Že tedy moc Mše svaté hříšníka kajícího s Bohem usmiřuje,

o tom nepochybuje nikdo. Naskýtá se však otázka, zdali Mše

svatá usmiřuje s Bohem i hříšníky nekající? To jest: Zdali mocí
této božské oběti ve stav milosti Boží přichází a s Bohem tedy
usmířen bývá člověk, jenž jsa ve stavu nemilosti, čili v hříchu
smrtelném, Mši svaté sám obcuje nebo ji za sebe sloužiti dává;
aneb když někdo jiný za něho Mši svaté nábožně přítomen jest?
K otázce této odpovídám zkrátka: Nikoliv! Neboť žádný hříšník
nemůže z nemilosti u Boha v milost jeho vejít jinak, leč skrze
pravou lítost. Jestliže tedy hříšník bez lítosti Mši svaté obcuje,
anebo ji za sebe sloužiti dává, nebývá jí s Bohem usmířen, nýbrž
zůstává ve stavu nemilosti.
Co tedy prospěje hříšníku nekajícímu Mše svatá, kterou
slyšel nebo za sebe sloužiti dal? Prospívá mu věru velice, a to i v
ohledu časném i věčném. V ohledu časném prospívá mu tím, že
ho Bůh pro ni ochraňuje od rozličných nehod nebo mu uděluje
pozemských darů. Příčinou toho jest, že Bůh dle učení Církve
katolické ve své neskonalé dobrotivosti bez odměny nenechává
ani nejmenšího dobrého skutku, který jsme vykonali. Kterak by
tedy mohl bez hojné odplaty nechati Mše svaté, jež mu byla
obětována a jež se mu zmíry líbí? Každá Mše svatá, které kdo
nábožně obcoval, zasluhuje sice odplaty na věčnosti; ale
poněvadž nekající hříšník odplaty věčné schopen není, odplácí
mu Bůh za Mši svatou, které obcoval neb kterou za sebe sloužiti
dal, dle nevýslovné dobroty své statky pozemskými, totiž tak, že
mu některých dobrodiní a štěstí na zemi uděluje a od neštěstí ho
ochraňuje. A tak tedy velice prospívá lidem každá Mše svatá i v
příčině blaha pozemského.
Ale Mše svatá prospívá lidem mnohem více v příčině blaha
jejich záhrobního. Neboť dle učení bohoslovců působí Mše svatá
bezprostředně milost Boží předcházející, mocí které hříšník bývá
přiveden k poznání smutného stavu duše své a k ošklivosti
oproti svým hříchům smrtelným. Dále pomáhá Mše svatá
hříšníku i k pomoci Boží, aby nad hříchy svými upřímný žal a

187