „Jako vţdycky, velkou minerálku!“
„Hned to bude, pane!“
Ray Orwick byl prostě člověk, před kterým měli
všichni respekt. A mně se jedno z filmových klišé změnilo
ve skutečnost.
Klobouk si poloţil na kolena, rozhlédl se a jeho
pohled utkvěl na mně. „Takţe vy jste ten Agličan, co o
něm mluvila kolegyně.“
„Ano.“
Zeširoka se usmál: „To jsem zvědav, co tady chcete
dokázat. My sami jsme toho zabijáka nenašli, a to si pište,
ţe se tady vyznáme.“
Z jeho slov jsem pochopil, ţe ho moje přítomnost tady
dvakrát nenadchla.
Kdyţ číšník přinesl láhev minerálky, odpověděl jsem
Orwickovi. „Souhlasím s vámi, šerife, jenţe já jsem sem
byl prostě odvelen. A mám stejně jako vy zájem na tom,
aby se ten člověk našel. Mezi oběťmi jsou přece i mí
krajané.“
„To není člověk, to je svině.“
„Máte pravdu.“
Doreen nechala šerifa, aby se nejprve napil a pak ho
oslovila. „Takţe za poslední dva dny se nestalo nic nového.
Ničeho jste si nevšiml?“
„Ani já, ani mí pomocníci. A to jsme venku dnem i
nocí. Je nám samosebou jasné, ţe nemůţeme být všude, ale
zastavili jsme spousty řidičů a kontrolovali je. Bohuţel z
toho všeho nebylo nic.“
„Nekontrolovali jste ale ţádný policejní vůz.“
Taková řeč se mu zjevně vůbec nelíbila. Vztekle na
mne pohlédl. „Co to má znamenat?“
- 76 -
 „Jen jsem to tak konstatoval.“
„To mám zastavovat a kontrolovat i kolegy?“
„Ne ty, které znáte.“
„Takoví, co je neznám, tady nejsou, pane. Za všechny
bych vloţil ruku do ohně.“
„To je velice chvályhodné.“
Chtěl praštit pěstí do stolu, ale ovládl se. „Myslíte si,
ţe ten zabiják je jeden z mých lidí?“
„Jen jsem myslel, ţe by to byla jedna z moţností.“
Šerif se ke mně naklonil. „Sinclaire, vy neznáte zdejší
poměry. Nevím, co se povídá o Americe v Anglii. Tady
neţijeme ani na východním, ani na západním pobřeţí, kde
se snad dějí věci, za které se dobrý policajt musí stydět.
Ale tady se nic takového neděje.Tady sedíte uprostřed
zdravého světa, dobré Ameriky. To byste měl mít neustále
na paměti, kolego.“
„Myslíte?“ zeptala se Doreen.
Šerif nepřeslechl ironický podtón v jej poznámce. „Vy
si to taky myslíte? No jasně, vy jste z východního pobřeţí.“
„To s myšlením nijak nesouvisí. Je třeba prověřit
všechny moţnosti.“
„Ale ne takové fantastické, které osočují naši policii.
Jak jste na to vůbec přišli?“
„Jsme prostě zvyklí uvaţovat všemi směry.“
„To je příliš teoretické, madam. Pozvala jste mne sem
a já jsem přijel. Při vší úctě k vám a vašemu kolegovi tady
nechci poslouchat nějaká obvinění, která postrádají
jakýkoliv reálný základ. Čas nikde nekradu, a musím se
vrátit do kanceláře, abych rozdělil lidi na noční směnu.“
„Výborně, šerife, to je velice chvályhodné. Mohla
bych se vás zeptat, co máte v plánu?“
- 77 -
 „Plán se nezměnil. I tuto noc budeme projíţdět po
okolí, ať se vám to líbí, nebo ne. Jednou nám ta svině přece
musí vběhnout do cesty.“
„To bych vám přála.“
„Děkuji, madam, ale mohu se zeptat, co hodláte dělat
vy? Chcete vyjet se svým vozem taky na hlídku. Jakási
moţnost by to byla.“
„To ano.“
„Nezní to zrovna moc nadšeně.“
„Máte pravdu.“
„A co vám vadí?“
„Samotná jízda. Ať uţ je ten zabiják kdokoliv, řekla
bych, ţe se na to vaše rejdění uţ připravil a ţe příslušným
způsobem zareaguje. Však on uţ přijde na to, jak vám
proklouznout.“
„To zní, jako byste stála na jeho straně.“
„Je to z vaší strany nestydatost, šerife, nestojím na
jeho straně. Jde mi stejně jako vám o to, chytit toho
zabijáka, a s kolegou chceme být při tom.“
„Nóó...“ protáhl šerif svým širokým přízvukem.
„Dělejte, jak myslíte. Potřebujete ještě něco?“
Měl jsem ještě otázku: „Poslyšte, šerife, kolik
hlídkových vozů máte vlastně ve svém okrsku?“
„Proč to chcete vědět?“
„Jen tak.“
„Venku jich bude sedm. Stačí?“
Rozpřáhl jsem rukama. „To musíte vědět vy. Dávejte
pozor na osmý vůz.“
Orwick vykulil oči. „Zatraceně, co má zas být tohle?
Copak vás to ještě nepustilo?“
„Berte to jako upozornění.“
- 78 -
 Šerif vstal. Kývl na nás, neřekl ani slovo na
rozloučenou a zmizel. Dokonce ani za minerálku
nezaplatil. Moţná ji tady dostával zdarma. Dívali jsme se
za ním, jak kráčel k autu. Doreen našpulila rty. „Takhle
jsem si ho představovala. Nafoukanec. Ani byste nevěřil,
jakou moc tihle šerifové mají. Kaţdý před nimi mlčí,
dokonce ani číšník nepípne. A navíc jsou strašně arogantní.
Ano, Orwickem jen tak nehnete, to je naprosto jasné.“
„Copak chceme?“
„Ne, ale jeho reakci jsem tušila předem. Spolupráce s
ním bude náramně těţká. Měli bychom se před ním plazit,
jenţe to mě ani nenapadne.“
„Mě taky ne.“
Doreen Prattová se podívala na hodinky. „Mohu vás
na několik minut opustit, Johne?“
„Jistě, proč ne? Kam chcete jít?“
„Jedu natankovat benzín.“
„Dobrá, já budu u sebe v pokoji.“
Agentka FBI vstala a podívala se k obloze. „Myslím,
ţe aţ se vrátím, měli bychom vyrazit.“
„To uţ máte vymyšlenou trasu?“
Zavrtěla hlavou. „Jednali bychom jako Orwick a jeho
lidé. Budeme se řídit vlastními vnuknutími.“
„Souhlasím.“ Také já jsem vstal a agentka mi na
rozloučenou tleskla rukou do mé dlaně.
Pak jsem odešel do hotelu.

- 79 -
 12
Něco tam bylo! Cosi strašného. Cosi nečekaného ho
zasáhlo. Bylo to jako blesk a jako blesk to také udeřilo.
Cítil to jiţ předtím, kdyţ se pustil do pronásledování
mustangu. Pak projel kolem těch dvou, které si vyhlédl
jako potenciální další oběti. A během předjíţdění ho to
zasáhlo.
Šerif Smrt se otřásl!
Necítil strach. Pouze chlad, a ten zase souvisel s tím
zatraceným kontaktem, který se mu vůbec nelíbil. Rozrušil
ho a on měl vztek, ţe se poprvé za dlouhou dobu dal na
útěk. Nedokázal to pochopit. Pro šerifa Smrt to bylo něco
zcela nového. Našel protivníka, člověka jako nepřítele, a to
vlastně pokládal odjakţiva za vyloučené.
Byl zmaten. Těsně poté, co je předjel, přidal plyn a
zabočil z dálnice na úzkou cestu, která z ní téměř nebyla
vidět, protoţe výjezd byl zamaskován drobným křovím.
Šerif přes ně autem přejel a ve zpětném zrcátku viděl,
jak se keře zase napřímily.
Velmi rychle auto zastavil. Zůstal sedět uvnitř, s
pohledem upřeným do zpětného zrcátka, ale po
pronásledovatelích uţ nebylo ani stopy. Byli pryč...
Prudce oddychoval. Pohnul rukama. Podíval se na
pokoţku, která byla šedá jako myší srst. Přejel si po tváři.
Ta byla hladká a téměř ji nebylo moţné zmáčknout.
Všechno na něm bylo zcela jiné neţ je obvyklé u
normálních lidí.
Šerif naslouchal hlasu svého nitra.
- 80 -
 Měl tělo, a měl i nitro. Ale fungovalo jinak neţ u lidí.
Bylo plné negativních pocitů a instrukcí. Musel splnit
jistou úlohu, musel projít hlubokým údolím, aby dokonal
vše tak, jak to muselo být.
A teď nadešel jeho čas. Chyběly mu ještě dvě osoby, a
ty si teď obstaral, aby se dostal na počet dvanácti. A právě
v tuto rozhodující noc ho zasáhl onen blesk. Náhlé vědomí,
ţe našel protivníka.
Jak to? Odkud se vzal? Byl přece silnější neţ lidé, byl
rafinovanější. To přece mohl a musel neustále dokazovat.
Podařilo se mu dostat se na správnou dráhu a teď ji jen
vytrvale sledoval.
Všechno běţelo skvěle! Aţ do této chvíle.
Otevřel ústa a zavrčel jako zvíře. Byl to prostě vztek,
který musel ven. Naslouchal hlasu svého nitra, jestli se mu
podaří onen pocit usměrnit.
Ne, nedalo se nic dělat. Ten druhý byl příliš daleko,
ale spojení s ním ještě existovalo. Bylo velmi slabé, uţ se
málem ztrácelo a on si všiml, jak se ho zmocňuje chuť
zavěsit se svému nepříteli na paty. Chtěl ho vidět. Letmý
pohled při předjíţdění mu toho příliš nenapověděl. Ten vůz
snadno najde, a kde bude auto, tam bude nablízku i
neznámý nepřítel.
Vzpomněl si i na druhou osobu v autě. Byla to ţena, a
tu si hodlal podat. Ty dva uţ nepotřeboval, ale věděl, ţe to
jsou nepřátelé, kteří se mu zavěsili na paty, a nechtěl
připustit, aby odhalili jeho tajemství.
Šerif Smrt otočil klíčkem v zapalování. Motor
naskočil. Ale příšerný tvor za volantem auto neotočil,
nýbrţ jel rovnou dopředu, dokud nedojel k úzké cestě
vedoucí napříč. Byla plná písku; pneumatiky měly co dělat,
- 81 -
aby se jím prodraly. Šerif Smrt se nevzdával. Znal trasu,
kterou měl jet, protoţe ta vedla do jeho dalšího úkrytu.
Ten leţel na nepřístupném místě. Ze tří stran ho
chránily husté křoviny ostruţin a jen z jedné strany byl
volný přístup, jímţ se dalo zajet aţ k temnému otvoru. Ten
tvořil vchod do sluje.
Nevjel vozem dovnitř, ale postavil ho vedle jeskyně v
bezpečném úkrytu. Dosud alespoň jeho vůz nikdy nikdo
nenašel.
Pak vešel do sluje. Malé evropské auto bylo překryto
plachtou. Kdyţ ji stáhl, objevil se Ford Fiesta pískové
barvy. Naprosto nenápadné auto. A on rozhodně nechtěl
budit pozornost, aţ se přiblíţí k cíli.
Posadil se za volant. Předtím si vyměnil klobouk i
šaty. Vypadal teď jako jiní. Nikdo by v něm šerifa Smrt
nepoznal.
Jen ten, kdo by přistoupil aţ těsně k němu, by mohl
něco zpozorovat. Jenţe tomu by utekl, jak uţ to udělal
tolikrát.
Trvá kontakt ještě?
Ano, ještě ho cítil.
Tvář se mu stáhla do úšklebku.
Přitom se mu na tváři nevytvořila jediná vráska.
Muselo to tak ovšem být, protoţe byl bytost velmi
zvláštní...

- 82 -
 13
Cítil jsem vnitřní neklid a připadal jsem si, jako by mě
někdo sledoval, ačkoliv nebylo nikoho vidět.
Proč?
Pokojem to nebylo. Byl dosti prostorný a líbilo se mi i
jeho světlé zařízení. Ale ohroţení, vědomí nebezpečí mi
prostě ne a ne jít z mysli. Zamířil jsem k oknu, které sahalo
aţ k podlaze, a proto slouţilo zároveň jako dveře na terasu.
Díval jsem se na nádhernou zahradu, která byla uměle
zavlaţována. Rostla v ní zelenina a koření, které pak
zřejmě v hotelové kuchyni pouţívali k přípravě pokrmů. Za
zahradou se táhl hustý pás křoví. Protoţe nad ním v
jednom místě tancovali komáři, usoudil jsem, ţe je tam
malý rybníček.
Můj vnitřní neklid se pomalu měnil v pocit ohroţení,
jako by se někdo na mne soustředil, ale zatím si netroufal
vylézt ze svého úkrytu.
Kde se jen mohl onen neznámý ukrývat?
Přelétl jsem pohledem zahradu. Zadíval jsem se i na
pás křovin, protoţe jsem usuzoval, ţe nepřítel se ukryl v
něm. Nebylo ovšem nic vidět. Křoví bylo totiţ tak husté, ţe
jsem přes ně neviděl.
Nahmatal jsem svůj kříţek. Spočíval mi na prsou a já
jsem měl pocit, jako by z něj vyzařovalo teplo.
Samozřejmě jsem si vzpomněl na tu postavu v hlídkovém
policejním voze. Cítil jsem, ţe je docela dobře moţné, ţe i
mne zasáhlo ono negativní záření, které z ní vycházelo.
Věděli jsme o sobě. Jeden pronásledoval druhého. Hra o
ţivot a o smrt začala.
- 83 -
 Byla to prostě záleţitost pevných nervů. Záměrně
jsem zůstal stát u okna. Záclony jsem stáhl stranou. V
pokoji bylo aţ na hučení klimatizace ticho.
V zahradě ani za ní se nic nehýbalo. Odpoledne uţ
přecházelo v soumrak, večer brzy přijde, ale v souboji s
ním zatím vítězil den.
Uběhly dvě tři minuty.
Pocity zůstaly. Zaplavovaly mne. Sílily, chvílemi se
zase zeslabovaly a byly pro mne důkazem, ţe se onen
neznámý nepohnul z místa.
Myslel jsem na to, ţe se brzy vrátí Doreen Prattová.
Ještě, neţ přijde ke mně do pokoje, chtěl jsem zjistit, jestli
tam skutečně nikdo nečíhá. Protoţe ten druhý nepřevzal
iniciativu, chopil jsem se jí já. Otevřel jsem dveře na terasu
a vyšel jsem z pokoje.
Zahradou vedla úzká cestička. Byla vysypaná
světlými kameny, které do sebe nashromáţdily horko dne a
teď ho pomalu vyzařovaly nazpět.
Kráčel jsem pomalu, pohled upřený na pás trnitých
keřů za zahradou. Čím více jsem se přibliţoval, tím méně
bylo vidět. Ţádný průsek, nic. Mezi větvemi byly rozesety
nádherné květy. Většina růţí uţ byla temně rudá, coţ
znamenalo, ţe doba jejich největšího rozkvětu uţ minula.
Nenechal jsem se zmýlit a kráčel jsem dál. Kladl jsem
rozváţně jednu nohu před druhou.
A tu jsem zahlédl záblesk! Byl kratičký, ale
nepřehlédnutelný. Stačilo to, abych byl varován a abych se
zastavil.
Hledal jsem nějaký příměr a našel jsem ho. Musel to
být nějaký náhodný odlesk.

- 84 -
 Jako by dopadl paprsek slunce na kus skla nebo na
malý střípek zrcadla. Sklo to mohlo být také, protoţe i
průzory dalekohledu jsou ze skla.
Přidal jsem do kroku.
Záblesk se nezopakoval. Zato mi připadalo, ţe se
uprostřed hustého houští pohnuly větve. Dokonce dost
chvatně a zakomíhaly se, jako by se někdo plíţil z úkrytu
ven.
Kupodivu nebylo nic slyšet. Ani zašustění, ani
tlumené kroky po zemi, ani lámání větví. Ticho uprostřed
křoví trvalo. Ať uţ mne předtím sledoval kdokoliv, teď uţ
zmizel. Přesto jsem zaslechl hluk. Ozval se za křovím.
Znělo to, jako by někdo startoval motor a odjíţděl.
Opět jsem se otočil. Nebyl jsem o moc chytřejší, ale
podařilo se nám toho zabijáka upozornit na sebe. A to
jedině díky tomu, ţe jsme ho nechali v autě předjet. Pro
mne bylo nade vší pochybnost jasné, ţe vraha je nutno
hledat v řadách policie, i kdyţ to šerif Orwick odmítal vzít
na vědomí.
Vrátil jsem se zahradou nazpět. Kdyţ jsem se přiblíţil
k pokoji, spatřil jsem za oknem ţenskou postavu. Doreen
Prattová se uţ vrátila od benzinové pumpy a čekala na
mne. Dívala se dosti zvědavě a omlouvala se, ţe bez
dovolení vstoupila do mého pokoje.
Mávl jsem rukou. „To nic.“
„Bylo mi divné, ţe tu nejste.“
„Ano, byl jsem se porozhlédnout po zahradě.“
„Jen tak?“
„Ne, cítil jsem, ţe mě někdo sleduje.“
Tiše zahvízdla. „Takţe to musíme počítat s tím, ţe je
nám někdo v patách.“
- 85 -
 „To tedy musíme.“ Posadil jsem se na okraj postele a
přejel jsem si dlaní po tváři. „Ten kontakt, který jsem cítil,
kdyţ nás to auto předjíţdělo, nezmizel a já bych řekl, ţe i
ten zabiják vycítil nás.“
„Myslíte toho člověka v hlídkovém voze.“
„Přesně tak.“
Doreen přikývla. „To je ovšem zatraceně tvrdá
záleţitost. Kdybyste měl pravdu, musel by Ray Orwick
poopravit svůj názor.“
„To mně trápí ze všeho nejméně, Doreen. Myslím spíš
na něco jiného.“
„A na co?“
„Jestli mu to došlo, bude se snaţit odklidit nás z cesty,
a to co nejrychleji. Proto si myslím, ţe nám zůstane v
patách, kdyţ pojedeme.“
Agentka přikývla. „Ano, to je docela moţné.“ Natáhla
ke mně paţe. „Podívejte.“
„Máte husí kůţi.“
„Jistě. Stává se mi to zřídka, ale v tohle případě mám
zatraceně nepříjemný pocit. Zmizelo dvanáct lidí.
Vycházím z toho, ţe se k nim máme přidat i my dva.“
„Vypadá to tak.“
Vstala a zasmála se. Znělo to nepřirozeně, dokonce
velmi nuceně...

- 86 -
 14
Najednou měl pomyšlení pouze na jediné - na útěk!
Viděl toho zatraceného chlapa v dalekohledu, jako kdyby
stál na dosah ruky. Mohl si důkladně prohlédnout jeho
postavu i tvář a nikdy na ně nezapomene. Jak můţe mít
někdo takovou auru? Chorý mozek mu říkal, ţe pro ně oba
není na tomto světě místa. Jeden z nich musí rozhodně
zmizet, a podle jeho soudu to musí být ten proklatý cizinec
nejlépe i s tou ţenskou. Zatímco ten druhý kráčel zahradou
a rozhlíţel se, šerif Smrt se stáhl. Jeho myšlenky se teď
točily kolem oné ţeny. Měl by ji vlastně nenávidět stejně
silně, jenţe to nebylo moţné. Nenáviděl sice lidi, ale ji ne.
To ho také vyvádělo z míry. Ani ji nemiloval, toho zase
nebyl schopen. Cítil k ní pouze jakousi lhostejnost. Proč?
Šerif Smrt propadl nervozitě. Najednou měl strach sám ze
sebe. To se mu ještě nikdy předtím nestalo. Chytil se za
hlavu a nevěděl, jak dál. Rozběhl se k autu. Motor naštěstí
naskočil okamţitě. Šerif Smrt utíkal pryč. Věděl o jediném
místě, kde se mohl vzpamatovat, pokochat svými
dosavadními úspěchy. Byl to starý kostel.

- 87 -
 15
Čas uplynul. To věděla Tina Bergová i Marcus
Richter, ale nedívali se na hodinky. Tohle patřilo k věcem,
o kterých uţ nechtěli uvaţovat. Nehrálo prostě roli, jestli
uplynula jedna, dvě nebo tři hodiny.
Ţivot jich obou se teď odehrával v dimenzích
okamţiků a o budoucnosti - o té raději vůbec nepřemýšleli.
Byli naprosto apatičtí. Nestáli uţ, ale seděli na zemi.
Docela ztratili řeč a jen tupě mlčeli.
Na mrtvoly, které je obklopovaly, si sice nezvykli, ale
akceptovali je. Mrtví byli zde, nic jim nedělali a pouze
puch jim je neustále připomínal. Nerozsvěceli uţ, protoţe
to stejně k ničemu nebylo. Jas jen odhaloval další dimenze
hrůzy, a tak se oba raději oddali svým vlastním
myšlenkám.
Opřeli se o sebe, protoţe chtěli cítit jeden druhého.
Teplo, které si při vzájemném dotyku předávali, zesilovalo
pocit jistého bezpečí. Oba byli přesvědčeni, ţe nezemře jen
jeden z nich. Kdyţ, pak podstoupí společnou smrt.
Hovořili o tom a podivili se, ţe vůbec tohle téma
dokázali nakousnout. Pravděpodobně pro ně bylo ještě
velmi cizí, ale dodávali si, i kdyţ spolu nemluvili,
navzájem útěchu. To způsobovala uţ jen vzájemná
blízkost. Tina se pohnula jako první. Vyjela dlaní po
mladíkově zádech aţ k šíji, prohrábla mu vlasy, zaslechla
jeho sten a pak tichou otázku: „Víš, nač teď myslím?“
„Ne. Měl bych to vědět?“
„Myslím na domov.“

- 88 -
 Marcus se usmál, coţ ovšem dívka nemohla vidět.
„Na Německo, ţe ano?“
„Ano, na zahradu za naším domem. Stojí tam tři
švestky, je tam i hustý keř malin. Teď v srpnu jsou maliny
zralé. Vţdycky jsem je o prázdninách trhala. Bylo to
nádherné. Víš, ţivě si představuju, jak je polykám, a
naprosto přesně cítím jejich chuť na rtech a na jazyku. Je to
nádhera, je to tak báječné...“ Její hlas, který zněl zpočátku
nadšeně, se ztišil a nakonec přešel do vzlykání.
Marcus chtěl přítelkyni ukonejšit. Pohladil ji po
vlasech a hřbetem dlaně jí přejel po skráních, kde ucítil
slzy. Pokoušel se jí vysvětlit, ţe ještě není všechno
ztraceno.
„Na něco takového nesmíš ani pomyslet. Ţijeme,
Tino. Ještě nás nezabil. Jak to kdysi říkal náš farář? Kde je
ţivot, tam je i naděje. A kde je naděje, tam stojí i Bůh. Na
to musíme myslet, Tino.“
„Copak to k něčemu je?“ zeptala se Tina. „ Ty uţ snad
nejsi tak...?“
„Myslíš smutný?“
„Ano.“
„Ale ano, jsem smutný, ale často myslím na naději, o
které mluvil náš farář. A tu kupodivu pořád mám. Moţná
se nám to přece jen podaří.“
Tina Bergová jeho poslední větu přešla. „Taky jsem se
modlila, Marcusi. Jen jsem se ti to neodvaţovala říct, mám-
li být upřímná.“
„A proč ne?“
„Ze strachu, ţe by ses mi vysmál.“
„To je přece nesmysl.“

- 89 -
 „Taky to trochu pomohlo. Uklidnila jsem se. Prostě
jsem se přinutila smířit se s tím, co jsem viděla. A našla
jsem v sobě sílu říct si, ţe to není tak špatné. Ţe existuje
předtím i potom. Ale já chci zůstat u toho předtím. To
potom mě nezajímá.“
„Máš pravdu.“
„Myslíš si to taky?“
„Určitě je to tak,“ řekl Marcus.
„Takţe se můţeme navzájem podpořit. Uvědomila
jsem si taky, ţe nás budou hledat. Někdy nás přece začnou
pohřešovat, uvědomí policii a rozjedou pátrání.“ Rázem
změnila téma. „Můţeš mi říci, Marcusi, jak dlouho můţe
přeţít člověk bez vody?“
„Ne, to nevím.“
„Týden? Nebo jen tři dny...?“
„Nemám tušení, Tino. Doposud jsem se tím nikdy
nemusel zabývat.“
„Ano, to je pravda. Já taky ne, a proto to nevím. Ale
mám šílenou ţízeň. A mám taky děsný strach z krys. Kdesi
jsem četla, ţe zápach mrtvol krysy přitahuje. Spěchají pak
k mršinám a docela je oţerou. Určitě přilezou i sem a
zaútočí na nás.“
„Ne, nic jsem neviděl.“
„Krysy se drţí v úkrytech. A kromě toho jsi cvakl
zapalovačem,“ zašeptala Tina. „Jsou chytré, dokonce
strašně mazané. Já jim rozhodně nevěřím.“
„Počkej, aţ....“
„Pssst!“
Ozval se ostrý zvuk a mladík ztichl. Najednou seděl
rovně jako svíce a ani se nehnul.
„Támhle něco je,“ vydechla Tina.
- 90 -
 „Co a kde?“
„Něco jsem slyšela, jakýsi šramot, Marcusi. Myslím,
ţe nad námi....“
Marcus zaklonil hlavu a upřeně se díval nahoru k
neviditelnému stropu. Zůstal sedět v napjaté poloze. Nic
neslyšel, coţ ovšem nic nemuselo vadit, protoţe Tina si ten
zvuk jistě nevsugerovala. Kromě toho čekali, ţe se ten, kdo
je unesl, vrátí. Vrátí se, to bylo jasné, prostě to musí udělat.
Kdy se to stane?
Marcus nevěděl, Tina jisté také ne, ale ani jeden z nich
se tím nezabýval, nebo se tím nechtěl zabývat.
Stačilo jim, ţe viděli tu hrůzu a ...
Tina mu pevně sevřela paţi. Téměř bolestivě mu
zaryla prsty do svalu. Na chvíli zadrţel dech a právě v té
chvíli se to stalo.
Znovu se ozval onen zvuk!
Znělo to, jako by čísi prsty přejíţděly po stropě. Také
zaslechli tiché praskání a najednou jim oběma připadalo, ţe
prší. Nebyly to ovšem kapky, ale malé kaménky nebo
prach, který se uvolnil, protoţe nahoře se něco dělo.
Nikdo z těch dvou se nehýbal. Pochopili, ţe doba
klidu skončila. Podlehli téměř bolestnému napětí.
Neviditelné ruce jim dlouhými prsty svíraly hrdla a tiskly.
Strachem zadrţovali dech, svaly na krku se stáhly,
protoţe měli zakloněné hlavy a dívali se nahoru, kde se
skutečně něco dělo.
Vznikal tam jakýsi otvor.
Vysoko nad nimi se rýsoval šedý čtverec. Navzdory
strachu byli schopni reálně uvaţovat. Oba teď pochopili,
proč nemohli na stěnách najít ţádný východ. Prostě tam

- 91 -
nebyl. Východ nebo vchod byl pouze nad nimi a byl pro ně
naprosto nedosaţitelný.
Podivné praskání muselo vzniknout, kdyţ se poklop
zvedal do výše.
Zatím viděli pouze šedivý čtverec. Nikdo se v něm
neobjevil, ale Tina i Marcus věděli, ţe jejich věznitel je
někde nablízku. Vteřiny plynuly. Čekali v napjatém
mlčení. Připadali si jako před skokem. Byli připraveni se
rozběhnout, ale nevěděli, kterým směrem a proto nadále
zírali do výšky.
K okraji otvoru se blíţily kroky. A vzápětí byl zde.
On, vrah!
Oba spatřili stín, obraz hrůzy, který jim oběma
připadal jako silueta ďábla.
Bestie stála nahoře vzpřímená. Měla svěšenou hlavu a
dívala se upřeně do hlubiny. Vězňové viděli, ţe muţ má na
hlavě klobouk, pod jehoţ okrajem se rýsují dva tmavé
kruhy - skla slunečních brýlí.
Skla černá jako noc, a přesto v nich cosi svítilo.
Přesně ty obrazy nedokázali rozpoznat, ale vzpomněli si, ţe
předtím viděli ve sklech brýlí lebky.
Bezejmenná postava nedělala nic. Prostě stála na
okraji otvoru a vyzařovala hrůzu. Pak náhle poklekla a
shýbla se.
Při tomto pohybu Tina sevřela ještě pevněji paţi svého
přítele.
Ale netvor neseskočil. Zůstal v podřepu, obklopen
podivným příšeřím, které vypadalo, jako by se skládalo z
nesčíslného mnoţství pavučin. Nevrhl se na ně. Nechystal
se ke skoku a nebylo na něm znát ţádné přípravy k

- 92 -
nějakému jinému pohybu. Nic nenasvědčovalo tomu, ţe se
na ně zamýšlel vrhnout.
Jen čekal.
Po chvíli pohnul hlavou a pravou paţí. Ruku si přitáhl
do výše opasku a vysunul z něj jakýsi předmět, který byl
dosti tmavý. Jeho povrch se ovšem rázem rozzářil.
Do hloubi kobky pronikl jasný, naţloutlý paprsek a
prozářil část vězení. Dopadl na zem právě v místech mezi
mrtvolami a oběma mladými lidmi. Na zemi se vytvořil
světlý kruh.
Pak se pohnul.
Ne ovšem směrem k Tině a Marcusovi, nýbrţ opačně,
jako by chtěl tímto způsobem pozdravit všechny mrtvoly,
které ve sklepení, nebo co to bylo, leţely.
Oba vězňové zadrţeli dech.
Cítili v krku škrábání a jejich srdce se rozbušila
rychleji neţ obvykle. I kdyţ nechtěli sledovat putování
paprsku, nemohli jinak. Světlo bylo jako magnet, který je
přitahoval.
Cíl?
Ano, paprsek měl cíl.
Poskakoval po deseti mrtvolách. Tina a Marcus je
poprvé uviděli ve vší jejich hrůze. Viděli všechny detaily,
viděli, jak ti lidé přišli o ţivot a všimli si také, jak se světlo
odráţí do očí mrtvol uspořádaných do hvězdice a jak jim
dodává zdání chladného, neskutečného ţivota. Tině a
Marcusovi připadalo, jako by se mrtvoly kaţdou chvíli
měly zvednout a začít se potácet po sklepení.
Odporné....
Zabiják nechal pomalu putovat paprsek po kobce.
Dával si načas, tiše se chechtal a umlkl teprve tehdy, kdyţ
- 93 -
se široký paprsek pohnul opačným směrem a vyhledal si
jako nový cíl Tinu a Marcuse.
Zavřeli oči, protoţe je světlo oslnilo, ale šerif Smrt se
smiloval a zamířil paprskem níţ, takţe teď jim světlo
dopadalo na semknutá těla.
Vzápětí zaslechli smích. Bylo to jakési hihňání, ale
znělo tak odporně, ţe nic podobného ještě nikdy neslyšeli.
Takhle se mohl smát vlastně pouze ďábel, alespoň si
to tak představovali. A koho jiného mohl mít tenhle netvor
jako spojence?
Smích ustal. Šerif nehodlal zmizet. Oslovil je, Slyšeli
jeho hlas naprosto zřetelně, i kdyţ jim doléhal k uším
pouze jako šepot. Hovořil ostře a podkládal svá slova
vrčením.
„Potřebuju dvanáct mrtvol. Přesně dvanáct a podaří se
mi to. Vybuduju církev. Obstarám si dvanáct sluţebníků a
vy jste posledními z nich. Vy dva jste mi chyběli do mé
sbírky. Půjdete teď stejnou cestou, jakou šli ostatní.
Konečně jsem se dočkal!“ Odporně se zahihňal. „Ještě této
noci se objevím znovu a zabiju vás. Teprve aţ vás bude
dvanáct, budu moci pořádně ţít.“
Světlo rázem zhaslo.
Tina a Marcus najednou měli dojem, ţe stojí v
naprosté tmě. Kdyţ si jejich oči opět uvykly na tmu,
nastala změna.
Šerif Smrt se opět narovnal. Nohou přisunul dřevěnou
desku opět na čtverec a zakryl otvor.
Znovu nastala skutečná tma.
Oba se roztřásli. Teď i Marcus propadl beznaději.
Slyšel, co bylo řečeno, a věděl, ţe netvor určitě splní, co
slíbil.
- 94 -
 Zmocnil se ho strach. Potil se jako ještě nikdy v
ţivotě. Tina se o něj opírala. Kdyţ nahmatal její ruku,
ucítil, ţe má dlaně sepjaté.
Tina se modlila.
A Marcus to udělal stejně...

- 95 -
 16
Šerif Smrt byl docela spokojen. Šlo to jako vţdy.
Díval se na své dvě oběti a liboval si, ţe ještě ţijí a
nepokusily se samy zabít. S tím se muselo pokaţdé přece
jen počítat, jenţe tihle mladí patřili do jiné kategorie.
Měl by vlastně být spokojen bez výhrad, ale nebyl.
Cítil pořád ještě spojení se svým nepřítelem, který se pro
něj stal lovcem. Kdosi ho sledoval a nebylo teď v jeho
silách přimět ho, aby opustil šerifovu stopu.
Bude ho muset zabít. Noc bude dlouhá a on ho najde,
pokud se nestane něco nepředvídaného. Ten druhý ho
přece taky hledá, takţe nebylo pochyb, ţe se někdy setkají.
Kdy to však bude to chtěl určit on sám.
Usmál se.
Nohou přisunul poklop přes otvor. Barvou se deska
nijak nelišila od ostatní podlahy. Byla i stejně zaprášená a
pokrytá lepkavou špínou. Ten, kdo by chtěl tenhle otvor
nalézt, by se musel velmi pozorně dívat.
Vchod byl tam, kde kdysi stál oltář tohoto starého
kostela. Šerif ho nenáviděl a jednou ho v návalu vzteku
zničil. Nic v této stavbě uţ nemělo připomínat účel, k
němuţ byla původně postavena, protoţe teď tady byl jeho
vlastní svět, který si zde vybudoval. V tomto kostele se
vznášel jeho duch a ten vyplňoval zdejší prostor aţ do
nejzazšího kouta.
Napravo od vchodu stoupaly do výšky dřevěné
schody. Vedly do úzké nástavby kostela a dále do věţe.
Končily aţ těsně u špice, kde dříve visíval zvon. Ani ten uţ
tady nebyl. Odstranili ho jiní lidé, stejně jako lavice. Ty
- 96 -
pravděpodobně nasekali na drobné kousky a pouţili na
topení.
Lidé tady uţ prostě leccos udělali za šerifa. Stačilo mu
pak jen kostel obsadit. Teď byl připraven zde vybudovat
svou vlastní obec. Lidé pak budou ţít podle jeho zákonů. A
kdo neposlechne, zemře. Bylo to velmi prosté.
Kochal se tím, ţe přecházel kostelem sem a tam.
Připadal si veliký, mocný. Navzdory svým tmavým brýlím
viděl všechno naprosto ostře a zřetelně, jako by okolí
prohlíţel lupou.
Zastavil se u dveří a zvedl ruku. Na obou rukou měl
nataţeny černé rukavice. Pravou ruku poloţil na kliku a
zmáčkl ji.
Zaskřípání mu nevadilo. Lehkým škubnutím dveře
otevřel.
Svět venku na něj čekal, ale on do něj nevstoupil.
Vykročil jen tolik, aby mohly dveře kostela zase
zapadnout, a pak se rozhlédl po kraji, který leţel před ním.
Zahalil se uţ do soumraku. Měl modrošedou barvu,
jen daleko na západě se ještě v rudých pruzích koupalo
slunce, neţ se po dlouhém dni definitivně rozloučí s
krajinou.
Scenérie uţ pozbývala jakýchkoliv pevných obrysů,
všechno splývalo. Nebylo moţné rozlišit stromy ani keře.
Těţká rozlehlá pošmourná obloha jako by také klesala k
zemi a hranici mezi ní a zemí nebylo moţno jasně
rozpoznat. Horko dne vystřídalo skličující dusno.
Vzduch byl těţký. Spousta lidí měla problémy s
dýcháním. Vzduch byl mimořádně vlhký a z jezer a
rybníků, které tu a tam v kraji leţely, stoupaly páry jako
hustý dým ohňů.
- 97 -
 Přijde bouřka. Velmi brzy dojde k velkému hromobití.
Obloha se pak změní v obrovitého netvora, který bude
chrlit blesky doprovázené ohlušujícím hřměním. Bude
pršet, přiţene se hotová průtrţ mračen a zaplaví na chvíli
celý kraj.
Neţ k tomu dojde, uplyne ovšem ještě nějaký čas. A
toho chtěl šerif Smrt vyuţít. Do té doby musí jeho
protivník zemřít.
Přemýšlel.
Protivník?
Ne, s tím muţem byl vlastně ještě někdo další, mladá
ţena, o které vlastně aţ dosud šerif neuvaţoval. Teď si na
ni vzpomněl. Za normálních okolností by se na ni vrhl a
zabil by ji. Ale bylo zvláštní, ţe vůči ní necítil ţádnou
nenávist. Pokusil se na ni soustředit a zavrtěl hlavou, jako
by mohl zvláštní dojem tím pohybem smazat nebo potvrdit.
Ne, nebyla to nenávist!
Šerif Smrt byl docela zmaten. Takovýto druh
neutrality neznal. Nevěděl také, kam ji má zařadit.
Najednou ho přepadla touha promluvit si s tou osobou.
Bylo to pro něj něco nového a v jeho nitru to vyvolalo
pocit nejistoty.
Uvaţoval, co se to s ním děje. Bylo to skutečně jen
tou ţenou? Měl dokonce dojem, ţe ji odněkud zná, ale to
bylo vyloučeno.
Bylo zde něco, co nezapadalo do jeho plánu. Ale
nesměl se nechat od svého původního záměru odradit.
Dodal si v nitru odvahy, a to tak, ţe se to projevilo i
navenek. Vypjal hruď i ramena, nasadil si pořádně klobouk
a vykročil. Vyšel z kostela, odlepil se od jeho stínu a

- 98 -
pohyboval se dál nocí jako strnulá příšera. Zamířil ke
svému autu a nasedl do něj.
Vzápětí uţ byl šerif Smrt opět na cestě...

- 99 -
 17
Šerifa Raye Orwicka nezanechala návštěva u těch
dvou cizích policistů klidným. Vyprávěli mu sice věci,
proti nimţ se bránil, ale cestou ke své úřadovně si
uvědomil, ţe pochybnosti se ho přece jen zmocnily, větší
měrou, neţ mu bylo milé.
Byl ten zabiják snad jedním z nich, policistů?
Orwick si to nedovedl představit. Prostě tomu nevěřil.
Měl své lidi pod dohledem. Byli mezi nimi i tací, které
bylo moţno označit za velmi drsné, a s některými narušiteli
zákona se jeho lidé opravdu zrovna nemazlili, ale to bylo
taky vše. Takovýchto činů by nikdo z nich nebyl schopen.
Trýznivé myšlenky ho neopustily ani kdyţ vešel do
své úřadovny, kde našel několik svých pomocníků. Ti na
šéfovi okamţitě poznali, ţe něco není v pořádku, a čekali,
ţe jim to vysvětlí.
Orwick však nehovořil o tomto tématu. Místo toho s
pomocníky ještě jednou prošel trasy, na nichţ se budou
pohybovat. Pracovali ve dvou směnách. Kolem půlnoci je
vystřídají kolegové.
„Přijde bouřka, šéfe,“ řekl jeho přímý zástupce.
Jmenoval se Brad Cameron, byl o deset let starší neţ
Orwick a byl to kulaťoučký chlapík s dlouhýma rukama a
velikými dlaněmi. Neměl snad na těle místečka, které by
nebylo porostlé chlupy, a proto mu taky ostatní neřekli
jinak neţ Opičák. Pochopitelně mu tak říkali jen v jeho
nepřítomnosti, protoţe se všichni báli jeho vzteku.
„A to nám vadí?“

- 100 -
 „No, nemělo by. Myslím jenom, ţe nám to ten
zatracený slejvák můţe pořádně zkomplikovat. Budeme
pak vidět velice málo.“
Orwick se podíval do Cameronových tmavých očí.
„To nevadí, ten zatracený zabiják na tom bude úplně
stejně.“
„To je fakt.“
„Myslíte si, ţe se dnes v noci zase vydá ven, šéfe?“
zeptali se ostatní.
„Ano.“
„Ale určitě to nevíte.“
Orwick se zhluboka nadechl. „Zatraceně, samosebou
ţe ne. Kdybych to věděl, uţ bych ho dávno měl.“
„Nic ve zlém, šéfe, jen jsem se ptal.“
„Dobrá.“ Orwick přikývl. „Jste připraveni a zná kaţdý
svůj úkol?“
Muţi přikývli.
„Takţe nasedáme. Rozdělte se. Nejezděte jen po
dálnici, ale hledejte i po bočních cestách. Kromě toho
vyţaduji, abyste byli vţdycky po dvou. Nikdo nepojede na
vlastní pěst. Jenom jeden bude sedět v autě sám, a to jsem
já. Ale zůstaneme spolu neustále ve spojení vysílačkou.“
Muţi pochopili a přikývli.
„Hodně štěstí nám všem, pánové.“
Orwick sledoval, jak odcházejí z úřadovny. Kaţdý z
nich byl vyzbrojen samopalem s krátkou hlavní. Orwickovi
by bylo nejmilejší, kdyby toho zlosyna zabili. Jeho lidé, ne
ti dva cizí policisté, protoţe těm úspěch rozhodně nepřál.
Teprve kdyţ z úřadovny odešel poslední šerifův
pomocník, vydal se na cestu i on. Zhasnul všechna světla
kromě nouzového osvětlení a nastoupil do auta. Byl to uţ
- 101 -
poslední vůz, který před úřadovnou stál. Neţ muţ s
hvězdou odjel, podíval po hlavní ulici, která se táhla
městem jako stinná, nehybná řeka. Ţivo bylo jen v
hospodách a putykách, jinak bylo malé městečko docela
tiché a klidné. V obytných domech nebyl ruch, lidé raději
seděli u televize nebo slavili tu a tam se sousedy.
Městečko, jaké si přeje kaţdý šerif. Jenţe tenhle klid teď
narušil psychopat, který nebral ohledy na ţádná pravidla.
Orwick vyjel z Lucasu a zabočil na úzký přivaděč k
dálnici. Nevyjel na něj, ale zamířil na malé parkoviště na
jeho začátku.
Zaparkoval auto zádí do výseku na okraji vozovky.
Orwick nemohl mít lepší výhled na silnici odnikud jinud
neţ právě z tohoto místa. Teď musel čekat.
Jestlipak bude mít štěstí a ten zabiják projede kolem
něj? Moţná, ţe i tahle noc skončí stejně jako mnohé
předešlé - totiţ bez výsledku. To ho zlobilo a frustrovalo.
Byl z těch, kteří rádi hlásí úspěchy, jenţe v tomhle případě
se mu lepila smůla na paty.
Ve světle přístrojové desky vypadal jako zelená
příšera. Necítil se dobře uprostřed vší té techniky. Orwick
byl z lidí, kteří raději vycházeli na ulici a pronásledovali
zabijáky s bouchačkou.
Aby si ukrátil dlouhou chvíli, navázal kontakt se
svými lidmi. Vysílačky pořád ještě fungovaly výborně,
avšak téhle zatracené noci bylo hlasům rozumět velmi
špatně, protoţe šumění a praskání je neustále přehlušovalo.
Bylo to následkem blíţící se bouře, která vzduch
nabila statickou elektřinou. Pokud ovšem slyšel, bylo u
všech jeho lidí zatím všechno v pořádku. Neviděli nic
podezřelého a projíţděli předem dohodnuté úseky.
- 102 -
 Orwick celkem spokojen přerušil spojení. Vzpomněl
si na Doreen Prattovou a na Johna Sinclaira. Oba jsou asi
dnes v noci také venku a pronásledují kořist. Jenţe jeho,
Orwickovy, šance a šance jeho lidí jsou mnohem větší. Uţ
jenom co do počtu lidí mají převahu. Určitě se jim podaří
toho netvora dopadnout.
Šerif zbrunátněl ve tváři, kdyţ pomyslel na tu stvůru.
Dvanáct lidí zmizelo beze stopy. Nikdo toho
neznámého neviděl, ţádný popis nebyl k dispozici, a
ačkoliv se dosud nenašla jediná mrtvola, šerif
nepředpokládal, ţe by pohřešovaní byli pořád ještě naţivu.
Prostě tady řádil nějaký sběratel mrtvol a věnoval se
svému perverznímu koníčku.
Utajení musel šerif pochválit. Nikdo z tisku
nezaregistroval ani náznak ze všech těch hrůz; to však
nemuselo platit navěky.
Čekání, vyčkávání. Naslouchání zvukům noci. Měl by
se soustředit na cvrkání cvrčků nebo raději na zvuky, jeţ
nebylo moţno zařadit?
Je moţné, ţe by zabijákem byl někdo z kolegů?
Neustále ho bodal osten pochybností. Ta Prattová se
Sinclairem vypadali dost přesvědčeně, ale ţádné důkazy
mu nebyli schopni předloţit, a tak tomu Orwick prozatím
odmítal uvěřit. Příliš vykonstruované, příliš
nepravděpodobné.
Posadil se co nejpohodlněji. Kdo projíţděl kolem
vozu, stěţí by poznal, ţe v něm někdo sedí.
Silnice zde byla jen velmi málo frekventovaná a ve
tmě tudy stejně nikdo nešel. O kousek dál probíhala
dálnice. Tam bylo rušno, protoţe se tam neustále míhala
světla reflektorů, která vrhala do tmy nesčetné pozdravy.
- 103 -
 Čekání na vraha... Orwick zívl. Otřásl se, sedl si jinak
- a náhle ztuhl. Zaslechl něco. Bylo to cosi podivného.
Hluk, který nezapadal do běţných zvuků noci. Byl ještě
zatím dost vzdálený a Orwick nedokázal poznat, co to je -
ale v nočním tichu zněly zvuky docela jinak neţ za dne.
Cosi ho varovalo.
Z pravé strany něco přijíţdělo. Stín, snad auto. Ale
auto bez zapnutých světel a pohybující se tmou jako nějaká
příšera.
Orwick vytřeštil oči. Vzpomněl si na to, co mu říkala
Prattová a Sinclair. Hovořili o hlídkovém policejním voze
a to, co se teď ze strany blíţilo k jeho úkrytu, bylo přesně
takové auto.
Neuvěřitelné - ale nedalo se to popřít. Tenhle vůz
existoval a šinul se neustále k jeho úkrytu. Jel pomalu, jako
by muţ za volantem něco úporně a vytrvale hledal.
Co hledá? Oběť? Ray Orwick polkl. Najednou mu
zvlhly dlaně a v týle mu vyvstal chladný pot. Chvěl se a
nevěděl proč.
Nervozitu téměř neznal. Vţdycky byl zvyklý stavět se
k problémům čelem. Kráčel vţdy rovnou k cíli, tak proč
najednou reaguje tak nezvykle nervózně?
Vůz jel dál. Přes spuštěná okna slyšel Orwick zvuk
pneumatik. Nic uţ ho nedokázalo uklidnit. Najednou se
zpotil a přepadl ho ještě větší strach. A pak projel vůz
kolem něj.
Byl to hlídkový policejní vůz! Vůz staršího typu,
jakým jezdili muţi zákona dříve.
Zatraceně, ten Sinclair měl pravdu. Ale sedí v něm
skutečně ten zabiják?

- 104 -
 Orwick to nevěděl. Pocítil strach. Ano, poprvé měl
strach. Cosi příšerného ho přepadlo a on se díval s
mrazením v zádech na mizející stín, který neměl
rozsvícené jediné světlo.
Tajemné auto zmizelo za zatáčkou.
Teprve teď se Orwick probral ze strnulosti. Najednou
se mu zvýšila hladina adrenalinu, který mu prudce začal
proudit v ţilách. Najednou věděl, co má dělat. Musel za
tím druhým, protoţe to byla jeho velká šance.
Nastartoval motor. Ruka mu uţ sjela ke spínači světel,
kdyţ ji zase stáhl. Ne, musí jet bez světel. Co dokázal ten
druhý, to zvládne Orwick také.
Vyjel tedy z parkoviště na silnici, která vedla
souběţně s dálnicí a posléze se s ní spojila. Do té doby
ovšem chtěl to auto zastavit.
Šerif se tady vyznal velmi dobře. Byl to jeho revír.
Projíţděl tudy téměř denně. Znal tady téměř kaţdý strom a
keř. Ale v tuto pokročilou noční hodinu se tady přesto cítil
cizí jako někdo, kdo tudy projíţdí poprvé.
Orwick trochu přidal rychlost, coţ se vyplatilo,
protoţe po chvíli začal vůz před sebou dohánět.
Najednou ho opět spatřil. Jel pořád ještě bez světel a
jízda vozu připomínala spíše tápání, kterým se přibliţoval
k autu vpředu.Tma byla jako tunel, který pohlcoval vše, co
se mu postavilo do cesty.
Orwick sebou škubl. Podíval se na sedadlo
spolujezdce, kde leţela jeho zbraň. Vytáhl revolver z
pouzdra a poloţil si jej do klína. Na rtech se objevil drsný
úsměv.
Teď to byl uţ zase onen starý šerif, jak ho všichni
znali a jak se ho mnozí obávali.
- 105 -
 Přidal rychlost.
Druhý vůz nezvýšil tempo. Jeho řidič reagoval docela
klidně a normálně. Zdálo se, ţe vůbec nemá strach, ačkoliv
uţ musel ve zpětném zrcátku zahlédnout cizí vůz.
Blíţ, ještě blíţ...
Orwick prudce oddychoval. Setřel si pot z čela, aby
mu nestékal do očí. Klobouk se mu lepil na hlavu a Orwick
měl pocit, jako by mu s ní srůstal.
Naslouchal zvukům pneumatik, ještě jednou sešlápl
plyn - a pak se najednou ocitl na stejné úrovni s hlídkovým
vozem. Podíval se doleva a chtěl konečně zjistit, kdo auto
řídí. Oba vozy teď byly od sebe nanejvýš půl metru.
Orwick si všiml, ţe na sedadle řidiče se kdosi pohnul,
jenţe nic víc neviděl.
Bude postupovat jako vţdy. Předjede to auto a přinutí
řidiče, aby zastavil.
K tomu však nedošlo. Neznámý řidič najednou strhl
volant doleva. Rozestup mezi oběma hlídkovými vozy se
prudce zmenšil.
Došlo ke kolizi. Orwicka to zastihlo nepřipraveného.
Rána ho překvapila a jeho vůz byl odstrčen stranou.
Pneumatiky se smekly po hladké šedé ploše napříč
silnicí a vůz se navíc začal točit. Bezvládně se pohyboval k
levému okraji vozovky, kde byl příkop, do něhoţ by vůz
mohl zapadnout.
Orwick zaklel, kdyţ vztekle točil volantem do
protisměru a stihl ještě postřehnout, ţe proti odstředivé síle
nic nezmůţe.
Stalo se to ještě rychleji, protoţe druhý vůz mu zasadil
další ránu.

- 106 -
 Najednou byl příkop tady a uţ to vypadalo, ţe přes něj
Orwick i se svým autem přeletí. Předek vozu se ovšem
najednou propadl a Ray slyšel sám sebe, jak vykřikl. Jeho
hlas však zanikl v mohutném zadunění, protoţe příkop
vedle silnice byl dost hluboký a vůz do něj spadl ze značné
výšky rovnou na přední masku.
Auto se vpředu zmačkalo jako harmonika.
Orwick byl naštěstí připoután, ale hlava mu vylétla
dopředu. Čelem prudce narazil do volantu. Uţ nevnímal,
jak jeho hlídkový vůz zůstal trčet zabořený předkem do
země a zádí směřoval kolmo k noční obloze.
Vůz však nezůstal v této pozici natrvalo.
Po několika vteřinách, jako by si vůz před další akcí
dopřál chvíli klidu, se pomalu převalil doleva a dopadl na
dno příkopu.
Orwick nebyl v bezvědomí, ale smysly měl zastřené.
Neviděl, ţe se od silnice k jeho hlídkovému vozu někdo
blíţí.
Šerif Smrt si šel pro svou další oběť...

- 107 -
 18
Také Doreen a já jsme byli na cestě. V porovnání s
ostatními jsme museli v tomto světě působit jako cizí prvek
- všude se najednou setmělo a všude byli šerifovi lidé.
Uţ dvakrát nás zastavili a museli jsme se legitimovat,
ačkoliv kaţdý z hlídkujících musel vědět, ţe jsme venku. O
to se jistě postaral Ray Orwick.
Kdyţ nás zastavili podruhé, vystoupil jsem. Policista
ihned o krok ustoupil. Jeho kolega stál v pozadí, blízko
otevřených dveří hlídkového vozu a mířil na mne pistolí.
„Uţ se ozval váš šéf?“
„Ne, po tom prvním hlášení uţ ne.“
„A vy jste si taky ničeho nevšimli?“
„Ţádný cizí vůz tudy nejel, pane Sinclaire.
Kontrolujeme opravdu kaţdé auto, ale nepodařilo se nám
toho zabijáka dopadnout. Nemáme ani nejmenší představu,
kdo by to mohl být.“
„Jsou tady v okolí nějaké cesty, které nejsou pod
kontrolou?“
„Je jich dost.“
„A proč nejedete i tam?“
„Protoţe na to je nás dost málo a protoţe ty cesty jsou
často v dost hustě zalesněné rekreační oblasti kolem jezer a
označení cesta si ani nezaslouţí.“
„A nepřemýšleli jste o moţném úkrytu toho
zabijáka?“
„To jsme samozřejmě přemýšleli - všichni.“
„A dospěli jste...?“

- 108 -
 Muţ přenesl váhu na levou nohu. „Ten se můţe
schovávat kdekoliv...“
Přerušil jsem ho. „I s dvanácti mrtvolami?“
Policista sklopil pohled. „Myslím, ţe to by bylo
horší.“
„No právě, pro něho horší, pro nás lepší. Vy jste přece
odtud, z tohohle kraje.“ Poloţil jsem mu teď otázku, kterou
bych rád poloţil i Orwickovi, kdyby nebyl býval měl tolik
naspěch. „Vmyslete se do situace toho zabijáka, i kdyţ
vám to moţná připadá obtíţné. Kam byste ukryl dvanáct
mrtvol?“
Muţ si postrčil klobouk do týla. „To je příliš těţká
otázka, pane.“
„Trvám na ní.“
„No, já bych je zahrabal.“
„Dobrá, to bych udělal taky.“
„Jenţe ne na hřbitov. Spíš někam do lesa, to se ale
taky nestalo.“
„Jak to víte?“
„Prohledali jsme okolí se cvičenými psy. Jsou cvičeni
i na hledání mrtvol, jenţe nenašli nic.“
„To je špatné.“
„Já vím.“
„Nenapadá vás ještě něco?“
„Co máte přesně na mysli?“
Mladý policista měl poněkud dlouhé vedení. „Nějakou
budovu, která tady v kraji stojí o samotě.“
Muţ přemýšlel a díval se přitom na černomodrou
noční oblohu, jako by mu odtamtud kynulo nějaké řešení.
„No já nevím, ale bylo by tu něco. A ani to není odtud
příliš daleko, kdyţ pojedete autem.“
- 109 -
 „A co je to?“
„Starý kostel.“
Byl jsem překvapen. „Coţe?“
„No ano, taková dřevěná stavba ze dvacátých třicátých
let. Však to znáte.“
„Ne, neznám.“
„Takovéhle kostelíky je často vidět ve starých
černobílých filmech, kdyţ je opakují v televizi. A podobný
kostel stojí tady nablízku.“
„Takţe je starý.“
„Ano.“
„To uţ se nepouţívá?“
„Ne, uţ se tam ţádné bohosluţby nekonají.“
„A jak se tam dostanu?“
Policista překvapeně ucouvl. „Poslyšte, pane, snad
nechcete k tomu kostelu jet?“
„A co by mi v tom mělo bránit?“
„Je to přece kostel!“
„No a?“
„To přece není místo na shromaţďování mrtvol, pane.
Proboha, to.... jste nějak nedomýšlel. To, co tady
naznačujete, mi připadá prostě příšerné.“
„Promiňte, ale nic jsem nenaznačil. Jen jsem se vás na
něco zeptal.“
„To je blbost.“
„To nechtě na mně. Jak se tam dostanu?“
Mladý policista přemýšlel. „Není to tak jednoduché,
pane. Musel byste se tady trochu vyznat.“
„Já se vynasnaţím, kdyţ mi cestu nakreslíte, mladý
muţi.“

- 110 -
 Policista sice obrátil oči v sloup, ale pak se přece jen
obtěţoval vytáhnout z auta tenký blok. Ve světle reflektorů
pak nakreslil - přerušován ještě několika mými dotazy -
cestu, po níţ jsme měli jet, abychom se dostali ke
kostelíku. Dokonce mi nakreslil i ten.
Podíval jsem se na kresbu, která byla poměrně
detailně popsaná. Těsně před kostelem projedeme pustým
úsekem, kde není ţádný les, jenom vyschlé křoviny.
„S tím uţ si nějak poradím, díky!“
„A vy tam skutečně chcete jet?“
„Kdyţ bude zapotřebí, ano.“
„No jo, tak hodně štěstí.“
Bylo nabíledni, ţe mě povaţuje za blázna, ale to mi
ani v nejmenším nevadilo. Vrátil jsem se k mustangu a
nasedl jsem. Celou dobu jsem se divil, proč má společnice
nevystoupila.
Kdyţ jsem se posadil, dveře byly ještě otevřené a já se
podíval na její tvář. Spatřil jsem, ţe je Doreen sinale bledá.
Byla bílá jako mrtvola a v očích měla výraz, který jsem
nedokázal nikam zařadit.
Přitáhl jsem dveře. „Co je vám?“
„Není mi dobře,“ zašeptala.
„Počasí?“
Zavrtěla hlavou. „Kdyby to tak bylo, Johne! Kdepak,
je to něco jiného.“
„Vysvětlete mi to.“
Doreen ukázala na svou hlavu. „Tadyhle nahoře se
něco odehrává. Nejen tady nahoře. Nejsem to uţ já sama.
Připadám si, jako bych byla částí toho zabijáka.“
„Tomu nerozumím.“

- 111 -
 „Ani já ne, Johne. Váţně, nevím si s tím rady. Ale
připadá mi, ţe je tady někde nablízku a ţe se mi dokonce
pokusil přihlásit. Ano!“ řekla nahlas, kdyţ viděla můj
pochybovačný úsměv. „Můţete mi to věřit, je to tak.“
Doreen si odkašlala. „Poslyšte, Johne, je moţné, ţe
někdo naváţe s druhým člověkem kontakt prostřednictvím
telepatie? Je něco takového moţné? Myslím, ţe jste
odborníkem na takovéto záleţitosti a mohl byste mi
odpovědět.“
„Je to moţné.“
„I u mne?“
„To bych tvrdit nemohl. Musela byste přinejmenším
být v jakémsi spojení s tou druhou osobou. A řekněte
upřímně, Doreen, máte vy snad nějaké spojení s tím
zabijákem? Jste si něčím blízcí?“
„To nevím. Nedovedu si vůbec představit, co by to
mohlo být.“
„Copak vy nejste odtud?“
„Jasně, narodila jsem se tady, strávila jsem tady
dětství, jenţe pak jsem odešla studovat jinam. Vracela jsem
se sem jen zřídka, Johne. Proto mne nemůţete povaţovat
za zdejší, spíš za cizince.“
„Ale tak docela cizí tady nejste.“
„Jak jste na to přišel?“
Pokrčil jsem rameny. „To byste totiţ necítila onen
podivný kontakt.“
„Ano, to je pravda.“
„No vidíte.“
„Prosím vás, Johne, nezamotejte se do něčeho. Sama
si nedovedu vysvětlit, proč se tak cítím. Pojďme, budeme
pokračovat v práci.“
- 112 -
 „Rád. Změníme plán.“
„A co podnikneme? Vidím, ţe vás něco napadlo.“
„Pojedeme k jednomu kostelíku.“
Agentka FBI na mne pohlédla, jako by vedle ní seděl
šílenec. „Rozuměla jsem správně? To máme jet ke
kostelu?“
„Ano.“
„Ke kterému? Do Lucasu?“
„Ne, stojí na jakémsi kopci. Uprostřed krajiny, je to
takříkajíc docela osamocený kousek.“
„Ten kostel myslíte....?“ zarazila se Doreen.
„Znáte tu stavbu?“
„Tu tady zná kaţdé dítě. Ale zabiják se přece nikdy
neukryje v kostele.“
„Normálně ne, jenţe já uţ zaţil jiné věci, to mi můţete
věřit. Rozhodně bych nechtěl ten kostel nechat stranou
našeho pátrání. Měli bychom se tam určitě zajet podívat.“
„A vy víte, jak se tam dostaneme?“
„Mám plánek. Jeden z těch mladých policistů byl tak
laskav.“
„To je dobře, takţe si alespoň nemusím lámat hlavu.
Je to totiţ uţ tak strašně dávno, co jsem tam u toho
kostelíka byla. Ani za mého mládí se tam uţ nekonaly
bohosluţby, pokud si dobře vzpomínám.“
„V kaţdém případě zatím kostel nebyl prohledán, jak
mi právě řekli.“
„Protoţe nikoho doposud nenapadlo, ţe by se
dvanáctinásobý vrah ukryl právě v kostele. Ten kostel je
sám o sobě dodneška sídlem dobra. Je to posvátné místo a
vaše uvaţování je pro mne naprosto nepochopitelné, i kdyţ
se snaţím mu porozumět.“
- 113 -
 „Doprovodíte mě tam přesto?“
„Jasně.“
„Budete moci řídit? Je vám uţ aspoň trochu lépe?“
„Ano, děkuji. Ten kontakt, nebo chcete-li pocit uţ
není tak silný, aby mne rozptyloval v řízení. Je mi to
mimochodem pořád nepochopitelné, jenţe co mám dělat?“
„Neporadím vám.“
Opět nastartovala. Pustil jsem okénko na své straně
trochu dolů, protoţe jsem se chtěl soustředit na zvuky
zvenku.
Má společnice neměla nic proti tomu. Museli jsme se
otočit na silnici a vyjet opačným směrem. Náčrtek cesty mi
leţel v klíně.
„Kousek budeme muset jet po dálnici. Teprve aţ
projedeme větším lesem, zahneme doprava na volné
prostranství.“
„Přesně tak.“
Jela dál a já jsem Doreen sledoval z profilu. Uţ mi
nepřipadala tak klidná jako jindy. Něco se muselo stát a já
jsem uvaţoval, jestli navázala skutečně s tím zabijákem
kontakt. Nedovedl jsem si to představit, ale nesměl jsem to
vyloučit.
Noc byla klidná, provoz nebyl ani příliš silný. Jen po
dálnici se řítila auta a tu a tam se řidiči dostávali do
kontrolované zóny.
Šerifa Raye Orwicka jsme nezahlédli. Byl asi na jiném
konci rajónu a nám bylo jasné, ţe nám nechce dopřát,
abychom zabijáka dopadli my.
Motor mustangu nebyl naštěstí téměř slyšet. Takto
jsem se mohl alespoň soustředit na zvuky venku. A tu jsem
zaslechl něco, co do okolního kraje rozhodně nezapadalo.
- 114 -
 Třesknutí!
Před námi ovšem nebylo nic vidět. Bylo slyšet jen
velmi slabě. Doreen přesto ubrala plyn, otočila hlavu a
strnule mi pohlédla do tváře.
„Slyšel jste to taky?“
„Ano,“ zašeptal jsem.
„Bylo to před námi,“ řekl jsem. „Jeďte.“
Doreen přikývla. Cítil jsem, jak se mne zmocňuje
horkost a ve chvíli jako bych se ocitl na ţhavém uhlí.
Současně jsem zaregistroval kontakt mezi sebou a zlem.
Kříţek na mé hrudi jako by se zachvíval vibracemi.
Sáhl jsem na něj.
Skutečně jsem ucítil jemné chvění.
„Co je vám?“ zašeptala Doreen.
„Nic.“
„Jenţe já jsem si všimla, ţe se něco děje.“
„Tak dobrá,“ zamumlal jsem. „Pokud se nemýlím,
jsme tomu zabijákovi těsně v patách.“
„Budete se smát, Johne, ale já si to myslím taky.“

- 115 -
 19
Šerif Ray Orwick uţ nevnímal, co se s ním stalo. Celý
svět byl najednou vzhůru nohama, a to v pravém slova
smyslu. Nejprve se auto překlopilo dopředu a pak měl
dojem, ţe z něj vyletí a vůz se pomalu svalil na bok. A tak
teď zůstal Orwick leţet.
Mohl mluvit o štěstí v neštěstí. Bezpečnostní pás ho
zadrţel. Nebýt toho, utrpěl by těţká zranění a moţná uţ by
byl mrtev, ale na to teď nemyslel. Nemohl na to myslet,
protoţe se příliš intenzivně zabýval sám sebou.
Po chvíli zjistil, ţe leţí na levém boku. Trýznily ho
bolesti. Krev z rány na hlavě mu stékala po obličeji.
Upadl na dveře, a ty se dotýkaly země. Nebyl schopen
je otevřít, protoţe nešly poodstrčit ani na šířku dlaně.
Pokud se odtud nějak mohl dostat, pak pravými
dveřmi, které měl nad sebou.
Stále ještě byl připoután. K tomu, aby se mohl ke
dveřím dostat, by musel být pohyblivější. Jeho prsty
přejíţděly kolem ukotvení pásů, hledaly červené tlačítko a
po chvíli ho skutečně našly. Vynaloţil obrovskou námahu,
aby vyvinul potřebnou sílu a aby stiskl kontakt dolů. Po
této akci se cítil naprosto vyčerpaný a bolesti v hlavě byly
najednou nesnesitelné.
Orwick nebyl z těch, kteří házejí jen tak flintu do ţita.
Byl odjakţiva bojovníkem. Vţdy si věděl rady i v
riskantních situacích. Jenţe v tomto případě pocítil strach,
jako ještě dosud nikdy v ţivotě. Cítil ho ve svém nitru jako
něco, co mu bránilo v jasném a střízlivém uvaţování.

- 116 -
 Přesto myslel na uplynulé chvíle. I přitom se musel
ovšem velice namáhat. Vzpomínal si na vůz, na stín řidiče
a pak přišel strašně rychlý a současně drsný náraz.
Pak dostal na vozovce smyk a skončil tady v příkopu.
Jeho protivník neznal slitování, a kdyţ se Orwickovi
pomalu začalo dělat jasno, uvědomil si, ţe sice toho
dvanáctinásobného vraha zahlédl, ale nedopadl ho.
Naopak, stalo se něco, s čím v ţádném případě
nepočítal. Byl aţ po uši v zatracené bryndě.
Ray Orwick byl šerifem dosti dlouho, aby se také
zabýval psychologií narušitelů zákona. Musel tedy
vycházet z toho, ţe jako svědek nebude ponechán naţivu.
Ten, kdo zničil ţivot dvanácti lidí, neměl důvod k tomu,
aby měnil svůj postoj. Takţe se tady určitě objeví.
Tato poslední myšlenka dodala Orwickovi opět
jakousi energii. Věděl, ţe musí z vozu ven, aby se mohl
odpotácet někam pryč. Bude se muset ukrýt nebo se
alespoň pokusit navázat kontakt s některým ze svých
pomocníků. Jenţe nemohl najít vysílačku. Ta musela být
při pádu do příkopu katapultována někam napříč vozem.
Natáhl paţi.
Byl to první pokus a současně dosti bezmocně
působící gesto. Nepodařilo se mu dosáhnout aţ ke dveřím a
odtlačit je. Zklamaně zaklel a ruku zase spustil.
Takhle to nepůjde. Takovým způsobem se to
nepodaří. Přesto se snaţil.
V normálním stavu by to nebyl ţádný problém, on
však byl raněn. Téměř vykřikl, jak ho bodlo pod ţebry.
Kdyţ se chtěl nadechnout, nemohl, a tak se s úpěním
schoulil.
Po krátké chvíli se vzchopil.
- 117 -
 Opět se nepovedlo. Se vzlykotem a s kletbami se
Orwick zhroutil. Nedokázal to. Během posledních minut se
změnil v hromádku neštěstí. Neklapalo to tak, jak si
představoval, a všechno pro něj bylo příliš těţké. Ten
zatracený zabiják zvítězil!
A ještě tady bylo něco. Nebyl uţ sám!
Kdyţ mu hlavou projela tato myšlenka, připadalo mu,
ţe mu ztuhla krev v ţilách. Neviděl toho druhého, ale
slyšel, jak kráčí po měkké zemi, protoţe tyto záchvěvy se
přenášely na vůz a tím i na Orwicka.
Šerif čekal.
Strach v něm narůstal.
Nic neviděl. Za okny auta číhala hluboká tma, jako
monstrum, které se změnilo v obrovitý stín a chtělo kaţdou
chvíli udeřit.
Kdy přijde?
Orwick zíral přes tmavé sklo. Počítal s tím, ţe stín za
ním se co nevidět pohne a ţe tenhle stín bude mít také
dostatek sil, aby ho vysvobodil ze zmačkaného auta.
Neviděl revolver a nemohl najít ani svou pušku.
Orwick si připadal nesmírně bezbranný.
A zabiják byl nablízku!
Za oknem se cosi pohnulo. Kdosi stál rovnou za
převráceným autem a nahlíţel rozbitým oknem dovnitř.
Orwick pohlédl vzhůru a zděšením zapomněl zavřít ústa.
Počítal s tím, ţe uvidí jeho tvář, ale to, co viděl, přece
nemohl být normální obličej. Bylo to, jako by byl
nakreslen do vzduchu a opatřen dvěma kruhy, v nichţ se
rýsovalo cosi, co Orwick nedokázal rozeznat.
Vůz se najednou zakymácel, protoţe ten druhý našel
kliku dveří a zacloumal jimi.
- 118 -
 Ještě byly zavřené. Pravděpodobně se vzpříčily.
Ale zabiják se nevzdával.
Opět zkusil dveře otevřít a ty se najednou rozlétly s
takovou prudkostí, ţe Orwick měl dojem, ţe je ten netvor
chce zcela odtrhnout. Ten druhý se tím švihem téměř
vevalil do vozu. Ještě v poslední chvíli se zachytil a zůstal
stát v téhle poloze, hlavu mírně nakloněnou dopředu.
Mírně jí pokyvoval.
Orwick ho teď spatřil poprvé a musel uznat, ţe si takto
zabijáka, kterého chtěl dostihnout, nikdy nepředstavoval.
Byl to člověk, to ano, ale byl to zároveň netvor, a tato
kreatura se ve tmě sehnula ještě níţ, jako by chtěla do
převráceného vozu vlézt.
Orwick spatřil sluneční brýle, tmavě tónovaná skla, v
nichţ se něco lesklo. Byly to dva naprosto stejné obrazce.
Šerif tomu nechtěl uvěřit a nejraději by byl vykřikl, ţe se
mýlí, ale nebylo tomu tak.
Nebyl to omyl.
Na obou sklech brýlí bylo vidět dvě naprosto stejné
kresby; dvě lebky, které jako by byly symbolem onoho
záhrobí, před nímţ šerif stál. Věděl, ţe si ho ten netvor
vezme, aby ho odvedl právě tam.
Vsunul se ještě hlouběji do vozu a šerif Smrt natáhl
ruce. Měl je v černých rukavicích, prsty vypadaly touto
černou barvou ještě nebezpečněji, neţ ve skutečnosti byly,
ale neztratily nic ze své síly.
Tímto zdánlivě nedbalým pohybem Raye Orwicka
nadzvedl. Ten v těch chvílích nepostrádal nic tolik jako
svou zbraň, a bezradně a chabě se odevzdal do
zabijákových spárů. To on byl vrahem, to on jezdil ve
starém policejním autě. Ten Sinclair měl pravdu, jenţe to
- 119 -
nebylo Orwickovi v téhle chvíli k ničemu. Jedním
škubnutím ho nepřítel vytáhl z otvoru. Orwick cítil, jak si
ho otočil ve vzduchu a najednou vypadl ven. Hlavu
staţenou mezi rameny, praštil sebou na zem.
Naštěstí byla půda natolik měkká, ţe si nic nezlomil,
jen na rameni si způsobil modřinu. Leţel teď na zádech,
zíral nahoru a připadal si přitom jako bezmocné dítě, které
vztahuje ručičky vzhůru.
Nad ním stál zabiják.
Díval se na Raye Orwicka brýlemi, v nichţ se leskly
lebky. Normální šerif neviděl do očí toho druhého, ale
představoval si, ţe jsou plné nevýslovné krutosti.
Oči, které ohlašovaly smrt!
Orwickovi se chtělo křičet. Všechno muţné ho
opustilo. Šlo mu teď uţ jen o holý ţivot. Jako by to ten
dvounohý netvor tušil, sehnul se a opět natáhl k leţícímu
muţi ruku.
Orwick byl zvednut do výše. Ani ne po dobu jedné
vteřiny zůstal ve svislé poloze a pak jím šerif Smrt opět
mrštil na zem.
Tentokrát dopadl na břicho, protoţe se v pádu otočil.
Oči se mu zahalily tmou. Nebyla to ještě temnota
smrti, ale bezprostředně v ni přešla, kdyţ mu zabiják
zlomil vaz.

- 120 -
 20
Cestu před námi osvětlovaly reflektory a pronikaly
tmou, jako by to byl zavilý nepřítel. Pořád ještě jsme jeli ke
kostelu, jenţe teď uţ pomaleji, protoţe jsme se soustředili
na nezvyklý zvuk - patrně se někde stala autonehoda.
Dálková světla přejíţděla po světlé, namodralé
vozovce, ale neviděli jsme ţádný cíl. Dlouhý světelný
koberec se táhl do dálky.
Doreen byla nervózní. A já také, ačkoliv jsem navenek
vypadal docela klidný. Můj kříţek na hrudi neustále
reagoval.
Neustále se mírně chvěl a pořád jím projíţděly vlny
tepla a zahřívaly kov, který se dotýkal mé pokoţky.
„Nezmýlili jsme se?“ zeptala se Doreen.
„Ne.“
„Tak to ho musíme co nevidět spatřit.“
Sotva ta slova pronesla, uviděli jsme na levé straně
silnice temnou nerovnost. Zpočátku jsme si mysleli, ţe je
to navršená hromada zeminy, jenţe pak jsme spatřili vůz,
který leţel převrácený na bok v příkopě. Vůz, který patřil
do parku dálniční policie.
Dobrovolně jeho řidič určitě do příkopu nesjel.
Doreen zastavila vůz na levém okraji vozovky a chtěla
otevřít dveře. Zadrţel jsem ji však.
„Pozor.“
„Copak?“
„Je docela dobře moţné, ţe se tady někde blízko
potlouká.“
„Ten zabiják?“ Šeptla.
- 121 -
 Přikývl jsem.
„Co budeme dělat?“
„Nejprve vystoupím a porozhlédnu se. Vy zůstanete
tady a budete mít auto připravené ke startu, to bude
nejlepší.“
„Vy mi nevěříte?“
„Nemluvte takové nesmysly!“
„Fajn!“ řekla nervózně znějícím hlasem. „Zůstanu ve
voze.“
Opatrně jsem se pohnul. Pro jistotu jsem vytáhl
berettu. Na silnici toho nebylo moc vidět, ale navzdory tmě
jsem si všiml tmavých pruhů, které směřovaly šikmo přes
vozovku a které mohly vytvořit pouze pneumatiky auta v
příkopě.
Viděl jsem záblesk několika střípků skla a došlo mi,
co se tady seběhlo. Narazily tady do sebe dva vozy.
Zaměřil jsem se na vrak. Chvíli jsem váhal, jak
sešplhat do dosti širokého hlubokého příkopu, ale pak jsem
se jedním skokem ocitl dole. Ucítil jsme u nohou odpor a
spatřil jsem ve světle malé baterky, co se stalo se šerifem
Rayem Orwickem.
Leţel vedle auta a nehýbal se. Buď byl vymrštěn
nárazem, nebo ho někdo z vozu vytáhl. V kaţdém případě
uţ neţil, protoţe měl zlomený vaz. Vydechl jsem. V
zádech jsem ucítil chladivý závan. Byla to přesně ta chvíle,
v jakých se cítívám strašně mizerně a bezmocný, protoţe
jsem přišel příliš pozdě. Současně se mi nahrnula do tváře
krev a všechno se se mnou zatočilo, ale brzy bylo po všem.
Také můj kříţek přestal reagovat. Vyšplhal jsem se z
příkopu a uţ jsem ho na prsou téměř necítil. Doreen
Prattová také vystoupila. Stála vedle mustangu a dívala se
- 122 -
na mne. Na mé tváři poznala, co se stalo, ale přesto se
zeptala: „Mrtev...?“
Přikývl jsem.
Odkašlala si. „A jak?“
„Zlomil mu vaz.“
„Zatracená bestie!“ Zadívala se do země. Ruce zaťala
v pěsti.
Dopřál jsem kolegyni z FBI několik vteřin a pak jsem
se jí zeptal: „Pojedeme?“
„Ano, ke kostelu?“
„Jistě.“
„A vy si myslíte, ţe ho tam najdeme?“
„Myslím, ţe ano...“

- 123 -
 21
Byl na útěku! Zvítězil, ale přesto se cítil jako
poraţený, protoţe se nezbavil toho druhého. Svého
pronásledovatele a nepřítele, kterého viděl pouze jednou
dalekohledem u okna. Teď byl přesvědčen, ţe ho potká
podruhé, a to v prostředí, v němţ byl doma - v kostele.
Šerif Smrt přikývl. Sám si tímto pohybem dal pokyn,
ţe na cestě, kterou se jednou vydal, také zůstane.
Krajina byla pustá a prázdná. Byla zde jistá šance
posadit se do vozu a zůstat nezpozorován. Samozřejmě se
nesmělo jezdit po oficiálních cestách. Kdo se tady vyznal,
jezdil cestami, které znalo jen pár lidí.
Patřil k nim i šerif Smrt.
Hnal auto kupředu. Vůz poskakoval po nerovném
terénu, často nadskakoval a zase tvrdě dopadal. Plech
skřípal.
Prchajícímu to ovšem pranic nevadilo. Aţ vyřídí toho
prokletého nepřítele, pořídí si jiný vůz. Všechno ostatní uţ
pak poběţí samo, protoţe teď uţ shromáţdil první
příslušníky své církve.
Bylo jich dvanáct!
Tak jako před dvěma tisíci let, kdy se také
shromáţdilo dvanáct muţů. Jenţe šerif Smrt zamýšlel něco
jiného.
Potřeboval muţe a ţeny, potřeboval je mrtvé. Postará
se o to, aby jim byl vdechnut jiný ţivot, aby on sám mohl
kráčet jinou cestou. Zasmál se. Byl to ošklivě znějící
stařecký chechtot. Nikdo nevěděl, kdo skutečně je. Kdysi -
jak je to uţ vlastně dávno - ho chytili a dělali s ním pokusy.
- 124 -
Byl svědkem podivného experimentu. Ano, ty pokusy byly
korunovány úspěchem, protoţe se mu podařilo v
myšlenkách se soustředit na jinou budoucnost. Jen kdyby
nebylo těch ustavičných bolestí, které mu projíţděly
hlavou. Musel také uznat, ţe mu činí stále více potíţí se
soustředit. V jeho mozku vládla taková prázdnota, jako by
byl stařec.
A ještě něco mu vadilo. Kromě jeho nepřítele tady
byla i jeho společnice. Ta se mu neustále vtírala do mysli.
Skutečně se jí podařilo ho znejistit. Cosi na něj dotíralo.
Něco, co mělo vlastně být pohřbeno hluboko v historii.
Nechtěl na to myslet. Nemohl teď rozptylovat
pozornost. Kostel byl důleţitější. Bylo to jeho útočiště, v
něm se bude cítit dobře a mezi jeho starými dřevěnými
stěnami, které se mu staly domovem, ty ostatní zničí.
Bez milosti, bez slitování!
Náhle se vůz naklonil doleva. Kola se zahrabala do
písku. Šerif Smrt nedával na chvíli pozor a teď se vyděsil.
Jen aby neuvízl! Podařilo se. Auto opět vyjelo. Pokusil se
zapudit pochybnosti, protoţe teď bylo nutno mít na paměti
pouze úspěch. Konečně dorazil ke kostelu.
Podíval se na oblohu. Ta změnila barvu. Šeď byla
nyní sytější a pruhy mraků vypadaly jako dlouhé černé
jazyky. Obloha mu připadala jako proděravělý koberec,
všude byly díry, jimiţ pronikalo chladné měsíční světlo.
Měsíc samotný nebylo vidět. Ten se ukrýval kdesi v dáli.
Ale schylovalo se k bouři.
Obloha na jihozápadě vypadala chvílemi, jako by se
přes ni přetáhla síť pavučiny ze světla. Jemné, jasné paţe
se rozpřáhly a překryly některé z potrhaných míst.
Bouře se přibliţovala.
- 125 -
 Zatím to nebylo víc, neţ blýskání v dálce, ale za půl
hodiny to bude vypadat docela jinak. Jel dál.
Vůz neustále spodními plechovými částmi naráţel do
nerovného terénu. Tohle rozhodně nebyla cesta pro auto.
Nikdy tudy sice nejel, ale přesto to byla nejkratší cesta k
jeho cíli. Ten se rýsoval velmi malý na vrcholu pahorku.
Nebyl příliš daleko, ale šerif Smrt musel nejdříve přece jen
zdolat svah.
Ten se pomalu zvedal. Občas to bylo pořádně obtíţné
a nebezpečné, protoţe vůz se tak nakláněl, ţe uţ uţ hrozilo
převrácení.
Měl štěstí.
Vůz to dokázal. Stál na jeho straně. Také si přál, aby
vše klaplo.
Tvář s nasazenými slunečními brýlemi se stáhla. Opět
se v ní objevil výraz divokého triumfu. Uţ teď věděl, ţe ho
nic nedokáţe zadrţet.
Kostel byl zde. Dorazí do něj. Bude... ne, uţ o ničem
nepřemýšlet. Také mu to připadalo stále těţší.
Jen jednat.
Ujel zbytek vzdálenosti. Svah uţ nechal za sebou a
úsek, který leţel před ním, byl hračkou.
Spatřil kostel. Viděl jej, ale připadal mu jiný neţ
obvykle. Zdálo se mu, ţe je zahalen do jakéhosi
podivuhodného zářivého přísvitu, který neexistoval, ale
který přesto viděl. A pak také spatřil zdroj světla.
Nevycházelo z oblohy, dralo se ze země a zahalovalo
kostel.
Vycítil naději.
A byl si jist vítězstvím!

- 126 -
 Šerif Smrt ujel poslední metry. V jeho hladké tváři to
zaškubalo. Byl to důkaz, ţe se směje. Objel vozem kostel a
odstavil ho vzadu, aby si nikdo auta tak rychle nevšiml.
Vystoupil.
Vzduch byl těţký a téměř k nedýcháni. Obloha byla
stále stejně bledá a blýskání v dálce nepřestávalo, ale jasné
stíny teď byly zřetelnější a pomalu se přibliţovaly.
Prošel podél stěny kostelíka a zjistil, ţe se sotva vleče.
Nelíbilo se mu to, protoţe si přitom připadal jako zbaven
veškeré síly. Občas vlekl boty po zemi, jako by chtěly
schválně udupat všechnu trávu.
Měl vztek, zuřil.
Cítil nepřítele.
Bodalo ho v hlavě.
Šerif Smrt se zastavil a stiskl si hlavu v dlaních.
Doráţely na něj myšlenky, vtíraly se vzpomínky. Kdesi v
jeho paměti, která uţ dávno nefungovala normálně, se
vytvářel obraz. Pro něj byl zatím rozplizlý. Nic neviděl,
pouze stín.
Ale věděl současně, ţe tento zatím rozplizlý obraz pro
něj bude velmi důleţitý.
Jen se teď nenechat zadrţet! Neztratit ani vteřinu!
Musí splnit ještě jeden úkol. Chtěl zabít své vězně. Zatím
měl pouze deset obětí, ale muselo jich být dvanáct. Teprve
pak se stanem Mesiášem pekel.
Zastavil se u dveří a ještě se ohlédl. Zkoumal okolí. I
ve tmě byl ten výhled něčím zvláštním. Viděl v dálce
světla aut, která uháněla po dálnici. Vypadala jako dlouzí,
jasní a strnulí hadi, přičemţ jeden přecházel plynule do
druhého.

- 127 -
 Všechno bylo tak dokonalé. Nikdo zde ničím
nemanipuloval. Přesto pocítil tlak.
Doráţel na něj ze dvou stran.
Na obloze se v nepravidelných intervalech objevovala
jasná zář. Bouře se blíţila. Nemýlil-li se, slyšel dokonce z
dálky tiché dunění hromu.
Přijíţdělo snad auto? Neviděl je.
Byla tady oficiální cesta, kterou jezdil obvykle.
Nebyla to silnice, spíše pěšina a ani po té se nejelo nijak
zvlášť dobře. Silné auto ji ovšem zvládlo.
Šerif Smrt se prudce nadechl. „Jsem lepší!“ zašeptal.
„Jsem rafinovanější. Nepodaří se vám to, to mi můţete
věřit.“
Pak se prudce otočil. Sáhl po klice, otevřel dveře a
kdyţ před sebou spatřil prázdný vnitřek kostela, cítil se
jako doma.
Ano, tohle je jeho svět!
Jen tady se cítí dobře. Tady všechno ovládl.
Dveře za ním zapadly. Šerif Smrt vešel do temného
prostoru. Okna se ve tmě jen slabě rýsovala. Jeho
myšlenky se točily kolem velikého cíle a on si uvědomil,
ţe při posledním pohledu na krajinu nic nespatřil.
I kdyby mu byli jeho pronásledovatelé v patách, chvíli
jim ještě potrvá, neţ sem dorazí. Můţe tedy vyuţít času.
Šerif Smrt si znovu vzpomněl na své dva poslední
zajatce. Ti mu ještě chyběli do sbírky.
Jestli jsou mrtvi, pak...
„Dvanáct,“ šeptal neustále dokola a blíţil se k otvoru
v podlaze. „Přesně dvanáct.“
Jako šerif u sebe nosil revolver. Byla to pečlivě
udrţovaná šestiranná zbraň, na kterou byl vţdy velmi
- 128 -
pyšný. Ještě nikdy ho nenechala na holičkách a jistě tomu
tak bude i dnes.
Vedle otvoru se zastavil. Tam také odloţil baterku,
která vydávala velmi široký paprsek. S ní mohl posvítit do
podzemní kobky. A jestli se mu tam budou chtít schovat,
proţene je jako zajíce.
Zachechtal se, přeplněn přímo dětskou radostí.
Hned se pustil do otevírání poklopu....

- 129 -
 22
Posléze - pořád ještě celí roztřesení čekali - se Tina
Bergová zeptala: „Kolik ţivota nám asi ještě zbývá?“
Marcus Richter mlčel.
„Tak řekni!“ naléhala jeho přítelkyně.
„Zvládneme to, Tino. Přeţijeme, to ti slibuji.“
„Ale jak?“
„To uvidíš. Kaţdý máme svého anděla stráţného.
Dostaneme se z toho.“
Na to uţ Tina neřekla nic. Velice se uklidnila,
posadila se na chladnou zem, přičemţ tu a tam zasténala
nebo si povzdychla.
Marcus uţ to na vlhké zemi nevydrţel. Neustále
přecházel za svitu plaménku zapalovače po vězení. Věděl
moc dobře, ţe ţádný východ nenajde, ale musel prostě
něco podnikat. Nemohl jen tak nečinně sedět a čekat, ţe se
stane zázrak, který je oba zachrání.
Pokud to bylo moţné, nepřibliţoval se k mrtvolám.
Byly zde, to se nedalo oddiskutovat, ale on na ně chtěl
prostě zapomenout. Nechtěl, aby mu vstoupily do ţivota.
Zápach ovšem trval.
Ten zatracený puch, který vyplnil celou kobku a
překryl vše ostatní. I kdyţ mrtvoly neviděl, musel na ně
neustále myslet. Na ten puch se zvyknout nedalo.
„Tak pojď sem,“ zaslechl Tinin zastřený hlas ze tmy.
„Ano, uţ....“
„Prosím tě!“ naléhala. „Je mi tak zima.“
Marcus zamířil k ní. Ve tmě se vedle Tiny posadil a
poloţil jí kolem ramen pravou paţi. Přitiskla mu hlavu k
- 130 -
rameni. Slyšel, jak se tiše rozplakala a pohladil ji dlaní po
vlasech. Byly ulepené a mastné, jako by je někdo potřel
olejem. Marcusovi to ovšem nevadilo, jemu se nevedlo
jinak.
Oba se cítili ušmudlaní, špinaví, ale nejhorší byla
bezvýchodnost situace. Nebude prostě příleţitost k
záchraně. Tohle monstrum se slunečními brýlemi, v nichţ
jsou smrtky, bylo jako šelma, která se vydala na lov kořisti.
Deset lidí uţ přízrak zabil. Co mu zabrání, aby poslal na
onen svět ještě další dva?
Tina si pobrukovala písničku. Byla to smutná melodie
a Marcus slyšel, ţe přitom pláče.
„To ne, Tino, prosím tě...“
„Já uţ prostě dál nemůţu!“ zašeptala.
„Zvládneme to!“
„Ale jak?“
Marcus Richter svěsil hlavu. Ta otázka ho zasáhla
rovnou do srdce a způsobila mu v něm hlubokou ránu.
Ano, jak?
Nevěděl. Měl jen naději. A k ní se upínal, ačkoliv
vlastně nebylo nic, oč by se mohl opřít.
Ocitli se ve světě mrtvých, a ten ovládala jedna ţivá
osoba, která patrně měla nad těmi mrtvými moc.
Zůstali sedět. Mladík občas vrhl pohled ke stropu.
Neustále čekal na to, ţe se opět poklop otevře a objeví se
zabiják, aby dokonal své dílo.
Zatím byl otvor zavřený, zatím...
Ne, uţ ne.
Jeho sluch, který byl teď nesmírně citlivý, náhle
zachytil důvěrně známý zvuk. Navzdory zdem z kamene se
mu zdálo, ţe slyší kroky. Tina si ničeho nevšimla, ta
- 131 -
zpozorněla aţ ve chvíli, kdy se ozval šramot nad její
hlavou.
Něco se tam hýbalo.
Vznikl čtverhranný otvor. Byl jasnější neţ tíţivá
temnota kolem nich a rýsoval se dosti ostře. Oba seděli na
dosti dobrém místě, takţe jim stačilo pohlédnout šikmo
nahoru a viděli, jak se tam zabiják pohybuje.
„Je tam!“ vydechla Tina rozechvěle. „Boţe můj, je
tam. Teď jsme ztraceni!“
Marcus mlčel. Také jeho se zmocnil strach. Jen o něm
nechtěl mluvit. Nechtěl Tinu ještě více znervózňovat.
Šerif Smrt stál na okraji otvoru a shlíţel do hloubky.
Ještě nebyl zcela hotov, lomozil s nějakými předměty a
teprve potom rozsvítil. Ostrý paprsek šikmo dopadl do
hlubiny.
Tina zvedla ruce. Nechtěla, aby ji světlo oslnilo, ale
paprsek na ni a na jejího přítele dopadl pouze krátce, pak
putoval dál a zastavil se v tak výhodném úhlu, ţe jim
umoţnil výhled.
Nechtěli si ovšem prohlíţet kobku. Pro ně bylo teď
důleţité, aby viděli toho, který stál u okraje otvoru a hleděl
dolů.
Upřeně je sledoval.
Viděli ho jako stín, který natáhl pravou paţi před sebe
a poklekl. Zahlédli cosi lesklého v jeho ruce a v paprsku se
objevil obrys revolveru s relativně dlouhou hlavní.
„Můţete si utíkat, kam chcete. No tak, vstaňte a
utíkejte. Rád střílím po zajících, i kdyţ jsou dvounozí.“
Neudělali to. Neustále stáli v objetí. Kdyţ uţ měli
zemřít, pak společně.
„Hej, tak co, vy nechcete?“
- 132 -
 Oba mlčeli. Ačkoliv o tom nehovořili, cítili strach ze
smrti, příšerný tlak, který v nich narůstal a byl stále
nesnesitelnější. Jako by se jejich těla měla kaţdou chvíli
rozskočit.
„Škoda.“
Světlo se opět pohnulo. Vydalo se k nim. Zabiják
svíral baterku v levé ruce a vybíral si přesný cíl.
Přitom ty dva neoslnil. Zpočátku nasvítil tělo dívky.
Byla pro něj báječným cílem, který teď mohl docela
snadno provrtat kulkami.
Ještě jednou se zachechtal. Pak slyšeli, jak promluvil.
„Teď vystřelím a zasáhnu nejprve to děvče. Můţeš se
dívat, jak ji kulky provrtají a představit si, jak to za chvíli
dopadne s tebou.“ Zaslechli typické cvaknutí, kdyţ šerif
Smrt natáhl kohoutek.
Bavil se!
Marcus cítil, jak ho Tina stiskla. Její nehty mu
pronikly látkou košile a zaryly se mu do kůţe jako ostré
noţe, ale on bolest téměř nevnímal.
Čekal na výstřely, na rány a na ozvěny. Na to, ţe
zabiják splní svůj slib.
Nevystřelil.
Místo toho zaklel.
Znělo to vztekle a zuřivě. To se ovšem neshodovalo s
tím, co říkal předtím. Oba najednou zvedli hlavy. Zaslechli
šramot a zaslechli něco, čemu téměř nemohli uvěřit. Otvor
ve stropě se zase zavřel.
Pohltila je tma.
Oba se dali do pláče. Nevěděli, jestli úlevou, nebo
jestli to způsobilo něco jiného. Prozatím tedy unikli hrozné
smrti, ale oba tušili, ţe zabiják se s tím nespokojí.
- 133 -
 „Vrátí se,“ zamumlal Marcus a byl rád, ţe přítelkyně
jeho větu přeslechla....

- 134 -
 23
Cesta ke kostelíku byla na plánku nakreslena tak
dokonale, ţe jsem nemohl zabloudit. Ano, řídil jsem já,
protoţe mne o to poţádala Doreen Prattová. Sama se na to
necítila dost silná.
Něco se s ní dělo. Změnila se natolik, ţe jsem o ni
pomalu začínal mít obavy.
Pokaţdé, kdyţ jsem se na ni podíval, jsem si
uvědomil, jak je nervózní.
Nedokázala uţ sedět v klidu. Neustále poposedávala a
přejíţděla si dlaněmi po tváři, otáčela hlavu a dívala se
dokonce zadním sklem ven.
„Nikdo nás nesleduje, Doreen.“
„To vím.“
„Ale....“
„Neptejte se mne, Johne, sama si to nedovedu
vysvětlit. Tady se stalo něco, s čím si prostě nevím rady.
Čím více se blíţíme k cíli, tím větší tlak cítím. Je to něco
jako temné poselství. Našeptává mi cosi, čemu nerozumím.
Ten zabiják.... ten zatracený lotr... já... nerozumím tomu,
ale nehodlám se s tím smířit, Johne.“
„S čím se nehodláte smířit?“
„Mám dojem, ţe ho znám.“
Doposud jsem se musel velmi intenzivně soustředit na
cestu. Jet ve tmě neznámým prostředím nebylo zrovna
příjemné, ale po její odpovědi mi hrůzou téměř sklouzla
noha z plynového pedálu.
„Prosím?“

- 135 -
 „Klidně si mě mějte za blázna, ale mně se váţně zdá,
ţe ho odněkud znám. Čím víc se blíţíme k cíli, tím je ten
pocit silnější.“
„Můţete to popsat podrobněji?“
„Stačí Vám slovo pouta?“
Strhl jsem mustanga do pravé zatáčky. Zadní
pneumatiky zahrabaly v hlíně a ta vystříkla do výšky. Viděl
jsem to ve zpětném zrcátku.
„Pouta?“
„Ano.“
„Nevím, oč jde?“
„Já také ne, Johne, ale jsou tady. Skutečná pouta, která
jsou stále silnější. A současně ve mně klíčí jakýsi pocit
viny.“
„Vy přece nejste vraţedkyně.“
„To vím.“
„Tak proč pocit viny?“
„To bych sama ráda věděla!“ zašeptala. „Ale něco tu
je, Johne. Nemohu to prostě jen tak přejít. Je tady nějaké
spojení.“
„Víc nedokáţete říci?“
„Ne.“
„Ale vycházíte z toho, ţe toho vraha najdeme v
kostelíku?“
„To je jisté.“
„Takţe bude za chvíli vše jasné.“
Pohnula rukama, jako by si je omývala. „Právě z toho
mám strach.“
Nedokázal jsem jí nijak odpovědět, protoţe mi její
myšlenky byly naprosto nepochopitelné. Zato jsem pocítil
tlak, který najednou vycházel z kříţku na mých prsou. V
- 136 -
tomto případě se stal příjemcem negativní energie a já jsem
si uvědomil, ţe onen vrah není člověk, ale démon.
Byli jsme uţ na vrcholu pahorku, a kdyţ jsem pohlédl
dopředu, rýsoval se na nejvyšším bodě, který byl ovšem
jen malou vyvýšeninou, malý kostelík. Nad ním se
rozprostírala širá obloha, jejíţ nehybnou jednotvárnost
narušovalo jen tu a tam vzdálené zablýsknutí.
Bylo slyšet rovněţ tiché dunění hromu. Přírodní síly
se teď rozpoutají a konečně zaţenou ono nesnesitelné
vedro.
„Vy chcete jet aţ tam nahoru, Johne?“
„Ano.“
„Nevidím tam ţádné auto,“ řekla Doreen. „Nenechal
ho někde stát?“
„To je docela moţné.“
Přejela si po tváři a pak si upravila vlasy. „Boţe můj,
já jsem tak příšerně nervózní, rozčilená a cítím úţasný tlak.
To přece není normální, Johne. To vůbec není normální.
Něco prostě není v pořádku.“
Nevěděl jsem, co jí mám odpovědět, a proto jsem se
zdrţel jakékoliv poznámky. Ještě jednou jsem přidal plyn a
zajel jsem mustangem se zhasnutými světly přímo před
dřevěný kostelík.
Vystoupil jsem.
Také Doreen Prattová vystoupila z auta. Plaše se
rozhlédla po okolí a působila na mne dojmem osoby, která
je připravena rychle utéci. Jeden krok vpřed a dva krůčky
vzad, tak nějak.
Chtěl jsem si zvyknout na atmosféru. Byla tak
nezvyklá a podivná. Navzdory okolnímu dusnu zde vládl

- 137 -
chlad. Chlad se mi vkrádal i do nitra a jako by mne celého
vyplňoval. Soustředil jsem svůj pohled jen a jen na kostel.
Člověk má obvykle při pohledu na kostel příjemný
dojem. Alespoň u mne to tak je. Jenţe tady nastal pravý
opak. Ze stěn kostela vyzařovalo cosi, co se mi vůbec
nezamlouvalo.
Byl to nepříjemný chlad, který jsem cítil uţ nějakou
dobu. Také kříţek reagoval, ale nezahříval se. Připadalo
mi, ţe ztěţkl, a spočíval mi teď na hrudi jako kus olova.
Velmi dobře jsem věděl, ţe vrah je v kostele. Čekal na
nás a museli jsme tedy být velmi opatrní.
Podíval jsem se na kostel. Na střeše jsem zahlédl
velký kříţ. Nebyla tu ţádná věţ; jednoduchou budovu
tvořily dva na sobě postavené mohutné kvádry.
Byly zde i vstupní dveře. Ne příliš velké, ale v horní
polovině zakončené obloukem stejně jako okna, která byla
po obou stranách dveří.
„Půjdeme, Johne?“
Hlas Doreen se chvěl, coţ se mi nelíbilo. „Nemusíte
jít dovnitř, Doreen. Nechci, abyste se cítila nepříjemně,
kdyţ...“
Agentka mne přerušila. „Musím dovnitř, Johne. Prostě
musím. Patrně to nepochopíte, ale já jsem přesvědčena, ţe
je tam něco, co mne strašlivou silou přitahuje. Čekalo to
jen a jen na mne....“
„Proč si to myslíte?“
„Protoţe je to tak!“
Nevěděl jsem si s jejím chováním rady. Nemělo smysl
klást jí další otázky. Doreen tím musela sama projít. Věřil
jsem, ţe společně věc zvládneme.

- 138 -
 Neţ se dveře kostela otevřely, vytáhl jsem si kříţek
ven a připravil jsem si pistoli.
Ještě hluboký nádech a pohled na mou společnici,
jejíţ tvář byla bílá jako stěna a v jejíchţ očích jsem spatřil
podivné jiskření.
„Zvládneme to!“
Otevřel jsem dveře. Bohuţel to nešlo bez hluku -
zakřípalo to, coţ nás dost vyděsilo. Vrhl jsem pohled do
prázdného, chladného prostoru. Atmosféra tady neměla nic
společného s tou, která normálně vládne v kostelích.
Nedopřávala mi klidu, byla naprosto jiná - chladnější,
odmítavější a nad hlavou jsem ucítil ledový závan.
Okny sem přes den pronikalo světlo, ale v noci
nikoliv. V kostele vládlo příšeří, které nám ovšem přesto
umoţňovalo rozeznat alespoň něco. Všiml jsem si tedy, ţe
uţ zde nejsou lavice. Ty uţ někdo odstranil.
Zděsil jsem se ještě víc, kdyţ se za námi dveře
zabouchly. Vedle sebe jsem slyšel oddychovat agentku
FBI. Nechtěl jsem jí klást ţádné otázky. První strach
zmizel, protoţe jsme teď museli počítat s tím, ţe budeme
napadeni.
Vrah se ovšem neobjevoval.
Přesto jsem počítal s tím, ţe ho někde nablízku
objevíme. Tma ovšem byla příliš hustá a nezaslechli jsme
ani ţádný cizí zvuk.
Kde by tady mohl být úkryt?
Teprve kdyţ jsem vešel do kostela trochu dál, vytáhl
jsem tuţkovou baterku. Zapnul jsem ji a posvítil jsem na
zem, kde vytvořila na špinavé podlaze světlý kruh.
„Strašně to tady smrdí,“ zašeptala Doreen.

- 139 -
 „Všiml jsem si.“ Také jsem ten puch zaregistroval, ale
nechtěl jsem na něj Doreen upozornit. Bylo to tady! Nedalo
se to přehlédnout - pach rozkládajících se mrtvol!
Najdeme snad tady ty pohřešované? Nachází se snad
zde v tomto odsvěceném kostele hromadný hrob?
Nešlo mi to na rozum a cítil jsem se neustále jako v
sevření. Dostal jsem strach, nechtěl jsem mít s takovým
hrobem nic společného a musel jsem se přemoci, abych
zvedl ruku a posvítil do tmy kolem sebe.
Paprsek pronikl temnotou.
Dopadl na malá okna po stranách. Za špinavým sklem
se míhaly blesky vzdálené bouře. Kostel stál na vyvýšeném
místě, přímo ideálním, aby do stavby udeřil blesk.
Zabiják se neukazoval.
Krok za krokem jsem směřoval do nitra kostelíka, za
mnou Doreen Prattová, jejíţ dech jsem pořád slyšel v
zádech.
Pak jsem se zastavil.
Pomalu jsem se otočil a baterkou jsem svítil v
půlkruhu před sebe. Posvítil jsem opět směrem ke dveřím,
kde jsem spatřil nejen dvě okénka. Ještě něco se objevilo z
černočerné tmy.
První stupínky schodiště, které vedlo nahoru,
pravděpodobně do druhé části kostela.
Paprsek vyklouzl výš, sjel ze schodiště a klouzal po
zábradlí ochozu.
Kaţdý, i sebemenší kostelík má varhany nebo
harmonium a já jsem počítal s tím, ţe právě na tomto
ochozu něco podobného najdeme. Kromě toho byl velmi
vhodný jako úkryt. Vedle mne zvedla Doreen Prattová

- 140 -
pravou paţi. Měla teď v ruce sluţební zbraň, Smith &
Wesson. Hlavní mířila nahoru. „Musí být tam.“
„Taky si myslím.“
„Půjdeme nahoru?“
„Jistě.“
Hovořili jsme tiše, protoţe i šepot zněl ve zdejším
tichu natolik hlasitě, ţe jsme si rozuměli.
„Ne, můţete zůstat, já se ukáţu!“
Po té větě jsme sebou škubli. Za ní následoval smích,
který se kostelem příšerně rozlehl.
Všiml jsem si, jak se Doreen Prattová vedle mne
zapotácela. Pravá paţe jí klesla, jako by zbraň v její ruce
najednou ztěţkla. Její tvář vypadala náhle docela cize.
„Co je vám?“ zašeptal jsem
„Ten...hlas...“
„Co je sním?“
„Znám ho!“
Tou odpovědí mne překvapila. Podlomila se mi kolena
a chtěl jsem se jí zeptat, proč něco neřekla hned. Ale na
ochozu jsme zaregistrovali pohyb. Zaslechli jsme plouţivé
kroky a pak tiché vrzání prken.
Baterku jsem drţel poněkud dál od těla, abych nebyl
tak zjevným cílem, přesto nám ovšem hrozilo obrovské
nebezpečí. Nad okrajem zábradlí se objevila postava.
Vynořila se z pozadí, jako by ji táhlo něco dopředu.
Poprvé jsme spatřili našeho nepřítele, ale činilo mi
potíţe ho v tom šeru poznat. Všiml jsem si ovšem, ţe má
tmavé sluneční brýle. Na hlavě měl klobouk, jaký nosili
zdejší policisté. Vpředu se na klobouku leskl plechový
štítek policie státu Kansas a ve sklech brýlí jako by se
rýsovaly mraky.
- 141 -
 Nedovedl jsem poznat, co to bylo, soustředil jsem se
na jinou část obličeje, která vypadala hladká jako temná
maska. Na chvíli se vyloupla ze tmy, kdyţ se za oknem
opět zablýsklo.
Skutečně jsem viděl ve sklech brýlí lebky?
Nebyl jsem si jist, ale dál jsem si tím nelámal hlavu.
Mou pozornost upoutala Doreen. Slyšel jsem ji sténat a
plakat současně. Tento pohled ji musel naprosto zdrtit,
moţná i proto, ţe ta postava měla šerifskou hvězdu.
„Co je?“ sykl jsem, aniţ bych odtrhl pohled ze šerifa.
„To je on, Johne, Boţe můj, je to on! „Její hlas byl
tichý a přesto pronikavý.
„Kdo je to?“
„Šerif Smrt,“ zavzlykala. „Myslím, ţe tak mu teď
říkají. Jenţe kdysi se jmenoval jinak.“ Hovořila rychle,
jako by chtěla vychrlit všechno najednou. „Jmenoval se
Duncan Pratt a byl to otec mého otce!“
Po těch slovech se zhroutila.

- 142 -
 24
Viděl jsem, jak se Doreen svezla k zemi. Nedokázal
jsem ji zachytit, ale ona se po chvilce vzpamatovala a teď
klečela na špinavé podlaze staré budovy.
Hlavou mi vířily myšlenky, s nimiţ jsem si nevěděl
rady.
Nejprve jsem si myslel, ţe se spletla, ale vzápětí jsem
tuhle úvahu vypudil z mysli, protoţe jsem si vzpomněl, jak
divně se celou tu dobu chovala. To bylo ono spojení, o
kterém hovořila, které ale nedokázala aţ doposud popsat.
Duncan Pratt, děd mé kolegyně.
Příšerná postava, legenda, které tady v kraji říkali šerif
Smrt.
Proč tomu tak bylo? Zemřel skutečně nebo ţil dál jako
vzkříšený umrlec? Vraţdil snad proto, aby se zavděčil
někomu jinému?
Najednou mi hlavou táhlo mnoho myšlenek a
předtuch a já jsem věděl, ţe řešení nenajdu, pokud se
nebudu ptát. Pratt se ukázal, takţe byl schopen mi dát
odpověď na některé otázky, a já jsem proto podnikl první
pokus. „Jste Duncan Pratt? Má Doreen pravdu?“
„Ano.“
Pohlédl jsem nahoru na galerii. Poloţil levou ruku na
zábradlí a předklonil se. Lebky na jeho brýlích se leskly
jako vyleštěné olovo.
„Tak to vy jste ten vrah. Zabil jste dvanáct lidí.“
„Zatím jen jedenáct, počítám-li šerifa Orwicka. Ti dva
poslední ještě ţijí. Ale uţ to nepotrvá dlouho.“

- 143 -
 „To si myslíte vy. Ale proč jste to udělal? Nevidím v
tom ţádný smysl.“
„Má to smysl,“ řekl. Kdyţ hovořil, pohybovala se mu
ústa v šedé tváři jako široký zobák a připadalo mi, ţe nemá
ţádné rty.
„Tak povídejte.“
„Hned.“
„Dobrá, poslouchám.“
„Bylo to v době, kdy jsem tady byl šerifem. Je tomu
uţ přes padesát let. Vládl jsem v tomhle kraji. Byl jsem
zákon a všichni mne respektovali. Byl jsem zde šerifem
velmi dlouho. Pak vypukla válka a po ní přišla studená
válka. Mocnosti se snaţily navzájem se vyčerpat
zbrojením. A módním slovem se stala jaderná energie.
Jenţe ne energie, která by se dala vyuţít mírovým
způsobem. Všichni měli na mysli zbraně a plánovaly se
pokusy, o kterých se neměla dovědět veřejnost. Proto byly
na různých místech země zřízeny výzkumné laboratoře, o
kterých věděli pouze zasvěcení. Jedno z takových středisek
bylo i zde. Já jsem ho objevil a odhalil jsem jeho
maskování. Věděl jsem, co se odehrává za jeho
betonovými stěnami. Tady se experimentovalo s lidmi.
Chtěli zjistit, jak lidé reagují na určité dávky záření. Měl
jsem těch experimentů po krk. Chtěl jsem proti nim bojovat
na vlastní pěst. Byl jsem si svou věcí naprosto jist, ale
nepočítal jsem s brutalitou a s takovým vlivem. Jednoho
dne jsem prostě zmizel - unesli mne a ukryli za těmi
proklatými betonovými zdmi. Bylo to na sklonku
padesátých let. Nesměl jsem uţ vidět přátele ani rodinu,
stal jsem se prostě výzkumným objektem.“
„Dělali experimenty i s vámi?“
- 144 -
 „Ano.“
„Jakého druhu?“
„Geny!“
Polkl jsem. To slovo mi nahnalo husí kůţi.
Experimenty s dědičností člověka jsou nebezpečné. Nebylo
dost znalostí a tehdy uţ vůbec ne. „Co se stalo?“
„Sledovali mne celé roky.“
„A pak.“
„Propustili mne.“
„Co s vámi udělali?“
Mečivě se zasmál. „Nevím přesně, ale změnil jsem se.
Přešel jsem prostě na opačnou stranu. Cítil jsem se šíleně
silný, stal jsem se Mesiášem. Všechno, co mi před těmi
pokusy bylo svaté, jsem prostě postavil na hlavu. Teď jsem
byl posedlý zabíjením. Cítil jsem se jako nový Mesiáš,
který si musí najít svých dvanáct věrných.
Potřeboval jsem dvanáct mrtvol, abych se stal
nesmrtelným. To jsem věděl ve svém nitru, protoţe jsem
ho otevřel démonické moci. To, co jsem proţíval, bylo tak
báječné - cítil jsem, ţe existuje i jiná strana tohoto světa.
Dovedeš si to představit? Cítil jsem se dokonce pod její
ochranou dobře a slíbil jsem, ţe této druhé stránce světa
budu slouţit.“
„Ano, to si dovedu představit.“
Šerif Smrt zaklonil hlavu. „Byly to pro mne docela
nové zkušenosti a podařilo se mi na ně zvyknout. Bylo to
prostě skvělé, cítil jsem se náramně. Po nocích jsem byl na
cestách, chtěl jsem zjistit, jestli se na mne zapomnělo.
Ano, lidé na mne zapomněli, ale přesto jsem existoval,
protoţe jsem se mezitím stal legendou, která se jmenovala

- 145 -
šerif Smrt. Pořád ještě se lidé dohadovali, co se se mnou
stalo.
Hovořilo se o sebevraţdě, ale k pravdě se
nedopracoval nikdo. Kromě toho bylo to výzkumné
středisko uţ dávno zrušeno. Já jsem ovšem pořád ještě
existoval a musel jsem se ukrývat. Současně jsem hledal
nějaký vhodný úkryt. Našel jsem ho v tomto starém
kostelíku. Tady jsem si vybudoval svůj svět a sem jsem
také dopravil své oběti. Cosi nového v mém nitru po tom
touţilo a já té touze pokaţdé rád vyhověl.“ Opět se usmál.
„Kdo by přece podezříval šerifa? Takhle jsem mohl v klidu
dělat, co se mi líbilo. A brzy uţ budu mít svých dvanáct
sluţebníků pohromadě.“
Také Doreen slyšela ta slova. Sice jim naslouchala v
jiné poloze, ale teď uţ v sobě nasbírala tolik sil, ţe se
dokázala zvednout.
Pratt se na ni podíval. Z ochozu se na nás dolů
usmíval. „Mám na tebe být hrdý, ţes mě vypátrala? Já jsem
byl policista a ty jsi také ve státních sluţbách, jak vidím.“
„Jasně, ţe jsem, Pratte.“ Neoslovila ho jako svého
děda a dokázala tím, jak se od té bestie distancuje. „Jsem
agentkou FBI, jestli chápeš. A přijela jsem sem, abych
dopadla několikanásobného vraha, i kdyţ jsem se teď
musela dozvědět, ţe je to můj vlastní dědeček!“ Při
posledním slově zvedla ruku s pistolí, ani příliš dlouho
nemířila a rychle stiskla několikrát po sobě spoušť, takţe
kulky vyletěly z otvoru hlavně jedna za druhou...

- 146 -
 25
V malém kostele jako by se ozvala detonace výbuchu.
Do výstřelů se ozývaly výkřiky Doreen Prattové. Výkřiky
zklamání, protoţe viděla stejně jako já, jak její děd rychle
zareagoval.
Šerif Smrt se ukryl uţ při prvním výstřelu a zmizel ve
tmě za zábradlím.
Zhasl jsem světlo.
„Pryč!“ vykřikl jsem směrem k Doreen, protoţe jsme
rozhodně nesměli zůstat stát jako vítaný terč.
Odběhla dozadu a neustále sledovala ochoz. Rychle
dobila zásobník revolveru. U stěny vedle dveří se zastavila.
Já jsem uskočil na druhou stranu, protoţe jsem věděl, ţe
tam jsou schody.
Vyuţil jsem ještě ozvěny posledních výstřelů a
vystoupil jsem na první stupínky. Pak jsem se zastavil a
díval jsem se nahoru. Schody ve tmě splývaly. Neviděl
jsem, co je na jejich konci, a ani Pratta nebylo slyšet.
Musel jsem prostě počítat s tím, ţe byl ještě nahoře na
ochozu. Na schodech jsem zůstat nemohl, protoţe
dobrovolně ten člověk jistě nesejde.
Dřevo schodů bylo časem nejen navlhlé, ale i
ztrouchnivělé. Věděl jsem velmi dobře, ţe se mi po
schodech nepodaří vyjít neslyšně. Pratt mne uslyší. Pak mu
postačí, aby počkal na jejich konci, aţ se objeví můj stín.
Jenţe já mu chtěl udělat čáru přes rozpočet. Neţ jsem se
ohnul, podíval jsem se za sebe.

- 147 -
 Doreen Prattová se nehýbala z místa, coţ bylo dobře.
Pak jsme zaslechli výkřiky.
Velice rychle jsme zjistili, ţe vycházejí ze sklepení
pod kostelem. Tam najdeme ty dva ţivé, jistě v
hromadném hrobě s ostatními deseti mrtvolami.
Plazil jsem se po čtyřech. Co nejvíce přikrčen ke
schodům jsem mířil vzhůru. Doreen pochopila, co
zamýšlím, a zareagovala tak fantasticky, jako bychom byli
dávno sehraným týmem. Dvakrát vystřelila směrem k
ochozu. Těmito výstřely odpoutala šerifovu pozornost a
umoţnila mi, abych vyběhl nahoru rychleji. Kdyţ oba
výstřely dozněly, leţel přede mnou konec schodiště a
venku se ozvalo burácivé zahřmění.
Poslední úsek byl nejnebezpečnější. Mohl jsem jen
doufat, ţe Doreen upoutala šerifovu pozornost natolik, ţe
budu mít dostatek času.
Vyskočil jsem.
Najednou bylo schodiště za mnou. Ocitl jsem se na
ochozu, kde jsem se rozhlédl. Očima jsem musel
proniknout husté stíny.
Pak jsem zaregistroval pohyb.
Byl to on!
Lesknoucí se skla brýlí s namalovanými lebkami.
Zaslechl jsem vzteklé zamručení a vystřelil jsem.
Výkřik!
Šerif Smrt mi musel vběhnout rovnou do rány. Viděl
jsem ho, jak vyskočil, jako by se chystal spustit nějaký
groteskní tanec, ale nedostal se daleko. Na místě se
zhroutil.
Doreen byla dostatečně zkušená, aby podle zvuku
zbraně poznala, kdo vystřelil. „Johne....“? zvolala tázavě
- 148 -
mírně rozechvělým hlasem. „Je všechno v pořádku? Dostal
jsi ho?“
„Vypadá to tak.“
„Výborně. Mám jít nahoru?“
„Ne, zatím počkej, dám ti vědět.“
Bylo prostě příliš tma, neţ aby se dalo zjistit, co se s
Prattem stalo. To bude za chvíli jinak. Jen co se k němu
dostanu.
Ţivot mne naučil opatrnosti. S napřaţenou zbraní jsem
se přiblíţil k Duncanu Prattovi.
Venku se rozpoutala bouře. Blesky se míhaly nocí
jako by nenáviděly tmu. Ohromující dunění hromu
následovalo. Jako by se bouře chtěla ohlásit aţ v
nejtemnějších hlubinách země.
Peklo otevřelo své brány a záblesky pronikaly
dokonce i špinavými okny na zadní straně ochozu.
Šerif Smrt leţel na zádech. Sluneční brýle měl na
očích. Na sklech se mu leskly bledé lebky. Pravou rukou
svíral revolver, jako by pro něj byl poslední spásou. Jenţe
tak to jistě nebylo.
Zamířil jsem na něj, zatímco jsem zvedl nohu, abych
mu zbraň vykopl z dlaně.
Moţná to byla chyba - kdo ví, po bitvě je kaţdý
generálem. Šerif sebou totiţ bleskurychle švihl. Praštil mne
hranou dlaně do kolena nohy, na níţ jsem stál a nikdo na
světě by nedokázal v té chvíli udrţet rovnováhu.
Také já jsem upadl dozadu na zpuchřelé dřevo ochozu,
které uţ tento nápor nevydrţelo. Zaslechl jsem ránu a
nevěděl jsem, jestli mne kulka zasáhla. Kaţdopádně jsem
padal dolů.

- 149 -
 „Johne!“ Hlas Doreen přeskočil a současně se stalo
ještě něco, protoţe nade mnou na ochozu se roztříštila
okenní tabulka.
Šerif Smrt musel vyskočit ven, coţ mi ovšem v té
chvíli bylo naprosto jedno, protoţe jsem měl co dělat sám
se sebou.
Naštěstí se mi podařilo se během pádu otočit a
současně se napnout. Měl jsem nesmírné štěstí, ţe jsem
dopadl nohama napřed.
Náraz jsem přesto cítil aţ do kořínků vlasů, přepadl
jsem dopředu a překulil jsem se přes ramena. Jaká výhoda,
ţe jsem neustále posiloval a udrţoval se v kondici! Postavil
jsem se na nohy a cítil jsem jen mírný tlak v levém
chodidle, nic víc. Přede mnou se ze tmy vynořila tvář
agentky FBI, která na mne zírala.
„Je pryč!“
„Musíme za ním!“
Uţ se otočila, aby vyběhla. Ale moje paţe byla
rychlejší a zadrţela ji za rameno. Prudce jsem Doreen strhl
nazpět.
„Nevběhneme mu do pasti. Tvůj děda počká, k čertu!“
„Ano, ale....“
„Vezmeme to oknem!“
„Nahoře?“
„Ano!“
Museli jsme oba křičet, protoţe venku zuřila bouře se
stále větší silou.
Nejen ţe se blýskalo a hřmělo, teď dokonce obloha
otevřela stavidla a na zem se valily masy vod. Déšť
dopadal s mohutným bubnováním na střechu kostelíka a
brzy ji promáčel.
- 150 -
 Byli jsme na cestě nahoru. Doreen se mi drţela po
boku. Byla jako zdrogovaná. Proměnila se v bojovnici,
která chtěla za kaţdou cenu dosáhnout úspěchu.
Opět jsem ji musel zadrţet, jinak by se rozběhla
rovnou k rozbitému oknu, aby vyhlédla ven, kde na nás
jistě číhal Duncan Pratt.
„Pomalu, holčičko, pomalu...“
„A co kdyţ uteče?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Tomu nevěřím. Po tom všem,
co jsme slyšeli, tady našel svůj druhý domov, a ten bude za
kaţdou cenu bránit a bude se ho snaţit udrţet. Je jen škoda,
ţe jsem ho nedostal. Tady nahoře byla prostě příliš velká
tma.“
Jenţe teď uţ to neplatilo.
Na obloze se odehrávala skutečná dramata. Blesky
nabité nepředstavitelnou energií sjíţděly k zemi.
V uších nám duněly hromové údery. Někdy svištěly,
jindy burácely a hřímaly.
Bylo to hotové peklo!
Okenní tabulka uţ byla zcela zničená. Při výskoku
strhl šerif Smrt zbytky skla ven. Leţely teď kdesi dole v
bahnité rozmáčené zemi, kde stál i on.
Blíţili jsme se k oknu ze dvou stran. Doreen zprava a
já zleva. Agentku FBI zasáhl příval vody a docela ji
promáčel. Odhrnula si zmáčené vlasy a vrhla, stejně jako
já, první pohled dolů. Mnoho tam vidět nebylo.
Většinu zorného pole zahaloval hustý déšť. Dopadal
na rozehřátou, zaprášenou a vysušenou zem. Protoţe byl
chladný, vytvářela se pára, která se v chomáčích válela
před kostelem. Na obloze bouřily ţivly. Blesky vytvářely
na obloze stále nové obrazce. Údery hromu otřásaly zemí a
- 151 -
déšť bubnoval v neutuchající melodii do země a stále více
ji rozbahňoval.
Ale Duncana Pratta nebylo vidět. Náš odhad nevyšel.
Dohlédli jsme pouze k mustangu a pak byla
dohlednost ztíţena. Ani poblíţ vozu se šerif nezdrţoval.
„Máme smůlu, Johne, pláchl nám.“
„Nevěřím.“
Doreen pokrčila rameny. „Slyšel jsi předtím ty
výkřiky v kostele?“
„Ano, to byli ti dva, co přeţili.“
„Není u nich?“
Neodpověděl jsem, protoţe to uţ nebylo zapotřebí.
Zleva doprava nepříliš daleko před námi běţel přikrčen
nelidský šerif.
Chtěl opět vniknout do kostela. Slyšeli jsme ho
dokonce křičet. Byl si svou věcí naprosto jist.
„Pratte!“ zařval jsem, přičemţ jsem nevěřil, ţe mě v
tom rámusu vůbec slyší. Ale zaregistroval můj výkřik a
zastavil se.
„Pratte! „vykřikl jsem opět.
Tentokrát se neohlédl, ale podíval se k nám nahoru a
na dveře kostela.
Udělal jsem ze svého místa dva kroky a ocitl jsem se
na verandě a na dešti, který se na mne snášel jako smršť,
která s sebou vše strhává.
Šerif Smrt mne zahlédl.
Zahlédl i svou vnučku Doreen, která se náhle vedle
mne objevila.
Oba jsme drţeli zbraně tak, ţe jejich ústí směřovala
šikmo dolů. Také Pratt svíral zbraň, ale ještě na nás
nemířil.
- 152 -
 „Odhoď revolver!“ zařval jsem.
Zavrtěl hlavou a zle se zachechtal.
„Dokáţete vystřelit na svého předka?“ zeptal jsem se
agentky.
„Asi budu muset!“ prohlásila.
„Fajn, takţe to uděláme společně! Vím, ţe se nevzdá.
Nemá smysl, abychom...“
Další slova přehlušilo třesknutí. Krátce předtím se
jako dlouhá oslnivá paţe svezl do hlubiny blesk a zasáhl
cosi, co se uvolnilo ze střechy kostelíka.
Byl to kříţ a řítil se dolů. Během nezadrţitelného pádu
klidně mohl zasáhnout i nás, protoţe jsme stáli na balkoně.
Uskočil jsem dozadu a Doreen vedle mne dokázala, ţe
umí taky fantasticky pohotově zareagovat. Nebyla o nic
pomalejší neţ já.
Ocitli jsme se horními polovinami těl uvnitř kostela, a
to bylo naše jediné štěstí, protoţe těţký kříţ dopadl na
balkon a prudkým nárazem jej prolomil.
Křachnutí zaniklo v ohlušujícím zadunění. Kříţ se
zřítil dolů, zmizel nám z očí, ale já byl hned zase na nohou.
Balkón zmizel. Měl jsem teď volný výhled dolů do
hlubiny, kde kříţ přece jen našel cíl.
Moţná to byla náhoda, ale snad také osud, protoţe
těţký ţelezný křiţ pod sebou pohřbil šerifa Smrt.
Leţel v blátě a ani se nehnul.
Doreen na mne pohlédla.
V očích jsem jí přečetl otázku a dal jsem jí odpověď.
„Jdeme...“ Z oblohy se pořád ještě valil déšť. Zasáhl nás,
jako by to byla nekonečně rozlehlá sprcha. Po nebi se
míhala mračna, země se proměnila v bahnitý močál, ale
blesky a hromy uţ ustaly.
- 153 -
 Zastavili jsme se vedle Duncana Pratta. Poprvé jsem
spatřil kříţ zblízka a uvědomil jsem si, ţe je skoro tak
velký jako dospělý člověk.
Kříţ vmáčkl tělo do bláta. Sluneční brýle se s šerifova
obličeje svezly a my jsme mu teď viděli do očí, které jako
by uţ nepatřily člověku. Byly téměř bez zřítelnic a pleť v
obličeji měla barvu myší srsti.
Byl mrtev?
Ne, ještě jednou se napřímil, vlastně zvedl pouze
hlavu a přitom ještě více vytřeštil oči.
Zíral upřeně na vnučku.
Ta nespouštěla z děda oči.
Šerif Smrt zachroptěl. „Krev,“ vydralo se mu z úst.
Zoufale se pokoušel najít vhodná slova. Nezmohl se na víc
neţ na chrapot.
Hlava se mu zvrátila dozadu.
Kříţ zůstal leţet.
Pro mne to bylo znamení. Opět zde svým způsobem
zvítězilo dobro.
„A já ani nedokáţu brečet,“ řekla Doreen Prattová.
Pak se otočila a zamířila do kostela...
O něco později jsme vysvobodili oba mladé lidi, kteří
téměř nebyli schopni pochopit štěstí, které je potkalo.
Nechal jsem je s Doreen Prattovou a sám jsem se
porozhlédl po hromadném hrobě, který jsem pod kostelem
našel a který slouţil jako vězení Tiny a Marcuse. Sestoupil
jsem dolů po ţebříku a musel jsem si přidrţovat u nosu
kapesník, protoţe zápach rozkládajících se mrtvol byl
prostě nesnesitelný.
Celý sinalý ve tváři jsem se pak vyškrábal nahoru.
Bouře ustala.V kostele bylo cítit, ţe se vyčistil vzduch.
- 154 -
Nebylo uţ tak dusno, vzduch byl svěţí, jasný a přímo
vybízel k tomu, aby se ho člověk zhluboka nadýchl.
Udělal jsem to a poprvé po dlouhé době jsem měl zase
dobrý pocit....

KONEC

- 155 -