Kapitola čtvrtá

Krása Bergama – Colleoniho kaple – Renesanční farma – San Pellegrino – Creomonští houslaři –
Mantova a Gonzaga – Tajemný Skot – Palác Isabelly d'Este - Obdivovatel Jindřicha VIII. – Raný pohled na
Irsko – Sabbioneta město duchů – Jezero Garda a Sirmione

§1
Když na Milán skutečně udeří letní vedro a vy se probouzíte unavenější, než jste uléhali, vyráží mladí
lidé ve svých autech a skútrech bez velkého přemýšlení na večeři do Bergama. Je třicet mil na sever v jasném
horském vzduchu asi dvanáct set stop nad planinou. Jednoho jsem se tam také vypravil a Bergamo se mi tak
líbilo, že jakmile by to bylo možné, vrátil jsem se, abych tam pobyl.
Na úpatí hory je Bergamo Bassa, rušné, kvetoucí, moderní lombardské město zasvěcené textilní výrobě,
na vrcholech kopců je jeho starodávný rodič Bergamo Alta, obkroužené mohutnými hradbami a plné
středověkých paláců a kostelů. Do horního města jezdí lanovka, a pokud jako já dychtíte spát co nejvýše,
lanovka ještě pokračuje další krátkou trasou na vrchol hory, které se říká S Vigilio. Proti obloze zde není na
první pohled vidět nic než světcova bílá kaple se zvonicí, a také kavárna pro pohodlí těch, kdo čekají na lanovku,
obchod smíšeným zbožím a roztomilý venkovský hotýlek. Na vrcholu ovšem existuje docela prosperují život,
který není na první pohled zřetelný. Silnice vinoucí se z Horního Bergama a cestou několikrát obkružující horu,
vede k vilám mnoha milánských podnikatelů na odpočinku, zatímco malé restaurace skryté ve stínu ořešáků
slouží těm, které na horu vyhnalo horko na pláni.
Lanovka na S Vigilio se provrzává a protřásá bujnou strží. Na terasách roste réva, a zatímco lanovka
koná svůj téměř svislý vzestup, mohou na podzim cestující snadno trhat fíky, japonské mišpule, hrušky a jablka.
Když jsem vystoupil do chladného vzduchu, který mi připadal, jako by vanul přímo z vrcholků Alp, řekl jsem si:
pokud nemohu mít Pliniovu villu v Comu, pak bych chtěl bydlet tady.
Ukázalo se, že hotel je místo toho druhu, které mám rád. Jako bych tam byl včleněn do vřelého objetí
veselé italské rodiny. Dokonce i dva číšníci byli plní ochotné laskavosti, zatímco rodina, která hotel vlastnila,
žila jako na pérkách, připravená vyskočit a předjímat přání svých hostů. Moje ložnice byla obrácená k předhůří
Alp. Mohl jsem po celé míle sledovat auta a povozy na bílých vláknech táhnoucích se údolími k severu, a v
oparu hor asi čtyřicet mil daleko byl průsmyk Bernina. Terasu pod mým oknem kryla pergola a kde rádi pozdě
večer večeřívali mladí lidé z Milána. Slyšel jsem, jak se na horské silnici vaří jejich motory nebo vyčerpaně bafá
smělá Vespa, pak neustávající švitořivý tok vtipů a komplimentů a někdy i písničky, až přišla chvíle, kdy
ses kanonádou práskajících výfuků a spoustou dívčího chichotání vydali na svou krouživou cestu dolů z hory do
pláně. Pak bylo ticho, dokud se s ptačím zpěvem a zvonem S. Vigilia sezváněnějícím na jitřní mši nerozbřeskl
nový den.
Existuje jakýsi pocit štěstí a blahobytu, který závisí na slunečném dni a modré obloze, a já si často
vzpomínám na ona okouzlující rána, kdy jsem se po kávě a křupavých rohlících dovezených první lanovkou
procházel zahrádkou, kde rostl rozmarýn, bobkový list a bazalka dodávající chuti tolika pokrmům a omáčkám.
Když jsem se podíval přes široký kraj kopců, údolí, potoků pohlazených jitřním sluncem, pomyslel jsem, jak
moc bych měl být vděčný za tyhle bezstarostné chvíle. Bylo příjemné projít se pár kroků k lavičce pod kaplí, kde
obezděná terasa pod ořešákem skýtala krásný výhled na Horní Bergamo, jeho střechy, věže a hradby a dál, kde
se, kam až oko dohlédlo, táhl rovinatý kraj, skrývající pod mlžným oparem Cremonu, Parmu, Modenu a další
města pláně.
Dvě Bergma se jeví jako dokonalé řešení problémů rozvoje města. Staré Bergamo potřebovalo horu
k ochraně a obraně, moderní Bergamo potřebuje nížinu a železnici pro své továrny, a tak se přestěhovalo dolů
k nimi a zanechalo staré město na jeho kopci bez dopravního ruchu a davů. Ve starověkých časech to muselo být
nejnedobytnější, a zrovna tak odlehlé, město v Itálii, a člověk chápe, jak přirozené bylo, že se jeho dialekt
objevoval v italské komedii. Člověk si vzpomene na „žertíky veselé“, které popisoval Castiglione, kdy byl
bergamský honák krav dámám u renesančního dvora vydáván za největšího dvořana ve Španělsku, a zatímco
„chlap pitomá“ seděl a vykládal v nesrozumitelném bergamském žargonu a dámy se překonával v respektu a
zdvořilosti, dvořané se lámali v pase smíchy. Harlekýn je bergamský venkovan a někteří mají za to, že Bergamo
bylo domovem Commedia dell'Arte.
Nejslavnějším občanem byl condottiere, Bartolomeo Colleoni, na kterého si pamatuje každý návštěvník
Benátek. Dávno před tím, než se nechal zverbovat pod prapor sv. Marka, se jeho rodné město stalo nejzápadnější
pevninskou državou Benátek, a když pak Serenissima chtěla generála odměnit, mohla mu nabídnout panství
přímo u něj na venkově.

§2
Cesta do starého města vede dolů mezi zahradními zídkami, ze kterých odkapávají vodopády
bugenvileí. Piazza vypadá na první pohled příliš dokonalá, než aby se jí dalo docela věřit. V centru náměstí
dlážděného ochozenou starou cihlou vypouští fontána jeden proud vody do mramorové nádrže. Střeží ji malí,
laskaví lvi sedící na zadních a spojení těžkých řetězem protahovaným od tlamy k tlamě. A jak hodní a poslušní
lvi to jsou, možná pozůstatky dávno už vymřelého plemene, které snad přivezl z Číny Marco Polo, kde je určitě
museli šlechtit tak, aby odpovídali pekinézům! Do jejich hlav zjevně nikdy nevstoupila nehodná, natož krvelačná
myšlenka: důvěřivě sedí a řetěz drží, jako by to byly večerní noviny.
Piazza je obklopena bohatou harmonií architektury, s několika málo obyčejnými domy, nějakými
obchody s různým zbožím, kavárnou a restaurací, jen na doklad, že nejde o výsledek soutěže, ale dlouhého a
důstojného života. Kdyby Shakespeare napsal Dva gentlemany bergamské, tahle scenérie by byla skvělým
pozadím pro Dějství první. „Bergamo. Veřejné místo“. Naproti přes náměstí proti sobě stojí budovy
z dvanáctého a sedmnáctého století. Jednou z nich je krásný palladiovský palác, který se koupe v odpoledním
slunci, je postaven nad podloubím a obsahuje, tak jsem alespoň slyšel, dvě stě tisíc knih a několik iluminovaných
kodexů. Kde jinde než v Itálii, bude mít město takové velikosti tak kvalitní knihovnu, a kde by, vyjma Itálie, pro
ni zbudovali takový palác? Naproti knihovně je jedna z nejstarších radnic na světě, Palazzo della Ragione,
mohutná stará pevnost s gotickými okny, postavená rovněž nad podloubím, a do celého plánu se perfektně hodí,
jako by umístěná rukou nějakého mistra, starodávná zvonice—Torre del Comune—a kamenné schodiště, jehož
taškami pokrytou střechu podpírají románské sloupy.
Palazzo della Ragione skrývá jeden z nejkrásnějších pohledů v Lombardii. Když jdete blíž, vidíte
vzadu, zarámovanou mezi oblouky, o které se stará budova opírá, maličkou piazzu obsahující jiskřivý soubor
malých a skvostných budov: kostel, kapli Colleoniů, katedrálu, a baptisterium. Vaše oči okamžitě zamíří
k saracénsky vyhlížejícímu krytému vchodu kostela postavenému z vodorovně pruhovaného mramoru,
podepíraného sloupy stojícími na zádech kamenných lvů. Zastřešené zápraží kostela ve skutečně lombardském
slohu je jevištěm, na kterém stojí postavy v životní velikosti: rytíř ve zbroji na koni s kopím v ruce a po bocích
mu stojí dva světci. Rytíř je sv. Alexander, který žil v jakémsi dávném římském období a je patronem Bergama.
Má strnulý vzhled oněch mechanických postav v sedle, které vyjížděly ze středověkých hodin. Nad těmito
postavami je menší scéna, kde stojí Panna Maria s dítětem a se světci po bocích. Toto středověké zápraží je
vchodem do kostela, který byl v době baroka zcela přestavěn. Kontrast je překvapující. V boční kapli jsem
narazil na hrob velkého Bergamana, plodného skladatele Donizettiho, kterého přepracování dovedlo do útulku
pro choromyslné.
Drahokamem Bergama je budova vedle tohoto kostela: kaple postavená na památku Colleoniho za
peníze, které na pro tento účel odkázal v poslední vůli. Byla postavena na počátku renesance, kdy architekti
budovali běžné středověké kostely s rosetovým oknem a otevřeným loubím, ale aby dostáli klasické módě,
pokrývali je medailony starověkých hrdinů podivně kontrastující s výjevy z Písma. Každý, kdo viděl pavijskou
Certosu, pozná v této nádherné kapličce mistrovskou ruku Amadeovu. Je to skoro jako by člověk přes světce
přehodil tógu. Velký voják jek vidění uvnitř, kde sedí s holí v ruce na válečném oři ze zlaceného dřeva. Má
nasazenou slavnostní čapku, prošívanou tuniku a na nohou brnění, jeho kůň si vykračuje s veselým, svěžím
přehlídkovým krokem. Toto dílo německého voskorytce Sixta Siry z Norimberku je mimořádně důstojné a
působivé a člověk má dojem, že přesně takhle se musel Colleoni o mnoha šťastných dnech jevit benátskému
dóžeti a senátorům. Myslím, že žádný jiný voják není připomínán dvěma takovými sochami jako je tato a slavná
Verrochiova socha v Benátkách.
V další části kapličky je z bílého mramoru vytesaná Colleoniho oblíbená dcera Medea, která zemřela
sedm let před svým otcem. Nebyla to velká kráska a móda vytrhávat vlasy vysoko nad čelem jí neslušela. Přesto
znovu žije v křísivém sochařském umění v mramorových šatech z květovaného brokátu, hlava spočívá na
podušce se střapci. Její křehká, inteligentní tvář a její útlý krk zůstává jednou z bergamských vzpomínek.
Na hranici dolního města stojí ve vlhké zahradě starý palác, jehož horní patra byla renovována pro
umístění slavné sbírky obrazů známé jako Carrarská Akademie. Obsahuje výtečná díla Belliniho a důležitá
Tizianova plátna, prohlédl jsem si také Pisanellův nádherný portrét jednoho z nejatraktivnějších učenců rané
renesance Leonella d'Este, a také Boticelliho portrét Giualianiho, mladého člena rodu Medici zavražděného ve
Florencii při slavností mši. Narazil jsem na originál portrétu, který jsem viděl v mnoha knihách: prohnaně
vyhlížející mladík s dolů obráceným knírem a bradkou, jehož dlouhé rovné vlasy splývají z veselé čapky či
baretu. Pokud je pravda, že je to Caesar Borgia, pak možná maličký pár daleko vzadu, zachycený v průtrži
mračen, symbolizuje jeho oběti! Upoutala mě zvláštní skupinku namalovaná neznámým lombardským umělcem
v patnáctém století, kterou jsem zprvu považoval za skupinu Turků. Při bližším zkoumání se ukázalo, že to jsou
elegantní muži a ženy v byzantských úborech, které Turci po dobytí Konstantinopole přijali za vlastní.
Právě v Bergamu se před asi sedmdesáti lety rozhodl Bernard Berenson, ono orákulum a Sherlock
Holmes umění, věnovat labužnictví. Byl to tehdy mladý chudý student, syn židovských emigrantů do Ameriky,
žijící v Itálii na cestovním stipendiu. O sedmdesát let později byl světově proslulou autoritou a milionářem, který
svůj majetek ve Florencii i svou skvělou knihovnu, odkázal Harvardově universitě. Je zajímavé představit si ho
v Bergamu, jak dychtí stát se znalcem umění bez „“pomyšlení na odměnu“, jako to zapsal ve Sketch for a Self
Portrait. Když s jedním svým kolegou studentem seděl u kavárenského stolku, řekl: „Měli bychom se oddat
učenosti a rozlišovat mezi autentickými díly italského malíře patnáctého nebo šestnáctého století a těmi, které
jsou jim obecně připisovány. Zde v Bergamu a ve všech voňavých a romantických údolích, které vybíhají
k severu, nesmíme ustat, dokud si nejsme jisti, že každý Lotto je Lotto, každý Cariani je Cariani, každý Previtali
je Previtali, každý Santo Croce je Santo Croce, a že víme, komu jsou některé Santa Croceho obrazy
připisovány…“
Smělou Berensonovou ambicí bylo odstranit falešné nálepky, které obchodníci a majitelé po staletí
lepili k obrazům a nahradili je těmi správnými. Chudý mladík to byl připraven dělat bez „pomyšlení na
odměnu“, ani by si nedokázal představit existenci lorda Duveena nebo amerických milionářů, kteří
v nadcházejících časech budou ochotni tvrdě platit za ověření autenticity.

§3
K bramborům se po objevení Ameriky Itálie stavěla podezíravě, dychtivě ale přijala kukuřici. Italské
slovo pro ni, granturco, dokazuje, že si tehdejší lidé mysleli, že pochází z východu (stejné přesvědčení ukazuje
francouzské ble de Turquie). V Lombardii zejména, ale i v údolí Pádu obecně, je pro italského rolníka kaše
z mleté kukuřice zvaná polenta tím, čím bývala ovesná kaše pro kopaničáře ze skotské Vysočiny. Najdete ji
všude ve vsích a na farmách má každá rodina na polentu zvláštní hrnec a velkou dřevěnou vařečku na míchání
kaše. Uvařená polenta připomíná tuhou hnědou ovesnou kaši a lze ji jíst teplou nebo studenou. Je možné ji
připravovat opékanou, smaženou, nebo pečenou téměř s čímkoliv, ačkoliv sýr a rajská omáčka jsou zřejmě
nejčastější přílohy. Nikdy dřív jsem ji neochutnal, dokud jsem nezašel do výtečné malé restaurace na hlavním
náměstí Horního Bergama a viděl, že polenta je na menu—polenta con gli uccellini. Donesli mi ji teplou a
vařenou s pečenou křepelkou navrchu. Je to zjevně jeden z pokrmů, ke kterým musí člověk získat sentimentální
pouto už v nejútlejším dětství. Pro mě byla polenta těžko stravitelná a nezajímavá. Bylo mi to líto, protože jsem
si byl vědom, že neoceňuji něco právě tak lombardského jako topol! Jenže, jak už to bývá, jídlo, které přineslo
zklamání, zůstává pamětihodné. Stůl jsem měl prostřený pod markýzou restaurace, o pár stop dál hrála kašna, a
lvi s tlamami plnými řetězů vypadali jako odměnění psi, z balkonů hleděly na piazzu děti a ženy a v dohledu
nebylo jediné auto a jediný turista. Krásná a ušlechtilá scéna byla zalitá sluncem a já věděl, že mi stačí udělat jen
pár kroků loubím Pallazo della Ragione, abych viděl Colleoniho jedoucího na svém zlatém koni a Medeu spící
na své mramorové pohovce.

§4
Každý, kdo byl v Itálii dost dlouho na to, aby se něčeho napil, musí dobře znát San Pellegrino, někteří
možná dokonce přemýšleli, kdo byl ten světec, a odkud tahle minerální voda pochází. Město leží asi patnáct mil
od Bergama, v údolí Bremba, což je jedno z mnoha skvostných údolí, která se táhnou na sever k Alpám. Na
březích řeky stojí veselé lázně a kopce jsou poseté villami a hotely: je tu dokonce i Kursaal. Byl postavený na
přelomu století, kdy obliba lázní vyvolala skutečné šílenství špatného vkusu. V takových místech drží nahé
bronzové krásky slavnostní pochodně v patách schodišť, aby osvětlovaly cestu do karetních salonků, plesových
sálů, dokonce i divadel. Vše mělo velké a okázalé měřítko. Svět byl tehdy plný výnosných onemocnění a nikdo
nemohl předvídat dobu, kdy vřídelní místnosti a shromažďovací sály převezmou, jako v Anglii, zdravotnické
služby, nebo je, jako na kontinentě, pronikne atmosféra strnulosti, jako by duchové místa čekali, jako v Šípkové
Růžence, až na písku ozvou zvuky kočáru taženého dvěma koni a nastane probouzející polibek nějakého
mrzoutského příslušníka královského rodu.
San Pellegriono Terme jsou ovšem svěží lázně. Všiml jsem si tanečního sálu, projektovaného původně
pro vévodkyně, kde místní kluci a holky tančili mezi bambusovými stolky. Dostal jsem brožurku připravenou
informační kanceláří, která na přední straně nezachycoval zestárlé invalidy, pro něž bylo se taková místa tvoří,
ale množství mladých lidí atletického vzezření chystajících se zdolávat hory, hrát golf a tenis, a rybařit. Ani
stopa po stáří a artritidě. Není sporu o tom, že je to správný přístup a člověk může na březích Bemba a na
zelených svazích kopců strávit šťastnou a energickou dovolenou. Pellegrino samozřejmě znamená „poutník“ ale
nedokázal jsem zjistit, kdo onen poutník, který dal své jméno tomuto nyní proslulému městečku, byl.
„Vypráví se,“ řekl místní historik, „že když za Karla VIII. přišli Francouzi do Itálie, krmili je zdejší lidé
tak dobře, že při svém odjezdu zde na znamení vděčnosti nechali prstní kost světce jménem Pellegrino. Kdo to
však byl, to vám říci nemohu. Relikvie byla považována za natolik vzácnou a drahocennou, že si podle něj město
změnilo své jméno.“
San Pellegrinská voda vyvěrá ze země při teplotě 80 stupňů Fahrenheita. Dostal jsem sklenku přímo ze
zdroje, ale byl jsem překvapen, že postrádá typickou perlivost. Zeptal jsem se na to, a bylo mi řečeno, že se
vpravuje uměle v podobě zemního plynu ze S Giovanni Valdarno v Toskánsku, což je shodou okolností rodiště
Masaccia. Zavedli mě do vzorové továrny, kde se voda lahvuje. Stovky San Pellegriňanů v bílých pláštích a
gumových rukavicích dohlížely na šíleně inteligentní stroje, které spěšně a hněvivě omývaly lahve a otáčely je
k dalším strojům, které je trhavými a zoufalými pohyby, jako vzbouření komorníci, naplnili, přilepili na ně
etikety a vyslaly je na cestu do hotelů a restaurací po celém světě. V balící hale některé posílali do Somálska a
jiné do Caracasu. Myslím ovšem, že to nejpodivnější, co jsem viděl, byla vana plná sanpellegrinské vody.
Roztomilým údolím jsem jel zpět do Bergama a přemýšlel, že mezi pohledy, které již nikdy neuvidíme,
je lokaj upravující deky kolem starých invalidů v Daimleru, zatímco se hoteloví manažeři, lékaři a ošetřovatelky
vesele usmívají a mávají ze schodů Hotelu Spa. Už samo slovo pro lázně, spa, zní dnes poněkud dobově.
Připomíná onen laskavý věk, kdy bohyně Hypochondria mívala mnoho drahých a příjemných chrámů, kde se
smyčcové orchestry snažily utlumit nejistoty zažívání.

§5
Když Colleoni ve svém středním věku nevedl benátské armády, užíval si života venkovského statkáře
na své farmě v Malpaze poblíž Bergama, která dosud existuje. V Bergamu se nikdy nezapomnělo na
romantickou organizaci jeho panství: skoro každý vám bude vyprávět o tom, jak se starý voják s tělesnou stráží
svých přátel uchýlil na odpočinek, dobře si žil si a obdělával půdu, ale vždy byl připraven v okamžiku se ozbrojit
a vyskočit do sedla. Spolu s Essexanem sirem Johnem Hawkwoodem byl Bartolomeo Colleoni nejváženějším
mezi condottieri. Byl dost prohnaný, aby oné drsné době přežil, ale od svých druhů se lišil v tom, že zatímco oni
hromadily jmění zradami, ony byl vůči svým zaměstnavatelům loajální, a můžeme spokojeně konstatovat, že se
to nakonec ukázalo jako stejně výnosné.
Narodil se roku 1400, dožil se šestasedmdesáti let, a jeho život tak zahrnoval vše, co bylo na renesanci
nejlepší. J. A. Symonds podotkl, že byl jedním z těch Italů, kteří za svůj start do života vděčili vraždě svého otce,
což jinak řečeno znamená, že kdyby nebyl nucen starat se sám o sebe, nedal by se jako vojín ke skupině
žoldnéřů. Ale když se zase člověk podívá na jeho sochy, zdá se, že není žádné jiné řemeslo, vyjma vojáckého,
které by si mohl vybrat. Výcvik dostal od dvou nejproslulejších condottieri své doby Braccia da Montane a
bohatého a mocného vojevůdce benátských armád, hraběte Bussone da Carmagnola. Většina condottieri jsou jen
stínoví vojáci, kteří během téměř neustálých rozepří mezi italskými státy pochodují tam a zase zpátky a mění
strany, ale Colleoni, kvůli své touze po sochách a památnících i díky svému štěstí, že jeho památku uchovali
velcí umělci, zůstává v paměti jako jedinec. Jako voják byl vždy na vítězné straně. Pro Benátky získal značné
území, a i když měl s Republikou své rozmíšky, jednou byl ostatně téměř zavražděn rozzuřeným Senátem, vždy
se k ní vrátil a věrně jí sloužil. Když mu bylo pětapadesát, složily mu Benátky hold, který lstivý a podezíravý stát
nesložil nikomu jinému: stal se z něj doživotní velitel jejích armád. Této hodnosti se těšil asi dvacet let, spolu
s monumentálním platem, který byl stanoven tak, aby nemělo smysl snažit se ho uplácet.
Když umíral, vyslaly Benátky delegaci k vyjádření respektu a vděčnosti Republiky. Ze slov starého
vojáka musela shromážděným senátorům běhat mráz po zádech: „Nikdy nedávejte žádnému generálovi moc,
kterou jste dali mně. Mohl jsem vám hodně ublížit.“ A tak se nad smrtelným ložem věrného služebníka vznášel
přízrak starých úplatků a zrad. Jelikož Colleoni neměl dědice, zanechal své ohromné jmění Benátkám. Snažil se
tak splatit jejich nezvyklou důvěru v něj.

Malpagu jsem našel osm mil jižně od Bergama v síti vedlejších silnic nedaleko od řeky Serio.
Očekávaje trosky, ocitl jsem se před fungující renesanční farmou, kterou dosud vlastní jedna větev Colleoniho
rodiny. Stáda malých lesklých saténově šedých kravek plemene bruno Alpino se pásla na dobře zavlažovaných
lukách, která sytila jejich předchůdkyně po staletí. Stavení farmy zaujímají obrovský čtverec jako římský tábor,
uprostřed něhož stojí hrad se svými cimbuřími tvaru rybích ocasů tyčící se nad suchým příkopem. Starý voják ji
vyprojektoval, jako by měla odolat obléhání, a když jsem uviděl tvrz, napadlo mě, že každý, kdo se narodil
v roce 1400, žil ještě jednou nohou ve středověku. Zde máme významného muže, který prožil nejlepší léta
renesance, ale přece, když se odebral na odpočinek a postavil si příbytek pro své stáří, vystavěl středověkou tvrz.
Zatímco se šafář statku vydal pro klíče, s chutí jsem se rozhlížel po životě, který v Malpaze existoval bez
přerušení po pět století. Budovy farmy jsou dvě patra vysoká, ve spodním jsou stodoly a skladiště a sýpky, stáje
stání pro krávy, nahoře byly příbytky zemědělských dělníků.
Profesor Gilbert Highet popisuje svých Poets in a Landscape podobnou farmu poblíž Mantovy, La
Virgilianu, kde nalezl osm nebo deset rodin žijících ve stavu „veselého a chatrného sblížení“, nepřítomného na
Malpaze, kde se zdálo, že život běží tak, jak musel běžet v Colleoniho době. Obdivoval jsem volský potah, který
houpavě vjel hlavním vjezdem do castra, naložený úrodou okopanin, což byl pohled, který mysl odvedl
z renesance až do klasického světa.
Colleoniho statek byl nejspíš zařízen podle vzoru nejlepších farem, které viděl v různých vévodských
státech během svého vojákování. Nejslavnější byla farma Sforziů ve Vigevanu nedaleko Milána, která ohromila
Francouze doprovázející Ludvíka XII. do Itálie. Poprvé zde viděli agronomické experimenty s plodinami a
vědecké šlechtění dobytka. Robert Gaugin byl šokován péčí věnovanou každému oddělení. „Zaznamenává se
přesná váha všeho, tím se rozumí sena, mléka, másla a sýra,“ napsal. Ludvíka XII. obzvláště přitahovaly, jak se
tehdy říkalo, milánské sýry, zřejmě nějaký druh parmazánu, pozoruhodné svou velikostí a váhou. Vzal si jich
s sebou spoustu zpátky do Francie a na zámku v Blois postavil zvláštní místnost, kde je po léta uchovával
naložené v oleji.
Šafář se vrátil s klíči a přešli jsme příkop. Hrad je v dobrém stav a vedle toho, že je zajímavý jako
domov nejpřitažlivějšího z condottieri, je také vzácnou ukázkou prostředí, kde žil bohatý renesanční venkovský
magnát. Víme, jak žili v táborech, zde ale vidíme místnosti, kde spravovali statky, síně, kde hodovali, a vidíme
jejich kuchyně. Malební nádvoří obklopené kolonádami, ve kterých jsou vnitřní křivky oblouků zdobeny
freskovými arabeskami, uvádí k několika vnějším schodištím do horních pater. Zdi pokrývají fresky, některé
náboženské, další ilustrují velkou událost Colleoniho let na odpočinku, návštěvu dánského krále Christiana I. při
jeho návratu z pouti do Říma. Jak zdi dokazují, host byl uctěn královskou řadou honů a turnajů. Bariéra mezi
středověkem a renesancí byla někdy nesmírně tenká: středověcí páni při takových příležitostech snadno
vyjížděli, oděni v brnění a dlouhými turnajovými dřevci, do dvanáctého století. Středověké scény tohoto druhu
jsem viděl vyobrazené na stěnách Malpagy, kde se dva rytíři se staženými hledími střetali na heraldicky
vyzdobených válečných ořích, zatímco sličné dámy, usazené v řadách jako v dívčí škole, obsazovaly pavilon na
stinné straně listoví.
Chodili jsme nahoru a dolů po kamenných schodištích, občas narazili na vnitřní balkon s pěknou
vyhlídkou na cihly položené do vzoru rybích kostí na nádvoří, občas jsem se objevili v proslunění loggii se
sloupy vysoko na střeše hradu, odkud starý voják mohl jedním pohledem přehlédnout celou zemědělskou
jednotku, které velel. Dochovalo se o něm jen pár příběhů, vyjma toho, že žil ve vojenské okázalosti, obklopen
šesti stovkami svých veteránů a že s ním žily dvě jeho dcery, jimž byl oddán. Cassandra se provdala za erudito
cavaliere Nicolu da Corregio, ale Medea se nevdala nikdy a leží, jak jsem ji viděl i já, jako jakási mramorová
Ofelie, v milé kapli v Bergamu. Říká se, že její smrt zlomila jejímu otci srdce. Viděl jsem holou místnost, o níž
se má za to, že v ní Colleoni zemřel, možná to byla ona místnost, kde kolem jeho lůžka stáli benátští velvyslanci
a ohromením se dozvídali, že velkou většinu svého velkého bohatství vrátil k jeho zdroji.
Provedli mě staveními farmy, abych obdivoval hříbata a mladé volky, viděl jsem dříví vyrovnané na
zimu i poslední seno, a slyšel mnoho řečí o pšenici a kukuřici. Po menší diskusi o vepřínech a kravínech a
opláchnuté čistotě mléčnic, jsem odešel s příjemným pocitem, že existují místa, kde se jakoby zastavil čas.

§6
Vyrazil jsem jednoho brzkého letního rána, abych přejel autem z Bergama do Cremony rovnou
krajinou, v níž se zrovna probouzela venkovská městečka. Zvony sezváněly na jitřní mši, obchody byly ještě
zavřené, a markýzy a slunečníky na tržištích byly také stažené a svinuté. Na samém okraji městečka Crema jsem
s překvapením narazil na obrovský okrouhlý kostel, který vypadal jako by někdo na ves upustil Pantheon. Když
jsem nahlédl dovnitř, zjistil jsem, že zrovna skončila mše. Kněz odnášel od oltáře kalich a kluk v otrhaném
obleku se natahoval, aby zhasil svíčky. Několik prvních lavic obsadili klučinové asi tak osmi až desetiletí, kteří
zvučně zpívali složité amen, zatímco proti nim stál starý kněz v černém kabátě, který poněkud nazlobeně udával
tempo vycházkovou holí. Když je propustil, kluci se všichni naráz rozběhli ke dveřím a dělali přitom hrozný
randál, až jsem si všiml, že mají všichni obuté dřeváky nebo sandály s dřevěnými podrážkami. Byla to jedna
z těch zvláštních scének, které vám prostě nějak utkví v paměti.
Když jsem dorazil do Cremony, což je růžovočervené město ze staré cihly, s terakotový ozdobami a
morušově červenými střešními taškami, zapůsobila na mně ušlechtilost piazzy, a zastavil jsem se tedy, abych si
prohlédl katedrálu, kampanilu, baptisterium, a radnici, jako bych tento slavný kvartet nikdy dřív neviděl.
Napadlo mě přitom, že každé z těchto italských měst, uchovávajících ve svém srdci stín dávných nepřátelství, je
samo sobě zákonem a bez ohledu na to, co říká mapa, je stále obklopeno přízraky hradeb. Člověk by musel být
Bergaman nebo Cremoňan, aby věděl, jak hluboko toto sahá, ale každý cizinec může vnímat individualitu, místní
hrdost a místní předsudky. Při pohledu dlouhými liniemi času si člověk může všimnout jedné chvíle v raném
středověku, kdy tato města mezi sebou soupeřila ve velikosti a nádheře svých katedrál, výšce svých věží,
důstojnosti svých radnic, a i když všechny používaly stejných receptů, každé město vytvořilo něco jiného.
Takový soulad, a přece milá rozmanitost, vypadá ve městech, které zřídka dělí víc než třicet mil, jako když
množství hudebníků složí variace na jedno téma.
Katedrála je drahokam. Mramorové sloupy předsíně ji vynášejí ven z budovy a spočívají na zádech
sedících slonů. Nahoře, jako by stála v románském okně a hleděla dolů do náměstí, je socha Panny Marie
s Dítětem v životní velikosti doprovázená patronem Cremony, který je místně znám pod podivným jménem
S Omobono a jinde jako S Homobonus. Nad touto scénu je krásné rozetové okno z třináctého století a po každé
straně vede po téměř celé délce fasády elegantní románská arkáda ve dvou nad sebou stojících odděleních.
Tyhle lombardské výjevy na zastřešených zápražích mě fascinují. Pocházejí z dob před tím, než lidem,
kterým neuměli číst, začaly posvátné příběhy vyprávět fresky. Zápraží kostela samozřejmě vypráví prostší
příběh, ale i ten je důležitý a přináší tu nejlepší zprávu: že místní světci jsou k ruce Matce Boží.
Interiér katedrál zřídka naplňuje románský příslib fasády, proto jsem se vrátil, abych v jitřním světle dál
obdivoval piazzu a pozoroval, jak se v přilehlé ulici pod markýzami všech možných barev vytváří barvitý malý
trh. Tento trh, kde lze koupit ovoce, zeleninu, maso, drůbež, a dokonce i staré oblečení u Židů, dodává majestátní
cremonské piazze poslední dokonalý středověký rys. Vyšel jsem ven ke kostelu S Agostino, který Francesco
Sforza postavil na místě staršího kostela na památku svého sňatku s Baincou Marií. Jak jsem už řekl, bylo to
ideální manželství a také základ Sforzova úspěchu. Viděl jsem obraz, na kterém klečeli tváří v tvář a vypadali
tělnatěji a více středního věku, než jsem očekával, Světlo rozsvítila malá jeptiška, která zrovna když jsem vešel
do kostela, v kněžišti jemně otírala listy aspidistry.
Když jsem se do Cremony vrátil, narazil jsem na nejpozoruhodnější z jejích rysů, pěknou veřejnou
zahradu a park uprostřed města. Byly tam trávníky, kašna, altánek pro kapely, pěkně vzrostlé kaštany, ostříhané
akáty, záhony hortenzií a všude kolem roztroušené lavičky, jako by člověk byl někde v Anglii nebo Francii.
Takové zahrady jsou v centru starobylého italského města nezvyklé. Latinské smýšlení vždycky nechávalo
vegetaci tam, kde je její místo, tedy na venkově, a pokud stromy nebo květiny vpadly do města, byly okamžitě
uvězněny v kameni. Ptal jsem se po historii toho parku, a nakonec mi kdosi řekl, že krátce po Risorgimentu byl
stržen nepopulární dominikánský klášter, sídlo inkvisice, a z místa se stala městská zahrada. Když jsem se
procházel touto nepravděpodobnou zelení, našel jsem ještě cosi méně pravděpodobného k vidění, totiž náhrobní
kámen Antonia Stradivariho, který stával kdysi v dominikánském kostele a nyní zůstává pod otevřeným nebem.
Když v tomhle městě zmíníte Stradivariho jméno, oči Cremoňanů se rozzáří a pošlou vás do Scuola
Internazionale di Luteria sídlící v moderní budově nedaleko katedrály. Přivítal mě tam mocný pach fermeže a
dřeva a člověk, o kterém jsem myslel, že je to muzikant hledající housle, protože tady se nástroje staví podle
starobylého předpisu. Musel jsem se přiznat, že o Stradivarim toho vím málo, vyjma toho, že to byl podobně
jako Tompion či Graham génius, který dovedl řemeslo na nejvyšší možnou úroveň. Prosil jsem je, aby mi o něm
něco pověděli a zjistil jsem, že život člověka, který se dožil třiadevadesátky, lze vypovědět stručně. Narodil se
v roce 1644 a za ženu si vzal vdovu starší než byl sám. Měli tři děti a deset let po smrti své první ženy se oženil
znovu a měl pět dalších dětí. Zemřel v roce 1737. O jeho vkusu, zálibách a výstřednostech se to ho ví málo,
vyjma toho, že se říká, že měl rád peníze—za housle si účtoval čtyři libry, což tehdy byly nějaké peníze—a že
pracoval rychle a spokojeně, oblečený do bílé kožené zástěry a s bílou čepicí na hlavě. Jednou z mála údajně
dochovaných Stradivariho poznámek k žákům bylo: „Nikdy neuděláte lepší housle než já.“ Slyšel jsem, že
postavil tisíc sto šestnáct houslí, viol a violoncell, což při pracovním životě dlouhém asi sedmdesát let,
představuje v průměru kolem šestnácti kusů ročně. Staré cremonské přísloví říká „bohatý jak Stradivari“, takže
byl asi nejen šťastný, ale také pečlivý. Zeptal jsem se kolik jeho houslí se dochovalo. Říká se, že asi šest stovek a
k tomu samozřejmě tisíce padělků. Mnohé z jeho houslí byly zničeny, jiné mohou zůstávat ukryty a mnoho lidí
je neustále hledá. Také jsem slyšel, že každý, kdo vlastní housle starší sta let je přesvědčen, že to jsou autentické
stradivárky. Padělatelé těchto nástrojů reprodukují tištěnou nálepku, kterou maestro na svá díla lepil, ale vždycky
se jim podaří něco poplést. Je zvláštní kolik omylů lze udělat při kopírování takhle prostého označení: „Antonius
Stradivarius Cremonenis. Faciebat anno....“ kde je letopočet uveden arabskými číslicemi. Zeptal jsem se, co
dnes autentické stradivárky stojí. Řekli mi, že cokoliv mezi 1500 a 15 000 liber, i když jedny výjimečně dobré se
před pár lety v Londýně prodaly za 24 000 liber.
V dílně v patře jsem se seznámil s mistrem, který opásán zástěrou, dohlížel na práci čtrnácti učňů.
Vypadalo to tam přesně tak, jak jsem si představoval, že vypadala jakákoliv houslařská dílna za časů
Stradivariho: vachrlaté dřevěné stolky, zdi ověšené šablonami houslí a viol, labutími krky krčků, předními,
zadními a bočními stranami, stojany plné nářadí, dřeva různých barev a rozmanitých letokruhů, tenká jako
oplatek, ale pevná, a samozřejmě pronikavý pach horké fermeže, lepidla a pilin. Řekli mi, že k postavení houslí
je potřeba poskládat a slepit na sedmdesát druhů dřev.
Napadlo mně, že jsem housle neměl v ruce od té doby, kdy jsem býval školák a moje matka mile věřila,
že vypadám, že ze mě roste další Kreisler, a tak jsem maně vzal jedny do ruky a zdvihl je k rameni.
„Ach!“ vykřikl maestro s italskou prudkostí. „vy jste muzikant!“ vzrušeně vykročil, vložil mi do ruky
smyčec a ustoupil v očekávání prvních tónů nějakého božského koncertu.
Neříkal jsem mu, že dávno před tím, než se narodil, můj učitel hudby prakticky padl na kolena a prosil,
abych mu šel z očí. A tak jsem mu, ze strachu i jen nepatrně vrznout, a přitom plný zvrácené touhy slyšet znovu
některé z těch hrozných kočičích kvílení, které jsem kdysi z tohoto nástroje vyluzoval, housle raději
s povzdechem vrátil. Maestro je vzal, zavřel oči, přitulil si nástroj ke krku a s elegantním máchnutím smyčce
začal hrát jako anděl. Nespokojený s akustikou dílny vyšel do chodby a hrál tam. Nástroje postavené ve Scuoule
kupují hudebníci z mnoha částí světa a většina z nich cestuje do Cremony, aby si je vyzkoušela. Stojí od dvaceti
do sto dvaceti liber. Stále se má za to, že Stradivari měl své tajemství, ať už spočívalo ve výběru dřeva nebo
v jeho laku. Zeptal jsem se maestra, který mi řekl, že hrál na mnoho stradivárek, v čem spočívá jejich jedinečná
výtečnost.
„Anima!“ zvolal. „V duši, v odpovědi, ve snadnosti, s níž vyjadřují vše, co je houslista schopen
vyjádřit.“
„A věříte v tajemství laku?“
„Ano, a také ve způsob, jímž Stradivari mořil.“
Fascinovaly mě příběhy, které se kolem výtvorů tohoto mimořádného génia nahromadily. Všechny
nejlepší Stradivariho housle mají rodokmen a také jména, jako Viotti, Vieuxtemps, a Tuscan, zatímco jiné se
jmenují po jejich slavných majitelích, jako byl Sarasate nebo Paganini. O jedněch stradivárkách se má za to, že
na nich spočívá kletba, ale zda tento nástroj stále existuje, mi nikdo nedokáže říct. V osmnáctém století jej
vlastnil profesionální houslista Romeo Danni, který je koupil nic netuše o jejich dosti znepokojivém zvyku po
hodině či dvou krásného hraní náhle ztichnout. Když se to stalo při jednom z Danniho koncertů, obvinil svého
rivala Salvadossiho, že mu provedl nějaký trik, a vyzval ho na souboj. Danni byl zabit a tím začala vendetta,
která si nakonec vyžádala dvaadvacet životů. Nejzvláštnější stradivariovský příběh se ovšem týká tajemného
jedince jménem Luigi Terisio, který žil v první části devatenáctého století. Měl ve zvyku cestovat, převlečený za
kočovného obchodníka, po celé Itálii. Na zádech nosil pytel nových houslí, které nabízel výměnou za staré.
Když dorazil do Paříže, tamní obchodníci byli ohromeni neuvěřitelnou sbírkou zahrnující nejen housle od
Stradivariho, ale také starší od Amatiho, Guarneriho, Guadagniniho a dalších. Když se jeden z těchto
obchodníků, J. B. Vuillaume, v roce 1845 dozvěděl, že Terisio zemřel v Miláně, spěšně se tam vypravil v naději,
že koupí cokoliv, co by mohlo z jeho sbírky nástrojů zbývat. Uvedli ho do žalostné místnosti, kde Terisio zemřel
obklopen více než dvěma stovkami houslí, viol a violoncell všech největších mistrů. Vuillaume ohromením
oněměl. Pak ho zavezli na malou farmu, kde Terisio ukryl ještě další housle, a když tuhle sbírku zkoumal,
otevřel jednu zásuvku a s úžasem pohlédl na nové stradivárky, nazvané Mesiáš, nástroj, na který nikdo nikdy
nehrál. Nějaký Stradivariho potomek je prodal hraběti Cozio de Salabue, který je nikdy nepoužil a v jehož
majetku zůstaly, dokud je nenašel Terisio. Stále jsou jako nové, zrovna takové, jak opustily cremonskou dílnu a
jak byly nejpřednějšími autoritami na Stradivariho, Arthurem a Alfredem Hillovými, věnovány Ashmoleovu
museu v Oxfordu.
Zatímco jsem poslouchal tyto stradivariovské příběhy, vzpomněl jsem si na jeden svůj vlastní a pověděl
jsem jim ho. Když jsem před pár lety pobýval v Madridu, zavolal mi jednou v noci jeden přítel a zeptal se:
„Chtěl bys slyšet hrát čtvery stradivárky najednou?“ Za pár minut byl u mě v hotelu, a zatímco jsme odjížděli do
královského paláce, přítel mi vysvětlil, že poté, co v roce 1931 Alfonso XIII. opustil Španělsko, byla otevřena
truhla v královské kapli, kde v prachu na hromadě ležely housle, které se občas používaly k hraní při
bohoslužbách. Při bližším zkoumání vyšlo najevo, že čtvery z nich jsou stradivárky, a tak byly vysvobozeny ze
své bídy. Byly restaurovány a dnes se občas používají při koncertech pro vybranou malou společnost, jíž je můj
přítel členem. Vjeli jsme na pusté nádvoří a zamířili k vzdálenému průchodu, jehož lampa vrhala slabé světlo na
schodiště. Vyšli jsme nahoru a ve spikleneckém tichu jsme po špičkách procházeli temnými chodbami, až jsme
došli ke dveřím, které otevřel palácový sluha. V salonu osvětleném jiskřivými lustry seděla asi stovka lidí proti
malému podiu, na kterém seděl smyčcový orchestr. Pianista začal a pak přišla chvíle, kdy čtyři houslisté přejeli
smyčci po svých drahocenných nástrojích. Byla to velká chvíle. V žádné evropské metropoli by člověk nepotkal
vytříbenější publikum: takové temné diskrétní oči, takové stříbřité vlasy, tak uhlazené členy imperiálních rodin,
takové shromáždění postarších vévodkyň, s poprsími velkorysými i skrovnými, na kterých hořely a jiskřily
klenoty. V oněch náhlých ztišeních, která v hudbě nastávají, jako by skladatelé za každou cenu chtěli odhalit,
kdo to šeptá, se neozval jiný zvuk než jemné plácnutí monoklu o náprsenku. Všude kolem nás se rozkládal mrtvý
a tichý palác. Člověk si vzpomněl na trůnní sál celého Španělska, jak stojí ve tmě s lustry obalenými pytli a my
tu seděli a naslouchali hudbě z kouzelných schránek stradivárek, jako zlomek jakési privilegované společnosti,
která z jakéhosi nepoznatelného důvodu zůstala kouzlem zachycena v paláci a nic netušila o ohavném světě
venku. Po koncertu jsem směl jedny stradivárky přenést do sousedního skladiště a pomohl je všechny čtvery na
noc zamknout.
Rozloučil jsem se se svými přáteli ve Scuole a uvažoval, jak je zvláštní, že se dr. Burney při svém
hudebním turné po Evropě, jen třiatřicet let po Stradivariho smrti, o něm ani nezmínil a Cremonu vůbec
nenavštívil. Cestovatelem, který ovšem Cremonu, šestatřicet let před Stradivariho narozením navštívil, byl starý
dobrý Tom Coryat. Napsal: „Ve městě tomto smažených žab jsem pojedl, což je pokrm v mnoha městech
italských velmi užívaný: bylyť tak zvláštně obalené, že mi nanejvýš lahodně chutily, jejich hlavy a přední části
byly useknuté.“

§7
Jel jsem do Mantovy, která je jen asi čtyřicet mil východně od Cremony, a přemýšlel jsem o tom, že
nikde jinde ve světě nelze potkat tak slavná města tak blízko sebe. Člověk na ně narazí co třicet nebo čtyřicet mil
a vždy je to místo s ušlechtilým rodokmenem a významnou historií. Kdysi bývala od sebe den cesty, dnes je dělí
jen hodina jízdy. Milán a Pavie jsou od sebe dvacet mil, Pavia a Piacenza třicet, a Cremona a Parma jen
pětadvacet, Parmu a Modenu dělí třicet mil a jen pětadvacet mil leží mezi Modenou a Boloňou: a tak by mohl
člověk napříč touto velkou plání pokračovat dál. Mnohá města si stále uchovávají působivé kusy svých opevnění
a všechny jsou dosud obklopeny duchovními hradbami: pocit oddělenosti, poslední pozůstatek oné občanské
hrdosti, která tvoří dějiny severní Itálie, připomíná člověku v každé chvíli řecké státy ve čtvrtém století před
Kristem. Všude se pořád mluví místním dialektem, ale to je něco, co cestovatel jako já může spíše cítit, než
vědět. Člověk by musel být v důvěrném kontaktu s lombardskými rolníky, aby chápal, jak je tohle důležité a do
jaké míry bilingvismus udržuje onu tajnou identitu, která sahá zpět do dřívějšího světa. Když byl Stuart Hood
v Lombardii a Emilii za poslední války uprchlým zajatcem, napsal ve svém pojednání o zkušenostech s  italským
odbojem, že: „dialekt se mění vesnici od vesnice, údolí od údolí, ale v zásadě si uchovává své nosovky a svá
upravená u. Říkají Fueg a myslí fuoco: oheň. Vin vyslovují s dlouhým i a nosovkou: víno. Kalhoty byly braghe –
breeks. Vzpomněl jsem si, že tohle byla jednou Galie Předalpská. “
Když jsem oné noci vyšel do Mantovy, proměňoval úplněk město do pozadí opery. Měsíční svit
zdůrazňoval stíny, z každého sloupořadí dělal scénu dramatu, a každý roh ulice se jevil jako místo romantických
dostaveníček. Věže a kupole vystupující z nesmírných stínů zářily v zeleném přelivu světla a vůbec
nejpůsobivější byl rozlehlý palác Gonzagů. Stál na okraji jezera, skrčený v hluboké temnotě a otevřené zobce
jeho cimbuří hladilo měsíční světlo. Člověk se díval na řadu oken a představoval si za nimi prázdný palác s jeho
tichými mramorovými schodišti a pustými audienčními síněmi, na podlahy dopadá v úhlech a pruzích měsíční
svit, a když jsem vzhlédl napůl jsem očekával, že uvidím bílou tvář sledující měsícem zalité náměstí.
Bohužel orchestr, který tato scéna vyžadovala, nebyl přítomen, namísto toho, jakoby Satan škrábal
svými vidlemi po pekelném zábradlí, závodili mladí muži na červených motocyklech v ulicích a každá kolonáda
jejich ohavné projíždění násobila a dodávala mu ozvěnu. Někdy jsem je mohl slyšet zdálky a mohl se tak
připravit na jejich blížící se výbuchy, ale často v celém svém pandemoniu dorazili náhle a svůj ohlušující kravál
vysílali do každého zákoutí starobylého města.
Zatímco jsem seděl v kavárně, ošklivil si motoristy a obdivoval měsíční svit, přišel k mému stolu
smutný malý Ital, jehož melancholická tvář vypadala, jako by viděla všechny představitelné pohromy, a řekl, že
poznal, že jsem Američan. Když jsme si to vyjasnili, vysvětlil mi, že dělal tlumočníka u americké armády.
Pozval jsem ho ke stolu a objednal mu espreso. Bylo to příjemný mužík a hodně toho věděl o historii Mantovy.
Řekl mi, že dosud žije hrabě Castiglione, který žije v mantovském paláci Castiglione a vlastní rukopis
díla Il Cortegiano svého předka. Říkal, že kniha je uložena v sametem vyložené schránce v bance a on ji viděl,
krásně psanou renesančním písmem.
Když přešel k běžnějším věcem, mluvil o tom, jak bohatý a blahobytný je život mimo Itálii. Kdyby se
tak mohl, i ve svém věku, dostat, do Ameriky. Řekl mi, že plat mu stačí jen do patnáctého každého měsíce a že
vždy hledá nějakou krátkodobou práci, aby vydržel do další výplaty. Docela přímo mi řekl, že by nebyl příliš
hrdý na to, aby přijal pár lir za to, že mě provede Mantovou. Naznačil jsem, že bych velmi rád viděl rukopis
Dvořana, ale on měl za to, že by to bylo složité, protože hrabě zrovna nepobývá v Mantově. Rychle změnil téma
a zeptal se mě, zda vím o významném Angličanovi jménem signor Giocamo Critonio, který v Mantově zemřel.
Řekl jsem, že to není běžné anglické jméno, ale on trval na tom, že jsem o něm musel slyšet a nabídl mi, že mě
zavede do kostela a ukáže mi jeho hrob. Bylo už docela pozdě, ale řekl jsem si, že by mohlo být zajímavé projít
se Mantovou, a tak jsme brzy procházeli tichými bočními uličkami. S nastupující tmou se zdálo, že z renesance
ustupují do středověku. Nakonec jsme došli ke kostelu S Simone, který byl, jak jsem předpokládal, už zavřený a
na noc zamčený. To ovšem mého známého nevyvedlo z míry, jen mě požádal, abych chvíli počkal a zmizel ve
tmě.
Byli jsme ve sešlé postranní uličce, kde světlo pouliční lampy dopadalo na starodávné domy se
zavřenými okenicemi a na podloubí s neprostupnými stíny. Měl jsem dojem, že jsem byl jakýmsi pošetilým
způsobem obsazen do drobné role v nějaké shakespearovské komedii. Napadlo mě, že nějaká absurdní postava,
třeba Gobbo, může otevřít některou z okenic a zvolat „Pámbu požehnej, váženosti.“ Skoro jako v odpověď na
moji náladu se malý Ital objevil pod lampou u blízké zatáčky a dramaticky na mě mávl, abych ho následoval.
Přešli jsme kus ladem ležící půdy a došli k dvorku za domem, kde stála stará žena se svazkem klíčů. Otevřela
těžká stará vrata a vstoupili jsme do ledové temnoty prosycené vůní kadidla. Vešli jsme do kostela zadním
vchodem. Můj přítel šel první, v rukou držel rozsvícenou svíčku, kterou držel nad nápisem vsazeným do zdi.
Četl jsem:
Na paměť Jamese Critchona z Eliocku a Cluny. Pro nádheru svých talentů a všeobecný rozsah jeho
úspěchů známého dějinám jako Obdivuhodný Critchon. Zesnul v rozpuku mužství, již proslulý učeností a
dvorskými úspěchy, ideály rytířství a cti spojenými s širokou erudicí a zdatností ve zbrani, výmluvností a silou
rozumu. Narozen v Eliocku, Dumfriesshire ve Skotsku 19. srpna 1560, zemřel v Mantově 3. července 1582. Jeho
pozůstatky jsou pochovány v tomto kostele.
„Vidíte,“ řekl a držel přitom svíčku palec od jména: „Giocamo Critonio.“
„Ano,“ odpověděl jsem, „slyšel jsem o něm. Jak zemřel?“
„V souboji,“ odvětil, „kvůli ženě.“
Nevím, jestli je to pravdivé vysvětlení. Vím ovšem, že mladý Skot jménem James Critchon přicestoval
do Itálie koncem šestnáctého století a všechny oslnil svým darem jazyků, schopností okamžitě napsat latinské
ódy a svými debatními dovednostmi. Zdálo se, že má vše, vyjma peněz. Říkalo se, že způsobil senzaci
v Benátkách, kde místní učence naprosto porazil ve veřejné diskusi a z Benátek dorazil do Mantovy, ke dvoru
třetího vévody mantovského Guglielma Gonzagy. Critchon si okamžitě získal vévodu, což byl prohnaný, zapšklý
mužík, který zdědil kletbu Gonzagů, deformaci páteře, která z něj dělala téměř hrbáče. Měl v ohavnosti svého
syna a dědice Vincenza, veselého a pohledného mladého muže s rovnými zády, jen o něco málo mladší než
Critchon. Zatímco svého syna vévoda pronásledoval pro jeho výstřednost a záletnictví, z Critchona udělal
jednoho ze svých rádců a rád s ním vedl dlouhé debaty na učená témata.
V noci 3. července 1582 Critchon v doprovodu sluhy opustil palác a vydal se na procházku pustými
ulicemi. Byla to noc úplňku. Když oba muži vešli od úzké uličky, spatřili dvě blížící se postavy v  pláštích, a
když je míjely, strčily do Critchona tak urážlivě, že ten tasil dýku a vrazil ji do zad muže, který byl nejblíž. Jeho
přítel tasil meč a Critchona probodl. Padající Skot poznal prince Vincenza. Dovlekl se k lékárníkovi, v jehož
rukou zemřel. Critchonův sluha, který by mohl popsat, co se stalo, zmizel a nikdo už o něm neslyšel. Kdo může
říct, zda byla Critchonova smrt nahodilá, nebo to byla naplánovaná vražda? To se nejspíš nikdy nedozvíme.
Vévoda vyhrožoval, že svého syna nechá soudit pro vraždu, ale aféra se nakonec přehnala. Asi o dvacet let
později, když už byl Vincenzo mantovským vévodou, napsal dopis jednomu příteli, ve kterém zmínil smrt
obdivuhodného Critchona. „Byl to případ čiré nešťastné náhody,“ napsal, „a kdybych byl býval měl co do činění
s kýmkoliv jiným než s „barbarem“ nenásledovalo by tolik škody.“
Zatímco jsme procházeli zpět stejnými uličkami a podloubími, osvícenými týmž zeleným přelivem
měsíčního světla, ukázal mi můj známý Palazzo Sordello, palác ze třináctého století, který dosud obývá rodina
Castiglione. Našli jsme otevřenou kavárnu a posadili se ke stolu.
 „Musí to být pěkné,“ řekl Ital, „žít v zámožné společnosti.“
Já si ale uvědomoval, že Mantově se přihodilo ještě něco lepšího. Motocyklisté šli spát.

§8
Trhovkyně se už schovávaly pod svými slunečníky a pilně prodávaly své zelí a baklažány, když jsem
přišel do Reggie, abych si prohlédl palác Gonzagů. Ohromná budova ještě nebyla otevřená a poblíž postávala
podivně vyhlížející skupina návštěvníků ve výstředních poutnických úborech. Byl tam vousatý muž ve
flanelových kalhotách a sandálech, oblečený do plážové košile zdobené duhovou rybou, byla tam žena středního
věku, která by přivedla do zoufalství i Rubense, a byl tam nanicovatý mužík ve žlutých kraťasech s macatými
koleny Mantegenova cheruba s tyroláčkem na hlavě a třemi fotoaparáty na krku.. Doprovázela ho milující
ženuška a dcery školačky. Oslovil mě německy a potom plynnou angličtinou. Řekl mi, že pořizuje
fotodokumentaci každého italského města, které zmínil Shakespeare.
„Ach ano,“ řekl jsem. „Nevydal se Romeo do Mantovy po Tybaltově vraždě, aby tu koupil nějaký jed?“
„Ano, ano, samozřejmě,“ zvolal potěšeně mužík, „a nezapomínejte na Marnou lásky snahu. Žil zde
básník Mantuano, „starý dobrý Mantovan.“
Přijel z Milána, který Shakespeare podle jeho slov zmiňuje pětadvacetkrát a byl na cestě do Padovy
(dvaadvacet zmínek) a pak do Benátek, které jsou zmiňovány více než kterékoliv jiné italské město: odkazuje se
na ně dvaapadesátkrát. Inu, je to ale svět, tak zábavný a nepředvídaný! Kdykoliv malý Němec něco prohlásil,
jeho žena jej podporovala obdivným přikyvováním a úsměvy, zatímco dvě dívky ke svému otci vzhlížely
s pohledy mladých telátek.
Zatímco jsme mluvili, přijel na piazzu nějaký autobus a z jeho vysokých oken si asi padesát tváří bez
velkého nadšení prohlíželo elegantní linie středověké balustrády a zubatého cimbuří. Průvodce s mikrofonem
francouzsky řekl: „Dámy a pánové, zde je slavný palác mantovských vévodů. Část budovy, kterou vidíte,
pochází ze čtrnáctého století. Zde žila nejslavnější z mantovských markýz Isabella d'Este.“ Tváře se dál dívaly,
několik cestujících stáhlo okénka a namířilo své fotoaparáty na Reggii a pak autobus zařadil rychlost a
pokračoval na cestě do Benátek. V tu chvíli ohromný palác Gonzagů otevřel bránu a my všichni napochodovali
do chladné temnoty. Průvodce si nás prohlížel, smutně hledaje atraktivní ženu, nakonec se spokojil s dvěma
německými děvčaty. Vedl nás k nápisu na zdi, kde jsme četli: „Zde byla 7. února 1391 sťata Agnese Visconti,
manželka Francesca Gonzagy, kapitána lidu. Bylo jí třiadvacet let.“ Někdo se zeptal, proč se jí to stalo?
Průvodce řekl, že v kobkách byl současně zardoušen pohledný mladý muž jménem Vicenzo da Scandiano.
Všichni moudře přikyvovali, já si ale vzpomněl, že tahle pleticha nebyla nikdy prokázána. Je docela dobře
množné, že nešťastné děvče bylo nevinné a její žárlivý manžel mohl být obětí jedné z jagovský intrik Giana
Galeazza Visconti.
Vešli jsme do matoucí budovy, již by bylo možné označit za kamennou historii kapitanátu, markýzství i
a nakonec vévodství Gonzagů. Jeho složitost bude odolávat komukoliv, vyjma toho nejodhodlanějšího
architekta, a zdá se, že zahrnuje tři období, pozdní středověk, renesanci a sedmnácté století. Bylo nám řečeno, že
je v něm pět set místnosti a také patnáct nádvoří. Po velkém schodišti jsme vypochodovali do ohromných
prázdných sálů a došli do Sala dei Duchi, kde jsem viděli portréty Gonzagů, počínaje Luigim z roku 1328 a
konče posledním vévodou z roku 1708, téměř čtyři století jich byla: čtyři kapitáni lidu, čtyři markýzové a
jedenáct vévodů. Uvědomil jsem si, že mantovští Gonzagové a Montegeltriové z Urbina jsou nejpřitažlivější a
nejsrozumitelnější z knížecích rodin možná proto, že měli respekt k učenosti a lásce k umění a jistě proto, že
jejich sekretáři udržovali jejich archivy tak perfektně, že můžeme jejich tajné myšlenky číst a jejich radosti i
strasti znát stejně dobře a možná i lépe než jejich současníci. Gonzagové byli vojenská rodina. Jeden markýz
získával většinu svých příjmu jako velitel milánských armád, další byl generálním kapitánem Benátek a třetí
velel florentinským silám. Má se za to, že deformace páteře, kterou jsem už zmínil, do rodiny uvedla Paola
Malatesa da Rimini, která se kolem roku 1414 provdala za prvního markýze Gianfrancesca. Nemoc se
neprojevila, dokud jí nebylo kolem třiceti, ale u jejích potomků se v dlouhé rodinné historii s odstupy
objevovala. Dva z jejích synů, Gianlucido a Alessandro, byli odříznuti od normálního života a hledali útěchu
v klasické učenosti. Říkalo se, že Gianlucido znal zpaměti celého Vergilia. Jedna z Paoliných vnuček, Susanna,
vyrostla v hrbačku. Nešťastné děvče bylo zasnoubeno v útlém dětství Galeazzovi Maria Sforzoi dříve, než se
projevila její tělesná vada a dočkala se toho zneuctění, že viděla své jméno škrtnuté ze svatební smlouvy a
nahrazené jménem její setry Dorotey. Šeptalo se pak, že i ona je deformovaná a Sforza požadoval lékařské
vyšetření, které její otec Ludovico Gonzaga, pobouřeně odmítl připustit: složil také svou funkci u milánských
vojsk. Až do roku 1538 se zdálo, že nejstarší synové rodinné kletbě unikli, tehdy se ale narodil jako hrbáč
Guglielmo, který se přátelil s Úžasným Crichonem,. Tou dobou ale rodina již byla za svým zenitem a na
odchodu cestou výstřednosti, váhavých ženichů a prázdných kolébek. Člověk do těchto síní vstupuje s vědomím,
že bohatství a galerie plné Mantegnů, Tizianů a Belliniů nemůže vynahradit poškozenou páteř a zatímco
průvodce velebil vojenské triumfy rodiny a vyzýval nás, abychom si připomínali různá bojiště, já si představoval
Gonzagy, ne na válečných ořích, ale s obavami schýlené nad vévodskými kolébkami.
Průvodce nás vedl množstvím velkých síní, většina z nich byla otlučená časem a vojenským obsazením
a všechny byly z různých období. Tohle uskakování časem bylo trochu znepokojivé, dalo se očekávat v budově,
kde bohatá rodina prožila módy téměř než čtyř staletí. Viděli jsme síně, kde Gonzagové konali slavnostní slyšení
pod chladnými pohledy klasických bust v nikách a výklencích, a stropy, kde si mezi znameními zvěrokruhu hráli
a šeptali kupidové. Prošli jsme celou dlouhou galerií s výhledem na kolbiště, odkud dvorní dámy sledovaly, jak
se jejich miláčci a manželé sráželi v koňských sedlech, jako by se psal rok 1324 a ne 1524. Se zájmem jsem
zaznamenal, že Gulio Romano, který galerii postavil, zde použil sloupy kroucené jako tvrdé bonbony o dobré
století před Berniniho baldachýnem ve Sv. Petru.
Pak jsme přišli na místo, které mi navždy zůstane v paměti jako nanejvýš čirá fantasie—Pokoje
trpaslíků.
V nitru paláce, postavený přiměřeně obyvatelům tak tři stopy vysokým, je soubor místnosti, nebo spíš
miniaturní dům s trpasličím schodišti, a dokonce i maličkou kapličkou, ve které jsem se musel hluboko
předklonit. Když jsem pokoje prohlížel, napadlo mě, že je to zvláštní známka náklonnosti, která by mě
nepřekvapila v nějakém starém a výstředním paláci ve Španělsku, ale tady v Mantově to byl vskutku ten
nejpodivnější majetek pro rodinu, která měla důvod mít hrůzu z tělesných vad. Stejně jako všechny šlechtické
rodiny v minulosti, Gonzagové své trpaslíky milovali, a jejich vylomeniny jsou vesele roztroušené po
vévodských archivech. Když byla dvaadvacetiletá Isabella d'Este mantovskou markýzou a zrovna jí bylo
mizerně kvůli nepřítomnosti jejího manžela, který se věnoval jakémusi válečnickému podniku, napsala svému
otci, aby jí poslal Fritella. To byl estensiovský trpaslík, kterému se vždycky povedlo přivést rodinu k záchvatům
smíchu. Tančil, zpíval, metal kozelce a velmi bavil Estensi během jejich temných chvilek. Osamělou markýzu
přijel zachránit přímo její nejoblíbenější trpaslík Matello (dozvídáme se z pozdějšího dopisu) a rozesmál ji svým
napodobováním opilce, a také tím, když byl při jiné příležitosti ohlášen jako ctihodný padre Bernandine Mattello
a vešel do její komnaty jako maličkatý františkán. O dva roky později Isabella poslala Mattela do Ferrary, aby
posloužil jejímu bratrovi Alfonsovi, který byl bezútěšný po smrti své ženy, Lucrezie Borgie. Lék nakonec
účinkoval, protože Alfonso napsal, že Mattella považoval za cennější dar než krásný hrad. Když Mattello zemřel
a byl uložen do svého maličkého hrobu, byly sepsány obvyklé latinské epitafy a básník Pistonia napsal, že
„pokud je Mattello v ráji, pak všechny svaté a anděle rozesmívá.“
Dalším populárním mantovským trpaslíkem byl Nanino, který podobě jako Mattello velmi rád hrál
církevnické role. Když byl melancholický milánský vévoda Maxmilián na návštěvě u své tety Isabelly, jedině
Nanino dokázal mladého muže přimět k úsměvu. Jeden z jeho kousků, při kterých se lidé prohýbali smíchy, byla
lovecká burleska, během které zápasil s kozou. Je to opravdu zvláštní, představit si vážné a arogantní pány a
dámy, které maloval Tizian, jak se smutně a bezútěšně prochází mezi svými tapiseriemi a zlacenými kupidy,
dokud v zoufalství nepošlou vzkaz do bytu trpaslíků, aby od nich pak přijali uzdravující dar smíchu. Během
renesance docházelo k rychlým směnám trpaslíků a šašků mezi spřízněnými rody, zejména mezi Mantovou a
Ferrarou a člověk si dokáže představit, jak se na sebe tihle rozmazlovaní, žárliví maličkatí favoriti při těchto
příležitostech dívali s podezíravostí a jak se ukřivděně šourali pryč, když se objevil rival od sousedního dvora.
Péče o trpaslíky musela vyžadovat onu směs pevnosti a lichocení, která se dnes používá na vrtošivé filmové
hvězdy. Je možná pochopitelné, že se trpaslictví moc neobjevuje v poesii, i když si získali pozornost malířů,
zejména Velazqueze. Pamatuji si ovšem jednu kouzelnou anglickou básničku od Wallera o sňatku Richarda
Gibbsona a Anne Shepard, kteří oba měřili tři stopy a deset palců, dvorních trpaslíků Karla I. a Henriety Marie.
Karel přivedl nevěstu k oltáři, a tohle Waller napsal:
Desing or chance make others wive
But nature did this match contrive
Eve might as well have Adam fled
As she denied her little bed
To him for whom Heaven seamed to frame
And measure out this little dame.
 Náhoda či plán jiným choti strojí
Zde sama příroda manžele spojí
Sama Eva Adama zahnat by mohla
Když lože své maličké upřela
Tomu , koho nebesa jakoby poslala

Šli jsme dál, pomalu nás trochu začínaly bolet nohy, a došli jsme k pokojům, které mě v celém paláci
nejvíce fascinovaly: jedinému, co zbývá z proslulého Paradiso Isabelly d'Este. Jsou to tři malé propojené
místnosti připomínající klenotnice, zjizvené časem a vojenským používáním a obrané zloději a obchodníky
s uměním, přesto je v nich pořád něco ze štěstí dnů, kdy v nich jejich majitelka seděla obklopena svými poklady,
hrála na loutnu nebo zpívala, nebo možná rozbalovala nejnovější klasické dílo od Aldine vytištěné na jemný
průhledný papír, které pro ni stránku po stránce osobně vybral sám Aldo Manuzio. Isabelle bylo šestnáct, když
opustila dvůr svého otce ve Ferraře, aby se provdala za mladého Francesca Gonzagu, třetího mantovského
markýze a většina zájmu, který o ni jeden má, se týká právě tohoto celoživotního úsilí o útočiště nebo místo
klidu naplněné obrazy, knihami, hudebními nástroji, šperky a bronzy, které milovala, místo, kam se mohla
uchýlit do souladného vyjádření její vlastní osobnosti, aby zapomněla na žalosti života, a že jich zažila mnoho.
Už když jí bylo něco přes dvacet, byla Isabella plnohodnotnou kritičkou umění, která si je dokázala vychytat a
taková zůstala po celý život. Během let možná začala být náročnější a více usilovala díla získávat, a tato vášeň
zkrášlovat své prostředí zůstala stejná v sedmnácti letech, jako o osmačtyřicet let později, kdy zemřela.
Spletitě tesané stropy Paradisa odolaly zkáze. Dosud září lístkovým zlatem a barvou, a vysledoval jsem
na nich motta a symboly, které Isabella milovala a jejichž složení věnovala tolik času. Viděl jsem římská čísla
XXVII (vinte le sette), jimiž chtěla, mám za to, říct, že porazila všechny své nepřátele, viděl jsem písmena
U.T.S., monogramová Y, otevřený balíček hracích karet a otep větviček svázaných stuhou, což jsou symboly,
které je obtížnější vysvětlit. Jedno z nejkrásnějších mramorových dveřních ostění s tesanými medailonky od
Christofora Romana vedlo do perfektní místnůstky se zlatým kazetovým stropem, kde jsem našel další Isabelliny
symboly a náměty a také její slavné motto: „Nec spe, nec meta“ – „Ani s nadějí, ani se strachem“. Tohle tedy
bylo Paradiso, jehož majetek je nyní rozptýlen po celém světě. Nebylo to samozřejmě Isabellino první útočiště,
ale její poslední. Její původní studiolo, vytvořené pro mladou nevěstu, nebylo v tomto paláci, ale ve starobylém
hradu, který k němu přiléhá. Když později začaly být její komnaty přeplněné, požádala svého syna Francesca o
svolení přestěhovat se do přízemí paláce, kde si vyprojektovala své okouzlující Grotta. Bylo to útočiště, jehož
stěny vymalovali Mantagena, Perugino a Costa složitými alegorickými obrazy, které jsou nyní k vidění
v Louvru.
Jen v mantovských archivech byly nalezeny dva tisíce Isabelliných dopisů, známe ji ve všech jejích
náladách, milující, hněvivou, povýšenou, smutnou, i v mládí, středním věku a stáří. Zatímco seděla některým
z největších světových malířů, neuvědomovala si, že zachovává potomstvu ještě více odhalující portrét ve své
korespondenci. Kresba červenou křídou Leonarda da Vinci, která je nyní v Louvru, ukazuje plně rozkvetlou
pětadvacetiletou ženu, která nevypadá obzvláště pěkně, ale příjemně a způsobile, oblečenou do lehkých hluboko
vystřižených šatů. Vídeň má dva portréty od Tiziana, jeden Isabellu zachycuje asi v pětapadesáti a druhý je jeho
kopie Franiova portrétu z doby, kdy byla Isabella ještě mladá dívka. „Pochybuji, že bychom kdy vypadaly takhle
krásně,“ napsala, když viděla Tizianovu kopii. Toto plátno ukazuje krásnou dívku oblečenou podle nejlepší
módy, oděnou do brokátu a ozdobenou šperky, s kožešinou přehozenou přes jedno rameno, se světlejšími vlasy
korunovanými složitou konstrukcí posetou drahokamy, kterou se člověk zdráhá označovat za klobouk. Stačí se
jen podívat na rozhodnou linii jejích úst, aby člověk viděl, že tahle povýšená mladá dáma si vždy prosadila svou
a bude to dělat i nadále. Byla to zřetelně ona Isabella, která si prohrnula cestu renesančními ateliéry a získávala,
co chtěla, byla to ona Isabella, která tančila a smála se s Francouzi v paláci své mrtvé sestry v Miláně, která
vyhrožovala ubohému malíři Lucovi Liombenimu „Pokud naše studiolo nebude hotové, až se vrátíme, máme
v úmyslu tě uvrhnout do kobek Castella. A ujišťujeme tě, že to z naší strany není žádný žert.“ Byla to také
Isabella, která nenatáhla pomocnou ruku chudému a umírajícímu Mantegnovi, ale namísto to se s ním pokoušela
smlouvat o jeho nejdrahocennější vlastnictví, bustu Faustiny. To ale byla jen jedna stránka Isabelly, a je možné,
že Leonardo ve svém jemném portrétu v Louvru zachytil skutečnou Isabellu. To je poddajná Isabella, která může
svému pánovi napsat. „Ovšem, pokud Vaše Výsost smýšlí jinak, vyrazím zítra, i kdybych měla cestovat sama a
jen v košili.“
Když byla Isabella povolána do Milána na svatbu své sestry, nevyrazila ani zdaleka v košili, ale začala
shromažďovat nové šaty, kožešiny a šperky. Psala agentovi Gonzagů v Benátkách a žádala ho, aby prohledal
všechny obchody a našel pro osmdesát nejlepších sobolích kožešin. „Zkuste najít jednu se zvířecí hlavou,“
napsala, „aby se dal udělat rukávník, který bych mohla nosit v ruce. Musíte také nakoupit osm yardů nejlepšího
purpurového saténu, jaký se dá v Benátkách sehnat, na lemování zmíněné hernie, a pro Boha, užívejte všechnu
svou obvyklou rozvahu.“ Z Mantovy zde, ve věku sedmnácti let, zazněl tón, který měli gonzagovští agenti všude
a také umělci, sochaři, tiskaři, obchodníci se starožitnostmi, zlatníci a krejčí, slýchat po celé následující
půlstoletí.
Tak jako většina bohatých lidí ve věku okázalosti byla Isabella výstřední a své peníze utrácela za
vzácné předměty, které se daly v těžkých časech zastavit. Na zastavování nebylo v byvších časech nic
pokradmého nebo znevažujícího: králové a knížata využívali zastavárníků zcela bezostyšně. Trnová koruna byla
zastavena v Benátkách, a když nebyla vyplacena, koupil ji Ludvík XI, který pro jako relikviář pro ni postavil
Sainte Chapelle. Život v Mantově alternoval mezi chvílemi, kdy Francesco posílal agenty do Španělska
nakupovat drahé arabské hřebce, zatímco Isabella nakupovala šperky kožešiny, brokáty a obrazy a oba cestovali
se stovkami dvořanů, pluli po vodních trasách ve svém zlatém bucentauru za vyhrávání minstrelů, a chvílemi,
kdy Isabella posílala své šperky lichvářům do Benátek, a nad Reggií se jako mlha nad mokřady usadil mrazivý
chlad ekonomické deprese. Typické pro dopisy mezi manželi byly ty, které si vyměnili v roce 1495, když
Isabella byla v Mantově a Francesco v Miláně, kde se velmi snažil udatně se předvést při instalaci Ludovica
Sfrozy jako vévody. Napsal Isabelle s žádostí, aby mu půjčila své nejlepší šperky, a ona mu poslala vše, co měla,
protože „bych dala nejen své poklady, ale i svou krev, za vaši čest a čest vašeho rodu.“ Závěrem mu jemně
připomněla, že mnoho z jejich šperků je již zastaveno v Benátkách. O zhruba rok později zněla poněkud
podrážděně, když ji Francesco žádá, aby své šperky použila k získání peněz, za které by mohli koupit
kardinálský klobouk pro jejího bratra. „V domě mi zbývají jen čtyři šperky—velký balasový rubín, který jste mi
dal, když se narodilo mé první dítě, můj oblíbený diamant a ty poslední, které jste mi dal. Pokud je zastavím,
zůstanu zcela bez špeků a budu muset začít chodit v černém, protože nosit barvené hedvábí a brokát bez šperků
by bylo zcela směšné. “ Kardinálský klobouk naštěstí tou dobou nebyl na cestě a Isabella si směla své šperky
ponechat.
Taková období relativní chudoby byla střídána slunečnými časy náhlé zámožnosti, třeba po pochybném
vítězství u Fornova, kdy benátská Signoria zvýšila plat svého vrchního velitele o dva tisíce dukátů, a dokonce
dala Isabelle důchod tisíc dukátů, což byly neočekávané peníze, které jí přišly právě vhod. Okamžitě napsala
svému benátskému agentovi, aby srovnal její dluhy a co zbude, utratil za nejlepší kousky tabi. Je to dnes hodně
divné slovo, které se používá jen v souvislosti s kočkami. V Isabellině době to bylo moaré, lesklé hedvábí,
vyráběné původně v bagdádské čtvrti Attabiya, pojmenované po Prorokově současníkovi Attabovi. Samotné
slovo, v angličtině psané jako taby nebo tabby, se nakonec usadilo a spokojeně předlo u ohně v podobě
stříbrných a bílých moaré šatů Alžběty Tudrovny, Pepysovy nové vesty, a šatů Fanny Burney barvy lila.
Isabella měla šest dětí, tři chlapce a tři děvčata, a jelikož děvčata přišla první, příznačně odmítla
umožnit jim používat vévodskou kolébku připravenou pro syna a dědice. Můžeme si představit, že holčičky měly
poměrně skromné časy, dokud se ve věku šestadvaceti let Isabella necítila naplněna a ospravedlněna narozením
jejího milovaného Federiga. Během prvního roku jejího mateřství, v roce 1493, dorazil do Mantovy zajímavý
dopis od věrného služebníka, kterého Francesco poslal nakupovat koně do Španělska. „Přistál tady savonský
námořník Kolumbus,“ psal z Cádizu, „a přivezl s sebou 30 000 dukátů ve zlatě, stejně jako pepř a další koření a
papoušky, kteří byli velcí jako sokoli a červení jako bažanti. Našli stromy, které dávaly jemnou bavlnu a další,
které vydávaly vosk a lněná vlákna a lidi podobné Tatarům, vysoké a aktivní, s dlouhými vlasy spadajícími přes
ramena. Jedli lidské maso, lidi vykrmovali jako my vykrmujeme kapouny a říká se jim kanibalové… Je jisté, že
tito námořníci přivezli zpět velké množství zlata, santálové dřevo a koření, sám jsem viděl šedesát papoušků
rozličných barev, osm z nich velikých jako sokoli, stejně jako dvanáct Indiánů, kteří byli posláni králi. A v oné
zemi oni našli velký prales, kde stromy rostly tak hustě, že jste sotva mohli vidět oblohu, a kdyby někteří z  mužů
nevyšplhali na vršky stromů, nikdy by se z pralesa nedostali, a slyšel jsem mnoho věcí, o kterých nemám čas
nyní vyprávět.“
Isabellina sláva jako sběratelky a patronky umění zastřela roli, kterou sehrávala v historii své doby.
Zažila, jak se stát jejího manžela, i státy jejího otce a rodiny, otřásly v bouři po francouzské invazi, dvakrát vítala
jako běžence švagrovou, švagra, neteř a synovce, později Klementa VII., když je z Urbina vyhnaly pletichy
Borgiů. Když byla v roce 1527 návštěvou v Římě, slyšela dunění děl Andělského hradu při Vyplenění Říma.
Zabarikádovala se tehdy v paláci Colonna a poskytla tam útočiště stovkám vyděšených lidí. Během oněch
děsivých dnů, kdy k ní z ulic doléhal křik vražděných mužů a žen, odpočíval v jedné z místností paláce
kardinálský klobouk, který se do Říma vypravila zajistit pro svého mladšího syna Ercoleho, a tak v  nejhorších
chvílích, kdy se jí její trpaslík Morgentino v hrůze držel za sukni, a ulicemi se potácel dav opilých Španělů,
Švýcarů a Němců ověšených ornáty a pluviály, ona, třebaže se zdálo, že svět skonává, konečně získala červený
klobouk o který léta usilovala! Bylo jí tehdy třiapadesát a její manžel Francesco bylo osm let po smrti. První léta
jejich manželství byla ideální, později nároky jeho povolán ve věku invazí, politické nezdary, špatné zdraví a
jedna či dvě milenky způsobily, že byl podrážděný a mrzutý. Myslím, že to byl atraktivní člověk a souhlasit
možná budou někteří z těch, kdo studovali jeho smutnou tvář ve velkém Mantegnově obrazu, Panně Marii
Vítězné, v Louvru. Byl malý, snědý a ošklivý, jak ošklivý, to lze rozeznat z Mantegnova bronzu v Mantově,
který má v sobě cosi z Kalibána, protože gonzagovskému hrbu unikl jen zázrakem. V bitvě u Fornova pod ním
byli zabiti tři koně a on dál bojoval opěšalý, dokud nezlomil meč. Franceso byl však zcela zakryt svou nadanou
manželkou. Být ženatý s tak slavnou sběratelkou a kritičkou nemohlo být snadné, ale on se nikdy do jejích snah
nevměšoval, ani ji pro její extravaganci nekáral. Dávala mu stabilitu, kterou on postrádal, nemohla mu ale dát
zdraví. Několik let před smrtí se Francesco propadal do neklidné melancholie, a dokonce ani jeho proslulý
hřebčín už jako by ho ani nepřitahoval. V mládí byl chov koní a dostihy jeho vášní. Když nevedl armády toho či
onoho státu, účastnil se dostihů, často vozil domů palio a mantovští hřebci byli nejproslulejší v Evropě. Jindřich
VIII. jednou řekl nějakému Isabellinu příteli, že při slavnostních příležitostech jezdí vždy na mantovském hřebci.
Návštěvník Jindřichova Londýna tak mohl vidět gonzagovské koně hřebelcované v Royal Mews—na dnešním
Trafalgarském náměstí.
Jednoho dubnového večera v roce 1519 se Isabella s rodinou shromáždila kolem Franciscova lůžka.
Řekl jí, že v ní vždy skládal všechnu svou důvěru. Později té noci ve věku třiapadesáti let zemřel. Po pár dnech
přijal jeho devatenáctiletý syn Federigo oděný od hlavy k patě v bílém na schodech katedrály žezlo a byl přivítán
jako pátý markýz mantovský. Isabelle zbývalo ještě dvacet let života. Zakusila bolest, když zemřela její mladá
sestra Beatrice, poranilo ji, když jí její manžel zahýbal, ale nikdy nebyla pokořena, dokud její oblíbený syn
nepojal za milenku mladou krásnou ženu Isabellu Boschetti, která vyhledávala každou příležitost, aby mezi
matkou a synem vyvolávala problémy.
Paradiso jí nebylo nikdy drahocennější než v oněch trpkých dnech, kdy na místě, které po třicet let
zdobila ona, viděla záštiplnou mladou ženu, možná ji ale není třeba opravdu litovat, protože musela vědět, že
potíže se zpravidla nějak samy srovnají, když dál sbíráte knihy a čtete je. Vyplenění Říma byl koncem epochy.
Když císař Karel V. přišel Itálii přinést mír, slunce se znovu rozzářilo a Gonzagové přijali ruku přátelství, kterou
jim pán Evropy nabízel. Nemohli předvídat, že Itálie jen mění francouzskou tyranii za španělskou, ale Isabella si
užívala okamžiku velké pýchy. Jejího syna císař Karel při slavnosti na schodech katedrály, kde byl nedávno
provolán mantovským markýzem, povýšil na prvního mantovského vévodu.
Isabella tělnatěla a táhlo jí na šedesátku, duchem ale zůstávala mladá. Její dopisy jsou stejně vitální a
zaujaté životem, jako když jí bylo dvacet. Jejím oblíbeným malířem byl nyní Tizian, a na to, až uvidí dokončený
obraz čekala stejně netrpělivě jako před dvaceti nebo třiceti lety, kdy těmi malíři byli Mantegna a liknavý
Perugino. „A jelikož toužíme mít obraz ihned, posíláme hned kurýra do Benátek, aby ho přivezl s sebou.“
Nezměnila se! Zemřela ve věku pětašedesáti let, stálá plná zájmu o svět a plná starosti a lásky k lidem kolem
sebe.
Člověk marně hledá hrob této ženy, nejpřitažlivější a nejlépe známé ženy renesance. Byla pohřbena
vedle svého manžela v Capelle dei Signori v kostele S Francesco v Mantově. Ležela tam dvě a půl století, než
francouzské revoluční armády po dlouhém obléhání dobyly Mantovu a největší vykradači hrobů v moderních
dějinách, jejichž cesta Evropou je poseta rozbitými rakvemi, do hrobu vnikli, hledali zlato a šperky a kosti
Gonzagů rozházeli po větru.

§9
Průvodce ukázal na střešní zahradu, kde se podél změti květinových záhonů táhly živé ploty, a řekl
nám, že to byl hřbitov Isabelliných psů a ptáků. Vzpomněl jsem si na různé popisy malých smutných pohřbů za
účasti dvora a truchlení připomínaném ódami a elegiemi nejlepších latinských učenců té doby. Kdosi, kdo ji
znal, mluvil o tom, že její příchod vždy ohlašoval štěkot jejích psíků.
Přešli jsme nádvoří a vešli do starodávného hradu sv. Jiří, stojícím malebně nad lagunami v místě, kde
se do dálky táhnou míle stojaté vody a husté porosty rákosí. Přes lagunu vede dlouhý most, který je vlastně
hlavní cestou do Nogary, a je vidět v pozadí Mantegnovy Smrti Panny Marie v madridském Pradu. Samotná
stavba je obrovskou, nekompromisní čtvercovou tvrzí s mohutnými koncovými věžemi a byl postaven týmiž
středověkými staviteli hradů, kteří postavili hrad Este ve Ferraře, proto, když se Isabella d'Este provdala za
Francesca vyměnila jeden hrad za jiný zcela podobný.
Pokladem hradu je jedna z nejvýznačnějších místností v Itálii, Camera degli Sposi, nevěstina komnata.
Každý palec stěn a žebrovaného stropu pokrývají Mantegnovy fresky. Nad dveřmi, je krásně vyvedený nápis
nesený letícími kupidy s motýlími křídly, který říká, že umělec místnost vymaloval v roce 1474—shodou
okolností v roce, kdy se Isabella d'Este narodila ve Ferraře. Nad krbovou římsou a jakoby bez újmy na
důstojnosti stála skupina mužů a žen v životní velikosti. Vidíme Ludovica, druhého markýze, kterému bylo
tehdy šedesát, s jeho mírnou a inteligentní německou chotí Barbarou z Brandeburgu, obklopené jejich rodinou a
dvořany. Jsou bohatě oděni ve zlatohlavu, tuhém brokátu a saténu, všichni muži hladce oholeni a s rudými
pokrývkami hlavy, což jsou buď byzantské fezy nebo čapky bez okraje. Shromáždili se, aby přivítali někoho,
jehož totožnost vyvolala množství atraktivních bláznivin. Ať už je to kdokoliv, svižně přišel ke schodišti, kde
čekali šviháčtí mladíci v zřasených tunikách a barevných punčochách, aby jej pozdravili a dovedli k markýzovi.
Ludovico sedí v křesle čalouněném v italském stylu a oblečený do dlouhého pláště lemovaného
hermelínem a s širokým plátěným límcem, nikoliv nepodobným tomu, jaký nosili mnohem později v historii
angličtí puritáni. V síťovinovém košíku pod křeslem odpočívá velký pes renesančního plemene, zjevně
privilegovaný oblíbenec. Markýz se napůl otočí, v ruce drží dopis a šeptá něco stranou dvořanovi, který se
s čapkou v ruce předklání, aby svého pána vyslechl s bezvýraznou tváří naprosto diskrétního sekretáře.
O této scéně existují různé theorie. Jedna uvažuje, že cizinec je vyslanec přijíždějící od würtenberského
vévody, aby požádal o ruku Barbary Gonzagy, tehdy dívky asi sedmnáctileté. Další míní, že obraz představuje
smíření mezi Ludovicem a jeho nejstarším synem Federigem poté, co se mladý muž vzdálil do Neapole. Tato
teorie, vůči níž jsou vznášené určité pochybnosti, je zajímavá jako příklad spletitých intrik, které se tak často
odehrávají v italském životě. Říká se, že když sňatkový vyslanec dorazil do Mantovy, aby dojednal manželství
mezi Markétou Bavorskou a Federigem, byl mladý muž zděšen vzhledem a chováním Bavorů, a aby toho nebylo
málo, ještě se doslechl, že Markéta je malá, tlustá a italsky neumí ani slovo. Vzal nohy na ramena a se šesti
společníky prchl do Neapole. Družina byla cestou okradena a do cíle dorazila bez peněz. Jelikož se Federigo
skrýval a cestoval pod jiným jménem, nemohl se u nikoho dovolávat pomoci. Ubytoval se v chudé části města, a
když onemocněl, stalo se šest jeho společníků nosiči a nádeníky, aby mohli svému princi pomáhat. Nakonec byl
odhalen a přesvědčen k návratu domů prostřednictvím dotazů po „sedmi Lombarďanech“, které jeho matka
Barbora Brandeburská poslala na všechny italské dvory. Zbývá jen říci, že se nakonec ukázalo, že Markéta
Bavorská je příjemná blondýnka, a Federigo se s ní oženil. Nemohu ovšem věřit, že by jakákoliv rodina
považovala za žádoucí uchovávat příběh váhavého ženicha na stěnách nevěstiny komnaty.
Další scéna už tak kontroverzní není. Zachycuje příjezd Francesca, prvního Gonzagy, který měl
dosáhnout na červený klobouk, z Říma v roce 1427. Hrdý markýz Ludovico vyjel svému synovi naproti
oblečený do loveckého úboru a stále ho doprovází starý pes z předchozího obrázku. Další členové rodiny stojí
kolem obou hlavních postav pod krásným stromem, v pozadí se vine lákavá cesta vzhůru k zářivému klasickému
městu, což může být Řím. Na obraze jsou tři generace mantovských markýzů, Ludovico, jeho syn Federigo a
jeho vnuk Francesco, kterému sice bylo teprve šest let, ale se svou čupřinou a vyčnívajícím čelem už byl onou
poutavou postavou, která klečí v Panně Marii Vítězné. Experti v téhle skupině rozeznali další postavy, včetně
umělcova autoportrétu. V komnatě jsou další fresky, včetně jedné zobrazující slavné mantovské válečné oře a
několik chrtů.
Vydal jsem se podívat na mohutný letní palác Gonzagů nesoucí podivné jméno Palazzo del Te, ale
nedokážu říct, jestli je to podle alejí ve tvaru T které k němu vedou nebo podle mnoha lip, tigli, které tu rostou. Z
fresek, které pokrývají každý palce stěn a stropů je pro mě nejatraktivnějších šest koní v životní velikosti, dva
kaštanoví, dva šedí a dva černí a dva favorité stojí po každé straně krbu s modrými chocholy na čelenkách. Bylo
zajímavé vidět tuto vzpomínku na slavné gonzagovské hřebce a všinout si, že zvířata byla vymalována z profilu
s jediným cílem předvést jejich silné stránky. Je to komnata, s níž je těžko žít, a obstála by v Newmarketu nebo
Curraghu.

§10
K Isabelliným dopisovatelům patřil i Francesco Chiericati, který jako papežský nuncius působil v letech
1515-1517 v Anglii. Mantovské archivy obsahují množství dopisů, v nichž autor popisuje dvůr ve Whitehallu
v době, kdy bylo Jindřichu VIII. čtyřiadvacet let. Ti, kdo mají tu smutnou zkušenost, že dojem o historickém
období získali v kině, si musí myslet, že tudorovská doba byla časem, kdy oplzlí monarchové sedali k večeři
oblečení v sametu, saténu a hermelínu a trhali maso na kusy jako vyhladověli divoši. Je velmi příjemné číst
dojmy kultivovaného humanisty, důvěrně obeznámeného s nejvyšší renesanční společností, který v Anglii
nenachází barbarskou zemi, kterou byl naučen očekávat, ale bohatou a kulturní zemi a dvůr vyznačující se
elegancí, láskou k učenosti a půvabům života. Chiericati nemůže Jindřicha vynachválit pro jeho státnictví,
osobní vzhled, srdečnost v soukromé konversaci a zájem o učenost a umění. Běhen neděle, kterou strávil
v králově společnosti, mu Jindřich řekl, že je pyšný na mantovské hřebce v královských stájích. Jindy se konaly
týdenní slavnosti na uvítanou mise vyslané císařem Karlem V., vedené hrabětem Jacquesem z Lucemburku.
Nuncius byl přítomen na recepci, kde se král objevil oděný v královské róbě ze zlatohlavu střižené v maďarském
stylu, zatímco angličtí šlechtici, kteří měli nejkrásnější zlaté řetězy a límce, jaké pisatel kdy viděl, byli oděni do
zlatého brokátu. V následujících dnech pořádal pro velvyslance hostiny král, kardinál Wolsey a londýnský
starosta. Jednoho dne Jindřich pozval velvyslance a nuncia, aby s ním soukromě povečeřeli v královniných
komnatách.
„To je, bylo mi řečeno, velmi neobvyklé,“ napsal Chiericati Isabelle. „Král sám zpíval a hrál se
vzácným talentem na všechny možné nástroje, pak tančil a nechal tančit hraběte a dal mu krásného koně
s bohatou výstrojí a vestu ze zlatého brokátu v hodnotě sedmi set dukátů.“ Vrcholem týdne slavností byl turnaj
pořádaný na kolbišti, které Chiericati popsal jako „piazzu třikrát tak velkou jako svatopetrská v Mantově
s řadami sedadel obsazených tisícovkami diváků, se dvěma velkými pavilony ze zlatohlavu po obou stranách.“
Jindřich vyjel z jednoho z pavilonů v sedle, přes brnění měl přehozený plášť z bílého damašku, vyšitý
tudorovskými růžemi s rubíny a diamanty. Následovalo ho čtyřicet rytířů na bílých hřebcích. Uzdy a postroje
měli stříbrné. Z protějšího pavilonu vyjel v téže chvíli „vévoda ze Suforche“ (Suffolku), v čele podobné družiny
rytířů, „a když se střetl s králem v samostatném souboji, jako bychom viděli Hektora s Achillem.“ Po tomto
střetu král sejmul své brnění a objevil se oděný v modrém sametu vyšitém zlatými zvonky a doprovázený
čtyřiadvaceti pážaty ve shodné livreji, „předjel před královnu na velmi vysokém bílém koni, který vzpínal a
skákal, a když jednoho koně unavil, odešel do svého stanu a osedlal dalšího.“
Hostina, která následovala v paláci Chiericatiho překvapila nádherou a okázalou hojností. Podávaly se
všechny možné ryby, maso, drůbež a zvěřina a všechny chody byly před krále přinášeny postavami slonů,
panterů, tygrů a dalších zvířat. „Abych shrnul,“ dodává, „nejjasnější Paní, zde v Anglii nacházíme všechno
bohatství a potěšení světa, Ti, kdo označují Angličany za barbary, jsou sami barbaři! Zde nacházíme skvostné
oděvy, vzácné ctnosti, a nejvybranější dvornost. A nejlepší vůbec je, že tu máme nepřemožitelného krále, který
je nadaný tolika výtečnými ctnosti, že se mi zdá, že překonává všechny, kdo nosí v tomto čase korunu. Blažená a
šťastná země, jíž vládne tak důstojný a výtečný panovník! Raději bych žil pod jeho mírným a jemným
panováním, než se těšil té největší svobodě pod jakoukoliv jinou vládou!“
Chiericati nebyl jediný Ital, který měl o Jindřichu VIII. vysoké mínění. Zhruba ve stejné době se dva
benátští vyslanci, Piero Pasqualingo a Sebastiano Gustiniani, vypravili s Jindřichem VIII. a Kateřinou
Aragonskou sbírat májovou rosu. Král v sedle fríského hnědáka byl celý oděný do zeleného sametu. Pasqualingo
řekl, že se mu samotnému zdálo, že se dívá na Marta. Jindřich Italy oslovil a zeptal se, zda francouzský král
František I., se kterým se ještě nesetkal, je tak vysoký jako on. Italové řekli, že je skoro stejně vysoký. Jindřich
se zeptal: „Je podsaditý?“ Italové odpověděli, že ne. „Jaké má nohy?“ „Sporé,“ odpověděli. Načež král rozevřel
svůj prošívaný kabátec, položil ruce na stehna a řekl: „Tak se podívejte! A já mám i pořádná lýtka.“Pasqualingo
uzavřel: „Jeho Veličenstvo je nejpohlednější mocnář, jakého jsem kdy spatřil.“
Velvyslanci a nunciové se samozřejmě pohybovali pouze ve vysoké společnosti a jen ojediněle od nich
slyšíme o obyčejných lidech. Ovšem ve stejné době, kdy byl v Londýně Chiericati, tam byl i Ital, který by o nich
mohl říct docela dost. Byl to Torrigiano, který zrovna dokončoval bronzové podoby Jindřicha VII. a Alžběty
z Yorku pro náhrobek ve Westminsterském opatství. Sochař žil v Londýně několik let (říká se, že na starém
Londýnském mostě), musel být obeznámený se zlatým řezem londýnským životem od krále po nejprostší
Londýňany a Angličanům říkali „medvědi“. Byl to ovšem svárlivý a sršatý chlapík, který zřejmě ve svých
bližních nejspíš neprobouzel to nejlepší. V mládí zlomil při rvačce ve florentském ateliéru nos Michelangelovi, a
když se do onoho města vrátil, aby najal umělce pro práci v Anglii, šla z jeho vyprávěno o rvačkách a potyčkách
taková hrůza, že dokonce i Benvenuto Cellini, který sám nebyl žádný malý dobrodruh, se odmítl nechat najmout.
Chiericati měl ovšem mezinárodní aristokracii anglického dvora opustit a ponořit se do irské reality a tohle jsou
myslím nejzajímavější ze všech jeho listů.
Nuncius se svým doprovodem se chtěl pomodlit v Očistci sv. Patrika, poutním místě, které bylo už
tehdy populární jako dnes. Cestovali na sever do „Chiustry“ (Chesteru) a po dni a noci na moři dorazili do
„Dublinu“. Když se vydali napříč Irskem do Lough Derg v Donegalu, začala jejich dobrodružství, a brilantní
renesanční dvůr, který za sebou nechali v Londýně, jim musel připadat jako jiný svět, jímž ostatně i byl. Irové,
psal Chiericati, jsou „chytří a mazaní, velmi bojovní a neustále se mezi sebou sváří… Muži nosí plátěné košile
namáčené v šafránu od hlavy k patě, boty bez punčoch a šedý plášť a plstěný klobouk. Vyjma brady jsou vždy
důkladně oholeni. Ženy jsou velmi bílé a krásné, ale špinavé… Jak jsem slyšel, na severních vrchovinách jsou
lidé ještě větší divoši, chodí nazí, žijí v jeskyní a jedí syrové maso.“
Jak jsem sám viděl, když jsem v roce 1958 byl v Donegalu naposledy, moderní Irčané a Irky na poutě
do Lough Derg dosud chodí, pro splnění slibu nebo za pokání,. Fronta lidí, kteří přišli ze všech koutů země,
čekala na loď, která je převeze k malé skále Očistce sv. Patrika uprostřed jezera. Cestou si zouvali boty a
sundávali punčochy a ponožky a po tři dny na ostrově zůstávali bosí. Někteří se po tři dny postí nebo jí jen malé
ovesné placky a pijí slabý čaj. Tři dny tráví v modlitbě a bosky obchází určité svatyně. Svou návštěvu každý
poutník zakončí dlouhým časem stráveným v modlitbě v jeskyni sv. Patrika. To je jemnější verze toho, jak
postupovali Chierciati a jeho přátelé v roce 1517, kdy poutníci na ostrově trávili deset dní, které končily
uvězněním v jeskyni, kde byly k vidění mimořádné a hrozné věci. Po zatroubení na roh a mávání bílým plátnem
na tyči se Italům podařilo přilákat pozornost tří kanovníků, kteří ostrov obývali. Vyplula pro ně loď. Když
připluli, našli na ostrově, malou oratoř, studnu a jeskyni, o které se říká, že v ní sv. Patrik spal. Chiericati nešel
dovnitř, „ve strachu, že by viděl děsivé věci“ Dva z jeho společníků ovšem do jeskyně vešli spolu s pěti dalšími
poutníky. „Myslím, že moje pokání bylo horší než jejich,“ poznamenal, „protože jsem musel na jejich návrat
čekat téměř deset dní! A během té doby jsem spotřeboval většinu zásob, které jsme si přivezli s sebou. V den
vašeho příjezdu, pokud máte cokoliv, co byste mohli odkázat, sepíšete poslední vůli! Pak se vyzpovídáte a
postíte se o chlebu a vodě po devět dní a navštěvujete každou hodinu tři chaty a říkáte množství modliteb. A
musíte stát v jezeře, někteří po kolena, jiní do půl těla a někteří po krk. Na konci devíti dnů se účastníte mše,
jdete ke přijímání, dostanete požehnání, jste označeni svěcenou vodou a jdete v průvodu za křížem k bráně
studny sv. Patrika. Pak vejdete, brána je zavřena a není otevřena dříve než druhý den, jelikož tam máte zůstat
čtyřiadvacet hodin… Z těch, kdo vešli do jeskyně, když jsem byl přítomen, viděli dva tak hrozné věci, že se
jeden z nich pomátl, a když byl dotazován, tvrdil, že byl surově zbit, kým ale, to nevěděl. Další viděl krásné
ženy, které ho pozvaly, aby s nimi pojedl a nabídli mu všemožné ovoce a jídlo, a tak byly téměř přemožen. Jiní
neviděli a neslyšeli nic než velký chlad, hlad a slabost a ven vyšli druhý den polomrtví. “
Pak Italové dosti radostně opustili Lough Derg a vrátili se do Dublinu přes Downpatrick, kde jak
Chiericati píše „jsem nemohl jít po ulici, aniž by mě nepronásledovali lidé, kteří když slyšeli, že jsem papežův
nuncius, vybíhali z domů a líbali moje šaty, a tak jsem byl nucen zůstat doma. Takové jsou nepříjemnosti, které
povstávají z nadmíry náboženství!“
Bohatost knihoven starých italských vévodství je neuvěřitelná. Kde jinde ve světě by čtyřicetitisícové
město mohlo mít městskou knihovnu s dvěma sty padesáti tisíci svazky, včetně více než dvanácti set inkunábulí,
také vzácných vydání z šestnáctého století, sbírku raných Vergiliů, knih vytisknutých Bodonim, včetně slavného
Napoleonova Homéra a více než tisíc kodexů, většina z nich pergamenových a mnohé bohatě iluminované.
Rakouská vláda v devatenáctém století musela být mnohem poctivější než většina jiných, když dovolila, aby
taková sbírka přešla neporušená do rukou mantovské městské správy. Německý historik Gregorovius, autor
velké Historie města Říma, ve středověku nalezl v Mantově poklady, o kterých se nu ani nesnilo, i když mu jeho
přítel, historik papežství Ranke, řekl, že po Vyplenění Říma nelze nikde nic najít. Greorovius opustil Mnichov
jednoho drsného dne v prosinci 1871, v osmnáctistupňovém mrazu. Seděl prostydlý v železničním vagonu, nohy
v plechovkách horké vody a během dlouhé cesty přes Alpy mu zmrtvěla levá ruka. Když dorazil do Mantovy,
obloha byla modrá, ale teplota byla pod nulou a jezera a mokřady pokrýval led. Jeho strádání došlo odměny,
když začal pracovat v archivech a nacházel jede dopis za druhým, včetně mnoha od Caesara Borgii, od
Castiglioniho, když byl nunciem v Madridu a od dalších, kdo byli přítomni Vyplenění Říma v roce 1527. „Nikdy
jsem nestrádal zimou tolik jako v Mantově,“ napsal Gregorovius ve svém deníku. „Stěží jsem očekával, že odsud
odejdu živ, a moji vitalitu uchovávala jen radost z mých objevů.“

§11
Konec Gonzagů je pro Angličany neobyčejně zajímavý, protože a rodina v posledních fázích svého
úpadku prodala svou proslulou sbírku obrazů anglickému králi Karlu I. Mluvil jsem o tom s jedním přítelem,
který se mně zeptal, zda jsem slyšel o „největším skandálu šestnáctého století“, jímž byl, podle jeho mínění,
začátek konce rodu Gonzagů. Zde je tento téměř neuvěřitelný příběh.
Veselý mladý Vincezo, dědic třetího mantovského vévody Guglielma, (týž mladý muž, který zabil
Obdivuhodného Crichtona), se v roce 1581 oženil se čtrnáctiletou Margharitou Farnese z Parmy. Nanejvýš
skvělou svatbu po několika dnech následovaly pověsti, že komise lékařů potvrdila, že nevěsta se nemůže stát
manželkou bez chirurgické operace, kterou nejsou s to provést. Dívka, která byla do svého pohledného mladého
prince hluboce zamilovaná, byla s pláčem poslána zpět do Parmy. Pak následovaly dva roky lékařsko-církevních
porad, které musí být unikátní dokonce i v dějinách Vatikánu. Člověk se s určitým překvapením dozvídá, že
papež nakonec ustanovil arbitrem nesvětáckého kardinála Karla Boromejského a ten pak po poradách s lékaři,
rozhodl, že Margharita má vstoupit do konventu. A tak v říjnu 1583 zmizela Margharita Farnese, pod jménem
sestra Maura Lucenia, z dějin, ale ne ze života, protože se v světě, kde téměř každý, kdo byl spojen s její tragedií,
dávno zemřel, dožila téměř osmdesátky. Její zmizení otevřelo cestu, alespoň pokud šlo o církevní právo, novému
sňatku.
Nyní padl návrh, aby se Vincenzo oženil s Leonorou de Medici, dcerou toskánského velkovévody
Francesca, ale pak nastala situace, kterou by mohl vymyslet Congreve nebo Wycherley. Během anulování
Vincenzova sňatku o té záležitosti mluvila celá Itálie a lidé se stavěli na jednu či druhou stranu a mnozí věřili, se
manželství nerozpadlo kvůli žádné vadě nevěsty, ale kvůli princově impotenci. Medicejští předstírali, že tomu
věří. Velkovévodkyně, která před svým sňatkem bývala nechvalně známou Biancou Cappello a měla několik
starých účtů, které chtěla s mantovským vévodou vyrovnat, trvala na tom, že než se napíše manželská smlouva,
musí být Vincenzo vyzván, aby podal důkaz o své mužnosti. Pokud bylo jejím záměrem Gonzagu pokořit a
urazit, pak její plán selhal, protože jak starý vévoda Guglielmo, tak Vincenzo okamžitě dychtivě souhlasili, že se
na tom směšném počínání budou podílet. Plán byl takový, že Vincenzo měl strávit noc s nějakou mladou ženou,
kterou vyberou Medicejští. Papež nahněvaně protestoval proti tomu, aby svátosti předcházel smrtelný hřích, ale
to na nikoho ze zúčastněných nemělo žádný účinek.
Najít dívku se nabídl blízký přítel Alfonso d'Este. Ve Ferraře v té době žila vdova a dcery onoho
opomíjeného génia Pirro Ligoria, jednoho z nejschopnějších a architektů a archeologů doby Pia IV.
Vyprojektoval vodní zahrady v Tivoli a výtečnou Villa Pia ve vatikánských zahradách, ale nikdy nedokázal vyjít
s penězi, a když mu bylo po šedesátce, rád přijal místo dvorního starožitníka vévody Alfonsa II. ve Ferraře. Jeho
žena a dcery žily po jeho smrti v chudobě, a Alfonso, který věděl, jak vhod by jim přišly peníze, oslovil vdovu a
řekl jí o věnu nabídnutém toskánským velkovévodou vhodnému spolupracovníkovi. Jenže vdova a její dcery
daly raději přednost své chudobě než podílu na tak hanebném plánu. Nakonec Alfonso našel v jedné řeholní
instituci ve Ferraře cudnou a zbožnou dívku, která byla ochotná nechat se vystrojit a pod dohledem čtyřech
matron odvézt do venkovského sídla a tam pak čekala se svým růžencem. Vincenzo dorazil do Ferrary, jenže byl
zrovna čas karnevalu a on se vrhl do víru tance a maškarád a neprojevil žádnou chuť podrobit se zkoušce. Se
zástupci Medicejských se pohádal, a nakonec odjel bez toho, aby i jen viděl dívku, která byla diskrétně vrácena
do řeholní instituce. Scéně se pak přesunula do Benátek. Medicejští, zoufalí z neschopnosti, která dosud ničila
jejich plán, prohledali florentské sirotčince a postavili svou kandidátku, pohlednou dvacetiletou dívku jménem
Giulia, nemanželskou dceru z dobré rodiny. Celá fraška dostala nový rys, když padlo rozhodnutí, že Giulia má
v přestrojení a doprovodu kancléře velkovévodství odcestovat do Benátek, a třebaže kancléře v každém hostinci
po cestě lidé poznávali, on vyprávěl promyšlený příběh v tom smyslu, že doprovází dceru starého přítele,
německého kapitána, na setkání s jejím otcem. Jak se museli hostinští smát, když se kancléř, oblečený jako
prostý občan, vydával na tuto prapodivnou cestu! Po příjezdu do Benátek Giulii usadili v paláci, který patřil
velkovévodovi toskánskému, poblíž Canale Grande, a zatímco se matrony staraly, aby byla elegantně oblečena a
měla vlasy upravené podle poslední módy, začal se původní dívčí dojem nevinnosti měnit v očekávání.
Krátce před tím, než se měl objevit „ženich“, zemřel, nejspíš ze samého rozrušení, medicejský agent
ubytovaný v paláci. Tělo bylo odneseno do nejbližšího kostela a dům uveden do pořádku. Když přišel princ, byl
ve veselé, bezstarostné náladě, jelikož příliš dobře povečeřel. Se smíchem se odporoučel na lože, zatímco kancléř
držel stráž na druhé straně ložnicových dveří. Jenže po třech hodinách princ z ložnice vyrazil zkroucen kolikou,
byl přepraven do svého vlastního příbytku a za pošklebků Florentinců a k zoufalství Mantovských vyšlo najevo,
že o samotném problému nadále panují pochybnosti. Vincenzo se později vrátil, a byl tak úspěšný, že manželská
smlouva byla podepsána, a později toho roku, 1584, byl za obvyklého jásotu a výjevů jiskřivé nádhery sezdán
s Leonorou de Medici. Je podivným komentářem o mravech a myšlené té doby, že nevěsta, i když si oněch
událostí byl zcela vědoma, nijak nesnižoval své mínění o svém manželovi a hluboce se zamilovala do jeho
pohledné tváře, postavy a přitažlivých způsobů. Měli syny a dcery a jak mohl předvídat každý, kdo ho znal,
dával svou mužnost v různých směrech najevo až do konce svého života. Tak skončila pro naše smýšlení
ostudná a člověka by napadlo, že i zcela zbytečná epizoda.
Čas se se svou obvyklou ironií postaral o to, aby jméno, které nosila Giulia, bylo v následujících
staletích známo lépe než mocná jména těch, kteří zkřížili její skromný život. Krátce po „benátském kongresu“,
jak se té epizodě říkalo, dostala bohaté věno a provdala se za hudebníka při toskánském dvoře jménem Giulio
Caccini. Jeho vášní bylo skládání písní a s přítelem Jacopo Perim experimentoval v nové formě hudby a
deklamace, z níž se vyvinula opera. Dnes nepochybně existují hudební badatelé, kteří jeho jsou s v této
souvislosti lépe obeznámeni s jeho jménem jako tvůrce sbírky písní nazvané Le nuove musiche, než jsou
obeznámeni se jmény Medicejských a Gonzagů.
Úpadek Gonzagů začal se třemi syny Vincenza a Leonory, kteří se postupně vystřídali jako mantovští
vévodové a s nimiž mantovská dynastie skončila. Jako první přišel Francesco, který se ujal vlády v roce 1613
jako mladý muž s maličkým synem, ale do deseti měsíců od jeho nástupu na trůn oba zemřeli na neštovice.
Dalším mužským dědicem byl kardinál Ferdinand. Když se dozvěděl o smrti svého bratra, vypravil se do
Mantovy a převzal vládu. Zřekl se svého kardinálského klobouku a dnes jej pamatují jen numismatici pro jeho
nádherně velkou zlatou minci, za kterou lze dnes, pokud se objeví v aukci, získat asi šedesát liber a je známá
jako „osmi doppiová mince“. Razil ji na oslavu svého nastoupení na trůn, a zobrazuje ho s biretem a vévodským
řetězem, vypadá přitom mnohem starší než šestadvacetiletý. Po něm nastoupil jeho bratr Vincenzo II. a zrovna
tak, jako životy každého z prvních Gonzagů přispívaly slávě a velikosti rodiny, tak životy dvou posledních
připravily její pád.
Oba se oženili s ženami, které zavrhli. Ferdinand si vzal mladou patnáctiletou dívku jménem Camilla, a
Vincenzo se oženil s o mnoho let starší vdovou, již matkou sedmi synů. Ferdinand svou mladou choť uvěznil a
zničil důkaz manželství, aby mohl uzavřít, jak se domníval, výnosnou politickou alianci s Catherinou de Medici,
sestrou Cosima II. Tím vydědil svého syna s Camillou, výborného hocha, který možná mohl osudy Gonzagů
zachránit. Jeho manželství s Catherine bylo, jak se ukázalo, jak bědné, tak bezdětné. Ferdinand klesl zapleten do
sítí klamu a nepoctivosti, které si sám utkal, zatímco jeho vévodkyně žila v žárlivém strachu ze své odvržené
rivalky a jejího syna. Tahle chmurná situace skončila teprve když Ferdinand, jako devětatřicetiletý stařec,
zemřel. Vincenzo II. Ferdinanda následoval a vládl jen rok, dvanáct krutých měsíců, které jako by byly
pokračováním života jeho bratra. Namísto ubohé mladé ženy byla pozadím pro jeho trápení žena stará a zuřivá,
protože jeho vévodkyně, rozzuřená z toho, že byla jednou veřejně zostuzena a obviněna z čarodějnictví, mu
dávala jen málo útěchy. Na chaos svých záležitostí a rostoucí dluhy se pokoušel zapomínat organizováním
výstředních divadelních maškarád, najímáním herců a v trpaslících, oné podivné posedlosti Gonzagů. Když
vezmeme v potaz tělesné deformity, které rodinu pronásledovaly, je pobláznění posledního mantovského vévody
za trpaslicí jménem Crestina vysloveně makabrózní.
Právě Vincenzo byl vévodou, který prodal slavnou mantovskou sbírku umění Karlu I. Prostředníkem
byl první z gentlemanských obchodníků s uměním, zdatný člověk jménem Daniel Nys, který obrazy Mantegna,
Tiziana, Correggia, Rafaela, Michelangela, Andrea del Sarta, Tintoretta a další díla koupil za 10 500 liber. I
takovou sumu bylo pro Karla I. v roce 1627 těžké dát dohromady, protože se mu peněz nedostávalo zrovna tak,
jako mantovskému vévodovi. Sumu se však nějak podařilo dát dohromady a mistrovská díla rozšířila úžasnou
sbírku v paláci Whitehall, kterou sestavil jediný královský virtuos v dějinách Anglie. Sbírka zahrnovala všechny
obrazy zděděné Korunou po plantagenetovských a tudorovských králích. Kdyby puritáni nejprve nespálili
všechny pověrečné obrazy a vyobrazení svatých a Panny Marie a ostatní neprodali ve veřejné dražbě a
nerozptýlili ji po celém světě, mohla být tato sbírka skutečným národním pokladem.
Na prázdné mantovské kolébky se po téměř třicet let s hamižným zájmem upíraly zraky Francie a
Španělska. Mezinárodní rivalita i rodinné pře se točily kolem příjemné možnosti, že bohaté vévodství se svými
hodnotnými uměleckými poklady může být brzy uprázdněné. Gonzagové byli sňatky propojeni s mnoha
evropskými královskými a urozenými rodinami, které všechny měly na problému mantovského nástupnictví
zájem a jejich vyslanci a špehové v mantovském paláci vytvořili mlhu pletich. Španělsko a Rakousko, žárlivé na
Francii, podporovali jednoho kandidáta, Francie podporovala mladého člena rodu, prince z Nevers a Rethelu.
Zatímco spiklenci kuli pikle, nemocný vévoda proplouval posledními měsíci svého života, dychtivě objednával
orientální perly, které kupoval po librách, aby je drtil do svých lektvarů, hrál si se svými trpaslíky a vymýšlel
nové komedie, radil se, ubožák, svými astrology, jako by zbývala jediná hvězda, která by mu přála. Když ležel
na smrtelném loži, byla v půli noci spěšně odvedena z jednoho konventu mladá dívka a provdána za Carla,
prince z Nevers. Byla to Vincenzova neteř a dcera bratra, který před patnácti lety zemřel na neštovice, Maria
Gonzaga. A tak, když poslední vévoda mantovské linie ve věku třiceti let zemřel na následky komplikací nemocí
zvaných vodnatelnost a „cancrena“, ujala se vévodství francouzská větev rodiny. Po vítězství francouzského
kandidáta se španělská a rakouská armáda připravily k pochodu a konec mantovských vévodu s sebou přinesl
vyplenění Mantovy, barbarskou událost, jejíž stopy lze dosud vidět na zdech jejího velkého paláce.

§12
Asi čtyři míle od Mantovy na severním okraji lagun jsem našel kostel, který po mnoho staletí
shromažďoval podivnou sbírku votivních darů. Je to poutní kostel Madonna delle Grazie. Je zde oslavována pro
svůj soucit s lidskými neštěstími a svou ochotu čas od času nabídnout pomocnou ruku. Votivním darem je i
samotný kostel, který nechal v roce 1399 postavit z vděčnosti Panně Marii za záchranu před morem Francesco
Gonzaga. Později byl kostel mírně rozšířen a nyní se stal jedním z nejpopulárnějších poutních míst v severní
Itálii. Jakmile jsem vešel dovnitř, s překvapením jsem zahlédl výjev, který se silně podobal něčemu z muzea
Madame Tussaud. Důstojná renesanční budova bez boční lodi byla zahlcena exotickou výzdobou a stavbou dvou
řad jakoby operních lóží na obou stranách kostela, každá z loží byla přitom obsazena voskovými postavami
v životní velikosti. Figury byly oblečeny v zaprášených oděvech dalekých staletí. Byli tam muži a ženy a jejich
bolestné nebo zbožné výrazy a postoje je uchránily od dojmu, že sedí v divadle. Kněz, který moje poznámky
vzal v dobrém, mi řekl, že v šestnáctém století, kdy kostel spravovali františkáni, dostal jeden bratr s talentem na
tvorbu voskových figur, nějaký Francesco d'Aquanegra, volnou ruku, aby zobrazil některé z význačných
příjemců božího soucitu.
Mnichova horlivost se naštěstí zastavila před pohřební kaplí, kde jsem vedle dalších Gonzagů našel
hrob Baldassare Castiglione, onoho oslavovaného renesančního spisovatele, diplomata a gentlemana. Patřil k oné
vybrané společnosti, jejíž nesmrtelnost stojí na knize, a i když jsem věděl, že zemřel ve Španělsku, neměl jsem
tušení, že je pochován v Itálii.
Kněz mi nabídl, že mi ukáže některé z unikátních votivních darů. Vedl mě do chodby ověšené různými
fascinujícími pohromami vyvedenými v oleji a akvarelu, ale poháněl mě dál. Ve srovnání s tím, co mi měl
ukázat, to vlastně nic nebylo! A tak s letmým pohledem na děsivé nehody a téměř smrtelná lože pěkně
zarámované a nesoucí písmena P. G. R. (Pro Gratia Recepta nebo možná spíš Per Grazia Ricevuta - za přijaté
milosti ) jsme vstoupili do starého a opuštěného františkánského kláštera, v jehož ponurých zdech si kněz zařídil
malý spartánský byt. Otevřel dveře do dlouhé chodby a rukou pokynul k sedmnácti sadám brnění.
Řekl mi, že ještě před nějakými dvaceti lety patřilo sedmnáct voskových figur oděných v brnění
k hlavním součástem výzdoby kostela. Brnění patřila členům rodu Gonzaga, kteří je, Pro Gratia Recepta,
věnovali po svém bezpečném návratu z bitvy. Současně se vyprávěl jiný příběh, že brnění i figury v nich byly
dílem zdatného bratra d'Aquanegra. Tak věc stála až do roku 1929, kdy Mantovu navštívil jeden Angličan a
prokázal, že brnění jsou autentická a velmi zajímavá. Kněz odspěchal a vrátil se s dvěma přetisky z Archeologia.
Anglickým hostem byl sir James Mann, tehdejší Master of Aromuories v londýnském Toweru a správce
Wallaceho sbírky. S úsměvem jsem pomyslel, jak málo expertovi unikne.
Krátce před jeho nedávnou smrtí jsem sira Jamese požádal, aby mi řekl, jak se o těch brněních
dozvěděl. Pověděl mi, že když byl v roce 1926 ve Florencii, ukázal mu baron de Cosson fotografii kostela a
voskových figur a zmínil legendu, která říkala, že některá z brnění pocházela z bojiště bitvy u Marignana v roce
1515. O tři roky později se sir James vypravil do Mantovy, a i když mu místní lidé říkali, že brnění jsou
z papíramše, podařilo se mu vypůjčit ve vsi žebřík a uspokojit se zjištěním, že nebyly. V roce 1930 předložil
Society of Antiquaries článek založený na poznámkách, které si udělal na vrcholu žebříku a toho si nakonec
všiml i mantovský biskup. Zaujalo ho to, a nechal jedno z brnění vyjmout a očistit. Pod vrstvami barvy byly
nalezeny různé zbrojířské značky a v roce 1937 se sir James na pozvání biskupa vypravil do Mantovy a dohlížel
na sejmutí sedmnácti rytířů ve zbroji. Když byli vyrovnáni podél zdi, ještě s dřevěnými chocholy na přílbách a
třímající meče a každá postava hustě polepená špínou staletí, vypadali jako fantastický regiment trhanů. Na
dvoře kláštera se rozdělal oheň a brnění se vyvařila v obrovském kotli. To je, řekl sir James, náležitý způsob, jak
odstranit tuhé vrstvy starých barevných nátěrů, protože se tím předchází všem hrozbám poškrábání a eroze, které
zničily brnění v mnoha sbírkách příliš čištěných kyselinou. Tato brnění, dar Gonzagů, kteří se bezpečně vrátili
z bitvy, tvoří největší sbírku existujících pohřebních nebo votivních brnění. Jeden z prsních plátů, který měl
v sobě velký promáčklinu, doprovázel nápis, který uváděl, že vlastníka zasáhla dělová koule, ale Madonna delle
Grazie mu zachovala život.
Dokud jsem nečetl záznam sira Jamese Manna o brnění, nikdy mě nenapadlo, že prsní pláty se
dochovávaly právě tak dobře, jako krytí nohou špatně. Prsní plát je ozdobný předmět a lze jej pověsit na zeď,
kdežto brnění nohou vyžaduje postavu v životní velikosti, a proto bývají odděleny od ostatního brnění a pak se
ztrácí. Dochování šesti párů brnění nohou z patnáctého století je tak něčím, z čeho se expertovi rosí oči. Je
myslím škoda, že brnění, která vedla po nějakých pět staletí tak veřejnou existenci, mají být nyní skryta v nějaké
zadní místnosti v klášteře. Správné místo pro je síň v Regii, kde v nich Gonzagové původně cinkali a
nepochybně obdivovali svá pěkně tvarovaná lýtka, než políbili své manželky a vyjeli do války.

§13
Průvodce píší, že Sabbioneta je „město duchů“ nebo „Pompeje renesance“ a poté, co jsem tam byl, si
nedokážu představit, jak se jí podařilo uniknout pozornosti anglických romantiků: má vše, co se jim zamlouvalo:
špetka strašidelnosti, správné množství hříchu a aristokratické melancholie. Inspiraci by zde našli Shelley,
Byron i Browning, a ještě před nim, by Walpole mohl v jejích pustých ulicích a příběhu jejího nešťastného
vévody rozeznat perfektní pokračování Otrantského hradu.
Brzy jednoho rána jsem opustil Mantovu a po cestě pokojnou krajinou jsem asi po dvaceti mílích
narazil na hrazené město stojící mezi poli cukrové třtiny, kukuřice, révy a moruší. Přes suchý příkop se klenul
kamenný most a vedl ke krásné klasické bráně, na níž jsem četl jméno „Vespasiano Dux“ a letopočet 1579. Až
na jeden malý úsek, který se dal počítat na yardy, byl kruh hradeb úplný. A jsou to neobvyklé hradby. Město
Sabbioneta leží v ohromné hvězdicové pevnosti ze sklonku šestnáctého století a pět špic jejích bašt vráží mocné
kamenné klíny do vinic. Během asi deseti minut, které jsem tam strávil, neprojel onou krásnou branou dovnitř
ani ven žádný vůz ani povoz ani auto. Ani jsem neslyšel žádný hluk z města za hradbami. Přejel jsem most a
vešel do nejpůsobivějšího architektonického cvičení, jaké jsem kdy viděl. V krásných ulicích, kolonádách,
palácích, náměstích a kostelech tu ležel ideál renesance, ve svém půdorysu stejně pravoúhlý jako New York, a
k vidění tu byla sotva živá duše. Rozhlížel jsem se po palácích, které obklopují hlavní náměstí a viděl jen
nějakou ženu věšící jakési ložní prádlo na aristokratický balkon a a jakousi kočku spící pod podloubím.
Miniaturní město bylo hluboce ztichlé a mě napadlo, že je velmi zvláštní být v téhle době jediným návštěvníkem
v italském městě. Vyšel jsem po schodech k vévodskému paláci, nynější radnici, ale zjistil, že budova je
zamčená. Čekal jsem, až se někdo objeví, a mezitím se spokojeně usadil na vévodské terase a vzpomínal na
všechno, co jsem o tomhle místě a jeho staviteli věděl.
Jmenoval se Vespasiano Gonzaga a byl příslušníkem mladší větve rodiny. Narodil se v roce 1531 a
když nu bylo patnáct, poslali ho do Madridu za vzděláním ke dvoru španělského krále. Po létech, kdy byl
velitelem ve španělské armádě, se zamiloval do Diany di Cordoba, oženil se s ní a vrátili se do Itálie. V oněch
časech tvořil Sabbionetu starodávný hrad tyčící se nad příkopem se stojatou vodu a několik kolem něj
nahloučených chalup. Když si Vespasiano tuhle chmurnou scénu prohlížel, rozhodl se vybudovat ideální město,
místo, kde by umělci a spisovatelé žili v blízké spolupráci s dokonalým patronem. Italská knížata budovala a
přestavovala sto let, nikdo se ale dosud nepustil do zcela nového města. Načrtl první plány, ale pak byl odvolán,
aby se ujal velení španělských vojsk v různých částech Evropy. Po návratu zjistil, že mu manželka byla nevěrná
a jako pravý Ital zavraždil ji i jejího milence. Populární přesvědčení, ačkoliv není podložené ničím jiným než
jeho temperamentem, je takové, že onu nešťastnou ženu zamkl do místnosti s mrtvolou jejího milence a každý
den přicházel se sklenkou otráveného vína, a řekl vždy jen jediné slovo, bevi –„pij“. Říká se, že po třech dnech
Diana pohár popadla a vypila do dna. Je ovšem faktem, že když Vespasiano její smrt popisoval jednomu
příbuznému, poznamenal „Bůh moji ženu k sobě povolal náhle, dříve, než stihla pronést jediné slovo.“
Aby zapomněl na svou tragedii, vypravil se do Španělska a tam se setkal a oženil s donou Ana de
Aragon, spřízněnou s Filipem II. Měli spolu dceru, pak syna, na jehož oslavu narozenin se vrátili do Sabbionety,
která se tehdy zvedala za lešeními v celé své vitruviánské nádheře. Posedlost klasikou se zdála být o to zuřivější,
oč později v historii přišla, protože v rámci oslav vedli šašci oblečení jako pohanští kněží na hlavní náměstí voly
ověšené girlandami a korunované břečťanem a myrtou. Na náměstí byla zvířata „obětována“ a obyvatelstvo si
užívalo obrovské hostiny. Po třech letech udeřila tragedie znovu. Vespasianova druhá žena se propadla do
bezútěšné melancholie, odešla žít od samoty a odmítala vidět svého manžela, nebo své dvě malé děti, a zhruba
do roka zemřela. Vespasiano se znovu vrátil do Španělska, kde ho Filip II. ustanovil místokrálem navarským,
později valencijským. Jeho budovatelská vášeň tam nabrala vojenský směr a inspirovala opevnění Cartageny a
mohutné bašty, podobné těm v Sabbionetě, které dosud obklopují Pamplonu.
Ve věku sedmačtyřiceti let se Vespasiano vrátil na odpočinek do Sabbionety. Město bylo tehdy téměř
hotové a rolníci z okolního kraje byli sehnáni a donuceni se tam přestěhovat, což jim bylo mimořádně protivné,
protože architrávy a sloupy je vůbec nezajímaly, a antického světa měli, dalo by se říct, dostatek ve svých
zvyklostech a ve svých pohádkách. Zdálo se, že s vergiliovskými volskými potahy rachotícími každý večer do
bran města, se architektův sen nyní zdál být skutečností. Pak tragedie udeřila potřetí. Vespasianovu synu a dědici
Luigimu bylo teď patnáct let. Jednoho dne byli oba venku na vyjížďce, a když se otec a syn potkali, Vespasiano
chlapce napomenul, že jej nepozdravil s náležitou úctou. Luigi začal být hrubý a jeho otec se napřáhl ke kopanci,
který hocha zasáhl do slabin. Vzniklo z něj zranění, na které hoch zemřel. Vespasiano na svůj rostoucí smutek
dál zapomínal v architektuře a ke svému městu přidával další stavby. Oženil se potřetí, a pokud může jeden říct,
osud tentokrát už nezasahoval. Filip II. smýšlel o Vespasianovi tak vysoko, že mu udělil „Zlaté rouno“. Svá
poslední léta strávil na lešeních a žebřících a s architekty, malíři, tiskaři a rytci navrhujícími jeho mince. Ve věku
šedesáti let prodělal trepanaci a jednoho se dne posadil na posteli, pronesl „Jsem uzdraven“ a padl zpět mrtev.
Zatímco jsem přemýšlel o Vespasianovi, vyšel z jedné z postranních ulic starý muž a prošel pode mnou
po dláždění. Zareagoval na moje volání, vyšel po schodech a začal bušit do dveří radnice sevřenou pěstí.
Nakonec se na druhé straně ozvalo šourání připomínající příchod ctihodného slona a dveře na škvíru otevřel
starý muž v bačkorách. Jak tak na nás mžoural, nejprve zmatený a pak s radostí, připomínal nějakého zestárlého
sloužícího, který se už dávno vzdal naděje, že by se jeho pán mohl někdy vrátit. Vešli jsme a po mramorovém
schodišti došli k depresivnímu výjevu. Vespasianův úžasný palác se svými zlacenými stropy byl tenkými
příčkami a dveřmi z nakuřovaného dubu rozdělen do kanceláří městské správy. Medailony zobrazující pány
Sabbionety a jejich choti zhlížely na sdělení o elektřině a placení místních daní. V  jedné z hlavních síní stojí
čtyři výtečné dřevěné sochy sabbionetských vévodů, stále zčásti malované a zlacené, ve zbroji na svých
válečných ořích. Jedou vpřed hrdě, s velitelskými holemi v rukou, jako by štěbetání Olivettek byl aplausem
jejich lidu. Kdysi tu těchto jezdců bývalo dvacet a dochovaná čtveřice jsou: Ludovico II.,Gonzagha z fresek
Camera degli Sposi a jeho syn Gianfrancesco, zakladatel sabbionetské větve, Luigi, který je připomínán pro
svou pomoc Klementu VII. uniknout v přestrojení při Vyplenění Říma a Vespasiano, stavitel Sabbionety. Ti
čtyři jezdci, sedící na hřebcích, kteří museli být potomky těch, kteří vozili v Benátkách Colleoniho a v Padově
Gattamelatu, mi přišli skvostní. Oni úžasní gonzagovští, vykračující si hrdě vpřed se zvednutýma předníma
nohama patří k méně známým lombardským pokladům. Od jednoho činovníka ze sekretariátu jsem slyšel, že se
říká, že je vyřezal nějaký benátský sochař ve stylu Lorenza Bregna. Když jsem se z okna paláce letmo podíval do
vévodské zahrady, viděl jsem melounovou nádrž fontány vyčnívající ze změti plevelu a křovisek. Na sluníčku
seděl nějaký stařec, jedna žena věšela prádlo a v prachu se drbal jakýsi pes. To bylo vše, co zbývalo z  někdejších
ohrazených zahrad, kde si kdysi Hamletu podobný Vespasiano pěstoval svého génia melancholie.
Zeptali se mě, zde bych se chtěl podívat na Scamozziho divadlo, jednu z nejzajímavějších
pamětihodností Sabbionetty. Pod vedením starého muže jsem prozkoumával ulice města. Byly tam vymyšlené
chytré drobné průhledy, aby se oko neunavilo, a dokážu si představit, jak Vespasiano říká svým architektům „na
konci téhle ulice by se možná hodil kostel“. Divadlo, pojmenované jako jeho rodič ve Vicenze Teatro Olimpico
stojí na rohu Via Vespasiano Gonzaga a Via del Teatro, která vede zpět na hlavní náměstí. Našli jsme klíče a
vešli do poněkud zmateného dění. Zedníci opravovali jeviště a proscénium a v oné části budovy se vršily cihly,
cement a lešení: ale skvělé malé hlediště je téměř nedotčené a je to poklad. Nad tím, co by člověk mohl označit
za parter u orchestřiště a kam se vejde sto lidí na pět půlkruhových řad osazených nyní tvrdými dřevěnými
lavicemi, se zdvihá stěna z dvanácti korintských sloupů, které podpírají kladí na němž stojí dvanáct bohů a
bohyní. Sloupy opisují zakřivení hlediště, spojuje je balustráda a zeď za nimi je pokryta množstvím
okouzlujících fresek. Vidíme římské císaře v klasických nikách a nad nimi je terasa, kde stojí dvořané v odění,
které bychom mohli označit za alžbětinské nebo jakobitské kostýmy. Publikum, kterého jsem si všiml,
zahrnovalo pozorného a kritického psa, který jeviště s dvorným úsměvem sledoval nějaká tři a půl století.
Tohle krásné divadélko kontrastuje s proslulým palladiovským divadlem ve Vicenze, kde se zájem
soustředí zcela na jeviště a jeho ohromující perspektivy. Zde je zajímavé hlediště a já přemýšlel, zda lze někde
vidět soukromé vévodské divadlo z tohoto období v tak kvalitním stavu. Cítil jsem blízkost k obyvatelům tohoto
imaginárního publika a představoval jsem si je v jejich brokátech, perlách, a naškrobených okružích, jak
doprovází svého vévodu do divadélka, aby se smáli a štěbetali po korintskými sloupy a předstírali, že se
navzájem neznají tak dobře, jak se obyvatelé malých posádkových měst znají vždycky. Starý muž o historii
budovy nevěděl vůbec nic, i když si pamatoval, že zde viděl nějaké představení před mnoha lety, než se zhroutilo
jeviště. Moc se mi toho o divadle najít nepodařilo, vyjma toho, že to byl poslední Vespasianův příspěvek jeho
městu. Jakmile Scamozi po Palladiově smrti, která nastala, když budova ještě nebyla hotová, dokončil Teatro
Olimpico ve Vicenze, vypravil se na vévodovo vyžádání do Sabbionety a zdejší divadlo začal stavět v roce 1588
a dokončil je o dva roky později.
Můj průvodce mě zavedl k dalšímu vévodskému paláci, Palazzo del Giardino, jehož vzhled prohlubuje
dojem tajemství a která stojí stále ještě uvnitř opevnění a jen pár minut chůze od hlavní piazzy. Sem Vespasiano
umístil do dlouhé galerie s krásně vystavěným exteriérem z červených cihel podpírané oblouky svou sbírku
řeckých a římských starožitností. Ve zdi, ostatně jako ve většině zdí v Sabbionetě, dosud vězel železné držáky či
trychtýřky na pochodně. Uvnitř byl palác docela potlučený, ale stropy jsou nádherné a fresky a panely tvoří pár
set čtverečních yardů alegorií. Dafné se tu, v noční košili vlající kolem krku, mění ve strom, Ikarus zakouší své
katastrofální přistání a nedaleko se Featon, rozloučivší se svým spřežením, podřizuje síle gravitace. Je tu
roztomilá saletta věnované Aeneidě: vidíme Láokoóna, trojského koně, útěk Anchísés, a různé další episody. A
v celém paláci se neozývá žádný zvuk, vyjma bouchání dveří nebo švitoření ptáka, který si našel dovnitř cestu
rozbitou okenní tabulkou. Tato vyspělá budova byla postavena v roce 1584, v době, kdy v Anglii byla královna
Alžběta na trůně šestadvacet let, kdy Marie Stuartovna byla ještě na živu, kdy ještě zbývaly čtyři roky do
Armady a kdy o tehdy dvacetiletém Shakespearovi ještě nikdo neslyšel. Takhle elegantní budova neměla být
v Anglii k vidění ještě dalších padesát let, než Ingio Jones postavil hodovní síň paláce Whitehall. Anglický
venkov nic takového neviděl až do osmnáctého století, věku Burlingtonu a Kentu.
Nakonec jsme došli ke kostelu Incoronata a k tomu nejkrásnějšímu, co je v Sabionettě k vidění, hrobce
jejího zakladatele. Vespasianovy ostatky jsou uloženy v žilkovaném mramoru pod klasickou nikou. Jeho pravá
ruka je napřažená v gestu, které má být zřejmě velitelské, ale žádný generál nikdy nevelel s takovým výrazem
žalu a soucitu. Je to stejný výraz navyklé melancholie, který je vidět na tváři jízdní sochy ve vévodském paláci.
Jeho zarmoucený výraz gesto mění v projev soucítění, jako by dával milost nějakému ubohému hříšníkovi.
Kdokoliv se podívá na tento nešťastný obraz dobré vůle, nebude věřit ničemu jinému než tomu, že Vesapasiano
byl obětí osudu. Toto je město založené na melancholii svého zakladatele. „Mou jedinou zábavou,“ řekl jednou
příteli, „je stavět nové zdi, a dávat život materiálnímu dílu v protikladu k mé prázdné duši.“ A co je tak
povědomé na tomto zachmuřeném postoji, unavené linii hlavy s jejími zakroucenými kadeřemi, samozřejmě je
to Byron. Je velmi zvláštní, že básník nikdy pokud vím, nenalezl tohoto dalšího šlechtice, jehož zachmuřený
dojem melancholie se tolik podobal jeho vlastnímu pojetí sebe sama.
Rozloučil jsem se starým mužem a za soumraku se vrátil do Mantovy. V noci jsem se probudil a
uvědomil jsem si, že přemýšlím o Sabbionetě a jejím podivném zakladateli. Připomněl jsem si ho, jak tak hrdě a
žalostně jede temnotou starého paláce a pomyslel jsem na něj, jak sedí v kostele a dělá v temnotě smutné gesto
strpění.

§14
Vergiliovská krajina se na sever k jezeru Garda táhla v hlubokém tichu nedělního rána. Po těch, kdo
dávali téhle krajině téhle krajině tvar okopáváním, zavlažováním a prostřiháváním, kdo ořezávali vrby, kopali
příkopy a vysazovali větrolamy, nebylo ani vidu a stejně jako v Lincolnshire a Suffolku jsem slyšel dlouho před
tím, než jsem přijel do města či vsi, přes plochou krajinu jsem slyšel vyzvánět kostelní zvony.
Vergilius zmiňuje „sňatek“ révy a jilmu a člověk by se mohl docela dobře divit, co tím myslel, dokud
by toto nepravděpodobné spojení neviděl na mantovském venkově. Žil jsem ve vinařském kraji a vlastnil
vinohrad a ten systém mi přišel zcela zvláštní, přesto praktický a zjevně archaický. Spočívá ve vysázení
trpasličích jilmů a dalších stromů, které nezaberou příliš mnoho půdy, v pravidelných rozestupech a umožnění
révě, aby se po nich pnula takovým způsobem, že výhonky půjde vyvazovat z jednoho stromu na druhý. Půdě to
dává dojem veselí, jakoby si girlandami ověšená pážata vykračovala k nějaké slavnosti nebo turnaji. V létě
zavěšená réva dodává kraji nezvyklý a charakteristický vzhled a je podivné, že tenhle systém římského pěstování
vína měl v Lombardii přežít všechny změny a invaze a jako by naznačovat, že římský farmář zůstal na své půdě
a dál prořezával a vyvazoval svou révu tak, jak to dělali jeho předkové za Vergiliových časů. I Vergilius by je a
jejich metody dnes, vyjma té skutečnosti, že mnozí farmáři jsou nyní komunisty, možná rozeznal jako
dochované pozůstatky augustovského věku.
Když jsem se blížil k městečku Rovabella, které je obklopené broskvovými a hruškovými sady, zastavil
mě dopravní policista, ale jeho úklony a úsměvy okamžitě uklidnily jakoukoliv úzkost, kterou bych mohl
pociťovat. Ukázal na oznámení v angličtině, francouzštině a němčině, která všechny zahraniční cestovatele
vyzývala, aby zastavili a během rovabellského broskvového týdne přijali košík broskví s pozdravy od města.
Hlavní městská ulice byla en feté, k množství zastavených aut se rozbíhala děvčata s košíky broskví a jedna
pěkná mladá žena přišla i ke mně a nanejvýš šarmantně mi podala košík ovoce. Když zjistila, že jsem Angličan,
řekla mi, abych počkal, odešla k stánku s ovocem postavenému na křižovatce, a vrátila se s malým, asi
desetiletým děvčetem, které mi řeklo, že se jmenuje Hazel a pochází z Leytonstone. Byla dítětem anglického
vojáka a italské matky a trávila prázdniny u prarodičů. To, že se Hazel potká s někým, kdo Leytonstone zná a byl
tam, přišlo těmhle veselým Rovabellským rozkošné, což mělo za následek, že jsem byl představen Hazelině
babičce, která mě představila policejnímu náčelníkovi, který mě představil sinadacovi, neboli starostovi, který
mě pozval na drink na radnici.
Kolem stolu posetého sklenicemi stáli ovocnáři a drobní farmáři z distriktu a vzájemně si připíjeli
vermutem a campari se sodou. Byli moderními ekvivalenty římských pastevců, zemědělců a včelařů, kteří
váhavě ale neúnavně člověku přecházeli po horizontu mládí. Měli na sobě tmavé obleky, které se nosí na svatby,
pohřby a slavnostní mše o svátcích světců; v údolí Pádu stojí město a venkov bok po boku a snad vyjma trochu
většího opálení toho není mnoho, čím by se farmář lišil od člověka z města. Pomyslel jsem, jak odlišní byli od
podobných shromáždění vinařů a pěstitelů oliv na odlehlých místech ve Španělsku jako byl Martos nebo Jaen,
kde si při podobných příležitostech mohl člověk představovat, že je ve středověku.
Mluvil jsem s několika farmáři, kteří si vyměňovali vzpomínky na poslední zimu a její drsnost jako
veteráni na plukovním setkání po letech. Jeden z nich se ke mně obrátil, a řekl mi, že ti, kdo přijíždějí do Itálie
v létě (zřejmě lidé jako já) nemají ponětí, co musí Italové snášet v zimě. S pochopením jsem naslouchal
vyprávění o všemožných klimatických pohromách: záplavách, sněhu, kroupách jako vejce, náhlých mrazech,
zrovna když broskvoně začínaly kvést, a pokud jde o révu, to mluvili jako doktoři, kterým se podařilo pacienta
zachránit na prahu smrti. Pak jsme mluvili o sněti, škůdcích a postřicích. Prošlo mi hlavou, že tohle byl obrázek
mantovské scenerie hodně odlišný od Zpěvů rolnických, ostatně Vergiliova réva se zdá být prosta fyloxéry a
černé hniloby, která z hroznů dělá maličké černé ořechy, a stovky dalších dnešních strázní. Je těžké představit si
Tityra se sirným postřikem. Ze Zpěvů rolnických člověk nabývá dojmu, že v Příroda byla v oněch dnech
v nerozeznatelně benevolentnější náladě, že krávy a včely byly celé nadšené do zvyšování výnosů mléka a medu
a že zemědělský život byl vlastně jednou velkou prodlouženou dovolenou na venkově. Bylo fascinující
poslouchat příběhy Tityrových potomků, kteří sváděli neustále boje s plísní, houbami a hmyzem.
 Starosta mě zavedl do balírny, kde množství hrdě vyhlížejících tmavookých dívek se svými matkami,
ve čtyřiceti starými a vrásčitými, a svými babičkami, mělo plné ruce práce s tříděním a balením ovoce, které se
pak nakládalo do chlazených železničních vagonů a vypravovalo do Německa. Rozloučil jsem se hostiteli a brzy
byl na cestě do Sirmione.
Mincio, které jsem doufal navštívit, se skrývalo mezi vedlejšími silnicemi a pečlivě udržovanými
vinohrady a teprve, když jsem dojel do Valeggia, zahlédl jsem je, řečeno s Miltonem, „hladce klouzající“ a
ledově zelené. Po pěkném starém mostě jsem překonal řeku a dorazil k příjemnému a vítanému výjevu.
Množství jídelních stolů, s ubrusy zajištěnými proti větru kameny z koryta Mincia, bylo prostřeno vedle říční zdi
a ve stínu lip. Hranice malé restaurace byly pěkně vyznačeny dřevěnými květináči s ibišky, oleandry a
hortenziemi. V pozadí stála zkušená stará budova, o níž se člověk mohl domnívat, že v ní před staletími vznikla
pěkná řádná pletich a spiknutí a po setmění, že přijala mnohého podivného hosta. V tuto slunečnou neděli hlučel
ovšem Locanda Mincio, jak se hostinec jmenoval, hlučným ženským klábosením a hašteřením a z otevřených
dveří tu a tam vyrážely mladé ženy v černých šatech se zástěrami nosící kouřící talíře, jako by je někdo
vyhazoval z bouřlivého zasedání jakéhosi ženského parlamentu. Pod lipami seděl obvyklý příjemný italský
nedělí shluk, pěkně a slušně oblečený, děti ve svých nedělních oděvech, holčičky v pěkných šatečkách, kluci
v námořnických oblečcích. Prestižní pekinéz bavil okolí, jak poskakoval kolem a chtěl se prát s většími psy. Tu a
tam bafání Vespy nebo Lambretty oznámilo příjezd mladého muže a jeho dívky na tandemu, a mě napadlo jakou
svobodu tenhle vynález udělil životu mladých Italů, že na svých strojích jezdí stejným cvalem, jako by to byly
koně.
Objednal jsem si opékaného pstruha. Zatím co se připravoval, seděl jsem ve stínu a vyhlížel ven do
bílého žáru horka přes Mincio do kopcovitých vinohradů naproti, kde tu a tam nepatřičně a hladce jako řeka
klouzal elektrický vlak na cestě do Mantovy. K mému úžasu, protože polední slunce zářilo a voda byla průzračná
jako sklo, se na protějším břehu objevil rybář a začal nahazovat a, opět k mému úžasu, sotva nahodil, už
zasekával a vytahoval něco, co velmi připomínalo půllibrového pstruha. Udělal to šestkrát nebo sedmkrát za
stejný počet minut jako někdo, kdo loví v hejnu makrel. Číšnice mi řekla, že ty ryby byly cavazzini a snadno se
chytaly na chleba.
Pokračoval jsem dál v cestě a pojížděl idylickou krajinou s Minciem opět neviditelným v lesích po mé
levici, až jsem přijel k jižnímu okraji jezera Garda, kde jsem viděl, jak řeka jezero opouští, aby pokračovala ve
své meandrující cestě k do Mantovy a k Pádu. Právě zde, poblíž města Peschiera, se mělo odehrát jedno
z nejdramatičtějších a nejdůležitějších setkání dějin. Attila a jeho Hunové, kteří zrovna vyhladili město Akvileu
(mnozí jeho obyvatelé prchli do lagun a založili Benátky) tábořili léta Páně 452 na Minciu a zvažovali vyplenění
Říma. Opakovala se stejná zbabělá panika, jako když před dvaačtyřiceti lety město vyplenil Alaric s  Góty a
k vedení delegace k barbarovi byl přemluven papež Lev I. Král Hunů byl arogantní a zastrašující divoch, a svým
vzhledem byl malé postavy s širokými rameny, plochým mongolským nosem a řídkým vousem. Říká se, že po
zemi chodil hrdě a pyšně, jako by mu patřila. Co mu Lev řekl, se nikdy nedozvíme, a proč se „Bič Boží“ obrátil
od Říma pryč zůstává jednou z historických záhad. Můžeme se domnívat, že mu Lev připomněl osud Alarica,
který je pár týdnů poté, co roku 410 vyplenil Řím, neočekávaně a záhadně zemřel.
Vždycky jsem si představoval, že místo slavného rozhovoru bude v sobě mít chmurně vážnou směs hor
a lesa, je to ale pokojná a velmi krásná scenerie. Průzračná bledá řeka prudce vytékající z jižního okraje jezera si
prokousává cestu kopci a vinohrady. Poblíž leží Garda, klidné a modré, tak jak jsem je viděl v  tomto bezvětrném
letním odpoledni s horami kolem, které se zdvihaly k mocným vrcholům rakouských Alp. V takovém lesním ráji
si nebylo příliš snadné představit si drobné šlachovité Huny jak napájí své chundelaté poníky nebo pomyslet na
vznešenou postavu sv. Lva a jeho bíle oděných římských vyslanců, jak přistupují k barbarově stanu.
Sirmione je úzkým proužkem země, který proniká do jezera Garda po mrtvýma očima skvostného hradu
postaveného ve středověku veronskými Scaligeri. V létě útlý poloostrov zachytává jakékoliv vanoucí větry a těší
se z chladné vody po každé své straně, v zimě musí být dny, kdy je téměř neobyvatelný. Když jsem ho viděl
v horkém letním odpoledni, byly hotely a pláže zaplněné a mladé ženy v bikinách a s velkými slamáky na
hlavách, které ležely nebo se procházely po plážích i ve stínu borovic u pobřeží, dodávaly celému místu
atmosféru alegorických maleb tak ceněných v době renesance.
Tento letní klid byl nepochybně tím, čemu na jezeře dával přednost Catullus i tím, co viděl Tennyson,
když se vlnilo „lýdijskými smíchem“ s břehy „stříbřitě olivovými“ ve slunečném dni. Catullova vila je
obrovskou nesrozumitelnou masou římského zdiva, rozbitých oblouků a síní bez střech stojící na pěkném místě
s rozhledem přes jezero, ale není příliš pravděpodobné, že by byla tím, zač se vydává. Není dostatečně stará.
Ovšem tradice, která básníka s touto částí jezera spojuje, je zdravá a na odpočinek se svou jachtou, kterou koupil
v Malé Asii a se kterou podnikl byronovskou výpravu domů přes řecké ostrovy, se musel uchýlit někde poblíž.
Starý správce Catullovy vily byl rozhořčený, když jsem mu nadhodil, že trosky mohly být velkým římským
vodoléčebným hotelem: pro něj a pro všechny v Sirmione po staletí to byla Catullova vila a naznačovat cokoliv
jiného byla hereze.
Zamával na mě lodník a já jsem z trosek sestoupil ke kamenům na okraji vody. Napřáhl hnědou ruku a
pomohl mi na palubu. Posadil jsem se do vítaného stínu pruhovaného slunečníku a on nastartoval malý palubní
motor a s ním jsme pak bafali přes jezero, zatímco mi vyprávěl příběhy, které předpokládám kolovaly po staletí:
že pod hladinou je vidět potopené město a že Garda nikdy nevydává své mrtvé. Přičinil jsem pár poznámek o
tom, jak je voda klidná. Pokrčil rameny a řekl, že bych měl vidět Gardu za zimní bouře, kdy se stržemi žene
ledový vítr.
„Fluctibus et fremitu…“ řekl jsem.
Vypadal trochu zmateně, ale s italskou ochotou souhlasit řekl: „Si, si,“ a hnědými prsty si ubalil
cigaretu.