1

Nakladatelství MOBA vá s baví již od roku 1991

Alexander Stainforth Ď Á BLOVA NEVĚ STA

Odpovědná redaktorka Markéta Strobingerová

Grafická ú prava Michal Palá n
Obá lka Martina Černá Tisk Finidr, s, r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s, r. o., Brno

www.mobaknihy.cz

Alexander Stainforth, 2012 © Moravská Bastei MOBA, s, r. o.,

Brno 2012
Obá lka Martina Černá , 2012

ISBN 978-80-243-4890-2

2
ALEXANDER STAINFORTH

Ďáblova NEVĚSTA

3
 KAPITOLA 1.
Anglie, 1869

Zima neodchá zela. Trvala už několik týdnů a její konec byl v

nedohlednu. Cesty pokryly vysoké zá věje sněhu, a i když se je
snažil rozehnat divoký studený vítr, přes den se sná šely z oblohy
vločky tak husté, že skoro nebylo vidět na krok. Bílá tma ovlá dla
celou krajinu, zahalila ji do neproniknutelného plá ště a lidé,
uvěznění ve svých obydlích, mohli jen há dat, jaké hrů zy se tam
venku dějí. Ti, kdo si neudělali zá soby, neměli šanci si je doplnit,
trpěli hlady, někteří vá žně onemocněli a umírali. Zima nedělala
rozdíly – brala si děti i starce. Jako by verbovala duše pro blížící
se nebeský boj zimy a jara. Dnem i nocí se nesly modlitby, ná řky i
prosby, žá dné však Bů h nevyslyšel.
Karina Potterová se rozechvěla zimou a s obavou pohlédla ke
krbu. Zá soba dřeva se pová žlivě tenčila, ve sklepení už ho nebylo
nazbyt. Měli s ním lépe hospodařit, teď už je příliš pozdě začít
šetřit.
Zabalila se do teplého kožešinového kabá tu a posunula si
křeslo blíž k ohni. Hřá la si nad ním ruce a cítila, jak jí žá r
prostupuje do celého těla. Věděla, že z této chvíle musí načerpat
co nejvíce sil. Až jim zá soba dřeva dojde, pak budou odká zá ni jen
na oblečení a přikrývky. Doufala, že se to té doby počasí umoudří.
Už před pá r dny otčím navrhl, že v nejhorších časech začnou pá lit
knihy a ná bytek. Jen při té myšlence se otřá sla rozčilením. Vzá cné
4
výtisky po jejích předcích, starožitné almary i truhly, toho se mu
zachtělo pá lit, místo aby se postaral o zá soby včas. Děkovala
Bohu, že tu teď není s ní, že se zahřívá whisky ve svém pokoji a
nerozrušuje ji.
Všechno se tak změnilo… Ani si nepamatovala, kdy byla
naposledy šťastná . Snad před čtyřmi roky, než zemřela maminka.
Ano, tehdy jí štěstěna přestala projevovat přízeň , tehdy se na ni
vrhly jen starosti a boj o přežití. S otčímem, Jamesem
Wilmontem, nebylo jednoduché vychá zet. Nikdy si příliš
neporozuměli, po smrti matky jejich nepřá telství nabralo na síle.
Hlavně ze strany otčíma. Neustá le jí vyčítal, že musí živit její
hladový krk, jak je nevděčná a je mu jen zbytečnou přítěží.
Poslední rok jeho výbuchy vzteku trochu ochably, když zjistil, že
Karina roste do krá sy, a tu by přece jen mohl zpeněžit. Karina se
ani nechtěla domýšlet, jaké plá ny spřá dá v tichu svého pokoje. I
nyní dotěrný šepot vypudila z mysli. Přá la si jediné, ať už ta
prokletá zima skončí.
Vyrušilo ji zavrzá ní dveří. Polekala se a prudce se otočila. S
ú levou zjistila, že dovnitř vchá zí sluha Edward, jediný, který s
nimi zů stal po tom, co otčím přestal služebnictvo vyplá cet.
„Mohu pro vá s něco udělat, slečno Karino?“ oslovil ji a trochu
se pousmá l, aby rozveselil její smutné hnědé oči.
Zavrtěla hlavou a poděkovala. Měla starce rá da. Znal ji
odmalička, sloužil tu už za života jejího pravého otce. Kdyby byl
ještě naživu… Ne, okřikla se okamžitě. Už žá dná kdyby.
„Ne, děkuji ti, Edwarde,“ usmá la se a pobídla ho, aby se
posadil k ní. Zdá lo se, že je prochladlý až na kost, jeho ků že byla
téměř prů svitná .
„Děkuji, slečno, ale u krbu není mé místo,“ odmítl a už už se
chystal odejít, když jej Karina zarazila.
„V krutých časech přece není nutné dodržovat žá dná
pravidla,“ řekla a zdá lo se, že Edward vá há . Přesto se nakonec jen
uklonil a zmizel ve studené chodbě.
Karina si vzdychla. Už dlouho si neměla s kým popovídat. Její
komorná byla jen o rok mladší, učinila si z ní dů věrnici, ale když
5
ji otčím nevyplatil čtyři měsíce, musela jít hledat štěstí jinam.
Přece jen, její rodina byla početná , pochá zela z devíti sourozenců
a jako nejstarší z nich musela přispívat na domá cnost. A starý
kaplan… Ztrá cel paměť. Rozhovory s ním byly spíše ná ročné,
nepřiná šely jí žá dnou ú těchu.
Pomyslela na Philipa, otčímova levobočka, kterého se
milostivě ujal, když mu zemřela matka a neměl žá dné příbuzné, k
nimž by se uchýlil. Otčím jej uznal, ale choval se k němu hů ř jak k
psovi. A přitom se Philip mohl přetrhnout snahou, aby se mu
zavděčil. Srdce Jamese Wilmonta však bylo tvrdé jako ská la,
neznalo žá dný cit a slitovaní.
Už je tomu čtyři týdny, co Philip uprchl, uvědomila si Karina.
Otčím po něm dal pá trat, bylo to však bezvýsledné. Jako by se po
něm za vesnicí slehla zem. Co se s ním jen mohlo stá t? Doufala, že
je v pořá dku, že ho krutá zima nezastihla někde venku. Každá její
večerní modlitba patřila zčá sti Philipovi.
Zbývalo jen sedět a čekat, až zima skončí. Otřá sla se při
pomyšlení, kolik dnů je uvězněné ve starém zá mku ještě čeká .
Kéž by se probudila dalšího rá na a spatřila, jak slunce ničí vysoké
zá věje, které je odřízly od světa! Byly to však jen zbožné přá ní.
Trhla sebou, když dveře podruhé zavrzaly a dovnitř opět
vstoupil sluha Edward.
„Slečno Karino?“ oslovil ji skoro až něžně. Nemusel říkat nic
dalšího. Věděla, co bude ná sledovat. Otčím s ní chce mluvit. Další
z nepříjemných rozhovorů , jichž by se rá da ušetřila. Mohla však
odmítnout a nechat otčíma, aby si na Edwarda vylil vztek? Ne,
měla ho příliš rá da. Usmá la se proto, trochu smutně, trochu
bá zlivě, a pokynula Edwardovi rukou, aby nepokračoval.
„Je mi to líto, ale…“
„Není to tvoje vina, Edwarde.“ Vstala a stiskla mu povzbudivě
ruku, aby jej zbavila výčitek svědomí, že je to on, kdo nese
nepříjemné poselství. Prošla kolem něj a zamířila dlouhou
chladnou chodbou do otčímova pokoje. Neodvažovala se ani
pomyslet, co ji uvnitř čeká . Další zá chvaty vzteku? Nebo
tentokrá t melancholická ná lada, která udělá viníka z ní a poká rá j
6
i za to, jak nevděčně sek otčímovi chová ? Nikdy nevěděla, co
nastane. Vzdychla si a před pokojem se na chvíli zastavila, než se
odhodlala zaklepat a vstoupit.
Otčím seděl v křesle u krbu. Přes sebe měl přehozenou silnou
přikrývku a kouřil dýmku. Vypadal unaveně a otrá veně. Zřejmě i
na něj pů sobila zima depresivně a ještě víc se podepisovala na
jeho podivných ná ladá ch.
„Přá l jste si mě vidět, otče?“ oslovila ho. Matka trvala na tom,
aby Jamese Wilmonta oslovovala „otče“. Ř íká vala, že to ještě více
stmelí rodinu, která se po smrti jejího pravého otce rozpadla.
Tolik si přá la vrá tit zlaté časy, i když s jiným mužem, ale
nepodařilo se jí to. James se po svatbě uká zal jako krutý ničema a
navíc i hazardní hrá č, kvů li kterému zabředly do dluhů ještě víc.
Přitom si matka od sň atku slibovala, že budou opět zabezpečené
a nepřijdou o rodinné sídlo.
„Posaď se, Karino,“ usmá l se na ni a uká zal na divan, který stá l
nedaleko krbu.
Karina za sebou zavřela dveře a pomalu k divanu přešla.
Podívala se na otčíma, který hleděl do rudých plamenů ohně, a
beze slova se usadila.
„Přemýšlel jsem nad Philipem. Je pro mě obrovským
zklamá ním,“ promluvil po chvilce James Wilmont a potá hl z
dýmky.
„Předpoklá dal jsem, že uprchl jen z rozmaru mlá dí. Ještě jsem
nezapomněl, jak je nevyzpytatelný, jak se chce bouřit proti
tradicím a moudrosti starších. Čekal jsem, že se dalšího dne vrá tí,
nebo za týden, až si uvědomí, že svět není takový, jaký si vysnil.
Pozná ní je ta nejdů ležitější čá st našeho dospívá ní. Pryč jsou
všechny naše sny, ve skutečném světě pro ně není žá dné místo.“
Karina bedlivě naslouchala, neboť se zdá lo, že po delší době
otčím mluví rozumně, neoddaný svým ná ladá m. Zdá lo se, že z něj
nečiší hořkost ani vztek, jen shrnul všechny pocity, které jím
poslední měsíc zmítaly.
„Ale Philip se nevrá til. I když nevzešel ze svá tostného
manželství, vklá dal jsem do něj velké naděje. Pravda, choval jsem
7
se někdy trochu tvrdě, ale to jen proto, abych ho připravil na
rá ny osudu. Ž ivot se s nikým nemazlí, a jestli někdo tvrdí, že ano,
pak lže.“
Karina se nadechla, ale rychle potlačila slova ú těchy, která se
jí drala z ú st. Jak mohl otčím docílit toho, aby jej litovala? Byl to
skutečně obratný manipulá tor. Nejdříve zpracoval matku, teď se
pokoušel i o ni. Za to, jak se Philip zachoval, si mů že jen on sá m.
Když už na něj musel být tvrdý, měl mít alespoň pochopení pro
jeho nevinnou duši mlá dí, připravovat ho čelit světu pomalu.
„Ty jsi teď má největší naděje, Karino,“ obrá til se k ní a
natá hnul ruku. Chvíli zavá hala, ale pak ji stiskla a konejšivě mu
po ní přejela palcem. Zdá lo se jí to, nebo měl otčím v očích slzy?
„Víš, jak moc j sem se provinil na rodinném majetku tvé
rodiny. Propadl jsem hazardu, propil tvé věno…“ Ná hle se
odmlčel, jako by mu něco přerušilo myšlenky. Opět se od ní
odvrá til a zadíval se do plamenů . Karina měla pocit, že by se do
nich nejraději střemhlav vrhnul, ukončil mizerný život a zanechal
ji na pospas všem věřitelů m.
„Takové hříchy jsou neodpustitelné. Proč jen jsem to nechal
dojít tak daleko?“
Karina se zvedla a mlčky jej objala. Potřeboval ú těchu a ona
neměla to srdce mu ji odepřít. Třeba se tuto hroznou zimu
skutečně změnil, možná je k němu jen kritičtější, než by měla být.
Vždyť na vlastní oči vidí, jak zpytuje svědomí! A její srdce musí
být laskavé, jako srdce matky. Odpustí mu, protože nemá v
povaze dusit v sobě zá šť. To, co napá chal, už nikdy neodčiní, ale
ona mu musí odpustit. Jen na ní je zá vislý klid otčímovy duše.
„Nezasloužím si tvé objetí, nezasloužím si ničí soucit. Choval
jsem se jako ničema, neviděl žá dné dobro a teď… Teď’jsme v
koncích.“
„Jak to myslíte, otče?“ zarazila se Karina a narovnala se.
Posadila se zpět na divan a zaujatě ho pozorovala.
„Z peněz ná m už nic nezů stalo. Jakmile přejde zima, objeví se
tu další věřitelé a tentokrá t budou zabavovat ná š majetek, aby ho
v dražbě prodali a rozdělili si tak peníze.“
8
 Karina zalapala po dechu.
„Vidíš, jak špatný jsem člověk.“
Ne, tomu nemohla uvěřit. Doká zala se smířit s tím, že otčím
prohrá l všechny peníze, připravil ji o věno, ale… Matčiny
porcelá nové sbírky, rodinné portréty v pozlacených rá mech…
Ano, to bude první, co jim padne do očí. Nejdražší rodinné
poklady, které už nikdy neuvidí. Odnesou si je cizí lidé.
„Nežá dá m tě o odpuštění. Vím, že to není možné. Přá l jsem si
však, abys věděla všechno, už bych to v sobě nedoká zal dá l dusit
a zlostí maskovat, že se nic neděje.“
„To už není žá dná jiná možnost?“
„Myslíš, že kdyby nějaká byla, už bych se jí dá vno nechopil?“
vzdychnul si a dlouze potá hl z dýmky, ze které vyšel křídový
kouř.
„Přece musí být…“ Dořekla větu jen v duchu. Pokud tvrdil, že
žá dná není, nemohla být. Věřila, že se pokoušel udělat nemožné,
aby se vyvaroval krachu.
„Věř mi, není. Všechno je to jen má vina. Já jsem rodinné
peníze zpronevěřil. A když jsem propadl myšlence, že mohu
vyhrá t všechno zpět, zabředl jsem do dluhů ještě víc. Tvá matka
by mě za to hluboce nená viděla.“
Karina s ním v duchu souhlasila. Ani ona k tomu neměla
daleko. Nejdříve ho litovala, teď v ní jen narů stal vztek. Všechno
zničil. James Wilmont všechno zničil! Přijdou o střechu nad
hlavou. Co s nimi bude pak? Uchýlí se do klá štera místo toho, aby
poznala krá su a radost života? Byla rá da, že sedí, neboť se jí
zatočila hlava. Cítila, jak bledne a do očí se jí vkrá dají slzy. Tohle
je tedy její osud. Osud vyděděnce.
„Možná ,“ promluvil po chvilce opět otčím a vzkřísil v Karině
drobnou naději.
„Ne, zapomeň me na to,“ má vnul rukou a nešťastně si
vzdychnul. „Kdybych nepotkal tvoji matku, mohl jsem tě toho
ušetřit. Její krá se se však nedalo odolat. Měl jsem být rozumný a
vzdá t se jí. Tak bys nemusela prožívat hrů zu z nadchá zejících
dnů . Víš, že ná m dochá zí i dřevo?“
9
 „Ano, vím. Ale mluvil jste o nějaké možnosti. Pokračujte,
prosím.“
James Wilmont si vzdychl a opět potá hl z dýmky. Zdá l se být
skutečně zkroušený, že jí musí prozradit jedinou možnost, která
je ještě mů že zachrá nit z dluhů .
„Je mi tak nepříjemně, Karino. Kdybys jen věděla, jak moc se
tím trá pím a… Ta všechna zlost, křik a hrubé příkazy, to je jen
přetvá řka, abych přežil v tomhle hrozném světě.“
Neřekla na to nic.
„Mů žeme přežít, pokud… Pokud se výhodně provdá š.“
Karina seděla jako opařená . Vdá t se, z donucení. To byla slova,
která si další chvíli několikrá t v duchu opakovala. Vyvolá vala v ní
paniku, prudce dýchala. Ale copak mohla čekat něco jiného? Tak
to přece chodilo. Šlechta si brala jen sobě rovné, aby zabezpečila
majetky, případně aby posílila své postavení zvučným jménem s
dlouhým rodokmenem. A ten ona měla. Pravda, jméno už ztratilo
svů j pů vodní lesk, přesto mohla být ještě dobrou partií. Ale copak
by ji i tak někdo chtěl? Až by se dozvěděl, že je na mizině, rychle
by odtud vycouval.
„Vyděsil jsem tě. Nebo jsem možná zcela ztratil tvou dů věru.“
„Vdá t se…“ hlesla Karina. Zírala do plamenů a cítila, jak ji
začínají pá lit oči. Rychle se od nich odvrá tila.
„Ty plá češ,“ řekl otčím a zavrtěl nešťastně hlavou.
„Ne, to jen ten oheň .“
„Zapomeň me na to. Nechci, aby ses trá pila ještě víc. Už tak
toho na bedrech neseš příliš. Udělal jsem tvému jménu jen
ostudu.“
„A když se této možnosti vzdá me?“
„Pak už nezbývá nic, jen smíření.“
Karina polkla. Jediná jejich šance… Copak by mohla
odmítnout, kdyby existoval někdo, kdo zaplatí otčímovy dluhy,
očistí jejich jméno a zachová rodinné dědictví? Jistěže ne. Je to její
povinnost, splatit svým předků m dluh. Ona je tou, kdo má v
rukou čest rodiny Potterů , kdo mů že jejich jména navždy
vymazat z historie, nebo v ní pokračovat.
10
 „Zná te nějakého gentlemana, který by ná m umožnil tuto
laskavost?“
James Wilmont se na Karinu překvapeně zadíval. „Ty snad o
tom vá žně uvažuješ, Karino?“
„A co jiného mi zbývá ?“
„Nechci, aby sis myslela, že na tebe tlačím. Vždyť víš, že
kdyby…“
„Je někdo takový?“ přerušila ho Karina a snažila se potlačit
vnitřní chvění. Netušila, jak dlouho ještě vydrží tvá řit se klidná .
„Možná ,“ odpověděl otčím neurčitě.
„Někdo požá dal o moji ruku?“
„Ano, ale jakmile se vyslovil, ihned jsem ho zarazil. Víš, co si
vždy přá la tvá matka – aby ses vdala z lá sky.“
„Ale takový přepych si nemů žeme dovolit.“
James přikývl. „Má š pravdu. A to všechno kvů li mně.“
„A kdo je ten muž?“
„Lord Robert z Rosebery.“
Karině se zatmělo před očima. Už před sebou viděla starce o
holi, s odporně vrá sčitou tvá ří a pá chnoucím dechem.
Představovala si, jak se vedle ní belhá k oltá ři a všichni hosté se jí
vysmívají.
„Jak je starý?“
„Ne příliš, je mu třicet let.“
„Třicet let?“ podivila se Karina. Pak tedy musí jít o mrzá ka,
když se chce oženit se zchudlou šlechtičnou.
„Je relativně ještě mladý. A nemusíš se děsit jeho vizá že. Ř ekl
bych, že pů sobí celkem příjemně.“
„A proč by měl mít zá jem o mě?“
„On ho má .“
„Tak proč?“ naléhala Karina. Tušila v tom nějakou překá žku a
rozhodla se ji zjistit hned, aby si na ni mohla alespoň zvyknout,
než jí ho otčím představí.
„Pochá zí ze zchudlého šlechtického rodu. Podniká ním sice
získal velmi značné bohatství, jeho rodokmen však není tak
bohatý jako tvů j. Sň atkem by mohl dosá hnout vyššího uzná ní.“
11
 „To je vše?“
„Ano, to je vše.“
Karina mlčela. Takže se tedy bude muset provdat, aby uhá jila
rodinnou čest. Překvapilo ji, jak snadno se s tím začala smiřovat.
Odejde odtud, s mužem, kterého nebude vů bec milovat. Ani on ji.
Ale oba dosá hnou cíle.
Jednou, pomyslela si. Jednou získá toto staré panství zpět do
vlastních rukou. Ano, k tomu jedinému se nyní musí upnout, aby
přežila další dny. Jednou se sem vrá tí jako jeho jediná paní.
„Chceš se s ním tedy setkat?“ odvá žil se zeptat James Wilmont
po chvíli naprostého ticha a s napětím očeká val Karininu
odpověď. Připadala mu bledá , s očima upřenýma kamsi do dá li.
„Ano, chci se s ním setkat,“ přisvědčila Karina a bezvýrazně na
otčíma pohlédla. Za to všechno mů že on, ale nic s tím nezmů žu,
říkala si v duchu. Musím přijmout roli, kterou mi osud nachystal.
„Panebože, Karino!“ vykřikl s nadšením otčím, vyskočil z
křesla a objal ji. „Ani netušíš, jakou mi tím prokazuješ obrovskou
laskavost.“
Ale Karina to moc dobře tušila. Věděla, že tím zachraň uje čest
nejen své rodiny, ale i jeho samotného. Doufala, že tato situace
alespoň natrvalo napraví jeho pokřivený charakter, že si
skutečně uvědomí, čeho hrozného se dopustil. Je pozdě něco mu
vyčítat. Kdyby se jej včas pokusila zarazit před hazardem, mohla
se ušetřit nechtěného sň atku. Uvědomila si však, že by to nebylo
možné. Byla dítě, když otčím začal hrá t, ještě za života matky. A
poslední rok, když už měla svů j rozum… Co mohla ještě
zachrá nit? Zřejmě už nic. Možná by nepropadli do takových
dluhů , ale budoucnost by také neměli zajištěnou. Ne, nesmí si nic;
vyčítat. Přijme to tak, jak to je.

KAPITOLA 2.

Ná sledující tři dny Karina odmítala vychá zet z pokoje. Ležela

v posteli, oblečená a zachumlaná až po bradu. Krb už pomalu
dohoříval, brzy mělo přijít nouzové řešení. Karina se upřímně
12
děsila toho, co její otčím nechá spá lit, aby tu vů bec přežili. Věděla,
že pro přežití musí obětovat vše. Rodinného dědictví se však jen
těžko v duchu vzdá vala. Modlila se, aby konečně vysvitlo slunce a
sežehlo sníh, aby mohli doplnit zá soby dřeva a pak… pak ať si
třeba krutá zima přijde znovu. Jen ať nemusí pá lit nic, co jí
připomínalo otce i matku. S tím se nedoká zala smířit.
Edward, oblečený do teplého kabá tu, jí přinesl čaj na zahřá tí.
Na chvilku jí rozproudil krev, brzy však opět procitla do
chladného prostředí.
„Zů staň tu, Edwarde,“ zadržela ho Karina při odchodu. „V
tvém pokoji se netopí. Musíme zů stat společně. Všichni bychom
měli zů stat v jedné místnosti. Tím by se ušetřilo dřevo.“
„Slečno Karino, to se přece vů bec nehodí, abych…“
„Už jsem ti jednou řekla, že v těchto situacích neplatí žá dná
pravidla. Zů staň tu. Nechci mít na svědomí tvoji smrt.“
Edward sá m dobře věděl, že jsou jejich dny sečteny. Zá soby
dřeva vystačí nejvýše na dva dny. A pokud se nezahřeje nyní,
podlehne zimnímu spá nku. Přívětivě se tedy na Karinu usmá l,
přisunul si židli od stolu a posadil se ke krbu.
Karina vá hala, zda se má posadit vedle něj, dělat mu chvíli
dobrou společnost. Jakmile ale vystrčila nohy zpod peřiny,
okamžitě si to rozmyslela.
„Vzpomíná š si, jak jsme tu bývali šťastní? Tatínek, maminka a
já ,“ zasnila se.
„Samozřejmě, slečno Karino. Vá š smích se nesl celým
zá mkem. Otec vá s velmi miloval.“
„A nechal ná s tu samotné,“ dodala se smutkem v hlase.
„Byl vá žně nemocný. Kdyby mohl volit mezi životem a smrtí,
nikdy by vá s neopustil, slečno, ani vaši matku.“
„Kdyby zů stal naživu, matka by se nikdy neprovdala za
Jamese Wilmonta. Teď‘ bychom měli dostatečnou zá sobu dřeva a
nestrachovali se, že zemřeme.“
„Proč mluvíte tak pochmurně, slečno Karino?“
„Napadlo mě, že to je další možnost.“
„Další možnost?“
13
 „Ano, jak se vymanit krutému osudu. Nestá t se manželkou
Roberta z Rosebery, znovu se setkat s tatínkem a maminkou.“
„Takhle nesmíte mluvit, slečno.“
„Kéž bych jen věděla, jaký život mě čeká , Edwarde,“ vzdychla
si a děkovala Bohu, že zde má alespoň jednu spřízněnou duši,
které se mohla svěřit se svým trá pením.
„Možná se vá m sň atkem znovu otevřou lepší cesty. Uvidíte, že
nakonec budete šťastná a na tyto chvíle budete vzpomínat jen s
ú směvem.“
„Snad má š pravdu,“ hlesla. „Kdybys jen otčíma viděl, když se
mnou mluvil. Jako by přede mnou seděl ú plně jiný člověk.“
Edward na to nic neříkal. Znal Jamese Wilmonta dobře a
věděl, že mu není radno dů věřovat. Bů h ví, jakou prokletou hru
zase rozehrá l. Se svým podezřením se však Karině nesvěřil.
Nechtěl ji ještě více znepokojovat.
„Dokonce se mi zdá lo, že jsem v jeho očích zahlédla slzy. Jako
by ho ty strašné udá losti obměkčily, udělaly z něj jiného člověka.
Snad má m pravdu a nemýlím se. Vím, že je často velmi krutý. To
bylo poprvé za mů j život, co jsem ho viděla tak… zoufalého a
bezmocného. Přišlo mi ho až líto.“
„Lidé se občas mění,“ odtušil Edward, aby na to vů bec něco
řekl. Vyvaroval se pohledu na Karinu a snažil se, aby jeho tó n
nezněl příliš sarkasticky.
„Kéž by, Edwarde. Alespoň bych neměla pocit, že se vdá vá m
jen kvů li jeho rozmařilému životu.“
Seděli tak téměř dvě hodiny, než se Edward vydal
zkontrolovat oheň i v krbu Jamese Wilmonta. Čekala na něj, ale
už se neobjevil. Nebyl uvyklý trá vit čas s panstvem, tam nebylo
jeho místo, to své moc dobře znal. A ačkoliv si velmi vá žil
Karininy dobroty, nechtěl ji zneužívat. Bů h ví, jak by se na to
tvá řil pá n, kdyby to zjistil.
Karina se tak opět pohroužila do svých neveselých myšlenek.
Překvapilo ji, že najednou necítí nic. Ani zá šť, ani vztek, ani
bezmoc. Jako by byla zbavena veškerých pocitů , její duše na
myšlenky vů bec nereagovala.
14
 Rozhodla se navštívit otce Bergana, kaplana, který tu poslední
roky už jen živořil. Co když umrzl, napadlo ji a polila ji hrů za.
Měla by ho přesvědčit, aby se přestěhoval do panských pokojů a
netrá vil stá le čas jen v osamění a zimě. Jaké překvapení pro ni
bylo, když ho nenašla v kapli, ale v jeho spoře zařízené komů rce,
kde ležel v posteli s prá zdnou karafou hořce pá chnoucího patoků .
Na chvíli se zarazila, neboť se jí zdá lo, že nedýchá . Teprve po
chvilce se odvá žila popojít blíž. To nejspíš otce Bergana vyrušilo
z hlubokého spá nku. Přetočil se na zá da a hlasitě zachrá pal.
Ulevilo se jí, že žije. Už dlouho jí duší neprostoupila taková ú leva.
Nechtěla ho budit, i když by ho rá da uvítala v teple svého
pokoje. Přikryla ho pokrývkou až nad ramena a nahrnula ji pod
něj, aby k němu nemohl chlad proniknout žá dnou skulinkou.
Cítila z jeho těla žá r tepla a uvědomila si, že díky vínu je mu
možná tepleji než jí u ohně. Jakmile byla hotová , vydala se zpá tky
ke dveřím. Ještě jednou se otočila, aby se ujistila, že je otec
Bergan skutečně v pořá dku, a pak vykročila.
Jak prochá zela studenou chodbou, uvědomila si, že toto jsou
možná poslední dny, které na zá mku strá ví. Pak ji odtud odveze
cizinec, se kterým nebude mít nic společného. Vlastně ne. Budou
mít společný cíl, sň atkem získat to, co jim umožní přežít ve
společnosti.
Tohle už nebude tvů j domov, říkala si. Zachrá níš ho, ale
zbytek života prožiješ jinde.

Trvalo další týden, než se počasí trochu umoudřilo. A k

překvapení všech se to stalo tak ná hle. Přestalo mrznout, vzduch
se oteplil a vysoké zá věje sněhu roztá ly. Karina to pozorovala z
okna svého pokoje a její srdce plesalo radostí. Konečně se
dočkala. A i když je tím mnohem blíž nechtěnému sň atku,
myšlenká m nedopřá la, aby jí zkazily ná ladu.
Edward rychle doplň oval zá soby dřeva, které poslední dny
nahrazovali starým ná bytkem. Dojel i do vesnice, kde se mu
podařilo získat trochu masa a mouky. Víc nikdo neměl nazbyt, i
když to bylo pro zá meckého pá na. Už tak si vesničané pořá dný
15
díl zá sob ukrojili. Ale neměli mu to nijak za zlé. V takových
chvílích si lidé přece mají pomá hat, určitě jim to jednou vrá tí.
Nemá snad srdce z kamene, říkali si. Navíc, měli jinou možnost?
Kdyby chtěl, mohl si vzít klidně všechno. A k tomu také má lem
došlo, neboť krá tce poté, co se Edward vrá til z vesnice, se na něj
James Wilmont obořil. Všeho mu bylo má lo. Nenechal si vysvětlit,
že i ostatní potřebují z něčeho přežít, že brzy zá soby zase doplní,
jídla bude dostatek. S tím se však Wilmont odmítal smířit a opět
Edwarda vyslal do vsi. V tu chvíli si lidé uvědomili, jak moc se
mýlili.
Karina nebyla svědkem jeho výstupu. Naštěstí pro otčíma.
Hned poté by nejspíš změnila ná zor ha sň atek a přestala by v
otčímovi vidět lidskou bytost, v jakou se v nepříznivých dnech
proměnil.
Když se s ním v pá tek setkala u večeře, zdá l se jí trochu
zamlklý. Neustá le hleděl na talíř s jídlem a nepozřel ani sousto.
Konverzaci se očividně vyhýbal. Měla strach zapříst rozhovor,
bá la se, jaké hrů zy se na ni mohou snést. A cítila se čím dá l
nervó znější, jak se ticho v jídelně stupň ovalo. Děkovala jen za to,
že neměli dostatečnou zá sobu svíček a lustr neposkytoval tolik
světla, aby si mohli číst ve tvá řích. Bů hví, co by z té otčímovy
vyčetla.
„Karino?“ oslovil ji ná hle a dívka sebou cukla. Spolkla poslední
sousto masa a utřela si ruce.
„Měli bychom si promluvit o tom sň atku,“ pokračoval.
Karině se stá hlo hrdlo ú zkostí, přesto přikývla.
„Doufá m z celého srdce, že jsi svá slova myslela vá žně.“
Konečně se na ni odvá žil pohlédnout.
„Ano, myslela.“
„Já … Už jsem ti řekl, jak moc si vá žím tvého rozhodnutí.
Zbytečně bych se opakoval a uvá děl tě tak do rozpaků ,“
vysvětloval a zhluboka se nadechl* aby mohl hovořit plynule dá l.
„Má m v ú myslu k ná m Roberta z Rosebery pozvat. Chci
uspořá dat zá snuby, možná rovnou svatbu. Dokud má stá le
zá jem,“ vysvětloval rychle, aby jí zdů vodnil naléhá ní.
16
 „Chci vědět, zda s tím souhlasíš,“
Karina polkla. Přivřela víčka a pokoušela se zklidnit
přerývaný dech. Měla pocit, že slyší tlukot vlastního srdce.
„Ano, souhlasím,“ odvětila a opět se na otčíma krá tce
podívala. Musela v sobě potlačit ná hlou zlost. Myslela si, že už se
s tím dá vno smířila. Před několika dny přece souhlasila, teď už je
pozdě vzít slovo zpá tky. Podlehla jeho zpytová ní, musí dohodu
dodržet.
„Netušíš, jak moc jsem z toho šťastný a jak moc si tě vá žím.
Matka by na tebe byla velice pyšná .“
Ano, to by určitě byla, souhlasila s ním v duchu. Zachraň uje
rodinné dědictví. Jen zů stane v rukou jiného muže. Nesměla však
zapomínat, že se jí podaří uhá jit čest rodiny, a to není prá vě má lo.
„Zítra najmu někoho ve vsi a pošlu po něm vzkaz lordovi, ať
zbytečně neztrá címe čas,“ řekl James Wilmont, pak se odsunul od
stolu a beze slova odešel.
Karina za ním hleděla jako smyslů zbavená . Vzpřímená chů ze,
zdvižená brada… Ten postoj znala. Najednou jí všechno došlo.
Uvědomila si, jak ji otčím zneužil, jak se jen chopil příležitosti.
Sehrá l divadlo a ona mu všechno uvěřila. Jak mohla být tak
hloupá ? Copak by vů bec bylo možné, aby se člověk jeho ražení
změnil? Copak bylo možné, aby se z tyrana stal mírumilovný
tvor?
Nená viděla se a přá la si, aby si ji Bů h povolal okamžitě k sobě.
Nechala zbytek večeře na stole, prosmýkla se kolem
překvapeného Edwarda, který prá vě přiná šel moučník, a zavřela
se ve svém pokoji.
Přiložila pá r polen do krbu a ani nevnímala, jak jí po tvá ři
stékají slzy. Proklínala den, kdy svolila, proklínala den, kdy
otčímovi uvěřila. Jednou jedinkrá t… a hned se jí to stalo
osudným. A co když bude Robert z Rosebery stejný tyran, jako je
otčím? Co když má daleko krutější povahu? Vždyť s kým jiným by
se otčím mohl stýkat!
Polilo ji horko, až zalapala po dechu. Ne, pokud se z
Roseberyho vyklube nějaký ničema, nikdy se za něj neprovdá ! A
17
bude-li ji otčím nutit, to odtud raději uteče! A čert ať vezme
všechny její přísliby i myšlenky na zachová ní cti rodu. Otroka,
jakým byla její matka, ze sebe nikdy nenechá udělat!
S těmito myšlenkami brzy usínala. Cítila, jak jí těžknou víčka,
ale vždy, když už propadala sladkému spá nku plnému
zapomnění, probrala ji některá z děsivých myšlenek na
budoucího manžela. Převracela se v posteli a cítila, jak se jí k tělu
lepí noční košile. Začalo jí být nesnesitelné horko, a nepomohlo,
ani to, když si ze džbá nku nalila trochu studené vody. Už už se
chystala jít otevřít okno a nechat chvíli vítr, aby chladil její
rozpá lené tělo, když zaslechla podivné šramocení. Okamžitě
ustala v pohybu a zaposlouchala se do noci. Ozvěnou však bylo
jen naprosté ticho. Setrvala tak ještě minutu, než si opět udělala
pohodlí, a snažila se najít polohu, ve které by se jí přece jen
podařilo alespoň na chvíli usnout. Po zá chvěvu strachu změnila
ná zor a nechtěla postel opouštět.
Myšlenky jí však nedopřá valy klidného odpočinku. A navíc
znovu zaslechla šramot. Byla si jistá , že vychá zí zvenčí, jako by…
Ano, jako by někdo slídil pod jejími okny.
Vnímala, jak jí silně buší srdce a nutí ji nadechovat se ve stá le
kratších intervalech. Věděla, že by měla zů stat klidná , protože
čím víc bude rozrušená , tím rychleji jí bude srdce bít.
Spustila nohy na zem, vklouzla do pantoflů a pak pomalu
vykročila k oknu. Měsíční svit lehce dopadal na ná dvoří a
umožň oval jí výhled na celý prostor.
Zů stala stá t kousek od okna a snažila se venku zahlédnout
nějaký pohyb, když na skleněnou tabuli dopadl první kamínek. A
pak další. Polekala se, ustoupila rychle stranou a mimoděk se
pokřižovala.
„Karino!“ zaslechla své jméno a pak se na okno přitiskla čísi
ruka. Někdo vyšplhal až k jejímu pokoji!
Vykřikla. Ozval se v ní však pud sebezá chovy a zamířila ke
krbu, aby si ze stojanu vzala na obranu pohrabá č.
Když se pomalu k oknu vracela, spatřila konečně tvá ř muže,
který se dobýval dovnitř. A okamžitěji spadl ká men ze srdce,
18
neboť ve vetřelci poznala svého nevlastního bratra Philipa
Wilmonta.
Odhodila pohrabá č na zem a otevřela okno.
„Karino, díky Bohu, že jsi mě slyšela,“ vydechl ú levou, a
jakmile se ocitl uvnitř, s respektem pohlédl dolů na ná dvoří. Sice
to byla jen dvě patra, ale na římse by se už dlouho neudržel a při
pá du by určitě utrpěl nepěkná zranění.
„Kde jsi byl celou dobu, Philipe? Víš, jaký jsem o tebe měla
strach?!“ vyčítala mu okamžitě, ale Philip neodpověděl. Jen si
přitiskl ukazová ček na rty a hlavou pokynul ke dveřím. Pode
dveřmi se míhalo světlo. Někdo k nim měl namířeno.
Karina potichu zavřela okno, po špičká ch se přesunula zpět
do postele a sledovala, jak se Philip schová vá za velkou skříň .
„Jste v pořá dku, slečno Karino?“ Naštěstí to byl jen Edward.
Karině spadl ká men ze srdce.
„Slyšel jsem vá s vykřiknout,“ pokračoval, když se neozývala.
Philip jí z ú krytu naznačoval, aby konečně promluvila, jinak sem
sluha bude chtít vstoupit.
„Ano, nic mi není, Edwarde. Měla jsem jen zlý sen,“
odpověděla a vyčká vala, zda sluhu přesvědčila.
„Mohu pro vá s něco udělat, slečno Karino?“
„Ne, děkuji, Edwarde. Běž už také spá t.“
„Dobrou noc, slečno Karino.“
„Dobrou noc, Edwarde.“
Oba s napětím naslouchali jeho vzdalujícím se kroků m. Když
si byli jistí, že se sluha nevrá tí, odhodlali se zapá lit svíčku, aby si
mohli pohlédnout do tvá ří. Krb pohlcoval tmu jen v první čá sti
místnosti.
Philip se posadil na kraj postele a srdečně Karinu objal.
„Proboha, Philipe, víš, jak moc jsem se trá pila? Neměli jsme o
tobě žá dné zprá vy a do toho udeřila ta strašná zima! Kde jsi byl?
Proč jsi o sobě nedal vů bec vědět?!“
„Utiš se, Karino, nechci, aby na ná s přišel otec.“
Přikývla a hltala jeho ú sta, která zatím sbírala sílu k dalším
slovů m.
19
 „Tak už konečně promluv!“
„Nevím, kde má m vů bec začít.“
„Třeba svým ú těkem! Proč jsi to udělal? Proč jsi mi o tom
vů bec neřekl?“
„Nemohl jsem,“ odvětil Philip. „Nevěděl jsem, jak ti to má m
říct. Možná ještě ani teď nevíš, že se tě otec snaží provdat.“
Karina se zatvá řila sklíčeně. „To už vím.“
„Musel jsem o tom člověku něco zjistit. Jeho jméno mi vů bec
nic neříkalo, nepatřilo žá dnému vznešenému paná kovi, se
kterými se otec v Londýně stýká .“
„Proto jsi tedy uprchl? Abys zjistil, za koho se má m provdat?“
Karina nevychá zela z ú divu. Netušila, že by se pro ni Philip takto
obětoval. Strá vil šest týdnů mimo domov jen proto, aby měl
jistotu, že ji otec nesvěří nějakému ná silníkovi.
„Ano. Nesnesl bych, kdyby tě otec provdal jednomu z těch
hrozných bastardů , se kterými hraje karty.“
„A co jsi zjistil? Kdo je Robert z Rosebery?“
Philip jí pohlédl do očí, vzá pětí však uhnul. Pochopila, že
nevypá tral nic lichotivého. Zajisté se jí to nebude líbit. „Povídej,
prosím,“ pobízela ho.
„Nevím, kde vů bec začít.“
„Stačí mi to, kdo vlastně Rosebery je.“
Philip polkl. Možná se měl trochu posilnit whisky a přijít za
Karinou s větším rozmyslem. Takhle se zdá lo, že je velmi
nerozvá žný a nemá uspořá dané myšlenky.
„Jeho sídlo… říká se, že je prokleté, že zatím žá dná dívka,
která překročila jeho prá h, z něj nevyšla živá . Dědeček
Roseberyho tam zavraždil svoji ženu, děti se zachrá nily jen tak
tak… A před nedá vnem samotný Roseberyho otec za zá hadných
okolností zmizel i s manželkou a už je nikdo nikdy neviděl. A
Robert.“
Karina napětím ani nedýchala. Zmocnila se jí čirá hrů za.
„Robert Rosebery je prý ďá bel. Je mu třicet a už utrá pil dvě své
manželky k smrti. Ř íkají se o něm strašlivé věci. Je to samotá ř,
vrah, možná démon…“
20
 V tu chvíli se otevřely dveře a Karina vyděšeně zírala do tvá ře
otčíma. V ruce držel svícen, který osvětloval jeho tvá ř a dodá val
mu rudou barvu. Zdá lo se, jako by byl démon on sá m.

KAPITOLA 3.

Philip hleděl vyděšeně do tvá ře otce. Věděl, co bude

ná sledovat – strašlivá há dka, křik a možná dojde i na nějakou tu
rá nu.
„Tak ses přece jen vrá til!“ procedil skrze rty James Wilmont.
Vstoupil do místnosti a položil svícen na stolek vedle Karininy
postele. Založil si ruce v bok a vyčká vavě si syna měřil. Jako by se
rozhodoval, zda mu má uštědřit lekci hned, nebo si nejdřív
vyslechne nějakou jeho ubohou výmluvu.
„Kdes byl?!“
Karina se vystrašeně dívala z otčíma; na Philipa. Věděla, že by
měla zasá hnout, uklidnit situaci, která se mů že nebezpečně
vyhrotit, na mysl jí však nepřichá zela žá dná spá sná myšlenka,
která by zkrotila otčímovu bouřlivou povahu.
„Pryč,“ odpověděl Philip a uhnul očima.
„Ptá m se tě naposled!“ zvyšoval hlas James. „Kdes byl?! A
varuju tě, už to nebudu víckrá t opakovat!“
„U Roseberyho!“ vykřikl vzdorovitě Philip, přesto se vzá pětí
přikrčil, jako by očeká val první rá nu.
Karina zalapala po dechu a zakryla si dlaní ú sta. Takhle se
přiznat… Nyní už se otčím nebude vů bec krotit a potrestá syna
podle vlastního uvá žení.
„Tak u něj! A copak jsi mu chtěl?! Odradit ho od sň atku s
krá snou nevěstou?! Zmařit všechny mé plá ny na zá chranu tohoto
sídla?!“
Philip polknul, neodvažoval se však už cokoliv říct.
„Aha, chá pu. To sis vá žně myslel, že bych dovolil, aby sis
Karinu vzal ty?!“
„Proboha otče!“ zakřičel Philip, pro jistotu ale ustoupil o dva
kroky.
21
 „To jsi věděla?“ obrá til se otčím na Karinu, které situace
připadala čím dá l bezvýchodnější.
„Mů j bastard tě miluje,“ zasmá l se Wilmont a z očí mu přitom
sršely zlomyslné blesky. „A dokonce se odvá žil myslet si, že jeho
lá sce požehná m.“
Karina utkvěla pohledem na Philipovi. Dožadovala se
jediného. Je to pravda? Ř íkal otčím pravdu, neboje to jen další
jeho prokletá hra? Visela na Philipových rtech, toužila po tom,
aby odpověděl zamítavě. On se však od ní odvrá til. To znamenalo
jediné. Philip byl do ní skutečně zamilovaný. Proboha-jak jí to
mohlo uniknout? Teď, když si vybavila některé situace… Když ji
doprová zel k altá nku, držel ji za ruku… Už tehdy ji přece mělo
napadnout, že to není jen sourozenecká lá ska, spíš něco víc…
„Vyvedený to nevlastní bratr, že?“ utrousil ještě James
Wilmont zlomyslně a pak se na syna nená vistně obořil.
„Padej odtud!“
Philip se však nepohnul z místa. Připadal si potupený,
zostuzený před tou, kterou tajně miloval. Nyní se dozvěděla
přímo z ú st samotného ďá bla, jaké city k ní skutečně chová .
Mohlo být pro muže něco horšího?
„Slyšel jsi mě?!“
„Nekřičte na něj, otče! Prosím…“ Karina konečně zasá hla.
Nezdá lo se ovšem, že by to otčíma uklidnilo, naopak se ještě víc
rozzuřil. Vykročil a napřá hl se, aby synovi uštědřil pořá dnou
životní lekci. Jenomže Karina se mu připletla do cesty a nestačil
už mířenou rá nu zadržet.
Karina vykřikla. Přitiskla si okamžitě ruku na tvá ř. Měla pocit,
že jí odumírá celá levá pů le. Do očí jí okamžitě vyhrkly slzy, ještě
však byla dost silná je zadržet.
Philip neudělal nic. Zů stal stá t za Karinou, schovaný za její
drobnou postavou. Čekal, co se bude dít dá l, zda se otec ještě víc
rozzuří, zda Karinu odstrčí a vrhne se na něj se vším vztekem,
který jím zmítal. Nic se však nestalo. Otec se otočil a rá zně
vypochodoval z místnosti. Dá l už Philip zbytečně neotá lel. Obešel

22
Karinu a rychle zamkl dveře, kdyby si to otec rozmyslel a znovu
sem vkročil.
„Karino, ublížil ti moc?“ vrá til se k dívce, schoval ji v ná ručí a
konejšivěji hladil po zá dech. Odtá hla se od něj.
Zmateněji hleděl do očí. Věděl moc dobře, co ji trá pí. Vždy se
bá l tohoto okamžiku. Nyní přišel, nemohl s tím už nic udělat,
skutečnost vyšla najevo.
„Ty mě miluješ?“ hlesla a modlila se, aby to nebyla pravda.
Philipa vnímala jako vlastního bratra, nejlepšího přítele. Lá ska…
Neznala ji, toužila po ní, zá roveň ji však děsila. Nikdy si však
nepředstavovala, že přijde od Philipa, ani v nejdivočejších snech.
Philip si vzdychl. Litoval, že zde otčím zanechal svícen, který
jim osvítil tvá ře, z nichž se dala vyčíst přizná ní, která měla zů stat
ještě dlouho dobu utajena.
„Co se změní, když ti odpovím?“
„Chci zná t pravdu,“ trvala na svém Karina.
„Ano, miluji tě. Už dlouhou dobu.“
Nastalo nepříjemné ticho, které mohlo znamenat jediné.
Zká zu jejich přá telství, které zmizí v nená vratnu.
„Proč jsi mi to neřekl sá m? Proč jsem se to musela dozvědět
od otčíma?“
„Neměl jsem k tomu odvahu. Bá l jsem se, že tě ztratím.“
Nevěděla, co na to říct. Cítila, že přesně to se stane. Už nikdy
na Philipa nebude moci pohlížet jako na přítele. Miloval ji, to
měnilo vše. I když ten pocit nikdy neokusila, věděla, že lá sku k
Philipovi necítí. Ne takovou, jakou by si představoval.
„Posaď se ke mně, prosím,“ usmá l se na ni Philip smutně a
sá m spočinul na divanu. Karina zavrtěla hlavou. Nemohla být
Philipovi tak blízko. Kdyby se ji pokusil obejmout, musela by se
odtá hnout. Bá la se, kam až mů že zajít. Nebyla hloupá , viděla už
kdysi zamilované služebnictvo ve stá ji. Ne, tohle Philipovi nikdy
nedovolí.
„Takže se mu to skutečně povedlo,“ zachvěl se Philip.
„Co se mu povedlo?“
„Všechno zničil, odtrhl mě od tebe.“
23
 Mlčela. To, co říkal, byla pravda. Měla strach, že když se k
Philipovi nyní přiblíží, pokusí se ji políbit.
„Prosím tě, Karino,“ začal na ni naléhat. „Nezatracuj mě. Vím,
že mě ty nemiluješ, ale to ještě neznamená , že musíme zničit to,
co mezi ná mi bylo doposud. Přece si dů věřujeme, víš, že bych ti
nikdy nebyl schopen ublížit. Tvé city naprosto respektuji.“
„Měl bys jít,“ řekla po chvilce ticha.
Přikývl. Potřá sl hlavou a chystal se k odchodu.
„Dobrou noc.“
Neodpověděla. Ulevilo se jí, když za ním klapl zá mek.
Pospíšila si ke dveřím a zamkla. Potřebovala teď být sama,
urovnat si myšlenky a vzpamatovat se z toho hrozného šoku.
Nevěděla, čeho se má děsit dřív. Minulosti Roseberyho rodu,
nebo snad Philipovy lá sky?
Zhasila svíce. Toužila se ponořit do tmy, která jediná jí teď
mohla přinést bezpečí. Schoulila se pod peřinu a zavřela víčka.
Pokoušela se vypudit z mysli všechny ú vahy. Potřebovala spá nek,
který by ji odtrhl od skutečnosti.
Jenomže tu noc už neusnula. Trá pila se a dovolila slzá m, aby
ulevily její zraněné duši. Když začalo svítat, teple se oblékla a
vydala se do stá jí. Osedlala si svou sněhobílou klisnu Céres a
vyjela z ná dvoří. Zdá lo se, že znovu pořá dně přituhlo, od ú st jí
stoupala hustá bílá pá ra a studený vítr jí při divoké jízdě ostře
šlehal do obličeje. Chladil tak alespoň rá nu uštědřenou otčímem.
Naštěstí jen zčervenala, žá dná modřina se neobjevila.
Jakmile dorazila k lesu, seskočila z koně a opřela se bezmocně
zá dy o strom. Nejraději by odtud uprchla, zanechala celou
minulost v místech svého dětství a už nikdy se k ní nevrá tila.
Jenomže kam by šla? Co by si zcela sama a bez prostředků
počala? Neměla jinou možnost než tu zů stat a podvolit se sň atku
s Roseberym. Zatočila se jí z toho hlava. Nená viděla bezmoc a
přesně ta se teď stala její novou paní.
Céres se po ní znepokojivě ohlížela a zaržá la.
„Ano, já vím,“ řekla Karina a usmá la se. Vysedla zpá tky do
sedla a vedla Céres do nitra lesa. Neustá le myslela na Roseberyho
24
a děsila se jeho vzezření. Co když je přece jen ohyzdný nebo
znetvořený? Děsila se jejich setká ní a dne, kdy ho bude muset
ná sledovat na prokleté sídlo, které se stalo osudným už mnoha
žená m.
Karina byla tak ponořená do svých myšlenek, že si nevšimla
nepokojného frká ní Céres. Kdyby jí byla věnovala trochu
pozornosti, všimla by si, že v dá lce před ní kdosi prá vě uskočil z
cesty a schoval se za široký dub.
Jaký to pro ni byl šok, když se z boku najednou vyřítil
obrovský stín a srazil j i ze sedla. Karina se držela pevně otěží, ale
Céres zpanikařila, postavila se na zadní a vytrhla tak otěže Karině
z rukou. Neohlížela se pak na paní a splašeně mizela pryč.
Dívka se prudce ohlédla vpravo, kde stá l vysoký stín, který již
dostal podobu nejohyzdnějšího a nejzanedbanějšího muže pod
sluncem. Cenil na ni černé zkažené zuby, obličej se mu leskl
ná nosem špíny. Na sobě měl několik vrstev rů zně velkého a
potrhaného oblečení.
„Kdo jste?!“ vykřikla Karina a obratně se postavila na nohy.
Muž se už nezdá l být tak vysoký, přesto jí převyšoval o dvě hlavy.
Celou dobu nic neříkal, jen se na ni šklebil a v očích se mu
objevila nebezpečná touha po krá sné mladé dívce.
„Svlíkni se!“ sykl, až Karina zděšeně ustoupila.
„Tak dělej! Svlíkni se!“
On to myslí vá žně, polekala se Karina. Očima těkala kolem
stromů , zda nezahlédne nějakou zbraň , kterou by se brá nila.
Stačila by i větev, kterou by ho mohla udeřit do hlavy a omrá čit.
Jenomže jeho trpělivost vzala za své. Když ho hned
neuposlechla, vykročil k ní. Karina se chtěla vydat na ú těk, nohy jí
však vypověděly službu. Nemohla se pohnout z místa, a tak j en
sledovala, jak se k ní jeho hřmotná postava blíží.
Najednou k ní natá hnul ruce a prudce ji vysvlékl z kabá tu.
Zbývalo už jen propracovat se k šatů m a pak si ná ležitě vychutnat
její panenské tělo.
Karina se konečně vzpamatovala, prudce couvla a odstrčila od
sebe jeho nedočkavé ruce. Jen ho to pobavilo a vyburcovalo k
25
dalšímu ú toku, tentokrá t ještě agresivnějšímu. Jediným pohybem
jí natrhl živů tek a odhalil tak pevné ň adro. Instinktivně zkřížila
ruce, to ho však znovu rozdrá ždilo.
Pohltil ji nevýslovný strach, když ná hle zaslechla dusot koní. S
nadějí pohlédla na cestu, ale nestačila ani vykřiknout. Ú točník ji
srazil k zemi a zalehl ji celou vahou, až skoro nemohla dýchat.
Jezdci to však neuniklo. Seskočil z koně a vrhl se na ú točníka.
Strhl ho z dívky, která sledovala divoký boj. Vykřikla, když jezdec
vytá hl dýku a prudčeji zabodl ná silníkovi přímo do srdce. Pak
rychle vyskočil na nohy a pohlédl na ni.
„Jste v pořá dku? Neublížil vá m?“
Karina si uvědomila, že už nemá ruce zkřížené na prsou, a
rychle se zakryla. Mladému muži však neodpověděla.
„Jste v pořá dku?“ opakoval. Dívka však jeho hlas vů bec
nevnímala. Dolehl na ni obrovský šok. Co všechno se mohlo stá t,
kdyby se tu jezdec neobjevil?
Pochopil, že teď z ní žá dné kloudné slovo nedostane, obrá til
se tedy zpá tky k ú točníkovi a zvažoval, jak s ním naloží. Popadl
ho za nohy a odtá hl co nejdá l od hlavní cesty.
To Karinu konečně probralo z letargie. Sledovala cizince, jak
vlá čí mrtvé tělo za sebou, a uvědomila si, že by se mu hodila
pomoc. Vykročila k němu, ale muž na ni křikl, aby raději zů stala u
cesty a držela hlídku, kdyby se někdo objevil.
Uposlechla. Nejspíš to byl rozumný ná pad. Rozhlédla se po
cestě a spatřila Céres. Nejspíš to byla ona, kdo přilá kal pozornost
cizince. Když v lese spatřil splašeného koně, uvědomil si, že něco
není v pořá dku.
Otočila se, aby zjistila, kam cizinec vlá čí mrtvolu, ale už ho
nespatřila.
Obrá tila pozornost k Céres i druhému koni, černému
vraníkovi, který vypadal velice nebezpečně, ale když k němu
přistoupila, nebrá nil se pohlazení. Jako by vycítil, že má zraněnou
duši, a soucítil s ní. Ani si neuvědomila, kolik času už uplynulo od
chvíle, kdy jí jezdec zmizel z dohledu. Hladila koně, vyčítala
Céres, že ji tu nechala napospas, a promeškala tak mužů v ná vrat.
26
 „Je vá m už líp?“ zaslechla jeho hlas. Trhla sebou, rychle se
zakryla do kabá tu a pohlédla na něj. Zatočila se j í hlava, když
spatřila jeho tmavé oči, a musela se přidržet koně, neboť se jí
podlomila kolena. Muž jí okamžitě vykročil na pomoc, ale gestem
ruky jej zarazila.
„Děkuji, jsem v pořá dku,“ odvětila a odkašlala si. Muž ji
zaujatě pozoroval.
„Zachrá nil jste mi život.“
„Měla jste štěstí, že jsem byl nablízku. Co vá s to napadlo,
pustit se sama do lesa? V dnešní době jsou nebezpečné i hlavní
cesty, natož ty lesní.“
„Jezdím sem denně.“
„Dnes se vá m to má lem stalo osudným.“
„Naštěstí jste tu byl vy.“
„Ano,“ přikývl. Karina se mu znovu odvá žila pohlédnout do
očí a tentokrá t vnímala jen krá tké zatočení hlavy. Co se to s ní
děje? Přece se nemusí bá t muže, který ji zachrá nil. Byl stejně
vysoký jako ú točník, možná nepatrně vyšší. Oblečení mu padlo
podle poslední mó dy, pevně přiléhalo k tělu a obkreslovalo tak
svalnatou postavu. Ta však Karinu nezaujala tolik jako jeho ostře
řezaná snědá tvá ř s mírným strništěm. Kdyby se před chvílí
má lem nestala obětí zná silnění, musela by shledat, že je to velice
přitažlivý muž, který jistě nemá o ženy nouzi.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Karina Potterová . A vy?“
„Ř íkejte mi Thomasi,“ odvětil po chvilce ticha a zvědavě si ji
prohlížel.
„Ještě jednou vá m děkuji, Thomasi. Nebýt vá s, nevím, co by
teď se mnou bylo.“
„Měla byste se těmto vyjížďká m vyvarovat, slečno Potterová ,“
řekl, když si všiml její rá ny na obličeji. Myslel si, že to způ sobil
ten mrtvý… Okamžitě do něj uhodil vztek, ale ovlá dl se a zamířil
ke svému koni.
„Doprovodím vá s domů . Předpoklá dá m, že žijete nedaleko,“
„Ne, domů ne, prosím.“
27
 Zarazil se a pohlédl na ni. Karina se od něj musela znovu
odvrá tit. Jeho oči tak nesnesitelně pá lily a vyvolá valy v ní pocit,
že se s ní točí celý svět. Zdá lo se, že má zá vrať ještě větší než před
chvílí.
„Co bude s ním?“ uká zala do nitra lesa.
„Lesní zvěř se o něj postará . Nemusíte si dělat starosti, určitě
nikomu chybět nebude. Naopak jsem celé společnosti dopřá l
menší laskavost.“
Karina přikývla. Pohlédla na Thomasovy ruce. Musel být
neuvěřitelně silný. Pravděpodobně ho odmalička někdo trénoval,
protože se na ú točníka vrhl zkušeně a odhodlaně. V ničem
nezavá hal. Je to snad bývalý vojá k?
„Měla byste být doma, slečno Potterová ,“ prohlá sil odhodlaně
a chystal se vyhoupnout do sedla, když mu Karina položila ruku
na paži.
„Nechte mě tu, prosím. Nechci se ještě vrá tit domů , dnes ne.“
I když svou ruku dá vno stá hla, cítil stá le její dotek. Zamračil
se a zavrtěl hlavou. „Přece nečeká te, že vá s tu po tom všem s
klidným svědomím zanechá m.“
„Jsem vá m moc vděčná , ale už to zvlá dnu,“ trvala si na svém.
Je tvrdohlavá , uvažoval v duchu. A to se mu svým způ sobem
líbilo. Jiná žena by využila této hrozné situace, schoulila by se mu
do ná ruče a omdlévala by každou vteřinu. Ona ne. Vzpamatovala
se z šoku velice rychle, což mu imponovalo.
„Ubytoval jsem se v nedalekém hostinci. Když už se tak moc
nechcete vrá tit domů , co kdybych vá s pozval na něco teplého k
jídlu? Alespoň se ohřejete a přijdete na jiné myšlenky. Tady byste
být sama neměla.“
Uvažovala, že jeho nabídku odmítne. Ale proč by to dělala?
Nechce se setkat s otčímem ani s Philipem. Thomas jí zachrá nil
život, a pokud myslí své pozvá ní vá žně, bylo by zřejmě nevděčné
odmítnout. V jeho společnosti se navíc cítila dobře, kromě těch
zá vratí. Ty ale jistě způ sobil šok z ná silí, které má lem poskvrnilo
její počestnost.
„Dobře, přijímá m.“
28
 Pomohl jí vysednout na Céres a sá m se pak hbitě ocitl v sedle.
Cesta byla dostatečně široká pro dva jezdce, takže mohli jet vedle
sebe. A Karina si nenechala ujít žá dný okamžik, kdy mohla
Thomase tajně pozorovat. Byl to skutečně hezký muž. Její
pohledy mu však neunikly a musel se nad nimi v duchu pousmá t.
Byla přesně taková , jaká doufal, že bude.

KAPITOLA 4.

Thomas vedl koně kolem vesnice. Zá měrně se jí vyhnul, aby

Karinu nijak nekompromitoval, ale v rozrušení z předchozích
udá lostí to dívka sotva zaregistrovala. Ulevilo se jí, když konečně
zastavili dvě míle za vesnicí u hlavní cesty, kde stá l i hostinec.
Karina si uvědomila, že ačkoliv žije nedaleko, nikdy neměla
příležitost podívat se, jak vypadá zevnitř.
Sotva Thomas seskočil z koně, vyběhl ven mladý chlapec a
hned od něj koně přebíral. Thomas mu něco pošeptal a pak
vyhodil do vzduchu minci, po které mladík hbitě skočil. Karina
tomu nevěnovala pozornost. Nejspíš chlapce nabá dal, aby jeho
koním věnoval větší pozornost než koním ostatních hostů .
Ná sledovala Thomase dovnitř. Ulevilo se jí, když je ovanulo
teplo přichá zející od krbu v rohu místnosti. Hostů tu bylo má lo,
pouze dva muži, kteří si Karinu zvědavě prohlíželi.
Hostinský přispěchal Thomasovi okamžitě v ú strety, ten jej
však okamžitě odvedl stranou. Karina je celou dobu sledovala a
neušlo jí, jak hostinský pozdvihl obočí a pak jen ú služně
přikyvoval. Když se k ní Thomas konečně vrá til, nabídl jí rá mě a
uká zal ke schodišti, které směřovalo k pokojů m.
Zarazila se. Přece si po tom všem nemyslí, že s ním pů jde
sama do hostinského pokoje?
„Všiml jsem si, že má te roztrhané oblečení,“ pošeptal jí, aby to
nikdo z hostů neslyšel. „Když si kabá t vysvlečete, okamžitě
upoutá te pozornost.“

29
 Karina přikývla. Samozřejmě měl pravdu. Jak si vů bec mohla
pomyslet, že by ji snad chtěl zneuctít? To od této chvíle bude
každého galantního muže podezírat z nějaké křivosti?
Ná sledovala ho tiše nahoru. Když odemkl pokoj, zjistila, že i
zde je příjemné teplo. Nejspíš jej hostinský považoval za velmi
vá ženého hosta, když krb udržoval i za jeho nepřítomnosti.
„Udělejte si pohodlí,“ řekl a zavřel za sebou. Karina si
přisunula židli ke krbu, aby se trochu zahřá la. Vzá pětí si k ní
přisedl i Thomas.
„Ten kabá t byste si měla svléknout. Je nasá klý zimou, bez něj
vá m bude lépe.“
Karina se už chystala poslechnout, když si uvědomila, že má
potrhané šaty. Zů stala proto strnule sedět a položila si ruce do
klína.
„Hned jak ná m hostinský přinese trochu jídla, požá dá m ho,
aby se tu zastavila jeho dcera a šaty vá m trochu spravila.“
„Děkuji vá m.“
Thomas se díval do plamenů a přemýšlel o dívce, kterou mu
osud seslal do cesty. Doufal, že nevypadal příliš překvapeně, když
mu prozradila své jméno, ale naprosto ho šokovalo. Měl v ú myslu
se s ní setkat, ovšem ne za těchto okolností.
„Proč jste nechtěla jít domů ? Každá dívka by si po takové
udá losti nepřá la nic jiného.“
Karina si vzdychla. Nechtěla o tom mluvit, na druhou stranu
by určitě pocítila trochu ú levy, kdyby se svěřila. Mohla s tím však
Thomase obtěžovat? Má zajisté svých starostí dost.
„Tomu byste nerozuměl.“
„Zkuste to, nejsem tak hloupý, jak možná vypadá m.“
„Tak jsem to nemyslela,“ zarazila se a prudce zčervenala.
„Nechtěla jsem vá s urazit.“
„To je v pořá dku. Ale vidím, že vá s něco trá pí. Když to v sobě
budete dusit, moc si nepomů žete. Je vždy dobré někomu se
svěřit. Já jsem pro vá s navíc cizinec, ničím neovlivněný, třeba
vá m poskytnu dobrou radu.“

30
 Karina se už nadechovala, když je vyrušilo klepá ní na dveře.
Hostinský přinesl dva talíře horké polévky, kousek uzeného masa
a pů l pecnu chleba. Mladá dívka, které bylo nanejvýš tak patná ct
let, postavila na stů l lá hev vína. Chystala se vzdá lit za otcem, když
ji Thomas zadržel a vysvětlil jí, že by ocenil, kdyby jeho přítelkyni
pomohla spravit potrhanou lá tku. Dívka jen zakoulela očima,
okamžitě si pomyslela, že jí šaty roztrhal Thomas, ale jen se nad
tím kysele pousmá l a na chvíli opustil místnost. Dívka si ještě
odběhla pro několik špendlíků a pak se ke Karině zase vrá tila.
„To vá m udělal on?“ odvá žila se špitnout, když se pokoušela
neposlušnou lá tku sepnout tak, aby neodhalovala Karinina ň adra.
„Thomas? Proboha ne!“ vykřikla Karina a dívka se začala
překotně omlouvat. Víc však dívce nechtěla sdělovat. Kdyby
někdo našel v lese tělo toho ná silníka, spojila by si to okamžitě s
jejím příchodem do hostince a Thomasovi by tím přidělala jen
problémy.
Karina se prohlédla v malém zrcá tku a usoudila, že dívka šaty
lépe spravit nemohla. Takhle se už mohla před Thomasem
objevit. Když spolu opět osaměli, přesunuli židle ke stolu a pustili
se do jídla. Karina přemítala, kdo Thomas vlastně je. Zdá lo se, že
si ho hostinský předchá zí a zřejmě za to dostá vá pořá dnou
odměnu.
„Myslím, že vá m za zá chranu nikdy nebudu moci dostatečně
poděkovat,“ promluvila Karina, když dojedli.
„Tím se vů bec netrapte.“
„Nikdy by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stá t.
Tady…“
„Nyní už aspoň budete opatrnější.“
„Projíždím se okolím každý den. Od dětství si tu připadá m v
naprostém bezpečí. To je doba skutečně tak zlá , že už se
nemů žeme cítit bezpečně ani doma?“ vzdychla si.
„Člověk nemů že být nikdy dost opatrný.“
„Kdo vlastně jste?“
„Thomas, přece jsem se vá m představil.“
„A jak dá l? Moc toho o vá s nevím.“
31
 „To jsme na tom stejně. Zná m sice vaše příjmení, ale to je tak
vše.“
„Má te pravdu,“ přikývla. „Možná je ode mě nezdvořilé se vá s
takhle vyptá vat.“
„Ne, jste jen zdravě zvědavá .“
Karina se nadechla, ale nevydala ze sebe hlá sku. Při
rozhovoru se musela Thomasovi opět dívat do očí. Naštěstí se jí z
toho už netočila hlava, přesto se cítila nesvá .
„Ř eknete mi už, proč jste raději ná sledovala svého zachrá nce
do hostince, než abyste se vrá tila domů ?“
Karina se mu tedy svěřila. Zprvu jen okrajově, naznačila, že se
ji otčím snaží provdat, pak se ale Thomas začal vyptá vat víc, až
skončila vyprá věním o svém pravém otci a o tom, jak se matka po
jeho smrti ocitla v nesná zích a vzala si nepravého muže, který
dluhy jen prohloubil.
„Nemá te tedy jinou možnost než se provdat,“ usoudil Thomas.
„To není zá viděníhodná situace.“
„Kéž bych jen toho člověka alespoň znala. Vů bec nevím, jak
vypadá , jen…“
„Jen co?“
„Slyšela jsem o jeho hradě samé hrozné věci.“
„Jako například?“
„Ten hrad je prý prokletý. Jeho dědeček tam zavraždil svou
manželku, samotní rodiče Roberta z Rosebery zmizeli za
zá hadných okolností a on sá m…“
Thomas bedlivě naslouchal a troufal si há dat, jaké další
pověsti na něj Karina vychrlí.
„Prý utrá pil už dvě své manželky.“
„Skutečně? Nemohly třeba zemřít při porodu?“ nadhodil a
napil se vína.
„O tom se Philip nezmiň oval.“
„Ten vá š nevlastní bratr?“
„Ano, on.“
Thomas si Karinu prohlížel a snažil se uhodnout, jak se cítí. Po
tom všem, co mu vyprá věla a čemu i věřila, jí určitě nemů že být
32
dobře. Zdá lo se, že ji ty pověsti vskutku vystrašily a ze svého
snoubence má ná ležitý strach.
„A co si myslíte vy?“
„Jak si má m něco myslet, když prakticky nic nevím? Jsou to
jen ú tržky… Ale… Jsem vystrašená . Co byste na mém místě dělal
vy?“
Thomase ta otá zka zaskočila, reagoval na ni však vzá pětí.
„Provdal bych se za Roseberyho.“
Karina vytřeštila oči. „To snad nemyslíte vá žně!“
„A proč by ne? Co o něm vlastně víte? Mů žete brá t vá žně
nějaké smyšlené historky? A doma se už přece necítíte šťastná .
Prakticky nemá te ani jinou možnost než se za Roseberyho
provdat.“
„Nebo odmítnout!“ oponovala mu. „Mů žu ještě odmítnout a
dokonat to, co začal mů j otčím. Promarnit všechen rodinný
majetek.“
„Pochybuju, že by to nechal Rosebery jen tak být.“
Karina se zamračila. „Zdá se mi to, nebo ho zná te?“
Thomas pozdvihl obočí. Teď nadešla jeho šance, jak dá t do
pořá dku některé zá ležitosti a pokusit se mezitím přijít na kloub,
proč ji tak nevlastní bratr vyděsil.
„Trochu ho zná m.“
Karině okamžitě ožily oči. Thomas si všiml, že se v nich
rozproudil život, což dá valy najevo zvlá štním světlem, díky
kterému se zdá la Karina ještě krá snější. Nemohl se teď na ni
přestat dívat. Ano, byl tou dívkou naprosto okouzlen. Kéž by se k
ní mohl přisunout blíž, dotknout se jejích vlnitých kaštanových
vlasů a políbit j i na plné rty. Musel se hodně ovlá dat, aby to
neudělal. Zničil by tak dů věru, kterou mu projevila. A navíc po
udá losti v lese…
„Jaký je? Jak vypadá ? Je skutečně tak děsivý, jak ho Philip
popisuj e?“ vychrlila zá plavu otá zek.
„Není vů bec děsivý, pokud mohu soudit. Jak bych vá m ho jen
vypodobnil? Slyšel jsem už několik lidí říkat, že jsme si celkem
podobní, pokud vá s to uklidní.“
33
 „Jestli mě to uklidní? To je ta nejlepší zprá va, jakou jsem zatím
slyšela.“
„Pokusím se přimět se, abych se necítil polichocen.“
Karina zčervenala, ale jeho pozná mku přešla. Přece jen se
toužila dozvědět mnohem víc o muži, jehož ženou se měla stá t.
„A prokletý hrad? Je to pravda?“
„Jeho dědeček skutečně zešílel a zavraždil svou ženu. A rodiče
přesídlili na krá sný renesanční zá mek ve Francii.“
V tu chvíli se odmlčel.
Karina s napětím očeká vala, zda bude pokračovat, jenomže se
zdá lo, že Thomas řekl vše, co říct chtěl.
„Neříká te nic o jeho žená ch.“
„Dvakrá t ovdověl. První žena zemřela při porodu, druhá
uprchla s jejich sluhou.“
„Takže je to pravda. Hrad musí být prokletý, když se tam děje
tolik zla.“
„Tolik zla? Ne, jen shoda okolností,“ zavrtěl hlavou Thomas.
„Jak moc se s Roseberym zná te?“ Karina přimhouřila oči.
„Nejste tu snad proto, abyste zjistil, jak vypadá jeho nastá vající? A
proč se žene do sň atku s ženou, kterou vů bec nezná ?“
„Neviděl jsem ho už několik let, buďte bez obav. Jen tudy
projíždím. A necítím se moc dobře, když mě obviň ujete z
nějakého pletichaření.“
Karina se prudce napřímila. Nechtěla se Thomase nijak
dotknout, ale zřejmě to udělala. Rychle se mu za to omlouvala.
Celé jí to připadalo jako podivná souhra ná hod.
Usmá l se na ni. „Přestaň te se už ká t.“
„Nerada bych, abyste si myslel, že jsem nevděčná . Jsem jenže
všeho vystrašená a ten muž v lese… Zabil jste ho kvů li mně…“
„Tím se netrapte.“
„Stará m se o sebe, když vy sá m se musíte cítit mizerně. Je mi
to tak líto. Kdybych si mohla vybrat, věřte mi, že bych si vyjížďku
hned rozmyslela.“

34
 „Já bych jinak nevolil. Kvů li vá m by snad žá dný muž nezavá hal
uštědřit bídá kovi lekci, kterou si zasloužil. A nechvějte se už,“
natá hl k ní ruku a jemně po ní přejel.
Karina neucukla. Dotek jí byl naopak velice příjemný. Vyslal jí
do celého těla příjemný žá r, který se v něm pomalu rozléval a
uklidň oval ji.
„Mohu se vá s ještě na něco zeptat?“ hlesla po chvilce a ruku
stá le nechá vala volně položenou na stole.
Uvědomil si, že už ji utěšuje příliš dlouho. Odkašlal si a
narovnal se, ruce si přitom položil do klína.
„Samozřejmě.“
„Co je pro Roseberyho tak dů ležitého na sň atku se mnou?
Nenabízím mu nic. Otčím tvrdí, že je Rosebery bohatý, ale jeho
rod nemá tak dlouhý rodokmen jako mů j a sň atkem tak upevní
své postavení u dvora.“
„V tom se nejspíš nemýlí.“
„A to by ani nechtěl vědět, jak vypadá m? Co kdybych byla
znetvořená ? Na tom mužů m vů bec nezá leží?“
Thomas chvíli uvažoval, co v tuto chvíli mů že Karině
prozradit. Nakonec se rozhodl upustit od své opatrnosti.
„Situace vašeho otčíma je všeobecně zná má . Vaše jméno mi
není cizí, slečno Potterová .“
Karina přikývla. Jistě, otčím dlužil už tolika lidem, že se to
zkrá tka muselo rozkřiknout. Navíc její rod je velice zná mý, takže
se zvěsti šíří rychlostí blesku. Pokud se donesly i k Thomasovi…
Ale kdo vlastně Thomas vů bec je? Zaobírá se sebou a Roseberym
a totožnost jejího zachrá nce jí přitom stá le uniká .
„Pokud Rosebery na nabídku vašeho otčíma přikývl, bylo to
jistě z dů vodů , které jste sama zmínila, ale možná i proto, že
nechtěl nechat nevinnou dívku v rukou muže, jakým vá š otčím
je.“
To by znamenalo, že Rosebery nemů že být tak špatný člověk,
jak říkal Philip. Možná ho ovlivnila lá ska k ní, možná by tak
mluvil o všech jejích nastá vajících. Ach Bože, kde je vlastně
skutečná pravda? Dozví se ji už brzy? Nepřá la si nic jiného.
35
 „Myslíte, že je Rosebery takto ušlechtilý?“
Thomas se rozesmá l. Karina si nedovedla představit, co ho na
otá zce mohlo pobavit.
„Je to určitě dobrý člověk, pokud jste nará žela na tohle, slečno
Potterová .“
Zdá lo se, že ji to opravdu uklidnilo. Najednou jí Rosebery
nepřipadal až tak děsivý. Díky Thomasovi její myšlenky našly na
chvíli klid a mohla se obrá tit k němu samotnému.
„A kdo jste vy? Vyprá vějte mi také něco o sobě. Ř ekněte mi
třeba své příjmení.“
„A k čemu by to bylo dobré, slečno Potterová ?“ zeptal se
Thomas a zavrtěl hlavou. „Věřte mi, mé příjmení by vá m nic
neřeklo. Jsem jen jeden z postradatelných šlechticů , který si
nedaleko odtud vyřizuje své soukromé zá ležitosti.“
„Snad vá m mů j otčím také nedluží nějaké peníze?“
„Ne,“ zasmá l se Thomas. „To skutečně nedluží.“
„Zachrá nil jste mi život, řekla jsem vá m o sobě tolik… A o vá s
nevím nic.“
„Víte, že jsem dobrý člověk,“ usmá l se opět Thomas a znovu ji
pohladil po ruce. Nemohl se ovlá dnout, i když věděl, jak moc se to
nehodí. Nezdá lo se však, že by Karinu dnešní ú tok v lese nějak
nepříznivě ovlivnil v ná zorech na muže. Připadalo mu, jako by
jeho dotek vítala. To ho možná přimělo, aby se rychle stá hl.
„Zabil jste kvů li mně. Kdo jiný by tohle udělal?“
„Každý, kdo by vá s spatřil v nesná zích.“
„Já si to nemyslím, Thomasi,“ oslovila ho poprvé jménem a
upřeně se mu zadívala do očí. Přečetl si v nich víc, než by sama
kdy připustila. A tentokrá t se od ní začal odvracet on, neboť cítil,
kam by jejich setká ní mohlo směřovat. Nechtěl, aby to zmařilo
jeho plá ny. Už jejich ná hodné setká ní mu udělalo čá ru přes
rozpočet.
„Možná je čas doprovodit vá s domů , slečno Potterová ,“
usoudil ná hle.
„Dotkla jsem se vá s?“ polekala se.
„Ne, vů bec ne,“ ujišťoval ji.
36
 „Tak proč už se musíme rozloučit?“
„Nechci být nezdvořilý, nevnímejte to špatně. Ale má m ještě
nějaké povinnosti a vy sama byste měla být už doma. Určitě si o
vá s dělají starosti.“
Karina zvadla. Nechtěla se smířit s tím, že se musí s
Thomasem rozloučit. Bylo jí s ním příjemně.
„Uvidím vá s ještě někdy?“ odvá žila se špitnout.
„Ne, nejspíš už ne,“ odpověděl a snažil se při tom nevnímat její
smutek. Pokud by si ho připustil, mohl by udělat nějakou
hloupost.
„Takže je to tedy sbohem?“
„Bohužel ano.“
Karina se zvedla. Cítila, jak se jí slzy hrnou do očí a okamžitě
je potlačila. To přece nedá vá rozum, říkala si v duchu. Vždyť toho
muže ani nezná š! Zachrá nil ti život, ale tady se vaše cesty opět
rozdělí!
„Doprovodíte mě domů ?“
„Samozřejmě, přece vá s nenechá m jet samotnou,“ ubezpečil ji
a pak ji vyprovodil z pokoje. Celou cestu byla Karina zaražená a
zdá lo se, že i Thomasovi je líto, že ji musí opustit. Kousek za
lesem ji políbil na ruku a rozloučil se. Sice jí to neřekl, ale rozhodl
se mrtvolu ú točníka pečlivěji odklidit.
Karina se za ním dívala, dokud nezmizel mezi stromy. Pak se
vydala domů .

KAPITOLA 5.

Sotva ustá jila koně, vydala se Karina pokradmu do svého

pokoje. Modlila se, aby ji cestou někdo nepřistihl a nezjistil, jak je
její oblečení poničené. Otčím by okamžitě ztropil obrovský povyk
a začal ji vyslýchat, stejně tak i Philip. Ne, celou dnešní udá lost si
raději nechá pro sebe.
Jakmile za sebou zavřela, okamžitě se převlékla a roztrhané
šaty ukryla až do nejzadnějšího prostoru skříně. Při pohledu do
zrcadla zjistila, že se něco na ní změnilo. Ano, bylo to ve výrazu
37
jejích hnědých očí. Připadaly jí jiné. Nedoká zala si vysvětlit, v čem
přesně rozdíl viděla, ale cítila ho. Možná … jako by… ano, jako
kdyby zestá rla, jako kdyby jí dnešní den umožnil dospět.
Pohlédla na hodiny u krbu. Bylo už skoro poledne. Překvapilo
ji, že ji dosud nikdo nehledal. Zřejmě mají oba muži výčitky
svědomí – otčím z toho, že ji uhodil, Philip z přizná ní své lá sky.
Nemrzelo ji to, byla rá da sama. Měla o čem přemýšlet a
potřebovala trochu klidu.
Přiložila pá r polen do krbu a sledovala, jak je pomalu začíná
stravovat oheň . Udělala si pohodlí na lenošce a zírala do ohně,
jako by v něm mohla najít odpovědi na všechny otá zky. Proč ji
neděsí, že má lem byla zná silněna? Proč ji neděsí, že ten muž
zemřel? Proč ji děsí jen to, že už Thomase nikdy neuvidí?
Uvnitř její duše panoval zmatek, ne-li snad přímo bouře.
Thomas ji zachrá nil… Jeho doteky byly tak něžné… Přivřela oči a
vzpomínala, jaké to bylo, když ji hladil palcem po hřbetu ruky,
jaké příjemné pocity se jí rozlévaly do celého těla. A pak jeho oči,
na ty také nemohla zapomenout. Kdykoliv zavřela ty své, spatřila
Thomase a znovu se s ní točila celá místnost. Kéž by si to mohla
nějak vysvětlit. Byla však natolik nezkušená , že netušila, co se s ní
děje.
Snad mrtvého muže v lese nikdo neobjeví. A když, možná už
bude hodně daleko od domova, aby se jí nikdo na nic nevyptá val.
Všichni, i lidé ve vsi, si budou myslet, že by o tom mohla něco
má lo vědět, protože ji vídali každý den prohá nět se na koni lesní
stezkou. Budou předpoklá dat, že mohla někoho zahlédnout…
Ale ne, uklidň ovala se vzá pětí. Nic takového se nestane.
Nepřijdou žá dné otá zky, protože v tu dobu už bude dá vno na
Rosebery.
Manželka Roberta z Rosebery. Utěšovala se Thomasovými
slovy. Znal ho, není to určitě žá dný netvor, který by jí ubližoval.
Alespoň na to s nadějí spoléhala.
Edward se objevil krá tce po jedné hodině. Omlouval se za
zpoždění a ptal se jí, zda poobědvá s otčímem a Philipem, nebojí
má jídlo přinést sem.
38
 „Oba jsou v jídelně?“ podivila se Karina. „Společně?“
„Ano, slečno,“ přikyvoval Edward.
Karina se zamračila. Předpoklá dala, že zavlá dne tichá
domá cnost, nikdo s nikým nepromluví a vysvobozením jim mů že
být pouze příjezd Roseberyho.
„Přijdu za okamžik,“ rozhodla se. Jakmile se za Edwardem
zavřely dveře, upravila si trochu ú čes a pak se vydala do jídelny.
Otčím seděl v čele stolu a na Philipa vů bec nepohlédl. Jako by
tam snad vů bec nebyl. Přesto synovi po Edwardovi vzká zal, aby
se dostavil.
„Dobré poledne,“ řekla Karina a usadila se po boku otčíma,
naproti Philipovi. Ten jen na nepatrnou chvíli zvedl hlavu, pak ji
opět sklonil a díval se do talíře polévky.
„Zase jsi byla na vyjížďce?“ promluvil otčím a upřel na Karinu
pohled.
„Ano,“ přiznala po krá tkém zavá há ní.
„To je dobře, jen si je užívej. Dokud má š ještě tu možnost.“
Karina spolkla hořká slova a nabrala si lžící polévku. Po
několika soustech však shledala, že nemá vů bec hlad. Jídlo v
hostinci ji plně zasytilo.
„Philip by se ti jistě rá d omluvil za včerejší noc. Zbytečně tě
vystrašil snů škou nesmyslů o Roseberym. Je to tak, synu?“
Philip pohlédl na otce, pak na Karinu a znovu sklonil hlavu.
Pouze přitakal a něco si zamumlal.
„Nahlas!“ rozká zal James Wilmont a zle si syna měřil.
„Moc se omlouvá m, Karino. Všechno jsem si vymyslel.“
Karina přikývla, nevěděla, jak jinak na to reagovat. Napila se
ze sklenky vína a setkala se s pohledem otčíma. Usmíval se a
trochu znepokojeně si prohlížel její zarudlou tvá ř po dobře
mířené rá ně na Philipa.
„Obdržel jsem dnes od lorda Roseberyho odpověď. Píše se v
ní, že dorazí počá tkem příštího týdne. Ta rá na do té doby určitě
zmizí, nemusíš se znepokojovat,“ ujišťoval ji.
„Jaký tedy lord je, když už ne takový, jak mi ho popsal Philip?“
odvá žila se zeptat Karina přímo.
39
 „Je to příjemný společník. Vzdělaný, chytrý, dů vtipný a…
čestný, v neposlední řadě samozřejmě. Je to muž, který se ti
nemů že nelíbit. A má budoucnost,“ dodal ještě s pohledem
upřeným na syna.
Karině neušla otčímova jedovatá pozná mka. Přešla ji však, po
včerejším výstupu nemělo význam otčíma nijak drá ždit, i když
nyní by si mohla leccos dovolit. Neopová ží se jí zkřivit jediný
vlá sek, aby pak Roseberymu nemusel nic vysvětlovat. Jenomže…
nač by teď byla nějaká slova odporu, když stejně věděla, že se za
Roseberyho provdá ? Když už ne z lá sky, tak pro čest svého rodu.
„Chci, abys na něj udělala dobrý dojem,“ pokračoval otčím.
„Vynasnažím se. Teď mě prosím omluvte,“ řekla a zamířila
zpá tky do pokoje. Dřevo v krbu příjemně praskalo. Připomnělo jí
to chvíle, kdy trá vila dlouhé zimní večery s otcem i matkou. Bože,
jak tenkrá t byla šťastná . Vů bec ji nenapadlo, že o několik let
později otce nahradí James Wilmont a udělá jí ze života peklo.
Vzdychla si. Nemělo smysl se litovat. Ničemu tím nepomů že, jen
se jí bude hů ř spá t. Lepší je se konečně se vším smířit.
Ná hle se cítila tak unavená , že si lehla do postele a zachumlala
se pod přikrývku. Spá nek by jí určitě prospěl. Jenomže když
zavřela oči, objevila se před ní postava Thomase. Rozbušilo se jí
srdce a pokusila se jeho tvá ř alespoň na krá tkou dobu vymazat z
paměti, jen aby se jí podařilo usnout. Nešlo to. Thomasovu tvá ř
měla pevně zapsanou v mysli, jako kdyby se stala její součá stí.
Převracela se tak na posteli nejméně hodinu a nedopřá la si
jedinou minutu oddechu, kdy by na Thomase nepomyslela.
Zachrá nil jí život, čest. Nikdy na něj nezapomene, i kdyby se už
nikdy neviděli. Vždy na něj bude vzpomínat. Třeba se jí jednou
naskytne příležitost, jak mu vše oplatit. Možná …
Z myšlenek ji vyrušilo zavrzá ní dveří. Prudce se posadila na
posteli a sledovala Philipa, jak za sebou obezřetně zavírá . To
proto, aby ho ná hodou nepřistihl otčím, napadlo ji a zakašlá ním
mu dala na vědomí, že o něm ví.
Zamkl a naléhavě se k ní obrá til.
„Musíš mě vyslechnout, Karino!“
40
 V jeho očích spatřila čiré zoufalství. Jak by mu mohla
nevyhovět?
„Poslouchá m.“
„Nesmíš se za Roseberyho provdat! Prostě nesmíš!“
Narovnala se a překvapeně si ho prohlížela.
„Miluji tě, to já jsem tě chtěl požá dat o ruku! Proboha tě
prosím, neposlouchej otčíma, utečme spolu!“ naléhal a po
krá tkých krů čká ch se k ní přibližoval.
Karina se instinktivně odtá hla. Philip vypadal, jako by zešílel. I
když jej znala několik let, nemohla se ubrá nit pocitu strachu.
„Philipe,“ pokoušela se ho utišit něžným tó nem. „Odejdi
odtud, prosím.“
„Proč mě o to žá dá š?!“ vykřikl rozrušeně. „Já tě miluji! Já jsem
ten, kdo se ti snaží pomoct! Přece mě od sebe nemů žeš odehnat!“
„Philipe, prosím, nahá níš mi hrů zu.“
„Ale já tě miluju! Proč mě odmítá š? To snad miluješ muže,
kterého jsi nikdy neviděla?!“
Byl znovu o krok blíž a Karina cítila, jak v ní narů stá panika.
Kdyby začala křičet o pomoc, jen by proti Philipovi znovu
poštvala otčíma. Jenomže dá val jí snad na vybranou? Vá žně si
neuvědomoval, jak ji děsí?
„Proboha, vzpamatuj se, Philipe!“ vykřikla nakonec, což
mladíka trochu zarazilo v horlivém vyzná ní lá sky. Vystrašeně se
ohlédl ke dveřím a zaposlouchal se, zda se chodbou ná hodou
nezačnou rozléhat kroky.
„Nechtěla jsem se za Roseberyho provdat, ale pochop, že
nemá m jinou možnost!“
„Mů žeš být se mnou! To je ti snad má lo? Vždyť ná m spolu
vždy bylo tak dobře!“
„Jenomže to nestačí!“
„A co chceš ještě víc?“
„Zachrá nit čest mé rodiny a celé toto sídlo! To mi ty dá t
nemů žeš, když ná s tvů j otec o všechno připravil!“
Stá l jako opařený. Chvíli se zdá lo, že mu vzala dech, jenomže
pak opět začal pokračovat v naléhá ní.
41
 „Ty nevíš, do jakého neštěstí se řítíš. O Roseberym jsem neměl
šanci říct ti všechno.“
Věděl, jak ji zaujmout, jak ji přimět, aby po něm žá dala další
informace.
„Mluv,“ vyzvala ho po krá tké ú vaze.
„Po smrti druhé ženy si začal zvá t na hrad nevinné dívky,
povětšinou panny. Skoro žá dná se odtamtud nevrá tila živá . A
těch pá r, co přežilo, vyprá vělo hrů zné zvěsti o tom, jak je unesl na
hrad, jak je mučil a zná silň oval. I když měly to štěstí, že přežily,
vzal si jejich duše. Je to ďá bel, Karino. Učiněný ďá bel!“
„Tomu nevěřím,“ odmítala přijmout jeho tvrzení. Thomas –
muž, který ji zachrá nil před zná silněním, ten muž, který jí
přirostl k srdci, by jí přece v něčem takovém nelhal. Leda že by ji
nechtěl pravdou ranit, děsit ji ještě před tím, než pravá hrů za
přijde.
„Věř nebo ne, je spousta svědků . Jak chceš vysvětlit, že zpustla
celá vesnice pod hradem? Není to podivné? Všichni uprchli, aby
nemuseli sloužit ďá blovi.“
„A co nějaké dů kazy? Tohle všechno se hezky vyprá ví a
poslouchá , ale existují nějaká svědectví?“
„Poptej se v hostincích kolem hradu. Poptej se kohokoliv, kdo
měl co do činění s Roseberym.“
„Nevěřím ti,“ prohlá sila nepřesvědčivě. Ale přece v ní pomalu
narů staly pochybnosti. Philip by jí nikdy nelhal. Ne, kdyby…
„Co když mi to říká š jen proto, abych Roseberyho odmítla a
utekla s tebou?“
Philip se zašklebil. „Věříš víc otčímovi než mně?“
Nebyla schopná na to odpovědět. Ale vždy víc věřila Philipovi.
Panebože, copak se na ni opravu řítí nějaké neštěstí? Skončí snad
jako ty mrtvé dívky, nebo šílená ? Cítila, jak jí ve spá ncích zběsile
buší tep.
„Uteč se mnou, dokud je ještě čas.“ Pak se potichu vzdá lil z
pokoje a zanechal ji samotnou na pospas zběsilým myšlenká m. Je
lord z Rosebery skutečně ďá bel? Má na svědomí všechny ty

42
strašné věci, které Philip popisoval? A pokud ano, má vů bec šanci
přežít?
Vstala a zamkla, kdyby snad Philipa napadlo se k ní ještě
vrá tit. I on se zdá l nepříčetný. Mohla mít hrů zu buď z něj, nebo z
Roseberyho.
Celé odpoledne tak strá vila v posteli. Přemýšlela nad svými
možnostmi, ani jedna se jí však nezamlouvala. Kéž by jen věděla,
jak se věci skutečně mají. Kéž by jen mohla nahlédnout do sídla
Roseberyho před tím, než se tu sá m objeví.
„Slečno Karino?“ ozval se ná hle hlas starého sluhy za dveřmi.
Karina nechtěla s nikým mluvit, ale copak se mohla bezdů vodně
rozčilovat na Edwarda? Pustila jej dovnitř a zů stala zkoprněle
stá t, když spatřila, co drží v ruká ch. Byly to matčiny svatební šaty.
Kolikrá t si je jako malá prohlížela, kolikrá t si představovala, jak v
nich bude krá čet k oltá ři po boku muže, jehož bude milovat. Ten
den se nezadržitelně blížil, ale v žá dném případě nedopadl podle
jejích představ.
„Vá š otec si přeje, abyste si je vyzkoušela,“ hlesl Edward a
tvá řil se při tom tak zkroušeně, jako by to byl snad jeho vlastní
ná pad nutit Karinu do sň atku.
„Polož je prosím na postel,“ řekla a sledovala ho, jak se šatů
opatrně dotýká a skoro něžně je rozprostírá na povlečení. Jako by
snad držel v ruce něco posvá tného.
„Je mi to tak líto, slečno Karino,“ obrá til se k ní Edward a ještě
víc ho zabolelo, když v Karininých očích zahlédl slzy. Muselo jí
být hrozně… Navíc její tvá ř… Věděl už, co se stalo. Pan Philip ho o
všem dů kladně zpravil a vyčítal si, že Karina nastavila svoji tvá ř
ve snaze jej ubrá nit.
„To je v pořá dku, Edwarde.“ Rychle si hřbetem ruky otřela
slzy a pokusila se usmá t. Nechtěla Edwardovi přidělá vat starosti.
Na to už byl příliš starý a ona by neměla zneužívat jeho dobrou
duši.
Sluha jen stá l a netušil, co udělat, aby dívku trochu rozveselil.
Kdyby… zrá dné kdyby… Bude se muset smířit s tím, že
zanedlouho hrad osiří. Zů stanou tu jen muži. A on sá m? Bů h ví,
43
kolik času mu vlastně ještě zbývá . Poslední dobou se mu zdá lo, že
už značně přesluhuje. Možná jen díky Karině, kterou nechtěl
nechat samotnou ve spá rech Wilmonta. Až odtud odejde, pak už
nebude mít dů vod tu setrvá vat ani žít. Jí už nepomů že.
„Nemusíš si o mě dělat starosti,“ uklidň ovala ho Karina.
„Dělá m si je, slečno. A nejhorší na tom všem je, že jsem jen
starý ubohý sluha, který nezmů že nic jiného než vá m sloužit.“
Karina zavá hala, pak přece jen vykročila a Edwarda objala.
„Jsem ti moc vděčná .“
„Kéž bych pro vá s mohl něco udělat.“
„Udělal jsi toho dost,“ ubezpečila jej Karina. Pak se usmá la tak,
že se jí na chvíli dokonce rozzá řily oči, což Edwarda uspokojilo.
Možná se mu přece jen podařilo trochu jí spravit ná ladu.
Sledovala sluhu, jak pomalu opouští pokoj. Když za ním
zaklaply dveře, rá zem jí ú směv zmizel z tvá ře. Matčiny svatební
šaty, opakovala si v duchu.
Posadila se na postel a něžně po nich přejížděla rukou. Ne,
nemů že si je obléct, dnes ještě ne. Schoulila se do klubíčka a
zavřela oči. Nechtěla myslet na nic, vů bec na nic…
Ani netušila, kdy se jí podařilo usnout. Ale když se probrala,
panovala v místnosti naprostá tma. Vzdychla si. Přiměla se vstá t
a přejít k oknu. Měsíc zá řil vysoko nad prochladlou krajinou a
osvětloval zá koutí celého ná dvoří. Karina se opřela o výklenek a
otřá sla se zimou. Zatímco spala, krb dočista vyhasnul. Samotné se
jí ho nepodaří rozdělat, a tak ji napadlo požá dat Edwarda, i když
se jí ho nechtělo budit v tuto nekřesťanskou dobu. Pokud to ale
neudělá , zmrzne tu.
Obula se a tiše opustila místnost. Snažila se našlapovat
opatrně, nechtěla přilá kat otčímovu ani Philipovu pozornost.
Poslední rozhovor s nevlastním bratrem ji na dlouhou dobu
postačil.
Byla už na konci chodby, když zaslechla šramocení. Zastavila
se. Možná přece jen někoho probudila. Napadlo ji vydat se
zpá tky, zavřít za sebou a pokusit si přece jen rozžhavit krb
vlastními silami. Jenomže něco ji nabá dalo, aby v cestě
44
pokračovala, aby se přitiskla ke zdi a opatrně se sunula ke
schodišti.
Zahlédla odraz světla v hale? Přiměla se sebrat odvahu a
vykouknout zpoza rohu. Někdo stá l u schodiště, se svící v ruce,
ale zdá lo se, jako by vá hal, zda má jít nahoru, nebo se vydat jiným
směrem. Je to otec, nebo Philip? Co když se sem vloupal nějaký
vetřelec? Při té myšlence se jí sevřelo hrdlo ú zkostí, cítila, jak jí
zběsile buší srdce, až docela přehlušovalo hluk osoby pod
schodištěm.
Rozhodla se vystoupit z ú krytu. Přece je ve vlastním domě,
nemá se proč schová vat. A pokud by se ji vetřelec rozhodl
proná sledovat, schodiště ho zdrží a ona zatím křikem zburcuje
celý zá mek.
Když se objevila na vrcholu schodiště, postava v černém
prá vě nakročila k prvnímu schodu. Zarazila se, když spatřila
dívku.
„Kdo jste?!“ vykřikla Karina.
Postava se ani nepohnula. Jen ji upřeně pozorovala. Bylo to
horší, než kdyby promluvila nebo k ní rovnou vykročila.
„Tak kdo jste?! Co tady dělá te?!“ Karina vnímala, že jí hlas
vypovídá službu. Pokud se něco nestane, napětí nevydrží a
rozutíká se zpá tky do pokoje.
Konečně postava začala couvat. Jako by si rozmyslela své
pů vodní zá měry. Neprchala však. Plížila se pozadu ven a
nahá něla Karině nepředstavitelnou hrů zu. Vypadala jako nějaká
stvů ra vytažená z hlubin pekla.
„Kdo jste?!“ vykřikla znovu Karina a tentokrá t do síly hlasu
vynaložila veškerou svoji energii. Když postava zmizela venku,
musela se opřít o zá bradlí a popadnout dech. Bylo to ještě horší,
než když ji napadl ten odporný muž v lese. Věděla, že kdyby na ni
postava zaú točila, ovlá dl by ji nepředstavitelný strach,
nedoká zala by se pohnout.
Ještě chvíli upřeně hleděla na vchodové dveře a pak spěšně
zamířila do ložnice.

45
KAPITOLA 6.

Sotva zamkla, zadržela dech a snažila se zaposlouchat do

zdá nlivého nočního ticha. Za chvíli nabyla na jistotě, že ji přízrak
neproná sleduje. Chodbou se nerozléhaly žá dné zvuky, jež by ji
měly znepokojovat.
Přesto zběsilé bušení srdce neustá valo. Někdo tu byl…
uvnitř… Napadlo ji, že možná vyplašila nějakého lupiče, ten by se
však neodplížil ven tak děsivým způ sobem, jako přízrak.
Po špičká ch přešla k posteli a posadila se. Oči však stá le
upírala ke dveřím. Jako by si pořá d nebyla jistá , že je v bezpečí.
A pak to zaslechla. Někdo byl pod okny a volal její jméno. Byla
si tím jistá , nebyla to žá dná představivost způ sobená strachem.
Prudce se otočila k oknu a vá hala, zda k němu má jít, nebo
hlas ignorovat. Nemohla si však pomoci, jako by ji něco nutilo
vstá t a otevřít okno. Když tak učinila, spatřila postavu v černém
pod oknem. Dopadala na ni měsíční zá ře, takže mohla rozpoznat
zcela mužské tvary. Děsilo ji, jak jen nehybně stojí a upřeněji
pozoruje s maskou přes obličej, ze které číhaly jen oči. Bylo to tak
děsivé, že neslyšela nic jiného než tlukot vlastního srdce.
A pak se rozeběhl k brá ně, až ho zcela pohltila tma.
Karina jej ještě chvíli vyhlížela. Vů bec nevnímala studený vítr,
který se jí dostal pod ků ži, až se otřá sala. Strach ji zcela opanoval.
Kdo to jen mohl být? Snad duch toho mrtvého z lesa? Ne, to
přece není možné. Duchové neexistují! Ale kdo ji to děsil, kdo si s
ní tak hrozně zahrá val?
Tu noc už víčka nezamhouřila. Teprve rá no, když dovnitř
začaly pronikat paprsky slunce, se začala cítit trochu v bezpečí a
upadla do hlubokého spá nku.
Nikdo si nedělal starosti, když nepřišla k obědu ani k večeři.
Soudili, že je příliš zarmoucená svým životním ú dělem, zmařenou
nadějí na štěstí. Otčím Philipovi i Edwardovi přiká zal, aby dívku
nerušili. Až sama bude chtít, přijde. Jediný, komu povolil za ní
zajít, byl kaplan. Mamě však klepal na její dveře. Spala příliš
tvrdě, aby zaslechla, jak volá její jméno a domlouvá jí.
46
 Když se probudila, panovala už opět noc. Zapá lila všechny
svíčky a zvlá dla i rozžehnout oheň v krbu. Přiložila zbytky dřeva
a sledovala, jak se rozjasň uje místnost.
Opatrně přistoupila k oknu a modlila se, aby nespatřila
žá dného cizince pod okny. Její modlitby byly vyslyšeny. Na
ná dvoří panoval klid, který narušoval jen skuhravý vítr.
Možná už z toho všeho blá zním, pomyslela si. Možná to byla
jen noční mů ra. Tu strašnou scénu z lesa, kdy se ji muž chystal
zná silnit, si odmítala připouštět, myslet na ni a znovu ji prožívat.
Možná k ní všechen ten strach přišel ve spá nku, obklíčil ji a
nahá něl čím dá l větší hrů zu. Bylo by to rozhodně trochu
uklidň ující, jenomže nespala…
Konečně si připustila, že už také nemusela žít. Měla obrovské
štěstí, že se v lese objevil Thomas. Nebýt jeho, mohlo tlít její tělo
někde mezi stromy, stejně jako tělo zločince.
Znepokojovalo ji, že už Thomase nikdy neuvidí. Pošpinil si
ruce smrtí, kvů li ní. Jak se chudá k mů že cítit, když má na svědomí
smrt člověka? Ona by něco takového jen stěží sná šela. Kéž by jen
znala Thomasovo celé jméno a mohla ho vyhledat, zachovat se
trochu vděčněji… Jenomže jak? Mohla se mu odměnit penězi?
Sotva. Jedině až bude provdaná za Roberta z Rosebery, pak
možná bude mít k penězů m přístup. Kdo ví.
Ž aludek naříkal hlady každou chvíli, a i když ho chtěla utěšit,
vyjít z místnosti v tuto noční dobu nedoká zala. Představa, že na
ni mů že číhat přízrak pod schodištěm, ji naprosto vyděsila. Počká
až do rá na, až se rozední. Do té doby to bude muset vydržet.
Znovu si prohlížela matčiny svatební šaty, které lehce
zmuchlala, jak se převracela na posteli. Měla je předtím uložit do
skříně, aby se nepomačkaly. Škoda, že při tom všem strachu
nedoká zala trochu logicky uvažovat.
Pomalu se svlékla a vyzkoušela je. Překvapilo ji, že
nepotřebují vů bec upravit. Má tedy stejnou postavu, jako měla
její matka v době svatby.
Bylo to zvlá štní, prohlížet se v zrcadle a mít na sobě oblečení,
které matce patřilo. Cítila, jako by jí byla najednou blíž. V těchto
47
šatech bude krá čet kaplí k Robertovi z Rosebery, k muži, jehož
vů bec nezná a se kterým má strá vit zbytek života. K muži, který
je ná silník a vrah, nebo se to alespoň povídá . Měla by z toho mít
strach. Mělo by ji to děsit, ale tento muž se jí zanedlouho
představí. Není to jako ten hrů zu nahá nějící přízrak. Ten ji bude
strašit do konce života a třeba se ani nikdy nedozví, čí obličej se
pod maskou skrýval.
Znovu se převlékla a lehla si na postel. Noc se zdá la být
klidná , ničím nerušená . I když se jí občas rozbušilo srdce ve
chvíli, kdy si vzpomněla na přízrak, podařilo se jí chvílemi i
usnout a zaspat tak hlad.
S východem slunce však byla znovu na nohou. Omyla si obličej
v míse s vodou, rozčesala si vlasy a oblékla si jezdecký oblek
pá nského střihu, který její otčím sice neschvaloval, protože
nepů sobil příliš žensky, ale který byl velice pohodlný. Kdyby se
někdo pokusil jí znovu ublížit, měla by v něm větší šanci na ú těk.
Odemkla a vyšla na chodbu. Dvěma okny sem proudilo jen
trochu světla, přesto viděla zcela zřetelně, že na ni nečíhá žá dný
vetřelec. Na schodišti však cítila, jak jí zdřevěněly nohy. V zá mku
bylo naprosté ticho, mohla by zaslechnout sebemenší šramot, ale
stejně tak by někdo mohl zaslechnout ji.
Vyzula se a pak pomalu schá zela po schodech dolů . Když se
ocitla v hale, rozutíkala se k zadnímu vchodu, kde se spěšně
obula. Jen co se za ní zavřely dveře, ulevilo se jí. Konečně byla
venku, konečně už jí nic nemohlo ublížit.
Myšlenka, že by se mohla temná postava skrývat ve stá jích, ji
napadla až ve chvíli, kdy se ocitla u Céres a sedlala ji. Měla totiž
pocit, že zaslechla pohyb. Jako by se někdo přesunul jejím
směrem tam vzadu, hned vedle sena.
Pustila uzdu a opatrně vyhlédla do uličky. Nikoho neviděla.
Bylo tu však tolik zá koutí, kde by se vetřelec mohl skrývat.
„Je tu někdo?“ zvolala, i když pochybovala, že by se jí vetřelec
ozval, kdyby měl v plá nu jí ublížit.
Ticho. Jen Céres nervó zně zaržá la.

48
 Karina ještě chvíli pá trala očima po stá ji, pak se znovu chopila
uzdy a rychle Céres vyvedla na ná dvoří. Vždy nasedala až za
brá nou, aby nezpů sobila hluk a nedala tak otčímovi najevo, že si
opět vyrazila do okolí. Tentokrá t se vyhoupla na hřbet koně hned
u stá jí. Popohnala Céres a rychle vyrazila k brá ně. Tam znovu
musela sesednout a otevřít ji, ale měla odtud lepší přehled o
celém ná dvoří. Kdyby se ji někdo pokusil proná sledovat, stačila
by už odtud uprchnout.
Nic se naštěstí nepřihodilo. Tryskem vedla Céres k lesu, kde
zastavila a chvíli upřeně nahlížela do děsivé temnoty.
Cítila, jak ji opanoval strach, jak stravuje celou její duši a nutí
ji, aby se vrá tila, aby nevstupovala do ú trob lesa. Jenomže se
strachu už nechtěla znovu podřídit. Když to udělá , nikdy se ho už
nezbaví, bude vždy po jejím boku.
Pobídla Céres a vyrazila. Les na ni pů sobil trochu stísněně a
místem, kde ji srazil muž z koně, projela co nejrychleji. Pak
zastavila a ohlédla se za sebe. Neviděla tam jeho ducha, tvá ř,
která by jí hrozila nená vistným šklebem.
Nesmírně se jí ulevilo. Překonala strach, zvlá dla to. Měla ze
sebe upřímnou radost a rozhodla se pokračovat v cestě až do vsi,
kterou už pá r dnů nenavštívila, když ná hle zaslechla dusot koně.
Okamžitě znejistěla. Očima pá trala po vhodné skrýši mezi
stromy, kde by si ji nikdo nemohl všimnout.
Jenomže bylo příliš pozdě. Jezdec se už před ní vynořil a
zpomaloval, když ji spatřil.
„Vy?“ zavolala Karina a cítila, jak jí srdce poskočilo radostí.
„Je mi velkou ctí, že se opět setká vá me,“ promluvil Thomas s
poněkud směšným tó nem. V očích mu přitom zajiskřilo, takže
poznala, že si z ní jen tropí žerty.
„Co vy tu dělá te? Myslela jsem, že jste odjel.“
„Změnil jsem trochu plá ny,“ usmá l se.
„A kam má te namířeno teď?“
„Upřímně?“ pozdvihl obočí a nechal ji chvíli tá pat. „Doufal
jsem, že se tu s vá mi setká m. A jsem moc rá d, že jsem se
nezklamal.“
49
 „Vá hala jsem, měla jsem strach projíždět tudy tak krá tce po
tom napadení.“
„Někdy ná m nezbývá nic jiného než strach překonat, viďte?“
„Ano, v tom má te jistě pravdu.“
„Jak je vá m? A co ta rá na na obličeji?“ zeptal se již zcela vá žně.
„Cítím se dobře,“ odpověděla automaticky. Přesně tak, jak se
od dobře vychované dá my slušelo a patřilo. Zmínku o tvá ři
přešla. Nechtěla mu vysvětlovat, že za ni vděčí vlastně otčímovi.
„Skutečně?“ podivil se a poplá cal koně, aby ho trochu uklidnil.
Byl se svým pá nem zvyklý na zběsilou jízdu a stá ní jej
zneklidň ovalo.
Karina si vzdychla. Připadalo jí těžké Thomasovi lhá t. Sice se
znali krá tce, ale sdílel s ní nepříjemnou udá lost, která je spojila
víc, než kdyby se občasně navštěvovali roky.
„Upřímně? Ne příliš dobře.“ A sdělila mu hrů zné setká ní s
přízrakem.
„Myslíte si, že to mohl být jen sen? Dů sledek toho, co se stalo
tady? I když… ne, musela jsem být opravdu vzhů ru.“
„Netuším, možná ano,“ odpověděl po chvilce zavá há ní a snad
jen proto, aby uklidnil její duši. Měl jistá podezření, něco se mu
nezdá lo už dá vno, proto souhlasil, proto sem přijel dřív, než se
předpoklá dalo.
„Co je vá m?“ ptala se Karina a zkoumala Thomasovu
zamračenou tvá ř. Neušlo jí, že i jeho něco znepokojovalo. Co to
mohlo být? Věděla o něm tak má lo… To jí dodalo odvahu znovu
jej požá dat, aby jí prozradil své druhé jméno.
„Buďte trpělivá , včas se jej dozvíte.“
„Včas?“ podivila se. „Myslela jsem, že už vá s nikdy neuvidím.
Ř íkal jste, že… Rozhodl jste se tu snad zů stat? Proč?“
„Má m jisté dů vody,“ odpověděl stručně a z odhodlaného
výrazu pochopila, že víc neprozradí. Vzdychla si. Céres k ní
nepokojně natočila hlavu. Lá kala ji dlouhá a rychlá vyjížďka,
která byla její přirozeností.
„Měli bychom se trochu projet, co říká te? Koně jsou už
nervó zní,“ navrhl a nečekal na odpověď. Pobídl koně ke cvalu s
50
naprostou jistotou, že ho Karina bude ná sledovat. Trochu se jí to
dotklo, jako by si vů bec nepřipouštěl, že by mohla odmítnout.
Zavrtěla hlavou a vyrazila za Thomasem.
Ať hnala Céres sebevíc rychle, ne a ne jeho vraníka dohonit.
Musel pochá zet ze samotného pekla, jak jeho vzezření
napovídalo. Jak jinak by mohl krajinou doslova plout? Céres jí
najednou připadala těžkopá dná , zatímco statnější vraník jako by
byl nadná šen studeným a divokým větrem, který je neú navně
prová zel.
Thomas zastavil koně až před hostincem. Karina, celá
udýchaná , byla za odpočinek vděčná . Tohle nebyla jen vyjížďka,
ale zá vod! Okamžitě to Thomasovi vyčetla.
„Vedla jste si dobře, velmi dobře,“ zasmá l se jen. Nepřipouštěl
si její rozladění.
„Ani bych neřekla! Co jste tím vů bec sledoval?“
„Chtěl jsem vá s jen vytrhnout z černých myšlenek.“
„To se vá m tedy ná ramně povedlo, má lem jste mi uštval
Céres!“
„Nemusela jste ji tak hná t, počkal bych na vá s.“
Karina se rozčileně zadívala do jeho jiskřících očí. Měla vztek
na něj, sama na sebe. Čím to, že ji tak upoutal? Pouští se s ním
daleko za zá mek, nemá potuchy, kdo skutečně je, a přesto se v
jeho blízkosti cítí naprosto bezpečně.
„Pojďme si trochu odpočinout,“ navrhl a uká zal k hostinci.
Karina však zavá hala. Doufala, že nečeká nějakou štědrou
odměnu za svoji zá chranu. Teď, když už mohla trochu
pozapomenout na udá lost v lese…
„Raději bych zů stala venku,“ odmítla.
„Je zima, ještě se nachladíte.“
„Trvá m na svém,“ zatvrdila se a v jejím tó nu zazněla
nesmlouvavost. Co s tím mohl nadělat? Jen jediné. Seskočil z koně
a sundal ji ze sedla.
Karina vykřikla a udeřila ho do ramene, ale v okamžiku ji
postavil na zem. Smá l se a v černých očích mu ďá belsky jiskřilo.
„Co si to dovolujete?!“
51
 „Pojďte,“ řekl, popadl její ruku a vedl ji do hostince. Karina si
všimla černého kočá ru se zlatým erbem lva odhá nějícího vrá ny.
Vypadal velmi přepychově. Komu asi tak patří, ptala se v duchu.
Hostinský je opět vítal s otevřenou ná ručí a mladík se za
odměnu znovu krá lovsky postaral o oba koně. Thomas tentokrá t
Karinu nevzal do svého pokoje, usadili se rovnou v prá zdném
hostinci, blízko krbu, který poskytoval dostatečné teplo. Po
zběsilé jízdě byla sice uvnitř těla rozpá lená , ale když ji bral do
ná ručí, neušlo mu, jak je na dotek prochladlá .
Thomas poručil nejlepší víno. Sledoval Karinu, jak si pomalu
rozepíná kabá tec jezdeckého obleku, už jí bylo mnohem tepleji.
Stá le se však tvá řila trochu uraženě. Rozhlédla se po celé krčmě a
shledala, že jsou tu jedinými hosty. Ž e by majitel toho panského
kočá ru odpočíval?
„V sedle jste si jistá , to se hned pozná . V kolika letech vá s
poprvé vysadili na koně?“
„V pěti. Otec mi koupil poníka k narozeniná m. Matka s tím
příliš nesouhlasila, ale když viděla, jak jsem šťastná , nic proti
výuce nenamítala.“
„Céres milujete. Jste jako jedna duše. To se nevídá příliš
často.“
„Má m to brá t jako lichotku?“ Trochu pookřá la a usmá la se.
Kvů li své nezkušenosti netušila, že s Thomasem prá vě flirtuje.
Kdyby si toho byla vědoma, hned by s tím přestala a poká rala se.
„Samozřejmě. Jsem moc rá d, že jsme na sebe opět narazili,
tentokrá t za příhodnějších podmínek.“
Usmá la se, nevěděla, co na to přesně říct. Přiznat mu snad, jak
moc se trá pila tím, že svého statečného zachrá nce už nikdy
neuvidí? Ná hle však znovu posmutněla a musela se ho zeptat, zda
k ní necítí zá šť, protože kvů li ní zabil člověka.
„Zá šť? Zbavil jsem svět dalšího lotra. Měl jsem ho snad nechat,
aby vá m ublížil?“
„Ne, ale… Trá pím se, že kvů li mně nemá te klidný spá nek.“

52
 „Nemějte o mě strach, spím klidně. A už o tom nemluvme.
Nechcete mi prozradit víc o tom vašem přízraku?“ změnil téma
rozhovoru.
„Slyšela jsem, jak zvenku volal mé jméno. Musí to být někdo,
kdo mě zná . Ale proč by něco takového dělal?“
„Aby vá s vystrašil.“
„Proč?“
„To zatím nevíme.“
„Zatím?“ pozdvihla obočí. „Snad se nechcete pustit do
pá trá ní.“
„A proč ne? Ještě se tu dva dny zdržím, budu mít dost času,
abych zjistil, co se tu děje. Nejdřív ten muž v lese, nyní vá s děsí
přímo ve vašem domě.“
Karina zalapala po dechu, když jí došlo, kam tím Thomas míří.
„Vy si snad myslíte, že jde o nějaké spiknutí?“
„Zatím nevím, každopá dně je to moc okaté, než aby to byla jen
souhra ná hod. Možná má te nějaké nepřá tele?“
„Nepřá tele? Já ne, mů j otčím. Někdo by se mu mohl chtít
pomstít, ale proč by si vybral zrovna mě?“
„Protože se vá s teď snaží provdat za bohatého šlechtice.
Kdyby vá s nějakým způ sobem nepěkně poznamenali, Rosebery
by mohl ztratit zá jem. Někomu nemusí zá ležet na penězích, třeba
má zá lusk rovnou na samotné sídlo. A zmařením sň atku by se k
němu rychle dostal.“
Karina musela přikývnout, něco na tom bylo. Jak to, že ji
nenapadlo nad tím takto uvažovat? Pokud však měl Thomas
pravdu, znamenalo by to, že už ji delší dobu někdo sledoval, jinak
by nevěděl, že bude rá no v lese. Vysledoval její každodenní
zvyky.
„Takže jsem stá le v nebezpečí, je to tak?“
„Ano, je to tak,“ souhlasil Thomas a ná hle si uvědomil, že bude
muset přece jen urychlit svů j odjezd z hostince. Nemů že nechat
Karinu už ani minutu samotnou v domě, kde jí možná někdo
usiluje o život. A jak se zdá , nikdo z rodiny neměl o nočním

53
incidentu nejmenší tušení. Sdělila mu, že se nechce otčímovi ani
nevlastnímu bratrovi svěřovat.
„Omluvíte mě na okamžik?“ zeptal se zdvořile a pak zamířil
spěšně do svého pokoje. Vytá hl brk s kalamá řem a začal psá t
krá tké, ale výstižné psaní. Ani se u toho neposadil.
Znervó zň ovalo ho, že je Karina sama.
Jakmile psaní ukončil podpisem, ová zal ho stuhou a vyhledal
mladíka, syna hostinského, který se mu staral o koně. Karina
sledovala, jak chvá tá do stá jí, a chtěla ho ná sledovat, něco ji však
zarazilo. Nejspíš by si nepřá l, aby se pletla do jeho zá ležitostí.
„Zná š hraběte Jamese Wilmonta nebo jeho syna?“ ptal se
Thomas chlapce, který jej upřeně pozoroval.
„Ne, pane“
„Ani oni tebe? Nikdy sem nezavítali?“
„Ne, pane,“ odpověděl znovu chlapec s nejistotou v hlase.
„Jeď a předej jim tento dopis.“ Rozhlédl se a pak mu začal
šeptat do ucha slova, která měla z jistých dů vodů zů stat utajena.
Mladík se zatvá řil vyděšeně, když se od něj Thomas odtá hnul,
neodvažoval se však odmítnout. Popadl Thomasova koně, který
se zpočá tku trochu vzpouzel nad novým pá nem v sedle.
„Uklidni ho,“ pobídl Thomas chlapce. Jeho rozechvělý hlas
však na koně nepů sobil blahodá rně. Teprve poté, co k němu
přistoupil jeho jediný pá n, se vraník trochu upokojil.
Thomas si ještě chvíli ve stá ji srovná val myšlenky, teprve pak
se vrá til ke Karině.

KAPITOLA 7.

„Kde jste byl? A kam jel ten chlapec na vašem koni?“ zeptala
se Karina, když se Thomas usadil zpět ke stolu, a snažila se při
tom o klidný tó n.
„Musel jsem vyřídit některé naléhavě zá ležitosti,“ odpověděl a
kamennou tvá ří dá val jasně najevo, že o tom nechce hovořit.
„Vyslal jste ho na vašem koni!“ vykřikla Karina pobouřeně.
„To jste ú plně zešílel? Sama bych si netroufla na něj vysednout!“
54
 Thomas však odmítavě zavrtěl hlavou. „Je to velmi nadaný
chlapec, nic se mu nestane. A viděla jste sama, že ho ků ň přijal.“
Zavrtěla jen hlavou. Muži… jsou snad šílení? Co když se
chlapci něco přihodí? Proč proboha Thomas tak riskoval? Co
mohlo být tak naléhavé?
„Bude v pořá dku, zbytečně se neznepokojujte,“ ubezpečoval ji.
Natá hl k ní ruku, ale ucukla. To, že je chlapec v nebezpečí, se jí
nepříjemně dotýkalo. Ná hleji Thomas připadal příliš lehková žný
vzhledem k situacím, které společně řešili. Litoval, že jí nemů že
říct, proč mladík odjel. Nicméně se to zanedlouho stejně dozví…
Jak se k němu bude chovat poté?
„Nemá te hlad?“
„Ano,“ přiznala neochotně, pod Thomasovým pronikavým
pohledem se však přece jen nakonec usmá la.
„Jste hrozný člověk, víte to?“
„Ano, bohužel. Nejste první, kdo mě tou novinou poctil.“
Zavolal na hostinského, aby jim přinesl polévku a pečeni jako pro
krá le, zdů raznil ještě v žertovné ná ladě.
Po dobu, co jedli, ji Thomas nezatěžoval žá dnými otá zkami.
Vychutná val si její neobyčejnou krá su. Bylo to zvlá štní, ale čím
byla zadumanější a rozčilenější, tím krá snější se jevila její tvá ř.
Dokonce i oči v ty okamžiky zá řily jasněji a vyvolá valy v něm
pocit, že ji zkrá tka musí mít, ať se děje, co se děje. Jakmile
hostinský odnesl prá zdné talíře, napil se vína a zadíval se na
Karinu tak, jako nikdy předtím. Okamžitě zčervenala a znejistěla.
Neznala ten pohled, ne z vlastní zkušenosti, i když o něm často
četla v knížká ch.
„Jste nesmírně pů vabná ,“ zalichotil jí.
„Děkuji,“ odpověděla ú sečně a pohled upřela k podlaze.
Nevěděla, co má dělat, uvedl ji do rozpaků .
„Prozraďte mi, kdybych vá s nezachrá nil, kdybyste se
nemusela z rodinných dů vodů provdat za Roseberyho… Měl bych
šanci získat si vaši ná klonnost?“
Zatékala očima.
„Já …“
55
 „Je to jen teorie, nežá dá m vá s přece o ruku, ani to není možné,
když už jste zadaná jinému muži a jste rozhodnutá dodržet své
slovo. Nebo se mýlím?“
„Ne, nemýlíte se.“
Čekal, zda bude pokračovat, nemohla se však k žá dným
dalším větá m přimět.
„Měl bych šanci získat si vaše srdce?“
„Proč o tom vů bec mluvíme, když je to zbytečné?“ vykřikla
najednou a nervó zně se ošila. Cítila, jak jí stoupá horkost do
celého těla.
„Pro mě je to velmi dů ležité. Musím vědět, zda byste mě
mohla… mít rá da.“
„Já vá s přece má m rá da,“ odbyla ho a vyhlédla z okna, jako by
se nemohla dočkat, až opustí hostinec a vyrazí k domovu.
„A stala byste se mou ženou?“
Zarputile mlčela. Přisedl si k ní tedy blíž a vzal ji za ruku,
která se mu chtěla zpočá tku vytrhnout ze sevření, nakonec však z
vlastní vů le setrvala.
„Karino, prosím, odpovězte mi.“
„Ano, stala!“ vykřikla a musela vstá t. S uspokojivým výrazem
ji pozoroval, jak nervó zně pochoduje po místnosti a ani nevnímá
překvapený pohled hostinského, který prá vě vyšel z kuchyně.
„Proč mě tak mučíte? Copak vá m nestačí mů j nešťastný
osud?“
„Pokud byste souhlasila se sň atkem, mohu požá dat vašeho
otčíma o vaši ruku,“ prohlá sil, což jí vyrazilo dech. Nečekala, že
by byl něčeho takového schopen.
„To byste vá žně udělal?“
„Ano, vů bec o tom nepochybujte.“
Zadívala se mu do očí a posadila se. Znovu vzal její ručku
ochranitelsky do své a hřá l ji jemnými a příjemnými doteky,
které jí probouzely tělo k životu.
„Je to od vá s laskavé. Měl byste být však obezřetný, abyste se
ze soucitu nepropů jčil k něčemu, čeho byste později litoval.“
„Ze soucitu?“
56
 „Ano, ze soucitu. Vím, že je mé současné postavení
politová níhodné, ale soucitem nic nenapravíte, Thomasi.“
„Ze mě nemluví slova soucitu, Karino. Miluji vá s! Od první
chvíle, co jsem vá s spatřil, vá s hluboce miluji!“
Karina cítila, jak jí srdce buší na poplach. Myšlenky jí zcela
unikaly, nemohla se soustředit na nic jiného než na Thomasovy
oči. Vyzařovala z nich upřímnost a také vá žnost celé situace.
„Co to říká te?“
„Miluji vá s, Karino! Naslouchejte mi, prosím!“
„Nevěřím… Nemohu uvěřit, že byste se do mě mohl zamilovat.
Vy…“
„Já … Kdo jsem já , že bych se nemohl zamilovat do tak
pů vabné dívky, jako jste vy? Věřte mi, že kdybyste nežila tak
daleko od Londýna, musela byste denně čelit ná padníků m a
nabídká m k sň atku. Já má m to štěstí, že jste tak daleko od města
a nikdo mi vá s ještě nestačil ukrá st.“
„Nemluvte už, prosím,“ naléhala a přiložila mu ruku k ú stů m.
Oba cítili, jak jimi projel žá r vyvolaný blízkostí jejich těl.
„Staň te se mou ženou, Karino!“ vykřikl, vzal její ruku opět do
své a tentokrá t ji políbil.
„Nemohu! Musím se provdat za Roseberyho, vždyť to přece
víte! Musím zachrá nit čest naší rodiny, majetek našich předků !“
Přikývl, aby jí dal na vědomí, že všemu rozumí.
„Takže jste pevně rozhodnutá .“
„Ano, je to jediná možnost, jak vrá tit naší rodině čest a zbavit
ji dluhů .“
„Kdyby nebylo Roseberyho a já bych o vaši ruku požá dal…“
„Přijala bych,“ přerušila ho najednou. „Nevá hala bych ani na
okamžik, aby vá m mohlo patřit mé srdce i má duše. Věřte mi to,
ale v tuto chvíli… Už nemohu volit jinak. Otčím by se sň atkem
nikdy nesouhlasil.“
„Má te pravdu,“ přitakal. „Je to zkrá tka nepřízeň osudu, že
jsem se tu objevil příliš pozdě.“
„Odpusťte mi, prosím.“

57
 „Nemá m vá m co odpouštět, Karino. Vá žím si toho, jak jste
čestná , jak je pro vá s rodina dů ležitá .“
Přivřela oči, protože jeho slova bolela. Kdyby jen mohla
všechny starosti a povinnosti hodit za hlavu… Nešlo to. Příliš si
vá žila cti, která byla pro jejího otce nadevše. Nikdy neporušil
dané slovo a vždy jí připomínal, že čest je tou nejvyšší ctností, na
jakou mů že být jejich rod pyšný.
„Už se nesmíme vidět, Thomasi,“ prohlá sila odhodlaně. „Už
nikdy, nebo by to mohlo špatně dopadnout.“
„Má te pravdu,“ souhlasil najednou. „Ale dopřejte mi alespoň
ještě krá tkou chvíli ve vaší společnosti. Ať si na vá s mohu odnést
co nejvíce vzpomínek.“
Zavá hala. Přece jen by pro ně oba bylo nejlepší, kdyby se
okamžitě rozloučili, smířeni s osudem, jemuž se nemohou
vyhnout.
„Prosím,“ naléhal.
„Dobře tedy,“ přikývla. Stá le hřá l její ruku ve své, a i když to
bylo špatné, nemohla se z jeho sevření vyprostit. Nedoká zala to,
protože jí u něj bylo tak příjemně. Cítila se s ním v bezpečí,
šťastná , při tom všem, co se za poslední dny přihodilo a
vzhledem ke skutečnosti, že se bude muset provdat za muže,
kterého nezná a jehož nemiluje.
„Budu s Roseberym nešťastná ?“ zeptala se po chvilce a
doufala v jeho ú těšná slova.
„Ne, nebudete. Je to dobrý člověk,“ ujišťoval ji.
„Jsou to jen slova soucitu, že?“
„Pozná te ho…“
„Mů j bratr Philip říkal, že má na svědomí smrt mnoha žen.
Když ho tak zná te, je to pravda, nebo mi bratr lže?“
Thomas se už poněkoliká té v duchu zarazil.
„Nikdy jsem nic podobného nezaslechl, na to vá m mohu
přísahat.“
Karina už nevěděla, čemu má věřit. Skutečně to Philip říkal
jen proto, aby ji zradil od sň atku a utekla s ním, jak navrhoval?
Zdá lo se jí to šílené…
58
 „Má m z něj strach. Děsím se setká ní s ním.“
„Ujišťuji vá s, že budete velice překvapená , jaký člověk před
vá mi stojí, až si pro vá s přijede. Je zcela jiný, než ho popsal vá š
bratr.“
„Kéž byste měl pravdu.“
„Nikdy se nemýlím,“ usmá l se.
Karina toužila schoulit se do jeho ná ručí, nechat se objímat a
utěšovat, že všechno bude v pořá dku, že ji nic zlého nebude
trá pit. Jenomže jak by se na to díval hostinský, který se až příliš
ná padně začal ochomýtat kolem, a jak samotný Thomas? Možná
by si jí přestal vá žit, možná …
Najednou ji k sobě pomalu přivinul, jako by uhodl její
myšlenky. Spočinula mu hlavou na hrudi, takže vnímala tlukot
jeho srdce i svalnatou postavu. Znovu se jí rozlila horkost do
celého těla. Toužila tak setrvat celou věčnost, zemřít v jeho
ná ruči. Byla by to krá sná smrt, rozhodně lepší než život, který ji
čeká .
Políbil ji do vlasů . Miloval ji. Zažil ten pocit jen dvakrá t a brzy
mu byl odepřen. Karinu si však už vzít nenechá . Ř ekla ano… stala
by se jeho ženou, zcela dobrovolně.
Zaslechl, jak po schodech kdosi sestupuje, a chtěl muži dá t
nená padně najevo, aby odtud zmizel, ale i Karina zaregistrovala
příchozího a prudce se od Thomase odtá hla.
„Dobré poledne,“ řekl starší prošedivělý muž se vzpřímenou
vysokou postavou a hlubokým hlasem.
Thomas na něj upřel pohled a trhl hlavou, čímž mu naznačil,
aby odtud rychle zmizel. Muž si nervó zně odkašlal, rozhlédl se po
místnosti a zase zamířil nahoru k pokojů m.
„Kdo to byl?“ zeptala se Karina zamračeně. Chová ní muže jí
připadalo přinejmenším podivné, jako by se tu pů vodně chtěl
usadit, ale kvů li ní a Thomasovi si to rozmyslel.
„Nemá m tušení, snad nějaký host,“ řekl Thomas a vyčká val,
zda se Karina vrá tí do jeho teplé ná ruče. Neučinila tak.
„Měla bych odejít.“

59
 „Ještě je brzy, ještě ne, prosím. Musíme počkat, až se chlapec
vrá tí s mým koněm. Poté vá s doprovodím, slibuji. Nechcete se
zatím projít?“
Karina se zadívala z okna. Vítr si pohrá val s korunami stromů ,
ale zpoza mraků začalo vystupovat slunce. Měla by prochá zce s
Thomasem odolat, ale nedoká zala to. Její srdce bylo příliš
rozechvělé přítomností muže, který jí vyznal lá sku, který ji
požá dal o ruku… „Ano, to je dobrý ná pad.“
Ná sledovala Thomase před hostinec, kde přijala jeho rá mě.
Vydali se za stavení, kde se tá hlo dlouhé ná vrší poskytující
výhled na celou krajinu.
Ú zká pěšinka byla kvů li jarnímu tá ní mírně blá tivá . Boty se jí
často bořily do země, šli proto velmi pomalu.
„Je tu ná dherně. Nedivím se, že zdejší kraj tolik milujete a
dopřá vá te si vyjížďky každý den.“
„Má m tu mnoho vzpomínek na svého pravého otce,“ přiznala
a přidržela se Thomase pevněji, když jí uklouzla noha.
„V pořá dku?“
„Ano, už ano.“
„Kdybych mohl zachrá nit rodinnou čest i majetek, rozhodl
bych se stejně jako vy. Karino, nejen že vá s miluji, nesmírně si vá s
za to také vá žím.“
Jeho slova bolela a nejraději by je okamžitě odehnala, přesto jí
donutila se zamyslet.
„Kdybych tedy přijala, nevá žil byste si mě?“
„Ne, tak to přece vů bec není, to jsem tím nechtěl říct. Jen jsem
tím vysvětloval, že vaši situaci chá pu.“
„Měl jste přijít dřív, před zimou. Pak by bylo všechno jistě
jinak.“
„Myslím, že jsem přišel prá vě včas.“
„Včas? Ž ertujete?“
„Zachrá nil jsem vá m život.“
„Ach ano,“ přikývla. „Do smrti vá m za to budu vděčná .“
„O vděk mi přece nejde, Karino. Proč neustá le překrucujete
všechna má slova?“
60
 „Já přece… omlouvá m se. Proboha Thomasi, musíme se tu
rozejít, nemohu s vá mi strá vit už víc času!“ vykřikla ná hle a
otočila se. Stačil ji však chytit za ruku a zadržet ji.
„Kam to zase odchá zíte?“
„Domů , už s vá mi nemohu zů stá vat déle. Ubližuje to nejen
mně, ale i vá m. Nejsme si souzeni, Thomasi. A pokud jste svá
slova myslel vá žně, pochopíte, proč odtud musím odejít. Už to
nevydržím – tvá řit se, že tak je to v pořá dku, že se tu zkrá tka
rozejdeme a už nikdy se neuvidíme. Každá další minuta s vá mi mi
přiná ší bolest.“
„Mně přiná ší štěstí. Využijme každou chvíli, která ná m ještě
zbývá ! Která zbývá Thomasovi a Karině, prosím!“
Spatřila zoufalství v jeho očích a musela se zničeně odvrá tit.
Proč mu zkrá tka nedoká že odolat? Proč neposlechne rozum a
neuteče odtud?
Stoupali tedy dá l, až konečně dospěli k vrcholu, odkud byl
výhled nejen na hostinec, ale i na vesnici a přilehlý les.
„Až jaro propukne v celé své krá se,“ říkala Karina, „pak bude
krajina ještě ná dhernější. Je to místo, které nelze nemilovat.“
„Vaší krá se se ale nevyrovná nic z toho, co mi tu teď
popisujete.“ Upřel na ni pohled, obrá til ji k sobě a vnímal, jak
jejich oči pomalu splynuly.
„Miluji vá s, tolik vá s miluji.“ Pak už nevá hal ani okamžik a
políbil ji. V okamžiku, kdy jejich rty splynuly, cítila, jak se s ní
zatočil celý svět. Podlomily se jí nohy a nebýt Thomasova
instinktivního pohybu, sesunula by se k zemi.
Nechtěl, aby polibek někdy skončil, aby musel Karině o všem
dá l lhá t. Už to nemohl vydržet, proto vyslal chlapce, aby všechno
urychlil, aby byla celá tahle šará da za nimi a Karina se už
nemusela dá l trá pit. Vytrhne ji sice z rodného kraje, ale učiní ji
šťastnou. Přísahal si to, dodrží to!
Přinutil se od ní odtrhnout, aby mohla popadnout dech. Pak ji
však začal líbat mnohem vá šnivěji, až cítil, jak už reaguje celé
jeho tělo.

61
 Když jí podruhé dopřá l možnost se nadechnout, musel se v
duchu hodně krotit, aby polibek neopakoval.
„Milujete mě, Karino?“
„Ano, miluji vá s,“ odpověděla bez rozmyšlení. „Proč jste to
proboha udělal, Thomasi?“ ptala se zoufale. „Takhle je to
mnohem těžší.“
„Ne, uvidíte, že všechno nakonec dobře dopadne.“
„Jak si mů žete být tak jistý?“
„Zařídím to. Nedopustím, abyste byla nešťastná .“
„Jak to chcete proboha udělat? Přimějete Roseberyho, aby se
ke mně nechoval jako k ostatním žená m?“
„Vy těm pověstem snad věříte?“
„Nevím už, čemu má m věřit. A i kdyby to by lajen snů ška
nesmyslů , nebyla bych o moc klidnější, když jste mi vstoupil do
života vy.“
Když se k ní opět naklonil, aby ji políbil, ustoupila. Cítila, jak
se jí do očí hrnou slzy. Milovala Thomase, muže bez příjmení.
Muže, o kterém vů bec nic nevěděla. Ale to bylo nepodstatné.
Milovala ho za to, jak se k ní choval, jak jí dá val najevo lá sku.
Když se vrá tili zpá tky, okamžitě zamířili ke stá jím. Chlapec
vyběhl z hostince a odvlekl Thomase stranou. Karinu to
nezaskočilo, přesto vytušila cosi znepokojivého. Thomas něco
plá nuje za jejími zá dy. Neptala se ho však na nic. Doprovodil ji až
za les, kde se s ní polibkem rozloučil.
„Miluji vá s, nezapomeň te na to, ať se stane cokoliv,“ ubezpečil
ji. Nečekal na odpověď, otočil koně a tryskem vyrazil zpět k
hostinci.

62
KAPITOLA 8.

Karina klesla na postel. V pokoji byla strašlivá zima, krb již

dá vno opět vyhasnul. Edward měl příkaz od otčíma nevyrušovat
ji, nepostaral se tedy ani o doplnění zá sob dřeva.
Na zimě však nezá leželo. Pokud si předtím myslela, že je
nešťastná , jak by svů j stav popsala nyní? Připadala si, jako by ji
mučili nejkrutější katové světa. Mysl měla unavenou, tělo jako
zprá skané bičem. Zá leželo jí jen na Thomasovi, a přece musela
dodržet slovo. Proto si ji vá žil…
Matčiny šaty… Pohled na ně začínala pomalu nená vidět.
Symbolizovaly příchod budoucího manžela. Vraha, nebo oběť
pomluv? To kdyby jen věděla! Modlila se k Panně Marii, aby ji
ušetřila muk, které slyšela od Philipa, aby jí seslala na cestu
konečně kousek štěstí po tom všem, co si tu prožila s otčímem.
Zaslechla, jak se chodbou rozléhají kroky. Někdo k ní mířil.
Vlastně ne někdo, jasně rozpoznala rá zné a tvrdé kroky.
Nesmí připustit, aby ji otčím viděl tak zkroušenou. Takovou
radost mu nesmí dopřá t, ještě by z toho mohl mít potěšení.
Vtrhl do pokoje bez zaklepá ní, zastavil se sotva dva kroky od
ní a má val jí před obličejem listem papíru.
„Víš, co to je?“ vykřikoval. Z jeho výrazu se dalo vyčíst, že není
rozčílený, ale vzrušený.
„Dopis od Roseberyho! Vyslal sem dnes jako předvoj svého
sluhu, který ná s měl informovat, že dorazí dřív, než jsme ho
čekali,“
Karině se stá hl žaludek nevolí. Musela zadržet dech a pak se
pomalu zhluboka nadechovat, aby zů stala alespoň trochu klidná .
„Kdy tedy přijede?“ hlesla.
„Dnes, dnes k večeru!“
„Dnes?!“ vykřikla. Panebože, co jen bude dělat? Přece…
přece… ano, nezbývá jí nic jiného než se s tím smířit a čekat na
něj, pokud chce dostá t všem svým zá vazků m.
„Je to tak vzrušující! A víš, co to znamená ?“
Zavrtěla hlavou, i když jí na tom nezá leželo.
63
 „Znamená to, že Roseberyho peníze uhradí naše dluhy
mnohem dřív.“
Musela se držet, aby otčíma neuťala pozná mkou, když řekl
naše dluhy. To on je přece nadělal! Nebýt jeho, mohla si najít
manžela podle svých představ. Ačkoliv – vá žně věřila tomu, že by
to otčím dovolil? Jistě že ne. Provdal by ji stejně pro peníze, jako
to dělá v tuto chvíli.
„Nyní už mů žu konečně spá t.“
Když na to Karina nic neříkala, trochu ho to znervó znilo. Oči
mu padly na svatební šaty její matky, které ležely na posteli.
„Zkusila sis je vů bec?“
„Jistě. Nepotřebují žá dné ú pravy.“
„To je jen dobře, jen dobře. Všechno tedy bude připraveno,
jen… jen nestačíme vyzdobit kapli. Nevadí, další ú spory se ná m
jenom budou hodit. Nemá š snad radost, že rodinný majetek
zů stane v našich ruká ch?“
„V našich ruká ch?“ odvá žila se nakonec. „Já odtud odejdu,
budu žít s Roseberym.“
„Nevíš, co mluvíš!“ utrhnul se na ni otčím. „Však vyčkej času!“
Zamířil ke dveřím, aniž by svá zvlá štně vyznívající poslední slova
vysvětlil.
„Pošlu ti sem kaplana,“ obrá til se k ní ještě ve dveřích a pak
stejně razným krokem zamířil do své pracovny.
Karina si vzdychla. Tak je to tedy, nenadá le… Možná je to
lepší, než se připravovat další týden a tesknit po Thomasově
přítomnosti. Jak jí mohl za pá r hodin tolik zasá hnout do života?
Skutečně je lá ska tak silná ? Ale ano, je. Vzpomněla si na Romea a
Julii, na to, jak jejich příběh hltala a jak pokaždé plakala, když si
pročítala oblíbené srdceryvné pasá že.
Je na čase se vším se konečně smířit. Miluje Thomase, musí se
však provdat za Roseberyho. Je to její životní ú děl.
Ani netušila, kolik času strá vila trpkým rozjímá ním nad
osudem, když se v místnosti objevil otec Bergan. Na dá lku z něj
tá hlo víno, oči měl podlité krví a při mluvě se mu pletl jazyk.
Teprve poté, co se posadil, se zdá la jeho mysl jasnější.
64
Přesvědčoval ji, že dělá sprá vnou věc, obětuje se pro celou
rodinu, která jí za to bude do smrti vděčná . O tom vá žně
pochybovala. James Wilmont není nikomu vděčný, nikomu.
„Budeš si přá t se před svatbou vyzpovídat, mé dítě?“
„Ne, nevěřím v Boha.“
„Takové rouhá ní, dítě!“ vykřikl otec Bergan a rá zem se zdá l
být zcela střízlivý.
„Kdyby skutečně existoval, nedopustil by, abych se musela
provdat za cizince jen pro dluhy nevlastního otce.“
„Bů h všechno jistě bedlivě sleduje a určitě ti uká že svoji
vlídnou a laskavou tvá ř. Bů h ná s všechny miluje, na to
nezapomínej. Nepřeje si ničí neštěstí.“
„Když si ho nepřeje, proč je tolik zbytečných vá lek? Copak
nemů že zasá hnout?“
„Já nejsem Bů h, dítě, na to ti nemohu odpovědět. Zajisté má
jistě vá žné dů vody, proč nechá vá lidstvo vá lčit mezi sebou.“
„Stejné dů vody mů že mít i k mému sň atku.“
Na to už otec Bergan neodpověděl. Karina to po něm ani
nevyžadovala. Byla rá da, když se stařec zvedl a sdělil jí poslední
vá žnou věc. Svatba se bude konat hned zítra v dopoledních
hodiná ch. Poté mají novomanželé opustit zá mek a vydat se na
manželovo sídlo.
„Proč tak naspěch?“ podivila se Karina. Doufala, ano, stá le
doufala, i když si to zatím nepřiznala, že ještě uvidí Thomase, že
to nebylo jejich poslední rozloučení a zítra se opět setkají v lese.
„Na přá ní lorda Roseberyho. Otec se vá m o tom zřejmě
zapomněl zmínit.“
Karinina ná lada byla od té chvíle na bodu mrazu. Už jí
nezů stalo nic, ani to jediné zrnko naděje, které v zá koutí své
mysli tajně pěstovala. Všechno bylo najednou zničeno. Zbyla jen
víra v to, že všechny pověsti o Roseberym jsou jen snů škou
nesmyslů .
Když se ve dveřích objevil Philip, zaú pěla ú zkostí. Jeho ná řky
a přesvědčová ní byly tím posledním, po čem prá vě toužila.
„Se sň atkem si chce Rosebery pospíšit.“
65
 „Proč jsi tady, Philipe? Abys ještě víc umocnil mé neštěstí?!“
„Ne, mýlíš se, Karino.“ Posadil se vedle ní na postel a něžněji
přejel prsty po hlavě. „Já jsem ti přece nikdy nechtěl ublížit. A
moc se omlouvá m za své předchozí chová ní. Jen… jen jsem si
neuměl představit, že tě ztratím.“
„Ani já si neumím představit, že budu žít jinde. Bohužel
nemá m na vybranou.“
„Stá le se mnou mů žeš uprchnout, i když o tom nechceš slyšet.
Poslyš, nic neříkej, prosím. Já jen chci, abys byla šťastná , nic víc.
Vím už, že mě nemiluješ, a přestože to bolí, smířil jsem se s tím a
nebudu na tebe nikdy víc naléhat, slibuji. Přísahá m!“
„Já ti věřím,“ hlesla. „Vždy jsi byl pro mě starší bratr.“
„Otčím se mnou dlouhé hodiny rozmlouval. Vím, že není jiná
možnost než si Roseberyho vzít. Přesto… budu na tebe dá vat
bedlivý pozor, aby ti neublížil.“
„Proč by mi měl ubližovat? Snad pořá d nevěříš těm
hloupostem, které jsi mi navyklá dal.“
„Hloupostem? Ř eklo mi to tolik lidí, Karino… Ale má š pravdu.
Budu také raději věřit, že se nezaklá daly na pravdě.“
Karina se otřá sla hrů zou. Philipova tvá ř a pohled v ní
vyvolá valy jen špatné pocity. Věřil všemu, co se o Roseberym
doslechl. A vzhledem k tomu, že Philipa znala, proč by jí měl chtít
lhá t? Dů věřovala Thomasovi, o kterém nic nevěděla a… Měla
pocit, že z toho zešílí!
„Nechá m tě o samotě. Po tom všem o moji přítomnost zřejmě
nestojíš.“
Neodpověděla. Skutečně si totiž přá la být sama. Zvedl se a bez
rozloučení za sebou zavřel dveře.
Ná hle se prudce postavila. Pokud je Rosebery tak blízko, mohl
by… mohl by to být on, kdo ji tak vystrašil v noci? Mohl by už
nějakou dobu slídit poblíž a obhlížet si svou nevěstu? Proboha,
proč by ji ale takhle děsil? A co Thomas? Nemá v tom přece jen
nějak zapletené prsty? Poslal pryč syna hostinského prá vě ve
chvíli, kdy k otčímovi musel dorazit i posel… Ne, měla by své
divoké představy trochu zkrotit.
66
 Jakmile si přízrak připomněla, šla rychle zamknout.
I když je ještě den, kdo ví, jakého nebezpečí se mů že ještě
dočkat.
Cítila, jak jí strach svírá celé tělo a nedovoluje jí pořá dně se
nadechnout. Lepší bude, když si na chvíli odpočine. Předtím se
však ještě převlékla do pohodlnějších šatů . Jezdecký oblek
nechala pověšený na skříni, aby ho Edward vyčistil.
Pak už jen zbývalo počítat hodiny. Čas se neú prosně krá til.
Přibližoval ji Roseberymu a oddaloval Thomasovi. S ním už je
konec. Nikdy jej už nespatří. Její první lá ska netrvala déle než pá r
hodin.
Bylo krá tce po třetí hodině, když pod okny zaslechla lomoz
kočá ru a dusot koň ských kopyt. Měla pocit, že se jí zastavilo
srdce. Tohle je její konec. Přivřela oči a modlila se. Prosila Boha o
odpuštění za to, že v něj ztratila víru, že se tolik rouhala. Hluk z
ná dvoří však narů stal. Její prosba nebyla vyslyšena, příliš pozdě
se vrá tila k Bohu.
Vstala. Odhodlala se přistoupit k oknu a prohlédnout si
Roseberyho ještě dřív, než spatří on ji.
Ale počkat… ten kočá r… ten erb, poznala ho i zdá lky. Potichu
otočila kličkou a otevřela okno. Nikdo ji nezpozoroval, nikdo
netušil, že sleduje veškeré dění venku. Vyklonila se a zažila další
šok. To je přece ten muž z hostince! Ten, který přišel a zá hy se
vrá til zpá tky do pokoje. Byl to kočí! Byl to kočí Roseberyho!
Celou tu dobu, co tam seděla s Thomasem, byl Rosebery v
hostinci!
Kočí už otevíral dveře kočá ru. Nyní bude mít příležitost
spatřit tvá ř samotného ďá bla. Takového, jehož jí popisoval Philip.
Srdce jí bušilo tak divoce, až se bá la, že pukne hrů zou a
nedočkavostí zá roveň .
A pak se konečně objevil muž, za kterého se má provdat.
Jenomže…
Jenomže tohle nebyl žá dný Robert z Rosebery, ale Thomas!
Panebože, co se to chystá vyvést za hloupost? Pokud jde požá dat

67
o její ruku otčíma, vzteky ho odtud vyžene a všechno bude
vyzrazeno!
Musí něco udělat. Nesmí připustit, aby se k otčímovi vů bec
přiblížil! Chystala se zavolat jeho jméno, ale rychle zamířil k
hlavnímu vchodu, kam už nemohla dohlédnout.
Chvá tala ke dveřím. Prudce odemkla a stiskla kliku, ale zá mek
odmítal uposlechnout. Lomcovala dveřmi, jako by šlo o život,
když konečně povolily. Spěchala do haly celá vystrašená , ale na
vrcholu schodiště spatřila, že je pozdě. Otčím si už potřá sal s
Thomasem rukou a… Zdá lo se jí to, nebo Thomase nadšeně vítal
do domu?
Sešla několik schodů , aby mohla zřetelně zaslechnout
otčímova slova, a nevychá zela z ú žasu.
„Ani netušíte, jakou mi vaše zprá va udělala radost!
Samozřejmě se vše již pilně připravuje na zítřejší svatbu. Budete
nanejvýš spokojený!“
Karina sešla až dolů , když si ji muži konečně všimli.
„Má milovaná Karino!“ vykřikl otčím a nadšeněji pobízel, aby
přistoupila blíž. „Dovolte mi, abych vá s konečně představil. Toto
je mů j skvost, rodinný klenot, který vá m svěřuji do rukou. Má
dcera Karina.“
Dívka nechá pala, co se to děje. Je zmatená pouze ona, nebo…
„No tak Karino, copak nepřivítá š lorda Roberta z Rosebery?“
„Ale to je přece…“
Všimla si, jak se Thomas za otčímovy zá dy pousmá l a přiložil
si prst ke rtů m. Hraj e snad s otčímem nějakou hru?
„Vy…“ obrá tila se k otčímovi. „Vy jste spolu už někdy setkali?“
hlesla, aby zjistila, jak se věci skutečně mají.
„Samozřejmě!“ vykřikl radostně otčím. „Několikrá t. Lorda
zná m už tolik let!“
Takže Thomas… nebo spíš muž, jehož považovala za
Thomase, byl ve skutečnosti Robert z Rosebery!
Měla takový vztek! Celou dobu si s ní jen pohrá val a udělal z
ní naprostou husu!

68
 „Má krá sná lady,“ uklonil se Robert z Rosebery a políbil
Karině ruku. „Vaše krá sa je nepopsatelná ,“
Nezmohla se na jediné slovo. Zmítala jí však neodolatelná
touha Roseberyho udeřit za to, jak si s ní zahrá val.
„Vy jste skutečně Robert z Rosebery?“ ujišťovala se Karina a
pá trala v jeho očích. Spatřila to, co očeká vala. Nejistotu, němé
omluvy i očeká vá ní bouřlivé reakce.
„Samozřejmě, kdo by to měl být jiný?“ předstíral otčím
pobavení dceřinou reakcí, přestože by ji nejraději zpeskoval za
to, jak nemožně se chová . Ještě by mu tak schá zelo, aby Rosebery
sň atek zrušil.
„Ano,“ přikývl muž a znovu ke Karině vyslal omluvné pohledy.
Takže je to tedy pravda, uvažovala dívka v duchu. Celou dobu
mě klamal! Předstíral, že je jakýsi Thomas, aby se o mně dozvěděl
něco víc před sň atkem, aby zjistil, koho si skutečně vezme za
manželku. Stá le se jí z toho točila hlava, nedoká zala se hned
vzpamatovat. Jak mu teď má věřit? Jak si mů že být jistá , že svá
slova myslel vá žně a jen se neujišťoval, že mu bude věrnou
manželkou? Ale zachrá nil jí přece život! Jeho oči se zdá ly tak
upřímné, když jí vyzná val lá sku…
„Pojďme se zatím posadit do salonu, než bude přichystaná
večeře.“
Edward přijal od Roseberyho plá šť a doprová zel je do levého
křídla zá mku, kousek za otčímovu pracovnu a knihovnu. Když se
usadili, nalil jim Edward whisky.
„Milý lorde,“ usmíval se ú lisné James Wilmont. „Doufá m, že
má milovaná dcera splnila všechna vaše očeká vá ní.“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Robert a sledoval upřeně Karinu, která
rozrušením raději upřela oči k podlaze. Cítila, jak jí hoří tvá ře, a
usoudila, že bude nejmoudřejší vyhnout se konverzaci, než se
trochu uklidní.
„Ne?“ vyděsil se otčím a těkal pohledem z Kariny na Roberta.
„Veškerá má očeká vá ní předčila. Je to skutečně okouzlující
dívka. Je až podivné, že jste takový poklad doká zal skrývat tak
dlouho.“
69
 „Chtěl jsem pro ni to nejlepší, ne k ní pustit kdejakého hejska
z Londýna.“
Robert přikývl a naklonil se ke Karině. Trá pilo ho, jak je
rozrušená , a ještě víc, že s ní nemů že být o samotě a všechno jí
vysvětlit, aby si snad nemyslela o jeho zá měrech něco špatného.
Musí ji ubezpečit o své lá sce, na ničem jiném teď nezá leží.
„To bylo velice rozumné.“
„Přá l jste si sň atek hned zítra rá no. Bohužel do té doby
nestačíme kapli řá dně vyzdobit. A… jak sá m víte, schá zí mi k
tomu i patřičný finanční obnos,“ dodal sklesle James Wilmont a
doufal, že slova padnou na ú rodnou pů du.
„O to si nemusíte dělat starosti. Mů j sluha dostal už příkazy,
vše zařizuje a kaple bude vyzdobená přesně tak, jak má být, k
potěšení mé nastá vající,“
Karina k němu na okamžik vzhlédla, ihned však zase
pohledem uhnula.
„To je od vá s velice šlechetné, milý lorde. Karino,“ obrá til se k
ní otčím, „proč nic neříká š? Jeho lordstvo si ještě pomyslí, že jsi
nevychovaná .“
„Omlouvá m se, otče,“ špitla Karina, další slova však
nená sledovala.
James Wilmont si pomyslel, že bude možná lepší nechat ty
dva o samotě. Třeba ji lord probere z letargie, když tu on nebude.
„Omluvte mě, prosím, jen zkontroluji, zda běží všechno dle
plá nu.“
Robert muže sledoval, jak mizí za dveřmi. Neslyšel však
vzdalující se kroky, a tak chvíli vyčkal, než si byl jistý, že je
Wilmont nešpehuje.
„Karino, tak se přece vzpamatujte,“ naléhal na ni Robert a
přisedl si vedle ní.
Prudce se však od něj odtá hla.
„Proč jste mi lhal? Proč jste mi neřekl rovnou, kdo jste?!“
vykřikla a spalovala jej rozhněvanýma očima.
„A nemít příležitost poznat vá s takovou, jaká jste? Jak byste se
ke mně chovala, kdybych se vá m představil pravým jménem?“
70
 „Nevím,“ odsekla a umínila si s Robertem dá l nemluvit.
„Prosím, Karino, víte, jak moc vá s miluji! To, že jsme se setkali
v lese… Doufal jsem, že vá s blízko zá mku potká m a pak… pak už
jste si myslela, že jsem Thomas, a já nechtěl přijít o vaši dů věru.“
„Prá vě jste o ni přišel! Nevěřím vá m, vy lhá ři!“
„Možná jsem byl lhá ř, ale bylo vá m se mnou dobře. Co se na
tom změní teď, když víte, kdo jsem? Jako Thomas jsem vá s žá dal
o ruku. Nabídku byste přijala nebýt toho, že už jste byla zaslíbená
Roseberymu. Měla byste být šťastná , pokud ke mně něco cítíte.“
Karina si přá la ignorovat jeho slova, nepouštět je do své mysli,
jenomže to nešlo. A Robert měl navíc ve všem pravdu. Mohla být
skutečně šťastnou, tou nejšťastnější ženou pod sluncem, protože
svého nastá vajícího miluje. To si přece vždy přá la! Doká že mu
však odpustit jeho lži?
Sledoval bedlivě její oči, viděl, jak v ní bojují odmítnutí i lá ska.
Nemohl nechat zvítězit odmítnutí. Přisedl si těsně k ní, objal ji a
vá šnivě políbil. V ten okamžik věděl, že ho miluje a že mu brzy
odpustí.

KAPITOLA 9.

Otčím se opravdu snažil, usoudila Karina, když byli sezvá ni k

večeři. Jídlo na stů l rozná šela žena, kterou odpoledne zřejmě
najal ve vsi.
Vnímala, jak ji otčím bedlivě sleduje. Dbal na to, aby
konverzace nevá zla, aby Karina plynule odpovídala a
neodvažovala se z ú st vypustit nějakou pošetilost. Dělal si však
zbytečné starosti. Po necelé pů lhodině sá m nakonec usoudil, že
ho Karina velice překvapuje. Zdá lo se, že si s Roseberym rozumí a
jeho společnost jí není nepříjemná .
Když se po večeři sešli v salonu, Karina se cítila natolik
unavená , že stěží zastírala touhu po spá nku.
„Měla byste si jít odpočinout, má te za sebou dlouhý den,“ řekl
Robert a postavil se ke Karině se sklenkou brandy.

71
 „Děkuji, ale obá vá m se, že by to nebylo příliš zdvořilé,“
namítla s pohledem směřujícím za Roberta. Nemusel ani há dat,
komu pohled věnovala. Jistě, stá l za ním James Wilmont a zřejmě
na Karinu naštvaně gestikuloval. Musel se tomu pousmá t.
„Slyšel jsem, že má te ještě syna,“ otočil se Robert k
Wilmontovi.
„Ano, ano, ale bohužel onemocněl. Celé odpoledne už leží s
vysokou horečkou. A ačkoliv si přá l vá s osobně poznat, nemoc
mu nedovoluje vstá t z postele.“
„Ach ano, to naprosto chá pu,“ odpověděl Robert, přestože se
nemohl zbavit pocitu, že před ním Wilmont syna bastarda-pouze
dobře schová vá . I z Wilmontova pohledu nabyl podezření, že
zkrá tka nechce, aby se ti dva setkali.
„Musíte ho omluvit, lorde.“
„Myslím, že bychom si teď měli promluvit obchodně. Slečna
Karina u toho nemusí být přítomna,“ změnil Robert téma
rozhovoru.
„Ano, ano,“ koktal Wilmont, který Robertů v ná vrh jen uvítal.
Sá m už delší dobu spekuloval, jak k tomuto tématu Roseberyho
šikovně nasměrovat.
„Pokud ná s omluvíte, má lady,“ usmá l se na Karinu. Ta jen
mlčky přikývla a chystala se k odchodu. Zarazil ji však, když
přistoupil co nejblíže k ní, vzal ji něžně za ruku a políbil.
„Dnes večer za vá mi přijdu, čekejte mě,“ zašeptal, aby to
mohla slyšet jen ona. Přesto se Wilmont zarazil, neboť mu
neušlo, jak Karina zčervenala. Bylo to jen polibkem? Šeptal jí
snad Rosebery něco? Dal by krk za to, že zaslechl jeho hlas.
Jakmile se za Karinou zavřely dveře, začali muži jednat o
financích. Karina byla rá da, že ji toho Robert ušetřil. Nechtěla být
svědkem, jak otčím škemrá o další peníze, na kterých se s
Roseberym vů bec nedomluvil. Znala ho moc dobře. Teď, když
viděl, že není Roseberymu lhostejná , bude se snažit vytřískat ze
sň atku co nejvíc peněz.
Prošla kolem Philipova pokoje a zavá hala. Nakonec se však
rozhodla jej nenavštívit. K čemu by to bylo? Pochybovala, že je
72
nemocný, otčím ho jen zkrá tka odklidil z cesty. Bů h ví, jakých
hloupostí by se při večeři dopustil. Nemohl si dovolit, aby o tak
bohatého zetě přišel.
Když se vrá tila do pokoje, v krbu hořel oheň . Všimla si i
pečlivě vyrovnaného dřeva. Kdy to všechno proboha Edward
stačil? Musí se ho pak zeptat, kolik lidí ve vsi otčím kvů li
Roseberymu najal. I když, teď už ji to vlastně nemuselo zajímat. O
peníze nebude nouze.
Převlékla se do šedých jednoduchých šatů a posadila se před
toaletní stolek. Vypadala unaveně, ale ne nešťastně. Tím, že byl
Thomas ve skutečnosti Robert z Rosebery, se vyřešilo tolik
problémů a trá pení! Když nad tím tak uvažovala, mohla být rá da,
že se jí nejdříve představil jako Thomas. Poznala ho z jiné
strá nky. Z Roseberyho tak už neměla strach. Byla si ská lopevně
jistá , že všechny ty řeči o jeho ďá belství jsou jen pomluvy.
Vzala si do ruky Shakespearovy Sonety a pročítala strá nku po
strá nce. Občas se podívala na hodiny nad krbovou římsou a
há dala, kdy asi dorazí Robert. Ani mu neřekla, kde má pokoj,
doufala, že nebude tá pat dlouho po zá mku a omylem neskončí v
cizím pokoji.
Po hodině odložila Sonety na stolek a vzdychla si. Čas se
neú prosně vlekl. Toužila po Robertově přítomnosti, toužila
znovu cítit jeho rty na svých. Nemohla se dočkat, až bude po
svatbě a budou konečně sami. S tím však také přišel strach ze
svatební noci.
„Nemá š se přece čeho obá vat,“ říkala si polohlasně a začala
přechá zet po pokoji.
Venku se už setmělo. Zapá lila tři svícny a rozestavěla je po
místnosti. Díky nim a rudým plamenů m v krbu tak byla místnost
dostatečně osvětlená . Nemusela mít žá dný strach ze tmy. A
pokud by se snad přízrak vrá til, Robert by ji ochrá nil.
Panebože, uvědomila si najednou. Předtím, než zjistila, že
Robert je zá roveň i Thomas, napadlo ji, že by prá vě Rosebery
mohl být oním děsivým přízrakem. Nyní to musela vyloučit.

73
Robert by jí nikdy nechtěl ublížit. Choval se k ní tak mile… Ale…
kdo se tady skrýval pod černou maskou?
Hodiny odbily desá tou a on stá le nepřichá zel. Nestalo se snad
něco? Je stá le na zá mku, nebo se vrá til zpá tky do hostince? Ne, to
by otčím nedovolil, horlivě by mu to rozmlouval. Co ho mohlo tak
zdržet? Možná čeká , až se zá mek ponoří do naprostého ticha.
Jedená ct hodin. Zadržela dech a naslouchala noci. Zdá lo se, že
už se všichni uložili ke spá nku. Robert by mohl mít konečně
volnou cestu. Trvalo však další hodinu a pů l, než jemně zaklepal
na její dveře. Má lem ho promeškala, víčka se jí klížila ú navou a
pomalu upadala do hlubokého spá nku.
„Karino!“ vykřikl Robert trochu hlasitěji, což ji probralo.
Rychle Roberta pustila dovnitř. Ještě vyhlédla na chodbu, aby se
ujistila, že jej nikdo nesledoval, a pak rychle zamkla.
Čekala, že se mezitím usadil ke krbu, ale on stá l celou dobu za
ní. V okamžiku, kdy k sobě stá li čelem, vzal její obličej do dlaní a
vá šnivěji začal líbat, až se jí znovu podlomila kolena. Včas ji však
zachytil a zabrá nil pá du. Zcela se mu odevzdala, celá její vá ha
ná ležela jeho pevným ruká m, které ji svíraly, jako by byla
peříčko.
„Nemohl jsem se dočkat, až budeme sami a já ti všechno
vysvětlím,“ řekl, když ji konečně nechal nadechnout se.
Vzal ji za ruku a vedl ji k divanu u krbu. Krá čela za ním jako
očarovaná . Z polibku se nemohla vzpamatovat, srdce jí bušilo
jako splašené.
Posadili se blízko sebe, Robert jí stá le svíral ruku a šťastně se
při tom usmíval.
„Neříkal jsem ti, že všechno dobře dopadne?“
Karina přikývla. „Proč jsi mi neřekl pravdu už na ná vrší?“
„Věřila bys mi?“
„Proto jsem mlčel. Předtím jsem se však rozhodl, že těm lžím
musím učinit přítrž, a poslal j sem syna hostinského na zá mek,
aby doručil zprá vu o mém dřívějším příjezdu,“
„Takže proto odjel na tvém vraníkovi.“
„Už jsi mi odpustila, viď?“
74
 „Ano, samozřejmě. Copak bych se mohla zlobit na někoho,
koho miluji celým svým srdcem?“
Usmá l se na ni a něžněji přejel prsty po tvá ři.
„Jsi tak krá sná . Nemohu uvěřit, že má m takové štěstí.“
„Skutečně by sis vzal dívku, o které jsi nic nevěděl? Netušil jsi
ani, jak vypadá m.“
Robert pokrčil rameny a pohodlně se opřel. „Když Wilmont
nabízel v Londýně tvoji ruku všem těm dravců m, přišlo mi líto
nebohé dívky, o kterou se všichni chtěli uchá zet. Proto jsem
Wilmontovi nabídl nejvyšší obnos, který mi zajistil tvoji ruku.
Ř íkal jsem si, že bych mohl alespoň jednou v životě udělat dobrý
skutek.“
„Otčím říkal, že se se mnou chceš oženit, protože tvů j rod je
sice bohatý, ale nemá příliš dlouhý rodokmen, že si sň atkem se
mnou otevřeš další dveře. Thomas to nepopřel…“ pousmá la se.
„Ž e nemá me dlouhý rodokmen? Jedená cté století je mu snad
má lo?“ rozčiloval se Robert. Tušil za tím vším nějakou nekalost.
Proč se ho její bratr snaží očernit, proč o něm Wilmont mluví
jako o zbohatlíkovi bez rodokmenu? Připadalo mu to celé
podivné. Obá val se však, že nebude mít dostatek času, aby celé
zá hadě přišel na kloub. Zítra odtud Karinu odveze, aby se tu už
zbytečně netrá pila. Vezme jí sice domov, ale učiní ji šťastnou, na
ničem jiném mu nezá leželo.
„Ale otčím…“
„Lhal ti,“ přerušil ji Robert.
„Teď už vá žně ničemu nerozumím. Nejdřív mů j nevlastní
bratr Philip…“
„Pověz mi o něm něco víc.“
„O Philipovi? Je… byl to mů j nejlepší přítel, než odtud utekl a
vrá til se po víc jak měsíci ú plně změněný.“
„Jak to myslíš, změněný?“
„Choval se jinak. Dokonce mi vyznal i lá sku. Chtěl, abych s ním
utekla po tom všem, co mi o tobě napovídal.“
„Vyznal ti lá sku?“ podivil se. Vstal a začal nervó zně
pochodovat po místnosti, ruce sepnuté za zá dy. O co tu všem jde?
75
Proč se Karině snaží podsunout samé lži? On je přece ten, kdo
jejich rodinu vysvobozuje z dluhů ! Pomlouvají ho, jako by to snad
byli oni, kdo mají na výběr!
„Nelíbí se mi to, Karino. Všechny ty snů šky lží!“ vykřikl.
„Nechtěla jsem tě rozčílit, omlouvá m se,“ špitla. Robertů v
hněv ji zarazil, nebyla na něj vů bec připravená .
Robert se posadil zpět na divan a objal ji.
„Omlouvá m se, nechtěl jsem tě vyděsit. Jen mi to celé připadá
jako nepovedená fraška! Prodá vají tě kupci s největším jměním, a
ještě ho za zá dy divoce pomlouvají. Kéž bych měl dostatek času
zjistit, jakou hru s ná mi rozehrá li. Možná bychom tu měli po
svatbě přece jen pá r dní zů stat.“
„Ne! Prosím, jen to ne! Je to sice mů j domov, bá la jsem se do
nedá vné chvíle odjezdu, ale teď, když už vím, kdo jsi a že z tebe
nemusím mít strach… Nechci už tady s otčímem strá vit další den
navíc. Vezmi mě odtud pryč, prosím!“
Mohl snad nevyslyšet její naléhá ní? Mohl jí odepřít jediné
přá ní, které zatím vyslovila? Stačilo jen pohlédnout do jejích očí…
„Dobře, zítra odjedeme, přesně dle plá nu,“ přislíbil jí.
„Moc ti děkuji, ani nevíš, jak jsem ti za to vděčná .“
„Netušíš ale, co tvého otce i bratra vede k tomu, aby mě takto
očerň ovali? Philipa bych možná i pochopil. Pokud ti vyznal lá sku,
snažil se ze mě udělat samotného ďá bla a utéct s tebou. Ale tvého
otčíma? Leda by snad i on uvěřil nějakým pomluvá m. Kdo je však
šíří? Má m nepřá tele, o kterých nemá m žá dné ponětí?“
Zdá lo se, že je Robert velice znepokojený. Když si však
uvědomil, že tím přidělá vá starosti i Karině, rozhodl se pro tuto
chvíli na všechno zlé zapomenout a užívat si společné okamžiky s
ženou, které svěřil své srdce, kterou miloval nadevše.
„Věříš na lá sku na první pohled?“ zeptala se ho Karina po
dalším dlouhém polibku.
„Dosud jsem na ni nevěřil.“
„Teď už ano?“
„Od té chvíle, co jsem tě potkal.“

76
 „Nevěděla jsem, proč na tebe nemohu přestat myslet, proč se
trá pím tím, že už tě nikdy neuvidím po našem prvním setká ní.
Lá sku jsem předtím nepoznala.“
„Teď už se nemusíš ničím trá pit, budeme už navždy spolu.“
Karina mu opřela hlavu o rameno a slastně přivřela víčka.
Bylo jí s Robertem tak dobře. Nyní jí připadalo až směšné, že z
něj měla takový strach. Kdyby jen věděla, že se nemusí ničeho
obá vat…
„Jsi unavená , měla by sis před zítřejším dnem odpočinout.
Čeká ná s dlouhá cesta domů .“
Domů , uvědomila si Karina význam těch slov. Tohle už
nebude její domov. Nyní bude navždy patřit Robertovi, nikdo a
nic je nerozdělí.
Vzal ji do ná ruče a odnesl na postel. Překvapilo ji to, ale
neprotestovala. Opatrně ji položil do podušek a polštá řů a usmá l
se na ni.
„Sladké sny, Karino.“
„Ne, nechoď ještě,“ zachytila jej zá ruku. Zavá hal, chvíli nad
něčím rozvažoval, pak se znovu usmá l, opatrněji nadzdvihl a
položil o kousek dá l. Nechá pala, co má v ú myslu až do chvíle, kdy
si lehl vedle ní a vzal ji za ruku.
„Zů staň tu se mnou celou noc,“ zašeptala najednou.
„Celou noc?“ Ani netušila, jakou oběť po něm žá dá . Dnes se jí
ještě nesmí dotknout a ležet vedle ní mu pů sobilo neuvěřitelná
muka. Vnímal, jak je čím dá l vzrušenější a nevěděl, zda má
dostatek vů le se ovlá dnout.
„Ano, celou noc. Má m strach, že se ten přízrak znovu vrá tí.“
„Ach ano, ten přízrak.“ Znovu se zamyslel. Bylo tu tolik zá had,
které by rá d vysvětlil. Bude si však na ně muset nechat zajít chuť.
Nejdů ležitější je odvézt Karinu do bezpečí. Na jeho sídle se už
nebude bá t žá dných přízraků . Tam zná každé zá koutí zá mku,
ochrá ní ji.
„Zů staneš, prosím?“

77
 „Ano, zů stanu,“ přislíbil a naklonil se, aby ji mohl políbit na
čelo. „Před svítá ním však musím odejít, aby nikdo nezjistil, že
jsme strá vili noc spolu.“
„A zá leží na tom ještě vů bec?“
„Ano, mně na tom zá leží. Nechci, aby si tvů j otčím nebo někdo
ze sloužících myslel, že jsem tě zneuctil před svatbou.“
Karina přikývla. „Drž mě za ruku, budu se tak cítit víc v
bezpečí.“
Nevzal ji za ruku, přivinul si ji k sobě a schoulil ji do své
ná ruče. Karina cítila, jak jí tělem opět prochá zí ta zvlá štní
horkost, která vyvolá vá tepá ní ve všech jeho zá koutích.
Vnímala tlukot Robertova srdce a to ji naplň ovalo štěstím. Už
se nemusela ničeho bá t, provdá se za muže, jehož skutečně
miluje.
Položila ruku na Robertovu hruď a sjela trochu níž. Bříšky
prstů vytušila tělo samý sval a pocítila ještě větší vzrušení.
Toužila, aby ji teď líbal, sama se však neodvažovala udělat první
krok. A Robert se zdrá hal, protože po polibku by se už nedoká zal
ovlá dnout. Jen ji objímal a modlil se, aby mu Bů h dal sílu.
„Miluji tě, Roberte Rosebery,“ zašeptala Karina a pak upadla
do hlubokého spá nku.
„I já tě miluji,“ odpověděl. Karina začala hluboce oddychovat,
ukonejšena sladkými sny. Tvá ř jí pohltil spokojený ú směv.
Robert se snažil nehýbat, nechtěl ji probudit, i když se
potřeboval nadzvednout a trochu ulevit zá dů m, která se v této
pozici začala ozývat bolestí. Vydržel to však, aby dal své milované
konečně potřebný a klidný spá nek. Myšlenkami se pohroužil do
všech lží, které se o něm šířily. Uvažoval, kdo je mů že mít na
svědomí. U dvora krá lovny Viktorie si žá dné nepřá tele neudělal,
nebo o nich zatím nevěděl. Byl sice bohatý, nikomu však nezavdal
jedinou zá minku se mu mstít.
Nebude mít však čas pá trat. Zítra v deset hodin se koná svatba
a pak hned odjedou. Bude se muset smířit s tím, že pomluvy
zů stanou nevysvětleny.

78
 Myšlenky i Roberta nakonec přivedly ke krá tkému spá nku.
Probudilo ho až svítá ní. Zdá lo se, že jaro udeřilo v plné síle, neboť
se vyjasň ovala obloha. Dnes bude krá sný den, k cestová ní
příhodný.
Opatrně probudil Karinu sladkým polibkem a usmá l se, když
zamžikala.
„Takže to nebyl sen,“ protá hla se šťastně. Sotva mu uvolnila
pravé rameno, začala jím proudit znovu krev a nepříjemně ho
brnělo.
„Budeme se muset na pá r hodin rozloučit,“ řekl posmutněle.
„Pak už ale bude čas patřit jen ná m.“
Usmá la se, šťastná , že má Roberta po svém boku. Nemohla se
dočkat, až nasednou do kočá ru a odjedou spolu. Trochu ji však
přece jen zabolelo u srdce. Už nikdy se sem nevrá tí, od dnešního
dne přestane být zá mek jejím domovem. Odnese si však všechny
vzpomínky s sebou. Navždy zde uvidí otce i matku, navždy si v
paměti uchová nejkrá snější chvíle dětství. Tyjí nikdo nevezme, ať
bude kdekoliv.
Když Robert v tichosti opustil její pokoj, stala se jejím
společníkem samota. Jak snadno si člověk zvyká na přítomnost
milovaného člověka. A jak těžce se s ním pak loučí, byť jen na
několik hodin.
Nechala dveře už odemčené. Očeká vala, že jí Edward přinese
brzy snídani a začne jí balit věci na cestu. Do svatby by měl být se
vším hotový.
„Dobré rá no, slečno,“ promluvil překvapeně krá tce po sedmé
hodině. Přinesl podnos se snídaní, což už nebývalo poslední
měsíce zvykem. Otčím jí zřejmě chtěl zpříjemnit poslední chvíle a
dopřá t jí plnou pozornost, A také nedat před Robertem najevo,
jak nuzně už začali žít.
„Netušil jsem, že už budete vzhů ru, slečno.“
„Ano, příliš jsem toho nenaspala.“
Edward pohlédl na dívčinu postel. Ne, že by ji snad podezíral,
že se lordu z Rosebery odevzdala ještě před svatbou, přesto mu
však neunikly otisky dvou těl.
79
 „Jste šťastná , že?“ usmá l se.
„Ano, moc šťastná .“

KAPITOLA 10.

Svatba proběhla v rychlosti a skromně. Přesto si Karina vá žila

výzdoby, kterou zajistil Robertů v sluha Henry. Otec Bergan
plakal dojetím. Při řeči se trochu zadrhá val a hledal sprá vná
slova, od rá na už zřejmě nasá val kořalku nebo levné víno. A když
pak z kaple novomanželé odchá zeli, zapotá cel se při kroku tak, že
upadl a Robert mu ještě pomá hal vstá vat.
Jakmile se ocitli zpět v hlavní čá sti zá mku, zamířila Karina do
svého pokoje. Edward prá vě balil poslední věci, pomá hala mu
ještě nově najatá žena ze vsi, kterou Karina sice neznala jménem,
ale pamatovala si její tvá ř ze svých tajných výletů po okolí.
„Tak už je to tady, Edwarde,“ řekla posmutněle, když na ni
sluha s ú směvem hleděl. Oči se mu okamžitě zalily slzami, když ji
spatřil ve svatebních šatech.
„Jste tolik podobná vaší matce, slečno Karino,“ zasnil se ve
vzpomínká ch a hned poté se opravil. Karina už přece nebyla
slečnou, ale lady Roseberyovou.
Přistoupila k němu a objala ho. Děkovala mu za vše, co pro ni
kdy udělal. A slíbila mu, že na něho nikdy nezapomene. Pokud by
ji chtěl ná sledovat, otec jí určitě takovou laskavost neodmítne.
„Jste velice laskavá , má paní, ale už jsem starý. Nezvykl bych si
na nové prostředí, i když by mi byla odměnou vaše blízkost.
Zbývá mi už pá r posledních let života, nanejvýš. Dožiju je zde.“
Karina ho chá pala. I pro něj byl zá mek domovem. Začal tu
sloužit v patná cti letech, dnes je mu skoro šedesá t.
„Kdyby sis to ale rozmyslel, napiš, nebo přijeď. Ano, slibuješ?“
naléhala a tiskla mu při tom ruce.
„Ano, slibuji, má paní.“
Služebná už měla připravené všechny kufry, v obličeji byla
celá rudá , jak se k nim stá le sklá něla a vlá čela je ke dveřím.
Karina požá dala Edwarda, aby na chvíli přerušil prá ci, a s
80
ženinou pomocí se převlékla do cestovních šatů . Teprve pak se
mohl Edward vrá tit zpá tky k prá ci.
Karina se naposledy rozhlédla po místnosti. Uchová si ji v
paměti, odnese si ji ve vzpomínká ch tak, jak si přá la.
„Sbohem, Edwarde.“
„Sbohem, má paní.“
Jakmile se ocitla na chodbě, pocítila zvlá štní ú levu. Neměla
rá da loučení. Ne s Edwardem, který jí tolik připomínal dobu, kdy
ještě rodiče žili. Zaká zala si však plakat, hlavně před otčímem.
Nesnesla by pomyšlení, že by ji viděl v takovém stavu.
Zbývalo jen rozloučit se s Philipem. Zamířila k jeho pokoji a
spatřila otčíma, jak z něj vychá zí.
„Zmizel,“ řekl, když ji spatřil.
„Zmizel?“ Přece by neudělal nějakou hloupost! Doufala, že ho
nenapadlo sá hnout si na život. To by nepřežila!
„Nechal dopis na rozloučenou. Píše, že potřebuje být nějakou
chvíli sá m. Vychoval jsem ho špatně, moc špatně. Byl jsem snad
na něj příliš tvrdý, Karino?“
Zarazila se. Otčímovo chová ní jí připomnělo okamžik, kdy ji
donutil ke sň atku s Roseberym. Uvědomila si, že je to jen další z
jeho tvá ří. Nemohla mu věřit. Ten člověk postrá dal jakékoliv city.
„Hodně tvrdý, na ná s oba,“ odpověděla Karina popravdě.
„Zů stanu tu sá m.“
Karina na to nic neřekla. Nikdy nikomu nepřá la nic zlého, ale
otčím se musí poučit z vlastních chyb. Možná je pro něj příliš
pozdě něčeho litovat… Možná se člověk, jako je on, nikdy nemů že
změnit.
„Modlím se, aby byl v pořá dku,“ pokračoval otčím. „Nesnesl
bych, kdyby se mu něco přihodilo. Nechal dopis i pro tebe.“ James
Wilmont jí podá val druhé psaní, ještě ová zané červenou stuhou.
Bylo na něm napsá no její jméno.
Netrpělivě list rozložila a začetla se. Philip se omlouval za
všechny nepříjemnosti, které jí poslední dny uštědřil. Nepopíral,
že ji miluje, lá sku přece nelze popřít, vysvětloval. Přesto by

81
nedoká zal snést loučení. Chtěl, aby ubezpečila otce, že bude v
pořá dku a že se brzy vrá tí domů .
„Díky Bohu.“ Zdá lo se, že James Wilmont pocítil opravdovou
ú levu.
„Musím jít, kočá r už je určitě připravený.“ Prosmýkla se
kolem otčíma a zamířila spěšně k hlavním dveřím. Edward se
prá vě tá hnul s těžkými kufry.
„Karino,“ zavolal za ní najednou otčím a přispěchal k ní.
„Odpustíš mi někdy?“
Zavá hala s odpovědí. Prohýřil celý rodinný majetek, má lem je
připravil i o rodinné sídlo. Dá se takovému člověku vů bec
odpustit?
„Ano, odpustím.“ Byla šťastná , stala se ženou muže, do něhož
se zamilovala. A odpuštění je přece lidské, říkala si v duchu.
„Děkuji ti, dítě.“
Pak už Karina zamířila odhodlaně na ná dvoří. Od kočá ru se na
ni usmíval Robert. Vypadal šťastně, tmavé oči mu zá řily do dá lky.
Ihned hodila za hlavu všechny černé myšlenky a rozeběhla se k
němu. Varoval ji pohledem. Spatřil Jamese Wilmonta, jak vychá zí
ze dveří, a nestá l o to, aby pojal podezření, že se ti dva sezná mili
ještě před jeho příjezdem. Jinak by si jejich ná klonnost nedoká zal
vysvětlit.
„Připravená ?“ zeptal se.
„Ano, připravená .“
Henry pomohl Edwardovi se zavazadly. Upevnili je ke kočá ru
a pak už zbývalo jen poslední rozloučení.
„Vše dodržím dle dohody. Polovinu jste obdržel, druhá
polovina vá s čeká v londýnské bance.“
„Děkuji, drahý lorde. Ujištění však není potřeba, nikdy bych o
vašich slovech nepochyboval,“ říkal James Wilmont a nepřestá val
se na lorda ú lisně usmívat.
Karina věděla, že by se neměla Roberta na nic vyptá vat.
Peníze nejsou její starost. Přesto však měla na jazyku tolik
otá zek.
„Sbohem, Karino,“ loučil se s ní Wilmont objetím.
82
 „Sbohem, otče.“
Zbývalo jen jediné. Prohlédnout si zá mek, uchovat si jej v
paměti v celé krá se a usadit se vedle Roberta.
Jakmile se ocitli se za branou, najednou se rozplakala.
Opouštěla domov. Prožila v něm osmná ct let, šťastných i
hrozivých, klidných i plných strachu a bolesti. Ale už nikdy se
sem nevrá tí. Nebude zde vítá na, už tu nebude doma.
Robert nemohl najít žá dná slova, jimiž by ji utěšil. Posadil se
vedle ní na polstrovanou sedačku a objímal ji. Víc udělat nemohl.
Projížděli lesem, kde se Karina konečně vzpamatovala.
Vysoušela si slzy kapesníkem a omlouvala se Robertovi.
„Nemusíš se za nic omlouvat, milá čku, je pochopitelné, že se ti
bude po domově stýskat. Ale slibuji ti, že budeme šťastní, ty a já .
Některé pokoje je potřeba zrekonstruovat, mů žeš je pak zařídit
přesně jako místnosti tady na zá mku, aby ti trochu připomínaly
domov.“
„Jsi tak laskavý, nezasloužím si tě,“ rozvzlykala se znovu.
„Tak už neplač, prosím.“
Otřela si slzy a vzala Roberta za ruku. Měl pravdu, už nebude
plakat. Splnil se jí velký sen. Vzala si jeho, ne žá dného zrů dného
starce.
„Jak dlouho ná m cesta potrvá ?“
„Skoro tři dny. V noci přespíme u mého přítele Williama
Strodharta na jeho sídle poblíž Londýna. Další noc pak v hostinci,
to už budeme v poslední třetině cesty. A kolem poledne třetího
dne bychom měli být konečně doma.“
Tři dny, opakovala si Karina v duchu. Děsilo ji, že budou
muset přenocovat u Robertova přítele. Bude se tak od ní
vyžadovat společenská ú čast a ona si nebyla jistá , zda to všechno
zvlá dne. Chovat se jako manželka Roberta Roseberyho, když ještě
nedá vno byla obyčejnou dívkou…
„Neměj z ničeho strach, jsem přece s tebou,“ konejšil ji.
„Já vím, omlouvá m se, že ti pů sobím starosti.“
„Karino, kéž bys mi starosti pů sobila už dá vno,“ usmá l se a
políbil ji. Nemohl se dočkat, až dorazí na Rosebery, kde je
83
vlastním pá nem, kde se nebude muset ohlížet na to, aby ho někdo
neviděl odchá zet z její ložnice. Karina mu patří! Je jeho
manželkou! Sá m si na tu myšlenku teprve zvykal. Ná ležitě si ji
však užíval.
„To rozloučení s Philipem ti pů sobí takový smutek?“
„Ne, nerozloučili jsme se. Philip zmizel, zanechal jen dopis, ve
kterém vysvětloval, proč musel odejít.“
„Tak proto se neuká zal. Nezdá lo se mi, že by tak ná hle podlehl
nemoci.“
„Zřejmě mě opravdu miluje.“
„Chá pu, že by mu rozloučení jen přitížilo.“
„Já tomu nerozumím,“ zavrtěla Karina hlavou. „Proč mi
nevyjá dřil city už dřív? Měl mi říct, proč utíká z domova. Byl pryč
několik týdnů ! A pak se vrá til s těmi strašlivými zvěstmi o tobě.“
„Měli bychom na to zapomenout, Karino. Teď už ná m nikdo
štěstí nevezme. Čeká ná s ná vštěva u přítele Williama. Jeho sídlo
Menfield je okouzlující! Jen počkej, až ho uvidíš!“
„Děsím se setká ní s ním.“
„Pročpak? Je to moc hodný člověk, uvidíš, že si ho oblíbíš.“
„Bude mě posuzovat jako tvoji manželku. Jen to pomyšlení mě
znervó zň uje,“ přiznala popravdě.
„Zajímavé, s čím vším si vy ženy dělá te starosti,“ zasmá l se
pobaveně Robert a povzbudivěji stiskl ruku.
„Všichni tví přá telé mě budou hodnotit, šeptat si za mými
zá dy.“
„Zas tolik jich nemá m.“
„Alespoň několik. Já jsem dosud žila odříznutá od světa,
nemá m ti ani koho představit. Přá telství jsem vlastně poznala jen
s Philipem a podívej, co se s ná mi stalo.“
„Přá telství mezi mužem a ženou je zcela nemožné. Pokud si
oba rozumějí, zá konitě musí přeskočit jiskra. Já bych ti žá dného
přítele nedovolil,“ pokračoval v žertová ní, i když poslední větu
myslel zcela vá žně.
„Možná má š pravdu.“

84
 „Já se nikdy nemýlím, milá čku,“ uculil se Robert a přitiskl si ji
k sobě. Rá d vnímal žá r a vů ni jejího těla. Připadalo mu tak
skutečnější, že je jeho zá konitou manželkou a nikdo mu ji už
nemů že vzít.
Cesta se tá hla dlouho. Projížděli vesnicemi, ú dolími i lesními
cestami. Po poledni si kvů li koním odpočinuli krá tce v hostinci U
Netopýra. Výčep byl přeplněný, ale hostinský urozeným hostů m
za příslušnou odměnu okamžitě vyklidil menší stů l vzadu u okna.
Na zá věr se několikrá t hluboce uklonil, čímž vykouzlil na
Karinině tvá ři ú směv.
„Byl by z něj špatný herec,“ řekla, když si objednali a
hostinský se vzdá lil. Zá hy však Karinu přešel veškerý humor,
pohled na osazenstvo hostince na ni pů sobil hrozivě. Většina z
nich připomínala bandu hrdlořezů . Svěřila se Robertovi, ten se
však jen zasmá l. Slíbil jí, že se s ním nemusí ničeho bá t.
Rychle pospíchala ven, jakmile dojedla, koně se napojili a
mohli znovu vyrazit na cestu. V bezpečí kočá ru pocítila
obrovskou ú levu.
„Tak snadno se vyděsíš? Ti lidé nemají prá vě lehký život.
Doba není nikterak jednoduchá , každý se pere o prá ci. Nemají
život jako my, nemohou si dopřá t teplou koupel každý den.“
„A co ty jejich oči? Měla jsem pocit, jako by se na ná s chtěli
vrhnout.“
„Četla jsi příliš mnoho romá nů , nebo se pletu?“ nepřestá val se
bavit Robert.
„Nepleteš, ale v tom to rozhodně není,“ odsekla poněkud
dotčeně.
„Tak se přece nezlob, Karino. Zavítal jsem sem při cestá ch už
několikrá t a nikdy jsem neměl špatné zkušenosti.
Je však pravda, že na nevinnou dívku mů že společnost
hostince U Netopýra pů sobit všelijak, jen ne přívětivě. My muži to
zkrá tka vnímá me trochu jinak.“
„Měli byste být možná víc obezřetní.“
„Možná ,“ souhlasil naoko, aby ji uklidnil. Zdá lo se, že to Karině
postačilo, protože na toto téma už dá l nehovořila.
85
 „Jak dlouho ještě pojedeme?“
„Asi čtyři hodiny.“
„Dorazíme za tmy. To je zřejmě nepotěšíme.“
„Chceš se té zastá vce za každou cenu vyhnout, ale v noci si s
tebou netroufnu cestovat. Cesty nejsou bezpečné.“
„To sice nejsou, ale dorazili bychom dřív na tvů j zá mek.“
„A co koně? Uštvali bychom je.“
Karina si vzdychla. Měl naprostou pravdu. Ať se snažila najít
jakoukoliv výmluvu, žá dná nebyla dobrá . Bude se zkrá tka muset
zapřít a noc u Robertova přítele vydržet.
„Nevím, jak už jinak tě ujistit, že nemusíš mít z ničeho obavy.
Všichni nejsou jako tvů j otčím.“
Karina se kousla do rtu. Obviň oval ji snad z toho, že všechny
soudí podle otčíma? Dotklo se jí to, ale nechtěla hned první den
vyvolá vat há dku a slova spolkla.
Přisunula se blíž k okénku a vyhlížela na krajinu, která
pů sobila trochu ú těšně. Zdá se, že v těchto končiná ch jaro přišlo
dříve. Dokonce jí připadalo, jako by už pomalu začala zelenat
trá va. Obloha byla jasně modrá , bez jediného oblá čku, což jí
zlepšilo ná ladu. Pryč byla krutá zima plná ná strah a neštěstí. S
příchodem jara se dočkala i lepších časů .
Robert přemýšlel, co se asi Karině honí hlavou. Zdá la se být
zaujatá krajinou, nemračila se však. Dokonce se mu zdá lo, že na
její tvá ři zahlédl letmý ú směv. Rozhodl se na chvíli ustat v
konverzaci, umožnil jí trochu si odpočinout. Poslední dny toho na
ni bylo příliš. Má lem se stala obětí zná silnění, sezná mila se s
mužem s falešnou identitou a nakonec se za něj provdala. Musí jí
dopřá t trochu času. Hlavní bylo, že se milují. Na ničem jiném
nezá leželo.
Jaro pů sobilo jako balzá m na její duši. Když se znovu
pohodlně usadila, stiskla mu ruku a usmá la se na něj.
Cesta se v tomto ú seku začala zužovat a byla samý výmol.
Kočá r sebou nepříjemně há zel a Henry musel zpomalit, aby se
stačil vyhýbat všem ná strahá m a kola kočá ru se nezlomila. To by
bylo nadělení.
86
 O hodinu později kočá r uhá něl cestou opět rychleji. Cesta zde
byla rovná , navíc už zdolali nepříjemné kopce, které je jen
brzdily.
Karina začala vnímat pronikavou bolest, která se jí kvů li
kodrcá ní kočá ru usazovala v celém těle. Potřebovala se
protá hnout a po chvíli vá há ní Roberta požá dala, zda by mohli na
okamžik zastavit.
Venku se už sná šel soumrak, když jí Robert otevřel dveře a
pomohl jí vystoupit. Jakmile udělala dva kroky, bolest jí začala
nesnesitelně vystřelovat to zad. Nevzdala se však a po dalších
krů čcích se cítila mnohem lépe.
Robert si také protá hl tělo a ná sledoval Karinu.
„To je poprvé, co jsem tak daleko od domova, nepočítá m-li
Londýn,“ svěřila se mu.
„A má š snad strach? Jsem tu přece s tebou,“ řekl, zezadu k ní
přistoupil a objal ji. Nemohl si odpustit krá tký polibek do vlasů ,
po kterém jí přeběhl mrá z po těle.
„Ano, to je jedinou mou ú těchou a štěstím.“
„Vím, jak je cesta pro tebe ná ročná , ale až budeme doma,
odpočineš si a nabereš ztracené síly,“
Otočila se k němu, stoupla si na špičky a políbila ho. Strašily ji
myšlenky na svatební noc, zá roveň se jí však nemohla dočkat. Už
dnes v noci, říkala si v duchu.

KAPITOLA 11.

Když projeli brá nou Menfieldu, nepřestá vala Karina žasnout.

Příjezdovou cestu vysypanou štěrkem lemovala celá řada
zá řících luceren. Ty poskytovaly dostatek světla, aby Karina
zahlédla alespoň čá st ná dherného sídla.
Henry projel po kruhu kolem fontá ny a zastavil až před
hlavním vchodem, ke kterému vedly kamenné schody, taktéž
osvícené jako hlavní cesta. Velkolepost domu jí doslova vyrazila
dech. Když vystoupila z kočá ru a pohlédla vzhů ru, shledala, že

87
jen pá r oken je osvícených. Uvnitř však muselo být přinejmenším
třicet místností.
„Jako by věděli, že přijedeme za tmy,“ žasla Karina nad
osvětlením. Takový přepych si nemohli dovolit ani za života otce.
„Věděli,“ usmá l se Robert a objal ji. „Naštěstí jsme dodrželi
časový plá n, jinak bych to od Williama pěkně schytal. Takové
uvítá ní se hned tak nevidí.“
Karina přikývla a chtěla něco dodat, to už se však otevíraly
hlavní dveře a vstříc jim svižným krokem přichá zel pá n domu.
„Roberte!“ vykřikl s dobrou ná ladou a okamžitě přítele
objímal. Karina si v tu chvíli připadala jako pá té kolo u vozu,
doká zala však pochopit, že se přá telé dlouhou dobu neviděli a v
prvé řadě se museli ná ležitě přivítat.
„Williame, dovol mi, abych ti představit svou manželku,“
pronesl Robert obřadně a těšil se na Williamů v ná zor. Věděl, že i
jeho učaruje nevídanou krá sou. Na ženy měli stejný vkus,
bohužel. Přá telství však bylo silnější než touha, nikdy se tedy
nestalo, že by proti sobě stá li jako sokové.
„Mylady,“ usmá l se William Strodhart a políbil jí ruku. „Vítejte
na Menfieldu. Doufá m, že jste měli cestu alespoň trochu
pohodlnou,“
Karina se pousmá la, aby tak zatajila skutečné myšlenky.
Povšimla si, že ve dveřích postá vá mladá žena a vyhlíží je. Je to
snad služebná , nebo dokonce Williamova choť? Robert se
nezmiň oval, že by měl manželku, nemusel to však v dané situaci
považovat za dů ležité.
„Pojďte přece dá l, nebudeme tu stá t věčnost, i když je krá sná
jarní noc. Bohužel však stá le ne příliš teplá .“
Robert nabídl Karině rá mě a společně vykročili za Williamem.
Ž ena stá le vyčká vala ve dveřích, a teprve když byli jen několik
kroků od ní, vyšla jim vstříc.
„Roberte! Tak rá da tě zase vidím!“ pozdravila se s ním a oči
upnula na krá snou Karinu. Ta se pod jejím bedlivým pohledem
začervenala a nevěděla, kam uhnout pohledem.

88
 „Vy musíte být Karina! Ž ijete sice nedaleko odtud, ale otčím
vá s ve společnosti neukazoval. Teď už se nedivím, proč tak
bedlivě střežil takový drahokam.“
Karina se usmá la, aby vyjá dřila díky za poklonu, přesto cítila
mravenčení po celém těle a měla nutká ní se ošívat.
„Ř íkejte mi Mary. Omlouvá m se, že jsem vá s nepřivítala už
venku, ale lékaři mě nabá dají, abych se šetřila. Jako by to snad
došlo při dohlížení na všechny prá ce na Menfieldu. Pojďte, má
drahá . Určitě se budete chtít převléknout. Uká žu vá m vá š pokoj.“
Vzala ji za ruku a vedla ji po točitých schodech se zlatavým
zá bradlím až do prvního patra. Karina k Robertovi vyslala pohled
žadonící o pomoc, ten se však jen pousmá l. U lady Mary bude
Karina v těch nejlepších ruká ch.
„Mluvila jste o lékařích,“ zapředla Karina rozhovor a snažila
se držet krok s rá zně krá čející Mary. „Jste snad nemocná ?“
„Kdepak, má milá . Pokud se ovšem těhotenství neřadí mezi
vá žné nemoci. Po několika měsíčních zkušenostech bych možná
byla pro.“ Na chvíli se zastavila a zhluboka se nadechla.
„Pokuste se oddá lit těhotenství, jak nejdéle to pů jde, nebo vá s
to zničí stejně jako mě. Je to tak vysilující. Ranní nevolnosti…
Dokonce už ani nesnesu, když se z kuchyně line jaká koliv vů ně.
Ach, už aby bylo po všem. Pak zase přijde křik dítěte, ale o to už
se doká že postarat chů va, naštěstí. Tak mi to alespoň William
sliboval,1“ dodala spíš sama pro sebe. „No,“ usmá la se na Karinu.
„Však už ví, s kým má tu čest, a nedovolil by si mě oklamat.“
Znovu rá zně vykročila a zamířila do levé čá sti patra.
„Vyrů stala jsem s pěti dalšími sourozenci. Byla jsem nejstarší,
takže vím, jaký hrozný hluk novorozenci doká žou ztropit. Ach,
doufá m, že mé dítě bude učiněný andílek.“
Karina zjistila, že lady Strodhartové nemusí vů bec odpovídat.
Stačilo ji jen nechat vést dlouhý monolog a tvá řit se, že
poslouchá .
Konečněji Mary uvedla do krá sného pokoje. Karina si
připadala, jako by se ocitla v samotném nebi. Místnost byla
zařízena velice vkusně. Ná bytek byl bílý, rá movaný zlatavou
89
barvou, postel s nebesy stá la na vyvýšeném místě, jak bývalo
zvykem spíš v dřívějších dobá ch, a ná dherná žlutá nebesa tomu
přidá vala na celé krá se. Neměla ponětí, co má obdivovat dřív.
Prostorný toaletní stolek s obrovským zrcadlem ve zlatém rá mu?
Polstrované stoličky s vyšívá ním, které už na první pohled budily
dojem pohodlnosti?
„Miluji bílou a zlatou. William říká , že to už někdy pů sobí
nevkusně, ale zatím se mi ho daří přesvědčovat o opaku. A mí
přá telé jen potvrzují, jak skvělý vkus má m. Ale ne, nechci se tu
snad nestydatě vychloubat, nemyslete si o mě prosím nic
špatného, Karino. Jen se ty barvy snažím obhá jit,“ zvolala zvesela.
„Je to skutečně krá sné. Menfield mi vyrazil dech, sotva jsme
projeli brá nou,“
„Nebyly ty lucerny kouzelné? William si myslel, že je to
ztřeštěné, že si toho ani nepovšimnete, ale muži zkrá tka
nepochopí, jak citlivé je ženské oko.“
„Udělalo mi to obrovskou radost. Hlavně ze mě spadla
všechna ta tíha zaviněná cestová ním.“
„Jsem moc rá da,“ usmá la se Mary Strodhartová , pak se otočila
na místě a vykročila ke dveřím.
„Susan? Susan?“ zavolala a pohlédla na Karinu. „Moje
komorná . Pů jčím vá m ji, ať si mů žete udělat pohodlí. Nechala
jsem vá m připravit i jedny své nové šaty, abyste nemuseli
vybalovat zavazadla.“
„To jste nemusela, ale je to od vá s opravdu velice laskavé.
Slovy ani nedoká žu vyjá dřit své díky.“
„Nechte toho, vaše oči mluví za vše.“ Přistoupila k ní a
přá telsky ji objala. „Má m z Roberta a vá s velikou radost. Nemohl
si vybrat krá snější a inteligentnější dívku. Uvidíte, že spolu
budete moc šťastní.“
„Susan?!“ zavolala znovu, tentokrá t netrpělivě. Až poté
dovnitř vklouzla drobná žena okolo čtyřiceti ve světlé uniformě.
„Postarej se o lady Roseberyovou. A připrav jí nejdřív teplou
lá zeň ,“ poručila a pak se s Karinou rozloučila. Nezapomněla jí

90
však připomenout, že se v sedm podá vá večeře a má tak jen
necelou hodinu dá t se do pořá dku.
Susan se Karině uklonila a chvá tala do druhé místnosti
připravit lá zeň . Když vyzvala Karinu, aby ji ná sledovala, nemohla
uvěřit vlastním očím. Koupelna byla obložená mramorem. Vše se
tu jen blyštělo a z velké vany stoupala pá ra, která zamlžovala
zrcadla.
„Jak jste to všechno stihla připravit?“ žasla Karina.
„Čekali jsme vá s každou chvíli, madam,“ odpověděla
bezbarvým hlasem komorná a pomá hala Karině se svléknout.
Když se ponořila do vany, projel jí pocit podobný blaženosti.
Susan jí sepnula sponou vlasy, aby si je nenamočila, a zeptala se,
zda ji bude potřebovat, nebo se mů že vzdá lit, aby jí připravila
oblečení.
Jakmile Karina osaměla, usmívala se štěstím. Ještě nikdy v
podobném domě nebyla. Připadala si tu hýčkaná jako princezna a
rozhodla se ten pocit co nejvíce si užít.
O pá r chvil později jí vyrazily dech smaragdové saténové šaty.
Věděla, že zelená barva ladí s jejími tmavými vlasy, navíc se od ní
odrá žejí i hnědé oči. Když jí Susan pomohla obléknout se,
shledala, že jsou jí trochu volnější v pase, ale jinak dokonale
seděly. S lady Mary měly podobné postavy.
Susan ji vyzvala, aby se posadila před toaletní stolek.
Rozpustila jí vlasy a začala je pomalými pohyby rozčesá vat.
Karina už skoro zapomněla, jaké je to mít vlastní komornou,
která doká že člověka tak hýčkat. Když byla dle Susan připravena
ke stolová ní, podívala se Karina na hodiny. Bylo krá tce před
sedmou. Nebude mít tedy žá dné zpoždění.
Ná sledovala Susan do jídelny, kde ji již očeká vali. Lady Mary
se okamžitě rozzá řily oči, když Karinu spatřila. Pů sobila skutečně
kouzelně a velmi vznešeně. Poradí jí, jaké šaty si jako manželka
lorda z Rosebery pořídit. Musí ho reprezentovat na každém
kroku a docílit toho, aby mu všichni muži zá viděli.

91
 „Má drahá , jsi velice pů vabná ,“ přivítal ji Robert polibkem a
pomohl jí usadit se. Sá m se pak posadil proti ní. William zaujal
místo v čele stolu po boku s manželkou.
Při konverzaci o tom, jak se sezná mili, Robert zcela zá měrně
vynechal celou čá st od příhody v lese až po odhalení totožnosti
Thomase. Mary se však netajila tím, že nevěří, že je nespojuje
nějaké tajemství či zvlá štní udá lost. Nemohla uvěřit tomu, že
Robert přijel rovnou na zá mek Karinina otčíma a tam se na první
pohled zamilovali, jak oba svorně tvrdili, aniž by se na tom
předem domluvili.
„To se ti nepodobá , Roberte,“ zavrtěla hlavou. „Aleje to
vzrušující, jak mě nutíte neustá le vymýšlet nové a nové scény
vašeho setká ní,“ smá la se lady Mary.
„Je mi líto, že na tebe pů sobíme tak nudně,“ pošká dlil ji Robert
a Karina ho poprvé spatřila v jiném světle. Měl veselou ná ladu,
zdá lo se, že se opravdu dobře baví. I ona se po prvním pohá ru
vína uvolnila.
„Prozraďte mi něco o sobě, Karino. Nějaké vaše neřesti.“
„Neřesti?“ zčervenala Karina.
„Určitě nějaké tajíte. Přece nejste tak nevinná , jak vypadá te,“
zvolala lady Mary. „Ach, to mlá dí. Jak moc se mi po něm stýská .
Má te před sebou tolik krá sných zá žitků .“
„To zní, jako bychom už zabředli do běžné manželské rutiny,“
protestoval William naoko dotčeně.
„Víš, jak to myslím, drahý. To objevová ní jeden druhého,
zkoumá ní ná lad, tajné šeptá ní na plesech, první polibky… Jak
moc vá m to teď zá vidím!“
Po večeři, kdy jeden chod střídal druhý, se přesunuli do
salonu, kde se podá val výborný čaj. Pá nové jej ovšem vyměnili za
výtečnou brandy.
„Musíte Roberta učinit šťastným. Měl už v životě hodně
smů ly,“ odvedla Karinu stranou lady Mary po chvilce nudné
debatě o Londýně.
Karina přimhouřila oči a rozhodla se od Mary vyzvědět vše, co
o Robertovi věděla.
92
 „Co se mu přihodilo?“
„Vy nic nevíte?“ zarazila se lady Mary. Zvažovala, zda má dívce
prozradit něco z Robertovy minulosti. Nakonec usoudila, že to
tak bude lepší. Vyhne se tím mnoha nepříjemnostem.
„První žena mu zemřela při těžkém porodu i s dítětem. Lékař
nedorazil včas, ani porodní bá ba… Bylo to strašlivé. Pro Roberta
to byly velice těžké časy. Trá pil se, odmítal vychá zet na veřejnost.
V Londýně se objevoval sporadicky a zanevřel na všechny
přá tele.“
Karina k Robertovi vyslala soucitný pohled, lady Mary ji v tom
ovšem hned zarazila.
„Nedívejte se na něj tak, nebo okamžitě pochopí, o čem teď
mluvíme.“
„Omlouvá m se, jen j sem netušila, že to měl tak těžké. Sice mi
o tom jednou řekl, ale… Slyšela jsem i něco jiného.“
„Co jste slyšela?“ zajímala se lady Mary.
„Ž e je ďá bel, který pohřbil své dvě manželky, že si vodil na
zá mek nevinné dívky, které se už nikdy nevrá tily.“
„Kdo vá m proboha navyklá dal takové nesmysly?!“ rozčilovala
se lady Mary, snažila se však ovlá dat svů j tó n.
„Mů j nevlastní bratr.“
Mary zavá hala, zkontrolovala, zda na sebe nepoutají přílišnou
pozornost mužů , a odvedla Karinu ještě dá l.
„Pravdou je, že tak na někoho mohl pů sobit. Po smrti své
první ženy vypadal strašlivě. Když jsme za ním s Williamem
přijeli, nepozná vala jsem ho. Hodně se změnil. Pryč byla veškerá
ná lada, objevil se před ná mi jen stín. Ale všechno dobře dopadlo.
Robert se opět zamiloval, ale do špatné ženy. Opustila ho po pů l
roce s jeho vlastním sluhou. Oba ale byli ná ležitě potrestá ni. Při
nočním ú těku v bouři se zřítili z prudkého srá zu a zabili se. Pak
už se Robert odmítl znovu oženit. Občas si zval nebo navštěvoval
několik žen, nikdy z toho ale nic nebylo.“
Karina nevěděla, co je horší. Představa Roberta jako vraha,
nebo jako smilníka. Nedoká zala si představit, že by mohl být s
ženou, kterou nemiluje.
93
 „Tři roky už uplynuly od smrti jeho druhé ženy. Upřímně ná s
zaskočilo, že se spojil s Jamesem Wilmontem a nabídl mu za vá s
požadovanou sumu,“
„Zní to strašlivě, když o tom tak mluvíte,“ hlesla Karina a
cítila, jak zbledla.
„Má drahá , nechtěla jsem se vá s nijak dotknout ani vá s urazit.
Omlouvá m se, pokud jsem zašla příliš daleko. Někdy jen mluvím
a mluvím a až příliš pozdě mi dojde, že bych si mohla někoho
znepřá telit. Budeme stá le přítelkyně?“
Karina pozdvihla obočí. Zatím neměla ani tušení, že se
přítelkyněmi staly, ale rá da souhlasila.
„Jistě,“ přikývla nakonec.
„Ani netušíte, jak moc se mi ulevilo. Ještě jednou se vá m
omlouvá m. Kdybych znovu vstoupila na tenký led, hned mi to
povězte.“
Karina se s Robertem střetla očima a usmá la se. Neoplatil jí
ú směv, naopak se zamračil. Tušil, co se na druhé straně místnosti
odehrá vá . Měl Mary rá d, ale znal ji moc dobře. Byla přá telská ,
milovala však také klepy a prozradila i to, co nevěděla. Nyní se
tvá řila spiklenecky a stá le Karině něco našeptá vala. Zvažoval, zda
tomu má učinit přítrž, nebo ji nechat, ať Karině prozradí vše, co
ví. Ušetří si tak další starost, jak Karině vysvětlit svou minulost.
Navíc to Karině vyzní věrohodněji, když to uslyší od cizího
člověka.
„Teď, když jsem vá m prozradila něco z Robertovy minulosti,
neprozradíte na oplá tku vy mně, co vá s tak s Robertem pojí? Je to
pro mě opravdovou zá hadou.“
Karina se usmá la, neprozradila však nic.
„Stejně mnou zmítají pochybnosti,“ přiznala lady Mary a
pobídla Karinu, aby se posadily ke stolku a nalily si šá lek teplého
čaje.
„Musíte ná s někdy přijet navštívit. A to co nejdřív.“
„Nebo mů žete přijet vy,“ navrhla Karina.
„To bych moc rá da, ale dítě se už brzy přihlá sí na svět a
cestová ní s takovým drobečkem je velice nepříjemné.“
94
 „Musíte ná m napsat, až se maličké narodí.“
„Však se nebojte. Dopisy už má m předepsané, stačí jen dopsat
pohlaví dítěte,“ mrkla na ni spiklenecky lady Mary.
„Je to tak osvěžující mít tu dívku vašeho mlá dí.“
„Co to povídá te, jsme skoro stejně staré,“ namítla Karina.
„Jste příliš laskavá … Kolem očí už se mi začínají dělat vrá sky.
A – ne že bych se tím snad chtěla vychloubat, každému svů j věk
zatajuji –, ale letos na podzim mi bude už třicet. Minulý rok jsem
už byla odsouzená jako stará panna, dnes čeká m Williamova
prvního potomka. A lékaři jen vysilují, protože jsem podle nich
na první dítě již stařena.“
„Vá š věk se mi nechce věřit. Myslela jsem, že bychom mohly
být sestry,“ řekla upřímně Karina.
„Vy jste bá ječná , drahoušku!“ rozplývala se nad ní Mary. „Kéž
byste mi mohla dělat společnost, myslím, že bychom si skvěle
rozuměly!“
Pá nové konečně usoudili, že je čas přestat vést řeči nudné pro
ženské ucho a připojili se k dá má m.
„Š eptá ní, významné pohledy, to u mé ženy znamená jen
jediné,“ zažertoval William a nalil si šá lek čaje.
„Williame Strodharte! Kdy už konečně přestaneš dů věřovat
svému klamnému oku?“ popichovala jej Mary.
„Vybral sis bá ječnou ženu, Roberte,“ obrá tila se na něj Mary.
„V životě jsem nebyla okouzlenější a už teď se mi po ní, po vá s
obou, strašlivě stýská .“
„Však budete mít brzy o zá bavu postará no. Jen počkejte, jak
budete vděční za to, až Menfield opustí všichni gratulanti.“
„A křik dítěte nebude ustá vat,“ doplnil ho William.
„Williame Strodharte,“ pohrozila mu prstem žertovně Mary.
„Měl bys vá žit slova. Víš, jak jsem poslední dobou přecitlivělá .“
„Ano, ano,“ zaú pěl William. „Moc se omlouvá m, Mary,“
neustá val v žertovném rozpoložení.
Seděli tak společně další hodinu, než Mary rozhodla, že je čas
jít si odpočinout. Začala ji bolet hlava a navíc si uvědomila, j ak
musí být Karina po celodenním cestová ní unavená . Spá nek jí
95
jedině prospěje, pokud ji ovšem Robert nechá spá t, pomyslela si v
duchu a pousmá la se.
„Sladké sny, Karino. Hrozná představa, že vá s už zítra
ztratím,“ posteskla si lady Mary a společně vykročili ze salonu.

KAPITOLA 12.

Karina se zastavila u schodiště, když si na vysoké přilehlé

stěně povšimla portrétu manželského pá ru. Zejména ji zaujala
plavovlasá žena s krá snýma zelenýma očima, ve kterých se
zračilo štěstí, a s tvá ří poznamenanou nevšedním utrpením.
„Kdo je to?“ zeptala se Williama, který již stoupal s lady Mary
po schodišti. Nad otá zkou Kariny se pousmá l.
„Lady Jane Strodhartová . Ten muž je její manžel Christian
Strodhart. Až ná s navštívíte příště, připomeň te mi, že vá s
nesmím ochudit o celou historii našeho rodu. Ž ili zde počá tkem
sedmná ctého století a jejich cesta ke štěstí byla neskutečně
dlouhá . Mů žeme si hýčkat naše drobné životní problémy.“
Karina si ženu ještě jednou prohlédla. Měla pocit, jako by ji
sledovala, ne však přísným pohledem, ale laskavým, jako by se ji
snažila utěšit.
Když se ocitli u Karinina pokoje, hostitelé se s nimi rozloučili,
ale zdá lo se, že Robert vá há vstoupit dá l. Přesto jí ná sledoval, a
sotva se za nimi zavřely dveře, začal ji vá šnivě líbat.
„Zů staneš se mnou dnes v noci?“
„Ne,“ odpověděl Robert stručně a zdá lo se, že se musí
nesmírně ovlá dat, aby nepodlehl touze a neučinil z ní ženu už na
Menfieldu.
„Myslela jsem…“ hlesla zklamaně. Novomanželé přece mají
strá vit svatební noc společně, v těch chvílích se…
Nechtěla nad tím přemýšlet, protože ji to pomyšlení zá roveň
děsilo.
Robert ji doprovodil k divanu, na který se posadili, a dlouze si
hleděli do očí.

96
 „Nechci z tebe učinit svou ženu tady, na Menfieldu. Myslím, že
takový okamžik bychom měli prožít v našem domě.“
„Má š pravdu,“ souhlasila s ním. „Přesto tě prosím, neodchá zej
dnes večer. Zů staň tu se mnou. Je to dů m, který nezná m, má m
strach spá t tu sama.“
Tak rá d by jí vyhověl, jenomže pak by porušil to, co si
předsevzal. Nyní už neměl žá dné zá brany, nemusel čekat na
svatbu, Karina mu už patřila! A ležet vedle jejího rozpá leného
mladého těla by mu přiná šelo obrovské utrpení. Činilo by mu
potíže se ovlá dnout.
„Nenaléhej na mě, Karino. Nezvlá dl bych vedle tebe už jen
ležet.“
Karina však byla odhodlaná přemluvit ho za každou cenu. V
cizím prostředí se v noci nebude cítit nejlépe, blízkost jeho ná ručí
by ji uklidň ovala.
„Zů staň , prosím.“
Musel se postavit, nevydržel být tak blízko ní. Její tělo k němu
vysílalo svů dný žá r, měl pocit, že mu začíná spalovat ků ži.
„Ani nevíš, jak rá d bych tu zů stal. Chci však pro tebe jen to
nejlepší. Zasloužíš si víc, než aby tě vzpomínka na naši první noc
poutala s Menfieldem.“
Přikývla. Vytušila, že nemá smysl dá l naléhat. Zklamaně se od
něj odvrá tila a vzdychla si. Smiřovala se už s myšlenkou, že bude
spá t sama.
„Dobrou noc, Karino,“ řekl a políbil ji na čelo.
„Dobrou noc, Roberte.“
Počkala, až se za ním zavřou dveře, a pak si hlasitě vzdychla.
Rozhlédla se po pokoji, který jí nepřipadal už tak ú tulný, ne teď,
když tu s ní nezů stal Robert.
Když se o pá r minut později objevila Susan, aby jí pomohla
převléknout se do noční košile, Karina uvítala její přítomnost.
Snažila se s ní dokonce zapříst přá telský rozhovor, ale komorná
věděla, kde je její místo, a odpovídala jen krá tkými ú sečnými
větami, což Karinu také zklamalo. Nakonec byla rá da, když

97
zhasila svíce, lehla si pod sametová nebesa, a vnímala přívětivé
teplo postele.
Zavřela oči a myslela na hluboký pokojný spá nek. Byla z
dnešního dne unavená a jedna dlouhá cesta ji ještě čeká . Musí se
pokusit usnout co nejdříve, aby nabrala dostatek sil.
Začala však přemýšlet. Nad otčímem, nad Philipem i
Robertem… Nemohla od sebe myšlenky odehnat, a tak se ještě za
hodinu převalovala na posteli. Spá nek nepřichá zel.
Vzdala to, nemělo smysl pokoušet se spá t. Otevřela víčka a
sledovala obrysy ná bytku v temné místnosti. Některé tvary jí
občas nahnaly hrů zu, ale při dalším pohledu si uvědomila, že je to
jen židle se zvlá štně tvarovanou opěrkou.
A tak to trvalo další hodinu, než konečně pocítila, jak ji začíná
zmá hat ú nava. Zdá lo se, že k ní spá nek konečně našel cestu.
„Karino!“ vyrušil ji hlas.
Prudce se posadila na posteli a zaposlouchala se do
naprostého ticha Menfieldu. Vzpomněla si na setká ní s přízrakem
a polilo ji nelítostné horko.
Nic však nezaslechla. Možná to byl jen sen, pokoušela se najít
nejsnadnější vysvětlení. Ulehla tedy zpět do podušek, když se
hlas ozval znovu.
„Karino!“
Byla si jistá , odkud přichá zí. Očima zatékala ke dveřím, někdo
za nimi stá l. Ale kdo? Kdo by ji v tuto hodinu navštívil? Snad
Robert?
„To jsi ty, Roberte?“ zavolala. Odpovědi se však nedočkala.
Zaslechla jen jakési šramocení přede dveřmi.
Kdyby to byl Robert, vstoupil by dovnitř, uvědomila si. Snad
by se k ní neodvá žil zavítat jeho přítel William?
„Karino!“
Nevěděla, co má udělat. Potichu se připlížit ke dveřím a
zamknout je? Ano, to je možná nejrozumnější ná pad. A hned rá no
se svěřit Robertovi. Tohle se přece neděje jen tak!
Spustila nohy na podlahu a potichu zamířila ke dveřím.
Nezná mý za nimi nemohl tušit, že se k němu blíží, ale přesto ve
98
chvíli, kdy natahovala ruku ke klíči, stiskl kliku a dveře se s
mírným zavrzá ním pootevřely.
Karina přidušeně vykřikla a přitiskla si dlaň k hrudi. Na
chodbě zahlédla pohyb a také dlouhý stín odhalený měsíčním
svitem, který tam pronikal oknem.
Učinila krok a vyhlédla na chodbu. Na jejím konci, u schodiště,
spatřila stá t přízrak v černém. Zalapala po dechu hrů zou. Cítila,
jak se její srdce chystá puknout zděšením.
„Karino!“ zaslechla šepot. Jako by měl nyní strach, aby
neprobudil ostatní, a nestrhl tak na sebe jejich pozornost. O to by
rozhodně nestá l. Šlo mu jen o jediné.
Sebrala poslední zbytek sil, rychle se vrá tila do pokoje a
roztřesenýma rukama zamkla. Přitiskla ucho ke dveřím a snažila
se vnímat pohyby na druhé straně. Zdá lo se však, že přízrak
zmizel.
Rychle se vrá tila pod přikrývku a nepřestala upírat zrak ke
dveřím. Kéž by tu s ní byl Robert, kéž by ji ochrá nil a zbavil ji
strašidelného přízraku, který ji proná sledoval až sem. Kdo to jen
mů že být? Co po ní chce?
Rozhodla se, že tuto noc strá ví s Robertem. O samotě by už
nevydržela další minuty. A jeho pokoj je vzdá lený jen kousek.
Pomodlila se, odemkla a opatrně se rozhlédla po prá zdné
chodbě. Pak rychlými kroky zamířila k Robertovi a vklouzla do
jeho pokoje. Na stolku poblíž postele ještě hořela svíčka, ale
manžel v místnosti nebyl.
„Roberte?“ zvolala. Nedoká zala si vysvětlit, kde by mohl být.
Přece…
Najednou jí někdo sá hl zezadu na rameno. Karina vykřikla a
má lem omdlela hrů zou. Naštěstí ji k sobě Robert prudce otočil.
„Co se děje, Karino? Proč jsi tak vyděšená ?“
Karina se mu okamžitě schoulila do ná ruče. „Byl tady!“
„Kdo?“
„Ten přízrak! Vylá kal mě na chodbu a tam jsme ho znovu
spatřila.“

99
 Robert okamžitě vyběhl ze dveří, na nikoho však nenarazil.
Vždyť sá m přece před chvílí chodbou prochá zel, musel by se s
vetřelcem střetnout.
Vrá til se zpá tky ke Karině a chtěl ji vzít znovu do ná ručí, ale
odstoupila od něj a zamračeně jej pozorovala.
„Kde jsi byl ty?“
„Cože?“ Nevěřil vlastním uším. Jak se jej na to Karina vů bec
mohla ptá t?
„Kde jsi byl?“
„Měl jsem žízeň , vydal jsem se do kuchyně se napít.“
Karina pohlédla na stolek, kde stá l džbá n s vodou.
„To jsi byl ty!“ vyřkla ná hle obvinění a před Robertem ještě
víc ustoupila. Tvá řila se skutečně vyděšeně a polila ji hrů za, když
si spojila, že i na jejím rodném zá mku to musel být Robert, kdo ji
vystrašil. Měl k ní z hostince přece tak blízko! Philip měl pravdu.
Měl o Robertovi pravdu!
„Karino, prosím, uklidni se, než řekneš něco, čeho bys později
litovala,“ pokoušel se ji utišit, ale nesetkal se s ú spěchem.
„Nepřibližuj se ke mně!“
„Proboha, Karino! Vzpamatuj se! Proč bych tě chtěl vyděsit,
proč?!“
„To já nevím!“
„Milá čku, nech si to prosím vysvětlit.“
„Není co! Ustup a nech mě projít!“
„Karino,“ začal k ní opatrně přistupovat. Čím byl blíž, tím víc
se mu vzdalovala, až nakonec narazila na zeď. Nebylo kam už
ustoupit, mohla jedině vyrazit kupředu, ale při pohledu na
Robertovu vysokou postavu si uvědomila, že proti němu nemá
žá dnou šanci. Nevěděla, co si má počít, a cítila, jak jí z očí vyhrkly
slzy.
„Nech si to prosím vysvětlit.“
„Už jsi to udělal! Lhal jsi!“
„Ano, lhal jsem,“ přiznal, čímž Karinu na okamžik zarazil.

100
 „Nebyl jsem si pro vodu, to je pravda. Nechtěl jsem ti říct
pravdu, nechtěl jsem tě zbytečně zatahovat do svých zá ležitostí,
které jsem musel vyřešit.“
„Jakých zá ležitostí?“
„Pojď, posaďme se,“ řekl a šel zavřít dveře, aby se jejich hlasy
nezačaly rozléhat po celém zá mku a neprobudily tak hostitele.
Vracel se znovu ke Karině, ta jej však gestem ruky zarazila.
Věděl, že by teď nebylo moudré na ni naléhat, jen by ji od sebe
odehnal.
Usadil se do křesla a pobídl ji, aby se také posadila. Zavrtěla
odmítavě hlavou.
„Mluv, řekni mi další lži!“
„Když jsem se chystal ke spá nku, přišla za mnou služebná se
vzkazem. Měl jsem se dostavit do zahradního altá nku za jistou
dá mou.“
Karina zalapala po dechu.
„Zradil jsi mě s jinou ženou o naší svatební noci?!“
„Ne, tak to není. Ta dá ma byla ještě nedá vno mou milenkou.
Opustil jsem ji, ale ona se s tím nesmířila. Někdo ze služebných jí
prozradil, že tudy budeme projíždět. Ubytovala se v nedalekém
hostinci a čekala na mů j příjezd, aby se se mnou setkala. Musel
jsem za ní jít, aby si uvědomila, že je skutečně konec.“
Karina nemohla uvěřit tomu, co jí Robert říká . Měl milenku…
O nich se přece zmiň ovala i lady Mary. Myslela si však, že se
jedná o dá vnou minulost, ne že se… Ale proč o tom vů bec
uvažuje? Co když jsou to lži? Co když se nemýlí a Robert je
skutečně přízrakem, který jí nahá něl hrů zu?
„Věř mi, prosím, mluvím pravdu. Tobě bych nelhal.“
„Ukaž mi boty. Jestli jsi byl skutečně v zahradním altá nku,
musíš je mít ušpiněné od blá ta,“ řekla po chvilce uvažová ní.
Robert si vyzul botu a přinesl ji až ke Karině, aby si ji mohla
ve světle svíčky prohlédnout. Ř íká mi pravdu, pomyslela si. Ř íká
mi pravdu, protože na podrá žce jsou skutečně čerstvé stopy
blá ta.
„Tak už mi věříš?“
101
 Karina přikývla. Nebyla však klidnější. Sice se potvrdilo, že
Robert není nočním přízrakem, do hry však vstoupila žá rlivost.
Nějaká Robertova milenka si sem klidně dovolila přijít, i když
věděla, že se oženil.
„Pojď ke mně, přece tam nebudeš stá t,“ natá hl k ní ruku.
„Ne, je mi dobře,“ odmítla a posadila se raději na kraj postele.
Musela zhluboka dýchat, aby se uklidnila.
„Má š ze mě strach, proč? Víš, že bych ti nikdy nebyl schopen
ublížit. A prochá zel jsem zá mkem, na nikoho jsem nenarazil.
Nemohl tě vystrašit jen sen?“
„Já nevím. Nejsem si jistá už ničím. Jsem tolik vystrašená , že je
možné cokoliv.“
„Uklidní tě, když zá mek ještě projdu? Abychom se ubezpečili,
že tu s ná mi není žá dný vetřelec?“
Karina přikývla. Robert se zvedl a řekl, že ji v pokoji pro
jistotu zamkne. Pak se vydal na obhlídku domu.
Karina si schovala obličej do dlaní. Nyní se mohla vyplakat,
nikdo tomu nebude svědkem. Chtěla Robertovi ve všem věřit,
stá le ji však zmítalo tolik pochybností. Přece ještě doká že rozlišit
sen od bdění. Nebo ji strach natolik ovlá dl, že vidí noční přízrak
kdekoliv? Philip pěkně nakazil její mysl.
Když o pů l hodiny později zarachotil v zá mku klíč, objevil se
Robert společně s Williamem. Zřejmě mu neušel rozruch, který
způ sobili.
„Prošel jsem s Williamem celý Menfield, nikoho jsme
neobjevili. Ani žá dné stopy,“ vysvětloval Robert.
„Jste si skutečně jistá , že jste vetřelce viděla, Karino?“ zeptal
se jí William.
„Ne, už si nejsem jistá ničím.“
William povytá hl obočí a zadíval se na přítele. Když se střetli
na chodbě, stačil mu toho Robert vysvětlit má lo, přesto mu
neopomněl prozradit, jakými hrů znými zvěstmi o Robertovi ji
děsil nevlastní bratr Philip.

102
 „Dobře, snad už budete mít klidnější noc,“ řekl William a
rozloučil se s nimi. Přítele ještě poplá cal po rameni a zavřel za
sebou.
Robert stá l uprostřed místnosti a sledoval nešťastnou Karinu.
Tak rá d by ji utěšil, tak rá d by si přisedl vedle ní a objal ji, něco
mu v tom však brá nilo. Její nedů věra, která ho udeřila jako dobře
mířená rá na. Snažil se ji chá pat, navyklá dali jí tolik lží, že je
zkrá tka stá le vystrašená . Na to, aby poznala, že se jeho duše
vů bec nepodobá zvěstím, měla zřejmě ještě má lo času.
„Omlouvá m se,“ promluvila, neodvažovala se však k němu
zvednout oči.
„To není třeba.“
„Aleje. Tuším, na co myslíš, obviněním jsem tě jen ranila. Moc
mě to mrzí. Má m však takový strach…“
Ještě chvíli vá hal, pak se k ní však posadil a objal ji.
„Zů staň tu se mnou,“ navrhl a Karina přikývla. Dnešní noci by
už nezvlá dla být sama. Přízrak by viděla v každém tmavém
zá koutí.
Schoulila se mu do ná ruče a plakala. Cítil, jak se chvěje, a
konejšivěji přejížděl teplou dlaní po pravé paži.
„Už bude jen dobře, nemusíš se ničeho bá t, teď jsi se mnou.“
„Kdo je ta žena?“ zeptala se ná hle Karina.
„Nezá leží na ní, je už minulostí.“
„Mně na tom zá leží,“ Roberte. „Chci to vědět. Co když to byla
ona? Co když vyslala někoho, aby ná s rozdělil?“
„Je to jedna herečka z Londýna,“ přiznal nakonec.
„Herečka?“ hlesla. „Je určitě krá sná , když tě zaujala.“
„Karino!“ vykřikl rozhněvaně. Její slova pá lila, protože si sá m
uvědomoval, jakou jí tím pů sobí bolest.
„Musel jsi ji milovat, když jsi…“
„Ne,“ odporoval jí. „Ji jsem nemiloval. To jen… je těžké to
vysvětlit nezkušené dívce, jako jsi ty. Přísahá m ti však, že ji jsem
nikdy nemiloval. Tebe miluji.“
„Jak jsi ji od sebe odehnal?“
„Karino! Je to již minulost, nemá smysl se jí jakkoliv zaobírat.“
103
 „Chci to vědět.“
Robert jí prstem pozdvihl bradu a políbil ji. Neopětovala mu
polibek tak přívětivě jako v minulých hodiná ch.
„Ř ekl jsem jí jen to, že je konec, že jsem ji nikdy nemiloval. Ž e
miluji tebe.“
„To je kruté.“
„Kruté, ale pravdivé. Myslím, že tentokrá t už pochopila.“
Karina přikývla. Kdyby jí něco takového řekl Robert, cítila by
se strašně – zklamaně a poníženě zá roveň .
„Netrap se tím. Miluji tě, Karino. Nesmíme nechat minulost a
lhá ře, aby zničili naši lá sku.“
Věděla, že má Robert pravdu, a poslechla ho, když jí řekl, aby
si udělala pohodlí a lehla si. Položil se vedle ní a schoval ji do
ná ruče. Přestože o něm poslední minuty pochybovala, cítila se u
něj v bezpečí a zanedlouho usnula.

KAPITOLA 13.

Rá no měl Robert pocit, že se přece jen v Karinině chová ní cosi

změnilo. Jako by společná noc nic neznamenala, vrá tila se
předchozí nedů věra. Dokonce i k lady Mary se chovala odtažitě a
nereagovala na žá dné vtipné pozná mky a pozvá ní na křtiny jejich
dítěte. Mohl by její chabé ú směvy napočítat na prstech jedné
ruky. William mu popřá l hodně štěstí, jeho pohled mluvil za vše.
Držel příteli palce, ať se mu hlavně podaří zlomit Karininu
nedů věru.
Jakmile vyjeli z Menfieldu, Karina se stá hla ještě víc do sebe.
Předstírala, že ji zajímá krajina, a když se jí Robert, sedící proti ní,
na něco zeptal, nereagovala.
Vzdychl si.
„To budeš mlčet celou cestu? Je ti má přítomnost natolik
nepříjemná ?“
Karina sebou trhla. Z Robertovy intonace vycítila, že ho
nedělá prá vě šťastným. Rozhodla se s ním přece jen promluvit,
ale ne víc, než považovala za nutné.
104
 „Ne, jen chci přemýšlet.“
„A o čem?“ využil příležitost Robert a usmyslel si, že bariéru
mlčení prolomí. Nemohl to nechat dojít příliš daleko, bá l se, že
pak by ji opravdu ztratil.
„O tobě, o ná s.“
„Stá le mě podezírá š, že jsem se maskoval za přízrak?“
„Nejen…“ Utichla.
„Jen co?“
„Nic o tobě nevím. Předpoklá dala jsem, že tvé milenky patří
minulosti, že ná m nikdo nebude zasahovat do života.“
„Nikdo ná m do něj nezasahuje, Karino.“
„A co včera večer? Kdybych nespatřila ten přízrak, řekl bys
mi, že ses sešel s bývalou milenkou?“ Upřeně se mu zahleděla do
očí.
„Ne,“ odpověděl popravdě. Nechtěl, aby se mezi nimi
prohlubovala nedů věra. Kdyby lhal, poznala by to.
„Tak vidíš.“
„Neřekl bych ti to ale proto, abych tě ušetřil tohoto trá pení.
Každý z ná s si nese nějakou minulost, Karino, kterou nelze
smazat.“
„Já před tebou nemá m co tajit.“
„Jsem o dvaná ct let starší než ty. Má m zkrá tka víc zkušeností.“
„Ty tomu říká š zkušenosti!“
„A jak jinak to chceš nazvat?“
„Sprá vný a čestný muž by neměl mít milenky!“
„Byl jsem v té době svobodný.“
Na to nic neřekla. Celý rozhovor podle ní ztrá cel smysl.
„Nevím, jak ti už vysvětlit…“
„Nemusíš,“ přerušila ho. „Nemusíš mi nic vysvětlovat. Už tak
jsem se toho dozvěděla dost. Byla bych radši, kdybych toho
zů stala ušetřena.“
Do Roberta vjel vztek. Sedl si vedle ní a energicky ji vzal za
ruku. To ji přinutilo pohlédnout mu vzdorovitě do očí.

105
 „Pokud jsem podle tebe tak špatný, mů žeme se ještě vrá tit k
tvému otčímovi. Miluji tě, ale pokud mi nebudeš dů věřovat, naši
lá sku zabiješ. Stačí jen říct, nechá m hned otočit koně.“
Karina se zalekla. Nečekala, že by toho byl Robert schopný,
jeho pohled byl však velmi přesvědčivý.
„Buď pojedeme dá l, nebo se vrá tíme. Rozhodni se teď,
podobnou příležitost už ode mě nikdy nedostaneš.“
Stá lo ho to hodně ú silí a v duchu se modlil, ať Karina odmítne.
Přece ho musí milovat! Nechovala by se tak, kdyby k němu nic
necítila.
„Jsem tvoje žena,“ řekla napjatě. Pochopil to jako souhlas, aby
pokračovali v cestě. Spadl mu ká men ze srdce a nejraději by ji
políbil, držel si však odstup a vrá til se na své místo.
Odpočinek v zá jezdním hostinci proběhl beze slov. Karina
neměla ná ladu na konverzaci a pozřela jen nepatrné sousto.
Robert ji do hovoru nenutil, ani když se kočá r znovu rozjel.
Umínil si, že už na ni nebude naléhat, tentokrá t je na ní, aby
překročila propast, která mezi nimi vznikla, a zacelila ji.
„Proč ses neoženil s ní?“ zeptala se najednou, jako by v
předchozí konverzaci stá le pokračovali.
„Nemiloval j sem ji.“
„S naším sň atkem jsi souhlasil, aniž bys mě viděl.“
„Ano, ale také jsem dorazil dřív, abych zjistil, zda jsi tak
pů vabná , jak tě tvů j otec vykresloval.“
„Kdybych nebyla?“
„U tebe však nejde jen o krá su, zamiloval jsem i do tvé duše.“
„A kdybys tu ženu miloval, změnilo by se tím něco?“
„Těžko na to odpovědět. Nevím, jak bych se zachoval. Zřejmě
bych však z rozumových dů vodů od sň atku ustoupil.“
„Poskytla ti ta ženu ú těchu po odchodu tvé druhé ženy? Té, co
tě zradila?“
Robert pokýval hlavou. „Takže to je to, co ti lady Mary šeptala
v saló nku.“

106
 Karina se zalekla, nechtěla, aby Robert lady Strodhartovou z
něčeho obviň oval. Před Robertem však nemělo smysl nic zapírat.
Od koho jiného by se to mohla dozvědět?
„Poté, co mě podvedla s mým vlastním sluhou a uprchla s ním,
jsem žená m přestal dů věřovat. Vyhledá val jsem jejich společnost
jen proto, abych zapomněl.“
„Muselo být těžké se s tím vyrovnat.“
Robert v jejím hlase hledal stopy ironie, zhodnotil však, že
Karina slova myslela zcela vá žně.
„Těžký byl i život s ní. Myslím, že mi samotnému bylo lépe.“
„A teď, potřetí, doufá š, že to bude jiné?“
„Je to jiné,“ podotkl v přítomném čase. „Kdyby má první žena
Angelina nezemřela při porodu, byli bychom šťastni dodnes.“
„Moc jsi ji miloval?“
„Ano, moc.“
„Je mi líto, že jsi o ni přišel.“
„Je to už osm let. Dva roky poté jsem se zamiloval do Sevilly,
ale víš, jak jsem dopadl. Pak jsem na lá sku přestal věřit. Až do
chvíle, než jsem potkal tebe.“
„A ty ženy mezitím… Co jsi k nim cítil?“
Robert si vzdychl. Jak jí má vysvětlit, že pouze uspokojoval
svů j chtíč? Je ještě panna, nebude rozumět slovů m, která měl na
jazyku. Nepochopí ho, znovu se ocitnou v bludném kruhu
nedů věry.
„Obdiv pro jejich krá su. Jejich duše však zajímalo jen jediné,
mé bohatství,“ řekl a doufal, že ji věty uspokojí.
„Roberte?“ špitla najednou.
„Copak?“
„Jsem plná lží, které jsem o tobě zaslechla. Předešlá noc mi
vzala nově nabytou dů věru a já … Má m strach, že se zklamu. Vím,
jak moc ti tím ubližuji, ale pochyby jsou větší, než abych je
doká zala zvlá dnout. Zná m tě jen krá tce, jak mů žu vědět, že mi
skutečně říká š pravdu, že ses stal jen obětí pomluv ze strany
mého bratra? Zná m ho už delší dobu, a kdyby mu hlavu
nezakalila lá ska ke mně… Ano, to je možná dů vod, proč bych na
107
jeho slova měla jednou provždy zapomenout. Ř íká se, že
zamilovaný člověk je schopen použít veškeré lži, aby získal svoji
lá sku.“
Robert by se mohl cítit dotčen jejím proslovem, chá pal však,
že byla dosud odříznuta od skutečného světa a mluví z ní jen
naivita mlá dí.
„Pojď ke mně,“ natá hl k ní ruku a pomohl jí usadit se vedle
něj.
„Zkrá tka mi věř, zapomeň už na všechno zlé. Miluji tě, alespoň
to mi přece věříš. Zkus mi věřit i v ostatních zá ležitostech.
Prosím.“
Přikývla a opřela si hlavu o jeho rameno. Robert má pravdu,
říkala si v duchu. Nedů věrou se jen odcizíme a zničíme naši lá sku.
To přece není to, v co jsem věřila, když jsem se včera stala
Robertovou ženou.
„Začneš mi zase dů věřovat?“
„Ano, slibuji.“
Od té chvíle cesta plynula poklidně. Karina se těšila z bezpečí
Robertovy ná ruče a nevnímala cestu, která se zhoršovala, čím
blíž byli panství Rosebery.
Soumrak se však znovu hlá sil o slovo a předznamenal jejich
poslední zastá vku. Hostinec U Zelené žá by.
Byl to ten nejčistší hostinec, jaký Karina s Robertem navštívili.
Majitel se k pá novi z Rosebery choval velice uctivě. Kdyby mohl,
snesl by mu snad modré z nebe, aby uspokojil všechny jeho
touhy a potřeby.
„Vidím, že má te novou pomocnici, Ralphe,“ promluvil Robert
na hostinského a uká zal na mladou plavovlasou dívku se
zá řivýma očima.
„Ano, pane, Sá ru. Je tu nová . Snad vá s bude dobře obsluhovat.
Kdyby ne, vše okamžitě napravím, pane.“
„To snad nebude třeba,“ zasmá l se Robert a teprve nyní
zachytil Karinin pohled. Ona na tu dívku žá rlila! Viděl, jak si ji
prohlíží přimhouřenýma očima a hodnotí její příliš odhalené
vnady. Musel si přiznat, že si Karininu žá rlivost ná ramně užívá .
108
 Když Sá ra zavítala k jejich stolu, sledovala Karina bedlivě
manžela, hlavně jeho pohled. Naštěstí se k dívce choval
rezervovaně, skoro až odtažitě, a celou dobu jí hleděl přímo do
očí. Nemohl si dovolit zavdat Karině jedinou příčinu k opětovné
nedů věře.
Sá ra naopak koketovala, vů bec jí nepřeká želo, že Roberta
doprová zí manželka.
Hostinský ji však pozoroval, a jakmile její způ soby postřehl,
okamžitěji vystřídal a poslal na druhou stranu hostince k méně
urozeným hostů m. Karině i Robertovi se přitom velice omlouval.
„Já tušil, že s tou holkou mě čekají potíže. Jenomže co dělat,
když Lucinda ulehla k porodu? Sá m to tu nezvlá dnu,“ dodá val
jakoby na omluvu. Nabídl jim však svoji nejlepší specialitu,
pečené vepřové maso s křupavou medovou ků rkou. K tomu
všemu jim zdarma, jako omluvu, přinesl karafu toho nejlepšího
vína, které Robertovi velmi zachutnalo. Karina raději jídlo
zapíjela obyčejnou vodou.
„Chudá k Ralph,“ řekl Robert, když hostinský zamířil do
kuchyně. „Je to jeden z nejlepších obchodníků , jaké zná m.
Bohužel poslední dobou nemá štěstí na obsluhu. Ani ta Lucinda
není vzor dokonalosti.“
„Jezdíš sem často?“
„Jen při cestá ch z Londýna, pá rkrá t do roka.“
„Je tu příjemně. Dokonce ani hosté se mi nezdají příliš
nebezpeční. V předchozím hostinci jsem měla z některých
strach.“
„Jsme už dá l od Londýna. Největší lotři se stahující spíš do
hlavního města, tam mají kořist vždy jistou.“
V tom měl Robert samozřejmě pravdu. V centru města to
skutečně vřelo těmi největšími lotry, i když se je Scotland Yard
snažil vymítit na minimum.
„Cítíš se už lépe?“ zeptal se Robert a natá hl se k ní, aby jí
konejšivě přejel prsty po paži.
„Ano, mnohem lépe.“

109
 Když se dosyta najedli a hostinský je uvedl do pokojů , vrá til se
Robert ještě k Henrymu, aby ho instruoval na zá věr cesty. Chtěl
se však také přesvědčit, že není příliš unavený. Přece jen nebyl už
žá dný mladík a dlouhé cesty mu nedělaly dobře. Jakmile shledal,
že se sluha řá dně najedl a o koně je ná ležitě postará no, vrá til se
ke Karině.
„Už jsem se lekla, že budeme spá t opět odděleně,“ špitla se
značnou ú levou, když ji sevřel v ná ručí a políbil.
„Ne, dnes už z ničeho nemusíš mít strach. Ž á dné zlé sny
nepřijdou,“ konejšil ji.
Takže věřil, říkala si Karina v duchu, že přízrak byl jen
ošklivým snem. Možná to tak skutečně bylo. Karina si už nemohla
být jistá vů bec ničím. Přesto rá da přistoupila na Robertovu
domněnku. Sen, nic víc, opakovala si. Tak se mů že zbavit strachu.
Stá le si však nemohla zvyknout na Robertovy polibky.
Pokaždé se jí při nich točila hlava, zdá lo se jí, že omdlí. Naštěstí ji
Robert pevně svíral.
„Nejsi unavená ?“ zeptal se, když se přinutil oddělit rty od
jejích a dovolit jí zvolna se nadechnout.
„Ano, trochu ano,“ hlesla a dychtila po dalších polibcích.
Odvrá til se však od ní a začal se pomalu svlékat z oblečení. Karina
zadoufala, že dnes z ní Robert konečně učiní svou prá voplatnou
manželku, ale nestalo se tak. Nechtěla se ho ptá t na dů vody, už jí
je přece vysvětil na Menfieldu a ona se je rozhodla respektovat.
Nicméně toužila po… po čem vlastně? Neměla nejmenší tušení,
jaké pocity zažije, až jejich těla splynou. Když přistihla ve stá jích
sloužící, pamatovala si jen dívčiny steny, které však rozhodně
neznamenaly volá ní o pomoc.
Položila si hlavu na Robertovu poodhalenou hruď a
obdivovala obrysy jeho svalů . Rá da by mu košili trochu
poodhalila, spatřila víc z jeho mužného těla, neodvažovala se
však. Podruhé už ruku stá hla zpět. Zdá lo se jí, že Robert usnul, a
nechtěla ho budit. Potřeboval odpočívat. Ná ročné dny mu jen
znepříjemň ovala svými pochybnostmi, teď má konečně
příležitost vše napravit a nechat jej spá t.
110
 Zhasila svíce, schoulila se pod přikrývku a co nejpevněji se k
němu přitiskla. Nemusím mít z ničeho strach, opakovala si v
duchu a slastně přivřela víčka. Dnes v noci se dobře prospí, rá no
se probudí s dobrou ná ladou a kolem poledne dorazí konečně do
cíle. Nemohla se dočkat, až spatří svů j nový domov. Přá la si, aby
si ho zamilovala stejně jako rodinné sídlo. Věděla, že by to pro
Roberta moc znamenalo.
Jenomže ani tuto noc neměla Karina prospat v klidu. Probralo
ji šramocení za dveřmi. Vytřeštila oči a vystrašeně se zahleděla
ke dveřím. Spatřila pod nimi světlo. Někdo byl na chodbě. Ale
mohl to být jen některý z dalších hostů , který si třeba spletl
pokoj, utěšovala se.
Zavřela znovu víčka a modlila se, aby se jí podařilo co nejdříve
usnout. Noční zvuky v hostinci jsou přece přirozené. Někdo se
prá vě mů že vracet z výčepu nebo do něj opět mířit, pokud se
nedostavoval spá nek.
„Karino!“ ozval se chraplavý hlas za dveřmi.
Okamžitě se posadila. Pod prahem zahlédla světlo a jakýsi
stín, který se pohyboval. Pohltila ji nepředstavitelná hrů za. Je to
jen sen, opakovala si v duchu. Spí a tohle se jí jenom zdá !
„Karino!“
Cítila, jak se jí hrdlo stá hlo ú zkostí. Přízrak byl zpá tky,
proná sledoval ji, není před ním ú niku.
Karina zacloumala s Robertem. Ten se ale jen zavrtěl a
pokračoval ve spá nku. Znovu jím zacloumala, tentokrá t silněji.
Ani se však nepohnul. Vnímala jen jeho klidné oddechová ní.
Udeřila ho dokonce rukou do zad, bez odezvy.
„Karino!“
Vstala. Musí zjistit, co po ní přízrak chce, kdo se ukrývá za
maskou noci…
Našlapovala opatrně po špičká ch, aby přízrak nemohl vytušit,
že se mu ji podařilo vylá kat z postele. Srdce jí bušilo jako o zá vod,
dech jí nevystačil na jediný krok. Když stá la konečně u dveří,
uslyšela volá ní svého jména velice zřetelně. Přízrak stá l přímo za
dveřmi.
111
 Sá hla na kliku a v tu chvíli zaznamenala pohyb, jako by někdo
chodbou utíkal. Ohlédla se na Roberta. Doufala, že se třeba mohl
probudit, takový hluk by přece zburcoval i polomrtvého. Spal
vytrvale dá l, jako by ho někdo omá mil. Nebo ji skutečně
proná sleduje další noční mů ra, do které jej nemů že zatá hnout.
Odemkla a otevřela dveře. To, co však spatřila ve světle jediné
svíčky položené na podlaze, jí vyrazilo dech.
V kaluži krve spatřila Sá ru s podřezaným hrdlem. Z rá ny ještě
vytékala krev. Musel ji zabít tady, rovnou před jejich pokojem.
Celá podlaha byla pokrytá krví a rozšiřovala se dá l.
Karina vykřikla zděšením a pak omdlela.

KAPITOLA 14.

Probudilo ji svítá ní. Ležela v Robertově ná ruči a sledovala, jak

jej skrz okno šimrají paprsky slunce. Opatrně vstala, aby se
trochu upravila, když jí ná hle oči padly na dveře.
V tu chvíli se jí vybavily veškeré vzpomínky na předešlou noc.
Tam, na chodbě, leželo tělo zavražděné Sá ry. Ale ona… Omdlela,
poslední, co si pamatovala byla kaluž krve, která se rozpíjela
kolem. Jak se dostala do postele? Kdo ji do ní přenesl?
Potichu, aby neprobudila Roberta, vstala a zamířila ke dveřím.
Vzala automaticky za kliku, ale bylo zamčeno. Zevnitř. Klíč stá le
trčel v zá mku.
Polilo ji horko. Jak si to měla vysvětlit? Otočila klíčem a vyšla
na chodbu. Proudilo do ní tolik světla, že by mohla vidět na
dřevěné podlaze sebepatrnější skvrnu od krve. Podlaha byla sice
špinavá , žá dná krev se v ní však neusadila.
Zatočila se j í hlava. Možná už blá zní, nebo přestá vá rozlišovat
mezi bděním a snem. Zdrcená se vrá tila zpá tky do místnosti. S
tímhle se ani nemů že svěřit Robertovi. Považoval by ji za blá zna.
Opřela se o dveře a snažila se urovnat si myšlenky. Klíč je
zasunutý zevnitř, na podlaze není žá dná krev… To znamenalo
jediné. Opravdu se jí to jen zdá lo. To by vysvětlovalo, že nemohla
probudit Roberta. Ulevilo se jí. Potrá pila ji noční mů ra, nic víc.
112
Poslední dny pro ni byly velice ná ročné, a i když se navenek
snažila tvá řit klidně a vyrovnaně, uvnitř jí samé se odehrá val boj
temnoty a světla.
Robert se zavrtěl na posteli. Přistoupila rychle k zrcadlu,
omyla se studenou vodou v míse a rozčesala si vlasy. Prohlédla se
a shledala, že je příšerně bledá . Štípla se několikrá t do tvá ří, aby
trochu zčervenaly.
„To už jsi vzhů ru?“ promluvil Robert a posadil se. Rozespalý a
rozcuchaný jí připadal roztomilý. Měla chuť se k němu vrá tit a
políbit ho na tvá ř. Když to udělala, cítila, jak se jí změnila ná lada.
Robert si ji k sobě přitá hl a dlouze ji objímal. Konečně,
konečně se netvá ří, jako bych byl nepřítel, opakoval si v duchu.
„Kdy vyrazíme na cestu?“ zeptala se.
„Krá tce po snídani. Dopřej mi ještě chvilku času,“ usmá l se a
položil se zpá tky na polštá ř. Karina se přitiskla k němu a prsty
mu obdivné přejížděla po hrudi.
„Měla bys s tím přestat, jinak nedostojím předsevzetí.“
Pomalu ruku stá hla, ú směv z tvá ře jí však nezmizel. Políbila
ho znovu na tvá ř a ještě víc se k němu přitiskla.
„Jakou jsi měla noc?“
„Nerušenou,“ zalhala. Viděl však, jak jí po tvá ři přeběhl šedý
stín. Něco mu zatajovala, neřekla mu pravdu.
„Skutečně?“
„Ne,“ odpověděla po krá tkém zavá há ní. „Měla jsem noční
mů ru.“
„Noční mů ru?“
„Ano, opět o tom přízraku. Zdá lo se mi, že…“ Zarazila se.
Odhodlala se přece, že se s tím Robertovi nesvěří. Co ji přimělo o
tom mluvit a zatěžovat ho zlými sny?
„Ale nic, byl to jen sen,“ řekla nakonec.
„Je to tou změnou. Až dorazíme na Rosebery, brzy si zvykneš.
Tam ti nebudou hrozit žá dné noční mů ry.“
Karina přikývla a přá la si tomu uvěřit. Pochybovala však, že
přízrak z jejích snů zmizí. Měla neblahé tušení, že ji nenavštívil
naposledy.
113
 O hodinu později se setkali ve výčepu s Herrym, který byl
ubytovaný v jednom z přízemních pokojů hostince. Vypadal
unaveně, ještěže dlouhá cesta zanedlouho skončí.
Přestože si už Karina byla téměř jistá , že přízrak vstupuje jen
do jejích snů , pá trala po dívce jménem Sá ra. Zatím však mohla
spatřit jen hostinského Ralpha. Když se Robert omluvil a vzdá lil
se, zavolala hostinského ke stolu.
„Kde je ta dívka, která ná s obsluhovala večer?“
„Nevím, madam,“ odpověděl hostinský. „Večer někam zmizela.
A to tu pracovala jen tři dny. Nevím, kam ten svět spěje, když už
se na nikoho nemů žete spolehnout,“
Zmizela, opakovala si Karina. Zmizela… Není to zvlá štní
souhra ná hod?
„Jsi v pořá dku?“ ptal se starostlivě Robert, když se vrá til ke
stolu.
„Ano, ano,“ usmá la se a snažila se předstírat, že je vše v
naprostém pořá dku. Jenomže myšlenky na Sá ru ne a ne odejít.
Upravila si vlasy a v tu chvíli zjistila, že jí chybí jedna
ná ušnice. Kde ji jen mohla ztratit? Byla by přísahala, že měla obě
po celou dobu cesty a na žá dné zastá vce je nesundala. Zamračila
se.
„Copak se děje, drahá ?“
„Nic, vů bec nic.“
Zatoužila vrá tit se do pokoje a prohledat celou místnost.
Pokud se jí ná ušnice vyvlékla z ucha, musela by být jedině v
posteli.
„Omluvíš mě na chvíli? Ztratila jsem jednu ná ušnici, myslím si,
že vím, kde ji hledat.“ Na dů kaz k Robertovi natočila levou tvá ř.
„Má m jít s tebou?“
„Ne, ne, děkuji ti.“ Zvedla se a přinutila se nepospíchat, aby
Robert nepojal podezření, že je za tím něco víc.
Jakmile se ocitla na vrcholu schodiště, zrychlila a zasunula
klíč do zá mku. Jako první se vrhla k posteli, strhla z ní peřiny i
polštá ře, ná ušnici však nikde nenašla. Klekla si na kolena, pá trala
i pod postelí, nebyla ani tam. Narovnala se a pohlédla ke dveřím.
114
 Co když to nebyl jen sen? Co když ji skutečně přízrak navštívil
a při té příležitosti přišla o ná ušnici? Bylo to velice
nepravděpodobné, přesto se rozhodla pá trat i po této možnosti.
Jaký pro ni byl šok, když ji spatřila uvízlou pod prahem. Má lem
vykřikla zděšením.
Prudce od dveří ustoupila, jako by se o ně mohla spá lit.
„Byl tady!“ pronesla nahlas. Jakmile zaslechla svů j hlas,
okamžitě si přitiskla ruku na ú sta. Kdyby se ji Robert rozhodl
ná sledovat a zjistil, že mluví sama ze sebou, mohl by ji chtít
rovnou odvézt do nějakého sanatoria pro duševně choré.
Nesmí podlehnout panice, na to se musela soustředit.
Zachová -li si chladný rozum, možná odhalí víc, než pů vodně
očeká vala.
Vybavila si udá losti či sen z noci. Krá čela ke dveřím, a když je
otevřela, spatřila mrtvou Sá ru. Zřejmě omdlela, protože si od té
chvíli nic nepamatovala. Jak se však dostala do postele? Přenesl ji
snad přízrak? Zamčeno bylo zevnitř, leda že by…
Přistoupila k oknu. Klička byla otočená ve sprá vné poloze,
okno bylo zavřené. Jak se odtud tedy dostal? Ale… venku zavá l
studený vítr a opřel se do okna, které se rá zem pootevřelo.
Karina vykřikla a uskočila stranou.
Jak je možné, že se otevřelo? Podle polohy kličky mělo být
zavřené. Přistoupila blíž a snažila se jí otá čet na obě strany. A v
tom to vězelo. Klička byla zničená , zá padka nefungovala. Tak se
okno zdá lo být zavřené, ve skutečnosti sem však mohl mít
kdokoliv přístup.
Vyklonila se z okna. Byly jen tři čtyři metry nad zemí. Mladý
muž by doká zal seskočit bez zranění. Parapet byl natolik široký,
aby za sebou stačil přivřít ještě okno a nikdo by nic nemusel
zpozorovat.
„Co to proboha dělá š?“ zeptal se Robert ode dveří.
Karina leknutím nadskočila a vyděšeně se na manžela
obrá tila. Jak mu má teď lhá t, že je vše v naprostém pořá dku?
„Jen jsem vyhlížela ven, zdá se mi, že se zase trochu oteplilo.“

115
 Zamračil se a sklonil hlavu k podlaze, protože cítil, jak zavadil
o jakýsi předmět. „Tvá ná ušnice,“ řekl a zvedl ji. „Poranila ses?“
Karina k němu chvatně přistoupila a shledala, že je na
ná ušnici zaschlá krev.
„Není moje,“ prohlá sila přesvědčeně.
„Není tvoje? Kam tím míříš?“
A tak mu vysvětlila, co se odehrá lo v noci a co v žá dném
případě nemohl být sen. Její teorie měla jasné dů kazy, nemohl jí
nevěřit, i když bylo těžké smířit se s tím, že jí skutečně někdo
ohrožuje na životě.
„Víš, co je na tom všem nejzvlá štnější? To, že jsem tě nemohla
probudit. Vybavuje se mi, jak jsem tě i udeřila do zad, ale ty jsi
stá le spal.“
„Měli bychom zajít za hostinským,“ usoudil Robert a vyšel z
místnosti. Když Ralph spatřil rá zně krá čejícího Roseberyho,
obličej se mu zkřivil strachem.
„Musím s vá mi mluvit, ty počkej tady, Karino.“
Neuposlechla ho. Chtěla slyšet všechno – na co se bude Robert
hostinského vyptá vat, i jeho odpovědi. Je možné, že v tom má
prsty? Ale jistě, přízrak by to sá m nedoká zal zosnovat, musel mít
komplice!
„Mylorde,“ spustil s obavou hostinský a vedl novomanžele do
zadní místnosti hostince vedle kuchyně.
„Kdo mi připravoval víno?“ zaú točil Robert.
„Bylo s ním něco v nepořá dku? Je to jedno z nejlepších vín,
které tu podá vá me. Ještě jsem na něj neměl jedinou stížnost.“
„Na to se tě neptá m. Kdo ho připravoval?!“ zahřměl Robert,
aby přerušil Ralphovy zbytečné omluvy.
„Tak kdo?!“
„Sá ra, pane. Doufá m, že vá m nevyměnila karafu za nějaký
laciný patok. Je to tak, pane, stalo se jen tohle?“
„Ne! Má m podezření, že do vína přidala něco na spaní.“
„Ale pane!“ dušoval se Ralph. „Ta dívka by snad něčeho
takového nebyla vů bec schopná . Proč by to jen dělala?“
„Víš o ní něco?“
116
 „Moc ne. Přišla sem před třemi dny a žebrala o prá ci.“
„Co dělala naposledy?“
„Neřekla mi nic. Jen jsem zaslechl jednoho z hostů , který ji
oslovoval jménem… Catherine, okamžitému však vysvětlila, že se
jedná o omyl. Muž o tom nechtěl slyšet, prý je herečka, zahlédl ji
v Londýně na nějakém představení.“
Tak herečka, pomyslel si Robert. To by ukazovalo pouze na
Arabellu, jeho milenku. Znala jeho zvyky, tušila, že se tu zastaví a
najala proto dívku, aby se mu pomstila. Ještěže toho vína nevypil
tolik. Dnes rá no se už nemusel vů bec probudit.
„Kde je teď, Ralphe?“
„Nevím, říkal jsem už lady, že zmizela.“
Robert měl jasno. To Arabella se mu znovu připletla do cesty!
Na Menfieldu jí snad dů razně vysvětlil, že je mezi nimi konec a
aby se ho už neopovažovala kontaktovat!
„Chci vidět její pokoj.“
„Samozřejmě, pane.“
Jakmile vstoupili do ú tlé komů rky pro zaměstnance, rozhlédla
se Karina kolem. Nebyly tu žá dné osobní věci.
Robert naštvaně vykrá čel z místnosti. Zuřil. Cloumal jím
takový vztek, že by nejraději do něčeho udeřil, aby se té strašlivé
negativní energie zbavil! Karina ho ná sledovala takřka po
špičká ch. Ještě ho takového neviděla a měla obavy, jak se v další
chvíli zachová .
„Vyrazíme hned na Rosebery,“ prohlá sil Robert zamračeně.
Vyhledal ve stá ji Henryho, aby mu sdělil přesné instrukce.
Jakmile dorazí domů , nechá prohledat celý zá mek a dva sloužící
budou vždy střežit hlavní brá nu, až do odvolá ní.
Henry se tvá řil vyděšeně, neopovažoval se však pá novi klá st
otá zky. Udělá přesně to, co po něm žá dal.
Karina cítila, jak se jí zmocň uje vnitřní chvění. Jako by ji
zachvá tila zimnice. Čekala na Roberta v pokoji a nahlédla do
obou skříní, než se v něm začala cítit trochu bezpečně. Posadila
se na postel a vzdychla si. Modlila se, aby se Robert co nejdřív

117
vrá til a vysvětlil jí své počíná ní. Zdá lo se, jako by mu všechny
kamínky zapadly do mozaiky.
Vrá til se k ní ještě rozčilený, i když se pokoušel ovlá dat.
Nechtěl na ni přená šet další starosti. Kvů li němu si toho už
prožila dost.
Nejprve se omluvil za to, že považoval její přízrak za výplod
nočních mů r. Sdělil jí také své podezření, že za vším stojí jeho
milenka Arabella, herečka, o které s ní dříve nechtěl hovořit.
„Domnívá m se, že si najala toho muže, aby tě děsil. A i tu
dívku, Sá ru, která ná m tu sehrá la divadlo s vraždou. Na to má
nejspíš řá dný talent.“
„Má m takový strach, Roberte.“
Sevřel ji v ná ručí a líbal do vlasů . Netušil, jaká trá pení jí
přinese, ani to, čeho je Arabella schopná , aby se pomstila za to, že
ji odvrhl. Co čekala jiného? Od začá tku ji upozorň oval, že mu jde
jen o uspokojení chtíče, nic víc. Přistoupila na to, ale zřejmě si,
jako každá jiná žena, plá novala zá řivější budoucnost.
„Nemusíš mít strach, milá čku. Na Rosebery se už o ná s
postará m. Tam si netroufnou. Pro jistotu ale nechá m celý zá mek
prohledat. Možná by bylo dobré, kdybych zajel do Londýna a
jednou provždy to s Arabellou vyřídil.“
„Přece mě nechceš nechat samotnou na Rosebery!“ vykřikla
plná strachu.
Vzdychl si, nebyl to dobrý ná pad. Musel by vzít Karinu s
sebou, aby měl jistotu, že jí nikdo neublíží. Bů h ví, čeho je
Arabella schopná . Čert aby ji vzal!
„Neměj strach, milá čku. Neopustím tě, budu ti pořá d
nablízku,“ utěšoval ji a hodlal svým slovů m dostá t. Znovu ji
políbil do vlasů a pak si sedl na postel, potřeboval si zklidnit
mysl, aby se mohl soustředit.
„Mů že ná m ublížit?“
„Teď už ne. Teď už víme, kdo za vším stojí, a mů žeme se na ně
připravit.“
Karina přikývla a vybavila si, jak spatřila Sá ru na podlaze.
„Vypadala skutečně jako mrtvá . Teď už vím, proč jsem rá no na
118
podlaze nenašla krev. Zřejmě to byla jen rajská šťá va, kterou
stačili uklidit.“
„Ano, tak to nejspíš bude,“ přikyvoval Robert a tiskl jí ruku.
„Ani nevíš, jak je mi to líto. Věříš mi?“
„Samozřejmě, že ti věřím. Nemů žeš za to, netrap se tím,“
„Trá pit se tím musím, protože netuším, zda tohle byl vrchol
Arabellina plá nu, nebo jen některá z jeho čá stí. Bů h ví, co ná m
zase chystá za léčku.“
Vsadil by se, že přízrak byl jen další herec, který Arabelle
dlužil laskavost, neboť se za něj určitě přimluvila v divadle pro
nějakou roli. Nevá hal opustit město a vydat se až za Karinou, aby
ji vystrašil. Jak moc je v tu chvíli nená viděl a jak moc se cítil
bezmocný, když nevěděl, kde je hned vyhledat a vyřídit si s nimi
ú čty. Tohle jim ale jen tak neprojde.
Na dveře zaklepal hostinský, kterého se situace nepříjemně
dotkla. Mnoho hostů si všimlo výstupu s Robertem a určitě se
brzy roznesou zvěsti, že hostinec U Zelené žá by nenabízí prá vě
dobré služby.
„Pane, neměli bychom kontaktovat Scotland Yard? Jen pro
jistotu…“
„Ne!“ zahřměl Robert rozčileně. „Ještě to by ná m schá zelo,
nějaký strašný skandá l, který by pošpinil čest ná s všech! Ralphe,
ty se mi teď zaručíš, že se odtud nedostane nic, co se tu stalo!“
„Samozřejmě, pane, nikdy bych si netroufnul něco prozradit,“
dušoval se hostinský a ú služně se při tom Robertovi klaněl.
„Dej mi své slovo!“
„Má te ho mít, pane! Přece mě zná te!“
„Dobře, mů žeš tedy jít.“
Hostinský se ještě jednou uklonil a rychle zmizel z místnosti.
Karina si přisedla k Robertovi a objala jej. Nyní to byla ona, kdo
se vcítil do role utěšovatele. Hladila ho po zá dech a uklidň ovala,
že se vše brzy vysvětlí.
„Kéž bys měla pravdu.“
„Musíme tomu věřit.“

119
 Dá l už Robert nevá hal ani minutu. Potřeboval se co nejdřív
dostat na Rosebery. Kdyby měl jistotu, že Henry Karinu doká že
uchrá nit, vypřá hl by z postroje svého koně a vyrazil by napřed.
Na zá mku by tak byl několik hodin před nimi. Jenomže Bů h ví, co
by se Karině cestou mohlo přihodit. Nehodlal to riskovat, raději
pojede s ní. Na Rosebery dorazí před polednem, ještě několik
hodin pak budou mít dostatek světla a stačí prohledat i ten
nejposlednější kout zá mku.

KAPITOLA 15.

Karina nepřestá vala žasnout nad krá sou nového domova.

Pokud ji uchvá til už Menfield, při pohledu na Rosebery nemohla
najít žá dná vhodnější slova.
Kočá r projel hlavní branou a po cestě zamířil ke kruhovému
ná dvoří, které však nebylo zkrá šlené kašnou jako Menfield, ale
sochou anděla.
Jakmile jí Robert pomohl vystoupit z kočá ru, pohlédla na
rozlehlé sídlo vzbuzující respekt. Až po střechu bylo porostlé
břečťanem a pů sobilo tajemným dojmem. Z několika komínů se
kouřilo a zvěstovalo jediné, služebnictvo bylo na ná vrat pá na
velmi dobře připraveno.
Karina si všimla, že po levé straně stojí stá je. Po pravé se tá hla
alej stromů , která se pomalu začala zelenat. Spatřila dokonce i
mů stek přes jezírko, které si uměla představit pokryté lekníny.
Těšila se, až bude vhodná chvíle a Robert ji zahradou provede.
„Jaký je tvů j první dojem?“ usmá l se Robert, když si všiml, jak
jí oči zá ří radostí.
„Milovala jsem rodný zá mek a stejně tak budu milovat i
Rosebery,“ vrhla se k němu a objala ho. Ano, cítila, že tohle je
skutečně její nový domov. Strach z toho, zda si tu zvykne, dočista
vyprchal.
Robert by jí rá d uká zal zahrady, provedl stá jemi a představil
ty nejlepší koně, jaké jsou v Anglii chová ny. Nemohl však. Co
nejdříve musí prohledat celé sídlo. Nic jim nesmí uniknout.
120
 Henry předal spřežení štolbovi a zamířil okamžitě zadním
vchodem do zá mku. Dle přá ní Roberta mělo nejdříve
služebnictvo nastoupit v hale, aby se sezná milo s novou paní, pak
se měli vrhnout na pá trá ní po případných vetřelcích.
„Mů žeme?“ Robert jí nabídl rá mě a vedl ji po mírně točitých
schodech k hlavnímu vchodu. Masivní dřevěné dveře s klepadlem
v podobě lva se otevřely, uvítal je starší sluha v livreji.
„Mylorde, doufá m, že jste měli příjemnou cestu. Mylady,“
uklonil se a Karina se na něj vlídně usmá la. Sotva to však
postřehl, neboť celou dobu hleděl do země.
Jakmile sluha zavřel dveře, okamžitě se postavil do řady
nastoupeného služebnictva. Robert jim představoval novou paní,
které budou ná ležitě sloužit a poslouchat veškeré její příkazy,
jako by je vydá val on sá m. Na Rosebery dlouho nevlá dla jiná ruka
než Robertova, proto slova přísně zdů razň oval.
Karina se tak sezná mila s hlavní služebnou Peyton, jež měla
na starosti chod celé domá cnosti, s její mladinkou dcerou Cassie,
kterou Robert najal jako její komornou, s kuchařkou Barbarou a
její pomocnicí Rosemary, které všichni říkali zkrá ceně Rose. A
samozřejmě s Robertovým komorníkem Gilbertem, jenž jim při
příchodu otevíral dveře.
„Kde je zahradník a štolba? Ať okamžitě přijdou, Gilberte.
Chci, aby má choť znala tvá ře všech sloužících.“
Gilbert spěchal ven a zanedlouho se vracel s ustrašeným
štolbou Jeremym a zahradníkem Leonem. Oběma mužů m
nemohlo být více jak dvacet let, pů sobili roztěkaně a neustá le
klopili oči k zemi, jako by se snad něčím provinili.
„Henryho už zná š, drahá ,“ uká zal na muže, který přišel
směrem od kuchyně. „Henry pomá há Jeremymu i Leonovi,
doprová zí mě také na cestá ch,“
Teď už Karina znala všechny, i když jí jména i tvá ře splývaly.
Dů ležité bylo zapamatovat si jméno vlastní komorné – Cassie –,
ta už jí určitě uvede v obraz celé domá cnosti.

121
 „Madam, mů žete mě ná sledovat?“ oslovila ji služebná Peyton,
uklonila se a zamířila ke schodišti. Robert na Karinu kývl a také ji
doprová zel do její komnaty.
„Nechala jsem připravit lá zeň , bude trvat jen okamžik, než se
ohřeje na vá mi požadovanou teplotu, madam,“ říkala Peyton,
zatímco šla v čele chodbou ověšenou portréty Robertových
předků .
Karina si všimla, že Peyton kulhá . Zřejmě měla nějaký ú raz,
který jí znemožň oval běžný pohyb. Jako by pravou nohu měla
kratší.
„Zde je má ložnice,“ upozornil Karinu Robert, když se Peyton
zastavila. „Tvoje ložnice je přímo proti mé.“
Karina přikývla. Neslušelo se ptá t se, zda ji bude nechá vat
Robert v noci samotnou. Doufala však, že se jedná pouze o
formalitu.
Pokoj ji zcela ohromil. Všude bylo plno zrcadel, dostatek
skříní pro šaty, ná dherná postel se saténovým povlečením
sněhové barvy. U okna měla dokonce malý kabinet, kde by mohla
psá t dopisy. Toaletní stolek na levé straně u krbu byl snad
dvakrá t tak velký jako na Menfieldu. Samostatná koupelna
zabírala přinejmenším třetinu plochy hlavního pokoje. Karina
byla zkrá tka unešená a moc za to Robertovi děkovala. Peyton se
mezitím dokonale tvá řila, jako neviditelná .
„Pokud madam nemá jiné přá ní, poslala bych za ní
komornou,“ promluvila Peyton, když se k ní obrá til Robert.
„Samozřejmě, děkuji ti, Peyton,“ řekl Robert.
Ve chvíli, kdy se za služebnou zavřely dveře, vrhla se Karina
Robertovi kolem krku. Jako by zapomněla na hrů zy, které se
poslední dny odehrá ly. Tady, s Robertem, neměla už žá dný
strach. Je tu plno služebnictva, nic se jí tu přece nemů že přihodit.
„Jsem rá d, že jsi spokojená ,“ Robert ji políbil, pak se však od ní
odtá hl a začal prohledá vat všechny skříně.
„Myslíš, že by si troufli přijít až sem?“
„U takových lidí člověk nikdy neví.“

122
 Když byl s prohlídkou u konce, zapřísá hl ji, aby měla Cassie
stá le nablízku, dokud se nevrá tí. Vezme si všechny muže a
prohledají všechny místnosti, pak se vrhnou i na venkovní
prostory.
Karina přikývla. Nechá pala, čím to bylo, ale zcela se zbavila
strachu. Teď už bude jen šťastná , věřila tomu.
Cassie zaklepala na dveře a téměř neslyšně vstoupila. Usmá la
se na svoji mladou paní a Karina v ten okamžik věděla, že jí
Robert našel služebnou, které bude moci dů věřovat a před
kterou se nebude cítit nesvá .
„Dobrá , a nezapomeň , co jsem ti říkal,“ připomenul jí ještě
Robert před odchodem a před Cassie ji políbil na čelo. Pak se za
ním zavřely dveře, Karina zů stala s komornou o samotě.
„Připravím vá m koupel, madam, pokud dovolíte.“
„Samozřejmě, to je od vá s velmi milé, Cassie,“ oplatila jí ú směv
Karina a nepřestá vala se okouzleně rozhlížet po místnosti. Ani ve
snu by ji nenapadlo, že je Rosebery tak kouzelné sídlo, skoro až
pohá dkové. Vzpomněla si na hanlivá slova Philipa a musela se v
duchu poká rat za to, že mu vů bec dů věřovala.
Cassie jí pomohla vysvléknout se a pak ji zanechala v
koupelně samotnou. Teplou lá zeň a nově nabytý domov si Karina
neskonale užívala. Tady bude konečně paní, tady už se nebude
muset bá t otčíma. Robert zachrá nil nejen rodinný majetek a čest,
ale i ji samotnou. Nikdy se mu za to nebude moci dost odvděčit.
Voda již začínala pomalu chladnout, a tak přivolala Cassie.
Přispěchala ihned se sametovým červeným županem.
„Co je to?“ přejela Karina po vyšitém znaku na klopě.
„To je erb Roseberyů ,“ vysvětlovala služebná . Karina si už na
kočá ru a hlavních dveřích sídla povšimla lva odhá nějícího vrá ny;
mělo jí okamžitě dojít, že ho Roseberyové mají ve znaku.
„Madam,“ pobídla ji Cassie a odsunula polstrovanou židli od
toaletního stolku, aby se mohla Karina usadit. Mladá žena toho
hned využila. Vlasy měla mokré a Cassie je opatrně rozčesá vala,
zatímco ji Karina pozorovala v zrcadle.

123
 „Jak dlouho tu sloužíš?“ zapředla Karina rozhovor, aby se o
dívce něco má lo dozvěděla a získala si její dů věru.
„Pouhý týden, madam,“ odpověděla pokorně Cassie.
„Tak krá tce?“ podivila se Karina.
„Ano, madam. Jeho lordstvo mě najalo jako vaši komornou.“
„Aha, doporučila tě matka, že?“
„Ano, madam.“
Karina najednou vyčerpala všechny otá zky a pocítila
zklamá ní, že Cassie odpovídá tak ú sečně.
„Jste velmi pů vabná , madam,“ odvá žila se Cassie po hodné
chvilce špitnout.
„Děkuji, Cassie,“ usmá la se na ni do zrcadla.
To už na dveře klepal Gilbert, který přinesl Karinina
zavazadla. Zeptal se také, zda mů že Peyton podá vat menší
občerstvení, které si dovolili připravit. Cassie se mezitím pustila
do vybalová ní a ptala se Kariny, které šaty bude chtít připravit.
„Ty blankytně modré,“ uká zala Karina. Philip jí vždy říkal, že
ty jí sluší nejvíc, a ona doufala, že se v nich bude Robertovi líbit.
Peyton se objevila s podnosem a postavila ho na malý stolek u
krbu, který pomalu vyhasínal. Přihodila tedy trochu dřeva do
ohně a pobídla Karinu, aby se posadila ke stolku, kde je tepleji.
„Ty šaty jsou moc krá sné,“ odvá žila se promluvit Peyton a
vyslala ke Karině obdivný ú směv.
„Opatrně, Cassie, ať je nepomuchlá š. Ukaž,“ vrhla se k dceři a
pomá hala jí šaty opatrně vybalovat z kufrů .
Karina sledovala, že zaplnily jen jednu skříň . Přitom jich měla
k dispozici šest. Trochu si nad tím vzdychla, což Peyton
vypozorovala.
„Však nemějte strach, madam, brzy je zaplníme. Jeho lordstvo
se mě už před dvěma týdny poptá valo na nejlepší švadlenu z
okolí. A moje sestřenice vá m ušije tolik krá sných šatů , kolik si jen
budete přá t.“
„To je bá ječné, nerada bych Roberta zostudila nedostatečnou
garderobou.“ Karina uvítala, že se Peyton snaží chovat přá telsky

124
v rá mci svého postavení. Skutečně se zdá lo, že se jí nová paní
zamlouvala.
„Omluvte prosím mou smělost, madam, ale nemohu si
pomoci,“ řekla Peyton poté, co vyprá zdnily poslední kufr.
„Má m z vá s a jeho lordstva takovou radost! Pá n si nemohl
vybrat krá snější a milejší nevěstu!“
Karina se překvapeně pousmá la a poděkovala Peyton za její
slova. Hlavní služebná pak Karině nalila šá lek hořkého čaje a
podsunula jí kousek jablečného zá vinu. Teprve pak se vzdá lila.
Cassie se zdá la s prací u konce a Karina by nejraděj i zů stala
sama, připomněla si však Robertova slova, v nichž jí zdů razň oval,
že musí mít Cassie u sebe, dokud se nevrá tí z prohlídky zá mku.
Napila se čaje a ochutnala i lahodný zá vin. Měla pocit, jako by
se jí křehké těsto rozplývalo na jazyku. Pak se rozhodla
zkontrolovat situaci a přistoupila k oknu. Zahradník se štolbou už
prohledá vali stavení.
„Mohu vá m pomoci obléknout se, madam?“ zeptala se Cassie,
zatímco Karina hleděla z okna.
„Zatím ne, děkuj i,“ odpověděla a prohlížela si okolí zá mku.
Les… samozřejmě nemohl chybět a tá hl se po celé pravé straně
Rosebery. Už se těšila, až jej bude s Robertem na koních
prozkoumá vat. Konečně zažije něco krá sného a nového.
S ú směvem se otočila ke Cassie a šla se posadit zpá tky ke
stolku. Byla teď nanejvýš spokojená a podvědomě vytušila, že až
se Robert vrá tí, nepřinese žá dné špatné zprá vy. Všechno bude v
pořá dku.
O pů l hodiny později požá dala Cassie, aby ji oblékla, a doufala,
že se mezitím Robert vrá tí. Mýlila se však. Trvalo ještě další tři
hodiny, než se objevil. Po tu dobu seděla v místnosti s Cassie v
zá dech a cítila se nepříjemně.
Roberta uvítala s nadšením. On sá m se však ve dveřích
zarazil, nemohl se nabažit pohledu, jež se mu naskytnul. Karina
vypadala v modrých šatech ná dherně. Netušil, že svoji krá su
mů že ještě víc zná sobit.

125
 „Budete mě ještě potřebovat, madam?“ zeptala se plaše
Cassie.
„Ne, děkuji,“ usmá la se na dívku a nemohla se dočkat, až se za
ní zavřou dveře a ona se vrhne k Robertovi a spočine mu v
ná ručí. Jakmile se nabažila jeho teplého těla, zeptala se, zda
objevili nějaké stopy, které by nasvědčovaly, že je uvnitř vetřelec.
„Ne, díky Bohu.“
„Věděla jsem to, tady jsme v bezpečí.“
Robert se usmá l. Karina si povšimla, jak mu v tmavých očích
hrají veselá světélka, která znamenala jen jediné – i on byl
šťastný.
„Tobě se Rosebery vá žně zamlouvá , viď?“
„Zamlouvá ? Zamilovala jsem se do něj!“ vykřikla Karina
nadšeně a opět se k němu přitiskla. Odvedl ji ke stolku, kde se
posadil do druhého křesla, přehodil si nohu přes nohu a s lá skou
sledoval její nadšení.
„Nemohu se dočkat, až mě tudy provedeš. Kdy se vydá vá me
na první projížďku? Má š nějakého klidnějšího koně, kterého bych
se nemusela bá t osedlat?“
„Zítra, hned zítra po snídani si vyrazíme na koni, souhlasíš?
Ale s jedním je teď konec, Karino Roseberyová ,“ pohrozil jí.
„S čím?“
„S tvými tajnými vyjížďkami. Teď na ně není rozhodně
vhodná doba.“
„Ach ano, já vím. Ale nyní už si nemusím tajně vyjíždět, když
má m tebe.“
„Mů že nastat situace, kdy budu muset na čas Rosebery
opustit, tobě se nebude chtít mě ná sledovat do Londýna za
pracovními zá ležitostmi a pro takový případ jsem přiká zal
Jeremymu, aby tě vždy ná sledoval.“
„Přece nejsem malá .“
„Vím, ale musíš mě poslechnout, dokud se zá ležitost s
Arabellou nevyřeší. Vyčká me několik týdnů . Pokud se ná m do té
doby nezjeví další z jejích přízraků , bude i tak nejmoudřejší, když

126
se za ní do Londýna vydá m a jednou provždy utnu ty strašlivé
pletichy, kterými se ná m snaží otrá vit život.“
Karina přikývla. Chtěla něco namítnout, zvlá šť to, že by jej na
takové cestě rá da doprová zela. Robert se však tvá řil přísně a
nekompromisně, nechtěla zbytečně drá ždit hada bosou nohou.
Vyčká na vhodnější příležitost.
„Ale zítra si vyjedeme, to ti mohu slíbit.“
„Děkuji.“
„Blíží se čas k večeři. Očeká vá se, že se objevíme. Sice bych s
tebou nejraději zů stal tady, ale musíme sníst, co pro ná s
služebnictvo připravilo. Jejich prá ce by tak přišla nazmar. Peyton
ná m přijde ozná mit, až bude jídlo připravené. Omlouvala se, že
začali s přípravou pozdě, ale snad ještě chvíli vydržíme o hladu.“
„Nosíš Rosebery ve svém srdci, že?“
„Ano,“ přitakal. „A ještě víc miluji, že jsi v něm ty. Netušíš,
jakou jsi mi proká zala laskavost, když jsi dobrovolně souhlasila s
tím, že se staneš mou ženou.“
„To jsem ti ovšem neslíbila,“ namítla Karina.
„Jak to? Přece tam na ná vrší…“
„To jsem ale slíbila Thomasovi.“
„Má š pravdu,“ usmá l se a poklekl vedle jejího křesla. Jeho oči
se ještě víc rozzá řily, když se střetl s jejími. Naplnili tak
společnou chvíli nebývalým štěstím. Karina si nemohla vybavit
žá dnou vzpomínku, kdy jí byl dopřá n podobný pocit.
„Miluji tě, má drahá ,“ usmá l se na Robert a vá šnivěji políbil.
Děkoval Bohu, že dorazili na Rosebery dle plá nu. Kdyby se měl
ovlá dat ještě jeden jediný den, nevydržel by to a učinil by Karinu
svou zá konitou manželkou kdekoliv.
Byli tak zaujati sami sebou, že ani neslyšeli příchod Peyton.
Musela taktně zakašlat, aby je na sebe upozornila.
„Večeře už je připravená , mylorde,“ ozná mila a tiše opustila
místnost.
„Co se jí přihodilo?“ zeptala se Karina, když jí znovu upoutalo
její zmrzačení.

127
 „Nehoda. Ale nikoho se na to, prosím, neptej. Jaká koliv zmínka
o tom ji velice rozrušuje. Vyčkej času, určitě ti to sdělí sama.“
Souhlasila a pak se vydali do hlavní jídelny. Obrovský stů l
posetý mísami s ovocem, tá cy s vepřovou pečení, nadívanými
křepelkami… Karina nevychá zela z ú divu. Vypadalo to jako
hostina pro dvacet osob!
Když se po setmění vrá tili do Karininy ložnice, choval se
Robert tak jemně, jak jen bylo v jeho silá ch možné. Tak moc po ní
toužil, že zpočá tku stěží ovlá dal svoji vá šeň . Ovšem v okamžiku,
kdy jejich těla pomalu splynula, poskytl jí tolik něhy, jako žá dné
ženě předtím.

KAPITOLA 16.

Krá sné probuzení, pomyslela si Karina a prsty přejela po nahé

hrudi manžela. Netušila, jak moc první opravdová společná noc
prohloubí její lá sku k Robertovi. Kde se v něm vzalo tolik něhy,
tolik lá sky, kterou jí poskytnul? Přá la si, aby to nikdy neskončilo,
aby tu spolu mohli ležet až do soudného dne a milovat jeden
druhého. Navěky.
Robert sebou škubl, když ucítil Karinin dotek na prsou. Usmá l
se a okamžitě si ji stá hnul do ná ruče. Políbil ji na krk a v té chvíli
zjistil, že se jí nemů že nabažit. Vů ně mladého těla pů sobila
opojně, skoro se mu z toho točila hlava. Musel ji opět mít. Musel
políbit každý kousek jejího těla.
O hodinu později se Karina smá la radostí. Robert si podepřel
zá da polštá řem, Karina mu ležela na klíně a usmívala se na něj.
Tohle všechno je odpověď na mé modlitby, říkala si. Bů h mě
vyslyšel a seslal mi Roberta, seslal mi lá sku mého života.
„Musíme odtud někdy odejít?“
„Bohužel musíme, milá čku. Ne že bychom někomu u snídaně
schá zeli, ale chci s muži pro jistotu ještě jednou zkontrolovat
zá mek i ná dvoří. Pak ti ale slibuji, že si vyjedeme na koni. Uká žu
ti celé okolí.“

128
 Karina nadšeně přikývla. Bylo to sice jen drobné vynahrazení
slastných chvil, které teď prožili, radovala se však z každého
okamžiku, kdy mů že být Robertovi nablízku.
Oblékla se do zlatavých šatů a požá dala Roberta, zda by jí je
nezapnul. Nezavolala Cassie, nechtěla ničím společné rá no
narušovat.
Snídaně byla nachystaná přesně na čas. Karina sledovala
děvče, jejíž jméno si zaboha nemohla vybavit, a doufala, že na ni
nepů sobí jako povýšená novopečená manželka lorda
Roseberyho. Zá leželo jí na tom, aby ji služebnictvo vnímalo
pozitivně.
„Doprovodím tě do pokoje,“ řekl Robert, když dosnídali.
„Proč? Nemohu se porozhlédnout po zá mku?“
„Nechci, aby ses tu pohybovala sama, dokud se znovu
neujistím, že se sem nikdo nevkradl.“
Jeho hlas zněl příkře. Pochopila, že není vhodná doba se s ním
dohadovat, a raději ho ná sledovala. Chá pala, že má obavy. Nic to
však nezměnilo na jejích myšlenká ch, které napovídaly, že zde se
mů že cítit v naprostém bezpečí.
Společnost jí tak opět dělala Cassie. Usmívala se, pů sobila
mile, Karina však stá le nemohla najít vhodné téma, kterým by
sebe i dívku zabavila a ukrá tila si tak čeká ní na Roberta.
„Pracovala jsi už předtím?“
„Ne, madam. Pomá hala jsem jen otci v chalupě. Byl už starý a
jaká koliv pomoc přišla vhod, když maminka musela být tady.“
„Ř íká š, že byl starý…“
„Ano, madam. Minulý rok bohužel zemřel.“
„To je mi líto. Chalupa je tedy opuštěná ?“
„Ne, to ne. Domů se vrá tila má starší sestra i s rodinou. Já jsem
si tam pak připadala jako pá té kolo u vozu, plno dětí a jedno
rozhá dané manželství,“ rozpovídala se Cassie konečně.
„Matka ti tedy našla místo zde.“
„Ano, nebýt vá s, musela bych ještě teď sná šet jejich časté
há dky.“

129
 Karina se pousmá la. Nedělala si žá dnou iluzi, že se s
Robertem nikdy nepohá dá . Doufala však, že to nebude příliš
často. Ale její maminka vždy říkala, že há dka je nejlepší způ sob,
jak zjistit, zda muž ještě miluje. Nesmí jich být ale příliš, varovala
ji.
„A jsi tu spokojená ?“
„Ano, madam. Zpočá tku jsem měla strach, všichni jsme se bá li,
koho si jeho lordstvo vybralo za ženu. Myslím, že jste naprosto
předčila veškerá očeká vá ní.“
Karině to připadalo milé a pobídla dívku, aby se posadila
vedle ní ke krbu. Zatím jen postá vala u skříně a nevěděla, kam má
pořá dně složit ruce.
„To nemohu, madam,“ začervenala se dívka.
„Jsi moje komorná , že?“ usmá la se na ni Karina. „Tak to ber
jako příkaz.“
Cassie se opět neubrá nila dalšímu zardění, ale uposlechla
Karinu. Sedala si opatrně, jako by snad čekala, že si to paní
rozmyslí a řekne, že to byl jen žert, ať se znovu postaví tam, kde
je její místo.
„Š koda, že nezná š mého manžela lépe. Rá da bych se o něm
dozvěděla něco bližšího.“
„To nezná m,“ připustila Cassie, „ale má ma o něm často
mluvila, když se jednou či dvakrá t v týdnu objevila doma.“
„Skutečně? A co povídala?“ Karina napnula uši. Doufala, že se
dozví i nějaké zajímavosti, které by jí nikdo jiný neprozradil.
„Býval velice nešťastný. Víte, že mu jeho druhá žena…“
Najednou si přitiskla ruku na ú sta a pokřižovala se, jako by se
snad nedokončenou větou rouhala a koledovala si o pekelná
muka.
„Ž e utekla se sluhou a zemřeli spolu?“
„Ano, madam.“ Cassie vykulila své velké modré oči a čekala,
zda ji Karina pobídne, aby hovořila dá l, nebo jí zarazí.
„Už jsem o tom slyšela. Mů j manžel byl prý poté velice
nešťastný.“

130
 „Ano, madam, bloumal celým okolím jako nešťastný duch.
Moc se tím trá pil. Litoval určitě její mladý život, ale nejvíce ho
muselo trá pit to, jak ho podvedla. Copak se něco takového dělá ,
mylady?“
„Ovšemže ne,“ ujistila ji, protože dívka na tato slova čekala.
„Nevychá zel ze svého pokoje celé dlouhé dny. Dokonce
odklá dal i jinak časté jízdy na koni. Všechno kolem pohltila
temnota.“
„Musel být moc nešťastný.“
„Ano, ale…“ Cassie se rozhlédla kolem, aby se ujistila, zdaje
někdo neposlouchá . Jako by tu snad zdi měly uši.
„Začal si sem zvá t pochybné dá my,“ říkala tiše.
Karina pozdvihla obočí. Robertova minulost je tedy
všeobecně zná ma. Byla rá da, že o ní také ví a Cassie jí nesděluje
žá dné velké novinky, které by jí snad vyrazily dech a změnily
pohled na manžela.
„To je už minulostí,“ podotkla proto jen.
„Ano, mylady, o tom by nikdo nepochyboval. Jeho lordstvo se
přestalo stýkat i s tou strašlivou herečkou, která tu prý
služebnictvo komandovala, jako by tu už byla paní.“
„Ona sem jezdila? Nevěděla jsem o tom.“
„Ano, mylady. Ale po třetí ná vštěvě ji sem jeho lordstvo už
nikdy nepozvalo. Poznal, jak je z ní služebnictvo sklíčené, a jemu
samotnému zřejmě stačilo jen chvilkové povyražení někde v
Londýně.“ Jakmile to Cassie vypustila z ú st, rychle se zvedla a
nevěděla, zda má utéct jen z místnosti, nebo rovnou z celého
zá mku a už se sem nikdy nevracet.
„Moc se omlouvá m, mylady! Proboha vá s prosím, odpusťte mi
moji prostořekost! Nechtěla jsem říct nic špatného! Už se to
nikdy nebude opakovat, přísahá m vá m! Jen mě prosím odtud
nevyhá nějte!“
Karina by se nejraději rozesmá la, pochopila však, že jako nová
paní jí musí alespoň trochu pohrozit, aby neztratila ú ctu. Cassie
zašla dá l, než příslušelo jejímu postavení. I když i Karina byla
trochu vinna. Neměla by se služebnictvem zapřá dat podobné
131
rozhovory. Myslela si však, že by se skrze Cassie mohla o
Robertovi dozvědět něco víc.
„Posaď se, nikam tě nevyhá ním,“ uklidň ovala Cassie a zavrtěla
přitom hlavou. „Pouze mi vyprá věj o udá lostech, vlastní
domněnky vynechej.“
Cassie poděkovala, že se na ni paní nezlobí, zdrá hala se však
dá l cokoliv povídat. Obá vala se, že nedoká že jazyk udržet na
uzdě, a jakmile začne mluvit, slova se jí budou plést jedno přes
druhé a nakonec příliš pozdě zjistí, že řekla zase něco
neuvá ženého.
„Mohu už jít, madam?“ špitla Cassie a vyslala ke Karině
prosebné pohledy.
„Ne, musíš tu se mnou zů stat, dokud se jeho lordstvo nevrá tí.“
Cassie vytřeštila oči, protože si v mysli začala hned sklá dat
děsivé scény, při kterých Karina manželovi prozradí vše, o čem
spolu mluvily. A ona přijde o místo.
Vrhla se proto na kolena a prosila Karinu, aby o jejím
prohřešku před mylordem pomlčela.
„Uklidni se, Cassie!“ vykřikla Karina rá zně. „Musíš tu se mnou
zů stat, protože si z jistých dů vodů mů j manžel nepřeje, abych
zů stá vala o samotě. Jistě sis všimla, že muži prohledá vají zá mek a
v noci prý drželi hlídku i u brá ny. Dokud se nevrá tí, musíme tu
zů stat společně. Zase se posaď.“
Napjaté ticho, které už Karina nedoká zala prolomit, naštěstí
přerušil Robertů v příchod. Tvá řil se vesele, ihned pochopila, že
není dů vod k obavá m. Rosebery nehostí žá dného vetřelce.
Karina dovolila Cassie odejít a vrhla se manželovi kolem krku.
„Nechtěla sis vyjet na koni?“
„Ne, teď už ani ne,“ usmá la se a odvedla ho k posteli.
Milová ní s Robertem jí připadalo stá le krá snější. Nemohla se
nabažit jeho polibků , jeho pevného těla, jehož se toužila neustá le
dotýkat. Objevila rozkoše milová ní a nemohla se jich nasytit.
Na vyjížďku ji vzal Robert až další rá no, ještě před snídaní.
Osedlal jí klidnou bílou klisnu Sieru, která ji okamžitě přijala za

132
svou paní a nesla ji na hřbetu radostně, jako by snad čekala na
její příchod.
„Buď opatrná ,“ varoval ji Robert, když projeli branou. „Už
dlouho na sobě nenesla jezdce, ale patřila vždy mezi mé
nejklidnější koně.“
Karina přikývla a na jeho doporučení sevřela otěže pevněji v
ruce.
Robert jí ukazoval ná dheru rodného kraje. Hustý smrkový les
prosycený vů ní jehličí, v jehož nitru se ukrývala ská la s podobou
čerta, u které si na chvíli odpočinuli. Zurčel zde také ú zký
potů ček, jenž se dal přejít jediným dlouhým krokem. Karina si v
něm oplá chla ruce a koně uhasili žízeň .
„Není tu ná dherně?“ zvolal vesele Robert.
„Jako v pohá dce,“ souhlasila s ním Karina, objala jej v pase a
přitiskla se k němu.
„Uká žu ti ještě vesnici. I když už není osídlená . Zů staly tam jen
prá zdné domy. Ř íká me jí vesnice duchů .“
„Vesnice duchů ?“ Vzpomněla si, jak jí Philip říkal, že se kvů li
Robertově krutosti všichni vesničané raději vystěhovali.
„Před třemi roky řá dila hrozná epidemie cholery. Z dvaceti
pěti vesničanů nikdo nepřežil. Povolal jsem lékaře, ale všichni
tam odmítali vkročit. S několika sloužícími jsme se o ně snažili
postarat, bylo však příliš pozdě.“
Karině připadalo smutné, že se Robertovi nepodařilo
zachrá nit žá dného osadníka. Určitě mezi nimi byly i děti.
Nechtěla na to raději vů bec myslet a zvažovala, zda Roberta
raději nepřemluví, ať prohlídku vesnice vynechají. Nakonec se
neodvá žila narušit Robertovy plá ny.
Ná sledovala ho cvalem ú zkou lesní stezkou podél potoka,
který se stá le rozšiřoval, jak les začal řídnout a cesta stoupala až
k východu.
Jakmile se ocitli na prudkém denním světle, Karině se naskytl
pohled na vylidněnou vesnici. Prá zdné domky vypadaly zpustle a
hlavně strašidelně. Vlá dlo tu stejné ticho jako v lese. Karinu

133
okamžitě polil strach. Necítila se tu v bezpečí, naskočila jí husí
ků že po celém těle.
„Pojeďme pryč,“ vyzvala Roberta.
Ohlédl se na ni a spatřil, jak velice je rozrušená . Netušil, že na
ni vesnice takto zapů sobí. Jemu naopak přiná šela klid.
„Omlouvá m se,“ řekl a okamžitě obrá til koně. Přiblížil se těsně
k ní a vzal ji za ruku. Koně se při tom o sebe otírali boky a snažili
se jeden druhému vzdá lit.
„To nic, jen se tu necítím dobře.“
Jakmile se vrá tili na zá mek, Karina okamžitě požá dala Cassie
o sklenici vody. Dívka poznala, jak je paní rozechvělá ,
neodvažovala se však na nic zeptat, dokud Karinina tvá ř
nezčervenala.
„Byla jste ve vesnici duchů , že, madam?“
„Ano, jak jsi to poznala?“
„Má m z ní husí ků ži, madam. Nevkročila bych tam ani za
bílého dne.“
Karina přikývla. Očeká vala, že vyjížďka s Robertem ještě víc
posílí její dobrou ná ladu, místo toho o ni zcela přišla. Rozhodla
se, že si odpočine. Začala jí třeštit hlava a Robert se zdržel ve
stá jích déle, než očeká vala.
„Má m vá m přinést čaj, madam?“
„Ano, to by od tebe bylo laskavé.“
Když o pá r minut později vstoupil Robert do ložnice a shledal,
že u Kariny není Cassie, zuřil. Vysvětlovala mu, že jí šla udělat jen
čaj, to mu však nestačilo až do chvíle, kdy mu přiznala, jak
mizerně se cítí.
„Možná ses nachladila,“ řekl, posadil se vedle ní na kraj
postele a sá hl jí na čelo. „Horečku nemá š,“ dodal trochu
klidnějším hlasem.
„Omlouvá m se. Ale vím, že už mi tady nic nehrozí, Roberte.
Možná bychom nemuseli být tak hrozně opatrní.“
„Až si budu jistý, že jsi v naprostém bezpečí, tak…“

134
 „Pokud by se sem někdo vetřel, služebnictvo by si ho muselo
všimnout,“ přerušila jej Karina. Cítila, jak jí těžknou víčka. Dala by
cokoliv za spá nek.
„Zů staneš tu se mnou, prosím?“ vzala ho za ruku a něžně po ní
přejela prsty.
„Ano, samozřejmě.“
Usmá la se. Hned jí bylo lépe, když věděla, že ho bude mít
nablízku. Cassie jí sice byla dobrou společnicí, přesto ji nevá hala
vyměnit za Roberta.
„Mrzí mě, že jsem tě tam vzal. Nevím, co mě to napadlo.
Zapů sobilo to na tebe strašlivě už jen proto, co sis prožila za
poslední týden.“
„To je v pořá dku, neomlouvej se.“
„Až si vyjedeme příště, vezmu tě jen na samá krá sná místa,
která tvou ná ladu jen posilní.“
Přikývla. Víčka jí už těžkla. Držela Roberta stá le za ruku a
pomalu usínala. Promeškala i příchod Cassie, která potichu
předala Robertovi tá c s konvicí čaje a dvěma šá lky, pokud by i
jemu přišel k chuti.
„Mů žeš jít, Cassie,“ zašeptal Robert, aby Karinu neprobudil, a
pak ji lá skyplně pozoroval. Bože, tolik ji miloval. Připadala mu
jako anděl seslaný na zem, aby napravila všechny křivdy, které se
mu kdy udá ly. Prožili spolu jen necelý týden, a už si nedoká zal
představit, že by měl žít bez ní. Modlil se, ať je jen unavená a
spá nek ji zcela vyléčí.
Ulehl vedle Kariny a sá m se na chvíli oddal spá nku. Nemohl se
její ú navě vlastně divit. V noci toho naspali má lo a pak si rovnou
osedlali koně. Měl k ní být shovívavější a dopřá t jí víc spá nku, ale
i jemu se zdá lo, že touží po milová ní. Jejím očím nemohl nic
odepřít, zvlá šť když se v nich zračila touha po polibcích a objetí.
Probrala se až pozdě odpoledne, zcela odpočatá a bez bolesti
hlavy. Čaj už dá vno vychladl a Roberta pohltil hluboký spá nek.
Přejela mu prsty po tvá ři, což jej okamžitě probralo.
„Už jsi vzhů ru? Cítíš se lépe?“ ptal se starostlivě. „Ano, je mi
dobře. Byla jsem jen vyčerpaná .“
135
 S ú levou jí vtiskl polibek na rty a přikazoval při tom svému
tělu, aby se uklidnilo. Teď ji nemohl unavit dalším milová ním.
„Kolik je hodin?“
„Pů l čtvrté.“
„To jsme promeškali oběd.“
„Když se tu pojedená cté objevila Peyton, řekl jsem jí, že
budeme až večeřet. Dělala si o tebe starosti.“
„To je milé.“
„Kdybys ji znala, překvapilo by tě to. Neměla rá da žá dnou
ženu, kterou jsem přivedl. Kdysi to byla moje chů va, někdy má m
pocit, že v ní stá le převlá dají mateřské city. Vždy si pro mě přá la
jen to nejlepší. A o tobě má to nejlepší mínění.“
„Netušila jsem, že tě vychová vala.“
„Tak bych to nenazýval. Spíš byla poblíž mým prvním
krů čků m, pečovala o mě ve dne a v noci… Vlastně má š pravdu.
Ano, vychová vala mě.“
„A ty ji má š velmi rá d,“ usoudila Karina. „Zá leží ti na jejím
ná zoru.“
„Lhal bych, kdybych tvrdil opak.“
„Pak jsem moc rá da, že proti mně nic nenamítá ,“ usmá la se a
vá šnivě ho strhla do svého objetí.

KAPITOLA 17.

Během ná sledujících dvou týdnů se jaro konečně probudilo

naplno. Krajinu pokryla ná dherná zeleň , barva příslibů a naděje.
Zima se konečně odebrala ke spá nku a nechala přírodu zase si na
čas vydechnout a nabrat sil.
I Karina se za těchto dnů cítila šťastná . Nikdy by nevěřila, že
je to vů bec možné, po tom všem, co prožila. Robert ji miloval,
snesl by jí modré z nebe, kdyby to bylo v jeho moci. Na otčíma i
Philipa si už skoro nevzpomněla. Nechtěla se zbytečně trá pit a
sobecky si užívala štěstí, což jí předtím nebylo vlastní.
Děsivý přízrak se přestal objevovat. Zdá lo se, že Arabellina
pomsta dosá hla konce. Robert se za ní chtěl vydat do Londýna,
136
aby všemu učinil definitivně přítrž, ale Karina jej od toho
odradila. Nemělo smysl za ní jezdit, to by v ní opět probudilo
pocity zhrzené lá sky a vá šně. Mohla by znovu pletichařit, o to
přece žá dný z nich nestá l.
Oba si zatím užívali klidu na Rosebery. Nikdo je
nenavštěvoval, nikdo je zbytečně neochuzoval o čas. Mohli se
věnovat jen sami sobě. Ovšem až do chvíle, než se jednoho
nedělního rá na vrá tili z projížďky. Robert se jí zdá l už od večera
překvapivě zamlklý a pobledlý. Kvů li zběsilé jízdě, kdy souhlasil s
Karininým ná vrhem, a uspořá dali zá vody, jeho tělo zchvá tila
vysoká horečka. Všimla si, jak se jeho tvá ř orosila, když od stá jí
zamířili k hlavnímu vchodu.
„Jsi nemocný,“ řekla, Robert však jen zavrtěl hlavou.
„Nic mi není.“ Vzá pětí se mu podlomily nohy a zahradník se
štolbou ho museli přenést do postele. Horečka propukla naplno.
Karina nevěděla, co dělat. Pečovala o Roberta celý den, nehnula
se od lů žka, ale nezdá lo se, že by mu bylo líp, spíš naopak. Chvíli
se chvěl zimnicí, pak naléhal, aby otevřela okno a pustila dovnitř
trochu čerstvého vzduchu.
Karinu jeho stav soužil. Připadala si bezradná . Když odbila
sedmá hodina a Peyton se jí přišla zeptat, jestli má večeři přinést
sem, Karina odmítla. Neměla na jídlo pomyšlení. Robert jí dělal
velké starosti.
„Má m nechat připravit studený zá bal? Trochu by srazil
horečku,“ navrhla Peyton, když se přiblížila k pá novu lů žku.
„Ano, ano, prosím,“ souhlasila Karina.
„Hned to bude, madam. A nemějte strach. Rá no bude
mylordovi určitě mnohem lépe. Jeho silný duch se s horečkou
popere.“
Karina se modlila, aby měla Peyton pravdu. Robert spal už
skoro hodinu a musela jej probudit, aby ho zabalila do ledového
prostěradla.
„Zvlá dnu to sama,“ řekla Karina a počkala, až služebná odejde.
Robert ležel pod přikrývkou nahý a určitě by si nepřá l, aby ho
spatřil někdo jiný než Karina.
137
 Vypadá tak zranitelně, pomyslela si. Občas zaslechla, jak
doká že horečka přivodit i smrt, a měla velký strach, aby jí
nevzala Roberta. Nevěděla, co by si bez něj počala, zblá znila by
se. Ne, ne, říkala si v duchu, takovou hrů zu si nesmím vů bec
připouštět.
Robert se probral, když na něj položila studenou lá tku. Oči
měl vodnaté a lesklé.
„Ty plá češ?“ zeptal se a přejel si jazykem po rtech.
„Ne, to víš, že ne,“ uklidň ovala jej a přidržela mu u ú st sklenku
s vodou.
„Mrzí mě, že jsem ti takhle zkazil den.“
„Nenamá hej se, odpočívej,“ pobízela ho Karina a posadila se
vedle něj na židli. Vyprostil ze studeného obkladu ruku a pohladil
ji.
Karina se usmá la a opatrně mu ruku přiložila k tělu. Utěsnila
prostěradlo, aby mu chlad pronikal přímo do těla, a aniž by to
vnímala, hluboce si vzdychla.
„Přece neumírá m,“ zašeptal Robert a ze všech sil se na Karinu
usmá l. Bylo zřejmé, jak moc se trá pí, a chtěl jí dodat trochu
optimismu.
„Odpočívej,“ zopakovala Karina a sledovala, jak pomalu opět
upadá do hlubokého spá nku. To bylo jen dobře, tělo tak nabere
sílu. Ale co když už se neprobudí, vykřikla najednou v duchu.
Nemohla se zbavit černých myšlenek, které ji trá pily stá le víc.
Hodiny odbily desá tou, když se opět objevila Peyton. Spatřila
Karinu, jak sedí na židli a spí. Tělo se klonilo k levé straně, a
kdyby na ni promluvila, lekla by se a možná i spadla.
Přistupovala k ní proto opatrně a vzala ji za ramena, když k ní
promluvila. Karina sebou sice leknutím trhla, díky Peyton se jí
však podařilo najít rovnová hu.
„Přišla jsem vá s vystřídat, madam.“
„To není nutné,“ zašeptala Karina.
„Madam, potřebujete si odpočinout. Jste tu už celý den. Takhle
ztratíte sílu ještě vy.“

138
 Karina si uvědomila, že má služebná pravdu, při pohledu na
Roberta se však nechtěla pohnout z místa. Co kdyby se probudil a
řekl, že mu je lépe? Nečekala na jinou zprá vu. A sama určitě
neusne.
„Postará m se o pá na, madam. I vy přece musíte odpočívat.“
Karina nakonec přikývla. Slíbila však, že se brzy vrá tí.
Když se postavila, zjistila, jak moc na ni dolehlo celodenní
sezení. V kříži ucítila nesnesitelnou bolest a musela udělat
několik kroků , než se v chů zi cítila jistější. Ve dveřích se ještě
otočila. Co kdyby se Robert prá vě probouzel? Zklamala se, stá le
spal.
Potichu tedy přešla do své ložnice, kde na ni čekala Cassie s
rozžhaveným svícnem položeným na stolku vedle postele.
Soucítila s mladou paní a moc ji trá pilo, že je lord nemocný.
„Mohu vá m být v něčem ná pomocná , mylady? Mohu vá m
připravit čaj nebo něco malého k jídlu?“
„Běž spá t, Cassie. Už je pozdě.“
Dívka nevěděla, co na to říct. Sledovala, jak si Karina
nešťastně sedla na postel a při tom si vzdychla.
„Pá n bude určitě brzy v pořá dku, nemusíte o něho mít strach.
Má silného ducha, ten by přemohl i horší nemoci.“
Karina se k ní otočila a usmá la se s krá tkým přikývnutím.
„Přinesu vá m čaj, madam,“ nedala se dívka odbýt. „Celý den
jste skoro nic nepila…“ Cassie nečekala, až jí paní začne
odporovat, a vydala se do kuchyně. Když se vrá tila, našla Karinu
ve stejné pozici. Hleděla před sebe bez jediného mrknutí, zcela
ponořena do vlastních myšlenek.
Dívka položila podnos s čajem a jablečným kolá čem na stolek
a přišla až těsně ke Karině, aby si jí vů bec všimla.
„Kdybyste něco potřebovala, madam, budu vzhů ru.“
„Jen jdi klidně spá t,“ zavrtěla Karina hlavou. „Zítra ná s čeká
zase další dlouhý den. Musíš si odpočinout.“
Cassie věděla, že se s paní nemá o ničem přít. Potichu se
vzdá lila z místnosti. Trá pilo ji, jak moc je Karina nešťastná . Měla
ji rá da. Všichni ji tu měli rá di. Dokonce chodila i za kuchařkou do
139
kuchyně, vybírala s ní jídlo a přá telsky si s nimi povídala.
Takovou paní zkrá tka nešlo nemilovat.
Karina si nalila trochu čaje a zjistila, že ji pá r doušků skutečně
povzbudilo. Ochutnala i kousek kolá če. O Roberta si určitě
nemusí dělat starosti. Má silného ducha, jak říkala Cassie. Rá no
mu bude lépe.
Při pohledu na polštá ř ji přepadla touha na chvíli si lehnout. A
možná i na okamžik zavřít víčka. Pak se vrá tí k Robertovi a
vystřídá Peyton.
Ale jakmile spočinula v měkké posteli, přemohl ji spá nek.
Probudila se až se svítá ním.
Vyskočila a rozhlédla se kolem. Oknem sem putovaly sluneční
paprsky a šimraly ji po tvá ři. To ony ji vytá hly ze spá nku.
Pohlédla na sebe do zrcadla a má lem vykřikla zděšením.
Vypadala přinejmenším o deset let starší. Vlasy měla rozcuchané
jako strašidlo, těžce se poddá valy hustému kartá či, který je jen
zbytečně nadýchal.
Potichu vstoupila k Robertovi a vykřikla zděšením, neboť
postel byla prá zdná . Zamířila okamžitě do koupelny, ani tam však
manžela neobjevila.
Něco se přihodilo, pomyslela si. Něco se přihodilo a Roberta
museli přemístit jinam. Ale proč? Proč by to dělali? A kde je
Peyton nebo Cassie? Proč jí nikdo nic neřekl?!
Rozčileně vyběhla na chodbu a zamířila k Cassie. Ta však o
ničem nevěděla. Možná její matka…
„Peyton?“ zaklepala Karina je dveře jejího pokoje a vstoupila
dovnitř. Služebná se prá vě chystala zajít do kuchyně a připravit
pro Karinu vydatnou snídani. Opustila pá na krá tce po pů lnoci,
kdy se probral a přísahal, že mu je už mnohem lépe. Poslal ji spá t,
odmítal poslouchat všechny její ná mitky.
„Kde ale mů že být? Přece by si nevyrazil na koni!“ vykřikla
Karina a zamířila k hlavnímu vchodu. Krá čela rozčileně a celou
cestu si představovala, jak Robertovi vyčiní, pokud na něj venku
narazí.

140
 Štolba Jeremy ji uctivě pozdravil a sundal si čepici, když
spatřil, jak k němu míří. Vypadala rozčileně, takovou ji ještě
neviděl. Nahá něla mu strach.
„Je tu pá n?“
„Ne, madam,“ odpověděl Jeremy a sklonil hlavu. Nemohl se jí
dívat dlouho do očí. Byla tak krá sná ! A rozčilená se zdá la ještě
krá snější!
Karina už nevěděla, kde by mohla Roberta najít. Vztekala se
sama na sebe, že zatím nezná všechny jeho zvyky. Bů h ví, co
každé rá no dělá val, když ještě nebyli manželé. Možná si
nedopřá val ranní projížďky, možná …
„Odjel už před pů l hodinou,“ špitl Jeremy.
Karina se na něj ostře podívala.
„Tys ho nechal jet v takovém stavu?“
„Madam, pá n se mnou o ničem vů bec nediskutoval.“
Ach ano, rozčilovala se na nepravého. Jako by snad Robert
poslechl ji, natožpak vlastní sloužící. Ti jen plnili jeho příkazy.
„Kam jel?“
„Zřejmě do vesnice duchů , madam. Ř íká , že to místo ho
uklidň uje.“
Přemýšlela, že si také nechá osedlat koně, dožene ho a pěkně
mu vyčiní. Jenomže při pomyšlení na pustou vesnici ji zalil
studený pot. O takovou vyjížďku nestá la. Co když se ale
Robertovi něco stane? Co když opět propukne horečka nebo
spadne z koně? Rozhodla se.
„Osedlej mi koně,“ přiká zala Jeremymu.
„Madam…“
„Osedlej mi koně!“ zopakovala Karina dů razně. To už se
Jeremy vů bec neodvá žil odporovat a ihned ji uposlechl, i když na
sobě neměla jezdecký oblek a šaty jí budou jen na překá žku.
Karina čekala venku a nechá pala, co štolbovi trvá tak dlouho.
Když už toho měla prá vě dost, vrazila do stá je a zjistila, že sedlá
dva koně.
„Musím jet s vá mi, madam,“ špitl omluvně.
„Se mnou? A proč? V žá dném případě!“
141
 „Je mi to líto, madam…“ Zdá lo se, že se Jeremy snad každou
chvíli rozplá če. Vnímal Karinin hněv a cítil se hů ř a hů ř.
„Pá n mi přiká zal, že vá s musím všude doprová zet, pokud s
vá mi nepojede přímo on. Nemů žu vá s nechat jet samotnou,“
Karině se Jeremyho zželelo. Pů sobil skutečně velmi nešťastně
a nejspíš se oprá vněně obá val pá nova hněvu. Až by zjistil, že
nechal jet Karinu samotnou, stal by se terčem pá novy zlosti a
možná by i přišel o dobrou prá ci.
„Dobře, ale pospěš si,“ souhlasila nakonec Karina, i když se při
tom nepřestala mračit. Jeremy se sice trochu uklidnil, chvěly se
mu však ruce a zatím měl připraveného jen jednoho koně. Karina
se na něj už nemohla dívat a sama se zapojila do prá ce.
„Povedeš mě, ve vesnici duchů jsem byla jen jednou,“ řekla,
když vysedla na koně a vyjela na ná dvoří.
V sedle se zdá l být Jeremy poněkud jistější než na zemi.
Karina shledala, že je dokonce výborným jezdcem. Překvapil ji a
získal si její uzná ní. Možná je to jen její vina, že se mu nedařilo
koně osedlat rychle. Znervó zň ovala ho, přená šela na něj všechnu
svou špatnou ná ladu a rozčilení.
Ještě před tím, než vjeli do lesa, si Karina všimla, jak se nebe
najednou začíná zatahovat. Už od východu se k nim hnal
obrovský šedý mrak naplněný deštěm. Doufala, že do vesnice
dorazí brzy a stihnou se včas vrá tit domů . Kdyby promokli,
Robertovu stavu by to určitě neprospělo.
Jakmile projeli lesem a ocitli se ve vesnici duchů , padl na
Karinu stejný stísněný pocit, jaký měla poprvé. Doufala, že tu
Robert odpočívá a vyrazí hned zpá tky.
„Roberte?“ zavolala.
Jeremy pobídl koně a seskočil až u prvního prá zdného domku.
Nahlížel do něj, dokonce prohledal i všechny ostatní, Robert tam
však nebyl.
„Kde ještě mů že být?“
Jeremy nereagoval na její otá zku, protože mu na tvá ř dopadly
první kapky deště. Rá d by jí navrhl obrá tit koně, obá val se však
jejího hněvu.
142
 „To ná m ještě schá zelo,“ ulevila si Karina vzteky, když déšť
začal sílit.
Věděla, že nemá smysl po Robertovi dá l pá trat. Bů h ví, kterým
směrem se rozjel.
„Vrá tíme se na zá mek,“ rozhodla Karina a hbitě otočila koně.
Připadalo jí, že nereaguje na její povely a cvá lá klidně, jako by se
nechumelilo. Pomohlo, když Jeremy odhadl situaci a předjel ji.
V dá lce zaburá cel hrom, oblohu proťal blesk. Karinina klisna
nepokojně zaržá la a stá vala se neovladatelnou.
Jeremy zpomalil a pokoušel se Karininu klisnu uklidnit tím, že
pojedou vedle sebe. Na kraji lesa si to už mohli dovolit, cesta tu
byla přizpů sobena dvěma jezdců m.
Najednou se rozpršelo tak hustě, že Karina sotva viděla hlavu
koně. Dů věřovala Jeremyho instinktu. Věřila, přá la si věřit, že
nezabloudí a dorazí brzy na zá mek. Ve chvíli, kdy seskočila před
stá jemi z koně a rychle ho odvedla dovnitř, pocítila obrovskou
ú levu.
Jeremy spěchal za ní, sotva popadal dech. Sice pořá dně
promokli, ale i tak dorazili na zá mek dřív, než předpoklá dal.
„Děkuji,“ hlesla Karina a opřela se o zeď, aby se vydýchala.
Jeremy se usmá l. Od Kariny takové slovo nečekal. Před
hodinou mu skutečně nahnala pořá dný strach.
„Bylo mou povinností vá s doprová zet, mylady.“
Karina pokývala hlavou. Teď zbývalo jen jediné. Vrhnout se
zpá tky do deště a dostat se co nejdřív do haly.
„Počkejte, madam,“ zadržel ji Jeremy a podržel jí nad hlavou
černou plachtu, kterou jindy zakrývali seno před deštěm. Pak s ní
pospíchal k hlavnímu vchodu.
Jakmile Karina vpadla do haly, spatřila u schodiště Roberta.
Projela jí vlna vzteku!
„Pomá tla ses?!“ vykřikl Robert, když se ujistil, že ho nemů že
zaslechnout někdo ze služebnictva.
„Já ?“ Karina se cítila prá vem dotčená .
„Jak tě mohlo napadnout vyjet mě hledat?! Ještěže mě Jeremy
uposlechl a vyrazil s tebou! Mohlas v tom dešti někde zabloudit!“
143
 „Kdybys nezmizel, nemusela jsem nikam vyjíždět!“
„Jeremy ti přece řekl…“
„Včera jsi měl ještě vysokou horečku! Bá la jsem se o tebe!“
zakřičela. „Rá no jsem přišla do pokoje a tys tam nebyl! Víš, jaký
jsem měla hrozný strach?! Nikdo nevěděl, kde jsi, až Jeremy! Bylo
to od tebe strašně nezodpovědné!“
Robertova tvá ř zjihla. Pomalu k ní přistoupil a pak ji vá šnivě
ukryl ve svém ná ručí.
„Omlouvá m se… Cítil jsem se lépe a… Nejsem z těch, kteří se
chtějí nechat porazit nemocí. Těžce jsem nesl, žes mě včera viděla
v takovém stavu. Chtěl jsem si vyjížďkou dodat trochu sil.“
Karina se rozechvěla zimou nebo vzrušením z jeho blízkosti.
Nevěděla to. Vlastně na tom ani nezá leželo. Děkovala Bohu, že je
Robert v pořá dku a vypadá skutečně lépe než předchozí den.
„Měl jsi mi to říct,“ vyčetla mu. Toužil ji políbit, měl však
strach, že se ho nemoc stá le drží, nechtěl ji nakazit.
„Věděl jsem, že bys mi to rozmlouvala. Myslel jsem, že budu
zpá tky dřív, než se probudíš. Spala jsi tak klidně…“
„Příště už mi to prosím nedělej,“ usmá la se na něj. „Pojď,“
vzpamatoval se konečně Robert. „Jsi celá promoklá . Musíš se
osušit, jinak nastydneš jako já .“

KAPITOLA 18.

Peyton se snažila držet pusu, když však pomá hala Cassie

vysvléknout Karinu z promočených šatů , neovlá dla se.
„Ještě budete nemocná , madam!“ lamentovala a Karina si
vzpomněla, jak jí Robert říkal, že byla kdysi jeho chů vou.
Nezapřela ji.
Karina se chvěla zimou a s díky přijala ručník, kterým ze sebe
setřela déšť. Pak ji Cassie zahalila do županu a odvedla do
postele, aby se rychle zahřá la.
„Přinesu vá m čaj, madam,“ špitla Cassie.

144
 „Teď tu budeme mít dva nemocné,“ zavrtěla Peyton hlavou.
Karina se na ni nemohla zlobit. Myslela to dobře, dělala si o ně
starosti. Copak jí to mohla vyčítat?
„Nejdříve pan Robert, teď vy, jako by jeden nestačil,“
pokračovala Peyton v lamentová ní. Zahalila Karinu přikrývkou až
po hlavu a položila jí ruku na čelo. Modlila se, aby i ona
nepodlehla horečce.
„Je vá m už trochu teplo?“
„Ano, Peyton, cítím se dobře,“ snažila se mluvit pevným
hlasem, i když jí drkotaly zuby. Těšila se, až se Cassie vrá tí s
čajem, který ji zahřeje.
„Co vá s to jen napadlo, madam? Měla jsem vá s včas zarazit.
Jenomže copak byste se nechala? Zdá te se křehká , přitom v sobě
má te síly na rozdá vá ní.“
„Měla jsem o Roberta strach. Bá la jsem se, že se mu v lese
přitíží. Jak bych mu pak pomohla?“
„Moc ho milujete, že?“ pousmá la se Peyton a tvá řila se
nanejvýš spokojeně. Vždy věděla, že by se k Robertovi hodilo
nějaké mladé a městem nezkažené děvče z dobré rodiny. Ty jeho
milostné avantýry neměly nikdy budoucnost.
„Ano, moc.“
„Má m z vá s takovou radost. Ale oba musíte být rozumní, a ne
takhle hazardovat se životem,“
Cassie vstoupila s čajem a nervó zně pohlédla na matku. Dle
jejího ná zoru toho řekla víc, než služebné příslušelo. Divila se, že
se teď Karina usmívala, místo aby jí řá dně vyčinila.
Peyton jí nalila šá lek čaje a opatrně ho přibližovala Karině ke
rtů m.
„Zů stanu tu s vá mi,“ prohlá sila a její výraz svědčil o tom, že
nesnese žá dný odpor.
„To vá žně není nutné, jen se potřebuji zahřá t, nic víc.“
Peyton si však přisunula židli k posteli a odmítala se hnout z
místa. Karina si jen vzdychla, ale byla vděčná , že tu Peyton
zů stá vá . Naposledy o ni takhle pečovala matka. Moc jí chyběla. Co
by za to dala, kdyby ji teď měla nablízku.
145
 „Postarej se o pá na,“ obrá tila se Peyton na dceru. „Jak ho
zná m, horečka ještě zcela nepolevila, ale bude s ní teď zá pasit po
svém.“
Jakmile osaměly, starala se o ni Peyton jako o malé děcko.
Dolévala jí čaj, pobízela ji, aby vypila celou konvici. Udělá jí určitě
lépe, rozproudí v těle krev a zažene tak veškeré neduhy, které
déšť mohl přivodit.
Jak se postavila, zarazila se Karina pohledem na její pravé
noze. Bohužel se včas nestačila odvrá tit, když jí Peyton znovu
pohlédla do tvá ře.
„Je to už dá vno, co jsem měla ošklivou nehodu,“ řekla Peyton a
nervó zně se na židli zavrtěla.
„Omlouvá m se, nechtěla jsem…“
„Neomlouvejte se. Také by mě to zajímalo, kdybych byla na
vašem místě.“
Karina vyčká vala, zda bude Peyton pokračovat. Ona sama
neměla odvahu ji pobídnout.
„Stalo se to v tom strašném období cholery,“ promluvila
Peyton po krá tké odmlce. „Lékař, kterého sem mylord pozval z
Londýna, se nemocných zalekl. Možná už nebylo nikomu
skutečně pomoci, neulehčil jim však poslední chvíle. Zbaběle
utíkal už z prvního domu. Měl strach, že se sá m nakazí. Usedl do
bryčky a prá skl do koní. Snažila jsem se ho zastavit. Odvá žně
jsem se postavila před koně, ale v okamžiku, kdy do nich prá skl
bičem, jsem pro ně nebyla překá žkou. Snažili se mi sice vyhnout,
ale uskočila jsem nešikovně na poslední chvíli a povoz mi zlomil
nohu. Lékař sice zastavil a spravil mi nohu alespoň tak, abych
mohla chodit, ale k těm, kteří jeho pomoc nejvíc potřebovali, se
odmítl vrá tit.“
Karina ji s napětím poslouchala. Zdá lo se, že Peyton řekla vše,
co měla na srdci.
„To je mi moc líto,“ špitla Karina a dopila druhý šá lek čaje.
Peyton jej od Kariny přijala a dolila.
„Ž ivot je někdy krutý a nevyzpytatelný. Robert byl tolik
velkorysý, že lékaři zaplatil, aby tu s ná mi zů stal měsíc. Nebýt
146
jeho pomoci, nikdy bych se už nepostavila. Nejen proto mi ale na
Robertovi tolik zá leží. Víte, že jsem ho odmalička vychová vala?“
„Ano, mluvil o tom.“
„Byla jsem s ním víc než s vlastními dětmi. Možná proto ho
považuji skoro za vlastního. Ale neříkejte mu to, prosím,“
naléhala na ni Peyton se strachem v očích, že by snad vyzradila
její největší tajemství. Robert přitom její city sprá vně vytušil.
„Neřeknu, slibuji.“
„Kdybyste ho zažila jako chlapce… Měl od mlá dí smysl pro
čest a spravedlnost. Když ho otec vzal ke dvoru, nikdy mezi ty
namyšlené a pokrytecké nevzdělance nemohl zapadnout.“
„Slyšela jsem, že jeho rodiče zmizeli někam do Francie.“
„Zmizeli?“ zasmá la se Peyton. „Nemá m prá vo vá m o nich
vyprá vět. Ale… nezmizeli, jen opustili Anglii, jeli vstříc
dobrodružství. Zkuste usnout,“ změnila téma Peyton.
„Nechce se mi spá t,“ zavrtěla Karina hlavou a v péči Peyton
nabyla dojmu, že je opět tou malou holčičkou ze zá mku, kterou
všichni milují.
„Jste tvrdohlavá , jako on. Možná proto si vá s vybral, nejen pro
vaši krá su. Ach, příliš mluvím.“
„To je v pořá dku,“ uklidnila ji Karina.
„Má m Roberta moc rá da, vá s také. Nečekala bych, že mi tak
brzy přirostete k srdci.“
„Jste příliš laskavá .“
„Ne,“ zavrtěla Peyton hlavou. „Pozná m čistou duši. A ta vaše
rozhodně čistá je. Vy byste nedoká zala ublížit ani mouše.“
Karina se zasmá la. Kdyby jen Peyton věděla, kolik otravných
much má každé léto na svědomí, zřejmě by se divila.
„Pijte, než vystydne,“ pobídla ji Peyton a očima se zaměřila na
plný šá lek čaje. Karina ji uposlechla. Čaj skutečně začal
chladnout, přesto byl ještě dost teplý, aby rozehříval její
zledovatělé tělo.
Karina se už už chtěla Peyton zeptat na Arabellu, čím tak
Roberta okouzlila, ale otevřely se dveře a v nich stá l samotný
Robert.
147
 „Děkuji, Peyton. Už se o Karinu postará m,“ řekl a usmá l se na
služebnou. Ta se zvedla a s lá skyplným výrazem ve tvá ři opustila
místnost.
„Tak ty ses mě rozhodla zachrá nit,“ zavrtěl Robert hlavou. Do
tvá ře se mu již vrá tila barva, Karina v ní mamě hledala stopy po
nemoci.
„Ano, protože jsi velice neposlušný pacient.“
Robert zavrtěl hlavou, uličnicky se usmá l a obešel postel, aby
se mohl posadit vedle ní.
„Mohla sis ublížit, v dešti jsou cesty kluzké a nebezpečné.“
„Nejsem začá tečnice, jezdím na koni odmala. Je ale pravda, že
jsem se v dešti těžko orientovala a nebýt Jeremyho, Bů h ví, jak
bych trefila domů .“
„Domů ,“ usmá l se Robert. „Je milé slyšet, že už Rosebery
považuješ za svů j domov. Přesně o tom jsem snil, abys tu byla
šťastná .“
„Jsem tu šťastná . Ale ještě šťastnější jsem, když jsi tu se
mnou.“ Natá hla k němu ruku.
Něžněji uchopil a ještě něžněji políbil. Karina jeho rty skoro
ani necítila.
„Nesmíš mě už takhle zlobit,“ pohrozila mu s ú směvem.
„To ty mě také ne.“
„Na tom se určitě oba shodneme. Hlavně, že jsme dorazili v
pořá dku.“
„Zů stanu tu s tebou,“ rozhodl se Robert a nahlédl do šá lku,
který svírala v pravé ruce. Ještě nebyl prá zdný, přesto ho dolil.
„To nemusíš. Zajisté má š spoustu prá ce,“ namítla Karina, i
když se její duše rozechvěla blahem.
„Prá ce? A jaké? Zařídil jsem si vše na pá r týdnů dopředu,
abych se mohl věnovat své nevěstě. A udělal jsem dobře, i když
jsem vů bec nevěděl, jak vypadá a zda mi nebude chtít podříznout
hrdlo o svatební noci.“
„O tom jsem občas uvažovala,“ zasmá la se Karina. Znovu ji
obešel a natá hl se vedle ní. Přinutil ji dopít čaj a pak si ji přitá hl

148
do ná ruče. Jeho tělo tak hřá lo… Vnímala, jak mu pravidelně buší
srdce a jak ná dherně voní.
„Dnes jsi mě ještě nepolíbil,“ posteskla si.
„Bojím se, abych tě nenakazil.“
„Mohli bychom tu pak spolu pod peřinami ležet i týden v
kuse,“ usmá la se na něj zá řivě a Robert se musel obrnit, aby
ovlá dl touhu zlíbat její rty.
„To by bylo sice příjemné, ale nemuseli bychom u toho být
nemocní.“
Karina ho pohladila po tvá ři. Byl tak krá sný… A patřil jen jí.
Když zjistila, jakým způ sobem se na ni dívá , má lem se jí zastavilo
srdce. Jediným pohledem doká zal její tělo probudit k životu,
přimět jej, aby toužila a žá dala největší projevy lá sky.
„Odpočívej,“ pobídl ji místo milová ní.
„To nejsou slova, která jsem si představovala, že řekneš,“
hlesla zklamaně. Měl však pravdu. Je lepší zů stat v posteli dnes,
než po zbytek týdne a ještě s horečkou.
Políbil ji do vlasů .
„Co sis představovala, že ti řeknu?“
„Ž e mě miluješ.“
„Já tě miluji, Karino,“ zašeptal neuvěřitelně procítěně. „Nikdy
jsem žá dnou ženu nemiloval tak, jako miluji tebe.“
Tato slova jí stačila. Znamenala pro ni víc než vá šnivé
milová ní. Ubezpečovala ji, že ona je tou, pro kterou planou jeho
oči, že je tou, za kterou by dýchal. Cítila k němu lá sku, která ji
dohá něla skoro k šílenství. Pevně se k němu přimkla a objala ho.
Stačilo jen vnímat jeho teplo, laskavé něžné doteky. Nic víc
nepotřebovala. Patřila mu. Odevzdala mu celou duši.

Dalšího rá na už Karina odmítala zů stat v posteli, přestože

Cassie protestovala a děsila se toho, jak moc jí vyhubuje matka,
že nedoká zala madam udržet v peřiná ch, aby se doléčila. Robert
se probudil velmi brzy a opět zmizel z pokoje, aniž by jí cokoliv
řekl. Určitě si opět vyrazil na koni. Dnes už neudělá takovou
hloupost a nevydá se ho hledat.
149
 Oblékla si rudé sametové šaty s decentním výstřihem a řekla
Cassie, ať jí vyčeše vlasy nahoru a do čela jí spustí jen pá r
pramínků . Shledala však své tvá ře příliš bledé, atak na ně nanesla
trochu rů že. Pak byla konečně sama se sebou spokojená .
Sešla do jídelny na snídani, kde ke svému překvapení narazila
na Roberta.
„Dobré rá no, milá čku,“ usmá l se a otřel si ubrouskem koutky.
„Ty sis nevyjel?“ zeptala se a usadila se proti němu. Měla
nejkrá snější výhled na světě. Nic se mu nemohlo vyrovnat.
Služebnictvo jí už začalo servírovat snídani, pozřela však jen
pá r soust. Nebyla příliš hladová .
„Nechtěl jsem tě zbytečně vystrašit časným odjezdem.
Počká m, až mě budeš zase moci doprová zet.“
„Já jsem připravená !“ tleskla Karina rukama.
„Ještě je příliš brzy. Počká me pá r dní a uvidíme, jak se budeš
cítit.“
„Cítím se dobře, opravdu, přece bych ti nelhala.“
Robert však trval na svém. Nechtěl podceň ovat podchlazení.
Tady v Rosebery panuje teplo. Všechny krby jsou roztopené,
dokonce ani chodby už nejsou tolik studené. Venku však ještě vá l
chladný vá nek a jízda na koni by jí neprospěla.
„Pů jdeme do knihovny. Mů žeme si celý den číst.“
Karina si vzdychla. Hned však chmury zaplašila. I tak to přece
bude bá ječný den. Strá ví ho společně s Robertem.
„Víš, co vů bec netuším?“
„Ne,“ zavrtěl Robert hlavou a dopil poslední doušek čaje.
„Otčím říkal, že jsi velmi zá možný. Nikdy ses však nezmínil, v
jakém oboru ses rozhodl podnikat a proč.“
Robert se usmá l. „Investoval jsem výhodně rodinné dědictví.
Jsem jedním ze společníků lodní společnosti.“
Karina pozdvihla obočí. „To zní velmi zajímavě.“
„Ne, je to nudné. A já tě nudit nechci,“ řekl Robert a považoval
tím debatu za uzavřenou. Nebyla by to však Karina, aby nad tím
nezačala uvažovat.
„Zná m některé tvé společníky?“
150
 „Ano, jednoho zná š. William Strodhart je významným
investorem. Pokud tě to tak zajímá , určitě tě uspokojí už to, že se
jako hlavní investoři o samotný obchod nestará me. Proto mů žu
být stá le na Rosebery. Do Londýna zpravidla zavítá m jen jednou
za měsíc nebo za dva. Naše společnost si vede natolik dobře, že
jsou výsledky více než uspokojivé.“
„Proč jsi mi neřekl, jak moc jsi ú spěšný?“
„Ž eny toto téma obvykle nezajímá .“
„To je možná pravda, ale já se rá da dovím něco víc o svém
manželovi.“
Robert přikývl a potěšeně se usmá l. „Pokud budeš chtít, mů žu
tě někdy vzít s sebou. Porozhlédneš se alespoň po Londýně.“
„To by bylo bá ječné. Ve městě jsem byla naposledy před
několika lety. Skoro si to už ani nepamatuju.“
„Neměla jsi snad debutantský ples?“
„Ples? V Londýně? Jsem rá da, že to otčíma nenapadlo. Udělal
by z toho spíš veřejnou dražbu.“
„Ano, s tím souhlasím. Kdyby si tě všiml jiný muž, nemusel
jsem tě nikdy potkat a přimět tě, aby ses do mě zamilovala.“
Karina se cítila polichocena jeho slovy. Odsunula talíř, ze
kterého pozřela jen plá tek pečivá , a ná sledovala Roberta do
knihovny. Za dobu, kterou tu žila, jí ještě prohlídku knihovny
nenabídl. Přitom věděl, jak rá da čte.
Když před ní odhalil poklad Rosebery, Karina nemohla najít
žá dná slova. S ú žasem hleděla na obrovskou knihovnu, která
musela čítat přinejmenším stovky, možná tisíce titulů . Skoro
všechny měly krá snou vazbu v ků ži, zdobené zlatým a stříbrným
písmem.
Robert přešel ke křeslu pod okny a vzal do ruky knihu, která
ležela otevřená na stole.
„Tahle by se ti mohla líbit,“ podá val jí knihu.
„Vá noční koleda od Charlese Dickense?“ vykřikla Karina
nadšeně. „Tolikrá t jsem žá dala otčíma, aby mi ji přivezl z
Londýna, ale vždy prohrá l všechny peníze v kartá ch,“

151
 Vtiskla mu polibek. O této knize četla i v noviná ch, které se
občas objevily v domě. Byla vá zaná v červené lá tce a strá nky byly
mírně pozlacené. Když zjistila, že se jedná o první vydá ní z roku
1843, její nadšení ještě vzrostlo.
„Má m takovou radost!“
„Pokud miluješ Dickense, určitě tě potěší celé jeho dílo,“
uká zal na poličku, kde byly vyrovnané všechny autorovy knihy.
„Ano, ale tuhle si přečtu jako první.“
„Nebo si ji mů žeme číst spolu. Má me na ni celý den,“ usmá l se
a pobídl Karinu, aby se posadila do křesla pod okny. Sá m si zatím
přisunul druhé křeslo z opačného konce místnosti. Karina jej s
ú směvem sledovala. Přemýšlela, zdaje běžné, aby spolu
novomanželé trá vili čas tímto způ sobem. Nemyslela si to. Robert
ji musel velice milovat. Užíval si každou chvíli, kterou s ní mohl
trá vit. A bylo mu jedno, jakým způ sobem. Vá žil si okamžiků ,
které patřily jen jim.
Když Robert přečetl první větu, nevnímala nic jiného než jeho
hluboký melodický hlas, který přesně vystihoval ná ladu příběhu.

KAPITOLA 19.

Květen patří mezi nejkrá snější období na Rosebery, řekl jí

jednoho dne Robert a Karina s ním mohla jen souhlasit. Nyní,
když jaro zcela propuklo a v zahradá ch kvetly ovocné stromy,
připadala si jako v rá ji. Vzduchem se nesla opojná vů ně, jíž se
nemohla nabažit. Nejraději by v zahradá ch i spala. Kdyby pršelo,
ukryla by se pod altá nek a pak by sledovala, jak země pomalu
pohlcuje veškerou vodu z nebes.
Těch několik posledních týdnů patřilo a vždy bude patřit mezi
její nejkrá snější vzpomínky. Kolikrá t si už i říkala, zda není hřích
být takto šťastný. Nemohla uvěřit tomu, že se to děje prá vě jí.
Ve čtvrtek odpoledne, když se vracela ze zahrady, našla
Roberta v pracovně. Prá vě četl dopis od Williama Strodharta a
mračil se při tom.

152
 Karina obešla stů l a posadila se mu na klín. Objala jej kolem
krku, vů bec však na to nereagoval. Dá l očima přelétá val poslední
řá dky psaní.
„Něco se přihodilo?“
„Ne, snad ne,“ zavrtěl Robert nepřesvědčivě hlavou. Ve
skutečnosti ho sužovaly velké starosti.
„Svěř se mi, určitě se ti pak uleví,“ pobídla ho Karina a znovu
mu vtiskla polibek na rty. Jako by se však dotýkala cizince. Vů bec
jí polibek neopětoval.
„Píše mi William,“ vzdychl si Robert.
Karina vstala a posadila se do křesla proti němu.
„Dvě z našich lodí ztroskotaly, přišli jsme o celý ná klad a také
značnou čá st majetku. Opozdí se tím veškeré dodá vky a je velká
pravděpodobnost, že kvů li tomu ztratíme zá kazníky. Najmou si
jinou společnost,“
„To je hrozné,“ vydechla Karina. Chá pala, proč je Robert tak
napnutý. Na jeho místě by se necítila jinak.
„Budu muset do Londýna, má m se tam s Williamem setkat.“
„Kdy? Příští týden?“
„Ne, zítra rá no.“ Upřeně na ni pohlédl. Věděl, že to není
zprá va, která ji rozveselí. Přesto doufal, že to pochopí.
„Jistě, tomu rozumím,“ přikývla roztřeseně. Nedoká zala si
představit, že tu zů stane sama, bez Roberta. Co si jenom počne?
Navenek však nic nedá vala zná t, nechtěla jeho myšlenká m ještě
přitěžovat.
„Vzal bych tě s sebou, ale neměl bych na tebe v Londýně čas.
Leda že bys tam měla nějakou přítelkyni, kterou bys mohla
navštívit…“
„Ne, nikoho v Londýně přece nezná m,“ řekla Karina.
„Zvlá dneš to tu, nemusíš mít strach,“ dodá val jí sebedů věru a
unaveně se pousmá l.
„Já vím, hlavně aby všechno dobře dopadlo v Londýně.“
„Určitě. Udělá m, co bude v mých silá ch.“
„Mohu ti s něčím pomoci?“
„Ř ekni prosím Gilbertovi nebo Peyton, ať mi zabalí na cestu.“
153
 „Dobře,“ přikývla Karina.
„Na týden,“ skoro zašeptal. Karina má lem vykřikla zděšením.
Doufala, že bude do tří dnů zpá tky. Spolkla však všechna slova a
šla vyhledat Gilberta. Prá vě se o něčem dohadoval s Peyton. Co
žila na Rosbery, zjistila, že se ti dva nemají příliš v lá sce. Gilbert
měl pocit, že jako komoří lorda má mít přehled o veškerém dění
na zá mku a udílet příkazy ostatním, Peyton zastá vala stejný
ná zor, ovšem se svojí osobou v čele.
„Něco naléhavého?“ vpadla mezi ně Karina rá zně, odhodlá na,
že jejich há dku okamžitě přeruší.
„Ne, madam,“ odpověděl Gilbert a okamžitě sklopil oči k zemi.
Peyton také nevěděla, kam uhnout pohledem.
„Dobře. Chci, abyste lordovi zabalil na cestu do Londýna. Bude
pryč celý týden,“ obrá tila se na Gilberta, který to pojal jako své
malé vítězství. Madam se neobrá tila na Peyton, čímž jej utvrdila v
jeho výsostném postavení. Okamžitě se vydal do pá novy ložnice.
„Něco naléhavého, madam?“ špitla Peyton, když Gilbert
odešel.
„Ne, snad ne,“ odpověděla Karina a vydala se zpá tky za
Robertem, když se jí najednou zatočila hlava. Snažila se přichytit
zá bradlí u schodiště, ale nedosá hla na něj. Omdlela.

„Jak má m teď odjet?“ zaslechla Robertů v hlas odněkud zdá lky.

Otevřela víčka, ale viděla všechno kolem zahalené do oparu mlhy.
Chvíli trvalo, než si zvykla na denní světlo a mohla zjistit, kde se
nachá zí. Ležela ve své posteli, po pravé straně stá l Robert a tvá řil
se jako mučedník.
„Postará m se o ni,“ pokoušela se ho utěšit Peyton. „O madam
přece nemusíte mít vů bec strach. Bude v pořá dku, za to vá m
ručím.“
Karina zasténala. Chtěla se přetočit na posteli, ale strašně ji
zabolelo v kříži. Musela se při pá du ošklivě uhodit.
Jakmile Robert zjistil, že se Karina probrala, okamžitě se
posadil vedle ní a vzal ji za ruku. Tvá řil se starostlivě a Karina
nabyla dojmu, že je velmi vá žně nemocná .
154
 „Jak je ti, milá čku?“ zeptal se a konejšil ji pohledem.
„Asi to nebyl příliš šťastný pá d.“
„Byl,“ ujišťoval ji okamžitě. „Budete oba v pořá dku.“
Karina zbystřila. Opravdu řekl oba! Nespletl se? Pustila to
však okamžitě z hlavy, určitě myslel sebe a ji.
„Zřejmě jsem něco špatného snědla, nebo na mě dolehla
zprá va o tvém odjezdu.“
„Netušíš, jak moc rá d bych tu teď s tebou zů stal.“
„Bude to jen týden, nemusíš si o mě dělat starosti.“
„Prá vě že musím. Poslouchala jsi mě vů bec, Karino?“
Přikývla a pohlédla na Peyton, která se spokojeně usmívala.
Jako by snad z jejího pá du měla škodolibou radost. Nechá pala to.
Třeba je jen otřesená a vidí věci jinak, než jsou, přesvědčovala se.
„Ano, samozřejmě,“ odpovídala Robertovi.
„Peyton si je jistá , že…“
„Ž e co?“
„Ž e budeme mít dítě,“ dopověděl Robert a v očích mu
najednou zajiskřilo. Karina jej nikdy neviděla šťastnějšího.
„Ale jak…“ Zarazila se včas, aby její otá zka nevyzněla hloupě.
Ona a Robert museli nejlépe vědět, jak k tomu došlo.
„Byl tu snad lékař?“ podivila se.
„Ne, madam,“ vložila se do rozhovoru Peyton a přistoupila
blíž. „Odrodila jsem už tolik žen, ještě když byla vesnice plná
života. Pozná m velmi dobře, když je žena obdařena mateřstvím.
Pozorovala jsem vá s už několik dnů . Mdloby mi to jen potvrdily.“
Karina tomu nemohla uvěřit. Čeká Robertovo dítě! Najednou
ji naplnila taková radost a pýcha, že se chtěla posadit, naražená
zá da jí v tom však zabrá nila.
„Lež klidně, milá čku,“ nabá dal ji Robert. „Teď se nesmíš
namá hat. Jen odpočívej. Peyton s Cassie na tebe budou dá vat
zatím pozor.“
Karina se usmá la. Stá le tomu nemohla uvěřit a děkovala Bohu,
že jim požehnal. Robertovo dítě, Robertů v syn…
I kdyby to byla dívka, Robert by ji určitě miloval.

155
 „Vidíš, jak je život nespravedlivý? Tak rá d bych tu s tebou teď
zů stal, a nemohu,“ posteskl si. „Kdybych do Londýna nemusel,
věř mi, že bych neodjížděl.“
„Já ti přece věřím,“ usmá la se.
„Budete mě potřebovat, madam?“ přerušila je Peyton.
Nechtěla tu zbytečně stá t a narušovat jejich chvíle štěstí. Teď jim
musí dopřá t soukromí. Ani se Karině nevnucovala s čajem, jak
mívala obvykle ve zvyku.
„Ne, Peyton, děkuji,“ odpověděla Karina, aniž by na ni
pohlédla. Měla oči jen pro Roberta. Radost ji rozechvívala stá le
víc a víc.
Jakmile za Peyton klaply dveře, přitulil se Robert ke Karině
mnohem blíž a vá šnivěji políbil. Dala mu takový pocit štěstí,
nikdy se jí za něj nebude moci dostatečně odměnit. Moc ho trá pil
zítřejší odjezd. Toužil být jen s Karinou, užívat si společné chvíle
radosti, sledovat, jak se jí mateřstvím mění postava a… Je to jen
týden, pouze jeden týden, utěšoval se v duchu. Odloučení to sice
nebude dlouhé, přesto i těch sedm dní vnímal jako podstatnou
ztrá tu.
„Ach, Karino, co mi to jenom dělá š?“
„Miluji tě, to je vše,“ zašeptala mu do ucha, když si lehl vedle
ní a svíral ji lá skyplně v ná ručí. Neměla to srdce mu říct, že jí tato
poloha pů sobí bolest. Kvů li němu by vydržela i horší.
„Kdybys jen věděla, jak mě mrzí, že prá vě teď musím odjet.
Nemohla sis vybrat lepší čas na první mdloby?“ zažertoval.
„A je si Peyton skutečně jistá ?“
„Peyton vytušila mateřství i u mé první ženy.“ Ná hle jeho tvá ř
zbledla. Zemřela při porodu… Oba zemřeli…
Karina pochopila, co mu zakalilo mysl.
„Budeme v pořá dku. Já i to maličké. Neměj strach – ani teď,
ani nikdy jindy.“
Robert přikývl. Nechtěl si jitřit rá ny, jen by tím přivodil pocit
strachu. A ten si nechtěl připouštět. Přesto se rozhodl požá dat
Cassie i Peyton, aby byly Karině stá le nablízku a nikam ji
nepouštěly samotnou.
156
 „Měl bys jít zkontrolovat, jak pokračuje Gilbert s balením. Ať
má š jistotu, že má š s sebou všechno.“
„Chceš, abych odešel?“
„Ne, to přece ne!“ zajíkla se. „Jen nechci, abys přípravu na
odjezd kvů li mně zanedbá val a v Londýně zjistil, že ti něco chybí.“
„Gilbert je pečlivý. Neusnul by, kdyby všechno třikrá t
nezkontroloval. Navíc mě balí na cestu pokaždé. Už ví, co všechno
potřebuji.“
„Příště si naplá nujeme společnou cestu, viď?“
„Určitě, milá čku. Ty bys však v tomto stavu neměla cestovat,
ani jezdit na koni. Slib mi, že si odepřeš ranní projížďky okolím,“
naléhal na ni a pohlédl jí zpříma do očí. Tvá řil se při tom vá žně, a
i když chtěla něco vtipně namítnout, nakonec jen přikývla.
„Slibuji.“
„Proč jen ti nevěřím? Dá m jasné příkazy Jeremymu. A nebuď
na něj zlá , když ti koně odmítne osedlat.“
„Nepřekročím prá h stá jí. Nechci ohrozit život našeho dítěte.“
Políbil ji. Modlil se, aby mluvila pravdu. V Londýně ho čeká
problémů dost. Pokud by se měl ještě strachovat o Karinu,
podepsalo by se to na prá ci a nic by nevyřešil.
„Chceš o tom napsat otci a bratrovi? Poslal bych někoho se
zprá vou,“ navrhl ná hle.
Karina se zamyslela. Na otčíma ani Philipa už dlouho
nepomyslela. Jak se jim asi daří? Smířil se už Philip s tím, že je
šťastně provdaná za Roberta, nebo v sobě ještě dusí lá sku a trá pí
se?
Nebyla si jistá , zda chce otčímovi napsat. Rá da by dala vědět
Edwardovi, ale ten stejně neumí číst. A otčím by mu psaní hned
vytrhl z ruky.
„Ne, děkuji.“
Robert ji chá pal a nenaléhal na ni. Kdyby on měl v rodině
někoho, jako je James Wilmont, určitě by s ním nechtěl sdílet
žá dné radosti ani starosti. Zeptat se však musel, aby snad Karina
neměla pocit, že by byl zá sadně proti, kdyby o to stá la.

157
 Ná hle se mu vyprostila z objetí a s obličejem zkřiveným
bolestí se posadila.
„Co to dělá š?“ vyhrkl.
„Vstá vá m, přece tu nebudu ležet jak nějaká nemohoucí
stařenka,“ prohlá sila a pustila nohy na zem.
Chystal se jí v tom zabrá nit, ale čelila bolesti tak statečně, že
se raději stá hl a jen ji obdivoval.
„Těhotenství přece není nemoc,“ řekla, když stá la na nohou a
přemá hala bolest prvními kroky. Překvapilo ji, že trochu polevila,
když došla až ke krbu.
„Jsem připravená na vyjížďku,“ zažertovala. Robert jí však
ú směv neoplatil. Sice se smá la, ale ve skrytu duše to mohla
myslet vá žně a plá novat si, jak se hned zítra pustí sama na koni
krajinou.
„Snad jsme se na něčem domluvili,“ připomněl jí Robert.
„Kdy už konečně pochopíš, že občas žertuj i?“ pošká dlila ho.
Chodila tak po místnosti alespoň pět minut, než se znovu
posadila na postel.
„Bude to lepší. Bolest určitě brzy přejde,“ usoudila a znovu se
mu schoulila do ná ručí. Tentokrá t si však zá da pro větší pohodlí
podepřela polštá řem.
Když se dalšího rá na vydal Robert na koni do Londýna,
zamá vala mu ještě z okna a sledovala jej, dokud se neztratil za
brá nou. Pak se otrá veně posadila před toaletní stolek a
rozčesá vala si vlasy, dokud ji to samotnou neomrzelo. Netušila,
co si tu bez Roberta počne. Vyjížďky jí zaká zal, Jeremyho by
určitě nepřemluvila, navíc ho nechtěla přivést do problémů .
Kdyby se jí něco stalo, Robert by mu to nikdy neodpustil. Ne,
říkala si, nemá smysl se pouštět do žá dného dobrodružství a
riskovat život, který nosila pod srdcem.
Zašla za kuchařkou Barbarou a její pomocnicí Rosemary,
která jí připravila horké kakao a gratulovala k děťá tku. Obě měly
takovou radost, že se zá mkem bude rozléhat hlas maličkého
Roseberyho.

158
 V devět hodin je opustila a zašla do knihovny. Vytá hla si z
poličky svoji oblíbenou knihu, Janu Eyrovou. Četla ji už tolikrá t,
že některé pasá že znala nazpaměť. Vždy se ale doká zala ponořit
do osudů sirotka tak horlivě, až přestala vnímat čas. Dospěla
skoro do třetiny knihy, když se jí přišla Cassie zeptat, zda bude
obědvat v jídelně.
„Ano, děkuji, Cassie,“ přikývla Karina a zaklapla knihu. Zá mek
byl bez Roberta tak pustý, posteskla si. A to byl jen pá r hodin
pryč. Jak to tu bez něj vydrží celý týden? Pravda, mohla si číst,
vyšívat nebo se prochá zet zahradami. Všechno z toho však
ztratilo kouzlo. Bez Roberta ji nic nebavilo. Ještěže bolest zad
pomalu ustá vala.
Hodiny se vlekly a vlekly. Dokonce ji napadlo, že se na celý
týden zavře v ložnici a pokusí se ho prospat, aby nemusela bdít
bez milovaného muže, který jí dodá val pocit bezpečí a naplň oval
ji štěstím. Cítila, jako by ztratila celou svou duši, zů stalo jí jen
bezvlá dné tělo neschopné najít žá dný smysl dalších dnů .
V noci se raději zamkla. Neměla strach, že by se tu snad
objevil přízrak – muž najatý Robertovou milenkou Arabellou,
která se jí snažila ztrpčit život.
Zhasila svíce a pokusila se usnout. Naštěstí ji tma brzy
ukonejšila ke spá nku a probudilo ji až svítá ní. Protá hla se a
pohlédla na hodiny nad krbem. Ještě nebylo ani sedm hodin.
Vzdychla si. Přetočila se na bok a pokusila se ještě usnout. Mamě.
Tělo ani mysl už nepotřebovaly odpočívat.
Po pů l osmé vstala a zvonečkem přivolala Cassie, která snad
bděla za dveřmi, neboť se rá zem objevila v místnosti, až to
Karinu překvapilo. Nařídil jí snad Robert, aby u ní stá le držela
strá ž?
„Má m vá m přinést snídani, madam?“
„Ne, Cassie. Připrav mi, prosím, ty světle zelené šaty,“
požá dala ji a uká zala ke skříni. Sama se zatím prohlížela v
zrcadle. Zdá lo se jí to, nebo se jí začaly zakulacovat tvá ře? Možná
je to jen klam mysli, ale dala by ruku do ohně, že na sobě vnímá
první znaky mateřství.
159
 Když jí Cassie zapnula šaty, ozvalo se naléhavé zaklepá ní na
dveře. Hned poté vstoupil Gilbert, celý udýchaný a bruná tný.
„Madam…“
„Co se stalo, Gilberte?“ Ú plněji zatrnulo hrů zou, že se snad
něco přihodilo Robertovi. Viděla hned vše v černých barvá ch.
„Dole čeká markýz Strodhart, prý je to velice naléhavé.
Ř íkal jsem mu, že tu pá n není, chce mluvit alespoň s vá mi.“
„Ale…“ chystala se Karina namítnout, pak slova spolkla.
Přikývla a pospíchala za Gilbertem až do salonu, kde netrpělivě
postá val William. Na první pohled vypadal velice znepokojeně.
„Williame! Stalo se něco Robertovi?“
Překvapeně se na ni podíval. Nechá pal, o čem to mluvila.
Gilbert mu řekl, že pá n není přítomný, nechá pal však, jak on by
mohl vědět, zda se mu něco nepřihodilo.
„Kde je Robert?“
„Přece jel za vá mi do Londýna,“ řekla Karina a Williamů v
pohled jí odpověděl na vše. Oni se v Londýně setkat vů bec
neměli. Ž á dný dopis neposlal. Robert jí lhal.

KAPITOLA 20.

„Proč by za mnou měl jezdit?“ podivil se William a snažil se

pochopit, proč je Karina tak rozrušená . Snad se nepřipletl to
nějakých Robertových mimomanželských pletich, i když si
neuměl představit, že by jich byl schopen. Miloval přece Karinu,
sá m mu to říkal. Ž e by ho lá ska tak brzy omrzela? To by znal
Roberta tak špatně?
„Ř íkal, že od vá s dostal dopis.“
William se zamračil. Pomalu si však začínal sklá dat drobné
střípky znepokojení, které ho sem dnes přivedly.
„Má te ten dopis?“
Karina pokrčila rameny, nebyla si jistá . „Možná , snad je v
pracovně.“
„Mohu se podívat?“

160
 „Ano, samozřejmě,“ přikývla a zavedla jej do pracovny.
Poznala, že tu byl William několikrá t hostem, neboť se v
pracovně orientoval, jako by byla jeho vlastní. Když otevřel
šuplík stolu, okamžitě vytá hl dopis, který byl adresovaný
Robertovi.
„Tohle není moje písmo, jak to, že to nepoznal?!“ prohlá sil a
začetl se. Někdo, vydá vající se za Williama, mu sděloval velké
nepříjemnosti v jejich společnosti a vyzýval ho, aby se okamžitě
do Londýna dostavil k naléhavé schů zce.
Karina zatajila dech.
„Myslíte si, že odtud Roberta někdo vylá kal?“ Bylo to sice
děsivé, mů že mu hrozit nebezpečí, alespoň se jí však znovu
vrá tila dů věra v manžela. Robert jí nelhal, stal se jen obětí
nějakého nepovedeného žertu nebo snad spiknutí…
Cítila, jak jí od nohou stoupá strach do celého těla.
„Vypadá to tak.“
„A proč jste přijel vy?“
William zavá hal. Chtěl o tom mluvit s Robertem. Bá l se, že
touto zprá vou Karinu jen vyděsí. Moc dobře si pamatoval, jak
byla na Menfieldu vystrašená z nočního přízraku. Robert mu
někdy v březnu poslal dopis, ve kterým se mu svěřoval, že za
vším stá la nejspíš Arabella, milenka, která se nechtěla smířit s
odmítnutím.
„Chtěl jsem ho jen navštívit.“
„Lžete,“ řekla Karina. „Kdybyste ho přijel navštívit, ohlá sil byste
se a navíc byste netvrdil, že je to tak naléhavé.“
„Udělá te pro mě něco?“
„Samozřejmě.“ Karina se zamračila, netušila, kam tím William
míří, co po ní bude žá dat. Přesto k němu však chovala dů věru, byl
to Robertů v nejlepší přítel a při jejich cestě na Rosebery se k ní
choval velice přá telsky.
„Ř ekněte všem mužů m, ať si připraví zbraně. Zamkněte se,
nikoho nepouštějte dovnitř a v žá dném případě nevychá zejte
ven.“

161
Karinu už zcela pohltila panika. Co má tohle všechno znamenat?
Co se to jen děje a proč jí odmítá cokoliv říci?
„Proč?“
„Neptejte se, lady Karino, zkrá tka to tak udělejte. Já zatím
vyrazím do Londýna. Třeba se mi podaří na Roberta někde
narazit, třeba skutečně bude v Londýně.“
„Ř ekněte mi, co se děje! Proboha, Williame, přece mě tu
nemů žete nechat v takové nejistotě!“
William nevěděl, zda má říct Karině pravý dů vod, který ho
sem přivedl. Nechtěl ji zbytečně vylekat. Chá pal však, že ji
nevědomost ještě víc naplň uje strachem.
„Včera vyšel v noviná ch člá nek o Arabelle Swentonové,“
promluvil nakonec. Znovu zavá hal a pů sobil tím Karině naprostá
muka.
„Tři dny byla nezvěstná , pak v podkroví jejího domu objevili
mrtvolu… bez hlavy. Všechno nasvědčuje tomu, že se jedná o
Arabellu Swentonovou.“
Karina zalapala po dechu.
„Neměl jsem vá m to říkat,“ litoval William, když viděl, jak to
Karinu vyděsilo. V obličeji byla naprosto bledá , oči rozšířené
hrů zou. Bohužel však nemohl vzít slova zpá tky.
„Myslíte si, že je Robert v nebezpečí?“ Přá la si, aby ji William
uklidnil, aby jí přísahal, že tomu tak není. Jenomže si myslel to
samé co ona.
„Měl bych vyrazit na cestu,“ řekl jen.
Karina přikývla. Ano, teď nemohou dělat nic jiného. Nejraději
by si sama osedlala koně a vyrazila s Williamem, ale Jeremy by jí
nedovolil odjet. A až by dorazili k Robertovi… Pokud vů bec
někdy…
Ne, nesmí si připouštět nic zlého. Robert bude určitě v
pořá dku. Je silný, statečný, ubrá nil by se, kdyby mu někdo
usiloval o život.
„Ano, jeďte rychle.“
„Udělá m, co bude v mých silá ch, Karino.“

162
 Vděčně přikývla a pokoušela se uklidnit rozechvělé ruce.
Začaly jí pracovat nervy, a to nebylo nic příjemného ani
zvlá dnutelného. Ne v tuto chvíli, kdy šlo jejímu manželovi o život.
Jakmile William vyběhl z domu, nechala Karina nastoupit
služebnictvo a vydala jasné příkazy. Hlavní i zadní vchod se musí
neustá le zamykat. Ž á dala, aby se všichni muži ozbrojili a ženy
držely při sobě. Sloužící vypadali zmateně, navíc je příliš
neuklidnila, když jim sdělila, že jim v tuto chvíli nemů že říct víc.
Pak požá dala Jeremyho a Leona, aby si vzali první ozbrojenou
hlídku u brá ny, a spatří-li cokoliv podezřelého, ať dají vědět
okamžitě na zá mek. Hlídky budou pokračovat i v noci, dokud se
pá n nevrá tí. Barbara s Rosemary nebraly slova paní vá žně. Už se
k nim donesla informace, že je paní v očeká vá ní, a spíš soudily, že
je přespříliš opatrná a možná i trochu blá znivá poté, co pá n odjel.
Peyton je odmítala v kuchyni poslouchat a vydala se za Karinou,
která si v pracovně znovu a znovu pročítala dopis, jenž jim zasá hl
do života.
Rukopis byl ryze mužský. Pevný, s ostrými tahy a
sebejistotou. Pisatel si byl jistý sá m sebou, svými slovy i
pravopisem. Musel zná t o Robertovi detailní informace, protože
se mu ho podařilo s naprostou jistotou vylá kat z domu a možná
lapit do nějaké strašlivé pasti. Ne, zatím si nesmí připouštět nic
zlého. Možná ho William zastihne ještě na cestě, možná na něj
bude nezná mý pisatel čekat skutečně až v Londýně. Nebo ho
přepadne někde mezi Rosebery a městem. Kde by ho pak hledali?
Polilo ji horko. Raději se posadila, odložila dopis na stů l a
snažila se potlačit slzy. Musela zů stat silná . Pokud by ji Robert
potřeboval, nemů že se zhroutit a oplaká vat ho, když je pořá d
naživu. Zů stane naživu, opakovala si v duchu.
S nevolí uslyšela klepá ní na dveře. Nechtěla ničí společnost.
Přá la si být sama, urovnat si myšlenky, a připravit se na všechny
možné situace.
„Neprozradíte mi víc?“ špitla Peyton, když vstoupila.

163
 „Ne, nechci, aby se to někdo dozvěděl,“ odmítla Karina příkře
a vá hala, zda má Peyton poslat pryč, nebo přece jen strpět její
přítomnost.
„Skoro všechny ná s vyděsilo, že muži mají být ozbrojení a i u
brá ny mají být hlídky. Připomnělo ná m to chvíle, kdy jste přišla
na Rosebery. To tu byl však pá n a doká zal všechny uklidnit svou
rozhodností. Co si počneme bez něj, pokud ná m hrozí nějaké
nebezpečí?“
Karina pochopila, že není v postavení, kdy by si mohla dovolit
hroutit se a třá st se strachem. Ne, musí zaujmout Robertovo
místo, musí všem říct, co mají dělat, kdy to mají dělat a kdy s tím
přestanou.
„Není ná s má lo. Pokud by ná s chtěl někdo napadnout,
ubrá níme se.“
„Vaše slova mě děsí.“
Karina zavá hala, pak jí však přece jen sdělila, co se dozvěděla
od Williama Strodharta. Dokonce jí uká zala i ten dopis.
„Má m takový strach,“ zaštkala Peyton. Karina vstala. Rozhodla
se ještě jednou svolat služebnictvo a vše jim nakonec vysvětlit.
Slova paní byla ú sečná , krá tká , ale zá roveň pevná a beze zná mky
strachu. Všimli si, jak je najednou odhodlaná , jak se snaží, aby
všechny udržela v bezpečí po dobu pá novy nepřítomnosti.
„Je potřeba, abychom byli jednotní. Musíme jeden o druhém
vědět. Muži se budou u brá ny střídat v noci po dvou hodiná ch,
přes den po čtyřech. Nastane-li něco neočeká vaného, okamžitě
zburcujete celý zá mek,“ udá vala Karina příkazy. „Prospíte se
dopoledne, vzhů ru bude vždy jen jeden z vá s. Rozdělte se a
hlavně mi nezapomeň te sdělit přesné časy jednotlivých strá ží,
abych věděla, na koho se mohu v příslušnou dobu obrá tit.
Opakuji, že musíme mít zamčené všechny dveře. Cokoliv
neobvyklého mi musíte hlá sit. Ve dne i v noci.“
Karina se v nové roli necítila stísněně. Věděla, že se rozhodla
dobře. Stá le však nedoká zala zodpovědět, od koho jim nebezpečí
hrozí. To nevěděl nikdo a z dopisu těžko něco poznají.

164
 „A ještě něco – žá dná žena se nebude zá mkem potulovat
sama, musíte být neustá le spolu. Barbara s Rosemary, Peyton s
Cassie.“
„A kdo bude s vá mi, madam?“ promluvil Gilbert.
„Buď budu sama, nebo s Peyton a Cassie,“ odpověděla Karina
vzá pětí. Matka s dcerou na ni pohlédly a přikývly. Ostatní
služebné si pomalu začaly připouštět nebezpečí a říkaly, že není
možné udržet pořá dek v celém domě, když budou dvě na jednom
místě.
„Pořá dek musí jít stranou,“ rozhodla Karina.
Požá dala pak Gilberta, aby si vzal zbraň , a společně obešli celý
zá mek. Komoří napětím sotva dýchal. Měl obavy vstupovat do
prá zdných neobydlených pokojů , kde byl ná bytek přikrytý bílými
přehozy, které mohly skrývat nejednoho vetřelce.
„Všechno odkryjte,“ řekla Karina, a aby trochu uspíšila
prohlídku domu, pomohla mu. V rychlosti pak srovnali přehozy a
nasklá dali je do rohu místnosti. Stejně tak to opakovali v dalších
pokojích.
Karina si uvědomila, že bolest zad dočista odezněla. Jako by ji
strach a napětí zcela potlačily. Sotva však nad tím začala
přemýšlet, okamžitěji vystřelila palčivá bolest do kříže a začala
pokulhá vat.
„Je vá m dobře, madam?“ strachoval se o ni Gilbert.
„Ano, musíme jít dá l,“ odpověděla mu Karina a ná sledovala ho
do poslední místnosti. Když byli se vším hotoví, zamířila Karina
do svého pokoje, aby si trochu odpočinula.
„Má m k vá m poslat Cassie a Peyton?“
„Ano, děkuji.“ Bude se tak cítit bezpečněji. Peyton by jí také
mohla dodat optimismu v těchto těžkých chvílích.
Sotva ženy přišly, vrhly se na ni s otá zkami. Karina j e však
nekompromisně odbyla. Dů ležité teď bylo, aby se pomodlily a
prosily Boha, aby střežil všechny Robertovy kroky.
„A co má me dělat, madam?“ špitla Cassie o chvíli později, když
jen zaraženě seděla s matkou na divanu u krbu.
„Čekat,“ odpověděla. „Nic jiného ná m ani nezbývá .“
165
 V noci všechny ovlá dl strach. Nebe bylo zatažené, schylovalo
se k bouři a muži u brá ny byli obzvlá šť neklidní. Lucerny jim sice
poskytovaly dostatek světla, ale přece jen – pá r metrů od nich
panovala hluboká tma plná možných ná strah a nebezpečí. Co
když je odtamtud někdo pozoruje? Co když někdo číhá , až
ú navou ztratí pozornost, a pak se na ně vrhne? Nevědí, kdo je
jejich nepřítel a zdaje vů bec poblíž Rosebery. Ž á dný z mužů nebyl
nikdy cvičený k boji, jak si poradí se zbraní, kterou nikdy
nepoužili? Každý měl po ruce pistoli z pá novy sbírky, ale
zvlá dnou zasá hnout ú točníka?
Jeremy byl velice neklidný. Neustá le přešlapoval z místa na
místo, popotahoval a občas se zadíval na osvětlená okna zá mku.
„Co myslíš?“ obrá til se zahradník Leon k Jeremymu. „Kdo za
tím vězí? Kdo mohl pá na vylá kat do Londýna? Vypadá to, jako by
si sá m ten dopis poslal a vyjel si tajně užívat s milenkou.“
„To by pá n nikdy neudělal, na to madam Karinu příliš miluje.“
„Jak myslíš,“ řekl pochybovačně Leon. „Sloužil jsem už
jednomu, který byl schopný daleko horších věcí.“
„Přece snad věříš panu Robertovi,“ namítl Jeremy, i když ho
Leon trochu zviklal.
„Nikdy nikomu nevěř, to mě naučil život.“
„Ne, já mu věřím,“ dodal poněkud méně přesvědčivě Jeremy.
„Přece by paní Karinu neoklamal.“
„Uvidíme, na čí slova vlastně dojde.“
„Paní Karina musí být vyděšená .“
„Nějak moc ti na ní zá leží. Uvědom si, že panstvu jde jen o
jediné. O vlastní bezpečí. Kdyby si měla vybrat, předhodila by tě
krvežíznivým psů m.“
„Paní Karina? Jak si dovoluješ o ní takhle mluvit?!“ rozčílil se
Jeremy a byl připravený bít se za její čest.
„Jsi snad zamilovaný?“ rozchechtal se Leon. „No ano, ty jsi do
ní skutečně zamilovaný!“
„Mlč už!“ varoval ho Jeremy s napřaženou pěstí.
„Nestojí za to, hlupá ku. Ž á dná ženská za to nestojí. Vyvolají
jen nešvá r mezi muži a samy se přitom baví.“
166
 „Co tys musel mít za život, když z tebe mluví taková hořkost!“
„Š patný život. Hodně špatný,“ zamumlal si sá m pro sebe Leon.
Jeremy se zamyslel. Stá le mu nešlo na rozum, že by byl lord
Robert schopen nějakého podvodu vů či Karině. Sledoval je přece
tolikrá t, ti dva se skutečně milovali. Co jen tu nehrá lo? Kdo mohl
mít zá jem je rozdělit?
„Kdo přivezl ten dopis? Nepá trala po tom paní Karina?“
„Ne, nepá trala.“
„To je zvlá štní. Mě by to zajímalo nejdřív. Třeba se tu už
někdy objevil…“
„Ne, neobjevil. Nikdy jsem ho neviděl,“ řekl automaticky Leon.
„Ty ho viděl?“
„Předal mi dopis osobně. Neměl čas se zdržovat a slušně se mi
odměnil, abych dopis donesl do zá mku.“
„Proč jsi o tom nikomu neřekl?!“ vykřikl Jeremy.
„Jeho lordstvo,“ začal Leon ironicky, „si takového člověka
mohlo najmout. Nevěřil bys, jak jsou tihle pá nové prohnaní.“
Jeremy nad jeho slovy má vl rukou. Přesvědčit Leona, aby
někomu dů věřoval, na to by mu nestačila jedna dlouhá noc. A
Bů h ví, zda by to zvlá dl za celý svů j život.
„Měl bys za madam zajít a říct jí to.“
„A k čemu by to bylo? Viděl jsem ho jen já a jeho obličej mi
připadal jako obličej stovky cizinců .“
„Nevzpomeneš si, jak přesně vypadal?“
„Ne, paměť na tvá ře nemá m.“
Jeremy zaklel. Kdyby se posel zastavil u něj, určitě by si
zapamatoval jeho tvá ř. No, co se dalo dělat. Nemělo snad ani
smysl se o tom před madam zmiň ovat. Jen by se tím víc trá pila.
Už tak musí neustá le hloubat nad tím, kdo mů že chtít zkalit její
štěstí.
Karina uvnitř zá mku mezitím poručila Cassie, aby zhasla
všechny svíce. Odrá žely se v okně a znemožň ovaly jí dobrý
výhled na brá nu.
Na dveře zaklepal Gilbert. Cassie šla odemknout a pustila ho
dovnitř. Vyděsilo ji, když za jeho opaskem spatřila pistoli.
167
 „Je všechno v pořá dku, Gilberte?“
„Ano, madam,“ řekl sluha. „Prá vě jsem zkontroloval Barbaru s
Rose. Ulehly do jedné místnosti, já s Henrym budeme hned
naproti, v jeho pokoji, abychom jim byli nablízku.“
„Dobře,“ přikývla Karina. „Snad se jim podaří na chvíli
usnout.“
Gilbert čekal na další pokyny. Karina jej však poslala zpá tky.
Potřebuje si odpočinout. Pokud si pamatovala sprá vně, ve tři
hodiny pů jde s Henrym vystřídat Jeremyho a Leona. Do té doby
by se měli pokusit nabrat síly.
„Jděte si také odpočinout,“ pobídla Peyton a Cassie. „Udělejte
si pohodlí v pá nově pokoji, alespoň si budeme nablízku.“
„Ale madam…“ zaprotestovala Peyton, která se od ní odmítala
hnout.
„Ž á dné ale! Udělejte to, co j sem řekla!“ promluvila rá zně, až
se Cassie zalekla. Peyton ještě chvíli vnitřně bojovala s protesty,
pak jen přikývla a pobídla Cassie, aby šla s ní.
„Aspoň se zamkněte, madam,“ otočila se Peyton ještě ve
dveřích.
Karina ji poslechla. Zů stala sama, ponořená do tmy, v tichém
pokoji, který ji zneklidň oval. Nikdy by nevěřila, jak doká že být
ticho hlučné. Děsilo ji, ale nelitovala, že poslala služebné pryč.
Potřebovaly si odpočinout. Bů h ví, kolik takových dnů je ještě
čeká .
Postavila se opět k oknu. Zdá lo se, že se u brá ny neděje nic
neobvyklého. Muži o něčem živě diskutovali, všimla si zvlá ště
Jeremyho, jak vá šnivě gestikuluje. Doufala, že mezi nimi nepanují
neshody. Měla by tam zajít, ale strach byl silnější. Netroufala si
projít samotná zá mkem.
Rozhodla se, že si na chvíli odpočine. Za pů l hodiny již zase
stá la u okna a hleděla k brá ně. Panoval tam naprostý klid. Škoda,
že tam předtím nesetrvala o něco déle. To, co by spatřila, by jí
vyrazilo dech.

168
KAPITOLA 21.

Gilbert s Henrym byli nejen ospalí, ale i vystrašení. Henry byl

sice chlap jako hora, oba však měli nejlepší roky za sebou a cítili
na sobě přichá zející stá ří. Těla už jim nesloužila tak hbitě jako
před pá r lety a každý měsíc pozorovali v zrcadle menší či větší
změnu. Mlá dí uplynulo, ani nepostřehli jak, prožili jej ve službá ch
pá nů a nyní ke stá ru budou možná vyměněni těmi mladšími.
Kdyby alespoň měli chvíli zaslouženého klidu, posteskli si, i
když by se to neodvá žili říct nahlas. Nyní se na Rosebery dělo
cosi podivného, pá n byl nejspíš někým obelstěn a mladá paní jim
určitě neříká všechno.
Jakmile udělal Gilbert další krok k brá ně, ucítil, jak mu prudce
vystřelila bolest do pravého kolena. Zastavil se a pokoušel se
nohu rozcvičit.
„Co dělá š?“ otočil se na něj Henry, který byl již několik kroků
před ním. „Chytla tě zase noha?“
„To bude dobrý, jen pojďme dá l,“ má vl Gilbert rukou, ačkoliv
se při dalším pohybu statečně držel, aby bolestí nezaú pěl.
U brá ny stá ly dvě lucerny, ale Jeremy s Leonem tu nebyli.
Henry se podezíravě rozhlédl kolem. Snad ty dva nenapadlo
nechat tu světlo, aby si mysleli, že střeží brá nu, a nešli si někam
schrupnout. Vztek do něj uhodil, když zahlédl u stá jí pohyb.
Založil si ruku v bok a vyčká val. Stín se však jen na chvíli zarazil,
Henry nemohl vytušit, zda se dívá jeho směrem, pak vešel do
stá jí.
„Viděls to?“ křikl Henry, když se k němu Gilbert konečně
dokulhal.
„Nechali to tu a klidně se někam zašili!“ pokračoval rozčileně
a rozhodl se, že to tak v žá dném případě nenechá . Přece on
nedoplatí na svou zodpovědnost a nebude poctivě držet strá ž,
když ti dva zatím nedbají na příkazy paní a klidně se poflakují.
„Co to bylo?“ ztišil hlas Gilbert a zaposlouchal se do noci.
„Nic jsem neslyšel,“ řekl Henry a zavrtěl hlavou. Nešlo mu do
hlavy, jak pá n mů že zaměstná vat takové lenochy.
169
 „Znělo to jako výkřik,“ pošeptal Gilbert a znovu nastražil uši.
Dal by za to krk, že zrovna teď někdo zanaříkal.
I Henry už zaslechl výkřik, tlumený, jako by… Ne, nechtěl si to
ani domyslet. Jedním si byl ovšem jistý. Vychá zelo to ze stá jí. A
tam přece zahlédl stín.
„Měli bychom se tam jít podívat,“ prohlá sil a nečekal, až ho
kulhající Gilbert dožene. Ke stá jím ho něco nebezpečně lá kalo.
Cítil, že se tam děje cosi podivného. Pokoušel se přesvědčit, že si
to jen namlouvá , že si z nich Leon i Jeremy tropí blá zny a snaží se
je vystrašit. Na jednu stranu si přá l, aby to tak bylo, na druhou
věděl, že se mu to, co objeví, nebude líbit.
Gilbert se sehnul pro lucernu a vyrazil za Henrym. Byl mnoho
kroků před ním a Gilbert slyšel svů j vlastní sípavý dech, jak se ho
snažil rychle dohnat. Bolest trochu ustoupila, převlá dl nad ní
strach.
Henry se zastavil a Gilbert tak dohnal ztracený čas. Když
stanul po jeho boku, přiložil si Henry prst na ú sta a uká zal ke
stá jím.
„Někdo tam je.“
„Pojďme,“ řekl polohlasně Henry a vzal si od Gilberta lucernu.
Zdá lo se mu to, nebo opravdu zaržá l ků ň ? Jako by ho něco
polekalo.
Sotva vešli do stá jí, naskytl se jim strašlivý pohled. Na zemi
leželi Jeremy i Leon, oba v kaluži krve. Leon se ještě hýbal, to jeho
ná řek Henry zaslechl. Byla to skutečně děsivá scéna a žá dný z
nich už nestačil znovu vykřiknout, neboť vzá pětí oběma projela
tělem ostrá dýka a mířila rovnou k srdci. Dva muži na dva muže.

Karina se leknutím probudila. Prudce se posadila na posteli a

rozhlédla se kolem. Bylo už rá no, poněkud sychravé, jako by zjara
přišel znenadá ní podzim.
Zachvěla se zimou a toužebně pohlédla ke krbu. Bude muset
někomu říct, aby rozdělal oheň , nebo to raději udělá sama.
Zvědavé pohledy by jí tak po rá nu zbytečně zneklidň ovaly.

170
 Přistoupila k zamlženému oknu a dlaní vytvořila kruh, který jí
měl umožnit rozhlédnout se po ná dvoří. Jenomže venku padala
mlha. K brá ně neměla šanci dohlédnout.
Otřá sla se. Připadalo jí, jako by se proti ní počasí spiklo a
uvěznilo ji na zá mku jako svou zajatkyni. Věděla, že je to
hloupost, přesto se v ní usadil strach, který se zimou jen
přiživoval.
Hodiny odbily sedmou. Měla by vyjít k brá ně a zeptat se, jak
probíhala noc. Všichni muži z toho musí být unavení, a jak znala
Peyton s Cassie, určitě nezamhouřily víčka.
Se vztyčenou hlavou opustila pokoj a zamířila za ženami. Sice
před chvílí nechtěla čelit jejich pohledů m, ale nic jiného jí
nezbývalo. Byla tu paní, teď, když tu nebyl Robert, měla všechno
na starosti ona. A do jeho ná vratu to zkrá tka musí zvlá dnout.
Peyton ani Cassie však v Robertově ložnici nebyly. Možná se
cítily nepříjemně, možná jsou v jiné místnosti.
Musela však seběhnout až do kuchyně, aby nakonec našla
všechny služebné pohromadě.
„Madam!“ vykřikla kuchařka Barbara, v očích měla hrů zu.
„Co se děje?“
„Před pů l hodinou jsem se vydala k brá ně v té hrozné mlze,
abych se mužů zeptala, zda jim nemá m připravit grog na zahřá tí,
ale nikdo tam nebyl. Vrá tila jsem se hned zpá tky a hledala v jejich
pokojích. Ř íkala jsem si, že vzali na lehkou vá hu vaše příkazy…
Po všech se ale slehla zem,“ zaštkala a utřela si kapesníkem obě
tvá ře.
Karinu polil strach. Mrazivý strach. Je možné, že jsou tu
skutečně v nebezpečí? Je možné, že muže někdo zajal, aby k ní
měl pohodlnější přístup? Ale kdo to všechno dělá a proč?!
„Zamkla jsi hlavní dveře?“
Barbara dostala vyděšený výraz a spěchala ke vchodu. Ž eny ji
ná sledovaly a společně doufaly v ú levu, která se nedostavila. Bylo
odemčeno.

171
 „Musela jsem zapomenout, když jsem pospíchala…“
Nedořekla. Dolehla na ně neochvějná hrů za. V zá mku už nemusejí
být samy…
Karina měla pocit, že se Rosemary vrhne vzteky na Barbaru,
protože byl-li tam venku nějaký nepřítel, umožnila mu vstoupit.
„Uklidněte se!“ zahřměla Karina. „I když nechala Barbara
odemčeno, někdo tu mů že být hezky dlouho už tak. Mohl vzít
přece někomu klíče. Měl je Henry a měl je i Jeremy.“
Peyton se ostražitě rozhlédla kolem. Co když je někdo z kouta
haly pozoruje? Co když se někdo dívá z patra od zá bradlí? Zvedla
zrak, nikoho však neviděla. Přesto měla najednou pocit, že tu s
nimi někdo je.
„Bojím se, madam,“ špitla Rosemary.
„To my všechny, teď se však strachu nesmíme poddá vat.
Musíme se jít podívat po mužích. Je možné, že potřebují naši
pomoc.“
„Já nikam nejdu,“ špitla Cassie a samotnou ji překvapilo, že to
vyřkla nahlas.
„Nemů žeš tu zů stat sama,“ prohlá sila Karina. „Nesmíme se
rozdělit. Když zů staneme pohromadě, budeme silnější.“
Peyton souhlasně přikyvovala, a snažila se dceři dodat
odvahu. Ani Rosemary tak nevyvá dí, pomyslela si v duchu.
„Začneme venku ve stá jích,“ rozhodla Karina a uvažovala, zda
by si neměla dojít pro zbraň . Nemělo to však smysl, neuměla s ní
zachá zet. Barbara však navrhla, že by se měly ozbrojit alespoň
nožem, pro který spěchala do kuchyně.
A tak vyrazily. Mlha je obklopila hned za dveřmi. Viděly sotva
na dva metry, a kdyby nebylo Kariny, nedovažovaly by sejít dá l.
„Madam,“ zaú pěla Cassie a zarazila se. Cítila, jak jí strachem
dřevění nohy a jak jí srdce buší až v krku.
„Pst,“ okřikla ji Karina, takže opět vnímaly jen vlastní
přerývané dechy. Peyton uvažovala, zda Karina něco nezaslechla,
protože její tvá ř proťal výraz hrů zy. Možná ji však děsila situace
sama o sobě.

172
 „Pů jdeme do stá jí,“ rozhodla Karina a ženy ji ná sledovaly jako
její vlastní stín. Už v okamžiku, kdy vstoupily dovnitř, všechny
opanoval pocit, že něco není v pořá dku. Koně znepokojeně
zaržali, navíc na podlaze spatřily kaluž krve a dlouhé stopy, jako
by někdo vlá čel mrtvé tělo.
Karina přidušeně vykřikla a přiložila si ruku na hruď. Věděla,
že by odtud měla ostatní co nejrychleji odvést, ale něco ji lá kalo
jít kupředu.
„Madam, pojďme hned pryč!“ vykřikla Cassie.
Karina ji však nevnímala, jako by ji cosi ovlá dalo a posouvalo
ji dá l a dá l, až konečně prošla kolem klisny, kterou j í Jeremy
sedlal. A tam spatřila na hromadě čtyři těla. Pohozená , jako by šlo
snad o uhynulá zvířata. Vykřikla, stá le se však nevydala na ú těk.
Co když někdo z nich žije? Co když by ještě někoho mohla
zachrá nit?
Rychle se sehnula k tělů m, už na omak však byla studená .
Tady už nebylo komu pomoci.
„Musíme do zá mku,“ špitla jen k žená m. Hrdlo měla sevřené
ú zkostí, a i když se snažila mluvit nahlas, nešlo to.
Ná vrat k zá mku byl ještě víc děsivý. Karina si uvědomila
obrovskou chybu, že za sebou předtím nezamkly vchodové
dveře, ale pokud někdo muže zavraždil v noci… celou dobu je
sleduje… Věděla to. Cítila na sobě čísi pohled, nebo spíš pohledy.
Nevěděla, kde je vyhledá vat, v mlze skoro nic neviděla.
Sotva za sebou zavřely hlavní dveře, Barbara hned zamkla.
Karina viděla, jak se jí chvěje ruka, sotva se strefila klíčem do
zá mku.
„Co budeme dělat, madam?“ zaštkala Cassie a měla slzy na
krajíčku.
„Nevím,“ hlesla Karina, protože tak to skutečně bylo. Byl tu s
nimi nějaký vetřelec, který usiloval o jejich život. Zbavil se mužů ,
smrt zamýšlí určitě i pro ně.
Opřela se o zeď a přá la si nebýt - přestat vnímat všechny ty
hrů zy, jež na ni dolehly. Co si má proboha počít? Jak uklidnit

173
ženy, které ji potřebují? Kéž by to byl jen sen, kéž by tu byl
Robert a…
Je mrtvý, uvědomila si. Najednou měla silný pocit, že Robert
už také nežije. Vylá kali ho odtud, zabili ho a…
Připadalo jí, že se těmi myšlenkami udusí. Potřebovala na
vzduch, potřebovala ven, pryč z tohoto prokletého domu!
Philip měl pravdu. Tento dů m je skutečně prokletý. Myslela si,
že s Robertem bude šťastná , že oba budou šťastní, zatím se jejich
život změnil v nepředstavitelnou hrů zu potřísněnou krví.
Ale proč? Proč jim někdo usiluje o život? Má to co dělat s
Robertem, nebo snad s ní? Ale kdo by jí chtěl ublížit? Jaký by k
tomu mohl mít dů vod? Nepamatovala si, že by se něčím
prohřešila. Jedině otčím… Možná je to kvů li němu, nezaplatil své
dluhy nějakým strašlivým ničemů m z podsvětí a ti se teď chystají
mstít. Robert má peníze… Pod falešnou zá minkou jej vylá kali ze
zá mku, zabili muže, jež by jí mohli poskytnout ochranu, a teď se
chystají…
To by však znamenalo jediné. Pokud chtějí od Roberta peníze,
musí být naživu! K čemu by jim byl mrtvý? Jde tu jen o ni. Nesmí
se nechat lapit, nesmí připustit, aby ublížili některé služebné.
„Držme se pohromadě,“ vzchopila se opět Karina. Stejně jako
před chvílí tušila Robertovu smrt, nyní si byla naprosto jistá , že
žije a včas ji zachrá ní.
Mrtvá Arabella, uvízlo Karině v mysli. Co ta s tím měla
společného? Spolčila se snad s padouchy, kteří chtěli peníze?
Uzavřela s nimi nějakou tajnou dohodu a oni se jí pak
nemilosrdně zbavili?
Ne, už nad tím musí přestat přemýšlet, jinak se z toho zblá zní.
Neodhalí pravdu, dokud se sama nevyjeví.
Převzala od Barbary nů ž, její ruce se alespoň nechvěly. A
kdyby se proti nim někdo postavil… Doká zala by ho použít? Ptala
se v duchu sama sebe a netušila odpověď. Zabij, nebo budeš
zabit, zazněla jí slova z některého romá nu, který četla. Ano, to
bylo přesně to, čeho se musela držet.

174
 Naštěstí se cestou do jejího pokoje nic nepřihodilo. Sotva za
nimi zaklaply dveře, prohledaly opatrně místnost a pak ještě
před dveře přitá hly nízkou skříň , která by vrahů m ztížila vpá d.
„Co budeme dělat, madam?“ zeptala se Peyton, která se jako
první vzchopila. Ostatní ženy seděly na divanu a v křeslech.
Karina jediná stá la a snažila se přijít na nějakou ú nikovou cestu.
„Zná te dobře zá mek, Peyton?“
„Ano, madam.“
„Je tu nějaká tajná chodba, kterou bychom mohly uniknout?“
Peyton se ohlédla po ostatních. Karině svitla naděje, neboť její
ostražitost znamenala jediné. Ví o nějakém tajném prů chodu. Ví o
něm a má strach ho prozradit i ostatním. Nejspíš ji Robert
zapřísahal, aby o něm pomlčela. Možná ani on sá m netuší, že o
něm Peyton ví. To však bylo v tuto chvíli nepodstatné. Hlavně že
měly naději.
„Tak je, Peyton?“ pobídla ji Karina, když žena stá le
neodpovídala.
„Ano, madam,“ přikývla Peyton a pohlédla na ostatní.
„Kde?“
„Prá vě v této místnosti, madam,“ řekla nakonec.
„Tady?“ Karina tomu nemohla uvěřit. „A ještě někde?“
„Ne,“ zavrtěla Peyton hlavou a nejspíš tušila, jaké myšlenky se
Karině honí hlavou, neboť se snažila vyhnout jejím očím.
„Vy to víte…“ hlesla Karina najedou, když jí všechno došlo. „Vy
víte, proč mě Robert ubytoval prá vě tady.“
„Nic takového mi neřekl, madam,“ brá nila se Peyton.
„Lžeš!“ obvinila ji Karina a přestala jí vykat. Bylo jí lhostejné,
jak jsou ostatní napnutí a že strachem a vzrušením skoro ani
nedýchají. Ve vzduchu viselo tajemství.
„Prosím, madam.“
„Pověz mi pravdu!“
„Jakou pravdu, madam?“
Karina začala zuřit. Má téměř na dosah další kamínek, který
zapadne na přesné místo do mozaiky a pomů že jí objasnit
zá hadu.
175
 „Tak mluv už konečně!“ zakřičela Karina.
„Uklidněte se, madam, prosím. Jste v požehnaném stavu,
neměla byste se tolik rozčilovat. Ublížíte nejen sobě. A věřte mi,
že nemá te žá dný dů vod.“
Karina přivřela oči. Měla pocit, že už to nevydrží. Proč jí
Peyton zkrá tka neodpoví?! Něco před ní tají, tím si byla naprosto
jistá . Je to nejspíš nějaké strašlivé tajemství, které změní její
pohled na Roberta. Třeba Philip mluvil pravdu, třeba se proti ní
všichni spikli, obelhali ji a teď přijde její smrt. Stejně jako u
předchozích dvou žen. Co když je skutečně Robert zavraždil? Co
když je tento dů m prokletý a nenechá ji odtud odejít živou?
„Pá n měl jen obavy, ani netušil, z čeho pramení. Jen mi říkal
už předtím, než odjížděl, abych vá s ubytovala zde. Možná abyste
odtud mohli uniknout…“
„Uniknout?“
„Ano, přesně tak, madam. Nechtěla jsem mluvit o tajné
chodbě. Ani pá n neví, že jsem ji odhalila. Nikdo se o ní neměl
dozvědět, nebylo by to bezpečné. Ani jeho otec o tajné chodbě
nikdy nemluvil. Nechal ji vybudovat v době rekonstrukce, před
ná stupem nového služebnictva. V případě nebezpečí odtud mohli
tajně uniknout.“
Karina se pokoušela nalézt v jejím tó nu lež. Na nic jiného se
ani nesoustředila. Byla o ní zkrá tka přesvědčená . Mohly by tu
zemřít a ona by jim tajný prů chod neprozradila, kdyby na ni
neudeřila! To se snad obá vala, že se jí Robert zbaví, když bude
zná t tajemství Rosebery?
„Kde je ta chodba?“
„Tady, za zrcadlem, madam,“ řekla Peyton a uká zala za
Karinu. Polila ji hrů za… Spala zde tak klidně, a přitom sem mohl
kdokoliv přijít. Co když je víc lidí, kteří o ní vědí?
„Otevři ji,“ poručila Karina a Peyton ji ihned uposlechla.
Nahmatala malou pá čku z boku na rá mu, sotva by ji někdo
postřehl, a pak vší silou přitá hla rá m k sobě. Před nimi se
odhalila ponurá chodba, ze které zavanul zá pach zatuchliny.

176
 „Cassie, připrav pá r svícnů ,“ obrá tila se Karina na komornou,
která začala rozechvěle plnit její příkazy.
Pak už jen zbývalo vykročit a čekat, kam je chodba dovede.

KAPITOLA 22.

Karina si zakazovala strach. Doká zala zvlá dnout i nepříjemné

chvění a dodat tak všem potřebnou odvahu. Bů h ví, kde chodba
ú stí a zda nevpadnou rovnou do rukou vrahů . Při tom pomyšlení
jí přeběhl mrá z po zá dech. Nesmí si představovat žá dné hrů zné
konce, chodbu přece postavili tak, aby díky ní mohli uprchnout.
Musí věřit, že je dovede do bezpečí!
Barbara se ohnala rukou. Měla pocit, jako by jí po ní přeběhlo
něco chlupatého. Otřá sla se odporem a přitiskla si dlaň na ú sta.
Modlila se, aby jim svíčky poskytovaly mnohem větší světlo, aby
odhalily celou temnotu a aby se jej všechny ďá belské stvů ry,
číhající na jejich další kroky, zalekly.
Asi po třiceti metrech se chodba nepatrně zú žila, navíc začalo
prudké sestupová ní. Karina se zapřela a přidržela se zdi. Bylo
lepší sá hnout do nějakého chomá če pavučiny, než se ocitnout
rovnou na zemi.
„Nikdy se odtud nedostaneme,“ zanaříkala Cassie.
„Teď není čas, abychom propadaly panice!“ okřikla ji Peyton.
Karina se ohlédla, jak teď mohla zvyšovat hlas, když nevědí,
kdo všechno je mů že zaslechnout? Potřebovala naprostý klid,
rušily ji i jejich kroky a vlastní dech.
Modlila se, aby už chodba končila. Její přá ní bylo vyslyšeno.
Ocitly se na konci cesty, ale před sebou neměly žá dný východ,
žá dné dveře, u kterých by stačila jen stisknout klik, a dovnitř by
zavanul čerstvý vzduch.
„Jsme v pasti,“ odtušila Barbara.
„Nejsme,“ prohlá sila odhodlaně Karina. „Musíme jen hledat.
Musí tu být nějaký tajný východ, jen ho najít.“

177
 Hledaly po straná ch, dotýkaly se hrubých kamenů , přesto se
před nimi žá dný východ neobjevil. A pak jen stačilo, aby Karina
pozvedla svícen a rá zem spatřily, že východ je rovnou nad nimi.
„Vysaďte mě,“ řekla Karina a podala Peyton svícen. Ž eny po
sobě rozpačitě pohlédly, když si uvědomily, že se Karina chystá
vyjít ven první. Bů h ví, co tam na ni čeká … Jestli vpadne do rukou
vrahů první, pá n jim to nikdy neodpustí. Pokud ovšem některá z
nich přežije.
Jako první se odhodlala Barbara. Sehnula se a spojila ruce, aby
si do nich mohla Karina zapřít nohou. Cassie se také vzchopila a
podpírala Karinu, když se snažila poklop otevřít. Podařilo se.
Způ sobila přitom jen nepatrný hluk.
Dovnitř napadala stébla slá my. To mohlo znamenat jen jediné.
Ocitly se přímo pod stá jemi.
Barbara pobídla Rosemary, aby jí pomohla. Chtěla Karinu
trochu nadzdvihnout, mohla by tak vyhlédnout ven a přesvědčit
se, že ve stá jích nikdo není. Nikdo, kromě čtyř mrtvol.
Karina se sehnula a zašeptala, že nahoře nikdo není. Pak se
zapřela rukama o podlahu a vší silou se vytá hla. Podařilo se jí tak
dostat se ven. Obezřetně se rozhlédla kolem, ve stá jích bylo slyšet
jen neklidné přešlapová ní koní, jako by stá le vnímali nějaké
nebezpečí. Teď však nebyl čas jít prohlédnout celou stá j. Musí
pomoci i ostatním dostat se z tajné chodby.
Teprve poté obešly koně a zkontrolovaly celou stá j. Byly
skutečně samy.
„Co teď budeme dělat, madam?“ zeptala se Cassie rozrušeně.
Karina se nadechla. Věděla, co musí udělat, poslat všechny
pryč. Ať odtud uprchnou, ať se rozdělí do dvojic a znesnadní tak
vetřelců m je dostihnout, pokud by si jich všimli. Ona tu musí
zů stat, aby se dozvěděla, co se stalo s Robertem.
„Ne, madam, nikdy vá s neopustíme!“ řekla přidušeně Peyton,
když jim Karina odpověděla. Doufala, že s ní budou souhlasit i
ostatní, ale pro všechny bylo vysvobození ze zá mku, ve kterém
po nich zajisté pá trají vrahové, spá snou nadějí.

178
 „Copak vy tu nechá te madam samotnou napospas nebezpečí,
které jí tu hrozí?!“ obořila se na ně Peyton.
Ticho, stá le jen sklopené pohledy.
„Vy běžte také, Peyton! Nepřeju si, abyste tady zů stala, je to
příkaz!“ odhodlala se Karina k chladnému tó nu. Nepřá la si
žá dnou z nich uvrhnout do další hrozby, jednu už mají
zažehnanou.
„Nikdy, madam!“
„Pokud mě neuposlechnete, Peyton, a my tohle přežijeme,
nikdy víc se na zá mek nesmíte vrá tit!“
Peyton nevěřila, co jí prá vě paní řekla. Vypadala velice
odhodlaně, v obličeji byla tvrdá jako ská la a hleděla na ni velmi
přísně.
„Madam…“
„Vyjdeme pomalu ven, projdeme za stá jemi a pak se vydá te
rovnou k lesu.“ Od té chvíle se jí nikdo neodvažoval odporovat.
Jakmile se ujistily, že je ná dvoří prá zdné, vydaly se rychle za
Karinou a pak beze slova pokračovaly boční branou. Tam Karina
zů stala stá t, zatímco ženy se rozprchly po dvojicích k lesu.
Ulevilo se jí. Ano, skutečně cítila obrovskou ú levu, protože se
jí podařilo zachrá nit čtyři lidské životy. Teď však musí zachrá nit
ještě jeden, pokud je v nebezpečí. Kdyby měl Robert zemřít, přá la
si zemřít s ním.
Vracela se potichu ke stá jím, když zahlédla Roberta. Vchá zel
do stá jí ve svém jezdeckém obleku. Límec měl zdvižený, takže mu
přesně neviděla do obličeje. Jeho rá znou chů zi by však poznala i
na míle daleko. Přece svého manžela už znala!
„Roberte!“ vykřikla, ale už ji nezaslechl. Vydala se rychle za
ním, ale když vešla, nikde ho nespatřila.
Pak jí zezadu mužská ruka zakryla ú sta, až skoro nemohla
dýchat. Pokoušela se do muže bušit pěstmi. Věděla, že několikrá t
tělo za sebou zasá hla, dochá zel jí však dech. Věděla, že každou
chvíli musí omdlít. A co s ní bude pak?
Ještě dvakrá t muže udeřila, pak skutečně ztratila vědomí.

179
 Když se probrala, netušila, kde se nachá zí. Věděla jen jediné,
tohle nejsou stá je Rosebery. Ten ú točník ji sem musel odvléct.
Rozhlédla se kolem. Prá zdná místnost, snad několik let
neobydlená . Byla tu jen lavice a stů l, nic víc. Všechno pokrýval
vysoký ná nos prachu. Pomalu se zvedla. Je v nějakém domě, ale
kde? Vů bec to tu nepozná vala, mohla by přísahat, že tu nikdy
nebyla!
Pomalu si už zvykla, že jí srdce neustá le zběsile buší, nezvykla
si však na strach, který zcela ovlá dl její mysl.
Opatrně se blížila ke dveřím. Možná se jí odtud podaří
uprchnout, napadlo ji. Na zá mku se jí to přece také podařilo, snad
by i tady mohla mít trochu štěstí.
Dotkla se lehce dveří, okamžitě však daly vědět, že jsou v
pohybu. Zavrzá ní ji zatahalo za uši. Přivřela oči a modlila se, ať
sem zvuk nikoho nepřivolá .
„Už ses probrala?“ vrhl se k ní zvenku muž.
Karina vykřikla a prudce ustoupila. Zakopla však o vlastní
nohu a ocitla se tak znovu na zemi. Couvala před mužem, v němž
viděla svého nepřítele.
„Karino, to jsem přece já , Philip!“ vykřikl mladík a natá hl ruku,
aby jí pomohl vstá t. Vá hala, zda mu ji podat. Mů že mu dů věřovat,
když jí… Co s ní vlastně udělal? Kde to vů bec j sou a proč je tady
on?!
„Co tady dělá š?!“ zmohla se Karina konečně na výkřik. Ještě
víc se k ní natá hl, ale prudce zacouvala. Pochopil, že z něj má
strach, a tvá ř mu proťala bolest.
„Ty si myslíš, že já jsem ten vrah?“ zeptal se vyčítavě.
„A co si má m myslet, když jsi mě unesl sem!“
„Neunesl jsem tě, zachrá nil jsem tě!“
Zavrtěla hlavou. Nevěřila mu. V tuto chvíli by nevěřila
nikomu. Byla vystrašená , chvěla se a neměla po ruce žá dnou
zbraň , jíž by se mohla brá nit.
„Já nejsem vrah, Karino!“
Vyděšeně se na něj dívala a opatrně se postavila. Stá le hlídala
jeho pohyb, kdyby ji snad chtěl srazit k zemi. Věděla, že odtud
180
není ú niku. Jediné dveře, které odtud vedou, jsou za Philipovými
zá dy.
„Tak co tady dělá š?! Proč jsi přijel?!“
„Ochrá nit tě!“
„Nepotřebuji od tebe chrá nit, od toho má m svého manžela!“
„Pěkný manžel, když se tě snaží zabít!“
Karina zalapala po dechu. Další z Philipových obvinění! Copak
jich už nebylo dost?! Měla chuť se na něj vrhnout a bušit do něj
pěstmi, až by sá m padl k zemi a lapal po dechu. Jenomže na to
neměla dostatek odvahy ani sil.
„Jak se opovažuješ?!“
„Celou dobu jsi jako slepá ! Čím tě tak oslnil? Je dobrý v posteli,
že?!“
To už Karina nevydržela, přistoupila k němu a udeřila ho na
tvá ř. Pak vyděšeně čekala, co se bude dít dá l. Philip však jen stá l,
pokyvoval hlavou.
„Ano, vidím, že si tě získal.“
„Proč o něm takhle mluvíš? On je to nejlepší, co mě zatím v
životě potkalo! Kdyby nepřišel on, Bů h ví, komu by mě otčím
prodal!“
„Je to nebezpečný člověk, Karino!“ pokoušel se ji znovu
přesvědčit. „Tak mě prosím alespoň vyslechni!“
Karina nechtěla, odmítala poslouchat jeho lži!
„Robert je v nebezpečí! Nevíš, jaké hrů zy se tady dějí, Philipe!“
„Vím moc dobře, co se tu děje. Celou dobu vím, za jakou zrů du
tě otčím provdal! Ale proboha, začni mi už konečně věřit!“
„Proč nevěříš ty mně?! Roberta někdo pod falešnou zá minkou
vylá kal z Rosebery a pak zřejmě ten samý člověk zavraždil i naše
sloužící!“ Cítila, že má slzy na krajíčku. Jak slyšela sama sebe,
uvědomovala si hrů zy, které si před několika hodinami prožila a
které na ni dolehly až nyní.
„Pojď se posadit, chci ti něco říct.“ Philip změnil tó n, pokoušel
se ji přesvědčit po dobrém. Karina věděla, že na to není čas,
jenomže co mohla dělat jiného, když na ni Philip tak naléhal?

181
 „Je to zbytečné, Philipe. Svého manžela miluji, nikdy na něj
ná zor nezměním,“ oponovala mu ještě, ale sedla si na lavici.
Philip se usadil vedle ní a hledal vhodná slova, jimiž by Karinu
hned neodradil.
„Když jsem se po tvé svatbě vrá til domů , bloudil jsem domem
jako tělo bez duše. Cítil jsem zvlá štní neklid, ale teprve před
dvěma týdny mě přemohl strach.“
Karina tušila, jak bude pokračovat, přiměla se však nechat ho
mluvit. Ať jí tedy všechno vysvětlí. Pak bude po všem a ona se
vrá tí opět na zá mek.
„Stá le jsem se o tebe obá val, tento pocit se však nedal vů bec s
tím předchozím srovná vat. Věděl jsem, že jsi v nebezpečí.“
„V nebezpečí ne, pouze šťastná ,“ skočila mu Karina do řeči.
Philip si vzdychl. Kdy už konečně začne vnímat, co jí říká ? Kdy
už mu začne konečně dů věřovat?
„Vydal jsem se sem a tajně pozoroval zá mek, sledoval, co se tu
děje. Jak jsi šťastná , zatímco vů bec netušíš, co je tvů j manžel zač.“
„To už stačí! Ř ekl jsi příliš!“
„Ne, tohle je teprve začá tek, Karino. Tak mě přece poslouchej!
Dobře, pokazil jsem to, když jsem ti vyznal lá sku! Ano, nikdy jsem
ti to neměl přiznat, abych tě neztratil. Ale copak mohu za své
city? Copak mě mů žeš nená vidět za to, že zbožň uj i být ve tvé
společnosti a dýchat tvoji vů ni? Kdybych byl býval mlčel, věřila
bys mi. Ve všem. A pak by ses nemusela ocitnout v tak bezú těšné
situaci.“ Philip očeká val další odpor, tentokrá t se s ním však
nesetkal. Využil tedy, že vzal Karině dech, a rychle pokračoval.
„Občas si tvů j manžel vyjel sá m na projížďku, že?“
„A co je na tom špatného?“
„Nevšimla sis, že v tu chvíli také zmizela i ta krá sná mladičká
služebná , na kterou volal Rosemary?“
Karina prudce zčervenala.
„Co to má co dělat s Robertem?“
„Všechno.“ Philip zmlkl a vyčká val, až v Karininých očích
zahlédne pověstný plamínek pozná ní. Objevil se, věděl, že přijde.

182
 „Chceš tím snad naznačit, že on a…“ Odporem nemohla ta
slova ani přenést přes rty. Ne, to by jí přece Robert nebyl
schopen udělat. Robert! Její Robert! Ne, co jí to tu vů bec Philip
vyklá dá za hlouposti a proč ho poslouchá ? Jenomže teď už se
nedoká zala zvednout. Proti její vů li ji Philip zaujal.
„Jsou milenci,“ dokončil za ni Philip.
„To je lež!“
„Nemá m žá dný dů kaz, kterým bych to mohl dosvědčit. Je jen
na tobě, zda mi budeš dů věřovat.“
Ta slova znamenala víc, než tušil. Tím, že na ni nenaléhal, ji
přiměl vzpomínat, kdy Robert opouštěl zá mek, kdy měl
příležitost podvá dět ji se služebnou.
„Proč by to dělal?“
„Chtíč, on zkrá tka miluje ženy.“
„Ne, Robert takový není!“ Už si tak jistá ale nebyla a věděla, že
to Philip poznal.
„Je jako ostatní muži, akorá t má radši milostné hrá tky, při
kterých ženy přichá zejí o život. Tebe si zatím šetřil.“
Karina vytřeštila oči. „Jsi odporný!“
„Já ? Já ti nenalhal, že má první žena zemřela při porodu a
druhá uprchla se sluhou a zabila se. Já ne.“
„Robert mě miluje!“
„Ano, proč by ne. Jistým způ sobem to byla možná lá ska, i když
trochu zvrá cená . Ale už k tobě přestal vzhlížet a začal si hrá t
způ sobem sobě vlastním, A jeho věrná služebná Peyton mu opět
pomů že zahladit stopy.“
„Ne, ne…“ opakovala Karina jako smyslů zbavená . Tvá ře jí už
nehořely zlobou, zcela zbledla hrů zou.
„Zřejmě se už příliš dlouho ovlá dal, proto se vrhl na vlastní
služebnictvo. A jako poslední kořist si nechal tebe.“
„Lžeš,“ zavrtěla Karina hlavou. Hlas už měla natolik zeslá blý,
že sotva slyšela sama sebe.
„Kéž bych jen lhal, Karino! Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe
celou dobu strach. Nikdo mi nevěřil, ani ty, ani otec!“
„Robert mě miluje!“
183
 „Možná miloval. Teď se té lá sky už nasytil. Chce si s tebou
zahrá t po svém vlastním zvířecím způ sobu.“
„Ne…“
„Víš, že když před pá r dny opouštěl zá mek, tak se ukryl tady v
té vesnici. Jak že jí to říká te? Vesnice duchů ?“
Karina němě přikývla. Přece to nemů že být pravda. Je to jen
zlý sen, jen hodně zlý sen a ona se každou chvíli probudí. Robert
ji bude konejšit ve své ná ruči a ona znovu pocítí ten slastný pocit
bezpečí a lá sky.
„Nikam neodjel, i když jsem zaslechl, že ho odvolali pro nějaké
podivné zá ležitosti v Londýně.“
„Jak o tom víš?“ vzhlédla k němu podezíravě Karina.
„Slyšel jsem o tom mluvit ty dva strá žné v noci.“
„Ty jsi byl v noci u brá ny?“
„Ano, hlídal jsem tě. A viděl jsem, jak je Robert zabil. A pak i ty
druhé.“
Karině se zatočila hlava. „To není možné! To není možné,
Philipe! Přece jsem se v Robertovi nemohla tak mýlit! Čeká m jeho
dítě!“
„Ty čeká š jeho dítě?“ zarazil se Philip. „Ď á blovo dítě. Měla by
ses ho zbavit, až se narodí, to ti štěstí nepřinese!“
„Je to mé dítě, Philipe!“
„Já vím, omlouvá m se,“ obrá til najednou. „Já jen, že… je to dítě
muže, který se neštítí žá dné odpornosti.“
„Ale…“ namítla Karina, když si vybavila rozhovor s manželkou
Williama Strodharta. „Jeho přá telé říkají, že jeho první žena
skutečně zemřela při porodu a druhá uprchla…“
„I je oklamal, nic víc. Rá d se obklopuje vlivnými lidmi, kteří
mu pomohou dostat se tam, kam potřebuje, a převelí pak na ně
zodpovědnost. Díky tomu se mů že ná ležitě pobavit.“
Další vysvětlení, které ji zbavilo i posledního zbytku víry v
Robertovu lá sku. Podlehla Philipovi, přesvědčil ji.
„Proč jsi těm mužů m u brá ny nepomohl? Bylo by vá s víc…“
„Tys neviděla to jeho běsnění. Jako by byl smyslů zbavený!
Kdybych se mu postavil, nezachrá nil bych tě. Má lem jsi mu padla
184
do pasti, když tě všude po zá mku hledal. Ještěže jsem byl
nablízku a zastavil tě před stá jemi včas, jinak by ses z Rosebery
už nikdy nedostala živá .“
Chvíli vyčká val, než se zeptal.
„Už mi konečně věříš, Karino?“
„Ano,“ hlesla a svět kolem ní se zbortil.

KAPITOLA 23.

Philip dlouho pozoroval Karinu. Seděla bez hnuti, skoro ani

nemrkala. Vyprchal z ní veškerý život. Stala se jen živou
mrtvolou.
„Musíme odtud odejít,“ prohlá sil Philip najednou, čímž Karinu
vytrhl z apatie. Nechá pavě se na něj podívala. Slyšela ho
promluvit, slova však vů bec nevnímala. Philip jí to tedy
zopakoval ještě jednou, žá dné reakce se však nedočkal. Věděl, že
ji konečně přesvědčil, že teď už mu opravdu věří.
„Vnímá š mě, Karino?“
Opět sebou trhla, jako by k její hebké ků ži přiložil rozpá lený
kov.
„Nemů žeme tu zů stat dlouho, tady to zná , pojme podezření a
pak s ná mi bude konec. Nezachrá nil jsem tě jen proto, abych o
tebe teď přišel.“
Přikývla. Ano, udělá cokoliv. Hlavně ať už je ta hrů za za ní. Její
Robert… celou dobu jí lhal, klamal ji. Moc dobře věděl o přízraku,
možná jím byl on sá m. Na jejím rodném sídle se přece objevil
prá vě v okamžiku, kdy byl ubytová n v hostinci. Všechno do sebe
najednou tak zapadalo. Chtěl z ní udělat blá zna, svést vinu na
ostatní, aby si dopřá l trochu času a pohrá l si s ní.
Byla hloupá . Měla hned uvěřit Philipovi. Byl jako její vlastní
bratr, než se přiznal, že ji miluje. Jak mohla věřit, že by ho lá ska
přiměla vyklá dat samé lži? Uvěřila raději cizímu muži, jehož
neznala. Co když si i toho surovce v lese Robert najal, aby se
blýsknul jako zachrá nce a zcela si ji podmanil?
„Jsi v pořá dku?“
185
 „Ano,“ hlesla nepřítomně. Pokusila se vstá t, znovu však
dosedla na lavici. Neměla sílu se udržet na nohou. Neměla sílu na
nic, dokonce ani udržet hlavu zpříma. Položila si ji na stů l a
nevnímala přívaly slz, které se jí draly do očí.
„Dobře, tak tu ještě chvíli setrvá me,“ řekl nakonec Philip a
něžněji pohladil po zá dech. Toužil se jí dotýkat. Toužil ji líbat na
plné rty, vdechovat její sladkou vů ni…
„Netrap se prosím…“
„Proč bych neměla? Všechno, v co jsem věřila, je pryč,“ řekla a
otřela si slzy. Zhluboka se nadechla a v duchu se zapřísahala, že
nesmí plakat.
„Co služebné?“ vyděsila se najednou.
„Nevím, snad se jim podařilo uprchnout.“
„Neviděl jsi je cestou sem? Ř ekla jsem jim, ať se rozdělí do
dvojic a zamíří k lesu.“
„Ne, nikoho jsem nezahlédl. Možná se ukryly velmi dobře.“
„Snad ano, snad ony přežijí. Ach, Philipe!“ vzchopila se
najednou. „Musíme něco udělat! Musím si promluvit s
Robertem!“
„Pomá tla ses?! Jak bys s ním mohla mluvit?! Kdyby ses k němu
jen na krok přiblížila, využil by situace a pak bych tě už nemusel
zachrá nit. Lepší bude odtud co nejdříve zmizet.“
Karina cítila, jako by znovu sílil její duch. Robert… vybavila si
jeho tvá ř a… Ne, to zkrá tka nešlo. Jak v něm mohla vidět vraha,
když se na ni pokaždé díval s takovou zá ří v očích! Věřila, že ji
miluje, přesvědčil ji o tom. A stejně tak ji Philip před chvílí
přesvědčil, že Robert je vrah.
„Chci s ním mluvit, musí mi to vysvětlit…“
„Jak by ti to měl vysvětlit? Ponořit do tebe nů ž, aby sis
konečně uvědomila, že má m pravdu? To to chceš nechat dojít tak
daleko?!“ křičel a už se neovlá dal. Prudčeji zacloumal, aby z ní
vymítil špatné myšlenky, aby ji vzpamatoval a přiměl ji
bezmezné mu dů věřovat.
„Ne, já jen…“

186
 „Jen co?! Vzpamatuj se, Karino! Věř mi! Prožila jsi s ním víc
času než se mnou? Já jsem tvoje rodina, jedině já ! On je jen lhá ř,
všechno předstíral! Otčím mne také neposlouchal, viděl jen
peníze. Nesmíš udělat stejnou chybu, nesmíš v Robertovi vidět
lá sku, která nikdy neexistovala!“
Věděla, že má Philip pravdu. To jen ona si ji nechce připustit.
Kdy už se toho snu o Robertovi konečně vzdá ? Vzdychla.
„Musíme ale těm žená m pomoci!“ vyhrkla znenadá ní.
„Musíme pomoci hlavně tobě! Ony se už někde určitě
bezpečně ukryly.“
Znělo to rozumně. Ano, i v tomhle má Philip nakonec pravdu.
Pokud se služebné dostaly do lesa, podaří se jim najít bezpečí.
Hlavně že jsou pryč ze zá mku.
„Už jsi klidnější?“ zeptal se po chvíli Philip a vzal ji do ná ruče.
Nebyla tak vřelá jako Robertova, jeho dotek jí už nebyl vů bec
příjemný. Nevěděla, čím to je, co se stalo. Z Philipa vnímala jen
chlad. Hladil ji, ale ten dotek… byl zkrá tka jiný než Robertů v.
Nevěděla, proč Philipa s manželem vů bec srovná vá , bylo to
hloupé.
„Pů jdu zkontrolovat okolí. Nechal jsem koně v lese, aby ná s
hned Robert nezpozoroval, kdyby tudy projížděl. Slib mi, že tu
zů staneš, že na mě počká š a neudělá š žá dnou hloupost,“ naléhal a
upřeně se jí díval do očí.
„Slibuji,“ řekla a sledovala, jak Philip opouští dů m. Když se
mihl za oknem, pomalu vstala. Potřebovala si utříbit myšlenky a
to se jí nejlépe dařilo při chů zi. Jak mohou oči tak dokonale lhá t?
A to se říká , že jsou branou do duše. Ne, v Robertově případě to
nejspíš byla lež. Všechno byly jen lži.
Stá le ji však trá pila jedna jediná otá zka. Proč? Proč by to
Robert dělal? Pokud si s ní chtěl jen pohrá t a pak ji zabít, mohl to
udělat s kteroukoliv jinou služebnou, již by měl po ruce. To přece
nedá valo žá dný smysl! Zajímalo ji, jak jí Philip vysvětlí tohle, až
se vrá tí. Třeba zná nějaký dů vod, třeba…

187
 Zaslechla zaržá ní koně. Nejspíš se už vrací Philip. Jenomže –
nespatřila z okna, jak krá čí opačným směrem, než ze kterého
zaslechla koně?
Postupovala blíž ke dveřím. Ž e by se tu objevil Robert? Ž e by
měl Philip přece jen pravdu? Slíbila mu, že neopustí dů m…
Přistoupila k oknu a opatrně vyhlédla ven. Mlha již ustoupila, a
tak měla výhled na nezvykle klidné stromořadí. Jinak nikoho
nespatřila.
Zdá lo se jí to jen? Pochybovala, neboť v ten okamžik zaslechla
koně znovu. Opatrně vyšla ze dveří. Rozhlédla se obezřetně
kolem a zamířila vlevo. A tam spatřila uvá zaného Philipova koně.
Ř íkal přece, že…
Pomalu ke koni došla a pohladila ho. Vyhlížela do lesa mezi
hustý porost stromů a snažila se v něm zahlédnout pohyb. Philip
přece musí být někde blízko. Pak však zaslechla čísi výkřik.
Zatajila dech. Ná val strachu jí opět začal proudit krví. Možná
je Philip v nebezpečí, možná …
Rozeběhla se směrem, odkud výkřik zaslechla. Ano, vychá zel z
domku na kraji vesnice. Nevá hala ani okamžik. Je – li tam Robert,
postaví se mu, bude žá dat vysvětlení!
Prudce vpadla do dveří a vykřikla. Její služebné, všechny čtyři,
seděly na podlaze, připoutané k sobě silnými provazy. A nad nimi
se s dýkou v ruce tyčil Philip.
„Co tu dělá š?!“ rozohnil se na ni. „Ř íkal jsem ti, abys
nevychá zela ven! Tos mě jednou nemohla poslechnout?!“
Karina začala instinktivně couvat. To on byl ten vrah… to on…
Jeho ruce byly potřísněny krví sloužících Rosebery…
„Proboha tě prosím, nech je jít, Philipe!“ zapřísahala ho.
„Na to už je pozdě! Ale možná tě uklidní, že bylo vždycky
pozdě!“
Nechá pala, o čem to mluví. Sledovala jen jeho oči, ve kterých
se nyní zračila pouze temnota.
„Nemělas je vidět. Tím se všechno mění.“

188
 „Co se mění?“ zeptala se vystrašeně a vnímala, jak ji ženy za
Philipem pozorují a oči vyděšeně upírají k dýce, se kterou si
Philip pohrá val v ruce.
„Všechno, hlavně tvoje role.“
„Moje role?“
„Teď už tě nemů žu vů bec chrá nit.“
„Chrá nit?“
Kéž by mu alespoň rozuměla! Možná z něj mluvila duše
šílence, možná proto se jí zdá la slova tak nepochopitelná ,
matoucí! Stá le se nemohla vzpamatovat z šoku, když ho spatřila
stá t nad služebnými. Nikdy by nevěřila, že Philip… A stejně tak
nevěřila, že by tím vrahem mohl být její manžel.
„I je jsem vlastně zachrá nil. Aby je tvů j manžílek nepovraždil.“
Karina viděla, jak svorně zavrtěly hlavou a oči mají naplněné
hrů zou. Philip jen pokračoval ve svém lhaní, snažil se ji ještě
přimět, aby mu uvěřila, to by však ženy nesměly být naživu.
Všiml si, jak Karina upírá zrak za něj a koutky ú st mu
zacukalo.
„Byl to ale dokonalý plá n, nemyslíš?“
„Jaký plá n?!“
„Tys ještě nic nepochopila, viď? Nevadí. Stejně by sis ho
odnesla do hrobu.“ Přestal si s dýkou hrá t a pevně ji uchopil,
připraven ji zabít.
„Jako děti jsme se měli tak rá di!“ pokoušela se ho zarazit,
vzkřísit v něm vzpomínky, snad i trochu citů .
„Možná měli,“ připustil neochotně.
„Kdy se to změnilo? Co se stalo, Philipe?“ Horečnatě
přemýšlela, co si počne, až proti ní vyrazí s dýkou. Ona nemá nic,
čím by se brá nila.
„Vyrostla jsi. Nená viděla jsi mého otce a mě jsi litovala.“
„Také jsi otce nená viděl!“
„O to přece nejde!“ vykřikl. „Ničilo mě, jak mě lituješ, jak říká š
– ten ná š chudá k Philip, otčím mu nikdy nedá ani trochu lá sky,
nikdy pro něj nebude jako jeho pravý syn!“
Karina si ná hle vybavila, při jaké příležitosti to vyřkla.
189
 „Otec tě ten den zmlá til do krve za to, že jsi spadl z koně, že
nejsi pravý Wilmont, když se v něm neudržíš! Musela jsem o tom
mluvit s Edwardem, nevěděla jsem, komu jinému to říct, když už
matka byla nemocná a jen ležela.“
„Jenomže já jsem nechtěl, abys mě litovala! Snil jsem o tom, že
ke mně budeš vzhlížet jako k nějakému hrdinovi z těch tvých
řeckých bá jí, o nichž jsi mi mnohokrá t vyprá věla! Chtěl jsem být
jako Zeus! Mocný, krá sný, přitažlivý! Přesně tak jsem chtěl, abys
mě viděla. Nějako chudá čka bastarda, kterému není pomoci!“
„Přece jsem tím nemyslela nic zlého.“
„Ne, nic zlého ne. Ale do té doby jsem si moc otcovu nená vist
nepřipouštěl. Ř íkal jsem si, že je to normá lní, že se tak chová
každý otec ke svému synovi, aby z něj udělal muže z oceli. To ty
jsi mně otevřela oči, to ty jsi mě zničila!“
„Já tě přece nezničila. Měla jsem tě rá da!“
„Mělas mít rá da všechny ostatní, mě jsi měla milovat!“
Karina už ztratila vyděšené ženy z dohledu. Už jim došlo, kdo
je jejich trýznitel. Teď nad tím ale nemohla uvažovat. Neustá le
ustupovala, až se ocitla venku. A každou další vteřinou byla blíž
domu, ve kterém se probrala. Pomalu ji hnal před sebou, rovnou
do kouta. Naštěstí se jí v hlavě zrodil plá n. Nevěděla, jak bude
ú spěšný, přesto se ho pokusila využít. Dveře se přece otevírají
dovnitř…
Stá le ustupovala a v okamžiku, kdy byla již za dveřmi, prudce
uskočila a vší silou zabouchla. Philip se k ní prá vě chystal
vrhnout, když zbystřil, že se chystá k ú skoku. Dveře ho udeřily
rovnou do hlavy. Okamžitě se ská cel k zemi a chytil se za
krvá cející rá nu. Ř val u toho bolestí, jako by mu prorazila lebku.
Všimla, že mu dýka vypadla z ruky. Vrhla se po ní, ale jako by
vytušil, k čemu se chystá , chytil ji za nohu a strhl k zemi. Pak se
po ní plazil, s děsivým výrazem v očích, přes které se mu řinula
krev z rá ny.
„Teď už mi neunikneš!“ procedil skrze rty.
Karina se téměř nemohla pohnout, jak ji zalehl. Přesto se
ohlédla a spatřila, že má dýku na dosah. Stačilo by se jen o
190
kousek posunout, sevřít ji do ruky a zmocnit se jí, jenomže ji
začal rdousit. Pokoušela se ho udeřit kolenem, ale pod jeho tíhou
to byly jen marné pokusy.
Zalapala po dechu, když silně přitlačil. Musela se vzchopit,
přece se nenechá zabít! Musí myslet na dítě, Robertovo dítě,
které nosí pod srdcem.
Zmobilizovala veškerou svoji sílu a pohnula se. Pak ještě
jednou a dýku už držela pevně v ruce. Byl tak soustředěný na to,
že ji zabije, že si nepovšiml, jak se napřahuje a jak vklá dá
veškerou energii do rá ny. Zavyl jako zvíře, když mu dýka projela
zá dy. Okamžitě uvolnil stisk a svalil se z ní.
Dýku stá le držela v ruce, nenechala ji ponořenou v jeho těle.
Ave chvíli, kdy se chystal na ni znovu zaú točit, ji ochranitelsky
namířila před sebe. Dýka projela rovnou srdcem.
Padl na ni celou svoji vahou. A Karina neměla sílu hned se mu
vymanit. Brzy však poznala, že na ní leží už jen mrtvé tělo.
Zakřičela jako šílená . Vyprostila se zpod něj a dívala se do
jeho obličeje, ve kterém se zračilo překvapení.
Byl mrtvý, zabila ho. Nevěděla, co si má teď počít. Pohlédla na
chvějící se ruku, na tu, kterou zabila Philipa. Třá sla se, jako by se
jí zmocnila zimnice.
Peyton, Cassie a ostatní, uvědomila si ná hle. Musí je
vysvobodit. Musí…
Je po všem. Ale… zabila člověka. Zabila svého nevlastního
bratra. Zatočila se jí hlava, a když se postavila, musela se přidržet
zdi, aby neomdlela.
Zhluboka se nadechovala a vydechovala, pokoušela se
vzchopit a jít vysvobodit služebné. Potřebovala by dýku, aby
mohla přeříznout provaz. Jenomže ta byla stá le uvězněná v těle
Philipa.
Připadalo jí to odporné, nemyslitelné… Bez ní by si však s
provazem neporadila. Sehnula se, přivřela oči a jedním tahem z
Philipa dýku potřísněnou krví vytá hla.
Pak se vydala ven. Čerstvý vzduch jí udělal trochu dobře, to
však nezměnilo nic na stavu její mysli.
191
 Jakmile ji ženy spatřily ve dveřích, vydechly ú levou, i když si
okamžitě povšimly, že je sotva vnímá . Zabila ho, pomyslely si
svorně. Proto je tak otřesená , proto se sotva pohybuje. Zbavila je
pout a pak se posadila do rohu místnosti. Teď už věděla, jaké je
to zabít člověka. Když kvů li ní Robert zabil muže v lese, vů bec si
nepomyslela, jak moc s tím pak musel bojovat. Možná méně než
ona, přesto…
„Jste v pořá dku, madam?“ vrhla se k ní Peyton. Nelíbilo se jí, v
jakém stavu se Karina nachá zí. Musí ji rychle vzpamatovat.
„Madam!“ vykřikla hrů zou, když na ni Karina vů bec
nereagovala. Dívala se nepřítomně před sebe, jako by se pomá tla.
„Madam!“
Karina sebou prudce škubla a vzhlédla k Peyton. Spatřila její
tvá ř jasně, šok už zřejmě pomalu dozníval. Musela se vzchopit,
nesmí ji vidět v takovém stavu.
„Jsem v pořá dku,“ hlesla a postavila se.
Služebněji sledovaly s nedů věrou. Snažila se je přesvědčit, její
tělo však neklamalo. Cassie k ní přispěchala, aby ji podepřela,
Karina ji však gestem ruky zarazila. Chtěla to zvlá dnout sama. A
podařilo se. Její duch byl silnější, než si sama myslela. Za chvíli
konečně nalezla pevnou pů du pod nohama.
„Zabila jsem ho.“
„Musela jste,“ uklidň ovala ji Peyton a přistoupila k ní, „musela
jste, jinak by zabil on vá s a vaše nenarozené dítě.“
„Ano, mé dítě,“ přejala si vystrašeně po břiše. Doufala, že se
mu nic nestalo. Prosila Boha, ať ji za smrt Philipa netrestá smrtí
dítěte. Zhroutila by se z toho. Pohlédla na Rosemary a vzpomněla
si, co říkal Philip.
„Rosemary, ty… ty jsi spala s mým manželem?“ zeptala se
přímo a cítila, jak se jí v těle znovu rozproudila krev. Pomalu
sílila.
„Madam!“ vykřikla dívka zděšeně. „Kdo vá m něco takového
navyklá dal?“
Karina pokývala hlavou. Philip lhal, o všem lhal, jen se
potřebovala ujistit, nic víc.
192
 „On.“
„Lhal, přísahá m, že já bych…“
„Já vím, už o tom nemluvme, prosím,“ zarazila ji Karina.
Všimla si, že Barbara nervó zně postá vá u dveří a pozoruje okolí.
„Co se děje?“ Přistoupila k ní pomalu.
„Co ten druhý muž, madam?“ otočila se k ní Barbara.
„Jaký druhý muž?“
„Ach madam, vy nevíte, že byli dva?“
Ne, to přece nemů že být možné, vykřikla Karina v duchu.
„Jaký druhý muž, Barbaro?“ naléhala na kuchařku.
„Přece ten, se kterým vá s sem… vá š bratr, jak jsme
pochopily… přivezl,“ odpověděla Barbara. Karina nemusela
dlouho přemýšlet. Věděla, kdo je tím druhým mužem. Ná hle do
sebe všechno začalo zapadat.

KAPITOLA 24.

Je v tom zapletený i otčím, pomyslela si Karina v duchu a

má lem se zhroutila, když jí tělem projela nesnesitelná křeč, která
však rá zem pominula. Musela se opřít, musela zhluboka dýchat,
protože se stá le nedoká zala vzpamatovat z šoku. Myslí jí bouřilo
nespočet otá zek, ta nejdů ležitější byla proč.
„Musím na zá mek,“ řekla polohlasně Karina. Ano, tam narazí
na otčíma, zjistí, co se tu děje. A snad se také dozví něco o
Robertovi.
Vyšla z domku, zatímco ji služebné němě pozorovaly. Jakmile
se ocitla na přímém slunci, vyběhla za ní Peyton.
„Přece tam nechcete jet! Sama!“
Karina se na ni otočila. „Ano, to je to jediné, co musím udělat.
Vím, že jedině tam odhalím pravdu.“ Došla až ke koni a odvá zala
ho od stromu. Vyhoupla se do sedla na první pokus, i když se jí
chvěly ruce a ztrá cela v nich sílu. Na koni se ale cítila trochu
jistější. Naposledy pohlédla na Peyton, která ji sledovala s
nešťastným výrazem, a pak vyrazila z vesnice duchů .

193
 Nevnímala les, jeho vů ni, zurčení potů čku. Všechno pohltily
myšlenky na otčíma. Společně s Philipem zavraždili čtyři muže.
Jak něčeho takového mohli být schopni? Proč to dělali?
Nená viděli ji? Chtěli se jí pomstít? Ale za co? Provdala se přece za
Roberta, tak jak si otčím přá l, Robert mu vyplatil dostatečnou
sumu nato, aby splatil dluhy a ještě si mohl žít na vysoké noze.
Před zá mkem zpomalila. Z mlhy nezů stal ani jemný opar, před
sebou měla jasný obraz. Snažila se zahlédnout nějaký pohyb,
který by jí napověděl, kde otčím mů že být. Možná by měla
zamířit do stá jí, kde spatřila Roberta. Třeba se tam ukrývá před
otčímem a… Třeba vů bec neviděla Roberta, ale otčíma, který se
oblékl do jeho šatů , aby ji oklamal. Nezahlédla přece jeho tvá ř…
Chvíli vá hala, než se odhodlala pokračovat v jízdě. U brá ny
sesedla a vedla koně potichu až ke stá jím. Tam opatrně nahlédla
dovnitř. Nespatřila nikoho živého, jen mrtvé… Nechala koně stá t
ve stá ji a vydala se k zá mku. Zkusila kliku a… bylo odemčeno.
Někdo tu tedy stá le byl. Pamatovala si zcela jasně, že zamkly,
když se vyděšené vrá tily ze stá jí.
Dveře zavrzaly a odhalily prá zdnou halu. Pohlédla rychle ke
schodišti, do chodby vedoucí k jídelně a k Robertově pracovně.
Panoval zde klid. Věděla však, že je to jen klam. Ticho ji mělo
uchlá cholit a nalá kat ji do pasti. Pokud byla očeká vá na. Mohla by
využít výhodu, že otčím nemů že tušit, že zabila Philipa. Překvapí
ho a pak… Pak co? Nevěděla, co si počne, když ji napadne, možná
se ji pokusí umlčet a ona se nikdy nedozví, co se stalo s
Robertem.
Opatrně začala stoupat ke svému pokoji. Tam bude na chvíli v
bezpečí a rozmyslí, co dá l.
S ú levou za sebou zavřela a nevšimla si přitom, že v místnosti
není sama.
„Ten hlupá k tě nechal jít, co? Tušil jsem to.“
Karina vykřikla a prudce se otočila. U krbu seděl otčím,
popíjel whisky a ušklíbl se, když v jejích očích zpozoroval hrů zu.
„Jak jsi ho uprosila? Slíbila jsi mu, že se vrá tíš, a jakmile
ovdovíš, staneš se jeho ženou?“
194
 Mlčela. Měla strach cokoliv říct. Philip byl mrtvý, kdyby se to
očím dozvěděl, netušila, co by mohl udělat.
„Stejně se jí staneš, jen co se Philip zbaví té své děvky a ty
svého manžela,“ pokračoval otčím poté, co se nedočkal odpovědi.
„Philipovou ženou?“ zmohla se Karina na výkřik. Panebože,
jaký šílený plá n se zrodil v jeho choré mysli? A o jaké Philipově
děvce to vů bec mluvil?
„Ano, vrá tíš se zpá tky k rodině, kde tě tolik potřebujeme.“
„Ale proč? Chtěl jste mě přece výhodně provdat! Robert vá m
zaplatil, kolik jste požadoval!“
Otčím si prokřupal prsty, sá hl si po sklence whisky a znovu se
vlá čně napil, jako by nikam nespěchal, jako by nic nemohlo
překazit jeho plá ny. Potěšilo ji, že jeden už mu překazila. Zabila
Philipa.
„To ano, ale teď, když zešílel a povraždil celé služebnictvo a
Philip tě na poslední chvíli zachrá nil, se z tebe vlastně stane
vdova. Zdědíš veškerý majetek Roseberyů . A o ten se se mnou
hezky podělíš. Protože nebýt mě, nikdy bys nenašla tak bohatého
ženicha. Svatba s Philipem se mů že konat brzy, nikdo nebude
předpoklá dat, že budeš truchlit po šílenci. A ty budeš mít zpá tky
svů j domov, svoje vzpomínky na rodiče…“
Karina na otčíma jen nevěřícně zírala. Tak tohle byl celý jeho
plá n! Chamtivost z něj vymítila i poslední zbytky lidskosti.
„Tohle jste zamýšlel od samého počá tku, že? A Philip…“ V tu
chvíli jí všechno došlo. „Ten nikdy neuprchl z domu, mělo to tak
jen vypadat. Vrá til se s historkami o Robertovi, přá li jste si, abych
jim uvěřila a nepojala podezření, že jste to celé jen sehrá li! Nikdy
jsem se neměla dozvědět, že to vy jste vrahové!“ vykřikla a
popošla k otčímovi blíž. Ne, on jí neublíží, potřebuje ji. Dokud
nezjistí, že je Philip mrtvý, tak jí nemů že nic udělat.
„Jsi chytrá dívka,“ usmá l se James Wilmont.
„A přízrak? To jste byl vy, nebo Philip?“
„Doma já , u Strodharta se jím stal Philip, stejně jako v
hostinci.“
„Jste odpornější, než jsem si kdy vů bec myslela!“
195
 James Wilmont se zasmá l. „Děkuji za kompliment. Ale přiznej
si to sama, Karino, není to dokonalý plá n? Posloužila ná m i
Robertova bývala milenka Arabella Swentonová . Díky ní jsme
věděli víc o jeho zvycích a mohli všechno perfektně naplá novat.
Když jsme ji přestali potřebovat, zbavili jsme se jí. Koho budou
podezírat prvního? Roberta. Lidé si pomyslí, že se Arabella
odmítala smířit s tím, že se neoženil s ní, nastala prudká há dka,
při které se Robert přestal ovlá dat a zavraždil ji. Mrtví sloužící
tady na Rosebery tomu tvrzení jen napomohou.“
Karina nemohla uvěřit, že to myslí vá žně, že se tohle skutečně
děje. Připadala si jako bezvlá dná loutka, kterou nastrčili do
krutého příběhu.
„Jak jste mohl?“ vydechla Karina.
„Jak? Uvědom si, že ná m tím spadne do klína obrovský
majetek. Všichni budeme moci žít jako předtím. Možná ještě líp!
A ty mi tohle všechno dlužíš! Postaral jsem se o tebe, když tvů j
otec zemřel!“
„Prohýřil jste všechen rodinný majetek, má lem jsme přišli i o
zá mek!“
„To je sice politová níhodné, ale tímhle všechno napravuji. Jen
jedno mě mrzí, že ti ten hlupá k Philip prozradil pravdu. Nechtěl
jsem, aby ses o tom někdy dozvěděla. Pro tebe měla být
Robertova tvá ř šílence skutečná .“
„Proč s tím Philip souhlasil?“
„Proč? Protože je to jenom bastard. Vždycky se mi snažil
zavděčit, a když mi jednou přiznal, že tě miluje, zrodil se mi v
hlavě tenhle plá n. Pak už stačilo jen potkat Roseberyho a vše
navléknout tak, abys všemu uvěřila. Škoda jen, že ses do
Roseberyho zamilovala. Kdybys uvěřila, že on je vrah a já s
Philipem jsme tě zachrá nili, vyšlo by mi ú plně všechno. Nyní se s
tím zkrá tka budeš muset smířit. Nemá š jinou volbu.“
Karina cítila, jak se v ní vzedmula vlna nená visti. To otčím…
Má na svědomí život tolika lidí a tvá ří se klidně, jako by si vů bec
nepřipouštěl, že by se mu Karinu mohla vzepřít. A přesně to
udělá .
196
 „Kde je Robert?“
„Zanedlouho bude o něj i o toho jeho přítele postará no.“
„Jeho přítele? O kom to mluvíte?“
„William Strodhart. Přijel ve špatný čas, museli jsme ho v lese
dostihnout a odklidit ho stejně jako tvého manžela.“
„Kde je?“ zopakovala Karina otá zku, tentokrá t s pevným
hlasem. James Wilmont si všiml, jak jí v očích nebezpečně
zablesklo, odmítal tomu však věnovat pozornost. Karina by se
ničeho neodvá žila, jen vzpurných slov.
„Proč na tom zá leží?“
„Protože ho chci vidět!“
„Mohl bych vá m dopřá t poslední rozloučení?“ ušklíbl se
Wilmont. „Ano, mohl,“ pokračoval dá l. „Ovšem jedině pod
podmínkou, že nebudeš dělat žá dné problémy a podvolíš se mi.“
„Souhlasím,“ odpověděla okamžitě a sledovala otčíma, jak
vstá vá a pomalu k ní míří. Instinktivně před ním chtěla ustoupit,
ovlá dla se však. Tím by jen otčímovi odhalila svů j strach.
„Byla jsi už ve zdejším sklepení?“
„Ne.“
„Je celkem členité. Ú plně vzadu je temný kout, hned za
zá sobami vína. Tam tvého manžela sloužící neobjevili, když
prohledá vali zá mek. A přitom stačilo jen pá r kroků .“
Karinu polilo horko. „Odveďte mě tam.“
„Dobře,“ přikývl a naznačil, aby šla první. Karina se k otčímovi
otočila zá dy. Neměla z toho dobrý pocit, přesto jej musela
potlačit.
„Dopřeji ti poslední rozloučení, ať víš, že jsem veskrze dobrý
člověk, který se jen snaží zabezpečit rodinu.“
Karina spolkla slova, jež se jí drala na jazyk. Teď nesmí říct
nic, co by otčíma rozčililo. Musí zů stat volná , aby pomohla
Robertovi.
Když se ocitli u dveří vedoucích do sklepení, Wilmont se na
chvíli zarazil. Držel už v ruce kliku.
Karina se zalekla, třeba si to rozmyslel.

197
 „Možná bude lepší, když tvého manžela přivedu rovnou sem.
Bude to tak jistější. Odklízet pak mrtvolu ze sklepa a zahlazovat
stopy, aby nikdo nezjistil, že jsme s tělem hýbali, to by nemuselo
dopadnout dobře.“
Karina přikývla. Ano, jen ať ho přivede sem, do té doby se jí
snad podaří vymyslet nějaký plá n.
„Počkej tady.“
Překvapilo ji, jak jí dů věřuje. Ale ne, řekla si vzá pětí, to není
dů věra. Jen nevěří, že by byla schopná se mu postavit a zachrá nit
Roberta. Viděl ji jen jako bezbrannou ženu, podřízenou muži.
Wilmont zapá lil svíci a pak pomalu sestupoval dolů . Karina
zvažovala, kolik má času. Stačila by doběhnout do kuchyně pro
nů ž a pak se vrá tit zpá tky? Musela to risknout.
Jakmile zaslechla, že je otčím dole, vyzula si boty, aby neslyšel
jejich klapot, a spěchala do kuchyně.
Čas neú prosně běžel. Vnímala každou vteřinu, jako by byla její
poslední. Popadla nů ž, schovala jej za zá dy a běžela zpá tky.
Modlila se, aby při ní stá l Bů h a otčím byl stá le ve sklepení.
Ulevilo se jí, když se vrá tila. Bylo to však na poslední chvíli. Na
schodišti už slyšela kroky. Rychle se obula a přemýšlela, kam
ukryje nů ž, aby jej otčím nezahlédl. Nakonec jej nechala schovaný
za zá dy, jinou šanci ani neměla, protože se už před ní objevil
Robert. Ú sta měl pevně zavá zaná , obličej samou modřinu a v
očích mu hořela nená vist. Když spatřil Karinu, projelo jím čiré
zděšení, neboť si uvědomil, že spoutaný jí nepomů že, pokud by s
ní snad Wilmont něco zlého zamýšlel.
„Chtěla ses rozloučit, tak se rozluč.“
Karina pohlédla na Roberta, který nevěděl, co má dělat. Kdyby
nebyl tak zeslá blý, kdyby se mohl pohnout…
„Víš, jak jsem tě varoval, Rosebery! Pohneš se a před tvýma
očima ji zohyzdím!“
Robert přikývl. Měl strach. Ne o sebe, ale o Karinu. Vypadala
tak zranitelně, přesto se na ní něco změnilo. Nedoká zal to popsat,
ale jako kdyby její tvá ř zestá rla o pá r let nějakou strašlivou

198
udá lostí. Co se jí přihodilo? Co se s ní dělo, zatímco dole ležel
napů l v bezvědomí a trpěl mučením od jejího otčíma?
Karina využila chvíle, kdy se k ní otčím otočil zá dy. Musela
využít každou příležitost, i kdyby ji měla zabít. Nenechá Roberta
zemřít, to raději za něj položí život! Vrhla se zezadu na otčíma a
rukojetí nože ho prudce udeřila do zá tylku.
Otčím vykřikl překvapením a zapotá cel se. Další vhodná
příležitost. Vší silou do něj strčila, takže se ská cel po schodišti
rovnou do sklepení.
Karina poklekla a nožem přeřízla provaz, kterým měl Robert
spoutané ruce, hned poté mu uvolnila ú sta a objala ho. Nemohla
uvěřit, že se jí to podařilo. Robert byl s ní, tady, zachrá něný, cítila,
jak mu buší srdce!
„Musíš rychle zmizet!“ vydechl Robert a postavil se. Byl
odhodlaný najít nějakou zbraň a pomstít se Wilmontovi za
všechno, co jemu a Karině provedl.
„Zů stanu s tebou!“ oponovala mu Karina.
„Nemů žeš, musíš se ukrýt. Je tady někde tvů j bratr.“
„Ne, není.“
„On je do toho také zapletený, Karino,“ vysvětloval jí.
„Zabila jsem ho,“ řekla jen.
Robert vytřeštil oči. Nemohl uvěřit, co prá vě slyšel.
„Už ná m neublíží, Roberte! Philip je mrtvý! Vím všechno. Od
něj, od otčíma.“ Zatočila se s ní místnost a zhroutila se Robertovi
do ná ručí. Tak tak ji zachytil. Nalehla na jeho bolavé rameno,
které si zranil při souboji v lese s Philipem a Jamesem. Srazili ho z
koně a pak se na něj oba vrhli jako smyslů zbavení. Zpočá tku
jejich ú toky odrá žel, pak však ztratil rovnová hu a Philip mu
dupnul tvrdou podrá žkou bot na pravé rameno.
„Pojď, musím tě odvést do bezpečí,“ řekl Robert a podpíral ji
až do pracovny. Svezla se do křesla, nebyla schopná ani pořá dně
udržet hlavu. Najednou si připadala tak vyčerpaná . Doposud se
statečně držela, ale teď, když byl Robert volný a mohl se o
všechno postarat, pocítila obrovskou ú navu.

199
 Robert se vrhnul ke své sbírce zbraní, ale byla prá zdná .
Zatvá řil se znepokojeně, neboť to mohlo znamenat, že se ocitly v
rukou Wilmonta.
„Vzali jsme si je, když jsme prohledá vali zá mek,“ řekla Karina
namá havě.
Robertovi se značně ulevilo. Měl v knihovně tajnou skrýš, pro
všechny případy. Poklekl vedle Kariny a nadzdvihl jí rukou
bradu.
„Má m o tebe strach, milá čku, ale musím za Wilmontem. Pokud
je při vědomí, mohl by se nejdřív pomstít na Williamovi, který je
na tom ještě hů ř než já .“
Karina přikývla.
„Zů staň tu, slibuji, že se brzy vrá tím.“ Políbil ji vá šnivě na rty a
to Karině znovu vlilo do žil trochu života.
„Nechoď, prosím…“ začala na něj naléhat. V očích se jí zračila
veškerá hrů za, kterou za poslední hodiny prožila.
„Musím, Karino! Musím to jednou provždy ukončit!“ Znovu ji
políbil a pak vyběhl z místnosti. Bolelo ho sice celé tělo, nesměl
se tomu však poddá vat. Nyní musí být silný, musí se postavit
Wilmontovi a pomstít se za všechny, kterým ten zloduch ublížil.
Karina se nemohla smířit s tím, jak je vysílená . Co když ji bude
Robert potřebovat? Musí se vzchopit. Pokud je otčím stá le naživu
a při vědomí, možná se prá vě teď rozhoduje o jejich budoucnosti,
pokud vů bec má nějaká být.
Teď ještě není čas na odpočinek. Nadechla se a vstala.
Zeslá blé nohy ji odmítaly uposlechnout. Jako by se pod ní chvěla
celá zem. Musela se opírat o ná bytek a o zeď, aby se na nich
udržela.
Vyšla na chodbu a uslyšela hluk vychá zející ze sklepení.
Věděla, že dole dochá zí k souboji. Musí Robertovi pomoci, nesmí
jen vyčká vat, to by mohlo znamenat smrt.
Pokračovala odhodlaně až ke sklepení, když se ozval výkřik a
pak i výstřel.

200
 Karina zatajila dech! Z očí jí vytryskly slzy. Mohou mít takové
štěstí, aby Robert přežil? Mohou se spolehnout na štěstěnu, když
je dosud obchá zela?
Někdo šel nahoru, nebo se spíše potá cel. Karina zatajila dech.
Obá vala se nejhoršího. Z očí se jí spustily slzy, jako by si snad
byla jistá , že zvítězil otčím. Všechno je ztraceno, pro ni i pro její
dítě. Co otčím udělá , až zjistí, že čeká Robertovo dítě? Vezme jí
ho, nebo snad zavraždí?
Přivřela oči a schoulila se k zemi. Bylo by lepší, kdyby na ni
otčím na vrcholu schodiště namířil a zastřelil ji. Mohla by tak být
s Robertem navždy.
Muž už dosahoval posledního schodu, kde na něj padlo trochu
světla z haly. Spatřil Karinu na podlaze, se zavřenýma očima, jako
by snad měla strach, koho spatří.
„Karino?“ zavolal na ni.
Mladá žena se prudce napřímila a pohlédla Robertovi do očí.
Ano, je to on, vykřikla v duchu. Netušila, kde se v ní vzalo tolik
síly, ale vstala a vrhla se k Robertovi. Za ním uviděla stoupat
Williama Strodharta. Byli zachrá něni!

KAPITOLA 25.

O tři týdny později

Karině se ulevilo, když konečně odjel policejní inspektor i se

svými muži. Už ji unavovalo neustá le vše opakovat. Chvílemi
měla pocit, jako by snad byla vinna ona, jako by snad ona
spřá dala to hrozné spiknutí.
Robert se ji sice pokoušel ujistit, že k nim všichni chovají ú ctu
a snaží se jim pomoci, ale Karina měla jiný ná zor. Všechno se
zveřejnilo, jméno její rodiny bylo vlá čeno i v noviná ch. Londýn se
třá sl nadšením nad každou zprá vou, kterou noviná ři získali od
inspektora. Pozdě jej zarazila, aby nic dalšího neprozrazoval.
Vznikaly pak jen možné domněnky a ty celé udá losti rozhodně
nepřispěly.
201
 Jméno Potterů bylo navždy poznamená no šílenstvím Jamese
Wilmonta a jeho syna. Čest rodiny potřísnila krev. Otec s matkou
se musí obracet v hrobě, pomyslela si a otevřela okno dokořá n.
Doufala, že ji sluneční paprsky trochu zahřejí a rozproudí jí v
žilá ch krev.
Pohladila se po mírně vystouplém mateřství a pousmá la se.
Alespoň její dítě žije. Podařilo se jí ho ochrá nit před hrů zou, jež
se tu odehrá la.
Čím víc se v myšlenká ch zabývala otčímem i Philipem, tím víc
je nemohla pochopit. Copak se Philipa skutečně mohlo dotknout,
že jej litovala? To se chtěl tolik zavděčit otci, že byl schopen i
vraždit? Ne, říkala si, tohle se mi nikdy nepodaří pochopit. Je to
zbytečné.
Zajímavé bylo, že případ zaujal i samotnou krá lovnu Viktorii,
která manželů m vyjá dřila ú čast dopisem a slibem, že jejich jméno
nebude vlá čeno dá l bahnem. Karina doufala, že je to pravda, že už
noviny přestanou spekulovat.
I tak však byla slova už vytištěná , zů stala zachová na pro další
generaci, která si její osud zajisté připomene.
Zhluboka se nadechla a sledovala z okna Roberta, který
vykročil ke stá jím. Chvíli potrvá , než najmou nové sloužící. Kdo
by tu chtěl pracovat, když zde zavraždili všechny muže? V
převlečení za sluhu se sem vloudil i jeden noviná ř. Robert však
brzy odhalil, kam směřují jeho otá zky, a vyvedl ho z domu.
Kdy už se budou moci vrá tit ke svému životu? Zatím tomu nic
nenasvědčovalo. Skandá l se omílal stá le dokola, jako by vedl svů j
vlastní život. Nezbývalo než čekat, až se společnost nasytí jejich
utrpením, až přijde další skandá l, který tento umlčí.
Na dveře zaklepala Cassie a vstoupila dovnitř. Karina se
divila, že ženy projevily přá ní zde zů stat. Nechá pala je. Sama by
odtud nejraději utekla, aby se zbavila nehezkých vzpomínek.
Služebněji však měly rá dy, zachovaly jí věrnost.
„Madam, bude se podá vat oběd,“ promluvila Cassie a hleděla
na Karinu, která stá le vyhlížela z okna.
„Nemá m hlad.“
202
 „Měla byste něco sníst, madam. Potřebujete to vy i to
maličké.“
Karina zavrtěla hlavou. Ano, její dítě určitě musí jíst, teď však
neměla na jídlo pomyšlení. Chtěla být sama, s tvá ří oddanou
slunci, jen odpočívat a doufat, že všechno zlé skončilo.
„Má m vá m jídlo nechat přinést sem?“ odvá žila se špitnout
Cassie.
„Ne, děkuji Cassie, mů žeš jít.“
Služebná se uklonila a pak trochu vá havě vyšla ze dveří.
Matka se na ni určitě bude hněvat, měla za ú kol madam
přesvědčit. Karina od smrti otčíma jedinkrá t nesešla do jídelny,
nechala si občas jen jídlo přinést, ale to vždy až na popud
Roberta. Stá le se trá pila. Odstoupila od okna a posadila se do
lenošky. Na stolku měla připravenou jednu ze svých oblíbených
knih od Dickense, neměla však pomyšlení se do ní začíst. Všechno
ji unavovalo, toužila jen odpočívat a ulevit své mysli, přestat
vnímat tok času.
Trochu pookřá la až v okamžiku, kdy vstoupil Robert, smutně
se na ni od dveří podíval a pak si k ní přisedl. Vzal ji za ruku a
něžně po ní přejížděl palcem.
„Proč se tak trá píš? Je přece po všem,“ promluvil a políbil ji.
„Má m strach.“
„Z čeho? Teď už ná m nic nehrozí. Policie odešla, je to za ná mi.
Jsme už zase jen my dva. Nenechme si vzít naši lá sku a štěstí.“
„Vzít naši lá sku? Tak to cítíš, že se odcizujeme?“ vydechla
překvapeně.
„Bojím se o ná s,“ přiznal po chvilce zavá há ní. „Téměř odtud
nevychá zíš, nejíš… Má m pocit, že si myslíš, jako kdybych snad za
všechno mohl já .“
„Jak to vů bec mů žeš říct?“ vykřikla. „Jen… kdy jsem se z toho
všeho měla vzpamatovat? Přijela policie, vyslýchali ná s každičký
den… a když dorazil William s těmi novinami…“
„Neměla jsi je nikdy vidět.“

203
 „Zaklá dala jsem si na našem jméně, otec by se musel
propadnout hanbou, kdyby viděl své jméno v titulcích ve spojení
s tak otřesnými činy.“
„Ty ses ale ničím neprovinila, Karino. Ani já . My jsme oběti, ne
viníci. Jméno Potterů a Roseberyů je teď sice často skloň ová no
po celém okolí, ale chce to jen čas, než lidé zapomenou. Ničím
jsme se neprovinili.“
Karina přikyvovala. Všechno to byla pravda, nebyla hloupá ,
aby to nevěděla. Jenomže vědomí, jak o ní smýšlí lidé po celé
Anglii, to ji zkrá tka velice trá pilo a nedovolilo ji vrá tit se ke štěstí,
jež s Robertem prožívala.
„Tím, že nad tím neustá le uvažuješ, jen prohlubuješ své
utrpení. Přestaň s tím, prosím, kvů li mně, kvů li našemu dítěti.
Miluji tě. Jestli je to vů bec možné, tak tě miluji ještě víc než
předtím. A ničí mě, když tě tu takhle vidím.“
Robert měl ve všem pravdu, musela by však zabojovat s
vlastními stíny. Necítila se na to dost silná , ještě ne.
„Měli bychom sejít do jídelny, najíst se a…“
„Nemů žu projít kolem sklepení. Má m strach,“ vydechla a
přivřela oči. Nechtěla v jeho výrazu spatřit, co si o ní myslí.
„Ten strach musíš překonat, jinak se ho nikdy nezbavíš. Pojď
se mnou, prosím. Udělej to kvů li mně a dítěti.“
Karina se zhluboka nadechla. Robert ji rozrušil.
„Dobře,“ řekl po chvilce. „Prodá m Rosebery, mů žeme se
přestěhovat blíž k Londýnu. Určitě najdeme vhodné sídlo, kde
bychom mohli být šťastní.“
Karina mu překvapeně pohlédla do očí.
„Ty Rosebery miluješ, je to sídlo tvého dětství, nemů žeš ho
prodat.“
„Pro tebe udělá m všechno. Nesnesu pomyšlení, že tě ztratím,
když tu setrvá me.“
Karina se rozplakala. Robert jí projevuje takovou lá sku, byl
ochotný spá lit mosty k minulosti a začít život jinde. Ale to
nemů že dopustit. Ocitli by se v domě, který by je s ničím
nespojoval. Sice by se zbavila stínů Rosebery, to však
204
neznamenalo, že by byli oba šťastní. Chystal se pro ni takhle
obětovat, a ona není schopná ničeho. Jen tu posedá vat a topit se
ve vzpomínká ch.
„Zabila jsem Philipa,“ hlesla ná hle. „Doká zala jsem zabít
člověka, abych přežila. Kde se ve mně vzalo to odhodlá ní, ta síla?
Nevím, jak jsem toho byla schopná , jako bych to nebyla já .“
„Kdybys nezabila ty jeho, nebyli bychom tu teď spolu. Přežili
jsme, toho si musíme vá žit. Chystali se zavraždit mě a navždy ze
mě učinit šílence, který povraždil celé služebnictvo a svoji
bývalou milenku, který tě v noci děsil jako přízrak. Mohli jsme se
zachovat jinak, Karino? Měli jsme se jim jen tak vzdá t?“
„Ano, já vím…“
Takhle už to přece nejde dá l. I ona musí učinit krok. Co kdyby
se Robertovi příliš vzdá lila? Co kdyby ji přestal milovat, protože
by se nedoká zala oprostit od mučivých okamžiků jejich života?
Odhodlala se a vstala. Zamračeněji pozoroval, netušil, co má v
ú myslu.
„Pojďme,“ řekla a vykročila ke dveřím. Robert ji hned
ná sledoval, potěšen, že mu konečně vyšla vstříc, že se postavila
svému strachu čelem.
Došel ji, usmá l se a pak ji doprová zel až do jídelny. Když
prochá zeli kolem dveří do sklepení, zarazila se a upřela na ně
zrak. Překvapilo ji, že nepřichá zí žá dný ná por strachu a ú zkosti,
jak předpoklá dala.
„V pořá dku?“ ujistil se Robert.
„Ano, ano,“ odpověděla Karina rychle a pak se od Roberta
oddá lila. Stiskla kliku a nahlédla na temné schodiště. Vyčká vala,
jak na ni zapů sobí temnota. Ano, nyní cítila trochu nejistoty. Ta
by se však dostavila i kdykoliv předtím, od dětství neměla v
oblibě temná zá koutí.
Hleděla do tmy, bez točení hlavy, bez přízraku otčíma nebo
Philipa, kteří by se na ni vrhli, aby ji stá hli s sebou do pekla.
Uklidnilo ji to. Otočila sek Robertovi a usmá la se. Zdá lo se,
jako by překonala podstatnou čá st strachu, který ji uvěznil ve
vlastním pokoji.
205
 Rosemary byla příjemně překvapená , když servírovala jídlo a
spatřila Karinu u stolu. Hned jak se vrá tila do kuchyně, podělila
se o novinku s Barbarou. Oběma se ulevilo, znamenalo to, že se
madam přenesla přes udá losti uplynulých dnů . Dělaly si o ni
starosti, přirostla jim tolik k srdci. Nebyla jako ostatní povýšené
šlechtičny, které doká zaly život obyčejným lidem jen ztrpčovat.
Dalšího dne Karina sama opustila ložnici a zašla za
služebnými. Konečně si s nimi popovídala tak, jak to měla udělat
hned po smrti otčíma. Mohla z nich načerpat sílu. Postavily se
temnotě odvá žněji než Karina. Co jim také jiného zbývalo? Ž ivot
plyne dá l, musí zastat spoustu prá ce. A lepší je zbavit se všech
zlých vzpomínek a myšlenek, ničím je nepřiživovat. Svým
způ sobem v tom Karina viděla jakousi moudrost. Litovala, že jí
trvalo tak dlouho, než se vzpamatovala.
Jakmile opustila kuchyni, vydala se za Robertem do stá jí.
Hřebelcoval svého vraníka a usmíval se, když ji spatřil.
„Dobré rá no, ani jsem tě dnes neslyšela vstá vat.“ Přistoupila k
němu, stoupla si na špičky a políbila ho.
„Chtěl jsem si vyjet, ale nakonec jsem koně ani neosedlal“
„Proč? Něco tě trá pí?“
„Samotného mě to přestalo lá kat.“
Karina pochopila, kam tím míří. „Mohu tě doprovodit?“
pousmá la se a všimla si, jak Robertovi zajiskřilo v očích.
„To by mi udělalo opravdu velkou radost.“
A tak se znovu prohá něli krajem, jako krá tce po svatbě, i když
trochu opatrněji s ohledem na Karinin stav. Karina si vybavila
krá sné vzpomínky, první zá chvěvy touhy, jež k Robertovi
pociťovala. Všechno bylo zase jako dřív. Strach pominul, stíny
ustoupily.
Odpoledne zašla na hřbitov v zadní čá sti zahrady. Robert tu
nechal pohřbít všechny sloužící. Zasloužili si spočinout vedle jeho
vznešených předků . Zemřeli kvů li nim, stali se součá stí plá nů
nebezpečného člověka, který jim vzal to nejcennější, co měli,
život. V duchu jim děkovala a doufala, že nebe skutečně existuje a
jejich duše tam našly klid a mír.
206
 Těla Jamese Wilmonta a jeho syna zde Robert odmítl pohřbít.
A Karina nesouhlasila, aby je pohřbili na rodném zá mku vedle
jejích rodičů . Policejní inspektor přislíbil, že se o těla postará , už
tak si prožili dost. Karina nepá trala, na jakém hřbitově leží. Jejich
duše patří peklu, nezasluhují si žá dnou ú ctu.
O tři měsíce později jí přišel Robert ozná mit, že přijedou
William s Mary a jejich synem. Tušil, že to Karinu rozruší, k jeho
překvapní se však zdá la být nadšená . Williama měla rá da a s
Mary si rozuměla, i když na její vkus byla příliš divoká a okamžitě
na sebe strhá vala veškerou pozornost. A na chlapce se těšila od
té chvíle, co od nich obdrželi tu šťastnou zprá vu. Karina se stejně
nemohla zbavit podezření, že Mary porodila předčasně kvů li
udá lostem na Rosebery.
„Ulevilo se mi, že se těšíš. Bá l jsem se, abys je nechtěla
odmítnout.“
„Ne, bude příjemné je tu uvítat.“
S přípravami začala hned ná sledující den. Přišlo také několik
dalších uchazečů o prá ci, kteří snad jako první neměli postranní
ú mysly a nesnažili se zjistit něco o vraždá ch pro noviny. Robert
dva muže přijal. Jednoho jako štolbu, druhého hned vyslal do
nejbližšího městečka pro zá soby přesně dle seznamu Kariny a
Barbary.
Rosebery opět ožilo. Pryč byly všechny stíny minulosti, ani
Karina už je nechtěla pustit dovnitř. Zavřela za nimi jednou
provždy dveře.
O dva dny později dorazil William s manželkou. Vypadal
dobře od jejich posledního setká ní. Modřiny na obličeji skoro
zmizely a tržné rá ny se zahojily. Mary ho opečová vala, jako by byl
snad vá lečný invalida, který se bez její pomoci neobejde.
„Karino!“ vykřikla Mary a objala se s ní. „Ani nevíte, jak jsem
rá da, že vá s zase vidím!“
„A kde je vá š maličký?“ vyhlížela Karina dítě.
„Nakonec jsme se rozhodli zanechat ho doma s chů vou. Cesta
je dlouhá a víte, jak miluji dětský křik. Užila jsem si ho až až, teď
si od něj moje hlava potřebuje chvilku odpočinout.“
207
 Karina pozdvihla obočí nad její upřímností. I kdyby byla z
dítěte takhle zničená , neodvažovala by se to nikomu prozradit.
Co by si o ní lidé pomysleli? Pochopitelně jen jediné-že je špatnou
matkou. Mary však podobné ú vahy vů bec netrá pily. Milovala své
dítě, ale nejvíc se těšila, až trochu povyroste a bude si s ním moci
hrá t, v takovém období začínala mít rá da i své mladší
sourozence. Zatím je plně v péči chů vy.
„Lady Karino,“ usmá l se William a políbil ji na ruku.
„Jsem rá da, že jste přijeli. Alespoň teď Rosebery trochu ožije.“
„Ani nevíte, jak jsem vá m za milé přijetí vděčný. Mary by už v
domě nevydržela jediný okamžik. Podle ní by se měly děti rodit
podstatně větší a rozumnější, aby jí zkrá tka doká zaly říct, co je
trá pí, a jen nenaříkaly.“
„Ach Williame!“ vykřikla Mary. „Mluvíš o mě, jako bych byla
nějaká strašlivá macecha!“
Někdo jim však přece jen doká zal ztrpčit dny v době příjemné
ná vštěvy. Když nový sluha Simon vstoupil do salonku, kde se
všichni dobře bavili, zamířil rovnou k Robertovi, který se zatvá řil
znepokojeně.
Karina hned pochopila, že se něco přihodilo. Okamžitě se jí
rozbušilo srdce.
„Omluvte mě, prosím, budu brzy zpá tky,“ řekl Robert, usmá l
se na Karinu, aby trochu ulevil jejím starostem, a pak ná sledoval
Simona do své pracovny, kam hosta zavedl.
„Snad nepřiná šíte špatné zprá vy, Richarde,“ pronesl, když mu
prá vník potřá sal rukou. Tvá řil se tak nešťastně, že se Robert
obá val nejhoršího.
„Obá vá m se, že dobré nejsou, mylorde.“
„Posaďte se,“ vyzval Richarda Warnera a poručil Simonovi,
aby jim nalil plnou sklenku whisky. On sá m ji bude určitě
potřebovat.
„Ach pane, kde jen začít…“ zabědoval prá vník, a jakmile před
něj sluha postavil sklenku, polovinu vypil na j edno loknutí.
„Nejspíš nepotěšíme vaši choť,“ spustil konečně.

208
 Robert se zamračil. Stalo se snad něco, co by se mohlo Kariny
dotknout? Ani si nechtěl představit okamžik, kdy jí bude muset
sdělit nějakou nepříjemnost.
„O co se jedná ? Tak už se do toho konečně pusťte, Richarde,
víte přece, že nerad chodím kolem horké kaše.“
„Samozřejmě, mylorde, omlouvá m se,“ ká l se prá vník, předtím
však ještě vypil sklenku do dna a poohlížel se po sluhovi, který
mu na pá nů v pokyn dolil.
„Zemřel sluha Edward a otec Bergan se kamsi vytratil. Rodný
zá mek vaší choti je tak zcela opuštěný.“
„Ano, to určitě mé ženě k radosti nepřidá . Pamatuji si
Edwarda z naší svatby, Karina ho měla velice rá da.“
„A další špatná zprá va je, že James Wilmont,“ vystrašeně se na
Roberta podíval, jako by snad vyslovil jméno samotného Satana,
„neuhradil žá dné dluhy. Naopak všechny peníze prohrá l v
kartá ch.“
„Co to znamená , Richarde? Ž e sídlo propadne věřitelů m?“
„Už je to tak, mylorde,“ přitakal prá vník téměř bá zlivě. „Dělal
jsem všechno možné, ale už se to nedalo zastavit. Byla vyhlá šena
dražba.“
Robert si promnul oči. Jak jen tohle Karině vysvětlí? Tolik si
na rodném sídle zaklá dala, pro jeho zá chranu byla ochotná
provdat se za nezná mého muže, kterého její bratr navíc
označoval za šílence. A teď jí má sdělit, že o něj přijde?
„Přece musí být ještě nějaká možnost.“
„Dražba, pane, ale to bych vá m nedoporučoval. Mů žete tak
přijít o značné jmění.“
Ano, zatracené peníze, vzdychl si. Miluje Karinu nade vše, ale
pokud by jí koupil sídlo zpá tky, mohlo by je to zničit. Nevěděl, co
má dělat. Vydat se do Londýna na dražbu? Nebo tiše sledovat, jak
se Karina trá pí? Způ sobí jí dvakrá t bolest. Nejdříve smrtí
Edwarda, pak ztrá tou domu. Nemohl to však před ní zamlčet.
Nesnesl by pocit, že jí lže.
„Dobře. Zů staň te tu, rá no si promluvíme.“ Už se zvedal, když
jej prá vník ještě zarazil.
209
 „Mylorde, nevím, co je na tom pravdy, ale zaslechl jsem, že
pan Philip Wilmont měl nemanželského syna s jednou dívkou z
vesnice, které přislíbil značnou čá st peněz, pokud o tom pomlčí.
Zkoušel jsem ji najít, ale zmizela i s dítětem. Jedna sousedka si
vzpomíná , jak přísahala, že to lak nenechá a dostane své peníze, i
kdyby jí to melo stá t život.“

KAPITOLA 26.

Jakmile se Robert vrá til zpět do salonu, uvědomila si Karina,

že je něco v nepořá dku. Zdá l se zamyšlený, a i když se o chvilku
později pousmá l, všimla si, jak se mračí při každé příležitosti, kdy
si myslel, že jej nikdo nepozoruje.
Nechtěla narušovat dobrou atmosféru, William s Mary se
dobře bavili. Zřejmě oba potřebovali opustit zaběhlé koleje svého
panství a doprat si chvíle, které budou patřit jen jim. A nejspíš i
proto se brzy omluvili a ná sledovali Peyton k pokojů m, jež jim
Karina nechala připravit.
„Co se děje?“ zeptala se Karina, když v salonu osaměli.
Robert si nalil sklenku whisky na posilnění. V duchu si sklá dal
slova, která Karinu raní, neměl však jinou volbu. Zatajit by jí to
nedoká zal, pravda by tak jako tak vyšla časem najevo. Posadil se
a spustil.
Karina střídavě bledla a červenala vzteky. Takže James
Wilmont nejen, že se pokusil zavraždit jejího manžela, on,
prohrá l i celou čá stku peněz, které obdržel po svatbě! Musela
vstá t. Dokonce otevřela i okno, aby jí noční vá nek trochu ochladil.
„Jak to mohl dopustit! Přece slíbil, že všechny dluhy uhradí!“
„Nejspíš počítal s majetkem, který získá š jako vdova,“ odtušil
Robert a napil se. Zatím to Karina sná šela lépe, než předpoklá dal
„Nená vidím ho! A doufá m, že jeho duše zažívá skutečně
pekelná muka za to, co ná m provedl!“
„Má me dvě možnosti,“ navrhl Robert, což Karinu zaujalo.
Odstoupila od okna a posadila se proti Robertovi do křesla.

210
 „Ú častnit se dražby a pokusit se získat panství do našich
rukou. Tím však přijdeme o značnou čá stku peněz a já nevím, jak
bychom zvlá dali udržovat obě sídla. Ná klady budou nemalé. Při
svatbě jsem si všiml, že sídlo vyžaduje značnou rekonstrukci.
Musel bych požá dat o vyplacení svého podílu v lodní společnosti,
což by pro ná s ale znamenalo ztrá tu trvalého příjmu. Nebo to
přijmout jako skutečnost a smířit se s tím.“
Karina nad tím dlouho uvažovala. Mů že po Robertovi něco
takového vů bec žá dat? Celý život se snažil, aby byl zabezpečený
nejen on, ale i jeho žena a děti. Nyní by je připravila o budoucnost
a je dost možné, že by pak jedno sídlo stejně museli prodat. Ne,
takovou oběť po něm chtít nemů že. Snažila se zachovat dědictví
po svých předcích, doufala, že se James Wilmont panství konečně
řá dně ujme, ale nakonec propadl šílenství a… Ne, již se rozhodla.
Předtím, než Roberta poznala, souhlasila se sň atkem, aby jméno
rodiny nebylo vlá čeno bahnem. To už se však kvů li Wilmontovi
stejně stalo. Mohli se o tom dočíst všichni. Ztrá ta sídla sice možná
znovu zvedne vlnu zá jmu, brzy však ochabne.
„Nechci, aby ses ú častnil dražby. Není to naše vina, matka si
zkrá tka vzala muže, který přišel ze samotného pekla. Slib mi, že
neudělá š žá dnou hloupost, kterou by sis později vyčítal. Vím,
čeho jsi schopný. Jestli některé rá no zjistím, že tu nejsi a že jsi
odjel do Londýna na dražbu, přísahá m, že i ve svém stavu
nasednu na koně a vydá m se za tebou!“ varovala ho.
Usmá l se a stá hl si ji na klín. Odložil sklenku s whisky a políbil
ji.
„Myslím, že je to moudré rozhodnutí. A já ti slibuji, že odtud
rozhodně neuprchnu a nepřivedu ná s dražbou k bankrotu. Jsi
velmi rozumná , víš to?“
„Ano, občas si to myslím,“ zasmá la se a pohladila ho po tvá ři
naplněné klidem; zřejměji tedy prozradil vše, co měl na srdci.
„Ještě jsou tu dvě zá ležitosti. Edward…“ začal opatrně.
„Co je s Edwardem?“ vyděsila se Karina. Snad se mu něco
nepřihodilo? Pokud ano, nebude poslouchat případné Robertovy

211
ná mitky a nechá ho sem přivézt. Bů h ví, jak by se k němu choval
nový majitel panství.
„Zemřel.“
Karina vytřeštila oči a vzá pětí cítila, jak jí po tvá ři stékají slzy.
Takže Edward je mrtvý… Poslední člověk, se kterým si spojovala
domov. Bylo jí ho tak líto. Určitě se musel trá pit, když se
dozvěděl, co byl Wilmont zač a jak jí chtěl ublížit. Vyčítala si, že si
nenašla čas a nezajala za ním. Měl ji přece tak rá d, znal ji od
dětství!
„Mů žeme ale pomoci jeho rodině, pokud o nich má š nějaké
zprá vy,“ navrhl Robert, aby ulevil jejímu trá pení.
„Nikoho neměl,“ řekla Karina a vysoušela si kapesníkem slzy.
Zemřeli všichni z její minulosti. Bolelo ji z toho srdce.
„A konečně poslední zprá va, kterou ti musím sdělit.“
Karina napětím skoro nedýchala. Robert jí dnes uštědřoval
jednu rá nu za druhou. Byla mu však vděčná , že nic netají. Lepší
bylo smířit se s tím hned, než se nechat překvapit.
„Tvů j bratr Philip má syna.“
„Tomu nevěřím!“ vykřikla Karina a postavila se. „Philip a
syna? S kým proboha? Vždyť nebyl ženatý, nebo… nebo snad
ano?“
„Ne, nebyl ženatý.“ Robert zavrtěl hlavou a děkoval Bohu, že
toto je poslední nepříjemnost, kterou musí Karině sdělit.
„Je to nemanželský syn. Spustil se s některou dívkou z
vesnice.“
„Takže to tím otčím myslel… Ř ekl, že se za Philipa provdá m,
až se zbaví své děvky a já tebe… Historie se opakuje,“ řekla, když
si uvědomila, že stejně tak se stal i James Wilmont otcem.
„Slíbil té dívce nějaké peníze. Teď už jí je sotva předá …
Přísahala prý, že ty peníze dostane za každou cenu. A z vesnice
zmizela.“
Karina zatajila dech. „Ty myslíš, že má namířeno sem?“
„Ano, zřejmě ná s ještě čeká nepříjemnost“
„Pokud bude chtít peníze, tak bychom jí snad mohli pomoci,
nebo ne?“ obrá tila se k Robertovi.
212
 „Jistě, to bychom mohli,“ připustil Robert „To je to nejmenší,
co pro ni mů žeme v danou chvíli udělat“
Robert se zamyslel a zdá lo se, že vá há , zda se má Kariny optat
„Budeš se chtít o to dítě postarat?“
„Jak to myslíš?“
„Chceš tu dívku vyplatit a vychovat bratrovo dítě?“
Nad tím Karina vů bec neuvažovala a nemyslela si, že by to
byla sprá vná volba. Přesto, kdyby se o něj dívka odmítala
postarat sama, přijala by ho.
„Zatím ne. Pokud se tu objeví a bude si chtít dítě ponechat,
tak… Je jeho matka, nemá me prá vo jí ho vzít A navíc, není to má
krev, ale krev Wilmontů ,“ přitvrdila k zá věru věty.
„Souhlasím s tebou.“
„Doufá m, že už nemá š žá dné jiné špatné zprá vy.“
„Ne, neměj strach, milá čku. Pojď ke mně.“ Karina si opřela
hlavu o jeho rameno. Ano, Robertova ná ruč byla lékem na
všechny bolesti a trá pení. Jedině on ji doká zal utěšit On byl její
strá žný anděl, on byl odpovědí na její modlitby.
Robert se s ní zvedl v ná ručí a odná šel ji do ložnice. Tentokrá t
zů stali v té jeho a milovali se až do chvíle, kdy hodiny odbily
pů lnoc. Pak se mu Karina schoulila do ná ruče a přejížděla mu
něžně prsty po hrudi.
„Jsi šťastný?“
„Moc šťastný.“
„I po všem tom zlu, které jsem s sebou přinesla?“
„Nemluv hlouposti, prosím.“
„Kdyby mě provdali za jiného muže, nepřežil by. Nepoznala
jsem žá dného muže, jako jsi ty. Proto tě miluji, proto, že jsi jiný.“
„Já tě moc miluji a neumím si představit život bez tebe.
Zemřel bych, kdybys měla patřit jinému.“
Vá šnivěji zlíbal a pak se s ní začal opět milovat. Karina měla
pocit, že zvlá dnou všechny překá žky, které jim osud ještě nastolí.
Neměla strach. S Robertem si konečně připadala ú plná , jako by jí
předtím některá čá st schá zela. Milovala ho. Položila by za něj

213
život, nevá hala by ani okamžik. A kdyby měla dnes v noci zemřít
v jeho ná ručí, byla by to ta nejkrá snější smrt.

Karina se probudila nezvykle časně, i Robert ještě spal.

Vypadal tak spokojeně, zdá lo se jí, že mu na tvá ři pohrá vá ú směv.
Rá da by se mu stulila do ná ručí, neměla však to srdce ho budit.
Zá roveň ji začalo bolet celé tělo, jak ležela nehnuté. Opatrně
vysunula nohy z postele a přešla tiše do své ložnice, kde se začala
převlékat.
Cassie neuniklo, že je madam již ve své ložnici, a šla jí pomoci.
„Vypadá te dnes moc šťastná , madam,“ usmá la se Cassie, která
měla upřímnou radost, že před ní stojí opět žena, jakou si
pamatuje. Všechny chmury zmizely.
Karina požá dala dívku, aby jí připravila nějaké krá sné šaty.
Volbu nechala na ni. Dnes se bude cítit bá ječně snad ve všem.
Zmocnil se jí takový hlad, že Cassie mohla s klidným svědomím
vynechat svoji obvyklou větu, zda nemá trochu jídla přinést
alespoň sem. Vydala se rovnou do jídelny s Cassie v patá ch. Ta
ihned informovala kuchařku, která sdílela dívčino nadšení. Ž e by
na Rosebery konečně zavlá dl klid, ptala se sama sebe Barbara.
Moc by si to přá la. Cítila zvlá štní uspokojení.
Služebné ještě nezačaly servírovat, když se objevil William.
Karině se jevil ospalý, zřejmě i on s Mary prožili ná dhernou noc
plnou vá šně a lá sky. Vyměnili si několik zdvořilostních frá zí, když
se na ni William ná hle obrá til.
„A Mary mi zmizela kam?“
Karina k němu překvapeně vzhlédla. „Jak to myslíte,
Williame?“
„Ona tu nebyla s vá mi?“ zamračil se.
„Ne, dnes rá no jsem ji ještě neviděla.“
„To je podivné. Vzbudil jsem se a ona už v pokoji nebyla.
Myslel jsem si, že je s vá mi. Připadalo mi to tak logické.“
Karině se ú zkostí sevřely ú troby. Snažila se zaplašit nejhorší
obavy i představy. Tady by se jí přece nemohlo nic stá t. Ne teď.

214
 „Možná si vyšla na trochu čerstvého vzduchu,“ napadlo
Karinu. „Zahrada je teď trochu zanedbaná , ale možná ji najdeme
v altá nku.“
William přikývl a zamířil k hlavním dveřím. Karina se zvedla,
rozhodla se, že pů jde s ním, jen ať se co nejdřív zbaví toho
strašného pocitu.
Prošli celou zahradu a lady Mary nikde nenašli. S hroznou
předtuchou se vraceli zpět do domu, služebné jim však sdělily, že
paní od rá na neviděly. William ještě s poslední nadějí zamířil do
pokoje, i ten byl prá zdný.
„Něco se jí muselo stá t,“ vykřikl William rozrušeně. Karina se
ho pokoušela uklidnit, ale obavy s ním sdílela. Musí vzbudit
Roberta, ten si zachová chladnou hlavu a určitě ho napadne, kde
by snad lady Mary mohla být.
Robert ihned vyskočil z postele a hbitě se oblékl.
„Myslíš, že se jí mohlo něco přihodit?“
„Nevím, doufá m, že ne,“ odpověděl a zamířil ven. Na chodbě
se střetl s prá vníkem Warnerem, který se ho ptal, zda si na něj
udělá trochu času během dopoledne. Robert jej však odbyl.
„Kde je William?“ ptal se po cestě Kariny, která nestačila jeho
dlouhému kroku a občas musela popoběhnout.
„Naposledy hledal lady Mary v pokoji.“
Robert přikývl a zamířil rovnou tam. William prá vě vyhlížel z
okna, zda Mary nezahlédne venku, krajina však spočívala v klidu,
nenarušoval ji žá dný pohyb.
„Kde jsi viděl Mary naposled?“
„Usnuli jsme a pak… Když jsem se probudil, už tu nebyla.“
Robert pojal strašlivou předtuchu. Lady Mary se muselo něco
přihodit, tohle nebyl její způ sob. Nikdy nikomu nepřidělá vala
starosti. Obzvlá šť by si na nic takového netroufla zde, po všem, co
je tu potkalo.
„Musíme znovu projít celý zá mek i…“
„Má m vaši ženu, pane!“ ozvalo se z haly. Robert sebou trhnul.
Nezdá lo se mu to jen? Podle výrazů Williama i Kariny usoudil, že
někdo skutečné dole je.
215
 Vyběhl z pokoje a zarazil se až u zá bradlí, když spatřil, jak u
hlavního vchodu stojí jaká si dívka, před sebou drží lady Mary a
tiskne jí k hrdlu nů ž.
„Má m vaši ženu, pane?“ zopakovala nezná má .
„Kdo jste??“ vykřikl Robert s hrů zou v ocích, když spatřil tu
scénu.
„Který z vá s je lord Rosebery?“ zeptala se dívka, když se po
boku muže, jenž na ni promluvil, objevili William a Karina. Ta
nejdřív neměla tušení, o co se tu jedná , pak jí ale svitlo.
Vzpomněla si na rozhovor s Robertem a ná hle pojala podezření,
kdo ta dívka mů že být
„Má te nesprá vnou ženu,“ promluvila na dívku a začala
sestupovat po schodech do haly. Robert ji chtěl zarazit, ale když
viděl, že dívka ucouvla, rozhodl se Karinu nepřerušovat. Jen se
držel několik kroků za ní, kdyby se dívka o něco pokusila.
„A vy jste kdo?“
„Lady Roseberyová , dříve Potterová . Jste matkou mého
synovce, je to tak?“
Dívka vyjekla a prudce se stá hla do sebe. Přitiskla tak dýku
silněji, než zamýšlela, a rychle ruku uvolnila.
„Takže vy o mně víte. A přesto byste mé dítě nechala zemřít!
Nemá me žá dné peníze, rodiče mi odmítají pomoct!“
„Dozvěděla jsem se o vá s včera večer. Není tohle zbytečné…
Jak se jmenujete?“
„Tea.“
„Proč to dělá te, Teo? Proč jste prostě nepřišla a nepožá dala
ná s o pomoc? Má te vů bec zdravý rozum? Za tohle byste mohla
skončit ve vězení, a co by si chlapec bez vá s počal?!“ vykřikla.
Robert netušil, zda na dívku příliš neú točí. Přece jen, v ruce má
dýku a ohrožuje jí Williamovu manželku.
Já … já , zakoktala se dívka. Hleděla upřeně Karině do očí a
nemohla se od ní odtrhnout. Takhle nad tím vů bec neuvažovala.
„Pusťte tu ženu, došlo k omylu Já jsem přece Philipova
nevlastní sestra.“

216
 Tea rychle uvolnila ruku kolem hrdla Williamovy manželky a
ustoupila, jako by se na ni snad Karina chtěla vrhnout
„Kde je vá š syn?“
„Nechala jsem ho zabaleného u brá ny.“
„Zblá znila jste se?!“ vykřikla lady Mary, když se vzpamatovala.
„Mů že prochladnout!“ Nanic už nečekala, prudce odstrčila dívku
ode dveří a pospíchala k brá ně. Vrá tila se za chvíli, se špinavým
uzlíčkem, ve kterém se skrývalo dítě. Tak tiché, až se na okamžik
obá vali, že je mrtvé. Naštěstí jen spalo.
„Peyton?“ zavolala Karina na služebnou, která přispěchala do
haly. Když uviděla Mary, spadl jí ká men ze srdce, že se konečně
objevila. Ale nerozuměla, co tu dělá cizí dívka, která tak
nestydatě zírá na její nohu.
„Vezmi si dítě a s Barbarou se o něj postarejte,“ přiká zala
Karina a sledovala, jak Peyton od Mary chlapce něžně přebírá a
celou cestu se na něj usmívá .
„Tak, co s vá mi?“ zaměřila se Karina na dívku
„Nechte mi ho prosím,“ zaštkala jen. „Je celý mů j život Já … já …
moc se omlouvá m za tu hroznou hloupost! Přísahá m, že už se to
víckrá t nestane! Jen mi ho neberte! Prosím vá s na kolenou!“ A
skutečně poklekla.
Karina se na to nemohla dívat. Přistoupila k Tee a pomohla jí
vstá t.
„Ú plně jste ztratila rozum! Mohla jste zabušit na dveře a
požá dat ná s o pomoc! Nechceme vá m dítě vzít, vy jste jeho
matka! Ale takhle se o pomoc nežá dá !“
„Mohu si dítě nechat, madam?“
„Samozřejmě že mů žete! Jako bychom vá m ho snad chtěli
vzít!“ rozčilovala se Karina. „Nezapomeň te, že jste to vy, kdo sem
přišel, nebo se spíš vkradl a vzal si jako rukojmí moji přítelkyni!“
Na schodišti se objevil už i prá vník Warner, který celé scéně
napjatě přihlížel. Rosemary s Cassie sledovaly dění potají z
kuchyně. Barbara je vyslala, aby zjistily, co se to v hale děje a čije
vů bec to dítě.

217
 „Nemá te hlad?“ změnila Karina tó n a dívka okamžitě přikývla.
Zavedla ji tedy do jídelny a řekla, aby se posadila. Sama pak zašla
do kuchyně, kde bylo o dítě velmi dobře postará no. Barbara paní
napjatě pozorovala, doufala, že jim sama něco má lo prozradí,
Karina však byla příliš rozčilená . Nechá pala, proč Tea jednala tak
agresivně. Copak nemohla přijít jako slušný člověk?
Když se do jídelny vrá tila s tá cem jídla, dívka se na něj ihned
vrhla a hltala, jako by byla snad týden o hladu. Teprve až v té
chvíli ji začala Karina chá pat. Nejspíš žá dala o pomoc už jinde,
než došla sem. A setká vala se jen s odmítnutím. Vždyť i její
vlastní rodiče ji odvrhli.
„Mů žeš ji chvíli pohlídat?“ obrá til se Robert na Williama a pak
odvedl Karinu do haly.
„Dá me jí nějaké peníze a pošleme ji pryč.“
„Nebo bychom ji mohli najmout jako služebnou,“ řekla Karina
znenadá ní, prá vě ji to napadlo.
„Ne, to nepřichá zí v ú vahu,“ odmítl razantně.
„Proč ne? Pomohli bychom jí.“
„Pomů žeme jí i penězi. Necítil bych se tu s ní v bezpečí.
Bá l bych se opustit dů m, aby jí ná hodou nepřeskočilo.
Nevíme, čeho mů že být schopná a zda jen nevyužila přívětivé
situace a nestá hla se. Milovala tvého bratra. Bů h ví, co je vlastně
zač.“
Robert má pravdu, uvědomila si. Bude nejlepší, když udělají
přesně to, co navrhuje.
„O peníze se postará m. Nechci, aby ses už dolů vracela. Běž do
salonu, pošlu za tebou Mary,“ rozhodl Robert a Karina přikývla.
Ano, tak to bude určitě lepší. Kdyby dítě ještě jednou spatřila,
Bů h ví, s jakým hrozným ná padem by přišla tentokrá t. Robert to
vyřídí jednou provždy.
Vyčkala na Mary, která k ní přispěchala s nadšením v očích.
Karina tomu nemohla uvěřit. Ona si snad užívala, že byla rukojmí
té dívky!
„Prochá zela jsem se v zahradě, když se objevila a zatá hla mě
do křoví! Měla jsem takový strach!“
218
 Karina si ji starostlivě prohlížela. Hlavně zkontrolovala její
hrdlo, zdají Tea nožem neublížila. Naštěstí neobjevila ani
drobnou rá nu.
„Bylo to tak vzrušující! Musím říct, že to bylo asi to největší
dobrodružství, jaké jsem kdy zažila!“ vyprá věla lady Mary horlivě
a v obličeji ú plně zčervenala. Karina si nebyla jistá , zdaje Mary v
pořá dku. Takhle přece nemohl uvažovat člověk se zdravým
rozumem. Pokoušela se však na sobě nedat nic zná t.
„Udělali jsme dobře, že jsme vá s navštívili! Až o tom budu
vyprá vět v Londýně, nikdo tomu neuvěří!“
„Hlavně prosím nezmiň ujte naše jméno, už jsme si skandá lů
užili dost,“ požá dala ji Karina.
„Ach, ovšem. Nemějte obavy, Karino, učiním z toho takovou
zá hadu, že mě budou všichni prosit na kolenou, abych jim to
prozradila!“ zasmá la se.
Na drahou stranu, říkala si Karina v duchu, alespoň jí tady
neztropila žá dnou scénu. Posadily se na divan a lady Mary jí
znovu vyprá věla, jak ji dívka zajala. Tentokrá t nevynechala i
detailní popis svých pocitů . Karina počítala minuty a přá la si, aby
se Robert konečně objevil ve dveřích a vysvobodil jí od Mary.
Dočkala se až o pů l hodiny později. Vstala a s napětím čekala,
až jí sdělí, jaks dívkou naložil.
„Poskytl jsem jí dostatek peněz a Simon jí veze do nejbližší
vsi, kde si najme dostavník na cestu domů . S těmi penězi ji rodiče
určitě neodmítnou.“
Karině se ulevilo. Nejen že mají tuhle udá lost za sebou, ale že
se za Robertem objevil William a vrhl se k Mary. Nepřestá val ji
líbat a vzal jí tím doslova dech. Jen jedenkrá t ji však stačilo se
nadechnout se a už znovu začala vyprá vět, tu hroznou příhodu,
která ji tak vzrušila.
Robert vzal Karinu na prochá zku do zahrady. Brzy najmou
dalšího muže, který ji opět zušlechtí, sliboval.
„Na tom nezaleží, hlavně že jsme šťastní.“ Robert se ohlédl,
když zaslechl lomoz kol. To už se vracel Simon s dvojspřežím. Dle

219
pá nova příkazu vysadil dívku i s dítětem v nejbližší vsi a vydal se
hned zpá tky.
„Nyní už ná m nic nehrozí,“ promluvila Karina. Robert
uvažoval, zda se Karina ptala; nebo mu to jen oznamovala.
„Nyní už ne,“ řekl a objal ji. Když se vrá tili, vyhledal Robert
prá vníka, a sdělil mu své stanovisko. Po obědě i on opustil
Rosebery.
Když večer s Robertem osaměli, vnímali v duši naprostý klid.
Nebezpečí bylo zažehná no, nyní už nemají žá dné nepřá tele.
„Miluji tě, Karino,“ šeptal ji Robert krá tce po milová ní. „Miluji tě, a
nikdy nepřestanu! Jsi ženou mého života, jsi jako slunce, Které
nikdy nepřestane zá řit.“
„I já tě miluju, Roberte,“ usmá la se Karina a položila si hlavu
na jeho hruď. „Jsi jako měsíc, který mě doprová zí na všech svých
cestá ch.“

Robert se zasmá l a pak ji políbil. Ano, štěstí jim konečně

začalo přá t. A přísahali si, že si ho už nikdy nikým nenechají vzít.

KONEC

220