Na Otcovi Zalezi

První vydání © Návrat domů, Praha 2008
Originally published in the U.S.A. by title What a Difference a Daddy Makes.

Published in Nashville, Tennessee, by Thomas Nelson, Inc. 501 Nelson Place
P.O.Box 440479, Nashville, TN 37214-1000 U.S.A.
Copyright © 2000 by Kevin Leman

All rights reserved. Written permission must be secured from the publisher to use or
reproduce any part of this book, except for brief quotations in critical reviews or articles.
Veškerá práva českého překladu vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být v jakékoli
formě publikována bez písemného souhlasu vydavatele.
Biblické citáty, není-li uvedeno jinak, jsou převzaty z Českého ekumenického překladu
© Č B S , Praha 1985.
Autor © 2000 Kevin Leman

Překlad © 2008 Pavel Štička
Obálka © 2008 CALDER, Zuzana Lachová
Návrat domů, Plzeňská 166,150 00 Praha 5

www.navrat.cz navrat@navrat.cz
ISBN 978-80-7255-175-0
Tuto knihu s láskou věnuji svým čtyřem dcerám:
Holly Kristině Lemonové, Kristine Lemonové 0'Reillyové,
Hannah Elizabeth Lemonové o Lauren Beth Lemanové
-je pro mě výsadou, úžasnou zodpovědností
a nesmírnou radostí být jejich otcem.
Každá z vás v mém životě znamenáte velice mnoho!
Tuo knihu věnuji rovněž svému synovi, Kevinu Andersonovi Lemonoví II.,
úžasnému umělci, který má taký báječný smysl pro humor.
Kevine,jsi skvělý... a jednou budeš také proslulý!
Přeji si a modlím se, abys i ty jednoho dne měl tu výsadu stát se otcem.
Budeš báječný otec.
Všechny vás nesmírně miluji!

Část przmí
Proč je táta důležitý?
/5
kapitola 1.
Chybějící složka
P rosím, prosím, prosím," Shirli se téměř modlila. „Nezpívejte žád

nou vlasteneckou píseň."
Učitel měl však bohužel právě tohle v úmyslu.
Psal se rok 1935. Zemi zasáhla nová vlna amerikanismu a stejně jako
spousta dalších lidí v té době, byl Shirlin otec nadšeným vlastencem.
„Shirli, měla bys být hrdá na to, že jsi Američanka," říkával jí otec.
Krátce před vypuknutím 2. světové války vstoupil do holičství, které
navštěvoval Shirlin otec, Němec sympatizující s Hitlerem a začal vychva
lovat Třetí říši. Shirlin otec vyskočil z křesla - jednu tvář mu stále ještě
pokrývala pěna na holení - a přitiskl toho muže ke zdi. „Jestli nevěříte
v Ameriku, tak ji můžete opustit," křičel na něj, „ale není možné, abyste
tu zůstal a mluvil proti této zemi."
Kdykoli se zpívala nějaká vlastenecká píseň - ať už v rozhlase nebo na
veřejnosti - Shirlin otec trval na tom, aby celá rodina Winghamových po
vstala a projevila tak úctu vlasti. Mohli třeba večeřet s přáteli, ale když
v rozhlase zazněla taková píseň („Tehdy lidé poslouchali rozhlas celý
den," vzpomíná Shirli), celá rodina odsunula židle a povstala.
Právě tohle vedlo Shirli k její zoufalé prosbě. Chodila tehdy na druhý
stupeň základní školy a učitel je učil několika lidovým písním: „Pracoval
jsem na dráze", „Plyň klidně, sladký Aftone", „Ach, Zuzano".
Až do této chvíle to bylo dobré.
Potom však učitel řekl: „A teď si zazpíváme ,Krásná Ameriko'."
Shirli by se nejraději propadla do země.
„Pro jednou zůstanu sedět. Nemusím vstát, protože tu otec není. Nikdy
se to nedozví."
A ještě ke všemu seděla v první řadě. Každý ji viděl a stud je to posled
ní, co by si třináctiletá dívka přála.
Ale tlak začal být příliš silný. Shirli před sebou viděla otcovu tvář
a slyšela jeho energická slova: Jestli teďko selžeš, přestaneš reprezento
vat Winghamovu rodinu, na to nezapomeň!
Najednou třída plná sedmáků zcela bledla v porovnání se stínem ener
gického a milujícího muže. Když třída začala zpívat druhou sloku, Shirli
6/
se pomalu vysoukala z lavice, postavila se a třásla se jí kolena. Prostě si

nemohla pomoct.
Když píseň dozněla, rozhořela se debata o Shirliině chování. Jeden
z chlapců řekl učiteli: „Shirli neměla vstávat, nezpívali jsme přece státní
hymnu."
„Ale ano, musela jsem vstát," křikla na něj Shirli. „Neznáš mého otce."
I po šedesáti letech Shirli stále planou oči, když na ten incident vzpomí
ná a vysvětluje: „Cítila jsem k otci úctu. Jako mladá jsem považovala za
čest být dcerou tak důvěryhodného muže. A navíc jsem ho nechtěla zkla
mat."
Jestli jste někdy uvažovali o tom, jaký vliv může mít otec na dceru, za
jeďte si někdy do Bellinghamu ve státě Washington a podívejte se do očí
Shirli Huntové. Ani dlouhá desetiletí nedokázala uhasit vášnivou lásku,
úctu a uznání k muži, který ji vychovával.
Za dlouhá léta praxe a hovorů k milionům lidí prostřednictvím rozhla
su, televize a na seminářích na mě udělala dojem především jedna věc: Ot
cové nechávají nesmazatelnou stopu v životech svých dcer. Ovlivňují své
dcery tak zásadně, že mnohé ženy žijí podle těchto nepsaných zákonů
a ani je nenapadne je zpochybňovat. Tyto zákony jsou do nich natolik
vtisknuty, že si mnoho žen ani neuvědomuje, že, ač odmaturují, vdají se či
dokonce porodí třeba půl tuctu chlapců, nikdy nepřestanou být tatínko
vými dcerkami.
Vztah ženy k otci více než cokoliv jiného ovlivňuje její vztah k jiným
mužům - k nadřízeným, spolupracovníkům, podřízeným, synům, manže
lovi, bratrům, pastorům, profesorům, dokonce i k hollywoodským filmo
vým hvězdám (řekněte mi, zda žena má radši Dennise Rodmana než Mi
chaela Jordána, a já vám přesně popíšu jejího otce!). Žádný jiný vztah tak
zásadně neovlivní - ať v dobrém, či ve zlém - život ženy jako vztah k mu
ži nazývanému otec.
Ačkoliv je tato kniha určená především mužům, vím, že si ji spousta
žen přečte, aby věděly, o čem my muži mluvíme. Jestli jste jednou z těch
to žen, myslím, že objevíte, jak hluboce jeden muž ovlivnil váš život. Až
pochopíte pouto mezi dcerou a otcem, budete schopná pomáhat uzdravit
zlomená srdce nebo utužovat požehnání zdravého vztahu. Získáte nový
vhled do manželství a stanete se lepší matkou svým synům.
A muži nebo chlapci, dovolte, abych vám prozradil jedno tajemství:
Nemáte ani ponětí, jak můžete zlepšit svůj milostný život už jen tím, že
se stanete lepšími rodiči dcerám vaší ženy. Kdykoliv na seminářích vy-
n
Kevin Leman - Na otci záleží
pravím modelové příběhy o dcerách a otcích, vždy je doprovází hlasité

a spontánní ženské povzdychnutí.
Ženy se prostě nemohou nabažit příběhů o otcích a dcerách a většina
mužů si neuvědomuje, o co přichází, když nevěnují více pozornosti svým
malým holčičkám. Chcete-li, aby vaše žena toužila po sexu, vezměte svou
dceru na rande. Možná budete v pokušení považovat pár nepoddajných pra
menů vlasů za zářivou korunu. Možná budete muset vydat spoustu energie,
abyste dítě zvládli (úplně sami)! Ale když prokážete, jak dceru milujete, za
ručuji vám, že vaše žena si nakonec povzdychne: „Jsem tak ráda, že jsem si
vzala tohohle muže." (A možná dokonce vymyslí několik kreativních způ
sobů, jak vám to sdělit.)
Vztah mezi otcem a dcerou je klíčem k bolavému srdci každé ženy. Je
to počátek všech vzdechů dospělých žen. A bohužel je to také chybějící
součást mnoha ztracených duší.
Základní složka
Moje dcera se rozhodla, že rodičům upeče k výročí svatby dort, a nechtěla
s tím pomoct. Mockrát děkuju, ale zvládnu to sama.
Abych řekl pravdu, bylo to strašné, prostě příšerné. Ale věděl jsem, že
jednou přijde den, kdy tahle moje dcera bude dělat pečivo a čokoládové
dorty, které budou chutnat báječně, takže jsem ji nechtěl odradit od jejího
prvního pokusu.
Vlastně se stalo to, že dort neupekla, ale ugrilovala.
„Prostě jsem zapnula troubu. Jak jsem mohla vědět, že je nastavená na
grilování a že jsem ji měla přepnout na pečení?"
Tak dobrá. Poté co seškrábala spálený povrch, „dort" byl vysoký dva
centimetry. Pak na něj nanesla polevu a ujišťovala nás, že pod ní už žádná
spálenina nezbyla. Nakonec podala kousek mé ženě a mně.
„Je to tak... měkké," řekla Sande, moje žena. „Nemůžu uvěřit, že je to
tak měkké."
„Výborné, zlatíčko," dodal jsem. „Prostě výborné. Mohl bych dostat
další sklenici mléka? ... A když už vstaneš, mohla bys přinést celou lá
hev?" Úsměv naší dcery stál za tu nevinnou lež.
Druhého dne ráno Sande prohledávala kuchyňskou linku. „Kde je suše
né mléko?" zeptala se. „Před pár dny jsem koupila celou krabici a teď ji
nemůžu najít."
„Sušené mléko?" otázala se dcera.
Sande se obrátila právě ve chvíli, kdy oči naší dcery mířily k neblahé
mu „dortu".
8/
„Chceš říct, že to nebyla mouka?" zeptala se dcera.

Sande se rozesmála a naše dcera se k ní přidala. Není divu, že dort se
zdál tak měkký!
Upéct základ dortu je relativně snadné, ale když zaměníte základní
složku, jako je mouka, výsledek může být katastrofální. Základní složkou
v životě každé ženy je její vztah k otci. Pokud tato složka chybí nebo je
poškozená, bude muset žena vynaložit velkou spoustu času a energie, aby
tento nedostatek překonala.
Výzkum jasně dokazuje, že otec dceru připravuje, aby mohla být úspěš
ná. Většinou nejsem velkým příznivcem „profesionálních průzkumů", pro
tože jsem zjistil, že mnoho profesionálních přesvědčení připomíná podpaží:
téměř každý má dvě a většinou páchnou. Většina psychologů a sociologů
by se neshodla na tom, jak popsat ideálního otce, ale existuje jedna věc, se
kterou souhlasí. Sociolog David Popenoe, autor knihy Life Without Father
(Život bez otce), píše: „Vím jen o nemnoha souborech důkazů (ve spole
čenských vědách), které by tolik ukazovaly jedním směrem, jako je svědec
tví rodinného života." 1
Důkazy ukazují, že vztah otce k dceři je jedním ze základních činite
lů, které ovlivňují schopnost ženy těšit se úspěšnému životu a manželství.
Popenoe říká, že starostliví otcové napomáhají akademickým úspěchům
dcer, posilují jejich psychické zdraví, zvyšují jejich empatii vůči ostatním
a dokonce upevňují jejich vědomí jakožto žen! Kdyby se více mužů stara
lo o život svých dcer, tvrdí, méně žen by hledalo azyl před tyranským
manželem.
Ernestine Brownová, která studovala afro-americké rodiny na Kaliforn
ské univerzitě v Berkeley, varuje: „Bez vřelosti a podpory svých otců mo
2
hou z těchto dívek vyrůst citově izolované nebo agresivní ženy."
Politici, kteří se dychtivě svezou na každé nové vlně, se rovněž zajímají
o roli otců. Republikánský viceprezident Dan Quayle způsobil pobouření,
když na počátku devadesátých let dvacátého století napadl sitcom Murphy
Brown, který naznačoval, že na otci nezáleží a že je v pořádku, když žena
chce být svobodnou matkou. V průběhu několika měsíců se nově zvolený
prezident Bili Clinton přidal k těm, kdo podporovali Quayleovo tvrzení,
když řekl: „Největším problémem naší společnosti je to, že otcové nejsou
přítomni ve svých domovech, protože toto vyvolává mnoho dalších so
ciálních problémů."
Pro konzervativce bylo možná těžké přijmout mnohé z toho, co tvrdil
politický stratég James Carville, ale přinejmenším vztahům k otci rozu-
19
měl: „Problém číslo jedna - výplata, velmi špatné. Problém číslo dvě -
otec je důležitý, skvělé."
Podle zprávy, kterou roku 1999 vydala organizace Rodičů drogově zá
vislých dětí, dospívající, kteří žijí v rodinách s oběma rodiči a mají volný
nebo špatný vztah s otcem, jsou vystaveni o 60 procent vyššímu riziku, že
budou kouřit, pít a užívat drogy, než děti vychovávané svobodnými mat
kami.
V páté ročence financované Národním centrem pro závislosti a zneuží
vání drog (CASA) na Columbijské univerzitě se píše, že 71 % dospívají
cích odpovědělo, že mají vynikající nebo velmi dobrý vztah se svou mat
kou, ale jenom 58 procent má takový vztah s otcem.
Joseph Califano Jr., bývalý amrický ministr zdravotnictví a školství
a současný prezident CASA, řekl, že tyto statistiky by měly „vyburcovat
všechny otce po celé Americe", aby se více věnovali svým dětem.
Mnoho otců však bohužel stále přenechává výchovu dětí svým manžel
kám a domnívá se, že otcovský hlas již k výchově nemá co říct.
„Nemůžeme to nechat jenom na maminkách," varuje Califano. „Odvá
dějí skvělou práci, ale nemohou ji dělat sami." 3
Ať demokrat nebo republikán, prezident nebo intelektuál, každý by si
měl uvědomit: Otcové jsou potřeba.
Proč? Inu, otcové se o děti starají jinak; poskytují nezbytný doplněk
k matčině láskyplné péči.
Běžte se někdy podívat na plovárnu a sledujte, jak matka vede své dítě,
aby chladně, klidně a okouzlené životem plulo v bazénu v nafukovacím
kruhu. Matka vždy bude držet svého Buforda či Betsy za obě ruce a bude
je bránit před každou vlnkou vyšší než dva centimetry. Kdyby mohla, na
učila by svého potomka plavat, aniž by se musel namočit.
Pak uslyšíte veselý křik a můžete se vsadit, že za vámi je tatínek. Náhle
se malá holčička proměnila ve střelu, která vylétla z otcovy náruče do
vzduchu. A hned se ozval veselý pokřik dalšího dítěte: „A teď já! Teď
jsem na řadě já! Vyhoď taky mě, tati!"
Maminka spěchá k tatínkovi. „Harolde, jsi si jistý, že to je bezpečné?"
„Ach, to je v pořádku, Edith, to je dobré. Děti jsou v tomhle věku
pružné, nezraní se," odpověděl.
Matka se nesouhlasně zamračí, začne si připravovat půl tuctu příběhů
o dětech, které by k smrti vyděsilo, kdyby je někdo hodil do bazénu, ale
v duchu si říká: Jsem tak ráda, že jsem si vzala tohohle muže. Podívejte,
jak si hraje s našimi dětmi.
10/
Žena si uvědomuje, že při plnění rodičovských povinností přispívá ur

čitými kvalitami a charakteristikami a že její manžel zase přináší zcela od
lišnou perspektivu a přístup. Uvědomuje si, že aktivní otec a matka jsou
nesmírně důležití pro to, aby dítě mělo co možná nej lepší start do života.
Je to mnohem víc než jen být pro své syny vzorem mužské role. Spíše
bych řekl, že pro dítě je nej důležitější vztah s rodičem opačného pohlaví.
Nej důležitější vztah

„Vážený doktore Lemane," začínal dopis. „Chtěl jsem vám jen poděkovat
za skvělý nápad, který jste zmínil, když jste mluvil loni na podzim v na
šem kostele. Říkal jste, že bychom měli mít více programů pro „tatínky
a dcery" a pro „maminky a syny". Tak jsem se rozhodl, že to zkusím,
a minulý pátek jsme pořádali večeři pro tatínky s dcerami. Nejprve jsme
doufali, že přijde alespoň padesát účastníků. Ale v pátek jsme podávali
večeři 274 lidem!... Ještě jednou vám děkuji za vynikající nápad!"
Neznamená to, že by bylo něco špatného na večerech pro matky s dce
rami a vycházkách pro otce se syny; jde o to, že se zdá, jako by církev
byla slepá vůči vztahům rodičů a dětí opačného pohlaví. Sňatek ženy vy
povídá mnohem víc o jejím vztahu k otci, než kdy vypoví o jejím vztahu
k matce. Manželství muže není ovlivněno ani tak tím, kolikrát si hrál se
svým otcem na zápasníka, ale spíše tím, kolik času trávil se svou matkou.
Každý manžel sklízí úrodu, kterou zasel jeho tchán. Pěkným příkladem
je rozehrávač Atlantských sokolů Chris Chandler. Když se Chris setkal
s Diane Brodieovou, s ženou, která se stala jeho manželkou - dcerou san-
franciského legendárního rozehrávače čtyřicátých let Johna Brodie - byl
druhým nebo třetím rozehrávačem v řadě, čerstvě nasazeným do ligy. Bě
hem pěti let hrál ve třech týmech a jeho budoucnost vypadala neradostně.
O pár let později, roku 1988, Chandler hodil 3,154 yardů v jedné sezoně,
včetně 25 položení míče do brankoviště a vedl Atlantské sokoly k výsledku
čtrnáct výher ku dvěma prohrám v sezoně a získání superpoháru. Jaký byl
důvod Chandlerovi proměny? Čtěte pozorně, co řekl v rozhovoru pro USA
Today: „Nikdy předtím jsem neměl nikoho, jako je Diane, s kým bych si
mohl popovídat a kdo by mě vyslechl. Ale ona a její otec si jsou velice po
dobní - optimističtí a plní energie. Pomohli mi znovu si vybudovat sebedů
4
věru, která mi dovolila zlepšit mou hru na mnohem vyšší úroveň.. ."
Chris získal velkou výhodu, když se oženil s ženou, která měla báječný
vztah se svým otcem. Tento muž své dceři vštípil takový typ osobnosti,
která Chrisovi pomohla využít veškeré své schopnosti - a ještě víc.
///
Existují i negativní zkušenosti. Natalie Coleová, dcera nesmírně úspěš

ného zpěváka Nata Kinga Colea, jež se sama stala úspěšnou umělkyní,
svého otce velmi milovala (reportérovi časopisu Good Housekeeping roku
1992 řekla, že otce „zbožňovala"), přesto se cítila „přehlížená a žárlivá".
„V mé dětské hlavičce byly pochybnosti o tom, koho má otec raději -
své fanoušky, nebo mě," řekla. „Vypadalo to, že jsem se pořád hněvala
nebo rozčilovala, protože otec nebyl přítomen tak často, jak jsem ho po
třebovala. Chtěla jsem od něj mnohem víc, než mi byl schopen dát."
Pro Natalie bylo těžké vyrovnat se s častou nepřítomností otce, který
trávil spoustu času na turné. A potom, když bylo Natalie teprve patnáct
let, její otec odešel nadobro, tentokrát jí otce vzala smrt.
Natovy odchody a jeho častá nepřítomnost zanechala na životě jeho
dcery nesmazatelnou negativní stopu. „Jelikož jsem si podvědomě mysle
la, že muži mě budou opouštět stejně jako můj otec, rozhodla jsem se, že
je opustím dřív, abych se vyhnula zranění z jejich strany," řekla Natalie
reportérovi časopisu Good Housekeeping. Reportér Alan Ebert pozname
nal: „Během deseti let, která uplynula od jejího prvního k současnému
manželství... Natalie opustila každého muže, s nímž navázala vztah." 5
Manžel i manželka musí vědět, že největší vliv na ně měl rodič opačné
ho pohlaví. Vztah otce s dcerou a matky se synem silně ovlivňují, koho si
daná osoba vezme a jak se jí v manželství povede.
Tichý otec, který do výchovy příliš nezasahuje, způsobí, že dcera nebude
vědět nic o mužích (odtažitá matka způsobí, že její syn neporozumí ženám).
Kdo jiný by mohl mladé dívce říci, co se děje v muži, kterému dovolí, aby
ji políbil, než její otec, který je stejného pohlaví jako její ctitel?
Neustále ženám připomínám jednu věc, kterou málokterá z nich doká
že sama pochopit. Manželovou primární potřebou je sexuální uspokojení.
Povšimněte si, že jsem neřekl sex. Řekl jsem sexuální uspokojení. O roz
dílu si povíme v následující kapitole. Většina matek, které si odvedou ne
věstu stranou a poučí ji o „svatební noci", by nikdy nepochopily, o čem
mluvím.
Primární potřebou ženy je... zahradničení. Tedy možná ne zahradničení,
ale v národním průzkumu oblíbených ženských činností je rýpání se v hlíně
na vyšší příčce než sex. Problém je, že většina žen si přeje, aby muži intui
tivně chápali jejich potřeby. Nechtějí manželovi říct, po čem touží. Prostě
jen chtějí, aby to manžel věděl. Většina mužů to nepochopí a po třiceti le
tech, když si vezmou stranou svého syna večer před svatbou a snaží se mu
12/
vše vysvětlit, chudák mladík zdědí herní plán, který by snad fungoval na
planetě Jupiter, ale na téhle planetě je naprosto k ničemu.
V obou případech - když matky hovoří s dcerami a otcové se syny - je
nevědomost předávána jako nakažlivá choroba a manželství pak kvůli to
mu bude nemocné.
Jakou léčbu je možno nasadit? Posílit vztahy otců s dcerami a matek se
syny. Ať matka mladíkovi řekne, po čem dívka touží. Ať otec řekne dceři,
co bude chtít její manžel. Úspěšný tým musí být vyvážený, jak v obraně,
tak v útoku. Musíme zbořit směšnou zeď, která odděluje obě pohlaví.
Proto často naléhám na rodiny, aby vypnuli televizi - ne kvůli tomu, co
tam vidí, ale kvůli tomu, co tam nevidí. V dnešních televizních pořadech
děti nevidí zodpovědné lidi. Neuvidí tam manžele a manželky, kteří se
vzájemně respektují. Neuvidí tam děti, které si váží svých rodičů. Mno
hem spíše tam spatří hloupého, nechápavého tatíka, kterého ostatní jen
trpí a považují ho za rodinného šaška.
Pro děti je nebezpečné vidět otce jako neustálý terč posměchu ve večer
ních situačních komediích. Národní iniciativa otců vydala zprávu o hlav
ních programech televizních stanic ABC, NBC, CBS, Fox a WB za pod
zim roku 1998. Autoři průzkumu jistili, že otcové jsou ústřední postavou
patnácti ze sto dvou komedií nebo filmů a jenom čtyři z těchto pořadů
zobrazují otce jako spořádaného a pečujícího rodiče. To znamená, že mé
ně než čtyři procenta televizních pořadů v hlavním vysílacím čase podá
6
vají pravdivý obraz toho, jaký by měl otec být.
Takhle už to nějaký čas pokračuje. Na počátku devadesátých let stanice
ABC vysílala seriál The Women of Brewster Place, kde mladá stydlivá
žena naříkala, že ještě nemá manžela. Starší, „moudřejší" žena jí odpově
děla: „Já jsem jich měla pět, a nijak se mi po nich nestýská."
Dokonce i ve večerních zprávách se objevují útoky na otce. Jeden „od
borník" na sociologii dokonce odhadoval, že kdybychom dali ženám na
vybranou mezi sociálními dávkami nebo manželem, vybraly by si sociální
dávky, protože jsou obecně mnohem spolehlivější a méně otravné než
muži. 7
Pro blaho ženy je nezbytné, aby muži jakožto otcové byli respektováni.
Zena potřebuje mít oporu ve svém otci do doby, než získá oporu ve svém
manželovi a bude moci skýtat oporu svému synovi.
Na následujících stránkách budeme dále odhalovat, jak velký význam
mají otcové. Žena může hledět na svého otce jako na toho, kdo ji učinil
tím, kým ona teď je.
Kevin Leman - Na otci záleži
V druhé části se budeme zabývat otcovskými povinnostmi. Odhalí

me znaky zdravého vztahu mezi otcem a dcerou a prozkoumáme hlavní
složky, které jsou nezbytné k tomu, aby dcera měla co možná nejlepší
start do života.
Ve třetí části nazvané „Otcovo dilema" se dotkneme obtížného tématu:
jak otec může s dcerou mluvit o sexu a těle. Co dělat, když matka začne
s dcerou soupeřit o otcovu pozornost. A jak otec může úspěšně přejít do
role tchána.
Celou dobu se budeme seznamovat s lidmi, kteří se s těmito otázkami
potýkali. A povím vám, jak jsem se já sám snažil být otcem svým čtyřem
dcerám. Musím přiznat, že tyto příběhy jsou většinou pozitivní. Ale jsou
to mé vzpomínky. Rád se totiž vidím jako hrdina, i když jsem jím mnoho
krát nebyl. Kdybyste chtěli jejich nepublikovanou verzi, museli byste si
promluvit přímo s mými čtyřmi dcerami.
V knize najdete praktickou pomoc a narazíte na příběhy, které vás možná
rozesmějí a některé snad i rozpláčou. Ale především doufám, že tahle kniha
ve vás znovu probudí kouzlo, které naleznete ve vztahu mezi dcerou a jejím
otcem.
14/
k\apitoía 2.
Muž je důležitý
zpomínám si, jak se narodila Holly, má nejstarší dcera. Byli jsme

V s manželkou na porodním sále a já jsem se ze všech sil snažil být tím
nejlepším porodním instruktorem na světě.
Viděl jsem, jak se Sande svíjí, když se jí při další kontrakci obracel
žaludek. „Všechno je v pořádku," povzbuzoval jsem ji a a vzal jsem ji za
ruku, která jí bezvládně ležela podél těla.
„V pořádku?!" zčásti vykřikla a zčásti procedila mezi zuby. „Poslyš,
kamaráde, všechno bude v pořádku, ale zatím nic v pořádku není."
Sande měla dar vnímat, že právě ona je jediná, kdo v celé místnosti cítí
bolest.
V duchu jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby se nám narodil chlapec.
V té době jsem rád lovil a rybařil. A také miluji sport. Ale všechny tyhle
myšlenky byly náhle smazány, když si Holly prorazila cestu na svět. Držet
tu malou holčičku byl ten nejúžasnější zážitek, jaký jsem kdy poznal.
Vzpomínám si, jak jsem si říkal: Je dokonalá. Naprosto dokonalá. Nemě
nil bych tvar jejích prstů, délku jejího těla a rozhodně ne její pohlaví. Byla
prostě ideální.
Sande předtím, než otěhotněla s Holly, dvakrát potratila, což způsobilo,
že narození Holly bylo pro nás ještě mimořádnější. Když jsme ji přivezli
domů, byl jsem dobře připraven. V domě bylo takové horko jako v sauně.
V žádném případě tu moje malá holčička nenastydne!
„Ale nechceme ji tu uvařit, že, drahý?" ptala se přívětivě Sande.
Chvíli mi trvalo, než jsem si na to malé stvoření zvykl. Dětská sestra mi
řekla, abych jí podpíral hlavičku, tak jsem vždycky dbal na to, abych ji
správně uchopil, a snažil jsem se zaplašit morbidní představu, že kdybych
na to zapomněl, hlavička dcerky by upadla do postýlky jako hlava špatně
vyrobené panenky.
Začal jsem milovat zrcátka. Asi každých pět minut jsem jedno přiložil
k nosu své spící dcerky a na tváři se mi objevil blažený úsměv, když bylo
zrcátko zamlžené, což signalizovalo, že dcera je stále naživu.
Moje dcera.
ns
V té době jsem si vůbec neuvědomoval, že tahle holčička rychle vyros

te a jednoho dne se mi podívá do očí a melancholickým hlasem plným
emocí řekne: „ Tati. "
Kéž bych dokázal přimět otce, aby zvedli zrak od svého investičního
portfolia, vyšli ze svých kanceláří nebo vystoupili ze svých aut, a chvíli
popřemýšleli o tajemství lásky otce k dceři a lásky dcery k otci. Věřím, že
velká část mužova štěstí, významu a naplnění spočívá v tomto vztahu.
Ale muži, tak báječné bytosti, kterými jsme, jsou jako chlapec na přelo
mu století, který nikdy neotočil vodovodním kohoutkem, ale místo toho
na zahradě radši hloubil jámu a doufal, že narazí na vodu. To, po čem
toužíme, je přímo před námi, ale my hledáme všude možně a míjíme ten
vzácný drahokam, který trpělivě čeká, až si ho všimneme.
Naštěstí někteří známí muži v našem národě již procitli a uvědomili si
skutečnost, že rodičovství se pro otce může stát smysluplným a náročným
povoláním. Podívejme se, zda se od nich můžeme něčemu přiučit.
Další výzva pro Jordána a Johnsona

Když Michael Jordan v roce 1999 oznámil ukončení své aktivní kariéry,
objevila se tato zpráva na čelních stránkách deníků po celém světě. V ital
ském Miláně noviny provolávaly: „Ciao, Jordáne, navždy zůstaneš sym
bolem košíkové!" V Tokiu byly titulky téměř apokalyptické: „Jordán od
chází! Celý svět zasáhl šok!"
Pár příznivců košíkové nikdy nezapomene mnoho z Jordánových neuvě
řitelných zápasů, ale já si budu pamatovat jednu konkrétní. Bylo to v roce
1991 ve finále NBA proti Los Angeles Lakers. Jordan vyběhl do středu
a chystal se vhodit pravou rukou. Okamžitě k němu vyběhli Sam Perkins
a A. C. Green, aby ho kryli. Vyskočili proti němu a už to vypadalo, že nej-
lepší basketbalista světa bude pokořen, nenajde způsob, jak se z této situace
dostat.
Místo toho však Jordan při výskoku změnil plán. Zdálo se, že se vze
přel gravitačním zákonům, zůstával ve vzduchu tak dlouho, že stačil míč
přehodit z pravé ruky do levé.
Bylo to rozhodnutí učiněné ve zlomku vteřiny, ale oba obránci již jen
nečinně přihlíželi, jak se míč odrazil od desky a skočil do koše. Vzrušený
křik diváků ustal a všichni ohromeně zmlkli. Byla to úžasná hra.
Další překvapivý tah se podařil o několik let později během hry
all-stars. Grant Hill házel trestný hod a za ním - v obranné pozici vysunut
ke své polovině hřiště - stál Jordan. 99,99 procent všech basketbalistů ob
vykle považuje toto postavení při trestném hodu za vysloveně obranný
16/
Muž je důležitý
post. Ale jakmile Hill hodil míč, Jordan vběhl do středu, porazil všechny
hráče, kteří stáli pod košem na pravé straně, sebral míč z rámu a zasmečo-
val do koše, aniž by se dotkl země.
Dokonce i Jordan vypadal, že je tím překvapen. Usmál se, pokýval hla
vou a pokrčil rameny, jako by říkal: „Jak k tomu došlo? Nevím to o nic
lépe než vy." Byl o dvacet centimetrů nižší než pivotmani a stál o dvacet
stop dál od míče, přesto nakonec skončil v jeho rukou.
Po takové závratné a vzrušující kariéře byste si možná mohli myslet, že
Jordánův život po odchodu na odpočinek bude nudný. Jordan se k tomu
vyjádřil na tiskové konferenci, kde oznámil svůj odchod. Reagoval na
otázku, zda bude odpočinek nenávidět kvůli nedostatku „výzev", které
vždy potřeboval. Jordan byl neústupný.
„O tom pochybuji," odvětil.
Co bylo tou výzvou, kterou vyhlížel a která se mohla měřit se vzruše
ním ze získání šesti titulů NBA a bezpočtu osobních rekordů? Vstoupí
snad do politiky?
Ne.
Hodlal se snad stát manažerem velkého podniku nebo dokonce začít
profesionálně s jiným sportem?
Vůbec ne.
Výzvou, kterou Michael Jordan vyhlížel, bylo... rodičovství.
V roce 1998 se jedna badatelka pokoušela prosadit tím, že vydala kni
hu, v níž tvrdila, že na rodičích v podstatě nezáleží. Podle ní o osudu dítě
te rozhoduje vliv jeho vrstevníků a vrozené vlastnosti, takže rodiče už
toho moc udělat nemohou.
Jelikož působím jako psycholog, bylo nevyhnutelné, že se mě jedno
ho dne někdo zeptal na tuto knihu - která si podle mě nezaslouží ani
to, abych uvedl její název. Vzhledem ke skutečnosti, že autorka neměla
ani akademické vzdělání k tomu, aby mohla psát takové knihy (nebyly
to původní studie, jenom sbírka jiných studií, a autorka nemá vzdělání
v sociálních vědách), bylo velmi snadné označit jako omyl to, co autorka
předkládá.
„Běžte se podívat do místní věznice," řekl jsem jednomu tazateli. „Pro
mluvte si s vězni. Ukažte mi vězně, který měl matku a otce, kteří se vzájem
ně respektovali a měli manželství plné lásky a úcty. Pochybuji, že byste ta
kového našel."
Je pro mě téměř bolestné, když tohle musím rodičům připomínat, ale
rodičovství je terčem tolika útoků, že je takové připomenutí nezbytné: Na
otci skutečně záleží. Není pravda, že jediné, co rodiče mohou udělat, je
m
držet palce a doufat, že to dobře dopadne. Můžeme dětem pomoci při hle
dání jejich cesty životem. Je nesmírně důležité, abychom to udělali.
Proč většina mužů nevnímá rodičovství jako výzvu? Jedním z nejnároč-
nějších aspektů je to, že otcovství nikdy nekončí. Zatímco Michael Jordan
měl po poločase přestávku, aby se zotavil z únavy a mohl se těšit na konec
sezony, v rodičovství není žádná přestávka ani konec sezony. Nemůžete si
vzít ani chvíli volna. Michael Mignard, děkan křesťanské školy Meadow
Creek v Andoveru ve státě Minnesota, to zjistil, když vezl k lékaři svého
syna, který chodil do mateřské školky.
„Tati," řekl jeho syn, „Erin tě včera viděla v autě u McDonalda."
Mignard nevěděl, kdo byla Erin. Ale Erin pověděla tuhle informaci je
ho synovi a Mignard si uvědomil, že bude pořád sledován, dokonce i teh
dy, když si to nebude uvědomovat. Tohle zjištění ho nutilo k zamyšlení. 1
Možná si myslíte, že muži se dychtivě chopí každé velké výzvy. Ne
jsme snad první, kdo se snaží zdolat Mount Everest a Severní pól a kdo
pluje do neznámých dálek, aby objevil neznámé kraje?
A přesto rodičovství - obzvláště otcovství - zůstává často opomíjeno.
Až po práci, po golfu, až opraví auto a až skončí fotbalový zápas, pak,
když už nezbývá nic na práci, si otec udělá čas na děti. Mnozí muži pře
hlížejí právě to, co by mohli nejvíce ovlivnit a co by jim přineslo největší
naplnění.
Miamský fotbalový trenér Jimmy Johnson viděl v roce 1999, jak marná
byla jeho snaha, když Dolphins byli vyřazeni z play-off. Na počátku roku
1998 Johnsonovi zemřela matka. Den před pohřbem se konalo vzpomín
kové setkání, kterého se Jimmy nemohl účastnit kvůli svým povinnostem
hlavního trenéra, ale slabým hlasem, který se mu zadrhával pod návalem
emocí, poznamenal, že tam byli jeho synové.
Tyto zážitky ho ničily, zvláště po skončení sezony, kdy bylo během
dvou dnů propuštěno pět hlavních trenérů z pětadvaceti - téměř dvacet
procent. Johnson viděl, že má zaměstnání, které od něj vyžadovalo veške
ré oběti, ale na oplátku nenabízelo žádný vděk.
„Slyšel jsem trenéry, kteří říkali, že na prvním místě je pro ně víra, na
druhém rodina a na třetím fotbal," pronesl. „Ale fotbalu věnují patnáct
nebo šestnáct hodin denně. V kostele stráví jednu hodinu týdně. A pár ho
din stráví s rodinou. To naznačuje, jaký je jejich opravdový zájem."
Jimmy pociťoval vzrušení z úspěšné práce trenéra. Vedl rozehrávače
Dana Marina, který jistě patří do síně slávy. Byl přesvědčen, že jim chybí
jen pár stěžejních hráčů, aby znovu vyhráli šampionát. Ale více než o dal-
18/
Muž je důležitý
ší pohár stál o více času, který by mohl trávit s těmi, které miloval. Proto
majiteli klubu navrhl, aby přijal asistenta hlavního trenéra, který by pře
vzal některé z jeho povinností."
„Už tady nebudu zůstávat do půlnoci," řekl přetížený Johnson. 2
Michael Jordan a Jimmy Johnson - podle naší kultury ideály úspěšného
muže - oba usilovali o změnu, aby se mohli více věnovat rodině. Přesto je
v celé zemi spousta mužů, kteří opomíjejí své děti, aby dosáhli kariéry
jako Jordan a Johnson - a shledali ji neuspokojivou.
Hodnota muže
V roce 1986 jsme se Sande měli tři děti, nejmladšímu z nich bylo devět
let. Sande bylo dvaačtyřicet, mně čtyřiačtyřicet. Moje kariéra se rozvíjela,
neměli jsme problém s financemi, život nám připadal dokonalý. Doufali
jsme, že takhle bude pokračovat.
Vedli jsme až příliš dokonalý život, takže přišel zvrat.
Vychutnávali jsme si se Sande steak v restauraci, když mi podala lístek,
který ohlašoval konec mé blažené samolibosti. Moje žena má ráda umění,
a tak sama vytvořila i toto hezké oznámení,
Otevřel jsem obálku a přečetl si na přední straně lístku: „Jsi připraven
na to, že nepojedeme na dovolenou v obvyklém termínu? Jsi připraven na
nový režim spánku?"
Co to má znamenat? pomyslel jsem si. Je to snad nějaký vtip, který
jsem nepochopil?
„Obrať to," vybídla mě Sande.
Obrátil jsem lístek a četl: Veselé Vánoce! Ale mou pozornost upoutal
obrázek Santa Clause, který držel nádherné děťátko, jež se usmívalo svý
mi bezzubými ústy.
Pohlédl jsem na Sande a poklesla mi brada.
„Znamená to, co si myslím?"
Ano, znamenalo.
Přišla dcera číslo tři - Hannah.
Za dalších pět let, když už jsem si zase myslel, že naše rodina je kom
pletní, mě sedmačtyřicetiletá Sande překvapila s tím, že tentokrát je to už
určitě naposledy.
Při této příležitosti jsem už nebyl tak blahosklonný. „Podej mi něco, co
můžu rozbít. Rozbiju to hned teď!" zamumlal jsem. Bylo mi devětačtyři-
cet let! Rychle jsem počítal a zjistil, že až mé dítě vyroste a nastoupí na
střední školu, budu se na rodičovské sdružení belhat o holi.
119
Kevin Leman — Na otci záleží
Ale dnes, když požádáte mou nejmladší dceru Lauren, aby dokončila
větu „Tati, ty jsi můj...", vsadím se, že řekne „dar od Boha".
Všechno, co Lauren s Hannah „překazily", bledne ve srovnání s tím, co
do mého života přinesly. Znovu mě to utvrzuje v přesvědčení, že i kdy
bych dělal cokoliv, největší naplnění jsem získal jako otec čtyř dcer a jed
noho syna.
Když přijdu domů, je úplně jedno, co Lauren s Hannah dělají. Třeba
jedí zmrzlinu, sledují napínavý film v televizi nebo si hrají s nejlepší ka
marádkou, všeho okamžitě nechají a uhánějí ke svému tatínkovi.
Tato dvě malá děvčata se nemohou dočkat, až se vrátí jejich otec, aby
ho objala. Nestarají se, kolik peněz jsem toho dne vydělal. Nezajímají se
ani, kolik se prodalo mých knih nebo zda si mou přednášku přišly vy
slechnout dva tucty či dva tisíce lidí. Doktorský titul za mým jménem pro
ně nic neznamená. Mohl bych třeba utéct ze studií (což se málem stalo)
a ony by ke mně cítily stále to samé.
Jedna z nej smutnějších věcí, s níž jsem se setkal, je to, že mnoho mu
žů míjí tuto bezpodmínečnou lásku a přijetí, protože nedokáže sytit ten
nejvzácnější vztah, který kdy budou mít. Dennodenně usilují o respekt
v kanceláři, obouvají si boty za dvě stě dolarů, jen aby okolní svět říkal:
„Tenhle muž je důležitý."
Dovolte mi, abych vám něco pověděl: Máte-li dceru, záleží na vás víc,
než si vůbec dokážete představit. Při každém rozhodování, které učiníte,
byste měli mít tohle na paměti. Kdybyste byli v pokušení opustit svou
ženu, nejprve udělejte jednu věc. Vezměte si svou dceru na klín, podívejte
se jí do očí a pak jí zkuste říct, že hodláte odejít. Nemůžete se rozvést
s manželkou, aniž byste ve své dceři vyvolali pocit, že se rozvádíte i s ní.
Je mi jedno, čím jste. Ve vašem podniku vás mohou nahradit (a také
vás nahradí), ale v očích vaší dcerky budete vždycky jenom vy jediný.
Proč vynakládat tolik energie mimo domov kvůli tomu, co můžete tak
snadno získat doma? Znám částečnou odpověď. Zhruba ve stejné době,
kdy většina mužů zakládá rodinu, také začínají šplhat po žebříčku profes
ní kariéry. Čas, který by měli trávit doma, věnují především své práci.
A tahle doba je kritická.
Na chvilku se zastavte a položte si otázku: Co je doopravdy nejdů-
ležitější? Na čem ze všech věcí, které dělám, záleží nejvíce? Skutečně
vaše děti potřebují dalších deset tisíc dolarů? Nebo budou mít větší pro
spěch z toho, když s nimi bude tatínek častěji večeřet?
20/
Muž je důležitý
Často mluvím v rozhlasových a televizních pořadech - The View,

Oprah, CNN, the Today Show, Good Morning America, Focus on the Fa
mily. Občas s sebou beru některou ze svých dcer do studia. Po první části
vysílání jsem vyšel ven, abych si vypil šálek kávy, ale moje dcera chtěla
zůstat ve studiu.
Myslel jsem si, že sejí tam nic nemůže stát, a tak jsem ji tam nechal sa
motnou. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že moderátor usoudil, že bude
zábavné nechat mou sedmiletou dceru mluvit do éteru - bez mého svolení.
Víte, co to znamená být rozzlobený? Finanční úřad by mohl zabavit
veškerý můj majetek a ani to by mě nedokázalo rozčílit tak jako tenhle pa
razit, tahle měňavka, tenhle zákeřný virus, který se opovážil využít moji
dceru, aniž by se mě předtím zeptal.
Když jsem vcházel do studia, zrovna jsem ho zaslechl, jak se jí ptá:
„Jaké to je mít takového tatínka? Takového, který pořád mluví v rozhlase
nebo televizi?"
Krissy mě svou odpovědí srazila do kolen. „Ach, vy to nechápete," od
větila. „Je to prostě můj tatínek."
To, co dělalo dojem na toho parazita, pro mou malou Krissy nezname
nalo vůbec nic. Pro ni jsem byl prostě člověk, který ji často objímá, dává
jí pusu na tvář a chová ji v náruči. Jsem člověk, který ji povzbuzuje, který
ji vede, pečuje o ni a dávají najevo, že ji bude vždy milovat.
Ano, zvolal jsem. A není to snad pravda? Pokud jde o mé dcery, jsem
hrozná padavka.
Protože mým dvěma starším dcerám je dnes už přes dvacet let, prošel
jsem si tímto procesem již několikrát a získal jsem zkušenosti, o které
bych se s vámi rád podělil. Vzpomínáte si na dívku Holly, o níž jsem psal
na začátku této kapitoly? Nikdy nezapomenu na den, kdy odcházela na
vysokou školu. Navždy to ovlivnilo mé priority.
„Teď je řada na mně"

Den, kdy Holly odcházela na kolej, mi zlomil srdce. Naložili jsme dvě
auta a dvě a půl hodiny jsme jeli do Grove City College, asi třicet kilomet
rů od Pittsburghu v Pennsylvanii. Ačkoliv byla obě auta plně naložena,
vyložena byla během pěti minut, hlavně díky chlapcům, kteří kradmo po
hlíželi na Holly a zdálo se, že si kvůli ní vykroutí krk.
Přemýšlel jsem, zda uškrcení studenta kvůli tomu, abych dal najevo, že
má dcera je nedotknutelná, by bylo možno kvalifikovat jako sebeobranu.
Den jsme strávili tím, že jsme pomáhali Holly zabydlet se v pokoji, setkali
121
jsme se s ostatními rodiči a procházeli se v areálu školy. Nakonec jsem se

obrátil na Sande a řekl jí: „Radši bychom měli jet."
„Nemůžeme teď odjet," protestovala Sande. „Ještě jsem Holly neustlala
postel."
Připomínám, že jsme Holly vezli na kolej, ne do mateřské školky. Ale
dřív, než jsem stačil něco namítnout, na mě Sande vrhla pohled, který pro
manžela znamená: „Dej si pohov, chlape."
Jelikož jsem rozvážný člověk, tak jsem si dal pohov.
Za pět minut byla postel ustlaná a už nebyl další důvod tam zůstávat.
Poprvé za téměř dvě desetiletí bude jedno z mých dětí bydlet pod jinou
střechou. Holly se začala loučit a já jsem se cítil, jako bych měl v krku
knedlík.
„Nelučme se tady," požádal jsem Holly. „Pojď s námi k autu."
Doklopýtal jsem na parkoviště a vůbec se mi nelíbilo to, co se tu ode
hrávalo. Sledoval jsem, jak si Sande s Holly říkají posledních pár slov.
Sande Holly něžně objala a sevřela naši osmnáctiletou dceru v náručí, ja
ko by si přála, aby se z ní zase stala malá holčička.
Záměrně jsem si držel odstup, protože jsem se obával, že kdyby se Hol
ly ke mně přiblížila, na místě bych se zhroutil a úplně se zesměšnil tím, že
bych řekl: „Neopovažuj se tam vracet." Tiše jsem si říkal: Zůstaň tam, kde
jsi.
Jakmile jsem si to řekl, Holly se vymanila z matčina objetí a kráčela ke
mně. Objala mě a řekla: „Miluju tě, tati."
Dlouho jsem k sobě Holly tiskl. Začala se ode mě odtahovat, ale nedo
volil jsem jí to. Ta symbolika byla až příliš reálná a veškerá má sebeobra
na byla úplně marná.
Začal jsem vzlykat.
Holly na mě udiveně pohlédla. „Tati?" Zírala na mě s otevřenými ústy.
„Co se děje? Nikdy v životě jsem tě neviděla takhle plakat!"
Sklopil jsem zrak a spatřil jsem, že mé slzy dopadají Holly na čelo. Je
legrační, na co myslíte v nejněžnějších okamžicích života. V tomto přípa
dě jsem si uvědomil, že Holly má prsa. Ve zlomku vteřiny jsem se myš
lenkami vrátil do doby, kdy Holly bylo deset let a kdy jsem šlápl na cosi,
co leželo na podlaze.
Zvedl jsem to a udiveně jsem si tu věc prohlížel. Na první pohled to vy
padalo jako podprsenka, tak jsem usoudil, že asi patří mé ženě, přestože
pro Sande byla zjevně příliš malá. Udiveně a zvědavě jsem tu věc nesl do
vedlejšího pokoje a volal jsem na Sande: „Miláčku, co je tohle?"
22/
Muž je důležitý
„To je Hollyina podprsenka."

Znovu jsem se na tu věc podíval a zavrtěl jsem hlavou. „Moje Holly má
podprsenku?" Potom jsem se pousmál. „Vypadá to, že jednoho dne vyros
te a dostane opravdovou podprsenku."
Držel jsem svou dceru na parkovišti a říkal jsem si: Nemůžeš vyrůst.
Pořád je ti deset let. Ne, měříš padesát centimetrů a právě jsem si tě při
vezl z porodnice, zapínám topení a každých deset minut kontroluji tvůj
dech.
Nemůže to být pravda. Musíme spolu strávit ještě spoustu času. Nejsem
připravený na to, že se v sobotu ráno probudím a neuvidím tě sedět u mis
ky s cereáliemi. Dá si ještě někdo kakaové lupínky?
Potom se ozval můj testosteron. Když muži začnou být plni emocí a za
drhává se jim hlas, mají sklon celou situaci ukončit.
„Holly, měla bys jít," řekl jsem, pustil jsem ji a něžně do ní dloubl. Od
cházela ode mě přímo, ani se neohlédla.
„Holly, zavolej nám večer!" křikl jsem na ni.
Holly zvedla ruku nad ramena jako politik, který mávl rukou nad ne
vhodnou otázkou novináře, a zmizela v budově koleje, aniž by se ohlédla.
Pohlédl jsem na Sande a řekl jsem: „Pojeďme odtud." Dvacet minut
jsme jeli mlčky, přemýšleli, tesknili. Všechno ve mně křičelo: „Vrať se,
Lemane, a odvez odtamtud svou holčičku. Zapomeň na vysokou školu.
Ona patří domů."
Naše auto však stále mířilo na sever a my se vraceli k jezeru Chau
tauqua.
Ten večer jsem žil jen čekáním na telefonát od Holly. Když konečně
zvonění přerušilo tísnivé ticho, byl jsem připraven vyřídit si to s každým,
kdo by se chtěl zmocnit telefonního sluchátka. Volala Krissy.
„Jenom pět minut," řekl jsem jí. „Bude volat Holly a nechceme bloko
vat linku."
Krissy pozná, když nejednám příliš racionálně, takže dodržela svůj ča
sový limit. Okamžitě jsem zkontroloval hlasové zprávy, jestli Holly nevo
lala, když jsem mluvil s Krissy, ale žádná tam nebyla.
Vrátil jsem se do obývacího pokoje a čekal.
„Holly ví, že sleduji večerní zprávy," říkal jsem si. „Možná čeká, až
skončí."
Následujícího dne, v pondělí, jsem přišel brzy domů. Jasně, Holly měla
včera večer spoustu práce, pomyslel jsem si, ale zavolá dneska večer. Jako
bývalý studentský poradce jsem věděl, že by nebylo vhodné, abych jí tele
fonoval, ale moc jsem se těšil, až zavolá.
Do té doby jsem se nikdy v životě tolik netěšil na zazvonění telefonu,

ale toho večera a následujících šest dní pro mě neexistoval sladší - a po
tom smutnější zvuk.
Telefon zvonil správně, ale ani jednou nevolala Holly. V neděli, sedm
dní poté, co jsme Holly odvezli, konečně zavolala. Byl jsem rozrušený,
ale říkal jsem si, že se musím ovládat a zůstat chladný, abych ji postrašil.
Místo toho jsem ji nechal vyprávět o tom, jaký byl její první týden na ško
le, jaké je to na koleji a jak je Pittsburgh krásný. Ke konci rozhovoru za
čala být trochu melancholická. Nemohl jsem si pomoct.
„Holly," řekl jsem. „Musím se tě na něco zeptat. Na co jsi myslela,
když jsi minulou neděli od nás odcházela?"
„Tati," řekla - a okamžitě jsem si všiml, že už neřekla tatínku - „je do
cela legrační, že se na to ptáš, protože jsem o tom celý týden přemýšlela.
Hlavou se mi honilo to, že tatínek s maminkou mě skvěle vychovali a teď
už je řada na mně, abych se o sebe postarala."
Teď už je řada na mně. A právě tohle je podstata otcovství - dovolit dě
tem, aby na ně přišla řada. Největší úspěch, kterého kdy mohu dosáhnout,
je připravit další generaci, aby byla schopna převzít zodpovědnost za svůj
život. Každá oběť, kterou jsem musel kvůli Holly podstoupit, se v tu chví
li zdála nepodstatná ve srovnání s tím, jaká žena se z ní stala.
Po několika dnech jsem od Holly dostal dopis. Jelikož vím, že bych jej
nedokázal přečíst na svém semináři, myslím, že ho mohu vložit do této
knihy.
Tati,
strašně nerada jsem se s tebou loučila. Netušila jsem, že to pro nás bude tak
těžké - obzvlášť pro tebe. Opravdu se mi po tobě moc stýská, tati. Je to
zvláštní, v uplynulých dvou týdnech jsem se ti cítila ještě bližší než dřív,
protože jsem viděla, jak moc se ti bude stýskat.
Stýská se mi po společných procházkách, po tom, jak jsme spolu četli novi

ny. Milovala jsem, když jsi byl pořád se mnou, již od časného rána, když
jsme seděli v kuchyni a mohli jsme si popovídat o tom, co píší v novinách.
Moc se mi líbilo, jak jsi mi podával přílohy „Life" a „Dear Abby" dřív, než
jsem o ně stačila požádat. A vsadím se, že tobě se bude stýskat po tom, jak
jsem vstoupila do koupelny, zrovna když ses sprchoval!
Děkuji ti za veškerou podporu, tati. Vždycky když ztrácím chuť do práce,

vzpomínám, jak jsi chtěl přestat s nějakou prací, ale vždy jsi ji dotáhl do
konce. Jsem na tebe a na to, co jsi dokázal, nesmírně pyšná.
24/
Muž je důležitý
Moc tě miluju, tati. Jsi nejlepší otec na světě! Děkuju ti, že jsi mě vychoval.
Nikdy nezapomeň, že pro mě tolik znamenáš.
Miluju tě!
— Holly
O několik let později jsem vyprávěl o loučení s Holly na semináři, kterého

se Holly náhodou účastnila. Nakonec ke mně Holly přistoupila a řekla:
„Víš, že v tom příběhu ještě něco chybí."
„Copak?"
„Víš, proč jsem se neohlédla?" zeptala se.
„Ne. Proč?"
„Protože jsem plakala a nechtěla jsem, abys viděl, jak jsem vyděšená."
Holly věděla, že ji milujeme. Věděla, že má dobrý vklad do začátku.
A nyní chtěla, abych byl na ni pyšný. Nechtěla, abych si myslel, že se
bojí, věděla totiž, že je řada na ní, aby se postavila na vlastní nohy.
Holly možná byla vyděšená, ale vedla si skvěle. Již v prvním ročníku
byla oděměněna jako jedna z nejlepších studentek na výroční slavnosti ško
ly. A ve druhém ročníku se stala královnou slavnosti. Jestli jsem ve vás
vzbudil dojem, že jsem dokonalý otec, dovolte, abych vám popsal chybu,
kterou jsem udělal, když Holly byla korunována královnou na Grove City
College.
Dlouho předtím, než jsem se dozvěděl, že Holly je kandidátkou na krá
lovnu, jsme spolu s Randym Carlsonem přijali pozvání na rodičovský se
minář.
Když se Holly dostala do finále, řekl jsem Randymu: „Poslyš, potřebuji
opustit seminář o trochu dřív, abych se mohl zúčastnit výroční slavnosti
na Grove City College. Holly kandiduje na královnu slavnosti a na takhle
malé škole to hodně znamená. Výroční slavnost tam je velká událost. Zá
pas. Tanec. Nemůžu si to nechat ujít."
Randy pochopil, co cítím, ale několik stovek lidí se už zapsalo na náš
seminář, což vyžadovalo účast nás obou po celou dobu. „Jak jim mám
říct, že tady budeš jenom jeden den?" zeptal se.
Než abych zrušil své slovo, radši jsem dodržel svůj závazek.
Pak Holly byla zvolena královnou slavnosti a já jsem tam nebyl, abych
s ní prožíval tuhle důležitou událost.
Kéž bych býval řekl: „Hned teď odjíždím", ale neřekl.
Vím, že Holly by si přála, abych to řekl.
/25
Rozhodně jsem pyšný na poctu, které sejí dostalo, a na vše, co dokáza

la. Po promoci měla na stole nejméně šest nabídek zaměstnání. Dnes je
profesorkou angličtiny na místní střední škole.
Dokázala se postavit na vlastní nohy.
Nyní nadešel čas, aby se mé dcery a syn postavili na vlastní nohy. A ví
ce než na cokoli ostatní, co jsem dokázal, jsem pyšný na to, že jsem jim
poskytl dobrý start. Nemusím dokazovat, že jsem pro ně důležitý. Stačí,
když se podívám správným směrem a jejich životy mi to okamžitě při
pomenou.
Poslední slovo
Nevím, jak to říct, tak to prostě povím přímo: Moje žena je krasavice.
Když vstoupí do místnosti, okamžitě šijí všimnete.
Dvakrát.
Tím chci říct, že kdykoliv stojí vedle mě, muži se zrakem zatoulají k ní,
pak se podívají na mě a z jejich pohledů dokážu vyčíst, co se jim zrovna
honí hlavou: Jak takovýhle chlap může mít takovou ženu?
Nejsem si jistý, zda muž vůbec někdy vyroste z touhy po tom, aby o něj
měly zájem ženy. Ale často se kvůli tomu zaměřujeme na špatné věci.
Myslíme si, že když budeme vydělávat dost peněz, ženy o nás budou
mít zájem. A víte že ano? Budou o nás stát. Materialisticky zaměřené
ženy. Nebo si myslíme, že když v pětapadesáti letech budeme mít břicho
a hrudník jako pětadvacetiletý, ženy si toho všimnou. Budou to však po
vrchní ženy, které se starají o takovéhle věci.
Je mnohem smysluplnější, když si nás ženy budou vážit kvůli našemu
charakteru. Nemůžu ani říct, kolik žen za mnou přišlo na mých seminá
řích, z očí jim tekly slzy, které jim rozmazávaly líčidla. Tiše mi říkaly:
„Kéž byste byl můj otec." Tohle často říkají dospělé ženy. Nepředstavují
si mě jako svého manžela - nejsem krasavec - ale jako muže, na něhož by
se mohly obrátit. Přály by si, abych byl jejich otec.
Bob Carlisle, který složil a nahrál populární píseň „Butterfly Kisses",
měl podobnou zkušenost. Ve své knize, která nese stejný název, Bob píše:
„Dostal jsem spoustu emailů od mladých děvčat, která si přála, abych se
oženil s jejich matkami. Musel jsem se nad tím pousmát, ale pak jsem si
uvědomil, že ty dívky nechtěly, aby jejich maminka prožila milostný ro
3
mánek. Toužily po otci, o němž se zpívá v té písni, a to mě úplně zdrtilo."
Tak velká je touha po otci skrytá v ženském srdci. Není to jen senti
mentální přání. Dr. Kimberlyn Rachael Anne Learyová psala svou dok
torskou práci o vlivu otce na dospívající dceru. Dokonce i když jej
26/
Muž je důležitý
považovala za velice důležitého a domnívala se, že má „značný psycholo

gický vliv" na její život. 4
Přál bych si, aby na mém pohřbu došlo ke dvěma věcem. Za prvé by bylo
hezké, kdyby tam byl dostatek plačících či naříkajících. Ať celé město slyší,
že je pár lidí smutných poté, co se brach Leman odebral na věčný odpoči
nek.
Ale za druhé bych si přál, aby moje manželka řekla, že jsem byl dobrý
manžel a dobrý otec.
Nepohřbívejte mě s mými knihami. A když budete hlasitě naříkat, ne
dávejte mi do rakve ani mé diplomy. Dovolte mi žít dál ve třpytu očí
mých dcer a v pečlivě budované sebedůvěře mého syna.
Nepotřebuji trofeje ve sportu, padesát let staré hodinky ani majetek,
jako má Warren Buffet. Chci jen rodinu, které se po mně bude stýskat,
vnoučata, která si mě budou pamatovat, a manželku, která mě bude potře
bovat a vážit si mě.
Pokud se tohle stane skutečností, pak budu vědět, že jsem důležitý -
a nebude mě zajímat, co si o tom myslí zbytek světa.
m
kapitola 3.
Nový význam manželského lože
estadvacetiletá Melissa se právě vrátila ze svatební cesty. V Seattlu ve

Š státě Washington byl krásný letní den a Melissa se musela přemáhat,
aby manželovi nezavolala dřív než v jednu hodinu odpoledne.
„Haló, Gregu, přijď domů!" řekla mu.
„Copak je? Zeptal se Greg. „Stalo se něco?"
„Ne, nic se nestalo. Je tak krásný den.
„A o co jde?"
„Neměli bychom ho propásnout. Měli bychom jít na procházku."
„Na procházku?"
„Ano."
„Haló, planeta Země volá Melissu. Právě jsem nastoupil do tohoto za
městnání. Je jedna hodina odpoledne. Nemůžu si vzít volno jen proto, že
vyšlo slunce!"
„Nechápu, proč by to nešlo. Chci říct, k čemu mi je, že jsem vdaná,
když tě vidím méně, než když jsme byli jenom zasnoubeni?"
Co se odehrávalo při tomto rozhovoru? Proč vůbec Melissu napadlo,
aby manželovi volala? Proč ji Greg ani nezačal brát vážně?
Melissa byla nejmladší z pěti dětí. Její otec, dražitel, měl malou firmu.
Kromě naprosté nutnosti být ve středu večer přítomen na aukci, mohl se
svým časem volně disponovat. Když bylo mimořádně hezké počasí - což
se v oblasti Seattlu nestává každý den - si udělal odpoledne volno a strávil
čas s manželkou a dvěma mladšími dcerami.
Melissa si přinesla do manželství nepsaná pravidla a jedním z těchto
pravidel bylo, že manžel si může vzít volno, kdykoli se mu zachce.
Možná si myslíte, že manželé si svá pravidla proberou dřív, než přijdou
k oltáři, ale tak je tomu jen zřídka. Většina manželských párů si ani ne
uvědomuje, že takové soubory pravidel existují - pak se spolu nastěhují
do nového domova a rozhodnutí, zda odpadkový koš má být umístěn pod
dřezem nebo venku na zápraží, se náhle promění ve Třetí světovou válku.
Když odejdete od oltáře a jakmile si vyčešete zrnka rýže z vlasů, začne
na vás dopadat realita. A hádejte, co se stane? Takový je prostě život. Váš
manžel začne překračovat pravidla!
28/
Melissa žila ve světě vlastních představ. Předpokládala, že osmadvace

tiletý manžel, který měl běžné zaměstnání, bude mít stejnou svobodu jako
pětapadesátiletý majitel malé firmy. Musela se naučit, že manželství není
totéž co milostné schůzky. Poté, co snoubenci uzavřou manželství, se před
jejich dveřmi objeví obrovský náklad nových odpovědností: musí splácet
hypotéku, sami si nakupovat zeleninu, sami se starat o domácnost. Aby
bezpečně propluli bouří těchto změn, musí si stanovit nová pravidla, která
budou odpovídat jejich konkrétní situaci.
A je to ještě složitější, když uvážíme, že domácnost má více než jenom
dva členy.
Početnější domácnost
Když se dva lidé vezmou, sloučí se tak nejméně šest lidí - ženich s nevěs
tou a dva rodiče z obou stran. Jedná-li se o rodiny s dětmi z předchozích
manželství, počet může vzrůst až na deset nebo ještě víc, v závislosti na
tom, o kolikátý sňatek se jedná. Tyto skupiny nebydlí pod jednou stře
chou, ale jejich názory a pohledy na život, hodnoty a priority budou usilo
vat o pozornost - a to i tehdy, když jedna nebo více z těchto osob zemře.
Manželé na sebe berou značné riziko, když přehlížejí vliv, který na ně
měly tyto osoby v dětství. Každý člověk si do života a do manželství při
náší pravidla a čím více je pravidel, tím je pravděpodobnější, že nic netu
šící partner některé pravidlo poruší. Jednoduchý nástroj zvaný analýza
životního stylu manželům pomůže, aby si pravidla uvědomili a zhodnotili
soubory pravidel, které uznávají. Analýza životního stylu jim pomůže
v mnoha oblastech, protože vliv otce na dceru je nejsilnějším činitelem,
o němž její pravidla vypovídají. Pokud se dcera nenaučí hodnotit svá pra
vidla, která přejala od otce - nebo pokud se manžel nenaučí chápat pravi
dla, která jeho tchán předal své dceři - manželům bude brzy velmi těsno.
Nutnost analýzy životního stylu jsem si začal uvědomovat velice brzy
ve svém vlastním manželství.
„To není francouzský klíč, Kevine," peskovala mě manželka. „To je ha
sák. Potřebuji šestnáctku."
Sandin otec byl velmi zručný. Prvních pět let manželství jsem trávil
tím, že jsem se horečně snažil zapamatovat si jména nástrojů, abych věděl,
který mám Sande podat. Když je třeba něco opravit, mám obě ruce levé.
Ze začátku to byl problém. Sande však brzy pochopila, že pokud něco
nejde opravit lepicí páskou, jsem nepoužitelný.
Ve většině manželství by to žena považovala za „útok". Porušuješ pra
vidla, chlapče. Manžel by měl umět opravit věci v domácnosti. Ještě dva
,'29
takové útoky, a končíme spolu. Žena přirozeně očekává, že manžel bude

v jejím životě figurovat jako důležitý člověk - jako hodný tatínek - a je
v šoku z toho, že se tak neděje.
Touha pomáhat manželským párům, které procházejí tímto nedorozumě
ním, mě přiměla k tomu, abych rozvinul proces vedení prostřednictvím ana
lýzy životního stylu. Nejprve zjišťujeme, jako kolikátým dítětem v pořadí
byla vaše manželka. Tím se okamžitě vybuduje jeviště a pomůže nám to
pochopit, proč žena měla právě takový vztah k otci. Dále pokračujeme po
pisem její matky a otce, pátráme po skrytých předpokladech, které vtiskli
do její mysli. Potom krátce popíšeme každého sourozence.
Během tohoto procesu ženu žádám, aby si vybavila některé vzpomínky
z dětství. Jednou z Melissiných nej oblíbenějších byla, jak ji otec vzal o je
jích šestých narozeninách na nákup. Byl to jediný případ, na který si
vzpomínala, že byla s otcem někde sama. Přestože její matka nakonec mu
sela vrátit téměř všechno, co koupili (nic jí nesedělo), Melisse se rozzářily
oči pokaždé, když si na tento nákup vzpomněla. Melissa dokonce dokáza
la říct, co tehdy měla k obědu (hot dog a mléko a zmrzlinový pohár jako
dezert), a téměř minutu po minutě vyprávět o nákupu, ke kterému došlo
před dvaceti lety.
Je zajímavé, že Melissa si tuhle vzpomínku uchovávala, přestože se
jednalo o velmi vzácnou (vlastně jedinečnou) událost. Tato vzpomínka
utvářela i způsob, jakým Melissa smýšlí o tom, jak by se muži mohli
a měli chovat.
Analýza životního stylu nemusí trvat dlouho. Během setkání v mé pra
covně jí můžeme projít za dvacet minut. Na semináři ji provedu za osm
minut. Mluvím-li k větší skupině, mám rád zábavu. Když žena popisuje
své vzpomínky z dětství, zapisuji si vlastnosti jejího manžela, aniž bych jí
tento seznam ukázal. Když žena skončí, obrátím tabuli tak, aby ji ostatní
kromě této ženy viděli. Potom ženu požádám, aby popsala svého manžela.
Účastníci semináře jsou vždy udiveni - téměř ve všech případech to vy
padá, jako by žena četla seznam, který jsem napsal na tabuli.
Jak to dělám? Každá dcera má vždycky sklon vzpomínat si na věci, kte
ré souvisí s tím, jak vidí život. Například starší dítě bude mít tendenci vy
bavovat si negativní vzpomínky („dostala jsem se do problémů", „odřela
jsem si koleno", „spadla jsem z kola"). Mladší sourozenec často uvádí
šťastnější, mnohem veselejší vzpomínky („vzpomínám si na Vánoce, když
mi byly čtyři roky, přiběhla jsem ke stromečku a tam byla panenka Bar
bie, kterou jsem si vždycky přála"). Nyní mluvíme o relativně zdravém
30/
rodinném prostředí. Dysfunkce mohou radikálně ovlivnit vzpomínky da

ného člověka.
Melissa si vzpomíná na nákupy, protože to souvisí s tím, jak nahlíží na
život. Přestože výlet s otcem (samotným) nebyl běžným jevem, Melissa
věří, že muž může (a měl by) s ní trávit čas, jakmile se jí to bude hodit.
Bude hledat manžela, u kterého uvidí stejné kvality, ale pak vznikne napě
tí, protože názory mladé ženy a mladého muže se budou lišit. Obvykle si
lidé berou partnera, kterého znají mnohem méně, než se domnívají.
Každý nemá příležitost sednout si s psychologem a provést analýzu ži
votního stylu. Nyní si řekneme, jak vytvořit plán svého života a jak pře
tvořit pravidla vyplývající ze vztahu otce a dcery.
Mužům doporučuji, aby svým manželkám dali přečíst tuhle kapitolu.
Oběma vám to pomůže pochopit nejen to, jak správně vychovávat vaše
dcery, ale také jak bylo vaše vlastní manželství utvářeno a formováno
vztahem, který měla vaše žena se svým otcem.
Načrtnutí plánu života

Mám pro vás úkol. Vezměte si list papíru a nahoru napište maminka. Ně
kolika slovy popište matčinu osobnost. Nebojte se - nebudete jí to ukazo
vat, tak buďte zcela upřímní. Tohle není příležitost popsat rodiče, jakého
byste si přáli (k tomu se dostaneme později), ale popsat rodiče, jakého jste
skutečně měli.
Toto cvičení vám pomůže získat pokud možno objektivní pohled na to,
jak jste jako syn zakoušel vztah se svou matkou. Můžete tuto chvilku
využít, abyste si položili otázku: „Doplácím na tento vztah, nebo mám
prospěch ze vztahu se svou matkou? (což je podobné poutu, které existuje
mezi otcem a dcerou)."
Můžete toto cvičení také využít k t o m u , abyste zhodnotili svůj vztah
s otcem - a pak i své vlastní rodičovství. Jak byste charakterizovali vztah,
který máte se svou dcerou? Co myslíte, že se naučila o životě a o mužích
ze způsobu, jakým s n í jednáte? Dokážete ji podporovat, nebo jste k n í
kritický?
Myslím, že alespoň s první z našich dcer jsem si vedl docela dobře. Těs
ně předtím, než se Krissy vdala, mi napsala krátký vzkaz: „Učinil jsi mě
tím, čím jsem." Když vám tohle vaše dcera napíše, bude to obvinění, nebo
slova uznání? Bude ta slova psát s láskou, nebo zatrpklostí? Toto cvičení je
jako lékařské vyšetření - prostě jen zjišťujete, zda všechno mezi vámi a va
ší dcerou správně funguje.
131
Muži, prosím chápejte, že vaše žena je zároveň něčí dcerou (mohl byste
ji také požádat, aby udělala stejné cvičení a analyzovala svůj vztah s ot
cem). Tím by se naučila být taková, jaká je. Pomůže vám to, když se bu
dete snažit zlepšit vztah s manželkou a s dětmi. Jestliže byl otec vaší ženy
kritický, po analýze životního stylu si možná manželka řekne: „Myslím,
že jsem lhala sama sobě o tom, jak jsem vyrůstala. Teď vidím, že jsem
pro otce nikdy nebyla dost dobrá. Vedla jsem si v životě dobře, ale něco
uvnitř mi spílá, i když mám vynikající výsledky. Teď můžu říct: ,Ach ano,
mému otci by to nestačilo. Nedokázala jsem správně ani umýt auto.' Pro
mého bratra měl vždycky čas, pro mě nikdy."
Vyzbrojena tímto pochopením může vaše žena začít bojovat s pocity
méněcennosti. Bude muset přepracovat svá pravidla, aby byla schopna
s vámi - svým manželem - jednat jinak.
Možná jste se oženil s tatínkovou „malou princeznou". Možná otec vaši
ženu rozmazlil a vy si nyní uvědomujete, že má poněkud slabý charakter.
Možná má v sobě vtisknutou myšlenku: Můžu manipulovat s mužem a do
stanu vše, co budu chtít. Jste-li mužem, který se oženil se ženou s takový
mito postoji, často budete cítit, že byla překročena únosná míra. Taková
manželka bude používat slzy, smyšlené choroby nebo záchvaty vzteku,
aby dosáhla svého, ale vy si uvědomíte, že vždycky dosáhne svého. Oba
budou mít spoustu práce, aby překonali tento nezdravý styl ve vztahu.
„Malá princezna" se bude muset naučit, jak se stát manželovi partnerem,
jenž je schopen ustoupit, spíše než divokým tyranem.
Jakmile sepíšete matčin a otcův vliv, bude dobré vymezit vliv vašich
sourozenců. Ovlivnili vás - a vaši ženu - více, než si uvědomujete.
Role sourozenců
Myslíte, že Bili Gates je prvorozeným nebo až dalším dítětem? Chytří po
zorovatelé již znají správnou odpověď: Narodil se jako druhé ze tří dětí.
„Věděl jsem, že Bili Gates není prvorozený, jakmile jsem se dozvěděl,
že i přes námitky rodičů odešel po druhém ročníku z Harvardu," řekl re
portérovi časopisu Forbes Frank Sulloway, pracovník Institu technolo
gií v Massachusetts a badatel v programu zkoumajícím vědu, technologie
a společnost. „Prvorozený by to nikdy neudělal. Zůstal by na škole, dokud
by nedosáhl titulu, aby udělal rodičům radost."'
Není těžké sledovat, jak muž, který se dokázal vzepřít svému otci, byl
rovněž schopen ujmout se společnosti IBM - a mít úspěch. Prvorození
možná také riskují, ale mají sklon podstupovat velmi uvážlivé riziko. Dru-
32/
horození mnohem pravděpodobněji dají v sázku všechno, co mají, a to

i v případě, že to bude znamenat odcizení s jejich otcem.
Situaci, jakou zažíváte ve své rodině, ovlivnil vztah, který jste měli
s nej vlivnější osobou ve vašem životě. Při sepisování plánu vašeho života
a vrozených vlastností je třeba vzít v úvahu i vliv vašich sourozenců. Pro
to zapište to, co jste psali o rodičích, i u svých sourozenců a začněte tím
nej starším. Zahrňte do tohoto cvičení i sebe.
Až dokončíte seznam, vraťte se a „naslouchejte" roli nejstaršího dítěte
(i kdybyste jím byli vy). Nalezněte jedno nebo dvouslovný výraz, který by
popsal, jaký měl(a) vztah s otcem.
Možná vás napadne: Byla opravdu chytrá a zodpovědná.
Kdybych byl s vámi, doplnil bych: „Vždycky se ovládala, nemám prav
du? Vždy cítila zodpovědnost. O druhé se dobře starala, raději dávala, než
brala. Ať už chtěl otec cokoliv, jako první vyskočila a dala mu to."
„Jak to víte?"
„Tak je to vždycky." Nelze to sice tvrdit úplně ve všech případech, ale
s dosti velkou pravděpodobností odhadnu, za jaký typ muže se vaše dcera
provdá - nebude-li opatrná, jejím manželem se stane neúspěšný člověk,
takový, který potřebuje, aby se o něj někdo staral.
„A teď mi povězte o dalším sourozenci," pokračuji.
„Byl to rebel. Jezdil na motorce. Experimentoval s drogami."
„Pak je to snadné. Budeme mu říkat rebel. A co třetí?"
„Moje sestra? Byla nesmírně zbožná."
„Světice."
„Přesně!"
„Dobrá, budeme ji označovat jako světici. A vy?"
„Měl jsem rád sport. Vždy v dobré kondici."
A nyní už asi chápete, proč se každý člen této rodiny stal tím, kým je.
Světice pochopí, že role rebela je už obsazená. Když chtěla, aby ji ostatní
uznávali, obzvlášť otec, musela dělat něco jiného. Zatímco rebel (který
nemohl soupeřit s prvorozenou) měl potěšení z toho, že otce zklamal (pro
tože to byl způsob, jak si ho otec všiml), světice se zase vzhlédla v tom, že
nikdy nevyvolala otcův nesouhlas.
V mé vlastní rodině měla sestra vždycky vynikající známky ve škole.
Můj bratr byl rozehrávač v americkém fotbalu. Co zbylo na mě? Místo
akademika i sportovce již bylo zamluveno. Stal jsem se rodinným klau
nem. Nebyl jsem si jistý, zda na mě otec může být hrdý, ale bez pochyby
jsem ho dokázal rozesmát.
/33
Sourozenci nás ovlivňují více, než jsme ochotni si připustit. Mají vliv
na ty nejbanálnější věci, třeba na to, jaké filmy rádi sledujeme.
Na seminářích rád pokládám otázku: „Kolik žen zde vidělo film, který
by měl dostat čtyři hvězdičky, ale dostal jenom jednu - Tři Amigos -
a může upřímně říct, že se jim líbil?"
Asi šest žen z dvou set účastníků semináře zvedne ruku. „Malý mo
ment," řeknu a jdu k posluchačům. Přistoupím k první ženě. „Řekněte mi,
kolikátá v pořadí jste se narodila?"
„Jako poslední."
„A máte starší bratry, že?"
„Jak to víte?"
„Za chvíli se k tomu dostaneme."
Pak přejdu k další ženě. „Kolikátá v pořadí jste se narodila?"
„Jako prostřední."
„Máte staršího bratra?"
„Ano, je to tak."
Jdu k další ženě. Možná mě překvapí.
„Jsem prvorozená, nemám žádného bratra a jenom jednu sestru."
„Vážně? Můžete mi několika slovy říct, jaký byl váš vztah s otcem?"
„Mohu to popsat jedním slovem. Úžasný."
Potom promluvím ke všem účastníkům. „Vím, že to zní trochu zvlášt
ně. Někteří z vás jsou asi zklamáni už jen kvůli tomu, že diplomovaný
psycholog sleduje film, jako je Tři Amigos. Dovolte, abych to vysvětlil.
Tři Amigos je od začátku až do konce film pro muže. Když jsem ho viděl
poprvé, myslel jsem, že umřu smíchy. Pak jsem pohlédl na svou ženu, kte
rá měla ruce složené na prsou a dívala se na mě, jako by si říkala:
,Nemůžu uvěřit, že se tomu směješ.' To, že se žena s muži cítí příjemně,
lze posoudit především podle toho, jak reaguje na tenhle film."
Věděl jsem, že takové ženy mají starší bratry, protože ženy se staršími
bratry přitahují věci, o které se zajímají muži. Nemyslím tím, jen to, že sná
ze naváže intimní vztah s mužem. Znamená to, rovněž, že je ráda v mužské
společnosti. Někdy dá přednost mužské společnosti před ženskou.
Když se oženíte s takovouhle ženou, možná pro vás bude šokující, že
ačkoliv ostatní ženy ve společnosti vytvoří ženské skupinky, vaše man
želka bude obklopena muži - a všichni se budou smát a dobře se bavit. To
neznamená, že vaše manželka flirtuje. Znamená to, že vyrůstala mezi mu
ži a prostě má raději takovouto společnost.
34/
Víte co? Váš otec i otec vaší ženy jsou muži. Nepřekvapí nás tedy, že
čím lepší vztah měla se svým otcem, tím lépe se žena cítí ve společnos
ti mužů. Velice pravděpodobně jí bude bavit rybaření nebo lovení zvěře
s otcem, což otci usnadní ji chválit a poskytnout jí tak mnohem pozitivněj
ší zkušenost vztahu otce a dcery.
Při několika příležitostech jsem byl pozván do pořadu Today. Jednou,
aniž bych znal rodinu, z níž pochází Katie Couricová, jsem jí ve studiu
řekl: „Nechte mě hádat, Katie, že máte alespoň tři starší sourozence, a do
konce bych řekl, že někteří z nich jsou chlapci."
Měl jsem pravdu. Katie Couricová byla v šoku. Ale když sledujete, jak
se chová k mužům, je to naprosto zřejmé. Katie se s muži, s nimiž vede
rozhovor, cítí tak dobře. Lehce je škádlí, někdy jim položí ruku na rame
no, aby je povzbudila.
Účelem analýzy životního stylu není, abyste získali výmluvu nebo se
stali vítězi v hádce, ale abyste pochopili, co skutečně cítíte a proč. Ne
můžete si vybudovat úspěšné manželství, když si nejste jistí tím, co je pro
vás důležité.
Tato analýza vám také pomůže pochopit, proč jednáte s opačným po
hlavím právě tak, jak jednáte, a může vám poskytnout vhled a pochopení
toho, jak jedná váš manželský partner. Když víte, co můžete od svého
manželského partnera očekávat, budete potom schopni tato očekávání vy
jádřit, přehodnotit je nebo je úplně odložit. Nakonec vás nebudou vaše
očekávání ovládat.
Většina manželů se potřebuje zaměřit na to, co se děje v jejich manžel
ství. Jinak budou žít s nepřiznanou aurou frustrace a nikdy se nedozví proč.
Budou svou nespokojenost skrývat až do chvíle, kdy vybuchne v podobě
nevěry, hořké hádky nebo jiném zraňujícím jednání.
Možná svou matku nebo otce nenávidíte. Možná je nesmírně milujete.
Možná se cítíte méněcenní, když na ně myslíte. Možná cítíte další spoustu
emocí, ale ať se vám líbí nebo ne, pravdou zůstává, že váš otec a matka na
vás měli největší vliv. Ať už jste reagovali láskou nebo vzdorem, byli jste
k této reakci ovlivněni svými rodiči. Aniž byste se dozvěděli, proč jste re
agovali tak, jak jste reagovali, a jak vás vaši rodiče - obzvláště matka -
ovlivnili, budou vás ovlivňovat i nadále - v dobrém i ve zlém.
/35
ícgpitota 4.
Nedostatek otcovské pozornosti
ětiletá Pamela Hollinworthová odešla z rodinné oslavy a na sobě měla

P pouze lehké oblečení a na nohou tenisky. Do divočinyv Nové Anglii
byla bez kabátu velice špatně oblečená. Po osm mučivých dní po ní pátra
ly čtyři stovky záchranářů, kteří pročesávali národní park White Moun
tain. Během těch dní Pamela přežívala jen díky tomu, že občas pila vodu
z horských potůčků. Když byla konečně nalezena a spočinula v otcově ná
ruči, její první slova zněla: „Tatí, čekala jsem na tebe." 1
Vaše dcera se možná nikdy neztratí v hlubokém lese, ale čeká na to, že
ji budete denně hledat mnoha jinými způsoby. Malé děvče se soustavně
ptá, když ne slovy, tak svým chováním: „Jsem pro tebe důležitá, tati?"
Před mnoha lety jsem s Krissy snídal v jedné venkovské restauraci
v Tusconu ve státě Arizona. Přistoupil k nám nějaký muž a řekl: „Vy jste
doktor Leman, ž e ? "
„Ano."
Vypadal tak dychtivě, že jsem se začal obávat, zda mu nedlužím nějaké
peníze.
„To je prostě skvělé," odvětil. „Byl jsem požádán, abych na 16. května
našel přednášejícího pro duchovní obnovu mužů."
Okamžitě jsem ucítil, jak mě pod stolem někdo kopl do nohy (16. květ
na má Krissy narozeniny).
Říkal jsem si, že musím být k tomu muži slušný a nepřerušovat ho.
Mluvil dál a dál o tom, jak jeho církev chce toho nejlepšího přednášející
ho a že je přesvědčen, že bych jím měl být já. Zmínil i částku, kterou by
byli ochotni mi zaplatit. Ještě než domluvil, dostalo se mi dalšího kopan
ce. Netušil jsem, že má Krissy takovou sílu v nohách.
„Je od vás velice milé, že jste si na mě vzpomněl," řekl jsem nakonec
tomu muži, „ale 16. května už mám něco velmi důležitého. Toho dne má
moje dcera narozeniny."
Slyšel jsem hlasité oddychnutí na druhém konci stolu. Krissy mi svými
kopanci sdělovala: „Tati, čekám na tebe."
V mnoha rodinách se však otec bohužel vůbec neobjevuje. Možná ne
udělá nic tak radikálního a zcela zničujícího, jako je například rozvod
36/
s manželkou a odstěhování se od dětí, ale prostě není pro své dcery emo
cionálně přítomný.
Tím se vytváří syndrom, který nazývám porucha způsobená nedostat
kem otcovy pozornosti, zkráceně PNOP. Pro vaši malou holčičku je svět
jako divočina a ona čeká, až přijdete a pomůžete jí touto divočinou projít.
Aleje v tom háček: Otec se musí naučit vyvést své dcery z divočiny, ne
je divočinou nést. Možná si myslíte, že věnovat příliš málo pozornosti je
špatné a jste v pokušení sklouznout k opačnému extrému - dělat pro svou
dceru úplně všechno, příliš ji vést.
Bohužel zjistíme, že toto je stejně nebezpečné.
Příliš mnoho, nebo příliš málo?

Otcovství by se dalo sice přirovnat spíše ke spektru, ale kvůli zjednoduše
ní se podíváme jenom na dva póly: Na otce, kteří výchovu přeceňují, a na
ty, kteří ji podceňují.
Otcové, kteří výchovu přeceňují

„Tati!" Šestnáctiletá Krissy se snažila překřičet hluk v pozadí. „Kdy při
jdeš domů? Zápas už skončil a my půjdeme do pizzerie."
„Věřím ti, zlato," odpověděl jsem. „Jenom se vrať v rozumnou dobu."
„V kolik to je hodin?"
„Víš přece, co je to rozumná doba."
Zavěsil jsem dřív, než mohla v rozhovoru pokračovat.
Za deset minut Krissy volala znovu. „Tati, jsme teď v pizzerii. Je tu
hodně lidí, ale basketbalové družstvo ještě nedorazilo. V kolik hodin mám
přijít domů?"
„Mám dvě dcery jménem Krissy," ptal jsem se jí, „nebo jsme se před
chvílí o tomhle už spolu bavili?"
„No tak, tati!"
„Vždyť jsem ti to už řekl, Krissy. Přijď domů v rozumnou dobu. Víš,
co je to rozumná doba."
„Ale t a . . . "
Cvak.
Po několika vteřinách telefon zvonil znovu.
„Tati, prosím tě, nezavěšuj..."
„Kdo volá?"
„Tady je Krissy, tati."
/37
„Ach, šestnáctiletá dospělá dcera, která ví, jaký je za daných okolností

rozdíl mezi rozumnou a nerozumnou dobou?"
Krissy si dlouze povzdychla a za hodinu se vrátila domů.
Děti někdy nechtějí dospět. Pro dceru může být samostatné rozhodová
ní bolestným procesem a někteří otcové až příliš dychtivě tento proces od
dalují až do chvíle, kdy jejich dcery budou dospělé a odkázané na sociální
zabezpečení: „Je ti šestnáct let, Marto. Je na čase, aby ses o sebe začala
starat."
Otec, který péči přehání, svou dceru dusí. Takový otec je přesvědčen,
že ví, jak se jeho dceruška má vyvíjet, a bude ji vychovávat tak, aby byla
jako tuleň, který zatleská pokaždé, když mu tatínek hodí rybku. To způso
bí, že dcera bude vždy hledat otcovo schválení a bude mít velmi nízkou
nebo žádnou sebedůvěru.
Když otec výchovu přeceňuje, neposkytne dítěti příležitost, aby rozví
jelo své vnitřní zdroje. Dcera se tak stane nadmíru závislou na svém otci
a nikdy jej nedokáže zcela opustit. Raději než aby vstoupila do manželství
jako samostatný partner, spíše vzbudí ve svém manželovi pocit, že v ní
získal další dítě.
Toto jsou znaky přehnané výchovy. Místo aby rodič pomohl dceři vy
tvořit si vlastní názory, bude jí spílat za každou myšlenku, která se bude
lišit od těch jeho. Místo toho, aby svou dceru povzbuzoval k zodpověd
nosti, ji povede k tomu, aby zůstala závislá. Místo aby dceru vedl k rozvo
ji jejích silných stránek a schopností, ji kritizuje a rozmazluje ji do té
míry, že dcera nakonec uvěří, že žádné silné stránky a schopnosti nemá.
Spíše než aby dcera něčím rodině přispívala, ji takový otec učí stát se
pijavicí a žít na úkor druhých. To může být tragické. Když dítě nemá pří
ležitost být rodině prospěšné, nedokáže si vytvořit důležitý pocit souná
ležitosti. Když dcera cítí, že skutečně někam náleží, ušetříte si dlouhou
cestu, která končí zjištěním, že experimentuje s drogami, trpí stravovacími
problémy, otěhotněla mimo manželství nebo skončila ve vězení. Pokud
dítě necítí sounáležitost, nebude mít dostatek rozvahy a rovnováhy, aby se
nestýkalo se špatnou partou.
Dlouhodobý vliv přehnané výchovy je stejně ničivý. Jeden autor ve své
studii dokazuje, že ovládající a odmítaví otcové přispívají k rozvoji hyste
rie u dospělých žen, k tomu, že se u žen objevují iracionální výbuchy hně
vu, k závislosti a bezmocnosti a ke sklonům k manipulativním výhružkám
sebevraždou. Podle tohoto autora ženy s těmito rysy „často zaujímají v ro
dinách zvláštní místo" a „naučili se způsobům, jak manipulovat svými ro-
38/
dici". V dospělosti jsou tyto ženy dále jen „zlostnými, nešťastnými holčič
kami, které hledají silného, idealizovaného otce-manžela, který by se o ně
staral". 2
Výchova prochází různými obdobími stejně jako vztah. Moje role otce
se dramaticky změnila, když se mé dcery vdaly. Avšak po pravdě řečeno,
naše role a vztahy se postupně mění téměř od chvíle, kdy se děvčata naro
dila. Den po dni, týden po týdnu a rok po roce jsem jim přiděloval stále
více odpovědnosti a odtáhl se pokaždé, když jsem měl podezření, že ně
která dcera začíná být příliš závislá.
Velice jasně si vzpomínám najeden okamžik. Holly začala chodit s jed
ním chlapcem, který vyburcoval můj „radar" od první chvíle, kdy jsem se
s ním setkal. Připadal mi na můj vkus příliš uhlazený a odměřený a cítil
jsem, že v jeho životě se vyskytují vážné problémy, kterým bude nutno
čelit.
Sdělil jsem Holly svůj první dojem, ale přesto jsem jejího nového příte
le pozval k nám domů. Po několika měsících Holly svůj vztah začala hod
notit. Začínala si uvědomovat problémy, které jsem tušil od počátku, ale
když ti dva spolu již nějakou dobu chodili, nechtělo se jí vztah najednou
ukončit.
Nakonec jsme si vyrazili na dlouhou projížďku a Holly napůl plakala:
„Jestli mi řekneš, abych si ho nebrala, nevezmu si ho, protože jsem příliš
zmatená a tobě důvěřuji."
Zamrazilo mě až do morku kostí, ale věděl jsem, že si musím počínat
velmi opatrně. „Budu k t o b ě upřímný, Holly," řekl jsem. „Myslím si, že
s tvými silnými stránkami a sjeho silnými stránkami to můžete zvlád
nout. Ale měla bys mnohem snazší život, kdybyste vstoupili do manžel
ství s méně problémy, než má on."
Rozhodně jsem odmítl říct ne, ale vyslovil jsem své obavy. Rozhodnutí
bylo na Holly a ona se rozhodla moudře - definitivně tento vztah ukon
čila. Díky tomu, že učinila toto rozhodnutí, byla ochotná se s takovým ře
šením smířit. Učinilo to z ní silnější osobnost, nikoli závislejší.
Ovšem někteří otcové by rádi výchovu přeháněli, ale nakonec přijdou
na to, že přehnaná výchova nefunguje. Děti vyrostou. Otec musí dcery
učit, jak zvládat problémy jako zralé osobnosti, chce-li, aby byly v životě
úspěšné.
Otcové, kteří výchovu podceňují

Když u vás doma vznikne konflikt, tak místo toho, abyste odložili noviny
a zapojili se do rodinného života a řešili hádku, prostě jen křiknete: „Mar-
139
to! Děti se perou! Postaráš se o ně?" Tušíte, kdo je přítelem vaší dcery?
Trávili jste někdy čas sami se svou dcerou? Myslí si vaše dcera, že musí
provést něco mimořádného - například přestoupit zákon nebo se dostat do
vážných problémů - aby upoutala vaši pozornost? Možná si myslíte, že
nic jiného než problémy nedělá, zatímco ona jen zoufale volá: „Tati, pro
sím, všimni si m ě ! "
Jestliže je některá nebo všechny z těchto vět pravdivá, pak jste zřejmě
otcem, který podceňuje výchovu. Světský shon, potřeba vydělat na živo
bytí, syrová skutečnost vyčerpání a fyzická omezení se střetávají a způso
bují, že otec děti zanedbává. Tak se objevují dcery, které trpí poruchou
způsobenou nedostatkem otcovy pozornosti.
Otcové, představte si, že někdo, koho jste předtím nikdy neviděli,
vstoupí večer k vám domů a řekne: „Poslyšte, mému synovi se moc líbí
Ford Bronco, který stojí u vás před domem. Půjčil byste mi ho na pro
jížďku? Vrátím vám ho zítra ráno bez sebemenší újmy."
Odpověděl by někdo z vás „Okamžik, hned vám přinesu klíčky"? Sa
mozřejmě že ne! A přesto se setkávám s otci, kteří dovolí, aby jejich děti
zůstaly přes noc v rodině, s níž se nikdy předtím nesetkali.
To je podceňování výchovy - považovat auto za větší hodnotu než dítě.
Naše „osvícená" kultura vytvořila průmysl, který slouží rodičům, jež pod
ceňují výchovu. Stejného otce, kterého by ani ve snu nenapadlo půjčit ci
zímu člověku auto, vůbec netrápí, že cizí člověk, kterého zná méně než
svého pošťáka, tráví osm až deset hodin denně s jeho dítětem v dětském
útulku. Lidé nemají rádi, když školním družinám říkám útulky, ale mnoho
z nich útulky připomíná. Pravděpodobně jste si vybírali matku svých dětí
- vaši ženu - s velkou péčí. Chtěli jste někoho, o kom jste věřili, že je
starostlivý, inteligentní, šikovný a důvěryhodný.
Ale povězte mi - jak se jmenují vychovatelky v družině? Kolik jste
s nimi strávili času? Jak vysokou mají inteligenci a jaké hodnoty předávají
vašim dětem? Kjaké církvi patří, pokud vůbec jsou křesťany? Jak dbají
na hygienu? Pokud nedokážete okamžitě odpovědět na tyto otázky, máte
nebezpečně blízko k tomu, abyste se stali otcem, který podceňuje výcho
vu. Fluktuace zaměstnanců v těchto zařízeních je nesmírně vysoká, což
z dlouhodobého hlediska takové znalosti prakticky vylučuje.
Otcové, kteří podceňují výchovu, kladou své děti na žebříčku hodnot
velmi nízko. Dokonce i když jsou doma - což nebývá jejich prioritou -
bývají takoví otcové citově i duchem nepřítomni. Dovolí dětem, aby
k nim přiběhly, ale jen velmi málo nebo vůbec se nesnaží vstoupit do je-
40/
jich dětského světa. Nevědí, jakou hudbu jejich děti poslouchají, jaké po
řady sledují v televizi nebo jak tráví odpoledne. Zdá se, že se soustředí
pouze na to, jak se děti „chovají" (to znamená, že nesmí způsobit žádné
problémy nebo zmatek, kvůli kterým by otec musel vynaložit část své
drahocenné energie).
Děti, které jsou příliš málo milované (oběti poruchy způsobené nedo
statkem otcovské pozornosti), mají sklon reagovat na otcovu nepřítomnost
tím, že se snaží dosahovat vynikajících výsledků ve svém povolání. Dru
hou stranou této mince je to, že jejich vztahy jsou často pokřivené. Vědí,
jak dosáhnout úspěchu, ale neumí navazovat vztahy. V důsledku toho bý
vají velmi soutěživí ve světě podnikání či umění a získávají skvělou po
věst. Ovšem motorem, který je žene kupředu, aniž by jim dopřál pocit
naplnění, je strach, že nemají žádnou hodnotu.
Jinými slovy řečeno, jejich sebedůvěra je nulová. Sebedůvěra a otcov
ská láska spolu velice úzce souvisejí. Odborná studie prokázala, že otcova
bezpodmínečná pozornost těsně souvisí s dceřinou sebedůvěrou, zatímco
byl zjištěn jen velmi slabý vztah mezi dceřinou sebedůvěrou a matčinou
pozorností. 3 Autoři jedné kanadské studie zjistili, že otec je důležitý pro
to, aby žena získala pocit, že je přijímána, vybudovala si zdravou sebedů
věru, vytyčila životní cíle, a dokonce i pro její ženskou identitu. 4
Otcové, kteří podceňují výchovu, by si měli uvědomit, že svým dětem
citově i vztahově ubližují. Ženy, které jsou posedlé úspěchem, aby ze sebe
měly dobrý pocit, si možná budou moci koupit velký dům, ale štěstí pro
ně bude zcela nedosažitelné. Zjistí, že nedokážou navázat intimní vztah,
který je založen na přijetí, oddanosti, důvěře, nikoli na výkonu. Člověk
zaměřený na vynikající výsledky mívá bohužel problémy přestat toužit
po výkonu. Žena, která v kanceláři celý den pracuje do úmoru, nedokáže
přestat pracovat ani doma, protože stále touží po slovech uznání.
Otec s vyváženým přístupem

V roce 1976 se Fin Lasse Viren zapsal do dějin Olympijských her, když
po sobě vyhrál závod na 5 a 10 kilometrů. Po tomto úžasném výkonu ho
trenér vyzval, aby se pokusil pokořit rekord Emila Zátopka. Zátopek vy
hrál běh na tři různé vzdálenosti - 5 kilometrů, 10 kilometrů a maratón na
Olympijských hrách v Helsinkách.
Byl tu však jeden problém. Viren nikdy předtím maratón neběžel a olym
piáda není zrovna událost vhodná pro takovou rozcvičku. Navíc se k tomu
zcela pochopitelně přidala i únava. Tenhle chlapec vyhrál dva závody v bě
hu a porazil nejrychlejší muže světa a teď by měl běžet ještě maratón?
141
Přesto se poslední den Olympijských her v Montrealu Viren umístil

v maratónu těsně za Američanem Frankem Shorterem, který vyhrál zlatou
medaili o čtyři roky dříve v Mnichově.
Jakmile byl maratón odstartován, Shorter zjistil, že má stín. Virenův
trenér, který věděl, že tato pýcha finského národa nikdy neběžela maratón,
natož aby nějaký vyhrála, bude muset přijít se skvělou strategií. „Drž se
Shorterovi za zády," řekl Virenovi. „Když zrychlí, i ty zrychli. Když zpo
malí, zpomal také."
Viren nedokázal běžet celou dobu za Shorterem, ale tahle strategie se
prokázala jako nesmírně úspěšná. Viren ve svém prvním maratónu doběhl
jako pátý.
Při výchově sloužíme dětem jako Frank Shorter. Jsme tam pro ně. Již
jsme ušli kus života. Víme, co můžeme očekávat. Naše děti jsou jako Las-
se Viren - talentované a slibné, ale nepřivyklé na tento dlouhý běh. Jediný
způsob, jak dokážou běžet, je, že nám běži za zády.
Proto je tak důležité, aby otcové měli vyvážený přístup k výchově. Děti
nás budou následovat. My nasadíme tempo jejich života. Když poběžíme
příliš rychle, budou za námi zaostávat. Když poběžíme příliš pomalu, ni
kdy nezesílí natolik, aby nasadily vlastní tempo.
Hádejte, co se stane, když dítě běží za otcem, který výchovu přeceňuje?
Takové dítě se rozhodně vzepře. A nyní hádejte, co se stane, když běží za
otcem, který výchovu podceňuje? Dítě se vzepře. V obou případech, ať
začneme běžet maratón příliš pomalu nebo příliš rychle, zabráníme dětem
vyhrát, protože tempo pro ně bude nevhodné.
Tak co tedy funguje, mudrci z Tucsonu?
Správný otec se musí pohybovat mezi dvěma uvedenými extrémy — být
aktivní, ovlivňovat a učit dceru, aby si během tohoto procesu vybudovala
sebedůvěru a sebeúctu. Je pečlivým, ale uctivým rodičem, který dceři po
skytne příležitost pomáhat rodině a přispívat k jejímu chodu.
Vraťme se k analogii s dortem. Shovívavý otec možná do těsta nedal
žádnou mouku. Autoritativní otec ji dal možná příliš mnoho. V obou pří
padech dort dopadne katastrofálně.
Moje matka dělala dušené jehněčí, což byl největší kulinářský debakl,
který předložila nic netušící rodině. Mouchy, které obvykle narážely na
síťku v okně, jako by nyní chtěly zacpat všechny díry v síťce, až jedna
z masařek skončila svou životní pouť v talíři s tímto otřesným pokrmem.
Někteří otcové jako by takto „vařili" pro své dcery. Ale naštěstí dívka
jednou vyroste v ženu, která - pokud bude chtít - bude mít potřebné zdro-
42/
je k tomu, aby se z ní stala labužnice. Jinak otcův vliv vyplave na povrch

a postihne ji i jejího manžela. Takový vliv lze zmírnit jedině tím, že bude
odhalena pravda.
V ideálním případě byste měli svou dceru povzbuzovat, aby podstoupi
la analýzu životního stylu a zhodnotila vaši výchovu (ach!) dříve, než
před oltářem řekne „ano". Pokud tímto procesem neprojde, je dosti prav
děpodobné, že se vdá za špatného muže.
Provdat se za špatného muže

Hillary Rodham Clintonové se objevilo mnoho spekulací zvláště poté, co
se začalo šířit tolik skandálních zpráv o jejím manželovi. Když prezident
následně potvrdil, že nejméně dvě z těchto zpráv jsou pravdivé (jedna se
týkala Gennifer Flowersové a druhá Monicy Lewinské), dokonce i lidé,
kteří podporovali Clintonovu politiku, se ptali, jak Hillary vydrží veřejné
ponížení způsobené manželovou nevěrou. Vždycky jsem se držel zásady,
že nemám klinicky vyšetřovat lidi, kteří nikdy nenavštívili mou kancelář,
ale jelikož je tento případ tak známý a jsou v něm zajímavé faktory, mů
žeme ho zde uvést.
Hillarin otec je učebnicový příklad, muž, který prožil druhou světovou
válku. Ve čtyřicátých letech cvičil vojáky, poté co skončil svou službu
v armádě, založil svůj vlastní podnik. Hillary ho popisovala jako soběstač
ného, tvrdohlavého podnikatele.
Nebyl však otcem, který by ji dokázal podporovat a ujišťovat. Při jedné
příležitosti Hillary vyprávěla, jak přinesla domů vysvědčení se samými
jedničkami. „Můj otec k tomu poznamenal," vzpomínala Hillary, „inu, to
určitě chodíš do nenáročné školy."
Ve své knize It Takes a Village to Raise a Child Hillary poznamenává:
„Děti bez otců nebo ty, jejichž rodiče po rozvodu zase zmizí, jsou jako
drahocenné loďky na rozbouřeném moři." 6
Sice to nenapsala - ale mimoděk demonstrovala - že i ona je jednou
z těchto „drahocenných loděk" zahnaných do nebezpečných manželských
přístavů, v nichž se jim často dostává stejného zacházení, jakému přivykly
v dětství.
Jako praktický psycholog jsem narazil na několik zevšeobecnění, která
jsou docela výstižná, ale existuje jedno, které je skutečně pravdivé: Větši
na žen se provdá za špatného muže. Viděl jsem mnoho žen, které nesly
jizvy způsobené vlastními otci a které poté učinily špatnou volbu, takže to
pro ně byl důkaz, že ony samy nestojí za nic - přesně jak jim to říkal
jejich otec.
Mi
Lucy její první manžel zneužíval a týral, přesto s ním během té doby
počala dvě děti. Manžel s ní při rozvodu jednal stejně špatně jako v man
želství, nechal ji i své děti téměř bez prostředků.
Nějak se jí podařilo přežít. Našla způsob, jak vydělat na živobytí a po
skytla svým dětem to, co alespoň trochu připomínalo rodinný život. To sa
mozřejmě vyžadovalo brzy ráno vstávat a zůstat večer vzhůru tak dlouho,
dokud nepadala vyčerpáním. Někdy si připadala, jako by byla závislá na
lécích nebo silné kávě, ale zvládala to.
Potom narazila na muže číslo dvě - je typické, že to byl starší muž.
Aniž by si to uvědomovala, upnula se k tomuto muži jako k otci, kterého
nikdy neměla. Nepřipouštěla si to. Nechápala, proč ji tak přitahuje jeho
autoritativní chování. Místo toho se o jeho vlastnostech vyjadřovala ve
skrze pozitivně: Je tak sebejistý, přesvědčivý a disciplinovaný.
Tento muž ji přitahoval, protože představoval vše, čeho sejí nedostáva
lo. Protože nikdy neměla otce, který by se o ni zajímal a staral (nebo ne
měla otce vůbec), nikdy si nevybudovala sebeúctu, která by jí dovolila
chovat se sebejistě, s důvěrou v sebe sama.
Před přáteli se rozplývala, že konečně našla toho „pravého". Jistě, ob
čas se „trochu víc napije". Ne, v zaměstnání si nevede zrovna nejlépe.
„Ale miluje mě, opravdu mě miluje."
Problém je, že muž číslo dvě je „krysa", vlk v rouše beránčím, který ví,
jak se chovat během námluv a jak ženu učinit nešťastnou v manželství.
Velice brzy si Lucy uvědomí, že spíše než otcovskou postavu, v níž dou
fala, že nalezla, se ocitla v moci malého chlapce, který se s ní podělí o dal
ší dávku problémů. Jeho problém s pitím se promění v bezuzdný alkoho
lismus. Jeho špatná pracovní morálka se změní v očekávání, že po zbytek
svých dní bude žít na náklady své manželky.
Lucy se domnívala, že přesedne z Fordu do Mercedesu. Ve skutečnosti
si koupila starý Ford, který kdysi před lety prodala a jenž pouze nese nový
lak. Na konci svého života si bude říkat, že všech šest jejích manželů byli
úplně stejní muži. Jeden měl víc vlasů než ostatní, další byl štíhlejší, ale
uvnitř byli všichni úplně stejní.
Abychom to vyjádřili otevřeně, Lucy se pohybovala mezi ztroskotanci.
Ironicky a tragicky to tak potvrzuje představu, kterou má sama o sobě - že
nemá žádnou hodnotu a že nestojí za to, aby ji někdo miloval. Jinak by
přece našla muže, který by o ni pečoval, že? Alespoň tohle si Lucy na
mlouvá. Zeny, které mají o ženách nízké mínění, si neomylně berou muže,
kteří nesmýšlejí o ženách zrovna nejlépe.
44/
Ironií je, že k tomu, aby žena měla dobré mínění o ženách, je zapotřebí
silného otce. Děti - obzvláště dcery - získávají pocit, že stojí za to, aby
byly milovány, od svého otce. Žena, která si nevytvoří dobrý obraz sebe
sama, protože neměla žádného otce, nebo měla otce, který ji nedokázal pod
porovat, si pravděpodobně vezme muže, který nebude skutečným manže
lem a nebude ji podporovat.
Muži, měli byste si uvědomit, že když budete - ať už z jakéhokoli dů
vodu - svou dceru zanedbávat, dcera velmi pravděpodobně vstoupí do ka
tastrofálního manželství a za toto rozhodnutí budou platit do konce svého
života. Rovněž to zásadně ovlivní i to, jak budou jednat s vnoučaty.
Rád bych ženy povzbudil, aby si přečetly i tuhle kapitolu - protože
vztah ženy a jejího otce nesmazatelně ovlivní i způsob, jak bude jednat se
svými syny. Muži by si měli tento vztah uvědomovat a pomáhat udržet
rovnováhu; ženy by to měly rovněž podstoupit a pomáhat vyrovnat ro
dinnou loď, když se začne naklánět.
Výchova zlobivého dítěte

Susan již bylo sedmnáct let. Je skvělou plavkyní a nesmírně dobře se cho
vá. Být v dnešní době dobrým plavcem neznamená pouze to, že získáte
úctu za nejrychleji přeplavaný bazén, ale také pořádný kus sebeúcty a se
bedůvěry. Susan je aktivní ve studentském hnutí a patří k nejlepším stu
dentům. Jen málo jejích učitelů by bylo překvapených, kdyby jednoho dne
vedla vlastní úspěšný podnik.
Poznal jsem ji díky jejím rodičům, kteří se „nesmírně styděli" za nezod
povědnost a nemorálnost své dcery. Susan čekala se svým přítelem dítě.
Když jsem se Susan mluvil, objevil jsem něco, co okamžitě upoutalo
mou pozornost. Mnohé jsem pochopil již z rozhovoru s jejím otcem, kte
rý se zprvu odmítal se mnou vůbec bavit. „Já nejsem těhotný!" trval na
svém. „Proč chcete mluvit se mnou? Ona potřebuje dát do pořádku!"
Zeptal jsem se Susan, kdy naposledy od otce slyšela, že ji má rád. Její
tvář úplně zbledla. Tahle krásná mladá žena najednou vypadala jako malé
děvčátko s chvějícími se rty.
„Nevzpomínám si, že bych to od něj někdy slyšela," odpověděla.
„Nikdy?" zeptal jsem se.
Susan zavrtěla hlavou.
Když jsme si povídali, dozvěděl jsem se, že Susan se uchýlila do náruče
citově podobně vyhladovělého mladíka, který byl asi o dva roky starší -
a oba se snažili získat přijetí, kterého se jim nedostávalo od rodiče opač
ného pohlaví.
/4S
Kromě svých nešťastných (a nemorálních) milostných schůzek byla Su

san zosobněním toho, nač by rodiče mohli být pyšní. Avšak dlouhá léta
byla odkázána na emocionální dietu otcových kritických poznámek. Ni
kdy nezmínil její silné stránky, ale ani na okamžik jí nedovolil, aby zapo
mněla na své slabiny. Susan byla zmatená. V období růstu byla menší než
ostatní děti, takže se jí někdy kvůli tomu posmívaly. Místo aby se Susan
hájila, naučila se s tím žít.
Susan nikdy nebyla v otcových očích dost dobrá, tak se zapletla s mla
díkem, který činil to, co jí připadalo důležité: skládal jí komplimenty. Uji
šťoval ji. Dopřával jí pocit, že je výjimečná, že mu na ní záleží a že patří
k sobě.
Pokřivený vztah mezi otcem a dcerou může ovlivnit i několik generací.
Dcera vyroste, stane se matkou a (jaké překvapení!) má pokřivený vztah
s vlastními dětmi. Pokud byla matka svým otcem bez ustání kritizována,
jednoho dne se probudí a zjistí, že bez ohledu na to, jak vysoko její syn
skáče, není to dost. Nikdy nemá svůj pokoj dostatečně uklizený, nechová
se dost slušně a neučí se dost dobře.
To je klasický příklad dítěte, kterému je každou chvíli spíláno. Bezpo
chyby se promění ve váhavce, který se bude chránit před matčinou kritic
kou povahou. Je to záležitost emocionální sebeobrany. Takové dítě si říká:
„Mohl jsem to udělat lépe, kdybych tu práci dokončil" spíše než aby se
snažilo a podstoupilo riziko matčiných výčitek.
Smutné je, že takový chlapec možná má deset velmi kladných charakte
rových rysů; jiní rodiče jej možná před jeho matkou chválí, ale matka se
upne na dvě nebo tři vlastnosti, které chlapci scházejí. A tyto rysy budou
tím jediným, o čem chlapec uslyší. Bude vyrůstat s kritikou a bude mít
o sobě nízké mínění. A hádejte, jak bude jednat se svými dětmi.
A nyní se podívejme, jak dosáhnout změny. Vraťte se k analýze vašeho
vztahu s dcerou. Cítíte se provinile, že jste nastavovali vysokou laťku oče
kávání? Říkáte: „Jane, měla bys to zvládnout. Máš na to, abys to zvládla"?
Uvědomte si to. A pak spíše začněte říkat: „Miluji tě takovou, jaká jsi."
(omlouvám se Billy Joelovi). Nalezněte vlastní způsob, jak napravit svůj
sklon kritizovat. Napište si lístečky, které vám budou připomínat, že ji
máte chválit a povzbuzovat.
Přijetí je rozhodující. Jednou z nejzákladnějších lidských potřeb je při
jetí. Děti budou někam patřit; otázka nezní, zda patří, ale kam patří. Když
se děti nedokážou identifikovat s životem doma, ztotožní se s lidmi mimo
46/
domov. Budou patřit do sportovního družstva, k jiné rodině, gangu, přítel

kyni, ale někam prostě patřit budou.
Kdybyste se zeptali každého z mých dětí: „Koho má tatínek nejradši?",
vsadím se, že by vám řekly, abyste mlčel, odvedly by vás stranou a odpo
věděly: „Neříkejte to ostatním, ale doufám, že nejradši má mě." Pár měsí
ců předtím, než se Krissy vdala, mi darovala výtisk knihy Butterfly Kisses,
která oslavuje otcovu lásku k dcerám. Pod svůj podpis napsala: „Tvá nej-
milejší!"
Každé děvče má své místo v otcově srdci. Hannah je tatínkův oříšek.
Lauren je tatínkův koláček. Jednou byl tatínek unavený a mluvil o Lauren
jako o tatínkově oříšku a hned jsem byl pokárán: „Já nejsem žádný oříšek,
já jsem tatínkův koláček!"
Střeží si své místo v mé přízni s houževnatostí cvičeného vojáka armá
dy Spojených států. Když Hannah zaslechla, jak někomu říkám, že Lauren
je báječná, okamžitě jsem slyšel, jak si významně odkašlává: „Ehm,
e h m ! " Pohlédl jsem na Hannah a viděl jsem, jak mé čtvrté dítě zdvihá
obočí a a dává tak najevo, že by bylo vhodné dodat: „Ach ano, a také mám
další báječnou dceru, jmenuje se Hannah."
Každá dcera touží po tom, aby měla své místo v otcově srdci, a proto
velice doporučuji dát každé dceři přezdívku. Jeden z nejlepších darů, kte
rý mohu dát svým vnoučatům, je to, že jim odkážu matku (svou dceru),
která bude vyrůstat s vědomím, že je milována a přijímána.
Bude taková vaše dcera?

Jednoho mého semináře pro nezadané se účastnila Olivia, které je přes tři
cet let. Postavila se před skupinu účastníků, když jsem požádal, aby se při
hlásil dobrovolník, jenž žil v opravdu špatném manželství.
„Popište jednoho ze svých rodičů, Olivie," vyzval jsem ji.
„Můj otec j e . . . "
Olivia se odmlčela. Ještě předtím, než by její mlčení začalo být poněkud
trapné, změnila taktiku a pronesla: „Dobrá, tak řeknu něco o své matce. Je
manipulativní, zaměřená na výkony, velmi panovačná a ambiciózní."
Když se takto vyjádřila, zdálo se, že je připravena rozpovídat se o svém
otci. „Můj otec, inu, řekněme, že je úplně popletený. Nikdy nebyl moc
přítomný."
„Dobrá," řekl jsem jí, „nechte mě teď hádat, jaký byl váš bývalý man
žel. Užíval drogy, byl to neúspěšný člověk a alkoholik."
„Úplně přesné, pane doktore," smála se Olivia. „Bezchybně jste to od
hadl."
147
Trpěla poruchou způsobenou otcovou nepřítomností a výchova pano

vačnou matkou téměř zaručovala, že si Olivie jako manžela přivede domů
„zraněného holoubka", slabocha, o němž si myslela, že mu pomůže dát se
dohromady. Protože její „koláč" neobsahoval nesmírně důležitou složku
otcovy přítomnosti, ujištění a přijetí, Olivia cítila, že si musí svou hodnotu
dokazovat svými výkony a tím, že se bude starat o druhé. Nepřekvapilo
mě, že pracovala jako zdravotní sestra na jednotce intenzivní péče.
Olivia je přesně tím typem osobnosti - rychle uvažující, schopná, em-
patická a důvěryhodná - jakou byste si přáli, aby se o vás starala na lé
kařské pohotovosti. Ale brilantnost v zaměstnání nemůže přehlušit bo
lest v její duši, kterou jí způsobuje skutečnost, že si za manžela vybrala
špatného muže.
Muži, vím, že své dcery velice milujete, jinak byste si nenašli čas, abys
te četli tuto knihu. Jednoho dne si vaše holčička vezme všechno, co jste jí
dali - nebo nedali - a vykročí do světa. Její spokojené manželství, schop
nost vychovávat své syny, její pocit pohody a přijetí bude tím, čeho čás
tečně dosáhne navzdory vám nebo díky vám.
Jak tomu bude ve vašem případě? Ten koloběh se někde musí zastavit.
Chcete-li, aby se přestalo předávat negativní dědictví vašich otců (nebo
tchánů), proč by to nemělo přestat u vás?
48/
Část druhá
Otcovy povinnosti
149
fcapitota 5.
Dobrý otec
J
aký máte problém?" zeptal jsem se, když jsem si všiml, že rodina,
kterým dělám poradce, se rozrostla o dalšího člena.
„Naše dítě stále pláče."
„Vaše dítě pláče? Přišli jste mě navštívit, protože jste znepokojeni tím,
že vaše dítě pláče?"
„Obáváme se, jestli nejsme příliš shovívaví, nebo zda nejsme příliš pří
sní, a nechceme dítě na celý život poškodit tím, že je necháme pořád
plakat."
„Nebo nenecháme plakat," rychle dodal otec.
„Udělali jsme všechno, co nás napadlo," řekla matka. „Devět měsíců
mu hrajeme klasickou hudbu."
„Myslel jsem, že jste říkali, že jsou mu čtyři měsíce," podotkl jsem.
„Ano, jsou mu čtyři měsíce," přitakala matka.
„Umístili jsme reproduktor k Susaninu břichu, když byla těhotná," vy
světloval otec. „Slyšeli jsme, že to pomáhá rozvíjet dětský mozek."
Jejej.
Mám pro vás rodiče fantastickou novinku. Chcete mít báječné děti?
Buďte dobrým otcem. Buďte dobrou matkou.
Všimněte si, že jsem nenapsal; že musíte být báječnými otci a báječný
mi matkami. Většinou postačí být dobrým rodičem. Když budete dobrými
rodiči, budete mít úžasné děti. Pro rodiče platí větší tolerance, než si vět
šina z nás uvědomuje. Dnešní rodiče si kvůli blahu svých dětí na sebe
splétají bič.
Nebyl jsem dokonalý otec, ale o děti jsem se staral, a myslím, že jsem
byl dobrý otec. A být dobrý stačí.
Došlo k tomu, že v obavách, abychom se zachovali správně, zapomíná
me na to, jak je důležité budovat dobré vztahy. Pokud své děti milujete,
budou vám důvěřovat. Bude se jim dařit ve škole. Dokonce se jim podaří
absolvovat střední školu, aniž by se zapletly s nějakou sektou, skákaly
z mostu nebo se o nich mluvilo ve večerních zprávách.
Vím to, protože jsem to dokázal. Měli byste se podívat na můj původ.
50/
Dobrý otec
Dobře zavlažovaný původ

Pocházím z rodiny, v níž byla dlouhá generační linie pijanů. Vlastně všich
ni Lemanové si vždycky rádi vychutnali pár skleniček. Ne pár. Hodně.
Můj otec pil tolik, že děti z naší čtvrti říkaly, že v místním baru má můj
otec kancelář. Jeho otec (můj dědeček) byl nalezen mrtvý, úplně ztuhlý
ve sněhových závějích v Buffalu. Byl tak opilý, že nemohl najít cestu
domů a venku umrzl.
Otec nebyl vždycky nejlepším příkladem, ale nalezl několik výchov
ných prvků, na kterých si dával záležet. Jednou zastavil auto na místě, kde
nějací muži u silnice kopali příkop.
„Podívejte se tam," řekl. Vidíte, co ti chlapci dělají?"
„Ano, tati, kopou příkop."
„A co vy, kluci, chcete také dělat tohle, až vyrostete?" zeptal se.
„V žádném případě, tati."
„Ne? Pak tedy půjdete do velké školy (univerzita), rozumíte mi? Když
půjdete do velké školy, nebudete kopat příkopy."
Z této „dobře zavlažované" rodiny vyšli dva psychologové a pastor pro
děti.
Matka mi často říkala: „Kéž bych měla tvé knihy, když jsem tě vycho
vávala. Možná bych si vedla mnohem lépe." Ale o to jde. Moji rodiče ne
byli společensky příliš významní lidé - matka byla kvalifikovaná sestra
a otec tvrdě pracoval v čistírně - ale naše rodina žila docela spořádaně
a my děti jsme si rodičů vždycky vážili.
Když můj otec zemřel, přes všechno, čím jsme prošli, zvlášť když jsem
vyrůstal - a bez ohledu na veškerou hanbu, kterou nám svým pitím způso
bil - nám velmi scházel. To bylo vidět při vyřizování pozůstalosti. Můj
starší bratr zdědil otcův prsten s diamantem. A já jako nejmladší syn jsem
zdědil prsten za devatenáct dolarů.
Ale nosím ho. Ne proto, že by byl krásný. Viděl jsem ve výprodeji
umělohmotné brýle, které stály víc než tenhle prsten. Nosím ho z úcty
k muži, který ho nosil přede mnou.
Dříve mě ani nenapadlo, že bych si měl otce vážit. Byl velmi nedokona
lý a po určitou část svého života, hlavně v období dospívání, jsem ho ne
snášel. V době před jeho smrtí jsme se oba stali křesťany a vznikl mezi
námi velmi blízký vztah navzdory otcově minulosti.
Jste-li dobrými rodiči, vychováte báječné děti. Nemusíte se zpaměti učit
patnáct tajných kroků. Nejlepším „tajemstvím" je připomínat si, že ani vy
a ani vaše děti nemusíte být dokonalí, abyste si počínali správně. Někdy je
pro rodiče těžké vidět dlouhodobou perspektivu. První léta rodičovství se
/51
zdají být nekonečná, proto obvykle přehnaně úzkostlivým rodičům poklá

dám otázku: „Viděli jste už někoho, jak chodí po vysokoškolské koleji
v plenkách?"
„Ne."
„Vaše dítě už je také nebude potřebovat. Je naprosto v pořádku, že se
váš maličký v osmnácti měsících občas počůrá. Dopřejte mu čas!"
Nepotřebujete doktorát z psychologie, abyste mohli vychovávat dítě. Ta
to obava, abychom udělali všechno správně, zakrývá mnohem důležitější
aspekt, kterým je vybudování správného vztahu. Když chcete vědět, jak vy
tvořit pro děti hřiště, můžete si koupit knihu, která vás celým procesem
krok za krokem provede. Ale jak si otec vybuduje smysluplný vztah se
svou dcerou? To je mnohem náročnější otázka, protože každý člověk je
jiný. Nejsme všichni stejní. Některé děti jsou stydlivé. Některé zase mají
kolem sebe spoustu lidí a pořád si povídají. Jiné jsou neustále v pohybu.
Další jako by byly zakleté ve věčné dřímotě.
Zaměřovat se na správný vztah spíše než na snahu konat správné věci lze
v každé rodině, ať už máte milionové příjmy nebo žijete na hranici chudo
by. Vydatné finanční zdroje bývají velmi nebezpečné. Mohou zkreslit to, na
čem skutečně záleží, a změnit rodiče s dobrými úmysly v lidský bankomat.
Podívejme se na problém „věcí" a rodičovství a potom si proberme základ
ní pravidla (žádný návod), která nám pomohou stát se dobrými rodiči.
Dát dětem to, co máte

Dr. Benjamin Carson, slavný chirurg vyučující na Johns Hopkins Univer
sity, vyprávěl dojemný příběh o své matce. Paní Carsonová trvala na tom,
aby Ben i jeho bratr Curtis vždy po několika týdnech napsali stručný ob
sah knih, které přečetli. Nedělali to do školy, ale pro matku.
Ben a Curtis poslechli.
Zhruba v době, kdy byl Ben na střední škole, si uvědomil jednu věc,
která ho šokovala. Jeho matka neuměla číst. Celé roky Ben četl knihy
a zapisoval jejich obsah a domníval se, že matka jeho práci slovo od slova
kontroluje. Ale ona neměla ani ponětí, co psal.
A nyní vezměte v úvahu toto: Ben, kterého vychovávala negramotná
matka, se stal světoznámým chirurgem, jenž je zmiňován v mnoha člán
cích a je autorem řady knih. Jeho negramotná matka nelomila rukama nad
svým nedostatečným vzděláním a nevzdala se naděje, že vychová inteli
gentní chlapce. Místo toho dala svým chlapcům to, co měla - zájem, zod
povědnost a odvahu požadovat práci navíc.
A vyplatilo se to.
52/
Dobrý otec
O mnoho let později se někdo Bena zeptal, proč s ním stále žije jeho
matka, i když se oženil a založil vlastní rodinu. „Vy to nechápete," odpo
věděl Ben. „Kdyby to té ženě nevyhovovalo, nebydlel bych tu. Ona si to
zaslouží."
Nemůžete každou noc probdít a přemýšlet o tom, co nemůžete svému
dítěti dát nebo co vám jako rodiči chybí. Svému dítěti můžete dát jenom
to, co máte. Sám si tohle musím také připomínat. Vzpomínáte si, jak mi
Sande řekla, že budu znovu otcem - v devětačtyřiceti letech? Zmocnil se
mě panický strach. Bylo mi více líto dítěte, které mělo přijít na svět, než
mě samotného.
Až půjde na střední školu a zjistí, kolik nám je let, podá na nás žalobu!
Vzpomínám si, že jsem řekl něco takového. Zcela vážně přiznávám, že
jsem cítil smutek z toho, že zde již nebudu po většinu života jejích dětí -
mých vnoučat. Lauren by si radši měla vzít za manžela chlapce, který má
mladého otce, jestli její děti budou chtít zakusit, jaké to je, když je obejme
dědeček, pomyslel jsem si.
A pak jsme netušili, jak se Lauren bude vyvíjet. Když žena otěhot
ní v sedmačtyřiceti letech, lékaři vám vyjmenují všechny možné nemoci,
které číhají na děťátko ženy ve středním věku.
Krátce řečeno, cítili jsme, že toho nemůžeme dítěti mnoho dát.
Potom jsem odjel na služební cestu do New Yorku a zastavil jsem se
u kamaráda z dětství, kterému říkám Moonhead, a jeho ženy Wendy.
Když jsem hořekoval nad Sandiným těhotenstvím - jak jsme staří, jak je
to riskantní pro vývoj dítěte, jak strašně je to vůči dítěti nefér - Wendy mě
úplně odrovnala jednoduchou otázkou.
„Napadá tě lepší rodina, do níž by se ta holčička měla narodit?" zepta
la se.
Bylo to, jako by někdo rozsvítil světlo, jeden z těch okamžiků, kdy si
řeknete „Aha!", a všechno se najednou vyjasní. Samozřejmě že jsme si
v rodině velmi blízcí. Velmi se milujeme. A byl jsem přesvědčen, že starší
sourozenci budou ochotně hrát náhradní roli prarodičů pro děti své nej-
mladší sestry, kdyby taková potřeba vyvstala.
Nemohli jsme Lauren dát rodiče, kterým by bylo dvacet nebo třicet let.
Nemohli jsme slíbit, že zde budeme, až oslaví šedesáté narozeniny. Ale
Wendy mi pomohla pochopit, že jí i přesto můžeme dát hodně - a připo
mněla mi, že právě na to bych se měl soustředit.
Spíše než lamentovat nad tím, co jim schází, by dobří rodiče měli dát
dětem to, co mají - a pak strategicky pamatovat, že to, co svým dětem ne
dali, je také důležité.
,'53
Co svým dětem nedáte

Když se vracím ze služební cesty, můj kufr není napěchován dárky. Dá
vám svým dětem sebe, ne hračky. Chci se po návratu zaměřovat na obno
vu našeho vztahu, ne na nějaké tretky, které by je ode mě oddalovaly
hned, jak přijedu domů.
Přemýšlejte o tom. Proč by otec, který byl několik dní pryč, měl dávat
svým dětem něco, s čím by chtěly odejít a hrát si, když se konečně vrátil?
Někdy na cestách narazím na něco, co by se některému z mých dětí ob
zvláště hodilo. Třeba je to něco, co již dlouho shánějí, nebo je to dárek,
o kterém si pomyslím: To by bylo skvělé pro toho a toho. V takovém pří
padě jdu a koupím to, protože je to dárek, který je založen na vztahu, ne
na pocitu viny nebo povinnosti. Když moje dcera takový dárek dostane,
ví, že jsem jí ho přivezl, protože ji znám. Nikdo jiný by takový dárek ne
vybral, a proto tento dar posiluje náš vztah.
Darovat nějakou hračku jen proto, že musíte něco přivézt, je jednou
z nejhorších věcí, jakou můžete udělat! Ponižuje to naše dcery - jako by
chom šije mohli koupit - a do našeho vztahu přidává prvek neupřímnosti.
Vaše děti nepotřebují hmotné věci, které jste vy jako děti neměli. Nedá
vat dětem věci je také důležité. Na počátku dvacátého století, kdy ekono
mika ještě nebyla tak silná a byly běžnější velké rodiny, se mnohé děti bez
mnoha věcí obešly a vyvíjely se velice dobře. Když potkávám lidi, kteří se
narodili jako nejmladší děti v početných rodinách, rád je škádlím: „Vsa
dím se, že když jste přišel na střední školu, tak jste zjistil, že slepičí nud
lová polévka se vaří ze slepice a nudlí, že?"
Můj otec vyrůstal v irské rodině přistěhovalců, kde platilo heslo: „Kdo
nejdřív vstane, nejlépe se oblékne." Nechtějte ani vědět, co by na vás zby
lo za oblečení, kdybyste zaspali.
Přesto se těmto rodinám výchova dařila, protože své naplnění získávaly
z dobrých vztahů spíše než z několika hořkých kapek konzumu.
Můžete svým dětem velice prospět, když nebudete příliš myslet na věci,
které svým dětem dát nemůžete. Rodič nemá být Santa Claus, rodičovství
znamená vytváření vztahu.
Když tedy děti nepotřebují mnoho věcí, co tedy potřebují, pokud jde
o vztah? Ani zde nemůžeme nabídnout „pět snadných kroků", abychom se
stali dobrými otci, ale můžeme se podívat na některé vlastnosti, které cha
rakterizují dobrého otce.
54/
Dobrý otec
Profil dobrého otce

Co z nás dělá dobrého otce? Zde je několik charakteristických znaků, kte
ré jsou u dobrého otce nápadnější než ostatní.
Otec, který je přítomen

Když se zeptáte mých dcer, na co si nejlépe vzpomínají z doby, kdy vy
růstaly v mém domě, budou vyprávět o veliké chobotnici a velkém zlém
vlkovi.
Jedna z našich nejoblíbenějších her spočívala v tom, že jsem předstíral,
že jsem dravý vlk. Honil jsem Krissy a Holly po pokoji, „chytil" je a dal
do hrnce (na pohovku), abych je uvařil. Posypal jsem je neviditelnou solí,
přidal pomyslné koření, ale vždycky jsem zapomněl na pepř.
„Ach n e ! " zvolal jsem hlasitě. „Zapomněl jsem na pepř!"
A to byla jejich chvíle. Věděly, že se k nim otočím zády a ony budou
moci „uniknout". Načež jsem samozřejmě začal sténat a naříkat, jako by
mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že utečou. Když jsme si hráli na velikou
chobotnici, zhasl jsem všechna světla, rozsvítil svíčky a pomalu jsem pro
cházel chodbou. Čím blíž jsem přicházel, tím se stíny prodlužovaly a děv
čata byla vystrašená a zároveň nadšená, choulila se pod dekami, občas se
odvážila podívat se ven, jak blízko už se chobotnice dostala.
„Nebyly to organizované hry, ale vzpomínám si," říká Holly, „na spon
tánní radost, na okamžik, kdy se mě velká chobotnice dotkla."
Nepostupoval jsem podle žádných pravidel. Prostě jsem byl přítomen,
a to pro mé dcery znamenalo mnohem více než cokoli jiného, co jsem kdy
udělal.
Byla vypracována klasická studie, která měla zjistit, zda se děti lépe
chovají na hřišti, které je oploceno, nebo na hřišti bez oplocení. Výsledek
byl tristní: děti se cítí méně jistě a méně se věnují hře, když hřiště není
oploceno. Shlukují se uprostřed a jen velmi málo z nich je natolik od
vážných, že se pustí i do míst mimo hřiště. To, o čem si někteří psycholo
gové mysleli, že je ponižující, dětem vyhovuje.
Životní pravidla dětem pomáhají. Mít otce, který je přítomen a aktiv
ní, je jako mít plot kolem hřiště. Jeho přítomnost poskytuje jistotu a klid
a znamená velmi mnoho.
Proto zdůrazňuji, že děti potřebují jíst společně s celou rodinou - i s ot
cem - většinu dní v týdnu. Pouze rutina, kvalita a pravidelnost může vy
budovat zdravý pocit sounáležitosti. Otec, který přináší oběti kvůli vzta
hu, bude odměněn. Muž, který si nechá ujít místo, kde by měl o dvanáct
tisíc dolarů ročně víc, ale musel by trávit celé týdny na cestách (každoroč-
,'55
ně odmítám mnoho příležitostí přednášet), takový muž, který staví vztah

nade všechno ostatní a raději je se svou rodinou, bude mít velký vliv na
život svých dětí, zejména dcer.
Proto neposlechnu své děti, když říkají: „Tati, prosím, nechoď se dívat,
jak hraju. Strašně přitom křičíš a já se pak stydím." Krissy mi tohle jednou
řekla a snažila se to odůvodnit slovy: „Navíc hrajeme mimo město, jsou to
téměř dvě hodiny cesty."
Pokračovala pak o tom, že není „in", aby tam otec jezdil a sledoval zá
pas - nebo dokonce - což je ještě horší - povzbuzoval z tribuny.
Přesto si myslím, že mě zná natolik dobře, aby věděla, že když bude na
hřišti, tak já budu sedět mezi diváky. Vešel jsem do tělocvičny těsně před
tím, než začal volejbalový zápas, a viděl jsem Krissy, jak zvedla malíček
levé ruky, kterou měla položenou na koleni. To byl pozdrav, který mi vě
novala, ovšem její oči a rozzářený obličej říkaly všechno, co jsem potře
boval vědět. Skutečně si přála, abych tam byl.
Vědomí, že otec je přítomen a vyjadřuje podporu - obzvláště v atletice
- j e pro dívky ještě důležitější. Dr. Michael Nelson, předseda výboru pro
sportovní medicínu a fitness Americké akademie pediatrů, řekl: „Nejdůle-
žitějším faktorem při povzbuzování dívek ve sportu mít vzor ve vlastních
rodičích." 1
Lynn Jaffee, koordinátorka programů v Institutu pro výzkum ženského
zdraví v St. Paul ve státě Minnesota, věří, že otcův zájem je zcela zásadní,
protože společnost obecně nevěnuje ženským sportům velkou pozornost.
„Zatímco lyžařky, krasobruslařky, potápěčky a gymnastky přitahují určitou
pozornost médií, ženským kolektivním sportům se média téměř nevěnují,"
řekla v rozhovoru pro Health and Fitness News Service. „A kromě výdělků
malého počtu tenisových a golfových profesionálek nebudou ani v budouc
nu pro dívky, které by se chtěly věnovat sportu, téměř žádné peníze." 2
Nebezpečí nespočívá v tom, že ženy s nadáním pro atletiku nemohou
vydělávat tolik peněz jako Michael Jordan, ale že budou mít menší zájem
věnovat se sportům, které jsou velice zdravé a posilují dobrý charakter.
Jelikož je společnost nepodporuje - zaměřuje se na Cindy Crawfordovou
a další supermodelky spíše než na aktivní atletky - bez otcova zájmu bude
dceři scházet motivace a podpora k t o m u , aby se věnovala kolektivním
hrám.
Když je dcera na hřišti a vy se objevíte mezi diváky, znamená to pro ni
mnohem víc než jen to, že vám záleží na jejím fyzickém zdraví: „Jsi dů
ležitá. Záleží na tobě. Zajímá mě to, co zajímá tebe." Ví, jak máte nabitý
56/
Dobrý otec
rozvrh a vaše ochota dát stranou váš vlastní život, abyste vstoupili do je
jího života, doslova formuje její duši. Když nejdůležitější muž v životě
mladé ženy ji tímto způsobem utvrzuje, bude to ovlivňovat její očekávání
a poskytovat vhodnou ochranu před mizery a sobci, kteří považují ženy
jen za sexuální objekty a služky.
Můj přítel, profesionální golfista Don Pooley, utvrzoval svou dceru dra
matickým způsobem. Vzal si v roce 1998 na čtyři měsíce volno, aby mohl
sledovat, jak basketbalové družstvo jeho dcery podruhé za sebou vyhraje
mistrovství státu Arizona.
Pooley reportérovi listu Arizona Daily Star řekl: „Snažím se být u vše
ho, co je v životě mých dětí důležité. Nezáleží na tom, jestli hraju další
golfový turnaj. Hrál jsem už na stovkách golfových turnajů. Nezáleží mi
na tom, že propásnu nějaký golfový turnaj; ale vadí mi, když propásnu to,
co je důležité pro ně."
Kerri byla tak dojatá tím, že otec pro ni tolik obětoval - vynechal turnaj
profesionálů, jen aby viděl dívčí středoškolské družstvo - proto se nesmír
ně snažila a byla jmenována do družstva složeného z nejlepších hráček. Je
zajímavé, že Don se vrátil ze své čtyřměsíční dovolené a titulky v novi
nách oznamovaly, že opět vyhrál turnaj Touchstone Energy v Tucsonu. 3
Naše rodina si vytvořila tradici, že v noci po Štědrém dnu spí všechny
naše děti v jednom pokoji. Jednou jsme o Vánocích byli v New Yorku
a v domě nebyla tak velká ložnice, do níž bychom se všichni vešli. Proto
jsme spali v dlouhé chodbě. Děti byly nadšené.
Otcovo utvrzování neproběhne jednou provždy. Vztah není jednolitá
betonová dálnice. Připomíná spíše štěrkovou cestu, která se vytváří tak, že
se přidává jeden drobný kamínek za druhým, věnováním času, gestem,
které vyjadřuje zájem, schopností vcítit se.
Dívky potřebují otce, který je přítomen (chtěl bych razit nový slogan:
Místo muže je doma). Rovněž potřebují otce, který bude mít pochopení.
Otec, který má pochopení

Jednou u snídaně si Holly vylévala city, jak mají dospívající ve zvyku,
a super-psychologizující otec okamžitě vstoupil do hry s jasným řešením.
Bylo to tak zjevné, že jsem nemohl uvěřit, že na to nepřišla.
Poté, co jsem nad miskou ovesných vloček vychrlil svá moudra, jsem
čekal, že mi rodina bude aplaudovat. Místo toho mě častovali významným
mlčením, které málem způsobilo, že se mi srazilo mléko v kakau.
,>Tati, víš, co bys měl udělat?" zeptala se mě nakonec Holly.
„Copak?"
757
„Měl by sis přečíst své knihy."

Ouha!
Choval jsem se jako typický otec, emocionálně jsem Holly převálcoval,
nevyužil jsem čas k tomu, abych vstoupil do jejího světa, ale spíše tančil
na jeho povrchu jako laskavý diktátor. Domníval jsem se, že vím, o čem
mluvím, ale nevěděl jsem a během toho jsem převálcoval její city.
„Holly, omlouvám se. Udělal jsem chybu."
Ale že mě dostala! Zaútočila na moje nejslabší místa a trefila se se smrtí
cí přesností. Na další tři hodiny ze mě bylo devadesát kilo ovesné mouky.
Otče, nesnaž se napravit svou dcera. Vytvoř si s ní vztah. Poznej ji.
Přestaň se snažit vyřešit problémy své dcery. Nechce, abys něco napravo
val. Chce jen, abys pro ni měl pochopení.
Pochopení vyžaduje něco mnohem náročnějšího než napravování. Po
chopení znamená, že odložím to, co právě dělám, na tak dlouho, abych
mohl vstoupit do světa své dcery. Místo toho, abych okamžitě vyvozoval
závěry a odpovědi, musím být ochoten projít spolu s ní její nejistotou.
Chce, abych se zaměřil na proces, zatímco celé mé tělo plné testosteronu
touží vyvozovat závěry.
Neměl bych říkat: „Zlatíčko, odpověď je jednoduchá..." Místo toho
bych spíš měl projevit empatii. „Zlatíčko, vypadá to, že tě to opravdu trá
pí. Nechceš mi o tom něco říct?"
Bohužel jsem vždycky nechápal city své dcery tak, jak bych měl. Jed
nou, když Holly bylo šestnáct, přivedla k nám domů svého nového přítele,
abychom se s ním seznámili. Když nám ho představovala, uvědomil jsem
si, že mám košili vykasanou z kalhot. Opatrně, téměř potají, jak jsem se
domníval, jsem si rozepnul knoflík u kalhot a rozepnul zip. Další krok už
nebyl tak nenápadný, ale co, vždyť máme s tím chlapcem stejnou anato
mii. Rozepnul jsem kalhoty, zastrkal do nich košili. Tohle všechno jsem
dělal, když jsem chlapce zdravil a říkal mu: „Ahoj, rád tě poznávám." Pak
jsem mu potřásl rukou.
Pro mě to byla maličkost. Ne však pro Holly. Málem umřela. Bohužel
jsem byl zvyklý dělat takové věci už léta.
Když otec prokáže zájem o to, co dcera trápí, a o její problémy, předají
dědictví, které si nemůže koupit ani Bili Gates.
Dcera také potřebuje otce, který si váží své ženy.
Otec, který si váží své ženy

Nemluvím o tom, abyste před manželkou padali na kolena. Hovořím o ně
čem mnohem praktičtějším.
58/
Dobrý otec
Například si představte typický večer, kdy se všichni rozeběhnou

každý jiným směrem a v domě zůstane nepořádek. Manželka se vrací poz
dě večer domů a vzpomene si, jak vypadala kuchyň, když odcházela. Jsem
k smrti utahaná, ale aspoň umyju nádobí, říká si. Kdybych ráno vstala
a viděla ten nepořádek, bylo by to k nesnesení.
Je biologický fakt, že většina mužů dokáže spát a dokonce hlasitě jako
medvěd v zimním spánku, i když je v dřezu takové množství špinavého
nádobí, že by stačilo celé četě vojáků. Je také dobře známo, že estrogen
a špinavé nádobí nejdou příliš dohromady. Devět z deseti žen nezamhouří
oka, dokud kuchyň není uklizená.
Manžel tedy přijde domů o pětačtyřicet minut dřív než manželka. Místo
toho, aby si nandal porci zmrzliny a díval se na sportovní zprávy, se roz
hodne uklidit v kuchyni. Ne tak, že naskládá špinavé nádobí do dřezu, ale
hezky je naskládá do myčky. Možná prolomí všechny konvence a dokon
ce umyje i kuchyňskou linku.
Zena přijde domů, nese na sobě břemeno domácích prací jako těžký ka
bát, ale musí se podívat dvakrát, než uvěří, že místo, kde čekala nepořá
dek, září čistotou. Vyjde ven, aby zkontrolovala, zda si nespletla číslo
domu, a naplní ji euforie, když si uvědomí, že je tam správně a že ne
vstoupila do cizího domu.
To je úcta, o které mluvím.
Dovolte, abych to řekl ještě jinak. Jak byste se cítili, kdyby se vaše dce
ra za dvacet minut proměnila v o dvacet let starší ženu a vy byste mohli
nahlédnout do jejího manželství? Sledovali byste, jak se vaše pětatřicetile-
tá dcera vrací domů poté, co běhala s malým Johnnym, Susie a Katie po
městě. Zdraví ji manžel, který má více bramborových lupínků na pohovce
než v ústech. Dřez je plný špinavého nádobí, na koberci je tolik špíny, že
by z ní hrnčíř mohl vytvořit mísu o velikosti stadionu Yankee, a manžel
huláká, že má hlad.
Přejete si, aby v tomhle prostředí vaše dcera strávila padesát nebo šede
sát let života?
Vaše holčička si vytvoří očekávání ohledně svého manžela podle toho,
jak vy jednáte s její matkou. Pokud se chováte jako tyranský, sobecký
a líný mizera, vaše dcera nebude považovat za nic zvláštního nebo nepři
jatelného, když bude chodit s chlapcem, který s ní bude takhle jednat. To
nejlepší, co můžete udělat pro utváření názorů vaší dcery na muže, je, že
budete se svou manželkou jednat tak, jak byste chtěli, aby váš budoucí zeť
jednal s vaší dcerou. Velice často se takový příklad naplní.
/59
Dcery a synové potřebují vidět, že otec jedná s matkou jako s někým

výjimečným. Dcery si tak uvědomí, že stojí za to, aby si jich lidé vážili.
Synové pochopí, že některé způsoby jednání jsou nevhodné. V některých
věcech možná postupuji pomalu, ale když dítě odmlouvá matce, jednám
rychlostí blesku. „Ať tě ani nenapadne zvyknout si, že takhle budeš mluvit
s matkou," říkám. Snažím se hájit matčinu čest.
Dcera potřebuje otce, který je přítomný, otce, který má pochopení, a ot
ce, který si váží své ženy. Potřebuje i otce, který jí důvěřuje.
Otec, který své dceři důvěřuje

Před více než čtyřiceti lety mladá žena jménem Elizabeth chtěla udělat
něco, co ještě žádná žena v jejím městě neudělala. Rozhodla se, že bude
kandidovat na místo ředitelky střední školy.
„Otec mi důvěřoval," říkala Elizabeth v roce 1992 v rozhovoru pro ča
sopis Good Housekeeper. „Vyrůstala jsem v prostředí úcty."
Nejen že John Van Hanford, Elizabethin otec, své dceři vštípil víru, že
může dokázat velké věci, ale vychovával ji tak, že dokázala navazovat
zdravé vztahy s muži. „Když jsem vyrůstala, měla jsem ráda muže, pro
tože jsem měla ráda svého otce, a bylo zjevné, že on je se sebou spo
kojený."
Proto nás nepřekvapí, že si Elizabeth moudře vybrala i manželského
partnera - muže, který několik let sloužil jako vážený senátor za stát Kan
sas a poté kandidoval za Republikánskou stranu na prezidentský úřad.
„Na svém manželovi obdivuji a vážím si toho, co jsem zbožňovala na
svém otci," vysvětlovala Elizabeth. 4
Někteří z vás už možná uhádli, co se vám snažím sdělit. Elizabeth se
provdala za muže, který se jmenuje Robert Dole. V Reaganově vládě se
stala ministryní dopravy a donedávna působila jako ředitelka Amerického
červeného kříže.
Dnes již pro ženy v podstatě neexistují žádná omezení. Nyní, když píšu
tuto knihu, jsou dvě ženy soudkyněmi nejvyššího soudu. Máme ministry
ně ve vládě. Ženy řídí firmy, působí jako profesionální hráčky basketbalu,
vyhrávají světový pohár v kopané a dokonce získávají vysoké hodnosti
v armádě.
Otec může povzbuzovat svou dceru s větší upřímností než kdykoli dří
ve, protože je jen velmi málo činností, které ženy dělat nemohou. Chce-li
být pilotkou, může být pilotkou. Chce-li být manažerkou, může být ma
nažerkou.
60/
Dobrý otec
Během jednoho týdne v létě roku 1999 vyšly dvě různé publikace na
psané ženami, které prolomily další bariéry: první kniha byla od Carole
Blackové, manažerky kabelové televize Lifetime, druhá od Carly Fiorinové,
manažerky firmy Hewlett-Packard. Obě ženy nahradily muže-manažery
a obě mají obrovské zkušenosti ve světě obchodu. Blacková působila jako
viceprezidentka pro marketing a televizi společnosti Walt Disney, byla rov
něž generální ředitelkou televizní stanice NBC v Los Angeles. Fiorinová ří
dila odštěpení Lucent Technologies od AT&T v roce 1996.
Přesto si nejsem jistý, zda souhlasím s Carlou Fiorinovou, která řekla:
„Doufám, že jsme se dostali do bodu, kde už nejsou žádné společenské
bariéry." 5
I kdyby bariéry byly jenom nalomeny, otcové si musí uvědomit, že děv
čata mají stejnou šanci splnit si své sny jako chlapci.
Otcové, kteří kladou rodinu na první místo, se možná budou trochu
zdráhat takto povzbuzovat své dcery, protože by mnozí z nich rádi viděli,
jak dcery vychovávají děti, radši než aby je umístily do mateřské školy.
A s tím naprosto souhlasím. Ale otcové mohou dcerám výrazně pomoci
pochopit realitu zaměstnání. Jelikož sami pracujete, můžete dceři pomoci
udělat si představu, jaké si vybrat povolání, aniž by musela obětovat svou
rodinu.
Například ji můžete přesvědčit, aby si naplánovali dítě do doby, kdy
budou mít s manželem dostatek prostředků, aby pak jeden rodič mohl zů
stat s dítětem doma. Můžete jí vysvětlit to, co jasně ukazují průzkumy:
Ženy často opouštějí velké podniky a zakládají si vlastní malé firmy. To
ženám poskytne svobodu plnit rodinné povinnosti a zároveň přispět do
rodinného rozpočtu.
Jako otcové můžeme naše dcery připravit, aby nemusely volit mezi úspě
chem v zaměstnání a tím, že jejich děti bude vychovávat někdo cizí. Víme,
jak to na světě chodí, a můžeme na základě těchto zkušeností pomáhat na
šim dcerám najít způsob, jak vydělávat peníze a zároveň nezanedbávat rodi
nu. Proto jim musíme důvěřovat a působit na jejich životy. Musíme být rov
něž přesvědčeni o tom, že naše dcery mají čím světu přispět.
Objednávky prostřednictvím e-mailu, internet a telekomunikace mění
tvář amerických firem. Starý způsob podnikání se tomu v budoucnosti
možná nebude ani trochu podobat. Jedna věc se nemění a nezmění se ni
kdy - ženy chtějí volný čas více než cokoliv jiného. Dobrý otec pomůže
své dceři pochopit, že skutečné bohatství se měří tím, jak si sami můžete
rozvrhnout čas, ne tím, že máte tři domy.
/6l
Prvním a nejdůležitějším krokem je to, co dělal John Van Hanford pro

Elizabeth: důvěřovat své dceři. Nepodléhejte tomu, že byste podporovali
sny u svých synů a dcerám nechávali jen to, co zbyde.
A dcera rovněž potřebuje otce, který ji nechá projít bolestí.
Otec, který dceru nechá projít bolestí

V době dospívání musela Holly podstoupit několik operací kvůli temporo-
mandibulární poruše. Tímto dlouhým názvem se popisuje neustálá nesne
sitelná bolest čelistních kloubů. Je to více než hrozné onemocnění. Holly
zameškala mnoho týdnů školní docházky téměř po celou dobu studia na
střední škole. Přesto maturovala jako jedna z nejlepších studentek ve třídě.
Jednou mi řekla, že chce dát lékařům ještě jednu šanci.
„V žádném případě!" odpověděl jsem co možná nejrozhodněji. „Už ti
způsobili dost bolesti."
Počet neúspěšných lékařských zásahů byl příliš vysoký a Holly velice
trpěla. Prostě jsem nemohl snést další pohled na to, jak moje dcera jde na
další operaci.
„Tati," prosila mě. „Nechci tuhle bolest snášet do konce života. Chvíli
to bude bolet o něco víc, ale chci to ještě jednou zkusit."
Byl jsem skeptický, ale když na mě začala naléhat i Sande, nechal jsem
se obměkčit. Operace nebyla úplně úspěšná, přesto se stav mé dcery hod
ně zlepšil. Mýlil jsem se, když jsem byl proti operaci. Byl jsem zcela za
slepený tím, že Holly bude krátkodobě cítit velikou bolest, a bylo pro mě
těžké vidět dlouhodobou úlevu.
Nejtěžší pro otce je dovolit, aby dcera procházela bolestí. Většina otců
si z nějakého důvodu uvědomuje potřebu zocelovat syny tím, že je nechají
pocítit bolest. Když chlapec přijde domů s rozbitým nosem, tak řekneme:
„Pověz mi, jestli jsi mu tu ránu pořádně vrátil." Když přijde domů s rozbi
tým nosem dcera, začneme pomýšlet na to, že bychom nejradši použili
střelnou zbraň.
Tohle je tvrdý svět. Mnohdy je tvrdší pro ženy než pro muže. Když vy
chováváme své dcery, musíme být opatrní, abychom nebrzdili jejich vývoj
tím, že bychom jednali, jako by je bolest nemohla ničemu naučit. To, že
vaše dcera zápasí s problémy, neznamená, že vy jako dobrý otec musíte
přispěchat, abyste ji zachránil. Někdy být dobrým otcem znamená nechat
dceru, aby se s nepříjemným a bolestivým problémem vypořádala sama.
Netvrdím, že to je snadné - možná je to nejtěžší věc, kterou jste kdy dělali
- ale je to důležité.
62/
Dobrý otec
Proto vědomě užívám bolest - včetně negativních emocí - abych po

mohl svým dcerám dozrát. Víte, že jsem velkým zastáncem častého ujiš
ťování a povzbuzování, ale to nevylučuje užití také negativních emocí.
Dvě naše nejmladší dcery pravidelně uklízejí nádobí z myčky. Hannah
uklízí talíře a Lauren, která je mnohem menší, uklízí příbory. Jednou ve
čer se Hannah zjevně necítila dobře. Stěží vydržela sedět u večeře, tak
jsme jí poté řekli: „Běž si lehnout, Hannah. Dnes večer nemusíš dělat
žádnou práci."
Pak následovalo něco, co v domě Lemanových slyšíme velice neradi -
Lauren začala kňourat. Lauren je typem dítěte, kterému když řeknete, aby
vykopala na zahradě studnu, hned si vezme lopatu a pustí se do práce. Ale
toho večera do ní cosi vjelo a spustila refrén, který čas od času slýchá
každý rodič: „To je nespravedlivé. Proč má Hannah volno? Jak k tomu
přijdu, že všechnu práci musím udělat sama?"
Nakonec jsem šel do kuchyně a řekl jsem: „Lauren, proč nejdeš do své
ho pokoje? Nemusíš dnes uklízet nádobí. Tatínek to udělá za tebe."
Protáhla obličej, ale po chvilce se vrátila do kuchyně. „Já to nádobí
uklidím, tati."
„Ne, Lauren, běž do svého pokoje. Tatínek to za tebe udělá."
Opatrně jsem volil slova. Tatínek to za tebe udělá. Děvče, jako je Lau
ren, jsem nemohl potrestat přísněji. Cítila se nesmírně provinile a já jsem
chtěl, aby se tak cítila. Museli jsme to kňourání utnout hned na místě.
Proto, abyste vychovali zodpovědné dcery, je někdy nutné použít nega
tivní emoce. Strávil jsem mnoho hodin přemítáním o tom, jak zařídit, aby
se Lauren a Hannah cítily přijímané, milované a podporované. Ale když je
k tomu vhodná chvíle, nebojím se nechat je cítit bolest, vinu nebo stud.
Rozhodně jsem člověk, který raději prokazuje „milost", než aby trval na
„zákonu", ale v životě každé rodiny jsou okamžiky, kdy děti musí pocítit
osten, aby se dostaly do reality.
Zrovna jsem uklízel poslední talíř, když Lauren přišla znovu a vypadala
jako bez duše. Chtěla se mi nějak přiblížit, ale nevěděla jak. Proto ke mně
pomalu přicházela, při každém kroku na mě pohlédla, jako by se chtěla
ujistit, že ji nespolknu.
„Je mi moc líto, že jsem neuklidila nádobí," řekla.
„Chápeš už, proč se tatínek rozzlobil?"
„Ano."
„Když tě maminka s tatínkem požádají, abys něco udělala v domácnos
ti, jak by ses přitom měla tvářit?"
„Vesele."
,'63
„A jak ses tvářila?"

„Otráveně."
Objal jsem ji, dal jsem jí pusu, ujistil jsem ji, že ji mám rád, ale chtěl
jsem, aby se poučila. Bolelo ji to, ale rostla a už nikdy kvůli uklízení ná
dobí nekňourala.
Dobrý otec
Kolik stojí „koupit" si vlastnosti dobrého otce - být přítomen, mít pro
dceru pochopení, mít úctu k manželce, důvěřovat své dceři a nechat dceru
pocítit bolest?
Když jsem se naposledy díval, byly stále ještě zadarmo.
Kolik akademických titulů musím získat, abych pochopil tuto esoteric
kou formuli?
Odpověď je jednoduchá. Kvůli tomu vůbec nemusíte chodit do školy.
Proč? Být dobrým otcem znamená navazovat vztah. Není to nic, co byste
nemohli dát svým dětem; není to brilantní strategie nebo tajné učení. Jde
jen o to najít si čas, abyste byli přítomni, starat se, zajímat se. Právě to
dobrý otec dělá - navazuje a udržuje vztah.
Je přítomen. Stará se.
Netrapte se tím, jak se stát skvělým otcem. Jen se snažte být dobrým ot
cem a vaše dcery z toho budou čerpat obrovské požehnání.
64/
kapitola 6.
Dodejte dceři správnou „chuť i „tvar"
aul Harvey vyprávěl skutečný příběh mladé matky, která sledovala

P svou čtyřletou dceru, jak vyskočila od televize a utíkala do svého po
koje. Dcera vyběhla tak znenadání, že matka šla za ní, aby zjistila, co se
děje. Spatřila dceru, jak vytahuje své šaty ze skříně.
„Co to děláš?" zeptala sejí.
„Barney mi říkal, že mohu vstoupit do jeho fan clubu, když mu pošlu
své jméno a šaty," odpovědělo děvčátko.
Tento svět je pro malé děti matoucí. Jeden můj přítel budoval stezku le
sem za svým domem. Na jednom místě vytvořil krátkou lávku se zábrad
lím nad úbočím. Všiml si, že jeho čtyřletá dcera je vždycky z tohoto místa
vyděšená. Když spatřila svého bratříčka, který šel vedle lávky, vykřikla:
„Pozor! Ten lump tě chytne!"
„O čem to mluvíš?" zeptal se její otec.
„Říkal jsi mi, že nemám chodit kolem lávky, protože jsi tam viděl
lumpa."
Otec se zasmál. „Říkal jsem, že tam roste jedovatá škumpa, ne že jsem
tam viděl lumpa."
V jednom muzeu na západě USA mají výstavu, kterou by měl vidět
každý rodič. Sestrojili židli a stůl, u nichž sto osmdesát centimetrů vysoký
člověk pozná, jak se cítí malé dítě ve většině běžných domovů. Obří sou
prava je přesně zvětšena v příslušném měřítku, takže otec vidí, jak velké
všechno připadá malému děvčátku. Otci volně visí nohy ze židle, nohy
u stolu mu připadají strašně silné a musí si přivyknout, že mu brada sotva
dosahuje k desce stolu.
Je zajímavé, jaké to v nás vyvolá pocity, když si připadáme malí. Jest
li jste viděli film Miláčku, zmenšil jsem děti, pak máte lepší představu,
o čem mluvím.
Svět je velké, děsivé a matoucí místo. Proto vůbec nesouhlasím s těmi,
kdo tvrdí, že bychom měli děti nechat, aby si šly svou cestou. Jsem pře
svědčen, že musíme reagovat citlivě na povahu dítěte a jeho přirozené dis
pozice, a rovněž věřím, že je nesmírně důležité, aby otcové vědomě užíva-
165
li tuto informaci při výchově svých dětí. Jinak naše děti budou ztracené,
svedené na scestí a zneužité.
Děti, které nebyly pozitivně ovlivňovány, mají velmi ubohé mínění
o sobě samých. Jsou jako těsto. Stanou se čímkoliv, čím druzí budou chtít,
aby se staly, jen aby se zařadily mezi své vrstevníky. Svou energii spotře
bují na to, aby vypadaly tak, jak si myslí, že svět chce, aby vypadaly.
Mladá dívka, kterou otec vychovával s láskou, rozmyslem a péčí, je
schopna říct „ne" skupině vrstevníků, která po ní bude požadovat, aby
byla jako oni. Není lepší protipól k tlaku vrstevníků než otcova podpora.
Dcera nemůže takovou podporu získat od svého pastora, katechety v ne
dělní škole, skautského vedoucího nebo učitele ve škole. Rodiče v současné
době až příliš rychle odkládají děti do církve, do školy, k lékaři, případně
do pracovny poradce. Jejich postoj se dá vyjádřit třeba takto: Napravte mo
je dítě, já si tu zatím přečtu časopis.
Faktem je, že musíte v životě svých dětí hrát důležitou roli. Nezáleží to
lik na tom, aby byl důležitý pastor nebo vedoucí mládeže, ale rodiče musí
být důležití. Být důležitý znamená, že otec se stýká s dcerou a smyslupl
ným způsobem jí vstupuje do života.
Může to být jednoduché, například vybrat dárek pro dcera spíše než ne
chávat takové úkoly na její matku. Poté co se Krissy vdala, jednou z věcí,
které si nejvíce pamatuje, bylo to, že jsem podepisoval blahopřání k naro
zeninám já namísto Sande.
Dcery si takových drobností všímají.
Když měla třinácté narozeniny, šel jsem do klenotnictví a vybral jsem
své druhorozené prsten s ametystem. Krissy ho stále nosí. Ze všech dár
ků si nejvíce pamatuje tento, protože jsem se chopil iniciativy, vybral jej
a koupil.
Chtěl jsem, aby to byl důvěrný dárek, aby jeho předání mou dceru pozi
tivně ovlivnilo. S přibývajícími léty si začínáte uvědomovat, že jste získali
spousty podnětů, které vás takto ovlivnily. Jednoho dne osobnost - a city
- vaší dcery dozrají. Vlhký cement dětství se promění v tvrdý betonový
tvar dospělého člověka.
Takto ovlivněné děti jsou jako Shirli Huntová, o které jsem psal dříve
v této knize. Rodiče na ně měli velký vliv a děti přejaly rodinnou morálku,
ideály a priority za své. Jsou vyzrálé, pevné a připravené rozhodně vy
kročit do světa.
66/
Dodejte dceři správnou ,,chuť" i,, tvar"
Úspěch!
Cesty s dohodnutými schůzkami mohou být velmi chaotické. Jste ve měs
tě, které neznáte, pokoušíte se najít adresu, kde máte dohodnutou schůzku,
často se pohybujete v časových pásmech, na které váš organismus není
zvyklý, a jíte, jen když k tomu máte zrovna příležitost.
Je nesmírný rozdíl, když máte k dispozici schopného průvodce, a při
jedné příležitosti jsem měl naprosto úžasnou průvodkyni (tyto průvodce
přiděluje nakladatel, jejich prací je zajistit, aby se autor dostal ve správ
nou dobu na správné místo).
Mladá žena, o které mluvím, vypadala, jako by se pro tuto práci přímo
narodila. Měla úžasnou schopnost působit uklidňujícím dojmem na lidi -
dokonce i unavené producenty z rozhlasových stanic nebo znuděné autory
- otevírat ty správné dveře a zvládat všechny nástrahy služební cesty. Ne
ní to tak snadné, jak by se mohlo zdát. Schůzky se mohou na poslední
chvíli změnit a tím se vytváří dominový efekt. Dobrý průvodce se musí
bleskově rozhodnout; někdy musí kvůli důležitější schůzce zrušit méně
důležité setkání. Tato moje průvodkyně zvládala své úkoly s takovým pře
hledem, že všichni říkali, jak je úžasná.
Když jsem se do města po třech letech vrátil, mluvili jsme spolu o všem
možném. Jedna věc, kterou řekla, mě překvapila a zároveň potěšila. Byla
to velmi schopná svobodná žena. Byla atraktivní, veselá a okouzlující.
Najít si manžela by pro ni neměl být problém. Ale víte, co mi řekla? „Ni
kdy bych si nevzala nikoho, koho by mi matka s otcem neschválili."
Musíte rodičům opravdu hodně důvěřovat, abyste mohli říci takové tvr
zení. Někteří to možná budou považovat za slabost, ale já si to nemyslím.
Spíše se domnívám, že byla správně vychována, má mnoho dobrých vlast
ností a obdarování, ale i moudrostí, aby věděla, že stále potřebuje radu
svých rodičů.
Uvědomil jsem si, že si nevytvořila svou osobnost a schopnosti náho
dou či proto, že by byla zanedbávána. Její rodiče věnovali čas tomu, že ji
utvrzovali a pomáhali jí vytvořit si sebeúctu a sebedůvěru, kterou potřebo
vala ke své práci i v životě.
Upřímně věřím, že máme jenom dvě možnosti. Někdo bude vaše děti
ovlivňovat - buď my, nebo svět. Jako rodič věřím, že mi Bůh svěřil tuto od
povědnost. V žádném případě nemohu své děti uchránit před všemi špat
nostmi života, i kdybych chtěl. Ale mohu tyto špatnosti využít, abych z nich
své děti poučil.
Právě to jsem jednoho dne udělal s Krissy v supermarketu.
/67
Negativní ovlivnění
„Tati, udělej něco!"
Krissy byla vyděšená. Stáli jsme na parkovišti před nákupním středis
kem a viděli jsme, jak jeden muž udeřil ženu do tváře a poté ji strčil do
auta. Byli pryč dřív, než jsem k nim stačil doběhnout.
Vrátil jsem se ke Krissy a řekl jsem jí: „Krissy, je mi líto, že jsi to vidě
la, ale musíš něco pochopit. Na světě jsou muži, kteří takhle jednají se
svými ženami. Týrají ženy a ubližují jim."
Čekal jsem, až tato slova vstřebá. Chtěl jsem, aby se probrala, aby moje
další slova na ni měla ještě větší vliv.
„Na tobě je, aby sis vybrala muže, který s tebou bude jednat uctivě.
Tvým posláním je najít muže, který si tě bude vážit, bude o tebe pečovat
a nikdy tě neuhodí."
Viděl jsem, že Krissyn mozek pracuje na plné obrátky, aby vstřebal
všechno, co viděla a slyšela. Otcové musí dcery varovat před nebezpe
čím, které jim v životě hrozí. Ve světě se pohybují někteří z nejničivějších
dravců, jaké kdy lidstvo poznalo. Když vychováváme své dcery, musíme
je vést k tomu, co je nejlepší.
Když mé děti vyrůstaly, občas jsme jeli kolem autonehody, auta obráce
ná na střeše, kolem se hemžili záchranáři a policisté. Vždycky jsem nahlas
řekl: „Drogy a alkohol. Vsadím se, že v tom byly drogy." Po nějaké době
to děti začaly říkat samy. Když jsme míjeli nějakou autonehodu, jedno
z dětí se zeptalo: „Myslíš, že to byl narkoman, tati?" Bylo v nich hluboce
zakořeněno, že nehody souvisí s drogami a alkoholem.
Chci své děti pozitivně ovlivňovat, ale stejně důležitý je i negativní
vliv. Chtěl bych, aby si mé děti spojovaly pozitivní věci v životě - re
spekt, úspěch v povolání, stabilitu a podobně - s pozitivními ctnostmi mo
rálky, pracovitosti a loajality. A chci též, aby si spojovaly negativní věci
v životě - tragédie, finanční úpadek, životní zvraty - s tím, co je obvykle
způsobuje - s nezodpovědností, leností, sobectvím.
Tragédie občas zasáhne i dobré a slušné lidi. Ale neomylně nás postih
ne, když se budeme chovat pošetile. Je to jen otázka času. Když si dcera
vezme násilníka, pak je pravděpodobné, že ji bude bít.
Tímto bych chtěl vyburcovat tiché otce. Dcery vzhlížejí ke svým ot
cům, aby zjistily, jak svět funguje. Když jim to otec neřekne, budou nuce
ny to odhadovat a zjišťovat samy. Pokuste se si vzpomenout, jak málo jste
o světě věděli, když vám bylo osmnáct let. Chcete, aby se vaše dcera roz
hodovala se stejně malou znalostí, jakou jste tehdy měli vy?
68/
Dodejte dceři správnou „ chuť" i „ tvar"
Děti ovlivňujeme jen zčásti tím, co říkáme. Mnohem víc je ovlivňujeme

tím, co děláme. Tatínku, co vaše dcera vidí, když pozoruje vás a vaši
ženu? Vidí lásku, vlídnost, ohleduplnost a ochotu sloužit? Nebo vidí ne
vraživost, trapné poznámky či dokonce psychické nebo fyzické týrání?
Kdyby vaše dcera psala esej o tom, jak by měl manžel jednat se svou
ženou, pouze na základě toho, co viděla u vás doma, jak by esej vypadala?
Vezměte svou dceru na pohřeb

Jsem samozřejmě pro to, abyste brali dcery do kostela, ale pomoci může
i to, že je občas vezmete na pohřeb.
Jeden můj přítel si zakládal na tom, že vzal své tři dcery na pohřeb
mladého muže, který zemřel na AIDS. Mladík se nakazil virem HIV při
užívání drog a posléze zemřel ve vězení. Bylo mu něco přes třicet let, ne
měl ženu ani děti, pomalu chřadl ve vězeňské cele. Umíral pomalu a v bo
lestech, střídavě ztrácel a nabýval vědomí, až nakonec vydechl naposledy.
Cestou na pohřeb tento otec řekl: „Děti, chci, abyste viděly, co by vás če
kalo, kdyby vás chtěl někdo přemluvit, abyste začaly užívat drogy. Chcete
zemřít mladé ve vězeňské cele? Chcete zakusit, jaké to je, když tělo ničí
vážná nemoc? Chcete, aby váš poslední pohled na tento svět vedl přes vě
zeňské mříže? Chcete, aby po vás zůstalo takovéhle dědictví?"
Toto je velmi pozitivní způsob negativního ovlivnění. Nezůstávejte po
tichu, když čtete noviny. Když narazíte na článek o chlapci z vysokoškol
ského klubu, který zemřel na otravu alkoholem, ukažte jej své dceři. „To
hle se stává každý rok," připomeňte jí. „Když vypiješ takové množství
alkoholu, může tě to zabít."
Vím, že máte spoustu práce, tatínku. Všichni jsme v jednom kole. Ale
ozývá se příliš mnoho hlasů, které usilují o pozornost našich dcer, takže
nemůžeme zůstat potichu.
Tolik hlasů
Když Hannah bylo sedm let, měla dětský počítač, který na ni mluvil. Byl
to jednoduchý, předem nahraný slovník: „Vítejte. Prosím, vyberte si kate
gorii."
Jednou si dvouletá Lauren vzala tento počítač a zapnula ho.
To bude v pořádku, pomyslel jsem si.
„Vítejte," řekl počítač. „Prosím, vyberte si kategorii."
Lauren nevěděla, co má dělat, tak tam prostě jen seděla. Po chvíli počí
tač zopakoval: „Prosím, vyberte si kategorii."
Lauren si vyčerpaně povzdychla, přiložila si dlaně k ústům, sklonila se
nad počítač a zvolala: „Paní, mně jsou jenom dva roky."
169
Hlasy na naše děti volají dnem i nocí - z časopisů pro dospívající, z te
levize, od učitelů, kteří mají jiné životní hodnoty, od bavičů, kteří se pro
slavili tím, že se chlubí svou nemravností. Děti, které jsou ponechané sa
my sobě, nemají zkušenosti ani zralost, aby si mezi těmito hlasy dokázaly
vybírat.
A zde musí zasáhnout otec. Dejte dětem příležitost, aby prostřednictvím
vašich rad těžily z vaší moudrosti a vyvarovaly se mnoha omylů, kterých
jste se možná dopustili vy ve svém životě. Když budete mlčet, donutíte
své děti, aby kráčely slepě životem. Bez výhody otcova porozuměni bu
dou muset odhadovat, která cesta je pro ně nejlepší.
Hlasy volají každý den. Jeden den, kdy otec mlčí, může být dnem, kdy
vaše dcera přijme lež namísto pravdy. „To není sex, vždyť se jen dotýká
me." „To není opravdová droga. Je to normální. Běžně se to pěstuje."
Na druhou stranu, když budete věnovat čas tomu, abyste svou dceru
ovlivnili, když je mladá, ušetříte sobě i jí spoustu zármutku v budoucnosti.
Krátce poté, co se Krissy odstěhovala na kolej, napsala své matce do
pis. Nebudu se s vámi dělit o celý obsah dopisu, ale dva odstavce obzvláš
tě ukazují, jak je důležité děti ovlivňovat:
Nyní si uvědomuji, jakou máte s otcem moudrost. Když jsem byla mladší,
nikdy jsem tomu nerozuměla. Ted' ano. Ty i otec jste mě toho tolik naučili.
Nebýt vašeho vedení, lásky a výchovy, nikdy bych tady na vysoké škole ne
byla. Pevně se držím morálky, kterou jste mi předali. Zvláště teď, když se
musím starat sama o sebe.
Děkuji vám, že jste mi věnovali tolik času, milovali mě a učili mě křesťan

skému chování. Doufám, že jednoho dne budu stejně dobrá matka, jako jsi
ty. Moc se mi po naší rodině stýská. Uvědomuji si, že přátelé přicházejí
a odcházejí - ale moje rodina je tu stále.
Nemůžu se dočkat, až budou Vánoce!
Mám tě ráda
— Kristin Sarah
Nejvíce mě dojala tato slova: Pevně se držím morálky, kterou jste mi pře
dali. Zvláště teď, když se musím starat sama o sebe. Právě v tom spočívá
ovlivňování dětí - vycvičit dítě způsobem, kterým by mělo kráčet (podle
jeho nadání), a potom, až vyroste, aby zjistilo, že přijalo stejné hodnoty
a žije podle nich.
70/
kapitola 7.
Slečna Důvěra
a padesát dolarů jste si mohl ušetřit spoustu problémů."

Z
tuška.
Víte, že to bude dlouhý den, když ho začnete tím, že vás pokárá le
Příběh se odvíjel takto: Končilo léto a Hannah musela letět z našeho

letního domu ve státě New York do Tucsonu v Arizoně, kde trávíme vět
šinu roku, když děti chodí do školy. Chtěla tam strávit týden s kamarád
kou, než se do Tucsonu vrátí zbytek rodiny. Nechtěl jsem, aby devítiletá
Hannah letěla sama, tak jsem se rozhodl, že ji budu doprovázet. Rezervo
val jsem si zpáteční letenku, abych mohl letět zpět do Buffala pětačtyřicet
minut poté, co s Hannah dorazíme do Tucsonu.
Když letuška zjistila, co dělám - že strávím celý den v letadle z Buffala
do Tucsonu a pak hned zase zpátky do Buffala jen proto, abych doprovo
dil svou dceru - nemohla tomu uvěřit.
Proč jste ji jen neodvedl do letadla?" zeptala se. „Staráme se o menší
děti, než je vaše dcera? Vy nám nevěříte? Děláme svou práci dobře."
„To není vaše práce," odpověděl jsem, „ale moje."
Klesla jí čelist. Vůbec nechápala. Co říkám. Než jsme přistáli, přišlo
ještě několik letušek, aby si promluvily s tím bláznivým mužem, který tr
val na tom, že poletí se svou dcerou.
Beru ochranitelskou roli rodiče velice vážně. Zrovna nedávno jsem
četl v novinách, jak se nějaká matka rozzlobila na aerolinky, když umís
tily jejího šestiletého syna do jednoho hotelového pokoje s patnáctiletým
chlapcem. Let se kvůli počasí opozdil, proto letecká společnost musela
pro každého pasažéra najít volný pokoj. Aby ušetřili peníze, požádali
oba chlapce, aby přespali v jednom pokoji. A tato matka tvrdila, že chla
pec jejího syna obtěžoval.
Sice chápu roztrpčení této matky, ale zajímalo by mě, proč si myslí, že
její šestiletý syn je dostatečně vyzrálý, aby mohl sám cestovat. Lety se
často zpožďují, překládají nebo ruší, a proto mi připadá nepochopitelné,
že tolik rodičů bez starostí pošle tak malé děti samotné na cestu přes celou
zemi.
171
Vážím si rodičů, kteří své děti chrání, i když mě samotného to občas

mrzelo. Opravdu obdivuji jednoho otce, který zakázal své dceři, aby se
mnou šla na rande (myslím, že tehdy projevil pořádný kus prozíravosti!).
Otcův kamarád byl velmi váženým školním inspektorem, který se de
centně oblékal (vždy nosil oblek a kravatu), prostě takový typ, který mohl
kdykoli jít na koncert symfonického orchestru nebo pracovat na minister
stvu kultury. Tento muž si vzal otce mé přítelkyně stranou a řekl mu:
„Vážně bys neměl nechat svou dceru, aby se stýkala s Lemanovým sy
nem. Je to mizerný student a špatný člověk."
Zčásti měl pravdu. Byl jsem mizerný student, ale nemyslím si, že bych
byl špatný člověk. Nicméně obdivuji otce, kteří vstupují svým dcerám do
života a ochraňují je. I když se někdy zmýlí v úsudku o některém dospíva
jícím chlapci - já jsem byl odepsaný po celou dobu dospívání - jejich pří
stup je mi milejší než přístup otců, kteří dcerám neposkytují žádné vedení
ani ochranu nebojsou příliš zaměstnaní, aby se starali.
Když své dcery chráníme, i když se kvůli tomu někdy budou hněvat,
vytváříme důležitý prvek jejich osobnosti: důvěru.
Většinu žen můžeme rozdělit do dvou skupin. V jedné skupině bude
slečna Důvěra, ve druhé slečna Nedůvěra. Předpona „ne" znamená obrov
ský rozdíl. Předponu „ne" přidává otec a představuje největší dědictví,
které zeť získá od svého tchána.
Kdybych mohl vrátit čas, aby mé šestileté dceři Lauren byly zase dva
roky, provedl bych pokus, při kterém by se moje žena vyděsila, ale pro di
váky by byl velmi názorný. Řekněme, že jsem zavolal Lauren na scénu
a požádal ji, aby začala lézt po žebříku. Ne až nahoru, stačilo by třeba je
nom jeden metr. Kdybych jí pak řekl, aby mi skočila do náruče, bez vá
hání by to udělala.
Pak by mohla vylézt o několik příček výš. Řekněme, že je teď asi tři
metry vysoko. „Tak, zlato," řekl bych, „skoč tatínkovi do náruče." Aniž
by o tom nějak přemýšlela, vrhla by se volným pádem dolů - a Sande by
okamžitě vyházela všechny žebříky, které doma máme.
Ale i přesto by mi dvouletá Lauren naprosto důvěřovala. Věděla by, že
bych nikdy neudělal nic, co by jí ublížilo, a když řeknu, že ji chytím, tak ji
skutečně chytnu. Tak moc malé děvče věří svému tatínkovi.
Přál bych si, abych vás muže mohl vzít na některou ze svých poraden
ských schůzek, abyste sami viděli, co se děje, když ženy žijí s nedůvěrou.
Některé ženy vylezly na „žebřík", a když skočily, jejich otcové ustoupili
a nechali své dcery spadnout. Možná si takové děvčátko vzpomíná, jak ji
72/
Slečna Důvěra
otec pohladil po hlavě, když jí bylo šest let, a slíbil jí, že i když se s ma
minkou rozvedou, bude jí třikrát týdně telefonovat - a již v prvních sedmi
dnech svůj slib porušil. Možná jí tatínek stále sliboval, že ji „zítra" vezme
na nákupy, ale nikdy k tomu nedošlo. Snad jí řekl, že už „nechal pití" -
a potom se připotácel domů a z jeho dechu byl cítit alkohol.
Je docela pochopitelné, že tyto ženy v sobě nosí skrytou zlost. Nejdů-
ležitější osoba v jejich životě, jediný člověk, o němž si myslí, že mu mo
hou (a měly by) věřit více než komukoliv jinému, je nechal na holičkách.
V důsledku toho takové ženy zápasí s problémem důvěry po celý život.
Důvěryhodný otec nikdy nelže, plní své sliby a je na něj spolehnutí. Ta
kový otec proměňuje nedůvěru ve slečnu Důvěru.
Slečna Důvěra se v manželství projevuje takto: Bude svobodným, spon
tánním a rovnocenným manželským partnerem. Nebude se bát manželovi
říct, co doopravdy cítí. Nebude utíkat před svou zranitelností, ale přijme ji.
To je důležité, protože dobrý psycholog vám řekne, že komunikace je pro
úspěšné manželství životně důležitá - a dobré komunikační schopnosti vy
žadují ochotu být zranitelný.
V mnoha směrech tak důvěra vybavuje ženu, aby se stala skutečnou part
nerkou svému manželovi. Zena, která se bojí být zranitelná, která prostě
nemůže důvěřovat mužům, se bude svému manželovi vzdalovat. Čím více
to bude dělat, tím více bude její manžel frustrovaný. Bude si myslet, že pro
ni není dost dobrý. Bude cítit, že mu manželka nedůvěřuje. Bude se cítit
ponížený, bezcenný a zrazený. A to je návod, jak vytvořit nevěrného man
žela nebo velmi krátké manželství.
A nebo ještě hůř, otec, který u své dcery vědomě nevytváří důvěru,
způsobuje, že bude zneužívána bezohlednými muži nebo chlapci.
Nedůvěra: Připravena ke zneužití

Zkušená ředitelka krizového centra pro těhotné ženy zjistila, že stále větší
počet mladých žen vůbec neví, co cítí.
„Vím, že jsem našla správné slovo, když vidím, že se jim v očích obje
vily slzy," říká. Došlo jí, že musí pomáhat ženám pochopit jejich emoce
tím, že je přiměje popsat, co se v nich odehrává, a potom pro to najít
vhodné označení.
Bohužel jedna věc se změnila od doby, kdy s poradenstvím začínala.
Mladé ženy jsou mnohem méně schopné uvědomovat si pocity opuštění.
Jeden mladík přivedl dospívající dívku do jiného stavu a nechal ji ve
štychu, ale dívka nerozuměla svému „podivnému" pocitu. „Miluje mě,"
m
trvala na svém, zatímco ředitelka a poradci se snažili nekroutit nad tím

hlavou.
Co je to za lásku, když chlapec uteče při prvním náznaku problémů
a nechá svou přítelkyni samotnou, když se cítí zranitelná a bojí se bu
doucnosti?
Jsem přesvědčen, že tyto mladé ženy si pletou opuštění s láskou proto,
že právě takhle je „miloval" jejich otec. Chtějí věřit, že se o ně jejich ot
cové starali, dokonce i tehdy, když otcové nebyli přítomni..To zcela po
křivilo jejich vnímání. Neočekávají věrnost. Nechápou, že důvěra je ži
votně důležitou součástí vztahu. Dokud cítí, že jsou zamilované, nebo
dokud chlapci takovým dívkám říkají, že je milují, pak jsou přesvědčené
o tom, že je to pravá láska.
Otec, který nedokáže vybudovat ve své dceři důvěru a který není vzo
rem věrnosti a důvěryhodnosti, způsobí, že jeho dcera bude zneužívána
spoustou mužů. Bez ohledu na to, jak se s tím dcera dokáže vypořádat, ne
důvěra zasetá do ní otcem, bude vždycky dotvářet doprovod k zoufalé me
lodii jejího života.
Tento jev mi připomíná jednu z těch „zázračných tyčinek", kterými mů
žete opravit drobné trhliny v látce. Nepotřebujete jehlu ani nitě. Jen potře
te roztrženou látku tyčinkou a je hotovo... dokud látku nezvednete proti
světlu. Potom trhlinu jasně uvidíte.
Některé ženy jsou takové. V jejich životě je trhlina, ale zvnějšku se zdá
být všechno v pořádku. „Tenhle den stvořil Bůh, radujme se a buďme za
něj vděčni," řekne taková žena, ale jakmile se v jejím životě ukáže nějaký
mráček, propadne panice. Nemá žádný úhelný kámen důvěry, na který by
se mohla spolehnout, žádný pocit bezpečí, které by ji obklopovalo. Jedná
jako vyděšený topící se člověk, který s sebou stáhne ještě další lidi pod
hladinu.
Možná si ani neuvědomuje, co se děje. Je možné, že si své drobné pro
hřešky nespojuje se strachem ze zranitelnosti, ale právě o tohle jde. „Dob
rá, budeme mít spolu sex, ale potmě, pod peřinou, na téhle straně postele,
na ručníku."
Přestože tenhle způsob myšlení je pro muže vzrušující asi jako vysává
ní koberců, přistoupí na tuto hru, protože kdyby se pokusil zkoumat, o co
se tu skutečně jedná, probudil by divoké zvíře - a také ho probudí.
Dcera, která se naučila důvěřovat svému otci, bude se svým manželem
jednat otevřeně. Sex je ze své podstaty činností, při níž jsme velmi zrani
telní. Pro mnoho žen je děsivé, když mají být před mužem nahé a nechrá-
74/
Slečna Důvěra
něné. Má-li žena problémy s otázkou důvěry, bude pro ni těžké těšit se
z manželské intimity.
Další velkou překážkou pro důvěru jsou rozvedená manželství. Pro dceru
bude samozřejmě nesnadné důvěřovat muži, který opustil její matku.
Disneylandový tatínek
„Prostě tě chci jenom poznat. Odpustila jsem ti, tati."
„Odpustila mně?" ptal se Frank. „Co jsi mi odpustila? To, že jsem s te
bou trávil každou dovolenou v uplynulých deseti letech? Že jsem tě vzal
do Disneylandu a Washingtonu? Že jsem tě vždycky finančně podporo
val? Co z toho mi odpouštíš?"
Franka překvapil vztek, který v něm spontánně vybuchl. Dcera se do
tkla jeho citlivého místa.
„To, že jsi opustil mě a matku."
Frank zalapal po dechu. Tohle nečekal. Jeho dceři Julii bylo devatenáct
let. Dala si dohromady to, co se stalo, když Frank před deseti lety opustil
svou ženu - Juliinu matku - a brzy nato se znovu oženil.
Překvapivé je, že Frank byl úplně vyveden z míry. Z jakéhosi nepocho
pitelného důvodu se domníval, že jeho tři potomci budou mít vždycky ro
zum deseti, osmi a šestiletého dítěte. Nikdy ho ani nenapadlo, že děti vy
rostou a bez ohledu na zmatek, který způsobil, když odešel, si vyvodí
vlastní závěry.
Otcové, chtěl bych vám říct, že když opustíte domov a pro zmírnění po
citu viny pak vezmete děti do Disneylandu, nevytvoříte důvěru. Spíše ji
podkopete. Zde je vysvětlení.
Nemůžu říct, kolik matek sedělo v mé pracovně, frustrovaných ze sku
tečnosti, že jim zabere dva nebo tři dny, než napraví škody, které způsobí
návštěva jejich dcery u otce. „Deset let pracoval pětapadesát hodin týdně,
v pátek večer chodil hrát šipky a v sobotu samozřejmě většinou hrál golf,"
říkají mi tyto matky. „V neděli jsme ho téměř nemohli donutit, aby vstal
z křesla. A najednou si najde čas dva výlety ročně. Prohání děti od rána do
večera a chce, aby byly šťastné, šťastné, šťastné. Vrací se úplně vyčerpané
a diví se, proč je život se mnou tak nudný. V poslední době jsem si všimla
ostrého tónu, kterým mi dcera odpovídá, a to nemluvím, jak drze mi od
sekne pokaždé, když ji požádám, aby něco dělala."
Po rozvodu rodiče soupeří o pozornost svých dětí. Tím se nebuduje dů
věra, vytváří se tím nepřátelství - a obvykle to začíná tím, že otec využívá
nečestné výhody. Typickým příkladem je, že matka má méně peněz než
otec. Nemůže tedy soupeřit s otcem, pokud jde o dárky, výlety nebo náku-
775
py. Matka bude stále jen vrtět hlavou nad tím, když uslyší další výčet čty
řiadvacet hodin trvající zábavy: „Ty dny byly tak nabité!"
Důvěra se vytváří, když dcera vidí svou matku, která dokáže důvěřovat.
Jsou-li rodiče spolu ve válce, dcera se naučí chránit sebe sama. Vidí svou
matku, jak pláče. Slyší svou matku, jak si vylévá srdce přítelkyni, a cítí, že
za tím vším je otec. Neexistuje žádné místo na světě, kam by dceru otec
mohl vzít, aby jí to pomohlo zapomenout na matčinu bolest.
Rozvedení otcové a matky, mohl bych si s vámi na chvilku promluvit?
Vím, že se nedokážete hned dohodnout, proto jste se také rozvedli. Ale co
kdybyste si sedli a uvědomili si, že i po rozvodu byste kvůli své dceři mě
li své jednání sladit a dohodnout pravidla hry, které byste oba dokázali
dodržovat?
Zeptejte se: Mohli bychom na okamžik složit zbraně a promluvit si
o tom, co je pro naši dceru nejlepší? Mohli bychom se dohodnout, že zá
kladní pravidla, která jsou součástí každodenního života naší dcery - v ko
lik hodin bude chodit spát, kdy bude jíst a kdy se bude vracet domů ze
schůzek - bude respektovat i druhý rodič?
Když se dokážete dohodnout alespoň na tomto, pak nebude matka ví
tat dceru, která se vrací z návštěvy u otce, s obličejem strhaným zlými
obavami. Nebude docházet k výslechům ničícím důvěru: „Jak dlouho jsi
byla vzhůru? Jedla jsi dost? Vypadáš unaveně, určitější nebyla dlouho
vzhůru?"
Když matka třeba i nepřímo pokračuje v tomto rituálu, zasévá do duše
své dcery semínka pochybnosti, která vyrostou v naprostou nedůvěru. Ne
přímo dceři říká: „Dávej si na svého otce pozor. Nedá se mu věřit, že dělá
to, co je pro tebe nejlepší. Návštěvy u něj musíme tolerovat, ale zároveň
z nich máme strach."
Podle tohoto scénáře všichni trpí. Škody způsobené na duši dcery jsou
trvalé.
Podívejme se nyní na to, jak otec může vychovávat slečnu Důvěru mís
to nedůvěry.
Slečna Důvěra: Připravena zakoušet intimitu

Má šestiletá dcera Lauren jednou večer vstala z postele a já jsem věděl, že
se u ní nejednalo o vzdor. Něco se stalo.
„Lauren, copak se děje?" zeptal jsem se.
„Tati, v mém pokoji je pavouk a já se ho bojím."
76/
Slečna Důvěra
Vrátili jsme se do jejího pokoje, kde jsem ji znovu uložil. A samozřej

mě jsem přidal i výklad. „Malí pavouci ti neublíží, zlato. To bude v pořád
ku. Vím, že se bojíš, ale to nic není."
„Ale, tati, co když mě kousne?"
„Dobrá, tak poslouchej. Jestli chceš, můžeš spát nahoře na vodní poste
li, ale tvým malým kamarádům se po tobě bude stýskat." Lauren zbožňuje
plyšová zvířátka a každou noc je obklopena spoustou těchto heboučkých
živočichů.
Moje zmínka o jejích plyšových kamarádech uvedla Lauren do rozpa
ků. Téměř jsem viděl, jak se jí honí hlavou myšlenky: Měla bych zůstat ve
svém pokoji se svými kamarády a nechat se sežrat velkým divokým pavou
kem? Nebo mám jít spát jinam a riskovat, že se moje měkká a velmi citlivá
zvířátka urazí?
Když měříte něco přes metr, nemusíte činit náročnější rozhodnutí, než
je tohle.
Lauren zašoupala nohama o koberec a zvedla hlavu, aby se mi podívala
do očí. „Tati, co bys dělal ty, kdybys byl malý jako j á ? "
„Kdybych byl dnes večer malý," odpovídal jsem tónem, který v ní mohl
vzbudit důvěru, „myslím, že bych spal nahoře na vodní posteli. Věděl
bych, že tatínek se podívá, kam se pavouk schoval, a zajistí, aby zítra už
nebyl ve tvém pokoji."
Lauren si povzdychla. Rozhodla se. Bude spát nahoře. Břemeno z ní
spadlo. Cítila se bezpečně a věděla, že otci může důvěřovat.
Tyto drobné okamžiky jsou velice důležité, aby se vaše dcera naučila,
jak důvěřovat mužům. Zde se v lidské osobnosti přede základní vlákno
důvěry. A důvěra buď je, nebo není. Nemůžete ji předstírat.
Toto je jeden z problémů pro otce, kteří nejsou u svých dětí přítomni.
Nevíte, kdy se v životě vaší dcery objeví nějaká děsivá událost. Žijete-li
odděleně nebo jste pořád v kanceláři či se chodíte bavit s kamarády, vaše
dcerka se naučí s problémy vypořádat, ale nikdy se nenaučí důvěřovat
muži a být zranitelná.
Být pouze přítomen v domácnosti samozřejmě nestačí. Důvěra se často
buduje při společných zážitcích. Když byla Krissy ještě docela malá, ze
ptala se mě, jestli se mnou může jet na ryby, přestože tehdy měla zlo
menou ruku.
Museli jsme jít pěšky k chatě a cestou přebrodit říčku. Nebyla to nebez
pečná řeka, ale byl v ní silný proud a peřeje, a Krissy byla malá. Proud
vody jí narážel do nohou. Krissy se ke mně doslova tiskla. Podíval jsem se
jí do tváře a viděl jsem, že se jí v očích zračí strach, ale stalo se něco
zvláštního. Zvedla hlavu, pohlédla mi do očí a strach zmizel. Možná nevy

padám jako Tom Cruise, ale v tu chvíli Krissy nechtěla vidět filmovou
hvězdu. Chtěla vidět svého otce.
Tyto nepostižitelné okamžiky zásadně utvářejí dívčinu duši. Když má
dcera strach a zjistí, že otec je schopen ji tímto strachem provést, později
bude přesvědčena, že se spolu se svým manželem vypořádají s dalšími
obavami, které jim život přinese.
Navíc, když otec zbaví dceru jejího strachu, buduje důvěru tím, že zba
vuje její dětský svět chaosu.
Chaotické děti
Ti, kdo viděli film Zachraňte vojína Ryana, vědí, že jednou z nejstrašněj-
ších vlastností války je chaos. Při dobývání břehů Normandie americká
a britská armáda čelila smrtící síle. Německý velitel Erwin Rommel střežil
pláž Omaha křížovou palbou, palbou s oblou dráhou střel a razantní plo
chou palbou. Nebyla tam snad ani jediná píď země, kterou by neměla
v dosahu některá z německých zbraní. Američtí vojáci věděli, že kdyby
zůstali na pláži, byli by zcela jistě zabiti. Ale postupovat vpřed znamenalo
vystavit se strašlivé kulometné palbě. Bylo to psychologicky ničivé roz
hodnutí. Učinit špatné rozhodnutí by přineslo nejhorší trest - smrt. A ne
udělat nic by přineslo stejnou odměnu.
Přestože žijeme v době míru, svět připadá našim dětem poněkud chao
tický. Když vneseme do jejich života řád, pomůžeme jim vytvořit si sebe
jistotu a důvěru.
Mnozí rodiče si neuvědomují, že děti často vědí, že by se neměly vztekat.
Dítě, které se odváží tohoto destruktivního jednání, v podstatě křičí: „Po
mozte mi někdo, abych se dokázal ovládat."
Holly již v nízkém věku věděla, že moje výchova má tento cíl. Káznění
vytváří důvěru: „Tatínek na mě dává pozor a zkrotí mě, když se přestanu
ovládat." Nyní má ona možnost uvést řád do života vlastních dětí.
Když Holly první rok vyučovala, chodili za mnou rodiče jejích studentů
a během prvních tří minut rozhovoru jsem většinou zaslechl slova „nechat
po škole". Hollyina matka nevychovala šílence. Když dítě přišlo do školy
nepřipravené, Holly zajistila, aby se to znovu nestalo. Trestala je tím, že je
nechávala po škole.
Postupem času Holly zjistila, jak málo se děti naučily sebeovládání. Po
té co již odučila několik let, mi řekla: „Dokud jsem nepoznala všechny ty
hle rodiny, plně jsem nechápala, jak jsem se měla jako dítě dobře a jak
dobrá je naše rodina."
78/
Slečna Důvěra
Holly získala řád doma v rodině. Byla vychována tak, aby si vážila dis
ciplíny, a nyní se snaží potlačit chaos v životech cizích dětí.
Muži, hledáte-li skutečnou výzvu, popřemýšlejte o tom, co to znamená
překonávat chaos řádem: není to nic jiného než být Božím obrazem. Vždyť
právě tohle Bůh udělal. Vstoupil do chaosu - nicoty - a vynaložil svou vůli,
prosadil svůj záměr a své stvoření.
Protože Bůh tohle všechno dokázal, naučili jsme se mu důvěřovat. Jsme
ochotni vsadit svou spásu na jeho slovo, protože nám skrze naše životy
dokázal, že vnáší řád do chaosu. A my jsme povoláni, abychom dělali
totéž ve svých rodinách.
Činíme to tak, že vnášíme řád do našich domovů. Místo toho, abychom
veškerou výchovu nechávali na matce, vstupujeme na scénu. Stanovíme
hranice v časovém rozvrhu svých dětí, protože víme, že kdybychom to ne
udělali, jejich rozvrh by se rozpadl a chaos by je srážel k zemi. Poskytuje
me co možná nejzdravější prostředí, žijeme podle toho, co říkáme, a vyja
dřujeme tak jasné, rozhodné a souvislé poselství. To, co naše dcery od nás
uslyší, to vidí i v našich životech. Co poznávají v církvi, vidí i doma v ro
dině.
Každé děvče, které musí žít v chaosu světa, by mělo mít možnost ne
chat doma svou duši odpočinout. Jako otcové bychom měli dcerám po
skytnout útočiště, kde budou chápat, co přesně se od nich očekává. Muži,
takový řád nevznikne náhodou. Zanedbávaný podnik bezpochyby zkra
chuje. Pokud necháte zahradu ležet ladem, promění se v pustinu. A s rodi
nou je to podobné. Pokud otec nevnese do života řád, způsobí, že v rodině
zavládne chaos.
Dalším způsobem, jak otec buduje v životě své dcery důvěru, je vzbu
zování zdravého strachu.
Zdravý strach
Nedávno Krissy vystupovala jako host v rozhlasovém pořadu. Můj kolega
se jí zaptal, jaké to bylo vyrůstat s otcem, jako jsem já. Jednou z věcí, které
Krissy zmínila, bylo to, že si vytvořila „pozitivní, nikoli negativní strach
z otce". Kolega se pak ptal mě, jaký je rozdíl mezi pozitivním a negativním
strachem.
Pozitivní strach znamená toto: Když otec řekne, že něco bude uděláno,
bude to uděláno. Dcera ví, že určité jednání vyvolá předpokládanou reak
ci. Je to děsivé pro dceru, která se chce chovat špatně, ale v posledu je to
velice užitečné, protože dcera pozná, jak její život funguje.
/79
Otcové, jestli chcete vychovat slečnu Důvěru misto toho, abyste svou
dceru poškodili nedůvěrou - taste své zbraně, ale udělejte to tak, abyste se
přitom nestřelili do nohy. Dávejte si pozor, abyste se nezahnali do kouta,
z nějž by pak nebylo úniku. Když stanovíte pravidla, musíte u nich vy
držet. Jinak se do zákoutí vašeho rodinného života vetře chaos.
Důvěra zapouští kořeny tam, kde je bezpečí a důslednost. Když dcera
cítí, že se pravidla neustále mění nebo že může manipulovat s otcovým
spravedlivým hněvem, vytváří se ovzduší negativního strachu. Dcera si
totiž uvědomí: „Všechno záleží na mně. Když nedokážu najít vhodnou
výmluvu, uslyším slova odsouzení."
Důsledný otec poskytuje jistotu. Dcera ví, že když udělá A, bude násle
dovat B. Není tu prostor pro dohady a to je konec konců mnohem pro
spěšnější. Dcera se učí důvěřovat.
Pozitivní strach a důslednost vytvoříte i tím, že budete vlídní. I tehdy,
kdy se spravedlivě rozhněváme, naše dcery by měly vědět, že je nebude
me týrat. Musejí důvěřovat, že zvládneme negativní emoce a nedovolíme,
aby tyto city propukly v nevhodné jednání.
Když byla Hannah ještě hodně malá a zrovna se učila psát, napsala
krátký vzkaz poté, co se dostala do problémů:
Tati, mám tě ráda a doufám, že se přestaneš zlobit.

Řekni mi, až se nebudeš hnevat,
protože se tě potřebuju na něco zeptat.
Hannah
Hannah věděla, že se zlobím, a tušila, že by měla nechat celou věc vy

chladnout, než si o ní promluvíme. Ale rovněž cítila důvěru, že náš vztah
je pevný jako skála. Mohla se těšit na blízkou budoucnost, kdy spolu bu
deme komunikovat slovně. Její dopis byl projevem zdravého strachu -
úcty spojené s důvěrou. Věděla, že se na ni zlobím, ale rovněž věděla, že
k ní cítím oddanost a lásku.
Až se vdá, vzpomene si, že takový spor nemusí vést k týrání, dlouhodo
bému odcizení nebo narušení vztahu. Naučila se důvěřovat a nebude mu
set utíkat před konfliktem.
Otcova důsledná výchova spojená s bezpodmínečnou láskou pomáhá
vytvořit něco úžasného: důvěřující a zralou mladou ženu. Rád bych tuto
kapitolu uzavřel dopisem od Holly. Tyto myšlenky napsala na lístek, který
mi poslala před několika lety ke Dni otců.
80/
Slečna Důvěra
Tati,
díky tobě mám spoustu nádherných vzpomínek. Pořád ještě se musím smát,
když si vzpomenu, jak jsme si hráli na velkého zlého vlka a jak jsi mě za
chumlal pod peřinu a pak ses vracel pro hořčici, abych mohla utéct... a já
jsem si myslela, jak jsem chytrá!
A stále si pamatuji najeden večer, kdy jsi zhasnul všechna světla a přicházel
jsi s mihotajícím se plamenem svíčky, abychom viděli obrovskou chobotni
ci, jak se pomalu plíží do našeho pokoje... a já jsem si myslela, že jsem sta
tečná.
A vzpomínám si na všechny chvíle, kdy jsi mě držel za ruku při nepříjem

ných chirurgických zákrocích a říkal mi, jak jsem statečná, že jsem vydržela
hodinu v malém tunelu při magnetické rezonanci a že ty bys to nikdy nedo
kázal. A jak jsi zařídil, aby naše cesta do Portlandu byla tak zábavná... a já
jsem si myslela, jak jsem osamělá.
A pamatuji si na dopis, který jsi mi napsal, když jsem studovala na vysoké

škole, a na tři poznámky o tom, jak jsi vzpomínal na dobu, kdy ti bylo jeden
advacet, a říkal sis: „Je to skutečně tak?"; a jak jsi byl zmatený, když jsi do
spěl, ale jako dospělý ses necítil. Stále ještě mám schované tyto vybledlé
řádky, v nichž jsi mi říkal, abychom byli neustále v kontaktu a jak jsi na mě
pyšný... a j á j s e m si myslela, jak jsem nezávislá.
A letos jsi pro mě byl skutečnou záchranou, když jsi mě držel, zatímco jsem
plakala kvůli tomu, že mám zlomené srdce, a vydržel jsi hodiny poslouchat
mé nářky o zoufalství a frustraci, když jsem zjistila, že i láska má občas své
hranice. Tvá něha mě provázela tímto rokem a tvé povzbuzování mi dodáva
lo sílu... a j á j s e m si myslela, že jsem báječná.
Díky tobě mám víc nádherných vzpomínek, než vůbec dokážu napsat. S te
bou je můj život radostný a nemůžu slovy popsat, jak moc tě miluji. Jsi ten
nejlepší táta na světě a já nevím, kde bych byla bez tebe. Děkuji ti za vše, co
jsi pro mě udělal... a vím, za co ti vděčím!!!
Miluji tě, tati!
— Holly
Tento dopis odhaluje dceřino srdce. Nemůžeme vybudovat důvěru jedi

ným velkým gestem. Nelze to udělat za dva týdny nebo za měsíc. Důvěra
a vztah se vytváří tím, že se spolu bavíte, společně čelíte obavám, spolu
procházíte nemocí a bezprávím, sdílíte bolest a zármutek. Je to celoživotní
cesta s nádherným cílem.
Otče - začneš již dnes budovat důvěru v životě své dcery?
kapitola 8.
Požehnané děti, které selhávají
J ednou z nej důležitějších věcí, které otec může pro dceru udělat, je do
přát jí svobodu selhat.
Perfekcionismus mladé ženy ničí. Tlak, aby vždycky jednaly správně,
vždy byly hezké a vždy dokonalé, napáchal na ženské části populace víc
škody než cokoli jiného, co znám.
Mladým ženám se dnes netoleruje mnoho chyb. Když v době dospívání
přiberou dvě kila, domnívají se, že jsou tlusté. Když mají dvojky na vy
svědčení, myslí si, že jsou hloupé. Když je nikdo nevyzve k tanci, domní
vají se, že jsou ošklivé.
Je úkolem otce, aby dcery přijímal, protože mladé ženy potřebují
mužské uznání, které je poskytováno zdarma, nikoli za zásluhy. Matka
nemůže dát to, co dcera skutečně potřebuje - muže, který z ní bude mít ra
dost, který ji bude zbožňovat, který ji bude utvrzovat a upevňovat její se
bedůvěru, přestože se sama cítí jako nemehlo, potřebuje větší číslo šatů
nebo je úplně průměrná. Dcera by si nikdy neměla připadat „průměrná",
když vidí svůj odraz v otcových očích.
Chtěl bych, aby moje děti věděly, že mohou selhat a já je budu pořád
stejně milovat. Moje láska nezávisí na tom, že jsou nejhezčí, nejchytřejší,
nejlepší ve sportu nebo nej štíhlejší.
Předvést selhání
Často mluvím ke skupinám křesťanů ve Spojených státech a Kanadě a rád
pokládám posluchačům takovouto protivnou otázku: „Myslí si tu někdo,
že by mohl být lepším křesťanem?"
Pokaždé se zvednou téměř všechny ruce. Každý si myslí, že by měl být
„lepším" křesťanem.
A potom následuje uzemňující úder: „Víte, skutečnost je taková, že ne
můžete být lepšími křesťany. Chtít stát se „lepším" křesťanem je tak tro
chu, jako kdyby žena chtěla být „lépe" těhotná. Buď jste křesťanem, nebo
nejste. Bůh nám nedává známky, kdy by podprůměrní křesťané měli na
vysvědčení čtyřky a několik nadprůměrných svatých by prošlo zkouškou
82/
s jedničkami. Naše víra se však hodnotí způsobem prospěl/neprospěl.

Buď projdete, nebo vypadnete."
Mnozí lidé si říkají: „Někdy je moje víra dost silná, takže můžu být ta
kovým člověkem, jakým mě Bůh chce mít." To je jedna z nesporných lží,
kterou si říkáme a která nám brání opravdu se radovat ze vztahu s všemo
houcím Bohem.
Vím, co si někteří z vás řeknou: „Nechápeš, v jaké jsem situaci, Lema-
ne. V mém životě je hřích. Musím se vypořádat s vážnými charakterový
mi vadami."
Možná tomu tak je, ale moje poselství pro vás je pořád stejné. Bůh nás
může použít, i když jsme nedokonalí, abychom pomohli změnit tenhle svět.
Jakmile tohle nastíním na semináři, vidím, jak hlavy přikyvují a pohu
pují se jako špačkové na plotě. Lidé to vědí, ale zapomínají na to, a místo
toho se ženou za nepolapitelnou dokonalostí a bezděčně omezují sebe, své
blízké, včetně svých dcer.
Vždycky se usmívám nad „selháními", která vedla k úspěchům, jež pře
konaly i ty nejdivočejší sny. Příkladem je Zane Grey, jeden z nejprodáva-
nějších novelistů všech dob. Kdysi mu nakladatelé řekli, že neumí psát.
Řekněte to stovkám milionů jeho čtenářů. Mnoho lidí ví, že i křivka úspě
chů Thomase Edisona nevedla jen strmě vzhůru a že i on někdy neměl co
do úst. Spousta skvělých lidí byla odepsána.
Jedna věc je, že nás druzí odepisují, ale mnohem horší je, když se ode
píšeme sami. Bolí mě srdce, když vidím tolik mladých žen, které nad se
bou zlomily hůl. Pro své otce nikdy nebyly dost dobré. Když otci pohlédly
do očí, viděly odsudek, nespokojenost a kritiku, a proto přijaly za svou
myšlenku, že nemají světu co nabídnout. Možná mají mnoho úžasných
vlastností, ale vědí, že je tu vždycky někdo, kdo je o něco hezčí, o něco
lepší ve sportu, o trochu chytřejší, a protože nejsou v ničem nejlepší, do
mnívají se, že jsou zavrženíhodné a odsouzené k věčnému neúspěchu.
Rád bych rozptýlil tuto mlhu a vpustil trochu světla do těchto temných
domovů.
Farizejský lesk
Chcete vidět záblesk v očích farizeje? Pak dělejte to, co rád dělám na
svých seminářích.
„Víte, co dnes skutečně potřebují křesťanští rodiče?" zeptám se.
„Pozorně poslouchejte, protože tohle je jedna z nej důležitějších lekcí
o rodičovství, kterou vám můžu dát. Jste připraveni? Měli byste se před
dětmi chlubit svými selháními."
/83
Musím se přiznat, že mluvit takto k rodičům, je jednou z nejpříjemněj-

ších věcí, které dělám!
Příliš mnoho křesťanů se domnívá, že musejí poskytovat dětem doko
nalý, bezchybný obraz: „dokonalý křesťan", „dokonalá křesťanka". Ve
skutečnosti je to jedna z nejničivějších věcí, kterých se můžete jako rodiče
dopustit.
Nelze se vyhnout skutečnosti, že mě Bůh povolal, abych byl vzorem
pro své dcery, ale Bible rovněž zcela jasně říká, že jsem nedokonalým
vzorem. Mají-li se dcery naučit, jak zvládat vlastní selhání, potřebují vi
dět, jak svá selhání zvládá jejich otec - a to znamená, že je nesmí za
krývat.
Lisa doma učí tři děti. Jedna z jejích dcer ji zahrnula výčitkami kvůli
svému neúspěchu ve studiu na vysoké škole - trvala na tom, že nikdy ne
dokáže dostudovat, tak proč by se měla dál snažit? - a proto Lisin manžel
Greg přinesl svazek papírů. Greg je profesionální hudebník, ale v ruce
držel sto padesát zamítnutí, která dostal v uplynulých osmi letech, když se
snažil vstoupit do hudební branže.
„Kdybych se tak snadno vzdal, Jessico," řekl, „nedělal bych teď to, co
dělám ze všeho nejraději. Když něco nevyjde na první pokus, neznamená
to, že jsi selhala - a ani to neznamená, že máš přestat. Největší úspěch vět
šinou stojí na mnoha předchozích neúspěších."
Upřímně věřím, že důvodem, proč jsou mé knihy tak úspěšné a proč
jsem zván do televizních pořadů, je to, že nejsem typický terapeut. Kdy
byste mě potkali na ulici a nevěděli byste, jak vypadám, neuhádli byste, že
jsem profesionální psycholog. Když jdu k dospívající mládeži, když mlu
vím s rodiči, když hovořím s kýmkoliv, jednám jako normální člověk. Při
pouštím, že jsem se ze svých selhání poučil stejně jako z úspěchů. Ale
místo aby se lidé ode mě odvrátili, pomáhá jim to navázat se mnou vztah.
Stejné zásady platí i v rodičovství. Chovejte se před svými dětmi jako
normální člověk. Nechť se dozvědí, jak jste selhali, když jste byli v jejich
věku, a jak selháváte nyní, aby se z těchto selhání mohli poučit.
A nedomnívejte se, že pokoj znamená vždycky blaženost.
Problém s pokojem
Vzpomínám si najeden den, kdy se mé starší dvě dcery spolu nehádaly -
a jaký to byl požehnaný den! Přesto to nepovažuji za selhání ve výchově.
Nedomnívám se, že je znakem zralosti, když nedochází ke konfliktům.
Žijeme v konfliktním světě a je nezbytně nutné, abych své děti naučil
zvládat konflikt. Je to těžké, když nikdy nebojovaly - je to stejné jako učit
84/
lyžovat člověka z Konga, kde nikdy neviděli sníh, a on musí předstírat, že

písek, který mají pod nohama, je kluzký.
Umění vyrovnat se s konfliktem patří k požehnání dětí, které selhaly.
Cílem není žít bez konfliktů, ale naučit děti, jak konflikt vyřešit. Příliš
mnoho otců se soustředí na pokoj a mír více než na charakter. Tyran si
může vynutit řád, ale kdo by chtěl žít v nacistickém Německu? Některé
věci jsou důležitější než řád.
Konflikt se někdy rozšíří a dotkne se otce i dcery. A otcové zde musí
své dcery učit, jak překonávat spory.
Jednoho rána tříletá Lauren škádlila našeho psa Barkleyho tak, jak by se
malé děti ke zvířatům chovat neměly. Lauren vzala psí suchar a držela ho
Barkeleymu před čumákem a svým dětským zvonivým hláskem zvolala:
„Berkeley, chceš mlsat, chceš mlsat? Berkeley, chceš mlsat, chceš mlsat?"
S Krissy jsme si řekli, že Lauren vypadala roztomile, a proto jsme jí
udělali to samé. „Lauren, chceš mlsat, chceš mlsat? Lauren, chceš mlsat,
chceš mlsat?"
Lauren neřekla ani slovo, seskočila ze židle a odešla z místnosti.
„Ouha," vydechla Krissy. „Myslím, že tohle nám jen tak neprojde."
Šel jsem do vedlejší místnosti a všiml jsem si, jak se na mě Lauren „po
dívala". Když jsem k ní přistoupil, odtáhla se ode mě. Její pokoj byl v pří
zemí a moje nejmladší dítko pomalu kráčelo ke schodům. Když jsem udě
lal krok vpřed, Lauren ustoupila o krok vzad, směrem ke schodišti. Udělal
jsem další krok, Lauren opět o krok ustoupila a nakonec po břiše sklouzla
po schodech dolů, utekla do svého pokoje a zamkla za sebou dveře.
Krissy seběhla dolů, aby zjistila, jestli se situace nedá nějak urovnat.
„Lauren, zlatíčko," říkala přes dveře. „My jsme se ti neposmívali. Jen
jsme si mysleli, že vypadáš krásně a roztomile. To je vše."
Lauren dotčeně, jak jen to tak malé dítě dokáže, pronesla: „Musíte se
omluvit."
„Je mi to líto, Lauren. Opravdu toho lituju."
„Ne, musíte to napsat."
Připomínám, že Lauren byly tři roky. Vůbec neuměla číst, ale Krissy ji
poslechla. Ale ani poté Lauren dveře neotevřela.
„Tatínek se musí taky omluvit," řekla přes zamčené dveře.
Seběhl jsem dolů, omluvil se, ale „právnická" Lauren trvala na svém.
„Musíš to taky napsat."
Vzal jsem list papíru a napsal: „Lauren, moc a moc se omlouvám. Milu
ju tě. Táta."
/8S
Až poté, co jsme oba listy papíru podstrčili pode dveřmi, byla Lauren
ochotná odemknout a napravit vztahy s námi.
Možná by pro mě bylo těžké popsat rozdíly mezi hasákem a francouz
ským klíčem; nerozeznal bych karburátor od startéru; ale v jedné věci jsem
opravdu dobrý - umím říct: „Omlouvám se." Pro moji rodinu to nejsou cizí
slova.
Slova „omlouvám se" jsou tím nejlepším receptem na vytvoření důvěr
ného vztahu mezi otcem a dcerou, jaký znám. Můžete být obyčejným
mentorem, samolibým ve své pošetilosti, zraňujícím své dítě, aniž byste si
to vůbec uvědomoval, ale jakmile si uvědomíte svou směšnost a řeknete
omlouvám se, tak ta drzá a vzdorovitá dcera začne příst jako kotě. Ne
může se dočkat, až vám bude moct odpustit.
Protože se vaši rodiče nejmenovali Maria a Josef a vy jste se nenarodil
ve stáji, musíte se učit, jak se omlouvat. Na této planetě byl pouze jeden
dokonalý člověk a musíte pochopit, že vy jím nejste! Je-li pro vás ob
zvláště obtížné pronést tato slova, zkoušejte si říkat tu větičku třeba při
holení. Říkejte šiji třeba v desetivteřinovém intervalu. Naučit se rychle ří
kat omlouvám se, bude tou nejhodnotnější pomůckou, jakou jste si kdy
osvojili.
Omluva jako součást řešení konfliktu je také prvním krokem při před
vádění selhání. Musíte svým dcerám ukázat, jak v životě zvládáte zahan
bující okamžiky.
Nebudeš věřit, co jsem udělal!

„Tak, děti, představte si," začal jsem. Milují historky o tom, jak jsem se
setkal s různými celebritami.
„Tahle žena za mnou přišla a říkala: ,Máte pravdu, máte úplnou pravdu,
pane doktore.'"
„A kdo byla ta žena?" položil jsem řečnickou otázku.
„Ach, jen tak mimochodem," říkala, ,já jsem CeCe, Geraldova man
želka."
Zrovna jsem dokončil článek o pořadu Geralda Rivery a CeCe mi chtě
la sdělit, že souhlasí se vším, co jsem v článku napsal.
Pokračoval jsem ve vypravování dětem. „Aniž by ji vůbec napadlo, že
by mohla moji žádost odmítnout, hned mě vedla do Geralodovy šatny."
Geraldo Michael Rivera - televizní moderátor, právník a pořadatel televizní talk show -
pozn. překl.
86/
„Opravdu, tati?" zeptala se jedna z mých dcer. „Skutečnější byl v jeho

šatně?"
„Ano, byl," odpověděl jsem, „a potom přišel Geraldo a ptal se, co tam
dělám s jeho ženou!"
Všichni se rozesmáli.
„Ale byli tam i její rodiče. Přesto si Geraldo říkal: Myslel jsem, že jsme
s tímhle chlapem už skončili. Proč se tu ještě potlouká? "
„A co se dělo dál?" vyzvídaly děti.
„Pak jsem shodil Geraldovo pivo na podlahu."
„Ne!"
„Ano, shodil."
„Opravdu?"
„Obávám se, že ano. Láhev se rozbila a pivo se rozlilo po podlaze."
Děti se smály tak hlasitě, až je bolela bránice. „Opravdu?" kvičely. „Ty
jsi Geraldovi shodil pivo v šatně?"
„Jasně že shodil. Byl to Heineken."
Z nějakého důvodu jim to připadalo ještě veselejší a celá naše rodina se
hlasitě řehtala.
„Nemůžeme uvěřit, že jsi shodil Geraldovi pivo," opakovaly děti neu
stále.
O co tu jde? Středoškolák, vysokoškolák, dokonce i žák základní školy
- děti často žijí v panickém strachu, že se ztrapní. Nejvíce se bojí toho, že
se jim někdo vysměje nebo že provedou něco hloupého. Jejich křehké du
še mohou být celé týdny zdrcené jen kvůli jedné hloupé poznámce
pronesené ve školní jídelně.
Proto jsem často seznamoval své děti se situacemi, v nichž jsem vypa
dal opravdu trapně. Tak si představte šatnu celebrity a copak uhlazený
doktor Leman provedl? Shodil na podlahu Riverovo pivo!
Děti tak získají realističtější pohled na život. Většina dětí totiž bohužel
vnímá jen „ideální" prostředí. Vidí nás klidné v domácím prostředí, které
ovládáme a kde zřídka uděláme chybu. Jsme sebevědomí, sebejistí a zod
povědní. To je v pořádku, ale co takhle nechat je, aby nás viděli v práci
(myslím, že je dobrý nápad vzít dceru s sebou do zaměstnání), kde jsme
o trochu méně sebevědomí a dokonce se i trochu bojíme svého šéfa?
Možná by to pro vás bylo ponižující, kdyby vaše dcery zjistily, že někdo
jiný jejich otci rozkazuje. A na druhou stranu by jim pomohlo naučit se
poslouchat učitele - a vás!
Vzít děti do práce někdy znamená, že se mnou jedou do mé poradny
v Tucsonu. Jindy je beru s sebou na schůzku s Oprah nebo Philem Dona-
/87
huem či s Regis a Kaťhie Lee. I tam se záměrně snažím poskytnout mým

děvčatům realističtější pohled na život. Chci, aby mé dcery věděly, že tyto
celebrity jsou skuteční lidé. Vypadají tak, jak vypadají, protože mají ně
koho, kdo je dobře placen za to, aby se o ně staral a vytvořil jim dokonalý
účes. Další člověk jim dělá makeup. Jiný se stará o to, aby měli vždy
skvěle padnoucí oblečení.
Děti mají sklon zdůrazňovat vlastní nedostatky a domnívají se, že ostat
ní jsou bez chybičky. Když se Cindy Crawfordová probudí, je jí cítit z úst
jako nám ostatním, stejně tak má ráno rozcuchané vlasy. Vydavatelé by si
nedovolili uveřejnit na obálce časopisu její fotografii, kde by byla ne-
nalíčená.
Když vezmeme své dcery do práce a vyprávíme jim o našich selháních,
máme příležitost našim dívenkám říct, že občas nastanou chvíle, kdy se
dostaneme do rozpaků. Patří to k životu - stává se to každému. Naučit se
zvládat situace, kdy cítíme hanbu, je nezbytnou dovedností. Nechci, aby
na své zahanbení reagovaly tak, že budou zahanbovat někoho jiného.
Chci, aby viděly, jak se v takové situaci chová jejich otec - a chci, aby vě
děly, že zahanbující věci se dějí i člověku, který jim někdy připadá téměř
nadpozemský.
Ukažte svým dětem, jak vy zvládáte situace, kdy jste zahanbeni. Vyprá
vějte jim své příhody a nezamlčujte usvědčující podrobnosti. Nejlepší te
rapií pro děti je to, když se mohou zasmát společně s rodiči. Zvyknou si,
že je v pořádku občas se zasmát sám sobě. Buduje to sebedůvěru a věřím,
že jim to pomůže vytvořit si i správný smysl pro humor.
Když se budete držet obrazu muže nebo ženy, kteří nikdy nechybují,
kterým se nikdo nikdy nesměje, kteří se nikdy neztrapní, vaše dítě se bude
cítit mnohem hůř, když selže nebo udělá něco zahanbujícího.
Moje děti vědí o všech slabých stránkách mé povahy. Vědí o mně, že
jsem lehce klaustrofobní. Když poletíte stejným letadlem jako já a neuvi
díte mě sedět na předním sedadle do uličky, pak je něco špatně. To je totiž
moje sedadlo. Musím tam sedět já. Odhaduji, že American Airlines by
mohly najít tři sta jiných lidí, kterým nevadí, že jsou uvězněni v uzavře
ném prostoru. Létám dost často, aby si už aerolinky přivykly na tuto mou
osobní výstřednost. Jinak se začne projevovat má klaustrofobie mraven
čením kolem páteře a mrazením v zádech.
Svým dcerám předáte skvělý odkaz, když od vás získají svobodu, po
chopení, vědomí, že každý prožívá pocity trapnosti, selhání a nedokona
losti. Toto vědomí je bude provázet, aby jim pomohlo vybudovat si sebe-
88/
důvěru, kterou potřebují pro život v krutém světě. Pomůže jim to také
vyvarovat se katastrofálních rozhodnutí, jež by je na dlouhou dobu pozna
menala.
Když budete svou dceru učit, jak zvládat selhání a pocity hanby, budete
jí rovněž muset pomáhat vytvořit si zdravý a vyvážený pohled na úspěch.
I mezi rodiči, kteří mají dobré úmysly, jsem zpozoroval vzrůstající trend,
jenž má ovšem velmi nebezpečné důsledky. Na okamžik se nyní podívá
me na závislost naší kultury na úspěchu - a ničivém vlivu, který má na
naše perfekcionistické dcery.
Závislost na úspěchu
Když Holly začala studovat na vysoké škole, naše prvorozená dcera, do té
doby vždycky jedničkářka, začala dostávat trojky. Po několika letech sejí
na to kdosi zeptal, zvláště chtěl vědět, jak jsem reagoval já. A takto odpo
věděla:
„Můj otec nereagoval přehnaně. Jeho postoj by se dal vyjádřit slovy: J s o u to

tvoje známky a tvůj život; jestli tvé známky nejsou dost dobré, pak důsledky
poneseš jen ty sama'."
Po celou dobu, kdy naše dcery chodily do školy, jsem před nimi zdůraz
ňoval hodnotu dobrého vzdělání. Ale nikdy jsem je nevedl k tomu, aby si
myslely, že záleží pouze na tom, jaké budou mít známky. Vlastně jsem ně
kdy postupoval zcela opačně. Když naše děti přinesly vysvědčení, věděly,
že věnuji více pozornosti slovnímu hodnocení od učitele než samotným
známkám. Chtěl jsem, aby děti věděly, že záleží na tom, jakými jsou lid
mi, ne na tom, co dokážou.
Žijeme však ve společnosti, která se obvykle zaměřuje na to, co všech
no dokážeme, a naše děti pak doplácejí na tuto pokřivenou perspektivu.
Typický odpolední telefonát vypadá následovně:
„Bobe, kde jsi?"
„Jsem v tělocvičně. Kde je Ashley?"
„Ne! V pondělí večer je karate! Máš být v rekondičním středisku. Její
trenér právě volal."
„Myslel jsem, že v pondělí večer je basketbal."
„Ten je v úterý, hned po schůzce skautů. Měl bys rychle jet do rekon
dičního střediska!"
„Dobrá. Už jdu k autu. Ostatně, co budeme mít k večeři?"
„Nevím. Megan bude dlouho do noci zkoušet s kapelou. Mohl bys ces
tou koupit nějaké hamburgery."
/89
Jestliže spojujete sebedůvěru dítěte sjeho výkony, vychováte malého

krkouna znaveného tím, jak se bude snažit v nějaké činnosti vyniknout.
Z toho důvodu se Lemanovi nezapojují do mnoha aktivit. Jestli chcete
svému dítěti skutečně pomoct, dovolte mu, ať si vybere jednu mimoškolní
činnost za semestr.
Prokletím života na předměstí je to, že děti jsou nuceny hledat úspěch
mimo rodinu. Na venkově lidé kladou mnohem větší důraz na přispívání
k chodu rodiny. Dítě odvozuje svou hodnotu a pocit sounáležitosti z toho,
že přispívá k životu domácnosti, kde je o něj pečováno a kde je vychová
váno. Příspěvek dítěte může být malý, například podojení krávy, krmení
kuřat nebo sbírání vajec, ale takové dítě vyrůstá s pocitem sounáležitosti
a smyslu.
Co můžete dělat na předměstí? Vynášet odpadky? Skvělé - a co budou
děti dělat zbývajících třiadvacet hodin a pětapadesát minut denně?
Někdy v šedesátých letech dvacátého století rodiče našli „odpověď":
Děti musí prokázat svou hodnotu mimo domov. Musíme najít činnost,
v níž budou „nejlepší". Když se jim nedaří v basketbalu, baseballu, gym
nastice, běhání, fotbalu a šachu, zkusíme skauty, divadlo, hodiny klavíru,
umění, pravopisnou soutěž či cokoliv dalšího vás napadne. A ať si to uvě
domujeme nebo ne, všechny tyto horečné aktivity říkají našemu dítěti jed
nu věc: prosaď se.
Jsem rád, že mohu sloužit Bohu, který říká: „Kevine, prokazuji svou
lásku k tobě", a ne „prosaď sám sebe, Lemane".
Chcete-li vychovat sebevědomou dceru, nenuťte ji, aby se vyčerpávala
marným úsilím prosadit se. Prokazujte jí lásku. Prokazujte jí věrnost. Pro
kazujte jí náklonnost. Tak se vychovávají zdravé děti.
90/
kapitola 9.
Milujte je různě
O na nevypadá jako Holly."

Bylo to osmnáct měsíců poté, kdy naše prvorozená zcela přeorga-
nizovala naše životy, když přišlo na svět dítě číslo dvě, Krissy. Nevím, co
jsem čekal. Snad si část mého já říkala: Stejný otec, stejná matka, stejné
dítě, že? Nebo aspoň podobné.
Ani v nejmenším.
Když Holly přišla na svět, měla dlouhý, úzký obličej, Krissy měla tvář
oválnou jako Charlie Brown.* Po osobnostní stránce je Holly typickým
prvorozeným dítětem: jako dítě byla panovačná, houževnatá, když bylo
třeba, a odhodlaná řídit životy mladších sourozenců (pár let sejí to docela
dařilo). Vždycky se snažila Krissy podvádět. „Podívej, Krissy, o kolik je
tenhle pěticent větší než tvůj deseticent. Nechceš je vyměnit?"
Krissy, když teď již žije mimo naši rodinu, se mimořádně snaží udržovat
dobré vztahy, miluje legraci a působí bezstarostně. Když byla malá, mohli
jste vidět třeba osmnáctiměsíční Krissy s nafukovacím kruhem v bazénu,
hlavička se jí míhala nahoru a dolů, spokojeně plula na vlnkách a nestarala
se o okolní svět. Holly by se naopak přidala k dospělým nebo by byla stře
dem pozornosti.
Samozřejmě se nedalo vyhnout tomu, aby tyto dívky spolu nesoutěžily.
Někdy jejich soupeření nebylo úplně fair. Holly obvykle vyhlašovala sou
těž ve zpěvu a trvala na tom, abychom Sande a já byli porotci. Problém
byl v tom, že Krissy zpívala jako slavík a Holly jako... její matka. Jejich
výkony se vůbec nedaly srovnat.
Nikdy jsem nechápal, proč Holly trvala na těchto soutěžích, když prostě
neměla nadání na to, aby svou mladší sestru porazila. Nakonec už nás pře
stalo bavit udělovat první místo neustále jen Krissy, takže čistě z milosr
denství jsem jednou řekl: „Myslím, že tentokrát vyhrála Holly, co myslíš,
miláčku?"
Komiksová postavička autora Charlese M. Schulze - pozn. překl.
/VI
Krissy stáhla obličej do legrační grimasy, která vyjadřovala naprosté

zmatení. Jako by říkala: „Cože? Vy jste snad neslyšeli to co já?"
Chuck Swindoll mi naštěstí dal báječnou radu. Spousta rodičů si špatně
vykládá verš z knihy Přísloví 22,6: „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, ne-
odchýlí se od ní, ani když zestárne." Domnívají se, že existuje jenom je
den předepsaný způsob, jak vychovávat zbožné dítě, a že úkolem rodičů
je aplikovat tento model na každého syna a dceru.
Chuck mi řekl: „Víte, Lemane, ve skutečnosti ten verš hovoří o „indivi
duálním nadání" každého dítěte. Neznamená to vychovávat dítě tak, jak si
myslíme, že by se mělo vyvíjet.
Jako autor knihy Sourozenecké konstelace k této myšlence řeknu jen
„Amen ". Muž, který má více dcer, by se měl naučit základní slogan: „Mi
luj je různě". Staňte se studentem svých dcer, nalezněte jejich individuální
nadání a podle toho je vychovávejte.
Příliš mnoho rodičů se chytilo do pasti výchovy ve stylu fifty-fifty. To
je katastrofální způsob rodičovství a je zcela nemožné v něm uspět. Do
volte mi, abych uvedl příklad. Řekněme, že máte dvě děti, které se hašteří
kvůli kusu dortu. Rodič zastávající teorii fífty-fifty - dokonalý obraz nai
vity - si myslí, že vyřeší toto dilema tak, že vezme nůž, rozřízne dort na
dvě části a se zářivým úsměvem řekne: „Teď už nemáte důvod se hádat."
Ale děti jsou chytřejší než on.
„Její kousek je větší než můj," říká jedna.
„Není."
„Aleje."
Rodič s naprostou nevinností vyrukuje s plánem číslo dvě. Přinese
pravítko a obě poloviny přeměří. „Vidíš," ukazuje, „obě části jsou úplně
stejné."
„Na té její je ale víc polevy," říká dotčeně jedna dcera.
Zde je uhýbací manévr. Až se příště děti budou hádat o kus dortu, po
dáte jednomu z nich nůž a řeknete: „Rozkroj to."
Druhé dítě bude pravděpodobně křičet: „To je nespravedlivé! Proč to
má krájet zrovna ona?" Ale pokračujte podle tohoto plánu.
Až bude dort rozkrojen, řekněte druhému dítěti: Tak, teď si vyber."
Až se obě děti příště dostanou do stejné situace, zaručuji vám, že se bu
dou snažit dort rozkrojit na co možná nejpřesnější poloviny.
Výchova ve stylu fifty-fifty má přesně opačný efekt, než takoví rodiče
zamýšlejí. Přirozenou soutěživost činí ještě krutější. Pravda je taková,
že děti se chtějí cítit výjimečné, ne průměrné. Každá dcera bude bojovat
92/
Milujte je různě
o svůj díl otcovy lásky. Vědí, že nemohou obsadit stejné místo, proto bys
trý otec pomůže každé dceři najít její jedinečné pouto.
Proto je užitečné, aby si otcové i dcery provedli analýzu životního sty
lu, jak jsme o tom hovořili ve třetí kapitole. Pokud mě můj mužský smysl
neklame, vsadím se, že někteří muži toto cvičení přeskočili. „Proč bych to
měl dělat?" ptali se otcové sami sebe.
Analýza životního stylu pomůže otci zjistit, jak využít rodinné dynami
ky spíše k dobrému než ke zlému. Jestliže má otec prvorozené dítě, které
je skautem s nejvyšší hodností v oddíle, může vymyslet způsob, jak za
jistit, aby se druhorozené dítě necítilo odstrčené, a nemuselo porušovat
všechna pravidla jen proto, aby získalo trochu pozornosti.
Analýza rovněž otci pomůže kriticky zhodnotit vlastní pocity. Pochopte:
Otec má sklon se identifikovat s dítětem, které se narodilo ve stejném pořa
dí jako on (prvorozené, druhorozené nebo další v pořadí). Obdobně budete
raději věnovat čas dítěti, jehož charakter se více podobá vašim vlastnostem.
Je-li otec prvorozený, pak aniž by si to uvědomoval, zcela jistě přilne
ke svému prvorozenému dítěti, jako Země obíhá kolem Slunce. Je-li otec
nejmladší ze všech sourozenců, bude mít vždycky slabost pro svého ben
jamínka. Skutečně tomu tak je, proto byste si na to měli dávat pozor.
Když se ohlížím zpět na své rodičovské zkušenosti, uvědomuji si, že
jsem více ochraňoval Krissy než Holly. Narodil jsem se jako poslední ze
všech sourozenců, a proto jsem citlivý na to, když starší dítě manipuluje
mladším a ovládá ho. Bylo naprosto přirozené, že jsem se stal Krissyným
ochráncem. Ale když jsem si to uvědomil, pomohlo mi to vyvážit můj vztah
k Holly - o obou si myslím, že jsou mými nejoblíbenějšími dcerami!
Podívejme se na to, jak otec může milovat každé dítě jinak a dávat si
pozor na každou vlastnost ovlivněnou pořadím narození.
Znepokojivé sklony
Jeden můj přítel slyšel, jak Holly vyprávěla o vám již známých pěvec
kých soutěžích s Krissy. Zeptal se jí, jak se cítila, když ji zastínila mladší
sestra. Hollyina odpověď mě fascinovala a utvrdila mě v přesvědčení, že
s každým dítětem musíme jednat jinak.
„Můj otec mi dal jasně na srozuměnou," říkala Holly, „že na zpěv je na
daná moje sestra, ne já. Já jsem talentovaná v jiných oblastech a musela
jsem objevit, které oblasti to jsou." Holly se necítila méněcenná, když v pě
veckých soutěžích vyhrávala jen zřídka. Cítila se přijatá a vedená směrem
ke svým skutečně silným stránkám.
Na následujících několika stránkách se podíváme na to, co otec může

od každé dcery očekávat a jak to využít, aby je miloval různým způsobem.
Ne, nikdy jsem nemluvil s vašimi dcerami, ale na základě jejich pořadi na
rození mohu učinit několik celkem přesných zevšeobecnění. Vaším úko
lem pak bude přizpůsobit si tyto informace tak, abyste vychovával každé
dítě podle jeho osobního nadání.
Nesou všechny otcovy sny

Holly jako moje prvorozené dítě vždy bojovala o to, aby si udržela jistou
část nadvlády. Kdybyste jí překazili její plány, doplatili byste na to. Brzy
ráno jsme se se Sande domlouvali, kdo půjde Holly vzbudit.
„Měla bys jít Holly vzbudit, miláčku," řekl jsem. „Je téměř načase vy
razit do školky."
„Já ji nepůjdu vzbudit," bránila se Sande. „Běž ji vzbudit ty. Já jsem ji
budila včera."
Holly, jak jste možná odhadli, se probouzela s mizernou náladou. Byla
svéhlavým dítětem, čtyřletá soudkyně Judy. A nikdo by jí v tu chvíli ne
měl stát v cestě.
Ve věku čtyř let se Holly rozhodla odejít z mateřské školky. Měla už
dost těch zmatených změn, které tehdy probíhaly v zařízeních předškolní
výchovy. Vždycky jsem razil heslo: „Když chceš, aby se něco zpackalo,
najmi si na to odborníka." A přesně tohle udělali, když Hollyinu školku
změnili z vřelého, útulného místa na experimentální výukové středisko.
Po této změně jsme ani já, ani Holly neměli o tomto zařízení valné mínění,
a proto mě příliš nepřekvapilo, když jednoho dne přišla domů a oznámila:
„Do školky už nepůjdu."
„Dobře, Holly, když už nepůjdeš do školky, měla bys jim zavolat
a oznámit jim to."
„Ale já nemám telefonní číslo do školky."
Nezapomínejte, že mluvím o čtyřleté dívence. Rozhodl jsem se, že ji
donutím, aby šla s kůží na trh. „Hned ti to číslo dám," řekl jsem jí.
Holly mě překvapila. Vytočila číslo. Nevím, kdo zvedl telefon, ale ona
řekla: „Tady je Schlolly Lemanová" (neuměla vyslovit Holly). „Už ne
přijdu do školky."
A už tam nikdy nešla.
Americký televizní pořad založený na skutečných soudních procesech s hlavní postavou

nekompromisní a netrpělivé soudkyně Judith Sheindlinové - pozn. překl.
94/
Milujte je různě
Když prvorozené dítě vyrůstá, mnozí otcové si řeknou: „Tohle dítě do
káže všechno, co jsem nedokázal já. Tohle dítě bude tím, čím jsem se ne
stal já." Ani na okamžik nepochybujte o tom, že to dítě pochopí.
Tento přístup má i dobrou stránku - je normální, že si otcové přejí pro
své děti jen to dobré. Ale pokud si otcové nejsou schopni uvědomit své
pokušení promítat si obzvláště do prvorozených dětí své nesplněné sny,
riskují, že budou děti dusit a nebudou je vychovávat podle obdarování,
které jim dal Bůh.
Škola je obvykle prvním testovacím územím v životě prvorozených.
Očekávání jsou nesmírně vysoká a malé děvčátko, které jde do školky,
nemá na sobě jen překrásné šaty, ale nese i všechny otcovy sny.
Novopečení otcové musí pochopit, že prvňáček víc než jen jedničky
a dvojky potřebuje tatínka, který ho bude přijímat, milovat a podporovat.
Až půjde do školy nejmladší ze sourozenců, otcova očekávání již zdaleka
nebudou tak vysoká. Téměř každý otec v tomto ohledu poleví. Škola je
jedním z testovacích území, ne jediným. Pamatujte, že Bili Gates také ne
dokončil školu.
Prvorozené děti často doplácejí na to, že jejich rodiče se teprve sezna
mují se skutečností, že dětské pětileté tělo není schopno zvládnout tolik co
pětatřicetileté. Když prvorozené dítě říhá na veřejnosti, rodič obvykle rea
guje tak, jako by v přítomnosti pastora vychrlilo tucet sprostých slov.
„Jak tohle můžeš udělat? Tolik se za tebe stydím! Omluv se, hned teď!
Ať tě ani nenapadne udělat tohle ještě někdy na veřejnosti." Stačí trocha
bublinek a dítě v okamžiku během čtyř sekund čtyřikrát říhne.
Samozřejmě chcete, aby se vaše děti správně a slušně chovaly. To chce
me všichni. Ale chtít, aby prvorozené dítě neslo veškerou čest rodiny na
svých pěti, deseti nebo patnáctiletých ramenou, je příliš velký požadavek.
Zkuste jednoduché příkazy. „Zlato, měla by sis dát ruku před ústa, když
zíváš. Děkuji."
Takže pravidlo číslo jedna pro vaši prvorozenou dceru zní: Odlehčit! Pr
vorozené děti jsou již obtížené vnímanou potřebou být zodpovědné a ovlá
dat se. Budou vážné, opatrné a dobří plánovači. Rubem jejich povahy bý
vá to, že pravděpodobně se z nich stanou perfekcionisté, budou náladoví,
vzdorovití, skeptičtí, nervózní a kritičtí. Když si toto uvědomíte včas, mů
žete je vést k větší toleranci, trpělivosti a spolupráci.
Drceni uprostřed
Hannah je naše čtvrté dítě (z pěti), úplně zbožňuje svého staršího bratra
Kevina. Bratr je pro ni úplná hvězda. Proto jsem byl docela překvapen,
195
když bratrovi říkala, že on s námi nepůjde do kina, kam jsem měl s Han
nah v plánu zajít. Kevin by býval rád šel také. Ale půjde jen tatínek a ona
- ne velký bratr!
Děti narozené uprostřed žadoní o čas strávený s rodiči, stejně jako koje
nec žadoní o mléko. Mají nepříjemnou pozici, v níž jsou drceni mezi ko
runní princeznou a malým benjamínkem. V důsledku toho se domnívají,
že v mnohém přicházejí zkrátka (a obvykle tomu tak je).
Prohlížejí si alba fotografií, a co nenajdou? Nejstarší dítě má tři plná
alba, zachycující první dva roky jeho života. Alba mají pozlacené rohy
a doslova přetékají obrázky. A když se prostřední dcera zeptá na své al
bum, rodiče jí podají sedm trochu pomačkaných fotek a na pěti z nich je
vidět, jak ji drží kolem ramen nejstarší sourozenec.
„Proč také nemám tolik fotografií?" zeptá se.
„Byli jsme unavení, víš?" odpoví rodiče.
Děti narozené uprostřed touží po chvilkách s rodiči a po jejich pozor
nosti, protože se jim právě tohoto většinou nedostává. Převaha prvoro
zeného sourozence je pevně dána a nároky nejmladšího jsou často tak
naléhavé, takže potřebám prostředního dítěte se věnuje mnohem méně
pozornosti.
Jako otec dítěte narozeného uprostřed musíte být mimořádně opatrný,
abyste se věnoval co nejvíce i tomuto dítěti (dětem). Pokud mu dobrovol
ně nebudete věnovat čas, často se stává, že pak způsobí problémy, aby
získalo vaši pozornost.
Měli byste si tedy být vědomi toho, že dítě narozené uprostřed má sklon
být protipólem nejstaršího sourozence. Je-li nejstarší dítě dobré v atletice,
prostřední se stane vědcem a naopak. Je životně důležité, abyste prostřed
ní dítě podporovali a nesrovnávali je s prvorozenou Miss America.
Například něco tak banálního jako stojka, kterou provádí druhorozená
Millie, může vyvolat celou řadu konfliktů. Millie zvedne nohy nahoru
a volá: „Mami, tati, podívejte! Dělám stojku!"
Otec se bez rozmyslu obrátí k manželce a řekne: „Vzpomínáš, jak tohle
dělala prvorozená Felicia?"
A otec tak Millie v podstatě říká, že to, co ona dělá teď teprve poprvé,
dokázala její starší sestra již před dvěma roky.
Nikdy se jí nevyrovnám, řekne si.
Nedovolte, aby se to stalo. Máte-li pět dětí a tři z nich jste sledovali, jak
se učí jezdit na kole, pro čtvrté dítě není o nic méně vzrušující se tuto do-
96/
Milujte je různě
vednost učit - i když je to možná méně vzrušující pro vás. Ale pro dítě je
to poprvé a potřebuje v otcových očích vidět přijetí a podporu.
Jedním z nejtěžších úkolů otcovství je pomáhat dceři narozené upro
střed přemáhat její přirozený pocit méněcennosti a nebrat na vědomí pro
blémy způsobené tím, v jakém pořadí se narodila. Nebude své pocity sdí
let tak otevřeně a bude mnohem více závislá na svých vrstevnících. Bude
se muset hodně snažit, abyste ji utvrzovali, a bude obtížné přimět ji k řeči.
Budete se muset této dceři hodně věnovat a přesvědčit ji, že ji milujete.
Princeznička
Když naše rodina cestuje, Lauren, Sande i já létáme obvykle první třídou.
Nemůžeme si dovolit, aby takto cestovala celá rodina, takže ostatní děti
sedí v turistické třídě. Jelikož Lauren je ještě hodně malá, chceme ji mít
u sebe.
Jednou těsně před tím, než jsme nastoupili do letadla, se Lauren podíva
la na svou nejstarší sestru a zeptala se jí: „Holly, jak je to možné, že
vždycky když nastoupíme do letadla, tak tě tam už nevidím?"
Nejstarší sestra málem vybuchla. „Protože trčím ve čtyřiadvacáté řadě
na místě do uličky, tak proto. Ty si sedíš vpředu, kde je dost vzduchu
a pán před tebou si nesklopí sedadlo tak, aby ti ležel na klíně!"
Kvůli tomu, že je třeba nejmladší dítě více ochraňovat, vyrůstá s vět
šími nároky. A navíc, dokáže si někdo získat otcovo srdce více než nej
mladší dítě? Obzvláště je-li nejmladším dítětem dcera?
Pro začátek uvádím, že nejmladší dcera bude mít téměř jistě milou pře
zdívku. Starší děti budeme oslovovat skutečnými jmény, ale nejmladší je
„tak rozkošná", že si vyslouží nové něžné jméno.
A nemyslete si, že si toho nevšimne - a nebo že to unikne pozornosti
starších sourozenců.
Tím se vytváří situace, kdy nejmladší dítě má sklon být nejvíce mani-
pulativní, schopné otce přimět ke shovívavosti pouhým mrknutím nebo
upuštěním slzičky, která vytéká ze vzácného oka po porcelánově čisté tvá
řičce. Viděl jsem tvrdé vyjednávače, kteří v obchodním světě dokázali do
spělé muže donutit, aby jim pokorně vyhověli, ale úplně roztáli pod pře
zíravým pohledem své tříleté nejmladší dcery.
„A jaké je v tom nebezpečí?" ptáte se možná. Riziko spočívá v tomto:
Jestli dovolíte své nejmladší dceři, aby se takhle chovala i nadále, vezme
si někoho, jako jste vy - někoho, kým bude moci manipulovat a koho
bude moci ovládat.
/97
Ačkoliv nejmladší sourozenci obecně mívají kladné vlastnosti, jsou

tolerantní, dobrácké, starostlivé a empatické, zjistíte, že vás nejmladší
dcera dokáže roztrpčit tím, že je impulzivní, nezodpovědná, nepořádná
a sobecká.
Nyní, když znáte sklony každého dítěte dané pořadím narození, zamysle
te se na chvíli nad celou rodinou. Jak můžete prostřednímu dítěti pomoct,
aby se cítilo přijímané? Jak můžete nejmladšímu dítěti pomoct, aby nebylo
tolik sobecké? Jak můžete nej staršímu dítěti odlehčit? Buďte v tomto směru
aktivní, rozhodněte se, že budete své děti milovat různě. Možná byste si
mohli se svou prostřední dcerou naplánovat nějakou společnou činnost.
Možná byste se měl nejstarší dceři omluvit a na tu nejmladší být přísnější.
Ať už se rozhodnete jakkoli, pamatujte, že je třeba děti milovat různě.
To znamená, že musíte najít způsob, jak zařídit, aby se každé dítě cítilo
jedinečné.
Aby se děti cítily jedinečné

„Tati, moc bych si přála dostat k Vánocům klávesy," řekla jednou na pod
zim Krissy. A v následujících týdnech nedovolila, abychom na to se San
de nezapomněli. Dvakrát nebo třikrát denně jsme dostávali čerstvé zprávy
o její vzrůstající touze po tomto nástroji. A aby Krissy svou žádost zdů
raznila, slibovala, že na klávesy bude hrát v době mezi obědem a večeří.
Hovořila o tom, kam je umístí. Vysvětlila nám, že když bude mít klávesy,
bude z ní nej šťastnější dívka ve vesmíru.
Na Štědrý den se Krissyna touha stala skutečností. Mimoděk jsme od
halili jinou noční můru.
Úplně jsem zapomněl, že o klávesy nás kdysi jako první žádala Holly.
Avšak jak je pro ni typické, zmínila se o tom jenom jednou, pak na to za
pomněla. Krissy se ovšem pustila do útoku a nikdy se nevzdávala. Stal se
z toho souboj a my jsme ani nevěděli jak.
Když jsme rozbalili všechny dárky, Holly se rozčílila. Do té doby jsme
měli nejklidnější Vánoce, jaké jsem kdy poznal. Holly se zlobila tolik, že
do domu vnesla mráz, který panoval venku. Všichni se báli promluvit, aby
si Holly jejich slova nevyložila jako další výraz pohrdám, kterého se jí
o Vánocích dostalo. To, že jsme darovali klávesy Krissy a ne Holly, na ni
působilo jako červený hadr na býka.
Většina rodin má podobný zážitek. Tolik rodičů se v prosinci honí a po
tom na Štědrý den v panice přepočítávají dárky a zjistí, že jedno dítě má
o dárek víc než ostatní.
98/
Milujte je různě
Jedním řešením je dát všem méně. Druhým řešením je rozloučit se

s představou, že se všemi dětmi musíme jednat stejně. Někdy dítě může
dostát větší dárek - například jízdní kolo nebo zahradní domeček - ale ta
kové dary nemohou dostat všechny děti, protože rodiče nemohou za dárky
vydat tolik peněz.
Tak je to správné. Pro děti je dobré, když se někdy cítí výjimečně. Jin
dy se možná budou cítit, že jim bylo ukřivděno, ale pokud přijdou i chví
le, kdy budou poctěny, snadno se s tím vyrovnají.
Už jsem se zmiňoval o tom, že nevozím dárky, když se vracím z cest
domů, protože se chci zaměřit na obnovu vztahů spíše než na tretky v kuf
ru. Občas udělám výjimku, ale to jen tehdy, když vidím, že by se to někte
rému z dětí mimořádně hodilo.
Jedním z míst, která rád navštěvuji, je Club 700. Byl jsem tam již snad
dvacetkrát. Kdysi, ještě než byl vystavěn Founders Inn, hosté bydleli
v hotelu vedle malého, ale velmi dobrého obchodního domu. V jednom
oddělení tohoto obchodu prodávali lampičky, které byly tak malé, že je
bylo možno vzít s sebou na palubu letadla. Jakmile jsem je spatřil, věděl
jsem, že by to byl báječný dárek pro Krissy. Něco takového sháněla již
dlouho a lampička přesně odpovídala jejímu vkusu.
Koupil jsem ji.
Když jsem přišel domů, pozdravila mě Nancy Drew převlečená za mou
nejstarší dceru Holly. „Co je v té krabici?"
„Ach, to je pro Krissy."
„Co tím myslíš, že to je pro Krissy?"
„Myslím tím, že to je pro Krissy. Co bych na tom měl ještě vysvětlo
vat?"
Holly na mě hleděla jako pitbull. „Ty jsi přivezl dárek? Pro Krissy?"
„A čekáš snad, že jí to prodám, abych na tom něco vydělal?"
„A co jsi přivezl mně?" ptala se vzdorovitě.
„Nic."
„To je nespravedlivé!" protestovala Holly a z očí jí vytryskly slzy.
Objal jsem Holly, počkal jsem, až se uklidní a potom jsem se jí zeptal:
„Holly, skutečně chceš, abych se k tobě choval stejně jako ke tvé malé
sestře?"
„Ano." Fňuk, fňuk.
„Tak dobrá, takže dnes nepůjdeš spát v devět hodin, ale v posteli budeš
už o půl deváté."
Fňukání najednou ustalo.
„Ach, a tvé kapesné se ode dneška snižuje ze tří na dva dolary."
m
„Cože?"
„Říkala jsi, že chceš, abych se k tobě choval stejně."
„Ale takhle jsem to nemyslela."
Tím jsme se dostali k jádru problému. „Chovám se k vám rozdílně,"
řekl jsem. „Protože jste rozdílné. Ty jsi nejstarší, proto ti více dovolíme.
Máš větší svobodu a trochu víc odpovědnosti. Ze všech sourozenců bys
měla nejlépe chápat, že čas od času narazím na něco, co by se některému
z vás velmi hodilo. Ale to mě nezavazuje k tomu, abych se snažil sehnat
nesmyslné dárky pro každého z vás jen kvůli jakési těžko definovatelné
spravedlnosti."
Je nemožné, abyste se ke všem svým dětem chovali úplně stejně. I když
jim budete věnovat stejně času, na haléř stejné částky peněz, stejné vánoč
ní dárky, jedno z dětí se bude cítit ošizené, protože se při obdarovávání
nebude cítit stejně.
Skutečností je, že každé dítě si přeje prožít svůj den na výsluní. Čas od
času některé dítě upřednostněte. Lauren ví, že má v tatínkově srdci o tro
chu místa navíc, protože je ze všech mých dětí nejmladší. Holly ví, že má
moje obzvláštní sympatie, které jiné dítě mít nebude, protože je prvoroze
ná. Kdysi jsem dokonce uvažoval, jestli vůbec budu schopen jiné dítě mi
lovat tolik, jako miluji ji (dokud nepřišla na svět Krissy a další děti a já
jsem zjistil, že láska není omezena počtem).
Každé dítě má v mém srdci své zvláštní místo. Po několik let jsem trávil
sobotní rána tak, že jsme společně s Holly četli noviny. Krissy nezajímalo,
co se ve světě děje a Kevin II. si vždycky našel nějakou jinou činnost,
takže jsme si s Holly vytvořili tradici, že jsme si spolu četli a diskutovali
0 nejnovějších zprávách. Stala se z toho pro nás rutina - okamžitě jsem jí
podával přílohy „Život" a „Drahá Abby", a ona věděla, že já ze všeho
nejdříve čtu sportovní zprávy.
Proto jsem s Holly strávil mnohem více času při diskusích o světových
1 vnitrostátních událostech než s ostatními dětmi, ale to je v pořádku. Pa
třilo to k našemu vztahu.
Snažil jsem se tento přístup aplikovat i v těch nejvšednějších rozhodnu
tích. V pátek jsem vždycky dětem vozil sladkosti z pekařství. Myslím, že
by bylo nejjednodušší prostě říct: „Dejte mi půl tuctu tyčinek s javorovým
sirupem," ale to by pro děti nemělo takový význam. Namísto toho jsem
vybral to, co mají opravdu nejraději.
Holly a Kevin vždycky chtěli čokoládové banánky. Hannah má raději
rozmanitější pečivo. Někdy jsem jí přivezl banánek, jindy zase koblihu.
100/
Milujte je různě
Lauren musela mít koblihu s čokoládovou rýží. Nejprve olízala čokoládu

a polevu, zbytek pak odložila. Protože nikdy koblihu nejedla, nevěděla by,
co si počít s banánkem. Krissy milovala drobné pečivo, které se nazývá
petits fours.
Každý pátek jsem tímto prostým jednáním dával dětem najevo: „Je vás
pět, ale každého z vás znám velmi dobře. Nejste pro mě všichni stejní. Ni
kdy nezapomínám, že jste samostatné osobnosti. Záleží mi na vás."
Vždycky jsem si přál, aby si mé děti připadaly výjimečné. To je jeden
z nej lepších darů, které otec může své dceři dát. K tomu, aby se dcera cíti
la výjimečně, patří i to, že ji dobře znáte - a že tuto znalost využijete při
její výchově. Při jedné příležitosti jsem tuto znalost využil při jednom
z nejtěžších rozhodování, které jsem jako otec musel učinit.
Dva týdny
K otcově naprostému údivu si Krissy podala přihlášku pouze na jednu vy
sokou školu: Na North Park University v Chicagu. Nemělo mě překvapit,
že druhorozené dítě vsadí všechno na jednu kartu, ale když jsem si to uvě
domil, nebylo mi to nijak příjemné.
Krissy si vybrala North Park z několika důvodů. Měla tam spoustu přá
tel a vedení této školy mělo o několik desetiletí předtím dost rozumu na
to, aby vyrazilo jejího otce (ačkoliv jsem o několik let později získal oce
nění pro nejlepší studenty!).
Znám tuto školu dobře, ale když jsem se dozvěděl, že se stane dočas
ným domovem mé dcery, začal jsem se na ni dívat trochu jinak. Blížil se
den stěhování. Udělali jsme všechno, co se dělá, když dítě odchází na vy
sokoškolskou kolej - seznámili se s vyučujícími, odnesli jsme jí zavazadla
na pokoj, poseděli s její spolubydlící.
Ten večer se konala seznamovací večeře. Vytvořila se dlouhá řada stu
dentů a jejich rodičů, aby se osobně setkali s rektorem univerzity.
Když jsme si se Sande a Krissy razili cestu kupředu a byli jsme asi sed
mí na řadě, abychom si s rektorem potřásli rukou, Krissy se ke mně otoči
la a řekla mi: „Musím s tebou mluvit."
„Co tím myslíš, že se mnou potřebuješ mluvit. Rektor je přímo tamhle.
Celou dobu jsme na to čekali..."
„Musím s tebou mluvit hned teď."
„Tak dobrá, pojďme stranou."
Vyšli jsme z řady, ale Sande nám držela místo. Naděje, že rozhovor
bude krátký, se rozplynula, když jsem spatřil, že Krissy tečou po tvářích
slzy.
/wi
„Nechci tady chodit do školy."

„Cože?"
Nezapomínejte, že tohle byla jediná škola, na kterou se Krissy přihlási
la, a to ještě až na konci srpna. Už neměla jinou volbu. Přesto trvala na
svém. „Nechci tady chodit do školy."
„Krissy," řekl jsem, „běž si stoupnout do řady."
„Tati, já mám strach. Necítím se tady bezpečně. Prosím, nenechávejte
mě tady. Vezměte mě s maminkou zase domů."
O něco dříve toho dne nějaký bezohledný hulvát, který řídil náklaďák,
vyděsil Krissy k smrti, když projel ulicí vysokou rychlostí. Krissy stála na
ulici a jen tak tak sejí podařilo uskočit.
Jen málo slov dokáže zbystřit otcovu pozornost více než věta „ necítím
se tu bezpečně". Věděl jsem, že nelze učinit ukvapené rozhodnutí.
„Poslyš," řekl jsem jí, „půjdeme si potřást rukou s rektorem. Vidíš ma
minku? Už je skoro na řadě. Pak se posadíme a společně si dáme kuře
k večeři. Potom si promluvíme.
Sklíčená Krissy se postavila zpátky do řady. Není třeba dodávat, že to
byla velmi dlouhá večeře. Krissy nesnědla ani sousto. Ani se nesnažila ba
vit se s ostatními studenty, kteří seděli naproti ní.
Po večeři jsme odešli do jejího pokoje a okamžitě jsme si se Sande
všimli, že Krissy si vůbec nevybalila věci. Ani ponožky.
Bylo to vážnější, než jsem si myslel. Naštěstí k nám Bůh poslal nějaké
dítě. Jeden student vyššího ročníku, který znal Krissy z letního tábora, se
u nás zastavil, aby se přeptal, jak se jí daří. Posadil se a mluvil s ní o tom,
jak je nervózní a vystrašená z toho, že se stěhuje na kolej.
Bohužel však, jakmile odešel, Krissy stále trvala na tom, že pojede do
mů. „Necítím se tady bezpečně," opakovala, a proto jsem udělal jednu
z nejtvrdších věcí, které jsem musel jako otec udělat: Nechal jsem ji tam.
„Zlato," říkal jsem jí, „vím, že jsi nešťastná a že se na nás zlobíš, ale ne
vezmeme tě domů. Tohle je nová situace a ty jsi nové situace nikdy nemi
lovala. Já v tebe ale věřím a domnívám se, že na téhle škole můžeš studo
vat. Ale zde je má záruka: Když budeš mít stejný pocit i za dva týdny,
osobně pro tebe přijedu a odvezu tě domů."
Krissy musela odejít na poslední krátké setkání. Když byla pryč, napsal
jsem jí vzkaz. Psal jsem jí, jak jsem na ni hrdý, že je sebevědomá a že vě
řím, že všechno bude v pořádku. Později mi řekla, že když vzkaz četla,
„málem si vyplakala oči". Potřebovala, abych byl pevný, ale potřebovala
rovněž, abych byl něžný. Ten vzkaz splňoval obojí.
102/
Milujte je různě
Se Sande jsme opět mlčky jeli domů poté, co jsme nechali dceru na ko
leji. Už jsme v tom měli praxi.
V následujících čtrnácti dnech nám Krissy několikrát volala a poslala
pár dopisů. Dva týdny poté, co jsme ji nechali na koleji, jsem jí zatelefo
noval a řekl: „Nuže, Krissy, dva týdny uplynuly."
„Jaké dva týdny?"
„Krissy," říkal jsem nedůvěřivě, „ty dva týdny. Nechceš, abych pro te
be přijel a odvezl tě domů?"
„Tati," odpovídala Krissy a její hlas zněl jako u ostatních dospívajících
dětí, „vzpamatuj se." Vyprávěla mi o tom, jak je škola báječná. Se spo
lužáky byla v centru Chicaga, našla si nové přátele, přednášky ji bavily...
Tentokrát to psycholog a jeho báječná manželka odhadli správně. Bylo
to jako hra v kostky a padly samé šestky. Své rozhodnutí jsme postavili na
tom, že jsme znali Krissyinu povahu, její přirozené sklony. Nejednali jsme
s Krissy tak, jako jsme jednali s Holly. Ani jsme s ní nejednali jako s Ke-
vinem. S Krissy jsme jednali jako s Krissy.
Moc odlišné lásky

Jelikož jsem znal Krissy dobře, věděl jsem, že by nebylo správné nechat ji
jen tak v North Park, ačkoliv si tam už začínala zvykat. Byl jsem si jistý,
že je jen otázka času, kdy se jí začne stýskat. Proto jsem si zařídil cestu
s delší zastávkou v Chicagu. Letecká společnost dovolí zůstat na letišti až
čtyři hodiny, než vám poletí navazující spoj, aniž byste museli platit letišt
ní taxu za samostatný let.
Když jsem to dělal poprvé, chtěl jsem, aby naše setkání bylo výjimečné,
proto jsem dorazil na kolej, aniž bych předtím dal Krissy vědět. Šel jsem
k hlavní vrátnici, abych se dozvěděl, kde Krissy je a ujistil jsem se, že
mám ještě dost času. Dozvěděl jsem se, že bude mít hodinu biologie, která
se koná v posluchárně. Když o deset minut později kráčela k posluchárně,
spatřila u dveří stát svého otce. Brada jí klesla, tváře se začervenaly a lás
ka, která zářila z jejího obličeje, mě moc potěšila a byl jsem rád, že jsem si
našel čas, abych ji navštívil.
„Jak jsi zjistil, kde budu?" zvolala.
„Šel jsem do hlavní vrátnice a zeptal jsem se."
„To je tak skvělé," říkala překvapeně.
Cítila se báječně. Celé dvě a půl hodiny si byla jistá, že je v samém stře
du otcova srdce. Bavili jsme se u oběda, hovořili jsme spolu, vykládali si,
co je nového.
/103
Kevin Leman — Na otci zátěži
Tak to probíhalo celou dobu, kdy Krissy byla na koleji. Když byla ve
druhém ročníku, byli jsme se Sande na dovolené v Mexiku. Z dopisu od
Krissy jsme věděli, že prochází dalším těžkým obdobím. Proto jsem pře
svědčil leteckou společnost, aby nám umožnila cestovat z Mexico City
do Arizony s mezipřistáním v Chicagu. Musíte mít nalétáno spoustu mil,
abyste si tuto výhodu mohli dovolit, ale podařilo se nám to dohodnout
a těšili jsme se na překvapení.
Mladé ženy nesnášejí, když je někdo - obzvláště rodiče - uvede do roz
paků, třeba když na kolej vstoupí v mexickém oděvu se sombrerem na
hlavě. Do Chicaga a akademického prostředí jsme zapadli jako šunka do
židovské košer restaurace. Skutečně jsme chtěli zabránit tomuto druhu
překvapení, proto jsme požádali ve vrátnici, aby Krissy vyřídili vzkaz, že
na ni dole čeká balíček.
Když Krissy přišla dolů, aby si vyzvedla balíček, čekali tam na ni dva
amigosl
U každé dcery jsme pečlivě studovali její charakter a aplikovali různý
styl výchovy, který odpovídal její osobnosti. Jelikož mezi dvěma nejstar-
šími dcerami panovala velká konkurence, zavrhli jsme styl rovnostářské
výchovy a místo toho jsme se snažili, aby se obě cítily výjimečné, což
přineslo skvělé výsledky.
Stejně jako ostatní stránky rodičovství, se i síla „rozdílné lásky" projeví
až po delší době. Mně i Sande se to úžasným způsobem potvrdilo v den,
kdy se Krissy vdávala. V dopise, který Krissy adresovala Holly - své dru
žičce - psala, jak je nervózní z toho, že se vdává dříve než ona. „Vždy jsi
vším procházela jako první," připomínala své sestře. „A já jsem vždycky
strašně nerada dělala něco jako první. A snad právě proto mi Bůh dal ta
kovou sestru, jako jsi ty. Není snadné být v čele, když víš, že ostatní čtyři
sourozenci tě neustále sledují."
V tomto dopise Krissy uznala, že Holly jako prvorozená měla zcela
zvláštní úlohu, ale vidíte, že ta slova jsou psána bez jakékoliv stopy zášti.
Spíše jsou formulována s láskou a jistotou.
„Chtěla bych, abys věděla, jak moc si tě vážím a jak vzácné j sou pro mě
všechny vzpomínky na tebe," pokračuje Krissy ve svém dopise. „Miluji tě
z celého srdce. Děkuji ti, že budeš stát vedle mě, když si budu brát Dena.
To, že jsi se mnou, pro mě znamená velmi mnoho.
Děkuji ti, že jsi tak výjimečná. Modlím se, abychom si vždycky byly
blízké, i když budeme žít každá v jiném státě. Mám tě moc ráda! Kris."
104/
Milujte je různě
Jako otec, který držel tento dopis v ruce, jsem zažil jeden z vzácných
okamžiků uvědomění si, že vlhký cement ztvrdl a výsledkem je nádherné
překvapení - sourozenci, kteří se mají rádi i v dospělosti.
„Krissy bude v pořádku," říkal jsem si. „Zvládne to."
Jen málo věcí je pro mě tak uspokojivých jako to, že se mi podařilo, že
se každá má dcera cítí výjimečně a zároveň ví o chování, obavách, nadě
jích a pak i rodičovství svých sester. Znovu se můžeme poučit z nejlep-
šího ze všech filmů, Tři Amigos. Nenapravitelný bandita El Guapo říká
svým mužům: „Znám vás všechny tak dobře jako vlastní pach."
A my rodiče bychom měli znát své děti stejně dobře, jako znal El Gua
po své muže. Otázka zní: Dokážete zařídit, aby se každé vaše dítě cítilo
svým způsobem výjimečné? Měli bychom znát pocity svých dětí, jejich
obavy a slzy; jejich sny a pláč. Jedině potom budeme schopni učinit roz
hodnutí, které bude pro naši dceru správné. Pokud věnujeme čas tomu,
abychom své děti dobře poznali, přirozenou reakcí bude, že je budeme
rozdílně milovat.
1105
kapitola 10,
Bůh nechce být v živote vaší dcery první
ena, která pro mě kdysi pracovala, nyní žije v Kanadě, je již v důcho
Ž dovém věku. Já jsem ji řadu let trápil, takže si zaslouží odpočinek.
Ale přesto si nemůžu pomoct. Stále se s ní rád bavím.
Jednou večer jsem jí volal, a když zvedla telefon, řekl jsem: „Tohle je
nemravný telefonát!"
„Ach," odvětila slušně tato milá žena, která se ani nestarala, kdo jí volá.
„Nemám zájem."
Když však zjistila, že jsem to já, ráda si se mnou popovídala.
A nyní si pokuste vzpomenout, jak většinou mluvíme se svými dětmi
o Bohu. „Je to tak, Jasone. Musíš se jít vykoupat. Bohu se nelíbí, když
mají chlapci špinavé uši."
„Samozřejmě si musíš vzít ty nepohodlné boty, slečinko. Jdeš do Bo
žího domu. Myslíš, že by chtěl, aby sis vzala tenisky?"
„Ne, nemůžeš žvýkat! Jdeme na bohoslužbu. A pamatuj si, žádné poví
dání a už vůbec ne žádné hihňání. Tohle je místo modlitby, na kterém se
budeš chovat vážně."
Ukažte mi pětileté dítě, které by se těšilo na návštěvu domu, kde platí
takováhle pravidla. Když o Bohu nemluvíme doma, tohle je jediné před
stavení Boha, kterého se dítěti dostane: Bohu se nelíbí, když se bavím.
Chce, abych nosil nepohodlné šaty, a nezajímá se o věci, které běžně za
jímají mě.
Velice mě to rmoutí, protože věřím, že víra v Boha je nejužitečnější, co
můžete dceři předat. Nemluvím o církvi (ačkoliv si myslím, že pravidel
né návštěvy domu modlitby jsou důležité). Hovořím o skutečném vztahu,
v němž dítě vyrůstá a ví, že je milováno a chráněno Otcem, který j e v ne
besích. Pokud dítě tohle ví, pak bude přijímané jako můj syn Kevin II.
Studoval uměleckou školu na Floridě. Když procházel areálem školy,
zastavila ho jedna mladá žena.
„Můžu se vás na něco zeptat?"
„Jistě," odpověděl Kevin.
„Jak to že jste pořád tak šťastný?"
„Opravdu to chcete vědět?"
106/
Bůh nechce být v životě vaší dcery první
„Ano, proto se vás ptám."

„Nuže, pocházím z opravdu skvělé rodiny a miluju Boha."
Když dáme dětem tyto dvě věci - „opravdu skvělou rodinu" a lásku
k Bohu - vše ostatní se poddá. Budou dělat moudrá rozhodnutí. Budou se
stýkat s dobrými lidmi. Stanou se z nich takoví lidé, jaké je Bůh stvořil,
a ostatní se jich budou ptát: „Kde mohu získat to, co máte vy?"
Ale neproměňujte prosím lásku k Bohu v nudnou povinnost. Když lidé
mluví o tom, že se modlí, tak rychle zpozorním. Nemyslím si, že by bylo
něco špatného na modlitbě, spíše se domnívám, že toto slovo používáme
nesprávným způsobem.
Neměli bychom modlitbu považovat jen za chvíli strávenou určitým
způsobem. Proto se rodičů ptám: „Praktikujete zbožnost ve své rodině
každý den? Vidí vás děti, jak se modlíte k Bohu? Vidí vaše dcery, jak vra
cíte prodavači v zelinářství peníze, když se splete a vrátí vám víc, než
měl? Vidí, že zbožnost je každodenní součástí vašeho života?"
Nejlepším způsobem, jak budovat víru svých dětí, je být starostlivým
otcem, který miluje Boha. Ať se vám to líbí nebo ne, vaše dcera si vás
v prvních letech svého věku bude spojovat s Bohem. Slyšel jsem vyprávět
historky o tom, jak se batolata „modlila" k tatínkovi. Proto je tak důležité,
abyste obzvláště v těchto letech byli starostlivými a aktivními otci. Když
vaše dcera uvidí, jak se zapojujete do jejích každodenních činností, naučí
se, že její nebeský Otec se stejným způsobem stará o všechny oblasti je
jího života.
Jinými slovy, místo toho, abyste se snažili naučit ji bezmyšlenkovitě
odříkávat modlitby, dokažte ji, že o ni pečujete. Modlitba bude přirozeně
následovat.
Bob Carlisle v knize Butterfly Kisses zmiňuje, jak Kelly Grahamova
dojemně vzdala hold svému otci, Jacku Grahamovi:
Drahý otče,
nikdy nebudu schopna vyjádřit slovy, jak moc tě miluji, jak si tě vážím, jak
tě obdivuji. Během let jsi mě naučil spoustu důležitých věcí. Když jsem byla
malá, ukázal jsi mi, jak se jezdí na kole, a učil jsi mě trpělivosti. Když jsme
se přestěhovali a já jsem si těžko zvykala na nové prostředí, učil jsi mě, jak
přečkat těžké chvíle. Když jsem měla špatné známky z matematiky, povzbu
zoval jsi mě, abych se snažila. Když jsem musela odejít z koleje domů kvůli
mononukleóze, projevil jsi mi soucit. Váš vztah s maminkou mě naučil věr
nosti a jak vytvořit úspěšné manželství.
/107
Tohle všechno bylo důležité, ale ze všeho nej důležitější asi bylo to, že jsi mi
ukázal své priority. Vždycky jsi jednal tak, že na prvním místě je Ježíš, po
tom druzí lidé a nakonec ty sám. Učil jsi mě hlavně tím, že jsi byl úžasným
příkladem. Moc tě miluji a nikdy se ti nemůžu odvděčit za to, co všechno jsi
mi dal. Jsem nesmírně hrdá na to, že ti můžu říkat tati.
Povšimněte si toho, co Kelly napsala. Protože otec věnoval čas tomu, aby
ji naučil jezdit na kole, pomáhal jí s matematikou a podporoval, aby se vy
pořádala s mononukleózou, naučila se mu důvěřovat i tehdy, když jí říkal,
že milovat Ježíše je to nej důležitější, co má v životě dělat. Jsem přesvěd
čen, že když Jack učil Kelly šlapat do pedálů a krátit zlomky, připravoval
ji na život s Bohem stejně dobře, jako když s ní mluvil o modlitbě.
Zbožná modlitba
„Zlato, tatínek musí zítra odjet pryč," řekl jsem své dceři.
„Ach jo."
„Zlato, vzpomínáš si, co máš dělat?"
„Budu se za tebe modlit."
„A co budu dělat j á ? "
„Budeš se modlit za mě."
„Správně, a až se dvakrát vyspíš, budu zase zpátky."
O co tu šlo? Snažil jsem se aplikovat slova z Páté knihy Mojžíšovy
6,6-7:
„A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat
svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš
cestou, když budeš uléhat nebo vstávat."
Nikdy mě nenajdete, jak s dětmi sedím a listuji knihou s nudnými modlit

bami. Věřím totiž, že dcery potřebují vidět otce, který nestaví Boha na
první místo. Potřebují vidět otce, který dovolí, aby Bůh prostoupil všech
ny oblasti jeho života.
Boha nezajímají průzkumy ve stylu CNN, nesleduje žebříček populari
ty, zdaje zrovna na prvním místě ve vašem životě. Bůh chce být při všem,
co děláme. Na našem pracovišti, s našimi manželskými partnery, s našimi
dětmi - nedávejte Bohu číslo. On je nade vším. Chce celý váš život, ne
jenom největší část vašeho života.
Bob Carlisle, Butterfly Kisses (Nashville: J. Countryman, 1997). Citováno se svolením.
108/
Tohle je důležité, protože naše dcery budou k tatínkům vzhlížet, aby si

utvořili představu o bytosti, které říkáme Bůh. Mnoho dcer si velkou měrou
utváří své představy o Bohu podle toho, jak vnímají svého otce. Dokonce
i když dospějí a začnou vidět více otcových chyb a určitě si už nemyslí, že
je všemocný a vševědoucí (a možná si dokonce myslí, že je hloupý), stále
budou přemýšlet, jak tento muž souvisí se Stvořitelem světa.
Proto na vás naléhám, abyste Bohu nedávali pořadové číslo, ale dali mu
sebe. Neizolujte Boha. Otevřete mu dveře do svého domova. Vaše modlit
ba ať je přirozenou reakcí na život, ne umělým povzbuzujícím prostřed
kem, který byste zaváděli do rodinného života pouze v období stresu nebo
nějaké tragédie.
Můj dobrý přítel Gary Smalley měl jednou v noci naléhavý telefonát.
Jeho dcera Kari čekala druhé dítě. Byla v devatenáctém týdnu těhotenství,
když začala mít předčasné porodní bolesti. Bylo to tak vážné, že strávila
více než dva měsíce na jednotce intenzivní péče.
Když telefonovala Garymu, řekla mu, že se cítí zle a že ztratila chuť
k jídlu.
„Budeš se za mě modlit, tati?" ptala se ho.
„Jistě, zlato," odpověděl Smalley. Žádal Boha o dvě věci: aby se Kari
ráno probudila šťastná a hladová.
Bůh na modlitbu odpověděl. Kari následujícího rána spořádala pět mi
sek cereálií, ale tato vydatná snídaně způsobila, že po několika dnech otci
volala znovu. „Tati," říkala Kari, „chtěla bych, aby ses za mě dál mod
lil, ale jenom, abych byla šťastná, ne hladová. Už jsem přibrala skoro tři
kila!"
Je to nádherný obraz: Otec a dospělá dcera mají nádherný vztah, v je
hož středu je Bůh.
A Bůh nepotřebuje modlitebnu k tomu, aby mohl komunikovat s našimi
dcerami.
Problematická místnost pro modlitbu
„Tati, můžu se modlit, když sedím na záchodě?"
Vážně si nevzpomínám, že bych o tom něco četl v Bibli! „Jistě, zlato,"
řekl jsem nakonec. „Modlit se můžeš kdekoliv."
Vážím si toho, co se rodiny a sbory snaží dokázat, když budují modli
tebny, ale obávám se, že v tomto přístupu se skrývá i velké nebezpečí. Ne
chci, aby si moje děti myslely, že modlitba je vyhrazena jen do posvát
ných prostor. Chci, aby věděly, že se mohou modlit ve svých pokojích,
v obývacím pokoji, venku na poli, v autě a ano, dokonce i na toaletě.
/109
Jako dítě jsem se hodně modlil na domácí metě. Zvlášť když za White
Sox v dětské lize hrál Norm Hankinson. Patřil mezi chlapce, kteří se už
v jedenácti letech museli holit. Předčasně vyspělý a nabitý těstosteronem,
jeho rychlé nadhozy děsily všechny protihráče.
Modlitby zjevně zabíraly. Navzdory Normovým rychlým nadhozům
jsem byl vybrán do družstva hvězd.
O několik desetiletí později jsem se snažil naučit Kevina II hrát base
ball a při jedné příležitosti přiznal, že je strašně nervózní, kdy jde na do
mácí metu.
„Co jsi dělal, když jsi stál proti Normu Hankinsonovi?" ptal se mě Ke
vin.
„Podívej, Kevine. Domácí metaje místem, kde jsem se naučil modlit."
Když jsem příště viděl Kevina II, jak jde na domácí metu, všiml jsem
si, jak se zastavil a na okamžik sklonil hlavu a zavřel oči. Pak teprve za
ujal své místo pálkaře.
Modlil se.
A právě tohle je zbožnost. Bůh se zajímá o baseball - pokud je devítile
tý chlapec, který Boha miluje, kvůli baseballu nervózní.
Vaše dcera musí vidět, že modlitba je v jejím životě důležitá. A nejlepší
způsob, jak se to může naučit, je to, když uvidí, že modlitba je důležitá
v životě jejího otce.
Otec dělá ještě mnohem víc, než že by jen předváděl důležitost modlit
by. Vzhledem ke své pozici v rodině dcerám ukazujeme, jak důležitá je
autorita. To, jak vyjadřujeme a nakládáme s autoritou, velmi ovlivní dce
ry, když se budou učit podrobovat se Boží autoritě.
Autorita
Mediální magnát Ted Turner se choval nekonformně. Byl sice prvoroze
ný, ale jednal jako druhorozený individualista, který zcela změnil způsob,
jak se tvoří televizní program. Co se stalo?
Frank Sulloway, výzkumný pracovník MIT, vysvětloval tento proces
v časopisu Forbes: „(Ted Turner) je dokonalým příkladem prvorozeného,
který měl spoustu konfliktů s rodiči. Když se prvorození neidentifikují se
svými rodiči, budou se chovat jako druhorození, zvláště v tom, že odmít
nou přirozenou autoritu." 2
Sulloway uvádí, že Turner byl velmi přísně trestán a že ho otec týral.
Jako velmi mladý byl poslán do vojenské školy, a tudíž čelil odmítnutí
a odměřenosti do doby, kdy jeho otec spáchal sebevraždu. Pak Ted začal
podnikat (mimochodem docela úspěšně).
110/
Bůh nechce být v životě vaši dcery první
To, co platí o mužích, lze rovněž aplikovat i na ženy. Otcova schopnost

či neschopnost nakládat s autoritou velice ovlivní schopnost dítěte vypo
řádat se s nadřízenými - včetně Boha.
Jedním z nejlepších způsobů, jak přivést svou dceru k Bohu, je to, že se
otec bude chovat jako muž, který umí nakládat s autoritou. Je to obrov
ská, nevyhnutelná zodpovědnost: Otcové jsou pro své děti modelem Bo
ha. Váš syn nebo dcera budou mnohem méně schopni přijmout Boží auto
ritu, když nedokážou doma přijmout autoritu svého otce.
To je jedno z největších nebezpečí, které hrozí dětem, jež vyrůstají bez
otce. V takových domácnostech bude pravděpodobně vládnout duchovní
vyprahlost, která prostoupí ženinu duši. Když vidíte ženu, která skutečně
bojuje o svou víru - zvlášť když s ní mluvíte a zjistíte, že její představa
Boha se podobá velkému chlapovi s obrovským prakem připravenému nás
kdykoliv sestřelit - je velmi pravděpodobné, že se bavíte s ženou, které
v době dospívání chyběla silná osobnost otce.
Proto se někteří křesťané domnívají, že se musejí nechat „spasit" každý
víkend. Nemají ponětí o Božím přijetí, hlavně proto, že přijetí nikdy neza
kusili od svého otce. Nikdy nespočinuli v otcově objetí. Proto si nedo
kážou představit, jak by je mohl přijmout Bůh Stvořitel - Bůh Otec.
Vzpomínám si, jak jsme stavěli náš druhý dům. Než byl dokončen, šel
jsem dolů do přízemí, abych všechno zkontroloval. Všiml jsem si praskli
ny v prkně na schodech. Upozornil jsem na to stavitele a ten mě ujistil, že
prkno vymění.
Nevyměnili. Dodnes, když jdu po schodech, tak na tomto místě cítím
skulinu. Na první pohled sice vypadá hezky, ale vespod je prasklina, která
činí schod nestabilním.
Chybějící otec je mnohem víc než prasklina. Trhlina, kterou po sobě za
nechá chybějící otec, je spíše jako duchovní černá díra, která vsákne všech
no, čím se jí pokusíte zaplnit. Spiritualita se musí budovat na pevném zá
kladě, k němuž patří přítomnost otce a jeho schopnost zvládat a používat
autoritu.
Jestliže máte obavy, zda jako otec dostojíte těmto požadavkům, chtěl
bych vás vyzvat, abyste se vrátili k páté kapitole nazvané „Dobrý otec".
Jestliže budujete se svou dcerou takový vztah, jaký je popsán v páté kapi
tole, vaše dcera nebude mít velké problémy přijmout Boží autoritu.
Otcové, tohle nesmíte ošidit. Vaše výchova v této oblasti má důsledky
pro věčnost - dobré, nebo špatné. Můžete dceři pomoci najít skutečný
smysl života.
Smysl života
Lauren poprvé účinkovala v rozhlase, když byla malé dítě. Sande přišla
s naší nejmenší dcerou do pořadu o rodičovství, kde hovořila o našich po
čátečních rozpacích, když jsme se dozvěděli o početí Lauren, a poté vy
právěla, jak šťastní a vděční jsme byli za tento „dar od Boha".
Nahrávku s tímto pořadem jsem poslal našim starším dětem a Krissy
Sande odpověděla v dopise. V něm se Krissy dotkla věci, které pevně vě
řím.
„V dnešním programu jsi mluvila o dvou samovolných potratech, které
jsi prodělala, než se narodila Holly. Když jsem to slyšela, hlavou mi pro
bleskla myšlenka. Vždycky jsem se domnívala, že děti potracené a děti za
bité při interrupcích jdou rovnou do nebe. Jestli to je pravda, tak dědeček
Leman a babička Buchheitová již znají dvě děti, které jsme my ještě ne
viděli. To ve mně vyvolává obrovskou radost."
„Doufám, že babička B. řekla dědečkovi všechno o Hannah a o tom, jak
jste čekali Lauren. Doufám, že je to možné." (Krissyn dědeček z otcovy
strany zemřel dříve než babička, proto se Krissy domnívá, že ten, kdo ze
mře později, může ostatním sdělovat nejnovější rodinné zprávy!)
Víra spojuje rodinu napříč generacemi. Boží pravda je tmelem, který
udržuje matku a otce, syna a dceru, vnuka a vnučku v dokonalém kruhu
lásky. Nebe dává tomuto bláznivému světu smysl. Dokonce i když milo
vaný člen rodiny zemře, víra znamená, že máme naději, že se s ním znovu
shledáme.
Povšimněte si, že Krissy vyslovila myšlenku, že potracené děti se shle
dají se svými prarodiči, a to jí způsobuje nesmírnou radost. Víra dává dě
tem pocit sounáležitosti. Uvědomují si, že rodina není jen zde na zemi, ale
že máme i Boží rodinu. Víra v Boží království poskytuje další prvek sta
bility, bezpečí, přijetí a podpory.
Víra rovněž naše dcery připraví na dobu, kdy my tu již nebudeme.
Když otec zemře

Byla to úžasná žena - asi pětaosmdesátiletá, snad téměř devadesátiletá -
a pohybovala se pomalu, zdálo se, že její kosti jsou křehké jako křída.
Byla v depresi a nevěděla, zda vůbec chce ještě žít.
„Všichni již zemřeli," vysvětlovala unaveným, slabým hlasem. Byla nej
mladší ze všech sourozenců, ale ti ji už dávno předešli na věčnost. Mnoho
z jejích přátel také zemřelo. A ti, kteří ještě zůstali, ji kvůli svému zdravot
nímu stavu nemohli přijet navštívit.
Cítila se strašlivě osamělá.
112/
Víte, co mě napadlo, když jsem na tu ženu pohlédl?

To je Lauren.
Její nejstarší sestře je o dvacet let více. Její rodiče pravděpodobně ode
jdou z tohoto světa dřív, než Lauren dosáhne čtyřiceti let věku. Lauren je
nyní tak mladá a šťastná, že mi láme srdce, když si ji představím tak osa
mělou, jako je tahle stará paní.
A přesto je to možné. Je to nevyhnutelný koloběh života.
Přestože jsem nesmírně rád, že jsem Laureniným otcem, uvědomuji si,
že nebudu moci být přítomen (alespoň fyzicky) po celý její život. To mě
vnitřně trápí, i když vím, že Lauren ještě mnohem více než žijícího po
zemského otce potřebuje Otce nebeského.
Otcové, nebudeme tu, až naše dcery zestárnou. Proto je životně dů
ležité, abychom je vedli k nebeskému Otci. Nechci se touto poznámkou
nikoho dotknout - prosím rozumějte mi správně - ale je pravda, že velice
staré ženy (a samozřejmě také muži) se začínají chovat jako děti spíše než
jako dospělí. Znovu se stávají fyzicky závislými. Potřebují, aby jim někdo
připomínal, že si mají vzít léky. Možná nebudou moci žít sami.
Až Lauren dospěje do tohoto věku, zase bude potřebovat otce - a já už
tu nebudu. Ale bude tady Bůh, pokud se jej Lauren v mládí naučí vnímat.
Neodstraní to zcela osamění, které staří lidé obvykle cítí, ale aspoň to otu
pí některé její hroty.
Toto je nesmírně důležité - dobrý otec učí svou dceru, aby věrnost, kte
rou mu projevuje, přenesla na další dvě osoby: na Boha a na manžela.
Musíme nalézt východisko ze situace, že my tu již jednoho dne nebude
me, abychom plnili otcovské povinnosti. Naše dcery se musí naučit, že
budou závislé na někom jiném. Otcové, víra je to nejlepší, co můžete dceři
předat.
Zapomeňte na to, že Bůh by měl být na prvním místě.
Snažte se, aby Bůh byl všude.
/113
fcapitoía 11
Učte svou dceru, ze na druhých lidech záleží
V olali mi z vězeňské duchovní služby Chucka Colsona a žádali mě,

abych porušil jednu ze svých zásad. Normálně nepracuji jako konfe-
renciér. Dobrá, nejlepší bude přiznat zde pravdu. Nikdy nepracuji jako
konferenciér. Rád hovořím u večeře, ale nerad moderuji diskusi. Není to
můj styl.
Ale mám neochvějnou důvěru v to, co koná Colsonova služba, takže
jsem souhlasil. „Je to v pondělí po Velikonocích," řekli mi a v diáři jsem
měl volné místo.
„Můžete se mnou počítat," odpověděl jsem rychle - a po chvíli toho li
toval.
Osud chtěl tomu, že moje alma mater, University of Arizona, jehož
basketbalového družstva jsem velkým fanouškem, a mimochodem na tri
buně vždycky sedávám v šesté řadě, se probojovala mezi čtyři nejlepší
mužská univerzitní družstva. A nyní jsem dostal vstupenky na jednu z nej-
větších sportovních událostí. Takovéhle vstupenky bez známosti vůbec
neseženete.
Byl jsem nadšen z úspěchu mé alma mater, dokud jsem si neuvědomil,
že finálový zápas se hraje v ponděli po Velikonocích.
Myslel jsem, že to nepřežiju. Prožil jsem divokých osmačtyřicet hodin,
kdy jsem se snažil vymyslet přijatelnou výmluvu, jak se vyhnout dobro
činné večeři, abych mohl zaujmout své místo na tribuně a sledovat Wild
cats, jak vybojují národní titul. Konec konců, Arizona ještě nikdy o tento
titul nehrála. Kdo ví, jestli se to ještě někdy přihodí?
Ale nebylo zbytí. Dal jsem své slovo. A služba vězňům za nějakou tu
oběť stojí. Dokonce i kdyby tou obětí měla být skvělá místa na finálový
zápas o národní titul.
„Naše dcery vyrůstají v době, která je vede k tomu, aby milovaly sa
my sebe. „Naučit se milovat sama sebe," prozpěvovala úspěšná populární
zpěvačka Whitney Houston, „je nejlepší láska ze všech".
Není špatné budovat u dětí zdravou dávku sebevědomí, ale nebezpečí
těchto podnětů spočívá v tom, že mladé ženy začnou upřednostňovat sebe
před ostatními. Ale Ježíšova slova, že nalezneme svůj život, když ho ztra-
114/
Učte svou dceru, že na druhých lidech záleží
time, jsou stejně pravdivá pro čtrnáctiletou dívku i pro dospělého muže
a ženu.
Zaměření na druhé lidi je pro štěstí našich dcer velmi důležité. Mladá
žena, která žije jen proto, aby si jí všichni všímali, bude neustále frustro
vaná, protože si jí nikdy nebudou všímat dostatečně. I když se stane su-
permodelkou, její kariéra bude omezena na pět až deset let (nanejvýš), do
kud si věk nevybere svou daň, a její obličej proto nebude „přijatelný" pro
vydavatele časopisu Vogue a Glamour. Bude zatrpklá, protože ztratí to,
čeho si cení nejvíc - svou pomíjivou krásu a mládí.
Na druhou stranu mladá žena, která se snaží všímat si druhých, bude
vždy cítit naplnění, protože je nekonečné množství lidí, kteří potřebují,
aby si jich někdo všiml a bral je na vědomí. Taková žena zjistí, že její vý
znam a spokojenost s postupujícími lety vzrůstá.
Naše dcery potřebují vidět, jak otec klade plnění povinností výše než po
cit spokojenosti - nebo třeba konferování dobročinné akce výše než sledo
vání finálového zápasu - aby se naučily nasadit se pro věc nebo účel vyšší,
než jsou ony samy. Rád bych, aby dávaly přednost k obětavé službě.
Obětavá služba
Kethleen Kennedy-Townsendová ví, jak zařídit, aby dostala to, co chce.
Při jedné příležitosti se setkala s reportérem časopisu Good Housekeeping
v restauraci, kde neměli v nabídce mléčný koktejl. Kathleen usoudila, že
v restauraci, kde se podává mléko a čokoládová zmrzlina, by měli být
schopni připravit i čokoládový koktejl, když je o to požádá.
Číšník samozřejmě dceru Roberta F. Kennedyho ujišťoval, že v této re
stauraci se čokoládový koktejl nepodává, takže Kathleen na chvíli repor
téra opustila, prošla kolem číšníka a zmizela v kuchyni. Po několika minu
tách se vrátila se sklenicí koktejlu v ruce.
Kathleen strávila většinu života ve státních službách. Její otec byl za
vražděn, když jí bylo sedmnáct let, ale to jí nezabránilo v tom, aby se
snažila získat nějaký úřad ve státní správě. Po neúspěšné kandidatuře do
kongresu se jako první žena stala náměstkem guvernéra ve státě Maryland.
V této pozici Townsendová vytvořila první celostátní iniciativu, která
se systematicky zaměřovala na ožehavé oblasti a kriminalitu tím, že spoji
la dříve osamocené vládní organizace - oblastní policejní činnost, probač-
ní službu, přestupkové komise, prevenci kriminality mládeže a komunitní
složky.
Kathleen tvrdí, že jednou z věcí, které jí pomohly dosáhnout vlastních
cílů, bylo to, že „můj otec věřil, že je třeba dětem stanovovat náročné cíle,
/US
aby byly schopné dosáhnout ještě větších výkonů. Heslem mého otce by
lo: Zkus to... nevzdávej to... vyhraj!"
Když posloucháte, jak Kethleen popisuje svého otce, uvědomíte si, že
Robert Kennedy udělal spoustu správných věcí. Jeho dcera říká, že se od
něj naučila, že „tvrdohlaví muži jsou milí a citliví. Bylo to skutečně mi
lující otec".
Robert Kennedy možná byl citlivý a starostlivý, přesto dceru naučil, že
je třeba se neustále pokoušet, nevzdávat se a nakonec vyhrát. Během se
dmnácti let, které strávil s Kethleen, dokázal víc než ostatní otcové za šest
nebo sedm desetiletí.
Naučili jste svou dceru, že je důležité sloužit? Ví o tom, že její život
bude více naplněn, když se bude soustředit na to, aby změnila své okolí,
než na to, aby každý den trávila tři hodiny v tělocvičně, a tak změnila
svou postavu, aby se vešla do šatů menší velikosti? Ví o tom, jak je dů
ležité, aby byla vytrvalá a nevzdávala se? Naučili jste ji, že někdy oběto
vání se a služba bolí? Že kvůli tomu, abychom mohli pečovat o druhé, se
někdy musíme vzdát věcí, které bychom si přáli?
Služba v misiích stála Elisabeth Elliotovou jejího manžela (byl zabit in
diány Auca, kterým šel sloužit). Amy Carmichaelová odmítala oblékat si
šaty, které tehdy byly moderní, a raději si zvolila oděv, který nosily ženy
ve východní Indii, aby se jim přiblížila a mohla jim přinést evangelium.
Takové ženy jsou vzorem hrdinství a víry, které nikdy nevyjdou z módy.
Před několika lety jsem se spřátelil s mužem, který pracuje u benzíno
vého čerpadla, kde pravidelně tankuji. Má manželku a malé děti a jeho ro
dina procházela těžkým obdobím. Když jsem se o tom dozvěděl, jel jsem
domů a vyprávěl jsem své rodině jejich příběh.
„Budou mít smutné Vánoce," řekl jsem. „Jak bychom jim mohli po
moct?"
Zatímco jsem nechal děti, aby vymyslely řešení, některé z nich vyslovi
lo nápad, že by jim dalo jako vánoční dárek některé ze svých hraček. Upo
zornil jsem je, že když to má být skutečný dárek, pak musí dát hračky,
které mají skutečně rády, ne hračky, s kterými si nikdy nehrály a vědí, že
ani jiné děti si s nimi hrát nebudou.
Holly nemilovala příliš plyšová zvířátky, ale měla dvě, které si velmi
oblíbila. Jeden byl plyšový vlk jménem Lilac; druhý byl mýval s olympij
skými kruhy, kterého Holly dostala několik dní předtím k narozeninám.
116/
Vzpomínám si, jak Holly k sobě mývala tiskla. „Je vážně krásný, tati,"
říkala. Nakonec mi ho podala. „Říkal jsi, že máme dát to nejlepší, co
máme - a mývala a Lilaca mám nejradši."
Nechť vaše dcery vědí, že je správné chvíli trpět, když slouží. Kristus
šel dobrovolně na kříž, ale nikdy ho nevidíte, že by byl na tomto poprav
čím nástroji zobrazován s úsměvem na rtech.
Uvědomoval jsem si potřebu poučit své dcery o této pravdě a nakonec
jsem šel na Colsonovu dobročinnou akci. Připouštím, že jsem si pod kabát
strčil malý televizor, abych o přestávkách, kdy nebudu na scéně, mohl sle
dovat dění na hřišti - stejně jako ti šťastnější moulové, kteří získali moje
místa!
Snažil jsem se tvářit tak, jako bych věnoval pozornost každému slovu,
které Chack říkal. Svůj malý dvoupalcový televizor (s vypnutým zvukem)
jsem měl schovaný v dlani a seděl jsem tak, jako bych měl ruce složené
v klíně. Ale právníka Colsona neošálíte.
Zřejmě si všiml odrazu obrazovky v mých očích. Když hovořil na pó
diu, udělal krok směrem ke mně a zeptal se: „Jak to hrají, Kevine?"
Všichni se rozesmáli a já, benjamínek, jsem se nesmírně styděl.
Moje dcery tenhle příběh milují a velice jim pomohlo, když slyšely, že
i mě trochu bolelo, když jsem měl udělat to, co bylo v dané situaci správ
né. Vědí, že jsem chtěl jít na zápas víc než na cokoliv jiného. Radši bych
byl na tribuně a sledoval finálový zápas než na dobročinné akci.
Ale zápas jsem si nechal ujít.
Když se dcery učí klást druhé lidi na první místo, získají víc než jen
poctivost v životě s Bohem. Pomáhá jim to rovněž v tom, že budou mít
dobrá manželství, protože klást svého partnera na první místo je pro man
želskou spokojenost nesmírně důležité.
Skutečná láska
Jedním z břemen, které nesou děti v rodině Lemanových, je povinnost
poslouchat otcovy přednášky. Holly chodila do skvělé presbyteriánské
školy Grove City College v Grove City v Pennsylvanii a zástupci školy
mě požádali, abych tam dvě hodiny hovořil o všem, co děti potřebují vě
dět o sexu.
Nejprve jsem o tom promluvil s Holly. Představ si, že vidíš svého otce
- a všichni vědí, že je to tvůj otec - jak stojí před tvými spolužáky a mluví
o penisu, přirození a podobně. Ale Holly mi řekla, abych žádosti vyhověl.
Takže jsem přijel do školy a doufal, že dětem sdělím potřebné vědomosti
a zároveň nezpůsobím nic tak zlého, aby se mě dcera zřekla.
nn
„Chlapci, rád bych, abyste mě chvilku poslouchali," vyzval jsem je téměř

před koncem přednášky. „Přidejte si deset let ke svému věku a představte
si, že jste ženatí. Jste spolu se svou manželkou" - odmlčel jsem se, chlapci
vyrazili válečný pokřik, zvláštní směs Tarzanova řevu a školního bojového
sloganu - „a spíte." Chlapci zabručeli a zívali. (Zjevně pro ně slova být
v posteli a spát nejsou synonymy.)
„A najednou slyšíte hlasitý ostrý zvuk. Probudíte se a malátně sáhnete
po telefonu, ale od něj zvuk nevychází. Pak pohlédnete na.rádio, ale ani
odtud ten zvuk není. Potom si uvědomíte, že ten chraplavý zvuk vychází
z hrudi a hrdla vaší milované. Je nemocná.
„Miláčku, pomůžeš mi," řekne a vy ji vedete do koupelny, ale v polovi
ně cesty se vyzvrací. Vydáví víc zvratků, než jste kdy viděli."
Chlapci skučeli. Ach, fuj.
„Hádejte, kdo to bude uklízet?" zeptal jsem se jich a najednou bylo hro
bové ticho.
Uplynulo několik let. Holly byla na návštěvě v rodině svého snouben
ce. Nebyli ještě oddáni, proto spali v oddělených ložnicích. Holly náhle
zaslechla hlasité kašlání a dávení. Vstala a šla se podívat, co se děje. Její
miláček měl půlnoční meditativní setkání s toaletní mísou.
Občas se také netrefil.
„Tati, jsem tak ráda, že jsem slyšela tvoje přednášky," říkala mi Holly.
„Celou noc jsem uklízela zvratky."
Holly si uvědomila, že se během těchto namáhavých čtyř hodin se svým
snoubencem naučila o realitě manželské lásky mnohem víc než ze všech
filmů se Sandrou Bullockovou, Tomem Cruisem a Julií Robertsovou do
hromady.
Pochopil jsem, že mohu pomoci, aby život mých dcer probíhal snáz,
když uvidí, že většině z nás život přináší deset porcí tvrdé reality na
každou porci štěstí. Manželství je především služba, romantiky v něm
zase tolik neprožijete.
A tohle platí, i když přijde řeč na sex a konverzaci. Muži, dostáváme se
k nejtěžšímu ze všech témat: jak se svou dcerou mluvit o sexu. Je naší po
vinností zasvětit dceru do toho, jak si muž přeje, aby mu manželka v této
oblasti sloužila (zároveň musíme poučit syny, jak v této oblasti mají slou
žit manželce). Vaše dcera sama „intuitivně" nepochopí touhu muže; mů
žeme našim dcerám pomoct tím, že přesně popíšeme, jak má v tomto ohle
du klást svého partnera na první místo.
118/
Již dříve jsem v této knize popsal, že muž touží po sexuálním uspokoje
ní, ne jenom po sexu. Vsadil bych se, že většina žen by při otázce, co je
pro jejich manžela nejdůležitější, dala na první místo sex. Ale sex bez
uspokojení je pro muže něco podobného jako konverzace přes rozevře
né noviny pro ženu. Žena neustále hovoří a muž občas zabručí „hmm?"
a manželka získává dojem, že tatíček pouze předstírá, že poslouchá, ale ve
skutečnosti nemá ani ponětí, o čem je řeč. Chtěla si povídat, ale ne takhle.
Položte stejné ženě otázku, jaký je rozdíl mezi sexem a sexuálním uspo
kojením, a pravděpodobně jen zavrtí hlavou. Sexuální uspokojení není,
když žena řekne: „Dobrá, když skutečně myslíš, že to potřebuješ, tak se
budu snažit nepředstírat, že jsem unavená a že v domě je nepořádek, ale
můžeš si pospíšit, abychom to už měli za sebou? Pak budu moct zase vstát
a uklidit v kuchyni."
Sexuální uspokojení není založeno na manželčině ochotě, ale spíše na
jejím nadšení. Od ženy je velmi milé, že je ochotná, ale to, že se stane po
někud ochotnější nádobou, muže neuspokojí. Jistě, muži budou mít sex
vždy, když ho mohou získat, ale mnohem spíše ho budou chtít od dych
tivé partnerky.
Vím, že tady kážu velkému počtu lidí, ale ještě jsem nepotkal muže,
který by si aspoň občas nepřál, aby jeho žena zahájila sexuální styk. Chce-
me-li, aby si naše dcery a jejich manželé užívali tento základní prvek man
želství, můžeme jim pomoct se na něj připravit. Je smutné, že mi tolik žen
v poradenské pracovně říká: Matka mě ve svatební den odvedla stranou
a řekla: Sex je něco, s čím se musíš naučit žít. Prostě si lehni a nech ho, ať
si užívá. Obvykle to netrvá tak dlouho, než si to odbyde."
Jak strašně tyhle věty mohou ženu zmrzačit! Místo toho můžeme svým
dcerám říct: „Radši než aby ses domýšlela, zkus se zeptat! Jestli opravdu
chceš, aby manžel dosáhl úžasných výšin sexuálního uspokojení, překvap
ho! Ať tě vidí v něčem, v čem tě ještě nikdy neviděl. Pouhá představa, že
jsi to plánovala, aniž by tě o to žádal, způsobí úplné zemětřesení. Připrav
nové zážitky, stále znovu mu říkej, jak je to pro tebe důležitý a závažný
prvek manželství, a pak tato slova podpoř svou aktivitou."
Jestli tuhle kapitolu čtou nějaké ženy, vím, že si řeknou: Nikdy to-nedo-
kážu. Sex pro mě nikdy nebude vzrušující." A právě proto vyzývám otce,
aby své dcery učili, že mají klást druhé lidi na první místo. To je napros
tý základ. Myslíte si, že vaše dcera získá citovou (ale i finanční a duchov
ní) investici v manželově spokojenosti? Domníváte se, že chce, aby si její
manžel cestou do práce říkal: „Jsem tak rád, že jsem se oženil s touhle
dívkou?"
ni9
Samozřejmě že chce! A vy jí můžete pomoct tohoto cíle dosáhnout,

když jí ukážete, proč je muž rád, že se s takovou dívkou ožení. Nenuťte ji,
aby vystřídala tři manžele, než na to přijde - pomozte jí pochopit to hned
na poprvé. Musí vědět, že sex pro ni nikdy nebude tak důležitý jako pro
manžela, ale přesto může sex zahájit, protože manželova láska a náklon
nost jsou pro ni důležité.
Kdyby si někdo myslel, že věřím, že jenom ženy mají sloužit, dovolte,
abych podotkl, že mužům říkám, aby uváděli v život totéž pravidlo. Kdy
by tohle byla kniha o matkách a synech, začal bych psát o tom, jak je
důležité, aby matky svým synům řekly, že mají odložit noviny, když s ni
mi bude chtít manželka mluvit. Rovněž muži musí klást druhého člověka
na první místo. A manželství mužům poskytuje spoustu příležitostí, aby to
činili.
Například jsem ještě nepotkal muže, který by odpověděl na takovýhle
seznamovací inzerát v novinách: „Svobodná žena hledá milého chápající
ho muže, který má rád dlouhé procházky, hloubavé rozhovory, choulení
u ohně a sledování romantických komedií." Moment! Manželé, když při
jdou domů, obvykle neřeknou: „Nemůžu se dočkat, až si budu pětačtyřicet
minut povídat se svou ženou!" Ale vyzývám muže, aby to dělali, protože
na tom jejich ženám záleží.
Většina manželských párů, které přicházejí do mé poradny, trpí stejnou
chorobou: sobectvím. Jejich manželství vypadá jako Hlava 22: manželka
odmítá sex, protože manžel se ani za mák nezajímá o romantiku. Manžel
odpoví, že je těžké přemýšlet o romantice, když nemá dostatek sexu. Mís
to aby se oba chopili iniciativy, manželství se propadá do stále většího ob
viňování a neuspokojených potřeb.
Dcery, které se naučily, že na druhých lidech záleží, budou mít lep
ší start do manželství. Naleznou větší naplnění mimo vztah, když budou
sloužit druhým, i ve vztahu, kdy si s manželem vybudují intimitu.
To, že klademe druhé lidi na první místo, má samozřejmě své meze.
Jsou chvíle, kdy služba může spíše ochromovat než pomáhat. I tohle mu
síme své dcery naučit.
„ Tati, proč mu nepomůžeš? "

Když byla Holly ještě docela malá, vždycky se mě držela za ruku, když
jsme se šli projít. Jednou jsme míjeli starého muže s šedivými vlasy a s hůl
kou, který seděl na lavičce. Není příliš hezké to tu psát, ale bylo mi napros
to jasné, že ten muž byl opilý. Vedl jsem Holly pryč, když muž na mne za
volal: „Promiňte, pane, mohl byste mi pomoct?"
120/
Stiskl jsem Holly ruku a tiše řekl: „Honem, zlato, pojďme odtud."
„Ale, tati, on tě žádal o pomoc," protestovala Holly.
„Nemůžeme mu pomoct, Holly," snažil jsem se jí vysvětlit. „Chce je
nom peníze. A peníze nejsou to, co zrovna potřebuje."
Holly bylo šest nebo sedm let. Jako prvorozené dítě však viděla věci
vždy černobíle a nedokázala se smířit s tím, že jen tak projdeme kolem
muže, který žádal o pomoc.
„Myslela jsem, že jsi říkal, že máme druhým lidem pomáhat. I Ježíš by
to udělal."
„Měli bychom, Holly, ale tomu muži nepomůže, když mu dáme peníze.
Ublížilo by mu to."
Šli jsme do obchodu koupit nějaké potraviny, ale Holly se nedala od
být. Každou chvilku za mnou přiběhla říkala: „Stejně si myslím, že je
strašné, že jsme mu nepomohli."
Když uplynulo asi půl hodiny, řekl jsem: „Dobrá, Holly, řeknu ti, co
udělám. Vrátíme se k tomu muži a já ti ukážu, proč mu nemůžeme po
moct."
Vrátili jsme se a nebylo žádné překvapení, že ten muž byl na chodníku
rozvalený na zádech, nesrozumitelně mumlal a stále nasával.
„Co se stalo?" zeptala se Holly.
„Někdo mu dal peníze a on si koupil láhev, kterou teď drží v ruce. Kdy
bychom mu dali peníze, tohle by si za ně koupil."
Holly byla úplně zamlklá.
„Je důležité pomáhat lidem," dodal jsem, „ale někdy je nejlepší se za
druhého člověka pomodlit a nedávat mu peníze."
Chci vychovat dcery, které budou znát význam obětavé služby, ale přís
ně rozlišuji mezi obětavou službou a pomocí lidem, která vede k sebe-
zničení. Například nedoporučuji ženě, aby zůstávala s mužem, který ji fy
zicky týrá, jen proto, že by „měla druhé klást na první místo". To by bylo
nepochopení. Despotický a vulgární muž mnohem spíše potřebuje, aby ho
někdo zastavil a řekl mu: „Už nikdy."
To je skutečná služba.
/121
Cast třetí
Otcovo dilema
/123
kapitola 12.
Když se matka s dcerou dostanou do sporu

(a otec je mezi nimi)
ypický scénář: miminku je jeden týden a o půlnoci se probudí s plá

T čem. Žena je natolik vyčerpaná, že se jí poprvé od narození dítěte po
dařilo na delší dobu usnout.
Otec slyší dítě plakat a zatřese manželkou, aby ji probudil. „Dítě pláče,"
říká. „Má hlad."
Zena chvilku poslouchá. „Nemá hlad, počůrala se."
„Jak to víš?" ptá se manžel.
„Tak poslouchej, jak pláče. Nemá hlad. Je počůraná. Když má hlad, tak
její pláč zní jinak. Vyměň jí plenu. Potřebuju se vyspat."
Otec je z 98 procent skeptický, ale je to empatický muž a chce man
želce dopřát chvíli odpočinku, proto vstane, vymění dítěti plenu a počká
u postýlky, dokud dítě neusne.
Matky mají pozoruhodný smysl pro to, co jejich děti potřebují, a téměř
intuitivně odhadnou, co se jim dítě snaží sdělit. Toto však bohužel může
brzdit rozvoj dítěte. Matky totiž odhadnou jejich potřeby tak dokonale, že
se děti ani nemusí snažit tyto potřeby sdělovat.
A podle odborníků je tohle jeden ze způsobů, jak otec může aktivně po
máhat při rozvoji své dcery. Když je otec v kontaktu s dcerou, dítě se mu
sí učit komunikovat mnohem efektivněji. Otcova údajná slabina je v tom
to ohledu velkou předností.
To je jenom jeden z mnoha příkladů toho, jak je otec důležitý v každé
etapě života dcery. Až do relativně nedávné minulosti v západní kultuře ni
kdo nezpochybňoval význam otcovství. Možná některé z mužů dnes pře
kvapí, že v koloniální Americe byl otec považován za primárního opatro-
vatele dítěte. Ještě na počátku osmnáctého století byly všechny příručky
o výchově dítěte psány pro muže. A teprve v devatenáctém století začaly
být ženy po rozvodu odměňovány péčí o dítě. Dříve bylo téměř vždy dítě
svěřováno muži. 1
124/
Když se matka s dcerou dostanou do sporu (a otec je mezi nimi)
Ale dnes se výchova dítěte, alespoň v běžném povědomí, stala záležitos

tí matky spíše než otce. Zatímco mnoho ženských spolků tuto skutečnost
oplakává a občas podsouvá představu, že muži jsou většinou jen nedbalí
povaleči, v mnoha domácnostech matky nechtějí, aby se otec angažoval -
alespoň ne při výchově dětí. Oproti tomuto laickému přesvědčení stojí ros
toucí počet důkazů, které potvrzují, že jenom menšina žen si přeje, aby se
manžel více podílel na výchově dítěte a že tyto počty se citelně neliší, ať jde
o ženy zaměstnané nebo v domácnosti." 2 Mnoho žen dokonce aktivně odra
zuje své muže od toho, aby si brali otcovskou dovolenou. Když jim byla
položena otázka, jaký k tomu mají důvod, přiznaly, že nechtějí riskovat, že
by se dítě příliš vázalo na otce, a tudíž by pak musely s otcem soupeřit o po
zornost dítěte.
Toto je dilema, které je třeba vyřešit. Muži, jste-li ženatí s některou
z takovýchto žen, musíte zůstávat pevní. Vaše dcera potřebuje, abyste se
aktivně zapojovali do výchovy. Někteří z vás možná mají manželku, která
vědomě sabotuje vztah otce a dcery kvůli konkurenci, ze strachu, že ztratí
vliv, nebo se domnívá, že by tak ztratila svou identitu. Některé ženy si
bohužel myslí, že manžel má nosit domů výplatu a výchovu dětí přenechat
jim. Když otcové začnou vychovávat, některé matky dostanou strach, že
přijdou o svou výlučnou roli. Tato jejich charakterová vada poškozuje je
jich dcery.
Výzkum ukazuje, že postoj matky ke vztahu otce a dcery má zásadní
vliv na otcův podíl na výchově. Když manžel cítí, že si žena nepřeje, aby
měl vliv na život dcery, nebo když dává manželovi najevo, že neví nic
o tom, co to znamená být ženou, a proto by měl tyhle záležitosti přenechat
jí, manžel pravděpodobně nebude aktivním a utvrzujícím otcem, po kte
rém dcera touží.
Dalším způsobem, jak matky mohou nevědomě (či vědomě) sabotovat
vztah mezi otcem a dcerou, je trvání na tom, že otec má dceru vychovávat
stejně jako matka. Když se otec zapojí do výchovy své dcery, přinese do
vztahu vlastní názory, hodnoty a víru. Možná bude strohý tam, kde mat
ka bude něžná. Nemůžete očekávat, že muž bude vychovávat stejně jako
matka. Ideálem není to, aby dítě mělo dvě maminky, ale dítě musí mít
maminku a tatínka.
Ze zkušenosti vím, že muži ženatí s ženami, které na zapojení otce do
výchovy hledí nevraživě, mají spíše sklon „nechat věci být", aby byl klid
v rodině. Možná se pokusí učinit krok vpřed, ale nakonec se vzdají a stáh
nou. Chtěl bych, abyste vy, otcové, pochopili, jak důležitá je vaše péče
a účast na výchově.
/125
Muž pro každé období
Stejně jako je důležité pomáhat dítěti učit se komunikovat, tak je význam

né o několik měsíců později, aby se batole učilo přijímat otcovu pozor
nost. Dr. James Herzog poukazuje na to, že jak chlapci, tak dívky se nutně
potřebují identifikovat se svým otcem, obzvláště ve věku mezi čtrnác
tým a sedmnáctým měsícem, což vrcholí tíhnutím k otci. 3 Nejisté matky
možná budou žárlit anebo se kvůli tomu cítit podvedené - měnila jsem jí
pleny; já jsem jí pomáhala udělat první krok; já jsem jí houpala před spa
ním a převlékala ji a teď má jeho radši víc než mě? Tohle je nezbytný vý
voj, který by matky měly podporovat, ne mu bránit.
Dr. Charles Flatter upozorňuje, že když se batolata vyvíjejí, ještě více
stoupá potřeba, aby se otec zapojil do výchovy. Čtyřleté děvčátko se učí, že
otec a matka řeší konflikty rozdílně. Jeden rodič je možná více analytický.
Druhý je více emocionální. Ať už je tomu jakkoliv, dítě se učí, že existuje
více než jenom jeden způsob, jak problém vyřešit. Když se otec drží zpátky,
dcera uvidí jenom jednu dimenzi a bude mnohem méně schopná vypořádat
se s proměnlivým světem.
Soupeření se může rozpoutat velice rychle. Je normální, že pětiletá dce
ra si hraje radši s otcem a rozčiluje se na matku. Její touha po otcově ná
klonnosti je tak silná, že závidí matce její vztah s otcem. Toto je opět
nesmírně důležitý krok, který malému děvčátku pomáhá přijmout své žen-
ství, bez ohledu na to, jak bolestné je to pro matku.
Mezi šestým rokem a předpubertálním věkem se názor dcery na otce
mění od idealizovaného obrazu k poněkud objektivnější charakteristice.
Dr. Phyllis Tysonová zjistila, že aktivní otec dceři v tomto období života
pomáhá učit se zvládat impulzy a utvrdit její identitu. Také je důležité, že
otec dítěti v tomto věku pomáhá oddělit se od své matky. Tento proces
blokuje přirozenou touhu „vrátit se" a být znovu „dítětem", jež je způso
4
bená strachem.
Možnost vzniku konfliktu je zde zcela zjevná. Dítě se musí oddělit od
matky, má-li dospět, a přirozeně využije otce, aby mu pomohl docílit to
hoto přechodu. Matka si to možná vezme osobně a bude otci vyčítat přiro
zený životní proces.
V období dospívání se otec stává mužskou postavou, s kterou jsou os
tatní muži srovnáváni. Jeho přijetí, potvrzování a povzbuzování dceři po
může úspěšně si najít cestu k dospělosti. Jsem pro to, aby v tomto období
matka s dcerou byly „nejlepší přítelkyně", ale matka by neměla majetnic-
126/
ky střežit dceru, aby nezískávala nesmírně důležitou otcovu pozornost.

Otcové, zde musíte učinit první krok a zůstat aktivní.
V každém období života - od narození až po sňatek - je aktivní otec ne
smírně důležitý. Bohužel však matce může připadat, že ji role otce ohro
žuje: „Neví, jak se zachází s miminkem!" „Hraje si s ním a se mnou jedná
jako s vetřelcem! A to jsem její matka!" „Proč musíme trvat na tom, že An
nie už je velká? Co když chce být zase moje malá holčička?"
Slyšeli jste doma někdy některou z těchto vět? Záleží na síle matky.
Někdy tyto myšlenky zasejí símě rozkolů a konfliktů nebo budou přijaty
jako přirozený průběh toho, jak dívka dospívá v ženu.
Muži, pokud žena podrývá váš vztah s dcerou, požádejte ji, aby si pře
četla tuto kapitolu. Promluvte si o jejích obavách. Nepodceňujte je, ale ani
jim neustupujte. Naslouchejte své manželce, ujišťujte ji o své lásce, ale
potvrzujte svou touhu a záměr zůstat aktivní v životě své dcery. Až to
uděláte, rád bych, abyste učinili další krok a strhli pozornost na sebe.
Možná se vaše žena cítí ohrožena tím, že se zapojujete do výchovy, pro
tože jste ji kvůli dceři zanedbával. Pro dcera není o mnoho lepší, když má
otce, který se zapojuje do jejího života a zanedbává její matku, než když
má otce, který ji ignoruje. Potřebuje vidět zdravé manželské vztahy, aby si
vytvořila správný vzor pro vlastní manželství.
Úspěšné otcovství stojí na dvou pilířích: být aktivním otcem a být ak
tivním manželem. Nyní se podívejme na drahou z těchto složek.
Otec jako aktivní a pečující manžel

Jim má dvě dcery a nádhernou ženu jménem Alice, která by mohla být mo
delkou. Když Alice vstoupí do restaurace, muži si mohou vykroutit krk.
Jim miluje legraci a je oddaný - svým dcerám. Jedná s nimi něžně
a s láskou, velice aktivně se zapojuje do jejich životů, bere je na fotbalo
vé zápasy a baletní představení a dokonce s nimi cvičí.
Nikdo by ho nemohl obvinit, že není milujícím otcem.
Ale když přijde řeč na lásku k Alici, zde má Jim velké rezervy. Alice
má zcela jasný jazyk lásky: „Potřebuji, aby se mě dotýkal. Potřebuji, aby
mě hladil. Potřebuji, aby se o mě staral. Potřebuji, aby se mnou hovořil."
Jinými slovy Alice by chtěla, aby se k ní choval tak, jako se chová ke
svým dcerám, ale Jim se své ženy téměř nedotýká. Projevuje o ni překva
pivě malý zájem, ať už sexuální či jakýkoliv jiný.
Když jsem mluvil s Jimem a Alicí, zjistil jsem, že Jim vyrůstal ve velmi
přísné rodině. Očekávalo se, že děti budou poslouchat bez odmlouvání
a mluvit, jen když jsou tázány. Jim si nedokázal vzpomenout ani najeden
/127
okamžik, kdy jeho otec políbil svou ženu, vzal ji za ruku nebo ji láskyplně
objal.
Jim si uvědomuje, že by neměl s Alicí jednat tak, jako jeho otec jednal
s jeho matkou. Ačkoliv si Jim uvědomuje, jak krutě nakládal s city své
ženy, když byl tak odtažitý, přesto není schopen se jí více věnovat.
Alice je pochopitelně zmatená. Mnohokrát jí muži dělali návrhy a na
bídky a ona všechny odmítala. Ale její manžel - tolik by chtěla, aby o ni
projevil zájem - ji úplně přehlíží.
Muži, ještě nikdy jsem nepotkal ženu, která by mi řekla: „Jsem tak
vděčná, že jsem v srdci svého muže na druhém místě a dítě je na místě
prvním."
Naším úkolem jakožto mužů je být našim ženám nablízku.
Urážka
I když jsme unavení, i když máme stres v zaměstnání, i když jsme celý
den mluvili a připadáme si, že už nemůžeme říct ani slovo, musíme být
svým ženám nablízku. Možná máte mizerného nadřízeného, který s vámi
jedná nemilosrdně a nespravedlivě. Ale když připustíte, abyste domů od
cházeli se strachem, dovolíte, aby tato nálada zasáhla i vaši ženu a děti.
Vaším úkolem však je chránit svou rodinu před tímhle mizerou.
Výchova vaší dcery je pro vás zřejmě velmi důležitá, proto čtete tuhle
knihu. Jedním ze způsobů, jak můžete své dceři sloužit, je to, že budete
svou ženu milovat způsobem, kterým chce být milována. Ženy se necítí
milovány, když je jejich manžel ovládá - a tohle je pro nás muže většinou
selhání číslo jedna. Zjistil jsem, že mnoho mužů si mnohokrát ani neuvě
domuje, že to, co dělá, lze vnímat jako ovládání, proto zde budu velmi
konkrétní.
Janice se vracela domů po hodině a půl, kdy nakupovala potraviny.
Ve dveřích se setká s puntičkářským Markem. Mark ji požádá o účtenku
a pak překontroluje vše, co Janice koupila. „Proč jsi dětem koupila hy-
permoderní Go-gurt místo normálního jogurtu? Víš, že tohle je mnohem
dražší!"
„Jen jsem si myslela, že by chtěly něco lepšího, až se vrátí ze školy, to
je vše."
„A co má znamenat deset dolarů za labužnickou kávu?"
„Přijde za mnou několik přátel na návštěvu a nemůžu jim podávat oby
čejnou kávu."
„Myslel jsem, že začneme šetřit..."
Tenhle způsob ovládání je pro ženy vyčerpávající.
128/
Jiní muži využívají k ovládání svůj vztek. Vědí, že jakmile začnou řvát
jako lev, manželka i děti se postaví do latě. Když jsou takoví muži unave
ní, vůbec se ani nepokoušejí navazovat vztah, prostě jenom ječí.
Další typ ovládajícího muže (který, jak musím přiznat, mě mate) je man
žel, který se vyhýbá tomu, že by zahajoval sexuální styk. Stereotypně vy
užívá sex ne pro rozkoš, ale jako nástroj manipulace. Většinou k tomu do
chází, když manžel ví, že žena touží po větší sexuální aktivitě. Místo aby se
pousmál a radoval se z toho, jak by učinila většina mužů, takový muž zlo
myslně ženu ignoruje a nechávají trpět.
Možná si ani neuvědomujete, že se takhle chováte. Na druhou stranu
někteří z vás si jsou možná plně vědomi toho, jakou hru hrají. Neuvědo
mují si však již, že poškozují nejen své manželky, ale také dcery.
Jestliže u vás panují takovéhle vztahy, vaše dcera na to doplatí. Potře
buje vidět jako vzor pevné, aktivní, milující manžele, kteří se vzájemně
respektují. Nejlepší dar, který můžete své dceři dát, je, když uvidí, že
manželka je ve vašich očích na prvním místě. Nevychováte zdravé dítě,
když budete veškerou pozornost věnovat „tatínkově holčičce" a na tatín
kovu manželku nebudete brát ohled.
Když budete vytvářet pevné manželství, potom otec i matka mohou dát
dětem něco neocenitelného - spolupracující rodiče.
Spolupracující rodiče
Max a patnáctiletá Beth byli na výletě, když Beth začala mluvit o vysoké
škole. Beth je velice zdrženlivá dcera a mluví jenom, když chce. Dokonce
i tehdy, když se to týká jí (většinou se tak děje, když jede s otcem autem
nebo dělají nějakou společnou činnost, protože si nerada povídá z očí do
očí). Proto se Max naučil velmi pozorně poslouchat, když má Beth náladu
povídat.
Max se s tím smířil a zařídil, aby byl dceři vždy k dispozici. Když se
Beth vyjádřila, jak je zmatená a že neví, kam bude chodit do školy, Max
se jí nakonec zeptal: „Dobrá, zlato, a co bys chtěla dělat, až vyjdeš ze
školy?"
Beth se odmlčela a pak přiznala: „Nevím. Vím jen, co nechci."
„A co je to?"
„Pracovat."
Max si nemohl pomoct a rozesmál se. „Víš, Beth, práce prostě patří
k tomuhle světu."
„Já vím. Jsem ochotná pracovat, ale chci pracovat jako matka - doma.
Chci být matkou."
/129
Max tehdy řekl něco velmi moudrého. „Jestli chceš být jako tvoje mat
ka, pak by sis měla vzít někoho, jako je tvůj tatínek, někoho, kdo věří, že
matka by měla zůstat doma a vychovávat děti. Ne každý muž to tak chce."
Max dokázal propojit vztah manžela a manželky se vztahem otce a dce
ry. Chtěl, aby Beth viděla, že on a jeho manželka spolupracují jako jeden
rým. Jestli Beth chce takový život, jaký se líbí její matce, bude si muset
vybrat manžela podobného, jako je její otec.
Zamyslete se nad tím, jak je to pro děvče povzbudivé. Má otce i matku,
které jsou jejími vzory. Společně jí pomáhají pochopit, jaký vztah má mít
muž a žena, jak mají spolupracovat a tvořit zdravou rodinu. V takové ro
dině nejsou mezery, které by bylo nutno zaplňovat, ani praskliny, které by
potřebovaly opravit. Dcera má vše přímo před očima - jak žije zbožná
žena, jak se chová zbožný muž a jak se oba k sobě navzájem chovají.
Nechtěli byste tohle pro svou dceru, otcové? Nechcete, aby měla větší
šanci na štěstí ve vlastním manželství? Pokud ano, naučte se vycházet se
svou manželkou. Zahrňte svou dceru láskou, ale lásku projevujte přede
vším své manželce. Pokud to budete dělat, dcera z toho bude mít největší
prospěch.
130/
kapitola 13.
Když dcera dospívá
e neděle, deset hodin večer. Sande volá: „Miláčkuuu?"

J Je to odlišné oslovení od běžného „miláčku". „Miláčkuuu" znamená,
že něco potřebuje.
„Copak?" zeptal jsem se.
„Udělal bys mi velkou laskavost?"
„Co by to mělo být?"
„Nezajel bys kvůli mně do drogerie?"
„Do drogerie? Pro co?"
„Inu, právě mi začala...."
„Ach, ne, nežádej mě o to. Neříkej to, prosím. Cokoliv jiného, ale tohle
ne. Nejedu. Odpověď zní ne."
O deset minut později parkuji auto před drogerií a vcházím do obchodu.
Vím, že musím jít do oddělení ženských hygienických potřeb a divím se,
že taková drobnost může mít takovou spoustu druhů. Nechci se sem zase
hned vracet, proto beru balení se čtyřiceti kusy. „To by jí mělo chvíli
vydržet," říkám si.
Myslíte, že ty tampony byly správné? Samozřejmě že ne. Dodnes vlast
ně ani nevím proč (ale Sande mi vysvětlila, že to nebyl správný typ a veli
kost). Na krabičce bylo výslovně napsáno, že jsou super. Poznámka pro
muže: Nenechte se zmýlit slovem super. Je to chyták. Super neznamená
vůbec nic.
Takže o deset minut později jsem byl v obchodě znovu, ale tentokrát
jsem se rozhodl pro razantní řešení.
Koupil jsem všechny. Přirozené, nepřirozené, super tvarované s křidél
ky, plastické, tenké, normální, navoněné, nenavoněné. Nebyl žádný tvar,
značka nebo druh, který bych v košíku neměl. „A teď už odtud musím ko
nečně vypadnout," říkal jsem si.
Bohužel cesta ven vedla kolem devatenáctileté prodavačky se čtyřmi
náušnicemi v každém uchu a asi třemi balíčky žvýkaček v ústech.
„Chcete na to tašku?" zeptala se a udělala bublinu.
„Ne," odpověděl jsem. „Ukažte celé čtvrti, jaký je Kevin Leman mam-
las, když má koupit ženské hygienické potřeby."
nu
Především kvůli této zkušenosti musím připustit, že jsou témata, která

musí probírat pouze matka s dcerou - třeba nákup tamponů. Ale sex roz
hodně mezi tato témata nepatří. Klasickým příkladem úplně nejhoršího
načasování je to, když se otec začne chovat odtažitě k dceři, která začíná
fyzicky dospívat. To je totiž doba, kdy jí má být nejblíže. Otcova láska je
bezpečným přístavem pro dospívající mladou ženu.
Je smutné, když v mnoha studiích z osmdesátých a devadesátých let
dvacátého století čtete, že otcovo aktivní zapojení do života dcery klesá
s rostoucím věkem dcery. Povaha otcova chování má tendenci se také mě
nit. Jedna studie uvádí, že otcové dospívajících dcer mají sklon omezit
svůj zájem pouze na studijní výsledky dítěte a jeho plány do budoucna,
a většinou se vůbec neptají na problémy každodenního života (chlapci,
šaty, přátelé, trávení volného času). Tito otcové sami sebe činí příliš brzy
nepotřebnými a zbytečnými.
Nemohu ani popsat, kolik matek ke mně přichází a stěžují si na konver
zaci s manželem, která probíhá například takhle:
„Marge, malá Susie, víš, dospívá."
„Dospívá?" opakuje si Marge tiše.
„Ano, ona, ehm, začíná mít, totiž..."
„Prsa, Harvey. Říká se tomu prsa. Je jí čtrnáct let. To je úplně normální."
„Dobrá, možná bys s ní měla promluvit nebo tak něco."
Ještě více bolestné je to, že Marge si všimla, že otec se poněkud zdráhá
svou Susie obejmout.
Přesně v této době je dcera zmítána nejistotou, protože její tělo prochází
změnami, přesně v této době přemýšlí, jak muži na ni budou hledět jako
na ženu a ne jako na dítě - a otec se drží zpátky. Tím potvrdí všechny její
nejhorší obavy a možná ji dokonce vžene do náruče chlapce zmítaného
hormony, který jí rád bude věnovat pozornost - za velmi vysokou cenu.
Dobrý- otec bude své dospívající dceři stále nablízku a bude připraven
hovořit s ní o cudnosti, která se stává zapomenutou ctností.
Návrat k cudnosti
Třiadvacetiletá Wendy Shalitová, energická studentka na Williams Colle
ge, v roce 1999 otřásla literárním světem, když vydala svou první knihu
Návrat k cudnosti: Objevování zapomenuté ctnosti.
V této knize Shalitová polemizuje s obecnými názory a podotýká, že
mnoho z problémů, s kterými se současné mladé ženy potýkají, je zapříči
něno skutečností, že ztratily úctu k opomíjené ctnosti cudnosti. Podle Sha-
litové promiskuita - často vydávaná za projev emancipace - ženám nijak
132/
nepomohla, ale pouze jim způsobila problémy, a vede k nízké sebeúctě

žen a pohrdání ze strany mužů.
Tento objev pro mě znamenal skutečnou výzvu. Shalitová cituje studii
o dívčích denících „The Body Project" od Joan Jacobs Brumbergové
a uvádí následující typické novoroční předsevzetí mladé ženy z devadesá
tých let devatenáctého století:
„Dávám si předsevzetí, že budu více přemýšlet, než promluvím. Budu hodně

pracovat. Budu se mírnit v povídání a zábavě. Nedovolím svým myšlenkám,
aby volně těkaly. Budu se zajímat o druhé více než o sebe."
V roce 1990 bychom v deníčku četli: „Budu se snažit zlepšit ve všech ob
lastech, kde je to možné... Chci zhubnout, sehnat si nové kontaktní čočky,
nechat si udělat nový účes, dobrý makeup, koupit nové šaty a módní do
plňky". 1
Naše kultura je tak nevyvážená, že musíme hledět k předchozím genera

cím, abychom nalezli vhodné vzory pro naše dcery. Místo toho, abychom
vychovávali dívky, jejichž snem je dostat se na titulní stránky časopisu
Sports Illustrated, můžeme vzbudit jejich zájem o životopisy Amy Carmi-
chaelové, Elisabeth Elliotové, Clary Bartoňové nebo Elizabeth Doleové.
A dobrý otec bude připraven na rozhovor s dcerou o sexu, protože
o tom mluvil, už když dcera byla velmi malá.
Zbabělý muž
Robert se jako důstojník vojenského námořnictva jen tak něčeho nezalek
ne. Když jde o měření síly, Robertovi se málokdo vyrovná. Umí zacházet
se zbraněmi a neexistuje model, ze kterého by se Robert bál vystřelit.
Může běžet po pobřeží nad dvacetimetrovým srázem a bude o tom hovo
řit, jako kdyby se procházel parkem.
Je to přesně ten typ muže, který ani nepotřebuje používat antiperspirant,
protože se téměř vůbec nepotí... pokud ovšem nepřijde řeč na rozvíjející
se sexualitu jeho dcery.
Jak čtyřletá dívka dokáže to, co nezvládnou ani nepřátelské armády?
Otcové, nebojte se sexuality svých dcer. Bůh je takové stvořil. Vaším
úkolem není před jejich sexualitou utíkat, ale vést ji správným směrem.
Tím pomůžete svým dcerám těšit se i z této součásti manželství.
Když jedna z mých dcer byla ještě docela malá, byli u nás na návštěvě
přátelé. Má dcera se dívala na televizi a začala se dotýkat svého těla. Po
chvíli se začala úplně vlnit - ve třech letech! Její matka - baptistka, kterou
/133
z toho málem ranila mrtvice, se mě na to rychle snažila upozornit. „Jsi

přece psycholog! Dělej něco!"
Vstal jsem z klesla, klidně přešel k dceři a zvedl jsem ji. „Zlato," řekl
jsem, „poslouchej. Víš, takhle se dotýkat, ehm..., všichni se svého těla
dotýkáme... ale jestli se opravdu chceš svého těla dotýkat takhle, měla
bys to dělat ve svém pokoji. Chceš jít do svého pokoje?"
„Ne, chci se dívat na televizi!"
Vůbec si neuvědomovala, co dělá. Hleděli jsme na její počínání očima
více než čtyřicetiletých dospělých lidí. U tříletého dítěte je takové jednání
v podstatě podvědomé, spíše reflexivní než aktivní zájem.
Všimněte si, že jsem z toho nedělal žádnou velkou aféru. Ale ani jsem
toto jednání neignoroval. Prostě se nebojte. Pasivita v této oblasti již mno
ha dívkám ublížila. Mluvte o sexu. Vytvořte svým dcerám prostředí, kde
se mohou dozvědět o tomto tajemství a poskytněte jim i biblický kontext,
který je uchrání problémů.
Bezpečný sex
Netvrdím, že je to pro mě zrovna snadné, ale když nebudu s dcerou o sexu
mluvit já, tak kdo s ní o tom bude mluvit? Bude s ní mluvit hormony zmí
taný huberťák, který si na mou dceru dělá choutky. Nebo nemravný re
daktor posledního vydání časopisu pro mladistvé, který byl pověřen sepi
sováním článků o předmanželské sexualitě. Bylo by nenormální, kdyby se
dospívající dívka ani trochu nezajímala o sex. Jistěže bude hledat odpově
di. Když dcera cítí, že otec není ochoten s ní tyto záležitosti probrat, bude
odpovědi hledat jinde a vy nebudete moci nijak ovlivnit to, co uslyší.
Tato myšlenka mě děsí mnohem víc než to, že budu mluvit se svými
dcerami o sexu. Jestliže jedna obava může přemoci druhou, tak jen do
toho - alespoň pokud vám to pomůže překonat vaše mlčení. Mluvit o sexu
není záležitostí matky. Je to otcova povinnost. Mladá dívka si zaslouží,
aby slyšela o sexu v bezpečném prostředí od muže, kterému důvěřuje - od
svého otce.
Nechápejte mě špatně - vaše dcera možná řekne, že to poslední, co by
od vás chtěla slyšet, je slovo sex nebo dokonce penis. Když moje dcery
byly mladší, říkaly docela často: „Tati, opravdu tohle nechci poslouchat."
Nemluvili jsme o sexu jenom jedenkrát. Měli jsme o tom několik pravi
delných rozhovorů, které prostě vyplynuly z běžného života, takže měly
spoustu příležitostí říkat, že nechtějí mluvit o intimnějších záležitostech
lidských bytostí.
134/
Ačkoliv se někdy zdálo, že dvě starší dcery se mým slovům o sexu vy
hýbají, když dospěly, tak mi řekly: „Tati, když jsme nahlas říkaly, že to
nechceme poslouchat, v duchu jsme ti děkovaly a myslely si, že to po
třebujeme vědět."
Jako bych některé z vás slyšel, jak se ptáte: „Ale co jim mám říkat, Le-
mane?"
Dovolte, abych uvedl krátký rozhovor, který jsem vedl se svými dětmi:
„Tati, nemyslíš si, že sex je nechutný?" zeptala se mě jedna z mých
dcer.
„Dovolíš, abych se tě na něco zeptal, zlato? Důvěřuješ svému tatín
kovi?"
„Ano."
„Lhal ti někdy tatínek?"
„Ne."
„Dobrá. To, co ti chci říct, je pravda." Snažím se využít dobrého vzta
hu, který mám se svou dcerou. Sex vypadá děsivě, když jste velmi mladý,
ale protože mám s dcerou důvěrný vztah, dcera se nebude tolik bát, když
do tohoto světa vstoupí s mým vedením.
„Asi ti to hned nebude připadat jako pravda. Jsi příliš mladá. Ale jed
nou přijde den, kdy budeš myslet na sex s nějakým mužem - a ta myšlen
ka se ti bude líbit. Vím, že je těžké tomu uvěřit, ale ten den přijde.
Bůh stvořil sex. Sex není nečistý. Je to něco nádherného, co se odehrá
vá mezi mužem a ženou v manželství. Okolní svět dělá ze sexu cosi od
porného. Existuje pornografie a podobné věci, které ponižují ženu, ale sex
tak, jak jej Bůh stvořil, je nádherným zážitkem mezi dvěma lidmi, kteří si
jsou oddáni do konce života."
Pak udělám něco, co považuji za velmi důležité. Uvedu sex do duchov
ního kontextu. Sex není v první řadě rozkoší. Jde o to, že se při něm dva
lidé stávají jedním. Toto zdůrazním, protože chci, aby sex mimo manžel
ství dcerám připadal absurdní.
„Bible nám ve druhé kapitole knihy Genesis říká, že dva - manžel
a manželka - se stanou jedním. A jak se dva lidé mohou stát jedním?
Umíš přece matematiku, že? Jedna a jedna se obvykle nerovná jedné,
že? Sex je jedním ze způsobů, jak dva lidé mohou splynout emocionál
ně, tělesně a duchovně."
Prošel jsem tím již tolikrát, že je mi jasné, že mi dcera položí otázku:
„A proč o tom všichni tolik mluví?" Tato otázka je zcela běžná.
/135
„Víš, zlato, při sexu máme příjemné pocity. Všimla sis už někdy, že
máš příjemný pocit, když se dotkneš některých částí svého těla? A není ti
příjemné, když tě maminka nebo tatínek pohladí?"
„Ano."
„Sex je také takový, jen ještě příjemnější."
Nezní tohle jako mnohem zdravější uvedení dcery do světa sexuality?
Dívka hovoří s mužem, kterému důvěřuje a který nikdy nezradí její důvě
ru. Slyší i biblický kontext a vštípí si názor, že sex patří do manželství.
Toto si zaslouží každá dívka a poskytnout jí to může pouze její otec.
Nespoléhejte na učitele na střední škole. Otcové, nečekejte, že váš pastor,
vedoucí mládeže nebo lékař udělá to, co máte udělat vy. A hlavně ne
dovolte, aby vaši dceru poučoval o sexu hormony zmítaný dospívající
chlapec.
Ať se dcera všechno dozví od vás.
Další praktická rada, kterou vám mohu dát, zvláště když jsou vaše dce
ry v pubertě - nejlepší místo, kde můžete mluvit o sexu, je auto. Otec i d-
cera se budou dívat z okna, když spolu budou mluvit. Může totiž být tro
chu zahanbující sedět naproti sobě a dívat se dceři do očí, když mluvíte
o některých částech těla.
Stejně těžké (ale stejně důležité) jako mluvit o sexu je být vzorem zdra
vého sexuálního života.
Pořád ještě to děláš?

Společně s manželkou jsme si se staršími dvěma dcerami procházeli kni
hu, která pomáhala vysvětlit některá fakta lidského života. Ilustrace byly
cudné, ale bylo zřejmé, že maminka a tatínek jsou pod peřinou nazí.
„To je tak nechutné," protestovala jedna z mých dcer.
„Co je nechutné, zlato?" ptala se Sande.
„To, že jsou pod peřinou nazí."
„A jak myslíš, že jsi přišla na svět?" zeptal jsem se.
Náhle se vhlavince mé milované dcerky rozsvítilo. Nejprve se v jejích
očích objevil záblesk porozumění, který náhle vystřídal plamen čirého roz
hořčení.
„Chceš říct, že ty a maminka jste byli pod peřinou nazí?"
„Ano, byli," odpověděl jsem.
Následovalo Sherlockovo „Aha! Takže proto jste v neděli ráno zamyka
li dveře! A já jsem si myslela, že jste na nás chtěli být hodní, když jsme sle
dovali kreslené pohádky."
„Ach, zlato," usmála se Sande. „Odhalila jsi náš úkryt!"
136/
Vlastně bylo zvláštní, že náš úkryt vydržel tak dlouho neodhalen. Když
Kevin a Krissy byli ještě velmi malí, pravidelně jsem je odvedl do obýva
cího pokoje a řekl jsem jim, že se mohou dívat na televizi, jestli chtějí,
protože tatínek s maminkou si potřebují „promluvit".
Když odešli, zamkl jsem dveře a vklouzl pod peřinu k Sande. Během
minuty byl Kevin s Krissy za dveřmi.
„Tati? Tati? Jsi tam? Neslyšíme vás mluvit. Mysleli jsme, že si potřebu
ješ s maminkou promluvit."
„Běžte pryč od těch dveří!" zaječel jsem. Byl to tón, který dokáže nasa
dit jenom otec a funguje bezvadně. (Ječení je ostatně jedním z mých du
chovních darů, hned po používání klaksonu v autě). Slyšel jsem, jak rych
le ty drobné nožky odcupitaly, jako kdyby děti zahlédly strašidlo.
Ale děti se nedokážou příliš dlouho zabavit a přesně v tu nejméně vhod
nou chvíli opět zaklepaly na dveře. V tom okamžiku však žiju na jiné plane
tě. Jediný svět, který pro mě v daný okamžik existuje, je pode mnou, a ne
můžu si vzpomenout, zda mám nějaké děti, natožpak jak se jmenují. Takže
jako velký psycholog se připojuji k Sande, která tvrdí: „Neříkejte nic, třeba
odejdou."
Sande na mě pohlédla: „Obětovala jsem třináct let poté, co jsem vyšla
ze střední školy, abys udělal doktorát, a ty přijdeš s tímhle?!"
Nakonec jsme slyšeli Krissy, jak říká svému bratrovi: „Kevey, možná
bys měl přinést kladivo. Vypadá to, že potřebují naši pomoc."
Když jsem zaslechl tato slova, řítil jsem se opět dolů zemskou atmosfé
rou. Takovéto incidenty mi pomáhají vysvětlit, proč mě mnohdy lidé slý
chají, jak říkám: „Viděli jsme nepřátele - jsou malí a organizovaní."
Malé děti mohou intimitu komplikovat, ale dcera potřebuje otce, který
nesmírně miluje svou ženu. Dcera také potřebuje matku, která přijímá ot
covy komplimenty. Když manžel přijde z práce domů a nevinně se man
želky dotkne a ona řekne: „Harolde, teď ne! Děti se na nás dívají!" Pak já
odpovídám: „Co lepšího by děti mohly vidět než otce, který se rád dotýká
své ženy, a matku, která ráda jeho dotyky přijímá?"
Neomlouvám se za to, že mám rád sex. Myslím, že Boží tvořivost zde
dosáhla vrcholu. Proto nepřeháním, když tvrdím, že chci, aby moje dcery
zakoušely totéž ve svém manželství. A mou zodpovědností je být jim vzo
rem zdravého a potvrzujícího postoje k sexualitě.
Samozřejmě že to musí probíhat odpovídajícím způsobem. Někteří moji
přátelé patří k těžké váze a během krátké pauzy - někde mezi extází a bla
žeností - dokážou spadnout z postele. Muž rukou zavadí o noční stolek,
/137
převrátí se lampička a vznikne takový hluk, že dvě dospívající děti vběh

nou do pokoje v domnění, že se tam odehrála nějaká katastrofa.
Ke svému zděšení zjistí, že na zemi leží maminka s tatínkem a zoufale
se snaží něčím zakrýt.
Je zajímavé, že děti nebyly udivené tím, co rodiče dělali - ale samozřej
mě žádní rodiče by neměli na toto své počínání takhle nápadně upozorňo
vat. Děti mnohem víc rozčílilo, že rodiče zapomněli zamknout dveře.
V polovině devadesátých let Cathi Woodsová vedla obrovsky efektiv
ní abstinenční program pro teenagery v Rhea County ve státě Tennessee.
Odhalila něco, co je podle mého názoru strašlivě smutné. Woodsová ří
ká: „Překvapil mě počet teenagerů, kteří tvrdili, že jejich rodiče vůbec
nemají sex."
Cathi našla výjimku v této skupině. Děti, které žily jen s jedním z rodi
čů. „Tyhle děti vědí, že jejich rodiče mají sex, protože vidí partnera, že
zůstal u nich doma přes noc," dodává Woodsová.
Jakou společnost to budujeme, když si děti myslí, že jejich rodiče nikdy
nemají sex, ale děti s jedním rodičem vědí, že rodič sex má? V myslích
mnoha dětí se tak sex stává v podstatě synonymem pro hřích.
„Děti se domnívají, že sex je nečistý," řekla Woodsová listu Christiani
ty Today, „ale to není pravda." Prostě jen vidí sex ve špatném kontextu.
Důvod, proč si myslí, že sex je nečistý, je to, že dívky se po něm cítí ne
čisté a zneužité. Od mladých dívek, které jsou sexuálně aktivní, nejčastěji
slýchám: „Cítím se nečistá" a „Cítím se zneužitá". 2
Chci pro svou dceru být vzorem zdravé, nehříšné sexuality, která z ní
vytvoří ženu a sjednotí ji se svým manželem - tak, jak to chtěl Bůh. To
znamená, že se musím občas zastavit a promluvit si se staršími dětmi
o sexu a používat při tom odpovídající pojmy.
Říct pravdu
Věřím, že je důležité hovořit čestně s dětmi o sexu a na jejich úrovni.
Podle těchto zásad jsem se řídil při výchově vlastních dětí a postupuji tak,
i když mluvím před skupinou mládeže nebo ve třídě ve škole.
Jedna z mých nejoblíbenějších přednášek se nazývá „Pomoc! Mám v ka
pse raketu!" Název možná bude pro mnohé z vás šokující, ale zjistil jsem,
že tohle téma je třeba trochu odlehčit, abychom se snáze přiblížili mladým
lidem. Prostě se snažím ukázat jim směšnost toho, jak se chová většina je
jich vrstevníků.
„Povězte mi," požádal jsem studenty. „Co je tak vzrušujícího na tom, že
sáhnete na prsa dívce, která jde kolem vás po chodbě? Co je to? Patříte
138/
mezi ty šílence, kteří si to užívají? Do té doby, než vám dívka nafackuje.

Upřímně řečeno, musíte vědět, jak ňadra pohladit, aby to bylo příjemné. Jen
natáhnout ruku a osahávat člověka, který vám to nedovolil, na tom není nic
úžasného - to je sexuální zneužívání."
Děti se smějí a já vytvořím uvolněnou atmosféru. Pro ně jsem „starý"
ženatý muž, ale stále mám rád sex - se svou ženou. Nikam bych se nedo
stal, kdybych jim řekl: „Na sexu vůbec nic není. Je přeceňovaný." Slyšel
jsem pastory, kteří volili právě tento přístup: děti se jen hihňaly a myslely
si, že ten „stařík" jim nemá vůbec co říct, protože pro ně je sex vším.
Chci být upřímný. Sex je nádherná věc - ve správném kontextu.
Zcela otevřeně jsem to řekl svému synovi: „Proč bys neměl být jiný,
Kevine? Proč bys měl být jedním z těch chlapců, kteří štípají děvčata do
zadnice a pokřikují na ně, když procházejí kolem? Zamysli se nad tím,
jestli se můžeš povznést nad ty neandrtálce, kteří se převlékají za muže."
To je výzva stát se dospělým. Důvod, proč bychom se neměli bát pou
žívat srozumitelný jazyk, je to, že děti potřebují konkrétní příklady. Dív
ky musí vědět, že stačí málo, aby se čtrnáctiletý - nebo čtyřiadvacetiletý
chlapec sexuálně vzrušil, a že velká většina agresivních chlapců bude i na
dále agresivní, dokud jim někdo velice razantně neřekne, že mají přestat.
Zde nemůžete mluvit obecně. Jsem velmi konkrétní.
„Víš, zlato, když si sedneš chlapci na klín, sexuálně se vzruší."
„Ne! Opravdu? I když si mu sednu jen na klín?"
„Přesně tak. Tohle stačí."
Svým dcerám rovněž říkám o tom, jak je důležité oblékat se cudně, ale
snažím se tohle téma držet v pozitivním světle. „Když se zeptáš většiny
zralých mužů, co se jim líbí více - žena, která je elegantně oblečená, nebo
žena, která je nedostatečně oblečená - většina z nich odpoví: „Líbí se mi
žena, která je elegantně oblečená. Je hezké, když člověku zůstane prostor
pro představivost."
„K tomu, aby se žena oblékala vyzývavě, není třeba mnoho nápaditosti;
je však třeba cviku a dobrého vkusu, aby se žena oblékala elegantně. Mů
žete to začít zkoušet hned teď."
Místo abych dcerám bral „zábavu", jim ji naopak vytvořím, povzbudím
je, aby se snažily vytvořit něco poutavého spíše než očividně necudného.
To je součástí snahy vést dcery k „tichým vodám".
Tiché vody
Žalm 23,2 nabízí rodičům vzor: „Na pastvách zelených pase mne, k vo
dám tichým mne přivodí."
/139
Vyrůstal jsem blízko řeky Niagara na severu státu New York - tam ne
byly žádné tiché vody. Byl to vířivý a pěnivý proud.
Ve vířivém a pěnivém proudu nemůžete dělat moudrá rozhodnutí. Jen
se pokoušíte udržet hlavu nad vodou a snažíte se zachránit před utonutím.
Proto dobrý pastýř vodí své ovečky k tichým vodám, kde mohou přemýš
let, odpočívat a pást se na zdravých pastvinách.
Jednoho dne mě napadlo: Tento koncept „tiché vody"je důvodem, proč
nenecháte své děti, aby nečinně trávily čas v obchodním domě. Obchodní
dům nepřipomíná „tiché vody". Obchodní dům je plný pokušení. Obchod
ní dům vře a bublá lákadly a některé děti by mohl strhnout proud.
Když mé dcery tělesně dospívají, je mým úkolem pastýře vést je k ti
chým vodám. Vím, jak hormony dokážou řádit. Když mladá žena s mla
dým mužem zhlédnou film s hvězdičkou, jdou tančit a začnou se vzá
jemně dotýkat a pak spolu zůstanou dvě hodiny v zaparkovaném autě.
Nemusíte být zrovna psychiatr, abyste odhadli, co se na zadním sedadle
odehrává, a proto nechci, aby se moje dcery dostaly to této situace.
Místo toho jim pomáhám, aby si vytvořily vhodnou alternativu. „Jistě,
zlato, můžeš trávit čas s Robertem. Přiveď ho k nám a všichni se můžeme
dívat na Tři amigosl" Když se nebude chtít dívat na video, mohli bychom
si zahrát karty nebo se projít nebo dělat spoustu jiných věcí - cokoliv, co
dceru neohrozí, že by ji strhl proud.
Dokážu si představit, co někteří z vás namítnou: „Nesnažíš se dcery
chránit přespříliš, Lemane? Kdy jim dovolíš, aby vyrostly?"
Nedržím ruce svých dětí na horkém sporáku, abych jim ukázal, že pálí.
Poučil jsem je o horku a pak z toho vyvodil další závěry. Když naše dcery
byly opravdu hodně malé, zacpaly jsme i elektrické zásuvky, aby nebyly
v pokušení zabít se elektrickým proudem. Teď už jsou dost velké na to,
aby mohly pracovat se sporákem i elektrickými spotřebiči, aniž by se do
staly do problémů.
Stejně tak nehodlám dceru vrhnout do sexuálního prostředí a doufat,
že se s tím nějak vypořádá. Je jí možná šestnáct let, ale s šestnáctiletými
chlapci se zná maximálně několik měsíců. Pořád je to dítě a potřebuje,
abych ji chránil. Nepoučuji svou dceru o sexualitě, aby si na zadním seda
dle auta vedle ustrašeného teenagera svlékala tričko. Nesmí se do takové
situace dostat.
Samozřejmě že když jí bude devatenáct let a pak jedenadvacet, věci se
dramaticky změní. Když mé dvě starší dcery dosáhly plnoletosti, obě na
vázaly vztahy, které Sande i mě znepokojovaly. Ale co dělat, když čtyřia-
140/
dvacetiletá dívka dá své srdce mladému muži? Můžete nabídnout radu, ale
v tomto věku je už dost stará na to, aby se sama rozhodla, za koho se pro
vdá. Bylo by zcela nevhodné, kdybychom ji izolovali nebo sejí snažili na
řizovat, s kým bude chodit. Ale stejně tak si myslím, že by bylo naprosto
nevhodné jednat s šestnáctiletou dívkou jako se čtyřiadvacetiletou ženou.
Naštěstí obě starší dcery nakonec učinily rozhodnutí, z něhož máme
s manželkou radost. Myslím, že měly dost času na rozmyšlení v prostředí
tichých vod, kde se naučily činit moudrá rozhodnutí.
Muži, v tomto ohledu musíte být silní. Statistiky ohledně předmanžel
ského sexu jsou děsivé. Máte-li více než jednu dceru, je pravděpodobné,
že alespoň jedna z nich začne sexuálně žít před uzavřením manželství -
a velice pravděpodobně otěhotní. Pokud nic neuděláte, pokud to budete
ignorovat a budete doufat, že to nějak odezní, je pravděpodobné, že každá
vaše dcera bude žít sexuálně před uzavřením manželství.
Když si promluvíte s vedoucím krizového centra pro těhotné, například
s Cathi Woodsovou, zjistíte, že drtivá většina mladých žen žije s děsivými
výčitkami. Mnohé z nich říká - stejně jako Cathi říká o sobě - „kdyby mi
Bůh splnil jedno přání, chtěla bych být pannou o svatební noci."
Nedovolte, aby se vaše dcera poučila prostřednictvím lehkomyslnosti
a lítosti. V této oblasti je bolest příliš krutá. Když vaše dcera začne být se
xuálně aktivní, riskuje, že se nakazí pohlavně přenosnou chorobou, že
bude mít zlomené srdce, problémy s intimitou v manželství a ještě mno
hem více. Je příliš riskantní na ni nedohlížet.
Na druhou stranu otec, který je přítomen a dokáže svou dceru povzbu
dit, ji může uchránit před promiskuitou. Může pak vést tři nebo čtyři své
dcery k oltáři jako panny. Toto privilegium však nezískáte náhodou. Otec
musí být velmi aktivně přítomen v životě své dcery.
Bude rovněž muset sloužit jako vzor cudnosti ve vztahu ke své ženě.
Dveře k promiskuitě
Kelly bylo zrovna čtrnáct let a její matka se zděsila, když zjistila, že necha
la na záznamníku nějakého chlapce vzkaz: „Co kdybychom měli S-E-X?"
Když matka na dceru udeřila, Kelly měla velice daleko k pokání. Naopak,
trvala na tom, že je rozhodnuta ztratit panenství v následujících dvanácti
měsících. „Chci, aby to bylo teď," řekla Amy Bachová, která píše pro Ari
zona Republic?
Marylyn McEwenová vyučuje medicínu na univerzitě v Arizoně. Před
několika lety se vyděsila, když v kapse kalhot svého čtrnáctiletého syna
/141
našla vzkaz od dívky, která si stěžovala, že spolu ještě neměli sex, přes
tože spolu chodí již dva týdny.
Promiskuita mezi mladými dívkami již dosáhla takového bodu, že Ann
Landersová dostala následující dopis: „Dříve matky varovaly své dcery
před chlapci, kteří se snažili dostat, co chtěli. Dnes chlapci potřebují, aby
byli chráněni."
Učitelka zdravotní a sexuální výchovy Lyle Kellyová řekla listu Arizo
na Republic, že dospívající dívky často přiznávají, že se jim sex nelíbí, ale
že jej podstupují kvůli emocionální útěše. 4 Když dívka získá tuto emocio
nální útěchu od otce, který s ní žije a aktivně vstupuje do jejího života, ne
bude ji muset hledat u chtíčem zmítaného přítele.
Touto problematikou se zabývá Dr. Lisa Gabardiová. Zkoumala rozdí
ly ohledně sexuální aktivity mezi středoškolskými studenty z rozvedených
manželství a z úplných rodin. Její závěry nebyly nijak překvapivé. Studenti
z rozvedených manželství měli více sexuálních partnerů a toužili po častěj
ším sexuálním kontaktu, když si nalezli stálého partnera, než studenti z úpl
ných rodin. Konflikt v manželství rodičů byl významnou indicií při určení
celkového počtu sexuálních partnerů. 5
To znamená, že je důležité nejen to, aby manželé zůstali spolu, ale také
záleží na tom, aby se učili vycházet spolu pokojně a s láskou a vyhýbali se
jak citovému, tak skutečnému rozvodu.
Obávám se, že vám to bude připadat jako zaseklá gramofonová deska,
ale opět zdůrazňuji, že otec musí vytvořit bezpečné prostředí, v němž mat
ka i otec budou svým dětem k dispozici. Pokud to dokážete, můžete vyře
šit spoustu dalších problémů. Pokud to nezvládnete, budete čelit strašlivé
bitvě po celý život vaší dcery.
142/
kapitola 14.
Tchán
ůbec jsem si nevšiml, že se to blíží. Sande cítila, že se něco děje, ale

V já jsem neměl ani tušení.
Bylo to uprostřed října 1998. Díval jsem se, jak hraje fotbalový tým ari-
zonské univerzity proti Washington's Huskies.
Po prvním poločase Arizona vyhrávala a já jsem měl dobrou náladu.
Krissyn nápadník Dennis O'Reilly si toho všiml a rozhodl se, že tohle je
nejlepší chvíle na to, aby mi sdělil, že chce odvést mou dceru.
Na celý život.
Šel jsem do kuchyně, ale zastavil mě Dennis, když se mě zeptal: „Mohl
bych s vámi na chvilku mluvit?"
Tón jeho hlasu mě varoval. Nechce se mě zeptat, jak se mi daří v prá
ci. Věděl jsem, že nebudeme mluvit o tom, jak si na trhu vede nejno-
vější Buick v porovnání s nejnovějším Fordem. Tohle je něco mnohem
vážnějšího a jediné vážné téma, které jsem měl společné s Dennisem, byla
Krissy.
Všechny ženy rodiny Lemanovy najednou z kuchyně zmizely, jako by
tam udeřila morová rána. Můj radar byl v pohotovosti. Věděl jsem, že se
něco děje.
„Jistě," odpověděl jsem.
Přešel hned k věci.
„Rád bych, aby se Krissy stala mou ženou."
Na tváři se mi objevil lehký úsměv. „Víš," řekl jsem, „mohl bych ti to
hodně zkomplikovat... nebo usnadnit."
Viděl jsem, jak polkl. Jeho ohryzek nabýval rozměrů Mount Everestu.
„Samozřejmě doufám, že mi to usnadníte."
Domnívám se, že děvčata byla ve vedlejší místnosti a poslouchala za
dveřmi. Kdybych je rychle otevřel, všechny ženy by vpadly do kuchyně.
Tohle byl nejveřejnější „soukromý" rozhovor, jaký jsem kdy vedl.
Rozhodl jsem se to Dennisovi usnadnit, přivítal jsem ho v rodině a ob
jal ho.
A potom se děvčata vrátila zpátky a předstírala, že nevědí, co se stalo!
/143
Jedna z nejtěžších věcí, když vidíte dceru, jak se vdává, je to, že si

vzpomínáte, jak málo jste toho věděli, když jste se ženili - a jste vyděšení
k smrti, když si uvědomíte, že vaše dcera je na tom nyní stejně.
Když jsem žádal Sande, aby si mě vzala, udělal jsem tolik chyb, že
je div, že jsme se nakonec vzali. Především mi nikdo neřekl, abych ji
požádal o ruku v příjemné restauraci. Vzal jsem ji na pole za domem
mých rodičů.
A pak jsem jí navlékl prsten na špatný prst.
Když jsme jeli na radnici, řekl jsem Sande, že je tradicí v rodině Lema-
nových, že nevěsta platí poplatek za žádost o uzavření sňatku.
„Ach, to je zajímavé," řekla. „Rozhodně nechci porušit rodinnou tradici
Lemanových."
Teprve poté, co zaplatila pět dolarů, jsem přiznal, že teprve zahájila
tuto tradici.
Musím přiznat, že jsem byl tak plný toho všeho, co se kolem mě dělo,
tak nadšený tím, že tahle nádherná žena se chce provdat za nekňubu Le-
mana a chce s ním strávit zbytek života, že mě ani nenapadlo přemýš
let nad tím, co si myslel její otec. Tehdy jsem si myslel, že se nesmírně
a upřímně raduje, ale nyní, když už patřím ke starší generaci, vím úplně
přesně, co si tehdy myslel: Cizí muž odvádí mou dceru!
My otcové přirozeně chráníme své dcery. Když myslím na to, jak se mé
dcery vdávaly, považuji to za uzavření jedné kapitoly, přestože Sande si
myslí pravý opak - že se před nimi otevírá celá nová kniha.
„Jen považ," nadchla se Sande. „Budou nás zvát na večeři. Nebudu mu
set tak často vařit!"
„Ano, ale umí Krissy vařit?"
„No, neumí, ale naučím ji to."
Když pomyslím na to, jak Krissy krmí mého zetě, začínám být nervóz
ní. Umí nasypat cereálie do misky, ale nevěřím, že by zvládla připravit
jídlo, které vyžaduje pečení v troubě.
Naštěstí si vybrala správného muže. Na večírku, kde se loučil se svobo
dou, jsem ho pozoroval, jak objednával salát a servírka se ho ptala, jaký
by chtěl dresink.
„Ach, a co třeba od každého trochu?" odpověděl.
Jestli je tohle jeho přístup - smíchat francouzský, italský dresink a tisíc
ostrovů - pak bude spokojený s tím, co před něj Krissy postaví.
144/
Tchán
Krissy mi vyprávěla, že „přežila" své první jídlo, které připravila. Děla

la kuře s rýží a musela se pořád smát tomu, že vůbec někdo snědl to, co
uvařila.
Najednou Krissy začala projevovat zájem o recepty. Slyšel jsem, jak se
Sande ptá: „Co to znamená pokrájet? Jaký je rozdíl mezi rozetřením
a smícháním?"
Při tomhle jsem si vždycky říkal: Ruce pryč. Ona to zvládne, stejně jako
to zvládla její matka.
V době, kdy mladý muž požádá o ruku vaší dcery, většina vašeho rodi
čovství tím končí. Vlhký beton ztvrdne do pevného tvaru.
Už je hotovo
Schopnost vaší dcery důvěřovat, její otevřenost vůči sexuální intimitě a cel
kové přebírání vzorců chování je již rozhodnuto. Nyní již o mnoho víc udě
lat nelze. Vím, že držet se zpátky je trochu proti vaší mužské přirozenosti,
ale je to mnohem lepší přístup než se najednou snažit napravit všechno, co
je s vaší dcerou nebo budoucím zetěm v nepořádku. Je důležité, aby otcové
pochopili, že během šesti měsíců zásnub nelze napravit pětadvacet let lhos
tejnosti. Když to zkusíte, situaci ještě zhoršíte.
Dobrého tchána charakterizuje především to, co nedělá. Zde, více než
v kterékoliv jiné oblasti rodičovství, dělat příliš mnoho může být mnohem
nebezpečnější než dělat příliš málo.
V celkem krátké době jsem se naučil nedávat najevo nespokojenost.
Společně se Sande jsme se naučili nazpaměť tato slova: „Jsme si jistí, že
to zvládnete; jsme si jistí, že to dokážete."
Užívaly jsme tyto věty, když se děti hádaly, a hodláme je používat,
i když dojde k manželským sporům. Krása těchto vět spočívá v tom, že jimi
dosáhnete dvou cílů: Nezapletete se do hádky a zároveň pozitivním způso
bem vyjádříte svou naději. „Vy už se s tím nějak vypořádáte." To znamená,
že jim jakožto páru důvěřujete.
Jednou z věcí, které můžeme pro manžele našich dcer udělat, je to, že
jim pomůžeme manželkám lépe rozumět. Při večeři na večírku, kde se
Dennis loučil se svobodou, mu mnoho lidí dávalo rady a já jsem byl jed
ním z nich. Protože znám Krissy dobře, připomínal jsem Dennisovi, že
Krissy touží po společně stráveném čase, a proto by Dennis měl být ocho
ten věnovat jí čas.
Chtěl jsem toho říct mnohem víc, ale záměrně jsem se držel zpátky. Roz
hodl jsem se, že nebudu do jejich vztahu strkat nos. Když si koupí nové
auto, nebudu se starat o to, jestli už splatili všechny půjčky. Tenhle „cizí
/145
muž" potřebuje svobodu, aby mohl vést, a to poslední, co by mu pomohlo,

je vědomí, že se mu tchán dívá přes rameno a jen čeká, až udělá chybu.
Jeden rozhlasový posluchač mi dal nejlepší radu, jakou jsem kdy v této
záležitosti dostal: „Prostě zmlkni, aniž by tě o to žádali." Spolu se Sande
jsme se zavázali, že se radou tohoto posluchače budeme řídit. Součástí
toho, že jste se stal tchánem, je i to, že se budete starat o svoje věci!
To platí o dovolené stejně jako při všech ostatních aspektech života.
Jako tchán nemůžu předpokládat, že se děti přidají k našim tradičním ro
dinným činnostem. Poté, co se Krissy a Dennis vzali, jsem Dennisovi řekl:
Vy dva asi máte jiné plány, ale nechtěli byste k nám přijet na Veliko
noce?"
„To bychom moc rádi," odpověděl.
Ale poprvé v životě jsem o to musel žádat. Všimněte si, že jsem žádal
Dennise, ne Krissy. A smířil jsem se se skutečností, že v budoucnosti si
vytvoří vlastní tradice a rituály. Jsou teď pár. Možná uslyším: „Rádi by
chom, aleje nám líto. Už máme jiné plány."
A možná přijde doba, kdy je budu vyzývat, aby se nezúčastňovali na
šich rodinných sešlostí. Spíš než aby oni jezdili k nám, pak raději pojede
me my k nim. Celá léta jsem manželské páry učil, jak je důležité, aby si
vytvořili vlastní rodinné tradice. To, co platí pro jiné děti, platí i pro mé
vlastní. Vím, že vstupujeme do nového období.
Nové období
Jednou z překážek, které Dermis bude muset překonat, je setkávání s rodi
nami, jejichž členové jsou popisováni na stránkách knih a kteří vyprávěli
své příběhy na seminářích po celých Spojených státech. Kromě současných
obyvatel Bílého domu těžko nalezne známější rodinu v celé naší zemi!
Jen pár týdnů po svatbě se nějaký spisovatel Dennise ptal, jaké je mít za
tchána Dr. Kevina Lemana. Jeho odpověď je zajímavá.
„Po celou dobu jsem z jeho strany cítil velkou důvěru, čehož si velmi
vážím. Zatím mě moc dobře nezná, ale zdá se, že mi důvěřuje, a to pro mě
opravdu hodně znamená. Důvěřuje mi, že se kjeho dceři budu chovat
správně."
Velice mě jeho slova potěšila, když jsem je slyšel, protože přesně vyja
dřují to, co se snažím sdělit.
Přechod od úlohy otce k roli tchána možná není snadný, ale je důležitý
- a užitečný. Jeden přítel mi připomněl, jak je skvělé, že jsem se stal tchá
nem a nejlepší věcí na tom je toto: Ženou, která porodí další dítě v naší ro
dině, už nebude Sande!
146/
Strašlivě dlouhá ulička
27.
Března 1999 při dojemném obřadu v Tucsonu ve státě Arizona,
kdy Krissy Lemanová změnila své jméno na Kristin Lemanová
O'Reillyová, se téměř trestuhodně nedostávaly papírové kapesníčky.
Jednou z nejhorších částí celé téhle svatební záležitosti pro mě bylo to,
když dcera krátce po zásnubách začala hovořit o líbánkách.
„Líbánky?" pronesl jsem. „Počkej chvilku. Souhlasil jsem se svatbou.
Ale co to znamená - líbánky? Chceš říct, že plánujete, že spolu odjedete
pryč?"
Moje děti z toho měli legraci. „Radši se bavme o svatbě, abychom tatín
ka nerozplakali."
Týdny před svatbou moje dcera pozorně poslouchala nejrůznější hu
dební styly a pečlivě vybírala hudbu pro svatební obřad. Nakonec vybrala
skladbu pro trubku nazvanou „Dobrovolník s trubkou". Slyšel jsem jen
dva takty této skladby, pak jsem ji přestal vnímat.
V rodině Lemanových se začalo používat nové slovo: „Hrůza."
Krissy mi ukázala svatební oznámení. Rozplakal jsem se.
„Hrůza," vysvětloval jsem.
„Hrůza," opakovala Krissy a vrtěla hlavou.
„O dva týdny později: „Tati, co říkáš na tyhle šaty?"
Oči se mi zalily slzami.
„Hrůza?" zeptala se Krissy.
„Hrůza," přiznal jsem a rozplakal jsem se.
„Tati, zvládneš to vůbec?" zeptala se mě nakonec Krissy.
„Zlato," odpovídal jsem. „Mám jenom jeden cíl - dojít až k oltáři. Pak
už budeš stát jen na vlastních nohou a já pro tenhle svět zemřu."
Prostě jsem ve svých vzpomínkách nedokázal nalézt žádné povzbuzení.
Když jsem vzpomínal, jak Krissy byla promována na univerzitě a vedení
fakulty mě požádalo, zda bych pronesl úvodní proslov. „Ach, Dr. Leman
je zrovna ve městě u příležitosti promoce své dcery. Je tím nejvhodnějším
člověkem, který by měl promluvit k rodičům, kteří přijeli!"
To jen dokazuje, že vedení školy mi nerozumí o nic lépe než tehdy,
když mě před čtyřiceti lety vyloučili z fakulty.
/147
Na úvod jsem musel udělat to, co jsem dělal asi třikrát v životě - uvázat
si kravatu. A potom jsem se připravoval na asi patnáctiminutový proslov.
(Ještě jsem se nesetkal s účastníkem promoce, který by si přál, aby úvodní
proslov byl ještě o něco delší). Asi po sedmi minutách jsem se dostal k mís
tu, kde jsem řekl: „Nesešli jsme se proto, abychom oslavili váš úspěch, ale
proto, abychom oslavili váš život..."
To byla poslední slova, která ode mě slyšeli. Poté, co jsem strávil asi tři
nebo čtyři vteřiny (což je velmi dlouhá doba, když stojíte před velkým
množstvím lidí) tím, že jsem se snažil dát se dohromady a potlačit své
vzlykání, jsem nakonec mávl rukou a řekl: „To je vše."
A to bylo také naposledy v mém životě, kdy jsem poslechl vedení vyso
ké školy.
Svatební týden
Krissy měla dost důvodů obávat se, zda vůbec budu schopen zvládnout
jednoduchou funkci - projít třicet metrů dlouhou a květinami vyzdobenou
uličkou - a tak jsme to začali nacvičovat doma. Najednou se mi rozklepa
la kolena a Svou chůzí jsem připomínal člověka stiženého mrtvicí. Krissy
mě musela doslova vléct. Někdy mě musela podpírat.
To ovšem představovalo určitý problém. Krissy je velice štíhlá mladá
žena. A já ji hmotností mnohonásobně převyšuji.
„A co takhle použít invalidní vozík?" zeptal jsem se. „Třeba bys mě tou
uličkou mohla jenom tlačit."
„Tati," kňučela Krissy. „Opravdu bych ocenila, kdyby ses naučil projít
uličkou po vlastních nohou."
Krissy měla pochopitelně strach, že její starý otec v nej důležitější den
jejího života sehraje nehezké divadlo, a proto se uchýlila k psychologické
taktice.
„Tak dobrá, tati," řekla jednou večer. „Dnes začneme s tvým znecitlivě-
ním."
„Znecitlivěním? O čem to mluvíš."
Vytáhla videokazetu s filmem Hlava rodiny. „Měl by ses podívat na to
hle."
Hlava rodiny je komedie, v níž Steve Martin hraje otce, který se snaží
přežít svatbu své dcery. Viděl jsem ten film již dříve a pobrečel si u něj,
proto jsem se bál pustit si jej znovu.
„Já nevím..." řekl jsem.
„Tatiiii," naléhala Krissy. „Pusť si t o ! "
148/
Strašlivé dlouhá ulička
Vzpomínám si na některé části tohoto filmu, které byly velmi podobné

situaci u nás doma - například na scénu, kdy si Steve Martin uvědomí, že
majitel svatební agentury je odhodlán převést osmdesát procent úspor Ste
ve Martina na svůj bankovní účet. Již jsem byl upozorněn, že za každý
kousek dortu mi bude účtován jeden dolar a padesát centů.
„Dolar padesát?" ptal jsem se Sande. „Chceš tím říct, že nějaký bacula
tý chlapeček si vezme šest kousků dortu a já osobně za to zaplatím devět
dolarů? To se mi snažíš naznačit?"
„Krissy se vdává jenom jednou v životě," odvětila Sande.
„Vezmu si s sebou elektrický obušek. Někdo se přiblíží k tomu dortu
a bzum!"
Vložil jsem videokazetu do přehrávače a posadil se. Jakmile naběhly
úvodní titulky, přestal jsem děj vnímat.
„Naprostá hrůza," vykoktal jsem.
„Opravdu jsem doufala, že na tohle slovo zapomeneš," pronesla Dr.
Krissy Lemanová. „Jsi na tom hůř, než jsem se domnívala."
Rozhodl jsem se, že se budu dívat na mnohem známější a povzbudivěj
ší film. Jak už víte, sledoval jsem Tři amigos tak často, že znám všech
ny jeho dialogy zpaměti. Nevím, kolik hodin jsme s Holly, Krissy, Kevi-
nem II, Hannah a Lauren museli snášet Sandeiny nedůvěřivé pohledy, kdy
jsme se smály Steve Martinovi, Chevymu Chaseovi a Martinu Shortovi.
Je tam scéna, kdy se darebák El Guapo rozzlobí na obyvatele Santa
Poco. Křičí: „Lidé ze Santa Poco, už nejste pod mou ochranou."
Při přípravě svatebního daru pro Krissy jsem se pokusil využít naše
vzpomínky na tenhle film. Sundal jsem obrázek, který asi deset let visel
na naší ledničce. Zachycoval dva rodiče, kteří jdou za dospívajícím chlap
cem. Rodiče mají chlapce na dvoumetrovém vodítku a chlapec naříká:
„Chci jen trochu víc volnosti."
Obrázek už byl hodně starý, ale pro můj účel mohl posloužit ještě veli
ce dobře.
Bolelo mě srdce, když jsem ho sundával z ledničky. Vložil jsem ho do
krabice a připsal k němu vzkaz: „Krissy, obyvatelko Santa Poco, už nejsi
pod mou ochranou... Ale, vždycky budu součástí tvé bytosti a ty budeš
součástí mé bytosti. S láskou, táta."
Potom mě Krissy překvapila dárkem, který mi přinesla - knihu napsa
nou otcem a dcerou Bobem a Brooke Carlislovými. Již jsem z tohoto útlé
ho svazku s názvem Butterfly Kisses citoval.
1149
Do knihy mi Krissy napsala:
Tati, to, že se vdávám, neznamená, že nepotřebuji svého otce. Vždycky jsem

cítila, že jsem ti blízká. Tolik tě miluju! Prosím, nezapomínej, že vždycky
budu tvoje malá holčička. Ty jsi ze mě udělal to, co jsem. Miluju tě!
Krissy (tvá nejmilejší!)
Autoři rozhlasového programu pro rodiče připravili pořad „Pomozme Ke-

vinovi zvládnout svatbu" v týdnu, který předchází svatebnímu obřadu.
Překvapili mě dobří přátelé, jako je Steve Arterburn, Gary Smalley, Dr.
Jim Dobson, Dr. Jay Passavant a Chuck a Jenni Borselinovi, kteří mi tele
fonovali, aby mě povzbudili. Poslední hovor mě úplně zdrtil. Byla to Kris
sy a po skončení telefonátu jsem nemohl ani mluvit.
Naprostá hrůza.
Během pořadu mi Sande řekla, že mě musí před něčím varovat. „Musíš
to vidět ještě před svatebním obřadem, protože tě to dojme."
Krissy a Dennis napsali tradiční poděkování do svatebního bulletinu,
ale na konci přidali každý svou osobní poznámku. Dennis napsal jednu
pro svou maminku a Krissy jednu adresovala mně:
„Mému otci... Od prvních krůčků jsi mě vždycky držel za ruku a navždy ti

bude patřit moje srdce. Miluju t ě . "
Zkouška naruby
Nakonec přišel svatební víkend. Stále více jsem se ztotožňoval se Stevem
Martinem z filmu Hlava rodiny. Už jsem měl v ruce křeč od podepisování
šeků.
Abych však byl spravedlivý, musím uznat, že Sande se krotila při výda
jích. Podařilo se jí ovšem propašovat mezi dary nádhernou plastiku, za
kterou jsem v době psaní této knihy ještě nedostal účet. Jinak prokázala
velký kus sebeovládání.
Při nácviku obřadu byli přítomni dva pastoři - John Aker (bývalý mnich
a jeden z nejlepších učitelů, jaké jsem kdy slyšel. Báječný člověk, který
rovněž miluje obřady a symboliku) a Dave Rhodes (ordinovaný pastor, kte
rý byl ředitelem školy, do které chodili Krissy i Dennis).
Říkali nám, kam máme jít a co tam máme dělat, což bylo pro většinu lidí
nesmírně nudné, ovšem nikoliv pro vzlykajícího Kevina Lemana. S Krissy
jsme nacvičovali příchod uličkou mezi lavicemi. V kostele!
Ale tati! Ty to zvládneš!" řekla Krissy. „Usmívej se!"
Napoprvé jsme to zkusili bez hudby. John opravoval mé chyby.
150/
„Ne, doktore Lemane. Vykročte levou nohou. Tak je to správně, zů

staňte Krissy po boku."
Potom pustili hudbu. Bylo to, jako kdyby do mě střelili tucet šípů a řek
li, abych stál rovně.
Viděl jsem Lauren, naší nejmladší, která šla první a nesla květiny. Han
nah, dítě, které bylo naším prvním „překvapením", následovala jako dru
žička. Kevin II stál vpředu jako host ženicha. A Holly, naše nejstarší, šla
jako další družička za námi.
Celý můj život - všechno, na čem mi záleží, čeho si vážím a co je mi
drahé - byl v tomto kostele. Bůh tam byl přítomen svou láskou a milostí
tak zřetelně, že kdyby se objevil v tělesné podobě, nijak by mě to ne
překvapilo.
A byla tam i moje nevěsta Sande, se kterou žiji už dvaatřicet let (bez
přestání - to je na tom to důležité), a vypadala nesmírně šťastně. Co víc by
si muž mohl přát?
O několik dní dříve jsem si připravil kartičku, na kterou jsem se díval
celou dobu při pořadu v rozhlase. Pouhá myšlenka na svatbu mě obrovsky
dojala, a proto jsem si na tento lístek napsal: „Jsem v pořádku, jsem sta
tečný." Kdykoliv mě zaplavily emoce, vytáhl jsem kartičku a podíval se
na ni.
Krissy mě uchopila za biceps a tím mi dala najevo, že doba snění skon
čila. Musel jsem vykročit. Trubky mi nemilosrdně drtily srdce a j á j s e m
udělal krok.
Tohle je jenom zkouška, Lemane. To zvládneš. Opakoval jsem si tato
slova, ale nikdy v životě jsem se necítil slabší.
Pak jsem se podíval před sebe a rozesmál jsem se. Moje rodina byla při
pravená. Připravili si obrovský transparent, na kterém bylo napsáno: „Jsi
v pořádku, jsi statečný."
Po celý život jsem byl silným článkem rodiny. Moje děti ke mně při
běhly, když byly vyděšené. Hra na velkou chobotnici fungovala, protože
věděly, že ten děsivý muž je jejich otec a nikdy nedovolí, aby jim někdo
ublížil.
Ale nyní mě tyto děti, dokonce i šestiletá Lauren, držely nad vodou.
Byla to zkouška „naruby". Najednou jsem si uvědomil, že rodina je mou
posilou a ten pocit mě zároveň povzbuzoval i vysiloval, protože byl tou
nejdojemnější a nejhlubší zkušeností, jakou jsem kdy poznal. Na tom mís
tě jsem si uvědomil, že nic v životě pro muže nemá větší význam než in
vestovat do své rodiny a jak je krásné, když se investice tímto způsobem
vrátí.
/151
Pocta
Po nácviku obřadu jsme jeli na večeři a pak jsme se odebrali k nám domů,
abychom si snědli dezert. Vstal jsem a řekl: „Nyní nadešla chvíle, kdy
můžete Krissy a Dennisovi říct, co máte na srdci. Konec konců, tohle je
poslední den, kdy jsou svobodní.
Následovalo množství dojemných projevů, ale dva nejlepší pocházely
od sourozenců. Holly promluvila a vzdala snoubencům nejdojemnější po
ctu, jakou jsem kdy slyšel. Od prvního dne Holly svou sestru po celý život
střežila. Nemohu ani spočítat, na kolika snímcích Holly objímá Krissy
(nejsem si jist, zda tehdy o sestru tolik pečovala nebo zda: (a) chtěla řídit
její život a (b) chtěla, aby Krissy zůstala na místě!). Pro mě jako otce bylo
nádherným zadostiučiněním sledovat, jak obě sestry vůči sobě projevují
takovou lásku a péči a že si Krissy vybrala starší sestru za družičku.
Druhá pocta zazněla od Dennisova bratra Paula. Je přirozené a nevy
hnutelné, že začnete hodnotit svého budoucího zetě. Nemůžete si pomoct.
Na dceři vám velice záleží a je těžké si představit, že se o ni bude starat
někdo jiný stejně dobře a upřímně.
Hodnocení je obtížné. Můžete se mladíkovi podívat do očí. Můžete vzít
v úvahu, čím se živí. Můžete poslouchat, když mluví, a jemně ho pobízet,
aby se rozpovídal o svých hodnotách, víře a vychování. Ale když promlu
ví o svém sourozenci, získáte vhled do mužovy duše, který vám nikdo
jiný poskytnout nemůže.
Paulovi se sevřelo hrdlo krátce poté, co začal hovořit. „Netuším, kolik
z vás to ví," řekl, „ale když náš otec zemřel, Denny odešel ze školy a čtyři
roky pracoval v továrně, aby mohl podporovat rodinu."
V Paulových opravdových slzách se zračilo tolik úcty a vděčnosti, že se
mé srdce rozehřálo. Krissy bude v pořádku, řekl jsem si.
Svatební den
Ráno o svatebním dni jsem se vzbudil a podíval se na hodiny. Bylo čtvrt
na šest a Krissy měla narozeniny (16. května). Rozplakal jsem se a už
jsem nedokázal usnout.
Měli jsme do kostela přijet ve dvě hodiny a obřad začínal ve čtyři. Ob
lékl jsem si velmi tradiční frak s vestou a ulevilo se mi, když jsem zjistil,
že mi oblek není příliš malý. Rovněž bylo příjemné zjištění, že Kevin II. si
ví rady se všemi těmi knoflíky, kravatami a sponami a dalšími matoucími
součástmi společenského oděvu. Nevím, kde se to všechno naučil, ode mě
určitě ne.
152/
Když jsem se oblékl, odešel jsem do farní knihovny, která se proměnila

v nevěstinu šatnu. Bylo to poprvé, co jsem Krissy viděl ve svatebních ša
tech a vypadala nádherně. Tohle není nadsázka pyšného otce. Udivilo mě,
že moje dcera vypadá tak dospěle, přesně jak má žena vypadat. Už nepři
pomínala malé děvčátko z mých vzpomínek. Doslova vyzařovala krásu
dospělé ženy.
Poté, co byl svatební obřad připraven, pastor John všechny vyzval, aby
se odebrali do kostela. Krissy a Dennis se ještě neviděli a John chtěl, aby to
byl mimořádný okamžik. Ztlumil všechna světla nad lavicemi. Je-li možné,
aby kostel vypadal romanticky, pak tato svatyně romantická byla. John od
vedl rodiče dozadu, aby mohli celou scénu sledovat. A nyní Dennis poprvé
spatřil nevěstu ve svatebních šatech - svou překrásnou nevěstu a moji dceru
- a já jsem viděl, jak se Dennisovy oči rozšířily, což je jistě ženichovým
právem a výsadou.
Byl to nádherný a milý okamžik. Vrátil jsem se do knihovny, kam po
chvilce přišla Krissy.
„Už se mi po něm stýská," řekla mi a j á j s e m pochopil, jak moc je moje
dcera zamilovaná.
Obřad
Nakonec nás svatební ceremoniář začal seřazovat. A tím vše začalo.
Když jsem se připravoval na chůzi uličkou mezi lavicemi, která mi teď
připadala dlouhá deset mil, přistihl jsem se, že se dívám na prsten na svém
prstu. Před lety mi jej darovala Krissy. Kdysi dala svému chlapci prsten,
ale když vztah ochladí a prsten se jí vrátil, nechtělo se jí ho prodat, a tak
mi ho věnovala.
„Chci, aby sis ho nechal," řekla mi Krissy a nikdy jsem v dětských
očích neviděl tolik lásky, „protože vím, že mě budeš vždycky milovat."
Nemusela mi vysvětlovat, jakou cítí bolest. Nemusela mi líčit, jak se
cítí. První láska bývá plná zklamání, a přestože my starší ji rychle pustíme
z hlavy, první láska také hodně bolí. Krissy u mě hledala útočiště. Chlapci
přicházejí a odcházejí, ale otec ji bude vždycky milovat.
Ale nyní mladý muž, Dennis, sliboval celoživotní lásku.
Nebude přicházet a odcházet. Zavazuje se milovat mou dceru, dokud ho
Bůh nepovolá k sobě. V určitém smyslu mě Krissy opustí a přimkne se
k Dennisovi. Naše vánoční spaní (v rodině Lemanových je to tradiční
zvyk, kdy celá rodina spí ve spacích pytlích na podlaze v obývacím po
koji, abychom společně hned brzy ráno mohli vyrazit rozbalovat dárky)
/I53
ustoupí tradicím nového páru. Už nebudu moci doufat, že se Krissy při

pojí k této rodinné zábavě.
Dotkl jsem se prstenu, potom jsem kradmo pohlédl na ruku své dcery.
Jako rána kladivem mě udeřila myšlenka, že už nikdy neuvidím její ruku
bez prstenu. Vzpomínal jsem na dobu, kdy byla dítětem - malým plačícím
děckem - a já jsem jí vložil prst do dlaně a ona se prstu chytla. Její prsty
byly tak drobné, tak křehké.
A nyní má Krissy ruku ženy. Bude nosit snubní prsten.
Je legrační, čím se zabývá vaše mysl, když se svět obrací vzhůru no
hama.
Kostel byl plný a mé srdce zběsile tlouklo, když zazněl kánon v D-dur,
což byla hudba, kterou Krissy vybrala pro příchod nevěsty k oltáři.
Lauren, neuvěřitelně krásná ve svých šatech, vykročila a pečlivě posy
pávala koberec růžovými lístky. S ostatními dívkami šla Hannah a za nimi
jako družička kráčela Holly. Jakmile se Holly postavila na své místo, ká
non v D-dur dozněl a začal hrát „Trumpet Voluntary".
To bylo znamení pro mě.
Krok za krokem. Přesně tak jsem to dělal. Nikdy v životě jsem nebyl tak
nervózní. Mnohokrát jsem hovořil před tisíci lidmi v rozhlase a televizi.
Vystupoval jsem na živo před miliony diváků. Avšak tady jsem měl ujít
dvacet metrů, říct šest slov a posadit se, ale najednou mi ten úkol připadal
nad moje síly.
Důvod byl prostý. Žádná z těch akcí pro mě neměla ani z poloviny ta
kový význam jako to, co se odehrávalo v tomto kostele v Tucsonu ve státě
Arizona. Nic se nemůže rovnat důležitosti okamžiku, kdy se muž vzdává
své dcery, která vstupuje do manželství. Je to jedna z nejvýznamnějších
věcí, které jsem v životě udělal.
Po tom, co mi připadalo jako celá věčnost, jsme se s Krissy zastavili
v přední části kostela. Nějak jsem to zvládl a pastor John začal hovořit:
„Drazí přítomní, přišli jsme, abychom slavili..."
Nakonec se zeptal: „Kdo dává tuto ženu Dennisovi, aby se o ni staral
a miloval ji?"
Měl jsem říct: „My, její matka a já", ale je to okamžik, který nastane je
nom jednou v životě a já jsem nebyl připraven tuto větu ze sebe vysoukat.
„Počkejte okamžik, pastore Johne," řekl jsem. Všechny hlavy se obráti
ly směrem ke mně. Měl jsem v klopě mikrofon, takže mě každý slyšel.
S tónem odposlouchaným z filmu Tři amigos, který Krissy nemohla
přeslechnout, jsem řekl: „Promiňteeee. Počkej tu, zlato. Hned se vrátím."
154/
Většina lidí věděla, že to je moje nej oblíbenější scéna, takže tušili, že se

něco chystá.
Vykročil jsem a postavil se tak, abych viděl na ženicha i nevěstu. Po
tom jsem ženichovi řekl: „Dennisi, miloval jsem Krissy pětadvacet let.
Nedokážu si představit, že by ji nějaký muž mohl milovat tolik jako já, ale
vím, že miluješ Boha a že miluješ Krissy.
Dennisi, vychovávali jsme svou dceru jako vzácný dar od Boha a ne
smírně si jí vážíme. Dřív než ti ji dám, musím vědět, že ji přijímáš jako
vzácný dar od Boha. Můžeš mi to slíbit?"
Dennis polkl. „Tohle slibuji," řekl.
Usmál jsem se. „To byla správná odpověď, Dennisi."
Někteří lidé si možná kladli otázku, proč jsem Dennise nepodrobil to
muto výslechu v soukromí. Nebo proč jsem to vůbec říkal. Když mě žádal
o Krissynu ruku, dal jsem mu své požehnání. Ale mnohem důležitější pro
mě bylo, když jsem se vzdával své dcery, které jsem věnoval pětadvacet
let života, aby to proběhlo veřejně. Dennis rovněž veřejně slíbil, že se o ni
bude starat.
Když jsem toto učinil, vrátil jsem se na své místo, sevřel jsem Krissy
ruku a řekl: „Pastore Johne, radši byste mi měl položit tu otázku znovu."
„Kdo dává tuto ženu Dennisovi, aby se o ni staral a miloval ji?"
„My, její matka a já, a očekáváme, že Krissy a Dennis budou mít skvělé
manželství."
Potom jsem políbil Krissy, ustoupil jsem a tím jsem se dcery vzdal.
„Páni," řekl pastor John, „myslím, že byste se měl radši posadit."
Jakmile jsem si sedl do lavice, začal jsem vzlykat. Toho odpoledne se
zrodilo cosi nádherného; o tom jsem ani vnejmenším nepochyboval. Ale
také něco zemřelo. Uprostřed té radosti byla i bolest, kterou jsem nedo
kázal ignorovat.
Sande, která seděla vedle mě, mě hladila po paži, matka, která seděla za
mnou, mě hladila po zádech.
Po pětačtyřiceti minutách pastor John představil „pana a paní 0'Reil-
lyovy".
Poslední tanec
Při hostině došlo i na tradiční první tanec ženicha s nevěstou, ale pak při
šla řada ne mě. Pro tanec otce s nevěstou Krissy vybrala skladbu „My Fa
ther's Eyes", kterou proslavila Amy Grantová. Pro nás dva měla tato píseň
obzvláštní význam, protože každý tvrdí, že Krissy má dlouhé řasy a světle
hnědé oči po mně.
/1S5
Pro mě to byly nejintimnější chvíle z celé svatby. Ze všeho nejvíce jsem

toužil sevřít svou dospělou a nádhernou dceru v náruči. Mluvit k davu po
sluchačů, psát knihy nebo dokonce jít na finálový zápas basketbalové ligy,
to vše bledlo ve srovnání s tímto okamžikem.
Krissy i já jsme plakali, smáli se a pak znovu plakali. „Poslyš, Krissy,"
řekl jsem, „tohle jsou slzy radosti, protože tě tolik miluju. Vždycky jsme
si společné chvíle užívali, vzpomínáš? Byla jsi tak skvělá dcera. Lepší
dceru bych si nemohl přát."
„A vždycky budu tvoje malá holčička," odpověděla.
Přitiskl jsem ji k sobě a zašeptal jsem jí do ucha, že doufám, že bude
mít to nejlepší manželství a že se s Dennisem poznají a budou spolu vděč
ně a s vírou sdílet životní radosti i starosti.
V r u chvíli se něco stalo. Začal jsem se Krissy vzdávat od okamžiku,
kdy oznámila své zasnoubení, ale tento tanec jako by celý úkol dokon
čil. Vzpomněl jsem si, jak jsme Krissy poprvé nechali doma samotnou se
slečnou na hlídání. Potom následovaly dny, kdy zůstávala přes noc u ba
bičky nebo u kamarádky. Pak přišly dětské tábory a nakonec odchod na
univerzitu. Každá její nepřítomnost byla krůčkem na cestě k tomu, kdy se
Krissy vymaní z mé péče.
Pevně jsem Krissy svíral, ale hudba dohrála. Rozevřel jsem náruč a ne
chal ji odejít.
O několik hodin později jsme se Sande jako poslední odcházeli z count
ry clubu, ale trochujsem tušil, že s Krissy ještě nejsme úplně hotovi.
Chci se vrátit domů

Když Holly a Krissy vyrůstaly v Tucsonu a byly ještě maličké, takže nosi
ly dupačky na spaní, moje matka a otec žili jen několik kilometrů od nás.
Mnohokrát jedna nebo druhá dcera přespávala v jejich domě. Kdykoli se
u nás moji rodiče zastavili, slyšeli jsme se Sande dotaz: „Můžu zůstat přes
noc u babičky?"
Obvykle jsme souhlasili, ale když zůstávala pryč Krissy, vznikl takový
rituál. Nechal jsem Holly a Krissy u své matky, vzal jsem jim peřinky
a plyšová zvířátka, políbil je a objal a odjel.
Sotva jsem však před naším domem vystoupil z auta, slyšel jsem, že
zvoní telefon.
„Haló," řekl jsem.
Ozval se Krissyn tenonký hlásek: „Chci se vrátit domů."
156/
Vždycky volala Krissy, nikdy to nebyla Holly. Vzpomínáte si, jak Kris
sy nechtěla zůstat na koleji? To je má druhorozená. Nové zkušenosti pros
tě nemá příliš v oblibě.
Takže by mě to vlastně nemělo překvapovat - přesto jsem byl překva
pen - když po svatbě ve tři čtvrtě na dvanáct v noci u nás zazvonil telefon.
Zvedl jsem sluchátko a nemohl jsem uvěřit, že slyším Krissyn hlas. Už
to nebyl tenounký dětský hlásek. Byl to jasný hlas dospělé ženy, která je
také talentovanou zpěvačkou. Krissy volala z hotelu, kde s Dennisem trá
vili první společnou noc.
„Tati, ještě než půjdu spát, bych ti chtěla poděkovat za svatbu a že díky
tobě to byl tak skvělý den."
Potom si vzal telefon Dennis a řekl: „Tatínku, chtěl bych, abyste věděl,
že tenhle telefonát nebyl můj nápad."
Nebylo těžké mu uvěřit.
Když jsem zavěsil, vracel jsem se do postele s dlouhým povzdechem.
Krissy se nechtěla vrátit domů. Našla nový domov.
Důsledky
V neděli jsme se v jednu hodinu všichni sešli na slavnostním obědě. Kris
sy s Dennisem rozbalovali svatební dary a večer odjeli domů.
V pondělí mě požádali, zda bych je odvezl na letiště.
„Ach, nemůžu," odpověděl jsem v žertu. „Myslím, že mám nějakou
schůzku."
Ani náhodou!!!
Nesmírně rád jsem je odvezl. Pamatoval jsem, jak je Krissy nerada v ci
zím prostředí, proto jsem stranou Dennisovi řekl: „Tady je lístek s číslem,
dej si ho do kapsy."
„Co je to?"
„To je číslo, na které nám můžete zdarma volat domů. Dnes večer ne,
ale možná zítra Krissy řekne, že by chtěla zavolat domů. Ušetří vám to
pár dolarů. Hotely mají skutečně hodně vysoké sazby za dálkové hovory.
A mimochodem, tohle číslo je jen mezi námi dvěma, rozumíme si?"
„Jistě, tati."
Vezl jsem je na letiště. Ale když už nám zbývalo asi pět minut cesty,
odbočil jsem ze silnice.
„Můžu se s vámi pomodlit?" zeptal jsem se.
Vysvětlil jsem jim, že ta nejmoudřejší věc, kterou jsem kdy udělal, bylo
to, že jsem na cestě z Tucsonu hned po svatbě se Sande sjel ze silnice (jeli
jsme Corvairem z roku 1960, který za cestu z Tucsonu do San Diega spo-
/157
třeboval čtyřicet litrů oleje) a modlil se, aby Bůh požehnal našemu man
želství.
Ochotně souhlasili, a tak jsme sepjali ruce. „Bože," modlil jsem se upří
mně, „drž Krissy a Dennise blízko sebe. Požehnej jejich životům a dej jim
bohaté manželství."
Zdálo se jako bych mohl vidět do budoucnosti. „Krissy," řekl jsem,
„jednoho dne povezeš malou Madison - což je přezdívka pro její budoucí
dceru - na letiště. Můžeš pak říct Madison a jejímu manželovi, že je tradi
cí rodiny Lemanovy zastavit a pomodlit se k Bohu, aby požehnal jejich
manželství."
Během několika minut jsme byli na letišti. Pomohl jsem Dennisovi se
zavazadly a ještě jednou jsem mu řekl, aby se postaral o mou dceru. Na
padlo mě, že bych mu měl dát nějaké peníze, bylo by to snadné, ale pak
jsem si to rozmyslel.
Později večer, jak jsem předpokládal, Krissy řekla Dennisovi, že by
chtěla zavolat domů.
„Vytočím ti číslo, zlato," odvětil.
Telefon zvedla Sande a po krátkém pozdravu se Krissy zeptala: „Je tam
táta?"
Samozřejmě mě dojalo, že se na mě ptala tak brzy. Kdyby operátorka
poslouchala, co si říkáme, neslyšela by nijak hlubokomyslný rozhovor.
Krissy mi chtěla jen poděkovat, říct, že je v pořádku a chlubit se Den-
nisem.
„Když jsme přijeli," vykládala, „náš pokoj ještě nebyl připravený. Po
tom nás odvedli do malého pokojíku se dvěmi oddělenými postelemi.
Nejprve Dennis řekl: ,Aspoň máme pokoj. Spokojíme se s ním.' Ale já
jsem odpověděla: „Miláčku, začínám tu mít klaustrofobii.
Dennis hned běžel do recepce a hádej, co se stalo! Máme krásné apart
mán
Ale tenhle prostý telefonát mě znovu rozplakal. Sande mě škádlila, jak
je to pro mě a pro Krissy náročné. Ale já jsem poznamenal: Opravdu? Jen
počkej, až se Kevin II ožení. Už se nemůžu dočkat, až uvidím, jak to bude
maminka a její mazánek snášet."
O dva dny později, když jsme uložili Lauren a i Hannah šla spát, dům
ztichl a zdálo se, že život se vrátil k normálu, ale já jsem věděl, že se ne
návratně změnil.
„Nu," řekl jsem nahlas, „přežil jsem to. Nějak to zvládnu."
158/
Nejradši bych se poplácal po zádech za to, že jsem prošel nejbouřlivější

a nejbohatší zkušeností, jakou jsem kdy poznal. Teď si můžu oddychnout.
Konečně se můžu dát dohromady a vzchopit se.
Ale pak se mi Sande opřela o rameno a zašeptala: „A teď si představ, že
tímhle projdeme ještě čtyřikrát..."
/l 59
Poznámky
První kapitola
1. Citováno u Davida Boldta, „We Knew It All Along", Arizona Daily Star,
2. dubna 1996, A l .
2. Kirk Johnson a Judith Springer Riddle, „Fathers Are Crucial to Girls' Emotional
Growth", Arizona Daily Star, 13. únor 1998.
3. Aimee Phan, „Drugs Tied to Trouble with Dad", USA Today, 31. srpen 1999,
4D.
4. Jill Leiber, „Faťher-in-law Knows Best", USA Today, 26. leden 1999, C l .
5. Alan Ebert, „Fathers and Daughters", Good Housekeeping, červen 1992.
6. „Rating Television's Images of Fatherhood", Fatherhood and TV, The National
Fatherhood Initiative, březen 1999.
7. Barbara Ehrenreich a Frances Pox Given, „Women and the Welfare State", v Ir
ving Howe, ed., Alternatives: Proposals for America from the Democratic Left
(New York: Pantheon, 1984), 41-60.
Druhá kapitola
1. Michael Mignard, „Someone Saw You Yesterday, D a d ! " Today's Father, sv. 4,
č. 1, A4.
2. Gordon Forbes, „Workaholic Coach...", USA Today, 15. leden 1999.
3. Bob Carlisle, Butterfly Kisses (Nashville: J. Countryman, 1997). Citováno se
svolením.
4. Dr. Kimberlyn Rachael Anne Leary, „The Daughter's Experience of Her Father
During the Transition to Young Adulthood", doktorská disertace na University of
Michigan, 1988.
Třetí kapitola
1. Rita Koselka a Carrie Shook, „Born to Rebel?" Forbes, 10. březen 1997.
Čtvrtá kapitola
1. Barbara Goulter a Joan Minninger, The Father-Daughter Dance (New York:
G. P. Putnam's Sons, 1993).
2. Walter Chan, „The Hysterical Spouse", Medical Aspects of Human Sexuality,
září 1985, sv. 9, č. 9, 122-133.
3. Dr. Lennart Forsman, „Parent-child Gender Interaction in the Relation Between
Retrospective Self-Reports on Parental Love and Current Self-esteem", Scandina
vian Journal of Psychology, 1989, sv. 30, Č. 4, 275-282.
160/
Poznámky
4. Mark K. O'Neil a Patricia White, „Psychodynamic Group Treatment of Young

Adult Bulimic Women", Canadian Journal of Psychiatry, březen 1987, sv. 32,
Č. 2, 153-155.
5. Gail Sheehy, „Hillary's Choice", Vanity Fair, únor 1999.
6. Ibid.
Pátá kapitola
1. Health and Fitness News Service, „More Girls Play Sports", Tucson Citizen,
8. prosinec 1992.
2. Ibid.
3. Scott Simonson, „Pooley Winner First Time Out", Arizona Daily Star, 24. únor
1999.
4. Alan Ebert, „Fathers and Daughters".
5. U.S. News and World Report, 2. srpen 1999, 45.
6. Ibid.
Desátá kapitola
1. Bob Carlisle, Butterfly Kisses (Nashville: J. Countryman, 1997). Citováno se
svolením.
2. Rita Koselka a Carrie Shook, „Born to Rebel? Or Born to Conserve", Forbes,
10. březen 1977, 146nn.
Jedenáctá kapitola
1. Alan Ebert, „Fathers and Daughters".
Dvanáctá kapitola
1. David Blankenhom, „The Good Family Man", MN Children Youth and Fami
lies Consortium Electronic Clearinghouse, www.cyfc.umn.edu.
2. Ronald Pitzer, „Research on Father Involvement", MN Children Youth and Fa
milies Consortium Electronic Clearinghouse.
3. Poznámky Dr. Herzoga, Flattera a Tysona jsou z „The Father's Role", vyd.
Katherine Ross, v Sesame Street Parents.
4. Ibid.
Třináctá kapitola
1. Wendy Shalit, A Return to Modesty (New York: Free Press, 1999).
2. Gary Thomas, „Where True Love Waits", Christianity Today, 1. březen 1999.
3. Amy Bach, „Girls Becoming Sexually Active at Younger Age", Arizona Daily
Star, 31. prosinec 1991.
4. Ibid.
5. Lisa Gabardi, „Differences Between College Students from Divorced and Intact
Families: Intimate Relationships", Colorado State University, doktorská disertace,
1990.
/161
Obsah:
Části. Proč je táta důležitý? ...5

1. Chybějící složka ...6
2. Muž je důležitý ...15
3. Nový význam manželského lože ...28
4. Nedostatek otcovské pozornosti ...36
Část II. Otcovy povinnosti ...49
5. Dobrý otec ...50
6. Dodejte dceři správnou „chuť" i „tvar" ...65
7. Slečna Důvěra ...71
8. Požehnané děti, které selhávají ...82
9. Milujte je různě ...91
10. Bůh nechce být v životě vaši dcery první ...106
11. Učte svou dceru, že na druhých lidech záleží ...114
Část III. Otcovo dilema ...123
12. Když se matka s dcerou dostanou do sporu
(a otec je mezi nimi) ...124
13. Když dcera dospívá ...131
14. Tchán ...143
Epilog Strašlivě dlouhá ulička ...147
Poznámky ...160
NA OTCI ZÁLEŽÍ
Vydal Návrat domů jako svou 287. publikaci.

Původně vyšlo jako:
What a Difference a Daddy Makes
Přeloženo a vydáno se svolením:

by Thomas Nelson, Inc.
501 Nelson Place, P.O. Box 141000, Nashville, TN 37214-1000, U.S.A.
Autor: Kevin Leman

Překlad: Pavel Štička
Odpovědný redaktor: Miroslav Hora
Redakce: Daniela Růžková, Alena Švecová
Obálka: CALDER, Zuzana Lachová
Grafická úprava, sazba, výroba: Petr Plaňanský
Tisk: PBtisk Příbram
Návrat domů
www.navrat.cz
navrat@navrat.cz

Na Otcovi Zalezi

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Na Otcovi Zalezi

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

První vydání © Návrat domů, Praha 2008

Originally published in the U.S.A. by title What a Difference a Daddy Makes.

Copyright © 2000 by Kevin Leman

Autor © 2000 Kevin Leman

Návrat domů, Plzeňská 166,150 00 Praha 5

Všechny vás nesmírně miluji!

Proč je táta důležitý?

P rosím, prosím, prosím," Shirli se téměř modlila. „Nezpívejte žád­

se pomalu vysoukala z lavice, postavila se a třásla se jí kolena. Prostě si

pravím modelové příběhy o dcerách a otcích, vždy je doprovází hlasité

„Chceš říct, že to nebyla mouka?" zeptala se dcera.

Žena si uvědomuje, že při plnění rodičovských povinností přispívá ur­

Nej důležitější vztah

Existují i negativní zkušenosti. Natalie Coleová, dcera nesmírně úspěš­

V druhé části se budeme zabývat otcovskými povinnostmi. Odhalí­

zpomínám si, jak se narodila Holly, má nejstarší dcera. Byli jsme

V té době jsem si vůbec neuvědomoval, že tahle holčička rychle vyros­

Další výzva pro Jordána a Johnsona

Často mluvím v rozhlasových a televizních pořadech - The View,

„Teď je řada na mně"

jsme se s ostatními rodiči a procházeli se v areálu školy. Nakonec jsem se

„To je Hollyina podprsenka."

Do té doby jsem se nikdy v životě tolik netěšil na zazvonění telefonu,

Stýská se mi po společných procházkách, po tom, jak jsme spolu četli novi­

Děkuji ti za veškerou podporu, tati. Vždycky když ztrácím chuť do práce,

Nikdy nezapomeň, že pro mě tolik znamenáš.

O několik let později jsem vyprávěl o loučení s Holly na semináři, kterého

Rozhodně jsem pyšný na poctu, které sejí dostalo, a na vše, co dokáza­

považovala za velice důležitého a domnívala se, že má „značný psycholo­

Nový význam manželského lože

estadvacetiletá Melissa se právě vrátila ze svatební cesty. V Seattlu ve

Melissa žila ve světě vlastních představ. Předpokládala, že osmadvace­

takové útoky, a končíme spolu. Žena přirozeně očekává, že manžel bude

rodinném prostředí. Dysfunkce mohou radikálně ovlivnit vzpomínky da­

Načrtnutí plánu života

horození mnohem pravděpodobněji dají v sázku všechno, co mají, a to

Nedostatek otcovské pozornosti

ětiletá Pamela Hollinworthová odešla z rodinné oslavy a na sobě měla

Příliš mnoho, nebo příliš málo?

Otcové, kteří výchovu přeceňují

„Ach, šestnáctiletá dospělá dcera, která ví, jaký je za daných okolností

Otcové, kteří výchovu podceňují

Otec s vyváženým přístupem

Přesto se poslední den Olympijských her v Montrealu Viren umístil

je k tomu, aby se z ní stala labužnice. Jinak otcův vliv vyplave na povrch

Provdat se za špatného muže

Výchova zlobivého dítěte

Kromě svých nešťastných (a nemorálních) milostných schůzek byla Su­

domov. Budou patřit do sportovního družstva, k jiné rodině, gangu, přítel­

Bude taková vaše dcera?

Trpěla poruchou způsobenou otcovou nepřítomností a výchova pano­

Dobře zavlažovaný původ

zdají být nekonečná, proto obvykle přehnaně úzkostlivým rodičům poklá­

Dát dětem to, co máte

Co svým dětem nedáte

Profil dobrého otce

Otec, který je přítomen

ně odmítám mnoho příležitostí přednášet), takový muž, který staví vztah

Otec, který má pochopení

„Měl by sis přečíst své knihy."

Otec, který si váží své ženy

Například si představte typický večer, kdy se všichni rozeběhnou

Dcery a synové potřebují vidět, že otec jedná s matkou jako s někým

P rosím, prosím, prosím," Shirli se téměř modlila. „Nezpívejte žád

Žena si uvědomuje, že při plnění rodičovských povinností přispívá ur

Existují i negativní zkušenosti. Natalie Coleová, dcera nesmírně úspěš

V druhé části se budeme zabývat otcovskými povinnostmi. Odhalí

V té době jsem si vůbec neuvědomoval, že tahle holčička rychle vyros

Stýská se mi po společných procházkách, po tom, jak jsme spolu četli novi

Rozhodně jsem pyšný na poctu, které sejí dostalo, a na vše, co dokáza

považovala za velice důležitého a domnívala se, že má „značný psycholo

Melissa žila ve světě vlastních představ. Předpokládala, že osmadvace

rodinném prostředí. Dysfunkce mohou radikálně ovlivnit vzpomínky da

Kromě svých nešťastných (a nemorálních) milostných schůzek byla Su

domov. Budou patřit do sportovního družstva, k jiné rodině, gangu, přítel

Trpěla poruchou způsobenou otcovou nepřítomností a výchova pano

zdají být nekonečná, proto obvykle přehnaně úzkostlivým rodičům poklá

Proto vědomě užívám bolest - včetně negativních emocí - abych po

Děkuji vám, že jste mi věnovali tolik času, milovali mě a učili mě křesťan

Vrátili jsme se do jejího pokoje, kde jsem ji znovu uložil. A samozřej

zvláštního. Zvedla hlavu, pohlédla mi do očí a strach zmizel. Možná nevy

Hannah věděla, že se zlobím, a tušila, že by měla nechat celou věc vy

A vzpomínám si na všechny chvíle, kdy jsi mě držel za ruku při nepříjem

Tento dopis odhaluje dceřino srdce. Nemůžeme vybudovat důvěru jedi

Nikdy mě nenajdete, jak s dětmi sedím a listuji knihou s nudnými modlit

ypický scénář: miminku je jeden týden a o půlnoci se probudí s plá

Ale dnes se výchova dítěte, alespoň v běžném povědomí, stala záležitos

Stejně jako je důležité pomáhat dítěti učit se komunikovat, tak je význam