Lévi-Strauss, Claude: Myšlení přírodních národů. Praha, Dauphin 1996, 365 s.

-----------------------------------------------------------------------------------------------
Myšlení přírodních národů je jedno z děl francouzského představitele strukturální
antropologie, Clauda Lévi-Strausse. Tento významný strukturální lingvista, který obohacoval
své antropologické poznatky například v Brazílii (Smutné tropy), se mimo již zmíněný okruh
zájmu (Strukturální antropologie, 1958) zabýval převážně analýzou příbuzenských systémů
(Elementární struktury příbuzenských vztahů, 1949), mýtů
i mytologií samotnou. Ve své publikaci rozvíjí témata přednášek z Collége de France. Jak sám
autor uvádí, Myšlení přírodních národů volně navazuje a rozvíjí definice a fakta sepsaná
v Totemismu dnes (1962).
Hlavní myšlenky jsou rozděleny do devíti základních kapitol – Věda konkrétního,
Logika totemických klasifikací, Systém transformací, Totem a kasta, Kategorie, živly,
druhy, čísla, dále Univerzalizace a partikulace, Jednotlivec jakožto druh, Čas znovu
nalezený, Historie a dialektika. Na první pohled by se dalo říct, že nás autor v každém
oddílu seznámí s novými poznatky, ale po přečtení posledního řádku knihy si uvědomíme, že
by bylo obtížné číst kapitoly v jiném sledu, neboť se mnoho myšlenek, příkladů a závěrů
prolíná do následujících odstavců. Pro lepší orientaci v Myšlení přírodních národů se pokusím
stručně charakterizovat jednotlivé kapitoly za sebou, přestože o samotném pochopení
myšlenek Léviho-Strausse poněkud pochybuji.
Věda konkrétního nás seznamuje s abstraktním myšlením přírodních národů. Nesmíme
zapomenout, že pojmové členění určité skutečnosti je v každém jazyce jiné. U „primitivních“
národů převažují druhová pojmenování nad obecnými. Popisují jen to, co sami dobře znají.
Vše je spojováno s potřebou. Užívání abstraktních výrazů není dáno intelektuálními
schopnostmi. Pro každou společnost je důležitější něco jiného, každá společnost klade důraz
na různé věci. Je chybné si myslet, že je „divoch“ ovládán pouze svými tělesnými nebo
ekonomickými potřebami. On si může o nás myslet to samé. Lévi-Strauss přisuzuje přírodním
národům vášnivou pozornost a větší zájem o svět kolem sebe. Snahu o vyčerpávající
pozorování a systematickou registraci vztahů nám vysvětluje na příkladech např.: Černonožci
předpovídají příchod jara podle vyvinutosti bizoních embryí vyňatých samicím při lovu. Pod
pojmem magie vidí systém přírodní filozofie (magické myšlení), v které existuje příčinností
teorie. Například: nehoda je výsledkem čarování, které pracuje ve shodě s přírodními silami –
krov by se zřítil v každém případě, ale kouzla jsou příčinnou toho, že spadl právě teď.
V mýtech shledává uchované způsoby pozorování a uvažování, které jsou zakódované
v termínech smyslového poznání. Mytické (magické) myšlení vypracovává strukturované
soubory konstruktuované pomocí jazyku. Cílem je zužitkování zbytků událostí. Mýtus také
srovnává s uměním, kdy říká, cituji: „Umění vychází od určitého souboru a směřuje
k objevení jeho struktury, kdežto mýtus vychází od určité struktury a s její pomocí přistupuje
ke konstrukci souboru. Na závěr této kapitoly se dotýká problematiky hry a ritu (rituálu).
Logika totemických klasifikací. Logika, nebo-li ustanovení nutných vztahů
se u přírodních národů projevuje nejen v mýtech. Nejeden kmen na světě se vyznačuje
širokým rozsahem a systematičností klasifikací. Uvědomělé a složité klasifikační systémy se
projevují například někdy až neuvěřitelnými znalostmi druhů rostlin, jejichž počet přesahuje u
jednotlivců až několik tisíc druhů. Omahové charakterizují rozdíl mezi bělochy a Indiány
v tom, že běloch trhá rostlinu pro potěšení, kdežto Indián pro posvátné použití. Některé
taxonomie, klasifikační rozdělení je tak dokonalé, že se shoduje s moderní vědou
(botanikou…). Přírodní taxonomie jsou důležité z hlediska náboženství. Proto etnolog v
terénu potřebuje i velmi dobré znalosti v jiných vědních oborech. Popisovaným společnostem
nestačí přesně cokoli popisovat, ale také vědět, jakou roli jim kultura přisoudila uvnitř svého
systému. Například: gabunský kmen Fangů věří, že těhotná žena nesmí jíst zvíře z dutiny
země či stromů, neboť by mohla mít těžký porod. Naopak Hopiové se domnívají, že to je
naopak výhodné, neboť to představuje lepší
a snazší cestičku ven pro dítě.
Systémy transformací. Život přírodních společností se řídí prakticko – teoretickými
logikami, jak jsme se už dozvěděli. Mytický systém slouží k zavedení vztahů mezi přírodními
a sociálními podmínkami. Tato látka protikladů či kódování situací se odráží v totemických
termínech. Tato kapitola se také zabývá problematikou totemismu. Totemismus je jev, který
zahrnuje užívání zvířecích či rostlinných pojmenování. Je spojen s totemickými zákazy
(= zákazy vyplývající z kolektivní příbuznosti s nějakým přírodním druhem)
a s alimentárními zákazy. Již zmíněná transformace se projevuje například, když se ze zákazu
stane příkaz týkající se někoho druhého (přechází se od jednoho systému k druhému).
Totem a kasta. V této kapitole se autor zabývá totemickými skupinami a kastami. Spojuje
do souvislosti vztah exogamie a endogamii s totemickými institucemi a kastami. Tento
problém je ale daleko složitější. Každý klan má určitý životní symbol – totem nebo božstvo –
jehož jména přijímá. Například se můžeme setkat s pojmenováními: puma, orel skalní,
želva… Tato jména se mohou opírat o charakteristické vlastnosti klanu, které se shodují
s vlastnostmi druhu. Názvy se od sebe pochopitelně liší. Používají se meteorologická
pojmenování, věcná, geografická. Podle těchto výrazů se řídí ostatní činnosti skupiny
(sňatkové zákazy…). Pro zjednodušení cituji: „Kasty chápou samy sebe jako přírodní druhy,
kdežto totemické skupiny chápou přírodní druhy jako skupiny. Kasty falešně zpřírodňují
reálné kulturní danosti, kdežto totemické skupiny dávají reálný kulturní význam nepravým
danostem přírodním.“
Kategorie, živly, druhy, čísla. Tato označení souvisejí velmi úzce s jednotlivými
pojmenováváními. Povahou mytického myšlení je vyprávění o lidech prostřednictvím zvířat,
rostlin…, pomocí personifikace. Živočišná a rostlinná typologie se používá nejčastěji. Autor
se zde opět zaměřuje na názvy klanů. Mohou být jednoduché (na každý klan připadá jedno
jméno či totem), vícenásobné (jmenují klan několika totemy – Melanésie), homogenní
(soubory totemů jsou tvořeny prvky téhož typu – hyena, sup, krajta…), heterogenní (totem
společný několika klanům). Čím níže sestoupíme ke konkrétním skupinám, tím více
nacházíme výrazy z náhodných příhod. Co se týče totemů, je podle Strausse neodůvodněné
vidět v jejich volbě úsilí organizovat pojmově přírodní prostředí podle dualistického systému.
Jejich soubor je spíše výsledkem historického procesu rozrůstání, jak dále autor dodává.
Původ některých totemů může souviset s historickými událostmi. V některých případech jsou
za totemy označovány nejvzácnější věci (lahvička…). Z toho vyplývá, že ve vytvoření
zdánlivě jednoduchých výrazů hrají úlohu i estetické inspirace a individualismus. Vše závisí
na flexibilitě samotného jazyka.
Univerzalizace a partikularizace. Každá organizovaná společnost třídí své příslušníky
i věci. Totemické klasifikace a s nimi spojené víry a praktiky představují ale jen část
systematické aktivity. Pod pojmy skrývající se v názvu si C. L. Strauss představuje toto,
cituji: „Klasifikační prostředek se rozšíří na oblasti, které byly vně výchozího souboru, tedy
univerzalizaci, anebo partikularizaci, tím, že klasifikační postup se uplatní i mimo své
přirozené hranice, tj. že dospěje až k jednotlivám.“ Pro přírodní společnosti hranice lidství
splývá s hranicemi kmenové skupiny. Vně jsou špinaví, hrubí lidé, strašidla. Totemické
klasifikace mají i funkci protrhnout uzavřenost skupiny a nastolit pojem lidství bez hranic.
Totemická univerzalizace tedy boří kmenoví hranice a vytváří nástin jakési mezinárodní
společnosti. Přesahuje meze lidství i v biologickém smyslu, neboť totemická jména se někdy
dávají i zvířatům (psi = bratři). Nesmíme zapomínat, že osoba se formuje podle druhových
schémat (projevuje se to například sestříháním vlasů…). Toto individuální rozlišení ovlivňují
vlastní jména. Společnost je tvoří ve vztahu ke klanovým názvům (ke zvířeti – připomínají ho
svým chováním…). Některá jména patří jen určitému domu nebo rodu. U chudých klanů
závisí udílení jmen na jiných klanech. Podle názvu můžeme také poznat totem. Již zmíněné
individuální názvy patří k systému názvů kolektivních. Cituji: „Kolektivní název se vztahuje
na celé zvíře (jedincovo jen na označení údu či jiné čísti těla), kolektivní název je obecnějším
pojmem (štěkající pes) či obojí (jiskřící oči medvěda). U afrického kmene Ugandu jména
připomínají i špatné vlastnosti rodičů (V hrnci piva, Nedávej…), která dává babička.
Abychom podobné jméno pochopili, musíme se vrátit k původním sociálním podmínkám,
v kterých vznikalo.
Jednotlivec jakožto druh. V tomto oddílu se seznamujeme se dvěma pojmy – teknonym
a nekronym. Teknonym (otec toho a toho) obsahuje vlastní jméno, toto označení se dává
rodičům při narození potomka. Nekronym (otec zemřelého) neobsahuje vlastní jméno, neboť
jména zemřelých se nevyslovují, z toho vyplývá, že ho rodiče přijímají při smrti potomka..
Individuální jméno se používá zřídka, většinou jen pro malé děti. Dospělí jsou označováni
společenským systémem. Některé společnosti jmény mrhají, jiné je opatrují. Mrtví jména
ztrácejí. I zoologická a botanická pojmenování mají rysy vlastních jmen. Autor to vysvětlil
na způsobu označování dobytka (jméno vzhledného charakteru), koní (speciální), psů
(speciální) a ptáků (častěji křestní jména). Některá jména přecházejí do posvátných jazyků
rituálů. Ztrácejí tak původní význam. Cyklickým pohybem (ziskem jiné, nové přípony) se
mohou dostat opět zpět. Používá se zde hlavně metoda metaforická (krásná jako růže) a
metoda metonymická (zdrobněliny). Vlastní jména a jména druhů se nevyznačují rozdílem.
Ten netkví v lingvistické povaze, ale ve způsobu, jak jednotlivé kultury člení realitu.
Čas znovu nalezený. Systém, který je zde popisován, je celistvý, přestože tu existují
rozdíly. Tak jako například mezi totemismem a obětí. Totemismus je chápán jako
kvantitativní systém, který nezaměňuje a je na úrovni jazyka, kódů, které vyjadřují význam. A
oběti souvisejí s přechodem mezi členy. Je to podle Lévi-Strausse speciální promluva
postrádající význam a smysl. Ještě jednou se autor vrací k mýtům. Říká, že jsou podobné po
celém světě svou chudobou. Jsou to prostředky pro vysvětlení klanů (klan medvěda podle
medvědí stopy). Mezi společné znaky mýtů patří stručnost (odbočení má přesto skrytý
význam). Již zmíněná chudoba mýtů pramení z toho, že výhradní funkcí každého z nich je
stanovit rozdíl. Pro upřesnění, klasifikační systémy, jako jsou totemismus, mýty a rity se liší
strukturální povahou. Totemismus (žit), mýty (myšleny) a rity (představovány jednáním). Pro
Evropu a Asii je charakteristické, že se zde totemismus nevyskytuje, neboť zde si lidé
vysvětlovali vždy sebe samy historií. Na rozdíl od nás je „primitivní“ člověk věrně spjat
s minulostí, zůstane věrný životnímu stylu svých předků, nenapadne ho to zlepšit. Vše
ospravedlňuje tím, že ho to tak učili předkové. Na závěr této kapitoly se dovídáme o
kamenném nebo dřevěném předmětu, který je na konci špičatý či zaoblený s vyrytými
symbolickými znaky. Představuje fyzické tělo předka a je udílen živému jako předmět
reinkarnační. Nazývá se čuring. Je to důkaz, že předek a narozené dítě jsou jedno tělo. Přesto
všechno se v klasifikačních systémech přírodních národů setkáváme s historií, která se jeví ale
jako mytická historie falešná.
Historie a dialektika. V této poslední kapitole autor rozebírá dílo Jeana Paula Sartra
Kritika dialektického myšlení. Apeluje na toto filozofické pojednání. Vyjadřuje zde stůj
nesouhlas týkající se filozofických základů antropologie.
Celé dílo prostupují latinské názvy, odkazy a ukázky od jiných autorů, které nám rozšiřují
získané poznatky a zřetelně nám vyslovené úvahy přibližují. Nejednou jsem měla pocit, že by
bez těchto záchytných bodů byla celá kniha jen změtí nepochopitelných myšlenek. Jako
představitel strukturalismu i v této publikaci se autor snaží objevit strukturu pod samotnou
kulturou. Claude Lévi-Strauss si i zde stál za svým přesvědčením, že to, co leží
pod povrchem, to je univerzální pro všechny kultury. Byl přesvědčený, že lidé potřebují
klasifikovat. Možná z mých úvah a pokusu o pochopení myšlení přírodních národů podle
Strausse dobře nevyzněl tzv. model binárních opozic, který říká, že každá kultura funguje
na základě skupin protikladů, které určují chování společnosti i jednotlivce.
Lévi-Strauss odhaluje v myšlení přírodních národů (výrazu primitivní, divošské se
schválně vyhýbá, neboť to by odporovalo celé knize, ale myšlení chápe jako divoké
v protikladu k myšlení domestikovanému) jeho rozumovou povahu, která plně odpovídá
úkolům, které si lidstvo v určité etapě vývoje kladlo. Cituji: „Badatel musí odkrýt logiku
konkrétního, v níž je pojem suplován obrazem.“