ANOTACE:

Měl tajemství, které jí zničilo svět.

Vše co znala už nebyla pravda.
Blaire ho nemohla přestat milovat, ale věděla, že mu nikdy
neodpustí. Teď byla
zpátky doma a učí se znovu žít. Pohnout se v životě vpřed …
dokud se nestalo
něco, co jí znovu nezamává světem.
Co uděláte, když jediná osoba, které nemůžete už nikdy znovu
věřit, je ten jediný
samý, kterému potřebujete věřit tak zoufale?
Lžeš, skrýváš se, unikáš a modlíš se, aby tě tvé hříchy nikdy
nedostihly.
Never Too Far, #2
Prolog
O 13 let dříve
Neozvalo se žádné zaklepání na dveře, jen lehké šoupání
nohou. Už tak mě bolelo
v hrudi. Máma cestou domů volala, aby mi řekla co udělala, a
že teď potřebuje jít
ven a dát si pár koktejlů s přáteli. Já budu ten kdo bude muset
uklidnit Nan. Matka
nemůže zvládnout s tím související stres. Nebo alespoň tak to
řekla, když volala.
"Rushi?" ozval se Nanin hlas se zadrhnutím. Plakala.
"Jsem tady, Nan," řekl jsem, když jsem se zvedl ze sedacího
pytle v rohu. Byl to
můj úkryt. V tomhle domě jste potřebovali schovku. Pokud jste
nějakou neměli,
stávali se špatný věci.
Prameny rudých vlasů se Nan přilepily k vlhké tváři. Spodní ret
se jí chvěl jak ke
mně vzhlížela svýma smutnýma očima. Sotva kdy jsem je viděl
šťastné. Matka jí
věnovala pozornost jen když jí chtěla vymódit a předvádět se s
ní. Zbytek času jí
všichni ignorovali. Kromě mě. Já dělala co jsem mohl, aby se
cítila chtěná.
"Neviděla jsem ho. Nebyl tam," zašeptala, pak jí uniklo malé
vzlyknutí. Nemusel
jsem se ptát kdo je 'on'. Věděl jsem to. Matku unavovalo Nanino
vyptávání na otce.
Tak se rozhodla, že jí sebere a ukáže jí ho. Kéž by mi to řekla.
Přál jsem, abych
mohl být pryč. Ze zasaženého výrazu na Nanine tváři se mi
ruce zatnuly v pěst.
Jestli toho chlapa někdy uvidím, napálím mu jí rovnou do nosu.
Chtěl jsem, aby
krvácel.
"Pojď sem," řekl sem, natáhl ruku a přitáhl si sestřičku do
náruče. Omotala kolem
mě paže a pevně stiskla. Ve chvílích jako tahle se mi těžko
dýchalo. Nenáviděl
jsem život jaký dostala. Já alespoň věděl, že mě můj táta chce.
Trávil se mnou čas.
"Má další dcery. Dvě. A ony jsou … krásné. Mají vlasy jako
andělé. A mají
maminku, která je nechá si hrát venku ve špíně. Nosily tenisky.
Špinavé." Nan
záviděla špinavé tenisky. Naše matka jí chtěla mít pořád a za
každých okolností
perfektní. Ona tenisky dokonce ani nikdy neměla.
"Nemůžou být krásnější než ty," ujistil jsem jí, protože jsem
tomu pevně věřil. Nan
popotáhla a pak se ode mě odtáhla. Zvedla hlavu a podívala se
na mě velkýma
zelenýma očima. "Jsou. Já je viděla. Na zdech jsem viděla
obrázky obou holek a
muže. Miluje je … mě nemiluje."
Nedokázal jsem jí lhát. Měla pravdu. On jí nemiloval.
"Je to pitomej kretén. Máš mě, Nan. Vždycky budeš mít mě."
1. Kapitola
Blaire
Patnáct mil za městem bylo dostatečně daleko. Nikdo nikdy
nejezdil tak daleko ze
Sumit, aby zašel do lékárny. Pokud jim teda nebylo devatenáct
a nepotřebovali
něco aniž by celé město vědělo co si koupili. Ať jste si v malé
místní lékárně koupili
cokoliv, během hodiny to vědělo celé město Sumit v Alabamě.
Obzvlášť když jste
byli svobodní a nakupovali kondomy … nebo těhotenský test.
Položila jsem těhotenský test na pult a vyhýbala se očnímu
kontaktu s
prodavačkou. Nemohla jsem. Strach a vina v mých očích
nebylo něco, co jsem
chtěla sdílet s náhodným cizincem. Tohle jsem neřekla dokonce
ani Cainovi. Potom
co jsem před třemi týdny vytlačila Rushe ze života, jsem pomalu
zapadla zpátky do
rutiny trávit všechen čas s Cainem. Bylo to snadný. Netlačil mě
do rozhovoru a
když jsem chtěla mluvit, poslouchal.
"Šestnáct dolarů a patnáct centů," řekla žena na druhé straně
přepážky. Slyšela
jsem jí v hlase starost. Ne že by to bylo překvapivé. Tohle byl
zahanbující nákup,
kterého se bála každá náctiletá holka. Podala jsem jí
dvacetidolarovou bankovku,
aniž bych zvedla oči od malého pytlíku co přede mě položila.
Od toho, který měl
odpověď na otázku, kterou jsem potřebovala a přesto se jí
děsila. Ignorovat fakt, že
jsem měla dva týdny zpoždění a předstírání jakoby se tohle
nedělo, bylo
jednodušší.
Ale musela jsem to vědět.
"Tři dolary a osmdesát pět centů nazpátek," řekla, když jsem
natáhla ruku a vzala si
peníze z její napřažené ruky.
"Díky," zamumlala jsem a vzala si balíček před sebou.
"Doufám, že všechno dobře dopadne," řekla žena vlídným
tónem. Zvedla jsem
pohled a setkala se s párem soucitných hnědých očí. Byla cizí,
nikdy jí znovu
neuvidím, ale v tuhle chvíli mi pomohlo mít někoho dalšího kdo
to věděl. Necítila
jsem se tak sama.
"Já taky," odpověděla jsem než jsem se otočila a vykročila ke
dveřím. Zpátky do
horkého letního slunce.
Udělal jsem dva kroky směrem k parkovišti, když mi oči padly
na řidičovu stranu
mého náklaďáčku. Stál tam Cain a se založenýma rukama na
prsou se o něj opíral.
Měl na sobě šedou kšiltovku s logem Alabamské university a
měl jí tak naraženou,
že jsem mu neviděla do očí.
Zastavila jsem a dívala se na něj. Nemohla jsem zapírat. Věděl,
že jsem si sem
nepřijela koupit kondomy. Zbývala tu jediná další možnost.
Dokonce i bez
schopnosti vidět výraz jeho očí jsem věděla … že věděl.
Polkla jsem knedlík v krku, se kterým jsem se potýkala od
chvíle co jsem dnes ráno
nasedla do auta a zamířila ven z města. Teď už jsem to nebyla
jen já a cizinka za
pultem, kdo jsme to věděli. Můj nejlepší kamarád už to věděl
taky.
Přinutila jsem se klást jednu nohu před druhou. Bude se
vyptávat a já budu muset
odpovídat. Po uplynulých pár týdnech si zasloužil vysvětlení.
Zasloužil si pravdu.
Ale jak mám tohle vysvětlit?
Zastavila jsem pár stop před ním. Byla jsem ráda, že mu čepice
stínila obličej.
Nebude se to líp vysvětlovat, když nebudu vidět jak mu očima
probleskují myšlenky.
Stáli jsem v tichosti. Chtěla jsem, aby promluvil jako první, ale
potom co uplynulo
několik minut, nebo mi to tak alespoň připadalo a on pořád nic
neřekl jsem věděla,
že chce, abych něco řekla jako první.
"Jak jsi věděl kde jsem?" zeptala jsem se nakonec.
"Bydlíš u mojí babičky. V momentě kdy jsi s divným chováním
odjela mi zavolala.
Dělal jsem si o tebe starosti," odpověděl.
V očích mě pálily slzy. Nebudu kvůli tomuhle brečet. Už jsem
obrečela všechno co
jsem chtěla obrečet. Sevřela jsem pytlík s těhotenským testem
pevněji a narovnala
se v ramenou. "Sledoval jsi mě," řekla jsem. Nebyla to otázka.
"Samozřejmě, že ano," odpověděl, pak zavrtěl hlavou a odvrátil
ode mě pohled.
"Hodlala jsi mi to říct, Blaire?"
Řekla bych mu to? Nevím. Tak dalece jsem to nepromýšlela.
"Zatím si ještě nejsem
jistá, jestli tu je co říkat," odpověděla jsem upřímně.
Cain zavrtěl hlavou a pak se tvrdě a tiše zasmál smíchem, který
postrádal veškerý
humor. "Nejsi si jistá? Jela jsi celou cestu až sem, protože si
nejsi jistá?"
Byl naštvaný. Nebo zraněný? Tak jako tak k tomu neměl žádný
důvod. "Dokud si
neudělám tenhle test, nejsem si jistá. Mám zpoždění. To je
všechno. Není důvod
proč bych ti o tom měla říkat. Není to tvoje starost."
Cain pomalu otočil hlavu, aby se setkal s mým pohledem. Zvedl
ruku a zvedl si
čepici dozadu. Zastínění jeho očí bylo pryč. Byla v nich nevíra a
bolest. Tohle jsem
vidět nechtěla. Bylo to skoro ještě horší než mu v očích vidět
odsouzení. V tomhle
případě bylo odsouzení lepší.
"Opravdu? Tak to cítíš? Po všem čím jsme prošli je tohle
opravdu a upřímně to jak
se cítíš?"
Čím jsme si prošli byla minulost. On byl moje minulost. Už jsem
si toho bez ně
prošla spousty. Zatímco on si užíval středoškolská léta, já se
snažila udržet svůj
život pohromadě. Co přesně si myslel, že protrpěl? V krvi se mi
pomalu začal vařit
vztek a zvedla jsem oči, abych se na něj podívala.
"Ano, Caine. Takhle to cítím. Nejsem si jistá čím přesně myslíš,
že jsme spolu
prošli. Ale byli jsme nejlepší kamarádi, pak jsme byly pár, pak
mi onemocněla
máma a tys potřeboval vyhulit péro, takže jsi mě podvedl.
Musela jsem se starat o
mámu úplně sama. Neměla jsem se o koho opřít. Pak zemřela
a já se
přestěhovala. Pak mi zničili srdce a svět a vrátila jsem se domů.
Byl jsi tu pro mě.
Nežádala jsem tě o to, ale byl jsi. Jsem ti za to vděčná, ale tím
se všechny
předchozí věci nesmažou. Nenapraví to skutečnost, že jsi mě
opustil, když jsem tě
potřebovala nejvíc. Takže mi promiň, že když se mi svět zase
začíná hroutit pod
nohama, nejsi první osoba za kterou běžím. To sis prostě ještě
nezasloužil."
Ztěžka jsem dýchala a slzy, které jsem nechtěla ronit mi stékaly
po tváři. Sakra,
nechtěla jsem brečet. Překonala jsem vzdálenost mezi námi a
využila všechnu
svojí sílu, abych ho odstrčila z cesty, tak abych moha chytit
kliku dveří a otevřít je.
Potřebovala jsem odtud pryč. Pryč od něj.
"Pohni se," křičela jsem, když jsem se vší silou snažila otevřít
dveře s jeho vahou
opírající se o ně.
Čekala jsem, že se semnou bude hádat. Čekala jsem cokoliv
jiného než to, že
udělá co jsem řekla. Nastoupila jsem do auta a hodila platový
pytlík na sedadlo
vedle sebe než jsem nastartovala a vycouvala z parkoviště.
Pořád jsem viděla
Caina jak tam stojí. O moc se nepohnul. Jen o tolik, abych
mohla vlézt do
náklaďáčku. Ani se na mě nedíval. Zíral do země jako by tam
byly všechny
odpovědi. Právě teď jsem si o něj nemohla dělat starosti.
Potřebovala jsem
vypadnout.
Možná jsem mu všechny ty věci říkat neměla. Možná jsem je
měla nechat uvnitř,
kde byly všechny ty roky pohřbené. Teď na to bylo příliš pozdě.
Zatlačil na mě v
nesprávnou chvíli. Nebudu se kvůli tomu cítit špatně.
Také jsem se nemohla vrátit k jeho babičce. Nenechala by mě
být. Nejspíš už jí
volal a řekl jí to. A jestli ne pravdu, tak něco velmi blízkého.
Neměla jsem žádné jiné
možnosti. Budu si muset udělat těhotenský test na záchodě na
benzínce. Může být
tohle ještě horší?
2. Kapitola
Rush
Vlny tříštící se o břeh mě vždycky uklidňovaly. Jako dítě jsem tu
venku sedával a
sledoval vodu. Vždycky mi to pomáhalo najít ve věcech lepší
perspektivu. Už to tak
ale nefungovalo.
Dům byl prázdný. Moje matka a … muž, který jsem si přál, aby
hořel v pekle celou
zasranou věčnost, odešli jakmile jsem se před třemi týdny vrátil
z Alabamy. Měl
jsem vztek, byl jsem zlomený a divoký. Po vyhrožování matčine
manželovi jsem je
požádal, aby odešli. Nechtěl jsem se dívat ani na jednoho z
nich. Potřeboval jsem
matce zavolat a promluvit si s ní, ale zatím jsem se k tomu
nedokázal přimět.
Odpustit jí se lépe řekne než udělá. Nan, moje sestra, se
několikrát stavila a prosila
mě, abych s ní mluvil. Nebyla to Nanina vina, ale ani s ní jsem o
tom mluvit nemohl.
Připomínala mi co jsem ztratil. Co jsem sotva měl. Co jsem
nikdy nečekal, že najdu.
Z domu se ozvalo hlasité bušení a přerušilo mi tok myšlenek.
Ohlédl jsem se a
uvědomil si, že je někdo u dveří, když další klepání doprovodil
zvonek. Kdo to k
čertu je? Co Blaire odešla nikdo se kromě sestry a Granta bez
očekávání
nezastavoval.
Položil jsem si pivo na stolek vedle sebe a vstal. Ať je to
kdokoliv, měl by mít
opravdu dobrý důvod k tomu, aby sem bez pozvání přišel.
Prošel jsem domem,
který zůstal od poslední návštěvy uklizečky Henriety čistý. Bez
večírků, nebo
společenského života bylo snadný předejít ničení věcí. Přišel
jsem na to, že mi to
tak mnohem víc vyhovuje.
Zrovna jsem došel ke dveřím, když klepání znovu začalo.
Prudce jsem je otevřel,
připravený říct komukoli kdo to byl ať mě sakra nechá na pokoji,
když mě zradila
slova. Tohle nebyl někdo, koho jsem čekal, že ještě někdy
uvidím. Potkal jsem toho
kluka jenom jednou a okamžitě jsem ho nenáviděl. A teď byl
tady, chtěl jsem ho
popadnout za ramena a třást s ním dokud mi neřekne jak se má
Blaire. Jestli je v
pořádku? Kde žila? Bože, doufal jsem, že nebydlí s ním.
Počkat, jestli on…ne, ne,
ne, to se nestalo. Neudělala by to. Ne moje Blaire.
Pevně jsem u boků sevřel ruce v pěst.
"Potřebuju vědět jednu věc," řekl Cain, kluk z Blaiřiny minulosti,
když jsem na něj s
nevírou zmateně zíral. "Ty jsi," odmlčel se a polkl, "tys, kurva --
," znova se odmlčel,
sundal si kšiltovku a projel si rukou skrz vlasy. Všiml jsem si
tmavých kruhů pod
jeho očima a unaveného výrazu ve tváři.
Srdce se mi zastavilo, natáhl jsem se, abych ho chytil za
předloktí a zatřásl s ním,
"Kde je Blaire? Je v pořádku?"
"Je jí fajn … chci říct, je v pohodě. Pusť mě než mi tu
zatracenou ruku zlomíš,"
vyštěkl Cain a vytrhl se mi. "Blaire je živá a zdravá v Sumit.
Proto tu nejsem."
Tak proč tady teda potom byl? Měli jsem jedinou společnou věc
- Blaire.
"Je tu něco, co potřebuju vědět," začal. "Když opouštěla Sumit,
byla nevinná. Velmi
nevinná. Byl jsem její jediný kluk. Vím, jak nevinná byla. Od
dětství jsme byli
nejlepší přátelé. Ta Blaire, která se vrátila není stejná jako ta,
která odjížděla.
Nemluví o tom. Nechce o tom mluvit. Já prostě potřebuju vědět
jestli ty a ona …
jestli jste … prostě to řeknu," zhluboka se nadechl, "šukal jsi jí?"
Pohled se mi rozostřil a pohnul jsem se bez jediné další
myšlenky kromě té na jeho
vraždu. Překročil čáru. Takhle o Blaire mluvit nebude. Nesmí se
ptát na tenhle druh
otázek, nebo pochybovat o její nevinnosti. Blaire byla nevinná,
k čertu s ním. Neměl
žádný právo.
"Do prdele! Rushi, brácho, pusť ho!" zavolal na mě Grantův
hlas a já ho slyšel, ale
byl daleko v tunelu. Byl jsem zaměřený na kluka před sebou,
když jsem ho praštil
pěstí do obličeje a jemu se z nosu řinula krev. Krvácel.
Potřeboval jsem jeho krev.
Potřeboval jsem, aby někdo kurevsky krvácel.
Ze zadu se kolem mě omotaly dvě ruce a táhly mě pryč,
zatímco Cain klopýtl
dozadu, ruce si držel na nose a v očích měl vyděšený pohled.
No, v jednou oku.
Druhé už bylo zavřené otokem.
"Co jsi mu k sakru řekl?" zeptal se za mnou Grant. Byl to on kdo
mě držel v pevném
sevření.
"Ani to do hazlu nevyslovuj!" zařval jsem, když Cain otevřel
pusu, aby to zopakoval.
Nemohl jsem ho slyšel o ní takhle mluvit. To co jsem udělali
bylo mnohem víc než
jen špinavé, nebo špatné. Choval se jako bych jí zničil. Blaire
byla nevinná. Tak
neuvěřitelně nevinná. Co on dělá na tom nic nezmění. Gratovi
paže se kolem mě
napjaly a přitáhl mě dozadu proti jeho hrudi.
"Měl bys hned odejít. Moc dlouho ho neudržím. Má na sobě o
deset kilo svalů víc
než já a tohle vůbec není tak snadný jak to vypadá. Potřebuješ
běžet, kámo.
Nevracej se. Máš z prdele kliku, že jsem se tu ukázal."
Cain kývl a pak klopýtal zpátky ke svému autu. Vztek mi v
žilách už jen mírně vřel,
ale pořád jsem ho cítil. Chtěl jsem mu ublížit víc. Vymýt mu z
hlavy každou
myšlenku o tom, že Blaire nebyla stejně dokonalá jako bývala,
když opouštěla
Alabamu. Nevěděl čím vším si prošla. Nevěděl o peklu, kterým
jí protáhla moje
rodina. Jak se o ní on mohl postarat? Potřebovala mě.
"Když tě pustím, budeš pronásledovat to auto, nebo jsme v
pohodě?" zeptal se
Grant a uvolnil mě ze sevření.
"Jsem v pohodě," ujistil jsem ho, když jsem setřásl jeho ruce a
šel se chytit zábradlí
a několikrát se zhluboka nadechl. Bolest byla zpátky v plný síle.
Podařilo sem i jí
trochu rozostřit i když jen trochu, ale vidět tu toho sráče mi
všechno připomnělo. Tu
noc. Tu jednu, ze které se nikdy nezotavím. Tu, která mě na
vždycky poznamenala.
"Můžu se zeptat co tohle kruci mělo znamenat, nebo ze mě taky
vymlátíš duši?"
zeptal se Grant a udělal mezi námi trochu víc prostoru.
Prakticky vzato to byl můj
bratr. Když jsme byly děti, naši rodiče byli manželé. Dost dlouho
na to, abychom si
tohle pouto vytvořili. Přestože od té doby měla moje matku pár
dalších manželů,
Grant byl pořád rodina. Věděl toho dost, aby mu bylo jasný, že
tohle se týkalo
Blaire.
"Blaiřin bývalý kluk," odpověděl jsem aniž bych se na něj
podíval.
Grant si odkašlal. "Takže, ehm, přišel sem ze škodolibosti?
Nebo jsi ho zrovna dobil
na kaši, protože se jí kdysi dotknul?"
Obojí. Ani jedno. Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Přišel se sem
vyptávat na mě a Blaire.
Na věci, do kterých mu nic není. Zeptal se na špatnou věc."
"Ach, vidím. To dává smysl. No, zaplatil za to. Ten týpek má
nejspíš zlomený nos a
taky pěknej monokl."
Konečně jsem zvedl hlavu a podíval se na Granta. "Dík žes mě
od něj odtáhl.
Prostě jsem vybuchl."
Grant přikývl a pak otevřel dveře. "Pojď. Zahrajeme si a dáme si
pivo."
3. Kapitola
Blaire
Matčin hrob bylo jediné místo, které mě napadlo, když jsem
nevěděla kam jít.
Neměla jsem žádný domov. Nemohla jsem se vrátit k babče Q.
Byla to Cainova
babička. A on tam na mě nejspíš čeká. Nebo možná ne. Možná
jsem ho odehnala
příliš daleko. Posadila jsem se k matčinu hrobu. Kolena jsem si
přitáhla pod bradu
a obmotala si ruce kolem nohou.
Vrátila jsem se do Sumit, protože to bylo jediné místo, které
jsem znala. Teď
potřebuju odejít. Nemůžu tu zůstat. Můj život zase udělal
prudkou otočku. Takovou,
na kterou jsem nebyla připravená. Když jsem byla malá
holčička, mamka nás brala
do nedělní školy v místním Baptistiském kostele. Pamatovala
jsem si verš co nám
předčítali z Bible, o tom jak na nás Bůh neklade víc než
dokážeme snést. Začínala
jsem uvažovat jestli to platí jen pro lidi co chodí do kostela
každou neděli a modlí se
než jsou večer do postele. Protože mě neušetřil žádné rány.
Litovat se mi nepomůže. To nemůžu. Musím tohle nějak vyřešit.
Zůstávat u babči Q
a nechávat Caina, aby mi pomáhal vyrovnávat se den za dnem
se životem bylo jen
dočasné. Když jsem se stěhovala do jejího pokoje pro hosty
věděla jsem, že
nemůžu zůstat dlouho. Mezi mnou a Cainem bylo příliš mnoho
historie. Historie,
kterou jsem neměla v úmyslu opakovat. Bylo na čase odejít, ale
pořád jsem neměla
tušení kam půjdu a co budu dělat, stejně jako před třemi týdny.
"Kéž bys tu byla, maminko. Nevím co si počít a nemám se koho
zeptat," zašeptala
jsem sedíc na tichém hřbitově. Chtěla jsem věřit, že mě slyší.
Nelíbila se mi
představa, že je pod zemí, ale potom co zemřelo moje dvojče
Valerie, sedávaly
jsme s mamkou na tomhle místě a mluvily jsme s ní. Maminka
říkávala, že na nás
její duch dohlíží a slyší nás. Teď jsem tomu chtěla věřit.
"Zůstala jsem jen já. Stýská se mi po vás. Nechci být
sama…ale jsem. A mám
strach." Jediným zvukem byl vítr prohánějící se mezi listím na
stromech. "Jednou jsi
mi říkala, že když budu poslouchat opravdu pozorně, poznám v
srdci odpověď.
Poslouchám mami, ale jsem tak zmatená. Možná bys mi mohla
pomoct, ukázat mi
nějak správný směr?"
Položila jsem si bradu na kolena a zavřela oči, odmítala jsem
plakat.
"Pamatuješ když jsi říkala, že musím Cainovi říct jak přesně se
cítím. Že se nebudu
cítit líp dokud to ze sebe všechno nedostanu. No, zrovna
dneska jsem to udělala.
Dokonce i když mi odpustí už to nikdy nebude stejné. Stejně se
na něj nemůžu
pořád spoléhat. Je na čase zvládnout to sama. Jen nevím jak."
Jen z toho, že jsem se jí zeptala jsem se cítila lépe. Zdálo se
jakoby nezáleželo na
tom, že nedostanu odpověď.
Můj klid prolomilo zabouchnutí dveří a já spustila ruce z nohou
a ohlédla se k
parkovišti, abych uviděla příliš drahé auto na tohle malé město.
Přimhouřila jsem
oči, abych viděla, kdo z něj vystoupil, zalapala jsem po dechu a
pak jsem vyskočila.
Byla to Bethy. Byla tady. V Sumit. Na hřbitově…a řídila velmi,
velmi draze
vypadající auto.
Dlouhé hnědé vlasy měla v culíku přehozené přes rameno. Na
rtech jí hrál úsměv,
když se její oči setkaly s mýma. Nemohla jsem se hýbat. Bála
jsem se, že mám
halucinace. Co tu Bethy dělá?
"To že nemáš mobil je pěkně na houby. Jak ti mám k čertu
zavolat a říct ti, že za
tebou jedu, když nemám žádný číslo? Hmmm?" Slova nedávala
smysl, ale při
zvuku jejího hlasu jsem se k ní rozeběhla.
Bethy se smála a otevřela mi náruč, do které jsem se vrhla.
"Nemůžu uvěřit, že jsi
tady," řekla jsem potom co jsem jí objala.
"Jo, no, ani já ne. Byla to dlouhá jízda. Ale ty za to stojíš,
nechala jsi mobil v
Rosemary a já neměla jak s tebou mluvit." Chtěla jsem jí
všechno říct, ale nemohla
jsem. Ještě ne. Potřebovala jsem čas. O mém tátovi už věděla.
Věděla o Nan. Ale
zbytek…věděla jsem, že o tom nemá tušení.
"Jsem tak ráda, že jsi tady, ale jak jsi mě našla?"
Bethy se usmála a naklonila hlavu ke straně. "Projížděla jsem
město a hledala tvoje
auto. Nebylo to tak těžký. Tohle místo má asi tak jeden
semafor. Kdybych dvakrát
mrkla, propásla bych ho."
"To auto nejspíš při průjezdu městem upoutalo hodně
pozornosti," řekla jsem a
podívala se na něj.
"Je Jaceovo. Řídit ho je jako sen."
Pořád byla s Jacem. Dobře. Ale v hrudi mě zabolelo. Jace mi
připomínal Rosemary.
A Rosemary mi připomínalo Rushe.
"Zeptala bych se jak se máš, ale holka, vypadáš jako chodící
kostra. Jedla jsi vůbec
něco, cos odešla z Rosemary?"
Všechno oblečení ze mě padalo. Těžko si mi jedlo s obrovským
uzlem, který mi
pořád pevně svazoval hrudník. "Bylo to pár drsných týdnů, ale
myslím, že se
zlepšuju. Přenáším se přes věci. Vyrovnávám se s tím."
Bethy přesunula pohled k hrobu za mnou. K oběma. V očích
jsem jí viděla smutek,
když četla náhrobky. "Nikdo ti nemůže vzít vzpomínky. Ty ti
zůstanou," řekla a
stiskla mi ruku.
"Já vím. Ale nemůžu jim věřit. Můj otec je lhář. Žádné z nich
nevěřím. Ona, moje
matka, nikdy by neudělala to co oni tvrdí. Jestli někdo nese
vinu, je to můj otec. To
on tuhle bolest způsobil. Ne moje maminka. Ona nikdy."
Bethy přikývla a pevně mi svírala ruku v jejích. Jen mít někoho,
kdo poslouchá a
vědět, že mi věří, že věří v máminu nevinnost, pomáhalo.
"Vypadala tvoje sestra hodně jako ty?"
Poslední vzpomínka co jsem na Valerii měla byla jak se
usmívá. Ten zářivý úsměv
byl mnohem hezčí než můj. Zuby měla dokonalé bez pomoci
rovnátek. Její oči byly
jasnější než moje. Ale všichni říkali, že jsme byly totožné.
Neviděli rozdíl. Vždycky
jsem uvažovala proč. Já ho viděla tak zřetelně.
"Byly jsme identické," odpověděla jsem. Bethy by pravdě
nerozuměla.
"Nedokážu si představit dvě Blaire Wynnsové. Musely jste
lámat srdce napříč
celým tímhle městem." Snažila se mi zvednout náladu potom co
se mě zeptala na
mrtvou sestru. Oceňovala jsem to.
"Jen Valerie. Já byla s Cainem od chvíle co jsem byla malá.
Žádné srdce jsem
nezlomila."
Bethy trochu vytřeštila oči, pak odvrátila pohled a odkašlala si.
Čekala jsem dokud
se ke mně znovu neotočila. "Ačkoliv je úžasný tě vidět a totálně
by jsme mohly
zbořit tohle město, vlastně jsem tu z určitého důvodu."
To jsem předpokládala, jen jsem nemohla přijít na to z jakého.
"Dobře," řekla jsem a čekala na další vysvětlení.
"Můžeme si o tom promluvit u kafe?" Zamračila se a pak se
ohlédla na silnici.
"Nebo možná v mléčný baru, páč to je jediný místo co jsem
viděla, když jsem
projížděla městem."
Nebylo jí příjemné pohybovat se mezi hroby tak jako mě. Což
bylo normální. Já
nebyla. "Jo, dobře," řekla jsem a šla si sebrat kabelku.
"Tady je tvoje odpověď," zašeptal hlas tak tiše, že jsem si skoro
myslela, že to byla
jen moje představivost. Ohlédla jsem se po Bethy, usmívala se
na mě s rukama
zastrčenýma v kapsách.
"Říkala jsi něco?" zeptala jsem se zmateně.
"Ehm, myslíš po návrhu, abychom šly do mléčného baru?"
zeptala se.
Přikývla jsem. "Jo. Zašeptala jsi něco?"
Nakrčila nos, nervózně se rozhlédla kolem a zavrtěla hlavou.
"Ne … ehm … proč
odsud nevypadneme?" řekla, natáhla se pro mojí ruku a táhla
mě za sebou k
Jacovu autu. Ohlédla jsem se na matčin hrob a usadil se ve
mně klid. Bylo to…?
Ne. Určitě ne. Potřásla jsem hlavou, otočila se zpátky a šla
přímo k místu
spolujezdce, než mě tam mohla Bethy hodit.
4. Kapitola
Rush
Matka měla narozeniny. Nan už mi dvakrát volala a říkala mi ať
jí zavolám. Nemohl
jsem. Byla na pláži na Bahamách s ním. Tohle se jí vůbec
nedotklo. Zase utekla,
aby si užívala života, zatímco nechala svoje děti za sebou řešit
si věci samotné.
"Už zase volá Nan. Chceš abych to zvedl a řekl jí ať tě nechá k
sakru na pokoji?"
Grant vešel do obýváku s mým vyzvánějícím mobilem v ruce.
Tihle dva spolu bojovali jako opravdový sourozenci. "Ne, dej mi
to," odpověděl jsem
a on mi hodil telefon.
"Nan," řekl jsem jako pozdrav.
"Budeš mámě volat nebo ne? Teď mi po druhý volala a ptala se
mě jestli jsem s
tebou mluvila a jestli si pamatuješ, že má narozeniny. Má o tebe
starost. Nenech tu
holku, aby všechno ničila, Rushi. Vytáhla na mě pistoli,
proboha. Pistoli, Rushi. Je
šílená. Ona -,"
"Stačí. Nic dalšího neříkej. Neznáš jí. Nechceš jí poznat. Tak
prostě přestaň.
Nebudu mámě volat. Až ti příště zavolá, tak jí řekni tohle.
Nechci slyšet její hlas.
Seru na její výlet, nebo na to, že má narozeniny."
"Au," zamumlal Grant, když posadil naproti mně na gauč a
natáhl si nohy na
otoman před sebou.
"Nemůžu uvěřit, že jsi to řekl. Nechápu tě. Ona nemůže být tak
dobrá v -,"
"Ne, Nannett. Tenhle rozhovor je u konce. Zavolej mi, pokud
mě budeš potřebovat
ty."
Stiskl jsem konec hovoru, pak jsem hodil telefon na sedačku
vedle sebe a opřel si
hlavu o opěradlo.
"Jdeme ven. Trochu se napít. Zatancovat si s holkama.
Zapomenout na tyhle
sračky. Na všechno," řekl Grant. Za poslední tři týdny tohle
navrhl několikrát. Nebo
alespoň co jsem přestal rozbíjet věci a on se cítil dost bezpečně
na to, aby
promluvil.
"Ne," odpověděl jsem aniž bych se na něj podíval. Nebyl důvod,
abych se choval
jako bych byl v pohodě. Dokud nebudu vědět, že je Blaire v
pořádku, nikdy nebudu.
Nemusela mi odpustit. K čertu, možná se na mě nikdy znovu
nepodívá, ale
potřeboval jsem vědět, že se zotavuje. Potřeboval jsem něco
vědět. Cokoliv.
"Byl jsem opravdu dobrý v tom, abych nevyzvídal. Nechal jsem
tě bláznit, řvát na
všechno co se pohnulo a trucovat. Myslím, že je na čase mi
něco říct. Co se stalo,
když jsi jel do Alabamy? Něco se muselo stát. Nevrátil jsi se
zpátky stejný."
Miloval jsem Granta jako bratra, ale neexistovala možnost, že
bych mu řekl o noci v
hotelovém pokoji s Blaire. Byla zraněná a já zoufalý. "Nechci o
tom mluvit. Ale
potřebuju vypadnout ven. Zírání na tyhle zdi a připomínání si jí
… jo, potřebuju
ven." Vstal jsem a Grant vyskočil ze svého místa na gauči.
Úleva v jeho očích byla
očividná.
"Co máš v plánu? Pivo, holky, nebo obojí?"
"Hlasitou hudbu," odpověděl jsem. Opravdu jsem nepotřeboval
žádný pivo a holky
… na to jsem prostě nebyl připravenej.
"Budeme muset vyjet z města. Možná Destin?"
Hodil jsem mu klíčky od auta. "Jasně, řídíš."
Zazvonění domovního zvonku nás oba zastavilo. Naposledy
když jsem měl
neočekávanou návštěvu to neskončilo dobře. Dost možná to
mohli být poldové,
přicházející mě zatknout za rozmlácení Cainovo ksichtu.
Kupodivu mi to bylo jedno.
Byl jsem otupělý.
"Vyřídím to," řekl Grant a s obavami se na mě mračil. Napadlo
ho to samé.
Posadil jsem se zpátky na pohovku a natáhl si nohy na
konferenční stolek před
sebou. Moje matka nesnášela, když jsem dával nohy na tenhle
stůl. Koupila ho
během jednoho z jejích mezinárodních nákupních výletů a
nechala si ho sem
poslat. Pocítil jsem náhlé bodnutí viny, že jsem jí nezavolal, ale
zahnal jsem ho.
Celý svůj život jsem tu ženskou dělal šťastnou a staral jsem se
o Nan. Dál už to
dělat nebudu. Skoncoval jsem s tím. Se všema jejíma
sračkama.
"Jaci, co se děje? Zrovna jsem mířili ven. Chceš jít s náma?"
řekl Grant, ustoupil
stranou nechal Jace vejít do domu. Nevstal jsem. Chtěl jsem,
aby odešel. Vidět
Jace mi připomínalo Bethy, která mi pak připomněla Blaire.
Jace musel odejít.
"Ehm, ne, já hm … potřebuju s tebou o něčem mluvit," řekl
Jace, přešlápl a zastrčil
si ruce do kapes. Vypadal připravený vystřelit ven ze dveří.
"Dobře," odpověděl jsem.
"Dnešek možná není nejlepší čas na rozhovor Rushem,
chlape," řekl Grant,
postavil se před Jace a zaměřil se na mě. "Zrovna jsme se
chytali ven. Jdeme.
Jace si může vylít duši později."
Teď jsem byl zvědavý. "Neztratím nervy, Grante. Sedni si. Nech
ho mluvit."
Grant si povzdychl a zavrtěl hlavou. "Fajn. Chceš mu tyhle
hovna říkat teď , tak do
toho."
Jace se nervózně podíval po Grantovi a pak se podíval na mě.
Přešel pokoj a
posadil se na židli nejdál ode mě. Sledoval jsem jak si zastrčil
vlasy za ucho a
uvažoval jsem co má na srdci, že je to tak velká věda.
"Bethy a já jsme to spolu začali brát docela vážně," začal. To už
jsem věděl. Bylo mi
to jedno. Cítil jsem jak se mi hruď trhala bolestí a zatnul jsem
pěsti. Musel jsem se
soustředit na přívod vzduchu do plic. Bethy byla Blaiřina
kamarádka. Věděla jak se
Blaire měla. "A ehm … no Bethy zvýšili nájem a to místo bylo
stejně na nic. Necítím
se bezpečně, když tam zůstává. Takže jsem si promluvil s
Woodsem a on řekl, že
jeho otec má volný dvoj-ložnicový byt, pokud si ho chci
pronajmout. Já, ehm,
domluvil jsem jí ho, zaplatil zálohu a všechno. Ale pak jsem jí
tam vzal podívat a
ona se naštvala. Hodně naštvala. Nechce, abych jí platil nájem.
Řekla, že by se
pak cítila lacině." Povzdychl si, omluvný pohled v jeho očích
pořád nedával smysl.
Jeho hádka s Bethy mi byla ukradená.
"Je to dvakrát … nebo to si alespoň Bethy myslí, dražší než její
starý byt. Vlastně je
tam čtyřikrát větší nájem než v jejím bývalým bytě. Zapřísáhl
jsem Woodse, aby to
udržel v tajnosti. Doplatím tu druhou půlku aniž by to věděla.
Každopádně. Ona,
ehm … ona … jela dneska do Alabamy. Miluje ten byt. Chce
bydlet na pozemcích
klubu a na pláži. Ale jediný člověk, kterého by kdy zvažovala
jako spolubydlící je …
Blaire."
Vstal jsem. nemohl jsem sedět.
"Brzdi, chlape … sedni." Grant vyskočil a já na něj mávl.
"Nejsem naštvanej. Jen se potřebuju nadechnout," řekl jsem a
díval se skleněnými
dveřmi ven na vlny narážející na břeh. Bethy jela pro Blaire.
Srdce mi tlouklo jako o
závod. Přijede?
"Vím, že vy dva jste to ukončili ve zlým. Žádal jsem jí ať to
neděla, ale byla opravdu
naštvaná a já jí nerad rozrušuju. Řekla, že se jí po Blaire stýská
a že Blaire někoho
potřebuje. Ona, ehm, taky mluvila s Woodsem o tom jestli by
dal Blaire zpátky její
práci pokud by se vrátila."
Blaire. Vrátí se …
Nepřijela by zpátky. Nenáviděla mě. Nenáviděla Nan.
Nenáviděla mojí mámu.
Nenáviděla svého otce. Nevrátila by se sem zpátky….ale bože,
přál bych si to.
Otočil jsem hlavu a podíval se na Jace.
"Nevrátí se sem," řekl jsem. Bolest v mém hlase byla
nepopiratelná. Nestaral jsem
se o její zakrývání. Už ne.
Jace pokrčil rameny.
"Možná měla dost času se s věcma vyrovnat. Co když se vrátí?
Co budeš dělat?"
zeptal se mě Grant.
Co bych dělal?
Prosil bych.
5. Kapitola
Blaire
Bethy zajela Jacovo autem na parkoviště u mléčňáku. Všimla
jsem si Calliena
modrého Volkswagenu a rozhodla se, že nechci vystoupit. Od
doby co jsem se
vrátila jsem viděla Callie jen dvakrát, ale ona byla připravená
vydrápat mi oči. Měla
na Caina zálusk už od střední. Vrátila jsem se domů a
zamávala s jejich vztahem ať
už se jim podařilo vybudovat jakýkoliv. Neměla jsem to v
úmyslu. Mohla si Caina
klidně mít.
Bethy se chystala vystoupit z auta a já jí popadla za ruku.
"Promluvme si prostě v
autě," řekla jsem, zastavujíc jí.
"Ale chci nějakou zmrzlinu namíchanou s Oreo," postěžovala si.
"Vevnitř nemůžu mluvit. Znám tam příliš mnoho lidí," vysvětlila
jsem.
Bethy si povzdychla a opřela se zpátky do sedačky. "Dobře,
fajn. Muj zadek beztak
nepotřebuje žádnou zmrzlinu a sušenky."
Usmála jsem se a uvolnila, vděčná za tónovaná skla. Věděla
jsem, že nejsem vidět,
když se lidi zastavovali a zírali na Jacovo auto. Nikdo tady
kolem nejezdil v autě,
který by se týhle lize vůbec přibližovalo.
"Nebudu tady chodit kolem horký kaše, Blaire. Chybíš mi. Nikdy
předtím jsem
neměla blízkou kamarádku. Nikdy. Pak jsi přišla a zase odešla.
Nesnáším, že jsi
pryč. V práci je to bez tebe na pytel. Nemám si s kým pokecat o
sexuální životě s
Jacem a o tom jak je sladkej, což je něco co bych neměla
pokud bych tě
neposlechla. Prostě se mi po tobě stýská."
Cítila jsem v očích slzy. Jen to být postrádaná byl dobrý pocit.
Taky se mi po ní
stýskalo. Stýskalo sem i po hodně věcech. "Taky mi chybíš,"
odpověděla jsem,
doufajíc, že se úplně nerozbrečím.
Bethy kývla a na rtech jí pohrával úsměv. "Dobře, dobře.
Protože potřebuju, aby
ses vrátila a žila se mnou. Jace mi zařídil byt na nábřeží na
pozemcích klubu. Já
ale odmítám, aby za něj platil. Prosím, vrať se zpátky. Potřebuju
tě. A Woods říkal,
že dostaneš svojí práci okamžitě zpátky."
Vrátit se do Rosemary? Kde byl Rush … a Nan … a můj otec.
Nemůžu jít zpátky.
Nemůžu je vidět. Byli by v klubu. Bere táta Nan na golf? Viděla
bych to? Ne.
Nemůžu. Bylo by to na mě příliš.
"Nemůžu," vypravila jsem ze sebe. Kéž bych mohla. Nevím
kam teď půjdu, když
vím, že jsem těhotná, ale nemůžu se vrátit do Rosemary a
nemůžu zůstat tady.
"Prosím, Blaire. Jemu se po tobě taky stýská. Nikdy neopouští
dům. Jace říkal, že
je v žalostným stavu."
Bolavá rána v hrudi se probrala k životu. Vědět, že byl Rush
taky raněný bylo těžké.
Představovala jsem si, že měl v domě svoje večírky a přenesl
se přes to. Nechtěla
jsem, aby byl pořád smutný. Prostě jsem pro nás potřebovala
pohnout se dál. Ale
možná se mi to nikdy nepovede. Vždycky budu mít Rushovu
připomínku.
"Nemůžu je vidět. Nikoho z nich. Bylo by to příliš těžký,"
zastavila jsem se. Nemůžu
říct Bethy o těhotenství. Sama jsem měla sotva čas to
zpracovat. Nebyla jsem
připravená to někomu říct. Možná to ani nikdy kromě Caina
nikomu neřeknu. Dost
brzy odtud odejdu. Půjdu někam, kde nikoho neznám. Začnu od
začátku.
"Tvůj … ehm, táta a Georgianna tam nejsou. Odešli. Nan tam
je, ale teď se
klidnější. Myslím si, že má o Rushe starost. Napřed to bude
drsný, ale potom co
strhneš náplast se přes ně přeneseš. Přes všechno. Kromě
toho, podle způsobu
jak se Woodsovi rozzářily oči, když jsem se zmínila o tvém
návratu, by ses s ním
mohla rozptýlit. On by měl rozhodně zájem."
Nechci Woodse. A nic mě nerozptýlí. Bethy nevěděla všechno.
A ani jsem jí to
nemohla říct. Ne dnes.
"I když bych moc chtěla … nemůžu. Promiň."
Mrzelo mě to. Nastěhovat se k Bethy a dostat zpátky svojí práci
v klubu by bylo
odpovědí na moje problémy, skoro.
Bethy si frustrovaně povzdychla, opřela si hlavu o sedačku a
zavřela oči. "Dobře.
Chápu. Nelíbí se mi to, ale chápu to."
Natáhla jsem se a pevně jí stiskla ruku. Přála jsem si, aby
všechno bylo jinak.
Pokud by byl Rush jen nějaký kluk se kterým jsem se rozešla,
bylo by to jiný. Ale on
nebyl. Nikdy nebude. Byl mnohem víc. Mnohem víc než mohla
pochopit.
Bethy mi stiskla ruku na oplátku. "Pro dnešek to nechám být.
Ale nebudu si hned
hledat jinou spolubydlící. Dám ti týden, popřemýšlej o tom. Pak
budu muset najít
někoho, kdo mi pomůže platit účty. Takže, budeš o tom
přemýšlet?"
Kývla sem, protože jsem věděla, že to bylo to co potřebovala, i
když jsem věděla že
je její čekání zbytečný.
"Dobře. Prostě půjdu domů a budu se modlit, pokud si teda Bůh
vůbec pamatuje
kdo k čertu jsem." Mrkla na mě a pak se natáhla přes sedadlo,
aby mě objala.
"Sněz kvůli mně nějaký jídlo, dobře? Jsi tak strašně hubená,"
řekla.
"Dobře," odpověděla jsem, uvažujíc jestli to bude vůbec možné.
Bethy si sedla zpátky. "No, jestli nebudeš balit a nezamíříš se
mnou zpátky do
Rosemary, pak pojďme alespoň ven. Musím tu zůstat přes noc,
než budu zase řídit.
Můžeme si jít najít nějakou zábavu a pak odpadnout v hotelu."
Přikývla jsem. "Ano. To zní dobře. Jen ne honky-tonky."
Nemohla jsem jít do dalšího
takového baru. Alespoň ne nijak brzy.
Bethy se zamračila. "Dobře…ale je v tomhle státě něco jinýho?"
Měla pravdu. "Jo … můžeme zajet do Birminghamu. Je to
nejbližší velké město."
"Perfektní. Jdem se trochu pobavit."
Když jsme zajely na příjezdovou cestu u babči Q, seděla venku
na verandě a
loupala hrachové lusky. Nechtěla jsem jí čelit, ale dala mi bez
podmínek na tři týdny
střechu nad hlavou. Zasloužila si vysvětlení pokud nějaké
chtěla. Nebyla jsem si
jistá jestli jí Cain něco řekl. Jeho náklaďák tu nebyl a já za to
byla neskutečně
vděčná.
"Chceš abych zůstala v autě?" zeptala se Bethy. Bylo by to tak
jednodušší, ale babi
Q by jí viděla a řekla by, že jsem hrubá, pokud bych svojí
kamarádku nepozvala
dovnitř.
"Můžeš jít se mnou," řekla jsem jí a otevřela dveře.
Bethy obešla auto a srovnala se mnou krok. Babi Q zatím
nevzhlédla od hrachu,
ale věděla jsem, že nás slyšela. Přemýšlela o tom co řekne.
Cain jí to musel říct.
Sakra.
Podívala jsem se na ní jak dál v tichosti loupala hrách. Její
krátké bílé vlasy byly
všechno co jsem z ní viděla. Žádný oční kontakt. Bylo by
mnohem jednodušší jít
prostě dovnitř a využít příležitosti, že na mě nepromluvila. Ale
tohle byl její domov.
Kdyby mě tu nechtěla, musela bych se sbalit a odejít.
"Ahoj, babi Q," řekla jsem a zastavila se, čekala jsem až zvedne
hlavu, aby se na
mě podívala.
Ticho. Byla ze mě rozrušená. Zklamaná, nebo naštvaná;
Nebyla jsem si jistá co z
toho. Právě teď jsem Caina nenáviděla, že jí to řekl. Nemohl
držet jazyk za zuby?
"Tohle je moje kamarádka Bethy. Přijela mě dnes navštívit,"
pokračovala jsem.
Babička Q konečně zvedla hlavu a věnovala Bethy úsměv, pak
obrátila oči ke mně.
"Vezmi jí dovnitř, připrav jí pěkně velkou sklenici ledového čaje
a dej jí k tomu jeden
z těch smažených koláčů co se chladí na stole. Pak se vrať
sem ven a na minutku
si spolu promluvíme, hmmm." To nebyla žádost; bylo to
nařízení. Přikývla jsem a
zavedla Bethy dovnitř.
"Naštvala jsi starou paní?" zašeptala Bethy, když jsme byly
bezpečně uvnitř.
Pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem si jistá. "Ještě nevím,"
odpověděla jsem.
Šla jsem do linky, vyndala sklenici a připravila Bethy ledový čaj.
Neptala jsem se jí
jestli nějaký vůbec chce. Jen jsem se pokoušela dělat co babi Q
řekla.
"Tady. Vypij to a sněz koláč. Za pár minut budu zpátky," řekla
jsem a spěchala ven.
Potřebuju to mít za sebou.
6. Kapitola
Blaire
Pod nohama mi zavrzala dřevěná prkna, když jsem vyšla na
přední verandu babči
Q. Síťové dveře se za mnou s hlasitou ránou zavřely dřív než
jsem si vzpomněla,
že jsou staré a péra v nich už dávno zrezivěla. V dětství jsem
na téhle verandě
strávila loupáním hrachu s Cainem a jeho babičkou spoustu
dní. Nechtěla jsem,
aby se na mě zlobila. Kroutil se mi žaludek.
"Posaď se, děvče a přestaň se tvářit jako by ses chtěla
rozbrečet. Bůh ví, že tě
miluju jako bys byla moje vlastní. Myslela jsem si, že jednoho
dne budeš." Zavrtěla
hlavou. "Ten pitomej kluk to nedokázal dát do kupy. Doufala
jsem, že se probere
dřív než bude příliš pozdě. Ale to on ne, že jo? Odešla jsi a
našla si někoho jiného."
Tohle nebylo co jsem čekala. Sedla jsem si naproti ní a začala
vylupovat hrášek,
takže jsem se na ní nemusela dívat. "Cain a já jsme to ukončili
před třemi lety. Nic
co se děje teď na to nemá vliv. Je můj kamarád, to je všechno."
Babi Q si odfrkla a zavrtěla se na houpačce, na které seděla.
"Tomu nevěřím. Vy
dva jste byli jako děti nerozdělitelní. Dokonce už jako kluk z
tebe nemohl spustit oči.
Bylo vtipné sledovat jak moc tě obdivuje a ani si to sám
neuvědomuje. Ale jakmile
na kluky vleze puberta přijdou o rozum. Nelíbí se mi co udělal.
Nesnáším, že tě
ztratil, děvče. Protože pro Caina už nebude žádná další Blaire.
Tou jsi pro něj jen
ty."
Nezmínila můj těhotenský test. Ví vůbec o tom, že jsem si ho
koupila? Nechtěla
jsem si zopakovat minulost s Cainem. Jasně, měli jsme historii,
ale bylo v ní tolik
smutku a lítosti, že jsem se v tom hrabat nechtěla. Tenkrát jsem
žila ve lži, kterou
vytvořil můj otec. Vzpomínání bolelo. "Přišel sem Cain dneska?"
zeptala jsem se.
"Jo. Byl tu ráno a hledal tě. Řekla jsem mu, že ses po svém
dřívějším útěku
nevrátila. Vypadal ustaraně, otočil se a odešel aniž by mi řekl
cokoli dalšího. Ačkoli
plakal. Nepamatuju si, že bych ho kdy předtím viděla brečet.
Alespoň ne co byl
dítě."
On brečel? Zavřela jsem oči a upustila hrách do velkého
plastového kýble. Cain
neměl být smutný. Neměl by brečet. Opustil mě už dávno. Proč
pro něj tohle bylo
tak těžké? "Kdy to bylo?" zeptala jsem se, přemýšlejíc o
hodinách, které uplynuly
od chvíle co jsem mu odhalila duši na parkovišti u lékárny.
"Ach, asi tak před devíti hodinami, myslím. Bylo brzy. Byl na
tom zle, holka. Jdi ho
alespoň najít a promluv si s ním. Nezáleží na tom co k němu
teď cítíš, on od tebe
potřebuje slyšet, že všechno bude v pořádku."
Přikývla jsem. "Můžu použít tvůj telefon?" zeptala jsem se a
vstala.
"Samozřejmě. Dej si taky jeden koláč zatímco tam budeš.
Udělala jsem jich dost
pro celou armádu, potom co ráno utekl. Je to jeho oblíbená
příchuť," řekla.
"Třešně," odpověděla jsem a ona mi věnovala úsměv. Viděla
jsem jí v očích tolik
věcí. Znala jsem Caina. Nic mě u něj nepřekvapilo. Chápala
jsem ho. Měli jsme
společnou minulost. Milovala jsem jeho rodinu a oni očividně
milovali mě. Tohle
bylo bezpečí.
Bethy stála na druhé straně dveří, usrkávala ze sklenice čaj a
podávala mi její
telefon. Poslouchala, nepřekvapovalo mě to.
"Zavolej tomu klukovi. Ať už to máš z krku," řekla.
Vzala jsem si mobil a šla do obýváku, abych měla trochu
soukromí, než jsem
vytočila Cainovo číslo. Znala jsme ho z hlavy. Měl pořád stejné
číslo od doby co v
šestnácti dostal první mobil.
"Halo," zazněla odpověď. Slyšela jsem mu v hlase zaváhání.
Něco se dělo. Zněl
jako by mluvil nosem.
"Caine? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se náhle v obavách.
Nastala pauza a pak přišel dlouhý povzdech. "Blaire. Jo … jsem
v poho."
"Kde jsi?"
Odkašlal si. "Já, ehm … jsem v Rosemary Beach."
On byl v Rosemary? Cože? Sesula jsem se na gauč za mnou a
pevněji sevřela
telefon. Řekl něco Rushovi? Srdce mi bušilo v hrudi, pevně
jsem zavřela oči a
zeptala se, "Proč jsi v Rosemary? Prosím, řekni mi žes ne …"
nemohla jsem to říct.
Ne když byla Bethy ve vedlejší místnosti a víc než
pravděpodobně poslouchala.
"Potřeboval jsem viděl jeho obličej. Potřeboval jsem vidět jestli
tě miluje. Potřeboval
jsem vědět … protože, prostě jsem to potřeboval vědět." To
nedávalo smysl.
"Co jsi mu řekl? Jak jsi ho našel? Našel jsi ho?"
Možná ho ani nenašel. Možná to můžu zarazit.
Na druhé straně telefonu se ozval tvrdý smích. "Jo, našel jsem
ho snadno. Nebylo
to moc těžký. Tohle místo je malý a každý ví, kde bydlí syn
rockový hvězdy."
Ach bože, ach bože, ach bože… "Co jsi mu řekl?" zeptala jsem
se pomalu, rozlila
se ve mně hrůza.
"Neřekl jsem mu to. To bych ti neudělal. Dej mi nějaký
zatracený body k dobru.
Podvedl jsem tě, protože jsem byl nadrženej kreténskej
puberťák, ale sakra Blaire,
když už mi odpustíš? Budu za tuhle chybu platit do konce
života? Je mi to líto!
BOŽE, tak zasraně mě to mrzí. Kdybych se mohl vrátit a
všechno změnit, udělal
bych to." Odmlčel se a zabručel jakoby byl zraněný.
"Caine. Co je ti? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. Nechtěla
jsem se vyjadřovat k
tomu co řekl. Věděla jsem, že ho to mrzí. Mě taky. Ale ne, nikdy
se přes to
nepřenesu. Odpuštění byla jedna věc. Zapomenutí jiná.
"Jsem v pořádku. Jen trochu potlučenej. Řekněme, že ten kluk
do mě není zrovna
blázen, dobře."
Ten kluk? Rush? Rush mu ublížil? To vůbec neznělo jako Rush.
"Jaký kluk?"
Cain si povzdychl. "Rush."
Čelist mi klesla a zírala jsem před sebe. Rush Cainovi ublížil?
"Nerozumím."
"Je to dobrý. Sehnal jsem si na noc pokoj a vyspím se z toho.
Zítra jsem doma.
Musíme si promluvit o pár věcech."
"Caine. Proč tě Rush zranil?"
Další odmlka a pak unavený povzdych. "Protože jsem se
vyptával na otázky, o
kterých si myslel že mi do nich nic není. Zítra budu doma."
Vyptával se. Na jaký otázky?
"Blaire, nemusíš mu to říkat. Já se o tebe postarám.
Jen…musíme si promluvit."
Postará se o mě? O čem to mluví? Nenechám ho, aby se o mě
staral. "Kde přesně
jsi?" zeptala jsem se.
"V nějakým hotelu za Rosemary. Lidi v tomhle městě si myslí,
že jejich hovno
nesmrdí. Všechno tam stojí pětkrát víc."
"Dobře. Zůstaň v posteli a zítra se uvidíme," odpověděla jsem a
zavěsila. Bethy
vešla do pokoje. Nadzdvihla jedno tmavé obočí a vyčkávavě se
na mě dívala.
Poslouchala. Věděla jsem, že bude.
"Potřebuju svézt do Rosemary," řekla jsem jí a vstala. Nemohla
jsem Caina nechal
ležet zraněného v hotelovém pokoji a nemohla jsem riskovat, že
by se vrátil a
znovu s Rushem mluvil. Jestli mě tam Bethy vezme, zkontroluju
ho a odvezu domů.
Bethy kývla a na rtech se jí usadil malý úsměv. Řekla bych, že
nechtěla, abych
viděla jak ráda tohle slyší. Nezůstanu tam. Musí si o tom přestat
dělat naděje.
"Tohle se týká jen Caina. Já ne…nemůžu tam zůstat."
Nezdálo se, že mi věří. "Jasně. Já vím."
Neměla jsem náladu přesvědčovat jí. Podala jsem jí telefon a
zamířila nahoru sbalit
si do svojí dočasné ložnice pár věcí.
7. Kapitola
Rush
Grant to semnou konečně vzdal a šel tancovat s jednou z
holek, které s námi
flirtovali od chvíle co jsme vkročili do klubu. On sem přišel, aby
se pobavil a já se
potřeboval rozptýlit, ale teď když jsem tu byl jsem chtěl jen
odejít. Napil jsem se
piva a snažil se s nikým nenavázat oční kontakt. Hlavu jsem
držel sklopenou a na
tváři jsem si udržoval zamračení. Nebylo to těžký.
Jacova slova se mi dál přehrávala v hlavě. Byl jsem
vystrašený… Ne; Byl jsem
vyděšený z toho dovolit si věřit v to, že by se sem vrátila. Viděl
jsem výraz v jejím
obličeji tu noc v hotelu. Byla prázdná. Z očí jí zmizely emoce.
Skončila - se mnou, s
jejím otcem, se vším. Láska byla krutá. Tak zajebaně krutá.
Barová stolička vedle mě se se zaskřípáním posunula dozadu.
Nepodíval jsem se
tam. Nechtěl jsem, aby na mě někdo mluvil.
"Prosím, řekni mi, že to ošklivý zamračení na tvým pěkným
obličeji není kvůli holce.
Zlomil bys mi srdce." Ten uhlazený ženský hlas mi byl
povědomý.
Naklonil jsem hlavu ke straně jen na tolik, abych viděl její
obličej. Ačkoliv teď byla
starší okamžitě jsem jí poznal. V životě kluka je pár věcí, na
který nikdy
nezapomene a holka se co mu vzala panictví je jedna z nich.
Meg Carterová. Byla
o tři roky starší než já a byla tu na léto u babičky, když mi bylo
čtrnáct. Nebylo to o
lásce. Spíš to byla životní lekce.
"Meg," odpověděl jsem s úlevou, že to není další neznámá
holka, co se tu na mě
bude vrhat.
"A on si pamatuje moje jméno. Jsem ohromená," řekla, pak se
podívala na
barmana a usmála se. "Jacka s kolou, prosím."
"Chlap nezapomene svoje poprvý."
Zavrtěla se na stoličce, překřížila si nohy a podívala se na mě,
čímž jí dlouhé tmavé
vlasy spadly před rameno. Pořád je nosila dlouhé. Tenkrát mě
fascinovaly.
"Většina kluků ne, ale ty jsi vedl jiný život než většina kluků.
Sláva tě za ty roky
musela změnit."
"Tátova sláva, ne moje," odsekl jsem, nesnášel jsem, když
chtěli ženský mluvit o
něčem, o čem nic nevěděly. Meg a já jsme spolu párkrát spali,
ale ani tenkrát mě
moc neznala.
"Hmmm, jak myslíš. Takže, proč jsi tak rozmrzelý?"
Nebyl jsem rozmrzelý. Byl jsem zlomenej. Ale ona nebyla někdo
koho bych chtěl
zasvěcovat. "Jsem v pohodě," odpověděl jsem a podíval se na
parket v naději, že
zachytím Grantovu pozornost. Byl jsem připravený k odchodu.
"Vypadáš jako bys měl zatraceně zlomený srdce a nevěděl co s
tím dělat," řekla a
sáhla po svým Jacku a kole.
"Nebudu se s tebou bavit o svým osobním životě, Meg." Nechal
jsem v hlase zaznít
hranu varování hlasitě a jasně.
"Vau, brzdi, krasavče. Nesnažila jsem se tě vytočit. Jen si
trochu pokecat."
Můj osobní život nebyl na malý povídání. "V tom případě se mě
zeptej na podělaný
počasí," řekl jsem s úšklebkem.
Neodpověděla a já byl rád. Možná se přesune dál. Nechá mě
na pokoji.
"Jsem ve městě, abych se postarala o babičku. Je nemocná a
já potřebovala se
životem udělat něco novýho. Zrovna jsem si prošla hnusným
rozvodem. Změna
prostředí Chicaga byla přesně to co jsem potřebovala. Budu tu
nejmíň šest měsíců.
Myslíš, že budeš tak nepříjemný celou tu dobu, nebo bys mohl
být v blízké
budoucnosti trochu milejší?"
Chtěla mě vidět. Ne. Na to jsem nebyl připravený. Chystal jsem
se odpovědět, když
mi na mobilu zapípala zpráva. Vděčný za přerušení, kdy budu
moct vymyslet jak jí
odpovědět, jsem vytáhl telefon z kapsy.
Číslo jsem neznal. Ale "Ahoj, tady Bethy" upoutalo mojí
pozornost a zastavil se mi
dech, když jsem otevřel textovku a přečetl si zbytek.
Ahoj, tady Bethy. Jestli nejsi pitomej sráč, pak se probereš
a dáš se
dohromady.
Co to mělo k čertu znamenat? Co mi uniká? Byla Blaire v
Rosemary? Tohle to mělo
znamenat? Vstal jsem a položil na bar dost peněz na pokrytí
mého piva i Magina
pití. "Musím jít. Bylo hezký tě vidět. Měj se," řekl jsem
bezmyšlenkovitě a začal se
prodírat davem dokud jsem nenašel Granta tancovat na parketu
s nějakou zrzkou.
Podíval se mi do očí a já kývl hlavou ke dveřím. "Hned," řekl
jsem a otočil se k
odchodu. Nechám ho tady jestli mě nedohoní než se dostanu k
Range Roveru.
Mohla být tady. Hodlal jsem jí najít. Ptát se Bethy co znamenala
ta povzbuzující
textovka bylo zbytečný.
8. Kapitola
Blaire
Natáhla jsem se a promnula Bethy nohu, abych jí vzbudila. Už
spala dvě hodiny.
Byly jsme kousek před Rosemary Beach, potřebovala jsem, aby
řídila a já tak
mohla hledat Cainovo náklaďák u všech levných motelů.
"Jsme tady?" zamumlala ospale a narovnala se na sedadle.
"Skoro. Potřebuju abys řídila. Já budu koukat po Cainovo autě."
Bethy si unaveně povzdychla. Věděla jsem, že tohle dělá jen v
naději, že mě
dostane do Rosemary a udrží mě tam. O nalezení Caina se
nemohla starat míň.
Ale já potřebovala svézt. Chystala jsem se Caina odvézt domů.
On a já si musíme
promluvit. Nebyla jeho věc odjet sem a vidět se s Rushem. Jen
jsem doufala, že
mu neřekl o tom co mě nachytal kupovat.
Nechtěla jsem to před Rushem udržet v tajnosti. Jen jsem to
sama ještě
nevstřebala. Potřebovala jsem to zpracovat. Přijít na to co chci
dělat. Pak
kontaktuju Rushe. To, že po něm Cain půjde jako nějaký blázen
jsem nechtěla.
Pořád nemůžu uvěřit, že to udělal.
"Zajeď sem. Potřebuju si zaběhnout dovnitř a dát si napřed
latte," instruovala mě
Bethy. Udělala jsem co řekla a zaparkovala před Starbucks.
"Chceš něco?" zeptala se, když otevírala dveře. Nebyla jsem si
jistá, že je kofein
dobrý pro … pro dítě. Zavrtěla jsem hlavou a čekala až vystoupí
z auta, než mi z
hrudi vyletěl nečekaný vzlyk. Nepomyslela jsem na to co ty dvě
růžové čárky
znamenaly. Dítě. Rushovo dítě. Ach, bože.
Vystoupila jsem z auta a předem ho obešla k místu
spolujezdce. V době kdy jsem
byla připoutaná zpátky v autě, Bethy se vracela. Už vypadala
trochu víc vzhůru.
Zahnala jsem myšlenky na svoje dítě do pozadí a zaměřila se
na hledání Caina.
Svojí budoucnost a budoucnost dítěte můžu rozebírat později.
"Dobře. Mám kofein. Jsem připravená hledat toho týpka."
Neopravovala jsem jí. Věděla jsem, že jeho jméno už zná.
Použila jsem ho
několikrát. Jen ho odmítala brát na vědomí. Byla to její forma
vzpoury. Cain
představoval Sumit a ona mě v Sumit nechtěla. Místo aby mě to
otravovalo mě to
zahřálo. Chtěla mě tady u sebe a to byl hezký pocit.
"Odjel z Rosemary kvůli ceně hotelových pokojů. Takže bude
někde, kde je to
dostupnější. Můžeš mě vzít do pár takových?" zeptala jsem se.
Přikývla, ale nepodívala se na mě. SMSkovala. Skvělý.
Potřebovala jsem její
soustředění a ona víc než jistě říkala Jacovi, že jsme skoro tam.
Opravdu jsem
nechtěla, aby Jace všechno věděl.
Půl hodiny jsme jezdily kolem a já kontrolovala parkoviště u
všech levných hotelů
ve městě. Začínalo to být frustrující. Musel být v jednom z nich.
"Můžu si půjčit
telefon? Znovu mu zavolám a řeknu, že ho tu hledám. Řekne mi
kde je až se dozví,
že jsem přijela až sem."
Bethy mi podala mobil a já rychle naťukala Cainovo číslo.
Dvakrát to zazvonilo.
"Halo?"
"Caine. To jsem já. Kde jsi? Jsem u Rosemary a nikde nemůžu
najít tvůj náklaďák."
Nastalo ticho a pak, "Sakra."
"Nebuď naštvanej. Potřebovala jsem tě zkontrolovat. Přijela
jsem sem, abych tě
odvezla domů." Věděla jsem, že bude naštvaný, že jsem znovu
tak blízko
Rosemary.
"Řekl jsem ti, že přijedu domů jakmile se z toho vyspím, Blaire.
Proč jsi nemohla
počkat?" Mrzutost jeho hlasu mi lezla na nervy. Mysleli by jste
si, že bude rád, že
jsem ho přijela zkontrolovat.
"Kde jsi, Caine?" zeptala jsem se znovu. Pak jsem to uslyšela.
Ženský hlas v
pozadí. Telefon začal být tlumený. Nemusela jsem být genius,
abych přišla na to, že
je Cain s holkou a snaží se to přede mnou skrýt. To mě vytočilo.
Ne protože bych si
myslela, že máme s Cainem nějakou šanci, ale protože mě
nechal, abych si
myslela, že je zraněný a sám v cizím městě. Idiot.
"Poslouchej. Nemám čas na další tvoje pitomý hry, Caine. To
už mám za sebou,
konec. Příště by ses nemusel snažit znít jako bys mě
potřeboval, když to tak
očividně není."
"Blaire, ne. Poslouchej mě. Není to jak si myslíš. Nemohl jsem
spát potom cos
volala, tak jsem nasedl do auta a jel zpátky domů. Chtěl jsem tě
vidět."
Na druhé straně telefonu se ozval rozčílený holčičí výkřik. Ať byl
s kýmkoliv právě jí
pěkně nasral. Ten kluk byl debil.
"Jdi uklidnit svojí společnost. Já vysvětlení nepotřebuju.
Nepotřebuju od tebe nic.
Nikdy jsem nepotřebovala."
"BLAIRE! NE! Miluju tě, zlato. Tak moc tě miluju. Prosím,
poslouchej mě," prosil a
holka s ním začala být ještě víc hysterická. "Zmlkni, Callie!"
zařval a v tu chvíli jsem
věděla, že je zpátky v Sumit. Byl s Callie.
"Šel jsi za Callie? Jel jsi domů, abych si nedělala starosti a šel
ses podívat na
Callie? Jsi směšnej, Caine. To jako vážně? Mě tohle nebolí. Už
mi nemůžeš ublížit.
Ale zastav se a mysli pro změnu na city druhých. Zametáš s
Callie a to je špatný.
Přestaň myslet penisem a dospěj."
Stiskla jsem konec hovoru a podala Bethy zpátky telefon. Zírala
na mě s
vykulenýma očima. "Vrátil se do Sumit," vysvětlila jsem jí.
"Jo … tu část jsem pochopila," řekla Bethy pomalu. Čekala ode
mě na víc.
Zasloužila si víc. Vzala mě sem. Taky to byla jediná skutečná
kamarádka, kterou
jsem měla. Cain nebyl kamarád. Ne skutečný. Skutečný přítel
by nedělal pořád
pitomý věci jako on.
"Můžu dneska přespat u tebe? Nemyslím, že se tam budu
vracet. Beztak brzo
odcházím. Zítra vymyslím kam půjdu a až tam budu, nechám si
od babičky Q
poslat zbytek věcí. Stejně toho moc nemám. Můj náklaďák míří
na hřbitov. Už sem
znovu nedojede."
Bethy přikývla a nastartovala auto, pak vyjela na silnici.
"Můžeš u mě zůstat jak dlouho budeš potřebovat. Nebo dýl,"
odpověděla.
"Děkuju ti," řekla jsem než jsem si opřela hlavu dozadu o
sedadlo a zhluboka se
nadechla. Co si teď počnu?
Vůně slaniny byla silnější a silnější čím víc jsem jí vdechovala.
Bylo to jakoby mi
slanina zaplavovala smysly. Stáhlo se mi hrdlo. Z té bohaté
vůně se mi převrátil
žaludek. Někde v pozadí prskal tuk. Než jsem mohla kompletně
otevřít oči, měla
jsem nohy na podlaze a utíkala do koupelny.
Naštěstí Bethyn byt nebyl velký a nemusela jsem utíkat daleko.
"Blaire?" zavolala z kuchyně Bethy, ale nemohla jsem zastavit.
Padla jsem před
záchodem na kolena, oběma rukama se chytla porcelánu a
začala zvracet celý
obsah žaludku, dokud nezbylo nic než jen prázdné dávení.
Pokaždé, když jsem si
myslela, že jsem skončila, ucítila jsem vůni tuku slaniny
smíchanou se zvratky a
začalo to znovu.
Byla jsem zesláblá a celá jsem se chtěla, když jsem se snažila
zvracet a nic
nepřišlo. Na tváři se mi objevila studená žínka, Bethy stála nade
mnou, spláchla
záchod a pak mě opřela zády o stěnu. Držela jsem si látku na
nose, abych
zablokovala vůni. Bethy si všimla a zavřela za sebou
koupelnové dveře. Pak
zapnula větrák, položila si ruce v bok a dívala se na mě. Nevíra
na její tváři mě
mátla. Udělalo se mi zle. Co na tom bylo divného?
"Slanina? Chtělo se ti zvracet z vůně slaniny?" Zavrtěla hlavou
a pořád na mě
zírala jako by tomu nemohla uvěřit. "A nechystala ses mi to říct,
že jo? Prostě bys
posadila svůj bláznivej zadek do nějakýho zatracenýho
autobusu a odjela. Úplně
sama. Nemůžu ti uvěřit, Blaire. Co se stalo s tou chytrou holkou
co mě naučila
nenechávat se využívat od chlapů. Hmmm? Kam k čertu šla?
Páč tvůj plán je na
houby. Jako hodně. Nemůžeš jen tak utéct. Máš tady přátele.
Budeš potřebovat
kamarády…a doufám, že jsi o tomhle zamýšlela taky říct
Rushovi. Znám tě dost
dobře na to, abych věděla, že je to jeho dítě."
Jak to ví? Jenom jsem zvracela. Hodně lidí dostává viry. "Je to
jen virus,"
zamumlala jsem.
"Nelži mi. Byla to slanina, Blaire. Tak pokojně jsi spala na gauči
a ve chvíli, kdy
jsem začala smažit slaninu jsi začala dělat divný zvuky, kroutila
ses a převalovala.
Pak jsi vyletěla jak střela a vyzvrátila vnitřnosti. Není to žádná
věda, zlato. Smaž si
z obličeje ten šokovanej výraz."
Nemohla jsem jí lhát. Byla kamarádka. S největší
pravděpodobností jediná. Přitáhla
jsem si kolena pod bradu a omotala si ruce kolem nohou. Tohle
byl můj způsob jak
se udržet pohromadě. Když jsem se cítila jakoby se kolem mě
hroutil svět a já to
nemohla ovládat, tohle mě vždycky udrželo pohromadě.
"To proto sem Cain přijel. Nachytal mě včera při nakupování
těhotenského testu.
Proto sem přijel. Aby se zeptal Rushe … abys se vyptával na
vztah mezi Rushem a
mnou. Já sem s ním o tom odmítala mluvit. Nechtěla jsem se
vůbec bavit o
Rushovi. Pak jsem měla zpoždění. Dva týdny. Myslela jsem si,
že si koupím pár
testů, ty budou negativní a všechno bude v pořádku." Zarazila
jsem vysvětlování a
opřela si tvář o kolena.
"Ty tesy … byly pozitivní?" zeptala se Bethy.
Přikývla jsem, ale nepodívala se na ní.
"Chystala ses to říct Rushovi? Nebo jsi opravdu chtěla jen tak
utéct?"
Co by Rush udělal? Jeho sestra mě nenávidí. Jeho matka mě
nenávidí. Všichni
nenávidí moji mámu. A já nenávidím svýho otce. Aby mohl být
Rush součástí života
tohohle dítěte, musel by se jich vzdát. Nemohla jsem po něm
žádat, aby se vzdal
matky a sestry. Dokonce i když byly zlé. On je miloval. A Nan
by se nevzdal. Už
jsem se použila, že jakmile přijde na Nan nebo mě, zvolí si Nan.
Nakonec na to
došlo. Když jsem všechno zjistila. Držel její tajemství. Vybral si
jí.
"Nemůžu mu to říct," zašeptala jsem.
"A proč přesně? Protože on by to chtěl vědět, potřebuje se
zachovat jako chlap a
být tu pro tebe. Tohle utíkání je blbost."
Nevěděla všechno. Věděla jen útržky. V Rushovo očích to býval
Nanin příběh a ničí
jiný. Ale já nesouhlasím. Můj příběh to byl taky. Nan měla pořád
oba rodiče a bratra.
Já neměla nikoho. Moje máma byla mrtvá. Moje sestra byla
mrtvá. A co se týkalo
otce, mohl být klidně taky mrtvý. Takže tenhle příběh byl stejně
tak můj jako její.
Možná i víc.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na Bethy. Byla můj jediný přítel
na světě a pokud
mám vyprávět tenhle příběh, pak ona je ten, komu ho chci říct.
9. Kapitola
Rush
Už to byly tři týdny, čtyři dny a dvanáct hodin od chvíle kdy jsem
jí viděl naposledy.
Co mi vyrvala srdce. Kdybych pil, vinil bych alkohol. Musela to
být iluze; zoufalá.
Ale nepil jsem. Ani kapku. Nemohl jsem si Blaire splést. Byla to
ona. Opravdu byla
tady.
Blaire byla zpátky v Rosemary. U mě doma.
Strávil jsem včera pět hodin ježděním po všech zatracených
místech a hledal Bethy
v naději, že mě dovede k Blaire. Ale nenašel jsem ani jednu z
nich. Vrátit se domů a
přiznat si porážku bylo bolestivý. Přesvědčil jsem sám sebe, že
je Bethy pořád ještě
v Sumit. Ta textovka byla možná jen opilecká zpráva, nic víc.
Vpíjel jsem se do ní pohledem. Byla hubenější a to se mi
nelíbilo. Copak nejedla?
Byla nemocná?
"Ahoj, Rushi," řekla prolamujíc ticho. Zvuk jejího hlasu mě skoro
poslal do kolen.
Bože, chyběl mi její hlas.
"Blaire," podařilo se mi říct, bál jsem se, že bych jí mohl
vystrašit jen mluvením.
Zvedla ruku, namotala si pramen vlasů kolem prstu a zatahala
za něj. Byla
nervózní. Nelíbilo se mi, že ze mě byla nervózní. Ale co jsem
mohl dělat, abych jí to
ulehčil? "Můžeme si promluvit?" zeptala se tiše.
"Jo," ustoupil jsem a pustil jí dovnitř. "Pojď dál."
Zarazila se a podívala se za mě do domu. V očích jí probleskl
strach a bolest a já v
duchu sám sebe proklínal. Tady byla zraněná. Její život byl
zničený v mém domě.
Kruci. Nechtěl jsem, aby se ohledně domu takhle cítila. Ne když
tady byly i dobré
vzpomínky.
"Jsi sám?" zeptala se. Znovu ke mně přesunula oči. Nechtěla
vidět mojí matku
nebo otce. Nebylo to domem. "Přinutil jsem je odejít v den kdys
odešla," odpověděl
jsem a pozorně jí sledoval.
Vytřeštila oči. Proč jí tohle překvapovalo? Nechápe to snad?
Byla u mě na prvním
místě. Tolik jsem jí toho v hotelu řekl. "Ach. Nevěděla jsem …"
hlas se jí vytratil.
Oba jsme věděli, že o tom neměla tušení, protože mě odstřihla
ze života.
"Jsem tu jen já. Krom Grantovo občasných návštěv jsem tu
vždycky jen já." Musela
vědět, že jsem se nepohnul vpřed. Neposouval jsem se dál.
Blaire vešla do domu a já zatnul ruce v pěst, když jí následovala
její sladká vůně.
Tolik nocí jsem strávil sněním o tomhle - Blaire vracející se mi
do života. Můj svět.
"Můžu ti donést něco k pití?" zeptal jsem se jí, přemýšlejíc jak
jsem jí ve skutečnosti
chtěl prosit, aby se mnou mluvila. Zůstala se mnou. Odpustila
mi.
Blaire zavrtěla hlavou a otočila se, aby se na mě podívala. "Ne.
Jsem v pohodě.
Já… já jen….byla jsem ve městě a no," nakrčila nos, bojoval
jsem s nutkáním
natáhnout ruku a dotknout se jejího obličeje. "Praštil jsi Caina?"
Cain. Do hajzlu, věděla o Cainovi. Byla tu, aby mluvila o
Cainovi? "Ptal se na věci,
na který neměl. Říkal věci, který neměl," odpověděl jsem skrz
zuby.
Blaire si povzdychla. "Dovedu si to představit," zamumlala a
zavrtěla hlavou.
"Omlouvám se, že sem přišel. On si věci moc nepromýšlí.
Prostě jedná impulzivně."
Nebránila ho, omlouvala se za něj. To nebyla její práce. Ten
debilní sráč nebyl její
zodpovědnost a ani jeho chování nebyla její vina.
"Neomlouvej se za něj, Blaire. Jen se mi z toho chce nakopat
mu prdel," zavrčel
jsem, neschopný ovládat svojí reakci.
"Je to moje chyba, že tu byl, Rushi. Za to se omlouvám.
Naštvala jsem ho a on
předpokládal, že je to všechno kvůli tobě, tak sem přiběhl dřív
než se mnou věci
probral."
Probíral s ní věci? Co s ní kurva potřeboval Cain probírat? "On
potřebuje vycouvat.
Jestli je tak moc-,"
"Rushi. Uklidni se. Jsme staří přátelé. Nic víc. Řekla jsem mu
nějaké věci, co jsem
ze sebe potřebovala dostat už dávno. Nelíbilo se mu to. Byla
jsem krutá, ale
potřebovala jsem je říct. Byla jsem unavená z ochraňování jeho
pocitů. Zatlačil mě
příliš daleko. To bylo všechno."
Zhluboka jsem se nadechl, ale bušení v hlavě bylo jen
hlasitější.
"Přijela jsi, abys ho viděla?" potřeboval jsem vědět jestli to je
důvod proč je tady.
Jestli tohle se mnou nemělo nic společnýho, moje srdce se s
tím potřebovalo
vyrovnat.
Blaire vykročila směrem ke schodům, místo do obýváku. Všiml
jsem si toho. Chápal
jsem. Možná přišla do mého domu, ale nemohla jít tam a čelit
věcem. Ještě ne.
Možná nikdy. "On byl možná moje omluva pro nastoupení do
Bethyna auta,"
odmlčela se a povzdychla si. "ale byl pryč dřív než jsem se sem
dostala. Zůstala
jsem z jiných důvodů. Já…potřebuju s tebou mluvit."
Přišla sem, aby si semnou promluvila. Měla dost času? Využil
jsem veškerou sílu
vůle, abych zůstal stát klidně a nešel si jí přitáhnout do náručí.
Nestaral jsem se o
to co chtěla říct. Fakt, že mě chtěla vidět byl dostatečný. "Jsem
rád, že jsi přišla,"
řekl jsem prostě.
Malé zamračení bylo zpátky a nedívala se přímo na mě. "Věci
jsou pořád stejný.
Nebyla jsem schopná to nechat jít. Nikdy nebudu schopná ti
věřit. Dokonce …
dokonce i když chci. Nemůžu."
Co to mělo kurva znamenat? Bušení v uších zesílilo.
"Opouštím Sumit. Nemůžu tam zůstat. Budu žít na vlastní pěst."
Cože? "Stěhuješ se s Bethy?" zeptal jsem se, uvažujíc jestli
pořád spím a tohle je
sen.
"Ne. Nechystám se k tomu. Ale dnes ráno jsem s ní mluvila a
myslela jsem si, že
když tě možná uvidím, promluvím si s tebou a postavím
se….tomu, budu s ní
schopná zůstat aspoň na chvíli. Nebude to na trvalo; za pár
měsíců musím odejít.
Jen dokud se nerozhodnu kam půjdu dál."
Stále plánovala odejít. To jsem potřeboval změnit. Budu na to
mít několik měsíců,
pokud tu zůstane. Poprvé od chvíle co mi řekla, abych opustil
hotelový pokoj jsem
měl naději. "Myslím, že to je chytré. Není důvod dělat unáhlená
rozhodnutí, když
máš možnosti přímo tady." Klidně mohla zůstat v mém domě. V
mojí posteli. Se
mnou. Ale nenabídl jsem to. Nikdy by nesouhlasila.
10. Kapitola
Blaire
"Budu pracovat v klubu. Budeme … ehm … se budeme
příležitostně potkávat.
Sehnala bych si práci někde jinde, ale potřebuju peníze, které
platí klub." Tohle
jsem vysvětlovala stejně tak sobě jako Rushovi. Nebyla jsem si
jistá co přesně
budu říkat, když jsem se tu ukázala. Jen jsem věděla, že se mu
musím postavit.
Bethy mě napřed prosila ať mu o těhotenství řeknu. Ale potom
co jsem jí řekla co
přesně se ten den stalo s mým tátou, Nan a její matkou, už
nekopala za tým Rush
tak jako předtím. Souhlasila, že není potřeba mu něco říkat
hned.
Sesbírat dost nervů sem přijet, po způsobu jakým jsem před
třemi a půl týdny
odešla, bylo těžké. Naděje, že moje srdce nezareaguje až
uvidím Rushův obličej
byla marná. Hrudník jsem měla tak strašně sevřený, divila jsem
se, že vůbec
dýchám. Čekala jsem jeho dítě…naše dítě. Ale ty lži. Podvody.
Kdo byl. Všechno
tohle mě drželo od toho, abych řekla slova, která si zasloužil
slyšet. Nemohla jsem.
Bylo to špatné. Byla jsem sobecká. Věděla jsem to. Ale tím se
nic neměnilo. Dítě,
které nosím ho možná nikdy nepozná. Nemohla jsem svoje city
k němu nechat
zastínit rozhodnutí pro mou budoucnost … nebo budoucnost
mého dítěte. Můj otec,
jeho matka a sestra nikdy nebudou součástí života mého
miminka. Nedovolím to.
Nemůžu.
"Samozřejmě. Jo, prací v klubu si vyděláš dobré peníze."
Odmlčel se a projel si
rukou ve vlasech. "Blaire, nic se nezměnilo. Ne pro mě.
Nepotřebuješ moje svolení.
Tohle je přesně co chci. Mít tě zase tady. Vidět tvojí tvář. Bože,
miláčku, já tohle
nemůžu. Nedokážu předstírat, že nejsem kurevsky nadšenej,
že právě teď stojíš v
mým domě."
Nemohla jsem se na něj podívat. Ne teď. Nečekala jsem, že
bude říkat takovéhle
věci. Spíš jsem čekala nepříjemně nervózní rozhovor. Moje
srdce neunese nic
dalšího. "Musím jít, Rushi. Nemůžu, jen jsem se chtěla ujistit, že
jsi s mým
návratem do města v pohodě. Budu si držet odstup."
Rush se pohnul tak krychle, že jsem si to neuvědomila dokud
nestál mezi mnou a
dveřmi. "Omlouvám se. Snažil jsem se být v klidu. Pokoušel
jsem se být opatrný,
ale vypěnil jsem. Povedu si líp. Slibuju. Jdi k Bethy. Zapomeň
co jsem právě řekl.
Budu hodnej. Přísahám. Jen…neodcházej. Prosím."
Co jsem na to měla říct? Podařilo se mu mě přimět, že jsem ho
chtěla utěšit.
Omluvit se mu. Byl pro moje emoce a zdravý rozum smrtelný.
Odstup. Potřebujeme
odstup. Přikývla jsem a obešla ho. "Budu … ehm … nejspíš se
uvidíme." Podařilo
se mi zaskřehotat než jsem otevřela dveře a vyšla před dům.
Neohlédla jsem se, ale věděla jsem, že mě sleduje odcházet.
To byl jediný důvod
proč jsem se nerozeběhla. Prostor…potřebujeme prostor. A já
se potřebovala
vybrečet.
****
Bylo to jakoby věděl, že přijdu. Už jsem se rozhodla jít rovnou
do jídelny a najít
Jimmyho. Napadlo mě, že Jimmy bude vědět, kde Woodse
najdu. Ale Woods na
mě čekal u dveří, když jsem otevřela zadní vchod do klubového
domu.
"A ona se vrací. Upřímně, nemyslel jsem si to," protáhl Woods,
když se za mnou
zavřely dveře.
"Možná na malou chvíli," odpověděla jsem.
Woods na mě mrkl, pak kývl hlavou do chodby vedoucí k jeho
kanceláři. "Pojďme si
promluvit."
"Dobře," řekla jsem a následovala ho.
"Bethy mi dneska volala už dvakrát. Chtěla vědět, jestli jsem tě
ještě neviděl.
Ujišťovala se, že dostaneš zpátky svojí práci," řekl Woods,
otevřel dveře do
kanceláře a podržel mi je, abych prošla první. "Ačkoliv co jsem
nečekal byl hovor,
který jsem obdržel asi před deseti minutami. Překvapilo mě to.
Ze způsobu jakým
jsi odtud před třemi týdny vystřelila a nechala Rushe celého
zničeného, bych
nečekal, že mi bude volat ve tvůj prospěch. Ne že by to bylo
potřeba, nemysli si. Už
předtím jsem souhlasil, že dostaneš práci zpátky."
Zastavila jsem se a podívala se na něj. Slyšela jsem ho zrovna
dobře?
"Rush?" zeptala jsem se skoro se strachem, že jsem měla
halucinace. Woods
zavřel dveře a šel se postavit před svůj stůl. Opřel se zády o
draze vypadající
naleštěné dřevo a zkřížil si ruce na hrudi. Úsměv, který měl
když jsem dorazila byl
pryč. Vypadal teď víc ustaraně. "Ano, Rush. Vím, že pravda
vyšla najevo. Jace mi
něco z toho řekl. Teda při nejmenším co věděl. Ale na druhou
stranu už jsem věděl,
kdo jsi. Nebo kdo si Rush a Nan myslí, že jsi. Varoval jsem tě,
že si vybere jí.
Vlastně už si jí zvolil, když jsem ti to varování dával. Opravdu se
chceš do tohohle
všeho vrátit? Je Alebama tak špatná?"
Ne. Alabama nebyla špatná. Být svobodná, těhotná
devatenáctka bez rodiny ale
bylo. To nicméně nebylo něco oč bych se chtěla s Woodsem
podělit. "Vrátit se není
zrovna lehké. Vidět…je, ani to nebude snadný. Ale potřebuju
přijít na to co budu
dělat. Kam půjdu. V Alabamě mi nic nezbylo. Nemůžu tam
zůstat a předstírat, že
ano. Je na čase najít si nový život. A Bethy je jediný přítel,
kterého mám. Moje
možnosti míst kam jít jsou trochu omezené."
Woodsovo obočí vystřelilo vzhůru. "Au. Co jsem já? A já si
myslel, že jsme
kamarádi."
S úsměvem jsem se přešla postavit za židli naproti němu.
"Jsme, ale no … ne blízcí přátele."
"Ne protože bych se zatraceně nesnažil."
Trochu jsem se zasmála a Woods se zakřenil. "To se hezky
poslouchá. Chybělo mi
to."
Možná návrat nebude tak těžký.
"Můžeš mít svojí práci. Je tvoje. Mám toho kvanta pro holky na
vozík a Jimmy
pořád trucuje. S ostatní obsluhou mu to moc neladí. Taky se mu
po tobě stýská."
"Děkuju," odpověděla jsem. "Vážím si toho. Ačkoliv k tobě chci
být upřímná. Za čtyři
měsíce mám v úmyslu odejít. Nemůžu tu zůstat věčně. Budu
…"
"Musíš si najít vlastní život. Jo, slyšel jsem tě. Rosemary není
místo, kde máš v
úmyslu zapustit kořeny. Chápu. Bez ohledu na jak dlouho, svojí
práci máš."
11. Kapitola
Rush
Jednou jsem zaklepal, než jsem otevřel dveře Nanina bytu a
vešel dovnitř. Auto
měla zaparkované venku. Věděl jsem, že tu je. Jen jsem se
chtěl ujistit, že bude
vědět, že jsem tu. Jednou jsem udělal chybu, nezaklepal a viděl
svojí malou
sestřičku sedět nějakýmu klukovi obkročmo na klíně. Po téhle
zkušenosti jsem si
chtěl nalít bělidlo do očí a mozku.
"Nan, to jsem já. Musíme si promluvit." Zavolal jsem a pak za
sebou zavřel dveře.
Vešel jsem do obýváku a když jsem zaslechl víc než jeden
tlumený hlas a kroky
vycházející z hlavní ložnice, chtělo se mi otočit a odejít. Ale
neudělal jsem to. Tohle
bylo důležitější. Její návštěva co tu přespala by měla tak jako
tak už odejít domů.
Bylo po jedenácté.
Dveře ložnice se otevřely a zase zavřely. Zajímavý. Ať tam byl
kdokoliv, zůstával.
Museli jsme si jít promluvit na ven na balkón. Nebudu probírat
Blaire před někým
dalším. S největší pravděpodobností jsem kluka v tom pokoji
znal. To bude jediný
důvod proč ho tam nechává schovaného.
"Napadlo tě někdy zavolat než přijdeš?" vyštěkla Nan, když
vešla do obýváku,
oblečená do krátkého hedvábného županu. Čím starší byla tím
víc se podobala
naší matce.
"Je skoro poledne, Nan. Nemůžeš si držet chlapa v posteli celý
den," odpověděl
jsem a otevřel dveře vedoucí ven na balkon s výhledem na
záliv. "Potřebuju s tebou
mluvit a nechci to dělat tam, kde nás tvoje společnost může
slyšet."
Nan obrátila oči v sloup a vyšla ven. "Přijde mi divné, že se tě
týdny pokouším
přimět se mnou mluvit a ty teď najednou vběhneš dovnitř, jako
bych neměla žádný
život. Já při nejmenším napřed zavolám." Taky začínala znít
jako naše matka.
"Tenhle byt mi patří, Nan. Můžu přijít kdy se mi zatraceně
zachce," připomněl jsem
jí. V polovině srpna bude odjíždět, aby zamířila zpátky do domu
sesterstva a ke
svému stále nerozhodnutému oboru. Vysoká pro ní byla
společenská funkce.
Věděla, že platím její účty a školné. Vždycky jsem se pro ní o
všechno staral.
"Nějakej nakrknutej. Co se děje? Ještě jsem neměla kafe." Taky
se mě nebála.
Nechtěl jsem, aby to tak bylo, ale je na čase, aby dospěla.
Nedovolím jí, aby
zahnala Blaire na útěk. Do měsíce bude Nan pryč. Normálně
bych byl taky. Ne
letos. Nechám si svojí residenci v Rosemary. Matka si bude
muset vybrat jiné
místo. Nebude mít tenhle dům volně k disposici po zbytek roku.
"Blaire je zpátky," řekl jsem jí na rovinu. Měl jsem čas podívat
se na to z jiného
úhlu. Už jsem neměl pocit, že je v tomhle Nan oběť. Jako dítě
byla, ale stejně tak
Blaire. Nan se napjala a v očích jí zaplála nenávist, která by
spíš měla patřit jejímu
otci, místo Blaire. "Nic neříkej. Napřed mě nech mluvit, nebo
vyprovodím tvýho
společníka ze svýho bytu. Tady rozhoduju já, Nan. Naše matka
nic nemá.
Podporuju vás obě. Nikdy jsem od tebe nic nežádal. Nikdy. Ale
právě teď tě budu
žádat … ne, vyžaduju, abys mě poslouchala a dodržela moje
požadavky."
Nanin vztek zmizel a teď se na mě díval rozmazlený spratek.
Neměla ráda, když se
jí říkalo co má dělat. Nemohl jsem z jejího chování vinit matku,
ne tak úplně. Tohle
jsem měl na svědomí i já. Přehnané vynahrazování Nan zničilo.
"Nenávidím jí," zanadávala.
"Řekl jsem, abys mě poslouchala. Nemysli si, že blafuju, Nan.
Protože tentokrát
vyjebáváš s něčím na čem mi záleží. Tohle se mě týká, tak
poslouchej a sklapni k
čertu."
Oči se jí rozšířily šokem. Byl jsem si jistý, že jsem s ní takhle
nikdy nemluvil. Sám
jsem byl dokonce trochu překvapený. Slyšet v jejím hlase
nenávist směřovanou
Blaire mě vykolejilo.
"Blaire zůstává u Bethy. Woods jí dal zpátky práci. V Alabamě
nic nemá. Nemá
nikoho. Váš společný otec je budižkničemu. Pro ní by klidně
mohl být mrtvý. Vrátila
se, aby zjistila kam patří a co si počne dál. Už na tom předtím
pracovala, ale pak
vyšla pravda najevo a zhroutil se jí svět, takže utekla. Je
zasranej zázrak, že se
sem vrátila. Chci jí tady, Nan. Ty to možná nechceš slyšet, ale
já jí miluju.
Nezastavím se před ničím, abych se ujistil, že je v bezpečí.
Ochráním jí a nikdo, a
tím myslím nikdo, dokonce ani moje sestra, jí nebude dávat
důvod k tomu, aby se
tu cítila nechtěná. Ty brzy odjíždíš. Můžeš si v sobě držet
nenávist pokud chceš, ale
doufám, že jednoho dne dospěješ dost na to, aby sis
uvědomila, že tu je jen jediná
osoba, kterou bys měla nenávidět."
Nan klesla dolů na jedno z lehátek, na kterých tu venku
lehávala a četla knížky.
Taky jsem jí miloval. Celý život jsem jí chránil. Tohle jí povědět
a vyhrožovat jí bylo
těžký, ale nemůžu jí nechat, aby dál ubližovala Blaire. Musel
jsem tohle zastavit.
Blaire mi nikdy nedá další šanci dokud jí Nan bude otravovat
život.
"Takže sis vybral jí, místo mě," zašeptala Nan.
"Tohle není soutěž, Nan. Tak se tak přestaň chovat. Máš otce.
Ona ho ztratila.
Vyhrála jsi. Teď to nech být."
Nan zvedla oči a na řasách jí ulpěly slzy. "Kvůli ní mě
nenávidíš."
Zatracený, zkurvený drama. Nan si v hlavě žila telenovelu.
"Nan, poslouchej mě.
Miluju tě. Jsi moje sestřička. To nikdo nezmění. Ale jsem do
Blaire zamilovaný.
Možná to může být obrovský zádrhel v tvých plánech na
vítězství a zničení, ale
zlato, je na čase, abys nechala svoje problémy s taťkou na
pokoji. Vrátil se už před
třemi lety. Potřebuju, abys to už konečně hodila za hlavu."
"A co to, o tom jak rodina patří na první místo?" vykoktala.
"To sem netahej. My oba víme, žes u mě byla na prvním místě
celý život.
Potřebovala jsi mě a já tam byl. Ale teď jsem dospělí, Nan."
Utřela si slzy, které ji unikly z očí a znovu se postavila. Nikdy
jsem nedokázal říct
jestli jsou ty slzy opravdové nebo falešné. Dokázala je ronit na
rozkaz. "Fajn.
Možná se do školy vrátím dřív. Stejně mě tu nechceš. Vybral sis
jí."
"Vždycky tě chci na blízku, Nan. Ale tentokrát chci, abys hrála
fér. Mysli pro změnu
na někoho jiného. Máš srdce. Viděl jsem ho. Teď je na čase,
abys ho používala."
Nan se napřímila. "Jestli jsme tu skončili, mohl bys prosím
opustit svůj byt?"
Přikývl jsem. "Jo, skončil jsem," odpověděl jsem a vešel zpátky
dovnitř. Bez dalšího
slova jsem zamířil ven předními dveřmi. Teď už řekne jen čas
jestli budu muset
dodržet svoje hrozby, abych dal sestře lekci. Opravdu jsem
doufal, že se to
nestane.
12. Kapitola
Blaire
Potřebovala jsem svoje věci a potřebovala jsem prodat
náklaďák. Nikdy znovu
nedojede tak daleko. Cain mi ho dal minulý týden, potom co se
rozbil, zkontrolovat
a řekl, že ho může spravit jen dočasně. Cena opravy všeho co
bylo špatné my mě
stála víc než jsem si mohla dovolit utratit. Zavolat a zeptat se
babičky Q nebo Caina
jestli by mi neposlali věci a prodali auto mi přišlo ošklivé.
Zasloužili si vysvětlení …
nebo při nejmenším babička Q ano. Dala mi střechu nad
hlavou, postel a tři týdny
mě živila. Budu se muset vrátit do Sumit, abych si sbalila svoje
věci a rozloučila se
s babi Q. Woods mi dal pár dní volna, abych se usadila než
začnu pracovat.
Bethy si vzala volno včera, aby mě vzala zaregistrovat se do
Medicaid. Bylo na
čase jít k doktorovi, ale napřed jsem chtěla nějaké pojištění.
Dnes jsem jí zaslechla
říkat Jacovi jak se těší na jejich večerní rande. Od chvíle co
přijela a odvedla mě
jsem zabírala všechen její čas. Začínala jsem se cítit jakoby se
mnou bylo hodně
práce. Ten pocit jsem nesnášela. Můžu jet autobusem. Bude to
levnější a nebudu
pro Bethy přítěž. Otevřela jsem Bethyn laptop, abych si
vygooglovala jízdní řády.
Z myšlenek mě vyrušilo zaklepání na dveře. Přestala jsem
hledat autobusovou
zastávku a šla otevřít dveře. Nečekala jsem, že tam bude stát
Rush s rukama
zastrčenýma do předních kapes džínsů a v jednom ze svých
těsných triček. Sáhl
nahoru a sundal si letecké sluneční brýle. Přála jsem si, aby si
je nechal. Stříbrná
barva jeho očí ve slunečním světle byla dokonce ještě víc dech
beroucí než jsem si
pamatovala.
"Ahoj, viděl jsem Bethy v klubu. Říkala, že jsi tady," vysvětlil
Rush. Byl nervózní.
Nikdy jsem Rushe neviděla nervózního.
"Jo … ehm, Woods mi dal pár dní na to, abych si přivezla věci
ze Sumit, než začnu
pracovat."
"Jedeš si pro svoje věci?"
Přikývla jsem. "Jo. Nechala jsem je tam. Přivezla jsem si jen
tašku na přespání. Tak
úplně jsem nečekala, že tu zůstanu."
Rush se zamračil. "Takže, jak se pro ně hodláš dostat? Neviděl
jsem tvoje auto."
"Zrovna jsem se chystala vygooglovat autobusové zastávky a
podívat se, kde je tu
ta nejbližší."
Rushovo zamračení se prohloubilo. "Je to čtyřicet minut daleko.
Celou cestu přes
Fort Walton Beach."
To nebylo tak zlé jak jsem se bála.
"Autobus není bezpečný, Blaire. Nelíbí se mi nápad, že pojedeš
autobusem. Hodím
tě tam. Prosím. Dostanu tě tam rychleji a jsem zadarmo. Ušetříš
peníze."
Jet s ním? Celou cestu do Sumit a zpátky? Byl to dobrý nápad?
"Já nevím …" hlas se mi vytratil, protože jsem opravdu
nevěděla. Moje srdce
nebylo připravené na takovou dávku Rushe.
"Nemusíme dokonce ani mluvit … nebo můžeme pokud budeš
chtít. Nechám tě
vybrat hudbu a nebudu si stěžovat."
Pokud se vrátím s Rushem, pak nebude Cain vyvolávat hádku.
Nebo na druhou
stranu možná bude. Mohl by Rushovi říct o těhotenství. Ale
udělal by to? Nikdy
jsem Cainovi nepotvrdila, že jsem těhotná.
"Vím, že mi nemůžeš odpustit lži a bolest. Ani tě o to neprosím.
Ty víš, že mě to
mrzí a pokud bych se mohl vrátit a věci změnit, udělal bych to.
Prosím, Blaire, jen
jako kamarád, který chce pomoct a udržet tě v bezpečí od
bláznivých chlapů co by
ti v autobuse mohli ublížit, nech mě tě odvézt."
Přemýšlela jsem o tom jak nepravděpodobné to je, že by mi v
autobuse někdo
ublížil. A pak jsem pomyslela na skutečnost, že už neudržuju v
bezpečí jen sama
sebe. Mám v sobě další život, který musím chránit.
"Dobře. Ano. Ráda pojedu s tebou."
****
Jace se roztahoval na velké, modré, polstrované židli, která
stála v Bethyně
obýváku, s nohama položenýma na gauči a s Bethy stočenou v
klíně. Já byla na
pohovce a cítila se jako vědecký experiment, když na mě oba
zmateně zírali.
"Takže jsi v pohodě, že tě Rush zaveze zítra do Sumit pro věci?
Chci říct, necítíš se
divně, nebo …" nedořekla to.
Bude to divný. Bude to dokonce i bolet, být mu nablízku, ale
potřebovala jsem
svést. Bethy potřebovala pracovat, ne si brát další den volna,
aby mi tenhle týden
pomohla. "Nabídl se. Já potřebuju svést, tak jsem řekla ano."
"A bylo to tak jednoduchý? Proč ti to jen nežeru?" zeptala se
Bethy.
"Protože vynechává tu část, kde on prosil a žadonil," řekl se
smíchem Jace.
Přitáhla jsem si deku přes ramena . Byla mi zima. Poslední
dobou mi byla zima
často, což bylo divný, protože na Floridě bylo léto. "Neprosil,"
odpověděla jsem,
cítíc nutkání Rushe bránit. Dokonce i kdyby doopravdy prosil,
Jacovi by do toho nic
nebylo.
"Jo, jasně. Když to říkáš." Jace se napil ledového čaje co mu
Bethy připravila.
"To není tvoje věc. Nech ho na pokoji, Jaci. Do konce týdne se
musíme rozhodnout
co udělat s pronájmem tohohle bytu."
Já tu nebudu dlouho. Řekla jsem jí to. Stěhování do dražšího
bytu nebyl dobrý
nápad. Moje polovina nájmu nebude potom co odejdu krytá a
na ní to zůstane
všechno.
Jace políbil Behty ruku a usmál se na ní. "Řekl jsem ti, že se o
věci postarám. Jen
když mě necháš." Mrkl na ní a já odvrátila hlavu. Nechtěla jsem
je sledovat. Rush a
já jsme spolu takhle nikdy nebyli. Náš vztah byl krátký.
Intenzivní a krátký.
Uvažovala jsem jaký by to byl pocit, mít svobodu v tom, stočit
se Rushovi do náručí
kdykoliv bych chtěla. Vědět, že jsem v bezpečí a že mě miluje.
Nikdy jsme tuhle
šanci nedostali.
"A já ti už řekla, že tě nenechám platit mi účty. Promiň. Nový
plán. Ach, Blaire, proč
zítra nejdeme uspořádat lov na byty?"
Než jsem mohla odpovědět vyrušilo mě zaklepání na dveře.
Pak Grant otevřel
dveře a vešel dovnitř.
"Opravdu jsi zrovna vešel do bytu mojí holky bez pozvání?
Mohla být nahá," vyštěkl
Jace na Granta.
Grant na něj obrátil oči v sloup a pak poslal úsměv mým
směrem. "Vyděl jsem tu
tvoje auto, blbče. Uklidni se. Přišel jsem se sem mrknout jestli
se mi nepodaří
přemluvit Blaire k procházce."
"Pokoušíš se nechat si nakopat prdel?" zeptal se Jace.
Grant se ušklíbl a pak zavrtěl hlavou, než se na mě znovu
podíval. "Pojď Blaire,
půjdem se projít a dohonit zameškaný čas."
Byl do té lži Grant taky zasvěcený? Určitě o tom musel vědět.
Nemohla jsem mu
říct ne. Dokonce i když všechno věděl, byl zároveň první milý
člověk, kterého jsem
tu potkala. Naplnil mi nádrž. Dělal si o mě starosti, když jsem
spala pod schody.
Přikývla jsem a vstala. "Tyhle dva stejně potřebují nějaký čas o
samotě,"
odpověděla jsem a koukla se po Bethy. Pozorně si mě
prohlížela. Věnovala jsem jí
povzbudivý úsměv a ona se viditelně uklidnila.
"Neodcházej kvůli nám. Musíme se rozhodnout, kde budeme za
týden žít," řekla
Bethy, když jsem šla ke dveřím.
"O tom si můžete promluvit později, Beth Ann. Blaire byla pryč
skoro měsíc. Musíš
se rozdělit," odpověděl Grant a otevřel mi dveře, abych mohla
vyjít ven.
"Rush se zcvokne," zavolal Jace těsně před tím než Grant
zavřel dveře a zadusil
cokoliv co Bethy začala říkat.
V tichosti jsme sešli schody. Jakmile jsme byli na chodníku,
podívala jsem se na
Granta. "Jen se ti po mě stýskalo, nebo tu je něco dalšího co mi
chceš říct?"
zeptala jsem se.
Grant se usmál. "Chyběla jsi mi. Musel jsem tu žít s Rushovo
rozmrzelou prdelí.
Takže mi věř, chyběla jsi mi pekelně moc."
Podle škádlivého tónu mi bylo jasný, že se pokoušel o vtip. Ale
pomyšlení, že byl
Rush smutný mi úsměv na tváři nevykouzlilo. Jen mi to všechno
připomnělo.
"Promiň," zamumlala jsem. Nebyla jsem si jistá co jiného na to
říct.
"Jsem jen rád, že jsi zpátky."
Čekala jsem. Věděla jsem, že mi toho chce říct víc. Vycítila
jsem to. Dával si na čas
a mě napadlo, že se snaží rozhodnout jak přesně mi říct věci,
kvůli kterým přišel.
"Je mi líto co se stalo. Jak se to stalo. A Nan. Může z toho
nakonec vyjít jako
největší, rozmazlená svině, ale měla podělaný dětství. Nějak jí
to poznamenalo
nebo co. Kdybys vyrůstala s Georgiannou jako mámou,
rozuměla bys tomu. Rush
byl kluk, takže to neschytal tak zle. Ale Nan, sakra, její svět byl
sračka. To pro ní
není omluva, jen vysvětlení."
Neodpověděla jsem. Neměla jsem na to co říct. Neměla jsem
pro Nan žádný druh
sympatií. Muži v jejím životě očividně měli. To musí být milé.
"Bez ohledu na tohle všechno, to co udělala bylo špatný. Jak to
před tebou skrývali
bylo opravdu na houby. Promiň, že jsem nic neřekl, ale
upřímně, ani jsem nevěděl,
že se mezi tebou a Rushem něco děje až do té noci v klubu,
kdy se rozzuřil kvůli
těm šnekům. Všiml jsem si, že ho přitahuješ, ale to většinu
mužských ve městě.
Myslel jsem si, že bude jediný chlap co to na tebe nezkusí, kvůli
svojí oddanosti
Nan….a no, kvůli tomu cos pro ně oba představovala." Grant se
zastavil v chůzi a
já se otočila, abych se na něj ohlédla.
"Nikdy jsem ho takového neviděl. Jakoby byl uvnitř prázdný.
Nemůžu k němu
proniknout. Neusmívá se. Dokonce už ani nepředstírá, že by si
život užíval. Od
chvíle co jsi odešla je jiný. I když nebyl upřímný a může se zdát
jakoby jen chránil
Nan…vy dva jste prostě neměli dost času. Nesl za Nan
zodpovědnost od dětství.
Bylo to všechno co znal. Pak jsi mu do života vkročila ty a
zjevně jím přes noc
otřásla. Kdyby měl víc času, řekl by ti to. Vím, že ano. Ale
neměl. Nebylo to k němu
fér. Zamiloval se do holky, o které si celý život myslel, že je
důvod proč jeho sestra
neměla otce. Jeho víra se změnila, ale taky pro něj bylo těžký
se k tomu
dopracovat."
Jen jsem na něj zírala. Ne protože bych nesouhlasila. Tohle už
jsem si v hlavě
prošla. Chápala jsem co mi říká. Problém byl…že jsem věci
nedokázala změnit.
Dokonce i kdyby se mi to chystal říct, nic to nezmění na tom
kdo byl, nebo kdo byla
Nan. Co pro mě reprezentovali. Matčiny poslední tři roky na
tomhle světě byly
peklo, zatímco oni žili ve svých různorodých domech a
rozhodovali se na jakou
společenskou událost půjdou příště. Jejich víra ve lži, které mi
navykládaly byla
jediná věc, přes kterou se podle mého nikdy nepřenesu.
"Sakra. Nejspíš tu šťourám do živého. Jen jsem s tebou chtěl
mluvit a ujistit se, že
víš, že Rush … on tě potřebuje. Mrzí ho to. A já si nemyslím, že
se přes tebe někdy
přenese. Jestli se o tom s tebou bude zítra pokoušet mluvit,
přinejmenším ho
vyslechni."
"Odpustila jsem mu, Grante. Jen nemůžu zapomenout. Co jsme
byly, nebo k čemu
jsme mířili, to skončilo. Nikdy to znovu nebude. Nemůžu to
dovolit. Srdce mi to
nedovolí. Ale vždycky ho budu poslouchat. Mám o něj starost."
Grant si unaveně povzdychl. "Hádám, že to je lepší než nic."
Bylo to vše co jsem mohla nabídnout.
13. Kapitola
Rush
Než jsem se dostal z auta, Blaire vyšla z Bethyna bytu a nesla
sebou dva kelímky s
kafem. Otevřel jsem dveře a vystoupil z Range Roveru.
Rozpuštěné vlasy jí
splývaly po zádech. Takhle jsem to miloval. Šortky jí sotva
zakrývaly nohy, jakmile
bude sedět v autě, bude těžký se soustředit. Vyjedou jí nahoru
po stehnech. Odtrhl
jsem pohled od nohou a podíval se jí do očí. Přinutila se k
malému úsměvu.
"Přinesla jsem nějaké kafe, když jsi kvůli mně musel tak brzo z
postele. Vím, že
ranní vstávání není zrovna tvoje." Hlas měla nejistý a tichý,
když mluvila. Na tomhle
výletu budu mít za úkol to změnit. Chtěl jsem, aby jí se mnou
bylo zase příjemně.
"Děkuju," odpověděl jsem s úsměvem, který jí měl uklidnit nervy
a otevřel jsem jí
dveře spolujezdce. Už od tří hodin od rána jsem nemohl spát
jak jsem byl natěšený.
To jsem ale neměl v úmyslu jí říkat. Přinesla mi kafe. Za rty mi
zatahal skutečný
úsměv, když jsem za ní zavřel dveře a zamířil zpátky na svojí
stranu.
Když jsem se na ní podíval, držela si svůj kelímek blízko u pusy
a trochu si usrkla.
"Jestli chceš hudbu, slíbil jsem ti, že bude všechna podle tebe,"
připomněl jsem jí.
"Díky. Věř mi, pamatuju se. Právě teď jsem v pohodě. Můžeš si
něco pustit jestli
chceš. Já se potřebuju napřed probrat."
Nezajímalo mě rádio. Chtěl jsem s ní jen mluvit. Téma hovoru
nebylo důležitý.
Mluvení s ní bylo všechno na čem mi záleželo.
"Takže, jaký je plán? Cain ví, že jedeme vyzvednou tvoje věci?"
zeptal jsem se.
Zavrtěla se v sedadle a já se musel přinutit, abych se díval na
cestu a ne na její
nohy. "Ne. Chtěla jsem to jemu a jeho babičce vysvětlit. Taky
ho pořebuju požádat,
aby prodal moje auto a poslal mi peníze. Zpátky až sem by
znovu nedojelo. Je ve
špatným stavu."
Její náklaďák byl starý. Představa, že v něm nebude už jezdit
byla úleva. Ačkoli
jsem nebyl nadšený, že bude bez auta. Nevěděl jsem jak tohle
napravit. Nikdy by si
ode mě nevzala auto. Možná by se dal náklaďák opravit a
zbezpečnit.
"Můžu ho vzít a nechat ho zkontrolovat, zatímco si budeš balit.
Možná bude
potřeba udělat jen pár věcí."
Povzdychla si. "Díky, ale netrap se tím. Cain ho už nechával
prohlídnout. Nechal ho
spravit, abych mohla jezdit kolem města, ale byla to jen
dočasná oprava. Potřebuje
to víc práce, než si můžu dovolit."
Chytl jsem volant pevněji. Představa, že se o ní Cain staral mě
přiváděla k
šílenství. Nenáviděl jsem, že to byl on, kdo jí nechal
zkontrolovat auto. Byla to jeho
rodina, která jí pomohla, když nejvíc potřebovala. Ta moje jí
posrala život. Nebyl
jsem tu pro ní, když potřebovala pomoc.
"Takže ty a Cain jste … ?" Na co se to k čertu ptám? Byli co?
Kurva. Tohle jsem
slyšet nechtěl.
"Jsme kamarádi, Rushi. Jako jsme byli celý život. Moje city k
němu se nezměnily."
Uvolnil jsem sevření volantu a jednu zpocenou dlaň si otřel o
džínsy. Sakra, šílel
jsem z ní. Jestli jsem chtěl, aby jí se mnou bylo zase pohodlně,
potřeboval jsem se
uklidnit. Začne to tím, že z Caina nevymlátím duši jakmile ho
uvidím.
Než jsem mohl říct něco dalšího, Blaire se naklonila dopředu a
zapnula rádio.
Našla country stanici, pak se opřela o sedadlo a zvřela oči.
Strkal jsem nos příliš
daleko. Zdvořile mě žádala, abych sklapnul. Došlo mi to.
Uplynulo třicet minut ticha než mi zazvonil telefon. Na
obrazovce palubní desky se
objevilo Nanino jméno. Zatracenej iPhone byl naprogramovanej
na auto. Normálně
to byla výhoda a měl jsem volný ruce. Ale to, že Blaire jméno
viděla nebylo v
pohodě. Nechtěl jsem jí nic připomínat. V plánu bylo prožít
tenhle den bez
vzpomínání. Stiskl jsem ignorovat a rádio začalo znovu hrát.
Nepodíval jsem se na Blaire, ale cítil jsem na sobě její oči. Bylo
pravdu těžké
nesetkat se s jejím pohledem.
"Měl bys s ní mluvit. Je to tvoje sestra," řekla Blaire tak tiše, že
jsem jí přes hudbu
skoro přeslechl.
"To je. Ale představuje věci, o kterých dnes nechci přemýšlet."
Blaire se na mě nepřestala dívat. Chtělo to všechnu sílu udržet
nenucenost. Zajet
autem ke kraji, popadnout její obličej do dlaní a říct jí jak je
důležitá a jak moc jí
miluju, nebylo zrovna to co právě teď potřebovala.
"Je mi líp, Rushi. Měla jsem čas o všem přemýšlet. Vyrovnat se
s tím. Uvidím Nan v
klubu. Jsem na to připravená. Ty mi dnes pomáháš. Mohl jsi
dělat cokoli, ale
rozhodl si se věnovat mi den a pomoct mi. Nechci ti bránit ve
zvedání telefonů od
lidí, na kterých ti záleží. Nezhroutím se."
Do hajzlu. Tolik k udržení nenucenosti a lehkosti. Zajel jsem ke
krajnici a zaparkoval
Rover. Ruce jsem si nechal pro sebe, ale plnou pozornost jsem
věnoval Blaire.
"Vybral jsem si tě dneska odvézt, protože jsem zoufalý muž,
který by dobrovolně
prošel samotným peklem, když přijde na tebe." Zlomil jsem se a
natáhl se, abych jí
palcem přejel po čelisti a pak do hedvábných vlasů. Byl jsem
jimi fascinovaný od
chvíle co jsem na ní poprvé spočinul pohledem. "Udělal bych
cokoliv. Cokoliv,
Blaire, jen abych ti byl nablízku. Nemůžu přemýšlet o ničem
jiném. Nedokážu se na
nic soustředit. Takže si nikdy nemysli, že mi přiděláváš starosti.
Potřebuješ mě, tady
jsem." Ztichl jsem. Zněl jsem uboze dokonce i vlastním uším.
Spustil jsem ruku,
zařadil rychlost a vyjel zpátky na silnici.
Blaire nic neřekla. Neměl jsem jí to za zlé. Zněl jsem jako
blázen. Nejspíš ze mě
teď byla vyděšená. K čertu, sám bych byl.
14. Kapitola
Blaire
Srdce mi bušilo tak silně, až jsem si byla jistá, že ho Rush
uslyší. Tohle byl špatný
nápad. Být mu nablízku bylo tak matoucí. Bylo snadné
zapomenout, kdo byl. Když
se mě dotýkal, dokonce i když to bylo jen na obličeji, cítila jsem
se jako bych se
měla rozbrečet. Chtěla jsem víc. Chyběl mi. Všechno na něm a
lhala bych, kdybych
tvrdila, že mě představa celého dne s ním, nedržela většinu
noci vzhůru.
Když jsem nic neřekla, Rush znovu zapnul rádio. Měla bych na
to něco říct, ale co?
Jak jsem měla odpovědět aniž bych nám oběma nezpůsobila
ještě víc bolesti? Říct
mu, že se mi po něm stýská a že ho chci, by nám nic
neusnadnilo. Bylo by to jen
horší.
Tentokrát když zazvonil telefon, na obrazovce v autě se
rozsvítilo "Grant". Rush
zmačkl nějaká tlačítka a pak zvedl mobil.
"Ahoj," řekl do telefonu. Odvážila jsem se na něj podívat, když
už se na mě
nesoustředil. Tvrdé, zamračené linie na jeho tváři mě
rozesmutnily. Nechtěla jsem
je tam.
"Jo. Jsme na cestě," odpověděl do mobilu. "Nemyslím si, že je
to dobrý nápad.
Zavolám ti až se vrátím." Zatnul čelist a já věděla, že ať řekl
Grant cokoliv, naštvalo
ho to. "Řekl jsem ne," zavrčel a ukončil hovor, pak hodil telefon
do držáku na hrnek.
"Jsi v pořádku?" zeptala jsem se než jsem si to stihla rozmyslet.
Prudce otočil hlavu, aby se na mě podíval. "Hm, jo. Je mi fajn,"
odpověděl mnohem
klidnějším tónem, pak odvrátil oči zpátky na silnici.
Pár minut jsem počkala a pak jsem se rozhodla říct mu něco o
tom co mi předtím
pověděl. Jestli se s ním o tom nezačnu bavit, budeme mít mezi
sebou navždycky
tohle divný ticho. Dokonce i jestli za čtyři měsíce odejdu a nikdy
ho znovu neuvidím
… Ne, zase ho uvidím. Budu muset, nebo ne? Opravdu jsem
byla schopná mu o
dítěti nikdy neříct? Odstrčila jsem to stranou. Ještě jsem ani
nebyla u doktora.
Překročím most až se k němu dostaneme.
Dnes ráno jsem znovu zvracela, když jsem otevřela odpadkový
koš a dostala zásah
závanem ze zbytku smažené ryby, kterou tam Jace večer
vyhodil. Normálně jsem
nebyla tak citlivá. Horký zázvorový čaj co jsem pila, když mě
Rush ráno vyzvedával
mi pomohl uklidnit žaludek. Mohla jsem předstíral jako by se
těhotenský test zmýlil,
nebo čelit pravdě.
"Ohledně toho co jsi řekl. Já, ehm, opravdu nevím jak na to
odpovědět. Chci říct,
vím jak se cítím a jak si přeju, aby věci byly jiné, ale nejsou.
Chci, abychom … chci
abychom našli cestu jak být přátelé…možná. Já nevím. Zní to
tak praštěně. Potom
všem," zastavila jsem se, protože můj pokus mluvit s ním takhle
zněl jako zmatený
blábol. Jak by jsme mohli být přátele? Tím to celé začalo a tady
jsem, zamilovaná a
těhotná s mužem, se kterým si nemůžu stavět budoucnost.
"Budu všechno co mi dovolíš být, Blaire. Jen mě prosím znovu
neodstřihávej.
Prosím."
Přikývla jsem. dobře. Dám tomuhle přátelství šanci. Pak…pak
mu řeknu o miminku.
Buď bude utíkat jak ďas, nebo bude chtít být součástí života
našeho dítěte. Ať tak,
či onak, potřebuju čas na přípravu. Protože nedovolím, aby
mělo moje dítě cokoliv
společného s jeho rodinou, nikdy. O tom nebudu diskutovat.
Nenáviděla jsem lháře
… ale, zrovna se na chvíli jedním hodlám stát. Tentokrát jsem
to byla já, kdo skrýval
tajemství.
"Dobře," odpověděla jsem, ale víc jsem neřekla. Oči mi začínaly
těžknout,
nedostatek spánku a fakt, že jsem nepila kofein na probuzení
mě dostali. Zavřela
jsem oči.
"Klidně, sladká Blaire. Padá ti hlava a dostala bys obrovskou
křeč do krku. Jen ti
sklopím sedadlo dozadu." Hluboký, teplý šepot mě zalechtal na
uchu a já se
zachvěla. Otočila jsem se k němu, ale pořád jsem byla tak
ospalá, že jsem se
nedokázala úplně probudit. Něco jemného se mi otřelo o rty,
pak jsem znovu
upadla do snů.
"Vzbuď se, ospalče. Jsem tu, ale nemám tušení kam jet,"
Rushův hlas,
doprovázený jemným stiskem ruky, mě vzbudili. Protřela jsem si
oči a otevřela je.
Ležela jsem. Podívala jsem se na Rushe a on se usmál.
"Nemohl jsem ti nechat ztuhnout krku. Kromě toho jsi spala tak
tvrdě, že jsem chtěl,
aby ti bylo pohodlně." Odpoutal se a natáhl se přese mě, aby si
pohrál s knoflíky na
mojí straně sedadla. To se pomalu zvedlo a já před sebou
uviděla semafor v Sumit.
"Promiň, že jsem celou cestu prospala. To musela být nudná
jízda."
"Ovládl jsem rádio, takže to nebylo tak strašný," odpověděl s
úsměvem a pak se
podíval zpátky na semafor. "Kam mám odtud jet?"
"Rovně, dokud neuvidíš velkou dřevěnou ceduli namalovanou
na červeno s
nápisem "Čerstvé ovoce a zelenina a palivové dřevo na prodej",
tam zatoč doleva.
Bude to třetí dům napravo, ale je to asi míli a půl po téhle cestě.
Asi po čtvrt míli se
silnice změní na štěrk."
Rush se držel pokynů a už jsme si toho moc neřekli. Pořád
jsem se probírala a bylo
mi špatně od žaludku. Ještě jsem nejedla a věděla jsem, že to
bude problém. Měla
jsem v kabelce slané krekry co mi dala Bethy, ale strkat si je do
pusy před Rushem
byl špatný nápad. Slané bylo první pomoc.
V době, kdy jsme dojeli k dobu babičky Q mě zaléval studený
pot. Budu zvracet
jestli brzo něco nesním. Otevřela jsem dveře a vystoupila než
mohl Rush vidět můj
obličej. Nejspíš jsem byla zelená, nebo přinejmenším bledá.
"Chceš abych šel s tebou, nebo bude lepší, když zůstanu
tady?" zeptal se.
"Ach, ehm … možná bys tu měl počkat," odpověděla jsem.
Cainovo auto bylo tady,
což znamenalo, že on nejspíš taky. Nechtěla jsem, aby se Rush
s Cainem dostali
do další rvačky. Taky jsem nevěřila Cainovi, že by držel jazyk
za zuby o
těhotenském testu. Zavřela jsem dveře a vyrazila k domu.
Cain otevřel síťové dveře a vyšel ven než jsem vůbec stihla
dojít ke schodům. Ve
tváři měl směsici obav a vzteku. "Proč je tu on? Přivezl tě
domů, teď může odjet,"
zavrčel Cain a díval se za mě na Rushe. Jo, byl to opravdu
dobrý nápad, aby Rush
zůstal v autě. Převrátil se mi žaludek a bojovala jsem s
nevolností.
"Protože mě veze zpátky. Uklidni se, Caine. S ním žádný boj
nevedeš. Jsi můj
kamarád. On je můj kamarád. Pojďme to probrat dovnitř.
Potřebuju si vzít svoje
věci."
Cain ustoupil a nechal mě projít, pak mě následoval dovnitř,
nechávajíc za sebou
hlasitě zabouchnout dveře.
"Co tím myslíš, že s ním jedeš zpátky? Ten test vyšel
pozitivně? Hned si za ním
běžela, i když ti tak hrozně zlomil srdce, žes sem před třemi
týdny přišla v
naprostým zbědovaným stavu? Já se o tebe postarám, Blaire.
To víš."
Zvedla jsem ruku, abych ho zastavila. "Tohle není o mém
těhotenství, Caine. On je
kamarád co mě svezl. Ano, předtím jsme byli víc … něco se
stalo, ale teď nejsme.
Neutekla jsem za ním. Dostala jsem v Rosemary zpátky svojí
práci a na chvíli žiju s
Bethy. Pak půjdu někam jinam a začnu od nuly. Jen už nemůžu
zůstat tady."
"Proč tu nemůžeš zůstat? Sakra, Blaire, ještě dneska si tě
vezmu. Žádný otázky.
Miluju tě. Víc než život. Musíš to vědět. Podělal jsem to, když
jsme byli mladší a
pak ta věc s Callie, ona nic neznamená. Je to jen holka co mě
rozptyluje. Ty jsi
všechno co chci. Říkám ti to už roky. Prosím, poslouchej mě,"
žadonil.
"Caine, přestaň s tím. Jsi můj přítel. Co jsme mezi sebou měli
zemřelo už dávno.
Nachytala jsem tě s jinou holkou. Tu noc se všechno změnilo.
Mám tě ráda, ale
nejsem do tebe zamilovaná a nikdy znovu nebudu. Potřebuju si
sbalit a potřebuju si
zařídit nový život."
Cain praštil rukou o zeď. "To neříkej! Není konec. Nemůžeš jen
tak sama utéct.
Není to bezpečný!" odmlčel se. "Jsi těhotná?" zeptal se.
Neodpověděla jsem. Místo toho jsem šla do zadního pokoje,
kde jsem chvíli
pobývala a začala si balit kufr. "Jsi," řekl, následujíc mě do
pokoje.
Znovu jsem nereagovala. Jen jsem se soustředila na svoje věci.
"On to ví? Přijme
synek rockový hvězdy zodpovědnost? Je to lhář, B. Až přijde
dítě, uteče. Nebude
schopný to zvládnout. Mimino mu nepasuje do života. Ty to víš.
K čertu, celý svět to
ví. Sám by mol být rock star. Viděl jsem jeho dům na pláži. To
nepatří k někomu,
kdo tu bude až půjde do tuhého. Já to možná podělal, ale
neuteču. Vždycky tu
budu."
Otočila jsem se. "On to neví, jasný. Nejsem si jistá, jestli mu to
vůbec řeknu.
Nechci, aby mě někdo zachraňoval. Dokážu to zvládnout.
Nejsem bezmocná."
Začal otevírat pusu, aby se hádal, když do pokoje vešla babička
Q. Neuvědomila
jsem si, že tu je.
"Přestaň jí prosit, Caine. Sám sis ustlal, teď si v tom lež. Ona už
se přes to
přenesla. Její srdce je jinde. Všem nám ukázala, že může
chodit do školy a starat
se o svojí mámu úplně sama." Podívala se z Caina na mě a na
rtech se jí usadil
smutný úsměv.
"Láme mi srdce, že máš před sebou další překážku a takhle
mladá, ale tenhle pokoj
je vždycky tvůj, když ho budeš potřebovat. Ale pokud jsi
připravená odejít, máš
moje požehnání. Jen na sebe dávej pozor." Přešla ke mně a
objala mě. "Miluju tě
jako bys byla moje vlastní. Vždycky budu," zašeptala mi do
vlasů.
V očích mě zaštípaly slzy. "Taky vás miluju."
Odtáhla se a popotáhla. "Zůstaň v kontaktu," řekla a chystala se
k odchodu, pak se
ohlédla. "Každý muž si zaslouží vědět, že má dítě. Dokonce i
když nebude součástí
jeho života, musí o tom vědět. Jen si tohle pamatuj."
Odešla z pokoje, nechávajíc mě s Cainem o samotě. Dala jsem
si do kufru poslední
věci a zapnula ho. Popadla jsem držadlo a zvedla ho.
Nevolnost se mi zhoršila.
Jednou rukou jsem si zakryla pusu.
"Do prdele, B. Tohle nemůžeš. Dej mi to. Neměla bys zvedat
těžké věci. Vidíš,
nemůžeš. Kdo na tebe bude dávat pozor, aby ses o sebe
starala?"
Nejlepší přítel, kterého jsem měla celý život, byl zpátky a
bláznivý kluk co si myslel,
že je do mě zamilovaný a připravený mi obětovat svůj život byl
pryč. "Řekla jsem to
Bethy. Ví to a já jsem opatrná. Nepřemýšlela jsem. Tohle je pro
mě všechno nové.
Myslím, že budu zvracet."
"Co mám dělat?" zeptal se s panikou ve tváři.
"Krekry by bodly."
Položil kufr a vyběhl z pokoje. Za míň než minutu byl zpátky s
krabicí slaných
sušenek a sklenicí. "Babička Q tě slyšela. Už měla krabici
připravenou a nalitou
sklenici zázvorového piva. Řekla, že zázvor by ti měl uklidnit
žaludek."
"Děkuju," odpověděla jsem, posadila se na posel, jedla krekry a
usrkávala pivo.
Nikdo z nás nemluvil. Nevolnost se začala zmírňovat a jak jsem
ze zkušenosti
věděla, bylo na čase přestat jíst. Jestli si dám příliš, brzy se to
vrátí. Vstala jsem a
podala krabici a sklenici Cainovi.
"Prostě to polož. Dojdu pro to později." Zvedl kufr. "Tu krabici
mi dej taky. Nemůžeš
to nosit," řekl a zvedl krabici s věcmi, které jsem od poslední
stěhování ani
nevybalila. Vzala jsem si do ruky poslední malou tašku a on se
bez dalšího slova
vydal ke dveřím. Následovala jsem ho, modlíc se, aby neudělal
něco hloupého až
uvidí Rushe. Došli jsme k síťovým dveřím vedoucím na přední
verandu a on se
zastavil. Položil kufr a otočil se, aby se na mě podíval.
"Nemusíš s ním jít. Řekl jsem ti, že to můžu napravit. Máš mě,
B. Vždycky jsi mě
měla."
Polkla jsem knedlík v krku a přála si, aby to byla pravda. Cain
tomu věřil. Viděla
jsem mu to ve tváři. Ale věděla jsem to líp. Pokud bych
potřebovala kamaráda, Cain
by tu byl, ale nebyl ničí zachránce. Ani jsem žádného
nepotřebovala. Měla jsem
sama sebe.
Povytáhla jsem si batoh výš na rameno a opatrně přemýšlela
jak mu to vysvětlit.
Pravdu by nepochopil. Mluvit o tom jak mě zklamal, když máma
onemocněla a já
byla tak osamělá, by mu jen ublížilo. "Potřebuju to udělat."
Cain frustrovaně zavrčel a rukou si prohrábl vlasy. "Nevěříš mi,
že se o tebe
postarám. A to tak zatraceně moc bolí." Poraženecky se
zasmál. "Ale na druhou
stranu proč bys měla? Předtím jsem tě opustil. S tvojí mámou
…byl jsem dítě, B.
Kolikrát ti budu muset říkat, že teď jsou věci jinak? Vím co chci.
Já … Bože, B, chci
tebe. Vždycky jsi to byla ty."
V krku se mi udělal knedlík. Ne protože bych ho milovala, ale
protože mi na něm
záleželo. Cain byl velkou součástí mého života. Byl jí tak dlouho
jak jsem si jen
pamatovala. Přistoupila jsem k němu, natáhla se a vzala ho za
ruku. "Prosím,
pochop to. Tohle je něco, co musím udělat. Musím tomu čelit.
Nech mě jít."
Cain si unaveně povzdychl. "Vždycky tě nechávám jít, B. Už jsi
to ode mě předtím
žádala. Dál se snažím, ale pomalu mě to ničí."
Jednoho dne mi poděkuje, že jsem ho opustila. "Mrzí mě to,
Caine. Ale musím jít.
Čeká na mě."
Cain zvedl kufr a ramenem otevřel dveře. Rush vystoupil z
Roveru jakmile nás
uviděl. "Nic mu neříkej, Caine," zašeptala jsem.
Cain přikývl a já za ním sešla schody. Rush se s námi setkal
dole a vzhlédl ke mně.
"To jsou všechny tvoje věci?" zeptal se.
"Jo," odpověděla jsem.
Cain se nepohnul, aby mu dal kufr a krabici. Svaly v Rushově
čelisti poskakovaly a
já věděla, že se opravdu tvrdě snaží být hodný.
"Dej mu ty věci, Caine," řekla jsem a pobízejíc ho ze zadu. Cain
si povzdychl a
podal krabici a kufr Rushovi, který obojí vzal a zamířil s tím do
Roveru.
"Musíš mu to říct," zamumlal Cain, když se otočil, aby se na mě
podíval.
"Řeknu, eventuálně. Napřed si to musím promyslet."
Cain se podíval za mě na náklaďák. "Necháváš tu auto?"
"Doufala jsem, že bys ho mohl zaparkovat k lakovně a dát na
něj ceduli na prodej.
Možná za něj dostaneš tisícovku. Pak by sis půlku nechal a tu
druhou mi poslal."
Cain se zamračil. "Prodám to auto, B, ale nevezmu si žádný
peníze. Pošlu ti
všechno."
Nehádala jsem se s ním. Potřeboval to tak udělat a já ho
nechám. "Dobře, fajn. Ale
mohl bys z toho dát alespoň něco babičce Q? Za to, že mě tu
nechala zůstat a za
všechno."
Cainovi vystřelilo obočí vzhůru. "Chceš, aby moje babča jela do
Rosemary a našla
si tě?"
S úsměvem jsem k němu přistoupila a chytla se ho za ramena,
postavila jsem se
na špičky a dala mu pusu na tvář. "Děkuju ti, za všechno,"
zašeptala jsem.
"Můžeš se vrátit, kdybys mě potřebovala. Kdykoliv." Hlas mu
přeskočil a já věděla,
že musím jít. Ustoupila jsem a jednou přikývla, než jsem odešla
k autu.
Rush mi otevřel dveře a zase je za mnou zavřel. Sledovala
jsem jak se podíval na
Caina, než přešel na svojí stranu. Opravdu tohle dělám.
Opouštím bezpečí a dělám
první krok k nalezení svého místa na světě.
15. Kapitola
Rush
Vypadala, že se rozbrečí a já se jí bál zeptat jestli je v pořádku.
Strach, že si to
možná rozmyslí a zůstane v Sumit mě udržel zticha dokud jsme
nebyli bezpečně za
hranicemi města. Vadilo mi dívat se na její ruce pevně svázané
v klíně. Přál jsem si,
aby něco řekla.
"Je ti dobře?" zeptal jsem se neschopný se zastavit. Kontrolu
převzala moje
potřeba jí chránit.
Přikývla. "Jo. Je to jen trochu děsivé, myslím. Tentokrát vím, že
se nevrátím. Taky
vím, že na mě nečeká otec, který by mi pomohl. Odejít je
tentokrát těžší."
"Máš mě," odpověděl jsem.
Naklonila hlavu ke straně a podívala se na mě. "Děkuju. To
jsem právě teď
potřebovala slyšet."
Sakra, nahraju to, takže si to bude moct opakovat znova a
znova, pokud to
pomůže. "Nikdy ani nepomysli na to, že jsi sama."
Věnovala mi chabý úsměv, pak obrátila pozornost zpátky k
silnici. "Víš, že můžu
řídit, pokud by ses tentokrát chtěl prospat ty."
Představa, že bych se na ní mohl neomezeně dívat, byla
pokušení. Ale čekala, že
bych spal a já nebudu marnit čas, který s ní mám spaním.
"Jsem v pohodě. I tak
díky."
Cestou sem jsem zajel k drive-thru a dal si něco k jídlu. Ona
spala a já jí nechtěl
rušit, ale už musí mít hlad.
"Umírám hlady. Co by sis dala?" zeptal jsem se a zajel zpátky
na mezistátní silnici,
která nás zavede zpátky na Floridu.
"Ehm … já … já nevím. Možná polévku."
Polévku? To byla divná žádost. Ale sakra, jestli chce polívku,
nějakou jí seženu.
"Tak teda polívka. Budu hledat restauraci, která bude mít
polévky."
"Jestli máš hlad, zastav prosím kde chceš. Najdu si něco k jídlu
kdekoliv." Znovu
zněla nervózně.
"Blaire, seženu ti polívku," odpověděl jsem a podíval se na ní.
Usmál jsem se,
abych se ujistil, že ví, že to pro ní chci udělat.
"Díky," řekla a znovu si začala prohlížet ruce v klíně.
Chvíli jsme nic neříkali, ale bylo dobré mít jí jen tak v autě.
Nechtěl jsem, aby měla
pocit, že musí mluvit.
Na prvním výjezdu s jídlem jsem ukázal na ceduli. "Vypadá to,
že tady mají dobrou
nabídku. Vyber si," řekl jsem jí.
Pokrčila rameny. "To je jedno. Víš, jestli nechceš vystupovat a
pokračovat v cestě,
můžu si vybrat něco do auta."
Chtěl jsem natáhnout tenhle den jak nejvíc to bude možný.
"Jdeme na polívku,"
odpověděl jsem.
Vylekal mě smích a podíval jsem se na její opravdový úsměv.
Mým novým cílem
bylo vyvolávat u ní tohle častěji.
****
Když jsme později ten večer zajeli na parkoviště u Bethy, Blaire
znovu spala.
Opatrně jsem udržoval lehkou konverzaci. Po chvíli jsme
sklouzli do pohodlného
ticha a pak usnula.
Zaparkoval jsem Rover, opřel se a díval se na ní. Cestou domů
jsem se na ní koukl
milionkrát, zatímco spala. Na pár minut jsem se na ní chtěl jen
svobodně dívat jak
spí. Tmavé kruhy pod očima mi dělaly starosti. Copak dost
nespala? Behty by to
měla vědět. Měl bych si s ní o tom promluvit. Vyptávat se Blaire
na takové otázky
nebylo právě teď nejmoudřejší.
Tiché zaklepání na okno odtrhlo mojí pozornost od Blaire k
Jacovi, který stál vedle
auta, s pobaveným výrazem na tváři. Otevřel jsem dveře a
vystoupil než jí mohl
vzbudit. Chtěl jsem jí vzbudit sám a nechtěl jsem u toho
obecenstvo.
"Plánuješ jí vzbudit, nebo zvažuješ únos?" zeptal se Jace.
"Drž hubu, blbče."
Jace se zasmál. "Bethy je natěšená až se vrátí a uslyší o
výletu. Pomůžu ti s
věcma jestli jí vzbudíš a dostaneš dovnitř."
"Je unavená. Bethy může počkat do zítra." Nechtěl jsem, aby jí
vzbudila vlezlá
Bethy. Očividně potřebovala víc spánku a víc jídla. Předtím
sotva snědla svojí
polévku. Snažil jsem se jí znova nakrmit, ale řekla, že nemá
hlad. To se muselo
změnit. Bylo to to samý jako s těma zatracenejma sendvičema
s burákovým
máslem.
"Tak to si řekni Bethy sám," odpověděl Jace, když jsem mu do
rukou strkal krabici a
vytahoval ze zadu kufr. "Kufr vezmu; ty odnes krabici a já jí
vzbudím."
"Soukromá chvilka?" usmál se Jace a já mu vrazil krabici do
rukou trochu tvrději
než bylo třeba, čím klopýtl dozadu a ještě víc ho to rozesmálo.
Ignoroval jsem ho a šel ke spolujezdci. Vzbudit jí a nechat jí ode
mě odejít nebylo
zrovna co jsem chtěl. Děsilo mě to k smrti. Co když tohle bylo
ono? Co když si mě k
sobě už nikdy nepustí takhle blízko? Ne. Nedovolím, aby se to
stalo. Budu pracovat
pomalu, ale ujistím se, že se nám tohle nestane. Ačkoli potom
co jsem jí měl celý
den jen pro sebe bylo opravdu těžký vrátit se zpátky do
normálu.
Odpoutal jsem jí. Sotva se pohnula. Do obličeje jí spadl pramen
vlasů, takže jsem
podlehl nutkání se jí dotknout. Natáhl jsem ruku a zastrčil jí
vlasy za ucho. Byla tak
zatraceně krásná. Nikdy se přes ní nepřenesu. Nebylo to
možné. Musím najít
způsob jak jí dostat zpátky. Pomoct jí se vyléčit.
Víčka se jí se zatřepotáním otevřela a setkala se s mým
pohledem.
"Jsme tady," zašeptal jsem, nechtěl jsem jí vylekat.
Posadila se a ospale se na mě usmála. "Promiň, znovu jsem
usnula."
"Musela jsi potřebovat odpočinek. Nevadí mi to." Chtěl jsem tu
zůstat a držet si jí v
autě, ale nemohl jsem. Ustoupil jsem, aby mohla vystoupit. Na
špičce jazyka jsem
měl otázku jestli jí můžu zítra znovu vidět. Ale nezeptal jsem se.
Ještě na to nebyla
připravená. Musím jí dát prostor. "Tak … uvidíme se kolem,"
řekl jsem a její úsměv
povadl.
"Dobře, ehm, jo, uvidíme se. Ještě jednou díky za pomoc.
Zaplatím ti za benzín."
Ani náhodou. "Ne, nezaplatíš. Nechci tvoje peníze. Rád jsem
pomohl."
Chystala se říct víc, ale nakonec zavřela pusu. S tuhým
přikývnutím se otočila a
odešla do bytu.
16. Kapitola
Blaire
První den zpátky v práci a Woods mě zařadil do jídelny.
Snídaňová a obědová
směna. Špatný. Stála jsem venku před kuchyní a v duchu se
připravovala na vůně.
Vzbudila jsem se s nevolností a přinutila se sníst dvě slané
sušenky a vypít trochu
zázvorového piva, ale víc se mi nepodařilo.
Ve chvíli kdy vejdu do kuchyně mě uhodí zápach. Slanina…ach
bože, slanina…
"Víš, cukrouši, musíš jít napřed dovnitř, abys mohla začít
pracovat," protáhl za
mnou Jimmy. Otočila jsem se, vyděšená svým vnitřním bojem a
uviděla ho se na
mě usmívat s pobaveným výrazem. "Kuchaři nejsou tak špatní.
Přes to řvaní se za
chvíli dostaneš. Kromě toho, minule jsi je měla omotaný kolem
svýho pěknýho,
malýho prstíku."
Vynutila jsem úsměv. "Máš pravdu. Zvládnu to. Myslím, že jen
nejsem připravená
až se lidi začnou vyptávat." To nebyla tak úplně pravda, ale
taky to nebyla ani lež.
Jimmy otevřel dveře a udeřily mě vůně. Vajíčka, slanina,
klobásy, olej. Ach, ne. Zalil
mě ledový pot a převrátil se mi žaludek. "Já, ehm, potřebuju
napřed na záchod,"
vysvětlila jsem a vyrazila k zaměstnaneckým toaletám jak
nejrychleji to šlo aniž
bych se rozeběhla. To by vypadalo ještě víc podezřele.
Zavřela jsem za sebou dveře, zaklapla zámek na místo a padla
koleny na studené
dlaždičky. Chytila jsem se záchodu, zatímco všechno co jsem
jedla včera večer a
dnes ráno letělo ven.
Po několika dávení na sucho jsem se postavila a pořád se cítila
rozechvěle.
Navlhčila jsem papírovou utěrku a umyla si obličej. Bílé polo
tričko se na mě lepilo
potem, který ze mě všude lil. Potřebovala jsem se převléct.
Vypláchla jsem si pusu ústní vodou z pultu a urovnala si tričko
jak nejlépe to šlo.
Možná si nikdo nevšimne. Zvládnu to. Jen budu muset zadržet
dech, zatímco budu
v kuchyni. To pomůže. Než tam vejdu, pokaždé se zhluboka
nedechnu. Musím to
nějak vymyslet.
Když jsem otevřela dveře, moje oči se setkaly s Woodsovými.
Opíral se o zeď
naproti toaletám s rukama zkříženýma na prsou a prohlížel si
mě. Měla jsem
zpoždění.
"Omlouvám se. Vím, že jdu pozdě. Jen jsem potřebovala malou
přestávku než
začnu. Slibuji, že se to nebude opakovat. Zůstanu dnes dýl,
abych si to nedělala-,"
"Do mojí kanceláře. Hned," vyštěkl, otočil se a vyrazil chodbou.
Rozbušilo se mi srdce a šla jsem rychle za ním. Nechtěla jsem,
aby na mě byl
Woods naštvaný. Tahle práce pro mě na několik dalších měsíců
byla odpovědí. Teď
když jsem se přemluvila zůstat tu a vymyslet co si počnu dál,
jsem nechtěla odejít.
Ještě ne.
Woods mi otevřel dveře a já vešla dovnitř.
"Opravdu mě to mrzí. Prosím, nevyhazuj mě ještě. Já jen-,"
"Nevyhazuju tě," přerušil mě Woods.
Ach …
"Byla jsi u doktora? Soudím, že je to Rushovo. On to ví?
Protože jestli jo a ty tu pro
mě pracuješ v tomhle stavu, osobně mu půjdu přerazit jeho
zasranej vaz."
Věděl to. Ach ne, ach ne, ach ne. Zběsile jsem zavrtěla hlavou.
Tohle musí přestat.
Woods to vědět nemohl. Nikdo kromě Bethy to neměl vědět.
"Nevím o čem to
mluvíš."
Woods nadzvedl obočí. "Opravdu?" Nevíra v jeho hlase byla
znepokojivá. Neuvěří
lži. Ale musela jsem chránit dítě.
"On to neví." Pravda mi vyletěla z pusy než jsem se stihla
zarazit. "A ani to ještě
nechci. Potřebuju najít způsob jak to zvládnout sama. My oba
víme, že tohle Rush
nechce. Jeho rodina to bude nenávidět. Nemůžu dovolit, aby
moje miminko někdo
nenáviděl. Prosím pochop," prosila jsem.
Woods zamumlal nadávku a projel si rukou ve vlasech.
"Zaslouží si to vědět,
Blaire."
Ano, zasloužil. Ale když bylo tohle dítě počato, nevěděla jsem
jak přesně budou
naše světy zamotané. Jak nemožné pro nás bude mít společný
vztah. "Oni mě
nenávidí. Nenávidí mojí mámu. Nemůžu. Jen mi prosím dej čas
dokázat, že tohle
zvládnu bez pomoci. Případně mu to řeknu, ale potřebuju být
stabilní a připravená
odejít potom co to udělám. Tentokrát to co chci a co chce on,
není na prvním místě.
Dělám co je nejlepší pro tohle dítě."
Woodsovo zamračení se prohloubilo. Několik minut stál úplně
zticha.
"Nelíbí se mi to, ale není na mě to vykládat. Jdi se převléknout
a zajdi za Darlou.
Můžeš dnes jezdit s vozíkem. Dej mi vědět až vůně z kuchyně
nebudou takovej
problém."
Chtěla jsem ho obejmout. Nenutil mě to nikomu říkat a odpustil
mi servírování
snídaní. Dřív jsem slaninu milovala, ale teď … nemusím se tím
zabývat.
"Děkuju. Večeře nejsou špatný. Jsou to jen rána a někdy
dopoledne."
"Poznamenáno. Budu tě do jídelny dávat jen na večerní směny.
Tenhle týden budeš
pracovat na hřišti. Ale nepřehřívej se. Voz si led nebo něco
studeného čím se
ochladíš. Můžu to říct Darle?"
"Ne," odpověděla jsem než stihl domluvit. "Nesmí to vědět.
Nikdo to nesmí vědět.
Prosím."
Woods si povzdychl a přikývl. "Dobře. Udržím tvoje tajemství.
Ale pokud budeš
něco potřebovat, raději mi dej vědět … když to nechceš říct
Rushovi."
"Dobře. Děkuju ti."
Woods mi věnoval napjatý úsměv. "Uvidíme se později."
Byla jsem propuštěna.
Podle rozvrhu jsem zbytek týdne pracovala na vozíku s pivem.
Od soboty za týden
se bude konat turnaj a já budu pracovat celý den. Nemohla
jsem z toho být
nadšenější. Peníze budou skvělý. A ačkoli bylo venku na hřišti
celý den intenzivní
horko, bylo to lepší než být v klimatizovaném vzduchu
provoněném slaninou, nebo
mastnými jídly a běhat pořád zvracet.
Postupně jsem měla víc práce než když jsem odjela. Podle
Darly byli všichni
členové, kteří jezdili jen na léto v residenci. Bethy a já jsme
jezdily dvěma různými
vozíky, abychom udržely místo hydratované. Woods byl na
hřišti zřídka, takže jsem
si nemusela dělat starosti s jeho zvědavýma očima. Byl
zavalený prací. Jace říkal
Bethy, že se Woods pokouší dokázat otci, že je připravený na
povýšení.
Potom co jsem dnes po třetí doplnila vozík jsem zamířila zpátky
na první jamku,
začít další kolo. Hned jsem poznala týl Grantovo hlavy. Hrál s
… Nan. Věděla jsem,
že tenhle den přijde, ale nebyla jsem na něj připravená.
Vždycky jsem mohla jamku
přeskočit a nechat Bethy, aby je při dalším kole obsloužila, ale
to by bylo jen
odkládání nevyhnutelného.
Vyjela jsem vozíkem nahoru a Grant se otočil mým směrem.
Vypadal jako by měl s
Nan vážnou konverzaci. Frustrované zamračení na jeho tváři
nebylo zrovna
uklidňující. Usmál se, ale mohla jsem říct, že to bylo vynucené.
"Jsme v pohodě, Blaire. Můžeš jet na další jamku," zavolal
Grant.
Při zvuku mého jména otočila Nan prudce hlavu a z
nenávistného úšklebku na její
tváři se mi chtělo otočit vozík opačným směrem. Možná byl můj
první instinkt
správný. Neměla bych zastavovat.
"Počkat. Já něco chci." Zvuk Rushova hlasu mi se srdcem začal
dělat malé
třepotavé věci, které způsoboval jen on. Otočila jsem hlavu a
viděla ho ke mně
běžet v bledě modrých šortkách a bílém polo tričku. Nikdy mě
nepřestane udivovat
jak šíleně dobře vypadal v tak konzervativním oblečení. Kluci v
Bamě se takhle
nikdy neoblékali. Golf hráli v džínech, kšiltovkách a jakémkoliv
šťastném tričku,
nebo flanelové košili, kterou ten den vytáhli ze sušičky. Ale v
Rushovo podání to
vypadalo jako něco tak sexy až se z toho sbíhaly sliny.
"Potřebuju pití," řekl s lehkým úsměvem jakmile se dostal k
vozíku. Zastavil se
těsně přede mnou. Neviděla jsem ho několik dní. Ne od našeho
výletu.
"Jako obvykle?" zeptala jsem se a odstoupila od vozíku, jen
abych mu byla ještě
blíž. Necouvl a naše hrudníky byly tak blízko až o sebe
zavadily. Vzhlédla jsem k
němu.
"Jo. To by bylo skvělé," odpověděl, ale nepohnul se. Také se mi
stále díval do očí.
Jeden z nás se bude muset pohnout a prolomit tuhle soutěž v
civění. Věděla jsem,
že bych to měla být já. Nemohla jsem ho nechat věřit, že bylo
něco jinak.
Protáhla jsem se kolem něj a šla k zadní části vozíku pro jeho
Coronu. Sehnula
jsem se, abych jednu vytáhla z ledu a cítila jsem ho se
přesunout za mě. Kruci.
Moc mi to neulehčoval.
Narovnala jsem se, neotočila se, ani se neohlédla. Byl tak
blízko.
"Co to děláš?" zeptala jsem se tiše. Nechtěla jsem, aby nás
Nan nebo Grant slyšeli.
"Chybíš mi," byla jednoduchá odpověď.
Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit
zdivočelé srdce. Taky
mi chyběl. Ale tím pravda nezmizela.
Vykládat mu jak se mi po něm stýská nebylo chytrý. Nemohla
jsem ho nechat věřit,
že by se věci mohly vrátit do starých kolejí.
"Vem si pití a pojď," vyštěkla zezadu Nan. To bylo dost, abych
se pohnula. Neměla
jsem náladu na Naniny verbální útoky. Ne dneska.
"Vycouvej, Nan," zavrčel Rush, strčila jsem mu do ruky Coronu
a rychle se vrátila
za volant vozíku. "Blaire, počkej," řekl Rush, zase mě
následoval.
"Nedělej to," prosila jsem. "Nezvládám jí."
Trhl sebou a pak přikývl, než ustoupil. Odtrhla jsem od něj oči a
rozjela se. Bez
ohlédnutí jsem zamířila na další jamku.
17. Kapitola
Rush
"Nepamatuješ si o co jsem tě minule žádal, Nan?" zavrčel jsem
jakmile byla Blaire
a její vozík z dohledu.
"Byl jsi ubohý. Pomáhala jsem ti, abys nevypadal jako
zamilovanej lůzr."
Otočil jsem se a pochodoval k ní. Tlačila na mě. Nikdy jsem v
sobě neměl tuhle
sžíravou zuřivost, se kterou většina bratrů ubližovala sestrám,
když jsme byli
mladší. Ale právě teď jsem jí zažíval.
Grant se postavil přede mě a udělal se sebe bariéru. "Prrr.
Potřebuješ ubrat a
uklidnit se."
Přesunul jsem pohled z Nan ke Grantovi. Co to kurva dělal?
Nenáviděl Nan. "Uhni.
Tohle je mezi mnou a mojí sestrou," připomněl jsem mu. Nikdy
předtím jí
neuznával. Dokonce když byl jeho otec ženatý s naší matkou,
ujišťoval se, aby
jsme věděli, že Nan nesnáší. Mezi těmihle dvěma nikdy nebyl
ani vzdálený
sourozenecký vztah.
"A ty budeš muset napřed projít přese mě, aby ses ke svojí
sestře dostal,"
odpověděl Grant a udělal krok směrem ke mně. "Protože právě
teď nemyslíš na city
nikoho jiného kromě Blaiřiných. Vzpomeň si jak Blaiřina
přítomnost Nan ovlivňuje.
Kdysi ses o to staral."
Co to kurva? Byla to halucinace? Od kdy se Grant začal
zastávat Nan? "Vím
přesně jak Nan Blaiřina přítomnost ovlivňuje. Ale co se jí
snažím vysvětlit je, že nic
z toho není Blaiřina chyba. Nan nenávidí špatnou osobu, tak
zatraceně dlouho, že
není schopná se z toho vymanit. A co se to s tebou vůbec děje?
Už to dávno víš!
Byl jsi to ty, kdo se Blaire zastával, když se tu prvně ukázala.
Nikdy jsi nevěřil, že to
byla její vina. Od začátku jsi v ní viděl její nevinnu."
Grant se nepohodlně zavrtěl a pak se ohlédl na Nan, jejíž očí
byly kulaté jak talíře.
"To tys jí udělal slabou, Rushi. Celý život jsi jí chránil. Je na
tobě závislá. Pak jdeš,
necháš jí být a zaměříš všechnu pozornost na Blaire a čekáš,
že s tím Nan bude v
pohodě. Může být dospělá, ale celý život na tebe byla tak
vázaná, že jiný způsob
nezná. Kdybys nebyl tak zatraceně zaměřený dostat Blaire
zpátky, viděl bys to."
Odstrčil jsem Granta z cesty a obrátil pohled k sestře.
Nepotřeboval jsem od ně
tuhle přednášku, dokonce i když na ní byla trocha pravdy.
Hluboko uvnitř jsem měl
radost, že tihle dva konečně našli společnou řeč. Možná se o ní
Grant nakonec
přece jen staral. Roky jsme žili ve stejném domě. Byli jsme
společně opomíjení.
"Miluju tě, Nan. To víš. Ale nemůžeš mě žádat, abych si vybral.
To není fér."
Nan si položila obě ruce na boky. Byl to její vzdorovitý postoj.
"Nemůžeš nás
milovat obě. Nikdy jí nepřijmu. Mířila na mě pistolí, Rushi! Viděl
jsi jí. Je šílená.
Zastřelila by mě. Jak můžeš milovat jí i mě? To nedává smysl."
"Nikdy by tě nezastřelila. Na Granta vytáhla zbraň taky. Dostal
se přes to. A ano,
můžu vás milovat obě. Tebe miluju jinak."
Nan se podívala na Granta a věnovala mu smutný úsměv. To
bylo ještě podivnější.
"Nechce mě poslouchat, Grante. Vzdávám to. Dal přednost
svojí lásce k ní přede
mnou a mými city."
"Nan, jen ho vyslechni. No tak. Má pravdu," řekl jí Grant
jemným tónem, který jsem
ho nikdy neslyšel použít na ní. Byl jsem v zasraný Zóně
soumraku.
Nan dupla nohou. "Ne. Nenávidím jí. Nemůžu jí ani vidět. Teď
mu ubližuje a já jí
nesnáším o to víc," ječela Nan. Rozhlédl jsem se jestli jí mohl
někdo slyšet a uviděl
jsem jak k nám jde Woods. Do prdele.
Grant se otočil a sledoval můj pohled. "Ach, k čertu," zamumlal.
Woods se před námi zastavil a podíval se z Nan na Granta a
potom na mě.
"Zaslechl jsem dost, abych věděl čeho se tahle konverzace
týká," řekl a dál se
soustředil na mě. "Nechte mě něco ujasnit. Většinu života jsme
všichni byli přátelé.
Znám dynamičnost vaší rodiny." Přesunul pohled k Nan se
znechuceným
úšklebkem na rtech, pak zpátky ke mně. "Pokud tu má někdo
problém s Blaire,
musí to řešit se mnou. Má tady práci dokud bude chtít. Vám
třem se to možná
nemusí líbit, ale na to já osobně seru. Takže se přes to
dostaňte. Ona tyhle hovna
právě teď nepotřebuje. Stáhněte se. Rozuměli jste?"
Prohlížel jsem si ho. Co tím myslel a proč se choval jako Blaiřin
ochránce? Nelíbilo
se mi to. Začala se ve mně vařit krev a zatnul jsem ruce v pěst.
Myslel si snad, že
to na ní teď může zkusit? Sakra ne. To se nestane. Blaire byla
moje.
Woods nečekal na odpověď. Místo toho odpochodoval.
"Vypadá to, že máš konkurenci," protáhla Nan. Grant k ní šel a
zastrčil jí za sebe.
"To stačí, Nan," zašeptal a pak se podíval na mě.
S tímhle jsem skončil. Právě teď jsem neměl nervy se jimi
zabývat. Zahodil jsem
golfovou hůl a šel za Woodsem.
Buď mě slyšel, nebo cítil vztek co ze mě vyzařoval, protože se
zastavil těsně
předtím než došel k budově a otočil se, aby se na mě podíval.
Jedno z jeho obočí
vystřelilo nahoru jakoby byl pobavený. To mě jen víc nasralo.
"Oba chceme stejnou věc. Proč se párkrát zhluboka
nenadechneš a neuklidníš
se?" řekl Woods, když si zkřížil ruce na prsou.
"Drž se od ní dál. Slyšíš mě? Vycouvej kurva. Blaire mě miluje;
je jen zmatená a
raněná. Taky je hodně zranitelná. Takže mi pomáhej bůh, jestli
jen pomyslíš na to,
že využiješ příležitosti jejího současného stavu, vymlátím z tebe
duši."
Woods naklonil hlavu ke straně a zamračil se. Nebyl příliš
zasažený mým
varováním. Možná bych ho měl zasáhnout víc. "Já vím, že jí
miluješ. Nikdy v životě
jsem tě neviděl chovat se takhle bláznivě. Chápu to. Ale Nan jí
nenávidí. Jestli
Blaire miluješ, tak jí ochraň před jedem co odkapává tvojí sestře
z tesáků. Nebo to
udělám já."
Měl jsem pocit jako by mi dal facku. Než jsem mohl odpovědět,
otevřel dveře za
sebou a vešel dovnitř. Několik minut jsem civěl na zavřené
dveře než jsem se
pohnul. Jednu z nich ztratím. Miloval jsem svojí sestru, ale
časem mi odpustí. Blaire
jsem mohl ztratit navždy. Nedovolím, aby se tohle stalo.
18. Kapitola
Blaire
Bethy se natáhla a stiskla mi ruku. Čekala jsem u doktorova
stolu a ona stála vedle
mě. Vyčůrala jsem se do nádobky a teď jsme čekaly na oficiální
výsledky. Minulou
noc jsem googlovala. Domácí těhotenské testy se mohou mýlit
a mě se mohlo dělat
špatně, protože si moje hlava myslela, že jsem těhotná.
Otevřely se dveře a dovnitř vešla sestra. Umívala se, když se
podívala z Bethy na
mě. "Gratuluji. Je to pozitivní. Jste těhotná."
Bethy mi stiskla ruku pevněji. Hluboko uvnitř jsem to věděla, ale
vyslechnout si to
od sestry bylo mnohem skutečnější. Neměla bych brečet. Moje
dítě nepotřebuje
vědět, že jsem brečela, když jsem zjistila, že jsem těhotná.
Chtěla jsem, aby se on
nebo ona vždy cítila chtěná. Tohle nebyla špatná věc. Nikdy to
nemohlo být špatné.
Potřebovala jsem rodinu. A brzy budu jednu zase mít. Někoho,
kdo mě bude
bezpodmínečně milovat.
"Lékař vás za několik minut prohlédne. Také potřebujeme
udělat krevní testy. Měla
jste třeba jen sebemenší křeče, nebo krvácení?"
"Ne. Jen mi bývá opravdu zle. Nejhorší jsou pachy," vysvětlila
jsem.
Sestra přikývla a zapsala si to do desek. "Možná vám to tak
nepřipadá, ale je to tak
dobře. Nevolnosti jsou dobré."
Bethy si odfrkla. "To jste jí neviděla na sucho dávit. Na tom
nemůže být nic
dobrýho."
Sestra se usmála. "Jo, ty dny si pamatuju. Není to legrace."
Přesunula ke mně
pohled. "Zapojí se i otec?"
Zapojí? Můžu mu to říct? Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nemyslím
si, že ano."
Smutný úsměv na sestřině tváři, když přikývla a zapsala si do
papírů další
poznámku mi řekl, že tohle vídá často.
"Užíval jste v době otěhotnění nějakou antikoncepci?" zeptala
se sestra.
Nepodívala jsem se na Bethy. Možná jsem jí tu nakonec
nechtěla. Zavrtěla jsem
hlavou. Sestra nadzdvihla obočí. "Nic?" zeptala se.
"Ne, nic. Chci říct, několikrát jsme použili kondom, ale několikrát
taky ne. Jednou
vytáhl ven…ale jednou ne."
Bethy se vedle mě napjala. Věděla jsem na co myslí. Jak jsem
mohla být tak
pitomá? Tohle byla jediná skutečnost, kterou jsem z příběhu
vynechala. Sestra
kývla. "Dobře. Doktor tu bude za chvíli," odpověděla a vyšla z
místnosti.
Bethy mi škubla rukou, abych se na ní podívala. "On nepoužil
kondom? Je blázen?
Sakra! Mělo ho napadnou zeptat se tě jestli nejsi těhotná. Co je
to za debila. A mě
ho ještě bylo líto, protože neví, že bude taťka a on ani nepoužil
zatracenej kondom.
Měl tě během čtyř týdnů kontaktovat, aby se ujistil, žes
neotěhotněla. Idiot."
Bethy teď pochodovala sem tam místností. Jen jsem jí
sledovala. Co jsem na to
měla říct? Měla jsem na situaci stejný podíl viny. Byla jsem to já
tu noc, kdo se
svlékl, vylezl na něj a vyjebal mu mozek z hlavy. Je to kluk a
poslední věc, na
kterou myslel bylo přestat a vzít si kondom. Nedala jsem mu
moc času na
přemýšlení. Ale nepřicházelo v úvahu, že bych se s Bethy dělila
o detaily z mého
sexuálního života s Rushem. Takže jsem držela jazyk za zuby.
"Zaslouží si to. Měl
tě zkontrolovat. Neříkej to tomu, hazlovi. Myslí si, že tu věc
může používat,
nenasazovat na ní čepičku a pak žít v ignoraci bez jakékoli
péče. Já tu pro tebe
budu. Já a ty. Zvládneme to." Bethy právě teď vypadala, že
dokáže zdolat svět.
Přinutilo mě to k úsměvu. Nebudu v Rosemary až se dítě
narodí. Kéž bych byla.
Chtěla jsem, aby moje dítě mělo někoho dalšího, kdo ho bude
milovat. Z Bethy by
byla vynikající teta. To pomyšlení mě rozesmutnilo. Úsměv
zmizel.
"Omlouvám se. Nechtěla jsem tě rozrušit," řekla Bethy, spustila
ruce založené v
pase a dívala se na mě s ustaraným výrazem.
"Ne. Nerozrušila jsi mě. Jen si přeju … jen si přeju, abych
nemusela odcházet.
Chci, aby tě moje dítě poznalo."
Bethy přišla ke mně, omotala mi ruce kolem ramen a stiskla.
"Řekneš mi kde žiješ a
já za vámi dvěma budu pořád jezdit. Nebo můžeš zůstat a žít
semnou. Až se dítě
narodí, Rush už bude pryč. Zůstává v Rosemary jen přes léto.
Budeme mít čas vás
dva usadit do života, než se zase vrátí. Jen o tom přemýšlej.
Nedělej si právě teď
starosti s žádným konečným rozhodnutím."
Odejde Rush? Vzdá to se mnou a opustí Rosemary? Nebo
zůstane? Srdce mě při
pomyšlení, že by odešel bolelo. I když jsem věděla, že to mezi
námi nebude
fungovat, chtěla jsem, aby o mě bojoval. Chtěla jsem, aby našel
způsob jak
bychom mohli být spolu, dokonce i když jsem věděla, že je to
nemožné.
O dvě hodiny později jsme byly zpátky v Bethyně bytě, dostala
jsem prenatální
vitamíny a několik letáčků o zdravém těhotenství. Zastrčila jsem
si je do kufru.
Potřebovala jsem horkou koupel a zdřímnout si.
Bethy jednou zaklepala na dveře koupelny a vešla dovnitř. V
ruce držela svůj
telefon a usmívala se jako idiot. "Tomuhle neuvěříš," odmlčela
se a zavrtěla hlavou
jakoby tomu sama ještě nevěřila. "Právě volal Woods. Řekl, že
byt je náš za stejný
nájem jako platím teď tady. Řekl, že je to pracovní výhoda a
bude užitečné mít dva
zaměstnance žijící na pozemku klubu. Taky říkal, že by jsme
obě mohly skončit bez
práce jestli se pokusíme tuhle nabídku odmítnout."
Klesla jsem dolů na zavřené záchodové prkýnko a zírala na ní.
Dělal to, protože
jsem těhotná. Tohle byl jeho způsob jak pomoct. Chtěla jsem na
něj ječet a
obejmout ho kolem krku zároveň. V očích mě pálily slzy. "Je
pořád na telefonu?"
zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že si ho Bethy pořád
drží blízko u ucha.
"Ne, to je Jace. Řekl, že to má něco dočinění s tebou.
Nejsi…nevídáš se s ním,
nebo něco? Že ne?" zeptala se pomalu. To musela být Jacova
otázka. Opakovala
to jakoby to mu nevěřila dokonce i když to vyslovila.
"Můžeš umlčet telefon?" zeptala jsem se jí tiše.
Vytřeštila oči a přikývla. Jakmile byl mikrofon zakrytý, civěla na
mě jakoby mě
nepoznávala. Co si myslela? Že jsem to táhla s Woodsem,
zatímco jsem čekala
Rushovo dítě? Určitě ne.
"Bethy, on to ví. Woods to ví."
Rozsvítilo se v ní poznání a klesla jí brada. "Jak?" zeptala se.
"Zařadil mě na ranní směnu v jídelně. Kuchyně … voněla jako
slanina."
Bethy udělala ústy velké, udivené "O" a přikývla. Došlo jí to.
Znovu se obrátila k
telefonu. "Mezi Blaire a Woodsem se nic neděje. Jen se z něj
stal její přítel a chce
pomoct. To je všechno."
Bethy obrátila oči v sloup na něco co Jace řekl, pak ho nazvala
cvokem a zavěsila.
"Dobře, takže on ví, že čekáš Rushovo dítě a proto nám dává
byt nechutně levně?
To je jako nejlepší věc na světě. Počkej až to místo uvidíš.
Jestli nás nechá zůstat
potom co se miminko narodí, tvůj pokoj bude dost velký na
postýlku! Je to
perfektní."
Nemohla jsem myslet tak moc dopředu. Právě teď jsem jen
chtěla jít najít Woodse
a promluvit si s ním. Pokud za čtyři měsíce odejdu, nechci, aby
tahle dohoda pro
Bethy padla. O tomhle jsem se potřebovala ujistit než jí nechám
se příliš
nadchnout.
19. Kapitola
Rush
Volal mi Jace a dal mi vědět, že se holky dnes stěhují do bytu
na pozemcích klubu.
Neviděl jsem jí od incidentu na golfovém hřišti. Ne z nedostatku
snahy. Několikrát
jsem se pokoušel, aby se naše cesty v klubu zkřížily a nikdy to
nezabralo.
Zastavoval jsem se dokonce i včera a nebyla tam. Darla říkala,
že mají s Bethy obě
volno a nejspíš dělají něco společně.
Zajel jsem k Bethynu bytu a okamžitě si všiml Woodsova auta.
Co tu k čertu dělá?
Prudce jsem otevřel dveře a zamířil k bytu, když jsem uslyšel
Blaiřin hlas. Otočil
jsem se a šel k Woodsovu autu, dokud jsem neviděl Woodse
opírajícího se o zeď,
vedle které parkoval a s úsměvem poslouchal co mu Blaire
říkala. Měl jsem v
úmyslu ten úsměv smazat.
"Pokud jsi si jistý, pak děkuju," řekla Blaire tiše, jakoby nechtěla,
aby jí někdo slyšel.
"Absolutně," odpověděl Woods, když zvedl oči a setkal se s
mými. Úsměv na tváři
mu zmizel. Blaire otočila hlavu, aby se podívala přes rameno.
Překvapení v jejích
očích, když se setkaly s mými zabolelo. Možná jsem tu právě
teď neměl být.
Nechtěl jsem ztratit nervy a vyděsit jí, ale měl jsem opravdu
blízko k zaslepené
zuřivosti. Proč spolu mluvili o samotě? Čím si byl tak absolutně
jistý?
"Rushi?" řekla Blaire a šla pryč od Woodse směrem ke mně .
"Co tady děláš?"
Woods se zasmál a zavrtěl hlavou, pak otevřel dveře od auta.
"Jsem si jistý, že
přišel pomoct. Odejdu než na mě vytáhle ten svůj hnusnej
škleb."
Odcházel. Dobře.
"Přišel jsi nám pomoc stěhovat?" zeptala se a obezřetně mě
pozorovala.
"Jo," odpověděl jsem.
Nervózně přešlápla. Nesnášel jsem, že je ze mě nervózní.
"Chtěl jsem pomoct, Blaire. Omlouvám se za Nan minule. Mluvil
jsem s ní.
Nebude-,"
"Nedělej si s tím starosti. Nemusíš se za ní omlouvat. Nemám ti
to za zlé. Chápu
to."
Ne, nechápala. Viděl jsem jí to na očích. Natáhl jsem se a vzal
jí za ruku. Jen jsem
se jí nějak potřeboval dotknout. Zachvěla se, když jsem jí prsty
přejel po dlani. Zuby
se zakousla do spodního rtu stejným způsobem jak jsem to
chtěl.
"Blaire," řekl jsem a ztichl, protože jsem si nebyl jistý co dalšího
říct. Pravda byla
právě teď příliš.
Zvedla oči od našich rukou a já v nich mohl vidět touhu.
Opravdu? Zdálo se mi to
celé, nebo byla…byla opravdová? Klouzal jsem prsty nahoru po
dlani a pohladil jí
vnitřní stranu zápěstí. Znovu se zachvěla. Do prdele. Můj dotek
na ní působil.
Přistoupil jsem k ní blíž a jel rukou pomalu vzhůru po paži.
Čekal jsem až mě
odstrčí a vytvoří mezi námi vzdálenost, očekával jsem to od ní.
Když jsem se dostal dostatečně vysoko, palec mi zavadil o
stranu jejího prsa a ona
mě popadla za volnou ruku, když se otřásla. Co to kurva je?
"Blaire," zašeptal jsem
a tlačil jí dozadu, dokud nebyla zády přitisknutá k cihlové zdi
budovy a moje hruď
byla jen centimetr daleko od její.
Neodstrčila mě a její víčka se zdála těžká, když mi zírala na
prsa. Ztěžka dýchala.
Výstřih, který odhalovaly malé, světle růžové letní šaty, jsem
měl přímo pod nosem.
Zvedající se a klesající jakoby mě vyzíval. Neuvěřítelný. Něco
tu nehrálo.
Položil jsem jí druhou ruku na pas a pomalu s ní klouzla vzhůru
po jejím těle, dokud
jsem i druhý palec neměl pod jejím prsem. Neměla na sobě
podprsenku. Bradavky
měla tvrdé a vztyčeně se rýsovaly proti látce šatů. Nemohl jsem
se zastavit.
Posunul jsem ruku, zakryl jí pravý prs a jemně ho stiskl. Blaire
zakňučela a začala jí
vypovídat kolena. Hlavu nechala klesnout dozadu na zeď a
zavřela oči. Držel jsem
jí stabilní a nohou vklouzl mezi její, aby nespadla na zem.
Druhou rukou jsem zakryl levé prso a přejel bříšky palců přes
pevné bradavky.
"Ach bože, Rushi," zasténala, otevřela oči a dívala se na mě
skrz přivřené řasy.
Kurva. Byl jsem v nějaké formě mučednického nebe. Jestli tohle
byl další sen, budu
pěkně nasranej. Bylo to tak skutečný.
"Je tohle příjemný, miláčku?" zeptal jsem se, sklánějíc hlavu,
abych jí šeptal do
ucha.
"Ano," vydechla a sklouzla ještě víc dolů na moje koleno. Když
se mi její horky
střed přitiskl na nohu, zalapala po dechu a sevřela moje ruce
pevněji. "Achhhh,"
zanaříkala.
Skoro jsem se udělal do kalhot. Nikdy v životě jsem nebyl takhle
vzrušenej. Něco
bylo jinak. Nebylo to stejný. Byla téměř zoufalá. Cítil jsem její
strach, ale potřeba
byla silnější. "Blaire, řekni mi co chceš, abych dělal. Udělám
cokoli potřebuješ,"
sliboval jsem jí a líbal jemnou kůži pod uchem. Voněla tak
zatraceně dobře. Znovu
jsem promnul její prsa v rukách a jí uniklo prosebné zakňučení.
Moje sladká Blaire
byla neuvěřitelně nadržená. Tohle bylo skutečný. Nebyl to
zatracený sen. Do
prdele.
"Blaire!" Bethyno pronikavé zavolání bylo pro Blaire jako kýbl
studené vody. Ztuhla,
pak se postavila, spustila ze mě ruce a odsunula se pryč.
Nedokázala se na mě
podívat.
"Já … ehm … omlouvám se. Nevím …" zavrtěla hlavou a
spěchala ode mě pryč.
Díval jsem se na ní dokud nebyla u dveří a Bethy na ní přísně
mluvila. Blaire
přikyvovala. Jakmile obě vešly dovnitř praštil jsem oběma
rukama do cihlové zdi a
mumlal proud nadávek, zatímco jsem se snažil jako blázen
dostat svojí prudkou
erekci pod kontrolu.
O pár minut později se dveře opět otevřely a já se otočil, abych
uviděl jak ven vyšel
Jace. Podíval se na mě a tiše hvízdl. "Sakra chlape, pracuješ
rychle."
Ani jsem na to neodpověděl. Vůbec nevěděl o čem žvaní. Blaire
po mém dotyku
prahla. Neodstrčila mě. Téměř mě tiše prosila. Nedávalo to
žádný smysl, ale chtěla
mě. A bůh ví, že já chtěl jí. Vždycky jsem jí chtěl.
"Pojď. Musíme přestěhovat gauč. Potřebuju tvojí pomoc," řekl
Jace a držel otevřené
dveře.
20. Kapitola
Blaire
Co se to se mnou děje? Šla jsem zpátky do Bethiny ložnice a
zavřela dveře.
Potřebovala jsem minutu na uklidnění. Byla jsem připravená
Rushe prosit, aby mě
ojel přímo tam. To ten pitomej sen. Dobře, možná sen z minulé
noci nebyl pitomej,
ale byl extrémně intenzivní. Přemýšlejíc o tom jsem musela
stisknou nohy k sobě.
Proč to dělám? Sexuální sny byly jedna věc, ale teď byly tak
živé a tak skutečné, v
podstatě jsem měla orgasmus ve spánku. Byl to blázinec. V
Sumit jsem ani jednou
nebyla takhle nadržená. Ale na druhou stranu v Sumit nebyl
Rush.
Sklouzla jsem dolů na Bethynu postel, kterou už měla
svlečenou na stěhování.
Budu se kolem něj muset dát dohromady. Nezkoušel to na mě,
ale v momentě kdy
se mě dotly jeho prsty ze mě byla hekající, divoká ženská. Jak
trapný. Potkat ho po
tomhle tváří v tvář bude těžký.
Dveře se otevřely a dovnitř vešla Bethy s malým úsměvem na
tváři. Proč se teď
usmívá? Když mě venku nachytala úplně na mě vyskočila.
"Začínají působit tvoje
těhotenský hormony," řekla potom co za sebou pevně zavřela
dveře.
"Cože?" zeptala jsem se zmateně.
Bethy naklonila hlavu ke straně. "Nečetla jsi žádný z těch
letáčku, se kterýma tě
doktorka poslala domů? Jsem si jistá, že jeden z nich je přesně
o tomhle."
Pořád jsem byla zmatená. "O faktu, že nejsem schopná se
kolem Rushe ovládat?"
Bethy pokrčila rameny. "Jo. Hádám, že on je ten co tohle s
tebou dělal. Ale budeš
nadržená, zatímco jsi těhotná, Blaire. Vím to, protože můj
bratranec byl zvyklý o
své ženě dělat vtipy, když byla těhotná. Řekněme, že měl těžký,
aby s ní vůbec
udržel krok."
Nadržená? Těhotenství ze mě udělá nadrženou? Prostě skvělý.
"Problém bude nejspíš jen s Rushem. Myslím tím, on je jediný
člověk co tě
přitahuje a kterého tímhle způsobem chceš. Takže tím to kolem
něj bude jen
intenzivnější. Možná bys mu to měla říct a užít si to.
Nepochybuju o tom, že by
vypomohl."
Nemohla jsem mu to říct. Ještě ne. Nebyla jsem připravená a
ani on ne. Nan bude
zuřit a já jí právě teď nedokážu zvládnout. Kromě toho, Rushu
by si vybral Nan a to
bych nezvládla už vůbec. "Ne. Nepotřebuje to vědět. Ne právě
teď. Bude mi líp."
Bethy pokrčila rameny. "Fajn. Svoje jsem řekla. Nechceš mu to
říkat, tak to nedělej.
Ale až vybouchneš a vyšukáš mu mozek z hlavy, mohla bys to
nedělat na
veřejnosti?" zeptala se s úšklebkem, pak otevřela dveře a vyšla
zpátky ven.
"Musíte to napřed zabalit do deky! Zničíte mi polštáře," ječela
Bethy na kluky.
Mohla jsem mu čelit. Nevěděl o tom. Budu se chovat jakoby se
nic nestalo. Kromě
toho jsem potřebovala s něčím pomáhat. Mohla jsem dokončit
balení v kuchyni.
Rush mě sledoval. Pokaždé když se vrátil do bytu, aby
přestěhoval něco dalšího,
našel si mě očima. Upustila jsem mísu, vysypala krabici s
cereáliemi a shodila
krabici s příbory, kvůli těmhle vroucím pohledům. Jak se mám
soustředit a nedělat
ze sebe nemotorného idiota, když se na mě takhle kouká?
Když tentokrát vešel zpátky do bytu, rozhodla jsem se jít pro
změnu balit věci do
koupelny. Budou stěhovat kuchyňský stůl a židle a to jsem
nemohla dát. Nejspíš
bych rozbila všechny skleničky co Bethy má.
Vešla jsem do koupelny a najednou za mnou bylo tělo a tlačilo
mě dovnitř. Teplo
Rushovi hrudě přitisknuté na zádech mě rozechvělo. Sakra.
Tohle nebudu schopná
zvládnout. Dveře koupelny se zavřely a známé zaklapnutí
zámku na místo mi jen
rozbušilo srdce rychleji. Chtěl víc toho co se odehrálo venku a
já byla tak rozdělaná
jen tím být mu na blízku, že jsem nebyla schopná jasně myslet.
Rukou mi odhrnul vlasy z krku a přehodil mi je přes rameno.
Když se horkými rty
dotkl mojí kůže možná jsem kňourala. Obě ruce mi položil na
boky a přitáhl si mě
dozadu k sobě ještě víc. "Blázním z tebe, Blaire. Šílím, miláčku.
Zasraně šílím,"
šeptal mi u ucha. Sebrala jsem všechnu sílu vůle, abych si mu
neopřela hlavu o
hruď.
"Co to bylo tam venku? Tak zatraceně jsi mě rozpracovala, že
nemůžu jasně
myslet. Všechno co vidím jsi ty."
Jeho ruce se mi posouvaly nahoru po bocích a pak na břicho.
To ochranné
umístění, dokonce i když ani neměl tušení co chrání, mě
rozedralo. Chtěla jsem,
aby to věděl. Ale také jsem chtěla, aby si vybral mě…a naše
dítě. Nemyslela jsem
si, že by to udělal. Miloval svojí sestru. Byla jsem vyděšená z
odmítnutí a nemohla
jsem dovolit nechat odmítnout svoje dítě.
Začala jsem se odstruhovat z jeho obětí, když posunul ruce
nahoru, aby vzal do
dlaní má prsa a jeho ústa mi začala oždibovat křivku krku. Ach
k čertu. Možná mu
nevěřím se svým srdcem, ale opravdu jsem mu chtěla věřit s
mým tělem. Dokonce i
kdyby to mělo být jen jednu.
"Co to děláš?" zeptala jsem se bez dechu.
"Modlím se k bohu, abys mě nezastavila. Jsem hladovějící muž,
Blaire." Zastavil se
a čekal na mojí odpověď. Když jsem neodpověděla, sáhl
nahoru a stahoval mi
ramínka letních šatů dolů, dokud jsem neměla nahá prsa. Pořád
jsem měla pocit
jako by byla nateklá a to je dělalo tak citlivá. Začínala jsem čím
dál tím častěji
chodit bez podprsenky. Moje podprsenka už mi vlastně ani
nebyla a já nechtěla
utrácet peníze za novou, když tahle větší prsa nebudu mít
dlouho.
"Sakra, miláčku. Vypadají větší," řekl, když je zakryl rukama.
Okamžitě mi zvlhly kalhotky a podlomila se mi kolena. Pro
oporu jsem se chytla zdi.
Nic nikdy nebylo takhle dobrý. Z úst mi vyšel zvuk potřeby, ale
nebyla jsem si jistá
co přesně to je. Z ničeho nic jsem byla zvednutá nahoru a
otočena. Pak jsem měla
zadek na pultu, než Rushova pusa zakryla mojí a ruce šly hned
zpátky k prsům.
Nebyla jsem schopná to zastavit. Chtěla jsem to stejně jako
jsem chtěla další
nadechnutí. Nikdy předtím jsem sex žádný způsobem
nepotřebovala, ale tohle bylo
něco, co jsem nedokázala ovládnout.
Rushovo polibky byly divoké, nekontrolovatelné a hladové,
přesně jak jsem to cítila
já. Kousl mě do spodního rtu, vtáhl si můj jazyk do pusy a sál.
Pak mě zatahal za
bradavky a já se ztratila. Okamžitě jsem potřebovala dolu jeho
tričko. Popadla jsem
ho a tahala, dokud na chviličku neustoupil a přetáhl si ho přes
hlavu. Pak mi znovu
pohltil ústa. Jeho ruce mi dělaly úžasný věci s prsama a já se k
němu nedokázala
dostat dostatečně blízko.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Rush si mě přitáhl k hrudi,
dokud moje prsa nebyla
přitisknutá k němu. Otřásla jsem se a zavřela oči rozkoší. Otočil
hlavu ke dveřím.
"Jděte kurva pryč," zavrčel na kohokoliv, kdo tam venku byl.
Přidušený smích bylo
všechno co jsme slyšeli, než mě začal líbat dolů po krku a přes
klíční kost, dokud
se mi jeho ústa nevznášela přímo nad bradavkami. Teplo jeho
dechu mě roztřáslo,
popadla jsem ho za vlasy a s tichou prosbou přitáhla jeho hlavu
blíž. Zasmál se,
pak vtáhl bradavku do pusy a začal sát. Vlhkost mi mezi
nohama vzplála, nebo mi
to tak alespoň připadalo. Kdyby mě svým tělem nepřidržoval
dole, možná bych
vystřelila stropem ven.
"Ach bože!" vykřikla jsem a nestarala se jestli mě může někdo
slyšet. Prostě jsem
tohle potřebovala. Moje reakce Rushe ještě víc rozdychtila.
Přesunul se k druhé
bradavce a začal jí věnovat stejnou péči, zatímco mi rukou
posouval vzhůru po
vnitřní straně stehna. Představa, že se chystá dotknout mého
velmi nateklého a
vlhkého místa mě vystrašila a vzrušila zároveň. Pozná, že je
něco jinak, ne? Mohl
poznat, že jsem tam dole taky jiná? Pak mi prsty přejel podél
vnějšku kalhotek a mě
už to bylo jedno.
"Kurva. Jsi úplně mokrá," zasténal a zabořil mi hlavu do krku.
Dýchal ztěžka a
přerývavě "Tak vlhká." Jeho prsty mi vklouzly do rozkroku
kalhotek a do nateklých
záhybů, způsobujíc, že mi v těle vzplanul ohňostroj.
Popadla jsem ho za ramena. Nehty jsem mu bořila do kůže, ale
nemohla jsem si
pomoct. Dotýkal se mě. Jeho ústa se mi přesunula k uchu, když
mě líbal a jeho
těžký dech mě lechtal na kůži. "Tak sladká kundička. Je moje,
Blaire. Vždycky bude
moje." Jeho sprostá slova, když prsty klouzal dovnitř a ven mě
znovu poslaly blízko
k okraji.
"Rushi, prosím," škemrala jsem a škrábala ho.
"Prosím, co? Chceš, abych tu sladkou kundičku políbil? Protože
je tak zatraceně
horká a mokrá, že jí musím ochutnat." Stáhnul mi kalhotky a já
nadzvedla zadek,
abych mu pomoha. Pak mi vytáhl šaty a já zvedla ruce, aby mi
je mohl svléknout.
"Sedni si," nařídil, sám mě posunul až jsem byla zády u zdi. Pak
mi vzal obě nohy a
ohnul je nahoru, takže jsem měla chodidla na pultu a byla jsem
pro něj doširoka
otevřená. "Sakra, to je ta nejžhavější věc jakou jsem kdy v
životě viděl," zašeptal
než si klekl a přikryl mě ústy. První olíznutí jeho jazyka a znovu
jsem se blížila.
"Ach bože, Rushi prosím, ach bože, achhhh," vykřikla jsem a
držela mu hlavu, aby
nemohl přestat. Tohle bylo příliš dobré. Kmitání jazyka přes
klitoris bylo
neuvěřitelné. Potřebovala jsem víc. Nechtěla jsem, aby to
někdy skončilo. Prstem
mi vklouzl přes vstup, pak ho držel otevřený, lízal mě tam a
líbal.
"Moje. Tohle je moje. Nemůžeš mě znovu opustit. Já tohle
potřebuju. Voníš tak
zasraně dokonale. Nic pro mě nikdy nebude takhle zatraceně
dokonalý," mumlal,
když mě ochutnával. Byla jsem připravená souhlasit se vším co
chtěl.
"Potřebuju do tebe," řekl a zvedl oči, aby se na mě podíval. Jen
jsem přikývla.
"Nemám kondom," odmlčel se a pevně zavřel oči, "ale vysunu
ven."
Na tom teď už nezáleželo. Ale to jsem mu říct nemohla. Jen
jsem znovu přikývla.
Rush byl okamžitě nahoře se staženými džíny. Popadl mě za
boky a posunul mě
zpátky na okraj pultu dokud se mě nedotýkala hlava jeho
erekce. Otázka v jeho
očích byla nezaměnitelná, dokonce i když jí neřekl nahlas.
Sáhla jsem dolů a
navedla ho do sebe.
"Kurva," zasténal, když se přitiskl zbytek cesty dokud jsem
nebyla plná. Naprosto
plná Rushe. Omotala jsem mu ruce kolem krku a držela ho.
Potřebovala jsme ho
držet aspoň na chvíli. Tohle už nebylo o mých poblázněných
hormonech. Teď když
byl uvnitř mě jsem se cítila doma. Kompletní a chtělo se mi
brečet. Než jsem se
mohla ponížit a zmást ho, zvedla jsem hlavu a zašeptala mu do
ucha. "Šukej me."
Bylo to jako bych stiskla spoušť nabité zbraně. Rush mě oběma
rukama popadl za
boky a zavrčel, než začal přirážet dovnitř a ven. Začala jsem
stoupat vzhůru a
věděla jsem, že se znovu udělám. Užívala jsem si moment
odevzdanosti a
kompletní uvolněnosti na jeho tváři, když nás přiváděl blíž a blíž
k vrcholu, který
jsme oba potřebovali.
"Miluju tě, Blaire. Miluju tě tak zatraceně moc až to bolí," zalapal
po dechu, pak
sklonil hlavu, aby mi sál bradavku. Moje tělo vyletělo a vykřikla
jsem jeho jméno.
Rush zvedl hlavu a díval se mi do očí, začal se odtahovat, ale já
mu omotala nohy
kolem pasu. Nechtěla jsem, aby vytáhl. Udeřilo ho pochopení
toho co chci a
zašeptal moje jméno, než zaklonil hlavu a pumpoval do mě
svojí úlevu.
21. Kapitola
Rush
Blaire mě odstrčila a seskočila z pultu dřív než se mi hlava
pročistila z orgasmu.
"Počkej, musím tě očistit," řekl jsem jí. Vlastně jsem jí jen chtěl
očistit. Líbilo se mi
to. Ne, kurevsky jsem to miloval. Vědět, že jsem tam byl a
postaral se o ní se mnou
něco dělalo.
"Nemusíš. Jsem v pohodě," odpověděla, když se natáhla pro
odhozené šaty a
znovu si je oblékla, aniž by se na mě podívala. Do prdele.
Copak jsem si to vyložil
špatně? Myslel jsem si, že tohle chtěla. Ne. Věděl jsem, že to
chtěla. Byla potom
tak zatraceně hladová.
"Blaire, podívej se na mě."
Zastavila se a zvedla kalhotky. Těžce jsem polkl, když do nich
strčila nohy a oblékla
si je zpátky na tělo. Znovu jsem jí potřeboval. Teď ode mě
nemůže odejít.
Nepřežuju jestli ano.
"Blaire, prosím, podívej se na mě," žadonil jsem.
Zastavujíc se, se zhluboka nadechla a pak zvedla oči, aby se
setkala s mýma.
Smutek v nich byl smíšený s něčím dalším. Zahanbením?
Určitě ne. Natáhl jsem se
a vzal její obličej do dlaně. "Co se děje? Udělal jsem něco cos
ode mě nechtěla?
Protože jsem se snažil neztratit kontrolu. Opravdu tvrdě jsem se
snažil dělat cos
chtěla."
"Ne. Ty … neudělal jsi nic špatně." Znovu ode mě odvrátila
pohled. "Jen potřebuju
přemýšlet. Potřebuju prostor. Já ne … nebyla jsem … Neměli
jsme to dělat."
Bodnout mě do hrudi by bylo méně bolestivé. Chtěl jsem jí k
sobě přitáhnout, stát
se neandrtálcem a začít prohlašovat, že je moje a nemůže mě
opustit. Ale pak bych
jí mohl ztratit. Nemohl jsem si tím znovu projít. Musel jsem tohle
udělat po jejím.
Nechal jsem ruku spadnout z její tváře a ustoupil dozadu, aby
mohla odejít.
Blaire zdvihla obličej a podívala se na mě. "Omlouvám se,"
zašeptala, pak otevřela
dveře a utekla.
Právě mi převrátila svět úžasným sexem a omlouvala se za to.
Fantastický.
Když jsem se konečně vyhrabal z koupelny byla Blaire pryč.
Jace se usmíval a
Bethy se omluvila. Taky už jsem tam nechtěl být. Potom co
jsem se ujistil, že jsou
všechny těžký věci odstěhovaný a Blaiřin kufr a krabice jsou
naložené, odešel
jsem. Nemohl jsem tam zůstat, zatímco mě oni dva pozorovali.
Slyšeli nás. Blaire
byla hlasitá. Nestyděl jsem se, jen jsem byl unavený jak na mě
koukali a čekali až
řeknu něco na vysvětlení Blaiřina odchodu.
Dal jsem Blaire několik dní, aby za mnou přišla. Neudělala to.
Nebyl jsem
překvapený. Ale požádala mě o prostor a já jí dám všechen jaký
dokážu zvládnout.
Nevolala jsem nikomu, aby si se mnou zahrál golf. Nechtěl sem
nikoho kolem až se
Blaire ukáže. Potřebovali jsme si promluvit. Žádné rozptylování,
nebo omluva pro
její úprk.
Znělo to jako solidní plán, ale po šesti jamkách a žádném
vozíku jsem se začal
divit. Zrovna když jsem se chystal jít k další jamce, zaslechl
jsem zvuk vozíku.
Zastavil jsem se a otočil. Krev, která mi začala pumpovat v
žilách při představě, že
tu venku uvidím Blaire a budu s ní sám, zamrzla ve chvíli kdy
jsem si uvědomil, že
to byla ta blondýna, kterou jsem několikrát viděl zacvičovat se s
Bethy. Do prdele.
Zavrtěl jsem hlavou a mávnutím jí poslal pryč. Od ní jsem pití
nechtěl. Zářivě se na
mě usmála a jela na další zastávku.
"Je horko. Jsi si jistý, že nic nechceš?" zeptal se Megin hlas,
ohlédl jsem se a
uviděl jí přicházet v bílé tenisové sukni a polo tričku. Před deseti
lety byla taky
hodně do tenisu.
"Špatná vozíková holka," odpověděl jsem a čekal až mě
dožene.
"Nakupuješ jen od jedné?"
"Jo."
Meg vypadala zamyšleně, pak přikývla. "Vidím. Máš slabost pro
holky na vozících."
Slabost nebylo ani na hony vzdálené. Vytáhl jsem si tašku s
holemi na rameno a
vykročil k další jamce. Nehodlal jsem na její komentář
odpovídat.
"A je na to citlivý," poznamenala Meg. To mě naštvalo.
"Nebo ti do toho prostě nic není."
Tiše hvízdla. "Takže to je víc než slabost."
Zatavil jsem se a podíval se na ní. Jen protože byla moje první
neznamenalo, že
jsem měli nějaké přátelské pouto. Tohle mě začínalo srát.
"Nech to být," varoval
jsem jí.
Meg si položila ruce v bok a spadla jí čelist. "Ach můj bože …
Rush Finlay se
zamiloval. Do prdele! Nikdy bych si nepomyslela, že se toho
dne dožiju."
"Neviděla jsi mě deset let, Meg. Proč si sakra myslíš, že o mě
něco víš?" z
naštvaného vrčení v mém hlase se ani necukla.
"Poslouchej, Finlay. Jen protože jsi mě deset let neviděl
neznamená, že jsem já
neviděla nebo neslyšela o tobě. Byla jsem tu ve městě
několikrát, ale ty jsi vždycky
pařil ve svým casa de Finlay a píchal všechny modelky s
dokonalým tělem co
prošly kolem. Neviděla jsem důvod znovu se ti ukazovat v
životě. Ale jo, viděla jsem
tě a stejně jako zbytek tohohle města vím, že jsi bohatý,
nádherný hráč, který si
může vybírat."
Slyšitelně jsem polkl. Nelíbil se mi obrázek jak mě vystihla.
Viděla mě Blaire taky
tak? Nejen, že mi nemůže věřit, že si vyberu jí a ochráním jí, ale
taky si musí
myslet, že se prostě posunu dál až se kolem ukáže někdo jiný.
Určitě ví, že tohle
není pravda.
"Ona je úžasná. Ne…je dokonalá. Všechno na ní je zasraně
perfektní," řekl jsem
nahlas, pak jsem přesunul pohled k Meg. "Nejen že jí miluju.
Patřím jí. Kompletně.
Udělal bych pro ní cokoliv."
"Ale ona to necítí stejně?" zeptala se Meg.
Ublížil jsem jí. Ne tak jak si myslíš. Ale způsobem, který se
těžko vysvětluje. V tom
co se stalo je tolik bolesti, že nevím jestli se mi jí kdy podaří
dostat zpátky."
"Ona jezdí s vozíkem?"
Opravdu na týhle věci s vozíkovou holkou visela. "Jo, jezdí,"
odmlčel jsem se a
uvažoval jestli bych jí měl říct kdo přesně Blaire je. Říct to
někomu nahlas a přiznat
to, mi možná pomůže si věci ujasnit. "Ona a Nan mají stejnýho
otce." Neměl jsem v
úmyslu to říct takhle.
"Do hajzlu," zamumlala Meg. "Prosím, řekni mi že se tvojí malý,
zlý sestře
nepodobá."
Nan měla opravdu velmi málo fanoušků. Ani jsem při obvinění,
že je zlá nehnul
brvou. Mohla si za to sama. "Ne. Vůbec není jako Nan."
Meg byla na moment ticho a já uvažoval jestli tohle bylo nejdál,
kam tahle
konverzace zajde. Pak přešlápla a ukázala směrem k budově.
"Proč si nedáme
něco k obědu a ty mi povíš všechno o téhle velmi podivné
situaci a já uvidím jestli
budu moct vyrukovat s nějakou moudrostí, nebo alespoň
ženskou radou."
Potřeboval jsem všechny rady jaké jsem mohl dostat. Neměl
jsem v životě žádné
ženy, které bych mohl požádat o pomoc. "Jo, fajn. Zní to dobře.
Dej mi jakoukoliv
radu, která se mi může hodit a oběd je na mě."
22. Kapitola
Blaire
Tohle byl druhý den, kdy jsem se probudila bez ranního
zvracení. Dokonce jsem
Bethy nechala udělat slaninu, abych se otestovala než půjdu na
obědovou směnu.
Napadlo mě, že když přežiju slaninu, pak to zvládnu. Žaludek
se mi převrátil a
udělalo se mi špatně, ale nezvracela jsem. Začínala jsem se
zlepšovat. Zavolala
jsem Woodsovi a ujistila ho, že budu v pohodě. Řekl mi ať
přijdu, protože měli
nedostatek zaměstnanců a potřeboval mě. Když jsem půl
hodiny před začátkem
směny přišla, Jimmy stál v kuchyni a usmíval se.
"Tady je moje děvče. Jsem rád, že je ten střevní virus pryč.
Vypadáš jako bys
zhubla deset liber. Jak dlouho ti bylo zle?" Woods řekl
Jimmymu a všem ostatním,
kteří se zeptali, že mám střevní virus a zotavuju se. Na hřišti
jsem odpracovala jen
dvě směny a nikdy jsem nenatrefila na obědovou směnu,
zatímco jsem byla na
vozíku.
"Nejspíš jsem něco shodila. Jsem si jistá, že to dost brzo
dostanu zpátky,"
odpověděla jsem a objala ho.
"To bys raději měla, nebo ti budu do krku rvát koblihy, dokud tě
nebudu moct
obejmout kolem pasu aniž bych se dotkl prsty."
To možná nastane dřív než si uvědomoval. "Právě teď by se
dobrá kobliha hodila."
"Tak je to rande. Po práci. Ty, já a balení po dvanácti. Půlka
polívaných čokoládou,"
řekl Jimmy a podal mi mojí zástěru.
"To zní dobře. Můžeš se jít podívat na můj nový byt. Bydlím s
Bethy v bytě u klubu."
Jimmyho obočí vystřelilo nahoru. "Neříkej. No, no, no ty si ale
žiješ."
Zavázala jsem si zástěru a zastrčila si blok a tužku do přední
kapsy. "Vezmu si
první kolo jestli připravíš saláty a uděláš ledový čaj."
Jimmy mrkl. "Dohodnuto."
Zamířila jsem ven do jídelny a jediní hosté tam naštěstí byli jen
dva postarší
džentlmeni, které už jsem předtím viděla, ale nepamatovala
jsem si jejich jména.
Zapsala jsem si objednávky a oběma jim nalila kávu, než jsem
se vrátila zpátky
zkontrolovat saláty.
Jimmy pro mě měl dva už udělané a držel je v rukách, když
jsem vešla do kuchyně.
"Tady máš, kočko," řekl.
"Díky krasavče," odpověděla jsem a nesla saláty do jídelny.
Doručila jsem saláty a
vzala si nápojovou objednávku od dalších hostů. Pak jsem šla
dozadu pro jejich
perlivou vodu a jarní vodu s citrónem. Tady kolem si nikdo
neobjednával jen vodu.
Když jsem se tam dostala, Jimmy akorát vycházel z kuchyně.
"Zrovna jsem viděla
dvě ženy, které vypadaly, že zrovna přišly z tenisových kurtů.
Myslím, že jsme
viděla Hilary … není dnes hosteska? Každopádně myslím, že
jsem jí dnes viděla
mluvit s víc hosty, takže by tam měl být stůl čekající na
přivítání."
Zasalutoval mi a zamířil do jídelny.
Rychle jsem dokončila přípravu speciálních vod a položila si na
tác dvě objednávky
krabých sušenek, o které mě cestou nějaký muž požádal a pak
jsem se vracela do
jídelny, když mojí pozornost upoutal Jimmyho zpanikařený
výraz.
"Vezmu to," řekl a sáhl pro můj tác.
"Ani nevíš kam to patří. Můžu nosit tácy, Jimmy," odpověděla
jsem a obrátila oči v
sloup. Dokonce ani nevěděl, že jsem těhotná a začínal být
hlupák …
A pak jsem ho uviděla … nebo je. Jimmy nebyl hlupák. Chránil
mě. Rushova hlava
se nakláněla dopředu, zatímco říkal něco, co mu na tváři
způsobovalo intenzivní
vážný výraz. Ta žena měla dlouhé, tmavé vlasy. Byla nádherná.
Lícní kosti měla
vysoké a dokonalé. Dlouhé husté řasy jí rámovaly tmavé oči.
Budu zvracet. Tác mi
zarachotil a Jimmy ho ode mě vzal. Nechala jsem ho. Upustila
bych ho.
On nebyl můj. Ale … nosila jsem jeho dítě. Nevěděl to. Ale …
miloval se semnou,
ne šukal mě v Bethyně koupelně jen před třemi dny. To bolelo.
Tak hrozně. Polkla
jsem, ale hrdlo jsem měla sevřené. Jimmy mi něco říkal, ale
nerozuměla jsem mu.
Nebyla jsem schopná nic dělat, jen na ně zírat. Naklonil se k ní
tak blízko jakoby
nechtěl, aby někdo slyšel co říká.
Její oči se přesunuly z Rushových a pak se setkaly s mými.
Nenáviděla jsem jí.
Byla krásná, uhlazená a všechno co jsme já nebyla. Byla to
žena. Já byla holka.
Ubohá holka. Která odsud potřebovala zatraceně vypadnout a
přestat dělat scénu.
Dokonce i když to byla tichá scéna, prostě jsem pořád jen stála
zmrazená na místě
a civěla na ně. Prohlížela si mě a malé zamračení jí zvrásnilo
čelo. Nechtěla jsem,
aby se na mě zeptala Rushe a ukázala na mě. Otočila jsem se
a utekla z jídelny.
Jakmile jsem byla z dohledu hostů, rozeběhla jsem se a vběhla
rovnou do
Woodsovi tvrdé hrudi. "Prr, tady zlato. Kam utíkáš? Pořád je to
na tebe příliš?"
zeptal se, strčil mi prst pod bradu a zvedl mi hlavu tak, aby mi
viděl do obličeje.
Zavrtěla jsem hlavou a unikla mi slza. Nebudu kvůli tomu
brečet, kruci. Říkala jsem
si o to. Odehnala jsem ho. Odešla jsem od něj po úžasným
sexu. Co jsem čekala?
Že bude posedávat kolem a toužit po mě? To těžko.
"Omlouvám se, Woodsi. Jen mi
dej chvilku a budu v pohodě. to ti slibuju. Jen potřebuji minutu,
abych se dala
dohromady."
Přikývl a rukou mi uklidňujícím způsobem přejel nahoru a dolů
po paži.
"Je tam Rush?" zeptal se skoro váhavě.
"Jo," zaskřehotala jsem, zahánějíc slzy padající mi z očí.
Zhluboka jsem se
nadechla a zamrkala. Tohle dělat nebudu. Hodlám ovládnout
svoje poblázněné
hormony.
"Je s někým?" zeptal se Woods.
Jen jsem přikývla. Nechtěla jsem to říkat.
"Chceš jít do mojí kanceláře a trochu si odpočinout? Počkat
dokud nebudou pryč?"
Ano. Chtěla jsem se jít schovat, ale nemohla jsem. Musím se s
tím naučit žít. Rush
bude v Rosemary ještě měsíc. Musím se s tím naučit
vyrovnávat. "Zvládnu to. Bylo
to jen překvapení. To je všechno."
Woods ode mě zdvihl pohled a na tváři se mu usadil chladný
výraz. "Jdi pryč. Ona
tohle právě teď nepotřebuje," řekl Woods tvrdým, rozzlobeným
tónem.
"Sundej z ní svoje zajebaný pracky," odpověděl Rush.
Ustoupila jsem z Woodsova objetí a držela sklopený pohled.
Nechtěla jsem ho
vidět, ale ani jsem nechtěla, aby se s Woodsem poprali. Woods
vypadal připravený
bít se za mou čest. Neměla jsem tušení jak vypadal Rush,
protože jsem to neměla
v úmyslu kontrolovat a vidět na vlastní oči.
"Jsem v pořádku, Woodsi. Děkuju. Vrátím se do práce,"
zamumlala jsem a vykročila
zpátky do kuchyně.
"Blaire, ne. Mluv semnou," prosil Rush.
"Udělal jsi dost. Nech jí k čertu na pokoji, Rushi. Ona od tebe
tohle nepotřebuje. Ne
teď," vyštěkl Woods.
"Ty nic nevíš," zavrčel Rush a Woods udělal krok Rushovým
směrem. Buď Woods
prokecne, že jsem těhotná a udělá velmi zřejmé, že něco ví,
nebo se začne po
Rushovi ohánět pěstmi. Znova bylo na čase, abych zakročila a
napravila to.
Otočila jsem se a šla se postavit před Rushe. Vzhlédla jsem k
Woodsovi. "To je v
pořádku. Jen mi s ním dej chvilku. Bude to v pohodě. Neudělal
nic špatného. Jen
jsem byla přecitlivělá. To je všechno," řekla jsem mu.
Woodsovi pracovala čelist dopředu a dozadu jak skřípal zuby.
Nechat pusu
zavřenou pro něj bylo pravdu obtížné. Nakonec přikývl a
odpochodoval pryč.
Teď jsem se musela postavit Rushovi.
"Blaire," řekl Rush jemně, když natáhl ruku a chytil mojí.
"Prosím, podívej se na
mě."
To zvládnu. Musím. Otočila jsem se a nechala se od Rushe dál
držet za ruku. Měla
jsem jí pustit, ale ještě jsem nemohla. Viděla jsem ho s ženou,
která mu nejspíš v
noci zahřívala postel, zatímco já jsem ho dál odháněla. Ztrácela
jsem ho. Stejně tak
naše dítě. Ale na druhou stranu … měla jsem ho vůbec někdy?
Zdvihla jsem oči a setkala se s jeho ustaraným pohledem.
Nerad mě rozrušoval. To
jsem na něm milovala. "To je v pořádku. Přehnala jsem to. Byla
jsem jen, ehm,
překvapená, to je všechno. Měla jsem vědět, že už ses teď
posunul dál. Já jen-"
"Přestaň," přerušil mě Rush a přitáhl mě k sobě. "Nikam jsem
se neposunul. Co si
myslíš, žes viděla tak není. Meg je stará kamarádka. To je
všechno. Nic pro mě
neznamená. Přišel jsem tě hledat. Potřeboval jsem tě vidět a
šel jsem si zahrát golf.
Nebyla jsi tam. Narazil jsem na Meg a ona navrhla zajít na
oběd. Tak to je. Neměl
jsem tušení, že tu budeš pracovat. Nikdy bych ti to neudělal. I
když jsem vlastně nic
neudělal. Miluju tě, Blaire. Jen tebe. Nejsem s nikým jiným.
Nikdy nebudu."
Chtěla jsem mu věřit. Jak sobecké a špatné to bylo, chtěla jsem
věřit, že mě miloval
dost na to, aby nepotřeboval nikoho jiného. Dokonce i když
jsem ho od sebe
odstrkovala. Lhala jsem mu. Nenávidím lháře. Také mě bude
nenávidět jestli mu
brzy neřeknu pravdu. Nechtěla jsem, aby mě nenáviděl. Ale
můžu mu věřit? Bude
lhaní v pořádku? Bylo lhaní někdy v pořádku? Jak mi bude kdy
moct věřit?
"Jsem těhotná." Slova ze mě vyletěla než jsem si uvědomila co
dělám. Zděšeně
jsem si rukou zakryla pusu a Rush vytřeštil oči. Pak jsem se
otočila a utíkala jako o
život.
23. Kapitola
Rush
Nohy jsem měl přibité k podlaze. Dokonce i když jsem sledoval
jak ode mě Blaire
utíká, nemohl jsem se hýbat. Zdálo se mi to zrovna? Byla to
halucinace ze
zoufalství? Opravdu jsem na tom byl tak zle?
"Jestli za ní nepůjdeš ty, tak já jo." Woodsův hlas se mi vkradl
do myšlenek a já se
vyhrabal z šokovaného oparu.
"Cože?" zeptal jsem se a zíral na něj. Nenáviděl jsem ho.
Najednou jsem snil o
rozmlácení jeho ksichtu na kaši.
"Řekl jsem, 'jestli za ní nepůjdeš ty, tak já jo'. Právě teď někoho
potřebuje. Přestože
strašně nechci, abys to byl ty, protože si nemyslím, že si jí
zasloužíš, měl bys to být
ty."
Věděl, že je těhotná? Začala ve mě vřít krev. Řekla Woodsovi,
že je těhotná a mě
ne?
"Byl jsem tu první ráno co se snažila pracovat a z vůně slaniny
vyběhla na záchod
zvracet. Takže jo, už jsem to věděl. Dostaň z očí tu bláznivou
majetnickou zář a jdi
za ní." Woodsův tón byl protkaný znechucením.
"Bylo jí špatně?" Nevěděl jsem, že jí bylo zle. Bolelo mě na
prsou. Bylo jí špatně
samotné. Nechal jsem jí samotnou a ona trpěla. Do plic se mi
nedostával vzduch.
"Jo, ty pitomej sráči, bylo jí zle. To se v její situaci stává. Ale už
se zlepšuje. Teď
jsem připravený se otočit a jít za ní. Tak se konečně hni,"
varoval Woods.
Rozeběhl jsem se.
Nenašel jsem jí dokud jsem nevyběhl z budovy a podíval se na
kopec. Pořád
utíkala. Směrem k bytům. Vracela se domů. Běžel jsem za ní.
Byla těhotná. Směla
takhle běhat? Co když je to špatné pro dítě? Potřebovala
zpomalit.
"Blaire, stůj. Počkej," zavolal jsem, když jsem byl dost blízko.
Zpomalila akdyž jsem
jí dohonil konečně zastavila.
"Omlouvám se," zavzlykala s obličejem v dlaních.
"Za co se omlouváš?" zeptal jsem se, přistoupil jsem k ní a
přitáhl si jí k sobě. Už
jsem se nebál, že jí vyděsím. Nenechám jí nikam odejít.
"Za tohle. Za všechno. Že jsem těhotná," šeptala a zavrtěla se
mi v náručí.
Mrzelo jí to. Ne. Za tohle se omlouvat nebude. "Nemáš se za co
omlouvat. Ani to už
nikdy znovu nezkoušej. Slyšíš mě?"
Trocha napětí v jejím těle se uvolnila a opřela se o mě.
"Ale neřekla jsem ti to."
Ne, neřekla, ale chápal jsem to. Bylo to na nic, ale chápal. "Kéž
bys mi to řekla.
Nikdy bych nedovolil, aby ti bylo špatně samotné. Postaral bych
se o tebe. Od teď
se o tebe budu starat. Vynahradím ti to. Slibuju."
Blaire zavrtěla hlavou a odstrčila mě. "Ne. Nemůžu. Tohle
udělat nemůžeme.
Neřekla jsem ti to z určitého důvodu. My … musíme si
promluvit."
Budu se o ní starat a neopustí mě. Ale jestli si o tom potřebuje
promluvit, nechám jí.
"Dobře. Pojďme k tobě, když už jsme tak blízko."
Blaire přikývla, otočila se a vydala se směrem k domu. Jace
říkal, že je tu Woods
nechal bydlet za stejnou cenu jako Bethy platila ve starém bytě.
Myslel si, že na to
Woods využije nějaký daňový odpis nebo tak něco. Teď jsem
tomu rozuměl. Dělal
to pro Blaire. Staral se o ní. S tím je konec. Postarám se o to co
je moje.
Nepotřeboval jsem k tomu Woodse. Později si s ním půjdu
promluvit a zaplatím
původní cenu nájmu za tohle místo. Woods se o Blaire nebude
starat. Ona je moje.
Sledoval jsem jak se sklonila a vytáhla klíč zpod rohožky. Tohle
musí být to nejhorší
schovávací místo pro klíč na světě. O to se později taky
postarám. Nebyl bych v
noci schopný spát s vědomím, že má klíč zastrčený před
předními dveřmi pod
rohožkou a každý může vejít dovnitř.
Blaire otevřela dveře a ustoupila. "Pojď dál."
Vešel jsem dovnitř a když jsem jí míjel, vzal jsem jí za ruku.
Možná mi chtěla říct
všechny důvody proč nemůžeme být spolu, ale hodlám se jí
dotýkat, zatímco bude
mluvit. Potřeboval jsem vědět, že je v pořádku. Dotýkat se jí mě
uklidňovalo.
"Měla jsem ti to říct. Omluvám se. Chystala jsem se k tomu;
možná ne tak jak jsem
to udělala dnes, ale řekla bych ti to. Jen jsem se potřebovala
rozhodnout kam dál
půjdu a co budu dělat se svým životem. Chtěla jsem si našetřit
a začít někde
nanovo. Pro dítě. Ale řekla bych ti to."
Chystala se mi to říct a pak odejít? Zachvátila mě panika. To
nemohla udělat.
"Nemůžeš mě opustit," řekl jsem jak nejjasněji jsem mohl.
Potřebovala to pochopit.
Blaire sklopila pohled a prohlížela si naše ruce. Propletl jsem
prsty s jejími. To bylo
vše co mě v tuhle chvíli udržovalo klidného. "Rushi," řekla tiše.
"Já nechci, aby se
moje dítě někdy cítilo nechtěné. Tvoje rodina …" hlas se jí
vytratil a zbledla.
"Moje rodina přijme co jim řeknu, aby přijali. Pokud to neudělají,
vezmu tebe a dítě
a nechám je ať si platí svoje zatracený účty sami. Ty jsi první,
Blaire."
Zavrtěla hlavou a vytáhla ruku z mojí, když vstala. "Ne. To říkáš
teď, ale není to
pravda. Nebyla to pravda před měsícem a není to pravda teď.
Vždycky jim dáš
přednost přede mnou. Alespoň Nan ano a je to v pořádku.
Chápu to, jen s tím
nedokážu žít. Nemůžu tu zůstat."
Neříct jí pravdu o otci mě bude pronásledovat do konce života.
Potřeba chránit Nan
mi podělala jedinou, pro mě důležitou věc v životě. Vstal jsem a
šel k ní, couvala
dokud zády nenarazila do zdi. "Nikdo. Nepřijde. Před. Tebe."
Oči se jí zatřpytily neprolitými slzami a zavrtěla hlavou.
Nenáviděl jsem, že mi
nemůže věřit.
"Miluju tě. Když jsi mi vešla do života, neznal jsem tě. Nan byla
moje priorita číslo
jedna. Ale ty jsi to změnila. Změnila jsi všechno. Chystal jsem
se ti to říct, ale matka
přijela domů příliš brzy. Byl jsem k smrti vyděšený, že tě tak
jako tak ztratím. Nic mi
tě nikdy znovu nevezme. Strávím zbytek života dokazováním,
že tě miluju. Ty a
tohle dítě," dotkl jsem se jejího plochého břicha a ona se
zachvěla, "jste na prvním
místě."
"Chci ti věřit," řekl skrz vzlyk.
"Nech mě ti to dokázat. Když mě opustíš, nebudu ti moc nic
dokázat. Musíš se
mnou zůstat, Blaire. Musíš mi dáš šanci."
Jedna slza se uvolnila a sklouzla jí po tváři. "Budu velká a
tlustá. Miminka celé noci
propláčou a stojí peníze. Nebudu stejná. My nebudeme stejní.
Budeš toho litovat."
Opravdu neměla tušení. Nezáleželo na tom kolikrát to řeknu,
nevěřila mi. Ztratila v
životě každého, koho milovala a důvěřovala. Proč by měla věřit
mě? Všichni muži v
životě jí opustili. Zradili jí. Nečekala nic jiného.
"Tohle dítě tě ke mně přivedlo zpátky. Je naší součástí. Nikdy
toho nebudu litovat. A
můžeš být klidně velká jako velryba a stejně tě budu milovat."
Za rty jí zatahal malý úsměv. "Raději bych nebyla velká jako
velryba."
Pokrčil jsem rameny. "Na tom nezáleží."
Její malý úsměv rychle zmizel. "Tvoje sestra. Bude to
nenávidět. Mě. Dítě."
Nan zvládnu. Jestli se s tím nevyrovná, pak vezmu Blaire a
půjdeme od sestry
někam daleko. Blaire už byla rozrušená dost. Nenechám nikoho
dalšího jí
ubližovat. "Věř mi, že tě ochráním a dám na první místo."
Blaire zavřela oči a přikývla.
Hruď se mi nadmula a chtěl jsem vykřičet do celého světa, že je
tahle žena moje.
Ale místo toho jsem jí zvedl. "Kde je tvoje ložnice?" zeptal jsem
se.
"Poslední pokoj nalevo."
Šel jsem tam. Nebudu se s ní právě teď milovat, ale potřeboval
jsem jí chvíli
objímat. Otevřel jsem dveře a ztuhl. Ložnice měla na byt
pěknou velikost, ale deka
a jednoduchý polštář na zemi, byli jen další úder proti mně.
Když jsem je stěhoval,
věděl jsem, že Blaire nemá postel. Spala na gauči. Ale byl jsem
tak ponořený do
odhodlání dostat jí zpátky, nepomyslel jsem na to, že potřebuje
postel.
"Ještě jsem si nepořídila postel. Můžu prostě spát na gauči, ale
chtěla jsem být ve
vlastním pokoji." Zamumlala Blaire a snažila se mi dostat z
náruče. Nepustil jsem jí.
Chytil jsem jí pevněji. Minulou noc spala na tvrdé zemi, zatímco
já si spal ve svojí
obrovské posteli.
Mrdat.
"Třeseš se, Rushi. Dej mě dolů," řekla Blaire, tahajíc mě za
ruku. Aniž bych jí
položil dolů jsem se otočil a vyrazil zpátky do obýváku, pak ven
ze dveří. Zabouchl
jsem je za sebou, zamkl a zastrčil si klíč do kapsy. Nebudu ho
strkat zpátky pod
zatracenou rohožku.
"Co to děláš?" zeptala se Blaire.
Neměl jsem tu auto. Tak jsem jí teda snesl dolů z kopce k
Roveru. "Beru tě koupit
postel. Obrovskou. Takovou co stojí zasraný jmění," zavrčel
jsem. Zuřil jsem, že jí
chyběla taková základní věc. Nebylo divu, že se o ní Woods
začal starat. Selhal
jsem. Znovu se to nestane. Ujistím se, aby měla všechno.
"Nepotřebuju drahou postel. Brzy si jí pořídím."
"Jo, velmi brzy. Dneska," odpověděl jsem, pak jsem sklonil
hlavu a políbil jí na nos.
"Nech mě to udělat. Potřebuju to. Potřebuju tě uložit do nelepší
postele jaká se dá
za peníze koupit. Dobře?"
Na rtech se jí usadil lehký úsměv. "Dobře."
24. Kapitola
Blaire
Nežádala jsem víc než postel normální velikosti. Nicméně,
Rush odmítl koupit
cokoliv menšího než postel královské velikosti, dva noční stolky
a ladící skříň s
nádherným zrcadlem. Udělala jsem chybu a příliš dlouho se
dívala na levandulovou
deku s polštářem. Než jsem věděla co se děje, kupoval celý set
kompletně s
novými dekami a polštáři. Celou dobu jsem se s ním hádala, ale
choval se jako
bych ani nemluvila. Jen na mě mrkl, pokračoval v rozdávání
příkazů a dal prodejci
adresu.
V čase kdy jsme se vrátili z večeře, ano, také byl pěkně
odhodlaný nakrmit mě, byl
už nábytek doručený. Když jsme dorazili, Bethy stála s
úsměvem ve dveřích. Tohle
se jí líbilo.
"Děkuju, žes mě do dnes nechala udělat. Potřeboval jsem to.
Možná nechápeš, ale
potřeboval," řekl Rush než otevřel dveře auta.
Podívala jsem se na něj. "Potřeboval jsi mi koupit kompletní
nábytek do ložnice a
drahé povlečení?" zeptala jsem se zmateně.
"Jo,"
Nerozuměla jsem, ale přikývla. Pokud to potřeboval, pak si toho
budu vážit. Pořád
jsem nemohla uvěřit, že je to všechno moje. Budu se ve svém
pokoji cítit jako
princezna. "No, děkuju ti za všechno. Nečekala jsme víc než
matraci. Nebyla jsem
připravená na rozmazlování."
Rush se předklonil a vtiskl mi polibek vedle ucha. "Tohle se
rozmazlování ani
nepřibližuje. Ale mám v úmyslu ukázat ti co přesně
rozmazlování je."
Zachvěla jsem se a stiskla kliku dveří. Nenechám ho kupovat mi
nic dalšího. Musím
to zastavit, ale při polibcích kolem ucha jsem se těžko
soustředila.
"Pojďme se podívat jak to vypadá," řekl a odtáhl se.
Prostor. Musím získat nějaký prostor. Právě teď jsem na něj
byla připravená skočit.
Nic dobrýho. Ovládání. Těhotenské hormony chtěly převzít
kontrolu. Rush přeběhl
před Roverem, když jsem otevírala dveře a začala vystupovat.
Postavil se přede
mě, vzal mě za ruce a pomohl mi dolů jako bych byla
bezmocná, než jsem se stihla
dolů dostat sama.
"Dokážu vystoupit sama, víš," řekla jsem mu.
Usmál se. "Jo, ale co by to bylo za zábavu?"
Se smíchem jsem se protlačila kolem něj a vydala se směrem k
Bethy, která nás
sledovala jako bychom byli jeden z jejích nejoblíbenějších
televizních pořadů.
"Vypadá to jakoby se Pottery Barn rozhodli vyložit ti jejich
poslední zásilku v
ložnici," řekla Bethy a křenila se jak dítě v cukrárně. "Můžu dnes
v noci spát s tebou
v tý obrovský posteli? Ta matrace je neuvěřitelná!"
"Ne. Potřebuje odpočívat. Žádný posteloví kamarádi," řekl
Rush, došel za mě a
ochranitelsky mi omotal ruce kolem pasu.
Bethy sklopila oči a pak se podívala zpátky na Rushe. "Ty to
víš," řekla a vypadala
hodně potěšeně.
"Ano, vím," odpověděl. Napjal se za mnou. Cítila jsem se
hrozně. Další osoba,
které jsem řekla o těhotenství dřív než jemu. Měl všechna práva
cítit se raněný.
Byla jsem lhář. Dojde mu to a opustí mě teď?
"Dobře," řekla Bethy a ustoupila z cesty, abychom mohli vejít
dovnitř.
"Proč se nejdeš ujistit, že dávají všechno tam kam to chceš,"
řekl mi Rush.
"Dobrý nápad." Nechala jsem ho tam a šla zkontrolovat
nábytek. Jestli na mě byl
naštvaný, bude mít čas se uklidnit.
Stěhováci odváděli s rozmisťováním dobrou práci, tak jsem je
neobtěžovala. Líbilo
se mi kam věci dali. Šla jsem zpátky do obýváku a uslyšela
Bethy šeptat, zastavila
jsem se.
"Zlepšuje se. Bylo jí dost špatně, ale poslední dvě rána
nezvracela."
"Zavolej mi ve vteřině, kdy bude vypadat, že by možná mohla
zvracet." Rushovi se
podařilo, aby dokonce i jeho šepot zněl jako příkaz.
"Jo, zavolám ti. Nebyla jsem zastánce celého toho 'neříkej to
Rushovi' nápadu. To
tys jí tohle udělal. Musíš tu pro ní být."
"Nikam nejdu," odpověděl.
"To bys radši neměl."
Rush se zasmál, "Pokud nebude žít semnou, tak má na
ochranu alespoň tebe."
"Sakra správně. Nemysli si, že jí nepomůžu zmizet jestli to
znova posereš. Ublížíš jí
a ona odejde."
"Nikdy jí znovu neublížím."
Píchlo mě v hrudi. Chtěla jsem mu věřit. Chtěla jsem mu
důvěřovat. Bylo to naše
dítě. Tolik věcí bylo těžké odpustit, ale potřebovala jsem přijít na
to jak. Milovala
jsem ho. A byla jsem si jistá, že vždy budu.
Vešla jsem do místnosti a usmála se. "Dávají věci přesně tam
kde je chci."
Rush se natáhl ruku a přitáhl si mě do náruče. Poslední dobou
to dělal často. Nic
neřekl. Jen mě držel. Bethy odešla z pokoje, omotala jsem
kolem něj ruce a dlouho
jsme tam takhle stáli. Bylo to poprvé po dlouhé době co jsem se
necítila sama.
Rush se nezeptal jestli může zůstat přes noc. Byla jsem trochu
překvapená.
Neudělal nic jiného kromě pusy na rozloučenou. To nebylo moc
na uklidnění mých
snů. Znovu jsem se vzbudila těsně před orgasmem, velmi
frustrovaná. Odhodila
jsem přikrývku a sedla si. Dneska jsem měla zase šichtu na
obědy.
Včera večer jsem zavolala Woodsovi a omluvila se mu za útěk,
ale on to chápal a
zeptal se jestli je všechno v pořádku. Rush tam stál a
poslouchal každé moje slovo,
takže jsem spěchala z drátu. Když dnes zastihnu Woodse o
samotě, promluvím si s
ním. Měl velké porozumění.
Dal mě do jídelny na zbytek týdne. Jediný den, kdy budu muset
být na hřišti je
sobota kvůli turnaji. Všichni budou pracovat venku.
Když jsem konečně došla do kuchyně, přivítala mě krabice
koblih. Navrchu byl
malý vzkaz. S úsměvem jsem ho zvedla a přečetla.
Včera večer jsi mi chyběla. Nemohl jsem tyhle sníst sám.
Doufám, že je všechno
lepší.
S láskou Jimmy
Kruci! Zapomněla jsem na naše koblihové rande. Další člověk,
kterému se musím
omluvit. Ale napřed chci nějaké mléko a koblihy.
25. Kapitola
Rush
Seděl jsem na jedné z kožených židlí naproti Woodsovu stolu.
Prohlížel si mě a to
mě sralo. To já jsem mu volal a domluvil schůzku. Proč byl on
tak zatraceně
pobavenej?
"Hodlám ti platit plnou částku za nájem bytu. Vím jak se ceny
pohybují a vypíšu ti
šek na rok pronájmu. Ačkoli Blaire tam nebude žit moc dlouho.
Jakmile jí
přesvědčím, aby mi důvěřovala, přestěhuju jí k sobě." Posunul
jsem mu po stole
šek. Woods se na něj podíval a pak zpátky na mě.
"Předpokládám, že tohle je
protože nechceš, abych se staral o to co je tvoje."
"Přesně tak."
Woods přikývl a zvedl šek. "Dobře. Neměl bych se starat o
Blaire, nebo tvoje dítě.
Ale udělal bych to. Možná mi nevěříš, ale jsem rád, že o
těhotenství víš. Jen to
kurva neposer. Ujisti se, že Nan nechá drápy zatažený."
Nepotřeboval jsem od Woodse říkat co bych měl a neměl dělat.
Do ničeho z toho
mu nic nebylo. Ačkoli jsem s ním pořád ještě nebyl hotový,
takže vytočit ho by nebyl
dobrý nápad.
"Nechci, aby pracovala dvojité směny, nebo venku ve vedru.
Odmítá přestat
pracovat, ale její hodiny se musí zkrátit."
Woods si zkřížil ruce na prsou a opřel se do židle. "A ona o
tomhle ví? Protože
posledně co jsem to kontroloval, potřebovala všechny hodiny,
které mohla dostat."
"Naposledy cos to kontroloval jsem nevěděl, že nosí moje dítě.
Nic se jí nesmí stát,
Woodsi. Nedovolím, aby se jí stalo něco dalšího."
Přikývl a ztěžka si povzdychl. "Fajn. Souhlasím. Nemám rád,
když se mi říká co
mám dělat, ale souhlasím."
"Poslední věc," řekl jsem, než jsem vstal. "Jimmy je gay,
správně?"
Woods vybuchl smíchy a pak přikývl. "Ano, je, ale nech si to pro
sebe. Ženy rády
přicházejí, jen aby se na něj podívaly. Dostává díky tomu dobré
spropitné."
Dobře. Myslel jsem si to, ale jeho zájem o Blaire mě trápil. "Pak
hádám, že může
kolem mojí holky tancovat."
Woods se ušklíbl. "Nemyslím si, že bys ho zastavil ani kdyby
ses snažil."
Cestou k Range Roveru mi zazvonil telefon. To mi připomnělo,
že Blaire nemá
mobil. To nevolá ona. Zrovna jsem měl namířeno jí
zkontrolovat. Takže si o tom
promluvíme. Vytáhl jsem telefon a uviděl na obrazovce matčino
jméno. Ignoroval
jsem jí čtyři týdny. Měl jsem Blaire zpátky, ale přesto jsem nebyl
připravený s ní teď
mluvit. Stiskl jsem ignorovat a zastrčil telefon zpátky do kapsy.
Jakmile jsem byl u Blaire, zkontroloval jsem to pod rohožkou a
rád jsem viděl, že
tam nebyl schovaný klíč. Včera večer jsem s ní a Bethy mluvil o
tom jak
nebezpečné to je. Zaklepal jsem na dveře a poslouchal kroky
na druhé straně.
Bethyno auto bylo u klubu, když jsem odcházel, takže Blaire
byla sama. Jen při
pomyšlení mít s ní nějaký čas o samotě jsem se usmál.
Dveře se otevřely a stála za nimi 'právě jsem vylezla z postele'
Blaire s koblihou v
ruce. Červeň v její tvářích byla nádherná. Maličké tílko sotva
zakrývalo ta velká
krásná prsa a krátké šortky byly rozkošný a vypadala v nich
zatraceně žhavě.
Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou. "Sakra, miláčku,"
zašeptal jsem, když jsem s
ní couval ke gauči. "Prosím, už nikdy takhle neotevírej dveře."
Podívala se dolů a pak se usmála. "Jsou čím dál tím větší.
Myslím, že je to
těhotenstvím," řekla na vysvětlenou. "Zapomněla jsem, že
takhle vypadají."
Omotal jsem si pramen jejích vlasů kolem prstu. "Není to jen to
malý tílko, ale i
tyhle 'právě jsem se dostala z postele' vlasy a," sklouzl jsem
rukou dolů na její
sotva zakrytý zadek, "tohle potřebuje zakrýt taky."
"Lidé se tu normálně po ránu nestavují." Blaire zněla bez
dechu. Rád jsem věděl,
že jí dostávám.
"Dobře," odpověděl jsem. "Jak se spalo v posteli?" zeptal jsem
se, než jsem jí lehce
kousl do lalůčku.
"Ehm … já hmm … spala jsem dobře," zněla nervózně. Odtáhl
jsem se a podíval se
na ní. Proč zněla tak nervózně?
"Jenom dobře?" zeptal jsem se a sledoval jak jí zrudly tváře.
Blaire přešlápla a
podíval se na podlahu. "Těhotenské sny umějí být …
intenzivní."
"Těhotenské sny? Co tím myslíš?" začal jsem byl zvědavý. Z
faktu, že jí teď celý
obličej svítil jasně rudou a vypadala připravená zalézt pod stůl,
jsem to chtěl vědět
čím dál tím víc. Začala se hýbat, ale chytil jsem jí za boky a
držel přišpendlenou
mezi mnou a gaučem. "Ach ne, to nemůžeš. Nemůžeš říkat
takové věci a
nevysvětlit je."
Blaire se krátce, nejistě zasmála a zavrtěla hlavou. "Můžeš mě
tu držet celý den,
ale nic ti neřeknu."
Zajel jsem jí rukama pod tričko a začal lechtat na žebrech.
Opravdu tvrdě jsem se
snažil nesoustředit na dokonalá, plná prsa, kousek od mých
rukou. Nechtěl jsem,
aby si myslela, že se s ní zajímám jen o sex. Chtěl jsem jí
dokázat, že je to víc než
jen tohle. Dokonce i když jsem si dával studené sprchy a honil
si ho, vzpomínajíc
na to jak sladce minule chutnala.
Blaire se chichotala a kroutila jak jsem jí lechtal. "Přestaň!"
vyjekla a odstrčila mě.
Když se mi snažila vykroutit, ruka mi sjela nahoru a otřela se jí
o levý prs, z čehož
ztuhla. Z krku jí vyšel tichý zvuk, znějící hodně podobně
zasténání. Pohladil jsem jí
bříškem palce po bradavce a ona se ke mně přitiskla. Srát na
pravidlo žádného
sexu. Jak jsem měl tohle ignorovat?
"Prosím, Rushi. Potřebuju, abys," prosila.
Potřebovala mě? Počkat … byly její sny … "Blaire, miláčku,
jsou tvoje sny o sexu?"
Zakňourala a přikývla, když jsem jí stiskl bradavku mezi prsty.
"Ano a já jsem
unavená z toho budit se nadržená," zašeptala.
Kurva. Vzal jsem jí koblihu z rukou a položil jí vedle na stolek,
pak jsem jí prstů sál
cukl. Dech se jí zadrhl. Popadl jsem jí a zdvihl. Omotala mi
nohy kolem pasu a já
hltal její ústa, zatímco jsem šel do ložnice. Tentokrát jsem tam
měl velkou postel
kam jsem jí mohl položit, držet jí v ní celý den a milovat se s ní,
pokud to bylo to, co
potřebovala.
Položil jsem jí dolů na postel a stáhl jí kraťasy a kalhotky, než
jsem si na ní lehl.
"Sundej si tričko," řekl jsem, když jsem jí ho přetahoval přes
hlavu. Zatavil jsem se
a jen se na ní díval. Ještě minulý týden jsem si myslel, že už jí
takhle nikdy
neuvidím. Chodil jsem do postele a snil jak jí objímám. Teď byla
tady a chtěla
opečovávat každičkou malou část těla.
"Rushi, prosím. Potřebuju tě uvnitř," kroutila se a prosila.
Přestože jsem chtěl laskat
její tělo to vypadalo, že se k tomu nedostanu. Nebudu schopný
odmítnout zoufalou
Blaire.
"Můžu tě napřed ochutnat?" zeptal jsem se a znovu jí políbil na
ústa, pak jsem jí
kladl polibky dolů po těle.
"Ano, cokoliv. Jen potřebuju, aby ses mě dotýkal." Povzdychla
si, když má ruka
našla její vlhké záhyby a jedním prstem jsem vklouzl dovnitř.
"Ach bože! Ano!
Achhhh," vykřikla hned jak jsem se jí začal dotýkat.
Sexem zblázněná Blaire bude zábava. Bylo to jako bych právě
vyhrát zasranej
jackpot. Ještě víc jsem jí roztáhl nohy a sklonil ústa, abych jí
políbil na pevný, malý
klitoris. Vzepřela se a znovu začala prosit. Vystrčil jsem jazyk a
přejel jím přes
nateklé sladké místečko. Oběma rukama mě popadla za vlasy a
držela. Nemohl
jsem si pomoct a usmál se.
"Prosím, Rushi, prosím. Cítím se s tebou tak dobře. Prosím." Z
jejích malých sexy
proseb exploduju. Chtěl jsem do ní stejně tak strašně moc jak
mě tam ona chtěla,
ale taky jsem si tohle užíval. Soustředil jsem se na to, abych jí
udělal pusou,
zatímco sténala a kroutila se na posteli. Když konečně vykřikla
moje jméno a
vyvrcholila, vyskočil jsem a v rekordním čase se svlékl.
Už jsme nepotřebovali kondom. Lehl jsem si na ní a jedním
snadným pohybem
jsem byl uvnitř. Blaire se mě chytila za ramena a zaklonila
hlavu. Jestli takovéhle
byly všechny těhotné, tak proč kurva chlapy neudržujou svoje
ženy zboucnutý?
Tohle bylo tak žhavý. Tak sexy, že možná moc dlouho
nevydržím.
"Šukej mě, Rushi. Opravdu tvrdě," lapala po dechu Blaire.
"Miláčku, ještě chvíli říkej takovýhle věci a vystříknu dřív než
chceš."
Uličnicky se na mě usmála. "Znovu tě postavím. Slibuju. Teď
prosím, udělej to
tvrdě. Ve snech mě ohneš a pícháš mě až křičím, drápu se po
posteli a prosím,
abys nikdy nepřestal. Těsně před tím než se udělám se
vzbudím."
Neměla o mě jen sexuální sny, ale divoký sexuální sny. Odtáhl
jsem se a otočil jí na
břicho, pak jsem jí zvedl boky do vzduchu. "Chceš šukat, sladká
Blaire? Zařídím,
aby se moje holka cítila líp," zavrněl jsem a jemně jí rukama
pohladil po holém
zadku. Začala se kroutit a já jí plácl přes pohlaví, z čehož
zalapala po dechu
překvapením.
"Jestli to chceš tvrdě, lásko, pak ti to dám tvrdě," slíbil jsem.
Popadl jsem jí za bok a přirážel do ní, že jsem to skoro vyklopil.
Byla tak kurevky
těsná. Blaiřiny zoufalé výkřiky rozkoše nepomáhaly. Pamatovat
si, že musím
napřed udělat znovu Blaire bylo těžký, když jsem měl koule
pevně stažený a penis
mi pulsoval.
"Tvrději," zasténala Blaire, ztratil jsem se. Začal jsem do ní
pumpovat se stejnou
divokou, potřebnou nevázaností, která jí stravovala. Když mě
její těsné teplo začalo
tisknout a z pusy se jí vydralo moje jméno, zavřel jsem oči a
pustil to.
26. Kapitola
Blaire
Rush byl na zádech a přitahoval mě k sobě, když jsem se
vzpamatovala z
orgasmu, o kterém jsem si byla pěkně jistá, že jsem z něj
omdlela. Stočila jsem se
mu do náručí a povzdychla si úlevou. Udělal všechny ty bolavé,
roztoužené části
mě velmi šťastné. Víc než šťastné. Byla jsem celá bolavá a
milovala jsem to.
"Myslím, žes mě možná zlomila," zasmál se mi proti spánku a
políbil mě tam.
"Doufám, že ne, protože až budu mít energii se hýbat, ráda
bych to dělala znovu,"
odpověděla jsem jak nesladčeji jsem svedla.
"Proč se najednou cítím zneužívaný?" zeptal se.
Štípla jsem ho do kůže na břišních svalech. "Je mi líto, že se
cítíš využitý, ale co
čekáš s takovým tělem?"
Rush se zasmál a převalil mě na záda, pak mě zakryl svým
tělem. Ve stříbrných
očích mu jiskřilo, když se na mě díval. "Je to tak?"
Jen jsem přikývla. Bála jsem se říct něco dalšího. Jako třeba
fakt, že ho miluju.
"Jsi tak krásná," zašeptal a sklonil hlavu, aby mě políbil na
obličej jakoby byl něco
úctyhodného.
Já tu nebyla ta krásná. On byl, ale nepoukázala jsem na to.
Jestli si chtěl myslet, že
jsem, tak ho nechám. Rukama mi jel dolů po těle, nechávajíc ho
rozšumět radostí.
"Budíš se takhle každé ráno?" zeptal se s leskem v očích.
Mohla jsem lhát, ale toho už jsem udělala dost. "Ano. A někdy
taky uprostřed noci."
Rush nadzdvihl obočí. "Uprostřed noci?"
Přikývla jsem.
Natáhl ruku a odhrnul mi vlasy z obličeje. "Jak ti mám pomoct
uprostřed noci, když
se mnou nejsi?" v hlase měl skutečnou obavu.
"Nechtěl bys, abych tě každou noc budila kvůli sexu," řekla
jsem mu.
"Miláčku, pokud se vzbudíš nadržená, chci být připravený a k
dispozici." Ztišil hlas a
rukou sklouzl dolů, aby mě chytil mezi nohama. "Tohle je moje
a já se starám o to
co mi patří."
"Rushi," varovala jsem ho.
"Ano?"
"Sednu si na tebe přímo tady a vyšukám ti mozek jestli
nepřestaneš takhle mluvit."
Rush se usmál. "To není zase taková výhružka, sladká Blaire."
Otočila jsem hlavu, abych se usmála a mou pozornost upoutal
budík na nočním
stolku. Ach sakra! Odstrčila jsem Rushe. "Za deset minut
musím být v práci,"
vyjekla jsem na vysvětlenou.
Rush se ze mě posunul a já vyskočila z postele jen abych si
uvědomila, že jsem
velmi nahá a Rush leží na posteli a s úsměvem pozoruje mojí
paniku.
"Prosím, pokračuj. Výhled odtud je skvělý," řekl se sexy
úsměvem.
Zavrtěla jsem hlavou, popadla čisté kalhotky a podprsenku, pak
jsem se rozeběhla
do koupelny.
"Zdá se, že tu měl někdo štěstí, nebo je ten šťastný úsměv z
koblih co jsem
donesl?" protáhl Jimmy, když jsem vešla do kuchyně s
minutovým zpožděním.
Tvář jsem měla v jednom ohni. "Miluju koblihy. Děkuju ti a
omlouvám se, že jsem
včera zapomněla. Byl to ehm … bláznivý den," odpověděla
jsem, zvedla zástěru a
bála se s ním navázat oční kontakt.
"Zlatíčko, kdybych já právě vylezl z postele s Rushem
Finlayem, taky bych se křenil
jako blázen. Vlastně ti šíleně závidím. Je mi jasný, že moje
koblihy ti do oční
nepřinesly ten uspokojený lesk."
Začala jsem se smát a popadla tužku a blok. "Je dost úžasný."
"Ach prosím. Dej mi nějaký detaily. Budu ti viset na každým
slově," prosil Jimmy a
šel vedle mě do jídelny.
"Jdi flirtovat s ženami a přestaň fantazírovat o mém … mém …"
Co Rush byl?
Nebyl můj kluk. Byl otec mého dítěte a to znělo prostě lacině.
"Je to tvůj chlap. Řekni to, protože je to pravda. Ten kluk uctívá
tvůj oltář."
Neodpověděla jsem, nebyla jsem si jistá jak. Už se nám tu plnily
stoly a já měla
práci. Woods, Jace a Thad, kudrnatý blonďák, jehož jméno
jsem zjistila teprve před
nedávnem, seděli u jednoho z mých stolů. Šla jsem si pro
objednávky pití od Pana
Milovníkadam a jeho dnešní společnosti. Vždycky sebou měl
děvčata, která
vypadala jako by mohly být jeho vnučky, ale nikdy nebyly. Podle
Jimmyho byl Pan
Milovníkdam bohatší než bůh. Ale pořád byl starý. Bylo to
prostě odporný.
Po přijetí jejich objednávek jsem zamířila k Woodsovu stolu.
Když jsem se objevila
všichni tři kluci se na mě usmívali a Thad mrkl. Byl to hezounek,
který rád flirtoval a
všichni to věděli. Takže jsem ho jednoduše ignorovala.
"Dobré poledne, pánové. Co vám třem můžu donést k pití?"
zeptala jsem se, když
jsem před ně stavěla sklenice s vodou.
"Vypadáš dnes ráno čile. Je hezké tě zase vidět usmívat," řekl
Thad, natáhl se pro
skleničku a napil se.
Zase se mi do tváří nahrnula krev. Cítila jsem jí. Podívala jsem
se na Woodse, který
mě pozoroval vědoucím pohledem. Byl dost chytrý na to, aby
mu to došlo. "Já si
dám kávu," byla Woodsova jediná odpověď. Byla jsem
extrémně věčná, že nebyl v
náladě si mě dobírat.
"Bethy mě nenechala ani dotknout koblih co dnes ráno přinesl
Jimmy. Nenapadlo
mě, že tě koblihy dostanou do tak dobré nálady." Úšklebek na
Jacově tváři mi říkal,
že ví přesně co se stalo. Bude teď celý klub vědět o mém
sexuálním životě? Bylo to
tak zajímavé?
"Já koblihy prostě miluju," odpověděla jsem a prohlížela si
notes místo abych se
dívala na ně.
"To se vsadím," zasmál se Jace. Přines mi Honey Brown,
prosím."
"Mám pocit, že mi tu něco ušlo a nelíbí se mi být opomenutý,"
řekl Thad, naklonil se
přes stůl a pozorně mě studoval.
"Stáhni se a objednej si to zatracený pití," vyštěkl na něj
Woods.
Thad obrátil oči v sloup a opřel se zpátky o židli. "Všichni jsou
tak háklivý. Dám si
láhev jarní vody."
Zapsala jsem si to, pak se podívala na Woodse. "Chcete na stůl
přinést čerstvé
ovoce?"
Přikývl. "Prosím."
Ráda, že jsem s těmihle třemi hotová, jsem zamířila do
kuchyně, potom co mě
zastavila paní Higgenbothamová, která chtěla mimosu pro sebe
a svojí dceru co
vypadala na osmnáct.
Když jsem vešla zpátky do kuchyně, Jimmy si připravoval tác.
Ohlédl se na mě
přes rameno. "Vím, že jsem vlezlý, ale musím se zeptat, kdo
byla ta holka, od který
včera Rush utekl a nechal jí tu?"
Meg, nevěděla jsem o ní nic jiného. Jen Meg, stará kamarádka.
Vlastně jsem
zapomněla, že jí tu Rush nechal. "Je to jeho stará kamarádka.
Nic víc nevím."
"Woods jí taky dobře zná. Šel za ní a povídal si s ní, potom co
jste vy dva utekli.
Napadlo mě, že nebude nová, když jí oba znají."
Připomínala jsem si, že byla součást jeho minulosti. Neměla
jsem důvod žárlit na
ní. Byli jen staří přátelé. Jen protože byla jedna z nich
neznamená, že se musím
cítit méněcenná.
Položila jsem Woodsovo ovoce na tác, vzala pro všechny pití a
pak se vrátila do
jídelny.
Zaměřila jsem se na doručování drinků na mé stoly, než jsem
se cestou k
Woodsovu stolu rozhlédla po místnosti. Viděla jsem ho jak
střelil očima ode mě ke
stolu po mé levici. Bylo to v Jimmyho sekci. Ohlédla jsem se,
abych viděla jestli to
byl pro mě náznak, abych někomu pomohla, když se můj
pohled střetl s Rushovým.
Zastavila jsem se. Byl tady. Na rtech se mi začal formovat
úsměv, když jsem očima
přejela k Nan sedící vedle něj s rozzlobeným šklebem na tváři.
Přesunula jsem
pozornost zpátky k Woodsovi a rozhodla se předstírat jakoby tu
nebyli.
"Tady je vaše ovoce." Slyšela jsem ve svém hlase nervozitu a
modlila se, aby si
kluci nevšimli. "A tady jsou vaše nápoje. Jsem připravení si teď
objednat?" zeptala
jsem se s vynuceným úsměvem.
Všichni tři na mě zírali a dělali to celé velmi nepříjemné. Tohle
se budu muset velmi
brzy naučit zvládat. Nan byla jeho sestra. Bude v mém životě,
pokud tam bude
Rush. Učit se žít s někým, kdo mě nenávidí bude část života,
kterou se potřebuju
naučit přijmout.
"Je to jeho sestra. Jsi s ním a musíš se vyrovnat i s ní," řekl mi
Jace jako bych to už
dávno nevěděla. Nelíbilo se mi cítit se, jakoby byla každá moje
emoce na odiv.
Vždycky jsem byla uzavřená osoba. Tohle bylo příliš.
Ignorovala jsem ho, vytáhla svůj notes a podívala se zdvořile na
Woodse. Odkašlal
si a objednal. Ostatní udělali to samé bez dalšího udělování
rad.
27. Kapitola
Rush
"Volala jsem ti a ptala se jestli se mnou půjdeš na oběd. Mohl
bys mi věnovat
alespoň třicet minut pozornosti? Jsou to týdny co jsme spolu
trávili čas jen my dva.
Chybíš mi." Bolest v Nanině hlase mnou trhla. Měla pravdu.
Ignoroval jsem jí. Ani
jsem si nebyl jistý co říkala od chvíle kdy Blaire vešla do jídelny.
Byl jsem tak
zaměřeny na to, abych se ujistil, že nenosí nic příliš těžkého a
že jí nikdo
neotravuje… nebo s ní neflirtuje, že jsem pro svojí sestru nebyl
nejlepší společnost.
"Jo, promiň," řekl jsem jí a odtrhl oči ode dveří, které jsem
sledoval až z nich vyjde
Blaire. "Pověz mi znovu o tom turnaji v plachtění, kterého se
účastníš s tím novým
klukem … říkala jsi, že se jmenuje Charles."
Nan se při zmínce jména toho kluka usmála a přikývla.
Připomínala malou holku,
kterou bývala, když byla z něčeho celá nadšená. Ne
rozzlobenou dospělou, ve
kterou vyrostla. "Ano. Je to vnuk Kellarsových. Je z Cape Cod a
je nadšenec do
plachtění. Připlachtil sem dolů na léto. Každopádně, bude se
konat turnaj v
plachtění, kterého se účastní a chce mě vzít sebou. Je to jen na
pár dní."
Poslouchal jsem jak dál tlachá o Charlesovi a jeho plachtění a
extrémně tvrdě jsem
se snažil nerozhlížet kolem po Blaire. Potřeboval jsem mezi
dvěma ženami v mém
životě najít rovnováhu. Blaire byla na prvním místě, ale sestru
jsem miloval a ona
mě potřebovala. Dokonce i když to bylo jen na oběd, abych
poslouchal žvanění o
jejím posledním úlovku. Nikdo jiný její povídání nikdy
neposlouchal.
Přestala mluvit a zamračila se na něco za mým ramenem.
"Potřebuje se začít víc
soustředit na práci a přestat se sem koukat po tobě. Bože, já
nevím proč jí Woods
nevyrazí."
Ohlédl jsem se a uviděl Woodse, Jace a Thada celého
rozesmátého a vtipkujícího s
červenající se Blaire.
"Teď se nedívá. Je příliš zaměstnaná flirtováním s ostatníma
klukama. Jde jí jen o
peníze. Je to opravdu ubohé. Kéž bys to směšné chování
prokoukl. Chci tím říct, já
to vidím-"
"Nan, zmlkni," zavrčel jsem. Neměl jsem to v úmyslu, ale slyšet
jí špatně mluvit o
Blaire a sledovat kluky jak s ní flirtují a ona se z toho červená,
bylo víc než jsem
mohl zvládnout. Chystal jsem se jít ujistit, že každý z těch
nadržených bastardů
chápe, že ona je moje.
"Hodláš mě tu kvůli ní nechat? Flirtuje s nima, Rushi. Nemůžu
uvěřit tomu, že by jsi
jen tak vstal uprostřed našeho oběda, aby sis šel vyhradit svoje
práva na nějakou
levnou děvku."
Žárlivý vtek, který jsem nenadále cítil se přesunul z kluků na
sestru. Usadila se
kolem mě rudá mlha, když jsem k ní znovu obrátil pozornost.
"Co jsi to kurva právě
řekla?" zeptal jsem a udržoval hlas nízko, i když jsem se nad ní
tyčil.
Otevřela pusu, aby promluvila, ale já věděl, že bych ztratil nervy
pokud by o Blaire
znovu řekla něco zlého.
"Ne. Jestli odtud chceš odejít se svojí důstojností, pak nic
neříkej. Pokud někdy
znovu řekneš o Blaire něco takového, končím s tebou.
Rozuměla. Jsi. Mi. Kurva?"
Nan vytřeštila oči. Nikdy předtím jsem s ní takhle nemluvil. Ale
zašla příliš daleko.
Vyskočila a hodila ubrousek na stůl. "Nemůžu tomu uvěřit.
Jsem tvoje sestra. Ona
je jen … ona je jen …"
"Ona je žena, kterou miluju. Potřebuješ ti to zapamatovat,"
dokončil jsem za ní.
Nan plály oči, když se otočila a odpochodovala ven z budovy.
Bylo mi to jedno.
Potřeboval jsem, aby odešla dřív než bych řekl něco dalšího.
Nechtěl jsem jí ublížit.
Miloval jsem jí, ale nenáviděl jsem slova, která se jí dál řinula z
pusy.
Paže se mi dotkla něčí ruka a já jí instinktivně trhl pryč, než
jsem si uvědomil, že to
byla Blaire. Modré oči měla plné obav. Přesně tohohle se
obávala. Nan a její
nenávisti. Nemohl jsem jí vinit, ale také jsem nemohl žít bez
Blaire. Nicméně právě
teď jsem potřeboval být sám.
"Omlouvám se," zašeptal jsem, pak jsem vytáhl ruku z jejího
sevření a hodil peníze
na stůl, než jsem následoval Nan ven z jídelny.
Následující tři hodiny jsem strávil v posilovně. V době kdy jsem
odtamtud vycházel
bylo moje tělo fyzicky na dně. Vztek vybledl. Teď jsem jen chtěl
vidět Blaire. Už
bude mít po směně a já jí chtěl obejmout. Zasloužila si omluvu.
Nikdy jsem neměl
Nan vzít na jídlo do klubu. Požádala mě, abych se tam s ní
sešel a tak jsem šel.
Dokonce jsem se ujistil, abychom seděli v Jimmyho sekci.
Nechtěl jsem, aby to bylo
Blaire nepříjemné. Ale stejně se to stalo. To bylo naposledy co
jsem Nan dovolil se
k ní přiblížit. Nedokáže se přes to dostat a Blaire si tohle
nezaslouží.
Zaklepal jsme na dveře bytu a čekal. Nikdo nepřišel. Sáhl jsem
do kapsy a vytáhl
telefon, jen abych si vzpomněl, že Blaire žádný nemá. Sakra.
Budu k sobě domů
muset zajet pro mobil a donutit jí, aby si ho vzala zpátky. Co
kdyby byla zraněná?
Co když někam odjela a nevrátí se?
"Je venku s Jimmym," ozval se za mnou Bethyn hlas. Otočil
jsem se a uviděl Bethy
přicházet od golfového hřiště. "Zastavila se za mnou po směně
a říkala, že má
žhavý rande s Jimmym."
Proč mi to neřekla? Protože nevěděla kde mě najít, pokud by mi
to chtěla říct. Utekl
jsem od ní jako debil. "Kdy se vrátí domů?" zeptal jsem se, když
se Bethy postavila
přede mě a odemkla dveře.
"Nevím. Byla Smutná. Nevíš o tom něco?" zeptala se Bethy
kysele, když zatlačila
na dveře.
Neptal jsem se jestli můžu dál, prostě jsem šel. "Nan a já jsme
dnes byli v klubu na
obědě. Nešlo to moc dobře."
Bethy znechuceně nakrčila nos. "Myslíš? Jak to? Nedovedu si
představit, že by ta
mrcha tvoje sestra dovedla něčím rozrušit Blaire." Bethy
odhodila kabelku na zem a
zamumlala nadávku. "Ona právě teď nepotřebuje žádný stres,
víš. Je těhotná,
rozhodnutá zůstat na nohou a nosit celý den tácy. Přidávání
tvých rodinných scén
není potřeba. Příště až budeš chtít mít chvilku budování
rodinných pout se zlou
čarodějnicí, dělej to někde jinde."
Měla pravdu. Neměl jsem nechat Blaire se s Nan vidět. Nikdy
jsem Nan neměl
věřit, že se bude chovat mile. Nebo alespoň zdvořile. Byla to
moje chyba a
potřeboval jsem najít Blaire.
"Kde je?" zeptal jsem se.
Bethy se svalila na gauč. "Dává si oraz od tohohle zasranýho
života co žije."
Jestli mě Bethy chtěla ranit, odváděla zatraceně dobrou práci.
Zrovna jsem se
připravoval začít prosit a otevřely se dveře.
"Promiň, jdu pozdě. Šli jsme …" zmlkla, když se stkala s mým
pohledem.
"Ahoj."
"Ahoj," odpověděl jsem a šel se postavit před ní, ale bál jsem se
jí dotknout. "Tolik
se omlouvám. Prosím, pojďme k tobě do pokoje a nech mě to
vysvětlit."
Udělala první krok a omotala mi ruce kolem pasu. "To je dobrý.
Nezlobím se."
Chystala se mě utěšovat. Znovu. Tohle dělala vždycky: starala
se o lidi kolem. "Ne,
není," řekl jsem a vzal jí za ruku, abych jí odtáhl do pokoje. Pryč
od Bethy, která
právě teď nebyla můj největší fanda.
"Nech ho se plazit po kolenou. Potřebuje to. Kurva. Já to
potřebuju," řekla Bethy z
gauče, mávla na nás a vzala do ruky dálkový ovladač od
televize.
28. Kapitola
Blaire
Rush mě dál táhl do pokoje, dokud za námi nezavřel dveře a
neseděl na posteli se
mnou na klíně. Předtím jsem byla smutná, ale teď už jsem v
pohodě. Byl v divné
situaci a Nan byla naštvaná. Jsem si jistá, že byl Woods rád, že
se tam neodehrála
velká scéna.
"Rushi, přísahám, že je všechno v pořádku. Jsem v pohodě,"
ujistila jsem ho a
vzala jeho obličej do dlaní. Zvládat Nan a její nenávist bylo
součástí dohody.
Dostala jsem co jsem chtěla a budu s tím muset žít, pokud chci
Rushe ve svém
životě.
Zavrtěl hlavou. "Na dnešku nebylo nic v pořádku. Nikdy jsem
neměl souhlasit, že
tam s ní půjdu na oběd. Měl jsem to tušit. Nikdy jsem jí neměl
věřit, že se bude
chovat normálně. Tolik mě to mrzí, miláčku. Slibuju, že už se to
nikdy znovu
nestane."
Zakryla jsem mu pusu svojí a zatlačila ho dozadu na postel. "Už
jsem ti řekla, že je
to v pořádku. Přestaň se omlouvat," zašeptala jsem mu proti
rtům.
Rush mi rukama vklouzl pod tričko a našel teď už o dvě čísla
menší podprsenku.
Její ramínka se mi po celodenním nošení zařezávala do kůže.
Rozepnul jí a pak
rukama přejel přes otlačenou kůži.
"Potřebuješ novou podprsenku," řekl a hladil mě prsty po
zádech ze předu do zadu,
z čehož jsem se chvěla rozkoší.
"Mmmm, když mi slíbíš, že budeš tohle dělat každý den, tak
budu v pohodě," ujistila
jsem ho a sklonila se, abych ho znovu políbila.
Odtáhl se. "Proč jsi mi to neřekla?" zeptal ublíženě.
Neřekla mu co? Opřela jsem se o ruce po stranách jeho hlavy a
nadzvedla se nad
něj. "Co jsem ti měla říct?" zeptala jsem se, zmatená.
Rush mi klouzal rukama podél boku, dokud nebyly usazené pod
prsama a já
zapomněla, že jsme vedli rozhovor. Byl to tak dobrý pocit.
Sténajíc jsem mu
zatlačila hrudí do rukou a byla jsem připravená prosit.
"Máš poškrábanou kůži od podělaný podprsenky, Blaire. Proč jí
nosíš? Měl bych ti
koupit novou. Koupím ti jí než zase někam půjdeš."
Pořád mluvil o mojí podprsence. "Rushi, potřebuju aby ses mě
hned dotknul.
Nestarej se o podprsenku. Jen prosím…" Sklonila jsem hlavu,
lehce jsem ho
párkrát kousla do ramene a kladla mu polibky po hrudi.
"I když je to hodně dobrý, mě nerozptýlíš. Chci vědět proč jsi mi
neřekla, že ti ta
zatracená podprsenka ubližuje. Nechci, aby tě něco bolelo."
Zvedla jsem hlavu a prohlížela si ho. Mračil se. Opravdu ho to
trápilo. Nikdo si o mě
nikdy takové starosti nedělal. Nebyla jsem na to zvyklá.
Rozbušilo se mi srdce, sáhla jsem dolů a sundala si tričko i
podprsenku.
"Rushi. Potřebuju novou podprsenku. Tahle už je moc malá.
Vzal bys mě jednu
koupit? Prosím?" škádlila jsem ho, zatímco on zvedl ruce a vzal
moje nateklá ňadra
do dlaní, z čehož mi ještě víc zvlhly kalhotky.
"Prsa, tak zasraně perfektní jako tyhle, potřebují péči. Nemůžu
vystát myšlenku, že
jsou bolavá," usmál se na mě, "samozřejmě kromě bolesti,
kterou jim způsobuju já."
Tvrdě mě štípl do obou bradavek a já vykřikla.
"Tyhle prsa jsou moje, Blaire. A já se o svoje věci starám,"
zašeptal než vtáhl
bradavku do pusy.
Jen jsem přikývla a zhoupla se proti němu. Jeho erekce mi
tlačila na nateklý klitoris
a kdybych se třela jen o chvilku déle, udělala bych se. Opravdu
jsem to
potřebovala.
"V klidu, děvče. Nech mě ti napřed svlíknout šortky," líbal mě
dolů k břichu, kde se
zastavil a něžně ho líbal. Zvedl oči, aby se na mě mohl dívat,
když mi pomalu
rozepínal kraťasy a začal mi je stahovat. "Zdá se, že někdo
potřebuje trochu
pozornosti. Je celá naběhlá a vlhká. Mokrá. Kurva, to je sexy,"
zamumlal, roztáhl mi
nohy a hladově se mi díval mezi stehna.
Lehl si mi dolů mezi nohy, tak blízko dokud jsem na klitorisu
necítila jeho teplý
dech. "Dnes tu zůstanu přes noc. Nemůžu v spát, když vím, že
se možná takhle
vzbudíš a budeš mě potřebovat. Ta představa mě přivádí k
šílenství," ztišil hlas do
chrapotu, který mě vždycky vzrušil. Sledovala jsem jak vyplázl
jazyk a zaleskla se
na mě stříbrná tyčinka, než mi jím projel skrz záhyby a pak
vklouzl dovnitř mě.
Chytila jsem ho za hlavu a začala ho prosit o víc, když mě
přivedl ne k jednomu, ale
ke dvěma orgasmům, pak zvedl hlavu a uličnicky se na mě
usmál. "Je to zasraně
návykový. Nikdo by tu sladkost neměl ochutnat, Blaire. Ani ty
ne."
Vstal a strhl ze sebe tričko a kalhoty. Byl zpátky na mě dřív než
jsem alespoň na
chvíli stihla obdivovat výhled.
"Chci, abys byla na mě," řekl a znovu mě políbil, zatímco mi
jeho erekce vklouzla
mezi nohy a dráždila mě.
Zatlačila jsem na něj a on se ze mě snadno překulil, takže jsem
se na něj mohla
posadit. Sledovat ho jak si pomalu prohlíží moje tělo bylo víc
vzrušující, než ta
sprostá slova, která mi vždycky šeptal do ucha, abych se
udělala.
Mohla jsem tohohle muže milovat a být s ním šťastná do konce
života. Jen jsem
doufala, že dostanu šanci.
Následujících několik dní bylo jako z pohádky. Chodila jsem do
práce. Ukázal se
Rush a rozptyloval mě svojí úžasnou přítomností; skončili jsme
kdekoliv to šlo a
měli divoký sex předtím, než jsme šly zpátky do mého bytu
nebo jeho domu a
milovali se v posteli. Napodruhé to bylo vždycky něžné. Poprvé
to bývalo intensivní
a plné potřeby z obou stran. Byla jsem si pěkně jistá, že nás
Woods jeden den
slyšel, když jsme skončili v pronajaté šatně a trhali jeden z
druhého oblečení.
Pořád jsem se snažila rozhodnout jestli to byly těhotenské
hormony, nebo jestli
budu Rushe vždycky takhle chtít. Jeden jeho dotek a byla jsem
zoufalá. Dneska si
nicméně budeme muset dát pauzu. Celý den budu pracovat na
výročním golfovém
turnaji. Musela jsem se s oběma, Woodsem i Rushem pohádat,
aby mě dnes
nechali pracovat. Ani jeden z nich si nemyslel, že je to
bezpečné. Já, samozřejmě,
vyhrála.
Naše uniformy byly na dnešek speciálně objednané. Budeme
celí v bílém jako
hráči. Šortky nahradili sukněmi a ladícími polo tričky.
Samozřejmě kromě Jimmyho.
On měl kraťasy. Byl dnes jediný muž na nápojovém vozíku.
Očividně byl speciálně
objednaný.
"Máme patnáct týmů. Blaire, ty máš první tři týmy. Pak Bethy, ty
obsluhuješ další tři.
Carmen, následující tři. Natalie ty máš další tři. A Jimmy
poslední tři. To jsou
všechno ženy, které si vyžádaly výslovně tebe. Tohle bude
celodenní záležitost.
Udržujte golfisty spokojené a ať vám nedojde pití. Vraťte se
sem na doplnění dřív
než vám něco dojde. Vaše vozíky budou předem naložené
pitím podle volby
golfistů, které budete dnes obsluhovat. Každý máte ve vozíku
vysílačku, aby jste
mě v případě nouze mohli kontaktovat. Má někdo nějaké
otázky?" Darla stála na
verandě klubovny s rukama založenýma v bok a dívala se na
nás pět.
"Dobře. Teď jdete na svá místa. Blaire bude mít práci okamžitě.
Zbytek bude čekat
a kontrolovat svoje týmy, zatímco čekají na odpališti. Pokud
budou chtít drink,
obstarejte jim ho. Pokud budou chtít jídlo, sežeňte jim obsluhu.
Jasné?"
Všichni jsme přikývli. Darla nás mávnutím poslala pryč a vrátila
se do kanceláře.
"Nesnáším turnaje. Jen doufám, že se nebudu muset zabývat
Nathanem Fordem.
Je tak zatraceně otravný," bručela Bethy cestou k vozíkům, kde
jsme se ujistili, že
máme všechno než zamíříme na první jamku.
"Možná dostaneš Jace," řekla jsem v naději, že jí povzbudím.
Bethy se zamračila. "Ne. Ani náhodou. Rozvrhy připravovala
teta Darla. Nedala by
mi Jace."
Ach. No, v tom případě ani já nedostanu Rushe. Nejspíš je to
tak dobře.
Potřebovala jsem se soustředit na práci. Ne na to jak dobře
Rush vypadá v
kraťasech a tričku s límečkem.
Zaparkovala jsem vozík u první jamky a šla se pozdravit s první
skupinou. Všechno
to byly známé tváře a byla to starší kategorie. Bude to s nimi
dost snadné a dávali
dobré spropitné. Potom co jsem jim všem dala láhev vody jsem
šla k další skupině.
Překvapivě to byl Jace, Thad a Woods. Nečekala jsem, že je
budu mít mezi svými
týmy. "Ahoj kluci. Nemáte vy ale štěstí?" škádlila jsem je.
"Byl jsem si jistý, že dostaneme Bethy. Kruci, právě se mi
zlepšil den," odpověděl
Thad.
"Zmlkni," zabručel Jace a dloubl ho loktem do boku.
"Nejsem tak blbej, abych nechal Bethy mít Jace. Všechny
ostatní by ignorovala,"
vysvětlil Woods.
Všem třem jsem dala láhve s vodou. "Ráda obsluhuju vás tři.
Dokonce i když
nejsem Bethy," řekla jsem a usmála se na Jace.
"Když nemůžu mít Bethy, ty jsi rozhodně moje číslo dvě," řekl
Jace s pokřiveným
úsměvem. Nemohla jsem si pomoct, měla jsme toho kluka ráda.
Víc než prokázal
svoje city k Bethy.
"Dobře. Teď, ať jsem na vás hrdá," povzbudila jsem je než jsem
zamířila za další
skupinou. Tohle byl můj první ženský tým. Poznala jsem je, ale
nebyla jsem si jistá,
kdo přesně jsou. Myslela jsem si, že vysoká, elegantní
blondýna byla možná
starostova žena.
Potom co jsem jim dala jejich perlivé vody a plátky limetek jsem
zamířila zpátky
dopředu. Byl téměř čas začít. Ohlédla jsem se a hledala Rushe,
ale neviděla jsem
ho. Nebyla jsem si jistá v jakém týmu byl, ale věděla jsem, že
hraje. Usuzovala
jsem, že s ním bude Grant, ale ani toho jsem nikde neviděla.
29. Kapitola
Rush
Hodlám Granta zavraždit ve spánku. Nebo možná přímo tady
na veřejnosti se
svědky. Hodil jsem hole na zem a nosič je rychle chytil, což bylo
dobře. Byl jsem
připravený něčím třísknout.
"Meg? Opravdu Grante? Ty ses zeptal Meg?" zavrčel jsem a
podíval se za něj, kde
se Meg přihlašovala a ukazovala naším směrem.
"Potřebovali jsme třetího. Vytočil jsi Nan, takže nám jeden
chyběl. Všichni ostatní
byli zabraní. Meg chtěla hrát. V čem je tak velký problém?"
Grant podal svojí tašku
nosiči a střelil po mě naštvaný pohled.
Blaire byla velký problém. Neřekl jsem jí, že Meg bude v mém
týmu, protože jsem
to nevěděl. Teď když nás spolu uvidí si bude myslet, že jsem to
před ní chtěl zatajit.
Potřeboval jsem jí najít.
"Můžu vám třem donést vodu?" zeptala se zrzka jejíž jméno
jsem si nepamatoval.
Došlo mi, že Woods nedovolil, abych měl Blaire. To by mohlo
pomoct. Mohl jsem jí
to vysvětlit a ona uvidí, že to bylo naprosto nevinné.
"Ano prosím, Carmen," odpověděl Grant. Poslal jí úsměv a ona
zamávala řasami.
Nejspíš s touhle spal. Jestli ne, dnes v noci bude. "Mrzoutovi
dej taky. Potřebuje se
zavodnit," vtipkoval Grant.
"Připravení nakopat pár zadků?" zeptala se Meg cestou k nám.
Ne, byl jsem připravený najít Blaire a tohle jí vysvětlit. Podíval
jsem se zpátky na
holku od vozíku. "Kde je přidělená Blaire?" zeptal jsem se jí.
Udělala uražený obličej. "Nejsem dost dobrá?"
"Ano, zlatíčko, jsi dokonalá. On prostě za Blaire pálí, nic
osobního," vysvětlil Grant
a mrkl na ní. Znovu se na něj rozzářila.
"Dostala první skupinu. Myslím, že v ní je pan Kerrington.
Mladší pan Kerrington.
Paní Darla říkala něco o tom, že si Blaire vyžádal," odpověděla
holka se
spokojeným úsměvem.
Woods byl kokot. O tom jsem nepochyboval.
"Dobré ráno, Meg. Promiň, ale máme v rukách Rushovu
špatnou náladu," řekl
Grant na přivítanou Meg, o které jsem zapomněl, že se k nám
připojila.
"To vidím. Hodlám píchnout do vosího hnízda, předpokládám,
že Blaire je ta holka
co pronásledoval, potom co mě minule bez vysvětlení nechal
úplně samotnou."
"Jestli pronásledoval holku, tak ano, to byla Blaire," odpověděl
Grant.
Oba jsem je ignoroval a vykročil k přední řadě, když jsem viděl
první skupinu
odpálit. Ve stejnou chvíli začal odjíždět Blaiřin vozík. Do prdele.
"Mohl by ses uklidnit. Blaire tu není ta žárlivá. To ty jsi,"
zabručel Grant a napil se
vody.
"Dobře, je problém, že s vámi dvěma hraju? O tom to celý je?"
zeptala se Meg
zírajíc přímo na mě.
"Nechci Blaire rozrušit," odpověděl jsem a znovu se podíval
směrem, kterým
odjížděla.
"Ach. No, tohle je jen golf, ne rande," odpověděla Meg.
Měla pravdu. Byl jsem směšný. Nebyli jsme na střední škole a
já mohl hrát golf se
ženou. Blaire teď už věděla, že je Meg stará kamarádka a byli
jsme s Grantem.
Nebylo to tak, že bychom hráli jen my dva. Tohle bylo v
pořádku.
"Hrotím to. Promiň. Máš pravdu. Žádný problém," souhlasil
jsem a rozhodl se
uvolnit a užít si den. Alespoň že byla Blaire vpředu. Skončí a
půjde dovnitř dřív. To
byl pravděpodobně důvod proč si jí Woods vyžádal. Aby nebyla
na slunci tak
dlouho jako ostatní.
V době kdy jsme udělali šestou jamku jsem se uvolnil a užíval
si. Až na občasné
starosti o Blair a její dlouhý pobyt v horku, jsem byl v pohodě.
Věděl jsem, že na ní
Woods dohlíží a i když to bylo otravný, byla to taky úleva.
"No tak Grante, doteď byl nejlepší Rush se třemi a já mám
druhou nejlepší. Tahle je
tvoje, kámo. Zvládneš to," dobírala si ho Meg, když se snažil o
dosažený
normálního počtu úderů na jamku.
Grant po ní střelil varovný pohled. Jamkoviště nebyla zrovna
Grantova silná stránka
a Meg netrvalo dlouho než na to přišla. Jestli tuhle trefí, bude to
zázrak.
"Myslím, že potřebuje trochu pomoct, Meg. Možná bys mu
mohla jít dát lekci,"
navrhnul jsem.
Rozzuřený vraz na Grantově tváři nás oba poslal do kolen.
Sakra, šlo to s ním tak
snadno. "Možná bys měla couvnout, Meg. Vypadá připravený
vybuchnout. Jestli mu
míček přeletí, nechceš být v palebné linii."
Meg ucouvla a postavila se vedle mě. "Opravdu hází holema?"
zeptala se s
nadějným úsměvem.
"Nebuď příliš nadšená. Pokud je dost naštvaný na to, aby házel
holemi, je opravdu,
zatraceně pěkně nasranej."
"Nebojím se. Máš větší ruce," řekla Meg a hodila další úsměv
Grantovým směrem.
Provokovala ho.
"On nemá větší ruce!" vyštěkl Grant a narovnal se ze své
odpalové pozice s
defenzivním výrazem na tváři.
Meg se natáhla a stiskla mi paži. "Hm, tyhle jsou zatraceně dost
působivý. Ukaž co
máš ty," rýpala Meg ještě trochu víc.
Grant si strhl tričko a šel se postavit před Meg, zatínajíc svaly.
"Cítíš to, kotě. On na
mě nemá. Je to jen hezounek."
Obrátil jsme oči v sloup a vydal se zpátky ke golfovému vozíku.
Grant se natáhl a
chytil mě za ruku. "Nikam nejdeš. Tuhle soutěž hodlám kurva
vyhrát. Zatni tyhle
zakrslý ruce. Ukaž jí, kdo je žhavější."
Neměl jsem žádnou touhu tuhle soutěž vyhrát. "Vyhrál jsi. Jsem
s tím spokojený.
On má větší ruce, Meg," řekl jsem a vytrhl ruku z Grantova
sevření.
"Ne, nevyhrál. Nezatínal si, když jsem na tvoje svaly sahala a
jsem si jistá, že jsou
větší," odpověděla se zlomyslným úšklebkem. Byl jsem si jistý,
že je tohle špatný
nápad. Nemyslel jsem si, že by flirtovala, ale nebyl jsem si jistý.
"To je kravina! Zatni ruku, Rushi. Tohle prokážu. Mám lepší
smrtící zbraně."
"Ano, máš. V pohodě," odpověděl jsem.
"Okamžitě zatni. Myslím to vážně," dožadoval se Grant. Myslel
tu pitomou soutěž
opravdu vážně. Byl jsem ochotný ho nechat vyhrát. Byl jsem jen
připravený
přesunout se na další jamku.
"Fajn," souhlasil jsem. "Jestli tě to donutí doťuknout ten míček,
takže by jsme mohli
jít dál, zatnu ruku."
Grant se usmál a znovu natáhl paži, aby jí cítila. Čekala na mě.
Zatnul jsem a
nechal jí sáhnout. Tohle bylo směšný.
"Promiň Grante, tohle vyhrál," řekla Meg s tiskla mojí ruku
trochu déle. Spustil jsem
jí a zamířil zpátky k vozíku.
"Odpal ten míček, Grante," zavolal jsem.
"Tohle jsi nevyhrál! Jen si tě vybrala, protože k tobě cítí
loajalitu, když byla tvůj první
šuk," odpověděl.
Prudce jsem otočil hlavu kolem, abych viděl jestli ho někdo
neslyšel. Naštěstí to
vypadalo, že nikdo.
30. Kapitola
Blaire
Seděla jsem tam když nastoupili do svého vozíku a odjeli na
další jamku. Měla
jsem si jet pro další pití. Ale přemohla mě moje touha vidět
Rushe a vzala jsem to
malou oklikou dokud jsem ho nenašla. Teď jsem si přála, abych
to neudělala.
Poprvé tenhle týden se mi udělalo špatně od žaludku. Neřekl
mi, že Meg byla jeho
první. Řekl jen, že jsou staří přátelé. Vědět jaký druh starých
přátel byli
nepomáhalo. Věděla jsem, že měl Rush zástupy holek se
kterými spal. To bylo
něco co jsem věděla, když jsem s ním šla poprvé do postele.
Ale vidět ho s jednou.
Tou, která byla jeho prví, bolelo.
Flirtovala s ním a on flirtoval taky. Snažil se na ní zapůsobit
svaly. Byly dost
působivé i tak, bez zatínání a předvádění. Proč to udělal?
Chtěl, se jí zalíbit? Byl
zvědavý jaká byla v posteli teď?
Převrátil se mi žaludek, rozjela jsem vozík a vyjela zpoza
stromů, za kterými jsem
se skrývala. Neměla jsem v úmyslu se schovávat. Vzala jsem to
zkratkou, abych
viděla jestli je Rush na téhle jamce. Ale když jsem ho viděla
usmívat se na Meg a
nechat se ho dotýkat, zastavila jsem. Nemohla jsem jet dál.
Byla součástí jeho světa. Pasovala do něj. Místo toho, aby
kolem jezdila s
nápojovým vozíkem, hrála s ním golf. Nemohl se zeptat mě. Pro
začátek jsem
nevěděla jak hrát a pak, samozřejmě, pracovala jsem tu.
Nemohla jsem hrát. Co se
mnou dělal? Jeho sestra mě nenávidí. Nebudu moct být
součástí jeho života. Ne
opravdu. Vždycky budu zvenku nakukovat dovnitř. Nenáviděla
jsem tenhle pocit.
Být s ním bylo úžasný. V soukromý jeho domu, nebo mého bytu
bylo snadné
předstírat, že bychom mohli být něco víc. Ale co se stane až to
na mě začne být
vidět? Až bude velmi těhotná a on se mnou bude? Lidé se to
dozví. Jak to zvládne?
Můžu to od něj čekat?
Naložila jsem vozík a v hlavě si přehrávala všechny různé
scénáře co by se s námi
mohlo stát. Žádný z nich nekončil šťastně. Nebyla jsem jedna z
vyšší vrstvy. Byla
jsem jen já. V tomhle uplynulém týdnu jsem si dovolila pohrávat
s myšlenkou, že
zůstanu. Budu tohle dítě vychovávat s Rushem. Ačkoli vidět ho
s Meg neuvěřitelně
bolelo, byl to pro mě budíček, který jsem potřebovala. Nikdo
nežije v pohádce.
Zvlášť ne já.
V době, kdy jsem dorazila zpátky ke svojí skupině jsem
posbírala trochu síly.
Usmívala jsem se, servírovala nápoje a dokonce žertovala s
golfisty. Nikdo se
nedozvěděl, že jsem smutná. Tohle byla moje práce. Hodlala
jsem v ní být dobrá.
Dnes večer Rushovi nic neřeknu. Nebyl důvod. Nemyslel jasně.
Jen mezi námi
musím vytvořit trochu odstup. Nemůžu si dovolit věřit, že on
bude moje šťastně až
na věky. Na to jsem byla chytřejší.
Nezvládla jsem den aniž by se mi neudělalo zle. Dostalo mě
horko, ale ať se
propadnu jestli se o tom Woods dozví. Nepotřebovala jsem, aby
si myslel, že
nedokážu dělat svojí práci. Bethy mi držela vlasy, zatímco jsem
zvracela na
záchodě vzadu za kancelářemi. Opravdu jsem jí milovala.
"Jsi přetažená," napomenula mě, když jsem zvedla hlavu po
posledním dávení.
Nechtěla jsem to přiznat, ale nejspíš měla pravdu. Vzala jsem si
od ní vlhkou žínku
a očistila si obličej než jsem si sedla na podlahu a opřela se o
zeď.
"Já vím. Ale nikomu to neříkej," požádala jsem jí.
Posadila se vedle mě. "Proč?"
"Protože tuhle práci potřebuju. Jsou to dobrý peníze. Pokud
odejdu až to na mě
začne být vidět, pak budu potřebovat všechny peníze co můžu
našetřit. Nebude
snadní sehnat práci, když budu viditelně těhotná."
Bethy otočila hlavu a podívala se na mě. "Pořád plánuješ
odejít? A co Rush?"
Nechtěla jsem, aby na něj byla Bethy naštvaná. Zrovna na něj
začala být zase milá.
"Dneska jsem ho viděla. Bavil se. Zapadá sem. Je tam kam
patří. Já jsem kam
patřím. Nehodím se do tohohle světa."
"Nemá do toho co mluvit? Kdybys řekla slovo okamžitě by si tě
přestěhoval k sobě
do domu a o všechno by se postaral. Nemusela bys pracovat v
tomhle klubu a
všude bys byla po jeho boku. To musíš vědět."
Nelíbila se mi představa být další žena, která na něm příživničí.
Dělaly to jeho
matka se sestrou. Nechtěla jsem to dělat taky. Nezáleželo mi
na jeho penězích.
Záleželo mi jen na něm. "Nejsem jeho odpovědnost."
"Promiň když si dovolím nesouhlasit. Když tě zbouchnul, stala
ses jeho hlavní
odpovědností," řekla Bethy s odfrknutím.
Znala jsem pravdu o noci kdy jsme měli sex bez kondomu.
Vrhla jsem se na něj.
Zaútočila jsem na něj. Nebyla to jeho chyba. Při všech ostatních
příležitostech byl
opatrný. V tu noc jsem ho nenechala být. Byla to moje vina, ne
jeho.
"Věř mi, když ti řeknu, že tohle mam na triku celý já. Nebyla jsi
tam tu noc co jsem
otěhotněla. Já jo."
"Nemůže to být celý jen tvoje vina. Nemůžeš otěhotnět sama."
Nechtěla jsem se s ní hádat. "Prostě nikomu neříkej, že jsem
zvracela. Nechci, aby
si dělali starosti."
"Fajn. Ačkoli z toho nejsem nadšená. Udělej to znovu a řeknu
to," varovala mě.
Položila jsem si jí hlavu na rameno. "Dohodnuto," souhlasila
jsem.
Bethy mě poplácala po hlavě. "Jsi bláznivá holka."
Jen jsem se zasmála, protože měla pravdu.
31. Kapitola
Rush
Jakmile bylo po turnaji šel jsem se domů osprchovat a dát
dohromady. Ani jsem se
nezdržel, abych přebral trofej za druhé místo. Tu čest jsem
nechal Grantovi a Meg.
Nemohlo mi to být víc ukradený. Zúčastnil jsem se turnaje jen
protože jsme se s
Nan a Grantem přihlásili už na začátku léta. Dělali jsme to tak
každý rok. Bylo to
pro dobrou věc.
Když jsem se zastavil u kanceláře, kde se parkovaly nápojové
vozíky, Darla mi
řekla, že Blaire s Bethy odešly asi před hodinou. Volal jsem
Bethy, ale nebrala to. V
době kdy jsem vylezl ze sprchy a převlékl se jsem měl za to, že
už by mohly být
zpátky ať šly kamkoli.
Bethy měla auto na parkovišti, když jsem zajel před dům. Blaire
byla doma. Díky
bohu. Celý den se mi po ní stýskalo jako blázen. Třikrát jsem
zaklepal a netrpělivě
čekal na otevření. Bethy mi dala upjatý úsměv. Nebyla zrovna
ten, koho jsem chtěl
vidět.
"Ahoj," řekl jsem a vešel dál.
"Ona už spí. Byl to dlouhý den," řekla Bethy, pořád stála u dveří
a držela je otevře
jakoby čekala, že hned odejdu.
"Je v pořádku?" zeptal jsem se a podíval se do chodby k jejím
zavřeným dveřím.
"Jen unavená. Nech ji spát," odpověděla Bethy.
Neodejdu. Mohla ty zatracený dveře zavřít. "Nevzbudím jí, ale
nikam nejdu. Tak
zavři dveře," řekl jsem jí než jsem zamířil k Blaire do pokoje.
Bylo teprve šest večer. Nešla by spát tak brzo pokud by jí
nebylo špatně. Z
představy, že se přepracovala se mi rozbušilo srdce. Měl jsem
trvat na tom, aby
dnes nepracovala. Nebylo to bezpečné pro ní ani pro dítě.
Pomalu jsem otevřel dveře a vešel dovnitř. Pak jsem je za
sebou zavřel a zamkl.
Blaire byla zamotaná v dece uprostřed velké postele. Vypadala
tam ztracená. Její
dlouhé blond vlasy byly rozprostřené po polštářích a jedna
dlouhá, nahá noha jí
vykukoval zpod deky. Stáhl jsem si tričko a hodil ho přes
komodu, pak jsem si
rozepnul džíny a svlékl si je. Jen v boxerkách jsem odtáhl deku
a zalezl si za ní.
Přitáhl jsem si jí k sobě; šla ochotně. Tichý povzdych a
zamumlaný pozdrav byl ten
neroztomilejší pozdrav co jsem kdy slyšel. S úsměvem jsem jí
zabořil obličej do
vlasů a zavřel oči.
Tohle bylo jediné místo kde jsem kdy chtěl být. Sklouzl jsem
rukou dolů a položil jí
dlaň na břicho. Představa ho co právě teď držím byla
neuvěřitelná.
Jemná cestička dolů po mojí paži a pak dolů přes hrud mi
přivedla úsměv na tvář,
když jsem otevřel oči. Blaire ke mně teď byla otočená čelem.
Oči měla otevřené,
dívala se mi na hruď a prstem mi přejížděla přes oba svaly na
prsou, pak zpátky
nahoru a přes rameno. Zvedla oči a na rtech jí hrál malý úsměv.
"Ahoj," zašeptal jsem.
"Ahoj."
Venku už byla tma, ale neměl jsem tušení jak je pozdě. "Dnes
jsi mi chyběla."
Úsměv jí zvadl a odvrátila ode mě pohled. To byla divná reakce.
"Taky jsi mi
chyběl," odpověděla aniž by se na mě dívala.
Zvedl jsem ruku a chytil jí za bradu tak, abych jí otočil pohled
zpátky ke mně. "Co
se děje?"
Přinutila se k úsměvu. "Nic."
Lhala mi. Něco bylo rozhodně špatně. "Blaire, řekni mi pravdu.
Vypadáš smutně.
Něco je špatně."
Začala se ode mě odtahovat, ale držel jsem jí blízko. "Řekni mi
to, prosím," prosil
jsem.
Napětí v těle se jí trochu uvolnilo, když jsem řekl prosím. Musím
si zapamatovat, že
má pro tohle slovo slabost.
"Dneska jsem tě viděla. Bavil jsi se …" hlas se jí vytratil.
Co bylo za problém? Ach … počkat. Viděla Meg. "Tohle je kvůli
Meg. Omlouvám se;
dokud tam nepřišla nevěděl jsem, že jí Grant požádal, aby
nahradila Nan. Moje
sestra na poslední chvíli vycouvala a Grant řekl Meg, aby hrála
místo ní. Řekl bych
ti to předtím, kdybych to vědě."
Napětí v těle bylo zpátky. Myslel jsem si, že jsem to vysvětlil.
Co jí rozrušilo?
"Byla tvoje první." Blaiřin hlas byl tak tichý, že jsem jí málem
přeslechl. Někdo jí to
řekl. Kurva. Kdo to kromě Granta věděl? Nebylo to tak, že bych
se s lidma dělil o
svojí sexuální historii. Kdo jí to mohl říct? Vzal jsem její obličej
do dlaní. "A ty jsi
moje poslední."
Oči jí změkly. Začínal jsem být dobrý v těchhle sladkých řečech.
Předtím jsem se
moc nestaral o to, abych ženám říkal ty správný věci. S Blaire
to bylo snadné. Byl
jsem prostě upřímný.
"Já …" zmlkla a zavrtěla se mi v náručí. "Potřebuju na záchod,"
řekla. Byl jsem si
jistý, že to nebylo to co se chystala původně říct, ale nechal
jsem jí vstát.
Měla na sobě žluté tílko a růžové kalhotky, o kterých holky
mluvily jako o klučičích
šortkách. Ačkoli žádný kluk, kterýho znám by tohle nenosil. Její
boky vypadaly
plnější a představa jak jí ohnu přes postel a držím jí za tyhle
boky mě udělala
tvrdýho jak kámen. Potřeboval jsem se soustředit. Byla kvůli
něčemu smutná a
neřekla mi co to bylo. Musím to napravit. Nechci jí smutnou.
Zazvonil mi telefon, natáhl jsem se, abych ho sebral z nočního
stolku. Byla to Nan.
Ne zrovna někdo, s kým jsem právě teď chtěl mluvit. Stiskl jsem
ignorovat. Pak
jsem vypnul zvonění a zkontroloval čas. Bylo teprve deset minut
po deváté.
Blaire vyšla z koupelny a nesměle se usmála. "Má trochu hlad."
"Pak tě půjdeme nakrmit," řekl jsem, vstal a natáhl se pro džíny.
"Potřebuju jít nakoupit. Chystala jsem se k tomu předtím, ale
byla jsem ospalá, tak
jsem myslela, že si napřed zdřímnu."
"Vezmu tě na večeři, nakoupit půjdeme ráno. Tady kolem takhle
pozdě nejsou
žádné potraviny otevřené."
Blaire vypadala zmateně. "Ale ani tu ve městě nejsou otevřené
žádné restaurace."
"V klubu je otevřeno do jedenácti. To přece víš." Přetáhl jsem si
tričko přes hlavu a
pak šel k ní. Prohlížela si mě jako by mi nerozuměla.
"Co?" zeptal jsem se, chytil já za pas a přitáhl si k sobě její
téměř nahé tělo.
"Lidé tě se mou v klubu uvidí. Ostatní lidé, nejen tvoji přátelé,"
řekla pomalu jako by
mě to nechávala vstřebat.
"A?" zeptal jsem se.
Zaklonila hlavu, aby se na mě mohla podívat. "A já tam pracuju.
Vědí, tě tam
pracuju."
Pořád jsem nechápal o čem to mluví. "Nerozumím ti."
Rozčíleně si povzdychla. "Nezáleží ti snad na tom, že tě ostatní
členové uvidí
večeřet se zaměstnankyní?"
Ztuhl jsem. Cože? "Blaire," řekl jsem pomalu, ujišťoval jsem se,
že jsem jí slyšel
správně. "Zeptala ses mě právě jestli mi záleží na tom, když mě
s tebou lidi uvidí
jíst? Prosím řekni mi, že jsem to špatně pochopil."
Pokrčila rameny.
Spustil jsem ruce od jejího pasu a šel jsem ke dveřím. Musí si
ze mě dělat srandu.
Kdy jsem jí nechal věřit tomu, že se za ni stydím?
Ohlédl jsem se na ní. Sledovala mě se zkříženýma rukama na
prsou.
"Kdy jsem tě přiměl myslet si, že nechci, aby mě s tebou viděli?
Protože pokud
jsem něco takového udělal pak přísahám, že to napravím."
Znovu pokrčila rameny. "Já nevím. Prostě jsme nikdy nebyli
venku na rande. Chci
říct, byli jsme na honky-tonk, ale to nebylo skutečný rande.
Většinou mě
nezahrnuješ do svých společenských akcí."
Sevřela se mi hruď. Měla pravdu. Nikdy jsem jí nevzal nikam
jinam než nakupovat
nábytek a na cestu do Sumit a zpátky. Do hajzlu. Byl jsem idiot.
"Máš pravdu.
Podělal jsem to. Nikdy jsem tě nevzal na nějaké výjimečné
místo," zašeptal jsem a
pak jsem zavrtěl hlavou. Nikdy předtím jsem neměl skutečný
vztah. Píchal jsem
holky a pak je poslal domů.
"Takže ty sis celou tu domu myslela, že se za tebe stydím?"
zeptal jsem se, i když
jsem věděl, že nechci slyšet odpověď. Bude to bolet jak zmrd.
"Ne tak úplně stydíš. Já jen … jen jsem si myslela, no, nepatřím
do tvého světa.
Vím to. Jen protože čekám tvoje dítě neznamená, že mě musíš
nějakým způsobem
veřejně prohlásit za svojí. Jen jsi mi pomáhal - "
"Blaire. Prosím. Hned přestaň. Už to nemůžu dál poslouchat."
Překonal jsem
vzdálenost mezi námi. "Jsi můj svět. Chci, aby to každý věděl.
Nevím jak randit,
takže jsem ani nepomyslel na to vzít tě na schůzku. Ale můžu ti
hned teď přísahat;
vezmu tě na tolik rande, že v tomhle městě nezůstane člověk,
který by nevěděl, že
uctívám zem po který chodíš," slíbil jsem než jsem se natáhl a
vzal jí za ruku.
"Odpusť mi, že jsem idiot."
Blaire mrkáním zahnala slzy a přikývla. Uvažoval jsem kolikrát
to ještě poseru, než
začnu dělat věci správně.
32. Kapitola
Blaire
Když jsem vyšla ze svého pokoje ležel na kuchyňském baru
mobil, který mi Rush
přinesl. Tohle bylo tenhle týden po třetí co ho pro mě nechal
někde ležet, abych ho
našla. Tentokrát k němu byl připojený vzkaz.
Zvedla jsem ho
Myslí na miminko. Potřebuješ tohle pro případ nouze.
To byl nízký blaf. S úsměvem jsem telefon vzala a zastrčila si
ho do kapsy. Nevzdal
by to dokud bych ho nepřijala. Dnes jsem měla druhou kontrolu
u doktora. Řekla
jsem o ní Rushovi v pondělí večer na našem třetím rande. Byl
velmi odhodlaný celý
týden mě někam brát. Včera večer jsem ho prosila, abychom
prostě zůstali doma a
dívali se na film. Svoje už dokázal. Všichni ve městě nás viděli
spolu. Byla jsem si
jistá, že teď už se jim dělá zle z vídání nás pohromadě. Ta
myšlenka mi ještě víc
rozšířila úsměv.
Vytáhla jsem telefon z kapsy. Minulou noc jsem Rushovi
zapomněla připomenou
dnešní prohlídku. Teď mám telefon tak mu můžu zavolat. Jeho
jméno jsem měla v
kontaktech na prvním místě v oblíbených. Nebyla jsem
překvapená.
Zazvonilo to třikrát než odpověděl.
"Ahoj, zavolám ti zpátky," řekl naštvaným tónem.
"Dobře, ale …" začala jsem říkat, když zakryl telefon a mluvil s
někým jiným. Co se
děje?
"Jsi v pořádku?" vyštěkl.
"Ano, je mi fajn, ale -"
"V tom případě ti zavolám později," přerušil mě než jsem stihla
dokončit větu a
ukončil hovor.
Seděla jsem tam a zírala na telefon. Co se to právě stalo?
Možná jsem se měla
zeptat jestli je v pořádku. Když v následujících deseti minutách
nezavolal zpátky,
rozhodla jsem se, že bude lepší obléknout se na prohlídku.
Určitě zavolá zpátky
než bude čas odejít.
O hodinu později stále nezavolal. Rozhodovala jsem se jestli
mu zavolat nebo ne.
Možná zapomněl, že jsem volala. Vždycky si ještě můžu půjčit
Bethyno auto a jen
sama. Když jsem mu o tom v pondělí říkala, zdál se nadšený,
že půjde. Nemohla
jsem ho jen tak nechat.
Znovu jsem vytočila jeho telefon. Tentokrát vyzváněl čtyřikrát.
"Co?" Lekla jsem se Nanina hlasu. On byl s Nan?
"Um, ehm …" nebyla jsem si jistá co jí říct. Nemohla jsem jí říct
o svojí kontrole. "Je
tam Rush?" zeptala jsem se nervózně.
Nan se tvrdě zasmála. "Neuvěřitelný. Řekl ti, že zavolá později.
Proč mu nedáš
trochu prostoru k dýchání? Rush nedělá zoufalky. Má návštěvu
svojí rodiny. Jsou tu
moje matka a táta a zrovna se připravujeme na odchod na
rodinný oběd. Až s
tebou bude chtít mluvit, zavolá." Pak zavěsila.
Svezla jsem se na postel. Jde na rodinný oběd se svojí sestrou,
matkou a mým
otcem. To proto mi zavěsil? Nechtěl, abych věděla, že je s nimi.
Jeho rodinný oběd
dostal přednost přede mnou a dítětem. Tohle jsem čekala, ale
na druhou stranu byl
tak hodný a ochranitelský. Byla jsem zoufalka? Nebyla jsem
člověk co někoho
potřebuje, ale začínala jsem se jím stávat. Nebo ne?
Vstala jsem a položila telefon na postel. Už jsem ho nechtěla.
Nanin nenávistný
hlas, když mi říkala, že jdou na oběd s jejím otcem se mi
vysmíval. Popadla jsem
kabelku. Měla jsem čas dojít dolů do kanceláře a půjčit si
Bethyno auto.
V době kdy jsem se dostala do kanceláří hřiště jsem byla
zpocená. Tolik k tomu
vypadat na kontrolu hezky. Ve skutečnosti na tom nezáleželo.
Byl to poslední z
mých problémů. Vyšla jsem schody a narazila na Darlu, která
zrovna vycházela ze
dveří.
"Ty dnes nepracuješ," začala, když mě uviděla.
"Já vím. Potřebuju si od Bethy půjčit auto. Mám v Destin
lékařskou kontrolu, na
kterou jsem…ehm … zapomněla." Nenáviděla jsem lhaní, ale
říct jí pravdu bylo víc
než jsem mohla zvládnout.
Darla si mě chvíli prohlížela, pak sáhla do kapsy kalhot a
vytáhla klíčky. "Vezmi si
moje auto. Budu tu celý den. Nepotřebuju ho."
Chtěla jsem jí obejmout, ale neudělala jsem to. Nebyla jsem si
jistá jestli by jí byla
taková reakce příjemná jen kvůli pouhé prohlídce u doktora.
"Mockrát děkuju.
Natankuju," ujistila jsem jí.
Přikýval a odmávla mě. Spěchala jsem dolů po schodech a
nasedla do jejího
Cadillacu, abych vyrazila do Destin.
Jízda nebyla zlá a musela jsem čekat jen patnáct minut než mě
zavolali do
vyšetřovací místnosti. Sestra byla samý úsměv, když
vytahovala přístroj s malou
obrazovkou.
"Jste v desátém týdnu, takže k poslechu srdíčka budeme dělat i
ultrazvuk. Měli
bychom slyšet bušení srdce a vidět toho mrňouska," vysvětlila.
Uvidím svoje miminko a uslyším jeho srdíčko. Bylo to skutečný.
Tohle jsem si
párkrát představovala, ale nikdy jsem u toho nebyla sama.
Myslela jsem si, že
semnou někdo bude. Co když nebudou moct bušení najít? Co
když je něco
špatně? Nechtěla jsem na to být sama.
Doktor vešel dovnitř s uklidňujícím úsměvem. "Vypadáte
vyděšeně. Tohle je šťastný
moment. Všechny vaše výsledky jsou v pořádku. Není potřeba
být nervózní," ujistil
mě. "Teď si lehněte." Udělala jsem co řekl a sestra mi dala nohy
nahoru do třmenů.
"Nejste dost daleko, abychom byli schopní něco vidět nebo
slyšet z vnějšku.
Musíme udělat vaginální ultrazvuk, což znamená, že se dovnitř
potřebujeme dostat
vaginálně. Nebolí to. Jen ucítíte nějaký tlak od hůlky. To je
všechno," vysvětlila
sestra.
Nesledovala jsem je. Představa, že domě strká hůlku mi ještě
přitížila. Zaměřila
jsem se na obrazovku.
"Dobře, jdeme na to. Pomalu, buďte klidná," instruoval doktor.
Sledovala jsem
černobílou obrazovku, trpělivě jsem čekala až se objeví něco co
bude připomínat
dítě.
Tichý bušící zvuk naplnil místnost a já měla pocit jakoby se
moje vlastní srdce
zastavilo.
"Je to … ?" zeptala jsem se, najednou neschopná říct cokoli
dalšího.
"Je to v pořádku. Bušení je taky správné. Hezké a silné,"
odpověděl doktor.
Zírala jsem na obrazovku a sestra ukázala na něco, co
vypadalo jako malý oříšek.
"Tady je on, nebo ona. Perfektní velikost na deset týdnů."
Nemohla jsem polknout přes knedlík v krku. Slzy se mi kutálely
po tvářích, ale bylo
mi to jedno. Jen jsem se ochromeně dívala na malý zázrak na
obrazovce, zatímco
jeho tlukot srdce naplňoval místnost.
"Vy i dítě si oba vedete výborně," řekl doktor, když ze mě
pomalu vytahoval přístroj,
sestra mi stáhla třmeny, podala mi ruku a pomohla mi se
posadit.
"Trochu krví zbarveného výtoku je po této proceduře naprosto
normální, takže se
neděste," řekl doktor, vstal a šel si k umyvadlu umýt ruce.
"Dál berte ty těhotenské vitamíny a přijďte se nám za čtyři týdny
zase ukázat."
Přikývla jsem. Stále jsem byla v úžasu.
"Tady máte," řekla sestra a podala mi malé obrázky z
ultrazvuku.
"Ty jsou moje?" zeptala jsem se a dívala se dolů na fotky mého
dítěte.
"Samozřejmě, že jsou," odpověděla pobaveným tónem.
"Děkuji," řekla jsem, když jsem se dívala na každý snímek a
hledala malý oříšek,
který uvnitř mě žil.
"Nemáte zač." poplácala mě sestra po koleni. "Teď se můžete
jít obléknout.
Všechno vypadá skvěle."
Přikývla jsem a setřela další slzu, která mi vyklouzla z oka a
kutálela se mi po tváři.
33. Kapitola
Rush
"Bethy, kde je?" naléhal jsem na ní, když jsem vyšel z Blaiřiny
ložnice s jejím
mobilem v ruce. Nechala ho tady.
Bethy na mě zavrčela a práskla dvířky kuchyňské linky. "Fakt,
že tvuj kreténskej
zadek neví kde je, mě nutí nenávidět tě ještě víc."
Co s ní kurva bylo? Zažil jsem den jak z pekla. Říct matce, že si
bude musel najít
jiný dům a pak jim říct, že hodlám Blaire pořádat o ruku je
všechny divoce rozzuřilo.
No, ne všechny. Blaiřin otec se s tím zdál v pohodě. Nan a
matka začaly vyvádět.
Strávili jsme několik hodin ječením jeden na druhého a já
vykřikoval výhružky, které
jsem měl v úmyslu dodržet. Nan měla v pondělí odjed od školy.
Bude pryč až do
zimných prázdnin a byl jsem si jistý, že tehdy skončí s přáteli ve
Vail. Tak to dělala
každý rok. Normálně jsem jel taky, ale ne letos.
"Uplynulé čtyři hodiny jsem se musel zabývat svojí matkou a
sestrou. Vykopnout
Georgiannu z domu a informovat jí a Nan, že se Blaire plánuju
zeptat jestli si mě
vezme, nebyl zrovna nesnadnější boj. Tak mi promiň jestli
potřebuju trochu pomoc,
abych si vzpomněl kde je!"
Bethy praštila lahví s vodou o bar a z jejího rozzlobeného
výrazu se stalo spíš
znechucené zamračení. Myslel jsem si, že jakmile uslyší, že si
chci Blaire vzít bude
šťastná. Očividně ne.
"Doufám, že jsi už nekoupil prsten," byla jediná odpověď.
Byl jsem unavený z jejích her. "Řekni mi kde je," zařval jsem.
Bethy se oběma rukama opřela o pult, naklonila se dopředu a
věnovala mi
rozzuřený úšklebek, kterého jsme si nebyl vědomý, že je ho
vůbec schopná. "Jdi.
K. Čertu."
Do prdele. Co jsem udělal?
Otevřely se dveře a dovnitř vešla Blaire s úsměvem na tváři,
dokud se její oči
nesetkaly s mými. Pak úsměv zmizel. Taky na mě byla
naštvaná. To není dobrý.
"Blaire," řekl jsem, když jsem k ní šel a ona začala couvat.
"Ne," odpověděla a zvedla obě ruce nahoru, aby mě zastavila
než k ní přijdu blíž.
Něco držela. Vypadalo to jako fotky. Čeho k čertu měla fotky?
Bylo to něco z mojí
minulosti? Byla naštvaná kvůli nějaký holce, se kterou jsem
kdysi něco měl?
"Je tohle to co si myslím?" zeptala se Bethy, protlačila se kolem
mě a běžela k
Blaire.
Blaire přikývla a podala jí obrázky. Bethy si zakryla pusu. "Ach
můj bože. Slyšela jsi
tlukot srdíčka?"
Při slovech 'tlukot srdíčka' jsem měl pocit jako by mi právě
někdo rozedral hrudník
ve dví. Došlo mi to. Dneska byl čtvrtek. Blaiřina kontrola u
doktora. Volala mi, aby
mi to připomněla a já jí zavěsil.
"Blaire, do hajzlu miláčku, tolik mě to mrzí. Zabýval jsem se
svojí-"
"Tvojí rodinou. Já vím. Nan mi to řekla, když jsem volala zpátky.
Nechci slyšet tvoje
omluvy. Chci jen, abys odešel." Hlas měla prázdný. Nebyla v
něm žádná emoce.
Obrátila pozornost zpátky k fotkám a na něco ukázala. "Přímo
tady. Věřila bys, že
je to uvnitř mě?"
Bethy otočila nenávistný úšklebek k obrázku a na obličeji se jí
usadil jemný úsměv.
"To je úžasný."
Staly tam a dívaly se na obrázky mého dítěte. Blaire dnes
slyšela jeho srdce.
Sama. Beze mě.
"Můžu se podívat?" zeptal jsem se, bál jsem se, že mi řekne ne,
nebo hůř, bude mě
ignorovat.
Místo toho vzala od Bethy obrázky a podala mi je.
"Ta malá věc, co vypadá jako hrášek. To je…naše dítě,"
dokončila. Neochotně ho
nazvala naším dítětem. Nemohl jsem jí to mít za zlé.
"Bylo srdíčko v pořádku? Chci říct, tlouklo správně a všechno?"
zeptal jsem se,
zírajíc dolů na snímky v ruce.
"Ano. Říkali, že je všechno perfektní," odpověděla. "Jestli
chceš, můžeš si jeden
nechat. Mám tři. Ale teď bych byla ráda, kdybys odešel."
Neodejdu. Ani Bethyn ostražitý postoj mě nezastaví. Řeknu
tohle všechno i před ní,
když budu muset, ale odmítal jsem opustit tenhle byt.
"Dneska se neohlášeně ukázala matka s tvým tátou. Nan v
pondělí odjíždí do školy.
Máma si myslela, že odjíždím taky, takže se vrátila, aby se
nastěhovala. Informoval
jsem jí, že neodjíždím a že si musí najít jiný domov. Také jsem
jim řekl, že zůstanu
dokud se nerozhodneš, že chceš, abychom se přestěhovali
někam jinam. A že se
tě plánuju zeptat jestli si mě vezmeš," odmlčel jsem se a
sledoval jak zbledla. To
nebyla reakce, ve kterou jsem doufal. "Nešlo to moc dobře.
Byla tam spousta
ječení. Hodiny křiku a výhružek. Když jsi volala, zrovna jsem jim
oznámil, že se s
tebou hodlám oženit. Rozpoutalo se peklo. Zavolal bych ti hned
jak by matka a Abe
byli zpátky v autě a mířili ven z města. Nechtěl jsem, abys
musela čelit ani jednomu
z nich. Ale moje matka se nevzdala bez boje. Nan se sbalila a
dnes večer odjíždí
do školy. Odmítá se mnou ještě kdy znovu promluvit." Zastavil
jsem se a nadechl
se.
"Nikdy ti nemůžu říct jak moc mě to mrzí. Skutečnost, že jsem
zapomněl na dnešní
prohlídku je neodpustitelná. Budu se ti dál omlouvat. Přál bych
si, abych přestal
všechno podělávat."
"Ty jsi nešel na oběd se svojí rodinou?" zeptala se.
"S mojí rodinou? Cože? Ne!"
Ztuhlé držení jejího těla se uvolnilo. "Ach," řekla s povzdychem.
"Proč sis myslela, že s nimi jdu na oběd? Nezavěsil bych ti,
abych s nimi mohl trávit
čas."
"Nan," odpověděla se smutným úsměvem.
"Nan? Kdy jsi sakra mluvila s Nan?" Byl jsem s Nan celé ráno.
"Když jsem volala zpátky. Zvedla to Nan a řekla, že na mě
nemáš čas, protože se
jdete s rodinou najíst."
Moje malá prolhaná setra by měla být ráda, že její zadek míří
na východní pobřeží,
protože bych jí přiškrtil, kdybych jí dostal do rukou.
"Šla jsi na prohlídku a myslela si, že jsem se vykašlal na tebe a
naše dítě kvůli nim?
Kurva!" Protlačil jsem se kolem Bethy a vtáhl si Blaire do
náručí. "Vy jste moje
rodina, Blaire. Ty a tohle dítě. Rozumíš mi? Dneska jsem
propásl něco, co si nikdy
neodpustím. Chtěl jsem tam být a slyšel jeho srdíčko. Chtěl
jsem tě držet za ruku,
až ho poprvé uvidíš."
Blaire zaklonila hlavu a usmála se na mě. "Víš, že to může být
holčička."
"Jo, já vím."
"Tak přestaň našemu dítěti říkat 'on'," odpověděla.
Mluvil jsem o dítěti jako o něm. S úsměvem jsem jí políbil na
čelo. "Můžeme jít k
tobě do pokoje a ty mi řekneš o prohlídce. Chci slyšet všechno."
Přikývla a podívala se na Bethy. "Budeš se na něj dál mračit,
nebo mu odpustíš?"
Bethy pokrčila rameny. "Ještě si nejsem jistá."
34. Kapitola
Blaire
Začala škola. Turisté a lidé na léto byli zpátky doma. V klubu byl
mnohem menší
provoz a kvůli tomu klesla i dýžka. Největší věc byla, že Rush
už se o žádosti o
ruku znovu nezmínil, od toho večera bytě, kdy říkal že to bylo to
co řekl jeho matce,
sestře a mému tátovi. Nikdy se znovu nezmínil ani o nich.
Občas jsem přemýšlela
jestli si to rozmyslel, nebo se mi to jen zdálo. Kdyby se mě
Bethy každý týden
neptala jestli to Rush znovu nenadhodil, začala bych si myslet,
že to byl výplod mojí
fantazie. Pokaždé, když jsem jí řekla ne, byla víc a víc nervózní.
Nemluvě o tom, že
mě srdce zabolelo o trochu víc. Bála jsem se, že ti to promyslel
a rozhodl se, že by
to byla chyba. Předtím, když to ten večer zmínil jsem si ani
nedovolila uvěřit, že by
si mě chtěl vzít. Myslela jsem si, že budeme naše dítě
vychovávat ze dvou různých
domovů. Pokud se mi myšlenky zatoulaly k budoucnosti,
zablokovala jsem je.
Nebylo to něco, v co jsem chtěla doufat.
Hodiny v práci se mi zkrátily kvůli pomalejší sezóně a já
uvažovala jestli si budu
muset najít druhou práci.Tady kolem toho nebylo moc na výběr.
Pak bylo velmi
pravděpodobné, že by to Rush nevzal moc dobře.
Když jsem vešla do svojí ložnice, mojí pozornost upoutaly dvě
věci. Na posteli byly
okvětní lístky růží a ve středu ležela obálka s mým jménem
napsaným úhledně na
přední straně. Zvedla jsem jí a otevřela. Papír se mi zdál drahý
a na vrchu bylo
vytištěno Finley.
Přijď za mnou dolů na pláž.
S láskou,
Rush
Jeho abnormálně dokonalé písmo mi vyvolalo úsměv na tváři.
Šla jsem do skříně a
vytáhla bílé letní šaty s dvěma černými pruhy...Jestli plánoval
něco romantického
na pláži, nepůjdu tam v pracovním oblečení.
Potom co jsem se učesala a upravila si makeup, zamířila jsem
ven francouzskými
dveřmi a šla na pláž.
Rush byl oblečený v khaki šortkách a košili. Byla jsem ráda, že
jsem se převlékla.
Stál ke mně zády a ruce měl zastrčené v kapsách, zatímco se
tam díval na vodu.
Chtěla jsem se zastavit a obdivovat jeho i vodu, ale také jsem
se nemohla dočkat
až ho uvidím. Dnes ráno byl pryč, když jsem se probudila.
Vykročila jsem z chodníku na pláž. Kromě nás dvou byla
podivně opuštěná. I když
davy byly pryč, venku bylo stále třicet stupňů a slunečno.
Podívala jsem se dolů,
všimla jsem si něčeho v písku. Něco tam bylo napsané. Na
straně ležel klacek.
Zastavila jsem se a nahlas četla, "Blaire Wynn, vezmeš si mě?"
Když jsem ta slova
vstřebavala, Rush přešel přes písmena a klekl si přede mě na
jedno koleno.
V ruce se mu objevila malá krabička a on jí pomalu otevřel,
blednoucí slunce
zachytilo diamantový prsten. Chci tohle? Věřím mu? … Ano.
Byl připravený? Nebyla jsem si jistá. Nechtěla jsem, aby tohle
dělal, protože se cítí
pod tlakem. Bylo by snadné sáhnout dolů a nasadit si prsten na
prst. Ale bylo to to
co Rush skutečně chtěl?
"Nemusíš to dělat," přinutila jsem se říct, shlížejíc na něj. Se
svojí sestrou nebo
matkou nemluvil týdny. Přestože jsem je neměla ráda … ne,
nenáviděla jsem je,
nechtěla jsem stát mezi ním a jeho rodinou.
Rush zavrtěl hlavou. "Ne, nemusím dělat nic. Ale chci s tebou
strávit zbytek života.
S nikým jiným než s tebou."
Jeho slova byla ta správná. Ale pořád jsem měla pocit jakoby
něco bylo špatně.
Nemohl tohle doopravdy chtít. Byl mladý, bohatý a nádherný.
Neměla jsem mu co
nabídnout. Svazovala bych ho. Změnila jeho svět. "Nemůžu ti
tohle udělat. Nechci ti
překážet v budoucnosti. Můžeš jít dělat cokoliv. Slíbila jsem ti,
že tě nechám být
součástí života našeho dítěte. To se nezmění až dostaneš
pocit, že jsi připravený
odejít. Vždycky tě nechám."
"Už neříkej ani slovo. Přísahám Blaire, jsem jen pár vteřin od
toho hodit tě do
oceánu." Vstal a pevným pohledem držel můj. "Žádný muž
nikdy nemiloval ženu tak
moc jako já miluju tebe. Nic nikdy nedostane přednost před
tebou. Nevím co jiného
mám udělat, abych ti dokázal, že tě znovu nezradím. Neublížím
ti. Už nemusíš být
sama. Potřebuju tě."
Možná to nebylo správné a možná dělám chybu, ale jeho slova
mě zatahala za
koutky srdce, na které se mu do téhle chvíle nepodařilo
dosáhnout. Vzala jsem mu
z ruky krabičku a vyndala z ní prsten. "Je krásný," řekla jsem
mu. Protože byl.
Nebyl příliš okázalý, nebo přehnaný. Byl dokonale jednoduchý.
"Nic míň byl nebylo hodné tvého prstu," odpověděl a vzal mi
prsten z ruky. Pak si
znovu klekl na koleno a podíval se mi do očí.
"Prosím, Blaire Wynn, budeš mojí ženou?"
Chtěla jsem tohle. Jeho.
"Ano," řekla jsem a on mi nasadil prstýnek.
"Díky bohu," zašeptal, pak znovu vstal a pohltil má ústa
hladovým polibkem. Tohle
bylo skutečné, možná to nebude navždy, ale pro teď to bylo
moje. Najdu způsob jak
ho nechat jít, pokud bude chtít. Ale miluju ho. To se nikdy
nezmění.
"Přestěhuj se ke mně," prosil.
"Nemůžu. Musím platit svojí polovinu nájmu," připomněla jsem
mu.
"Zaplatil jsem celý nájem na rok dopředu. Každý cent, který
dáváš Woodsovi
odchází na spořící účet s tvým jménem. To samé platí pro
Bethy. Teď, prosím,
nastěhuj se ke mě."
Chtěla jsem se na něj naštvat, ale právě teď jsem nemohla.
Vtiskla jsem mu na rty
další pusu a pak přikývla.
"A prosím, přestaň pracovat," dodal.
"Ne," odpověděla jsem. To neudělám.
"Teď jsi moje snoubenka. Budeš moje manželka. Proč chceš
pracovat v country
klubu? Nechceš dělat něco jiného? Co třeba vysoká? Nelíbilo
by se ti to? Je nějaký
titul, který bys chtěla? Nesnažím se ti vzít možnosti. Chci ti dát
víc."
Budu jeho manželka. Vstřebala jsem tahle slova a dívala se na
něj. Nebudu se
muset vzdát vysoké jako jsem musela střední. Mohla jsem
získat titul a mít profesi.
"Chci to. Je to jen … nech to usadit. Je toho příliš moc, příliš
rychle," řekla jsem a
objala ho.
35. Kapitola
Rush
Blaire byla odhodlaná odpracovat pro Woodse ještě dva týdny
výpovědní lhůty.
Nehádal jsem se s ní. Souhlasila se vším oč jsem požádal.
Nechtěl jsem pokoušet
štěstí. Seděl jsem u stolu s notebookem a hrnkem kafe a čekal
na konec její směny.
Woods se za mnou zastavil na pár minutový pokec, ale krom
toho to byl tichý večer.
Povětšinou všichni opustili město. Jace zůstal kolem kvůli
Bethy, ale nebyl jsem si
jistý jestli to vydrží o moc déle. Minule když jsme spolu hráli golf
jsem mu na očích
viděl netrpělivost. Nebyl zvyklý zůstávat ve městě dýl než na
léto.
"Je tohle místo obsazené?" Vzhlédl jsem a uviděl jak si naproti
mně sedla Meg. Od
golfového turnaje jsem jí moc neviděl. Podíval jsem se dozadu,
abych se díval jak
Blaire někomu doplňuje vodu, ale její oči sledovaly mě.
"Jo, je," odpověděl jsem aniž bych se na Meg podíval.
"Já vím, že jsi zasnoubený s tou blondýnkou. Všichni to ví.
Nejsem tu, abych tě
balila," řekla.
Blaire se na mě usmála a pak se otočila, aby šla zpátky do
kuchyně. Do prdele. Co
ten úsměv znamenal?
"Má na prstě velikánský diamant. Nemá se čeho bát a ví to.
Uklidni se, kámo.
Vyšiluješ kvůli ničemu."
Přesunul jsem pozornost k Meg. "Ona ví, že jsi byla moje první.
Trápí jí to."
Meg se zasmála. "Můžu tě ujistit, že vzpomínky na naší
zkušenost a realita, ve
které ona žije jsou naprosto dvě odlišné věci. Já dostala
nadrženýho panice. Ona
má zkušenýho profíka."
Ohlédl jsem se, abych viděl jestli se Blaire vrátila. Nechtěl jsem,
aby tohle slyšela.
"Prostě si jdi sednout někam jinam. Ona je teď citlivá. Nechci jí
rozrušovat."
O těhotenství ještě nikdo nevěděl. Nechával jsem rozhodnutí,
kdy to říct lidem na
Blaire.
"Není z porcelánu. Nerozbije se. Ona ví, že s ní zacházíš jako
se zatracenou
panenkou?"
"Ano, vím. Pracujeme na tom," odpověděla Blaire, když se
objevila u našeho stolu
a dolila mi do hrnku kafe. "Nemůžu uvěřit, že jsme ještě nebyly
oficiálně
představené. Já jsem Blaire Wynn."
Meg se na mě rychle vylekaně podívala, pak se otočila zpátky k
Blaire. "Meg
Carter."
"Ráda tě konečně poznávám, Meg. Můžu ti přinést něco k pití?"
Tohle jsem fakt nečekal. Ne, že by se mi to nelíbilo, protože
líbilo. Znamenalo to, že
jsem jí přiměl být si mnou víc jistější.
"Když požádám o dietní kolu, neožene se po mě?" zeptala se
Meg.
Blaire se zasmála a zavrtěla hlavou. "Ne. Bude hodný kluk.
Slibuju." Pak se
podívala na mě. "Máš hlad?"
"Jsem v pohodě," ujistil jsem jí.
Přikývla a zamířila zpátky do kuchyně.
"Možná jsem se do ní právě trochu zamilovala. Vypadá
zatraceně dobře. Ale tak
jestli má tebe někdo zkrotit, musí být v kompletním balení."
S úsměvem jsem se napil kafe. Pak jsem se podíval zpátky na
dveře a čekal až se
jimi vrátí Blaire. Nemohl jsem se dočkat až dostanu její sexy
zadeček domů.
Blaire se dál nakláněla přes sedadlo, kladla mi polibky dolů po
krku a oždibovala
ucho. Bylo opravdu zatraceně těžký zůstat soustředěný na
řízení.
"Jsem připravený zajet ke straně a opíchat svojí nadrženou
malou snoubenku, jestli
nepřestane," varoval jsem a lehce jí kousl do spodního rtu, když
mě líbala příliš
blízko u úst.
"To zní spíš jako slib než výhružka," provokovala, sklouzla mi
rukou mezi nohy a
vzala do dlaně mojí erekci.
"Kurva, lásko, přivádíš mě k šílenství," zavrčel jsem a tiskl se jí
do ruky.
"Kdybych tě kouřila, dokázal by ses dostatečně soustředit na
řízení?" zeptala se,
když mi začala rozepínat knoflík na džínsech.
"Víc než pravděpodobně to s náma napálim do palmy, ale v
tuhle chvíli mi to je u
prdele," odpověděl jsem, když mi její ruka klouzala po předku
spodního prádla.
Naštěstí jsme to nemuseli zjistit. Zajel jsem na příjezdovou
cestu a zaparkoval auto
zrovna, když mi rozepnula kalhoty. Už po třetí mi spustil mobil.
Měl jsem ho na
vibraci a soukromí, takže nás nerozptýlil rozsvícením
obrazovky. Předtím, zatímco
jsem čekal na Blaire, mi volala matka a já neměl náladu jí to
zvedat. Jakmile
přestal, začal vibrovat znova. Sakra.
Buď ho budu muset vypnout, nebo zvednout. Blaire měla v
rukách můj penis, takže
jsem myslel, že vypnutí bude fungovat nejlíp. Podíval jsem se
dolů a všiml si na
displeji meziměstského čísla. Předčíslí mi bylo povědomé, ale
nedokázal jsem ho
zařadit.
"Kdo je to?" zeptala se Blaire.
"Nejsem si jistý, ale jsou neodbytní."
Blaire se mě přestala dotýkat. "Zvedni to. Budu pár minut
hodná."
Stiskl jsem přijmout. Potřeboval jsem se jich zbavit a dostat
svojí holku dovnitř. Ale
než jsem mohl říct halo, moje matka začala mluvit a svět mi byl
vytržený zpod
nohou.
36. Kapitola
Blaire
Rush zblednul. Chytla jsem ho za ruku, ale nereagoval. Seděl a
poslouchal osobu v
telefonu aniž by promluvil. Čím víc mluvili, tím bledší byl. Srdce
mi bušilo. Muselo
se stát něco hrozného. Dál jsem čekala až něco řekne. Cokoliv.
Ale neudělal to.
"Jsem na cestě," řekl prázdným hlasem, než spustil telefon do
klína a přesunul ruku
z mého sevření na volant.
"Co se děje, Rushi?" zeptala jsem se ho, teď jsem byla ještě
vyděšenější než když
telefonoval.
"Jdi do domu, Blaire. Musím jet. Nan měla nehodu. Na nějaký
zatracený
plachetnici." Pevně zavřel oči a zamumlal kletbu. "Jen
potřebuju, abys vystoupila z
auta a šla dovnitř. Zavolám ti až budu moct, ale musím jet teď
hned."
"Je zraněná? Nemůžu jet s tebou?"
"NE!" vykřikl, pořád se díval přímo před sebe. "Nemůžeš jet
semnou. Proč se na to
vůbec ptáš? Moje sestra je na JIPce a nereaguje. Potřebuju za
ní jet a potřebuju,
abys vystoupila z auta."
Byl zraněný a vyděšený. Chápala jsem to. Ale chtěla jsem tam
pro něj být. Milovala
jsem ho a nechtěla jsem, aby byl sám. "Rushi, prosím nech mě
jet s tebou-"
"VYSTUP Z AUTA!" křičel tak nahlas až mě píchlo v uších.
Zašmátrala jsem po
klice a popadla kabelku.
Protočil motor a dál zíral přímo před sebe, zatímco mu klouby
od sevření volantu
zbělely stejně jako tvář. Chtěla jsem říct víc, ale byl tak
rozrušený, že jsem se bála
toho co by mohl udělat. Nechtěl mě slyšet mluvit, ani se na mě
podívat.
Nechtěla jsem před ním brečet. To zrovna teď nepotřeboval.
Vystoupila jsem z auta
jak nejrychleji jsem mohla. Než jsem úplně zavřela dveře, rozjel
auto a vytočil se z
příjezdovky. Jen jsem tam stála a sledovala jak odjíždí.
Nemohla jsem mu pomoct.
Nechtěl mě.
Teď mi slzy volně tekly po tvářích. Byl zraněný. Měla jsem za
něj zlomené srdce.
Jakmile se tam dostane a uvidí jí, zavolá mi. Musím tomu věřit.
Chtěla jsem mu
zatelefonovat a donutit ho semnou mluvit, ale v uších mi pořád
zvonilo a z jeho slov
mě bolelo u srdce.
Nakonec jsem se ohlédla na dům. Byl obrovský, rozlehlý a
temný. Bez Rushe na
něm nebylo nic vřelého. Nechtěla jsem tu zůstat přes noc sama,
ale neměla jsem
auto, abych jela k Bethy. Neměla jsem se od ní stěhovat. Bylo
to příliš brzy.
Všechno s Rushem se pohybovalo tak rychle. Teď všechno
projde zkouškou.
Nebyla jsem si jistá jestli jsem na ni připravená. Ještě ne.
Zavolat Bethy a říct jí, že potřebuju svézt do práce, protože
Rush odjel nebylo
něco, do čeho se mi dnes večer chtělo. Našla by si na celé věci
něco špatného a
ještě to zhoršila. Chápala jsem Rushův strach, způsob jak
reagoval a odjel, ale
Bethy by tomu nerozuměla. Alespoň jsem si to nemyslela. Rush
u ní vyhrál nějaké
body ve svůj prospěch, když mi na prst navlékl prsten a já jsem
to tak chtěla
nechat.
Otevřela jsem kabelku, abych si vytáhla klíče, když jsem si
uvědomila, že jsem si je
nevzala. Rush mě vezl do práce. Nemyslela jsem si, že je budu
potřebovat.
Podívala jsem se na temný dům a téměř se mi ulevilo, že tam
nebudu muset dnes
v noci zůstat sama.
Klub odtud byl jen pět kilometrů. Mohla jsem to dojít. K Bethy už
to pak byl jen
kousek. Večerní vánek věci uklidní a nebude to tak špatné.
Dala jsem si kabelku
zpátky na rameno a vyšla po dlážděné příjezdové cestě k
silnici.
Dostat se k Bethy mi trvalo hodinu a patnáct minut. Její auto
nebylo na parkovišti.
Byla tu dobrá šance, že dnes v noci zůstává u Jace. Hádám, že
mě to mělo
napadnout. Zastavila jsem se a podívala se na dveře bytu.
Neměla jsem energii jít
zpátky. Moje tvrdohlavost nezavolat si o odvoz mě kousla do
zadku.
Sklonila jsem se a zvedla rohožku. Na zemi tam ležel náhradní
klíč. Musela ho tam
vrátit zpátky, potom co jsem se odstěhovala. Přestala ho tam
schovávat jen protože
jsem jí o to požádala. Dneska to bylo extrémně užitečný. Stejně
jsem pochybovala,
že by do zítra přišla domů. Nemusím jí o tomhle celém říkat
dnes v noci.
Odnesla jsem si klíč sebou dovnitř a pak zamířila do svého
koupelny dát si sprchu.
Rush trval na tom, aby si Bethy v druhé ložnici nechala postel
co koupil, místo toho
aby jí odvezl, když jsem se stěhovala. Další věc, za kterou jsem
dnes v noci mohla
být vděčná.
Podařilo se mi dostat do práce aniž by Bethy vůbec věděla, že
jsem u ní
potřebovala přespat. Ne že bych si myslela, že je jí to jedno, jen
jsem nebyla
připravená odpovídat na otázky, nebo slyšet její názory.
Potom co jsem se převlékla do čisté uniformy ze skladovací
místnosti jsem šla do
kuchyně. Těsně předtím než jsem došla ke dveřím, Woods
vyšel ven a podíval se
na mě.
"Hledal jsem tě," řekl a kývl hlavou ke svojí kanceláři.
"Promluvíme si."
Pravděpodobně věděl o Nan. Byla jsem si jistá, že už to teď
věděl každý v jejich
kruhu. Bude se mě na ní ptát? Opravdu jsem doufala, že ne.
Přiznat, že nic nevím
by vyznělo jako bych se nestarala. Myslel si Rush, že mi to je
jedno? Byla moje
povinnost mu zavolat? To on byl raněný. Jeho reakce včera mě
vystrašila, ale jestli
mě potřeboval, dostanu se přes to.
"Spala jsi vůbec?" zeptal se Woods, ohlížejíc se na mě.
Přikývla jsem. Nespala jsem moc dobře, ale trochu jsem se
prospala.
Pětikilometrová procházka mě vyčerpala do bodu, kdy jsem
nedokázala udržet oči
otevřené jakmile jsem si lehla.
Woods otevřel dveře a přidržel je, abych mohla vejít. Šla jsem a
postavila se vedle
židlí naproti stolu. On se postavil před něj, posadil se na okraj a
zkřížil si ruce na
prsou.
Prohlížel si mě se zvrásněným čelem. Začínala jsem uvažovat
jestli tohle nebylo
kvůli něčemu jinému. Myslela jsem, že tu šlo o Nan, ale možná
ne. Udělala jsem
něco špatně?
"Dnes ráno mi volal Grant. Je v nemocnici a dělal si o tebe
starosti. Říkal, že se
Rush ukázal uprostřed noci a byl vzteky bez sebe. Víš, jak
spolu poprvé v jejich
životě Rush a Nan nemluvili a ona je teď tomhle stavu, Rush to
nezvládá dobře.
Grant se bál jak tě opustil a jestli jsi v pořádku." Srdce mě
bolelo. Nenáviděla jsem
vědomí, že Rush tolik trpí a já nemůžu nic dělat. Nezavolal mi a
to mě nechávalo
věřit, že se mnou mluvit nechce. Byla jsem důvod jeho rozporu
s Nan. Já byla
důvod proč spolu týdny nemluvili. Byla jsem důvod proč si
tímhle prochází. V očích
mě pálily slzy. I když jsem to hrozně nechtěla přiznat, byla jsem
důvod proč tohle
bylo pro Rushe ještě těžší. Kdybych nezpůsobila jejich hádku,
pak by nemusel žít s
vinou, ve které se teď utápěl.
Tohle byl důvod proč nám to s Rushem nebude nikdy fungovat.
Předstírat pohádku
bylo opravdu úžasný. Ale nebylo to skutečné. Užívali jsme si
náš čas, dokud mu
fakt, že tam nepatřím neotřásl světem. Právě teď potřeboval
svojí rodinu. Já jeho
rodina nebyla. Jeho rodina mě ani nepřijala. Jak do toho
zapadám?
"Já … nevím co mám dělat," zaskřehotala jsem, nenávidíc, že
mě Woods uvidí
brečet. Nechtěla jsem, aby mě viděl plakat. Nechtěla jsem, aby
to viděl nikdo.
"Miluje tě," řekl Woods jemně. Ani jsem si nebyla jistá jestli
svým slovům věří. Ne
teď. Možná si Rush myslel, že mě miluje, ale jak by teď mohl?
Způsobila jsem, že
se odřízl od Nan a teď jí možná ztratí.
"Miluje?" Byla to otázka, na kterou jsem se potřebovala zeptat
sama sebe, ne
Woodse.
"Ano. Nikdy jsem ho s nikým neviděl takového jako je s tebou.
Právě teď …
následujících několik dní, nebo týdnu se to tak možná nebude
zdát. Ale miluje tě.
Neříkám ti tohle kvůli Rushovi. Je to vůl a nic mu nedlužím.
Říkám to kvůli tobě. Je
to pravda a já vím, že to právě teď potřebuješ slyšet."
Zavrtěla jsem hlavou. Nepotřebovala jsem to slyšet. Myslet
jasně a rozhodovat se
co je nejlepší pro mě a moje dítě, bylo to co jsem potřebovala.
Můžu přivést dítě do
rodiny, která ho možná nikdy nepřijme? Když se tam nikdy
nebudu hodit já, jak to
bude možné pro dítě?
"Nemůžu ti říkat čemu věřit. Ale jestli něco potřebuješ, jsem
tady. Vím, že má Rush
garáž plnou aut, ale jestli nechceš žádné z nich řídit, můžu tě
svézt k doktorovi,
nebo do obchodu. Jen mi zavolej pokud mě budeš potřebovat."
Za pět dní jsem měla další prohlídku u doktora. Jak se dostanu
do domu? A nikdy
mi neukázal, kde má klíče od aut, nebo mi nedovolil je řídit.
"Nedostanu se do domu. Myslel si, že mám svoje klíče, když
odjížděl," řekla jsem
mu.
"Kde jsi minulou noc byla?" zeptal se, spustil ruce z prsou a
vstal. Vypadal
rozzlobeně. Nechtěla jsem ho naštvat. Jen jsem se svěřovala s
problémem.
Všechno oblečení jsem měla u Rushe.
"U Bethy."
"Jak ses tam dostala?"
"Pěšky."
"Do prdele! Blaire, je to přes pět kilometrů. A byla už tma, když
odjel. Máš teď
telefon, používej ho." Křičel na mě.
"Chtěla jsem se projít. Potřebovala jsem procházku. Neječ na
mě," zvýšila jsem
hlas a naštvaně se na něj dívala.
Napětí ve Woodsových ramenou zmizelo a povzdychl si.
"Promiň. Neměl jsem s
tebou tak mluvit. To jen, že jsi tak zatraceně odhodlaná být
nezávislá. Dovol mi,
abych to ujasnil. Zavolej mi pokud budeš potřebovat odvézt.
Rád si myslím, že
jsme přátelé. A já svým přátelům pomáhám."
Potřebovala jsem kamarády. "Taky si ráda myslím, že jsme
přátelé," odpověděla
jsem.
Přikývl. "Dobře. Ale jako tvůj šéf tě dnes nenechám pracovat.
Do hodiny tě dostanu
do Rushovo domu. Odvezu tě tam."
Než jsem se stihla zeptat jak, měl už u ucha telefon.
"Mám jí v kanceláři. Nemůže se dostat do domu." Odmlčel se.
"Ne do hajzlu. Šla
minulou noc pěšky k Bethy. Vezmu jí tam jestli zařídíš, aby
Rushovo uklízečka
přijela odemknout dům." Znovu se odmlčel. "Žádný problém.
Rád pomůžu. Udržuj
mě v obraze, myslím na vás." Zavěsil a podíval se na mě.
"Grant sežene uklízečku,
aby odemkla. Jdi se do kuchyně něčeho najíst a pak se vydáme
na cestu. Řekl ať jí
dáme tak dvacet minut."
Neměla jsem hlad, ale přikývla jsem. "Dobře." Vykročila jsem ke
dveřím, pak jsem
se zastavila a otočila se k němu. "Děkuju."
Woods mrkl. "Rádo se stalo."
37. Kapitola
Rush
Nebyl jsem schopný zavřít oči. Seděl jsem v kožené židli vedle
nemocniční postele
a zíral na svojí sestřičku. Neotevřela oči. Monitory blikaly a
pípaly, ukazujíc, že je na
živu. Její klidné tělo ležící na posteli s obvazy omotanými kolem
hlavy a jehlami v
rukách vyvolávalo pocit jakoby byla pryč. Poslední slova, která
jsem jí řekl byla
tvrdá. Teď se mi zdála až krutá. Jen jsem chtěl, aby dospěla.
Nyní se to možná
nikdy nestane.
Vztek, který jsem cítil, když jsem dorazil mě opustil jakmile jsem
se na ní podíval.
Vidět jí tak potlučenou a bezmocnou mě zabíjelo. Nemohl jsem
jíst ani spát. Jen
jsem potřeboval, aby otevřela oči. Potřeboval jsem jí říct, že jí
mám rád a že mě to
mrzí. Slíbil jsem, že mě vždycky bude mít. Bez ohledu na
cokoliv. Pak jsem jí to
vyrval. Protože nedokázala akceptovat Blaire.
Při pomyšlení jak jsem Blaire opustil se mi kroutil žaludek. Oči
měla vytřeštěné a
vystrašené. Zvládl jsem to celé špatně, ale sám jsem byl
vyděšený. Ještě jsem jí
nezavolal. Ne dokud na tom Nan bude takhle. Už jsem dal
přednost Blaire před
Nan a hele kam mě to dostalo. Tentokrát musela být první Nan.
Pokud by věděla,
že tu sedím a čekám na ní, otevřela by oči. Věděl jsem, že ano.
Otevřely se dveře a dovnitř vešel Grant. Očima se okamžitě
zaměřil na Nan. Bolest,
která v nich probleskla mě nepřekvapila. I když se choval
jakoby jí neměl rád, věděl
jsem, že mu na ní záleží. Byla rozmazlený malý spratek,
kterého bylo nemožné
nemilovat, když jsme vyrůstali. Tahle dětská pouta bylo
nemožné zlomit.
"Právě jsem mluvil s Woodsem. Blaire je v pořádku. Včera
neměla klíče od domu,
ale zůstala u Bethy. Zavolal jsem Henriettě a ona jí odemkne."
Mluvil tiše jakoby
mohl Nan vzbudit nebo jí rozrušit mluvením o Blaire.
Nechal jsem jí stát samotnou na příjezdové cestě pozdě večer.
Díky bohu, že má
telefon. Představa, že zůstala sama v nouzi ve tmě byla víc než
jsem právě teď
dokázal snést. "Je naštvaná?" Na co jsem se opravdu chtěl
zeptat bylo, jestli je
naštvaná na mě. Jak by taky ne? Odjel jsem od ní potom co
jsem na ni křičel ať
vystoupí z auta. Když mi máma řekla o Nan něco ve mně
přeskočilo a ztratil jsem
nervy.
"Říkal, že na ní dohlédne …" Grantův hlas se vytratit. Věděl
jsem na co myslí.
Nechávat Woodse dohlížet na Blaire bylo nebezpečné. Byl
bohatý, úspěšný a jeho
rodina ji nenenáviděla. Co když si uvědomí, že se mnou jen
ztrácí čas?
"Je těhotná," řekl jsem mu. Musel jsem to někomu říct.
"Ach, sakra," zamumlal a sklouzl dolů na tvrdou plastovou židli
v rohu pokoje. "Kdys
to zjistil?"
"Řekla mi to krátce potom co se vrátila."
Grant si zakryl pusu a zavrtěl hlavou. Nečekal, že uslyší zrovna
tohle. Ale na
druhou stranu ani nevěděl, že jsme zasnoubení. Když jsem
Blaire požádal už byl z
Rosemary pryč. Neřekl jsem mu to.
"Proto jsi jí požádal o ruku?" nebyla to skutečná otázka, spíš
prohlášení.
"Jak ses o tom dozvěděl?"
Zaletěl pohledem k Nan. "Nan mi to řekla."
Nan se potřebovala vyventilovat, tím jsem si byl jistý. Fakt, že si
vybrala Granta byl
zajímavý. Normálně si tihle dva šli po krku. Zřídka spolu trávili
produktivní čas.
"Neměla z toho radost," řekl jsem.
"Ne, neměla," souhlasil.
Podíval jsem se na ní a modlil se k bohu, abychom si právě teď
mohli vyměnit
místo. Nenáviděl jsem, že mě potřebuje a já to nemůžu
napravit. Celý život jsem za
ní napravoval problémy. A teď, když mě potřebovala nejvíc, vše
co jsem mohl dělat
bylo sedět tu a bezmocně na ní civět.
"Myslí si, žes přišel o rozum. Pokud by věděla o dítěti, myslela
by si žes Blaire
požádal jen kvůli němu."
"Nepořádal jsem jí kvůli dítěti. Pořádal jsem jí, protože bez ní
nemůžu žít. Jen bych
potřeboval, aby to Nan pochopila. Strávil jsem život děláním
Nan šťastnou.
Zatraceně jsem se snažil napravovat její problémy. Byl jsem pro
ní matka i otec. A
teď když jsem našel to co dělá šťastného mě, nemůže to
přijmout." Cítil jsem jak se
mi sevřelo hrdlo a zavrtěl jsem hlavou. Měl jsem na krajíčku.
"Jen bych chtěl, aby
akceptovala, že mě Blaire dělá šťastným."
Grant si zhluboka povzdychl. "Myslím, že to časem přijme. Nan
taky chce, abys byl
šťastný. Jen si myslí, že ví co je pro tebe nejlepší. Stejně jako si
ty myslíš, že víš,
co je nejlepší pro ni." Tón jeho hlasu, když říkal tu poslední část
byl divný. Myslel
tím něco hlubšího než říkal. Nebo jsem byl jen vyčerpaný a
potřeboval jsem se
prospat.
"Taky doufám," odpověděl jsem, pak si opřel hlavu dozadu o
židli a zavřel oči.
"Potřebuju si zdřímnout. Už nevydržím vzhůru. Začíná se mi
točit hlava."
Židle, na které seděl zaskřípala o podlahu jak vstal. Poslouchal
jsem ho přejít pokoj
ke dveřím. "Kontroluj pro mě Blaire. Prosím," požádal jsem a
otevřel oči, abych se
ujistil, že tu pořád je a slyšel mě.
"Budu," ujistil mě, pak vyšel ze dveří.
O dva dny později a stále žádná známka po zlepšení. Nan se
neprobudila. Musel
jsem vstát, abych se osprchoval a převlékl, protože na tom
matka trvala. Nemohl
jsem se s ní dohadovat a strachovat se o Nan. Prostě jsem
udělal co žádala, aby
sklapla.
Dnes tu semnou většinu dne seděl Grant. Moc jsme toho
nenamluvili, ale mít tu
někoho u sebe pomáhalo. Matka řekla, že to nedokáže zvládat
a zůstávala většinu
času v hotelu. Občas se tu Nan stavil zkontrolovat Abe, ale nic
víc jsem od něj
nečekal. Nikdy ani nekontroloval dceru, kterou vychoval. Ten
chlap postrádal
životně důležitý orgán, srdce.
"Dneska jsem mluvil s Blaire," řekl Grant, prolamujíc ticho. Jen
slyšet její jméno mě
zabolelo. Stýskalo se mi po ní. Chtěl jsem jí tady, ale to by
všechny jen rozhodilo.
Víc jsem potřeboval Nan. Až se vzbudí, nebude potřebovat
vědět, že tu byla Blaire.
To by jí jen rozrušilo.
"Jak zněla?" Nenávidí mě?
"Dobře. Myslím. Možná smutně. Dělá si o tebe a Nan starosti.
Ptala se na Nan dřív
než se zeptala na tebe. Ona taky … taky se dneska ptala jestli
je v pořádku její
otec. Nejsem si jistý proč se stará, ale je to tak."
Protože Blaire se o všechny stará víc než by měla. Včetně mě.
Byla pro mě příliš
dobrá a já jsem jí dál jen ubližoval. Moje rodina jí nepřijme.
Otec, který od ní a její
matky utekl byl teď ženatý s mojí mámou. Začal jsem na
problém nahlížet v celém
obrázku. Všechno co bych vždycky dělal je ubližoval jí.
"Dneska má další prohlídku u doktora. Woods říkal, že jí tam
bere. Ona neví, že o
dítěti vím."
Další lékařská kontrola, kterou zmeškám. Jak dlouho to takhle
může vydržet? Řekl
jsem jí, že budou s dítětem na prvním místě, ale tohle je
podruhé, kdy se před
prohlídku postavila moje rodina. A proč jí tam k čertu vezl
Woods?
"Proč jede s Woodsem? Mám v garáži tři auta."
Grant po mě střelil naštvaným pohledem. "Jo, máš. Ale nikdy jsi
jí nedovolil jedno z
nich řídit a ani jí neřekl kde by našla klíčky, takže se jich
nedotkne. Woods jí dělal
šoféra celej zatracenej tejden."
Kurva.
"Já vím, že tě to kvůli Nan bolí. Ona je jako tvoje dítě. Jsi jediný
skutečný rodič,
kterého kdy měla. Ale jestli se z tohohle nevyhrabeš a
nekontaktuješ Blaire, nejsem
si jistý jestli ona a vaše dítě budou kolem, až se rozhodneš jít
domů. A určitě
nechci, aby příjmení mého synovce nebo neteře bylo
Kerrington," vyštěkl a
odpochodoval z pokoje.
38. Kapitola
Blaire
Seděla jsem v čekárně a snažila se nedívat na ostatní těhotné
ženy. Byly jsme tam
tři. Paní naproti mně, přitulená k paži svého manžela. Pořád jí
šeptal do ucha a
rozesmával jí. Jeho ruka nikdy neopustila její břicho. V tom
chování nebylo žádné
majetnictví. Jen starostlivost. Bylo to jako by svojí ženu a dítě
tím jednoduchým
gestem chránil.
Další paní byla v pokročilejším stádiu než my dvě a její dítě se
hýbalo. Manžel měl
obě ruce na břiše a v úžasu se na ní díval. Měl na tváři sladký,
zbožňující výraz.
Sdíleli svůj moment a jen dívat se jejich směrem mi přinášelo
pocti jako bych se do
něj vetřela.
Pak jsem tam byla já. S Woodsem. Říkala jsem mu, že se
mnou nemusí chodit, ale
řekl, že půjde rád. Nepůjde dozadu do vyšetřovací místnosti,
protože ho nenechám
vidět mě téměř nahou v tenké vyšetřovací róbě, ale bude sedět
v čekárně.
Připravil si hrnek kávy zdarma a jelikož si jen usrkl, usuzovala
jsem, že musela
chutnat hrozně. Stýskalo se mi po kávě. Pro mě by to nejspíš
byla delikatesa.
Musím si koupit nějaký kafe bez kofeinu.
"Blaire Wynn," zavolala sestra ze dveří vedoucích na
vyšetřovnu.
Vstala jsem a usmála se na Woodse. "Nemělo by to trvat
dlouho."
Pokrčil rameny. "Nespěchám."
"Váš manžel může jít dozadu s vámi," řekla vesele sestra.
Okamžitě mi zahořel
obličej. Bez dívání jsem věděla, že mám rudé tváře.
"Je to jen kamarád," opravila jsem jí rychle.
Tentokrát to byla ona, kdo zrůžověl. Očividně si nepřečetla můj
záznam, jinak by
věděla, že jsem sama. "Moc se omlouvám. Ehm, dobře, i tak
může jít dovnitř a
poslechnout si srdíčko."
Zavrtěla jsem hlavou. Bylo to příliš osobní. Woods byl přítel, ale
nebyla jsem
připravená podělit se s ním o něco tak osobního jako byl tlukot
srdíčka dítěte. Ani
Rush ho ještě neslyšel. "Ne, to je v pořádku."
Neohlédla jsem se na Woodse, protože jsem se styděla za nás
oba. Jen mi
pomáhal. Být označovaný za otce nebylo něco, k čemu se
přihlásil.
Prohlídka netrvala dlouho. Tentokrát jsem slyšela srdíčko aniž
bych v sobě měla
hůlku. Bylo to stejně hlasité a sladké jako předtím. Těhotenství
postupovalo v
pořádku a na další prohlídku jsem měla přijít zase za čtyři
týdny.
Vycházejíc zpátky do čekárny jsem našla Woodse číst časopis
o rodičovství.
Vzhlédl ke mně a rozpačitě se usmál. "Materiál ke čtení je tu
dost omezený,"
vysvětlil.
Potlačila jsem smích.
Vstal a společně jsme vyšli ze dveří.
Jakmile jsme byli v autě, podíval se na mě. "Nemáš hlad?"
Vlastně jsem měla, ale čím déle jsem s Woodsem byla, tím víc
nesvá jsem se cítila.
Nemohla jsem setřást pocit, že by se to Rushovi nelíbilo. Nikdy
neměl moc rád,
když jsem se pohybovala kolem Woodse. I když jsem
potřebovala svést, začínala
jsem se bát, že to byl špatný nápad. Bylo by lepší, kdyby mě
Woods prostě jen
odvezl zpátky do Rushova domu.
"Nejvíc ze všeho jsem unavená. Můžeš mě jen odvézt zpátky k
Rushovi?" zeptala
jsem se.
"Samozřejmě," odpověděl s úsměvem. S Woodsem bylo
opravdu snadné vyjít.
Líbilo se mi to. Neměla jsem náladu na obtíže.
"Už jsi mluvila s Rushem?" zeptal se.
Tohle nebyla otázka, na kterou jsem chtěla odpovídat. Tolik k
věcem bez obtíží. Jen
jsem zavrtěla hlavou. Nepotřeboval vysvětlení a jestli ano,
smůla, žádné jsem
neměla. Před dvěma dny mě to přemohlo a Rushovi jsem
zavolala, hovor spadl
rovnou do hlasové schránky. Nechala jsem mu vzkaz, ale
nezavolal zpátky.
Začínala jsem uvažovat jestli doufá, že budu prostě pryč až se
vrátí. Jak dlouho
bych měla v jeho domě zůstávat?
"Nevyrovnává se s tím moc dobře, dovedu si to představit. Brzy
ti zavolá," řekl
Woods. Z tónu jeho hlasu jsem mohla říct, že ani on nevěřil
tomu co řekl. Jen chtěl,
abych se cítila lépe. Zavřela jsem oči a předstírala spánek, aby
neříkal nic dalšího.
Nechtěla jsem se o tom bavit. Nechtěla jsem se bavit o ničem.
Woods zapnul rádio a zbytek cesty do Rosemary jsme jeli v
tichosti. Když auto
zastavilo, otevřela jsem oči a uviděla před sebou Rushovo dům.
Byla jsem zpátky.
"Děkuju ti," řekla jsem, dívajíc se na Woodse. Jeho výraz byl
vážný. Mohla jsem
říct, že přemýšlí o něčem s čím se mi nechce svěřit. Nemusela
jsem se ptát, abych
věděla co to je. Také si myslel, že bych měla odejít. Rush
nezavolá a byla tu šance,
že se možná ani nevrátí. Nemohla jsem jen tak žít v jeho domě.
"Zavolej mi, kdybys cokoli potřebovala," řekl Woods a podíval
se mi do očí. Přikývla
jsem, ale už teď jsem věděla, že mu volat nebudu. Dokonce i
když se Rush
nezajímal co dělám, neměla jsem z toho dobrý pocit. Otevřela
jsem dveře a
vystoupila. S posledním zamáváním jsem zamířila k předním
dveřím a zpátky do
prázdného domu.
39. Kapitola
Rush
Sedm dní a Nan stále neotevřela oči. Matka se stavovala čím
dál tím méně. Grant
začal být jediný návštěvník, který se zdržel a přicházel
pravidelně. Abe se ukazoval
jednou denně jen na pár minut. Zase to jednou bylo jen já a
Nan proti celému
světu.
"Musíš jí zavolat," řekl Grant, prolamujíc ticho. Věděl jsem o
kom mluví. Myslel jsem
na Blaire neustále. Cítil jsem se provinile, že tu sedím, dívám se
na svojí sestru a
všechno na co dovedu myslet je Blaire.
"Nemůžu," odpověděl jsem, neschopný se na něj podívat.
Pokud bych to udělal,
viděl by, že jsem se vzdal naděje.
"Tohle k ní není fér. Woods řekl, že se nikde neukazuje a tři dny
mu nezavolala.
Dohlíží na věci skrz Bethy, ale dokonce ani Bethy si není jistá
jestli Blaire zůstane o
moc déle. Prostě jí musíš zavolat."
Opustit mě by byla nejlepší věc jakou kdy udělala. Jak jsem
mohl být tím, koho si
zasloužila, pokud jsem byl pořád rozpolcený mezi ní a sestrou?
Neudržel jsem Nan
v bezpečí. Jak mi mohla věřit, že udržím v bezpečí jí a naše
dítě?
"Zaslouží si lepšího," podařilo se mi říct nahlas. Místo toho,
abych si to jen neustále
opakoval v hlavě.
"Jo, nejspíš ano. Ale chce tebe."
Bože, to bolelo. Taky jsem jí chtěl. Chtěl jsem naše dítě. Chtěl
jsem ten život, který
jsem si dovolil předstírat, že bychom mohli mít. Jak bych jí tohle
ale mohl dát,
pokud se sestra nikdy neprobudí? Budu plný viny a bolesti.
Nebudu muž jakého si
zaslouží. Bude mě to užírat dokud nebudu hodný nikoho.
"Nemůžu," bylo vše co se mi podařilo říct.
Grant zanadával, vstal a mrštil svojí bundou o podlahu, než
vyšel ven z pokoje a
zabouchl za sebou dveře. Nechápal to. Jako nikdo. Jen jsem
zíral do zdi naproti
sobě. Začínal jsem být otupělý. Všechno jsem ztrácel a nikdy si
nedovolím milovat.
Dveře se otevřely a já vzhlédl v očekávání, že uvidím Granta.
Místo něj to byl Abe.
Neměl jsem náladu ho vidět. V určité části životů opustil dva lidi,
které jsem na
světě miloval nejvíc.
"Proč sem vůbec kurva chodíš? Je ti to u prdele," zavrčel jsem.
Abe neodpověděl. Přešel k židli, kterou právě uvolnil Grant a
posadil se. Nikdy si tu
nesedl a chvíli tu nezůstal. Fakt, že se k tomu rozhodl právě teď
se mi moc nelíbil.
Potřeboval jsem být sám.
"Není mi to u prdele. Tvoje matka neví, že tu jsem.
Nesouhlasila by s tím co se ti
chystám říct. Ale myslím, že si to zasloužíš vědět."
Nebylo nic co bych od něj chtěl slyšet, ale zůstal jsem zticha a
čekal. Čím rychleji
řekne co chtěl, tím dřív bude pryč.
"Nanette není moje dcera. Tvoje matka to vždy věděla. Chtěla,
aby Nan byla moje,
ale když otěhotněla oba jsme věděli, že je to nemožné. Byli
jsme od sebe osm
měsíců, když mi zavolala. Právě zjistila, že je těhotná a byla
vyděšená. Pořád
milovala tvého otce a to byl důvod proč jsme se rozešli. Nemohl
jsem se rovnat
legendě jakou byl Dean Finlay. Chtěl jsem byt pro někoho dost.
Pro Georgiannu
bych nikdy nebyl. Ale miloval jsem jí a ona se obávala jak se jí
podaří zvládnout
další dítě. Byl jsem mladý a hloupý, takže jsem se k ní vrátil a
mluvili jsme o
manželství. Řekl jsem jí, že si to musím promyslet." Zastavil se
a podíval se na mě.
Pořád jsem byl šokovaný tím, že nebyl Nanin táta.
"Když jsem se tam dostal, Georgie tě nechávala s Deanem
kdykoliv mohla a pořád
chodila ven s přáteli jakoby nebyla těhotná. Neřekla mi kdo byl
otec. Zrovna jsem
dosahoval svého limitu co snést, když na návštěvu přijela
Rebecca." Oči mu zjihly a
krátce je zavřel. Nikdy jsem toho muže neviděl ukázat tolik
emocí.
"Byla nádherná. Dlouhé blond vlasy, které vypadaly jakoby je
upředli andělé.
Největší zelené oči jaké jsem kdy viděl a tak zatraceně hodná.
Milovala tě. Nelíbilo
se jí, když tě matka brala k Deanovi. Bála se, že s bandou
rockových hvězd nejsi v
bezpečí. Zůstávala s tebou, když tvoje matka chodila ven.
Dělávala ti takové
lívance s ušima Mickey Mouse, cos miloval. Přitahovalo mě to k
ní a nemohl jsem
odejít. Tvoje matka nás oba využívala. Rebecca nemohla odejít,
protože si o tebe
dělala starosti. A já nemohl odejít, protože jsem se zamiloval do
Beccy." Tohle nebyl
příběh, který mi vyprávěla moje matka. Nebyl to příběh,
kterému jsem celé ty roky
věřil, ale teď, když jsem potkal Blaire … když jsem jí poznal …
dávalo to zatraceně
mnohem větší smysl.
"Jednu noc přišla tvoje matka domů opilá. Nebyla v moc
pokročilém stádiu
těhotenství a prohlašovala, že Dean je také otec tohohle dítěte.
Zuřil jsem, že pila a
ještě víc, že to tvůj otec udělal znovu, bez jakéhokoliv úmyslu to
vzít s Georgie
správně. Takže jsem mu zavolal a řekl mu, že s ním chci mluvit.
Rozhovor nešel
moc dobře. Řekl, že dítě není jeho. Pokud by bylo, rád by ho
uznal, ale není. Přes
měsíc spala se zpěvákem Slacker Damonů. Dítě bylo Kirovo a
no, vyrůstal jsi
kolem Kira. Znáš ho dost dobře na to, abys věděl, že to není
otcovský materiál."
Kiro byl Nanin otec? Zabořil jsem hlavu do dlaní, když se mi
vrátily další vzpomínky.
Kiro k nám přišel pozdě v noci, ječel a nadával na matku, že mu
ukradla dítě. Kiro
matku nazýval levnou děvkou a doufal, že 'jeho děvče' neskončí
stejně. Tyhle věci
jsem zapomněl. Nebo jsem je prostě potlačil.
"Navzdory tomu jsme se s Beccou sblížili. Dean si tě vzal a
přísahal, že se postará
o to co je jeho. Potom co mě jednou v noci tvoje matka
nachytala líbat Beccu,
nadávala, shodila Beccu ze schodů a nazývala jí jmény, která
nebudu opakovat a
řekla nám oběma, abychom vypadli. Po tomhle jsme odešli.
Becca hodně plakala,
protože se o tebe bála. Vždycky si o tebe dělala starosti."
Když mluvil o Becce, všechno co jsem viděl byla Blaiřina tvář.
Její sladký, nevinný
obličej a měl jsem pocit jako by mi měl vybuchnout hrudník.
"Zeptal jsem se Beccy jestli si mě vezme. Souhlasila. Týdny po
našich líbánkách
jsme zjistili, že čeká dvojčata. Tyhle holky byly můj svět. Uctíval
jsem zemi, po které
chodily, stejně moc jako jsem uctíval jejich matku. Neuběhl den
aniž bych nebyl
vděčný za svůj život." Zastavil se a zakuckal se vzlykem.
"Pak jsme s Val jednoho dne jeli z nákupů. Byli jsme jí pořídit
boty na volejbal. Jí
před léto vyrostla noha, ale Blaire ne. Byly téměř identické, ale
začínalo to vypadat,
že Blaire bude možná menší. Smáli jsme se, když jsem zpíval
spolu s nějakou
hloupou chlapeckou skupinou v rádiu. Přehlédl jsem … přehlédl
jsem červenou.
Byli jsme sražení z Valiny strany náklaďákem jedoucím sto
třicet kilometrů v
hodině." Ztichl a přejel si rukou přes obličej, aby setřel slzy a
znovu zavzlykal.
"Přišel jsem o svojí holčičku. Nedával jsem pozor. S ní, jsem
ztratil svojí ženu, která
se na mě nemohla podívat a druhou dceru, která byla jen
skořápkou dívky jakou
bývala. Pak ses ty ukázal s obrázkem Nanette a místo toho,
abych se sebral a byl
muž, kterého moje děvčata potřebovala jsem utekl. Říkal jsem
si, že si zaslouží víc
než jim můžu dát. Nikdy si nebudu schopný odpustit. Nikdy
bych nebyl schopný
posunout se dál a dívat se na mě by jim jen víc ubližovalo. Tak
jsem je opustil.
Nenáviděl jsem se tenkrát; nenávidím se teď. Ale jsem slaboch.
Měl jsem zůstat.
Když jsem zjistil, že je Becca nemocná, šel jsem se opít.
Představa světa, ve
kterém nežije Becca pro mě byla neakceptovatelná. Ale jít se
podívat na svojí
manželku, která bývala plná života a kterou jsem miloval a vždy
milovat budu, jak
tam leží a umírá, jsem nemohl. Pohřbil jsem dceru. Nemohl
jsem pohřbít svou
ženu. Protože jsem byl slaboch, nechal jsem svojí holčičku
pohřbít matku. To si
nikdy neodpustím." Konečně se podíval mým směrem.
"Vše co vidíš je sobecký muž, který myslí jen na sebe. Máš
pravdu. Nezasloužím si
ničí lásku, nebo odpuštění. Nechci je. Tvoje matka a Nan mě
chtěly. Obě se
chovaly jako by mě potřebovaly. Mohl jsem s nimi předstírat.
Pravdou je, že tvoje
matka je stejně ztracená a zlomená jako já. Možná z jiných
důvodů, ale oba jsme
uvnitř prázdní. Chystal jsem se všechno tohle urovnat a říct to
Nan před třemi
měsíci. Nedokázal jsem v té frašce pokračovat. Chtěl jsem si
jen jít sednout k hrobu
své ženy a truchlit. Ale pak zavolala Blaire. Potřebovala mě, ale
já jí neměl co dát.
Takže jsem jí lhal. Nevěděl jsem moc o muži, kterým jsi se stal,
ale věděl jsem
jednu věc. Miloval jsi intenzivně. Pro svojí sestru bys udělal
cokoliv. Neměl jsem
žádnou pochybnost, že v momentě kdy spatříš Blaire, dostane
tě. Ten sladký,
něžný duch, který byl v její matce je i v ní. Val byla moje. Ale
Blaire…ona je moje
Becca. Je jí tolik podobná. Žádný muž jí nemůže být na blízku a
nemilovat jí. Chtěl
jsem, aby se o ní postaral někdo silný a schopný. Tak jsem jí
poslal k tobě." Utřel si
zbytek slz a vstal. Neměl jsem slova.
"Nestaň se mnou. Nezraď jí jako já. Zasloužíš si jen to, čeho se
uděláš hodným.
Udělej co jsem já neudělal. Buď muž." Abe se otočil a bez
dalšího slova odešel.
40. Kapitola
Blaire
Nespala jsem moc dlouho, když mi zazvonil telefon. Byla půlnoc
a moje číslo mělo
jen pár lidí. Natáhla jsem se po mobilu a zhoupl se mi žaludek.
Byl to Rush.
"Halo?" řekla jsem, skoro jsem se bála proč mi volá.
"Ahoj, to jsem já." Jeho hlas zněl skoro jako by brečel. Ach
bože…prosím, ať není
Nan mrtvá.
"Je v pořádku?" zeptala jsem se, doufajíc, že tentokrát bůh
moje motlitby vyslyší.
"Je vzhůru. Trochu dezorientovaná, ale poznala mě, když
otevřela oči, takže paměť
má v pořádku."
"Ach, díky bohu." Seděla jsem na posteli a rozhodla se, že tuhle
malou věc s
modlením musím zkoušet častěji.
"Omlouvám se, Blaire. Moc mě to mrzí." Hlas měl ochraptělý.
Ta slova byla
protkaná bolestí a já se nemusela ptát co tím myslí. Tohle bylo
ono. Jen to nemohl
říct.
"To je dobrý. Postarej se o Nan. Jsem opravdu ráda, že je v
pořádku, Rushi. Možná
tomu nevěříš, ale modlila jsem se. Chtěla jsem, aby se dala
dohromady."
Potřebovala jsem, aby mi věřil. I když mezi ní a mnou nebyla
žádná ztracená láska,
byla pro něj důležitá.
"Děkuju ti," řekl. "Jedu domů. Budu tam nejpozději zítra večer."
Nebyla jsem si jistá jestli to znamená, že chce, abych tou dobou
byla pryč, nebo se
rozloučíme osobně. Utéct by bylo o tolik jednodušší. Nemuset
mu čelit. Už po
telefonu to dost bolelo. Vidět jeho tvář bude tak těžké, ale
nemohla jsem dovolit,
aby mě to zničilo. Musela jsem myslet na naše dítě. Tohle už
nebylo jen o mě.
"To se pak tedy uvidíme," odpověděla jsem.
"Miluju tě." Slyšet ta slova bolelo víc než cokoliv jiného. Chtěla
jsem mu věřit, ale
nebylo to dost. Láska, kterou ke mně cítil možná nebyla dost.
"Taky tě miluju," odpověděla jsem a zavěsila telefon, pak jsem
se stočila do
klubíčka a brečela dokud jsem neusnula.
Akorát jsem vylézala ze sprchy a zazvonil zvonek. Popadla
jsem připravené
oblečení a rychle se oblékla, pak jsem si omotala ručník kolem
hlavy a spěchala
dolů.
Když jsem otevřela dveře a uviděla tam stát svého otce, nebyla
jsem si jistá co si
myslet. Poslal ho Rush, aby se mě zbavil? Ne. To byl Rush
neudělal. Ale proč je
tady?
"Ahoj Blaire. Já, ehm, přišel jsem si s tebou promluvit." Vypadal
jakoby několik dní
nespal a oblečení měl zmačkané. Vidět dceru, kterou miloval v
nemocnici muselo
být náročné. Potlačila jsem hořkost. Nebudu na to myslet. Byl to
i Nanin otec.
Alespoň, že tu pro ní byl teď, když na ní první část života kašlal.
"O čem?" zeptala jsme se a nepohnula se, abych ho pustila dál.
Nebyla jsem si jistá
jestli by mohl říct něco, co bych chtěla slyšet.
"Je to o Nan…a tobě."
Zavrtěla jsem hlavou. "Je mi to jedno. Nechci slyšet nic co
chceš říct. Tvoje dcera
se vzbudila. Jsem ráda, že nezemřela." Začala jsem zavírat
dveře.
"Nan není moje dcera," řekl. Jediná slova, která mě zastavila
před tím zabouchnout
mu dveře před obličejem. Pomalu jsem vstřebávala slova,
zatímco jsem pomalu
otevírala dveře a couvala. Co tím myslel, že Nan není jeho
dcera?
Jen jsem na něj zírala. Nedávalo to smysl.
"Potřebuji ti říct pravdu. Rush jí řekne Nan, až bude připravená.
Ale chtěl jsem to
být já, kdo to řekne tobě."
Co Rush věděl? Lhal mi? Nebyla jsem si jistá zda mohu dýchat.
"Rush?" zeptala
jsem se, couvajíc pro případ, že bych se nenadechla a omdlela.
Potřebovala jsem
se posadit.
"Včera jsem Rushovi všechno řekl. Byla mu řečená stejná lež
jako tobě, ale teď už
pravdu zná."
Pravda. co byla pravda? Byla tu pravda, nebo byla celá moje
existence lež?
Sesunula jsem se na schody a dívala se na muže, o kterém
jsem si myslela, že byl
můj otec jak vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.
"Vždycky jsem věděl, že Nan není moje dcera. A co je
nejdůležitější, tvoje matka
věděla, že Nan není moje. Máš pravdu, nikdy by mi nedovolila
opustit těhotnou
snoubenku. Ani za nic. Téměř mě nenechala opustit bývalou
přítelkyni, která čekala
dítě s dalším členem Slacker Demon, protože se bála co se
stane s Rushem. Její
srdce bylo přesně tak veliké jak jsi věděla. Nic co jsi znala
nebyla lež, Blaire. Nic.
Svět, ve kterém jsi žila nebyl lež."
"Nechápu. Věděla jsem, že mamka v ničem z toho nebyla
zapletená. O tom jsem
nikdy nepochybovala. Ale nerozumím tomu. Jestli nejsi Nanin
otec, proč jsi nás
kvůli nim opustil?"
"Poznal jsem tvojí mámu, když jsem pomáhal svojí bývalé s
jejím posledním
problémem. Tvoje mamka přijela svojí kamarádce taky pomoct.
Oběma nám na
Georgianně záleželo. Potřebovala nás a my se snažili pomoct.
Ale zatímco ona
venku flámovala a chovala se jakoby doma neměla malého
syna, o kterého by se
měla starat a ignorovala těhotenství, zamiloval jsem se do tvojí
matky. Byla vše co
Georgianna ne. Obdivoval jsem jí a z nějakého důvodu se ona
zamilovala do mě.
Když jsme odcházeli, Dean si přišel vzít Rushe a Kiro, hlavní
zpěvák Slacker
Demon a Nanin skutečný otec, přišel s nabídkou své pomoci.
Georgianna to o nás
zjistila a poslala nás balit a my rádi šli. Tvoje máma se bála o
Rushe a zavolala
Deanovi, aby na něj na chvíli dohlídl."
"Mamka znala Rushe?" Obrázek jak se máma stará o malého
Rushe, který uvízl se
dvěma rodiči k ničemu, mi vehnal slzy do očí. Kdysi věděl jak
byla moje matka
úžasná, dokonce i když si to nepamatoval.
"Jo. Říkával jí Beck Beck. Dával jí přednost před Georgiannou a
to se jí moc
nelíbilo. Jakmile dostala Georgianna Rushe zpátky, nedovolila
Becce ho vidět.
Tvoje máma týdny plakala a dělala si starosti, o chlapečka,
kterého si zamilovala.
Ale taková tvoje máma prostě byla. Vždycky se moc starala.
Její srdce bylo větší
než kohokoliv, koho jsem kdy poznal … dokud jsi nepřišla ty. Jsi
stejná jako ona,
zlatíčko."
Zvedla jsem ruce, abych ho zastavila. Tohle nás nespojí.
Neplakala jsem, protože
jsem věděla, že je máma ve lžích nevinně. Brečela jsem,
protože taky kdysi
milovala Rushe, jeho celé dětství nebylo osamělé.
"Jsem skoro hotový. Nech mě to dokončit, pak odejdu a už mě
nikdy neuvidíš.
Slibuju."
Také věděl, že odcházím. Tahle věc mezi mnou a Rushem byla
u konce. V hrudi mě
téměř nesnesitelně bolelo.
"Valina smrt byla moje chyba. Projel jsem na červenou.
Nedával jsem pozor a ztratil
jsem svojí holčičku. Ale ztratil jsem i tebe a tvojí mámu. Obě
jste byly tak hrozně
raněné a všechno to byla moje vina. Nebyl jsem dost muž na to,
abych zůstal a
snášel vás dvě vidět v tak strašné bolesti. Tak jsem utekl.
Nechal jsem tě se starat
o Beccu, když jsem to měl být já, ale byl jsem příliš slabý.
Nemohl jsem vystát
myšlenka na to, že bych viděl svojí Beccu nemocnou. Byl by to
pro mě konec.
Opíjel jsem se do bezvědomí. Byl to jediný způsob jak zůstat
otupělý. Pak jsi
zavolala a řekla, že zemřela. Moje Becca už nebyla na světě.
Chystal jsem se říct
Nan pravdu o jejím otci a chtěl jsem odejít. Nebyl jsem si jistý
kam půjdu, ale bylo
mi jedno jestli žiju nebo jsem mrtvý.
Pak jsi mi zavolala a potřebovala mě. Už jsem dokonce nebyl
ani muž. Byl jsem
bezcenný. Ale nemohl jsem tě odmítnout. Už jsem tě nechal
tolik trpět. Poslal jsem
tě k Rushovi. Nebyl to úplně muž, jakého si táta pro dceru
představuje, ale věděl
jsem, že v tobě uvidí to co já viděl v Becce. Záchranné lano.
Důvod žít. Důvod
bojovat. Důvod se změnit. On byl silný. Mohl tě ochránit a já
věděl, že když
zatlačím tak bude."
Tohle bylo celé příliš. Neviděla jsem v tom smysl. Poslal mě za
Rushem? Za
klukem co uctíval svojí sestru, která mě nenáviděla a vinila mě
ze všeho špatného
ve svém životě?
"Nenáviděl mě," řekla jsem mu. "Nenáviděl, kdo jsem byla."
Otcův úsměv byl smutný. "Ano, nenáviděl kým si myslel, že jsi,
ale pak tě poznal.
Byl ti na blízku a to stačilo. Jsi výjimečná, Blaire. Stejně jako
byla tvoje máma.
Stejně tak plná lásky a ochoty odpouštět. Vždycky jsi Val
záviděla jak dokáže
okouzlit místnost. Myslela sis, že z vás dvou dostala to nejlepší.
Ale Val a já jsme
věděli, že to my jsme ti šťastní, protože máme v životě lidi jako
jsi ty a tvoje máma.
Val tě obdivovala. Viděla, že jsi dostala matčina ducha. Byli
jsme z vás obou v
úžasu. Já pořád jsem a ačkoli jsem ti od chvíle, kdy jsme ztratili
tvou sestru jen
ubližoval, miloval jsem tě. Vždycky budu. Jsi moje malá
holčička. Zasloužíš si na
světě to nejlepší a já nejlepší nejsem. Odejdu a nebudu tě
znovu otravovat.
Potřebuju být po zbytek života mimo. Vzpomínajíc co jsem
kdysi měl."
Žal v jeho očích mi drásal duši. Měl pravdu. Opustil nás s
mamkou, když jsme to
potřebovaly nejvíc. Ale možná jsme ho opustily taky. Nešly jsme
za ním. Prostě
jsme ho nechaly jít. Den, kdy jsme ztratili Valerii poznamenal
životy nás všech.
Máma a Val byly teď pryč a nikdy jsme je nemohli dostat
zpátky. Ale my byli tady.
Nechtěla jsem žít zbytek života s vědomím, že tam venku je
někde můj táta úplně
sám. Mamka by to tak nechtěla. Nikdy nechtěla, aby byl sám.
Milovala ho do
posledního dechu. Val by to taky nechtěla. Byla tatínkova
holčička.
Vstala jsem a udělala krok k němu. Neprolité slzy se mu začaly
řinout po tváři. Byl
jen skořápka muže, který byl kdysi můj táta. Z hrudi se mu
vydral vzlyk a já se mu
vrhla do náruče. Když kolem mě omotal ruce a pevně mě držel,
uvolnila jsem
všechnu bolest. Plakala jsem pro život, který jsme ztratili.
Plakala jsem za něj,
protože nebyl dost silný a plakala jsem kvůli sobě, protože už
bylo na čase.
41. Kapitola
Rush
Když jsem odemkl dveře a vešel dovnitř byl dům temný a tichý.
Zhasnula by Blaire
všechna světla pokud by tu byla sama? Potom co jsem mluvil s
Nan jsem byl tak
zaměřený na to, dostat se domů a neuvažoval jsem o tom, že
by mě mohla opustit.
Opustila mě?
Otočil jsem se a bral schody po dvou. Jakmile jsem byl nahoře,
rozeběhl jsem se.
Srdce mi bušilo v hrudi. Nemohla být pryč. Řekl jsem jí, že jí
miluju. Řekl jsem, že
jedu domů. Měla tu být. Musel jsem jí všechno říct. Musel jsem
jí říct, že věci budou
jiné. Musel jsem jí říct, že si vzpomínám na její mámu.
Pamatoval jsem si ty Mickey
Mousovské lívance. Musel jsem jí říct, že budu muž jakého
potřebuje. Budu ten
zatraceně nejlepší táta na světě.
Trhnutím jsem otevřel dveře a zamířil nahoru do svého pokoje,
vyřítil jsem se
nahoru po schodech, potřeboval jsem jí vidět. Bože, ať tam je.
Prosím, ať tam je.
Postel byla prázdná. Ne. NE! Hledal jsem v pokoji její věci.
Něco mi říkalo, že by
mě neopustila. Nemohla mě opustit. Budu jí pronásledovat.
Padnu na kolena a
budu se plazit. Bude ze mě její zatracený stín, dokud se nevzdá
a neodpustí mi.
"Rushi?" Její hlas prolomil ticho a bušení v mé hlavě, otočil
jsem se a uviděl jí
posadit se na gauči. Vlasy měla zacuchané a její rozespalý
obličej byl dokonalý.
"Jsi tady." Padl jsem před ní na kolena a položil jí hlavu do
klína. Byla tady.
Neopustila mě.
Rukama se dotkla mojí hlavy a prsty mi projížděla ve vlasech.
"Ano, jsem tady," odpověděla nejistým tónem. Děsil jsem jí, ale
jen jsem potřeboval
moment, abych sám sebe ujistil, že mě neopustila. Nepodělal
jsem to úplně.
Nechtěl jsem být jako její otec. Ztracený a prázdný muž,
kterého jsem včera viděl,
nebyl někdo kým jsem se chtěl stát. Věděl jsem, že bez Blaire
na tom budu přesně
tak.
"Jsi v pořádku?" zeptala se.
Přikývl jsem, ale dál jí nechával hlavu v klíně. Pokračovala v
utišování mě jemným
hlazením hlavy. Když jsem si byl jistý, že můžu mluvit aniž bych
se totálně zhroutil,
zvedl jsem hlavu a podíval se na ní.
"Miluju tě." Způsob jakým jsem to řekl byl tak vroucí, že to znělo
spíš jako přísaha.
Na rtech se jí usadil malý, smutný úsměv. "Já vím a je to v
pořádku. Chápu to.
Nebudu tě nutit vybrat si. Jen chci, abys byl šťastný. Měla jsem
spoustu času o tom
přemýšlet a budu v pohodě. Nemusíš si o mě dělat starosti.
Jsem silná. Zvládnu to
sama."
Nerozuměl jsem co říká. Co bude zvládat sama? "Cože?"
zeptal jsem se, opakujíc
si v hlavě její slova.
"Dnes jsem mluvila s tátou. Všechno vím. Těžko se to chápe,
ale všechno to teď
dává větší smysl."
Abe byl tady? Přijel a všechno jí řekl. Věděla … ale o čem
mluvila stále nedávalo
smysl.
"Miláčku, možná to je tím, že jsem uplynulých osm dní moc
nespal, nebo protože
se mi zasraně ulevilo, že jsi tady, ale nechápu co se mi snažíš
říct."
V oku se jí zatřpytila slza, vyskočil jsem a přitáhl si jí na klín.
Nechtěl jsem jí
rozbrečet. Myslel jsem, že je tohle radostná chvíle. Dozvěděla
se pravdu, kterou
vždycky znala, její matka byla nevinná a upřímná jak vždy
věřila. Byl jsem doma a
byl jsem připravený být vše, co si v životě zasloužila. Umíral
jsem touhou dělat jí
šťastnou.
"Miluju tě a protože tě miluju, nechám tě jít. Chci, abys měl život
jaký si přeješ.
Nechci být tvůj řetěz kolem nohy."
"Cos to právě řekla?" zeptal jsem se, jak mi docházela slova
'nechám tě jít'. Ani
náhodu mě nenechá.
"Slyšel jsi mě, Rushi. Nedělej tohle těžší, než už to je,"
zašeptala.
Nevěřícně jsem na ní civěl. Myslela vážně co říkala. Nechal
jsem jí tu přemýšlet o
všech možných věcech, zatímco jsem seděl u Nan v nemocnici.
Měl jsem zavolat,
ale neudělal jsem to. Samozřejmě, že byla zmatená.
"Poslouchej mě, Blaire. Pokud se pokusíš někam odejít, budu
tě pronásledovat.
Stane se ze mě tvůj stín. Nespustím tě z dohledu, protože bez
tebe nemůžu žít.
Udělal jsem s tebou tolik zatracenejch chyb, že se je ani
nesnažím spočítat, ale od
teď začnu dělat všechno správně. Přísahám ti, že se tohle
znovu nestane. Teď už
vím, kam patřím. Žádné další lži. Jen my."
Posunula se a zabořila mi hlavu do ramene. Pevně jsem si jí k
sobě tiskl. "Myslím
to vážně. Potřebuju tě. Nemůžeš mě opustit."
"Ale nehodím se sem. Tvoje rodina mě nenávidí. Stěžuju ti
život."
V tomhle se mýlila. "Ne. Ty jsi moje rodina. Moje matka nikdy
rodina nebyla. Nikdy
se o to ani nesnažila. Moje sestra možná nebude úplně
nablízku, ale říkala mi, ať
se tě zeptám jestli bude moct být součástí života svojí neteře
nebo synovce. Takže
se tam dostává. A k tomu, že mi stěžuješ život, ty, Blaire Wynn,
děláš můj život
kompletní."
Blaiřina pusa zakryla mojí a popadla mě za tričko. Vklouzla mi
jazykem do úst a já
si vychutnával její chuť. Tolik mi chyběla. Nevím jak jsem si jen
na minutu mohl
myslet, že bych přežil bez tohohle … bez ní.
42. Kapitola
Blaire
"Potřebuju být uvnitř tebe," zašeptal mi Rush do ucha, když mě
líbal podél čelisti a
rukama mi vklouzl nahoru pod tílko.
"Dobře," odpověděla jsem, natáhla se pro jeho tričko a přetáhla
mu ho přes hlavu.
Zasmál se a zvedl ruce, aby mi to usnadnil, pak mi také svlékl
hořejšek.
"Sakra, vyrostly co jsem byl pryč," zamumlal a vzal obě prsa do
dlaní. "Je tam…v
nich už mléko?" zeptal se.
"Ne," zachichotala jsem se.
"Opravdu tvrdě se snažím nebýt v tomhle chlap, ale nemůžu si
pomoct. Jsem z
nich opravdu kurevsky nadšenej," přiznal a pak se na mě
podíval nahoru skrz řasy,
když do pusy vtáhl jednu bradavku.
"Ach," zasténala jsem a popadla ho za hlavu, abych ho držela
na místě. Tak nějak
byly ještě citlivější. S každým zatáhnutím jeho pusy mi
zapulsoval klitoris. Bylo to
jako by mezi těma dvěma byla přímá linka.
"Sundej si ty kalhotky," řekl Rush s plnou pusou, zatímco mi je
stahoval. Nadzvedla
jsem se a s jeho pomocí si je svlékla. Pustil bradavku jen, aby
nasál tu druhou.
"Kurva," zasténal, vsouvajíc do mě prst. "Je vlhká. Vždycky tak
vlhká a připravená."
Natáhla jsem se pro jeho pásek a začala mu rozepínat džíny.
Chtěla jsem, aby byl
také nahý.
"Ještě ne," řekl a sundal si mě z klína a položil zády na gauč.
"Napřed potřebuju
ochutnat."
Sledovala jsem jak mi roztáhl stehna a sklonil hlavu, aby mě
olízl přímo přes střed
záhybů.
"Ach bože! Rushi!" vykřikla sem a zvedla boky ve snaze dostat
se mu blíž k puse.
Piercing mi přejel přes klitoris jak mi jím znovu a znovu kmital
přes naběhlý střed.
Přiváděl mě k šílenství.
"Miluju, když se kroutíš," řekl se zlomyslným úsměvem.
Milovala jsem, když jsem
se z něj kroutila.
Prstem mi zajel do horka, zatímco dál mučil klitoris činkou v
jazyku. Tenhle divoký
sexy muž byl můj. Občas to bylo nepochopitelné, ale byla jsem
ráda, že jsem se
před čtyřmi měsíci ukázala u jeho dveří.
Vstal, stáhl si dolů džíny a boxerky a svlékl si je. Dívala jsem se
na něj. Byl krásný.
Toulala jsem se mu očima po těle. Nic ho nemohl udělat
dokonalejšího. Kromě…
"Rushi?"
"Jo?"
"Mohl by sis nechat propíchnout bradavky?" zeptala jsem se,
překvapujíc tou
žádostí i sama sebe.
Rush se smál, když se vracel nade mě. "Teď chceš, abych si
nechal propíchnout
bradavky, jo?"
Přikývla jsem, jela mu rukama vzhůru po hrudi a palci ho
pohladila přes bradavky.
"Mám ráda tvoje ostatní piercingy."
Líbal mě na krku a rukou mi vyjížděl po stehně dokud nezahákl
ruku pod kolenem a
nezvedl mi nohu na horu. "Budeš mi dávat pusinky, aby to tolik
nebolelo a bylo to
lepší? Protože jsem si jistej, že to bude bolet jak zmrd."
"Slibuju, že se postarám, aby to byl velmi dobrý pocit." Usmála
jsem se na něj.
"Cokoli chceš, lásko. Jen mě nežádej, abych si nechal
propíchnout něco jižně od
pasu."
Nadzdvihla jsem obočí. To mě nenapadlo. Než jsem mohla říct
něco dalšího, Rush
se do mě zatlačil a všechny další myšlenky mě opustily. Plnil
mě, roztahoval a
všechno na světě bylo zase dokonalé.
"Kurva. Jak to, že jsi ještě těsnější?" oddechoval nade mnou a
ruce se mu třásly jak
se snažil držet zpátky.
Zaklonila jsem hlavu a nadzvedla boky. Bylo to lepší. Nemyslela
jsem si, že se tohle
může ještě zlepšit. "Je citlivější," podařilo se mi říct s podivným
zanaříkáním.
"Bolí to?" zeptal se a začal se odtahovat. Chytla jsem ho za
zadek a držela s sobě.
"NE! Je to dobrý. Vlastně hodně dobrý. Tvrději, Rushi. Prosím.
Je to neuvěřitelný
pocit."
Rush zasténal a zhoupl se do mě zbytek cesty. "Moc dlouho
nevydržím. Je tak
těsná. Udělám se." Přestal se hýbat a pomalu vysouval. Byla
jsem tak blízko.
Nechtěla jsem, aby zpomaloval. Pocit, který mnou projížděl při
každém přiražení
byl úžasný. Potřebovala jsem víc. Vší silou co jsem měla jasem
ho odstrčila
dozadu. Posadil se a sledoval mě, zatímco jsem se na něj
vyškrábala a tvrdě a
rychle na něj sklouzla.
"Do PRDELE!" vykřikl a popadl plné pěsti mých vlasů.
Nadzvedávala jsem se na něm nahoru a dolů, zatímco se moje
tělo přibližovalo k
extázi, která už nebyla daleko.
"Miláčku, už budu, AHHHHH!" zanaříkal Rush, pak mě popadl
za obličej a tak
náruživě mě líbal až mě sebou strhl přes okraj. Sténala jsem
mu do pusy, třásla se
uvolněním, zatímco mě pevně držel a vtahoval mi jazyk do jeho
úst.
Zhroutila jsem se na něj, držel mě blízko u sebe. Seděli jsme
tam a v tichosti tvrdě
oddychovali. Vagína mi dál pulzovala jakoby moje tělo čekalo
na dozvuky. Pokaždé,
když to udělala, Rush zasténal.
Když jsem si byla jistá, že můžu zase mluvit, zaklonila jsem
hlavu a podívala se na
něj. "Co se právě stalo?" zeptala jsem se.
Smál se a vrtěl hlavou. "Nevím. Prostě jsi ze mě vyšukala duši.
Přísahám, že tohle
se zapíše do knížek, miláčku. Nemyslel jsem si, že to může být
ještě lepší, ale
ukázala jsi mi, že jsem se mýlil. Do háje, byla jsi divoká."
Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a smála se s ním. Trochu jsem
se vymkla kontrole.
"Tohle by raději neměla být těhotenská záležitost, nebo tvůj
sexy, malej zadek bude
žít zbouchnutej následujících třicet let."
43. Kapitola
Rush
Držel jsem Blaire za ruku a díval se jí přes rameno, zatímco si
listovala v
rodičovských časopisech. Všechny ty obrázky plenek a
ostatních dětských věcí
byly děsivý jak svině. Nepřiznal jsem jí to, ale skutečnost dítěte
mě začínala děsit.
Velká prsa, sex uprostřed noci a sladký zaoblení Blaiřiných
boků byly všechno
velký plusy a snadno se zapomínalo proč se tohle všechno
dělo.
"Blaire Wynn." Zavolala sestra a já se podíval dolů na diamant
na jejím prstě. Za
dva týdny se tohle příjmení změní. Byl jsem na to připravený.
Nelíbilo se mi, když jí
říkali Wynn. Pro mě už byla Blaire Finlay.
"To jsme my," řekla, usmívajíc se než vstala. Bylo to na ní sotva
vidět. Nebyl jsem si
jist jak přesně čekají, že uvidí víc než jen větší hrášek, ale
slíbila mi, že skutečně
uvidíme dítě. Mělo ruce a nohy, ač to znělo sebe bláznivěji.
Nepustil jsem jí ruku, když nás vedla do vyšetřovací místnosti.
Sestra se na mě
několikrát ohlédla. Raději ať mi neříká, že tam dozadu nesmím,
protože jdu. Bylo
na čase, abych viděl svoje dítě.
"Tady," řekla sestra, ustoupila a mávla do místnosti. "Jdete
napřed, vše si svlékněte
a vezměte si andělíčka. Doktor Nelson bude dnes chtít udělat
také vaginální
vyšetření. Ale první uděláme ultrazvuk." Sestra se podívala na
mě. "Tenhle je v
pořádku, aby byl tam vzadu?"
Tenhle? Co mělo tohle kruci znamenat?
Blaire se usmála a podívala se na mě. "Ano, tenhle je otec."
Sestra se narovnala a věnovala mi velký, úlevný úsměv. "To je
skvělé. Nelíbila se
mi představa, že někdo tak mladý jako vy prochází tímhle vším
sám."
Blaire se začervenala a šla do malé místnosti se závěsem.
Jakmile sestra odešla,
šel jsem a vstoupil do malé převlékací kabinky.
"Co tím myslela 'tenhle'?" zeptal jsem se.
Blaire se kousla do spodního rtu a pevně zavřela oči. "Musím
na tohle odpovídat?"
"Ehm, jo. Zvlášť po tomhle komentáři." Připravoval jsem se, že
se mi odpověď
nebude líbit.
"Na poslední kontrolu mě vezl Woods. Řekli mu, že může jít
dozadu a já jim řekla,
že nemůže, protože je jen kamarád."
Na to jsem málem zapomněl. Chápal jsem proč od něj
potřebovala odvézt. Ale
vědět, že tu s ní byl jiný muž, když mě potřebovala, bylo těžký
skousnout. Uvědomil
jsem si, že zbledla, sklonil jsem se a políbil jí na rty. "To je
dobrý. Měl jsem tu být.
Nebyl jsem."
Přikývla. "Promiň."
"Ne. To já bych se měl omlouvat."
Dveře vyšetřovací místnosti se znovu otevřely a já vystrčil hlavu
z kabinky. Sestra
se na mě usmívala a táhla dovnitř přístroj s malou obrazovkou.
"Už je připravená?"
Pobavený úsměv na sestřině tváři byl zábavný.
"Skoro," řekl jsem, pak jsem se podíval zpátky na Blaire, která
byla celá rudá.
Nemohl jsem si pomoct a zasmál se. "Převlékni se, krásko.
Budu hned tady venku."
Blaire přikývla a já vyšel ven za závěs.
Došel jsem ke stolu a podíval se na přístroj. "Takže tímhle
uvidíme dítě?" zeptal
jsem se, uvažujíc jak přesně to funguje.
"Jo. Protože je Blaire u Medicaidu musíme použít tenhle. Tohle
je všechno co
pokrývají. Máme novější 3D, který maminky využívají a já bych
si přála, aby ho
Medicaid kryl, protože pak můžete dítě vidět tak jasně. Ale
nekryje."
Zastavil jsem se a podíval se z přístroje na sestru. Blaire byla u
Medicaid? Co to
sakra? Ani jsem nepomyslel na fakt, že potřebuje pojištění. Já
měl vždycky to
nejlepší; nebylo to něco o čem bych přemýšlel.
"Chci 3D přístroj. Okamžitě zaplatím ať to stojí cokoliv, ale chci
to nejlepší co může
tahle ordinace nabídnout."
Sestra se podívala od mých náušnic k tričku, které už zažilo
lepší časy. Před pěti
lety mi ho dal táta po jedné z jeho tour. Měl jsem ho rád,
protože mi sedělo na
těsno a zdálo se, že Blaire má na mě těsný trička ráda. "Já …
ehm … nemyslím si,
že přesně rozumíte kolik takový ultrazvuk stojí. I když je to od
vás velmi hezké, že
pro Blaire chcete tuhle zkušenost-"
"Můžu si dovolit jakoukoliv dostupnou proceduru. Říkám vám,
že zaplatím hned.
Chci pro Blaire a svoje dítě ten nejlepší ultrazvuk."
Sestra začínala otevírat pusu, když do pokoje vešla Blaire,
oblečená v tenké róbě.
"Prosím, nehádejte se s ním. Způsobí tak jen víc problémů. Jen
mě vezměte na 3D
ultrazvuk."
Sestra pokrčila rameny. "Dobře, pokud jste si jistí, ale potřebuji
platbu předem."
Otevřel jsem peněženku a podal jí svojí černou kartu American
Express. Střelila
očima vzhůru a přikývla, pak spěchala z místnosti.
"Teď bych ti měla říct, že jsem naprosto spokojená s obyčejným
ultrazvukem, ale
lhala bych. Viděla jsem obrázky z 3D v rodičovských
magazínech a opravdu jeden
takový chci."
Blaire se křenila jako dítě, které má jít poprvé do Disney
Worldu. Sakra, jestli se
bude takhle usmívat, půjdu a koupím zasraný 3D přístroj.
"Moje holka a moje dítě dostanou to nejlepší. Vždycky."
Znovu se otevřely dveře, sestra vešla dovnitř a dívala se na mě,
jakoby na něco
nemohla přijít. Podala mi kreditku. Vzal jsem si jí a zastrčil
zpátky do peněženky.
"Vy jste syn Deana Finlaye?" zeptala se nakonec žena.
"Jo. Teď se pojďme podívat na moje dítě," odpověděl jsem.
Žena přikývla a obrátila pohled k Blaire. "3D přístroj je ve
speciální místnosti. Není
vám nepříjemné projít takhle chodbou?"
"Uvidí jí někdo?" zeptal jsem se a postavil se před ní, protože
jsem si byl sakra jistý,
že mě to příjemný není.
Sestra otevřela skříňku a vytáhla ven deku. "Omotejte kolem ní
tohle."
Zabalil jsem jí dokud nebyla kompletně zakrytá. Blaire tiskla rty
k sobě ve snaze
nerozesmát se. Mrkl jsem na ní a vtiskl jí pusu na nos.
Šli jsme chodbou kde jsme minuli dvě sestry, další pár a
Blaiřina doktora, který se
ptal proč se přesouváme. Sestra mu rychle řekla, že jsem právě
zaplatil za 3D a
doktor vypadal velmi potěšeně, když nás následoval do
místnosti.
Blaire si lehla na stůl a začali jí připravovat, zatímco já seděl a
trpělivě čekal.
Jakmile bylo její břicho nahé, sestra na něj dala nějaký čirý gel
a pak se podívala
na mě. "Chcete vy dva vědět pohlaví dítěte?"
"Zeptejte se maminky," odpověděl jsem, naštvaný, že se ptá mě
místo Blaire.
"Ráda bych to věděla," řekla Blaire a ohlédla se na mě pro
ujištění.
"Já taky," souhlasil jsem.
Pak začal doktor něčím pohybovat na Blaiřině břiše a pokoj
naplnil tichý bušivý
zvuk. Bylo to rychlejší než normálně. "To je srdce mého dítěte?"
zeptal jsem se a
vstal, protože sezení už dál nebylo možné. Moje srdce tlouklo
stejně tak rychle jako
to na obrazovce.
"Ano je," odpověděl doktor. "A tady … tady je on," řekl.
Zíral jsem na obrazovku jak malý život začal dostávat tvar.
"On?" zeptala se Blaire.
"Ano. Je to definitivně kluk," odpověděl doktor.
Natáhl jsem se a popadl Blaire za ruku, neschopný odtrhnout
oči od obrazovky.
Naše dítě. Budu mít syna. Kurva … taky budu brečet.
Konec 2. dílu
Never Too Far - Bonus
GRANT
Byl to kluk. Dítě. Rushovo dítě. Jak kurevsky bláznivě to znělo?
Nepředstavoval
jsem si, že tohle kdy uvidím. Rush, otec, znělo to jako
nejšílenější věc na planetě.
Jasně, dělal Nan rodiče celý život, ale tohle bylo jiný. Tohle bylo
skutečné miminko.
Stál jsem od něj přes celý bar a sledoval ho jak ukazuje
každému kdo se na dost
dlouho postavil, obrázky v ruce. Byli s Blaire na jedné z těch
věcí, kde vidíte dítě v
břiše. Teď byl Rush vyzbrojený fotkami svého dítěte a ukazoval
je světu. Kdo mohl
vědět, že ho jedna zatracená ženská tak obměkčí. Ne že bych
si stěžoval. Měl jsem
rád nového Rushe. Konečně našel něco, pro co chtěl žít.
Měl jsem nutkání jít ven a zakouřit si. Měl jsem nervy na hraně.
V uplynulých dvou
dnech jsem dvakrát volal Nan a ona mi pořád ještě nezavolala
zpátky. Co jí
propustili z nemocnice byla jiná. Nelíbilo se mi to. Jestli v
tomhle bude pokračovat,
najdu si jí.
"Proč se tak mračíš?" zeptala se Blaire, když se postavila vedle
mě. Její hlas v
sobě vždycky měl takový silný přízvuk. Když jste ho slyšeli
nemohli jste se
rozhodnout jestli začne jižansky nadávat, nebo vás sladce
přemlouvat k
nemravnostem.
Potlačil jsem v hlavě myšlenky na Nan. Vyřeším to s ní později.
Dnešní večer byl o
bratrovi, jeho snoubence a dítěti, které během pár měsíců
přivedou na svět.
"Promiň. Potřebuju si zakouřit. Hádám, že se to začíná
projevovat," zašeptal jsem.
Blaire znala moje tajemství. Taky věděla, že Rush kouření
nenáviděl, tak jsem to
skrýval. Tváře se jí dotklo přepadlé zamračení, ale nic mi
nevyčítala.
"To dítě ho úplně pohltilo. Je zatraceně zábavný ho sledovat,"
řekl jsem a kývl
směrem k muži, na kterého jsme se oba dívali, zatímco on
znovu vyprávěl příběh
jak dítě během ultrazvuku kopalo.
"Tohle bych od něj nikdy nečekala … však víš, tenhle druh
reakce. Kdybych ho už
teď kompletně nemilovala, tohle by mě přimělo milovat ho víc,"
odpověděla
zasněným hlasem.
"Slyšel jsem, že svatba bude za pár týdnů, místo za pár
měsíců. Je to vzrušující."
Další věc co mě mátla. Rush jako poblázněný taťka byla jedna
věc, ale ženatý
Rush bylo něco dalšího. Ten chlap v tom byl s touhle holkou
hluboko.
"Nechci být ve svatebních šatech obrovská a tlustá. Rush by si
to možná rozmyslel,
kdybych se kolébala uličkou." Škádlivý tón jejího hlasu
maskoval skutečný strach.
Mohl jsem to říct ze způsobu jak se jí hlas zatřásl.
Odvrátil jsem pohled od bratra a koukl se na Blaire. "Doufám,
že si děláš srandu.
Protože Rushe by nic na světě nepřinutilo od tebe utéct. Musíš
to vědět. Vybral si
tě. Když si musel vybrat, byla jsi to ty. Jsem na něj hrdý, že pro
jednou myslel na
sebe a vzal si co chtěl. Jsi pro něj dobrá, Blaire. Nikdy se o něj
nikdo nestaral tak
jako ty. Chci říct … mám ho rád a všechno, ale s tebou je to
jiné."
Oči se jí začaly zalévat slzami a popotáhla. Nechtěl jsem jí
rozrušit. Jen jsem byl
upřímný. Ten kluk jí potřeboval stejně jako vzduch. Jeho život
byl o tom, být pro
všechny k dispozici a potlačoval šílenství kolující v žilách jeho
matky. S Blaire byl
prostě šťastný. Líbilo se mi vidět ho šťastného.
"Nebreč. Prosím. Mysli na mě a jak moc mi Rush ublíží, když
uvidí, že jsem tě
rozbrečel." Prosil jsem, sáhl dolů a stiskl jí ruku.
Unikl jí tichý smích a znovu popotáhla, pak si utřela slzy. "To
jsou šťastné slzy.
Poslední dobou se mi to stává často. Je to těmi těhotenskými
hormony."
Blaire přesunula pohled zpátky k Rushovi. Uviděl jsem jí v očích
pobavení a podíval
se tím směrem. Jimmy, obsluha z klubu, s Rushem otevřeně
flirtoval. Nemyslel to
vážně. Věděl, že je Rush zadaný a bylo očividné, že Jimmy
Blaire zbožňuje.
"Musím ho jít zachránit. Jimmy je sprosťák. Dělá to jen, aby
Rushe provokoval.
Přála bych si, abys nekouřil, ale jestli si potřebuješ dát pauzu,
budu tě krýt," řekla s
malým úsměvem, než vyrazila za Rushem.
WOODS
Rush Finlay do toho fakt šel. Choval se jako pyšný otec. Byl
jsem rád. Měl by být.
Chtěl holku a vyhrál jí. Já nikdy nedostal šanci. Jakmile
otěhotněla, šanci jsem ani
nechtěl. Jen jsem chtěl, aby se o ní Rush postaral. Nebylo k ní
fér, aby se s tím
vším vyrovnávala sama.
Blaire byla jako malý, raněný ptáček, který potřebuje speciální
péči. To muže
přitahovalo. K čertu, mě to přitahovalo. Mužské geny chtěly
ochraňovat. Ale ta
odpovědnost, která k tomu patřila nebylo něco, co jsme všichni
chtěli. Alespoň ne
já. Dokonce i když to znamenalo, že to dostanete v nádherném
blond provedení.
Raději jsem vyhledával zábavné, silné, divoké ženy, které se
chtěly pobavit. Právě
teď to bylo všechno co jsem potřeboval. Se stresem co na mě
otec kladl v práci a
potřebou prokázat mu svou schopnost jsem se nemohl zabývat
křehkou ženou. Ale
potřeboval jsem rozptýlení. Sexy, dlouhonohé rozptýlení
zlobivou holkou.
Usrkl jsem si bourbonu, který jsem si nalil, obešel jsem bar a šel
směrem k Rushovi
a Blaire. Bylo načase náležitě jim pogratulovat a podívat se na
fotky, které tak
vesele ukazovali kolem.
Když jsem se přiblížil, Blaire se mi velkýma zelenýma očima
podívala do mých.
Bylo těžké se v nich neztratit. To byla moje první chyba s Blaire.
Nechat se unést
jejím vzhledem. Ta holka měla s geny štěstí, protože její otec
nebyl tak atraktivní.
"Ukažte mi to," řekl jsem, když se Blaire usmála a podala mi
obrázky. Neunikl mi
způsob jakým jí Rush vklouzl rukou kolem pasu a přitáhl si jí
blíž k boku, zatímco
přesunul pozornost od konverzace, kterou vedl s Jacem, aby
sledoval mě.
Byl ochranitelský, nebo bláznivě žárlivý. Možná trochu obojí, ale
nemohl jsem mu to
mít za zlé.
"Ukažte mi to dítě," zopakoval jsem a vzal si fotky co mi
podávala. Byly překvapivě
čisté. Rush očividně opravdu zaplatil za tu 3D věc jak jsem
slyšel. "Takže, je to kluk.
Myslíš, že dokážeš zvládnout dva Rushe Finlaye?" zeptal jsem
se Blaire.
Zasmála se. "Ano, myslím že to zvládnu. Jen doufám, že bude
hezký po tatínkovi."
Rush si odkašlal. "Nejsem hezký, miláčku. Přestaň mi tak říkat."
Blaire si povzdychla a podrážděně zavrtěla hlavou. "Říkal jsi ať
přestanu říkat, že
jsi krásný. Nikdy jsi neřekl, že tě nesmím nazývat hezkým."
"Obojí je přes čáru," odpověděl.
Blaire přešlápla a podívala se na něj. "Tak jak ti pak mám
říkat?"
Rush se ušklíbl. "Zatraceně žhavej, nebo zasraně sexy. Obojí je
dobrý."
Blaire se zasmála a plácla ho po ruce.
Záviděl jsem jim. Trochu. Ne dost na to, abych tohle chtěl taky.
Byla to práce. Měli k
překonání ještě spousty problémů. Rushovu mámu. Nan.
Novorozeně. Rushova
tátu. Blaiřinu bolest. Blaiřina otce. A seznam pokračoval. Doufal
jsem, že budou mít
šťastnou budoucnost. Dokonce i když se zdálo jakoby jim v
cestě stála ještě hora
překážek.
RUSH
Kdybych nebyl tak unešený Blaire a způsobem jak rozsvítila
místnost, viděl bych ho
vejít. Ale ne. Stalo se to až když kolem mě všechno ztichlo a oči
všech se zaměřily
ke dveřím za mými zády. Podíval jsem se dolů na Blaire, která
se pořád bavila s
Woodsem a nevšimla si změny v místnosti, přesunul jsem se za
ní jako ochranné
opatření, než jsem se otočil a uviděl, co upoutalo pozornost
každého.
Dívaly se na mě stejné stříbrné oči jaké jsem vídal každý den v
zrcadle. Už to byla
doba co jsem otce viděl. Normálně jsme byli v kontaktu víc, ale
do světa mi vkročila
Blaire a kompletně mi ho otočila kolem své osy, neměl jsem čas
ani energii nahánět
tátu, abych s ním mohl mluvit.
Vypadalo to, že on si přišel najít mě.
"To je tvůj otec," řekla vedle mě tiše Blaire. Přesunula se z
místa za mnou, kam
jsem jí zastrčil a držela se mě teď za ruku.
"Jo, to je."