OBSAH ČÍSLA

červen 2019 #31

Rozhovor: Václav Votruba str. 21

63. Recenze: Summer of 84

65. Povídka: Svačinka
(Michal Březina)
69. Doktore, bolí to
76. Portrét: Ennio
Morricone
83. Recenze: Bad Samaritan
85. Recenze: E-mail ze
záhrobí
87. Rozhovor: Jiří Šedý

TÉMA #31: DOKTOR Z HOR roru

93. Povídka: Temná strana
ráje ( Jiří Šedý)
98. Recenze: Děsy a běsy
100. Recenze: Radius

4. Ostrov Dr. Moreaua z Českého Krumlova

10. Recenze: Oni (Václav Votruba)
14. Jak básníkům chutná 46. Z denníka osoby
horror žiadajúcej o viac nových
21. Rozhovor: Václav sviežich horrorových
Votruba zahraničných autorov
27. Recenze: Šumavský děs na našom trhu
1&2 52. Portrét: Larry Cohen
30. Recenze: Glass 57. Dr. Strach
32. Povídka: Paní Emílie 61. Recenze: Insomnia
 EDITORIÁL
honzy vojtíška
naleznete inspiraci pro další lé-
HOWARD kařské a zdravotnické horrory,
které vás v podobě filmů nebo
31/2019
knih udrží v posteli. Medik Ivan
Nezávislý horrorový magazín Kučera vás seznámí s obsahem
howardhorror666@gmail.com
naší horrorové knihovny, dal-
www.howardhorror.cz ší pacienti přináší hrst mrazivě
zábavných historek z nemocnic
Redakce: Honza Vojtíšek
a ordinací. Naše nabídka léčiv je
Obálka, sazba & grafika: pestrá a široká.
Michal Březina
Pamatujte však, tohoto Ho-
Externí spolupracovníci: warda poctivě dobrat, až do po-
Michal Březina, Alena sledního písmene. Protože až se
Čadová, Kristina
Haidingerová, Lenka uzdravíte, příště se vydáme na
Milí pacienti, vážené pacientky,
Kašparová, Roman výlet. Daleký výlet. Ale jen, když
Kroufek, Ivan Kučera,
Lucie Matoušková, Andrea odteď klid na lůžku. Po dobu budete poslouchat svého lékaře.
Parezová, Martin Štefko následujících dní dvakrát denně
Ilustrace:
recenzi, před obědem rozhovor • MUDr.(lant) Honza Vojtíšek
Anna Korbelová (35), s lékařem Jiřím Šedým nebo hu-
Adam Kubík (67), Zuzana debníkem a spisovatelem Václa-
Droppová (95) vem Votrubou, po obědě piánko
Korektury: s Enniem Morriconem a večer či
Honza Vojtíšek, Zuzana v noci, pro dobré spaní, za svitu
Kocurková, Zuzana Droppová
svíček nebo lampičky jednu dvě
Správa webu: Roman Kroufek povídky. Nebo něco drsnějšího
s Larry Cohenem. Žádné courá-
ní, odmlouvání a flákání horroru,
nebo vám naordinujeme klystýry,
kolonoskopii a cévkování. Čtení
pro klid na lůžku budete mít dost.
I tematicky laděné, protože lékař
je váš nejlepší přítel a nejlépe ví,
co je pro vás dobré. Ať už se vám
to líbí nebo ne. Rozumíme si? Jen Rozhovor: Jiří Šedý
str. 4 ho nesmíte nasrat. Protože pak…
ale proč prozrazovat obsah aktu- str. 87
Ostrov Dr. Moreaua
álního čísla detailně.
A pokud stihnete léčivého Ho-
warda přečíst rychle, jistě v něm
ostrov dr. moreaua
téma
Jestli jste chtěli někdy slyšet upřímně děsivý
příběh o zvěrstvech, kterých se může dopus-
tit lékař, tak se vám mohlo poštěstit právě
s knihou Ostrov doktora Moreaua (popr-
vé vydal Stone & Kimball roku 1896 jako
The Island of Doctor Moreau), jejímž
autorem je světově proslulý fantasta a otec
nejznámějších sci-fi témat, britský spisova-
tel H. G. Wells (1866 – 1946). Strašidelný
ostrov plný výtvorů zhýralého lékaře se stal
třikrát filmovou předlohou a román sám
o sobě jakýmsi průkopnickým dílem vědecké
sci-fi s ostrými rysy poctivého horroru.
TÁTA WELLS A JEHO DÍTKA
H. G. Wells měl, jak se dnes zcela ra-
cionálně zdá, šťastnou ruku na témata.
V podstatě lze říci, že to byl vždycky prá-
vě on, kdo přišel s něčím novým a jeden
každý další autor nebo tvůrce mohl od něj
už jen a pouze opisovat.
Však právě Wells napsal Válku Světů,
román, který pojednává o invazi mimo-
zemšťanů na naší planetě… a kolikrát
jsme ten příběh už viděli? Wells napsal
také Stroj času, načež se od té chvíle v ro-
mánech a filmech cestuje časem imrvére,
a to všemi směry. Byl to právě Wells, kdo
zavedl v sci-fi terminologii pojem „Time
Machine“. Wellsův hrdina nám odcestu-
je až do roku 802 tisíc a nějaké drobné,
načež se setká se vskutku roztomilými
pozůstatky lidské civilizace. Vrátí se, aby
o tom pověděl a varoval.
Wells napsal První lidé na Měsíci, jako
kdyby věděl, že se tam jednou skutečně
podíváme. Autor znovu nastiňuje pro-
blematiku kontaktu s jinou civilizací, zde
se Selenity, původními obyvateli Měsíce.
Tentokrát je však člověk tím, kdo podniká
invazi do cizího světa. I toto téma dalo za
vznik několika filmovým variacím, nebo
všelijakým dalším adaptacím – naposledy
jakýsi neznámý Michal Březina s romá-
nem Měsíční deník (Albatros Media a.s.
2016), kde s Wellsovými prvními lidmi
na Měsíci úzce spolupracuje a dál rozvíjí
jejich osudy.
Wells napsal také syrový sci-fi horror
Neviditelný, napsal tucet povídek a ka-
ždá v sobě tehdy nesla originální námět.
Například povídka Superaktivátor po-
jednává o preparátu, jenž dokázal z člově-
ka udělat superrychlého přeborníka, který
dovedl za pár minut napsat román, nebo
se během mrknutí oka vypořádat s otrav-
ným psíkem své sousedky. A můžeme si
jen položit otázku, zda právě tato povíd-
ka stála u zrodu dnes již tolik oblíbených
komiksových i filmových superhrdinů
s všelijakými nadlidskými schopnostmi,
postavy jménem Flash zejména.
HOWARD 31
Herbert George Wells v pozdějším věku
bohužel přičichl k ideálům socialismu,
stal se jakýmsi utopistou a vydal se za
samotným V. I. Leninem do Ruska, uby-
tován u Maxima Gorkého pohlédl pak
na „události“ okem skeptickým – jinými
slovy, Leninovým ideálům kvitoval, ale
za jejich realizaci by ruku do ohně nedal.
Vše pak zaznamenává v místopisné no-
vele Rusko v mlze.
Stihl ale také napsat stěžejní utopistické
dílo Lidé jako bozi, kde si vzal na paškál
průnik na jinou planetu pomocí dimen-
zionální brány – ano, jistě si teď také
řeknete, že téma jakési brány do jiných
světů jsme už rovněž několikrát někde
viděli. Dlužno dodat, že Lidé jako bozi
nenabízí, jak by se možná dalo předpo-
kládat, příjemná sci-fi dobrodružství, ný-
brž se zaměřuje především na uchopení
ideální socialistické, a tedy hypoteticky
svobodné společnosti, vysvětluje principy
zákonů podmiňující fungování utopistic-
ké svobody, a především potíže plynoucí
z konfrontace s průměrnými Londýňany
z roku 1923.
Ale zpět od autorovy naivní vize fungují-
cího socialismu k jeho rané syrově horro-
rové tvorbě, ve které tkví mnohem větší
síla, především co do čtivosti. V Nevidi-
telném i v Ostrovu doktora Moreaua
se autor zaměřuje především na důsled-
ky pokroku vědy, zejména lékařství, a to
v rámci klasické vědecké fikce, jenomže
důsledky činů jeho hrdinů jsou vpravdě
horrorové. Zatímco jistý pan Griffin děsí
i mravně šokuje svou neviditelností nej-
dříve své zrcadlo, posléze sebe samotné-
6
ho, a nakonec své okolí, příběh doktora
Moreaua na to jde poněkud od pralesa…
ROBINSONÁDA, KTEROU BY SI
KAŽDÝ MILERÁD ODPUSTIL
Doktor Moreau, posedlý svou ideou
zahrát si RPG na Boha, se uchyluje na
tajuplný ostrov společně se všemi svý-
mi skalpely, pižlátky i vrtáky a baňkami,
v neposlední řadě i svým poskokem, jis-
tým panem Montgomerym. Díky znač-
nému finančnímu zázemí zbuduje na
ostrově během jedenácti let speciální kli-
niku a současně i malou Zoo. Jak to vše
spolu souvisí, odhalujeme postupně s ná-
mořníkem Prendickem, který se souhrou
náhod dostane na ostrov coby trosečník.
Nejdřív je rád, že přežil. Úsměv mu ale
velmi brzy z tváře zmizí. Jeho zachrán-
ce, lékař Montgomery, ho seznamuje se
svým pánem, dobrodincem Dr. More-
auem. Prendick záhy odhaluje, že More-
au zkouší jaksi vyšlechtit z různých šelem
i jinak domestikovaných zvířat dokona-
lou lidskou bytost. (Samozřejmě berme
v potaz, že mu pod pilku vlezou mazlíčci
spíše větších rozměrů, ve škále od leo-
parda po vepře. Nekalkulujme s tím, že
by se pokoušel vytvořit člověka třeba ze
slepice, Wells se v tomto díle k humoru
prakticky vůbec neuchyloval.)
Prendick prchá do džungle, neboť se
domnívá, že se stane příští Moreauovou
obětí. Při úprku lesem nabude však po-
citu, že ho neustále kdosi pozoruje z pří-
tmí všudypřítomného pralesa. Oči tolik
pronikavé a tolik cizí. Oči nikoliv lidské,
ani zvířecí.

H. G. WELLS
Události na sebe nenechají dlouho čekat,
tajemní obyvatelé, vykazující značné de-
fekty v hlavních lidských rysech, a s kte-
rými se záhy seznámí, zrovinka pomalu
opouštějí od jakéhosi mravního kodexu
stanoveného samotným vládcem ostro-
va (nepít vodu v obvyklé zvířecí poloze,
nechodit po čtyřech, nejíst syrové maso
atd.). Zvířata násilně (rozuměj: zaživa,
viz vivisekce) přeoperovaná na člověka se
začínají jaksi bouřit, jejich „povstání“ má
pak katastrofální následky, které ze zišt-
ných důvodů odmítám prozradit.
Moreaův ostrov však není komorní dra-
ma o třech personách. Zásadní roli zde
hrají ještě obyvatelé ostrova, takzvané
7
červen 2019
Moreauovy děti. M‘ling – sluha vytvo-
řený ze psa, Mluvčí Zákona – jakýsi be-
ranoid, který zastupuje Moreaua, jako na
Zemi zastupuje papež Boha, někdo ho
halt poslouchá, někdo halt ne. Panteří
žena – rád bych řekl, že dokonalá žena.
Leopardí muž – ten je právě startérem
tragických událostí na ostrově. A nako-
nec jistý Hyení muž – vskutku nezdařilý
hybrid, který se tedy rozhodně moc ne-
potatil a v knize jde po krku snad všem
dobrým duším.
Kromě horrorové atmosféry, nebo čis-
tého čtenářského nadšení z originální
fikce, nabízí autor také sáhodlouhé a po-
někud suchopárné výklady s podkresem
filozofických úvah, především však pole-
miku ohledně morální etiky, a jistě tuší-
te proč. Má člověk právo vytvořit jinou
bytost? A jak dalece je lidské provádět
složité chirurgické operace na živých tvo-
rech? A není tomu samozřejmě náhoda,
že právě Wells byl velkým kamarádem
našeho Karla Čapka, který podobné dile-
ma zpracoval ve svém díle RUR. Ostatně
román Ostrov doktora Moreaua krátce
po vydání způsobil vskutku značný roz-
ruch právě kvůli polemice všech výše
nadnesených morálních témat, zejména
téma tehdy stále ještě běžné vivisekce.
Dílo bylo kritiky odsouzeno jako ošklivý
a skoro bych řekl zlý, zlý, nepěkná věc.
Cituji tehdejší tisk – list Guardian: „Od-
porný horror, věc plná krutostí, s jakými
se čtenáři dosud nesetkali, typický příklad
morálního úpadku autora. Talent má být
vždy doprovázen zodpovědností, a na to
při psaní této knihy, která nemá žádný jiný
HOWARD 31

smysl, než děsit a znechucovat čtenáře svojí

zvráceností její autor zapomněl! Tato kniha BURT LANCASTER
neměla být nikdy napsána!“

TŘIKRÁT A DOST
Je zřejmé, že Wellsova „eugenická fik-
ce“ si o filmové zpracování prostě říká.
Jak už bylo řečeno, složitě bychom mezi
jeho romány hledali dílo, které se nestalo
základem pro film. Spielbergovu Válku
světů (2005) s Tomem Cruisem musel
vidět každý. A když Válku světů převedl
v roce 1938 herec a režisér Orson Welles
do rozhlasové podoby natolik sugestiv-
ně, tak nespočet posluchačů v Americe
propadal zoufalství v domnění, že došlo
ke skutečné invazi! Neviditelný i Stroj
času přichází filmařům na paškál pravi-
delně, vždy jednou za čas. Nejinak tomu na plátna kin dostal film ještě za živo-
bylo i v případě „Ostrova“. Poprvé se ta autora (Island of Lost Souls – 1932)
a dlužno dodat, že se jednalo o velmi
dramatické zpracování – a to tolik, že
CHARLES LAUGHTON
film putoval rovnou do trezoru v Ang-
lii a několika státech USA… Snímek od
knižní předlohy dosti odbočuje, přesto
jde o velmi kulantní zpracování, takové,
o kterém by každý řekl: „Na svou dobu
fakt hustý.“
Podruhé se na ostrov vrátili filmaři roku
1977 (The Island of Dr. Moreau) a na-
točili solidní podívanou, která už otrlý
lid šokovala méně, přesto nabízela kva-
litní atmosféru a opět mírný odklon od
knižní předlohy. V roli krutého lékaře,
který urputně praktikoval pouze a prá-
vě vivisekci, tehdy exceloval Burt Lan-
caster. Přeživšího trosečníka pak zdařile
uhrál mladý Michael York.

8

Naposledy to hollywoodští experti na
absolutno zkusili v roce 1996 (The Is-
land of Dr. Moreau). Roli svébytné-
ho doktora Moreaua si pro sebe uzmul
Marlon Brando, trosečníka (z hava-
rovaného letadla) si zkusil jistý David
Thewlis a Valu Kilmerovi svěřili Mont-
gomeryho, jenomže… Jelikož si studio
začalo vymýšlet kraviny, nadějnému re-
žisérovi Richardu Stanleymu projekt se-
bralo a svěřilo jej někomu jinému ( John
Frankenheimer), což se záhy ukázalo
jako jedna z největších pitomostí v dě-
jinách filmařiny – do kin totiž vypustili
vskutku špatný snímek, který běžného
diváka rozhodně nenadchl a milovníka
knižní předlohy pak akorát otrávil. I zde
mohl klidně Guardian kritizovat: „Ten-
to film neměl být nikdy natočen.“ Ostatně
Frankenheimer byl pak nominován na
MARLON BRANDO
9
červen 2019
cenu nejhoršího režiséra, nominaci však
v sošku neproměnil. Hůře dopadl nebohý
Marlon Brando, ten sošku Nejhorší he-
rec ve vedlejší roli poctivě získal. Osobně
si však troufám tvrdit, že tento snímek až
tak hrozný není, jen je škoda, že dopadl,
jak dopadl. Nebýt machinací filmového
studia, mohlo to dopadnout samozřejmě
jinak, a jak se trefně říká – možná by se
všichni divili. Pro zvídavce tu pak je do-
kumentární snímek o zhaceném natáče-
ní Lost Soul: The Doomed Journey of
Richard Stanley‘s Island of Dr. Moreau
(2014).
NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ
Podle všeho to vypadá, že se na ostrov
podíváme ještě jednou. Prý se má natáčet
už letos a celého projektu se ujala společ-
nost Appian Way Leonarda DiCapria.
Nezbývá než doufat, že s dnešními tech-
nickými vymoženostmi z toho vykřesají
konečně pořádnou opulentní podívanou,
která nadchne právě i zaryté uctívače pů-
vodních předloh, ale i každého fanouška
sci-fi, a horrorové nadšence zvlášť.
Jestli se dočkáme premiéry, nejedná-li
se tedy pouze o pouhý drb ze zákulisí,
je pak povinností každého, vyhledat nej-
bližší antikvariát, rozhrnout zaprášené
štosy s Leninovými spisy a vyhledat tuto
kdysi odsuzovanou knihu a s chutí se za-
číst.
• Michal Březina
mark e. pocha
oni
recenze
Charles Manson slovenské literatury,
takhle si říká Mark E. Pocha (1981),
jehož debut Oni u nás vyšel letos 20.
března. Jeho sympatie k masovému vra-
hovi dávají tušit, že nepíše pohádky pro
předškolní děti, nýbrž horrory. Pokud jste
jeho nejnovější počin ještě nečetli, raději
nadcházející řádky nečtěte, mohli byste
se připravit o potěšení z objevování kr-
vavých point tohoto díla.
Oni
Překlad: Milan Žáček
Vydavatel: Carcosa
Rok českého vydání: 2019
Počet stran: 214
Mark E. Pocha testuje hranice čtenář-
ského vkusu.
Přestože všechny své romány (Krajina
kanibalov, Kontakt: Záhuba prichádza
z nebies, Na Dušičky zomrieš a DOM
490) vydal zatím jen ve slovenštině, není
zcela neznámý ani českému čtenáři. Pu-
blikoval například v časopise Pevnost,
XB-1 nebo Howardu. Úspěšně bodoval
také v několika tuzemských literárních
soutěžích, jako třeba Ježíšku já chci pla-
menomet či Rokle šeré smrti.
Dějištěm jeho české prvotiny je legen-
10
dami opředený Branišovský les ležící
nedaleko Českých Budějovic. Údajný
výskyt paranormálních aktivit zhmotňu-
jících se v podobě černě oděného přízra-
ku s flétnou a stromu oběšenců, kde svůj
život ukončila řada sebevrahů, je však pro
Marka E. Pochu pouze kulisou bizarního
setkání několika nesourodých skupin po-
stav, které v lese chtějí strávit noc.
Autor si nedává žádnou práci s budová-
ním atmosféry tajemna, protože navzdo-
ry fantazii dráždící lokaci čerpá inspiraci
především v prvoplánových béčkových
krvácích. Brutalitou a absurdností narace
často překračuje hranice konvenční lite-
ratury. Zásadní je pro něj hlavně auten-
tičnost prožitku, a pokud jde o explicitní
líčení sexu a nekorektní humor, umí jít
skutečně až na dřeň.
Stejně jako autorova přímočarost, i zá-
pletka příběhu je až panensky prostá.
Spisovatel brakových horrorů, Honza
Vojtíšek, potkává v lese zájezd bankov-
ních úředníků ze Slovenska, kteří sem
vyrazili na adrenalinový team building.
Ten pro ně pořádá trojice narkomanů, co
si chtějí vydělat na novou varnu perviti-
nu.
Jak už to ale chodí, vše se zvrtne. Do
prokletého lesa se pod záminkou nevin-
 červen 2019

ného stanování vydá-

vá i pedofilní literární
vědec se svou nedo-
spělou dcerou Trish.
V průběhu noci čeká
na všechny přítomné
krvavá lázeň a čtenář
si může jen tipovat,
kdo a zda vůbec ně-
kdo, přežije.
Bolestné skřípění
mlýnku na maso je
ale jen jednou stranou
příběhu, který pit-
vá především vnitřní
pochyby, provázející
hledání odvahy a síly
ukrývající se hluboko
v nás. Trish zrovna
oslavila své třinác-
té narozeniny. Je to
malá nevýrazná dí-
venka, přesto věří, že
jednou dokáže velké
věci. Chce být operní
zpěvačkou a za svým
snem si jde tvrdě.
Otec s ní má ale
vlastní, zvrácený
plán. V jeho fantazi-
ích visí mrtvá na stromě oběšenců. S ne- Mark E. Pocha dává čtenářům díky zda-
příznivými okolnostmi, které člověk není řilé psychologii postav možnost ztotožnit
schopen změnit, a z toho vyplývající bez- se s jeho hrdiny a zároveň se ptá, co bys-
moci řídit svůj osud, se více či méně potý- te dělali vy, kdybyste byli na jejich místě.
kají všechny postavy v knize. Trish o svůj Vaše životy přece nejsou tak odlišné. Vy
život bojuje, jenže chlípným choutkám taky nemáte všechno, co se vám děje, pod
mnohem silnějšího otce se sama ubrání kontrolou. Zřetelně to vidíme třeba v pří-
jen těžko. padě Mirce. Úspěšný rockový muzikant

11
HOWARD 31
pracující dočasně jako bankovní úředník
ví, že umírá. V posledních okamžicích ži-
vota přemýšlí nad tím, proč právě on.
Vždyť všechno bylo až do této chvíle
relativně v pořádku. A teď tu skřípnu-
tý v medvědí pasti čeká na smrtící ránu
maskovaných monster, která ho proná-
sledují.
Kniha nenabízí jednoznačné odpovědi.
Zpočátku sledujeme osudy postav retro-
spektivně, a můžeme tak lépe chápat je-
jich vnitřní motivace. Společně s nimi se
zamýšlíme nad osobní odpovědností za
vlastní činy. Nad vinou a trestem. Když
nakonec umírají, nevíme, kdo je zabil ani
proč. Je pravda, že autor hned v úvodu
čtenáře upozorňuje, že je zbytečné hledat
v jeho knize vysvětlení všech tajemství,
která předestírá, přesto by si snad nějaké
rozuzlení zasloužili. Závěrečná transfor-
mace Trish, která v sobě nakonec nalézá
sílu vzdorovat otci, a následně se promě-
ňuje v nelidskou bytost, nám spíš vnucuje
další otázky.
Přestože je Mark E. Pocha výrazným
talentem slovenské literatury, najdou se
v jeho textu přešlapy, které mu lze vy-
tknout. Drobné chyby ve stylistice snad
mohou být způsobené překladem po-
měrně mladého nakladatelství Carcosa,
jenž si klade za cíl zprostředkovat českým
čtenářům co nejpestřejší výběr z žánru
světového horroru.
Místy je poněkud únavný, když trochu
jinými slovy zopakuje myšlenku, kte-
rá zazněla v předešlém odstavci. Často
je sice vtipný a vyprávění má živý spád,
v určitých chvílích ale budí dojem, že
12
neví, co má dělat, a tak text prostě nějak
lepí na sebe a doufá, že bude držet po-
hromadě.
Když třeba bankovní úředníci objeví
rozsápanou mrtvolu své kolegyně, po-
užije větu: „Nastal moment vrcholného
napětí“. Což je stejně pitomá fráze, jako
když dívka požádá svého přítele předtím,
než mu stáhne kalhoty: „Ukaž mi svého
malého kamaráda“. Zato například scé-
nu, kde opilý a zfetovaný Rotten s puš-
kou v ruce vyčítá své přítelkyni a nejlep-
šímu kamarádovi nevěru, má napsanou
naprosto bravurně.
Nejsyrovějším okamžikem z celé kni-
hy je pro mě smrt Honzy Vojtíška. Jde
totiž o skutečného člověka, spisovatele,
v jehož časopise Howard Mark E. Pocha
publikoval, a kterého osobně zná. Nevím
sice, jaký k sobě mají tito pánové vztah,
ale zavraždit v románu reálného člověka
mi přijde docela přes čáru.
Kromě úvodního autorova slova obsahu-
je kniha i epilog od teoretika populární
kultury, PhDr. Mariána Kluvance, PhD.,
což je ovšem občanské jméno Marka E.
Pochy. Má to být fór, ale současně se tím
Mark alias Marián snaží objasnit své
chápání umění, horrorového žánru a bra-
ku obecně. Stejně jako je umění reakcí na
aktuální dění ve společnosti, je podle něj
horror metaforou lidského utrpení, re-
flexí skrytých obav pramenících z reality,
kterou utváříme. Ta je často děsivější než
sebelíp vymyšleny příběh.
• Lenka Kašparová
jak básníkům chutná
horror
téma

Ano, ano. Již naše babičky věděly, že dok-
toři, lékaři a felčaři jsou lidé milí, ochotní,
odhodlaní a přičinliví. Hotoví lidumilové,
za nimiž zavítáte, když je vám nejhůře,
svěříte jim svá vlastní těla a osud, věříte
jim, důvěřujete. Jen je nesmíte nasrat anebo
si nesmí začít myslet, že jsou bohorovní. To
se pak všechny jejich klady pouhým lusknu-
tím prstu, tak rychlým, že to nestihnete ani
postřehnout, změní v zápory. Nebezpečné
a smrtelné. Nejen jim samotným, ale nám
všem. Nabízíme krátký průřez horrorového
pohledu na tuto profesi.
Invisible Man (1933) je působivé zpra-
cování knižního horroru z pera H. G.
Wellse, které se dostalo na plátna kin ješ-
tě za autorova života. Dlužno dodat, že
se prakticky jedná o jediného filmového
Neviditelného, který je právě tolik věrný
předloze. Lze se jen domnívat, že je to
dáno dobou vzniku, každé nové pojetí
Neviditelného je totiž poplatné své době.
Téma je velmi známé. Doktor Griffin vy-
nalezne sérum neviditelnosti a obezřetně
jej vyzkouší na sobě samém. V tíživé at-
mosféře horroru, který tehdy šokoval už
jen svými triky, sledujeme neblahý vývoj
událostí kolem jeho osoby viditelné pou-
ze s notnou dávkou bandáže a různých
módních doplňků. Sérum neviditelnosti
má totiž jeden háček – vzbuzuje v Gri-
ffinovi touhu páchat stále strašlivější zlo-
činy. Film režiséra Jamese Whalea patří
dodnes ke klenotům, a především klasi-
ce žánru. Často je vzpomínán také pro
úchvatné triky.
To další dr., ten nebádá. Ale šikovný je
také dost. The Abominable Dr. Phibes
(1971) vypráví příběh o zpackané opera-
ci ženy slavného varhaníka doktora An-
tona Phibese, na které se podílelo devět
doktorů. Ti nyní postupně umírají, a to
poměrně originálními způsoby inspiro-
vanými deseti morovými ranami. Vraždy
vyšetřuje Scotland Yard, který Antona
Phibese vyloučí z okruhu podezřelých,
INVISIBLE MAN (1933)

14

neboť uhořel při autonehodě poté, co
se dozvěděl o smrti své milované ženy.
Nebo snad ne? Vincent Price prostě jede
bomby a doktor Anton Phibes je Ma-
cGyverem horroru, protože tak vynalé-
zavého chlápka byste těžko pohledali.
Jigsaw měl skvělého učitele.
Ale pojďme do ústavu. Příběh Horror
Hospital aka Doctor Bloodbath aka
HORROR HOSPITAL (1973)
Computer Killers aka Death Ward #13
(1973) se točí kolem nemocničního za-
řízení, ve kterém se ve velkém realizuje
zneuznaný doktor Christian Storm, kte-
rý s malinkou lobotomií dělá velké věci –
z mladých a nepoddajných lidí tvoří jemu
zcela oddané trosky. Jason, náš hlavní
hrdina, však potřebuje dovču a agentura
Hairy Holidays nabízí takovou, jakou si
zrovna představuje – levnou, a navíc s při-
danou lékařkou péčí. Jason není zrovna
moc fešák, ale má kotlety, náramek z hadí
15
červen 2019
kůže a upnuté zvonové jeansy, takže je
jasné, že hned ve vlaku nabalí první kost,
která se připlete do cesty – Judy. Ta jede
navštívit svou tetičku Harris a světe div
se, cesta oba zavede do stejného zařízení.
Přivítání není zrovna vřelé, každý druhý
by vzal nohy na ramena, oba však, nej-
spíše okouzlení místní ochrankou, kte-
rá zásadně nosí jen motorkářské helmy
a kožené oblečení, v nemocnici zůstávají
a ocitají se v „laskavé“ péči místního lili-
putského sluhy. Páreček při obědu potká-
vá podivné zombies spolustolovníky a je
velmi znepokojen. Jasona nejspíše situace
znepokojuje poněkud více, neboť v této
části filmu se mu z ničeho nic objeví na
zadku tmavá skvrna, která zde sídlí až do
druhé, akčnější části filmu, kdy najednou
bez rozloučení mizí ze scény. Judy se má
stát dalším pokusným králíčkem pro ex-
perimenty doktora Storma, když tu na
HOWARD 31
vrata nemocnice zaklepe další štramák
a děj nabere na obrátkách! Ano, tento
film je brak, naštěstí se však nebere vážně
a je tedy relativně sledovatelný, máte-li
hodně volného času.
Sci-fi, vlastně horror, vlastně komedie,
tedy vlastně spíš splatterová komedie
Re-Animator (1985) dokonale sym-
bolizuje styl filmových horrorů raných
osmdesátých let, tedy horrorů se značnou
dávkou humoru, kýblů krve a nápadně
legračních triků (např. The Return of the
Living Dead, Ghoulies, Child‘s Play).
Re-Animátor je navíc natočen na moti-
vy povídky mistra hrůzy H. P. Lovecraf-
ta. Tvůrci zde zcela popustili uzdu své
fantasii a přivedli na svět zaníceného
experimentátora Herberta Westa (na-
prosto skvělý Jeffrey Combs), který čistě
v zájmu vědy (mrk mrk) jaksi vyrábí kr-
velačné zombíky. Nebudete se bát, dnes
se budete jistě jen uculovat, bezpochyby
ale snímek v době svého vzniku dokázal
rozpumpovat… a když už nic, tak jis-
tě žaludky slabších povah. Ano, mluvící
utržené hlavy, to se jen tak nevidí. Re-A-
nimátor má i své úspěšné pokračování, tj.
Bride of Re-Animator (1989) a chladněji
přijatý Beyond Re-Animator (2003).
Ale konec srandy, zdraví je vážná věc.
Hei tai yang 731 (1988) je obludná
hongkonská mäsiarčina, z ktorej by ob-
chádzala temnota aj mojich bývalých
spolužiakov-mäsiarov. Viete, čo je na tom
najstrašnejšie? Že zďaleka nie je až taká
obludná, ako realita, na základe ktorej
bola natočená. Veru tak, hoci to možno
znie neuveriteľne (ale asi ani nie), Hei tai
16
HEI TAI YANG (1988)
yang 731 vznikol podľa skutočných uda-
lostí. A jedna vec je, keď na základe sku-
točných udalostí vznikne dráma o boji
s rakovinou a niečo úplne iné, keď na ich
základe vznikne film o japonskej mega-
-beštiálnej Jednotke 731, ktorá v prvej
polovici 20. storočia robila pokusy na
ľuďoch vo svojom tábore smrti. Na be-
žnom programe dňa boli vivisekcie, am-
putácie, či vystavovanie obetí chemickým
a biologickým zbraniam. Už pred pozre-
tím filmu som na základe fotiek tušil, že
možno nie je najlepší nápad dať sa na to.
Poviem vám na rovinu, že som si neustále
musel hovoriť je to film, je to iba akože,
všetko sú to len masky, triky, efekty. Ak
by som sa o tom neustále nepresviedčal,
asi by som sa povracal. Niektoré výjavy
sú vskutku príšerné. Odtrhnuté nohy pa-
tria ešte k tomu príjemnejšiemu. Potom
ale uvidíte tú scénu s rukami. Alebo od-
pornú scénu s mačkou a krysami. Výjavy,
ktoré už nikdy nedostanete z hlavy.
Ulicami klasicky zaspatého horrorového
mestečka sa potuluje stará legenda o šia-
lenom doktorovi, ktorý zomrel a síce po
sebe zanechal pravdepodobne rovnako,

ak nie ešte viac šialeného syna. Ale po
synátorovi sa záhadne zľahla zem a ka-
ždý ho pokladá za mŕtveho. Skutočnosť
je však úplne iná a ako správne tušíte,
šialený dospelý syn sa vracia do mestečka
a začínajú sa kopiť prvé brutálne úmrtia.
K doktorským horrorom patria nechut-
né fyzické výjavy. To už je tak akosi ich
podstata, pointa. A inak tomu nie je ani
v Dr. Giggles (1992). Dočkáte sa viace-
rých ťažko zabudnuteľných scén a medzi
tie najnezabudnuteľnejšie jednoznačne
a bez najmenšej debaty nepatrí ani tak
špeciálne meranie tlaku alebo obrana
v podobe hádzania ľudským srdcom (!),
ako skôr šialená skrýša v ľudskom tele.
Keď uvidíte, pochopíte. A nikdy neza-
budnete. Inak je Dr. Giggles tradičné
žánrové béčko, spoliehajúce sa na výraz-
nú zápornú rolu, necharizmatické obete,
krvavé scény a atmosféru amerického
polovidieka. Veľmi veľa mu ale dáva zma-
gorený, vizuálne nezameniteľný Larry
Drake (Darkman, The Beast), ktorý nás
navždy opustil pred troma rokmi vo veku
66 rokov. Jeho chichot a celkové poňatie
psychopata je intenzívne.
Exquisite Tenderness aka Surgeon
(1995) zdánlivě nabízí vše, co si jen fanda
nemocničních horrorů může přát – nee-
tické experimenty, vraždy a bílé pláště.
Bohužel však hlavní postava, Julian Mo-
tar, doktor zbavený licence, je zoufale
necharismatický a jeho mordy v drtivé
většině nezajímavé. Motar pobíhá po
nemocnici a vysává z pacientů štávičku
z hypofýzy, kterou používá ke své rege-
neraci. U toho všeho se ještě stíhá mstít
17
červen 2019
personálu, který může za jeho vyloučení
z nemocnice a odebrání licence. Tenhle
film je jednoznačně nejnudnější nemoc-
niční horror, jaký jsem kdy viděla. K vět-
šímu utrpení přispívá i poměrně dlou-
há stopáž, film se ke konci hodně vleče
a stává se nekonečným sletem regenerací
a následných útěků a mordů hlavní po-
stavy. Ten chlap je opravdu nezmar, ožil
ve filmu snad víckrát, než Jason Voohre-
es! Ale každopádně – velký špatný, ne-
brat!
Návšteva u zubára zvykne ľuďmi bývať
pokladaná za horror. Mnou nie, nakoľko
sa o svoj chrup ukážkovo starám, ale po-
znám ľudí, ktorí majú v ústach cintorín
a pre tých je stomatológ príšernejšou
nočnou morou, než Freddy. Napriek
môjmu pozitívnemu vzťahu k zubárom
(alebo možno práve preto?) patria fil-
mové scény so zubmi k mojim najne-
obľúbenejším (Cast Away s Hanksom,
Verbinského A Cure for Wellness). Na-
točiť celovečerák o vraždiacom dentistovi
The Dentist (1996) prekvapivo niekomu
napadlo až v polovici 90. rokov, čomu sa
ťažko verí, ale je to naozaj tak. A ujala
sa toho drasťácka dvojka Brian Yuzna/
Stuart Gordon (Return of the Living
Dead 3, Re-Animator, Dagon, Arach-
nid). O dva roky neskôr prišiel sequel,
ale do tretice sa už úchylnému Corbinovi
Bernsenovi vrátiť nepodarilo. Skoro ni-
komu to nevadilo. Ani zubárom.
U nemilosrdných tónů zubařské vrtač-
ky ještě chvíli zůstaneme. Humorně po-
jatý amatérský snímek Michaela Hrabí
Brněnský masakr zubařskou vrtačkou
HOWARD 31
BRNĚNSKÝ MASAKR
ZUBAŘSKOU VRTAČKOU (2004)
(2004) snad nejlépe souzvučí s tématem
tohoto čísla Howarda. Celý film se ode-
hrává v ordinaci obskurní stomatologie,
potažmo v čekárně. Jsme svědky úpor-
ného boje pacientů se zakrslým zubařem
šílencem, který nemá daleko k tomu,
aby vám rozryl ústa příklepem značky
Black & Decker, i boje s neméně šílenou
zdravotní sestřičkou. Komorní komedie/
horror není, jak možná název napovídá,
parodií na The Texas Chain Saw Massa-
cre, přesto dovede pobavit, a to nejen svou
lehce rozvernou pointou.
Samozřejmě víme, že součástí lékařství
je i patologická anatomie, tedy i snímek
Pathology (2008) konkrétně zapadá do
našeho výběru. Vždyť právě na patologii
se rozcvičují budoucí lékaři. Nejinak je
tomu i v tomto snímku. Jenomže tamní
parta praktikantů má své pofiderní zá-
jmy. Obstarávají si nebožtíky sami. Tak,
proč ne, že? Nějak se s tím začít musí.
Ona ta situace ve zdravotnictví asi není
nejrůžovější ani v USA. Nicméně, na
scénu přichází mladý a sympatický stu-
dent Ted (Milo Ventimiglia), jemuž je
okamžitě klubíkem nabídnuta účast na
obstarávání těl. Tedovi je to samozřejmě
proti srsti a pokusí se z celého projektu
mladých nadšených vrahounů vycouvat,
18
což se záhy projeví jako fatální chyba. Ted
se má totiž stát příštím „tělem na prkně“.
On však své nitro nechce nikomu doslova
ukázat, a tak se rozpoutá boj nejen o pře-
žití. Podaří se Tedovi dostat své spolužáky
včas na praxi, ale nohama napřed?
Pořád ale lepší ležet na prkně než být
uprostřed, věřte nám.
Z Holandska ešte jakživ žiadny normál-
ny, neúchylný režisér neprišiel. A z Euró-
py ako takej pre zmenu nikdy neprišlo…
nič dobré. Len šialení, psychopatickí
doktori bývajúci uprostred hlbokých le-
sov, kde vás omráčia, unesú a prišijú vám
ústa k zadku cudzieho človeka. The Hu-
man Centipede (First Sequence) (2009)
je absurdné, odporné, nechutné, napína
z toho na vracanie a pritom to zďaleka nie
je také explicitné, ako by jeden čakal (to
boli až zvyšné dva diely). Dieter Laser vy-
tvoril exkluzívneho magora a Tom Six sa
vďaka jednoduchému, ale neopozerané-
mu námetu stal slávnym na celom svete.
Niekedy proste stačí len nápad, ktorý sa
dá zdrhnúť do jednej vety a ktorý tu ešte
nebol.
Japonský Kjófu (2010) slibuje hromadné
sebevraždy, otevírání lebek, halucinace,
experimenty, a hlavně HLEDÁNÍ KLÍ-
HUMAN CENTIPEDE (2009)
 červen 2019

ČE K REVOLUCI LIDSKÉ SPIRI-

TUALITY! Fantazie! Já při sledování
toho filmu plného vytříbených dialogů
a logicky jednajících postav (sarkasmus),
hledala klíč leda tak od sklepa. Abych
vzala lopatu a film zakopala co nejblíže
jádra Země, aby jej už nikdy nikdo ne-
našel a nemusel být objetí tohoto drsného
experimentu. Ale teď vážně – téma, téměř
Lovecraftovské, nevypadá vůbec špatně.
K nalezení onoho klíče je potřeba provést
pár experimentů, které jsou za hranicí
lékařské i lidské etiky, jak jinak. Veškeré
snažení má vést k evoluci člověka, který
bude schopen vnímat realitu mimo náš
svět. Bohužel však v tomto případně vý-
razně pokulhává zpracování a vše ještě
podkopává téměř nulová práce s dějem,
které z filmu dělá nezáživný miš maš bez
atmosféry. Tím chci hlavně říci, že pro
mě už je pozdě, já už jsem byla pozna-
menána, ale snad se mé varování dostane
k lidem včas dříve, než uvidí na plátně
ono bílé světlo a… ztratí 90 minut své-
ho drahocenného života. Raději si upečte
Krtkův dort.
Ďalší šialený doktor. Ďalší únos (ono,
bez únosu to v tomto podžánri moc dobre
nejde). A ďalšia nechutne príšerná operá-
cia. To je Victim (2010). Solídne psycho.
Hlavne čím sme bližšie ku koncu, tým je
to vyhrotenejšie a šialenejšie. A nakoniec
VICTIM (2010)
NATIONAL THEATRE LIVE:
FRANKENSTEIN (2011)
vás to nechá s pipikom v rukách, všetci sa
na vás pozerajú a vy ani zaboha neviete,
kde sa tam vzali, veď pred chvíľkou tam
ešte neboli. Na snímke je (ne)vidieť slabší
rozpočet, na strane druhej aspoň to ako
celok pôsobí realistickejšie a naturalis-
tickejšie. Ku koncu, kedy už hádam vari
azda už ani nečakáte žiadne odpovede, sa
prekvapivo dostavia a majú účinok síce
slabšej, ale i tak solídnej rany do spodnej
čeľuste.
Samozřejmě nám bylo jasné, že by ve
výčtu neměl chybět zřejmě nejznámější
horrorový doktor. Ale dlouho jsme du-
mali, v jaké verzi a podobě by byl nej-
vhodnější. A pak nás trkla ohledně žánru
patrně nejméně známá forma. Divadel-
ní představení National Theatre Live:
Frankenstein (2011), ale s hvězdným
zastoupením. Neb trojice Benedict Cum-
berbatch – Jonny Lee Miller – Danny
Boyle s dohledem Mary Shelley ze záhro-
bí, je poměrně slibný příslib moderního
a netradičního zpracování. A můžete ho
mít hned ve dvou verzích, protože Cum-
berbatch se s Millerem v rolích Franken-
steina a Monstra prohazovali. Která verze
je lepší však již necháme na vás.

19
HOWARD 31

Film, po kterém se slabším žaludkům zvedne

povaha, toť American Mary (2012). Sympa-
tická dívka Mary (česky Máňa) by tuze ráda
vystudovala medicínu, jenomže to stojí ně-
jaký ten peníz, a tak si milá Mary hodlá
přivydělat v nedalekém striptýzu. Ku-
podivu však po ní nikdo ne-
chce, aby zpitým lopatám
ukazovala své sněhobílé,
nedotčené a spoře oděné
tělo, nýbrž využila svého ta-
lentu a dosavadního lékařského
vzdělání, aby se jaksi chirurgicky postarala
o jednoho zraněného floutka. Později při-
jme Mary nabídku rozmařilých žen baží-
cích po vylepšeních, které by soudného
člověka snad ani nenapadla, a tak, mís-
to aby doma na Díkuvzdání v klidu
zašívala krocana, musí zašít rybu jed-
né z nich. A odstranit bradavky. Dál se
to veze tak trochu v duchu krimi thri-
lleru. Jakmile ji totiž na fakultním ve-
čírku zdroguje a znásilní vrchní chirurg,
Dr. Grant, Mary doslova jebne v hlavě,
zanechá studií a vrhne se na pokoutnou,
nebo lépe bizarní, plastickou chirurgii
v provizorních podmínkách. Dělá všech-
no, od rozříznutí jazyka přes podkožní
štěpy až po drobné amputace. Vlastně se jí
docela daří, dokud nezačne policie pátrat
po zmizelém Dr. Grantovi, se kterým měla
onehdy nedobrovolný styk. Kampak se nám
ten čerchmant asi poděl?

• Michal Březina
• Ivan Kučera
• Andrea Parezová
• Honza Vojtíšek

20
VÁCLAV VOTRUBA
rozhovor

Spojit vášeň pro hudbu, psaní, ale i fotografování spolu s prací, která člověka živí, není
jednoduché, ale Jihočech Václav Votruba to dokázal. Netuším, kde ten čas bere, ale
jen v roce 2018 vydal čtyři knihy, k tomu hraje ve třech kapelách a ještě pořádá besedy
a sem tam zveřejňuje své fotografie. A do toho ještě pracuje v oblasti PR. Horroru
se ve své tvorbě nevěnuje primárně, ale v roce 2018 vydal rovnou dvě knihy, které do
tohoto žánru patří. Knihy Insomnie a Šumavský Děs II se však jeví jen jako zlomek
toho, na čem všem pracoval a pracuje.

Když si chci najít něco o Vaškovi Votru-

bovi, vyskočí na mě, že je to novinář,
člověk, co dělá v PR, spisovatel, mu-
zikant, ale i fotograf. Cítíš se v něčem
z toho nejvíce svůj? Nebo je už něco, na
co nemáš čas?
Já v poslední době spíš používám ozna-
čení „pisálek“, což možná není úplně
profesionální, ale prostě psaní je mou
takřka celodenní činností. Kolikrát si ří-
kám, že by mě zajímala statistika, kolik
wordových stran ročně napíšu. Hodně se
pohybuji v oblasti PR, pracuji na zpravo-
dajích, najímají si mě média a tak dále.
Vedle toho mám psaní knih, které mě
zaměstnává čím dál víc, z čehož mám ra-
dost. Je to má vysněná meta a jdu si za ní
jak buldok. Čistým koníčkem je muzika,
tedy aktivní hraní. Mám tři kapely, které
mě odvádí od pracovního stresu…

Pořádáš besedy, které podle všeho ne-

jsou monotematicky zaměřené. Co na
těchto besedách můžeš svým poslucha-

21
HOWARD 31
čům, čtenářům nebo prostě návštěvní-
kům, kteří na ně dorazí, nabídnout? Co
myslíš, že si z tohoto setkání odnesou,
tedy kromě toho, že si určitě mohou
koupit nějakou tvou knihu?
Dříve jsem jezdil s novinářskými
workshopy, které ale postupně začaly na-
hrazovat besedy o knihách. Každopádně
se nejedná čistě o mou prezentaci, na ak-
cích vyprávím o možnostech, které dnes
začínající spisovatelé mají, dávám jim
rady, jakým tématům se věnovat, čeho se
vyvarovat… Snažím se je namotivovat,
ostatně většinou jsou mými poslucha-
či středoškoláci. Během zhruba hodinu
a půl dlouhého bloku ale mluvím i o no-
vinařině, se kterou mám více než dese-
tileté zkušenosti, a vzhledem k tomu, že
22
se v knihách věnuji také muzice, tak se
ve finále zaměřuji i na ni. Někdy se ale
stane, že si mě někdo objedná čistě na
tematickou besedu – čeká mě třeba půl-
denní workshop na téma propagace na
sociálních sítích nebo beseda na téma mé
poslední knihy Monumenty, kdy budu
mluvit o světových zpěvačkách. Celkově
se jedná o neformální, odlehčené besedy,
do kterých posluchače kolikrát zapojuji.
Mám na ně skvělé reakce a doufám, že
jich bude stále víc, protože tohle je dal-
ší cesta, která mě moc baví. Jsem prostě
tvor ukecaný.
Tvoje rozpolcenost se projevuje i v tvé
literární tvorbě. Máš za sebou horroro-
vý román, dvě sbírky horrorových poví-
dek, v podstatě vztahové drama z doby
50. až 70. let, ale také knihy o hudbě,
nejnověji zajímavý počin Monumenty.
Jaká kniha ze všech, co jsi publikoval,
se ti psala nejlépe? Je nějaký žánr, který
upřednostňuješ?
Nejlépe tebou zmíněné Monumenty. Je
to ryze fanouškovský projekt, kdy jsem
se vyznal ze své lásky k ženskému zpě-
vu, a to napříč žánry. Z beletrie mi šla
nejsnáze Insomnie, protože v té jsem
zase vycházel z řady osobních zkušeností.
Nejnáročnější byla trilogie Kniha kovu,
která je velmi obsáhlá a jedná se o lite-
raturu faktu. Co se týká beletristického
žánru, tak jsem otevřený všemu. Když ale
nad tím přemýšlím, nejvíc mě to táhne ke
komorním dramatům a horrorům. Mám
rád knihy, kde je jen minimum postav –
například Misery od Stephena Kinga.

Také se mi líbí spíše strohý jazyk, který je
mi někdy vyčítán, ale v tomto na mě měl
velký vliv Cormac McCarthy.
Jen v roce 2018 jsi vydal třetí Knihu
kovu, horrory Insomnie a Šumavský Děs
II, navíc ještě knihu mapující histo-
rii Centra pro pomoc dětem a mládeži
v Českém Krumlově. Není to trochu
moc na jednoho autora, nemluvě o te-
matickém rozptylu? Jak se ti na tak
různých knihách pracovalo? Píšeš jich
i několik najednou?
Z těchto knih byla nejnáročnější ta
o Centru pro pomoc dětem a mláde-
ži v Českém Krumlově, což byl úžasný
projekt, který mi hodně dal. Faktem ale
je, že dílo bylo takřka celé hotové už rok
před vydáním. Stejně tak Insomnii jsem
23
červen 2019
měl napsanou už na konci roku 2017,
takže v roce 2018 jsem vlastně napl-
no pracoval jen na dvojce Šumavského
Děsa a trojce Knihy kovu. Snažím se
pracovat systematicky, což znamená, že si
určím prioritu a věnuji se jen jí. Nemám
rád víc rozepsaných věcí najednou. Dru-
hý díl Šumavského Děsa tímto stylem
vznikal tři měsíce. Poté jsem si nechal
několikaměsíční odstup a knihu dotáhl.
Samozřejmě jsou projekty, jako například
zmíněné CPDM nebo Knihy kovu, kte-
ré vznikají delší dobu a spíše nárazově,
ale pokud jde o beletrii, tam mám jasný
časový harmonogram.
Jsi spisovatel a muzikant, navíc se za-
měřuješ na horror a na metal. Myslíš si,
že je mezi těmito žánry nějaké spojení?
HOWARD 31
Dá se literární horror nějak spojit s hu-
debním metalem?
Určitě ano. Věřím, že třeba k Lovecrafto-
vi se bude hlásit mnoho kapel, například
i našinci Master´s Hammer, jejichž zpě-
vák Franta Štorm mimochodem ilustro-
val kolekci Lovecraftových knih, která
u nás před časem vyšla. Velkou studnicí
inspirace, ačkoliv se nejedná o horror,
byl a je pro muzikanty Pán prstenů.
Samostatnou kapitolou jsou samozřej-
mě horrorové filmy, věřím, že třeba Evil
Dead se musel svého času líbit norským
black metalistům. Vzpomněl jsem si také
na českou kapelu Pátek XIII., která měla
texty postavené jen na klasických horro-
rech. A abych se přiznal, dostal jsem teď
chuť si pustit nějakou desku od Johna
Carpentera, což sice není metal, ale at-
mosféru to má pěkně dusnou.
Neuvažoval jsi o tom, že bys mohl žánr
horroru promítnout i do svých foto-
grafií?
Ani ne, mám rád melancholické fotky
s atmosférou, ale samotný horror mě ne-
láká. Každopádně focení mě moc baví,
dlouho jsem byl reportážním fotogra-
fem, ale v poslední době se začínám více
zaměřovat na portréty, což je další oblast,
které bych se rád věnoval intenzivněji.
Pokud se nepletu, aktuálně už máš na
svém kontě devět knih, z toho pět jich
bylo vydáno v podstatě samonákladem.
Proč tahle cesta? Oslovoval jsi i klasic-
ké nakladatele?
Protože mi tato cesta naprosto vyhovu-
24
je. Samozřejmě chápu, že někomu může
přijít méněcenná, ale pokud už touto
formou mám za sebou pět knih, zna-
mená to, že to pro mě asi nějaký smysl
má… Je třeba si uvědomit, že u vydání
knihy u velkého nakladatele a v běžné
distribuci je spisovatel ten poslední v ce-
lém řetězci. S tím se nehodlám smířit.
Mluvím o beletrii, u literatury faktu je
to o něčem jiném, tam mám jen dobré
zkušenosti. Ale beletrie… to je prostě
boj. Nemluvě o tom, že je člověk pod
tlakem nakladatele, který se samozřej-
mě snaží svůj produkt co nejlépe prodat,
proto ti defacto tvé dílo ohýbá dle svých
představ. Ale aby to nevypadalo, jak je
samonáklad růžový… Není, je to obrov-
ská dřina, a pokud to člověk myslí vážně,
je to práce na několik hodin denně. A to
i po vydání, protože po návštěvě tiskár-
ny jen začíná druhá fáze. Naprosto chá-
pu, že tuhle formu řada autorů po první
zkušenosti vzdá.
Samonáklad je spojený s tím, že si
v podstatě všechno děláš sám. Musíš si
zajistit redakci, korektury, obálku, na-
sázet knihu, nechat vytisknout, starat
se o finanční stránku. Neříkáš si někdy,
že toho je na jednoho člověka zbytečně
moc? Anebo už máš kolem sebe kolek-
tiv lidí, kteří ti pomůžou?
Je to tak, pokud chceš, aby kniha byla
profesionální, musíš obstarat vše zmí-
něné, nemluvě o reklamě, která je také
nesmírně důležitá. Na jednoho člověka
je toho příliš, ale s tím se do toho musí
jít. Lidi kolem sebe naštěstí mám a jsem
 červen 2019

jim vděčný. Mluvím o redakci, korektu- na některých místech skoro zlidověl, je

ře, grafice… Ještě bych chtěl někoho, kdo to celebrita. Takže jsem se dal do dvoj-
by obvolával sponzory. ky a pochopil jsem, že je to něco, co mě
naplňuje. Z toho plyne, že trojka určitě
Tvoje první horrorová kniha je Šu- bude, jen ne letos, protože mám jiné pri-
mavský Děs. Jedná se o sbírku povídek, ority. Zatím si ale alespoň zapisuji nápa-
jež jsou vlastně legendami Šumavska. dy na jednotlivé kapitoly. Už se těším, až
Kde jsi pro ně bral inspiraci? Jak moc mě ten syčák zase navštíví a celý projekt
jsou příběhy smyšlené a jak moc se za- se rozjede!
kládají na odposlechnutých či naleze-
ných pověstech? Za sebou máš jeden horrorový román,
Prvotní vize byla taková, že originálněj- Insomnii. Proč ne jednoduše česky Ne-
ší formou sepíšu pověry a pověsti Čes- spavost? Nechtěl jsi být spojován s Kin-
kokrumlovska. Celé to vzniklo už před gem?
mnoha lety, kdy jsem se pověstem vě- Máš pravdu, nechtěl jsem, aby v tom lidé
noval v Českokrumlovském Deníku, ve hledali spojitost, protože je celkem zná-
kterém jsem pracoval. S takovým cílem mé, že jsem velkým fanouškem Stephena
jsem na knize dokonce začal pracovat, Kinga. Každopádně, a jsi první, komu to
ale po třech kapitolách jsem pochopil, že
tudy cesta nepovede. Proč bych přežvý-
kával něco, co už přede mnou udělali
jiní? Proč pořád popisovat to stejné, byť
třeba jinou formou? Ne, řekl jsem si, že
si vymyslím příběhy nové. Každopádně
v první knize Šumavského Děsa jsou ka-
pitoly, které se o místní báchorky opírají,
například rytíř na Louzku, trpaslík na
Dívčím kameni, hrob v Klení u Benešo-
va nad Černou. Ve druhém díle jsem už
místní pověsti úplně opustil.

Šumavský Děs vyšel v roce 2017, jeho

pokračování v roce 2018, máme se těšit
ještě na další díly? Máš stále inspiraci
pro další příběhy?
Po jedničce jsem nečekal, že bych někdy
sepsal pokračování, ale ta kniha měla
velmi slušnou odezvu. Šumavský Děs

25
HOWARD 31
řeknu, pravdou je, že právě Kingova Ne-
spavost pro mě byla impulsem, abych se
dal do práce. Ta knížka mě totiž strašně
zklamala, dala mi úplně něco jiného, než
jsem od ní očekával. Čekal jsem čtení
o nočních děsech a oni tam zelení mu-
žíčci… Pro mě nejslabší King, co jsem
četl. Musel jsem si spravit chuť Prokle-
tím Salemu.
Insomnii jsem vnímal hodně jako text,
který člověk napíše, aby se zbavil něče-
ho, co ho trápilo. Měl jsi problémy se
spaním, jak v knize sám uvádíš. Osob-
ně jsem měl z knihy pocit, že jejím cí-
lem není ani tak samotný horrorový
žánr, jako potřeba něco uzavřít. Vní-
mal jsi Insomnii jako určitou formu
terapie?
Vnímal, i když mi nebylo úplně příjem-
ný se k některým událostem, které jsem
sám zažil, vracet. Nespavost je fakt něco
šíleného… Člověk se ztrácí mezi realitou
a bludy, jako by stál na totálním pokraji.
Hodně se to bagatelizuje, ale každý, kdo
nespal několik nocí za sebou, mi potvr-
dí, jak děsivá záležitost to je. Faktem je,
že v mém případě nešlo jen o nespavost.
V bytě, kde jsem tehdy žil, se skutečně
něco dělo, což mi potvrdil i člověk, který
v něm žil přede mnou. Vlastně mi sám
popsal, než jsem mu cokoliv řekl, takřka
totožné zážitky. Ještě dnes mě z toho
mrazí. Každopádně Insomnie jako kni-
ha pro mě byla zajímavou zkušeností.
Vycházel jsem totiž skutečně z vlastních
zážitků, proto jsem zanechal i tako-
vé drobnosti jako jméno „ducha“, který
26
pronásleduje hlavní postavu. Zmíněný
kamarád, který o něm mluvil, mu totiž
říkal Karel. Tak jsem do knihy napsal
Karel. A bum, dostávám za to čočku, že
to není vůbec horrorové jméno. Že je to
jméno, co degraduje atmosféru. To asi
ano, ale prostě… fakt to byl Karel!
Letos jsi již stačil vydat knihu Monu-
menty, která je určená především hu-
debním fandům. Jedná se o první díl,
takže předpokládám, že se dočkáme
i pokračování. Co ale tvoje další lite-
rární tvorba? Plánuješ se vrátit i do há-
jemství horroru? Pracuješ aktuálně na
něčem horrorovém?
Letos bude mým hlavním literárním
projektem biografie jednoho známého
muzikanta, která ale vyjde nejspíš až
v roce příštím. Než odstartujeme práce,
rád bych dokončil první syrovou ver-
zi novely, na které momentálně pracuji.
Té bych dal spíš nálepku drama, i když
malinko drsnější. Myslím, že to bude
zajímavý počin, protože se odehrává
v prostředí, které není v tuzemské litera-
tuře vůbec běžné. Na konec roku mám
naplánovanou schůzku se Šumavským
Děsem, takže i na horror dojde.
Děkuji za rozhovor
• Martin Štefko
václav votruba
ŠUMAVSKÝ DĚS 1 & 2
recenze
Mytologické memoáry prastarého Šu- současné či nedlouho vzdálené. Hrád-
mavského Děsa. Příběhy psané prachem ky, rozvaliny, staré domy, podivná místa,
času i strachem lidí, mrazivými pařáty mytologické postavy, tajemné bytosti…
věků a lidovou slovesností. Věci, které se Děs s Votrubou nám naservírují celých
možná nestaly, ale mohly se stát. A stále šestnáct lidových legend nejlépe působí-
můžou. U čeho všeho Děs byl, kde všude cích za hvězdnatých nocí u praskajícího
obcházel, než se rozhodne zavítat k vám? ohně, mravoučných fresek (Hrob plný
zlaťáků), variací klasických strašidelných
Šumavský děs a mrazivých témat (Guláš), napínavých
Vydavatel: Nová Forma, 2017 atmosférických historek (V lese) či jen
Počet stran: 162
Šumavský Děs II
Vydavatel: Nová Forma, 2018
Počet stran: 160

Obě knihy Václava Votruby mají podti-

tul Paměti bájné šumavské bytosti. Trefný
podtitul. Obzvláště v případě prvního
Šumavského Děsa, kde je tato bájná
šumavská (a pošumavská, jak se také
ukáže) bytost nejednou přímou součás-
tí vyprávění a děje jednotlivých příběhů.
Děs totiž rád mluví i o sobě, a ač není
hlavním hybatelem povídek, je jejich ne-
dílnou součástí. Proč by taky nebyl, jsou
to jeho paměti, vzpomínky a vypráví, co
sám zažil nebo viděl. A že nás protáh-
ne blízkým i širokým okolím i časovým
rozpětím. Od dob pradávných až po časy

27
HOWARD 31

a pouze temně drsných náznakových první pohled, to je obálka a následně do-

příběhů (Babička). Zříceniny, staré hřbi- provodnými ilustracemi. Ty jsou prostě
tovy, čarodějnické kameny, tmavé lesy, úžasné, kvalitní a nádherné samy o sobě,
tajemné podzemní tunely… Cítíte to i bez své „doprovodné“ funkce.
mrazení? Upíři, čarodějnice, obři, skřítci, Ve druhém svazku svých vzpomínek
trpaslíci, duchové a pekelně dobré guláše. Šumavský Děs II notně přitvrdil. Jestli-
Lidové pověry, staré mytologické příbě- že v první knize svých vzpomínek udě-
hy, místní legendy. Zda zcela vymyšlené, lal radost těm, kteří to rádi mysteriózní
vycházející z, nebo inspirované skutečný- a (ta)jemné, ve druhém potěší ty, kteří
mi příběhy je pro knihu vlastně naprosto to rádi natvrdo a drsně. Příběhy v něm
nepodstatné. Plusem však je, že Votruba obecně zostřely, jsou výrazněji horrorové.
dokázal vystihnout povahu podobných Již opouští jasně mytologické lidově slo-
příběhů a podle nich napsat své vlastní. vesné hájemství a halí se do klasicky po-
A pokud se této (a vlastně oběma kni- vídkového hávu. Což není nijak na ško-
hám) dostane větší publicity a známosti, du. Vytváří to hezký kontrast s prvním
věřím, že by některé příběhy mohly začít svazkem. Příběhy jsou prostě povídko-
žít vlastním životem a formou vyprávění vější, horrorovější, přímočařejší, ostřejší,
se udržet a „zlidovět“. mrazivější, drsnější, mají výraznější po-
Šumavský Děs neoplývá přílišnou ori-
ginalitou, co se týče témat ani postupů,
vše to však nahrazuje funkční a podma-
nivou prostotou. Abyste to špatně nepo-
chopili, příběhy Šumavského Děsa jsou
podány tak přirozeně a lehce, až to prostě
chytne a potěší.
Celé mi to v rámci horroru přijde zají-
mavě uchopeno. Je to taková trochu krá-
lovna koloběžka, je to horror i není, je to
pohádka ale není, je to pověst ale není,
hezky to pojí všechny prvky do sebe. Ne-
nazval bych však tuto knihu obecnou fan-
tastikou, i když se tak může jevit, strach
a horror je cítit hodně. Problém je asi ten,
že mě více zaujala forma než samotné
příběhy, některé jsou samy o sobě poměr-
ně slabé, ale v rámci jakéhosi „deníčku“,
„životopisu“ titulní bytosti tam sedí. Čím
však první Šumavský Děs zaujme na

28

inty a ucelenější vyvrcholení. Přesto jsou
pořád tajemné, atmosférické a plíživě
děsivé. Šumavský Děs tentokrát z poví-
dek razantně vycouval a nechal je mluvit
samy za sebe. Seznámí nás např. s pěkně
hustou a ostrou Paní Emílií z České-
ho Krumlova, před níž by se snad i za-
městnavatelka Dolores Claiborne krčila
v koutě. Čeká nás také fantomový vlak
(Koleje pod lipenským jezerem), hřbi-
tovní árie jednoho zneuznaného umělce
(Hrobka ve Volarech), poetický příběh
o vyrovnávání se se smrtí a umíráním
(Mrtvola), klasická psychologicky zamě-
řená duchařina (Záhadný trumpetista)
nebo Posednutí Anežky N., a na skok
se vrátí i upír Ludvík z prvního svazku
(Nemrtvý z Vyššího Brodu). Příběhů
je tentokrát jen třináct, jsou však o něco
delší a propracovanější. Ilustrací je méně,
nahradily je fotografie, které však příbě-
hům dodávají stejnou atmosféru.
29
červen 2019
Jediné, co Šumavskému Děsu II trochu
kazí dojem, je až moc mentorský doslov.
Chápu jej a sdílím jeho poselství, jen se
ke knize moc nehodí. Když už, v prvním
svazku by zapůsobil lépe.
Oba svazky Šumavského Děsu jsou
v rámci domácího horroru zajímavým
jevem. Nejen svým lokálním ukotvením,
ale i (obzvláště v prvním případě) for-
mou. První svazek lze v klidu doporučit
i mladším čtenářům, kteří se se žánrem
teprve seznamují a odhalují jeho taje
a krásy. Určitě je to vhodné čtivo na do-
volenou v Jižních Čechách, na Šumavě
nebo u Lipenské přehrady. Hordy turis-
tů u přehrady vás možná vyděsí více, ale
ono vědomí, že si čtete příběhy z míst,
kterými jste projížděli, hodláte je navští-
vit anebo jsou až nebezpečně blízko vás,
udělá taky své…
• Honza Vojtíšek
GLASS
recenze

Řeknu to hned na úvod, aby bylo mezi
mnou a  případným čtenářem jasno.
Mám rád filmy M. Night Shyamalana,
a to i většinu těch „slabších“, jako Lady
in Water (2006), nebo The Happening
(2008). Unbreakable (2000) pak pova-
žuji za možná vůbec nejlepší film, jaký
byl kdy natočený (pere se o první mís-
to s Twelve Monkeys). Proto jsem na
konci Split (2016) zahýkal nadšením,
když se v potitulkové scéně na baru ob-
jevil David Dunn jako předzvěst spojení
obou těchto příběhů. Bohužel, hýkání
bylo předčasné.
natoria pro duševně choré. Bohužel, pan
režisér asi všechny prachy z rozpočtu
prochlastal s Willisem a Jacksonem na
baru, jinak nechápu, proč se nepokusil
navázat na opulentní filmovost Vyvole-
ného a místo toho přichází s příběhem
komornějším než Posel z Liptákova.
Příběh prakticky neexistuje. Respekti-
ve je jak z nepovedené anekdoty. Skle-
něný, Rozpolcený a Vyvolený se potkají
u doktorky a ta jim každému naordinu-

Režie: M. Night Shyamalan

Scénář: M. Night Shyamalan
Délka: 129 min
Původ: USA
Rok: 2019
Hrají: James McAvoy, Bruce Willis,
Samuel L. Jackson, Anya Taylor-Joy

Shyamalanovi trvalo tři roky, než do

kin dostal poslední díl trilogie, nazvaný
slibně Glass. Představa, že se všechny tři
jeho ikonické postavy, navíc hrané vyni-
kajícími herci, potkají v jediném filmu
vyvolávala erekci, a to i přes první roz-
pačité trailery, které naznačovaly, že se SAMUEL L. JACKSON
většina děje bude odehrávat za zdmi sa-

30

je odlišnou léčbu. Jak asi tušíte, ne vše
klapne podle doktorčiných představ
a nás tak čeká vyvrcholení tří silných
příběhů vrchol nudy a nesmyslnosti.
A ta nuda na tom vyloženě mrzí, pro-
tože režisér má k dispozici tři vynikající
herce, kteří jindy s přehledem utáhnou
i větší ptákoviny. V Glass jim ale nikdo
nedává prostor.
Kromě stavby příběhu a zbytečné ko-
mornosti mě neskutečně štvala ještě
jedna věc. Drtivá většina záběrů vypadá
televizněji než Kobra 11, což neskutečně
tahá za oči. A bolí to o to víc, že Unbre-
akable je na velkém plátně naprosto
úchvatnou podívanou s promyšlenou
kompozicí každého záběru. Tady to vy-
padá jako by někdo běhal kolem hlav-
ních postav s mobilem a tu a tam dostal
křeč a na pár sekund se zasekl.
31
červen 2019
Abych předešel námitkám, že Glass do
Howarda nepatří, tak patří. Jednak je
v něm sériový vrah středoškolaček, kte-
rý se mění v nezastavitelné monstrum
a jednak je čirou hrůzou pro všechny fa-
noušky režiséra dívat se, jak se propadá
na filmařské dno a ničí značku, která ho
proslavila.
Pokud máte pocit, že jsem zbytečně
přísný a že to zas tak špatné být nemů-
že, tak máte pravdu. Má to občas světlou
chvilku, ale mým hlavním cílem je za-
bránit vám ve zhlédnutí filmu. Nedělejte
stejnou chybu jako já a nekazte si vzpo-
mínky na snímky, které mu předcházely.
• Roman Kroufek
Paní Emílie z Českého
Krumlova
VÁCLAV VOTRUBa
„Přines mi vodu, dělej, ty mrcho,“ vykřikla
Emílie, uvězněná na svém loži. Byla po-
tomkem dávného šlechtického rodu, tak-
že jí v žilách kolovala modrá krev, čímž se
vždycky ráda chlubila. Dávala najevo svou
nadřazenost, obyčejným člověkem opovr-
hovala, hnusil se jí. Nikdy se tím netajila.
Co vám budu povídat, tuhle ženskou ne-
měl v Českém Krumlově nikdo rád.
„Ano, madam,“ ozvalo se z dolního pa-
tra.
Ani šlechtic se nevyhne stáří, v případě
Emílie dokonce přišlo dřív, než bývá zvy-
kem. V pouhých 56 letech onemocněla
myositidou, která spustila další závažné
nemoci. O dva roky později již byla zcela
odkázána na lůžko ve svém domě v ulici
Latrán.
Jelikož neměla žádnou rodinu, musela do
svého života vpustit cizí ženu. Ženu, které
se ve svém nitru štítila, stejně jako každé
jiné osoby neurozeného původu. Neměla
však jinou možnost. Řeč je o Zuzaně, de-
vatenáctileté dívce s pronikavýma mod-
rýma očima a úsměvem, ze kterého šíleli
snad všichni chlapci ve městě. A nejen
oni, stále častěji se jí dvořili i starší páni,
z nichž někteří neměli problém ani s tím,
že jsou ženatí. Jenomže Zuzana již příte-
32
le měla, byl jím vyhlášený grázl Petr Vlk,
který měl už jako nezletilý na triku neje-
den delikt. To paní Emílie netušila, v té
době začínala mít jiné starosti a městské
klepy se k ní dostávaly stále řídčeji.
Zuzana se objevila ve dveřích se sklenicí
vody na tácku. Emílie ležela v posteli od-
krytá, noční košili měla vykasanou až pod
prsa, takže ošetřovatelka opět viděla její
vychrtlé tělo, které v ní vzbuzovalo šílený
odpor.
„Tady máte,“ řekla jemně.
Emílie se na ni podívala a snad se na
tváři pokusila vyloudit i úsměv, avšak po
chvilce se jí v očích objevil stín, který Zu-
zana moc dobře znala.
„Vypadni, poběhlice,“ ozvalo se z oko-
ralých rtů. Emíliina pravá ruka vystřelila
a sklenici srazila na zem. Ta se samozřej-
mě rozbila.
„Jsi k ničemu! Copak nevíš, že mám ne-
mocné svaly, že je nemohu korigovat? Je
to tvoje vina,“ zaskřehotala šlechtična.
Zuzana měla podezření, že v tomto pří-
padě nemoc roli nehrála, ale jen posluš-
ně pokývala hlavou. „Moc se omlouvám,
hned vám přinesu novou sklenici a vodu
na podlaze utřu.“
Měla nepříjemnou práci, kterou by ne

každý zvládl, ale ona se jí chtěla držet
stůj co stůj. Emílie jí sice měsíčně dáva-
la směšné peníze, ale nechala ji ve svém
domě bydlet, což pro Zuzanu bylo nejdů-
ležitější. Vzhledem k tomu, že stará paní
trávila celé dny v posteli, mohla ošetřova-
telka užívat celý dům.
„Ne, žádné utírání,“ ozvalo se z poste-
le, když byla Zuzana ve dveřích. Otočila
se a nechápavě na Emílii pohleděla. „Tu
vodu z podlahy vylížeš!“
„Ale…“ vysoukala ze sebe Zuzana.
„Žádné ale, holčičko. Buď to teď hned
vylížeš, nebo se sem už nikdy nevracej.“
„To neudělám,“ zakroutila dívka hlavou.
Věděla, že všechno má své meze.
„Ale uděláš. Teď hned!“
„Skončím, nikdo se o vás starat nebude,“
zabojovala Zuzana. V očích se jí objevily
slzy.
„Hned!“ zakřičela bába.
Zuzana nevěřila, že to skutečně dělá. Že
poníženě klečí vedle postele staré ženské,
která si už ani nedokáže utřít zadek. Že
se chystá vylízat podlahu. „Ne, prostě to
neudělám,“ zvedla se.
„V tom případě odejdi z tohoto domu.“
„Potřebujete mě…“
„Odejdi.“
Zuzana chvíli stála před postelí a bojo-
vala s chutí tu starou rašpli zaškrtit. Ani
by jí to nestálo příliš sil. Byla vyzáblá
a takřka nehybná. „Dobře, udělám to,“
řekla a o několik vteřin později již vodu
ze země slízávala. Cítila na jazyku prach,
pachuť z něčeho prohnilého. Zvedal se
jí žaludek, ale svůj úkol splnila. Emílie ji
mlčky pozorovala a Zuzana by dodnes
33
červen 2019
odpřisáhla, že se jí v koutku úst objevil
úsměv.
„Říkám to pořád, jsi jen lidský odpad, co
pro peníze udělá všechno,“ konstatovala
ta stará bréca a zavřela oči. Tím dala naje-
vo, že chce spát.
„Tu vodu vám přinesu?“ zeptala se Zuza-
na. V ústech pořád cítila všechnu tu špínu.
„Jdi k čertu.“
***
O tři hodiny později, to už byl večer, se
z horního patra ozval nakřáplý ženský
hlas. „Zuzano, děvče, pojď sem,“ volala
Emílie.
Ošetřovatelka klimbala v křesle, nejdříve
měla pocit, že se jí jen něco zdá, ale když
hlas, ve kterém bylo cítit počínající šílen-
ství, zintenzívněl, vystřelila a běžela do
schodů.
„Ano, madam?“
„Kde to jsem, Zuzano?“ ptala se šlechtič-
na. Očima těkala po místnosti, byla de-
zorientovaná a vystrašená. Zuzaně přišla
ještě sešlejší než kdy jindy, možná i o něco
menší, vlastně se v té posteli ztrácela.
„Jste přece doma, paní.“
„Nejsem doma, tady to neznám!“
„Nebojte, jste doma, v bezpečí.“ Zuzana
ji pohladila po vlasech a přikryla ji. „Je-
nom se vám něco zdálo.“
Emílie jí evidentně nevěřila, ale nechala
se uchlácholit. „Děkuji ti, děvče.“
Zuzana se jí chvíli dívala do očí. Ležela
před ní úplně jiná žena než odpoledne.
Žena ztracená ve svých chorobách, žena
na pokraji vlastního života, žena odevzda-
ná osudu. „Potřebujete něco?“
HOWARD 31
„Ne, děkuji, omlouvám se, že jsem tě vy-
rušila, když už je noc.“
„Je teprve večer…“
„I tak… Promiň.“
„Nemáte hlad?“
„Ne.“
„Na záchod se vám, víte co… nechce?“
„Ne.“
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou.“
***
Zuzana myslela na Petra, neviděli se už
dva dny, což jí připadalo nekonečné. Paní
Emílie ho nenáviděla. Po setkání, kdy jí
Petr k posteli přinesl květiny, za které dal
své poslední peníze, Zuzaně dala ultimá-
tum – buď on, nebo ona. Mladí milenci se
tak scházeli potají. Zuzana si to nedoká-
zala vysvětlit, ale i když byl Petr přes den
dole, její zaměstnavatelka o něm nahoře
věděla. Možná ho cítila, možná slyšela
jeho přidušený smích, to je jedno, prostě
o něm věděla. Zuzanu pak tahala za vlasy,
nebo jí do rukou zatínala nehty. Trýznila
ji a na očích jí bylo znát, jak se náramně
baví. V noci většinou krotla a o Petrově
přítomnosti neměla ani páru.
Ošetřovatelka seděla na židli vedle své
postele a hleděla na ulici. Centrum Čes-
kého Krumlova na ni mělo uklidňující
vliv. Vždy si představovala staré časy, kdy
se po městě pohybovali Emíliini předci.
Načepýření a v těch nejdražších oděvech.
Byli všichni tak nepříjemní a povýšení?
Mohla za to údajná modrá krev?
„Zuzano!“ vytrhl ji ze zamyšlení rozzuře-
ný křik. Opět ona. Stará paní.
34
„Už letím,“ zavolala dívka a navlékla si
přes košilku svetr.
Žádná odpověď. Ticho. Třeba spí, po-
myslela si Zuzana, ale věděla, že tomu
tak není. Věděla, že ta bestie číhá. Číhá
v temnotě svého zatuchlého pokoje, ze
kterého se ošetřovatelce zvedal žaludek.
Slabě zaklepala na dveře a otevřela. Emí-
lie seděla na posteli. „Bože, jak jste to do-
kázala?“ neudržela se Zuzana. Fakt, že se
ta chorobami prolezlá ženská dokázala
posadit, ji fascinoval. Byla již přesvědče-
na, že Emílie bude navždy upoutaná na
lůžko.
„Mlč a pojď sem,“ odsekla šlechtična.
V očích měla plameny, opět to byla úplně
jiná žena, než s jakou mluvila před chvil-
kou.
„Pojď sem,“ zopakovala. Ošetřovatelka
nehybně stála ve dveřích. Byla jak přiko-
vaná, nechtěla k té staré hydře, věděla, že
ji opět čeká bolest a ponížení.
„Tak bude to?“
„Ano, madam, už jdu.“
„To bych prosila.“
Emílie shodila pokrývku na zem. Zuza-
na si okamžitě všimla promočeného pro-
stěradla.
„Co to je?“ tázala se stará paní hlubokým
hlasem.
„Ptala jsem se vás, jestli potřebujete na
záchod…“
„Ptala ses, zda se mi NECHCE na zá-
chod. To je rozdíl, ty mrcho.“
„Promiňte.“
„Pojď ještě blíž.“
Zuzana přistoupila, jak nejblíž to šlo.
Byla smířená s tím, že přijde trest. Určitě
HOWARD 31
ji zase bude tahat za vlasy. A také že ano.
Zkostnatělá ruka ji chytila a srazila k po-
steli. Přímo na promočené prostěradlo.
„Lízej!“
„Ne, to přece nemyslíte vážně,“ bránila se
uslzená dívka.
„Lízej!“
Věděla, že nemá na výběr. Věděla, že tu
noc v ní zemřela mladistvá naivita a ne-
vinnost. Tu noc se všechno zlomilo. Když
jazykem přejížděla přes prostěradlo a za
hlavou slyšela úchylný skřehot, byla pře-
svědčena, že je na absolutním dně, od kte-
rého už se může jen odrazit. Níže to již
přece nejde. Jenomže se mýlila, jak uká-
zaly nadcházející dny…
***
Když ráno Emílii nesla snídani, měla
zrychlený tep. Nevěděla, co může čekat.
Šlechtična byla čím dál víc nevyzpyta-
telnější. Jako by se v jejím těle nacháze-
lo hned několik osobností. Nebo to celé
jen hrála? Chtěla si před smrtí užít ještě
pořádné divadlo? Tragické představení
o dvou rolích?
Byla vzhůru. Ležela na zádech a hleděla
do stropu. „To je dost, už jsem měla hlad,“
řekla celkem klidně.
„Nechtěla jsem vás budit…“
„Budit? Jsem vzhůru nejméně dvě hodi-
ny, nemohu si dovolit vyspávat. Musím
pracovat.“
„Pracovat?“ podivila se Zuzana.
Emílie se na ni podívala. Dívka nedoká-
zala rozpoznat, zda v jejím obličeji vidí
pobavení, vztek nebo jen počínající de-
menci, kterou přinášela vleklá nemoc.
36
„Pracovat…“
„Na čemu budete pracovat, smím-li se
zeptat?“
„Nebuď zvědavá, huso.“
„Dobrá…“
„Co dnes plánuješ k obědu?“
Ta otázka Zuzanu překvapila. Emílie to-
tiž většinou nejedla. Vlastně přežívala jen
na chlebu a tekutinách.
„Přála byste si něco speciálního?“
„Zelí.“
„Zelí?“
„Co je na tom divného?“
„Vlastně nic. Vzhledem k tomu, že je ne-
děle, to dává i smysl. Uděláme si slavnost-
nější oběd, co vy na to?“
„Věděla jsem, že mě pochopíš,“ pokusila
se šlechtična o úsměv.
„Pokud chcete, můžu vařit častěji.“
„To bych byla ráda…“
„Dobrá,“ řekla ošetřovatelka a vyšlápla si
ke dveřím.
„Zuzano, počkej,“ ozval se nečekaně
jemný hlas. „Promiň mi ten včerejšek, ta
nemoc mě ničí.“
„To nic. Vím, že to máte těžké.“
Těžké to měla, to ano, Zuzana však vě-
děla, že Emíliina rostoucí tyranie nemá
s nemocí nic společného. I po tolika ho-
dinách cítila kyselou moč na jazyku…
Zelí bylo chutné. Všechny ingredience
naštěstí měly ženy doma, takže Zuzana
nemusela běhat po okolí a nic shánět.
Stará žena dokonce spořádala šest kned-
líků. A pořád neměla dost… „Dala bych
si zákusek,“ konstatovala.
„Možná bych mohla něco sehnat ve měs-
tě.“

„Tak na co čekáš?“
„Už jdu.“
„A stav se cestou v hostinci pro pivo, mu-
síme to spláchnout!“
Zuzana Emílii nepoznávala. Šlechtična
a pivo? To bylo nemyslitelné. Přesto její
přání splnila. „Aby se vám neudělalo špat-
ně, není to pro vás zrovna nejlepší kombi-
nace,“ prohodila, když jí nalévala sklenici.
„Stejně brzy zemřu, tak co bych si trošku
neužila. Víš, o čem jsem přemýšlela?“
„Nevím.“
„O tom, že nemám žádné děti, žádné
příbuzné, o kterých bych věděla…“
„Ano.“
„…a tím pádem není nikdo, kdo by zdě-
dil můj majetek.“
Zuzaně přejel mráz po zádech. Snaží se jí
stará paní něco naznačit?
„To mě mrzí…“
„Nemusí. Přemýšlím totiž, že bych závěť
napsala na tebe.“
„Na mě?“
„A ne? Jsi můj nejbližší člověk.“
„Ano, ale…“
„Žádné ale nechci slyšet. Drž zobák
a nalej mi ještě sklenici. Nebo víš co, nech
mi tady celý džbán a jdi si odpočinout.“
„Celý džbán? Udělá se vám špatně.“
„To je moje věc.“
Zuzana neochotně odešla. Bouřilo v ní
mnoho emocí, byla nadšená z toho, co
právě slyšela, stejně tak ale tušila, že to ne-
bude jen tak. Že na ni Emílie něco chystá.
Zhruba za hodinu se ozvalo jemné zavo-
lání. Už když dívka stoupala do schodů,
měla zvláštní pocit. Nechtěla do toho po-
koje.
37
červen 2019
„Zuzano, pospěš.“
Přidala do kroku. Šlechtična byla celá
bílá. Už od dveří Zuzana poznala, že je jí
špatně. Rychle k ní přikročila a sklonila se
k ní. V tu chvíli ji Emílie pozvracela. Ten
zápach byl zničující, chtěla zešílet, vyběh-
nout z domu a už se nevrátit. Ze všeho
nejhorší byl ale smích. První upřímný
smích, který od té fuchtle kdy slyšela. Ta
bába se popadala za břicho!
„To jste udělala schválně,“ konstatovala
Zuzana znechuceně.
„Když myslíš,“ ušklíbla se Emílie. „A teď
makej, přece mě tu takhle nenecháš.“
***
Další den vládlo ticho. Šlechtičně se evi-
dentně přitížilo, tak jen pospávala. Pospá-
vala a kňučela. Až se v Zuzaně probouze-
la lítost. Přece jen… na smrtelné posteli
by se lidem mělo odpouštět. A Emílie na
smrtelné posteli bezesporu byla. Žádnou
jinou už nikdy nevyzkouší. Vlastně se už
nikdy nikam nepodívá z této místnosti,
domu, ulice či města. Její životní podzim
se chýlí ke konci.
Zuzana na ni hleděla. Věděla, že kdyby se
stará paní probudila a viděla ji, jak ji po-
zoruje, byla by zlostná, ale dívce to beztak
nedalo. Prohlížela si její tvář, přemítala
nad tím, jestli by viděla, jak z toho umíra-
jícího těla odchází duše.
Emílie na ni pohlédla. Byl to opět ten
pohled odevzdanosti a utrpení. „Ty jsi
tady?“ zeptala se tiše.
„Ano, madam.“ Zuzana čekala nával vý-
čitek, ale stará paní vážně nebyla ve formě.
„Jsem tady, kdybyste něco potřebovala.“
HOWARD 31
Emílie ji chabě chytila za ruku. „Jsi po-
klad, bez tebe už bych nežila.“
Zuzaně opět slzely oči. Je možné něko-
ho nenávidět a zároveň zvláštně milovat?
Tu polomrtvou ženu nesnášela, jenomže
stejně tak si k ní vytvořila určité pouto.
Ostatně někdy to tak bývá mezi únoscem
a obětí. Tady sice žádný únosce nebyl, ale
svým způsobem to bylo podobné.
„Nechám už vás odpočívat,“ vydechla
ošetřovatelka. „Kdybyste něco potřebova-
la, zavolejte, nebo zacinkejte na zvonek.
Budu připravená.“
„Děkuji ti.“
„Sladké sny.“ Zuzana vstala a udělala
něco, co ji samotnou šokovalo – políbi-
la šlechtičnu na čelo. Cítila z ní smrt, byl
to horší zápach než všechna promočená
prostěradla.
Z místnosti odešla s pocitem loučení.
Přišel den D? Emílie sice vypadala ode-
vzdaně, ale to bylo jen zdání. Ve svém ni-
tru bojovala, nehodlala přijmout fakt, že
ona, tak význačná osoba, by měla zmizet
ze světa pozemského. Vlastně nedokázala
pochopit, že se tak skutečně děje.
***
Zuzana se usadila dole v hale a pustila se
do čtení knihy. Na desáté stránce se ale
nachytala, že řádky textu vůbec nevnímá.
Myšlenky jí utíkaly směrem ke své jediné
společnici posledních dní a týdnů. Sku-
tečně zemře? A co se stane poté?
Ozvalo se slabé zaťukání, nikoliv však ze
shora, ale ode dveří. Petr! Úplně na něj
zapomněla.
„Spí?“ zašeptal ve dveřích.
38
„Dneska je celý den mimo. Mám oba-
vy, že dnes v noci možná zemře. Mám
pocit, jako bych na vlastní oči viděla, jak
z ní prchá život.“
„Bába má tuhý kořínek, moc se nera-
duj.“
„Neraduj? Nechci, aby zemřela! Až
se tak stane, budu muset opustit tento
dům.“
Po poslední větě se Zuzana zamyslela.
„Víš, co mi řekla?“ zeptala se po chvíli.
Petr přirozeně zakroutil hlavou. Jak to
měl vědět? V posledních dnech se nevi-
děli. „Že by na mě přepsala závěť.“
Vytřeštil na ni oči. Přesně to chtěl sly-
šet! Vlastně v to i tajně doufal. Zuzana
sice práci přijala kvůli tomu, aby měla
přechodně kde bydlet, ale Petr měl da-
leko širší plány. Věděl, že Emílie nikoho
nemá, a tak doufal, že se jeho partnerka
vetře do její přízně.
„To je přece úžasné!“ zvolal.
„Potichu,“ dala mu prst na ústa. „Víš, jak
dobře slyší.“
„V tom případě ale nesmí umřít. Tu zá-
věť musí stihnout přepsat!“
„Vůbec nevím, jak to probíhá. K tomu
musí být zapotřebí notář, ne?“
„To vůbec nevím, holka.“ Odmlčel se.
„Ale zjistím to! Zítra večer zase přijdu
a budeme chytřejší. Snad ještě vydrží.“
Zuzana ho objala. „Petře, je to oprav-
du strašné… Kdybys viděl, do čeho mě
nutila. Do tak odporných věcí, že na ně
nemohu ani myslet.“
„Já vím, lásko, ale musíš to vydržet. Po-
kud skutečně podepíše, uznáš sama, že to
trýznění a ponižování za to stálo.“

Plakala. Opět. V posledních dnech to
nebylo nic neobvyklého. „Nemůžu ani
říct, co jsem dělala. Přestal bys mě mi-
lovat.“
„Vždycky tě budu milovat, i kdyby…“
Ozvalo se volání. „Zuzano!“ Ten hlas
přišel z horního patra, ale nebyl tlumený
přes dveře.
„Zuzano!“
Klepala se. Chytila svého milence za
ruku a pociťovala skutečnou hrůzu.
„Musíš za ní jít,“ zašeptal jí. „Možná při-
chází ten pravý okamžik. Pokud je aspoň
trošku při smyslech, zlom ji!“
Oba se zvedli a mlčky šli ke schodům.
Emílie, která stála nahoře, si jako první
všimla Zuzana. Začala vřeštět, až to pro-
budilo sousedy ve vedlejším domě. Niko-
mu ale nic nenahlásili, věděli, že je šlech-
tična těžce nemocná a na podivné zvuky
si již zvykli.
Hleděli na ni. Na vrásčitou přízračnou
ženu, která stála na schodech jak nosfe-
ratu. „Má paní, to není možné,“ vyhrkla
dívka.
Emílie se na ni podívala, podivně trhla
hlavou a Zuzana si uvědomila, že její oči
nenesou žádnou známku života. Buď již
byla po smrti, nebo se nacházela v něja-
kém podivném transu.
„Ty mrcho, jasně jsem ti řekla, že k nám
do domu nesmí!“
„Tak to prr, pořád jsem její přítel,“ sna-
žil se zareagovat Petr, ale jeho hlas nezněl
příliš přesvědčivě.
„Mlč! Tvůj hlas mě ničí. Jsi jen lidský
šváb, který mi zasviňuje dům,“ skřípa-
la. Otočila se zpátky na ošetřovatelku.
39
červen 2019
„Hned teď zmizí, jinak z mého života
zmizíš i ty.“
Milenci se na sebe podívali. „Budu muset
odejít, lásko,“ šeptnul Petr a vydal se ke
dveřím. „Buď statečná.“
„Budu,“ odpověděla Zuzana a zavřela za
ním dveře. S hrůzou se otočila zpátky ke
schodům. Emílie tam již nebyla.
***
Ač byla přesvědčena, že se stará paní ne-
dožije rána, nestalo se tak. Naopak, šlech-
tična vypadala zdravější. Jako vampýr,
který se přes noc najedl.
„Vypadáte dnes dobře,“ polichotila jí
Zuzana.
Emílie se neusmála, ale ani nezamračila,
jak s oblibou dělala. Prostě na ni jen dál
hleděla. Dívka měla obavy, aby se stará
paní nevrátila k večerní události, ale ne-
stalo se tak. Možná o tom sama nevěděla.
„Děvče, mohu tě o něco poprosit?“ ze-
ptala se po chvíli šlechtična.
„Samozřejmě.“
„Sáhni do tamtoho stolku,“ ukázala smě-
rem k toaletce vedle okna, „a vyndej mi
šperkovnici, kterou tam mám.“
Zuzana věděla, že je stará paní v dobrém
rozpoložení. Věděla, že kdyby tomu tak
nebylo, místo děvčete by zaznělo oslovení
mrcha a ohledně šperkovnice ještě doda-
tek, že o ní jistě celou dobu ví a krade jí
z ní jednotlivé poklady.
Dívka poslechla a ze šuplíku vytáhla cel-
kem těžkou zdobenou krabičku.
„Šikovná,“ usmála se Emílie. Skutečně
se usmála, což Zuzanu udivilo. „A teď si
jdi odpočinout. Nech mě tady, prosím, sa-
HOWARD 31
motnou, chci se prohrabat ve svých hrač-
kách.“
Ošetřovatelka se takřka uklonila a s úle-
vou se z pokoje vytratila.
***
Šlechtična se opět ozvala po slabé hodin-
ce. „Zuzano,“ volala.
Než se nadála, už u ní mladá dívka stála.
„Dej mi ruku,“ rozkázala Emílie.
„Proč?“
„Chci ti něco dát.“
Zuzana poslechla. Natáhla ruku a zadí-
vala se staré paní do očí. Cítila, jak jí něco
navléká na prostředníček. Když se podí-
vala dolů, překvapením vyjekla.
„Zlatý prsten po tetičce,“ řekla Emílie.
„Je nádherný!“
„Já vím… A nyní je tvůj!“
„To nemyslíte vážně.“
„Smrtelně vážně. Věz, že slovo smrt je
pro mě v těchto dnech velmi významné.“
„Nevím, jak vám poděkovat.“
„Neděkuj… Zavři ještě oči a podej mi
znovu ruku. Mám tady pro tebe další, ten-
tokrát skutečně speciální dárek.“
Důvěřivá Zuzana tak učinila a očekávala
další prsten nebo náramek. Místo toho se
ale dočkala nevýslovné bolesti.
Chvíli nechápala, co se děje. A to i přes
to, že hleděla na krvácející ukazováček, ze
kterého tekla krev. Emílie jí zajela pod ne-
het zlatou jehlou. Aby toho nebylo málo,
tak prsten po tetičce měla zpátky na dlani.
Opět se smála jak pominutá. Jako čaro-
dějnice na sabatu. „Snad jsi nevěřila, že
ti to opravdu dám,“ zajíkala se. „Takové
děvce!“
40
Zuzaně se udělala tma před očima. Poz-
ději Petrovi přiznala, že si vůbec nepama-
tovala, jak šlechtičnu usmrtila. Podle vše-
ho ji ale zadusila polštářem.
***
„Ty jsi fakt hloupá,“ konstatoval Petr
rozčileně. „Je po dědictví! Tohle všechno
mohlo být naše,“ ukázal teatrálně po dolní
místnosti.
Zuzana plakala, což Petra také dovádělo
k šílenství. „Nech už toho, bába byla bez-
tak před smrtí. Vlastně jsi ukončila její
trápení.“
„Myslíš?“
„Nemyslím! Vím!“
Utřela si oči a podívala se směrem ke
kuchyni, kde vařila vodu na čaj. „Popraví
mě,“ polkla. „A co je nejhorší, za vraždu
mě čeká peklo.“
„Snad ještě nevěříš na peklo,“ odfrkl Petr.
„S tím se vrať do středověku. Žádné peklo
není. V mých očích jsi neudělala nic špat-
ného. Vlastně se dá říct, že to byla sebe-
obrana. Bába tě přece napadla, ne?“
„Malou jehlou…“
„No a? I malá jehla může způsobit ne-
štěstí.“
Zuzana to už nevydržela. Postavila se
a dala Petrovi facku. Překvapilo ji, jak in-
tenzivní byla, vlastně ji překvapil celý ten
čin, ale nemohla se udržet. „Právě jsem
zabila člověka. Lidskou bytost. Za to se
jednou budu zpovídat, tak si nech ty řeči.
Nemáš vůbec ponětí, co se ve mně ode-
hrává. Můj vnitřní boj, to je peklo! A je to
to nejhorší peklo, co si jen umíš předsta-
vit.“

Zíral na ni ublíženým pohledem. Vlastně
měl nutkání jí ránu vrátit, ale nakonec se
udržel. Petr byl manipulátor a zlodějíček,
ale žádný ranař. „Dobře, chápu tě… Ale
co budeme dělat? Přece se nepůjdeš sama
udat?“
„Mohu říct, že zemřela přirozenou smr-
tí…“
„Přivolaný lékař pozná, že byla udušena.“
„Třeba jen konstatuje smrt a tím to pro
něj skončí. Všichni ví, že je Emílie vážně
nemocná a už jen střihá metr. Nikoho by
to nepřekvapilo,“ usoudila Zuzana a na-
lila si teplý nápoj. Na chvíli se zamyslela
a poté dodala: „Byla to fakt mrcha. Mr-
cha, mrcha, mrcha…“
Opět se jí chtělo plakat, tentokrát ji ale
Petr objal. Pochopil, že nemá cenu situa-
ci zlehčovat, nebo zbytečně tlačit na pilu.
„Miluji tě,“ zašeptal.
Podívala se na něj. „Já tebe taky.“
Chytil ji za ruku a odváděl ji z kuchyně.
Pryč od čaje, pryč od ponuré atmosféry
domu v ulici Latrán. Došli na Lazebnic-
ký most, odkud byl nejkrásnější výhled na
krumlovský zámek. Tehdy ještě působil
zachmuřeněji, netěšil se péčí památkářů.
Ale i tak byl fascinující.
„Kdysi jsem slýchával od babičky, že na
zámku řádívali upíři,“ usmál se Petr. Držel
Zuzanu za ruku a přemýšlel, co budou dě-
lat. Situace, do které se dostali, se mu příliš
nezamlouvala.
„To jsou jen báchorky. Upíři neexistují.“
„Nikdy jsi neslyšela o Cetvinách?“
Pouze zakroutila hlavou. Neměla náladu
na mluvení o vampýrech a dalších démo-
nických bytostech. Ostatně jednu démo-
41
červen 2019
nickou bytost před několika hodinami
zavraždila. Vlastníma rukama. Těma krás-
nýma mladýma a jemnýma rukama. „Stal
se ze mě netvor,“ usoudila nahlas.
„Ty a netvor? Vždyť ses o tu pekelnici
starala tak pečlivě…“
„…vypočítavě,“ přerušila ho, „vypočítavě!
Prostě jsem u ní chtěla bydlet, radovat se
z jejích nóbl věcí. Chtěla jsem si na chvíli
užít života v luxusu.“
„Ale dost jsi kvůli tomu vytrpěla…“
„Ani tak ne…“
Opět ji chytil za ruku. „Vím, co uděláme!“
Zuzana se naposledy podívala na krum-
lovský zámek a Vltavu. Měla chuť do ní
skočit a nechat se unášet. Nebo se prostě
utopit. Smrt za smrt. Taková by byla spra-
vedlnost! „Co uděláme?“
„Budeme se tvářit, že Emílie stále žije!“
Šokovaně mu pohlédla do očí. Nechá-
pala, i když možná kdesi ve skrytu duše
moc dobře věděla, co tím její milý myslí.
„Nikomu to nenahlásíme a budeme žít
v jejím domě.“
„Zbláznil ses? Je jen otázkou času, kdy se
na to přijde.“
„Anebo se na to nikdy nepřijde…“
„Jako že se na šlechtičnu zapomene?“
„Možná…“
„Tomu přece sám nevěříš…“
„Nevěřím, ale vsadím se, že minimálně
rok máme. Pak se můžeme zdejchnout
s jejími penězi. Zmizet, vypařit se… Ni-
kdo se ptát nebude.“
Zamyslela se a vůbec poprvé, co se s ní
ten den Petr setkal, se jí na tváři objevil
úsměv, respektive alespoň náznak. Petr vě-
děl, že je na dobré cestě.
HOWARD 31
***
„Co uděláme s tělem?“ zeptala se, když
dorazili do Emíliina domu. Už se stmívalo
a ona se cítila k smrti unavená.
„Necháme ho tam, kde je.“
Vytřeštila oči. „V domě, kde chceš bydlet?“
„Přesně tak.“
Čekala, zda k té strohé větě něco přidá, ale
nedočkala se. „Přesně tak?“
„Co chceš slyšet víc? Prostě ji tam nechá-
me ležet. Do toho pokoje nebudeme vůbec
vcházet.“
„To nemyslíš vážně, víš, jak to tady bude
zapáchat?“
„Vím.“
„A?“
„A nic. Kvůli trošce smradu přece nebude-
me riskovat, že tělo někde najdou.“
Dávalo to smysl, ačkoliv se to Zuzaně
vůbec nelíbilo. Být pod jednou střechou
s mrtvolou?
„Platí, že za ní žádný lékař nechodí?“ ptal
se Petr.
„Ano, řekla mu, že je smradlavý skunk a že
už ho nikdy nechce vidět. Urazil se a po-
přál jí bolestivé umírání.“
Petr se smál. To ten stres. „Fakt to byla je-
žibaba…“
„O mrtvých jen dobře…“
„Kecy!“
***
Když druhý den procházela kolem Emílii-
ny ložnice, oklepala se hrůzou. O několik
minut později zkoumala u zavřených dve-
ří, zda již není cítit zápach, ale k její radosti
tomu tak nebylo. Nalhávala si, že to tak tře-
ba bude navždycky. Člověk nikdy neví…
42
Petr ještě spal, když se ozvalo zaklepání
na dveře. Zuzana sebou trhla. Vyděšeně
hleděla ke vstupním dveřím a modlila se,
ať se ty rány neopakují.
Jenomže se opakovaly. Ještě několikrát.
„Pošta,“ zaznělo za nimi.
Pošta? Vždyť Emílie za celou dobu ne-
dostala jediný dopis. Tak proč zrovna teď?
Otevřela. Muž středního věku s vtipným
knírem si ji nevěřícně měřil. „Kdo jste,
mohu-li se zeptat?“
„Ošetřovatelka paní Emílie,“ odpově-
děla Zuzana. Snažila se vyloudit úsměv,
působit přirozeně.
„Mám tady pro paní zásilku, musím ji
předat pouze jí,“ oznámil jí pošťák.
Zuzana panikařila. Měla chuť si klek-
nout na kolena a prosit toho muže o od-
puštění. Byla schopná mu vše vyklopit,
možná by se jí i ulevilo.
„Paní bohužel nemůže,“ ozvalo se od
schodů. Byl to Petr.
„A vy jste kdo?“ přimhouřil pošťák oči.
„Nejste moc zvědavý?“ usmál se na něj
Petr přátelsky.
Pošťák viditelně znejistěl, ale nedal se.
„Dopis mohu předat jen paní, tak ji, pro-
sím, přiveďte.“
„To nejde, paní spí,“ zašeptala Zuzana.
„Tak ji vzbuďte.“
„Slyšíte se? Chcete, abychom vzbudili
umírající ženu! Máte vůbec srdce?“ zaú-
točil Petr. Jeho hraná laskavost byla ta-
tam. „Prostě nám to dejte a my jí to pře-
dáme.“
Pošťák chvíli přemýšlel a pak odevzdaně
vydechl: „Dobrá, ale jestli kvůli vám budu
mít průšvih, tak si mě nepřejte!“

Dopis jim předal a bez rozloučení odešel.
Na obálce nebyla žádná zpáteční adresa.
Zuzana chtěla psaní okamžitě spálit, ale
Petr byl pohotový. „Neblázni, co když je
to něco důležitého?“ vyhrkl.
„Jestli je to něco důležitého, tak už to
paní k ničemu není.“
„Jí ne, ale nám nejspíš ano,“ řekl a pus-
til se do trhání obálky. Z výsledku byl ale
zklamaný. Psaní měla na svědomí nějaká
Irena Braunová z Luženic. Psala Emí-
lii, že bude mít v létě cestu do Českého
Krumlova a že by se u ní ráda zastavila na
návštěvu. „To určitě, další bába do bará-
ku,“ prohlásil Petr a dopis roztrhal. Hodil
ho na podlahu vstupní haly.
„Děláš si ze mě legraci?“ zakřičela Zu-
zana.
„Proč?“
„Protože ten bordel po tobě musím…“
Větu nedořekla, přerušila ji rána, která
se ozvala z horního patra. Jako by něco
těžkého spadlo na zem. Oba se podívali
směrem k Emíliině pokoji. Bylo možné,
že žije? Že je slyší a snaží se doplazit ke
dveřím?
Chvíli stáli a poslouchali. Čekali, že ka-
ždou chvíli uvidí, jak někdo bere za kliku
ložnice. Zuzana cítila, jak jí teče pot po
zádech. Byly to nejdelší vteřiny jejího ži-
vota. Nic se však nestalo.
„Nech to být,“ strčil jí Petr ruku před ob-
ličej. „Nech to být…“
Chytila ho za rameno. „Jedno mi slib.
Jestli tady chceš skutečně bydlet… žít
pod jednou střechou s mrtvolou, musíš
její pokoj zazdít. Alespoň tím zabráníš
úniku zápachu.“
43
červen 2019
Ten nápad nebyl tak špatný, jak Petr
uznal. Souhlasil, že tak učiní hned druhý
den, avšak mělo to dva háčky. Petr byl líný
a nedalo se mu věřit…
***
Uteklo několik dní a smrt v domě paní
Emílie se konečně projevila. Nasládlý zá-
pach Zuzanu probudil chvíli před šestou
hodinou ranní. Nejdříve byla dezoriento-
vaná, pomyslela na shnilé ovoce, ale rych-
le si uvědomila realitu. Mrtvola. Mrtvola
o několik metrů dál.
„Cítíš to?“ zatřepala Petrem.
„Co?“ zareagoval, aniž by otevřel oči. Cí-
tila z něj alkohol. Určitě zase vysával bar
v obývacím pokoji.
„Emílie. Už zapáchá!“
„To si s tebou jen hraje tvé svědomí,“
konstatoval a odvalil se na druhý bok.
Strčila do něj, až spadl z postele. „Žádné
svědomí! Smrdí to tu kvůli tobě. Nebyl jsi
dodnes schopný zazdít ty dveře.“
Petr byl rozzuřený. Měl těžkou kocovinu
a vůbec se mu nechtělo se se Zuzanou há-
dat. A zápach? Přece s ním musela počí-
tat! Žádná zeď jim nepomůže… „Jo, zítra
to udělám,“ odsekl a vrátil se zpátky pod
peřinu.
„Zítra? Dneska!“ vyštěkla.
„Ne, zítra! Dneska na to nemám náladu.
Dál se k tomu nebudu vyjadřovat. Ostat-
ně je to tvůj svinčík, co tu tak zavání.“
***
O dva dny později již neměl na výběr.
Zápach se rychle rozšířil a být v něm bylo
nesnesitelné. Zuzana trávila většinu času
HOWARD 31
u řeky. Odmlčela se, něco se v ní zlomilo,
prožívala své vlastní peklo, o kterém mlu-
vila. Petrovi to ale bylo celkem jedno. Měl,
co chtěl. Pěkné bydlení uprostřed Českého
Krumlova. Sám se začínal cítit jako hrabě.
Jako NĚKDO.
Pustil se do práce. Jedny zazděné dveře,
co to je pro tak šikovného hocha, že? Za
hodinu měl hotovo, až sám sobě nadával,
že se k tomu nedokopal dřív.
Na Emílii se ani jednou nepodíval. Ne-
chtěl ji vidět. Bylo mu jasné, že už by to
nebyl příliš pěkný pohled. Sice ne o moc
horší než za jejího života, ale přece jen…
Pohled na mrtvolu, to nebylo pro každého.
Když se Zuzana odpoledne vrátila,
zazděné ložnice si okamžitě všimla, žád-
nou emoci však na sobě nenechala znát.
Vlastně ani žádnou necítila. Byla prázdná.
„Aspoň slovo DÍKY by neuškodilo,“ pro-
hlásil Petr.
Zuzana zmizela v jejich pokoji, který byl
dříve pokojem pro hosty.
Večer spolu leželi v posteli a mlčeli. Zu-
zana byla duchem bůhvíkde, Petr přemýš-
lel o svém společenském postavení. Nelí-
bilo se mu, že mu hospodský Franěk tyká,
nelíbilo se mu, že mu lékař Avram říká
„mladej zlatej“ a už vůbec se mu nelíbilo,
že ho radní Kalista na ulici nedokáže ani
pozdravit. To všechno se mu nelíbilo!
Oba už spali, když se z nedalekého Emí-
liina pokoje ozvalo známé zavolání: „Zu-
zano.“
Dívka sebou trhla, probudila se, ale mys-
lela si, že se jí jen něco zdálo. Lehla si na
záda a zavřela oči. Pomalu odcházela, když
opět zaslechla zavolání.
44
Vyskočila z postele a hrůzou zakřičela.
Petr už byl také vzhůru, tvářil se rozpačitě.
„Slyšel jsi to?“
„Co?“
„Stará paní mě volá!“
„To se ti jen zdálo,“ máchl na ni rukou.
„Nezdálo. Skutečně jsem ji slyšela, byla
jsem vzhůru.“
„Stará paní je už na druhém břehu. Těžko
tě může volat.“
Zuzana dobrých deset minut posloucha-
la, ale Emílie se už neozvala. Možná to byl
skutečně jen přelud. Zalezla si zpátky pod
peřinu a usnula.
***
Byla čím dál víc paranoidní. V domě paní
Emílie se začínala bát. Děsily ji stíny, zvu-
ky, dokonce i staré knihy úhledně srovna-
né v knihovně ji rozrušovaly. S Petrem už
takřka nekomunikovala. Většinu času jen
seděla v kuchyni a přežívala o čaji.
Petr trávil dny mimo „domov“. Nejčastěji
vysedával v hospodě na náměstí, kde roz-
hazoval Emíliiny peníze. Nedalo mu práci
je najít, starší lidé nemají příliš mnoho fan-
tazie. Stačilo prohledat komodu ve spole-
čenské místnosti.
Když se osudného dne vrátil „domů“, byl
hodně opilý. Opilý a agresivní. Nejdříve
Zuzaně nadával za to, co spáchala. Za to,
že nedokázala udržet své ruce na uzdě a on
tak přišel o šlechtičnino dědictví. Nakonec
jí vyčetl, že vůbec žije. „Takové jako ty…
tady na tom světě nemají co dělat,“ řekl
hrubě a dal jí facku. Vůbec první facku,
kterou kdy nějaké ženě uštědřil. Vzrušilo
ho to.
 červen 2019

Zuzana se nijak nebránila. Možná chtěla,
aby ji ten hulvát umlátil. Jeho to samozřej-
mě ještě více rozvášnilo. Dal ji druhou ránu
a čekal na odezvu. Žádná nepřišla. Když
opět napřáhl ruku, ozvalo se z horního pa-
tra zavolání. Šlechtična volala Zuzanu!
Tohle nebyl žádný sen. I Petr slyšel známý
hlas. Chvíli jen stál a hleděl nahoru. Poté
se rozběhl ke schodům a křičel, že už toho
všeho má dost.
Nejdříve mlátil do zdi pěstí, ale nakonec
moudře usoudil, že bude vhodnější si vzít
kladivo. „Až skončím tady s bábou, přetáh-
nu tebe,“ zahrozil směrem dolů k Zuzaně,
která seděla na zemi a celé to divadlo po-
zorovala s jemnou jiskrou v oku.
Když vyrazil první cihlu, Emílie se opět
ozvala. Na okamžik se zasekl, jako by si
konečně uvědomil, co se vlastně děje. Byl
ale tak silně opilý, že nedokázal smysluplně
vyhodnotit situaci. Bušil dál, krvácely mu
dlaně a v koutku úst se mu leskly sliny.
„Zabiju tě,“ zasyčel do díry.
Druhá cihla byla pryč.
„Udělal jsem to fakt kvalitně, abys ne-
mohla vylézt, ty zrůdo. Ale nedá se nic dě-
lat, musím to s tebou skoncovat.“
Třetí cihla byla pryč.
Teprve až nyní zaregistroval, jak silný je
v ložnici zápach. Udeřil ho mocnou silou,
až se zapotácel.
Vyndal sirky a snažil se dovnitř nahléd-
nout, ale postel byla ode dveří příliš daleko,
nedokázal poznat, zda v ní šlechtična stále
leží. Pracoval tedy dál.
Čtvrtá cihla, pátá… To stačilo! Vyhrnul
si rukáv a strčil dovnitř ruku se zapálenou
sirkou. Pohyb uvnitř zaregistroval příliš
pozdě. Cosi ho chytlo. Cosi kluzkého a sli-
zkého. Vykřikl hrůzou a snažil se vytrh-
nout, ale nešlo to.
A pak ji zahlédl… Tvář smrti, která se
zjevila z temnoty, aby sfoukla plamen, jenž
zvýraznil její pekelné rysy.
Opět vykřikl, ta ruka stvořená ze slizu ho
pustila, přičemž Petr odskočil ode dveří tak
nešťastně, že zavrávoral a spadl ze schodů.
Zlomil si vaz. Poslední, co za svého živo-
ta viděl, byla Zuzana, jak odchází z domu
hrůzy.

VÁCLAV VOTRUBA (1987)

Narodil se v Domažlicích, od svých 19 let však žije v Českých

Budějovicích. Novinář, muzikant, spisovatel. Několik let při-
spíval články do Deníku, Budějcké Drbny a hudebních časopi-
sů. V současnosti se věnuje především PR aktivitám. Hraje ve
třech metalových kapelách. V roce 2016 vydal svůj první román
Na pokraji a první díl hudební publikace Kniha kovu, která získala ocenění Břitva za
nejlepší tuzemskou rockovou knihu roku. Druhý díl vyšel v roce 2017, třetí na konci
loňského roku. Dále vydal dvě povídkové knihy lokálních příběhů Šumavský Děs &
Šumavský děs II (z něhož pochází povídka Paní Emílie z Českého Krumlova) a my-
steriózní horrorový román Insomnie. V březnu 2019 vydal další hudební publikaci
Monumenty I. věnovanou padesáti deskám s ženským zpěvem.

45
Z denníka osoby
HOWARD 31
žiadajúcej o viac nových
sviežich horrorových
zahraničných autorov
na našom trhu
Svitá na lepšie literárne horrorové časy?
Vyzerá to tak.
Kedysi to mal fanúšik horrorových knižiek
komplikované. Maximálne občas vyšla
kingovka. Najväčší frajeri sa dostali k Pe-
trovi Benchleymu (ale ruku na potápača,
kto od experta na podmorské veci čítal aj
niečo iné, než len Čelisti?), HPL (geniá-
lne opisy monštruóznych, temne hlbokých
nocí so štekajúcimi psami dodnes naháňa-
jú strach, znepokojujú čitateľa a mňa in-
špirovali v písaní e-booku Lesy, ale faktom
je, že HPL zaujímavé postavy tvoriť proste
nevedel, jeho texty boli zbytočne dlhé a pri
18. opise mimozemského artefaktu behom
jedinej poviedky ste toho mali tak akurát
po krk) a k Poeovi (ktorý ma mimo Ha-
vrana a Vrážd na ulici Morgue nikdy ne-
bavil). A kolujú legendy, že niektorí v tých
temných časoch čítali dokonca Koontza,
Barkera a Petera Jamesa (a najhardcoro-
vejší Shauna Hutsona a Jamesa Herberta
– Slimáci, Krysy…). Avšak skrátka toho
nebolo tak veľa, ako by sme chceli.
46
V poslednom čase pozorujem zmenu
k lepšiemu. Žáner horroru sa vyvíja a ak
ho budeme len kopírovať a o nič nové sa
nesnažiť, skončíme v pekle, kde na nás
budú opovržlivo pľuť morské prasiatka –
a niečo také čo? Niečo také nechceme!
Žáner má veľa podôb a ešte viac mož-
ností a smerov, akými sa vybrať v hľadaní
pravdy a odhaľovaní jeho zákutí, ktoré sú
stále nezmapované. A myslím si, verím, že
tu viac, tu menej noví, čerství a svieži au-
tori, ktorých vám postupne predstavím, sa
na túto neľahkú úlohu sebavedomo podu-
jali a snažia sa žáner posunúť inam. Čo je
len a len dobre, lebo ako tu, tak aj v živote
platí, že keď sa prestaneme snažiť, je to za-
čiatok konca.
Poďme na to.
Laird Barron
Laird má skvelý štýl. Nebál by som sa ro-
dáka z Aljašky označiť za veľkého literáta.
Viem, odvážne a ambiciózne tvrdenie, ale
trvám si na ňom. Laird miluje jazyk, hru

LAIRD BARRON
so slovami. Vidí to každý, kto rád číta. Ten
chlap proste VIE písať. A bodka s výkrič-
níkom!
Mnohé jeho lesné poviedky sú bravúrne.
Zatiaľ v češtine Lairdovi vyšli dve zbierky
(Okultace a jiné povídky a Ta nádherná
věc, jež na nás všechny čeká). Obsahujú
príbehy, ktoré sú originálne, svieže a dé-
monicky dobre napísané. Niektoré ale idú
mimo mňa. Okrem toho autorovi strašne
dlho trvá, kým svoje príbehy rozhýbe a do-
vtedy sa musíme prelúskať nie zrovna naj-
zaujímavejšími postavami na svete a veca-
mi, ktoré podľa mňa do poviedok nepatria,
lebo v poviedkach by mali byť len veci pria-
mo súvisiace s dejom a to u Lairda často
nebýva; on tam pokojne napchá veci, ktoré,
ako na konci zistíme, so zápletkou v pod-
state nijako nesúviseli. Toto má spoločné
so svojím kamošom Philipom Fracassim.
Napriek tomu mám Lairdov prístup veľmi
rád, lebo je hrozne inšpiratívny a väčšinou
mám pri jeho čítaní obrovskú chuť oka-
mžite zavrieť knihu, sadnúť si za počítač
a napísať nejakú vlastnú parádnu horroro-
vú poviedku.
47
červen 2019
Philip Fracassi
Philip Fracassi je podobný zjav, ako
Laird Barron. Má skvelé poviedky, ale aj
také, ktoré sú dosť hrozné. Tie hrozné ma
neprekvapivo nebavili, ale tie skvelé boli,
ehm, skvelé.
Ako Laird, i Fracassi do svojich povie-
dok pchá veci, bez ktorých by sme sa po-
kojne zaobišli nielen my, ale aj dotyčné
poviedky. Dokonca by boli bez nich lep-
šie. Tak ale čo už, musíme sa s tým zmie-
riť. Odpúšťam mu len vďaka tomu, že keď
sa do nejakej poviedky naplno oprie, vy-
tvorí úžasný, mrazivý a inšpiratívny prí-
beh. Vďaka tomu sa ľahšie tolerujú jeho
slabšie kúsky.
Ako Laird, i Philip často siaha vo svo-
jich poviedkach po čertovsky originál-
nych príšerách a obludách, vytvárajúc
dusnú, fantastickú atmosféru plnú fantá-
zie. Laird je mi ale predsa len o čosi bliž-
ší, lebo mám slabosť pre horrorové lesy
a tým rozhodne viac dominuje Barron.
PHILIP FRACASSI
HOWARD 31
Napriek tomu dúfam, že sa s novými
dielami od Fracassiho (ktorému v Če-
chách zatiaľ vyšla len jedna zbierka, zato
s veľkolepým názvom Hleď, prázdnota)
stretnem čo najskôr.
Dan Simmons
Dan Simmons je v našich končinách po-
merne známy spisovateľ. Ja od neho urči-
te môžem odporúčať Temné leto, ktoré
mnohí obviňujú z kópie kingovky To, ale
ak by to aj naozaj bola pravda, tak čo sa
mňa týka, v tomto prípade kópia predbe-
hla originál.
Ešte lepší bol mrazivý Terror. V ňom
Simmons zručne, ako skúsený sibír-
sky husky, mystifikoval o osude dvoch
anglických lodí, ktoré kedysi skutočne
existovali a skutočne zmizli a až v po-
sledných rokoch začíname postupne
DAN SIMMONS
48
odhaľovať, aké strašné veci zrejme viedli
k ich temnému koncu.
Simmons je skvelý v opisoch ako postáv
(preklínaný „náhradný kapitán“ Crozier
je jedným z mojich najobľúbenejších li-
terárnych hrdinov za posledné roky), tak
prírody a počasia. V Terrore sa dusíte od
neskutočne nízkych teplôt a v Temnom
létě naopak cítite horúčavu typických
letných prázdnin, ktoré sa prehupli do
svojej druhej polovice, decká sa už tak
trochu nudia, rodičia sú otrávení a nasra-
tí, už ani príroda akosi nezvláda nepres-
tajné extrémne vysoké teploty a rada by si
odpočinula. Noci sú temné a dusné a na
nekonečných poliach sa ospalo vlní ku-
kurica a iné poľnohospodárske plodiny.
V ktorých sa však môže čokoľvek ukrý-
vať. A aj sa veru ukrýva.
Hoci som rád, že som od Simmonsa čí-
tal tieto veci, tak musím priznať, že ne-
jde o žiadneho môjho srdcového autora
a do jeho ďalších diel sa nehrniem. Ako
hovorí klasik Owen Wilson v Zoolande-
rovi, nepočúvam Stinga, ale vážim si jeho
tvorbu.
Ale nie, žartujem. Teším sa na Danov
Zimní přízrak, ktorého české vydanie
je však záhadne odkladané z mesiaca na
mesiac. Verím, že raz sa ho dočkáme.
A že to čakanie bude stáť za to.
Michelle Paver
Michelle v českom jazyku vyšlo viacero
kníh, ale regulárnym horrorom je jedi-
ná – Kroky v temnotě. Drsné, zlovestné
a napínavé dobrodružstvo muža, ktorý
v prvej polovici 20. storočia skončí len so
 červen 2019

pôvodom zla, nad temnými myšlienkami

a nad ešte oveľa nebezpečnejšími ľud-
skými činmi, ktoré nikdy nezostanú bez
následkov. Takže za mňa spokojnosť a dal
by som si pokojne aj nejaký iný Michellin
knižný horror.

Nick Cutter
Kanaďan Nick Cutter v Čechách vydal
v češtine zatiaľ len dve knihy – Oddíl
a Hlubinu. Oba romány boli pekne drsné
a fyzicky nechutné, no nie samoúčelným,
lacným spôsobom.
Disponovali kvalitnými postavami, ktoré
ma bavili a tie postavy medzi sebou mali
zaujímavé vzťahy… ktoré ma tiež bavili.
Nick perfektne opísal jedinečné prostre-
dia, do akých svojej knižky zasadil a to
MICHELLE PAVER ako parádne pochmúrny, nehostinný, sy-
chravý ostrov, na ktorom skysne skupina
svorkou verných psov v geniálnych Špic- nič netušiacich skautov a až príliš nesko-
bergoch, nie je určené na čítanie pred ro si uvedomí, že sa ocitla v nesprávny čas
spánkom.
Určite a bez debaty by som to nevidel
na horror desaťročia a knižka ma v mno-
hom sklamala (vo finále to trochu upadá
a dovtedy autorka až parodicky zneužíva
prítomnosť náhody – zničená vysielačka,
postupne odpadávajúci jednotliví členo-
via výpravy atď.). Čakal som predsa len
podstatne väčšiu žánrovú šupu. Ale i tak
je to miestami veľmi nepríjemné čítanie,
ktoré ma dokázalo reálne trochu vystrašiť,
čo sa podarilo len vskutku mizivému per-
centu horrorových spisovateľov.
Michelle vôbec nezaujímajú krvavosti,
ale keď dôjde na strašenie, je v ňom fakt NICK CUTTER
dobrá. Rada (a pútavo) sa zamýšľa nad

49
HOWARD 31

jeho knihy v češtine začali naplno vy-

JACK KETCHUM
na nesprávnom mieste, tak namakaná
podmorská stanica na dne Mariánskej
priekopy, najhlbšieho miesta planéty.
Mne osobne Nickov štýl sadol a to na-
priek tomu, že sa v humusných scénach
nezvyknem vyžívať (hoci si uvedomu-
jem, že do horrorov patria). On s nimi
ale vie pracovať zručne a tak, aby vás
presvedčil, že sú k jeho príbehom proste
nevyhnutné. A sú fakt dosť nepríjemné.
chádzať až relatívne nedávno – v roku
2011.
Vtedy vyšla jeho asi najklasickejšia kni-
ha, kultovka Po sezoně. Nasledovali
knihy Red, Dívka odvedle a minulý rok
Schovka. Tá sa prvých sto strán rozbie-
ha (ehm), ale potom naberie taký spád,
až vám zhodí širák z hlavy.
Jack písal veľmi dobre, zručne, k veci,
stručne a v neposlednom rade vynikal
brutálne krvavými, realistickými scéna-
mi.
Jack bol drsný. Bol skutočne, reálne drs-
ný. Taký, akí by chceli byť iní spisovate-
lia, ale proste nie sú. Jack tú drsnosť však
mal v sebe a nekompromisne ju dával
von.

Dallas William Mayr

(Pardon, Jack Ketchum)
Jack nás navždy opustil minulý rok a nie
som si istý, či patrí do tohto zoznamu.
Je to totiž totálna legenda, ktorá písala
v dobách, keď sme niektorí neboli na
svete. Ale áno, napriek istým pochyb-
nostiam si na jeho zaradení do tohto
zoznamu trvám a to z toho dôvodu, že BRIAN JAMES FREEMAN

50
 červen 2019

Brian James Freeman

& Norman Prentiss
V Čechách zatiaľ neznáma autorská
dvojica, ktorú nám prvý (a zatiaľ aj po-
sledný) raz predstavilo vydavateľstvo
Carcosa v ich spoločnom horrore Děti
Halloweenu.
Hoci to ku koncu troška poľavilo z tem-
pa a ponurá atmosféra jedného z najge-
niálnejších horrorových sviatkov roka
nebola vystihnutá až tak prepracovane,
ako som sa tešil, hodnotím štýl oboch NORMAN PRENTISS
pánov ako presvedčivý, svižný, vypísaný
a pútavý.
(V pasti) a nemali by sme zabudnúť ani
na výrazné horrorové komiksy (Ryby,
Tých mien je viac. Je tu dvojica Dou-
Skrýš, Temnými hvozdy). Možno si
glas Preston £ Lincoln Child stojaca za
o nich povieme nabudúce, kamoši tem-
románom Relikvie (ktorú určite pozná-
noty.
te vďaka filmu s Tomom Sizemoreom),
Thomas Olde Heuvelt (HEX), Grady
• Ivan Kučera
Hendrix (Horrorstör), Josh Malerman

51
LARRY COHEN
PROFIL
V březnu letošního roku zemřel americký
producent, režisér a scénárista, jehož dílo
zanechalo v horrorovém žánru hlubokou
a nesmazatelnou stopu. Larry Cohen pat-
řil k těm tvůrcům, za něhož hovořilo dílo
samotné. Spousta filmů na nichž se podílel
vám utkví v paměti, ale když se řekne sa-
motné jeho jméno, kolik z nás bude tápat?
Lawrence George Cohen je zajímavý
již datem narození, uvádějí se totiž dva
letopočty. Narodil se 15. července na
Manhattanu. Údajně v roce 1941, ale
kvůli své práci u televizní stanice NBC
si prý rok narození změnil na 1936. Fa-
bulace zmátla natolik, že dodnes nalez-
nete spoustu zdrojů, které snad stejnou
měrou uvádějí rozdílně oba roky.
Důležitější však je, že Larry Cohen
kouzlu filmu propadl již jako dítě. Kina
navštěvoval minimálně dvakrát týdně,
zamiloval si hard-boiled a noir filmy, ob-
líbil si tvorbu režiséra Michaela Curtize.
V rodném New Yorku vystudoval vyso-
kou školu. Již od počátků jeho filmové
tvorby s ním úzce spolupracovala jeho
sestra, novinářka Ronni Chasen.
V 50. letech 20. století Larry Cohen
nastoupil k televizní síti NBC. Učil se
zde psát televizní scénáře, později začal
vytvářet vlastní skripty. Napsal scénáře
např. k televizním seriálům The Fugitive
(1963), Columbo (1971) nebo NYPD
Blue (1993). Vymyslel temný sci-fi se-
riál The Invaders (1967), který na pře-
lomu 70./80. let mohli ti šťastnější z nás
zhlédnout v polské TVP1. Jako správný
filmový fanoušek, hodlající svůj koníček
proměnit v zaměstnání, se Cohen brzy
přestěhoval do Los Angeles, kde se stal
vyhledávaným scénáristou seriálových
pilotních dílů. V půlce 60. let nabídl
Alfredu Hitchcockovi několik svých
scénářů (Special Effect, Phone Booth),
ovšem i přes Hitchockovo nadšení stu-
dio návrhy zamítlo.
Později však uspěl i jako filmový scé-
nárista. Poprvé s pokračováním klasiky
Sedm statečných Return of the Magni-
ficent Seven (1966). A nakonec se do-
čkal i realizace Phone Booth (2002).
V sedmdesátých letech si začal Cohen
budovat své jméno ve fantastickém sci-
-fi/thriller/horrorovém žánru, zača-
la také vystupovat známá a oblíbená
„značka“ – „scénář/produkce/režie Lar-
ry Cohen“. V horrorovém žánru se cítil
jako doma.
V roce 1974 zrežíroval a produkoval
vlastní horrorový scénář It‘s Alive ope-
rující s dnes již klasickým, tehdy se však
rodícím subžánrem, v němž zlo a mon-
strum představují děti. Příběh kombi-
nuje otřesy a šoky, které příchod nového
HOWARD 31
života, konkrétně do současné doby, kdy
okolí (ať už v jakémkoliv smyslu) má na
dítě nejednou větší vliv než jeho tvůrci,
tedy rodiče. Nejen v tom psychickém, ale
i v genetickém smyslu. K tomuto příbě-
hu se Cohen producentsky, scénáristicky
i režisérsky vrátil o čtyři roky později v It
Lives Again (1978) v němž hlavní hrdi-
na prvního dílu navzdory vlastnímu tra-
gickému osudu hodlá pomáhat podobně
postiženým párům. Od prvního dílu se
54
pokračování liší snad jen počtem harantů.
Naposledy se ke svým zabijáckým dětem
vrátil (ovšem již jen jako scénárista a reži-
sér) po dlouhých devíti letech v It‘s Alive
III: Island of the Alive (1987). V roce
2009 se původní díl série dočkal svého
remaku It‘s Alive v režii Josefa Rusnaka.
A dopadl… jako většina remaků zběsilé
remakové vlny nultých let 21. století.
Svůj autorský triumvirát uplatnil dále
např. u syrového horrorového trhilleru

MANIAC COP
God Told Me To (1976) v němž lidé za-
čínají bezdůvodně vraždit a prohlašují, že
jim to nařídil bůh, či u klasického mon-
ster horroru Q (1982) v němž se aztéc-
ký bůh Quetzalcoatl (schválně, třikrát za
sebou, co nejrychleji!) prohání současným
New Yorkem v podobě obřího létajícího
ještěra.
Jako scénárista a režisér natočil horro-
rovou komedii o vraždícím jogurtu The
Stuff (1985). V ní ze země začne vytékat
podivná pěna a lidi ji začnou jíst. Ona
je pak začne ovládat. Prosté, svým způ-
sobem ujeté. Horrorové scény tam jsou
jakoby navíc. Ne, že by byly špatné, to
vůbec, ale prostě sledujete normální pří-
běh odhalování nekalých činů a praktik,
v němž tu a tam odněkud vyteče jogurt
a někoho sežere. Naprostý úlet.
O dva roky později se Cohen pustil do
nečekaného údělu. Kdo ví, koho to vůbec
napadlo, ale napsal a zrežíroval pokračo-
vání kingovské adaptace Tobera Hoopera
55
červen 2019
Salem‘s Lot z roku 1979. A dopadlo to
skoro předvídatelně. A Return to Sa-
lem‘s Lot (1987), které tak nějak většino-
vě rezignuje na postavy a události první-
ho dílu, vychází prostě jen z premisy, že
Salem‘s Lot je město upírů, je… prostě…
no… Potřebujete-li nějaký další důvod
(kromě kompletace Cohenova díla) proč
do toho jít, tak snad jen hudba a chcete-li
vidět Taru Reid, když ještě vypadala jako
člověk, v roli malé upírky.
Režii vynechal u policejní horrorové sé-
rie Maniac cop o policistovi, který se po
své tragické smrti vrací ze záhrobí po-
mstít a dále udržovat pořádek v ulicích.
U tohohle jsme počátkem devadesátek
v kině doslova chrochtali blahem. Ob-
rovský spálený ksicht démonického pol-
dy přes celé plátno, to mělo kule. Larry
Cohen napsal scénáře ke všem třem dí-
lům: Maniac Cop (1988), Maniac Cop 2
(1990) a Maniac Cop 3: Badge of Silen-
ce (1992). Produkoval jen první dva díly.
HOWARD 31
V prvních dvou dílech se ve vedlejších ro-
lích mihli Bruce Campbell a Sam Raimi,
ve třetím Ted Raimi.
Z režijně-scénáristického ranku zmiňme
ještě s tímto číslem Howarda tematic-
ky spřízněný horrorový thriller s lehkou
příměsí komedie The Ambulance (1990)
o zlodějích tělesných orgánů, používají-
cích pro své nekalé činy falešnou záchran-
ku. V téhle stálici polic devadesátkových
videopůjčoven narazíte na Erica Robert-
se, Jamese Earla Jonese a komiksového
tvůrce Stana Lee v jedné z minirolí.
Z nedávných filmů ztrame pár slov
o  Captivity (2007) s Elishou Cuthbert
v hlavní roli unesené dívky, která navazu-
je přátelství se stejně uneseným mužem,
drženým ve vedlejší místnosti. Jen škoda,
že ten film skončí přesně tak, jak vás na-
padne jako první a doufáte, že to takhle
nebude.
Posledním tvůrčím projevem, nebude-
me-li počítat remake It‘s Alive, byla režie
CAPTIVITY
56
jedenáctého dílu Pick Me Up první série
horrorového seriálu Masters of Horror
(2006).
Horrorů ať již jako scénárista, producent
či režisér vyprodukoval hned několik de-
sítek, kromě nich pracoval také na několi-
ka thrillerech a krimi dramatech. Hodně
oblíbené měl policejní a kriminální pro-
středí.
Larry Cohen se dokonce projevil jako
herec. Sice jen jednou jedinkrát, ale přes-
to ve studenoválečné, snad i proto u nás
v 90. letech hodně oblíbené, komedii Joh-
na Landise Spies Like Us (1985) s Chevy
Chasem, Danem Aykroydem a sovět-
skými vojandami v sexy spodním prádle
v hlavních rolích.
Larry Cohen byl dvakrát ženatý. Měl dvě
dcery. S první manželkou Janelle Webb se
rozvedl v roce 1980, s Cynthií Costat byli
manželé až do její smrti v roce 1994. On
sám zemřel 23. března 2019.
• Honza Vojtíšek

DR. STRACH
téma
Teď všechny žerty stranou. Cokoliv dosud
bylo, a ještě bude v tomto čísle o lékařích
a jejich pracovním prostředí napsáno,
bylo v rámci žánrového klišé. Strach
a další žánrové pocity se však s nimi
mnohdy pojí i v kruté a nemilosrdné rea-
litě. Asi každý z vás by byl schopen hodit
do placu nějakou strašidelnou a mrazi-
vou historku z lékařského prostředí, ba
dokonce přímo o nějakém konkrétním
doktorovi. Ve dvou případech tak učiní-
me i my, což bude jakási realistická vý-
jimka z pravidla tohoto čísla. Opravdu,
tady končí sranda, na okamžik na stránky
Howarda zavane krutá realita. Ještě před
našimi historkami však krátký a obecný
pohled do oné nepříjemné a drsné reality.
Protože strašidelní a děsiví lékaři, lékař-
ské instituce a prostory nejsou jen domé-
nou horrorového žánru. Ostatně, takový
Mengele či jeho kolegové z Jednotky 731
by mohli vyprávět…
… nebo i Robert Ricketson, takový
MacGyver zdravotnictví. V roce 2001
na Havaji totiž při operaci páteře svému
pacientovi místo titanového implantá-
tu voperoval šroubovák. Ano, obyčejný
šroubovák. Pacienta museli operovat ješ-
tě třikrát, i přesto však nakonec skončil
na invalidním vozíku a do dvou let po
57
červen 2019
svérázné operaci zemřel. Stejně děsivé
bylo následné odhalení, že Ricketson měl
před touto operací kvůli opakovaným
pochybením problémy již ve dvou jiných
státech USA.
Umělci zpravidla svá díla podepisují. Za
svérázného umělce se zřejmě považoval
Red Alinson, který na odebranou dělohu
jisté kadeřnici kauterem vypálil její jmé-
no.
James Burt pak patří k těm bohorovným
lékařům, kteří se na názor a přání pacien-
ta, v tomto případě pacientek, ani nepta-
jí. Po porodu svým pacientkám prováděl
úpravy pohlavních orgánů. On sám to
viděl jako v podstatě laskavost a pomoc,
neb, svými vlastními slovy, pacientkám
z „vyděšených, váhavých domácích myš-
ek“ vytvářel „nadržené malé domácí myš-
ky“, přesto mnohé z jeho pacientek mu-
sely podstoupit opravné zákroky. I tento
případ má stejně děsivé zakončení. Je-
likož Burt sám odešel ze zdravotnictví,
soudní žaloba o náhradu 21 milionů do-
larů neuspěla.
Ale teď do domácích lékařských zaříze-
ní. I tam je mrazivo a děsivo. Nevěříte?
***
Bylo mi čerstvě 18, když jsem se od
doktorky dozvěděla, že mne čeká ope-
HOWARD 31
race kvůli podezření na zánět kostní
dřeně. Nebyla to rána z čistého nebe.
Že v té noze něco je, jsme věděli pos-
ledního třičtvrtě roku. A když jsme po
nekonečně dlouhém kolečku radiačních
vyšetření vyloučili špatně zhojené zlo-
meniny, nezhoubné nádory a podobná
potěšení, přistoupili jsme k rozhodnému
kroku „nohu otevřít a zjistit, co se s tím
vevnitř dá dělat“.
Po třičtvrtě roce o berlích a urputných
bolestech mne místo prázdninového
koupání a slunění se čekalo kolečko pře-
doperačních vyšetření. Místo nástupu do
posledního ročníku střední školy jsem
byla 3. září přijata do nemocnice. Vza-
li mi věci a převlíkli do košile. Dostala
jsem náramek a návleky a jediný osobní
předmět, který mi zůstal v ruce, byl mo-
bil. Štrádovala jsem si to na křídlo „B“,
oddělení lůžek, kde jsem v nejvyšším
osmém patře zabrala postel u okna v ne-
příliš komfortním třílůžáku.
Paní po padesátce, která okupovala pro-
střední lůžko, čekala banální operace
vybočeného palce u nohy. Starou paní,
cirka po sedmdesátce, výměna kyčelního
kloubu. Bavili jsme se střídmě, asi tak, jak
se s babičkami, které neznáte ani den, dá.
Už když jsem se o nezbytnosti operace
dozvěděla, děsila mne představa, že se
probudím z narkózy a budu bez nohy.
Co v ní roste totiž nikdo jistě nevěděl.
Ale prý věděli, že to musí ven. O zánětu
kostní dřeně jsem toho bohužel četla až
příliš, a tak jsem věděla, že je nezbytné
nechat ránu otevřenou, podávat antibio-
tika do kostní dřeně lokálně, a v případě
58
šíření infekce dál do těla je nezbytné in-
fikovanou část amputovat.
Přišel čas operace a jela jsem na sál. Bylo
to krátké, a konec konců vlastně úspěšné.
Noha mi zůstala. Zatímco jsem blouzni-
la, a i po probuzení z narkózy neustále
upadala do mikrospánku, dovezli mě
zpět na pokoj. Paní z prostřední postele
dojatě řekla „Statečná!“, já čapla ze stol-
ku Květy zla od Baudelaira, v přesvědče-
ní, že si zrovna teď musím kousek pře-
číst, a usnula jsem jak špalek.
Bolest mne probudila, až když byla tma.
V útržcích si jen vzpomínám, jak mi ses-
tra co chvíli vyměňovala kapačku s léky
na bolest. Vzpomínám si ale na děsivý
sen, který jsem měla jen onu první noc
v nemocnici. Byla v něm shrbená, jed-
nonohá žena o berli, která se belhala ode
dveří k mé posteli. Kdykoliv jsem znovu
upadala do spánku, měla jsem pocit, že
slyším nepravidelné cvakání, jako by to
byly údery holí o podlahu.
Na mou postel dopadalo světlo zven-
čí, ale roh pokoje u vstupních dveří byl
úplně černý. Viděla jsem, že obě postele
jsou obsazené. Zdálo se, že obě paní spí.
Starší z nich měli operovat tentýž den,
co mě.
Abych zahnala děsivé myšlenky, pustila
jsem si v discmanu Linkiny, uši ucpala
sluchátkama, zalezla pod peřinu a před-
stírala, že tam nejsem. Zůstala jsem
vzhůru několik hodin a svítila si pod
peřinou mobilem, když jsem i přes slu-
chátka uslyšela nějaký rámus. Následně
ženský jekot, a i přes hlasitou hudbu vel-
mi srozumitelné „pomoc“.

Strhla jsem peřinu a spatřila starší
z mých dvou spolunocležnic, kterak leží
na zemi, hází sebou a tře si zápěstí os-
třím plastového nože, který dostala ráno
k namazání másla na rohlík. Druhá paní
zběsile mačkala tlačítko, kterým se při-
volává sestra, a volala z plných plic o po-
moc. Po vstřebání prvního šoku jsem po-
padla berle a belhala se k paní na zemi,
abych zjistila, co s ní je. Nesrozumitelně
mumlala, má slova jako by ani neslyšela.
Dál se škrabala plastovým nožem po zá-
pěstí a svíjela se na zemi. Přiběhly sest-
ry, starou paní zpacifikovaly a přenesly ji
zpět na postel. Paní dostala malou injek-
ci a po chvíli se zklidnila.
Sestry s námi zůstaly na pokoji ještě asi
hodinu, aby uklidnily nejen starou paní,
ale i nás. Prý nepřiznala všechny léky,
které brala, a bez vědomí lékaře si vzala
prášek na spaní. Po výměně kyčle, zatěž-
kávající narkóze, a pod vlivem všemož-
ných kapaček na bolest u ní nevhodná
kombinace léků pravděpodobně způso-
bila halucinace. Paní z prostřední postele
toho viděla víc, jelikož já byla v inkri-
minovanou chvíli pod peřinou. Paní prý
nejdřív ječela ze spaní, následně prudce
vstala a dala se jakoby na útěk. Při prv-
ním došlapu na operovanou nohu ale
pochopitelně spadla a převrhla na sebe
tác z nočního stolku. Rána, kterou jsem
slyšela, bylo žuchnutí těla na zem. Ve
snu, který se jí zdál, si snažila z nějakého
důvodu ublížit, a použila k tomu plasto-
vý nůž, který měla na svém stolku.
Byla jsem skoro celou noc vzhůru. Ne-
mohla jsem přestat myslet na to, jestli
59
červen 2019
ona shrbená žena, o které se mi zdálo,
nemohla být ona. I když měla po ope-
raci zakázáno chodit. Třeba to o berlích
nějak zvládla a v deliriu z léků se belhala
po pokoji. A já ji v rauši z narkózy a léků
na bolest považovala za sen.
Několikrát jsem se na starou paní šla
podívat přímo k posteli. Nespala. Měla
oči otevřené a dívala se na mě, ale vůbec
na mě nereagovala. Vypadala nepřítom-
ně. Hladila jsem ji po čele a konejšila, ať
už spí, že ráno už jí bude dobře. Jen kou-
kala. Neodpověděla jediné slovo.
Druhý den ráno na náš dotaz, zda si pa-
matuje, co se onu noc dělo, nám řekla,
že si nepamatuje nic. Jen, že „se jí zdály
hrozný blbiny“. Přiznala prášky na spaní
a od doktora dostala pořádně vynadáno.
Strávili jsme spolu na pokoji ještě pět
dní. Naštěstí se zážitek neopakoval.
***
Podle mě vůbec nejděsivější na dokto-
rech je jejich snaha podrobně vysvětlit,
co všechno vám budou dělat. Proč? Jestli
to mají udělat, ať to udělají. Co čekají?
Že po téhle podrobné přednášce hnusu
a odporností zůstaneme sedět a nezdrh-
neme jim z ordinace či sálu? Své zubař-
ce jsem to zakázal (ve skutečnosti jsem
ji požádal, jestli by si tyto popisy mohla
odpustit, pokud chce, abych nevzal do
zaječích). Původně jsem chtěl psát lite-
rárně jistě záživnější zubařský zážitek,
ale subjektivně mnohem děsivější mám
jiný. Zubař mě za zub vláčel po celé ordi-
naci, zapíral se kolenem o mou hruď, aby
ho dostal ven, jiný doktor mi s podivným
HOWARD 31

úsměvem ve tváři mával před obličejem bodcem prorazil skrz měkkou tvář za bra-
mými vytrženými krčními mandlemi, ale dou mezi spodní čelistí a jazykem. Když
mým nejděsivějším zážitkem v lékařské jsem viděl doktorův prst čouhající klukovi
ordinaci bylo tohle. z pusy – ještě s ním trochu vrtěl –, málem
Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct, po- jsem omdlel a ten obraz mě ve snech dě-
pravdě si už nevybavím, jestli jsem byl sil ještě hodně dlouho.
ještě na základce nebo už na učilišti, ale Snad za to mohla kombinace mého vy-
ono to je jedno. Důležité je, že byla zima, jukaného mládí, tehdejší suverénnosti
já na zamrzlém chodníku uklouzl a do- a bezstarostnosti lékařů, a ještě málo na-
padl přímo na pravé koleno. Pak už to koukaných gore filmů, ale nic děsivějšího
šlo rychle, bolestivě ale hlavně obludně jsem u lékaře dosud nezažil. Brrr… ješ-
nateklé koleno, odchod k lékaři a punk- tě teď mi naskakuje husí kůže, jen si na
ce. Ovšem ještě než jsem se dostal na ten prst nořící se do brady a vykukující
řadu (ono to v tu dobu zřejmě klouzalo z otevřených úst lemovaných zakrvave-
hodně a nejen mně), do čekárny, v níž nými zuby vzpomenu.
jsem čekal, vtrhla vyděšená matka na po-
kraji hysterie s asi osmi až desetiletým • Alena Čadová
synem, jehož brada, krk a oblečení byly • Honza Vojtíšek
zbroceny krví. Zajímavé bylo, že kluk byl
na první pohled klidnější než matka, na-
vzdory zranění, které si způsobil. On to-
tiž zakopl nebo snad také uklouzl, to už
si přesně nepamatuji a… Dnes už to moc
nevídám, vlastně prakticky vůbec, ale za
mých dětských let byla v zemi u vchodů
do domu nainstalována taková kovová
věc. Prostě plát hrubého kovu, na obou
koncích končící ostřejší špičkou. Otíralo
se o to bláto z bot. No a ten kluk bradou
dopadl přesně na tu špičku a… Doktor
na zavolání sestry vyšel z ordinace, po-
hlédl na kluka, otočil se, vrátil se do or-
dinace a když z ní zase vyšel, natahoval
si gumové rukavice. Přímo v té čekárně
chlapci natočil hlavu a zespodu mu do
rány zasunul prst… který chlapci vylezl
z otevřených úst a lakonicky prohlásil:
„Jo, to je skrz, to zašijeme…“. On si tím

60
václav votruba
insomnie
recenze
Už od začátku je patrné, že kniha In-
somnie je hodně osobní příběh. Teď
nemyslím v tom smyslu, co se zde ode-
hrává, ale jedná se o děj, kde jsou místa,
která autor zná, ať už proto, že se zde
narodil, žil nebo pracoval. Ale především
je to kniha, která se věnuje něčemu, co
autor sám zažil. Trpěl nespavostí, i když
podle jeho vlastních slov to nebylo až
tak hrozné jako v případě hlavní postavy,
jíž je alespoň podle jména Vašek Votru-
ba sám. Hledat paralely je však zbyteč-
né, pořád jsme u příběhu, který je fikcí.
A více méně skutečně i fikcí horrorovou.
Vydavatel: Nová Forma, 2018
Počet stran: 158
Otevřel jsem knihu Insomnie s tím, že
by mohlo jít o zajímavé horrorové čte-
ní – ta obálka vás dovede nadchnout –
a jasně, zajímalo mě, jaký horrorový ro-
mán napsal další z jihočeských autorů.
Přiznám se však, že z hlediska horroru
je pro mě kniha Insomnie spíše zklamá-
ním. Jako kdyby před sebou čtenář měl
kvalitativní sinusoidu. Nejprve se ocitne
někde na jejím prostředku, pak chvíli
stoupá, aby se, bum, ocitl na jejím dně.
Další pasáž něco málo vynahradí a na-
61
jednou je kniha velmi dobrá. A pak zase
přichází další kvalitativní pád.
Jak už název napovídá, bude se jed-
nat o knihu, kde je problémem hlavní
postavy nespavost. Václav, jak se hrdi-
na jmenuje, trpí nespavostí. Prostě si
k němu přišla, nejprve pomalu, ale pak
už intenzívněji. A tady jsou výborné scé-
ny – paralýza ve spánku, vidiny, přeludy,
halucinace, nebo prostě něco, co člověka
přiměje vidět věci, které ostatní nevidí.
V tomhle jsou popisy docela dobré… až
do jedné chvíle. Do chvíle, kdy se začí-
nají opakovat. To už máte pocit, že se
popsané jen recykluje a nic nového se
nepřináší. A kniha tím dostává nesmírně
pomalé, unylé tempo.
V ději se objevují prvky, které skoro ne-
mají opodstatnění nebo se prostě objeví
zničehonic. Proč má hrdina najednou
psa? Zmínka o něm je zbytečná. Postava
má kamarády, to je jasné, ale objevují se
vlastně jen proto, že domněle oživují děj.
Ve skutečnosti by se bez nich dění obe-
šlo. A podobně je to s dalšími postavami
– kamarádka Hanka, Čarodějnice, vlast-
ně i bratranec v závěru. Osobně mi také
vadí, že zde chybí nějaké návaznosti. Ně-
kdo se objeví a pak zmizí. Nemá hlubší
zasazení do děje.
HOWARD 31

Kniha by potřebovala redakční práce. najednou to zní divně a jaksi nepatřičně.

Jedna scéna za všechny: Véna jede s ka- Insomnie má svoje horrorové momenty,
marády na koncert. Vypadá to, že to jsou dobré, ale pak má i nesmírně slabé
vlastně dělá jen proto, aby si promluvil momenty, kdy se nic neděje a popisy se
s Psychem, k čemuž ale vůbec nedojde. jen opakují. Je to škoda, potenciál zde
Kapitola přímo zmiňuje, že je pro Vénu byl, nevadilo by pak ani, že se finále snaží
důležité si s Psychem promluvit, ale žád- o nějaké to lehké zamyšlení nad lidským
ný rozhovor se nekoná, nakonec je to jen bytím.
další výplňová kapitola, která se jeví zby-
tečná. Dalším příkladem potřeby redakce • Martin Štefko
je skutečnost, že je kniha koncipována
v deníkových zázna-
mech, ale ty samy ne-
mají vždy podobu de-
níkového záznamu,
někdy se autor obrací
přímo na čtenáře, což
v deníkovém zázna-
mu postrádá smysl.
Hlavně proto, že au-
tor nemluví o deníku,
ale o knize.
Vydávat knihy sa-
monákladem je fajn,
ale někdy se prostě
hodí další osoba, kte-
rá knihu přečte a řek-
ne, že s ní něco není
v pořádku. Kniha
Insomnie to bohužel
potřebuje. Text je na
horror místy hodně
naivní, jako kdyby se
Vašek bál zajít tro-
chu dál, ale přitom
tajemné, mysteriózní
scény umí. Když pak
použije sprosté slovo,

62
 červen 2019

SUMMER OF 84
RECENZE

Budou se množit jako houby po dešti.
Začne to nenápadně, ale reálně hrozí, že
se z toho stane vlna, která pohltí sama
sebe. Ptáte se co? Retro horrory snažící se
navodit atmosféru dětských hrůzostraš-
ných příběhů osmdesátých let minulého
století. Odstartoval to úspěch Stranger
Things (2016) a dokonale nakopnulo
nové It (2017). Netrvalo dlouho a první
epigoni jsou tu.
ster Squad (1987). Vždy šlo o odlehčený
pohled na souboj s něčím nereálným, ve
kterém se sice umírá, ale nebere se úplně
vážně.
Summer of 84 se sice taky tváří, že mu
jde o pomrkávání na diváka, ale když
skupinka dětí pátrá po (možná) pedofil-

Režie: François Simard, Anouk Whi-

ssell, Yoann-Karl Whissell
Scénář: Matt Leslie, Stephen J. Smith
Délka: 106 min
Původ: Kanada, USA
Rok: 2018
Hrají: Graham Verchere, Judah Lewis,
Cory Gruter-Andrew, Tiera Skovbye,
Rich Sommer

Mezi ně samozřejmě patří recenzované

Summer of 84, které tráví na předměstí
amerického maloměsta partička kluků
pátráním po sériovém vrahovi malých
chlapců. A tady je první zádrhel. Větši-
na snímků, které se snaží Summer of 84
kopírovat pojetím i atmosférou, v sobě
měla výrazný fantastický prvek. Ať už to
jsou upíři ve Fright Night (1985), ves-
mírné příšerky v Gremlins (1984) nebo
výkvět monster v ikonickém The Mon-

63
HOWARD 31
ním sériovém vrahovi, není to prostě
ono. Neprozradím příliš, když řeknu, že
podezřelým se během deseti minut stává
soused hlavního hrdiny a nás tak čekají
stokrát viděné postupy, ve kterých svět
dospělých nechává děti zcela na holič-
kách, nevěří jim a ty se tak musí plížit po
domě, pátrat na vlastní pěst, dorozumívat
se vysílačkami… zíííííííív.
Viděli jsme to už mnohokrát a větši-
nou v zábavněji pojatém hávu. Kromě
šablonovitého příběhu se tvůrci poku-
sili šablonovitě obsadit i všechny hlavní
role. Takže klasicky pohledný hlavní hr-
dina, který miluje (a šmíruje) dívku ze
sousedství, drsňák v koženém oblečení,
brýlatý nerd a samozřejmě ošklivý, stále
připosraný tlouštík. Zatímco sidekickové
jsou poměrně přesní, hlavní hrdina, který
dostává zbytečně moc prostoru, je nevý-
razný až hanba.
64
A když už jsem zmínil ty tvůrce. Pokud
má film tři režiséry, je sám o sobě pode-
zřelý. Ale pokud je autor hudby zároveň
kameramanem (a nejmenuje se Rodrigu-
ez), věští to vyložený průšvih. Paradoxně
hudba je na filmu asi tím nejzajímavější,
pokud vám tedy nevadí, že oldschoolový
elektronický soundtrack zní jako z šede-
sáté osmé epizody Stranger Things.
Reakce fanoušků, co jsem tak koukal,
jsou poměrně příznivé, evidentně je tu
hlad po podobně laděných snímcích. Ať
už kvůli tomu, že si chtějí nostalgicky
zavzpomínat, anebo se s osmdesátkovou
atmoškou potkávají poprvé a prostě je
baví. Těm druhým bych doporučil třeba
to The Monster Squad, aby viděli, jak
mají opravdové osmdesátky vypadat.
• Roman Kroufek

SVAČINKA
michal březina
Petr Hrabčák, student medicíny, se s eki-
pou spolužáků šinul chodbou. Nacházeli
se v nejnižším patře fakultní nemocnice.
Pitevna.
Na dnešní nadílku vědomostí se netě-
šil. Svérázný patolog Vodrážka uměl sice
vždycky zaujmout, ale Petr zvládal praxi
jen stěží. Pohled na mrtvé lidské tělo ješ-
tě jakžtakž snesl, jenomže jakmile došlo
k prvnímu řezu, k prvnímu pohledu pod
kůži, celý ochabl, rozklepaly se mu ruce,
žaludek sevřel v silném návalu nutka-
vého zvracení. Ne, neměl na to povahu,
přesto věřil, že si jednou zvykne. Všichni
mu to říkali.
Vodrážkovy praktiky i přístup samotný
tomu bohužel příliš nepomáhaly.
„Podívejte,“ spustil lékař, jakmile se
všichni seskupili kolem stolu s mrtvolou
mladé ženy, „bouračky jsou vždycky ra-
dost. Když vás semele náklaďák, máme
jenom práci navíc. Vidíte tu nohu. Ku-
žela, kam to vejráš! Tuhle nohu. Femur
úplně napadrť, klinkala se podél stolu,
nožka jedna, už jak ji sem vezli.“
Petr zavrávoral, otevřená rána na steh-
ně a s hrozivě trčící stehenní kostí ven
v něm začala vyvolávat pocit paniky. Od
rána nic nejedl, zauvažoval, co vůbec
bude zvracet, až to na něj přijde.
„Hrabčák, co je zase s tebou?,“ rozkřikl
se Vodrážka. „Co jsi čekal? Modřinu na
65
červen 2019
prdeli? To víš, někdy to prostě nevyjde.
A víš co, pomůžeš mi s ní ty.“
„Ale, já…“
„Celá noha se musí zafixovat. Jak bys
postupoval? Pověz nám, ať se pobavíme.“
Petr znejistěl. „Dlahu?“
„Ano, dlaha. To je výborný nápad. A až
tu pipku strčí pohřebáci do futrálu a při-
jdou se s ní rozloučit dětičky, budou se
divit, co za idioty se na tom kadáveru vy-
řádilo, nemyslíš? Připadám ti jako idiot?“
„To ne, pane doktore. Myslel jsem…“
„Musíme postupovat jako umělci, chá-
peme se, ne? Patolog je jako sochař.
I z těžce zmrzačeného kadáveru musí
vytesat Davida. Víte, kdo byl David? Po-
čkat, podívejte, ještě to teče.“
Z otevřené rány se uvolnilo trochu tká-
ně a s mlaskavým zvukem se cucek při-
lepil na podlahu. Petr škytl a rychle si
dal ruku před pusu, vskutku nerad by
teď pozvracel zmiňovaný kadáver mladé
ženy.
„Hrabčák, rychle, přines mi ten mop,
máme ho vedle ve svačinárně.“
Petr byl tuze rád, že se může na okamžik
vzdálit. Trochu se nadýchat čerstvého
vzduchu. Však už samotný odér pitevny
mu docela úspěšně nabourával psychiku.
V přidružené místnosti, v takzvané sva-
činárně, nikdy dosud nebyl, přesto věděl,
že je to tam lepší.
HOWARD 31
Odběhl do vedlejší místnosti a na chví-
li se posadil na lavici. Zrychleně dýchal,
pokusil se do sebe nasát co nejvíce ne-
otráveného kyslíku. Popadl mop opřený
o statnou lednici a odběhl s ním zpátky
na pitevní sál.
„Co ti tak trvalo? Nevěděls, jak vypadá
mop? Sakra, Hrabčák!“ Doktor Vodráž-
ka pro tento okamžik znepokojil i ostat-
ní studenty. Jeho nervozita znamenala,
že je na obzoru jakýsi problém, že se
něco stalo a nikdo nevěděl co. Každý
pouze předpokládal, že někdo z nich
bude muset tím mopem vytřít znečiště-
nou podlahu.
„Když to teď…“ vyhrkl lékař a nečekaně
zlomil násadu mopu o své koleno, „neza-
fixuju, tak se to kurva…“ cedil dál mezi
zuby a dál se i pral s násadou, kterou
musel přelomit ještě jednou, „celý roz-
padne! Hrabčák, chytni ji za patu a drž.“
V následném okamžiku odehnal také
všechny studenty od stolu. „Potřebuju
manipulační prostor, kurva!“
Věděli, že jde do tuhého.
Doktor Vodrážka prudce vrazil jeden
konec ulomené násady do otevřené rány
na stehně mrtvoly, hluboko, až ke ko-
lenu, potom zkrácenou násadou v noze
trochu šťouchal tak, aby se mu podařilo
vsunout ji dovnitř celou. Nakonec ji za-
přel o kyčelní kloub.
„Teď sem pojďte a sledujte. Právě jsme
improvizačně zajistili celou nohu, ne-
zbývá než ránu zašít. Kdo se toho chopí?
Nic to není, to zvládne i cvičená opice.
Tobiášová, se hlásíš, nebo si protahuješ
ruce? Pojď sem a zašij to jak panenku.“
66
Ozval se tlumený zvuk. Všichni včet-
ně Vodrážky se ohlédli. Petr Hrabčák
omdlel a pleskl sebou bezvládně o pod-
lahu.
„Nesmějeme se a odneseme kamaráda
vedle, šup, šup,“ pobízel vyučující lékař,
„položte ho ve svačinárně na tu dlouhou
lavici. A pak honem sem, ještě vám uká-
žu, jak vrátit vyhozenou lopatku na mís-
to. A tím myslím kost zvanou scapula,
nenechte se zmást tím mopem. Tady se
učíte medicíně, ne úklidu.“
***
Petr se probral a mžoural před sebe.
Chvíli mu trvalo, než se vůbec zorien-
toval. Podle tlumených hlasů z vedlejší
místnosti, dle kterých rozeznal své spo-
lužáky, poznal, kde se právě nachází. Ci-
věl na velkou lednici před sebou. Cítil se
slabě, pořád na svých rukách pociťoval
dotek chladné kůže zemřelého těla. Před
očima se mu zjevovala Vodrážkova zkr-
vavená ruka ponořená v otevřené ráně
nohy. Potřeboval se napít.
Prohnalo se mu hlavou, zdali pak tu má
doktor Vodrážka něco k pití. Ano, potře-
boval akutně něco, co by ho postavilo na
nohy.
Opatrně otevřel dveře erární chladničky
a pohlédl na její vybavení. A skutečně,
našel již načatou krabici s pomerančo-
vým džusem. Potutelně se ohlédl, zda
nehrozí, že by ho někdo přistihl. Zasle-
chl v dáli Vodrážkův hlas, v plném na-
sazení vykládal cosi o vzdálenosti mezi
jednotlivými stehy. Tobiášovou si docela
vychutnával.
HOWARD 31
Petr se pouze ušklíbl. Měl vlastně radost,
že je na chvíli mimo dění, že je terčem
někdo jiný než zrovna on.
Opatrně sebral krabici s džusem a rych-
le se napil. Tak akorát, aby to případný
majitel nápoje nepoznal.
Sotva džus vrátil do lednice, jeho zrak
zavadil o talířek s jahodami. Určitě úlo-
vek ze zahrádky, nic kupovaného. Jahody
malé, tmavě červené, dokonce i se stop-
kou a několika lístky. Při jejich množství
na talířku věděl Petr moc dobře, že opět
nikdo nic nepozná, i pochyboval, že by
měl Vodrážka spočítané, kolik jahod ke
svačince má.
Chutnaly sladce, uzobnul ještě několik.
„A jéjej,“ vyhrkl Petr, jakmile zavrtal svůj
zrak o polici výš. „On si tu docela debu-
žíruje.“ Nálada se mu zlepšila, pryč byly
stavy plné zhnusení, strachu a nejisto-
ty. Opět se znovu rozhlédl, zda je sám,
a opatrně hrábl rukou do široké plastové
misky se škvarky, která se nacházela hned
vedle plochého talíře s třemi jitrnicemi.
„Pán byl asi na zabíjačce, jak tak kou-
kám.“
Hrábl ještě jednou. Chuť škvarků, ač
vůbec nesolených, byla velmi intenzivní.
Věřil, že si opět nikdo nevšimne, a ještě
jednou si zobl. Došlo mu záhy, že pitevna
nemusí být nutně nejhorší místo na svě-
tě, snad by to tu v příštích časech studií
zvládl.
„Kurva, Hrabčák!“ ozvalo se náhle ode
dveří, „já myslel, jaká seš padavka, a ty mi
tu klidně žereš vzorky toho utopenýho
chlapa ze včerejška!“
68
MICHAL BŘEZINA (1977)
Narodil se v okolí Aše a v následu-
jících letech začal poznávat, jak zá-
bavné je udivovat učitelky českého
jazyka obskurními slohovými pra-
cemi. Své první texty uplatnil jako
zpěvák několika metalových kapel
(Ephell Duet, Sitra Achra, Cassage,
Štáb ZS-CO, hostoval u Onanizer
a Empty Feeling). V téže době také
křižoval stopem po Evropě. V roce
2016 ohromil společnost Albatros
Media a. s. svou hravou sci-fi Mě-
síční deník, jež předkládá osobité
zážitky posledního českého kosmo-
nauta Marcela Šebesty na Měsíci
roku 2081. V roce 2018 vydal horro-
rovou povídku Mensibia v antologii
Uchovej mou duši (2018). V časo-
pise Pevnost uveřejnil povídky PA-
RAZIT a Zabiják z Kaichanu. Je
také redaktorem E-magazínu SciFi
svět Vanili.cz, kde píše rubriku SciFi
Quest.
 červen 2019

doktore, bolí to
téma

Marná snaha, lékaři jsou nedílnou součástí
horrorového žánru. Už desítky, ba dokonce
přes stovku let. Ať už se to jim samotným,
nebo nám, líbí nebo ne. Jak říká klasik:
„Nenaděláš nic.“ Ale uznáte sami, pořád je
bezpečnější a příjemnější si o nich jen číst
v knihách než sedět v jejich čekárně. Pokud
si tedy o nich nečtete u nich v čekárně…
Než přijdete na řadu a vyslechnete si ne-
jděsivější větu: „Nebude to bolet.“ Případně
„Teď to jen trochu štípne.“
plného člověka. Hyde má volný přístup
do Jekyllova domu a laboratoří, Jekyll
ho navíc brání a omlouvá jeho neurva-
lé chování. Utterson má v péči Jekyllo-
vu závěť, v níž se tvrdí, že v případě Je-
kyllovy smrti nebo náhlého zmizení má
být vše odkázáno právě Hydovi. A to se
Uttersonovi pranic nelíbí. Po čase dojde
k chladnokrevné vraždě sira Danverse.
Vše, včetně jedné svědkyně, ukazuje, že

Do tématiky literárních horrorových

doktorů uvede jeden z nejpovolanějších
a nejslavnějších, s nímž nás již v roce
1886 seznámil Robert Louis Steven-
son. V Podivném případu Dr. Jekylla
a pana Hyda (The Strange Case of Dr.
Jekyll and Mr. Hyde). Advokát Utterson
vyslechne od přítele historku o jeho se-
tkání s podivným panem Hydem. Nikdo
Hyda nezná, nikdo neví odkud se vzal,
nikdo neví, co vlastně dělá. Každý, kdo se
s ním setkal, ví jen jedno, setkání s ním
není příjemné. Tento malý a odpudivý
mužík doslova vyzařuje zlo a být v jeho
přítomnosti není vůbec pozitivním zá-
žitkem. Utterson se s Hydem sám se-
tká a všechno, co slyšel, se mu potvrdí.
O to víc jej překvapuje, že Hyde je velice
spřízněn s Dr. Jekyllem, kterého každý
považuje za hodného, mírného a lásky-

69
HOWARD 31
vrahem je právě Hyde. Příběh Dr. Je-
kylla a pana Hyda je hodně starý a vešel
již ve všeobecnou známost. Není možná
tak slavný jako skoro stejně staré příběhy
o Frankensteinovi či hraběti Draculovi,
ale jeho zápletka je stále využívána pro
nové a nové příběhy, a to nejen ty straši-
delné či vyloženě horrorové. Vzpomeň-
me např. komedie o Zamilovaném pro-
fesorovi s E. Murphym. Svým způsobem
příběh žije vlastním životem a stále se
obnovuje. Dostalo se mu té pocty zařadit
se mezi literární klasiky, které většina lidí
zná, aniž by je četla. Stojí tak po boku
např. Shakespearových příběhů – každý
zná příběh Romea a Julie či Hamleta,
ale ruku na srdce, kolik z nás je skuteč-
ně četlo? S panem Hydem jste se mohli
v popkultuře setkat např. v dnes již prá-
vem zapomenutém chvilkovém letním
filmovém trháku jménem Van Helsing
(2004). Ve skutečnosti však zapomeňte
na siláckého a hromotluckého Hyda, jak
byl ztvárněn v tomto filmu. Prvotní pan
Hyde, tak, jak ho ztvárnil Stevenson, je
malý, zakrslý, odpudivý chlapík. Ostatně,
Stevenson jej popisuje takto: „Hyde byl
bledý a zakrslý – budil dojem člověka zrůd-
ného, ač se to znetvoření nedalo popsat,
měl nepříjemný úsměv, choval se k advo-
kátovi ohavně bojácně a zároveň vyzýva-
vě a mluvil chraptivým, sípavým hlasem,
skoro selhávajícím – to všechno svědčilo
proti němu, ale ani to všechno dohromady
nemohlo zdůvodnit dosud nepoznaný od-
por, hnus a strach, jaký u pana Uttersona
vzbudil.“ Příběh se odvíjí zpočátku jako
dobrodružně-kriminální případ pátrání
70
po tajemství a identitě jisté osoby, aby
se pomalu, takřka neznatelně přeměňo-
val v napínavou, ne zjevně, ale plíživě
vzrůstající děsivou historku o podstatě
a poměru zla a dobra v člověku. R. L.
Stevenson příběh začal psát v době, kdy
se aktivně zabýval otázkou „prazáklad-
ní rozdvojenosti člověka“ a to hlavně
z mravního hlediska. Tedy otázkou dob-
ra a zla v lidském charakteru. V závěreč-
né části, což je vlastně Jekyllova zpověď,
dobře rozvíjí teorii dobra a zla v člověku.
Tak se Podivuhodný příběh Dr. Jekylla
a pana Hyda stává takřka filosofickým
a částečně i sociologickým traktátem
o povaze lidského zla a dobra. Někte-
ří učenci, myslitelé a filosofové (často
nábožensky/křesťansky založení) tvrdí,
že člověk je v podstatě zlý, že všechno
dobro v něm pochází od boha a vytvá-
ří se v něm vírou a službou bohu. Jiní,
např. ruský vědec, přírodovědec a anar-
chokomunista P. A. Kropotkin naopak
tvrdí, že člověk se rodí v podstatě dobrý
a zlo v něm je výsledkem výchovy, okolí
a prostředí, v němž je vychováván a které
ho obklopuje a utváří. Někteří pak tuto
teorii rozvíjí ještě tím, že zlo a dobro je
v člověku přítomné takřka stejně a jde
jen o to, které z těchto vlastností dá člo-
věk průchod závisle na svých tužbách
a okolní společnosti. I o tom je Steven-
sonův příběh. Jeho spisek je sice krátký,
běží rychle vpřed, bez jakýchkoliv odbo-
ček a zabředávání do popisností, přesto
dokáže napětí a vzrůstající děsivost celé-
ho příběhu budovat již od prvních vět.
Vždyť už jen představa číst někdy kon-
 červen 2019

cem 19. století o člověku, který povalí

osmiletou holčičku a bez jakéhokoliv
pozastavení na ni šlápne, nebo který holí
umlátí člověka a pak po něm ještě začne
skákat a dupat, je svým způsobem děsi-
vá. Stejně jako Jekyllův popis, jak se ráno
probudí a zjistí, že nekouká na svou ruku,
ale na ruku Hydovu. Podivný příběh dr.
Jekylla a pana Hyda se zcela jistě dá po-
važovat za jeden ze základů strašidelné
a děsivé literatury, už jen proto, že se stal
jedním ze základních kamenů mnoha ji-
ných příběhů stojících na podobné nebo
takřka identické zápletce a pointě. Je to
mrazivý a děsivý příběh, který se dobře
čte a samotná jeho četba vyvolává spous-
tu otázek k přemýšlení. Se skutečným
a původním dr. Jekyllem a jeho temným
stínem panem Hydem se můžete sezná-
mit hned v několika vydáních, od roku
1900 (Ottovo nakladatelství) česky vy- objevující se u některých z nich, se na-
šel minimálně jedenáctkrát, naposledy konec slije v hezky uzavřený příběh plný
v roce 2015 (B4U Publishing). tajemna, mystéria a odkazů ke starým
Opravdu starým dobrým tajemným představám a božstvům. Zaběhat po le-
a mysteriózním příběhem je krátká no- sích se zdánlivě imaginárním kamará-
vela Artura Machena Velký bůh Pan dem si můžete ve vydání 3. sešitu horro-
(The Great God Pan, 1894). Atmosfé- rů Nakladatelství MOR z roku 1992.
ricky mysteriózní příběh vypráví o ná- Ve filmové adaptaci klasika, která ne-
sledcích jednoho lékařského zákroku mohla v našem výběru chybět, v literár-
jistého doktora na mladé dívce. Krutých ním originálu jedna ze známějších mis-
a dalekosáhlých následcích, neboť na trových věcí. Toť Lovecraftův Herbert
jeho základě nejen strachy, ale i vlastní West: Reanimátor (Herbert West: Re-
rukou umře několik lidí a i žena, pod- animator, 1922). I on si však zaslouží své
robena zákroku neskončí dvakrát dobře. místo v našem výběru. Neb je všeobecně
Tento zásah do jejího mozku totiž ženě známo, že mnohé filmové adaptace mis-
umožní spatřit mocného boha lesů, lov- trových děl jsou hodně volné a „jiné“ než
ců a přírody Pana. Mnohovrstevnatý děj Lovecraftovy originální verze. Nejed-
o záhadných úmrtích a podivné ženě, nou jde až takřka o dvě samostatná díla.

71
HOWARD 31
V Lovecraftově originálním temném,
atmosférickém a (na rozdíl od filmové
adaptace) zcela vážném gotickém, pra-
chem a hlínou zaprášeném pojetí nám
očitý svědek (spolupachatel a kolega)
vypráví o pokusech a osudech nejprve
studenta lékařské fakulty, později prak-
tikujícího lékaře Herberta Westa. West
je posedlý myšlenkou oživování mrtvé
hmoty a proslulý svými výstředními te-
oriemi o povaze smrti a možnosti, jak
ji uměle předcházet. Westovy názory
a přesvědčení totiž vycházejí z čistě me-
chanistického pojetí života. Jejich no-
sitel věřil, že lze promyšleným chemic-
kým působením ovlivňovat organické
soustrojí člověka po selhání přirozených
72
procesů. Co z toho všeho vyplývá? Klasi-
ka. Vylupování hrobů, objevování poma-
tených a vraždících šílenců, podobných
dávno mrtvým lidem, brutální a nemi-
losrdné mordy nevinných a náhodných
obětí. To vše vedoucí ke zmizení samot-
ného Westa. Chcete-li Herbertovi při
jeho pokusech nakukovat přes rameno,
můžete např. v osmém svazku Lovecraf-
tových sebraných spisů Uvězněn s fara-
óny (Zlatý kůň, 1992).
Psychiatři a psychologové občas půso-
bí ujetě a divně. Asi možná musí, aby se
u nich různí blázni, psychicky narušení
a momentálně zaostalí jedinci mohli cítit
trochu příjemně a oni k nim měli čistěj-
ší a volnější cestičku. Dr. Harper, k ně-
muž v povídce Stephena Kinga Kost-
livec (The Boogeyman, 1978) přijde
mladý Lester Billings, vypadá a působí
naprosto normálně. Málomluvný, spíše
naslouchající, nesnaží se klienta nikam
nasměrovat, prostě jej jen nechá vypoví-
dat. Ostatně, i Billings působí obyčejně,
ne zrovna jako nějaký magor. Pravda, je
to tak trochu macho buran, ale potřebu-
je se vypovídat a jeho zpověď o úmrtích
jeho tří dětí je tak upřímná. A dr. Har-
per tak chápavý a naslouchající… Svě-
řit se se svými problémy dr. Billingsovi
můžete v povídkové sbírce Noční směna
(Mustang, 1996).
Že jsou v našem tématu zubaři velmi
vděčným a působivým námětem, nás pře-
svědčil již filmový výběr na jiném místě
tohoto čísla. Nejinak je tomu i v literární
sféře. Dentální lékaři jsou prostě brrr…
Již samotná cesta k nim a pobyt v jejich

čekárně je horror sám o sobě, a což te-
prve, když jste Nedočkavý a neústupný,
váš zubař je mimo město a vy musíte jít
k někomu jinému. K někomu, na koho
nejste zvyklí a nemáte v něj vybudova-
nou důvěru. Protože zubaři jsou skrytí
sadisté, skrývající se za rouškou huma-
nity, víme? Minimálně tedy ten v čis-
tě realistické (ano, protože kde úřaduje
zubař se všemi svými hejbátky, bzukátky
a vrtátky a neústupným zápalem pro věc,
tam se nadpřirození bubáci strachy krčí
v koutě) povídce Christophera Fowlera
z roku 1993. Její hlavní hrdina Thurlow
udělal tu hloupost, že místo louskáčku
na ořechy použil své zuby. A jeden ze
zubů to nevydržel. S prasklou stoličkou,
sedřenou dásní a pravděpodobně kusem
73
červen 2019
skořápky vklíněným „mezi dáseň a zub,
někam hluboko až k nervu,“ teď čeká
v ordinaci, až na něj přijde řada. Je však
nedočkavý, a tak se rozhodne nebrat
ohled na pořadí a vtrhne přímo do or-
dinace… kde jej přijme mladý, profesi-
onálně vyhlížející zubař. Jenže, když váš
zubař začne vtipkovat, každému musí
být jasné, že je zle. Jste-li nedočkaví i vy,
můžete zapálenému zubaři do ordinace
vběhnout v antologii To nejlepší z ho-
roru a fantasy (ABR, 1997).
Znásilnit doktorku, která navíc nesnáší
muže a cokoliv intimního s nimi se jí do-
slova hnusí, asi není příznivá kombinace.
Řidič autobusu Telek si to však snad ani
neuvědomil, protože byl opilý, jak zákon
káže. Teď, v garáži doktorky Galhové mu
to vlastně už může být ale jedno a ani mu
nijak nepomůže jindy veselý a zábavný
styl Miloslava Švandrlíka. Dopadla na
něj totiž Pomsta doktorky Galhové.
Jenže, znáte to pořekadlo o štěstí opilců?
Jak Telek nakonec dopadl můžete zjis-
tit ve sbírce Draculův poslední doušek
(Nakladatelství Epocha, 2011).
Jednou z nejzvláštnějších a příběhově
nejpodivuhodnějších knih, které jsem
kdy četl, se hodně rychle stala M. D.
V osidlech pohanského boha (The M.
D., A Horror Story, 1991) Thomase
Michaela Dische. No vážně. Ta kniha je
vším, čím chcete. „Historickým“ romá-
nem, reflektujícím jisté dějinné období.
Příběh mladého chlapce, z něhož se sta-
ne uznávaný lékař a vědec, začíná v se-
dmdesátých letech a doběhne až do roku
1999, tedy z pohledu vzniku knihy do
HOWARD 31
budoucnosti. Je tedy i sci-fi. Během do-
spívání mladého hrdiny se kniha věnuje
(okrajově) nejen otázce rasismu, ale (ve
velkém) i náboženství, je tedy i sociálně-
-kritickým románem. K hlavnímu hrdi-
novi navíc promlouvá starořímský bůh
cest a poslů Merkur. Daruje mu kouzel-
nou hůlku, caduceus, s níž hlavní hrdina
začne konat zajímavé kousky. Připraví
o vlasy svou nevlastní babičku, svého ne-
vlastního bratra odkáže na lůžko, zabije
pár lidí… Tedy horror. A sluší se říci, že
nejmrazivější a nejděsivější na celém pří-
běhu je, jak naprosto rozvážně, bezsta-
rostně, v klidu a lhostejně hlavní hrdina
svou hůlku a její sílu využívá. Jako když
si v obchodě koupíte housku. No a když
je dospělý, pomůže mu stát se uznáva-
ným a bohatým doktorem, protože díky
74
ní rozpoutá nebezpečnou epidemii. Tak-
že thriller. Hlavní hrdina ale není jediný,
doktorů je v knize více. A i ostatní po-
stavy, kterých je v knize poměrně hodně,
jsou zajímavé. Jak by vám šlo veršování
při vymýšlení přání pro caduceum mů-
žete vyzkoušet v českém vydání naklada-
telství Adam z roku 1993.
Až by se zdálo, že by se lékař Paul Clé-
ment z románu Franka R. Tallise Brány
pekel (The Forbidden, 2012) mohl z výše
zmíněných příběhů poučit. Ale to on ne.
Na to je až příliš ambiciózní. A tak když
se během návratu z misijní nemocnice
na karibském ostrově Svatého Šebestiá-
na, kde přičichl k tajům a kouzlům míst-
ní magie a živých mrtvých, rozhodne dál
bádat v oblasti resuscitace a přechodu ze
stavu klinické smrti zpět mezi živé, je
každému čtenáři jasné, že je zle. A pro-
tože nejbližším pokusným objektem je
Clémentovi on sám, uvede se do stavu
klinické smrti, přejde do světa mrtvých
a zase se z něj vrátí. Jenže ne sám… Pří-
běh by se pocitově dal rozdělit na takřka
souměrné dvě poloviny, první část knihy
je trochu těžkopádná až rozporuplná,
kdo však vydrží, dočká se napínavé a dě-
sivé atmosféry. Negativem knihy, jak je
u nakladatelství Baronet občas zvykem,
je její český překlad. Ale našinec přivyk-
ne lecčemu. Za výlet do Karibiku a kra-
jiny za oponou, to snad stojí.
Z čeho má člověk největší strach? Po
přirozených obavách o vlastní život
a o své blízké je to nejspíš zubař neboli
stomatolog – krátká anketa jasně proká-
zala, že spousta lidí by se nechala raději
 červen 2019

Že se však Jiří Šedý neorientuje jen

na svou hlavní profesi, ukazuje např.
v povídce Doktorovo dilema. Hrdi-
nou tohoto horrorového chirurgického
thrilleru je lékař, jehož bratr onemocní
nepříjemnou chorobou. Ale lítostivé-
ho bratra, jímž zároveň cloumá vztek
prakticky na všechno a všechny okolo,
napadne řešení. Sice trochu kompliko-
vané, ale funkční. Prostě taková klasika,
ale tomuhle lékaři se na stůl nebo vů-
bec do blízkosti dostat prostě nechcete.
A pokud ano, s dilematem mu můžete
pomoci Ve špatný čas na špatném místě
(Netopejr, 2017).

• Kristina Haidingerová
• Honza Vojtíšek

hodiny tetovat než si nechat vytrhnout

zub moudrosti. Shodou náhod se takhle
jednou sešel pacient (Zuzana Gajduš-
ková), zubař ( Jiří Šedý) a jeho kamarád
nakladatel (Karel Netopejr Petřík), slo-
vo dalo slovo a vznikla knížka Doktor
Karies (Netopejr, 2017), příběh o noční
můře všech pacientů stomatologických
ordinací. Téma koketuje s poměrně no-
vým směrem „weird“, ve kterém známý
pocit strachu prostupují či podněcují
nadpřirozené hrůzné sny. Stomatologic-
ká praxe a vlastní zkušenosti obou autorů
činí dílo děsivě uvěřitelným. Překvapivý
zvrat má nádech science fiction, ovšem
co je noční můra a co už je skutečnost?

75
HOWARD 31

76

ennio morricone
PROFIL
Již jen pouhé jeho jméno zní mnohým stej-
ně lahodně jako hudba, kterou oblažil stov-
ky filmů různých žánrů. Ennio Morricone
je živoucí legenda, nepřestávající pracovat
ani ve svých devadesáti letech. Stal se po-
jmem, nedostižnou metou, jménem. Snad
až překvapí, pro kolik horrorových nebo
s horrorem spřízněných filmů složil hudbu.
Italský hudební a filmový skladatel En-
nio Morricone se narodil 10. listopadu
1928 v Římě do rodiny kavárenského
trumpetisty a ženy v domácnosti. Měl
čtyři sourozence. Když mu bylo deset
let, zemřel jeho dvouletý bratr Aldo. Ve
společné domácnosti žili Morriconeovi
společně ještě s jednou rodinou.
Otec syna vedl k hudbě již od dětství.
Své první skladby Ennio složil už v šes-
ti letech ale proto, že byl k sobě a své
tvorbě velmi kritický, později je zavrhl
a zničil. Nastoupil studium hry na trub-
ku a skladby na konzervatoři Accademia
Nazionale di Santa Cecilia. Učil jej Goff-
red Petrassi, který jeho zájem a vášeň pro
hudbu podporoval a prohluboval. Ennio
cvičil každý den, neustále studoval teorii
a promýšlel kompozici. Po večerech hrá-
val v různých klubech.
Po absolvování konzervatoře se Ennio
snažil věnovat převážně tvorbě symfo-
77
červen 2019
nických skladeb, uvědomoval si však,
že takto rodinu neuživí. Ve druhé půl-
ce 50. let 20. století se během pobytu
v Darmstadtu seznámil s Mariou Travia,
kterou si v roce 1956 vzal za manželku.
V Darmstadtu se seznámil i s průkopní-
kem aleatorické hudby, americkým skla-
datelem Johnem Cagem, který jej údajně
inspiroval ve využívání různých zvuků
v tvorbě (např. vrzání vodního čerpa-
dla). Morricone tedy začal koncem 50.
let skládat a aranžovat hudbu pro různá
divadelní představení, televizi, a nakonec
i pro filmy. Bral to jako zábavu, rozptý-
lení a obživu. Prvním filmem, pro nějž
složil hudbu, je drama Franca Rossiho
Morte di un amico (1959). Morricone
se nevyhýbal žádným žánrům, bral ko-
medie, dramata, thrillery, krimi i sci-fi.
Postupem času se stával oslovovanějším
a začal skládat i pro zahraniční filmy,
nejen evropské, ale brzy i americké. Zají-
mavé je, že nikdy nepřišel na chuť Holly-
woodu, snažil se od něj držet si odstup.
Přesto na několika hollywoodských fil-
mech pracoval, a dokonce dostal Oscara
za celoživotní dílo.
Spolupracoval s mnoha režiséry. Patr-
ně nejslavnějším spojením je jeho spo-
lupráce se Sergio Leonem, Morricone
napsal hudbu pro všechny filmy, které
HOWARD 31
Leone režíroval, počínaje westernovou
klasikou Per un pugno di dollari (1964).
Spolupráce byla natolik bezproblémová
a vzájemně přínosná, že Morricone ně-
kdy složil hudbu mnohem dříve, než byla
scéna, v níž byla použita, natočena a jis-
tou měrou ji nejednou právě svou hud-
bou ovlivnil. Pravidelně spolupracoval
i s Bernardem Bertoluccim (Prima della
rivoluzione (1964), Novecento (1976))
a Pierem Paolo Pasolinim (Teorema
(1968), Il Decameron (1971), I racconti
di Canterbury (1972), Il fiore delle mi-
lle e una notte (1974) nebo Salò o le 120
giornate di Sodoma (1975). Sám nejlé-
pe hodnotí spolupráci s režiséry Giulia-
nem Montaldem a Gillo Pontecorvoem
(La battaglia di Alderi (1966), Queima-
da (1969), Operación Ogro (1979)).
Koncem 60. let 20. století se Ennio
Morricone začal orientovat výrazně jen
na filmovou hudbu. Postupně spolupra-
coval na mnoha známých a oblíbených
filmech a seriálech, např. i u nás ve své
78
době slavný italský krimi seriál La Pi-
ovra na němž pracoval od druhé série
v letech 1985 až 1994 či Marco Polo
(1982). Z filmů zmiňme namátkou my-
steriózní drama Il maestro e Marghe-
rita (1972), komedii La cage aux folles
(1978), akční fantasy Red Sonja (1985),
krimi The Untouchables (1987), krimi
thriller Frantic (1988), drama Disclo-
sure (1994), romantické drama Lolita
(1997), sci-fi Mission to Mars (2000)
nebo návrat k westernu The Hateful Ei-
ght (2015).
Morricone složil hudbu k více než pěti
stovkám filmů. Je zajímavé, že ač jich
z tohoto počtu je pouze kolem třiceti,
nejvíce se proslavil hudbou k wester-
nům. Právě v nich se projevil jeho úspor-
ný a minimalistický styl komponování
ve spojení s experimentováním s neob-
vyklými zvuky a tóny. Ve své tvorbě
Morricone využíval jak sbory, tak elek-
trickou kytaru, romantické housle, fou-
kací harmoniky, postupy klasické hudby
a v mnohých dílech výrazně pracoval
s tichem.
Pojďme se však podívat na stopu, kterou
zanechal v horrorovém žánru a filmech,
které jsou mu velice blízké.
První takovouto stopou je duchařský
horror o jistém hraběti, který brutálně
mučí a zavraždí svou manželku i s jejím
milencem Amanti d‘oltretomba (1965)
s tehdejší královnou gotického horroru
Barbarou Steele v hlavní dvojroli. Když
se po letech hrabě znovu ožení, jeho
manželku začnou sužovat děsivé noční
můry plné duchů zavražděných.

O tři roky později svou velmi znervóz-
ňující a děsivou hudbou dopomohl my-
steriózně-fantasknímu horroru Un tran-
gquillo posto di campagna (1968), který
se projevuje silnou dávkou psychedelič-
na, zmatení a chaotičnosti dosahující až
hranic surrealismu. Vypráví o osudech
městem unaveného malíře, který se roz-
hodne přesídlit na klidný a tichý venkov.
V hlavní roli příběhu, který je popisován
i jako filmová esej o malířství, pop-artu
a možnostech propojení umění a sku-
tečnosti a (chcete-li fest kýč) také jako
příběh o zoufalé snaze nalézt ztracenou
lásku, se představí Franco Nero a Vanessa
Redgrave.
Na samotném počátku nové dekády
(anebo na samém konci končící dekády,
jde o úhel pohledu) Morricone navázal
dlouhou spolupráci s italským režisérem
Dariem Argentem. Pro hudebního skla-
datele to bylo hned dvojí dlouhodobé se-
tkání. Nejen s Argentem, ale i se žánrem
zvaným giallo. Morricone svou hudbou
podpořil Argentův celovečerní debut,
drsný krimi thriller (giallo) L‘uccello
dalle piume di cristallo (1970), nato-
čený podle knižní předlohy Frederica
Browna. V něm se americký spisovatel
stane během noční procházky Římem
svědkem pokusu o vraždu. Spisovatel
zasáhne a dívku zachrání, dostává se tak
do kolotoče vyšetřování několika vražd
a rozhodne se pátrat po maskovaném
sériovém vrahovi dívek na vlastní pěst.
Zápletka tuctová, jak se na správné giallo
sluší a patří, ovšem celovečerní debut
Argentovi přinesl poměrně velký úspěch
79
červen 2019
a rozjel jeho režisérskou kariéru na plné
obrátky. A Morricone dodával déle než
jednu dekádu mnohým filmům tohoto
nového žánru hudební pozadí.
Spolupráce Morriconeho s Argentem
trvala až do konce 90. let. Vytvořili spo-
lečně celkem 5 filmů. Hned následující
rok po Argentově celovečerním debutu
rovnou dva filmy, samozřejmě gialla. V 4
mosche di velluto grigio (1971) proti
sériovému vrahovi stojí mladý bubeník
Roberto. Ohledně kamery velice zajíma-
vý snímek plný zábavných až komických
postav, homosexuálního oparu, půso-
bivé masky vraha a jedné autonehody.
Hrdinou Il gatto a nove code (1971) je
naopak slepec Franco, který se živí vy-
tvářením křížovek pro noviny. Zápletka
tradičně jalová, střih hravý, přesto film
má čím zaujmout. Obsahuje patrně jednu
z nejlepších scén přejetí člověka vlakem,
jaká kdy byla natočena. Ke spolupráci
a giallu se pak vrátili po rovném čtvrt sto-
letí. V La Syndrome di Stendhal (1996)
HOWARD 31
tentokrát sériového vraha stíhá policistka
Anna trpící titulním psychosomatickým
onemocněním v podání režisérovy dce-
ry Asie Argento. O dva roky později se
pak Argento pokusil o vlastní adaptaci
klasického románu Gastona Lerouxe Il
Fantasma dell‘opera (1998) s Julianem
Sandsem a Asií Argento v hlavních ro-
lích. Příběh, odehrávající se v uměleckém
prostředí a založený na hudební složce si
patrně nikoho jiného, než Morriconeho
nezasloužil. Už proto, že hudba se může
jevit jako jedna z mála pozitivních kvalit
filmu. Nebudeme-li brát v potaz hru ja-
zykem Asie Argento. V obou případech
šlo o (zatím?) poslední spojení Morrico-
neho s horrorovým žánrem.
V sedmdesátých letech se ale Morricone
stal zvukem rozvíjejícího se giallo žánru.
Jen v roce 1971, kromě již dvou zmíně-
ných Argentových snímků, složil hudbu
k dalším pěti (jen pro informaci, v roce
1971 se s Morriconeho hudbou objevilo
přes dvě desítky filmů). Na výrazně psy-
chedelickém kriminálním giallu plném
leseb, nahoty a barev Una Lucertola con
la pelle di donna (1971) spolupracoval
s Luciem Fulcim. Na neméně haluci-
nančně klaustrofobním Gli Occhi freddi
della paura (1971), takřka celém se ode-
hrávajícím v jednom jediném bytě, pak
s Enzo G. Castellarim. Gironata nera
per l‘ariete (1971) je jedním ze dvou giall
režiséra Luigiho Bazzoniho a vrahovi na
stopě je v něm alkoholu holdující novi-
nář (opět Franco Nero). La tarantola dal
ventre nero (1971, rež. Paolo Cavara)
a  La corta notte delle bambole di ve-
80
tro (1971, rež. Aldo Lado) mají kromě
žánru a Morriconeho společného to, že
v obou hraje budoucí bondgirl Barbara
Bach. V tom prvním maskovaného vraha
honí policejní inspektor, druhý je v dějo-
vé linii trochu sofistikovanější, nejdříve
se jeví jako politicky zabarvený thriller,
do něhož se postupně vplete mysteriózní
linie vedoucí příběh kamsi do temnoty
tajných spolků a pak přijde závěr, kte-
rý potěší žánrově rozmanité diváky. Ale
hlavně, La corta notte delle bambole di
vetro se odehrává v socialistické Praze
a částečně v ní byl i natáčen. Jeden z ně-
meckých názvů filmu (koprodukce) je
dokonce Malastrana.
Hned o rok později Ennio Morricone
zvládl gialla jen tři (filmů celkově však
bezmála tři desítky). Opětovná spoluprá-
ce s Aldo Ladem Chi l‘ha vista morire
(1972) proti vrahovi postavila sochaře
s manželkou, policejní inspektor pak
vraha stíhá v Mio caro assassino (1972)
Tonina Valeriia. Ukázkovým příkladem
Morriconeho hudební všestrannosti
může být příběh vraha studentek kato-
lické školy Cosa avete fatto a Solange?
(1972), v němž se mísí vážná hudba, kla-
vírní party, jazzové úderky a romantické
balady. Kromě Morriconeho hudby, zá-
stupu mladých hezkých dívek v šatech
i bez a charismatického hlavního hrdiny,
jímž je tentokrát záletný profesor dívčí
katolické školy, film zaujme originálním
a velmi netradičním způsobem, jímž vrah
odpravuje své oběti a faktem, že se zde
před kamerou poprvé objevila pozdější
plivačka na váš hrob Camille Keaton.

Ve své podivnosti, neuspořádanosti,
částečné chaotičnosti až surrealistického
charakteru za hranice gialla rozhazuje
plnými hrstmi Spasmo (1974) horro-
rového klasika Umberta Lenziho s Iva-
nem Rassimovem a Suzy Kendall, který
klasickou rovnici vyšetřující – vrah po-
někud ozvláštňuje. Od gialla si Morri-
cone odpočal v bezostyšné a nezastírané
vykrádačce Vymýtače ďábla L‘anticristo
(1974) Alberta De Martina, u něhož za
kamerou stál Joe D‘Amato.
V  Macchie solari (1975) však již zase
notoval honu na vraha, tentokrát mu
jsou na stopě mladá patoložka z márnice
a kněz, jehož sestra byla vrahovou obětí.
Film Armanda Crispina se však nedrží
giallo kanónu, spoustu jeho prvků opo-
míjí, a tak trochu mate „tělem“. Hudba
je však klasicky výborná. Leonor (1975)
je pak romantizující horrorové drama
o středověkém šlechtici, který se nemů-
že vyrovnat se smrtí své (titulní) ženy,
a i když se znovu oženil a zplodil dítě,
81
červen 2019
touží po jejím návratu. A jak tomu bývá,
v horrorech se vždy najde někdo, kdo je
ochoten přání vyplnit. Zajímavostí mo-
hou být jména spojená s filmem – he-
rečky Liv Ullmann a Ornella Muti nebo
režisér Juan Luis Buñuel. Ne ten Buñuel,
ale jeho syn. Třetím kouskem pětase-
dmdesátého roku byl tentokrát vánoční
exploitation Aldo Lady L‘ultimo treno
della notte (1975), který Morricone ob-
dařil výrazným ústředním motivem na
foukací harmoniku. Mladé dívky, sadi-
stický vrah, sexuální hrátky, realistické
pojetí.
Ve druhé půli 70. let začal giallům do-
cházet dech, a i Morricone se přesunul
ke klasičtějším horrorům. Snad díky
angažmá ve vykrádačce Vymýtače ďábla
Morriconeho přizvali k natáčení pokra-
čování satanské klasiky. Exorcist II: The
Heretic (1977) sice nedopadl zrovna
dobře, soundtrack však za pozornost jis-
tě stojí. Od ďábla pak přeskočil k rozto-
milému vodnímu zvířátku. Orca: Killer
Whale (1977) nijak nezakryje inspiraci
Spielbergovými Jaws, ale zdejší titul-
ní hrdina je rozhodně hezčí, a tak ně-
jak probudí vaše sympatie a fandíte mu.
Druhým satanským filmem tohoto roku
byl pro Morriconeho Holocaust 2000
(1977) o bohatém podnikateli, který
zjistí, že jeho syn je samotný antikrist
(a jmenuje se Angel, ach ta ironie). Ne-
zpochybnitelným faktem ale asi je, že dé-
monické téma poskytuje velmi temnou
atmosféru pro hudební vyžití.
Další trojici horrorů Morricone hudbou
doprovodil o pět let později. The Thing
HOWARD 31
(1982) je snad již kultovní sci-fi horro-
rovou klasikou s doslova mrazivými tóny,
které rozezvučí ty správné sluchové buň-
ky. White Dog (1982) je sociálně laděný
až horrorový thriller o jedné lidské bestii
a psí oběti, z něhož mrazí mnohem více
než z většiny moderních horrorů. Vy-
práví o nádherném psovi, kterého jeho
rasistický majitel cvičil, aby byl agresivní
vůči černochům. Připravte si kapesníky.
U tohoto nervydrásajícího filmu si pros-
tě popláčete. I díky hudební složce čistá
a nekompromisní emocionální drtička.
Návratem k giallu (s trochou sci-fi a ko-
medie) byl Extrasensorial (1982) Alber-
ta De Martina.
Posledním filmem, který stojí za zmínku
je dnes již pozapomenuté áčkové vlkod-
lačí romantické drama s Jackem Nichol-
sonem a Michelle Pfeiffer v hlavních ro-
lích Wolf (1994).
Ennio Morricone se nejen ve filmové
hudbě stal pojmem, pro mnohé nedosa-
82
žitelným a nepřekonatelným. Jeho hudba
příběhy jen nepodkresluje. Ona je sama
vypráví. Mnoho umělců převzalo jeho
motivy, zapracovalo je do své vlastní tvor-
by, nebo je prostě jen interpretuje. Meta-
llica používá Ecstasy of Gold jako ote-
vírací skladbu svých koncertů, Ramones
podobně používali mělodii z Il buono,
il brutto, il cattivo. Hugo Montenegro
uspěl se svou verzí melodie z Il buono,
il brutto, il cattivo, později natočil celou
desku Morriconeho skladeb. Morricone
sám spolupracoval s umělci z různých
koutů světa např. s portugalskou zpě-
vačkou Dulce Pontes nebo americkým
cellistou Yo-Yo Ma. Se svou hudbou
dokonce sám koncertuje. V roce 2005
během turné s Římským symfonickým
orchestrem zavítal i do Bratislavy, Prahu
dvěma koncerty poctil o šest let později
a pak ještě v roce 2017. Rád spolupra-
coval s Českým národním symfonickým
orchestrem, který, mimochodem, nahrál
jeho hudbu k Tarantinově filmu The Ha-
teful Eight, za kterou dostal Oscara.
Morricone za svou tvorbu získal bezmá-
la pětadvacet různých ocenění. Největším
ocenění však zřejmě bude obliba a sláva
tvorby samotné. Ostatně, mnohem více
než tyto suché a plytké řádky o Enniu
Morriconem řekne právě jeho tvorba.
Tak si běžte nějakou pustit, pokud již tak
nečiníte.
• Honza Vojtíšek
 červen 2019

bad samaritan
RECENZE

Příběhy o tom, jak partička zlodějů vnik-
ne do sídla předpokládaného boháče, aby
se z pána domu obratem vyklubal vraž-
dící šílenec, jsou poměrně atraktivní. Jen
v posledních letech jsme jich v nejrůz-
nějších variacích (The Collector (2009),
Don‘t Breathe (2016)) viděli hned něko-
lik. No a klasikou samozřejmě zůstávají
Cravenovi The People Under the Stairs
(1991). Nejnověji se do této kvalitativně
nesourodé skupinky připojuje Bad Sa-
maritan režiséra Deana Devlina.
A nezačal špatně, jeho prvním filmem
byla šílenost Geostorm (2017), která
charakterem zcela navázala na katastro-
fické kousky, kterými Devlin definoval
svůj trademark v minulém století. Jenže
pak si řekl, že si zaflirtuje s horrorovým
žánrem. A to příliš nedopadlo, i když re-
cenzenti jsou k němu až podezřele shoví-
vaví. A o co tedy jde?
Dva zlodějíčci mají poměrně propra-
covaný systém okrádání zákazníků lu-

Režie: Dean Devlin

Scénář: Brandon Boyce
Délka: 111 min
Původ: USA
Rok: 2018
Hrají: David Tennant, Kerry Condon,
Robert Sheehan, Jacqueline Byers

Že vám režisérovo jméno nic neříká?

Možná by pomohlo, kdybych zdůraznil
jeho hlavní džob ve filmovém průmyslu.
Dean je totiž producent, a  to ne producent
ledajaký. Stojí za snímky jako Stargate,
Independence Day nebo Godzilla.
Spolu s  Rolandem Emmerichem tak
v devadesátých letech pomáhal formovat
filmový (ne)vkus celé generace. No
a tenhle producent se rozhodl, že se na
stará kolena stane režisérem.

83
HOWARD 31
xusních restaurací. Pracují jako poskoci,
kteří parkují jejich auta, a zatímco se bo-
háči nacpávají lanýži ve sladkokyselém
nálevu, zlodějíčci se nechají jejich vlast-
ními auty dovézt až k nim domů, kde
jim vybílí trezor. Jednoho dne ale narazí,
protože v domě místo cenností hlavní
hrdina najde zmlácenou dívku, připouta-
nou k židli. Osvobodit se mu ji nepodaří,
a tak udělá největší chybu svého života
a věc nahlásí policii. V tu chvíli se teprve
ukáže, jaký je titulní padouch magor.
Příběh tedy žádná velká hitparáda, ale to
by možná ani nevadilo. Vždyť záporáka si
střihnul sám David Tennant, svého času
desátý a s přehledem nejlepší Doctor
Who. A tomu by člověk odpustil leccos.
Bohužel, ať už se Tennant mračí do ka-
mery sebevíc, atmosféru se mu prostě vy-
kouzlit nedaří. Za to může samozřejmě
režisérovo neumětelství, respektive příliš-
ná hra na jistotu, ve které pouze opakuje
zaběhlé postupy, aniž by přišel s čímkoli
byť jen trochu originálním. A neulehčují
mu to ani herci v ostatních rolích, pře-
84
devším volba titulního hrdiny byla obřím
přešlapem.
Robert Sheehan v titulní kladné roli by
sice mohl být dobrým zlodějíčkem, ale
rozhodně ne klaďasem. Od dob Misfits
(2009) sice přibral nějaké to kilo, ale drzý
a nesympatický ksichtík mu zůstal. Jeho
kumpán je pak už vyloženě k smíchu.
A tihle dva se snaží házet klacky pod
nohy někomu, koho scénáristé evidentně
pasovali na boha. Má tak nekonečné pro-
středky, umí být takřka neviditelný, když
to potřebuje a vše mu dokonale vychází.
Určitě se mezi vámi najdou tací, které
příběh nezajímá, herci jsou jim ukrade-
ní a atmosféra sprosté slovo. Bohužel,
i vás, kteří v horrorech bažíte primárně
po krvi a vnitřnostech musím zklamat.
Bad Samaritan je velmi krotký i v tomto
směru. On je jednoduše krotký ve všech
směrech, nepřekvapí ničím a plynule teče
k očekávanému konci. A to prostě nesta-
čí.
• Roman Kroufek
 červen 2019

terence blacker
e-mail ze záhrobí
recenze

Od: howardhorror666@gmail.com se s nimi pokouší navázat kontakt duch

Komu: ctenar.horroru@horror.baf již padesát let mrtvého chlapce a snaží se
Předmět: E-mail ze záhrobí je přivést k místu svého skonu. Proč?
Datum: Včera 6:66 Na konci knihy je upozornění, že je kni-
ha určena pro čtenáře od 9 let, což docela
You Have Ghost-mail! sedí. Příběh je jednoduchý, psaný prostým
Překlad: Hana Parkánová Whitton slohem a bez větších ekvilibristických či
Vydavatel: Albatros skrytě významových hrátek. Přesto všech-
Rok českého vydání: 2004
Počet stran: 96

Milý čtenáři, milá čtenářko.

Horror se obecně tváří jako pro starší
a pokročilé, přesto se s ním nejlépe se-
znamuje ve věku, o němž si právě ti staří
a pokročilí myslí, že je to moc brzy. Proto-
že paměť typu „Za mých mladých let…“
je, naneštěstí, selektivní. Naštěstí existují
příběhy, které nejen, že k horroru umí při-
vést, ale myslí i na ty (nej)menší. Otázkou
je, zda cílová skupina, pro něž jsou určeny,
již nekouká po těch vyšších příčkách.
Desetiletý Matthew dostane nový po-
čítač a je z něj nadšený. Jen jeden den.
V noci se totiž na monitoru objeví zvlášt-
ní zpráva a od té doby je počítač divně
zpomalený. A zprávy pokračují. Společně
se svou spolužačkou Angie, která se v po-
čítačích vyzná ještě více než on, zjistí, že

85
HOWARD 31
no ani starší děti či dokonce dospělí ne-
musí nad knihou mávnout rukou. Terence
Blacker dokázal do svého příběhu zapojit
hned několik napínavých, atmosférických
až strašidelných scén. Ty sice jsou poplat-
né hlavní cílové skupině, ale skvěle splňují
svůj účel. Ani směřování k vyvrcholení
není tak přímočaré, jak by se na první
pohled zdálo, dojde k několika zvratům,
a ne zcela očekávaným událostem. Jen sa-
motný závěr je možná zbytečně učesaný
a přehnaně pozitivní (až nad rámec vy-
právěného příběhu). Při troše dobré vůle
to však lze pochopit.
Velkým pozitivem knihy je její grafické
zpracování. Skvěle vymyšlené komiksové
ilustrace na začátku každé kapitoly, které
trochu odhalují obsah, respektive určité
úseky dané kapitoly, jsou opravdu pove-
86
denou záležitostí. Negativem naopak jsou
mírně odfláknuté korektury. Je to kniha
pro děti, tedy ty, kteří se se slovy a čte-
ním teprve pořádně seznamují, odhalují
jeho krásy a naservírovat jim takové pře-
klepy a špatné tvary slov není asi dobře.
Obzvláště, pokud je text tak jednoduchý
a kniha nemá moc stran. Až se mi nechce
věřit, že by tohle někdo při druhém, tře-
tím čtení přehlédl.
Přes to všechno, již během pár odstavců
byly veškeré obavy z dětské knihy a pro-
stého příběhu pryč, ač mám na hrbu již
čtyři dekády, kniha mě bavila. A už vím,
co nabídnu ke čtení svému desetiletému
synovi.
S pozdravem
Honza Vojtíšek
TERENCE BLACKER
 červen 2019

jiří šedý
rozhovor

Jiří Šedý je sympatický zubař, který lidi

mučí jen ve svých psaných příbězích. Tak-
že chápete, že s ním v tomto čísle prostě
musel být rozhovor. O ten se postarala
Kristina Haidingerová neb se z našeho
týmu bojí zubařů nejméně. A navíc se jí
Jirka líbí, ale to nikomu neříkejte… Ani
jemu…

Jako autor ses podílel na celé řadě

knih, jak na změnu tématu reagovalo
tvé okolí?
Já jsem vlastně téma nezměnil, horrory
jsem psal vždy. Jen byly dlouhou dobu
nepublikovatelné – byly to horrory i po
stránce řemeslné a je dobře, že jsem je
tehdy nevydal a ten „šuplík“ radši vy-
sypal. Medicínské publikace si jdou
od začátku svou samostatnou cestou,
dodnes je píšu, nebyl tam žádný zlom.
Platí tam úplně jiná řemeslná pravidla,
proto není problém žít tyto dva životy
současně.

Jaká je tvoje první zkušenost s horro-

rem – první kniha, film nebo rovnou
zážitek?
První, hodně intenzivní, kterou si pa-
matuji, bylo, když jsem poprvé viděl
v televizi Draculu, bylo to na chalupě,
bylo mi asi deset let a na celý ten čer-
nobílý film jsem koukal sám, na půdě,

87
HOWARD 31
ostatní členové rodiny spali dole, o pat-
ro níže. Byl to hodně intenzivní zážitek,
takže jsem si co nejdříve přečetl i knihu
– četl jsem ji jen v noci, při lampě, když už
ostatní spali, chtěl jsem to prožít znovu za
stejných okolností. A tehdy jsem pocho-
pil, že horrorová kniha, když jí vytvoříš
správné podmínky, je mnohem bohatší,
pestřejší a napínavější než film, tedy ve
většině případů. Že je vlastně hodně i na
tobě, jaké podmínky té knize vytvoříš.
Když už jsme u toho, zeptám se tě i na tu
nejoblíbenější knihu a film či seriál.
Filmy ani seriály mě moc nebaví,
jsem spíše knihomol. Co se týče
knih, v rámci rodinného dědictví
si doma předáváme z generace
na generaci Záhadu vyhaslých
očí od Viktora Bočka. Setká-
ní s jeho potomkem – Petrem
Bočkem, a to osobní i autorské,
pro mě proto bylo hodně za-
jímavé – je to důkaz, že svět je
opravdu malý. Pak mám moc rád klasiku,
zmíněného Draculu, pak Frankensteina
a řadu věcí od Kinga, Ketchuma či Le-
vina. Ze sérií například Nekroskop. Pří-
jemným překvapením jsou pro mě čeští
autoři, a to jednak skupina, kterou jste ko-
lem sebe vytvořili vy s Honzou Vojtíškem,
kterou vydává Karel Petřík, ale i třeba Pa-
vel Renčín se svou Vězněnou. Ze starších
českých autorů mě baví hlavně Josef Karel
Šlejhar, Emanuel Lešehrad, Ladislav Klí-
ma či některé věci Jana Weisse, ač nejde
vždy o typické horrory. To je i případ
Karla Matěje Čapka Choda. Skutečným
88
objevem byl Neviditelný od Jaroslava
Havlíčka, respektive skoro všechno od to-
hoto autora. Neviditelný u něj ale zatím
jednoznačně vede. Vůbec, ta psychologie
je pro mě v horroru mnohem důležitější,
než zombíci či krev.
Docela chápu jisté spojení stomatologie
přes nemocniční prostředí a naše nejni-
ternější strachy ze zubařů s horrorem.
Vědí o tvé tvorbě i tvoji klienti?
Někteří ano. Dokonce spoluautorka jedné
knížky, Doktora Kariese, je moje bývalá
i současná pacientka. A ta kniha vznikla
zčásti i na její popud, když mi
před vytržením osmičky přines-
la stránku textu o svém strachu
– a ta stránka se s malými úpra-
vami stala později součástí této
„mininovelky“. Tu knihu mám
vůbec poměrně rád, dělali jsme
na ní celkem asi tři roky, i ilus-
trace se moc povedly.
Tématem tohoto čísla je „lékařský
horror“, podělíš se s námi o nějakou
zkušenost či zajímavé vyprávění, které
tě v literární tvorbě inspirovalo?
Skutečně horrorové scény mě naštěstí
v každodenní praxi potkávají výjimečně,
ale spoustu horrorových historek se dozví-
dám od pacientů. Někdy to jsou skutečně
témata, která by stála za zpracování, třeba
odstranění zubní dřeně („trhání nervů“)
bez anestezie, hlášky typu „to vás nemů-
že bolet“ atd. Samozřejmě, že si řadu věcí
pacienti přidají, ale i tak je to bohatý zdroj
inspirace, bohužel. Zatím jsem skuteč-
 červen 2019

89
HOWARD 31
ně „zubařský horror“, který by mě hodně
dostal, v knize nebo filmu nezaznamenal.
Slušná je zubařská scéna z filmu Marato-
nec, hodně dobrá je první část béčkové-
ho horroru The Dentist, ale jinak jsou ty
věci, na které jsem narazil, spíše úsměvné.
Mám na mysli třeba Čapkovu povídku
Když bolí zuby, některé pasáže z Hraba-
la o problémech se zubními náhradami
apod. Skutečný literární zubařský horror,
u kterého bych se vážně bál, jsem zatím
nepotkal – ale třeba existuje.
Co dokáže nejvíce vyděsit tebe samot-
ného?
90
Kupodivu poměrně běžné věci, faktury,
novinové titulky nebo blbost některých
lidí. Ty běžné, jako třeba noční hřbitov,
pavouci či mrtví, mně nevadí, snad mož-
ná s výjimkou hadů – tam se ale nejedná
o skutečný děs, spíš vlastně nevím, jak
bych se měl k tomu zvířeti chovat, moc
mu nerozumím.
Jak to bylo s vydáním tvé první horro-
rové antologie Děsy a běsy? Předpoklá-
dám, že do nakladatelství vydávajících
odbornou literaturu tvé kroky nesmě-
řovaly.
Kupodivu ano, zkoušel jsem to u na-
kladatele, u kterého jsem měl už tehdy
vydaných několik odborných knih, ale
nechtěl ji vydat, že horrory nedělá. A ne-
chtěl taky vydávat povídky, spíš delší tex-
ty. Nabízel mi, že mi vydá fantasy nebo
pohádku, ale tyhle žánry já nepíšu. Tak
jsem to nechal uležet a pak jsem jednou
potkal na koních Jenny Nowak a ta mi
řekla o Karlu Petříkovi alias Netopejrovi.
A bylo.
Napsal jsi celou řadu horrorových po-
vídek jak do časopisů, tak do antologií,
a jednu kratší novelu navrch. Uvažuješ
o románu?
Uvažuji, několik nápadů už mám, i ně-
kolik synopsí, ale zatím ten čas nenastal.
Myslím však, že k tomu dojde. Ovšem
dávám tomu čas, nechci nic psát na sílu,
nutit se do toho. Bude to zřejmě jako
s mou první knihou básniček, která se
jmenuje Dentální rapsodie – ta ze mě
prostě „vypadla“, naráz a s vysokou in-

tenzitou. A nic nenasvědčovalo tomu, že
se to stane. A v druhé fázi, po povinném
uležení, jsem už dělal, pro mě překvapivě
a netypicky, relativně málo oprav.
Co považuješ při psaní horroru za nej-
náročnější?
Největší problém je hlavně udržet si čas,
když se mi psaní daří. Protože zkrátka
pořád někoho bolí zuby. Čas si najdu,
ale udržet si ho – při mé profesi prostě
nemůžeš na týden vypnout telefon, zam-
knout se v bytě a jen psát. To vám všem
ostatním mohu jen závidět.
91
červen 2019
Co si myslíš o současném domácím lite-
rárním horroru? Má podle tebe šance si
získat nějakou větší čtenářskou základ-
nu, nebo vystoupit ze stínu fantasy?
Domácí horror i česká literatura obecně
má poměrně velký potenciál. Problém,
který se naštěstí zatím týká hlavně ostatní
české literatury, je, že drtivě vítězí kvan-
tita nad kvalitou – vydává se strašně moc
knih, ve kterých se už pořádně neorientu-
jí ani profesionální literární vědci. Je tak
velmi těžké odlišit zrno od plev. Českého
horroru je stále jako šafránu a je skvělé,
že se daří, že se spolu autoři i čtenáři stá-
le více setkávají, a že autoři dohromady
spolupracují na antologiích, conech atd.
V tom vidím obrovský potenciál a sílu
českého horroru, která řadě jiných témat
v české literatuře, snad s výjimkou fan-
tasy, chybí – autoři už nevytvářejí skupiny
a názorová hnutí, prakticky nevycházejí
almanachy jako dříve atd. Tento typ akti-
vit je důležitý, protože je podhoubím pro
dobré, začínající autory. Ti géniové od
přírody ho tolik nepotřebují, ale většina
nadprůměrných autorů z těchto aktivit
profituje – je skvělé, když máš kolem sebe
pár lidí, kteří ti řeknou, že tohle je prostě
kravina nebo tě naopak pochválí. Tohle
se českému horroru daří. Dalším oříškem
bude proniknout s překlady do zahraničí.
Sleduješ i české filmové horrory?
Film sleduji jen okrajově, a pokud, tak
klasické mistrovské kusy typu Spalovač
mrtvol – pod tímto titulem jsou totiž,
tedy pro mě, dvě různá díla, jako by jedno
napsal pan Fuks a druhé pan Hrušínský.
HOWARD 31
Jinak jsem ale televizi pověsil do ordi-
nace, tam na ní ukazuji pacientům fotky
a rentgeny. Doma byla většinu času vy-
pnutá a zabírala spoustu místa na stěně,
kde už dnes máme knihy.
Čemu se věnuješ, když zrovna nejsi
v ordinaci, na kongresu nebo za psacím
stolem?
Právě jsi popsala 95 % mých aktivit v bdě-
lém stavu, takže by bylo korektní říct: „Už
skoro ničemu“. Ale přeci jen, občas ještě
jezdím například na koni, i když méně
často než dříve, a než bych si přál. A sna-
žím se hodně číst – knih, které si chci pře-
číst totiž stále přibývá.
92
Jaké horrorové projekty chystáš do bu-
doucna?
Teď je hlavním úkolem dopsat povídku
pro Vaši antologii, to je priorita. Pak si
ještě občas pohrávám s jednou z těch ne-
dokončených synopsí s potenciálem stát
se románem, ale to je zatím jen ve stadiu
„oťukávání“ – snažíme se s tím příběhem
přijít si vzájemně na chuť – chemie tam
je, ale ještě si spolu nerozumíme ve všem,
poznáváme se postupně.
Děkujeme za rozhovor
• Kristina Haidingerová
temná strana ráje
jiří šedý
1. května
Mám po tom všem, co se událo, ještě ale-
spoň minimální právo psát? Mám vůbec
právo se z toho všeho vypsat? Z toho straš-
ného šoku? Vychrlit vše na papír, abych se
alespoň touto cestou zbavil toho děsu? Nebo
mám jen děkovat bohu, že jsem dnes Alenu
spatřil v čekárně a že vypadala normálně. Že
mi nehrozí kriminál… být zavřen do kon-
ce života v chladné cele, kde bych pomalu
umíral z poloviny svou osamělostí, z druhé
poloviny znásilňován spoluvězni jako nejpo-
níženější tvor na zemi. Snad při mně tehdy
stála štěstěna… když jsem ji dnes uviděl, ži-
vou, zdravou, krásnou jako tehdy… nechtěl
bych být pod tím balvanem, co mi spadl ze
srdce… byl obrovský a rána při jeho pádu by
zabila slona. Ale od začátku.
***
Alenu Kořínkovou k nám objednala její ses-
tra. Prý ji musím ještě ten den vyšetřit, že mě
moc prosí, že je sestra velmi bojácná, že to
asi nic není, ale prý abych ji alespoň uklidnil,
že peníze nehrají roli, a tak dále… to máme
každou chvíli, lidé třeba odjíždějí na dovole-
nou a vzpomenou si, že si vlastně potřebují
nechat zkontrolovat zuby… co kdyby. Nebo
si třeba vzpomenou jen tak. Ale zvykli jsme
si na to, bereme to jako součást profese.
Objednal jsem ji tedy na konec pracovní
doby, už budu sice v ordinaci sám, ale zá-
kladní vyšetření a případně ošetření zvlád-
93
nu… koneckonců pracoval jsem v nemoc-
nici, jsem vycvičen k samostatnosti… když
je na deset křesel jedna sestra, není s vámi
v reálu žádná, protože vždycky má někdo
přednost.
Odešel poslední pacient a sestra mi přived-
la Alenu, posadila ji na křeslo a zamávala
mi své adieu: „Na shledanou, pane doktore.
A tady máte nějaké pomeranče, kdyby na
vás přišel hlad.“ Zahlaholila a položila na
linku tři oranžové plody. Usmál jsem se na
ni a otočil se k Aleně.
„Tak copak vás trápí, slečno?“ vypadl ze mě
otřepaný frazém.
„Strašně se bojím, pane doktore,“ zašeptala.
„Nebojte, přeci jen jsme od středověku po-
někud pokročili. Máme tu magický šuplík
s anestetiky, který by nám mohl závidět
kdejaký narkoman.“ Stupidní blábol, ale ku-
podivu zabírá.
„Hrozně se bojím, že mi vytrháte všechny
zuby.“
Zarazil jsem se.
„Proč bych to dělal, slečno?“
„Nevím… víte, jsem trochu senzibil… a…
mám takové tušení.“
„Hmmm, zvláštní. Ale nebojte, já na para-
normální jevy nevěřím, takže bych měl být
proti vaší věštbě imunní.“
Pokus o vtip.
Opět o blbý vtip.
Ale zasmála se.
„S vámi je sranda. Ale já mám vážně tako-
HOWARD 31
vé tušení. Třeba je to jenom předzvěst toho,
že když mě budete vyšetřovat, tak se leknu,
cuknu hlavou a vy mě zraníte.“
Začínáš mě děsit, děvče… ne, to jsem špatně
vyjádřil… je už osm večer… začínáš mě tro-
chu… SRÁT.
„Neblázněte, prosím… a… čeho se vlastně
tolik bojíte? Respektive… co vás vlastně trá-
pí?“
„Pane doktore… když mě budete vyšetřo-
vat, nešlo by mě na to uspat? Víte, já se váž-
ně strašně bojím… a když budu uspaná, tak
sebou třeba necuknu a nic se mi nestane a vy
mě v klidu vyšetříte… a když něco najdete,
tak to rovnou opravíte a já nebudu vůbec
o ničem vědět a-“
No ty kráso…
„Slečno… slečno, zastavte, prosím,“ sna-
žil jsem se mluvit co nejklidněji, „uspat do
celkové anestezie vás samozřejmě nemohu
a byl by to obecně nesmysl – jen na vyšetře-
ní, případně malé ošetření? To přece nejde.“
„Ale… pane doktore-“
A následovala půlhodina litanií, kterými
vás nebudu otravovat. Co vám budu poví-
dat, nakonec mě ukecala…
„Dobrá,“ rezignoval jsem. „Víte co? Pro vel-
mi bojácné pacienty tu máme rajský plyn.
Pravda, používáme ho pouze při ošetření,
na vyšetření jsme ho zatím nepoužili, ale
koneckonců… je to naprosto bezpečná me-
toda. Budete sice vnímat, ale budete se cítit
jako v na večírku… jako v alkoholovém opa-
ru. Souhlasíte?“
Samou radostí nadskočila v křesle.
„Jéééé, vy jste ten nejlepší doktor na světě.“
„Ano, máte pravdu.“
Usmála se.
„Děkuji. Tak tedy… pojďme na to. Budete
94
si prosím klidně dýchat do této masky, kte-
rou vám nasadím na obličej. A za chvíli už
budete v ráji. Ne nadarmo se mu říká rajský
plyn, no ne?“ řekl jsem a nasadil jí masku
přes obličej. Chvíli jsem čekal, až plyn začne
působit, ale zřejmě někde netěsnila, takže
jsem se nadýchal taky.
Jenže…
Kdybych se byl jen nadýchal čistého raj-
ského plynu, zřejmě bychom se tam spolu
smáli, dokud by nám rajský plyn nedošel…
pravděpodobnost otravy byla vyloučena, kli-
matizace byla dokonalá… opak by mi u hy-
gieny neprošel, donutili by mě k nápravě,
případně mi ordinaci zavřeli a sebrali licenci.
Jenže…
Když se dostane větší množství rajského
plynu do kontaktu s oxidem bumedičini-
tým, může nastat paradoxní reakce. Proto
nesmí být v ordinaci při jeho použití žádné
tropické ovoce, hlavně mandarinky a po-
meranče, kde je této chemické sloučeniny
spousta. Jenže… taková interakce přece není
reálná, neboť… kde by se za normálních
okolností v ordinaci vzalo jídlo? To hygie-
na přísně zakazuje. A na všech dveřích jsou
přece nápisy o zákazu vstupu s jídlem.
Ledaže…
Ta má drahá zdravotní sestra.
Jakmile jsem se nadýchal směsi plynu
a oxidu bumedičinitého, vyletěl jsem z těla
jako raketa. Mé vědomí, duše, nebo astrální
tělo… říkejte si tomu, jak chcete, se zarazilo
až o strop ordinace. Astrální tělo prý nic ne-
cítí… kecy… mě to tedy bolelo jako čert…
i když méně než to, co následovalo.
S hrůzou jsem sledoval, co se začíná dít.
Doktor, tedy rozuměj, já, potažmo má tě-
lesná část, kterou jsem v tu chvíli vůbec
 červen 2019

95
HOWARD 31
neovládal, totiž naučenými pohyby u téměř
bezvědomé (a tedy dokonale spolupracující)
pacientky bleskurychle vyšetřil jeden zub po
druhém, a aniž bych mohl cokoliv dělat, od-
ložil zrcátko a sondu a začal si v klidu chys-
tat chirurgický stolek. Vše s dokonalou přes-
ností a chladnokrevností. Preciznost sama.
Když jsem uviděl, jak vybaluje páky a kleš-
tě, začal jsem řvát. Marně. Snažil jsem se
k němu, tedy vlastně k sobě, co nejdříve do-
stat a zarazit to, ale byl jsem ke stropu jako
přimrazený. Naopak mě nějaká neznámá síla
spíše tlačila hlouběji a hlouběji do stropu, až
jsem měl pocit, že začínám zády postupně
drtit omítku.
Mé tělo se však nenechalo rušit. Vše si
pečlivě vyskládalo a začalo konat. Anestezii
pochopitelně doktor vynechal, ta už teď byla
prakticky celková, tak nač plýtvat anestetiky
a pacientku navíc zatěžovat přílivem farmak!
Do prdele, do prdele, do prdele!
Nebýt toho, že jsem si uvědomoval, co se
vlastně ve skutečnosti dělo, byl bych asi na
sebe pyšný. Trhání zubů mi vážně šlo. Zasu-
nout páku mezi dva zuby, chvíli podržet, zub
rozkývat, hladce vyndat kleštěmi, vícekoře-
nové zuby nejprve rozříznout vrtákem, pak
rozpáčit, následně vyndat po kouskách, lžič-
kou vyčistit ránu, pěkně zašít, zkomprimovat
a šup na další.
„Debile, kreténe! Nech toho! Okamžitě to
zastav!“ Řval jsem jako pominutý, ale mé tě-
lesné já nereagovalo a pokračovalo jako stroj,
až z něj lil pot. Vytrhnout najednou všech
třicet dva zubů není žádná sranda, ale když
pacient moc neprotestuje, dá se to zvlád-
nout. Nevím, jak dlouho to trvalo, jistě něja-
kou dobu ano, ale i tak mi to přišlo ukrutně
rychlé. Každý ten krásný zdravý bílý zázrak
96
přírody jsem obrečel – jak cinknul do kovové
misky, upadla ze stropu na podlahu slza jako
od krokodýla. Astrální tělo že nemůže bre-
čet? Já bulel jako pominutý.
Nakonec bylo po všem. Jakmile mé tělo za-
šilo poslední ránu a všechno dokonale ukli-
dilo, sesulo se vyčerpáním k zemi.
A mě to vtáhlo zpět do těla.
A takhle mě ráno našli.
Ležícího na podlaze.
A pacientka nikde.
„Vy jste tu v noci flámoval, že jo, pane dok-
tore?“ ptala se mě sestra, když jsem otevřel
oči.
Pomalu jsem vstával. Hlava mě bolela jako
by mě do ní někdo hodinu mlátil kladivem.
„Cože?“
Rozvzpomínal jsem se na tu noc. Bál jsem
se zeptat. Ale nakonec jsem musel. Musel
jsem znát pravdu.
„Kde je slečna Alena Kořínková?“
„Je v čekárně, čeká na vás.“
Cože?
„Byla tu dnes první, musí s vámi prý mlu-
vit.“
„Vážně? Ona… jak vypadá?“
„Jak vypadá?“ zasmála se sestra. „Jak by
měla vypadat? Úplně normálně!“
„Ona… má zuby?“
„Cože?“ Sestra se prohnula smíchy v pase.
„Ano… má zuby. Pane doktore, neměl byste
pracovat takto dlouho do noci, respektive,
pokud se neurazíte… takto dlouho flámo-
vat.“
Hmm, chceš říct: „Neměl bys tolik chlastat.“
Usmál jsem se.
„Vážně je v pořádku?“
Letěl jsem ke dveřím a podíval se do ku-
kátka.
 červen 2019

Ufff… je tam a vypadá normálně.

„Sestři, prosím vás, poproste ji, ať chvíli po-
čká, rád se na ní podívám, ale potřebuji se
dát trochu do pořádku.“
„Chtěla jsem vám zrovínka navrhnout to-
též. Začínáme až za hodinu, slečinka s tím
počítá, prý na vás počká. Ona neví, že tu jste,
klidně si odpočiňte.“
A tak jsem bočními dveřmi odešel do své
pracovny a vychrlil na papír toto vyznání.
Ani nevíte, jak se mi ulevilo, že to vše byl
jenom sen. Asi od ní dostanu výtku, že přišla
pozdě domů… ale, panebože!!! Cokoliv, jen
když je v pořádku! Kámen mi spadl ze srdce.
Tak se nezlobte, že jsem to na vás tak vychr-
lil, mám toho ještě plnou hlavu. Hurá, vše je JIŘÍ ŠEDÝ (1980)
v pořádku! Je zdravá, živá a má… ZUBY!!!
MUDr. et MDDr., PhD., MBA,
2. července lékař, chirurg, zaměřený na oblasti:
Sedím v chladné cele a čekám, až přijde Olaf
klinická anatomie, poranění mí-
a opět mě znásilní. Dnes už potřetí. Mám už
chy, neurogenní plicní edém, orální
jen asi deset minut, takže budu psát stručně.
a maxillofaciální chirurgie a stoma-
Slečnu jsem s jásotem uvedl do ordinace.
tologie. Pracuje na výzkumu kme-
Představila se mi jako Eva Kořínková.
nových buněk v čelistní chirurgii.
Dvojče Aleny.
Dvojče té nebohé dívky, které jsem vytrhal Autor a spoluautor mnoha prací
všechny zuby. z oboru, např. Klinická anatomie
Dvojče té nebohé dívky, která se… bůh penisu (2010) nebo Zubař – nejlep-
ví, jakým zázrakem dostala z mých spárů ší přítel člověka (2014) . Překladatel
domů, kde se zhroutila do náruče k smrti z/do angličtiny. Básník (Dentální
vyděšených rodičů. Rapsodie, 2017) a horrorový spiso-
Dvojče té nebohé dívky, kterou museli hos- vatel. Povídkami přispěl do antologií
pitalizovat na psychiatrii. Sto hororů ve sto slovech (2016)
Dvojče té nebohé dívky, která se předevčí- a  Ve špatný čas na špatném místě
rem zabila. (2017). V roce 2014 mu vyšla sbír-
Dvojče té nebohé dívky, kvůli které teď ka povídek Děsy a běsy, v roce 2017
jsem, kde jsem a kde se mnou dozorci a věz- společně se svou pacientkou Zuza-
ni dělají vše to, co si zasloužím. nou Gajduškovou napsal zubařský
Plným právem. horrorový thriller Doktor Karies.

97
 HOWARD 31
jiří šedý
děsy a běsy
recenze
Kniha představuje soubor 28 povídek. Vět-
šina z nich je soudobých, některé s prvky
fantastiky. Autor chápe horrorový žánr jako
prostředek vyvolání a stupňování napětí,
nikoli jako snahu o co největší kondenzaci
násilí a krve…
Vydavatel: Netopejr, 2014
Počet stran: 204
Děsy a běsy jsou prvním souborem horro-
rových povídek, kterým se Jiří Šedý pochlu-
bil českému knižnímu trhu. Sbírka obsahu-
je povídky, které se od sebe liší jak svým
rozsahem, tak i zpracováním. Najdeme zde
kratší povídky, které čtenáře uchvátí svou
děsivou pointou či atmosférou, ale i dlouhé
příběhy s prvky fantasy např. Podivuhod-
ná závěť. Název sbírky je sám o sobě vcel-
ku trefný, neboť Jiří Šedý čtenáři servíruje
horrorovou všehochuť. Nechybí zde stup-
ňující se napětí, nejistota ani strach.
První povídka Butcher zavede čtenáře do
malého obchůdku, jehož majitel umí s grá-
cií naložit se svou konkurencí. Jde o slibný
začátek, který však čtenáře především roz-
seká svým poněkud zvráceným humorem.
Podobně je na tom i povídka Zámecký
krátký proces, která detailně vykreslí bizar-
ní choutky jisté hraběcí rodiny. Být auto-
rem, více bych příběh rozpracovala a poku-
98
sila bych se vyhnout De Sadovským klišé,
nicméně jde o luxusně vykreslenou ukázku
psychopatologie.
Děsy a běsy obsahují, stejně jako každá
sbírka, povídky silnější, průměrné i slabší,
které by si zasloužily lépe propracovat, ji-
nak čtenáře spíše nezaujmou. Nejvíce mě
ovšem mrzí, že nad motivací některých po-
stav bych mohla přemýšlet celé zimní veče-
ry a stejnak bych ji asi neodhadla správně
ani po pěti semestrech psychologie. Mladší
čtenáře by kniha mohla bavit, nicméně zde
je otázkou, jak lákavé jsou pro tuto skupinu
knihy bez ilustrací. Ač jsem se u této sbír-
ky téměř nebála, pozornost čtenáře, napětí
a místy mrazivé chvění si udržet autor umí
výtečně. Osobně si myslím, že humor a kli-
šé zde převáží horrorové prvky, ale i přesto
má sbírka čím čtenáře zaujmout. Originali-
ta námětu u povídek C5 a Zácpa je nespor-
ná, stejně tak kvalita povídky Otec Smrt,
která byla již dříve publikována v 2. antolo-
gii českého horroru.
Potenciál Jiřího Šedého vidím především
v tématech spojených s anatomií a lékař-
stvím, vsazených do prostředí kratších a ze-
jména atmosféricky laděných horrorových
textů.
• Lucie Matoušková
 červen 2019

99
 HOWARD 31

radius
recenze

Radius jsem viděl před několika měsíci
a uložil si ho do bezpečně uzavřené ška-
tulky „slušný film s nápadem, znova ne-
třeba“, kde od té doby spinkal. Když jsem
ke své hrůze a nekonečné hanbě zjistil,
že jsem za poslední čtvrtrok neviděl ani
ty čtyři povinné horrory pro Howarda,
skočil jsem na HBO Go. A tady na mě
čekal mezi záplavou nevábně vyhlížejí-
cích céčkových podivností. Dal jsem mu
druhou šanci a byl jsem s ním spokojený
ještě o stupínek více než před časem.
si platí HBO Go a nestahuje filmy po-
koutně z Ulož.to a nakonec i zhodnotil
recenzovaný film. Co víc si přát. Jenže
požadavky kvalitních periodik jsou ne-
úprosné, a i já je musím dodržovat. Tak-
že přihodím ještě tři odstavce o filmu,
o kterém je nejlepší nevědět nic.
Je postavený na opravdu cool nápadu.
Hlavní hrdina má kolem sebe prostor
(rádius), ve kterém okamžitě umírá vše
živé. Ptáci, jiná zvířata i lidé. A navíc má

Režie: Caroline Labrèche, Steeve Léo-

nard
Scénář: Caroline Labrèche, Steeve
Léonard
Délka: 87 min
Původ: Kanada
Rok: 2017
Hrají: Diego Klattenhoff, Charlotte
Sullivan, Brett Donahue, Alicia John-
ston

Když si po sobě čtu první odstavec,

mám dojem, že tak nějak supluje celou
recenzi a mohl by čtenářům, vychova-
ným zkratkovitostí digitálních sítí, sta-
čit. Přiznal jsem se v něm, že už praktic-
ky nekoukám na horrory, doložil, že jsem
na ústecké poměry movitý občan, který

100
 červen 2019

amnézii, takže vůbec netuší, proč se mu Atmosféra snímku, dokreslená nená-

to děje. Super schopnost hlavní hrdinky padnou hudbou, dokáže otevřeného
pak spočívá v tom, že když je dostateč- diváka vtáhnout do děje, který je roze-
ně blízko hlavního hrdiny, neguje jeho hraný na příjemných sedmaosmdesáti
rádius. A samozřejmě má také amnézii. minutách. Je pak jen na vás, zda dáte to-
No a tihle dva sympatičtí lidé si to rázují muhle kanadskému nezávislému kousku
krajinou, dávají si pozor, aby se od sebe šanci, kterou si podle mě zaslouží. Asi
příliš nevzdálili a pátrají po své minulos- z něj nebudete učurávat blahem, ale
ti. v záplavě všech těch bubu jeptišek a re-
Potud super a opravdu jsem měl radost, maků je Radius příjemným zpestřením.
že jsem narazil na nenápadný nezávislý
klenot, který se zapíše do podrobnějších • Roman Kroufek
dějin žánru. To se kvůli trochu překom-
binované druhé polovině snímku nesta-
ne, ale i tak jde o příjemnou podívanou.
Autoři využívají speciálních schopností
obou hrdinů očekávatelně, ale občas
efektně, a hrdinové samotní jsou ztvár-
něni sympatickými herci, kteří asi nikdy
nebudou patřit ke špičce, ale svou práci
odvádějí dobře.

101