Občanská nauka

Referát

1) Vztahy přírody a společnosti

2) Multikulturní soužití, migrace a problémy
3) Víra – náboženství – církve, náboženský
fundamentalismus a terorismus

MSM3 2020/21 Jan Říha

Multikulturní soužití, migrace a problémy

Multikulturalismus – Zkráceně znamená více kultur. Vychází z předpokladu, že více

kultur může působit ve stejném prostoru a že to pro všechny z nich není nijak otravné
či obtěžující.
Vznik multikulturní společnosti ovlivňuje několik faktorů. Mezi hlavní z nich patří
globalizace a migrace.
Migrace – Jedná se o pohyb obyvatelstva mezi různými státy. Důvody jsou buď
sociální, ekonomické nebo také politické. Právě politické problémy způsobují největší
důvod migrace.
Imigrant – Je to člověk, který přichází do nového státu. (Václav sem migroval)
Emigrant – Je to člověk, který opouští svou zem. (Václav odsud emigroval)
Problémy migrace – Mezi největší problém migrace patří především páchání trestné
či jiné ilegální činnosti ať už během migrace či přímo v daném státě. (Teroristické či
náboženské útoky, ilegální způsob přepravy, neoprávněný přechod hranic, násilné
činy)
+ Státy ve kterých je spíše migrace.
0 Státy ve kterých je poměr migrace a emigrace vyrovnaný.
- Státy ve kterých je spíš emigrace.

Evropské státy se potýkají s migrační krizí, která započala zhruba v roce 2015.
Miliony lidí prchají v posledních letech do Evropy před válkou, pronásledováním a
dalšími hrůzami ve svých zemích. Mnoho z nich pocházelo z válkou zmítané Sýrie,
druhým nejčastějším místem původu byl Afghánistán a třetím Venezuela. Ve všech
těchto zemích je civilní obyvatelstvo ohrožováno ozbrojenými konflikty, vystaveno
porušování lidských práv a pronásledování.
V říjnu 2015 aktivovalo lucemburské předsednictví integrovaná opatření pro
politickou reakci na krize (IPCR). Tato opatření poskytují konkrétní nástroje
přispívající ke koordinaci politické reakce na krizi tím, že umožňují spojit klíčové
aktéry, konkrétně jde o:
 trasu přes východní Středomoří – nelegální vstupy do Řecka, na Kypr a do
Bulharska – spolupráce Tureckem,
 trasu přes západní Středomoří – nelegální vstupy do Španělska – spolupráce
s Marokem,
 trasu přes západní Afriku – nelegální vstupy na Kanárské ostrovy,
 trasu přes centrální Středomoří – nelegální vstupy do Itálie a na Maltu.
EU přijala různé soubory pravidel a rámců pro řízení legálních migračních toků,
pokud jde o vysoce kvalifikované pracovníky, studenty a výzkumné pracovníky,
sezónní pracovníky a osoby usilující o sloučení rodiny.
Pokud jde o jiné migrační toky, EU má společná pravidla pro zpracování žádostí o
azyl. EU rovněž uzavírá dohody o zpětném přebírání osob za účelem navracení
nelegálních migrantů.
Česká republika je v rámci uprchlické krize jednou z nejaktivnějších zemí, která
důsledně pomáhá přímo v místě konfliktů i v okolních státech. Čeští experti pomáhají
přímo v Řecku či Itálii. Naše policisty vysíláme pomáhat do krizových oblastí.
Posíláme materiální i finanční pomoc.

Vztahy přírody a společnosti

V sociologii v 19. století vznikly 2 představy člověka – společnosti. První říká, že

člověk je biologický tvor, tedy, že člověk je živočich, přírodní bytost a biologický druh,
kterému podmínky pro život určuje příroda. Druhý pohled říká, že člověk je
společenský tvor, který je nedílnou součástí společnosti a pro život jsou rozhodující
společenské podmínky, pravidla a zákonitosti.
Pokud se snažíme vymezit pojem příroda, pokoušíme se o něco těžkého. Názory na
to, co je a co není příroda se různí od člověka ku člověku. Mnohá literatura se sžívá
s vysvětlením Jana Krajhanzla, že přírodu lze chápat třemi způsoby:
Příroda jako prostor
Asi nejčastější chápání přírody je její chápání jako prostoru, jako určitého území. S
tímto pojetím přírody se pojí otázka, zda je možné vést jakousi hranici mezi přírodou
a ,,nepřírodou“. Pod tímto úhlem pohledu se za přírodu považuje vše, co nestvořil
člověk. Mnohá místa ovšem bez zásahu člověka nebo bez odrazu jeho vlivu a
působení nejsou. Jsou taková místa stále začlenitelná do pojmu příroda? Člověk v
současném světě ovlivnil vše a hledat jasnou hranici mezi přírodním a nepřírodním
by mohlo být nesmyslné. Vše se vzájemně prolíná, a tak vztah člověka k přírodě je
vlastně vztahem k prostředí.
Příroda jako životní prostředí
Prostředí ve smyslu okolí jedince v širším pojetí lze charakterizovat jako kulturní,
sociální, enviromentální, ekonomické, v užším pojetí jako environmentální a
materiální okolí života jedince. Obzvláště ve městech ale moc spojitostí mezi
prostředím a přírodou nenajdeme. Dokonce můžeme najít různost vztahů k
městskému prostředí a k přírodě, které se odráží ve vnímání, cítění i jednání. Ke
stejným úvahám se dostáváme i při záměně pojmu příroda za pojem životní prostředí
člověka. Pojmy prostředí, životní prostředí a příroda tedy znamenají odlišné
zkušenostní jevy, ke kterým mají lidé různé ba dokonce odlišné vztahy. Vnímání
přírody je názor od názoru odlišné, ale vždy se vztahuje k podobnému jevu.
Příroda jako princip
Ačkoliv každý vnímá přírodu na základě svého individuálního vztahu s přírodou nebo
pocitu přírody, existuje určitá shoda ve vnímání přírody. Např. tropický prales či
korálové útesy za přírodní prostředí považuje většina lidí. S představou přírody se
také pojí určitá úroveň abstrakce, na základě které přírodu lidé vymezují: od biosféry
a živé tkáně po ekosystémy, jednotlivé rostliny apod. S tímto názorem se setkáváme
v pohledu psychologických souvislostí mezi přírodou a nevědomím jako divočinou v
nás.
Společnost už od počátku dějin působí na přírodu a mění ji. Člověk si přírodu
přizpůsobuje tak, aby vyhovovala jeho potřebám a nejrůznějším požadavkům.
Ačkoliv je člověk na přírodě závislý a přírodní faktory zásadním způsobem ovlivňují
žití na této planetě, zásahy do přírody jsou poměrně velké a s postupem času se
zvyšují.
Přírodní faktory působící na společnost:
- biologické – neovlivnitelné, jde o věk, dědičnost, pohlaví
- demografické – hustota a struktura obyvatelstva
- geografické – klimatické podmínky, nerostné bohatství, reliéf krajiny
Geografický determinismus je společenský vývoj závislý na přírodních faktorech,
které ovlivňují vznik a fungování společnosti, tempo a formu historického vývoje.
Geografický determinismus je základem vědní disciplíny zvané geopolitika. Zájem o
to, co bychom dnes nazvali geopolitikou lze vystopovat až k Aristotelovi, Bodinovi či
Kantovi. Obvykle se však o geopolitice mluví až v souvislosti s autory přelomu 19. a
20. století. Mezi významné světové geopolitiky patří Carl Ritter, Vidal de la Blache, Ó
Thuathail či Petr Savický. Mezi významné československé geopolitiky se řadí Viktor
Dvorský a Jaromír Korčák.

Etapy vývoje vztahu člověka a přírody

1. Velká dělba práce
- 20 000 př. n. l.
- pastevci a zemědělci
- malé, pouze lokální narušení přírody
2. Vznik organizované společnosti
- vznik států v okolí velkých řek
- roste vliv a význam lidských produktů
- rozpor mezi okamžitými zájmy a dlouhodobou ochranou přírody
3. Průmyslová revoluce
 - působení člověka na přírodu skrze průmyslovou výrobu – znečišťování
vod, ovzduší apod.
- vzniká společnost, kterou lze charakterizovat industrializací a urbanizací
- využívání a devastace přírodních zdrojů
4. Období vědecko-technické revoluce
- mechanizace, automatizace
- nutnost ekologické politiky
- rovnováha vztahu člověka a přírody je narušena – ekologická krize

Víra – náboženství – církve, náboženský fundamentalismus

a terorismus

Víra – obecně přesvědčení, vnitřní jistota o pravdě, správnosti, existenci něčeho, co

nelze empiricky ani logicky prokázat.  Můžeme také mluvit o důvěře např. v poznatky
nebo vzpomínky, v to, že nás neklamou smysly, víra v sebe, nebo víra ve vlastní
úsudek. Víra jako taková je základem náboženství.
Náboženství – v nejobecnějším smyslu vztah člověka k tomu, co ho přesahuje,
představa nebo jen pocit, že vedle světa přirozeného existuje nadpřirozený svět (síly,
bytosti, mocnosti), a víra, že je člověk na této transcendentní skutečnosti nějakým
způsobem závislý. Tato víra implikuje snahu navázat s nadpřirozenem přímý nebo
zprostředkovaný styk. Český termín náboženství je poněkud zužující: je odvozen od
adjektiva „nábožný“ ve smyslu zbožný, což je ten, kdo projevuje navenek své
přesvědčení, a vyplývá z něho předpoklad boha, který se vyskytuje jen u teistických
systémů.
Náboženský fundamentalismus – obecně se fundamentalismus v náboženském
smyslu charakterizuje jako nekritický přístup k pramenům příslušného náboženství a
obhajováním jeho dogmat, která jsou těžko slučitelná se současným stavem lidského
poznání. To je pochopitelně náhled těch, kteří tento rozpor vnímají. Fundamentalisté,
kteří sebe sama takto rozhodně nenazývají, vidí návrat ke kořenům jako jediný
správný přístup k víře a náboženství. V jistém smyslu souvisí fundamentalismus s
ortodoxií, tento pojem může být více neutrálním vyjádřením téhož, většinou je však
ortodoxií nazýváno přesvědčení určité komunity, že právě tento její přístup k
základním otázkám náboženství je ten pravý, původní a správný. Aktuálně je
fundamentalismus spojován téměř výhradně s islámem, to však neznamená, že se
jen v islámu vyskytuje. Samotný termín vznikl v souvislosti s křesťanstvím.