Take a Chance

(Chances 1; Rosemary Beach 6)

---------------------------------------

Abbi Glines

***

Překlad: Míša - [http://prekladyknih.blog.cz]

ANOTACE:
Když rockový otec Harlow Manningové jede na turné, pošle jí do
Rosemary Beach na Floridě, aby žila se svojí poloviční sestrou Nan.
Problém: Nan jí opovrhuje. Harlow musí držet sklopenou hlavu, jestli chce
následujících devět měsíců přežít, což se zdá dost jednoduché. Dokud z
Nanina pokoje nevyjde nádherný Grant Carter jen v boxerkách.

Grant udělal obrovskou chybu, že se zapletl s holkou, která má v žilách

jed. Znal Naninu reputaci, ale stejně jí nemohl odolat. Nic ho nenutí litovat
tohohle úletu víc než setkání s Harlow, která mu zrychluje tep. Harlow na
druhou stranu nechce mít s klukem, co dokázal propadnout její příšerné
poloviční sestře nic společného - i když mezi Nan a Grantem nejsou žádné
vazby.

Grant se zoufale snaží v Harlowiných očích vykoupit, ale nezničil svoje

šance s ní ještě dřív než jí vůbec potkal?

Chances #1
 Prolog
GRANT

Co tu dělám? Jaký to má zasraný smysl? Byl jsem na tom tak hrozně?

Opravdu? V minulosti jsem byl schopný jí setřást a jít dál. Běhal jsem za
Nannette kvůli sexu roky, ale pak se to obrátilo. A mě se to líbilo. Nějak se
jí podařilo dostat se mi pod kůži. Chtěl jsem být chtěný-byl jsem takový
ubožák. Můj táta mi sotva zavolal; máma se už před lety rozhodla dávat
přednost francouzským modelům.

Byl jsem zatraceně podělanej.

Bylo na čase, abych to nechal plavat. Nan mě potřebovala v době, kdy

měla pocit jakoby ztrácela Rushe, jejího bratra a bezpečné místo, kvůli
jeho novému životu s jeho ženou a dítětem. Ne že by jí Rush nevítal s
otevřenou náručí-bylo to jen tím, že byla taková děvka. Stačilo by, aby
respektovala Rushovo manželku Blaire. To bylo všechno. Ale to ta
tvrdohlavá ženská nemohla.

Moje náruč byla ta, do které utíkala a já ji pro ní jako blázen otevřel. Teď
jsem měl na krku jen spoustu zatracenýho drama a lehce poškozené srdce.
Nepatřilo jí. Ne úplně. Ale dotkla se míst, na které nikdo jiný nedosáhl.
Potřebovala mě. Nikdo mě nikdy nepotřeboval. To ze mě dělalo slabocha.

Abych dokázal, že mám pravdu, seděl jsem tu v domě Nanina otce Kira a
hledal jí, čekal na ní. Zase začínala divočet a Rush jí nešel zachraňovat.
Pověsil svůj Supermanský plášť na hřebík a rozhodl se, že dny kdy stál
Nan po boku jsou u konce. A já to chtěl. Přesto jak zvrácený to bylo, chtěl
jsem být její hrdina. Sakra, byl jsem píčus.

"Pij, kluku. Je kurevsky jasný, že to potřebuješ," řekl Kiro, když mi do

ruky strčil napůl vypitou láhev tequily. Kiro byl zpěvák nejlegendárnější
rockové kapely na světě. Slacker Demon existovali už dvacet let a jejich
písničky pořád raketovou rychlostí vyletěly na první místa žebříčků, když
vydali nový album.
Chystal jsem se odmítnout, ale pak jsem si to rozmyslel. Měl pravdu.
Potřeboval jsem se napít. Nepřemýšlel jsem o tom kde byla pusa toho
týpka před tím, když jsem si přiložil ústí láhve ke rtům a naklonil jí.

"Jsi chytrý kluk, Grante. Nemůžu ale přijít na to, proč se pořád zabýváš
Naninýma sračkama," řekl Kiro a sklouzl na bílý kožený gauč naproti
mně. Měl na sobě černé, úzké džíny a rozepnutou stříbrnou košili. Hruď a
ruce mu pokrývala tetování. Ženy pro něm pořád šílely. Nebylo to jeho
vzhledem. Byl zatraceně příliš hubený. To s vámi udělá alkoholová a
drogová dieta. Ale byl Kiro. A to bylo vše na čem jim záleželo.

"Budeš mě ignorovat? K čertu, je to moje dcera a nemůžu to s ní vydržet.

Zatracená bláznivá děvka, přesně jako její matinka," pronesl a pak si
potáhl z jointa.

"To by stačilo, tati," ozval se ode dveří melodický hlas, který si poslední
dobou nacházel cestu do mých fantazií.

"Tady je moje holčička. Přišla ze svého pokoje na návštěvu," řekl Kiro,

usmívajíc se na dceru, kterou skutečně miloval. Na tu, kterou neopustil.
Harlow Manning byla dech beroucí. Nevypadala jako dítě rockové hvězdy.
Vypadala jako nevinná, sladká, venkovská holka s dlouhými, tmavými
vlasy a očima, díky kterým zapomenete vlastní zasraný jméno.

"Chtěla jsem se podívat jestli máš dnes večer v plánu večeřet doma, nebo
jestli jdeš ven," řekla. Sledoval jsem jak vešla do pokoje a záměrně mě
ignorovala. Jen jsem se tomu usmál.

Neměla mě ráda. Potkal jsem jí na Rushově a Blaiřině zásnubní párty a

pak s ní mluvil na jejich svatební recepci. Oba případy nedopadly dobře.

"Myslel jsem, že půjdu ven. Potřebuju trochu zapařit. Zůstával jsem doma
příliš dlouho."

"Aha. Dobře," řekla tím měkkým hlasem, o kterým přísahám, že byl

omamný.

Kiro se zamračil. "Jsi osamělá? Zamykání pokoji s knihami na tebe začíná

doléhat, holčičko?"

Nemohl jsem z Harlow spustit oči. Málokdy se ukázala, když jsem tu byl.
Nan na ní nebyla zrovna milá. Chápal jsem proč nemá Harlow ráda. Ve
všem co se Harlow týkalo jí užírala žárlivost. Dokonce i když to nebyla
Harlowina vina, že jí Kiro miloval a na Nan sral. Harlow svým příchodem
rozzářila pokoj. Byl kolem ní takový těžko vysvětlitelný poklid. Chtěli jste
se k ní přiblížit a zjistit jestli ho do sebe můžete nasát. Pro někoho tak
sobeckého jako Kiro bylo snadné jí milovat. S Nan to bylo těžké i pro
normální lidi-natož pro Kira Manninga.

"Ne, jsem v pořádku. Jen jsem chtěla počkat a najíst se s tebou, kdybys
plánoval večeřet tady. Jestli ne, prostě si sním sendvič v pokoji."

Kiro začal vrtět hlavou. "Nelíbí se mi to. Jsi tam pořád. Chci, abys pro
dnešní večer přestala číst. Je tu Grant a potřebuje nějakou společnost. Je to
hodný kluk. Popovídej si s ním. Můžete se spolu navečeřet, zatímco tu
čeká až se Nan vrátí."

Harlow ztuhla a konečně se podívala mým směrem, ale jen na moment.

"To si nemyslím."

"No tak, nebuď snob. Grant je rodinný přítel. Je to Rushův bratr. Navečeř
se s ním."

Harlowina páteř se ještě víc narovnala. Znovu se mi začala vyhýbat

pohledem. "Není Rushův bratr. Pokud by byl, bylo by jeho spaní s Nan
ještě víc nechutné."

Kiro se zazubil jakoby Harlow byla nejzábavnější osoba na světě a on byl

pyšní na její kuráž. "Moje koťátko má drápy a zdá se, že je vytahuje jen na
tebe. Spát se zlou sestrou tě přivedlo na seznam sraček mojí holčičky. To je
pekelná sranda." Vypadal extrémně pobaveně, když si znovu potahoval z
jointa.

Já pobavený nebyl. Nelíbil se mi fakt, že mě Harlow nenáviděla. Ale nebyl

jsem si jistý jak to k čertu napravit. Otočit se k Nan zády bylo nemožný.
Nezvládla by, kdyby jí odkopl někdo další. Dokonce i když si to její
přelétavá prdel zasloužila. Nedovolil jsem si přemýšlet o chlapecké kapele,
se kterou momentálně spala. Hádám, že jsem se v těchhle klucích mýlil.
Jisto jistě jsem si myslel, že spí jeden s druhým. Místo toho všichni spali s
Nan.

"Užij si večer, tati," řekla Harlow, pak se otočila a odešla z pokoje dřív,
než mohl Kiro trvat na tom, aby se mnou zůstala.

Kiro si opřel hlavu dozadu a zavřel oči. "Škoda, že tě nenávidí. Je

výjimečná. Poznal jsem jen jednu další takovou jako ona a to byla její
máma. Žena, která mi ukradla srdce. Obdivoval jsem jí. Uctíval jsem
zasranou zem, po který chodila. Kvůli ní bych býval všechny tyhle hovna
zahodil. Měl jsem to v plánu. Chtěl jsem se jen každé ráno probouzet a
vidět jí vedle sebe. Chtěl jsem jí sledovat s naší holčičkou a vědět, že jsou
moje. Ale bůh jí chtěl víc. Vzal mi jí. Nedostal jsem se přes to. Nikdy."
Tohle nebylo prvně co jsem ho slyšel mluvit o Harlowině matce. Dělal to
pokaždé, když se sjel. Ona byla první věc, co mu přišla na mysl. Takový
druh lásky jsem nepoznal. Ale rozhodně mě děsila až jsem si sral do
kalhot. Nebyl jsem si jistý jestli jí chci vůbec kdy poznat. Kiro se nikdy
nevzpamatoval. Setkal jsem se s ním už jako dítě, když byl táta ženatý s
Rushovo mámou. Rush přemluvil svého tátu, bubeníka Slacker Demon
Deana Finlaye, aby mě sebou vzali na jednu z jeho víkendových návštěv.

Byl jsem v úžasu. Byl to první z mnoha víkendů. A Kiro vždycky mluvil o
'ní' a proklínal boha, že mu jí vzal. Fascinovalo mě to, dokonce už jako
dítě. Nikdy jsem takový druh oddanosti neviděl.
I po tátově krátkém manželství s Georgiannou jsme si s Rushem zůstali
blízcí. Jeho táta mě pořád občas přijel vyzvednout, když si jezdil pro
Rushe. Vyrůstal jsem v tom, že jsem osobně znal jednu z nejslavnějších
rockových kapel na světe.

"Nan jí nenávidí. Kdo sakra může nenávidět Harlow? Je pro nenávist příliš
sladká. To děvče Nan nic neudělalo, přesto je na ní Nan jak zmije. Chudák
Harlow se od ní drží dál. Nenávidím dívat se na svojí holčičku tak
bezbrannou. Potřebuje být tvrdší. Potřebuje přítele." Kiro položil jointa do
popelníku a otočil hlavu, aby se na mě podíval. "Buď její kamarád,
chlapče. Potřebuje ho."

Chtěl jsem být s Harlow Manning mnohem víc než kamarád. Ale ona se na
mě ani nepodívá. Snažil jsem se víc než jednou, nasměrovat jeden z těch
jejích zemí otřásajících úsměvů mým směrem, ale sotva se na mě koukla.
Důkaz jaký jsem blázen. "Nejsem si jistý jestli můžu být její a zároveň i
Nanin kamarád."

Kiro se zamračil, pak se posadil a naklonil se dopředu. "Na světě jsou tři
druhy žen. Ty, který tě vycucnou do sucha a opustí tě. Ty, který se chtějí
jen pobavit. A takový, se kterýma stojí život zatraceně za to. Ten poslední
druh ... pravé ženy, které dávají tolik, kolik berou a ty nemáš nikdy dost.
Ona je ten druh ... pokud jí ztratíš, ztratíš sám sebe."

Jeho krví podlité oči mi řekly, že dnes nekouřil jen trávu. Ale dokonce i
sjetý dával smysl. Jestli se někdo vyznal v ženách, byl to Kiro Manning.

"Měl jsem všechny tři typy. Zatraceně si přeju, abych se od těch prvních
držel co nejdál. Druhý jsou všechno čeho se teď dotknu. Ale poslední ... už
nikdy nebudu stejný. A nevzal bych zpátky jedinou minutu z toho co jsem
s Harlowinou matkou měl."

Projel si rukou v nepoddajných vlasech. "Nannette je ten první druh. Na

první kategorii si dávej pozor. Totálně tě dokurví a se smíchem odkráčí
pryč."
 1. Kapitola
HARLOW

O tři měsíce později ...

Pouhých devět měsíců. Jen devět měsíců. Zvládnu přežít devět měsíců.
Budu se schovávat ve svém pokoji a vycházet ven budu jen když nebude
doma. Brzy mi začne škola a přednášky mě udrží zaměstnanou. Pak se táta
vrátí domů a já nechám tohle místo za sebou. Zvládnu to. Musím. Táta mi
nedal jinou možnost.

Dům byl tichý. Okolo druhé hodiny ráno mě vzbudily hlasité zvuky Nan
provozující sex s nějakým idiotem. Musela jsem si nasadit sluchátka a
zapnout si oblíbený playlist. Potom jsem teprve usnula. Protože mi do uší
bušila muzika, když jsem se vzbudila, nebyla jsem si jistá jestli jsem doma
sama nebo ne. Bylo po desáté a v domě byl klid, určitě tu nikdo nebyl.
Kromě toho se zdálo, že Nan tu svoje nocležníky neměla ráda takhle
pozdě.

Ojela je a pak je vyhodila.

Odhodila jsem přikrývku a rukou jsem si uhladila vlasy, abych tu změť

zkrotila než jsem vyšla na chodbu. Slyšela jsem jen ticho. Byla jsem v
bezpečí. Můžu se jít najíst. Nan tu nebyla, když jsem minulou noc
dorazila, ale věděla jsem, že si venku musela všimnout auta. Táta zařídil,
aby na mě na letišti po přistání čekalo Audi.

Potom co jsem našla dům jsem šla nakoupit nějaké potraviny, pak jsem
vybalila jídlo a kufry. Táta Nan tenhle dům koupil pod podmínkou, že tu s
ní devět měsíců zůstanu, zatímco on bude na turné se Slacker Damon.
Chtěla dům v Rosemary na Floridě. Vybral jí velikánský. Táta dělal
všechno ve velkém. Což pro mě bylo dobře. Lépe se mi před ní
schovávalo. Naneštěstí tu byla jen jedna kuchyň.

Prošla jsem chodbou vedoucí k vinutému schodišti, spirálovitě spojující

horní dvě patra a končící v přízemí. Bosýma nohama jsem na podlaze z
tvrdého dřeva nadělala minimální hluk. Zrovna jsem otevřela lednici,
abych si vynadala organické mléko, když se někde v domě otevřely a
zavřely dveře.

Ztuhla jsem, zvažujíc, že strčím mléko zpátky a někde se schovám. Ještě

jsem nebyla připravená se s Nan vidět. Napřed potřebuju kafe. Těžké
kroky na schodech nepatřily Nan. Z čehož jsem byla ještě víc nervózní.
Ani čelit cizímu muži nebylo lákavé. Nebyla jsem oblečená. Pořád jsem na
sobě měla pyžamo. Růžové saténové puntíkaté kraťasy a tílko. Rozhlédla
jsem se po úkrytu, ale než jsem přišla na to co si počít, kroky došly do
přízemí.

Uvízla jsem ... leda bych se schovala za pultem, než odejde. Možná ani
nepůjde tímhle směrem. Cesta k předním dveřím vedla kolem kuchyně, ale
zadní východ byl poblíž schodů. Položila jsem mléko na měděný pult a
čekala jsem. Kroky už nebyly těžké. Sotva jsem je slyšela. Napínala jsem
uši a snažila se přijít na to kam jdou.

Až ve chvíli kdy bylo příliš pozdě jsem si uvědomila, že je bosý a mířil

mým směrem. Moje oči se setkaly s Grantovýma, jakmile jen v trenýrkách
vešel do kuchyně. Zastavil se, když se naše pohledy setkaly. Mlčky jsme
stáli a zírali jeden na druhého. Z uvědomění, že to byl on, kdo mě v noci
vzbudil se mi sevřel žaludek. Nechtěla jsem o něm přemýšlet v posteli s
Nan.

Ale ta představa mě polila jako kýbl studené vody. Grant s Nan pořád spal.
Všechny ty věci co mi říkal byly lži. Něco mi slíbil, i když jsem o to
nežádala a nikdy neměl v plánu to dodržet.

"Harlow?" řekl ospalým hlasem. Většinu noci byl vzhůru. Musel být
vyčerpaný.

Neodpověděla jsem. Nenapadalo mě co říct. Ani jsem nečekala, že bude v

Rosemary. Ale byl tady ... a spal v Nanině posteli.

Byla jsem idiot.

Před třemi měsíci ...

Zaklepání na dveře mě vyrušilo od oblíbené scény v knize, kterou jsem

četla už nejméně desetkrát. Otráveně jsem odložila Kindle. "Ano?"

Dveře se pomalu otevřely a do pokoje strčil svou neuvěřitelně krásnou

hlavu Grant Carter. Jeho dlouhé, na koncích se vlnící vlasy zastrkané za
uši nutily holku chtít sedět a jen si s nimi hodiny hrát. Často jsem
přemýšlela jestli byly tak jemné jak vypadaly. Zajiskřilo mu v očích
jakoby přesně věděl o čem přemýšlím, takže jsem stáhla obličej do
zamračení. Nikdy jsem se nemračila, takže to byla nová věc, rezervovaná
výhradně jemu.

Nebylo to moc fér. Neměla jsem ho ráda z principu. Byl ke mně vždy jen
milý, ale fakt, že měl vztah s Nan stačil. Jestli mohl mít kluk rád Nan, pak
s ním bylo něco špatně.

"Objednal jsem čínu. Nechceš mi jí pomoct sníst? Vzal jsem toho moc."
Bylo tak těžké odvrátit pohled od jeho modrých očí. Byly moje zkáza od
našeho prvního setkání. To bylo předtím než jsem se dozvěděla, že byl
Nanin Grant.

"Nemám hlad," odpověděla jsem, doufajíc, že mi zrádně nezakručí v

žaludku. Chtěla jsem si udělat něco k jídlu, ale pak jsem se začetla. Vidět
Granta mě vždycky nutilo chtít uniknout do jednoho z mých příběhů, kde
se kluci co vypadali jako on, zamilovali do holek jako já. Ne do holek jako
Nan.

"Nevěřím ti," řekl, strčil do dveří a vešel dovnitř s plným tácem krabiček s
čínou z malé restaurace co táta tak miloval. "Pomoz mi to sníst. Jen
protože jsem chodil s Nan nejsem nakažlivý. Chováš se jako bych dostal
nějakou zatracenou nemoc-a upřímně, zraňuje to moje city."

Vážně? Zraňovala jsem mu city? To jsem nechtěla. Nenapadlo mě, že by

mu na tom vůbec záleželo. Kromě toho, byl to on co ode mě tu noc kdy
jsme se potkali s nadávkami odešel, když zjistil kdo jsem, potom co po mě
vyjel.
"Chodil?" zeptala jsem se, překvapujíc samu sebe. "Čekáš až se tu ukáže.
To není minulý čas." Zněla jsem jak učitelka.

Grant se zasmál, posadil se vedle mě na postel a na stolek vedle položil

tác. "Je moje kamarádka. Kontroluju jí. Nechodím s ní. Kromě toho,
zrovna jsem se dozvěděl, že se vrátila do Rosemary."
Vidíte to. To je přesně ono. Byl její kamarád. Jaký normální člověk se
kamarádí s Nan? Nikdo, pokud vím. "Spí se členy Naked Marathon. Určitě
jsi jí viděl v bulvárních časopisech se Sellersem. Minulý týden se
ukazovala s Moonem a všude se mluvilo o tom, že se kvůli ní kapela
rozpadá. Což se nestane."

Grant otevřel krabičku se sladko-kyselým kuřetem a strčil do ní hůlky, pak

mi jí podal. "Sladko-kyselé, nebo medové kuře? Vyber si."

Vzala jsem si sladko-kyselé. "Tohle je fajn. Díky," odpověděla jsem.

Úsměv se mu rozšířil. Nečekal, že si to vezmu.

"Dobře, chtěl jsem med," odpověděl s mrknutím. Nenáviděla jsem, že jsem

měla v břiše motýly. Nepotřebovala jsem, aby se tohle začalo dít. Grant byl
na druhé straně hranice, kterou jsem nehodlala překročit.

"Není moje věc s kým Nan spí. Mezi námi je konec. Jen na ní dávám
pozor. Ujišťuju se, že se znovu nesesype. Teď je doma, takže by to mělo
být v pořádku."

Proč by to dělal? Co udělala, aby si vysloužila takový druh ochrany od

někoho jako Grant? "To je od tebe hezké," řeka jsem, protože mě nic
jiného nenapadlo. Dala jsem si sousto kuřete.

"Použiješ to proti mně, že jo?" zeptal se, prohlížejíc si mě způsobem, ze

kterého jsem se chtěla zavrtět.

"Můžeš ochraňovat koho chceš, Grante. Jen se tu dělíme o čínu. Nezáleží

na tom co si myslím." Odpověděla jsem a dala si do pusy víc jídla.

Grant se zamračil, pak se mu rtů dotkl malý úsměv. "Mám pocit jakoby
jsme kolem sebe dělali tenhle bláznivej tanec pokaždé, když jsem kolem.
Nehraju hry. Takový nejsem, zlatíčko. Budu otevřený," řekl, položil jídlo
zpátky na stůl a celým tělem se otočil, aby ke mně byl kompletně čelem.
Snažila jsem se uklidnit tlukoucí srdce. Co to dělal? Co budu dělat já jestli
se ještě víc přiblíží? Kluci se mnou neflirtovali. Nechodili do mého
pokoje. Byla jsem Kirovo divná a ujetá dcera. Copak to Grant nechápal?

"Nechci, abys mě nenáviděla," řekl jednoduše.

Necítila jsem k němu nenávist. Zavrtěla jsem hlavou. "Tak to není."

"Jo, je. Nejsem zvyklý, že by mě lidé nenáviděli. Obzvláště krásné dívky,"

řekl a oslnil mě uličnickým úsměvem.

Nazval mě krásnou. Opravdu si to myslel? Nebo ke mně jen cítil lítost,

protože jsem byla takový společenský ňouma?

"Harlow, uvědomuješ si, že jsi dech beroucí? Jen pohled na tebe se může
stát návykový."
Páni.

"Ten zmatený, nervózní výraz na tvé tváři mluví za vše. Nemáš tušení jak
jsi úžasná. To je škoda," řekl, natáhl ruku a omotal si pramen mých vlasů
kolem prstu. "Je to opravdová škoda."

Nebyla jsem si jistá jestli dýchám. Celé tělo se mi odpojilo. Nemohla jsem
se pohnout. Grant se mě dotýkal. A i když jen vlasů, bylo to hezký.
Sklopila jsem pohled k jeho ruce a sledovala jak palcem jemně přejíždí po
vlasech, které držel.

"Jsou jako hedvábí," řekl tiše. Jakoby nechtěl, aby ho někdo slyšel.
Jen jsem se na něj dívala. Co bych mu měla říct?

"Harlow," řekl, naklánějíc se ke mně blíž. Cítila jsem na pokožce jeho

dech.

"Ano," vydechla jsem a pozorně ho sledovala jak se ke mně přibližuje.

"Myslím na tebe. Sním o tobě," řekl mi ochraptělým šepotem do ucha.

Zachvěla jsem se a cítila jak se moje sevření jídla uvolňuje. Bože, ať to na
sebe nevyklopím.

"Jsi pro mě příliš sladká, ale ať se propadnu jestli mi na tom záleží," řekl a
pak mi přitiskl polibek na kůži pod uchem. "Nechci, abys mě nenáviděla.
Chci, abys mi odpustila, že jsem byl s Nan. Je konec."

Připomínka Nan byla dost, aby mě vytrhla z transu, vyskočila jsem z

postele a přešla pokoj dost daleko, abych se cítila bezpečněji.

Nepodívala jsem se na Granta. Stála jsem k němu zády a koukala se z

okna. Možná prostě odjede. Cítila jsem jak mi hoří tváře. Pustila jsem si ho
tak blízko. Dovolila jsem mu políbit mě na krk. Na co jsem myslela?

"Neměl jsem říkat její jméno," řekl obranným tónem. Byl bystrý. "Řekneš
mi co můžu udělat, abych ti dokázal, že Nan nechci? Že byla jen moment
šílenství a slabosti? Byl jsem kluk a ona byla přímo tam. Udělal jsem
chybu."

Chtěl abych mu odpustila stejně moc, jako jsem já chtěla být schopná na
Nan zapomenout. Měla jsem Granta ráda. Ne ... fantazírovala jsem o něm.
Vkrádal se mi do snů od chvíle co mě na Rushově a Blaiřině svatbě zahnal
do rohu. I když jsem se mu bála věřit. Ráda jsem se na něj dívala. Ráda
jsem slyšela jeho hlas. Líbilo se mi jak voněl a zvuk jeho smíchu. Způsob
jakým se mu ústa stočila na jedné straně vzhůru, když byl pobavený. Také
se mi líbilo tetování, které mu vykukovalo zpod límečku trička. Chtěla
jsem vidět jak vypadá.

"Můžu dostat šanci? Jednu, abych dokázal, že nejsem jako Nan. Jsem
zatraceně dobrý kamarád. Jen potřebuju, abys mi dala příležitost."

Byla jsem typicky odpouštějící člověk. Babička mě naučila odpouštět.

Vychovala mě, abych byla laskavý člověk a připomínala mi, že každý si
zaslouží druhou šanci. Jednoho dne jí možná sama budu potřebovat.

Otočila jsem se a podívala se na něj. Stále seděl na mojí posteli. Tmavě

modré tričko mu těsně obepínalo svaly na hrudi. Také mu zvýrazňovalo
barvu očí. Jak by mu člověk mohl nevěřit? "Ráda budu tvoje kamarádka,"
řekla jsem. Nebyla jsem si jistá co jiného dodat.
Objevil se jeho polovičatý úsměv. "Opravdu? Odpustíš mi?"

Přikývla jsem a udělala krok zpátky k posteli. "Ano. Ale ne ... ne ... tohle
znovu nedělej," řekla jsem, sáhla nahoru a dotkla se pokožky, která stále
brněla od jeho rtů.

Grant si odevzdaně povzdychl a přikývl. "To bude těžké, ale neudělám. Ne

dokud mě nepožádáš."

Odmlčel se a poplácal místo vedle sebe, kde jsem předtím seděla. Došla
jsem tam a posadila se. Grant se naklonil dopředu. "Ale Harlow," řekl.

Chtěla jsem se zhluboka nadechnout jeho mužné vůně. "Ano?" zeptala

jsem se, doufajíc, že se mě znovu nedotkne. Zdálo se, že se zapomínám,
když to dělá.

"Ty mě požádáš," odpověděl.

Otevřela jsem pusu, abych se hádala, ale než jsem to stihla, strčil mi do
pusy kousek medového kuřete.

"Neříkej to. Jen bych pak musel říct, já ti to říkal. A opravdu nesnáším
samolibost. Zvláště s holkou, ze které chci vyloudit úsměv a ne facku."

Podařilo se mi rozkousat kuře než ve mně zabublal smích a unikl mi. Byl
opravdu roztomilý. Co nevěděl bylo, že se nikdy nepoddám. To by k němu
nebylo fér. Neznal pravdu a já nechtěla, aby jí věděl. Měnila to, jak se na
mě lidé dívali. Nemohla jsem vystát představu, že by se na mě Grant díval
stejně jako všichni ostatní.
 2. Kapitola
GRANT

Současnost ...

Naposledy jsem jí viděl tu noc, kdy mi zavolali kvůli Jacovi. Tu noc co

jsem ... tu noc co jsem jí vzal panenství. Byla panna. To jsem nečekal.
Také to pro mě bylo poprvé. Nikdy předtím jsem s pannou nespal. Tak
nějak mě to zasáhlo hlouběji než mi bylo příjemné. I přestože jsem nebyl
připravený na žádný druh závazku, chtěl jsem si jí nárokovat. Často jsem
uvažoval jestli bych kvůli tomu druhý den utekl, i kdyby mi nezavolal
Tripp.

A nakonec byla tady. Už mě od ní nedržel její otec, nebo kdokoliv jiný,

abych se k ní nemohl přiblížit.

"Minulá noc. To jsi byl ty," řekla jednoduše.

Prohlédl jsem si její pyžamo a chtěl nadávat a praštit pěstí do zdi. Nebyl
jsem násilník. Nikdy jsem neztrácel klid, ale právě teď jsem k tomu neměl
daleko. Harlow byla tady. Slyšela mě a Nan. Do prdele.

"Nezavolal jsi. Neuvědomila jsem si." Přestala mluvit a zavrtěla hlavou.

Nemohl jsem najít správná slova. Žádná nebyla. Nečekal jsem, že by tohle
pochopila. Sledoval jsem jak uložila mléko zpátky do lednice a zavřela
dvířka. Se sklopenou hlavou obešla pult a ani jednou se na mě nepodívala,
když zamířila ke dveřím. Měl jsem něco říct. Měl jsem se obhahovat. Já
jsem kurva volal. Nikdy mě s ní nenechali mluvit, když jsem zavolal na
pevnou linku. A ona nikdy nezvedala mobil, když jsem jí volal. Ale, do
hajzlu, tohle si nezasloužila. Ne, když mi věřila s něčím tak vzácným jako
byla její nevinnost.

"Hádám, že tentokrát jsem to já, kdo řekne, já ti to říkala," řekla tiše než
prošla kolem mě. Měl jsem pocit jako by mi někdo položil na hrudník tisíc
cihel. Zaťal jsem ruce do pěstí a zavřel oči. Co jsem to udělal? A proč?
Proč jsem si od Nan nechával posrat život?

Proč jsem včera vypil tolik zatracený whisky? Střízlivý bych sem nikdy
nepřišel. A Harlow ... Harlow ... proč tu byla? Otočil jsem se a podíval se
na schody. Dveře se s klapnutím zavřely. S Harlow nedošlo na bouchání,
nebo křik. Taková nebyla. Každá jiná žena by mi nadávala, možná mi i
dala facku a pak by se vyřítila nahoru po schodech a třískla dveřmi. Ale
Harlow ne. O to to bylo ještě horší. Jestli to je vůbec možné.

Dva měsíce a tři a půl týdne před tím ...

Harlow vyšla z domu a vypadala nejistě. Trvalo mi dvacet minut jí

přesvědčit, aby si se mnou zaplavala. Přišla se všemi různými výmluvami.
Ale byl jsem pěkně přesvědčivý, když jsem chtěl. Ať si oblékla jakékoliv
plavky, schovala je pod obřím tričkem Slacker Demon. Čekal jsem na ní
půl hodiny. Byl jsem už skoro připravený jít nahoru do jejího pokoje a
vlastnoručně jí sem dotáhnout. Vrátil jsem se do L.A. jen před pár
hodinami. Být v Rosemary bylo těžké, když vše na co jsem dokázal myslet
byl Harlowin sladký úsměv. Nemohl jsem se dočkat až jí budu znovu
nablízku.

"Už bylo na čase. Myslel jsem si, že mě necháš plavat samotného," řekl
jsem, vstávajíc z lehátka, na kterém jsem během čekání ležel.

Harlow se začervenala. "Promiň, že mi to trvalo tak dlouho."

Jako by se musela omlouvat. Bylo nemožné, aby na ní byl muž jen

vzdáleně naštvaný. To bylo nemyslitelné. Byla příliš zatraceně sladká a
nevině sexy, což my motalo hlavu. Nebylo možné, aby byla tak nevinná.
Chodila na vysokou. Musela už předtím s někým chodit. Na střední musela
být samý kluk.

"Teď jsi tady. Jdeme si zaplavat. Dneska je venku vedro."

Harlow sáhla pro lem trička a já zvažoval, že se ponořím a nebudu jí

sledovat si ho svlékat. Bylo by to zdvořilé, ale ať se propadnu jestli se mi
podaří přesvědčit oči, že odvrátit pohled je nejlepší nápad. Byly zaměřené
na každý její pohyb.
Byli jsme ... nebyl jsem si jistý co jsme dělali. Tohle byl nejdivnější vztah-
jestli se to tak dá nazvat-ve kterém jsem kdy byl. Harlow si mě každým
dnem pouštěla blíž, ale stále měla zábrany. Už se mi znovu nepodařilo
přiblížit se k ní rty.

Očima jsem vpíjel její dlouhé nohy, zatímco se tričko pomalu zvedalo,
odhalujíc jednoduché, bílé, jednodílné plavky. Nemohl jsem si vzpomenou
kdy jsem naposledy viděl holku svého věku v jednodílných plavkách. Ale
byly bílé. Do prdele. Cítil jsem jak tvrdnu, když jsem pohledem cestoval
nahoru od nohou k bradavkám, které jsem mohl jasně vidět vykukovat z
pod látky.

Otočil jsem se, abych se potopil do vody než jsem jí mohl vystrašit.
Přeplaval jsem délku bazénu než jsem se vynořil nadechnout a otočil se k
ní. Vcházela do bazénu svažujícím se vstupem. Kruci, byla dokonalá.
Zvedla oči a usmála se na mě. Bylo dobře, že je moje reakce na ní
schovaná pod vodou.

Jakmile byla dost daleko a voda se jí dotýkala ramen, očividně se uvolnila.

Vystavovat svoje tělo jí znervózňovalo. Měla to napsané v obličeji.
Nemohl jsem přijít na to proč. Bylo to jako mě vyzývat. Chtěl jsem před
sebou její tělo kompletně vystavené. A chtěl jsem, aby se jí to líbilo. Aby
to chtěla.

"Pojď, krásko. Pojď si zaplavat s velkými kluky," dobíral jsem si jí.

Zamračeně našpulila pusu. Neměla ráda, když jsem jí říkal krásko. Její
reakce na to mě jen nutila chtít to dělat častěji.

"Nevěřím velkým klukům," odpověděla. Naklonila hlavu ke straně a

nadzvedla obočí.

Pro sebe jsem se zasmál, nemohl jsem si vzpomenout na jediný moment v

životě, kdy by mě jedna žena tolik bavila. "Bojíš se?"

Tentokrát se jí obočí stáhlo dohromady a já se zasmál silněji. Pokud jste

chtěli, aby Harlow něco udělala, stačilo jí trochu popichovat. Neucouvla
před výzvou nebo hrozbou. Měla v sobě neústupnost, o které jste nevěděli,
dokud jste s ní nestrávili čas. "Moje kráska se začíná rozpalovat. Pojď si
pro mě."

Harlow tiše zavrčela frustrací. "Přestaň mi tak říkat."

"Ne," byla moje jediná odpověď.

"Přivádíš mě k šílenství."

Trochu jsem zkrátil odstup mezi námi. "Přivádím k šílenství většinu holek,
zlato. Takový prostě jsem. A jim se to líbí."

Za rty jí zatahal úsměv, ale tvrdě se snažila udržet si zamračení.

"Nedovedu si představit, proč by se jim to líbilo."

Zastavil jsem se, když jsem se dostal pár centimetrů od jejího těla. "Ze
stejného důvodu jako tobě. Jsem tak zatraceně sexy, nemůžeš se držet dál."

Tentokrát se rozesmála. "Je to tak? Jestli si správně vzpomínám, jsi to ty,

kdo se pořád ukazuje v mém domě. Já nejsem ta kdo se nemůže držet dál."

Kápla na to. Právě jsem sem přiletěl až z Floridy, jen abych jí viděl. Natáhl
jsem se a položil jí ruku na bok. Celé tělo jí pod mým dotekem ztuhlo.

"Dobře, možná se nedokážu držet dál, ale ty mě vždycky pustíš dál,

krásko."

Harlow si povzdychla. "Hádám, žes mě dostal."

"Takže, vidíš, jsem sexy a neodolatelný."

Halrow se chystala něco říct, ale pak se zarazila.

"Rozhodla ses se mnou nehádat?" zeptal jsem se, posouvajíc se tak blízko,
že se naše těla skoro dotýkala. Jediný pohyb a její prsa se mi otřou o hruď.

"Co to děláš?" zeptala se. Rychle dýchala a pohled v jejích očích mi

připomínal vystrašenou laň.

"Jen se přibližuju. Nutíš mě se chtít dostat blíž."

Harlow se zhluboka nadechla a podívala se dolů na naše těla, pak zase
zpátky na mě. "Nemyslím si, že tohle kamarádi dělají," řekla.

Přitáhl jsem si jí k sobě a oběma rukama jí držel za boky. "Nedělají. Ale o

svých kamarádech nepřemýšlím tak jako o tobě. Řekni mi, že tě
nepřitahuju. Řekni mi, že nepřemýšlíš o tom jak se mě dotýkáš, nebo jsi
blízko u mě."

Pokud by řekla ne, ustoupil bych. Bylo by to těžké, ale vycouval bych. Dal
bych jí prostor, který potřebuje. Jen jsem od ní chtěl slyšet, že mě nechce,
protože já jí rozhodně chtěl.

"Nejsem si jistá ... nemyslím si ... co chci je irelevantní. Ty a Nan ... "

"S Nan jsem skončil. Není žádné já a Nan. Ale je tu ty a já. Dokonce i
když to nechceš přiznat, je to tak."

"Nejsem vůbec jako Nan."

"Myslíš si, že to nevím? Sakra, holka, kdybys byla jako Nan, nebyl bych
tu. Ukončil jsem to s ní, protože Nan je jed. Ty jsi její pravý opak."

Harlowino tělo se mi pod rukama začalo pomalu uvolňovat. V malých,

jemných kroužcích jsem jí přejížděl palci po pase. "Většina kluků mě má
ráda kvůli tátovi. Udržuju si odstup. Nechci být symbol postavení."

Z jejích zranitelných slov mi hrudí projela ostrá bolest. Sakra. Rush žil se
stejným problémem, ale on nebyl holka. Byl kluk, kterýmu to bylo jedno.
Nehledal někoho kdo by ho chtěl pro něj samotného. Ne dokud nepřišla
Blaire. Sralo mě pomyšlení na kluka využívajícího Harlow, jen aby se
dostal k jejímu otci. Kdybych mohl vypátrat každýho hajzla co jí ublížil,
udělal bych to.

Zvedl jsem ruku a naklonil jí bradu tak, aby se mi dívala přímo do očí.
Chtěl jsem, aby viděla, že jsem vážný. Chtěl jsem, aby mi věřila. "Nikdy
bych tě nevyužil, abych se přiblížil k tvému otci. Znám Kira celý život.
Rush je můj nejlepší kamarád. Nefascinují mě členové, ani životný styl
Slacker Demon. Tohle je celé o tobě. Chci tebe. Jen tebe, Halow. Jenom
tebe."

V hnědých očích se jí zaleskly slzy a rychle zamrkala. Copak jí tohle nikdy

nikdo neřekl?

"Políbíš mě teď?" zašeptala.

Sakra. Měl jsem pocit jako bych byl zase poprvé zabouchnutej na střední.
Stačila tři slova a třásly se mi ruce. Nikdy jsem nečekal, že se mě na to
zeptá. Ale ani jsem jí nehodlal dát čas na rozmyšlenou. Přikrýt její jemné
rty svými bylo jako nirvána. Chutnala tak sladce. To byl jeden z důvodů
proč jsem jí začal říkat sladké děvče. Olízl jsem jí spodní ret protože jsem
se jí nemohl nabažit, než jsem začal prozkoumávat její ústa. Nasával jsem
její teplo. Cítil jsem jak se ke mně celá tiskne a zamotala mi ruce do vlasů.
Udržím si jí. Udělám cokoliv budu muset, abych si jí udržel. Sakra, třeba
se i přestěhuju do L.A. Nenechám ji jít. Poprvé v životě jsem se cítil doma.

"Říkal jsem ti to," zašeptal jsem jí proti rtům než jsem jí znovu zaútočil na
ústa.
 3. Kapitola
HARLOW

Současnost ...

Od doby co se mu utopil kamarád mi volal jen jednou. Byl opilý a nebylo

mu moc rozumět. Doufala jsem, že druhý den zavolá znova, ale neudělal
to. Věděla jsem, že truchlí a rozhodla se, že je to znamení od boha, že
napravuje věci. Podělala jsem to a dovolila Grantovi, abys se přiblížil a
neřekla mu to. Měla jsem štěstí, že mu na mě nikdy skutečně nezáleželo.
Myslela jsem si, že ano a na chvíli jsem si dovolila v té fantazii žít.

Poučila jsem se. Všechna sladká slova co mi navykládal byla trik a

fungovala na mě. Chytila jsem se na ně jako ryba na háček. Pokud bych tu
noc mohla vzít zpátky, udělala bych to. Už si to nebudu romantizovat. Dala
jsem mu část sebe, kterou si nemůžu vzít zpátky. Vzal mi panenství a
utekl. Jedinkrát jsem si dovolila předstírat.

Seděla jsem na posteli a dívala se z okna na záliv. Tohle bude ještě

drsnějších devět měsíců než jsem si na začátku přestavovala. Nejenže se
musím vypořádat s Nan, ale dokonce i s Nan a Grantem. Nedovolím, aby
mi to ublížilo. Byla jsem silnější. Grant mi sice vzal panenství, ale o
nevinnost jsem byla oloupená už dávno. To mi udělala láska k Jeremiahovi
Dukovi. Myslela jsem si, že mě miloval; myslela jsem si, že bude můj
navždycky. Byl tak pozorný a hodný. Ve škole mi nosil knihy a tolik o mě
pečoval. Řekla jsem mu pravdu a on předstíral, že na tom nezáleží.

Pak jsem ho našla za tribunami po jeho fotbalovém tréninku s

roztleskávačskou sukní Nikki Sharp vytaženou nahoru a jeho šortkami
staženými dolů, jak jí píchá opřenou o cementovou zeď. A to byl ono.
Tenkrát jsem si uvědomila, že jsem jen Kirovo dcera a jsem zlomená.
Chtěli mě jen kvůli mému postavení. Na mě samotné nebylo nic
speciálního. To bylo vše co na mě kluci viděli, když se na mě podívali.

Kromě Granta.
On byl jiný. Pro něj jsem nebyla Kirovo dcera. Byla jsem výzva. Jakmile
dostal co chtěl, zmizel. Babička mě vždycky před kluky jako on varovala.
Kdyby mě teď viděla, byla by tak zklamaná. Potřásla jsem hlavou.
Nemůžu na to myslet. Jen jsem se cítila hůř. Přežila jsem a nerozebírala to.
Litovat se, mě nikdy nikam nedostane. Nedělala jsem to. Ať jsem byla
kdekoliv a v jakékoliv situaci, přežila jsem. Byla jsem v tom dobrá.
Babička vždycky říkala, "Holka, je lepší držet hlavu vysoko a nenechat je
vidět tvůj pád. Ukaž jim páteř z ocele. Nevychovávám rozmazlenou
princezničku. Vychovávám ženu. Těžce pracující, soběstačnou, 'muže
nepotřebující' ženu. Slyšíš mě?" Nikdy se nechovala jakoby se mnou bylo
něco špatně. Věřila, že jsem celá. Byla jsem v pořádku. A tenkrát jsem
tomu věřila taky.

Vstala jsem a šla se osprchovat. Připravím se, půjdu do klubu a zahraju si

tenis. Mají tam trenéra, se kterým můžu pracovat. Pak si zahraju golf.
Zaplním si dny věcmi, které můžu dělat bez přátel. Možná si také poležím
u klubového bazénu. Tohle zvládnu.

O dva měsíce a tři týdny dříve ...

Ráno poté co mě Grant políbil v bazénu byl pryč. Způsob jakým se po

našem polibku choval byl divný. Nevěděla jsem co bylo špatně, nebo jestli
toho prostě jen litoval a nevěděl jak se ode mě dostat pryč. Probudit se
další ráno a zjistit, že Grant odjel byla odpověď na mojí otázku.

Táta byl také pryč. Po svém posledním hýření se nevrátil domů, ale to mě
nepřekvapilo. Grantův útěk bolel. Nenáviděla jsem, že k němu něco cítím.
Políbit ho byla chyba. Nebyla jsem jeho typ. Nikdy jsem ani být nechtěla.
Nan nebyla někdo s kým by normální člověk toužil být.

Zamknout se s knihou v pokoji neznělo tak lákavě jako před Grantem.

Místo toho jsem se vrhla do tenisu a plavání. Vytlačila jsem všechny
myšlenky na Grantův obličej z mysli jak nejlépe jsem mohla. Někdo by
měl na jeho rty umístit varovnou ceduli: Pozor, nedotýkat se. Byly
nezapomenutelné.

Tři dny po Grantově zmizení jsem plavala venku. Dneska se mi úspěšně

dařilo potlačit myšlenky na Granta do pozadí. Takže když jsem vynořila
hlavu z vody a našla ho tam stát a dívat se na mě, nebyla jsem si jistá jestli
si to představuju, nebo jestli tam skutečně je.

Odhrnula jsem si mokré vlasy a utřela si vodu z očí. Pak jsem je znovu
otevřela a stál tam. Pořád tam stál.

"Ahoj," řekl se sexy úsměvem. Chtěla jsem po něm něco hodit, abych mu
ten úsměv smazala z obličeje. Ten také potřeboval varovnou ceduli.

Neměla jsem náladu s ním mluvit. "Nan tady není," odpověděla jsem. Od
poslední cesty do Rosemary se nevrátila. A byla jsem si jistá, že přesně
tam Grant utekl taky. Odjel jí hledat. Tak jako vždy.

"Jo, já vím," odpověděl.

Opravdu bych se měla vrátit k plavání a ignorovat ho. Bylo by to

nejchytřejší. Ale na druhou stranu by to mohl brát jako pozvání, aby se
připojil. "Co chceš?" zeptala jsem se tím nejotrávenějším tónem jakého
jsem mohla dosáhnout.

"Přijel jsem za tebou. Zdá se, že jak tě jednou kluk políbí, těžko se na tebe
zapomíná," odpověděl.

To jsem nečekala. Polkla jsem uzel nervozity v krku. Vzdám to a příliš

snadno mu odpustím jestli bude takhle mluvit. Kam zmizela moje páteř?
Bývala jsem mnohem silnější.

"Jsi naštvaná, protože jsem odešel," řekl.

Přemýšlela jsem o odseknutí a rozmyslela si to. Dala bych mi tím jen větší
moc. Vůbec nepotřeboval vědět jaký na mě má vliv.

"Byla to zbabělost. Ale vystrašila jsi mě. Rád flirtuju s krásnýma holkama,
ale nezvládám zrovna nejlíp, když se mi z jednoho jednoduchého polibku
zamotá hlava. Chci s tebou dělat věci a cítit se určitým způsobem. Nejsem
na to připravený."

Čekala jsem chabé Omlouvám se; ne tohle. "Aha," byla jediná věc, se
kterou jsem přišla. Co přesně znamenalo, že se mu z našeho polibku
zamotala hlava? Byla to dobrá věc? Znělo to tak ... možná.

Grant si projel rukou v dlouhých, divokých vlasech a frustrovaně si

povzdychl. "Neměl jsem tě opustit bez vysvětlení. Nebylo to fér a myslel
jsem jen na sebe. V tom jsem dobrý. Já jen ... co můžu udělat, abys mi
odpustila?"

Pořád nežádal odpuštění. Ptal se jak si odpuštění získat. Požádal mě o

tohle někdy někdo předtím? Jak ... unikátní.

V hlavě se mi hlasitě spustily varovné zvony, ale ignorovala jsem je.

Protože moje srdce mu chtělo odpustit. Nechtěla jsem ho odehnat. Nikdo
si nikdy neudělal tolik času, aby mě poznal. Byla jsem na samotu zvyklá.
Mít někoho kdo mě chtěl poznat dost na to, aby přiznal, že se mýlil,
někoho komu záleženo na mém odpuštění, pro mě znamenalo víc než si
uvědomoval.

"Už to znovu nedělej," odpověděla jsem.

Grant vykulil oči a pak se mu po nádherné tváři pomalu rozprostřel úsměv.

"Neudělám."

Ustoupila jsem, když si začal přetahovat triko přes hlavu. Odhodil ho

stranou, vyzul si boty a pak zvedl oči a zadíval se do mých. "Tentokrát
neodejdu. Až tě unavím, budeš mě muset donutit."

Nedokázala jsem zadržet přihlouplý úsměv.

O dva měsíce a dva týdny dříve ...

Když se za námi zaklaply dveře mého pokoje, věděla jsem, že tohle je ono.
Týden jsme se líbali a dotýkali se. Bylo pro nás těžké udržet od sebe
navzájem ruce pryč. Cítila jsem s Grantem věci, o kterých jsem nevěděla,
že jsou možné. Ukázal mi, co je to skutečný orgasmus. Také mě naučil, že
křičet rozkoší je v pořádku. Líbilo se mu, když jsem byla hlasitá. Vždycky
z toho ještě víc šílel. Dýchání se mu zrychlilo a oči mu téměř zářily
nadšením.
Ale dnes jsem chtěla víc. Nezastavím ho až zajdeme příliš daleko.
Nedovolím mu nechat si tričko. Nechám nás udělat co jsme oba chtěli.
Bylo mi dvacet let. Bylo na čase, abych se stala skutečnou ženou a měla
sex. Držela jsem si svoje panenství jako nějakou obrovskou cenu a chtěla
jsem zažít totální spojení s druhou osobou. Chtěla jsem vědět jaký je pocit
mít Granta ve svém těle. Dostat se tak blízko jak jen je to možné. Chtěla
jsem to zažít.

Grant kolem mě ze zadu omotal paže, dotkl se rty mého krku a začal mě
pomalu dráždit. Z tohohle jsem vždycky trochu zeslábla v kolenou.
"Chutnáš tak zatraceně dobře," zašeptal mi do ucha a já se zachvěla. "Chci
ti svlíknout tričko. Celý týden myslím na to jak vtáhnu jednu z tvých
bradavek do pusy."

Našel rukama lem mého trička, přetáhl mi ho přes hlavu a pak mi rozepnul
podprsenku. Stáhl mi jí z těla a já ztuhla. Věděla jsem, že to uvidí. Byla
jsem na to připravená. Natáhl ruku a přejel přes čáru na hrudi, která teď
byla velmi slabá, sotva viditelná.

"Co je to?" zeptal se.

"Narodila jsem se předčasně. O deset týdnu dřív. Prošla jsem několika

operacemi, než jsem byla v pořádku." Nechtěla jsem vysvětlovat víc.
Nepotřeboval znát pravdu. Tohle stačilo. Sklonil ústa k mé hrudi a místo
toho, aby mě líbal na prsa, políbil jizvu. Zavřela jsem oči, protože jsem se
cítila provinile, že jsem nebyla úplně upřímná. Pak mi obě jeho velké,
opálené dlaně zakryly prsa a já zavzdychala.

"Je to příjemný, krásko?"

Podařilo se mi přikývnout, pak mě začal líbat na krku a jemně mě štípl do

bradavek.

"To je ono, zlato, nadzvedni pro mě záda."

Ani jsem si neuvědomila, že to dělám. Nemohla jsem se k jeho doteku

dostat dost blízko. Způsob jakým jsem se díky němu cítila byl návykový.
Prahla jsem po něm. Grant mi otevřel tenhle svět s takovým množstvím
rozkoše a vzrušením, o jehož existenci jsem předtím ani netušila.

"Lehni si na záda. Chci tyhle bradavky líbat."

Nehádala jsem se. Také jsem to chtěla. Vylezla jsem na postel a lehla si
akorát když si Grant přetáhl tričko přes hlavu. Viděla jsem tetování na
rameni, které se mu táhlo dolů přes pravý prsní sval. Nebyla jsem si jistá
co to je, ale bylo to sexy. Vypadalo to jako kmenové znaky. Pak měl na
hrudi nějaké čínské symboly. Měla jsem se ho na ně v plánu zeptat, ale ne
teď.

Sáhl pro svoje džíny a rozepnul je. Byla jsem fascinovaná spodní částí
jeho břicha. Všechny ty pevné svaly, způsob jakým mu vystupovaly
pánevní kosti a malá cestička chloupků začínající nízko, těsně nad gumou
spodního prádla. Chtěla jsem vědět jak přesně to pod ním vypadá, ale až
do dnešního večera jsem nedostala šanci. Grant mi vždycky sundal
kalhotky, ale řekl, že si potřebuje nechat kalhoty na sobě jestli si má udržet
jasnou mysl. Netlačila jsem na něj. Ale chtěla jsem to vidět.

Ležela jsem tam, zatímco vylezl nade mě a díval se na mě tím sexy,

hladovým pohledem v očích. Neodvrátil pohled, když sklonil ústa k mému
prsu a vtáhl bradavku do úst. Sledovala jsem ho. Chvělo se mi z toho
břicho a musela jsem stisknout nohy dohromady, abych ulevila bolesti
mezi nimi.

Pustil jí z pusy, pak vystrčil jazyk a s úsměvem jí olízl, pak se posunul a

věnoval té druhé stejnou pozornost.

Popadla jsem plné hrsti prostěradla, abych nevykřikla. Byl to tak dobrý
pocit. Teplo jeho úst kdekoliv na mém těle bylo úžasné, ale když našel
citlivá místa, bylo to ještě neuvěřitelnější.

Když uvolnil bradavku, začal mě líbat dolů po břiše a já věděla, že jeho

další krok bude stáhnout mi kraťasy. Mohl mě pusou poslat do blaženosti.
Ale dnes večer jsem chtěla víc.

"Svlékni si kalhoty," řekla jsem.

Ztuhl, zvedl ke mně oči a dal mi pusu těsně pod pupík. "Znáš pravidla.
Nemůžu. Nevěřím si."

Polkla jsem uzel nervozity v krku. "Já chci ... chci, aby sis sundal kalhoty.
Nemám strach z ničeho co se stane ..." Nebyla jsem si jistá jak říct klukovi,
že jsem připravená. Nikdy předtím jsem v téhle pozici nebyla.

Grant se chvíli mračil, pak se mu v očích objevil ten jasný, vzrušený lesk,
který dostávaly, když jsem se vracela dolů z vrcholů kam mě dostal.
"Říkáš mi, že můžu konečně cítit jak přesně zasraně úžasná jsi?"

Byla jsem připravená, že řekne 'ošukat mě', nebo 'opíchat mě', ale tohle ...
tohle bylo lepší. Bylo to skutečné. Nazývat to jinak, nebo to dělat
romantické by bylo jaksi laciné. Tohle bylo o vzájemné přitažlivosti a já to
chápala. Nepotřebuju pěkná slova, která nemyslí vážně. Potřebuju
upřímnost a zdálo se, že to chápe.

Grant se nade mnou skláněl, s rukama položenýma z každé strany mé

hlavy a díval se mi do očí. "Nemusíme to dělat. Nežádám o to. Jestli nejsi
připravená nevadí. Počkám."

Už jenom kvůli tomuhle důvodu samotnému jsem připravená. Myslel

vážně co říkal. Nechtěl na mě tlačit. "Chci to ... chci tebe."

"Kurva," zavrčel Grant a zvedl se z postele. Sáhl do kapsy a vytáhl

kondom. Nebyla jsem si jistá co si o tom myslím, ale byla jsem ráda, že je
připravený, dokonce i když mě to trochu zarazilo. Hodil ho na postel. Pak
jsem ho konečně viděla rozepínat si džíny. Nechal je dopadnout na
podlahu spolu s bílými boxerkami. Zalapala jsem po dechu. Cítila jsem ho
přes džíny mnohokrát; jednou jsem se o něj třela dokud jsem
nevyvrcholila. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že je tak ... velký.
Nebyla jsem si jistá jestli se vejde.

Nedal mi čas, abych si s tím lámala hlavu. Sáhl nahoru a jedním

rozhodným tahem mi sundal kraťasy a kalhotky, pak byl zpátky v posteli.
Chytl mě za obě kolena a roztáhl mi nohy. Nebyla jsem připravená, aby na
to šel hned. Potřebovala jsem se do toho dostat ...

Grant mě začal líbat na vnitřní straně nohy a pomalu si propracovával

cestu vzhůru k místu, kde jsem chtěla jeho pusu nejvíc. Jakmile mi vtiskl
polibek na vrchol pahorku a já cítila jak mě jazykem dlouze a pomalu olízl
dolů, byla jsem připravená. V rukách jsem svírala přikrývky a naříkala
úlevou, zatímco mi sál klitoris.

Když to udělal poprvé, styděla jsem se dokud mě nedonutil křičet a lapat

po dechu z největšího stupně rozkoše. Ale nepřestal hned-udělal to znovu.
Když mě tu noc opouštěl, byla jsem vyčerpaná a neschopná pohybu.

Neměla jsem ho s kým srovnávat, ale byla jsem si jistá, že je na tohle

Grant expert. Ani jsem to nechtěla moc rozebírat. Ale faktem bylo, že
věděl co dělá. Ztrácela jsem s ním kontrolu a já nikdy neztrácela kontrolu.

Cítila jsem v sobě známý nárůst napětí a tělo jsem měla plné nadšení.
Věděla jsem jak dobrý je to pocit dosáhnut těch výšek, ke kterým mě
Grant tak snadno přiváděl. Pak přestal a já chtěla křičet na protest. Už jsem
tam skoro byla.

Pohyboval se mi nahoru po těle, líbajíc mě na teplou, citlivou pokožku až

se dostal ke krku. "Nasadím si kondom," zašeptal, když se natáhl a vzal
malý balíček, na který jsem zapomněla. Roztrhl ho a já sledovala jak si
nasadil ochranu, zakrývající celou jeho délku.

"Vypadáš vystrašeně," řekl a nevracel se zpátky ke mně. Zvedla jsem oči,

abych se na něj podívala.

"Vejde se tam?" zeptala jsem se.

Za koutek úst mu zatahal úsměv. "Ano, sladká holčičko. Vejde."

Zdál se optimistický, ale já si nebyla tak jistá.

Grant se vrátil k líbání mého krku a okusování ucha, zatímco se tělem

skláněl mezi mýma rozevřenýma nohama. Udělám to. Chci to.

"Zdáš se napjatá. Máš špatnou zkušenost?" zeptal se zamračeně Grant,

stahujíc obočí. Vypadal naštvaně.

Zavrtěla jsem hlavou. Ne, neměla jsem špatnou zkušenost. Neměla jsem
žádnou. Věděl to? Chci říct, nemluvili jsme o tom, ale určitě už mu to
muselo dojít.

"To jen, že nevím co čekat, myslím ... z toho co jsem slyšela."

Celé tělo mu ztuhlo jak se nade mnou držel. Zamračení se přeměnilo v

překvapený výraz. "Co mi to říkáš? Samozřejmě, že jsi ... "

Nevěděl to. Hádám, že mu to přeci jen nedošlo. "Tohle je moje poprvé."

Grant zavřel oči a zamumlal nadávku. Dělal to s pannami nerad? Bylo to

špatné? Chtěla jsem mezi nás nějaký prostor. Poprvé jsem se cítila
zranitelně.

Otevřel oči a díval se na mě. Ta něha v nich mě vyvedla z míry. Zastrčil

hlavu do ohybu mého krku a ramene a zhluboka se nadechl. Tiše jsem
čekala.

"Vybrala sis mě," bylo vše co řekl. Z teplého dechu na pokožce jsem se
zachvěla a jeho tělo napodobilo moje. Odtáhl se a podíval se na mě.

"Udělám to pro tebe hezké. Slibuju."

Nepochybovala jsem o tom. Věděla jsem, že to zezačátku bude bolet.

Nebyla jsem idiot v tom jak to fungovalo. A také jsem věděla, že tentokrát
nejspíš nedosáhnu orgasmu, ale o tom tohle nebylo. Chtěla jsem Granta
uvnitř sebe. Chtěla jsem se k němu cítit víc než komukoliv jinému. To bylo
vše co jsem od tohohle chtěla.

Grant jemně přitiskl rty k mým, pak sklonil tělo dokud jsem necítila jak se
proti mně tiskne vrchol jeho penisu. Vzrušovalo mě to stejně moc jako
děsilo. Nadzvedla jsem boky, abych ho ujistila a on do mě vklouzl. Když
se dostal k bariéře, zadíval se mi do očí a zhoupl boky v jednom rychlém
přírazu. Nezanaříkala jsem bolestí-spíš to jen pálilo. Zajel do mě celý a
zůstal v klidu.

"Jsi tak zasraně úzká," řekl ochraptělým zasténáním. "Sakra. Je to jako,"

rychle dýchal, sklonil hlavu a zhluboka se nadechl, "teplá, hedvábná
rukavice svírající mě přesně na těch správných místech. Bože, miláčku."
Nebyla jsem si jistá co to všechno znamená, ale způsob jakým nade mnou
lapal po dechu zněl jako by to pro něj bylo příjemné. Bylo to víc než jsem
čekala. Byla jsem plná. Grant byl uvnitř mě a já se cítila kompletní. Chtěla
jsem ho tam.

"Potřebuju se hýbat, ale sakra, bojím se," řekl, když se pomalu odtáhl a
pak do mě zase vklouzl. Z hrudě se mu ozval tichý zvuk a vyslal mnou
vlnu radosti. Jen ho vidět cítit takovou rozkoš z toho, že je uvnitř mě bylo
nejvíc vzrušující. Roztáhla jsem kolena a on do mě zajel hlouběji a
vyklouzla mu nadávka, jakoby se mu vytrhla z hrudi.

Klitoris mi pulzoval jen ze zvuku jeho hlasu. Dostávala jsem se k úlevě,

kterou jsem znala a chtěla jsem ho prosit, aby se hýbal víc. Tvrději.
Pokaždé, když mě naplnil se mi otřel o klitoris a něco uvnitř mě masíroval.
Nebyla jsem si jistá co to je, ale byl do moc dobrý pocit.

"Zasraně úžasný," zasténal než mi zakryl pusu svojí v hladovém polibku.

Předtím mě takhle nikdy nepolíbil. Ztrácel kontrolu stejným způsobem
jako já, když měl líbal mezi nohama. Dosahovala jsem toho bodu s ním.
Vidět ho takhle reagovat nutilo mé tělo odpovídat způsoby, jaké jsem
neznala.

"Teď už je to příjemný," ujistila jsem ho.

Napnul se a pak sklonil hlavu zpátky do ohybu krku a ramene. "Bolest je

úplně pryč?" zeptal se tichým, přidušeným zasténáním.

"Ano," odpověděla jsem. Slabé štípání tam stále bylo, ale tišila ho rozkoš.

Zvedl se nahoru a zadíval se mi do očí. Svaly na krku se mu zatnuly a

vystupovaly ven, čelist mu ztuhla jakoby se něčeho držel jak nejsilněji
může. "Tohle je ... tohle víc než ... " zavřel oči a na tváři se mu objevil
bolestivý výraz. "Už moc dlouho nevydržím. Jsem tak blízko."

Jeho slova byla vše co jsem potřebovala, aby mě spirálovitě poslal k

vyvrcholení. Slyšela jsem ho vykřiknout moje jméno, zatímco já křičela
jeho a nadzvedla jsem boky, abych vyšla vstříc poslednímu nárazu.
Omotala jsem mu nohy kolem pasu, abych ho držela na místě. Chtěla jsem
cítit každý nával extáze, zatímco je uvnitř mě. Nechtěla jsem, aby se hýbal.
Nechala jsem každý výkřik volně plynout a pevně jsem se ho držela.

"Nikdy to nebylo tak zasrnaně úžasný. Zničila jsi mě. Kurvsky zničila.
Nemůžu si tohle odepřít," řekl mi do ucha, těžce dýchal a jeho tělo se proti
mně třáslo.

Souhlasila jsem. Chtěla jsem to. Nikdy mě nenapadlo, že tohle je to co

postrádám. Nenechám to jít. Potřebovala jsem víc. Strach z pravdy šel
stranou. Nemohla jsem tohle zastavit. Ne teď.
 4. Kapitola
GRANT

Současnost ...

Kdybych za ní šel nahoru, byla tu šance, že Nan vstane z postele a nachytá

mě, nebo nás uslyší. Neměl jsem z Nan strach, ale bál jsem se co by mohla
udělat Harlow. Byl jsem si jistý, že tu Harlow není z vlastní vůle. Nan
věděla, že tu je, když mě sem včera v noci přivedla. Hrála tady hru. Byl to
postranní úmysl, ale tak to bylo s Nan vždycky. A já nakráčel rovnou do
toho. Doslova.

Kiro nebyl Nanin fanoušek a Harlow obdivoval. Nedovedl jsem si

představit proč by sem Harlow posílal, aby žila s Nan. Tenhle dům mu
patřil, bylo mi jasné, že to je jediný důvod proč by tu Nan nechala Harlow
bydlet. Kiro jí nedal na vybranou. To bylo stoprocentní.

"Pořád jsi tu? Proč?" zeptala se Nan, když kolem mě prošla jen v
kalhotkách, které toho z jejího zadku moc nezakrývaly a úzkém tílku.
Kdysi mi to rozehřívalo krev. Její tělo by rozpálilo krev každého muže. Ale
už ne. Měl jsem to za sebou. Sex s ní byl prázdný. Tak neuvěřitelně
prázdný.

"Chtěl jsem si dát kafe než půjdu, ale můžu jít bez něj," řekl jsem a otočil
se ke schodům.

"Můžeš si dát zatracený kafe jestli chceš. Pak jdi. Mám dnes něco na
práci," zavolala za mnou. Nezůstanu tu. Musím být s Harlow o samotě, ale
ne tady. "Ne, díky. Už jsi vzhůru. Je čas odejít," odpověděl jsem.

Tohle bylo naposledy. Myslela si, že jsem sexuální hračka, kterou může
vyndat a hrát si s ní, fakt je, že jsem byl. Ale zavíral jsem oči a předstíral
jako by byla někdo jiný. Nikdy jsem se necítil tak dobře, ale pomáhalo mi
to to zvládnout.
Vina mě užírala zaživa. Opustit Harlow pár hodin potom co jsme byli
spolu, abych uháněl domů v soukromém letadle Slacker Demon a čelil
ztrátě kamaráda, mě zlomilo. Život byl krátký. Nikdy předtím to pro mě
nebylo skutečné, ale sledovat jak Jace spouštějí do hladné, tvrdé země mě
probudilo. Kolik času nám zbývá? Při pohledu na Bethy, předklánějící se a
vzlykající nad jeho ztrátou jsem si uvědomil, že tenhle druh bolesti by byl
nesnesitelný. Musí žít zbytek života bez něj. To bylo zatraceně děsivý.

Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako ona Jace. Ale byl jsem blízko ...
padal jsem, ale pak jsem couvl. Nemohl jsem být tak otevřený. Nemohl
jsem to udělat. Co kdybych dovolil, aby mě Harlow kompletně vlastnila?
Teď jsem věděl jak snadné by to bylo. Tohle pro mě ona byla. Pokud bych
jí nechal, patřila by jí moje duše. Nemohl jsem to udělat.

Každý Bethyn srdce drásající vzlyk byl jako kýbl ledové vody. Sledoval
jsem Rushe jak držel svou ženu Blaire v náručí a ona tiše plakala. Viděl
jsem mu to na tváři. Dal jí svojí duši. Přemýšlel o tom samém, ale už pro
něj bylo příliš pozdě.

Byl zranitelný. Pokud by jí ztratil, nepřežil by to. Vzala by si sebou každý

kousek jeho života. Nemohl by bez ní dýchat. Ten den jsem odešel a opil
se dokud se myšlenka na Harlow neotupila. Sladká chuť jejích úst a pocit
být uvnitř ní byli vzpomínka.

Harlow mě děsila. Co jsem k ní cítil mě děsilo. Bojoval jsem, abych se k ní

vrátil. Trýznily mě vzpomínky jak mi její úsměv rozechvěl hruď a způsob
jakým tak nevinně vzdychala rozkoší. Pak ta noc ... ta jedna neuvěřitelná,
nezapomenutelná noc. Bál jsem se, že jí ze sebe nikdy nesmyju a nepohnu
se dál. To byla síla jakou jsem nad sebou nikdy nikomu nedal. Když mi
pak Harlow nezvedala telefon a její otec mě varoval, abych se držel dál,
nakonec jsem se donutil ty vzpomínky vyhnat z hlavy. Whisky pomáhala.
Když jsem neměl whisky, nemohl jsem na ní zapomenout. Dokonce i s
whisky jsem si jí pamatoval-jen to míň bolelo.

Moje potřeba jí vidět mě začala ovládat a zavolal jsem Deanovi Finlayovi,

aby mi pomohl. Řekl mi, že mě Kiro nechá zatknout jestli vkročím na jeho
pozemek. Neměl radost z toho jak jsem Harlow využil. Kiro věřil, že jsem
se vyspal s Harlow, zatímco jsem stále spal s Nan. Snažil jsem se to
vysvětlit a bránit se, ale Dean mi zavěsil.
Takže jsem pil ještě víc, protože když jsem byl střízlivý, potřeboval jsem
se k ní vrátit. Předtím jsem to dělal, abych se vyrovnal se sračkama od
Nan. Ale teď jsem to potřeboval víc. Potřeboval jsem zapomenout co jsem
udělal někomu tak nevinnému a hodnému. Takhle to šlo dva měsíce.
Pomáhalo mi to se vyrovnávat se ztrátou Jace a ochutnání něčeho, co jsem
měl, ale zničil.

Potom všem ... poslal Kiro Harlow sem. Aby mi seděla přímo pod nosem
bez ochranky a ochrany. Bylo to sakra matoucí.

Došel jsem do Nanina pokoje a znovu se mi udělalo zle. Tohle bylo

špinavé. Nikdy jsem ze sexu pro zábavu neměl špinavý pocit, ale tohle ...
bylo to zasraně nechutný. Nenáviděl jsem se. Popadl jsem džíny, natáhl si
je a přes hlavu si přetáhl tričko, pak jsem vzal boty a obul si je.

Nerozloučil jsem se s Nan. Nezajímalo jí to a já nechtěl. Jen jsem

odtamtud vypadnul. Potřeboval jsem se umýt. Chtěl jsem jí ze sebe smýt.
Pak zavolám Harlow. Musím najít způsob jak to vysvětlit. Jen jsem doufal,
že mě nechá.

Malé sportovní Audi, stojící na cestě hned vedle mého auta bylo jako
kopanec do žaludku. Proč jsem si ho v noci nevšiml? Měl jsem vědět, že tu
někdo je. Příliš moc zatracený whisky. Proto jsem si nevšiml.

Prudce jsem vytáhl kličky z kapsy a třísknul jsem dveřmi mého auta,
vzteklý sám na sebe a nastartoval jsem. Dneska nebudu pít. Nebo jiný
zatracený den počínajíc dneškem. Už v tom nemůžu pokračovat. Musím
najít způsob jak se vyrovnat s ním, že je Harlow tady a snažit se, aby
porozuměla proč jsem vycouval.

Jen jsem doufal, že to pochopí. Nechtěl jsem, aby byla zraněná. Ale přesto
jak moc jsem jí chtěl, strach z toho být tak zranitelný byl silnější. Věřila mi
a já jí zradil. Já bych si za to neodpustil.

Potřebuju si promluvit s Rushem. On byl ten jediný, s kým můžu mluvit.

Možná jsme nebyli pokrevní bratři, ale byl můj bratr. Už do dětství. Byl v
mém životě jediný člověk, kterého jsem si pustil tak blízko. Ani můj otec
mě skutečně neznal. Nikdy se o to nepokusil. A moje máma ... to byl úplně
jiný příběh.

Než jsem vyjel z Naniny příjezdovky, vytočil jsem Rushovo číslo.

"Jo," odpověděl. Na druhém konci linky se ozýval dětský smích.

"Potřebuju si promluvit. Hlídáš dnes Nata?" zeptal jsem se. Rush se svým
synem Natem trávil víc času než jakýkoliv jiný otec co znám. Řekl bych,
že to bylo protože chtěl svému dítěti dát něco, co jsme on ani já neměli, ale
věděl jsem víc. Zbožňoval ho. Zbožňoval svojí ženu. Dostat ho od nich
pryč nebylo lehké.

"Blaire je tady. Máme namířeno na pláž, ale jestli je to důležité, víš, že jí

nebude vadit, když na hodinku nebo tak odejdu." Všiml si naléhavosti v
mém hlase.

"Jestli jí to nevadí. Opravdu bych si potřeboval pokecat."

"Jen dokončím natírání opalovacího krému na tohohle chlapíka a pomůžu

jí se venku usadit. Pak zamířím k tobě."

"Jedu do klubu. Sejdeme se tam. A díky," řekl jsem.

"Jen pro tebe," odpověděl a já chápal. Pro nikoho jiného mimo Nata a
Blaire by si čas neudělal, jen pro mě. Měli jsme pouto.

"Taky za mě poděkuj Blaire."

"Dobře. Uvidíme se za chvíli."

Zavěsil jsem telefon, hodil ho vedle sebe na sedadlo spolujezdce a vyrazil

do klubu.
 5. Kapitola
HARLOW

Najít klub bylo snadné. Rosemary Beach bylo malé pobřežní město; snad
by se tomu ani město říkat nemělo. Tady žila a jezdila sem elita na
dovolené. Potom co jsem jím projela a viděla domy nahoře i dole u zálivu,
chápala jsem proč tu Nan chtěla bydlet.

Zajela jsem k přední bráně klubu a ukázala vrátnému svojí členskou kartu
co mi dal táta. Otevřel mi velkou ocelovou bránu, abych mohla vjet a já
následovala cedule k obsluze parkoviště. Nechtěla jsem parkovitě hledat
sama a můžu se obsluhy zeptat kde jsou tenisové kurty.

Když jsem zastavila, přišel k mému autu kluk v bílém polo tričku a bílých
kraťasech. Natáhla jsem se na zadní sedadlo pro raketu a pak jsem otevřela
dveře.

"Dobré ráno, slečno," řekl s přátelským úsměvem. Dlouhé blond vlasy mu

padaly přes jedno oko a on si je zastrčil za ucho. Přišel mi jako surfař.
Vypadal tak.

"Dobré ráno," odpověděla jsem a přehodila si batoh přes rameno. "Jsem tu

nová. Můžeš mi říct kde najdu tenisové kurty?"

Přikývl. "Projděte támhle hlavním vchodem. Nejprve doleva a pak

dvojitými dveřmi vedoucími ven na zadní terasu. Sejdete po schodech a
doprava. Hned před sebou uvidíte kurty."

To znělo dost jednoduše. "Děkuji," odpověděla jsem a podala mladému

klukovi klíčky.

"Můžu vidět kartu, slečno? Potřebuji zaregistrovat vaše auto do systému."

Sáhla jsem do auta, vzala kartu z palubky a podala mu jí.

Rychle si jí přečetl, projel jí přístrojem a vrátil mi jí. "Jen nám dejte vědět,
až budete připravená odjet, slečno Manning," odpověděl.

"Děkuji." Napadlo mě mu říct ať mi říká Harlow, ale bylo by to zbytečné.

Mohl by se dostat do problémů s vedením, pokud by ho někdy nachytali
jak mi říká křestním jménem.

Zamířila jsem dovnitř. Skutečnost, že tu nenarazím na Nan byla za celé

ráno moje největší úleva. Muž, oblečený stejně jako kluk venku mi otevřel
dveře a já šla podle pokynů ke kurtům.

Cestou jsem minula restauraci a napadlo mě, že se tam vrátím na oběd.

Vypadala hezky a jídlo vonělo úžasně. Zastavila se přede mnou dívka v
bílých šortkách a bílém polo tričku. Tváře se jí pomalu dotkl úsměv.
Hnědé vlasy měla vyčesané do vysokého culíku a bylo jasné, že je tu
zaměstnaná-její oblečení bylo stejné jako mužů, kteří mi pomáhali, jen
těsnější. Ale vypadala povědomě.

"Harlow?" zeptala se.

Poznala jsem jí. Potkala jsem jí na Rushovo a Blaiřině svatbě. "Ano,"

odpověděla jsem, frustrovaná, protože jsem si nemohla vzpomenout na její
jméno. Grant mi ten den zamotal hlavu a já si kromě konverzace s ním nic
moc jiného nepamatovala.

"Jsem Bethy. Blaiřina kamarádka. Viděly jsme se na svatbě," řekla.

Cítila jsem jak se mi zahřál obličej. Nesnášela jsem, když jsem si

nepamatovala lidi. To byla součást mojí společenské neobratnosti.
"Vzpomínám si," odpověděla jsem s úsměvem. "Ráda tě znovu vidím."
Doufala jsem, že to byla správná věc co říct a že jsem nezněla jako idiot,
protože jsem se jako jeden rozhodně cítila.

Bethyn výraz byl přátelský, ale v očích měla smutek. "Chápu. Ten den jsi
potkala spoustu lidí. Nevěděla jsem, že jsi ve městě."

Líbila se mi. Cítila jsem se s ní příjemně. To nebylo běžné. "Jsem tady

zatímco bude táta na turné. Poslal mě bydlet s Nan."
Bethy vytřeštila oči a tiše hvízdla. "Sakra. Já myslela, že ty jsi ta dcera,
kterou má rád."

Očividně si byly s Blaire blízké a přesně znala naší rodinou situaci.

"Koupil tu pro Nan dům, ale pod podmínkou, že v něm budu bydlet taky
až bude na šňůře. Nerad mě nechává samotnou v L.A.," vysvětlila jsem,
pokoušejíc se neznít o tátovi příliš defensivně.

Bethy si dlouze povzdychla. "Osobně bych na tvém místě brala raději

L.A."

Málem jsem se rozesmála. Ale kousla jsem se do rtu, abych se udržela.

"Víš, že mám pravdu. Ta děvka tě nenávidí," řekla Bethy. "Blaire nenávidí

taky, takže by jste se vy dvě měly spojit a vytvořit tým."

"Mám Blaire opravdu ráda. Jsem moc ráda, že jí Rush našel."

Bethy si mě chvíli prohlížela. "Hádám, že toho máte s Rushem hodně

společného. Oba jste byli prakticky vychovaný Slacker Demon."

Taky tu byl ještě můj bratr Mase. Nikdo ho nezmiňoval. Žil se svojí
matkou na ranči v Texasu. Co vím tak ho tam byl táta několikrát navštívit,
ale on do L.A. jezdil zřídka. Měl svůj život v Texasu rád. Také si byl velmi
blízký s nevlastním otcem. "Jo. Často jsme se vídali," odpověděla jsem,
rozhodnutá Mase nezmiňovat. Jen byl to vedlo k otázkám, na které jsem si
nebyla jistá jak odpovídat. Táta Mase neviděl víc než rok, ale mě Mase
volal aspoň jednou měsíčně, aby mě zkontroloval a zeptal se jak se mám.
To mi dávalo možnost se ho zeptat na jeho život. Babička se vždy
ujišťovala, abych se s Masem několikrát do roka viděla. Od doby co
umřela jsme se neviděli. Tátovi jsem o tom nikdy neřekla, protože jsem se
bála, že by ho ranilo, že s ním takový kontakt Mase neudržuje.

"No, jsem ráda, že jsi v Rosemary, ačkoliv si přeju, abys měla lepší
ubytování. Potřebuješ tu pomoct něco najít?" zeptala se, pak se podívala
dolů na mojí tenisovou sukni a raketu přes rameno a usmála se. "Máš
namířeno na kurty. Následuj mě. Musím se ujistit, že tě nebude obtěžovat
Nelton, náš slizácký tenisový trenér. Máme mnohem milejšího trenéra,
Adama. Přesně toho potřebuješ."
Dobré vědět. Držet se dál od Neltona. Udělala čelem vzad a zamířily jsme
ke dveřím. Culík se jí při chůzi houpal sem a tam, ale v kroku neměla
žádnou svižnost. Přestože jsem jí moc dobře neznala, přišlo mi to divné.

Vyšly jsme ze dveří a ona zamávala několika lidem. Většina z nich byli
členové. Bylo zajímavé, že se přátelila se členy a přesto tu pracovala. Na
takovýhle druh country klubu jsem nebyla zvyklá. Líbilo se mi to. Hodně.

"Takže, hraješ tenis často?" zeptala se Bethy.

"Táta má v domě kurt. Využívala jsem ho, abych cvičila a měla prostě co
dělat. Dává mi to čas na přemýšlení."

"A tady ho budeš využívat, aby ses dostala pryč od Nan. Dobrý nápad,"
odpověděla Bethy.

Tentokrát jsem se usmála.

Vysoký, blonďák s tmavým opálením a zelenýma očima nás viděl

přicházet jeho směrem a očima mi začal přejíždět po těle. Vůbec se mi to
nelíbilo. Kšiltovku měl otočenou dozadu a byl oblečený v bílém tenisovém
oblečení.

"Nic pro tebe, Neltone. Drž se svých paniček. Hledám Adama," řekla muži
Bethy a já se přistihla jak se k ní přisunuju blíž, když jsme ho míjely.

"Proč jí nenecháš, aby se sama rozhodla koho chce? Mám zrovna volnou
hodinu," odpověděl.

"Fuj, ble, jdi pryč," odsekla Bethy a šla dál.

Právě teď jsem za ní byla velmi vděčná.

"Promiň. Nelton si myslí, že je pro ženy dar od boha. Kdyby nebyl tak
příšernej, byl by atraktivní, ale je prostě ... brrr. Starší ženy ho ale milujou.
Adam je nový. Woods, vlastník klubu, najal Adama před dvěma týdny-
nebo bych možná měla říct Della, Woodsovo snoubenka, najala Adama
před dvěma týdny. Nebyla z Neltona nadšená a chtěla tu mít další
možnost."

Dellu jsem neznala, ale už jen z tohohle důvodu jsem jí měla ráda.

"Adame," zavolala Bethy, podívala jsem se na kurt a uviděla vysokého,

svalnatého muže. Vlasy měl zrzavé. Možná spíš zlatavě blond, od toho
kolik trávil času na slunci. Kolem hlavy měl bílou čelenku a na sobě stejné
bílé, tenisové oblečení jako Nelton. Všimla jsem si slov 'Kerrington Club'
vyšitých malým písmem na tričku a pod nimi 'Tenisový trenér'.

Adam k nám doběhl s úsměvem na tváři. Když se přiblížil, všimla jsem si

jasně modrých očí. Byly zarážející a velmi světlé. Nebyl tak opálený jako
Nelton-spíš bledý. Na svalnatých rukách měl dokonce pihy. Moje babička
by ho nazvala ryšavec.

"Ahoj Bethy, co je?" zeptal se, usmívajíc se na Bethy, pak se podíval na

mě a zpátky na Bethy.

"Mám tu novou členku. Je to Rushovo kamarádka a naneštěstí Nanina

poloviční sestra. Nebudeme to ale používat proti ní. Stejně jako Rush se
Nan vůbec nepodobá. Každopádně, chce hrát. Domluv si s ní hodiny; bude
potřebovat místo kam utéct, zatímco bydlí s tou podlou mrchou. Takže,
Harlow, tohle je Adam. Adame, seznam se s Harlow."

Bethy Nan opravdu nenáviděla.

"Rád tě poznávám, Harlow," řekl a podal mi ruku. Vklouzla jsem do ní

svojí a potřásla jí. Bylo to krátké. Nic divného, nebo nepohodlného.
Nerada jsem si podávala ruce, nebo se dotýkala lidí, které jsem zrovna
poznala.

"Mám v rozvrhu pár volných oken, která potřebuju zaplnit. Nelton zůstává
pěkně vytížený a drží si většinu místních," informoval nás Adam. Jeho
zuby byly perfektně rovné a velmi bílé. Měla jsem slabost pro hezké zuby.

"Tak dobře. Moje práce skončila," řekla Bethy, pak se otočila ke mně. "S
Adamem jsi v bezpečí. On není nechutný. Užij si den."

"Děkuju za pomoc," odpověděla jsem.

Bethy se na mě usmála, ale v očích měla pořád smutek. "Bez problému.
Blaire o tobě pěla chválu. Chtěla jsem se ujistit, že se o tebe postarám
kvůli ní."

Přikývla jsem a Bethy zamávala na Adama než odešla zpátky odkud jsme
přišly.

"Můžeme se na můj rozvrh podívat hned tady na Macu a domluvit si denní

lekce? Teda, jestli chceš chodit každý den."

"Ano. Potřebuju něco dělat," ujistila jsem ho. S Adamem se snadno

vycházelo a představa mít se na co těšit a mít si s kým popovídat, dokonce
i když to bylo jen o tenise, zněla lákavě. Kromě toho byl přitažlivý a při
úsměvu mu jiskřilo v očích. Líbilo se mi to. Hodně se mi to líbilo.
 6. Kapitola
GRANT

Harlow mi nezvedala telefon, krucinal. Přesně jako předtím. Stranila se mi.

Výraz na její tváři dnes ráno byl tak bolestivý. Nezvedala mi telefon a
věřila, že jsem s Nan spal celou tu dobu. To proto se mi vyhýbala …
správně? Podlehl jsem a znovu se vyspal s Nan, když jsem si uvědomil, že
mě Harlow do své kamenné pevnosti znovu nepustí. Snažil jsem se jí
vymazat z mysli. Nefungovalo to. Ale kurevsky jsem se snažil. Bolestivý,
zrazený výraz v jejích očích mě užíral zaživa. Co si myslela? Chápal jsem
to celé špatně?

Musím s ní mluvit.

Napochodoval jsem do kubu a skoro vrazil do Bethy. Za posledních pár

měsíců jsem jí moc nevídal. Zůstávala sama a zaměstnávala se prací.

"Ahoj," řekl jsem, když se zastavila a s nuceným úsměvem ke mně

vzhlédla.

"Ahoj," byla její jediná odpověď.

"Jak je?" byla to prázdná otázka, ale nevěděl jsem co jiného říct. Z nás
všech trpěla ztrátou Jace nejvíc.

Pokrčila rameny. "Mířím do práce. Zrovna jsem přihlásila Harlow k

Adamovi, novému tenisovém trenérovi, takže mám pro dnešní den dobrý
skutek splněný."

Harlow.

"Harlow je na tenisových kurtech?" zeptal jsem se, pokoušejíc se okamžitě

nerozeběhnout tím směrem.

Bethy přikývla. "Jo. Schovává se přes den před Nan. Je mi tý chudinky

líto. Ale na druhou stranu, ty nepochopíš jak někdo nemůže mít rád Nan,"
odpověděla a obrátila oči v sloup, než mě obešla a vyšla ven ze dveří.

Chtěl jsem se bránit, ale byl jsem příliš soustředěný, abych se dostal k
Harlow.

Když jsem šel po cihlovém chodníku ke kurtům, všiml jsem si Netlona s

Thadovo mámou. Byl jsem si dost jistý, že Thadova máma nebyla jedna z
Neltonovo fanynek. Byla to milá dáma. Nedovedl jsem si představit, že by
podváděla manžela. Kromě toho by neudělala nic čím by zklamala Thada.
Ten kluk byl rozmazlený a šťastný.

Prošel jsem kolem nich a okamžitě jsem zpozoroval Harlow. Měla na tváři
soustředěné zamračení, když odpalovala každý míček, který na ní Adam
poslal. Také v té sukni vypadala jak sen.

"To je ono, holka," zavolala pochvalně Adam. Nelíbil se mi jeho tón. Zdál
se z ní až příliš nadšený. Příliš … zaujatý.

"O stupeň postoupíme. Myslíš, že to zvládneš?" zeptal se.

"Do toho." Zastavila se, když mě uviděla. Mohl jsem jí v očích vidět sérii
emocí než je zavřela a otočila se zpátky k Adamovi. "Dej mi minutku."

Adam se otočil a podíval se mým směrem. Cítil jsem na sobě jeho pohled,
ale nespustil jsem oči z Harlow pro případ, že by se chtěla vypařit.

Vzala si ručník, utřela si pot z obličeje a krku a pak se dlouze napila z

lahve vody. Trpělivě jsem čekal a užíval si způsob jakým se pohybovala.
Nikdy jsem neviděl nikoho ani zdaleka tak klidného jako Harlow. Měla
svůj elegantní, uhlazený způsob jak všechno dělat. Dokonce i když se tu
venku potila, připadala mi majestátní.

Ramena se jí nadzvedla a klesla při hlubokém nádechu, pak se otočila a šla

ke mně. V očích měla odhodlaný lesk. Ale neodradil mě. Jestli něco, tak
jsem jí chtěl popadnout a líbat dokud oba na poslední dva měsíce
nezapomeneme.

"Co potřebuješ?" zeptala se, udržujíc mezi námi dobrou stopu odstupu.
Upjatý, chladný, sexy-jak-blázen tón jejího hlasu mi byl povědomý. Byla
to Harlow než jsem jí přinesl čínu a přesvědčil jí, aby mi věřila.

"Musíme si promluvit. Je toho spousta co potřebuju vysvětlit," řekl jsem.

Harlow nadzvedla obočí. "Nejsem hluchá ani slepá. Není potřeba nic
vysvětlovat. Naprosto tomu rozumím."

Sakra. "Harlow, minulá noc nebyla to co si myslíš. Nemluvila jsi se mnou.

Volal jsem ti a tys mě odstřihla. Co jsem měl dělat? Já byl … k čertu,
pokoušel jsem se na tebe zapomenout. Zapomenout na nás. Protože jsi mě
k tomu donutila. A včera v noci jsem byl tak zlitej, že jsem neznal vlastní
jméno."

Harlow se narovnala v ramenou a zírala na mě, zatímco se jí ve velkých

srdce lámajících očích rozsvěcela zlost a vztek. To nevypadalo slibně.
"Nejsem idiot. Vím, že jsi mi kromě jednoho hovoru nikdy nevolal a
tenkrát jsi byl taky příliš opilý, abys znal svoje jméno. Neotáčej to proti
mně, aby ses cítil líp. Jsem velká holka a díky tobě už nejsem ani zdaleka
tak naivní jako dřív. Dostala jsem tvrdou lekci." Ztěžka polkla a zavrtěla
hlavou. "Ne. Nemáme o čem mluvit, Grante. Tvůj čas vypršel. Prosím, jdi
za Nan. Užívej si jí jak jen se ti zachce. Já nejsem tvoje starost a nikdy
nebudu." Otočila se a vydala se zpátky na kurt.

Natáhl jsem se a chytil jí za ruku, abych jí zastavil. Musel jsem něco říct.
Musím jí přimět, aby mě vyslechla. Celou tu dobu jsem si myslel, že jí
Kiro řekl, že spím s Nan. Nebyl jsem si jistý kde tu informaci vzal, nebo
jestli to jen usoudil, ale z toho co mi řekl Dean to byl důvod proč mi
Harlow nezvedala telefon.

"Jestli jsi o mě a Nan předtím nevěděla, pak proč jsi teda ignorovala moje
hovory?"

Harlow se zastavila a nepokusila se vytrhnout ruku z mého sevření. Stála

tam, tak klidná. Ženy které znám se se svými emocemi takhle
nevyrovnávaly. Byly hlasité. Křičely, ječely a házely věcmi. Harlow byla
tak neemotivní.

"Volal jsi jednou. Byl jsi opilý. Pak už nikdy. Prosím, pusť mi ruku. Zbývá
mi čtyřicet minut s Adamem a ráda bych svůj čas řádně využila."
"Já ti krurva volal. Milionkrát! Nezvedala jsi to. Volal jsem do domu a tvůj
táta mi vyhrožoval. Dokonce i Dean mě varoval. Myslel jsem si, že to bylo
to co jsi chtěla. Potřeboval jsem to vysvětlit."

Otočila se a já se lekl ohně za jejíma očima. "Ne, Grante, nevolal. Jsem

opravdu chytrá a vím pokud mám zmeškaný hovory. Nezavolal jsi."
Vytrhla se mi a zamířila zpátky.

Nepředstavoval jsem si, že to půjde zrovna takhle. A neměl jsem podělaný

tušení jak jí přimět, aby mě poslouchala. Byla tak opatrná, aby se chránila.
Postavila mezi námi zdi a ty byly jako z ocele.

"Jestli je to vše, pane Cartere, musíme pokračovat v lekci," řekl Adam

pracovním tónem.

Stejně jsem to nechtěl dělat tady. Ne s publikem. Místo abych odpověděl

jsem prostě odešel pryč. Nevěděl jsem co jiného dělat. Potřeboval jsem se
dát dohromady a naplánovat co dál. Také jsem potřeboval radu. Kašlat na
čekání na Rushe. Půjdu za Blaire.
 7. Kapitola
HARLOW

Adam se choval jakoby se nic nestalo. Dokonce i po tom co jsem minula

všechny míčky co mi přihrál. Nemohla jsem se soustředit. V hlavě se mi
znovu a znovu přehrávala Grantova slova. Byl tak odhodlaný přesvědčit
mě, abych věřila, že mi volal. Přesto nepomyslel na skutečnost, že jeho
komentář o spaní s Nan byl jako čepel zaražená do hrudi. Prostě jsem se
přestala snažit, Adam přestal odpalovat a jen jsme tam stáli a dívali se na
sebe.

"Omlouvám se. Myslím, že dnes už to nebudu schopná dokončit," řekla

jsem mu. Nepotřeboval další vysvětlení; věděla jsem, že nás slyšel. Ne že
by jsme zrovna šeptali.

"Mám další hodinu a dvacet minut volno. Nezajdeme na kafe?" zeptal se,
překvapujíc mě.

Nebyla jsem si jistá jestli se mi chce. Neměla jsem moc přátel. Moje
knížky byly moji přátelé.

"Nebudu se ptát co se stalo pokud nebudeš chtít. Jen jsem myslel, že kafe
zní dobře a rád u něj mám společnost," řekl, když jsem neodpověděla.

Potřebuju to udělat. Bylo na čase začít žít. Táta mě sem poslal a bylo
nemožné se tu schovávat v ložnici. Zůstat doma znamenalo být blízko
Nan. "Ráda půjdu," odpověděla jsem.

Zdálo se, že se Adamovi ulevilo a usmál se na mě. "Dobře. Myslel jsem si,
že možná budu muset prosit."

Nebyla jsem si jistá co tím myslel, nebo jestli mě popichuje. Čekala jsem
zatímco si ručníkem utřel trochu potu a dlouze se napil vody.

Když se ke mně otočil zpátky, rozhodla jsem se, že se mi Adam líbí. Byl
atraktivní a milý. A nespal s Nan … nebo si to aspoň myslím.

"Než spolu půjdeme na kávu, máš nějaký druh vztahu s Nan?" zeptala
jsem se. Věděla jsem, že je to směšné, ale chránila jsem se. Pokud měl,
bylo by lepší s ním mimo kurty čas netrávit.

Adam se zasmál. Hádám, že jsem zněla jako dítě, když jsem se na něco
takového zeptala. Ale bylo mi to jedno. "Ne. Nan je typ holky, od kterých
se držím dál. Také má něco s Augustem Schweepem. Dělá v klubu
golfového trenéra."

Paráda. Grant s ní spal, zatímco ona spí s trenérem golfu. Humus. Prostě
humus. "Ona není jediný člověk, se kterým něco má."

Adamovo obočí vystřelilo nahoru. "Jak jsem řekl. Není můj typ."

Ano, můžeme být přátelé.

"Dobře. Ne že by kafe něco znamenalo. Jen dávám přednost neztrácet čas s

lidmi, kteří mají něco společného s Nan."

"Tak moc jí nenávidíš?" zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Je to jen velká rudá vlajka, že ta osobo něco
postrádá."

"Opravdu? Co by to mělo být?"

"Integritu," odpověděla jsem než jsem sklapla. To jsem neměla říkat.

Adam nicméně znovu vybuchl smíchy.

***

Vešli jsme do malé kavárničky hned za dveřmi velké terasy. Okamžitě

jsem si všimla Rushe, stojícího u vchodu do velké jídelny, nebo restaurace.
Podíval se ode mě na Adama a lehce nadzvedl obočí, pak přikývl na
pozdrav než obrátil pozornost zpátky ke klukovi, jehož jsem si pamatovala
ze svatby.

"Bude v pořádku, když si dáme kávu tady? Jídelna je v tuhle hodinu

narvaná. Nebo by sis chtěla dát uvnitř něco jídlu?" zeptal se.

Byla doba oběda, ale představa vejít tam, zatímco je tam plno lidí, nezněla
lákavě.

"Můžeme si tu dát sendvič?" zeptala jsem se.

"Jasně." Vytáhl mi židli. "Posaď se a já zajdu pro menu. Normálně ho sem

ven nenosí."

Chystala jsem se mu říct ať se tím netrápí, že kafe stačí, ale už byl na cestě
ke dveřím. Nepodívala jsem se, abych viděla jestli mu Rush něco řekl.
Dívala jsem se z oka s výhledem na kurty. Kdybych si o tom dovolila moc
přemýšlet, znervózněla bych. Nebyl důvod k nervozitě. Adam byl milý
kluk. Hrál tenis. Už jsme měli něco společného.

"Mám Adama rád." Rushův hlas mě vylekal a otočila jsem se, abych ho
viděla přicházet k mému stolu.

"Já, taky," odpověděla jsem, přemýšlejíc jestli ví o mě a Grantovi, nebo

vůbec něco.

"Nan s tebou zachází dobře?"

Dělalo mu to starosti. Rush lépe než kdokoliv jiný věděl jak zlé to mezi
námi je. "Ještě jsem jí neviděla. Vyhýbám se jí."

Rush se ušklíbl. "To není špatný nápad."

"Jak se mají Blaire a Nate?" zeptala jsem se.

Tváře se mu dotkla záře a jeho úšklebek se transformoval do úsměvu.

Upřímného, který sahal hluboko. "Mají se perfektně."

Nikdy nebyl muž příliš mnoha slov. "Ráda bych se za nimi zašla podívat."
"Blair by měla radost. Jakmile jí řeknu, že jsi tady, začne tě nahánět."

Tomu jsem se usmála. Měla jsem Blaire opravdu ráda. Byla ten typ
člověka, u kterého si nemůžete pomoct a jste k němu přitahováni. "Dobře.
Už se těším až si mě najde."

Rush vzhlédl a pak se podíval zpátky na mě. "Užij si oběd. Nenech Nan,
aby tě ovládala. Obrň si páteř."

Nic víc neřekl; prostě odešel. Otočila jsem se a viděla Adama vcházet
zpátky do místnosti. Když se s Rushem míjeli pozdravili se. Adam přede
mě položil menu, pak si sedl naproti mně a podíval se zpátky ke dveřím.

Když se ke mně otočil zpátky, vypadal jakoby o něčem přemýšlel.

Rozhodla jsem se počkat a nechat ho sesbírat kuráž se mě zeptat. Otevřela
jsem menu a prohlížela si nabídku salátů a sendvičů.

"Takže, jsi kamarádka s Rushem, ale ne s Grantem. Nejsou si blízcí, nebo

bratři, nebo tak něco?"

Ach. Nakonec se mě přece jen ptá na scénu co jsme předtím s Grantem

způsobili. Nebyla jsem připravená dát mu detaily. Zrovna jsme se
seznámili a co se stalo mezi mnou a Grantem bylo příliš osobní.

"Rush je můj kamarád už od dětství. Granta jsem poznala před pár měsíci a
udělala jsem chybu, když jsem mu věřila. To je celé."

Adam přikývl a pak obrátil pozornost k menu. Tohle vysvětlení mu stačilo.

Dobře. Nehodlala jsem mu říkat víc.
 8. Kapitola
GRANT

Už jsem byl skoro u auta, když jsem si všiml Rushovo Range Roveru. Byl
tady. Otočil jsem se a zamířil zpátky dovnitř, zatímco jsem mu volal,
abych zjistil kde přesně je.

"Jo," řekl Rush.

"Viděl jsem tvoje auto. Kde jsi?"

"Uvnitř. Jsi venku?"

"Jo."

"Počkej tam. Jdu ven."

Pak zavěsil. Co je sakra? Byl v jídelně. Slyšel jsem kolem něj v pozadí
známý hluk. Proč odchází, abychom se sešli venku? Ledaže … tam byla
Harlow. Co si myslel, že bych udělal? Scénu? K čertu, to už se mi podařilo
na kurtech. Potřeboval jsem plán hry. Ne další vlakovou srážku.

Počkal jsem na něj. Byl tu rychle. Rush vyšel ven ze dveří a podíval se na
mě s ustaraným výrazem na tváři.

"Předběhl jsem tě sem?" zeptal se jakoby nebyl celý podezřívavý.

Rozhodl jsem se uklidnit jeho mysl. "Vím, že je Harlow ve městě. Vím, že

bydlí u Nan a už za sebou máme první setkání … a druhé taky vlastně."

Rush si oddychl úlevou. "Dobře. Po tvým posledním opileckým výlevu

jsem se bál, že by to mohl být problém."

"Můj jediný problém je, že mě nenechá nic vysvětlit. Nenávidí mě.

Potřebuju radu, chlape. Posral jsem to. Proto jsem s tebou chtěl mluvit. Ale
myslím … myslím, že si možná potřebuju promluvit spíš s Blaire."

Rushovo obočí se stáhlo dohromady. "Jak jsi to posral? Kiro jí před tebou
schovával. To je všechno. Harlow je hodná holka. Nedovedu si představit,
že by někoho nenáviděla."

"Je tu toho víc," řekl jsem a projel si rukou ve vlasech. Nechtěl jsem
Rushovi říkat, že jsem se znovu vyspal s Nan. Byla jeho sestra a přestože
byla sobecká a zlá jak had, miloval jí. Nebyl jsem si jistý jak by reagoval
na to, že jsem jí využil.

"Co víc tu je?"

Popřemýšlel jsem o tom. Přál jsem si, aby mě prostně nechal mluvit s
Blaire. Nepotřeboval jsem pomoc od něj.

"Řekni mi, že jsi zase nepíchal Nan," řekl s rozhořčeným povzdychem.

Věděl to. Vždycky mu tyhle sračky došly. "Jo, trochu."

Rush zavrtěl hlavou a tvrdě se zasmál. "Jsi v hajzlu. Říkal jsem, že Harlow
necítí k lidem nenávist, ale Nan je tomu tak blízko jak jen to jde. Musíš tu
věc s Harlow nechat plavat a jít dál. Neexistuje způsob jak tuhle sračku
napravit."

Chtěl jsem, aby pochopila. Chtěl jsem její odpuštění a chtěl jsem, aby
věděla, že si vážním toho co mi dala. Nikdo, nebo nic pro mě už nikdy
nebude tolik zanamenat. Nikdy na to nezapomenu. Možná by bylo pro nás
oba nejlepší, pokud to bylo vše co byla ochotná dělat. Tu noc kdy jsem byl
uvnitř ní jsem viděl něco mnohem hlubšího než jsem si kdy představoval.
Vyděsilo mě to k smrti.

Milovat někoho takovým způsobem jako Rush miloval Blaire … to bylo

intensivní. Ovládalo vás to a mělo to sílu vás zničit. Už jsem v životě viděl
tolik bolesti. Můj otec byl zamilovaný víc než jednou a pokaždé to
skončilo bolestivě, nejen pro něj, ale také pro mě. Nevěřil jsem ve věčnou
lásku. Harlow pro mě byla nebezpečná. Byla první člověk, se kterým bych
si svou věčnost dovedl představit. Co kdyby mě jednoho dne přestala
milovat … nebo co kdybych jí ztratil? Viděl jsem prázdnotu v Bethyných
očích. Tu hlubokou bolest. Každé ráno se budí a žije s tím.

"Jen chci, aby mě vyslechla. Nic jiného. Chci, aby věděla … že … že byla
výjimečná. Ta noc byla výjimečná. To je vše. Nežádám druhou šanci. To
nemůžu udělat. Jen chci její odpuštění. A nemůžu sám se sebou žít pokud
věří, že vzít jí panenství byla jen hra. Nikdy to nebyla hra."

Rush tam stál a civěl na mě jako bych mluvil cizím jazykem. Plácal jsem.
Nedával jsem smysl. Alespoň ne jemu. Potřeboval jsem mluvit s Blaire,
zatraceně.

"Chceš jen vědět, že to žes jí ošukal něco znamenalo? Chápu to správně?

Nechceš nic jiného?"

Při jeho shrnutí jsem sebou škubl a přikývl.

"Můžu se zeptat proč?"

Vzpomínka na Bethy, jak se předklání a pláče, zatímco spouštěli Jacovo

tělo do země se mi vypálila do mozku. "Nemůžu někoho milovat tak jako
ty Blaire."

Rush nadzvedl jedno obočí. "Proč?"

"Protože mě to kurevsky děsí. Nehodlám být tak zranitelný. Nechci být."

Rush nevypadal, že rozumí, ale nakonec kývl hlavou k Roveru. "Jedu

domů. Jestli chceš radu od Blaire, tak se tam sejdeme a můžeš jí celou
tuhle bláznivou sračku vyložit. Ale nepostaví se v tomhle na tvojí stranu.
To tě varuju rovnou."

Nečekal jsem to od ní. "Já vím."

"Až jí řekneš, že jsi spal s Nan, potom co jsi Harlow připravil o panenství,
tak mizím, protože dojde na pistoli a tentokrát jsem si zatraceně jistej, že
zmáčkne spoušť," řekl s pobaveným úšklebkem než odešel ke svému autu,
aniž by se na mě znovu ohlédl.

Měl pravdu. Blaire mi nakope prdel. Ale jakmile se přes to dostane,

pomůže mi, i kdyby jen kvůli pochopení, že si to Harlow zaslouží.

***

O deset minut později, Blaire na mě zírá. Obličej se jí proměnil ze

zděšeného ke kompletně nasranému. Nate se jí spokojeně hemžil na klíně,
jinak jsem si byl dost jistý, že by mi jí vrazila.

"Chceš, abych si ho vzal, miláčku?" zeptal se Rush, vcházející do

obýváku.

"Ne. Nech ho u ní. Jsem tak ve větším bezpečí," odpověděl jsem.

Rush se zasmál a šel se posadit vedle ní. Nate šel s veselým smíchem k
Rushovi a já sledoval svého drsňáckého nejlepšího kamaráda jak se
přeměnil na sentimentální kaši, když mu Nate vmlasknul na tvář hlasitou
pusu. Jo … tenhle druh lásky. Nemohl jsem do toho jít. Co kdyby se
Natovi něco stalo? Jak by se Rush dokázal každé ráno budit?

"Nejsem jako Rush. Nemůžu tohle udělat. Takhle … žít. Nemůžu někoho
milovat tak bezvýhradně, že bude v rukách držet moje srdce. Nejsem tak
silný. Mám s tímhle druhem důvěry špatné zkušenosti. Ale záleží mi na
Harlow. Nechal jsem to s ní zajít daleko. Pustil jsem si jí dovnitř dost na
to, aby mi záleželo na tom, že jsem jí ublížil. Nechci, aby se trápila.
Pomoz mi, prosím."

Blaiřin zlostný pohled trochu změkl a naklonila se dopředu, nespouštějíc

ze mě oči. "Proč? Řekni mi proč, Grante. Co je to na tom co máme s
Rushem, čemu se tolik bráníš?"

Nebudu vytahovat minulost a bavit se o dětství jakoby to byla dobrá

omluva. A nikdo z nás nechtěl zmiňovat Jace. To bylo pořád příliš čerstvé.
"Nejsem na to připravený. Nakonec bych Harlow ublížil a to nemůžu. Jen
jí chci přimět poslechnout si moje vysvětlení a vyjít z toho jako přátelé. Je
hodná a speciální a já nesnesu pomyšlení na to, že si myslí, že jsem jí
využil." Přátelé. To znělo plytce. Jestli mi Harlow odpustí, dokážu žít jen s
přátelstvím? Jak se mám na ní dívat a nevzpomínat jak krásný to je mít jí v
náručí? Žádám něco nemožného? Nechtěl jsem odejít z Rosemary. K
sakru, nemohl jsem odejít z Rosemary. Někdo se musí ujistit, že Harlow u
Nan přežije.

Blaire si zastrčila pramen dlouhých světlých blond vlasů za ucho a

probodla mě pohledem.

"Nechceš jí, ale chceš, aby věděla, že to co jste udělali pro tebe bylo
speciální. To dokážu pochopit. To je pro tebe typické. Nerad lidem
ubližuješ."

"Můžeš mi říct co dělat? Právě teď mě nenávidí."

Nate se natáhl, zatahal Blaire za vlasy a vesele se zachichotal.

"Netahej maminku za vlasy. Tohle už jsme probrali, kámo," řekl Rush,

zachraňujíc Blaire před dalším zatažením.

Blaire Rushovi poděkovala a dala Natovi pusu na hlavu, pak se otočila

zpátky ke mně.

"Nech mě s ní promluvit. Pak ti dám vědět kdy s ní můžeš mluvit. Do té

doby se drž z dosahu Naniny postele, zvlášť teď když tam i Harlow bydlí."

"Nemám v úmyslu se tam vracet. A taky jsem skončil s whisky."

"Dobře, už mě nebaví vyzvedávat tvojí ožralou hubu z baru," řekl Rush.

"Bacha na jazyk," připomněla Rushovi Blaire.

"Promiň," odpověděl rychle Rush.

Blaire si povzdychla. "Natovo první slovo bude na pět písmen, prostě to

vím."

"Huba má jen čtyři písmena," odpověděl jsem.

"Pistole, brácho. Vzpomeň si na pistoli. Moje žena je ozbrojená," varoval

Rush.
Blaire vstala a frustrovaně si odfrkla. "Vy dva. Přísahám," řekla a natáhla
se pro Nata. "Musím ho jít nakrmit a pak je čas na odpolední spánek.
Zavolám ti, Grante."

Sledoval jsem jí odcházet z místnosti.

"Oči pryč ze zadku mojí manželky," varoval mě Rush.

To bylo za celý den poprvé kdy jsem měl pocit, že se rozesměju.

 9. Kapitola
HARLOW

Oběd byl bezbolestný.

Ale nebyla jsem si jistá, že to v nejbližší době podniknu znovu. Prostě

jsem právě teď nebyla připravená někomu věřit.

Tohle bylo dočasné, přesto jak lákavě znělo mít přátele, viděla jsem, že
Adam nechce jen přátelství. Nakonec by chtěl víc.

Odešla jsem z klubu a zamířila ke svému autu. Neměla jsem náladu na

golf. Chtěla jsem si číst a uniknout tomuhle chaosu, ve kterém mě táta
nechal. Potřebovala jsem vypadnout z Rosemary a najít veřejný park, kde
si budu moct sednout pod strom a číst si. Měla jsem v e-čtečce dvě knížky,
na které jsem byla natěšená.

Pak jsem si ho všimla. Dlouhé tmavé vlasy, dostatečně vlnité na to, aby
vypadaly neupraveně, stažené v nízkém culíku. Kovbojský klobouk na
hlavě. Modrá kostkovaná košile, natěsno přetažená přes široká ramena a
záda, když se mi se zkříženýma rukama na hrudi opíral o auto. Zabublalo
ve mně nadšení, i když jsem uvažovala proč tu je. Rozeběhla jsem se.

Zvuk mých kroků přitáhl jeho pozornost a otočil se ke mně. Po krásné

tváři se mu rozlil pomalý, snadný úsměv. Viděla jsem v něm tolik z našeho
otce. Často jsem uvažovala jestli by přesně takhle vypadal táta, kdyby
nenechal sex, drogy a rock převzít vládu nad svým životem. Mase byl
zdravý a silný.

Rozhodila jsem kolem něj paže a on pro mě otevřel svoje. "Co tady děláš,"
zeptala jsem se a pevně se ho držela. V očích mě štípaly slzy. Až do téhle
chvíle mi nedošlo jak osaměle jsem se cítila. Mít tu Mase, někoho kdo mě
miloval, byla úleva.

"Slyšel jsem, že tě náš starý dobrý otec předhodil vlkům a chtěl jsem se
ujistit, že jsi v pořádku," protáhl texaským přízvukem, kterému jsem se
vždy usmála.

Nemohla jsem hned odpovědět. Kdyby mi v očích viděl emoce, nebo je

slyšel v mém hlase, okamžitě by mi sbalil a vzal mě do Texasu. Polkla
jsem knedlík v krku.

"Není to tak zlé. Měla jsem dobrý den."

Mase zavrtěl hlavou a odtáhl se, aby se na mě podíval. "Podle toho, co mi

táta říkal je to vzteklá mrcha. Další věc co jsem slyšel byla, že tě k ní
poslal bydlet. Trochu těžko se mi to skousává."

"Ona mě nenávidí. Bude nenávidět i tebe, jen protože může. Ale jsou tu
Rush a jeho žena Blaire. Bude se ti líbit. Je velmi milá. Nejsem úplně
sama."

Mase se zamračil a dolíček na jeho levé tváři zmizel. "Rush se oženil?

Sakra, jsem v rodinný záležitostech dost pozadu."

"Jo. Také má dítě, Nata. Je rozkošný, ale pak Rush je … Rush a Blaire jsou
neskuteční."

"No, ať se propadnu. Lamač srdcí se oženil. Neviděl jsem ho celou

věčnost, ale tohle jsem nečekal."

"Lidé se mění. Rush se změnil."

Mase přikývl. "Jo, pravda."

Čtení už neznělo lákavě. Chtěla jsem strávit čas s Masem. "Jak dlouho tu
budeš?"

Mase nadzdvihl obočí a promnul si strniště na bradě. "Jak dlouho mě

budeš potřebovat, sestřičko."

Potřebovala jsem ho na devět měsíců, ale říkat mu to nebudu.

"Kde bydlíš?"
Mase se zasmál. "Zůstávám v tom velkém, pěkném domě, za který otec
zaplatil."

Klesla mi čelist. Určitě věděl, že tam bydlí Nan. Nenechá ho jen tak se
nastěhovat. "Ale Nan ne … " vytratil se mi hlas.

Mase mrkl a naklonil se ke mně blíž. "Volal jsem Kirovi. Ví, že jsem tady.
A řekl, že jestli mi ta mrcha bude dělat problémy, mám mu zavolat. Postará
se o to." Ušklíbl se. "Ne, že bych potřeboval, aby jí krotil. Nastěhuju si tam
krámy a vyberu si pokoj. Nemůže udělat jedinou věc, aby mě zastavila."

Pomyslela jsem na její reakci a věděla jsem, že to nebude dobré. "Zblázní

se. Ona je blázen."

Mase mi přehodil ruku přes ramena. "Dobře. Potřebuju nějakou zábavu.

Proč mi teď neukážeš jak se k tomu domu dostat a nepomůžeš mi se
zabydlet? Pak si půjdeme najít slušný bar, kde si dáme pár piv a zahrajeme
si kulečník. Nějaký bez polo triček a luxusních aut."

Se znechuceným výrazem se rozhlédl po parkovišti.

Možná byl jediný syn nejslavnějšího rockera na světě, ale byl to

venkovský kluk. Jeho velký, černý Dodge pick-up měl na pneumatikách
bláto a špinavé, pracovní boty na korbě. Na nic si nehrál.

"Dobře. Pojeď za mnou."

"Jo. Musíme dostat tvoje auto k domu, než zamíříme večer ven."

Otevřela jsem svoje dveře a ohlédla se, abych ho viděla odcházet k jeho
autu a nastoupit.

Můj bratr byl tady. Stěhoval se k nám. Všechny tři Kirovo děti, žijící v
jednom domě. Tohle bude … katastrofa.
 10. Kapitola
GRANT

"Potřebuju, abys sem okamžitě přijel! Kurva okamžitě!" ječela Nan do

telefonu. Držel jsem si ho dál od hlavy, aby mi nepraskl bubínek.

"Přestaň mi sakra ječet do ucha," vyštěkl jsem.

"On neodejde! Potřebuju pomoc. Nemůžu dostat svýho kreténskýho otce k

telefonu. Potřebuju tě. Prosím. Pomoz mi!"

"Kdo?"

"Prostě sem přijeď!" zapištěla a zavěsila telefon.

Do prdele. Nechtělo se mi nikam do blízkosti Nan. Ale Harlow … jestli

'on' tak moc naštval Nan, mohl by tenhle člověk ublížit Harlow? Přivedla
si Nan domů někoho, koho neznala? Byl nebezpečný? Kurva! Rozeběhl
jsem se, popadl klíče od auta a zamířil ven. Jel jsem tam, ale ne kvůli Nan.
Dělal jsem to pro Harlow.

***

Vedle Halowina auta byl zaparkovaný černý Dodge s rozšířenou kabinou,

který vypadal jakoby jezdil závody v blátě. Koho si k čertu přivedla Nan
domů tentokrát? Při představě Harlow v nebezpečí ve mně začal pumpovat
vztek. Zasraná Nan nebyla pro Harlow dost bezpečná. Potřebovala bydlet
na bezpečném místě a Nan dělala ta nejblbější rozhodnutí, jako například
tenhle Dodge náklaďák.

Vyšel jsem schody a bez zaklepání jsem otevřel dveře. Nanin pisklavý
jekot se stopoval snadno.

Vyrazil jsem nahoru po schodech k první ložnici v druhém patře.

"NEBUDEŠ bydlet v mým podělaným domě! Sbal si tašky a okamžitě
zmiz! Takhle dohoda s Kirem nezněla." Když jsem věšel do pokoje byla
Nan rudá v obličeji. Její divoké oči našly moje, vrhla se ke mně a omotala
kolem mě paže. "Přišel jsi. Děkuju, děkuju. Potřebuju tvojí pomoc."

Moje oči našly Harlowiny. Byly rozšířené mixem emocí. Jediná, na které
mi záleželo byla bolest. Sundal jsem si z těla Naniny ruce a posunul se od
ní pryč, aniž bych odvrátil pohled od Harlow. Nechtěl jsem, aby si
myslela, že jsem tu kvůli Nan.

"Zavolala sis svýho kluka? To je zatraceně vtipný." Hluboký hlas zachytil

mojí pozornost. Přesunul jsem pohled ke klukovi stojícímu vedle Harlow.
Jeho tón zněl uvolněně, ale způsob jakým stál mírně před Harlow a ztuhlý
postoj mi řekli, že se jí snažil chránit.

"Kdo jsi?" zeptal jsem se a prošel kolem Nan blíž k Harlow. Nevěděl jsem
koho se tenhle kluk snaží chránit, ale ať se propadnu jestli ho nechám
dostat se k Harlow ještě blíž.

"Myslí si, že se stěhuje do tohohle pokoje! Řekni mu, že ne," nařídila Nan.

Cože si myslel?

Sledoval jsem jak Harlow udělala krok směrem k němu a její malá ruka se
mu omotala kolem bicepsu. Nelíbilo se mi to. Vůbec. Zíral jsem na její
ruku na jeho paži, pak jsem přesunul pohled k ní. Patřil k ní? Našla si
někoho? "Kdo to je, Harlow?" zeptal jsem se. Potřeboval jsem, aby mi to
řekla.

Harlow se podívala na kluka a pak na mě. Viděl jsem jí na tváři

nerozhodnost. Nevěřila mi. To jsem kurevsky nenáviděl. Tak tvrdě jsem
pracoval, abych si její důvěru získal. Teď se držela toho druhého týpka
jakoby byl součástí zatracený kavalerie.

"Nemůžu tomu uvěřit? Přišel jsi sem a ptáš se jí, kdo to je? Co se s tebou
sakra děje? On je v mém domě a já chci, aby vypadnul. Hned." Nan mě
chytila za ruku a škubla s ní, pokoušejíc se získat mojí pozornost. Prostě
jsem jí ignoroval. Dál jsem se soustředil na Harlow.
"Grante, tohle je můj bratr Mase Colt-Manning. Masi, tohle je Grant
Carter. Je to Rushovo nejlepší kamarád a Nanin kluk."

Vše co jsem slyšel bylo 'můj bratr' a celé tělo se mi uvolnilo. Byl její bratr.
Napětí v hrudi bylo pryč a já se mohl znovu nadechnout. Na ničem jiném
nezáleželo. Mase Colt-Manning. Jediný syn Kira Manninga. Uvažoval
jsem jestli jsem právě nevydechl ten povzdych úlevy příliš nahlas.

Mase udělal krok směrem ke mně a podal mi ruku. "Rád tě poznávám,"

řekl s těžkým texaským přízvukem.

Potřásl jsem si s ním. Jeho sevření bylo spíš varování, než pozdrav. "Já
tebe taky," odpověděl jsem. Tichá výhružka v jeho očích nezůstala
nepovšimnutá. Všiml si mojí pozornosti k Harlow. Dojem, který v téhle
místnosti získal byl špatně a já to chtěl kurva napravit, ale ne kvůli němu.
Kvůli Harlow.

"To jako kurva vážně? Potřeseš si s ním rukou? Nastěhoval se mi do

domu! Nezvaně!" zapištěla Nan.

Ustoupil jsem a poprvé od chvíle co jsem vešel do pokoje jsem se na Nan

podíval. "Je to Kirův dům, Nan. Jestli sem chce nastěhovat další svoje dítě,
může. Nemyslím si, že tomu můžeš zabránit."

Nanina tvář přešla z červené na zářivě červenou, dupla nohou a vydala

hlasitý zvuk, který zněl jako záchvat vzteku pětiletého dítěte.

"Ne, že by mi do toho něco bylo, ale jak jí dokážeš snést?" zeptal se Mase.

"Nemusím. Není to moje holka. Harlow špatně rozuměla některým věcem,

které mě nenechala vyjasnit," odpověděl jsem a podíval se na ní. Sklopila
hlavu a zadívala se na svoje nohy.

"Vidím," odpověděl Mase a já si dovedl představit co vidí. Mnohem víc

než Harlow. Byl kluk a já to měl napsané v obličeji. Jen jsem chtěl, aby mi
odpustila a od Nan jsem nechtěl nic. Už ne.

"Odejdi," nařídila Nan, ukazujíc na dveře. Její vzteklý pohled byl

směřovaný mě. "Hned. Vypadni z mýho zasranýho domu. Ty jsi někdo,
koho můžu vyhodit. Takže prostě jdi. Neměla jsem ti volat."

"Řekl bych ti ať zůstaneš, ale máme s Harlow plány. Jsem si jistý, že se

ještě uvidíme," řekl Mase.

"Teď můžeš odejít z mého pokoje, Nan."

Rozzuřené zamračení na její tváři, když se otočila a vypochodovala z

pokoje, mě téměř rozesmálo. Mase si od ní nenechá nic líbit. Proto tu byl?
Kvůli Harlow? Způsob jakým před ní stále lehce stál jakoby byl
připravený sejmout každého kdo se dostane příliš blízko mi říkal, že to je
přesně ten důvod.

"Díky," odpověděl jsem, než jsem se otočil k odchodu.

"Nemáš zač, ale za co mi děkuješ?" zeptal se.

Ohlédl jsem se, ale nepodíval se na něj. Očima jsem hned našel Harlow.
"Žes jí přijel chránit. Bude se mi v noci líp spát, když vím, že tě má."

Nečekal jsem až se zeptá na něco dalšího. Prostě jsem odešel.

 11. Kapitola
HARLOW

Nemohla jsem se na Mase podívat. Probodával mě pohledem. Cítila jsem

jeho zvědavost. Naplňovala pokoj. O čem tohle bylo? Grant vrazil do
pokoje jakoby byl připravený Nan zachránit. Pak jí od sebe prakticky
odhodil pryč. Skoro mi jí bylo líto. Minulou noc s ním ječela orgasmy, ale
dnes se jí sotva dotknul.

"Vysvětli to prosím, protože ségra, vážně se tohle všechno snažím

rozlousknout," řekl Mase, když si sedal na velkou posel za sebou.

"Nevím co myslíš," řekla jsem, ale stále se na něj nepodívala.

Mase se zasmál. "Sakra, že víš. Vyklop to. Nebo se zeptám jeho."

Ne. Nemohla jsem ho nechat mluvit s Grantem. Ani jsem si nebyla jistá co
si on myslí, že ví. "Já přesně nevím. Grant a Nan spolu spí, ale očividně to
je všechno co dělají. Minulou noc tu byl."

"On s ní spí? Opravdu? S tebou v domě?"

Pokrčila jsem rameny. "Včera nevěděl, že tu jsem."

Mase neodpověděl hned. Neměla jsem tušení o čem přemýšlí, ale poprvé
od chvíle co se sem dostal jsem chtěla být na pár minut sama.

"Víš, že tě má rád, že jo?" řekl nakonec Mase.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, nemá. Chce, abych mu odpustila …" zarazila
jsem se. Nemohla jsem Masovi říct pravdu. Bylo velmi pravděpodobné, že
by po Grantovi šel s jedou z jeho velkých zbraní, které používal na lov.

"Za co?" zeptal se Mase, vstal a tělo se mu napjalo. Kruci. Tohle musím
napravit.
"Před pár měsíci se z nás stali přátelé. Začala jsem ho mít ráda. Líbali jsme
se. Pak se jeho kamarád utopil a on se vrátil sem. Nezavolal mi. Myslela
jsem si, že možná jen truchlí za kamaráda a potřebuje čas. Pak jsem
zjistila, že spí s Nan."

Mase nevesele zabručel a zkřížil si paže na prsou. "To je všechno co

udělal? Líbal tě? Nasliboval ti něco?"

Zavrtěla jsem hlavou, protože lhát Masovi byl jediný způsob jak udržet
Granta naživu.

"Jestli se budeš cítit líp, ubíjí ho, že ti ublížil. Nechce Nan. Hádám, že chce
tebe a ví, že to posral. Radím ti, abys od něj zůstala zatraceně daleko.
Takhle slabí kluci nestojí za ztrátu času. Když kluk upoutá pozornost
někoho jako jsi ty, má mu být jasný jaký má štěstí. Ne to zahodit. On tomu
nerozumí. Najdi si chlapa, který chápe tvojí cenu."

Usmála jsem se a konečně se na něj podívala. "Je tohle rada velkého

bratra?" zeptala jsem se.

"Ta nejlepší. Mám jich plno. Teď jdi, natáhni si džíny a ty kovbojský boty
co jsem ti poslal k Vánocům. Jdeme se pobavit s normálníma lidma,"
odpověděl s mrknutím.

Šla jsem ho obejmout. "Děkuju," zašeptala jsem.

"Neděkuj mi za to, že na tebe dohlížím."

***

Bar, který Mase našel, byl dvacet minut jízdy za Rosemary. Zářivá
neonová světla v oknech a několik náklaďáků na parkovišti byly všechny
indicie, které Mase potřeboval, aby tam zajel.

"Bláto na gumách znamená, že je tu dobrý pivo," vysvětlil, otevírajíc

dveře. Obrátila jsem oči v sloup, otevřela svoje dveře a vyskočila ven.

Šli jsme ke dveřím, Mase se zastavil a podíval se na mě. "Snaž se

nevypadat přitažlivě. Chci si jen zahrát kulečník a dát si pivo. Strávit
trochu času se ségrou, ne vymlátit z nějakýho zmetka duši za to, že po tobě
vyjede."

Zasmála jsem se a přikývla. Co si myslel, že budu dělat? Půjdu tam a budu

mávat řasama na každýho, kdo se podívá mým směrem?

Otevřel dveře baru a vešli jsme dovnitř. Vzduch byl plný cigaretového
kouře. Tohle pro mě byla známá vůně. Mase se zhluboka nadechl a zazubil
se na mě. "Cítím pivo až sem. Dobrý výčep," řekl s přitroublým úsměvem,
než zamířil k baru. Rychle jsem ho následovala. Rozhlížela jsem se po
velké místnosti a Mase nám zatím objednával piva. Nezmiňovala jsem, že
nejsem plnoletá. Prostě jsem ho to nechala udělat.

Kulečníkové stoly byly plné a já hledala volný box. Snažila jsem se s

nikým nenavazovat oční kontakt. Ale pohledem jsem našla známou tvář.
Nedívala se na mě. Koukala se na drink před sebou. Sledovala jsem jak k
ní přišel muž, promluvil s ní a ona odpověděla aniž by se na něj podívala.
Kluk zavrtěl hlavou a odešel. Smutek v jejím profilu a svěšená ramena, mi
lámala srdce.

Otočila jsem se k Masovi. "Vidím někoho koho znám. Půjdu si s ní

promluvit o samotě, ano? Za pár minut jsem zpátky. Vypadá, že potřebuje
kamarádku."

Mase se podíval do davu a já poznala kdy si všiml Bethy. Přikývl. "Jasně.

Budu přímo tady."

"Dobře," odpověděla jsem a pak se vydala za Bethy. Nevzhlédla dokud

jsem nevklouzla na místo naproti ní.

Zmatek v jejích očích se změnil v překvapení. "Harlow?" zeptala se, pak

se rozhlédla kolem pro případ, že bych tu byla s někým dalším koho zná.
Viděla jsem moment paniky. Nechtěla, aby někdo věděl, že tu zapíjí bolest.

"Jsem tu se svým bratrem. S nikým jiným," ujistila jsem jí a ona se s

úlevou podívala zpátky na mě.

"Aha," odpověděla jednoduše.

Nebyla jsem v tomhle dobrá. Vyrovnala jsem se se ztrátou. Ztratila jsem
matku, kterou jsem si sotva pamatovala a pak babičku, ale nikoho do koho
bych byla zamilovaná. Nikdy nikoho tak mladého s životem před sebou.
"Chceš si o tom promluvit?" zeptala jsem se.

Bethy se zamračila a podívala se dolů na svojí sklenici. "Nevím. Ani ne."

Nikdy jsem nebyla milovaná, nebo zamilovaná, takže jsem si nebyla jistá
jaké to je. Jak zranitelnými vás to dělá. Znala jsem jen bolest, kterou jsem
utrpěla od někoho komu jsem věřila a kdo mě zradil. To bylo bolestivé, ale
s tímhle se to nedalo srovnávat.

"Některé dny si myslím, že se vzbudím a tohle bude jen noční můra,"

řekla, stále zírajíc na sklenici, jakoby se v ní skrývaly všechny odpovědi.

Rozhodla jsem se, že nejlepší věc co můžu udělat je zůstat zticha a nechat
jí mluvit. Byla jsem dobrý posluchač. Mohla jsem jí pomoci takhle.

"Ale pak se probudím a on je pryč. Není vedle mě. Neusmívá se na mě

těma svýma hezkýma očima. Nemůžu se k němu přitulit a plánovat
budoucnost. Byl moje bezpečné místo. Nikdy předtím jsem bezpečné
místo neměla. Ale Jace byl. Staral se o mě … a já … já si ho nezasloužila."

Chystala jsem se jí říct, že to není pravda, ale pokračovala.

"Nikdy o mě neznal pravdu. Nikdy se nedozvěděl moje tajemství. Chtěla

jsem mu všechno říct. Ale věděla jsem, že jakmile to udělám, ztratím ho a
já ho nemohla ztratit. Pak … pak Tripp přijel domů na návštěvu a mě se to
vymklo z ruky. Vzpomínky, lži-všeho bylo příliš. Tu noc jsem pila, protože
jsem se konečně rozhodla říct Jacovi pravdu. Zasloužil si vědět kdo je
osoba, kterou miloval. A protože jsem byla zbabělec, pila jsem. A pak …
jsem ho zabila."

Natáhla jsem se přes stůl a vzala jí za ruku. "Nezabila jsi ho," ujistila jsem
jí. Tolik jsem věděla. Jace se utopil.

Zvedla ke mně oči a slzy, které se v nich hromadily se jí pomalu kutálely

po tváři. "Byl tam, aby mě zachránil. Šla jsem do vody a málem se utopila.
Měla jsem to být já," polkla. "Měla jsem to být já. Měl mě nechat být a
zachránit se, ale on to neudělal. Zachránil mě a měla jsem to být já. Byla
jsem lhář. Já si ho nezasloužila."

Nebyla to moje věc. Neznala jsem její tajemství a ani jsem nechtěla. Ale
co jsem věděla bylo, že by jí Jace zachránil tak jako tak. Láska nezmizí jen
kvůli lžím. Milovala jsem svého tátu a on měl hodně daleko k dokonalosti.

"Zachránil by tě i kdybys mu ta tajemství řekla. Láska jen tak nevyprchá.

Možná by byl zraněný. Možná by nebyl schopný ti znovu věřit. Ale šel by
pro tebe, protože to láska s člověkem udělá."

Bethy unikl malý vzlyk a zakryla si pusu. "Zasloužil si život. Plný,

šťastný," řekla jakmile spustila ruku. "Vzala jsem mu ho."

Nemohla jsem jí pomoct odpustit si. To chce čas.

"Ale udělala jsi chybu. Jace tě ochránil. Jednoho dne budeš schopná
přestat se vinit. Do té doby se snaž myslet na všechny dobré věci. Nežij jen
v těch špatných."

"Ale Tripp je teď ve městě. Připomíná mi. Jen zahlédnout ho z povzdálí mi

všechno připomíná."

Neměla jsem tušení kdo byl Tripp a proč ho stále zmiňuje. Znova, nic mi
do toho nebylo. Očividně byl součástí minulosti, která jí mučila. "Jsem si
jistá, že ti ho bude připomínat spousta věcí. Po čase to bude snazší."

Bethy pevně zavřela oči. "Doufám," zašeptala.

Nechtěla jsem jí nechávat samotnou. "Proč jsi tady sama?" zeptala jsem se.

Zamračila se. "Mám to tak ráda. Nechci vidět lidi. Ale myslím, že už jsem
dnes připravená jít domů."

Stiskal jsem jí ruku a přitáhla si svojí zpátky na mojí stranu stolu.

"Pokud bys kdykoliv potřebovala někoho, kdo by tě vyslechl a není

zainteresovaný v situaci, jsem tady," řekla jsem jí, když jsem vstávala.
Bethy mi věnovala chabý úsměv. "Díky, Harlow. Znamená to hodně."
 12. Kapitola
GRANT

Rosemary nebylo velké město. Byl to malý pruh pláže. Tak jak bylo
možné, že se Harlow tři dny dařilo kompletně se mi vyhýbat? Udělal jsem
všechno co mě napadlo, abych na ní narazil. Věděl jsem, že tu má Mase,
ale pořád jsem s ní chtěl být chvíli o samotě, abych s ní mohl mluvit.
Potřeboval jsem mezi námi najít mír.

Stál jsem před klubem a čekal až přijede. Za deset minut měla tenis.
Podváděl jsem, nechal jsem Woodse zavolat Adamovi a zeptat se na její
čas na kurtu, pak jsem ho to nechal o hodinu posunout. Neměl z toho
radost, ale taky mě chtěl dostat ze svojí kanceláře, takže souhlasil, pokud
ho nechám na zbytek dne na pokoji.

Sledoval jsem jak Harlow zajela k obsluze a vylezla ven v krátké, bílé,
tenisové sukni, která mému soustředění moc nepomáhala. Tenisové sukně
neměly vypadat tak zatraceně sexy.

Šel jsem jí otevřít dveře, než to mohl udělat personál. Zvedla oči a
zastavila se, když mě tam uviděla stát. Viděl jsem jí v očích otázky a
všechny jsem je chtěl zodpovědět. Jen jsem potřeboval, aby poslouchala.

Když se dala znovu do chůze, držela sklopenou hlavu a pokusila se vejít

dovnitř, aniž by mě vzala na vědomí. Jemně jsem jí omotal ruku kolem
paže. "Tvoje lekce je dnes o hodinu posunutá. Musím s tebou mluvit.
Pokud mě necháš mluvit. Pak tě nechám na pokoji, jestli to je to co chceš.
Jen potřebuju, abys mě napřed vyslechla."

Harlowina páteř byla ztuhlá, když jsem jí tiše mluvil do ucha. Nepohnula
se, ani hned neodpověděla. Nakonec jen přikývla.

"Děkuju," odpověděl jsem. "Potřebujeme soukromí. Půjdeš se mnou do

mého auta?"
Harlow si poraženecky povzdychla. "Ano, půjdu."

Nebyla z toho nadšená, ale dělala to. Potřeboval jsem oslavovat malá
vítězství.

Mlčky jsme šli na parkoviště, odemkl jsem auto a otevřel jí dveře, pak
jsem ho obešel a nasedl si na svojí stranu.

"Mluv. Poslouchám," řekla, aniž by se na mě podívala. Oči měla upřené

přímo před sebe.

"Co jsme udělali … to co se stalo pro mě něco znamenalo."

Harlow nehnula ani brvou.

"Když mi zavolali o Jacovi, v šoku jsem spěchal zpátky. Pak … pak jsem
sledoval jak to Bethy naprosto zničilo. Na pohřbu byla předkloněná v
takové bolesti ze ztráty, že mě to děsilo. Plánovala si s Jacem věčnost.
Milovala ho celou duší a on byl pryč. Nemůže ho dostat zpátky."

Harlow se stále dívala před sebe, ale na tváři jsem jí mohl vidět ustarané
zamračení.

"A všechno na co jsem dokázal myslet bylo, co kdybych někoho milovat

tak moc a ztratil ho? Jak bych to přežil? Podíval jsem se na Rushe a Blaire.
Držel jí, zatímco brečela a uvažoval jsem, jak by vůbec dokázal každé ráno
vstát z postele, kdyby jí ztratil. Nebo kdyby ztratil Nata." Odmlčel jsem se
a zhluboka se nadechl. Byl jsem k ní v tomhle upřímnější než ke
komukoliv jinému předtím. Dokonce jsem to takhle nevysvětlil ani
Rushovi a Blaire. Držel jsem se zpátky. Vše jsem to teď vyložil Harlow.

"Rozhodl jsem se, že nikdy nechci být tak zranitelný. Nikdy jsem nechtěl
někoho tak moc milovat. Nikdy jsem nechtěl čelit ztrátě jediné osoby,
která mě vlastní. Takže jsem se opil. Protože jsem si uvědomil, že bych se
do tebe mohl snadno zamilovat. Začalo mi na tobě záležet jen po dvou
krátkých týdnech. Měl jsem pocity, které jsem nikdy předtím nezažil. Ne
takhle, přinejmenším. Vyděsilo mě to. Věděl jsem, že ty bys mohla být ta,
která mě bude vlastnit, pokud bych ti to dovolil. Utekl jsem od toho. Pil
jsem kvanta whisky a když se ukázala Nan, podělal jsem to. Měl jsem se
od ní držet dál. Ale v mojí hlavě byla ona ta, o které jsem si kdysi myslel,
že jí miluju. Nemiloval jsem. To jsem si uvědomil po pouhých dvou
týdnech s tebou. Toužil jsem po Nan. Líbilo se mi být pro někoho potřebný
a Nan mě potřebovala. To bylo vše co mezi námi kdy bylo."

Harlow konečně sklopila pohled do klína, kde si nervózně pohrávala s

rukama.

"Nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Ublížit ti je posední věc, co jsem kdy chtěl.
To co jsi mi dala jsem si nezasloužil, ale věř mi, když ti řeknu, že si toho
budu do smrti vážit. Znamená to pro mě víc než můžeš vědět. Ale neměl
jsem ti tu noc vzít nevinnost. Měl jsem být muž a uvědomit si, že si to
nezasloužím a odejít. Ale udělala jsi mě slabým. To je další z věcí, která
mě na tobě děsí. Nikdo mě nikdy nedělal slabým."

Konečně Harlow otočila hlavu, aby se na mě podívala. Její oříškové oči už

nevypadaly tvrdě. Místo toho jsem tam viděl pochopení. Jen přikývla.
"Dobře. Odpouštím ti." Pak otevřela dveře a bez dalšího slova vystoupila
ven.

Seděl jsem tam a čekal až se všechny emoce vířící uvnitř mně uklidní.
Nechtěl jsem, aby to vzala tak snadno a odešla. Ale nemohl jsem jí dát víc.
Tohle bylo pro nás vše. Vysvětlil jsem to a ona mi odpustila. Takže je teď
po všem? Bolest, která s touhle realitou přišla, bolela. Sáhl jsem nahoru,
promnul si hruď a se zavřenýma očima jsem si opřel hlavu dozadu o
sedačku.

"Co jsem to právě udělal?" zamumlal jsem.

Při hlasitém zaklepání na okno jsem vyskočil, otevřel oči a uviděl tam stát
Mase.

Stáhl jsem okýnko a on si zvedl sluneční brýle na vršek hlavy.

"O čem tohle bylo?" zeptal se.

"Potřeboval jsem jí vysvětlit pár věcí. Ublížil jsem jí a potřeboval jsem se

ujistit, že bude znát pravdu."
"Jaká je to pravda?" zeptal se Mase s přimhouřenýma očima, když si mě
prohlížel.

"Že jsem nebyl připravený na žádný druh závazků a ona je druh holky, ke
které se zavážeš."

Mase zavrčel. "Sakra jo, to je a je pro tebe příliš dobrá. Harlow se nikdy
neusadí s něčím použitým po Nan. A ty kámo, jsi použitý po Nan." Dal si
brýle zpátky na místo a odpochodoval k tomu černýmu náklaďáku, který
potřeboval zatracenou myčku.

Přesto jak nasranej jsem byl, věděl jsem, že má pravdu. Nebyl jsem pro
Harlow dost dobrý. Věděl jsem to, krucinál. Nepotřeboval jsem to
připomínat.
 13. Kapitola
HARLOW

Tenis byl přesně to, co jsem potřebovala, abych ze sebe dostala agresi.
Nechtěla jsem mluvit; jen jsem chtěla hodiny mlátit do toho pitomého
míčku. A trefila jsem každý, který na mě Adam poslal. Když spustil raketu,
hodil míček do vzduchu, chytil ho a zastrčil si ho do kapsy, věděla jsem, že
je konec naší hodiny.

"Dneska jsi byla vražedná. Čekal jsem, že ten míček zničíš než bude
konec," dobíral si mě Adam, když jsem si šla pro vodu a ručník. Utřela
jsem si obličej a pak se dlouze napila.

"Bylo to všechno o lásce ke hře, nebo sis místo míčku představovala něčí
hlavu?"

Donutila jsem se k úsměvu. "Jen jeden z těch dnů. Teď už se cítím líp,"
řekla jsem mu.

"Dobře. Protože jsem uvažoval, jestli bys se mnou nešla dnes na večeři?
Možná taky na film?"

Zastavila jsem se. Počkat … zval mě na rande? Otočila jsem se, abych se
na něj podívala a doufající pohled v jeho očích mi řekl, že to je přesně to,
co dělá. Adam mě chtěl vzít ven.

Moje okamžitá reakce byla ne. Nebyla jsem na to připravená, ale zastavila
jsem se, než jsem mohla něco říct. To, že mi Grant ublížil neznamenalo, že
to udělá každý. Kromě toho, Grant si ušetřil pár problémů. Nevěděl to, ale
bylo to tak. Adam v tomhle nebezpečí nebyl. Nebudu ho chtít takovým
způsobem jako Granta. Mimo to, bylo fér se před každým chránit? Chci
být celý život sama? Ne. Nechci. Nechci do smrti bydlet s tátou.
Zasloužila jsem si poznat jaké to je žít. Chtěla jsem vědět, že jsem
milovaná. Jak to kdy najdu, když to nebudu hledat, nebo nedovolím, aby to
přišlo?
"To bych ráda," řekla jsem bez dalšího přemýšlení.

Úsměv na Adamově tváři byl bezprostřední a já se sama musela usmát. Jdu

na rande. Skutečné. Táta by na mě byl pyšný.

"Uf, celý den jsem se připravoval na to, že mě odmítneš a musel jsem se

vyhecovat, abych se tě zeptal."

Šel s kůži na trh. Cítila jsem se díky tomu speciální. Víc speciální než jsem
se kdy cítila s Grantem.

"Jsem ráda, že ses zeptal," řekla jsem mu upřímně.

"Já taky," odpověděl a hodil si ručník přes rameno. "Odcházíš teď?" zeptal
se.

Přikývla jsem.

"Doprovodím tě k autu. Moje další schůzka může pár minut počkat," řekl a
otevřel mi branku. To se mi taky líbilo.

Srovnal se mnou krok. "Můžu tě vyzvednou doma, jestli ti to nevadí," řekl.

"Ach, ano, to bude fajn. Bydlím na Rosemary Beach Estates 43," řekla
jsem mu.

"Je sedm příliš brzy? Pozdě?"

"Sedm je perfektní," odpověděla jsem.

Šli jsme kolem budovy místo skrz ní, ale nezdálo se, že by Adam spěchal.

"S Nan to jde v pohodě?" zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. Ani ne. Nenáviděla Mase a mě nenáviděla ještě víc
za to, že tam je, ale bylo mi to jedno.

"Snesitelně," odpověděla jsem.

Vyšli jsme na parkoviště a já si vzpomněla, že mi parkoval zaměstnanec.

"Harlow," zavolal od svého auta Mase. Podívala jsem se na něj a zpátky na

Adama.

"To je Mase, můj bratr. Je tu na návštěvě," vysvětlila jsem.

Adam lehce vykulil oči. "Slyšel jsem, že má Kiro syna, ale myslel jsem si,
že jsou to fámy."

V žaludku se mi utvořil uzel nervozity. Zmínka o tátovi mě rozhodila. On

'slyšel' o Masovi? Slyšeli o něm jen zarytí fanouškové. Držel se mimo
zprávy. Nebyla jsem si jistá co si myslet.

Adam se ke mně s úsměvem otočil. "Uvidíme se večer," řekl.

Přikývla jsem a on se otočil, aby se vrátil stejnou cestou, kterou jsme

přišli, než se k nám Mase dostal příliš blízko.

"Nastup. Chci zajít na oběd, ale ne tady. Potřebuju opravdický jídlo," řekl,
když se zastavil přede mnou. Nastoupila jsem k němu do auta.

"Tenisový instruktor?" zeptal se.

Přikývla jsem, stále jsem přemýšlela o Adamově komentáři o Masovi.

"Líbí se ti? On po tobě určitě jede. Tomu klukovi skoro visel jazyk ven z
pusy."

"Kde se najíme?" zeptala jsem se, doufajíc, že změním téma.

"Hooters. Teď mi odpověz, líbí se ti ten kluk?"

Frustrovaně jsem si povzdychla. Mase byl vždycky jako pes s kostí.

"Pozval mě ven."

"To nezodpovídá mojí otázku," odpověděl.

"Fajn. Myslím, že se mi líbí."

"Myslíš?"

Zavrčela jsem a střelila po Masovi otrávený pohled. "Já nevím. Zdá se

milý a upřímný, ale to už jsem zažila. Kluci mě chtějí kvůli tátovi. Začíná
to být ohraný a já už si tímhle způsobem nechala předtím ublížit. Teď jsem
starší, chytřejší a opatrnější."

Mase se zamračil. On tenhle problém nechápal. Ženy se na něj vrhaly

kvůli němu a ne kvůli tátovi. Byl krásný a nikdo skutečně nevěděl, že je
Kirovo syn.

"Myslíš si, že o tebe má zájem jen kvůli tomu kdo je tvůj táta?"

Pokrčila jsem rameny. "Nevím."

"Řekla jsi ano?"

Přikývla jsem.

"No, takže si myslíš, že na něm něco bude."

Ano. Dokud nevěděl o Masovi.

"Věděl o tobě. Když jsem řekla, že jsi můj bratr, už věděl, že má Kiro
syna. To ví jen sklaní fanoušci."

Masovi se v očích rozsvítilo pochopení. Odbočil na hlavní silnici a zamířil

ven z města. "Vidím. Jo, to je divný. Ale možná není skutečný fanda;
možná jen slyšel zvěsti v Rosemary. Tohle město ví o Slacker Damon víc,
než kterýkoliv jiný, když tu vyrostl Deanovo syn. Mají pocit nějakýho
vnitřního pouta. Asi jen slyšel drby, když tu bydlí."

To mě nenapadlo. Nejspíš potkal hodně členů kapely jako klienty. Musel

něco slyšet v šeptandě country klubu. Rosemary mělo se Slacker Demon
blízký vztah. Úlevně jsem si povzdychla a opřela se o sedadlo. To dávalo
smysl.
"Už se cítíš líp?" zeptal se.

"Jo," odpověděla jsem.

"Dobře. Ale jestli se mýlím, stačí říct slovo a já mu za tebe zmaluju

ksicht."

Jen jsem se usmála. Ne, protože bych mu nevěřila. Věřila jsem mu. Mase
byl drsňák. Byl texaský drsňák a já už se dávno naučila, že to je naprosto
jiný druh drsnosti. Bylo to tím jak malý chlapec vyrůstal bez přítomnosti
otce. Jeho otčím byl Texasan. Vlastnil ranč a neustále nosil holinky a
klobouk. Byl velký, vysoký a hlasitý a já ho milovala. I když jsem byla
stydlivá, vždycky se ujistil, abych se cítila jako rodina, když jsem byla na
návštěvě.

Z nás tří byl Mase ten šťastný. Měl matku, která ho zbožňovala.
Nevlastního otce, který s ním zacházel jako s vlastním. Možná proto z nás
byl nejlepší. Alespoň, že já nebyla nejhorší. Ten titul patřil Nan. Ale na
druhou stranu, podle toho co jsem věděla, měla horší život.

Malá část mě jí litovala. Ale opravdu jen hodně maličká část.

 14. Kapitola
GRANT

Po jediném zaklepání jsem vešel k Rushovi. Neměl jsem náladu na čekání.

Blaire zrovna scházela schody s Natem na boku a s vlasy sevřenými v jeho
pěsti.

"Grante?" řekla a vypadala ustaraně. Nevrazil jsem dovnitř jakoby mi to tu

patřilo od doby, co se Rush a Blaire vzali. Už to nebylo bratrovo
staromládenecké doupě, ale jejich domov.

"Nechala mě mluvit a pak řekla dobře, odpustila mi a odešla. Nic jiného.

Žádné otázky. Nic. Pak … pak zasranej Adam říkal, že jí bere dneska ven.
Zastavil jsem se v kavárně pro láhev vody a on tam s někým mluvit a já ho
zaslechl. Adam! On je … on je … prostě …"

"Je to milý kluk," dokončila za mě Blaire, když si vytáhla vlasy z Natovi

pěsti. Pak mi ho podala. "Vezmi ho. A nemluv sprostě. Potřebuju si
připravit něco k jídlu a ty můžeš zatím mluvit."

Nate se na mě usmál a já si všiml malého zubu, vykukujícího mu ze spodní

dásně. "Koukněme na tebe. Narostl ti zub, chlapáku."

Nate se dál usmíval a natáhl se mi po vlasech. To dítě mělo dobrý sevření a

já měl příliš moc zatracených vlasů. "Páni, kámo. Tohle musí zůstat na
mojí hlavě." Sáhl jsem do kapsy, vyndal klíčky a podal mu je, abych ho
rozptýlil.

Blaire se při zvuku cinkání otočila a pak mu je vzala. "Jsou na nich

bakterie. Dává si všechno do pusy. Rostou mu zuby." Vešla do kuchyně,
otevřela mrazák a vyndala ven modrou zmrzle vypadající hračku a podala
mu jí.

"Zmrznou mu z toho ruce," řekl jsem, uvažujíc co to kruci dělá.

"Ne, je to na zuby. Umrtví mu to dásně."

Tyhle dětský hovadiny byly víc než jsem chtěl vědět.

"Kde je Rush?"

"Šel si zaběhat na pláž. Brzy se vrátí. Už je pryč hodinu. Teď zpátky k

Harlow," řekla, sáhla do lednice, aby vyndala jídlo, který nevypadalo
vůbec lákavě. "Odpustila ti, pustila tě z háčku a ty jsi naštvaný, protože se
s tebou nehádala a jde teď ven s Adamem."

Ne tak úplně. Převrátila to tak, že jsem vyzněl jako sobec.

"Já jen … chtěl jsem to probrat víc."

Blaire ke mně vzhlédla od krájení rajčat. "Opravdu? To je to cos chtěl?

Protože většinou, když se kluk snaží odpálkovat holku, nechce žádný
scény. A zdá se jakoby tě Harlow nechala vykličkovat snadno."

"Neodpálkoval jsem jí," řekl jsem defensivně, když Nate hodil zmrzlou
hračku na zem a začal tleskat jakoby právě udělal něco fantastického.

Blaire se ušklíbla. "Chce, abys to zvedl. Varuju tě, tohle je jeho

nejoblíbenější hra. Bude s tebou zacházet jako se psem. Bude to dělat
dokud jí budeš zvedat."

Nadzvedl jsem obočí. "No, co mám kur … chci říct, kruci dělat?"

Pokrčila rameny. "Buď oblíbený strejda a zvedni to, nebo buď kazič
zábavy a ignoruj jeho hru."

Zatraceně. Sáhl jsem dolů, sebral ji a podal mu jí. Rozzářil se na mě jako

bych byl nejúžasnější člověk na světě. To děcko bylo roztomilý. A v tu
chvíli jsem se cítil zatraceně speciální … dokud hračku nehodil znovu na
podlahu a nezačal tleskat.

"Je to manipulátor," řekl jsem jí, když jsem se zase sklonil, abych to zvedl.

"Nebo ty jsi trouba," řekl Rush, když otevřel zadní dveře a vešel dovnitř.
Ušklíbl se na mě, pak šel k Blaire, aby jí přímo tam přede mnou a dítětem
otevřeně políbil.

"Potřebuju pomoc. Nech její obličej být, než ho sníš," zabručel jsem.

Rush pokračoval ještě o chvíli déle, jen aby byl blbec a pak po mě střelil
pohledem. "Jde zase o Harlow?"

"Ano," řekl Blaire a dala mu na rty poslední pusu, než se vrátila ke krájení
rajčat.

"Dadadadada," řekl vesele Nate a Blaire s Rushem ztuhli. Blaire upustila

nůž na bar a zakryla si pusu.

Rush se díval na syna s emocí, které jsem nerozuměl.

"Dadadadada," řekl znovu Nate.

"Ach můj bože, on to řekl," prohlásila Blaire se slzami v očích a hlasitě se

zasmála.

Rush obešel bar a vzal si ode mě Nata, jako bych tam ani nestál. "Ahoj,
kámo," řekl s úžasem v hlase. Nate poplácal Rushovi na hruď.
"Dadadadada," zopakoval znovu.

Blaire znovu nadšeně vykřikla a Rush se usmál. "Správně, kámo. Už to

umíš říct, viď?"

Podíval jsem se na Blaire a uvědomil si, že to musí být jeho první slovo.
Sledoval jsem výjimečný rodinný moment a potřeboval jsem odejít. Tohle
byl jejich čas se synem. Můžu si s Blaire promluvit později.

Blaire oběhla pult a omotala Rushovi paže kolem zad. "Kdo je tohle,
Nate?" zeptala se a on znovu vesele odpověděl.

Nic jsem neřekl, když jsem vyklouzl ven ze dveří a zamířil k autu. Rychle
jsem poslal Rushovi textovku.

"Řekni Natovi, že blahopřeju k prvnímu slovu. Promluvíme si později.

Tohle je moment, který si potřebujete vychutnat o samotě."

***

Bylo po osmé a vše na co jsem dokázal myslet bylo Harlowino pojebaný

rande. Proč? Nechal jsem jí jít. Řekl jsem jí, že se k ní nemůžu vázat.
Žádné randění. Nic. Měl jsem jen jednu jedinou dobrou vzpomínku, kterou
budu opatrovat. Tu nejlepší. Teď musím jít dál. Pokud mám strach zaplést
se do něčeho víc než jen do povrchního vztahu, pak musím obejmout svůj
osud. Jen už nebudu povrchní s Nan. To bylo až moc na hovno.

Harlow hledá víc. Já hledám méně. Takže jsem zamířil do nejbližšího

honky-tonk. Najdu si sexy holku, co se chce jen pobavit a vezmu jí domů.
Nechtěl jsem holku z klubu. Ty chtěly zasraně víc, než jsem chtěl dát.

Tohle místo jsem znal. Chodil jsem sem, když jsem chtěl vypadnout z
Rosemary. Měli tu dobrý cover kapely a studený pivo. Vždycky tu byly
spousty holek z místní státní školy.

Vešel jsem dovnitř a rozhlížel se, dokud jsem neuviděl několik slibných
příležitostí, pak jsem šel k baru. Dnes byla za barem Lynette. Vypadala asi
tak stejně stará jako moje máma.

"Ahoj, krasavče. Neviděla jsem tě celý týden. Myslela jsem, žes možná
zase odjel z města."

Věnoval jsem jí úsměv, ze kterého jsem věděl, že se nezačervená. Byla

příliš tvrdý oříšek, ale věděl jsem, že stejně pořád ráda flirtuje. "Nemůžu tě
opustit na moc dlouho," odpověděl jsem.

"Kravina." Usmála se a postavila přede mě vysokou sklenici. "To je to

nejlepší co dnes máme."

"Díky, kočko," odpověděl jsem a mrkl.

Lynette se chraplavě zasmála, pak odešla obsloužit někoho dalšího. Otočil

jsem se, abych se rozhlédl po místnosti. Dvě pěkné blondýny ve stejných
černých topech s holými zády a červených, kožených minisukních mi
začaly posílat koketní úsměvy. Nebyly dvojčata, ale opravdu se velmi
snažily, aby tak vypadaly. Sladěné oblečení byl dobrý začátek. Nemluvě o
tom, že měly vražedný nohy. Nebyly ve stejné lize jako Harlow, ale …

Ne! Kurva ne! Přerušil jsem vlastní myšlenky. Nebudu porovnávat holky s
Harlow. Tyhle dvě byly žhavý. Měly pěkný, kulatý prsa, vypadávající jím
ze skromných triček. A špičatý podpatky co na mě fungovaly. Odstrčil
jsem se od baru.

"Myslela jsem si, že tyhle dvě upoutají tvojí pozornost," slyšel jsem říct
pobaveně Lynette.

Ohlédl jsem se na ní. "Znáš mě dobře."

Jen zavrtěla hlavou a připravovala další drink.

Obě holky se pokoušely o sexy pózy, zatímco jsem k nim šel. Chtěly to.
Tohle bude zatraceně snadný. Potřeboval jsem dneska něco snadného.

"Vy dvě jste tu samy? A vypadáte takhle?" zeptal jsem se a napil se.
Nehodlal jsem na ně zkoušet otřepaný fráze.

Zachichotaly se a podívaly se jedna na druhou. "Ano," odpověděly

najednou.

Takže budou dělat i tuhle věc se současnými odpověďmi. Měly to

dokonale sehraný. Udělalo to na mě dojem.

Kapela začala hrát hlubokou, těžkou, sexy melodii a já odložil pivo na stůl.
"Zatancujeme si," řekl jsem a prošel kolem nich na parket. Nemusel jsem
se ohlížet, abych věděl, že mě následují.

Chtěl jsem vidět jak skutečně dobré tyhle dvě jsou. S takovými těly a
stylem oblečení slibovaly hodně, ale jejich pohyby mi řeknou jestli stojí za
to s nimi strávit noc. Kromě toho jsem ještě nebyl opilý. Na tohle jsem
potřeboval víc alkoholu.

"Jsem Carly," řekla ta s hnědýma očima, když posunula tělo dost blízko na
to, aby se jí prsa tiskla ven z topu ještě víc.
"Já jsem Casey," řekla ta druhá, když mi přitiskla tělo k zádům.

Dokonce si vybraly i podobný jména. Roztomilý.

"Ukažte mi co umíte, holky," řekl jsem, když jsem jednu ruku položil na
bok holky přede mnou a ruku druhý holky za mnou jsem si omotal kolem
pasu.

O tomhle jsem si říkal, že to chci. Abych se kurva zase naučil si to užívat.

Casey posunula ruku níž, aby mi jí položila na péro a hladila ho, zatímco
pohybovala tělem proti mým zádům. Sklouzl jsem rukou dolů přes Carlyn
zadek, vklouzl jsem dvěma prsty pod dolní okraj a škádlil jí tam na holé
kůži. Měla pěknou pokožku. Její prsa jsem měl přitisknutá přímo pod
pusou a s každým pohybem našich těl jsem se čím dál víc soustředil na to,
jak dobrý to bude sát tyhle bradavky. Penis mi pod džínama začal tuhnout
jak ho Casey pořád mnula.

Víc jsem se rozkročil, nechal jí ruku sklouznout níž a chytit mě přes džíny
za koule. Tyhle dvě mi dneska večer dopřejou pořádnou úlevu.

"Příjemný?" zeptala se mi do ucha Casey.

"Až tam bude tvoje pusa, bude to ještě lepší," odpověděl jsem.

"Mám to ráda na kolenou," odpověděla Carly, olizujíc si rty.

Jo, tyhle dvě budou dobrý.

 15. Kapitola
HARLOW

Adam byl během večeře zdvořilý a pozorný. Ani jednou se nezmínil o

tátovi, nebo Masovi, což byla úleva. Pomáhalo to odplavit obavy. Staré
zvyky umírají těžko a já byla dobrá ve stavění ochranných zdí při
podezření, že mě kluci využívají kvůli tátovi.

Dívali jsme se na akční film, protože jsme je oba měli ráda. Bylo příjemné
nemuset si dvě hodiny dělat starosti s konverzací. Potom mě vzal domů.
Nanino auto bylo pryč a stejně tak Masův náklaďák. Můžu ho pozvat
dovnitř, nejspíš. Měla bych to udělat?

"Dnes večer jsem se dobře bavila," řekla jsem mu cestou ke dveřím.

"Já taky. Doufám, že si to zopakujeme," řekl upřímně.

"To bych ráda," odpověděla popravdě. Protože to tak bylo. Nejprve jsem
byla nervózní, ale schůzka šla snadno. Také mě to zaměstnalo na celý
večer.

Sáhla jsem do kabelky a vytáhla klíče. "Chtěl bys jít dál a něčeho se napít?
Mám kávu," navrhla jsem, nejistá jestli bych neměla nabídnout něco
silnějšího.

Adam se usmál. "Jo, půjdu. Ve skutečnosti ještě nejsem připravený se

rozloučit."

Vydechla jsem úlevou. Udělala jsem dobře.

Otevřela jsem dveře a přidržela mu je, když vešel dovnitř.

"Pojď dál," řekla jsem.

Tiše hvízdl. Rozhlédla jsem se kolem. Tohle místo bylo na dům na pláži
docela působivé. "Nan má nákladný vkus," vysvětlila jsem a položila si
kabelku na stolek u dveří. "Kuchyně je tudy," řekla jsem, než jsem se k ní
vydala.

"Zvykáš si na bydlení s někým, s kým nevycházíš?" zeptal se.

"Ano i ne. Je to jak to je. Přežíváme, ale ignorujeme se," odpověděla jsem.
Vešli jsme do kuchyně. "Chceš kávu, nebo něco jiného? Nan má plný bar."

"Musím dojet domů, takže bude stačit kafe," řekl.

Zaměstnala jsem se přípravou kávy a nechala jsem Adama při čekání

rozhlédnout. "Tvůj bratr tu bydlí taky?" Při té otázce jsem se okamžitě
napjala. Musela jsem si připomenout, že se jen snaží o nezávazný
rozhovor. Povídání o Masovi neznamenalo, že je zaujatý mým otcem.

"Zůstává během své návštěvy tady."

"Rodinné shromáždění," řekl s úsměvem.

Nepřemýšlela jsem o tom. Nebudu. Musím se naučit lidem důvěřovat. Jen

to, že zmínil mojí rodinu neznamená, že je tátovo fanda. Musím tu
nejistotu překonat.

"Ne tak docela," odpověděla jsem a vyndala ze skříňky dva hrnečky.

Uslyšela jsem pípnutí, které se ozývalo, když se otevřely dveře nebo okno
a ztuhla jsem. Jestli to byla Nan, mohlo by to skončit špatně. Pak jsem
uslyšela její smích a hluboký hlas. Udělalo se mi zle. Prosím, bože, ať to
není Grant. Ne zrovna teď. To neustojím. Ještě jsem nebyla připravená.

Na mramorové podlaze v chodbě se ozývaly její podpatky. Měli namířeno

sem.

"Nan," vysvětlila jsem mu, když jsem nalévala kávu.

"Aha," odpověděl jednoduše.

"Smetenu a cukr?" zeptala jsem se.

"Jen černou," odpověděl.

Podala jsem mu hrnek zrovna když do kuchyně dovrávorala Nan, zavěšená

na paži vysokému, opálenému blonďákovi. Byl oblečení ve světle růžovém
polo tričku a kostkovaných šortkách. Kdyby nebyl tak atraktivní, to
oblečení by na něm vypadalo směšně.

"No, zdravím," řekl, usmívajíc se na mě způsobem, který mi byl

nepříjemný. Přesunul pohled k Adamovi a trochu vykulil oči. "Adame,
ahoj," řekl.

Nan se na nás oba mrzutě dívala. "Co tady děláte?" vyštěkla.

"Já tu bydlím a on je moje návštěva," odpověděla jsem, nasypala si cukr do

kafe a modlila se, aby šla pryč.

"Zatáhni drápy, kotě. Je to tvoje sestra a Adam. Buď milá."

"Není moje sestra," vyštěkla vztekle Nan.

Neměla jsem na její pitomý výlevy náladu. Začínalo mě to unavovat.

"Pak by ses nejspíš měla odstěhovat z domu, za který zaplatil můj táta,"
řekla jsem jí a napila se.

Nenávistné jiskření v jejích očích mi řeklo, že jsem uhodila na správnou

strunu. Dobře. Už by měla vyrůst.

"Jak se opovažuješ!"

"Jak se opovažuju co, Nan? Připomínat ti našeho otce, kterému tenhle dům
patří? Je stejně tak můj jako tvůj. Jestli se chceš hádat, tak mu prosím
zavolej. Jsem si jistá, že ti to objasní."

Nevěděla jsem kde se to ve mně vzalo; bylo to jako bych byla posedlá a
nemohla svoje slova ovládat.

Pak se vysoký blonďák rozesmál a poplácal Nan po ruce, jakoby jí

uklidňoval. "Je tvoje sestra, je to jasný. Její pusa mluví za vše. Uklidni se a
nech je s Adamem na pokoji. My tu nejsme, abychom pili kafe," řekl a pak
na mě mrkl, jako bych chtěla o jejich plánech vědět. "Mimochodem, já
jsem August," řekl.

On byl ten golfový instruktor, o kterém jsem slyšela. Byla jsem jen ráda,
že nebyl Grant. Víc ráda, než jsem chtěla přiznat. "Harlow. Ráda tě
poznávám," odpověděla jsem.

"Nemluv s ní," odsekla Nan.

"Jsi zlá, když piješ tequilu. Říkal jsem ti, že tě už nenechám tolik pít,"
odvětil August.

"Ne, ona je zlá pořád. Tequila s tím nemá nic společného," ujistila jsem ho.

Tentokrát se zasmál Adam a já viděla jak August zadržuje úsměv.

"Myslím, že to tu utnu, než budeme mít co dělat se rvačkou. Pojď, Nan,
jdeme nahoru."

Znovu se ozvalo pípnutí a my se všichni otočili, abychom viděli kdo to je.

Zvuk těžkých bot mi řekl, že je to Mase ještě dřív než vešel do kuchyně.

"Do prdele, teď je tu i on," ztěžovala si Nan, při čemž jsem se usmála.

Mase vešel do kuchyně a s upřeným pohledem minul Nan a Augusta, pak

se podíval na mě a Adama. "Co se děje. Zmeškal jsem rodinnou hádku?
Nesnáším, když je propásnu."

"Beru tuhle nahoru dřív, než začnou lítat rány," řekl mu August.

Mase se přede mnou opřel o pult a zkřížil si ruce na prsou. "Může rozdávat
rány jestli chce, ale Harlow se ani nedotkne. Ne pokud si chce udržet
funkční všechny kosti v těle," protáhl znuděně.

Augustovo obočí vystřelilo vzhůru. "Kámo, Harlow v tom není nevinně.

Taky jí ta pusa pěkně jela."
Mase se na mě přes rameno ohlédl. "Opravdu sis nenechala nic líbit?"
zeptal se.

Přikývla jsem. Proč lhát? Po tváři se mu rozlil úsměv. "No, ať se propadnu.

To je moje holka." Otočil se zpátky k Augustovi. "Můžeš pokračovat a jít s
touhle nahoru a užívat si jak chceš. Ale až tě rozdupe svým špičatým
podpatkem, uvidíš jak pitomej to byl nápad."

"Uch, oba vás nenávidím. Pojď, Auguste. Jdeme." Nan ho popadla za ruku
a odešli z kuchyně. Slyšeli jsme klapot Naniných podpatků, když jak malé
děcko dupala nahoru po schodech.

"To bylo … ehm … zajímavé," řekl Adam, pak se napil kávy.

"Je to drsný. Tohle místo je zatracená ZOO," odpověděl Mase a podíval se

na mě. "Zbylo nějaký kafe?"

Přikývla jsem a připravila mu hrnek, pak jsem obešla bar. Teď to bylo
divný. Vůbec jsem si nebyla jistá co si po tom všem s Adamem počít.

"Jsem Harlowin brácha, Mase."

Představoval se sám Adamovi. Byla jsem strašná hostitelka.

"Adam. Rád tě poznávám," odpověděl.

"Užili jste si večer?" zeptal se Mase.

"Ano," řekli jsme oba a já se začervenala.

Mase se zasmál. "No, jdu do postele. Uvidíme se ráno. Rád jsem tě poznal,
Adame," řekl, dal mi pusu do vlasů a vydal se ke schodům.

Jakmile byly těžké kroky na schodech, podívala jsem se na Adama.

"Omlouvám se za to všechno. Možná nebyl nejlepší nápad pozvat tě
dovnitř."

"Ne. Já, ehm, teď to chápu. Proč jsi tu nerada. Je slizká jak had. Snažím se
přijít na to, proč se s ní August zahazuje. Zajímalo by mě jestli vůbec ví, že
má malou dcerku. Určitě jí ke svému dítěti nepouští, když jí má na
víkendy."

Páni … Nan chodí s chlapem co má dítě? To mi přišlo nepředstavitelný.

"Doufám, že ne. Bojím se, že by Nan v dítěti viděla konkurenci. Je tak

nedospělá."

Adam přikývl a zamračil se. "Myslím si to samé."

Dopila jsem a uvažovala jestli ho pozvat do obýváku, nebo se rozloučit.

Byla jsem unavená a po tom všem jsem si nebyla jistá jestli chci tenhle
večer ještě prodlužovat. Zvláště jestli Nan nabere na hlasitosti.

"Začínám být unavená a trochu mě bolí hlava."

Adam přikývl a věnoval mi chápající úsměv, pak vstal.

"Rozumím."

Odložila jsem hrnek a dovedla ho zpátky ke dveřím.

"Ještě jednou díky za dnešní večer a opravdu se za všechno omlouvám."

Adam neodpověděl hned. Místo toho se na mě chvíli díval jakoby se

rozhodoval o něčem důležitém. Pak se pomalu sklonil a v tom krátkém
okamžiku jsem věděla, co se stane. Bude to moje první pusa po Grantovi.
Líbala jsem se s Grantem během těch dvou týdnů hodně. Nechtěla jsem je
srovnávat, ale bála jsem se, že se nebudu schopná zastavit.

Když se rty dotkl mých, nebyly tak měkké, ale byly teplé. Jemně mi jimi
pohyboval po ústech a bylo to příjemné. O nic víc se nepokusil. Když se
odtál a usmál se na mě, věděla jsem, že nikdy nic nebude tak dobré jako
polibky od Granta, ale s tímhle dokážu žít.

"Jsou stejně tak jemné a měkké jak vypadají," řekl, pak s úsměvem na tváři
zavrtěl hlavou.

"Dobrou noc, Harlow." Otevřel dveře než jsem stihla něco říct, vyšel ven a
zavřel za sebou.

Nebyl Grant, ale byl milý. Chtěl mě. A díky úsměvu na jeho tváři jsem se
cítila výjimečně. Jako bych pro něj byla někdo speciální. Grant Carter byl
stvořený pro ženské fantazie. Adam byl reálnější. Nebyl ten typ, se kterým
bych se musela bát, že se dostanu příliš hluboko. Byl někdo, s kým se dá
trávit čas.
 16. Kapitola
GRANT

"To si ze mě děláš kurva prdel," vrazil mi do snů Rushův hlas a já pomalu

rozlepil oči a uviděl před obličejem prsa. Zmateně jsem se podíval dolů a
viděl dva páry nohou zamotaných s mými.

Carly a Casey. Vzpomínal jsem si. Sakra, pořád byly tady. Musel jsem
odpadnout. Do hajzlu. Byl bych raději, kdybych je poslal domů. Pak jsem
si vzpomněl na Rushovo hlas a šlehl pohledem ke dveřím. Rush na mě
znechuceně zíral. Nedíval se na dvě nahé ženy v mojí posteli. Jeho smůla,
protože měly vážně pěkný zadečky. Věděl jsem to z první ruky.

"Zbav se jich a sejdeme se na balkóně," řekl Rush a odešel.

Proč je tak nasranej? Takovej prostě jsem.

Rozmotal jsem se a díval se dolů na dvě holky, se kterými jsem strávil noc.
Po pokoji a poseli se válelo několik obalů od kondomů. Byly plné energie.
"Čas vstávat, holky. Už by jste měly vyrazit domů," řekl jsem, odhrnul
přikrývku a plácnul obě po zadcích. Zabručely a já už si teď nedokázal
vzpomenout která je která. Byl jsem si dost jistý, že jsem jim včera oběma
v jednu chvíli říkal Harlow. Byla to slabá chvilka.

"Mám společnost. Oblékat. Za pět minut na vás bude venku čekat taxík.
Byla to zábava," řekl jsem jim a rozsvítil světlo, to by mělo pomoct.

"Au," řekla jedna a zakryla si oči.

Počkal jsem dokud obě nebyly vzhůru a hledaly kolem oblečení, než jsem
odešel. Šel jsem se podívat proč tu Rush byl.

Otevřel jsem dveře a vyšel ven na slunce.

Rush se na mě ohlédl. "Dvě? Opravdu? To je zvrácený."

Nadzdvihl jsem obočí. "Nepoučuj mě o trojce. Kdysi jsi to dělal pořád."

Rush zavrtěl hlavou. "Byl jsem blbec. Ty jsi blbec."

"Koukej. Já si náhodou myslím, že jsem byl zatraceně chytrej. Byly pěkný,

veselý a pomohly mi uvolnit trochu napětí."

Rush ke mně otočil hlavu, aby se na mě podíval. "Myslel jsem si, že se ti

líbí Harlow," řekl.

Líbí … ale nemohl jsem. Musím mu to vysvětlit.

"Chtít Harlow je jedna věc. Jasně, chci jí. Kdo by k čertu nechtěl? Ale
hlavní je, že mi na ní záleží dost na to, abych to s ní nepodělal. Nehodlám
jít do ničeho vážnýho. Nemůžu mít to co ty s Blaire. To nejsem já."

"Kravina," řekl Rush a otočil se, aby se na mě díval přímo. "Byl jsi idiot
zlitej do bezvědomí a furt jsi hučel o tom jak je speciální, jak s ní chceš jen
mluvit a jak moc se ti stýská po jejím úsměvu. Taková věc jen tak
nezmizí."

Neuvědomil jsem si, že jsem říkal, že se mi po ní stýská. Chyběla mi.

Dokonce i když je tady, i tak se mi po ní stýská. Dovedla mě rozesmát a
při jejím úsměvu se vždy všechno ostatní zdálo nedůležité. "Šla včera ven
s Adamem."

"S tím tenisovým trenérem?"

"Jo," odpověděl jsem, bylo mi zle od žaludku. Co když jí Adam políbil?

Co když se jí dotýkal?

"Takže jsi sám opíchal dvě cizí holky, ve vlastní zatracený posteli."

"Protože šla ven s Adamem," odpověděl jsem. Byla to pravda. Nešel bych
ven hledat rozptýlení, kdyby nebyla za zasraným rande, se zasraným
Adamem.

Rush si povzdychl. "Harlow je nejuzavřenější člověk jakého znám. Celý

život byla chráněná a střežená. Je jediným z Korovo dětí, který se dostalo
do novin. Takže jí skryl v Severní Karolíně u babičky. Nenáviděl jak o ní
reportéři chtěli všechno vědět. Využil všechny peníze, aby od ní tenhle svět
udržel co nejdál. Jakmile jí umřela babička, byla vhozená do jeho světa a
udělala jedinou věc, co znala. Schovala se ve svém pokoji. Teď je tady a
potřebuje přátele. Nemůže zůstat schovaná doma. Má tam Nan. Takže,
jasně. Někdo jí pozval ven. Šla. Proč sakra ne? Ty jsi jí ven nezval.
Neudělal jsi ani hovno."

"Jsem z ní vyděšenej." Tak. Řekl jsem to.

Rush se zamračil. "Bojíš se jí? Harlow? Nebo se tu bavíme o Nan?"

"Bojím se Harlow. Toho co k ní cítím."

"Bojíš se do ní zamilovat," řekl, konečně pochopil.

Jen jsem přikývl.

"Proč? Co je na tom tak hrozného? Je to sakramentsky mnohem lepší než

to, co jsem tu dnes ráno našel."

Sevřel jsem zábradlí před sebou. Nenáviděl jsem, že tohle hodlám přiznat.
Zněl jsem jako slaboch.

"Co když jí ztratím? Jako Jace."

"Můžeš ztratit kohokoliv. Mohl by jsi ztratit mě, ale neuzavřel ses přede
mnou."

To bylo jiné. Podíval jsem se na něj. "Co kdybys ztratil Blaire?" zeptal
jsem se. Toho se určitě bál.

Rush se zamračil. "Byla by to nejtěžší věc, jaké bych kdy musel čelit.
Ztratil bych s ní svojí duši. Ale nemilovat jí ze strachu ze ztráty. Co je to za
život? Nevěděl bych jak je úžasné budit se s ní každé ráno v náručí.
Nemohl bych si užívat pohled na to jak se směje a hraje si s Natem. To za
to stojí. Nechat se od něčeho takového zastavit, znamená nechat se ovládat
strachem. To sám sobě nedělej. Každý moment s Blaire a Natem dělá život
bez nich povrchní a osamělý."

Viděl jsem mu to ve tváři. Nebál se, že jí ztratí. Nepronásledovalo ho to.

Miloval svůj život. Soustředění se na to, co by se mohlo stát ho nedrželo
zpátky. O tom život byl? Využít šance?

"Jestli si myslíš, že by mohla být ta pravá, musíš to risknout. Kdybych

zítra přišel o vše co mám, nelitoval bych jediné minuty. Nikdy. Oni jsou to
díky čemu stojí můj život za to."

"Můj táta si dvakrát myslel, že je zamilovaný. V obou případech se spálil a

zaplatil vysokou cenu. A já se dívám na jeho život a na to kde teď je a je to
smutný. To nechci."

Rush na mě zavrtěl hlavou jako by mi vůbec nerozuměl. "Ty dvě ženy,

které tvůj otec miloval se Harlow vůbec nepodobaly. Tvůj táta si nevybral
dobře. Harlow je dobrá volba. Muž, kterému bude patřit její srdce bude
šťastlivec. Je upřímná a laskavá. Nikdy jsem jí neviděl jinou. Takže jestli
je ona ta, do které se zamiluješ, budu za tebe víc než šťastný."

Měl pravdu.

Těžká váha sedící mi na prsou se pomalu zvedla. To co říkal dávalo smysl.

A já si nemusel ubližovat, abych se chránil.

"Možná jsem jí zahnal příliš daleko," řekl jsem a nechal realitu usadit.

Rush pokrčil rameny. "Možná. Možná ne. Možná jsi nikdy nedostal šanci s
ní být. Ale stojí za to?"

Přikývl jsem. "Jo, stojí i za škemrání," odpověděl jsem.

Rush se posadil a natáhl si nohy na zábradlí. "Pak myslím, že bys měl

přestat s trojkama ve svojí posteli a začít pracovat na tom, aby ti Harlow
dala další šanci."

To se snadněji řekne než udělá. Řekl jsem jí, že chci, abychom byli jen
přátelé. Souhlasila a nechala to tak. Co teď? Měl bych jí prostě říct, že
jsem si to rozmyslel?
"Nemyslím si, že to bude tak jednoduchý. A pak je tu její bratr, který mě
neschvaluje."

Rush se zasmál. "Mase? Jo, bude těžký si ho získat. Dobře, že nemusíš

prosit o odpuštění a líbat jeho. Soustřeď se jen na Harlow."

Poprvé po měsících jsem měl naději. Představa toho být Harlow zase na
blízku a trávit s ní čas byla víc vzrušující, než cokoliv na co jsem si
dokázal vzpomenout … kromě toho mít jí nahou.
 17. Kapitola
HARLOW

Zvonění v dálce mi přerušilo sny. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že je

to zvuk mého mobilu. Převalila jsem se a uviděla na obrazovce číslo
Deana Finlaye. Tohle mohlo být jedině kvůli tátovi. Rushovo táta mi volal
jen když se něco dělo s Kirem. Posadila jsem se a rychle odpověděla.

"Ahoj. Co se děje?" zeptala jsem se a podívala se kolik je hodin. Bylo něco

málo po třetí ráno.

"Zase zmizel," odpověděl Dean.

Tohle nebylo prvně co se táta pohřešoval. Můj tatínek se bohužel dokázal

tak sjet až z toho dělal blbosti, jako třeba odchod s ženami, které neznal a
vystřízlivěl v jejich posteli, častokrát na města daleko od místa kde měl
být.

Vstala jsem a šla si do skříně pro oblečení. "Jak dlouho?" zeptala jsem se.

"Po včerejším koncertě pařil s pár fanynkama. Nechal jsem ho, abych šel
do limuzíny a odpočinul si. Tehdy jsem ho viděl naposledy. Trac tam s ním
pořád byl a Wayne taky. Wayne byl příliš opilej, aby si něco pamatoval.
Trac řekl, že odešel se dvěma ženami. Jedna byla zrzka a druhá s
dlouhými, kudrnatými vlasy. Nic si o tom nemyslel."

Trac Trace hrál na baskytaru a Wayne Rolls byl hlavní kytarista. Natáhla
jsem si džíny. "Kde byl Hail?" zeptala jsem se. Hail Holloway hrál na
klávesy. Také z nich byl nejzodpovědnější.

"Hail byl tou dobou už pryč. Nic neví."

"Oblékám se. Kde jste právě teď?" Věděla jsem, že Dean zavolal protože
dostat mě tam byl jediný způsob jak tátu najít. Občas klesnul příliš
hluboko a zdálo se, že jsem jediná, kdo ho dokáže dostat zpátky. Dean
jednou řekl, že je to protože vypadám stejně jako máma.

"Nelíbí se mi, že bys sem jela úplně sama. Není to bezpečný," řekl
ustaraným tónem. "Poslal bych Rushe, ale nebude chtít opustit Nata a
Blaire."

"Je tu na návštěvě Mase. Nejspíš pojede se mnou. Kde jste?" zeptala jsem
se, pak jsem si zapnula košili.

"Ve Vegas," řekl s povzdychem.

"Jsem na cestě. Nejsem si jistá na kdy se mi podaří sehnat let, ale budu
tam. Kdyby něco, zavolej."

"Už jsem ti poslal letadlo. Bude na tebe čekat za třicet minut na

soukromém letišti v Destin. Táta by tě nechtěl v běžném letadle."

"Díky. Pokusím se mu dovolat. Jestli někomu zvedne telefon, nejspíš to

budu já," řekla jsem.

"Jo. Dál ho zkoušej. Brzo se uvidíme, dítě."

"Ahoj," odpověděla jsem, zavěsila a popadla kufr. Musela jsem si sbalit

oblečení. Nevěděla jsem jak dlouho to potrvá. Také jsem potřebovala
vzbudit Mase.

Tiše jsem otevřela dveře a šla chodbou k Masovo pokoji, několikrát jsem
zaklepala než jsem ho uslyšela zabručet. Dobře, byl tam.

"Co?" zavrčel.

Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. "Táta zmizel. Musím jet
do Vegas a pomoct ho najít."

Mase se posadil a oběma rukama si promnul obličej v pokusu se probrat.

"Musíš si ze mě dělat prdel. Kolik mu je, osmnáct? Kurva. Jak to, že jde a
jen tak si zmizí? Je to Kiro Manning, pro boha."

Mase neměl tušení jak běžné tohle bylo. "To se mu na turné stává. Najdu
ho, nebo mi nakonec zvedne telefon. Prostě musím jet. Za dvacet minut
mě tu vyzvedne letadlo."

Sledovala jsem jak Mase sám se sebou bojoval o tom, co dělat. Nerad se
zdržoval kolem kapely. Málo kdy přijel na návštěvu. Do hledání táty se mu
taky zrovna dvakrát nechtělo.

"Jedu taky. Nemůžeš jet sama do Vegas. Oblíknu se a sbalím nějaký

krámy."

Neřekla jsem mu, že nemusí; jen jsem přikývla a zavřela za sebou dveře.
Pořád jsem si potřebovala sbalit, vyčistit si zuby a učesat se. Po cestě
zpátky do pokoje jsem vytočila tátovo telefon a ten třikrát zazvonil, než
spadl do hlasovky.

***

Jakmile jsem měla zabalenou tašku zamířila jsem dolů po schodech.

Potřebovala jsem kafe a věděla jsem, že Mase taky. Budit Nan by bylo
zbytečné. Byla by naštvaná, že jsem jí vyrušila. Možná jí ani neřeknu, že
odjíždíme. Stejně si nejspíš ani nevšimne.

Zrovna jsem dala kávu do filtru, když se ozvalo tiché zaklepání u předních
dveří. Co to kruci je? Podívala jsem se na hodiny a bylo teprve tři čtvrtě na
čtyři. Kdo tu mohl být tak brzy?

Zavřela jsem víčko kávovaru a zapnula ho, pak jsem odešla ke dveřím.
Venku byla pořád ještě tma. Rozsvítila jsem venkovní světlo a viděla tam
stát Granta s termoskou v ruce. Vypadal až příliš čile.

Otevřela jsem dveře a zírala na něj, naprosto zmatená, ale nemohla jsem
ho jen tak nechat venku.

Grant se na mě usmál. "Jsi připravená?"

Cože? Zdá se mi to? Táta se ve skutečnosti neztratil? Byl tohle nějaký

složitý sen, kdy zase skončím s Grantem v posteli? Měla jsem je dost
často.
"Dean volal Rushovi, který zavolal mě. Můžu dál?" zeptal se a prošel
kolem mě do domu.

"Co?" podařilo se mi konečně zeptat.

Grant zvedl termosku. "Jsem připravený najít Kira. Dokonce nás odvezu
na letiště."

Myšlenky mi přerušily Masovo těžké kroky a já se otočila a viděla ho k

nám přicházet. "Je tohle zatracená pátrací párty?" zabručel Mase, upustil si
k nohám tašku a podíval se ze mě na Granta.

"Vypadá to tak," řekl Grant.

"Já, ehm …" bylo vše co jsem ze sebe vypravila. Pořád jsem to
nerozluštila.

"Jdi si nalít nějaký to kafe co tu cítím, ségra; potřebuješ ho, abys dala
dohromady kloudnou větu. Já vyřídím tohle," řekl Mase.

Nechtěla jsem ho nechávat s Grantem samotného, ale upřímně, nevěděla

jsem co jiného dělat.

Takže jsem si šla pro kafe.

 18. Kapitola
GRANT

"Vysvětli to," řekl Mase, stál s rozkročenýma nohama a rukama

zkříženými na prsou. Byl to Harlowin starší bratr a nejspíš jediný člověk,
kdo v její životě zastával otcovskou roli. To jsem respektoval.

"Chci jet s ní. Mám hodně sraček k napravování. Začínám teď."

Mase se zamračil a dál se na mě zíral. "Co to má k čertu znamenat? Co

jsem naposledy slyšel, šukal jsi Nan. Co máš s Harlow?"

Nic mu neřekla. Uvažoval jsem jestli to udělala, aby mě chránila. "Bál

jsem se k někomu něco cítit. Harlow ve mně probudila věci jaké jsem
neznal a utekl jsem. Rozhodl jsem se, že už utíkat nechci."

Mase udělal krok ke mně. "Musíš si v tomhle být zatraceně opravdu jistej.
Protože ona tě má ráda víc než chce a já ti nevěřím. Vůbec. Jestli chceš jet
pomoc najít našeho pitomýho otce, fajn, ale já jedu taky."

Preferoval bych mít jí jen pro sebe, ale tohle bylo v pohodě. Alespoň jí
budu nablízku. Byl jsem unavený z toho nebýt s ní a sledovat jí z povzdálí.

"Rozumím," odpověděl jsem.

Harlow vešla zpátky do haly a nesla dva hrnky kafe. "Tady," řekla a podala
jeden Masovi.

"Díky. On jede s náma. Rád se na tebe dívá, nebo ňáký takový pitomý
hovadiny."

Harlow vytřeštila oči a já potlačil úsměv. Takhle přesně jsem to neřekl, ale
výraz na Harlowině tváři byl perfektní.

"Aha," bylo vše co řekla.

Mase zvedl svou tašku a pak se podíval na Harlow. "Jde máš věci?"

"Nechala jsem je v kuchyni. Dojdu pro to."

"Udělám to," řekl jsem a zamířil jsem do kuchyně než mohla dokončit
větu. Jestli jsem si chtěl získat zpátky její důvěru a dokonce lehce nalomit
zdi, které si kolem sebe postavila, musím udělat všechno, abych jí ukázal,
že to myslím vážně.

"Jsem zmatená," slyšel jsem zašeptat Harlow, když jsem odešel z

místnosti. Jen jsem se usmál. Dobře. Zmatení byla dobrá věc.

Na podlaze v kuchyni ležela taška Louis Vuitton. Šel jsem a zvedl jí. Byla
opotřebovaná. Nepochyboval jsem, že to byl dárek od Kira a ona jí nosila
už roky. Tohle nebylo něco, co by si Harlow sama koupila.

Donesl jsem jí zpátky ke dveřím a pak je otevřel. "Čas jít," řekl jsem
oběma, stále držíc její tašku. Podívala se na ní dolů a pak zpátky na mě.

Mase udělal v krku pobavený zvuk a obrátil na mě oči v sloup, když

vycházel ze dveří. Harlow se na něj zamračila, ale zastavila se, když se ke
mně přiblížila.

"Děkuju," řekla jednoduše a šla ven.

Tohle pro nás bude dobré.

***

Mase nastoupil dopředu a já pochyboval, že to nebylo schválně. Nechtěl

mě blízko Harlow. Hodlá mi to ztěžovat. Fajn. To zvládnu.

"Jsi tam vzadu v pohodě?" zeptal jsem se Harlow, dívajíc se dozadu, abych
se ujistil, že má dostatek místa na nohy.

"Ano, díky," odpověděla a začervenaly se jí tváře. Sakra, byla nádherná.

Otočil jsem se zpátky a nastartoval. "Rush říkal, že je to u Kira normální.

Je tu nějaký postup jak ho najít?" zeptal jsem se, snažíc se o konverzaci.

"Jo. Harlow mu volá. Nakonec jí odpoví a ona pro něj dojede. Je jediná,
koho poslouchá," odpověděl Mase.

Nelíbila se mi představa, že tohle všechno padá na její ramena. Ten muž

měl tři dospělé děti. Proč muselo být vše Harlowina zodpovědnost?

"Nemůžeš mu zavolat a sehnat ho ty?" zeptal jsem se, neschopný zadržet v

hlase rozhořčenost.

"Starý dobrý táta má svýho favorita. Poslouchá jen jí."

"To není pravda. Máš svojí mámu a nepotřebuješ ho. Máš dobrý život. Pak
je tu Nan a ta mu to neusnadňuje. Já jsem jen … já jsem jen ta …"

"Jsi jen ta jedinečná. Miloval tvojí matku. Byla jeho svět a když umřela,
stala ses jeho světem ty. Tak to prostě je a já jsem zatraceně šťastněj, že
když přijde na tebe tak se stará," řekl jí Mase.

Harlow neodpověděla. Zůstala zticha. Chtěl jsem se jí zeptat na víc. Chtěl

jsem vědět jak se cítí a jestli si nedělá starosti. Ale seděl vedle mě Mase a
teď na to nebyla správná chvíle.

"Potřebuju se najíst. Doufám, že je to letadlo zásobený," zabručel Mase.

"Vždycky je," odpověděla Harlow.

Neletěl jsem letadlem Slacker Demon poprvé, ale bude zvláštní nastoupit
do něj s Kirovo dětmi. Vždy jsem létal jen s Rushem. Tihle dva měli
energii jakou jsem nikdy předtím neviděl. Dokud se Mase neukázal v
Rosemary, ani jsem nevěděl, že jsou si blízcí. Myslel jsem si, že se Kirův
nepolapitelný syn skrývá před celým světem.

"Byli jste si vy dva vždycky tak blízcí?" zeptal jsem se.

"Ano," odpověděli oba.

"Babička mě vždycky brala za Masem a jeho rodiči na ranč, když jsem

byla malá."

"Rodiči?" zeptal jsem se, protože mi to nedávalo smysl, vzhledem k tomu,

že byl jeho otec Kiro.

"Moje máma a nevlastní otec. Je pro mě víc táta, než můj vlastní," řekl
Mase s hlavou opřenou o sedadlo a zavřenýma očima.

To mě nenapadlo. Zajímavé.

"Vždycky jsem se na Harlowiny návštěvy těšil. Myslel jsem si, že je super

mít sourozence. Zvlášť někoho tak správného a sladkého jako Harlow.
Zamazat jí celou od bláta a brát jí na projížďky na koních, nebo pohladit si
krávy, byla vždycky zábava."

Harlow se vzadu tiše zasmála.

Mít tu Mase možná nakonec nebylo tak špatné. Aspoň budu mít šanci jí
lépe poznat.
 19. Kapitola
HARLOW

Jakmile jsme nastoupili do letadla, Mase snědl mísu vloček a šel do

postele. Nebyl ranní ptáče. Posadila jsem se na kožený gauč vedle okna,
abych se mohla koukat ven a přemýšlela zatím o tom, kde by mohl být
táta, místo o faktu, že je tu Grant. Se mnou.

Neotočila jsem se, abych se podívala co dělá, nebo kam si sedne. Nebyla
jsem si jistá co mu říct, když jsme teď byli sami. Také jsem nenáviděla jak
se mi rozbušilo srdce, když se na mě usmál.

Jeho teplé tělo sklouzlo vedle mě tak blízko, že se rukou dotýkala mojí.

„Ahoj,“ řekl jen.

Ignorovat ho bylo nemožné a nezdvořilé. Nebyla jsem nezdvořilá. „Ahoj,“

odpověděla jsem, podívala se na něj a pak zpátky ven z okna.

„Bojíš se o tátu?“ zeptal se.

Ani ne. Tohle byla normálka. „Ne. Jen jsem frustrovaná, protože se zdá, že
nikdy nedospěje.“

„Nepodíváš se na mě?“

Nechtěla jsem. Zapomínala jsem při tom jak je nebezpečný. „Nejspíš ne,“
odpověděla jsem upřímně.

Grant se zasmál. „To je škoda. Rád se ti dívám do očí.“

Zavřela jsem oči a tiše zaklela. Proč, Grante. Proč mi tohle děláš? Není to
fér.

„Budeš mě nenávidět navěky?“ zeptal se.

Nebyla to nenávist. O tom to nebylo. Copak to nechápal? To on určil
hranice. Jen jsem se před ním chránila.

„Necítím k tobě nenávist. Jen vím kde si s tebou stojím a jsem opatrná,
abych o tom moc nepřemýšlela, nebo o tobě, to je jedno.“

Nic neřekl. Dobře. Umlčela jsem ho. Možná se přesune a já se na něj

nebudu muset dál usmívat. Celý teplý a lahodný. Věděla jsem jaký je to
pocit mít tu kůži na svojí a připomínky jsem nepotřebovala.

„Udělal jsem chybu, Harlow. Byl jsem vyděšený a posral jsem to.“

Konečně jsem se na něj podívala. Už jsme tenhle rozhovor vedli. Nechtěla

jsem to opakovat. „Já vím. Už jsi mi to řekl. Chápu to.“ Začala jsem se
znova odvracet, ale Grant mě chytil za bradu a jemně mi k sobě otočil
obličej.

„Ne. O tomhle jsme nemluvili. Navykládal jsem ti hovadiny, který nebyly

pravdivý. Řekl jsem ti, že nejsem na vztah připravený. To byla lež. Byl
jsem zasraně vyděšenej někoho tak moc milovat a pak ztratit. Ale už
nejsem. Už si tohle nemůžu dál dělat.“

Neodpověděla jsem, protože jsem neměla tušení o čem mluví.

„Chci tě. Chtěl jsem tě od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil. Když jsem
byl pohřebený hluboko uvnitř tebe, věděl jsem, že jsem nahranej. Tyhle
krásný oříškový oči a andělský úsměv se do mě začaly nořit a zabydleli se
mi v srdci. Ale tu noc … vlastnila jsi mě a já to nemohl setřást. Nemohl
jsem zapomenout.“

Ach. Dívala jsem se na něj, zatímco se ta slova usazovala. Znamenalo to,

že to se mou chce? Nebo to jen říkal, protože chtěl další sex?

Sklonil hlavu až se mi rty skoro dotýkal ucha. „Jsi všechno co chci.

Odpustíš mi, že jsem utekl? Prosím.“

Odsunula jsem se od něj, vytvářejíc mezi námi trochu prostoru. „Nedělej

to. Nejsem připravená ti jen tak odpustit, že jsi spal s Nan, nebo že jsi mi
dva měsíce nezavolal.“

Grant se zamračil a projel si rukou ve vlasech, po čemž vypadaly ještě

rozcuchaněji. „Volal jsem. Zeptej se Deana. Řekne ti to. Nevím proč si
nedostala hovory na mobil, ale volal jsem jak blázen. Myslel jsem si, že jsi
zjistila, že jsem se opilej vyspal s Nan a skončila si se mnou. Tvůj otec
vyhrožoval, že zavolá policajty, jestli se ukážu ve vašem domě. Začal jsem
pít ještě víc, abych na tebe zapomněl a jo, Nan tam náhodou byla.“

Opravdu se mi pokoušel volat? Proč by mě od něj táta držel dál? Ledaže

věděl o Nan a Grantovi. To by byl důvod proč mu táta vyhrožoval. Říkal
pravdu?

„Chci ti být nablízku. Když jsem, všechno ostatní zmizí a já se nemůžu

soustředit na nic jiného než na tebe. To mě děsilo, ale přišel jsem na to, že
jsem byl pitomec, když jsem se toho bál. Je to speciální. Ty jsi speciální.“

Babička by mi řekla, ať ty sladký řečičky ignoruju a jdu pryč. Ale na

druhou stranu, babička nikdy neviděla Granta Cartera. Byl příliš přitažlivý.
Stýskalo se mi po něm. Po tomhle. Být s ním. Stýskalo se mi po tom.
Ukázal mi jak si užívat život, i když jen na dva týdny. Kdy jsem byla s
ním, měla jsem pocit, že konečně žiju.

„Nemyslím si, že v tvém případě můžu důvěřovat svým dobrým

smyslům,“ pověděla jsem mu upřímně.

„Přijdeš na to, že mi můžeš věřit. Nejsem špatný kluk. Hluboko uvnitř to

víš. Jen jsem dělal opravdu hrozná rozhodnutí.“

Zariskovat nikdy nebylo nic pro mě. Neriskovala jsem. Byla jsem opatrná.
Nepřišla jsem tak k úrazu. Chránila jsem se. Měla jsem zdi. Grant se přes
ně jednou dostal. Pustit ho znovu dál vyžadovalo hodně.

Posunul se ke mně a položil mi hlavu na rameno. „Nejsem daleko od

prošení,“ řekl.

Zachvěla jsem se ze šimrání jeho dechu na pokožce. Tohle byl špatný

nápad. Grant byl ve sladkých řečičkách dobrý. S jeho vzhledem a pusou
dovel přemluvit holku k čemukoliv. Jestli dovolím, aby mi na něm záleželo
ještě víc, skončí to jen zlomeným srdcem.

„Nepros. Jen mi dej prostor. Potřebuji přemýšlet,“ odpověděla jsem,

odtahujíc se od něj dál. Fakt, že jsem mu chtěla vlézt na klín a omotat se
kolem něj, nebylo nic dobrého. Bývala jsem silnější. A on mluvil o tom, že
já ho dělám slabým; kdyby jen věděl jak on oslabuje mě.

Grant mi věnoval svůj smutný úsměv, při kterém vypadal jeho obličej ještě
lákavěji. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. „Ne. Spal jsi s Nan.
Slyšela jsem tě. Máš vůbec tušení jaký je to pocit? Vědět, že hlasité
výkřiky, kvůli kterým jsi byl celou noc vzhůru, byly vlastně obraz někoho
- “ zarazila jsem se. Nechtěla jsem toho říct tolik.

„Nespím kvůli tomu celé noci. Nenávidím se za to, žes to slyšela. Moc si z
té noci nepamatuju. Ale vědět, že jsi nás slyšela … zabíjí mě to.“

Podívala jsem se ven z okýnka, abych mohla otevřít oči. Nevěřila jsem si,
když se mi díval do očí.

„Představ si sebe na mém místě. Co kdybys mě slyšel spát s jiným mužem

… kterého nenávidíš. Jak by ti bylo?“

Grant neodpověděl. Myslela jsem si, že jsem ho možná umlčela a nechá

mě na pokoji. Ulevilo se mi a zároveň jsem byla zklamaná.

Grant se ke mně znovu přisunul blíž, zvedl ruku a odhrnul mi vlasy z krku.
„Z představy, že se tě dotýká jiný muž zasraně šílím, chci něco rozmlátit.
Nemůžu si to představovat a jen při tom pomyšlení se třesu vzteky.“

Cítila jsem v jeho těle ztuhlost, když se mi otřel o bok.

„Tvoje rande s Adamem mě pronásleduje. Nesnesu představu, že se tě

dotýkal,“ Grant mi cestoval prsem dolů po holé paži. „Nebývám
majetnický a bláznivý. Nikdy. Ale ty … Chci tě popadnout a utéct s tebou,
aby se tě už nikdo nemohl dotknout. Jen já. Vždycky já.“

Grant sklonil hlavu a špičkou nosu mi přejel po pokožce na krku. „Voníš

božsky a pekelně zároveň,“ zašeptal.
Srdce mi bušilo v hrudi a zeslábly mi nohy. Myslel to všechno vážně?
Otočila jsem hlavu, abych se mu podívala do očí a odhodlání a zoufalství
mi řekli, že myslí upřímně každé slovo. Grant Carter mě opravdu tak moc
chtěl. Přesto jak těžko uvěřitelné to bylo, volal mi a já o tom nevěděla.
Nemohla jsem samu sebe přesvědčit, že lže. Byl tak odhodlaný přimět mě
mu uvěřit. Chtěla jsem mu věřit.

V hlavě se mi jasně přehrávala vzpomínka na to, jak dobře se moje tělo s

Grantem dokázalo cítit. Nechtěla jsem vzpomínat, ale on mi to hodně
ztěžoval.

„Jestli mi nevěříš, chápu to. Jen mě k sobě pusť blíž,“ řekl, když mi rukou
vklouzl pod tričko a položil mi ji na břicho. „Dokážu ti to. Jen mě nech.
Dej mi šanci ti to dokázat.“

Jeho ruka si mi hrála s kůží na břiše a já zapomněla dýchat.

„Nechci pro tebe být další Nan,“ řekla jsem mu upřímně. Z první ruky
jsem viděla jak snadno se s ní vyspal a pak jí a její city v dalším momentě
ignoroval.

„V ničem nejsi jako Nan. To co jsem s ní měl bylo povrchní a založené na

sobeckosti a potřebě. Nic ke mně necítila a ujistila se, aby zabila všechny
city, které jsem k ní choval já.“

Nechala jsem ho se mě dotýkat a vysílat mi do těla chvění. Tohle se mi

možná vrátí, ale byla jsem ve čtení lidí dobrá - a věřila jsem Grantu
Carterovi.

„Tak strašně jemná,“ zamumlal mi do ucha a já zaklonila hlavu, abych mu

dopřála lepší přístup ke krku, protože jsem byla neuvěřitelně slabá, když
přišlo na věci, které mi tenhle muž mohl dát. Tohle nebylo chytré. Dělala
jsem obrovskou chybu, ale nemohla jsem se zastavit. Milovala jsem jak
jsem se s ním cítila. Moje tělo chtělo víc. Dokonce i když hlava křičela ať
to zarazím.

Potěšeně zamručel, rty našel můj vyklenutý krk a začal ho jemně

oždibovat a pokračoval dolů až k vrcholu košile. Rukou mi ji začal
rozepínat a mě to bylo jedno. Chtěla jsem na prsou jeho ústa. Grant mi dal
orgasmy, o jakých jsem nevěděla, že existují a přesně to jsem chtěla.
Dovedl mi s tělem dělat věci, které jsem nepoznala a chtěla je.

„Tak krásná,“ řekl s úctou v hlase, když mi stáhl dolů podprsenku a

rukama mi zakryl prsa. Zasténala jsem úlevou. Bolest, která se v nich
usadila se s jeho dotekem uvolnila. Ale chtěla jsem víc.

Grant mě popadl v pase a vtáhl si mě na klín, dokud jsem na něm

obkročmo neseděla a neměl moje prsa přímo před obličejem. „Kurva, jo,“
řekl, pak do úst nasál bradavku. Rukou střípal a kroutil tu druhou. Ten
pocit způsobil, že jsem ještě víc zvlhla mezi nohama a zavrtěla jsem se.
Dostavila se nová bolest. Sklouzla jsem mu níž na klín, přitiskla se ke mě
tvrdá erekce v jeho džínech a já zanaříkala rozkoší.

Grant přestal sát a jeho oči byly planoucí modré bazény, když se na mě
hladově díval. „Potřebuješ, abych se dotknul tvýho sladkýho místečka?“
zeptal se, když mi rukama začal rozepínat kalhoty. Podařilo se mi jen
zakňourat. Neměla bych tohle dělat, ale nedokázala jsem přestat.

Byla jsem jednoduše nadržená. Tomu termínu jsem nerozuměla dokud mi

do života nevstoupil Grant Carter. Ale s tímhle mužem jsem se ztrácela.
Během vteřiny s ním jsem zapomněla na všechno sebeovládání.

„Dej si ruce za mě a nadzvedni se,“ nařídil. Nehádala jsem se. Chtěla jsem
na sobě jeho ruce. Vzrušením mi bušilo srdce a třáslo tělo.

Vklouzl mi rukou ze předu do džínsů a sunul mi dva prsy do kalhotek,

dokud se mi netřely o klitoris. Nadzvedla jsem se a zasténala.

„Kurva,“ zavrčel a vytáhl ruku prudce ven. Začala jsem ho prosit a on

vstal, držíc mě. Omotala jsem mu nohy kolem pasu, když pochodoval k
zadní části letadla. Pak se zatavil a podíval se na zavřené dveře tátova
pokoje. Spal tam Mase. Úplně jsem na něj zapomněla a byla jsem si pěkně
jistá, že Grant taky.

Podíval se na pokoj vedle a já věděla, že i kdybychom byli potichu, Mase

by nás slyšel. Grant se otočil a šel na druhou stranu ke koupelně, otevřel
dveře a zabouchl je za sebou.
„Sundej je,“ řekl vášnivě, když si přetáhl tričko přes hlavu.

Podívala jsem se dolů na džíny a začala s nimi zápasit. Nedostala jsem se

moc daleko, když už byl svlečený a převzal to, stáhl mi džíny a tričko. V
momentě, kdy jsme byli oba nazí, narazil ústy na moje a zaútočil jazykem.
Horkým, mentolovým a hladovým. Držela jsem se ho za ramena a oplácela
mu polibky stejně tak vroucně. Tohle mi chybělo. Žár, vášeň, všechno
zabalené v tomhle jediném aktu. Grantovi ruce mě chytily za zadek, přitáhl
mě k sobě blíž a pokračoval v oždibování a olizování všech koutů mojí
pusy, zatímco mě ničil polibkem, o kterém jsem věděla, že se mu žádný
jiný nikdy nevyrovná.

Když se odtáhl, podíval se na mě a vtiskl mi ještě jeden malý polibek na

rty, než mě zvedl nahoru a posadil na pult. „Chci znovu do tebe, ale chci tě
ochutnat. Stýskalo se mi po tom jak sladce chutnáš. Ale musíš být tiše.“
Rošťácky se na mě usmál. „Dokážeš být potichu, zatímco tě budu tam dole
líbat?“ zeptal se, vsunul do mě prst a já zanaříkala.

„Nemyslím si, že to zvládneš. Moje sladké děvče je rádo hlasité. Nemůžu

tě tam líbat, jestli budeš křičet,“ řekl, líbal mě na krku a dál mi špičkou
prstu přejížděl mezi kluzkými záhyby.

Chtěla jsem na sobě jeho ústa. Chtěla jsem to víc, než jsem chtěla dýchat.
„Budu tiše,“ slíbila jsem.

Usmál se, nevypadal přesvědčeně. Zadržovala jsem dech, když mě líbal

dolů po těle a přitiskl mi jednoduchý polibek k holému pahorku.

Pak vystrčil jazyk a přejel jím přímo přes klitoris. Připlácla jsem si ruku
přes pusu a zaklonila hlavu, rozkoš narůstala.

Přestal a já ho chytila za hlavu, abych ho tam udržela.

„Jestli vykřikneš, přestanu,“ řekl, vzhlížejíc ke mně se sexy úsměvem, při

kterém jsem chtěla udělat všechno oč požádá.

Přikývla jsem a držela si ruku přes pusu.

 20. Kapitola
GRANT

Tohle jsem v úmyslu neměl. Chtěl jsem s ní mluvit a přesvědčit jí, aby
mluvila ona se mnou. Přimět Harlow usmívat se na mě a věřit mi jako to
bylo dřív, než jsem to všechno posral svojí zbabělostí. Ale pak mě donutila
myslet na to, jak se jí dotýká někdo jiný. Že někdo jiný ví jak je
neuvěřitelné být v ní a ví, že je to on, pro kterého sténá. Kurva ne. Nemohl
jsem si dovolit o tom přemýšlet. Jestli myslela na spaní s někým jiným,
musel jsem se ujistit, že si vzpomene jaké to přesně mezi námi bylo.
Neztratím jí. Znovu ne.

Z její chuti a vůně jsem zapomněl na vše kolem sebe. Skoro jsem
zapomněl, že je její bratr v ložnici. Zpoza ruky, kterou si tak pevně držela
přes pusu, jí unikly tiché zvuky. Nemohl jsem zadržet úsměv. Byla tak
zatraceně kouzelná.

Kdybych jí takhle dovedl k orgasmu, spustila by ruku, chytila mě za vlasy

a naříkala. To jsem věděl. Přesto jak moc jsem to chtěl, nedojde k tomu.
Potřeboval jsem mít pusu dost blízko na to, abych ztišil její výkřiky až se
to stane.

S jedním posledním polibkem na citlivou kůži jsem se odtáhl, natáhla se

pro mě a táhla mě zpátky. Miloval jsem vidět uzavřenou, sladkou Harlow
sexuálně náročnou. Bylo to zatraceně žhavý.

"Šššš … budeš se cítit dobře, sladká holčičko. Jen počkej," slíbil jsem jí a
sáhl nad její hlavu do skříňky, věděl jsem, že tam někde budou kondomy.
Tohle bylo přeci letadlo Slacker Demon. Druhá dvířka odhalila otevřenou
krabičku a já jeden popadl. Harlow mě sledovala, jak jsem si ho naroloval,
pak jsem jí chytil za boky a posunul jí blíž k okraji pultu.

Vykulila oči a zadívala se do mých, když jsem do ní vklouzl. Bylo to tak

neuvěřitelně úzké, že jsem chtěl vydat zvuk. Kousal jsem se do spodního
rtu, zatímco jsem se celý zasunul dovnitř. Byla jako horká, kluzká
rukavice, svírající mě přesně na těch správných místech.

"Jestli se pohneš, začnu být hlasitá," řekla bez dechu.

Sklonil jsem se a zakryl její pusu svojí, než jsem vyklouzl zase ven a ten
nádherný pocit mi vyslal chvění po páteři. Harlow mi zasténala do úst, pak
jsem jí začal jazykem pumpovat do pusy v rytmu sladěným s našimi těly.

Harlow mě škrábala na zádech a já si to vychutnával. Nechá mi tam

známky, které později ucítím. Chtěl jsem to. Popadl jsem plné hrsti jejích
vlasů a zasténal jí do pusy, boky se začala setkávat s každým nárazem.
Zvedla kolena výš až mi zakrývala žebra. To byla moje zkáza. Byl jsem
tak blízko a byl to tak zatraceně dobrý pocit.

"Pojď," zamumlal jsem jí proti ústům, než jsem je znovu zakryl, abych
utlumil zvuky.

S těmi slovy mě sevřela svým těsným horkem, tak pevně, že jsem ztratil
kontrolu. Když jsem našel uvolnění, Harlow sténala a já se udělal o to
prudčeji. Chtěl jsem zařvat z pocitu vyvolaného chvěním jejího těla pode
mnou. Tohle bylo moje. Jak jsem si mohl myslet, že bych to mohl nechat
odejít?

Přerušil jsem polibek, zabořil jí hlavu do krku a lapal po dechu. Nehty mi

naposledy přejela jemně po zádech, pak dlouze a rozechvěle vydechla.
Spustila mi nohy z boků a já zůstal uvnitř ní, neochotný opustit teplo.

"Nemůžu uvěřit, že jsem to právě udělala," řekla tiše.

Ani já ne, ale říkat to nebudu. Nechtěl jsem, aby litovala.

"Jsi úžasná," odpověděl jsem a zvedl hlavu, abych jí viděl do tváře.

Zarudnutí jejích tváří a hrudi jen podtrhovalo spokojený výraz v jejích
očích.

"Taková nejsem. Nedělám takové věci," řekla.

Tady přicházel její nedostatek sebedůvěry. Vstal jsem a vytáhl jí sebou.

"Děláš tohle se mnou. To je vše na čem záleží. Přitahujeme se. Něco k
sobě cítíme. Je to v pořádku. Nejsem pro tebe přeci jednorázovka."

Harlow si projela rukou v rozcuchaných vlasech a dívala se na mě. "Jsi si

jistý, že to ze mě nedělá couru?" Upřímná obava v jejích očích byla jediná
věc, která mě zadržela před tím, abych se nahlas rozesmál.

"Miláčku, máš jen mě. Byla jsi jen se mnou. Dvakrát. To z tebe nedělá
couru. Nikdy. Ani o tom neuvažuj."

Harlow se kousla do spodního rtu a přemýšlela o mých slovech. Nakonec

si povzdychla. "Dobře. Hádám, že máš pravdu. Ale … nechodíme spolu a
já jen …" odmlčela se a podívala se na nás dolů. Pořád jsem byl uvnitř ní a
na tváři jsem jí poznal kdy si to uvědomila, podle toho jak jí ještě víc
zčervenaly tváře.

Odtáhl jsem se a zasténal z uvolnění jejího tepla. Harlow mě fascinovaně

sledovala. Jestli nepřestane, budu za méně než pět minut připravený si to
zopakovat. Vzal jsem toaletní papír a stáhnul si kondom, pak jsem se na ní
znovu podíval.

Odtrhla pozornost od mého penisu a pak se stydlivě usmála. "Zapomněla

jsem, co jsem říkala."

Při hlasitém zaklepání na dveře jsem nadskočil a zanadával.

"Navlečte si svoje zatracený oblečení a vypadněte kurva odtamtud,"

rozkazoval hlasitě z druhé strany dveří Mase.

Do prdele. To nebylo zrovna to, čím jsem se právě teď chtěl zabývat.

"Nech mě s ním napřed promluvit," řekla, seskočila s pultu a natáhla se pro

kalhotky. Venku možná byl její rozzuřený brácha, ale nenechám ho, aby
tohle zničil.

Vzal jsem jí z rukou kalhotky a sklonil se, abych jí je oblékl. Jakmile byly
na místě, udělal jsem to samé z kalhotami. Tiše spolupracovala. Pak jsem
jí zapnul podprsenku a konečně si dovolil na ní podívat. Už na sobě měla
dost oblečení, abych se mohl soustředit.
Byla tam měkkost, kterou jsem předtím neviděl. Chtěl jsem si jí nechat
tady, zamčenou přede všemi v tomhle momentě. Vklouzla rukama do
košile a já jí ji zapnul, pak jsem jí dal pusu na tvář.

Rychle jsem popadl džíny, natáhl si je a přetáhl si přes hlavu tričko. Oba
jsme se obuli. Projížděl jsem jí rukama ve vlasech dokud nevypadala
jakoby právě neměla divoký sex v koupelně.

"Pojďme," řekl jsem jí a otevřel dveře, aby mohla vyjít ven.

"Možná bys tu měl zůstat," řekla tiše.

Zavrtěl jsem hlavou. Nebál jsem se kovboje. "Sakra, ne."

Harlow si povzdychla a vešla do hlavní kabiny letadla. Mase pil kávu a

stál u okna, ale soustředil se na nás.

"Nejsem si jistý proč mě tohle překvapuje. Viděl jsem to přicházet na míle

daleko," řekl Mase, zírajíc na mě.

"Nechápeš to. Nebylo to jen … bylo to … my jsme …," koktala Harlow.

"Posral jsem pár věcí. Harlow a já pracujeme na tom, abychom se přes to

dostali. Získávám si zpátky její důvěru."

Mase si odfrkl. "Ne, ošukal jsi jí na zatraceným hajzlíku v letadle."

Udělal jsem krok směrem k němu, Harlow se natáhla a popadla mě za

ruku. "Nerozumíš tomu, Masi."

Nadzvedl obočí a pak se znovu napil kafe. "Jsi dospělá žena. Jestli chceš
udělat tuhle chybu, nezastavím tě."

Fakt, že mě nazval chybou, mě pekelně vytočil, ale držel jsem jazyk za

zuby.

"Takové věci neříkej. Nechápeš to. Ale máš pravdu. Jsem dospělá a přesto
jak moc tě miluju, tohle není tvoje věc."
Mase se ušklíbl. "Vsadím se, že by s tím náš otec nesouhlasil."

Tentokrát se pohnula Harlow. "O tomhle tátovi neřekneš. Nejsme děti."

Mase se dlouze napil. "Klídek, tygře. Jen si dělám srandu. Krom toho,
přijde na to sám. Napřed ale musíme toho idiota najít."
 21. Kapitola
HARLOW

Grant se usadil na gauč, stáhl si mě vedle sebe a pevně mi omotal ruku

kolem ramen, zatímco si povídal s Masem jakoby nás bratr právě
nenačapal v koupelně.

Muži.

Zbytek letu uběhl rychle, ale Grant mě první část letu velice rozptýlil.
Dorazili jsme do Vegas, Grant mi vzal tašku a zamířili jsme k limuzíně, co
pro nás poslal Dean. Nemusela jsem se ptát, abych věděla, že budou v
Hard Rock. Bylo to ve Vegas jejich oblíbené místo. Já dávala přednost
Venetian.

Grant dovnitř vklouzl hned za mnou a posadil se tak blízko až se naše těla
od ramen po kotníky dotýkala, dokonce i přestože Mase seděl naproti nám
a kolem nás bylo spousty místa. Ale líbilo se mi to. Byl odhodlaný zůstat u
mě blízko.

"Volala jsi mu co jsme přistáli?" zeptal se Mase, opřel se a protáhl si nohy

před sebe.

Rychle jsem vytáhla telefon a vytočila tátovo číslo. Třikrát to zazvonilo a

znova se ozvala hlasovka.

"Pořád nezvedá," řekla jsem.

"Je to kretén. Nemůžu uvěřit, že jsme letěli až sem, abychom hledali

našeho čtyřiceti pětiletého otce. Šílenost," zabručel Mase.

Věděla jsem, že Mase tátu nerespektuje. Srovnával ho se svým otčímem a

to nebylo fér. Táta byl rock star. Legenda. Jeho svět byl jiný. Museli jste
přihlížet k tomu, že když něco chtěl, lidé se mohli přetrhnout, aby mu to
dali.
"Pořád je to náš táta," řekla jsem, pokoušejíc se neznít defenzivně. Grant
se natáhl a stiskl mi ruku. Cítila jsem se jako bych měla spojence. Někoho
kdo chápe. Nikdo mému životu a volbám nerozuměl, dokonce ani Mase.
Jen vědět, že někdo možná ano, byl … no, byl to osvobozující pocit. Jako
bych nebyla sama.

"Jo, to je. Jsme klikaři," odpověděl Mase a díval se z okýnka.

Grant mě chytil za ruku pevněji a přitáhl mě k sobě blíž. Nechtěla jsem,

aby se mi tohle líbilo, nebo jsem to potřebovala. Ale právě teď jsem se
poddala.

Všichni jsme se lekli zazvonění mého mobilu, vylovila jsem ho a uviděla,

že je to jen Dean.

"Halo," řekla jsem a doufala, aby mi řekl, že se táta vrátil na hotel.

"Přistáli jste?"

"Ano, jsme na cestě do hotelu," odpověděla jsem.

"Zvednul ti telefon?"

V Deanově hlase mi něco nesedělo. Ví něco?

"Ne … volal ti?" zeptala jsem se.

Dean neodpověděl hned. Začala jsem si dělat starosti.

"Ne, nevolal. Ale až se sem dostaneš, musíme si promluvit, než ho půjdeš

hledat."

Něco ví. Neměla jsem ráda, když byl tajnůstkářský. Jen mě to

znervózňovalo. "Dobře. Měla bych tam být za pár minut," odpověděla
jsem, i přestože jsem chtěla, aby mi to co ví, řekl okamžitě.

"Tak zatím, dítě," řekl a zavěsil.

Držela jsem telefon v ruce a chvíli na něj jen tak zírala.

"Zapomněla jsi Deanovi říct, že jsi sebou zvala jeho druhého syna,"
protáhl Mase.

Podívala jsem se na Granta a on se jen zasmál. Byla jsem ráda, že Mase

Granta nedostává. Zrovna teď jsem o tom přemýšlet nechtěla. Bála jsem
se, že mám mnohem větší problém. Zvláštní tón Deanova hlasu byl
všechno, na co jsem se momentálně dokázala soustředit. Něco je špatně.
Řekl by mi, kdyby se tátovi něco stalo … nebo ne? Upustila jsem telefon
do klína a položila si ruku přes břicho. Musí být v pořádku. Musí.

***

Po příjezdu do Hard Rock nás okamžitě poslali do apartmá, které táta s

Deanem vždy využívali. Zbytek kapely bydlel v jiném. Dean zamračeně
otevřel dveře. Pozorně jsem si ho prohlížela. Nevypadal jako někdo, kdo
se mi chystá říct, že je můj táta mrtvý. Vypadal jen ustaraně.

"Musíme si promluvit," řekl mi. Přikývla jsem, protože to už jsem věděla.

V autě jsem Grantovi a Masovi nic neřekla, protože jsem si nebyla jistá
jestli bych to zvládla, aniž bych se zalkla. Bála jsem se. Nerada jsem to
přiznávala, ale ztráta Kira mě děsila.

Grantova ruka byla v mžiku v mojí a Mase stál po mém druhém boku,
držel mě za paži jako bych potřebovala podepřít.

"Je naživu?" zeptal se Mase a já si uvědomila, že nic neví, ale dokáže

vyčíst napětí v pokoji, stejně jako já. Ať to bylo cokoliv, Dean mi to
potřeboval říct, i když se mu nechtělo.

Deanovo obočí vystřelilo vzhůru a pak si uvědomil jak jeho slova musela
vyznít a zatvářil se omluvně. "Sakra, ano, je naživu. Omlouvám se,
Harlow, nechtěl jsem tě vyděsit, zlatíčko. Normálně když tohle udělá a já
vím kde je, nevolám ti. Prostě to vyřeším. Ale když utekl tentokrát,
rozhodl jsem se, že je na čase, aby ses to dozvěděla. Už nejsi dítě. Kiro tak
s tebou pořád zachází, ale potřebuje tě víc než si uvědomuje." Dean se
odmlčel a začal před námi přecházet po pokoji. Zatínal a povoloval pěsti u
boků a zíral do země.

Přestože jsem věděla, že je táta živý, pociťovala jsem teď strach z toho
velkého tajemství. Není nemocný? Skrýval přede mnou něco takového?

"Nechtěl jsem být ten, kdo ti to řekne - k čertu, měl ti to říct už před lety.
Tohle není správný. Ale musíš to vědět. Já potřebuju, abys to věděla. Už to
s ním nezvládám. Potřebuju pomoc. A bojím se, že ty jsi jediná, kdo mu
může pomoct. Je čím dál tím těžší a těžší ho přimět odtamtud odejít."

Deanovo drmolení nedávalo smysl. Pokračoval v pochodování po podlaze,

jakoby tam mohl vychodit díru a propadnout se do ní. Ať bylo to tajemství
cokoliv, bylo to zlé. Začala mi slábnout kolena.

Dean pokývl ke gauči a mávl k němu rukou, pak si jí projel ve vlasech.

"Musíš si sednout," řekl.

Hlavou mi začaly probíhat nejrůznější scénáře. Táta byl na odvykačce,

nebo měl rodinné tajemství, o kterém nevím, nebo je nevyléčitelně
nemocný. Pustila jsem Grantovo ruku, došla ke gauči a posadila se, celou
dobu jsem z Deana nespustila oči. Grant byl hned vedle mě. Nebyla jsem
si jistá jestli zrovna teď vedle sebe někoho chci. Začala jsem se cítit
přidušená. Nebo se mi možná jen těžko dýchalo z nervů.

"Nečekal jsem, že tě uvidím, Grante," řekl Dean, berouc ho na vědomí.

Viděla jsem pohled v Deanových očích a uvědomila jsem si, že on přesně

ví, co se stalo s těmi hovory, které jsem neobdržela. Neschvaloval mě a
Granta a to mě překvapilo.

"Ať je to cokoliv, tak už jí to řekni, Deane. Potřebuje to slyšet," odpověděl

Grant.

Dean se chystal posadit, pak vstal a pročísl si rukou vlasy. "Kruci, tohle
nebude snadný," zamumlal a podíval se na Mase.

"Do toho, Deane," nařídil Mase a posadil se naproti mně. Byla jsem
vděčná, že si nesedl vedle mě. Nedostávalo se mi vzduchu.
Dean přikývl, pak se podíval na mě. "Znáš tu historku o dopravní nehodě
svojí mámy?"

Přikývla jsem. Tak zemřela. Nechala mě doma s tátou a jela do krámu.

Náklaďák projel na červenou a srazil jí. Okamžitě zemřela. Babička mi ten
příběh jednoho dne řekla, když jsem byla dost stará, abych se ptala. Ale
nikdy se o tom nechtěla bavit. Dokonce se na mě ani nepodívala, když mi
to říkala. Věděla jsem, že je to protože jí ztráta dcery tak bolela. Takže
jsem se nikdy znovu nezeptala. Fakt, že se mě ptá na mámu, mě ještě víc
vyvedl z míry. Sevřela jsem okraj gauče a pokoušela se uklidnit.

"Ona při té nehodě nezemřela, zlatíčko. Byla v komatu. Pět let. Tvůj otec jí
odmítl odpojit od přístrojů a ona se jednoho dne vzbudila. Až na to, že si
nic nepamatuje. Ani tebe, Kira, nebo svoje vlastní jméno. Také nemůže
jíst, pít, nebo mluvit. A … je ochrnutá. Lékaři si brzy uvědomili, že netrpí
jen ztrátou paměti; její mozek je poškozený. Není mentálně v pořádku.
Nikdy nebude schopná se znovu naučit jednoduché věci. Zůstane v tomhle
stavu po zbytek života. Velice se rozrušila, když se jí tvůj otec pokoušel
odvézt domů a doktoři ho varovali, že pokud by jí odvedl, trauma by jí
mohlo přivést znovu do komatu a už by se nemusela probudit. Takže jí tam
nechal."

Vyskočila jsem z gauče a odešla ode všech, abych byla na druhém konci
pokoje. Nemohla jsem dýchat. Tohle není pravda. Není to pravda. Nemůže
to být pravda. Babička by mi nikdy nelhala. To by neudělala. Moje máma
byla mrtvá.

Grant byl okamžitě vedle mě a omotal mi ruku kolem pasu.

"Nevěřím ti," řekla jsem naštvaně a dívala se na Deana. Lhal. Proč se mi

takhle pokouší ublížit?

"Do prdele," řekl Mase, vstal a přejel pohledem mezi mnou a Deanem.
Viděla jsem mu to v očích. Věřil mu. Copak neví, že je to lež?

"Je na čase, abys jí viděla. Myslím, že to budeš muset být ty, kdo pro něj
dojede. Nenávidí turné, protože jí nemůže vidět kdy chce. Je v nejlepším
zařízení v L.A. Když jsme dorazili do Vegas, byli jsme dost blízko, aby
utíkal zpátky a zkontroloval jí. Odsud musíme odletět ze států do Anglie.
Nechce jí opustit. Bude potřebovat, abys ho odvedla. Nemůžeme jet bez
něj a vidět jí ho jen ještě víc rozrušuje."

Vytrhla jsem se z Grantovi paže. Nechtěla jsem, aby se mě někdo dotýkal.

Potřebovala jsem prostor, abych mohla dýchat. Jakmile se mi podařilo
dostat vzduch do plic, položila jsem obě ruce na zeď a zavřela oči. Může
to být pravda? Mase si to myslel. Nemusel nic říkat - měl to naspané na
tváři. A Grant nenazval Deana lhářem. Utěšoval mě.

Jak mi to mohli celý život tajit? Nechtěla by babička svou dceru

navštěvovat? Nemožný. Tohle nedávalo smysl. Nepodívala jsem se na
Deana. Nedívala jsem se na nikoho. Zírala jsem na zeď před sebou a
zhluboka jsem se nadechla. "Je to nemožný. Došlo by mi to. Babička by
chtěla své jediné dítě navštěvovat." Chtěla jsem na něj ječet a házet věcmi,
ale sevřela jsem ruce do pěstí a soustředila se na uklidňování. Ať tohle
vysvětlí. Ať mi řekne, jak by babička prožila zbytek života, aniž by
navštěvovala svou jedinou dceru.

"Texas, Harlow. Tvoje babička tě brávala do Texasu a nechávala tě u

Mase," řekl tiše Dean. Jeho slova byla jemná, přesto jsem měla pocit,
jakoby mi dal pěstí do žaludku.

Ona … ona jezdila za mámou. Ach můj bože. Předklonila jsem se bolestí.
Nikdy se mnou v Texasu nezůstala. Jak mi mohla lhát? Proč? Proč?
Nechtěli, abych jí taky viděla? Byla to moje máma.

Slyšela jsem Mase a Granta oba říct moje jméno, ale zavrtěla jsem hlavou.
Nechtěla jsem, aby se mě pokoušeli utěšovat. Nebyl žádný způsob jak
tuhle bolest utišit. Otočila jsem se a vidělal je oba pohybovat se mým
směrem a výkřik probublávající se k povrchu se osvobodil. "NE!"
Nechtěla jsem je blízko sebe. Zvedla jsem obě ruce, abych je udržela
zpátky. Oba ztuhli. Nesoustředila jsem se na bolest v Grantových očích a
smutek v Masových. Tohle se jich netýkalo. S tímhle jsem se musela
vyrovnat. Sama.

"Kde je?" zeptala jsem se Deana, ohlížejíc se na něj. V tuhle chvíli se na

něj soustředil všechen vztek a zrada, které se ve mně vzdouvali. Věděl to,
přesto je nechal ať mi lžou.
"Limuzína tě za ní odveze. Táta s ní jel do L.A. Řidič ví kam jet," řekl
Dean, sklopil hlavu a povzdychl si. Nechtěl mi to říkat. Měla bych mu být
vděčná, že to udělal. Ale právě teď jsem v srdci na vděk neměla místo.

Grant se vydal za mnou a stejně tak Mase. "Stát. Oba. Nepřibližujte se.
Potřebuju být sama. Pojedu sama. Prostě zůstaňte tady," nařídila jsem.
Nečekala jsem na jejich odpověď. Otočila jsem se a zamířila ke dveřím.

Musím se dostat k limuzíně. Jestli je to pravda, pak se všechno změní.

Otec a babička mi celý život lhali. Jak můžu někomu věřit?

Jak mi mohli zapřít mámu?

 22. Kapitola
GRANT

Nikdy jsem se necítil tak bezmocně. Harlow vyběhla z apartmá a dveře se

za ní zabouchly. Nechtěla mě sebou. Nechtěla Mase. Chtěla jet úplně
sama. Jak se s tím chce kurva sama vyrovnat?

Zíral jsem na Deana. "Nemůžu tomu uvěřit!" zařval jsem a chtělo se mi

něčím hodit. "Bez přípravy na ní jen tak vybalíš, že je její matka naživu a
ve speciálním domově? Co sis do hajzlu myslel?"

"To co řekl," zavrčel naštvaně Mase.

Dean se sesunul na židli za sebou. "Co jsem měl dělat? Kiro neodejde.
Když mi konečně došlo, kde by mohl být, zavolal jsem tam a samozřejmě,
je tam. Řekl, že na šňůru nejede. Že jí na tak dlouho neopustí. Rozruší se a
je to s ní těžké, když se za ní pár dní nepřijde podívat. Lékaři řekli, že to
očekává. Když ho nevidí, je rozrušená."

To mě poser.

Došel jsem k oknu s výhledem na Vegas. Jak tohle přežíval? Vidět ženu,
kterou očividně stále miluje a vědět, že už s ním nikdy znovu nepromluví?
Zdálo se to téměř horší než smrt.

"Někdo jí to měl říct už dávno. Je jí dvacet let! Celý život byla okradená o
vědomí, že její matka žije!" Mase zněl jakoby byl připravený prorazit pěstí
zeď.

"Kiro se bál, že vidět jí takhle, by Harlow rozrušilo a Harlow by tím

pádem rozrušila matku. Dělá vše pro to, aby Emily ochránil. Media se k
tomuhle příběhu nikdy nedočmuchala. Nikdo kromě nás o ní neví. Pro
všechny ostatní je prostě mrtvá. Kiro Harlow miluje, ale když přijde na
ochranu její matky, udělá naprosto cokoliv. Bez ohledu na cenu. Dokonce i
upřít Harlow možnost jí vidět. Ale máš pravdu. Už bylo dávno na čase, aby
jí to někdo řekl. Měl jí to říct Kiro."

Nemůžu tu stát a čekat na ní. Nemůžu jen uvažovat, jestli bude po prvním
setkání s matkou v pořádku. Ohledl jsem se na ně. "Odcházím."

"Cože? Prostě si odejdeš? Co se stane až se vrátí? Nejsi připravený tomu

čelit?" zeptal se Mase, zírajíc na mě.

"Jdu za ní. Neopouštím jí. Někdo tam být musí potom co mámu uvidí."

Masův rozzuřený výraz se změnil v respekt. Přikývl. "Dobře."

Nezeptal jsem se ho jestli chce jet taky. Nechtěl jsem ho sebou. Tři by byli
zasranej dav.
 23. Kapitola
HARLOW

Když jsem vešla do velkého bílého domu, který by se dal popsat jedině
jako panství, setkala jsem se u dveří se ženou v sesterské uniformě. "Mohu
vám pomoci, slečno?" zeptala se, nedovolujíc mi vstoupit do budovy.

Do Panství v Horách se zjevně dostanete hůř než na vojenskou základnu.

U brány jsem muži ukázala občanku a kartu sociálního pojištění. Deset
minut diskutoval o mých iniciálách po telefonu a pak mi teprve otevřel
železnou bránu, obíhající kolem pozemku.

"Jsem Harlow Manning. Můj otec je tady … a … moje máma,"

odpověděla jsem. Říkat, že tu mám mámu bylo divné. Během jízdy sem
jsem měla dost času to promyslet. Částečně jsem chápala proč to táta s
babičkou udělali, ale další část je za to nenáviděla. Bylo to jako být
okradená o něco, co nikdy nedostanu zpátky.

Dáma použila mini iPad v ruce a něco do něj na ťukala. Nejspíš moje
jméno. "Budu potřebovat nějaký průkaz, prosím."

Znova? Vážně? Vytáhla jsem z kabelky peněženku a podala jí řidičák.

Několikrát přeletěla pohledem mezi mnou a fotkou, pak naťukala
informace z průkazu a čekala. Trvalo snad celou věčnost, než konečně
ustoupila dozadu.

"Regino," zavolala na ženu za pultem. "Vezmi jí prosím do pokoje paní

Manning. Je tam pan Manning a očekává její příchod."

Takže táta ví, že jsem tu. Dobře.

Následovala jsem Reginu halou, připomínající pěti hvězdičkový hotel.

Zastavily jsme se u výtahu a ona zadala kód. Po otevření dveří jsme
nastoupily.
Regina zadala další kód, než se na mě podívala. "Ať se bude dít cokoliv,
nesmíte paní Manning rozrušit. Přítomnost pana Manninga jí uklidňuje, ale
pokud se někdy cítí ohrožená, velice znervózní a musíme jí podat sedativa.
Pan Manning to nenávidí."

Srdce v hrudi mi nepravidelně bušilo. Byla jsem nervózní. Až do teď jsem

nervózní nebyla. Vím, že se za chvíli setkám s matkou a bude taková …
osoba … ne usmívající se žena z fotek … nereagující … jsem na to
připravená?

A táta. Způsob jakým ho tu všichni popisovali k němu vůbec neseděl. Kiro

Manning není emocionální. Píchá holky mýho věku a příliš pije. Nesedí po
boku ženy a nestará se o ní. Připadám si jako bych vešla do jiného života.

Dveře se otevřely a já následovala Reginu na chodbou. Na tomhle podlaží

byly pouze jedny dveře. Nepřekvapilo mě to. Táta nejednal normálně.
Regina došla ke dveřím a dvakrát zaklepala, pak čekala.

Dveře se otevřely, stál v nich táta. Nejspíš se celé dny nečesal a také
nehodil. Měl na sobě jedno ze svých upnutých triček a džíny, které byly na
čtyřiceti pětiletého muže příliš těsné. Ale on byl Kiro. Čekalo se to od něj.

"Díky, Regino. Můžeš nás nechat," řekl unaveně.

Jen jsem tam stála a zírala na něj. Tohohle muže jsem neznala. Vypadal
jako můj táta, ale také vypadal zlomeně. Nikdy nevypadal zlomeně.

"Řekl jsem jí, že přijdeš. Vyprávím jí o tobě při každé návštěvě, takže o
tobě ví. Myslím, že se těší až tě uvidí, ale ty musíš být klidná. Neukazuj
emoce; to by jí rozrušilo. Nesnáším, když jí nedokážu uklidnit. Nenávidím
ty zmrdy a jejich zatracený jehly. Takže zůstaň v klidu. Nech si otázky pro
sebe a promluvíme si potom až nás neuslyší. Vím, že jsi naštvaná; vidím ti
to na očích. Ale chápej mě: Nikdo Emmy nerozruší. Nikdo. Ani ty ne.
Nedovolím to."

Vroucí, ochranitelský výraz jsem v jeho očích ještě nikdy neviděla. Právě
teď jsem nechtěla prozkoumávat emoce usazující se mi v hrudi. Tohle byla
stránka mého otce, kterou jsem nikdy nepoznala.
"Dobře," řekla jsem jen.

Přikývl a ustoupil stranou. Vešla jsem do pokoje, stejně propracovaného

jako zbytek domu. Ve vchodu visel lustr. Vysoká okna přímo přede mnou
měla komplikovaně zdobené rámy.

"Tudy," řekl, když jsme procházeli kolem vysokého, mramorového krbu a

bílých, kožených pohovek, rozestavěných po místnosti. Vešli jsme do
dalšího pokoje a tentokrát jsem se nedívala na dekorace; oči mi padly na
dlouhé tmavé vlasy, které vypadaly jakoby je právě někdo učesal. Visely
přes opěradlo kolečkového křesla, ačkoliv jsem takové ještě nikdy
neviděla; bylo z měkké, vystlané kůže, ale kola byla nezaměnitelná. Stálo
čelem k oknu s výhledem na hory a nedalekou říčku.

Táta k ní došel a zvedl hřeben, položený na židli vedle ní. Česal jí vlasy
předtím než jsem dorazila?

"Emmy, miláčku, pamatuješ si jak jsem ti říkal, že Harlow přijde na

návštěvu? Je to teď už velká holka. Moc se těší až tě uvidí. Učesal jsem ti
vlasy a vypadáš krásně."

To mluvil můj otec? Nikdy za celý život jsem u něj tenhle tón neslyšela.
Dokázala jsem na něj jen civět. Tohle nebyl Kiro. Tohle nebyl můj táta.
Můj táta takhle nemluvil. Nečesal ženám vlasy. Ani jako dítěti mi nikdy
vlasy neučesal.

Vzhlédl ke mně a pak pomalu otočil mámino křeslo čelem ke mně. V hrudi
mi silně udeřilo srdce. Znovu jsem skoro nemohla dýchat a bála jsem se,
že budu mít záchvat úzkosti. Tohle na mě bylo příliš. Měla jsem zůstat
klidná, ale jak? Tohle je moje matka.

Naše oči se setkaly. Zadržovala jsem dech, zatímco jsem si jí pomalu

prohlížela. Viděla jsem její fotky a pořád jsem v ní mohla vidět tu samou
mladou ženu. Bylo o ní dobře postaráno. V očích měla prázdnotu, která se
nedala ignorovat, ale zdálo se jakoby se pousmála.

"Ahoj," řekla jsem. Nezvládla jsem říct 'mami'. Svojí mámu jsem si
vždycky představovala jako mladou ženu s rozesmátýma, oříškovýma
očima a velkým úsměvem. Plnou života. To byla moje máma. Tahle žena
… tu jsem neznala.

"Harlow, tohle je tvoje matka Emily. Emmy, tohle je Harlow. Vzpomínáš si

na to sladké miminko, které jsi chovala? Prohlíželi jsme si její fotky,
mluvili o věcích co jsme dělali a místech, kde jsme byli? Byla příliš
maličká, když se narodila a my se tolik báli, že jí ztratíme. Ale neztratili.
Milovala jsi jí příliš na to, abys jí nechala umřít. Odvedla jsi skvělou práci,
zlatíčko. A teď je dospělá."

Emily Manning na mě dál hleděla. Chtěla jsem přijmout, že tohle je ta

žena, na jejíž fotky jsem se celé dětství dívala a snila o ní. Ale to mi ještě
víc lámalo srdce. Šťastná, energická žena byla pryč. A zbylo tohle.

"Už je teď dost stará, aby se na tebe mohla přijít podívat. Líbí se ti to?
Kdybych jí sem sebou občas přivedl?" zeptal se táta, přitáhl si vedle ní
židli a vzal její ruce do svých. "Myslím, že by ses pak víc usmívala. Víš,
že miluju, když vidím tvůj úsměv.

Tohle se nemůže dít. Spím. Nic mi nepřijde skutečné.

"Pojď sem, ať tě lépe vidí, Harlow. Je trochu krátkozraká," řekl táta, aniž
by spustil oči z Emilyna obličeje.

Bála jsem se s ním přít. Bylo jasné, že by pohnul nebem i zemí, jen aby
byla šťastná. A rozhodně jsem nechtěla být ta, kdo jí rozruší.

Došla jsem k ní a ona sledovala každý můj pohyb. Rychle zamrkala a

vydala chrčivý zvuk.

"To je příliš blízko," řekl táta. "Znervózňuješ jí."

Zastavila jsem se.

"Vypadá jako ty. Vidíš to? Má tvojí krásnou pusu a ruce. A její vlasy-celá
ty. Bůh ví, že moje stojí za hovno," řekl jí láskyplně.

Naklonila tělo k tátovi. Nebyla jsem si jistá jestli jen nesklouzla, nebo
jestli se k němu skutečně pokouší dostat blíž. "To je dobrý. Vidíš, jsem
přímo tady u tebe. Nedovolím, aby ti tu někdo ublížil. Víš, že se o svoje
nejoblíbenější děvče postarám," řekl a políbil jí na hlavu.

Emoce v mé hrudi vybuchly a já už teď chápala. Tohle nebylo o mě.

Nebylo to o tom, co mi bylo odepřené. Během okamžiku zrada ustoupila a
její místo zaujal smutek. Ne kvůli mně-ne protože jsem nedostala šanci
mámu poznat-ale kvůli tátovi. V očích mě zaštípaly slzy a já věděla, že se
rozbrečím. Zabije mě. Jeho oddanost a láska mě lámaly ve dví.

"Potřebuji jít na moment vedle," řekla jsem mu, s plnýma očima slz.

"Jdi," řekl a otočil Emily čelem k sobě.

"Dojde se napít a odpočinout si. Přicestovala dnes z velké dálky, aby tě

mohla vidět," slyšela jsem ho vysvětlovat. Rozuměla mu vůbec? Nebo se
cítil při mluvení s ní lépe, protože mu tak chyběla?

V momentě, kdy jsem vešla do obývacího pokoje už mi po tvářích stékaly

slzy proudem. Rukou jsem si zakryla pusu, abych zadržela vzlyky. Můj
silný, tvrdý, mocný otec, který zbožňoval říkat slova 'naser si' a žil
bezstarostným životem, tam seděl, držel matku za ruku a zacházel s ní jako
s královnou. Jakoby byla nejúžasnější věc na světě. Vždycky jsem věděla,
že jí miloval. Ujistil se, aby všichni věděli, že den kdy jí ztratil ho
nadosmrti poznamenal. Ale scéna, co jsem právě viděla? Ach, bože, tolik
mě bolí srdce.

Lidé ho viděli jako legendu. Měl všechno. Uctívali ho. Přesto nikdo z nich
netušil. Já netušila. Vždycky mi připadal silný a nezranitelný. Nyní jsem
věděla, že to není pravda. Iluze byla pryč. Táta trpěl. Trpěl víc než jsem si
kdy dovedla představit.

Klesla jsem na gauč, zabořila obličej do dlaní a brečela. Brečela jsem pro
ženu, jejíž život tak rychle skončil. Brečela jsem pro malou holčičku, která
jí nikdy nepoznala. Ale nejvíc jsem brečela pro muže, který jí vždy
miloval, dokonce i když ona už nikdy nebude ta, do které se zamiloval.
 24. Kapitola
GRANT

Jen co jsem nastoupil do pronajatého auta, zazvonil mi telefon. Sáhl jsem

pro něj a uviděl na displeji Nanino jméno. Chystal jsem se to ignorovat,
ale rozhodl jsem se, že je načase to s ní dořešit. Nebudu skrývat fakt, že se
vídám s Harlow. Kromě toho, ona je s Augustem.

"Jo," řekl jsem. Musí mít důvod proč volá, takže ven s ním.

"Kde jsi?" dožadovala se.

"Proč?"

"Protože Harlow je pryč, ty jsi pryč a Mase je taky pryč. Kde kurva jsi?"

"Měla bys se spolubydlícími udržovat lepší kontakt," protáhl jsem, tahle

konverzace už mě nudila.

Kdykoliv jsem s ní mluvil, potřeboval jsem cigaretu. A to jsem si vedl tak

dobře. Nezapálil jsem si dva měsíce. Nehodlal jsem si to od Nan nechat
zkazit.

"Seru na to kde jsou ti dva, ale chci vědět jestli jsi s nimi. Nedovolím, aby
se tohle stalo. Rozuměls mi?"

Chápal jsem, že má mylný představy jako vždy.

"Nannette, jestli od teď začnu spát u Harlow v posteli, zatraceně nic s tím
nenaděláš. Takže se stáhni. Je konec. Unavujeme být tvůj záložník."

V jejím tichu se odrážel divoký hněv a já se musel usmát. Rád jsem jí sral.

Tak dlouho jsem jí chtěl rozesmívat. Chtěl jsem jí zachránit před ní

samotnou. Ale ona ve mně všechny tyhle pocity zabila. Spala s jedním
mužem za druhým a pak mi to ještě předhazovala a to mě dožralo. Myslel
jsem si, že chci být pro někoho potřebný. Že pak budu mít pocit
smysluplnosti. Ale neuvědomil jsem si, že se z Nan stala svině. To byla
hořká pilulka. Vycouvat ven z jejího života nebylo snadné, ale jakmile se
mi podařilo pohřbít všechny city co jsem k ní měl a přijmout, že je
zahořklá a naštvaná a nikdy se to nezmění, byl jsem šťastnější člověk.
Vyspat se s ní, když jsem byl opilý bylo prostě snadný. Věděl jsem, co
můžu ráno čekat. A věděl jsem taky, že už mi nehrozí nebezpečí, že bych
se do ní zamiloval.

"Je to protože spím s Augustem? Jsi dětinský. Říkala jsem už předtím, že

chci jen přátelství s výhodami. Nerada se vážu a ty jsi se chtěl vázat."

Byl jsem zasranej magor. Oba dva nás zachránila před peklem-měl bych jí
za to poděkovat.

"Nudím se, Nannette. S výhodami je konec. Jsme minulost. Už od tebe nic

nechci. Můžeš si šukat koho chceš a mě je to jedno. Sakra, jestli bude
potřebovat kondom, řeknu mu kde jsem nechal svoje zásoby."

Nan nevěřícně zapištěla. "Myslíš si, že je hodná a pěkná, ale to se omrzí.

Je upjatá a nudná. Až skončíš s pokusy Harlow opíchat, neběhej za mnou
až si uvědomíš, že to za tu námahu nestálo."

Neskočil jsem jí na to. Snažila se mě nachytat. Nebyl jsem blbej, abych jí

dal něco, co by pak mohla hodit Harlow do obličeje. Nan hrála hry.
Hnusné a brutální.

"S kým se rozhodnu trávit čas není tvoje věc. Nepatřím ti, Nan. Nikdy
jsem nepatřil. Teď, jestli jsi skončila, mám na práci důležitější věci."

"Kde jsi?!" zaječela do telefonu.

"Mimo Rosemary," odpověděl jsem, zavěsil a odložil telefon. Nan mi dala

těžkou lekci. Ona byla ten druh holky, před kterým mě její otec varoval.
Milovat Nan by vedlo jen ke katastrofě. Dobře, že jsem se do ní nikdy
skutečně nezamiloval …

Než jsem mohl o Nan přemýšlet ještě víc, zazvonil mi znova telefon.
Tentokrát to byl Rush.

"Ahoj," řekl jsem, vděčný za někoho, s kým si můžu opravdu promluvit.

"Zrovna jsem mluvil s tátou," byla jeho odpověď.

"Jo. Je to na hovno. Akorát tam mám namířeno. Chtěla jet sama, ale chci
tam být až bude odcházet."

"A než se celá tahle hovadina stala, tak jste mezi sebou všechno vyřešili?"

Vyřešili, no jak se to vezme. Vyřešili jsme to způsobem, jakým jsem

nečekal.

"Jo. Ještě nejsme hotoví, ale pak na ní Dean tohle vypustil a ona odešla."

"Těžko se tomu věří a to to není ani moje máma. Nedovedu si představit,

že by byla Harlow v pohodě. Zdá se tak křehká."

Odehnal jsem pryč majetnictví, které se ve mně vzedmulo. Mluvit o

Harlowině křehkosti mě štvalo. Nechtěl jsem na to myslet. Ne, když jsem
tam nebyl, abych jí držel.

"Nebudu lhát. Jsem na tvýho tátu naštvanej. Prostě to vychrlil-žádná

příprava, nic. Na takovýhle věci se musí zlehka. A on to lehce neudělal."

Rush si povzdychl. "Jo, no, není se slovy zrovna nejlepší. Prostě říká, co si
myslí."

Taková omluva pro mě nebyla dost. Mám Deana na seznamu.

"Nan tě hledá," řekl Rush.

"Volala mi," odpověděl jsem. O tomhle jsem s ním zrovna mluvit nechtěl.
Nan nebyla jedním z mých nejoblíbenějších lidí, ale pořád byla jeho
rodina.

"Sní Harlow zaživa. Buď opatrný."

Nečekal jsem, že řekne zrovna tohle, ale souhlasil jsem.

"Já vím. Nedovolím, aby Harlow někdo ublížil."

"Pokud se to stane, Kiro Nan nikdy nepřijme. A ona to potřebuje. Možná si

to nezaslouží, ale potřebuje to."

Měl jsem vědět, že má větší starost o Nan, než o Harlow.

"Nenechám jí k Harlow přiblížit," byla moje jediná odpověď.

"Bylo by fajn, kdybys pro jednou chtěl do kalhotek někoho, kdo není
Kirův potomek. Míň komplikací."

Jen jsem se zasmál. Jo, to by bylo, ale Harlow … no, byla Harlow.
 25. Kapitola
HARLOW

"Nemůžeš vypadat takhle až tam půjdeš," řekl táta, když vešel do pokoje.
"Vystrašila bys jí."

Zvedla jsem k němu slzami zmáčenou tvář. Už ho nikdy neuvidím stejným

způsobem. Bez ohledu na to s kolika holkama bude dovádět a kolik řekne
nebo udělá hrubých věcí. Všechno co uvidím bude muž, držící mámu za
ruku.

"Přišla jsem sem vzteky bez sebe. Na tebe. Na babičku. Ale teď, jsem jen
…" pokrčila jsem rameny. Nemohla jsem říct smutná. Nechtěla jsem, aby
věděl, že mě jeho bolest vzala za srdce.

"Chránil jsem jí. Byla jsi dítě. Nebyla bys to schopná pochopit a rozrušila
bys jí. To jsem nemohl dovolit, Harlow. Mám tě rád, dítě. Vždycky jsem tě
měl rád. Ty jsi jediná část ženy, kterou jsem potkal a kompletně se do ní
zamiloval. Ale ona je pořád tady, i když je její duch je pryč. Ochráním jí za
cenu vlastního života. Vždycky bude na prvním místě. Dokonce i před
tebou."

Jen jsem přikývla, protože jsem to chápala. Než jsem sem dorazila, ani mě
nenapadlo, že by mohl říct něco, čím by mi zabránil ho nenávidět. Ale
opravdu jsem nečekala, že bude stačit jediný pohled na ně. Nemusel říct
jediné slovo.

"Jak často za ní chodíš?" zeptala jsem se.

Táta přešel ke krbu a opřel se o kámen. "Třikrát, čtyřikrát týdně."

"A proto jsi odjel z Vegas? Protože musíš do Evropy?"

Zamračil se. "Nezvládá dobře, když jsem pryč. Některé dny jí musí dávat
sedativa, protože je příliš rozrušená. Potřebuje mě. Možná to mentálně
není ta žena, do které jsem se zamiloval, ale její srdce ví, kdo jsem. Chce
mě nablízku. Znova to nezvládnu. Vidět její úsměv, když vejdu do pokoje
dělá všechno ostatní míň důležitý."

Nebudu znova brečet. Nechce moje slzy. Jsem si jistá, že za ty roky plakal
dost za nás oba.

"Kapela tě potřebuje. Možná bys mohl párkrát přiletět zpátky na návštěvu,

abys jí to ulehčil."

Přikývl. "Uvažoval jsem o tom. Jen nevím jestli to bude stačit."

Nemohla jsem tu stát a říkat mu ať jde zpívat pro miliony cizinců, když je
jeho srdce tady v pokoji s mou matkou. Neměla jsem na to právo.

Nechápala jsem jeho utrpení. Nikdy nebudu. Neprožila jsem ho.

"Vím, že se nemůžu na kluky vykašlat. Potřebujou mě. Ale je to moje

poslední turné. Rozhodl jsem se, že už v tom pokračovat nemůžu. Chci být
doma. Chci jí být nablízku."

"Mrzí mě to, tati," zaskřehotala jsem, protože jsem nevěděla co jiného říct.

Zvedl pohled od podlahy a podíval se na mě.

"Co?"

Kousla jsem se do rtu, potlačila vzlyk a modlila se, aby mi nevyklouzly

slzy. "Žes jí ztratil."

Smutně se pousmál.

"Mrzívalo mě to. Kruci, nenáviděl jsem celý svět. Nenáviděl jsem život.
Ale pak jsem uviděl tebe a věděl jsem, že musím žít. Neměla jsi žít, ale jsi
tu. Chtěla by ode mě, abych pro tebe žil. Pro holčičku, kterou zachránila
její láska. Také jsem věděl, že by nechtěla, abys byla v mém životě, pokud
budu dál Kiro. Chtěla by, abys vyrostla ve stejném domě jako ona, s
matkou, kterou milovala. Takže jsem udělal to, co jsem si myslel, že by
chtěla. A tys dospěla a jako bys jí z oka vypadla, zevnitř i navenek. Byl
jsem obviněný z toho, že tě miluju víc než ostatní svoje děti a je to pravda.
Je to zasraná pravda. Jsi moje a Emmina. Nemiloval jsem Georgiannu-byla
to jen fanynka. A nemiloval jsem Maryann-ta byla jen flirt. Takže ne,
nemiluju jejich děti tak jak bych měl. Mám jen jedno srdce a většinu z něj
zabrala tvoje matka. Nezbylo mi dost místa na něco jiného. Ty jsi ta jediná,
pro kterou jsem tam kdy udělal víc prostoru."

Věděla jsem, že má Mase rád. S Nan to bylo pořád ve hvězdách. Ale také
jsem věděla, že se mi pokouší říct jak moje matka vždy byla a bude jeho
srdce.

Vstala jsem a šla k němu. Omotala jsem mu paže kolem pasu a opřela si
mu hlavu o hruď. Nic jsem neřekla. Došla mi slova.

Pomalu mě objal. "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit tím, že ti jí zatajím. Ale

musel jsem to udělat. Vím, že už jsi dospělá, ale když se na tebe podívám,
pořád vidím svojí malou holčičku s culíky. Pokaždé když jsem se ti to
chystal říct, jsem se místo toho sjel. Nebyl jsem dost statečný, abych ti
ublížil. Doufám, že nám s babičkou dokážeš odpustit. Souhlasila se mnou,
že o mámě nemusíš vědět, dokud nedospěješ. Byla jsi nemocná, holčičko a
já věděl, že o tebe nemůžu taky přijít. To by mě zničilo."

Objala jsem ho pevněji, zabořila mu obličej do prsou a tiše vzlykala.

Nemohla jsem ho za to nenávidět. Nebylo to fér, ale chápala jsem to.

"Mám tě ráda," řekla jsem mu.

"Taky tě mám rád. A ta žena tam vedle, tě zbožňovala. Nikdy tě neopustila,

když jsi byla v nemocnici. Věřila, že jsi náš zvláštní dar. Vzpomínám si na
výraz v její tváři, když jsi udělala první krok. Byla jsi pro ní anděl z nebe a
když jsem jí ztratil, věděl jsem, že tě musím ochránit."

Pevně jsem zavřela oči a bojovala se slzami. Chtěla jsem se ovládnout,

abych se za ní mohla vrátit. Když se vzlykot konečně uklidnil a slzy
vysušily, vzhlédla jsem k tátovi. "Můžu se tam vrátit?"

Utřel mi tváře a pak přikývl. "Samozřejmě."

 26. Kapitola
GRANT

Telefonát od Deana mě dostal přes velkou železnou bránu Panství v

horách. Neměl jsem v úmyslu jít dovnitř. Jen zaparukuju a počkám až
Harlow vyjde ven. Už je tam minimálně dvě hodiny. Vystoupil jsem z auta
a postavil se před něj, abych viděl na přední dveře. Až vyjde ven, budu
tady.

Jestli mě nebude chtít vidět, fajn. Prostě pojedu za limuzínou zpátky do

Vegas. Ale jestli mě potřebuje, jsem k dispozici. Byl jsem dost blbej na to,
abych si myslel, že jen protože se mi jí podařilo opíchat v koupelně, je
všechno odpuštěný. Pořád jsem jí toho musel hodně dokázat. A jestli mi dá
šanci, vždycky pro ní ve chvílích kdy mě bude potřebovat budu.

Nečekal jsem ani deset minut, když se dveře do panství otevřely a Harlow
vyšla ven. Až odtud jsem mohl vidět, že plakala. Vydal jsem se k ní.
Napřed si mě nevšimla. Utírala si oči a šla dolů ze schodů, zatímco já
došel k jejich spodku. Zvedla oči a vykulila je. Je to tu. Bude na mě křičet
ať odejdu, nebo bude -

Harlow seběhla schody, vrhla se mi do náruče a začala vzlykat. Držel jsem

si jí pevně na hrudi a zavřel jsem oči. Okamžitě jsem byl vděčný, že jsem
přijel. Měl jsem pravdu. Potřebovala mě.

Neptal jsem se. Jen jsem jí nechal brečet a objímal jí. Oběma rukama mi
svírala tričko a celá se třásla. S každým bolestivým zvukem, který vydala
mě zabolelo v hrudi. Chtěl jsem to napravit. Chtěl jsem jít dovnitř a
napravit všechno co jí rozrušilo, ale jak to mám k čertu udělat? Nemohl
jsem.

"On … češe jí vlasy," řekla a tělem jí otřásl další vzlyk.

Češe jí vlasy. Cože? Mluví o svým tátovi? Nezeptal jsem se. Nechal jsem
jí mluvit.
"Usmívá se na něj," zaskřehotala.

Ano, mluví o tátovi. Pokoušel jsem se představit si Kira při česání vlasů
ženě, která nemůže mluvit, ani se hýbat. Nepřipadalo mi, že jdou tyhle dvě
věci moc dohromady. Neviděl jsem Kira česat ničí vlasy, kromě svých a to
jen zřídkakdy.

"Ach, bože, Grante, tolik mě bolí u srdce. Je na ní tak hodný. Je to úplně

jiný muž. Ona nemůže nic dělat. Nic. Ani nevím jestli chápe co jí říká, ale
mluví s ní jakoby všemu rozuměla. Pořád jí miluje. Naprosto. A nedostává
nic na oplátku."

Vzhlédl jsem k panství před sebou a pokoušel si představovat co mi říkala,

ale nemohl jsem. Viděl jsem Kira šukat holku na kulečníkovým stole,
nebylo jí víc jak devatenáct. A zatímco tohle dělal, ve stejnou chvíli pil
vodku z lahve a kouřil joina. Navěky se mi to vypálilo do mýho
třináctiletýho mozku.

Držel jsem Harlow a hladil jí rukou po vlasech, pokoušejíc se jí uklidnit,

přestože to bylo nemožné. Nic dalšího neřekla. Konečně se uklidnila,
pustila mi tričko a uhladila ho na místech kde bylo pomačkané. Ne že by
mě to zajímalo. Jestli chce, je to tričko její.

"Jsi tady," řekla a zvedla ke mně vlhkou tvář, která stále vypadala
neuvěřitelně krásně. Jak to dělala? Vždycky tak zatraceně dokonalá.
Neulehčovala mi to.

"Myslel jsem, že bys mohla někoho potřebovat."

Rozechvěle se na mě usmála. "Měl jsi pravdu."

Zvedl jsem ruce a palci jí utřel stále uslzené tváře. "Kdykoliv mě budeš
potřebovat, jsem tady," řekl jsem jí.

Povzdychla si a krátce zavřela oči. "To nepomáhá," řekla.

"Proč?" Myslel jsem si, že mít mě k dispozici pro ní bude dost nápomocný.
"Snažím se držet si od tebe odstup. To jak jsi hodný mi to ztěžuje."

Takže o tom to je. No, to zatím nic neviděla. Než bude konec, udělám jí to
ještě mnohem těžší.

"Myslel jsem si, že odstupu jsme se zbavili už v koupelně v letadle,"

odpověděl jsem, snažíc se z ní vylákat opravdový úsměv.

Nadzdvihla obočí. "Ne. To se stalo, protože jsi neuvěřitelně sexy a dáváš

mi opravdu úžasný orgasmy."

S tím jsem mohl pracovat.

"Kdykoliv budeš jeden chtít, stačí jen ukázat prstem," odpověděl jsem a
tentokrát se usmála. Skutečným úsměvem. Takovým, co jí prosvítil
všechna temná zákoutí v očích.

Propletl jsem si s ní prsty a ona mě nechala. "Přijel jsem pronajatým

autem. Chceš se svést se mnou?"

Podívala se na limuzínu. "Jo. Chci. Táta zůstane do večera a musím mu

nechat limuzínu."

Dobře. Chtěl jsem jí vedle sebe.

"Připravená?" zeptal jsem se.

Ohlédla se na dům. "Jo, jsem. Dneska už víc nedám. A on s ní potřebuje

být o samotě. Myslím, že ona ho potřebuje taky."

Nebyl jsem si jistý co se dnes v tom pokoji všechno odehrálo, ale viděl
jsem, že to pro Harlow změnilo hodně věcí. Její život bude navždycky
jiný. A ani pláč ještě nebyl u konce. Měl jsem pocit, že dojde na víc
smutnění. A měl jsem v plánu tam být. Nebude se s tím vyrovnávat sama.

***

Mířili jsme zpátky do pouště a já nechal Harlow vybrat muziku. Také jsem
jí nechal přemýšlet. Potřebovala přemýšlet a zpracovat vše, co dnes viděla
a já to chápal. Chvíli co chvíli jsem se na ní podíval, abych se ujistil, že
nepláče.

"Už se znova nesesypu," řekla nakonec.

"Chceš si o tom promluvit?" zeptal jsem se. Když přišlo na city, moc toho
nenamluvila, ale po dnešku jsem měl pocit jakoby si potřebovala opravdu
popovídat. Dusit to v sobě pro ní nebylo dobrý.

"Byla jsem na něj naštvaná. Na všechny co mi lhali. Ale pak … jsem ho s

ní viděla. Na to by mě nikdy nikdo nepřipravil" Zavrtěla hlavou a podívala
se dolů na sepnuté ruce. "Dnešek toho mezi námi rozhodně spoustu
změnil. Vždycky jsem věděla, že mě má táta nejraději. Nerada to říkám,
ale věděla jsem to a cítila jsem se za to provinile. Teď to chápu. Nemyslím
si, že jsem to já, koho miluje víc. Jsem jen dítě, které mu dala ona. Jsem
jeho spojení s ní."

Pomyslel jsem na Mase a jak odtažitý je, když přijde řeč na Kira. Jakoby
Kiro vůbec nebyl jeho táta. A pak Nan. Věděl jsem, že Kiro nebyl její
fanda. Ale Harlow Kira potřebovala a milovala ho. Nehádal jsem se s ní,
ale bylo toho víc než jen její matka, co z ní dělalo nejoblíbenější dítě.

"Tohle je jeho poslední turné. Nenávidí, když jí tu musí nechat. Ani jsem
se s ním nemohla přít. Svět může chtít Kira, ale Kiro chce být s ní. I přesto
jaká je … chce jí být nablízku." Harlow se tiše zasmála. "A já si myslela,
že tátovo srdce pohřbili spolu s mou mámou."

Podíval jsem se na ní. "Máš v plánu za ní zase jít?" zeptal jsem se.

Harlow přikývla. "Ano. Nemůže se mnou mluvit a ani nevím, jestli si

uvědomuje kdo jsem, ale teď o ní vím a to stačí. Chci … chci být ta kdo jí
poví o mém životě. A možná se opravdu usmívá, když s ní lidé mluví.
Pokud s ní strávím víc času, pak možná najdu způsob jak si s ní vytvořit
nějaký vztah."

Slyšel jsem jí v hlase naději. Chtěla svou matku poznat. Dávalo to smysl.
Jen jsem si nebyl jistý, jestli to dokážu osobně zvládnout, když odtamtud
bude pokaždé odcházet zlomená. Natáhl jsem se, uvolnil jí ruce a propletl
si s ní prsty. "Vždycky půjdu s tebou. Nemysli si, že musíš chodit sama.
Rád budu čekat venku v autě, dokud nebudeš připravená odejít."

Lehce se usmála, opřela si hlavu o opěrku a otočila ke mně pohled.

"Děkuju," řekla jen.

"Cokoliv požádáš, Harlow. Cokoliv požádáš," pověděl jsem jí.

Stiskla mi ruku. "Nemůžu z hlavy dostat obraz táty jak s ní mluví. Byl tak
jemný a hodný. Kiro není nikdy hodný. Jen o tom přemýšlím a zase mě
rozbolí srdce."

"Řekni mi co můžu udělat, abych tě rozptýlil a já to udělám. Umím

zatraceně dobře zpívat, ale ve vyprávění vtipů stojím za houby, takže to je
vše s čím můžeme momentálně pracovat."

Harlow se usmála, ale nic neřekla. Jen se na mě dál dívala a ztěžovala mi

udržování očí na silnici.

Když jsem zajel na dlouhou silnici, ulevilo se mi, že se na ní budu moct

dívat častěji. Je to příliš lákavý. Dřív než jsem se mohl podívat jejím
směrem, Harlow se naklonila a vklouzla mi oběma rukama mezi nohy.
Celý jsem ztuhl a soustředění šlo k čertu. Oběma rukama jsem sevřel
volant a zhluboka se nadechl. Ústa měla u mého ucha, než jsem mohl
zformovat slova a rukou mi přes džíny neustále třela penis.

"Zajeď ke kraji," řekla, pak mi přitiskla ústa ke krku a olízla. No kurva fix.
Co to dělá?

"Harlow, miláčku, co to děláš?" zeptal jsem se. Věděl jsem, že se snaží

najít něco, co by jí odvedlo mysl od dnešních traumatických událostí, ale
nebyl jsem si jistý, jestli je to správný. Ačkoliv moje péro se mnou
nesouhlasilo.

"Potřebuju, abys mi pomohl na dnešek zapomenout," zašeptala ochraptěle.

Ach, k čertu. Tohle byl špatný nápad, ale její ruka dělala úžasný věci.
Rozhodl jsem se, že zajet ke krajnici není zase tak špatný nápad. Alespoň
se budu moct soustředit na sebeovládání a mluvení s ní. Sjel jsem ze
silnice.
Harlow se posadila zpátky do sedadla. Napadlo mě, že si to rozmyslela,
dokud jsem jí neviděl rozepínat si kalhoty a stahovat si je dolů i s
kalhotkami, které jsem dnes už jednou viděl.

Byl jsem zmrazený šokem, pak přelezla sedačku, obkročmo se na mě

posadila a zvedla tričko, aby osvobodila prsa. "Chceš, abych tě prosila?"
zeptala se, zatímco tam seděla a dívala se na mě.

Prosit? Co jsem jí to chtěl říct? Nevzpomínal jsem si. "Harlow, nemyslím

si, že tohle opravdu chceš," vysoukal jsem ze sebe.

"Prosím. Neříkej mi co chci, nebo co potřebuju. Unavuje mě jak to za mě

lidé rozhodují. Jsem dospělá žena a právě teď potřebuju, abys mi pomohl
zapomenout. Dej mi k přemýšlení něco jiného."

Podíval jsem se jí do očí a bolest v nich byla můj bod zlomu. Jak bych jí
mohl říct ne? Potřebovala mě. Nebyl to důvod proč jsem přijel? Abych tu
pro ní byl až mě bude potřebovat? Přestože můj mozek křičel, že je to
příšerný nápad, sáhl jsem nahoru a vzal její obličej do dlaní, palci jsem jí
přejel přes tvář stále potřísněnou slzami. Byla výjimečná. "Udělám cokoliv
potřebuješ," řekl jsem jí, než jsem přitiskl rty na její.

Ochutnal jsem její sladkou vůni a přál si, abych z ní mohl sejmout smutek.
Vtiskl jsem jí polibek do obou koutků úst, přejel jí jazykem po spodním rtu
a zachvěl se, když vzdychla. Našla si jazykem cestu do mých úst a sama
ochutnala.

Mohl bych tohle dělat celé hodiny. Kdysi to bylo vše co jsme dělali a já z
toho miloval každou minutu. Držet si jí blízko a být spojení, bylo mocnější
než cokoliv jsem kdy zažil. Dokud jsem nebyl v ní.

Zhoupla mi na klíně boky a já posunul ruku dolů mezi její nohy. Vlhkost
na prstech mě překvapila. Bál jsem se, že se do toho nutila, aby zapomněla
na bolest. Ale byla připravená a potěšené zamručení vibrující mi proti rtům
mi řeklo, že chce víc.

"Ano, to je dobrý. Potřebuju víc," řekla a začala mi jezdit na ruce. Do

hajzlu, kde se tohle vzalo? Tímhle tempem se za chvilku udělám do kalhot.
Odtáhl jsem od ní ruku a ona zavrčela na protest, dokud neuviděla jak si
rozepínám džíny a stahuju si je dolů.

"Ach," řekla natěšeně a popadla mě oběma rukama, pak palcem pohladila

špičku nateklé hlavy. Sáhl jsem dolů a zastavil jí ruce.

"Zlato, jsi nahá a škemráš o doteky. Co nevidět vybuchnu. Nemůžeš se mě

dotýkat. Je to strašně dobrý, ale jsem zatraceně blízko."

Její malé zamračení se změnilo v porozumění, došla jí moje slova a

překvapeně vytřeštila oči. "Myslíš tím, že by ses udělal?"

Kurva. Musela to zrovna říct? Zabije mě jestli jí z pusy budou vycházet

takovýhle slova. "Jo. Opravdu rychle."

"Chci to vidět," odpověděla.

"Harlow, zlatíčko, dělá to bordel a jsme v autě. Přísahám, že ti to ukážu

osobně a zblízka, jestli to opravdu chceš, ale ne v autě, kde se nemůžu
umýt."

Podívala se na svojí kabelku. "Mám ubrousky."

Myslela to vážně? Nebo jsem právě umřel a dostal se do nebe, kde sladký,
nemravný andílci žádají vaše vyvrcholení?

"Prosím, Grante. Nech mě si s tím hrát, dokud se neudělá. Pak to všechno

uklidím," řekla.

Zatnul jsem zuby a péro se mi v jejích dlaních zaškubalo. Ten nápad se mu

hodně líbil. Až příliš. Nebude si muset hrát dlouho.

"Ale já myslel, žes chtěla, abych tě opíchal," podařilo se mi říct.

"Chci. Můžeme, potom co to uvidím. Můžeme ho znova postavit, ne?"

Podíval jsem se dolů na její nahotu a rozhodl se, jo, opravdu snadno ho
zase postavíme. "Jo, určitě. Jsem si tím zasraně jestej."
Rozzářila se na mě a natáhla se pro kabelku, strkajíc mi tak kulatý, holý
zadek před obličej. Zvedl jsem ruku, stiskl ho a ona vyjekla a posadila se
zpátky s celým balíčkem ubrousků v ruce. "Vidíš," řekla s úsměvem. Pak
je odhodila do držáku na pití a znovu chytila mojí erekci. Opřel jsem si
hlavu dozadu a zavřel oči. Kdybych jí u toho sledoval, ztrapnil bych se
tím, že bych vystřelil zatraceně rychle. A moje holka si chtěla hrát.

"Je tak jemný. Myslela jsem si, že bude hrubý, nebo tak něco, ale kůže je
tak jemná, dokonce i když je tvrdý a vypadá natekle. Bolí to?"

Fakt se na to zrovna zeptala. Zajebaně. "Trochu to bolí, ale je to příjemná

bolest a ty to opravdu zatraceně zlepšuješ. Je to zasraně dobrý."

"Vážně?" zeptala se nevinně a já otevřel oči, abych se na ní podíval.

Zírala mi dolů na penis a jemně si s ním pohrávala. Takhle se zblázním.

Sáhl jsem dolů, vzal její ruce do svých a omotal si je kolem sebe. "Stiskni
ho," radil jsem jí.

Udělala to, ale ne dost silně.

"Víc, zlato," řekl jsem jí.

Poslechla. Jo, to bylo ono. "Dobře, teď s nimi takhle pohybuj nahoru a
dolů." Svíral jsem jí ruku, aby mě dál pevně držela a pohyboval s ní
nahoru a dolů. "Pokračuj v tom a uvidíš mě se udělat zatraceně rychle."

Harlow se kousla do spodního rtu a soustředila se. Nemohl jsem se na ní

přestat dívat. Byla tak sexy. Dotkl jsem se vlhkosti mezi jejíma nohama,
způsobujíc, že ustala v pohybu a zasténala.

"Jestli si můžeš hrát ty, tak já taky," pověděl jsem jí.

"Dobře," řekla, vydechla a zatahala mě silněji, když jsem jí prstem

obkroužil klitoris, cítil jsem jak je napuchlý.

"Ach, to je … to je tak dobrý," zasténala, tahajíc silněji.

Potřeboval jsem ochutnat. Zvedl jsem si prsty k puse a sál z nich její
vlhkost, zatímco mě pozorovala. Vystrčila jazyk a olízla si rty. Koule se mi
stáhly nahoru a já věděl, že jsem u cíle. Začal jsem se zakrývat, aby se na
ní nic nedostalo, ale chtěla tohle vidět, takže jsem si opřel hlavu dozadu a
vykřikl její jméno, zatímco jsem jí vybuchoval v rukách.

Vydala překvapený zvuk, ale dál mě držela a já jí vystřeloval po celých

rukách. Nadzvedl jsem boky, vychutnával jsem si pocit vyvrcholení tak,
aby to mohla sledovat. Když se prstem dotkla vrcholku hlavy, aby se
dotkla sperma, pořád pomalu vytékajícího ven, popadl jsem jí za zápěstí a
zaklel. "Kurva, lásko, ne. Je to příliš citlivý."

Dýchala stejně rychle a těžce jako já. Vzrušilo jí to. Podíval jsem se jí dolů
na ruce a všude na nich viděl zbytky mě. Neutírala se, také si to prohlížela.
S každým nádechem jí poskočily prsa. Do prdele. Byl jsem znova
přiravený do akce.

Vzal jsem ubrousky a začal jí očišťovat.

"Můžu to někdy udělat zase? Líbilo se mi to. Líbil se mi ten obličej cos při
tom dělal," řekla. Její přímé přiznání mi začalo zvedat už tak tuhnoucí
péro.

Jen Harlow.

"Miláčku, kdykoliv se budeš chtít dotknout mýho penisu, je tvůj. Můžeš si

s ním dělat, co budeš k čertu chtít."

Usmála se, zvedla si ruku, kterou jsem ještě neočistil, k puse a slízla si
mojí úlevu z prstu. Přestal jsem se hýbat. Přestal jsem dýchat.

"Líbí se mi jak to chutná," řekla, než si olízala další místo na ruce.

Byl jsem mrtvý. To bylo jediný vysvětlení. Dostal jsem se na místo, kde
malý, sexy, sprostý andílci oživují mužské fantazie.

"Mohl bys mi to příště udělat do pusy?" zeptala se a napřáhla ke mně ruku,

aby jí mohl očistit.
"Chtěla jsi mě znova tvrdýho. No, zrovna se ti to kurva podařilo," řekl
jsem jí a doutřel jí, pak jsem z peněženky vytáhl kondom a nasadil si ho.
"Neudržím se, když takhle mluvíš. Teď tě potřebuju," řekl jsem jí,
nadzvedl jí boky a přirazil si jí na sebe dolů až z toho vykřikla.

"Chceš si hrát s mým pérem, miláčku, pak si s ním pojď kurva hrát," řekl
jsem jí, když jsem jí zvedl boky a znovu je připlácl dolů.

"Ano!" Zaklonila hlavu a strčila mi prsa do obličeje. Obě velké, růžové

bradavky, přímo tam, připravené k polapení. Jednu jsem začal sát a ona mě
popadla za hlavu a držela jí na místě. "Silněji. Saj silněji," řekla a já jí
tvrdě kousl, neschopný se ovládat.

"Ach, Bože, Grante! To je tak příjemný. Víc," prosila, když jsem přešel ke
druhýmu prsu. Začala přebírat kontrolu, nadzvedávala boky a zase na mě
dolů přirážela.

"Tohle jsi chtěla?" zeptal jsem se, když mě tvrdě ojížděla.

"Ano!" vyjekla.

"Řekni to. Řekni mi co chceš." Potřeboval jsem z její sladký pusy slyšet
sprosťárny.

Otevřela oči, zadívala se přímo na mě a olízla si rty. "Chci abys mě drsně

ošukal," řekla pomalu a já vydal zavrčení, který jsem ani nepoznával a
začal do ní pumpovat jak nejsilněji jsem mohl. Před obličejem mi
poskakovaly její prsa a dělaly celou scénu ještě erotičtější.

Takhle jsem si Harlow nikdy nepředstavoval. Ale ať se propadnu jestli se

mi to nelíbilo. Právě z úžasného sexu udělala epickej.

"Už budu," řekla, chytla mě za vlasy a zabořila si můj obličej do hrudě.

Byl jsem tam naprosto spokojenej. Zakousl jsem se jí do naběhlých prsou
a ona vykřikla moje jméno a začala se chvět. Zase mě škrábala do zad a
stále opakovala moje jméno.

Popadl jsem obě její prsa a tiskl je, zatímco mě udeřila rozkoš a já do ní
pumpoval a přál si, aby mezi námi nebyla žádná bariéra. Chtěl jsem si jí
označkovat. O tohle se dělit nebudu. Nikdy.
 27. Kapitola
HARLOW

Jsem děvka. Nebo ze mě děvku udělalo trauma. Nebyla jsem si jistá. Od

chvíle co jsem Granta prakticky znásilnila, jsem se na něj nedokázala
podívat, pak jsem se přestěhovala zpátky na svoje sedadlo a natáhla si
kalhoty. Nechával mi ruku položenou na noze, nebo si se mnou propletl
prsty, ale nenutil mě do hovoru.

Napadlo mě, že si buď neuvědomoval, že jsem coura, nebo mě dnes

litoval. Při vzpomínce jak mi postříkal ruce a jak jsem ho dráždila, se mi
zahřály tváře. Uměla jsem honit. Věděla jsem, že to ženy musí dělat rády.
Takže jsem byla zvědavá. Ale teď když jsem ho udělala rukou jsem se
styděla. Takové věci jsem nedělala. Nebyla jsem to já. Jen jsem
potřebovala připomínku, že jsem naživu. S Grantem jsem žila a jakoby se
mě nemohlo nic dotknout.

Ale měla jsem dnešek a ten byl dobrý. Cítila jsem se s ním dobře. Pořád
mě štípalo v levém prsu jak mě do něj kousl. Snažila jsem se při
přemýšlení o jeho značce na mém ňadru neusmívat. Líbilo se mi to až
příliš.

Možná jsem byla děvka ráda. Styděla jsem se, jasně, ale cítila jsem se fakt
dobře. Z orgasmu co mi dal mě stále brnělo celé tělo.

"Budeš tam takhle tiše sedět a usmívat se celou cestu domu? Protože jestli
jo, budu muset zase zastavit."

Zasmála jsem se a podívala se na něj. Sledoval mě se sexy úsměvem na

tváři.

"Neusmívám se," pověděla jsem mu.

Podíval se zpátky na silnici. "Ano, sladké děvče, usmívala ses jako velice
šťastná holka."
Měl pravdu. Byla jsem šťastná. Jak jsem mohla být šťastná potom všem co
jsem se dnes dozvěděla? Když jsem z toho místa odcházela, nikdy by mě
nenapadlo, že vůbec ještě někdy šťastná budu, ale pak se tam ukázal Grant
a nechal mě vyplakat. On mě udělal šťastnou.

"Děkuju," řekla jsem nakonec.

Grant se na mě ohlédl a zamračil se. "Prosím, řekni, žes mi právě

nepoděkovala za sex."

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Jasně, bylo to neuvěřitelný, ale ne. Děkovala
jsem za to, žes pro mě přijel. Že jsi tu."

Vyjel mi dlaní nahoru po stehně a vzal mě za ruku. "Nemáš zač."

Nemohla jsem Granta Cartera pochopit. Před dvěma týdny jsem si

myslela, že ode mě nechtěl nic víc než sex a jakmile ho dostal, odešel. Pak
jsem si myslela, že je posedlý Nan. Ale nyní … teď jsem si nebyla jistá co
dělá. Odjel se mnou uprostřed noci do Vegas, aby mi pomohl najít tátu.
Pak za mnou přijel, abych nebyla sama, když to nikoho jiného nenapadlo.
Pak jsme měli nejúžasnější sex na světě. Neměla jsem to s čím srovnávat,
ale byla jsem si pěkně jistá, že nikdo nemůže být lepší než Grant.

"Proč jsi tady?" zeptala jsem se. Potřebuju to vědět. Jestli tu jde jen o sex,
nemůžu říct, že už bych s ním nespala, protože se mi to líbilo. Ne.
Milovala jsem to. Byl návykový. Ale potřebovala jsem připravit svoje
srdce a emoce.

"Kvůli tobě," odpověděl.

To nedávalo smysl.

"Nechápu to," řekla jsem mu.

Grant mi stiskl ruku. "Podělal jsem si to u tebe. Dostal jsem strach a

podělal to. Takže jsem utekl, protože v utíkaní jsem dobrej. Vždycky od
věci utíkám. Ale když jsem tě pak uviděl stát u Nan v kuchyni, uvědomil
jsem si, že tentokrát utíkat nechci. Chtěl jsem zůstat. Jen jsem potřeboval
koule to udělat. Stojíš za to, abych se porval se svými démony."

Seděla jsem tam a nebyla schopná vymyslet odpověď. Grant Carter byl
známý svým vzhledem, sexy tělem, tetováními a sladkými řečičkami. To
nebylo žádný tajemství. Slyšela jsem drby a víc než jednou ty sladký řeči
sama zažila.

Přesto jak moc jsem chtěla věřit tomu co říkal, byla jsem chytrá holka. Už
jsem se spálila. Babička vždycky říkávala, Udělej ze mě blázna, tvoje
smůla. Udělej ze mě blázna po druhé, moje smůla. Snažila jsem se podle
toho pořekadla žít. Ale s Grantem to bylo těžký.

"Nevěřím ti. Možná ti nikdy nebudu schopná znovu věřit. Ale mám tě
ráda. Dokážeš mě rozesmát, když to potřebuju. Nechci si tě držet od těla,
protože chci víc … no, však víš. Jen ti nemůžu slíbit, že se někdy přenesu
přes minulost."

Grant neodpověděl okamžitě a já uvažovala jestli mi řekne, že je mu to

jasné a že za tu námahu nestojím. Neměla bych mu to za zlé. Bylo se
mnou víc práce než si myslel.

"Budeš mi zase věřit," bylo vše co řekl. Nepustil mi ruku a já se s ním

nehádala. Nebyl k tomu důvod.

***

Byli jsme kousek před Vegas, když mi zavolal Mase. Telefonovala mu jeho
máma, že si nevlastní otec při pádu z traktoru zlomil nohu. Zrovna
komerčním letem odlétal do Rosemery, aby si tam vyzvedl auto a jel
domů. Chtěl na mě počkat, ale jeho máma prý zněla unaveně a ustaraně.
Musel jí pomoct, pak se pro mě vrátí. Zněl ustaraně a ptal se mě jak mi
bylo potom co jsem odešla od Emily. Ujistila jsem ho, že jsem v pořádku a
že je se mnou Grant. To ho moc neuklidnilo. "Dej si na něj pozor. Pojeď se
mnou do Texasu. Můžu pomáhat mámě a postarat se o tebe."

Myslel to dobře, ale nebudu se stěhovat do Texasu. Ne teď. Nejprve jsem

chtěla vidět, kam tahle věc s Grantem povede. Vysvětlila jsem mu, že chci
zůstat v Rosemary a kdybych ho potřebovala tak mu zavolám. Ale zrovna
teď jsem chtěla, aby zůstal s mámou a otčímem. To ho uklidnilo a řekl, že
hned jak bude moct, vrátí se do Rosemary, aby mě zkontroloval.

Zdálo se, že Grant má z Masova odjezdu tichou radost. Ale nijak jsem to
nekomentovala. Dean se mi omluvil, že to na mě všechno tak vybalil.
Objala jsem ho a ujistila, že jsem v pořádku. Potřebovala jsem to vědět a
byla jsem ráda, že jsem tátu s mámou viděla. Jinak bych tomu nikdy
neuvěřila. Nicméně Grant s Deanem nemluvil a to mi přišlo zvláštní.

Jakmile jsme byli v letadle zpátky do Rosemary, dopadlo na mě to, že jsem

víc než dvacet hodin nespala. Grant mi četl myšlenky. Za ruku mě odvedl
do ložnice a zul mi boty.

"Lehni si," zašeptal chraplavě a já poslechla. Nehádala jsem se s ním.

Také se vyzul, zalezl si za mě a přitáhl si mě na hruď. Nemluvili jsme, ale

ani jsme nepotřebovali. Takhle to bylo správné. Zavřela jsem oči a nechala
se přemoct vyčerpáním.
 28. Kapitola
GRANT

Prospali jsme celý let domů. Cestou do Nanina domu jsem zastavil u
nonstop okýnka a koupil nám kafe a obložené housky. Harlow vypadala
roztomile a rozcuchaně a já se musel opravdu hodně snažit, abych se díval
na silnici a ne na ni.

Zajel jsem na příjezdovku a okamžitě mě otrávilo, když jsem tam uviděl

Nanino auto. Jasně, byla noc a bydlela tu, ale doufal jsem, že tu nebude,
abych si mohl zalézt s Harlow do postele a bez problému zase usnout.

Zaparkoval jsem a vypnul motor, pak jsem se podíval na Harlow.

"Řeknu ti to na rovinu. Chci jít dovnitř, vrátit se s tebou do postele a

pořádně se vyspat. Seru na to, že tu bydlí Nan."

Harlow se podívala na dům a pak na ruce v klíně. "Nevím jestli to je

zrovna nejlepší nápad. Nepřekousne to, když tě tam se mnou uvidí."

Natáhl jsem ruku a chytil jí za bradu, aby se mi musela podívat do očí. "Je
mi jedno co udělá, nebo řekne. Nedovolím, aby ti ublížila. A nenechám jí,
aby tohle ovládala."

"Ale ještě před týdnem jsi byl v její posteli," řekla. Připomněla to mě i
sobě a z bolesti co se jí při tom objevila v očích jsem se nenáviděl.

"Byl jsem opilej a blbej. Nic to neznamenalo. S tebou to vždycky něco

znamená."

Harlow se pousmála a otevřela dveře od auta. "Hádám, že by se jí to stejně

nakonec doneslo. Asi nemá cenu něco skrývat," řekla a vystoupila.

Nečekal jsem až si to rozmyslí. Popadl jsem naše tašky a vyskočil ven.

Cestou nahoru po schodech se na mě ohlédla a já si užíval pohled na její
zadek v těsných džínsech.

"Budeš spát v trenýrkách?" zeptala se.

Nepřemýšlel jsem o tom. "Jo, nejspíš."

Usmála se. "Dobře. Líbí se mi jak v nich vypadáš," řekla, docházejíc

nahoru.

Jo, usmíval jsem se, ale také jsem přemýšlel o tom, v čem bude spát ona.
Spánek byl najednou ta poslední věc, na kterou jsem myslel.

Harlow otevřela dveře a vešla dovnitř. Mohl jsem říct, že se snaží být
potichu, ale upřímně, já to sral. Ledaže by Nan přišla dolů ječet a zkazila
mi příležitost vidět Harlow v tom roztomilém pyžamku, co na sobě měla
ten první den.

Harlow za námi zavřela dveře svého pokoje a zamkla, pak se na mě

ohlédla. "Potřebuju sprchu a smýt ze sebe prach z cesty. Cítím se
nechutně."

"Taky jednu potřebuju," odpověděl jsem a otevřel jí dveře do koupelny.

Zastavila se, podívala se na dveře a pak na mě.

"My … my budeme …" zarazila se a já potlačoval smích.

"Sladké děvče, jestli se budeš ve vedlejší místnosti sprchovat, rozhodně

tam budu taky. Takový pohled si nenechám ujít."

Harlow vypadala nejistě a já uvažoval, co je teď špatně.

"Já … zdá se to tak odhalující a osobní. Nevím jestli to zvládnu."

Bude mě vždycky rozesmávat? Bože, doufám v to. I kdyby nebyla tak

kompletně dokonalá, její zatracená roztomilost by stačila. "Miláčku, měl
jsem tě nahou, s roztaženýma nohama a mojí hlavou mezi nima, na pultu v
koupelně. Osobnější už to ani být nemůže."
Sklonila hlavu a zaslechl jsem tichý smích. "Jo, to máš asi pravdu."

"To si piš, že mám pravdu. Teď mazej dovnitř, svlíkni se a já ti pomůžu s

umýváním," řekl jsem jí.

Vešla do koupelny a já jí následoval. Ani jsem se nesnažil skrývat fakt, že

jí při svlíkání každýho zatracenýho kusu oblečení nepozoruju. Tohle se
nikdy neokouká.

"Umyješ mi záda?" zeptala se škádlivým tónem, když si stáhla džíny.

Usmál jsem se a odhodil tričko. "Jasně, umyju ti záda. Ale taky tyhle tvoje
pěkný, velký prsa a kundičku, co mám tak rád."

Pevně zavřela oči. "Nenávidím, když tomu tak říkáš."

Se smíchem jsem ze sebe shodil džíny a šel zapnout sprchu. Tahle její
upjatá a slučňácká část byla součástí její sexuality. Vědomí, že dokážu
slečnu upjatou slučňačku přimět dělat věci jako olizování mého sperma z
prstů, bylo žhavý.

Otočil jsem se a uviděl jí jak tam stojí a dívá se mi na nahý zadek. Ruce
měla omotané kolem hrudi-jakoby se zakrývala.

"Už je teplá, pojď." Napřáhl jsem k ní ruku, vykročila dopředu, aby se

chytila a odhalila prsa. Nadskočily a můj penis byl plně v pozoru.

"Harlow," řekl jsem.

"Ano?"

"V tý sprše tě opícham. Jestli ne, tak se v posteli vůbec nevyspíme."

Zrychlilo se jí dýchání a to bylo vše co jsem potřeboval. "Nevím jak na

to."

"Ach, věř mi, zlato. Já vím přesně jak se to dělá."

Napjala se a otočila se k vodě, aby ke mně stála zády. Co se to k sakru

právě stalo?

Položil jsem jí ruce na paže, abych jí je nedal jinam. "Co se děje?"

Pokrčila rameny, pokročila dopředu a naklonila hlavu, aby si nechala

proud teplé vody stékat po obličeji a vlasech. Na moment jsem zapomněl
co dělám. Jen jsem jí fascinovaně pozoroval. Byl jsem si celkem jistej, že
bych tady při jejím sledování mohl strávit zbytek života.

Když ustoupila a přejela si rukama dolů po vlasech, chytil jsem jí a přitáhl

si jí k sobě. "Mluv se mnou, Harlow. Musíš mí říct co tě trápí. Celý záda
máš ztuhlý a tvoje tělo mi říká, že je něco špatně."

Čekal jsem od Harlow další ticho.

"Možná nemám ráda připomínky toho, žes měl přede mnou sex se
spoustou jiných holek."

No, do háje.

Na to jsem nikdy nepomyslel.

Předtím na tom žádný holce nezáleželo.

Byl jsem pitomec.

Otočil jsem si jí čelem k sobě. Mokré řasy se jí slepily dohromady a po

hladké pokožce jí stékala voda. Znejistěl jsem jí. To jsem nikdy nechtěl.
"Omlouvám se. Neměl jsem to říkat. Nepomyslel jsem na to, ale chápu
proč tě to štve. Svojí minulost změnit nedokážu," řekl jsem jí a dotkl se
jejího obličeje, protože už jsem se nemohl udržet. "Ale ty jsi jiná. Tahle
věc co děláme je jiná."

Stiskla rty dohromady a přitiskla mi hlavu do dlaně jako kotě. "Jen

nesnáším, že nevím co dělat. Být s tebou je úžasný, ale jsi všechno co
znám. Nemám zkušenosti, takže ani tušení jak dělat věci, který jsou ti
příjemný. Nemůžu se s tvou minulostí srovnávat."

Opravdu neměla ani tušení. Přitáhl jsem jí k sobě. "Bože, Harlow. Ty mě

zabiješ," řekl jsem a držel jí, zatímco jsem se snažil dát si emoce
dohromady. "Sex je cesta k rozkoši. Nikdy pro mě neznamenal nic víc. Jen
způsob jak se cítit dobře. Nedával jsem do toho nic jiného. Jen jsem dával
a bral si co jsem potřeboval. A když jsem tě poprvé uviděl, tak to bylo
všechno co jsem chtěl. Na té zásnubní párty jsem uviděl tyhle nohy a chtěl
jsem tě nahou a pod sebou. Nelžu. Ale pak jsem tě poznal. Viděl jsem něco
vzácného, co jsem chtěl ochutnat. Chtěl jsem to držet a chtěl jsem se
dotknout výjimečnosti, kterou jsem tam viděl." Odtáhl jsem se a shlédl k
ní. "Když jsem v tobě byl poprvé, uvědomil jsem si, že jsem našel něco, co
jsem nikdy necítil a vyděsilo mě to. Rozkoš nebyla povrchní a já nebyl
neotřesitelný. Něco uvnitř mě přeskočilo a já začal být závislý. Na tobě.
Právě teď pro tebe jiné vysvětlení nemám. Ale nikdy se nesrovnávej s
nikým, s kým jsem kdy byl, protože ty jsi vše co vidím a všechno chci."

Harlow neodpověděla. Místo toho mi přitiskla polibek na hruď a

pokračovala v jejich kladení dolů, dokud přede mnou neklečela. Vzhlédla
ke mně skrz řasy. "Nevím jak, ale tohle je všechno na co dokážu myslet od
té jízdy autem."

Jsem si dost jistej, že jsem zapomněl dýchat. Držela mě v dlaních a sevřela

mě přesně jak jsem jí to naučil. "Ať uděláš cokoliv, bude to dokonalý,"
zachraptěl jsem.

Měl jsem v plánu jí umýt, přivést jí k zuřivému šílenství rukama a pak jí

přitisknout ke zdi a zase se do ní ponořit. Ale chtěla mi ho vykouřit. Jak
jsem k tomuhle přišel? K ní? Co dobrého jsem kdy udělal, že jsem si tohle
zasloužil? Harlow nebyla stvořená pro kluky jako já.

Všechny myšlenky se rozplynuly v momentě kdy mě její rty vtáhly dovnitř

a začala mě sát, jakoby přesně věděla co dělá. Nebyl v tom žádný systém,
nebo rytmus. Prostě mě brala do pusy jako bych byl nějaká lahůdka a ona
si to užívala. Neinstruoval jsem jí. Sakra, bál jsem se. Chtěl jsem do ní a
jestli by se ještě zlepšila, ve sprše by jsme se k tomu nedostali.

Olízla špičku a s úsměvem ke mně vzhlédla. "Je to dobrý?" zeptala se.

Uvědomil jsem si, že zadržuju dech a nasál jsem do sebe vzduch. "Žádná
fantazie, kterou jsem kdy mě se nedá s tím, jak dobrý je tohle pocit, ani
srovnat."
Otevřela pusu a začala ho vtahovat zpátky do pusy. Ale to jsem jí teď
nemohl dovolit. Chtěl jsem dovnitř. Budu víc než ochotný jí to dopřát
jindy, jak dlouho bude chtít, nebo dokud nevybuchnu.

"Nahoru," řekl jsem jí a sáhl dolů. S mlasknutím ho uvolnila z úst a já

zasténal. Vstala a zamračila se na mě, jakoby si nebyla jistá o co jde.
Popadl jsem jí za obličej a přikryl jí pusu svojí. Pižmová vůně na jejích
rtech mi zrychlila tep. To jsem byl já. Chutnala po mě.

Chytil jsem jí za boky, přimáčkl ke zdi a roztáhl jí nohy, pak jsem se

zabořil do jejího těsného tepla.

"Ach, bože," vykřikla a popadla mě za paže.

Zvedl jsem jí nahoru a začal narážet dovnitř a ven, zatímco sténala a

prosila o víc. Lehce upjatá Harlow byla pryč. Byla moje divoká, sladká
holka. Zvedla koleno, omotala mi nohu kolem pasu a škrábala mě na
zádech, věděl jsem, že jsem blízko.

Neměl jsem zasranej kondom. Do prdele!

Harlow vyjekla moje jméno a držela se mě, zatímco našla úlevu. Provedl
jsem jí tím, zatímco jsem zatínal zuby a držel se zpátky. Když mi svojí
těsnou štěrbinou svírat péro, vytáhl jsem ho ven a pokryl jí stehna svojí
úlevou.

Pořád se mě držela, ale ztuhla, když jí po nohách začalo stékat teplé

sperma. Zvedla ke mně oči a vykulila je. Zrovna si uvědomila, že jsme to
dělali bez ochrany. Ale vyndal jsem ho včas a věděl jsem, že jsem čistý.

"Jsem čistej. Přísahám. Pravidelně se nechávám kontrolovat a vždycky

používám kondom."

"Jsi si jistý?" zeptala se a pořád stála velice napnutě.

"Naprosto."

"Neuvědomila jsem si to, ale bylo to jiné. Lepší."

Bože, ano, bylo to jako ráj. Nikdy jsem neměl sex bez gumy. Nevěděl
jsem, že celý ten povyk byl kvůli tomuhle. Sakra, chtěl jsem to znova.

"Umyju tě," řekl jsem jí a ustoupil.

Hned na to se podívala dolů na nohy a pak zpátky na mě. Pousmála se.

"Cítím se tak trochu označkovaná."

Natáhl jsem se pro mýdlo a díval se na ní. Opravdu to právě řekla? "Jestli
se ti to líbí, budu si tě značkovat kdykoliv budeš chtít," odvědil jsem, než
jsem zvedl mýdlo. "Otoč se, začnu se zády," pověděl jsem jí.
 29. Kapitola
HARLOW

Když jsem otevřela oči, měl kolem mě Grant omotanou paži a mě bylo
přitisknuté k jeho hrudi hezky teplo. Podívala jsem se na zavřené dveře.
Hodiny na nočním stolku říkaly, že je po jedenácté dopoledne. Nan by
měla být touhle dobou vzhůru. Jsem na ní připravená?

"Přestaň tak usilovně přemýšlet," zamumlal ospale Grant.

On si z Nan hlavu vůbec nedělal. Vůbec jsem jejich vztah nechápala.

Kdybych byla chytrá, nebyla bych stulená v posteli s nikým, kdo měl kdy
něco s Nan. Ale mít vůli ignorovat Grantův sexy úsměv a sladké řeči bylo
téměř nemožné.

"Nedovolím, aby udělala cokoliv, čím by ti ublížila," řekl mi Grant do

vlasů.

Toho jsem se nebála. Zvládnu Nan, pokud musím. Víc jsem se bála
rozhodnutí, které mi eventuálně zlomí srdce. Můžu Granta milovat?
Zamilovávám se do něj? Je ode mě fér někoho milovat?

Ano. Byla jsem přesvědčená, že ho milovat můžu. Ale právě teď jsem do
něj zamilovaná nebyla. Tohle byla jednoduše přitažlivost a případné
zabouchnutí. Rozdával úsměvy a dělal hloupé věci. Dalo se to považovat
za zabouchnutí, ne? A pokud do mě nebyl zamilovaný, ublíží mi ho
milovat? Dokonce i když ještě neznal moje tajemství?

"Otoč se a podívej se na mě," řekl Grant a uvolnil svoje pevné sevření,

abych se mohla opravdu pohnout.

"Proč?" zeptala jsem se.

"Protože se mi nelíbí kam zabloudila tvoje hlava. Potřebuju to napravit,"

odpověděl.
Neměl tušení o čem jsem přemýšlela. A opravdu už by se měl přestat
snažit za mě všechno napravovat.

"Nedělám si starosti s Nan," řekla jsem mu. Dobře, možná trošku jo.
Neměla jsem ráda konfrontace a ta co mě čeká až odejdeme z pokoje bude
dramatická.

"Tak proč jsi tak potichu?"

"Snažím se přijít na to co děláme. Do budoucna mám namířeno k

možnému zlomenému srdci," odpověděla jsem upřímně. Nebyl důvod mu
lhát. Na předstírání mě neužilo.

"Otoč se," zavrčel Grant a tentokrát si přes sebe přetáhl mou ruku.

Byl to špatný nápad. Jeho obličej vypadal ospalý ještě líp. Oči neměl úplně
probrané, při čemž mu jen víc vynikaly dlouhé řasy. A vlasy měl celé
rozcuchané. Která holka by do nich nechtěla zabořit prsty?

"Nemívám vztahy. Nejblíže jsem se k tomu dostal s Nan a to protože

někoho tak strašně potřebovala. Jsem rád potřebný. Nikdo mě nikdy
nepotřeboval. Ona ano. Ale pak byla bláznivá jak svině a bezcitná a to pro
mě věci ukončilo. Takže to co tady mezi námi dvěma probíhá je pro mě
poprvé. Nikdy v životě jsem se nechtěl vzbudit vedle ženy a mazlit se s ní.
Nikdy se mi po ní nestýskalo, když nebyla nablízku. Jsi všechno na co
dokážu myslet, Harlow. Kam teď mířím je pro mě nové, ale rozhodně tam
zajít chci, pokud tam budeš ty. Bojíš se, že se spálíš, ale myslím si, že
zatím ještě nechápeš, že všechny zatracený karty držíš ty, sladká holčičko.
Všechny zatracený karty."

Vzhlížela jsem k němu a nechávala jeho slova usadit. Proč já? Co na mě

bylo, co přimělo tohohle muže udělat něco, co předtím nikdy nedělal?
Potřebovala jsem ho? Myslel si, že ho potřebuju? Protože já byla zatraceně
dost soběstačná.

"Já nikoho nepotřebuju," řekla jsem mu.

Usmál se. "To už mi došlo. Ale já jo-alespoň co se tebe týká."

A s tím šla do háje síla jedné z mých zdí, které jsem si kolem sebe
postavila. Místo toho se trochu nakřápla. Tenhle chlap přesně věděl jak mě
nalomit.

Chystala jsem se říct víc, když se ozvalo hlasité tlučení na dveře,

následované, "Grante Cartere, okamžitě vylez ven, ty bezcenej hajzle."

A měli jsme tu Nan.

Vyskočila jsem z postele, vděčná, že jsem si oblékla pyžamo a nespala

nahá jak chtěl Grant. "Došlo jí to," zašeptala jsem.

Grant si povzdychl a lehl si zpátky, jakoby ho to nezajímalo. "Jsi pryč,"

zavolal zpátky.

Znovu začala mlátit do dveří. "Nepůjdu pryč, ty zmrde! Hned vylez! Tohle
jí nedovolím. Má všechno, proč si kruci musela vzít i tebe? Blbá děvka!"

Vytřeštila jsem oči. Nikdy mi tak nikdo neřekl a nebyla jsem si jistá jaký z
toho mám pocit.

Grant vystřelil z postele a oddupal ke dveřím. Před vražedným výrazem

jeho obličeje jsem nacouvala do zdi. Možná jsem nebyla tak odvážná jak
jsem si myslela. Grand měl vyrovnanou povahu, takže jsem ho nikdy
neviděla tak … nasranýho.

Prudce otevřel dveře. Pak po ní sáhl. Chňapnul jí za triko a přitáhl si její

tvář blízko ke své. "Už nikdy jí takhle neříkej. Rozumíš mi, kurva?
Nikdy." Pustil jí a ona klopýtla dozadu, pak jí zabouchl dveře před
obličejem. Tichem kolem nás se rozlehlo klapnutí zámku. Myslím, že i jí
vyšokoval až ztratila řeč.

Ramena se mu výrazně zvedala a klesala, položil ruku na dveře a zíral dolů

na podlahu.

Nepohnula jsem se a nevydala ani hlásku.

Nakonec se ke mně otočil a všechen předchozí vztek byl pryč. Zase

vypadal jako Grant. Zábavný, klidný Grant. "Omlouvám se," řekl
jednoduše.

Nevěděla jsem co na to říct. "Dobře" se nezdálo výstižné. Jen jsem

přikývla.

"Ona ti chce jen ublížit. Pokusil bych jsem se s ní promluvit a pomohl jí

vidět, že nic není tvoje vina, ale neposlouchala by. Kdybych mohl, nasadil
bych jí náhubek."

Představě Nan s náhubkem jsem se usmála. Grant mi úsměv oplatil, pak

došel až ke mně. "Nikdy ti tak neměla říct. Jsi od toho tak na hony
vzdálená a ona to ví."

Mluvil o komentáři s děvkou. To ho tak namíchlo?

"Myslím, žes jí zastrašil. Nic neříká." Ani jsem si nebyla jistá jestli tam
pořád je.

Čelo se mu zvlnilo frustrovaným zamračením. "Neskončila. Jen je právě

příliš naštvaná, aby reagovala. Nikdy jsem na ní nebyl tak tvrdý. Normálně
prostě odejdu pryč a nechám jí mluvit. Ale tohle," zavrtěl hlavou, "o tuhle
sračku se postarám."

"Znovu se snažíš všechno napravovat?" zeptala jsem se, uvažujíc proč si

myslí, že musí vyřešit všechny moje problémy.

Usmál se a sklonil se, aby mi dal pusu do koutku rtů. "Ne, sladké děvče,
napravuju jen co je špatně. Nan je nenapravitelná."

Obávám se, že má pravdu.

 30. Kapitola
GRANT

Chtěl jsem Harlow zase svléct a dostat jí zpátky do postele. Ale byl jsem v
práci pozadu a oba jsem potřebovali opustit pokoj a dostat se přes
hovadiny s Nan.

Nechal jsem Harlow obléknout, zatímco jsem uklízel koupelnu. Nemohl

jsem jí při oblékání pozorovat, protože bychom skončili v posteli. Srát na
práci. Jakmile jsme byli oba oblečení, pomalu jsem otevřel dveře ložnice
pro případ, že by tam Nan stála a udeřila.

Harlow čekala za mnou a já celkem jistě slyšel úlevný oddych, když

uviděla prázdnou chodbu. Sáhl jsem dozadu, zval jí za ruku a společně
jsme vyšli ven z pokoje ke schodům. Nemyslel jsem si, že by Nan
vyskočila zpoza rohu a zaútočila, ale pořád jsem se cítil bezpečněji s
Harlow co nejblíže to šlo.

Nenechám tu Harlow samotnou, dokud nebudu mít jistotu, že se přes to

Nan dostala. Nevím co by jí nakukala a nenechám tu Nan kolem sebe
mlátit, aniž bych tu byl na Harlowinu ochranu a zarazil to.

"Máš hlad?" zeptal jsem se, když jsme bez známek po Nan sešli schody.

Harlow nadskočila, když se z kuchyně ozval hlasitý zvuk. Hádám, že tady

se nenajíme. "Já, ehm … nejspíš to není nejlepší nápad," řekla s pohledem
upřeným na kuchyni.

"Chceš prostě odejít?" zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. "Ne. Taky tu bydlím. Chci kafe, než odejdu. Nebudu se
schovávat; je to i můj domov."

Způsob jakým napřímila ramena mi připomněl, že se za sladkou tváří

skrývá páteř z oceli. Byla hodně tvrdá. Jen jsem přikývl a nechal jí jít
první.

Jestli si dá kafe, tak já taky.

Nan stála u mikrovlnky a jakmile jsme vešli, otočila se, aby se na nás
podívala. Oči jí klesly k naším spojeným rukám a pohled se jí změnil v
ryze nenávistný.

"To si ze mě děláš prdel. Opravdu, Grante? Vození za ručičky? Bože můj,

přišel jsi o rozum." Zavrčela, prudce otevřela dvířka mikrovlnky a vytáhla
ven malou misku.

Harlow mi pustila ruku a šla ke kávovaru. Musel jsem se donutit klidně

stát a neběžet za ní jako štít. Chtěla tohle zvládnout a já jí nechám.

"Taková jako ty ho brzy znudí. Nevím co ti napovídal, ale má rád vzrušení

a to ty mu nikdy dát nemůžeš. Nemotej do toho to svoje srdíčko, protože
nejsi Grantův typ," řekla povýšeným tónem Nan, zatímco Harlow dělala
kávu a vyhýbala se jí. Když položila hrnek, otočila se a věnovala Nan
plnou pozornost.

"Možná ho začnu nudit, ale to není tvoje věc. Je moje," odpověděla

Harlow.

Já už si uvědomil, že mě nemůže nikdy nudit. Byla tak zatraceně

fascinující, nikoho nikdy nemohla unavit.

"Grant rád šoustá. Nebere ho držení za ruce a povídání si o citech. Má to

rád drsně. Přímo tady, na tomhle pultu, hodil mě tam, strhl mi kalhotky a
ošukal mě. Miloval to a vrátí se, aby dostal víc."

Jo. To by stačilo. Vyšel jsem směrem k Harlow, abych jí odsud dostal ven
dřív, než jí Nan povypráví další detaily, které jsem nechtěl, aby slyšela.
Neměla ráda připomínky mojí sexuální minulosti.

"V tom případě myslím, že to dělá couru z tebe, Nan. Ne ze mě. Protože já
bych ti podrobnosti nikdy nevykládala. To je laciný." Harlow zvedla svůj
hrnek a otočila se ke mně. "Připravený?" zeptala se jakoby jí Nan právě
nepopsala něco, co jsem nechtěl, aby věděla.
"Eh, jo," odpověděl jsem a ohlédl se na rozzuřenou Nan. Usmál jsem se
tomu. Sakra, moje sladká holka dokázala bez scén seknout pěkně hluboko.
Právě se jí to s lehkostí podařilo.

Vklouzl jsem jí rukou kolem pasu a vedl jí ze dveří, kde si vzala kabelku a
klíče. Když jsme vyšli ven odstoupila z mého doteku a podívala se na mě.

"A je to hotový. Říkala jsem ti, že jí zvládnu. Propásla jsem tenis, takže si
potřebuju promluvit s Adamem a omluvit se. Díky, žes se mnou včera jel.
Moc to pro mě znamená," řekla, pak mi dala pusu na tvář a vydala se ke
svému autu.

Cože. Kurva?

Šel jsem za ní a chytil jí za ruku, abych jí zastavil. "Hej, počkej. Co je?"

Protože to celkem určitě vypadalo jako odkopnutí. A to se do hajzlu
nestane.

Smutně se na mě usmála a pokrčila rameny. "Můj způsob jak mezi námi

udržet odstup. Potřebuju ho."

Odstup? "Co k čertu je? Myslel jsem, že přesto už jsme se dostali včera."

Zastrčila si za ucho pramen vlasů. "Já tohle nedělám. Nikdy jsem to

nedělala. Nejspíš protože mám do mozku na věky vypálenou představu jak
z Nan trháš kalhotky a pícháš jí na lince. Předtím mě to trápilo; teď to
mám zvizualizovaný. Takže potřebuju prostor."

Chtěl jsem někomu ublížit. Zejména jisté zrzce v tomhle zatraceným

baráku. "Harlow, tohle mi nedělej. To bylo předtím. Já nevím. Byl jsem v
hajzlu. Bylo to potom co našli Jacovo tělo a já na chvíli ztratil nervy."

"Mrzí mě to, Grante. Ale nemůžu. Roky si hlídám srdce. Nemůžu s tím teď
přestat. Jsi nebezpečný. Tomuhle sexy úsměvu a sladkým slůvkům se
těžko odolává, ale nemůžu si v životě dovolit něco, co by mě mohlo
zničit."

Ne. Kurva, ne. Tohle mi nemůže udělat. "Neodejdu pryč. Chci tě, Harlow.
Jen tebe."

Natáhla ruku a přejela mi palcem po spodním rtu. "Právě teď ti věřím. Ale
děsí mě, koho budeš chtít za pár týdnů."

S tím se otočila, otevřela dveře od auta a nastoupila. Copak jsem jí zrovna

dnes ráno neříkal, že tohle jsem ještě nikdy k nikomu necítil? Byly Naniny
pojebaný slova tak mocný? Bolelo mě v hrudi a položil jsem si na ní pěst,
abych ulevil bolesti. Nemůžu Harlow tohle dovolit. Musím jen najít nějaký
způsob dokázat jí, že to myslím vážně. Naprosto vážně.
 31. Kapitola
HARLOW

Sledovala jsem Adama dokončit lekci s dámou, kterou jsem neznala.

Pokoušela jsem se soustředit na omluvu a ne na, to co se stalo dnes ráno.
Skutečnost, že jsem právě reagovala jako žárlivá přítelkyně mě užírala
zaživa. Taková holka jsem nebyla. Nebudu Granta trestat za jeho sexuální
minulost. Mohla jsem si nalhávat, že to, co jsem řekla jsem myslela vážně,
ale pravda je, že jsem to udělala, abych mu to vrátila. Za co? Za chrápání s
Nan? Kdy jsem začala být tak povrchní? Chovám se jako Nan? Ach, bože.
Zvedl se mi žaludek.

Adam se na mě podíval a usmál se. Budu o Grantovi přemýšlet později.

Napřed si to musím promyslet. Nezasloužil si, co jsem ráno udělala.
Přicházeli jsme na to, kam míříme. O něm a Nan jsem věděla. Nebylo to
tajemství. Slyšela jsem je tu z první ruky. Akorát jsem kvůli tomu byla
teritoriální mrcha.

Byla jsem sebou zděšená.

Adam ukončil lekci a počkal dokud dáma, se kterou pracoval, neodešla

brankou, než jí následoval ven. Přišel ke mně.

"Jdeš pozdě," řekl s úsměvem, který jsem si nezasloužila.

"Zaspala jsem. Omlouvám se. Včera jsem měla dlouhý den. Musela jsem
se sejít s tátou, kvůli rodinným záležitostem."

"To je dobrý. To se v životě stává. Doufám, že je všechno v pořádku."

Přikývla jsem. Nebylo, ale pravdu mu vyprávět nebudu. "Všechno v

pohodě. Jen jsem chtěla, abys věděl proč jsem tu nebyla. Nechtěla jsem,
aby sis myslel, že jsem se na to vykašlala a ani nepomyslela na tvůj čas."

Usmál se. "Jak můžeš čekat, že by se na tebe někdo zlobil? Stalo se to

někdy? Přijde mi to těžko uvěřitelný."

Napadla mě Nan. Neměl ani tušení.

"Stává se," ujistila jsem ho.

"Pošli je za mnou a já jim to vysvětlím."

Adam byl velice milý a také méně komplikovaný než Grant. Ale nebylo tu
to nadšení a vášeň spalující až do morku kostí.

"Zrovna jdu na oběd. Chceš si se mnou něco dát? Vynahradit mi ztracený

čas?" řekl.

Měla jsem hlad a společnost u oběda nezněla špatně.

"Ano. Ráda," odpověděla jsem.

"Dobře. Můžeme jít do restaurace?"

Vlastně jsem tu v restauraci nikdy nejedla. "Jasně," řekla jsem mu. Chtěla
jsem jen jídlo. Nebyla jsem vybíravá.

Podal mi rámě. Jak milé. Zavěsila jsem se do něj a on mě dovedl po

schodech ke dveřím do klubu.

Hostesce se Adam očividně líbil. Nemohla se na něj přestat usmívat. Bála

jsem se, aby cestou k našemu stolu nezakopla.

"Vaše obsluha tu bude za chviličku," řekla Adamovi. Co se mě týkalo,

neexistovala jsem.

Když odešla, zvedla jsem menu a snažila se skrýt úsměv.

"Přijde ti to zábavný, co?" prohodil Adam, usmívajíc se na mě.

Stiskla jsem rty dohromady, abych zadržela smích a přikývla jsem.

"Je milá a jednou jsme si spolu vyšli, ale není zrovna můj typ."
Není divu, že mě ignorovala. Znovu jsem jen přikývla a obrátila pohled
zpátky k menu.

"Šéf je na svém trůnu," zašeptal Adam a já vzhlédla. O čem to mluvil?

Lehce naklonil hlavu doleva. "Vidíš toho tmavovlasého kluka támhle
nahoře v kulatém boxu, co mluví s Rushem Finlayem?"

Nechtěla jsem se dívat. Obzvlášť jestli tam byl Rush. Viděl by mě civět.
Dala jsem tomu chvíli a pak se rychle ohlédla přes rameno. Rush nám
nevěnoval pozornost. Povídal si s tmavovlasým mužem. Už jsem ho
předtím viděla. "Ano," odpověděla jsem.

"To je šéf, Woods Kerrington. Vlastní celý tohle zatracený místo. Milej
kluk, když ho nenasereš."

Byl mladý. Chtěla jsem se ještě jednou ohlédnout, abych si byla jistá, že
jsem ho viděla dobře, ale neudělala jsem to. "Je mladý? Vypadá skutečně
mladě."

Adam se napil vody a přikývl. "Jo. Asi dvacet pět, nebo tak. Vlastnil to tu
jeho otec, ale nedávno zemřel na infarkt. Teď to celý patří Woodsovi.
Finlay je jeho dobrý kamarád a také člen správní rady. Říká se, že i Dean
Finlay. Až se to dostane ven, bude to pro obchod opravdu dobrý. Všichni
chtějí zahlédnout slavného bubeníka."

Tohle všechno jsem nevěděla. Zajímavé.

"Dobré odpoledne. Jmenuji se Jimmy a budu vás dnes obsluhovat. Mohu

vám nabídnout minerální vodu, nebo perlivou?"

Vzhlédla jsem k vysokému, atraktivnímu blonďákovi, který se na mě

usmíval. "Dám si minerálku, prosím," odpověděla jsem.

"Mě stačí tohle," řekl Adam. "Jaká je dnes specialita, Jimmy?"

"Studený krabí krém s malinovým salátem a ryba Grouper, zabalená v

mořských řasách, vše čerstvé rovnou z lodi."
Adam se zamračil a já se rozhodla zůstat u sendviče.

"Nechám vás dva rozmyslet a vrátím se s tou minerální vodou," řekl a pak
tiše odešel.

"Chutnají ti řasy?" zeptal se s pobaveným úšklebkem.

Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Musel si myslet to samé. Zatímco jsem

žila v L.A., ochutnala jsem pár divných věcí, ale mořské řasy nebyly
jednou z nich.

"Nejspíš si dám kuřecí salát s pekanovými ořechy na croissantu," řekla

jsem mu.

"Já se možná přestěhoval do státu pekanů, ale pořád je nejím,"odpověděl.

Zavřela jsem menu a vzhlédla akorát ve chvíli, kdy do restaurace vešel

Grant. Oči měl zaměřené na někoho jiného a to mi dalo moment na
přípravu. Řekne mi něco? Nebo jsem ho naštvala? Rozhodl se, že to drama
za to nestojí? Sledovala jsem ho jak se došel posadit vedle Rushe a
Woodse Kerringtona. Woods Grantovi něco řekl a ten se donutil k úsměvu,
který se mu ale neodrazil v očích.

Zrovna jsem se začala odvracet, když otočil hlavu a jeho oči se setkaly s
mými. Oba jsme ztuhli. Nedělám nic špatného, ale proč mám pocit jakoby
ano? Střelil pohledem k Adamovi, pak zpátky ke mně a ztvrdla mu tvář.
Neměl radost. No, paráda.

Rychle jsem se podívala zpátky na svoje menu a počítala do deseti. Srdce

mi zběsile bušilo a to bylo směšné. Neměla bych být nervózní. Dnes ráno
jsme se nerozešli zrovna v dobrém, díky mě. Takže to, že jsem tu obědvala
s Adamem, by neměla být velká věda. Správně?

Židle vedle mě se odtáhla od stolu, vzhlédla jsem a viděla Granta jak si

sedá.

Dobře … špatný. Očividně to byla velká věda.

Nevypadal šťastně, ale napjatým úsměvem se snažil říct opak.

"Ahoj, Adame," řekl Grant před tím, než obrátil intenzivní modrý pohled
ke mně. "Mohla jsi na oběd pozvat mě," řekl jednoduše.

Technicky jsem Adama na oběd nepozvala. On pozval mě.

"Jsi tu s přáteli," řekla jsem mu, nenávidíc jak se mi v hlase odráží

nervozita.

Grant se naklonil blíž, "V momentě kdy bys zavolala. bych se vykašlal na
všechno a na všechny."

Zase ta slova. Ta, která vámi projedou a udělají z vás mísu želé.

"Já, ehm, Adam mě pozval. Měla jsem hlad," řekla jsem, neschopná se na
Adama podívat. Neměla jsem tušení, co si myslí a právě teď jsem to ani
vědět nechtěla.

"Zdá se, že tu máme už tři hosty," řekl Jimmy, když přede mě pokládal
vodu.

"Pane Cartere, dal by jste si něco k pití?" zeptal se Jimmy.

Grant ze mě nespustil oči. "Ledový čaj, prosím, Jimmy," odpověděl.

"Ano, pane," řekl Jimmy a odešel, aniž by si vzal naše objednávky.

"Hádám, že se příště musím zeptat dřív než Adam," řekl Grant, pak se
opřel na židli a v majetnickém gestu si natáhl paži přes moje opěradlo.
"Takže, Adame, jak jde tenis? Líbí se ti nová práce?" zeptal se zdvořile.

Adam vypadal nervózně. Ohlédl se k Woodsovu stolu a pak zpátky na

Granta. Uvažovala jsem, jestli nás pozorují. "Ano, pane. Užívám si to.
Tohle město je skvělé."

Grant se dotkl mého holého ramene a začal mi tam jemně obkreslovat

kroužky. Adam si všiml. Tohle začínalo být čím dál tím víc a víc divný.
 32. Kapitola
GRANT

Cítil jsem, jak na mě Rush s Woodsem civí. Pokoušeli se mě zastavit.

Neposlouchal jsem. Na mém místě by udělali to samé. Sedět tu, jíst a
nechat trenéra Adama balit mojí holku? Sakra, ne. To se nestane.

Harlow byla ztuhlá jako prkno. Nesnášel jsem, že jí je nepříjemně, ale

neměla chodit na oběd s Adamem, se zatraceným tenisovým frajerem.
Dnešní ráno mi pokazilo den. Jestli si Harlow myslí, že večer půjdeme do
postele, aniž by jsme tohle vyřešili, mýlí se.

Poslouchal jsem Harlow objednávat si sendvič a ignoroval jsem Jimmyho

pobavený úsměv. Věděl o co jde. Nejspíš o tom mluvil s Rushem a
Woodsem, když jim doléval pití.

"Po obědě bych ti chtěl něco ukázat. Máš už nějaké plány?" Chtěl jsem
dodat, že potřebuje přestávku, ale nechtěl jsem znít jako blbec.

Harlow se na mě podívala. "Ne, nemám co dělat."

"Dobře," řekl jsem a sklonil jsem se, abych si kolem prstu omotal pramen
jejích vlasů. Chtěl jsem cítit jeho jemnost. "Omlouvám se." Ta slova ze mě
vyletěla bez přemýšlení. Ale mrzelo mě to. Mrzelo mě dnešní ráno. Mrzelo
mě, jak jí je zrovna teď nepříjemně. Jen mě nemrzelo ukázat Adamovi, že
je Harlow zadaná.

"Adame," mou pozornost upoutal Woodsův hlas, vzhlédl jsem a viděl ho

přicházet k našemu stolu.

"Nelton si na jednu hodinu objednal dvě klientky. Byla to nehoda.

Potřebuje pomoct s paní Venice, než udělá scénu. Mohl bys mu pomoct,
nechám ti tvůj oběd donést. Dnes to bude na účet podniku."

Zrovna tu kravinu vymyslel. Musel jsem zakašlat, abych zakryl smích.

Nakonec mi potom všem kryl záda.

"Ano, pane," odpověděl Adam, vstal a podíval se na Harlow. "Musím jít.

Příště," řekl, otočil se a odešel.

Woods nic jiného neřekl a vrátil se ke svému stolu. Rush zíral na svoje pití
a uculoval se. Jel v tom taky. Znovu jsem zakašlal, abych se nerozesmál.

"Tohle bylo narafičený, že jo?" zeptala se Harlow, dívajíc se na mě se

staženým obočím.

"Ujišťuju tě, že až Adam vyjde ven, bude tam na něj nějaký klient čekat,"
řekl jsem jí. Woods určitě někam zavolal, aby se o tom ujistil.

"Ale Woods to zařídil," řekla. Harlow nebyla hloupá.

"Jo. Ale nežádal jsem ho o to. To on celé sám a podle výrazu na tváři v tom
jel i Rush."

Harlow se po nich ohlédla a oni od nás rychle odvrátili pohledy.

"Hádám, že je pěkný mít přátelé na vysokých místech," usoudila a otočila

se ke mně zpátky.

Byl jsem připravený Woodsovi poděkovat, ale jestli je naštvaná, děkovat

mu nebudu. "Neměl jsem s tím nic společnýho," odpověděl jsem.

Povzdychla si a uvolnila se. "Myslím, že ti věřím. A upřímně, stejně nevím

jak by se Adamovi jedlo, když by ses tu o mě otíral a zíral na něj."

"Nezíral jsem," řekl jsem s klidným úsměvem.

Obrátila oči v sloup a zvedla svou sklenici. "Ano, Grante, zíral."

Možná jo, ale nemám toho kluka rád. Chtěl to samé, co já. "Chci si
promluvit o dnešním ránu a ukázat ti můj byt. Nikdy jsi tam nebyla a já tě
tam chci."

Usrkla si vody, pak jí postavila zpátky a podívala se na mě. "Chovala jsem

se jako žárlivka a nesnáším se za to. Nikdy předtím jsem se takhle
nechovala. Omlouvám se. Nechodíme spolu. Do tvojí minulosti mi nic
není a když mi Nan hodila návnadu, chytila jsem se. A to jsem neměla."

Nikdy bych nečekal, že tohle řekne. Na druhou stranu, Harlow byla jiná
než ostatní holky. Také jsme potřebovali probrat ten komentář o chození.
Protože oběd s Adamem byla jedna věc, ale ať se propadnu, jestli se s tím
volem rozhodne jít zase na rande. "To co Nan řekla bylo zákeřný a
zahořklý. Nelíbilo se ti to a to je normální. A co se toho chození týče, já
jsem velice, velice zadaný. Od včerejška v letadle vím, že se nechci
dotýkat nikoho jiného."

Harlow naklonila hlavu na jednu stranu a tiše si mě prohlížela. Myslela si,

že budu spát i s jinýma? Opravdu? Byla moje reputace tak zlá?

"Dobře," bylo vše co řekla. Jestli mě na Harlow něco přivádělo k šílenství,

byly to její jednoslovní odpovědi jako 'dobře', když jsem chtěl pár
rozvitých vět. Zatraceně. Holky se rády poslouchaly mluvit. Proč ne ona?

"Mohla bys to rozvést?" zeptal jsem se a vzal jí za ruku v klíně, protože

jsem se jí prostě potřeboval dotýkat.

Koutek úst se jí zvedl nahoru. "Co jiného chceš, abych řekla? Nebudeš
spát s nikým jiným, zatímco děláme … to co děláme. A já s nikým jiným
nebudu obědvat," odpověděla.

Potřeboval jsem víc než tohle. "Obědvat? To je všechno?"

Pokrčila rameny. "Ty si nemusíš dělat starosti s tím, že bych spala s někým
jiným. To já nedělám."

Ne, nedělala. Strašně jsem si jí chtěl teď přitáhnout na klín a zavrčet, jako
pes nad kostí, na každého, kdo se podívá jejím směrem. "Rande?" zeptal
jsem se. Byla na rande s Adamem.

Zamračila se. "Řekla jsem žádné obědy. To zahrnuje i ostatní schůzky."

"Jen jsem v tom chtěl mít jasno," řekl jsem jí a naklonil se, abych jí mohl
políbit na rty. Už jsem tu seděl a díval se na ně dost dlouho. Zvedl jsem oči
a uviděl jak mě Woods s Rushem pozorují. Na můj vkus si to užívali až
příliš.
 33. Kapitola
HARLOW

Grantův byt byl hned za Rosemary. Byl malý a to mě překvapilo, i když na

druhou stranu ani ne. Jeho byt vypadal jako on. Opotřebovaný nábytek a
všechno co by mělo mít staromládenecké doupě, od šipek na stěně, po
prázdné krabice od pizzy na lince.

"Měl jsem napřed uklidit, než jsem tě sem vzal," řekl a postavil se za mě.
Couvala jsem dokud jsem se ho nedotýkala.

"Líbí se mi to tu přesně jak to je," odpověděla jsem.

Grant sklonil hlavu k mému rameni a políbil mě na krk. "Jak to?" zeptal
se.

"Protože to jsi ty. Je to pohodlné a skutečné."

Omotal kolem mě paže a objímal mě. "Nevím jestli chci, abys o mě

přemýšlela jako o pohodlném. Zní to opravdu blízko nudnému."

Grant byl všechno možné, ale ne nudný. "No, to nejsi."

Posunul ruku dolů k okraji sukně a vytáhl jí nahoru. "Mám pocit, že bych
měl dokázat jak vzrušující dokážu být," zašeptal mi do ucha.

Bude vše co děláme jen o sexu? Chtěla jsem něco hlubšího. Ale možná to
tak Grant chtěl. Líbilo se mi to … ne, milovala jsem to. Cítila jsem se s
ním úžasně, ale bude tohle všechno co kdy budeme. Až to skončí, budu jen
další holka, se kterou spal? Nebo si mě bude pamatovat i díky jiným
věcem.

"Napjala ses. Co se děje?" zeptal se.

V hlavě se mi přehrávala Nanina slova. Začnu ho nudit. Bude chtít něco

vzrušujícího. Byla ona ta, co mu to dá? Chtěla jsem taková vůbec být?
Chtěla jsem Granta. Kdo by ho nechtěl? To bylo daný.

Vždycky jsem byla nudná. Bylo mi z nudy už zle. Bylo mi zle z toho, jak
jsem zapomenutelná. Ne. Nebudu Granta nudit. Až to ukončíme, bude to
vzájemné, ne kvůli nudné prudernosti, ze které mě Nan obvinila.

Sáhla jsem pro jeho ruku, zajela s ní výš a roztáhla nohy.

"Pomoz mi zapomenout na představu tebe a Nan na lince," řekla jsem mu

odvážně.

Grant vypadal zraněně, stáhl ruku a místo toho vzal do dlaní můj obličej.
"Já už na to zapomněl. Mrzí mě, že ti to řekla."

Znovu se o mě staral. Zacházel se mnou jako bych se měla zlomit.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Já nezapomněla. Nemůžu to dostat z hlavy.
Nerada o vás přemýšlím. Žárlím, že tě měla první. Chci být víc … chci být
nezapomenutelná."

Grant se zamračil. "Nikdy na tebe nemůžu zapomenout. Patřím ti tak, jak

jsem Nan nikdy nepatřil. Harlow, na tobě není nic … nic co by se dalo
zapomenout. Už na to nikdy ani nepomysli."

Jeho slova byla sladká jako vždy. Mluvení bylo jeho největší talent. "Tak
to pro mě udělej. Chci vidět kuchyňskou linku a pamatovat si na ní nás. Ne
tebe a Nan. To tak moc bolí."

Grantovi se v hrudi ozvalo tiché zavrčení, popadl moje kalhotky a stáhl je

dolů. "Nesnesu představu, že tě kvůli mně něco bolí. Zasraně to
nenávidím. Chci tě udělat šťastnou. Kéž bych před tebou nikdy s nikým
nebyl." Zarazil se a zhluboka se nadechl. "Pomůžu ti na to zapomenout, ale
musíš vědět, že já na ostatní ženy zapomněl v momentě, kdy jsem do tebe
poprvé vstoupil."

Než jsem mohla reagovat, přejel prstem po okraji mého horka. "Víš proč ti
o té lince řekla?" zeptal se zastřeným hlasem, který mě vždy rozechvěl.

Ano. Aby mi ublížila. Ale neřekla jsem to nahlas. Místo toho jsem zavrtěla
hlavou.

"Protože jsem si jí vzal se zavřenýma očima," vydechl mi na krk. "A když

jsem se udělal, nebylo to její jméno, který jsem vykřikl. Nebyla to ona,
koho jsem šukal."

Najednou se mi těžko dýchalo a hlava mi klesla dozadu na jeho hruď.

Zajel do mě prstem. "Bylo to tvoje jméno, které jsem sténal. Byl jsem
opilý. Ale dokonce i opilý jsem snil o tobě. Od chvíle co jsem tě ochutnal
na mě nic jiného nezabíralo. Bylas všechno na co jsem dokázal myslet."

Nečekala jsem, že uslyším zrovna tohle, ale dělalo to obrazy v mé hlavě

mnohem snesitelnější. Setřásla jsem ze sebe kalhotky a vystoupila z nich.

"Nechci, abys o mě snil, když jsi s ní, nebo s někým jiným," řekla jsem a
otočila jsem se, abych se na něj podívala, zatímco jsem si stáhla sukni.

Grant mě zvedl a vysadil na linku, pak si začal rozepínat džíny. Ani na

vteřinu ze mě nespustil oči. Rozepnula jsem si podprsenku a pomalu jí
nechala spadnout dopředu. Sklonil pohled, aby mě sledoval a já se tomu
teplu v něm musela usmát. Zmírňovalo to žárlivost na jeho dotýkání se
Nan.

Ani si džíny pořádně nesundal. Přitáhl mě k sobě a začal vklouzávat

dovnitř, pak se zastavil.

"Pojebaně, zase jsem skoro zapomněl," zanadával.

Pak sáhl do šuplíku plného krámů a vytáhl kondom. Nechtěla jsem vědět,
proč tam má kruci připravené kondomy, ale zase, mluvili jsme tu o
Grantovi.

"Nemám ráda kondomy," řekla jsem.

Grant se zhluboka nadechl a zavřel oči. "Ani já ne, ale musím se dát znova
prohlídnout a pak musíš napřed začít brát antikoncepci, než se do toho
pustíme bez něj."

Měl pravdu a já byla ráda, že je dost silný, aby na to pomyslel. Já byla

popravdě tak připravená ho v sobě cítit, že bych si na to nevzpomněla.

Tentokrát když mě chytil za boky, vstoupil do mě a s hlasitým zasténáním

mě kousl do ramene. To bylo vzrušující. Opravdu vzrušující. Olízl místo
kousnutí a pak se mi zadíval do očí.

"Nemusím předstírat. Jsem přesně tam, kde být chci," řekl, přejel mi
rukama nahoru po bocích a zakryl jimi prsa. "Sakra, ty jsou tak pěkný."

Opřela jsem se dozadu o ruce a zvedla mu kolena nahoru k žebrům.

"Nebuď na mě jemný. Chtěl jsi naplnit fantazie, tak mě k tomu využij,"
řekla jsem mu. Nechtěla jsem, aby mé místo vyplnil někým jiným. Hodlám
mu to hned teď vypálit z mysli.

Grant zaklel, sevřel mi rukama boky a znovu a znovu do mě začal přirážet,

nikdy nespustil oči z mých. Zvedla jsem nohu a přehodila mu jí přes
rameno.

"Do prdele!" vykřikl a chytil mě za ní. Ztrácel kontrolu a divoký pohled v

jeho očích mě nutil chtít ho zatlačit ještě dál.

Položila jsem se na pult a dala mu přes rameno i druhou nohu. Otočil

obličej a kousl mě do nohy, zatímco se mi stále díval do očí. Zasténala
jsem. Tohle bylo lepší než jsem si představovala. Mít sex v kuchyni bylo
mega žhavý.

"Pojď sem," nařídil Grant a zvedl mi boky tak blízko, že mu moje nohy
teď kompletně vysely přes záda. "Přivádíš mě k šílenství. Tvoje plné rty a
velké, kulaté bradavky a tyhle neuvěřitelně dlouhý nohy. Nechci nic jinýho
než zůstat do tebe zabořený. Dostala jsi mě, Harlow. Kurevsky jsi mě
dostala, miláčku, já …" odmlčel se a zasténal, když ho sevřel otřes mého
blížícího se orgasmu. "Já s tím nemůžu bojovat. Ani nechci," dokončil, pak
mi položil obě ruce z boku na hlavu. "Pojď se mnou," zašeptal a já se
rozpadla na milion kousků. Vyjekla jsem jeho jméno a otřásala se pod ním,
zatímco on opakoval věc o tom jak jsem úzká a jak dobrý je to pocit. Z
každého jeho slova jsem znovu zanaříkala rozkoší. To byl jediný způsob
jak to vysvětlit.
 34. Kapitola
GRANT

Sledoval jsem Harlow stát na balkóně jen v mém tričku. Byla ke mně zády
a vítr jí roztančil vlasy kolem ramen. Napřed jsem jí objímal, než jsem se
šel opláchnout po našem kuchyňském sexu. Pak jsem musel popadnout
dech.

Málem jsem jí řekl … skoro jsem jí kurva řekl, že jí miluju. Nikdy. Jsem.
Holce. Skoro. Neřekl. Že. Jí. Miluju. Ani při hodně dobrým sexu. Nikdy
mi to ani nepřišlo na mysl, natož na jazyk.

Takže teď mám o čem přemýšlet.

Je to možný?

Zamiloval jsem se do ní?

Omotala si kolem sebe ruce a předklonila se, aby se podívala dolů, což
způsobilo, že se jí tričko vytáhlo nahoru a já jí zahlédl zadek. Zamiloval
jsem si její zadek. Taky jsem miloval ty dlouhý nohy. Ale byl jsem
zamilovaný do ní?

Tiše jsem jí pozoroval a cítil jak se ve mně k životu probral ochranitelský

řev, když jsem pomyslel na to, že by někdo vzhlédl a viděl jí v mém tričku,
vypadat jako bohyni sexu. Nechtěl jsem, aby se na ní někdo díval. Byla
moje.

Byla moje.

Do prdele.

Ona byla moje.

Nikdy ji nenechám odejít a rozhodně nechci, aby se jí dotýkal někdo jiný.

Chtěl jsem jí objímat a držet v bezpečí u sebe. To bylo iracionální. Bylo to
… bylo to … zamiloval jsem se do ní.

Zhluboka jsem se nadechl a připravoval se až se s tím uvědoměním dostaví

i okamžik paniky. Ale nestalo se. Cítil jsem se kompletní. Těžká váha, jejíž
příchod jsem s těmi city očekával, se nedostavila. Místo toho jsem
dokázala zhluboka dýchat.

Obešel jsem pult a šel rovnou ke dveřím. Když jsem je otevřel, Harlow se
otočila a usmála se na mě. Byl to dokonalý úsměv, který by zvládl napravit
světové problémy. Zvedl jsem jí a donesl k lehátku, kde jsem se s ní
posadil a přitulil si jí na hruď. Cítil jsem se v tuhle chvíli trochu jako
neandrtálec a jen jsem doufal, že se nezačnu tlouct do prsou.

Harlow se na nic neptala; jen mi zastrčila hlavu pod bradu a omotala

kolem mě ruce. Moje. Celá moje.

Jen jí o tom budu muset napřed přesvědčit, protože ačkoliv mě to už došlo,

věděl jsem, že jí ne. Nedůvěřovala mi. Ne se svým srdcem. Dokonce i
když jí to moje patřilo.

"Děkuju," řekl jsem jí do vlasů.

"Za co? Za žhavej kuchyňskej sex?" zeptala se s úsměvem v hlase.

"Za tebe," odpověděl jsem.

Nic dalšího neřekla. To byla Harlow. Nevyptávala se. Nechtěla si o všem

vždycky povídat. Vyslechla si to a přijala. Jen jsem doufal, že přijme i to,
že je moje. Nebo přesněji, že já jsem její.

Zbytek odpoledne jsme strávili tam a povídali si. Vyprávěla mi o její

babičce. Nebylo divu, že je tak výjimečná. V porovnání s ostatními ženami
v mém životě, byla vychovaná velice odlišně. Také jsem si dokázal její
babičku přesně představit.

Já jí řekl o tátovi a o tom co přesně dělám. V době kdy si vzal Georgiannu,

pracoval do stavebnictví. Teď mu patřila vlastní stavební firma. Pracoval
po celém jihovýchodě. Pomáhal jsem mu na floridském pásu. Řídil jsem
věci a dohlížel na ně, když bylo třeba. Také jsem vyřizoval telefonáty, na
které neměl čas.

Vynechal jsem fakt, že jsem dnes ignoroval dva otcovi hovory. Nebyl jsem
v rozpoložení na projednávání obchodu, obzvlášť když mi zrovna došlo, že
jsem se zamiloval. Potřeboval jsem si na to napřed zvyknout.

***

"Mám hlad," řekla Harlow, když seděla na gauči s nohama v mém klíně.

Věděl jsem, že tu nemám nic k jídlu. "Já taky. Nedáme si čínu?" zeptal
jsem se, zatímco jsem si pohrával se stříbrným prstýnkem na jejím prstu u
nohy. "Můžeme si to vzít sebou?" zeptala se.

Rozhodně jsem byl pro, nechat si jí pro sebe. "Jasně. Můžu tam zavolat,
objednat jídlo a oni nám ho doručí."

Neodpověděla hned. Hrála si s nehty, jakoby byly její odpověď. "Odvezeš

mě dneska domů?" zeptala se a pak ke mně vzhlédla.

"Čekal jsem až tě nakrmím a šplhnu si u tebe koláčky štěstí, než to

nadhodím, ale chtěl bych, abys tu dnes zůstala přes noc. Nechci tě brát
zpátky k Nan."

Vydechla a usmála se. "Dobře. Nejspíš ještě nejsem připravená se tam

vrátit. Vyřeším to zítra."

Chytl jsem jí za kotník a přitáhl si jí blíž, přičemž překvapeně vypískla.

"Jsem všema deseti pro, nechat si tě tady napořád. Ale zítra ráno musím
udělat nějakou práci, než dostanu padáka. Nemusíš odcházet. Můžeš tu
zůstat. Jen potřebuju dohnat pár věcí. A pak mám ve čtyři správní radu
klubu."

Nakrčila nos. "Neuvědomila jsem si jak tě zdržuju od práce. Ráno odejdu.

Stejně mám tenis."

Tenis.
Nenávidím zkurvenej tenis.

"Se mnou je lepší zábava než na tenise," řekl jsem jí a doplazil se na ní.

"Je to kvůli Adamovi?" zeptala se s úsměvem.

"Sakra, jo, je."

Harlow se rozesmála a plácla mě do hrudi. "Nechci Adama. Myslím, že

jsem to dnes dala jasně najevo. A včera dokonce několikrát."

Něco na tom bylo. Ale chtěl jsem, aby to věděl i Adam. "Dobře, fajn. Jdi
na tenis, ale jestli se tam zajdu během práce podívat, nebuď naštvaná."

Vykulila oči. "To bys neudělal."

Sklonil jsem se, abych jí dal pusu do koutku rtů. "Ano, sladká holčičko,
udělal."
 35. Kapitola
HARLOW

Zpátky k Nan jsem se vrátila až o tři dny později. Grant mě každý večer
přesvědčil, abych se vrátila k němu. Když nepracoval, byl se mnou a
někdy se mnou byl i když pracoval. Jako třeba každý den během tenisu.
Sedával na terase, obíhající kolem hlavní budovy klubu. Pil kávu a
pracoval na notebooku.

Adam to pochopil. Musel by být idiot, aby ne. Grant mu to dal jasně
najevo, doprovázel mě až k brance a před každou lekcí mě líbal dokud
jsem neztratila dech.

Dnes jsem se ale musela vrátit k Nan. Nemohla jsem se ke Grantovi

nastěhovat. Musíme se přes tuhle překážku s Nan dostat. Byl to i můj dům.
Také jsem si chtěla promluvit s Masem bez Granta okolo, abych měla
trochu soukromí, kdyby se mě na něj chtěl Mase zeptat.

Když Grantovi zavolal táta, aby jel dvě hodiny na jih zkontrolovat nějaké
místo, chtěl mě sebou. Ale potřebovala jsem prostor na přemýšlení. Brali
jsme to rychle a já měla pocit, že jsme přešli na jízdu na plný plyn. Moje
srdce mělo co dělat, aby udrželo krok.

Věděla jsem, že ke Grantovi chovám hluboké city v momentě, kdy jsem

mu poddala. On je pak zničil. Myslela jsem si, že potrvá dlouho, než se
tyhle city vrátí, nebo alespoň vystrčí růžky. Ale začínala jsem zjišťovat jak
jsem se mýlila. Vracely se zpátky ještě silnější.

***

Dnes ráno jsem si holila nohy a sledovala Granta při čištění zubů a
uvědomila jsem si jak správné to je. Bylo to snadné. A vyděsilo mě to.
Představovala jsem si naši budoucnost. Ale jakou budoucnost bych mu já
mohla dát? Ne takovou, jakou určitě vždy chtěl. Nebyl do mě zamilovaný.
Zapadnout s ním do každodenních detailů života bylo nebezpečné. Předtím
jsem se bála, že bych se mohla spálit. Teď jsem to věděla jistě. Zašlo to
příliš daleko.

A já nevěděla co si s tím počít.

Doufala jsem v nějaké moudro od Mase.

Nanino auto bylo pryč a já si oddychla úlevou. Tohle bylo dobrý. Možný
odjela na jeden ze svých výletů. Zamířila jsem dovnitř a než jsem šla
nahoru do svého pokoje, stavila jsem se v kuchyni pro láhev vody.

Můj pokoj byl přesně jak jsem ho nechala. Nan musela říct uklizečce, aby
sem nechodila. Ne, že by mi to nebylo jedno. Neměla jsem v pokoji
nepořádek, jen neustlanou postel. Postavila jsem vodu na stůj a sedla si.

Mase zvedl telefon po druhém zazvonění.

"Už bylo kruci na čase, abys mi zavolala," zabručel do telefonu.

"Promiň. Měla jsem toho hodně," odpověděla jsem.

"To vědět nepotřebuju. Mám určitou představu čím jsi byla zaměstnaná."

Zčervenaly mi tváře. Nenáviděla jsem pomyšlení na to co slyšel v letadle.

"Jak to jde?" zeptala jsem se ho.

"Makám k padnutí. Musel jsem za Jima převzít všechnu práci. Ten chlap
tvrdě pracuje. Vstávám brzo a do postele padám pozdě."

"Jak dlouho bude mít ještě sádru?"

"Šest týdnů. Zvládnu to. Těžká práce ještě nikoho nezabila."

Kirův syn, těžce pracující na ranči v Texasu, takhle by si to svět zrovna

nepředstavoval.

"A co ty? Ještě tě Nan nesežrala?" zeptal se.

"Ne. Jsem pro ní příliš drsná. Však víš."

" Kecy. Jakmile tě uvidí s Grantem, tak se posere. Radil bych mu, aby se
ujistil, že vyvázneš bez škrábnutí."

"Už to ví a Grant jí zvládl. Pár dní jsem jí neviděla."

"Dobře. Možná zůstane mimo."

Nevolala jsem mu, abych se bavila o Nan. Potřebovala jsem klučičí radu.
"Myslíš si, že by ode mě byla velká blbost něco ke Grantovi cítit?"

Neopověděl okamžitě. Měla jsem strach, že řekne to, čeho jsem se už

obávala. "Podle toho co jsem vás slyšel dělat v letadle jsem měl dojem, že
už k němu něco cítíš."

"No, jo, cítím, ale myslela jsem … však víš, city city."

Mase se zasmál. "Ptáš se mě jestli je blbost se do Granta Cartera

zamilovat?"

No, jo. "Asi jo," odpověděla jsem.

"Ano. Je to nejspíš ta nejhloupější věc, co bys mola udělat. Ale už se stalo.

Bylas do něj zamilovaná už ve chvíli, kdy ses s ním rozhodla vyspat.
Taková ty jsi, Harlow. Takže jsi to udělala. Měla bys sis spíš dělat starosti s
tím, co uděláš až to skončí. Jak to ustojíš?"

Seděla jsem tam a zírala do zrcadla před sebou. Měl pravdu. Byla jsem do
Granta zamilovaná měsíce. Nechtěla jsem si to přiznat, protože to bylo
patetický. Nezamiluješ se během dvou týdnů. Ale přesně to se mi stalo.
Pak odešel.

"Já nevím," řekla jsem.

Mase zabručel a já poznala, že přesouvá něco těžkého. "Sbal si krámy a

přijeď do Texasu. O zbytek se postarám. Přesně to uděláme."

Uvědomila jsem si, že mluvit o tomhle s Masem nemá smysl.

Nepřestěhuju se do Texasu a nedovolím mu osnovat za mě pomstu. "To je
jedno. Na něco přijdu. Díky, žes mě vyslechl."

"Jsem tady, ségra. Kdykoliv. Stačí zavolat."

"Já vím. Mám tě ráda."

"Já tebe taky," odpověděl.

Zavěsila jsem a odložila telefon vedle sebe. Kam se odtud vrtnu?

Byla jsem do Granta zamilovaná. Po uši zamilovaná. Chtěla jsem ho

navždycky. Chtěla jsem každé ráno vidět jeho úsměv. Chtěla jsem vědět
jaké by to bylo, být každý den v jeho náruči. Co jsem to provedla?
 36. Kapitola
GRANT

Vrátil jsem se do Rosemary po deváté. Dvakrát jsem se snažil Harlow

dovolat, ale nebrala to. Kdyby mi Rush neřekl, že je Nan s Georgiannou v
New Yorku, vyšiloval bych. Ale věděl jsem, že je Harlow sama doma.
Říkal jsem si, že musela usnout, nebo si zapomenout mobil nahoře.
Zaparkoval jsem před Naniným domem, vyskočil z auta a běžel ke dveřím.
Od teď bude muset začít zvedat telefon, zatímco budu pryč. Probereme to.
Napřed potřebuju vidět její tvář a vědět, že je v pořádku.

Dveře byly zamčené. Hodná holka. Zazvonil jsem a čekal. Už jsem se

chystal zvonit znova, když velice rozespalá Harlow otevřela. Usmála se a
rukou si pročísla vlasy. "Ahoj," řekla sladce.

Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře, pak jsem zakryl její ústa
svými. Byla tak měkká a plná, bez lesku na rty a já chtěl ochutnat. Celou
cestu domů jsem nemyslel na nic jiného.

Vyjela mi rukama vzhůru po pažích a držela se. Modré puntíkaté kraťasy a

tílko by neměli být tak zatraceně sexy. Ale na ní ano a ještě mnohem víc.

Když jsem se odtáhl, abych se na ní podíval, usmívala se. "Ahoj."

Zachichotala se a položila mi hlavu na prsa. "Promiň, usnula jsem na gauči

při sledování první řady Jak jsem poznal vaši matku."

Nebyl jsem si jistý co to kruci je, ale stejně jsem přikývl. "Kde máš
telefon?"

Zamračila se. "Asi nahoře."

Přitáhl jsem si jí blíž. "Až budu příště pryč, nos ho u sebe. Překročil jsem
všechny rychlostní limity, abych se k tobě dostal co nejdřív, protože jsi
nezvedala telefon."
Opřela se o mě. "Promiň. To mě nenapadlo. Lidi mi normálně moc
nevolají."

To jsem naprosto nechápal. Proč jí nevolali? Nechtěli slyšet její hlas? Být
jí nablízku? Svět byl plnej idiotů.

"Já ti volám. Potřebuju slyšet tvůj hlas, když jsem pryč," pověděl jsem jí.

Z úsměvu, který se jí rozzářil na tváři se mi zachvělo srdce. "Dobře."

Brzy jí to budu muset říct. Potřeboval jsem, aby věděla co cítím. Nikam
nepůjde. Nechávám si jí. Nedovolím jí odejít. Jestli budu muset, budu jí
pronásledovat po celém světě.

"Byl to dlouhý den a zrovna teď si s tebou chci jen zalézt do postele," řekl
jsem jí místo toho.
"Mmm, dobře," řekla, vzala mě za ruku a otočila se ke schodům.

Život byl momentálně super. Měl jsem svojí holku a budu jí celou noc
objímat. Před Harlow jsem to nechápal. Proč nechají Rush a Woods jednu
ženu ovládat jejich emoce, životy a chování.

Ale teď jsem to věděl.

Dávalo to naprostý smysl.

Tahle malá ženská, mě měla omotaného kolem prstu a aniž by to tušila.

Budu jí to muset říct. Akorát jsem jí nechtěl vyděsit. Potřeboval jsem, aby
se do mě taky zamilovala. Až budu vědět, že je moje a moje city jí
nevyplaší, řeknu jí to.

"Myslím, že Nan není ve městě," řekla, dívajíc se na mě.

"Není. Mluvil jsem s Rushem."

Harlow neodpověděla, ale viděl jsem jak se napjala. Proč sakra?

Když jsme došli na vrchol schodů, přitáhl jsem jí k sobě zpátky. "Co?
Řekni na co myslíš."

"Nemyslím si nic," odpověděla, ale výraz na její tváři odrážel řeč těla.

"Ano, myslíš. Řekni mi to, nebo tu budeme stát celou noc."

Povzdychla si a pustila mě. "Mluvil jsi s Rushem o Nan," zamumlala.

"Samozřejmě, že jo. Nechal jsem tě tu s tvojí bláznivou sestrou a odjel

pryč, chtěl jsem se ujistit, že budeš v pohodě. Volal jsem Rushovi, aby sem
za tebou poslal Blaire a on mi řekl, ať si nedělám starosti. Že Nan odjela
do New Yorku."

Ramena se jí uvolnila a pak klesla. "Asi tohle prostě moc dobře

nezvládám."

Žárlila a mě se z toho chtělo křičet. Vzal jsem jí obličej do dlaní. "Moje

minulost s Nan tě trápí. Já to vím a udělám cokoliv budu k čertu muset,
abych ti to ulehčil."

Přikývla a pak se tiše zasmála.

"Čemu se směješ?"

"Nemůžu uvěřit, že se takhle chovám."

Ani já ne, ale stěžovat si rozhodně nebudu. Byl jsem nadšenej.

"Bude ti líp, když přiznám, že se mi to líbí?"

Nadzvedla obočí. "Líbí se ti, když se chovám jako majetnická, bláznivá

přítelkyně?"

"Sarka jo, líbí. A na tobě není nic bláznivýho. Ale, miláčku, kdykoliv se
kvůli mně budeš chtít chovat majetnicky, udělej to. Zkurveně mě to
vzrušuje."

Zasmála se a plácla mě do hrudi, pak se otočila a odkráčela k ložnici.

"Opustila jsi mě," zavolal jsem za ní.

"Pojď si mě chytit," odpověděla, otočila se a mrkla na mě.

Harlow na mě právě mrkla, zatraceně.

"Svlíkni se a ať už jsi v posteli, než z tebe to roztomilý oblečení strhám,"

nařídil jsem a šel po ní.
 37. Kapitola
HARLOW

Neměla jsem ráda davy lidí. Raději jsem se od nich držela dál. Ale také
jsem nemohla Grantovi říct, že s ním nechci jít na charitativní večírek v
klubu. Byl jedním ze členů rady a jednalo se o každoroční ples na podporu
mořského života podél pobřeží.

Kerrington klub pořádal tuto událost přes dvacet let. Grant mi řekl, že ani
jemu se moc jít nechce, ale Woods ho tam chtěl. Takže jdeme. Dnešní noc
se také ponese v duchu vzpomínky na Jace. Budou tam jeho rodiče a
Woods Granta varoval, že budou pouštět video, jehož shlédnutí nebude
snadné. Jacova smrt pro ně všechny byla stále příliš čerstvá.

Věnovala jsem extra čas nanášení makeupu, spíš protože jsem to nedělala
často a chtěla jsem to mít správně. Ani výběr šatů nebyl jednoduchý. Měla
jsem několik formálních, táta trval na tom, abych si je koupila a vzala
sebou. Říkal, že tu budou příležitosti, při kterých se budou hodit. Když
jsem si žádné nekoupila, nechal mi od jeho najaté profesionálky přes
nákupy nějaké přinést. Ukázala jsem na pár co se mi líbily a tím jsem
skončila. Nečekala jsem, že je budu někdy skutečně nosit. Teď jsem byla
ráda, že se táta ujistil, abych je měla.

Nakonec jsem si vybrala světle modré, saténové, které mi vpředu sahaly

nad kolena a vzadu byly delší. Vklouzla jsem do lodiček od Daniele
Michetti z uzounkých řemínků a maličkých bodců. Koupila jsem si je
impulsivně. Nikdy jsem si nic takového nekoupila, ale jednou jsem je
uviděla a neodolala jsem. Dokonce jsem si je ani nevyzkoušela. Vždycky
jsem byla v obuvích nervózní.

Nosila jsem je jen ve svojí ložnici. Dneska budu odvážná a obuju si je na

veřejnost. Tyhle šaty po tom přímo volaly. Doufala jsem, že když se směle
obléknu, budu se směle i cítit. V době kdy jsem skončila s natáčením a
spínáním kudrn, což mi trvalo přes hodinu, bylo akorát na čase, aby
dorazil Grant. Nan se ve svém pokoji také oblékala. Od jejího návratu jsme
spolu nemluvily. Jen kolem mě prošla jako bych tam nebyla.

Grant mě varoval, že dnes večer půjde. Ujistila jsem ho, že se zvládnu

připravit, aniž by mi musel dělat bodyguarda. Zvonek u dveří se ozval
přesně na čas, vyšla jsem z pokoje a popadla černo-stříbrné psaníčko, které
se mi nejlépe hodilo k botám.

Naniny dveře se neotevřely. Ulevilo se mi. Pomalu jsem sešla schody,

zamířila ke dveřím a pak se zhluboka nadechla. Grant mě takhle nikdy
neviděl. Chtěla jsem se mu líbit. Ne, chtěla jsem, aby mu jazyk visel ven z
pusy. Byla jsem marnivá. Nikdy jsem nebyla na plese. Tohle byl moment,
který si všechny holky představují.

Pomaličku jsem otevřela dveře. Místo Granta, tam v černém smokingu stál
August, s dokonale upravenými vlasy. Bezostyšně si mě prohlížel,
začínajíc u mých nohou a pomalu postupujíc nahoru.

"Nan ještě není, ale můžeš jít dál a počkat," řekla jsem mu a ustoupila v
naději, že odtrhne oči od mého těla.

"Doufám, že vypadá alespoň z poloviny tak dobře jako ty," řekl s

mrknutím, když vešel do haly, v poměru s jeho vysokým tělem se zdála
menší. Kde je ta Nan?

"Ehm, chceš něco k pití?" zeptala jsem se, chtěla jsem důvod proč před
ním zmizet.

"Moc rád. Jsem si jistý, že má v plánu nechat mě čekat další půl hodiny.
Jsem rád, že mám dobrou společnost," odpověděl.

Nelíbil se mi. Otočila jsem se, zamířila do kuchyně a začala jsem celkem
spěchat, když jsem za sebou slyšela jeho kroky. Chtěla jsem, aby čekal v
obýváku.

"Vezmu ti pití a přinesu ti ho do obýváku, můžeš se zatím posadit," řekla

jsem mu.

"Ani nevíš co chci." Bavil se; slyšela jsem mu to v hlase.

"Ach, promiň. Co bys rád?"

Neodpověděl. Když jsem vešla do kuchyně, bojovala jsem s nutkáním

utéct nahoru pod záminkou, že jsem si něco zapomněla a nechat ho
připravit si pití sam.

"Je skoro k nevíře, že jste s Nan příbuzné. Vůbec není tak zdvořilá a milá,"
řekl, vytáhl si barovou stoličku a posadil se.

Musím odtud vypadnout. Pospíším si, udělám mu pití a pak uteču. Otočila
jsem se a vzala sklenici.

"Co bys rád?" zeptala jsem se.

Předklonil se a znovu si prohlížel moje nohy. "Spoustu věcí," odpověděl.

Položila jsem sklenici. Nechám ho ať se obslouží sám.

"Který šťastlivec tě dneska bere na ples?" zeptal se.

"Já." Grantův hlas mě vylekal, otočila jsem se a uviděla ho mračit se na

Augusta. Neslyšela jsem ho vejít, ale příliš jsem se soustředila na zmizení
před Augustem.

"Nedivím se ti. Je to ta hodnější sestra," řekl August, opět sklápějíc pohled

k mým nohám.

Grant obešel bar a přitáhl si mě k boku dřív, než jsem stihla mrknout.

"Připravená?" zeptal se mě.

Přikývla jsem. "Jo." Tohle nebyl ten okamžik, o kterém jsem snila. Zdálo
se jakoby Grant sotva ovládal vztek, naprosto netečný k tomu jak
vypadám.

"Zdravím, Grante," protáhla Nan, když vešla do kuchyně.

Otočila jsem se k ní, měla na sobě krátké, těsné, červené šaty, které
obepínaly každou její křivku. Já bych v červené nezazářila, ale ona ano.
Každá malá holčička chtěla až vyroste vypadat jako Nan. Dlouhé rudé
vlasy jí splývaly v jemných vlnách a spočívaly jí na výstřihu, který byl k
obdivu a bez pochyby ke slintání celému světu.

"Sakra, brouku," řekl August, vstávajíc s lehce otevřenou pusou.

Podívala jsem se na Granta, který se také díval na Nan. Tím způsobem,

kterým jsem chtěla, aby se díval na mě. Krátce jsem zavřela oči a zhluboka
se nadechla. Nechtěla jsem to vidět.

"Vždycky jsi vypadal ve smokingu dobře," řekla Nan, ignorovala Augusta

a stále se dívala na Granta.

Nevěděla jsem jak tuhle hru hrát. Instinkt mi radil, abych utekla, zamkla se
nahoře v pokoji a nechala Granta mít co chtěl, zatímco já budu mít
zlomené srdce, přesně jak jsem čekala. Ale pýcha mi nedovolila se
pohnout. Takže jsem tam stála, doufajíc, že si na mě vzpomene a bude mít
dost soucitu, aby mě tu před Nan totálně neponížil.

Nan se zkroutily rty do ďábelského úsměvu, zatímco se vydala ke

Grantovi, nespouštěla z něj očí a věděla, že má jeho plnou pozornost.

Byla jsem na pokrají úprku. Můžu jet do Texasu. Nebylo to tam tak zlé.

Grant vklouzl rukou do mé a vykročil k východu. Neohlédla jsem se na

Nan, ačkoli jsem slyšela její pobavený smích, vědoucí smích, což mi
vystřelilo do hrudi bolest. Protože ona, stejně jako já, věděla, že Granta
dostala.

Grant cestou ze schodů a k autu mlčel. Jakmile jsme k němu došli, pustil
mi ruku, ale místo aby mi otevřel dveře, otočil mě čelem k sobě.

"Vypadáš tak zatraceně krásně, nevím jak čekáš, že se budu dnes večer
soustředit," řekl, zatímco se na mě konečně zaměřil.

Tohle bylo to co jsem chtěla. Hloupá holka uvnitř mě chtěla vidět jeho
uznání, ale teď … přišlo mi to prázdné. Viděla jsem jak se díval na Nan,
ohromeně. Tak na mě nezareagoval. Ale já taky nevypadala jako Nan.
Mohla jsem mu to mít za zlé? Byl to kluk a Nan byla dech beroucí. Já byla
jen já.

"Přál bych si, abychom na ten ples nemuseli. Chci tě vzít ven a nechat si tě
celou pro sebe."

Ten nápad se mi líbil. Čelit místnosti plné lidí na mém seznamu priorit
nebylo. Ale nebyla jsem si jistá jestli s ním chci být dnes sama.
Potřebovala jsem si lízat rány a schovat se v pokoji s knížkami znělo
mnohem lákavěji.

"Zůstaneme dost dlouho, aby měl Woods radost. A slibuju, že potom tuhle
noc dovedu k dokonalosti," zašeptal před tím než mi dal pusu a tiše
zamručel. Odtáhl se a otevřel mi dveře od auta. "Nastup než si to
rozmyslím a namíchnu Woodse."

Až bude připravený odejít, vymluvím se a půjdu domů do postele. Sama.

"Jak dlouho tam ten kretén byl, než jsem přišel?" zeptal se Grant, když
jsme vyjížděli na silnici.

"Možná deset minut. Dýl ne," odpověděla jsem.

Grantovo přikývnutí bylo napjaté. Neměl Augusta rád a já chtěl věřit tomu,
že to nemá nic společného s jeho chozením s Nan. Ale bylo to těžké.
Vysvětlil mi svůj vztah k Nan, ale já si nebyla jistá, jestli mu kompletně
věřím. Obzvlášť teď.
 38. Kapitola
GRANT

Harlow celou cestu do klubu mlčela, ale já potřeboval čas na uklidnění.

Vejít tam a vidět jak jí ten póvl kouká na prsa mě pěkně vytočilo. Měl jsem
tam být dřív. Nelíbilo se mi, že August může přijít kdykoliv, když je
Harlow doma. Co kdyby jí zastihl doma samotnou? Sevřel jsem volant
ještě pevněji.

To se kurva nestane. Nanin vzhled není všechno a já nepochyboval tom, že

už to Augustovi došlo. Dnes večer to zahrála ve velkým. Jasně, byla
nádherná. Nan byla vždycky krásná, ale to byl jen vzhled. V momentě kdy
otevřela svojí zlomyslnou pusu, její vnější krása vybledla. Prostě to nebylo
dost.

Věděl jsem, že si dnes špatně vysvětlila způsob jakým jsem se na ní díval.

Byla jen ráda, že má mou pozornost. Nechápala na co se dívám. Myslela
si, že mě svým vzhledem ohromila. To jsem měl za sebou. Nan byla
minulost. Už na vždycky. Svedla nás dohromady nepřítomnost rodičů. Nan
i já jsme vyrůstali ber rodičů, ale já nedovolil, aby mě to definovalo. Nan
ano. Nechala se tím otrávit. Dnes, když vešla do pokoje jsem v ní viděl jen
zahořklost a nenávist. Měla to ve tváři a já uvažoval jak mi to mohlo
uniknout. Byl jsem tak slepý před … před …

Harlow?

Sakra, byl jsem povrchní zmrd.

Podíval jsem se na Harlow, ruce měla pevně sevřené v klíně. Byla

nervózní. Zuby si okusovala spodní ret a dívala se přímo před sebe. No,
sakra. Celou cestu jsem jí ignoroval a ona tu sedí celá nervózní.

Kompletně tuhle noc kazím.

Natáhl jsem se, uvolnil jí jednu ruku a propletl si s ní prsty. "Hej," řekl
jsem, přerušujíc její myšlenky.

Otočila se, aby se na mě podívala a na rtech se jí usadil nucený úsměv.

Tohle nebude fungovat. Jestli na ten zatracenej ples opravdu nechce jít, tak
to bude muset Woods nějak přežít. Nebudu jí nutit. Oblékla se tak, že z ní
bude každý muž slintat a já si tak myslel, že je na tohle připravená. Možná
ne.

"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a stiskl jí ruku.

Přikývla a nic jiného neřekla.

"Jestli se ti tam nechce, tak půjdeme někam jinam," řekl jsem jí a počkal
jaká bude její reakce. Ztuhla. Co se sakra děje?

"Mluv se mnou, Harlow," řekl jsem.

Klesla jí ramena, sklopila hlavu a zadívala se na svoje ruce, stále sevřené v

klíně. "Myslím, že bych měla jít prostě domů. Nechci stát v cestě."

Cože?

"Komu se bojíš, že stojíš v cestě? Řekl ti někdo něco, co musím vyřešit?"

Nepodívala se na mě. Dál se dívala do klína. "Ne. Myslela jsem tvojí

cestu. Nechci, aby ses cítil povinný mě tam vzít. Nevadí mi jít domů. Jsem
v pohodě. Opravdu jsem."

Nedávalo to žádný smysl. Napovídala jí něco Nan? Chci, aby se z domu tý

děvky odstěhovala. Později večer si o tom promluvíme. Ale právě teď
musím přijít na to, co se děje.

"Chci tě sebou. Jestli ti Nan něco řekla …"

"Nan nic říkat nemusela. Sám si všechno řekl svýma očima."

Počkat … cože?

Prohlížel jsem si jí, pokoušejíc se přijít na to, co to znamená.

Harlow se zhluboka nadechla a pak se na mě konečně podívala. Velké oči
měla tak smutné a zlomené, měl jsem pocit jakoby mi měl vybuchnout
hrudník. Tuhle blbost musím vyřešit. Nechci, aby se moje holka trápila.
Zajel jsem ke kraji cesty a zastavil, pak jsem sáhl pro Harlow a přitáhl si jí
k sobě blíž.

"Tohle mi musíš vysvětlit, protože ti nerozumím, zlatíčko," dožadoval

jsem se.

Harlow se mi zadívala na rameno. "Viděla jsem jak ses na ní díval. Nejsem

slepá. Vím jak je krásná. Vím, žes ztratil řeč. A bylo očividné, že by kvůli
tobě Augusta odkopla. Kdo by taky ne?"

No, kurva. Nenapadlo mě, že by si Harlow z mého pohledu na Nan něco

vyvozovala. Nezapůsobila na mě; byl jsem znechucený sám sebou.

Vklouzl jsem rukou Harlow pod bradu a zvedl jí tvář, aby se na mě dívala.
Vždycky sklápěla pohled a já jí chtěl vidět do očí. Chtěl jsem napravit ten
smutek v nich. Nikdy jsem jí nechtěl dělat smutnou.

"Viděla jsi, jak se dívám na Nan a nevidím nic, kromě hořkosti a krutosti v
jejích očích. Uvažoval jsem, jak mi to mohlo tak dlouho unikat. Nebyl
jsem zasažený tím jak vypadala. Měl jsem tam tebe, stála jsi hned vedle
mě a vypadala jako anděl. Nikdo se s tebou nemůže rovnat. Nejsi krásná
jen navenek, jsi také krásná uvnitř. Vidím to a cením si toho. Jen nevím
proč jsem spal s Nan. Myslím, že jsi mě zachránila."

Harlow se na mě dál mračila. "Ona je fantazie každého muže."

Přejel jsem jí palcem po spodním rtu a pokoušel se nepřemýšlet o tom, jak

sladce její pusa chutná. "Je noční můra každého muže, sladká holčičko.
Bohužel si to hned neuvědomují."

"Nemůžu jí konkurovat. Ani nechci."

"Tohle není žádná soutěž. Ona by jí projela. Kéž bych věděl jak tě
přesvědčit, že vidím jen tebe. Když se podívám na Nan, nevidím nic jiného
než holku, kterou jsem kdysi znal."
Harlow sklopila pohled, aby si prohlédla mojí košili, pak konečně zvedla
oči a věnovala mi svůj první skutečný úsměv. "Myslím, že ti věřím."

Má s důvěrou vážný problém, musím si to zapamatovat a chovat se podle

toho. Nan nikdy nepotřebovala ujišťovat, že jsem jí chtěl, Harlow
potřebuje ujištění, že jí patřím. Je příliš nevinná, aby viděla co k ní
skutečně cítím. Dokonce i když je to zbytku světa jasné.

"Ujistím se, abys o mě už nikdy znovu pochybovala. Jen chci, abys věděla,
že kromě tebe nikoho jiného nevidím. Když vejdeš do místnosti, celou jí
rozzáříš."

Naklonila se a dala mi pusu na tvář. "Díky," řekla jednoduše.

Byly to věci jako tahle, které jí odlišovaly. Nebyla jako nikdo jiný koho
jsem znal a byl jsem ten nejšťastnější bastard na světě.
 39. Kapitola
HARLOW

Blaire nás zpozorovala v momentě kdy jsme vešli do tanečního sálu a

vydala se k nám. Ulevilo se mi. Snadněji se mi sem zapadalo, když jsem
viděla přátelskou tvář. Černé šaty jí při chůzi tančily kolem nohou. Také jí
ještě víc zvýrazňovaly blonďaté vlasy. Podívala jsem se za ní a viděla jak
jí Rush následuje pohledem, sledujíc každý její pohyb. Láska a
majetnictví, které měl napsané ve tváři, všem na odiv, mi rozbušili srdce.
To musel být úžasný pocit.

"Jsem tak ráda, že jsi tady," řekla Blaire a objala mě.

"Pořád se snažím rozhodnout, jestli i já," odpověděla jsem.

Blaire se zasmála a rozhlédla se kolem. "Všichni nejsou tak špatní."

Otočila se ke Grantovi. "Vypadáš šťastně."

"Taky jsem," odpověděl a objal mě rukou kolem pasu.

"Už bylo na čase," řekla.

Měla jsem pocit jakoby tu probíhala soukromá konverzace, ze které jsem

byla vynechaná.

"Nemáš žízeň?" zeptal se mě Grant, sklánějíc se dolů, takže mě jeho dechl

polechtal na uchu.

"Ano," odpověděla jsem. Se skleničkou budu mít aspoň co dělat s rukama.

"Hned jsem zpátky," odpověděl, poodešel a nechal mě s Blaire.

"Takže?" zeptala se s nadzvednutým obočím.

Bylo mi jasný, že chce vědět o Grantovi. Byli si díky Rushovi blízcí.

"Myslím, že mě má rád," odpověděla jsem, protože jsem opravdu nevěděla
co jiného říct.

Blaiřin úsměv se rozšířil. "To je vidět, Harlow. Ale jestli si tím nejsi jistá,
měla by ses ho prostě zeptat a vyjasnit si to."

Otočila jsem se, abych se podívala k baru a uviděla k němu velice blízko
přitisknutou holku s tmavě hnědými kudrnami, v bílých šatech s hlubokým
výstřihem.

"Ignoruj jí. Můžu tě ujistit, že on to dělá. To je Katrina a z ní si hlavu dělat

nemusíš. Taková prostě je."

Otočila jsem se zpátky. "Nemůžu přijít na to, proč si vybral zrovna mě.
Každá mu věnuje pozornost. Je dokonalej. Může mít kohokoliv."

Blaire si položila ruku na bok a nevěřícně na mě civěla. "Ty to myslíš

vážně, že jo?"

Jen jsem přikývla. Proč bych měla žertovat?

"Víš ty co mě napadlo, když jsem tě poprvé uviděla?

"Ne," odpověděla jsem, nejistá jestli chci její odpověď slyšet.

"Chtěla jsem vědět, kdo je tahle krásná žena, která vešla do pokoje mého
snoubence. Okamžitě jsi mě ohromila. Pak jsi otevřela pusu a vyzařovala z
tebe tahle milá, zdvořilá osobnost. Chtěla jsem tě poznat. Je na tobě něco,
co lidi přitahuje blíž. Takže proto z tebe nemůže Grant spustit oči," řekla
Blaire, ohlédla se přes moje rameno a usmála se.

Otočila jsem se a viděla, že s ním ta holka pořád mluví, ale on se díval na

mě. Usmála jsem se a on mrkl. Musím se naučit mu věřit. Zasloužil si to.

"Jak ses naučila Rushovi věřit?" zeptala jsem se, dívajíc se na Blaire.

Povzdychla si. "Bylo to těžký. Napřed jsem mu věřila a on to celý rozbil

na kusy. Potom to byla dlouhá cesta, ale musela jsem mu věřit. Moje srdce
ho chtělo a nařizovalo mi, abych se poddala a uvěřila, že se o mě postará."
"Říkáš, že ses tak prostě rozhodla," zeptala jsem se.

Přikývla. "Jo."

To zvládnu.

Blaire si smutně povzdychla a já sledovala její pohled. V rohu stála Bethy

v uniformě obsluhy a mluvila s paní, která vypadala, že to tu má všechno
na starosti. "Bojím se o ní," řekla Blaire.

"Minulý týden jsem jí potkala v baru. Byla opravdu na dně," pověděla

jsem jí. Neměla jsem to nikomu říkat, ale věděla jsem, že jsou s Blaire
nejlepší kamarádky.

"Ztráta Jace jí kompletně změnila. Nemůžu se k ní přiblížit," řekla. "Sotva

kdy mi zvedne telefon."

"Nedovedu si představit čím prochází," řekla jsem, vybavujíc si její slova v

baru.

"Ani já ne," přitakala Blaire.

"Tvoje perlivá voda," řekl Grant a podal mi sklenici na víno.

"Musím se vrátit k Rushovi. Bavte se," pronesla Blaire, pak se podívala

přímo na mě a usmála se, než se vydala zpátky k Rushovi, který jí stále
sledoval.

"Támhle je Tripp. Nevěděl jsem, že je ve městě," řekl Grant, dívajíc se na

vysokého kluka s krátkými vlasy a viditelným tetováním nad límečkem.
Nevypadal nadšeně, že tu je. A také se zdálo, že mu dělá starosti Bethy.
Kompletně se na ní soustředil.

"Půjdeme si promluvit s Dellou a Woodsem, pak se budu muset zastavit už

jen s pár lidmi, než odtud utečeme a budu tě mít jenom pro sebe," řekl
Grant, položil mi ruku na kříž a vedl mě k vysokému, opálenému muži,
který s autoritou řídil celou místnost. Už jsem věděla kdo Woods je, ale i
kdyby ne, poznala bych, že mu tohle místo patří.
Všimla jsem si ženy po jeho boku. Z hlavy plné dlouhých tmavých kudrn
jí vystupovaly modré oči. Na tváři se jí usadil jemný úsměv, zatímco
vzhlížela nahoru k Woodsvi, jakoby měl všechny odpovědi světa.

Woods pohledem našel Granta a podíval se na mě, pak zpátky na Granta.

Pobaveně se pousmál a já poznala, že Woods něco ví. "Grante, vypadá to,
že se ti zlepšil vkus," řekl Woods.

"Jo. Některým z nás to trvá dýl než ostatním," odpověděl Grant a palcem
mi na zádech obkresloval malé kroužky.

Tmavovlasá žena se pustila Woodse a vykročila s napřaženou paží

dopředu. "Ahoj, já jsem Della. Tolik jsem toho o tobě od Blaire slyšela.
Ráda tě poznávám."

Byla upřímná a okamžitě se mi zalíbila. "Taky tě ráda poznávám,"

odpověděla jsem.

"Ráda vidím, že Grant dělá moudřejší rozhodnutí," řekla s úsměvem Della.

Nan očividně neměl rád nikdo.

Grant se tomu zasmál a já se uvolnila. Bála jsem se, že ho urazí jak mu to

všichni předhazují. "Jak dlouho tu musím zůstat?" zeptal se Grant.

Profesionální a obchodní vystupování ve Woodsově výrazu na moment

ochablo, když se rozhlédl po místnosti. "Dej tomu aspoň půl hodiny-
možná hodinu. Určitě se podívej na video. Myslím, že to bude nejtěžší část
večera. Pro Jacovi rodiče to bude hodně znamenat, když tu u toho budeš.
Lidé taky musí vidět tvůj obličej, když jsi teď člen rady. Pak můžeš
vypadnout. Kéž bych mohl taky," řekl tiše.

V tom okamžiku mi připomínal Granta a Rushe. Nezdál se tak mocný a

vážný. Della se na mě usmála. "Taky si přeju, abychom se odtud mohli
dostat dřív."

"Jestli chceš odejít brzo, najdu způsob," odpověděl Woods.

Della se na něj podívala a zářivě se usmála. "Ne. Zůstáváme. Nemůžeš
odejít dřív."

Woods se jí sklonil k uchu. "Dělám si co chci."

Della mu dala pusu na tvář. "Chci zůstat."

"Lhářko."

Jen se zasmála a podívala se zpátky na mě. "Musím ho držet v lajně."

"Jsem rád, že to někdo dělá," odpověděl Grant.

Woodsův úsměv se změnil v zamračení, když se zadíval na něco za námi.

Grant a já jsme se současně otočili. Přicházel k nám Rush s výrazem na
tváři, kterému jsem nerozuměla.

Grant spustil ruku z mých zad a vykročil k Rushovi dřív, než se k nám
mohl dostat. Nebyla jsem si jistá jestli ho mám následovat nebo počkat
tady.

"Něco je špatně," řekl Woods než mě obešel a šel za nimi.

Ohlédla jsem se na Dellu, která je ustaraně sledovala. Nešla za Woodsem,

takže jsem zůstala s ní.

Rush zavrtěl hlavou a podíval se na mě, pak kývl hlavou, abych se k nim
připojila. Zmateně jsem šla. Rush mě chytil za paži.

"Potřebuju, abys zůstala s Blaire a Natem. Grant musí jít se mnou. Můžeš
to udělat?"

Pokoušela jsem se přikývnout, ale jen jsem tam stála, ještě víc zmatená.

"Jde o Nan. Ale potřebuju ho sebou. A ty mu musíš věřit," řekl Rush.

Nan? Zrovna jsme jí viděli. Chystala se sem. "Dobře," bylo vše co jsem ze
sebe dostala. Nevypadali, že by chtěli odpovídat na další otázky. Grant
vypadal naštvaně a Rush byl napjatý.
"Nemůžu s váma jít, kluci, ale jestli říkala pravdu, dejte mi vědět.
Postarám se o to," řekl Woods, pak se otočil a vrátil se k Delle.

Rush mávl na Blaire a přitáhl si jí do náruče a šeptem jí něco říkal.

Přikývla a s ustaraným zamračením se podívala na mě. "Když si myslíš, že
je to nutné," byla její odpověď.

"Nemůžu to ignorovat. Musím jí zkontrolovat," řekl Rush Blaire, která

nevypadala moc přesvědčeně, že s ním souhlasí.

Záda měla celá ztuhlá a přikývla. Rush vypadal rozpolceně. Co se tu pro

všechno na světě děje?

"Jestli chceš, tak pojď se mnou. Tohle mi nedělej," řekl Rush, přistoupil k
Blaire a přitáhl si jí blíž.

Zdálo se, že se nakonec vzdala a přikývla. "Fajn," řekla. Rush jí přitiskl

tvrdý polibek na rty a pak jí ještě pevněji objal.

Zdálo se, že všichni kromě mě vědí o co jde. Woods skláněl hlavu a mluvil
s Dellou. Říkal jí to. Rush to vysvětloval Blaire a pak jsem tu byla já. Mě
nikdo nic neříkal. Grant se na mě ani nedíval. Tělo měl ztuhlé na beton a já
si uvědomila, že jsem mu svojí důvěru svěřila trochu předčasně.
 40. Kapitola
GRANT

Dělám to pro něj. Je můj brácha. Na vrcholu všech věcí, na kterých záleží
je fakt, že Rush je můj bratr. Ale, to mě poser, výraz na Harlowině tváři
jakmile slyšela, že jde o Nan byl šílenej. Viděl jsem to a musel jsem si
vybrat. Vybral jsem Rushe. Byl moje rodina.

Věřil jsem, že mi Harlow důvěřuje. Že bude vědět, proč tohle dělám. Pro
koho to dělám. Potřeboval jsem, aby to chápala, protože ztratit jí
nepřicházelo v úvahu.

"Pochopí to. Harlow bude poslouchat až jí to budeš vysvětlovat a vezme

to. Blaire jí to všechno už nejspíš řekla," uklidňoval mě Rush, zatímco
jsme se řítili k Naninu domu.

Jestli byla tahle sračka pravda a August právě Nan zmlátil, pak ho najdu a
dopřeju Rushovi jeho odplatu. Nan byla spoustu věcí, ale první a
nejpřednější z nich byla, že je Rushovo mladší sestra. Rush Nan
nedovoloval, aby se stavěla mezi něj a Blaire a chránil jí před Nan. Ale
pokud byla Nan v maléru a potřebovala Rushe, přišel. Byl všechno co
měla. Nikoho jiného nezajímala. Mě jednou jo, ale ujistila se, že to
nepotrvá dlouho.

"Jestli lže, možná to budu já, kdo jí propleskne," varoval jsem ho.

Ztěžka si povzdychl. "Já vím."

Rush nebyl k Naniným špinavostem slepý. Také věděl, že opustit Harlow a

jít zachraňovat Nan, pro mě nebylo lehké. Nebyl jsem s Harlow ženatý.
Nevázal mě k ní slib a diamantový prsten. Blaire tohle všechno měla a
dívat se jak Rush utíká Nan na pomoc jí dávalo mnohem větší smysl. Nan
byla jeho sestra.

Já nic z toho prohlašovat namohl.

Kurva, měla by raději říkat pravdu.

Rush zajel na příjezdovku, a když jsem uviděl Harlowino malé, černé auto,
znovu mě udeřil strach, že se přes tohle možná nedostane. Sakra, neměl
jsem jí opouštět. Ale Rush mě potřeboval. Když potřebuje krýt záda, jsem
tam. Od toho bratři jsou. Kryjeme jeden druhému záda.

Oba jsme ve stejnou chvíli vystoupili z auta a vyrazili nahoru po schodech.

Rush neklepal; dal klíč do zámku a otevřel. Překvapilo mě, že má klíč. Za
tím musel být Kiro.

"Nannette," zavolal Rush, když rozrazil dveře.

Následoval jsem ho dovnitř.

"Tady jsem," zavolala z obýváku. Rush pochodoval za zvukem jejího

hlasu.

Zastavil se, když vešel do pokoje a já se zastavil za ním, dívajíc se mu přes

rameno.

Nelhala.

Nanin ret byl rozražený a na bledé pokožce se jí už vybarvoval monokl.

Na obou holých pažích měla otisky prstů, ze kterých budou brzy modřiny.
Nan tam seděla, s koleny pevně přitaženými k hrudi. Po tvářích jí stékaly
černé pruhy řasenky. Brečela.

Tohle nebyla Nan, kterou znám. Byla to ta, kterou jsem znával.
Připomínala mi malou holčičku co jsem kdysi litoval. Tu, jejíž problémy
jsem chtěl napravit stejně moc jako Rush. Když se na nás podívala, neměla
v očích zahořklou, vzteklou mrchu. Místo toho byla vyděšená.

"Do prdele," zařval Rush, dvěma dlouhými kroky byl u ní a posadil se

vedle ní na gauč. "To udělal August?" zeptal se. Sotva ovládal zuřivost a
jak jsem tam tak stál a díval se na ní, i ve mě začínal doutnat vztek.

Nezajímalo mě co udělala. Tohle si nezaslouží žádná žena. August byl

chodící mrtvola. Jestli ho nezabije Rush, udělám to já.

"Ano. Naštval se protože-" podívala se na mě a pak zpátky na Rushe-"jsem

byla vytočená kvůli Grantovi a Harlow. Nechtěla jsem jít, pak chtěl sex a
já nechtěla. Snažil se mě donutit, ale bránila jsem se. Pak mi vrazil facku a
když jsem se probrala na podlaze, byl pryč."

Rush se napjal. "Ztratila jsi vědomí?"

Přikývla a znovu přesunula pohled ke mě.

"Už jsem ho předtím viděla zuřit, ale nikdy ne takhle. Nevěděla jsem, že
takový je. Věděla jsem, že ho opustila manželka a trvalo to dva roky, než
mohl zase vidět dceru. Ale věřila jsem mu, když říkal, že jí nikdy neublížil.
Že je to lhářka," řekla roztřeseným hlasem.

"Musíš k doktorovi. Jestli jsi byla v bezvědomí, můžeš mít otřes mozku.
Grante, vezmi jí do nemocnice a nech jí prohlídnout."

Já? "Cože? Proč ne ty?" zeptal jsem se. Nechtěl jsem jí nikam vozit.
Chystal jsem se seřezat Augusta, ale určitě jsem se nechtěl kolem vláčet s
Nan.

"Jdu najít Augusta. Potřebuju, abys jí vzal zkontrolovat. Prosím," řekl

Rush a vstal. "Zavolám Blaire a všechno vysvětlím."

Což znamenalo, že se Harlow dozví o co jde a proč. Jen jsem doufal, že to

pochopí. Rush věřil, že je na tohle emocionálně dost silná, ale já tak úplně
nesouhlasil. Nevěděl jak nejistá ve skutečnosti je.

"Nemůžu ho jít hledat já?" zeptal jsem se.

Rush zavrtěl hlavou. "Ne. Já mám Deana, který se postará, že si to

neodsedím. Ty ne."

Něco na tom bylo.

"Nemusí mě nikam vozit. Nevadí mi zůstat tady," řekla Nan.

Rush se na mě podíval s tichou prosbou. Do prdele.

"Dobře. Udělám to." Podíval jsem se na Nan. "Můžeš chodit?" zeptal jsem
se.

Přikývla a vstala. "Jen se mi trochu motá hlava."

Rush kolem jí položil paži a pomohl jí dojít k autu. Nehodlám se jí

dotýkat. Pomůžu, ale sahat na ní nebudu.

Šel jsem za nimi k jeho Range Roveru. Posadil Nan dovnitř a otočil se na
mě.

"Vezmu si Nanino auto. Nech jí pořádně prohlídnout."

"Zavolej Blaire a zkontroluj za mě Harlow," odpověděl jsem.

Přikývl. "Jakoby se stalo."

Nepoděkoval jsem. Dlužil mi to. Obešel jsem Rover a otevřel dveře.

Nastoupil jsem a práskl dveřmi, abych ze sebe dostal trochu frustrace.
Nepomohlo to.

"Nemusíš mě tam vozit," řekla.

"Jo, musím," odvětil jsem.

"Protože ti na mě pořád záleží," řekla s nadějí v hlase.

"Ne, kvůli Rushovi," odpověděl jsem a vyrazil k nemocnici, která byla

dobrých třicet minut daleko.

"Myslíš to opravdu vážně?" zeptala se.

"Ano, smrtelně."

"Ale jednou jsi řekl, že mě miluješ," zněla zraněně.

Byl jsem opilej. Sex byl skvělej. "Toužil jsem po tobě. Napřed to mezi
náma bylo dobrý. Užíval jsem si to. Pak jsem si uvědomil, že pro mě nejsi
ta pravá. Byla jsi hnusná, zlá a povrchní. A stejně tak náš sex."

Zalapala po dechu. Bylo mi jedno jestli jsem se jí dotkl. Věděl jsem, že je

zraněná a nelíbilo se mi, že se tahala s někým, kdo bije ženy. Ale to bylo
všechno. Nic víc.

"A sex s ní je lepší? Je příliš nezkušená na to, aby byla dobrá."

Tohle Nan nikdy nepochopí. Pro ní sex nikdy nebude nic víc než sex,
protože nemá srdce, aby viděla hlouběji. Aby k někomu jinému něco cítila.

"S Harlow se nedá nic srovnat. Nic se jí ani nepřibližuje," bylo vše co jsem
řekl.

Můj soukromí život s Harlow byl … soukromí. Nebudu se o něj dělit s

Nan.
 41. Kapitola
HARLOW

Stála jsem venku na balkóně a slyšela Blaire v kuchyni telefonovat. Cestou

sem mi vysvětlila, že August ošklivě zmlátil Nan. Nebo to tak aspoň Nan
řekla Rushovi do telefonu.

Viděla jsem Blaire na očích, že si není jistá zda té historce věří. Ale
chápala Rushovo potřebu jít. Také jsem chápala, že potřeboval zjistit, jestli
to byla pravda a Grant byl jeho bratr-nebo tomu byl alespoň nejblíže.

Ale pronásledovala mě představa jak Grant drží Nan a utěšuje jí.

Nenáviděla jsem, že jsem tak sobecká. Nebyla jsem sobecký člověk. City
ke Grantovi mě měnily. A některé z těch změn se mi opravdu nelíbily.
Jestli August Nan zbil, pak svého bratra a Granta potřebovala. Byli jediní
dva muži v jejím životě, kterým mohla věřit.

"To byl Rush," řekla za mnou Blaire.

"Jak jí je?" zeptala jsem se, neschopná se na ní podívat. Bála jsem se, že
mi na očích uvidí co si myslím a styděla jsem se.

"Říkala pravdu. Rush povídal, že je pěkně zmlácená a dokonce byla chvíli

v bezvědomí."

Bolelo mě v hrudi, ale ne soucitem k Nan. Kvůli mě. Protože jsem viděla
jak mi Grant prokluzuje mezi prsty. Nenáviděla jsem se za to. Opravdu
jsem byla tak krutá?

"Rush jede najít Augusta. Granta s Nan poslal do nemocnice. Říkal, že

chtěl, aby jí prohlédli."

Takže Grant byl s ní. Sám. Je to tady. Jakmile přišlo na Nan v nouzi byl
nahranej. Už jsem předtím viděla jak jí naháněl, když měl pocit, že někoho
potřebovala.
"Rush chtěl, abys věděla, že s ní Grant jet nechtěl. Vmanipuloval ho do
toho."

Toho jsem se mohla chvíli držet. Možná to zmírní strach. Nebo by možná
bylo nejlepší připravit se na nejhorší, abych si ochránila srdce. Ne že by v
tom byl ve výsledku nějaký rozdíl. Vězela jsem v tom už příliš hluboko.

"Dřív jsem jí nenáviděla. Myslela jsem si, že je moje prokletí. Ale časem
jsem si uvědomila, že je jen smutná. Všechny od sebe odháněla a nutila je,
aby jí a její ošklivé srdce nenáviděli. Nedělala nic pro to, aby si získala
něčí přízeň. Musela zavolat Rushovi, protože je její bratr. On je jediný, kdo
za ní přiběhne. Nevolala dnes Grantovi, protože věděla, že by
neodpověděl, natož, aby jí přišel zachránit. Ale Rushem si byla jistá a
věděla, že sebou přivede Granta. Dokonce i když je úplně na dně, tak lidmi
manipuluje. Grant je dost chytrý na to, aby to viděl."

Doufala jsem, že má pravdu.

"Předtím v ní něco viděl," řekla jsem jednoduše.

Blaire se posadila vedle mě. "Viděl někoho, kdo potřeboval napravit. Grant
věci rád napravuje. Když jsem sem poprvé přišla, Rush mě nenáviděl.
Chtěl, abych odešla. Ale Grant se ujistil, že se to nestane. Další ráno, když
jsem se vzbudila, bála jsem se, že si nebudu moct dovolit ani natankovat,
abych si mohla jít hledat práci. Pak jsem došla ke svému autu a našla
vzkaz od Granta. Naplnil mi nádrž. Takový on prostě je. Nan je zlomená a
nenapravitelná. Grantovi už to došlo. Má tebe a nepokazí si to."

Cítila jsem v očích slzy. Znala jsem Blaiřin příběh. Přišla sem sama,
ztracená, ale odvážná. Za fakt, že se ujistil, aby měla benzín, jsem ho
milovala ještě víc. Pevně jsem sevřela zábradlí a zavřela oči. Nebudu
brečet.

"Zamilovala jsem se do něj," přiznala jsem šeptem tak tiše, že mě možná

ani neslyšela. Doufala jsem, že ne, jakmile jsem to vyslovila.

"Já vím. Je to na tobě vidět, když jsi s ním. Ale on je do tebe tak
zamilovaný. Nikdy jsem ho neviděla na někoho se dívat tak, jak se dívá na
tebe."

Pomyslela jsem na Rushe a způsob jakým Blaire ochraňoval. Majetnický

lesk v jeho očích a jak se jí stále držel na blízku. To jsem neměla. Ona
měla něco mimořádného a já přečetla až příliš mnoho románů. Také jsem
to chtěla. Neuvědomovala jsem si, že je to skutečné, dokud jsem neviděla
Rushe a Blaire.

Tenhle druh lásky nebyl pohádka. Byl skutečný.

"Chci pohádku. Chci, aby mě miloval tak, jako tebe miluje Rush."

Blaire se ke mě naklonila a strčila svým ramenem do mého. "On má tím

směrem rozhodně namířeno, tedy pokud už tam není. Dostala ses mu pod
kůži."

"Neřekl mi, že mě miluje," pověděla jsem jí.

"Udělá to," odpověděla. "Až bude mít dost odvahy, řekne ti to."

Pokoušela jsem se tomu uvěřit. Chtěla jsem tomu věřit.

"Celý život jsem se dívala na to, jak táta spí s ženskými a pak je odkopává,
jakoby nic neznamenaly. Bála jsem se, že láska není opravdová, a jestli je,
že nemám ty správné geny milovat někoho tak jako ty miluješ Rushe.
Nikdy jsem nebyla zamilovaná. Dávala jsem si velký pozor. Bála jsem se,
že nebudu milovat, protože to můj táta nedokáže. Pak … pak jsem ho
viděla s …" zarazila jsem se. Nevěděla jsem, jestli se chci s tímhle Blaire
svěřit. Nebyla jsem si jistá, jestli se vůbec kdy budu chtít podělit o to, co
jsem viděla. "Miluje mojí mámu. I přestože nemluví, ani se nehýbe, chce jí
být nablízku. Češe jí vlasy." Tahle maličkost mě stále mátla. Nikdy by mě
nenapadlo, že dokáže být takový.

"Hádám, že jsi po matce. Ona ten druh lásky inspirovala a podnítila ho v

rockové hvězdě, která mohla mít kohokoliv. Je to speciální dar a ty se
potřebuješ naučit věřit, že si tu lásku zasloužíš. Dej Grantovi čas. Teď si
teprve všechno uvědomuje a já věřím, že za to čekání stojí."

Přikývla jsem. Má pravdu. Stál za to. Musím o něm přestat pochybovat.

Dvakrát za jednu noc. Další vlastnost, kterou jsem na sobě nesnášela. Byla
jsem nejistá. Bolestivě. Bylo na čase to překonat. Nevím, jestli mě s
Grantem čeká dlouhý život, nebo ne. Ale chci ho. Chtěla jsem, aby tohle
byl můj život. Na konci chci vědět, že jsem to měla.

Bylo na čase říct mu svoje tajemství. Zasloužil si ho vědět.

***

O tři hodiny později jsem byla stočená na Finlayovic gauči, když mi

zazvonil telefon. Blaire šla před chvílí nahoru, aby utišila plačícího Nata.
Byl prý zvyklý, že ho ke spánku ukolébává Rush, takže mu musela
věnovat extra pozornost.

"Halo," řekla jsem, věděla jsem, že je to Grant.

"Ahoj, jsi pořád u Rushe?" zeptal se.

"Ano," odpověděla jsem.

"Dobře. Musím dostat Nan domů a do postele. Doktor říkal, že jí musíme

budit každou hodinu. Má ošklivý otřes mozku. Pak hned přijedu pro tebe."

Nebudu rozebírat fakt, že jí bude ukládat do postele. Byla jsem silnější.

"Dobře," odpověděla jsem.

"Harlow?" řekl, měl v hlase zřetelné obavy.

"Ano."

"Celý mě to mrzí. Prosím, musíš vědět, že se tím nic nemění. Ona je jen
Rushovo malá sestra. Dobře?"

"Já vím."

Grant si podrážděně povzdychl. "Budu tam za pár minut. Slibuju."

"Jsem v pohodě. Dej si na čas," ujistila jsem ho než jsem zavěsila.

Přední dveře se otevřely a vešel jimi Rush. Prošel kolem otevřeného
vchodu do obýváku a pak se zastavil, couvl a podíval se na mě. "Ahoj,
pořád jsi tady," řekl.

"Jo. Zrovna mi volal Grant."

"Potřeboval jsem dnes jeho pomoc. To je jediný důvod, proč to dělal."

"Já vím," řekla jsem, přestože jsem to kompletně nechápala.

"Chtěl se vrátit za tebou," pověděl mi Rush.

"To je dobrý, Rushi, Nejsem naštvaná," ujistila jsem ho.

Vypadal, že se mu ulevilo. "Nate spí?" zeptal se.

"Plakal a Blaire ho šla nahoru houpat."

"Chce mě. Tohle je náš čas. Vyřiď Grantovi, že děkuju," řekl mi.

"Určitě."
 42. Kapitola
GRANT

Zajel jsem před dům a Harlow vyšla ven. Pořád na sobě měla šaty, ale boty
si nesla v ruce. Měl jsem s těmi šaty plány a obzvlášť s botama. Dokonce i
když to neměla v úmyslu, Nan mi zničila večer.

Vyskočil jsem z auta a šel jí otevřít dveře.

Sladce se na mě usmála. Při pohledu na její unavené oči jsem jí chtěl

popadnout a obejmout.

"Ahoj," řekl jsem, vzal jí obě ruce a dal si je kolem krku.

"Ahoj," odpověděla, s rukama položenýma na mých ramenou.

"Chyběla jsi mi," řekl jsem jí, sklonil hlavu a políbil jí na rty. Snadno je
pro mě rozevřela a já vtrhl dovnitř, ochutnávajíc jí a připomínajíc si, že je
moje. Věřila mi.

"Taky jsi mi chyběl," zašeptala mi proti rtům.

"Nejsi na mě naštvaná?" zeptal jsem se, potřeboval jsem ujištění.

"Ne," řekla jen.

"Je nejvyšší čas, abych tě taky uložil do postele. Až na to, že tebe chci
nahou a omotanou kolem mě," řekl jsem a vyzvedl jí nahoru do auta. "A
chci, aby sis kvůli mě obula tyhle boty."

Nakrčila nos. "Mám v nich spát?"

"Ne, chci, abys je měla na sobě, zatímco budu zabořený hluboko v tobě,"
informoval jsem jí.
Obě tváře se jí rudě zahořely a přikývla.

To je moje holka. Nebyla raněná, ani naštvaná. Nikdy se mi tak kurevsky

neulevilo.

Poplácal jsem v autě místo vedle sebe a Harlow se přisunula blíž. Opřela
se o mě a já jí objal. S ní bylo všechno snazší. Dal jsem jí pusu do vlasů.

"Děkuju ti," řekl jsem.

"Za co?"

"Že jsi tak zatraceně dokonalá."

Opřela si mi obličej o rameno. Její dech mě hřál na kůži a dostat jí do

postele začala být priorita číslo jedna.

"Nebudu lhát. Byla jsem naštvaná. Nelíbilo se mi, že jsi šel pomáhat Nan.
Bylo to ode mě sobecké a já nesnáším, že mám v sobě něco tak ošklivého.
Už takhle nikdy reagovat nebudu. Nechci taková být."

Byla tak zpropadeně upřímná. A také se mýlila. Ne, měla v sobě ani gram
ošklivosti. Pohladil jsem jí po holém stehně. "Harlow, nemyslím si, že
dokážeš být sobecká, nebo zlá, i kdyby ses snažila. Reagovala jsi tak,
protože jsi ke mě majetnická a to ze mě dělá nejšťastnějšího chlapa na
světě. Měla bys být naštvaná. K čertu, zlato, sám jsem byl naštvaný. Byl
jsem tak zatraceně rozpolcený. Nechtěl jsem tam být, ale Rush mě
potřeboval."

"A mě se to nelíbilo. Takže jsem sobec."

Se smíchem jsem jí rukou vyjel po stehně ještě výš. "Řeknu ti jak to bude.
Ohledně mě můžeš být sobecká kdykoliv se ti zachce. Kurevsky mě to
nažhavuje."

Harlow rozevřela nohy. "Proč?" vydechla, když jsem jí přejel po vlhkých

kalhotkách.

"Protože ti chci patřit. Chci, aby ti záleželo na tom, když odejdu. Kdybys
za mnou přišla, s radostí bych tě vzal sebou. Nedokážu ti říct ne."

Pohnula se mi proti ruce a tiše zasténala. "Pak si mě vezmi tady v autě, než
půjdeme dovnitř. Potřebuju tě," řekla, zaklonila hlavu a zanaříkala, když
jsem jí strčil ruku do kalhotek.

"Zdá se, že nakonec přece jen tu fantazii s tebou v těchhle botách zažiju,"
řekl jsem jí a natáhl se pro ně. "Ale napřed si je obuj," řekl jsem jí.

Zasmála se, nazula si je a vylezla mi na klín.

***

Když se hodinu potom, co jsme si s Harlow lehli do postele spustil budík,

rychle jsem ho vypnul a chystal se vylézt ven, abych zkontroloval Nan.
Harlow natáhla ruku, chytila mě a stáhla mě zpátky dolů.

"Ne. Tohle udělám já," řekla a začala vstávat.

"Zůstaň v posteli. Nechci, abys to musela dělat," hádal jsem se. Nan
nebyla její problém.

Harlow si odhrnula dlouhé, husté vlasy z obličeje a zamračila se na mě.

"Říkal jsi, že je v pořádku, když jsem majetnická. No, nelíbí se mi
představa, že bys šel k ní do pokoje, zatímco je v posteli a budil jí. Zůstaň
tady a já jí vzbudím," řekla.

S úsměvem jsem si zase lehl. "Dobře. Fajn. Vyhrála jsi," odpověděl jsem."

Měla pravdu. Ani náhodou bych jí nenechal jít do pokoje jiného muže
uprostřed noci. Přikývla, sebrala mojí odhozenou bílou košili a oblékla si
jí, aniž by se jí obtěžovala zapínat; jen si jí držela u sebe a vyšla ze dveří.

Malá, sladká, sexy ženská, jde se podívat na Nan a zároveň jí ukáže, v čí

posteli jsem. Usmál jsem se. Rád jsem věděl, že má v sobě trochu vzdoru.
Se sestrou jako Nan ho potřebuje. Nenáviděl jsem představu, že by jí Nan
nějak ranila.

Napadlo mě, že jsem o to málem přišel, protože jsem se jí bál milovat a

ztratit. Strach ze smrti se do mě zaryl hluboko. Měl bych Rushovi a Blaire
poděkovat za to, že mi ukázali, že milovat někoho za to stojí. Jen musím
najít způsob jak Harlow říct, co přesně cítím. Nechtěl jsem jí zastrašit.
Podle toho jak na mě poslední dobou koukala jsem chtěl věřit, že to cítí
stejně.

Dveře ložnice se otevřely a Harlow obrátila oči v sloup. "Je v pohodě.

Mracha jako vždycky. Říkala, že chce, abys jí příště přišel zkontrolovat
ty," řekl Harlow, upustila košili a zalezla si ke mě zpátky, tulíc se ke mě.

"Co jsi jí odpověděla?" zeptal jsem se.

"Že to musí překousnout. Nechávám si tvůj sexy zadek bezpečně

zastrčenej ve svojí posteli," odvětila, přehodila si jednu nohu přes moje a
zavrtala se do mě.

Držel jsem si jí u sebe a s úsměvem na tváři jsem zase usnul.

 43. Kapitola
HARLOW

Rush Auguse našel. I kdyby ho Woods nevyrazil, nebyl by schopný

pracovat. Rushovi se podařilo zlomit mu tu ruku, kterou praštil Nan a řekl
mu ať odjede z města. Buď měl Rush připravené policejní obvinění, nebo
utekl strachy. Nejsem si jistá co se přesně stalo. Nerada jsem se s Grantem
bavila o Nan.

Nan opět odjela z města, což u ní bylo normální, podle toho co všichni
říkali. Až se přes tu věc s Augustem přenese, vrátí se. Já byla jen ráda, že
mám Granta pro sebe. Zdál se uvolněnější než já.

Jediná věc, která teď mezi mnou a Grantem stála, bylo moje tajemství. To,
které jsem si nechávala pro sebe většinu života. To, díky kterému se mnou
lidé jednali jinak. A to, které mi bránilo říct mu, že ho miluju.

On mi lásku nevyznal. Bylo spravedlivé ho milovat, když jsem mu

nemohla dát věci, které si zasloužil? Žila jsem tak dlouho aniž bych o tom
přemýšlela, protože mi babička nedovolila používat to jako berličku, nebo
omluvu. Ale teď … nemohla jsem to udělat aniž bych byla upřímná.
Povědět Grantovi pravdu bude těžké. Buď to pochopí, nebo v tom uvidí
zradu.

Kéž bych měla trochu víc času. Nechtěla jsem to mezi námi zničit. Jeho
srdce bylo v bezpečí, i když moje ne. Podívala jsem se na Granta, který
telefonoval na stavbu, na kterou jsme měli právě namířeno, tříhodinovou
cestou. Chtěl, abych jela s ním a já od něj nechtěla být daleko. Cestou jsme
toho moc nenamluvili, protože řídil, dělal si poznámky a telefonoval s
různými lidmi. Nebyl jako ostatní lidé z Rosemary-měl skutečnou práci.
Běžnou práci ve stavební firmě. Líbilo se mi to.

Konečně položil telefon na notes a podíval se na mě. "Přísahám, že

kdybych věděl, že mě budou celý den držet na telefonu, netáhl bych tě
sebou."
"Jsem s tebou ráda," řekla jsem mu.

Usmál se, natáhl ruku a propletl si se mnou prsty. "Miluju, když tě mám u
sebe. Všechno je hned lepší."

Miloval mě mít u sebe. Neřekl, že miluje mě, ale miloval mojí společnost.
To bylo nové. Nemohla jsem zadržet přitroublý úsměv.

"Mám hlad. Nedáme si oběd?" zeptal se a na dalším výjezdu sjel z dálnice.

"Ano, něco bych snědla," přiznala jsem.

Přerušilo mě zazvonění mého telefonu, rychle jsem po něm sáhla. Mohli

mi volat jen dva lidé. Táta, nebo Mase.

Na obrazovce svítilo tátovo jméno.

"Tati?" řekla jsem do telefonu. Málokdy mi volal během turné.

"Ahoj, jsem na cestě domů. Máme problém s Emmy. Musím tam být. A
chci, abys byla připravená. Jakmile tě najdou, vyletí všechno do vzduchu."

Najdou mě? "Nechápu, tati. Co vyletí do vzduchu? Kdo mě najde?"

"Nějakej zmetek vypustil info o tvojí mámě. Nějaká nová zaměstnankyně

Panství. Když mě tam viděla, začala se v tom šťourat. A když jsi přišla na
návštěvu, zjistila, že jsi moje dcera. Dneska večer na mě zaútočili
paparazzi v zajebaný Paříži. Mířím domů. Nechci, aby se někdo z nich k
tvojí mámě přiblížil. Tu děvku vyrazili a eskortovali z pozemku, ale
novináři obklíčili Panství. Zaměstnanci panikaří. A po tobě půjdou taky."

Vždycky jsem díky svojí nudnosti byla před paparazzi v bezpečí. Teď to
existence mojí matky všechno změní. "Jak můžu pomoct, tati?" zeptala
jsem se, bála jsem se o muže, kterého jsem viděla ochraňovat mámu
jakoby byla princezna.

"Nic. Vůbec nic, zlatíčko. Vůbec nic, kurva. Musím se dostat za mámou.
Potřebuje mě. Mrzí mě to, ale jsi v tom sama. Jen buď připravená-najdou
tě. Všechno se dostane ven. Všechno. Rozumíš mi, že jo?"

Mluvil o mém životě. O mém tajemství. O mém soukromí.

"Ano, pane. Já vím."

"Je mi to moc líto, holčičko," řekl s upřímnou bolestí v hlase. Opravdu si

přál, abych tomu nemusela čelit. Ale musím to vyřešit sama.

"Jediný co mě napadá je, že bys mohla přijet do Panství. Můžu ti tam

zařídit pokoj a budeš v bezpečí, ale svůj příběh nakonec dostanou. Ví o
tom příliš mnoho lidí. Všechno vyplave ven. Můžeš se chvíli skrývat,
schovám tě. Ale je na čase se tomu postavit. Už nejsi moje malá holčička."
Měl pravdu. Bylo na čase tomuhle životu čelit. Už se před ním nemůžu
schovávat.

"Zavolej mi. Dej mi vědět jak jí je a že jsi v bezpečí, až tam budeš," řekla
jsem mu.

"Dobře. Nanin příběh dostanou taky. Buď na to připravená."

"Dobře."

Zavěsila jsem a zírala dolů na telefon.

"Co se děje?" zeptal se Grant a upíral na mě pohled.

"Já … vědí to. Media to vědí."

"Do prdele," Grant odstrčil notes co byl mezi námi a posunul se ke mě. Až
do teď jsem si ani neuvědomila, že jsme zaparkovali. "Myslíš o tvojí
mámě?"

Přikývla jsem. "Ano. O mámě. Nan … mě. Dozvědí se všechno. Přijdou

mě hledat. Nebude těžké mě najít. Vědí kde bydlí Rush. Občas
komunikuje s médii, když potřebují nějaké historky o rodině Slacker
Demon."

Grant mě vtáhl do náruče a držel si mě na hrudi. Musím mu všechno říct.

Jen jsem nedokázala zformovat slova. "Nedovolím, aby se k tobě ti zmrdi
přiblížili. Přísahám," zavrčel a sevřel mě pevněji.

Netuší jací jsou. Tohle bude zlomový příběh v hudebním průmyslu.

Světově nejproslulejší rockový zpěvák je ženatý se ženou, kterou drží v
tajnosti. Dokonce i před vlastní dcerou.

Pak přijdu na řadu já. Jejich zázračné dítě. Dítě, které nemělo žít, ale žije.
To, které možná nebude žít dlouho. To, které nemůže mít děti, nebo by ho
to mohlo zabít. To, které nebylo celé, jehož srdce nikdy nefungovalo
správně. Celý život beru prášky. Preventivní prohlídky-všechno vyjde
najevo. A ze mě bude ta nemocná holka. Na kterou se všichni dívají jakoby
nebyla normální. Nechci to. Znovu už ne.

Už jsem to předtím zažila a nechtěla jsem tím projít znova. Měla jsem ke
střežení svých tajemství důvod. A teď budou všechna venku a já nad tím
nemám žádnou kontrolu.

"Šššš, to je dobrý, miláčku. Přísahám, že tě ochráním. Přísahám, že ano,"

mumlal Grant, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Změní se mi naprosto
celý život.
 44. Kapitola
GRANT

Zatraceně. Tohle jsem napravit nemohl a nesnášel jsem to. Harlow se tiše
třásla ramena, zatímco mi její slzy zmáčely tričko. Celý její život
rozmáznou v novinách. A já s tím k sakru nemohl nic dělat.

Rush se něčím takovým nikdy zabývat nemusel, protože svět o jeho

existenci věděl. Občas dělal rozhovory, ale jeho normální život je
nezásobil dramatem, po kterém prahli.

Tohle bude. Harlow ztratí všechen klid. Mohl bych jí vzít pryč a schovat.
Mohli bychom nasednout na letadlo a opustit tuhle blbou zem. "Odjedeme.
Seženeme si letadlo a schováme se. Můžeme jet na nějaký klidný ostrov."

Zavrtěla hlavou. "Tím to nezmizí. Jednoho dne mě najdou a dokud se

tomu nepostavím-" škytla, "-půjdou po mě. Musím tomu čelit. A potřebuju
dohlédnout na tátu. Bude to pro něj tak strašně těžký."

Vždy si dělá starosti o ostatní. Taková prostě je. Byla to jedna z věcí, které
jsem na ní miloval. Ale právě teď jsem chtěl, aby myslela na sebe. Kiro byl
na paparazzi zvyklý. Běžně byl v novinách a povídali se o něm drby.
Harlow od toho všeho držel v ústraní, ale teď jí to zavalí jako lavina.

Ne že by svět nevěděl o její existenci. Jen toho o ní nevěděli mnoho, takže

jí ignorovali. Byla nudná a Kirovo excesy byly mnohem zábavnější.

"Řekni mi co dělat a já to udělám. Jen mi řekni, co potřebuješ," řekl jsem

jí, měl jsem pocit jakoby se mi s každým jejím vzlykem lámalo srdce.

"Potřebuju se vrátit do Rosemary a sbalit se," řekl jednoduše.

Sbalit? Proč? "Proč budeš balit?" zeptal jsem se, cítíc první vlnu paniky.

"Musím odjet. Nan bude pro média méně zajímavá, když tu nebudu.
Musím se vrátit do L.A. a schovat se. Jsem v tom dobrá."

"Nemůžu pracovat z L.A., ale zavolám tátovi a řeknu mu, ať si to nějak

zařídí," řekl jsem.

Zavrtěla hlavou. "Ne, nemůžeš jet. Musíš zůstat tady, aby tě do toho taky
nezatáhli."

Jemně jsem jí popadl za ramena a odtáhl od sebe, abych jí viděl do tváře.

Zírala na mě velkýma, uslzenýma očima. "Nedovolím ti, abys mě opustila.
Nikdy. Copak to nechápeš?"

Jen se na mě dívala. V očích jí probleskovaly emoce, kterých jsem se chtěl

držet, ale i takové, které jsem nenáviděl. Pochybovala o mě …
pochybovala o nás. Myslel jsem si, že tohle už máme za sebou.

"Harlow, nenechám tě mě opustit."

Utřela si slzy. "Necháš," řekla smutným, poraženým hlasem. Nenáviděl

jsem ho.

"Sladká holčičko, žádné množství paparazzi mě od tebe neodežene.

Dokážu zvládnout cokoliv, dokud budu mít tebe."

Harlow zavrtěla hlavou a odvrátila ode mě pohled. "To říkáš teď. Ale nevíš
co to je. Nestojí to za to."

Ona stála za cokoliv a za všechno, co na mě mohli vyhrabat.

"Vezmu tě zpátky, ale ani na chvíli tě neopustím. Nenechám tě v tom

samotnou a nikam neodejdu. Slyšíš mě?"

Smutně se pousmála. "Vím, že si to myslíš, ale přeroste ti to přes hlavu.

Brzy to poznáš. Není to takový, jaký si myslíš. Vyjdou najevo určitý věci,
se kterými se nesrovnáš. A já to pochopím."

Nevěřila nikomu. Tenhle boj jsem prohrával. Ale hodlám vyhrát její srdce.
Říkat jí to nestačí. Slova jsou chabá. Musím jí to ukázat. A taky že to
udělám.
 ***

Držel jsem si Harlow přitulenou k sobě. Neposlouchali jsme rádio. Byl

jsem si celkem jistý, že už se o tom mluví na každý stanici. Nechci jí
rozrušovat. Tohle nebude snadný a než to celý skončí, budu v pokušení z
někoho vymlátit duši, ale ukážu jí, že to myslím vážně. Že je pro mě ta
pravá.

Když jsme vjeli do Rosemary, ulice lemovala auta a dodávky televizních

kanálů. Otočil jsem auto a zamířil ke svému bytu.

"Co to děláš?" zeptala se, sedla si a podívala se na novináře obklopující

Nanin dům. Fotili si její auto a dům.

"Beru tě k sobě," informoval jsem jí.

"Musím se tomu postavit hned. Jinak se to jen zhorší. Chci, aby odešli a
všichni v Rosemary se tak mohli vrátit zpátky k normálu."

"Harlow, když tě pustím z auta, vrhnou se na tebe a já skončím ve vězení.

Rozumíš mi?"

Zamračeně se na mě podívala. "Proč?"

"Protože kurevsky vybouchnu. Proto."

Když jsem zastavil, zazvonil mi telefon a já ho zvedl. Svítilo na něm

Rushovo jméno.

"Čau," řekl jsem, otevírajíc dveře auta. Chtěl jsem si pospíšit a dostat
Harlow bezpečně dovnitř.

"Kde je Harlow?" zeptal se Rush.

"Se mnou."

"Kde?"
"Zrovna jsme přijeli k mýmu bytu," odpověděl jsem.

"Dostaň jí dovnitř a nikam nechoďte," vyštěkl Rush.

"Jsem krok před tebou," řekl jsem mu, byl jsem otrávený, že si myslí, že
musí chránit co je moje.

"Ona to ví?" zeptal se Rush.

"Jo. Kiro volal, aby jí varoval."

"Ví o mámě?"

"Jo, zjistila to, když jsme byli hledat jejího tátu ve Vegas. Byl jsem tam."

"O Harlow už se mluví. Nezapínej televizi," řekl Rush.

"To jsem ani neměl v plánu. Postarám se o ní. Nepotřebuju, abys mi krurva
říkal, jak mám udržet svojí holku v bezpečí."

Rush chvíli mlčel. "Dobře. Fajn. Ale kdyby -" odmlčel se. "To je jedno.
Zavolej, kdybys mě potřeboval. Zavěsil a já pomohl Harlow vystoupit z
auta, vzal jsem jí za ruku a oba jsme se rozeběhli ke dveřím. Nikdo tady
nebyl a já chtěl, aby to tak zůstalo.

Když jsme byli bezpečně uvnitř, zavřel jsem dveře a zamkl.

"V pohodě?" zeptal jsem se jí.

Přikývla a jen tam stála a dívala se na mě. Nebyl jsem si jistý o čem
přemýšlí, ale mohl jsem říct, že s něčím bojuje.

Vykročil jsem k ní a ona se mi vrhla do náruče. To jsem nečekal, ale chytil

jsem jí a držel. Uvědomil jsem si, že tohle bylo v jejím životě poprvé, co z
ní někdo udělal svojí prioritu. Úleva v jejím těle, zatímco se ke mě tiskla,
mi řekla vše, co jsem potřeboval vědět. Moje přehnaně ochraňovaná
Harlow, nebyla nikdy chráněná kvůli ní samotné, ale kvůli tajemstvím její
rodiny a ženě, o které ani nevěděla, že žije.
"Od teď máš mě," řekl jsem jí a ona mi na hrudi přikývla.
 45. Kapitola
HARLOW

Trvalo jim to jen tři hodiny než nás našli. Grant zatáhl žaluzie a závěsy.
Venku byla také policejní auta a já věděla, že Rush dělá vše co je v jeho
silách, aby ode mě ty supy odehnal, ale nevedlo to k ničemu dobrému.

Grant byl kvůli mě zamčený v bytě jako zvíře. Nesnášela jsem to.
Sledovala jsem ho jak vykukuje ven a začínala jsem se nenávidět. Mohla
jsem za to. Byla jsem sobecká a dovolila mu se mnou zůstat. Měla jsem
utéct. Měla jsem ho donutit, aby mě opustil. Měla jsem mu říct, že ten
strach ze ztráty někoho blízkého, je se mnou velmi reální. Nebyla jsem si
jistá jak dlouho budu žít. Nikdy jsem nesměla otěhotnět. Viděla jsem ho
dívat se na Rushe s Natem a věděla jsem, že to chce.

Ale se mnou to nikdy moct mít nebude.

Byla jsem vadná.

A teď mu ničím život.

Grant se otočil a přistihl mě zírat. Zamračil se a rychlými kroky ke mě

došel.

"Nelíbí se mi tvůj výraz. Kašli na ten bordel tam venku."

"Nemůžu. Jsi kvůli mě uvězněný ve vlastním bytě."

Grant nadzdvihl obočí. "Myslíš si, že mi na tom záleží? Měl bych s tím
problém jen kdybys tu nebyla se mnou. Ale jsi. Takže je to zatraceně
dobrý."

Nemohla jsem si pomoct a usmála se škádlivému výrazu na jeho tváři.

Nikdy se nepřestával snažit mě rozesmát. "Brzy se budeš chtít dostat ven,"
řekla jsem mu, pokoušejíc se mu připomenout velice skutečný problém.
Grant se se mnou nehádal. Místo toho mi pokynul prstem. "Vstaň," nařídil.

Udělala jsem co řekl.

Natáhl ruku a jejím hřbetem mě pohladil po tváři. "Hodná holka," zavrněl.

"Teď se svlékni," řekl přísně. Mělo by mě to naštvat, ale temné, sexy
podtóny mi odvedly pozornost naprosto jiným směrem.

"Cože?" zeptala jsem se, začínalo se mi hůř dýchat.

"Řekl jsem ať se svlékneš. Vím, že jsi mě slyšela," řekl pomalu.

Napadlo mě protestovat, ale při tom jak mě sledoval jsem si to rozmyslela.

Rozepnula jsem si zip na sukni a nechala jí spadnout na zem. Oběma
rukama jsem chytla okraj trička a pomalu si ho přetáhla přes hlavu. Jestli
chtěl hrát hry, rozhodla jsem se, že budu taky. Když jsem upustila tričko na
podlahu, začal se do mě vpalovat pohledem. Skoro jsem cítila jak mi
proniká kůží. Pak jsem si vzadu rozepnula podprsenku a nechala jí
spadnout dopředu. Napřed jsem si jí stáhla z jednoho ramene a pak z
druhého a odhodila jí před něj.

"Kalhotky," řekl ochraptěle.

Dala jsem si s jejich stahováním extra záležet a pak jsem tam stála,
zatímco mi pohledem rozpaloval tělo až mě z toho šimralo na těch
správných místech.

"Žádný muž by nelitoval, že je s tebou zamčený," řekl tiše a natáhl se, aby
vzal do dlaně jedeno moje naběhlé prso. "Tak citlivé bradavky. Ani
nepotřebují, abych se jich dotknul. Tvrdé jako bonbón jen z mého
pohledu," zamumlal. Napadlo mě poukázat, že by každé ženě ztuhly
bradavky, kdyby se jí na ně takhle díval. Ale nechtěla jsem o tom
přemýšlet. Chtěla jsem myslet jen na nás. Na nikoho jiného. Jen na nás.

"Takhle se tam dole depilovat by mělo být nelegální. Není to fér. Už tak jsi
zatraceně dokonalá a ne se dělat ještě neodolatelnější. Chlap nedokáže
unést všechno." Sklouzl rukou dolů, aby chytil můj holý pahorek a já
zakňučela. Nebyla jsem si jistá jakou hru to teď hrajeme, ale líbila se mi.
"Vlhká. Vždycky tak vlhká. Je to pro tebe tak snadný. Čím zvlhneš? Co
jsem udělal, že jsi z toho tak vlhká?" zeptal se, když mi prsty přejel přes
kluzké horko.

"Není potřeba moc. Jen tvůj pohled a je to," řekla jsem mu.

Potěšeně se pousmál a překonal zbývající vzdálenost mezi námi. "Jen

pohled, opravdu? Teď pro mě bude těžký udržet ruce z tvých kalhotek. Už
tak celý dny myslím na to jak tě líbám a ochutnávám. Když teď vím jak
rychle jsi vlhká, dostane se ti sexu na pár nebezpečných místech," zašeptal
a líbal mě při tom na krku.

Zachvěla jsem se a chytila se ho za ramena, než se mi podlomí kolena.

Stále mě zpracovával svojí magickou rukou a já nebyla daleko od orgasmu
z jeho sprostých slov a prstů.

"Byla jsi pro mě stvořená," řekl, způsobujíc, že jsem se zarazila. Co tím

myslel? Bylo to příšerně blízko něčemu jinému. Nemohl mě milovat.
Neznal pravdu. Nebude mě milovat až se jí dozví.

Chtěla jsem zapomenout. Nechtěla jsem, aby říkal víc. Zvedla jsem levou
nohu, omotala mu jí kolem boků a otevřela se mu. Vklouzl prsty dovnitř a
zasténal.

"Zasraně pružná," řekl a líbal mě všude kam ústy dosáhl. Na ucho, čelist,
krk. "Otoč se a chyť se zadního opěradla gauče. Vystrč na mě ten svůj
sladkej zadek," nařídil.

Neptala jsem se, prostě jsem poslechla. Chtěla jsem to udělat. Chytl mě za
zadek a jemně mě po něm plácl. Zanaříkala jsem a on mě plácl silněji.
"Líbí se mi jak se ti na kůži vybarvují moje otisky," řekl, hladíc místo,
které plácl. Svíjela jsem se, chtěla jsem vyvrcholení, které už bylo
nadosah.

"Moje holka se vrtí. Líbí se jí to." Plácl mě znovu, tentokrát ještě silněji a
já vykřikla. "Kurva, to je pěkný," zavrčel Grant a pak mi rty přejel po
pálící kůži. Vystrčil horký jazyk a olízl citlivé místo. Prahla jsem po jeho
puse, byla tak blízko ostatním místům.
"Co bys chtěla, sladká holčičko? Chceš, abych ti naplácal někde jinde?"
zeptal se. Nevěděla jsem jak odpovědět. Chtěla jsem jen orgasmus, který
ve mě začal probouzet. Bude odlišný od těch ostatních. Cítila jsem to.

Hlasité, tvrdé plácnutí zasáhlo můj klitoris a já vykřikla, když mnou

projela rozkoš a začala jsem padat na gauč, nevydržela jsem stát, celým
tělem mi zmítaly otřesy.

Grant mě popadl za boky, držel mě nahoře a jedním hladkým pohybem do

mě vnikl. "Mám zasraně zlobivou holku, co dostává ráda na zadek,"
vydechoval, naprosto mě ovládal a pohyboval se dovnitř a ven.

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude líbit dostat naplácáno, ale způsob

jakým to Grant udělal byl úžasný. Tělo mi pořád hučelo po orgasmu a už
jsem cítila přicházet další. Nebyla jsem si jistá jestli další zvládnu. Ne
takovýhle. Bude mi muset nahoře držet víc než jen boky.

"Moje kundička. Vědět, že se jí nikdo jiný nedotkl a že je celá jenom

zasraně moje, mě přivádí k šílenství," zavrčel spokojeně a já se začala
pohybovat spolu s ním, potřebovala jsem to co se mi chystá dát.

Grantova ruka sklouzla kolem mě a začal mi krouživými pohyby dráždit

poštěváček, zatímco chválil mě a moje tělo. "Pojď, pro mě, miláčku," řekl
a znovu mě dovedl k vrcholu. Prudce ucukl ven a já začala prosit ať
nepřestává, když v tom vykřikl úlevou.

Znovu nepoužil kondom, ale vytáhl ho ven. Teplo na mých zádech bylo
důkazem. Nemůžeme v tomhle pokračovat. Nesmím otěhotnět. To
nepřicházelo v úvahu. Nikdy.

"Nehýbej se. Očistím tě," řekl Grant, odešel a nechal mě tam. Chtěla jsem
se svalit na gauč, ale věděla jsem, že by nechtěl, abych mu zašpinila
nábytek.

Nohy jsem měla jako želé. Ani ne za minutu se vrátil s teplou žínkou a
jemně mi utřel záda. Usmála jsem se, věděla jsem, že sledoval jak mi
vystřeluje sperma po těle. Jeho křik rozkoše byl hlasitější něž obvykle.
Věděla jsem, že se na to rád díval.
"Zase jsem si tě označkoval," řekl s pobaveným úsměvem, když jsem se
otočila a zhroutila se na gauč.

"To teda ano," odpověděla jsem.

Přejel mi očima po těle. Pak zvedl svoje tričko a hodil ho po mě. "Nemůžu
se na tebe takhle dívat, nebo do pěti minut půjdeme zase na věc."

Líbilo se mi, že mě tak moc chtěl. Natáhla jsem si na sebe jeho tričko a
složila si nohy pod sebe.

"Jestli ses mě pokoušel rozptýlit, odvedl si skvělou práci," řekla jsem mu.

"Dobře. Rád tě rozptyluju, ale miláčku, sex s tebou není nikdy o ničem
jiném než o tom, že miluju být uvnitř tvýho těla."

To se mi líbilo. Měla jsem z toho pocit jakoby mě potřeboval stejně moc

jako já jeho.

"Řekl bych, že si dáme sprchu, ale líbí se mi vědomí, že voníš jako já a

sex. Cítím se při tom jako zasranej neandrtálec. Jestli se začnu tlouct do
prsou, prostě mě ignoruj." Mrkl a natáhl si džíny. Nechal si je rozepnuté a
odhaloval tak sexy břicho, pak se posadil vedle mě.

"Připomeň mi, abych těm debilním kreténům poslal děkovnej vzkaz, že mi

dali důvod se tu s tebou zamknout a obléct si tě do svýho trička."

Zasmála jsem se a opřela se o něj. Tohle bylo správné. Všechno s Grantem

mi připadalo správné. Možná ho bůh stvořil pro mě. Tam venku musel být
někdo, kdo by mě chtěl, i když jsem poškozená. Bůh mě určitě nestvořil
proto, abych žila osamělý život.
 46. Kapitola
GRANT

Harlow mi seděla stočená v náručí a pohrávala si mi s vlasy. Přemýšlel

jsem, že si je ostříhám, protože už jsem je nechával růst dlouho. Ale když
mi jimi takhle projížděla prsty, rozhodl jsem se, že to takhle nechám.
Očividně se jí to líbilo.

Nebyl jsem si jistý, proč jsem si s ní předtím hrál drsně, ale chtěl jsem.
Vždycky se zdála tak křehká a zacházel jsem s ní jako s něčím unikátním a
drahocenným. Protože byla. Ale chtěl jsem vidět jak daleko zajde. Tlačil
jsem a čekal až couvne a přestal bych. Ale neudělala to. Vystrkovala svůj
sexy zadek do vzduchu a říkala si o víc. Kurva, bylo to žhavý.

Už jsem se nějakou chvíli nedíval ven. Rush volal a ptal se jestli tam ještě
jsou a já mu řekl, že ano. Říkal, že mají před domem také pár fotografů.
Věděl jsem, že sexem nebudu moc Harlow rozptylovat pořád. Budu muset
jít ven a brzy se těm šťrouravejm ksindlům postavit.

"Myslím, že bych si s nimi měla jít promluvit," řekl Harlow, zatímco si

namotávala moje vlasy na prsty.

"Ne," odpověděl jsem a zavřel oči, abych jí neviděl, kdyby začala prosit.

"Neodejdou dokud si se mnou nepromluvím," pověděla mi.

"Dobře, protože jestli si mi budeš dál hrát s vlasy, hodím tě na záda a dáme
si druhý kolo," varoval jsem jí.

Harlow mě za vlasy zatahala. "Grante. Nemůžeš využívat sex, abys mě

udržel pod kontrolou."

Ušklíbl jsem se. "Ano, miláčku, můžu," odpověděl jsem.

Usmál jsem se jejímu malému zachichotání. Koukl jsem se na ní přes

napůl zavřené oči. Dívala se na dveře a okusovala si při tom spodní ret. O
něčem usilovně přemýšlela. Kéž bych jí uměl číst myšlenky. Nesnášel
jsem, že nevím co si myslí. Vždycky jsem byl vyděšený, že mě má v plánu
opustit.

"Táta říkal, že tohle nevyšumí dokud nedostanou svůj příběh. Měla bych
jim prostě odpovědět na otázky. Možná ho nechají na pokoji, když to
udělám. Má plné ruce práce s Emily."

Nemluvila o Emily jako o svojí mámě. Nechápal jsem to, ale asi to bylo
jako zjistit, že jste adoptovaní. Biologičtí rodiče vás nevychovali. Emily
nebyla součástí Harlowina života. Doslechnout se, že je Emily naživu z ní
automaticky neudělalo mámu.

Zatraceně, já svojí matku znal a mami jsem jí neříkal.

"Jeho problém, ne tvůj," řekl jsem.

"Táta udělá něco hloupého, jestli bude mít pocit, že jí cokoliv hrozí."

Její otec byl Kiro Manning. Jeho životním cílem bylo dělat blbosti. Copak
nesledovala zprávy?

"Není to tvůj problém," zopakoval jsem.

"Ano, to je. Celý život jí i mě chránil."

Neviděl jsem to stejně. Měl jsem pocit jakoby Kiro ochraňoval Emily, aby
se svět nedozvěděl, že má nějakou slabost. Nevěřil jsem, že chránil
Harlow. Prostě na dítě neměl čas. Viděl Harlowinu babičku jako dokonalé
řešení a strčil jí tam. Naštěstí to bylo to nejlepší co mohlo Harlow potkat;
ale to jen protože měla štěstí, že byla její babička tak skvělá-ne díky tomu
co Kiro udělal. Ten vůl byl sobeckej debil. Nan ignoroval celý život. Pak
tu byl ještě Mase. Ten na tátu sral úplně. To mluvilo za vše.

Masovi nicméně záleželo na Harlow. Už jí volal třikrát a ona nechávala

jeho hovory padat do hlasové schránky. Jestli si s ním brzy nepromluví,
vřítí se do Rosemary se svýma kovbojskýma botama a zatracenou pistolí.
"Musíš zavolat Masovi," řekl jsem jí.

Povzdychla si. "Jo. Raději to udělám, než udělá něco stupidního."

Začala se zvedat a já si jí přidržel u sebe. "Zavolej mu odsud. Nechci tě

pouštět," řekl jsem.

Podle malého zamračení jsem mohl říct, že se jí to moc nelíbilo. Chtěla

soukromí? Proč? Co mohla chtít říct Masovi, co nemohla říct mě?

"Dobře," souhlasila, zvedla telefon a vytočila bratrovo číslo.

Byl jsem celkem uklidněný, ale rozhodně teď budu tenhle rozhovor
pozorně poslouchat. Jestli plánuje zavolat kovboje sem, aby pro ní přijel a
odvezl jí do Texasu, odvleču jí přes celý zatracený státy. Do prdele s tím.
Neopustí mě.

"Ahoj, jo, jsem v pohodě. Jsem zavřená v Grantovo bytě," řekla.

Neslyšel jsem co říká, ale podle hlubokého zvuku jeho hlasu jsem mohl
říct, že si dělá starosti a je panovačný.

"Nakonec s nimi budu muset mluvit," řekla.

"Ne, ještě ne … já to vím … to není tvoje věc … ano bude … postarám se

o to … já vím, že jsi … zavolám, kdybych tě potřebovala … slibuju …
dobře, taky tě mám ráda. Ahoj." Zavěsila a ztěžka si povzdychla.

"Potřebuju trochu času o samotě na přemýšlení. Nebude ti vadit, když si

napustím vanu a na chvíli se do ní naložím?" zeptala se mě.

Chtěl jsem se do ní naložit s ní, ale chápal jsem, že si potřebuje přebrat ten
bordel a jestli půjdu taky, skončí to sexem ve vaně.

"Jdi si to užít. Budu tady, kdyby se ti začalo stýskat," odpověděl jsem jí.

Usmála se a dala mi pusu. "Děkuju ti."

Až tohle skončí, bude mi věřit až jí řeknu, že jí miluju. Nebudou to jen

chabá slova. Bude jim věřit, protože jí přesně ukážu jak moc jí miluju. V
těch velkých očích, které mě tak dostaly, když se poprvé zadívaly do
mých, nebude ani gram pochybnosti.

Počkal jsem dokud netekla voda a dveře koupelny nebyly zavřené, než
jsem se zvedl a šel se znovu podívat ven. Dav ani trochu neprořídl. Pořád
tam byli a stejně tak poldové. Tohle byla hovadina. Proč byl soukromý
život nějaké rockové hvězdy tak důležitý? Zazvonil mi telefon, vytáhl
jsem ho z kapsy. Znovu Rush.

"Jsou pořád tady," řekl jsem.

"Budou tam dokud s nimi nepromluví. Ale nejsem si jistý jestli by měla,"
pronesl.

"Nenechám jí jít ven."

"Viděl jsi nějaké zprávy?" Rushův tón mě znepokojil. Něco ví.

"Ne, proč?"

"Právě teď se od nich drž dál. Dej Harlow čas."

Co to má znamenat?

"Držím jí od toho."

"Sebe taky. Nepouštěj si to. Ona tě právě teď potřebuje."

"Jo, samozřejmě."

"Zavolej, kdyby něco," řekl Rush a zavěsil.

Došel jsem k lince, popadl ovladač a tiše zapnul televizi. Rush něco
skrýval a já chtěl vědět, co to kurva bylo. Jestli mám Harlow udržet v
bezpečí, potřebuju vědět před čím.
 47. Kapitola
HARLOW

Usušila jsem se, vešla do ložnice a rozhlédla se po jednom z Grantových

triček, co bych si oblékla. Neměla jsem tu žádné čisté oblečení. Byla jsem
překvapená, že mě nechal dát si tak dlouhou koupel samotnou. Nevadilo
by mi, kdyby se přidal, potom co jsem se dostala přes konverzaci s
Masem.

Řekl, že to musím Grantovi říct. Ukazovali moje fotky z dětství v tátově

náruči, když mě před lety odnášel z nemocnice-zázračné dítě přežilo.
Mluvili o tom jak když byla jeho manželka prohlášená za mrtvou,
zapomněl na dítě a užíval si života.

Na povrch také vypluly fotografie jak přicházím a odcházím z domu v

L.A. Dělali rozhovory s lidmi ze školy. Byl ze mě světově nejdojemnější
příběh. Světem se šířily zprávy o mém srdečním stavu a mém životě.

Grant to brzy zjistí. Musím mu to říct. Mám vrozenou srdeční vadu a

nikdy jsem neměla žít. Vzdorovala jsem všem lékařským prognózám už
tím, že jsem začala chodit v devíti měsících. Rodičům bylo řečeno, že se
nebudu vyvíjet stejně rychle jako ostatní děti mého věku.

Ale stále tu zůstával fakt, že mám nemocné srdce. Bylo by pro mě

nemožné zvládnout těhotenství. Brala jsem prášky, které jsem si sebou
neustále nosila v kabelce. Nepila jsem alkohol. Jedla jsem zdravě.
Pečovala jsem o sebe. Babička se ujistila, že bude dělat vše co jí bylo
řečeno, ve snaze udržet mě naživu.

Zhluboka jsem se nadechla. Musím to Grantovi všechno říct. Za dva týdny

letím do L.A. na návštěvu kardiologa a na pravidelné testy. Řekne mi jak
na tom jsem a budu zadržovat dech dokud nepotvrdí, že tentokrát není
potřeba žádná operace. Vzdorovala jsem prognózám. A mám v úmyslu v
tom pokračovat.
Otevřela jsem dveře a vešla do obýváku. Grant seděl na gauči s televizním
ovladačem v ruce a zíral přímo před sebe. S hrůzou jsem se podívala na
televizi, ale nebyla zapnutá.

Přesunul pohled ke mě a já věděla, že se díval. Pravdu o tom co jsem před

ním skrývala měl napsanou v očích. Bolest, zrada, strach-bylo to tam
všechno.

"Víš to," řekla jsem jednoduše a šla si pro sukni, která byla složená a
položená na barové stoličce. Najednou jsem se cítila nahá a odhalená.

"Proč jsi mi to neřekla?" zeptal se Grant, s takovou syrovou emocí v hlase,

že jsem se chtěla stočit na zemi do klubíčka a vzlykat nad nespravedlností
toho všeho. Chtěla jsem to být já, kdo mu to řekne.

"Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nesnáším, když se na mě ostatní dívají

jako na nemocného člověka, ke kterému se bojí přiblížit," odpověděla
jsem, neschopná se na něj podívat.

"Nejsem jen tak někdo, Harlow. Měla jsi mi to říct. Dovolila jsi, abych se k
tobě přiblížil a aby mi na tobě záleželo, ale přesto sis pro sebe nechávala
tak obrovské tajemství." Vypadal skoro omráčeně. Upíral na mě oči a měl
v nich jasný strach.

"Chystala jsem se ti to říct. Jen jsem nevěděla jak. Bála jsem se, že ztratím
tuhle … tuhle věc co máme."

Sklopil hlavu a mlčky tam seděl. Nebyla jsem si jistá jestli je naštvaný,
nebo jestli je taky vyděšený.

"Jsem stejný člověk jakého jsi vždycky znal. Jen mám potíže, které musí
být monitorované. Potřebovala jsem ti věřit, předtím než ti to řeknu."

Zvedl hlavu. V očích nevíru. "Věřit mi? Věřit mi? Muselas mi věřit, abys
mě varovala, že zamilovat se do tebe by mohlo být nebezpečný? Copak
nevidíš jak je to nespravedlivý? Děsil jsem se k tobě něco cítit, protože mě
pronásledoval strach z toho, že bych tě mohl ztratit. Ovládalo mě to. Pak
když jsem se to rozhodl nechat plavat a jednat podle srdce …" zavrtěl
hlavou a tvrdě se zasmál. "Celou dobu jsi byla nemocná a neřekla jsi mi
to."

Nemocná? Nejsem nemocná! "A to je přesně ten důvod, proč to lidem

neříkám. Chovají se ke mě jakoby bych byla nemocná. Nejsem nemocná.
Byla jsem nemocná a vím jaké to je, ale teď už nejsem. A ty si myslíš, že
neříct ti to je nefér? Nic o tom nevíš. V životě je spousta věcí co nejsou fér,
ale chránit sebe sama je fér. Chtít život prožít a nepromeškávat ho není
nefér."

Grant vstal a zavrtěl hlavou. "Nemůžeš si lidi jen tak pouštět k tělu a
nevěřit jim s takovouhle informací. Kdys mi to chtěla říct? Až se do tebe
zamiluju? Až ti řeknu, že tě miluju, odpověděla bys mi 'Ach, jo, možná
nebudu žít moc dlouho'." Odmlčel se, když mu přes rysy přejela bolest a
odvrátil ode mě pohled. "To byl tvůj plán?" zeptal se a zadrhnul se mu
hlas.

"NE! Šla jsem ti to říct teď. Nepředpokládala jsem, že se mi objevíš v

životě. Nepředpokládala jsem tuhle věc mezi námi, ale chtěla jsem to.
Chtěla jsem tebe." V očích mě pálily slzy, natáhla jsem si sukni a rozhlédla
se kolem po botách. Musím odejít. Postavím se těm supům venku čelem.
Stejně už byl nejvyšší čas.

Nenáviděla jsem vidět ho takhle. Nesnášela jsem strach v jeho očích.

Možná jsem mu to měla říct dřív. Možná ode mě bylo sobecké držet to
před ním v tajnosti, ale věděla jsem jak se věci zvrtnou jakmile se to někdo
dozví. Nikdy bych se nedozvěděla jaké to je Granta mít. Toho litovat
nebudu.

"Chtěla jsem ti to dnes říct. Seděla jsem ve vaně a procházela si jak ti to

řeknu. Věděla jsem, že je už čas, aby ses to dozvěděl. Nechtěla jsem, abys
to slyšel z televize, nebo od někoho jiného." Slzy v očích mě štípaly.

"Lhala jsi mi," řekl hlasem naprosto postrádajícím emoce. Bylo to jakoby
se uvnitř vypnul. Tak se s tím vypořádá. Neměl v úmyslu za nás bojovat a
snažit se, aby to fungovalo. Bude chránit sám sebe. Tím mi řekl, co jsem
potřebovala vědět. Nemusel mi říkat, že je konec. Pochopila jsem to čistě a
jasně.

Došla jsem si pro mobil a napsala Rushovi.

Potřebuju, abys pro mě přijel. Chystám se jít ven a vyřešit to s nimi, pak
jedu domů. Prosím.

"Co to děláš?" zeptal se Grant, když jsem zastrčila telefon zpátky do

kabelky.

"Odcházím. Je čas, abych šla," odpověděla jsem, pak jsem zvedla boty a
nazula si je.

"Nemůžeš odejít." Praštil rukou do zdi, "Do prdele! Proč jsi mi to neřekla?
Potřebuju čas, abych to zpracoval, Harlow. Nemůžeš jen tak odjet."

Přešla jsem k němu a postavila se před něj. Tohle bylo ono, až na tenhle
den budu vzpomínat, vždycky pocítím výčitky. Ale bylo pro mě důležité
říct mu před odchodem pravdu.

"Zacházel bys se mnou jinak. Nechci ti na očích vidět to, co vím, že by

tam bylo. Chtěla jsem ti být blízko. Chtěla jsem vědět jaké to je, když mě
kluk chce. Chtěla jsem žít. Moje srdce možná není celé, ale stále tluče.
Pořád jsem naživu. Proč bych měla žít jako bych byla mrtvá?"

Stála jsem a čekala na jeho odpověď. Nic neřekl. Měl v očích tolik emocí,
že jsem je nemohla ani definovat. Věděla jsem, že je raněný. Také jsem
věděla, že se cítí zrazený a nenáviděla jsem se za to, že jsem to způsobila.
Ale pro jednou v životě jsem dala přednost sobě. Chtěla jsem Granta
Cartera a jeho sladká, kouzelná slova. Dovolila jsem si ho mít a
zapomenout na fakta. Když řekl, že možná nebudu žít dlouho, tak to bylo
jako facka do obličeje. Nikdo mi to nikdy neřekl. Všichni co mě milovali
mluvili o tom, že budu mít dlouhý život. Věřili a měli naději. Grant už mi
kopal hrob. Nemůžu být nablízku někomu, kdo si myslí, že umřu mladá.

"Nechoď ven. Jen mi dej chvíli, abych to zpracoval. Pustila jsi mě k sobě a
nepřipravila mě na tohle. Nemůžu pochopit jak by sladká a nesobecká
Harlow, kterou znám, mohla tohle udělat."

Zastavila jsem se s rukou na klice. Jeho slova bolela víc než cokoliv
jiného. Možná protože jsem věděla, že jsou pravdivá. Mýlila jsem se. Měla
jsem mu to říct.

"No, teď to víš. Nejsem holka, se kterou by sis plánoval budoucnost.

Alespoň jsi to zjistil dřív, než se do toho zamotalo tvoje srdce," řekla jsem.

"Nemůžeš se na to aspoň podívat z mého pohledu? Nevycházej z těch

dveří," řekl Grant a udělal krok směrem ke mě.

Zůstat tu déle by akorát víc bolelo. Grant by se semnou rozloučil. Tuhle

vzpomínku si ušetřím. Bez té se opravdu obejdu. Neřekla jsem mu, že
mám slabé srdce. Nevarovala jsem ho. Dovolila jsem si žít. A nyní budu žít
s faktem, že mi to nikdy neodpustí. Že neměl odvahu mě přese všechno
milovat. Otevřela jsem dveře a vešla do davu. Spustily se blesky a lidé se
ke mě rozeběhli.

"Slečno Manning, vídáte se s Grantem Carterem?" zaječel někdo a já se

odvrátila, když mi do obličeje strčili foťák. Než jsem mohla vymyslet
odpověď, někdo zakřičel, "Slečno Manning, je vaše matka stále naživu?"

Na tuhle otázku jsem se připravovala, ale strčili do mě a já klopýtla

dopředu.

"Slečno Manning, kde je váš otec? Je stále v Paříži?" zavolal na mě další

hlas. Nemohla jsem se soustředit. Bylo jich tam příliš. Příliš mnoho.

"Slečno Manning, řeknete nám jestli jste viděla svou matku?"

"Věděla jste to?"

"Žila jste od smrti babičky v domě vašeho otce v L.A.?"

Točila se mi hlava. Ječeli na mě jeden přes druhého a já přes blesky ve

tváři sotva viděla. Neměla jsem sem chodit. Tohle nezvládnu.

"Jděte kurva od ní." Ozval se tunelem lidí Grantův hlas. Sevřel kolem mě
ruku, odtáhl mě pryč a strčil do auta. Napřed jsem si myslela, že do jeho.
Pak jsem za volantem uviděla sedět Rushe.
"Jsi v pořádku?" zeptal se, hlas měl tvrdý jako kámen, zatímco se rozhlížel
po lidech venku, nyní volajících jeho jméno.

"Dostaň jí odsud," řekl Grant aniž by se na mě podíval a zavřel dveře.

Rush vycouval a já zatím Granta sledovala odcházet domů. Ani jednou se

na mě neohlédl.

"Mrzí mě to, Harlow," řekl Rush.

"Mě taky," odpověděla jsem. Nemohla jsem se vrátit k Nan. Potřebovala

jsem od tohohle všeho zmizet.

"Můžeš mě vzít na letiště?" zeptala jsem se ho a tiskla si k sobě kabelku.

"Kam chceš jet?"

"L.A., Texas, nevím. Táta mě potřebuje, ale nevím jestli mě chce. Mohla
bych jet k Masovi, ale nechci mu na ranč přitáhnout tenhle blázinec."

"Grant jen potřebuje čas. Přijde za tebou," řekl Rush.

"Ne. Je konec. Byly řečeny věci, které nikdy nezapomenu. Tahle kapitola
je uzavřená."

Rush neodpověděl a vyjel na hlavní silnici, vedoucí z města.

"Je jen vyděšený," bránil ho Rush.

"Teď jsem pryč. Už se nemá čeho bát," opáčila jsem. "Mohl bys mi
vyzvednout u Nan věci a poslat mi je do L.A.?"

Rush si dlouze, poraženě povzdychl. "Jo, to můžu. Takže se vracíš do

L.A.?"

Bude to tak pro Mase lepší. "Ano, pro zatím. Schovám se tam a pomůžu to
tátovi zvládnout."

Rush přikývl.
Chvíli jsme jeli tiše. Pokoušela jsem se přemýšlet o tátovi a o tom čím
prochází. Nedovolila jsem si myslet na Granta. Nemohla jsem. Zhroutila
bych se tu Rushovi a to zrovna nepotřeboval. Jakmile se dostanu do L.A.,
budu mít spoustu času. Spoustu času na brečení.

"Nevěděl jsem to," řekl tiše Rush.

"Nesvěřuju se s tím. Ani táta ne. Po matčině nehodě svět uvěřil, že je

mrtvá a na mě se zapomnělo. Bylo to jako bych zemřela s ní."

Rushovi zazvonil telefon a já nenáviděla jak mnou projela naděje. Ale

dokonce i kdyby to byl Grant, nepřekousla bych co řekl.

"Ahoj, miláčku … vezu Harlow na letiště," řekl Rush do telefonu. Byla to

částečně i Rushovo a Blaiřina vina. Viděla jsem je pohromadě a chtěla ten
pocit poznat. Poddala jsem se, když o mě začal Grant usilovat. Ano, byl
zatraceně dost neodolatelný, ale také jsem chtěla zažít pocit lásky. Chtěla
jsem někoho milovat a poznat tu ochranu, která s tím přicházela.

Ale nedostala jsem to. Moje srdce bude vždy stát v cestě. Bůh pro mě
nakonec Granta přeci jen nestvořil. Ne, bůh mě vynechal. Vždycky mě v
životě vynechávali. Žila jsem alespoň jednou. Měla jsem vzpomínku.
Grant mě možná nemiloval, ale já milovala jeho. Pořád ho miluju. Věděla
jsem jaké to je. A za to jsem byla vděčná.

Možná to byl můj dar. Měla jsem pár kradmých okamžiků ze života jaký
bych vedla, kdyby bylo moje srdce kompletní. Tyhle vzpomínky mi nic
nevezme.

"Je rozrušená, ale bude v pořádku...ano, jsem si jistý. Je silná-dost jako

jedna žena co znám … jo. Taky tě miluju … zavolám ti až budu na cestě
domů. Jestli se ukáže Grant, nezastřel ho." Rush se usmál a pak zavěsil.

Podíval se na mě a úsměv mu povadl. "Nejspíš ti bude volat. Často. Buď

připravená."

Potřebovala jsem kamarádku. Byla jsem vděčná, že mám Blaire. "Dobře,"

odpověděla jsem.
Rush zajel k soukromému letišti, které pro svoje letadlo využívali Slacker
Damon. Neobjednávala jsem si letadlo, takže tu nebylo.

"Co děláš?" zeptala jsem se.

Rush ukázal ostraze u brány doklady a oni nám otevřeli. "Obstarávám ti

soukromé letadlo. Nemůžeš projít letištěm a nastoupit na běžný let,
Harlow. Okamžitě by se na tebe vrhli. Až přistaneš v L.A., bude na tebe
čekat limuzína a odveze tě do domu. Zůstaň tam. Nejspíš se budou hemžit
kolem brány."

Na nic z toho jsem nepomyslela. Měl pravdu. Můj soukromý život byl u
konce.

"Díky. Já … ještě jsem to nevstřebala," řekla jsem, otevírajíc dveře.

Rush vystoupil a šel do hlavní kanceláře.

"Zůstaň tady, hned se vrátím," zavolal na mě.

Nepochybovala jsem, že mi Rush sežene letadlo. Věděl jak svět přimět,

aby dělal co chce. Často jsem uvažovala jestli to bylo tím, že byl
vychovaný ve světě našich otců.

Nikdy se nezdál vystrašený.

Když vyšel ven, mávl na mě.

Šla jsem k němu, věřila jsem, že mě dostane bezpečně domů. Můj čas v
Rosemary skončil mnohem dřív než jsem čekala.

Ale vzpomínky mi zůstanou.

Pokračování příběhu Harlow & Granta již brzy …

• One More Chance vychází 2. ZÁŘÍ 2014 •