Fryderyk Chopin

(22. února 1810 – 17. října 1849)

Byl polský skladatel vážné hudby a klavírní virtuos období romantismu, který
proslul jako „básník klavíru“.
Jeho otec byl francouzský emigrant, matka pocházela ze zchudlého šlechtického
rodu z Polska. Fryderyk Chopin prožil dětství ve Varšavě, kde se v roce 1816 začal
učit hru na klavír u Čecha Vojtěcha Živného. Již v sedmi letech se pokoušel o své
první skladby. Od roku 1822 byl žákem varšavského lycea a mezi léty 1826–1829 se
učil u Józefa Elsnera hudební teorii na konzervatoři. Po škole slavil úspěch
koncertováním ve Vídni a Drážďanech, na území dnešního Česka měl malý
soukromý recitál v Teplicích.[3] V roce 1830 opustil Polsko a vydal se do Vídně. V
roce 1831 přesídlil do Paříže, kde působil také jako učitel hudby. Zde navázal vztah
se spisovatelkou George Sandovou, se kterou se však nikdy neoženil, a po
rozchodu s ní již nenavázal další vztah. V letech 1838–1839 pobýval na Mallorce,
kde těžce onemocněl tuberkulózou. Často pobýval v lázních po celé Evropě, v roce
1848 cestoval i po Anglii a Skotsku. Své nemoci podlehl 17. října 1849 v Paříži, kde
je též pohřben, jeho srdce ve stříbrné schránce je však uloženo ve Varšavě. Na
jeho počest se ve Varšavě konají mezinárodní soutěže mladých klavíristů.
Svá díla psal především pro sólový klavír a všechny jeho ostatní skladby obsahují
klavírní part. Mezi jeho nejvýznamnější skladby patří především díla malého
rozsahu, nokturna, valčíky nebo cyklus preludií. Komponoval také taneční skladby,
přičemž polský národní prvek vyniká nejvíce v 60 mazurkách a ve slavnostních
polonézách. Nejvýznamnější skladby rozsáhlejšího charakteru jsou jeho klavírní
sonáty, ze šesti skladeb pro klavír a orchestr vynikají především dva klavírní
koncerty.
Chopin velmi radikálně změnil vnímání některých hudebních forem v raném
romantismu. Některé rozvedl a krystalizoval jejich podobu (nokturno), u některých
změnil jejich význam (polonéza, preludium) a některé nově vytvořil (balada). Ve
svých pozdních opusech, jako v klavírních sonátách nebo violoncellové sonátě, se
však často vracel ke klasickým formálním řešením.
V českých zemích měl Chopin vliv na Smetanu, který ho velmi obdivoval. Smetana
prohlásil: „Jeho skladbám měl jsem ve všech koncertech co děkovat za úspěch a
od té doby, co jsem skladby jeho byl poznal a pochopil, věděl jsem též, co mojí
úlohou jest“.