Že Mše svatá může na rozličné úmysly obětována býti, o

tom nás poučuje sněm Tridentský takto: „Kdyby kdo říkal, že

oběť Mše svaté jest pouhou obětí chvály a díků, anebo pouhou
památkou na oběť krvavou, jež vykonána byla na kříži, a ne
zároveň i obětí smírnou; anebo že prospívá toliko tomu, kdo sám
jí užívá a že nesmí obětována býti za živé i za mrtvé, na
odpuštění hříchů i trestů, na zadostičinění a v jiných potřebách,
budiž z Církve vyobcován.“3 Slova tato jsou článkem víry, jemuž
nikdo bez hříchu smrtelného odpírati nesmí. A tak tedy jest jisto,
že jediná Mše svatá může na rozličné úmysly sloužena býti; a že
jednou Mší svatou můžeme mnoho věcí od Boha si vyprositi i
obdržeti.
Tak mohu Mši svatou sloužiti nebo slyšeti, nebo dáti
sloužiti ke cti Boží, k radosti Rodičky Boží, k poctě andělů a
svatých, pro své spasení, na dosažení i udržení svého zdraví, na
ochranu před neštěstím, na odpuštění hříchů, pro nápravu
svého života a na dosažení šťastné hodinky smrti. A toho všeho
mohu se skrze oběť Mše svaté doprošovati netoliko pro sebe, ale
i pro své přátele, i pro všechny věřící; a tutéž Mši svatou mohu
také sloužiti nebo slyšeti nebo sloužiti dáti na ten úmysl, aby jí
ubohé duše z očistce vysvobozeny byly.
Jak mocná je Mše svatá jakožto oběť prosebná, o tom nás
poučují učitelé bohoslovní, z nichž jeden takto píše: „Tato
božská oběť má při vyprošování moc nesmírnou, poněvadž i
cena oběti této je nesmírná; i důstojnost Ježíše Krista, pravého
Obětníka při ní, je neskonalá; takže žádná milost a žádná věc
není tak veliká, že by nemohla obětováním této oběti vyprošena
býti. A kdyby byl počet těch, kteří při Mši svaté prosí, sebe větší,
všichni obdrží skrze tuto božskou oběť všecko, když ji sami za
sebe obětují nebo od jiných za sebe obětovati dají. Příčina toho je
ta, že Kristus Pán, vlastní Kněz při Mši svaté obětující, Bohu Otci
neskonale příjemný jest; dále že také zásluhy jeho, jež Otci
svému obětuje, neskonalé jsou; a že jeho utrpení, jeho Krev a
jeho rány mají cenu nevystihlou.“4

171