BP Girstlova Final

MASARYKOVA UNIVERZITA
FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií
Československo-maďarský konflikt v roce 1919

a jeho mezinárodní aspekty
Bakalářská práce
Ivona Girstlová
UČO: 346480
Obor: Mezinárodní vztahy
Imatrikulační ročník: 2009
Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Černý, Ph.D. Brno 2013
1
Čestné prohlášení
Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci „Československo-maďarský konflikt v roce 1919 a

jeho mezinárodní aspekty“ vypracovala samostatně s pouţitím zdrojů uvedených v části
SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY.
V Brně dne Ivona Girstlová
………………………… …………………………………
2
Poděkování
V prvé řadě mnohokrát děkuji PhDr. Vladimíru Černému, Ph.D. za jeho cenné rady,
doporučení a trpělivé vedení mé bakalářské práce. Také bych ráda poděkovala pracovníkům
archivu Ministerstva zahraničních věcí v Praze za jejich ochotu a pomoc při vyhledávání
potřebných dokumentů.
3
OBSAH
ABSTRACT .............................................................................................................................. 5
1. ÚVOD ................................................................................................................................. 6
2. VZNIK ČESKOSLOVENSKA A SLOVENSKÁ OTÁZKA ........................................ 8
2.1. Český národní převrat – 28. října 1918 ........................................................................... 9
2.2. Vůle Slováků k souţití s Čechy před první světovou válkou ........................................ 10
2.2.1. Stav Slovenska před národním převratem ................................................................. 11
2.3. Slovenský převrat .......................................................................................................... 12
3. ZAČÁTEK OBSAZOVÁNÍ SLOVENSKA ................................................................. 14
3.1. První etapa obsazování Slovenska - listopad 1918 ....................................................... 15
3.2. Druhá etapa obsazování Slovenska - konec listopadu a začátek prosince 1918 ........... 17
3.2.1. Otázka hranic ............................................................................................................. 18
3.3. Třetí etapa obsazování Slovenska - prosinec 1918 ....................................................... 21
3.4. Čtvrtá etapa obsazování Slovenska - leden 1919 .............................................................. 22
3.3.1. Generální stávky v únoru 1919 .................................................................................. 24
4. ZAČÁTEK PAŘÍŢSKÉ MÍROVÉ KONFERENCE .................................................. 26
4.1. Československé poţadavky ........................................................................................... 27
4.1.1. Finanční a menšinové závazky z mírové konference ................................................ 30
4.2. Maďarsko na mírové konferenci a jeho poţadavky ...................................................... 31
5. VÁLKA S MAĎARSKOU REPUBLIKOU RAD (MRR) .......................................... 35
5.1. Reakce mocností na vyhlášení MRR ............................................................................ 36
5.2. První etapa bojů s MRR (od 27. dubna do 27. května 1919) ........................................ 37
5.3. Vpád maďarské rudé armády na Slovensko .................................................................. 38
6. BOLŠEVICKÁ OFENZIVA .......................................................................................... 40
6.1. Změna velení a reakce Nejvyšší rady Dohody na nastalou situaci ............................... 41
6.2. Boje ve východním úseku ............................................................................................. 43
6.3. Vyhlášení Slovenské republiky rad (SRR).................................................................... 44
6.4. Otázka Podkarpatské Rusi ............................................................................................. 45
6.5. Boje v západním úseku a ústup za hranice .................................................................... 46
6.6. Otázka Petrţalky ........................................................................................................... 47
6.7. Bilance konfliktu ........................................................................................................... 49
7. MÍROVÁ SMLOUVA S MAĎARSKEM - TRIANONSKÁ SMLOUVA ................. 50
7.1. Základní témata Trianonské smlouvy ........................................................................... 51
7.2. Maďarský revizionismus ............................................................................................... 53
8. ZÁVĚR............................................................................................................................. 54
9. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY .................................................................... 57
4
ANOTACE
Tato bakalářská práce se zaměřuje na československo-maďarský vojenský konflikt v roce

1919. Důraz je kladen na postoj vítězných mocností Dohody k danému konfliktu. Sledované
období začíná počátkem první etapy obsazovacího procesu území Slovenska v roce 1918 a
končí podpisem Trianonské mírové smlouvy v roce 1920. Práce si klade výzkumnou otázku,
nakolik tento vojenský konflikt ovlivnil postavení obou zemí v rámci právě probíhající
Paříţské mírové konference.
ABSTRACT
This bachelor thesis focuses on the Czechoslovak-Hungarian military conflict in 1919.

Emphasis is placed on the attitude of the victorious states of the Entente toward the conflict.
The thesis concentrates on the period starting at the beginning of the first phase of the
occupation process in Slovakia in 1918 to the signature of the Treaty of Trianon in 1920. The
question being researched is how much this military conflict influenced the position of both
countries while the Paris Peace Conference took place.
5
1. ÚVOD
Po rozpadu Rakouska -Uherska i rozvratu a chaosu v Německu a Rusku nastalo období pro
moţnost vzniku nových států. Jedním z těchto států bylo i Československo, které od června aţ
do září roku 1918 postupně uznaly všechny vítězné mocnosti první světové války. Na domácí
půdě Československo oficiálně vzniklo 28. října 1918. Snaha slovenského národa o připojení
k Československu se začala formovat ještě před první světovou válkou, ale v průběhu práce si
ukáţeme, ţe z důvodů aktivní maďarizace slovenského obyvatelstva měla za následek
počáteční nedůvěru a nevoli ke spojení s Čechy.
Maďarsko se ve své vizi vytvoření „Velkých Uher“ nehodlalo vzdát slovenského území,
které nepřestalo povaţovat za svoji součást. A proto zahájilo aktivní agitaci proti
Československu, v některých částech Slovenska byl vydán zákaz dovozu českého tisku, a tak
řada lidí z méně vyspělých částí Slovenska byla zcela neinformovaná o dění ve své zemi.
Připojení Slovenska k Československu nešlo docílit jinak neţ jeho obsazením. Tento proces
vzhledem k nezkušenému a nedostatečnému počtu bojových jednotek mladého státu nebyl aţ
do příchodu československých legií ze zahraničí jednoduchý. Po celkem čtyřech etapách
obsazování Slovenska, kdy ta poslední skončila relativně úspěšně, se v Maďarsku změnila
vláda. Zhrzený maďarský nacionalismus a zklamání z rozpadu Velkých Uher, to vše otevíralo
dveře radikálním bolševickým proudům, které se inspirovaly z událostí v Rusku. Bolševický
puč v Maďarsku v čele s Bélou Kunem měl za následek, ţe se Československo ve své krátké
existenci suverénního státu ocitlo ve válečném konfliktu.
V otázce vyslání vojenských sloţek států Dohody do války proti Maďarské republice rad
nepanoval jednoznačný konsensus. Anglosaské země preferovaly řešení diplomatickou
cestou, která se později v tomto případě ukázala jako nedostatečná. Na rozdíl od Velké
Británie a Spojených států amerických prosazovala Francie vojenský zásah proti bolševické
Maďarské republice rad. V této době se jiţ prohlubovaly problémy s italským velením
československých legií a postupně se mezi československou a francouzskou stranou dohodlo
převzetí velení právě Francií. Tato změna později negativně ovlivnila československo-italské
vztahy, coţ mělo dopad i na postoj Itálie vůči Československu na jednáních na Paříţské
mírové konferenci.
Po změně vojenského velení se, jak bylo očekáváno, situace zlepšila. Problémem, který
komplikoval brzké ukončení konfliktu, byl fakt, ţe stále nebyly závazně určeny hranice
Československa. V průběhu války byly dohodnuty celkem tři dlouhé demarkační čáry
oddělující Maďarsko od Slovenska. Nedořešená otázka československo-maďarských hranic
6
byla výhodná pro Maďarsko. Nakonec přece jen Nejvyšší rada mírové konference rozhodla o
československých hranicích 12. června 1919. Tyto hranice měly být definitivní a neměnné,
v průběhu práce se však dozvíme, ţe ke drobným změnám přece jen došlo. Na konci června
roku 1919, v době kdy francouzský generál Mittelhausser chystal v západním úseku
Slovenska ofenzivu, vyhlásily státy Entente příměří. Avšak k podpisu definitivní mírové
smlouvy s Maďarskem došlo aţ o rok později ve versailleském paláci Trianon. Trianonská
mírová smlouva byla podepsaná 4. června 1920 a stala se pro Maďarsko frustrujícím
traumatem, které má své přesahy aţ do současnosti.
Práce je svojí strukturou rozdělena do několika tematických bloků, první část se zabývá
deskripcí počátků obsazovacího procesu území Slovenska aţ po následné vyústění situace ve
vojenský konflikt s Maďarskou republikou rad. Další část práce se věnuje analýze role
československé a maďarské delegace na Paříţské mírové konferenci, kde se obě země snaţily
prosadit svoje poţadavky a reakcí mocností na danou situaci. Poslední část práce se zabývá
okolnostmi kolem sjednání mírové smlouvy s Maďarskem a následnému podpisu Trianonské
smlouvy. Hlavním cílem práce je pokus zodpovědět otázku, nakolik tento konflikt ovlivnil
postavení obou zemí v rámci právě probíhající Paříţské mírové konference.
Výzkumná otázka:
Nakolik československo-maďarský konflikt ovlivnil postavení obou zemí v rámci právě
probíhající Paříţské mírové konference?
Metodologická část:
V této práci byla vzhledem k časové a místní tematice „Československo-maďarský
konflikt v roce 1919 a jeho mezinárodní aspekty“ pouţita historická metoda, zaloţená na
zpracování vymezeného okruhu primární a sekundární literatury. Práce bude pracovat s
deskriptivní analýzou. K analýze tématu budou také pouţity dokumenty z Archivu
Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze.
7
2. VZNIK ČESKOSLOVENSKA A SLOVENSKÁ OTÁZKA
Cílem této práce není podrobná analýza vzniku ČSR, ale v kontextu československo-
maďarského konfliktu je relevantní si základní události a milníky ke správnému pochopení
problematiky představit.
Stále větší sbliţování Rakouska-Uherska s Německem, germanizace obyvatel, snahy
pangermánského hnutí odtrhnout převáţně Němci osídlené pohraniční oblasti Čech, Moravy a
Slezska od českých zemí znamenaly neúspěch české politiky drobných výdobytků. To,
společně se zhoršující se vnitropolitickou a hospodářskou situací Rakouska-Uherska
způsobilo, ţe na sklonku války jiţ existovala jasně zformovaná fronta většiny českých stran a
proudů s poţadavkem samostatného státu. Státu, kde by s Čechy ţili i Slováci. Ještě před
válkou odešel T. G. Masaryk do exilu, v roce 1915 se k němu připojil Edvard Beneš a
budoucí generál Milan Rastislav Štefánik. Tak vznikl vůdčí triumvirát zahraničního
politického odboje, vedení Národní rady československé.1 Jak ve svých pamětích psal
Masaryk: „Náš odboj musel být konstituován vedoucím zahraničním centrálním orgánem“,
kterým se v roce 1916 stala Národní rada.2 Národní rada to neměla s prosazením svého
záměru jednoduché, představitelé Dohody, zejména pak Velká Británie, neměli téměř aţ do
konce války zájem o rozbití Rakouska-Uherska. Zvrat v postoji Velké Británie a ostatních
mocností nastal na jaře roku 1918, kdy po tajných jednáních císaře Karla se státy Dohody
Vídeň proklamovala věrnost Německu aţ do konce války. Naděje Dohody na separátní mír
s Rakousko- Uherskem se rozplynuly.
V této době měla Národní rada jednu velkou výhodu. Na frontách bojovaly na straně
Dohody jednotky tvořené z českých a slovenských válečných zajatců, které uznaly za svého
vůdce právě Národní radu. Národní rada pak mohla argumentovat: Uţívá-li Dohoda
československého vojska, musí je uznat za spojenecká a s nimi Národní radu jako jejich
politické vedení. Tyto okolnosti a další aspekty (otázka zachování habsburské monarchie,
odraţení německé ofenzivy na západě) značila obrat v názoru Spojenců na vznik
československého státu. 29. června 1918 uznala Francie oficiálně Národní radu jako nejvyšší
orgán a jako základ pro budoucí československou vládu. Dále slíbila Francie spojeneckému
národu nezávislost „v historických hranicích“.3
1
Klimek, Antonín – Nováčková, Helena – Polišenská, Milada – Šťovíček, Milan (eds.): Vznik Československa
1918. Dokumenty československé zahraniční politiky, Praha 1994, s. 9-10.
2
Masaryk, Tomáš Garrigue – Srovnal, Jindřich: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha:
Masarykův ústav AV ČR, 2005, s. 26.
3
1918. Dokumenty československé zahraniční politiky, Praha 1994, s. 18.
8
Ministr Beneš ve svých memoárech uznání Národní rady popisoval následovně: „Nechci
do široka oceňovat význam tohoto diplomatického aktu francouzské vlády. V řadě úplnějších
politických a právních uznání spojeneckých byl to akt první a tím snad z nejdůležitějších;
sloužil mi jako východisko k dosažení dalších diplomatických aktů, právně ještě závažnějších.
Chvíle, ve které mi byl dokument o uznání samostatnosti národa z Quai d´Orsay doručen,
náležela k nejkrásnějším chvílím mého života.“4 Z takové reakce je patrné, ţe Benešův vztah
k Paříţi (Francii) byl velmi silný a dodal mu další motivaci k pokračování prosazování ČSR
na mezinárodní úrovni. Díky podpoře francouzských diplomatů a zřejmě i britského
velvyslance v Paříţi lorda Derbyho zaslal britský ministr zahraničních věcí A. Balfour 1.
července ministru Pichonovi telegram, ve kterém se Velká Británie připojila k francouzské
deklaraci a uznala Národní vládu jako nejvyšší státní orgán. Oficiální deklarace Velké
Británie o uznání ČSR byla Benešovi doručena 9. srpna 1918.5 Spojené státy uznaly Národní
radu 2. září 1918 a dokonce ji prohlásily za vládu de facto. Uznání ze strany USA bylo pro
Československo velmi důleţité, jelikoţ posílilo jeho pozici na půdě evropských spojenců a při
jednání s nimi. Po Benešových diplomatických úspěších uţ zbývalo pouze sjednat uznání ze
strany Japonska a Itálie. Japonsko dodalo prohlášení o uznání ČSR 11. září 1918. Další země
následovaly, v případě Itálie došlo k uznání Národní rady ČSR jako vlády de facto aţ jako
posledního státu dohodových mocností.6 Československý stát byl uznán dříve, neţ vznikl -
coţ je jev, jaký moderní diplomacie dosud nepoznala.
Prosazení uznání československého dobrovolnického vojska u mocností Dohody, které
Dohoda vyuţívala a potřebovala, se později ukázalo jako výhodný postup k docílení uznání
Československé národní rady jako reprezentativního orgánu národa.7
2.1. Český národní převrat – 28. října 1918
Nyní se přemístím ze zahraničního vyjednávání o uznání ČSR na domácí půdu. Kdyţ byla
28. října 1918 zveřejněna nóta rakousko-uherského ministra zahraničních věcí G. Andrássyho
přijímající Wilsonovy podmínky a ţádající „příměří a mír“, pochopila ji česká veřejnost jako
kapitulaci monarchie. I kdyţ si lid nótu nesprávně vyloţil, tak její zveřejnění stačilo k tomu,
aby v Praze začal převrat. Vůdci českého národního převratu ve sloţení Antonín Švehla, Alois
4
Beneš, Edvard: Světová válka a naše revoluce: výbor z díla. Praha: Společnost Edvarda Beneše, 1994, s. 75.
5
Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první, revolucionář a diplomat
(1884-1935). Praha: Karolinum, 2006, s. 200.
6
Tamtéţ, s. 199.
7
1918. Dokumenty československé zahraniční politiky, Praha 1994, s. 18.
9
Rašín, Jiří Stříbrný a František Soukup změnili program a jeli jednat na nejvyšší státní úřad
(Zemské místodrţitelství) v zemi, kde oznámili, ţe Národní výbor československý převzal
odpovědnost za klid a pořádek. Odpoledne téhoţ dne přijal Národní výbor první zákon státu,
jehoţ přijetím se Národní výbor československý stal nejvyšším zákonodárným sborem
nového státu, soustřeďující reprezentanty českých stran.
K bezproblémovému přechodu k novému státnímu ţivotu nařídil Národní výbor
československý jako vykonavatel státní svrchovanosti následné:
Čl. 1. Státní formu československého státu určí Národní shromáţdění ve srozumění
s Československou národní radou v Paříţi.
Čl. 2. Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.
Čl. 3. Všechny úřady samosprávné, státní a ţupní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i
obecní jsou podřízeny Národnímu výboru.
Čl. 4. Zákon tento nabývá platnosti dnešním dnem.
Čl. 5. Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.8
Český národní převrat se rychle šířil do všech českých oblastí v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku a zasáhl i smíšené oblasti s českou většinou, kde se utvářely okresní národní výbory.9
Zajímavým prvkem v boji za uznání ČSR byl fakt, ţe existovala dvě centra, jedno v zahraničí
- Československá národní rada v Paříţi - a druhé v Praze jako Národní výbor. Po jistou dobu
mělo tedy ČSR dvě vlády, jednu spojenci uznanou v zahraničí a druhou domácí, prohlásivší
se právem revoluce. Důleţité však bylo, ţe obě centra postupovala svorně a tím pádem
nedošlo k zásadním sporům mezi nimi. Domácí vláda měla na starost administrativu a vláda
v zahraničí byla vládou diplomatickou a vojenskou, speciálně určenou pro mírová jednání. 28.
říjen 1918 je tedy datum, kdy byla celým národem uznána samostatnost Československa,
avšak spojeneckými mocnostmi byla uznána uţ před 28. říjnem 1918.10
2.2. Vůle Slováků k souţití s Čechy před první světovou válkou
Vztah Čechů a Slováků byl i přes nespornou blízkost od počátku plný vnitřních rozporů.
Velká část slovenského obyvatelstva byla zvyklá ţít v Uhersku a neměla zájem se s Čechy
spojit v jeden národ. Nyní se budu zabývat událostí před první světovou válkou, která zásadně
ovlivnila česko-slovenské vnímání vzniku československého národa. Rok 1907 se řadí
8
Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). 2. opr. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 36.
9
Tamtéţ, s. 37.
10
Masaryk, Tomáš Garrigue – Srovnal, Jindřich: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha:
10
z hlediska česko-slovenských vzájemných vztahů k hlavním mezníkům jejich vývoje v době
před vypuknutím světového konfliktu. Odpor černovských obyvatel proti tomu, aby jim jejich
kostelík vysvětil někdo jiný neţ místní rodák a kněz Andrej Hlinka, vyvrcholil v neděli 27.
října 1907 střetem s uherskými četníky. Došlo k ozbrojenému útoku a celý incident si
v konečném důsledku vyţádal patnáct obětí. Český tisk i veřejnost se černovskou tragédií
důsledně zabývala, coţ se projevilo zájmem o Slovensko.11
Od roku 1907 aţ do roku 1914 docházelo k viditelnější aktivitě na české a slovenské
straně, a to včetně některých politických reakcí. V roce 1908 se uskutečnily první tzv.
luhačovické porady, následujícího roku 1909 se Českoslovanská jednota definitivně přiklonila
ke Slovensku. Ještě před vypuknutím první světové války v roce 1914 Slovenská národní
strana deklarovala potřebu společného rozvoje s českým národem. Vzájemné vztahy se
postupně zlepšovaly, vše bylo intenzivnější a rychlejší. Celospolečenská situace a krize
monarchie dopomohla zrodu prvních myšlenek na společnou budoucnost.12
2.2.1. Stav Slovenska před národním převratem
Slovenský národ byl uprostřed převratu v úpadkovém stavu. V posledních desetiletích stále
více poklesávala jeho síla. Slovenští vlastenci si tento neblahý stav uvědomovali, a proto
v prvních letech svobody věřili v diktaturu za pomoci Čechů jako v jediný prostředek, který
můţe národ pozdvihnout. Tento negativní národní stav měl příčinu v dualistickém uspořádání
rakousko-uherské říše, na kterém se dohodli Maďaři s Vídní. Další příčina byla v jazykovém
rozkolu mezi Čechy a Slováky, která se dostala i do roviny kulturní. Touto rozlukou se
Slováci zbavili bliţšího styku nejen s českou, ale i západní kulturou a zůstali vůči maďarské
kultuře slabí. Odkázáni sami na sebe neudrţeli rozvoj vzdělání ani pevnost politického
uvědomění. V 70. letech 19. století začala v Uhersku éra maďarizace slovenského
obyvatelstva, která trvala aţ do první světové války. Je zcela patrné, ţe Slováci měli být
obětováni ve prospěch Uherska. Násilným odnárodňováním Slováků rostla víra Maďarů stát
se velkým, dvacetimiliónovým národem. Pod tlakem maďarizace Slovenského národa upadala
vůle slovenské inteligence k jakémukoliv protestu. Teprve další generace vůdců, povzbuzená
stykem s Čechy, se začala opět aktivovat.13
Maďaři se ani oficiálně netajili svým cílem vytvořit jednotný národ maďarský. Celý státní
aparát postavili do sluţeb maďarizace. Aţ do roku 1919 neměli Slováci své vlastní
11
Stehlík, Michal: Češi a Slováci 1882-1914: nezřetelnost společné cesty. Vyd. 1. Praha: Togga, 2009, s. 54.
12
Tamtéţ, s. 154.
13
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Vyd. 4., Reprint 3. Vyd. Praha: Academia, 2003, s. 132.
11
měšťanské, střední a samozřejmě ani vysoké školy. Na školách byl vydán zákaz vyučovat ve
slovenštině, čímţ se Maďarům podařilo odstranit ze společenského ţivota jev slovenského
učitele vůbec. Slovenský jazyk upadal aţ do takového stádia, ţe slovenské děti slyšely svoji
mateřštinu uţ jen v rodinách. Co se týká státního aparátu, tak ani tam nebyli Slováci
zastoupeni. Před válkou měli v uherském parlamentu uţ jen dva poslance. Slováci byli
utlačováni, neměli takové zastoupení jako Maďaři a Němci ve správě zemi. Neměli ani
přístup ke vzdělání.14 Neexistoval ani jeden slovenský soudce. Dle V. Šrobára počet
uvědomělých Slováků před válkou nepřesáhl jeden tisíc. Šrobár napsal: „Bolo nás tak málo,
ţe sme sa takmer všetci znali osobne, vedeli sme i adresy, i osobné i rodinné pomery“.15 To
zcela vykresluje situaci, ve které chyběly vrstvy slovenského národa, které byly schopny vést
a organizovat národ. Ztráta vůdců měla za následek oslabení citu národního. Maďarizace
prostoupila všemi sloţkami slovenského národa a nebylo jednoduché ji z lidí vykořenit.
Československé uvědomění bylo proto třeba v lidech budit a pěstovat.16 V pozdější kapitole,
týkající se obsazování Slovenska, se znovu potkáme s tendencí Slováků vystupovat proti
Československu.
2.3. Slovenský převrat
Na přelomu září a října 1918 se předsednictvu Slovenské národní strany podařilo urychlit
přípravy na vytvoření Slovenské národní rady jakoţto nejvyššího slovenského politického
fóra. Za její rychlé utvoření se angaţovali také slovenští sociální demokraté a představitelé
Slovenské ľudové strany v čele s A. Hlinkou a F. Jurigom. Dne 30. října 1918, se do
Turčianského sv. Martina svolala výborová schůze SNR, kterou provázela asistence a
kontrola uherské policie kaţdého přijíţdějícího účastníka. Toto shromáţdění mělo prioritně
vyřešit dvě základní otázky: utvořit Slovenskou národní radu i s jejím Výkonným výborem a
ve jménu SNR přijmout ohlas za sebeurčující právo slovenského národa - deklaraci. Stejného
dne byl zvolený dvacetičlenný výbor SNR, za předsedu si účastníci vybrali Matúše Dulu a
tajemníkem se stal Anton Medvecký.17
Deklaraci Slovenského národa (Martinská deklarace) přednesl evangelický farář Samuel
Zoch a měla tři hlavní body jednání.
14
AMZV Praha, fond Paříţský archiv. Mírová konference v Paříţi. Podmínky pro Slovensko a Maďarsko, číslo
4847 – 4925.
15
Tamtéţ, s. 133.
16
Tamtéţ, s. 137.
17
Tomášek Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918-1920. Praha 2005, s. 17.
12
1. Slovenský národ je částí i jazykově i kulturně i historicky jednotného česko-
slovenského národa. Na všech kulturních bojích, které vedl český národ a které ho
učinily známým na celém světě, měla účast i slovenská vojska.
2. Pro tento česko-slovenský národ ţádáme i my neomezené sebeurčovací právo na
základě úplné nezávislosti.
3. Ţádáme okamţité uzavření míru, a to na všelidských křesťanských zásadách, aby byl
mír takový, ţe by mezinárodními zárukami znemoţňoval další válku a další zbrojení.18
Martinská deklarace byla SNR uznána, tím potvrdila vznik Československa a začlenění
slovenského území k tomuto státu. Přijetím deklarace se zrušil svazek s Uherskem a utvořil
nový svazek s českým národem, proto se deklarace stala jedním ze základních dokumentů
zrodu samostatného česko-slovenského státu. Maďarská strana stále nepřestávala doufat, ţe se
i po vzniku Československa uznaného 28. října v Praze a 30. října ve Sv. Martině podaří
zabránit odtrhnutí Slovenska od bývalého Uherska.19 Po českém a slovenském převratu se
Československo stalo konečně skutečností.
18
Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). 2. opr. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 44.
19
Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 51.
13
3. ZAČÁTEK OBSAZOVÁNÍ SLOVENSKA
Po vzniku Československa 28. října 1918 bylo nutné vybudovat pro obranu své suverenity
co nejdříve potřebný počet bojových jednotek, protoţe Maďarsko se snaţilo získat Slovensko
na svoji stranu všemi moţnými způsoby. Pro mladý stát, jehoţ vznik si většina sousedících
zemí nepřála, to rozhodně nebylo jednoduché. Československé zahraniční vojsko, tzv. legie
v Rusku, Itálii a Francii, nebylo ještě ve vlasti a nastalá politická situace a potřeba zajištění
státní suverenity mladého Československa vyţadovala nutně potřebu československých
jednotek. Začátkem listopadu začalo docházet k prvním sráţkám mezi československými a
maďarskými oddíly. Na rychlou pomoc vítězných spojeneckých mocností se nový stát
spoléhat příliš nemohl, jelikoţ teprve 2. prosince roku 1918 potvrdil francouzský
podplukovník Fernand Vix československé vojsko za součást dohodových armád.20 Vix
upozornil maďarskou stranu, ţe Československo má právo vojensky obsadit Slovensko
jakoţto své území a Maďarsko je naopak povinno své jednotky stáhnout.21 Československý
stát patří k vítězným dohodovým zemím, a proto je oprávněn vyslat na Slovensko svoji
armádu. Maďarská vláda měla snahu se s následky poráţky vypořádat poněkud lépe neţli
Německo a Rakousko. Z tohoto důvodu se předseda vlády hrabě Károlyi rozhodl jednat
s vyššími zástupci Dohody, ale v tomhle ohledu nebyl příliš úspěšný, a tak se rozhodl jednat
alespoň s generálem Franchetem d’Esperey. Dne 7. listopadu přijel generál Franchet do
Bělehradu a přijal maďarskou delegaci. Té dal jasně najevo, ţe se mají rozloučit s myšlenkou
Velkých Uher. Cituji generálovu odpověď k problematice: „Maďaři šli do války spolu
s Němci, byli si jisti jako oni, a proto s nimi také budou potrestáni.22
Delegaci byly předloţeny podmínky příměří. Nejvíce se jejích členů dotkl bod číslo 17,
podle kterého Dohoda zasáhne při nepokojích vojensky a převezme v Pešti správu země
v případě, ţe bude Maďarsko pronásledovat a potlačovat právo na sebeurčení sousedních
národů. (Následně se rozmohla vlna v médiích, která psala o kapitulaci Uherska a smlouvy o
příměří).23 Co se týká kapitulace Uherska a smlouvě o příměří, tak kvůli té se ministr
zahraničních věcí Edvard Beneš 25. listopadu 1918 obrátil na svého francouzského kolegu
s výhradou, ve které protestoval proti Károlyiho výkladu „bělehradského příměří“. Dále
ministr Beneš psal do Prahy československé vládě, aby neměla ţádné pochybnosti, Károlyi si
vyloţil příměří nesprávným, ba aţ úplně nepřístupným způsobem. Jednáním s generálem
20
Podplukovník Vix byl přednosta vojenské dohodové mise.
21
Pavel J. Kuthan: V těžkých dobách. Boje na Slovensku 1918-1919, Praha 2010, s. 9.
22
Tomášek Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 39.
23
Tamtéţ. s. 40.
14
Franchetem nebyla uznaná integrita Uherska. Platná a závazná jsou pouze usnesení
z Versailles, spojenci přece uznali československý stát. Ještě stejného dne dohodl Beneš
s francouzským ministrem zahraničí Stephenem Pichonem prozatímní demarkační linii, která
bude označovaná jako Pichonova.24
Ustanovení Pichonovy demarkační čáry vzbudilo u praţské vlády obavy, a tak se snaţila
akcelerující konflikt s Maďary řešit rovněţ diplomaticky. Praţská vláda bez vědomí ministra
Beneše vyslala do Budapešti jako svého delegáta známého slovenského politika Milana
Hodţu. Ten měl za úkol vést rozhovory o ryze praktických věcech, ale přesáhl svoji
kompetenci a vedl jednání mnohem dalekosáhlejšího charakteru. Bezesporu na něho působila
neblahá situace na Slovensku a také fakt, ţe se Dohoda stále přesně nevyjádřila o
geografickém území Slovenska. Tyto okolnosti vedly Hodţu 6. prosince 1918 k podepsání
zatímní demarkační čáře s maďarským ministrem války Bélou Barthou. Tato demarkační linie
nebyla výhodná jak pro Čechy, tak ani Slováky. Demarkační linie „Hodţa – Bartha“
ponechala na maďarské straně Bratislavu a Košice (vůbec se nezmiňovala o problému
Podkarpatska), zapříčinila oslabení pozice československé strany, ale také zkomplikovala
Benešovo postavení v Paříţi. Tam mu vyčetli, ţe nedrţí s Dohodou vůči protivníkovi
jednotnou linii, protoţe spojenci doposud ţádnou z někdejších nepřátelských zemí
diplomaticky neuznali. Mimo to neměla Praha právo jednat s Budapeští o průběhu hranic,
které se měly rozhodnout aţ na mírové konferenci. Díky excelentnímu diplomatickému umu
ministra Beneše se kolizi mladého státu se spojenci podařilo brzy urovnat. Praha následně
demarkační linii a Milana Hodţu desavuovala.25
V průběhu psaní práce se přesvědčíme, ţe demarkačních linií bylo hned několik a
vzájemně se od sebe dosti lišily. Obsazovací proces Slovenska začal od začátku listopadu
1918 a trval do ledna 1919. Je moţné jej rozdělit celkem do čtyř etap. Cílem první kapitoly
práce je představit začátek procesu obsazování území Slovenska a první ozbrojené střety mezi
ČSR a Maďarskem.
3.1. První etapa obsazování Slovenska - listopad 1918
Obsazovací proces měl dva začátky - ţivelný a oficiální. Praţská Národní politika
informovala o vstupu prvního českého vojenského oddílu na slovenské území 4. listopadu
1918. Vůdcem vojenského oddílu byl Vavro Šrobár, který se vydal z Hodonína přes hranice
24
Tamtéţ, s. 41-42.
25
Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2006, s.
227.
15
do Skalice a Holíče.26 Jako první přišel na řadu ţivelný proces obsazení území, kdyţ
slovenskou hranici překročila tzv. Holíčská skupina, coţ byl prapor 25. střeleckého pluku pod
vedením nadporučíka Bauera, který se vracel ze St. Pöltenu do Kroměříţe. Byla to odezva na
ţádost zástupců místního národního výboru z Hodonína, kteří se chtěli bránit proti
ozbrojeným nájezdům loupeţných band a zároveň ţádost Slováků z Holíče o ochranu před
Maďary. (V Bratislavě proti vniknutí československého vojska na slovenské území
protestoval maďarský ţupan).
Je třeba zdůraznit, ţe situace pro Maďary byla, co se týče hranic, velmi nevýhodná. Podle
rozhodnutí vítězů ztratili nejen Slovensko, ale museli vydat téměř stejně velké území, jaké
mají vlastní Uhry Rumunsku a jiţní část země Království SHS.27 Předseda vlády hrabě
Mihály Károlyi sáhl k opatření, které dalo honvédům i normální armádě rozkaz, aby se
zbraněmi bránili československým vojákům, kteří se vracejí z válečných front domů, ve
vstupu na československé území.28 Po úspěšném obsazení Holíče a jeho okolí se jednotky
přemisťovaly dále do vnitrozemí a 4. listopadu vstoupily do Malacek.29 Maďarskou reakcí na
vniknutí bylo vyslání obrněného vlaku se stovkou ozbrojených maďarských námořníků
z Bratislavy do Malacek. Maďarské oddíly dorazily do Malacek 6. listopadu a ţádaly
vyklizení města československými oddíly.30 Rázné vystoupení československých vojáků mělo
za následek, ţe však odjely s nepořízenou.
První dočasná demarkační čára byla dohodnuta 8. listopadu mezi maďarským majorem
generálního štábu Brandstatterem a československým nadporučíkem Ripkou. Tato
demarkační čára měla vést od Devínské Nové Vsi na Malinský vrch a dále na Malé Karpaty a
byla platná do konce roku 1918. Tehdy byla tato demarkační čára překročena armádním
legionářským sborem z Itálie při postupu na Bratislavu. Z důvodu nedostatku vojáků bylo
zapotřebí urychleně zorganizovat dobrovolnické sloţky, které se začaly formovat v Uherském
Hradišti v rámci tzv. Gardy Slovenskej Slobody. Zřizující výbor slovenské gardy vydal ke
slovenským vojákům výzvu: „Bratia Slováci! Staňte si pod slovenské zástavy a vstúpte do
novej: Gardy Slovenskej Slobody! Dokážte, že si svoju mladú slobodu viete ubránit…“.31 Uţ
z názvu této dobrovolnické sloţky nám vyplývá, ţe se jednalo o ryze slovenskou jednotku,
která se zorganizovala na základě národního principu a velká část členů pocházela z místních
26
27
Tamtéţ, s. 29.
28
Honvéd- příslušník takzvané zeměbrany
29
Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 127.
30
(cca 70 můţu s kulomety), které ţádaly vyklizení města československým vojskem a odstranění červenobílého
praporu z budovy nádraţí.
31
16
slovenských národních gard. První kroky místních jednotek byly nad všechna očekávání
úspěšné a rychlé.
Značný úspěch zaznamenala i akce I. praporu 1. československého pěšího pluku pod
vedením kapitána Karla Římka, který měl za úkol zabezpečit Vlárský průsmyk. Pouze u toho
však nezůstalo a brzy poté se mu podařilo obsadit Trenčín a Nové Město na Váhom, čímţ byl
poloţen základ II. skupiny česko-slovenského vojska na Slovensku, tzv. Trenčínské
skupiny.32 Dne 21. listopadu načrtl ministr Beneš se svým francouzským kolegou Pichonem
novou demarkační čáru (říkalo se jí Pichonova), která měla následující průběh: Bílé Karpaty
od hranic s Rakouskem – řeka Morava – Bratislava – Dunaj – dolní tok Ipľu – Rimavská
Sobota – soutok Laborce s Uhem – tok Uhu k severní hranici s Haličí.33 Nové velitelství
československých vojsk na Slovensku bylo zřízeno 10. listopadu 1918 pod vedením generála
Štiky. Boje v okolí Trnavy se jiţ odehrály pod novým velením generála Schobela.34
Další boje probíhaly v Trnavě, kam maďarský ţupan znovu poslal obrněný vlak s rotou
námořníků, kteří měli za úkol vytlačit československé oddíly z města. Zároveň se v Trnavě
zorganizovala maďarská národní garda, takţe za této situace se československé jednotky
stáhly do Kútov a potom do Holíče. Maďarský obrněný vlak sledoval ústup jednotek aţ do
Senice. První etapa obsazování Slovenska končila v polovině listopadu 1918 v důsledku
maďarských vojenských protiútoků nové vlády. Československé jednotky byly donuceny se
stáhnout z dobytých oblastí a obsazené území, které zůstalo pod jejich kontrolou, tvořilo
jenom úzké pásmo údolí od Veľkej Bytče do Nového Mesta nad Váhom a jihozápadní
výběţek Slovenska bez města Trnavy a Bratislavy. Tento neúspěch československého vojska
s sebou nesl potíţe jak vnitropolitického, tak i zahraničněpolitického charakteru.
Na jedné straně podlamoval ve slovenské i české veřejnosti důvěru v sílu a schopnost
československého vojska obsadit území Slovenska a na straně druhé zase naopak posilňoval
víru maďarské vlády, ţe se jí nakonec podaří udrţet území ve své moci.35
3.2. Druhá etapa obsazování Slovenska - konec listopadu a začátek prosince 1918
V této těţké době začínala druhá etapa procesu obsazení Slovenska československým
vojskem. Hlavní úlohou československých jednotek bylo odčinit poráţku v Ţilině a Trnavě a
32
Tamtéţ, s. 129.
33
34
Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919), dostupné z:
http://worldatwar.eu/index.php?entity_sess=&lang=1&location=article&articleid=377&categoryid=4.3 (ověřeno
k 29. 3. 2013)
35
17
zabezpečit si trať Vlára – Trenčín – Ţilina. Novým velitelem československého vojska na
Slovensku se stal plukovník (plk.) František Schobel, který vystřídal generála Josefa Štiku.
Plk. F. Schoblovi se podařilo zorganizovat podřadné jednotky čs. vojska na Slovensku a
sloučit všechny prapory z Čech do českého pluku a všechny prapory z Moravy do
moravského pluku. Na začátku prosince měla skupina plk. F. Schobla na Slovensku 8 300
muţů a 500 koní. Jak jsem se jiţ zmínila na předešlé stránce, Maďaři sledovali čs. jednotky aţ
do Senice, kde došlo k dramatickému boji. Bylo to rozhodně jedno z nejtvrdších a
nejkrvavějších bojových střetnutí v celém procesu obsazování Slovenska čs. vojskem, ve
kterém dosáhly čs. jednotky úspěchu. Po úspěchu v Senici se čs. jednotky přemístily
k opětovnému obsazení Trnavy, kterou se jim podařilo obsadit relativně hladce obsadit.
Následně sklízely jednotky další úspěchy v obsazování jiných slovenských měst, jako např.
Piešťany, Leopoldov, Brezová, Myjava, Vrbové, a celkově lze konstatovat, ţe měly pod
kontrolou situaci v celém prostoru severozápadního Slovenska.
Podle zprávy plnomocníka ČSR v Maďarsku M. Hodţi pokládal francouzský
podplukovník Vix vstup našich vojsk na slovenské území za nešťastný podnik, který se příčí
úmluvě o příměří a doporučoval vojska odvolat.
3.2.1. Otázka hranic
Vznik Československa nechával stále řadu zásadních otázek otevřených. Především zde
byl problém stanovení hranic, jejichţ podobu měla definitivně určit aţ mírová konference
v Paříţi. Maďarsko se stále nehodlalo Slovenska vzdát a nebylo jedinou zemí, která si
nárokovala území v Československu. Obnovené Polsko nečekaně začalo prosazovat územní
poţadavky vůči ČSR. Proto tento vývoj spěl k řešení silou. Jenţe jak víme, mladý stát stále
neměl armádu, legie dosud byly v cizině a tak se počátky bojů opíraly o několik stovek
vojáků, četníků a ozbrojených Sokolů. Odpověď na otázku, proč nebyly jednotky legií
urychleně přesunuty na Slovensko, je třeba hledat v důsledcích nedávno skončené první
světové války. Vítězní Francouzi, Britové a Italové byli válkou tak vyčerpáni, ţe prostě
nemohli – zejména po uzavření příměří – ihned poslat na východ vojenské síly. Vojenskou
kapacitou disponovali Američané, ale ti by nesouhlasili s vysláním americké divize k řešení
národních rozkolů ve střední a východní Evropě.36
36
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha. Paseka, 2000, s. 31
18
Ještě před zasláním dvou memorand státům Dohody, se Československé Národní
shromáţdění vyjádřilo k otázce kolem hranic Slovenska následně: „Část obyvatel jmenovitě
v městech a okolo demarkační čáry se lidí stále nepovažují za občany Československa a
chovají se vůči republice pasivně až skoro nepřátelsky. V zájmu tedy je, aby jižní a východní
hranice ČSR byly definitivně ustáleny a autoritativně v co nejkratší době vyřešeny. Žádáme,
aby se naše mírová delegace v Paříži v tomto smyslu zasadila!“37
V listopadu 1918 poslal ministr Beneš Spojencům dvě memoranda, ve kterých prezentoval
Československý stát jako ochránce před nebezpečím šíření bolševismu, ohroţujícího zejména
Vídeň a Budapešť. Dále v memorandu apeloval, ţe Češi musí vojensky obsadit Slovensko,
protoţe jedině oni mohou zastavit bolševismus šířící se z Uher. Ačkoliv vítězné mocnosti
chtěly v poválečné Evropě prosadit svou zásadní vůli, tak na druhé straně otálely zasahovat do
vývoje ozbrojenou silou. Navíc zejména pak Anglosasové nedisponovali velkými znalostmi o
poměrech ve střední, východní a jihovýchodní Evropě a ani neměli promyšlené projekty, jak
situaci řešit.38 Od listopadu aţ do prosince roku 1918 byly vytvořeny celkem tři demarkační
linie, které často činily vojenských jednotkám problémy, a proto bylo nutné označit
definitivní hranice co nejdříve.
Dva měsíce po zahájení Paříţské mírové konference v březnu 1919 se sešla
československá komise k projednání slovenské otázky. Připojení Slovenska bylo sice
povaţováno za hotovou věc, kterou nikdo nezpochybnil, ale o to větší pozornost byla
věnovaná problémům okolo slovensko-maďarské hranice. V rozhodování o územních
otázkách měla důleţitou roli bezpečnost spojeneckých malých států a obranyschopnost
nových hranic. Také ţeleznice ve smyslu obranyschopnosti hrály významnou roli.
Z etnického principu se prosazovala zásada, aby v Maďarsku zůstal pokud moţno co
nejmenší počet nemaďarského obyvatelstva. V případě Maďarska se to podařilo, Maďarsko se
na základě mírové smlouvy (mírové smlouvě s Maďarskem se věnuje předposlední kapitola
práce) stalo etnicky nejhomogennějším státem ze všech nástupnických států.39
K československé hranici přistupovala československá komise na základě zásad, které
formuloval francouzský generál Le Rond následně: „Respektovat pokud možno co nejvíce
národností a etnika, zabezpečit hospodářský život obyvatel a nejdůležitějších komunikací,
vyhnout se tomu, aby nově vzniklé hranice způsobovaly lokální konflikty“.40 Definitivní
hranice ČSR a Maďarska schválila Nejvyšší mírová rada v Paříţi 12. června roku 1919. Od
37
AMZV, Praha. Fond Paříţský Archiv. Memorandum Národního shromáždění ČSR, 14. května 1919. Praha
38
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Vyd. 4., reprint 3. vyd. Praha: Academia, 2003, s. 30.
39
Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 172.
40
Tamtéţ, s. 172.
19
počátků procesu obsazování Slovenska preferovaly mocnosti řešení diplomatickou cestou, aţ
po bolševickém převratu v Budapešti názor změnily a zasáhly i vojensky, ale celkově lze
tvrdit, ţe celý československo-maďarský konflikt byl řešen hlavně diplomatickým jednáním.41
3.2.2. Politické přestřelky mezi Prahou a Budapeští
Po bojích kolem Trnavy poslal československý premiér Karel Kramář zprávu ministru
Benešovi do Paříţe, ve které mu sděloval, ţe: „Naše pozice na Slovensku je velmi zlá. Naši
páni se dali trochu unést prvním nadšením, a když Maďaři utíkali ze Slovenska, obsadili
opuštěné kraje hrstkou vojáků a četníků. Nyní se však Maďaři vzpamatovali a poněvadž mají
vojsko a munici, jdou na nás…a z Trnavy nás už vyhnali.“ O den později pak uvedl: „ať hned
se vypraví naše italská československá divize. Je to pro nás okamžik nejdůležitější, obsadit
celé Slovensko a košicko-bohumínskou dráhu.“42 Zároveň koncipoval protestní nótu do
Budapešti v tom smyslu, ţe tamní vláda nerespektuje vytvoření Československa a stále si činí
nárok na „Velké Uhry“. Odpověď premiéra Károlyiho ze dne 17. listopadu 1918 obviňovala
Čechy, které označil za kazimíry a porušovatele mezinárodního práva. Své tvrzení ale neměl
čím podloţit, a proto vyzval pešťský parlament, aby poslal všem dohodovým státům rádiovou
depeši a prezidentu Spojených států Wilsonovi telegram, v nichţ protestoval proti „invazi
českých vojsk do Uherska“. Politické výroky premiéra Karolýiho byly všemi adresáty
ignorovány mlčením.
O dva dny později přišla odpověď od předsedy vlády Kramáře. V této odpovědi apeloval
na uznání Československa všemi státy Ententy (tj. Dohody), které veřejnými státními akty
uznaly československý stát a jeho vládu v Paříţi. Státy Dohody přiznaly, ţe území Slováky
obývané tvoří část československého státu a ţe uţ více není části bývalého státu uherského.
Z toho vyplývá, ţe uherská vláda nemohla za Slovensko příměří sjednat, protoţe to se jiţ stalo
uznanou částí československého státu zastoupeného ve spojenecké radě ve Versailles.43
Maďarský premiér Károlyi se snaţil za kaţdou cenu jednat se slovenskými představiteli, a
proto poslal hraběte Istvána Tolvayho do Vídně, aby zde kontaktoval slovenského politika a
publicistu Milana Hodţu a jednal s ním o perspektivách nové uherské vlády.
Zástupci ČSR v Paříţi byli od počátku proti jakémukoliv vyjednávání s Budapeští. Jedním
z důvodů mohla být obava, ţe kdyby Hodţa hrál ve vyjednávání podstatnou roli, tak se to
41
Tamtéţ, s. 167.
42
Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 60.
43
Tamtéţ, s. 61.
20
můţe později obrátit v československý neprospěch. Přece jen Hodţa jako odchovanec
„budapešťské politické školy“ a zastánce monarchie by mohl vykonat více škody neţli
uţitku.44 Na konci listopadu přebral Milan Hodţa funkci československého zmocněnce
v Budapešti po soudci Emilu Stodolovi. Na podnět premiéra Károlyiho zval Hodţa bez
konzultace s vládou do Pešti delegaci Slovenské národní rady, která byla vedena předsedou
Dulou. Na tomto jednání se řešila otázka participace Slováků na projektu společného
parlamentu, coţ Hodţa odmítl a představil svůj protinávrh.45 Celý problém vyjednávání Hodţi
spočíval v tom, ţe překračoval své kompetence i po důrazném příkazu ze strany ministra
zahraničních věcí Beneše a premiéra Kramáře, kteří jasně řekli, ţe se s Maďary o míru jednat
nebude. Hodţa příkazu neuposlechl a pokračoval dál ve vyjednávání ohledně demarkační
linie, kterou s francouzským podplukovníkem Vixem prozatímně stanovil 6. prosince. Tato
dočasná demarkační čára byla pro Slovensko značně nevýhodná, ponechala totiţ v Maďarsku
nejen Bratislavu, ale i Dunajskou Stredu, Nové Zámky, Komárno atd. Ministr Beneš zaţil
v Paříţi nepříjemné chvíle, kdyţ mu Spojenci vytkli „dohodu“ mezi Hodţou a maďarským
ministrem vojenství. Jak je zmíněno jiţ v kapitole o vzniku Československa, byl Hodţa za svá
jednání v Budapešti odvolán a politické přestřelky mezi Prahou a Budapeští na nějaký čas
skončily.46
3.3. Třetí etapa obsazování Slovenska - prosinec 1918
Úkolem třetí etapy bojů za osvobození Slovenska bylo co nejdříve obsadit sever
s Košicko-bohumínskou dráhou. Pancéřový vlak vyrazil ze ţilinského nádraţí 15. prosince
1918. Tamní maďarská posádka nebyla pravděpodobně včas varována, takţe došlo k
vyklizení města bez boje a ústupu směrem na východ. Příštího dne obsadilo československé
vojsko Spišskou Novou Ves a Levoču. Další postup byl však zastaven Poláky snaţícími se na
Spiši (podobně jako na Oravě a Těšínsku) získat území. Podplukovník Hrbenský vyjednával
s polským velením závaznou demarkační čáru, teprve na příkaz z Varšavy47 se útočníci
v polovině ledna roku 1919 stáhli zpět.48 Ale i tak se Poláci nehodlali nároků na území
zřeknout a od února 1919 byl osud Oravy a Spiše spojen se sporem o hranice v Těšínsku.49
Jiné československé jednotky obsadily Zvolen a později i Banskou Bystrici. Po vánočních
44
Tamtéţ, s. 64.
45
Tamtéţ, s. 65.
46
Tamtéţ, s. 67.
47
Do Varšavy poslaly československé úřady z Prahy proti obsazení Spíše protest.
48
49
21
svátcích obsadily jednotky domácího čs. vojska bez boje Košice. Plk. Schobl obsadil Košice
domácím čs. vojskem i přes výslovný zákaz generála Piccioneho, který přijel 25. prosince do
Kroměříţe a převzal další velení nad operacemi na Slovensku. Obsazením Prešova a Košic
skončila třetí etapa obsazování území Slovenska a zároveň také skončila etapa samostatné
činnosti jednotek domácího čs. vojska.50
Všechny tři etapy obsazování Slovenska je třeba vnímat vzhledem ke sloţité
vnitropolitické a zahraničněpolitické situaci a reálným moţnostem rodící se armády mladého
státu jako relativně úspěšné. Z vojenského hlediska byl pro úspěch jednotek rozhodující
organizovaný postup domácích jednotek čs. vojska ve druhé a třetí etapě obsazovacího
procesu Slovenska.51
Co se týká bilance prosincové etapy, tak se československým jednotkám podařilo obsadit
přibliţně dvě třetiny Slovenska včetně vysokých pohoří. Nepřítel uţ tak drţel jen Bratislavu a
široký pruh země na jihu směrem ke Komárnu. Toto území dostal za úkol obsadit italský
velitel generál Piccione, který na konci prosince vydal svůj první „slovenský rozkaz: „Pokud
možno bez prolití krve vytlačit za pomoci manévrování nepřítele do Uher“52. Bohuţel v tuto
chvíli ještě nikdo netušil, jak těţké ztráty na ţivotech si osvobození Slovenska vyţádá.
3.4. Čtvrtá etapa obsazování Slovenska - leden 1919
Co se týká čtvrté etapy obsazovacího procesu, tak tato byla v podstatě záleţitostí česko-
slovenského zahraničního vojska, konkrétně čs. legií z Itálie (měly okolo 20 000 muţů).
Domácí čs. jednotky v něm měly na starost zejména pomocné a zabezpečovací úkoly. Generál
Piccione rozdělil vojsko na dva divizní úseky. Západní úsek od Devína aţ po Pincínu měla
zabezpečit 7. divize italské legie a východní úsek táhnoucí se aţ k Uţhorodu měla na starost
6. divize italské legie.53 Hlavními úkoly nového velení bylo: zajistit na Slovensku státní úřady
Československé republiky, odzbrojit maďarská vojska i civilní obyvatelstvo na území ČSR,
zabránit vývozu za demarkační čáru, zajistit pořádek a klid včetně ţelezniční i říční dopravy,
bezpečnost státního i soukromého majetku. V oblasti vojenské pak především podnikat akce
proti nepříteli.54
50
Tamtéţ, s. 144.
51
52
53
54
22
Kdyţ se nyní vrátím zpět k otázce Bratislavy, tak úloha ji obsadit připadla na 30. prosince.
Tímto datem oficiálně začala čtvrtá etapa obsazení Slovenska. Ještě neţ vstoupily jednotky do
města, premiér Karolyi veřejně prohlásil, ţe se Poszony (maďarský název Bratislavy) nikdy
nevzdá. Poté vyzval obyvatele města, aby ţádali připojení Poszony k Maďarsku, které podle
nich historicky patřilo k Maďarsku. Bratislava byla více neţ dvě a půl století do roku 1784
hlavním městem Uherska a ve zdejším dómu sv. Martina probíhaly v letech 1563-1830
korunovace uherských králů a královen.55 V tomto období slavnostně přijalo v dómu titul a
korunu uherského království deset členů rodiny Habsburků. Korunovační slavnost zaţili
Prešpurčané naposledy v roce 1830, kdy byl za uherského krále zvolen Ferdinand V.
(Ferdinand I. Dobrotivý). Tento král uherský a poslední korunovaný český král pocházel
z Habsbursko-lotrinské dynastie.56
Jednotkám čs. pluku se podařilo 2. ledna 1919 obsadit hlavní ţelezniční stanici, v ranních
hodinách vnikly do středu města a obsadily všechny důleţité vojenské a civilní objekty. Ve
svém hlášení generál Piccione informoval, ţe „obsazení různých vojenských a civilních úřadů
a ústavů v Prezburku se stalo bez závad v noci na 2. ledna a z rána toho dne. Maďarské úřady
byly v nejvyšší míře zdvořilé a přijaly bez činění potíží rozkaz k vydání zbraní, slibující každý
svoji součinnost ve vlastním okruhu působnosti“57. Po úspěšném obsazení Bratislavy se
jednotky přesunuly k dalšímu postupu do přiděleného úseku od Bratislavy aţ po Zlatnú
(západně od Komárna) a do týdne se jim podařilo obsadit celý tento úsek (Komárno bylo
obsazeno 10. ledna 1919). Dalším cílem divize bylo obsadit část demarkační čáry, která byla
rozdělena na dva úseky - jeden připadl 32. legionářskému pluku a druhý 31. legionářskému
pluku. Celý postup 32. pluku na demarkační čáru měl hladký průběh bez násilných střetů.
Stejně tak i 31. pluku se podařilo obsadit přidělený úsek demarkační čáry, čímţ 6. divize
splnila svůj úkol. Do 20. ledna bylo obsazení celé jiţní hranice Slovenska vymezené
Pichonovou demarkační čárou ukončeno.58
Závěrem této kapitoly mohu říci, ţe po třech obtíţných měsících procesu obsazování
Slovenska končila čtvrtá etapa obsazování území Slovenska jednotkami domácího a
zahraničního čs. vojska úspěšně. Po etapě vojenské přišla na řadu etapa administrativně
organizační, kdy v případě Slovenska (zejména pak v Bratislavě) se utvářely administrativní a
55
Holčík, Štefan: Korunovačné slávnosti. Bratislava 1563-1830. Bratislava 2005, s. 16.
56
Tamtéţ, s. 58-63.
57
58
První demarkační čáru načrtl v Paříţi 21. listopadu 1918 spolu se svým praţským kolegou Benešem
francouzský ministr zahraničních věcí Pichon (říkalo se jí Pichonova): Bílé Karpaty od hranic s Rakouskem –
řeka Morava – Bratislava – Dunaj – dolní tok Ipľu – Rimavská Sobota – soutok Laborce s Uhem – tok Uhu
k severní hranici s Haličí. Pod obsazením demarkační čáry určené Dohodou se rozumí, ţe čs. vojáci obsadili
hlavně mosty, hraniční přechody, města, ţelezniční a silniční křiţovatky.
23
správní orgány. Ministerstvo s plnou mocí pro správu Slovenska se mohlo 4. února 1919
přesídlit ze Ţiliny do Bratislavy, která se záhy nato stala správním centrem Slovenska.59
Zpráva ministra Československé republiky s plnou mocí pro Slovensko Vavro Šrobára
z 10. února 1919 popisovala průběh přesídlení úřadu do Bratislavy následně: „Vjezd byl
slavnostní a důstojný - neudál se ani nejmenší incident. Velká řada deputací ze všech žup60
Slovenska v čele se župami a deputace korporací a spolků města Bratislavy pozdravily nás na
radnici a na župním domě. Vítání se účastnili také zástupci Francie, Itálie, Japonska a i
zplnomocněný ministr Jugoslávie Ivan Hribár. Deputací se neúčastnila zdejší maďarská
universita a sociální demokracie německá a maďarská.“61 Maďarští a němečtí představitelé
sociální demokracie se odmítli účastnit přivítání představitelů čs. státní moci, přestoţe tvrdili,
ţe poţadavky stávkujících sledují demokratické a sociální cíle a nemají nacionální charakter.
Dále se nechali slyšet, ţe v otázce státní příslušnosti Bratislavy souhlasí s rozhodnutím
mírové konference. Doopravdy ale počítali s tím, ţe Bratislava nebude územně začleněná do
ČSR a svým protestem tomu chtěli pomoci.62
3.3.1. Generální stávky v únoru 1919
Přemístění úřadu a obecně celá ceremonie v Bratislavě popudila maďarské občany i úřady,
zejména pak nacionalisty. Kdyţ přijíţděl vlak se Šrobárem a jeho hosty do Bratislavy, tak
téměř ve stejný okamţik dal maďarský letoun, shazující do ulic města protičeskoslovenské
letáky, signál k zahájení protestů. V pozdních odpoledních hodinách začala ve městě
generální stávka, která byla vedena téměř výhradně ţelezničáři. Jejich velká výhoda spočívala
v tom, ţe se pomocí sluţebních spojů mohli snadno a rychle dorozumívat.63 Stávky začaly
v den, kdy ministr zahraničních věcí Edvard Beneš vystoupil na mírové konferenci v Paříţi
s poţadavky československého (dále jen čs.) státu. V tomto čase zároveň zasedala i
konference II. Internacionály v Bernu, kde maďarská delegace v komisi pro teritoriální otázky
podala návrh rezoluce, ve které protestovala proti obsazení Slovenska čs. vojskem před
rozhodnutím mírové konference.64 Je patrné, ţe sociální stránku únorových událostí na
Slovensku vyuţívala jako argument proti ČSR.
59
60
Ţupa - vyšší územně správní celek. Na Slovensku ţupy existovaly jiţ od uherské nadvlády a po vyhlášení ČSR
byla stará státní správa převzata.
61
AMZV Praha, fond Mírová Konference a Reparace 1918-1919. Politická zpráva, 10. února 1919, Bratislava.
62
63
64
24
Důleţitým faktorem tu byly nacionální motivy a státoprávní rozpory, ale značnou úlohu
sehrály i iluze části maďarského a německého proletariátu o maďarské vládě. Ta totiţ byla
stále přesvědčena, ţe se jí za pomoci maďarské sociální demokracie podaří na mírové
konferenci zachránit integritu Uherska. Stávky během února pokračovaly a další města se
připojila k protestům. V polovině února postihla Slovensko stávka ţelezničářů, ke které se
připojili i zaměstnanci pošty a úředníci. Stávky nabývaly politický, protičeskoslovenský
charakter a pravidelně docházelo k zásahům vojska s cílem potlačení stávek a udrţení
pořádku. Stávky, které někde končily a jinde naopak začínaly, představovaly pro Šrobárovo
Ministerstvo pro správu Slovenska velmi nebezpečnou situaci, a proto 5. března vyhlásilo na
území Slovenska „obranný stav“. V důsledku únorových stávek, které je relevantní chápat
v kontinuitě problému otázky Slovenska, se česko-slovensko-maďarské rozpory značně
vyostřily.65 Za nepokoje v Bratislavě nesli zodpovědnost různí lidé a příčiny jsou široké:
křivda obyvatel po okupaci města čs. vojskem, jejich nespokojenost s příliš rozsáhlými
opatřeními veřejného pořádku pro slavnostní vjezd vlády 4. února 1919. Této situace a
nespokojenosti vyuţili Maďaři k protičeské propagandě, která se rozmohla i mezi legionáři.
Nedostatek autority důstojníků, z nichţ jedna část souhlasila s pocity vojska a druhá byla
nečinná pro slabost nebo strach, aby se nestali neoblíbenými, jako se tomu stalo v případě
italských důstojníků, kteří byli obviněni, ţe aţ příliš sympatizují s Maďary.
65
Tamtéţ, s. 156.
25
4. ZAČÁTEK PAŘÍŢSKÉ MÍROVÉ KONFERENCE
Oficiálně byla mírová konference zahájena ve Versailles 18. ledna 1919. Symbolicky
v den 48. výročí, kdy zde po poráţce Francie Pruskem došlo k vyhlášení německého císařství.
Vítězná pětka - USA, Francie, Velká Británie, Itálie a Japonsko – se při novém uspořádání
poválečného světa nehodlaly nechat příliš omezovat menšími zeměmi a prohlásily se za státy
se „všeobecnými zájmy“, jejichţ slovo je rozhodující. Ostatní státy, včetně Československa
tvořily kategorii zemí s „omezenými“ zájmy, coţ fakticky znamenalo, ţe jejich hlas měl být
slyšen pouze v otázkách, které se jich přímo dotýkaly. Poraţeným státům byla účast na
konferenci odepřena, stejně jako Rusku.66
Vrcholným orgánem konference se stala Nejvyšší rada, která se ze začátku scházela
v desetičlenném obsazení, ale postupně se ztenčovala na Radu pěti67, pak na Radu čtyř a
nakonec aţ na Radu tří.68 Mírové konferenci předsedal premiér G. Clemenceau (často
nazývaný „tygr“), od února roku 1920 pak A. Millerand. Výstupem Paříţskéské mírové
konference byl podpis pěti mírových smluv, s Německem 28. 6. 1919, s Rakouskem 10. 9.
1919, s Bulharskem 27. 11. 1919, dále 4. 6. 1920 konečně s Maďarskem na zámku Trianon a
jako poslední byla podepsána smlouva s Tureckem 10. 8. 1920.69
Československo jako stát s „omezenými“ zájmy mělo právo pouze na dva reprezentanty.
Ministr Beneš po konzultaci s Masarykem se dohodli, ţe vedoucím československé delegace
bude ministerský předseda Karel Kramář. Ale jak je dobře známo, hlavní osobou v delegaci
byl Beneš. Ministr Beneš měl letité zkušenosti s prosazováním československého
zahraničního odboje a na půdě mírové konference nespoléhal pouze na oficiální jednání a
oficiální představitele dohodových velmocí (jak často činil vedoucí delegace Karel Kramář).
Beneš obdařený diplomatickým umem dokázal projednat body jednání s různými tajemníky a
poradci v zákulisí. Uţ tehdy byl Beneš v zahraničí prohlášen za jednoho z nejobratnějších
diplomatů. V březnu 1919 byl vydán organizační řád čs. delegace, která tvořila samostatný
odbor ministerstva zahraničních věcí a podléhala přímo ministru Benešovi. Delegační sbor
ČSR se skládal z úředníků, sboru odborných poradců a z oddělení kancelářského. Generálním
tajemníkem delegace se stal Š. Osuský, K. Kramář, jak uţ jsem zmínila, byl vedoucím
66
Dejmek, Jindřich – Kolář, František (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920. Edice
Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 2001. s. 24.
67
Za Velkou Británii- D. Lloyd George, A. J. Balfour, Francii- G. Clemenceau, S. Pichon, Itálii - V. Orlando,
S.Sonnino, Japonsko- N. Makino, S. Chinda, USA- W. Wilson, R. Lansing.
68
Po dobu nepřítomnosti italského delegáta od 24. dubna do 5. května 1919 to byla Rada tří.
69
Dejmek, Jindřich – Kolář, František – Němeček, Jan (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci
1918-1920. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha, Ústav mezinárodních
vztahů, 2001, s. 24.
26
delegace. Odborní poradci byli ustaveni k tématům geografickým, etnografickým, vojenským
a statistickým.70
4.1. Československé poţadavky
Mezi nejvíce probírané poţadavky Československa patřily samozřejmě poţadavky územní.

Britové ani Američané nejevili příliš velký zájem o nový stát ve střední Evropě, zato
Francouzi zájem projevovali, nikoliv však z nějakých sentimentálních důvodů, ale kvůli
bezpečnosti. Francie totiţ potřebovala dost silnou zemi k tomu, aby se mohla připojit k Polsku
a k novému jihoslovanskému státu, a tím zablokovala Německo a příliv bolševismu. Tento
krok chtěla Francie uskutečnit tak, ţe obdaruje Československo kontrolou ţivotně důleţitých
tras a přístupem k významnému evropskému toku Dunaji.71 Českoslovenští delegáti se ale i
tak brzy přesvědčili, ţe prosazení hraničních poţadavků nebude jednoduchou záleţitostí.
V případě zemí bývalého království českého se opíraly o nároky historické, podporovány
faktory ekonomickými, politickými a vojenskostrategickými. V případě Slovenska se
delegace musela dovolávat především národnostního a sebeurčovacího principu. Dále se také
vynořila otázka Podkarpatské Rusi, která se po neúspěšných snahách o vytvoření
samostatného státu obrátila na ČSR s poţadavkem spojení s republikou v autonomním
svazku. Otázce Podkarpatské Rusi se podrobněji věnuje šestá kapitola této práce.
Československá mírová delegace předkládala své územní poţadavky předsednictvu
konference ve formě memorand, kterých bylo nakonec celkem jedenáct. Jejich pořadí a obsah
byl následující: 1. Čechoslováci. Jejich dějiny a kultura. Jejich zápas a práce. Jejich úloha ve
světě. 2. Územní nároky Československé republiky. 3. Problém Němců v Čechách. 4.
Problém Slezska na Těšínsku. 4a. Memorandum o situaci v Slezsku. 5. Slovensko. Územní
nároky na Slovensku. 6. Problém Rusínů v Uhersku. 7. Luţičtí Srbové. 8. České Horní
Slezsko (oblast Ratibořska). 9. Problém oblasti kladské. 10. Problém opravy česko-slovesnko-
rakouských hranic. 11. Československá republika a její právo na reparace vojenských škod.72
5. února 1919 vystoupil Beneš před Radou Pěti - prezidentem USA W. Wilsonem,
premiéry Francie G. Clemenceauem, Velké Británie D. Lloydem Georgem, Itálie V. E.
Orlandem a japonským baronem N. Makinem. V přednesu Beneš ţádal uznání historických
hranic Čech, Moravy a tzv. rakouského Slezska, dále pak spojení se Slovenskem a
70
Dejmek, Jindřich – Kolář, František (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci 1918-1920.
Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha 2001, s. 25-26.
71
Macmillan, Margaret Olwen: Mírotvorci: pařížská konference 1919. Vyd. 1. Praha: Academia, 2004, s. 236.
72
27
Podkarpatskou Rusí. Také apeloval na vytvoření územního koridoru s Jugoslávií k Jadranu při
hranicích Rakouska a Maďarska,73 který by mohl být pod správou utvářející se Společnosti
národů.74 Stanovisko velmocí k československým poţadavkům bylo celkově příznivé, o čemţ
svědčila i zpráva ministra Beneše ze 7. března 1919 určená zahraničnímu výboru Národního
shromáţdění, v jejímţ závěru napsal: „Sám jsem přesvědčen, že vyjdeme z konference
s takovým výsledkem, že objektivně a nezaujatě souzeno, bude pro nás celá válka i konference
opravdovým politickým a diplomatickým triumfem“.75
Prezidentovi Spojených států W. Wilsonovi šlo v koncepci Společnosti národů o nové
uspořádání světového pořádku podle nových zásad spoluţití národů a států v zájmu celého
lidstva. Nově navrhnutá organizace se pro Wilsona stala hlavním smyslem jednání mírové
konference. Podle něj činnost Společnosti národů napraví jakékoliv nedopatření versailleské
mírové smlouvy. Smlouva o Společnosti národů byla přijata na plenárním zasedání mírové
konference 28. dubna 1919. Po ustavení Společnosti národů měla tato mezinárodní organizace
třicet zakládajících členů.76 Ministr Beneš měl po zřízení Společnosti národů obavy, ţe se
teritoriální otázky stanou pro USA druhořadými. Ale nakonec se v průběhu konference
přesvědčil, ţe Spojené státy byly vůči ČSR nakloněny pochopit srozumitelné geopolitické
návrhy týkající se nových přirozených hranic Československa.77
Výsledkem Benešova tříhodinového exposé a následného jednání bylo utvoření Komise
pro československé záleţitosti. Za Velkou Británii v ní byli zastoupeni J. Cook a H. Nicolson,
Francie zastupovali J. Cambon a J. Laroche, za italskou stranu zde byli G. F. Salvago Raggi a
A. Stranieri, za USA pak Ch. Seymour, A. C. Coolidge a A. W. Dulles. Pro posouzení
některých sporných bodů byla vytvořena ještě Hraniční podkomise, vedená francouzským
generálem H. Le Rondem. Po několika zasedání komise i podkomise, kam byli často přizváni
i vedoucí delegace K. Kramář a ministr E. Beneš, byla Nejvyšší radě odevzdána zpráva, která
podávala návrh na hranice. Na západě státu experti komise jednomyslně doporučili přijmout
historické hranice českých zemí a ČSR měla navíc získat od Německa Ratibořsko i Kladsko a
od Rakouska drobnější území v oblasti Moravského pole a Gmundu. Českoslovenští
představitelé naopak navrhli odstoupení části výběţků osídlených hlavně Němci.78 Dne 23.
března 1919 na tajném zasedání Rady čtyř se britský premiér D. Lloyd George zmínil o
73
Úzký koridor 200 km dlouhý mezi Maďary a Rakušany, Maďarsko úplně izolující.
74
Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha 2001, s. 206-210.
75
Tamtéţ, s. 248.
76
77
Tamtéţ, s. 208.
78
Klimek, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha, Paseka, 2000, s. 61.
28
„nehorázných“ poţadavcích Československa. V memorandu, které Radě předloţil, protestoval
proti začlenění velkých německých, ale i maďarských menšin pod moc národa, který doposud
neprokázal schopnost vládnout. D. Lloyd George v tom spatřoval nebezpečí nové války a
ohroţení Evropy záplavou bolševismu. Jako rozhodující se ukázala podpora tehdy nejsilnější
vojenské mocnosti Evropy - Francie, která, jak bylo dříve uvedeno, usilovala o zabránění
expanze Německa. Clemenceau pak prezidentu Wilsonovi 28. března 1919 napsal: „Aby
získaly osvobozené národy přijatelné hranice, jsme povinni předat pod suverenitu těchto
národů německé obyvatelstvo, syny těch, kteří je zotročili; lze toho litovat a budeme dělat
zdrţenlivě, avšak nejde se tomu vyhnout“.79
Francii ve svém postoji napomohlo to, ţe Anglosasové neměli koncepci pro střední
Evropu, a i to, ţe v březnu 1919 převzali v Maďarsku moc komunisté. Clemenceau opět
varoval: „Pokud Poláci a Češi zatím vzdorovali bolševismu, bylo to díky jejich národnímu
povědomí. Kdyţ ten cit bude zasaţen, bolševismus najde v obou národech snadnou oběť a
jediná bariéra, která je v současnosti mezi ruským a německým bolševismem, padne“.80
V otázce západních hranic Československa na Anglosasy zapůsobily argumenty hospodářské
a ekonomické jednoty historických oblastí státu. Hranice Slovenska schválila rada ministrů
zahraničních mocností začátkem května 1919. Podle Mírové smlouvy v Saint-Germain
připadly Československu historické krajiny koruny české (Česko, Morava, část Slezska) a
kousky území na Valticku a Vitorazsku. Slovensku byly schváleny hranice, jak je známe, a
ještě se k ČSR připojila Podkarpatská Rus. Zamítnut byl koridor mezi ČSR a Jugoslávií, dále
se mírová konference odmítla zabývat problémem Luţických Srbů.81
Opět v květnu se komise pro československé záleţitosti sešla a zabývala konkrétními
otázkami, které souvisely se stanovením hranic mezi Československem a Maďarskem a
Rakouskem. Postavení československé delegace komplikovala „neúspěšně“ vedená válka
s Maďarskou republikou rad, ale na druhé straně právě tato válka přinesla Československu
vstřícný postoj velmocí. To se později projevilo i ve vztahu k poţadavkům Německého
Rakouska. Podepsáním mírové smlouvy s Německem a Rakouskem bylo Československo
uznáno z hlediska mezinárodněprávního za nezávislý a suverénní stát a byly určeny jeho
základní hranice. Mírová smlouva s Maďarskem byla podepsána 4. června 1920. Tímto aktem
79
Tamtéţ, s. 63.
80
Tamtéţ.
81
Tamtéţ, s. 64.
29
skončila i činnost československých diplomatů na mírové konferenci, i kdyţ se čs. diplomacie
ještě snaţila dosáhnout úspěchu v rámci hospodářských výhod pro republiku.82
Československo bylo třináctým státem v Evropě v pořadí co do velikosti, devátým podle
počtu obyvatel. Podle sčítání obyvatel z února 1921 na území o rozloze 140,5 tisíce kilometrů
čtverečních ţilo 13,61 milionu obyvatel. Z toho 8,76 milionu národnosti československé (6,79
milionu Čechů a 1,97 milionu Slováků). Německého obyvatelstva v ČSR ţilo 3,12 milionu,
Maďarského 0,75 milionu a k rusínské národnosti se hlásilo zhruba 462 tisíc obyvatel.83
4.1.1. Finanční a menšinové závazky z mírové konference
Na rozdíl od úspěchů při řešení teritoriálních otázek vyšlo Československo z mírové

konference zatíţeno ohromnými finančními závazky. Menší část závazku podepsala jiţ dříve
Národní rada (dluhy u dohodových velmocí za vyzbrojování a udrţování československých
legií). Na mírové konferenci převzala ČSR podíl na rakousko-uherských předválečných a
válečných dluzích a úhradu části bankovek a cenných papírů vydaných monarchií. Avšak
největší část finančních závazků představovaly ty, které Československo přijalo na mírových
jednáních jako faktickou součást reparací. Ukázalo se totiţ, ţe toto břímě nedokáţou nést jen
poraţení. V zásadě šlo o úhradu hodnoty převzatého majetku rakousko-uherského státu a
dvora. Na Československo připadla částka 7,6 miliard Kč. Československý velvyslanec
v Paříţi Š. Osuský podotkl, ţe s Československem bylo naloţeno hůře neţ s nepřátelským
Rakouskem a Maďarskem.84
Další velkou částkou Československa byla reparační poloţka tzv. příspěvek na osvobození.
Poté co se ukázala neúnosnost toho, aby nástupnické státy Rakouska-Uherska, řadící se
k vítězné Dohodě platily reparace, bylo rozhodnuto, ţe se od nich vyţádá příspěvek na
náklady války, která vedla k jejich osvobození. Převzetí finančních závazků podepsalo
Československo 10. září 1919 před uzavřením mírové smlouvy s Rakouskem. Právě tato
smlouva upevňovala existenci a valnou část hranic Československa, proto ji podepsalo.
Celkový dluh ČSR činil asi 17 miliard Kč, coţ představovalo nesmírné břemeno pro státní
finance. Nakonec z různých důvodů nebyl dluh z valné části uhrazen. 10. září 1919 museli
českoslovenští delegáti schválit ještě jeden dokument, týkající se nadnárodních menšin na
československém území. Minority byly smlouvou postaveny pod mezinárodní kontrolu a
82
Dokumenty československé zahraniční politiky, sv A/2/1, Praha 2001, s. 28.
83
Klimek, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha, Paseka, 2000, s. 64.
84
Tamtéţ, s. 26.
30
dohled nad dodrţováním smlouvy byl vyhrazen Společnosti národů. Tato smlouva, která se
stala součástí československého právního systému, nakonec stát prakticky podstatněji
neomezovala.85
4.2. Maďarsko na mírové konferenci a jeho poţadavky
Po skončení komunistické diktatury Bély Kuna se do čela Maďarska dostal bývalý admirál
námořnictva Rakousko-Uherské armády Miklós Horthy. První březnový den roku 1920
vyhlásil maďarský parlament Maďarské království a Miklós Horthy se stal jeho regentem.86
Na přelomu roku 1919/1920 vrcholila v Budapešti příprava na mírovou konferenci
v Paříţi. Původně měli Maďaři velmi zkreslené představy o Paříţskéské mírové konferenci.
Počítali s tím, ţe na konferenci pojede elita jejich aristokracie, která lehce překoná moţné
překáţky a podaří se jí přesvědčit představitele Entente i její pravdě. Značný vliv na postoj a
způsob jednání maďarské delegace na mírové konferenci měly vypracované dokumenty na
otázky historické, územní a hospodářské. Dokumentační materiály začali shromaţďovat
maďarští grófové87 jako např. Pavol Teleki, Albert Apponyi a geograf Kogutivicz jiţ na
podzim roku 1918. Cílem jejich práce bylo v dokumentech dokázat nevyhnutelnost zachování
integrity Uherska.88
V době, kdy maďarská delegace začala připravovat potřebné podklady na mírové jednání,
tak jiţ byla informována o obsahu mírových smluv uzavřených s Německem a Rakouskem.
Dále také znala smlouvy pěti států Dohody s Československem, Polskem, Jugoslávií a
Rumunskem, ve kterých ji především zajímala ustanovení o národnostních menšinách. Na
základě poznatků z těchto smluv měli Maďaři ulehčenou práci a mohli svoji argumentaci a
poţadavky jiţ dopředu přizpůsobit očekávaným podmínkám míru. Zejména pak smlouva
s Rakouskem se v mnohém kryla s podmínkami míru pro Maďarsko. Ale přístup uzavření
míru s Maďarskem se diametrálně lišil od rakouského přístupu, který rozpad Předlitavska bral
jako nezvratný fakt a na konferenci přišlo s koncepcí národního státu. Maďarsko naopak stále
nepřestávalo bránit jiţ neexistující integritu Uherska a tvrdilo, ţe se Uhersko nerozpadlo
zevnitř, ale snahou velmocí ho rozbít zvenčí.
Nyní se dostávám k samotné maďarské delegaci na mírové konferenci v Paříţi. 7. ledna
1920 přijela do Paříţe na mírovou konferenci maďarská delegace vedená grófem Albertem
85
Tamtéţ, s. 28.
86
Kontler, László – Praţák, Richard: Dějiny Maďarska. 2. dopl. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové
noviny, 2008, s. 342.
87
Gróf - hrabě, příslušník vyšší šlechty.
88
31
Apponyim. Hlavní představitel maďarské delegace měl na starosti myšlenkové vedení všech
dokumentů souvisejících s mírovým jednáním. Jeho hlavní myšlenkou, v jejichţ duchu se pak
nesly všechny ostatní vypracované konferenční dokumenty, bylo obnovit ideu Velkého
Maďarska. Početnou delegaci tvořilo pět generálních komisařů - mezi nimi i Pavol Teleki,
který měl na starost organizační a administrativní stánku a také István Bethle, šest komisařů,
několik expertů a další pomocní organizační pracovníci. Základní soubor dokumentů, který
maďarská delegace nazvala „Memoár“ odevzdala mírové konferenci v lednu 1920.
V historických pasáţích se memoáry odvolávaly především na tisíciletou existenci uherského,
podle nich jenom maďarského státu a národa.89 Navzdory nepřehlednosti a těţkopádnosti
maďarských memoárů bylo moţné v nich vyhledat dvě základní myšlenkové tendence, které
dominovaly v koncepci maďarské odpovědi mírové konferenci. První koncepce vycházela
z teze, ţe Maďaři chtěli dodrţet mírovou smlouvu, a proto ţádali takovou mírovou smlouvu,
kterou by mohli dodrţet. Druhá koncepce pojednávala o negativní kulturní podřadnosti
Rumunů, Slováků a Jihoslovanů, která se neprojeví jen na hospodářském úpadku, ale bude
destruktivně působit také na duchovní a mravní ţivot.90
Maďaři jak jsem napsala jiţ několikrát, stále doufali, ţe se jim alespoň v nějaké podobě
podaří uchovat celistvost Uherska. Podle maďarských memoárů bylo moţné docílit evropské
rovnováhy jen za předpokladu udrţení integrity Uherska. Maďarská vláda zasahovala proti
Československu z několika důvodů – Slovensko bylo historickou součástí Maďarska a
ekonomicky bylo Maďarsko na Slovensku závislé, bez něho nemohlo existovat.91 Nejvyšší
rada mírové konference předala text mírové smlouvy maďarské delegaci 15. ledna 1920.
Maďarská delegace pak měla právo na to, aby písemnou formou připojila k mírové smlouvě
svoje připomínky. Předseda Nejvyšší rady Clemenceau také povolil Apponyimu přednést
patnáctiminutový projev. Po těchto událostech telegrafoval Š. Osuský V. Šrobárovi do
Bratislavy: „Naše pozice na konferenci je dobrá. Apponyi byl přijatý tak, jako jsem si přál.
Byl ponížený… Mírová smlouva mu nebyla odevzdaná na slavnostním zasedání celé mírové
konference, ale pouze Nejvyšší radou a bez ceremonie. Celý obřad trval čtyři minuty.
Poněvadž předsedům německé, rakouské a bulharské delegace byla dána příležitost při
obdržení podmínek odpovídat, Apponyi také dostal příležitost odpovídat v pátek v půl třetí“.92
89
90
Tamtéţ, s. 245.
91
AMZV, Praha. Paříţská mírová konference a reparace. Zpráva Ministerstva zahraničních věci ČSR, 7.
prosince 1919, Praha
92
AMZV Praha, fond Paříţská mírová konference 1918 – 1938. Řádná politická zpráva č. 538, 16. ledna 1920,
Paříţ.
32
Gróf Apponyi ve svém projevu zdůraznil, ţe mírové podmínky v té době, jak byly
maďarské delegaci předány, byly pro Maďarsko nepřijatelné. Výchozím bodem Apponyiho
argumentace byla nezměněná zásada územní integrity země a tuto základní myšlenku
obhajoval z hlediska historického, kulturního, ekonomického a zeměpisného. Politická zpráva
zaslána 18. ledna 1920 z Paříţe do Prahy sdělovala základní body Apponyiho projevu.
V prvním bodě tvrdil, ţe Maďarsko nemělo na válce ţádnou zodpovědnost. Ve druhém bodě
uznal, ţe se Uhersko skládalo z více národností, ale ţe ty nové státy, které chtěla mírová
konference vytvořit, nebudou státy národní, ale národnostní, tak jako Uhersko, ale místo
jednoho národnostního státu budou hned tři.93 Maďaři měli námitky proti hranicím z 12.
června 1919, mezi hlavní argumenty patřilo, ţe byly svévolně ohraničení a ţe přetrhaly
geografické linie a rasovou soudruţnost. Dále namítali, ţe hranice separovaly vyspělé regiony
s méně obdělanými.94 Maďarské myšlení, které se pohybovalo v rámci úplného zachování
územní celistvosti Maďarska, maďarské vyjednávací pozice omezovalo, aţ skoro
znemoţňovalo. Z maďarské strany pramenila neochota dosáhnout kompromisního řešení,
které charakterizoval protinávrh týkající se referenda. Smyslem referenda bylo trvat na
lidovém hlasování, ve kterém se lidé rozhodli, zdali chtěli patřit k Maďarsku, nebo
k hraničnímu státu. Tento návrh maďarské delegace byl neuskutečnitelný, protoţe by s ním
souviselo i vyklizení obsazených území.95
12. února 1920 předala maďarská delegace svoje připomínky vztahující se k územnímu
uspořádání a 20. února odevzdala svoje poslední memorandum. Francouzský premiér
Millerand konstatoval, ţe konference nemůţe otevírat novou diskusi o maďarském míru, ale
musí drţet rozhodnutí, na kterém se dohodla. S Millerandovým názorem nesouhlasila Velká
Británie a Itálie. Britský premiér Lloyd George řekl, ţe konference maďarské hranice
nepřijala - v tom se jak víme z mírové smlouvy ze Saint-Germain mýlil. Západní hranice ve
zmíněné smlouvě byla zahrnuta a severní a východní hranice oznámila mírová konference
dotyčným vládám uţ v červnu 1919. L. George spolu s italským premiérem Nittim ţádali
v této otázce přezkoumání. Itálie byla proti tomu, aby Jugoslávie získala plánovaných 400
tisíc maďarských obyvatel. Dále Itálie navrhovala, aby Bratislava zůstala v hranicích
Maďarska, britský mluvčí navrhoval totéţ pro Velký Ţitný ostrov s pásem území na východ
93
AMZV Praha, fond Paříţská mírová konference 1918 – 1938. Mimořádná politická zpráva č. 547, 18. ledna
1920, Paříţ.
94
AMZV Praha, Mírová konference a reparace 1918 – 1919. Řádná zpráva, 20. února 1920, Paříţ
95
33
včetně Košic.96 Velká Británie zase naráţela na to, ţe se s Maďary jednalo nespravedlivě a ţe
nebyli nikdy pořádně vyslyšeni. Ze zprávy adresované ministrovi československé republiky
pro zásobování lidu se psalo, ţe „Italové se drţí svého poţadavku na revizi maďarských
hranic, a proto velvyslanec Š. Osuský odcestoval na londýnskou konferenci, aby pomohl
zvrátit italský odpor. 15. března se opět jednalo o maďarských hranicích a bylo dohodnuto, ţe
se měnit nebudou“.97 Pouze díky tvrdému a důslednému postoji francouzské politiky, který
udrţel po Millerandově odjezdu francouzský diplomat Berthelot, se podařilo prokázat, ţe
v červnu 1919 byla rozhodnutí Nejvyšší rady o komisemi vypracovaném návrhu maďarských
hranic akceptována jako definitivní a jako taková byla sdělena maďarským sousedům a
vtělena také do mírové smlouvy s Rakouskem. Itálii se opět nepodařilo prosadit svůj návrh a
nakonec také Britové provedli obrat ve své politice a připojili se k francouzskému stanovisku,
které podpořili.98
Maďarská delegace na Paříţské mírové konferenci nebojovala o jednotlivé úseky hranic či
jednotlivá města či kraje, ale o princip zachování integrity uţ neexistujících Uher. Předem
daným maďarským stanoviskem byl do značné míry i anticipován výsledek, který se ukázal
ve stanovisku států Dohody vůči Maďarsku. Uţ jmenováním šéfem maďarské delegace
Alberta Apponyiho se ukázalo, jak málo porozumění měl budapešťský reţim pro realitu
v poválečném uspořádání Evropy.
96
Deák, Ladislav. Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie v Michalovciach
14.-15 .6. 1994. Matica Slovenská: 1995, s. 167.
97
AMZV Praha, fond Mírová konference a reparace 1918 – 1919. Řádná politická zpráva, 17. března 1920,
Paříţ.
98
14.-15 .6. 1994. Matica Slovenská: 1995, s. 168
34
5. VÁLKA S MAĎARSKOU REPUBLIKOU RAD (MRR)
Všeobecný poválečný chaos, šíření Marxových a Leninových myšlenek mezi

proletariátem, zhrzený maďarský nacionalismus a zklamání z rozpadu Velkých Uher, to vše
otevíralo prostor radikálním bolševickým proudům, které se inspirovaly z událostí v Rusku a
odtud dostávaly podporu a instrukce. Takové společenské a politické klima mělo za následek
pád koaliční vlády hraběte Károlyiho, která ve vnitřní i zahraniční politice (nepodařilo se mu
prosadit integritu Uherska na diplomatické půdě) ztroskotala a byla donucena odstoupit 20.
března 1919.99 Prezident Károlyi po četných snahách o vyjednávání s komunisty navrhl, aby
novou vládu zastávali představitelé sociální demokracie, ale jeho snaha neměla úspěch, takţe
podal demisi. Sociální demokraté se však spojili s komunisty a utvořili Revoluční vládní radu
21. března, která se ujala moci v čele s Bélou Kunem. Brzy na to se tento maďarský
komunista stal spoluzakladatelem Maďarské komunistické strany a byl zvolen jejím
předsedou. Dále byl jmenován „lidovým komisařem“ zahraničních věcí i vojenství.100 Nová
komunistická vláda se chtěla zaslouţit o obnovení staré hranice pod heslem komunistické
internacionály.101
Změna vlády v Pešti údajně proběhla pokojně. Komunistická vláda prezentovala změnu
reţimu odlišně, neţ byla skutečnost. Podle jejich verze podepsal hrabě Károlyi s komunisty
písemnou smlouvu a také se podepsal pod proklamaci, ve které vyzval obyvatele k nutné
změně reţimu a převzetí moci proletariátem. Dále proklamace uvádí lţivé informace o tajném
rozhodnutí Paříţské mírové konference o vojenském obsazení Maďarska. Zřejmým cílem
dalšího obsazení země bylo učinit celé Maďarsko nástupním a operačním prostorem pro
armádu sovětského Ruska, která bojovala na rumunských hranicích. V proklamaci „Károlyi“
apeluje s ţádostí za spravedlnost a pomoc proti rozhodnutí Paříţské mírové konference.
Z těchto formulací a polopravd lze odvodit, ţe autorem nebyl hrabě Károlyi, ale některý
z komunistických vůdců. Později se potvrdilo, ţe Károlyiho prohlášení byl podvrh, o němţ
neměl tento politik tušení.102
Vznikem bolševické diktatury v Maďarsku se celá ČSR cítila akutně ohroţená. Pád tří
významných císařství v Evropě sice umoţnil vytvoření nových národních států, ale také jejich
existenci ještě zcela nezaručil. O prostor střední Evropy se ucházely i jiné alternativy:
99
http://worldatwar.eu/index.php?esid=197928614b8e6eeffdfa121cb30b3a37&lang=12&refcode=0&location=arti
cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 29. 3. 2013)
100
101
102
Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 97-98.
35
sovětská a velkoněmecká. Maďarští komunisté v rámci chápání světové proletářské revoluce
se v otázce zahraniční politiky vůbec netajili snahou o rozpoutání bolševické revoluce i
v sousedních státech. O tomto záměru svědčí i tzv. výzva Všetkým z 22. března, ve které se
vláda MRR programově orientovala na revoluční válku, přičemţ očekává pomoc od armády
sovětského Ruska a proletariátu sousedních zemí. Za takové situace není divu, ţe se ministr
Šrobár rozhodl z preventivních opatření proti bolševickému hnutí vyhlásit na Slovensku
stanné právo.103 Fakt, ţe se MRR snaţila šířit bolševickou revoluci i do ostatních zemí
potvrzovala zpráva o maďarské invasi, ve které bylo napsáno, ţe „Maďarští bolševici jak je
vidět z jejich strategického plánu, usilují o spojení s ruskými a také bolševiky v Německu.
Socialisté vídeňští, zejména Dr. Bauer, podle jistých zpráv jsou ve spojení s Bélou Kunem.
Vídeň se také zbolševizuje, aby obyvatelstvo podnítila proti požadavkům Ententy“.104
Cílem této kapitoly je zaměřit analýzu na eskalaci konfliktu po vyhlášení Maďarské
republiky rad s ohledem na jednání Paříţské mírové konference a postojem jednotlivým
spojenců Entente. Také se zaměřím na personální a organizační změny uvnitř vojenského
velení, které ve vojenských otázkách měly pozitivní výsledky, ale naopak v otázce
československo-italských vztahů došlo ke zhoršení, jeţ se později negativně odrazilo na
vyjednávání na mírové konferenci v Paříţi.
5.1. Reakce mocností na vyhlášení MRR
Den po vyhlášení Maďarské republiky rad (29. 3. 1919) přijala Rada čtyř, tedy delegáti
USA, Francie, Velké Británie a Itálie, v Paříţi plán na rokování s Bélou Kunem. Podle
slovenského historika Mariána Hronského byla na návrh Spojených států amerických
vyhlášena přísná blokáda MRR. Jiţ 23. března předloţil Radě čtyř maršál Foch návrh na
vytvoření intervenční armády sloţené z francouzských, rumunských a jihoslovanských
jednotek. Jiné prameny však uvádějí, ţe Foch 27. března předloţil návrh, ve kterém byly
zařazeny i jednotky z Rumunska a Československa. Pokud jde o italské jednotky, maršál Foch
nebyl pro jejich účast italských jednotek v této akci, protoţe Italové usilovali o to, aby
Maďarsko obsadilo italské vojsko (resp. čs. vojsko pod italským vedením). Italským cílem
bylo podle maršála Foche dostat Maďarsko pod svůj vliv a tím získat vojensky výhodnou
pozici vůči jihoslovanskému státu, s kterým vedla Itálie spory o město Terst, Dalmácii a
103
104
AMZV Praha, fond Paříţská mírová konference 1918 – 1938. Důvěrná politická zpráva, 14. června 1919,
Praha.
36
Istrii.105 Tento fakt mi pomůţe později vysvětlit naléhavost odchodu italského vedení z války
s MRR. Rozhodujícím však zůstala neochota americké a britské delegace takový návrh
přijmout, a proto jej rázně zamítly. V otázce vyslání vojenských sloţek do MRR panovala
mezi vedoucími státy Dohody nejednota pramenící z reality, ţe USA ani Velká Británie
nemají na východě Evropy své vojáky a obávají se zesílení vlivu Francie v této oblasti. Další
faktor hrála neochota mocností jít do další války, a proto se ze začátku (vlastně téměř po celou
dobu) preferovalo diplomatické a mírové řešení konfliktu. Jako důvod uvedli obavu, ţe by
vojenský postup proti MRR mohl vést k dlouhotrvající válce s nedozírnými následky. Dle
návrhu britského premiéra Lloyda George přijala 30. března Rada čtyř (Wilson, Clemenceau,
Lloyd George a Orlando) usnesení, ţe pod vedením anglického generála Smutse pošle do
Budapešti delegaci s cílem jednat s vládou Bély Kuna a důkladně zhodnotit situaci
v Maďarsku.106
Delegace přijela do Budapešti 4. dubna a nabídla Kunovi ústup dosavadní demarkační čáry
ve prospěch Maďarska, stejně tak jako vyřešení hospodářské blokády. Vyjednavači nakonec
neuspěli a celá snaha jen povzbudila v Kunovi jeho ambice.107
5.2. První etapa bojů s MRR (od 27. dubna do 27. května 1919)
Jak jsem jiţ poznamenala, tak problémy s italským velením čs. vojska se zintenzivňovaly,
a proto bylo třeba rychle reagovat. Vůči italskému velení byly jiţ delší dobu vznášeny
námitky, od velitelské neschopnosti aţ po nevhodné přátelství mezi Italy a Maďary či údajný
nedostatek zápalu pro Československou otázku.108 Některými autory je kritizováno, ţe
prezident Masaryk i ministr Beneš dávali přednost francouzskému velení, protoţe v Paříţi
měli oba dva za války azyl a kde čs. legie vznikly mnohem dříve neţ na Apeninském
poloostrově. Navíc, jak je z historie první světové války známo, tak Francie bojovala proti
Německu a Rakousko-Uhersku od vypuknutí války, kdeţto váhající Itálie byla do jara 1915
formálně spojencem Berlína i Vídně.
Postupně se připravovalo převzetí vrchního velení francouzskou vojenskou misí, ale neţ se
tak stalo (1. 6. 1919), došlo k prozatímnímu rozdělení dosavadní vojenské pravomoci na
Slovensku. Západní části měl nadále velet generál Piccione a na východě přebral velení
105
106
Tamtéţ, s. 169.
107
108
cle&articleid=377&categoryid=4&showcomms=1 (ověřeno k 29. 3. 2013).
37
francouzský generál Hennocque. Docházelo k častým sporům v otázce, kdo má komu
podléhat, své samozřejmě sehrála tradiční italsko-francouzská rivalita. Celá situace byla
prozatímně vyřešena tak, ţe obě armádní skupiny byly postaveny na stejnou úroveň a byly na
sobě de facto nezávislé (coţ nepředstavovalo úplně ideální řešení).109 Francouzský generál a
hrdina skončené světové války Maurice César Pellé se na konci února stal náčelníkem
francouzské vojenské mise v ČSR a zároveň i náčelníkem čs. generálního štábu. Generál Pellé
spolu s ministrem národní obrany ČSR Kofáčem čekali, aţ dá maršál Foch po posunutí
demarkační čáry svolení k obsazení dalšího maďarského území.110
Nečekanou událostí, bez předchozího upozornění praţské vlády, byl postup Rumunů
k Tise a částečně i na Podkarpatskou Rus. Rumunská armáda byla dostatečně silná, a proto
nepotřebovala svolení Paříţe. Na maďarské hranici narazila na málo členěnou obranu a
Maďaři začali před Rumuny ustupovat. Vyklidili i Podkarpatskou Rus pravděpodobně
z obavy z obklíčení, ale stáhli se i od jiţní hranice Slovenska. Ve stejném čase velení čs.
armády neukončilo všechny potřebné přípravy a jeho postup na novou demarkační čáru se
nepodařilo zkoordinovat s postupem rumunské armády po celou dobu. Aţ 26. dubna dostal
generál Hennocque rozkaz od ministra Klofáče obsadit Podkarpatskou Rus a 27. dubna
obdrţel generál Piccione povolení k postupu na druhou demarkační čáru. O tři dny později se
generálu Hennocque podařilo obsadit Podkarpatskou Rus. Vyuţil přitom ústup maďarských
jednotek z prostoru, kde hrozilo, ţe se dostanou do obklíčení mezi jednotky rumunského a čs.
vojska. Podařilo se navázat kontakt s rumunskou armádou, ale zároveň zde vzniklo nebezpečí,
ţe dojde ke konfliktu mezi oběma státy, protoţe ani jeden se nechtěl vzdát obsazeného území.
Po naléhavých intervencích generála Pellého se napětí utlumilo ve chvíli, kdy maršál Foch
určil novou demarkační čáru mezi československým a rumunským vojskem.111
5.3. Vpád maďarské rudé armády na Slovensko
Prvního května přepadlo asi tisíc členů maďarské Rudé armády slovenské dělníky
v Komárně, jejich postup však byl zastaven lépe připravenými čs. jednotkami. Vítězství čs.
vojáky povzbudilo. Daleko na jihovýchodě, v okolí Miškovce a Egeru byla situace poněkud
109
110
Třetí demarkační čáru načrtl 21. prosince 1918 z podnětu praţské vlády v Paříţi maršál Foch (proto Fochova
demarkační čára): Dolní tok Moravy – Dunaj – Ipeľ – Jiţně od Rimavské Soboty - soutok Laborce s Uhem –
tok Uhu k severní hranici s Haličí. V podstatě se shodovala s Pichonovou (aţ na úsek u Rimavské Soboty) a
nepočítala ještě s vtělením Podkarpatské Rusi do ČSR.
111
38
komplikovanější. Zásadní zlom nastal 2. května, kdy bez upozornění jak spojenců, tak i čs.
velení, uzavřeli Rumuni na Tise s Maďary příměří. Dále přes řeku postupovat nehodlali.
Vojenský diktátor Béla Kun mírovou nabídku ochotně přijal, protoţe se tím bolševické síly
uvolnily proti Čechoslovákům. Paříţská mírová konference z důvodu různosti vojenských
názorů a politických zájmů nadále preferovala diplomatické řešení, které však v tomto případě
k ničemu nevedlo. Nerozhodnost Paříţe pouze nahrála Kunovi a prodlouţila válku na území
Slovenska.
Českoslovenští vojáci se ocitli uprostřed bojů osamoceni a ohroţeni. Italský generál
Piccione vydal dle pokynu ministra Klofáče rozkaz o staţení jednotek z Maďarska, protoţe
jinak jim hrozilo obklíčení. Strategickým místem se stalo město Salgótarján (v jeho okolí se
nacházejí černouhelné doly), které měli pod kontrolou Maďaři a odkud by mohl nepřítel
relativně snadno odříznout čs. jednotky od návratu na Slovensko. Z tohoto důvodu se čs.
velení 9. května rozhodlo zaútočit na Salgótarján, bohuţel postup čs. jednotek byl prudkou
protiztečí zastaven. Ministr národní obrany Klofáč vydal rozkaz k protiofenzivě v prostoru
Salgótarjánu, skupina vojsk je posílena několika prapory. Operační rozkaz z 16. května zněl:
„Úkolem naší armády v nově obsazeném území jest co nejrychleji zjednati klid a pořádek,
bolševickou vládu maďarskou odstraniti, zabezpečiti autoritu čsl. vlády, státní a soukromý
majetek zajistiti a civilní obyvatelstvo odzbrojiti“.112
Později se ukázalo, ţe rozkaz nebylo moţné provést a útok na uhelnou pánev a strategické
město ztroskotal. V tajném hlášení zmínil generál Piccione jako důvod neúspěchu nedostatek
bojového ducha, špatné materiální vybavení, početní převahu nepřítele a jednoznačně únavu
čs. vojska. Dalším plíţivým faktorem, který začal ovlivňovat i morálku a disciplínu čs.
vojska, byla výměna italských důstojníků za francouzské. Jak bylo jiţ řečeno, problémy
s nedůvěrou italského vedení jak po odborné stránce, tak i politické přetrvávaly a převedení
velení na Francii bylo v plném proudu. Vţdyť uţ v lednu podepsal ministr zahraničních věcí
Beneš dohodu s předsedou Rady čtyř Clemenceauem, podle které se čs. armáda stala součástí
dohodových ozbrojených sil pod velením maršála Foche. Také ministr pro správu Slovenska
Šrobár ve své depeši komentoval nedůvěru vůči italskému velení: „Jejich činnost bedlivě
sleduji, jelikož jakákoliv chyba před ukončením mírových jednání by pro nás měla
katastrofální následky.“113 Obavy, ţe nahrazení italských důstojníků francouzskými zhorší
československou pozici na mírové konferenci, se později potvrdily.
112
113
AMZV Praha, fond Mírová Konference a Reparace 1918-1919. Řádná politická zpráva, 10. února 1919,
Bratislava.
39
6. BOLŠEVICKÁ OFENZIVA
Béla Kun si uvědomoval zranitelné postavení MRR ve středoevropském prostoru, které

bylo kontrolováno vítěznou Dohodou, a proto se maďarští bolševici rozhodli pro agresi vůči
Československu. Jako záminka jim poslouţilo překročení Pichonovy demarkační čáry čs.
vojskem. Při nástupu čs. vojsk nebyly hranice zcela jasně vyznačeny, a tak se na některých
místech čs. oddíly ocitly dále v Maďarsku.114 Bojový duch maďarské RA na uskutečnění této
ofenzivy pokládali za přijatelný, poněvadţ jedny bude vést idea boje za proletářské ideály a
druhé zase vidina zachování integrity Uherska. Je třeba také zmínit představy Béla Kuna,
který se vlivem revolučních myšlenek mylně domníval, ţe slovenský a český proletariát
automaticky povstane a za pomoci maďarské RA nastolí komunistickou diktaturu v ČSR.
Zároveň v případném vojenském úspěchu MRR sledovala zlepšení postavení na mírové
konferenci v Paříţi a upravení hranic Maďarska.115 V noci 30. května začala dlouho
plánovaná ofenziva bolševického vojska na Slovensko. Téměř všichni vojáci RA měli na
čepicích kovové štítky s nápisem „Znovupodmanění Horního Uherska“. (Samozřejmě to je
heslo nacionalistické, které se k ideologii marxismu příliš nehodí, skutečností však zůstává, ţe
prakticky všechny komunistické reţimy byly v praxi silně nacionalisticky zaměřeny, ale jen to
demonstruje skutečnost v maďarské společnosti.)
Článek „Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919)“ od autora
Hoepnera mimochodem pojednává také o lepší vojenské vybavenosti Maďarské RA oproti čs.
vojsku. V hlášení z bojiště se objevila informace, ţe munice je vystřílena a rozkoly ve velení
se stále prohlubují.116 Maďarské útoky byly vedeny ve třech směrech: údolím Hornádu na
Košice, přes Levice na Bánskou Štiavnicu a přes Lučenec na Zvolen. Ve všech zmíněných
směrech postupovala maďarská vojska podél ţelezniční tratě, kdy postupující pěchotu mohly
krýt pancéřové vlaky, které mělo Maďarsko k dispozici. Maďarským plánem bylo ovládnout
ţeleznici po celé délce Bratislava – Ţilina – Košice, díky čemuţ by se dostali aţ k polským
hranicím. Tak by se jim podařilo rozdělit čs. armádu na dvě části. Prakticky na celé frontě čs.
vojska pod drtivým útokem RA ustupovala.117
114
Vondráček, Karel – Zimák, Josef a kol.: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919. 2. dopl. a
oprav. vyd. Bratislava: Slovenský Chýmik 1938, s. 10.
115
116
117
Tamtéţ.
40
6.1. Změna velení a reakce Nejvyšší rady Dohody na nastalou situaci
Pomoc přišla aţ s francouzským velením, které se ze dne 31. května na 1. června konečně
změnilo. Jak bylo jiţ uvedeno dříve, po odchodu Italů k 1. červnu 1919 z ČSR byl vrchním
velitelem na Slovensku jmenován 4. června francouzský generál Maurice Pellé. Velení na
Slovensku převzal na ţádost prezidenta T. G. Masaryka a jak se časem ukázalo, byla to dobrá
volba.
Po změně velení se fronta rozdělila na dva armádní úseky - Východní a Západní armádní
skupinu. Východní skupině velel generál Hennocque, košický úsek byl pod velením generála
Charborda a podkarpatský úsek pod velením generála Destremeaua. Velení Západní skupiny
převzal od generála Piccioneho generál Mittelhauser, tento úsek se táhl od dunajského úseku
aţ po úsek poblíţ Ipľa a svůj hlavní stan měl v Bratislavě.118 Takto francouzští důstojníci
zaujali nejenom nejvyšší velitelské posty, ale byli zastoupeni i na niţších stupních velení.
V rámci sluţby generála Pellého je relevantní mimo nepopíratelné vojenské schopnosti
zdůraznit i jeho diplomatické aktivity v československý prospěch na půdě mírové konference.
Ţádal například Paříţ, aby co nejdříve zahájila společnou rumunsko-československou
ofenzívu na Budapešť a také navrhoval stanovit lepší demarkační linii paralelně s Pichonovou
demarkační čárou z listopadu 1918, ale posunutou asi o 25 kilometrů k jihu.
Zároveň své nadřízené, předsedu Clemenceua a maršála Focha, v tajné zprávě
upozorňoval: „Obávám se, že přijdeme pozdě, celé Slovensko je ohroženo. Celá budoucnost
této krajiny je zpochybněná“. Své obavy graduje: „je možné, že si navždy proti sobě
popudíme nejjistějšího spojence ve střední Evropě, který se odcizí našemu vlivu…
Nedopusťme, aby se naplnila nová těžká chyba a tato krajina byla rozdrcená“.119
Je pravděpodobné, ţe toto Pellého naléhaní mělo vliv na postoj Dohody. Mezitím se
ministr pro správu Slovenska Šrobár snaţil podpořit Pellého iniciativu a 5. června vyhlásil na
Slovensku vojenskou diktaturu. To v praxi znamenalo, ţe vše bylo prioritně podřízeno
potřebám armády a protizákonné činy byly posuzovány podle vojenských pravidel.120
Po nekonečných Pellého ţádostech o reakci Paříţe vyzval 7. června francouzský prezident
Clemenceau jménem Dohody vládu Bély Kuna, aby do 48 hodin zastavila bojové akce a
stáhla maďarskou Rudou armádu ze Slovenska. V mezidobí Pellé vydal rozkaz vyčkávat bez
bojů a počkat, jaké budou výsledky dalšího jednání. 10. června Béla Kun odpověděl do
118
Vondráček, Karel Zimák, Jozef a kol.: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919. 2. dopl. a
oprav. vyd. Bratislava: Slovenský Chýmik 1938, s. 25.
119
120
41
Paříţe, ţe chce se všemi státy ţít v míru, ţe jeho RA Československo nenapadla, maďarské
jednotky uţ zastavily boje atd. Reakce Kuna se později ukázala jako taktika k získání času,
protoţe současně jednal s německými komunisty, kteří bojovali proti vzniku Výmarské
republiky: „My neznáme hranice, dokud všude nezvítězí proletářská revoluce!“121 Z toho
jasně vyplývá, ţe Béla Kun nebyl ochoten paříţskou iniciativu přijmout a pokračoval v bojích
na celé frontě dále. Na základě této skutečnosti generál Pellé zrušil svůj rozkaz o vyčkávání
bez boje.
Nejvyšší rada Dohody předvolala E. Beneše, K. Kramáře a Rumuna Iona Bratianua na
schůzku, kde jim americký prezident W. Wilson a britský premiér Lloyd George vytkli
rozpoutání násilností po překročení demarkační linie ve střední Evropě. Beneš argumentoval
tím, ţe Československo postupovalo na novou demarkační čáru, kterou určil maršál Foch, ale
ani tímto argumentem radu nepřesvědčil. Pozitivní změnou byl postoj prezidenta Wilsona,
který zdůraznil, ţe je na čase skončit s dočasnými demarkačními čárami a je třeba určit
konečnou hranici.122 To se stalo 12. června, kdy Nejvyšší rada mírové konference rozhodla o
československých hranicích. Oběma stranám to oficiálně oznámila 14. a 15. června. Ve
zprávě Nejvyšší rady se zdůrazňovalo, ţe jsou hranice definitivní a v ţádném případě se
nebudou měnit podle současné okupace.123 Hranici z 12. června 1919 schválilo Národní
shromáţdění ČSR 7. listopadu 1919 a smlouvu ratifikovalo.124 Ministr Beneš si po předvolání
k Nejvyšší radě stěţoval, jak vojenský nezdar dokumentující ještě značnou slabost
ozbrojených sil státu těţce sníţil prestiţ Československa a jaké má republika štěstí, ţe v té
době bylo uţ o jejích hranicích rozhodnuto. „Nám vytýkají, že prý nejdříve jsme překročili
demarkační linii, pak jsme byli biti a nyní křičíme,“ napsal Beneš 11. června Masarykovi. Pak
k tomu ještě dodal: „Kdybychom vyhráli a neprosili pak o pomoc, nic by nebyli řekli.“125
Podle ultimata Dohody měli maďarští bolševici ustoupit za hranice do 14 dnů od rozhodnutí
Nejvyšší rady. V případě, ţe tak neučiní, jim pohrozili postupem na Budapešť.126
Po ústupu maďarských jednotek z území ČSR se měli z území Maďarska stáhnout i
Rumuni. Prezident Clemenceau ţádal československou vládu, aby čs. vojsko nepřekáţelo
v ústupu maďarských jednotek a nepřekročilo určené hranice obou států. Ministr Beneš psal
prezidentu T. G. Masarykovi o definitivním vymezení jiţní hranice Slovenska: „Definitivně
rozhodnuto: Zítra bude oficiálně konferencí schválena naše definitivní hranice, bude
121
Tamtéţ, s. 131.
122
123
Tamtéţ, s. 181
124
AMZV, Praha. Mírová konference a reparace 1918 – 1919. Řádná zpráva, 22. prosince 1919. Praha
125
Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko. Praha 2005, s. 139
126
Hronský, Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998, s. 181
42
prohlášena a za tu nesmíme se vůbec hnout. Tak bylo rozhodnuto. To je linie - Ipľa – na jih
od Lučence podél dráhy, pak na sever k Novému Městu a městu Čop. To je uspokojující
celkem. Pokusíme se zachránit všechna železniční spojení.“127
6.2. Boje ve východním úseku
Béla Kun sice oznámil, ţe se podrobuje rozhodnutí mírové konference, ale ústup
maďarského vojska opět začal podmiňovat novými poţadavky ve snaze získat čas, aby se
rozhodl, jak bude jeho RA pokračovat dál. Maďaři pokračovali v bojích a zaznamenali
největší úspěchy na východní části Slovenska. Proto vydal generál Pellé velitelům
Východního i Západního úseku rozkaz, aby pokračovali ve vojenských operacích. Maďarům
se na východní frontě podařilo opět dobýt Košice. Následně zastavili svůj útok východním
směrem a postupovali severně, kde se jim v okolí Bardejova podařilo rozpůlit čs. armádu na
dvě části. Další nápor Maďaři směřovali především západním směrem, kde se jim zdaleka
nedařilo tak, jako na východní frontě.128
V polovině června zaútočil se svou skupinou francouzských legionářů generál Paris (pod
vedením generála Destremeuea, který byl velitelem východokarpatské skupiny) směrem na
Michalovce a Roţnavu, kde chtěl zastavit postup maďarské bolševické armády a usnadnit tím
plánované znovudobytí města Košic a Prešova. Postup jednotek generála Parise byl RA
zastaven. Východní skupina se nacházela v kritické situaci,129vojáci ve spolupráci s místními
maďarskými nacionalisty začali po příchodu na Slovensko pronásledovat slovenské
obyvatelstvo. Na některých místech slovenské obyvatelstvo a rolníky šikanovali, obrali o
majetek a v nejednou případě jim sáhli i na ţivot. Tato situace umocňovala atmosféru strachu
a prohlubovala pochybnosti o upřímnosti celého hnutí, které sem přinášeli bolševici ze
sousedního Maďarska. Masy lidí slovenského národa se s nimi rozloučily teprve před
několika měsíci pro neschopnost dosáhnout v rámci Uherska nejzákladnější demokratická,
sociální, národní a lidská práva.130
127
Tamtéţ, s. 181
128
Vondráček,Karel - Zimák, Jozef a kol.: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko v roku 1919. 2. dopl. a
oprav. vyd. Bratislava: Slovenský Chýrnik 1938, s. 36.
129
130
43
6.3. Vyhlášení Slovenské republiky rad (SRR)
Jiţ jednou v průběhu bojů s Maďary došlo na východním Slovensku k vyhlášení jiné
republiky neţ československé (historie „maďarónské lidové republiky skončila díky nezájmu
slovenského obyvatelstva dříve, neţ vůbec začala). Nyní po půl roce došlo 16. června
v Prešově k vyhlášení Slovenské republiky rad, coţ fakticky znamenalo neuznání a
zpochybnění československé suverenity na Slovensku. SRR byla typickým plodem vývozu
komunistické revoluce maďarského chápání.131Ačkoliv podle některých autorů se jednalo o
obyčejnou vojenskou diktaturu, která měla s proletariátem (krom názvu) jen málo společného.
Důstojníci, kteří útokům veleli, byli zaslepení nacionalisté, kteří o sobě prohlašovali, ţe jsou
především Maďary a teprve pak bolševiky. Jak jsem jiţ podotkla, okupovaní přestávali věřit
smyslu maďarského hnutí a začali touţit po právu a spravedlnosti. A tak se další dobrovolníci
hlásili do boje proti okupantům, vznikaly různé ozbrojené skupiny s názvy jako Zbor
turčianskych dobrovolců, Jánošíkova druţina, Tisovskí dobrovolníci atd. Pouze jednotlivci
z levice se snaţili řádění maďarských „revolucionářů“ obhajovat. Nechtěli si přiznat, ţe jejich
vojsko má se zbraní v ruce bojovat proti Maďarům, vydávajícím se za bojovníky
proletariátu.132
Vznik tzv. Republik rad na Slovensku měl značný vliv na Paříţskou mírovou konferenci,
zvláště po neúspěšné dubnové misi britského generála Jana Smutse v Budapešti. Delegáti
mírové konference byli rozděleni na dva tábory. Diplomaté dospěli k přesvědčení, ţe pouze
vyjednávání situaci vyřeší, avšak vojáci v čele s maršálem Fochem upřednostňovali zákrok za
pouţití zbraní. Zejména pak tradičně USA a Velká Británie se postavily proti vojenskému
zásahu. O této bezradné situaci informoval rozladěný ministr Beneš z Paříţe prezidenta
Masaryka dopisem z 11. června 1919 do Prahy. V dopise uvedl ţe, „Rada čtyř viní nás za
danou situaci, protože jsme překročili demarkační čáru dál, než nám bylo povoleno. Premiér
Lloyd George má strach se dotknout bolševiků, stejně tak i ostatní. Clemenceau je neschopen
věci pochopit, všichni mají obavy z dělnické revoluce doma a na nic jiného nemyslí. Vojáci na
to chtějí jít vojensky, ale proti těmto koncepcím zuřivě vystupuje Rada čtyř“.133 I po vyhlášení
konečných československo-maďarských hranic boje pokračovaly dál.
Zánik maďarského výplodu Slovenské republiky rad skončil v okamţiku, kdy bylo oběma
stranami přijato příměří, a kdy se maďarské jednotky začaly stahovat z kontrolovaného
území. Následně pak „vyklizené území“ 7. července obsadilo československé vojsko.
131
Tamtéţ.
132
133
Tamtéţ.
44
6.4. Otázka Podkarpatské Rusi
V době, kdy československá vojska dokončila obsazení Slovenska, vypravil prezident

Masaryk misi v čele s Ferdinandem Píseckým na Podkarpatskou Rus, aby oznámila tamním
politickým zástupcům rozhodnutí amerických Rusínů připojit se k Československu.134
Důleţitost Podkarpatské Rusi je patrná sousedstvím s ostatním územím maloruského lidu a
v moţnosti přiblíţení se k budoucímu Rusku, v jehoţ demokratickou obnovu tehdy v Praze
ještě věřili.135 Podkarpatská Rus byla do 11. století součástí Kyjevské Rusi, poté si ji stejně
jako Slovensko přisvojilo Uhersko. V této z jedné nejméně vyvinutých oblastí Evropy
panovaly velmi těţké poměry a politické vize o osudu země byly nejednotné. Část rusínských
zástupců byla ochotna věřit budapešťské vládě, která v čele se svým předsedou Károlyim
slibovala Rusínům samostatnost. Avšak početnější proud zamýšlel připojení rusínské oblasti
k samostatné Ukrajině, tato idea se později zkomplikovala polsko-ukrajinským konfliktem
(který eliminoval moţnost připojení Podkarpatska k ukrajinskému státu). Ani připojení
k Maďarsku nebylo po nástupu komunistické diktatury v Maďarsku moţné.
V čele amerických Rusínů byl Gregory (Hrihorij) Ţatkovič, který 21. října 1918 předloţil
prezidentu Wilsonovi memorandum ţádající přiznat Rusínům status samostatného národa.136
Prezident Wilson Rusínům doporučil, aby se vzhledem k jejich malé početnosti připojili
k jinému státu. Ţatkovič začal jednat s prezidentem Masarykem o připojení Podkarpatské
Rusi k Československu.137 Prezident Masaryk ve svých memoárech vzpomínal, jak se konal
druhý rusínský sjezd (19. listopadu 1918) v Pennsylvánii, na kterém se přítomní Rusíni
usnesli, ţe se Rusínský stát na federalistickém základě připojí k Československé republice.
Ţádali také, aby se k Rusínsku připojili všechny „původně“ rusínské podkarpatské ţupy
bývalého Uherska. Masaryk ve svých memoárech dále uvádí, jak dr. Ţatkoviče upozorňoval
na politický význam jeho otčiny a na obtíţe, které sousedstvím s Polskem, s Ukrajinci
haličskými a rumunskými a s Maďary vzniknou. Ale Ţatkovič spolu s ostatními vedoucími
Rusíny shledali, ţe připojení k Československu je pro ně nejţádoucnější.138
Dne 8. května 1919 schválila porada rusínských národních rad (prešovská – uţhorodská –
chustská) v Uţhorodě výsledek plebiscitu amerických Rusínů z druhého sjezdu roku 1918 o
134
Dejmek, Jindřich – Kolář, František – Němeček, Jan (eds.): Československo na pařížské mírové konferenci
1918-1920. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv. A/2/1, Praha: Ústav mezinárodních
vztahů, 2001, s. 14-15.
135
Tamtéţ.
136
A bude-li to moţné plně nezávislého národa.
137
Masaryk, Tomáš Garrigue – Srovnal, Jindřich: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-1918. Praha,
138
Tamtéţ, s. 200.
45
připojení Podkarpatské Rusi k Československu při garantování její budoucí autonomie.
Rozhodující slovo měla však konference, která se definitivně vyjádřila v červnu 1919 pro
připojení Podkarpatské Rusi k ČSR, včetně závazku garantování její autonomie. Největší
výhrady ze států Dohody měla vůči připojení Podkarpatské Rusi k Československu Itálie. Ta
navrhovala pro Podkarpatskou Rus dvě moţnosti, buď se připojit k Maďarsku, nebo
k Rumunsku a argumentovala potřebou zachování komunikace mezi těmito dvěma zeměmi.
Itálie však svůj návrh před představiteli Entente neobhájila. Spojené státy a Velká Británie na
rozdíl od Itálie zdůrazňovaly, ţe Rusíni nemají být přičleněni k Maďarsku, kde poznali
etnický útlak, ani k Rumunsku, protoţe jsou Slované. A proto nejlepším řešením podle nich
bylo připojení k Československu, stejný názor měla i Francie.139
K vyhlášení autonomie a jmenování vlády na Podkarpatské Rusi došlo aţ v říjnu 1938, ale
brzy nato v březnu 1939 byla země okupována regentem Maďarského království, Miklósem
Horthym.140 Do té doby vykonával řídící sloţku země tzv. civilní správce Čech J. Brejcha,
který byl podřízený Ministerstvu vnitra ČSR. Brejcha měl k ruce pětičlenné „zatímní
direktorium autonomní Podkarpatské Rusi“ v čele s Ţatkovičem.141
6.5. Boje v západním úseku a ústup za hranice
Na západě Maďaři zaútočili ve dvou směrech, přes Levici na Bánskou Štiavnici a přes
Lučenec na Zvolen. Maďarský postup na západním úseku přece jen naráţí na tvrdošíjnější
československý odpor, coţ je způsobeno přítomností dvou „boji“ přivyklých divizí italských
legií, ale také lepší moţností zásobování a přemísťování nových posil z Čech. Tento přísun
nových posil z Čech měl za následek zmenšování maďarské početní převahy. 19. června se čs.
vojsku podaří stabilizovat frontu na linii Komárno – řeka Ţitva – Rohoznice – 10 km
východně od Bánské Štiavnice – 10 km jiţně od Tisovců. O den později se Maďaři pokoušeli
o průlom v okolí Nových Zámků, ale nakonec byli za prudkých bojů poraţeni. Velitel
západního úseku generál Mittelhausser hodlal poráţku Maďarů v okolí Nových Zámků
vyuţít, na 26. června vyhlásil všeobecnou ofenzivu. K té však jiţ nedošlo, jelikoţ bylo 23.
června Dohodou vyhlášeno příměří, s nímţ Maďaři souhlasili. Boje protentokrát skutečně
skončily.142 Dne 22. června obdrţela čs. vláda telegraf od předsedy mírové konference
139
Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 164
140
141
Klimek, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha. Paseka, 2000, s. 89.
142
46
Clemenceau, ve kterém bylo oznámeno rozhodnutí Nejvyšší vojenské rady spojenců, ţe
generál Pellé je zmocněn stanovit jménem Dohody maďarské armádě způsob a lhůtu jejího
ústupu za nově určené definitivní hranice.
Na základě tohoto rozhodnutí poslal generál Pellé vrchnímu veliteli maďarské Rudé
armády Bohmovi depeši, která byla označena jako „Podmínky vyklizení zabraného území“,
ve které mu sdělil, ţe je Dohodou zmocněn řešit ukončení bojů a následný ústup za hranice.
Ve smyslu svého pověření ho generál Pellé ţádal, aby maďarské a čs. vojsko zastavilo palbu
24. června v 5 hodin ráno. Souhlasná odpověď maďarské strany přišla 23. června, o den
později se boje zastavily a bylo sjednáno příměří.143 Budapešť zřejmě konečně pochopila, ţe
jako hlavní spojenec Německa si nemůţe klást přehnané poţadavky, jak se ještě nedávno Béla
Kun domníval.144
Jednání o odchodu maďarského vojska ze Slovenska začalo 25. června v bratislavské
Redutě a dohoda byla podepsána 1. července 1919. Vzhledem k tomu, ţe se Béla Kun snaţil
tradičně jednání protahovat, posílá generál Pellé 26. června veliteli maďarské RA a Nejvyšší
vojenské radě do Paříţe radiotelegrafickou zprávu, ţe 30. června je krajní lhůta na začátek
ústupu RA ze Slovenska a musí se skončit do 4. července. Toto datum Maďaři splnili a do 7.
července bylo veškeré vyklizené území obsazeno čs. armádou.
V Maďarsku samém však boje zdaleka neskončily, rumunské vojsko bylo stále na řece
Tise. Ačkoliv vrchní velitel maďarských vojsk Bohm poslal vrchnímu velitelství rumunských
vojsk depeši, v níţ připomněl, ţe podle podmínek Dohody má i jeho armáda vyklidit okupaci
maďarského území, jakmile Maďaři stáhnou své vojáky ze Slovenska.145 Nicméně rumunská
armáda na maďarské výzvy nereagovala a 4. srpna 1919 dobyla Budapešť, čímţ se zhroutila
Maďarská republika rad. Podle zdroje ČTK uprchl Béla Kun i se svojí rodinou vlakem do
Rakouska „s podmínkou, že se ihned odebere i s rodinou do zajateckého tábora
v Rosendorfu“.146
6.6. Otázka Petrţalky
Bojové operace uskutečněné ve druhé etapě vojenského konfliktu mezi ČSR a Maďarskou
republikou rad potvrdily významné postavení trojúhelníku Bratislava – Komárno - Nitra a
také oblast kolem údolí řeky Hornád. Tato trojúhelníková základna na Dunaji měla
143
144
145
Tamtéţ, s. 154.
146
Tamtéţ, s. 156.
47
z vojenskostrategického pohledu jeden velmi zranitelný bod - předměstí Bratislavy.147 Na
mezinárodním poli proto začalo jednání o Ţitném ostrově a předměstí Petrţalky. O toto
předměstí Bratislavy, leţící na druhém břehu Dunaje, usilovali především vojáci. Z důvodu
zajištění bezpečnosti staronového hlavního města, tentokrát jiţ pouze slovenského. Bez
předměstí byla Bratislava jako přístav, průmyslová oblast, komunikační uzel a hlavní město
Slovenska na dosah nepřátelského napadení z protilehlého břehu. Proto čs. vláda za pomoci
generála Pellého poţádala Nejvyšší vojenskou radu mírové konference o malou úpravu hranic
na jiţní straně Dunaje, čímţ by byl přístav krytý a znemoţnilo by to přepadení města. Mírová
konference tyto poţadavky přijala a začátkem srpna byla zahájena akce obsazení
bratislavského předměstí.
Generál a velitel západního úseku Mittelhauser vydal 13. srpna rozkaz k akci. Nočním
útokem bylo toto území dobyto čs. armádou téměř bez boje. Zneškodnění maďarské posádky
v Petrţalce proběhlo rychle a bez krveprolití.148 Velkou zásluhou úspěchu byla pomoc
sokolských dobrovolníků, kteří se postarali o obsazení mostu a tím umoţnili rychlý přesun na
pravý břeh Dunaje.149 Přičlenění Petrţalky k ČSR (na základě předešlých rozhodnutí mírové
konference) bylo zahrnuto do Trianonské mírové smlouvy, které se budu později věnovat
v samostatné kapitole mé práce. Závěrem lze říci, ţe tato poslední a úspěšná vojenská akce
v československo-maďarském konfliktu byla jakýmsi epilogem celého vojenského zápasu,
který v letech 1918 - 1919 svádělo čs. a maďarské vojsko o území Slovenska a jeho jiţní
hranici.
Závěrem této kapitoly je vhodné zdůraznit, ţe mladé Československo v této válce
nepochybně vyhrálo v tom smyslu, ţe se mu podařilo prosadit autoritu svých orgánů na celém
území Slovenska. Ale bez pomoci organizačně a vojensky zdatných legionářských jednotek a
francouzského velení mohla situace dopadnout jinak. Zejména pak třeba podtrhnout
velitelské, organizační a diplomatické schopnosti generála Pellého, který Československu
pomohl prosadit řadu sporných bodů na půdě mezinárodní mírové konference v Paříţi. Válku
nevyhrála čs. armáda (i kdyţ boje skončily zrovna ve chvíli, kdy se čs. armáda chopila
iniciativy na západní frontě), ale politici a diplomatické vyjednávání na mírové konferenci
v Paříţi, která právě v létě 1919 vrcholila.
147
148
Tamtéţ, s. 185
149
Tamtéţ, s. 186.
48
6.7. Bilance konfliktu
V tomto konfliktu poloţily za samostatnou Československou republiku své ţivoty stovky

muţů, ale ve srovnání s počtem obětí první světové války to byla malá válka. Přesto se ale
jednalo o válku skutečnou, a vlastně jedinou válku, kterou Československo za krátkou dobu
své svobodné existence vedlo (kdyţ pomineme konflikt s Polskem o Těšínsko koncem ledna
1919). Válka mezi Československem a Maďarskem nebyla světová, nanejvýš středoevropská,
šlo o spor mezi dvěma malými státy, jednoho velmi starého a druhého velmi nového. Jedna
věc v porovnání se světovou válkou byla však neobvyklá - vypukla v době právě nastalého
všeobecného míru a dodnes nebyla nikým oficiálně vyhlášena!150
Na Československé straně byly ztráty za dobu války ČSR s Maďarskou republikou rad
následující: 39 důstojníků a 825 vojínů padlých, 103 důstojníků a 2727 vojínů raněných, 18
důstojníků a 1842 vojínů nezvěstných. Dopočítat se ztrát na Maďarské straně je obtíţnější, ale
podle „oficiálních statistik“ byly ztráty maďarské rudé armády následující: 450 padlých, 3921
raněných, 6977 nemocných, 471 zajatých. Přesto je nutné brát oficiální statistiku s velkou
rezervou (vzhledem k ţivelné situaci, jeţ tou dobou v Maďarsku vládla).151
150
151
49
7. MÍROVÁ SMLOUVA S MAĎARSKEM - TRIANONSKÁ SMLOUVA
Maďarské mírové delegaci se nepodařilo prosadit územní změny, které tak dychtivě
prosazovala na půdě konference. A tak se maďarská vláda ocitla před dilematem, zda
smlouvu podepsat či ne, jelikoţ podmínky míru v tom znění jak byly Maďarsku předloţeny,
podepsat nechtěla. Ale v konečném důsledku věděla, ţe podepsání mírové smlouvy nemůţe
odmítnout. V dokumentu připraveném na maďarském ministerstvu zahraničí byly
analyzovány výhody a nevýhody přijetí mírových podmínek. Hlavním argumentem proti
přijetí bylo, ţe podpisem smlouvy Maďarsko formálně uzná ztrátu odtrţených území i
materiální náklady, vyplývající z reparací a zřekne se rozvoje armády. Dokument dále uváděl,
ţe v případě odmítnutí podepsat mírovou nemůţe Maďarsko počítat s ţádnou mezinárodní
sympatie nebo spolucítění. Na druhé straně, odporem Maďarska by došlo k nové okupaci a
hospodářská situace by se dále zhoršovala. Za těchto okolností a poznatků maďarská vláda
věděla, ţe nemá na výběr a smlouvu musí podepsat.152 Předseda maďarské delegace Apponyi
abdikoval na svoji funkci, argumentoval tím, ţe jeho delegace nedosáhla poţadovaného
úspěchu a tudíţ je nucena se zřeknout svého mandátu. Ještě před oficiálním oznámením
demise maďarské mírové delegace poslal Millerandovi dopis, ve kterém mu napsal, „ţe ani
částečné změněné podmínky míru nevidí jako přijatelné, a proto nemůţe mírovou smlouvu
podepsat“. Tímto krokem se fakticky Apponyi vzdal nepříjemné zodpovědnosti konečnou fázi
podpisu smlouvy řešit a předal ji na maďarskou vládu. Je pravděpodobně, ţe se takhle
zachoval i z toho důvodu, aby ho podpis mírové smlouvy v budoucnu moc nezavazoval a aby
mohl nadále podporovat myšlenku revize Trianonské mírové smlouvy na mezinárodní
scéně.153
Maďarská vláda se tedy rozhodla mírovou smlouvu podepsat a v tomto znění poslala
Millerandovi nótu, ve které se odvolávala na abdikační list Apponyiho a vyjádřila porozumění
s odstoupením maďarské delegace. Touto nótou se uvnitř maďarského politického tábora
rozmohl spor. Radikální tábor tvrdil, ţe se Maďarsko nemusí ohlíţet na rozhodnutí mírové
konference, vystačí si samo, nemá se čeho bát při znovudobývání ztracených území a má
odmítnout podepsání mírové smlouvy. Druhý tábor naopak zastával umírněnější cestu
racionální politiky v naději, ţe tak brzy docílí revizi mírové smlouvy. Do umírněného tábora
patřili i bývalí členové delegace včetně jejího vedoucího A. Apponyiho.154
152
Irmanová, Eva. Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international, 2002, s. 192.
153
154
Tamtéţ, s. 267.
50
Po rozhodnutí o podepsání mírové smlouvy přišlo na řadu dilema, kdo bude pověřen
mírovou smlouvu podepsat. V maďarských kruzích převládalo mínění, ţe by mírovou
smlouvu neměla podepisovat ţádná reprezentativní osobnost za cílem demonstrovat nesouhlas
Maďarska s podmínkami smlouvy. Navíc se tohoto úkolu nechtěl chopit ţádný známý politik,
protoţe by to pro něho znamenalo konec jeho politické kariéry. Nakonec byli za Maďarsko
k podpisu smlouvy vyslání dva nepříliš významní politici - úředník ministerstva zahraničí
Alfréd- Drasche Lázár a ministr práce a blaha lidu Ágos Benárd.
7.1. Základní témata Trianonské smlouvy
Dne 4. června 1920 byla ve versailleském paláci Velký Trianon podepsána mírová
smlouva mezi mocnostmi spojenými a sdruţenými (Francie, Velká Británie, USA, Itálie,
Československo, Rumunsko, Stát Srbsko – Chorvatsko - Slovinský, Polsko, Belgie, Řecko,
Portugalsko, Čína, Siam, Kuba, Nicaragua a Panama) na jedné straně a Královstvím
maďarským na straně druhé. Ze strany Dohody byl signatářem pověřen francouzský
ministerský předseda a ministr zahraničí Millerand, dále pak na podepsání přijeli ministři E.
Beneš, A. Trumbić, a rumunský politik N. Titulescu.155 Maďarsko mírovou smlouvu
ratifikovalo 15. listopadu 1920 a další rok byl zákon začleněn do maďarského Corpus iuris.
Československý senát smlouvu ratifikoval 22. prosince 1920 a poslanecká sněmovna 28.
ledna 1921.156V polovině roku 1921 maďarskou mírovou smlouvu ratifikovaly i dohodové
velmoci a ostatní státy. Na konci července 1921 vstoupila maďarská mírová smlouva
v platnost i z mezinárodně právního hlediska. Kongres Spojených států amerických mírovou
smlouvu s Maďarskem podobně jako německou a rakouskou mírovou smlouvu neratifikoval,
ale pouze vydal rozhodnutí o zrušení válečného stavu s těmito zeměmi.157
Trianonská mírová smlouva se strukturou podobá mírové smlouvě versailleské a saint-
germainské. Skládá se z 364 článků, které jsou rozděleny do čtrnácti částí. Prvních dvacet šest
článků v první části představuje Smlouva o společnosti národů, která bude sídlit v Ţenevě.
Druhá část smlouvy se věnuje nově určeným hranicím Maďarska, a to s Rakouskem, se
Státem Srbsko-chorvatsko-slovinským, s Rumunskem a Československem.158 Třetí část
obsahuje evropské politické klauzule, čtvrtý oddíl v této části má název „Stát
Československý“. Článek 48. stanovil: „Maďarsko uznává, jak to uţ byly učinily mocnosti
155
156
157
Tamtéţ, s. 194.
158
51
spojené a sdruţené, úplnou nezávislost státu československého, zahrnujícího i autonomní
území Rusínů na jih od Karpat“.159 V dalším článku se „Maďarsko vzdává, pokud se ho týče,
ve prospěch Československého státu všech práv a právních nároků na území bývalé
monarchie rakousko-uherské, leţící mimo hranice Maďarska, jak jsou určeny v čl. „27“, části
II. (Hranice Maďarska) a uznané touto smlouvou za součást Československého státu“.160 Ve
čtvrté části se články zabývají maďarskými zájmy mimo Evropu. Další část poté obsahuje
vojenské, námořní a letecké klauzule, které znemoţnily maďarské armádě takovou sílu, která
by mohla ohroţovat okolní státy. Všeobecná branná povinnost byla zrušena. Šestá část se
věnuje ustanovení o válečných zajatcích a hrobech. Další části se pak zabývají otázkami
trestními, finančními a hospodářskými.161
Na základě mírové smlouvy odevzdalo Maďarsko nástupnickým státům okolo 71,5
procent území Uher. Rozloha Maďarska nyní byla 93 tisíc kilometrů čtverečních se 7,6
miliony obyvatel, Československu připadlo 61,633 kilometrů čtverečních s 3,5 miliony
obyvatel. Celkem se za hranicemi Maďarska ocitlo 30 procent maďarského obyvatelstva,
především v Rumunsku a Československu. Definitivní podobu československo-maďarských
hranic určila delimitační komise, která začala pracovat 27. července 1920. V květnu roku
1925 verifikovala delimitační komise definitivní úseky československo-maďarských hranic,
kde došlo ke změnám oproti trianonské mírové smlouvě. Při opravě hranic Československo
získalo 51,2 kilometrů čtverečních.162
Trianonská mírová smlouva definitivně ukončila nadvládu maďarských vládních kruhů
nad nemaďarskými národnostmi bývalého Uherska. Mezinárodně potvrdila zánik starého
uherského státu a uzákonila výsledky osvobozeneckých hnutí nemaďarských národů a
národností. Z hlediska dějin Slovenska má tato mírová smlouva velmi významnou roli.
Poprvé tu byly z mezinárodněprávního hlediska vymezeny hranice Slovenska a sám pojem
Slovenska jako určitého historického a právního celku.163 To mělo pro Slovensko historický
význam. Pro Maďarsko byla Trianonská mírová smlouva ztělesněním celonárodní křivdy a
diktátu velmocí, jehoţ důsledky ovlivnily celou meziválečnou zahraniční politiku Maďarska.
Důsledky trianonské smlouvy se projevily v celém spektru maďarského politického a
společenského ţivota a její konsekvence se promítají aţ do současnosti.164
159
160
Tamtéţ, s. 270.
161
162
163
14.-15 .6. 1994. Matica Slovenská: Matica Slovenská, 1995, s. 160.
164
52
7.2. Maďarský revizionismus
Maďarský revisionismus začal hned po podpisu mírové smlouvy a zůstal po celé

meziválečné období hlavním cílem, jemuţ byly podřízeny jakékoliv jiné priority a
preference.165 Úsilí maďarské politiky o totální revizi hranic mělo za následek naprostou
izolaci země ve vztahu k sousedům. Závěrem této kapitoly je moţné tvrdit, ţe to nebyla
Trianonská mírová smlouva, která přivedla Maďarsko na „nebezpečnou cestu“ jeho politiky,
nýbrţ zvolená strategie revize mírové smlouvy, která byla schopna uvaţovat pouze z hlediska
opětného získání území a jiţ nebrala v potaz důsledky této politiky. Od 30. let spatřoval
maďarský revizionismus jediný způsob jak dospět k navrácení území, a to v podpoře
hitlerovského Německa.166
Článek s názvem „Boj o Trianon“ z roku 2010, od autora Oskara Krejčího nám
představuje vývoj maďarského revizionismu a uvádí dvě meziválečné maďarské
revizionistické koncepce: První je „Obnova Uher“, tato vize předpokládá návrat k hranicím
předválečného státu - říši svatoštěpánské koruny. Druhá koncepce „Národní revize“ je vize,
která usilovala o spojení území, které je obývané maďarským obyvatelstvem nebo maďarskou
většinou.167 Vývoj po Trianonu a maďarské revizionistické snahy vzbuzovaly ve střední
Evropě obavy. Hrozbám revizionistickým snahám měla čelit Malá dohoda, vojensko-politické
uskupení Československa, Jugoslávie a Rumunska zformované v roce 1920.168
V současné době nehrají v revizionistických vizích Maďarska prim územní poţadavky,
nýbrţ snaha o zajištění plnohodnotného ţivota maďarských menšin v sousedních zemích.
165
Deák, Ladislav: Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie v
Michalovciach 14.-15 .6. 1994. Matica Slovenská: Matica Slovenská, 1995, s. 160.
166
167
Boj o Trianon, dostupné z: http://blisty.cz/art/53174.html (ověřeno k 24. 4. 2013)
168
Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992):vybrané kapitoly
z dějin československé zahraniční politiky. 1. vyd. Praha: CEP- Centrum pro ekonomiku a politiku, 2002, s. 199.
53
8. ZÁVĚR
Práce obsahuje celkem čtyři části. První část nás seznamuje se základními milníky vzniku
Československa a jeho uznáním spojeneckými mocnostmi ještě před oficiálním datem vzniku
republiky 28. října 1918. V této části je studie dále zaměřena na vůli slovenského
obyvatelstva k souţití s Čechy ve společném národě, ze které vyplynulo, ţe velká většina
Slováků nebyla díky historickým okolnostem ochotna se s Čechy zpočátku spojit. K zásadní
změně začalo docházet aţ po roce 1907, kdy se do popředí slovenského národa dostala nová
generace vůdců, jeţ začala česko-slovenské vztahy zintenzivňovat a zlepšovat. Následně se
první část práce dostává k deskripci procesu obsazování slovenského území, které bylo od
svého počátku komplikováno několika důvody. Jedním z nich byl fakt, ţe se Maďaři snaţili
za kaţdou cenu udrţet na Slovensku vliv, třeba i slibem „autonomie“ tohoto území. Dalším
důvodem byla nedostatečná vojenská síla, která mladému státu chyběla, a na spojeneckou
pomoc se nemohl ze začátku spoléhat.
Odpověď na otázku, proč zahraničním legiím trvalo tak dlouho, neţ se byly schopny dostat
na Slovensko, je následující: Celá situace byla logickým vyústěním vyčerpanosti vítězných
mocností po první světové válce. Na rozdíl od evropských mocností Spojené státy americké
aktivní vojenskou kapacitou disponovaly, ale nebyly ochotny vyslat své divize k řešení
národních konfliktů ve střední Evropě. Střední Evropa nebyla klíčovým ohniskem amerických
zájmů. V prosincové etapě obsazování Slovenska roku 1918 se československým jednotkám
podařilo obsadit dvě třetiny Slovenska, chybělo uţ obsadit jen Bratislavu. Tento úkol po
příchodu italských jednotek do země dostal italský generál Piccionne. Poslední etapa
vojenského obsazení skončila úspěšně na konci ledna 1919, po té přišla na řadu fáze
administrativní, kdy byly na území Slovenska zřizovány administrativní a organizační orgány.
Ve druhé části jsem se primárně zaměřila na analýzu období eskalace konfliktu po
březnovém bolševickém převratu v Maďarsku, který významně ovlivnil jednání Paříţské
mírové konference. Rada čtyř se namísto vojenské intervence vedoucí k likvidaci Maďarské
republiky rad, kterou prosazovala Francie, usnesla k diplomatickému jednání s diktátorem
Bélou Kunem. Státy Entente totiţ argumentovaly, ţe by případný vojenský postup proti MRR
mohl vést k dlouhotrvající válce s nedozírnými následky. Dalším faktorem byly obavy
anglosaských zemí z posílení vlivu Francie ve středoevropském prostoru. Avšak pokusy o
vyřešení konfliktu diplomatickou cestou neměly z počátku úspěch. Relevantní zásluhu na
obsazení Podkarpatské Rusi a jiţní hranici Slovenska měla rumunská armáda, která v dubnu
1919 zahájila taţení proti Maďarské republice rad.
54
Na konci května 1919 vypukla dlouho plánovaná bolševická ofenziva na území Slovenska,
která si počínala velmi úspěšně. Ve stejné době došlo po nekonečných apelech politických
vůdců Československa ke změně vojenského velení z italského na francouzské. Díky novému
vojenskému velení a excelentní diplomacii generála Maurice Pellého na půdě mírové
konference se situace začala zlepšovat. 23. června 1919 vyhlásila Dohoda příměří, které
nakonec Maďarsko přijalo a do 4. července maďarská Rudá armáda ustoupila z obsazeného
území. Na základě provedené analýzy mohu prohlásit, ţe československo-maďarskou válku
nevyhráli vojáci, ale politici a diplomatické vyjednávání na mírové konferenci v Paříţi.
Třetí část práce je klíčová, zaměřuje se na postavení Československa a Maďarska na
Paříţské mírové konferenci a postojem mocností k jejich poţadavkům, které byly ovlivněny
konfliktem mezi oběma státy. Dále je zde částečně zodpovězena výzkumná otázka práce -
nakolik tento konflikt ovlivnil postavení obou zemí v rámci právě probíhající Paříţské mírové
konference. Po důsledné analýze je zcela zřejmé, ţe československo-maďarská válka ovlivnila
postavení obou zemí na mírové konferenci zásadně, v případě Československa s pozitivními
výsledky. Obavy států Dohody z šíření bolševismu do dalších zemí Evropy a neústupné
vystupování maďarské delegace na mírové konferenci za udrţení integrity jiţ neexistujícího
Uherska, neochota uznat spoluvinu za první světovou válku a utlačování slovenského národa
zapříčinilo, ţe se vítězné mocnosti snaţily co nejdříve určit definitivní hranice obou států a
sjednat mírovou smlouvu s Maďarskem.
Nepochybně v postoji mocností k oběma státům nehrála roli pouze obava z šíření
bolševismu, ale také jejich mocenské, politické, ekonomické a hospodářské zájmy v daném
regionu. Anglosaské země neměly jasnou koncepci pro střední Evropu, tudíţ se jejich návrhy
a stanoviska během jednání často měnily. Největším podporovatelem československých
zájmů byla Francie, která se snaţila o získání vlivného postavení v regionu a o zablokování
Německa. Z francouzské politiky neměla radost Velká Británie, jelikoţ se obávala ze získání
příliš velkého vlivu Francie ve středoevropsko-podunajském prostoru. Velká Británie se
v jednu chvíli dokonce snaţila pozměnit podmínky pro Maďarsko, argumentovala tím, ţe
s Maďarskem nebylo zacházeno spravedlivě. Nakonec se přece jen obrátila na stranu Francie
a podpořila finální podmínky pro Maďarsko. V případě Itálie byla situace komplikovanější
tím, ţe byla zklamána z neúspěchu dostat se mezi významné evropské velmoci. Ani přísliby
na získání celé Dalmácie se nenaplnily. Československo-italské vztahy rapidně ovlivnila
výměna italského velení za francouzské, coţ se Italů velmi dotklo a vzájemné vztahy tímto
ochladly. Začátkem prosince roku 1919 se americká delegace definitivně stáhla z mírové
konference, poněvadţ americký Kongres odmítl ratifikovat versailleskou mírovou smlouvu a
55
obecně se distancoval od Wilsonovy evropské politiky. Přesto ale Spojené státy na konferenci
podpořily československé územní poţadavky.
Poslední část práce se časově prolíná se třetí částí a pozornost je zde zaměřena na sjednání
a podepsání mírové smlouvy s Maďarskem. Proces vyjednávání mírové smlouvy byl kvůli
neustálým dodatkům a pozměňovacím návrhům zdlouhavý. Maďarská mírová delegace a
vláda nesouhlasily s konečnou podobou smlouvy, ale přesto si uvědomovaly, ţe ji musely
podepsat. Trianonská mírová smlouva představovala pro Maďarsko politické a
celospolečenské trauma, které se odrazilo ještě před podpisem smlouvy v revizionistické
tendence trvající celé meziválečné období s přesahem aţ do současnosti. Trianonská mírová
smlouva je i po devadesáti třech letech od svého podepsání stále ţivým jevem v maďarské
politice, ale i v politice sousedních států. V dnešní době se maďarská revizionistická snaha
zaměřuje spíše na zajištění kvalitního ţivota maďarských menšin v sousedních zemích neţ na
územní poţadavky.
V práci byly pouţity jak primární, tak sekundární zdroje. Také jsem pracovala s materiály
z Archivu ministerstva zahraničních věcí, které obsahovaly převáţně depeše, zprávy,
statistické dokumenty, návrhy smluv a různé protokoly. Mým cílem bylo docílit objektivního
posouzení situace a snahou dokázat, ţe tento, přestoţe malý konflikt dvou zemí střední
Evropy, měl v dlouhodobém měřítku velký význam na dnešní hraniční a politickou podobu
obou států.
56
9. SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY
Archivní prameny
Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze

Fondy: Mírová konference a reparace 1918 – 1919
Paříţská mírová konference 1918 – 1938
Paříţský archiv
Edice pramenů
Dejmek, Jindřich – Kolář, František – Němeček, Jan (eds.): Československo na pařížské

mírové konferenci 1918-1920. Edice Dokumenty československé zahraniční politiky, sv.
A/2/1, A/2/2, Praha 2001 a 2011.
Klimek, Antonín – Nováčková, Helena – Polišenská, Milada – Šťovíček, Milan (eds.): Vznik
Československa 1918. Dokumenty československé zahraniční politiky. Praha 1994.
Sekundární literatura
Beneš, Edvard: Světová válka a naše revoluce: výbor z díla. Praha: Společnost Edvarda
Beneše, 1994
Dejmek, Jindřich: Edvard Beneš: politická biografie českého demokrata. Část první,
revolucionář a diplomat (1884-1935). Praha: Karolinum, 2006
Deák, Ladislav: Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie

v Michalovciach 14. - 15. 6. 1994. Matica Slovenská: Matica Slovenská, 1995
Dejmek, Jindřich: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století (1918 až 1992):
vybrané kapitoly z dějin československé zahraniční politky. 1. vyd. Praha: CEP- Centrum pro
ekonomiku a politiku, 2002
Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998
Holčík, Štefan: Korunovačné slávnosti. Bratislava 1563-1830. Bratislava, 2005
Irmanová, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem: Albis international,
2002
57
Kárník, Zdeněk: České země v éře První republiky (1918-1938). 2., opr. vyd. Praha: Libri,
2003
Klimek, Antonín: Vznik Československa 1918. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1994
Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české. Vyd.1. Praha. Paseka, 2000
Kontler, László – Praţák, Richard: Dějiny Maďarska. 2. dopl. vyd. Praha: NLN,
Nakladatelství Lidové noviny, 2008
Macmillan, Margaret Olwen: Mírotvorci: pařížská konference 1919. Vyd. 1. Praha:

Academia, 2004
Masaryk, Tomáš Garrigue – Srovnal, Jindřich: Světová revoluce: za války a ve válce 1914-
1918. Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2005
Pavel J. Kuthan: V těžkých dobách. Boje na Slovensku 1918-1919, Praha 2010
Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Vyd. 4., Reprint 3. vyd. Praha: Academia, 2003
Stehlík, Michal: Češi a Slováci 1882-1914: nezřetelnost společné cesty. Vyd. 1. Praha: Togga,
2009
Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918-1920. Praha 2005
Vondráček, Karel – Zimák, Josef a kolektiv: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko

v roku 1919. 2. dopl. a oprav. vyd. Bratislava: Slovenský Chýrnik 1938
Internetové články
Válka Československé republiky s Maďarskou republikou rad (1919). [online]. [cit. 2013-04-
28]. Dostupné z: http://worldatwar.eu/index.php?
Krejčí, Oskar. Boj o Trianon. [online]. [cit. 2013-04-28]. Dostupné z:

http://blisty.cz/art/53174.html
58

BP Girstlova Final

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

BP Girstlova Final

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

MASARYKOVA UNIVERZITA

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Československo-maďarský konflikt v roce 1919

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci „Československo-maďarský konflikt v roce 1919 a

V Brně dne Ivona Girstlová

Tato bakalářská práce se zaměřuje na československo-maďarský vojenský konflikt v roce

This bachelor thesis focuses on the Czechoslovak-Hungarian military conflict in 1919.

2.1. Český národní převrat – 28. října 1918

2.2. Vůle Slováků k souţití s Čechy před první světovou válkou

2.2.1. Stav Slovenska před národním převratem

2.3. Slovenský převrat

3.1. První etapa obsazování Slovenska - listopad 1918

3.2.1. Otázka hranic

3.2.2. Politické přestřelky mezi Prahou a Budapeští

3.3. Třetí etapa obsazování Slovenska - prosinec 1918

3.4. Čtvrtá etapa obsazování Slovenska - leden 1919

3.3.1. Generální stávky v únoru 1919

4.1. Československé poţadavky

Mezi nejvíce probírané poţadavky Československa patřily samozřejmě poţadavky územní.

4.1.1. Finanční a menšinové závazky z mírové konference

Na rozdíl od úspěchů při řešení teritoriálních otázek vyšlo Československo z mírové

4.2. Maďarsko na mírové konferenci a jeho poţadavky

Všeobecný poválečný chaos, šíření Marxových a Leninových myšlenek mezi

5.1. Reakce mocností na vyhlášení MRR

5.3. Vpád maďarské rudé armády na Slovensko

Béla Kun si uvědomoval zranitelné postavení MRR ve středoevropském prostoru, které

6.2. Boje ve východním úseku

V době, kdy československá vojska dokončila obsazení Slovenska, vypravil prezident

6.5. Boje v západním úseku a ústup za hranice

6.6. Otázka Petrţalky

V tomto konfliktu poloţily za samostatnou Československou republiku své ţivoty stovky

7.1. Základní témata Trianonské smlouvy

Maďarský revisionismus začal hned po podpisu mírové smlouvy a zůstal po celé

Archiv Ministerstva zahraničních věcí České republiky v Praze

Dejmek, Jindřich – Kolář, František – Němeček, Jan (eds.): Československo na pařížské

Deák, Ladislav: Slovensko a Maďarsko v rokoch 1918-1920: Zborník referátov z konferencie

Hronský Marián: Boj o Slovensko a Trianon 1918-1920. Bratislava 1998

Holčík, Štefan: Korunovačné slávnosti. Bratislava 1563-1830. Bratislava, 2005

Macmillan, Margaret Olwen: Mírotvorci: pařížská konference 1919. Vyd. 1. Praha:

Pavel J. Kuthan: V těžkých dobách. Boje na Slovensku 1918-1919, Praha 2010

Tomášek, Dušan: Nevyhlášená válka. Boje o Slovensko 1918-1920. Praha 2005

Vondráček, Karel – Zimák, Josef a kolektiv: Vpád maďarských bolševikov na Slovensko

Krejčí, Oskar. Boj o Trianon. [online]. [cit. 2013-04-28]. Dostupné z:

You might also like