...tak si tu připadám docela často :) A tak klekám před Nejvyššího a začínám Minimálně dvakrát denně – ráno při si připadat jak batole, co se tak moc rozjímání a večer při adoraci. snaží udržet otevřené očička a vzpřímenou hlavičku... a ono to Dítě na matčině klíně, to je dítě prostě nejde, takže ať dělá, co dělá, spokojené, napapané, v tak bezpečném a prostě usne, ať už jde kdekoli. milujícím prostředí, že se v něm nebojí usnout. Tak moc se snažím být v kapli naplno s a pro Lásku skrytou v proměněném chlebu, Tak tohle jsem přesně já. užít si se vším všudy tohle naše každodenní „rande“, ale ono to prostě spíš nejde, než jde. Mám tak dvě možnosti. Buď být zoufalá, cítit se mezi všemi těmi dalšími zbožnými dušemi okolo méněcenně (protože ať je to ve skutečnosti jak chce, vždycky mi všichni ostatní připadají zbožnější jak já) a plná nervozity a toho, že prostě musím vydržet u něčeho, co aspoň trochu připomíná modlitbu můžu (obrázek z pixabay.com) zkoušet jestli mi pomůžou spíš sirky do očí nebo kafe (první asi docela bolí a Po ránu sotva rozlepím oči a jsem druhé vzhledem k pokročilé večerní schopná vnímat, ale stejně se hodině, tomu, jak na mě kafe působí a že pokouším odnést si z Božího slova v noci opravdu ráda spím taky není úplně nějakou tu kloudnou myšlenku. Jenže ono to prostě nejde. Velice často ideální), anebo to prostě vzít tak, jak to je. spíš tupě hledím na těch pár veršů, čtu je A je to tak, že jsem Tatínkova unavená pořád dokola a doufám, že Duch svatý mi holčička. A který tatínek nenechá svoji to už v hlavě a v srdci nějak uspořádá, a i princezničku usnout u sebe v náručí, i tenhle na první pohled ztracený čas když jí zrovna vypráví pohádku? Takže přinese v tu pravou chvíli svoje plody. vždycky, když se přistihnu u toho, že se mi Zatím teda nic moc, ale dokud to se mnou oči opravdu zavřely, jenom mi proběhne nevzdá Hospodin, tak já to vzdávat hlavou, že krásnější místo, než Boží náruč rozhodně nebudu :) jsem si k tomu zdřímnutí nemohla vybrat, otevřu oči a dál žasnu nad tím, jak A večer... to je katastrofa! Vždycky obrovské je to, že můžu být před tváří jsem si myslela, že jsem spíš noční tvor a Hospodina a nejenom, že si nemusím když už nebudu dávat ty rána, tak si všecko to modlení vynahradím večer... zouvat opánky a bát se, že bych to setkání Jenže tohle fungovalo, když jsem ještě nepřežila, ale dokonce nemusím dělat žádnou vědu z toho, že usnu (ale na mimo klášterní zdi mohla vstávat později druhou stranu si nemyslet, že to nevadí, než o půl šesté :D S takovým vstáváním pro mě ještě v hluboké noci je holt i noční ale pořád dokola se s tím snažit něco zvíře večer utahané jak kotě :D dělat... už jenom proto že je trochu hloupé spát, když se vám snaží někdo něco říct :D). Až takhle moc nám Pán chce být a je blízko...