Přeložil:

MARTIN KÖNIG

Melanie Moreland: Bentley

Vydání první
Copyright © 2018. Bentley by Melanie Moreland.
Published by arrangement with Bookcase Literary Agency.
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2020 jako svou 2335. publikaci
Přeloženo z anglického originálu Bentley vydaného v roce 2017
Český překlad © 2020 Martin König
Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová
Korektorka Daniela Čermáková
Cover design by Melissa Ringuette, Monark Design Services
Přebal a vazba Ricardo a Baronet
Sazba a grafická úprava Ricardo
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení.

Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané

Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-269-1298-9 (Formát ePub)
ISBN 978-80-269-1299-6 (Formát MobiPocket)
BARONET
Praha 2020
Melanie Moreland
BENTLEY
 Věnování
Rodina je nejen pokrevní.
Díky lásce se naší rodinou stanou i přátelé.
Mí přátelé, ti staří i ti noví – tuto knihu věnuji vám.
Phyllis, Patti, Sharon,
Lauře, Edwinovi, Karen,
Trině, Deb, Jackeymu:
Mám vás ráda a objímám vás.
Mému Matthewovi:
Díky tobě je můj svět úplný.
 Kapitola 1
Bentley
Vyšel jsem ven a z plných plic se nadechl. Po předchozích čtyřech dnech
dusného a trýznivého žáru byl déšť, který smáčel zem a přinesl vláhu,
vítanou úlevou. V časných ranních hodinách byl vzduch chladný a svěží.
„Vaše noviny, pane,“ řekl Andrew, můj sluha.
Přikývl jsem a vzal si výtisk Globe and Mail. Rozhlédl jsem se
a s potěšením spatřil přijíždět svůj vůz. Frank byl jako obvykle přesný –
ve skutečnosti vlastně o sekundu napřed – stejně jako já.
Auto zajelo k obrubníku a otevřely se zadní dveře. Ze sedadla zvedl své
masivní tělo Aiden Callaghan, šéf ochranky a má pravá ruka, a v širokém
gestu se rozmáchl.
„Váš odvoz, eminence.“
Ignoroval jsem jeho tón i obvyklý úšklebek, posadil jsem se na zadní
sedadlo a zacvakl bezpečnostní pás. Rozložil jsem stále čisté a neohnuté
noviny. Když se k nim totiž Aiden dostal dřív než já, bývaly často
zmačkané, špinavé a měly tmavé skvrny od kávy na okrajích, nebo byly
ulepené od koblih, které si při čtení cpal do úst.
„Kancelář pana Tomlina, pane?“
„Ano, Franku.“
Začetl jsem se do finanční přílohy, ale Aiden mi prstem stáhl okraj novin.
„To mi neřekneš ani ,dobré ráno, vole‘? Nebo: ,Díky, žes přijel tak brzo?‘
Nic?“
Obrátil jsem oči v sloup a trhnutím noviny zase narovnal. „Přesně
za tohle tě platím.“
Nastalo ticho.
S tichým zasténáním jsem noviny složil. „Dobré ráno.“
Se širokým úsměvem se zase opřel a ruku natáhl podél horní části
koženého sedadla. „Ale dobré ráno, sluníčko!“
„Netlač na to.“
„Smím se zeptat, proč vyrážíme na schůzku už za úsvitu? Tobě ta firma
patří, víš? Můžeš si naplánovat schůzky na dobu, která obvykle není
vyhrazena jen nočním sovám a prostitutkám.“
Když to řekl, musel jsem potlačit úsměv. „Mám plný den.“
„Já spíš myslím, že chceš naštvat Grega a dostat ho do práce extra brzo.“
Pohlédl jsem z okna. Bylo brzy. Nebyl téměř žádný provoz, což bylo
na Toronto neobvyklé. Ranní schůzky mám raději. Málokdy spím déle než
do pěti a rád začínám den krátce po probuzení.
V odmítavém gestu jsem nakrčil jedno rameno, ale vzápětí jsem se
usmál. „Pro tvou informaci, Aidene, jsem si jistý, že noční sovy
a prostitutky už šly dávno spát. Kromě toho jsem ti říkal, že tě tam dneska
ráno nepotřebuju.“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Já jsem říkal tobě, že nebudeme nic riskovat.“
S povzdechem jsem si z kalhot smetl smítečko prachu. „Jsou to plané
hrozby. Nikdy je nenaplnili. Jsi moc opatrný.“
Naklonil se ke mně a všechny známky lehkomyslnosti mu z tváře náhle
zmizely. „Ať to byl kdokoli, ohrozil tvůj život, Bente. Tohle já jako plané
neberu. Zmínili se o tom obchodě, který ses rozhodl dokončit, takže o tobě
něco vědí. Dokud to nebude hotové, budu se tě držet jako klíště.“ Posadil
se. „Navíc taky mám příležitost vytáčet tvého slavného právníka.“ Úsměv
se mu vrátil, jenom tentokrát byl široký a zlomyslný.
Zdálo se, že Aiden a Greg mezi sebou mají vztah typu láska/nenávist.
Aiden Grega respektoval, ale neustále se mezi sebou kvůli něčemu škorpili.
S Aidenem jsem se setkal na vysoké. Když jsem pak otevřel firmu, vzal
jsem ho na palubu i s naším dalším známým, Maddoxem. Od té doby jsou
se mnou oba.
Greg se stal mým právníkem před šesti lety. Je to zvláštní člověk, jeho
osobnost bych asi nejlépe popsal jako suchou a chladnou, ale vynikající.
Byl přesně tím, co jsem od právníka potřeboval. Bez emocí, ovládal se
a neustále chtěl vyhrávat.
Když jsme dorazili do cíle, zapípal mi telefon. S úšklebkem jsem se
podíval na obrazovku.
„Greg má zpoždění. Nestartuje mu auto. Bude tady asi za pětačtyřicet
minut.“
„Skvělé. Takže snídaně? Ta restaurace na Queen Street?“
Vykoukl jsem z okna. „Já hlad moc nemám. Vy jeďte. Vezmi Franka
a zajděte si na snídani. Já si dám jenom kávu támhle.“
„Bente,“ varoval mě, „sám ne.“
 „Aidene, nikdo tady není. Nikdo kromě Grega, tebe a mě nezná můj
rozvrh. Můžeš počkat, dokud nevejdu dovnitř, a za pětačtyřicet minut se
vrať.“
„Mně se to nelíbí.“
Zvedl jsem ruku. „Chci kávu a chvilku pro sebe, abych si mohl přečíst
noviny. Jeďte.“ Vzal jsem si noviny a prudce otevřel dveře. „A znám
spoustu chvatů sebeobrany – sám jsi mě trénoval. Kdyby po mně někdo
vystartoval se šálkem kávy, zvládnu to.“
Zabouchl jsem za sebou dveře a vykročil přes ulici, aniž bych mu dal
šanci cokoli namítnout. Byl jsem si jistý, že si někde koupí jenom něco
do ruky a bude s tím sedět za rohem, odkud mě bude pozorovat, ale to byl
jeho problém. Byl jsem na veřejném místě a velice jsem pochyboval, že
bych byl v nebezpečí. Bylo pro něj typické chránit mě až přehnaně. Já jsem
chtěl být sám a uspořádat si myšlenky. A na pořadu dne byla káva.
Nebyl to žádný z řetězců, ale plno tam bylo. Ve vzduchu jsem cítil pečivo
a sytou vůni kávy. Všude byli lidé a neustále přicházeli a odcházeli další.
Všechny stoly byly obsazené, viděl jsem však, že pár jich bude brzy
volných. Stál jsem ve frontě, netrpělivě podupával a čekal, až na mě přijde
řada. Dal jsem si kávu do kelímku s sebou a k objednávce jsem přidal
lákavě vypadající brusinkovo-citronový koláček. Po zaplacení jsem se
otočil a rozhlédl se po místnosti. Zachmuřeně jsem si uvědomil, že nevidím
ani jeden stůl prázdný. Šel jsem dál do podniku, kde jsem za rohem zahlédl
volnou židli stojící u zdi. Alespoň jsem si mohl sednout a na stůl počkat.
Vykročil jsem k rohu a zaklel, když se mi noha za něco zachytila
a smýklo to se mnou doleva. Kelímek s kávou jsem naštěstí udržel, ale
trocha obsahu vystříkla otvorem a přistála na stole, zastrčeném u zdi.
Noviny mi vypadly z podpaží a mobil s rotací odlétl po ošlapané linoleové
podlaze.
„Do prdele!“ vykřikl něčí zděšený hlas. „Je mi to moc líto!“
Bez dívání jsem kelímek prudce položil na stůl a zvedl z podlahy noviny
a telefon. Nohou jsem narazil do odrbaného batohu, přes který jsem předtím
brknul, a odkopl ho pryč. Byl malý a starý, okraje měl roztřepené
a roztrhané a hnědá barva na mnoha místech vybledla.
„Hele, nemusíš mi hned kopat do věcí!“
 Zvedl jsem hlavu a setkal se s rozzlobeným pohledem majitelky batohu.
Zírala na mě dívka s vyzývavýma tmavohnědýma očima.
Přelétl jsem pohledem stůl, za nímž seděla. Byl pro čtyři, ale ona u něj
byla úplně sama a zabírala celý prostor. Všude ležely knihy, starý notebook,
káva, prázdný talíř, druhý, o něco větší batoh, a její bunda.
„Copak nemáš dost místa? To musíš zabrat i podlahu?“
Tváře se jí zabarvily, ale neustoupila. „Spadl mi ze židle.“
Uchopil jsem batoh za ucha a hodil ho na prázdnou židli vedle ní. „Měla
jsi ho z té podlahy zvednout.“
„Ublížil sis?“
„Ne.“
„Tak se přestaň chovat jako osel.“
Nechápavě jsem na ni zamrkal. „Nemůžeš mi říkat, že jsem osel.“
„Myslím, že jsem to právě udělala.“
„Ani mě neznáš!“
„Takže, až tě poznám, můžu ti říkat osle?“
Zacukaly mi koutky.
„Hele, kámo, už jsem se omluvila, přestože jsi to ty, kdo mi polil papíry
kávou,“ opáčila naštvaným tónem, přičemž kapičky kávy otírala
ubrouskem. „Co ode mě ještě chceš?“
Hele, kámo?
Než jsem našel hlas, chvíli to trvalo. „To nejmenší, co bys mohla udělat,
je dovolit mi se posadit, protože jsi v téhle místnosti jediná, kdo má u stolu
volno.“
Našpulila rty a pokrčila rameny. „Tak si kecni. Ale pracuju, takže mě
neobtěžuj.“
„Nemám v úmyslu tě obtěžovat. Potřebuju jen místo k sezení. To je
všechno.“
Mávla rukou a sklonila se nad zápisníkem. Já jsem se posadil,
nacvičeným gestem rozložil noviny a poskládal je na úhlednou čtvrtinu,
abych si mohl přečíst článek, který mě zaujal. Otřel jsem jeden vlhký roh
v místě, kam mi ukápla káva, a snažil jsem se nemračit na dívku, která to
způsobila.
I přes ty nejlepší úmysly se mi k ní však pohled stejně zatoulal. Zatímco
pročítala ty své klikyháky, okusovala konec tužky. Na ramena jí spadaly
dlouhé kudrnaté a medově zlaté vlasy, a když zvedla ruku, aby ty dlouhé
prameny hodila zpátky, právě ten pohyb upoutal můj pohled. Tvář měla
oválnou, pleť krémovou. Měla vysoké lícní kosti a plná a růžová ústa.
Všiml jsem si několika třpytivých věcí v jejích uších a na zadní straně
jednoho lalůčku jsem zachytil záblesk něčeho barevného. Vypadalo to jako
nějaký druh tetování. Vzhlédla a upřela ten svůj sytě čokoládový pohled
do mých očí.
„Chceš si mě vyfotit?“ provokativně zamrkala. „Dýl to vydrží.“
Cítil jsem, jak se mi po krku rozlézá takové zvláštní teplo, až jsem si
musel odkašlat. „Jenom jsem si říkal, jak se ti podařilo zabrat ten největší
stůl tady, když je tady touhle denní dobou tak plno, to je všechno.“
Usmála se širokým a rozpustilým úsměvem. Ty její čokoládové oči zářily
veselím.
„Mám speciální privilegia.“
Pohodlně jsem se opřel, zakousl se do koláčku a krátce zavřel oči, abych
si ho vychutnal. Byl ještě teplý, tuhý, hustý a máslový. Polkl jsem a znovu
se setkal s jejím pohledem. „Ale? Čím za ta speciální privilegia platíš?“
Ukázala na koláček. „Dělám jim tohle.“
Její slova mě překvapila, ale potěšeně jsem se usmál. „Ty je vyrábíš? Tak
to děkujeme pekaři. Jsou skvělé, opravdu vynikající.“
„A to se podívejme, osel má vychování!“
„Smím ti připomenout, že to celé začalo tím, že jsem zakopl o tvůj
batoh?“
„Já to chápu.“
Zasmál jsem se. „Ale pořád jsem ten osel já?“
Pokrčila rameny a znovu se zahleděla do zápisníku. „Říkám věci tak, jak
je vidím.“
Otřel jsem si prsty a usrkl kávy. „Ty koláčky tady pečeš každý den?“
„Každé ráno předtím, než jdu do školy.“
„Do školy?“
Ukázala na knihy. „Ano.“
„Ale není na školu moc brzy? Je teprve srpen.“
„Přes léto mám nějaké hodiny navíc.“
„Co studuješ?“
Zvedla hlavu, zaťukala tužkou na bradu a zahleděla se na mě. Až příliš
pozdě jsem si uvědomil, že ji svým hovorem ruším.
„Omlouvám se. Neměl jsem v úmyslu tě otravovat při studiu.“
 „To jsi vždycky tak formální?“
„Prosím?“
„Jako teď. To, jak mluvíš.“
„Myslím, že ano.“
Rozhlédla se a v nervózním gestu se snažila pevněji zachumlat do svetru.
Všiml jsem si, že je silný a těžký – na léto docela zvláštní oděv. Měl jsem
pocit, že se prostě musím zeptat.
„A ty vždycky v létě nosíš tak tlusté svetry?“
Povzdechla si a zavrtěla hlavou. S úsměvem ke mně natáhla ruku.
Zadíval jsem se do prostoru mezi ní a její tváří. Ruku měla malou a prsty
droboučké. Na dvou prstech měla stříbrné prsteny a na palci těžký keltský
kruh.
„Nehodlám si dál povídat s úplným cizincem, i když je milý a má rád mé
koláčky. Jsem Emmy.“
Ona si myslí, že jsem milý?
„Co se stalo s tím oslem, kterým jsem byl před chvilkou?“
„Ale, pořád si to myslím, ale když jsi uvolněný, krásně se usmíváš. Takže
si to pojďme zkusit znovu.“ Zvedla ruku výš. „Dobrý den, cizinče, sedící
u mého stolu. Já jsem Emmy.“
Sevřel jsem její ruku ve své a potřásl jí. Pokožku měla měkkou, dlaň
studenou. „Rád tě poznávám, Emmy.“
S mou dlaní stále v ruce se ke mně předklonila. „To je ta část, kdy mi
řekneš své jméno, “ řekla tichým hlasem a zamrkala. „Pokud teda nechceš,
abych ti dál říkala osle.“
Musel jsem se rozesmát. Byla legrační.
„Bentley.“
„Bentley?“
„Bentley Ridge.“
Sklopila oči, odtáhla ruku a přejela prsty po stole.
„Bentley Ridge?“
„Ano.“
„Ty se jmenuješ Bentley Ridge?“
„To už jsme si vyjasnili, Emmy. Ano.“
„Rodiče tě neměli rádi, nebo tak něco?“
„Promiň?“
 „Zní to jako nějaký nóbl satelit. Pojďte bydlet do Bentley Ridge Estates,
kde se dobře žije!“
Jenom jsem na ni zíral.
Přitiskla si ruku přes ústa a ty tmavé oči ve tváři měla najednou hrozně
velké. „To jsem říkat neměla.“ Znovu se předklonila. „Ale vážně, tohle ti
ještě nikdo nikdy neřekl?“
„Ne!“ odsekl jsem. Popravdě si to lidé určitě mysleli, ale nikdo to neřekl
nahlas. „Ne.“
„Omlouvám se. Vyhrkla jsem to bez přemýšlení.“
Zvedl jsem kávu. „Najdu si místo k sezení někde jinde. Můžeš se vrátit
ke studiu.“
Její ruka prudce vystřelila a popadla mě za paži. Všiml jsem si, jak její
prsty na látce mého obleku v barvě námořnické modři vypadají – byly
bledé, malé a křehké.
„Ne, prosím, jenom jsem si dělala legraci. Dělám to, když jsem nervózní
– vtipkuju a říkám věci bez přemýšlení. Omlouvám se.“
Nakvašeně jsem se posadil, aniž bych si byl jistý, proč to dělám.
Úzkostlivě se ušklíbla a zatahala se za rukáv svetru.
„Mám takovou nemoc,“ prohlásila.
„Promiň?“
„Snadno nastydnu. Mám fakt špatný krevní oběh. Takže když je lidem
horko, mně je dobře. Když vám je chladno, já mrznu. Proto v létě nosím
svetr a proto sedím u tohoto stolu. Je tak trochu zastrčený a klimatizace
tady nefunguje správně, takže není tak oblíbený.“ Usmála se a na levé tváři
se objevil hluboký ďolíček. „No a v zimě je to naopak, u tohoto stolu je tak
horko, že tady nikdo nechce sedět, ale pro mě je dokonalý.“
Uvědomil jsem si, že se mi to, jak si mě dobírala, snaží vynahradit
sdílením něčeho osobního, a hned jsem byl naštvaný o něco méně. „Je to
vážné?“ zeptal jsem se, protože mě to najednou zajímalo. „Ten tvůj stav.“
„Ne, je to něco, s čím se potýkám už od dětství. Je to něco jako porucha
termoregulace, spíš než cokoli jiného je to nepříjemné,“ pokrčila rameny.
„Lidi si myslí, že to moc dramatizuju, ale pro mě je to prostý životní fakt.“
Znovu se vrátila k práci.
Já jsem upíjel kávu a dojedl koláček. Byl skutečně vynikající.
Zatímco má společnice upírala pozornost na obrazovku notebooku, ještě
jednou jsem si ji prohlédl. Mračila se, okousanou tužkou si ťukala do brady
a slova, která četla, tiše artikulovala ústy. Nakrčila obočí a zachumlala se
do svetru ještě těsněji. Napadlo mě, zda existuje nějaký způsob, jak zařídit,
aby se cítila lépe. Překvapeně jsem nad těmi podivnými myšlenkami zavrtěl
hlavou. Podívala se mým směrem a naše pohledy se setkaly. Do očí jí
dopadlo sluneční světlo, proudící dovnitř oknem. Světlo bylo dost jasné
na to, abych si kolem zorniček všiml malých zlatých skvrnek, podobných
výbuchům slunečního svitu. Už se netvářila bojovně, ale spíš něžně. Pocítil
jsem náhlou potřebu s ní něco sdílet, a tak jsem se k ní naklonil.
„Můj otec byl Winston Bentley Ridge druhý. Já jsem třetí. Jméno
Winston nesnáším, takže si říkám Bentley. Vím, že je to snobské,“ pokrčil
jsem rameny, „jenomže mi lidé stejně často říkají, že snob jsem, takže to
sedí.“
Usmála se na mě. Širokým úsměvem, který odhalil rovné bílé zuby.
„Takže jsi snobský osel?“
Vzdal jsem se snahy nesmát se. Byla tak upřímná, až to bolelo. „Dostala
jsi mě.“
„A bohatý asi taky, řekla bych.“
„Válím se v prachách.“
„Jo, to jsem si myslela. Do Alovy kavárny chodí na koláčky samí bohatí
a snobští oslové.“
„Samozřejmě. Jsou úžasné. Slyšel jsem o nich v klubu.“
Připadalo mi divné, že tam sedím a žertuju s náhodně potkanou dívkou
o životě – a že se mi to líbí. Možná proto, že nevěřila ani slovu z toho, co
jsem řekl, i když většina z toho byla pravda.
„Kde máš bodyguarda?“ pozvedla teatrálně obočí. „Čeká někde na signál
k zásahu? Vyvede mě za drzé chování?“
„Ne, jsi v bezpečí. Dává si snídani někde jinde. Ovšem zakrátko tady
bude. Ale kdybych změnil názor, raději utíkej.“
„To jako vážně?“ otázala se s ústy dokořán.
„Jako že mám bodyguarda? Ano.“
„Páni! Až dodneška jsem nikoho s bodyguardem nepotkala.“
„Není to nic zvláštního.“
Odfrkla si. „Jo, každý nějakého máme. Ten můj si třeba teď nechává
dělat nehty. Má je radši kratší, aby vypadaly dobře, když drží pistoli.“
Znovu jsem se zasmál.
Pohlédla na hodinky. „Ale do prdele! Mám zpoždění!“
 S pobavením jsem sledoval, jak zabouchla notebook, posbírala si papíry
a všechno to nahodile nacpala do většího z obou batohů, s jehož zipem pak
zápasila, aby jej mohla zavřít. Dalo mi dost práce jí do toho nezasahovat
řečmi o tom, že kdyby si věci lépe organizovala, déle by jí vydržely a byly
by v lepším stavu. Batoh se rozpadal – vlastně se rozpadaly oba. Napadlo
mě, proč nosí tolik věcí, že potřebuje dva batohy. Musel jsem si připomínat,
že to není moje věc. Potom jsem uviděl, jak přijíždí mé auto, a vstal jsem.
„Doprovodím tě ven.“
Rozmáchla ruku ve vzletném gestu. „Ó, Ježíši, takové vychování!“
S úšklebkem jsem naznačil, aby šla přede mnou. U dveří jsem se natáhl
kolem ní a nechal ji projít první.
Aiden stál venku u auta s rukama založenýma přes tu mamutí hruď.
„Teda! To je on?“
„Ano.“
„Tak to jsi asi v bezpečí.“
„Myslím, že ano.“
Otočila se a vítr jí načechral vlasy, jejichž barvy na slunci ožily, takže jí
náhle kolem obličeje zavířila směsice blond a hnědé. Popadlo mne nesmírně
podivné nutkání zvednout ruku a zastrčit jí ty uvolněné pramínky za ucho.
Místo toho jsem si odkašlal a o krok ustoupil.
„Děkuju, že ses se mnou podělila o stůl, Emmy. Přeju hezký den.“
Po tváři jí přelétl výraz zklamání, ale potom přikývla.
„Vám taky, pane Rigidní. Za to zakopnutí se omlouvám. A zkuste trochu
častěji používat úsměv, jo?“
„Ridge. Jmenuju se Bentley Ridge.“
Naprosto mě ignorovala. „Můžu vám něco říct, pane Rigide? Já se
nejmenuju Emmy.“
„Ne?“
Stoupla si na špičky, a aby se mi mohla natáhnout až k uchu, zapřela se
mi drobnou ručkou o předloktí. „Ne, jsem Winifred.“
„Winifred?“
„Jo. Winifred Windfallová. Kuchařský pseudonym. Nebo klidně Freddy
Money. Takže ten Bentley Ridge zase není tak špatný.“
Cítil jsem, jak se mi v hrudi znovu rozlévá ten pocit pobavení. Na tváři
jsem ucítil dotek jejích rtů.
„Přeju pěkný den.“
 Otočila se na podpatku a odešla, po chvilce se ještě ohlédla přes rameno
a zamávala.
Sledoval jsem ji, dokud nezmizela za rohem, a úměrně s tím, jak se
vzdalovala, mi bledl úsměv.
 Kapitola 2
Bentley
„Kdo to byl?“
Ohlédl jsem se na Aidena a pokrčil rameny. „Nějaká holka, se kterou
jsem mluvil v kavárně.“
„Tys mluvil s nějakou holkou?“
„Ano, vedli jsme konverzaci.“
„Je sexy. Máš její číslo?“
Protočil jsem panenky. „Je to vysokoškolačka. Velice pochybuju, že by se
jí chtělo trávit čas se dvaatřicetiletým mužem.“
Zatvářil se ustaraně. „Vypadala starší než normální studentka. Jak se
jmenuje?“
„Emmy… Myslím.“
„Jo, ty myslíš?“
„Takový náš žertík,“ mávl jsem rukou.
Přimhouřil oči. „Oslovila ona tebe, nebo ty ji?“
„Ale do prdele, Aidene, nezačínej! Není to nikdo, koho by na mě někdo
nasadil. Hledal jsem místo k sezení a u jejího stolu byla volná židle. Tak
jsem si tam sedl. Povídali jsme si. Nic světoborného.“
Otočil jsem se, rozhlédl se na obě strany a rychle přešel ulici v naději, že
Greg už do kanceláře přijel. Aiden dusal hned vedle mě a neustále reptal.
„Povídat si s někým se ti moc nepodobá, to je všechno. Stejně jako říkat:
takový náš žertík. Ani nemluvím o tom, že jsem viděl, jak tě políbila
na tvář. Ty se lidem moc neotvíráš.“
V tomto výčtu měl pravdu, ani jeden z těch faktů jsem nemohl
zpochybnit. Málokdy se mi stalo, že bych mluvil s cizími holkami, a to
i těmi hezkými. Nikdy jsem lidem nedovolil se přiblížit, protože mám rád
svůj osobní prostor. Ale o tom jsem mluvit nechtěl. Otevřel jsem dveře
a vykročil k výtahu, který jsem stiskem tlačítka přivolal.
„Hele, kámo, kašli na to.“
S vytřeštěnýma očima na mě zíral. „Tys mi právě řekl: hele, kámo?“
Snažil jsem se skrýt své pobavení.
 Zkřížil ruce na prsou a látka košile se mu na ramenou napjala. „Co to
s tebou je, Bente?“
Ignoroval jsem ho a procházel nabídku v telefonu.
„Kéž by ti tak řekla, jak se jmenuje. Mohl jsem ji prolustrovat a ujistit se,
že je čistá a v pořádku.“
Naštvaně jsem vydechl. „Povídali jsme si v kavárně. Dva lidi spolu seděli
u stolu a chovali se zdvořile. Asi už ji nikdy neuvidím, takže není potřeba ji
lustrovat. A z těch tvých kravin se už asi zblázním!“
„Je to moje práce.“
„Abys mě chránil, nebo přiváděl k šílenství?“
„Obojí,“ zašklebil se.
S těžkým povzdechem jsem kolem něj prošel do Gregovy kanceláře.
Bylo příliš brzy na to, aby za stolem seděla jeho asistentka, a protože dveře
byly otevřené, vstoupil jsem bez ohlášení. Byl za svým stolem a před ním
stály dva už prázdné šálky od kávy. Přísahám, že žije jenom z ní. Vstal
a napřáhl ruku, abychom si potřásli. Byl vysoký a podsaditý, měl silný krk
i hrudník, hlavu plnou rovných hnědých vlasů, vyčesaných vysoko z čela,
a hnědé oči. Měl podlouhlý obličej se silnými čelistmi a tvářil se netečně.
Vypadal starší, než ve skutečnosti byl. Nikdy na něm nebylo nic poznat,
a proto z něj byl skvělý právník.
„Ahoj, Gregu.“
„Dobré ráno, Bentley. Omlouvám se za to zpoždění. Nejspíš vadná
baterie. Minulý týden jsem ji nechal vyměnit, ale ta, kterou mi dali, byla
špatná.“
„Předpokládám, že ji vymění.“
„Ach, to ano. A ještě něco navíc.“
Jak tak Grega znám, vím, že to „a ještě něco navíc“ znamená spoustu
mechanických prací na jeho voze zdarma. Byl mistrem toho, jak situaci
zmanipulovat ve svůj prospěch. Jeho vyjednávací schopnosti byly
nechvalně proslulé.
Dali jsme se do práce a prošli jsme několik nových obchodů, které jsem
rozpracoval. On si dělal poznámky a nabízel návrhy a názory. Aiden mlčel,
já jsem však věděl, že celou konverzaci absorbuje. Měl talent zapamatovat
si každičký detail. Posunul jsem k němu poslední dokument. „Nelíbí se mi,
jak jsou tyto dva dokumenty formulovány. Je to příliš vágní.“
„Taky jsem si to myslel. Nechám je změnit.“
 Na oplátku ke mně postrčil jiný spis. „V tomhle jsem si už dovolil nějaké
změny přeformulovat sám. Ta doložka o nekonkurování nebyla dostatečně
podrobná.“
Přelétl jsem dokument pohledem a podepsal jej. „Dobrý postřeh.“
„Je to má práce,“ konstatoval suše. „Už bys měl vědět, že mám vysoké
standardy.“
„A sazby. Tvé účty přebijí všechny ostatní náklady mé firmy.“
„Dostáváš to, za co si zaplatíš. Jsem si jistý, že souhlasíš s tím, že se
vyplatím.“
Než jsem stačil odpovědět, dorazila Gregova asistentka s dalším šálkem
černé kávy a talířkem suchých celozrnných toustů. Mně přinesla hrnek kávy
a pro Aidena láhev vody. U Grega pracovala od chvíle, kdy firmu otevřel.
Stále ji oslovoval paní Johnsonová. Já jsem jí tak říkal také. Greg si
nemyslel, že by se se zaměstnanci mělo jednat jakkoli jinak než jako se
zaměstnanci. Nijak zvlášť ani neschvaloval můj poněkud méně odtažitý
způsob jednání s personálem a s prací s „přáteli“ prostě nesouhlasil.
Zhluboka jsem se napil horké kávy a pohodlně se opřel.
„Tak co říkáš na tu smlouvu s Lancasterem?“
Greg spolkl poslední sousto toustu a dopil kávu. „Slepá ulička.“
„Jak je to možné?“
Zavrtěl hlavou. „Ten, kdo ty dvě parcely koupil, nechce, aby se to o něm
vědělo, Bentley. Na světě je tolik korporací! Nedokážu vystopovat, kdo je
ve skutečnosti vlastní. Ani si nejsem jistý, jestli je to jedna osoba. Ta
byrokracie je nekonečná.“
Vstal jsem a začal přecházet po místnosti. „Pořád nechápu, jak mi je
mohli vykoupit přímo pod rukama.“
Pokrčil rameny. „Byla to uzavřená nabídka. Prostě nabídli víc.“
„A já jsem je přehodil. Byl jsem si jistý, že je dostanu. Ty sis byl jistý
taky.“
„Myslel jsem, že je porazíš. Ale oni je evidentně chtěli, a tak tě
přeplatili.“
Ve snaze uvolnit se jsem sevřel ruce v pěst, hned jsem prsty zase natáhl
a znovu je sevřel. „Ale proč? Vlastním veškerou půdu mezi nimi. Jsou to
jenom malé kousky. Za takovou námahu sotva stojí.“
„Ale teď stojí v cestě tomu, aby sis mohl postavit svou vizi. Myslím, že
k tobě brzy přijdou s nabídkou. Domnívám se, že budou chtít spoustu
peněz.“
„Přesně. Ta parcela, kterou chci, půjde v září do prodeje? Ta velká?“
„Ano. Nabídky se přijímají do poloviny měsíce. Rozhodnutí bude
oznámeno v říjnu.“
„Chci ji.“
„Vím o tom.“
„Jakmile ten pozemek budu mít, můžu stavět, i kdyby oni neprodávali.“
„No, to není úplně přesná formulace.“
„Je to dost blízko. Až začnu, oni to prodají.“
„Pokud tě někdo nepřeplatí.“
„Nesmíš dopustit, aby se to stalo, Gregu.“
„Tak ještě jednou, je to uzavřená nabídka, Bentley. Já podám nabídku,
jakou chceš, ale nad ostatními žádnou kontrolu nemám.“
S rukama v kapsách jsem se díval z okna a v prstech jsem mnul perly,
ukryté v záhybech látky. Tato činnost mě vždy uklidnila.
Před pár lety jsem koupil jeden pozemek a měl jsem o něm jen takovou
mlhavou představu. Úměrně tomu, jak má představa rostla a vyvíjela se,
jsem si uvědomoval, že toho musím v okolí nakoupit víc. Pomalu jsem
začal skupovat další pozemky. A potom, jako kdyby mě někdo proklel –
jsem se dostal do války nabídek o jeden velký pozemek, který šel
do prodeje loni, a stálo mě to mnohem víc, než jsem chtěl. Když se na trh
dostaly ty dvě parcely, které ke středovému pozemku z obou stran přiléhaly,
zvýšil jsem nabídku, protože jsem byl rozhodnutý je získat, abych si mohl
začít plnit sen o přestavbě celé čtvrti. Lepší domy, drahé butiky, restaurace
a kluby. Když jsem souboj o parcely prohrál s jakýmsi neznámým
subjektem a veškeré snahy o kontakt a nákup se ukázaly jako marné, slovo
vztek by na popis stavu mé mysli nestačilo. Greg byl jako pes, zakousnutý
do kosti, ale ani on, ani nikdo z jeho zdrojů nedokázal totožnost kupujícího
zjistit. Bylo to frustrující.
„Nějaké další výhrůžky?“ zeptal se Greg Aidena.
„Pár jich bylo. O Bentových plánech s tou oblastí ví jenom velice málo
lidí, ale tihle vypadají, že jsou plně informovaní.“
„Možná nějaký únik? Hacknutý počítač?“
„Prověřili jsme to, pak jsme to prověřili podruhé. Posílili jsme
bezpečnost, změnili hesla, šifrování a protokoly. Dokonce jsme snížili počet
osob, které mají k těmto informacím přístup. Už jich je jenom hrstka.“
 „Stojí to za to, Bentley? Je ten projekt tak důležitý? Když ti nějaký
obchod nevyjde, obvykle od něj odejdeš a začneš něco nového.“
Prudce jsem se otočil a zastavil se čelem k němu. „Na tomhle pracuju
dlouho. Chci to dotáhnout do konce.“
„Někdo tě ale ohrožuje na životě.“
Mávl jsem rukou. „Není to poprvé. Jenom pár anonymních
a nicneříkajících vzkazů.“
„A tvé fotky, které se tak záhadně objevují.“
Musel jsem uznat, že tohle bylo nepříjemné, ale pokrčil jsem rameny.
„Chtějí, abych z toho vycouval. Vidí to co já – obrovský potenciál v kdysi
opomíjené části města. Když uteču, nastoupí oni a udělají přesně to, co chci
já, a vydělají majlant.“
„Jsou ale i jiné projekty. Jiné způsoby, jak vydělat peníze.“
„Nenechám se zastrašit nějakým zbabělcem, který se schovává
za hradbou papírování a společností. Kvůli smlouvě o půdě mě nikdo
nezabije.“
„Už se staly podivnější věci,“ vstoupil do debaty Aiden. „A ty to nebereš
dost vážně.“
„A ty to zase bereš vážně až moc. Takové věci jsme už řešili.“
„Mně se to nelíbí. Tahle situace mi připadá jiná.“
Greg se ve svém křesle pohodlně opřel a zamyslel se. „Souhlasím
s Aidenem, je to jiné.“
Zahleděl jsem se do prostoru mezi nimi. „Teda, nikdy jsem si nemyslel,
že se dožiju dne, kdy se vy dva na něčem shodnete.“
„Přemýšlej o tom, Bentley. Slyšel jsem, že se do prodeje dostávají další
pozemky. Vrhni se na nějaký jiný projekt.“
Tvrdohlavě a vzdorovitě jsem zavrtěl hlavou. Manipulaci nenávidím,
zejména od nepřítele bez identity. Greg pokrčil rameny. „Dobrá, fajn. Budu
pátrat dál.“
„Fajn.“
Potřásl jsem mu rukou. „Informuj mě.“
Čekal mě velmi rušný den, kdy jsem přejížděl z jednoho jednání
na druhé, až jsem pozdě odpoledne skončil opět v kanceláři.
Bylo zvláštní, jak se mi pokaždé, když jsem měl volnou chvíli
na přemýšlení, vynořily vzpomínky na ráno. Zvuk Emmyina hlasu. To, jak
se jí oči zablýskly vtipem. Ten ďolíček, který se objevil, když se určitým
způsobem usmála. Z nějakého důvodu jsem chtěl, aby se usmívala na mě.
Chtěl jsem slyšet její smích. Líbilo se mi dokonce i to, jak si mě zlehka
dobírala kvůli mému životu. I za tu krátkou dobu, kterou jsem s ní strávil,
jsem se díky ní cítil… lehčí. Jakkoli bláznivé se to mohlo zdát, chtěl jsem ji
vidět znovu.
Zazvonil mi telefon a já hovor přijal.
„Ridge.“
„Tady Greg. Mám ty dokumenty přepracované. Zítra ti je nechám poslat,
abys je mohl podepsat. Domluvím, aby kurýr počkal, takže mi je může
přivézt zpátky.“
„Výborně.“ Odmlčel jsem se, zatímco mi v hlavě vznikl takový hloupý
nápad. „Počkej, já přijedu k tobě a podepíšu je tam.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se překvapeně.
„Přijdu ve stejnou dobu jako dnes ráno.“
„Máš snad na tomhle konci města ještě jiné schůzky?“
„Ano. Uvidíme se zítra.“
Zavěsil jsem a obrátil se i se židlí k oknu, abych si mohl prohlížet rušné
město za ním. Žádnou schůzku jsem neměl. V té části města jsem žádnou
práci neměl ani zítra, ani po zbytek týdne.
Až na to… Že jsem měl chuť na koláček.
A možná, jestli budu mít štěstí, i na úsměv od dívky, která je peče.
 Kapitola 3
Bentley
Druhý den ráno jsem byl nevysvětlitelně nervózní. Vybral jsem si oblíbený
oblek – tmavošedý s proužky – a přidal nádhernou modrou kravatu.
Prohlížel jsem si sám sebe v zrcadle. Jako model bych se určitě neuživil, ale
říkají mi, že jsem pohledný. Mám husté, kudrnaté a nepoddajné vlasy
v barvě hnědého písku. Abych je udržel pod kontrolou, musím používat
různé přípravky. Dovolil jsem si jenom malou vlnku nahoře, kde jsou
o něco delší. Jsem vysoký a díky cvičení s Aidenem mám ramena široká
a pas úzký. Oči mám jasně modré – ty jsem zdědil po matce, mozek zase
po inteligentním otci. Má osobnost je důsledkem výchovy. Tichý.
Rozvážný. Vždy dokážu ovládat emoce.
Nudný, řekl by mi Aiden.
Dnes jsem před Aidenem zatajil své plány. Věděl jsem, že se naštve, ale
vyřídím to s ním později. S novinami v ruce jsem nastoupil do auta. Frank
v němé otázce pozvedl jedno obočí.
„Kancelář pana Tomlina.“
„A pan Callaghan?“
„Ten se nepřipojí.“
Sevřel rty, neřekl však nic. Jízda probíhala v tichu, nerušeně jsem si mohl
číst noviny. Když jsme přijeli na místo, vystoupil jsem. „Zavolám, až budu
hotový. Bude to asi za hodinu.“
Odjel a já přešel přes ulici. S pocitem nervozity jsem si stáhl rukávy
košile. Netušil jsem, jestli tam bude. Možná že se mnou nebude chtít znovu
mluvit. Byl jsem k ní poměrně strohý. Myslel jsem na to, jak moc se mi
líbil ten jemný tlak jejích rtů na mé tváři a to, jak mi v uších zněl její hlas.
Narovnal jsem se v ramenou. Byl jsem směšný. Šlo přece o to, abych si dal
kávu a koláček a zamířil do Gregovy kanceláře.
Jestli jsem však měl být sám k sobě upřímný, doufal jsem, že bude
u svého stolu.
Tahem jsem otevřel dveře a postavil se do fronty. Bylo tam stejně plno
jako včera. Tentokrát jsem si vzal kávu větší a s potěšením zaznamenal
hromadu koláčků. Dnes se skořicí a rozinkami. Po úpravě objednávky
a po zaplacení jsem vykročil přímo dozadu, ale dával jsem pozor, zda tam
na mě nečíhá nějaký batoh, o nějž bych zakopl. Se skloněnou hlavou seděla
u svého stolu a něco si čmárala. Vlasy jí v silném copu visely až na záda
a dnes jsem jasně viděl to tetování za uchem. Bylo tvořeno basovým
a houslovým klíčem, stočenými do tvaru srdce, a černý a červený inkoust
živě kontrastoval s krémově bílou pletí. Ve světle se leskla řada náušnic,
táhnoucí se od lalůčku až po hořejšek boltce.
Naklonila hlavu na stranu a suchým hlasem se otázala: „Přišel sis mě
vyfotit?“
„Dobré ráno, Emmy. Nebo ti mám říkat Freddy?“
Zasmála se. „Jakkoli se ti to hodí.“
Vklouzl jsem na prázdnou židli naproti ní. „Musím přiznat, že na ty selfie
moc nejsem.“
Odfrkla si. „To je, když fotíš sám sebe, Rigide.“
„Aha. A kdybych fotil tebe, co by to bylo?“
„Stalking,“ pronesla se smrtelně vážným výrazem, až jsem se musel
zasmát. „Jestli chceš pařit s cool děckama, musíš se naučit lingo.“
Rozlomil jsem koláček na poloviny, zakousl se do něj a vychutnával si
ho. Lahodné koláčky tedy uměla rozhodně. „To jsi jako ty, Emmy? Cool
děcko?“
Po tváři jí přelétl bolestný pohled a na okamžik se zatvářila smutně.
Potom se úsměv znovu objevil a zavrtěla hlavou. „Ne. To jsem nebyla
nikdy.“
„A jak přesně dlouho to je, kdy jsi byla dítě?“ zeptal jsem se a snažil se
tvářit nenuceně.
„Je mi pětadvacet. Kolik je tobě?“ Naklonila se ke mně, a když téměř
šepotem položila následující otázku, uličnicky zakoulela očima. „Jsi jako…
ctihodný kmet? Je ti třicet?“
„Ve skutečnosti dvaatřicet.“
Přitiskla si ruku na srdce. „Ach můj bože, jednou nohou v hrobě! Už se
nedivím, že se chováš tak divně.“ Divně? Když jsem si to slovo v duchu
zopakoval, pobaveně jsem našpulil rty.
„Jestli myslíš zdvořile a uctivě, tak to ano. Ctihodný je dobré slovo.“
„Chtěla jsem říct, že se potřebuješ trochu uvolnit. Chovat se přiměřeně
svému věku.“
 Zamračil jsem se a napil se kávy. Myslel jsem, že se chovám úměrně
svému věku. Nic jiného jsem neznal.
Prohlížel jsem si ji. Ten den bylo tepleji, ona však na sobě měla
světlemodrou pánskou košili, která jí byla hodně velká, a kromě ní měla
ještě krátce střižený námořnický svetr s volnými rukávy. Když jsem si
sedal, všiml jsem si legín a starých tenisek na nohou. Rukávy košile jí
visely přes zápěstí, takže byly vidět jen konečky prstů. Na té židli se vlastně
téměř choulila, ramena měla nakrčená, jako by se bránila chladnému
vzduchu. Bez přemýšlení jsem vstal, sundal si sako, přešel na její stranu
stolu a přehodil jí je kolem ramen. Když jsem se znovu posadil, pevně
svírala klopy saka a zírala na mě.
„Proč jsi to udělal?“
„Přišlo mi, že je ti zima. Myslel jsem, že by to mohlo pomoct.“
„Díky.“
Se škádlivým úsměvem jsem naklonil hlavu na stranu. „Muži starší
generace vědí, jak se chovat k dámě.“
Všiml jsem si, jak se do mého saka zabořila. Hlavou mi tiše prolétla
myšlenka na to, jak moc se mi ji chce sevřít v náručí, abych jí pomohl
udržet teplo. Pohled na to, jak je jí chladno, mi vadil.
„Jsi jenom o sedm let starší než já. Tomu se dá jiná generace říkat jenom
těžko. Ve skutečnosti to nic neznamená.“
Tuto poznámku jsem ignoroval. Měl jsem pocit, že ty obrovské rozdíly
mezi námi tvoří mnohem víc než jen věk. „Smím ti koupit další kávu?“
„Ne, díky. Už jsem měla dvě.“
Zvedl jsem sáček. „Koláček? Ujišťuju tě, že jsou lahodné.“
„Jsi hrozný sympaťák, ale ne.“
„Kde ses ty koláčky naučila péct?“
„To babička. Byla Skotka a já jsem její koláčky milovala. Když jsem byla
malá, dělala je pořád. Měla jsem její kuchařku, a tak dlouho jsem trénovala,
dokud jsem je nedělala správně. Pak jsem do nich začala přidávat různé
přísady, aby byly zajímavější. No a potom jsem jednou potřebovala
přesvědčit Ala o jednom svém nápadu, tak jsem jich pár napekla. Stal se
z nich hit a s Alem jsme se dohodli.“
Zatímco jsem si otíral prsty do ubrousku, přemýšlel jsem o tom, jaký
druh pomoci asi mohla potřebovat. „Chytrý chlap.“
 Zasmála se takovým hlubším a měkkým smíchem. „Jsem ráda, že ti
chutnají.“
Napil jsem se kávy. „Jsou to jediné sladkosti, které jsem si po dlouhé
době dovolil.“
Udělala grimasu. „Aha. Takže jsi jeden z těchhle lidí.“
„Nerozumím.“
Povzdechla si a opřela se. „Rigid je pro tebe vhodné jméno, že? Vsadím
se, že máš život naplánovaný do posledního písmene. Jíš dokonalou stravu,
máš cvičební režim, obleky ti šije pořád stejný krejčí a stejný holič tě stříhá
vždycky přesně stejně. Víš, který oblek si vezmeš k jaké konkrétní kravatě.
Všechno máš zorganizované a nalajnované.“
„Není nic špatného na tom být organizovaný.“
„To ne. Jestli ti to tak funguje, je to super.“
„Tvůj styl to není?“ zeptal jsem se zvědavě.
Pohrávala si s okrajem zápisníku s oslíma ušima. „Ne, já mám kliku,
když přijdu do třídy včas. Někdy jsem ráda, že najdu čisté oblečení, protože
jsem si zapomněla jít vyprat. Málokdy si plánuju den, protože se ráda
nechávám překvapit tím, co se stane, nechávám se strhnout proudem.
Mívám tendence nechat se unést okamžikem, což zase vede k tomu, že
chodím pozdě. Někdy kvůli tomu mám velké problémy, ale zvládám to.“
Usmála se. „Vsadím se, že ty jsi přesný, co? Na všechno.“
V tom mě dostala. „Ano, rád bývám všude na čas. A co škola?“
Usmála se a pohladila hřbet jedné z knih. „Ze školy jsem si udělala
prioritu. Učení a kurzy miluju, takže na ty chodím včas.“
„Takže dokážeš žít organizovaně, jenom ses rozhodla to nedělat.“
„Asi jo.“ Nakrčila na mě nos. „A co ty, dokážeš být spontánní?“
„Samozřejmě že dokážu.“
„Tak jmenuj poslední spontánní věc, kterou jsi udělal.“
S úšklebkem jsem se opřel. „Zbavil jsem se ochranky a přišel jsem sem
s nadějí, že si s tebou dám kávu.“
„Takže on neví, že tady jsi?“
„Ne.“
Trhnutím hlavy ukázala napravo. „Tím tvrzením bych si nebyla tak jistá.“
Otočil jsem se a podíval se směrem, kterým se dívala ona. Aiden seděl
u stolu u vchodu a ošklivě se na mě díval. Otočil jsem se a rychle se skrčil.
„Do prdele!“
 „Máš malér?“
„Mohlo by se zdát, že to tak je.“
Ztišila hlas tak, až téměř nebyla slyšet. „A tys to udělal, abys mě viděl?“
„Ano.“
„Proč?“
Pokrčil jsem rameny, neschopen své podivné chování vysvětlit. „Nemám
ponětí. Líbilo se mi si s tebou včera povídat.“
„Nebyla jsem moc milá.“
„Líbila se mi tvá přímočarost. Rozesmála jsi mě. Směju se jenom velice
málo.“
Zadrhl se jí dech. „To je tak smutné!“
Než jsem stačil odpovědět, zaplály jí oči. „O-ou! Jde sem.“
To už se Aiden objevil u stolu a zkřížil ruce na prsou. Tímto gestem vždy
opticky zdvojnásobil svou velikost, takže jeho už tak obrovské tělo
vypadalo přímo obludně.
Emmy k němu zvesela zvedla hlavu. „Ahoj, pane bodyguarde!“
Přísně se podíval napřed na ni a potom na mě. Ona však odmítala být
ignorována a zatahala ho za rukáv.
„Hele, Valibuku! My si tady povídáme a upřímně, rušíte nás. Možná
byste se mohl, nevím, třeba vrátit ke svému stolu?“ Usmála se na něj
širokým rozpustilým úsměvem. „Můžu vám dát řidičák, abyste si mě mohl
prověřit. Ujistit se, že pro vašeho šéfa nepředstavuju nebezpečí nebo tak
něco. Pomohlo by vám to ukrátit si čas.“
Snažil jsem se skrýt pobavení z její neomalenosti. Aiden přimhouřil oči,
a když k němu napřáhla ruku, zatvářil se šokovaně. „Nechce se mi věřit
tomu, že to musím dělat dva dny po sobě. Ahoj, já jsem Emmy.“
Na okamžik jsem si byl jistý, že odmítne zareagovat. Potom v ramenou
malinko povolil a její gesto přijal. Její maličkou ručku do té své úplně
zabalil. „Ahoj, Emmy. Promiň, že ruším. Potřebuju jenom na okamžik
Bentleyho a pak už dám pokoj.“
Zahleděla se na něj. „No teda! Máš neuvěřitelné oči.“
Tím jej zaskočila. „Ach, díky.“
„Chystáš se mu natrhnout zadek?“
„Hm… jo.“
„Tak jo,“ mávla rukou. „Vem si ho a trhej.“
Jenom zamrkal. „Na někoho tak maličkého máš docela koule.“
 „Veliký cojones,“ informovala ho.
Zasmál se. „To je dobré vědět.“
Vzápětí se otočil ke mně a dobrá nálada zmizela. Sklonil se, položil ruku
na stůl a promluvil tichým hlasem. „O tom si promluvíme později. No ale
prozatím jsem poslal Franka do kanceláře a počkám támhle,“ ukázal na stůl
u vchodu, „a půjdu ke Gregovi s tebou. Potom uděláme všechno to, co
musíš udělat, a vrátíme se do kanceláře. A tam si hezky popovídáme, říkám
to jasně?“
Věděl jsem, kdy Aidena můžu pokoušet a kdy ne. Přikývl jsem. „Jasně.“
Narovnal se. „Fajn. Rád jsem tě poznal, Emmy. A ty tvé koláčky jsou
taky pěkně nemravné. Bent o nich včera v jednom kuse básnil.“
„Díky.“
Napřáhl ruku. „Ale ten řidičák si vezmu.“
„Ne!“ zavrčel jsem. „Nech ji být, Aidene.“
„Sama se nabídla!“
„Dělala si legraci. Běž.“
Emmy něco načmárala na kousek papíru a podala ho Aidenovi. „Bude to
stačit?“
Strčil ho do kapsy a přikývl. „Prozatím.“
Pomalu odešel a posadil se ke svému stolu.
„Cos mu to dala?“
„Jméno, adresu a datum narození. Zbytek si dokáže najít sám.“
„Nemusela jsi to dělat, Emmy,“ ujistil jsem ji a snažil se vytěsnit
vzpomínky na jeho včerejší poznámky o tom, že si ji prověří.
„To je dobrý. Bere svou práci vážně.“
Odkašlal jsem si. „Omlouvám se za to.“
„Má o tebe starost.“
„Jo, je to dobrý kamarád, bez něj bych byl ztracený.“
„A přesto jsi sem přišel sám?“
„Chtěl jsem tě vidět a myslel jsem, že by ti mohl být nepříjemný.“
Nebyl jsem si jistý, jak jí mám říct skutečnou pravdu. Chtěl jsem s ní
strávit nějakou dobu jenom sám za sebe. Jako Bentley, muž, nikoli jako
osoba, která potřebuje ochranu. Jenom já.
„Ale to je v pořádku, Rigide. Mně to nevadí.“
Zadíval jsem se jí do očí, které se ve světle jasně leskly. Byly teplé,
inteligentní, jemné a tak tmavé, že vypadaly jako to nejhustší espresso,
které byste popíjeli v brzkých ranních hodinách; káva toho druhu, který vás
nakopne do života.
Bylo divné, že přesně to jsem cítil, zatímco jsem naproti ní seděl. Provedl
jsem ještě další spontánní rozhodnutí.
„Hodlám tě vzít někam ven.“
„Promiň?“
„Jako na rande. V pátek večer.“
„A z čeho, jestli se smím zeptat, by takové rande sestávalo?“
„No, myslím, že jako obvykle. Večeře. Drinky. Tyhlety věci.“
Tiše se zasmála a potřásla hlavou. Světlo se odráželo od blond záblesků
jejích vlasů, spletených do hustého copu. „Aha. Jako rande, rande.“
„Ano. V osm hodin.“
„Ne.“
„Prosím?“
„Řekla jsem ne.“
„Proč?“ zamračil jsem se. „Myslel jsem, že jsi řekla, že ten věkový rozdíl
nevadí.“
„Věkový rozdíl s tím nemá nic společného,“ pronesla trpělivým tónem.
„Aiden nás rušit nebude.“
„Ten mi taky nevadí.“
„Tak co tedy?“
„Jestli se chceš zeptat, jestli s tebou chci na rande, tak ti doporučuju to
udělat.“
„Myslel jsem, že jsem to udělal?“
„Ne, tys mě vlastně informoval o tom, že mě hodláš vzít ven. Ale
ve skutečnosti ses vůbec nezeptal.“
Zamrkal jsem na ni, a protože jsem nevěděl, jak na to reagovat, odkašlal
jsem si. „Tak to se omlouvám.“ Naklonil jsem se přes stůl a promluvil
naprosto vážně. „Mohla bys mě v pátek u večeře poctít svou společností?“
Našpulila rty. „Nejsem si jistá, jestli můžu.“
„Máš snad nějaké plány?“
„Ne.“
„Jsi vdaná? Chodíš s někým?“
„Ne.“
„Nelíbím se ti? Připadám ti odporný?“
Rty jí zacukaly. „To už vůbec ne.“
 Frustrovaně jsem si přejel rukou po vlasech. Rozhodně jsem se nikdy tak
tvrdě o rande nesnažil. „Tak co by ti snad mohlo zabránit v tom vyjít si se
mnou ven?“
Statečnost ji náhle opustila a já jsem poprvé zahlédl záblesk její
zranitelnosti. Tvářila se nejistě, prsty sevřela klopy saka a nervózně tahala
za jejich látku. Pak se přikrčila a odpověděla měkkým hlasem.
„Nemyslím, že bych měla něco, co bych si mohla vzít na sebe a co by
bylo vhodné.“
„Promiň?“
„Podívej se na sebe, Bentley. Tvůj oblek asi stál víc, než já zaplatím
za celý rok na nájemném. Já prostě nemám šaty, které by byly na rande
s tebou vhodné.“ Zaváhala a sklopila oči. „Nechtěla bych tě ztrapňovat.“
Hrudí mi prolétla emoce, jakou jsem předtím nikdy nezažil. Po tom jejím
bolestném přiznání mi do srdce odkapávala něha. Ale také se mi líbilo
slyšet ji říkat mé jméno.
„Emmy.“
Celá rudá dál upírala oči na stůl.
„Podívej se na mě, prosím.“
Naše pohledy se setkaly a já jsem nenáviděl tu nejistotu, již jsem viděl.
„Zkus pochopit tohle. Mně je jedno, co budeš mít na sobě. Můžeš mít
přesně to, co na sobě máš teď, a já budu pyšný na to, že mě s tebou uvidí.
A když už je o tom řeč, vůbec mi nebude vadit, když půjdeme někam, kde
to není tak nóbl, jak jsem zvyklý. Znám pár menších podniků, kde se mi
líbí, protože mají dobré jídlo a přátelskou atmosféru. A dokonce si ani
nevezmu oblek. Co ty na to? Neformální večeře venku.“ Zhluboka, ale
pokud možno nenápadně jsem se nadechl. „Chtěla bys se mnou v pátek
na večeři Emmy?“
Celá se rozzářila a v očích se jí zalesklo. „Ano, to bych ráda.“
„Výborně.“ Podal jsem jí svůj telefon. „Možná bys mi mohla dát své
číslo, abych ti mohl zavolat a domluvit se?“
„Takže už žádné ranní návštěvy?“
Zatímco mi do kontaktů přidávala své číslo a potom si mé číslo ukládala
k sobě, zavrtěl jsem hlavou. „Moc bych rád, ale ne. Na zbytek týdne mám
naplánované ranní schůzky. Příštích několik dopolední budu muset přežít
bez tvé společnosti nebo koláčků.“
 Vstala a vrátila mi telefon a stáhla si z ramen sako. Já jsem si je oblékl
a snažil se nevnímat skutečnost, že teď voní po ní. Měkce, letně a lehce.
Usmál jsem se na ni a přistoupil k ní blíž. „Takže jsme domluvení? Sluší ti
to – i když musím myslet na to, čí ta košile je.“
Sklouzla pohledem dolů a přejela prsty po opotřebované bavlně.
„Nemám tušení,“ zavtipkovala. „Pořád ke mně někdo chodí, a když
odchází, nechávají po sobě kusy oblečení.“
Když viděla, jak mi obočí rychle vystřelilo vzhůru, zachichotala se. „Jen
klid, Rigide. Mám ji z charity. Mám i kravatu, kterou k ní obvykle nosím,
ale nemohla jsem ji najít. Tak jsem si to vzala aspoň takhle, i když mi to
nepřipadá kompletní.“
„Dnes pereš?“ zatipoval jsem.
Přikývla. „Doufám, že dnes večer.“
Dovolila mi odnést jí batohy do přední části. Znovu jsem se zamyslel nad
tím, proč nosí dva. Na minutu zmizela za pultem a já trpělivě čekal, až
za mnou vyjde ven. Aiden se opíral o auto a pozorně nás sledoval a já se
otočil a zablokoval mu výhled. Podal jsem jí ty těžké batohy. „Smím ti
nabídnout odvoz do školy?“
„Ne, chci se projít.“ Zvedla ruku s malým sáčkem. „Tady máš pár extra
koláčků, aby ti pomohly přežít všechny ty rána, než se sejdeme. Když je
ohřeješ v mikrovlnce, budou dobré.“
S dojetím jsem si sáček vzal. „Děkuju. Vychutnám si je.“
Chvilku jsme tam stáli a vzájemně se prohlíželi. Nemohl jsem si pomoct
a musel jsem jí hřbetem ruky přejet po tváři. „Doufám, že budeš mít hezký
zbytek týdne.“
„Jsem si jistá, že budu. Mám totiž něco, na co se můžu těšit.“
Poodstoupila a začala se obracet.
„Počkej!“
Prudce se otočila. „Ano?“
Vrazil jsem jí do ruky malý sáček s koláčky, povolil jsem si kravatu
a přetáhl si ji přes hlavu. Než stačila zareagovat, nasadil jsem jí ji, zvedl ten
těžký cop a zasunul kravatu pod límec. Volně jsem utáhl uzel. Chtěl jsem jí
něco dát a má kravata byla tou jedinou věcí, která mě v tu chvíli napadla.
„Jistě pochopíš, že bez kravaty to není kompletní,“ nadhodil jsem
s úsměvem. Při pohledu na mou vázanku na jejím krku, na tu jasnou modř
kontrastující s košilí, jsem ucítil podivné vzrušení.
 Se širokým úsměvem pohlédla dolů. „Teď už je. A obzvlášť s touhle
kravatou.“ Stoupla si na špičky a políbila mě na tvář. „Díky,“ vydechla
a vtiskla mi sáček zpátky do dlaní. S rozzářenou tváří o krok ustoupila.
„Přeju hezký den, Rigide.“
Neměl jsem ani ponětí o tom, co ta dívka se mnou dělá, ani jak to, že se
díky ní cítím lehčí a šťastnější, než jsem dlouhou dobu byl.
Přesto to však nějak dokázala.
Zvedl jsem ruku a zamával jí.
„Tobě taky, Kuchtičko.“
 Kapitola 4
Bentley
Když jsme přecházeli ulici, Aiden neřekl ani slovo. Věděl jsem, že je
za mnou, ale nijak jsem to nekomentoval. On zase mlčel ve výtahu a kromě
toho, že Gregovi pokývl na pozdrav, zůstal zticha i celou dobu, kdy jsem
procházel dokumenty a ujišťoval se, že formulace je taková, jakou jsem
chtěl. Podepsal jsem je a vrátil Gregovi.
„Chci se ohledně té nabídky sejít příští týden.“
„To jsem předpokládal. Ve středu?“
Prošel jsem si kalendář, a než jsem odpověděl, přidal jsem si na pátek
Emmy. Už jen to, že jsem na telefonu viděl ta slova, mě naplnilo radostí.
„Něco legračního?“
Zvedl jsem hlavu. „Ale ne, potřeboval jsem něco přidat, než to
zapomenu.“ Jako bych na to snad dokázal zapomenout. „Středa je dobrá.“
Odklepl si to ve svém počítači. „Oukej. Takže se uvidíme příští týden.
Mám přijet do kanceláře?“
„Ne, já přijedu sem.“
Zkoumavě se na mě zahleděl. „To už je podruhé, kdy jedeš ty ke mně. Co
se to s tebou děje? Obvykle se scházíme ve tvé kanceláři.“
Pokrčil jsem rameny. „Snažím se být vstřícný.“
Zaklonil hlavu a nahlas se rozesmál. „Ten byl dobrý. A teď pravdu. Co se
děje?“
Tu otázku jsem ignoroval, vstal jsem a uhladil si sako; při tom jsem si
vzpomněl, jak Emmyiny ruce držely jeho klopy. „Uvidíme se příští týden.“
Jeho pobavení mne pronásledovalo ven z kanceláře. Aiden vstal a šel
za mnou k výtahu.
„Tak ven s tím,“ vyštěkl jsem.
„Ale ne, nejsi snad trošku podrážděný, když tě lidi ignorují? Kdo by to
byl řekl!“
Užuž jsem chtěl něco odseknout, ale on zvedl ruku. „Promluvíme si
o tom v kanceláři.“
„Začínáš být –“
 Postoupil ke mně o krok a podíval se na mě svrchu. Se svými sto
devadesáti centimetry jsem docela vysoký, ale Aiden má ještě o dobrých
deset centimetrů víc. Byl nervózní a naštvaný a já jsem si byl jistý, že se
nějak rozšířil. Zdálo se, že má širší hrudník a jeho vyboulené paže byly
přímo gigantické.
„Řekl jsem v kanceláři.“
Přikývl jsem, protože jsem ho nechtěl naštvat ještě víc. Když jsme došli
k autu, zkusil jsem se zabavit telefonem. Nedokázal jsem odolat tomu,
abych nenapsal Emmy.
Přeju dobrý den, Emmy. Těším se, až se v pátek večer setkáme. Kdybys měla chvilku, pošli
mi, prosím, svou adresu.

Odpověděla okamžitě.
Ty jsi tak formální i v SMS! Mou adresu už máš. Bydlím nad kavárnou. Byt C. Jestli půjdeš
nahoru, použij zadní schodiště. I já se těším na setkání s tebou, pane R.

Ona bydlí nad kavárnou?

Zapřemýšlel jsem nad budovou, v níž byla kavárna a podle všeho také
její domov. Byla dvoupatrová, stará a cihly se na mnoha místech drolily.
Stojí dost blízko ke škole, že tam může každý den chodit pěšky, ale zase
v rušné obchodní čtvrti a přímo na hlavní ulici. Jen těžko je to místo, kde
může člověk v klidu studovat.
Stále jsem se nad tím souhrnem ušklíbal, když mi telefon cinkl.
Dělá ti ten Valibuk potíže?

Pohlédl jsem na Aidena, který se soustředil na ranní provoz před námi.

Podle zamračeného výrazu jsem věděl, že to nebude příjemný rozhovor.
Ano, mám průšvih.

Další zpráva mi vyvolala úsměv.

Chceš, abych tě zachránila? Mohla bych tě vysvobodit. On to neví, ale jsem zkušený
nindža.

I když jsem se snažil nesmát, zacukaly mi rty.

Ne, musím si trest vytrpět. Vyplatí se to, protože budu moct s tebou strávit trochu víc času.

Odpověď byla krátká.

Hochu, ty jsi sympaťák.
 Zajeli jsme do garáže.
Hochu? No, kdo je tady staromódní?
Jenom používám slova, o kterých si myslím, že bys je mohl znát. Bylo to jedno z oblíbených
slov mé babičky. Ale sympaťák jsi pořád.
Jsem rád, že si to myslíš. Přeju dobrý den, Kuchtičko.
Buď silný, Rigide.

Za to vložila jeden z těch obličejíčků, které lidé při psaní používají.

Neměl jsem tušení, jak taky nějaký přidat. Posílání SMS nenávidím úplně
stejně jako to, jak lidé przní mateřský jazyk, takže jsem své zprávy vždy
psal jednoduché a krátké. Z nějakého důvodu jsem jí ale teď chtěl poslat
něco, co by ji rozesmálo, nebyla však vhodná doba na to, abych se Aidena
ptal na rady ohledně posílání SMS. Byl jsem si naprosto jistý, že ta dvě
slova, jimiž by mi odpověděl, by nezněla: „Ale samozřejmě.“
Když jsme kráčeli chodbou, v kanceláři to hučelo. Zastavil jsem se
u Sandyina stolu a Aiden se kolem mě beze slova protáhl. Sandy se mnou je
už od univerzity. Je to starší žena, která si nenechá nic líbit od nikoho, ale
hlavně ode mě ne, a díky ní naše firma stále funguje. Má zářivě bílé vlasy,
spletené do staromódního drdolu, a moudré, oříškově hnědé oči. Je vysoká
a impozantní; pod tím rozvážným exteriérem však bije srdce vřelé ženy.
Bez ní bych byl ztracený.
Nakrčila obočí. „Tady je někdo pěkně naštvaný.“
„Ano.“
„Co jste udělal?“
„Proč myslíte, že je to kvůli něčemu, co jsem udělal já?“
„Takhle se tváří jenom tehdy, když něco uděláte vy.“
Vzal jsem hromádku vzkazů a dokumentů, kterou mi připravila. „Možná
jsem mu dnes ráno tak trochu utekl.“
„Bentley.“
Co si o tom myslela, mi bylo jasné už podle toho, jak vyslovila mé
jméno.
„Omluvím se mu.“
„Najal jste ho, aby dělal určitou práci. Tak ho nechte ji dělat.“
Měla pravdu.
„A hledal vás taky Maddox, oba dva.“
 „Dobře, tak mu řekněte, že jsem tady, a až skončím s Aidenem, můžete
mu cinknout.“ Odmlčel jsem se. „Nebo vlastně, až on skončí se mnou.“
„Dobrá.“
„A asi za deset minut nám přineste kávu, prosím. Pokud uslyšíte křik,
ignorujte to.“
„Přesně to mám v úmyslu,“ odfrkla.
Obrátil jsem oči v sloup a vstoupil do kanceláře. Aiden se díval z okna,
mohutná ramena měl napjatá a ve tváři vážný výraz. Položil jsem na stůl
papíry, které jsem si přinesl, a letmo si ho prohlédl. Přišlo mi, že je
s postupem let stále mohutnější.
Oba jsme se přišli ucházet o místo spolubydlícího v jednom domě v těsné
blízkosti univerzitního kampusu. Myslel jsem, že bych mohl zkusit bydlení
na koleji, ale rychle jsem si uvědomil, jak moc to nenávidím, a tak jsem
začal hledat nějaké bydlení mimo kampus. Jakmile jsem se však setkal s tím
člověkem, který si podal inzerát, a dům jsem si prohlédl, hned jsem věděl, že
mě bydlení v něm nezajímá, a odešel jsem. Když jsem za sebou uslyšel něčí
spěšné kroky, obrátil jsem se a spatřil obrovského chlapa, který se na mě
usmíval.
„Málem jsi naletěl, co?“
Ušklíbl jsem se. „Snažím se zbavit té party atmosféry na kolejích, nechci
žít na čtyřiadvacetihodinové pařbě.“ Nakloněním hlavy jsem ukázal
na dům. „A u tohohle mám pocit, že bude středobodem všech pařeb každý
den.“
„Nekecej.“ Napřáhl svou obrovskou ruku. „Aiden Callaghan.“
Pevně jsem mu rukou potřásl a zadoufal, že mi nerozdrtí tu mou. „Win…
teda chci říct, Bentley Ridge.“
Jedno obočí mu vyjelo vzhůru, ale nekomentoval to.
„Takže předpokládám, že ubytování pořád hledáš?“
„Ano.“
Usmál se. „Tak co kdybychom hledali spolu?“
„Když já mám rád soukromí.“
„Neměj strach. Ani já nehledám byt pro party. Potřebuju jenom klidné
místo pro studium, kam si můžu uložit výbavu.“
„Výbavu?“
„Hodně cvičím. Skvělé by to bylo třeba ve sklepě.“
 Pozorně jsem si jej prohlížel. Byl vyšší i širší než já a pod košilí se mu
vlnily svaly. Připadal mi jako slušný chlapík. Na koleji jsem to nenáviděl
a mohl jsem si dovolit žít sám, ale chtěl jsem zažít soužití s jinými lidmi.
„Tak si aspoň spolu zajděme na kávu, abychom se navzájem poznali, než
řekneš ne.“
Souhlasně jsem přikývl. „Jasně.“
Odkašlal jsem si. Se založenýma rukama se obrátil, ale v očích jsem mu
neviděl ani jediný záblesk jeho obvykle dobré nálady. Byl pořádně
naštvaný.
Chtěl jsem promluvit, on však zvedl ruku a zastavil mě.
„Proč sis mě najal?“
S povzdechem jsem se posadil za stůl. „Protože jsi můj nejlepší kamarád
a věřím ti.“
„Ty že mi věříš?“
„Naprosto. O tom není pochyb. Ty a Maddox jste pro mě jako rodina.“
„Maddoxe necháváš spravovat všechny své finance. Miliony dolarů.
Posloucháš, co ti říká. Na nic se neptáš, nic nezpochybňuješ.“
„Samozřejmě. Ví, co říká.“
Prudce ke mně vykročil a zastavil se těsně před stolem. Rukama
zaťatýma v pěst se opřel o jeho silné dřevo. „A já snad kurva ne?“
„To jsem nikdy neřekl.“
Hodil mi na stůl bílou obálku.
„Co to je?“
„Má rezignace.“
Vyděsilo mě to a rychle jsem obálku odstrčil zpátky k němu.
„Nepřijímám, Aidene. Jediné, co jsem provedl, bylo, že jsem šel na kafe.“
„Dnes ráno jsi mi záměrně neřekl, kam jdeš. Tys mi tu informaci
nesvěřil. Myslel jsem, že jsem tvá pravá ruka a šéf bezpečnosti.“
„Byla to jenom káva. Když si zajdu na kafe, nikdo si toho ano
nevšimne.“
„Takové rozhodnutí není na tobě.“
„Aidene –“
„Bentley,“ přerušil mě. „Někdo tě sleduje. Někdo ví, co děláš. Jediné, co
potřebují vidět, je nějaký vzorec. Když se vyplížíš ven, abys uspokojil svou
novou posedlost kávou, všimnou si toho. To je přímo pozvání pro kohokoli,
jak se k tobě dostat.“
„Neříkej jí tak. Není to žádná posedlost.“
„Ježíši, vždyť ji ani neznáš.“
„O to při pozvání na rande tak nějak jde, abych ji poznal.“
„Emaline Harrisová,“ oznámil. „Narozena v Ontariu. Rodiče zemřeli.
Jeden sourozenec. Žije sama. Žádné zatčení nebo odsouzení. Na částečný
úvazek pracuje v Alově kavárně a chodí na Torontskou univerzitu designu.“
„To je všechno, cos zjistil?“ otázal jsem se suše.
„Byl jsem v kavárně. Ke konci dne toho budu mít víc.“
Nad jeho věcným tónem jsem zvedl oči v sloup. Dokonce i když jsem mu
řekl, aby to nedělal, stejně začal pátrat. „To jsou prostě fakta. Z toho ji
nepoznám.“
„Jakmile začnu kopat hlouběji, budu vědět víc.“
„Nech ji být,“ varoval jsem ho.
Zavřel oči a dlouze vydechl. „Pořád ti nedochází to hlavní.“
„Což je?“
Hodil mi na stůl mou fotografii, kterou někdo pořídil včera, na níž se
dívám za odcházející Emmy. Byla rozostřená, ale poznal jsem její svetr.
Takže mě viděli s ní mluvit?
„Kurva!“
Naklonil se ke mně ještě blíž a promluvil tichým hlasem. „Nepomyslel
jsi na to, že když sledují tebe, budou možná sledovat i ji? Že když tyhle
informace najdu za dvacet minut já, můžou je najít i oni?“
Cítil jsem, jak pod jeho pohledem blednu. Nad tímhle faktem jsem
nepřemýšlel. Jediné, na co jsem myslel, bylo, že ji chci vidět znovu.
„Domluvili jsme se, že ji pozvu na rande. V pátek.“ Zavrtěl jsem hlavou
a sáhl po telefonu. „Zatraceně! Zruším to.“
„Ne.“
Setkal jsem se s Aidenovým pohledem. Něco z předchozího hněvu bylo
pryč, ale stále se tvářil zaujatě.
„Já jsem neřekl, že se s ní nesmíš vídat, Bente. Žádám tě jenom, abys byl
opatrný. Žádám tě o to, abys mi věřil, když dělám svou práci.“
„Jako kdyby mít na rande garde pro ni bylo nějak zábavné. Jak to mám
vysvětlit? Moje ochranka si myslí, že můžu být v nebezpečí, a tím pádem
i ty. Uvidíme se zítra znovu?“ vyštěkl jsem.
 Pokrčil rameny. „Umím být diskrétní. Ty jí jenom musíš říct, že tam
jsem.“ Usmál se. „Není to tak, že bych chtěl sedět u stolu a dívat se, jak
na ni děláš cukrbliky.“
„Já vůbec nemám v plánu na ni dělat cukrbliky.“
„Stejně, jako jsi neměl v plánu jí dát kravatu? Do prdele, Bente. Ta
kravata byla za pět set dolarů. Byl jsem s tebou, když sis ji kupoval. Trvalo
mi deset minut, než jsem tě přesvědčil, že ta barva není ,až moc‘.“
Pokrčil jsem rameny, protože mi bylo naprosto fuk, kolik ta kravata stála.
Doma jsem takových měl snad stovku. A vypadala na ní tak hezky.
„Něco na ní je, Aidene. Chci ji poznat. Ona…“
„Ona co?“
„Nutí mě se smát. A všechny tyhle… věci jí jsou ukradené.“ Rozmáchl
jsem se po luxusní kanceláři. „Ta se nikdy nedozví, jak drahou kravatu jsem
jí dal.“
Chvíli mě pozoroval. Znovu jsem k němu posunul obálku. „Aidene,
prosím, nedělej to. Žádám tě o to jako tvůj přítel. Ne jako tvůj šéf.“
„Pod jednou podmínkou. Přestaneš provádět takové kraviny jako dnes
a necháš mě dělat mou práci. Kdykoli vyjdeš z kanceláře nebo z domu, jdu
s tebou. Navíc přidám kolem domu další kamery.“
Ze všeho nejvíc se mi chtělo zasténat a říct mu, aby se na to vykašlal.
Věděl jsem však, že kdybych to udělal, vzal by to vážně. Odešel by.
„Diskrétně.“
„Diskrétnost je mé prostřední jméno.“
„Zvláštní, myslel jsem, že je to Joseph.“
„Vyliž mi!“
„Nejsi můj typ.“
Při našem obvyklém vtipkování se zasmál, ale pak zase zvážněl.
„Myslím to vážně, Bente. Dokud nepřijdeme na to, kdo tu fotku udělal a co
chce, musíme situaci brát vážně.“
Zahleděl jsem se na fotografii. Musím jí to říct a dát jí možnost volby.
Jinak by to nebylo fér. Při představě, že by kvůli mně mohla být
v nebezpečí, se mi úplně dělalo zle.
Natáhl jsem ruku. „Domluveno. A teď si tu svou zatracenou rezignaci
zase vezmi. A skartuj ji.“
Potřásli jsme si rukama, načež obálku zvedl a strčil ji do skartovačky.
Posadil se před můj stůl. „Takže. Kam v pátek půjdeme?“
 Kapitola 5
Emmy
Listovala jsem poznámkami, dokud jsem konečně nenašla ten odkaz, který
jsem potřebovala. Zatímco jsem to přepisovala do své práce, na židli vedle
mě vklouzla nějaká osoba. Na to, abych poznala, kdo to je, jsem ani
nemusela zvedat oči.
„Zdar, Cami.“
„Ahoj, ty.“
S úsměvem jsem se ohlédla na svou nejlepší kamarádku Cami
Wilsonovou. Měla dlouhé a husté vlnité hnědé vlasy a dneska si některé
kadeře zvýraznila purpurovou barvou. Nikdy jsem nevěděla, jakou barvu si
vybere příště. Zašklebila se na mě na oplátku, vzala si jednu z mých
mrkvových tyčinek a začala ji žvýkat. V zelených očích jí hořely rošťácké
plamínky jako vždycky, když měla něco za lubem. Cami vždycky měla
něco za lubem.
„Pátek,“ protáhla líně. „Sehnala jsem nám volné vstupenky do galerie
umění na novou výstavu. A bude tam i recepce, takže jídlo a chlast zadáčo!
Ale hele – tohle není ta kravata, kterou k tomuhle oblečení obvykle nosíš.
Je nová?“
Za normálních okolností bych byla nadšená. Moc ráda jsem do galerie
chodila, ale se svým omezeným rozpočtem jsem si to nemohla dopřávat
příliš často. Ráda jsem se tam procházela o středečních večerech, kdy byl
vstup zdarma, to ale nebývaly žádné speciální výstavy.
„Nemůžu.“
Uprostřed žvýkání se zamračila. „Co myslíš tím, že nemůžeš? Je to
galerie umění, Emmy. Studovat můžeš v sobotu.“
„Ale já nebudu studovat. Jdu na rande.“
Tím oznámením jsem si získala její pozornost. Naklonila se ke mně a ty
zelené oči na mě vytřeštila v obrovské zvědavosti.
„Ty máš rande? S kým? Ach bože, řekni mi, že jsi konečně neřekla ano
tomu příšernému Rogerovi, který tě pořád otravuje!“
 Ohrnula jsem nos. „Ale fuj! Ne, já… já jsem, ehm… onehdy v kavárně
potkala jednoho chlapa. No a dneska přišel znovu a povídali jsme si. Pozval
mě na rande.“
„Zbláznila ses? Jdeš na rande s cizím chlapem? Emmy, to může být
nebezpečné!“
Poplácala jsem ji po ruce. „On je naprosto bezpečný.“
„Jak to víš?“
S povzdechem jsem jí ukázala počítač. „Prověřila jsem si ho.“
Napřed chvilku zírala na obrazovku a potom na mě. „To je ten, co tě
pozval na rande? Bentley Ridge z BAM?“
„Ano.“
Znovu se soustředila na kravatu a potom se pohledem vrátila
na obrazovku. „To je jeho kravata?“
Zasmála jsem se, protože ona si takového detailu samozřejmě všimnout
musela. Vždycky byla taková.
„Dnes ráno jsem nemohla najít svou kravatu.“
„Dneska pereš?“
„Ano.“ Zasmála jsem se, protože přesně tohle si myslel taky. „No, víš,
Bentley mi ji uvázal při loučení.“ Sklonila jsem k ní pohled a pohladila
hedvábí. „Byla to ta nejsladší věc, kterou pro mě kdy kdo udělal.“
„Máš ty vůbec nějakou představu o tom, kolik takováhle kravata stojí?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne.“
„Víc než tvůj nájem.“
„Ale do prdele,“ zaklela jsem mimoděk. „Musím mu ji vrátit.“
„Nemyslím si, že by mu na ní záleželo, když ti ji dal. Možná by se
urazil.“
„Ale já si něco tak drahého nemůžu nechat!“
„Jestli ti ji dal, tak ano, můžeš.“
Chvilku jsem nad těmi slovy přemýšlela. Nejspíš měla pravdu, ale i tak
jsem mu tu kravatu chtěla vrátit.
„Má bodyguarda.“
„Fakt? Jak vzrušující!“
„Je obrovský. Paže má silné jako kmeny stromu.“
„Půjde v pátek s váma?“
„Asi jo. Dnes ráno přišel Bentley bez něj, ale on dorazil hned potom.
Vypadal dost naštvaně.“
 „Je hezký?“
„Bentley?“
„Ne, ten bodyguard, idiotko. Jak vypadá Bentley, asi vidím.“
„A jo. No, takže je hodně vysoký a mohutný. Má tmavé kudrnaté vlasy
a vousy. Oči má tak nějak unikátní – jedno zelené a druhé hnědé – a široký
úsměv. Dnes ráno se ale moc neusmíval.“ Zaťukala jsem na klávesnici
a našla fotografii Aidena s Bentleym. „To je on.“
Zahleděla se na obrazovku. „Můj sen ožil,“ zamumlala. „Do prdele, to je
krasavec! Podívej se na to tetování na ruce!“ Znovu na obrazovku
zamžourala. „Má potetované obě paže?“
Musela jsem se zamyslet, ale potom jsem zavrtěla hlavou. „Ne, jenom tu
jednu.“
„Hm… Zajímalo by mě, co to znamená.“
Podívala jsem se na fotku. Vypadal dobře, ale mně se víc líbil Bentley.
Vypadal totiž klasicky hezky, kdežto Aiden měl takový ten pohled
zlobivého kluka. Cami vždycky měla ráda zlobivé kluky.
„Nevím,“ zamumlala jsem. „Neptala jsem se.“
„Tak si to asi budu muset zjistit.“
Zasmála jsem se, zatímco ona dál zírala na obrazovku.
„Mám ti přinést ubrousek, když tak slintáš?“
Sice protočila panenky, ale jinak mou poznámku ignorovala a odstrčila
notebook zpátky ke mně. „Kam v pátek jdete?“
„To nevím. Slíbil, že to nebude nikam, kde je to moc nóbl. Já jsem mu
řekla, že nemám vhodné oblečení, které se nosí do podniků, do jakých si
myslím, že za normálních okolností chodí. A on řekl, že si nevezme oblek,
ale i tak se bojím, že si nevezmu to správné oblečení. Nechci ho ztrapnit.“
Zavrtěla hlavou. „Ty bys nemohla ztrapnit nikoho. Přijď večer k nám.
Když se do toho pustíme všechny tři, něco vymyslíme.“
„Pochybuju, že by Dee chtěla, abych se jí hrabala ve skříni.“
Cami máchla rukou. „Té to nebude vůbec vadit. Bude nadšená, že může
pomoct.“
Při zmínce o Deirdre, Camině starší sestře, mě zahřálo u srdce. Ty dvě
pro mě byly jako rodina. Když Cami jednoho dne přišla k Alovi na kávu,
hned jsme si padly do oka. Začaly jsme si povídat a už to bylo. O pár let
později jsme skončily na stejné škole, i když jsme každá studovala jiný
obor. Měly jsme stejné hodiny managementu a navzájem jsme si pomáhaly
jimi projít. Byly jsme skvělý tým.
„Dobře, tak později přijdu.“
Natáhla se po další mrkvi. „Super.“
Dee spokojeně přikývla. „Tuhle, Emmy. Vypadáš v ní skvěle.“
Prohlížela jsem se v zrcadle. Měla jsem na sobě hnědou sukni a pěknou
zelenou halenku od Dee. Byla řasená a holčičí a já jsem ji milovala. Cami
k tomu přidala tlustý šál v zelených a tmavošedých odstínech, který mě
udrží v teple. Bylo to hezké a takové ženské.
„Vezmi si ty kotníkové boty a vyčeš si vlasy nahoru,“ radila mi Cami.
„Fajn.“
Vyklouzla jsem z toho a oblékla si znovu oblečení do školy, jen bez té
kravaty. Ta byla doma v šuplíku v bezpečí. Vyhledala jsem si jméno
výrobce a Cami měla pravdu. Stála víc než nájem mého bytu. V pátek ji
Bentleymu vrátím.
Posadila jsem se a napila se čaje, který přede mě Dee postavila.
„Dala jsem tvé věci do sušičky a hodím do pračky druhou várku.“
„Díky.“
Dee a Cami ve svém bytě požívaly luxusu malé stohovací sady pračky se
sušičkou. Předchozí nájemník se odstěhoval do domu a prodal jim je
za nízkou cenu. Dovolily mi je používat, ale velké věci jako ložní prádlo
a ručníky jsem nosila do prádelny. Zatímco mé prádlo procházelo pracími
cykly, mohla jsem sedět a studovat.
Cami se posadila a položila na stůl misku hroznů. „Když jsem procházela
trhem, měli je v akci. Nemohla jsem odolat.“
Každá jsme si vzala pár červených bobulí. Byly křupavé a na jazyku
sladké jako nějaká vzácná pochoutka. V rozpočtu, z něhož jsem žila, na tak
luxusní zboží jako hrozny moc místa nebylo. Většinou jsem si musela
vystačit s jablky.
„Dobrota,“ zamumlala Dee.
Láskyplně jsem se na ni usmála. Byla o osm let starší než Cami a já, ale
na svůj věk hodně dospělá. Když jim zemřela maminka, starala se o Cami.
Otec od nich odešel, když byla Cami ještě malá, znovu se oženil a dál už
o ně nejevil zájem.
 Když jsme se spřátelily, vzala mě pod svá ochranná křídla. Nám oběma
byla sestrou, kamarádkou a náhradní matkou. Pracovala jako koncipientka
v jedné velké právní firmě a byla pravým opakem Cami. Obě měly zelené
oči a podobné rysy, zatímco však Cami měla dlouhé a tmavě hnědé vlasy,
Dee své jahodové blond vlasy měla rovné a udržovala je v délce po bradu.
Cami byla jako králíček Energizer, nikdy neposeděla v klidu a byla
svobodomyslná, zatímco Dee byla tichá, vážná a neustále si kvůli něčemu
dělala starosti. Cami milovala návrhářství a snoubení tkanin a stylů,
zatímco Dee měla jednodušší styl. Do práce nosila elegantní šaty, na ven
pak džíny a trička. Byly mou jedinou rodinou a já je milovala.
„Jsi nervózní?“ zeptala se Dee a zkoumavě si mě prohlížela.
„Trochu. On… je jiný.“
Zamračila se. „Jako jak jiný?“
Podrážděně jsem vydechla. „Je velice seriózní. Takový formální. A pak
zničehonic řekne nebo udělá něco roztomilého nebo legračního. Je to, jako
kdyby si nebyl jistý, jak se má v mé přítomnosti chovat.“
„Je velice bohatý a moc mladý na to, aby měl tolik zodpovědnosti.
Možná neví, jak se chovat – možná má moc práce, a tak nedokáže být moc
společenský.“
„Hodně randí,“ odfrkla si Cami.
„Cože?“
Otočila ke mně svůj notebook, abych viděla na obrazovku. Spatřila jsem
ho na fotkách s jinými ženami. Se spoustou jiných žen. Všechny byly
překrásné a oblečené v drahých šatech. Pohledem jsem sklouzla k oblečení
visícímu na zadní straně dveří, které si na sebe vezmu na páteční večeři.
Zatlačila jsem počítač zpátky ke Cami. „Na tohle já asi moc nemám, co?
Měla bych to zrušit a jít s tebou do galerie. S jeho marnotratným životním
stylem soutěžit nemůžu.“
Dee střelila pohledem po Cami a poplácala mě po ruce. „Možná jsi
přesně to, co potřebuje. Někdo normální. Randit a mít s někým vztah jsou
dvě různé věci.“
„Je to jen rande,“ trvala jsem na tom.
„Prozatím,“ usmála se.
Dopila jsem čaj a odešla. Ještě jsem musela dodělat pár věcí, než jsem
mohla svůj projekt odeslat, a s mým starým notebookem trvalo všechno
déle, byl ale tím jediným, co jsem si mohla dovolit. Neustále jsem pátrala
v Kijiji a na internetu v naději, že najdu nějaký levnější, ale novější model,
zatím jsem ale štěstí neměla.
Po návratu domů jsem pověsila oblečení, vzala si sklenici vody a sedla si,
abych práci dokončila. V bytě bylo chladno, tak jsem si kolem ramen
přetáhla deku, abych se udržela v teple. Chvíli jsem pracovala, a když jsem
byla spokojená, všechno jsem uložila a zkopírovala na USB. Zítra to pošlu.
Nemohla jsem si pomoct, prostě jsem musela do Googlu zadat Bentleyho
jméno a za chvíli už jsem se dívala na stejné snímky jako předtím. Byl
neuvěřitelně hezký, ale když jsem si ty záběry prohlížela pečlivě, všímala
jsem si stejné věci. Jeho výrazu. Vždycky vážný, přísný a bez úsměvu. Bylo
tam několik starších fotek, které podle mě byly pořízeny, když byl ještě
na univerzitě, ale i na těch se usmíval jen vzácně. Na skupinových snímcích
vždycky stál trochu stranou, jako kdyby na nich sice byl přítomen, ale
ve skutečnosti nebyl jejich součástí. To jsem chápala – sama si málokdy
připadám jako součást skupiny.
Vzpomněla jsem si na to, co předtím řekl. „Nutíš mě se smát.“
Možná potřeboval rozesmát. Možná že to, co potřeboval, nebylo pozlátko
a půvab, ale někdo, díky komu by byl šťastný.
Byla jsem překvapená tím, jak moc jsem pro něj chtěla být tou osobou já.
Obvykle nebývám jednou z těch, kteří lidem rychle uvěří, ale zjistila jsem,
že jemu věřím. Chtěla jsem se o Bentleym dozvědět víc. Ne o podnikateli,
kterého jsem viděla na fotografiích, ale o muži, který mi přetáhl kravatu
přes hlavu a který potom, když spokojen se svým dílem poodstoupil,
vypadal skoro ostýchavě. Vzpomněla jsem si na ten jeho rozpustilý úsměv,
když mi říkal, že utekl svému bodyguardovi, aby se se mnou mohl vidět.
Pohlédla jsem na telefon, vzala ho do ruky a vyťukala zprávu.
Doufám, že jsi dnešek přežil. Byl Valibuk moc naštvaný?

Odpověděl okamžitě.
Vyjasnili jsme si to. Jaký jsi měla den?
Dobrý. Dokončila jsem projekt. Vybrala si oblečení na pátek. Slíbil jsi, že to bude
neformální, že?

Jeho odpověď mě zahřála u srdce.

Neformální, ano. Jsi krásná. Z čeho máš strach?

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se napsat pravdu.

Možná jsem se dívala na internet. Chodíš ven se spoustou nádherných, elegantních žen.

Překvapilo mě, že téměř ihned zazvonil telefon. „Haló?“

„Emmy,“ pozdravil mě hlubokým hlasem. „Nedívej se na internet.“
„Byla jsem zvědavá.“
„Zeptej se mě, na cokoli chceš. Já ti upřímně odpovím. Fotky jsou jenom
tím, čím jsou – jsou to obrázky. Náhodou mám mezi přáteli a obchodními
partnery spoustu žen. Doprovází mě na všechny ty odporné večeře, takže se
tam zase tolik nenudím. Je to jednoduché. Navzájem si děláme laskavosti.“
„Copak jsi se žádnou z nich neměl vztah?“
„Ne, už hodně dlouho ne.“
„Všechny vypadají velice krásně,“ podotkla jsem, čímž jsem prozradila
svou nejistotu.
„S nimi ale nechci strávit večer. Zato s tebou jo.“
Řekl to tak neústupným tónem, že jsem věděla, že říká pravdu. „Fajn.“
„Dnes jsem měl k večeři ty tvé koláčky.“
„To teda nebyla moc velká večeře.“
„Měl jsem k nim trochu sýra a hroznů.“
„Ale, já jsem měla hrozny taky! Cami je koupila ve výprodeji. Byla to
taková lahoda!“
„Cami?“
„Moje nejlepší kamarádka. V pátek ti o ní řeknu, jestli budeš chtít.“
Zasmál se. „Já bych spíš chtěl vědět všechno o tobě, Emaline Harrisová.
Těším se, až budu objevovat všechno to, co máš ráda.“
„Valibuk mě prověřoval, že?“
„Ano.“
„A jsem čistá?“
„Jako lilie. Alespoň prozatím.“
„Takže ta záležitost se špionáží pro Rusko nepraskla?“
„Zatím ne.“
„Tak mu řekni, že musí kopat hlouběji.“
Rozesmál se a mně se ten zvuk líbil. Byl bezstarostný a hřejivý.
„Řeknu mu to zítra.“
„Jo a musím ti vrátit tu kravatu.“
„Já tu kravatu nechci. Dal jsem ti ji.“
„Bentley, já jsem si na netu vyhledala i toho výrobce.“
 „Co jsem ti řekl? Pokud jde o mě, nedívej se na internet.“
„Tu kravatu přijmout nemůžu. Je dražší než můj nájem!“
„Chci, aby sis ji nechala. Prosím. Přijmi ji. Já si vzal tvé koláčky.“
„To je něco jiného.“
„Jak to?“ chtěl vědět. „Dala jsi mi je jen tak, a já ti dal svou kravatu.
Díky tobě jsem měl naprosto dokonalou večeři. Obohatila jsi mě. Jediné, co
jsem udělal já, bylo, že jsem ti kolem krku přetáhl kus látky.“
„Obohatila, Rigide? To už je trochu moc – i na tebe.“
„Je to pravda.“
„Je to víc než jenom kus látky, a ty to víš.“
Najednou měl hlas jemný a klidný. „Přijmi tu kravatu, prosím. Nech si ji.
Nos ji a mysli na mě.“
Byl v tom moc dobrý. „Fajn. Ale nehraješ fér.“
Znělo to pobaveně. „Ale vyhrál jsem.“
Musela jsem se do telefonu usmát, protože vyhrál. A ta kravata se mi
opravdu líbila – připomínala mi jeho oči. „Fajn. Takže v pátek.“
„Pro mě to bude ten nejlepší den v týdnu, Emmy,“ řekl a odmlčel se.
„Dobrou noc. Hezky se vyspi.“
„Dobrou.“
 Kapitola 6
Bentley
Měl jsem jí říct, co se v mém životě děje. Byla to vynikající příležitost ji
informovat, co chození se mnou může obnášet, pokud by se v tom rozhodla
pokračovat.
Na druhou stranu jsem jí to říct nemohl, protože jsem ji chtěl vidět
znovu. Naslouchat tomu, jak mě svým hlasem pokouší, a slyšet její smích.
Být v její přítomnosti bylo něco tak příjemného! S ní jsem nemusel být
nikým jiným než sám sebou.
Řeknu jí to v pátek. Bylo by fér, kdyby věděla, že mě někdo sleduje,
a proto také možná sleduje i ji. Byl jsem si jistý tím, že ať už za tím vším
stojí kdokoli, jakmile dražba toho pozemku skončí, ten dotyčný zmizí.
Uvědomí si, že vlastním mnohem cennější kus půdy, a dojednají se mnou
prodej. Možná se nikdy nedozvím, kdo to je, ale bylo mi to jedno. Chtěl
jsem ty pozemky získat a začít je rozvíjet. Byl by to velice úspěšný projekt,
na němž bych ještě zbohatl. Mnohem důležitější by bylo, že na nich bude
má značka. Všechno to vytvoří a navrhne moje společnost. BAM.
Pokaždé, když jsem se nad tím názvem zamyslel, musel jsem se usmát.
Nedlouho poté, kdy jsme se s Aidenem dohodli, že budeme spolubydlící,
jsme se seznámili s Maddoxem Rileym. Bylo mu jen sedmnáct a byl o dva
roky mladší než my, byl však zralejší, než jsme kdy doufali, že budeme my.
Byl zázračným dítětem v matematice a ve všem ostatním, ale zase se necítil
moc dobře z toho, že na univerzitu nastoupil dřív než většina lidí, a byl
osamělý.
Stál před námi ve frontě na zaplacení oběda. Otočil se, když slyšel mě
a Aidena protestovat proti vysokým cenám jídla ve srovnání s kvalitou
a nutričními hodnotami toho, z čeho jsme si mohli vybírat. Maddox s námi
naprosto souhlasil a rozvinul diskusi o tom, že kdyby v kampusu byly i jiné
možnosti, přineslo by to výhodu zdravých jídel i hospodárnosti. Brzy poté
jsme už všichni tři seděli u stolu a spřádali velké plány. Když Maddox
mluvil o číslech a nápadech, osobnost plachého chlapce zmizela. Byl
vzrušený a odmítal ustoupit, když si byl nějakým faktem nebo sumou jistý,
za což si od Aidena vysloužil přezdívku Mad Dog, Šílený pes.
Od té doby jsme byli kamarádi.
Společně jsme přesvědčili univerzitu a jednoho ochotného obchodníka
a přímo v kampusu jsme otevřeli malý obchod s potravinami. Prodávalo se
tam čerstvé ovoce a zelenina, sendviče uspokojivé kvality a zdravé
polotovary, které se daly snadno ohřát v mikrovlnce a nebyly drahé. A jestli
vaříte stejně jako já, tak byly ve většině případů i chutnější. Vyžadovalo to
spoustu práce a z mé strany i několik správně nabídnutých sponzorských
darů, ale rozjeli jsme to. Obchod tam stál pořád, jen byl větší a lépe
zásobený.
Když jsme o tom začali diskutovat, přednášeli jsme své nápady
a poslouchali, jak ze sebe Maddox chrlí čísla, a nakonec jsme se dohodli
na finálním plánu, Aiden vyskočil, zvedl pěst vysoko do vzduchu a zařval:
„Takhle se to dělá! BAM!“
Sedělo to. Naše iniciály, naše myšlenky, naše značka. Mí bratři.
Stejně jsem pojmenoval i svou společnost, do níž jsem je s sebou přivedl.
Na celém světě neexistoval nikdo, komu bych věřil víc než jim. Náš
vztah, který jsme navázali jako mladí muži, rostl s námi a v průběhu let
vyzrál.
S Aidenem jsme si prohlédli mnoho domů a všechny jsme je zamítli.
Jednoho dne jsme ale uviděli takový hodně sešlý viktoriánský dům. Pěšky
to z něj sice bylo do školy dost daleko, ale dalo se to. Majitel se stěhoval
do menšího činžáku a dům byl dost velký na to, abychom v něm mohli
bydlet všichni, aniž bychom jeden přes druhého zakopávali. Když jsem
s majitelem probíral nájem, udělal jsem mu nabídku. Provedeme na domě
nejrůznější opravy, a on nám sníží nájem. Sám jsem opravoval věci rád
a Aiden a Maddox, kteří se ke mně v honu za domem připojili, byli ochotni
mi pomoct. Majitel souhlasil nejen s mým požadavkem, ale i s podmínkou,
kterou jsem dodal: že až bude chtít dům prodat, budu mít předkupní právo.
Další měsíc jsme se nastěhovali, žili jsme tam dva roky a já jsem pak
na nákup domu použil část svého dědictví. Přestěhoval jsem nás
do menšího domu hned vedle, který jsem si vyhlédl předtím, starý dům
jsme opravili a já jsem jej s obrovským ziskem prodal. Totéž jsem udělal
s dalšími třemi domy. Z univerzity jsem odešel a založil si vlastní firmu.
BAM Corporation se stala skutečností, a když Aiden s Maddoxem
absolvovali, přidali se ke mně.
Maddox byl skvělý na čísla, a tak měl na starosti všechny finance
a plánování. Aiden měl nejen svůj diplom, ale také se stal osobním
trenérem. Neustále navštěvoval kurzy přes počítače, zabezpečení
a tělovýchovu. Vedl oblast bezpečnosti a stal se mou pravou rukou. Byl
bystrý, takže si pamatoval detaily, které by většina lidí zapomněla a díky
nimž jsme často získali nějakou výhodu. Jako tým jsme pracovali velice
dobře a díky obchodům jsme všichni velice zbohatli.
Přesto mi v životě něco chybělo. Měl jsem všechno, co je za peníze
možné koupit. Miloval jsem svou práci i tu neustálou výzvu, kterou
představovala. Užíval jsem si to handrkování při uzavírání smluv a také
vytváření nových čtvrtí. Žil jsem výzvami z nalézání těch správných
investorů pro projekt a následným sledováním, jak se jim to daří. Jakmile se
však za mnou v noci zavřely dveře, byl jsem sám. Naplňoval jsem ty hodiny
další prací, každý den jsem používal posilovnu a bazén v domě, ale
s výjimkou pracovních večeří jsem na rande nebyl už hodně dlouhou dobu.
Poslední vztah jsem měl před třemi lety. Skončilo to špatně. Od té doby
jsem sice na několika schůzkách byl, ty se však moc dobře nevyvedly. Byl
jsem nudný, dělal jsem si všechno po svém a občas jsem dostal nervy.
Nebyla to ta nejlepší kombinace, a jak mi řekla jedna z žen, můj nedostatek
osobnosti nedokázalo vynahradit žádné množství peněz.
Znovu jsem se pohledem vrátil k telefonu a zprávám pro Emmy.
Připadalo mi, že se jí daří ze mě dostat něco jiného. A protože sám si
ve velkých gestech nebo v kupování dárků nijak nelibuju, to, jak jsem
Emmy na krk navlékl pětisetdolarovou kravatu, mě šokovalo stejně jako
Aidena.
Přinutilo mě to k zamyšlení nad tím, jaké další věci udělám, abych sám
sebe překvapil.
Ze zadního sedadla auta jsem se zamračil na schodiště k Emmyinu bytu. Je
to bezpečné? Mně připadalo vratké. Rozhlédl jsem se po opuštěném
parkovišti. S ohledem na své okolí vypadala budova průměrně. Sice
poněkud zpustlá, ale oproti zbytku ještě přijatelná. Naproti zadní straně
domu stála opuštěná garáž se skořápkami zrezivělých automobilů
roztroušených na holé zemi. V rohu parkoviště byla jediná osamělá lampa,
jejíž slabé světlo tu malou plochu sotva pokrývalo. Věděl jsem, že Aiden si
všech detailů všímá taky. Na schodech ani nade dveřmi tří bytů, shlížejících
na prázdné parkoviště, žádné světlo nesvítilo. Při představě, že Emmy
ke svým dveřím chodí v noci sama a bezbranná, jsem se otřásl.
Otřásl jsem se z celé té věci.
„Jestli se tam ukážeš s tímhle výrazem, zabouchne ti dveře před nosem,“
informoval mě Aiden tiše svým protáhlým hlasem.
„Není to bezpečné.“
„S tím momentálně nic udělat nedokážu. Probereme to později. Až
uvidíš, jestli ti rande vyšlo.“
„Sklapni, Valibuku,“ ušklíbl jsem se. „Až nastoupíme do auta, oči přímo
před sebe a pusu na zámek, rozumíme si?“
Aiden se na předním sedadle uchechtl. Trval na tom, že pojede se mnou,
ale slíbil, že splyne s pozadím. Sice jsem si pořád myslel, že přehání, ale
kvůli klidu jsem souhlasil.
Na sedadle ke mně otočil své masivní tělo a zahleděl se mi do očí. „Tohle
je její domov. Ať si o něm budeš myslet cokoli, buď uctivý.“
„Budu.“
„Chceš, abych pro ni zašel?‘
„Ne,“ odsekl jsem. „Není to žádný balíček, který máš vyzvednout.“
Sevřel jsem v dlani malou kytici lilií, pro kterou jsem se zastavil, a otevřel
dveře. „Hned jsem zpět.“
Zatímco jsem stoupal po schodech, nemohl jsem se dočkat, až Emmy
uvidím. Když otevřela dveře, okamžitě mi svou prostou krásou vyrazila
dech. Sukně se jí nad koleny rozšiřovala a smaragdová blůza zdůrazňovala
její krémovou pleť. Vlasy si vyčesala nahoru tak, aby ukázala křehký krk.
Mnohokrát propíchnuté uši se ve světle leskly. Byl to však její výraz, který
mě dostal. Otevřeně a upřímně byla stejně šťastná, že mě vidí, jako jsem já
rád viděl ji. Pozvedl jsem svůj malý dar.
„Vypadáš nádherně.“
Vzala si květiny a odměnila mě jedním z těch něžných polibků na tvář.
Odolal jsem nutkání otočit hlavu a ucítit její rty na svých. Následoval jsem
ji do malého bytu a počkal jsem, zatímco dávala květiny do vody.
Byl to jednopokojový byt. Jako postel i pohovka sloužil jediný futon.
Miniaturní kuchyň s ledničkou do pasu a s tím nejmenším sporákem, jaký
jsem kdy viděl, u protější stěny. Emmyin stůl a knihovna byly vysoko
zaskládané knihami a papíry a na vrcholu hory dokumentů seděl její starý
notebook. V koutě jsem viděl provizorní skříň a koše na prádlo. Stěny byly
modré a měla na nich spoustu plakátů a obrázků, aby tam měla veselo. Bylo
to tam chaotické a malé. Celý byt byl menší než šatní skříň u mě doma.
Přesto tam bylo čisto a útulno, a když jsem se zhluboka nadechl, usmál
jsem se. Byt voněl stejně jako ona.
Položila květiny na malý stolek vedle futonu. Pohladila okvětní lístky tak
něžným gestem, že jsem se musel ještě jednou usmát. Vzala do ruky nějaký
šál a já si pospíšil, abych jí ho vzal z rukou a přehodil kolem ramen.
„Bude ti dost teplo?“
„Ano.“
„Zajistil jsem, aby náš stůl nebyl pod vývodem klimatizace.“
V očích se jí zalesklo a natáhla ruku, aby mě mohla pohladit po tváři.
„Díky,“ vydechla. „Jsi nesmírně pozorný.“ Nečekaně si stoupla na špičky
a otřela svá ústa o má. Jakmile se naše rty dotkly, ztratil jsem kontrolu.
Sevřel jsem ji kolem pasu, přitiskl ji k sobě a políbil na oplátku. Sklouzla
mi rukama kolem krku a pročísla mi vlasy na zátylku tak, až jsem zasténal.
Naše ústa se pohybovala, a já jsem jí jazykem přejížděl podél spodního rtu.
Když mi ústa otevřela, zavzdychala rozkoší. Naše jazyky po sobě klouzaly,
škádlily se a navzájem se ochutnávaly. Rukama mi sevřela vlasy a já jsem si
ji přitiskl k hrudi. Líbilo se mi, jak se ke mně hodila. I s tím výškovým
rozdílem jsme do sebe hezky zapadali. Chtěl jsem víc. Víc její chuti, víc
toho, jak se její tělo tisklo k tomu mému. Věděl jsem ale, že na to je příliš
brzy.
Jen nerad jsem sevření uvolnil a naposledy ji políbil na plné rty.
„Teda!“ zašeptala. „To bylo nečekané. Jsi hodně vášnivý.“
I pro mě to bylo nečekané, ale líbilo se mi to. „Měl bych se omluvit?“
„Ne.“
„To je dobře. Protože mi to líto není.“
Rozzářila se na mě. „To ani mně.“
„Připravena jít na večeři, Fraddy?“
„Jdeme, Rigide.“
Poodstoupil jsem, a zatímco se otočila, aby si vzala kabelku, diskrétně
jsem se upravil. Rigid pro mě v tuto chvíli bylo správné jméno. Ta žena
mne ovlivňovala v mnoha ohledech.
 Viděl jsem, jak zaváhala s rukou nad popruhy starého batohu, a zamračil
jsem se.
„Chceš se snad dnes večer učit?“
„Hm, ne. Já jenom… Obvykle si ho s sebou brávám, kdykoli jdu ven.“
Přišlo mi to jako divná věc, kterou by měl člověk vzít s sebou na rande,
ale ona mi zase připadala rozrušená při pomyšlení, že by šla ven bez něj,
takže mě začalo zajímat, co má uvnitř. „Jestli to pomůže, můžeme ho
nechat v autě. Aiden a Frank mu zajistí bezpečí.“
Zaváhala a já se sklonil a vak zvedl. Nebyl těžký, přesto jsem nějak
věděl, že je pro ni důležité, aby jej měla nablízku.
„Děkuju,“ řekla s úsměvem. „Jsem připravená.“
Natáhl jsem ruku. „Tak pojďme.“
Vzal jsem ji do jedné ze svých oblíbených restaurací. Byla malá, klidná
a zastrčená v té čtvrti, kde jsme s Aidenem a Maddoxem bydleli v našem
prvním domě. Restauraci stále provozovala stejná rodina a jídlo bylo
chutné, vinný lístek překvapivě dobrý, a nejlepší ze všeho bylo, že to tam
bylo decentní a útulné, jak jsem slíbil.
Emmy si s námi všemi v autě povídala, a její zdvořilá a milá povaha
na nás působila přímo nakažlivě. Moc se mi líbilo poslouchat, co říká. Byla
zábavná a pohotová, a jejím vtípkům jsme se museli smát všichni.
Ve dveřích nás přivítala Mama Leona a po mnoha polibcích a ujišťování
o tom, jak hezkou mám „dívku“, nás ukryla do zadního boxu. Bylo to tam
soukromé a útulné. Frank seděl venku v autě, a jak jsem znal Aidena, byl
v kuchyni a něčím se cpal, zatímco na všechno dohlížel.
Jakmile nás usadili, Emmy se ke mně naklonila a ukázala na Aidena,
který na nás vykukoval mezi dveřmi do kuchyně a snažil se vypadat
nenápadně. „To s tebou chodí všude?“
Přikývl jsem a nenápadně na ni mrkl. „Je jako plíseň, které se nemůžu
zbavit.“
„Hrozí ti nějaké nebezpečí?“
Byla až příliš chytrá.
„Aiden je opatrný. Bere svou práci vážně.“
Našpulila rty a přikývla. „Dobře.“
To, jak lehce to odsouhlasila, mě zahřálo. Bylo zvláštní, že se o mě
kromě těch pár vyvolených obával ještě někoho jiný.
 „Znáš ho už dlouho?“
Odvyprávěl jsem jí příběh o našem seznámení. Když jsem jí popisoval to,
jak jsme bydleli spolu a snažili se nějak srovnat své osobnosti, smála se.
„Díky bohu za Sandy. Ta nás postavila do latě.“
„Sandy?“
„Bydlela v domě za námi. Viděla, co jsme to za spolek, a jednoho dne
nám přišla na pomoc. Snažili jsme se přijít na to, jak se používá pračka,
a dohadovali se tak moc nahlas, že nás slyšela.“ Při té vzpomínce jsem se
zasmál. „O dva dny později se stala naší hospodyní lomeno náhradní
matkou. Řídila za nás naše životy, a když jsem založil BAM, hned jsem ji
najal. Ta žena je zázrak!“
Pak jsem změnil téma. „Baví tě škola?“
„Miluju ji.“
„Rozhodla ses provést změnu kariéry a vrátila ses do školy?“
V pobavení nad mými otázkami zavrtěla hlavou.
„Většina lidí ve tvém věku už má po škole a pracuje, takže jsem si
myslel, že možná…“
Napila se vína. „Vždycky jsem měla ráda grafický design a chodila
na různé kurzy. Dokonce jsem dostala práci jako stážistka v jedné velké
firmě, ale nikam to nevedlo. Nabídli mi práci, ale bylo to za málo peněz
a většinou to byla nějaká jednotvárná netvůrčí práce. Takže jsem si brzo
uvědomila, že pokud nebudu mít lepší a hlubší vzdělání a zkušenosti, nikam
se nedostanu. Jestli mám ve svém oboru pokračovat, potřebuju titul. Tak
jsem začala hledat – chtěla jsem jít na Torontskou univerzitu designu, až
na to, že jsou drazí. Musela jsem jít pracovat a několik let šetřit, abych si
tam mohla dovolit jít.“
Přikývl jsem, aby pokračovala.
„Nechodím jenom na hodiny designu a grafické práce, ale i na hodiny
podnikatelských plánů, marketingu, účetnictví – prostě všeho, co člověk
potřebuje vědět o tom, jak vést vlastní podnik a jak zvládat vícevrstvé
projekty. Mám skoro tolik teorie jako návrhářství.“
„Na jak dlouho to je?“
„Je to čtyřletý obor. A já ho udělám za tři a půl. V létě si přibírám hodiny
navíc a absolvuju všechny kurzy.“
„A pracuješ.“
 Pokrčila rameny. „Teď mám jenom tu jednu práci u Ala. Předtím, když
jsem šetřila na školu, jsem jich měla několik, aby mi teď stačilo mít jenom
tu jednu. Věděla jsem, že se budu muset věnovat škole naplno. Není to
navždycky a já se držím svého rozpočtu. Až budu hotová a až získám
nějaké opravdové zkušenosti, chci rozjet vlastní společnost.“
Bedlivě jsem si ji prohlížel a instinktivně jsem věděl, že jakmile se pro
něco rozhodne, jde si za tím. „Jaké máš známky?‘
Rozpačitě sklopila oči. „Nejlepší ze třídy.“
Věděl jsem to! Měl jsem pocit, že je výjimečně chytrá.
„Za to se nestyď, Emmy. Měla bys být hrdá.“
Rty se jí zvedly směrem nahoru a tváře se zabarvily jemně růžovým
odstínem. „Nerada se chlubím.“
Stiskl jsem jí ruku. „Tohle není vychloubání. Zeptal jsem se.“
Teď byla se změnou tématu řada na ní. „Takže tys odešel ze školy před
státnicema?“
Nakrčil jsem obočí. „Zase jsi googlila, Emmy?“
Pokrčila rameny. „Ve skutečnosti mi to řekla kamarádka Cami, když si tě
proklepla.“
„To je v pořádku. Ano, jakmile jsem začal prodávat domy se ziskem
a když jsem si uvědomil, že chci do trhu s nemovitostmi investovat dál,
rozhodl jsem se jít za tím. Ve škole mě to stejně nebavilo. Jestli mám být
upřímný, tak jsem se tam v jednom kuse nudil. Cítil jsem, že se toho víc
naučím, když to budu dělat na vlastní pěst.“ Pozvedl jsem sklenici s vínem.
„A měl jsem pravdu.“
„A potom jsi najal své kamarády?“
„Neexistuje nikdo, komu bych věřil víc. Maddox řeší finance a Aiden je
má pravá ruka. Je skvělý.“ Poklepal jsem si na hlavu. „Má paměť jako
nikdo, koho jsem kdy poznal.“
„A chrání tě,“ dodala se stopou obav v hlase.
Opřel jsem se a zkoumavě jsem se na ni zahleděl. „Emmy, musím ti něco
říct.“
„Teda, a to jsme se ještě ani nedostali k dezertu! A ten citronový
piškotový dort, který jsem viděla nést kolem, vypadal úžasně.“
Uchopil jsem ji prsty pod bradou a prohlížel si její sladký obličej. Byla
neuvěřitelně krásná. Zlehka jsem ji políbil na tvář. „Jestli budeš chtít dezert
i po tom, až uslyšíš, co ti musím říct, je tvůj. Cokoli budeš chtít, bude
tvoje.“
Naklonila se blíž a tichým hlasem se zeptala: „Cokoli?“
Nasucho jsem polkl, jak mé tělo reagovalo na její blízkost. „Ano.“
„Chci tvou poslední raviolku.“
Tímto požadavkem mě pobavila, a tak jsem napíchl poslední sousto
svého předkrmu a nakrmil ji jím. „Smlouváš tvrdě.“
„Znáš to, Rigide.“ Zvedla sklenici s vínem. „A teď mluv.“
Počkal jsem, až servírka odnese talíře, a oběma jsem nám dolil. Věděl
jsem, že první chod bude trvat o něco déle, protože dělají všechno ručně
a na objednávku. Pokud by se k tomu rozhodla, měla spoustu času odejít, já
jsem však doufal, že zůstane. S výjimkou Aidena a Maddoxe jsem se s ní
cítil mnohem příjemněji než s kýmkoli jiným.
A je jsem nikdy nechtěl políbit.
„Jsem bohatý, Emmy. To není žádné tajemství. Lidé jako já jsou vždycky
cílem nějakých cvoků. Neustále se mi někdo vysmívá nebo dostávám
výhrůžky a žádosti o peníze. V devětadevadesáti procentech se jedná
o neškodné záležitosti.“
„Ale?“
S povzdechem jsem si přejel rukou po zátylku. „Pracuju na jednom
obrovském projektu – takovém, který by mi mohl vynést miliony. Mám
nějakou konkurenci a v poslední době to tak nějak přešlo do osobní roviny.“
„Jak to?“
„Někdo se snaží nakoupit stejné pozemky jako já. Dostal jsem pár
výhružných dopisů, a v několika posledních jsou i mé fotky.“ Než jsem
mohl pokračovat, musel jsem znovu nasucho polknout. „Jednu pořídili ten
den, kdy jsme se potkali.“
„Jsem na té fotce?“
„V pozadí, jak odcházíš. Fotograf se zaměřil na mě,“ zdůraznil jsem.
„Mám na ní tlustou prdel?“ zeptala se s rozpustilým výrazem.
Chviličku jsem na ni zíral a potom jsem se rozesmál. Nevěděl jsem,
jakou reakci mám očekávat, ale tahle mě ani nenapadla. Byla úžasná.
„Tvá, ehm… prdel na ní vypadá nádherně.“
Pohladila mě po ruce. „Správná odpověď.“ Pak ale zvážněla. „Aiden má
strach?“
„Je opatrný. Ty fotky ho zneklidňují.“
 „Ani se nedivím. Mě by zneklidňovaly taky,“ zamračila se. „Jsi
v nebezpečí?“
„Myslím, že ne. Myslím, že se mě snaží naštvat tak, abych přestal
nakupovat. Trpělivostí zrovna proslulý nejsem,“ dodal jsem s ironickým
úsměvem. „Myslím, že ten někdo, kdo za tím je, koupil dva malé kousky
půdy, které jsem chtěl, a mám pocit, že půjde i po další parcele.“
„A co se stane, když to udělají?“
„Potom bych musel zaplatit víc za to, že si je koupím od nich, nebo bych
musel prodat ty pozemky, které jsem už koupil, a jít od toho. Všechno bude
záležet na číslech.“
„Aha. Předpokládám, že ty ale nemáš v plánu jít od toho?“
„Ne. Už jsem do toho projektu investoval spoustu času a peněz.“
„Takže je to o penězích?“
„Částečně. Je to moje značka. Mé dědictví, celý projekt, který bude
přínosem pro město a změní krajinu té oblasti. A to všechno udělá BAM.“
„A ty díky tomu zbohatneš.“
„Ano,“ připustil jsem. „Tak to je.“
„Myslím, že peníze jsou fajn.“
„Nejsou úplně na prd,“ souhlasil jsem a zhluboka se nadechl. „Pokud bys
raději nechtěla riskovat, pochopil bych to. Oni by totiž mohli, víš…
obtěžovat i tebe.“
„Myslíš jako, že by si mě mohli fotit? Nebo se mnou mluvit?“
„To opravdu nevím, ale nechci, abys měla strach nebo se necítila
v bezpečí.“
Uvažovala nad tím, co jsem řekl, a pak pokrčila rameny. „Vážím si toho,
že mi to říkáš, ale nemyslím si, že bych si měla dělat nějaké větší starosti.“
„Aiden má pravdu, je to možnost, kterou musíš vzít v úvahu. Oba ji
musíme vzít v úvahu.“
„Možná už je příliš pozdě. Možná už mě dostali a já pro ně pracuju.“
Při těch slovech mi zacukaly koutky. „A pracuješ?“
Odfrkla si. „Jako kdybych se nechala tak snadno zlomit. Jsem zkušená
tajná agentka, víš? Naaranžovala jsem celou tu věc: ,Zakopni mi o batoh
a posaď se k mému stolu.‘“
„A já jsem ti sedl na lep – spolkl jsem udičku i s navijákem.“
„Tys mi sedl na lep? Rigide, jsem si jistá, žes právě udělal vtip.“
Nakrčil jsem obočí. „Možná.“
 Překvapila mě rychlým polibkem, díky němuž jsem chtěl hned další.
„Líbí se mi to,“ zavrněla. „Když si děláš legraci, jsi rozkošný.“
Tohle pro mě bylo nové. Nikdy mi nikdo neřekl, že jsem rozkošný.
„Jsi si jistá?“ zeptal jsem se.
„Bentley, kdyby ke mně někdo přišel, tak odejdu. Kdybych měla strach,
řekla bych ti to. Mě tvé obchody nezajímají.“
„Mohli by ti dokonce nabídnout spoustu peněz.“
„Aha, tak to bys, myslím, musel jejich nabídku přeplatit, že?“ dobírala si
mě. „Jenom abys byl v obraze, tak mě si můžeš koupit za čerstvé hrozny
a věrnostní kartičku do Starbucksu.“
Zavrtěl jsem nad tím vtipkováním hlavou. „Měla bys o tom přemýšlet.
Vážně se nad tím zamysli.“
Na ta slova zvedla ruce. „To se mě jako snažíš zastrašit?“
„Ne, snažím se být upřímný.“
„A taky že jsi. Jsem dojatá z toho, že máš strach, že by mě mohl někdo
obtěžovat, ale myslím, že tentokrát jsi to ty, kdo přehání. Jsem studentka
designu, žádná podnikatelka. Museli by být hodně pitomí, aby si mysleli, že
na tebe můžu mít nějaký vliv. Nakonec dneska máme teprve první rande.“
„Já vím.“
„Pochybuju, že by si mysleli, že nějaká ženská, kterou bys mohl
potenciálně šukat, má ve tvých obchodních jednáních nějaké slovo.“
Její slova mě zasáhla. Při té nechtěně sexy poznámce mi cuklo v ptákovi.
Přisunul jsem se blíž.
„Potenciálně šukat?“ opakoval jsem její slova tichým hlasem.
„Jestli budeš hrát se správnýma kartama. Možná.“
„V kartách jsem dobrý, málokdy je složím.“
Svým smíchem narušila tu bublinu vážného ticha kolem nás. „Další vtip,
Rigide? Ty mě chceš složit? Dnes večer jsi prostě samé překvapení.“
Zasmál jsem se také. Probouzela ve mně pošetilost, i když nevědomky.
Ustoupil jsem její logice. „Možná to přeháním, ale říct jsem ti to musel.“
„Takže odteď jsem varovaná.“
„Nikdy jsem nedovolil, aby mi do podnikání zasahovaly osobní city –
vůbec nikdy, mimochodem.“
„Tak potom není žádný problém.“
„Kdyby tě někdo obtěžoval, řekneš mi to? Povím Aidenovi, aby ti
někoho přidělil.“
 Zatvářila se vyděšeně. „Ale já nechci žádného bodyguarda!“
„Ale i tak mi řekneš, kdyby tě někdo obtěžoval, že?“
Našpulila rty a neodpovídala.
„Do prdele,“ zamumlal jsem. „Skvělá konverzace na prvním rande. Asi
jsem to podělal.“
Její ruka vklouzla do mé a vážně se na mě zahleděla.
„Děkuju, že jsi ke mně upřímný a dáváš mi na výběr. Nechci se s tebou
přestat vídat a nenechám se snadno zastrašit. Jestli z toho nemáš obavy ty,
tak já taky ne,“ usmála se. „A co se týče prvního rande, tak tohle je úžasné,
ať už mluvíme o čemkoli.“
„Jo?“
„Jo. Ale myslím, že teď už můžeme jít dál, co?“
Zvedl jsem jí ruku a políbil klouby prstů.
„Ano.“
 Kapitola 7
Bentley
Po skrz naskrz příjemném večeru jsme z restaurace odjeli. Starosti jsem
odložil a soustředil se na Emmy. Byla přesně tak nádherná a zábavná, jak
jsem doufal, že bude, takže jsem se pořád smál a čas s ní si užíval. Ráda
mluvila o umění a o studiu a živě se zajímala o architekturu. Ráda se
procházela po všech těch muzeích a galeriích, které Toronto mohlo
nabídnout. Řekla mi o své lásce k pečení a o tom, jak moc ráda zkouší nové
recepty; přiznala však, že čas ani rozpočet jí v poslední době příliš mnoho
těchto radovánek nedopřávají.
Když jsme o tom bezpečnostním problému konečně domluvili, oprostili
jsme se od čehokoli příliš hlubokého nebo osobního. Věděl jsem, že jí
zemřeli rodiče, že má bratra, s nímž si příliš blízká není, ale k tomuto
příběhu jsem ji netlačil. Za sebe jsem řekl, že i mí rodiče už nežijí, ale
žádné sourozence nemám. Jinak jsme si povídali jen o obecných tématech.
Když mi vyprávěla o své nejlepší kamarádce Cami a její sestře Dee,
musel jsem se smát. Bylo zřejmé, že s těmi si blízká je. Já jsem pak přinesl
několik vtipných historek o Aidenovi a Maddoxovi.
„Myslím, že Cami má zálusk na Aidena,“ řekla náhle s úsměvem.
„Jak by mohla? Vždyť se nikdy nesetkali!“
„Má slabost pro svalnaté chlapy s tetováním. Byl na nějakých těch
fotkách s tebou, které jsme viděly, a já jsem jí o něm řekla.“
„Aiden na osobní záležitosti moc není. Pokud jde o vztahy, je spíš
uzavřený.“
„Jako ty?“
Zamyslel jsem se nad tím. „My tři jsme si blízcí, ale myslím, že máš
pravdu. Mimo práce a jeden druhého ani jeden z nás nemá nějak zvlášť
velký život. Myslím, že jsme samí samotáři.“
„Tak to je smutné.“
Pokrčil jsem rameny. „Nemyslím, že by to někomu z nás vadilo,“ řekl
jsem a dlouze vydechl. „Alespoň doteď.“
 Emmy pod mým pohledem zrůžověla, a protože jsem tomu nedokázal
odolat, přejel jsem jí podél křivky obličeje prstem. „Rád bych se pokusil
vystoupit ze své komfortní zóny.“
„Dobře,“ zašeptala.
Po cestě ven jsem ji držel za ruku, ale při pohledu na Aidena, opírajícího
se o auto, v němž seděl Maddox, jsem zasténal.
Co tady sakra dělá?
Po cestě k nim jsem na něj zlostně hleděl. „Maddoxi?“ To, jak jsem
podrážděný, muselo být jasně slyšet i v tom jediném slově.
Má nálada jej jako obvykle z míry nevyvedla. To se nestalo nikdy. Usmál
se na mě a světlemodré oči za brýlemi mu zablýskaly. Byly chytré a mazané
a málokdy jim něco uniklo. Byl vysoký a hubený a jeho oděv skrýval
skutečnost, že pod ním je samý sval. Protože jeho aura ukrývala intenzitu,
již dovolil spatřit jen málokomu, většina lidí ho vnímala jako klidného
a bezstarostného. Já jsem mu umožnil využívat jeho schopností naplno.
I když jej lidé vnímali jako bezstarostného, mozek mu tikal a uháněl
mnohem rychleji, než by tomu dokázali porozumět.
Měl raději čísla než lidi – čísla dávala smysl a on je mohl udržovat
v pořádku. Maddox měl pořádek rád. V pětadvaceti letech předčasně
zešedivěl, ale nikdy se ani neobtěžoval s tím cokoli dělat. Šedá nyní získala
odstíny stříbrné a strniště, které si nechával na tváři, s touto barvou ladilo.
Maličko pozvedl bradu. „Zdar, Bente.“
„Co tady děláš?“
„Sledoval jsem tě sem. Dělám tady Frankovi společnost a dáváme si
jídlo, které nám přinesl Aiden.“
„Cože? Tys mě sledoval? Proč, sakra?“
„Aiden chtěl vědět, jestli někdo nesleduje tebe, a tak jsem jel za váma,
abych to zjistil.“ Ušklíbl se. „Musím v tom být dobrý, protože sis ničeho
nevšiml.“
Aiden ho poplácal po rameni. „Vynikající schopnosti utajení, Mad
Dogu.“
„A?“ Chtěl jsem znát výsledek, jejich škádlivé poznámky jsem ignoroval.
„Jsi v pohodě. Vzduch je čistý.“
Emmy si začala pobrukovat nějakou povědomou filmovou melodii. Ten
zvuk nás přinutil se na ni podívat.
 „Je to z Mission Impossible,“ ucedila. „Je to tak vzrušující!“ Vykročila
vpřed a natáhla ruku. „A mimochodem, ani jeden z vás to nepoznal.
Nedivím se, že jste všichni bez holek. Já jsem Emmy.“
Maddox se uchechtl, její ruku uchopil a hodně nízko se k ní sklonil
a políbil jí klouby prstů. „Moc rád tě poznávám, Emmy.“
„Ale ne, další sympaťák!
S dalším přísným pohledem na Maddoxe jsem ji objal rukou kolem pasu
a přitáhl ji k sobě. „Už můžeš jet domů.“
„Ale já se dobře bavím!“
Protočil jsem panenky, protože jsem věděl, že se baví právě tou mou
rozmrzelostí. Potom jsem dostal další nápad. „Takže nás nikdo nesledoval?“
„Ne.“
„Tak mi dej klíče.“
„Proč?“ zeptal se a Aiden hned začal vrtět hlavou.
„Vezmu si tvé auto a s Emmy odjedeme. Ty pojedeš s Aidenem.“
„To není dobrý nápad,“ zavrčel Aiden.
Obrátil jsem se k němu a odpověděl mu tichým hlasem. „Nikdo mě
nesleduje. Chci mít chvíli o samotě, abych se mohl rozloučit se svou
holkou.“
Pozvedl obočí a chápavě přikývl. „Tak já pojedu napřed a zkontroluju to
tam. Nebudu daleko.“
„Jenom mi dopřej trochu soukromí.“
„Nelíbí se mi to, Bente.“
„To je mi fuk.“
„Parchante tvrdohlavej.“
„Valibuku,“ ozvala se Emmy, „chce se se mnou líbat, a nechce, aby ses
díval. Jestli po nás někdo vyjede, umím karate.“
Všichni jsme na ni zírali. Potom se Maddox rozřehtal a zahleděl se jinam,
aby skryl své pobavení.
„Jaký pásek máš?“ otázal se Aiden s pronikavým pohledem.
Emmy na něj jen zamrkala. „Fajn, tak jsem ti kecala. Nemám žádný, ale
umím křičet nahlas a myslím, že Bentley se o sebe postará sám. A upřímně
řečeno se s ním chci líbat taky.“
Teď byla s mrkáním řada na Aidenovi. Maddox mi vtiskl klíče do ruky
a mrkl na mě, spiklenecky. „Hodně štěstí. Je to torpédo.“ Zatáhl Aidena
za paži. „Pojďme.“
 Vzal jsem Emmyin batoh. Chlapi se usadili do auta a otočili se, aby
mohli sledovat, jak Emmy držím otevřené dveře a pomáhám jí
s bezpečnostním pásem. Když jsem se k ní sklonil, zazubila se na mě.
„Asi by ta líbačka měla stát za to,“ pokoušela mě. „Postavila jsem se
kvůli tobě přesile.“
Přiblížil jsem svou tvář k její, až jsem na kůži ucítil její dech. „Bude stát
za to. Slibuju.“
„Tak s tím počítám. Odvez mě domů, Rigide.“
Zabouchl jsem dveře a pospíchal za volant. Ten její maličký byt najednou
začal být nesmírně lákavý.
Dokud Emmy neotevřela dveře a já jsem ji nenásledoval dovnitř, choval
jsem se jako dokonalý gentleman. Nechala svítit jednu lampičku, jejíž záře
místnost zalévala slabým světlem. Chviličku jsme na sebe hleděli, načež
jsme se srazili jako dva zrcadlové obrazy. Sevřel jsem ji kolem pasu, ona mi
ovinula paže kolem krku. Naše ústa se setkala se zraňující zuřivostí, která
mě překvapila i vzrušila. Emmy se ve svých reakcích nijak neupejpala –
dávala přesně tolik, kolik dostávala. Když se naše jazyky dotkly a ihned se
pustily do vzájemného hlazení, ochutnávání a objevování, hluboce jsem
zasténal. Tupými nehty mě zaškrábala na kůži na šíji, až jsem potěšením
zasykl. Přejížděl jsem rukama po křivkách jejího těla a vnímal ty delikátní
prohlubně a vyvýšeniny zad, až se ruce zastavily na jejím vpravdě
nádherném zadku. Lačně jsem tu oblinu popadl a přitáhl si ji pevně k tělu,
takže neměla pochyb o tom, co se mnou dělá.
Zakňourala a dovolila mi ji zvednout tak, aby mě mohla nohama
obejmout kolem boků, odkud jí k podlaze splývala sukně. Já jsem se otočil
a přitiskl ji ke zdi, kde jsem ji držel jako v pasti, abych jí mohl pořádně
prozkoumat ústa. Přejížděl jsem jí rty po tváři a mumlal při tom její jméno.
Potom jsem objevil hebkost jejího krku a vířil jazykem po její voňavé kůži.
To místo mě lákalo celý večer.
„Bentley,“ zasténala. „Ty… Já…“
Nechal jsem jí svou tvář klesnout na rameno a ztěžka jsem dýchal. Co to
se mnou ta holka dělala? Chtěl jsem ji. Chtěl jsem ji odnést na ten malý
futon a opíchat ji. Zatlačit ji do té matrace tak hluboko, až by křičela mé
jméno. Chtěl jsem cítit, jak mi to teplo, které vyzařovalo přes sukni, ohřívá
ptáka, dokud bych se do ní v explozi náruživosti neudělal.
 Až na to, že to bylo příliš rychlé.
Opatrně jsem ji postavil na nohy a měkkými doteky úst jsem ji líbal
na obě tváře, na špičku nosu a na čelo. „Jsi úžasná,“ zamumlal jsem.
S očima doširoka otevřenýma a temnýma touhou se na mě podívala. Rty
měla oteklé od těch mých a také jsem jí rozcuchal vlasy, které jí teď spadaly
na jedno rameno. Líbilo se mi, jak vypadá.
Přejížděl jsem jí po okrajích úst. „Stálo to teda za to?“
Na rtech se jí zavlnil shovívavý a lenivý úsměv. „Celkem dost.“
„To nezní úplně jako skvělé doporučení.“
„Možná to budeš muset zkusit znovu. Zdvojnásob své úsilí.“
Přitiskl jsem svá ústa k jejím a tvrdě jsem si ji přitáhl k hrudníku.
Pohladil jsem ji po vlasech, naklonil jí hlavu na stranu a políbil ji. Ovládal
jsem každý její pohyb a velel jejím ústům. Splynula se mnou, poddávala se
mi těmi nejerotičtějšími způsoby, podvolila se mému vedení a na mou
vášeň reagovala stejně.
S povzdechem jsem jí přejel ústy k uchu. „Musím přestat, nebo to pak už
nedokážu.“
„Ale já možná nechci, abys přestal.“
Postavil jsem se a zadíval se jí do očí. Byly otevřené, upřímné a pevné.
„Nemusíme spěchat. Nikam neodjíždím.“
Po tváři jí přelétl stín, ale přikývla a poodstoupila. Cítil jsem, jak u ní
došlo k jakémusi posunu, jak se v reakci na má prostá slova mezi nás vrátila
taková ta malá zeď.
„Hej,“ ozval jsem se. „Co se děje, Emmy?“
Usmála se, ale úsměv až do očí nedošel. „Nic. Vážně ne.“
Nechal jsem to být. Můžeme se k tomu vrátit kdykoli jindy. Nicméně
bylo nutné, abych ji viděl znovu. „Neděle.“
„Promiň?“
„Neděle. Brunch,“ prohlásil jsem. „Aiden tě vyzvedne v jedenáct.“
Obočí jí pomalu a tázavě vyjelo k čelu. Čekal jsem na odpověď, ale hned
jsem si uvědomil svou chybu.
„Omlouvám se. Udělal jsem to zase, že?“
Přikývla a tvářila se pobaveně i pohoršeně současně.
„Emmy, nezašla bys se mnou v neděli na brunch?“
„Tvá nabídka zní velmi lákavě, ale přesto musím odmítnout.“
 Poklesla mi ramena a tělo mi zaplavil pocit zklamání. „Proč? To to rande
bylo tak mizerné? Slibuju, že nebudu mluvit o čemkoli, co souvisí s prací.“
„Ale ne,“ ujistila mě a vzala mi tváře do dlaní. „Rande bylo úžasné. Ale
v neděli jdu na brunch s Dee a Cami.“
„Ty s tebou můžou být pořád.“
Zasmála se tomu, jak jsem netrpělivý. „Je to pro ně důležitý den. Slíbila
jsem to.“
„Důležitý? V čem?“
„Prostě to tak je.“
„Chtěl jsem ti udělat vymazlená vajíčka.“
„Co to je?“
„Takový staroanglický recept. Když jsem byl malý, dělával je táta mámě.
Sandy na nich vyrostla a naučila mě, jak se správně dělají. Je to jediná věc,
kterou dokážu uvařit tak, že je jedlá. Věř mi, že stojí za to, abys kamarádky
přeložila na jindy.“
„A co příští týden?“
„Proč je to tak důležité?“ naléhal jsem. Opravdu jsem ji chtěl znovu
vidět. „Nemohly by počkat na příští týden?“
Povzdechla si. „Někdy jsi tak netrpělivý, že?“
„Když něco chci, tak ano.“
„V úterý mám narozeniny. A v neděli předtím mě zvou na brunch – je to
naše tradice.“
Aiden zavrtěl hlavou. „To je špatný nápad.“
„Proč?“
„Měl jsi s ní jedno rande, a chceš jí k narozeninám koupit notebook za tři
tisíce dolarů?“
Pokrčil jsem rameny. „Takové krámy kupuju pořád.“
„Jo, pro sebe. Jsi na to zvyklý. Je to hodně peněz.“
Mlčky jsem hleděl na obrazovku. Pro Emmy to byl dokonalý notebook.
Malý a lehký, aby ho mohla snadno přenášet, zato byl nadupaný všemi
funkcemi, které by mohla potřebovat. Vyprávěla mi o studiu grafického
designu a o tom, že často používá počítače ve škole, protože ten její je příliš
starý. Takhle by měla život jednodušší a batoh lehčí. A to gesto by určitě
ocenila.
 Když mi řekla, že bude mít narozeniny, překvapilo mě to. Když jsme o ní
předtím mluvili, Aiden se o nich nezmínil a mě nenapadlo se na datum
zeptat. Dokázal jsem pochopit, že chce s kamarádkami jít na jejich obvyklý
dýchánek, ale také jsem s ní chtěl oslavit její narozeniny. Nakonec
souhlasila, že spolu půjdeme na večeři v úterý, a znovu jsem jí slíbil nějaký
příjemný podnik.
A potom, dokud jsem cítil velmi nezvyklé nadšení, jsem začal plánovat.
Znovu jsem pohlédl na obrazovku a stiskl tlačítko „Koupit“. Možná jsem
jí ho neměl dávat hned, pokud by však mé plány vyšly, mohla by přijít
ke mně a ten notebook si vypůjčit. Mohl jsem vymyslet nějaký způsob, jak
jí ho dát někdy jindy. Počkal jsem, dokud nákup nebyl potvrzen, a potom
jsem počítač zavřel.
„A co bych jí teda měl dát?“
Pokrčil rameny. „Jak to mám vědět?“
„Takže ty mi důrazně sdělíš, že jí notebook dát nemůžu, ale nemáš vůbec
žádné návrhy, jaký dárek by byl vhodný?“
„Kytky?“
Mávl jsem rukou. „Klišé.“
„Parfém?“
„Parfém nepoužívá.“ Věděl jsem to, protože jsem se jí ptal, co používá,
že je ta vůně tak opojná. Řekla mi, že je to tělové mléko, které si vyrobila
v jednom malém podniku, kde se specializují na kombinace jedinečných
vůní. Byla to směs medu a šeříku, která na její pleti voněla přímo
neuvěřitelně.
„Dee tam pracovala před pár lety, tak má slevu. Dává mi lahvičku každý
rok k Vánocům. Šetřím si ji.“
Kdybych dokázal zjistit jméno toho obchodu, mohl bych jí toho mléka
pár lahviček koupit, aby s ním nemusela tak šetřit, ale to mi přišlo příliš
snadné.
„Ženy mají rády šperky,“ nadhodil Maddox, který právě vstoupil.
„Co ty tady děláš?“
Usmál se a žuchl na pohovku. „Aiden mi zavolal a řekl, že začínáš
bláznit kvůli dárku k narozeninám pro Emmy, a tak jsem mu musel přijít
pomoct tě zkrotit.“
„Takže šperky přehnané nejsou?“ namítl jsem jízlivě. To ten notebook
byl lepší nápad.
 „Neříkám, abys jí kupoval diamanty, ale co něco užitečného, třeba
hodinky.“
Aiden zavrtěl hlavou. „Holky už hodinky nenosí. Používají mobilní
telefony.“
„Tak náramek? Myslím takové ty kožené pásky. Sandy takový má, jsou
na něm nějaké symboly jako amulety. Něco s pandou? Zeptej se jí.“
„Ani jeden mi nepomáháte,“ zaskučel jsem.
Maddox můj pohled ustál. „Nikdo z nás s těmahle věcma moc zkušeností
nemá.“
Nakvašeně jsem vydechl a hned zase vyskočil, protože mě něco napadlo.
„Počkejte, Emmy říkala, že Cami pracuje v nějakém módním obchodě.
Říkala, že se s ní dnes po práci sejde. Kdybych dokázal zjistit, co je to
za obchod, mohl bych tam zajít a zeptat se na nějaké nápady. Je to její
nejlepší kamarádka. Vsadím se, že by nám mohla pomoct.“
„Nezmínila název?“
V mozku mi šrotovalo. „Spokojené něco?“
Aiden něco vyťukával na telefonu. „Spokojené hadry?“
„Ano!“
Maddox vstal. „Fajn. Jedeme na výlet – sedím vepředu!“
Aiden si protáhl svaly. „Pozor, Cami, už se řítíme!“
Se zasténáním jsem si vzal sako a následoval je ven z místnosti. Možná
jsem měl to nakupování zařídit sám.
Nebo ještě lépe, měl jsem se držet toho nápadu s notebookem.
Při vstupu do obchodu jsem hned poznal, že jsem měl pravdu.
S notebookem by to bylo mnohem jednodušší. Byly tam regály plné šatů,
vystaveného prádla a police plné doplňků. Cítil jsem parfémy a pleťové
vody. Navíc tam byly ženy.
Všude.
A všechny zíraly na nás – na jediné muže v celém krámu. „Ehm… Čí to
byl nápad?“
„Tvůj,“ odpověděli Maddox a Aiden jednohlasně.
Zajel jsem si rukou do vlasů. „A do prdele! Měli jsme jenom zavolat.“
Aiden si protáhl ramena. „Moc pozdě, Romeo. Dobře, tak potřebujeme
plán.“
„Najít tu Cami, zeptat se jí a rychle odsud vypadnout,“ zamumlal
Maddox. „Tak se rozdělme a dobývejme.“
 „Ne, když budeme držet pohromadě, nic nás nerozdělí,“ odpověděl jsem.
Vyrazili jsme vpřed. Byl jsem rozhodnutý najít vedoucí, zeptat se
na Cami a skončit to. Zamířili jsme k pultu a já jsem se nejkratší cestou
vydal k jedné starší ženě, protože jsem si myslel, že u ní pořídím nejlépe.
Až na to, že když zvedla hlavu, zhodnotila mě pohledem tak neskrývaným,
že jsem zaváhal. Když si olízla rty, ucítil jsem, jak mě Maddox tahá za paži.
„Zrušit misi, zrušit!“ zasyčel. „Je to puma!“
Jako dobře promazaný stroj jsme prudce odbočili vpravo a zastavili se
před pobaveně se tvářící půvabnou brunetkou s fialovými proužky
na konečcích vlasů a s jiskřivýma zelenýma očima.
V zoufalství jsem ze sebe vyrazil to jediné slovo, které mě napadlo.
„Cami?“ zeptal jsem se a doufal, že by mě k ní mohla nasměrovat.
„Ano?“
„Znáš ji?“
„Jsem to já,“ usmála se na mě, „Bentley.“
„Ty víš, kdo jsem?“
„Ano.“
To už se mezi nás protlačil Aiden. „Odkud?“ otázal se.
Cami obrátila oči v sloup a potom si ho začala prohlížet. Prováděla to
pohledem podobným dlouhému a pomalému skenování. Dnes byl oblečený
ležérně – do oblíbených ošoupaných džínů a upnutého trička, v němž mohl
předvádět svaly i tetování. Ona si ho prohlížela otevřeným a upřímným
pohledem, v němž jsem dokonce cítil i jistou vřelost. Aiden se postavil
zpříma a ramena mu pod jejím pohledem zbytněla.
„Klídek, Valibuku. Můj zdroj je v bezpečí.“
Když jsem ji slyšel použít Emmyinu přezdívku, usmál jsem se. Aiden
něco zabručel.
„Pěkný tetování. Znamenají něco?“
„Jo,“ odsekl.
„A nechceš mi to vyprávět?“
Založil ruce přes mohutnou hruď a upřeně se na ni podíval. „Dnes ne.“
Fascinovaně jsem je pozoroval. Nikdy jsem neviděl, že by se Aiden před
jakoukoli ženou choval tak defenzivně. Jeho tón ji totiž ani v nejmenším
neodradil od toho, aby pokračovala. Pokud jím vůbec něčeho dosáhl, bylo
to povzbuzení.
 Pokrčila rameny. „Tak si to klidně můžeš nechat na jindy, třeba až
budeme sami. Na to vysvětlování se těším.“
Jeho jedinou odpověď představovalo další zafunění.
„Co tady děláš?“ zeptala se mě, i když se stále dívala na Aidena.
„Emmyiny narozeniny. Potřebuju nějaký dárek.“
„A to vždycky putujete ve smečce?“
„Prosím?“
Když se na mě podívala, jiskřičky v očích jí tančily a pohrávala si
s jednou fialově obarvenou loknou. „To fakt musí jeden dárek vybírat tři
chlapi?“
„Aha, no jo…“
„Až tady skončíme, jedeme do posilovny. Mysleli jsme, že bychom měli
napřed vyřešit tohle,“ vysvětloval Maddox pohotově. Byla to skvělá
výmluva.
„Jasně.“
Její tón ovšem prozradil, že to nespolkla. Odkašlal jsem si.
„Něco jsem jí koupil, ale bylo mi řečeno, že je to nevhodné.“
Konečně odtrhla pohled od Aidena. Překvapil mě barevný odstín jeho
tváří a napjatý výraz v obličeji. Nikdy předtím jsem ho v přítomnosti ženy
neviděl takového. Přelétl jsem pohledem z jednoho na druhého. Přitahovala
ho, nebo štvala? Nedokázal jsem to rozpoznat.
Vtom mé myšlenky přerušil Camin hlas.
„Cos jí koupil? Nějaké rajcovní spodní prádlo?“
„Samozřejmě že ne!“ vyhrkl jsem. „Koupil jsem jí notebook.“
„Notebook?“
„No, ten její je starý. Myslel jsem, že bych ho vyměnil za něco
funkčnějšího.“
„A kdo ti řekl, že je to nevhodné?“
Ukázal jsem na Aidena v naději, že ho za ten názor sjede a mně že řekne,
že je to skvělý dárek, načež budeme moct z obchodu vypadnout. Úplně
jsem cítil veškerou pozornost, již jsme přitahovali, a nelíbilo se mi to.
„Tak aspoň jeden z vás má trochu rozumu.“
Sakra!
„No a protože to vypadá, že jsem byl přehlasován, říkal jsem si, že bys
mi mohla poradit.“
 Tak moc se snažila nedat pobavení najevo, až se kousla do rtu. „Emmy
má pravdu. Jsi tak trochu nadutý. Tak moc formální…“
Aidenovi zacukaly koutky a i Maddox ve snaze skrýt pobavení uhnul
pohledem. Ten komentář o nadutosti jsem ignoroval. „Můžeš nám
pomoct?“
„Chceš, abych něco vybrala?“
Už jsem chtěl říct, že ano, jenom abych to měl za sebou, pak jsem ale
změnil názor. „Ne, možná bys mi mohla pomoct něco vybrat? Ukázat mi
správný směr?“
„A máš vůbec nějaké nápady?“
Neměl jsem nic, a zrovna jsem to chtěl přiznat, když jsem pohledem
zachytil záchvěv něčeho za ní. V průvanu z klimatizace se zavlnil nějaký
šátek, který mi něco připomněl.
„Pořád jí je zima. Onehdy jsem si všiml, že měla na večer takový hezký
šál. Možná by využila ještě jiný – něco lehkého a teplého?“
Camina tvář prošla proměnou z nejistoty ve výraz štěstí. Rozzářila se
na mě – neexistuje žádný jiný způsob, jak ten úsměv popsat. Položila mi
ruku na rameno a přikývla. „Vynikající! Pojď se mnou.“
S Aidenem a Maddoxem v patách mě zavedla ke stojanům. „Jsou
z kašmíru a hedvábí,“ vysvětlovala. „Lehké, teplé a luxusní. Emmy si je
prohlíží pokaždé, když sem přijde.“
„A proč si nějaký nekoupí?“
Cami otočila cenovku. „Stojí čtyři sta padesát dolarů. Ani s mou slevou
si ho nemůže dovolit,“ vysvětlovala tichým hlasem. „Ani já ne.“
Zvedl jsem cíp jednoho šálu a ucítil hebkost jeho tkaniny. „Zahřeje ji to?“
„A jak krásně! Ano.“
Sklonil jsem hlavu. „A neurazí ji, když jí takový dám?“ zeptal jsem se
stejně tiše.
Jasné oči jí změkly. „Ne, to si nemyslím. Na zadek si sedne z jakéhokoli
dárku, ale o tomhle vím, že se jí bude líbit.“
„V jaké barvě?“
„Myslím, že by nejvíc využila ten černý.“
„Ale já jí nechci dát, co potřebuje. Chci jí dát něco, co chce.“
Cítil jsem, jak na mě Aiden a Maddox zírají.
„Její oblíbená barva je modrá.“
 Přikývl jsem, protože zrovna ten, z něhož jsem nedokázal spustit oči, byl
krásný právě díky této intenzivní barvě. Byla jasná a odvážná a připomínala
mi kravatu, kterou jsem jí dal. Líbilo se mi, jak na ní modrá vypadá.
„Líbil by se jí ten modrý, ale černý by nosila víc.“
„Chci je oba.“
Oči se jí rozšířily.
„Neřeknu jí, kde jsem je koupil.“
Zahihňala se a zavrtěla hlavou. „No ty jsi ale tak roztomilý, že ano? Ona
to pozná, Bentley. Věř mi.“
„Řeknu jí, že byly v akci.“
„Jako BOGO,“ ozval se Aiden.
„Jak BOGO?“ nechápal jsem.
„Buy one get one, kup jeden a dostaneš druhý,“ vysvětloval. „Normální
obchodní terminologie.“
„Díky,“ odtušil jsem suše.
Maddox nakrčil obočí a skrz brýle si Aidena prohlížel.
„Co je?“ vyštěkl.
„Jenom na mě ten tvůj obchodní žargon udělal dojem,“ zubil se Maddox.
„A tak jsem se díval, jestli ti nevyčuhuje vagína.“
„Jdi do prdele, Mad Dogu,“ zavrčel Aiden a chytil se za rozkrok. „Já ti
asi ukážu vagínu, kokote. Plných pětadvacet čísel titanu.“
Maddox vybuchl smíchy.
I když jsem na ně byl zvyklý, obrátil jsem oči v sloup. S pohledem
na Cami jsem ústy artikuloval: „Promiň.“
Zavrtěla hlavou a zasmála se. Všiml jsem si ale, že na Aidenově rozkroku
setrvala pohledem o pár sekund déle, než bych čekal.
„Vy kluci jste legrační.“ Obrátila se ke mně. „Vážně je chceš oba?“
„Ano.“
„Dobře,“ souhlasila šťastně. „Přinesu je ze skladu vzadu. Chceš je
zabalit?“
„Ano, prosím,“ odpověděl jsem s úlevou. „Dám jí je v úterý. Jdeme
na večeři.“
„Fajn.“
Dostal jsem nápad. „Nechtěly byste se k nám se sestrou přidat?“
Zaváhala a maličko se zamračila. „Nechceme vás rušit.“
 „Ale ne, Aiden s Maddoxem jdou taky. Narozeniny se přece musí oslavit,
nebo ne?“
Zkoumavě si mě prohlížela. „A už jsi o tom mluvil s Emmy?“
„No to ne. Chtěl jsem ji překvapit.“
„Myslím, že jsi chtěl překvapit všechny,“ zamumlal Maddox.
„Kam?“ zeptala se.
„Taquito na Smythe,“ promluvil Aiden.
Střelil jsem po něm pohledem. Mexická kuchyně byla jeho oblíbená
a dokázal toho sníst obrovské množství. Upřel na mě svůj pohled, jako by
mě chtěl vyzvat, abych odmítl, i když věděl, že nemohu. Když jsem je
do toho navezl, výběr restaurace byl na něm.
„Vy máte rádi mexickou?“ vyjekla Cami. „To je jedna z Emmyiných
nejoblíbenějších!“
Vzdal jsem to. Jestli to má ráda Emmy, já s tím problém mít nebudu.
„Takže přijdete?“
Nápad to sice byl impulzivní, ale teď mi docházelo, jak byl dobrý. Mohl
jsem se vidět s Emmy, poznat její kamarádky a oslavit její narozeniny. Bez
jakýchkoli pochyb jsem věděl, jak je důležité, aby mě měly Cami a Dee
rády. Emmy mohla víc poznat Aidena a Maddoxe, a najednou jsem měl
takový pocit, že i Cami by ráda poznala Aidena. Představa, že budu
sledovat, jak se ti dva škádlí, mě pobavila. Maddox půjde také, protože
jsme byli tři, a k tomu všemu ten bonus v podobě piva a tacos.
„Ano. Přijdeme. V kolik?“
Podal jsem jí telefon. „Co kdybys mi dala svůj telefon, a já ti pak
informace napíšu? Můžu vás vyzvednout, abyste se nemusely starat
o odvoz.“
Když si brala můj telefon, uculovala se. „Tak jestli to bude velké
a frajerské auto, můžeme se dohodnout.“
Té upřímné otevřenosti jsem se zasmál. Překvapilo mě, že to ani neznělo
nepatřičně. Vlastně to bylo docela okouzlující.
„Domluveno.“
 Kapitola 8
Bentley
Během víkendu a pondělka jsme si s Emmy několikrát psali i volali.
Poslouchat její hlas a její vtipné vyprávění o tom, jak tráví dny, mě
bavilo. Mé historky rozhodně byly zábavné mnohem méně, ale ona jim
naslouchala i tak, a já jsem časem zjistil, že jí je vyprávět chci. Bylo to
poprvé po mnoha letech, kdy jsem měl touhu mluvit s někým mimo svůj
malý kruh. Kdybych neslyšel její hlas nebo alespoň nedostal jednu z těch
legračních textovek včetně těch pitomých smajlíků, můj den by mi teď tak
nějak nepřišel úplný.
Řekl jsem jí, že úterní večeře bude neformální a že není potřeba, aby se
oblékala nějak zvlášť. Vysvětlil jsem jí, že ji vyzvednu po jedné schůzce,
na kterou musím jít. Jen tak mimochodem jsem se zmínil o tom, kam
půjdeme, a když mi řekla, že podnik je hned za rohem od Cami, kde se
bude učit, navrhl jsem, že ji vyzvednu tam, abychom ušetřili čas.
Cami a Dee mi pomohly ten večer udržet jako překvapení. Přijeli jsme
v obrovské limuzíně, kterou jsem nechal Franka pronajmout. Když Emmy
vyšla ven a uviděla auto, vytřeštila oči. Jakmile z domu vyšly Cami a Dee
a vklouzly do limuzíny jako první, vytřeštila je ještě víc.
Sklonil jsem se, abych se jí do těch zmatených očí podíval. „Myslel jsem,
že bys ten večer chtěla sdílet i s kamarádkami.“
Rozzářila se na mě a vyšponovala se na špičky, aby mi mohla vtisknout
tvrdý polibek na ústa. Já jsem ji chytil kolem pasu, přitáhl ji pevně k sobě
a na čekající rty jsem zasadil další polibek.
Byla krásná i v neformálním oblečení. Vlasy jí v těžké vlně zlatého copu
spadaly na záda a já měl velké nutkání znovu pod prsty ucítit jejich
jemnost. Měla tmavé kalhoty a světle růžový svetr s dlouhými rukávy a přes
ramena nějaký šátek tmavšího odstínu. Na jednom rameni nesla velkou
tašku a já jsem i bez dívání věděl, že v ní je ten malý batoh. Podle toho, co
říkala na našem prvním rande, bez něj nikdy nikam nechodila.
„Hej, máme hlad!“ vykřikl Maddox a zabušil na střechu. „Nechte si to
miliskování na později!“
 Cítil jsem, jak se se rty na mých usmála. „Maddox je tady?“
„A Aiden taky.“
„Právě jsi Cami vylepšil celý týden.“
Vsunul jsem jí prsty pod bradu a zadíval se jí do očí. „Abych byl
upřímný, doufám, že i tobě.“
Usmála se, protože zaslechla bouchnutí korku od šampaňského, které
jsem jim tam nechal na čekání, a následné veselí zevnitř auta. Než
do limuzíny nastoupila, znovu mě políbila. „To už se ti podařilo.“
Rozhlédl jsem se kolem stolu a v duchu nevěřícně zavrtěl hlavou. Kdyby mi
někdo před týdnem řekl, že budu sedět v mexické restauraci se sombrerem
na hlavě – Aiden trval na tom, že je všichni budeme mít jako součást
narozeninové oslavy –, že budu pít margarity, líbat krásnou dívku a bavit se,
řekl bych mu, že se zbláznil.
A přesně to se dělo.
Emmyiným kamarádkám bylo těžké odolat. Ty tři holky byly odlišné, co
se týče vzhledu a osobností, a přesto mezi sebou měly pouto. Emmy byla
tiše krásná tím svým bohémským stylem, zatímco Camin vzhled byl
výraznější díky tmavší barvě se zářivým melírem. Dee byla klidná
a elegantní, vypadala uhlazeně a profesionálně. Cami byla komediantka,
která se vtipem a sarkasmem vyrovnala Emmy. Poslouchat je bylo jako
sledovat zápas v ping-pongu a chvílemi mě i bolelo břicho od toho, jak moc
jsem se smál. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem se naposledy cítil tak
bezstarostně. Dee byla klidnější a evidentně představovala mateřskou
figuru, ale nikoho neokřikovala. Nikdo nemohl být na pochybách o tom, že
mají Emmy rády, a ona jim to samozřejmě oplácela stejně. Byly pro ni tím,
čím byli Maddox a Aiden mně: rodinou.
Aiden byl naprosto uchvácený Caminým kouzlem. Během usazování
ke stolu jsme se nějak rozdělili do dvojic a v tomto duchu večer také
pokračoval. Zdálo se, že si sedli i Maddox a Dee, často se k sobě otáčeli
a něco si povídali. Byla starší než on, ale podle toho, co mi Emmy řekla, jen
o tři roky. Maddox z nás byl vždycky ten nejdospělejší, a i tady to vypadalo,
že si padli do oka.
Jako by na těch třech ženách bylo něco, co nás nutilo ze sebe dostat to
nejlepší. Bylo to, jako by do naší malé bubliny vdechly život a svou radostí
ji rozšiřovaly. Neustále jsme se smáli, nekonečně se pošťuchovali a naše
vtípky se zhoršovaly úměrně toku tequily. My jsme s Emmy někdy
v polovině večeře začali pít vodu, ostatní však pokračovali. Naštěstí nikdo
neztrácel kontrolu – nebo alespoň zatím nikdo neměl dost.
Když přinesli narozeninový dort, všichni jsme zazpívali „Happy
Birthday“. Emmyiny oči se zalily slzami, které musela rychle vymrkat, aby
mohla sfouknout svíčky. Cami mi řekla, že Emmy má nejraději vanilkový
dort s bílou polevou a že nahoře zbožňuje květinovou ozdobu, takže přesně
to také dostala. Po dortu se objevila hromádka dárků a já jsem znovu byl
svědkem toho, jak Emmy bojuje s emocemi. Cami a Dee jí daly
vlastnoručně vyrobenou knížečku s dárkovými poukazy na věci, které má
ráda. Aiden a Maddox jí dali dárkové certifikáty, každý z jiného obchodu.
Když rozbalila šál, zatajil jsem dech. Nechal jsem Cami zabalit každý
zvlášť a ten druhý jsem jí chtěl dát, až budeme sami.
Prsty přejížděla hustou tkaninu černého šálu, ale neříkala nic. Nervózně
jsem polkl a pohlédl směrem ke Cami.
Udělal jsem snad chybu?
Ta však jenom zavrtěla hlavou, kousla se do rtu a sledovala Emmy.
„Můžeš si to vyměnit,“ ujistil jsem ji. „Vybereš si něco, co se ti líbí.“
Její oči se setkaly s mými a byly lesklé a zářivé. „Neexistuje nic lepšího,
co bych si mohla vybrat.“
„Ano?“
„Proč jsi mi to koupil?“
„Protože je krásný a hřejivý. Stejně jako ty.“
Vrhla se mi kolem krku a tiše zavzlykala. „Díky.“
Zvedl jsem hlavu a všiml si pohledů Cami a Dee. Usmívaly se
a souhlasně přikyvovaly.
Když si stáhla šál, v němž přišla, vstal jsem, protřepal ten nový
a přehodil jí ho přes ramena. Usadil se kolem ní jako obláček a zahalil ji
svou měkkostí. Přejela prsty po plyšové vlně a potom natáhla ruku ke mně.
Posadil jsem se a ovinul ji pažemi. Cítil jsem teplo šálu, ještě důležitější
však bylo, že když se přitulila blíž, cítil jsem i její teplo. Všechno kolem
a všichni ostatní jako by zmizeli, a to jediné, na čem v tom okamžiku
záleželo, byla ona – my.
„Všechno nejlepší, Emmy.“
Pořád se smíchem jsme čekali na limuzínu a užívali si báječného večera.
Naklonil jsem se Emmy k uchu. „Pojedeš se mnou domů? Prosím.“
Nervózně se na mě podívala.
„Jenom s tebou chci být chvilku sám. Potom se postarám, aby ses
bezpečně dostala domů.“
„Tak jo.“
Přistoupil jsem blíž k Aidenovi. „Napřed nás s Emmy vyhodíš u mě
a potom holky bezpečně odvezeš domů?“
Přikývl. „Domluveno.“
„Díky.“
O jednu kratičkou jízdu později už jsme z auta vystupovali. Věděl jsem,
že Aiden neodjede, dokud nebudeme uvnitř, a tak jsem Emmy doprovodil
po schodech nahoru a zadal svůj kód. Jakmile se za námi dveře zavřely,
auto odjelo.
„Co když tady na nás čekají nindžové?“
„Tak to myslím, že se budou hodit tvé zkušenosti z karate.“
Zachichotala se, následovala mě do chodby a čekala, až stisknu tlačítko
pro přivolání výtahu.
„Jak velký ten dům je?“
„Čtyři patra. Já bydlím v horních třech.“
„A co je tady dole?“
„Byt mého domovníka, garáž a pár kancelářských a skladovacích
prostor.“
Potřásla hlavou. „Domovník, to je něco jako komorník?“
Zasmál jsem se. „Jenom mnohem méně formální. Je takový nenápadný,
ale udržuje mě i dům v cajku.“
„Jenom tebe, Bentley.“
Vstoupili jsme do hlavního obývacího prostoru. Zatímco se po něm
procházela, pozoroval jsem její reakce. Vypadala ohromeně. „V tomhle
patře je obývací pokoj, kuchyně, má pracovna a tělocvična. Nahoře jsou
ložnice.“
„A ve čtvrtém patře?“
Pokrčil jsem rameny. „Promítací sál, pár prázdných místností plus zimní
zahrada s bazénem v zadní polovině.“
„Ty máš bazén?“
„Jo, malý.“
 Odfrkla si a dál se rozhlížela. „Vsadím se, že jenom koupelnu máš větší
než celý můj byt.“
Bylo toho pro ni na pochopení příliš, a tak jsem ji chtěl nějak rozptýlit.
Přešel jsem pokoj a zastavil se před ní. „Chceš porovnávat rozlohy našich
bytů, nebo tě zajímá skutečný důvod, proč jsem tě sem vzal?“
„Což bylo…?“
Přejel jsem jí rukou po zátylku a přitáhl ji k sobě. „Od pátku jsem tě ještě
pořádně nepolíbil. A to už je dávno.“
„Dnes večer jsi mě políbil aspoň čtyřikrát.“
„Ne takhle.“
Vzápětí naše ústa splynula v jeden celek a já nemohl myslet na nic
jiného. Políbil jsem ji se vší dosud zadržovanou energií, již jsem
od pátečního večera cítil. Textové zprávy a hovory nestačily, a to, jak vedle
mě celý večer seděla, mé napětí také nezmírnilo. Ty kratičké polibky, které
jsme si vyměňovali, mou touhu po ní jen zvýšily.
Nechápal jsem to, a bylo mi to jedno.
Sevřel jsem její vlasy v rukou a přitáhl ji k sobě. Přejel jsem jí jazykem
po jazyku a propátrával jí ústa a náš dech se prolínal. Její esence byla
erotická; ústa měla horká, vlhká a sladká. Chutnala jako hedvábí a hřích.
Jediné, nač jsem dokázal myslet, bylo, jak asi bude chutnat na jiných
místech. Moc jsem ji chtěl mít pod sebou. Chtěl jsem ji slyšet, jak křičí mé
jméno, až jí budu působit rozkoš jazykem, prsty i ptákem. Spustil jsem paži,
sevřel jí boky a začal se o ni otírat. Ona tiše zasténala a sevřela mou košili
v pěsti tak pevně, až jsem cítil, jak to látka na ramenou začíná vzdávat.
Zatáhl jsem za tkaninu jejího svetru, přejel dlaní po zádech a hladil jejich
jemnou kůži. Zasténala a přitiskla se blíž.
Věděl jsem, že stačí ještě jediná minuta, už jen jediná klička jejího jazyka
po mém, a zatlačím ji k pohovce a v okamžiku bude nahá.
Se zklamaným zasténáním jsem ustoupil a zhluboka oddechoval.
Zmateně se na mě zadívala.
„Bentley?“
Předklonil jsem se, zapřel se rukama o kolena a ztěžka jsem dýchal.
„Do prdele!“
„Proč jsi přestal?“
„Kdybych nepřestal, už bychom spolu byli na posteli. Pokud bychom se
vůbec tak daleko dostali.“
 „Ale já nechtěla, abys přestal.“
Narovnal jsem se a zkoumavě si ji prohlížel. Tvář měla rudou a oči
rozšířené touhou. Vzal jsem jí obličej do dlaní. „Nechci na tebe spěchat.“
Natočila se. „Vždyť ty nespěcháš.“
„Já jsem tě sem ale opravdu nepřivedl proto, abych tě svlékal.“
Pozvedla pravé obočí. Uvědomil jsem si, jak sexy to vypadá. Jedním
jednoduchým gestem beze slov toho dokázala tolik říct!
Kecy, vyčetl jsem z toho.
„Mám pro tebe ještě něco jiného.“
Zmateně se zamračila.
Odvedl jsem ji k pohovce. „Hned jsem zpátky.“

Emmy
V němém úžasu jsem se rozhlížela po té rozlehlé místnosti. Měl tam vysoké
stropy, podlahy z tmavého dřeva, velká okna a všechno tam bylo obrovské.
Byly tam tři lenošky ve tvaru U, všechny široké a hluboké a potažené tou
nejjemnější vyčiněnou kůží, na jakou jsem kdy sahala. Stěny měly
krémovou barvu a stoly a příslušenství byly také provedeny z tmavého
dřeva. Krb lemovala knihovna, zabírající celou stěnu až ke stropu,
a prostoru před topeništěm vévodily dva masivní ušáky z ebenově tmavé
tkaniny. U oken stál těžký starožitný jídelní stůl se šesti úhledně
zastrčenými židlemi Parson. U jedné stěny se nacházel příborník ve stejném
provedení s tácy plnými třpytících se křišťálových karaf a sklenic. Všimla
jsem si, že všechny odkládací stolky a několik dalších kusů nábytku jsou
také starožitné. Z obou protilehlých konců místnosti ústily chodby a lítací
dveře u jídelního stolu s největší pravděpodobností vedly do kuchyně.
Na stěnách bylo několik obrazů, na policích zase pár pečlivě rozmístěných
uměleckých děl. Byla to eklektická a jedinečná sbírka, i tak to ale všechno
ladilo.
Bylo to unikátní – jako samotný Bentley. Každým coulem vypadal jako
moderní obchodník, jeho dobré vychování a formální osobnost však
skrývaly duši starého muže. Pro vnější svět byl vážný a přísný, jakmile se
však se mnou uvolnil, byl sladký a zábavný.
Zatímco jsem se po místnosti rozhlížela, všímala jsem si bohatosti toho
všeho. Bylo to rozlehlé. Dokonalé, ani jediná věc nebyla mimo. Žádné
časopisy na konferenčním stolku, žádné boty u dveří. Ta jeho dokonalost
křičela prázdnotou. Bylo to, jako by někdo tuto místnost vytvořil, ale přesto
ji nepoužíval, nežil v ní ani ji s nikým nesdílel. Snažila jsem se představit si
Bentleyho relaxujícího na pohovce nebo sedícího v místnosti s přáteli.
Nedokázala jsem to.
Napadlo mě, jestli kromě Maddoxe a Aidena má ještě někoho, s kým by
to celé sdílel, nebo jestli tady tráví čas o samotě. Něco mi říkalo, že
po většinu doby to bude ta druhá varianta.
Ale to už se s taškou v ruce vracel chodbou a tvářil se vzrušeně
a nervózně. Posadil se vedle mě a do klína mi položil velký plochý balíček.
„Ale ty už jsi mi dárek dal.“ Přejela jsem prsty po šálu a dobře jsem
věděla, kde jej koupil a kolik stál. Už to bylo hodně peněz.
„To bylo pro Emmy.“ Usmál se a zatvářil se jako malý kluk.
„A tohle je pro koho?“
Sklonil se ke mně a naše rty se o sebe otřely. „Freddy musí taky něco
dostat. Přece jenom je to i jeho den.“
Z toho, jak byl pozorný, se mi sevřela hruď, ale tomu jeho škádlení jsem
se musela usmát.
„Bentley…“
Zavrtěl hlavou. „Emmy, je to dárek. Něco, co chci, abys měla.“
„Ale já ani nemůžu soutěžit s –“ rozmáchla jsem se rukama kolem sebe
„– tady tím vším.“
„S tím vším?“
„S tímhle domem, limuzínama a autama. S tvým bodyguardem.“ To už
jsem hlasem přešla do šepotu. „S tvým bohatstvím. Já ti nemůžu nabídnout
nic takového.“
„To, co mi můžeš nabídnout, je mnohem lepší.“
„Tomu nerozumím.“
„Víš, kdy jsem naposledy šel s někým večer ven na jídlo? Prostě jenom
na zábavnou a příjemnou večeři s přáteli?“ Zavrtěl hlavou. „Ani si nemůžu
vzpomenout. Leda snad ještě na vysoké.“
Rozhlédl se kolem sebe. „Je to jenom místnost. Nějaký dům. Ta má auta
mě vozí na schůzky a občas na nějaké nudné obchodní večeře. Vím, že
mám hodně peněz, ale ty mi nedaly ani sekundu štěstí, které jsem s tebou
sdílel během posledního týdne. Od té doby, co jsem tě potkal, se usmívám
víc než za celá léta.“ Nervózně poplácal tašku na mých kolenou. „Tyhle
dárky jsou výrazem mých díků. Když přijmeš je, je to, jako bys přijala mě.“
S pohledem do mých očí zaváhal. „Přijmi mě, prosím.“
„Už jsi toho tolik utratil i tak.“
Bentley dlouze vydechl. „Chceš, abych ti to, jak to vidím, vysvětlil
v základních a poctivých pojmech?“
„Ano.“
„Ty dárky, které ti dávám, pro mě mají stejnou hodnotu, jako když ty si
koupíš kávu, Emmy,“ řekl. „V mém světě to nijak velké peníze nejsou.“
„Teda.“ Nedokázala jsem přijít na žádné jiné slovo. Takové bohatství
jsem si ani nedovedla představit.
„Mé bohatství je součástí toho, kým jsem. Budu ti kupovat věci, protože
chci, protože jsem šťastný, když tě vidím se usmívat.“ Než jsem stačila
cokoli říct, zvedl ruku. „A ano, vím, že mi nemůžeš oplácet stejnou mincí,
ale to mi nijak nevadí. Koláčky, které jsi mi onehdy dala, byly jedna
z nejlepších věcí, jaké mi kdo kdy věnoval. To proto, od koho byly, ne kvůli
jejich hodnotě, ale pro to, co představují. Představují tebe a tvou laskavost,
dokážeš tohle mé myšlení pochopit?“
Z jeho slov a z toho, jak je pronášel, jsem neslyšela nic než pravdu. Když
se na mě díval, pohled měl něžný, ale plný úzkosti. Žádal mě o to, abych jej
přijala a pochopila. Abych nedovolila, aby se naše rozdíly dostaly mezi nás.
„Ano,“ odpověděla jsem. „Tak si to ale ujasněme. Myslím, že ty jsi ta
cenná komodita, ne tvé peníze.“
„Tak to si rozumíme.“ Pokývl směrem k tašce. „A teď si rozbal dárečky,
Freddy.“
Vytáhla jsem z tašky krabici a otevřela ji. Byl v ní batoh z luxusní voňavé
kůže a v sytém odstínu kapučína. Bentley mě upřeně pozoroval. „Vybral
jsem ho sám,“ vysvětloval pyšně. „Vím, že batoh máš, ale v tomhle se ti
budou věci nosit mnohem líp. Papíry se ti v něm nebudou tak muchlat.
A zjistíš, o kolik je na zádech pohodlnější.“
Přejela jsem prsty po švech. Takový jsem chtěla, ale nikdy bych si ho
nemohla dovolit – zvlášť tak kvalitní. Měl pravdu, můj batoh byl starý,
přezku měl zlomenou a jeden popruh už byl skoro utržený. Doufala jsem,
že to se mnou vydrží až do konce roku a že se mi podaří něco takového
najít ve výprodeji. Už to, že si všiml něčeho, co potřebuju, ale o čem jsem
nemluvila, vypovídalo hodně.
„Děkuju. Je překrásný.“
 „Využiješ ho?“
Znovu jsem se mu podívala do očí. „Ano.“
Zeširoka se usmíval. „To je dobře. A vevnitř je taky něco.“
Zvědavě jsem vak otevřela a vytáhla jakousi plochou krabici. Odložila
jsem batoh a otevřela krabici. Když jsem spatřila jasně modrý šál podobný
tomu černému, jaký mi už dal, zalapala jsem po dechu.
„Ale –“
„Líbila se mi ta barva. Věř mi, že mě Cami musela zastavit, abych ti
nekoupil od každé barvy jeden. Ale tomuhle jsem odolat nedokázal.
Myslím, že jsem prokázal velkou zdrženlivost, co říkáš?“ Natáhl ruku
a vzal si jej ode mě, aby mi ho mohl přehodit přes rameno a přes ten druhý.
„Miluju tuhle barvu na tvé kůži.“ Zastrčil mi cípy pod paže. „V tomhle ti
bude teplo.“
Ucítila jsem v krku knedlík. Vzala jsem mu obličej do dlaní a cítila jeho
strniště na bradě. Podvolil se mému laskání, a když jsem ho políbila, usmál
se.
„Děkuju. To jsou ty nejlepší narozeniny, jaké jsem kdy měla.“
„To je dobře. Mise je splněna.“ Poklepal mi prstem na špičku nosu.
„Můžeš zůstat ještě chvilku? Mohli bychom se podívat na film, nebo tak
něco.“
Přikývla jsem. „Zítra mám školu až od jedné.“
„Skvělé. Přinesu nám něco k pití.“

Bentley
Takže dárky přijala. Viděl jsem, jak ve tváři zbledla, když jsem to, co jsem
utratil, srovnával s něčím, s čím by se mohla ztotožnit, ale vysvětlit jsem jí
to musel. To, co jsem řekl, jsem myslel vážně: chtěl jsem jí kupovat další
věci, ale nechtěl jsem, abychom o to neustále bojovali. Věděl jsem, že žije
velmi skromně, a i když jsem ji nechtěl zahltit, měl jsem v plánu jí život
vždycky o něco zjednodušit, kdykoli to půjde.
Odzátkoval jsem červené víno a nalil nám. V lednici byl talíř s nějakým
občerstvením, které Andrew na mou žádost připravil. Naskládal jsem to
všechno na tác a vrátil se do obýváku. Emmy se po něm procházela
a všechno si prohlížela. Zrovna teď stála u příborníku a dívala se
na vystavené karafy.
 „Ty starožitnosti patřily rodičům. Přivezli je z Anglie. Požádal jsem
dekoratéra, aby je do místnosti nějak začlenil.“
„Jsou nádherné.“
Potlačil jsem úsměv. Všiml jsem si toho, že neřekla, že nádherný je
i pokoj. Musel jsem přiznat, že mi občas připadal příliš velký. Málokdy
jsem ho užíval.
„Myslel jsem, že zajdeme do kinosálu. Je to tam pohodlnější.“
„Dobře,“ souhlasila.
Po cestě k výtahu se zahihňala. „Až do dneška jsem nikdy nebyla
v rodinném domě s výtahem.“
„Koupil jsem pozemek a dům jsem nechal navrhnout tak, aby sem co
možná nejlépe pasoval. Pozemek byl úzký, takže dům musel být dlouhý
a vysoký. Můj architekt to navrhl tak, aby se z rozlohy vytěžilo co nejvíc
čtverečních metrů, a ten výtah je bonus. Někdy se mi ani nechce všechny ty
schody šlapat,“ zasmál jsem se. „Obzvlášť třeba, když si zapomenu brýle
v pracovně a musím jít tři patra nahoru a dolů, abych si je vzal ze stolu.“
„To dává smysl.“
„S tím pozemkem jsem měl štěstí, ale chvíli trvalo, než jsem dostal
takový návrh, který se mi líbil.“
„Ale?“
„Je to na rohu, na konci slepé ulice a všude kolem vyvýšené břehy. Právě
kvůli tomu zvláštnímu tvaru to tady bylo dlouho neobsazené. Sousedi
odvedle jsou starší manželé a jejich jedinou starostí celou dobu bylo, abych
nenechal pokácet stromy na hranicích našich pozemků. To jsem jim splnil
víc než rád.“
„Líbí se ti tady?“
„Ano. Je to v klidné oblasti – svým způsobem takový skrytý poklad
v Torontu. Když není silný provoz, mám to odsud do kanceláře asi dvacet
minut, a když chci jet někam jinam, kam chodím, je to jenom o kousek
dál.“
„Říkal jsi, že máš garáž?“
„Ano, nechal jsem si ji postavit kvůli pohodlí, a mám v ní své osobní
auto. Ostatní vozy jsou jinde. Když je potřebuju, Frank s některým
předjede.“
„Tvé osobní auto?“ zeptala se zmateně.
 „No, někdy rád řídím sám. Ale pro velkou garáž tady zase nebylo dost
místa,“ vysvětloval jsem. „Měl jsem štěstí, že jsem tam vecpal jedno auto.
Celý pozemek zabírá dům. Žádná zahrada ani dvorek. Stavěl jsem tak
blízko k okrajům pozemku, jak jsme si to mohli legálně dovolit.“
„Takže na zahradničení moc nejsi?“
„Nevím, ještě jsem to ani nezkusil. Kolem bazénu sice je pár kytek
v květináči, ale stará se o ně Andrew.“
Vstoupili jsme do kinosálu, kde Emmy potěšením vytřeštila oči. „Ach
můj bože! To je úžasné!“
V místnosti byly čtyři stupňovité řady křesel jako v kině, všechny
v provedení tmavě červené kůže. Protože byla široká, hluboká a pohodlná,
krásně se v nich při sledování filmu nebo zápasu relaxovalo. Stěny měly
měkkou tmavošedou barvu a v místnosti byl i malý kuchyňský koutek
s vlastním popcornovačem. V zadní stěně byla od podlahy ke stropu
zabudována spousta polic s veškerou elektronikou a se stovkami uložených
filmů a televizních pořadů. Samotná obrazovka zabírala celou přední stěnu
a prostorový zvuk se mohl rovnat kterémukoli kinu.
V této místnosti jsem trávil spoustu volného času.
„Na co by ses chtěla dívat?“
Užasle se rozhlížela. „Cokoli bude fajn. Na co se normálně díváš ty?“
„Touhle dobou v noci to jsou obvykle zprávy, ale my si můžeme pustit
něco lepšího.“
Vtom mě překvapila. „Ale ne, zprávy jsem neviděla už dlouho. Bylo by
fajn to teď dohnat.“
„Určitě?“
„Jo.“
Pustil jsem televizi a pohodlně se ve svém křesle opřel. Ona se schoulila
do vedlejšího a chichotala se, když jsem ukazoval, jak má používat ovladač
a sklopit si opěradlo.
Snažil jsem se soustředit na obrazovku, ale pohled mi neustále zalétával
směrem k ní. Jak jsem se na ni tak po očku díval, skoro pokaždé jsem si
všiml, že místo na obrazovku upírá oči na mě. Pokaždé se zatvářila
provinile a zadívala se jinam.
V tom křesle se zdála být velice droboučká a já jsem si uvědomil, že je to
poprvé, kdy mám v kinosále ženu. Když totiž skončil můj poslední vztah,
ještě nestál. Aiden a Maddox tady zabírali podstatně víc místa než ona.
 Vtom se zvedla. „Kde máš koupelnu?“
„Přes chodbu.“
Díval jsem se, jak odchází, a usmíval se při vědomí, že na sobě stále má
oba šály. Díval jsem se na televizi a občas i na hodinky. Byla tam delší
dobu, než jsem čekal, a tak jsem měl starost, jestli jí třeba není zle. Pak
jsem uslyšel kroky a uklidnil se. Vcupitala dovnitř a bez varování mi
vklouzla na klín.
Ovinul jsem jí paži kolem ramen. Křeslo bylo dost velké pro oba a mě
trklo, proč mě až doteď nenapadlo, že by nám stačilo. „Ale ahoj!“
Zavrněla a přitulila se ke mně. Zvedl jsem ruku, abych si ji přitiskl ještě
blíž, ale hned jsem ztuhl, protože jsem se dotkl holé kůže na stehně.
Zprudka jsem se nadechl, a když jsem se podíval na ni, setkal jsem se
s poměrně vyrovnaným pohledem.
„Co to děláš?“
„Jsem spontánní.“
„Myslím, že sis ve své spontánnosti zapomněla kalhoty.“
Šibalsky pozvedla koutky, chytila mě za ruku a vyjela s ní výš. Cítil jsem
ještě víc holé kůže. Vlastně to jediné, co jsem cítil, byla teplá a hebká kůže.
„A taky jsem ztratila tričko.“
Roztáhl jsem jí na zádech prsty, abych to její teplo nasál do svého těla.
„Emmy,“ varoval jsem ji.
„Mám narozeniny. A říkal jsi, že chceš, aby byly hezké.“
„Takže hezké narozky se poznají podle toho, že si mi skoro nahá sedneš
na klín?“
Přejela mi prstem po bradě a potom špičkou i po spodním rtu. „Záleží
na tom, jak moc nahá ještě budu.“
V péru mi škublo, pak nateklo a začalo se v sevření kalhot zvětšovat.
Vsál jsem ten prst do úst a přejížděl po špičce jazykem. Pozorovala mě
s přivřenýma očima a zrychlujícím se dechem. Naskákala jí husí kůže.
„Jestli ti sundám ten šál, nastydneš.“
„Leda bys přišel na nějaký způsob, jak mě zahřát.“
Odolat tomu bylo nemožné, a já ani nechtěl.
Stiskl jsem dálkové ovládání a vypnul televizi, ale slabá světla jsem
nechal rozsvícená, abych na ni viděl. Chytil jsem ji za boky a zlehka ji
posunul tak, aby na mně v křesle seděla obkročmo. Když jsem ucítil, jak mi
to její teplo tlačí na narůstající erekci, zasténal jsem. Vjela mi prsty do vlasů
a já jsem ji držel za boky, zatímco naše ústa splynula.
Všechno ostatní okamžitě zmizelo a vnímal jsem jen ji. Jen nás. Cítil
jsem její vlhká, sladká ústa. To, jak její jazyk klouže po mém. Jak se mi
tiskne k hrudi a jak se mi pomalu vlní na ptákovi. Ty tiché a erotické zvuky,
které vydávala, jak jsme se v líbání propracovávali čím dál hlouběji, mě
přiváděly k šílenství. Už jsem ji ani nemohl přitisknout blíž, nemohl jsem ji
ochutnat víc, ani jsem ji nemohl víc cítit. Sklouzl jsem jí rukou po zádech
a přes boky a zajel prsty pod hedvábné kalhotky, kde jsem uchopil oba
bochánky zadečku a poddal se jejímu žáru. Vzrušeně mi vydechovala
do úst, zatímco jsem jí prstem kroužil kolem poštěváčku a sám jsem
zasténal nad tím, jak připravená pro mě je.
„Ježíši! Ty jsi tak horká, Emmy! Tak mokrá jsi pro mě!“
„Já tě chci,“ žadonila. „Chci tě celou noc. Chci vidět víc té vášně, kterou
jsi mi ukazoval minulý týden.“
„Tak to mě taky dostaneš.“ Olízl jsem jí krk a přidal pusu. „Budeš mě mít
celého. Ale napřed chci, aby ses udělala tady a hned teď.“
„Ano… Bentley…,“ sténala, zatímco na ní mé prsty pracovaly dál.
Jedním jsem vklouzl dovnitř a hned následoval další, mezitím jsem
poštěváček dál masíroval palcem. „Chci, aby ses pro mě udělala, Emmy.
Udělej se mi na ruku, a já tě vezmu do postele, kde můžeme začít znovu.
A příště se mi uděláš o ptáka.“
„Ach, bože!“
Sledovat, jak se tomu poddává, bylo neuvěřitelné. Když se jí kundička
kolem mých prstů sevřela a ona vystřelila k orgasmu, hlava jí spadla
dozadu, záda se prohnula a ona vyrazila dlouhý a tichý výkřik. Šál z ní
sklouzl a odhalil nádherná prsa v krajce. Jednu pevnou bradavku jsem nasál
do úst, cumlal jsem ji i přes satén a jemně do ní kousl, až vykřikla mé
jméno. Můj ubohý penis se v sevření kalhot divoce vzpínal. Musel jsem ji
mít nahou a pod sebou. Chtěl jsem cítit, jak mi tou kundičkou ptáka hezky
sevře, i to, jak pode mnou bude její tělo klouzat, až si ji vezmu.
Až se jí zmocním.
Až bude mou.
Připadal jsem si jako nějaký zatracený neandertálec, ale bylo mi to fuk.
Vstal jsem a pevně ji sevřel za zadek a ona mi ovinula nohy kolem boků.
Vykročil jsem po schodech dolů a zasyčel, když jsem na krku ucítil její
jazyk a zuby. V ložnici jsem ji položil na postel a o krok ustoupil. Místnost
zaplavil měsíční svit, který ještě zdůrazňoval to, jak její krémová kůže
kontrastovala s tmavě modrým povlečením. Zlaté vlasy měla kolem hlavy
rozprostřené jako svatozář. Šaty ze mě nějak zmizely a ležely nedbale
pohozené na podlaze. Emmy se posadila, setřásla z ramen šály a odstrčila
je. Všiml jsem si nepatrného chvění, které jí probíhalo tělem.
„Je ti zima?“
„Ne,“ ujistila mě hlasem, třesoucím se žádostí.
Neodtrhli jsme od sebe pohledy ani ve chvíli, kdy si rozepínala
podprsenku, která ji zakrývala, a pak si lehla na záda a rozevřela náruč.
„Potřebuju tvé teplo, Bentley.“
Zakryl jsem jí celé tělo, ten pocit její holé kůže na mé byl vynikající.
Naše těla splynula a to její měkké dokonale ladilo s ostrými úhly toho
mého. Cítil jsem chlad, jak se pd mým dotykem zahřívá její chladná kůže.
Hladil jsem ji a laskal, abych její tělo poznal – po čem se zachvěje, kdy
zalapá po dechu a kdy toužebně zavolá mé jméno. Přejížděl jsem jí rty
po kůži a zkoumal všechny prohlubně a křivky, objevoval lechtivá žebra,
a když se svíjela a chichotala, smál jsem se s ní. Když jsem ji našel,
zasténala. Byla vlhká a teplá, a tak jsem ji dráždil prsty a potom ústy, až se
pode mnou prohnula a zaťala mi prsty do kůže.
Péro mě touhou být v ní úplně bolelo. Tak strašně mě vzrušovaly doteky
jejích zkoumavých rukou, její ústa na mé kůži i zvuky toho, jak šeptala mé
jméno! Doteky byly něžné a já jsem se očekáváním přímo třásl. Takhle
jsem se s nikým nikdy necítil. Nikdy mě nic nevzrušovalo tak jako teď
Emmy. Všechny ty zdi, které jsem vystavěl, obrana, již jsem vybudoval, to
všechno se úplně rozpadlo. Jediné, nač jsem se dokázal soustředit, byla ta
drobná žena pode mnou a její potěšení.
„Prosím, Bentley, já tě potřebuju,“ žadonila a oči jí v matném světle
zářily. „Prosím.“
Z nočního stolku jsem vzal kondom a nasadil si ho. Zvedl jsem se nad ni
a kousek po kousku do ní vnikal, dokud jsme nebyli spojení. Omotala mi
nohy kolem pasu, aby si mě přitiskla k tělu, a mě obklopila ta její těsnost.
Nechal jsem jí klesnout obličej na rameno. „Ježíši, Emmy! To je tak
úžasný pocit, když jsi kolem mě ovinutá!“
„Prosím…,“ zavrněla.
 Začal jsem přirážet a vzdychal úměrně tomu, jak její tělo reagovalo.
Postupně jsme se dostali do rytmu a naše těla se vzájemně sladila
a pohybovala se, jako bychom to dělali už tisíckrát. Rukama mi svírala
ramena a zarývala mi nehty do kůže. Mně po zádech stékal pot a potěšení se
zvyšovalo. Posadil jsem se, držel jí boky stále u sebe a vrazil ho do ní
tvrději. Vykřikla hlasem ochraptělým touhou. Jak jsem se blížil k orgasmu,
cítil jsem obrovské napětí v koulích a i nervy mi praskaly elektřinou.
„Udělej se se mnou, zlato.“ Vsunul jsem mezi nás ruku a dráždil jí
poštěváček. „Chci, aby ses udělala!“
Ztuhla a tělo se jí prohnulo v napjatém oblouku, načež se začala rozlétat
na kusy.
Já jsem byl hned po ní, a zatímco jsem ji tvrdě dodělával, uvnitř mě rval
vlastní orgasmus.
Pak jsem padl vpřed a zatlačil ji svou hmotností do matrace. Zakryl jsem
jí ústa svými a líbal ji, dokud nám nedošel dech. Skulil jsem se z ní, stáhl si
kondom a přehodil přikrývku přes její rychle chladnoucí tělo. Potom jsem
se k ní přitulil a přitiskl si ji k hrudi. I ona se přimáčkla ke mně a trochu mě
ochlazovala svými výdechy.
„Jsi v pořádku, Freddy?“
Cítil jsem, že se usmívá. „Ano, Rigide. Jsem víc než jenom v pořádku.“
Další otázkou jsem překvapil sám sebe. „Zůstaneš?“
„Jestli chceš.“
„Ano. Chci.“
„Dobře,“ vydechla. „Moc ráda.“ Vtiskla mi polibek na zátylek. „Nejlepší
narozky vůbec. Děkuju.“
Zvedl jsem jí bradu, protože jsem ji musel políbit znovu. „Myslím, že
bych spíš měl poděkovat já tobě, Emmy.“
„No, tak řekněme, že jsme si kvit.“
Přitiskl jsem ji k sobě ještě víc. Nikdy si nebudeme kvit.
Byla tak naprosto skvělá, jako já nikdy nebudu. A neměla o tom ani páru.
 Kapitola 9
Emmy
Probudily mě teplé polibky. Zase.
Ten formálnější, rigidní Bentley podle všeho zmizel v okamžiku, kdy
jsme byli sami a nazí. Najednou byl rigidní v úplně jiném smyslu slova.
Maska z něj spadla a odhalila toho otevřeného a sexuálního muže,
skrývajícího se pod ní. Byl vášnivý, smyslný a nesobecký milenec. Díky
němu jsem se cítila krásná a žádoucí. Jeho touha po mně mi dodávala sílu.
V noci jsme se milovali dvakrát a zdálo se, že jeho touha po mně je
nekonečná. Překvapivě intimní bylo už jen to, že jsem byla s ním,
obklopena tmou a s jeho tělem přitisknutým k mému. Měla jsem pocit, jako
bychom byli jedinými dvěma lidmi na světě. Zbožňovala jsem to, jak mu
hlas přešel v chrapot, jak při orgasmu vyslovoval mé jméno, i ty jeho
polohlasné kletby. Byl neuvěřitelně něžný, jeho doteky však i tak byly
majetnické a jisté.
Jako bych mu patřila.
„Emmy, zlato,“ zašeptal se rty na mém uchu. „Musím do kanceláře.“
Snažila jsem se otevřít oči.
Zasmál se tichým hrdelním smíchem. „Ne, ty zůstaň v posteli. Andrew
má dnes volno, takže je dům prázdný. Porozhlídni se, buď tady jako doma.
V poledne přijede Frank. Odveze tě domů, aby ses mohla převléknout a vzít
si věci, a odveze tě do školy.“
Byla jsem tak unavená, že jsem ani nemohla protestovat. Víc spánku mi
znělo skvěle. Jeho postel byla mnohem pohodlnější než má a voněla jako
on. Ložní prádlo a deka byly měkké, pohodlné a příjemné. Jediné, co mi
tam chybělo, bylo jeho dlouhé a silné tělo. Ovinula jsem mu paže kolem
krku a přes tuhý límec mu přitiskla rty na krk. Dnes byl hladce oholený
a pod jazykem jsem cítila pevnou linii jeho čelisti.
„Měl bys jít zpátky do postele.“
Zasténal a prudce mě políbil. Ranní dech mu tedy zřejmě nedělal žádné
problémy. „Chtěl bych, ale mám schůzku.“
 Přejela jsem mu rukou po hrudi a dole jsem potom sevřela jeho
narůstající erekci. „Dokázala bych tě přesvědčit. Kdybys zůstal tady, bylo
by to mnohem zábavnější než nějaká schůzka.“
Poodstoupil, narovnal si kravatu a snažil se tvářit pohoršeně. „Nemůžu se
z práce vykouřit kvůli sexu.“
Nakrčila jsem obočí. „Ale já bych mohla vykouřit tebe.“
Znovu se na kolenou předklonil, jako včera v noci, a zhluboka se
nadechl. „Ježíši, Emmy! Co mi to děláš?“
Zvedl hlavu a intenzivně se mi zahleděl do očí. „Líbí se mi, jak otevřeně
se mnou jednáš. Že mi říkáš, co chceš. Ach bože, jak já bych se chtěl vrátit
do postele a píchat tě, až bys zase křičela mé jméno…“ Hlas se mu vytratil
a on potřásl hlavou.
Teď byla s hlubokým nádechem řada na mně. Moc ráda jsem ho slyšela
se mnou mluvit sprostě. Byl to obrovský kontrast k té formální tváři, kterou
ukazoval světu. „Tak aspoň se mám do té doby na co těšit.“
Vrhl se na mě, přitiskl mě k matraci a líbal mě, dokud mi nedošel dech.
Když se pak s přimhouřenýma očima odtáhl, ztěžka dýchal. „Ano.“
Znovu si urovnal kravatu a uhladil sako. Všimla jsem si, že vlasy nemá
tak dokonalé jako obvykle. Tak trochu jsem mu je rozcuchala. Ale slušelo
mu to, tak jsem nic neřekla.
„Vypadáš sexy,“ škádlila jsem ho.
Zavrtěl hlavou. „Ty jsi ale potížistka! Teď si schrupni a Frank tě potom
odveze. Až bude dole, napíše ti. Dveře se za tebou zamknou. Domluveno?“
Usmála jsem se na něj. „Domluveno.“
„Nech toho!“
„Čeho? Jenom se usmívám a souhlasím.“
„Jenže mě při tom pícháš očima.“
„Ten termín je mrdat očima, Rigide, a aspoň že si to užívají moje oči.“
Otočil se a bez dalšího slova odešel z místnosti. Když scházel
po schodech, slyšela jsem, jak se jeho kroky rozléhají. Takže dnes ráno
výtah nepotřeboval, což mě přimělo k zamyšlení, jestli se před nástupem
do auta přece jen nepotřeboval fyzicky uvolnit. Se zachichotáním jsem se
otočila na druhý bok a vdechla vůni jeho polštáře. Opravdu voněl jako on.
Na nočním stolku mi zabzučel telefon, tak jsem ho zvedla, a když jsem
četla esemesku, nedokázala jsem potlačit úsměv.
Dnes večer se postarám o to, aby si to užil i zbytek tebe.

Podřimovala jsem v Bentleyho posteli, ale už jsem znovu neusnula. Když

jsem potom zkontrolovala telefon a viděla, že je teprve 8:30, zasténala
jsem. Obvykle ve středu spávám dýl, ale dnes nebyla má obvyklá středa.
Bentley byl evidentně ranní ptáče bez ohledu na to, jak málo se v noci
předtím vyspal.
Posadila jsem se a rozhlédla se po místnosti. Byla velká a díky několika
velkým oknům mi připadala útulnější než ta dole, i tak však působila
prázdným dojmem. Stěny byly čistě bílé, stejně jako měkké ložní povlečení,
jen s detaily v modré a šedé barvě. Nábytek byl těžký a pánský, čelo postele
silné a polstrované. Šatnu měl větší než já byt, o koupelně vedle ložnice ani
nemluvím. Tam jsem uviděla sprchový kout se šesti tryskami a obrovskou
samostatně stojící vestavěnou vanu, která na mě volala a lákala mě. Celou
tu dekadenci ještě zvyšovala vytápěná podlaha pod mýma jinak studenýma
nohama. Šatna a koupelna byly pro snadný přístup na zadní straně
propojené. Člověk se mohl připravit, aniž by rušil spícího partnera, což se
přesně stalo dnes ráno.
Cítila jsem, jak se mi svírá hrudník při pomyšlení na to, kolik dalších žen
Bentley v této posteli nerušil.
Zavrtěla jsem hlavou – tím jsem se zatěžovat nehodlala. Zeptám se ho
na to přímo. Zatím mi přišlo, že mou upřímnost oceňuje. Doufala jsem
jenom v to, že budu připravena na odpověď. I přes všechna ta ujišťování
jsem věděla, že mnich rozhodně není. Na to, aby neměl spousty přítelkyň,
byl v ložnici až příliš zkušený a taky moc dobře vypadal.
Potom jsem překvapeně vypískla, když jsem v zadní části místnosti
objevila malý výklenek. Pod pultíkem s kávovarem Keurig a všemi
možnými potřebami pro přípravu kávy byla schovaná malá lednice. Bylo
vidět, že Bentley si jedno kafe dal, jeho šálek pořád stál na pultu. Bez
váhání jsem jej použila a jakýmsi zvráceným způsobem se mi líbil fakt, že
se ke stejnému porcelánu předtím tiskly jeho rty. Vrátila jsem se do šatny,
vzala si tam nějakou pohozenou košili a vklouzla do ní, potom jsem našla
svůj krásný modrý šál a pár jeho tlustých ponožek a s kávou v ruce jsem se
vydala na průzkum.
Začala jsem v přízemí a nakonec jsem se doplahočila až do nejvyššího
patra. Ten výtah byl dobrý nápad. Nahoru to byla spousta schodů.
 Kuchyně byla kuchyní snů v kombinaci třpytivé nerezové oceli, lesklých
skříní a křemene na stolních deskách. Posilovna byla štědře vybavena řadou
strojů a závaží a při představě, jak tady cvičí a potí se při tom, jsem se
pořádně rozehřála taky. Nakoukla jsem do jeho pracovny, ale dovnitř jsem
nešla. Ten stůl musel být další starožitností po rodičích. Police s knihami
a zbytek místnosti byly moderní a čisté. Uprostřed toho prostoru jsem
viděla velký model něčeho, ale nešla jsem se podívat, co to je.
Pokoje pro hosty byly jednoduché a rozptýlené na různých místech,
většinou vypadaly nevyužívaně a pár jich zřejmě bylo prázdných trvale.
Kinosál jsem obešla a vstoupila přímo do zimní zahrady, kde se mi úplně
zastavil dech. Bylo to nebe, uzavřené do skla. Celý prostor charakterizovala
tak akorát opotřebovaná kachlíková podlaha, pohodlný nábytek a hrací stůl.
Na zdi visela velká televize. Vzduch vířily ventilátory nahoře.
Na konci, tam, kde se nacházely skleněné dveře, vedly schody do krytého
bazénu. Přesně, jak to Bentley řekl, nebyl velký, ale i tak byl úžasný.
V oknech visely květináče plné květin, jimž se na slunci dařilo. Opatrně
jsem zkusila palcem a s potěšením kvitovala, že voda je samozřejmě
ohřívaná. Díky vysokým břehům kolem domu a vzrostlým stromům byl
odtamtud nádherný výhled. Byla to jediná místnost, která mi připadala, jako
by ji někdo používal. Vedle jednoho z křesel leželo několik knih. Na nich
jsem si všimla brýlí na čtení. Přes opěradlo křesla byla přehozená na první
pohled často používaná deka. Tato místnost byla Bentleyho soukromá. Ta,
do níž neměl přístup nikdo jiný. Mohl si v ní udělat pohodlí a být sám
sebou. Úplně jsem ho viděla, jak si čte, odpočívá nebo rovnou dřímá. Jak
pod skleněnou kopulí plave v bazénu a zírá na noční oblohu.
Chtěla jsem to vidět a sdílet to s ním.
Přešla jsem k jeho křeslu a posadila se. Cítila jsem, jak se křeslo
přizpůsobilo jeho tělu, a schoulila jsem se do prohlubně, již tam vytlačil.
Zavřela jsem oči a zasnila se. Myslela jsem na den, kdy tady bude se mnou
a bude se kolem mého těla vinout doopravdy.

Bentley
Nemohl jsem se soustředit. Poprvé za tak dlouhou dobu, že jsem si ani
nemohl vzpomenout, jsem nemyslel na práci. Všechny myšlenky jsem
věnoval osobě, která tou dobou spala v mé posteli, nebo spíš asi
prozkoumávala můj dům. Koneckonců to byla žena, ale mě samotného
překvapilo, že jestli mi tam čenichá, je mi to jedno. Chtěl jsem, aby se
v mém domě cítila příjemně, protože jsem chtěl, aby v něm se mnou
strávila hodně času. Zvlášť po včerejší noci.
Snažil jsem se ty myšlenky, které mi nepřestávaly vrtat hlavou, zastavit,
ale žalostně jsem selhal. Myslel jsem na její teplo. Na to, jak se její tělo
tlačilo na mé, a na její chuť. Na to, jak vypadala, když se udělala, a na zvuk
mého jména, které při tom křičela.
Vzpomněl jsem si na to, jak dnes ráno vypadala, když jako spokojené
kotě spala v mé posteli. Na ten ospalý výraz ve tváři a na to, jak jí tančily
oči, když se probudila a pokoušela mě.
„Ale já bych mohla vykouřit tebe.“
Pták mi ztuhl, protože si představil, jak je u ní v puse. Byl jsem
v pokušení. Bylo to obrovské pokušení vykašlat se na povinnosti a zůstat
s ní. Zalézt zpátky do postele a nechat ji dělat, cokoli bude chtít, a pak ji
udělat zase znovu. Tohle bych chtěl dělat pořád. Když jsem se podíval
na hodinky, překvapilo mě, že je teprve 9:30. Za normálních okolností by
mi den utekl rychle, ale dnes jsem měl pocit, jako by se čas zastavil. Mohl
bych zaskočit domů a dát si s ní hodinku. Nebo možná i víc. Možná že
kdybych se tam objevil, vykašlala by se dnes na školu a mohli bychom mít
celé odpoledne pro sebe.
„Bente?
Zatřepal jsem hlavou a setkal se s Maddoxovým pohledem.
„Takže, co myslíš?“
„Ježiš, promiň, já jsem… ehm… přemýšlel o něčem, co jsem zapomněl
udělat.“
„Jako se třeba ráno učesat?“ zavtipkoval Aiden. „Vypadá to, že ti někdo
vjel do vlasů.“
Instinktivně jsem zvedl ruku k hlavě a usmál se.
„Mám tě!“
Zúžil jsem oči. „Vyhul mi!“
„Ne, díky. Nejsi můj typ. A kromě toho –“ zašklebil se, „– myslím, že už
na to někoho máš.“
„Ani se neo…“
Aiden se smíchem zvedl ruce. „Nedělám nic jiného, než že říkám, jak se
věci mají.“
 Věděl, že Emmy u mě strávila noc. Dnes ráno nic neřekl, jenom pozvedl
jedno obočí, když nastoupil do auta, ticho však netrvalo dlouho. Jakmile
jsme přijeli do budovy, zmizel v Maddoxově kanceláři. Ti dva byli jako
staré drbny, předávající si informace přes plot.
Ošklivě jsem se na něj podíval a potom jsem promluvil na Maddoxe.
„Takže, co jsi to říkal?“
Zasmál se. „Ptal jsem se, jestli si myslíš, že čísla jsou dobrá.“
Podíval jsem se na papíry před sebou. „Projdu si je odpoledne.“
„Napřed má něco důležitějšího,“ poznamenal Aiden.
Než jsem ho stačil setřít, cinkl mi telefon. Když jsem uviděl zprávu
od Emmy, nedokázal jsem potlačit úsměv.
Škola je zrušená, takže mě Frank nemusí vozit. Za chvíli odjedu busem. Jenom si chci ještě
chvilku užívat tvého slunce.

Připojila k tomu obrázek, jak schoulená leží v mém oblíbeném křesle.

Zamžoural jsem na displej. Měla na sobě mou košili, a jestli jsem se
nemýlil, v ruce držela hrnek, který jsem použil ráno.
Vstal jsem a už při odchodu z kanceláře jsem vytáčel číslo, spěchal jsem
tak, že jsem málem třískl dveřmi. Alespoň jsem utišil ty hlasité jízlivosti,
které za mnou volali.
Emmy zvedla telefon a ozvala se lenivým hlasem. „Nazdárek!“
„Nazdárek i tobě.“
„Tahle místnost je úžasná.“
„Tak v ní zůstaň.“
„Cože?“
„Nechoď domů. Zůstaň tam a buď tam, dokud pro dnešek neskončím.“
„Bentley, musím ale dělat něco do školy. Musím jít domů a vzít si počítač
a určitě se mi nechce jít tam a zase se vracet. A než to stihneš říct, tak ne,
ani se nenechám odvézt Frankem.“
Usmál jsem se ze dvou důvodů. Jednak její tvrdohlavosti, ale také tomu,
že mi vlastně pomohla najít záminku k tomu, aby mohla začít používat ten
notebook, který jsem koupil.
„Máš ten svůj projekt zálohovaný?“
„Jo, na USB ve svém, ehm, batohu.“
Já to věděl, že má v tašce vražený ten starý batoh. Nezmiňoval jsem se
o tom, protože jsem věděl, že ještě není připravena mi říct, proč ho s sebou
všude tahá.
„Tak zajdi do mé pracovny a podívej se na polici.“
„Ty chceš, abych šla do tvé soukromé pracovny? Nemáš strach, že bych
tam mohla vyhrabat nějaké tajné věci a nahlásit je? Když jsem rychlá,
dávají mi bonus.“
Snažil jsem se nesmát. „Nejsi žádná velká špionka, Freddy. Vynechala jsi
tajný sejf v šatně. Velice pochybuju o tom, že mou košilí a hrnkem jako
kořistí za dnešek své šéfy nějak zvlášť ohromíš.“
Začala se chichotat. Zvuk to byl takový lehký a ženský a já jsem se díky
němu usmíval o něco víc.
„Sakra, ty sis všiml.“
Ztišil jsem hlas. „Líbí se mi, jak na tobě moje košile vypadá.“
„Mně se líbilo pít z tvého hrnku. Bylo to, jako kdybych tě líbala na rty
pokaždé, když jsem se napila.“
Zasténal jsem a zaklonil hlavu. Při představě, jak ji líbám, se mé tělo
napjalo a pták se zvětšil. Z toho, jak jsem vnímal její rty, plné a kypré, pocit
z jejího jazyka, klouzajícího po mém, z toho, jak erotické bylo, když mi její
sladký dech naplnil ústa.
„Jsi tam ještě?“
„Ztěžuješ mi to, abych nezavolal Frankovi a nenechal se odvézt rovnou
domů.“
„To by se mi líbilo. Ráda bych s tebou strávila víc času.“
Upřímnost v jejím hlase mě překvapila. „Jestli zůstaneš, přijdu domů
dřív.“
Rychle se nadechla. „Jsem v tvé pracovně.“
„Vpravo je takový notebook. Modré víko.“
„Mám ho.“
„Tak si do něj zapoj to USB a můžeš ho používat. Myslím, že v něm
najdeš všechno, co pro svou práci potřebuješ. Heslo je Kolacek1 s velkým
K.“
Kromě zvuků psaní na klávesnici bylo ticho až do chvíle, kdy
promluvila. „Proč je v tom notebooku veškerý software, který používám?“
„Já ho používám taky.“
„No ale tenhle vypadá jako úplně nový. Nejsou v něm uložené žádné
soubory, nikdo s ním nikdy nepracoval.“ Slyšel jsem několik dalších úderů
do klávesnice. „Teda, on je úplně nový. Winstone Bentley Ridgi, řekni mi,
že jsi ten notebook nekoupil pro mě.“
Nevěřícně jsem se na telefon zahleděl, ale hned jsem se zase ovládl. Bylo
zjištění, že mě její oslovení plným jménem vzrušilo, moc špatné?
„Je nový, protože jsem ho dostal včera. Ještě jsem neměl čas ho přinést
do kanceláře a nechat ho nastavit. Napadlo mě, že bys ho mohla použít dnes
– nebo kdykoli budeš u mě – a že tě to ušetří od neustálého přenášení tam
a zpátky. On mi totiž, ehm, připadal těžký.“
Z jejího povzdechu jsem poznal, že ví, že lžu.
„Je to jenom notebook, Freddy. Jeden z mnoha, které mám. Dnes si ho
půjč a zůstaň.“ Chviličku jsem počkal a potom jsem vypálil poslední ránu.
„Prosím.“
„Já si ten notebook nehodlám nechat, Rigide.“
„No samozřejmě že ne.“
„Dneska si ho jenom půjčím.“
„Nebo kdykoli ho budeš potřebovat.“
„Je velice lehký.“
„A je taky rychlý. Super rychlý. Pomůže ti práci zjednodušit.“
„A máš vůbec v úmyslu přijít domů dřív?“
„Když jsi tam, tak ano.“
„Můžu nám udělat večeři?“
„To bych moc rád.“
„Tak jsme domluvení. Uvidíme se později, drahý. A teď běž vydělat ještě
pár milionů.“
S úsměvem jsem zavěsil. Bylo vážně zvláštní, že se mi to stávalo,
kdykoli jsem s Emmy mluvil. Ohlédl jsem se ke dveřím do zasedací
místnosti a dobře věděl, co mě tam čeká. Aiden se do mě pustí, hned jak
vejdu dovnitř, a Maddox se s vševědoucím úšklebkem ve tváři pohodlně
opře v křesle a znovu si mě budou nemilosrdně dobírat. Bylo mi jasné, že
mě propírají už od chvíle, kdy jsem odešel, a nemůžou se dočkat, až se
vrátím.
Uhladil jsem si sako, stáhl rukávy a nasadil pokerový obličej.
Tahle jsme si totiž dokazovali, že nám na sobě záleží – že jsme se
navzájem dobírali. Ale zvládnout je dokážu. Emmy za to stojí.
Našel jsem ji v kuchyni s otevřeným notebookem. Zatímco na obrazovce
něco vytvářela, rychle pohybovala rukou, v níž držela myš. Z reproduktorů
hrála hudba s tichými, ale dunivými rytmy. V kuchyni bylo teplo, vzduch
byl štiplavý česnekem a kořením, a ať už vařila cokoli, bylo v tom opojné
červené víno. Začaly se mi z toho sbíhat sliny.
Tak silně se soustředila, že mě neslyšela vcházet, a tak jsem získal dost
času na to, abych si ji pořádně prohlédl.
Má košile jí visela až přes stehna a odhalovala pěkně tvarovaná lýtka.
Na maličké nožky si navlékla mé ponožky. Tělo si zabalila do obou šálů,
aby byla v teple; na jedné straně jí ale jeden sklouzl a stáhl s sebou tkaninu
košile, takže jí odhalovala kůži. Vlasy si vyčesala vysoko a krásně vynikla
její elegantní šíje. Z toho chaotického účesu jí ale unikla jedna kadeř
a visela jí přes obličej. Odhrnula ji, něco si pro sebe zamumlala
a na obrazovce se rozzářily barvy, jak její výtvor začínal získávat podobu.
Od piercingu v uchu se odráželo světlo a to tmavé hudební tetování
kontrastovalo s bledou kůží za uchem. Na obnaženém rameni jsem si všiml
tetování s motýlem, které jsem objevil v noci. Vzpomněl jsem si na to, jak
jsem jeho obrys kopíroval jazykem, až se z toho roztřásla. Řekla mi, že je to
pocta její babičce.
„Motýly milovala,“ zašeptala.
Vklouzl jsem za ni, objal jí ramena a sklonil se jí ke krku, abych mohl
políbit jeho měkkou kůži. Zároveň jsem přes notebook položil květiny,
které jsem přinesl. Maličko se polekala, ale potom se ke mně přitiskla.
Pevně jsem ji svíral a ona se potom otočila, objala mě kolem krku
a přitiskla svá ústa k mým.
Žádné další povzbuzení jsem nepotřeboval a líbal ji ze všech sil. Bylo to
ještě lepší, než jsem si pamatoval, ta měkkost jejích rtů, ten pocit z dotyku
jejího jazyka a chuť, která byla prostě její. Chytila mě za ramena a já jí
vklouzl rukama pod košili. Když jsem jí přejížděl po kůži, cítil jsem jemné
výstupky na zádech.
Potom jsem přestal a přitiskl si ji k hrudi.
„Vítej doma,“ zamumlala.
„To je to nejlepší přivítání, jakého se mi kdy dostalo. Obvykle mám
v době, kdy se dostanu domů, na lince připravený talíř s večeří a dům je
prázdný.“
Se smutkem v tmavých očích se na mě podívala. „To se mi nelíbí.“
 Pohladil jsem ji po tvářích.
„To je dobrý.“
„Myslím, že to budu muset změnit.“
„Ale ne?“
Přikývla a natočila obličej tak, aby mi mohla políbit ruku. „Jo.“ Potom se
ve snaze situaci odlehčit usmála. „Ten tvůj notebook je úžasný.“
„No jo, jsem pro tebe po notebooku až druhý.“
„Soráč, Rigide. Má obrovský harddisk.“
Můj už tak bolestivě naběhlý penis se ještě zvětšil. Ten hlas, to škádlení
a to, jak její oči vyjadřovaly emoce, které cítila! To všechno mě vzrušovalo.
Stál mi v podstatě od chvíle, kdy jsem ráno odešel.
Natočil jsem ji k notebooku. „Ulož si práci, Emmy.“
„Ano?“
Sklonil jsem se a maličko ji políbil na krk. „Já ti ukážu obrovský
harddisk.“ Stiskla několik kláves. „Domluveno.“
Vzal jsem ji do náručí. „Dobře.“
 Kapitola 10
Bentley
Z výtahu jsme se málem ani nedostali. Jak jsem měl plné ruce práce,
omylem jsem stiskl tlačítko do nejvyššího patra, ale zase tolik to nevadilo.
Vynesl jsem ji do zimní zahrady a položil na měkkou pohovku. V nějakém
okamžiku jsem jí vytáhl sponu z vlasů a po polštáři se rozlily kaskády
kudrlin, spadající téměř až na zem. Slunce se od jednotlivých pramenů
odráželo a vytvářelo jí kolem hlavy zlatavý třpyt.
S erekcí tlačící do zipu oblekových kalhot jsem se nad ní přikrčil. Tak
moc to bolelo, tolik jsem to potřeboval. „Jakkoli se mi má košile na tobě
líbí, musí dolů.“
Zlehka se zavrtěla a košile i šály zmizely. Pleť měla bledou a jediné
barvy, které jsem viděl, představovaly malý kousek motýlího křídla
na rameni a řada drobných slziček vytetovaných nad srdcem. Byly to čtyři
červené skvrny, z nichž každá symbolizovala jednoho člověka, kterého
ztratila – tak mi to vysvětlila, když jsem se zeptal. Beze slov vyprávěly
smutek, který v sobě nosila. Nechala si svůj srdcebol vyleptat do kůže, aby
v ní tu bolest navždy uzavřela. Všechna tetování si nechávala pro sebe.
Dokonce i to hudební tetování bylo většinou skryté. Tohle jediné, říkala,
bylo pro ni. Hudbu milovala a neustále ji nechávala všude hrát.
Sehnul jsem se, abych mohl políbit inkoust, potom jsem ústy přejel až
na bradavku, vsál jsem ji a špičku ještě polaskal jazykem. Vydechla,
prohnula se jako luk a stáhla mi sako. Naše ústa se setkala v sérii horkých
a intenzivních polibků. Bylo to žhavé, vlhké a osvobozující mazlení.
Potřeboval jsem toho víc. Víc od ní. Všechno, co mi mohla dát.
Povolila mi kravatu a stáhla ji, pak zápasila s knoflíky a zatáhla
za opasek. Sice jsem se nedokázal odtrhnout od jejích úst, i tak jsem jí však
pomáhal, dokud jsme konečně nebyli nazí a netiskli se k sobě tak, až naše
těla splynula. Objímala mě nohama, byla vlhká a připravená. Nadzvedla
boky, a to už se o ni otírala naběhlá hlava mého penisu. Její spalující žár mě
nutil sténat – tak šíleně jsem ji chtěl.
„Kondom!“ zalapal jsem po dechu.
 „Kde je?“
Najednou se mi chtělo brečet. „V pokoji.“
„Proč jenom nejsi ten typický svobodný kluk, který si jenom tak pro
případ schovává kondomy po celém domě?“
„Jenom tak pro případ?“
„No, pro situace, jako je tahle!“
Při těch slovech jsem se zarazil. Zničila intenzitu okamžiku a přinutila
mě se usmát. „Já nejsem tvůj typický svobodný kluk, Freddy. Až doteď
jsem se v ‚situaci, jako je tahle‘ nikdy neocitl.“
„Nikdy?“
„Ne. Jsi první žena, která tady spala.“
Natáhla se a tvrdě mě políbila. „To se mi líbí. A doufám, že jsi rychlý.“
„Na střední jsem byl první ve sprintu na sto metrů.“
„Tak to chci vidět opakování. Potřebuju tě v sobě.“
Jsem si jistý, že jsem ten rekord pokořil. Tam a zpět mi to nemohlo trvat
víc než třicet sekund. Ukázal jsem kondomy.
„Šest?“ zeptala se s tím svým sexy pozdviženým obočím.
„Jen tak pro případ,“ odtušil jsem a zakryl jí ústa, abychom se
do okamžiku předtím mohli snáz vrátit.
O pár sekund později už jsem měl ptáka i s pláštěnkou v ní. Vykřikla mé
jméno, tahala mě za vlasy a ještě pevněji mi ovinula nohy kolem pasu. Já
jsem svíral polštář vedle její hlavy, protože jsem ji potřeboval líbat, toužil
jsem po trvalém propojení. Byla sladká tak, až mě to ničilo. Zvuky, které
vydávala, a to, jak mě k sobě tiskla, zatímco se naše těla rytmicky
pohybovala, bylo návykové. Ruce jí sklouzly na můj zadek, sevřely jej
a hnětly svalstvo, které se pod jejími doteky napínalo.
„Ach bože…“
„Ano! Udělej se pro mě, Emmy. Uvolni se ze řetězu, zlato!“
Zabořil jsem jí obličej do krku a nechal se přemoct intenzitou okamžiku.
Když se udělala, pták se mi ještě zvětšil, jak ho svírala a jak v ní cukalo.
Prolétla mnou vlna potěšení, koule se napjaly a já jsem jí roztáhl nohy ještě
víc od sebe, abych do ní mohl vklouznout hlouběji a tvrdě se udělat. Při
orgasmu jsem zaklel a roztřásl se. Chytila mě za vlasy a naše ústa se spojila,
napřed hluboce a zoufale, potom pomaleji a něžněji. Sladčeji. Zlehka.
Překulil jsem se a vzal ji s sebou, abych ji mohl přitisknout mezi
opěradlo pohovky a hrudník.
 Vzdychla a položila mi hlavu na rameno. Leželi jsme obklopeni tichem,
v místnosti zalité světlem odpoledního slunce. Žena, již jsem svíral
v náručí, byla nasycená a spokojená. Sám jsem na tom byl stejně.
Byl to zvláštní pocit, ale i tak se mi to líbilo.
Emmy se vznášela na hladině a vypadala uvolněně. Když jsme se skulili
z pohovky, přesvědčil jsem ji, aby se neoblékala, protože by jí mohlo udělat
dobře, kdyby si zaplavala.
Nahá.
Ani okem nemrkla, zase mou košili upustila a rozběhla se k bazénu.
Večer předtím jsem zapnul ohřívání, takže jsem věděl, že voda bude teplá.
Když k tomu připočítáme slunce svítící přes sklo, bylo pro ni v místnosti
příjemně, takže se mohla uvolnit a užít si to.
A já jsem si užíval ten pohled. Přitáhl jsem si nafukovací křesílko blíž
a políbil ji na svůdná ústa.
„Cami se mnou chce zítra před školou zajít na kávu,“ řekla a přejela mi
prsty po vlhkých vlasech. „Samozřejmě že ze mě chce dostat všechny
informace.“ Náhle vypadala plaše. „Když mi dnes psala a zjistila, že jsem
pořád tady, byla celkem překvapená.“
„Ale?“
„Já ve vztazích obvykle tak rychle nepostupuju.“
Ta informace mě potěšila, znovu jsem se kvůli ní cítil jako neandertálec.
Jak to ta holka jenom dělala, že ve mně ten pocit vždycky vyvolala?
„Tak jestli se budeš cítit líp, tak ani já ne. Myslím, že to možná může mít
něco do činění s tím, jaká je kdo osobnost.“
Vykulila oči a usmála se. „V noci jsi byl tak úžasný!“
„Myslel jsem, že jsme byli úžasní spolu,“ zasmál jsem se. „Asi bych se
měl urazit, protože to říkáš tak překvapeně.“
„Ne! Tak jsem to nemyslela. Já jenom, že… jsi tak… ehm, upjatý
a formální, ale byl jsi vášnivý a zkušený… Já jenom, že… Bože, to jsem
podělala, omlouvám se.“
Když jsem ji stáhl z lehátka a přitáhl ji pevně k tělu, překvapeně zalapala
po dechu. Pocit jejího těla na mém se mi líbil. Byla malá, měkká a pružná.
„Ty jsi nic nepodělala. Já jsem upjatý a formální. Je to proto, že mě tak
vychovali. Je to tím, jak se každý den chovám. Tím, jak jsem se choval
vždycky. Většina žen si o mně myslí, že jsem nudný, ale když jsem
s tebou,“ snažil jsem se najít to správné slovo, „cítím se lehčí. Jako že můžu
být sám sebou. Jsi první člověk, se kterým se tak po velice dlouhé době
cítím.“
„Aha,“ vydechla. „Opravdu?“
„Opravdu. Já s ničím nespěchám – při obchodování ani v osobním životě,
ale s tebou tahle pravidla prostě vyletěla oknem.“
Prohlížela si mě těma očima barvy espresa. Byly široké a upřímné a mně
se moc líbilo, jak se na mě jimi dívá. „Proč?“
Naklonil jsem se k ní blíž. „Myslím, že to možná má co dělat s tebou
a s tvou osobností, Emmy.“
„Tomu nerozumím.“
Vtiskl jsem jí pusu na čelo. „S tím, co říkáš.“ Přejel jsem jí rty
po zavřených očích. „S tvým překrásným srdcem.“ Po rtech jí přejelo další
pohlazení ústy. „S tvým úsměvem.“ Políbil jsem ji na krk. „S tím, co děláš.“
Vyjel jsem jí ústy až k uchu. „S tvými reakcemi na mě.“
Zasténala a přitáhla si mou tvář ke své. „Ale jenom na tebe,“ zamumlala.
„Fajn.“
O chvíli později jsem se na ni usmál, sytý a spokojený.
„To bylo to nejlepší hovězí po burgundsku, jaké jsem kdy ochutnal.
A nechápu, že jsi stihla udělat i chleba.“
Vhodila si do úst kuličku vína a pomalu ji žvýkala. Malá kytička, kterou
jsem jí přinesl, stála ve váze vedle ní. Vzpomněl jsem si, jak se zmínila
o tom, že miluje hrozny, a v tom obchůdku na rohu, kde jsem koupil
květiny, je měli vystavené. Soudě podle té velké mísy mezi námi jsem jich
možná koupil až moc.
„Dušené hovězí. Bylo to jenom dušené hovězí, ne po burgundsku.“
„Ale i tak bylo úžasné. Stejně jako chleba.“
„To je takový rychlý chleba. Je tak hutný, že jde skvěle k té hovězí
omáčce.“ S téměř zoufalým výrazem se rozhlédla po místnosti. „Máš
neuvěřitelně dobře zásobenou kuchyň.“
„Můžeš ji používat, kdykoli budeš chtít.“
„Ty vaříš?“
„Umím takové ty základní věci. Tím myslím tousty, věci z konzervy
a mraženou pizzu.“
„A vymazlená vejce.“
 Zamrkal jsem. „To jenom při speciálních příležitostech.“
„Cos dělal, když jste bydleli všichni pohromadě?
Při vzpomínce na ty dny jsem se zasmál. „Já jsem měl na starost praní.
Aiden si vzal práce na zahradě a Maddox vařil. Ty ostatní věci jsme si tak
nějak rozdělili. A já jsem platil Sandy za to, že nám to tam jednou za měsíc
hezky uklidila. Přežili jsme to.“
Obočí jí povyrostlo. „Tys pral?“
„A dělal jsem to velice dobře.“
Zvedla sklenici a napila se. „Upřímně řečeno tomu nevěřím.“
„Mně to dávalo smysl naprosto. Sandy mi ukázala, jak pračka a sušička
fungují, a já jsem to prostě jenom disciplinovaně dodržoval. Světlé, tmavé,
bílé. Bělidlo, bez bělidla. Měl jsem takový systém.“
„Všechno na svém místě.“
„Přesně.“
„Takhle to máš rád.“
Nebyla to otázka, ale konstatování.
Dolil jsem si víno a její sklenici doplnil až po okraj, takže láhev byla
prázdná. „Mám pořádek rád.“
„A vadí ti změna?“
Zatímco jsem nad její otázkou přemýšlel, krčil jsem obočí. „Chvíli mi
trvá, než se přizpůsobím. Aiden si zvyká snadno, ale Maddox je spíš jako
já, i když to jen málokdy dává najevo. Přiznám se ale, že někdy k tomu,
abych se přizpůsobil, potřebuju prostor.“
„Je to kvůli tomu, jací byli tví rodiče, když jsi vyrůstal?“
Zahleděl jsem se jí do očí a tichým hlasem odpověděl: „Rodiče zemřeli,
když mi bylo pět, Emmy. Vychovali mě strýc Randall a teta Jane.“
Sevřela mi ruku. „Ach, Bentley, to jsem nevěděla.“
„Já vím. Moc o tom nemluvím.“ Odmlčel jsem se. „Stejně ale cítím, že
tobě to říct chci. Myslím, že bys to měla vědět, abys mě pochopila.“
Zvedla si mou ruku k ústům a políbila ji na klouby prstů. „Poslouchám.“
„Na rodiče si moc nevzpomínám. Pamatuju si na vejce, která táta mámě
každou neděli vařil. Na to, jak tančili v kuchyni a jak mě táta zvedal ze
židličky a všichni jsme se točili dokola. S mámou jsme se tomu vždycky
smáli,“ vyprávěl jsem. „Máma vždycky voněla po konvalinkách. Pokaždé,
když je na jaře cítím, vzpomenu si na ni.“
„To jsou hezké vzpomínky.“
 „Ale jinak jich už mám jenom málo. Byl jsem moc mladý. Většinou to
jsou nejasné obrazy a myšlenky.“
„Můžu se zeptat, jak umřeli?“
Strnul jsem a snažil se nereagovat na pocity, které mi zaplavily hruď,
když jsem si na minulost vzpomněl.
„Maminka milovala divadlo. Hlavně muzikály – v domě byly pořád
nějaké nahrávky a zpívala s nimi. Chodili na spoustu představení. Když
jednou večer šli ven,“ odmlčel jsem se a dopřál si velký doušek vína
na kuráž. „Měli zpoždění a museli zaparkovat dál než obvykle. Při odchodu
z divadla je přepadli a podle toho, co vím, se něco pokazilo.“ Všiml jsem si,
že jí oči přetékají dojetím. „Měl pistoli a zabil je.“
Vzala mi ruce do dlaní. „Bentley.“
„Moc si toho nepamatuju. Myslím, že jsem možná většinu vytěsnil.
Jednoho dne tam byli, a najednou se můj život změnil. Všechno se změnilo.
Já jsem byl vytržený z domova a ze všeho, co jsem znal, rodiče byli pryč
a mě poslali žít s tetou a se strýcem.“
„Byli strýc s tetou… hodní?“ zeptala se ostýchavě, protože věděla, že
k tomu, proč jí vyprávím o své minulosti, určitě mám nějaký důvod.
„Byli to dobří lidé. Měl jsem co jíst, měl jsem to nejlepší vzdělání
a pěkné místo k životu. Byli ale jiní než rodiče – takoví jako odtažití,
chladní. Jejich manželství bylo spíš než cokoli jiného praktickou záležitostí.
Byli to velice upjatí lidé. Nechovali k sobě žádné city.“ Znovu jsem se jí
podíval zpříma do očí. „Nebo ke mně. Protože jsem přišel z domova,
v němž byla spousta lásky, bylo to velice znepokojivé, ale nakonec se to
stalo součástí mého života.“
V očích jsem jí zahlédl záblesk porozumění.
„Po smrti rodičů se můj život diametrálně změnil. Měli to uspořádané
úplně jinak. Děti měly být vidět, ale ne slyšet. Měl jsem soukromou výuku,
později jsem chodil do školy. Musel jsem mít perfektní prospěch. Aktivity,
kterých jsem se účastnil, musely být provozovány z nějakého důvodu, ne
pro zábavu. Snažili se do mě vpravit dobré mravy. Odpovědnost nade vše.
Etiketa a dobré chování. Jak se mám oblékat. Jak mám mluvit. Jak myslet.
Všechno to bylo nesmírně přehnané. Být rozumný. Rezervovaný. Pro
emoce bylo jen málo prostoru.“
Jen se zamračila, ale nemluvila. Napil jsem se ještě vína.
 „Maminka nosila šňůru malých perel. Nosila je každý den. Táta jí je dal,
když se vzali – nebyly drahé, ale měly sentimentální hodnotu. Vzpomínám
si na to, jak jsem je vnímal, když mě objímala. Na ten pocit chladných
korálků, tlačících mě do tváře. Když jsem jí sedával na klíně, vždycky jsem
si s nimi hrál. Líbilo se mi, jak byly hladké.“ Povzdechl jsem si a přejel si
rukou po tváři.
„Když byli přepadeni, muselo dojít k nějaké rvačce. Ani nevím, jestli se
bránili, nebo co se stalo, ale krátce po jejich smrti přišla tetě malá krabice se
všemi jejich věcmi. Nebylo jich moc, protože většinu si nechali jako
důkazy, ale v kapse maminčina kabátu našli několik málo perel. Myslím si,
že jí ten náhrdelník strhli z krku, a on se rozsypal.“
Sáhl jsem do kapsy a vytáhl čtyři perly, které jsem s sebou nosil všude,
kam jsem šel. „Na jedné byla nepatrná skvrnka od krve a tetu znechutilo, že
jí je poslali, tak je vyhodila.“
„A tys je našel.“
„Ano. Slyšel jsem, jak o tom mluví se strýcem, a viděl jsem ji házet je
do koše. Takže když šli spát, vstal jsem a našel je. Umyl jsem je a schoval.“
Pokrčil jsem rameny a najednou jsem se cítil nesvůj. „Byly pro mě vším, co
mi po ní zbylo. Nosím je všude s sebou.“
„Milovala je, takže samozřejmě znamenaly něco i pro tebe.“
„A pořád znamenají.“
Naše pohledy se střetly. „Chápu.“
„Díky.“
„Neměla je vyhazovat.“
„Kdyby si je nechala, byl by to sentimentální čin. To neodpovídalo její
povaze.“
„Tak chladná,“ zamumlala.
„Ano. Jako já.“
Trochu víc se ke mně přitiskla, takže mě koleny tlačila do mých.
„Myslíš si, že ses stal takovým jako oni.“
„Taky že jsem se stal stejným. Jsem rezervovaný. Formální. A chladný.“
„Formální, to ano. Ale chladný mi nepřipadáš. Jsi neuvěřitelně laskavý,
štědrý a sladký.“
„Zdá se mi, že to ve mně vyvoláváš ty, Emmy. S nikým jiným se mi to
nestává. Alespoň už dlouhou dobu ne.“
„Myslím, že Aiden a Maddox vidí i tvou druhou stránku.“
 „Do určité míry ano. Chvíli mi trvalo, než jsem se mezi nimi uvolnil, než
jsem si dovolil se uvolnit. Pravdou je, že už nikdy nebudu brát život tak
lehce jako ostatní lidé.“
„To ani nemusíš.“
Přitiskl jsem se k ní a upřímně řekl: „Ale s tebou to tak chci. Máš v sobě
takové světlo, a když jsem s tebou, cítím ho. Cítím se jinak. Nutíš mě se
smát. Nějak zařídíš, že sám chci dělat hlouposti, jenom abych tě viděl se
usmívat.“
„To ty nutíš mě se smát.“ Vzala mi obličej do dlaní. „Líbí se mi ty tvé
staromódní způsoby, Bentley. Líbí se mi to, jaký jsi, když jsme sami. Jsi
zábavný a vášnivý a díky tobě se cítím, jako bych pro tebe něco
znamenala.“
Položil jsem jí ruku na její. „Vždyť taky znamenáš. Proto ti to právě
říkám. Jsem rigidní a formální. Někdy jsem neomalený a otevřený a občas
mívám špatnou náladu. Hodně špatnou. Nestává se to často, ale když už, tak
je to ošklivé.“
„Tak to se budu muset snažit tě nenaštvat.“
Přitiskl jsem si naše spojené ruce k hrudi a políbil ji. „Ani si nedovedu
představit, jak bys to udělala.“
Pozvedla jedno obočí. „Musím ti připomenout naše první setkání?“
Zasmál jsem se. „Ale to bylo rozladění, ne vztek. To bylo mé obvyklé
arogantní já.“
„Nemyslím si, že bys byl arogantní.“
Teď jsem obočí nakrčil zase já na ni. „Všichni si myslí, že arogantní
jsem. I tak se ale s tebou cítím jinak. A nechci o to přijít.“
„Vždyť já nikam neodcházím.“
Hrudí mi prolétl pocit úlevy. „To je dobře.“
„Teta a strýc ještě žijí? Setkám se s nimi?“
„Ne. Teta umřela na infarkt, když mi bylo devatenáct. O šest měsíců
později se strýc udusil soustem hovězího steaku London broil.“
„Aha.“
„Zdědil jsem všechno. Navíc už jsem měl svěřenský fond od rodičů.“
„Takže mi říkáš, že jsi ještě bohatší, než jsem si myslela?“
„Nevím, jak moc bohatý sis myslela, že jsem, ale asi ano.“
„Dost bohatý na to, abys mohl koupit dvě kila hroznů najednou. Dost
na to, aby mě zajímalo, jestli se se mnou nebudeš nudit.“
 „Hrozny jsou pro tebe lahůdka – což je pro mě další novinka. Baví mě tě
rozmazlovat. A co se týče toho nudění… Upřímně řečeno, Emmy, nedokážu
si ani představit, že by k tomu došlo. Nikdy nevím, co řekneš nebo uděláš
příště. Je to součást tvého půvabu.“
„Nemyslím si, že by si až doteď někdo vůbec myslel, že nějaký půvab
mám.“
Přejel jsem jí prstem po tváři a omotal si jednu zbloudilou kadeř kolem
prstu. Cítil jsem hebkost jejích vlasů na své kůži a potom jsem sledoval, jak
se kudrlinka na jejím obličeji divoce a hebce rozvíjí. „Asi se nedívali dost
pečlivě.“
„Proč nejsi uchvácený, Bentley?“
Naklonil jsem hlavu na stranu. „A to jsem si myslel, že celkem jsem…
nebo aspoň teď.“
V očích jí tančilo neskrývané veselí. „Myslela jsem jako, než jsem tě
svedla.“
„Než jsi mě vlákala do své pavučiny?“
Tajemně přikývla a zvedla bradu. „Než jsem tě v rámci svého
prohnaného plánu lapila.“
„Přesně tak.“ Z plných plic jsem se nadechl a dlouze vyfoukl. „Ty nejsi
prohnaná, Emmy.“
„Ale?“ zkoumavě si mě prohlížela. „Znáš snad někoho prohnaného?“
„Když jsme byli na univerzitě, potkal jsem se s jednou dívkou. Lucy
byla… krásná. Skvělá. Maličko plachá a tichá. Nebydlela v kampusu a měla
ráda soukromí, stejně jako já,“ odfrkl jsem si. „Nebo aspoň chtěla, abych si
to myslel.“
Emmy mi vzala ruku do dlaní. „Co se stalo?“
„Říkala mi, že má velice přísné rodiče. Že jí nedovolí s nikým chodit.
Nedávali jí ani moc peněz, a aby s penězi vyšla, pracovala v přijímacím
oddělení. Občas jsme si zašli na kávu nebo na večeři do menších podniků,
kam moc lidí nechodilo. Měl jsem ji rád.“ Viděl jsem, že mě Emmy upřeně
pozoruje. „Měl jsem ji moc rád. Říkala všechny ty správné věci a dělala
všechny ty správné věci.“
„Ale?“
„Já jsem o penězích nikdy nemluvil. Nikdy. Tohle mi teta a strýc vtloukli
do hlavy. Že je to soukromá věc, něco, s čím by se člověk neměl předvádět.
Nepřišlo mi správné chlubit se tím, co mám, a nikdy jsme o tom nemluvili.
Za kávu nebo večeři jsem vždycky platil – to proto, že mě tak vychovali.
Muž se k ženě musí chovat jako k dámě. No a jednoho dne byla
naštvaná, protože nějak ztratila peněženku, ve které měla všechny peníze
na příští týden. Bez rozmýšlení jsem jí dal padesát dolarů a koupil jí novou
peněženku. O pár dní později se zmínila o nějakém CD, které chtěla, a já
jsem jí ho koupil. Pak mi ukázala šaty, které si zoufale chtěla koupit, aby
‚pro mě vypadala dobře‘.“
„Tak jsi jí je koupil taky?“
„Ano. Cokoli, o co požádala, jsem jí koupil. Pokaždé, když byla bez
peněz, tak jsem jí je dal. Nikdy si o ně neřekla přímo, ale jednou jsem si
prostě uvědomil, že jí dávám víc a víc. Měla takový způsob, jak si o něco
říct, aniž by to pověděla nahlas. Tak nějak se to ode mě čekalo.“
„Nikdy ses na nic neptal? Nikdy ses nezamyslel nad tím, jak mohla
vědět, že máš nějaké peníze, které jí můžeš dát?“
„Ne. Byl jsem hloupý a mladý a poprvé jsem si myslel, že jsem
zamilovaný. Na její tajemství jsem se nikdy neptal, ani mi nepřišly divné ty
její neustálé požadavky. Maddoxovi ani Aidenovi se nelíbila. Mysleli si, že
je divná. Nedůvěryhodná. Já jsem to ignoroval s tím, že žárlí, že jsem si
někoho našel, zatímco oni byli pořád ještě na lovu. Byli jsme před nimi
ještě víc tajnůstkářští. Když se Maddox dozvěděl o tom, že jí dávám peníze,
málem se zbláznil. Strašlivě jsme se pohádali, já jsem křičel a nakonec jsem
naštvaně odešel s tím, že jsou to moje peníze a já mám vlastní rozum,
prostě jsem bránil ženu, kterou jsem miloval.“
„Ale měl pravdu, že?“
Vypil jsem poslední doušek vína. „Rozhodně. Napochodoval jsem k ní
domů – bez ohlášení –, což jsem nikdy neudělal, protože mi vždycky říkala,
že by tam zrovna mohli být rodiče, ale chtěl jsem se s ní vidět a říct jí, co se
stalo. No a místo toho, abych ji našel samotnou a pohrouženou do studia,
což mi řekla, že bude dělat, přišel jsem na party. Byla fakt velká a byli na ní
její skuteční přátelé a její přítel. Tahala ze mě peníze. Myslím, že získala
přístup k mým finančním záznamům v univerzitní databázi. Naše první
setkání zinscenovala. Přesně věděla, co má dělat a říkat.“ Zavrtěl jsem
hlavou. „Byl jsem takový idiot! Ten upjatý a rezervovaný Bentley naletěl
největší podvodnici v kampusu. Byla cokoli jiného, jenom ne plachá nebo
tichá. Její kamarádi měli na můj účet velkou srandu.“
 „To je mi líto.“
Pokrčil jsem rameny. „Koledoval jsem si o to. Příšerně jsme se pohádali,
a jakmile si uvědomila, že neexistuje způsob, jak by se z toho mohla dostat,
řekla mi spoustu ošklivých věcí. Šel jsem domů a šíleně jsem se opil.“
Otřásl jsem se. „Fakt jsem se ožral. To bylo naposledy, kdy jsem nad sebou
ztratil kontrolu nebo někomu dovolil se přiblížit. To bylo také naposledy,
kdy jsem neposlouchal, co mi Maddox a Aiden říkají.“
„Co udělali?
„Prokázali mi svou loajalitu. Opili se se mnou a dohlédli na to, abych byl
v pořádku. A samozřejmě mi neustále opakovali, že mi to říkali. A druhý
den dělali spoustu hluku a dali si záležet, aby mé utrpení pokračovalo.
Parchanti.“
Kousla se do rtu, aby potlačila úsměv. „Samozřejmě.“
Otevřel jsem novou láhev, nalil si do skleničky a přes okraj jsem si ji
prohlížel. „A proto právě poznám, že nejsi prohnaná, Emmy. S prohnanou
už jsem se potkal. Byl jsem dost hloupý na to, abych někomu prohnanému
věřil.“
„A od té doby sis nikoho nenašel, ani jsi k nikomu nic necítil? Tos musel
být sám dlouhou dobu.“
„Mám svou práci rád. Tomu, abych se dostal tam, kde dnes jsem, jsem
věnoval spoustu úsilí. Na navazování vztahů jsem neměl čas, ani se mi
do toho nijak zvlášť nechtělo. Poslední žena, se kterou jsem měl to, co bys
nazvala vztahem, odešla. Řekla, že jsem moc egocentrický a nudný,
a nenáviděla to, že jsem tolik pracoval.“
„Já bych tě nudným určitě nenazvala. Spíš si myslím, že tě moc dobře
neznala.“
„Myslím, že pro mě možná nebyla ta pravá. Dával jsem přednost práci
před její společností, což asi mělo být mým největším vodítkem. Seznámil
jsem se i s dalšími ženami, s několika jsem chodil, a… ano, užíval si jejich
společnosti…“ Hlas se mi postupně vytrácel, takže jsem si musel odkašlat.
Emmy s úsměvem zvolna pozvedla obočí. „Užíval sis jejich společnosti?
Zní to tak příhodně! Pro mě nic nového pod sluncem, Rigide. Z tvých
pohybů je docela zřejmé, že nejsi žádný mnich.“
„Z ,mých pohybů‘?“
Podívala se mi zpříma do očí. „Jsi úžasný milenec. Nesobecký.
Vášnivý.“ Zprudka vydechla, až jí vyfouknutý vzduch nadzvedl pramínek
vlasů. Zatraceně rajcovní. Neřekla bych, že ses to naučil osmoticky.“
Tomu výrazu jsem se musel zasmát. „To ani trochu nežárlíš, Freddy?
Myslím, žes právě ranila mou hrdost.“
„Ale ne, samozřejmě že žárlím. Na druhou stranu já jsem ta, kdo ve tvé
košili sedí ve tvé kuchyni.“
„Ano, to jsi.“ Natáhl jsem se a položil jí ruku na zátylek. „A taky jsi ta, se
kterou chci mít vztah. Ta jediná.“
„Nápodobně.“
Napřed pohled sklonila a potom se mi podívala do očí. „Beru
antikoncepci. Velice dlouhou dobu jsem s nikým nebyla a podle testů jsem
úplně čistá.“
Věděl jsem, co mi chce říct. Pověděl jsem jí, že těch šest kondomů je celá
má zásoba a že jich seženu víc. Mnohem víc.
„Pro mě už je to taky nějaká doba,“ přiznal jsem. „Jakkoli si myslíš, že
mám ženských spoustu, chci, abys věděla, že jsem vždycky monogamní
a vždycky dávám pozor.“
„Až budeš připravený, už další kondomy kupovat nemusíš.“
Už jen při pouhém pomyšlení na to, že budu v ní a budu ji moct cítit
úplně, se mi postavil. Chtěl jsem to s ní víc, než jsem to kdy chtěl
s kteroukoli jinou ženou.
Vstal jsem a zvedl ji s sebou. „A teď se pojďme podívat, co dalšího jsem
se ještě naučil osmoticky.“
Zasmála se mi do pusy. „Dobře, Rigide.“
 Kapitola 11
Bentley
Slyšel jsem, jak někdo volá mé jméno, a když jsem se otočil, viděl jsem, jak
ke mně přes ulici uhání Emmy. Zastavil jsem se u dveří Gregovy budovy
a snažil se přijít na to, proč není ve škole. Když jsem se podíval na hodinky,
viděl jsem, že je po deváté. Protože už zase začal školní rok, v tuto dobu
byla vždycky ve třídě.
„Ale do prdele, ona na tebe čekala,“ zamumlal Aiden. „Připravit
na náraz!“
Měl jsem sotva čas na to, abych po něm střelil pohledem, ale to už přede
mnou stála Emmy s rukama v bok a se zamračeným výrazem. Snažil jsem
se nevnímat, jak sexy dnes ráno vypadá. Na sobě měla krajkové šaty, které
se jí třepotaly kolem kolen a v pase byly svázané mou modrou kravatou.
Krásné nohy zakrývaly punčocháče a kolem ramen si omotala ten modrý
šál, který jsem jí dal. Byla nádherná i přesto, že se zlobila.
„Ahoj, Emmy,“ pozdravil jsem ji opatrně. Letmo jsem se podíval směrem
k Aidenovi, který už začínal otevírat dveře a mizet, ale to už jsem skláněl
hlavu, abych dal Emmy pusu na tvář.
Ustoupila, aby se kontaktu se mnou vyhnula, a oslovila Aidena. „Ne tak
rychle, Valibuku!“
Otočil se a věnoval jí úsměv. „Jak je, Emmy?“
„Co vy dva víte o té stavbě, která se tak najednou rozběhla u Ala?“
Soudě podle toho, jak moc se mračila, byl slovem dne únik.
Zkřížil jsem ruce na prsou a snažil se tvářit nenuceně. „Jak bychom
mohli vědět, co má tvůj šéf v úmyslu se svou nemovitostí?“
Odfrkla si. „Al je takový škrt, až to bolí. Nikdy neutratí cent, pokud
absolutně nemusí. A dneska mi řekl, že si na pár dní musím najít bydlení
někde jinde, protože budou do bytů instalovat nové dveře a zámky, nové
schody a bezpečnostní osvětlení dozadu. To zavání tebou, Rigide.“
„Možná prostě jenom dělá to, co je pro údržbu jeho domu nejlepší.
Kdyby ještě zrenovoval konstrukci, hodnota domu vyletí mnohem výš.“
 Alespoň tohle bylo to, co Aiden řekl Alovi, když mu nabídl, že tu
rekonstrukci nechá udělat – zadarmo. Dokonce jsme zaplatili i nové vstupní
dveře do kavárny, protože jsem věděl, že tam Emmy brzy ráno pracuje
sama. Al samozřejmě papíry podepsal tak rychle, jak jsem to ještě nikdy
neviděl, ale jeho krycí historka neprošla.
Postoupil jsem k ní o krok. „Ale za sebe jsem třeba rád, že si chce koupit
nové dveře, abys byla v práci ve větším bezpečí. Jestli ti jde o tohle, tak
samozřejmě můžeš bydlet u mě, dokud ty práce neskončí.“
„Mně ale jde o to, že už zase děláš z komára velblouda. Ty dveře byly
v pohodě.“
Tentokrát jsem si nemohl pomoct a opovržlivě jsem si odfrkl. „Schody
byly přinejlepším vratké. Zámek by ti dokázalo vypáčit i dítě a vzadu
nebylo vůbec dostatečné osvětlení.“
Píchla mě prstem do hrudníku. „A-ha! Takže to přiznáváš!“
Rozhodil jsem rukama. „Jo! Přiznávám. Jsem hrozný člověk, protože
mám strach, že bys mohla zakopnout na křivých schodech, že by tě mohli
v noci přepadnout nebo že by se ti mohl domů někdo vloupat! Žaluj mě!“
„Žalovat tě? A za co? Za plýtvání penězi?“
„To není plýtvání! Ale klidně si na mě křič. A klidně mi přestaň dávat
koláčky. Stejně to tak bude.“
„Ty schody byly ve špatném stavu, Emmy,“ ozval se Aiden. „Ukázal
jsem Alovi zprávu, kterou jsem o nich měl, a nabídli jsme mu pomoc.“
„Tys měl zprávu? Ach můj bože! Nemůžu uvěřit, co jste to za lidi.“
„Za lidi?“ ušklíbl se Aiden. „Tohle si o Bentleym myslíš? Že je jenom
lidi?“
„Nesnaž se změnit téma. Co přesně jsi za tuhle pomoc dostal?“
Zamrkal jsem. „Nic. Nic neočekávám a nic nechci. Jenom vím, že teď jsi
v o něco větším bezpečí.“
Hněv z ní trochu vyprchal a ramena poklesla. „Co s tebou mám dělat,
Rigide?“
Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhl k sobě. Sklonil jsem jí hlavu ke krku,
zasypal ji polibky na kůži a nakonec jsem ještě jazykem zajel za ucho
do toho místečka, kde byla tak citlivá.
„Musel jsem to udělat, Emmy.“
Pozorně si mě prohlížela a zavrtěla hlavou. „Přehnal jsi to.“
 „Toho jsem si vědom,“ připustil jsem. „Udělal jsem to proto, že mi
na tobě záleží.“
„Ale pořád je to přes čáru.“
„Tak to tak nech.“
„Ty seš taková osina v zadku!“
Zlehka jsem ji kousl do křehkého lalůčku. „Tvůj zadek jsme ještě
neprozkoumávali, ale jestli na tom trváš…“
Odtáhla se, a zatímco se snažila skrýt úsměv, udeřila mě do hrudníku.
„Jen sni dál. Pořád jsem na tebe naštvaná.“
„Ale proč?“ otázal jsem se tichým hlasem. „Al je nadšený. Tvůj domov
bude bezpečnější a nikomu se nic nestalo. Proč se tak zlobíš?“
„Už ti říkám poněkolikáté, že s tebou nemůžu soutěžit.“
Upevnil jsem sevření. „To ale není soutěž. A i kdyby byla, pořád jsem
pozadu.“
„Jak můžeš něco takového říct?“
„Protože mám tebe. A to pro mě má větší cenu než jakékoli množství
peněz.“
Naklonila se a vtiskla mi na rty pevný polibek. „Vzdávám to.“
„To je dobře. Takže přijdeš dnes večer ke mně? Práce by měly být hotové
do konce víkendu.“
Obrátila oči v sloup. „Jo, ale nemluvím s tebou.“
„To je v pořádku,“ zamrkal jsem na ni. „Můžeme vymyslet jiné věci,
které můžeš s pusou dělat.“
Zavrtěla hlavou, otočila se, ale potom se na obrubníku zastavila. „Jsi
hrozný slaboch, Aidene,“ zavolala. „Takový velký a zlý bodyguard, a nechá
Bentleyho všechno schytat samotného.“
„Nechával jsem vám trochu soukromí.“
„No jasně.“
„Taky jsi s sebou mohla přinést nějaké koláčky!“ zahulákal za ní
na oplátku.
Ukázala mu prostředníček a rozběhla se přes ulici. Zatímco přecházela
vozovku, jenom jsem za ní zíral. To, jak v těch šatech, které na sobě měla,
pohupovala boky, bylo fascinující. Chtěl jsem běžet za ní, zahnat ji někam
do rohu a opravdu se omluvit – samozřejmě že ptákem osobně.
Ne že bych měl čeho litovat.
Aiden zasténal. „Šlo to líp, než jsem čekal.“
 Protáhl jsem se kolem něj. „Emmy má pravdu – jsi slaboch. Myslím, že
tě moje přítelkyně opravdu vylekala.“
Po cestě za mnou se zasmál. „Tvá maličká přítelkyně zuří.“
Stiskl jsem tlačítko výtahu. „To teda jo.“
A je celá moje.
Kontroloval jsem čísla a samým soustředěním jsem se mračil. Pak jsem
dokumenty podal Aidenovi, abych se mohl koncentrovat na Gregův
soustředěný pohled.
„Stačí to?“
Zabubnoval prsty na stole. „Je to o hodně víc než odhad. Je to dost.“
„Já to chci.“
„Já vím, Bentley.“
„Je to poslední parcela. Musím ji mít, aby ten projekt vyšel.“
„Tak ho podepiš, a já nabídku předložím. Brzy budeme chytřejší.“
Aiden mi s pokývnutím hlavy podal dokumenty zpátky. Naškrábal jsem
tam svůj podpis a podal papíry Gregovi. Ten je vyměnil za hromadu jiných.
„Potřebuju od tebe podepsat i tyhle.“
Opřel jsem se a zalistoval nejrůznějšími formuláři. Byly to všechny věci,
na nichž pracoval; několik dalších smluv na pozemky, jedna budova,
na kterou jsem měl zálusk – nic zásadního, ale všechno to bylo lukrativní.
Jako obvykle to bylo vyhotovené podle mých specifikací a vypracované
s jeho precizním smyslem pro detail. Zatímco jsem je podepisoval, vrátil mi
první sady zpátky.
„Pár míst jsi vynechal.“
„Fakt?“
Přikývl, ale on už si prohlížel tu haldu, kterou jsem mu podal.
„Aktualizované formuláře – víc míst pro podpisy,“ ušklíbl se. „Město nové
papírování miluje. Víc podpisů znamená víc peněz.“
„To zní jako právničina,“ zavtipkoval Aiden.
Uchechtl jsem se a přidal svůj podpis na místa, která mi Greg ukázal.
Sáhl po jedné složce. „Narazil jsem na pár zajímavých pozemků. Požádal
jsem paní Johnsonovou, aby ti je vytiskla.“
Prolistoval jsem papíry a potom se díval, jak k nabídce připojuje svůj
podpis a razítko a vsouvá ji do obálky.
„Odpoledne to nechám doručit kurýrem.“
 „Skvělé. Doufejme, že brzo budeme oslavovat.“
Všiml jsem si, že mě sleduje s jistým pobavením. „Mně to přijde, jako
bys už oslavoval.“
„Prosím?“
S vědoucím úsměvem ve tváři si zaťukal na rty. „Nikdy bych si o tobě
nemyslel, že jsi na růžovoučkou, Bentley.“
Přejel jsem si rukou přes ústa a podíval se. Na palci jsem měl šmouhu
měkké růžové rtěnky. Emmy!
Aiden se zasmál a já věděl, že mi o tom ten parchant schválně neřekl.
Věnoval jsem mu ošklivý pohled a odkašlal si.
„Díky.“
Greg se ve svém křesle pohodlně opřel. „Ty s někým chodíš?“
S Gregem jsem svůj osobní život nikdy neprobíral. Na oplátku jsem zase
nic nevěděl o tom jeho, kromě toho, že se dvakrát rozvedl a že podle všeho
nikdy neměl problém najít ženu, která by přijala jeho rámě, nebo – podle
toho, co se říkalo – pozvání do postele. Pokrčil jsem rameny, protože jsem
s ním o Emmy vlastně ani mluvit nechtěl. Zase takoví přátelé jsme nebyli,
takže mi to přišlo nepříjemné.
„Ano.“
„Vážně?“
„Proč se vlastně ptáš?“
V obranném gestu zvedl ruce. „V poslední době jsi takový… nějaký
jiný.“
„Jiný?“
Teď pokrčil rameny on. „Možná šťastnější? Spokojený. Prostě tak něco.
Napadlo mě, že je to možná proto, že máš nějaký vztah. Jsem rád, že jsi
šťastný.“
Mlčel jsem. Greg byl mazaný, ale zase jsem si nemyslel, že bych se
změnil nějak moc. Emmy na mě evidentně měla větší dopad, než jsem si
uvědomoval.
Aiden se maličko předklonil a zatleskal. „No super! Je tohle ten okamžik,
kdy si tady všichni vylijeme srdíčka a promluvíme si o svých pocitech?
Musí to být zábava. Můžu začít, protože to, co teď cítím já, je nevolnost.
Mohli bychom se vrátit k práci?“
Suše jsem se zasmál a podíval se na něj. Připadalo mi, že je napjatý
a není ve své kůži, rozhodně to nebylo to jeho obvyklé veselé já. Ramena
měl zaťatá a složka se v jeho sevření ohýbala. Zdálo se, že ho Greg dnes
vytáčí víc než obvykle.
Vstal jsem. „Po této poznámce si myslím, že jsme hotoví.“
Greg si zapnul sako a potřásl mi rukou. „Budu v kontaktu. Jestli
ve složce najdeš ještě něco, čemu bys chtěl, abych se věnoval, dej mi vědět.
Možná bychom mohli na nějakém podniku spolupracovat. Něco jiného než
obvykle.“
„Dám ti vědět.“
Aidena jsem k výtahu doprovázel v tichosti. Jakmile se dveře zavřely,
vyprskl jsem smíchy. „Co to s tebou sakra dneska je?“
Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Co měly znamenat ty osobní poznámky?
O soukromých věcech nikdy nemluví!“
„Ono je toho víc. Co se děje?“
„Proč ti sakra shání informace? Informace ti hledáme my.“
„Neleze ti do zelí, Aidene. No a co, že našel pár věcí, které si můžeme
prohlídnout – už to párkrát udělal. Žádný problém v tom nevidím.“ Obrátil
jsem ve složce několik stránek. „Nic zásadního tady není. Uklidni se.“
Zkřížil paže na prsou. „Ale slyšel jsi ho. Najednou s náma chce
spolupracovat. Chce se stát součástí projektů. Prokousat si cestu.“
Že by tohle bylo to, co mu dělá starosti? Že do naší skupiny takříkajíc
proniká Greg?
„O tomhle už jsme několikrát mluvili. V minulosti jsem mu nabídl
možnost stát se součástí firmy, ale on odmítl. Případ je uzavřen. Jsme jenom
my tři. Kromě toho, kdybych změnil názor, tak bys to věděl hodně dlouho
předtím, protože bych tobě a Maddoxovi dal příležitost říct ne.“
„A kdyby to jeden z nás řekl?“
Měl jsem ve společnosti největší podíl a mohl jsem je přehlasovat, jejich
názorů jsem si však vážil a o všem jsme diskutovali. Upřeně jsem se mu
zahleděl do vyzývavých očí a pevným hlasem jsem promluvil: „V tom
případě by odpověď byla ne. Ty a Maddox jste mí partneři.“ Položil jsem
mu ruku na rameno a cítil to napětí. „Má rodina.“
Zhluboka vydechl a ramena se uvolnila. „Fajn.“
Vyšli jsme ven a přesně v okamžiku, kdy Aiden vyrazil napřed, aby
zavolal Franka, do mě vrazil nějaký kluk, až jsem upustil složku a klopýtl
dozadu.
 „Ale do prdele, člověče!“ Kluk zalapal po dechu. „Promiňte!“ Sehnul se
a zvedl listy, které ze složky vypadly, aby je mohl nastrkat zpátky dovnitř.
„Moje chyba.“
„Příště se dívej, kam jdeš!“ zavrčel Aiden a postavil se přede mě.
Vzal jsem si od kluka složku a zvedl ruku, abych Aidena zastavil
předtím, než by udělal ještě něco jiného. „To je dobrý. Byla to nehoda.“
Kluk sklonil hlavu a přikývl, načež se otočil a pelášil pryč.
Díval jsem se, jak mizí za rohem, a vydechl jsem. „Ty vole, já si
připadám tak starý! To se teď tak oblíkají všichni – mikiny a pytlovité
džíny? Baseballky a brýle a sluchátka, pořád vražená v uších?“
Frank zastavil u chodníku a Aiden mi otevřel dveře. „Jo, starej pane.
Přesně tak to je.“
S povzdechem jsem se podíval k Alovi a přál jsem si, abych viděl přes
ulici pospíchat Emmy s koláčky. Kdybych ji mohl znovu políbit předtím,
než odjedeme, snesl bych i ten její zamračený pohled.
Dveře se však bohužel neotevřely a ulice zůstala zcela emmyprostá.
I tak jsem se ale pousmál při vzpomínce, že až se později vrátím domů,
bude tam.
Alespoň jsem se tedy měl na co těšit.
Den snad ani nemohl uběhnout rychleji a konečně mi skončila poslední
schůzka. Netrpělivě jsem čekal na auto, a když přijelo, málem jsem Aidena
odstrčil z cesty, abych si mohl otevřít dveře a nacpat se dovnitř.
Vklouzl za mnou a dveře zavřel. „Jsi nedočkavý, Bente?“
Uvolnil jsem si kravatu. „Jenom chci domů. Byl to dlouhý den.“
S úšklebkem se pohodlně opřel. „Takže se dá očekávat stejně dlouhá
noc?“
Prudce jsem se k němu naklonil a udeřil ho do ramene, přičemž jsem
shodil složky, které byly na sedadle vedle něj. „Bacha na to!“
Zasmál se a já se sklonil, abych posbíral papíry, které sklouzly
na podlahu. Zatímco jsem je sbíral, na koberec spadla hnědá čtvercová
obálka, která mi přišla nějak zvláštně povědomá.
„Co to je?“ zeptal jsem se.
Aiden natáhl ruku, aby mi zabránil se jí dotknout. Vsunul ruku do kapsy
a vytáhl latexovou rukavici.
 Nakrčil jsem obočí. „Ty sis na cestu domů naplánoval vražednou
výpravu, Aidene? Anebo s sebou fakt všude nosíš takové věci?“
Věnoval mi vážný pohled. „Člověk nikdy neví.“
Zvedl obálku a prohlížel si ji. Byla stejného typu jako ty, ve kterých jsme
dostali ty předcházející fotografie. Při pohledu na ni mě zachvátila úzkost.
„Tohle ve složce nebylo, když ti ji Greg podával.“
„To ne,“ souhlasil jsem.
„Měl jsi tu složku celý den na stole?“
„Ano. V mé kanceláři nebyl nikdo jiný než ty, Maddox nebo Sandy.“
Vtom mi to došlo a naše pohledy se setkaly. „Ten kluk dnes ráno!“
Aiden přikývl. „Takže to nebyla nehoda.“
Opatrně obálku otevřel a fotografii za růžek vytáhl. Pozorně si ji
prohlížel a potom mi ji podal. „Sahej na ni jenom v rukavici.“
Obrázek to byl prostý. Byl jsem na ní já, dnes ráno před Gregovou
kanceláří. Aiden na fotografii nebyl. Poplašeně jsem ale ztuhl kvůli tomu,
kdo na ní byl.
Byla to Emmy, odcházející ode mě; hlavu měla otočenou ke mně a něco
říkala. Já jsem se se slabým úsměvem na tváři díval za ní.
Otočil jsem se k Aidenovi. „Do prdele.“
„Zůstaň v klidu. Ústředním bodem toho všeho jsi ty.“
„Nikoho jsem neviděl.“
Zavrtěl hlavou. „To by neviděl nikdo, Bente. Dneska už všichni mají ty
zatracené telefony s foťákama a pořád všechno fotí. Je to tak běžné, že si
toho nikdo ani nevšimne. Z toho úhlu bych řekl, že byli přes ulici. O pět
minut později už ji měli vytištěnou a čekali, až budeš z budovy odcházet.“
Poklepal si klouby prstů na koleno. „Což znamená, že tě pořád sledují.“
„Jestli sledují mě, sledují i ji.“ Cítil jsem, jak mi v hrudi narůstá panika.
„Než se to vyřeší, musím se s ní rozejít. Pak ji nechají na pokoji.“
Odfrkl si. „No teda! Není to trochu přehnané?“
Zavrtal jsem ruku do kapsy a přejel prsty přes perly, ukryté uvnitř.
„Nemůžu ji vystavit riziku. Nemůžu o ni přijít. To teda kurva nemůžu!“
„A ani to neuděláš,“ řekl a naklonil se ke mně. „Ne že provedeš nějakou
hloupost, Bentley. Nedovolím, aby se něco stalo jí nebo tobě.“ Chápavě
ztišil hlas. „Už tím nebudeš muset procházet znovu.“
Aiden a Maddox mou minulost znali. Z jeho pohledu jsem pochopil, že
mi rozumí.
 „Řekl jsem Emmy o rodičích.“
Přikývl. „Tak to potom vím, jak moc pro tebe znamená. Jsem si jistý, že
to dělají, aby tě vytočili, ale někoho na ni nasadím. Budou diskrétní, ale ty
jí to stejně musíš říct, aby nezpanikařila, jestli si jich všimne,“ usmál se.
„Ona je totiž zatraceně dost chytrá a já si jsem jistý, že si jich všimne.“
„Nechci jí dělat starosti.“
„To ses dnes ráno nijak nepoučil?“
Prohrábl jsem si rukou vlasy. „Možná je Al špatný lhář. Když o tom
nebudu mluvit, tak to lež nebude.“
Zavrtěl hlavou. „Mluvil jsem s ním. Držel se scénáře, ale ona to okamžitě
poznala. Tvá dívka je chytrá.“ Zvedl fotografii a telefonem pořídil kopii.
„Pošlu ti to. Originál si vezmu a nechám ho poprášit kvůli otiskům, ne že
bych teda čekal, že něco najdou.“ Vsunul fotografii zpátky do obálky
a odložil ji stranou. „Dej na mou radu, Bente. Když lžeš tak, že o něčem
nemluvíš, pořád je to lež, a ty máš na víc. Řekni jí pravdu. Nemusíš jednat
přehnaně a dát jí kopačky jako nějaký idiot, nebo ji nechat panikařit, ale říct
bys jí to měl. Dej jí vědět, že jsme prostě opatrní.“
Auto zastavilo a já jsem se podíval na dům. „Fajn.“
„Vždycky se ujisti, že je systém aktivovaný. Když budeš chtít jít ven, dej
mi vědět a já přijedu. Chceš, abych se nastěhoval do prvního patra?“
Zamyslel jsem se nad tím. Byl tam jeden pohodlný pokoj a Aiden v něm
už v minulosti bydlíval.
Bylo by to také nejmoudřejší řešení z hlediska bezpečnosti.
„Promyslím to.“
„Dobře. Mám svůj kód. Ale vážně, Bentley, ven beze mě nechoď.“
„Jo. Je mi to jasné.“ S Emmy jsem nechtěl nic riskovat.
Vystoupil jsem z auta a zamířil dovnitř. U výtahu mě se svým obvyklým
příjemným výrazem přivítal Andrew.
„Dobrý večer, pane.“
„Dobrý, Andrewe. Jaký jste měl den?“
„Všechno je v pořádku. Smím vám připravit drink, než odejdu?“
„Ne. Je tady slečna Harrisová?“
„Ano.“ Zasmál se, až mu hnědé oči v kulaté tváři zazářily a na holé hlavě
se zalesklo světlo. Byl to malý muž, který svou práci bral vážně. Udržoval
můj dům v dokonalém stavu a příležitostně se ke mně připojil na partii
šachů, které máme oba rádi. Byl u mě od doby, kdy jsem se nastěhoval.
Přišel s několika velice dobrými doporučeními a bez něj bych byl ztracený.
Přišel z mnohem většího sídla, ale ze zdravotních důvodů už v něm nebyl
schopen podávat plný výkon. Můj klidný životní styl velice dobře
vyhovoval i jemu. Emmy jej okouzlila asi tak během tří sekund a naprosto
evidentně ji zbožňoval.
„Trvala na tom, že vám uvaří večeři.“
„Takže vám zase zabavila kuchyň?“
„Ano.“ Poplácal se po břiše. „Zaručuju vám, že vám bude chutnat.
Udělala jednu porci i pro mě.“
Zasmál jsem se. „Vynikající.“
„A také zde předtím byl pan Tomlin.“
Obočí mi přímo vystřelilo vzhůru. „Greg? Byl tady?“
„Ano. Něco vám nechal na stole. Potom mu někdo volal a musel odejít.“
„Dobrá. Viděli se, ehm, se slečnou Harrisovou?“
„Krátce. Představil se jí, když šla po schodech. Doufám, že jsem neudělal
něco špatně, když jsem ho pustil do vaší pracovny?“
„Ne, samozřejmě že ne. Mrzí mě, že jsme se minuli.“ Poplácal jsem ho
po rameni. „Hezký večer, Andrewe.“
Vydal jsem se do pracovny, kde mě překvapilo, že jsem na stole našel
láhev koňaku Courvoisier a vzkaz od Grega.
Bentley,
dnes ráno jsem měl s tebou a Aidenem pocit, že jsem překročil hranici.
Omlouvám se.
Doufal jsem, že si spolu dáme drink, ale musel jsem odjet.
Možná příště. Napijte se s Aidenem.
Ať vám chutná!
G.

Hleděl jsem na jeho rukopis – tučný, temný a pevný, přesně jako ten muž.
Zamračil jsem se. Byl to zvláštní den. Zažil jsem Aidenův náhlý výbuch,
Gregovu omluvu a nečekaný dar i Emmyin hněv. O té fotografii ani
nemluvím. Utrápeně jsem si promnul spánky. Chtěl jsem na to přestat
myslet a odpočinout si.
Vzal jsem láhev a vyšel s ní nahoru.
Emmy byla stočená v rohu pohovky v zimní zahradě a pracovala
na notebooku. Převlékla se do jednoho ze svých pohodlných teplých triček,
svetru a do kalhot na jógu. Tuhle místnost měla nejraději. Říkala, že ze
všech prostor v domě jí připadá nejvíc „jako já“. Nebyl jsem si jistý, co tím
prohlášením míní, ale byla to také jedna z mých oblíbených místností.
Odložil jsem láhev a sklonil se přes opěradlo pohovky, abych ji mohl políbit
na temeno hlavy.
„Ahoj!“
Unavená, ale s úsměvem zvedla hlavu. „Ahoj. Neslyšela jsem tě
přicházet.“
„Protože jsi byla až po uši v práci. Jak tvůj projekt pokračuje?“
„Dobře. S tímhle notebookem je všechno mnohem jednodušší. Všechno,
co potřebuju, mám hned tady, takže když chci něco dodělat, nemusím to
ukládat na USB nebo čekat, až půjdu do školy.“
Posadil jsem se naproti ní. „To je dobře. Jsem rád, že se ti hodí.“
„A taky se o něj dobře starám. Až skončím, zase ti ho vrátím.“
„Říkal jsem ti, aby sis s tím nedělala starosti,“ mávl jsem rukou. „Koupil
jsem ho, ale nepoužíval. Jsem rád, že ti může pomoct.“
Podezíravě se na mě zadívala. Mé vysvětlení ji stále nepřesvědčilo.
„Slyšel jsem, že ses seznámila s Gregem.“
Ušklíbla se. „Představil se mi jako pan Tomlin. Jako pan Vřelý na mě
teda úplně nepůsobil.“
„No, to on není, ale zase je dobrý v tom, co dělá.“
„Věříš mu?“
Přišlo mi to jako zvláštní otázka, ale pokrčil jsem rameny. „Nikdy mi
nedal důvod, proč bych neměl. Odvádí pro mě dobrou práci.“
Znovu sklopila oči k notebooku. „Tak dobře.“
„Nenaštval tě nějak?“
„Ne,“ vzhlédla. „Byl v pohodě a ani se mi nezdálo, že bych ho nějak
zajímala. Byl takový jako přezíravý, řekla bych.“ Otřásla se. „Když jsem
mu pověděla, že ti dělám večeři, smál se. Asi ho to pobavilo. Byl to takový
zvláštní zvuk.“
Souhlasně jsem přikývl. Jeho smích byl trochu divný, jako kdyby byl
nucený, a nikoli skutečný.
„On je jiný. Ale nemusíš si kvůli němu dělat starosti. Moc často ho vídat
nebudeš. Nepřátelíme se.“
„Fajn.“
Povzdechl jsem si. „Pořád se na mě zlobíš?“
 „Ne.“
Shodil jsem ze sebe sako a pohodlně se opřel. „Takže to je všechno?
Žádný křik nebo tichá domácnost?“
„Ani jedno.“
„Ne že bych si stěžoval, ale smím se zeptat proč?“
Potřásla hlavou, zavřela notebook a vstala. Obkročmo si na mě v křesle
sedla, uvolnila mi kravatu a rozepla límec. Přejela mi rukama po spodní
části krku a její dotek byl jemný a uklidňující. „V případě, že bys něco
takového čekal, tak si nemyslím, že bych chtěla vědět, s jakým druhem žen
jsi randil předtím.“
Sevřel jsem jí boky a líbilo se mi, jak mi sedí na klíně. „Ale ráno jsi byla
celkem šílená.“
„To jo. Řekla jsem si svoje, a je to.“ Zajela mi prsty do vlasů.
Dlouze jsem vydechl a poddal se jejímu laskání. „To je tak příjemné.“
Zatahala mě za několik pramínků. „Tvé vlasy se mi líbí mnohem víc,
když si je necháš přirozené. Jsi tak ještě víc sexy.“
Tomu tvrzení jsem se zasmál. Už předtím mě informovala, že jsem
na ulízané vlasy příliš mladý, a schovala gel, který jsem používal, aby mi
držely. Musel jsem přiznat, že se mi líbil ten pocit i to, že jsem je prostě jen
vytřel ručníkem dosucha a nechal je být. Bylo to uvolňující a Emmy se
líbilo projíždět mi v nich prsty, tak jsem to tak nechal. Také jsem se jí líbil
s krátkým strništěm, a proto jsem se přestal holit každý den, abych ji
potěšil. Občas to ale byl zvláštní pocit.
Aiden a Maddox si dělali legraci, že se ze mě stává holka. Vystrčil jsem
na ně prostředník a odešel. Emmyin názor byl důležitější. Její potěšení
s sebou přinášelo výhody, které zase vedly k potěšení mému – často.
„Vím, že si děláš starosti kvůli tomu, co se stalo tvým rodičům,“ začala
tichým hlasem. „Probírala jsem to s Cami a ona mě přesvědčila, že je to
totálně romantické gesto.“
Rty mi zacukaly úsměvem. „Myslím, že Cami něco dlužím.“
Zahleděl jsem se jí do očí. Měla měkký, dotčený a trochu zmatený
pohled. „Nejsem zvyklá na to, že si o mě někdo dělá starosti.“
„Když jde o tebe, nemůžu si pomoct,“ připustil jsem.
„Já vím. Cítím to samé k tobě.“
Naše pohledy se setkaly a já se dlouze nadechl.
„Musím ti něco říct.“
 „To nezní moc dobře,“ zamračila se.
Vytáhl jsem telefon a ukázal jí fotografii, kterou Aiden okopíroval.
„To bylo dnes ráno!“ vykřikla.
„Ano.“
Našpulila rty. „No, tak tohle už se nesmí stát.“
Hruď se mi sevřela. „Ano?“
S vážnou tváří přikývla. „V tomhle vzorku to vypadá, že mám macatý
zadek! Ty šaty si už na sebe nevezmu – nikdy!“
Jenom jsem na ni zíral. „Jde o šaty? Ty se staráš o své šaty? Někdo nás
sledoval, Emmy.“
Pokrčila rameny. „To spíš tebe, řekla bych.“
„Ale stejně se to týká tebe a tvé bezpečnosti. Už je to podruhé.“
„Myslím, že jsem prostě jenom náhodou v záběru. Jenom bych mohla
dodat, že nevypadám moc elegantně.“
Přejel jsem jí rukama po zadku a sevřel ho. „Tak za prvé, tvůj zadek
vůbec nevypadá macatě. A za druhé, o to v tomhle rozhovoru nejde.“
„A o co teda?“
„Chtěl jsem, abys věděla, co se děje,“ vydechl jsem podrážděně.
„A abych ti řekl, že ti Aiden přidělí někoho, kdo na tebe dohlídne.“
„Ne.“
„Ano. Je to důležité.“
„Není to nutné.“
„Tak to můžeme svést na to, že jsem přehnaně starostlivý, a později se
jich zbavit. Udělej to pro mě, prosím. Dopřej mi ten klid. Zrovna teď to
moc potřebuju.“
Znovu se podívala na fotografii a dloubla mě telefonem do hrudi. „Tak
jo. Ale ať se mi radši do ničeho nepletou, nebo si je podám.“
„Budou tě jenom sledovat. Postarám se, aby splynuli s prostředím
a neobtěžovali.“ Pohladil jsem ji po tváři. „Díky.“
„Mám to u tebe.“
„Tohle ti nebudu moct nikdy oplatit.“
„Máš hlad?“
„Ano.“
„Tak pojďme večeřet.“
„Skvělý nápad. Večeře, vínko a chvilka s mou dívkou.“
Oči jí zazářily. „Tak jo.“
 Zamrkal jsem. „Fajn.“
Začínalo se stmívat a místnost zářila zapadajícím sluncem. Jedli jsme její
vynikající těstoviny, pili víno, a když pak dokončovala práci, zaplaval jsem
si pár koleček. Po plavání jsem ze sebe stáhl mokré plavky a omotal si
kolem boků ručník. Protože jsem cítil, že Emmy sleduje každý můj pohyb,
a věděl jsem, že se dívá, pohyboval jsem se nenuceně a erekce se dostavila
už při pouhém pomyšlení na ten její žhavý pohled. Sám jsem si nalil
velkorysou sklenici koňaku od Grega a jí o něco menší, protože jsem si
myslel, že by jí mohl chutnat. Podal jsem jí sklenici a posadil se vedle ní.
Prohlížela si sklenici i její obsah. „Courvoisier jsem nikdy neměla.“
„To se prostě jenom tak popíjí,“ vysvětloval jsem. „Rukou sklenicí
zakroužíš, takhle,“ předváděl jsem. „Teplo z tvé kůže koňak ohřeje a to
teplo vyvolá jeho chuť. Je to vynikající.“
Dodržela mé instrukce a potom si jantarové tekutiny usrkla. Maličko
nakrčila nos, až jsem se musel zasmát.
„Tohle ti moc nejede, Freddy?“
„Možná to není dost teplé.“ Promnula si prsty. „V těchhle ohledech mé
ruce nikdy nespolupracujou.“
Zabalil jsem její ruku do své a nijak mě nepřekvapilo, že z její kůže cítím
chlad. Pokud jsme se zrovna neobjímali, byla na dotek teplá málokdy.
Nabídl jsem jí svou sklenici. „Tak se napij ode mě. Poválej to po jazyku.
Vychutnej si ten rozdíl.“
Ochutnala můj koňak a s očima přivřenýma potěšením jej spolkla. „Aha,
máš pravdu. Když je to teplejší, je to moc dobré.“ Přejela si rukou
po vlasech a s povzdechem si je prsty trochu načechrala. „Dekadentní.“
I s tím bezelstným manýrismem a tichým hlasem byla sexy. Nesnesl jsem
představu, že nemá ruce dost teplé ani na to, aby si tekutinu ohřála;
na druhou stranu jsem ale neměl žádný problém s tím, že jsem se s ní dělil
o svůj koňak. Sklouzl jsem pohledem ke své sklenici, a náhle se zrodila
myšlenka. Vzal jsem její sklenku a tekutinu z ní přelil do své, kde jsem ji
rozvířil.
„Čím teplejší je, tím lepší má chuť.“
„Nedovedu si představit, jak by se ta chuť mohla ještě zlepšit.“
„Jeden nápad bych měl.“
 Posunul jsem se, otočil se k ní a přitáhl si ji k sobě. Naše pohledy se
setkaly a její oči se rozšířily, protože ucítila intenzitu mého pohledu i to, jak
se vzduch kolem nás pohnul. S upřeným pohledem jsem zvedl sklenici
a naplnil si jantarovou tekutinou ústa. Přitiskl jsem své rty na její a usmál
se, když je pro mě otevřela, aby jí teplá tekutina mohla vniknout do úst.
Ztěžka polkla a z hrdla jí uniklo tiché zasténání, protože jsem současně
přitiskl svůj jazyk na její, abych si mohl vychutnat chuť koňaku smíchanou
s její. Přejela mi rukama po ramenou a začala si prsty neklidně pohrávat
s mým zátylkem a s vlasy, až jsem se roztřásl. Její doteky byly jemné
a lehoučké. Takové emoce ve mně vyvolávala vždycky. Prohloubil jsem
polibek, pevně jsem ji k sobě tiskl a lačně ochutnával její ústa. Zavrněla
a znělo to tlumeně a zoufale.
Během několika vteřin byla na pohovce pode mnou. Stáhl jsem jí svetr
a strhal z ní kalhoty na jógu, abych ji mohl přikrýt vlastním tělem. Ona ze
mě zase stáhla ručník, až jsme po sobě klouzali holou kůží a ohřívali se tím
navzájem.
Ovinula mi nohy kolem boků a kolébala mnou v rytmu svého těla. Když
jsem ucítil, jak moc je pro mě připravená a jak mi svým teplem obklopuje
trnoucího ptáka, zasténal jsem. Nasál jsem do úst lahodnou bradavku
a dráždil ji jazykem, dokud nebyla tvrdá a neleskla se. Přejel jsem rty
ke druhému ňadru, kde jsem akci opakoval. Prohnula se v zádech, aby mi
ňadra přiblížila k ústům, a vydechla mé jméno. Hladil jsem a laskal její tělo,
potom jsem jí zabořil ruce do vlasů a znovu jsem lapil její ústa. Ubíhaly
okamžiky plné její chuti. Cítil jsem její rty a v ruce jsem svíral hedvábí
jejích vlasů. To přenádherné mučení její kundičky, klouzající mi po ptákovi
a impregnující mě svou touhou.
„Pokaždé,“ zasténal jsem na její pokožce, „je to s tebou tak úžasné!“
Tlačila mě nohama do zadku. „Pojď dovnitř, Bentley. Hned!“
Propadl jsem se ještě hlouběji, protože ten pocit, kdy jsem byl nahý v ní,
byl stále nový a opojný. To teplo a vlhko, které mě obklopovalo a vtahovalo
mě do sebe, to svírání mého ptáka, zatímco jsem se v ní pohyboval, bylo
něčím, co jsem dosud nikdy nezažil. Jak mě přemohla touha, zapřel jsem se
jí rukama u hlavy a vrážel ho do ní. Mé boky narážely do jejích, naše potem
nasáklá těla po sobě klouzala. Samou vášní křičela a na mé výpady
přirážela. Zabořil jsem jí obličej do krku a vdechoval její jedinečnou vůni.
Začaly se mi svírat koule, a tak jsem se obrátil k ní, abych jí mohl zašeptat
do ucha a ještě jí po tom citlivém místě přejet jazykem.
„Udělej se se mnou, zlato. Chci cítit, jak se uděláš kolem mě.“
Prohnula záda a vykřikla mé jméno. Sám jsem se svou dávkou na nic
nečekal a s potěšeným sténáním jsem se do ní vystříkal. Zhroutil jsem se
na ni, překulil se na stranu a stáhl jsem ji s sebou. Přitiskl jsem ji mezi
opěradlo pohovky a své tělo, protože jsem věděl, že bude potřebovat teplo.
Abych to ještě pojistil, vzal jsem deku a přehodil ji přes ni.
V mém náručí si povzdechla a pohodlně mi složila hlavu na hruď.
„Měl jsi pravdu.“
Lenivými a laskavými doteky jsem jí přejížděl prsty po ramenou.
„V čem?“
„S tím koňakem. Z tvé pusy chutná líp. Čím teplejší, tím lepší.“
Usmál jsem se. „Myslím, že tak výtečně chutnal díky tobě.“
Cítil jsem, že se usmívá.
„Ale asi by nebyl dobrý nápad se o něj dělit na veřejnosti. Kdybys to
chtěl zkoušet někde jinde, mohli by nás třeba vyhodit z restaurace, nebo
tak.“
Rozesmál jsem se.
„Dobrý plán, Freddy. Tak si ten sdílený koňak necháme jenom
do soukromí.“
„Zajímalo by mě…“
„Co?“
„Jak by asi chutnal, kdybych ho lízala z kůže. Ze tvé kůže.“
Zesílil jsem stisk. „Emmy…“
Dívala se na mě očima plnýma uličnictví. „Jenom jsem si říkala… Jeden
hlt koňaku… jeden hlt tebe…“
Vstal jsem a zvedl ji s sebou.
Na tohle jsme potřebovali víc místa.
Plus ještě další koňak. Mraky dalšího koňaku.
 Kapitola 12
Emmy
Bentley se pohnul a při tom pohybu něco zamumlal. Instinktivně sevřel
paži, jíž mě objímal, ale když znovu usnul, stisk povolil. Okny k nám
pronikalo časné svítání, a tak jsem ve slabém světle mohla studovat jeho
tvář. Byla uvolněná a bez toho vážného výrazu, s nímž ho lidé znali, takže
vypadal mladší a podivně zranitelný. Světle hnědé vlasy se mu bez toho
produktu, jímž je krotil, zvlnily a spadaly mu do čela. Podle mě mu to tak
slušelo. Na bradě měl husté strniště, takže jsem věděla, že na kůži najdu
důkazy o jeho vášni. Ty nepatrné červené skvrnky, které po sobě zanechaly
jeho drsné vousy. Nechal si je narůst, protože se mi to tak líbilo, i když jsem
věděla, že je raději hladce oholený. Hodně věcí dělal jen proto, aby mě
potěšil, sám však rozhodně nemohl vidět, jak úžasný tak je.
Nadechla jsem se, spokojená a líná, ale už ne ospalá. Postel voněla
po Bentleym, po mně, po nás. Bylo to slabé aroma koňaku a sexu, což
dohromady vytvářelo jedinečnou a opojnou vůni.
V rozporu s tou vážnou a upjatou osobností, kterou ukazoval celému
světu, když jsme byli sami, byl Bentley otevřený – vášnivý a dávající
milenec. Tuto jeho hravou stránku jsem zbožňovala a milovala jeho
skrytou, žhavou povahu. Díky němu jsem dokázala vyjadřovat své touhy.
Když jsem s ním byla hlasitá, miloval to, a vůbec mu nevadilo dávat mi
všechno, co jsem chtěla, nebo požadovat to, co chtěl, co potřeboval on ode
mě. V minulosti jsem už měla jiné vztahy, ale tomu, co jsem sdílela s ním,
se nic ani neblížilo.
Byl pro mě zdrojem neustálých překvapení. Ten den, kdy jsem se s ním
setkala v kavárně, jsem si myslela, že sám sebe bere zbytečně vážně.
Netrvalo dlouho, než mi došlo, že ten povýšenecký exteriér nebo arogantní
poznámky jsou prostě jenom krytí. Jeho oči vyprávěly jiný příběh. Byly to
oči výjimečné barvy – jasně modré s tmavými kruhy kolem duhovek, které
jim přidávaly odstín. Vypovídaly o smutku a bolesti a přitahovaly mě
k němu. Nikdy jsem nečekala, že ho znovu uvidím, a když přišel, srdce mi
vyletělo až do krku, přestože jsem navenek předstírala klid. Ty jeho
neohrabané pokusy pozvat mě na večeři jenom potvrdily můj prvotní
instinkt, že na tomto muži toho je víc, než kdy někomu dovolí poznat.
To, co všechno zařídil na mé narozeniny a jak do toho zapojil mé
kamarádky, bylo to nejhezčí, co pro mě kdy kdo udělal. Od té doby dělal,
co mohl, aby byl součástí mého světa. Nechal se ode mě vytáhnout
na bowling, kam s sebou znovu vzal Aidena a Maddoxe. Nás šest mělo dvě
koncové dráhy a rozdělili jsme se na týmy kluci proti holkám. I když
napřed předstíral, jak odporná je představa, že by si obul boty, které na sobě
měl někdo jiný, a sdělil mi, že házet koulí po parketách se dá za sport
považovat jen stěží, jakmile se uvolnil, nejen že se ukázal jako dobrý hráč,
ale také se jako Aiden a Maddox přidal k těm opileckým řečem a celkové
zábavě. Ti sice vypadali, že je jeho šaškování šokuje, ale převelice se smáli
tomu, když mě po třetím hodu plácl po zadku, přitáhl si mě do náruče
a tvrdě mě políbil se slovy: „Takhle se to dělá!“
Jednou také uspořádal filmový večer a všichni jsme přišli k němu. Dělali
jsme domácí pizzy, navzájem jsme se dobírali a dohadovali se o tom, co
na ně dáme a jak dlouho se mají péct. Potom jsme se dívali na filmy a já
jsem se, stočená mu na klíně, těšila z jeho blízkost. Aiden mezi filmy
rozpoutal popcornovou bitvu, po jejímž skončení jsme všichni vysmátí
a bez dechu padli do pohodlných křesel.
Bentley mě políbil do vlasů a tiše mi do ucha vydechl: „Děkuju.“ Věděla
jsem, za co mi děkuje – za večer plný zábavy a přátel, namísto dalšího
osamělého. Ani se mi nechtělo si představovat jeho život předtím, než jsme
se setkali, a tu samotu, již musel celou tu dobu snášet. S tichým příslibem,
že už nikdy nebude sám, jsem se k němu přitulila blíž.
Nemohla jsem si nevšimnout, že se naši přátelé znovu spárovali. Aiden
a Cami byli v zadní řadě a byla jsem si jistá, že jsem v jednom okamžiku
viděla, že se jejich ruce spojily. Dee a Maddox si zase neustále o něčem
povídali jen sami dva, při řeči drželi hlavy těsně u sebe.
Položila jsem Bentleymu hlavu na rameno, spokojená a s nadějí, že
v budoucnosti prožijeme takových večerů mnoho.
Vzpomněla jsem si na jeho reakci, když jsem ho jednou večer překvapila
kostkovanými pyžamovými kalhotami a dlouhým teplým trikem se
shodnými lemy. Nebyly drahé, ale ta modrá barva kostek mi připomínala
jeho oči, a chtěla jsem mu něco dát, protože sám mi toho věnoval tolik.
Usmíval se široce a upřímně a byl opravdu rád, jako bych mu místo
hloupoučké pyžamové soupravy dala značkové domácí oblečení. Vlepil mi
velkou pusu a hned, když bylo vyprané, si je oblékl, zapózoval a škádlivým
hlasem se mě zeptal, jestli by se takhle mohl vydávat za gaučového
povaleče. Tak jsem ho k tomu gauči dotáhla a ukázala mu, jak sexy se umí
válet. Dal si záležet na tom, aby to oblečení nosil často, takže jsem měla
radost.
Pak tu byla ta obchodní večeře, na kterou jsem s ním šla. Překvapil mě
nejen tím, že mě na ni pozval, ale také šaty, které mu pomohla vybrat Cami.
Byly z tmavomodrého hedvábí a jejich jednoduchý střih mi vyhovoval.
Svým tvrzením, že mě potřebuje mít u sebe, mě zahřál u srdce, a když jsem
se mu v nich ten večer ukázala, pohled, který jsem mu viděla ve tváři, mě
zahřál po celém těle. Svým hlubokým polibkem mi dal slib „na později“,
a když jsme se potom vrátili domů, dostál mu víc než dost.
Zatímco si mě prohlížel, zamračil se a natáhl ruku, aby mi přejel prstem
po uchu. „Kde máš náušnice, Emmy?“ zeptal se a zvedl mi ruce.
„A prsteny?“
„Myslela jsem, že bych si je možná měla na večer sundat,“ svěřila jsem
se mu. „Nechci tě uvádět do rozpaků.“
Celou minutu si mě prohlížel a potom si rozepnul sako a posadil se.
„Počkám.“
„Na co?“
Usmál se a ta něha v jeho tváři a jemný tón, který použil, mě hluboce
dojaly.
„Až si je zase nasadíš. Chci mít s sebou svou Emmy – se vším všudy. Nic
na tobě mě teď ani nikdy jindy ztrapnit nemůže. Běž se upravit a pak
vyrazíme.“
Bez nich jsem si připadala jako nahá. Sklonila jsem se k němu, polibkem
jsem mu dala svůj vlastní slib a vyběhla po schodech udělat to, oč mě žádal.
Sledovat ho v obchodním režimu bylo fascinující. Chladně a rezervovaně
procházel místností, držel se zpříma a s napjatými rameny a nikdy se
s nikým nezastavil nadlouho, ani se nepouštěl do žádných osobních témat.
Potřásal si rukama, diskutoval o projektech a nabídkách, vyměňoval si
s lidmi vizitky, ale ani jednou se ode mě nevzdálil. U stolu si přitáhl mou
židli blíž k sobě, aby se ke mně mohl často naklánět a zašeptat mi do ucha
něco sladkého nebo oplzlého hlasem a stylem naprosto odlišným od toho,
který používal se všemi ostatními. Všímala jsem si toho, jak se na mě
všichni dívají, a cítila jsem i zlobné pohledy několika žen, ale bylo mi to
jedno. To já jsem byla tou, kterou chtěl mít vedle sebe, a to také bylo jediné,
na čem záleželo.
To on byl vším, na čem mi záleželo.
Při pohledu na hodiny jsem musela vzpomínání přerušit; posadila jsem se
a protáhla se. Bentley zasténal a otevřel oči.
„Co to děláš?“
„Musím jít. Mám sraz s Cami, budeme se učit.“
„Proč jsi jí neřekla, aby přišla sem?“
Se smíchem jsem vyklouzla z postele a jen těsně unikla jeho pokusům
mě zastavit. „Protože ona by chtěla do bazénu, dívat se na film a péct
sušenky v té tvé ohromující kuchyni. Nic bychom neudělaly, a já to chci mít
hotové. Kromě toho mám i tunu dalších projektů, které musím udělat.
Sejdeme se u Ala, a až skončíme, budu vlastně už doma.“
Šel za mnou až do koupelny a vmáčkl se i do sprchy. „Nechci, abys
odcházela. Líbí se mi, když jsi tady.“ Přejel mi rukou po paži a stiskl mi
prsty. „Mohla bys tady zůstat, Emmy.“
Zahleděla jsem se do jeho vážného obličeje. Takové podobné – a ne příliš
nenápadné – náznaky trousil celou dobu, co jsem u něj byla. Měla jsem
vlastní heslo, klíč a on o svém domě pořád mluvil jako o našem domově.
Pořád to však bylo příliš brzy. Můj byt sice nebyl nic moc, ale byl můj
a všemu jsem tam velela já. A to bylo důležité.
„Za týden už mě budeš mít plné zuby,“ škádlila jsem ho ve snaze ten
okamžik odlehčit.
„Tebe já nikdy nebudu mít plné zuby.“
Pohlédla jsem na něj a ucítila, jak mi hruď svírá panika. Na tuhle
konverzaci jsem nebyla připravená. Zatím ještě ne. „Bentley…“
„Je na to moc brzo?“
„Jo,“ vydechla jsem. Doufala jsem, že se nebude hádat a naléhat.
„Takže to neznamená ne navždycky? Jenom pro teď?“
„Jenom pro teď.“
„Kdy se vrátíš?“
„V pondělí mám školu dlouho a do středy musím mít hotový další
projekt, takže možná ve čtvrtek?“
 Schlíple sevřel rty. „To musím čekat až do čtvrtka, abych tě viděl? Je to
moc dlouho.“
„Byly doby, kdys mě neviděl vůbec, takže pochybuju, že by čtyři dny
znamenaly celou věčnost.“
Přitáhl mě k sobě blíž, až se jeho rty vznášely těsně nad mými. „Mně to
tak bude připadat.“
„Zůstanu tady na víkend.“
Tvrdě ústa přitiskl. „Fajn.“
Cami se na mě zašklebila. „Tak který to je?“
Ohlédla jsem se přes rameno. „Ten svalouš v bílém tričku. To je Simon.“
Našpulila rty. „Vypadá tak na dvacet.“
„Ten druhý kluk, Joe, vypadá ještě mladší, takže snadno splynou. Podle
Aidena jsou to ale zabijáci. Černé pásky, vycvičení ve všech způsobech
použití smrtící síly,“ povzdechla jsem si. „Kvůli jedné rozmazané fotce je to
dost přehnané.“
Pokrčila jedním ramenem. „Aiden svou práci bere vážně.“
Tázavě jsem nakrčila obočí. „A ty ho znáš docela dobře, co?“
Vzdychla a napila se kávy. „Ne tak dobře, jak bych chtěla.“
„Onehdy jste se k sobě o filmovém večeru docela měli.“
„To jsem si myslela taky. Báječně jsme si to užívali.“ Ušklíbla se.
„A samozřejmě jsme si to skvěle užívali o tvých narozeninách, na bowlingu
a každý jiný den, kdy jsme byli spolu.“
„A…?“
„Dál nevím. Je úžasný. Chytrý, zábavný, sexy jako ďábel…“ Pohled jí
změkl a zasnila se. „Ani nemluvím o tom, jak talentovanou má pusu. Ten
chlap umí líbat, jako by to mělo být naposledy.“
„Ale…?“ pobízela jsem ji znovu.
Povzdechla si. „Ale nic. Pak toho nechá. Okamžitě, když se dostaneme
blízko, je to, jako by spadla opona, a on se odtáhne. Je takový… žhavý
a studený. Strašně mě to štve.“
„Ty ho máš fakt ráda?“
Sklouzla pohledem pryč. „Víc než bych asi měla.“
Cami vždycky tvrdě a rychle narazila. Do vztahů vkládala všechno, co
měla. Do všech.
 S milenci, přáteli, skupinami ve škole. Znala jenom jeden způsob, jak se
angažovat, a to bylo dát do toho celé srdce a duši. Byla jsem svědkem toho,
jak kvůli tomu mnohokrát trpěla. Nechtěla jsem ji vidět trpět znovu.
„Bentley mi řekl, že Aiden na vztahy moc není. Nikdy neřekl proč, ale
mám pocit, že ho poznamenalo něco v minulosti. Myslím, že těžkou
minulost měli všichni tři.“ Položila jsem Cami dlaň na ruku. „Nechci, abys
doufala v něco, co se možná nikdy nestane.“
„Co když si myslím, že za to riziko stojí?“
„A je ten pocit silný?“
Otočila hlavu a mlčela. Bylo to něco, co jsem na ní obdivovala. Škádlily
jsme se a žertovaly, ale když došlo na nějakou vážnou otázku nebo na téma
k diskusi, nikdy s odpovědí nespěchala, vždycky se na ni napřed plně
soustředila. Pohodlně jsem se opřela a čekala, protože jsem věděla, že na ni
nesmím tlačit, ale odpovědi jsem se děsila už teď. Dokázala jsem její pocity
vycítit.
„Myslím, že Aiden by mohl být osobou, která mi změní život.“
Vytřeštila jsem oči. „Cami!“
„Pasujeme k sobě. Když je to prostě jenom Aiden, jsme jako pár. Dokáže
mě rozesmát. Cítím se, jako by mě rozmazloval,“ dokončila s hlavou
nakloněnou na stranu. „Jako bych byla jediným člověkem na světě.“
„Dokud se nestáhne.“
„Něco skrývá. Chci mu pomoct se přes to dostat. Myslím, že bych mohla.
Myslím, že bych mohla být tou jedinou osobou, která mu může pomoct. To,
jak ho vždycky přistihnu, jak se na mě dívá… Neumím to vysvětlit, Emmy.
Je to riziko, které na sebe musím vzít.“
„Nechci, aby ti to ublížilo.“
„Jsem velká holka a je to moje rozhodnutí.“
„A už jsi… už jsi s ním spala?“
„Ne. Byli jsme blízko, ale vždycky přestane,“ povzdechla si. „Říká, že
nejsem holka na jednu noc, a to je všechno, na co se zmůže.“
Zamračila jsem se. „Myslím, že Aiden se zmůže na mnohem víc. Všimla
sis toho, jak se na Bentleyho dívá? Není to jenom práce. Jemu na něm
záleží.“
„Myslím, že mu hodně záleží na spoustě věcí. Ale bojí se to ukázat. Ten
velký chlap své pravé já skrývá za zdí svalů a humoru.“
„A on je velký.“
 Hravě na mě nakrčila obočí, aby mi dala najevo, že s vážnými řečmi
skončila. „Za to se můžu zaručit. Cítila jsem, jak ‚velký‘ je.“
Nedokázala jsem zadržet smích. „PMI, Cami. Příliš mnoho informací.“
„Já ti to jenom říkám. Má pořádný vercajk a jsem si jistá, že ví, jak ho
používat. Pusu a ruce má nebezpečné. Ale když k tomu přidáš toho jeho
ptáka, tak se vsadím, že ten chlap je smrtící.“
Začaly jsme se pohihňávat a pronášet sarkastické a sexistické poznámky
o chlapech. Takové jsme byly, smály jsme se a žertovaly spolu. Nakonec si
povzdechla a otřela si oči. „Musíme se učit.“
Vzala jsem ji za ruku. „Můžu něco udělat?“
„Ne. On tě zbožňuje. Myslí si, že jsi to nejlepší, co kdy mohlo Bentleyho
potkat. Ty prostě buď sama sebou, a tohle si vyřešíme my s Aidenem.“
Odmlčela se a pokrčila rameny. „Nebo taky ne.“
„Tak já vás přestanu zvát, jestli je toho na tebe moc.“
„Ale ne, to je v pohodě. Oba jsme dospělí. Kromě toho se během těch
večerů obrovsky bavíme. Všichni se baví.“
„A jak to jde mezi Dee a Maddoxem?“
„To je otázka za milion dolarů, ale ona neodpovídá.“
„Takže jsem si tu chemii mezi nima nevymyslela?“
„Bože, to ne. Kdykoli je v její blízkosti, ona se rozzáří jako lampa.
Připadá mi hodně pozorný.“
„Pořád si povídají.“
Cami nakrčila obočí. „Ale to není všechno. Onehdy jsem je přistihla
v kuchyni, když jsem během filmového večera pro něco šla. Pokud
sestřička nepotřebovala dýchání z úst do úst, tak to byl nějaký jiný druh
hluboké konverzace, kterou zapředli.“
Zasmála jsem se. „Ale ona je starší.“
Cami pokrčila rameny. „Je to jenom číslo.“
„Bentley říká, že je z nich nejzralejší. Prý vždycky byl. A taky že si
nejvíc hlídá soukromí a je nejprudší.“
Odfrkla si. „Ten teda má co mluvit! Pan Rigid osobně.“
„Myslím, že tím chtěl říct, že je starší na to, kolik mu je.“
Vytáhla notebook. „No, mně se líbí a myslím, že pro ni je dobrý. Teď se
víc usmívá.“
„Myslím, že čas to ukáže.“
Přikývla. „To platí pro nás všechny.“
 „Kdo by to byl ten den, kdy mi Bentley zakopl o batoh a ještě mi
vynadal, řekl, co všechno se stane?“
„Já vím. Ten tvůj milionář je celkem úchvatný.“
Zaškaredila jsem se. „Je víc než milionář.“
„To vím taky. Jenom jsem tě chtěla pozlobit.“
„Stojí za mnohem víc než za své peníze.“
„Je s tebou,“ povzdechla si. „Vzpomínám si na to, jak ke mně přišel
a požádal o ty šaty pro tebe. Byl tak…“ máchla rukou. „Tak upřímný a plný
obav. Chtěl, aby sis připadala hezká, ale aby tě to neporazilo. Chtěl, abys
byla šťastná.“
„Taky se mu to povedlo. A daří se mu to pořád.“ Pohlédla jsem stranou.
„Až na ten doprovod.“
„Tak aspoň že nejsou nápadní.“
„To ne,“ souhlasila jsem. „Drží se v pozadí. Jenom dávají pozor na to,
abych byla v pořádku a nikdo mě neobtěžoval,“ povzdechla jsem si. „Jenom
si myslím, že to není nutné.“
Pokrčila rameny a otevřela notebook. „Až se to přežene, zase se vrátíte
do normálu.“
Následovala jsem jejího příkladu a vytáhla své poznámky.
V případě Bentleyho jsem si nebyla jistá, jestli něco takového jako
normál existuje.
 Kapitola 13
Bentley
Celou dobu jsme jeli v tichosti a teď jsme zastavili před domem. Byl jsem
vzteklý, náladu jsem měl pod psa a ta skotská, kterou jsem do sebe hodil,
mi podráždila žaludek.
Aiden si mě ostražitě prohlížel. „Chceš si o tom promluvit?“
„Ne,“ odsekl jsem. „Já o tom teď kurva ani nechci přemýšlet.“
„Bente, je to obchod, který nevyšel. Není to tak, jako bychom si nemohli
dovolit tu ztrátu absorbovat.“
Rozrazil jsem dveře auta. „Ale o to kurva nejde!“
„Vím, že ten projekt pro tebe znamenal hodně, ale sedneme na to
a promyslíme další krok. Najdeme pro tvou vizi správné místo.“
„Tohle bylo to pravé místo, kurva, a někdo mě takhle ojebal!“ Vystoupil
jsem z vozu. „A kdo to byl, zjistím, i kdyby to měla být poslední věc, kterou
v životě udělám.“
Vykročil, že půjde se mnou, ale já jsem zvedl ruku. „Teď ne. Nechci
o tom mluvit, ani dnes nechci nikoho vidět.“
„Emmy je tady.“
„To je něco jiného.“ Byl jsem rád, že tam byla. Pomůže mi myslet
na něco jiného. Mohli bychom si dát večeři a potom bych zbytek noci
strávil v ní. To je vždycky dobré rozptýlení. A o celém tom prosraném
obchodu budu přemýšlet až zítra. Bylo toho na mě v poslední době moc.
„Snaž se tu špatnou náladu ovládnout. Mohlo by to pomoct.“
Ukázal jsem mu prostředníček a nechal ho u auta. Bylo mi jedno, kam
půjde, pokud to nebude se mnou.
Ve výtahu jsem si promnul oči a opřel se hlavou o obložení. Tak velký
vztek jsem necítil strašně dlouho. Bublal ve mně a způsoboval mi
mravenčení pod kůží, a tak jsem prudce trhl za kravatu a uvolnil ji. Chtěl
jsem na celý ten zasraný den zapomenout. Z výtahu jsem vystoupil jen
s jediným úmyslem, a to najít Emmy.
Vůbec jsem se nevěnoval tomu, kam jdu, a tak jsem zakopl o něco
na podlaze a ocitl se na kolenou.
 Zaklel jsem, chytil se za pulzující kolena a podíval se za sebe.
Na podlaze ležel Emmyin starý batoh, jako by ho tam ve spěchu upustila.
Má temná nálada exponenciálně zčernala. Ten batoh jsem naprosto upřímně
nenáviděl, a ještě víc jsem nenáviděl to, co symbolizoval. Brala ho všude
s sebou a poblíž výtahu ho nechávala vždycky, když neměla v plánu se
zdržet – což znamenalo, že neměla v úmyslu být u mě dnes večer dlouho.
Vstal jsem, oprášil si kalhoty a znovu jsem zaklel. Na jednom koleni
jsem viděl roztrženou látku. Ten oblek jsem si koupil teprve nedávno. Líbil
se mi, ale teď byl kvůli tomu zatracenému batohu zničený. Bez přemýšlení
mi vyletěla noha a odkopl jsem ten problematický ruksak po podlaze, až
narazil do nohy od stolu, na němž malý kousek tvarovaného skla přeletěl
přes okraj a roztříštil se na dřevěné podlaze.
„Kurva!“ zařval jsem.
Zpoza rohu vykoukla Emmy s nožem v ruce. „Co to proboha –“ Když mě
uviděla, hned přestala. „Co se děje, Bentley?“
Přepajdal jsem přes místnost a zvedl batoh. „Musíš ho kurva nechávat
u výtahu? Mám tady skříně, víš o tom? Mohla by ses chovat jako
zodpovědná dospělá a normálně si to uklidit. Kolikrát ještě musím o tu
kravinu zakopnout?“
Ušklíbla se a vzala mi batoh ze sevřené pěsti. „Promiň. Přišla jsem
pozdě, a tak jsem ho upustila, když jsem měla plné ruce. Chtěla jsem
odložit nákup a vrátit se pro něj. Chtěla jsem nám udělat večeři.“ Nesměle
se pousmála. „Je mi líto, žes o něj zakopl.“
„Zničil jsem si nový oblek!“ zavrčel jsem, protože jsem nebyl ochotný to
jen tak přejít.
Pohlédla dolů. „Ach bože, Rigide! Tak moc se omlouvám!“
„Jmenuju se Bentley. Nejmenuju se Rigid, kurva! Už se na ty přezdívky
vyser. Nesnáším je.“
Ustoupila a zamračeně si mě prohlížela. „Nikdy ses o tom nezmínil.
Promiň. Možná by bylo nejlepší, kdybych se teď vrátila do kuchyně
a dodělala tu večeři, abys měl možnost se trochu uklidnit. Třeba by sis mohl
před jídlem dát drink a sprchu?“
To její klidné chování mě jenom rozčílilo ještě víc. Strčil jsem do batohu.
„A proč tu kravinu pořád nosíš s sebou? K narozeninám jsem ti koupil
nový!“
 „Ten nosím taky. Když jsem přišla, měla jsem plné ruce. Ten batoh jsem
upustila, a jak jsem řekla, zapomněla jsem pro něj dojít. Omlouvám se –
ještě jednou.“
„Proč sakra potřebuješ dva? Co je na tomhle tak kurevsky zvláštního?
Proč ho pořád taháš s sebou?“
Zhluboka se nadechla. „Na tvé otázky odpovím, až to budeme moct
probrat v klidu.“
„Já o tom chci mluvit teď.“
Zavrtěla hlavou. „To nepůjde. Já dodělám večeři, a ty můžeš jít někam
vychladnout. Tvůj tón se mi nelíbí.“
„A mně se nelíbí zničený oblek jenom proto, žes byla moc líná na to, aby
sis ho odnesla!“
Když si uvědomila intenzitu mého vzteku, zúžila oči. „No ty máš teda
náladu!“ Otočila se a odcházela, aby mě nechala se vyvztekat. Šel jsem
do kuchyně za ní.
„Co je to za smrad?“
„Dělám tacos.“
Ušklíbl jsem se. „Tacos? Já nechci tacos. Proč jsi nenechala udělat večeři
Andrewa? Platím ho za to a aspoň by udělal něco, co může jíst dospělý
člověk!“
Otočila se na podpatku. „Myslím, že bys měl odejít z kuchyně.“
„Je to moje kuchyně!“
„Chováš se jako dítě.“
Věděl jsem, že má pravdu. Choval jsem se jako idiot. Pravda byla, že
jsem byl rád, když dělala tacos. Vlastně jsem měl rád všechno, co uvařila.
Ale ten večer prostě nebylo v pořádku nic. Jak to tak vypadalo, ani Emmy.
Naštvaně jsem z kuchyně odešel. „Kurevsky se potřebuju napít.“
Popadl jsem karafu skotské a nalil si pořádnou dávku. Vypil jsem ji
jedním douškem a cítil jsem, jak si lihovina propaluje cestu krkem
do hrudníku. Dolil jsem si a hlasitě jsem po schodech vydupal do svého
pokoje, kde jsem ze sebe svlékl oblek. Spolkl jsem ještě trochu whisky
a vešel do sprchy. Když mi voda stříkla na koleno, zasyčel jsem bolestí,
a když jsem se podíval dolů, viděl jsem ránu na místě, na něž jsem spadl.
Hned, jak se mi ten pitomý batoh dostane pod ruku, ho spálím.
Pustil jsem všechny trysky naplno, zavřel jsem oči a nechal se zaplavovat
horkou vodou. Začala se kolem mě hromadit pára a teplo s mými ztuhlými
svaly dokázalo úplná kouzla. Opřel jsem se o stěnu, zhluboka vydechl
a nechal na sebe vodu dopadat. Ani nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale
když jsem potom zvedl hlavu, už jsem takové napětí necítil.
Sáhl jsem po šamponu a prsty nahmatal tu věc na mytí, kterou Emmy tak
ráda používala. Zvedl jsem ji a prohlížel si ji a potom jsem si vzpomněl
na její reakci, když ji ve sprše poprvé použila na mě. Na to její vzrušené
chichotání a potěšení, zatímco se všude kolem nás valila voda. Na to, jak
na houbu nalila sprchový gel a vydrhla napřed sebe a potom mě. Myslel
jsem na to její veselí a smích i na to, jak jsem si ji vzal, opřenou
o kachlíčkovou stěnu. Při té vzpomínce mi rty zacukaly úsměvem.
Potom jsem však hlavu s povzdechem zase sklonil. Co jsem to udělal?
Choval jsem se k ní jako naprostý debil. Můj den stál za hovno od začátku
až do konce, a jediná věc, kterou jsem chtěl, bylo být v její společnosti.
Místo toho, abych se na celý stupidní incident s batohem vykašlal, napadl
jsem ji a vyvolal s ní hádku, aby ten můj posraný den mohl být ještě
posranější.
Co jsem to za podělaného magora!
Mou jedinou útěchou bylo, že na tu vějičku odmítla skočit. I tak jsem jí
ale dlužil omluvu. A to velkou. Rychle jsem skončil, vyšel jsem ze sprchy
a osušil se. Hodil jsem do sebe zbytek skotské, oblékl si ty pitomé domácí
kalhoty a triko, které mi dala, a pospíchal zpátky na hlavní podlaží.
Po cestě obývacím pokojem jsem si všiml, že rozbité sklo je pryč
a Emmy svůj nový batoh zastrčila vedle sekretáře. Ten starý jsem nikde
neviděl.
Úlevou jsem vydechl, protože jsem věděl, že tady ještě pořád je. Po tom,
jak jsem se k ní choval, jsem naprosto předpokládal, že odejde. A já bych
jel za ní, protože jsem chtěl, aby ten incident nebobtnal ani v jednom z nás.
V kuchyni ale nebyla a ty tacos, které dělala k večeři, už podle všeho
v nabídce také nebyly, protože kuchyň byla dočista uklizená a jídlo, které
jsem tam předtím viděl, bylo pryč.
Vyběhl jsem po schodech nahoru – bral jsem je po dvou – a našel jsem ji
v zimní zahradě. S nohama přitaženýma k hrudi seděla v mém křesle. Batoh
měla na podlaze vedle křesla. Snažil jsem se na něj nedívat. Když jsem
do místnosti vtrhl, v tichosti mě pozorovala.
Došel jsem k baru a vzal z něj láhev vína a sklenice. Měl jsem pocit, že je
budeme potřebovat. Postavil jsem to na stůl před ni, naplnil sklenice a jednu
jí nabídl. Sáhla po víně, ale než si je mohla vzít, chytil jsem ji za ruku.
„Dlužím ti omluvu.“
„Ano, to teda dlužíš.“
„Když jsem vylezl ze sprchy, nevěděl jsem, jestli tady ještě budeš.“
Odtáhla ruku a sáhla po víně. Zhluboka se napila a vzdychla. „Málem
jsem odešla. Už jsem dokonce měla ten svůj ‚zkurvený batoh‘ v ruce
a chystala se jít ven, když jsem si uvědomila, že kdybych to udělala,
zachovala bych se stejně dětinsky jako ty s tím svým výbuchem. Tak jsem
se rozhodla chovat se jako dospělá a zůstat, abych viděla, jestli si budeš
chtít promluvit, nebo pokračovat v hádce.“
„Nechci se s tebou hádat.“
Obočí jí vylétlo. „Tak to jsem si tuhle část musela představovat.“
Ramena mi poklesla a hlava se svěsila. Mlčky jsem hleděl na své sepjaté
ruce a snažil se najít správná slova.
„Mám prudkou povahu a někdy ji neuhlídám.“
„To jsi mi kdysi řekl. Myslela jsem, že přeháníš.“
Zvedl jsem hlavu. „Nepřeháněl jsem. Ovládne mě to velice vzácně,
a na to, co se stalo, nejsem nijak pyšný.“ Vyčerpaně jsem vydechl. „Měl
jsem obzvlášť blbý den.“
„Ten nákup pozemku ti nevyšel, že?“
Zamrkal jsem. „Ty si pamatuješ, že to mělo být dnes?“
„Samozřejmě. Vím, že o tom nerad mluvíš, ale dávám pozor.“ Naklonila
se ke mně a popleskala mě po noze. „Je mi to líto, Bentley. Vím, jak
vystresovaný jsi byl z celé té situace.“
Chytil jsem ji za ruku, protože jsem s ní nechtěl ztratit kontakt. „Byl jsem
vystresovaný a teď jsem vzteky bez sebe. Nechápu, co se stalo a proč se mi
věci v práci tak serou. Ale ani tak jsem si to neměl vylívat na tobě. Jediné,
co jsem chtěl, bylo vrátit se domů a vidět tě. Měla jsi být na dnešku jediná
dobrá věc.“
„Potom jsi zakopl o ten batoh, zranil sis koleno, zničil sis oblek a dostal
jsi ještě větší zlost.“
„Ten oblek nebo koleno mi až tak nevadí,“ přiznal jsem. „To ten batoh.
To, co představuje. Bylo to, jako by mě to zasáhlo až ve střevech, a už to
bylo. Vybuchl jsem.“
„Co teda představuje?“
 Naklonil jsem se a vzal ji za ruku. „Miluju tvou nezávislost. Miluju tvou
sílu a vitalitu. Je to ten batoh – nosíš ho všude. Když ho vidím u dveří, vím,
že budeš odcházet. Mám pocit, jako bys byla vždycky připravená odejít.“
Její další slova mě šokovala. „Taky že jsem.“
„Cože?“ Přejel jsem si rukou po zátylku a cítil jsem, jak mě nervy pod
kůží píchají.
Chtěla utéct?
„Je to kvůli mému dětství, Bentley.“
„Ale proč, Emmy? Nerozumím tomu. O minulosti jsi se mnou nikdy
nemluvila. Já jsem ti řekl o svém dětství a o své pošahané hlavě, ale tys mi
o téhle části svého života nikdy nic nepověděla.“
S povzdechem batoh zvedla. „Patřil mému bratrovi. Je to všechno, co mi
po něm zbylo.“
Byl jsem zmatený. „Copak on nežije?“
Pokrčila rameny. „Myslím, že ne. Nemám ponětí.“
„Tomu nerozumím.“
„Neměla jsem normální dětství. Protože pro to nemám lepší výraz, mí
rodiče byli něco jako cikáni. Nesnášeli, když museli zůstávat na jednom
místě. Bydlela s námi babička, protože naši byli pořád pryč za nějakým
dobrodružstvím.“
„To je ta, která tě naučila péct ty koláčky?“
Na rtech jsem zahlédl záblesk úsměvu. „Ano. Byla tou jedinou
konstantou, kterou jsem poznala.“ Úsměv se vytratil. „Umřela, když jsem
byla mladá.“
„To je mi líto.“
Vytáhla z batohu nějakou potrhanou knížku. „Ta byla její.“
Vzal jsem ručně psanou kuchařku do ruky a zalistoval stránkami plnými
receptů, poznámek a náčrtků.
Zvedl jsem hlavu a pokynul jí, aby nepřestávala mluvit.
„Když umřela, museli rodiče zůstávat víc doma. Bylo mi deset a Jackovi
patnáct. Další dva roky byli příšerní. Až dodneška nevím, proč vůbec měli
děti. Byli to mizerní rodiče, které mnohem víc zajímalo to, na jaké výpravě
nejsou, místo toho, jak to, co dělají, ovlivní nás. Vždycky na několik dní
zmizeli, někdy i na dýl, a nechali nás samotné. Když byli doma, pořád nás
nějak komandovali. Nikdy jsem neměla žádné kamarády ani stabilitu. Jack
se moc snažil být tím zodpovědným. Byl starší než já, a tak jsem ve všem
spoléhala na něj.“
„Muselo to být těžké.“
Přikývla. „Když bylo Jackovi sedmnáct, rodiče odjeli a už se nevrátili.
Odešli od nás. Bylo mi dvanáct.“
„Ježíši! Jenom tak vás opustili?“
„Ano. Nechali nám peníze a vzkaz. Jackovi řekli, aby se o mě staral,
a zmizeli. Už jsme je nikdy neviděli,“ povzdechla si. „Později nás
informovali, že zemřeli při nějaké expedici v Asii. Těla se nikdy nenašla.“
Sáhla do batohu, vytáhla z něj malý rámeček a podala mi ho. „Tohle je
poslední fotka, kterou se svou rodinou mám.“
Pozorně jsem si vybledlý snímek prohlížel. Rodiče byli mladí
a do aparátu se usmívali. Vedle nich stála dětská verze Emmy a o něco vyšší
chlapec. Objímal ji v ochranitelském gestu. Rodiče na sobě měli turistické
oblečení a Emmy vypadala smutná.
„Chování rodičů nás naučilo, že se nikdy nesmíme spoléhat na nikoho
jiného než na sebe. Brzo jsem se naučila, že se nesmím spoléhat na ostatní.
Dokonce ani na Jacka. Vtloukal mi do hlavy, že nikdy nesmím polevit
v ostražitosti. Že musím být vždycky připravená odejít. Abych byla ta
první, kdo odejde. Nikdy nikomu nevěřit. Být zodpovědná sama za sebe.“
„To je pro mladého kluka ale sakra lekce!“
„Museli jsme se mít hodně na pozoru, dokud Jackovi nebylo osmnáct
a nemohl o mě pečovat legálně. Byli jsme pořád ve střehu.“ Vzdychla
a přejela po opotřebované kůži prsty. „Všechno důležité měl v tomhle
ruksaku, který nikdy nespouštěl z očí pro případ, že bychom museli odejít.“
Význam toho batohu mi byl čím dál jasnější.
„A co se stalo?“
„Nikdy jsme se na jednom místě neusadili na moc dlouho. Když se lidi
začali vyptávat, šli jsme zase dál. A když mu bylo osmnáct a já jsem byla
trochu starší, přišli jsme sem. Do velkého města, kde se zase tolik lidí
nevyptává. Naše rodiče nikdo nehledal. Našel si práci a staral se o mě,
dokud mi nebylo sedmnáct.“
„A…?“
Ztišila hlas, do něhož se teď vloudil smutek. „Jack a já jsme dva velice
odlišní lidé. Měl toho v sobě po rodičích víc než já. Nenáviděl, když musel
být na jednom místě, stejně jako oni. Odmítal zapustit kořeny. Ale aspoň
mě vychoval k zodpovědnosti a staral se o mě, takže jsem nemusela skončit
v pěstounské péči. Ale i tak, když mi bylo sedmnáct, rozhodl se, že už jsem
dost stará na to, abych se o sebe postarala sama. Splnil svou povinnost, a už
bylo načase. Jednoho dne jsem se probudila, a on byl pryč. Stejně jako
naši.“
„Emmy!“ zaúpěl jsem zděšeně.
„Celý můj život mě varoval. Nikdy nikomu nevěř – nikdy nespoléhej
na jinou osobu. Tohle zdůrazňoval víc než cokoli jiného. Já jsem si nikdy
neuvědomila, že do toho prohlášení zahrnuje i sebe. Odešel a jediné, co
po sobě nechal, byl tenhle batoh.“
„Muselo tě to zdrtit.“
„To jo. Byla jsem vyděšená. Napřed mi to bylo moc líto, ale potom jsem
dostala vztek.“
Při těch slovech jsem pocítil nepatrný náznak hrdosti. „Cos udělala?“
Pohodila hlavou. „Promluvila jsem s Alem a ten souhlasil s tím, že mi
pronajme nejmenší byt v domě.“
„Takže jste s Jackem bydleli tady? Nad Alem?“
„Ano. Ale na druhém konci chodby, ve větším bytě. Já jsem měla ložnici
a Jack spal na pohovce. Když jsem si promluvila s Alem, dovolil mi
přestěhovat se do menšího a dal mi práci. Dokončila jsem střední školu
a absolvovala spoustu kurzů. Dostala jsem další práci – tu, o které jsem ti
povídala. Abych ušetřila co nejvíc peněz, pracovala jsem u Ala a přidala
k tomu pár dalších částečných úvazků. Sama jsem se rozhodovala o tom, co
jsem chtěla dělat, a dělala jsem všechno pro to, abych se dostala na školu,
na kterou jsem chtěla. To jediné opravdu dobré, co se mi stalo, bylo, že
jsem potkala Cami a Dee a s nimi jsem získala vlastní rodinu.“
„A jim věříš?“
„Stejně jako všem ostatním.“
„Co máš ještě v tom batohu?“
Vytáhla další fotografie, pár cetek, rozbité hodinky a nějaké papíry. Byla
tam i taková malá opotřebovaná krabička, kterou položila nahoru.
„Ty hodinky byly tátovy. Dal je Jackovi, ale přestaly fungovat. On je
stejně pořád nosil, ale ten den, kdy mě opustil, mi je nechal.“
Ta slova tak bolela, až se mi svíralo hrdlo.
Ukázal jsem na krabičku. „Co je tohle?“
 „Babiččin snubní prsten. Jediná věc, kterou mám a která má nějakou
hodnotu. Kdybych byla zoufalá a potřebovala peníze, můžu ho prodat.“
Zvedl jsem krabičku a odklopil víčko. Na zaprášeném sametu ležel silný
zlatý kroužek. Sentimentální hodnotu musel mít obrovskou, to ano, ale tržní
cena velká nebyla.
Posadil jsem se a zahleděl se na ni. Potom jsem pohledem přelétl těch pár
věcí, které jí byly nejdražší. Nic z toho, dokonce ani ten prsten, nemělo
žádnou hodnotu, ale bylo to všechno, co jí zbylo z osamělého života
a z dětství. Malá připomínka lidí, kteří ji nikdy nemilovali natolik, aby
zůstali. Byly to připomínky toho, co ztratila.
Vtom se jako blesk dostavilo pochopení.
Proto se o ten batoh tak bála, protože kdyby o něj přišla, ztratila by je
všechny znovu. A proto na něm tak moc lpěla. Cítila, že je to všechno, co
na světě má, a tyto drobné předměty ji vlastně definovaly.
Ze svého úhlu pohledu to viděla tak, že pro nikoho z nich nikdy
neznamenala dost na to, aby zůstali. Nebyla pro ně dost dobrá na to, aby ji
opravdu milovali.
To ona měla být tím, kdo odchází.
Jenomže se mýlila.
Natáhl jsem se a podal jí její věci. Uložila je do batohu a položila si ho
k nohám. Natáhl jsem se a uchopil její ruce do svých.
„Emmy, je mi to líto. Je mi líto všechno, čím jsi prošla, a omlouvám se
za ten svůj výbuch.“ Než stačila promluvit, zavrtěl jsem hlavou. „Teď už
vím, co pro tebe ten batoh představuje, a chápu to. Už ti kvůli němu nebudu
nikdy nic vyčítat.“
V očích se jí zaleskly slzy.
„Na něco se tě ale musím zeptat. Buď ke mně upřímná, prosím.“
„Dobře,“ zašeptala.
„Věříš mně, Emmy? Aspoň tak, jako věříš, řekněme, Cami?“
Zaváhala, ale pak přikývla. „Dokonce i víc.“
„Neděsí tě to?“
„Ano.“
„Chci ti něco říct a chci, abys poslouchala, ano?“
Stiskl jsem prsty a zvedl si její ruku k ústům, abych ji mohl políbit
na kůži.
 „Jsi velkým světlem mého života. Přinesla jsi mi tolik… radosti. Život
bez tebe už si ani nedokážu představit. Já nikam neodejdu a nechci ani, abys
odcházela ty. Chci tě mít tady u sebe co možná nejvíc.“
Roztřásly se jí ruce.
„Vím, že je pro tebe těžké tomu uvěřit, ale je to pravda.“ Dlouze jsem se
nadechl. „Nechci, abys odešla. Nikdy. A ty se můžeš spolehnout na mě
v tom, že já tě neopustím.“
Po tváři jí stékala slza.
„Vím, že na to nejsi připravená, ale až budeš, zařídím ti místo, kam si
můžeš ten batoh dát a kde bude v bezpečí. Už ho nikdy nebudeš muset nosit
s sebou, protože budeš vědět, že už nikdy nebudeš muset utíkat.“
„Pro-proč?“
Pohladil jsem ji oběma rukama po pažích až k obličeji, který jsem něžně
vzal do dlaní. „Protože tvůj domov bude u mě, Emmy. Navždycky,“
zamumlal jsem, zatímco jí slzy kanuly hustěji. „Miluju tě.“
Upřeně na mě hleděla a šokovaně mrkala.
„Miluju tě tak moc, že pomyšlení na to, že bys mě opustila, mě přivádí
k šílenství. Chci tě mít tady.“
Začala vrtět hlavou.
„Vím, že si myslíš, že nejsi hodná toho, aby tě někdo miloval, ale věř mi,
že jsi. Jsi toho hodná mnohem víc než jakýkoli člověk, kterého znám. To,
jak se zachovali tvůj bratr a rodiče, bylo špatné. To sis nezasloužila. Žádné
dítě si to nezaslouží.“ Otíral jsem jí slzy. „Jednoho dne ti ukážu, jak moc jsi
milovaná. A možná mě budeš moct milovat na oplátku.“ Sevřel jsem její
tvář pevněji. „Protože by to byl ten největší dárek, jaký bych kdy dostal.
Tebe.“
„Ale já nemám n-nic…“
Zavrtěl jsem hlavou, protože jsem věděl, co chce říct. „Ale máš. Ani
celým svým bohatstvím si tvou lásku nezasloužím, Emmy. Ale ten druh
muže, jímž jsem, ten, který tu chce být pro tebe, tak ten si ji zaslouží. Já
tebe udržím v bezpečí, a ty mě udržíš nohama na zemi. Já tobě koupím
spoustu šál, a ty mi můžeš dělat koláčky. Postaráme se o sebe navzájem.“
Něžně jsem se na ni usmál. „Mohli bychom spolu zažít překrásný život,
zlato. Nikdo mě nedostal tak jako ty. Potřebuju tvé milující a odpouštějící
srdce na celý život. Potřebuju tě. A myslím si, že kdybys sama sobě
dovolila to cítit, tak mě potřebuješ taky.“
 „Já se bojím.“
„Já vím. Taky mám strach. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl
někoho milovat tak jako tebe. Ale miluju a chci, abys to věděla.“
„Jestli mi odejdeš, nejsem si jistá, že bych to přežila,“ přiznala se.
„Tentokrát už ne.“
„Nikdy to nebudeš muset zjišťovat. To ti přísahám.“
Přerývaně dýchala a ten nervózní a napjatý dech jí vázl v hrdle.
„Já tě taky miluju, Bentley.“
Její slova mě naplnila nadějí a cítil jsem, jak mě všechno ostatní přestává
zajímat. Ta slova potlačila všechno ostatní na celém světě, takže to
najednou nebylo ani trochu důležité. Měl jsem ji a to bylo všechno, na čem
záleželo. Ani na nějakém obchodě, který nevyšel, ani na nějakém dni
na prd. Jen na ní.
Přitáhl jsem si ji na klín a políbil ji. Byl to polibek plný obdivu a naděje,
takový, jenž sliboval něco, co jsme oba potřebovali. Lásku.
Zastrčil jsem si její hlavu pod bradu. „My to všechno vyřešíme, Emmy.
Hezky krok za krokem. Jenom mi slib, že se mnou budeš mluvit. Neutíkej.
Už nikdy neutíkej.“
„Slibuju.“
Vzdychl jsem a přitáhl ji k sobě, protože jsem potřeboval rozbít tu
intenzivní bublinu, která nás obklopovala. Chtěl jsem, aby se usmívala
a aby se postavila na nohy. „Dnes večer tě musím požádat ještě o jednu
věc.“
Zvídavě naklonila hlavu. „Co to je?“
„Mohli bychom jít dolů a dát si ty tacos? Mám příšerný hlad.“
Když se usmála, ve tváři se jí objevil ten její ďolíček a odpověděla
jednoduše a prostě:
„Ano.“
 Kapitola 14
Bentley
Druhý den jsem do kanceláře nešel. Rozhodl jsem se tam nevracet do konce
týdne. Napsal jsem to Aidenovi a Maddoxovi s tím, že si beru volno,
a instruoval jsem Sandy, aby vedením kanceláře pověřila některého ze
zaměstnanců a vzala si volno také. Všichni jsme si potřebovali odpočinout.
Když jsem to řekl Emmy, věnovala mi úsměv a řekla, že využije mé
„nerigidity“ a zůstane doma se mnou. Prý poprosí spolužáky, aby jí půjčili
svoje poznámky, a práci si udělá online. Zavolal jsem dolů Andrewovi
a řekl mu, že má také celý víkend volno. Věděl jsem, že bude rád, že může
strávit nějakou dobu s dcerou a vnoučaty, a já zase budu moct být celou tu
dobu sám s Emmy. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Odpověděl jsem na několik e-mailů, zavřel notebook, opřel se
a přemýšlel, jestli bych neměl s Emmy na víkend někam zajet. Možná by
nám takové volno mohlo udělat dobře. S kouřícím šálkem kávy v ruce
a s talířem, navysoko zaskládaným lívanci, vešla dovnitř. Pod paží měla
zastrčenou láhev sirupu. S úsměvem položila talíř a hrnek na stůl a posadila
se mi na klín.
„Přinesla jsem ti snídani.“
Přejel jsem jí rukou po noze. „Sebe, nebo ty lívance?“
Zasmála se a utopila lívance v sirupu. „Mě jsi už měl ve sprše, takže teď
ti budou muset stačit lívance.“
Kousl jsem ji do ucha. „Vsadím se, že bys s trochou sirupu chutnala
zatraceně dobře.“
„Upatlaně.“
„Ale tak sladce,“ zašeptal jsem a zavířil jí jazykem na pokožce
a současně jsem posunul ruku výš.
„Na to zapomeň,“ odpověděla zpěvavým hlasem.
Zamračeně jsem se stáhl. „Proč?“
„Protože v kuchyni jsou Aiden s Maddoxem a ládují se lívanci.
Pochybuju, že chceš, aby byli svědky tvých, ehm, sirupových fantazií.“
„Proč tady jsou?“
 Vzala mi tvář do dlaně a zvedla mi sousto lívance ke rtům. „Otevři!“
Žvýkal jsem tu hustou a sladkou pochoutku a uznale si olizoval rty.
„Měli o tebe starost, Rigide. Přišli tě zkontrolovat a já jsem jim nabídla
snídani.“
„To ale je, jako když nakrmíš toulavou kočku. Nebudou chtít odejít.“
„Slíbila jsem jim v neděli brunch, jestli se najedí, zkontrolujou tě
a odejdou.“ Nakrmila mě dalším soustem a sama si vzala menší. „Ale pro
záznam uvádím, že když viděli, že jsem tady, hned se nabídli sami, že
odejdou.“
Vtom jí na bradu stekla kapička sirupu, a tak jsem si ji přidržel za šíji a
slízl jí ho z kůže. Když zasténala, musel jsem se hodně přemáhat. Při tom
nezvučném zvuku sebou můj už tak tvrdý pták škubl.
„A proč jsi jim to nedovolila?“
Naklonila hlavu. „Protože jsem chtěla, abys viděl, že máš nějaké lidi,
kterým na tobě záleží. Ne na tvém podnikání, ale na tobě. Jsou tady, protože
tě mají rádi.“
„A proto jsi tady ty?“
Přejela mi prstem po bradě a její dotek jsem na kůži vnímal lehký jako
peříčko a velice teplý. „Já tě moc miluju.“
„Dobře. Ale stejně budou muset odejít. Chci tě mít jen pro sebe.“ Přejel
jsem jí jazykem po rtech, abych ochutnal ji i sirup. „Chci, abys mi ukázala,
jak moc mě miluješ. Potom ti to ukážu já. Zabere nám to celý den, Freddy.
Celý zatracený den.“
„Pořád myslíš jenom na to jedno,“ zašklebila se.
„Vlastně na dvě věci. Napřed chci víc lívanců a potom chci tebe.“
Sklouzla mi z klína a šálek kávy si vzala s sebou. „Tak se najez.“
Pozoroval jsem ji, zatímco se pohybovala po pracovně. Chodila sem
málokdy a já jsem musel přiznat, že mě její nedostatek zvědavosti
překvapuje. Nikdy nevyzvídala ani nečenichala. Když jsme mluvili o mé
práci, nejvíc se zajímala o to, jestli jsem nepracoval moc nebo nejsem
ve velkém stresu. Když jsem se občas s něčím vytahoval, naslouchala
a vždycky se zajímala o projekty nebo schůzky, ale celkově bylo poznat, že
ji z toho spíš zajímám já, a ne to, co dělám. Bylo to, jako bych pro ni byl
důležitější než mé peníze nebo práce. Přišlo mi to divné, ale měl jsem ji
za to ještě raději.
 Zastavila se u koncepčního modelu toho projektu, který byl od včerejška
k ničemu. Několik okamžiků ho bez jediného slova studovala. Pak řekla:
„No to je teda projekt! Ten rozsah je obrovský.“
Otřel jsem si ústa, vstal jsem, přešel přes místnost a postavil se vedle ní.
Přejel jsem po maketě prstem. „Chceš říct, že byl.“
„Chceš ten pozemek prodat?“
„Jestli dostanu férovou nabídku, tak myslím, že ano. Není nutné utápět
víc peněz v projektu, který vyšuměl.“
„A nechceš vědět, kdo za tím stojí, až začnou stavět?“
„Ne. Jsem si jistý, že to všechno převedou na nejrůznější firmy, které
vlastní a které budou všechny anonymní, a nakonec to prodají nějaké
holdingové společnosti, kterou založí. Bude tam tolik vrstev, že by bylo
moc nákladné je všechny sloupat a zjistit, kde to všechno začalo. Odejít
od toho je momentálně ta nejrozumnější věc.“
„A je to tvá jediná možnost?“
„Až bude pozemek vyčištěný, ještě pořád bych tam mohl postavit obytné
věžáky. Nebylo by to sice to, co jsem si představoval, ale i tak by to mohlo
být ziskové.“
Vydala takový legrační zvuk a zamračila se.
„Co je?“
„Ale nic.“
Byl jsem čím dál netrpělivější. „Emmy, evidentně mi chceš něco říct. Tak
to prostě pověz.“
„Jak bohatý jsi, Bentley?“
Tohle jsem samozřejmě nečekal. Na mé bohatství se nikdy neptala, ani se
o ně nezajímala. „Dost bohatý.“
„Mluvíme o milionech?“
Promnul jsem si zadní stranu krku. „Vlastně spíš o stovkách milionů.“
„Hmmm.“
Zúžil jsem oči. Tímhle vyslýcháním někam směřovala, ale nebyl jsem si
ani trochu jistý tím, oč jí jde. „Hmmm co?“
„Můžeš to utratit všechno?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Jenom kdybych byl idiot. Mám dost na to, abych si
žil velice dobře, i kdybych už prací nestrávil jediný den, a platilo by to i pro
mé děti a dokonce i pro jejich děti.“
„Takže kdy je dost jako dost?“
 „Co se mi snažíš naznačit?“ ptal jsem se nechápavě.
Ukázala na model. „Říkal jsi, že ti jde hlavně o to nechat po sobě svou
značku. Že peníze jsou až na druhém místě.“
„Tak to je.“
„Tak ten návrh změň.“
„O čem to mluvíš?“ ozval se ode dveří Maddox. „Chci to slyšet.“
S kávou v ruce se uvolněně vloudal dovnitř. Protože jsem ho ale znal, viděl
jsem mu v očích zájem.
Emmy zaváhala, ale já jsem jí stiskl ruku. „To je v pořádku. Chceme
slyšet, co máš na srdci.“
„Tahle parcela…,“ ukázala na konec pozemku, „tam ještě změna
územního plánu není?“
„Ne. Zatím jsou tam jenom stromy a keře.“
„A co kdybyste postavili ten obytný věžák tady?“ ukázala na místo poblíž
silnice. „A potom, místo abyste ten druhý postavili tady, to předělali
na soukromý park?“
„Cože? K čemu by to bylo dobré?“
Maddox se přišoural blíž. „Mluv dál.“
Nervózně se kousla do rtu. „Jednou jsem něco viděla v televizi, bylo to
o nějaké budově, kde všechny byty mají výhled dopředu a v zadní části jsou
jenom chodby. Kdybyste to navrhli taky tak, každý byt by měl úžasný
výhled na park a vodu, jo?“ pokračovala. „A kdyby park byl soukromý
jenom pro obyvatele věžáků, ještě víc by získal na exkluzivitě. Mohl by tam
být lesík, dětské hřiště, prostory na grilování. Ať je to fakt jako rodinné
místo.“
„Rodinné?“ zeptal jsem se.
„I bohatí lidé mívají děti, Bentley. Zamysli se nad tím. Už někdo někdy
něco takového udělal?“
Maddox odložil šálek s kávou. „Ne,“ odpověděl a v hlase bylo jasně
patrné vzrušení.
„Ještě nikdo.“ To do rozhovoru náhle vstoupil Aiden, který se už objevil
mezi námi.
Naklonil se nad model a zahleděl se na miniaturní stavby. „Tamti by
mohli udělat to samé.“
„Mohli, ale my máme jednu výhodu,“ přemítal Aiden. „Oni nebudou mít
park. Ani takové výhledy. Budou mít výhled buďto do města, nebo na zadní
část naší budovy.“
Pak začali mluvit oba současně.
„Podle místních nařízení nemůžou stavět výš než na deset pater, takže
jsou v prdeli.“
„A i kdyby se jim to podařilo změnit, my potom můžeme taky. Můžeme
stavět ještě výš.“
„Musíme tu budovu nechat navrhnout tak, aby byla jedinečná. Všechny
byty s výhledem dopředu, samostatné věže s vlastními vchody a výtahy.
Vlastní rozvržení pro různě velké rodiny.“
„Ale ono se to bude líbit i svobodným lidem,“ nadhodila Emmy. „To
prostředí parku bude ve městě obrovský tahák.“
„Bez bytů o standardních velikostech a plánů můžeme přijít o zisky.
Bude drahé to postavit,“ namítal jsem.
„Ne,“ řekl Aiden. „To, co bychom mohli ztratit na počtu bytů, doženeme
cenou za jedinečnost,“ zasmál se. „Vsadím se, že nám zisky vyletí. Přidáme
tam všechno možné vybavení.“
„Podzemní parkoviště,“ nabídla Emmy.
„Dva bazény. Další rodinné aktivity, které budou dostupné jenom
obyvatelům,“ dodal Aiden.
„Něco jako letovisko pro každý den,“ zubil se Maddox.
„No ale, nenechávejme se hned unést,“ protestoval jsem, i když jsem
musel uznat, že zajímavý nápad to je.
Aiden na mě mrkl. „Nebudou z toho miliardy, ale super to bude.“
„A necháme si to,“ pronesl Maddox rozhodným hlasem. „Ve vlastnictví
BAM. Žádní investoři. Jenom my.“
„Nebo to prodám a jdu od toho.“
Ostře se na mě podívali.
„To bys mohl,“ protáhl Aiden. „Ale zajímavý koncept to je. Můžeme
najít jiné pozemky a tam vybudovat ten původní koncept. Zkusit něco úplně
jiného.“
„Můžeme na tom prodělat kalhoty.“
Maddox zavrtěl hlavou. „Ne, Emmy má pravdu. Spousta bohatých rodin
společné bydlení miluje. Dej jim to nejlepší z obou světů, a bude to super.
Jsem si tím jistý.“
„Na zadních stranách budov budeme mít něco unikátního. Poutavého.“
„Mozaiky.“
 Pohlédl jsem na Emmy.
„Použiješ místní kámen, najmeš umělce. Udělej to krásné. Udělej z toho
ústřední bod,“ zářila. „Svou značku.“
Úsměv jsem jí oplatil. Tmavé oči jí zářily nadšením.
„Už to úplně vidím. Nebe uprostřed města.“ Maddox přelétal po modelu
očima a přikyvoval. „Únik z města, aniž by museli odejít z domu.“
„Mohli bychom něco vybudovat v téhle oblasti tady, třeba něco jako
násep,“ ukazoval Aiden na modelu, „abychom odřízli hluk ze silnice
a nabídli ještě větší soukromí. Přimysli si k tomu stromy a květiny a máš
nádhernou scenérii.“
Emmy se zachichotala a já se na ni podíval. „Jako takový horský hřeben,
anglicky ridge,“ vysvětlovala. „A můžeš to pojmenovat Bentley Ridge
Estates.“
Rozesmál jsem se, protože jsem si vzpomněl na její poznámky z prvního
dne. „Kde se dobře žije.“
„To nezní špatně. Mohli bychom to doladit.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Je to jenom vtip.“
„Ne, Bente,“ vrtěl hlavou Aiden. „Mohlo by to fungovat.“
Emmy vzala kus papíru a začala něco zuřivě kreslit. „A kdybyste měli tři
samostatné věže a mezi nimi oblouky, kde by byly vchody a výtahy, mohli
byste je pojmenovat.“
„Pojmenovat?“
„Věže B, A a M.“
„Mně se to líbí,“ zubil se Aiden.
Rozhlédl jsem se po místnosti a uvědomil si, že Emmy je pryč.
V nestřeženém okamžiku se musela vytratit.
Aiden můj pohled následoval. „Asi si myslela, že potřebujeme trochu
soukromí.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle byl její nápad.“
„Neřekl bych, že by si myslela, že ji bereš vážně.“
„Tak já myslím, že bychom měli,“ poznamenal Maddox. „Protože tohle
jsme potřebovali. Čerstvé oči.“ Všiml si mého pohledu. „Je naprosto
úžasná.“
„To je.“
 Podíval jsem se na hodinky a polekal se. Bylo po třetí. Do pracovny jsme
přišli v deset. Kam se ty hodiny poděly? Rozhlédl jsem se a všiml si stohů
papírů a poznámek, které jsme si všichni čmárali a pak je poskládali
dohromady. Měli jsme vlastně produktivní plánovací poradu.
„Fakt si myslíte, že by to mohlo fungovat?“
Aiden přikývl. „Je to skvělý koncept. Jenom musíme sehnat správného
architekta a plánovače.“
„Ale jednodušší by bylo to prodat a jít od toho.“
„A kdy jsme dělali snadné věci?“
Znovu jsem se ohlédl na maketu. Aiden můj pohled následoval. „Tohle
můžeme postavit kdekoli jinde, Bente. Ať si ten, kdo koupil ten druhý
pozemek, klidně staví bez téhle parcely. Rozhodně nezískají takový vliv,
jaký chtěli, a ve skutečnosti by to mohlo skončit tím, že ho prodají a půjdou
dál. Ať už je ten idiot kdokoli, až to zkusí zhodnotit sám, ať si to hezky
užije, než mu to dojde. My můžeme udělat tohle a potom jenom sedět
a odpočívat. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi to líbí,“ usmál se.
„Zkus se nad tím zamyslet – toho, kdo se domníval, že by nad tebou mohl
vyhrát, to jenom pěkně nasere.“
Při tom pomyšlení jsem se ušklíbl. „Greg ale očekává, že mu tehle týden
řeknu, aby ten pozemek prodal.“
„Tak to je špatné. Změna plánu.“ Poklepal na hromadu papírů vedle sebe.
„Tohle je dobrý plán. Statečný. Něco, na co můžeme být všichni hrdí.“
Souhlasně jsem přikývl. Měl pravdu.
„A celá ta noční můra skončí. Už žádná zvýšená bezpečnost. Vrátíme se
do práce jako obvykle.“
„Myslím, že bychom měli být opatrní ještě o chvíli dýl,“ navrhoval
Aiden.
„Jestli tohle udělám – jestli to uděláme my – vyhráli jsme. Prohrál jsem
bitvu, ale vyhraju válku. To, co chtějí, nedostanou a nebudou s tím moct nic
dělat.“ Byla to velice hřejivá myšlenka. „Přijdeme s novým plánem,
získáme ten nejlepší návrh, vložíme do toho ještě nějaké peníze a pak bude
hotovo. Ještě nám to budou chtít prodat.“
Maddox se zasmál. „Nasrat, co?“
Ušklíbl jsem se. „Nemám zájem. Leda že by cena byla ale hodně snížená.
Potom bych jim pomohl se toho zbavit.“
 Maddox se zasmál, ale Aiden se tvářil ustaraně. „Já bych si o potíže tak
přímo neříkal.“
„Co můžou udělat? Stavět mi zabránit nemůžou a na půdu sáhnout
nesmí.“
„Můžou ale sáhnout na tebe.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, tím to skončí, Aidene. Naštvali mě, způsobili
trochu chaosu a koupili ten pozemek, ale všichni jsme z toho vyšli silnější.
Vyhráli jsme.“
Vstal jsem a protáhl se. „Myslím, že byste měli zahájit víkend.“
Maddox se zachichotal a vzal Aidena za paži. „Řekla nám to.“
Aiden se zamračil. „Emmy slíbila v neděli brunch.“
Máchl jsem rukou. „Klidně. Ale do té doby vás chci mít z očí.“
Poslal mi pusu, tak jsem mu ukázal prostředníček. Vyprovodil jsem je
ke dveřím a pevně je za nimi zavřel. Schody jsem bral po dvou.
Musel jsem najít tu holku, která byla za ten nápad odpovědná,
a poděkovat jí. Kde ji mám hledat, jsem věděl přesně.
Byla na svém oblíbeném místě. Okny proudilo dovnitř sluneční světlo,
které místnost oteplovalo. Pořád měla kolem ramen ovinutý šál. Hlavu měla
opřenou na opěradle, na klíně otevřenou knihu a plné rty byly sevřené,
zatímco mírumilovně podřimovala.
Sklonil jsem se až k ní a přejel jsem jí rty po těch svůdných ústech.
Usmál jsem se, protože rty našpulila a protáhla se, ale potom se zase stočila
jako spokojené kotě na sluníčku. Pootevřela jedno oko a podívala se na mě.
„Spinkala jsem.“
Pohladil jsem ji po kadeřích. „Já vím. Ale vypadala jsi tak roztomile, že
jsem tě musel políbit.“
Posadila se, zazívala a zvedla ruce nad hlavu. Vyhrnulo se jí tričko
a odhalilo proužek bříška s měkkou a příjemnou pokožkou. Chtěl jsem ji
políbit i tam.
„Takže jste s tím znovudobýváním světa skončili?“
„Díky tomu tvému skvělému nápadu si myslím, že jsme změnili
strategii.“
Zavrtěla hlavou. „Byla to jenom taková myšlenka. Pak jste nastoupili vy
tři a vytvořili celý koncept.“
„Bylo to víc než jenom myšlenka. Ohromila jsi mě. Ohromila jsi nás
všechny.“
 Stydlivě sklopila oči.
„Hej!“
Zvedla pohled ke mně.
„Tvůj nápad byl svěží, inovativní a pomohl nám najít novou cestu.
Navždycky ti budu vděčný. Byl jsem moc naštvaný na to, abych to viděl
objektivně. Všichni jsme byli naštvaní.“
„Takže to neprodáte?“
„Ne. Příští týden na to nasadím tým, a až se sejdeme s Gregem, řeknu
mu, aby nic neprodával.“
„Nebude se zlobit?“
Zasmál jsem se. „Ne, on dostává zaplaceno bez ohledu na to, co dělám.
Sám o ten pozemek zájem nemá, takže mu to tak jako tak bude jedno. Pošle
mi velký účet za svůj čas a přejdeme k dalšímu projektu.“
Přejela prsty po hraně polštáře. „Proč není součástí tvé grupy?“
„Mé grupy?“
„Tvé firmy. Máš Aidena a Maddoxe. Divím se, že není součástí
společnosti. Vždyť určitě potřebuješ spoustu právního poradenství.“
„Právního poradce ve firmě máme. Greg byl vždycky osamělý vlk –
nikdy nechtěl být partnerem v žádné společnosti, a to ani hned po škole. Šel
do toho sám a získal si pověst. Nikdy nevyjádřil touhu být něčím jiným než
tím, čím je, a když jsem mu jednou udělal nabídku, odmítl. Jeho život je
jeho firma. Nadřadil ji nade všechno ostatní – včetně neúspěšných
manželství a mnoha vztahů.“
„Mohl bys o něm říct, že jste přátelé?“
Než jsem odpověděl, musel jsem se zamyslet. „Myslím, že ne. Ne tak
jako s Aidenem a Maddoxem, jsme spíš obchodní přátelé. Občas si spolu
dáme drink, když se sejdeme na stejné akci, sedneme si spolu, ale netrávíme
spolu čas tak jako s osobními přáteli.“
Přikývla a zabroukala si.
Já jsem se před křeslem přikrčil. „No a teď, chceš pořád mluvit o mém
právníkovi, nebo můžeme přejít k něčemu jinému?“
Oči se jí ve slunečním světle zaleskly. „Jako třeba k čemu, Rigide?“
Roztáhl jsem jí kolena od sebe, vklouzl mezi ně a strhl její tělo k sobě.
„O tvé odměně za to, že jsi tak zatraceně dokonalá. A sexy.“
„Ale ne, dvojitá odměna?“
 „Dvojitou slibuju.“ Vklouzl jsem jí rukou pod tričko a dotkl se kůže,
která mě předtím tak pokoušela. „A protože ti dlužím taky za snídani, tak
jestli to zahraješ se správnýma kartama, myslím, že bys mohla dostat
odměnu trojitou.“
„Ach,“ zašeptala a objala mě kolem krku. Na kůži jsem cítil horký dech.
„Tak to se radši pokládám.“
Ze šatů jsem ji dostal rychle, mé zase zmizely díky jejím hbitým prstům.
Nezapomněl jsem jí kolem ramen nechat šál. Vždy mě šokovalo, jak
reaguje na teplotu. Chlad vnímala velice snadno, takže jí šál udržoval
v teple záda, zatímco má ústa a ruce zahřívaly zbytek. Bradavky pod mým
jazykem vyskočily a ona zvrátila hlavu dozadu a sténala mé jméno.
Zkoumal jsem její křivky a přejížděl po nich klouby prstů, takže se mi
svíjela v náručí a svým žárem lisovala můj penis, uvězněný mezi námi.
Dráždil jsem jí klitoris, hladil jsem jej a kroužil kolem něj, potom jsem
dovnitř zasunul dva prsty a našel to místo, po jehož doteku vždycky začala
šílet chtíčem. Vykřikla, a když jsem ji přivedl k rozkoši, svaly jí zacukaly
a pak se mi kolem prstů sevřely.
„Tak to je za prvé, zlato.“
Zvedla hlavu a propojila naše ústa, načež její jazyk smyslně vklouzl
k tomu mému. Zvedla boky a navedla mě do sebe, aby potom zase kousek
po kousku pomalu klesala, dokud naše těla neležela v jedné rovině a já jsem
necítil nic než její těsnost a teplo. Vzápětí se začala pohybovat a já jsem jí
souhlasně zamručel do úst. Použila opěradla lehátka jako páku, takže
pohyby byly plynulé. Přitiskla mi obličej ke krku a začala mi jemně
okusovat kůži, taková drobná kousnutí, která sice zmírňovala dotekem
jazyka, o to víc mě však touhou přiváděla k šílenství.
Touhou po ní.
Sevřel jsem ji za boky a stáhl ji silněji dolů, abych se jí mohl zvednout
v ústrety, naše těla o sebe pleskala, zvuky našeho spojení naplnily celou
místnost a mně v hlavě úplně běsnily. Prohnula záda a já jsem se sklonil,
abych mohl zlíbat její plná ňadra. Zajela mi prsty do vlasů, a zatímco
kňučela a třásla se, tahala mě za ně.
„Už budu!“ vzdychala. „Ach bože… Bentley…“
Křičela, zatímco jsem na ní dál pracoval. Ale to už orgasmus přišel
i na mě, sevřely se mi koule, a když jsem se vystříkal hluboko do ní, celým
tělem se prohnala vlna potěšení. S tichým povzdechem jsem si ji přitáhl
k hrudi, potom už jsme se jenom třásli, oba mlčící a uspokojení.
„Za druhé,“ zamumlal jsem.
„Nejsem si jistá, jestli tři zvládnu.“
„Možná by ti koupel v teplém bazénu změnila názor.“
Přitulila se ke mně blíž a schovala mi hlavu pod bradu. „Anebo můžeme
chvíli zůstat tady takhle. U tebe v náručí se mi líbí.“
Její slova se mi vsakovala do hrudi.
„Tebe člověk dokáže potěšit až moc snadno.“
„Ty mě těšíš – a to je všechno, co potřebuju.“
Srdce mi zaplnila něha, jakou jsem mohl cítit jen díky ní, a hned se
rozběhlo rychleji. Sevřel jsem ji pevněji a ujistil se, jestli je šál na místě.
„Cokoli chceš, Freddy. Dnes, zítra, po zbytek víkendu. Jen si řekni, a je
to tvoje.“
„Hmmm.“
„Nechtěla jsi jet pryč? Vypadnout z města?“
„Ne, chci jenom být s tebou. Jenom my, celý víkend sami.“
„V tom případě přesně to taky dostaneš.“
„Přinejmenším do neděle.“
Zasmál jsem se. „Přinejmenším do té doby.“
Prolistoval jsem papíry, které mi podal Greg, a všiml jsem si dvou věcí:
dané společnosti a nabídky. Překvapivě se blížila tržní hodnotě, ale
s přihlédnutím k tomu, jak dlouho už jsem pozemek měl a také k novým
plánům, jsem neměl zájem.
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne.“
„Chceš jiný návrh?“
„Ne, rozhodl jsem se, že to neprodám, ať bude nabídka jakákoli.“
Odmlčel se a potom se za doprovodu rytmického ťukání tužkou o stolní
desku odměřeným hlasem zeptal: „Této společnosti, nebo obecně?“
„Není na prodej pro nikoho.“
Greg na mě pohlédl a kancelář zaplnilo hrobové ticho. „Na co si hraješ,
Bentley?“ zeptal se nakonec.
„Na co si hraju? Na nic. Rozhodl jsem se, že ten pozemek neprodám.
Napadl mě nový plán, tak ho uskutečním.“
„A jaký plán to je?“ Odhodil tužku na hromadu papírů.
 „Takový nový koncept.“
Zabubnoval prsty o stůl. „Ale to není to, co jsi říkal, když jsi minulý
týden odcházel. Říkal jsi, že jsi s tímhle projektem skončil. A říkal jsi to
setsakramentsky hlasitě. Slyšel jsem tě nadávat ještě ve výtahu.“
Pokrčil jsem rameny. „Věci se změnily. Uklidnil jsem se. Měli jsme
poradu a rozhodli jsme se nechat si půdu a budeme na ní stavět sami. Už
na tom pracuje můj tým.“
„Proč?“
Předklonil jsem se. „Nevím, kdo jsou ti lidi, ale já jim neustoupím.
Zahrávají si se špatným chlapem. Už nějakou dobu kurví každý obchod,
který se snažím udělat, a já s tím teď končím. Mohli by mi klidně nabídnout
i dvojnásobek toho, jakou má půda hodnotu, ale já bych jim to stejně
neprodal, ani kdyby na tom závisel můj život. Se zbytkem pozemku kolem
si můžou dělat, co sakra chtějí, ale tohle si nechám.“
Ostře se na mě zahleděl. „Jsi si jistý, že tohle je to, co chceš?“
Ztratil jsem nervy. „Přestaň zpochybňovat to, co chci. Je to moje
podnikání, do prdele! Tebe platím za to, aby ses staral o právní aspekty, a ne
za tvůj názor na to, co mám nebo nemám kupovat.“
V obranném gestu zvedl ruce. „Jenom se ptám. Své plány jsi se mnou
nesdílel, takže nemám tušení, kam míříš.“
Posunul jsem složku směrem k němu. „Až to bude hotové, dám ti vědět.
Do té doby jim řekni, že žádný obchod nebude. Nikdy.“
Posunul si složku blíž k sobě a přejel prstem po hraně. „Ale víš, že dvě
parcely jsou pořád vedené jako průmyslové. Vím, žes měl v plánu nechat
územní plán změnit, ale co když ne? Co když tam postaví nějaké
průmyslové budovy? Neovlivní to nějak tvé plány?“
Vstal jsem. „Jestli se rozhodnou hrát tuhle hru, budu proti nim bojovat.
Nenechám se vydírat, abych změnil názor. Tyhle oblasti jsou malé a s tím
vším, co mi půjde na ruku, ti garantuju, že tuhle bitvu vyhraju. Jenom ať si
kurva začnou!“ Provrtal jsem ho pohledem. „Na čí straně jsi, Gregu?“
„Jsi můj klient,“ odpověděl okamžitě. „Je to má práce upozorňovat tě
na tyhle věci.“ Předklonil se a zúžil oči. „Za tohle mě platíš, Bentley. Za mé
expertní rady. Za rady, které tvou firmu už jednou nebo dvakrát dostaly
z prekérní situace, což bych ti rád připomněl.“
Neměl jsem na jeho přednášky náladu.
 „Ano, odvedl jsi svou práci,“ odsekl jsem. „A dostal jsi zaplaceno –
dobře zaplaceno, pro případ, že bys na tenhle fakt zapomněl ty.“
Chvilku jsme na sebe zírali, až pak pokrčil rameny. „Celý ten projekt byl
přinejlepším divoký. Myslel jsem, že budeš rád, když se to uzavře, snížíš
ztráty a půjdeš dál. Ale je to tvá volba.“
„Ano. To je. Protože je to moje firma. A až skončím, žádné ztráty
nebudou, to mi věř. Odmítni jejich nabídku a řekni jim, aby šli dál – ať už
to sakra je, kdo chce. Ten pozemek není na prodej.“
„Udělám to.“
Vzal jsem si kabát. „Fajn. Pojďme, Aidene.“
Aiden něco řekl Gregovi a potom jsme se sešli u výtahu.
„To teda byla show,“ prohlásil, když se dveře zavřely. „Nikdy jsem tě
neslyšel na něj tak vyjet jako teď.“
Drsně jsem si mnul tváře. „Rozčílil mě. Nesnáším, když někdo
zpochybňuje mé rozhodnutí.“
„To bylo evidentní,“ povzdechl si ztěžka. „Ale stejně má pravdu, Bente.
Mohli by třeba zkusit vytáhnout nějaké obstrukce a zpozdit to, co chceme
udělat my, jenom aby nás nasrali. Zpoždění a problémy nás můžou stát
spoustu peněz, zvlášť kdybys to dělal ze zásady nebo z pomsty. Můžeme
od toho teď odejít a snížit ztráty.“
Vyšli jsme ven do ponurého dne. Nasadil jsem si kabát a má mysl se
zatoulala k Emmy. Doufal jsem, že je dnes dost v teple – v několika
posledních dnech bylo chladněji, v noci byla vyloženě zima. S ohledem
na to, kolik tepla vždycky potřebovala, se mi ta bunda, v níž jsem ji ráno
viděl odcházet, nezdála dost silná. Možná bych ji měl vzít na nákup nové,
nebo ji překvapit dárkem. Možná byla na řadě další návštěva u Cami. Může
mi pomoct vybrat něco vhodného.
Znovu jsem se v duchu vrátil k aktuálnímu problému. „Možná to napřed
bylo ze zásady nebo z pomsty, ale Aidene, čím víc nad tím projektem
přemýšlím, tím víc jsem nadšený. Takhle jsem se už hodně dlouho díky
žádnému novému podniku necítil.“
V očích se mu blýskl úsměv. „Doufal jsem, že to řekneš. My to
s Maddoxem cítíme stejně. Myslím, že to bude super. Za to riziko to stojí.“
Zasmál jsem se a poplácal ho po zádech. „V tomhle okamžiku tady není
žádné riziko. Takže, plnou parou vpřed!“
 Frank zajel k chodníku a my jsme nastoupili do auta. Aiden se zadíval
z okna.
„Co se děje?“
„Pořád mi to dělá starosti.“
„Proč?“
„Myslím, že ohledně bezpečnosti musíme být pořád ve střehu. Dokud si
nebudeme jistí, že už je to minulost.“
„Emmy doufala, že to tím skončí. Nenávidí to.“
„Ano, taky to tak dnes ráno řekla Simonovi. Po cestě do školy byla
překvapená, že ho ještě vůbec vidí.“ Odmlčel se a přemýšlel. „Je to
bezpečnostní opatření, kterým jsem si jistý. Intuice mi říká, že to musíme
nechat tak, jak to je. Vím, že to nenávidí a že ty chceš, aby byla šťastná, ale
už to potrvá jenom o něco dýl.“
Aiden měl se svými instinkty často pravdu. Jestli to cítil takhle, musel
jsem mu věřit.
„Jestli myslíš, že to tak má být. Jenom prosím tě uber, co nejvíc můžeš.
Já promluvím s Emmy.“
Přikývl a dál hleděl z okna. „Promyslím to. Nechci, aby se k ní někdo
dostal a obtěžoval ji.“
„To ani já.“
„Když bydlí u tebe, je to jednodušší. Vím, že v domě je v bezpečí.“
„Věř mi, že se to snažím změnit na plný úvazek. Ale ona je…“
„Nezávislá? Tvrdohlavá?“ dokončil za mě.
„Obojí,“ souhlasil jsem. „Musí pochopit, že ji nechci změnit. Nechci jí tu
její nezávislost brát. Tohle si musí uvědomit.“
„Cami zmínila pár věcí o jejím dětství. Chápu to.“
Nakrčil jsem obočí. „Ale, vážně? Kdy se to stalo?“
Znovu se pohledem vrátil ke krajině, jíž jsme projížděli. Překvapilo mě,
že se mu kolem krku začíná vytvářet ruměnec. „No, my jsme si jenom…
ehm… povídali.“
Zasmál jsem se a Frank zrovna zastavil u firmy.
„Povídali. Jasně.“
Protáhl se kolem mě a zavrtěl hlavou. „Nerozpitvávej to.“
Ve výtahu jsem se mu zahleděl do náhle zranitelných očí. „Vzdorovat je
marné, Aidene. Tyhle holky jsou tvrdohlavé. Ta má zájem už od toho dne
v butiku. Možná ještě předtím.“
 „Já ale nejsem k mání pro to, co hledá.“
„Myslíš jako pro vztah?“
„Ano.“
„To jsem nebyl ani já. Emmy mě přesvědčila o opaku.“ Zastavil jsem ho
předtím, než z výtahu vystoupil, a promluvil na něj tichým a vážným
hlasem: „Je to skvělá holka. Máš ji rád a ona má ráda tebe. Myslím, že pro
tebe bude dobrá. Nesmíš se nechat znovu vyděsit. Co můžeš ztratit?“
„Odpověď na to znáš.“
„Dej tomu šanci. Zasloužíš si být šťastný.“
„No, já si nic takového nezasloužím.“ S těmi slovy se kolem mě protáhl
a odešel.
Se smutkem jsem se díval za jeho vzdalující se postavou. Zasloužil si to.
Ale nebyl jsem si jistý, jak to udělat, aby to tak viděl i on, ovšem věděl
jsem, že to musím zkusit.
Domů jsem přijel pozdě a u výtahu mě čekal Andrew.
„Dobrý večer, pane.“
„Andrewe, jaký jste měl den?“
„Vynikající. Slečna Harrisová je nahoře.“
„Až po uši v knihách, myslím si správně?“
„Od chvíle, kdy přijela domů. Večeři odmítla, ale udělal jsem talíř
sendvičů a na lince je termoska s kávou.“
„Jste úžasný.“
Naklonil hlavu na znamení, že s mými slovy souhlasí. „Přeju dobrý
večer, pane.“
„Vám také.“
Spěchal jsem nahoru, převlékl se a pak jsem pospíchal do kuchyně pro
sendviče a kávu, nezapomněl jsem vzít i hrnek.
U vchodu do zimní zahrady jsem se zastavil. Emmy tiše seděla mezi
hromadou knih, poházených všude kolem. Byla tak soustředěná, že mě ani
neslyšela přicházet.
„Mohla by sis dát přestávku?“
S očima zakalenýma únavou překvapeně vzhlédla od poznámek. „Zdar!“
„Zdar i tobě.“
„Zítra mám test.“
 Ukázal jsem talíř, který jsem nesl. „Jenom něco k jídlu, Freddy. Dělal
jsem ty sendviče sám. O dvacet minut později se budeš cítit líp.“
S povzdechem se zvedla a já jsem ji vzal za ruku a stáhl ji na pohovku.
„Pracuješ moc tvrdě.“
Zvedla jedno rameno na znamení, že to není moje věc. Vzala si jeden ze
sendvičů z talíře a prohlížela si ho. Musel jsem se tomu skeptickému výrazu
zasmát. „Tak jo, dělal je Andrew. Ale já jsem z nich sundal tu fólii.“
„Vypadají až moc chutně na to, aby byly tvoje.“
Vykopl jsem nohy na stolek a ušklíbl se. Měla pravdu.
„A co se týče toho, kdo pracuje moc tvrdě, tak ty máš co mluvit, Rigide.
Vždyť skoro ani nejsi doma.“
Když se o domě zmínila jako o „domově“, podařilo se mi potlačit úsměv.
Vůbec jsem ji nemusel přesvědčovat, aby ještě několik dní zůstala, protože
měli díru ve střeše, kudy jí do bytu zatekla voda, a Alovi se to nedařilo
opravit dost rychle. Pršet už přestalo a já jsem věděl, že po víkendu
pravděpodobně odejde, ale rád jsem ji měl doma. V tomhle případě mě
nemohla obvinit, že jsem to celé zinscenoval, protože dokonce i ona musela
uznat, že můj vliv „tak daleko nesahá“.
„Tak jak jdou plány?“ zeptala se, zatímco mě se sendvičem pozorovala.
Nalil jsem do hrnku kávu a podal jí ho. „Skvěle. Všichni jsou pro
a architekt už mě docela ohromil. Maddox se s ním potkal před pár měsíci
a jeho práce se mu líbila. Má nápady skoro stejně brilantní jako ty.“
„Správně,“ ušklíbla se. „Brilantní.“
„Je to tvůj nápad. Maddox s Aidenem tě vlastně chtějí začlenit
do plánovacího týmu – jako stážistku. Abys byla v obraze. Co ty na to?“
„Co by to znamenalo? Mám spoustu práce ve škole.“
„Není toho moc – obzvlášť teď. Pár schůzek. Sem tam večeře. Než to
bude hotové, chvíli to potrvá. Chtěl bych, abys tam byla s námi, až to
budeme otvírat.“ Odmlčel jsem se. „Je to placená pozice.“
„Ale, dobrej pokus!“
„Fakt, Emmy. Zeptej se Maddoxe. Byl to jeho nápad. Chce zajistit, abys
z toho měla aspoň něco.“
„Já jsem to neudělala proto, abych z toho něco měla. Udělala jsem to
proto, abych ti pomohla.“
Sklonil jsem se k ní a pohladil ji po jemné tváři. „Já vím. A taky jsi mi
pomohla. Jenom si s ním promluv, jo? Slibuju, že se do toho nebudu
míchat.“
Obrátila oči v sloup a zamumlala něco o zázracích, které se nestávají,
a potom se pokusila potlačit zívnutí.
„Jsi vyčerpaná. Proč tě ta zkouška tak stresuje? Vždyť to všechno umíš.“
„Její výsledek tvoří velkou část závěrečné známky. Známkuje se celý
obchodní plán a návrh. Musím ho prezentovat před panelem a odpovídat
na otázky, plus je tam písemný test. A já jsem před zkouškama vždycky
napnutá. Úplně ztuhnu a mám problém si zapamatovat odpovědi. Když
dostanu projekt na zpracování, jde mi to mnohem líp.“
„A čím bych ti mohl pomoct?“
„Ničím. Zítra brzo ráno mám sraz s jinou spolužačkou, která mě bude
zkoušet. Ona ten test dělala minulý týden, takže ví některé věci, které chtějí
slyšet a možná se mě na ně budou ptát. Potom se sejdu s Cami na kávu,
v jedenáct je prezentace a pak zkouška.“
„Potom můžeš přijít domů a zdřímnout si.“
„Ne. Můžu jít k Alovi a udělat víc koláčků.“
Rozmrzele jsem našpulil rty. „Kdybys přijala ten projekt s BAM,
nemusela bys pracovat u Ala.“
„Je to součást mého nájmu.“
„Tady je nájem velice rozumný. Je to vlastně zadarmo.“
„Bentley –“
S úsměvem jsem zvedl ruce. „Zamysli se nad tím. Chci tě mít tady,
Emmy. Chci vědět, že tady budeš, až se vrátím domů. Že vedle tebe budu
spát každou noc.“ Rozmáchl jsem se po místnosti kolem nás. „Když jsi
tady, připadá mi to jako domov. Když tady nejsi, je to jenom… prostor.“
Tváře jí zrůžověly. „Fakt?“
„Ano. Přemýšlej, o kolik jednodušší bys měla život.“
„Jak to myslíš?“
„Frank by tě vozil do školy a zase domů. Nemusela bys péct tak brzo
ráno. Mohla bys s Maddoxem pracovat na projektu, což by pro tebe byla
vynikající vzdělávací zkušenost, mohla by ses soustředit na školu
a nemusela by ses starat o účty…“ Hlas se mi vytrácel úměrně tomu, jak se
mračila.
„Jestli se rozhodnu s tebou bydlet, nebude to kvůli penězům.“
„To je mi jasné. Jenom jsem poukázal na pár dobrých faktů.“
 „Musela bych si to platit po svém,“ zvedla odbojně bradu. „Jinak je
diskuse ukončená.“
Věděl jsem, že hádat se s ní by bylo ztrátou času. Byla tvrdohlavá a hrdá
a měla strach být na někom závislá. Já jsem ale chtěl, aby byla závislá
na mně. Chtěl jsem jí ukázat, že by na mně mohla být závislá a že bych ji
nezklamal.
„Dům je zaplacený a všechny účty se platí prostřednictvím mé firmy,“
zalhal jsem si maličko. „Možná bychom mohli udělat nějakou výměnu.
Jako máš s Alem.“
„Chceš padesát koláčků denně?“
Zasmál jsem se. „To ne, ale miluju tvé vaření a pečení. Alespoň by si
Andrew mohl trochu oddychnout. Stejně jsem přemýšlel nad tím, že mu
seženu nějakou výpomoc.“
Našpulila rty. Já jsem zvedl ruku k ústům.
„Emmy, já nechci, aby ses vzdala své nezávislosti. Nebudu ti bránit žít
svůj život. Jenom ho chci s tebou sdílet. Abys byla součástí toho mého.
A ano, přiznávám, že kdybys žila se mnou, ulevilo by se mi. Chci se o tebe
starat. Tohle jsem k nikomu jinému nikdy necítil. Můžeme probrat všechny
detaily, abychom byli šťastní oba, ale to, co opravdu chci, je vědět, že to
chceš taky.“
Povzdechla si a vypadala rozrušeně.
„Na co myslíš?“
„Co kdyby se vrátil můj bratr a hledal by mě?“
Najednou jsem pochopil, proč pořád bydlení v tom malém bytě. Doufala,
že se jednoho dne vrátí a najde ji na stejném místě, kde ji opustil. Že by pro
něj mohla být tak důležitá, že by se vrátil. I když od ní odešel, pořád
doufala.
„Al bude vědět, kam jsi šla.“ Přejel jsem jí prstem po tváři. „A jestli
chceš, Emmy, můžu říct Aidenovi, aby na hledání bratra někoho najal.“
Vytřeštila oči. „To bys mohl?“
„Jestli chceš. Víš, že tě může najít i jinak než podle adresy. Jsi
na Facebooku, na Instagramu…“
„Já vím. Ale nemyslím, že by mě hledal,“ připustila. „To je to, co na tom
bolí nejvíc.“
„Tak přestaň žít svůj život čekáním na návrat někoho, kdo od tebe odešel.
Jsem tady a chci tě. Chci tě mít u sebe každý den. Nesnáším, když
odcházíš.“
Z očí se jí vyřinuly slzy, a tak jsem ji vzal do náručí. Lehl jsem si
na pohovku zády a nechal ji s hlavou zastrčenou pod mou bradou spočinout
na mé hrudi. „Změnila jsi mě, Emmy. Chci tvé světlo a chci pořád vídat tu
tvou překrásnou tvář. Dovol mi to, prosím. Slib mi, že o tom budeš
přemýšlet.“
Zhluboka a roztřeseně se nadechla, cítil jsem však, že také přikývla.
Nemohl jsem si pomoct a po tváři se mi rozlil široký úsměv.
„Až bude po zkoušce, promluvíme si o tom a zkusíme něco naplánovat,
domluveno?“
„Domluveno.“
 Kapitola 15
Bentley
Rozhlédl jsem se po zasedací místnosti. Musel jsem dávat pozor na to, co se
děje, jenomže jsem v duchu byl někde jinde. Myslel jsem na Gregovu
nevrlou a odsuzující náladu, Emmyin stres z prezentace a ze zkoušky,
na její slib, že zváží bydlení se mnou, a na Aidenovo naléhání, že
bezpečnostní opatření zůstanou stejná – to všechno mě rozptylovalo.
S Gregem jsem toho moc udělat nemohl. Neměl jsem tušení, proč má
rozhodnutí tak intenzivně zpochybňuje. Nebylo to tak, že jsem nikdy
předtím do žádného rizika nešel, a jeho to určitě zajímat nemuselo. Platil
jsem mu bez ohledu na to, jestli jsem peníze vydělal nebo prodělal. Ten
Aidenův pocit zůstával stále jenom tím, čím byl – pocitem. Byl jsem si
jistý, že mu projekt dělá starosti tak dlouho, že se bojí vlastního stínu. Oni
vyhráli bitvu o území, ale díky Emmyinu skvělému nápadu jsem já vyhrál
válku. Skončilo to. Bylo po všem. Mohli jsme se přesunout k jiným věcem.
Až se to všechno uklidní, měl jsem v plánu si s Aidenem promluvit.
S Cami k sobě skvěle pasovali a on si šanci na štěstí zasloužil. Vlastně jsem
si myslel, že si ji zaslouží i Maddox, protože také on s Dee vypadali, že se
k sobě hodí, chtěl jsem ale své bitvy bojovat jednu po druhé. Po dnešku
bude Emmy v pořádku. Věděl jsem, že ji Cami ráno pořádně povzbudí, a já
si zase dám záležet na tom, abych ji hýčkal v noci. Mezitím bych jí ale
mohl poslat nějakou vtipnou zprávu. Naučila mě, jak používat ty věci, ty
emotikony, takže jich k textu pár přidám. Milovala je.
Sáhl jsem po telefonu přesně v okamžiku, kdy Aiden zvedl k uchu ten
svůj. Chvíli naslouchal s bezvýrazným obličejem, když však po mně střelil
pohledem, okamžitě jsem ztuhl. Vstal a vykročil ke dveřím. Mluvil tiše
a naznačil Maddoxovi, aby ho následoval. Když dveře otevřel, stála za nimi
Sandy s hnědou taškou ze samoobsluhy. Vypadala rozrušeně a má úzkost
ještě narostla. Vtom mi cinkl notebook a já se na něj ohlédl, a když jsem se
podíval na malé okno, které se na obrazovce objevilo, zůstal jsem jako
přimrazený. Obraz byl zrnitý a tmavý, ale byla na něm dívka, sedící
na podlaze nějaké špinavé místnosti.
 Dívka, která vypadala přesně jako Emmy.
Všechno se odehrávalo jako ve zpomaleném filmu.
Zamrkal jsem a obrázek z obrazovky zmizel.
Aiden zatleskal. „Dopřejte nám prostor.“ V jeho tónu nezbýval žádný
prostor pro argumentaci.
Sandy odložila tašku na stůl. Aiden mi stiskl rameno.
Dveře zasedačky se zavřely.
Zvedl jsem hlavu. „Co jsem to sakra právě viděl?“
Aiden položil telefon na stůl a stiskl nějaké tlačítko. Ozval se nesouvislý
hlas. „Máme tu holku. Jestli ji chceš zpátky, tak doma čekej na instrukce.
Zatáhni do toho policii, a je mrtvá.“
Bez přemýšlení jsem vyskočil na nohy. „Je to nějaký vtip? Nějaký
zvrácený žert?“
Maddox otevřel tašku a vysypal její obsah. Na stůl vypadl Emmyin
batoh, prokletí mé existence.
„Nikdy bez něj nikam nechodí,“ slyšel jsem říkat svůj hlas.
Aidenova ruka na mém rameni náhle ztěžkla. „Já vím.“
„Je ve škole,“ naléhal jsem, jako kdyby to byla pravda už jenom proto, že
to říkám. „Frank ji dnes brzo ráno odvezl do školy.“
„Nedojela tam.“
Zaplavil mě strach. „Cože?“
Maddox se ke mně předklonil. „Franka našli v bezvědomí v garáži, kde
stává auto. Její bodyguard Simon dostal textovku s textem, že do školy
přijedou pozdě, ale nedojeli tam. Dostal strach, tak začal kontrolovat
situaci. Vůz našli opuštěný v uličce nedaleko od domu. Našli stopy
po boji.“ Zhluboka se nadechl. „Na sedadle byla i trocha krve. Ten, kdo
Emmy unesl, ji musel nabrat u domu.“
„Kolik krve to bylo?“ Musel jsem to vědět.
„Moc ne, ale určitě k nějakému boji došlo. Na zadním sedadle zůstal ten
její nový batoh, ale věci se z něj vysypaly.“
Udělalo se mi zle od žaludku. Ráno jsem se díval, jak těmi dveřmi
odchází do nebezpečí. Zazvonil mi telefon, a tak mě políbila a pospíchala
ven, protože už chtěla jet. Slyšel jsem, jak na Franka volá, aby zůstal v autě,
že si vlastní dveře umí otevřít sama. Až na to, že to nebyl Frank. V době,
kdy jsem za nimi vyšel a chtěl jsem jí říct, že dnes bude úžasná, byli už
pryč a já jsem neměl ani ponětí, co se stalo, protože jsem to umožnil.
 Nechal jsem ji vejít přímo do pasti.
Zavrtěl jsem hlavou ve snaze si ji vyčistit. „Frank – je v pořádku?“
„Má ošklivý otřes mozku. Našli ho na schodišti – omráčili ho ještě
předtím, než vůbec došel k autu. Ani neviděl, kdo ho praštil.“
Vzduch v místnosti byl najednou příliš horký, bylo tam příliš těsno. Začal
jsem škubat kravatou a snažil se nadechnout kyslíku. „Proč?“ zachroptěl
jsem.
„Ty víš proč.“
„Vždyť dostali ten pozemek. Dostali, co chtěli!“ Otočil jsem se
k Aidenovi. „Všechno jsme to dělali jako preventivní opatření. Jenom pro
jistotu! Ona s ničím z toho nemá nic společného!“
„Mysleli si, že vyhráli, dokud ses nerozhodl, že se té poslední parcely
nevzdáš,“ promluvil Maddox. „A ona má všechno společného s tebou,
Bentley. Ona je tím slabým článkem ve tvém brnění. Chtějí všechno, a tohle
je způsob, jak zajistit, že to dostanou.“
Posadil jsem se, protože nohy už mě nedokázaly udržet vestoje. „Jsme si
jistí? Bylo to, co jsem viděl, skutečné?“
Aiden se posadil vedle mě a ukázal mi telefon. Měl na něm zachycený
snímek obrazovky se stejným obrazem, jaký jsem viděl.
S Emmy.
„Měli bychom zavolat policii?“
Aiden dlouze a utrápeně vydechl. „Mé instinkty říkají, že ne.“
Znovu jsem se podíval na obrazovku. To shrbené klubko jejího těla,
krčící se v rohu místnosti, mě rozezlilo. Určitě je vyděšená a zmatená.
Nechápe, co se děje. Podíval jsem se blíž a snažil se něco vidět, ale bylo to
moc rozmazané. Vypadalo to, že má roztržené tričko. Byla v pořádku?
Ublížili jí?
Před očima mi prolétly obrázky z minulosti, mí mrtví rodiče. Náhle jsem
v plicích neměl dostatek vzduchu. Slyšel jsem, jak se mi dýchání zrychluje
natolik, že jsem musel lapat po dechu. Tak moc jsem toužil po vzduchu, že
jsem se snažil roztrhnout si límec.
Maddox mě chytil za ramena a zahleděl se mi do očí. „Uklidni se, Bente.
Potřebujeme tě klidného. Ona tě potřebuje klidného. Dostaneme ji zpátky.“
Lačně jsem vtáhl vzduch do plic. „Jestli jí ublíží, zabiju je.“
Vedle Maddoxe se zhmotnil Aiden. „To se nestane.“
Pohled měl ztrápený, ale pevný.
 Přikývl jsem. „Fajn. Co uděláme?“
„Jedeme do domu. Počkáme.“
„Cami!“ Vyhrkl jsem, protože mě něco napadlo.
Aiden se zamračil. „Co je s ní?“
„Měla se sejít s Cami. Víme, jestli je v pořádku ona?“
Popadl telefon. „To zvládnu já.“ Z místnosti vyšel už hovořící.
Maddox se posadil vedle mě. „Budou po tobě požadovat, abys jim prodal
tu poslední parcelu.“
„To vím.“
Čekal s obočím pozvednutým v tiché otázce.
Zajel jsem si rukou do vlasů. „Je to jenom posraný kus pozemku. Ona je
celý můj svět. To je bez debat. Udělám to.“
„Ne, dokud se neujistíme, že je v bezpečí, Bente.“
„To je jasné. Musíme ji najít.“
„Najdeme ji.“ Vstal. „Dojdu si pro věci a jedeme do domu. Uděláme to
hezky krok za krokem. Aiden a já jsme s tebou, ano?“
„Fajn.“
Plný úzkosti jsem přecházel po pracovně. Zastavil jsem se před modelem
toho, co jsem naplánoval jako svůj odkaz. Nebylo to nic víc než budovy –
jenom cihly a malta. Podnikání, které by vydělalo peníze. Domy a byty,
v nichž by žili jiní lidé a vytvářeli další životy. Silnice a chodníky, které
bych nikdy nepoužil. Mého v tom nebylo nic. Nebyl to odkaz. Byla to dojná
kráva. A potom v tom to, čím to ve skutečnosti bylo, uviděl někdo jiný
a rozhodl se mi to vzít. Bez ohledu na náklady.
Cena byla příliš vysoká. Mohli ty pozemky mít. Dal bych jim je, pokud
by mi vrátili to, na čem mi opravdu záleželo.
Emmy.
Přišel Aiden a stále telefonoval. „Fajn. Brzy se uvidíme.“
Naše pohledy se setkaly.
„Maddox je s Cami a Dee. Cami předtím dostala od Emmy zprávu, že tu
kávu ruší. Neměla o ničem ponětí, dokud jsem jí nezavolal. Veze je obě
sem. Jenom jako preventivní opatření.“
Odfrkl jsem si a sevřel si zadní stranu krku. „Další bezpečnostní opatření.
Doufám, že tohle bude fungovat líp.“
 Rozpřáhl ruce. „Bente! Všichni jsme se shodli na tom, že jim šlo o tebe.
Když dostali ten pozemek, mysleli jsme, že je konec. Byla pod dohledem.“
„Ne všude.“
Odložil telefon a zkřížil ruce na prsou. „Jestli mi chceš něco říct, tak ven
s tím.“
„Jak ji dostali, Aidene? Proč v autě s Frankem někdo nebyl? Proč jsme
nemysleli na tohle? Když jsi tak trval na všem ostatním, proč jsi na to
nemyslel ty?“
Neřekl nic.
„Měls udělat víc!“
„Já vím.“
Jeho prostá slova mě zastavila.
„Cože?“
„Myslel jsem, že to máme pokryté. Odjížděla odsud v bezpečí tvého vozu
a řidiče. Joe nebo Simon ji přebrali ve škole a dávali na ni pozor, dokud se
později nevrátila sem. Nikdy by mě nenapadlo, že budou tak zoufalí, že
přizabijí řidiče a unesou ji! Ježíši, my jsme mysleli, že by za ní někdo mohl
přijít a pokusit se s ní mluvit o tobě, ne ji unést!“ To už mu hlas vystoupal
až do křiku. „A jestli si myslíš, že už se kvůli tomu neobviňuju sám, tak to
se pleteš!“
„To bys taky měl!“ křičel jsem na něj také. „Spoléhal jsem na tebe, že se
o ni postaráš!“
Když promluvil, hlas měl znovu tichý. Rozzlobený. „Nestalo by se to,
kdybys ji dnes ráno vyprovodil k autu tak, jak jsi to obvykle dělal. Vždycky
to byla součást každodenní rutiny. Ty jsi to mohl zastavit.“
Jeho slova mě zarazila.
„Měls moc práce na dalším obchodu, Bentley? Nebo jsi byl příliš
vyčerpaný z toho, jak jsi ji zase píchal celou noc? To tys ji odsud nechal
odejít – přímo k nim. Dovol mi, abych ti připomněl, že to ty jsi řekl mně,
abych se držel zpátky. Takže nejsem jediný, komu by se něco dalo vyčítat.“
Nastoupil vztek. Oči se mi zúžily a ruce se zaťaly v pěsti, ale stále jsem
se snažil udržet kontrolu. Dovnitř vběhl Maddox a přelétl mezi námi
pohledem.
„Co se to sakra děje? Slyším vás dva až od hlavního vchodu.“
Aiden stál, celý ztuhlý a vzteky bez sebe. „Nic. Bentley se to snaží
na někoho hodit, jako to dělá vždycky.“
 „Seru na tebe,“ zavrčel jsem.
„Jo, jako vždycky,“ zamračil se zlostně.
Maddox rozpřáhl paže. „Nechte toho! Nikdo nebude nikoho z ničeho
obviňovat, jasný? Někdo to udělal, aby se dostal k Bentleymu – aby se
dostal k nám všem! Když se teď začnete hádat, jenom se to zhorší.“ Obrátil
se ke mně. „Ty víš, že to nebyla Aidenova chyba. Na tom, jak bude probíhat
její hlídání, jsme se shodli všichni. Nikdo z nás nemohl předvídat, že by
byli tak zoufalí, že by ji opravdu unesli, nebo jak by to udělali!“
Upřeně jsme na sebe s Aidenem hleděli a ani jeden z nás nechtěl ustoupit.
„Jsou tady holky,“ informoval nás Maddox. „Mohli bychom se zkusit
chovat civilizovaně a soustředit se na to, co je důležité? Už tak jsou
rozrušené dost.“
Vztek mě opustil stejně rychle, jako mě zasáhl. Maddox měl pravdu.
Na hádky nebyla vhodná doba. Museli jsme spolupracovat.
„Máš pravdu.“
Aiden se s podrážděným výdechem zvedl od stolu. „No, tak aspoň
souhlasíš s jedním z nás.“
„Aidene –“
Zvedl ruku. „Už jsi toho řekl dost, Bentley. Já to chápu.“ Vzal svůj
telefon a se ztuhlými rameny vyšel z místnosti.
Maddox se otočil na podpatku. „Co to kurva bylo? Víš, že to není jeho
chyba.“
„Byl jsem naštvaný.“ Prudce jsem si zajel rukama do vlasů. „Žvanil jsem
věci, které jsem tak nemyslel.“
„Tak si to vybij na boxovacím pytli. Zaplavej si sto délek. Ale nesnaž se
svádět vinu na někoho, o kom víš, že se v té vině už dávno utápí sám.“ Hlas
mu postupně měkl. „A ty víš, že to tak je, Bente. Je to Aiden.“
Spustil jsem hlavu do dlaní a silně jsem si třel obličej. „Já vím. Omluvím
se mu.“
„Radši dřív než později,“ poradil mi při odchodu z pracovny. „Sraček
jsme už dnes měli dost.“
Den se vlekl a dům byl plný napětí. Cami a Dee seděly úzkostlivě
na pohovce a tiše si povídaly. Čas od času se některá z nich rozplakala.
Maddox s Aidenem seděli u jídelního stolu s jedním z mých dalších
zaměstnanců, Reidem Matthewsem, který byl machr přes počítače. Když ho
Aiden nedávno najal, protestoval jsem. Reidovo pravdivé vyznání
o hackerských schopnostech, pár konfliktech se zákonem a krátkém pobytu
ve vězení mě znervóznilo, ale Aiden trval na tom, že je na tuhle práci tím
pravým, a měl pravdu. Byl loajální, pracovitý a v současné době velice
šikovný. Asi bych se spíš měl bát toho, jak dobrý hacker to je, ale v tomhle
bodě jsem byl jenom rád. Potřebovali jsme cokoli, jak bychom mohli dostat
Emmy zpět.
Zvuky neustálého cvakání jejich klávesnic mě přiváděly k šílenství.
V jednom okamžiku se objevily sendviče a Andrew nás pevným hlasem
informoval, že budeme jíst. Maddox mi podal talíř a já jsem jedl úplně bez
chuti, zatímco jsem se v duchu neustále sám sebe ptal, jestli něco k jídlu
dostala Emmy.
Celý den si s námi pohrávali. Na kterémkoli z našich telefonů se nahodile
zobrazovaly různé fotografie Emmy. Na všech vypadala jenom jako nějaká
schoulená hmota, zatlačená do kouta. Něco z toho byly záběry zblízka,
na nichž se dívala do objektivu a z její mimiky jsme mohli vyčíst vše. Byla
bledá, vyděšená a sama v zatemněné místnosti. Na sobě měla tu košili, v níž
jsem ji viděl v den našeho druhého setkání, chyběla však kravata i její
konstantní teplá vrstva navíc. Oni jí ji vzali? Košili měla na dvou místech
roztrženou, stejně jako koleno na kalhotách. Vlasy měla rozcuchané
a na rukou odřeniny. Určitě jí je zima. Neustále jsem na to musel myslet
a můj ledový hněv se pomalu měnil ve žhavý a spalující.
Žádná z Reidových stop nic neodhalila. Dopravní kamery, do nichž se
naboural, zobrazovaly auto, uhánějící po naší ulici a mizející v dáli. Sice se
mu nepodařilo dostat správný úhel na to, aby viděl na řidiče, zato jsme byli
schopni zahlédnout druhou osobu vzadu s Emmy.
Jak to dělají? Proč to nemůžeme zjistit? Jak se kurva opovažují ji unést
a podrobit takovému týrání? Přísahal jsem, že za to zaplatí – ať za tím vším
stojí kdokoli. Pokud chtějí půdu, budou ji mít. Přistoupím na jejich hru, ale
tím to neskončí – to tedy rozhodně ne.
„Bentley.“
Zvedl jsem hlavu a setkal se s Maddoxovým pohledem. „Mohl bys to jít
dělat někam jinam? Všichni už tady z toho šílíme.“ Bradou ukázal na mé
ruce. Pohlédl jsem dolů a s úlekem jsem viděl, že horní příčel opěradla
židle, kterou jsem svíral, je roztříštěná na kusy.
 Uvolnil jsem sevření a nechal kusy dřeva spadnout na zem. „Mám
zavolat Gregovi?“
„Takže to prodáš?“
„To je bez debat.“
Ozvala se Cami hlasem plným emocí. Přímo na mě nepromluvila celý
den. „Emmy mi řekla, že nikdy nedovolíš, aby tvé obchodní rozhodnutí
ovlivňovaly osobní pocity.“
Posadil jsem se vedle ní a položil jí ruku na rameno. „Ale tady nejde
o pocit, Cami. Ona je celý můj svět. O tom nemůže být ani pochyb. Je pro
mě důležitější než jakékoli obchodní rozhodnutí.“
„Slibuješ?“
„Ano.“
Po tváři jí stekla slza. „Fajn.“
Pohlédl jsem na Maddoxe. „Mám zavolat Gregovi? Říct mu, že jsem si to
rozmyslel?“
„Počkej, až se ozvou oni.“
„A kdy už to kurva bude?“
„Až se rozhodnou, že tě přestanou mučit,“ ozval se Aiden.
„Tak to je čeká obzvlášť hořká pomsta.“
Přikývl a vrátil se ke klávesnici.
Já jsem se otočil na podpatku a pospíchal do pracovny. Přinejmenším
v téhle věci jsme se dokonale shodovali.
Když mi zazvonil telefon, byla už tma. Počkal jsem, až mi Aiden dá
znamení, a stiskl jsem tlačítko hlasitého odposlechu.
„Ridge.“
„Máme pro tebe dárek.“
Rozsvítila se obrazovka mého notebooku, na níž probíhal přímý přenos
Emmy. Kromě světla kamery, které na ni svítilo, byla v místnosti tma. Stáli
u ní tak blízko, že jsem po celém těle viděl husí kůži. Na koleni měla
zaschlou krev.
„Podívej se do kamery,“ nařídil jí někdo drsným tónem.
Emmy zvedla hlavu; výraz ve tváři byl bojácný, ale v očích plál vztek.
Na tváři měla modřinu a na kůži škrábance. Řetězem, připojeným
ke kovové obruči kolem zápěstí, ji přivázali k nějaké tyči. Na ruce měla
zbytky zaschlé krve.
 Připoutali ji jako nějaké zatracené zvíře. V hrudi jsem pocítil takový
vztek, až jsem prsty sevřel okraj křesla tak silně, že se materiál začal trhat.
„Nechceš ji pozdravit?“ vysmíval se jakýsi zkreslený hlas.
Než jsem mohl promluvit, musel jsem polknout, abych nevybuchl vzteky.
I když jsem věděl, že mě nevidí, přistoupil jsem blíž k obrazovce
a promluvil jsem tak vyrovnaným hlasem, jaký jsem dokázal nasadit.
„Jsem tady, Emmy. Neboj se. Bude to v pořádku. Dostanu tě odtamtud
tak rychle, jak to bude možné.“
„S tím počítám.“ Hlas se jí třásl a celá se zachvěla, načež si objala
pažemi kolena pevněji, až řetěz zarachotil. Vzdorovitě pohodila vlasy.
„U tebe to mám raději. Atmosféra tady je hnusná.“
Ten záblesk statečnosti jsem miloval. „Taky tě mám raději tady. Brzy
budeš doma. Slibuju.“
Kamera se oddálila a ona v poraženecké póze opět sklonila hlavu.
Aiden mi krouživým pohybem ruky naznačil, že bych měl mluvit. „Proč
má modřiny?“ vyštěkl jsem.
„Je to divoká kočka. Museli jsme ji ke spolupráci přesvědčit.“
„Ještě jednou se jí dotkni, a budete litovat všichni.“
Z toho pochechtávání, které jsem uslyšel, mi vstaly chlupy na zátylku.
„Co chceš?“
„Ty víš, co chceme.“
„Ten zkurvený pozemek? Půjdeš do vězení kvůli zasrané parcele?“
„Nikdo do vězení nepůjde,“ ušklíbl se hlas. „Prostě se toho pozemku
vzdáš a vykašleš se i na ten svůj nový územní plán. Půjdeš dál
a zapomeneš, že se cokoli takového vůbec kdy stalo.“
„A když ne?“
„Ty to uděláš. A taky nebudeš zkoušet něco udělat, až bude transakce
hotová. Dostali jsme se k ní jednou, a můžeme to udělat znovu. Můžeme se
dostat ke všem, na kterých ti záleží.“
Při té hrozbě se mi ruce sevřely ještě pevněji, až se materiál úplně roztrhl,
a můj hněv se rozhořel mnohem jasněji. Chtěl jsem se natáhnout skrz
obrazovku a tomu s tím zkresleným hlasem utrhnout hlavu. Emmyiným
tělem projel další otřes a já jsem vyštěkl:
„Sežeňte jí deku.“
„Nejsi v pozici, abys mohl klást požadavky. Tady to řídíme my, a ne ty.“
 Naklonil jsem se vpřed a hněv ve mně vykypěl. „Poslouchej, ty hajzle.
Chceš ten pozemek? Tak jí kurva sežeň tu deku a zajisti, aby byla v teple.
Jestli jí kurva znovu ublížíš, budu tě honit, dokud tě neuštvu.“
„Když já na výhrůžky moc dobře nereaguju. Udělej, co jsem ti řekl, nebo
pocítí opravdovou bolest.“
„To není výhrůžka. Je to slib.“ Zčistajasna jsem se slyšel křičet. „Nech ji
být a sežeň jí tu zatracenou deku!“
„Bente!“ sykl Aiden a přistoupil blíž.
„Ty zmrde zasraný!“ vykřikl jsem. „SEŽEŇ. JÍ. DEKU!“
Došlo tam k nějakému rozruchu, potom jsem slyšel Emmy lapat
po dechu, a potom obrazovka potemněla. Zvedl jsem notebook a mrštil jím
proti zdi. Věci z mého stolu zmizely, protože jsem explodoval vztekem
a všechno jsem to smetl na zem. Protlačil jsem se kolem Aidena
a nasměroval všechen vztek na tu věc, která to všechno způsobila. Sebral
jsem veškerou svou sílu a zvedl model do vzduchu, převrátil ho a sledoval,
jak dopadá na zem a tříští se na kusy.
Cami zalapala po dechu a Maddox mě chytil za ruku. „Bentley! Uklidni
se!“
„To jsem způsobil já!“ zařval jsem. „Moje vlastní zkurvená arogance!
Měl jsem vědět, že jenom tak neodejdou. Oni by nikdy jenom tak neodešli!
Myslel jsem, že jsem je porazil – že si Winston Bentley Ridge třetí může
kurva dělat, co chce, a že mu to projde!“
Odmlčel jsem se, protože se mi sevřelo hrdlo. „A teď je žena, kterou
miluju, zraněná, má strach, je jí zima a je sama. Nemůžu jí pomoct a celé je
to moje vina.“ Rozhlédl jsem se po destrukci, kterou můj hněv způsobil.
„Myslím, že jsem to ještě zhoršil.“ Podíval jsem se Maddoxovi do očí. „Je
jí zima a je zraněná, Made. Kvůli mně – všechno je to kvůli mně.
Nesnáším, když je jí zima.“ Potřásl jsem hlavou a v zoufalství jsem nahrbil
ramena. „Měla odejít, když jsem jí to řekl. Měl jsem ji nechat být.“
Zatřásl mi rukou. „Ne. Přestaň to brát takhle. Ona tě miluje a my ji
získáme zpátky. Dají jí deku. Určitě se s nima prala, a tak přišla k těm
modřinám. Jsem si jistý, že jí nechtějí víc ubližovat, chtějí jenom vyděsit
tebe.“
Hlas se mi zlomil. „Tak to jim vyšlo.“
„Já vím. Rozumím. Ozvou se.“ Stiskl mi rameno. „Bente, musíš se
uklidnit. Když budeš klidný, dostaneme ji zpátky rychleji.“
 „Zničil jsem si počítač.“
„Opravíme ho.“
„Chci být sám.“
„Dobře. Budeme vedle.“
Přikývl jsem a otočil se na druhou stranu.
Přišla Dee a nesla hrnek kávy. Položila ho na zem a posadila se na židli
před mým stolem. Rozhlédla se po pracovně.
„Ale že jsi tady udělal nepořádek!“
„Uklidím to.“
„Obviňováním sebe nebo Aidena ničemu nepomůžeš.“
Povzdechl jsem si a nechal hlavu znovu klesnout. „Já vím.“
Zaklepala prsty na stůl. „Ano? Emmy věděla, že o ni máš strach. Taky si
myslela, že to přeháníš. Nikdo nečekal, že se to stane. O tvých varováních
ale přemýšlela. Se mnou a s Cami mluvila o rozdílech ve vašich životech
a o starostech, které jste měli. Měla strach, že pro tebe není dost.“
„Ona je víc než dost. To já jsem ten, kdo není hoden jí.“ Promnul jsem si
obličej. „Měla ode mě odejít. Byla by teď doma nebo s tebou. V bezpečí.“
„Nemohla odejít, Bentley. Miluje tě. Můj bože, vždyť ti vyprávěla o své
minulosti, a to u Emmy znamená fakt hodně.“ Dee kávu posunula přes stůl
ke mně. „Kromě toho si myslím, že ty jsi to nejlepší, co ji kdy potkalo.
Nikdy jsem ji neviděla tak šťastnou. Nikdy jsem neviděla, že by někomu
věřila tak, jak věří tobě.“
„Ale to, že mi věřila, ji přivedlo do nebezpečí.“
„Souhlasím s Maddoxem. Využívají ji, aby se dostali k tobě. Nemyslím
si, že by jí znovu ublížili.“ Hlas se jí třásl. „Modlím se, aby to tak bylo.“
Opřel jsem se lokty o stůl a tiše řekl: „To ona neví, Dee. Je sama. Je
vyděšená. Je zmatená a je jí zima. A mě to kurva zabíjí.“
„A až ji přivedeš domů, my se o ni postaráme. Ty se o ni postaráš.“
„Ano,“ prohlásil jsem rezolutně.
„Ty ji fakt miluješ.“
„Ano.“ Uvědomil jsem si, že chci, že potřebuju, o Emmy s někým
mluvit. S někým, kdo ji dobře zná. „Změnila mi život. A já chci změnit ten
její. Zjednodušit jí ho. Řekl jsem jí, aby tady žila se mnou.“
„Prošlo to?“
 Zamračil jsem se. „Abych byl upřímný, tak ne tak, jak jsem doufal.
Hodně váhala. Znám její minulost a vím, jak s tím bojuje, ale když já se
nesnažím jí tu její nezávislost vzít. Jenom ji chci mít u sebe. Chci s ní sdílet
život.“
„Tak jestli znáš její minulost, víš, proč váhá,“ zavrtěla Dee smutně
hlavou. „My jsme se ji snažily přesvědčit, aby bydlela s náma, ale nikdy
k tomu nedošlo. Ten její strach, že bude na někom závislá, byl moc silný.
Nikdy si nemohla dovolit někoho milovat a důvěřovat mu naplno. A s tebou
toho je v sázce mnohem víc.“
„Já bych ji nikdy neopustil, ani bych se s ní nerozešel.“
„Bentley, musíš pochopit jednu věc. I když Emmy světu ukazuje úplně
jinou fasádu, v mnoha ohledech je o dost rezervovanější než ty. Lidi si
myslí, že je bezstarostná, vtipná a možná i přelétavá. Své skutečné pocity
ukazuje jenom málokdy. Schovává je pod úsměvem nebo přímo smíchem.“
„Já vím. Je toho na ní mnohem víc, než člověk vidí.“
Souhlasně naklonila hlavu na stranu. „A tohle lidem dovoluje na sobě
vidět. Je samotářská a lidi k sobě moc snadno nepouští. Jediným způsobem,
jak mohla přežít to, že byla opuštěná ne jednou, ale dvakrát, bylo převzít
kontrolu nad vlastním životem. Být tím, kdo o něm rozhoduje. O tom, kde
bude bydlet, co bude dělat a kolik peněz bude mít. Odmítla být na komkoli
v čemkoli závislá. Dokonce i na Cami a na mně.“ Smutně pokrčila rameny.
„Neměla ani tebe, ani to obrovské dilema, které pro ni představuješ.“
„To je mi líto – takže já představuju dilema? Tomu nerozumím.“
„Ty jsi její největší touha – ta, o které by nikdy nepřiznala, že by ji mohla
mít – a taky její největší obava. Jsi jediný člověk, se kterým umí být sama
sebou, na kterém je závislá, aby jí neublížil. Jsi člověk, kterému může svěřit
své srdce. Jsi přesně ten člověk, o kterém nikdy nevěřila, že by pro ni mohl
existovat.“
Její slova mě dojala. Přesně touto osobou jsem pro ni chtěl být. Chtěl
jsem, aby věděla, že je pro mě vším a že mi na ní nade vše záleží.
„Neublížím jí. Dokážu jí to.“
Vstala a ukázala na zničenou místnost. „To jsi, myslím, už udělal. Měj
s ní trpělivost.
Přiveď ji domů, Bentley. Je mi jedno, čeho se budeš muset vzdát, abys
toho dosáhl.“
„Dám ti vědět.“
 Odešla z pracovny a já upíjel kávu, kterou přinesla. Zavřel jsem dveře
pracovny a pokusil se v ní uklidit. Model byl poškozený a já jsem ho
zastrčil tak daleko do kouta místnosti, jak to jen šlo. Tahle ambice byla pryč
a místo ní nastoupila jiná. Teď ji musím dostat zpátky, najít ty, kdo to
udělali, a ujistit se, že budou potrestáni. Zatím jsem šel hledat koště. Reid
něco vyťukával do klávesnice a Aiden seděl vedle něj a sledoval jeho
obrazovku. Maddox ležel natažený na pohovce a hlavu měl položenou Dee
v klíně. Nepřítomně ho hladila po vlasech a oči měla zavřené. Zdálo se, že
Maddox spí. Došlo mi, že jsem ho ani jednou neviděl se ženou
v soukromém okamžiku. O svém osobním životě nikdy nemluvil a nikdy
neměl dlouhodobý vztah. Až doteď ho neměl nikdo z nás.
Zastavil jsem se a zadíval se Aidenovi do očí. „Potřebuješ se vyspat.“
„Musíme hledat dál.“
„Tak si k Reidovi sednu já. Můžeš si odpočinout a pak se vrátit.“ Začal
protestovat, ale já jsem ho přerušil.
„Aidene, já tě potřebuju. Bez tebe to udělat nemůžu. Trochu si odpočineš
a vrátíš se čerstvý.“
„A co ty?“
Představu, že bych šel nahoru do svého pokoje, do stejné postele, již jsem
sdílel s ní, do povlečení prosyceného Emmyinou jemnou vůní, jsem téměř
nedokázal zvládnout. „Já si zdřímnu později.“
Vstal. „Fajn.“
Ještě jednou jsme se na sebe podívali. Věděl jsem, že bych se měl
omluvit a říct mu, že lituju toho, co jsem řekl předtím, on se však otočil
a odešel dřív, než jsem stačil promluvit.
Sedl jsem si vedle Reida. „Řekni mi, co mám dělat.“
Ramenem mi zatřásla něčí ruka, a já jsem rychle zvedl hlavu. V časném
ranním světle jsem byl dezorientovaný a nervózně jsem mrkal. Vedle mě se
mračil Aiden. Usnul jsem přímo u stolu. Maddox seděl na místě, kde byl
předtím Reid, a mračil se také.
Jak dlouho jsem spal?
Letmý pohled na zápěstí mi sdělil, že to bylo jenom pár hodin.
„Co je?“ zeptal jsem se plný napětí.
„Je tady Greg,“ mračil se Aiden.
Zmateně jsem vstal. „Kolik je hodin? Proč přišel?“
 „Je sedm. Říká, žes mu poslal zprávu.“
Zavrtěl jsem hlavou a vzal jsem do ruky telefon. „Já ne.“
„Myslím, že to udělali za tebe,“ ozval se Maddox. „Udělali další krok.“
„Kde je?“
„Dole ve vestibulu. Nahoru jsem ho ještě nepustil. Řekl jsem mu, že
máme problém s dveřma.“
„Tys ho nechal dole?“
„Nebyl jsem si jistý, jak situaci ohledně něj zvládnout.“
„Ozvali se nějak?“
Maddox ke mně otočil obrazovku. „Takhle.“
Byla to fotografie Emmy, stále na stejném místě, nyní však měla přes
ramena přehozenou potrhanou deku. Pokud jsem viděl, neměla na těle
žádné nové stopy. Při pohledu na fotografii se mi sevřel žaludek.
Ani zdaleka to nestačilo, ale bylo to alespoň něco.
„Kdy to přišlo?“
„Asi před třiceti minutami. Chtěli jsme tě vzbudit, ale zrovna se objevil
ten Greg.“
Protáhl jsem si ramena a cítil se ztuhlý a omámený. Spal jsem jenom
krátkou dobu a byl jsem vyčerpaný.
„Andrew má kávu. Spoustu kávy.“
„Dobře. Přiveďte Grega sem.“
Greg seděl naproti mně s prázdným výrazem ve tváři. Napil se kávy
a prohlížel si mě. Když ho Aiden vedl po schodech nahoru a do pracovny,
tvářil se zmateně a trochu uraženě. Při pohledu na zničenou místnost
nepatrně pozvedl obočí a posadil se, přijal nabídnutou kávu a čekal, až
začnu.
Maddox s Aidenem stáli za mnou. Spolkl jsem doušek kávy, abych
zahnal pocit sucha v krku.
Greg odložil hrnek. „Co se sakra děje, Bentley? Vypadáš příšerně.“
Potřásl jsem hlavou, abych z ní jeho slova vypudil. „Změnil jsem názor,
Gregu. Chci ty pozemky prodat.“
Překvapeně na mě zíral. „Změnil jsi názor? Po té přednášce, kterou jsi mi
dal, když jsme se sešli minule, jsi změnil názor?“
„Ano.“
Ohlédl se po rozbité maketě. „Proč?“
 „To není důležité. Potřebuju, aby ses s nimi spojil a jejich nabídku
přijal.“
„Jediné, co mám, je e-mailová adresa.“
„Půjde to. Čekají, že se jim ozveš.“
Zamračil se. „Nechápu, co se to děje. V pět ráno jsem od tebe dostal
zprávu. Potom e-mail s novou nabídkou za míň, než jsi za pozemek zaplatil
– polovinu toho, jaká byla jejich původní nabídka, a ty chceš, abych ji
přijal?“
Slyšel jsem, jak se Aiden prudce nadechl. Takže už začali. Napřed jsme
se divili, proč po mně nechtějí, abych jim pozemek dal, místo abych ho
prodal. Maddox nadhodil, že asi chtějí, aby to bylo legální a závazné. A teď
svou nabídku stáhli. Získají půdu, a já utrpím obrovskou ránu i finančně.
Nasál jsem trochu tolik potřebného vzduchu. A také získám Emmy
v bezpečí zpátky. Peníze jsou obnovitelným zdrojem. Ona ne.
Než jsem stačil promluvit, rozzářila se obrazovka mého notebooku.
Sledoval jsem přímý přenos Emmy. V místnosti bylo šero a ona byla
mnohem bledší než předtím, pod očima měla tmavé kruhy. Zlostně zírala
do kamery.
„Řekni to,“ požadoval zkreslený hlas mimo kameru.
Vzdorovitě zvedla bradu.
„Máš konečnou nabídku. Přijmi ji.“ Vyštěkla to, protože byla evidentně
naštvaná a nechtěla být jejich loutkou.
Greg pronesl tlumenou kletbu a začal se zvedat. Aiden napřáhl ruku, aby
ho v tom pohybu zastavil. Já jsem se předklonil.
„Přijmu ji, Emmy. Brzy budeš doma.“
V očích se jí zablýsklo a sevřela deku pevněji. „Mám hlad, Bentley.
Řekni Maddoxovi, že až přijdu domů, zabíjela bych pro kari.“
Obrazovka potemněla. Obrátil jsem se v křesle na Maddoxe. „Co tím
sakra myslela?“
Se zmateným výrazem pokrčil rameny. „Ať se propadnu, jestli to vím,
Bente.“ Zamyšleně se zahleděl do prázdna a pak luskl prsty. „Onehdy jsme
se bavili o tom novém indickém podniku, který otevřeli kousek ode mě.
Říkal jsem jí, jak dobré to tam bylo.“ Stiskl mi rameno. „Promiň, kámo. Má
hlad a musela si vzpomenout na to, o čem jsme mluvili. Víš, jaké to je, když
jsi hladový. Nedokážeš to setřást.“
 Představa, že je hladová, se mi hnusila. Jenom to posílilo můj hněv.
Za tohle zaplatí.
„Až přijede domů, necháme jí toho přivézt plný kotel. Nebo čehokoli, co
bude chtít.“ Otočil se a vykročil ke dveřím. „Potřebuju kafe.“
Já jsem se vrátil ke Gregovi.
„Co se děje?“ zeptal se.
„To ti nemůžu říct. Potřebuju, abys tu nabídku přijal a nechal to být.“
Zúžil oči. „Jsi pod tlakem.“
„Nech to být.“
Začal něco říkat, ale já jsem ho zastavil. „Udělej to, Gregu. Žádné otázky,
prostě to udělej. Potřebuju to zařídit dnes. Rozumíš?“
Vstal a zapínal si sako. I tak brzy ráno byl upravený a vyrovnaný.
„Jsem tvůj právník, Bentley. S čímkoli, co mi řekneš, budu zacházet
s nejpřísnější diskrétností. Je zřejmé, že mají něco, čím na tebe můžou
tlačit.“ Ukázal na notebook. „Vzali ti něco s velkou hodnotou.“
Já jsem neříkal nic. Nechtěl jsem ohledně ní nic riskovat a nechtěl jsem,
aby se v tom Greg vrtal.
„Ale jestli se mi nechceš svěřit, udělám, co po mně chceš, a probereme to
později,“ pronesl dotčeně.
Vstal jsem a udeřil pěstí do stolu. Nemohl jsem nikomu říct, že mám
v plánu ty hajzly vysledovat a pohnat je k zodpovědnosti za to, co udělali.
Ne dokud Emmy nebude zpátky a v bezpečí. „Ne. Chci ten pozemek prodat
a to je konečné rozhodnutí. Není nic, co by se dalo probrat nebo udělat
později. Je to hotová věc. Pustíme se do dalšího projektu.“
Aiden mě chytil za rameno. „Klid, Bente.“
Vykroutil jsem se z jeho sevření a podíval se na Grega. „Nic dalšího.
Říkám to jasně? Nech to být.“
Zavrčel a vzal do ruky kufřík. „Fajn. Až bude nabídka přijatá, dám ti
vědět.“
„Potřebuju, abys to udělal hned.“
Potřásl hlavou. „Jo, tak tohle mi teda došlo.“ Odešel z kanceláře.
Ztěžka jsem se posadil a promnul si oči.
Aiden dosedl vedle mě.
„Bentley, už je skoro po všem. Zítra bude doma.“
„Chci ji mít doma ještě dnes.“
 „Snažím se. Pročesáváme všechny dopravní kamery, sledujeme všechny
e-maily a prohlížíme všechny počítače, které jsou s tebou propojené. Reid
využívá všech svých dovedností a snaží se vystopovat ty společnosti. Ten,
kdo za tím je, si nepřeje být nalezen,“ říkal mi napjatým hlasem. „Ale my se
nezastavíme.“
Podíval jsem se mu do unavených očí. „Já vím, Aidene. A vím, že to není
tvoje vina. Včera jsem byl vykolejený. To, co jsem řekl, jsem tak nemyslel.
Byl jsem naštvaný a rozčílený a vylil jsem si to na tobě. Přijmi, prosím,
mou omluvu za to, že jsem se choval jako osel.“
Zamrkal, vstal a napřáhl ruku. „Odpuštěno a zapomenuto.“
Jeho ruku jsem ignoroval a objal ho. Jeho masivní paže jsem kolem
ramen cítil jako svěráky.
„Ty a Maddox jste moje rodina. Potřebuju vás.“
Poodstoupil. „Ona je součástí naší rodiny. Stejně jako její rodina.“
Palcem ukázal do místnosti za sebe, kde jsem slyšel hlasy Cami a Dee.
„Jsme v tom spolu a přivedeme ji zpátky.“
Přikývl jsem. „Jo.“
„Běž se osprchovat. A převlíct. Andrew dělá snídani, potom budeme
hledat dál.“
„Fajn.“
Také jsem se osprchoval, vysušil si vlasy ručníkem a oblékl se do čistého.
Cítil jsem se svěžejší a nemohl jsem se dočkat, až se vrátím dolů. Neměl
jsem tušení, jak dlouho to bude trvat od chvíle, kdy Greg pošle vzkaz, že
s nabídkou souhlasím, do té doby, než Emmy pustí, ale chtěl jsem to vědět
v tom okamžiku, až k tomu dojde. Modlil jsem se, aby to tak bylo. Aby se
nic nepokazilo a oni jí neublížili. To bych asi neunesl.
Pospíchal jsem dolů, kde jsem u stolu našel Cami a Dee. Reid z pohovky
zmizel.
„Kde jsou Aiden s Maddoxem?“
„Řekli, že musí něco udělat dole.“
„Reid je s nimi?“
„Ano.“
Bez dalšího slova jsem se otočil a pospíchal dolů. Něco se dělo. Cítil
jsem to ve všech kostech svého těla. Rozrazil jsem dveře místnosti
bezpečnosti. Tři hlavy vzhlédly najednou.
 „Co se děje?“
„Zavři dveře.“
Přitáhl jsem je, aby zaklaply, a přišel jsem blíž. „Tak co se děje?“
„Já jsem lhal,“ začal Maddox.
„Cože?“
„Žádná indická restaurace neexistuje. Emmy nám dávala vodítko.“
Podrážděně jsem se posadil. „Cože? Proč jsi něco neřekl?“
Naklonil se ke mně a z hlasu mu odkapával vztek. „Protože nám říkala,
že je v tom nějak zapojený Greg.“
 Kapitola 16
Bentley
Chvíli mi trvalo, než jsem jeho slova zpracoval.
„Greg? Co má sakra kari co dělat s Gregem?“
„Neříkala ti o něm třeba někdy něco?“ zeptal se Maddox.
„Ne. Potkala se s ním jenom jednou, krátce, tady doma. Moc toho
neřekla, snad jenom, že jí přijde chladný a že jí naháněl strach.“
„Jo, tohle mi řekla taky. Taky si myslela, že je až přehnaně horlivý.
Řekla, že jí připomíná Tima Curryho, toho recepčního ze Sám doma. Hodně
jsme se tomu nasmáli, protože jsem s ní musel souhlasit.“ Nechal mi
chvilku, abych to pochopil. „Když řekla, že chce ‚kari‘, chtěla nám dát tip.
Věděla, že si vzpomenu.“ Na rtech mu zahrál úšklebek. „Je chytrá.“
„Proto tu poznámku nasměrovala na tebe.“
„Ano.“
Sevřely se mi pěsti a mým tělem prolétla vlna nenávisti. „Jestli máš
pravdu, tak ho zabiju. Teď hned!“
Aiden mi rukou ztěžka sevřel rameno. „Ne, to neuděláš. Půjdeš nahoru
a budeš předstírat, že tenle rozhovor nikdy neproběhl. Až ti Greg zavolá
informace o prodeji, budeš dělat přesně to, co ti řekne.“
„Proč bych tohle měl dělat?“
Aiden se zhoupl v kolenou a podíval se mi do očí. „Protože zatímco on
bude mít moc práce s oslavou svého vítězství, my zjistíme, kde je,
a dostaneme ji pryč.“
„Jak?“ zeptal jsem se. „Zatím jste štěstí neměli.“
„Nevěděli jsme, kde hledat,“ odpověděl Reid. „Hledali jsme jehlu
v kupce sena. Teď veškerou energii soustředíme na něj. Na jeho
elektronickou stopu, na účty, e-maily. Schovává se za používáním falešných
profilů, terminálů se vzdáleným přístupem a jednorázové anonymní e-
mailové adresy. Můžu mu proniknout do života a doufám, že někde při
něčem uklouzl,“ zasmál se. „Vždycky uklouznou. Něco najdu. Teď už se
přede mnou neschová.“
„Tak pojďme na to.“
 Aiden zavrtěl hlavou. „Myslím, že nás nějak sleduje – nebo
odposlouchává. Maddox půjde nahoru s tebou. Potřebuju Reidovy
hackerské schopnosti a tahle místnost je naprosto bezpečná. Greg do ní
nikdy neměl přístup. Vlastně ani neví, že existuje. Takže, pokud sleduje tvůj
počítač nebo poslouchá, všechno, co uvidí, bude pořád dokola totéž jako
od začátku, a to, co uslyší, bude jenom neúspěch.“
„Opravdu myslíš, že byste ji mohli najít?“
„Ano,“ odpověděli Reid a Aiden unisono, a Reid při tom ani nezvedl
hlavu od počítače.
„Proč mi to udělal?“
„Kdo ví?“ pokrčil rameny Maddox. „Žárlivost? Chamtivost? Nemám
tušení proč, ale je to určitě on. Možná v tom není sám, ale rozhodně je toho
součástí.“
„Za to zaplatí.“
Aiden se zasmál hlubokým dunivým zvukem v hrudi, který zněl spíš jako
zavrčení. „Kurevsky. My ho za to ukřižujeme. A já si to užiju, ale napřed se
musíme všichni chovat normálně tak, aby neměl podezření.“
„Co holky?“
„Těm to nesmíme říkat. To, o čem jsme mluvili, zůstane v téhle
místnosti. Budu tě postupně informovat.“
„Jak mám vysvětlit, kde jsi? Proč jsi tak najednou zmizel? Nebude to
vypadat podezřele?“
Ďábelsky se usmál. „Myslím, že se asi znovu pohádáme.“
„Bentley! Uklidni se!“
Setřásl jsem Maddoxovo „sevření“ a pohlédl na něj. Cami a Dee seděly
zpříma a hleděly na nás.
„Byl celou noc vzhůru. Dopřej mu pauzu. Ať si zacvičí a zdřímne si.
Bude se moct líp soustředit. Já budu pracovat s tebou a zkusíme na to
přijít.“
Rozhodil jsem rukama a naštvaně odešel do pracovny. „Ale to je fuk!“
Maddox mě následoval. Posadil jsem se ke svému stolu, hleděl jsem
na obrazovku a přemýšlel, jestli mě někdo sleduje. Maddox se loudal
po místnosti a zdánlivě nic nedělal, já jsem ale věděl, že hledá štěnice.
Zastavil se u regálů před mým stolem a se zvědavě nakrčeným obočím
zvedl jednu kamenořezbu.
 „Kdy jsi dostal tohle?“
„Před pár lety. Líbí se ti?“
„Ano, moc.“ Poklepal na polici. „Tak já to dám zase zpátky, jo?“
„Dobrý nápad. Není to tvoje a bylo to drahé.“
„Tak jo.“
Položil to na polici a posadil se.
„Je to pohodlné?“
„Teď ano.“
„Nebo víc?“ zeptal jsem se tiše, zatímco jsem na notebooku mačkal
nějaké klávesy.
„Nemám ponětí.“
„Fajn.“
Maddox se zaklonil. „Přemýšlel jsem o tom pozemku na východní
straně.“
Zmateně jsem se na něj podíval. O tom jsme se přestali bavit už před lety.
Cena byla dobrá, ale kvůli souvisejícím nákladům to nebylo životaschopné.
Na to, aby šlo o dobré rozhodnutí, by bylo příliš práce s úpravou okolního
prostoru.
Pozvedl levé obočí a na rtech se mu zavlnil úšklebek. Přistoupil jsem
na jeho hru.
„Myslíš, že bychom to měli koupit?“
„Všechny studie říkají, že až to bude hotové, může to mít hodnotu
milionů.“
Opřel jsem se a zadržoval smích. Pokud by nás ten hajzl poslouchal,
mohli bychom mu pomoct přijít o část těch peněz, které nám ukradl.
„Pojďme to probrat. Aspoň přijdu na jiné myšlenky.“
Nenápadně mrkl a začal.
Nakonec jsme se tam přetvařovali víc než dvě hodiny. Vstal, zazíval
a protáhl se. Nahodili jsme víc než půl tuctu návnad. Z jeho strany to byl
dobrý nápad. Alespoň mi to zabránilo jít dolů, ale také jsem si užíval těch
smyšlených příběhů o nejrůznějších pozemcích, o něž jsme neměli
pražádný zájem.
„Měl bych zkontrolovat Aidena,“ pronesl s významným pohledem. „Měl
bys jít se mnou a omluvit se. A to myslím vážně. Není to jeho chyba, že
nemůže nic najít.“
„Ano.“
 Prošli jsme obývacím pokojem. Dívky byly pryč, určitě nahoře.
„Včera večer ses s Dee dost skamarádil.“
„Sklapni.“
„Jenom jsem si všiml.“
„Byla milá. Byl jsem nervózní a bolela mě hlava.“
„Ehm-ehm.“
„Chceš si z někoho utahovat?“ opáčil Maddox. „Tak se zeptej Aidena,
kam s Cami na víc než čtyři hodiny zmizel. Když zase přišel, byl trochu
pomačkaný.“
Už jsem nestihl odpovědět, protože jsme právě vstoupili do bezpečnostní
místnosti, kde se Aiden a Reid skláněli nad stejným počítačem. Aiden
nadával.
„Co je?“ zeptal jsem se okamžitě.
„Nabourali jsme se do Gregových osobních a firemních počítačů.“
„A našli jste něco?“
„Spoustu věcí, ale to nejdůležitější je, že on nebo některá z jeho
společností vlastní skladiště nedaleko od místa, kde bylo nalezeno auto. Je
opuštěné. Vlastně jsou opuštěné všechny budovy v tom bloku. Žádné
kamery, žádní lidi. Existuje snad nějaké lepší místo, kde můžeš držet
někoho, koho nechceš, aby někdo našel?“
Maddox tiše hvízdl. „Mysleli jsme, že to vypadá jako prázdné skladiště.“
„Jdeme!“
Aiden zavrtěl hlavou. „Ne. Mám plán, Bente. Ale ty musíš do písmene
dodržet mé pokyny bez ohledu na to, jak moc je budeš nenávidět.
Rozumíš?“
„Přivede ji to domů?“
„Ano. Až bude tma a my se budeme moct pohybovat bezpečněji.
Potřebujeme jenom ještě pár hodin.“
„Tak to udělám.“

Emmy
Přitáhla jsem si kolena těsněji k hrudi a zoufale se snažila se zahřát, i když
jsem věděla, že je to zbytečné. Ve snaze vygenerovat alespoň nějaké teplo
jsem si třela ruce o nohy. Když jsem ucítila špínu na dlaních, smíšenou
s trochou krve ze škrábanců na kůži, ušklíbla jsem se. Byla jsem špinavá,
unavená, hladová, vyděšená a naštvaná. Nebyla jsem si jistá, která z těchto
vlastností momentálně převládá.
Do té hrozné malé místnosti, v níž mě drželi v zajetí, se znovu snesla
tma. Bylo to tam hnusné. Jediné maličké okénko bylo tak vysoko, že jsem
neměla šanci na ně dosáhnout, a bylo pokryté takovou vrstvou špíny, že
jsem si to, že je to okno, neuvědomila, dokud jsem jím brzy ráno nezahlédla
drobounký kousíček slunce. V maličké místnosti s rozbitými dveřmi naproti
mně stál odporný záchod a špinavé umyvadlo, které jsem odmítala
používat. Nesnědla jsem ani tu cereální tyčinku, kterou mi dovnitř hodili,
a čas od času jsem vylívala trochu vody z láhve. Plastový kroužek pod
víčkem byl zlomený, takže jsem si byla jistá, že do ní někdo něco přidal.
Ty větší dveře na opačné straně místnosti byly zavřené a pod jejich
spodní hranou jsem viděla jen černočernou tmu. Měla jsem pocit, že se
něco děje. Kameru, kterou měli předtím namontovanou, odnesli a už
nějakou dobu bylo všude ticho. Pokoušela jsem se odstranit ten silný pásek
kolem zápěstí, ale podařilo se mi jenom si odřít kůži ještě víc, než už byla.
Snažila jsem se něco zaslechnout, ale všude bylo ticho. Předtím jsem někde
dál na chodbě slyšela hlasy, takže jsem si byla jistá, že teď jsem sama,
jenom jsem nevěděla, na jak dlouho.
Nebyla jsem si jistá, co je horší, jestli být sama se čtyřnohými krysami,
které jsem slyšela pobíhat ve zdech, nebo se bát toho, co mám čekat
od jejich dvounohé maskované odrůdy, až se dveře zase otevřou. Když
vcházeli dovnitř, předstírala jsem, že spím, aby mě neobtěžovali. Obvykle
mě také nechávali na pokoji, pokud zrovna nechtěli, abych něco řekla
do kamery, nebo nepotřebovali pořídit jednu z těch svých hloupých
fotografií. Ublížila jsem si jenom jednou, když jsem se jim snažila utéct
a během rvačky jsem klopýtla a dopadla na obličej a potom ještě na koleno,
když jsem zakopla. Když Bentley viděl stopy po zraněních, málem se
pomátl. Ta jeho tiráda o dece byla děsivá, a jeden z mužů dokonce nakopl
kameru, která se převrátila a přestala nahrávat.
Ale nerozbila se a krátce potom mi jeden z nich hodil starou a špinavou
deku. Rozložila jsem ji a posadila se na ni, abych se ochránila před
chladnou kamennou podlahou, a také jsem si ji přitáhla přes ramena, abych
nepodlehla tomu nekonečnému chladu. Zabořila jsem hlavu do dlaní
a snažila se neplakat. O něco později jsem to uslyšela: zvuk nového hlasu.
Dveře se otevřely, ale já jsem se ani nepohnula a držela hlavu dole.
 „Pořád spí,“ řekl někdo. „Ty drogy ji udržují v klidu.“
„To je dobře. Tím míň problémů. Vyfoťte ji. To uklidní i jeho, dokud
nedostaneme to, co chceme.“ Zasmál se a ten zvuk byl tichý a povědomý.
„Dokud nedostanu, co chci.“
Přinutila jsem se zůstat v klidu. I když mluvil tiše a myslel si, že ho
neslyším, poznala jsem ten smích i hlas. Zamrazilo mě úplně stejně, jako
když jsem se s ním jednou jedinkrát setkala.
Byl to Bentleyho právník, Greg. To on byl za tím vším, to on zradil
Bentleyho důvěru.
Neklidně jsem svírala okraje deky. Pochopil Maddox, co jsem se jim
snažila říct? Věděli to už?
Zaslechla jsem nějaký zvuk, při kterém jsem strnula, a potom už jsem
slyšela kroky a hlasy, blížící se ke dveřím. Vrátili se. Polkla jsem, protože
jsem nechtěla ukázat strach. Chtěla jsem Bentleyho. Chtěla jsem kolem
sebe cítit jeho ruce, a aby mi jeho hlas do ucha šeptal, že jsem v bezpečí.
Chtěla jsem se vedle něj stočit do klubíčka a naslouchat tomu, co říká.
Chtěla jsem slyšet jeho smích. V poslední době se smál víc, než když jsem
ho poznala – a také se víc usmíval. Při vzpomínce na něj mi z očí vyhrkly
slzy. Určitě si to dává za vinu a šílí. Snažila jsem se zůstat silná, zároveň
jsem ale byla zesláblá nedostatkem jídla a vody. Bolela mě hlava a byla mi
velká zima, ale pořád jsem se upínala k tomu, co řekl. Že mě dostane domů.
Musela jsem mu věřit.
Zdálo se, že to těm krokům trvá nějak dlouho. Byly tam i další zvuky –
otevírání a zavírání dveří a hodně tichého hovoru. Prolétla mnou vlna
očekávání. Je možné, že to nejsou Gregovi muži? Nemohl by to být někdo,
kdo mě hledá? Došlo to nakonec Maddoxovi?
Chtěla jsem křičet, ale bála jsem se. Co kdyby to bylo ještě horší? Co
kdyby to nebyli ti muži, kteří mě unesli, ale také ne Bentleyho lidé, ale
někdo úplně jiný? Zhluboka jsem se roztřeseně nadechla, vstala jsem
a opřela se o zeď. Musela jsem to zkusit. Musela jsem se odsud dostat.
Otevřela jsem ústa a zakřičela. Samotnou mě šokovalo, jak slabý mám
hlas, naštěstí to však stačilo. Napřed to byl zvuk nohou běžících mým
směrem, následovaný zvukem rozrážených dveří. Rozlétly se a udeřily
do zdi. V otevřených dveřích stáli dva muži, ale obličeje měli skryté
ve stínu za baterkami, jimiž na mě mířili. Zvedla jsem ruku a zamžourala.
„Pomozte mi, prosím.“
 Jedna postava vykročila vpřed. „Bentley nás poslal, Emmy.“
Oči mi zalily slzy a z pocitu úlevy mi zeslábla kolena. „B-Bentley?“
Se silnou dekou v rukou přistoupil blíž. „Řekl, že tě teď potřebuje doma,
Freddy.“
Zavzlykala jsem a zhroutila se.

Bentley
Aiden odtáhl telefon od ucha. „Mají ji.“
Projela mnou taková úleva, až se mi roztřásly nohy. Posadil jsem se
a zhluboka dýchal. „Už brzy ji sem přivezou.“
„Jsme zabezpečení?“ zeptal jsem se.
„Tenhle dům je uzavřenější než Fort Knox. Ověřil jsem, že jediná štěnice
byla ta v tvé pracovně. Greg je doma a od desíti nikam nešel. Přeparkoval
jsem tvé auto, takže zajedou do přízemí. Nikdo se to nedozví.“
Podíval jsem se na Maddoxe. „Sehnali jste Colina?“ Byl to Sandyin vnuk
a lékař na pohotovosti. „Přijede.“
Pohlédl jsem na Aidena. „Bylo těžké se k ní dostat?“
Aiden zavrtěl hlavou. „Jak jsem si myslel už předtím, stáhl se. Emmy
byla jedinou osobou v budově. Jeho muži i kamera už byli dávno pryč.“
„Takže ji tam sakra nechal spoutanou a samotnou?“
„Myslím, že měl v plánu nám zítra poslat adresu, abychom si ji
vyzvedli.“
„A to riskoval, že zjistíme, že je to jeho budova?“
„Proč bychom to měli zjistit, Bente? Je to Greg. Tvůj přítel. Tvůj
právník. Někdo, koho bys nikdy nepodezíral. Nabídne ti, že ti pomůže
vlastníka vysledovat, ale jediné, co najdeme, bude další podělaná anonymní
společnost. Další tajemství. Ten parchant nás oklamal všechny. Dokonce
měl i tu drzost být přímo tady, když probíhal ten poslední přenos. Celé to
zařídil – a myslel na všechno. Dokonce i na ten telefonní hovor, který ti ten
den ráno zabránil vyjít ven s Emmy. Sledoval Franka a přesně věděl, kdy ji
unést. Jak bychom mohli podezírat člověka, který je s námi, zatímco se to
děje?“
Měl pravdu.
„Jsi si jistý, že je všechno na svých místech?“
 „O všechno je postaráno, Bentley. Ona se brzy vrátí, pozemek je pořád
tvůj a zítra ho sejmeme.“
„Já ale nemám starost o pozemek.“
„Já vím. Jenom jsem vyjmenovával všechna pozitiva.“
Přecházel jsem po místnosti s pocitem, jako bych měl vyskočit z kůže.
„Jak dlouho ještě?“
„Dlouho ne. Plánovaný příjezd za deset minut.“
Pospíchal jsem do garáže. Neměl jsem v úmyslu čekat, až mi ji přivedou
nahoru. Šel jsem jí naproti. Chtěl jsem být první, koho uvidí, až přijede
domů.
Jakmile garážová vrata zajela do zámků, už jsem ji svíral v náručí. Ten
výraz přetrvávající hrůzy a vyčerpání v její tváři mě ničil. Pevně mi ovinula
paže kolem krku a zabořila mi hlavu do hrudi, zatímco jí tělem probíhaly
neustálé otřesy. Aniž bych komukoli řekl jediného slova, vykročil jsem
k čekajícímu výtahu. Zbylé lidi mohli zvládnout Maddox s Aidenem.
Ve svém pokoji jsem hned vzal vyhřívanou deku, kterou mi Andrew
pozorně připravil. Pevně jsem jí Emmy obalil, protože jsem věděl, že
potřebuje teplo. Dokud jsem ji objímal, nepadlo mezi námi ani slovo, až
jsem nakonec cítil, že se úměrně získanému teplu začíná uvolňovat. Měl
jsem toho tolik, co jsem musel říct, ale zároveň jsem cítil tak hlubokou
úlevu, že jsem ani mluvit nemohl. V krku jsem měl knedlík a oči mi plály
intenzitou emoce, již jsem cítil. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo ji držet
a zajistit jí tu jedinou věc, kterou jsem jí mohl dát plně – ochranu svého
těla.
Dlouze a roztřeseně vydechla a zaklonila se, aby mi viděla do ustaraných
očí.
„Jsem v pořádku,“ zašeptala chraplavým hlasem.
Odkašlal jsem si a sáhl pro láhev vody a zvedl jsem jí ji k rozpraskaným
rtům. „Pomalu, Emmy. Napij se pomalu.“
Napila se a při pití jí pod zavřenými víčky cukalo. Vypila celou láhev
a maličko vydechla.
„Ještě?“ Ani na okamžik jsem z její tváře nespustil oči a nenáviděl jsem
ty zřetelné škrábance a temné modřiny, hyzdící její pokožku.
Zavrtěla hlavou.
„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se. „Řekni mi, co mám dělat.“
 Zvedla třesoucí se ruku a pohladila mě po tváři. „Tebe. Potřebuju tebe.“
Přikryl jsem jí ruku svou a přitiskl si ji na kůži. Potom jsem obrátil
obličej a políbil modřinu, která se jí rýsovala na zápěstí. „Mě už máš,“
vydechl jsem. „Emmy, já se tak moc –“
Byl jsem přerušen zaklepáním na dveře, jimiž vzápětí vešli Maddox
s Aidenem v závěsu. Emmy ruku spustila, ale nechala ji spočívat v mé
dlani.
„Naši hosté už to vědí a nemůžou se dočkat.“
Emmy se mi v náručí napjala. „Hosté?“
„To je dobrý. Jsou tady Cami a Dee.“
„Jsou tady?“
„Musel jsem zajistit, aby byly v bezpečí.“
Poprvé od příjezdu se jí zaleskly oči.
„Děkuju.“
„Pusťte je sem.“
Maddox otevřel dveře a dívky vešly dovnitř. Na sobě měly noční košile
a byly pomačkané a uplakané. Musel jsem se zapřít, protože se hrozně
rychle řítily, aby Emmy objaly. S Aidenem a Maddoxem jsme si vyměnili
pobavené pohledy, protože pod všemi těmi dívkami, které mě obalily, jsem
ani žádného jiného pohybu nebyl schopen. Konečně se pustily a tvářily se,
jako že se jim hodně ulevilo.
„Emmy –“ Cami se zadrhl hlas. „Měly jsme takový strach!“
„Jsem v pořádku,“ trvala Emmy hrubým hlasem na svém.
Dee vstala a pospíchala z místnosti. Nad tou náhlou akcí jsem se
zamračil, ale ani Emmy, ani Cami, to nijak nepřekvapilo. Všiml jsem si, že
z místnosti vyklouzl i Maddox a následoval ji.
Emmy něco zašeptala Cami, a ta přikývla.
„Co je?“ zeptal jsem se. „Děje se něco?“
Cami zavrtěla hlavou. „Emmy si jenom chce dát sprchu. Poprosila mě,
abych jí pomohla.“
„To bych dokázal taky.“
Emmy zavrtěla hlavou, ale do očí se mi nepodívala. „Cami, prosím.“
Ublížený pocit po jejím odmítnutí jsem ignoroval. Jestli jí připadala
Cami vhodnější, tak to tak bude. Měla toho za sebou hodně a potřebovala
kamarádku.
Aiden se podíval na telefon. „Colin tady bude za patnáct minut.“
 „Colin?“ zeptala se Emmy úzkostlivě.
„Je to Sandyin vnuk. Doktor,“ uklidňoval jsem ji.
„Ne,“ protestovala Emmy. „Nepotřebuju doktora.“
„Ale ano, potřebuješ. Chci tě nechat prohlídnout.“
„Potřebuju jenom horkou sprchu, a budu v pořádku.“
Zasunul jsem jí prsty pod bradu. „Nebuď tak umíněná, Freddy. Určitě
toho potřebuješ víc než jenom horkou sprchu. Po tom, čím vším jsi prošla,
se na tebe rozhodně musí co nejdřív podívat doktor.“
Vrátila se Dee s Maddoxem v závěsu. Nesla kouřící šálek a podala ho
Emmy. „Je tam med a citron na uklidnění toho krku. Bentley má pravdu,
Emmy, musíš se nechat vyšetřit od doktora. Nehádej se s ním – dává to
naprostý smysl.“
„Omlouvám se,“ zamumlala Emmy a vzala si hrnek. „Je to můj první
únos. Nebyla jsem si jistá, jaký je protokol.“
Nemohl jsem si pomoci, a ze rtů mi uniklo zasmání. Maddox se ušklíbl
a ani Aiden se neubránil úsměvu.
„Ale než ten doktor přijde, chci si dát sprchu. Cítím se příšerně.“
Dee jedinkrát zatleskala. „My ti pomůžeme. Bentley, máš tady něco,
do čeho se může převlíct? Něco volného a teplého?“
„Ano.“
„Dobře. Přines mi to. My jí pomůžeme ve sprše, potom ji prohlídne
doktor a pak se musí najíst a odpočívat.“ Ukázala prstem na Maddoxe
a Aidena. „Můžete doktorovi říct, ať pár minut počká, aby se cítila dobře?
Andrew dělá kávu a sendviče. Přinese Emmy k jídlu něco lehkého
a teplého. A vy byste měli počkat dole.“
Všichni tři jsme zamrkali, ale zároveň jsme věděli, že uděláme přesně to,
co nařizuje. Sesunul jsem Emmy z klína a políbil ji.
„Někam jedeš?“ zeptala se neklidným hlasem a dál mi pevně tiskla ruku.
„Ne. Až budeš připravená, budu tady.“ Navzdory tomu, co Dee řekla, to
bylo dolů příliš daleko. Neměl jsem v úmyslu se od místa, kde se nachází
Emmy, vzdalovat na delší dobu.
Podívala se na Maddoxe a natáhla ruku. „Díky za to, že ti došel můj
vzkaz.“
Přistoupil blíž, stiskl jí prsty a políbil ji na temeno. „Byla jsi skvělá,
Emmy.“
Aiden si ji zpovzdálí prohlížel s rameny napjatými. „Promiň.“
 „Ne,“ zavrtěla hlavou a natáhla ruku i k němu. „Nebylo to kvůli tobě.
Ani kvůli komukoli z vás.“
Ani se nepohnul, a ona zamávala prsty. „Slyšela jsem ty chlapy v autě,
Aidene. Říkali, že jsi sotva spal, když jsi mě hledal. Prosím. Dovol mi ti
poděkovat.“
Na ta slova jen pokrčil rameny. „Nikdo jsme nespal.“
„Prosím,“ zašeptala se slzami v očích.
Se sevřeným výrazem k ní přistoupil. Sklonil se a něco jí pošeptal, načež
ji rychle objal a odešel z místnosti. Emmy vymrkala slzy z očí.
Maddox si odkašlal. „No a já… já půjdu udělat… jo, půjdu udělat to, co
mi bylo řečeno.“
Já jsem vykročil ke skříni. „Já taky.“
Když se osprchovala, Colin ji prohlédl, dal jí nějakou mastičku
na modřiny a ujistil mě, že jakmile se jí dostane tekutin, jídla a spánku,
bude v pořádku. Dal mi pár tablet, které jí pomohou usnout, kdyby je
potřebovala, na bolesti navrhl tylenol, řekl, že se druhý den staví
na kontrolu, a podal mi vizitku.
„Možná by si potřebovala s někým promluvit. Jestli ano, navrhuju tuto
ženu. Skvěle to umí s oběťmi traumat a Emmy by mohla jejích zkušeností
v této oblasti využít.“
Potřásl jsem mu rukou. „Díky.“
Potom jsem se k ní vrátil a klekl si vedle ní. Na sobě měla tlustý pletený
svetr a mé tepláky. Obojí jí bylo příliš velké, zato však byla v teple. Přes
ramena měla přehozenou velkou deku a na nohou silné ponožky. Holky jí
vyfoukaly vlasy, a když jsem jí odhrnoval několik kadeří z čela, při pohledu
na modřinu na obličeji jsem se zamračil.
„Andrew pro tebe má něco k jídlu. Chceš zůstat tady, nebo jít dolů
za ostatními?“
„Jsem nějaká roztřesená, ale chtěla bych jít dolů.“
Vstal jsem, podsunul jí paže pod koleny a zvedl jsem ji. „Já tě vezmu.“
V náručí se mi roztřásla a složila mi hlavu na rameno. „Je ti zima?“
„Ne, jenom jsem… unavená.“
„Můžeš se najíst a půjdeme spát. Půjdeme spát všichni. Potřebujeme se
vyspat.“
„Můžu zůstat s tebou?“
Nesnášel jsem to, jak zranitelně to znělo. Vždycky byla tak silná.
 „Pořád.“
Sešli jsme po schodech a připojili se k přátelům. Posadil jsem se vedle ní
a pobízel ji, aby jedla míchaná vajíčka a tousty, které Andrew udělal. My
ostatní jsme měli sendviče. Poprvé od chvíle, kdy to všechno začalo, jsem
měl hlad a zhltl jsem všechno jídlo před sebou. Všiml jsem si, že Maddox
a Aiden jsou na tom stejně. Během několika minut jsme jich spořádali
obrovskou hromadu.
Strnul jsem, když Cami vzhlédla a zeptala se Emmy: „Bránila ses?“
Začal jsem protestovat, ale Emmy mi položila ruku na rameno. „Snažila
jsem se,“ povzdechla si. „Když jsem si uvědomila, co se děje, připravila
jsem se. Věděla jsem, že auto zastaví a oni budou muset otevřít dveře. Řidič
měl zbraň, a když jsme zahnuli za roh, naskočil další muž a ten ji měl taky.
Když jsme potom zastavili, aby vyměnili auta, myslela jsem, že když budu
dělat bezbrannou, mohla bych je překvapit a získat šanci na útěk. Jenomže
oni byli silní a připravení. Podařil se mi jenom jeden dobrý úder a zkusila
jsem toho menšího chlápka kopnout do rozkroku, ale myslím, že jsem se
netrefila.“
„Nebo měl moc malé péro na to, abys ho trefila,“ skočila jí do toho Cami.
„Jo, to je ono.“
„Měly bysme chodit na nějaké kurzy sebeobrany.“
Emmy našpulila rty. „Dobrý nápad. Příště budu se svýma nindžovskýma
schopnostma připravená líp.“
„Žádné příště nebude,“ odsekl jsem, ona mě však ignorovala.
„Aidene, ty bys mě možná mohl naučit něco z toho, co umíš v karate.
Vsadím se, že kdybych se snažila, mohla bych je vyřídit. Já teda nevím,
jestli existuje něco jako únoscovská síť, ale kdyby se profláklo, že si se
mnou nemají zahrávat, pomohlo by mi to udržet je od těla.“
Musel jsem potlačit zlost. Potom jsem si ale vzpomněl na to, co Dee
říkala o tom, jak se Emmy snaží zamaskovat své pocity, a vstal jsem.
„Myslím, že to pro dnešek musíme ukončit.“
Všichni vstali, a já jsem Emmy nedal na výběr tím, že jsem ji zvedl
a odnesl nahoru, kde jsem ji položil na postel.
Ostražitě mě pozorovala. „Jsi na mě naštvaný?“
„Ne. Nejsem naštvaný, ale to, co se stalo, není legrační.“
„Já vím.“
„Tak s tím přestaň.“
 „Cože?“
„Vím, co děláš, Emmy. Nemusíš to, co se stalo, zlehčovat a předstírat, že
jsi v pořádku. Ne před kamarádkama a ne přede mnou. Přede mnou teda
nikdy.“ Uchopil jsem její obličej do dlaní a pohladil ji palcem po tváři.
„Vypusť to ze sebe. Mluv o tom se mnou.“
Chvilku mlčela a potom jí poklesla ramena. Dlouze a roztřeseně vydechla
a podívala se mi do očí. Viděl jsem, že v těch jejích se začínají vytvářet
slzy, které dosud zadržovala. „Moc jsem se bála, Bentley! Nevěděla jsem,
co se děje, a byla mi strašná zima. Taková zima mi nebyla ještě nikdy.“
Posadil jsem se na matraci vedle ní a ovinul jí ruku kolem pasu. „Když
jsem tě viděl připoutanou a třesoucí se, málem mě to zabilo. To vědomí, že
jsi kvůli mně zraněná a je ti zima, bylo příšerné. Takovou bezmoc a vztek
současně jsem nikdy necítil.“
„Když mi potom došlo, že je za tím Greg, byla jsem tak naštvaná, že
jsem na něj chtěla křičet, ale věděla jsem, že musím předstírat, že to nevím.
Udělala jsem to tak, aby si mysleli, že piju tu vodu, kterou mi dávali. Byly v
ní drogy a já jsem celou dobu předstírala, že spím.“
„Díky bohu za to, že jsi tak chytrá.“
„Nevěděla jsem, co by se stalo, kdyby zjistili, že vím, že je to on.“ Hlas
se jí zadrhl. „Nevěděla jsem, jestli tě ještě někdy uvidím.“
Přitáhl jsem si ji do náručí a pevně ji stiskl. „Už jsi doma, Freddy. Jsi
v bezpečí a nemusíš se bát. Greg už se k tobě nikdy nedostane. Ani nikdo
jiný.“
„Jediné, co jsem chtěla, bylo vrátit se k tobě. Domů.“
Při těch slovech mě zabolelo u srdce. „Už jsi tady.“
Její sevření zesílilo. „Ty jsi můj domov, Bentley. A já chci… Chci tady
zůstat.“
Zvedl jsem jí bradu a zadíval se jí do vlhkých očí. „Chceš říct, že chceš
žít tady – se mnou?“
Přikývla a po tvářích se jí koulely slzy. „Ať už jsi, kdo jsi, dokud mě
budeš chtít.“
„Já tě chci navždycky,“ přiznal jsem. „Bál jsem se, že tě to od toho, abys
byla se mnou, odradí ještě víc.“
„Ne. Nedovolím, aby to, co se stalo, změnilo můj názor.“ Zaváhala
a potom mi vzala tvář do dlaní. „Miluju tě. A věřím ti.“
 Natáhl jsem se a zvedl její batoh, ležící vedle postele, a položil jí ho
na klín. „Nechal jsem ho tu pro tebe.“
Přejela prsty po opotřebovaném uchu a potom mi ho vtiskla zpátky
do rukou. „Chci, aby sis ho nechal. Schovej mi ho.“
„Cože?“
„Slíbil jsi mi, že jednoho dne, až budu připravená, budeš mít bezpečné
místo, kam si ho budu moct uložit, a my teď oba víme, že už odsud
neodejdu.“ Slzy jí začaly stékat po tváři. „Už nikdy nechci být bez tebe.
Nikdy odsud nechci odejít.“ Říkala to tak procítěně, až se jí třásl hlas. „Já
už na minulost čekat nebudu, Bentley. Dávám ti ji do úschovy. Stejně jako
své srdce. Chci, aby má budoucnost byla s tebou.“
Převzal jsem batoh z jejích třesoucích se rukou a přitáhl si ji blíž, protože
jsem věděl, že se brzy zhroutí.
„Mám tě. Navždycky.“
Rozplakala se, a zatímco se mi třásla v náručí, z hrudi jí unikaly hluboké
trhané vzlyky. Políbil jsem ji na hlavu a pevně ji přitiskl k hrudi.
„Vypusť to ze sebe, zlato.“
Přikryl jsem nás přikrývkou a nechal ji plakat, protože jsem věděl, že to
potřebuje, a byl jsem vděčný za to, že jsem ten, komu dovolí vidět své
skutečné pocity.
Chtěl jsem pro ni být tím pravým – dnes a navždy.
 Kapitola 17
Bentley
Emmy vykřikla, máchla rukou a přitiskla se ke mně. Já jsem ji pohladil
po hlavě a šeptal jí do ucha konejšivá slůvka.
„Je to v pořádku, Freddy. Mám tě u sebe. Jsi v bezpečí.“
Zklidnila se a její tělo se postupně uvolnilo a vracelo se do spánku, který
tak zoufale potřebovala. I navzdory tomu vyčerpání, které prožívala,
a navzdory pilulce, již si vzala, ji mysl nenechala odpočívat. Doufal jsem,
že bude spát s vědomím, že je v bezpečí, noční můry ji však trápily bez
ohledu na to, jak moc jsem se snažil. Nechal jsem rozsvíceno, tiskl ji k sobě
a šeptal její jméno, stejně ale vždycky usnula jen na krátkou dobu, než ji
znovu sevřel strach a rozplakala se.
S každým dalším záchvatem můj vztek vůči Gregovi ještě trochu víc
narostl. Když pak natáhla ruku a já znovu uviděl tu odřeninu na zápěstí,
potřeba odplaty získala ostřejší podobu. Přesto jsem však, když plná strachu
a úzkosti prudce otevřela oči, dál šeptal tichým hlasem a snažil se nedávat
najevo emoce. Zadíval jsem se jí do očí, ujistil ji, že je všechno v pořádku,
a zase jsem ji ukolébal ke spánku.
V osm hodin ráno se dveře otevřely a škvírou mezi nimi nakoukla Cami.
Já jsem seděl zády opřený o čelo postele s Emmyinou hlavou v klíně. Hladil
jsem ji po vlasech, protože mi přišlo, že ji ten soustavný pohyb uklidňuje,
a konečně spala.
„Můžu dál?“
Přikývl jsem a díval se, jak se blíží k posteli.
„Slyšeli jsme ji celou noc.“
„Bylo to drsné.“
„Bude to lepší. Potřebuje čas.“
„Já vím.“ Volnou rukou jsem se poškrábal na tváři „Musím jít.
S Aidenem zajedeme za Gregem.“
Ušklíbla se. „Proč prostě nezavoláš policii?“
„To už Aiden zařídil, ale já chci vědět proč. Chci vidět jeho obličej, až si
uvědomí, že prohrál. Je to osobní. Zatknout ho můžou potom, až s ním
skončím.“
„Co s ním bude pak?“
Pokrčil jsem rameny. „Jeho kariéra skončí. Asi půjde do vězení.
Zkrachuje.“
„A ty budeš…?“
„Smutný, že někdo, komu jsem důvěřoval, mi tohle udělal kvůli kusu
pozemku.“ Sklonil jsem pohled k Emmy. „Rozčílený proto, že to ze všech
lidí provedl zrovna jí. Někomu, kdo mu neudělal nic špatného, jenom se
zapletl se mnou.“ Pohladil jsem ji po hlavě. „Vděčný za to, že už to nebude
moct udělat znovu.“
„Cítíš k němu vůbec něco?“
Cítil jsem obrovskou spoustu věcí, ale kdybych je vyjádřil nahlas, Cami
by se zděsila. Tak temné myšlenky jsem nikdy nemíval. „Nic pozitivního.“
Narovnala se v ramenou. „Dobře.“ Vykročila vpřed. „Já zůstanu s Emmy.
Ty běž udělat to, co udělat musíš, a potom se vrať domů za ní. Než se vrátíš,
postarám se o to, aby byla v pořádku.“
Opatrně jsem vyklouzl z postele a Cami zaujala mé místo a schoulila se
vedle Emmy. Při pohledu na to, jak ji chrání, jsem se musel usmát.
„Jsi dobrá kamarádka. Díky, že tu pro ni jsi. Přál bych si, abys nemusela.
Nesnáším pocit, že byla zraněná kvůli mně a že je pořád tak
traumatizovaná, že ani nemůže odpočívat.“
Zavrtěla hlavou. „Emmy je nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla.
Taky nenávidím to, co se jí stalo, ale vím, co cítí k tobě a co na oplátku cítíš
ty, Bentley. Vím, že to není tvoje vina. Může za to jenom on, ne ty. Tak běž
a skonči to, abyste mohli jít dál.“
Poklepal jsem ji po ruce a vydal se k šatně, abych se připravil. Na tu
konfrontaci jsem se netěšil, ale muselo to být.
Při pohledu na budovu, do níž jsme se chystali vstoupit, jsem si povzdechl.
Šli jsme s Aidenem sami. Frank se stále zotavoval, ale řídit nebude moct
několik týdnů. Cesta autem byla napjatá a vzduch byl prosycený vztekem.
Maddox zůstal doma, protože jsme se všichni shodli na tom, že kdyby šel
s námi, Gregovi by to hned bylo nápadné. Málokdy s námi k němu jezdil,
protože Grega nikdy neměl nijak zvlášť rád, a jejich interakce udržoval
na minimu. Co se týkalo financí, omezili se na e-maily a telefonní hovory.
Aiden dlouze vydechl. „Jsem připravený to udělat.“
 Byl vzhůru celou noc. Stejně tak i Reid a Maddox. Reid se přede mnou
pořádně vytáhl; dokázal toho mnohem víc, než v co jsem kdy doufal, takže
jsme teď měli všechno, co jsme ke Gregovu obvinění a prokázání viny
potřebovali. Ten kluk si v mé firmě vysloužil místo na celý život a mohl si
sám napsat vlastní jízdenku. A věděl to. Já jsem to věděl. Po tom všem, co
pro mě udělal, mu rád dám, co bude chtít. Měl jsem takový pocit, že to bude
zahrnovat velkou kancelář, spoustu počítačů a obrovské zvýšení platu. To
všechno může být jeho, stačí jen říct.
Aiden sklouzl pohledem ke mně. „Jsi připravený?“
„Ano.“
„Zvládneš to?“
„Musím jenom krátkou dobu předstírat, že mě štve něco jiného než jeho
zrada, takže ano, zvládnu to.“
„Až se to dozví, bude to hodně ošklivé.“
Hlasitě jsem si v autě odfrkl. „To je teda kurevská pravda. Pro něj to bude
hodně ošklivé.“
„Fajn, jdeme na to.“
Cestu nahoru jsme absolvovali v tichu. Kývl jsem na pozdrav paní
Johnsonové a zamyslel se nad tím, co bude dělat, až už Greg nebude mít
právní praxi. Doufal jsem, že ji platil dobře a že má slušné penzijní
připojištění.
Po dnešku je bude potřebovat.
Aiden na ni zkusil své běžné flirtování, až se rozesmála.
„Čeká na vás.“
Aiden se uchechtl hlubokým hrdelním zvukem. „To se vsadím, že nás ten
kokot čeká,“ ucedil tiše při vstupu do Gregovy kanceláře.
Greg seděl za svým stolem a ve tváři měl svůj obvyklý výraz. Jediný
vlásek nebyl mimo své místo, oblek měl vyžehlený, bílou košili
naškrobenou a kravatu dokonale uvázanou. Tvář byla jasná, bez jediné
vrásky nebo zamračení. Tehdy jsem si poprvé všiml jeho očí. Emmyiny
hnědé oči byly teplé a zevnitř prozářené, ale ty jeho byly prázdné, tmavé,
studené a zcela bezvýrazné. Jak to, že jsem si toho všiml až teď?
Ta žena, o níž si myslel, že je stále spoutaná v opuštěném skladišti, ho
nezajímala ani okrajově. Ohledně jejího zdraví si nedělal vůbec žádné
starosti. Jediné, co ho zajímalo, byl ten pozemek, který tak zoufale chtěl
dostat. Chtěl jsem chytit tu jeho kravatu a utáhnout mu ji kolem krku tak, až
nebude moct dýchat, ale díky Aidenově přítomnosti jsem se dokázal udržet
v klidu.
„Ach, Bentley! Jdeš později, než jsem čekal.“
Sedl jsem si naproti němu a Aiden zůstal stát nablízku.
Slovům se z hrdla příliš nechtělo. „Těžká noc. Začal jsem pozdě.
Omlouvám se.“
Prohlížel si mě. „No, to vidím. Vypadáš příšerně.“
Pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že z nedostatku spánku během
posledních dvou nocí mám tmavé kruhy pod očima.
„Přál bych si, abys mi řekl, co se děje. Možná bych mohl pomoci.“
Ruce se mi mimoděk sevřely v pěst. Svou roli hrál dobře. Zmatený, ale
nápomocný právník. Možná to byla součást jeho plánu. Nějak mě přinutí se
mu svěřit a potom mi ji v nějakém zvláštním záchvatu jasnozřivosti pomůže
najít, čímž mě do své přetvářky vtáhne ještě hlouběji. Muže, který mi ji
pomohl přivést zpátky, bych přece nikdy nepodezříval, ne?
Z toho, jak neměl vůbec žádné zábrany, se ve mně začala vařit žluč.
„Řekl jsem, abys to nechal být. Máš tu nabídku?“
Sklonil hlavu a začal se probírat nějakými papíry na stole. Ten nepatrný
záblesk úšklebku mi ale neunikl. Ten parchant si myslel, že vyhrál. „Tady
je.“
Předstíral jsem, že si dokumenty prohlížím. „Potřebuju tužku.“
Greg mi podal drahé pero Mont Blanc. „Vezmi si moji.“
Papíry jsem podepsal a podal je Aidenovi. „Měl bys zkontrolovat, jestli
je to v pořádku. Tuhle dohodu nechci ohrozit, a jsem trochu roztržitý.“
Aiden ode mě papíry vzal a otočil se ke mně zády, jako by k soustředění
potřeboval soukromí. Věděl jsem, že chce zakrýt úsměv nad mým
„podpisem“.
Hned se zase obrátil a švihnutím ruky vrátil první stránku na místo. „Řekl
bych, že je to hotové.“
Vstal jsem, převzal dokument a podal ho Gregovi. „Taky si myslím.“
Greg je položil na stůl. „Odteď se o to postarám já, Bentley.“
„Nemám nejmenších pochyb.“
„Ať už se stalo cokoli, ať jsi změnil rozhodnutí –“
Zvedl jsem ruku, abych ho přerušil, protože jsem zatím hrál roli, kterou
chtěl vidět. „Řekl jsem, abys to nechal být. Dělej svou práci a nech to být.“
„Jak si přeješ.“
 Zapnul jsem si sako. „Čekám jeden důležitý hovor.“
Znovu hrozilo, že uvidím ten úšklebek, a už jsem to nedokázal vydržet
jedinou sekundu. Chtěl jsem vidět, jak mu ten arogantní výraz z tváře mizí.
„Měl by ses ujistit, že je v všechno pořádku ještě předtím, než odejdu.
Vracet se nebudu.“
Otočil jednu stránku, aby dokument letmo přelétl, a když uviděl můj
podpis, celé tělo mu ztuhlo.
Bylo tam: „Naser si!“
V jediném okamžiku vyskočil na nohy. „Co se to sakra děje?“
Naklonil jsem se k němu přes skleněný stůl a má nenávist a vztek byly
tak velké, že jsem ta slova sotva dokázal vyplivnout. „Co se děje, ty zmrde
zasraný, je to, žes prohrál.“
„Cože?“ zavrčel skrz sevřené rty.
„Mám ji!“ Zahřímal jsem. „Emmy je v bezpečí!“
Trhl sebou a ve tváři se mu zračil šok, rychle se ale vzpamatoval
a okamžitě přešel do obranného režimu. „Bentley, to je ale skvělá zpráva!
Měl jsem pocit, že se s ní něco děje. Nějak mi ale uniká, proč si myslíš, že
já jsem něco prohrál.“
Rozmáchl jsem se a shodil mu ze stolu všechny věci, až se rozlétly
po podlaze. Najednou jsem měl hlas smrtelně klidný. Každý, kdo mě dobře
zná, ví, že to je varování.
„Já to vím, Gregu. Vím o tom všem. O těch společnostech. O té štěnici.
Vím i to, že ty můžeš za to, že mě v nabídkách vždycky přeplatili. Že mi už
kolik měsíců něco kuješ za zády. Myslíš, že jsi jediný, kdo má konexe?
Včera večer jsme si u tebe v počítači prohlídli mé nabídky. To, jak jsi je
předělával – jak jsi je zmenšoval a dbal na to, aby vyhrály tvé vlastní
nabídky!“
„Bentley, já bych nikdy –“
„A ani se to kurva nepokoušej popírat! Já vím, cos udělal!“
„To všechno jsou nějaké dohady. Někdo ti zaplnil hlavu lžemi!“
Té jeho zoufalé snaze mě přesvědčit jsme se s Aidenem museli smát.
„No jo, právníku. Máme to všechno. Papírové stopy. Padělané
dokumenty. Tvé otisky na štěnici. Její stopa do tvého počítače ve tvém
domě.“ Naklonil jsem se blíž a zúžil oči. „O hackerech bys měl něco vědět,
Gregu. Oni se navzájem znají. Poznají podpis jeden druhého. Když jsme se
dozvěděli, že jsi to ty, bylo snadné ve tvém počítači najít podpis tvého
hackera. Bylo snadné mu zaplatit víc, aby nám všechno řekl. Už je ve vazbě
a zpívá jako ptáček. Ti chlapi, které jsi najal, aby unesli Emmy, tam jsou
taky.“
Tvář mu zbledla.
Zhluboka jsem nasál trochu tolik potřebného kyslíku. „Co chci vědět, je
proč? Proč jsi mi to, do prdele, udělal? Já jsem ti neprovedl nic, kromě
toho, že jsem ti pomohl stát se velice bohatým člověkem!“
Veškeré předstírání spadlo. Greg se přede mne postavil s úšklebkem
ve tváři. S planoucí nenávistí v očích na mě zlostně zíral. „Nic je to správné
slovo, Bentley. Všechno to pro tebe bylo tak snadné, že?“ odsekl.
O čem to sakra mluvil?
„Bentley Ridge,“ pokračoval Greg, „ten úspěšný chlapec se všemi těmi
nemovitostmi, který ‚na co sáhne, to se mu podaří‘. Každý projekt,
na kterém pracuješ, se promění ve zlato. Každá žena tě chce. Nikdy žádná
špatná publicita. Ty a ti tvoji zasraní kamarádi z té tvé malé kliky. Všichni
jste tak zatraceně vysoko a mocní. Všichni jste nedotknutelní. Je mi z tebe
zle!“
Zavrtěl jsem hlavou. „Co to sakra…?“
„Nikdy jsem nebyl dost dobrý na to, abych se stal součástí tvého
vnitřního kruhu, co, Bentley? Dost dobrý na to, abych pro tebe dělal
špinavou práci, ale nikdy ne dost dobrý na to, abych tam patřil.“
„Ale já jsem se tě ptal, jestli chceš pracovat v mé firmě, Gregu. Řekl jsi
ne. To ty jsi odmítl mě, ne naopak.“
„Práci!“ vypískl posměšně. „Já jsem nechtěl nějakou zkurvenou práci.
Tomuhle lůzrovi,“ ukázal na Aidena, „jsi dal kus své drahocenné firmy.
Idiotovi, který ani neumí pořádně číst a musí si všechno pamatovat. To
samé s tím upjatým nezábavným pošukem, kterému říkáš účetní.“
„Jsem dyslektik, ty arogantní kreténe, ne analfabet,“ zavrčel za mnou
Aiden. „Umím číst, jenom trochu jinak než ty. A o Maddoxovi drž hubu.
Ten je stokrát větší chlap než ty.“
Greg něj jenom zíral, jako by jeho slova ani nevzal na vědomí.
„Já bych ti dal všechno, a díky mně bys byl ještě větší! Ale ne, tys musel
dát část firmy jim, a mně nabídnout nějakou zasranou práci. Jako kdybych
se ti někdy měl zodpovídat – nebo jim!“ křičel a hlas mu s každým slovem
stoupal výš a výš.
„Takže… ses rozhodl mě ojet, abys mi dal lekci?“
 „Ano!“
„Protože jsem tě urazil – před pár lety – nabídkou práce.“
„Protože jsi potřeboval, aby ti někdo srazil hřebínek.“
„Takže,“ začal jsem a také jsem zvyšoval hlas, „ty jsi unesl a vyděsil
nevinnou ženu, abys mi dal lekci. Připoutal jsi ji na řetěz a zamkl ji
ve studené místnosti, snažil ses jí vnutit drogy a nechal ji tam samotnou,
bezmocnou a vyděšenou, tys riskoval její život proto, že jsem potřeboval
srazit hřebínek? Slyšel jsem správně?“
Máchl rukou. „Ale to už přeháníš,“ ušklíbl se. „V žádném nebezpečí
nikdy nebyla. A zasloužila si to, stejně jako ty.“
Aiden k němu přistoupil blíž. „Co přesně udělala, že si to zasloužila?
Vždyť ji ani kurva neznáš!“
Greg se jenom ušklíbl a vůbec ze mě nespustil oči. „Nikdy jsi mě
neposlechl. Tvůj názor byl vždycky nejlepší. Co si myslel Aiden, jak se cítil
Maddox. Bez ohledu na to, kolikrát jsem ti ukázal, jak cenný pro tebe jsem
– byl jsem jenom zkurvený právník – jenom směšně málo. Měl jsem toho
po krk. Bylo zábavné sledovat, jak se kroutíš, když jsi přišel o ty pozemky.
Prostě jsem si plánoval, že ti je prodám a maličko na tom vydělám. Když
jsem viděl, jak tě to naštvalo…“ Zasmál se a znělo to krutě. „Zalíbilo se mi
to, a rozhodl jsem se, že tě ojedu úplně. Chtěl jsem ten pozemek koupit
a nechat tě za něj zaplatit kurevský majlant. Aspoň bych tak dostal kousek
tvé firmy finančně.“
Zíral jsem na něj a cítil nevolnost. Jak to, že jsem předtím neviděl, co
dělá? Jak to, že jsem nepoznal typ člověka, jímž pod tím svým drahým
oblečením opravdu byl?
Hněvivě mávl rukou. „No a potom ta tvoje hloupá, předrahá Emmy,
ženská, kterou sotva znáš, navrhla tu pitomou představu o nějakém
směšném stavebním projektu, a ty, místo abys jí řekl, ať si hledí svého, tak
jsi jí opravdu naslouchal. Všichni jste ji poslouchali!“ Udeřil pěstí do stolu
a ohnul se při tom tak blízko, že jsme se málem dotýkali nosy. „Ji! Nějakou
blbou čubku, kterou mrdáš, jsi postavil nade mě! Já ti dávám rady, a ty je
ignoruješ. Mé návrhy odmítáš. Přede mnou upřednostňuješ všechny,
posloucháš všechny kromě mě. To ty si za to můžeš, Bentley. Za všechno si
můžeš sám!“ V době, kdy svou tirádu končil, už křičel, poslední zbytky
z jeho elegantního zevnějšku byly pryč. Kůži měl popelavou, a když mi
nadával, létaly mu z úst sliny. „Tak jsem se rozhodl, že tě přinutím zaplatit
a že budeš trpět. Ona ve tvé hře byla jenom pěšcem, a já jsem si moc užíval
to, když jsem ji přinutil za to zaplatit, protože za to mohla ona – ta vnucující
se malá děvka!“
Má pěst vystřelila a zasáhla ho přímo do obličeje; místností se rozlehl
hlasitý zvuk toho, jak kost naráží na kost. Zavrávoral, narazil zády do zdi
a na okamžik byl ochromený.
Aiden se ke mně vrhl a táhl mě pryč, protože jinak bych asi přeskočil ten
stůl a dál do Grega bušil. Chtěl jsem ho mlátit, dokud nepadne. Nechat ho
krví a bolestí zaplatit za to, co udělal Emmy.
„Ty hajzle!“ zavrčel jsem a tlačil Aidena zpátky. „Ty oplzlý zmrde!
Kdybys měl aspoň nějaké koule, tak bys to řešil se mnou, ale ty ses místo
toho rozhodl jít po bezbranné ženě. Schoval ses za anonymní společnosti
a počítačové hackery, protože jsi měl pocit, že na tebe na hřišti zapomněli!“
Odfrkl jsem si. „A co se týče té hloupé ženské? Tak to byla ona, kdo nám
dal vědět, že jsi za tím ty, Gregu. Přímo před tvými vlastními lidmi – a tys
to slyšel! Ona věděla, žes to byl ty.“
Nevěřícně přimhouřil oči.
„Nikdy nesmíš podceňovat lidi, o kterých si myslíš, že ti nejsou rovni,
Gregu. Problém je ten, že se sice díváš, ale nevidíš. Emmy toho ví víc, než
kdy budeš vědět ty.“ S odporem jsem potřásl hlavou. „Ale teď už k tomu
nedostaneš příležitost, protože mé poslání bude tě zničit. To, cos udělal, je
zločin. Nelidské jednání. A neodpustitelné.“
Otřel si krev, stékající z nosu. „Jak přesně si myslíš, že toho dosáhneš?
Opravdu si myslíš, že mě přelstíš?“
Zasmál jsem se. „Ale já už jsem to udělal. Kopie od všeho šly do novin
a do advokátní komory. Vyloučí tě, obviní tě a zavřou. Tvůj život skončil,
kokote.“
Jenom ohromeně zíral. „To bys neudělal!“
„Policie je na cestě,“ informoval ho Aiden.
„Ty parchante!“ vypěnil Greg.
Nevěřícně jsem nad jeho rozhořčením zavrtěl hlavou. „A co sis myslel?“
zakřičel jsem. „Že po tom všem, cos udělal, dovolím, aby ti to prošlo? Že ti
snad potřesu rukou a poděkuju ti za to, žes mi ukázal, jak špatný člověk
jsem byl? Že ti nabídnu místo ve firmě, abych ti to vynahradil? Za tvé
služby jsem platil – a platil jsem ti kurevsky dobře. V tomhle ohledu ti nic
nedlužím, Gregu – tobě rozhodně ne.“
 Otřel jsem si ruku o oblek, a už jsem cítil, jak mi natékají klouby
roztržená kůže pálí.
„Doufám, že ti napaří plnou sazbu.“ Otočil jsem se na podpatku. „Jdeme.
Jsem si jistý, že se Greg určitě potřebuje postarat o nějaké věci ještě
předtím, než se sem dostanou poldové.“
Aiden Gregovi něco zamumlal, já jsem ho však ignoroval a zamířil
ke dveřím. Sáhl jsem po klice, ale když Greg vyslovil mé jméno, otočil
jsem se. Při pohledu na pistoli, kterou držel v ruce, jsem úplně ztuhl. Neměl
jsem ponětí, kde ji vzal, Aiden vykřikl a stoupl si přede mě, ale Greg
znechuceně zavrtěl hlavou.
„Ten je v bezpečí, ty idiote.“ Zvedl pistoli a přitlačil si ji do kůže pod
bradou. „Chci, aby viděl, co způsobil.“
„Ne, Gregu, tohle dělat nemusíš!“ Protože jsem nechtěl, aby se to stalo,
vystoupil jsem zpoza Aidena.
Chtěl jsem, aby za to, co udělal, zaplatil, ale ne aby zemřel.
Oči měl chladné a hlas plný nenávisti. „Tohle je tvé dílo, Bentley. Je to
tvá vina. Žij s tím.“
„Ne!“ zařval jsem a vrhl se vpřed.
Místností se rozlehl zvuk výstřelu a já cítil, že mě zasáhla rozstříknutá
krev. Zděšeně jsem sledoval, jak Gregovo tělo klouže po zdi dolů
a zanechává za sebou stopu krve a mozkové tkáně.
Hleděl jsem na muže, o němž jsem si dlouhá léta myslel, že je mým
obchodním partnerem a přítelem, ale teď ležel v kaluži krve na zemi mrtvý.
Jak to, že to došlo až sem?
 Kapitola 18
Bentley
Kolem mě se ozývalo tolik hlasů. Policie, záchranáři, Aiden – ti všichni
mluvili a rozhazovali rukama, neustále se pohybovali. Hlava mě bolela,
v nateklé ruce mi pulzovalo a byl jsem stále v šoku z toho, co se stalo. Když
se Greg zastřelil, rozlétly se dveře jeho kanceláře a zpátky do reality mě
přivedl křik paní Johnsonové. Aiden převzal kontrolu nad situací, okamžitě
zavolal 911, vystrkal ji z kanceláře, a když se vrátil, odstrčil mě z cesty
a do křesla na opačné straně místnosti.
Dezorientovaně jsem se na něj podíval a prohrábl si rukou vlasy, načež
jsem se zmateně zahleděl na krvavou šmouhu na dlani.
„Bente,“ oslovil mě naléhavě. „Podívej se na mě!“
Pohlédl jsem mu do očí. „Musíš se uklidnit. Policie je na cestě nahoru
a přinesou s sebou spoustu otázek, na které budeme muset odpovídat. Musíš
se uklidnit.“
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ten divný hluk, který slyším,
bylo to, jak jsem lapal po dechu. Hlavou mi proplouvaly obrazy. Greg
s pistolí v ruce. Ten zvuk. Výraz v jeho tváři předtím, než stiskl spoušť. To
vzteklé odsouzení v jeho slovech.
Má vina.
Aiden se ke mně sklonil. „Dýchej, Bente. Ták, hezky.“
Pomalu jsem přestal sípat a cítil jsem, jak mě ten pocit otupělosti opouští.
„Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle.“
„Já vím. Ten zbabělec to udělal, aby tě naposledy nasral.“
Vzpomněl jsem si na jeho slova, když balili tělo a nakládali je na nosítka.
Přišel ke mně jeden z detektivů, představil se mi jako ten, kdo tomu celému
velí, a zeptal se, jestli jsem schopen podat výpověď. Odtrhl jsem oči
od scény před sebou a zhluboka jsem se nadechl.
„Ano!“
O několik hodin později jsme s Aidenem vešli do přední kanceláře. Oba
jsme stále ještě byli v šoku, ale naše výpovědi se shodovaly. Paní
Johnsonová policii informovala, že Greg si každou schůzku nahrával, a celá
ta věc byla zachycena na kameře. Když se scéna přehrávala na obrazovce
a zobrazovala konfrontaci přesně tak, jak jsme uvedli, musel jsem odvrátit
oči.
„Dojde ještě i na další otázky ohledně jeho chování a nezákonných
činností,“ informoval mě detektiv Armstrong.
Zamračil jsem se. „Proč? Ten člověk je mrtvý. Musí být jeho jméno ještě
vláčeno bahnem?“
Odkašlal si. „V počítači měl zajímavé soubory. Nemyslím, že jste byl
jedinou osobou, kterou se snažil okrást.“
S Aidenem jsme si vyměnili pohledy a potom jsme mu poděkovali
za pomoc.
Potřásli jsme si rukama. „Můžete odejít. Budeme v kontaktu.“
Ve výtahu Aiden promluvil: „Až přijedeme domů, půjdeš se nahoru dát
do pořádku. Ať tě Emmy nevidí takhle.“
Vtom jsem si všiml svého odrazu v zrcadle na stěně. Skvrny od krve
jsem měl na obličeji, na saku i ve vlasech. Byl jsem nepřirozeně bledý
a vypadal jsem příšerně. Serval jsem ze sebe sako a jeho podšívkou jsem si
otřel obličej. Už je na sebe nikdy nevezmu.
„Mluvil jsi s Maddoxem?“
„Ano. Všichni jsou v zimní zahradě. Ty se umyješ a rozhodneš, co chceš
dělat.“ Znovu jsem opřel hlavu o chladné sklo. „Momentálně nedokážu
vůbec přemýšlet.“
„Já vím. Tak pojďme domů a promluvíme si tam.“
„A ty jsi v pořádku, Aidene?“ On to všechno prožil také, ale všechno
zvládal se svou obvyklou efektivitou.
„Já jsem v pohodě, Bente. Bylo to hrozné, a sakra moc bych si přál, aby
se to nestalo, ale jsem v pořádku.“
Na to, abych se ho vyptával dál, jsem byl příliš unavený. Následoval
jsem ho z výtahu a na ulici.
„Myslím, že teď se už nikdo nedívá.“
Ztěžka mi položil ruku na rameno. „Ne.“
Voda byla tak horká, až mi opařila kůži. Sedřel jsem ze sebe krev, která pak
zmizela v kanálku, a moc jsem si přál, abych mohl totéž provést se svými
vzpomínkami. Utřel jsem se do ručníku, a když jsem potom otevřel dveře,
našel jsem Emmy sedět na kraji postele.
 Tvář měla bledou a ztrhanou a v dlaních svírala kalhoty a košili, které mi
dala.
„Myslela jsem, že by sis chtěl udělat pohodlí.“
Přešel jsem přes místnost, sedl si před ni a ovinul ji pažemi. Při pohledu
na ni jsem si vzpomněl, proč jsem vlastně jel konfrontovat Grega. Její
modřiny ve mně znovu probudily hněv, a tak jsem ji pevně objal a byl jsem
rád, že je v bezpečí.
Sklonila se a přitiskla mi rty na temeno hlavy. „Je mi to tak líto,“
zašeptala.
Zvedl jsem hlavu. „To není tvá chyba. Nic z toho.“
„Ale ani tvoje.“
„Greg měl pocit, že je.“
„Nemyslím, že by měl nějak jasný úsudek.“
Ucouvl jsem a vzal si z jejích rukou oblečení. Ještě jsem nebyl
připravený o tom mluvit. Musel jsem si to promyslet. Musel jsem rozebrat,
co se stalo, stejně jako to dělám pokaždé, kdykoli jsem konfrontovaný
s něčím, čemu nerozumím.
„Chceš, abych tě nechala o samotě?“
Zeptala se takovým tónem, až jsem trhl hlavou. Dbal jsem na to, abych
odpověděl mírným hlasem. „Musím si promluvit s Maddoxem a Aidenem.
Je to…,“ vydechl jsem. „V návaznosti na to se stane ještě spousta věcí a my
musíme zjistit, co se bude dít dál.“
Vstala. „Holky chtějí potom jít. Půjdu s nima domů.“
„Ne! Chci tě mít tady, Emmy. Potřebuju jenom trochu času na to, abych
si promluvit s partnery. Na ně to bude mít dopad taky.“ Pohladil jsem ji
po tváři. „Tvé kamarádky můžou zůstat tak dlouho, jak budou chtít. Nikdo
nemusí odcházet.“
„Fajn.“
Přejel jsem jí rty po tváři. „Fajn.“
Jakmile jsem se přesvědčil, že Emmy odešla do zimní zahrady, oblékl
jsem se a sešel dolů. Maddox a Aiden na mě čekali v pracovně a já jsem se
s povzdechem posadil.
Maddox si pozorně prohlížel můj obličej a tvářil se ustaraně. „Jsi
v pořádku, Bente?“
„Tak v pořádku, jak můžu být po tom, co jsem viděl, jak se přede mnou
zastřelil člověk.“
 Zamračil se. „Ale víš, že to nebyla tvá vina, že ano?“
Poškrábal jsem se na bradě a zapřemýšlel nahlas: „Pořád si říkám, že
není, ale nějaká moje část mi tvrdí, že za to jsem zodpovědný. Měl jsem to
vidět. Měl jsem se podívat blíž. Měl jsem udělat víc.“
„A co myslíš, že bys zmohl?“ zeptal se Aiden. „Kdo je Greg
ve skutečnosti zač, neviděl nikdo z nás. Všechno skrýval. Nenávist k nám.
Odpor ke všemu, co jsme dělali. Odpor k nám všem, ale ani jeden jsme
stejně neměli žádné podezření. On prostě hledal někoho, na koho by to
mohl svést, Bente. A tys skončil jako jeho obětní beránek.“
Předklonil jsem se, sepjal ruce mezi koleny a doufal, že si nevšimli
slabého třesu, který mne ovládal od chvíle, kdy se to stalo. Byl to tik, který
jsem nedokázal ovládnout. „Je to pravda? Ignoroval jsem všechny ty
signály? Opravdu se kvůli mně cítil, jako kdyby nebyl dost dobrý na to, aby
se stal naší součástí – součástí mého týmu?“
Aiden si odfrkl. „I kdyby jo, dalo by mu to snad právo zradit tvou
důvěru, pletichařit ti za zády a naplánovat tak komplikované spiknutí, aby
se ti pomstil? Právo unést a terorizovat nevinnou ženu, aby dostal, co
chce?“
„Ne,“ připustil jsem. Sklonil jsem hlavu a protáhl si ztuhlé krční svaly
ve snaze je uvolnit. „Já tomu nerozumím. Byl to obchod s pozemkem.
Peníze. Jenom peníze. Měl jich spoustu.“
Maddox zavrtěl hlavou. „Ale ne tolik jako ty.“
Udeřil jsem rukou do stolu. „To nebyla soutěž!“
„Pro tebe ne.“
Opřel jsem se, neschopný to všechno pochopit. „Aby to všechno udělal,
musel mě hluboce nenávidět. Jak se mnou mohl vůbec pracovat, když mě
tolik nesnášel? Proč by se do toho jinak pouštěl?“
„Přátele si drž blízko u sebe, a nepřátele ještě blíž,“ zacitoval Maddox.
„Já jsem o něm jako o nepříteli nikdy nepřemýšlel.“ Přejel jsem si
unaveně rukou přes oči. „Ale myslím, že jsem s ním nikdy ani nezacházel
jako s přítelem.“ Otočil jsem se k oknu a zahleděl se na zataženou oblohu.
„Takže část odpovědnosti převzít musím.“
„Jestli se cítil tak opovrhovaný, měl ti to prostě říct a přestat být tvým
právníkem,“ naklonil se ke mně Aiden. „Oblafl nás všechny. Přišel sem,
do tvého domu, a nastrčil tu štěnici. Takhle se taky dozvěděl o našich
plánech. Slyšel nás. Slyšel Emmy. Celé měsíce tě napínal a užíval si to.
Okradl tě při těch nabídkách, a ještě ti to naúčtoval! Manipuloval s námi se
všemi.“ Rozzlobeně a dlouze vydechl. „A potom, aby nemusel čelit
následkům, spáchal sebevraždu jako zbabělec.“
Všechno, co říkal, dávalo smysl. I tak jsem se ale pocitu viny zbavit
nedokázal.
„Pořád je to ve mně.“
„Bente –“
„Asi potřebuju být chvíli sám.“
Aiden začal něco namítat, ale Maddox vstal a vytáhl ho na nohy.
„Půjdeme, ale kdybys nás potřeboval, jsme venku.“
Přikývl jsem, ale myšlenkami už jsem byl někde jinde.
Když jsem uslyšel tiché zaklepání na dveře, padal už soumrak. Za dveřmi
se objevila Emmyina tvář.
„Můžu dál?“
Zaplavila mě další vlna viny, tentokrát však zcela odlišná. Trpěla, a já
jsem ji celé odpoledne ignoroval. Měl jsem být s ní, ale místo toho jsem
seděl sám a v duchu jsem se v nekonečné smyčce snažil všechno poskládat
dohromady. Byl jsem celý ztuhlý a napjatý, jako by se všechny mé nervy
nacházely na vnější straně těla. Tvrdě jsem si promnul obličej a uvědomil
si, že jsem se ještě nikdy v životě necítil tak vyčerpaný.
Natáhl jsem ruku. „Samozřejmě.“
Vklouzla dovnitř a zavřela za sebou dveře. K hrudi si tiskla složku
s nějakými dokumenty. Naznačil jsem jí, aby se posadila, a ona si se
zamračením sedla naproti mně. Ihned jsem si svou chybu uvědomil
a napřáhl jsem ruce.
„Jsi moc daleko, Freddy. Pojď ke mně.“
Vklouzla mi do klína a přitulila se ke mně. Držel jsem ji u sebe,
vdechoval jsem ji a cítil se mnohem uvolněněji než za celý den. „Promiň mi
to,“ zamumlal jsem jí do vlasů.
„Ale to nic,“ odpověděla. „Já jsem v pohodě.“
V tiché omluvě jsem jí přitiskl ústa k hlavě.
„Mluvila jsem se svým profesorem. Řekl, že mu Aiden už dal vědět, co
se stalo. Zkoušku můžu udělat zítra. Vzhledem k situaci mi zařídil zvláštní
režim.“
„Jsi na to připravená?“
 Přikývla. „Ano. Nesmím dovolit, aby to ovlivnilo mě nebo mé cíle.“
Byla tak statečná a silná! „Dobře.“
Zatahal jsem za tu složku. „Poznámky ke studiu?“
„Ne.“ Položila ji na stůl a obrátila se čelem ke mně. Tvářila se vážně.
„Aiden mi řekl – všem nám to řekl –, co se dnes dopoledne stalo. Řekl nám
to všechno.“
Nechtěl jsem, aby tu představu nosila v hlavě. „Kéž by si to nechal pro
sebe.“
„Ne, udělal správnou věc. Toho, co se stalo, je mi líto, ale Aiden má
pravdu. Není to tvá vina. Za nic z toho nemůžeš.“
„Teď mám velkou potíž s tím, jak za to přestat cítit vinu.“ Přejel jsem si
rukou po tváři. „Zabil se přede mnou. Vzal si život jenom kvůli pitomé
pozemkové smlouvě a vlastní chamtivosti. Přes tuhle skutečnost se
nedokážu dostat.“
„Myslím, že je toho víc než to, co řekl on.“
Váhavě a nejistě přejela prstem po složce. Zajímalo mě, proč je tak
nervózní.
„Co je v té složce?“
„Maddox, Aiden a Reid provedli nějaké šetření.“ Zhluboka se nadechla.
„Myslím, že když se podíváš na tohle, mohl bys na svůj vztah s Gregem
nahlížet trochu jinak,“ řekla a odmlčela se. „Maddox o tom s tebou chce
mluvit.“
„Tak proč tady není?“
Usmála se a já jsem v tom úsměvu uviděl trochu z toho jejího uličnictví.
„Podle mě si myslel, že mě pošle sondovat. Prý existuje menší
pravděpodobnost, že vyhodíš mě než jeho.“
Cítil jsem, že se i navzdory tomu, jak jsem se cítil, usmívám. „Když ho
mám na klíně, není to tak dobrý pocit. Má strašně kostnatý zadek.“
Doširoka otevřela oči. „Chceš říct, že mám tlustou prdel?“
Sklouzl jsem rukou po dokonalé oblině jejího zadku a stiskl jsem. „Ne,
chci říct, že ta tvá je moje nejoblíbenější prdelka na světě.“
Něžně mě políbila a vstala. „Můžu ho poslat dál?“
„Dej mi pár minut, abych si tu složku prošel.“
„Mysleli jsme, že bychom si později mohli objednat pizzu a podívat se
na film, jestli se na to budeš cítit.“
 Pizza a film. Tak jednoduché! Normální. Ze všech sil se snažila stáhnout
mě přes tu hranu zase zpátky. Připomnělo mi to, že tu je a že potřebuje,
abych tu pro ni byl já.
Souhlasně jsem přikývl. „To zní dobře.“
Po dalším polibku z místnosti odešla. Přitáhl jsem si složku k sobě,
zvědavý na její obsah. Uvnitř byly vytištěné e-maily a kopie transakcí a já
jsem to všechno zmateně studoval.
Co Maddox chtěl, abych tam viděl?
„Jestli se zamračíš ještě víc, už ti to tak zůstane. Pochybuju o tom, že by
dokonce i Emmy mohla milovat někoho, kdo ve dvaatřiceti vypadá jako
starej bručoun.“
„Co mi tady chceš ukázat?“
Posadil se a vzápětí ho následoval i Aiden, který za sebou napřed zavřel
dveře.
„Teda, ten ti v té hlavě nadělal fakt bordel. Podívej se na ty e-maily,
Bente. Podívejte se na to, kolikrát jsi mu poděkoval. Na ty dárky, které jsi
mu posílal.“
„Zasloužil si je. Zvlášť po tom, jak se vložil do budovy Townsview. Byly
to právě jeho kontakty, které nás dostaly ‚do hry‘, jak jsme potřebovali.“
„Za což jsi mu štědře zaplatil, přidal bonus a poslal ho i s druhou ženou
na luxusní plavbu lodí. A teď si přečti spodní řádek v tom e-mailu.“
„Nabídl jsem mu místo ve firmě – znovu.“
„Za posledních šest let jsi mu to místo nabídl třikrát. Dokonce jsi mu
nabídl vlastní oddělení. Měl volnou ruku.“
„Ale to nebylo to, co chtěl. Chtěl partnerství.“
Aiden vyštěkl smíchy. „Bentley, jak špatnou máš tu pošahanou paměť?
Ty jsi prostě partnerství nenabídl nikdy a nikomu. Maddoxe a mě jsi najal.
Partnery jsi z nás neudělal víc než rok. Zatraceně dobře víš, že bys
s Gregem udělal to samé. On tvé nabídky odmítal. Jednu za druhou.“
Maddox se přidal se svými myšlenkami. „Tys to zkusil, Bente. Pozval jsi
ho na několik výletů. Ten, se kterým souhlasil, skončil katastrofálně,
a zrovna on byl ten, kdo ti řekl, aby ses s dalšíma pozvánkama
neobtěžoval.“
„Ten golfový víkend.“
Přikývl. „Nehráli jsme podle jeho standardu. Dokonce ani ty. Vykašlal se
na nás, aby si zahrál s nějakýma ‚opravdovýma‘ golfistama.“
 „Připojil se k nám až poslední večer na večeři, aby se mohl chlubit
s novýma klientama, které si nasmlouval během posledních devíti jamek,“
podotkl Aiden sarkasticky.
Zhluboka jsem vydechl a přemýšlel o jejich slovech a radách.
„Tys to zkoušel, Bente, ale on to nedovolil. Ať říkal, co říkal, vždycky
couvl. Myslím, že to byla součást jeho hry. Chtěl tě slyšet prosit.“
„Dokud jsem nepřestal nabízet.“
„Ano. Takže si to převrátil, a najednou to bylo osobní.“ Maddox poklepal
na stůl, aby upoutal mou pozornost ke svému vážnému pohledu. „Nejsi
dokonalý – to není nikdo z nás. Ale nesmíš dovolit, aby s tebou vyjebal.
Bez ohledu na to, co se dneska stalo, jsi to v životě někam dotáhl. Obchody
jdou dobře. Našel sis holku, která tě miluje,“ usmál se. „Bůh ví proč, ale
miluje tě. Dokázala z tebe vyždímat něco, co jsem až doteď nikdy neviděl.
Nedovol, aby ti to zase vzal.“
„Pořád si to všechno kolem něj nedokážu srovnat v hlavě.“
„A taky se ti to nikdy nepodaří. Nikomu z nás. Všechny odpovědi si vzal
s sebou. Hrál nebezpečnou hru a arogantně si myslel, že ji vyhraje, a potom,
místo aby nesl důsledky, se zastřelil,“ vrtěl hlavou Aiden. „Jak už jsem řekl
předtím, bylo to jeho poslední ‚jdi do prdele‘.“
Zavřel jsem složku. „Fajn. Slyším, co říkáš. Potřebuju jenom čas, abych
se s tím vším vyrovnal.“
Maddox a Aiden vstali.
„Nebabrej se v tom, Bentley. My ti chceme pomoct. Dovol Emmy, ať je
tu pro tebe. A ty zase musíš být tady pro ni.“
Přikývl jsem. „Já vím.“
Nechali mě o samotě, abych si mohl složku znovu pročíst. Měli pravdu.
Snažil jsem se. Možná jsem se nevyjadřoval tak jasně, jak bych měl, ale
Greg z nějakého důvodu dialog nikdy nezahájil. Možná měl Maddox
pravdu a byla to součást jeho hry.
Té hry, která ho nakonec stála všechno.
Vstal jsem, zhasl světla a promnul si oči. Byl jsem vyčerpaný. Potřeboval
jsem drink a musel jsem si promluvit s Emmy. Ona mě vyslechne a já pak
udělám totéž pro ni. Potřebovala mě, a já jsem byl idiot, když jsem se snažil
pochopit myšlenky mrtvého muže místo toho, abych se soustředil na pomoc
s léčbou ženy, kterou jsem miloval.
 Otevřel jsem dveře pracovny a s překvapením jsem zjistil, že obývací
pokoj je prázdný. Při pohledu na hodinky jsem si uvědomil, že od chvíle,
kdy z pracovny odešli Maddox s Aidenem, uplynuly už dvě hodiny.
Nepochyboval jsem o tom, že ten nápad s pizzou všichni vzdali a šli spát.
Zamířil jsem do kuchyně, abych si vzal něco studeného k pití, ale když
jsem otevřel lítací dveře, ztuhl jsem.
Maddox a Dee byli v kuchyni sami. Tlačil ji zády ke kuchyňské lince,
a zatímco si vychutnával její ústa, prohraboval jí vlasy. Ona zase tak pevně
svírala záda jeho košile, až se švy napínaly. Byl to nesmírně erotický
a osobní okamžik, takže jsem z místnosti nenápadně vycouval, abych je
nechal v soukromí. Nahoře si dám studenou vodu.
Můj pokoj byl prázdný, tak jsem vyšel na chodbu hledat Emmy. Caminy
dveře byly zavřené a mě napadlo, jestli si nepovídají. Natáhl jsem ruku, že
zaklepu, ale vtom jsem uslyšel nezaměnitelný zvuk zasténání.
Takového toho plného potěšení.
Slyšel jsem Aidenův hlas, tiše povzbuzující svou milenku. „To je ono,
zlato. Přesně tááák.“
Ustoupil jsem a zavrtěl hlavou. Co se to sakra v mém domě děje? Kdy
tady najednou explodovala všechna ta vášeň? Cítil jsem, jak se mě
i navzdory únavě zmocňuje touha po Emmy. Při představě její kůže na své,
při vzpomínce na chuť jejích úst a na pocit jejího tepla se můj pták znovu
probudil. Pospíchal jsem po schodech nahoru a uháněl tak, že jsem je bral
po dvou. Potřeboval jsem její blízkost úplně stejně, jako Aiden a Maddox
vyhledali ženy, které potřebovali. Teď byla řada na mně.
Emmy byla v zimní zahradě na pohovce. Notebook měla otevřený
a všechna světla svítila, ale stejně se dívala z okna k temné obloze. Posadil
jsem se vedle ní, vzal jí počítač a přitáhl ji k sobě.
„Zdar, Freddy.“
Její hlava mi klesla na rameno. „Nazdar.“
„Myslel jsem, že budeš v posteli.“
„Ne. Nemůžu spát. Myslela jsem, že se budu učit, ale nedokážu se
soustředit.“
„Určitě bychom mohli dostat nějakou omluvenku od doktora nebo tak
něco, aby ti zkoušku odložili.“
„Ne. Materiály znám a chci ji udělat. Prezentaci mi odložili na příští
týden, takže můžu odpočívat. Já jenom…“
 „Jenom co?“
„Nechtěla jsem být tam dole sama. Tady je mi líp. Je tu to světlo
a okna…“
„Promiň, nechtěl jsem tě nechat samotnou.“
„Jsi v pořádku?“ Pohladila mě po tváři.
Posunul jsem se a přitáhl si ji na klín. „Budu. Nikdy to nepochopím, ale
nemám jinou možnost. Jestli to nepřekonám, Greg nakonec vyhraje, a já
s ním v té místnosti uvíznu navždycky a budu se snažit přijít na nemožné.“
„To já taky. Jenom mě držel v jiné místnosti.“
Přitiskl jsem ji k sobě pevněji a chvíli jsem mlčel, jen hlavou se mi
míhaly tiché a nepříjemné myšlenky. Mohli mi ji velice snadno vzít
navždycky. Mohli ji v té místnosti nechat samotnou a připoutanou, dokud
by nezemřela. Kdybychom na to nepřišli, kdyby se cokoli stalo a Greg by si
uvědomil, že to ví. Otřásl jsem se při vědomí, že když neváhal zabít sám
sebe, zabití nevinné ženy by mu problém nedělalo taky. Ale ublížil jí, a ona
teď trpěla následky hodně podobně jako já sám.
„Povídej.“
„Mám strach. Velký strach být sama ve tmě. Děsím se pomyšlení, že zítra
půjdu ven. Něco takového jsem nikdy necítila – ani když odešel Jack.“
„Myslím, že po tom, čím vším jsi prošla, to je normální.“ Políbil jsem ji
do vlasů. „Je mi líto, že ti to udělal. Ze všeho nejvíc ho nenávidím
za tohle.“
Přikývla, ale neodpověděla.
„Colin mi dal kontakt na jednu terapeutku. Možná je to něco, na čem
musíme pracovat.“ Rozzlobeně jsem vydechl. „Myslím, že taky potřebuju
pomoc. A Aiden taky.“
„Fajn.“
„Za ten dnešek se omlouvám, Emmy. Od té doby, kdy jsme se vrátili,
jsem byl mimo. Vím, že si tím procházíš sama. Slibuju, že už tě znovu
neopustím.“
„Bentley,“ zašeptala zděšeně. „Tys dneska viděl umřít člověka! Chápu to,
žes potřeboval být sám a snažil ses to urovnat. Měla jsem holky a Maddox
s Aidenem byli nablízku. Ani chvilku jsem nebyla sama.“
„I tak jsem ale já měl být ten, kdo tě utěšoval.“
„No, tak jsi tady teď.“
„To jsem. Už znovu nezmizím, slibuju.“
 Seděli jsme přitisknutí k sobě a tiše jsme si užívali vzájemného objetí.
Po nějaké době zaklonila hlavu a podívala se mi do očí. „Zajímalo by mě,
jestli ostatní už šli do postele.“
Zasmál jsem se. „Svým způsobem jo.“
Nakrčila obočí. „Cože?“
„Čistě náhodou jsem přistihl Dee a Maddoxe, jak mi znesvěcují kuchyň.“
„Ale!“ zachichotala se. „Kterou část?“
„Čert ví. Co vím, mohli ji použít celou. Maddox je muž, který vyznává
stejné příležitosti obou pohlaví.“
„Doufám, že ji uklidí. Andrew jim nakope.“
Ušklíbl jsem se. „No a Cami s Aidenem, ti si zase, ehm, užívají vlastní
chvilky v jejím pokoji.“
„Ach bože, ten tvůj ubohý domeček! Všude samá prostopášnost!“
Políbila mě na tvář.
„Co to na vás je, holky? Opředly jste nás svými kouzly, a my jsme
v čudu. Není možné vám odolat.“
Zavrtěla se mi na klíně. „Je to i můj případ?“
Zajel jsem rukou pod vrstvy silné tkaniny až k saténu její holé pokožky.
Prsty jsem přejížděl po jemných konturách zad a líbilo se mi, jak se
po mých dotecích třese.
„Hlavně tvůj.“
Když jsem zapojil i druhou ruku a posouval ji výš, až klouzala
po stranách jejích plných ňader, oči se jí zamlžily. Přitáhl jsem si ji k sobě
blíž, přejel jí nosem po krku a okusoval jí ouško. „Potřebuju tě, Emmy.
Potřebuju tě jako kotvu. Abys mě přivedla zpátky. Nás oba.“
„Ano,“ vydechla. „Taky tě potřebuju.“
Naše ústa splynula a my jsme zápasili s oblečením, které nás ještě
oddělovalo. Když přitiskla svou pokožku k mé, bylo to jako hedvábí
na kameni, její hebkost pro mé napjaté tělo představovala vítané uklidnění.
Pod jejími doteky jsem se uvolnil a ztratil jsem se v její chuti a citu. Míjely
okamžiky, během nichž jsme se prozkoumávali a hladili se, a naše těla se
znovu vzájemně poznávala. Slova jsme nepotřebovali, komunikovali jsme
spolu prostřednictvím dlouhých doteků a rty, jimiž jsme se dráždili i hladili.
A tam, při světle, které ji udržovalo v pocitu bezpečí, a s mým tělem, jež ji
uctívalo, se naše světy spojily, zatímco jsme se pohybovali a milovali.
 Zasténal jsem, ukrytý hluboko v ní. Představovala laskavost a světlo. Sílu
a zranitelnost. Tu jedinou věc, na níž mi v tom našem rozlehlém
a bláznivém světě skutečně záleželo.
Byla pro mě vším. Byla mým domovem.
A navždycky bude.
 Kapitola 19
Bentley
Gregova sebevražda se dostala až do zpráv, potom však z novinových
titulků rychle zmizela. Ohledně jeho pokoutních obchodních jednání bylo
zveřejněno jen málo informací, za což jsem byl vděčný. I bez té přidané
senzacechtivosti bylo ublíženo hodně lidem.
Po několika týdnech jsme měli návštěvu v podobě jeho právníka, Hanka
Godwina, který jednal jménem Gregovy sestry, vykonavatelky jeho závěti.
Přednesl nám nabídku na prodej těch pozemků, které nám Greg v měsících
před svou smrtí vyfoukl.
Kromě toho nebyly před jeho smrtí vyřízeny veškeré papíry ohledně toho
posledního pozemku, takže nám byla nabídnuta možnost parcelu od města
koupit, protože jsme technicky přišli s nejvyšší nabídkou. Nad tou nabídkou
jsem stále přemýšlel, ale nebyl jsem schopen ohledně tohoto pozemku
učinit konečné rozhodnutí. Připadal mi poskvrněný.
Požadovaná cena mě však překvapila. Přes dokumenty jsem se na něj
podíval a podal papíry Aidenovi. Maddox seděl na pohovce a se zájmem
nás sledoval.
„Je to míň, než je aktuální tržní hodnota.“
Právník si sundal brýle, naleštil je, zhluboka se nadechl a přikývl. „Ta
nemovitost je zatížena značnými dluhy. Doufáme, že budeme moct majetek
rozprodat co nejefektivněji.“
To mě překvapilo. „Aha.“
„Mohu mluvit otevřeně, pane Ridgi? Mám klientčino svolení.“
„Samozřejmě,“ mávl jsem rukou. „Cokoli v této místnosti řeknete,
zůstane mezi námi.“
„Pan Tomlin – Greg – si během několika posledních let vypěstoval
problém s hazardem. Pak začal sázet větší částky ve snaze vynahradit to, co
prohrál, ale jak všichni víme, vyplatí se to málokdy.“
„Hazard?“ Se zdviženým obočím jsem se obrátil na Aidena a Maddoxe.
Na člověka, jímž jsem si myslel, že Greg je, mi to přišlo úplně mimo roli.
I oni vypadali překvapeně.
 „Měl rád karty, zejména poker. Vzal si půjčku na svůj dům a bral si
peníze z firmy až do té míry, kdy opravdu nic nezbylo. Snažíme se
zachránit, co se dá.“
„Páni!“
Přikývl a pokračoval. „Greg a Cindy si nebyli blízcí. Ve skutečnosti ho
neviděla pět let. Má klientka chce prodat majetek, který po něm zbyl,
vyrovnat dluhy, které vyrovnat dokáže, a jít dál. Jak si dovedete představit,
je to pro ni těžká doba,“ odkašlal si. „Byla také zpravena o… ehm, tom,
kam až zašel v několika svých posledních dnech, a má pocit, že byste měli
mít možnost získat zpět to, co mělo být právem vaše.“
„Pokryje prodej jeho dluhy?“ ozval se Maddox.
„Téměř. Jakmile bude rozprodán zbytek nemovitostí, budeme blízko.“
S Aidenem jsme si vyměnili pohledy a potom jsem se podíval
na Maddoxe. Sklonil bradu a já jsem vstal a napřáhl ruku. „Promluvím si
s partnery. Budu vás kontaktovat ještě dnes před koncem pracovního dne.“
Pan Godwin mi rukou potřásl. „Cindy mě požádala, abych vyjádřil její
upřímnou omluvu za to, co se stalo. Podle všeho si chce myslet, že Greg
v důsledku stresu ze své závislosti trpěl nějakou poruchou.“
„Ona mi žádnou omluvu nedluží. Byly to Gregovy činy, ne její,“ odvětil
jsem stroze. „Ještě se vám dnes později ozvu.“
Aiden ho vyprovodil a já se posadil, a jak mě to naučila terapeutka,
v duchu jsem napočítal do deseti. Protáhl jsem si ruce a zhluboka se
na uklidnění nadechl, načež jsem cvičení opakoval. Stejnou reakci jsem
měl, kdykoli se o Gregovi někdo zmínil, a když jsem teď slyšel, jak se
někdo jiný omlouvá za jeho chování, už to bylo příliš.
„Je to dobrý, Bente?“
Naposledy jsem vydechl a otevřel oči. „Jo.“
Maddox si prohlížel dokumenty. „Tak co myslíš?“
„Myslím, že s ohledem na krev, která kvůli nim byla prolitá, nechci
žádnou část kteréhokoli z těch pozemků.“
Zamyšleně našpulil rty. „Nebo…“
„Nebo co?“
„Nebo to koupíme všechno, jak jsme původně chtěli. Aspoň s tím
uděláme něco dobrého.“
„Myslel jsem, že budeme pokračovat s tím obytným věžákem. Všichni
jsme se na tom shodli.“
 „Tak to pojďme maličko změnit.“
Aiden zkřížil ruce na prsou. „Rád bych si poslechl, co myslíš, Maddoxi.
„Sedm pater místo deseti. Naproti přes ulici, na tom novém pozemku,
a udělat to vyšší, s takovým tím obvyklejším typem bytů na obou stranách
budovy. Horní patra budou mít výhled do krajiny, z druhé strany výhled
na město. Bude to cenově dostupnější než u sousedů přes ulici, ale pořád to
bude speciální. A bude to naše.“
„A co ostatní pozemky?“
„Parky. Vybudujeme je a pak je darujeme komunitě. Takže ze všeho toho
zmatku může pořád vzejít něco dobrého.“
Podepřel jsem si bradu prsty a zamyslel se nad tím, co řekl. Zatímco si
s Aidenem povídali, já jsem jejich hlasy ignoroval a procházel si různé
scénáře. To, co říkali, dávalo smysl. Někdo by ty pozemky mohl koupit
a stavět na nich. My bychom to mohli kontrolovat. Něco z toho vrátit.
Pořád mi na tom ale něco nehrálo. Vzal jsem do ruky papíry od pana
Godwina a uvědomil si, jak to musí být.
„Jestli to uděláme, zaplatím férovou tržní cenu.“
Maddox se zmateně zamračil. „Bentley?“
„Bylo mi řečeno, že abych mohl jít dál, musím odpustit a nechat to být.
Odpustit znamená, že mu musím dopřát výhodu pochybnosti. Možná má
jeho sestra pravdu – že toho na něj všeho začalo být moc, takže přestal
přemýšlet s tou logikou, o které vím, že jí byl schopen. To nevím a nemůžu
předstírat, že tomu rozumím. Nemůžu uvěřit tomu, že člověk, kterému jsem
všechny ty roky důvěřoval, byl nějaký psychopat. Vím ale jednu věc – že
celou tuhle podělanou situaci neuzavřu tím, že dostanu slevu na pozemek,
za který někdo zaplatil takovou cenu. Zaplatím plnou tržní hodnotu, jeho
sestra tak bude moct splatit jeho dluhy a my půjdeme dál.“
Aiden s Maddoxem se na sebe podívali a potom promluvil Aiden.
„Pod tou svou vycpanou košilí jsi dobrý člověk, Bentley.“
„Jen si kecej.“
„Pořád jsi osel, ale dobrý člověk,“ zubil se Aiden.
Jedinou reakcí na jeho popichování bylo to, že jsem obrátil oči v sloup,
a Maddox se zasmál. „Jestli chceš, zavolám tam.“
„Jo, udělej to. Přestaň se flákat a lenošit na mé pohovce. Sežeň mi nějaká
čísla.“
„A co číslo na místní pizzerii? Mám příšerný hlad.“
 „Výborný nápad,“ zatleskal Aiden. „Myslím, že potřebuju extra velkou
jenom pro sebe.“
„Jako obvykle,“ opáčili jsme s Maddoxem současně.
„Hele, musím si udržovat sílu. Později musím stěhovat krabice té tvé
Emmy.“
Tady jsem se musel zasmát. Takže to bylo oficiální. Zítra se nastěhuje
natrvalo. Poklepal jsem si na kapsu, abych se ujistil, že tam to překvapení
pro ni stále je. Doufal jsem, že se jí bude líbit.
„Takže pizzu, a možná bychom potom, po obědě, mohli udělat nějakou
práci?“
Aiden mi zasalutoval, i když s vytrčeným prostředníčkem, a když odešel,
hned začal volat Sandy. Maddox vzal do ruky telefon a se složkou
zastrčenou pod paží vyřídil naši obvyklou objednávku pizzy.
Poprvé po mnoha týdnech jsem měl pocit, jako by se věci vracely
do normálu.
Emmyiny krabice jsme naskládali do jednoho z prázdných pokojů
v nejvyšším patře. Když jsem se na ně díval, zamračil jsem se. Nebylo jich
mnoho – jen šest. Při vědomí toho, jak málo věcí má, se mi až sevřel
hrudník. Chtěl jsem jí dát cokoli, oč mě kdy požádá – až na to, že nikdy
o nic nežádala.
Nepřinesla si s sebou žádný nábytek, protože trvala na tom, že nic z toho
by neladilo se stylem mého domu.
„Ale teď je i tvůj, Freddy,“ připomněl jsem jí.
Zavrtěla hlavou. „Těch pár kousků nábytku, které jsem měla, bylo
starých, už když jsem je dostala, a může si je nechat kdokoli, kdo se tam
nastěhuje. Přinesla jsem si knížky a věci, které jsem milovala nejvíc.
Jednoho dne vymyslím, kam s nima.“
Vzal jsem ji za ruku. „Myslím, že jedno místo mám.“ Zavedl jsem ji
chodbou do místnosti nejblíže její oblíbené části domu. Rozmáchlým
gestem jsem otevřel dveře. „Tvůj vlastní prostor.“
Vstoupila přede mnou a s rukou před ústy se rozhlížela. Před okny stál
staromódní, jemně vyřezávaný stůl a za nimi se rozprostíral výhled
na vzrostlé duby. Celou jednu stěnu lemovaly police pro její knihy a cokoli
dalšího, co by do nich chtěla uložit. Na stole byl notebook, který jsem jí
koupil, a naaranžoval jsem tam i všechna další zařízení, o nichž jsem věděl,
že by jí mohla ulehčit život. Byla připravena k použití. Postaral jsem se
o to, aby v místnosti položili silný koberec, a v rohu, kam každý den svítilo
sluneční světlo nejdéle, stály hluboké křeslo a pohovka v zářivě modré
barvě s navysoko vyskládanými krajkovými polštáři a silnou dekou
na zahnání toho soustavného chladu, který cítila. Stěny byly v barvě
holubičí šedi a všechny doplňky byly bílé. Působilo to lehce, vzdušně
a žensky.
O několik kroků popošla a přejela prsty po hladkém povrchu dřevěného
stolu.
„Líbí se ti?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Je nádherný.“
„Byl matčin. Nikdy jsem pro něj neměl místo, ale chci, aby byl tvůj.“
Svým uslzeným pohledem se setkala s mým a tmavé oči se ve světle
zaleskly.
„Jak?“ otázala se udiveně.
Usmál jsem se. „Aiden, Dee a Cami. Nakupování podle všeho miluje
stejně jako ony, a tak to pro tebe dali všechno dohromady. Andrew si vzal
na starost, aby to bylo všechno správně naaranžováno, a udržel to
v tajnosti.“
„Mně zimní zahrada bohatě stačila. Tos nemusel!“
„Emmy, stejně bys chtěla nějaké místo sama pro sebe, kde bys mohla
studovat, povídat si s holkama nebo kam bys utekla, kdybych tě naštval.
Zimní zahradu – kteroukoli místnost – používat samozřejmě můžeš, ale
tenhle prostor je jenom pro tebe.“
Vrhla se mi kolem krku. „Miluju to! Děkuju!“
Snadno jsem ji zvedl do vzduchu a podržel ji v náručí, načež jsem ji
políbil na krk. „Dobře.“
„Připadám si jako ve snu.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ujišťuju tě, že je to naprosto reálné.“
Znovu jsem ji postavil na nohy a letmo ji políbil na nos. „Ještě ti něco
musím ukázat.“
„Už jsi mi toho dal dost.“
„Ne. Teprve začínám, Freddy.“ Ukázal jsem na polici. „Poznáváš to?“
Zašilhala nahoru a překvapeně vydechla. „To je moje fotka! Je tak
jasná!“
 „Reid zná někoho, kdo ji vylepšil a upravil. Originál je v bezpečí.“
Sklonil jsem se a zatlačil na skrytá dvířka pod policemi. „Přímo tady s tvým
batohem.“
Od té doby, kdy mi ho dala, se na něj nikdy neptala, čímž mi dokazovala
svou důvěru ohledně toho, že ho pro ni bezpečně uschovám. Když do skříně
nahlédla, unikl jí potlačovaný vzlyk. „Je to ohnivzdorné, a až na zdi
nastavíš kombinaci, i uzamykatelné. Co bude vevnitř, nikdy neztratíš,
Emmy. Je to v bezpečí, jak jsem ti slíbil.“
„Díky.“ Zaleskly se slzy, ale hned je otřela. „Já… já nemám slov.“
Posadil jsem se na židli a přitáhl si ji do klína, ale cítil jsem jakousi
podivnou nervozitu. „Svěřila jsi mi něco, co ti bylo drahé, a já teď chci
udělat to samé.“
„Už jsi to udělal, Bentley. Dal jsi mi své srdce. Svůj domov.“
„Ne, mám ještě něco jiného.“ Vtiskl jsem jí do ruky plochou krabičku.
„Chci ti svěřit tohle.“
Když krabičku otevírala, ruka se jí třásla. Při pohledu na její obsah
vytřeštila oči. „Bentley,“ vydechla. „To jsou…“
Vytáhl jsem z krabičky křehký přívěsek. Malý čokoládový diamant
zachytil světlo a odrážel je stejně jako její oči. Byl zasazen ve zlatém
filigránu a zvýrazněn čtyřmi naleštěnými akcenty. „Ty perly. Perly mé
matky.“
„Ale vždyť je s sebou všude nosíš!“
Natáhl jsem jí řetízek kolem krku. „Tak teď je budeš nosit ty. Sdíleli jsme
svou minulost a teď je čas začít naši budoucnost. Já budu v bezpečí
uchovávat tvůj batoh, ty budeš hlídat mé perly. Budeme si navzájem chránit
srdce. Domluveno?“
Ucítil jsem její rty na svých. „Domluveno.“
V kanceláři byl klid, odpoledne téměř končilo. Vyhlédl jsem ven na těžké
mraky a napadlo mě, jestli se už dnes dočkáme sněhu. Snažil jsem se
vzpomenout si, jestli si Emmy ráno vzala svůj nový kabát, ale potom jsem
pobaveně potřásl hlavou. Samozřejmě že si ho vzala. Klidně by v něm
i spala, kdybych jí to dovolil. Byl lehký a s péřovou výplní a řekla o něm,
že je to ta nejteplejší věc, jakou kdy měla.
Její díky rozhodně zahřály i některé části ve mně.
 Zavrtěl jsem se v křesle a zamyslel se nad dnešním večerem. Možná bych
měl přijít domů brzy a odpočinout si s ní, protože nebyla v zasedací
místnosti, kde s Maddoxem a Aidenem pracovala na rozšíření Bentley
Ridge Estates. Byla pro projekt obrovským přínosem, protože ke stolu
přinášela stále nové nápady. Mí partneři s ní trávili čas rádi, protože ji brali
jako inteligentní a pracovitou. Já jsem miloval to, když se celou kanceláří
rozléhal její smích, a naslouchal jsem jejím kreativním myšlenkám. Byla
úžasná a já jsem doufal, že se mi ji podaří přesvědčit, aby si po škole
otevřela vlastní kancelář. Bude moct provozovat vlastní firmu a já bych
moc rád byl jejím prvním klientem, i když jsem věděl, že toho může
nabídnout mnohem víc než jen grafický design. Dokázal bych si představit
i dobu, kdy bude součástí mého týmu. Ve všech aspektech.
Souhlasila s tím, že zajde za tou terapeutkou, kterou jí doporučil Colin,
a šel jsem tam s ní. Překvapilo mě, jak moc nám ta sezení pomohla –
každému z nás různými způsoby. Chloe nás přijímala jednotlivě, ale občas,
pokud měla pocit, že je to nutné, jsme přišli spolu. Emmyiny noční můry
z větší části přestaly, a i když někdy bývala na veřejnosti nervózní, celkově
to bylo lepší. Teď už se se mnou nehádala, že nechce, aby ji Frank vozil,
protože se cítila bezpečněji, a i já jsem byl klidnější. Byla ráda, ale Aiden
měl pocit, že bodyguardi už nejsou nutní.
Já jsem se naučil vypořádat se se vztekem pozitivním způsobem, spíš než
abych křičel na ty, na nichž mi nejvíc záleží, a ona nám oběma pomáhala
vyrovnat se s minulostí. Byl jsem na Emmy neuvěřitelně hrdý nejen za to,
jak je silná, ale také za její odolnost a odhodlání jít dál. Inspirovala mě
k tomu, abych dělal totéž.
Při pomyšlení na ni se mi po ní zastesklo víc než obvykle. Vzal jsem
do ruky telefon a odeslal jí SMS.
Hej, Freddy! Co tak odpoledne děláš?

Odpověděla rychle.
Studuju.
Jsi doma?
No, dostala jsem záchvat nostalgie, tak jsem s Cami u Ala.

Nad těmi slovy jsem se zasmál a rozhodl jsem se neříkat nic o tom, že ji
chci vidět.
Fajn. Tak se uvidíme doma.

Na to odpověděla smajlíkem se srdíčkem a s mými oblíbenými slovy.

Miluju tě.

Vstoupil Aiden, posadil se na pohovku a nohama švihl na konferenční

stolek. Přežvykoval nějaké obrovské pečivo a zašklebil se mým směrem.
„Co je?“
„Tvůj cholesterol. To už je dnes tvůj třetí.“
„Čtvrtý. Copak za to můžu, že jich Sandy přinesla plnou krabici a já jim
nemůžu odolat? Tenhle tam zbyl poslední, a všichni už šli domů. Nemůžu
ho nechat, aby se zkazil.“
„Samozřejmě že ne,“ odvětil jsem suše.
„Nemáš žádné sebeovládání.“
Odfrkl si. „Ty ho máš dost pro oba.“ Odmlčel se a s úšklebkem dodal:
„Rigide.“
„Vlez mi na záda!“
„Díky, ale nejsi můj typ.“
Teď byla s úšklebkem řada na mně. „Ne, taky myslím, že ne. Nemám
tmavé vlasy a zelené oči a dokážu tě usadit za pět sekund čistého času.“
Chvíli jsme na sebe jen zírali. Stejně jako jsem si s nikým nepovídal
o svém vztahu s Emmy, neměl jsem tušení, jak to jde mezi Cami
a Aidenem. Něco tam určitě bylo, o tom jsem nepochyboval, on o tom však
odmítal mluvit, a Emmy toho zase nedokázala moc vydolovat z Cami. Bylo
jasné, že se o to nemá v úmyslu podělit ani dnes. Snažil jsem se ho
přemluvit, aby zašel do nějaké poradny, on to ale odmítl s tím, že s nikým
nemusí mluvit ani o Gregovi, ani o čemkoli jiném. Bez ohledu na to, jak
moc jsem se snažil ho přesvědčit, zatvrzele odmítal. Maddox mi řekl, abych
tolik netlačil a nechal ho vyřešit si to sám.
„Nutit ho za někým jít je zbytečné. Je to dospělý chlap, Bente. Zavolá
tam, až bude připravený. Musí to být jeho rozhodnutí.“
Ustoupil jsem, protože jsem mezi nás nechtěl vrážet klín. V tomhle
případě ho ale mohu pošťouchnout správným směrem.
„Emmy a Cami jsou u Ala a učí se. Myslel jsem, že bych ji mohl
překvapit a vzít ji na nějakou brzkou večeři nebo tak.“
Aiden se posadil trochu rovněji. „Ale? A chceš, abych tě tam odvezl?“
Pokrčil jsem rameny a dělal jakoby nic. „Odvézt mě tam může Frank.“
 „Asi bych měl jet s tebou, víš, a ujistit se, že je všechno v pořádku.“
Od Gregovy smrti se život vrátil do normálu. Už žádné další vzkazy,
jenom ten náhodný a občasný dopis, vyžadující mé peníze jako obvykle.
Aiden se konečně uvolnil a už mi nedělal trvalý stín, i když se mnou stále
jezdil na všechny schůzky. Potřeboval jsem ho spíš díky jeho neuvěřitelné
paměti než kvůli bezpečí a doufal jsem, že to tak zůstane. Teď jsem si ale
nemohl pomoc, a musel jsem toho medvěda popíchnout.
„Ale ne, myslím, že to samotný zvládnu. Leda by se stalo něco, kvůli
čemu bych potřeboval ochranku?“
„Ne,“ připustil zamračeně. „Ale není to zase tak velký prostor, a já bych
mohl s Alem zkontrolovat všechna ta vylepšení, která jsme udělali. Plus
ještě má ty zatraceně úžasné smaženky.“
To jako potřeboval víc jídla?
„Smaženky… Jasně.“
„Bente –“ varoval mě.
Zavřel jsem notebook a zvedl se. „No, tak jestli se chceš ujistit, že je tam
všechno v pořádku, a dát si smaženku, tak bys samozřejmě měl jet se
mnou.“
Okamžitě vyskočil. „Dobře.“
Když jsme přijeli k Alovi, zamířil jsem k Emmyinu místečku. Cami
zvedla hlavu a viděla mě přicházet a potom si všimla Aidena, čekajícího
v řadě na smaženku. Něco řekla Emmy, která ale jenom přikývla, aniž by
zvedla hlavu od notebooku. Cami kolem mě prošla s úsměvem, položila mi
ruku na rameno a přejela mi rty po tváři.
„Bude moc ráda, že jsi za ní přijel,“ zamumlala. „Pořád se dívá
na telefon.“
Zamrkal jsem a chvilku počkal, než jsem vytáhl telefon a Emmy vyfotil.
Mé kdysi prázdné úložiště teď bylo plné fotografií, převážně jejích, ale také
nás, našich přátel a našeho života. Poprvé jsem měl dobré vzpomínky, které
jsem chtěl zachytit a zachovat.
Zatímco psala, světlo nad stolem se odráželo v jejích náušnicích
i prstenech. Měla i ten náhrdelník, který jsem jí dal a který si od chvíle, kdy
jsem jí ho na krku zapnul, sundávala málokdy. Vlasy měla vyčesané
nahoru, takže bylo vidět tetování, a kolem ramen měla přehozený nový
kabát. Objevil jsem pro ni další oblíbenou barvu. Jasně červená látka jí
nádherně kontrastovala s pletí. Jednou večer jsem jí koupil další šál
ve stejné barvě, námitky jsem umlčel polibky a přehodil jí ho přes ramena.
„Vím, že tam jsi.“
Políbil jsem ji na hlavu a posadil se naproti ní.
„Už mě zase stalkuješ, Rigide?“
Naklonil jsem se a ukradl jí kousek muffinu. „Je to pořád stalking, když
spolu žijeme?“
S úsměvem zvedla hlavu. „Ne, potom je to posedlost.“
„Vinen v plném rozsahu. Jsem tebou posedlý.“
„To jako fakt?“
„Naprosto. Mám tě v mysli víc než cokoli jiného v životě.“
Znovu se opřela a pomalu po mně přejížděla pohledem. Pak zaklapla
notebook, ale neříkala nic, jenom dál zírala. Pohled měla upřímný,
otevřený, a cítil jsem, jak sebou můj pták při tom posuzování cuká.
„Vidíš snad něco, co se ti líbí?“
Naklonila se ke mně a tichým hlasem řekla: „Líbí se mi to, co vidím.“
„Povídej.“
„Vidím tebe. Bentleyho. Toho nejvíc sexy, nejsladšího, nejmilejšího –“
odmlčela se a olízla si rty, „– a nejperverznějšího chlapa, kterého znám.“
„Takhle mě většina lidí nepopisuje.“
„Miluju to, že tě svět vidí jedním způsobem, ale já vídám tvé skutečné
já.“
„Mé skutečné já tě hned potřebuje odvézt domů.“
Zaťukal jsem na zjizvenou desku dřevěného stolu. „Hned.“
Vstala tak rychle, že málem převrátila židli. Vzala brašnu a strčila do ní
notebook.
Zaváhala. „Ehm… Ale co Cami?“
Když jsem se ohlédl jejím směrem, viděl jsem, že je úplně zabraná
do rozhovoru s Aidenem. Když vzápětí zvedl pohled ke mně, ukázal jsem
hlavou ke dveřím. Usmál se a vrátil se k hovoru s Cami.
„Pošlu pak Franka zpátky pro ni a Aidena.“
„Dobře, to by šlo.“
Sevřel jsem ji do náručí a tvrdě ji políbil. Bylo mi jedno, že je to
na veřejném místě; už dávno mi bylo jedno, kdo se dívá. Odtáhl jsem se,
a když jsem si všiml, jak jí rychle růžoví tváře, usmál jsem se.
 Táhl jsem ji za ruku ven a zastavil se jenom na tak dlouho, abych
poplácal Aidena po rameni.
„Jdeme.“
„To vidím.“
„Zkus to. Mohlo by se ti to líbit.“
Zavrtěl hlavou a doprovodil Cami zpátky ke stolu, od něhož jsme odešli.
Usmál jsem se na Emmy a znovu jsem si uvědomil, kolik štěstí do mého
života přivedla. Naposledy jsem se ohlédl za přítelem a zamyslel se nad
tím, jak to, že nevidí to co já. Cami pro něj mohla udělat totéž.
Musel na to přijít.
Protože, nehledě na to, co si myslel, si to zasloužil.
Otevřel jsem dveře do auta a nechal Emmy vklouznout dovnitř jako první
a potom jsem se posadil vedle ní.
„Domů, pane?“
Podíval jsem se na Emmy, a oba jsme cítili totéž. Dokud budeme spolu,
budeme pořád doma.
Přitáhl jsem si ji blíž a usmál se.
„Ano, Franku. Odvez nás domů.“
 Ukázka z knihy
AIDEN – VESTED INTEREST 2
Prolog
Začalo to jako vždycky. Hlasy, křik, záblesky paniky. Roztříštěné zlomky
vzpomínek, rozmazané a navzájem promíchané obrazy.
„Jsi jako tvůj otec. Naprosto k ničemu.“
„Neumí číst? No to je ale překvapení! Vždycky byl hloupý.“
„Nic navíc za něj platit nebudu. Jestli nedokáže držet krok s ostatními, je
to jeho problém.“
Utíkal jsem, vystrašený a bez dechu. Musel jsem se schovat, dostat se
pryč. Kameny mě zasáhly do nohou, jeden se mi zaryl do krku. Cítil jsem
mokrou krev, která mi stékala po zadní straně krku a na záda. Zahnul jsem
za roh, kde jsem se ukryl v postranní uličce za popelnicí. Zadržoval jsem
sípavý dech a snažil se být zticha.
Zvuky běžících nohou se zastavily, slyšel jsem vzteklé hlasy.
„Kam šel?“
„Myslíš, že je v té uličce?“
„Ne, ten malý parchant se bojí vlastního stínu, tam by nikdy nešel.
Hledáme dál.“
Jako zázrakem šli dál, já jsem ale zůstal skrčený, protože jsem věděl, že
by se mohli vrátit. Věděl jsem také to, že i když jsem jim dnes unikl, zítra si
mě najdou.
Při vzpomínce na to množství výprasků, které jsem na škole schytal, jsem
se celý otřásl. Na hřišti. Doma. Slyšel jsem se lapat po vzduchu, cítil jsem
nástup paniky. Nebylo to skutečné, ten příval strachu, který mě paralyzoval,
jsem však zastavit nedokázal.
Plesk!
„Ty mizerná sračko! Jediný, co umíš, je zklamat mě!“
„Prosím, mami, ne, páskem ne…,“ vzlykal jsem.
„Dostaneš teď, a ještě mnohem víc, ty nevděčníku! Kéž by ses nikdy
nenarodil!“
 Bolest jejího útoku byla tak sugestivní, že jsem ji téměř skutečně cítil,
stejně jako jsem vnímal, jak sebou mé tělo reflexivně škubá. Slyšel jsem
vlastní křik. Ještě pořád jsem nedokázal prolomit to sevření, které mě drželo
v pasti minulosti.
Místnost byla světlá, zařízení mi bylo povědomé. Uvědomil jsem si, že
jsem onoho osudného dne v Gregově kanceláři a dívám se, jak si tiskne
pistoli k bradě. Až na to, že tu pistoli nedržel on. Byl jsem to já.
Tiskl jsem si zbraň ke krku a upřeně jsem zíral na Bentleyho. Potřásl
hlavou.
„Jsi takový zbabělec!“
„Já to nechci udělat, Bente,“ žadonil jsem. „Prosím! Pomoz mi.“
„Až budeš pryč, budu rád. Nejsi nic než osina v zadku. Už jsem to s tebou
vydržel dost dlouho.“
„No – jsme přece přátelé! Říkal jsi to!“
Pohrdavě pokrčil rameny. „Ne, byl jsi užitečný, ale už mi to stačilo. Teď
laskavě ušetři světu ten prostor, který zabíráš.“
Otočil se, odcházel a mé prosby ignoroval.
V místnosti byla zima, chladný vzduch mě roztřásl. Rozhlédl jsem se. Byl
jsem sám, opuštěný jedním z mála lidí, o nichž jsem si myslel, že jim můžu
věřit. Zavřel jsem oči a přitiskl si tu studenou ocel na kůži.
„Stop!“
Při zvuku jejího hlasu se mé oči zprudka otevřely. Cami stála přede
mnou.
„Nedělej to, Aidene.“
„Nemám jinou možnost.“
„Ale máš.“ Natáhla ruku. „Pojď se mnou.“
„Ne. Já nejsem to, co potřebuješ. Nejsem něco, co by potřeboval
kdokoli.“
„Jestli tu spoušť stiskneš, tak to nikdy nezjistíš.“
Zavrtěl jsem hlavou a přitiskl si pistoli blíž.
Cítil jsem, že odchází. Obklopila mě temnota.
Stiskl jsem spoušť.
S hlasitým zalapáním po dechu jsem se vzpřímeně posadil na posteli.
Nadechl jsem se tolik potřebného kyslíku a horečně jsem se snažil potlačit
paniku. Švihl jsem nohama přes okraj postele a tápal jsem po vypínači,
a když jsem ho konečně našel, rozhlížel jsem se po místnosti. Stále
vyděšený jsem si přejel rukama po trupu a po hlavě a snažil jsem se
nahmatat krev, tu díru po vstřelu. Nenahmatal jsem ale nic jiného než lesklý
pot, pokrývající celé tělo.
Zoufale žíznivý jsem sáhl po láhvi s vodou na nočním stolku. Celou jsem
ji vypil a odhodil stranou. Svěsil jsem hlavu, zatímco se můj dech postupně
vracel do normálu a srdeční tep se zpomalil.
Byl to zlý sen. Ne první, a určitě ne poslední, který budu mít.
Tenhle však byl jiný. Byl intenzivnější než kdy jindy a ta poslední část
s Gregem byla velice živá. Věděl jsem, že mi jeho smrt pořád leží v hlavě.
Zůstávala někde na okrajích, zavrtávala se mi hluboko do psychiky
a na povrch znovu vycházela tehdy, když jsem se snažil usnout.
Když jsem měl zlý sen naposledy, probudil jsem se vedle Cami. Ta mě
uklidnila. Přitiskla se ke mně a utěšovala mě, dokud jsem znovu neusnul.
Když jsem byl schovaný v jejím objetí, noční můra se nevrátila.
Dnes v noci jsem byl sám a bez jakýchkoli pochyb jsem věděl, že se bude
vracet, dokud nevylezu z postele a nezačne nový den.
Bylo to tak, jak to být muselo. Protože, ať už to byla noční můra, nebo
ne, poselství toho snu bylo správné, stejně jako vždycky bude.
Nebyl jsem k ničemu, a ona po mém boku už nikdy nebude. Zasloužila si
mnohem víc, než jsem pro ni kdy mohl být já.
Vstal jsem a natáhl si tepláky. Půjdu si zacvičit a potom vyrazím
do kanceláře. Alespoň tam můžu být něčím jiným než tím, co mi říkaly mé
sny.
Tam můžu být Aidenem, věrným přítelem Bentleyho a Maddoxe.
Součástí úspěšné společnosti. Respektován mnohými, některými
i obdivován. Bohatý, vtipný a bezstarostný.
Bylo to skvělé krytí. Nikdo přes ně neviděl mé skutečné já.
To, které si schovávám.
 Poděkování
Při psaní knihy je v zákulisí vždycky tolik lidí! Inspirují, navrhují,
podporují a často vás pozvednou, když už se vám nedostává slov.
Eli, děkuji ti za pomoc a přátelství. Jsi jednička.
Denise, tobě děkuji za nápady a povzbuzování. Jsi pro mě inspirací
v mnoha směrech, a já jsem velice poctěna tím, že jsem součástí cesty,
na níž jsi.
Caroline, děkuji – tvé bystré oči a podpora pro mě tolik znamenají.
Deb, díky tvým dovednostem a návrhům jsou mé knihy lepší. Umíš
vyhladit ostré hrany a díky tobě má slova fungují. Díky za všechno.
Beth, Shelly, Janett, Darlene, Carrie, Sue, Jeanne, Claudie – vám ani
nemůžu začít děkovat. Všechna ta vaše podpora a láska, kterou jste
projevily mně a mé práci, se nedá slovy vyjádřit. Přátelství, které jsme
vytvořily, obohacuje můj život.
Jess z public ralations Inkslinger, tobě děkuji za pomoc a poradenství.
Koláčky jsou na cestě!
Flavie, tobě děkuji za podporu a víru v mou práci. Odvedla jsi kus práce.
Karen, má nádherná asistentko a kamarádko. Usnadňuješ mi můj život
spisovatelky a můj skutečný život rozjasňuješ. Miluji naše každodenní
hodinové telefonní hovory, tvé naštvané rozkazy a péči a pozornost
k detailům, které prokazuješ při jakémkoli úkolu, pro který se rozhodneš.
Veškerý ten soucit a láska, jimiž mě zahrnuješ, jsou tak úžasné! Jsem
vděčná za to, že tě mám v obou světech. Strašně tě miluju, kamarádko.
Všem bloggerům, čtenářům, a zejména mému novému redakčnímu týmu.
Díky za všechno, co děláte. Za to, jak přímo křičíte svou lásku ke knihám,
za všechno to zveřejňování, sdílení – za vaše doporučení, díky nimž mám
pořád plný seznam toho, co si mám přečíst, a za všechnu tu podporu, již mi
prokazujete a které si tak cením.
Děkuji svým kolegům spisovatelům, kteří mi prokázali tolik laskavosti.
Budu následovat vašeho příkladu a pošlu to dál.
Christine – tobě děkuji za to, že má slova vypadají hezky!
Své čtenářské skupině, Melaniiným mimoňkám – miluju vás všechny.
 A konečně – Matthewovi. Ani nedokážu vyjmenovat celý seznam
poděkování za všechny ty nesčetné způsoby, kterými mi zlepšuješ život. Jak
se může srdce každý den zvětšovat a někoho milovat stále víc? Na tuto
otázku nedokážu odpovědět, já jenom vím, že to tak je. Miluju tě
donekonečna, a ještě dál.
 Poznámka autorky
Někdo se může kvůli depresím, úzkosti a jiným myšlenkám cítit izolovaný.
Vězte, že nejste sami. Pokud s tím bojujete, kontaktujte odborníka
na duševní zdraví. Někdo je připraven naslouchat. V České republice
můžete kontaktovat například:
Linku bezpečí (pro děti a mládež): 116 111
Modrou linku: 608 902 410
Rozcestník linek důvěry dle krajů:
http://www.capld.cz/linky-duvery-cr
Případně se vždy můžete obrátit na krizová centra psychické pomoci
(Riaps, Remedium a další).