Adam a Eva

Karel Šiktanc

(1968)
Znění tohoto textu vychází z díla Adam a Eva tak, jak bylo vydáno
v Praze nakladatelstvím Karolinum v roce 2001.

§
Text díla (Karel Šiktanc: Adam a Eva), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je
definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je

Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-
Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 28. 2. 2018.

 OBSAH

MODLITBA K BOHYNI PAMĚTI ................................................... 6

ADAM A EVA...................................................................................... 14
DEN PRVNÍ ...................................................................................... 18
DEN DRUHÝ ................................................................................... 23
DEN TŘETÍ ....................................................................................... 27
DEN ČTVRTÝ .................................................................................. 32
DEN PÁTÝ........................................................................................ 38
DEN ŠESTÝ....................................................................................... 44
MODLITBA K BOHYNI PAMĚTI

Je zrzavo.

Paběrky řep jak vyhrabané lebky.

A já tě volám,
rykem honů hnán,
spanilá dcero Úrana a Gaie,

zoufale,
sladce,
úpěnlivě volám,
jak sýčci v bázni volávají na smrt:

„Mnémosyné!“
„Mnémosyné!“

„Mé neštěstí!“
„Má bohyně!“
„Nebes a Země krásná těžká hlavo!“

6
Je hltavo.

Bagounci v houfu cpou se z páry

a vyžlatům je mdlivo z par.

A pár a pár se páří vstoje.

Neb není času na požár.

Je třeštivo.

A dům nám chátrá.

A živůtek v něm kuchán tmou.

A u řezníků čerstvá játra,

a drob, a srdce pod cenou.

„Mnémosyné!“
„Mnémosyné!“

„Kdo spasí se?“

„Kdo zahyne?“
„Kdo na vině?“ „A koho trestní právo!“

7
Je děravo.

Prosťáčci na trh bosi nosí

třasavku kůži z vlastních zad.

A radní nad ní krčí nosy.

A stříhají si na kabát.

Je chatrno.

A svět jak ženich

je jednou hlavou v jeden den

nastokrát na stech posvíceních.

A stokrát sám. A nešťasten.

„Mnémosyné!“
„Mnémosyné!“

„Pohrobku bohů!“
„Není dne,
kdy by i ryby neklely z té hrůzy!“

8
Je číhavo.

Svůj času běh si bída hlídá

na ciferníčku v garáži.

A šmíra šmíru v sedle střídá.

A šmíruje. A nevraží.

Je bezradno.

A zem se točí.
A mesiášci v éteru

malujou Slepý bráně oči

a brousí v blátě sekeru.

„Mnémosyné!“
„Mnémosyné!“

„Máš devět dcer.

Jsou nevinné!
Ta potupa! Mít neviňátka Múzy!“

9
Strhni jim chrám!

Ať vyhrnou se na práh zkázy

a tápou do tmy za zvěří,

ať štve je čas, ať mráz se plazí

po mramorové páteři!

Upři jim pláč!

Ať pláčou za ně
hrobníčkové, jimž líto škod,

když tlačí po vsích státní saně

a bílí hroby o překot!

„Mnémosyné!“
„Mnémosyné!“

„Lůzy smí slepnout.

Múzy ne!
Kdo by se ujal bezhlavého stáda?“

10
Upři jim strach!

Ať jdou, ať brousí u špeluněk

a otloukají v rourách led,

a milost žen ať v oknech stůně

touhou tu nežít nazpaměť,

ať zradí dům,

ať svléknou kůži,
a v zrcadlových síních vod

ať stokrát zní, co stihnou muži

říci jen jednou za život!

„Mnémosyné!“
„Mnémosyné!“

„Lůzy smí umřít.

Múzy ne!
Svět je tak stár! A naděje tak mladá!“

11
Upři jim smrt!

Ať jsou, ať tomu živoření

sbírají dříví na rakev,

a mužům v oknech ať se pění

poslední, lítá zdejší krev,

ať zradí dům,

ať s prázdnou chodí,
a v božím tichu ze stohů

ať počat rod, jenž – živ jen z vody –

uživí se i bez bohů!

„Mnémosyné!“
„Mnémosyné!“

„Nač se nám třást,

kdy pomine
a kdy zas přijde milostivé léto?“

12
Je soudný den.

A svíčička v nás hoří z obou konců.

Jatý sám sebou,

z tenat volám tě,
spanilá dcero Úrana a Gaie,
zoufale,
sladce,
úpěnlivě volám,

jak sýčci v bázni volávají na smrt:

„Mnémosyné!“
„Mnémosyné!“

„Mé neštěstí!“
„Má bohyně!“

„Uchraň nás trestu na svobodě této!“

13
ADAM A EVA
Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná
a pustá.

„Kdo jsi?“

křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.
A déšť mu zalil ústa.

15
 Neb

stála voda vzpřímená

nad dějstvím ryb jak šestý prst.
A nikde prám. A nikde chrám.
A neslyšeti Boha.

„Jsem Eva,“

řekla, tišeji než les.

A zeměplazi metli vřes.
A pod Světem, jenž vířil tmou,
se třásla muří noha.

Bil zvon.

A kvetl hadí mord.

Obrátil kapsy naruby
a kladl před ní střep a nůž
a peří na hromádku.

16
 „Jsem Adam!“

křičel na lesy.
A mraky šly jak procesí.
„Jsem Adam! Vše se začíná
a končí od začátku!“

Smutně se smála.

Žal i vděk
jak vydražený nábytek
v ní mrtvě ležel – naskládán
až po poslední vrásku.

Klekl jí k nohám.

Zalklá tmou,
skryla ho sama před sebou.

A Bůh si vzdychl – neviděn –

byv stvořiv pozdní lásku – – –

17
A VIDĚL BŮH SVĚTLO, ŽE BYLO DOBRÉ;
I ODDĚLIL BŮH SVĚTLO OD TMY.

A NAZVAL BŮH SVĚTLO DNEM,

A TMU NAZVAL NOCÍ.
I BYL VEČER A BYLO JITRO,

DEN PRVNÍ

Vzňaly se stohy,
co jich bylo.

Užaslí, stáli na rozhraních hor,

k nimž přibíjel je tisícletý průvod.

První šly kouře z limbového dříví

(neb začínalo
Zmrtvýchvstání Země,

jíž nezbylo než neživým i živým

navracet zašlé podoby a jména),

první šly kouře z limbového dříví,

a léta v limbu šla,

a dlouhé lokte lží,

a páry nad hrncem,

18
 a křížky po funuse,

a labutě,

a bůvoli

(jež tušili jen

pod vodou,

neb roh jim trčel proti nebi

jak saně z dětství, vmrzlé v led),

a hromy šly,

a hromská štěstí,

a vlčice,

a vlčí mhy,

a jemu bylo znenadání,

jak by ho nesli nad hlavami:

„Všechno je naše“ – – – volal na ni,

„všeho jsi paní – – – ber, co chceš!“

a hrozny šly,

a hroznýši,

a hluchavky,

a slepýši,

a pomněnky,

a zapomnění,

19
a v ní bylo jak po vymření,
jak by ji nesli přes kamení:

„Nechci – – – už nic mi na nic není,“

prosila šeptem, „nechci nic – – –“

a pulci šli,

a půlky pravdy,

a tenké zdi,

a tenata,

a sny, uzděné po ocase,

a v pytlích slepá koťata,

třásl se, toužil vzdát se všemu

(marně se, blízká, tiskla k němu):

„Ber si – – – měj všechno, k dobrému i zlému,

všechno je naše – – – ber, co chceš!“

a ryby šly,

a sliby plané,

a vši,

a kousků husarských,

až hřích!

a husy zařezané,

20
třásla se – v očích krk i nůž –
a hrozila, že nezůstane,

že všechno stokrát darované:

„Nech, co už bylo – – – nechci nic – – –“

a vory šly,

a vorvani,

a pór,

a prapor orvaný,

táhla ho pryč, a její oči

hlídaly, zda se neotočí,

a tresky šly,

a třesky plesky,

a stezky már,

a marné stesky,

strhla ho k sobě – ustrašená,

že se jí dívá přes ramena,

a růže šly,

a kůže hroší,

a hladiny,

a hladonoši,

21
padala v něm – a kdesi vzadu
slyšela ržát tu hrůznou řadu,

a bouřky šly,

a buřinky,

„Co chceš?“, ptal se jí po paměti,

a pláň,

a plaňka s plátýnky,

„Co chceš?“ a bral ji do objetí,

a vůně šly,

a plavuně,

„Co chceš?“

a člun,

a ona – malá,

a duny na luně,

úzkostná,
slastná – zašeptala:

–––

„Všecko.“

22
ŘEKL TAKÉ BŮH: BUĎ OBLOHA
UPROSTŘED VOD A DĚL VODY OD VOD!

I NAZVAL BŮH OBLOHU NEBEM.

I BYL VEČER A BYLO JITRO,

DEN DRUHÝ

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

Nedýchala. Hlavu v klíně, slyšela ho,

jak v ní dýchá. Jak v ní vzlyká. Jak

v ní prosí. Jak v ní číhá na kohosi,

po kom zůstal vlas či zmínka. Po kom

kůže hříbětinka. Slyšela ho. Jak v ní

kleká. Jak se smeká. Jak se svléká

z vin a lží a darmých slibů. Slyšela ho.

Jako řeka, která slyší tonout rybu – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.

23
 Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.

Nehýbal se. Hlavu v klíně, trnul, jak

se hebce hýbá. Jak ho líbá. Jak ho

prosí. Jak se táže na kohosi, po kom

zůstal šrám či smyčka. Po kom lichá

rukavička. Sladce trnul. Jak se vzdává.

Jak v něm vstává. Jak se shýbá – sponky

v ústech na útěku. Sladce trnul. Jako

ryba, která slyší tonout řeku – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.

Zajat něhou, po paměti padal znovu

do zajetí. Celý darem. Celý v hrsti.

Celý z prstů mezi prsty. Plašen slovy.

Že ji studí. Strašen tichem. Že ji

zebe. Modrá žilka prostřed hrudi.

Modrá žilka prostřed nebe. Ztracen.

Vrácen. Ještě. Ještě. Noc a den. A

v konci deště, v konci pádu kdesi

24
vzadu stih své dětství. Zády k trati,
dralo listy v jízdním řádu – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.

Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi

trny. Sama rána. Sama vůně. Sama

růže, co si léta sama v sobě smutně

stůně. Sama úzkost. Že se vzbudí.

Že zas najde jenom sebe. Modrá žilka

prostřed hrudi. Modrá žilka prostřed

nebe. Mrtvá. Živá. A co ještě? A co

zbývá? Voda z deště. Při-ho-ří-vá.

Voda. Voda. Škoda všeho – – –

Žádná škoda – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.

Srdce v hrdle, přemožený, obracel se

těžkou hlavou ještě ve snu k srdci

ženy. Ještě hlídal. Ještě zvídal.

Ještě smál se. Usmířený, že už nic

a nikdo není, kdo by v tichu slz a

smíchů – – – zle v ní hleděl z holé

25
stěny – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.

Srdce v hrdle, marně spala. Marně

v sobě zhasínala. Stál v ní plamen.

Tklivý. Lstivý. Stál, a z noci

fialové táhli k němu dávní dnové.

Její dávní mrtví dnové. V suchých

loktech suché dříví – – – Vlky

v patách – – – Jako živí – – –

Lilo.
Lilo.

26
POTOM ŘEKL BŮH: ZPLOĎ ZEMĚ TRÁVU
A BYLINU, VYDÁVAJÍCÍ SÍMĚ,
A STROM PLODNÝ, NESOUCÍ OVOCE,
PODLE POKOLENÍ SVÉHO,
V NĚMŽ BY BYLO SÍMĚ JEHO NA ZEMI.
I STALO SE TAK.

A VIDĚL BŮH, ŽE TO BYLO DOBRÉ.

I BYL VEČER A BYLO JITRO,

DEN TŘETÍ

Padl
na čtyři. A
psíma očima ji hladil po nohou.

A
věšel hlavu psí.
A zakopával o dorotí kvítí.

A ona hleděla
jak duše bez těla.

Jako by ji Pámbu trhal

od strážnýho anděla.

Osedlal
hůl. A žlutě
ržál. A volal ji, by nasedla.

A
strmě tančil
na zadních, až trnula mu šíje.

27
 A ona smála se,
jako když plakat chce.

Jako by ji Pámbu trhal

andělovi ze srdce.

„Ach
lásko má! Jsi z jezí
rzi! A z vln! A z vírů jezerních,

kde
ze všech malých smrtí mých
zbylo jen labutí peří!“

A ona smála se,

jako když všechno ví:

„Není nic. A nikdo není.

Jenom vlci hladoví.“

„Jsi
z hedvábí! Jsi z hebkých
ran! Z paměti prstů! Z ryb! A z vran!

Jsi z dechu
v mrazech zrcadel,
k nimž přimkneš se – a pláčou!“

„Jen vlci hladoví.

Jen duté pistole.

Leží, leží po mamince

ruce křížem na stole.“

28
„Jsi
z laskavce! A z tmy kol svic!
Jsi svatá Lež! Jsi Msta! Jsi

víc! Jsi
z dušičkových her ta
zlá, ta něžná smrtí hlava!“

„Leží a hrozí mi:

usměj se na hosty.

Ale ke mně hosti nejdou.

Chodí jenom ouzkosti.“

„Jsi
z křídových kol! Jsi z babích let!
Jsi vše, co v nocích mých si říká

cos
líbezného nazpaměť! Jsi vzlyk!
Jsi křik, jímž zem se ve mně trhá!“

„Chodí jen ouzkosti.

Ruce jak lopaty.

Hladovýma, ledovýma
sahají mi pod šaty.“

„Jsi
Vánoční! Jsi louč! Jsi sníh!
Jsi hrad můj Líto! Hrad můj Hřích!

Jsi
krajka bělostná na všech těch
vezdejších veselkách pro peníze!“

29
 „Sahají pod šaty,
utéci nemohu.

Darmoděj! Můj svět mě drží

všema čtyřma za nohu.“

„Jsi
milost má! Můj kříž! Můj stín!
Jsi letmo hvězd, ach, na podzim!

Jsi
z jablíček! A ze sena! Slyším
v něm po nocích své věčné sucho v hrdle!“

„Darmoděj! Nevděk svět.

Nehřeje. Nezebe.

Není nic. A nikdo není.

Jen ten strach, ach, ze sebe.“

„Jsi
z korálů! A z Mléčných drah!
Jsi z čar! A z hrstí vlčí srsti!

Jsi
moje srdce na vahách!
Slyšíš je? Zní jak znamenaný kámen!“

„Amen.“
A mlčela. Bez duše. Bez těla.

Jak by Pámbu hrob jí měřil

pro strážnýho anděla.

30
Lekl se.
Ticha, náhle zlého. Lekl se očí,
náhle zlých. Že už je pozdě. Že ji ztrácí.

A jak by kýval,
Bůh si vzdych – – – Šťastliví holubi!
Zobali zrníčka z odřených decimálek!

Prosil ji. Těšil ji

na tisíc způsobů.

Hleděla mu přes rameno.

Andělovi do hrobu.

31
I UČINIL BŮH DVĚ SVĚTLA VELIKÁ,
SVĚTLO VĚTŠÍ, ABY SPRÁVU DRŽELO
NADE DNEM, A SVĚTLO MENŠÍ,
ABY SPRÁVU DRŽELO NAD NOCÍ;
TÉŽ I HVĚZDY.

A VIDĚL BŮH, ŽE TO BYLO DOBRÉ.

I BYL VEČER A BYLO JITRO,

DEN ČTVRTÝ

Vstávala,

jak by na nebe se brala.

Vzkřikl.
Chtěl říci: „Bože,
je jak kříž! Jako by stála
sama sobě v týle!“

A neřekl nic. Jen hladil zem

a díval se, jak padá jí
ramínko od košile.

Záblo.

Chtěla říct:

„Lásko,
máš voskový nos! Točíš se,
točíš dokola, čekáš, kdo odkud
zavolá, jak malá divá mula!“

32
A neřekla nic. Jen smetla tmu
a hleděla, jak pošeptmu
z hulánských kopí lesa kane smůla.

Neboť

nebylo slov.

Jen ze rtů jakás řeč se drala,

stará,
co nic už neříkala, a byla jenom
na obtíž. I jazyku. I duši.

Žehrali. A jak by lkali.

Žebrali. A jak by láli.
Kývali si na protest jak hluší.

Den bolel.

Bylo Holátek.

Co bylo komu po nich dvou?

Rejsci a psi a beránci
se na svět líně trousili
jak prázdninoví hosti.

Mlčeli. Slova staletá

však lezla šeptem ze tmy dál.
Jak plst. Jak rybí kosti.

Z hřebínku.

Z ranců pod hlavu.

Z dopisů,
které přežily

33
poštovské panáčky
i koně.

Rvali je nadranc. Němí. Zlí.

A házeli je do moří, co hrnula se
ze čtyř stran, jak by si přišla pro ně.

Smáli se.

Jak je vlny štvou.

Jak kroutí se.

Jak zplihle jdou.
Jak nebolí. Jak drmolí
si dál svá prošlá Ano.

A zdvihli hlas. A křičeli. By

zahltil se lítý proud. By ke všem čertům
vzal i to, co na srdci je psáno.

Bůh dá!

Užuž si věřili.

Však voda, náhle zbabělá,

se horempádem vracela
a horempádem nesla zpět
tříšť zatracené řeči.

A echo křiku znělo z hor.

A kroužilo. A hrozilo
prstíčkem zpovzdálečí.

Zoufalí,

padli do trávy.

34
A jati hrůzou z mlčení,
hrabali z hrobů kamení
a hnali pryč tu
Přesnoclež, co držela jak klíště.

Marně. Kruh stál. A necouval.

Jen voda se jim – raněná –
vylila do ohniště.

Co počít?

Slastné ozvěny –

zlomené v křížích –
táhly z vod
a nabízely o překot
hrníčkům med a hrdlům nože.

Co vysvléci? Kam utéci?

Listí – jak krvavé peníze – stlalo jim,
stlalo v padlých hrobech lože.

Co počít?

Čněli z vlčí mhy

a hleděli si na nohy.
Užaslí, že je unesou. Že jdou.
Že jsou. Že derou se
doprostřed širé vody.

Hrnuli slova od břehů. A nořili se

čím dál hloub. Jakoby uřklí
nadějí, že smrt je osvobodí.

Mraky jak ovce.

35
Šli a šli.

Jen se v něm hrůzou přikrčila.

Jen přikrčil se hrůzou v ní.
A v devateré povodni
slyšeli smrt, jak zve je.

Voda jim sáhla po srdci.

Cítili, jak se chtivá chví.
Jak hladoví. Jak zeje.

Snad Bůh to chtěl.

A snad jen snil.

A snad se náhle probudil:

chřtán moře,
užuž od krve,
naprázdno chňapl po úzkostném stínu.

Couvali na Zem. Leklí. Mdlí.

A slunce, spadlé do polí,
zakrvácelo hlínu.

Vztáh ruce.

Byla daleko.

„Darmoděj!“
řekla.
Jako včera. A znělo to
jak skřípot pera.

„Darmoděj!“ řekl, zmaten, po ní.

A znělo to jak zvon, co zvoní
a neví co. Snad hold. Snad hrana.

36
Den bolel.

Bylo Holátek.

Pravěký prales v mračnech par

jim v zádech stál
a zval je dál,
jak zotvíraný pozdní vlak,

jenž přijel dřív

a sbírá čas – – –
neb – – –

cesta předem daná.

37
I STVOŘIL BŮH VELRYBY VELIKÉ
A VŠELIJAKOU DUŠI ŽIVOU, HÝBAJÍCÍ SE,
KTEROUŽTO V HOJNOSTI VYDALY VODY,
PODLE POKOLENÍ JEJICH,
A VŠELIKÉ PTACTVO KŘÍDLA MAJÍCÍ, PODLE
POKOLENÍ JEHO.

A VIDĚL BŮH, ŽE TO BYLO DOBRÉ.

I BYL VEČER A BYLO JITRO,

DEN PÁTÝ

„Pojď,“

řekl,

„nic už nezbývá,
než hledat les, kde ještě dříví.

A křepelku.
A pět peněz.

A déšť,
co nikdy nevěřil, že staré lásky nereziví.“

„Pojď,“

řekla.

„Bůhví
zda je tráva, která je ještě zelená.

Zda padlý sníh.

Zda hora Závrať,

38
 kde na své slovo
dosud čeká ta nejkrásnější ozvěna.“

šli.
A nahlas
rouhali se.
A nebem jako bílá křeč
zaškubal blesk, až hrkly zvony. A
v pohádkovém povětří mihly se zlaté vlasy tři

jak
ornátové
nitě. Hořela,
hořkla pelyňková step.
Však bylo čisto po Zemi.
Jikří, a voda dešťovka, a dýmy
nad břehy se bíle klátily jak šeříkové keře.

Usedli

na hrobech.
A že šli kohouti
a že jim pod nohy trousili
křik a zpěv a ještě teplá péra,
vzal jedno zelené a křičel na lesy, že je
to naděje a že tu hora snad, kde spí ta ozvěna!

„Mluv! Ptej se – – –“

prosil ji.
A ona přes hřbitovy
volala:

39
 „Závrati,
ach, černá horo vdoví!
Řekni, kde radost má!
A proč mi neodpoví?
Slyšíš mě – – –?“

volala.
A celá čekala. A
lesy
hřměly:

„– – – kdo ví – – –“

šli a šli.
A nahlas modlili se.
A v mlázích jeleni a bludné
lodi v dálkách basově zpívaly, až
trhal sebou sad. A zmije řetízkové
smetaly návrší, až kraj byl samé kosti.

Nesl ji

v náručí.
A větry nad světem
zeleně hvízdaly a mokře bily je,
jak by se vdávaly, jak by se ženily
metličky z parních lázní. Pršelo do moří.
A déšť se topil dřív, než stačil sám být z vody.

Usedli

na hrobech.
A sotva, zemdlený,
zabodl v zem svou hůl,

40
růžově začla kvést a listím křehce
znít – a on až vykřikl a jat tou mocí zlou,
klek před ní do trávy jak před dědičkou trůnu.

„Mluv! Ptej se – – –“

prosil ji.
A ona přes kamení
volala:

„Závrati,
ach, horo mého snění!
Kde smír tu se sebou?
Kde smích? Kde zapomnění?
Slyšíš mě – – –?“

volala.
A celá čekala. A
lesy
hřměly:

„– – – není – – –“

šli a šli
a šli. A sotva viděli.
A sotva slyšeli – – – Kříž, který
zelenal. A stoly hodovní, jimž rostlo
z nohou listí. A roucha na stěnách – zježený,
hebký hřbet – jak by tu za poutko viseli beránci.

Už ji

jen podpíral.
A orli v nebesích tratili

41
temné peří, až lítlo nad zemí jen
sem tam vajíčko. A stohy suly se. A chlupy
rostly z bot. A vrby couvaly a rostly do země,
až zbyl z nich v bertrámu jen prut. A píšťalka.

Usedli

na hrobech.
A jemu v konci dne
se ještě zazdálo, že slyší
nablízku půl smích, půl moldánky. Jako by
krajina úlevně plakala. Jak by se svlékala.
Zajíklá nadějí, že začíná se cosi nejistého znova!

„Mluv! Ptej se – – –“

prosil ji.
A ona přes rozcestí
volala:

„Závrati,
ach, horo mezi městy!
Jen živ – co člověk má?
Jen živ – co má v půl cesty?
Slyšíš mě – – –?“

volala.
A celá čekala. A
lesy
hřměly:

„– – – štěstí – – –“

Hrom,

42
jak by z čista jasna.
Jak by se setmělo. Jak by se lest jí,

krásná,
přitiskla na tělo. Jak by ji oběhli

v kolečku
vraníci. Jak by jim otěže voněly ostřicí.

Lehla,
a smála se. Že les tu prolhaný. A

že tu
bílým psům říkají Cikáni – – –

„Pojď,“

řekla,

„nezbývá
než vzít si korunu.
A sám si králem být. A, co mi do trůnu!“

„Pojď,“

řekl.

„Hroby spí.
Nemysli na ráno.
Králové mívají na růžích ustláno – – –“

43
I STVOŘIL BŮH ČLOVĚKA K OBRAZU SVÉMU,
K OBRAZU BOŽÍMU STVOŘIL HO,
MUŽE A ŽENU STVOŘIL JE.

A VIDĚL BŮH VŠE, COŽ UČINIL,

A AJ, BYLO VELMI DOBRÉ.
I BYL VEČER A BYLO JITRO,

DEN ŠESTÝ

Lilo.
Lilo.

Celá z peří, hebce draná, skrčila se

v něm jak v keři. Naslouchajíc za zdí

senu. Jak se trhá v patrech střechy.

Naslouchajíc svému jménu. Jak se trhá

mezi vzdechy. Tmě. A hrobům naslouchajíc.

Jak jim těžká země v klestí. A své řeči.

Jak v něm, lehká, jak v něm, křehká,

mluví z cesty –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.

Chtěl ji skrýt. A prchala mu. Marně

spínal ruce, nohy. Bylo v ní jak

v hříšném chrámu. Jak by klekal mezi

bohy. Jak by líbal sám střed světa.

44
Krásná, cizí, vykřikla v něm na smrt
krásnou, cizí větu. Lavinový sníh. Svět

plakal. Tisíc ptáků šibeničních srazilo

si na nebesích černou hlavu v letu – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.

Zhášela v něm. Rozsvěcela. Jen aby se

dotknout směla laskavého, zlého těla.

Jen aby se hrůzy zbyla, že mu jen cos

připomíná. By v něm zbyla. Blízko srdce,

malá, bílá spálenina. Strh ji k ústům.

Luna klína svitla tmou a po vší zemi

běžel mráz, až v hrázích hřmělo. Jako

déšť, když oknem prší hodinářům

do hodinek. Jako pláč. S nímž matky

vodí dívčí smích na Boží tělo – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.

Už jen cítil, jak ho hýčká. Padal.

Kácel, co kde měla. Hřeben. Svíce. Zlaté

ryby. Jak by snímal tíhu z těla. Jak by

mstil se. Za mladíčka, jenž mu zůstal

45
dlužen sliby. Prostírala sníh. A
jmelí. Lehal, bál se svícnů, které

zažíhala prostřed léta. Bál se. Že ji

nepobere. Blaženou, jak o ni prosil.

Lačnou. Vláčnou. Jak v ni doufal – – –

Na Počátku Světa – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.

Užaslá, že svět se točí, nevěřící, že

zas žije, sňala si v něm ruce s očí.

Sňala si v něm křížek s šíje. Jak by

jí i ztěžkly vlasy. Jak by, nahá,

vzpomněla si, že se musí svléci.

Utíkala. Sama sobě. Stříbrně v ní

tlouklo dvířky tisíc prázdných klecí – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.

Slyšel, jak se všeho zříká. Bázně.

Křivdy. Všeho zlého. Slyšel jez, jak

46
tence stříká. Slyšel. Bál se. Marně
smál se. Marně lhal, že není čeho.

Padal. Vstával. Ještě. Ještě. Noc a

den. Však v konci deště stál ten strach,

o hlavu větší. Jak by kýmsi opuštěný – – –

Jak by bez přístřeší – – –

Lilo.
Lilo. Bíle lilo.
Bez milosti. Bez lítosti.
Liliově bíle lilo.
Až se slilo, co kde bylo.
Hlad. I hněv. I krev.
I kosti.

47
Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla zelená
a plavá.

„Kde jsi?“

křičel jí do tváře.
Jak by hnán z ráje,
jak by nad světem
hořela boží hlava.

48
 Neb

k smrti znaven,
neměl náhle nic než
její ruce. Něžné, užaslé,
že se jim chce brát z mála.

„Děkuji,“

řekla, běleji než sníh.

A zdi stály jak na trních.
A ticho stálo prostřed vod
jak rybí katedrála.

Bil zvon.

A kvetl hadí mord.

Naslouchal trávě, jak si vlá,
a lítost se v něm, jízlivá,
točila na podpatku.

49
 „Darmoděj!“

řekl (pro sebe).

A ona vyhlédla do nebe:
„Jsme dva! Ach, vše se začíná
a končí od začátku!“

Smutně se usmál.

Zaslíben,
však hnal se v širý sedmý den
a ved jí z lesů medvěda
a kuře na provázku.

Měla jen oči.

Sběhl tmou
a skryl se v nich, sám před sebou.

A Bůh se modlil – neslyšen –

byv stvořiv pozdní lásku – – –

50
Karel Šiktanc
Adam a Eva

Edice Současná česká poezie

Redakce Jaroslava Bednářová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání (elektron. 2. vyd., 1. vyd. v nakl. Karolinum)

Verze 1.0 z 28. 2. 2018

ISBN 978-80-7587-823-6 (epub)

ISBN 978-80-7587-824-3 (pdf)
ISBN 978-80-7587-825-0 (prc)