Zastaveníčko u Černé braňky

Josef Kajetán Tyl

Stříbrovlasatá luna nadýmala již bledoskvoucí svoje tváře –

Ó, ty milá Černá braňko!
Tebe vzývám – tebe i stavitele tvoje…
(Prašná brána na fotografii Andrease Grolla, 1856)
jakž by řekli velicí básníčkové naši, anebo zhola po česku:
Měsíček svítil, a buďže čarovné jeho světlo, aneb rozžehující
se ve mně plápol třech sklenic punče, kterých mi bylo pod
křídloma Červeného orla pětatřicetileté neviňátko dle staré
aneb tedy šalebné ono známosti náramně vřelých poskyt-
lo, světlo měsíčka, měnivého jako sláva národů pozemských,
aneb zanícení britanského nápoje bylo příčinou, že se mi
zdálo, jako by se všickni ti velikánští domové, podle nichž-
to jsem pro nabytí několika měsíčných pablesků na věneček
spisů svých Celetnou ulicí, po Ovocném trhu a po Příkopech
kráčel, byli střechy co domácí čepičky sejmouce přede mnou
skláněli, a jednohlasně řkouce: „Dobré pořízení, pisálku!“
Mně však zkušená i zkusená chůva hluboko v paměť vští-
pila, že kamenní panští panáci nečiní poklon před námi
sprostými, leda kdy se shýbají, aby nám nohy podtrhli;
a protož i hrdě nosíček pozdvihna, zazpíval jsem si zamilo-
vanou nebožky mojí babičky:
„Měj si peří na klobouce,
nebo péro za uchem:
netlap jenom po mé louce,
sic tě žahnu obuchem –“
a nevšímavě rejdil jsem okolo stavení s osvícenými okny
a zatemnělými hlavami. Dorejdil jsem až k Černé braňce.

12 13
14 PRAH A V M N O Ž NÉM ČÍ SLE
Černá braňko – blahozvukými ústy pražskými „pulber-
turm“ nazvaná – šedý svědku české bujarosti, slovutný
mezníku staroměstských rvaček s městem Karlovým – ty
příhodná schránko rohlíčkářů a koláčnic před nenadálým li-
javcem – nestojíš-li tu po 358 let jakoby na krásné minulos-
ti… truchlivý, hrobový kámen? Nevypínáš-li věkem ohryzlé
témě a vydutá ňadra co neznámý časům našim obr, jehož-
to rozkrokem se teď pididlouzí věků nedozrálých trpaslíci
honíme?
Ó, ty milá Černá braňko! Tebe vzývám – tebe i stavite-
le tvoje Václava a Rejska, i kdož tebe na oslavu obce sta-
viti dovolil, královskou milost Vladislava polského, i kdož
tebe na oslavu královu vyvésti se uvolil, pražské obce bílé
grošáčky!
Pohlédni dolů, věži pověstná! Stojíť u paty tvojí nepověst-
ný sice, ale zdárný Čechů potomek a přenáramnou touhou
rozprostírá po tobě ramena. Luna mžourá, hvězdy blikají,
policajté hvízdají a zloděj do domů se bourá – teplá letní
noc ponouká milovati zlých, kteří se tu kolkolem bez spa-
ní válejí na měkounkých peřinách, i dobrých, kteří se bez
starosti natahují na holé slaměnce. Láska – nevýslovná, ne-
snesitelná láska rozdechuje prsa, roztahuje ramena má; celý
obor světa bych v prudkém objetí rozmáčknul na bušícím
srdci a políbení – dlouhé a široké políbení vlepil na oči jeho,
na daleké hvězdy!
V takovém vytržení stál jsem u Černé braňky; hlava moje
i s punčovou párou točila se po jejích věkovitých stěnách
a po modrosklenuté obloze; paty pak i s punčovým hmotem
motaly se okolo jejích nohou po hranaté dlažbě. Byltě jsem
v rozkoši, že jsem se div nerozplynul. I pozdvihl jsem ješ-
tě jedenkráte hlasu svého a, hubinky posílaje do všech čtyř
úhlů světa, zasténal jsem:
„Jednu půlku daremnému světu, druhou Míně!“
„I nechte Mínu na pokoji; tať šla už dávno na kutě!
A chcete-li se za dvě půlky přes kapsu uhodit – já piji bez
vejcete, Lenka tuhle s vejcetem!“
Takto se znenáhla ozve za mnou hlas a smích – já se pak
ocejtím najednou mezi dvěma holkama, jakoby kouzlem po-
14
Z A STAV E NÍ Č KO U ČER NÉ B R AŇK Y 15
vstalýma ze země. Vnadné to byly a přívětivé holčice; vnad-
né jakoby Láda v koupeli a přívětivé jako žena Putifarova. –
(Znaltě jsem dobré tyto dušinky už dlouhý čas. Byly
z řádu neposkvrněných panen, ježto si za svatou povinnost
ukládají pobloudilce přiváděti večerní dobou na pravé cesty,
a nešetříce odporu, činěného sobě někdy nebem i zemí, co
strážní duchové se po ulicích snášejí a v potřebě postavené-
mu k službám se nabízejí. Řádu tohoto vážím sobě, neboť se
mi důkazů dostalo o dalekosáhlé jeho užitečnosti.
Pan Děvorád, jedovatý tupitel jinošských radůstek – pan
Kartochval, pronásledovník studentského veselí – pan Ví-
nomil, denní hlasatel o zatracení kochajících se ve svět-
ské rozkoši – a vůbec mnoho jiných pánů nachází se
na hříchem zatemnělé Zemi naší, o nichžto jsem se odjak-
živa domejšlel, že jim dáno světla shůry, zářícího po ces-
tách jejich ve dne i v noci. Brzo jsem ale poznal, že jakmile
večer na osiřelý po denní jasnosti trůn dosedne a tmavou
svoji roušku jakoby na znamení smutku po městě roztáh-
ne, i světlo oněch pánů pomíjí a že motavýma nohama, ba
jako ztuhlými oudy tříti se počnou okolo zdi, dokud jim
k podpoře nepřispějí a ztuhlé oudy opět nezotaví milosrd-
né panny.)
Avšak ze všeho toho, co jsem tuto pevnými závorkami
jakoby rozpustilou mládež uzavřel, když se jim po čestných
lidech kamením házeti zachce – ze všeho toho mi nepad-
lo na mysl ani zbla, když mne černooká Pepička, z vytržení
mého vytrhši, ze světa neživého uvedla na svět živoucí. Na-
byloť srdce moje v loktech jejích nejsladšího rozmaru a mysl
moje vyjasnila se a smál jsem se prvnější mojí touze, ježto
jsem studenou věž a mrtvé hvězdy objímati chtěl; bělovlasá
Lenka mi pověděla o věcech, které člověku moudrému spí-
še objímati přísluší.
Zdali jsem s nimi Kollárovy znělky přeříkával, čili opět
punč pil – aneb zdali jsem jim znamenitý rozdíl mezi mojí
a její „půlkou“ rozložil a dokázal – vypadlo mi z mysli; leč to
mi se hluboko v paměť zarylo, že mne pečlivé tyto řeholni-
ce střežily ode vší další noční potulky, přinutivše mě nepo-
vrhovati blahodějným darem přírody, jímžto nás co pečlivá
15
16 PRAH A V M N O Ž NÉM ČÍ SLE
o čest robátek svojich matka dařiti ráčila na rozdíl mezi so-
vami a kulichy – nočním totiž vyspáním, a že jsem u zažívá-
ní daru tohoto viděl veliké, přepodivné vidění.
Procházelť jsem se po zeleném sadě a bylo zde rozma-
nité množství krásného stromoví a spanilého kvítí. Na vět-
vích se houpali zpěvaví ptáčkové, okolo kvítí vznášeli se
stobarevní motýlci. Kolkolem plynula líbezná vůně a jas-
né slunce osvěcovalo utěšený sad. A ze všech stran zača-
li přicházeti mládenci, po boku panny vedouce, a mysl
i tvář jejich byla veselá. Přišly s nimi také Pepička i Len-
ka. I prováděli vespolek zpěvy, smích a tance, hry a skoky
a všeliké jiné veselí, a zdálo se, jako by svazek byl mezi
nimi věčného přátelství. Radovali se mezi sebou bez pý-
chy a nádhery, leč mysl jejich nebyla jinam obrácena než
na tu rozkoš samotnou. A tu najednou vyskytne se mezi
nimi muž velikán. Tvář jeho byla zarostlá, zraky ohnivé,
dech nakažlivý, sáhnutí smrtící. Jméno jeho bylo Čas. A při
kroku jeho prchaly radovánky z utěšených sadů, mláden-
ci rozbíhali se tam a panny jinam. Slunce se mračilo, květy
vadly a pustota rozložila se před mýma zrakoma. A pad-
la tesklivost na duši mou. Úpění a vzdychání prorazí ucho
mé, a obrátiv se nakvap, uvidím před sebou nahrnutých
smrtí a shnilotin a na nich v bolesti náramné svíjeti se bě-
lovlasou družku od Černé braňky. Oči měla vyhaslé, tváře
bezmasé, lebku olezlou, nos ohnilý, zuby vypadané – ce-
lým tělem hýbali červi a každým pohnutím rozmáhal se ne-
snesitelný smrad. Slova její byla nelidská, hlasům umírající
lesní šelmy podobná. Chvílemi vztáhnuvši zežloutlé, kost-
naté ruce na okolojdoucí chrlila prosbu o smilování a po-
moc. A mnozí šli okolo ní, avšak ti plivali na ženu pora-
ženou hněvem božím, a mezi nimi šel také muž, s nímžto
byla co dívka s jinochem žerty prováděla na zeleném sadě,
a ten pozdvihnul kámen a udeřil ním v lebku ženy nešťast-
né. I zařvala žena nešťastná, že mne hrůzou obešel mráz
a odvrátil jsem zraku, abych se déle nemusel dívati strašné-
mu divadlu. Ale nové leknutí pojalo mne při vidění novém.
Na černém vysokém lešení stála tu žena divoká. Tvář její
byla sluncem osmahlá, vlasy rozcuchané, pohled ukrutný
16
Z A STAV E N Í ČK O U ČER NÉ B R AŇK Y 17
a oděv její směsice šatů cizích, neslušných. Vyděšen spatřil
jsem v ní černookou družku svoji od Černé braňky. A slu-
ha spravedlnosti vystoupil nyní na lešení; krvavý jeho plášť
vál větrem, v rukou se mu blýskal široký meč. A zoufanli-
vost zachvátila duši odsouzené ženy, a z plného hrdla po-
čala na mimojdoucí o milost volati. A mnozí šli okolo ní;
všickni ale kleli ženě zachvácené soudem světským; a mezi
nimi kráčel muž, s nímžto byla co s jinochem veselí tropila
na zeleném sadě; a muž pokynul na sluhu spravedlnosti –
a černý proud krve valil se ženě z hrdla. A nastalo hřímání
a blesk a trouby zvučely ze všech světa uhlů. Na oblako-
vém voze přijel duch soudce a v bázni postavily se okolo
něho nesčíslné zástupy. Vyřkl nad ženami soud, a v pra-
chu válely se hříšnice. „Trestej původy hříchů našich, du-
chu mstitelný!“ volaly hlasem úpěnlivým, a přivlečena jest
na soud matka a milovník. A duch soudce zvolal zvukem
devatera hromů, a třásli se zástupové všickni. „Proklata bu-
diž ruka, která boří díla svého; proklato budiž lůno, které
nestřeží plodu svého; proklata budiž matka, kteráž na pro-
daj vyhání dceru přes práh domu svého!“ A z tisíce hrdel
vystoupaly žalostivé křiky a tisíc jich v zatracení upadlo.
I opět zvolal duch soudce, a třásli se zástupové všickni:
„Proklata buďtež ústa, která jste o věrnosti lhávala; prokla-
to budiž rámě, které jsi zrádně objímalo družku; proklat
budiž muž, kterýž ostavil ženu v ouzkostech!“ A z tisíce hr-
del ozval se náramný nářek – a z dvou tisíců vycházely ra-
dostné křiky, a jakoby divé šelmy zaháněly zástupy ženské
sbor věrolomných mužů; nekřtěňátka bičovala zrádných
otců bičem železným. A ouzkost, jakoby před zbořením
nebeského klenutí, pojala duši mou, vysoký pot vyrazil
se na čele mém, bolestnou ránu cítil jsem v ouzkostlivých
prsou a s pronikavým vzkřiknutím procitnul jsem ze sna.
Studený půlnoční větřík fučel průchodem Černé braňky,
pod nížto mne byly bělovlasá Lenka s černookou tovaryš-
kou svojí ukonejšily. Po holkách ale, po punči a vší mojí
rozkoši nebylo zde ani památky. Namísto nich stála okolo
mne ponocující městská stráž, kteráž mne byla puškami vy-
burcovala ze snů.
17
18 PRAH A V M N O Ž NÉM ČÍ SLE

„Co zde pán dělá?“ zarochtal jeden z ostražitých drábů. –

I musel jsem na strážnici u společnosti jejich.
Co na škodu? Našelť jsem tu dosti známých a přátelů;
ostatek noci nám vesele uprchnul.

18 19

Babička naše, povodním po tolik let zvyklá,
jediná snad neztratila hlavu.
(Povodeň 1891: anonymní fotografie nakupeného dříví před
pilíři Karlova mostu, Pestrý týden, 1927, r. 2, č. 17, s. 6)
20
Vltava
Karolina Světlá
Pakli bylo v sobotu večer povětří teplé a jasné, vyhrnulo se
vše po večeři na ulici slaviti „šábes“, jak v žertu se říkalo.
Páni sousedé a sousedky sedli si na zděné před svými domy
výstupky, kdež jich nebylo, tam se vynesla lavice k úče-
lu tomu vždy v průjezdu připravená, čeládka se umístila
skromně na prahy a děti se honily dle práva svého po celé
ulici, schovávajíce se jedny druhým za rohy tmavých ved-
lejších uliček, v tu dobu tichých a prázdných. Někdy se do-
staly v dovádce takové až na samý břeh, a najednou umlkl
mezi nimi smích a štěbetání, jako kdyby se byly náhle oct-
nuly v některé svatyni. A octnuly se také ve svatyni, a to
v nejvelebnější v celé zemi. Z Vltavy vyluzoval měsíc na sta
stříbrných blesků, pokrývaje nížiny kolem ní chvějící se ml-
hou, a na těch blescích pnuly se z mlhy Hradčany v němé
majestátnosti a nad každou jejich věží leskla se veliká zlatá
hvězda…
Vltava byla zdvořilá, vracela dětem jejich návštěvy něko-
likrát do roka bez opovězení a pozvání. Při každém prud-
ším v létě lijáku, při každém náhlejším zjara tání rozlila se
po nízkém břehu a zahnula k nám do ulice.
Jaký to povyk nastal pak po domech, obzvlášť udělala-
-li si Vltava potěšení takové v noci. Ponocný řinkal všude
u vrat za zvonce, bubny počaly vířit a napomínat celé oko-
lí k ostražitosti, moždíře houkajíce od Vyšehradu zvěstovaly
21
22 PR AH A V M N OŽ NÉM ČÍ SLE
každou novou ranou, že voda neustále stoupá, nebezpečí
že se vždy víc a více blíží. Dolejší byty se začaly v největ-
ším zmatku vyklízet a v hořejších se dělalo vystěhovalcům
nakvap místo. Lidé nevěděli obyčejně v prvním překvapení,
kde na nich hlava stojí, co popadli, do toho se oblékli, co
jim bylo nejblíže, to počali odnášeti, skvostné věci zůstaly
z největší časti v skříních a bezcenné, mnohdy zcela zbyteč-
né předměty uklízely se s velikou prací a namáháním.
Babička naše, povodním po tolik let zvyklá, jediná snad
neztratila hlavu. Velela hnutí tomu stěhovacímu u nás i ve-
dle nás, dokud sama vodě ustoupiti nemusila. Majíc velikou
v tom zkušenost starala se, pokud mohla, aby nikdo ze sou-
sedů a nájemníků našich neutrpěl škodu přenáhleností neb
liknavostí. Prováděla nutná opatření pomocí našich učed-
níků, kteří se však pokaždé ukázali býti pobočníky tak ne-
schopnými, že vyplňujíce její rozkazy, vše ještě více pomátli
a spletli. Mnohdy nastal pravý chaos, kdež nikdo nevěděl,
co vlastně chce, a nebylo zmatkům a nedorozuměním, vý-
jevům víceméně komickým, konce ani tenkráte, když se již
voda zas z ulice vytratila.
Obzvláště smutně pamětní byltě v ohledu tom rok čtyři-
cátý pátý, kdež byl beránek velikonoční sněden nevím již
kteroužto společností veřejně na ledě za nesmírného návalu
lidstva. Střelba a bouchání zátek z láhví šampaňských rozlé-
haly se po bělostné planině zamrzlé řeky tak tuhé, jako by
byla z mramoru.
Babička náramně na slavnost tu se horšila, prorokovala
ihned, že z takové vyzývavosti cosi hrozného pojde, měli se
dle jejího náhledu lidé raději modliti a postiti, aby ledy ode-
šly bez velikého poškození celého města, neb zima byla ve-
lice tuhá a led na mnoho stop tlustý. Stála na svém, že nás
čeká povodeň, jakéž ještě nebylo, a nakoupila veliké množ-
ství všemožných zásob, abychom pak, až voda přijde, ne-
musili býti o hladu. Napomínala sousedy, aby učinili po pří-
kladu jejím, avšak utržila za svou ostražitost tenkráte trochu
jen smíchu. Co stálo nábřeží, trpěla Poštovská ulice poně-
kud méně a řidčeji velikou vodou, což bylo nahodilé, avšak
dosti krátkozrace se připisovalo jeho žulové hradbě. Myslilo
22
V LTAVA 23
se, že jsme ne-li dokonce před větší vodou chráněni, tedy
přec z největší části. Nikdo krom staré té paní se nenadál,
co nám nastane.
Ledy se hnuly teprve poslední tři v březnu dni, kdež
spousty téhož roku v neobyčejném množství napadaného
sněhu začaly na jarním sluníčku v okolí již táti a rozvodně-
ná jimi Vltava dosáhla takové výše, že se mohl člověk u nás
z prvního poschodí bez pomoci žebříku do loďky spustit.
Byly to dny strastiplné, lidé se dali vodou všude překva-
piti, byli málokde dostatečně zásobeni jídlem a dřívím, vo-
dou k pití nikdež. I nastalo již první den povodně, co ba-
bička byla zvěstovala, trpěli i zámožní lidé hladem a zimou,
a ze všech oken v našem okolí rozléhalo se volání o pomoc
neb hvízdání na loďky. Ale což byla loďka tam platna, kdež
nebylo v domě žebříku, aby se byli mohli po něm lidé do ní
dostat, neb kde k žebříku pro vodu nemohli?
Po celé ty tři noci, co stála voda v naší ulici, nikdo u nás
oka nezamhouřil; i kdyby byl chtěl, nebyl by mohl pro stá-
lý nepokoj. Zaklepalo se na naše okno jako na dveře a lidé
nám zcela neznámí vstoupili z loděk do pokoje, ptali se, jak
nám se vede, vypravovali, co v městě se děje a co na ven-
kově, prorokovali, že domy jsouce tak dlouho vodou pode-
mlívané asi se sesují, a odpluli, aniž jsme se jejich zbytečné
návštěvě podivili. Jiní zas se tázali, máme-li co jísti, a řekli-li
jsme jim, předpokládajíce v otázce té soustrast, že jsme do-
sti dobře zásobeni, vyžádali si nějaký zákusek, vymlouvají-
ce se na obtížnou v noci plavbu mezi ledovými kry, z nichž
vane tak pronikavá zima, pojedli a odpluli jako jejich před-
chůdcové, aniž bychom se byli tázali, co vlastně u nás chtěli.
Vše se zdálo přirozené, slušné a v pořádku v oněch
dobrodružných dnech. Každou chvíli ozářil pokoj děsným
způsobem svit ze člunků rychlostí šípů okolo veslujících,
v nichž seděly úřední osoby, a svit ten vzrostl v pravý požár,
pakli plul arcivévoda sám okolo, maje za sebou dlouhý ře-
těz pontonů, na nichž rozvážel osobně potraviny z erárních
skladů, pokrývky a mnoho set bochníků chleba, jejž dal ze
zásob těch ve vojenských pekárnách narychlo napéci. Šest
vojáků v každém pontonu svítilo, šest podávalo do oken,
23
24 PR AH A V M N OŽ NÉM ČÍ SLE
čeho si lidé nejvíce žádali, a arcivévoda sám přívětivě a ne-
unaveně pomáhal, čímž se stalo, že úředníci, kteří měli ten-
týž úkol svěřený, také přívětivě a úslužně chovati se snažili,
což nemívali nikterak ještě vůči obecenstvu v obyčeji. Nej-
větší jich počet měl v předbřeznové době za to, že jsou jisté
třídy lidí k tomu jen na světě, aby jimi mohli vládnout a je
využitkovat.
Radostné výkřiky zvěstovaly vždy již zdaleka, že arcivé-
voda se blíží. I ti, kdož od něho ničehož žádati nechtěli, spě-
chali k oknům, aby jej viděli kolem plouti. Pohled na jeho
průvod byl úchvatný, dojmu nezapomenutelného. Řada tem-
ných lodí letěla po vodě jako inkoust černé, z nichž šlehal
žár až nad střechy domů, otevíraje do jejího vlhkého temna
po každé straně hlubokou propast plamennou, a na lodích
těch hemžily se postavy zakuklené, podobající se v ostrých
odstínech pochodňového rudého sousvětlí zlým obrovským
ďasům. Zajisté by se byl každý spíše domníval vida před se-
bou výpravu tu, že jest vyslaná z podsvětí lidem ku zkáze
a zničení, než že to pouť posvěcena perutěmi anděla milo-
srdenství a nad ní že vlaje prapor lásky bratrské!
Avšak stálé to nebezpečí všem stejně hrozící vypěstova-
lo v Poštovské ulici převzácného pospolitého mezi soused-
stvem ducha. Večer chodívali obyčejně sousedé k vodě se
podívat, zdali je nehodlá zas jednou překvapit, tam se se-
znamovali, ale při povodních, tu teprve se jaksepatří po-
znali a shledali, pokud se může jeden na druhého spoléhat.
Rád každý každému sloužil a rád službu a pomoc od jiných
přijímal. Málo bývalo tehdáž mezi rodinami jejich mrzutos-
tí, hněvu a klevet, vždy vlídně, zdvořile a srdečně k sobě
se měli.
Vltava byla v naší ulici tedy jednak spojující páskou, jed-
nak zas živlem revolučním. Převraty tam tolikrát do roka pů-
sobenými razila cestu jistému volnému, nepředpojatému du-
chu, který snad byl příčinou, že se tam nikdy příliš hluboce
nezakořenil onen úzkoprsý, jen svoje prospěchy a pohodlí
na zřeteli mající směr, jemuž říkáme šosáctví, tehdáž mezi
českým měšťanstvem dosti obecný. Povodně, vyplašující její
obyvatele každou chvíli z pohodlí, ukázaly jim zároveň vel-
24
V LTAVA 25
mi názorně, kterak to vlastně s těmi lidskými statky dopa-
dá, že totiž dostačí několik hodin učiniti z boháče žebráka.
Teprve stavba nábřeží a železného mostu změnily fy-
ziognomii Poštovské ulice, ale roku 1848 nebyl ještě onen
zvláštní ráz z povahy jejích občanů zcela setřen. Pamětní-
ci událostí svatodušních a svědkové bojů pouličních na ně
následujících zajisté ještě si připomínají, jak dlouho tam tr-
vala obrana proti vojsku, jak byla tuhá, a že ulice ta ne-
byla nikterak jako ostatní vojskem dobyta, nýbrž že v ní
byly vystrčeny bílé korouhve dobrovolně na domluvu stu-
dentstva, nahlížejícího, žeť každý další odpor nemožný. Ty-
též ruce, kteréž barikády postavily proti návalu rozzuřených
šiků k obhájení svých rodin, mezi nimiž byly mnohé ruce
ženské, také zas je rozbouraly. Málokdo odtamtud uprchl,
když se započalo bombardovat, málokdo ponechal tam svo-
je spoluobčany zbaběle svízelům a nebezpečí oné hrozné
doby, jen nově přistěhovalé rodiny utíkaly, staří sousedé se-
trvali, a my mezi nimi, ač byla tato část města nejvíce snad
ohrožena, jak požár mlýnů a vodárny staroměstské dosta-
tečně dokázal. Tenkráte onen sousedský duch ještě jednou,
a to naposledy živě a vřele zaplanul, než nadobro uhasl.
V jednom takovém dosti značném s vodou poplachu na-
rodila jsem se ve větším z oněch domků. Bylo to na Pope-
leční středu roku 1830. Voda dosahovala až na čtvrtý u nás
schod, kněz i kmotři připluli ke křtu v kocábkách. Odložiti
křest i v takovém případě déle než tři dni by se bylo za ve-
likou neslušnost považovalo.
Rodiče moji slavili rok předtím svůj sňatek dne 16. květ-
na o slavnosti stoleté kanonizace svatého Jana u jeho oltáře
v kostele dominikánském. I slíbili mu, že první jejich dítě
po něm zváti se bude. Dostáli, jak samo sebou se rozumí,
svému slovu a já byla pokřtěna Johana Nepomucena.
25