Mrázik - Test - ​Mozart a Beethoven a jejich Symfonie.

Každá Mozartova symfonie je přenádherně rozkvetlou květinou na louce klasicismu. I jeho 41.
považována za největší, která je rostlinkou nejvyšší, nejvoňavější a jako slunečnice nikoli však ke
slunci, ale k Jupiteru se upínající, louku neopouští, nýbrž ji velebí.

Naproti tomu s každou Beethovenovou symfonií stoupáme na nový schod, procházíme novou branou
a ač pamatujeme a neustále v mysli nosíme usměvavého papá H. (8.) na té rozkvetlé venkovské pláni
(6.), osud (5.) je nevyhnutelný, Beethoven jako hrdina (3.) prochází každou branou se vztyčenou
hlavou vstříc budoucnosti.

Ať toto není za žádnou cenu pochopeno jako nějaké vyjádření Mozartovy konzervativnosti. Naopak!
Ještě když je řeč o 41. Ale srovnání s Beethovenem je v tomto ohledu neúprosné, ačkoli Mozart
překypuje invencí, tam kde se objeví zpěvná melodie - reminiscence oper - tam Beethoven hodí
sforzata; kde Mozart pravidelný puls zpestří ostrým úšklebkem disonance, tam Beethoven vybočí z
metra úplně. Zkrátka nelze díla těchto dvou géniů poslouchat stejně. Právě při jejich pestrosti (jako při
tom společném) tu genialitu oceníme nejvíce.

Mozart mě uchvacuje svou přirozeností, kde tak plynule rozvernost přechází do překrásné lyriky, nad
kterou se nelze nerozplývat. Beethoven je plný kontrastu vypjatých bouřlivých částí s těmi tak
jemnými, upřímnými až z nich jde cítit nejvyšší pokora.
Je otřepaným heslem, že Beethoven přinesl revoluci, ale napíšu to sem, abych nahnal slova. Od
instrumentace přes rozsah, význam a vážnost děl je Beethovenovo dílo něčím, co skutečně kráčí
schod po schodu do nové epochy.

Mozart ve svých symfoniích ukazuje svou nejvyšší ladnost. A to je také jedním z důvodů proč u
Beethovena budu vždy milovat jeho Symfonie a Sonáty, ale zatím nevím, zda-li budu kdy tolik
očarován jeho klavírními koncerty (u Císařského jsem samozřejmě očarován plně). Mozart v této
formě totiž ukazuje svůj univerzální glanc.

Tuto svou myšlenku asi nejlépe vyjádřím zprávou, kterou jsem kdysi psal fenomenálnímu pianistovi
Adamu Braunovi a na kterou jsem si teď vzpomněl. Je to možná diletantské nepochopení
Beethovenových Koncertů, ale pokud jsem jimi hloupě opovrhnul - pak jen proto, abych dvakrát tolik
vyzdvihnul jeho Sonáty a Symfonie (a stejně tak celé dílo Mozartovo). Zde je tedy nakonec pro
zasmání a vysvětlení ona zpráva:

Adam Braun: “​Inro[dukce] v orchestru [Beethovenových koncertů] zní jako fakt zajímavá Mozartovo
symfonie. A potom už je tam taková ta koncertní tématická práce. 30-70% rozklady..”​
…
Já: “​Mozartovy koncerty jsou, řekl bych, lepší. Líp mu sedly.
Beethoven je prostě bestie, monstrum, který se valí krajinou, jedním švihem taktovky
[Symfonie] vymýtí les, nebo třísknutím do klavíru [Sonáty] otřesem zboří celý město.
Když si vezmeš jeho koncerty, vidíš tuhle příšeru, jak bezmocně klouže po ledě, jako
by se neměla čeho chytit. Bušit, třískat, zuřit nemůže, nebo se pod ní ten led
prolomí… Mozart tam mezitím předvádí elegantní kousky na bruslích!​”