BOHUMIL HRABAL- OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY

BOHUMIL HRABAL
Bohumil Hrabal se narodil v roce 1914 v Brně a zemřel roku 1997 v Praze. Patřil mezi nejvýznamnější prozaiky
současnosti. Studoval na gymnázium a potom na právnické fakultě, kde získal titul Judr. Bohumil Hrabal vystřídal
řadu povolání (úředník, výpravčí, kulisák, balič papíru, dělník). Nakonec se stal spisovatelem z povolání. Přispíval
do různých časopisů, např. do časopisu Květen nebo Červený květ. Hrabal nebyl členem komunistické strany, a
proto v 70. a 80. letech nemohl vydávat své knihy, a tak některé vyšly až v exilu. Patří mezi nejčtenější a
nejpřekládanější české spisovatele. Bohumil Hrabal tragicky zahynul po pádu z okna ortopedické kliniky
nemocnice Bulovka.
NEJZNÁMĚJŠÍ DÍLA: Ostře sledované vlaky (1964),
Slavnosti sněženek (1978),
Postřižiny (1979)- toto dílo je z trilogie Městečko u vody,
Obsluhoval jsem anglického krále (1971),
Něžný barbar (1973),
Příliš hlučná samota (1980)

OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY

Literární žánr
 Novela
 Děj se odehrává v roce 1945- za 2. Světové války, na malé železniční stanici
 Kniha je psána v kapitolách bez názvu
 Dílo je napsáno v 1. osobě čísla jednotného minulého času, což dílu dodává určitou dávku
přesvědčivosti

Charakteristika osob
Miloš Hrma- je to hlavní postava, začínající výpravčí, je čestný, spravedlivý, i v nepříteli vidí člověka a je citlivý
Výpravčí Hubička- byl to „proutník“- otočil se za každou ženou
Zdenka Svatá- zapletla se s výpravčím
Rada Zednicek- soudí přestupek výpravčího Hubičky
Máša- Milošova sousedka z dětství a nynější láska
Viktoria Freie- udělala z Miloše opravdového „muže“

Jazykový plán
 Autor občas používá nespisovné výrazy (prdeláč, ceckounek, fofrovat...), nespisovné tvary slov
(mužskej...), ale ve velké většině užívá jazyk spisovný.
 Bohumila Hrabala charakterizuje i specifický způsob psaní založený na opakovaní (tím dosahuje efektu, že
příběh vypráví doopravdy ten naivní
22- letý Miloš Hrma).
 Spojovací výrazy se často opakují
 Užívá nevšední přirovnání a vyjádření
„ ..., sníh, jemný jako jepice... “
„ ...pozobat hlavy ženským… “ (poranit hlavy)

Tématický plán
 Jednou z autorových myšlenek bylo přiblížit chod malé železniční stanice v roce 1945, kdy republikou
projížděly ostře sledované transporty. Kvůli jejich zpoždění neváhali Němci střílet. Vyvrcholením knihy je
úspěšný pokus o zastavení a fatálním zničení důležitého, ostře sledovaného transportu se střelivem.

 Další z autorových myšlenek bylo říci čtenářovi, že nic není takové, jak vypadá a že za vlast může bojovat
kdokoliv bez ohledu na to, jaký je.

 V díle jsou zapleteny i erotické zápletky a komické situace, kdy například výpravčí Hubička přetrhne s
jistou dámou přednostovo kanape. V knize trpí Miloš Hrma komplexem (ejakulatio prekoks), kdy...

1
DĚJ
Příběh se odehrává v zimě roku 1945 na železniční stanici v Čechách. Hlavní hrdina dvaadvacetiletý začínající
výpravčí Miloš Hrma se vrací znovu do služby po delší době, kdy se léčil na psychiatrii, protože si podřezal žíly
kvůli své dívce Máše. Ve službě se opět setkává se svými kolegy, především s výpravčím Hubičkou, který je znám
tím, že se mu líbí každá žena. Stanicí projíždějí vojenské transporty. Vojáci z transportu Hrmu zajmou, ale když
velitel zjistí, že Miloš Hrma má na rukou jizvu po podřezání žil, propustí ho. Hrma se vrací opět na stanici v době,
kdy tam přijíždí rada Zednicek , aby se svými lidmi vyšetřil přestupek výpravčího Hubičky. Výpravčí Hubička
předcházející noc potiskl zadnici telegrafistce Zdeničce a zničili spolu přednostovo kanape. Lidé z inspekce
shledají Hubičku nevinným a odjíždějí. Jednoho dne výpravčí Hubička tajně sdělí Hrmovi, že jejich stanicí projede
dnes o půlnoci transport vojenských zbraní, který se budou snažit zničit. Hrma se k nim ochotně hned také přidá.
Rozhodne se, že do transportu vhodí bombu. Jeho úmysl se mu podaří uskutečnit. Vhodí bombu z železničního
ukazatele do vlaku. V poslední chvíli ho však zpozoruje německý voják, který se ho snaží zastřelit. Hrma ve stejné
chvíli vystřelí také. Vzájemně se zasáhnou a oba spadnou do příkopu kde spolu zemřou. Výpravčí Miloš Hrma si
uvědomuje zbytečnost jejich smrti, myslí nejen na svou rodinu ale i na mrtvého německého vojáka a také na jeho
rodinu. Zároveň má dobrý pocit z dobře vykonané práce.

2
 A přestal padat sníh, ušel
krásný měsíc, po kraji tikaly vteřinové barevné ručičky ve všech
vločkách, a na krku toho vojáka se zaleskl bílý stříbrný řetízek a
potom na tom řetízku cosi, čeho se ten voják chytil oběma rukama a
ještě hlasitěji volal: "Mutti!! Mutti!!"
A já mu nasadil hlaveň pušky k oku a stiskl spoušť, tak divně jsem
při tom ležel. A pak jsem slyšel, jak zmlkl, viděl jsem, jak jeho
nohy zvolna a tiše došly, zastavily se, ležel jsem na něm a slyšel,
jak do vojáka vniká klid a ticho, jak se všechno zastavuje, jak
stroje, když padla. A ze mne crčela krev a třísnil jsem vojákovi
šaty, vytáhl jsem kapesník a snažil jsem se čistit tu krvavou skvrnu
a oddychoval jsem a začal jsem se dusit, ale vší silou jsem se
převalil a natáhl jsem ruku a chytil ten řetízek, kterého se držel
voják, jehož obličej klidněl, jen místo pravého oka byla ožehnutá
díra jako modrý monokl... a utrhl jsem ten řetízek, kterého se držel
ten mrtvý, a ve světle měsíce jsem viděl, že to je medailónek, na
jehož iedné straně je zelený čtyřlístek a na druhé straně nápis.
Bringe Glůck. A nepřinesl štěstí ten čtyřlístek ani tomu vojákovi,
ani mně, taky to byl člověk jako já nebo pan výpravčí Hubička, taky
neměl žádné vyznamenání, žádnou hodnost, a přece jsme jeden druhého
postřelili a jeden druhého přivedli ke smřti, ač jistě, kdybychom
se někde potkali v civilu, možná, že bychom se měli rádi, pohovořili
si.
A potom se ozvala detonace. A já, který jsem se ještě před chvílí
těšil na ten pohled, ležel jsem vedle německého vojáka dál, natáhl
jsem ruku a otevřel jeho tuhnoucí dlaň a dal jsem mu do ní ten
zelený čtyřlístek, který přináší štěstí, zatímco z krajiny vyrůstal
do nebe hřibovitý oblak, který neustále rostl o vyšší patra a vyšší
kouřová mračna, slyšel jsem, jak tlak vzduchu proběhl krajinou a
syčel a hvízdal o holé větve stromů a keřů, jak zatřásl v semaforu
převodovými řetězy a opřel se o rameno a zatřásl jím, ale já jsem
se kuckal a chrčela ze mne krev. Do poslední chvíle, než jsem začal
ztrácet z dohledu sebe sama, držel jsem se s tím mrtvým za ruku, a
pro jeho neslyšící uši jsem opakoval slova vlakvedoucího té rakety,
která přivezla ty zbědované Němce od Drážďan:
"Měli jste sedět doma, na prdeli..."

Kniha se mi četla velmi dobře. I když to je kniha s válečným tématem, které nemam ráda, tak se mi líbila. Příběh
ukazuje na to, jaký byl život obyčejných lidí na železniční stanici v době války. Popisuje denní příhody, starosti i
radosti. Doporučila bych ji lidem, kteří rádi čtou příběhy z války.