Rudý odznak odvahy

Stephen Crane

Přeložil Jiří Valja

Znění tohoto textu vychází z díla Rudý odznak odvahy tak, jak bylo
vydáno v Praze Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umě-
ní v roce 1958. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text
redakčně zpracován.

§
Text díla (Stephen Crane: Rudý odznak odvahy), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je

Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-
Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 19. 7. 2018.

 OBSAH

KAPITOLA I ................................................................................................................. 6
KAPITOLA II ............................................................................................................. 16
KAPITOLA III ........................................................................................................... 24
KAPITOLA IV............................................................................................................ 32
KAPITOLA V ............................................................................................................. 35
KAPITOLA VI............................................................................................................ 41
KAPITOLA VII .......................................................................................................... 47
KAPITOLA VIII ........................................................................................................ 51
KAPITOLA IX............................................................................................................ 56
KAPITOLA X ............................................................................................................. 61
KAPITOLA XI............................................................................................................ 65
KAPITOLA XII .......................................................................................................... 71
KAPITOLA XIII......................................................................................................... 77
KAPITOLA XIV ......................................................................................................... 82
KAPITOLA XV .......................................................................................................... 87
KAPITOLA XVI ......................................................................................................... 90
KAPITOLA XVII ....................................................................................................... 95
KAPITOLA XVIII.................................................................................................... 100
KAPITOLA XIX ....................................................................................................... 105
KAPITOLA XX ........................................................................................................ 110
KAPITOLA XXI ....................................................................................................... 115
KAPITOLA XXII ..................................................................................................... 121
KAPITOLA XXIII .................................................................................................... 126
KAPITOLA XXIV .................................................................................................... 131
 KAPITOLA I
Chlad neochotně opouštěl zemi a ustupující mlhy odhalily odpočívající
armádu, rozloženou po kopcích. Když krajina přecházela z hněda do
zelena, armáda procitla, a jak se rozezněly zvěsti, dychtivě se rozechvě-
la. Rozhlédla se po silnicích, které se měnily z dlouhých koryt tekutého
bláta v řádné dopravní spoje. Armádě u nohou bublala řeka, ve stínu
břehů žlutá jako jantar; a v noci, kdy její proud truchlivě zčernal, bylo
za ní vidět na nízkých stráních vzdálených kopců jako rudé oči třpyt
ohňů nepřátelského tábora.
Jednou kterýsi dlouhý voják projevil mužné ctnosti a odhodlaně vyšel
vyprat si košili. Od potoka se vrátil úprkem a mával prádlem jako ko-
rouhví. Celý se nafukoval zvěstí, kterou zaslechl od spolehlivého přítele,
který ji slyšel od důvěryhodného kavaleristy, který ji zase měl od svého
pravdomluvného bratra, jednoho z ordonancí v hlavním stanu divize.
Vzal na sebe důležité vzezření heralda v rudém a zlatém odění.
„Ráno vytáhnem – určitě,“ řekl honosně ke skupince v uličce setniny.
„Potáhnem proti řece, přejdem ji a obejdem je z druhé strany.“
Pozornému posluchačstvu hlasitě rozvinul dovedný plán neobyčejně
skvělého polního tažení. Když skončil, muži v modrých stejnokrojích se
rozdělili do hádavých skupinek mezi řadami přikrčených hnědých pol-
ních baráků. Opustili černošského vozku, který předtím za jásavého
povzbuzování asi čtyřiceti vojáků tančil na bedně od sucharů. Černoch
se zarmouceně posadil. Z množství podivných komínů líně stoupal
kouř.
„To je lež! To všecko je – lež jako věž!“ řekl hlasitě jiný vojín. Jeho
bezvousý obličej byl uzardělý a ruce měl nevrle vraženy do kapes
kalhot. Bral to jako hrubou osobní urážku. „Nevěřím, že ta zatracená
armáda vůbec kdy vytáhne. Zkysli jsme tady. Za posledních čtrnáct dní
jsme byli připraveni vyrazit už osmkrát, a ještě jsme se nehnuli.“

6
 Dlouhán to přijal jako výzvu, aby bránil pravdivost zvěsti, kterou
přinesl. Div se s tím hlučným vojákem pro to nepoprali.
Desátník začal před shromážděnými vojáky nadávat. Říkal, že zrovna
položil ve svém domku drahou prkennou podlahu. Začátkem jara si
značnější doplňky pro příjemnější prostředí odepřel, protože byl pře-
svědčen, že armáda asi každým okamžikem vyrazí na pochod. V poslední
době se ho však zmocnil dojem, že je to nějaký druh věčného táboření.
Mnozí se dali do ohnivé debaty. Jeden načrtl zvlášť jasným způso-
bem všechny plány velícího generála. Muži, kteří zastávali názor, že
jsou jiné plány tažení, mu odporovali. Hulákali jeden na druhého a mnozí
se marně pokoušeli získat pozornost ostatních. Voják, který přinesl tu-
to zvěst, přitom náramně důležitě pobíhal mezi svými druhy. Neustále
ho přepadávali otázkami.
„Co se děje, Jime?“
„Armáda už vytáhne.“
„Hej, copak to vykládáš? Jakpak to víš?“
„Teda, můžeš mi věřit nebo nemusíš, jak je ti libo. Na tom mi houby
záleží.“
Způsob, jakým odpovídal, zavdával mnoho podnětů k přemýšlení.
Téměř je už přesvědčil právě tím, jak pyšně se vyhnul důkazům. Velmi
je to vzrušilo.
Byl tu také mladičký vojín, který dychtivýma ušima naslouchal
dlouhánovým slovům a rozmanitým poznámkám svých druhů. Když už
vyslechl dosyta debat o pochodech a útocích, odešel ke svému baráku
a prolezl neschůdnou děrou, která sloužila za dveře. Toužil být sám
s několika novými myšlenkami, které ho nedávno napadly.
Natáhl se na širokou palandu, která zabírala kout místnosti. Na dru-
hém konci sloužily bedny od sucharů za nábytek. Byly seskupeny ko-
lem krbu. Na stěnách z trámů byl jen obrázek z ilustrovaného týdeníku
a na kolících stály rovnoběžně vedle sebe tři pušky. Na příhodných
výčnělcích visela výzbroj a na hromádce palivového dřeva leželo něko-
lik plechových misek. Za střechu sloužil stan. Jak do něho bilo zvenčí
slunce, planul slabě žlutým leskem. Malé okénko vrhalo na nepořádek

7
na podlaze kosočtverec jasnějšího světla. Kouř z ohniště občas nedbal
hliněného komínu a v kotoučích se valil do místnosti a tento chatrný ko-
mín z hlíny a tyček neustále ohrožoval celé zařízení požárem.
Jinoch byl trochu omámen údivem. Tak tedy konečně půjdou do boje.
Nazítří snad bude bitva a on se octne v ní. Nějaký čas se o tom musel
s námahou přesvědčovat. Předzvěst, že bude sám zapleten do jedné
z těch velkých událostí na zemi, ho zbavovala sebedůvěry.
Snil ovšem o bitvách po celý život – o nejasných a krvavých srážkách,
které ho rozechvívaly svým vznětem a zápalem. Ve své fantazii vídal
sám sebe v mnoha zápasech. Představoval si, jak jeho bystrozraká
udatnost chrání ve svém stínu bezpečně celé národy. Ale v bdělém sta-
vu se díval na bitvy jako na sytě rudé skvrny na stránkách minulosti.
V duchu si je spojoval jako zašlé věci s obrazy těžkých korun na hlavách
a vysokých hradů. Na jedno období ve světových dějinách se díval jako
na čas válek, ale myslil si, že ten už dávno zašel za obzor a navždy po-
minul.
Tam doma se jeho jinošské oči dívaly na válku v jeho vlastní zemi
s nedůvěrou. Jistě je to nějaký druh hravého zápolení. Už ani nedoufal,
že bude svědkem takového zápasu, jaké se odehrávaly za starých Řeků.
Takových už nikdy nebude, říkával si. Lidé jsou lepší nebo bázlivější.
Světská a náboženská výchova vyhladila ten vražedný instinkt, anebo
pevné finance drží vášně na uzdě.
Několikrát vzplál touhou dát se k vojsku. Zemi rozechvívaly zvěsti
o velkých taženích. Nejsou třeba zcela homérská, ale zdálo se, že je v nich
mnoho slávy. Čítával o pochodech, obleženích a válečných srážkách
a toužíval to všechno spatřit. Jeho neklidná mysl mu vykreslila široké
obrazy hýřivých barev se sinou září bezdechých hrdinských činů.
Ale matka ho odrazovala. Předstírala, že jaksi přezírá cenu jeho vá-
lečného zápalu a vlastenectví. Dovedla se klidně posadit a uvést mu bez
zjevné obtíže mnoho set důvodů, proč je daleko důležitější na farmě
než na bitevním poli. Dovedla dost jasně vyjádřit, že její výroky o této
otázce vycházejí z hlubokého přesvědčení. Mimo to ji podporovala jeho

8
vlastní víra, že matčinou mravní pohnutkou ve sporu nelze ničím
otřást.
Nakonec se přece pevně vzepřel proti tomuto žlutému svitu, vržené-
mu přes barvu jeho ctižádosti. Noviny, fáma v městečku a jeho vlastní
obrazotvornost ho neovladatelně vzrušovaly. Opravdu se tam nádherně
bojuje. Téměř denně otiskovaly noviny zprávy o nějakém rozhodném
vítězství.
Když jedné noci ležel na loži, vítr k němu zanesl zvonění kostelního
zvonu, jak nějaký nadšenec trhal zběsile za provaz, aby podal pokrou-
cenou zprávu o velké bitvě. Ten hlas lidu, radujícího se za noci, ho
nadlouho rozechvěl extatickým vzrušením. O něco později sestoupil do
matčina pokoje a promluvil takto: „Mami, dám se na vojnu.“
„Neblázni, Henry,“ odpověděla mu matka. Pak si přikryla obličej
prošívanou přikrývkou. Tím to pro dnešní noc skončilo.
Přece však odešel příštího rána do města, kam nebylo z matčiny far-
my daleko, a přihlásil se k setnině, která se tam tvořila. Když se vrátil
domů, matka dojila stračenu. Čtyři jiné krávy stály a čekaly. „Mami, dal
jsem se na vojnu,“ řekl jí ostýchavě. Na chvilku bylo ticho. „Staň se vůle
Boží, Henry,“ odpověděla nakonec a pak dál dojila stračenu.
Když stál ve dveřích ve vojenských šatech a s očima svítícíma vzru-
šením, které téměř zastíralo planoucí lítost k poutům domova, spatřil,
jak na matčiných utrápených tvářích zanechávají stopu dvě slzy.
A přece ho zklamala, neboť neřekla vůbec nic o návratu se štítem
nebo na něm. Připravoval se v duchu na krásnou scénu. Přichystal si
určité fráze, o kterých se domníval, že se jimi dá dojímavě zapůsobit.
Ale její slova zničila jeho plány. Zarytě loupala brambory a oslovila ho
takto: „Dávej na sebe pozor, Henry, a buď v tomhlenctom bojování opa-
trný – dávej na sebe pozor a buď opatrný. Nemysli si přitom, že hned
na začátku celé té rebelantské armádě napráskáš, protože na to nesta-
číš. Jsi jenom takový jeden človíček v celé veliké spoustě ostatních,
a tak mlč a dělej, co ti řeknou. Já tě přece znám, Henry.
Upletla jsem ti osm párů ponožek, Henry, a dala jsem ti s sebou všec-
ky tvé nejlepší košile, protože chci, aby můj chlapec měl v té armádě

9
zrovna takové teplo a pohodlí jako ostatní. Hned jak je roztrháš, tak mi je
musíš poslat, abych ti je spravila.
A buď vždycky opatrný a vybírej si kamarády. V armádě je spousta
daremných lidí, Henry. Na vojně se spustí a nic jim nedělá takovou ra-
dost, jako když můžou zkazit takového mladíčka jako ty, který skoro
nikdy nevytáh paty z domova a byl vždycky u mámy, a naučit ho pití
a klení. Takovým se zdaleka vyhni, Henry. Nechci, abys někdy proved
něco, Henry, o čem by ses mi styděl povědět. Mysli si, že se na tebe dí-
vám. Jestli budeš mít tohle pořád na paměti, tak snad z toho vylezeš se
zdravou kůží.
Nesmíš taky nikdy zapomenout na svého tátu, dítě, a pamatuj, že
v životě nevypil kapku kořalky a jenom málokdy se bezbožně zaklínal.
Nevím už, co ti mám dál říct, Henry, leda že se nikdy nesmíš vyvlíct
z žádné povinnosti, dítě, kvůli mně. Jestli někdy budeš mít na vybranou
smrt nebo nějakou daremnost, tak ať tě, Henry, ani nenapadne něco
daremného, vždyť dneska musí takové věci statečně snášet spousta
ženských, a Pámbu se o nás vždycky postará.
Nezapomeň na ty ponožky a košile, dítě, a zabalím ti do ruksaku skle-
ničku ostružinové zavařeniny, protože vím, že ji máš ze všeho nejradši.
Sbohem, Henry. Dávej si na sebe pozor a buď hodný.“
Ta řeč byla pro něho nejtěžší zkouškou a cítil při ní ovšem netrpěli-
vost. Neřekla mu to, co očekával, a snášel ji s podrážděným výrazem.
Při odchodu cítil určitou úlevu.
A když se ohlédl od branky, spatřil matku klečící mezi bramboro-
vými slupkami. Její zdvižená hnědá tvář byla zmáčena slzami a její hu-
bené tělo se zachvívalo. Sklonil hlavu a šel dál; náhle se za své úmysly
styděl.
Z domova odešel do školy, aby se rozloučil se spoustou spolužáků.
Shlukli se kolem něho v úžasu a obdivu. Cítil, že mezi ním a jimi je teď
propast, a nadýmal se poklidnou pýchou. Spolu s některými kamarády,
kteří oblékli modré vojenské sukno, byl po celé jedno odpoledne dočis-
ta zahrnut pozornostmi a působilo to moc příjemně. Naparovali se.

10
 Jedno světlovlasé děvče si ho bujně dobíralo pro jeho vojenského
ducha, ale bylo tu jiné děvče s tmavšími vlasy; upřeně se na tu dívku
díval a pomyslil si, že při pohledu na jeho modrý šat a mosazné knoflí-
ky zvážněla a zesmutněla. Když vycházel po pěšině mezi řadami dubů,
otočil hlavu a objevil, že dívka stojí u okna a sleduje jeho odchod. Jakmile
ji zpozoroval, okamžitě se zadívala skrz vysoké větve stromu vzhůru
k nebi. V této změně postoje rozeznal značnou poplašenost a chvat. Čas-
tokrát si na to vzpomněl.
Jízdou do Washingtonu se jeho duch vznášel vysoko. Na každé sta-
nici pluk krmili a hýčkali, až jinoch uvěřil, že je určitě hrdina. Bezuzdně
plýtvali chlebem a studenou pečení, kávou a nakládanou zeleninou
a sýrem. Když se vyhříval na výsluní dívčích úsměvů a starší muži mu
klepali na rameno a pochlebovali, cítil, jak v něm roste síla k mohutným
hrdinským skutkům na poli válečném.
Po složitém cestování s mnoha přestávkami přišly měsíce jedno-
tvárného života v táboře. Kdysi věřil, že opravdová válka je řada smr-
telných zápasů s kratičkým mezidobím na spánek a jídlo; ale od chvíle,
co jeho pluk přišel na válečné pole, armáda dělala sotva víc, než že
klidně seděla a dbala, aby jí nebylo zima.
To ho postupně přivedlo k jeho dřívějším představám. Už nebude
žádné zápolení jako za starých Řeků. Lidé jsou lepší nebo bázlivější.
Světská a náboženská výchova vyhladily ten vražedný instinkt, anebo
pevné finance drží vášně na uzdě.
Postupně se díval na sebe jenom jako na část velkých modrých ma-
névrů. Jeho jedinou starostí je dbát pokud možná o své osobní pohodlí.
Pro osvěžení si může točit palci mlýnek a hloubat, jaké asi myšlenky
vzrušují duše generálů. A také ho cvičili a cvičili a nastupoval na pře-
hlídky, a zase ho cvičili a cvičili a nastupoval na přehlídky.
Jediní nepřátelé, které spatřil, bylo několik hlídek na břehu řeky. By-
li to osmahlí filozofičtí braši, kteří někdy rozmyslně stříleli na modré
hlídky. Když jim to pak vyčítali, obyčejně se omlouvali a zaklínali se při
svých bozích, že jim pušky spustily samy od sebe. Jinoch, když měl jed-
nu noc hlídku, rozmlouval přes vodu s jedním z nich. Byl to poněkud

11
otrhaný muž, který si dovedně plival mezi boty a v hojné míře se vy-
značoval milou a dětinskou domýšlivostí. Jinochovi se osobně líbil.
„Yankee,“ sdělil mu ten druhý, „ty jsi docela dobrej pitomec.“ Tento
projev, proplouvající k němu nehybným vzduchem, způsobil, že ho na
chvíli válka zamrzela.
Různí veteráni mu vyprávěli všelijaké příběhy. Někteří hovořili o še-
divých hordách kníratých mužů, postupujících kupředu za neúnavných
kleteb a nevýslovně mocného žvýkání tabáku; o obrovských masách zu-
řivé soldatesky, která všechno smete jako Hunové. Jiní hovořili o roze-
draných a věčně hladových mužích, kteří malomyslně střílejí Pánu Bo-
hu do oken. „Ti by šturmovali třeba peklem a sírou, aby se zmocnili ba-
tohu se žrádlem, a takové žaludky dlouho nevydrží,“ říkali mu. Podle
těch historek si jinoch představoval rudé živé kosti, čnějící z rozparků
jejich zašlých uniforem.
A přece nemohl plně věřit příběhům veteránů, protože nováčkové
byli jejich obětí. Mluvili hodně o dýmu, ohni a krvi, ale nevěděl, nakolik
to není vylhané. Ustavičně na něho řvali: „Zelenáč!“ a vůbec se na ně
nedalo spoléhat.
Přesto už poznal, že na tom příliš nezáleží, s jakými vojáky bude bo-
jovat, dokud budou bojovat, což byla skutečnost, která se nedala oddis-
kutovat. Byl tu vážnější problém. Jinoch ležel na palandě a dumal
o něm. Pokoušel se matematicky si dokázat, že z bitvy neuteče.
Předtím nikdy necítil nutnost potýkat se příliš vážně s touto otázkou.
Přijal ve svém životě určité věci za předem dané, nikdy přitom nezakolí-
sal ve své víře v konečný úspěch a málo se trápil otázkou, jakými pro-
středky a způsoby ho dosáhne. Ale tady narazil na vážnou věc. Náhle mu
svitlo, že by se snad v bitvě mohl dát na útěk. Musel si přiznat, že pokud
jde o válku, sám o sobě neví dosud nic.
Ještě nedávno by byl nepřipustil ten problém ani do předpokojů
svého ducha, ale teď cítil, že mu musí věnovat vážnou pozornost.
V mysli mu náhle vyvstal drobný poplach. Když se jeho představivost
vydávala do boje, viděl ohavné možnosti. Pozoroval číhavé hrozby bu-
doucnosti a nepodařilo se mu spatřit sám sebe, jak jim pevně odolává.

12
Přivolával si své vidiny o slavném hrdinství se zlomenou čepelí, ale
v stínu hrozící vřavy měl podezření, že jsou to neuskutečnitelné obrazy.
Vyskočil z palandy a začal nervózně přecházet sem a tam. „Dobrý Bo-
že, copak to se mnou je?“ řekl nahlas.
Cítil, že v této krizi jsou jeho životní zákony bezcenné. Nic z dosavad-
ního sebepoznání tady nepomáhalo. Byl neznámou veličinou. Viděl, že
zase bude nucen ověřit si to pokusem, jak to dělával v časném mládí.
Musí o sobě shromáždit údaje, a rozhodl se zůstat mezitím bděle na strá-
ži, aby ho ty vlastnosti, o kterých nic neví, navždycky nezhanobily. „Dob-
rý Bože!“ opakoval si zaraženě.
Po nějakém čase se dírou obratně prosmekl ten dlouhán. Za ním ten
hlučný voják. Hádali se.
„Dobrá,“ řekl dlouhán při vstupu. Energicky zamával rukou. „Věř mi
nebo nevěř, jak je ti libo. Nic jiného ti nezbývá, než pokud možná klidně
sedět a čekat. Pak se setsakra brzo přesvědčíš, že jsem měl pravdu.“
Jeho druh zarytě zabručel. Jako by na okamžik hledal nějakou zničují-
cí odpověď. Nakonec řekl: „No jo, ale vždyť tys taky nesněd všecku
moudrost na světě.“
„Neříkal jsem, že jsem sněd všecku moudrost na světě,“ odsekl jeho
druh zostra. Jal se úhledně skládat do tornistry1 rozličné potřeby.
Jinoch přestal nervózně přecházet a pohlédl na pilnou postavu. „Urči-
tě bude bitva, viď, Jime?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ odpověděl dlouhý voják. „Samozřejmě. Jen počkej do
zítřka a uvidíš tak náramnou bitvu, jakých bylo málo. Jen počkej.“
„Hrome!“ řekl jinoch.
„Jo, tentokrát uvidíš boj, můj milej, to bude setsakra jaksepatří boj,“
dodal dlouhý voják a tvářil se jako někdo, kdo se chystá předvést bitvu
jen tak pro přátele.
„Pchá,“ řekl v koutě hlučný voják.
„No,“ poznamenal jinoch, „taky docela možná, že to s touhle báchor-
kou dopadne tak jako s těmi ostatními.“

1 Vojenská torna. Pozn. red.

13
 „To teda ne,“ odpověděl dlouhý voják popuzeně. „To teda ne! Cožpak
dnes ráno nevyrazila celá jízda?“ Ostře se rozhlédl kolem. Nikdo to nepo-
píral. „Jízda dnes ráno vyrazila,“ pokračoval. „Prý už v táboře nezbyla sko-
ro žádná jízda. Jedou do Richmondu nebo tam někam, a my máme všechny
ty Honzy na krku sami. Ušili na nás nějakou boudu. A taky už pluk dostal
rozkazy. Jeden, co viděl, jak s nimi jedou na velitelství, mi to řek před chví-
lí. A po celém táboře je boží dopuštění – to přece vidí každý.“
„Kecy!“ řekl hlučný voják.
Jinoch chvíli mlčel. Nakonec oslovil dlouhána. „Jime!“
„Copak?“
„Jak myslíš, že bude pluk bojovat?“
„Řek bych, že do toho půjdou s vervou, když už to jednou začne,“
řekl dlouhý voják s chladnou uvážlivostí. Pěkně užíval třetí osoby. „Dě-
lali si z nich psinu, že to jsou ucha a vůbec; ale řek bych, že do toho pů-
jdou s vervou.“
„Myslíš, že někdo z kluků uteče?“ naléhal jinoch.
„No, možná že jich pár uteče, ale to tak bývá v každém pluku, zvlášť
když se prvně octnou v ohni,“ řekl dlouhán shovívavě. „Samozřejmě se
může stát, že všichni jeden jako druhý začnou utíkat, když se to hned
na začátku pěkně semele, a pak se třeba zase zastaví a budou se rvát
jako blázni. Ale na nic se nedá spoléhat. Přece se ještě neoctli v ohni,
a nevypadá to na to, že by roztrhali celou tu povstaleckou armádu na
cucky hned naponejprv; ale já myslím, že i když nebudou nejlepší, pře-
ce nebudou horší než někteří jiní. Tak asi bych to odhadoval. Nadávají
pluku zelenáčů a vůbec; ale ti chlapci jsou z dobrého hnízda a spousta
jich bude bojovat jako čerti, jen co zmáčknou kohoutky,“ dodal s mo-
hutným důrazem na posledních čtyřech slovech.
„Tak ty si myslíš, že víš –“ spustil hlučný voják pohrdavě.
Dlouhán na něho vztekle vyletěl. Prudce se pohádali a vyčastovali se
při tom rozličnými podivnými přívlastky.
Jinoch je nakonec přerušil. „Nepřemýšlel jsi někdy, že bys sám z toho
utek, Jime?“ zeptal se. Při posledních slovech se zasmál, jako by to myslel
žertem. Hlučný voják se také zachechtal.

14
 Dlouhán máchl rukou. „No,“ nabral zhluboka, „myslel jsem, že by
mohlo být někdy Jimu Conklinovi horko v některé té tahanici, ale jestli
by celá hromada kluků práskla do bot, tak bych asi prásknul do bot taky.
A jestli jednou prásknu do bot, tak budu upalovat jako čert, to teda žádná
mýlka. Ale jestli to všichni vydrží a budou bojovat, no tak já to taky vydr-
žím a budu bojovat. Panečku, to teda jo. Na to bych dal krk.“
„Pchá,“ řekl hlučný voják.
Jinoch našeho příběhu pocítil ke kamarádovi vděčnost za tato slova.
Předtím se obával, že všichni neostřílení nováčci jsou nadáni mocnou
a dokonalou sebedůvěrou. Nyní se aspoň trochu uklidnil.

15
 KAPITOLA II
Příštího rána jinoch objevil, že jeho dlouhý kamarád byl rychlokřídlým
poslem omylu. Ti, kteří se včera pevně drželi jeho názorů, ho zahrnuli
úsměšky, a dokonce i ti, kteří zprávě nikdy nevěřili, se trochu ušklíbali.
Dlouhán se popral s nějakým člověkem z Chatfield Corners a pořádně
ho ztloukl.
Jinoch však cítil, že se svého problému dosud nijak nezbavil. Naopak
ho dráždily průtahy. Zvěst v něm vyvolala velkou starost o sebe sama.
Teď s čerstvou otázkou v mysli byl nucen zase zapadnout na staré mís-
to jako součást modrých manévrů.
Po celé dny neustále uvažoval, ale všechny odhady ho strašně neuspo-
kojovaly. Poznal, že se nemůže dopátrat žádné jistoty. Nakonec usoudil,
že jediný způsob, jak se sám vyzkoušet, je projít ohněm a pak obrazně
pozorovat své nohy, aby objevil jejich přednosti a vady. S nevolí si při-
pustil, že nemůže klidně sedět a napsat si v duchu odpověď pisátkem na
tabuli. Aby získal odpověď, k tomu potřebuje ohně, krve a nebezpečí,
právě tak jako chemik vyžaduje zase jiných tří věcí. A tak žíznivě prahl
po příležitosti.
Mezitím se neustále pokoušel o srovnání s kamarády. Tak třeba dlou-
hán ho dost posílil. Jasná bezstarostnost tohoto muže mu poskytla dost
sebedůvěry, neboť ho znal od dětství, a vycházeje z této důvěrné znalos-
ti, nedomníval se, že by byl schopen něčeho, co by bylo nad jeho, jino-
chovy, síly. Ale přemítal, že se jeho druh třeba sám v sobě klame. Nebo
naopak je to snad muž až do té doby ztracený v míru a nepovšimnutí, ale
ve skutečnosti stvořený k tomu, aby zazářil ve válce.
Jinoch by byl rád objevil ještě někoho, kdo o sobě pochybuje. Bylo
by mu udělalo radost, kdyby si byl mohl s nějakou blízkou duší srovnat
svá vnitřní pozorování.
Příležitostně zkoušel pokušitelskými výroky proniknout k nitru ně-
kterého svého druha. Pátral po mužích v příhodném rozpoložení. Selhaly

16
všechny pokusy, aby na někom vymámil sdělení, které by aspoň trochu
vypadalo jako přiznání k těm pochybnostem, které vskrytu zjistil sám
v sobě. Měl strach otevřeně se přiznat ke svým obavám, neboť se hrozil,
že by tím nad ním získal moc nějaký bezohledný důvěrník, který se mu
sám nevyzpovídal, takže by se mu pak mohl při své převaze vysmívat.
Pokud šlo o jeho druhy, jeho mysl kolísala mezi dvěma názory podle
toho, v jaké byl náladě. Někdy byl náchylný věřit, že všichni jsou hrdino-
vé. Skutečně si často potajmu připouštěl, že se v ostatních lépe vyvinuly
ušlechtilejší vlastnosti. Dovedl si představit lidi, kteří chodí po světě zce-
la nepozorovaně, a přece je v nich skryta neviditelná statečnost, a ačkoli
znal mnohé ze svých druhů od chlapeckých let, začal se obávat, že si
o nich utvořil úsudek docela slepě. A pak zase jindy se vysmál těmto
teoriím a ujišťoval se, že jeho druzi všichni v nitru pochybují a znepoko-
jují se.
Ve svém neklidu se cítil nesvůj ve společnosti mužů, kteří vzrušeně
rozmlouvali o očekávané bitvě jako o dramatu, jehož budou svědky, a v je-
jich tvářích se nejevilo nic jiného než dychtivost a zvědavost. Často je
podezíral, že jsou lháři.
Ale při takových myšlenkách musel sám sebe přísně odsuzovat. Ob-
čas v něm křičely výčitky. Sám se usvědčoval z mnoha hanebných zloči-
nů proti tradičním božstvům.
V této velké úzkosti se jeho srdce neustále bouřilo proti tomu, co
považoval na nesnesitelnou liknavost generálů. Jako by si spokojeně
dřepěli na břehu řeky a jeho nechávali klesat pod tíhou velkého pro-
blému. Chtěl mít už jednou jasno. Takové břímě přece dlouho nesnese,
říkal si. Někdy jeho vztek na velitele dosahoval akutního stadia a jinoch
chodil s bručením po táboře jako nějaký veterán.
Jednoho rána se však přece octl v řadách svého pluku, připraveného
k pochodu. Muži si šeptali dohady a ohřívali staré zvěsti. V šeru před
rozbřeskem jejich uniformy zářily temně do purpurova. Z druhé strany
řeky stále ještě zíraly ty rudé oči. Na východním nebi ležel žlutý cár
jako koberec prostřený pod nohama vycházejícího slunce; a proti němu

17
se jako výřez v šabloně tyčila obrovitá postava plukovníka na obrovi-
tém koni.
Z dálky se v temnu ozval dupot nohou. Jinoch tu a tam zahlédl tmavé
stíny, které se pohybovaly jako nestvůry. Pluk stál v pohovu a zdálo se,
že to trvá moc dlouho. Jinocha se zmocnila netrpělivost. To je nesnesi-
telné, jak se tyhle věci provádějí. Byl zvědav, jak dlouho je nechají
takhle čekat.
Když se rozhlížel kol dokola a rozjímal o mystickém šeru, počal věřit,
že to třeba každým okamžikem v zlověstné dálce vzplane a k uším se mu
donese dunivý bitevní třesk. Upřeně pohlédl na rudé oči za řekou
a uvědomil si, že se zvětšují jako zraky postupující řady draků. Otočil se
k plukovníkovi a viděl, jak zvedá obrovskou paži a klidně si uhlazuje
knír.
Nakonec zaslechl z cesty na úpatí kopce dusot kopyt cválajícího koně.
To jistě někdo přináší rozkazy. Naklonil se kupředu, sotva dýchal. Vzru-
šující klip klap se zesilovalo a zesilovalo a jako by bušilo na jeho duši.
V tom okamžiku jezdec s řinčícím výstrojem přitáhl před plukovníkem
uzdu. V krátkém hovoru oba ostře vyráželi slova. Muži v předních řadách
natahovali krky.
Když jezdec stočil zvíře a cválal pryč, ohlédl se a křikl přes rameno:
„Nezapomeňte na tu krabici doutníků!“ Plukovník něco zamumlal na
odpověď. Jinoch se divil, co má nějaká krabice doutníků co dělat s vál-
kou.
Za několik okamžiků vyrazil pluk houpavě do temnoty. Vypadal teď
jako jedna z těch pohyblivých příšer o mnoha nohou. Vzduch byl těžký
a prochladlý rosou. Vlhká tráva, po které pochodovali, šelestila jako
hedvábí.
Tu a tam se na hřbetech všech těch velikých lezoucích plazů za-
bleskla a zakmitala ocel. Jak odvlékali několik hrubých děl, ze silnice se
ozval skřípot a rachocení.
Muži klopýtali kupředu a stále si broukali dohady. Debata byla tlu-
mená. Jednou kterýsi muž upadl, a jak hmatal po pušce, nevidoucí druh

18
mu šlápl na ruku. Ten s poraněnými prsty roztrpčeně a hlasitě nadával.
Mezi jeho druhy zazněl tlumený chichotavý smích.
A pak se dostali na vozovku a pochodovalo se jim dál dlouhým kro-
kem snadněji. Před nimi se pohyboval temný pluk a také zezadu zaslech-
li cinkot výstroje na tělech pochodujících mužů.
Za zády jim postupoval žlutý příval rozvíjejícího se dne. Když konečně
plně a měkce vyrazily po zemi sluneční paprsky, jinoch spatřil, že krajinu
brázdí dvě tenké černé kolony, které vpředu mizejí na úbočí kopce
a vzadu se ztrácejí v lese. Vypadaly jako dva hadi, plazící se z jeskyně
noci.
Řeku nebylo vidět. Dlouhán se začal mohutně vychloubat tím, co po-
važoval za svůj vynikající postřeh.
Někteří z dlouhánových kamarádů důrazně vykřikovali, že oni také
dospěli k stejnému závěru, a sami si k tomu blahopřáli. Ale byli jiní,
kteří říkali, že dlouhánův výpočet vůbec nebyl správný. Vytrvale lpěli
na jiných dohadech. Vypukla vášnivá debata.
Jinoch se jí nezúčastnil. Kráčel v nedbalém seřazení, zaujat svým
vlastním věčným svárem. Nemohl se od něho odpoutat. Byl sklíčený
a zachmuřený a rozhlížel se neklidnými pohledy. Hleděl před sebe a čas-
to se mu zazdálo, že už už slyší zpředu rachot palby.
Ale dlouhatánští hadi se vinuli pomalu z kopce na kopec a nerozvířil
se dým. Doprava odplouval šedohnědý oblak prachu. Nebe nad hlavou
bylo jasně modré.
Jinoch zkoumal tváře svých druhů, neustále se pídil po podobném
rozechvění. Dočkal se zklamání. Jakási zápalná nálada, která byla příči-
nou, že oddíly zkušených vojáků se pohybovaly radostně – téměř se
zpěvem, nakazila i nový pluk. Muži se rozhovořili o vítězství jako o ho-
tové věci. A tak se dlouhán dočkal svého zadostiučinění. Určitě nepříte-
le obejdou a vpadnou mu do zad. Vyslovovali soucit s tou částí armády,
která byla ponechána na břehu řeky, a blahopřáli si k tomu, že jsou
součástí přepadového voje.

19
 Jinoch, který se cítil stranou ostatních, zesmutněl při těch živých
a veselých hovorech, které se nesly od řady k řadě. Vtipálkové setniny
se činili. Pluk pochodoval s fanfárami smíchu.
Ten křiklounský voják často roztřásl smíchem celé řady svými iro-
nickými šlehy na dlouhánovy útraty.
A za chvíli jako by všichni zapomněli, kam vlastně jdou. Celé brigády
cenily zuby jako jeden muž a pluky se smály.
Jeden dost tělnatý voják se pokusil kdesi na dvorku šlohnout koně.
Měl v úmyslu naložit si na něj tornistru. Už prchal se svou kořistí, když
tu se z domu vyřítilo děvče a popadlo koně za hřívu. Došlo k půtce.
Děvče se zardělými tvářemi a jiskrnýma očima stálo jako socha neohro-
ženosti.
Pluk, který čekal v pohovu na vozovce, to pozorně sledoval a hned se
rozhulákal; celou duší se všichni přidali na stranu dívčiny. Tak je to za-
ujalo, že dočista zapomněli na svou velkolepou válku. Dobírali si loupe-
živého vojína a upozorňovali na různé nedostatky jeho zjevu; s divokým
zápalem stranili děvčeti.
Trochu zpovzdáli se jí dostalo smělé rady. „Prašť ho klackem!“
Když ustoupil z boje bez koně, ze všech stran ho zasypali kokrháním
a kočičími skřeky. Pluk jásal nad jeho porážkou. Zasypali hlasitými
a hulákavými gratulacemi dívčinu, která stála těžce oddychujíc a dívala
se vyzývavě na vojsko.
Za soumraku se kolony rozpadly na složky pluku a jednotlivé oddíly
se vydaly do polí k utáboření. Jako cizokrajné rostliny vyrazily stany.
Noc byla poseta táborovými ohni jako podivnými rudými květy.
Jinoch, pokud mu okolnosti dovolily, se vyhýbal styku se svými druhy.
Večer si vyšel několik kroků do šera. Z malé vzdálenosti ta spousta ohňů
s černými postavami mužů, přecházejících sem a tam před šarlatovými
paprsky, působila tajemně a satansky.
Ulehl do trávy. Stébla se mu něžně tiskla k tváři. V koruně stromu vi-
sel rozžatý měsíc. Plynulé ticho noci, které ho obklopilo, působilo, že se
sám velice litoval. Měkké vánky ho laskaly a on si pomyslil, že celá nála-
da temnoty má jakési pochopení pro něho v jeho neštěstí.

20
 Bez výhrady zatoužil, aby byl zase doma, v těch věčných kruzích od
domu ke stodole, od stodoly na pole, z polí ke stodole, od stodoly k do-
mu. Vzpomněl si, jak často proklínal krávu stračenu a její družky a někdy
házel stoličkou na dojení. Ale z jeho nynějšího hlediska se kolem hlavy
každé kravky rozprostírala gloriola štěstí a byl by obětoval všechny mo-
sazné knoflíky na celé pevnině, kdyby se tak k nim mohl vrátit. Řekl si, že
není stvořen pro vojančinu. A vážně hloubal o naprostém rozdílu mezi
sebou a těmi muži, kteří poskakovali kolem ohňů jako skřítkové.
Jak tak hloubal, zaslechl šelest trávy, a když otáčel hlavu, objevil toho
hlučného vojáka. Zavolal: „Wilsone!“
Ten přišel blíže a pohlédl na zem. „Nazdar, Henry, to jsi ty? Co tady
děláš?“
„Ale přemýšlím,“ řekl jinoch.
Hlučný voják pak zavedl řeč na očekávaný boj. „No, tentokrát je má-
me!“ Při hovoru se jeho chlapecký obličej roztáhl do radostného úsměvu
a hlas mu jásavě zvonil. „Teď je máme. Konečně jim to u sta hromů na-
třem, jaksepatří.“
„Aby bylo jasno,“ dodal střízlivěji, „až do dneška, když byl nějaký
mazec, tak nám to natřeli oni; ale ted’ka – ted’konc – jim to natřem,
jaksepatří!“
„Myslel jsem, žes měl před chvílí proti tomuhle pochodu námitky,“
řekl jinoch chladně.
„Kdepak, to ne proto,“ vysvětloval hlučný voják. „Nemám nic proti po-
chodu, když nás nakonec dovede do bitvy. Co nenávidím, jsou tyhle pře-
suny sem a přesuny tam, což, pokud tomu rozumím, k ničemu nevede,
leda že máš bolavé nohy a dostáváš zatraceně mizerné porce mináže.“
„Ale Jim Conklin říká, že tentokrát si užijem boje až až.“
„Jednou taky může mít pravdu, ačkoli si nedovedu představit, jak to
přijde. Tentokrát nás čeká velká bitva, a máme teda nejlepší vyhlídky,
to je jisté. Setsakra, my jim to nandáme!“
Vstal a začal vzrušeně přecházet sem a tam. V záchvatu nadšení i jeho
kroky zpružněly. Víra v úspěch mu dodala života, bujarosti a zápalu.
Hleděl do budoucnosti jasným, hrdým okem a klel už jako stará vojna.

21
 Jinoch ho chvilku pozoroval mlčky. Když promluvil, měl hlas hořký
jako pelyněk. „No, ty se jistě vyznamenáš!“
Hlučný voják zamyšleně vyfoukl z dýmky oblak kouře. „No, já nevím,“
poznamenal důstojně, „já nevím. Myslím, že dokážu to, co ostatní. Setsa-
kra se o to vynasnažím.“ Zřejmě byl na sebe pyšný, jak skromně to pro-
nesl.
„Jak víš, že neutečeš, až k tomu dojde?“ zeptal se jinoch.
„Utéct?“ řekl hlučný voják, „utéct? Samozřejmě že ne!“ Zasmál se.
„No,“ pokračoval jinoch, „spousta docela dobrých maníků si před bo-
jem myslela, že se vyznamenají, ale když k tomu došlo, práskli do bot.“
„No, to je jistě všecko pravda,“ odpověděl mu jeho druh, „ale já do
bot neprásknu. Ten, kdo by si vsadil na to, že já uteču, ten by teda přišel
o peníze.“ Pln důvěry pokyvoval hlavou.
„Nepovídej,“ řekl jinoch. „Ty přece nejsi nejstatečnější člověk na světě,
nebo jo?“
„Ne, nejsem,“ zvolal hlučný voják rozhořčeně, „a taky jsem nic tako-
vého netvrdil, že bych byl nejstatečnější na světě. Řek jsem, že si svoje
vybojuju – nic víc jsem neříkal. A taky že jo. Co ty jsi vůbec zač? Mluvíš,
jako by sis o sobě myslel, že jsi Napoleon Bonaparte.“ Na okamžik se
upřeně zadíval na jinocha a pak dlouhými kroky odcházel.
Jinoch zavolal divoce za kamarádem: „No, kvůli tomu se ještě nemusíš
vztekat!“ Ale hlučný voják pokračoval v chůzi a nic neodpověděl.
Když uražený druh zmizel, cítil se jinoch sám v celém vesmíru. Pokus
objevit v jejich názorech aspoň špetku podobnosti selhal a on se cítil
ještě ubožejší než předtím. Zřejmě se nikdo nedostal do křížku s tako-
vým strašlivým osobním problémem. Považoval se za duchovního vyvr-
žence.
Šel pomalu do svého stanu a natáhl se na přikrývku po boku chrápa-
jícího dlouhána. V temnotě měl vidiny strachu o tisíci jazycích, které
mu budou blábolit za zády a přimějí ho uprchnout, zatím co ostatní pů-
jdou chladnokrevně hájit svoji vlast. Připouštěl si, že na tohoto netvora
nestačí. Cítil, že bude těm hlasům naslouchat jediným velikým uchem
všech nervů svého těla, zatím co ostatní zůstanou tupí a hluší.

22
 A jak ho při těchto bolestných myšlenkách obléval pot, slyšel tiché,
jasné výroky. „Sázím pět.“ „Zvedni na šest.“ „Sedm.“ „Dobrá, sedm.“
Hleděl upřeně na rudý tetelivý odlesk ohně na bílé stěně stanu, dokud
vyčerpán a chorý svými jednotvárnými mukami neusnul.

23
 KAPITOLA III
Když přišel další večer, kolony, proměněné v purpurové pruhy, přešly
v dvojstupu po dvou pontonových mostech. Oslnivý oheň dal vodám
řeky nádech vína. Jak jeho paprsky ozařovaly pohybující se masy vojska,
vyvolaly tu a tam náhlé stříbrné a zlaté záblesky. Na druhém břehu se
klikatilo proti obloze temné a tajemné pásmo kopců. Hlasy nočního
hmyzu slavnostně zpívaly.
Po překročení řeky byl jinoch přesvědčen, že mohou být každým
okamžikem znenadání strašlivě přepadeni ze slují sklánějícího se lesa.
Ostražitě upíral oči do temnoty.
Ale pluk došel bez překážky na tábořiště a vojáci usnuli chrabrým
spánkem unavených mužů. Ráno je zburcovali a s čerstvou energií se
hrnuli po úzké cestě, která vedla hluboko do lesa.
Za tohoto spěšného pochodu ztratil pluk mnoho znaků nového útvaru.
Muži začali počítat míle na prstech a byli unavení. „Bolavé nohy
a zatraceně mizerné porce mináže, to je všecko,“ řekl hlučný voják. Byli
samý pot a repot. Po nějakém čase začali odkládat tornistry. Někteří je
lhostejně pohodili; jiní je pečlivě ukryli, tvrdíce, že mají v úmyslu
v příhodnou dobu se pro ně vrátit. Muži se vyprošťovali z tlustých košilí.
Teď už málokdo měl na sobě více než nutný oděv, přikrývky, batoh
s jídlem, polní láhev a zbraň s náboji. „Teď se dá jenom jíst a střílet,“ řekl
jinochovi dlouhán. „To je všecko, co máš na práci.“
Těžkopádná pěchota z teorie se náhle proměnila v pružnou a čilou
pěchotu v praxi. Pluk, zbavený břemene, získal novou hybnost. Ale stalo
se to za cenu ztráty užitečných tornister a celkem velmi dobrých košil.
Pluk však dosud nevypadal jako ostřílení vojáci. Veteránské pluky
v armádě byly obyčejně jen nepočetné skupiny mužů. Jednou, když útvar
poprvé vyšel, několik obcházejících veteránů si povšimlo, jak je jejich
kolona dlouhá, a oslovili je takto: „Hej, chlapi, co je to za brigádu?“ A když

24
odpověděli, že tvoří pluk, a ne brigádu, starší vojáci se zasmáli a řekli:
„Propána!“
Také měli příliš podobné klobouky. Klobouky pluku mají správně
obrážet historii pokrývání hlavy za mnoho let. A mimo to zlatá písmena
na praporu ještě nevybledla, aby měla o čem vyprávět. Prapor byl nový
a krásný a praporečník pravidelně olejoval žerď.
Už zase armáda usedla v myšlenkách. Mužům pronikala do nozder
pokojná vůně jehličí. Lesem se rozléhal zvuk jednotvárných ran seke-
rou a hmyz klímající na hřadách broukal jako stařeny. Jinoch se vrátil
ke své teorii o modrých manévrech.
Avšak jednou v šerém svítání ho dlouhán kopl do nohy a pak, ještě
než se zcela probral, poznal, že běží po lesní cestě uprostřed mužů,
těžce oddychujících v prvních účincích tohoto spěchu. Polní láhev ho
rytmicky bouchala do stehna a batoh se lehce pohupoval. Při každém
kroku mu zámek pušky trošičku odskočil od ramene, což mělo za ná-
sledek pocit, jak nejistě mu sedí čapka na hlavě. Slyšel trhaně šeptané
výroky mužů: „Jářku – copak se vlastně – děje?“ „Hrome – pročpak si to
tak hasíme?“ „Bille – nepleť se mi pod nohy! Ty běžíš – jako kráva.“
A bylo slyšet pronikavý hlas hlučného vojáka: „Proč se k čertu tak že-
nou?“
Jinoch si pomyslil, že se vlhká mlha časného jitra zvedá tím chvatem
velkého množství vojska. Z dálky se náhle ozval praskot střelby.
Byl celý zmatený. Jak běžel se svými druhy, usilovně se pokoušel
přemýšlet, ale věděl jen jedno, že jestli upadne, ti, co jdou za ním, ho
pošlapou. Jako by potřeboval všech svých duševních schopností k to-
mu, aby ho vedly přes překážky nebo aby se jim vyhýbal. Cítil, že ho
dav unáší.
Slunce rozestřelo své odhalující paprsky a pluk za plukem se náhle
objevil před očima jako ozbrojenci vyrostlí ze země. Jinoch poznal, že
nastal čas. Teď má ukázat, zač stojí. Tváří v tvář své velké zkoušce si
chvilku připadal jako děcko a zdálo se mu, že má srdce hned pod kůží.
Využil času, aby se uvážlivě rozhlédl.

25
 Ale okamžitě viděl, že uniknout z pluku bude pro něho nemožné. Byl
jím obklopen kol dokola. A na všech čtyřech stranách byly železné zá-
kony zděděných zvyků a práva. Byl v pohyblivé krabici.
Když postřehl tuto skutečnost, napadlo ho, že si nikdy nepřál účastnit
se války. Nedal se k vojsku dobrovolně. Odvlekla ho nemilosrdně státní
moc. A teď ho ženou na jatky.
Pluk sestoupil se břehu a přebrodil malou bystřinu. Truchlivý proud
se pohyboval zvolna a z vody v černém stínu pohlédlo na muže několik
bílých bublinkových očí.
Když stoupali do kopce na druhé straně, rozduněla se dělostřelba.
A tu jinoch na mnoho věcí zapomněl, neboť pocítil náhlý popud zvěda-
vosti. Vyškrábal se po břehu tak hbitě, že by ho byl nepředčil ani žádný
krvežíznivec.
Očekával bitevní scénu.
Bylo tam několik políček, ovinutých a sevřených lesem. Po trávě
a mezi kmeny stromů zahlédl roztroušené houfy a klikaté řady harcov-
níků, kteří pobíhali sem a tam a stříleli po krajině. Po mýtině zalité slun-
cem a oranžově se lesknoucí probíhala temná bitevní čára. Zatřepetal se
prapor.
Ostatní pluky se těžce vlekly vzhůru po břehu. Brigáda se rozestavila
do bitevní linie a po krátké přestávce se pomalu vydala lesem za zády
ustupujících harcovníků, kteří neustále splývali se scénou a objevovali se
zase o kus dále. Měli vždy napilno jako včely a byli zcela zaujati svými
drobnými potyčkami.
Jinoch se snažil, aby mu nic neušlo. Zapomněl se opatrně vyhýbat
stromům a větvím a jeho neovládané nohy neustále zakopávaly o ka-
meny nebo se zaplétaly do trní. Uvědomil si, že se tyto rušné prapory
rudě vetkávají a zadírají do jemného pletiva tlumených zelení a hnědí.
Nevypadalo to jako vhodné místo pro bojiště.
Harcovníci vpředu ho uchvacovali. Jejich výstřely do houští nebo na
vzdálené význačné stromy mu vyprávěly celé tragédie – skryté, tajemné
a velkolepé.

26
 Jednou se šik setkal s tělem mrtvého vojáka. Ležel na zádech a poulil
oči k nebi. Žlutavě hnědá uniforma na něm divně visela. Jinoch si po-
všiml, že podrážky jeho bot jsou prošlapáním tenké jako dopisní papír,
a z velké díry v jedné botě žalostně trčelo mrtvé chodidlo. A jako by byl
toho mrtvého vojáka zradil osud. Ve smrti odhalil jeho nepřátelům
bídu, kterou za života možná dovedl před svými přáteli ukrýt.
Řady se kradmo rozevřely, aby se vyhnuly mrtvole. Nezranitelný
mrtvý si mezi nimi vynutil průchod. Jinoch dychtivě pohlédl do popela-
vého obličeje. Vítr zvedal žlutavě hnědý vous. Pohyboval se, jako by jej
hladila nějaká ruka. Jinoch neurčitě zatoužil obcházet a obcházet to tělo
a zírat na ně; živý cítil popud, aby se pokusil vyčíst z mrtvých očí odpo-
věď na onu věčnou otázku.
Za toho pochodu se jinochův zápal, nabytý v době, kdy bojiště neby-
lo ještě v dohledu, rychle vypařil. Jeho zvědavost byla ukojena zcela
snadno. Kdyby ho byl při výstupu na břeh zaujal nějaký prudký výjev,
plný divokého vzruchu, byl by se s řevem rozběhl kupředu. Tento útok
na přírodu byl příliš klidný. Měl příležitost uvažovat. Měl čas podivovat
se sám sobě a pokoušet se ověřit si své vjemy.
Zmocnily se ho nesmyslné myšlenky. Napadlo ho, že nemá rád tu
krajinu. Ohrožuje ho. Přejel mu mráz po zádech, a věru jako by mu ani
kalhoty na nohou vůbec nepadly.
Dům stojící pokojně daleko v lukách mu připadal zlověstný. Lesní
stíny vypadaly hrozivě. Byl si jist, že tam v tom průhledu číhají zástupy
se zuřivýma očima. Přepadla ho myšlenka, že se generálové vůbec ne-
vyznají v situaci. Všecko je to jenom past. Najednou se tyto sevřené lesy
rozježí hlavněmi pušek. V týlu se objeví železné brigády. Všichni budou
obětováni. Generálové jsou hlupáci. Nepřítel okamžitě pohltí celý útvar.
Napjatě se rozhlížel, očekávaje, že spatří, jak se k němu kradmo blíží
smrt.
Napadlo ho, že musí vystoupit z řady a pronést řeč ke svým druhům.
Nesmějí být pobiti jako vepři; a byl si jist, že k tomu dojde, jestliže je
nezpraví o nebezpečí. Generálové jsou idioti, když je posílají pochodem
do opravdové klece. V celém tomhle oddílu má jen jeden člověk oči

27
otevřené. Vystoupí z řady a učiní projev. Na jazyku měl pronikavá
a vášnivá slova.
Kolona rozpadlá v terénu na pohyblivé zlomky poklidně postupovala
přes louky a lesy. Jinoch pohlédl na své nejbližší sousedy a většinou viděl
výraz hlubokého zájmu, jako by zkoumali něco okouzlujícího. Jeden nebo
dva kráčeli s přepjatě zmužilým výrazem, jako by už byli v boji až po uši.
Jiní šli jako po tenkém ledu. Většina neostřílených nováčků vypadala
klidně a zaujatě. Teď uvidí válku, to rudé zvíře – válku, boha naběhlého
krví. A byli hluboce zabráni do tohoto pochodu.
Při tom pohledu jinoch zadržel výkřik v hrdle. Poznal, že i kdyby vrá-
vorali strachem, vysmáli by se jeho varování. Dobírali by si ho, a kdyby
to bylo možné, házeli by po něm kdečím. A kdyby se třeba mýlil, po tako-
vém šíleném projevu by musel zalézt jako červ.
Vzal tedy na sebe vzezření člověka, který ví, že je samojediný odsou-
zen k nepopsatelné odpovědnosti. Vlekl se s tragickými pohledy k nebi.
A tu ho přistihl mladý poručík jeho setniny a začal ho horlivě tlouci
šavlí, při čemž hlasitě a urážlivě vykřikoval: „No tak, mládenče, pěkně do
řady. Žádné uhýbání tady nestrpím.“ S přiměřeným spěchem přidal ji-
noch do kroku. A nenáviděl poručíka, který nemá pochopení pro bystré
duchy. Je to jenom hrubec.
Po nějakém čase zastavili armádu v kostelním příšeří lesa.
Ještě bouchaly pušky pilných harcovníků. Chrámovými loďmi lesa by-
lo vidět vznášející se dým jejich pušek. Někdy se zvedl v malých koulích,
bílých a souvislých.
Při této zastávce mnozí z pluku začali před sebou vršit drobné ko-
pečky. Používali k tomu kamení, klacků, hlíny a všeho, co podle jejich
mínění mohlo odvrátit kulku. Někteří si vystavěli poměrně vysoké ko-
pečky, kdežto jiní byli zřejmě spokojeni s malými.
Tato činnost vyvolala mezi muži debatu. Někteří si přáli bojovat ja-
ko v souboji, přesvědčeni, že je správné stát vzpřímeně a být od nohou
až po čelo terčem. Říkali, že pohrdají triky opatrníků. Ale jiní jim odpo-
vídali posměšky a ukazovali po obou bocích na veterány, kteří se hra-

28
bali v zemi jako jezevčíci. Zakrátko byla podél čela pluku hotová bari-
káda. Brzy však dostali rozkaz odtamtud se stáhnout.
To jinocha omráčilo. Zapomněl, jak se sžíral při postupu vpřed. „Ale
pročpak nás sem teda přivedli?“ vyptával se dlouhána. Ten se s klidnou
důvěřivostí pustil do obtížného výkladu, ačkoli byl nucen opustit malou
záštitu z kamení a hlíny, které věnoval mnoho péče a obratnosti.
Když pluku určili nové postavení, vznikla ze snahy všech o vlastní
bezpečnost další řada malých zákopů. Svou polední dávku mináže
snědli za třetí řadou. Také odtamtud byli staženi. Vodili je pochodem
z místa na místo, jak se zdálo, zcela bezcílně.
Jinoch se naučil znát, že se člověk v bitvě docela mění. Viděl v takové
změně svou spásu. Proto bylo toto čekání pro něho hotovým očistcem.
Zmocnila se ho horečná netrpělivost. Domníval se, že je to známka
bezplánovitosti generálů. Obrátil se se svými stížnostmi na dlouhána.
„Já to už dál nevydržím,“ křičel. „Nevím, co to má za smysl, ušlapat si
nohy pro nic za nic.“ Zatoužil po návratu do tábora, věda, že tohle jsou
jen modré manévry; nebo třeba jít do bitvy a přesvědčit se tam, že po-
chyboval bláhově a že je ve skutečnosti mužem tradiční statečnosti. Na-
pětí přítomné situace mu připadalo nesnesitelné.
Rozjímavý dlouhán si udělal sendvič z tvrdého sucharu a vepřového
masa a bezstarostně jej zhltl. „No, přece musíme poslat po krajině prů-
zkumné hlídky, aby se nám nepřítel nedostal moc na tělo nebo aby ho
hlídky odkryly a podobně.“
„Pchá!“ zvolal hlučný voják.
„Ale,“ zvolal jinoch, stále ještě znervóznělý, „radši bych něco dělal,
než se celý den trmácet krajem a jenom se vyčerpávat.“
„Já taky,“ řekl hlučný voják. „To není správné. Povídám, kdyby tuhle
armádu ved někdo s troškou rozumu, tak –“
„Drž hubu!“ zařval dlouhán. „Ty blázínku. Ty zatracená potvůrko.
Ještě nemáš na sobě tenhle kabát a kalhoty půl roku, a už mluvíš, jako
bys –“

29
 „No, já přece už chci bojovat,“ přerušil ho hlučný voják. „Nepřišel
jsem sem na procházku. Procházet jsem se moh doma – pěkně kolem
dokola stodoly, jestli jsem se chtěl projít.“
Zrudlý dlouhán polykal další sendvič, jako by bral v zoufalství jed.
Ale jak žvýkal, jeho tvář se postupně zase uklidňovala a upokojovala.
Nemohl se rozzuřit do vášnivé hádky nad takovými sendviči. Při jídle
měl vždycky výraz blaženého rozjímání nad potravou, kterou do sebe
pořádal. Tehdy jako by jeho duch obcoval s jídlem.
Nové okolí a okolnosti přijal s velkou chladnokrevností a při každé
příležitosti pojedl něco ze svého batohu. Při pochodu kráčel dlouhými
kroky lovce, nenamítaje nic ani proti tempu, ani proti vzdálenosti.
A vůbec se neozval, když ho třikrát odveleli od ochranných hromádek
z hlíny a kamene, z nichž každá byla velkolepou ukázkou dovednosti,
hodnou toho, aby byla zasvěcena jménu jeho babičky. Odpoledne pluk
přešel přes stejnou prostoru, kudy se ubíral ráno. Krajina už nepůsobi-
la na jinocha hrozivě. Srostl s ní a zdůvěrněla mu.
Avšak když vstupovali do nové oblasti, znovu ho přepadly jeho staré
obavy o hlouposti a neschopnosti, ale tentokrát se zatvrdil a nechal po-
chybnosti blábolit. Byl zaujat svým problémem a ve svém zoufalství
dospěl k závěru, že ta nesmyslnost tak moc nevadí.
Jednou ho napadlo, že nejlepším závěrem bude dát se rovnou zabít
a mít po starostech. Když se tak po očku díval na smrt, usoudil, že to není
nic jiného než odpočinek, a na okamžik se ho zmocnil úžas, že by se měl
nějak zvlášť vzrušovat pro pouhé zabití. Zemře, odejde někam, kde se
dočká pochopení. Je bezúčelné očekávat, že jeho hluboké a jemné po-
střehy ocení takoví lidé, jako je poručík. Jenom v hrobě se dočká pocho-
pení.
Palba potyček zesílila do protáhlého klapotu. Mísil se s ním vzdálený
jásot. Promluvila dělostřelba.
Jinoch mohl přímo před sebou pozorovat utíkající harcovníky. Proná-
sledovaly je zvuky střelby z pušek. Za chvíli bylo vidět žhavé, zhoubné
záblesky z ručnic. Mračna dýmu se táhla pomalu a nestoudně lukami
jako slídivé přeludy. Hřmot zesílil jako rachot blížícího se vlaku.

30
 Brigáda vpředu a po jejich pravici nastoupila s pronikavým řevem do
boje. Bylo to, jako by vybuchla. A pak ležela natažená v dálce za dlouhou
šedou stěnou a bylo třeba dvakrát se podívat, aby člověk zjistil, že je to
dým.
Jinoch zapomněl na svůj pěkný úmysl dát se zabít a hleděl očarován.
Rozšířené oči zaujatě patřily na děj na scéně. Ústa měl trochu poote-
vřená.
Najednou ucítil na rameni těžkou a smutnou ruku. Procitl z omáme-
ného pozorování, obrátil se a spatřil hlučného vojáka.
„To je moje první a poslední bitva, kamaráde,“ řekl hlučný voják
s hlubokou zasmušilostí. Byl dočista bledý a dívčí rty se mu chvěly.
„Cože?“ zašeptal jinoch v nesmírném úžasu.
„To je moje první a poslední bitva, kamaráde,“ pokračoval hlučný
voják. „Něco mi říká –“
„Co?“
„Je se mnou hned naponejprv amen a – a k-kdybys tak odevzdal tyhle
věci – našim – doma.“ Skončil tetelivým vzlykem lítosti nad sebou sa-
mým. Podal jinochovi balíček v žluté obálce.
„Proč k čertu –“ spustil znovu jinoch.
Ale hlučný voják na něho pohlédl jako z hlubin hrobu, prorocky
zvedl ochablou ruku a odvrátil se.

31
 KAPITOLA IV
Brigáda stanula na pokraji lesíka. Muži se krčili mezi stromy a namířili
své nepokojné pušky do polí. Snažili se prohlédnout dýmem.
V té mlze rozeznávali utíkající muže. Někteří vykřikovali noviny a ve
spěchu gestikulovali.
Mužstvo nového pluku dychtivě pozorovalo a naslouchalo a jazyky se
jim roztlachaly o bitvě. Rozhlašovali zvěsti, které přiletěly z neznáma
jako ptáci.
„Říkají, že Perryho zahnali s velkými ztrátami.“
„Ano, Carrott šel do lazaretu. Říkal, že je mu zle. Setnině G teď velí
ten čiperný poručík. Kluci říkají, že už nebudou sloužit pod Carrottem,
i kdyby měli všichni zběhnout. Vždycky věděli, že je –“
„Zajali Hannisesovu baterii.“
„Vůbec ne. Viděl jsem Hannisesovu baterii tam dál vlevo ani ne před
čtvrthodinou.“
„Ale –“
„Generál říká, že nasadí celý 304. pluk, až do toho půjdem, a pak, ří-
ká, uděláme takovou melu, jakou nedokázal ještě žádný jiný regiment.“
„Prý to tam nalevo dopadá pro nás bledě. Nepřítel prý zahnal naše
do příšerného močálu a zajal Hannisesovu baterii.“
„Ani zdání. Hannisesova baterie tady byla před minutou.“
„Z toho mladého Hasbroucka je dobrý důstojník. Ten se nelekne ni-
čeho.“
„Potkal jsem jednoho mládence od 148. mainského pluku a jeho bri-
gáda prý bojovala v průseku s celou povstaleckou armádou plné čtyři
hodiny a pobila jich asi pět tisíc. Říká, že ještě jednu takovou bitvu, a je
po válce.“
„Bill se vůbec nebál. Kdepak! Tak to teda ne. Bill se tak hned nezalek-
ne. Jenom měl vztek, to teda jo. Když mu ten chlap šláp na ruku, vstane
a povídá, že rád obětuje ruku za vlast, ale to že by musel být pěkný blbec,
kdyby si po ní nechal šlapat od každého blbého zálesáka, co jich kde je.

32
A tak teda nešel do lazaretu proto, aby se tím ulil z boje. Má rozmačkané
tři prsty. Ten mizera doktor mu je chtěl amputovat a Bill prý spustil boží
dopuštění. Je to zvláštní chlap.“
Hluk vpředu zmohutněl v strašlivý chór. Jinochovi a jeho kamará-
dům zamrzla řeč. Zahlédli prapor, jak se zlostně otřásá v kouři. Vířily
tam rozmazané obrysy vojáků. Polem se přehnal zmatený proud mužů.
Jedna baterie měnila v šíleném trysku postavení a vpravo i vlevo roz-
sévala opozdilce.
Přes namačkané hlavy vojska v záloze přeletěl granát, ječící jako duch
bouře. Zapadl do lesíka a s rudým výbuchem vyhodil do výše hnědou
hlínu. Slabě se rozpršelo jehličí.
Mezi větvemi se rozhvízdaly kulky a bodaly do stromů. K zemi se sná-
šely větvičky a listí. Bylo to, jako by se rozmachovalo tisíc drobounkých
a neviditelných seker. Mnozí vojáci vytrvale uskakovali a uhýbali hlavou.
Poručík jinochovy setniny byl střelen do ruky. Začal tak úžasně klít,
že řadami pluku proběhl nervózní smích. Důstojníkovo rouhání znělo
tak konvenčně. Uvolnilo napjaté smysly nováčků. Choval se, jako když se
doma udeří kladívkem do prstů.
Pečlivě odtahoval poraněný úd od boku, aby mu krev nekapala na
kalhoty.
Kapitán setniny zastrčil šavli pod paži, vytáhl kapesník a zavazoval
jím poručíkovi ránu. A hádali se, jak se má rána správně obvázat.
V dálce sebou bláznivé škubal bitevní prapor. Jako by se namáhavě
snažil vyprostit ze smrtelných muk. Velikou vlnu dýmu protínaly vodo-
rovné záblesky.
Z dýmu se vynořovali divoce pelášící muži. Přibývalo jich, až zřejmě
byla na útěku celá setnina. Prapor náhle klesl, jako by umíral. Jeho po-
hyb při pádu byl posunkem zoufalství.
Za stěnami dýmu se ozval divoký řev. Šedé a rudé obrysy se rozpadly
v nespořádaný dav, který pádil jako stádo divokých koní.
Ostřílené pluky vpravo i vlevo od 304. pluku se jim okamžitě začaly
posmívat. S vášnivým zpěvem kulek a se strašidelným ježibabím vřís-
kotem granátů se mísily hlasité kočičí skřeky a žertovné rady, kam by
se mohli bezpečně uchýlit.

33
 Ale nový pluk hrůzou sotva dýchal. „Proboha! Saunderse to rozmač-
kalo!“ šeptal muž vedle jinocha. Ucouvli a skrčili se, jako by jim hrozila
povodeň.
Jinoch rychlým pohledem přelétl modré řady pluku. Profily mužů
byly nehybné, jako vytesané; dodatečně si vzpomněl, že praporečník
stál s roztaženýma nohama, jako by čekal, že ho někdo srazí k zemi.
Další namačkaný zástup přešel spěšně po jejich boku. Tu a tam uná-
šel proud důstojníky jako rozhořčené smítky. Bill kolem sebe šavlemi
a levou pěstí, tloukli do všech hlav, které měli v dosahu. Kleli jako lou-
pežníci.
Jeden důstojník na koni se vztekal tak zběsile jako zhýčkané děcko.
Zuřil hlavou, pažemi i nohama.
Jiný, velitel brigády, se s řevem hnal kolem. Ztratil klobouk a unifor-
mu měl v nepořádku. Připomínal člověka, který vyskočil z postele a běží
k požáru. Jeho kůň často ohrožoval kopyty hlavy utíkajících mužů, ale
odpelášili s mimořádným štěstím. V tom shonu zřejmě všichni ohluchli
a oslepli. Nedbali ani nejmohutnějších a nejdelších nadávek, které se na
ně sypaly se všech stran.
Často bylo možno z této vřavy zaslechnout otrlé žerty kritických ve-
teránů; ale ustupující muži si zřejmě nebyli ani vědomi přítomnosti
diváků.
Odlesk bitvy, který na okamžik zazářil s tváří šíleného proudu, vnukl
jinochovi pocit, že ani mocné ruce z nebe by ho nestačily udržet na místě,
jen kdyby ho nohy chtěly rozumně poslouchat.
Ve všech těch tvářích byly stopy zděšení. Zápas v dýmu se zveličeně
obrážel v bílých tvářích a v očích planoucích jedinou touhou.
Pohled na tento zběsilý úprk působil mocně jako povodeň, která by
dovedla strhnout se země dříví, kamení i lidi. A oni v záloze mají vydr-
žet. Zbledli a zpevněli, zrudli a rozechvěli se.
Uprostřed toho zmatku napadla jinocha jen jediná drobná myšlenka.
Složitá nestvůra, která přinutila ony oddíly k útěku, se ještě neobjevila.
Rozhodl se, že se na ni podívá, a pak nejspíše bude prchat ještě rychleji
než ti nejrychlejší.

34
 KAPITOLA V
Pak přišly chvíle čekání. Jinoch si přitom pomyslel na ulici u nich doma
v městečku někdy na jaře před průvodem cirkusáků. Vzpomněl si, jak
tam jako malý rozechvělý chlapec čekal, až bude moci jít za ošumělou
dámou na bílém koni nebo za kapelou na zašlém parádním voze. Viděl
žlutou cestu, řady dychtivců a střízlivé domy. Obzvlášť si vzpomínal na
staříka, který sedával před krámem na bedně od sucharů a předstíral,
že pohrdá takovou podívanou. Myslí se mu valilo na tisíc podrobností
barev a tvarů. Nejjasněji viděl toho staříka na bedně od sucharů.
Někdo vykřikl: „Už jsou tady!“
Mezi muži bylo slyšet šum a šepot. Horečně se snažili, aby měli po
ruce co nejvíce nábojů. Přesouvali si pouzdra na různá místa a velmi
pečlivě si je upravovali. Chovali se, jako by zkoušeli sedm set nových
klobouků.
Dlouhán, když si připravil pušku, vytáhl cosi jako červený kapesník.
Omotával a upravoval si jej kolem krku s vybranou pozorností, když tu
se rozezněl po celém šiku tlumený výkřik.
„Už jsou tady! Už jsou tady!“ Klaply závěry pušek.
Přes pole zamořená dýmem se hnal s ječivými výkřiky hnědý dav
běžících mužů. Blížili se nachýleni a mávali puškami ve všech možných
úhlech. Prapor, nakloněný dopředu, spěchal vpřed téměř v čele vojáků.
Když je jinoch spatřil, okamžitě se lekl, že třeba nemá nabitou pušku.
Stál, pokoušeje se spořádat popletený rozum, aby si vybavil okamžik,
kdy ji nabil, ale nepodařilo se mu to.
Generál bez klobouku zastavil zpoceného koně u plukovníka 304. plu-
ku. Zahrozil mu pěstí u obličeje. „Musíte je odrazit,“ křikl divoce, „musíte
je odrazit!“
Plukovník začal v rozčilení koktat. „Ddd-dobře, pane generále, dobře,
na mou duši! Vvv-vynasnažíme se, pane generále.“ Generál mu vztekle
pokynul a odcválal. Plukovník, snad aby si ulevil, začal nadávat jako poli-

35
tý papoušek. Jinoch, který se rychle obrátil, aby se přesvědčil, že vzadu
není žádných překážek, spatřil, že se velitel dívá na své mužstvo nanej-
výš pohoršeně, jako by nade vše litoval, že má s nimi něco společného.
Muž po jinochově boku si brumlal jako pro sebe: „Teď jsme v tom!
Teď jsme v tom!“
Vzadu kapitán setniny vzrušeně přecházel sem a tam. Mluvil k nim
lichotivě jako učitelka k shromážděným chlapcům se slabikáři. Jeho řeč
byla samé nekonečné opakování. „Šetřte si náboje, chlapci – nestřílejte,
dokud vám neřeknu – neplýtvejte náboji – počkejte, až budou docela
blízko – nedejte se setsakra zjančit –“
Jinochovi proudil pot po obličeji, špinavém jako u brečícího kloučka.
Často si nervózním pohybem otíral oči rukávem. Ústa měl dosud po-
otevřená.
Jediný pohled na louku hemžící se nepřátelskými vojáky, a ihned
přestal přetřásat otázku, zdali je jeho zbraň nabita. Dříve než byl při-
praven spustit – dříve než si pořádně uvědomil, že je připraven k boji –
trhl poslušnou, vyváženou puškou do palebné polohy a po prvé divoce
vystřelil. A už zacházel se zbraní jako automat.
Náhle zapomněl na sebe a už před sebou neviděl hrozivý osud. Ne-
byl už lidskou bytostí, ale článkem. Cítil, že je součástí něčeho – pluku,
armády, myšlenky nebo vlasti, co je v smrtelném nebezpečí. Slil se jako
tavený kov do společné osobnosti, vedené jedinou touhou. Nějakou
chvíli ani nemohl uprchnout, jako se nemůže vzbouřit a odtrhnout ma-
líček na ruce.
Kdyby ho bylo napadlo, že pluku hrozí zkáza, snad by se byl dokázal
od něho amputovat. Ale jeho hlučnost mu dodala jistoty. Pluk byl jako
ohňostroj, který jednou zažehnut pokračuje nezávisle na okolnostech,
dokud neochabne jeho oslnivá životnost. Pluk mohutně supěl a bouchal.
Jinoch si představoval zemi před plukem posetou poraženými nepřáteli.
Neustále si byl kolem sebe vědom přítomnosti svých druhů. Pocit
bojového bratrství mu dokonce připadal mocnější než věc, pro kterou
se bijí. Bylo to tajemné sbratření, zrozené z dýmu a nebezpečí smrti.

36
 Má úkol. Je jako tesař, který už vyrobil mnoho truhlic a vyrábí vždy
novou truhlici, jenže teď se zračí v jeho pohybech šílený chvat. Sám se
v myšlenkách hnal dál na jiných místech, právě tak jako si tesař hvízdá
při práci a myslí na svého přítele nebo nepřítele, na domov nebo na
hospodu. Ale tyto trhavé sny se mu už pak nikdy nevybavily úplně,
zůstaly jen masou rozmazaných tvarů.
Ihned pocítil účinky válečného prostředí – naskakující kapičky potu,
dojem, že mu oční bulvy prasknou jako rozžhavené kameny. Uši měl
plné kypivého řevu.
Hned nato vyvstala rudá zuřivost. Probudilo se v něm prudké rozhoř-
čení mučeného zvířete, dobrosrdečné krávy sužované psy. Rozběsnil se
na svou pušku, které se dá užít vždy jen proti jednomu životu. Zatoužil
řítit se kupředu a rdousit prsty. Prahl po síle, která by mu dala moc vše-
obsáhlým pohybem všechno smést. Poznal svou nemohoucnost a jeho
zuřivost se změnila v zuřivost štvaného zvířete.
Jak byl ponořen do dýmu mnoha pušek, nebyl rozlícen ani tak na
muže, kteří se, jak věděl, ženou proti němu, jako spíše na vířivé přeludy
bitvy, které ho dusily, cpaly mu své kouřové řízy do vyprahlého hrdla.
Zápasil šíleně o oddech pro své smysly, o vzduch, jako dusící se děcko
útočí na vražedné přikrývky.
Ve všech tvářích plápolala žhavá zuřivost, smíšená s jakýmsi výra-
zem napětí. Mnozí z mužů vydávali tiché zvuky a tento tlumený jásot,
mručení, kletby i modlitby tvořily divoký, barbarský zpěv, spodní
proud zvuků, podivný a zpěvavý, pod zvučnými akordy válečného po-
chodu. Muž po jinochově boku něco blábolil. Bylo v tom cosi měkkého
a něžného jako samomluva děcka. Dlouhán hlasitě klel. Ze rtů mu vy-
cházel černý proud vybraných nadávek. Z ničeho nic kdosi nevrle vy-
jekl, jako když nemůže najít klobouk. „Ale pročpak nám nejdou na po-
moc? Proč nepošlou posily? Cožpak si myslí –“
Jinoch ve svém bitevním spánku to slyšel, jak slyší klímající člověk.
Byl tu zvláštní nedostatek hrdinských póz. Muži, kteří se ve svém zu-
řivém shonu skláněli a zase vzpínali, zaujímali nejnemožnější postoje.
Ocelové nabijáky s neustálým lomozem řinčely a zvonily, jak je muži

37
zuřivě vráželi do horkých hlavní. Chlopně nábojnic měli všichni rozepja-
té a ty se při každém pohybu pitomě klátily. Když už měli nabito, muži
vymršťovali pušky k rameni a pálili bez zjevného cíle do dýmu nebo na
některou z těch rozmazaných pohybujících se postav, které se na poli
před plukem rozrůstaly a rozrůstaly jako loutky pod rukou kouzelníka.
Důstojníci vzadu na svých úsecích nic nedbali na to, aby zaujímali ma-
lebné postoje. Poskakovali sem a tam a ječeli své pokyny a povzbuzová-
ní. Jejich řev dosáhl neslýchaných rozměrů. Marnotratně plýtvali energií
svých plic. A často se div nestavěli na hlavu, jak se úzkostlivě snažili sle-
dovat nepřítele na druhé straně valícího se dýmu.
Poručík jinochovy setniny se srazil s vojákem, který s vřískotem
prchl při první salvě svých druhů. Za přední linií se mezi těmi dvěma
odehrávala osamělá scénka. Muž ječel a civěl jako pitomá ovce na po-
ručíka, který ho popadl za límec a zpracovával ho údery. Spoustou ran
ho zahnal zpět do bojového šiku. Voják šel mechanicky, tupě, se zvíře-
címa očima upřenýma na poručíka. Snad mu poručíkův hlas vyjadřoval
něco nadpřirozeného – přísný, tvrdý, bez jediné známky strachu. Poku-
sil se znovu nabít pušku, ale třesoucí se ruce to nedokázaly. Poručík byl
nucen mu pomoci.
Tu a tam se muži hroutili jako otýpky. Kapitán jinochovy setniny byl
zabit hned na začátku srážky. Jeho tělo leželo natažené, jako by unaveně
odpočíval, ale v tváři měl užaslý a lítostivý výraz, jako by si myslel, že mu
některý přítel zahrál špatný kousek. Blábolící muž byl škrábnut kulkou
a po obličeji mu široce proudila krev. Přitiskl si obě ruce k hlavě. „Ó!“
vykřikl a utíkal. Jiný náhle zachrčel, jako by ho byl někdo udeřil holí do
břicha. Sedl si na zem a díval se žalostně. V očích měl němou, neurčitou
výčitku. Kus dál v bitevní linii jednomu muži, stojícímu za stromem, roz-
tříštila dělová koule kolenní kloub. Okamžitě odhodil pušku a oběma
rukama popadl strom. A tam zůstal, tiskl se zoufale ke kmeni a křičel
o pomoc, aby se mohl pustit stromu.
Nakonec se po rozechvělém bitevním šiku rozlehl jásavý řev. Střelba
zeslábla z ohlušujícího lomozu na poslední mstivě pleskající rány. Jak
dým zvolna odplouval, jinoch poznal, že útok odrazili. Nepřítel byl roz-

38
prášen na vzdorné skupinky. Spatřil, jak se jeden muž vyšplhal nahoru
na plot, posadil se obkročmo na vrchní příčku a vystřelil na rozlouče-
nou. Vlny ustoupily a zanechaly po zemi kusy temných trosek.
Někteří z pluku se jali šíleně hulákat. Mnozí mlčeli. Zřejmě se po-
koušeli vyznat sami v sobě.
Když mu z žil vyprchala horečka, jinoch si myslel, že se nakonec za-
lkne. Uvědomil si, v jak páchnoucím ovzduší bojoval. Kapala z něho špína
jako z dělníka v slévárně. Popadl polní láhev a dlouze se napil zteplalé
vody.
S obměnami šla po celém šiku jedna věta. „Přece jsme je odrazili.
Odrazili jsme je; ať nás vezme ďas, jestli to není pravda!“ Muži to říkali
blaženě, mžourajíce jeden na druhého s umazanými úsměvy.
Jinoch se obrátil, aby se podíval dozadu i napravo a nalevo. Zakusil
radost člověka, který má nakonec kdy se rozhlédnout.
U nohou jim leželo několik strašidelných nehybných těl. Byla fantas-
ticky zkroucená. Paže měla ohnuty a hlavy zvráceny neuvěřitelným
způsobem. Vypadalo to, jako by mrtví byli nejspíš spadli odněkud z vel-
ké výšky, že se dostali do takových poloh. Vyhlíželi, jako by byli vyklo-
pení z nebe na zem.
Ze svého postavení za lesíkem vymršťovala baterie granáty. Záblesky
děl z počátku jinocha děsily. Myslel si, že míří přímo na něho. Mezi stro-
my pozoroval černé postavy dělostřelců při rychlé a horlivé námaze.
Jejich práce vypadala složitě. Divil se, že uprostřed zmatku nezapome-
nou na její pravidla.
Děla dřepěla v řadě jako divošští pohlaváři. Pustila se do prudké
a zuřivé hádky. Byl to ponurý mejdan indiánských čarodějů. Jejich pilní
sloužící pobíhali sem a tam.
Dozadu chmurně kráčel malý průvod raněných. Byl to proud krve
z rozedraného těla brigády.
Vpravo i vlevo se táhly temné šiky jiných útvarů. Jinochovi se zazdálo,
že daleko vpředu rozeznává pohyblivější davy, vyrážející v klínech z lesa.
Dávaly tam tušit nesčetné tisíce.

39
 Jednou spatřil droboučkou baterii, jak se žene po čáře obzoru. Dro-
boučtí jezdci šlehali své droboučké koně.
Se svahu kopce se donesl zvuk jásotu a řinčení. Mezi listím zvolna
proudil dým.
Baterie promlouvaly s hromovým řečnickým zápalem. Tu a tam vlály
prapory a rudá barva pruhů byla v převaze. Prapory rozlévaly po tem-
ných šicích vojska kousíčky teplé barvy.
Při pohledu na bojové zástavy jinoch pocítil staré rozechvění. Byly
jako krásní ptáci, kteří čelí bouři s podivnou neohrožeností.
Jak naslouchal lomozu ze stráně, hlubokému, pulzujícímu hromobití,
které vycházelo odleva z dálky, a drobnějšímu hluku z mnoha stran,
napadlo ho, že tamti a tamti a tamti také bojují. Až dosud se domníval,
že má celou bitvu přímo před nosem.
Jak zíral kolem sebe, jinoch pocítil záblesk úžasu nad jasně modrou
oblohou a sluncem, ozařujícím stromy a louky. Překvapilo ho, že příroda
pokračuje pokojně ve svém zlatem pochodu uprostřed takové ďábelské
spouště.

40
 KAPITOLA VI
Jinoch se zvolna vzpamatovával. Postupně se vrátil do stavu, v němž se
mohl sám pozorovat. Chvíli omámeně zkoumal svou osobnost, jako by se
byl předtím nikdy neviděl. Pak sebral ze země čapku. Protáhl se v kabátě,
aby mu seděl pohodlněji, poklekl a zavázal si botu. Zamyšleně si otíral
začouzený obličej.
Tak už je konečně po všem! Obstál v nejtěžší zkoušce. Zvítězil nad
rudými, strašlivými svízeli války.
Pocítil extázi sebeuspokojení. Měl nejpříjemnější pocity v celém ži-
votě. Stoje jakoby stranou sama sebe, měl před očima poslední scénu.
Uvědomil si, že takto se bít mohl jen skvělý muž.
Cítil, že je pašák. Viděl se dokonce nadán takovými ideálními vlast-
nostmi, které považoval za zcela nedosažitelné. Usmíval se v hlubokém
uspokojení.
Vůči svým druhům zářil něžností a dobrosrdečností. „Jéje, to je ale
teploučko!“ řekl vlídně muži, který si rukávy kabátu otíral z obličeje
proudy potu.
„Baže!“ řekl muž a družně vycenil zuby. „Ještě jsem nezažil tak pi-
tomé vedro.“ Rozkošnicky se natáhl na zemi. „Bodejť! A doufám, že teď
máme od bojování aspoň na týden pokoj.“
Jinoch si tiskl ruce a vřele rozmlouval s muži, jejichž rysy mu byly
známé, ale s kterými se nyní cítil svázán pevným poutem. Pomohl na-
dávajícímu kamarádovi ovázat si ránu na holeni.
Ale znenadání se řadami nového pluku všude rozlehly užaslé výkřiky.
„Už jsou tu zas! Už jsou tu zas!“ Muž, který se předtím roztáhl po zemi,
vyskočil a zvolal: „Proboha!“
Jinoch obrátil spěšně oči na louku. Rozeznal postavy, jak se v masách
vzdouvají ze vzdáleného lesa. Opět spatřil nakloněný prapor spěchat
dopředu.

41
 Granáty, které už nějaký čas přestaly pluk obtěžovat, se opět rozvířily
vzduchem a vybuchovaly v trávě nebo v listí stromů. Vypadaly jako po-
divné válečné květiny, rozpukávající divokými květy.
Muži hlasitě zaúpěli. Třpyt v očích jim pohasl. Jejich zmazané tváře
teď vyjadřovaly hlubokou sklíčenost. Pomalu pohybovali ztuhlými těly
a v skleslé náladě pozorovali, jak se nepřítel zběsile přibližuje. Otroci,
lopotící se v chrámu tohoto boha, pocítili v srdci vzpouru proti jeho přík-
rým příkazům.
Reptali a navzájem si stěžovali. „Jářku, všeho dobrého moc škodí!
Proč nám někdo nepošle posily?“
„Tenhle druhý nářez přece už nevydržíme! Nepřišel jsem přeprat
celou tu zatracenou povstaleckou armádu.“
Jeden z nich vyrazil žalostný výkřik. „Bill Smithers měl radši šláp-
nout na ruku mně, místo abych mu na ni šláp já!“ Bolavé klouby pluku
praskaly, když se namáhavě vrhal do obranného postavení.
Jinoch měl oči navrch hlavy. Myslel si, že se to nemožné přece ne-
může stát. Čekal, jako by doufal, že se nepřítel najednou zastaví, omluví
a s úklonami vzdálí. Je to všecko omyl.
Ale někde v přední linii pluku začala střelba a rozběhla se oběma
směry. Vodorovné vrstvy plamenů vytvořily velká oblaka dýmu, která se
válela a zmítala v mírném větru na chvilku při zemi a pak se provalila
mezi šiky jako branou. Oblaka měla ve slunečních paprscích zemitě žlu-
tou barvu a ve stínu byla chmurně modrá. Prapor se občas ztratil pohl-
cen mlhou par, ale nejčastěji vyčníval obléván sluncem a zářivý.
Jinochovy oči dostaly výraz, jaký lze spatřit ve zřítelnicích ztrhaného
koně. Krk se mu chvěl nervózní slabostí a svaly paží měl strnulé a bez
krve. Také jeho ruce vypadaly veliké a neobratné, jako by na nich měl
neviditelné rukavice. A v kolenních kloubech se cítil velmi nejistý.
Počala se mu vybavovat slova, jichž užili jeho druhové před střelbou.
„Jářku, všeho dobrého moc škodí! Za koho nás mají, proč nepošlou posi-
ly? Nepřišel jsem přeprat celou tu zatracenou povstaleckou armádu.“
Začal přeceňovat vytrvalost, obratnost a odvahu těch, kteří se blížili.
Sám se vyčerpaně potácel, a byl proto nesmírně užaslý takovou hou-

42
ževnatostí. Jsou to stroje z ocele. To byla chmurná vyhlídka, zápasit
s takovými věcmi, nařízenými k boji snad až do západu slunce.
Pomalu zvedl pušku, a sotvaže zahlédl hustě zaplněné bojiště, vypálil
do klusajícího chomáče. Pak přestal střílet a usilovně se snažil prohléd-
nout dýmem. Zachytil proměnlivé obrazy země, pokryté muži, kteří
všichni utíkali jako pronásledovaní skřítkové a řvali.
Pro jinocha to byl útok strašných draků. Byl jako muž, který před
rudozelenou nestvůrou ztratí nohy. Strnul v jakémsi zděšeném, pozor-
ném postoji. Vypadal, jako by se zavřenýma očima čekal, až bude pohl-
cen.
Muž vedle něho, který se až dosud horečně lopotil se svou puškou,
náhle toho nechal a prchal s hlasitým nářkem. Mladík, jehož obličej měl
předtím výraz ušlechtilé odvahy, vznešenost člověka, který neváhá
obětovat život, byl v jediném okamžiku svržen s výše. Zbledl, jako by
byl o půlnoci stanul na okraji útesu a náhle si to uvědomil. Bylo to ne-
očekávané odhalení. I on odhodil pušku a upaloval pryč. V jeho tváři
nebylo hanby. Pelášil jako králík.
I jiní počali brát v dýmu do zaječích. Jinoch otočil hlavu, vytržen ze
svého omámení tímto proudem, jako by ho pluk opouštěl. Spatřil těch
několik pádících postav.
Tu zařval hrůzou a prudce se otočil. Na chvilku byl v tom obrovském
lomozu jako bezradné kuře. Zapomněl, kterým směrem je bezpečí. Zkáza
mu hrozila odevšad.
Ihned se rychle rozběhl velkými skoky k zadnímu voji. Ztratil pušku
a čapku. Nezapjatý kabát se mu vzdouval ve větru. Chlopeň nábojnice
se mu divoce klátila a polní láhev na tenkém provázku se mu zhoupla
nazad. V tváři se odrážela hrůza všeho toho, co si představoval.
Poručík s křikem poskočil dopředu. Jinoch spatřil jeho rysy zrudlé
hněvem a spatřil, jak někam sekl šavlí. Pomyslel si o příhodě jenom to,
že poručík je divný tvor, když ho v téhle situaci ještě něco podobného
zajímá.
Utíkal slepě. Dvakrát nebo třikrát upadl. Jednou tak silně narazil
ramenem o strom, že se po hlavě svalil.

43
 Od té chvíle, co ukázal boji záda, jeho obavy neobyčejně vzrostly.
Smrt připravená probodnout ho mezi lopatkami byla daleko hrozivější
než smrt připravená udeřit ho mezi oči. Když o tom přemýšlel později,
uvědomil si, že je lepší hledět něčemu děsivému vstříc, než být pouze
v doslechu. Hluk bitvy byl jako balvany: byl přesvědčen, že ho jistě roz-
drtí.
Jak utíkal, smísil se s ostatními. Matně viděl muže po pravici i po le-
vici a za sebou slyšel kroky. Myslel, že celý pluk prchá, pronásledován
tím zlověstným třeskem.
Při útěku mu byly jedinou hubenou útěchou zvuky kroků těch za ním.
Nejasně cítil, že smrt si musí nejdříve vybírat z těch nejbližších; počáteč-
ními sousty draků budou tedy ti za ním. Aby si je udržel za zády, vyvinul
zápal šíleného běžce. Byl to závod.
Když tak v čele ostatních přebíhal malé prostranství, octl se v oblasti
granátů. Řítily se mu nad hlavou s protáhlým divým jekem. Jak jim na-
slouchal, představoval si, že mají řady obrovských krutých zubů, které
se na něho cení. Jednou se před ním rozžehl granát a zsinalý blesk vý-
buchu mu důkladně zahradil cestu zvoleným směrem. Plazil se po zemi
a pak vyskočil a hnal se odtamtud nějakým křovím.
Pocítil pronikavý úžas, když se mu v dohledu objevila střílející bate-
rie. Její mužstvo se zdálo v normálním rozpoložení, vůbec si nejsouc vě-
domo hrozící zkázy. Baterie se hádala se vzdáleným odpůrcem a dělo-
střelci byli uchváceni obdivem ke své vlastní střelbě. Neustále se skláněli
nad děly v přemlouvavých postojích. Jako by jim poklepávali na záda
a povzbuzovali je slovy. Děla, tupá a neohrožená, promlouvala se zarytou
chrabrostí.
Svědomití dělostřelci byli chladnokrevní ve svém nadšení. Při každé
příležitosti zvedali oči k pahorku ovinutému dýmem, odkud je napadala
nepřátelská baterie. Jinoch je na svém útěku litoval. Ti metodičtí idioti!
Ti strojoví blázni! Ušlechtilá radost, že sázejí granáty do útvaru druhé
baterie, se ukáže nicotnou, až se z lesa vyřítí pěchota.
Hluboce se mu vryla do mysli tvář mladistvého jezdce, škubajícího
splašeným koněm s nenuceností, kterou by se mohl blýsknout na po-

44
klidném dvoře. Věděl, že hledí na muže, který bude každým okamžikem
mrtev.
Cítil také soucit s děly, která stála jako šest dobrých kamarádů směle
v řadě.
Spatřil brigádu, jdoucí na pomoc svým sužovaným druhům. Vyškrá-
bal se na kopeček a pozoroval, jak se pěkně nesou a udržují útvar na
obtížném terénu. Modrý šik byl na okraji potažen ocelovou barvou
a vyčnívaly z něho třpytivé prapory. Důstojníci vyráželi výkřiky.
Tento pohled ho také naplnil úžasem. Brigáda čile spěchala, aby ji
pohltila pekelná ústa boha války. Jací jsou to vůbec muži? Ach, to je
nějaké neobyčejné plémě! Nebo třeba ti blázni nemají o ničem potuchy.
Nějaký zběsilý příkaz způsobil v dělostřelectvu rozruch. Důstojník na
poskakujícím koni dělal rukama šílené pohyby. Zezadu se přikymácela
koňská spřežení, obrátili děla a baterie vzala do zaječích. Děla s čenichy
vystrčenými šikmo k zemi chrochtala a bručela jako tlusťochové, kteří
jsou sice stateční, ale neradi spěchají.
Jinoch se hnal dál, ale když opustil hlučné místo, zvolnil krok.
Později spatřil divizního generála sedícího na koni; zvíře zaujato
bitvou stříhalo ušima. Kolem sedla a udidla nádherně zářila žlutá a lako-
vaná kůže. Klidný muž, sedící obkročmo na koni, vypadal na takovém
nádherném válečném oři jako šedivá myš.
Štáb řinčivě klusal sem a tam. Někdy byl generál obklopen jezdci
a jindy byl zcela sám. Vypadal velmi znepokojeně. Připomínal obchodní-
ka, když je trh velmi nejistý.
Jinoch se plížil kolem. Přiblížil se tak blízko, jak si jen troufl,
a pokoušel se něco zaslechnout. Snad generál, neschopen se vyznat
v zmatku, ho požádá o informace. A on mu je může dát. Rozumí situaci.
Jistojistě je vojsko v bryndě a každý blázen si může spočítat, že když
neustoupí, dokud je ještě příležitost – pak –
Cítil, že by nejradši generála zmlátil nebo při nejmenším k němu při-
stoupil a řekl mu zkrátka a jasně, co si o něm myslí. To je zločin, setrvá-
vat klidně na místě a nepokusit se zadržet zkázu! Okouněl v horečné
dychtivosti obrátit se na velitele divize.

45
 Když se tam tak opatrně potuloval, zaslechl, jak generál nedůtklivě
volá: „Tompkinsi, jedte za Taylorem a řekněte mu, aby tak neupaloval;
řekněte mu, aby zastavil brigádu na kraji lesa; řekněte mu, aby vyslal
jeden pluk – víte, já myslím, že střed se prolomí, když mu nějak nevypo-
můžeme; řekněte mu, ať si pospíší!“ štíhlý mladík na pěkném kaštano-
vém koni zachytil z úst svého nadřízeného tato rychlá slova. Přiměl koně,
aby se téměř z kroku dal do trysku, a spěchal vyřídit své poslání. Zvedl se
oblak prachu.
Za chvilku spatřil jinoch, jak generál vzrušeně poskakuje v sedle.
„Ano, chvála Bohu, zastavili je!“ Důstojník se naklonil dopředu. Tvář
mu planula vzrušením. „Ano, chvála Bohu, zastavili je! Zastavili je!“ Začal
vesele křičet na svůj štáb: „Teď jim napráskáme! Teď jim napráskáme!
Teď je určitě máme.“ Náhle se obrátil na pobočníka: „Poslyšte – vy –
Jonesi – honem – jeďte za Tompkinsem – vyhledejte Taylora – řekněte
mu, ať jdou do toho – pořád – jako čerti – a vůbec.“
Když jiný důstojník vyrazil na koni za prvním poslem, generál vysí-
lal po zemi zářivé úsměvy jako slunce. V jeho očích byla touha zapět
díkůvzdání. Neustále opakoval: „Zastavili je, chvála Bohu!“
Počínal si tak vzrušeně, že se mu kůň začal vzpínat, a on do něho ve-
sele kopal a huboval ho. Na koňském hřbetu slavil svůj malý radostný
karneval.

46
 KAPITOLA VII
Jinoch se schoulil jako přistižen při zločinu. Dobré nebe, přece zvítězili!
Ten chabý bitevní šik vydržel a dobyl vítězství. Zaslechl jásot.
Zvedl se na špičkách a pohlédl směrem, kde se bojovalo. Po vrcholcích
stromů se válela žlutá mlha. Zpod ní vycházel třeskot střelby z pušek.
Chraplavé výkřiky byly znamením, že postupují.
Odvrátil se užaslý a rozhněvaný. Cítil, že se dal oklamat.
Uprchl, říkal si, protože hrozila zkáza. Pěkně se vynasnažil o záchranu
sama sebe, který je nepatrnou součástkou armády. Domníval se, že na-
stala chvíle, říkal si, kdy je povinností každé nepatrné součástky se po-
kud možno zachránit. Později mohou důstojníci dát nepatrné součástky
opět dohromady a vytvořit bitevní linii. Kdyby žádná z těch nepatrných
součástek nebyla dost moudrá, aby se zachránila v takové chvíli před
poryvem smrti, co by pak vůbec zbylo z armády? Bylo zcela jasné, že
postupoval podle velmi správných a chvalitebných zásad. To, co podni-
kal, bylo prozíravé. Bylo v tom hodně strategie. Bylo to dílo mistrně běží-
cích nohou.
Pomyslel na své kamarády. Vratký modrý bojový šik se postavil na
odpor ranám a zvítězil. Rozhořčilo ho to. Zdálo se, že slepá nevědomost
a hloupost těch nepatrných součástek ho zradila. Byl zničen a zdrcen
jejich nedostatkem zdravého rozumu, jak drželi svou pozici, když by je
byla soudná úvaha přesvědčila, že je to nemožné. On, osvícený člověk,
který zří v temnotě do dálky, uprchl jen pro svůj vyšší postřeh a rozhled.
Pocítil vůči svým druhům mohutný hněv. Věděl, že se jim dá dokázat
bláhovost.
Byl zvědav, co asi řeknou, až se později objeví v táboře. V duchu slyšel
hřímavý výsměch. Jejich osud jim ještě neumožní, aby pochopili jeho
bystřejší hledisko.

47
 Začal se prudce litovat. Zneužili ho. Byl pošlapán nohama železné ne-
spravedlnosti. Počínal si moudře a vycházel z nejpoctivějších pohnutek
pod sluncem, a přece to nepříznivé okolnosti zhatily.
Zrodila se v něm tupá, živočišná vzpoura proti jeho druhům a vůbec
proti válce a proti osudu, šoural se dál se sklopenou hlavou a v mozku
mu bouřila nejvyšší muka a zoufalství. Když zakaboněně vzhlédl, za-
chvívaje se při každém zvuku, jeho oči měly výraz očí zločince, který
vidí velikost své viny a svého trestu a ví, že nemá co říci.
Přešel s polí do hustého lesa, jako by byl rozhodnut se tam ukrýt.
Chtěl se dostat z doslechu praskajících výstřelů, které mu připomínaly
lidské hlasy.
Země byla poseta popínavými rostlinami a keři, stromy rostly těsně
u sebe a rozvíraly se jako kytice. Byl nucen prodírat si cestu s velkým
hlukem. Popínavé rostliny se mu chytaly o nohy a nevlídně vykřikovaly,
jak strhával jejich snítky s kůry stromů. Švihající výhonky se pokoušely
ohlásit světu jeho přítomnost. Les se nedal uchlácholit. Jak si jinoch razil
cestu, les neustále vykřikoval své protesty. Když rozmotal objetí stromů
a popínavých rostlin, vyrušené listí mávalo pažemi a obracelo se k němu
horními plochami listů. Strachoval se, aby tyto hlučné pohyby a zvuky
neupozornily lidi a ti se na něho nepřišli podívat. Proto zašel hluboko,
vyhledávaje temná a spletitá místa.
Po nějaké době zvuk střelby z pušek zeslábl a kanonáda duněla ně-
kde v dálce. Slunce, náhle jasně viditelné, zářilo mezi stromy. Hmyz vy-
dával rytmické zvuky. Zdálo se, jako by sborem skřípal zuby. Zpoza
stromu vystrčil drze hlavu datel. Nějaký pták vesele zatřepetal křídly.
Ten tam byl rachot smrti. Teď se zdálo, že příroda nemá uši.
Tato krajina mu dodala důvěry. Pěkná louka, plná života. Je to nábo-
ženství míru. Příroda by zemřela, kdyby její plaché oči byly nuceny hle-
dět na krev. Usoudil, že příroda je žena s hlubokým odporem k tragédii.
Hodil borovou šišku na bujnou veverku a ta utekla s ustrašeným bre-
bentěním. Vysoko v koruně stromu se zastavila, a vystrkujíc opatrně hla-
vu zpoza větve, pohlédla dolů s polekaným výrazem.

48
 Jinocha naplnila tato podívaná vítězoslávou. Je v tom zákon, řekl si.
Příroda mu dala znamení. Veverka, jakmile začala rozeznávat nebezpečí,
bez dalšího odpelášila. Nezůstala tupě stát, vystavujíc své chlupaté
bříško střele, a nezemřela s očima obrácenýma k milosrdnému nebi. Na-
opak, uprchla tak rychle, jak jí nohy stačily; a byla to přece jen obyčejná
veverka – nepochybně žádný mudrc svého plemene. Jinoch odešel s po-
citem, že příroda smýšlí stejně jako on. Posílila jeho věc živými důkazy
odtamtud, kde září slunce.
Jednou téměř zabředl do močálu. Musel kráčet v bahnisku po trsech
trávy a nohama se pozorně vyhýbat kluzkým kalužím. Když se zastavil,
aby se rozhlédl, spatřil v dálce na jakémsi černém jezírku nějaké drobné
zvířátko, vrhající se do vody a hned se zase vynořující s lesklou rybou.
Jinoch zašel opět do hlubokého houští. Větve při doteku šustily
a v tom hluku se utápěla kanonáda. Šel dál, vycházeje z temnoty do pří-
slibu ještě větší temnoty.
Nakonec přišel na místo, kde vysoké klenoucí se větve vytvářely ja-
kousi kapli. Zlehka odhrnul zelené dveře a vstoupil. Jehličí tvořilo jemný
hnědý koberec. Panovalo tu nábožné příšeří.
Nedaleko prahu se zastavil, zděšený hrůzou při pohledu na nějaký
předmět.
Díval se na něho mrtvý muž, který seděl opřen zády o sloupovitý
strom. Mrtvola měla na sobě uniformu, která kdysi bývala modrá, ale
nyní vybledla do truchlivého odstínu zeleně. Oči, vypoulené na jinocha,
nabyly kalné barvy, jakou lze vídat na bocích mrtvé ryby. Ústa byla
otevřená. Jejich červeň se měnila v děsivou žluť. Po šedé pokožce obli-
čeje pobíhali mravenečkové. Jeden valil po horním rtu nějaký uzlíček.
Tváří v tvář mrtvole jinoch zaječel. Na několik okamžiků před ní zka-
meněl. Zůstal strnule zírat do vodnatých očí. Mrtvý a živý si vyměnili
dlouhý pohled. Potom jinoch opatrně natáhl ruku dozadu a přidržel se
stromu. S touto oporou ustupoval krok za krokem, s tváří stále ještě oto-
čenou tam k tomu. Obával se, že kdyby se obrátil zády, mrtvola by vy-
skočila a plíživě ho pronásledovala.

49
 Vzpouzející se větve hrozily, že ho převrátí na mrtvolu. Také jeho
ničím neřízené nohy se nepříjemně zachycovaly v ostružiní; a při tom
všem pocítil slabý popud dotknout se mrtvoly. Když pomyslel na svou
ruku na mrtvole, zhluboka se zachvěl.
Nakonec přerval pouta, která ho vázala k tomu místu, a uprchl, ne-
dbaje na porosty. Pronásledoval ho obraz černých mravenců, hemžících
se chtivě po šedivém obličeji a troufajících si strašlivě blízko k očím.
Za chvíli se zastavil a udýchaný a lapaje po vzduchu naslouchal. Před-
stavoval si, že se z mrtvého hrdla vydere nějaký podivný hlas a bude za
ním vřískat hrozné vyhrůžky.
Stromy kolem průčelí kaple se ve větříku šelestivě pohybovaly. Na
malém ochranném krytu leželo smutné ticho.

50
 KAPITOLA VIII
Stromy začaly měkce zpívat hymnus soumraku. Slunce klesalo tak, že
se jeho šikmé bronzové paprsky prodíraly lesem. Hmyz utichl, jako by
byl sklonil kusadla, a nábožně se odmlčel. Až na chrámový sbor stromů
bylo ticho.
Pak se v tom klidu náhle rozlehl ohromující třeskot. Z dálky zazněl
rudý řev.
Jinoch se zastavil. Tato strašlivá směsice všech hluků ho proměnila
v solný sloup. Jako by pukaly celé světy. Bylo slyšet praskavý zvuk
střelby z pušek a trhavý třesk kanonády.
Jeho mysl těkala všemi směry. Usoudil, že obě armády se do sebe za-
kously jako panteři. Chvíli naslouchal. Pak se rozběhl k bojišti. Napadlo
ho, jaká je to ironie, utíkat takhle k tomu, čemu se s takovou námahou
vyhnul. Ale řekl si, že vlastně kdyby se měla Země srazit s Měsícem,
mnoho lidí by se bezpochyby snažilo dostat na střechu, aby tu srážku
viděli přímo.
Jak utíkal, uvědomil si, že lesní hudba ustala, jako by byl nakonec les
uzpůsoben slyšet cizí zvuky. Stromy nevydávaly ani šelestu a stály ne-
hybně. Jako by všechno naslouchalo praskotu, řinkotu a ohlušujícímu
hromobití. Po tiché zemi hřímal sborový zpěv.
Jinocha náhle napadlo, že boj, kterého se zúčastnil, bylo konec konců
jen zběžné pleskání kulek. Když slyšel tento lomoz, zapochyboval, zdali
viděl skutečné bitevní scény. Tento řev svědčil o nebeské bitvě; byly to
zmítající se hordy ve vzdušném zápolení.
Když tak rozvažoval, viděl ve stanovisku svém a svých druhů při ne-
dávném utkání něco humorného. Brali sami sebe i nepřítele tuze vážně
a představovali si, že rozhodují válku. Jedinci jistě předpokládali, že vy-
rývají písmena svých jmen hluboko do věčných mosazných desek nebo
že ukládají svůj věhlas navždy do srdcí svých krajanů, kdežto ve skuteč-
nosti se srážka objeví ve zprávách tisku pod krotkým a nepodstatným

51
záhlavím. Ale poznal, že je to tak dobře, a řekl si, že jinak by z bitvy každý
jistě utekl s výjimkou zoufalých odvážlivců a jim podobných.
Chvátal dál. Chtěl se dostat na okraj lesa, aby mohl vyhlédnout.
Jak spěchal, myslí mu probíhaly obrazy ohromujících srážek. Nahro-
maděné myšlenky o tom všem mu už vytvářely scény. Hluk zněl jako
hlas někoho výmluvného, kdo to popisuje.
Ostružiní někde tvořilo řetězy a pokoušelo se ho zadržet. Stromy
před ním rozpínaly paže a zamezovaly mu průchod. Po předchozích pro-
jevech nepřátelství ho tento nový odpor lesa jaksepatří rozhořčoval.
Příroda přece ještě nemůže být zcela odhodlána ho zabít.
Ale umíněně obcházel překážky, a tu se octl někde, odkud spatřil
dlouhé šedé stěny páry z bitevních šiků. Otřásly jím hlasy kanonády.
Palba z pušek zaznívala v dlouhých nepravidelných vlnách, které mu
rvaly uši. Chvilku stál pozorně. V očích měl zděšený výraz. Vyjeveně
civěl tam, kde se bojovalo.
Ihned zase pokračoval v cestě vpřed. Bitva mu připadala jako běh
obrovského a strašného stroje. Její složitost a síla, její chmurný chod ho
oslňovaly. Musí dojít těsně k ní a spatřit, jak vyrábí mrtvoly.
Přišel k plotu a přelezl jej. Na pravé straně byla půda poseta unifor-
mami a puškami. V prachu ležely složené noviny. Mrtvý voják spočíval
natažen na zemi, s obličejem ukrytým v pažích. Kus dál byla skupina čtyř
nebo pěti mrtvol, tvořících truchlivou společnost. Žhavé slunce se už
dost nazářilo na to místo.
Jinoch se tam cítil vetřelcem. Zapomenutá část bojiště patřila těm
mrtvým a on spěchal s neurčitou obavou, že jedno z nateklých těl vstane
a řekne mu, aby koukal mazat.
Nakonec přišel k silnici, odkud bylo vidět v dálce temné a rychle se
pohybující masy vojska, lemované dýmem. Uličkou proudil nazad zkr-
vavený zástup. Ranění kleli, sténali a kvíleli. Vzduch se neustále vzdou-
val mohutným příbojem zvuků, který by dovedl rozhoupat celou zemi.
S chrabrou řečí dělostřelectva a s potměšilými průpovídkami střelby
z pušek se mísil rudý jásot. A z této oblasti zvuků přicházel nepřetržitý
proud zmrzačených.

52
 Jeden raněný měl plnou botu krve. Poskakoval jako školák při hře.
Hystericky se smál.
Jeden nadával, že byl střelen do paže proto, že velící generál špatně
řídí boj. Jeden pochodoval s výrazem napodobujícím nějakého vzneše-
ného plukovního tambora. V jeho rysech se zračila ohavná směs veselí
a smrtelných muk. Při pochodu zpíval vysokým a třaslavým hlasem
nějakou chabou odrhovačku:

„Zpívej, že jsme vyhráli,

máš plnou kapsu kulek,
pětadvacet mrtvých
bylo v – rejži.“

Skupinky v průvodu se belhaly a potácely v rytmu nápěvu.

Jinému už vtiskla smrt do tváře svou šedivou pečeť. Rty měl tvrdě
zkroucené a zuby zaťaté. Ruce, kterými předtím svíral svou ránu, uka-
zovaly krvavé stopy. Vypadal, jako by čekal na okamžik, až se po hlavě
svalí na zem. Důstojně si vykračoval jako přízrak vojáka a jeho oči plály
úporným pohledem upřeným do neznáma.
Někteří kráčeli zachmuřeně, rozhořčeni na své rány a připraveni najít
si v čemkoli nejasnou příčinu k nadávkám.
Dva vojíni přenášeli důstojníka. Byl popudlivý. „Nekymácej se mnou
tak, Johnsone, ty pitomče,“ křičel. „Myslíš, že mám nohu ze železa? Jestli
mě nedovedeš nést pořádně, slož mě na zem a ať mě vezme někdo jiný!“
Řval na potácivý zástup, který bránil nosičům v rychlém pochodu.
„Jářku, uvolněte přece cestu! Uvolněte cestu, k ďasu!“
Nevrle se rozestupovali ke krajům silnice. Ti, kolem kterých ho nesli,
pronášeli drzé poznámky. Když se na ně vztekal a vyhrožoval jim, řekli
mu, aby táhl k čertu.
Jeden z namáhavě šlapajících nosičů těžce vrazil ramenem do pří-
zračného vojáka, který upřeně zíral do neznáma.
Jinoch se připojil k tomuto zástupu a kráčel s ním. Rozervaná těla
svědčila o ohyzdnosti soustrojí, do kterého byli muži vtaženi.

53
 Tlačenicí na vozovce si občas prodrali cestu ordonance a kurýři, roz-
háněli raněné vpravo vlevo, cválali kupředu a za nimi se nesl pokřik.
Truchlivý pochod neustále rušili poslové a někdy i lomozící baterie, kte-
ré kymácivě a dunivě přepadaly raněné za rozkazovačných výkřiků dů-
stojníků, aby uvolnili cestu.
Po jinochově boku se pokojně vlekl rozedraný muž, od hlavy až
k patě zamazaný špínou, krví a střelným prachem. Naslouchal dychtivě
a velmi pokorně příšerným výkladům vousatého seržanta. Jeho hubené
rysy měly výraz úcty a obdivu. Vypadal jako posluchač podivuhodných
příběhů, vyprávěných mezi soudky s cukrem ve venkovském krámě.
S nevýslovným úžasem zíral na vypravěče. Ústa měl otevřená jako ven-
kovský prosťáček.
Seržant si toho povšiml a přerušil svou složitou historii ironickou
poznámkou. „Miláčku, dej si pozor, ať ti nenalítají do huby mouchy,“
řekl.
Rozedraný muž zaraženě ucouvl.
Po nějakém čase se začal přitáčet k jinochovi a různými způsoby si ho
přátelsky získávat. Jeho hlas zněl něžně jako dívčí a jeho oči hleděly
úpěnlivě. Jinoch s údivem spatřil, že ten voják byl raněn dvakrát, jednou
do hlavy, zavázané hadrem prosáklým krví, a po druhé do paže, takže se
mu tento úd klátil jako zlomená větev.
Když spolu kráčeli nějaký čas, rozedraný muž sebral odvahu a pro-
mluvil. „To byla moc pěkná bitva, viď?“ řekl ostýchavě. Jinoch, hluboko
zabrán v myšlenkách, vzhlédl na příšernou krvavou postavu s beránčíma
očima. „Cože?“
„To byla moc pěkná bitva, viď?“
„Ano,“ řekl jinoch krátce. Přidal do kroku.
Ale ten muž se usilovně belhal za ním. V jeho chování bylo něco
omlouvavého, ale zřejmě si myslel, že potřebuje jen chvíli mluvit a jinoch
si povšimne, jak dobrého má společníka.
„To byla moc pěkná bitva, viď?“ začal tenounkým hláskem a pak se
osmělil pokračovat. „Ať mě vezme čert, jestli jsem někdy viděl naše
takhle se bít. Panečku, ti se bili! Já věděl, že kluci budou rádi, když do

54
toho jednou vlítnou rovnýma nohama. Kluci ještě neměli do ted’ka po-
řádnou příležitost, ale dneska ukázali, co jsou zač. Já věděl, že to takhle
dopadne. Naši chlapci si to nenechají natřít. Kdepak! To jsou teda rváči!“
V pokorném obdivu zhluboka vydechl. Několikrát pohlédl k jinochovi
pro povzbuzení. Nedostalo se mu ho, ale postupně se zdálo, že se stále
více zaměstnává svou otázkou.
„Jednou jsem mluvil na stráži s hlídkou na druhé straně, s nějakým
mládencem z Georgie, a ten povídá: ‚Ti vaši budou jeden jako druhý
utíkat hned při první ráně,‘ povídá. ‚Možná budou utíkat,‘ povídám, ‚ale
já takovým řečem nevěřím,‘ povídám, ‚a bodejť,‘ povídám mu na to,
‚možná ti vaši budou všichni setsakra utíkat hned při první ráně,‘ poví-
dám. Smál se. A vida, dneska přece jen neutíkali! Kdepak! Rvali se a rvali
a rvali.“
Jeho nehezký obličej zaplavilo světlo lásky k armádě, která pro něho
znamenala vrchol krásy a síly.
Za chvíli se obrátil k jinochovi. „Kde jsi raněn, kamaráde?“ zeptal se
bratrským tónem.
Při jeho slovech jinoch ihned pocítil zmatek, ačkoli plný dosah otázky
na něho z počátku nedolehl.
„Cože?“ zeptal se.
„Kde jsi raněn?“ opakoval rozedranec.
„No,“ vypravil ze sebe jinoch, „já – já – totiž – no – já –“
Náhle se odvrátil a proklouzl zástupem. Silně zrudl v obličeji a prsty
škubal nervózně za knoflík. Sklonil hlavu a horlivě upřel oči na ten
knoflík, jako by to byla malá záhada.
Rozedranec za ním užasle hleděl.

55
 KAPITOLA IX
Jinoch zůstal v průvodu pozadu, dokud mu rozedranec nezmizel z do-
hledu. Pak vykročil s ostatními.
Ale byl uprostřed samých ran. Zástup mužů stále krvácel. Po otázce
rozedraného vojáka už cítil, že lidé odhalí jeho hanbu. Neustále vrhal
pohledy stranou, aby se přesvědčil, zdali ti mužové pozorují písmena
viny, která cítil vypálená na čele.
Občas hleděl na raněné závistivě. Napadlo ho, že lidé s rozdrásanými
těly jsou obzvlášť šťastni. Toužil, aby také on měl zranění, rudý odznak
odvahy.
Přízračný voják po jeho boku byl jako pyšně si vykračující výčitka.
Mužovy oči byly ještě stále strnule upřeny do neznáma. Jeho šedivý,
děsivý obličej upoutal v davu pozornost a muži, přizpůsobujíce se jeho
bezútěšnému kroku, kráčeli s ním. Debatovali o jeho žalostném stavu,
vyptávali se ho a radili mu. Zarytě je odháněl, dávaje jim najevo, aby šli
po svém a nechali ho na pokoji. Stíny v jeho obličeji se prohlubovaly
a jeho sevřené rty jako by zadržovaly sten obrovského zoufalství.
V pohybech těla byla patrná jakási strnulost, jako by si dával nesmír-
nou práci, aby nepobouřil muka svých ran. Šel, jako by stále pátral po
vhodném místu, připomínaje člověka, který si jde najít hrob.
Něco v mužových pohybech, kterými jako by odháněl zkrvavené
soucitné vojáky, způsobilo, že jinoch sebou škubl jako uštknutý. Zaječel
hrůzou. Vrávoraje kupředu, položil chvějící se ruku na mužovu paži.
A když ten k němu zvolna obracel své voskové rysy, jinoch vyjekl:
„Proboha! Jim Conklin!“
Dlouhán se docela všedně pousmál. „Nazdar, Henry,“ řekl.
Pod jinochem podklesávala kolena a zíral vyjeveně. Zajíkal se
a koktal. „Ach, Jime – ach, Jime – ach, Jime –“
Dlouhán natáhl zkrvavenou ruku. Byla na ní podivná rudá a červená
směsice čerstvé a zaschlé krve. „Kdepak jsi byl, Henry?“ zeptal se. Po-

56
kračoval jednotvárným hlasem: „Myslel jsem, že tě tam někde zabili.
Dneska bylo boží dopuštění. Dělalo mi to náramné starosti.“
Jinoch stále bědoval. „Ach, Jime – ach, Jime – ach, Jime –“
„Víš,“ řekl dlouhán, „byl jsem tam v tom.“ Učinil úzkostlivé gesto.
„A Pane Bože, to byl cirkus! A jemináčku, střelili mě – střelili mě. Jo, je-
mináčku, střelili mě.“ Opakoval tuto skutečnost překvapeně, jako by
nechápal, jak se to mohlo stát.
Jinoch úzkostlivě natáhl ruce, aby mu pomohl, ale dlouhán kráčel
pevně dál, jako by byl něčím postrkován. Od chvíle, co se jinoch ujal
svého přítele, ostatní ranění neprojevovali už mnoho zájmu. Byli opět
zaměstnáni tím, jak vlekli za frontu své vlastní tragédie.
Když tak oba přátelé kráčeli, náhle jako by dlouhána přepadla nějaká
hrůza. Jeho obličej se změnil tak, že se podobal šedivé hlíně. Sevřel jino-
chovi paži a rozhlédl se na všechny strany, jako by se strachoval, že ho
někdo uslyší. Pak se rozhovořil třaslavým šepotem:
„Řeknu ti, čeho se bojím, Henry – já ti řeknu, čeho se bojím. Bojím se,
že upadnu – a pak, víš – ty zatracené dělostřelecké vozy – mohly by mě
třeba přejet. Toho se bojím –“
Jinoch na něho hystericky vykřikl: „Budu se o tebe starat, Jime! Budu
se o tebe starat! Při Bohu přísahám, že budu!“
„Opravdu – budeš, Henry?“ úpěnlivě prosil dlouhán.
„Ano – ano – vždyť ti to říkám – budu se o tebe starat, Jime!“ ujišťoval
jinoch. Křeč v hrdle mu nedovolila jasně se vyjadřovat.
Ale dlouhán se nepřestával pokorně doprošovat. Přimknul se teď
jako děcko k jinochově paži. Koulel očima v divoké hrůze. „Byli jsme
vždycky dobří kamarádi, viď, Henry? Byl jsem vždycky správný chlap,
viď? A to není tak velká prosba, že ne? Jenom mě odtáhnout ze silnice.
Pro tebe bych to přece taky udělal, Henry.“
Přerušil se v žalostné úzkosti a čekal na přítelovu odpověď.
Jinoch dospěl do tak mučivého stavu, že byl celý vyprahlý svými
vzlyky. Usilovně se snažil vyjádřit svou věrnost, ale zmohl se jen na
fantastická gesta.

57
 Najednou však jako by dlouhán zapomněl na všechny tyto své obavy.
Opět se proměnil v příšerný, pyšně si vykračující přízrak vojáka. Kráčel
strnule jako z kamene. Jinoch si přál, aby se přítel o něho opřel, ale ten
po každé zavrtěl hlavou a cize odporoval. „Ne – ne – ne – nech mě být –
nech mě být –“
Jeho pohled byl opět upřen do neznáma. Pohyboval se s tajemnou
cílevědomostí a všechny jinochovy nabídky zavrhoval. „Ne – ne – nech
mě být – nech mě být –“
Jinoch musil jít za ním.
Tu zaslechl u ramene slabý hlas. Otočil se a poznal, že hlas patří tomu
rozedranému vojákovi. „Měl bys ho odtáhnout ze silnice, kamaráde. Po
silnici hrčí baterie a zajede ho. Za pět minut stejně bude po něm – uvidíš.
Měl bys ho radši odtáhnout ze silnice. Kde u všech všudy se v něm vzalo
tolik síly?“
„Bůh ví,“ vykřikl jinoch. Ruce se mu bezmocně klepaly.
Ihned se rozběhl kupředu a uchopil dlouhána za paži. „Jime! Jime,“
hovořil přemlouvavě, „pojď se mnou!“
Dlouhán se chabě pokoušel vyškubnout. „Ech,“ řekl nepřítomně.
Chvilku upřeně zíral na jinocha. Nakonec promluvil, jako by mlhavě
chápal. „Aha! Na louku? Aha!“
Po slepu vyrazil po trávě.
Jinoch se jenom obrátil, aby se podíval na jezdce práskající biči a na
těžkopádně se valící děla baterie. Při tomto pohledu ho vyplašil ječivý
výkřik rozedraného muže.
„Proboha! On utíká!“
Když jinoch rychle otočil hlavu, spatřil, jak jeho přítel potácivě
a klopýtavě prchá ke skupince křovisek. Při tomto pohledu jako by se
srdce chtělo vyškubnout jinochovi z těla. Vydával bolestné zvuky. Začali
s rozedraným mužem dlouhána pronásledovat. Byl to neobvyklý závod.
Když jinoch dlouhána dohonil, začal ho přemlouvat, jak nejdůrazněji
uměl. „Jime – Jime, copak to děláš – nač tohle – vždyť si ublížíš!“

58
 V dlouhánově tváři zůstávala nezměněná cílevědomost. Otupěle se
ohrazoval, s očima upřenýma na mystické místo, kam směřoval. „Ne –
ne – nesahej na mne – nech mě být – nech mě být –“
Jinoch, celý ohromený a užaslý dlouhánovým počínáním, se ho začal
rozechvěle vyptávat. „Kampak jdeš, Jime? Co tě to napadá? Kampak
jdeš? Tak mi to přece řekni, Jime!“
Dlouhán se k nim obrátil jako k nelítostným pronásledovatelům.
V jeho očích byla veliká žaloba. „Tak mě necháte, nebo ne? Nechte mě
chvíli na pokoji.“
Jinoch polekaně uskočil. „No, Jime,“ řekl zmateně, „copak je s tebou?“
Dlouhán se otočil, a nebezpečně se nakláněje, šel dál. Jinoch
s rozedraným vojákem ho následovali; kradli se jako zpráskaní psi,
neschopni hledět tváří v tvář raněnému, kdyby se k nim obrátil. Připo-
mnělo jim to slavnostní obřad. V těchto pohybech vojáka odsouzeného
k smrti bylo něco rituálního. A něco v něm připomínalo vyznavače ne-
smyslného náboženství, krvežíznivého, rvoucího svaly, drtícího kosti.
Byli naplněni posvátnou hrůzou a strachem. Drželi se zpátky, jako by
vládl nějakou strašlivou zbraní.
Konečně spatřili, jak se zastavil a stojí nehybně. Přispěchali k němu
a výraz jeho obličeje jim prozradil, že konečně nalezl místo, ke kterému
spěl. Jeho vyzáblá postava stála vzpřímeně; zkrvavené ruce mu pokojně
visely po boku. Trpělivě čekal na shledání. Konečně byl na místě dosta-
veníčka. Zastavili se a vyčkávali.
Nastalo ticho.
Nakonec se prsa vojáka odsouzeného k smrti začala vzdouvat namá-
havým pohybem. Vzdouvání bylo stále prudší, jako by měl uvnitř něja-
kého živočicha, který se zuřivým kopáním a převalováním snaží osvobo-
dit.
Při tom pohledu, jak ho to postupně rdousí, se jinoch začal svíjet,
a v jednu chvíli, když jeho přítel zakoulel očima, spatřil v nich něco, co
ho srazilo v nářku na zem. Zvedl hlas v posledním krajním zvolání.
„Jime – Jime – Jime –“

59
 Dlouhán otevřel rty a promluvil. Učinil posunek. „Nech mě být – ne-
sahej na mne – nech mě být –“
Čekal a opět bylo ticho.
Náhle jeho postava ztuhla a vypjala se. Pak jím otřásl táhlý záchvat
zimnice. Zíral do prázdna. Oběma pozorovatelům se zračila v pevných
rysech jeho strašlivé tváře nevídaná a hluboká důstojnost.
Plíživě ho přepadlo něco cizího, co ho zvolna ovíjelo. Na okamžik ho
třesoucí se nohy přiměly tančit jakýsi ohavný dupák. Divoce tloukl pa-
žemi kolem hlavy s výrazem skřítkovského vytržení.
Jeho dlouhá postava se vypjala v plné výšce. Ozval se slabý praskavý
zvuk. Pak se začal kácet kupředu, pomalu a vzpřímeně, jako padající
strom. Prudké stažení svalů způsobilo, že nejprve narazil o zem levým
ramenem.
U země jako by se tělo vymrštilo. „Můj Bože!“ řekl rozedraný voják.
Jinoch začarován pozoroval tento obřad na místě dostaveníčka. Tvář
měl zkřivenou do výrazu všech smrtelných muk, která tušil ve svém
příteli.
Pak vyskočil a zblízka zíral do hliněné tváře. Ústa byla otevřená
a zuby se vycenily v jakémsi smíchu.
Jak šos modrého kabátu odpadl od těla, jinoch spatřil, že mužův bok
vypadá jako ohryzaný vlky.
Jinoch se s náhlou zsinalou zuřivostí otočil k bojišti. Zahrozil pěstí.
Vypadal, jako by se chystal pronést filipiku.
„K čertu –“
Rudé slunce bylo přilepené na nebi jako oplatka.

60
 KAPITOLA X
Rozedraný muž stál zadumán.
„Tak tohle byla přece parádní ukázka houževnatosti,“ řekl nakonec
hlasem trochu zachváceným bázní. „Parádní ukázka.“ Zamyšleně strčil
nohou do jedné z poddajných rukou. „Divím se, kde se v něm vzala ta
síla. Něco takového jsem ještě u žádného člověka neviděl. Divné. Jo,
byla to parádní ukázka.“
Jinoch zatoužil vykřičet všechnu svou žalost. Cítil se proboden, ale ja-
zyk mu mrtvě ležel v ústech jako v hrobě. Vrhl se opět na zem a zamyslel
se.
Rozedraný muž stál zadumán.
„Podívej, kamaráde,“ řekl za chvíli. Přitom hleděl na mrtvolu. „Už je
přece dočista po něm a my zas můžeme jít po svých. Tady je už po všem.
Už je přece dočista po něm. A je mu tady dobře. Bude mít od všeho pokoj.
A já musím říct, že se poslední dobou taky necítím moc dobře.“
Jinoch, vyburcován přízvukem rozedrancova hlasu, rychle vzhlédl.
Spatřil, že se nejistě kymácí na nohou a že jeho tvář má modravý odstín.
„Dobrý Bože!“ vykřikl, „ty přece ne – ty přece už ne –“
Rozedranec máchl rukou. „Houby umřít,“ řekl. „Jenom bych potře-
boval trochu dobré hrachové polívky a pořádnou postel. Trochu hra-
chové polívky,“ opakoval zasněně.
Jinoch se zvedl se země. „Rád bych věděl, odkud přišel. Naposled
jsem se s ním viděl tamhle.“ Ukázal. „A teď je najednou tady. A přitom
šel odtamtud.“ Ukázal jiným směrem. Oba se obrátili k mrtvému tělu,
jako by se ho chtěli na to zeptat.
„No,“ promluvil nakonec rozedranec, „nemá žádný smysl tady trčet,
od něho se už nic nedovíš.“
Jinoch znaveně přikývl na souhlas. Oba se obrátili a chvilku hleděli
na mrtvolu.
Jinoch něco zašeptal.

61
 „No, že to byla parádní ukázka?“ řekl rozedranec, jako by mu odpo-
vídal.
Otočili se zády k mrtvole a vyrazili odtud. Chvíli šli měkkým, krad-
mým krokem, našlapujíce na špičky. Smějící se mrtvola v trávě se ne-
hýbala.
„Začíná se mi dělat dost špatně,“ řekl rozedranec, náhle opět přeru-
šuje jedno ze svých krátkých odmlčení. „Začíná se mi dělat setsakra
špatně.“
Jinoch zasténal, „Ach Bože!“ Ptal se, jestli má být trýzněným svědkem
dalšího setkání se zubatou.
Ale jeho druh znovu máchl rukou na ubezpečenou. „Och, já ještě ne-
umřu! Visí na mně moc krků, než abych už moh umřít. Kdepak! Umřít,
to si nemůžu dovolit! Měl bys vidět ten houf mých dětí, a vůbec.“
Jinoch při pohledu na svého druha poznal podle jakéhosi stínu
úsměvu, že se pokouší o žert.
Jak se vlekli dál, rozedranec pokračoval v hovoru. „Mimo to kdybych
umřel, neumřel bych tak jako tamten. To bylo hrozně divné. Jenom
bych tak sebou plác. Ještě jsem nikdy neviděl nikoho umírat tak jako
tamten.
Ty znáš Toma Jamisona, on je tam u nás doma můj soused. Je to
správný chlapík, bodejť, a byli jsme vždycky kamarádi. A jak je mazaný!
Všemi mastmi mazaný. No, a když jsme byli odpoledne v té mele, na-
jednou spustí a začne mi nadávat a řvát na mě. ,Dostals ji, ty zatracený
neřáde!‘ – on umí strašně nadávat, tak to mi povídá. Zvednu ruku k hla-
vě, a když se kouknu na prsty, vidím, bodejť, střelili mě. Začnu řvát
a utíkám, ale než jsem moh odmáznout pryč, slíznul jsem další kulku do
ruky, až se mi hlava zamotala. Dostal jsem strach, když mi za zády
v jednom kuse bouchali, a utíkal jsem, abych je všecky předehnal, ale
chytil jsem to zatraceně. Tak mě napadá, že bych ještě bojoval, nebýt
Toma Jamisona.“
Potom klidně oznámil: „Jsou dvě – takové malé ranky – ale začínají
vyvádět. Myslím, že už moc daleko nedojdu.“

62
 Tiše kráčeli pomalu dál. „Ty taky vypadáš jaksepatří mizerně,“ řekl
nakonec rozedranec. „Řek bych, že máš horší ránu, než si myslíš. Radši
si dávej na své zranění pozor. To se nevyplácí, když necháš takovou věc
plavat. Může to být něco uvnitř, a taková věc umí natropit pěknou polí-
začku. Kdepak to máš?“ Ale pokračoval ve své tirádě, aniž čekal na od-
pověď. „Viděl jsem jednoho, co ji dostal rovnou do hlavy, když jednou
náš pluk docela klidně stál. A všichni na něj řvali: ‚Dostals ji, Johne? Jsi
hodně raněný?‘ ‚Ne,‘ povídá. Vypadal tak nějak udiveně a vykládal jim
dál, jak se cítí. Říkal, že necítí nic. Ale propána, než si ten chlapík něče-
ho všimnul, bylo po něm. Jo, byl mrtvý – mrtvý jako kus šutru. Tak si
musíš dát pozor. I ty můžeš mít nějakou divnou ránu. Člověk nikdy
neví. Kampak jsi ji dostal?“
Od okamžiku, co rozedranec zavedl hovor na toto téma, byl jinoch
nesvůj. Teď vyrazil rozhořčený výkřik a učinil zuřivý pohyb rukou.
„Och, neotravuj mě!“ řekl. Byl tak rozvztekán na rozedrance, že by ho
byl schopen zardousit. Zřejmě mu jeho druhové budou věčně vyvádět
nesnesitelné kousky. Na holi své zvědavosti vždycky zvedají strašidlo
hanby. Obrátil se k rozedranci jako štvaná zvěř. „Už mě neotravuj,“
opakoval se zoufalou výhružností.
„No, Pámbu ví, že já nechci nikoho otravovat,“ řekl muž. V jeho hlase
byl nádech zoufalství, když odpovídal: „Pámbu ví, že já mám dost svých
vlastních starostí.“
Jinoch, který vedl hořký spor sám se sebou a vrhal na rozedrance ne-
návistné a pohrdavé pohledy, teď promluvil tvrdým hlasem. „Sbohem,“
řekl.
Rozedranec na něho pohlédl s vyjeveným úžasem. „No – no, kamará-
de, kampak jdeš?“ otázal se nejistě. Při pohledu na něho jinoch poznal, že
také on jako tamten druhý začíná jednat tupě jako zvíře. Jako by mu
myšlenky v hlavě přeskakovaly. „Víš – víš – podívej se – ty, Tome Jamiso-
ne – víš – tohle se mi nelíbí – takhle to nepůjde. Kampak – kampak jdeš?“
Jinoch neurčitě ukázal. „Tamhle,“ odpověděl.
„No, podívej se – víš,“ vyrážel rozedranec idiotsky. Hlava mu pokle-
sala a slova mu splývala jedno s druhým. „Takhle to nepůjde, víš, Tome

63
Jamisone. To nepůjde! Já tě znám, ty paličatá potvoro. Ty chceš odtáh-
nout s ošklivou ránou. To není správné – víš – Tome Jamisone – to není.
Ty mi chceš utýct, abych se o tebe nemoh starat, Tome Jamisone. To
není – správné – není – abys šel – odtáh – s ošklivou ránou – to není –
není – není správné – to není.“
Jinoch místo odpovědi přelezl plot a vyrazil pryč. Slyšel, jak roze-
dranec bečivě naříká.
Ještě se vztekle ohlédl. „Cože?“
„Podívej – vidíš, víš, Tome Jamisone – víš – to není –“
Jinoch šel dál. Když se později obrátil, spatřil, jak rozedranec bez-
mocně bloudí loukou.
Tu ho napadlo, že by byl nejradši mrtvý. Věřil, že závidí těm, jejichž
těla leží natažená po polní trávě a v lese na spadalém listí.
Prosté rozedrancovy otázky ho bodaly jako nože. Byly důkazem
společenství, které jde nelítostně tajemství na kloub, dokud všechno
nevyjde najevo. Nahodilá naléhavost jeho nedávného druha mu vnukla
pocit, že svůj zločin v prsou neutají. Jistě bude odhalen jedním z těch
šípů, které kalí vzduch a neustále bodají, objevují a rozhlašují to, co
chce být navždy utajeno. Přiznal si, že se proti tomu nedovede bránit.
Na to jeho bdělost nestačí.

64
 KAPITOLA XI
Uvědomil si, že žhavý řev bitvy sílí. Obrovské hnědé mraky dopluly do
tichých vzdušných výšin před ním. Také hluk se přibližoval. Lesy pro-
sakovaly muži a luka byla poseta tečkami.
Když obcházel malý pahorek, zpozoroval, že se vozovka proměnila
v hlučnou masu nákladních vozů, potahů a mužů. Ze vzdouvající se
změti vycházelo povzbuzování, povely, proklínání. Všechny poháněl
strach. Práskající biče švihaly koně a koně vyhazovali a škubali sebou.
Nákladní vozy s bílými plachtami se pachtily a kymácely namáhavě
jako tučné ovce. Jinoch se cítil tímto pohledem do jisté míry posílen.
Všichni jsou na ústupu. Pak si snad přece nepočíná tak špatně. Posadil
se a pozoroval vyděšené vozy. Prchaly jako přihlouplá, nemotorná zví-
řata. Všichni ti řvoucí a bičem práskající lidé mu pomáhali zveličit si
nebezpečí a hrůzy bitvy, aby si mohl snaživě dokazovat, že tohle vlast-
ně není nic jiného než to, z čeho by mohli lidé obvinit jeho. Nadmíru
potěšen pozoroval divoký průběh svého ospravedlnění.
Tu se objevilo na silnici pokojné čelo pěší kolony, kráčející vpřed.
Rychle se blížilo. Jak se kolona vyhýbala překážkám, klikatila se jako
had. Muži v čele postrkávali mezky pažbami pušek. Dloubali do vozků,
kteří byli neteční ke všemu řvaní. Muži si násilím probíjeli cestu hustou
masou. Tupé čelo kolony si razilo cestu vpřed. Zuřiví vozkové měli pro
ně mnoho neslýchaných nadávek.
Rozkazy, aby jim uvolnili cestu, zněly velmi naléhavě. Muži postupo-
vali k samému srdci ohlušujícího lomozu. Měli se postavit tváří v tvář
dychtivě se ženoucímu nepříteli. Jejich cesta vpřed je naplňovala pýchou,
když ostatek armády jako by se snažil vyklouznout silnicí. Převraceli
potahy s ušlechtilým pocitem, že na tom nezáleží, pokud jejich řady do-
razí na frontu včas. Tato důležitost dodala jejich tvářím vážnosti
a přísnosti. A záda jejich důstojníků byla velmi strnule vzpřímená.

65
 Při pohledu na ně jinocha znovu přepadla černá tíha jeho hoře. Jako
by hleděl na průvod vyvolených bytostí. Cítil se od nich tak odlišný,
jako by byli připochodovali s plamennými zbraněmi a slunečními ko-
rouhvemi. Nikdy nedokáže být takový jako oni. Byl by si mohl oči tou-
hou vyplakat.
Pátral ve své mysli po přiměřené kletbě pro tu nejasnou příčinu, pro
to, nač lidé vrhají hanlivá slova rozhodného zatracení. Ta je za něho
zodpovědná – ať je to cokoli, říkal si. V tom je ta chyba.
Spěšný pochod kolony do bitvy připadal nebohému mladíku něčím
daleko ušlechtilejším než udatné bojování. I hrdinové, pomyslel si, by se
nějak vymluvili na tento dlouhý rozhořčený špalír. Mohli by se vzdálit
v naprosté sebeúctě a omluvit se hvězdám.
Divil se, co asi ti mužové mají v sobě, že mohou tak spěchat, aby si
prodrali cestu k chmurným vyhlídkám smrti. Jak je pozoroval, záviděl
jim stále víc, až v myšlenkách zatoužil vyměnit si život s některým
z nich. Chtěl by vládnout strašlivou silou, říkal si, aby se zbavil vlastní-
ho já a stal se hazardním hráčem. Proběhly mu v duchu rychlé obrazy
sama sebe, mimo něho a přece v něm – modrá, zoufale odvážná posta-
va, vedoucí příšerné útoky, nakloněná kupředu s ohnutým kolenem
a s vysoko zvednutou zlomenou čepelí – modrá odhodlaná postava v čele
rudého a ocelového výpadu, a dá se klidně zabít na vyvýšeném místě
před očima všech. Pomyslel na velkolepý patos svého mrtvého těla.
Ty myšlenky ho pozvedly. Rozechvěla ho bojovnost. V uších slyšel
hlahol vítězství. Pocítil šílenství prudkého úspěšného útoku. Hudba
dupajících nohou, ryčné hlasy a řinčící zbraně nedaleké kolony mu daly
vzlétnout na rudých křídlech války. Na několik okamžiků se vznesl vy-
soko.
Napadlo ho, že se měl vydat k frontě. A opravdu v duchu uzřel sám
sebe, jak pokryt prachem, vychrtlý, těžce oddychující, se žene k frontě
v pravý okamžik, aby popadl a zardousil temnou šilhající čarodějnici
pohromy.
Pak ho začaly trýznit obtíže celé věci. Váhal, neobratně udržuje rov-
nováhu na jedné noze.

66
 Nemá pušku, nemůže bojovat holýma rukama, řekl si s nevolí o svém
plánu. Ale pušky stačilo jen sbírat se země. Byla jich všude mimořádná
hojnost.
Byl by také div, pokračoval v duchu, kdyby našel svůj pluk. Ale přece
může bojovat v řadách kteréhokoli pluku.
Pomalu vykročil kupředu. Našlapoval, jako by čekal, že šlápne na
výbušninu. Mezi pochybnostmi a jím se odehrával zápas.
Jaký to bude bídný červ, jestliže ho některý z jeho druhů spatří
takhle se navracet, se zřejmými známkami toho, že utekl. Na to byla
odpověď, že bojovníci ve svém zaujetí nedbají, co se děje za frontou,
ledaže by se tam objevily nepřátelské bajonety. V rozmazaném obraze
bitvy bude jeho tvář jaksi ukryta jako tvář muže v mnišské kápi.
Ale pak si řekl, že jeho neúnavná sudba zrodí muže, který ho požádá
o vysvětlení, až se zápas na chvilku utiší. Dovedl si představit, jak trapně
se zamotá do lží a jak si ho budou jeho druzi podezíravě prohlížet.
Konečně se jeho odvaha vyčerpala těmito námitkami. Spory z něho
vysály všechen zápal.
Porážka jeho plánu ho nesklíčila, neboť při pečlivém prozkoumání
celé věci si musel připustit, že námitky jsou přehrozné.
Mimo to se začaly hlasitě ozývat různé svízele. S nimi by nedokázal
vzlétnout vysoko na křídlech války; téměř mu znemožňovaly vidět sám
sebe v hrdinském světle. Svalil se na zem.
Objevil, že je vyprahlý žízní. Obličej měl tak vyschlý a zamazaný, že
mu připadalo, jako by mu praskala kůže. Bolela ho každá kost v těle,
jako by se měla při každém pohybu zlomit. Chodidla byla jako dvě ote-
vřené rány. A mimo to jeho tělo volalo po potravě. To bylo silnější než
skutečný hlad.
V žaludku měl tupý, tíživý pocit, a když se pokoušel jít, motala se mu
hlava a vrávoral. Viděl nejasně. Před zrakem se mu vznášely drobné
cáry zelené mlhy.
Když jím zmítalo tolikeré rozechvění, neuvědomil si své svízele. Teď
ho zkrušily a dovolávaly se pomoci. Když byl nakonec nucen věnovat
jim pozornost, jeho schopnost nenávidět sám sebe se znásobila.

67
V zoufalství si tvrdil, že není jako ti ostatní. Teď si připustil, že je ne-
možné, aby se kdy stal hrdinou. Je zbabělý darebák. Ty ubohé obrazy
válečné slávy! Z hloubi duše zasténal a odpotácel se pryč.
Cosi v něm ho táhlo k bitvě jako můru k plameni. Nesmírně toužil
vidět a vědět, co se děje. Přál si znát, kdo vyhrává.
Pomyslel si, že přes svá bezpříkladná muka nepřestal nikdy bažit po
vítězství, ale trochu na obhajobu řekl svému svědomí, že mu nezbývá
než si uvědomit, že tentokrát porážka armády by mu asi přinesla mnohé
výhody. Údery nepřítele rozpráší pluky. A tak mnozí stateční mužové
budou nuceni opustit své prapory a rozprchnout se jako kuřata, uvažo-
val. Bude se jevit jako jeden z nich. Bude to zachmuřené, nešťastné bra-
trstvo a pak snadno přesvědčí sám sebe, že neutíkal ani dále, ani rychleji
než oni. A jestliže on sám dokáže uvěřit ve svou mužnou dokonalost,
usoudil, že nebude příliš obtížné přesvědčit všechny ostatní.
Řekl si jako na omluvu za tuto naději, že armádu předtím potkaly těž-
ké porážky a v několika měsících se sebe setřásla všechnu jejich krev
a památku a vynořila se tak skvělá a chrabrá jako armáda nová; odvrhla
vzpomínku na pohromu a vyvstala se zmužilostí a sebedůvěrou nepora-
žených legií. Pronikavé hlasy lidí doma budou nějaký čas žalostně
vřeštět, ale různí generálové jsou obyčejně nuceni naslouchat těmhle
písničkám. Jeho ovšem svědomí nehryže, že navrhuje za oběť nějakého
generála. Nevěděl, koho si asi vyberou pro své ostny, a tak nemohl
k němu přímo upnout své účastenství. Lidé jsou daleko a pochyboval, že
veřejné mínění je na velkou vzdálenost přesné. Je docela možné, že se
strefí do nepravého a ten, až se zotaví z úžasu, bude možná až do konce
svých dní sepisovat odpovědi na tyhle písničky o svém domnělém selhá-
ní. To bude nepochybně velké neštěstí, ale v tomto případě generál pro
jinocha nic neznamená.
Porážka ho nepřímo ospravedlní. Tím se podle jeho názoru jaksi
dokáže, že uprchl záhy proto, že má vyšší schopnost postřehu. Oprav-
dový prorok bude při své předpovědi povodně první, kdo vyleze na
strom. Tím se potvrdí, že je vskutku věštec.

68
 Morální ospravedlnění považoval jinoch za velmi důležité. Bez hoji-
vého balzámu nemůže, pomyslel si, nosit po celý život bolestný odznak
své potupy.
Nemůže žít se srdcem, které ho neustále ujišťuje, že si zaslouží opo-
vržení, aniž to svým chováním prozradí všem.
Jestliže se armáda ověnčí vavříny, bude ztracen. Jestliže ten lomoz
znamená, že se teď prapory jeho armády naklánějí vpřed, je zavržený
bídák. Bude muset sám sebe odsoudit k odloučenosti. Postoupí-li vojsko,
jejich netečné nohy pošlapou jeho naděje na úspěch v životě.
Jak všechny tyto myšlenky rychle procházely jeho myslí, vrhl se na
ně a pokusil se je odehnat. Odsuzoval se sám jako ničema. Říkal si, že je
nepředstavitelný sobec. V duchu si kreslil obrazy vojáků, kteří vzdorně
nastaví svá těla kopí ječícího nepřítele, a jak hleděl na krvavé mrtvoly
na pomyslném bojišti, říkal si, že je jejich vrah.
Znovu v myšlenkách zatoužil, aby byl mrtev. Věřil, že mrtvolám zá-
vidí. V myšlenkách na zabité začal některými z nich velmi pohrdat, jako
by se byli provinili tím, že se takto zbavili života. Říkal si, že třeba byli
zabiti šťastnou náhodou, dříve než měli příležitost upláchnout nebo
než se skutečně osvědčili. A přece je lidská paměť ozdobí vavříny. Volal
hořce, že jejich věnce jsou ukradené a jejich slavná pamětní roucha
falešná. A přece si stále říkal, jaká je to škoda, že není jako oni.
Porážka armády se mu nabízela jako prostředek, aby unikl důsled-
kům svého provinění. Teď však soudil, že je zbytečné myslet na takovou
možnost. Byl vychován ve víře, že tento mocný modrý stroj má úspěch
jistý; že bude dobývat vítězství, jako nějaká mašina vyrábí knoflíky.
Ihned se zbavil všech svých opačných domněnek. Vrátil se k vojácké
víře.
Když si znovu uvědomil, že je nemožné, aby armáda byla poražena,
pokoušel se najít nějakou pěknou historku, s kterou by se mohl vrátit
k svému pluku a kterou by odvrátil očekávané výsměšné šípy.
Ale ač měl z těch šípů smrtelný strach, nedokázal vymyslet příběh,
který by mu připadal dost spolehlivý. Zkoumal mnoho plánů, ale jeden

69
po druhém odhazoval pro jejich chatrnost. Hned na všech spatřoval
zranitelná místa.
Mimo to se velmi obával, že některý výsměšný šíp ho duševně srazí
dříve, než se bude moci vytasit s příběhem na svou obranu.
V duchu viděl, jak celý pluk říká: „Kdepak je Henry Fleming? Jistě
vzal nohy na ramena. Ó jéje!“ Připomněl si různé osoby, které mu pak
rozhodně nedopřejí klidu. Nepochybně budou na něho s úšklebky dotí-
rat otázkami a budou se smát jeho váhavému zajíkání. V příští bitvě se
vynasnaží mít ho na očích, aby ho odhalili při útěku.
Kamkoli v táboře přijde, setká se s urážlivými a promyšleně krutými
pohledy. Když si představoval, jak se blíží k davu svých druhů, jako by
zaslechl někoho říkat: „Tamhleto je on!“
A pak, jako by hlavami pohnul jediný sval, všechny tváře se k němu
obrátí se širokými posměšnými úšklebky. Už slyšel, jak někdo potichu
pronáší humornou poznámku. Ostatní při ní budou vřískat a chechtat
se. Stane se pro ně předmětem nadávek.

70
 KAPITOLA XII
Sotva zmizela jinochovi z dohledu kolona, která pádně rozrážela pře-
kážky na vozovce, když tu spatřil temné vlny mužů, valící se z lesa a po
polích. Ihned poznal, že ocelová vlákna charakteru byla smyta z jejich
srdcí. Drali se ze svých kabátů a ze svého výstroje jako z nějakých pře-
kážek. Vyrazili na něho jako vyděšení bizoni.
Za nimi se nad korunami stromů vinul v mračnech modrý dým
a houštinami někdy zahlédl vzdálenou růžovou zář. Hlasy kanonády
hlučely v nekonečném sboru.
Jinocha jala hrůza. Strnule hleděl v smrtelné trýzni a úžasu. Zapomněl
na to, že se pustil do zápasu s celým světem. Odhodil své duchovní pam-
flety o filozofii utíkajících a pravidla pro chování zatracenců.
Bitva je ztracena. Draci se blíží nepřemožitelnými dlouhými kročeji.
Armáda, bezmocná v spletitých houštinách a oslepená nastávající tmou,
bude pohlcena. Válka, to rudé zvíře, to božstvo naběhlé krví, se na-
foukne k prasknutí.
Něco v jeho nitru ho nabádalo k výkřiku. Ponoukalo ho to k projevu,
aby se znovu sebrali, k zanotování bitevní písně, ale dokázal jen přimět
jazyk, aby zavolal do prázdna: „Co – co – co – copak se děje?“
Záhy se octl v jejich středu. Všude kolem něho lidé poskakovali
a pelášili. Jejich bílé tváře svítily v soumraku. Vypadali většinou velmi
statně. Jak kolem něho pádili, jinoch se obracel na jednoho po druhém.
Jeho nesouvislé otázky zapadaly. Nedbali na jeho výzvy. Jako by ho
neviděli.
Někteří šíleně blábolili. Jeden obrovitý muž se dotazoval nebe: „Jářku,
kdepak je ta ohrazená cesta? Kdepak je ta ohrazená cesta?“ Bylo to, jako
by byl přišel o dítě. V duševních mukách a malomyslnosti plakal.
Záhy muži utíkali sem a tam všemi směry. Dělostřelectvo dunělo
vpředu i vzadu a po obou bocích to byla hotová změť nejrůznějších
směrů. Mezníky zmizely v houstnoucím šeru. Jinocha se zmocňovala

71
představa, že se dostal do samého středu obrovské pranice, a nemohl
postřehnout žádnou cestu k úniku. Z úst prchajících mužů vycházelo na
tisíc divokých otázek, ale nikdo neodpovídal.
Jinoch se vrhal sem a tam a přepadal otázkami nevšímavé tlupy ustu-
pující pěchoty, až nakonec popadl jednoho muže za paži. Obrátili se
k sobě tváří v tvář.
„Co – co –“ koktal jinoch a zápasil se vzpírajícím se jazykem.
Muž zaječel: „Pusť mě! Pusť mě!“ Tvář měl zsinalou a divoce koulel
očima. Těžce oddychoval a supěl. Dosud svíral pušku, snad ji zapomněl
pustit z ruky. Šíleně se snažil vyškubnout a jinocha, jenž se proto musel
naklánět kupředu, táhl za sebou několik kroků.
„Pusť mě! Pusť mě!“
„Co – co –“ koktal jinoch.
„Tak dobrá!“ vřískl muž v příšerném výbuchu vzteku. V zuřivosti se
obratně rozmáchl puškou. Udeřil jinocha do hlavy. Pak utíkal dál.
Jinochovy prsty na vojákově paži se proměnily v hlínu. Ze svalů mu
vyprchala všechna síla. Před zrakem se mu mihla plamenná křídla šle-
hajícího blesku. V hlavě pocítil ohlušující rachot hromu.
Náhle jako by mu nohy skomíraly. Potácivě se zhroutil k zemi. Po-
koušel se zvednout. Ve svém zápolení s omračující bolestí byl jako muž,
který se bije se vzdušnou bytostí.
Byl to příšerný zápas.
Někdy se mu dařilo zpola se vzpřímit, na chvilku se potýkal se vzdu-
chem, a pak zase upadl, zarývaje prsty do trávy. Tvář měl studeně a lep-
kavě bledou. Z nitra se mu draly hluboké steny.
Nakonec se potácivým pohybem pozdvihl na rukou a na kolenou
a z této polohy se jako děcko, pokoušející se o chůzi, postavil na nohy.
S rukama přitisknutýma ke spánkům šel vrávoravě po trávníku.
Se svým tělem musel svádět usilovný boj. Otupělé smysly ho chtěly
zbavit vědomí a on se jim houževnatě bránil; v duchu si kreslil netuše-
ná nebezpečí a zmrzačení, jestliže upadne na širé louce. Šel tak jako
předtím dlouhán. Představoval si odlehlá místa, kde může klesnout

72
v bezpečí. Než najde nějaké takové místo, musí zápasit s návalem bo-
lesti.
Jednou přiložil ruku na temeno a bázlivě se dotkl rány. Drásavá bo-
lest při tom doteku ho přiměla dlouze nabrat dech mezi zaťatými zuby.
Prsty měl potřísněné krví. Pozoroval je strnulým pohledem.
Zaslechl rachot drkotajícího děla, když se bičovaní koně kolem hnali
k frontě. Jednou ho téměř srazil k zemi mladý důstojník na zabláceném
válečném oři. Obrátil se a pozoroval masu děl, mužů a koní, hrnoucí se
v široké křivce k průrvě v plotě. Důstojník vzrušeně gestikuloval rukou
v shrnovací rukavici. Děla následovala za potahy, jako by nechtěla, jako
by se při tahání vzpírala.
Někteří důstojníci rozprášené pěchoty kleli a nadávali jako trhovky-
ně. Z lomozu pronikaly jejich hašteřivé hlasy. Do nevýslovného zmatku
na vozovce vjela eskadrona jezdectva. Vybledlá žluť jejich výložek směle
zářila. Došlo k mohutné výměně názorů.
Dělostřelectvo se shromažďovalo jako k nějaké poradě.
Po pláni se táhla modrá mlha večera. Obrysy lesa tvořily dlouhé fia-
lové stíny. Oblak, táhnoucí se přes západní oblohu, částečně tlumil ru-
dou barvu.
Když jinoch opouštěl výjev za svými zády, uslyšel náhle rachot děl.
Připadalo mu, že se chvějí černým vztekem. Říhala a vyla jako mosazní
čerti, kteří střeží bránu. Vlahý vzduch se naplnil hroznou výstrahou.
Současně s ní se ozval otřásající hlahol nepřátelské pěchoty. Když se
jinoch obracel, aby podíval dozadu, spatřil, jak šerou dálku ozařují pla-
meny oranžového světla. V dalekém vzdušném Prostoru se neočekávaně
a slaboučce blýskalo. Občas jako by zahlédl vlnící se masy vojska.
Spěchal soumrakem. Den se zšeřil, že už sotva rozeznával půdu pod
nohama. Nachová temnota byla plná mužů, kteří si navzájem četli levity
a žvanili. Někdy zahlédl proti modré a zasmušilé obloze gestikulující
postavy. Zdálo se, že po lese a po polích je rozseta záplava mužů a váleč-
ného materiálu.
Uzoučká vozovka teď byla bez života. Ležely tam převrácené povozy
jako bludné balvany, vysušené sluncem. Místa, kudy se předtím řítil ten

73
příval, byla napěchována koňskými zdechlinami a roztříštěnými sou-
částmi válečné mašinerie.
Postupem času ho jeho rána bolela už jen docela málo. Avšak bál se
rychle pohybovat ze strachu, aby se nepodráždila. Držel hlavu velmi
nehybně a dával si velký pozor, aby neklopýtl. Byl plný úzkosti a tvář
měl napjatou a staženou v předtuše bolesti při každém náhlém omylu
jeho nohou v šeru.
Jak šel, myšlenky se mu usilovně upínaly k jeho ráně. Cítil ji jako ně-
co chladného a tekutého a tušil, že mu pod vlasy zvolna stéká krev.
Hlavu jako by měl napuchlou do takového rozměru, že mu krk připadal
nepostačující.
Nové utišení jeho rány ho velmi znepokojovalo. Drobné drásavé
hlásky bolesti, které předtím volaly z povrchu lebky, podle jeho názoru
určitě vyjadřovaly nebezpečí. Byl přesvědčen, že podle nich si může
změřit, jak zlý je jeho stav. Ale když se zlověstně odmlčely, vylekal se
a představoval si, jak se mu do mozku zatínají hrozivé prsty.
Mezitím se jal rozvažovat o různých minulých příhodách a situacích.
Rozpomněl se na určitá jídla, která matka doma vařila, při čemž ty po-
krmy, které míval obzvlášť rád, vystupovaly výrazně do popředí. Viděl
prostřený stůl. Stěny z borového dřeva v kuchyni zářily v teplém světle
z krbu. Vzpomněl si také, jak chodíval s kamarády ze školy na břeh
stinného rybníka. Viděl na trávě na břehu své nepořádně pohozené
šaty. Cítil po těle vonnou pleskající vodu. Listí javora, pnoucího se nad
břehem, šelestilo melodicky ve větru mladého léta.
Najednou ho přepadla tíživá únava. Hlava mu klesala na prsa a rame-
na měl schýlená, jako by nesl veliký ranec. Nohy se mu šouraly po zemi.
Neustále se sám se sebou přel, zdali má na nějakém blízkém místečku
ulehnout a usnout, nebo zdali se má donutit k další cestě, dokud nedo-
stihne nějakého útulku. Často se pokoušel zapudit tu otázku, ale tělo se
vytrvale vzpíralo a jeho smysly ho týraly jako rozmazlená děcka.
Nakonec zaslechl u ramene bodrý hlas: „Vypadáš, jako bys byl v bryn-
dě, hochu!“
Jinoch nezvedl oči, ale těžkým jazykem přisvědčil. „Hm!“

74
 Bodrý mluvčí ho pevně uchopil pod paží. „No,“ řekl se zvučným smí-
chem, „máme společnou cestu. Celá ta banda jde tvým směrem.
A myslím, že tě můžu vzít s sebou.“ Jinoch vykročil jako opilec podpíraný
přítelem.
Cestou se muž vyptával jinocha a pomáhal mu s odpověďmi, jako
když zachází s děckem. Někdy do toho vmísil drobné historky. „Ke kte-
rému patříš regimentu? Co? Cože? Ke 304. z New Yorku? Ale v kterém
armádním sboru je ten regiment? Opravdu? Ale já myslel, že je dneska
do boje nenasadili – že jsou tam daleko v prostředku. Cože, nasadili?
No, skoro každý si dneska v tom boji přišel na své. Panečku, mockrát
jsem se už viděl nebožtíkem. Stříleli hned tady a hned zas tam, a řvali
hned tady a hned zas tam, a ta zatracená tma, až jsem na mou duši vů-
bec nevěděl, čí vlastně jsem. Někdy jsem si myslel, že jsem určitě
z Ohia, a jindy zase bych byl na to dal krk, že jsem až z nejjižnějšího
cípu Floridy. Tohle byla nejzatracenější mela, jakou jsem kdy viděl.
A tady tyhle všecky lesy, to je hotové neštěstí. Jestli ještě dneska večer
najdem své regimenty, tak to bude zázrak. Ačkoli už za chvilenku nara-
zíme na spoustu hlídek a vojenských četníků a vůbec. Hele! tady mys-
lím jdou s nějakým oficírem. Podívej, jak mu visí ta ruka. Vsadil bych se,
že ten má už války až po krk. Už se nebude vytahovat, jak je důležitý, až
mu budou řezat nohu. Chudák! Můj brácha má zrovna takové kníry. Jak
ses vůbec odtamtud dostal semhle? Přece tvůj regiment je odsaď pěkný
kousek, že? No, já myslím, že ho najdem. Víš, dneska zabili v naší kum-
pačce jednoho chlapce, kterého jsem si hrozně vážil. Jack byl dobrý
kluk. U všech všudy, jako kdyby do mne uhodil hrom, když jsem viděl
chudáka Jacka, jak ho to složilo na zem. Stáli jsme nějakou dobu pěkně
kliďánko, i když všude kolem nás utíkali chlapi sem a tam, a jak tak
stojíme, přijde takový velikánský tlusťoch. Začne dloubat Jacka do lok-
te a povídá: ,Jářku, kudypak se dostanu k řece?‘ a Jack, ten si ho vůbec
nevšímá, a ten chlap ho pořád dloube do lokte a povídá: ,Jářku, kudy-
pak se dostanu k řece?‘ Jack po celou tu dobu koukal dopředu, aby uvi-
děl, až ti rebelové polezou z lesa, a dlouho si vůbec nevšímal toho veli-
kánského tlusťocha, ale nakonec se otočí a povídá: ,Táhni k čertu a na-

75
jdi si tu řeku sám!‘ A zrovna ten moment ho práskla kulka ze strany do
hlavy. Byl už seržant. To byla jeho poslední slova. Hrome, jenom aby-
chom naše regimenty ještě dneska v noci našli. Už se po nich pachtíme
moc dlouho. Ale doufám, že se nám to podaří.“
Při dalším hledání jinochovi připadalo, jako by byl ten bodrý mluvčí
obdařen kouzelným proutkem. Provlékal se bludištěm spletitého lesa
s neobyčejným zdarem. Při setkání se strážemi a hlídkami osvědčoval
bystrost detektiva a odvahu uličníka. Překážky před ním padaly a mě-
nily se v pomocníky. Jinoch s bradou stále na prsou stál dřevěně vedle
něho, zatím co jeho druh dovedl z kdejakého neochotného objektu vyt-
louci pomoc.
Les byl jako obrovský úl mužů, zběsile bzučících kol dokola, ale bodrý
muž doprovázel jinocha bez jediné zmýlené, až se nakonec jal pochech-
távat radostí a sebeuspokojením. „Tak, už jsi tu! Vidíš ten oheň?“
Jinoch tupě přikývl.
„No, tady je přece tvůj regiment! A teď sbohem, chlapče, a přeju ti
mnoho štěstí.“
Na okamžik sevřela teplá a silná ruka jinochovy malátné prsty a pak,
jak se muž dlouhými kroky vzdaloval, jinoch zaslechl veselý a smělý
hvízdot. Když ten, který se ho tak přátelsky ujal, mizel takto z jeho života,
jinoch si najednou uvědomil, že se ani nepodíval, jak vypadá.

76
 KAPITOLA XIII
Jinoch pomalu kráčel k ohni, který mu označil zmizelý přítel. Když se
tak potácel, napadlo ho, jak ho asi přivítají jeho druzi. Byl přesvědčen,
že záhy pocítí ve svém bolavém srdci ostnaté šípy posměchu. Neměl
síly, aby si vymyslel nějakou historku; bude poddajným terčem.
Nejasně se rozhodoval, že odejde do hlubší temnoty a skryje se tam,
ale všechny jeho plány zničilo vyčerpané a bolestné volání jeho těla.
Jeho svízele se hlučně domáhaly, aby stůj co stůj vyhledal nějaké místo,
kde by se najedl a odpočinul si.
Nejistě se kymácel k ohni. Spatřil obrysy mužů, vrhajících v rudé záři
černé stíny, a když přicházel blíže, nějak mu svitlo, že země je poseta
spícími muži.
Najednou se octl tváří v tvář černé, příšerné postavě. Na hlavni pušky
se zachytilo několik paprsků. „Stůj! Stůj!“ Na okamžik se polekal, ale
ihned si uvědomil, že ten neklidný hlas poznává. Jak tak vrávoravě stál
před hlavní pušky, zavolal: „Haló, Wilsone – to jsi ty?“
Puška poklesla do ostražité polohy a k jinochovi pomalu přistoupil
ten hlučný voják. Zíral mu do tváře. „To jsi ty, Henry?“
„Ano, to jsem – to jsem já.“
„Ale, ale, chlapče,“ řekl jeho druh, „u všech všudy, to jsem rád, že tě
vidím! Už jsem tě měl za nebožtíka. Myslel jsem, že jsi docela určitě
mrtvý.“ Jeho hlas se zastřel dojetím.
Jinoch pocítil, že se už sotva drží na nohou. Náhle pozbýval sil. Po-
myslel si, že se musí honem vytasit se svou historkou, která by ho
ochránila před šípy, jež už už cítil na ústech svých strašných druhů.
A tak, potáceje se před hlučným vojákem, spustil: „Ano, ano. To bylo –
to bylo hrozné. Slíznul jsem si to pořádně. Tam kus dál doprava. Byla
tam strašná mela. To bylo hrozné. Odtrhlo mě to od pluku. Tam dál
doprava mě střelili. Do hlavy. Takovou melu jsem ještě nezažil. Hrozné.
Nevím, jak jsem se moh od vás ztratit. A střelili mě.“

77
 Jeho přítel k němu rychle přikročil. „Cože? Střelili? Proč jsi to neřek
hned? Chudáčku, musíme – vydrž chvilku; co mám dělat? Zavolám Simp-
sona.“
V tom okamžiku se v šeru začala rýsovat další postava. Poznali, že je
to desátník. „S kým to mluvíš, Wilsone?“ vyptával se. V jeho hlase za-
zníval hněv. „S kým to mluvíš? Takovýhle strážný stojí za – cože – tě-
bůh Henry, ty jsi tu? Vždyť já myslel, žes pad před čtyřmi hodinami!
Svatý Jeruzaléme, objevují se pořád, každých deset minut! Mysleli jsme,
že jsme ztratili rovných dvaačtyřicet mužů, ale jestli se budou takhle
trousit dál, budeme mít ještě do rána celou setninu pohromadě. Kde-
pak jsi byl?“
„Tam víc doprava. Odtrhlo mě to od pluku –“ spustil jinoch se znač-
nou hbitostí.
Ale jeho přítel ho spěšně přerušil: „Jo, a dostal ji do hlavy a je na tom
bledě a musíme se o něj hned postarat.“ Opřel pušku do ohbí levé paže
a pravicí ovinul jinochovi rameno.
„Božínku, to musí bolet jako hrom!“ řekl.
Jinoch se ztěžka opřel o přítele. „Ano, bolí to – bolí to sakramentsky,“
odpověděl. Hlas mu vázl.
„Jo,“ řekl desátník. Vzal jinocha za ruku a táhl ho kupředu. „Jen pojď,
Henry. Já se o tebe postarám.“
Jak spolu kráčeli dál, hlučný vojín za nimi zavolal: „Dej ho spát do
mé deky, Simpsone. A – počkej moment – tady je moje polní láhev. Je
plná kafe. Podívej se mu u ohně na hlavu, jak to vypadá. Možná, že to
má blbý. Až mě za pár minut vystřídají, přijdu se o něj starat.“
Jinochovy smysly byly tak ohromené, že mu přítelův hlas zněl jako
z dálky a sotva cítil tlak desátníkovy paže. Pasivně se poddal jeho silné-
mu řízení. Zase svěsil hlavu na prsa. Kolena se mu podlamovala.
Desátník ho vedl do svitu plamene. „A teď, Henry,“ řekl, „se ti podí-
váme na hlavičku.“
Jinoch se poslušně posadil a desátník odložil stranou pušku a jal se
hmatat v chundelatých vlasech svého druha. Musel mu otočit hlavu,
aby na ni dopadl plný proud světla z ohně. Našpulil kriticky ústa. Když

78
se jeho prsty dotkly napolo zaschlé krve a nezvyklé rány, stáhl rty
a hvízdl mezi zuby.
„Aha, tady to je!“ řekl. Neobratně vyšetřoval dále. „Zrovna jak jsem si
myslel,“ dodal ihned, „škrábla tě kulka. Udělala takovou zvláštní bouli,
zrovna jako kdyby tě nějaký chlap praštil do hlavy klackem. Už dávno to
přestalo krvácet. Nejhorší na tom je, že se ti ráno bude zdát, jako by ti
i klobouk číslo deset byl malý. A hlavu budeš mít celou rozpálenou
a vysušenou jako spálené vepřové. A taky ti může být do rána ještě všeli-
jak jinak špatně. To se nedá nikdy předem říct. Ale nemyslím. Je to jenom
takový zatracený šrám na hlavě a nic víc. A teď tady koukej sedět
a nehýbej se, a já půjdu zařídit střídání stráže. Pak pošlu Wilsona, aby se
o tebe staral.“
Desátník odešel. Jinoch spočíval na zemi jako balík. Prázdným po-
hledem zíral do ohně.
Za nějaký čas se částečně vzchopil a okolí počalo nabývat tvarů.
Spatřil, že půda v hlubokém stínu je poseta muži, nataženými ve všech
možných polohách. Když upřeně pohlédl do vzdálenější temnoty, občas
zahlédl obličeje, které se v světélkujícím žáru rýsovaly zsinale a straši-
delně. Tyto tváře vyjadřovaly ve svých rysech hlubokou strnulost una-
vených vojáků. Muži vypadali jako opilí vínem. Tento kousek lesa by se
byl jevil vzdušnému poutníkovi jako obraz následků nějaké strašné
pitky.
Na druhé straně ohně jinoch zpozoroval spícího důstojníka, usaze-
ného rovně jako svíčka a opřeného zády o strom. V jeho poloze bylo
něco nejistého. Soužen asi sny, trhavě a škubavě se kymácel jako sta-
řičký dědeček, zmámený punčem v koutě u krbu. Po tváři měl prach
a špinavé šmouhy. Dolní čelist mu visela, jako by už neměla síly za-
ujmout normální polohu. Byl obrazem vyčerpaného vojáka po hodech
války.
Zřejmě usnul se šavlí v rukou. Zdřímli spolu v jakémsi objetí, ale
zbraň časem nepozorovaně spadla na zem. Jílec vykládaný mosazí se
místy přímo dotýkal ohně.

79
 V záři růžového a oranžového svitu z hořícího klestí bylo vidět jiné
vojáky, kteří chrápali a zhluboka oddychovali nebo leželi v dřímotách
jako mrtví. Dopředu trčelo několik párů nohou, strnulých a natažených.
Na botách bylo vidět bláto nebo prach pochodů a kousky shrnutých
kalhot, vyčuhující zpod přikrývek, ukazovaly díry a trhliny po spěšném
prodírání ostružiním.
Oheň melodicky praskal. Stoupal z něho lehký dým. Nad hlavou se
měkce pohybovalo listí. Listy, obrácené horní stranou k plameni, se
barvily měňavými stříbrnými odstíny, často s rudou obrubou. Daleko
vpravo bylo vidět průhledem lesa hrst hvězd, ležících jako třpytivé
oblázky na černé hladině noci.
Občas se v této nízko klenuté síni některý voják vzbudil a převrátil
se do jiné polohy, jak ho zkušenosti spánku poučily o nerovných a ne-
vhodných místech pod ním na zemi. Nebo se snad potřeboval zvednout
a posadit, zamžourat nevědomě na okamžik do ohně, rychle pohléd-
nout na svého nataženého druha a pak se znova schoulit k zemi se za-
chrčením ospalého blaha.
Jinoch seděl jako hromádka neštěstí, dokud nepřišel jeho přítel, mla-
dý hlučný voják, pohupuje na tenkém provázku dvěma polními lahvemi.
„Tak teď, Henry, kamaráde,“ řekl, „za moment tě dáme do pořádku.“
Měl hřmotné způsoby dobrovolné sestry. Horlivě se točil kolem ohně
a rozhrabal klestí do přičinlivé záře. Přiměl svého ošetřovance, aby se
důkladně napil kávy z polní láhve. Byl to pro jinocha lahodný doušek.
Nahnul hlavu daleko dozadu a dlouho přidržoval láhev ke rtům. Chladný
nápoj něžně klesal napuchlým hrdlem. Když dopil, vzdychl slastným
uspokojením.
Hlučný mladý voják pozoroval svého druha se spokojeným výrazem.
Z kapsy vytáhl veliký kapesník. Složil jej na způsob obvazu a doprostřed
nalil vody z druhé polní láhve. Tento neumělý výtvor převázal jinochovi
přes hlavu a vzadu na krku zavázal konce do prapodivného uzlu.
„Tak,“ řekl, odtahuje se a zkoumaje svůj výkon, „vypadáš příšerně,
ale jistě je ti už líp.“

80
 Jinoch pohlížel na přítele vděčným pohledem. Na jeho bolavé a na-
teklé hlavě byl chladný šátek jako něžná ženská ruka.
„Ani nekřičíš, ani nic neříkáš,“ poznamenal přítel uznale. „Já vím, že tě
ošetřuju jako drvoštěp, a tys ani nepíp. Jsi správný chlap, Henry. Většina
jiných by už dávno byla v lazaretě. Střelná rána do hlavy není žádná le-
grace.“
Jinoch neodpověděl, ale začal si nemotorně ohmatávat knoflíky na
blůze.
„Tak a teď pojď,“ pokračoval přítel, „jen pojď! Musíme tě dát spát
a postarat se, aby sis v noci pěkně odpočinul.“
Jinoch se opatrně vztyčil a hlučný mladý voják ho vedl mezi spícími
těly, ležícími ve skupinách a v řadách. Tu se sklonil a vytáhl přikrývky.
Rozprostřel gumovou po zemi a vlněnou přehodil jinochovi přes rame-
na.
„Tak,“ řekl, „teď si lehni a vyspi se.“
Jinoch se v slepé poslušnosti opatrně spustil na zem jako sklánějící
se babka. Natáhl se s úlevným a uspokojeným zamručením. Země mu
připadala jako nejměkčí lože.
Ale najednou ze sebe vyrazil: „Počkej! Kde budeš spát ty?“
Jeho přítel nedůtklivě mávl rukou. „Hned vedle tebe.“
„No jo, ale počkej přece,“ pokračoval jinoch. „V čem budeš spát?
Mám tvé –“
Hlučný mladý voják zavrčel: „Nežvaň a spi! Kruci, neblázni,“ řekl
přísně.
Po tomto napomenutí jinoch už mlčel. Zmocnila se ho náramná ospa-
lost. Pokrývka ho teple a příjemně ovíjela a měkce ho to otupovalo. Hlava
mu klesla na složené paže a obtížená víčka se mu zvolna spustila přes
oči. Když z dálky zaslechl pleskání kulek, netečně se podivil, kdypak ti
lidé vlastně spí. Zdlouha vzdechl, stulil se do přikrývky a v okamžiku spal
jako jeho druzi.

81
 KAPITOLA XIV
Když se jinoch probudil, zdálo se mu, že spal tisíc let, a byl si jist, že
otvírá oči do neočekávaného světa, šedé mlhy se zvolna převalovaly
před prvními nápory slunečních paprsků. Na východní obloze bylo
možno zahlédnout stoupající záři. Obličej měl prochladlý ledovou ro-
sou a ihned, jak procitl, stulil se úže do přikrývek. Chvíli upřeně zíral na
listí nad sebou, pohybující se ve větru, který zvěstoval den.
V dálce praskal a vřeštěl hluk boje. V tom zvuku byl výraz smrtelné
houževnatosti, jako by nebyl nikdy počal a nikdy neměl skončit.
Kolem něho byly řady a skupiny mužů, které matně zahlédl před-
chozí noci. Nabírali před probuzením ještě poslední doušek spánku.
Podivné světlo úsvitu odhalovalo přepadlé, ustarané rysy a zaprášené
postavy, ale potahovalo jejich kůži mrtvolnými barvami a dodávalo
spleteným údům bezkrevného a mrtvolného výrazu. Jinoch se náhle se
slabým výkřikem vzpřímil, když jeho oči poprvé přelétly nehybnou
masu mužů, hustě rozsetých po zemi, zsinalých a ležících v podivných
polohách. V rozrušené mysli pokládal lesní síň za márnici. Na okamžik
uvěřil, že je v domě mrtvých, a neodvazoval se pohnout, aby tyto mrt-
voly s vřískotem a ječením nevyskočily. Avšak ve vteřině se opět vzpa-
matoval. Vyčastoval se složitou nadávkou. Viděl, že takový chmurný
obraz není přítomnou skutečností, ale pouhým proroctvím.
Pak zaslechl čilý praskot ohně v chladném vzduchu, a když otočil hla-
vu, spatřil svého přítele pilně šukat kolem malého plamínku. V mlze se
pohybovalo několik dalších postav a zaslechl tvrdý třesk ran sekyrou.
Náhle se ozvalo hluboké dunění bubnů. V dálce slabě zazpívala pol-
nice. Z celého lesa, zblízka i zdáli, přicházely podobné zvuky, lišící se
jen silou. Polnice na sebe navzájem volaly jako opovážliví bojovní ko-
houti. Nablízku zarachotilo hromobití plukovních bubnů.
Houf mužů v lese se rozšuměl. Nastalo všeobecné zvedání hlav. Vzdu-
chem se dral ševel hlasů. Znělo v něm mnoho basů s bručivými kletbami.

82
Ve svém zatracování časného budíčku, potřebného k správnému vedení
války, se obraceli k podivným božstvům. S rozhodností zazněl tenor jed-
noho důstojníka a popohnal strnulé pohyby mužů. Spletené údy se uvol-
ňovaly. Mrtvolně zbarvené tváře se přikryly pěstmi, zvolna protírajícími
oční důlky.
Jinoch se posadil a vydal obrovské zívnutí. „Hrome!“ poznamenal
nevrle. Protřel si oči a pak zvedl ruku a opatrně si ohmatával obvaz na
ráně. Když přítel zpozoroval, že je vzhůru, přistoupil k němu od ohně.
„Tak, co, Henry, chlapče, jak je ti dneska?“ vyptával se.
Jinoch znovu zívl. Pak drobně našpulil ústa. Hlava mu vskutku při-
padala jako meloun a v žaludku měl nepříjemný pocit.
„Pane na nebi, to je mi mizerně,“ řekl.
„Hrome!“ zvolal hlučný voják. „Doufal jsem, že ti bude ráno docela
dobře. Podívám se na obvaz – asi ti sklouznul.“ Jal se dost neohrabaně
potýkat s ranou, až jinoch vybuchl.
„Ježíšmarjá, jdi k čertu!“ řekl nanejvýš popuzeně. „Ty jsi ten největší
nemotora, jakého jsem kdy viděl! Máš obě ruce levé. U sta hromů, ne-
můžeš být trochu šikovnější? Byl bych radši, kdybys šel kus dál a házel
mi na hlavu flinty. Tak teď zlehka, a ne jako bys přibíjel koberec!“
Zíral na přítele s rozkazovačnou pánovitostí, ale ten odpověděl chlá-
cholivě. „No tak, no tak, teď se pojď nakrmit,“ řekl. „Pak ti možná bude
líp.“
U ohně hlučný mladý voják něžně a starostlivě pečoval o přítelovy
potřeby. Měl plné ruce práce, rozestavoval černé cestovní plechové
hrnečky a naléval do nich z malé začouzené plechové konvice proudem
se řinoucí kovově zbarvenou tekutinu. Měl trochu čerstvého masa
a nahonem je opékal na klacku. Pak usedl a s radostí pozoroval jino-
chovu chuť k jídlu.
Jinoch si povšiml na svém příteli podivuhodné změny od těch dnů
táborového života na břehu řeky. Zdálo se, že už přestal neustále měřit
svou osobní udatnost. Už ho nepřiváděla do zuřivosti drobná slůvka,
která dráždila jeho domýšlivost. Už přestal být hlučným mladým vojá-
kem. Byla v něm teď jakási ušlechtilá spolehlivost. Projevoval pokojnou

83
sebedůvěru ve své záměry a schopnosti. A tato vnitřní důvěra mu zřej-
mě umožnila, aby už nebral na váhu drobné popichování druhých.
Jinoch se zamyslel. Byl zvyklý pohlížet na svého kamaráda jako na
křiklouna s odvahou vyrostlou z nezkušenosti, nerozvážné, umíněné,
řevnivé dítě s chrabrostí jen pozlátkovou. Jako na nafoukané děcko,
zvyklé se naparovat na svém vlastním písečku. Jinoch se podivoval, kde
se narodily ty nové oči, když jeho kamarád učinil ten velký objev, že
spousta jiných se mu odmítá podrobit. Zřejmě teď vystoupil na vrcholek
moudrosti, odkud může spatřit sám sebe jako něco velmi maličkého.
A jinoch poznal, že od té doby navždycky bude život v blízkosti jeho pří-
tele příjemnější.
Kamarád přidržoval na koleně svůj ebenově černý kávový hrneček.
„Tak co, Henry,“ řekl, „jaké máme vyhlídky, co myslíš? Myslíš, že jim to
nandáme?“
Jinoch se na chvilku zamyslel. „Předevčírem,“ odpověděl nakonec
směle, „by ses byl sázel, že nařežeš celé té bandě sám.“
Jeho přítel hleděl trochu užasle. „Já sám?“ zeptal se. Zadumal se. „No,
možná,“ rozhodl nakonec. Pokorně zíral do ohně.
Jinoch byl zcela přiveden z míry překvapujícím přijetím svých po-
známek. „Ale ne, to přece ne,“ řekl, spěšně se pokoušeje to zamluvit.
Ale jeho druh učinil úpěnlivé gesto. „Ach, nemusíš si dělat starosti,
Henry,“ řekl. „Býval jsem tenkrát asi náramně hloupý.“ Hovořil jako
z odstupu mnoha let.
Na chvilku se odmlčeli.
„Všichni důstojníci říkají, že jsme dostali povstalce pěkně do úz-
kých,“ řekl přítel, odkašlávaje si nijak vybraně. „Všichni jako by mysleli,
že jsme je dostali zrovna tam, kde je potřebujeme mít.“
„O tom nic nevím,“ odpověděl jinoch. „Podle toho, co jsem viděl tam
na pravém křídle, si myslím, že to vypadalo docela obráceně. Odtamtud,
kde jsem byl, to vypadalo, jako bychom byli včera dostávali pořádný
nářez.“
„Myslíš?“ zeptal se přítel. „Myslel jsem, že jsme jim to včera pěkně
nandali.“

84
 „Povídali, že mu hráli,“ řekl jinoch. „Proboha, člověče, vždyť ty jsi
z té bitvy neviděl vůbec nic. Bodejť!“ Náhle ho něco napadlo. „Poslyš,
Jim Conklin padl.“
Přítel sebou trhl. „Cože? Padl? Jim Conklin?“
Jinoch hovořil zvolna. „Ano! Padl. Střelený do boku.“
„Co to říkáš? Jim Conklin… Chudák kluk!“
Kol dokola ze všech stran byly jiné malé ohýnky, obklopené muži
s drobným nádobím. Z jedné blízké skupiny náhle zazněly ostré hlasy
hádky. Vyšlo najevo, že dva čiperní vojáci trápili rozložitého vousáče
a zavinili, že si rozlil kávu po modrých kolenou. Muž se rozzuřil a jal se
jaksepatří nadávat. Dotčeni jeho vyřídilkou, trapiči se na něho ihned
naježili a zahrnuli ho nenávistnými, nespravedlivými kletbami. Vypa-
dalo to na rvačku.
Přítel vstal a přistoupil k nim se smířlivými gesty. „No tak, kluci, co
to má za cenu?“ řekl. „Ani ne za hodinu máme na krku povstalce. To
k ničemu nevede, když se pereme sami mezi sebou!“.
Jeden z čiperných vojáků se do něco zuřivě pustil, celý rudý v tváři.
„Nepotřebujeme, abys nám tu kázal. Tak se mi zdá, že od té doby, co ti
napráskal Gharley Morgan, jsi proti rvačkám; ale nevím, co se máš ty
nebo někdo jiný do toho plést.“
„No, nemám,“ řekl přítel mírně. „Ale přece nerad vidím –“
Byla to zamotaná debata.
„Ale on –“ říkali ti dva, vztahujíce žalobně na protivníka ukazováky.
Rozložitý voják byl celý fialový vztekem. Ukázal obrovskou rukou,
roztaženou jako pařát, na ty dva vojáky. „Ale oni –“
Avšak v průběhu debaty touha uštědřovat rány zřejmě už vyprchala,
ačkoli si říkali pěkné věci. Nakonec se přítel vrátil na své staré místo.
Zakrátko bylo vidět ty tři soupeře pohromadě v přátelském kruhu.
„Jimmie Rogers říká, že si to s ním musím po dnešní bitvě rozdat,“
oznamoval přítel, když si zase sedal. „Říká, že nestrpí, aby se mu někdo
míchal do jeho věcí. Nerad vidím, jak se kluci mezi sebou perou.“
Jinoch se zasmál. „Změnil ses pořádně. To už vůbec nejsi ty. Vzpomí-
nám si, jak jsi s tím Irem –“ Odmlčel se a zase se zasmál.

85
 „Ne, takový jsem nebýval,“ řekl jeho přítel zamyšleně. „To je teda
pravda.“
„Ale já nechtěl říct –“ spustil jinoch.
Přítel učinil nový úpěnlivý posunek. „Ale nech toho, Henry!“
Znovu se na chvilku odmlčeli.
„Pluk ztratil včera přes polovičku lidí,“ poznamenal přítel nakonec.
„Samozřejmě jsem si myslel, že jsou všichni mrtví, ale panečku, trousili
se v noci pořád zpátky, až se nakonec zdá, že jsme ztratili jenom pár
lidí. Byli rozptýleni všude kolem, bloudili po lesích, bojovali v jiných
regimentech a vůbec. Zrovna jako ty.“
„Jako já?“ řekl jinoch.

86
 KAPITOLA XV
Pluk stál se zbraněmi u nohou podél cesty a čekal na povel k pochodu,
když tu si náhle jinoch vzpomněl na malý balíček, uložený do vybledlé
žluté obálky, který mu hlučný mladý voják s truchlivými slovy svěřil.
Trhlo jím to. Vykřikl a obrátil se ke kamarádovi.
„Wilsone!“
Přítel v zákrytu po jeho boku zamyšleně civěl po cestě. Z nějaké příčiny
měl v této chvíli v tváři velmi měkký výraz. Jak ho jinoch po očku pozoro-
val, cítil, že musí změnit svůj úmysl. „Ale nic,“ řekl.
Přítel poněkud překvapeně otočil hlavu: „No, copak jsi chtěl říct?“
„Ale nic,“ opakoval jinoch.
Rozhodl se ušetřit ho té drobné rány. Postačovala mu radost z oné
skutečnosti. Nebylo třeba udeřit přítele do hlavy zbloudilým balíčkem.
Měl dříve z přítele velký strach, protože viděl, jak snadno může vy-
ptávání nahlodat jeho vlastní city. Později se přesvědčil, že jeho změ-
něný kamarád ho nebude mučit neodbytnou zvědavostí, ale byl si jist,
že ho hned v první volné chvíli požádá, aby mu vylíčil svá dobrodruž-
ství předešlého dne.
Teď se radoval, že má drobnou zbraň, kterou může srazit svého ka-
maráda při prvním náběhu ke křížovému výslechu. Je pánem situace.
Teď to bude on, kdo se může smát a střílet výsměšné šípy.
Ve slabé chvilce přítel vzlykavě hovořil o své smrti. Přednesl dávno
před svým pohřbem těžkomyslný projev a nepochybně věnoval v tomto
balíčku dopisů různé věci příbuzným na památku. Ale nezemřel, a tak se
sám vydal jinochovi do rukou.
Ten se cítil nesmírně nadřazen svému příteli, ale byl náchylný k bla-
hosklonnosti. Osvojil si vůči němu výraz dobromyslného příznivce.
Jeho sebeúcta se mu už dočista vrátila. Ve stínu jejího bujivého růstu
stál na zpevnělých a sebevědomých nohou, a když teď už nic nebylo
možno odhalit, nechvěl se hrůzou před setkáním s očima soudců a ne-

87
připustil si myšlenky, které by ho odrazovaly od mužného postoje. Do-
pustil se svých omylů vskrytu, a tak je stále ještě mužem.
Vskutku, když si vzpomněl na své dřívější osudy a díval se na ně
s odstupem, začínal v tom vidět něco ušlechtilého. Má oprávnění vypínat
se jako ostřílený voják.
Včerejší mučivou agónii vypudil z mysli.
Nyní se ujišťoval, že jenom odsouzenci a zatracenci v takové situaci
řvou samou upřímností. Ale mimo ně to málokdy činí někdo jiný. Muž
s plným žaludkem a požívající úcty svých druhů nemá proč hubovat na
něco, co by mohl považovat za nesprávné v řádu světa nebo dokonce
v řádu společnosti. Ať si nešťastníci nadávají; ostatní si mohou třeba
hrát v kuličky.
Nevěnoval příliš mnoho přemýšlení bitvám, které má přímo před se-
bou. Nezáleží na tom, aby si předem ujasnil, jak se v tom případě zachová.
Naučil se, že mnoha povinnostem se lze v životě snadno vyhnout. Poučení
z včerejška říkalo, že odplata je zdlouhavá a slepá. S těmito skutečnostmi
před očima nepovažoval za potřebné horečně se znepokojovat pro mož-
nosti příštích dvaceti čtyř hodin. Může hodně přenechat náhodě. Mimo to
v něm tajně bujela víra v sama sebe. Vyrůstal v něm drobný kvítek sebe-
důvěry. Je teď zkušený muž. Octl se mezi draky, říkal si, a ujišťoval se, že
nejsou tak ohyzdní, jak si představoval. A mimo to jsou nespolehliví; ne-
bodají přesně. Smělé srdce se často vzdorně postaví k boji a v tom svém
vzdoru vyvázne.
A co víc, jak by mohli zabít jeho, který je vyvolenec bohů a předurčen
k proslulosti?
Vzpomněl si, jak někteří z bitvy utekli. Když si vybavoval jejich vy-
děšené obličeje, cítil vůči nim pohrdání. Určitě si počínali mnohem hbi-
těji a mnohem zbrkleji, než bylo nezbytné. Byli to slaboši.
Pokud jde o něho, on prchal rozvážně a důstojně.
Z těchto snů ho probudil přítel, který po chvíli nervózního přešlapování
a pokukování na stromy náhle jaksi úvodem odkašlal a promluvil.
„Flemingu!“
„Copak?“

88
 Přítel zvedl ruku k ústům a znova odkašlal. Nervózně si ohmatával
kabát.
„No,“ polkl nakonec, „myslím, že bys mi už moh vrátit ty dopisy.“ Po
tvářích a na čele mu naskočily temně krvavé ruměnce.
„Dobrá, Wilsone,“ řekl jinoch. Rozepjal si dva knoflíky kabátu, strčil
tam ruku a vytáhl balíček. Když mu jej podával, přítelova tvář byla od
něho odvrácena.
Vytahoval balíček pomalu, neboť se mezitím pokoušel vymyslit si
k tomu nějakou pozoruhodnou poznámku. Nedokázal vykouzlit nic do-
statečně břitkého. Nezbývalo mu než připustit, aby přítel bez obtíží
vyvázl se svým balíčkem. A řádně si to připsal k dobru. Bylo to velko-
myslné.
Přítel po jeho boku vypadal velmi zahanbeně. Jak ho jinoch pozoroval,
cítil, že jeho vlastní srdce sílí a zpevňuje. Nikdy se nemusel takovým způ-
sobem rdít za své činy; je jedincem mimořádných kvalit.
Uvažoval s blahosklonným soucitem: „To je moc zlé! To je moc zlé!
Chudák, je to pro něho perná chvilka!“
Po této příhodě a jak přehlížel spatřené bitevní obrazy, cítil se zcela
způsobilý vrátit se domů a zapálit lidská srdce válečnými historkami.
Viděl se ve světnici ozářené teplými odstíny barev, jak vypráví poslucha-
čům příběhy. Může se pochlubit vavříny. Jsou bezvýznamné; a přece
v okrese, kde je vavřínů pořídku, mohou zazářit.
Viděl, jak si ho vyjevené posluchačstvo představuje jako ústřední
postavu oslnivých výjevů. V duchu slyšel ohromené výkřiky své matky
a oné dívky ze školy, až budou hltat jeho vyprávění. Neurčitá ženská
představa o jejich drahých, konajících bravurní kousky na bitevním
poli bez nebezpečí života, se rozpadne.

89
 KAPITOLA XVI
Neustále slyšeli praskot střelby z pušek. Později se pustila do disputace
i kanonáda. V zamlženém vzduchu její hlasy prudce duněly. Ozvěny
splývaly v jednu. Tato část světa žila podivným, válečným životem.
Jinochův pluk vedli pochodem, aby vystřídal jednotku, která dlouho
ležela někde ve vlhkých zákopech. Muži zaujali postavení za křivkou
střeleckých zákopů, které byly vyryty jako široká brázda při okraji lesa.
Před nimi bylo rovné prostranství, oživené jen nízkými, zmrzačenými
pahýly. Z protějšího lesa se ozýval tupý třesk harcovníků a hlídek, stří-
lejících v mlze. Zprava sem zaléhal strašlivý lomoz.
Muži se schoulili za malým náspem, a všelijak pohodlně sedíce, če-
kali, až na ně dojde. Mnozí byli obráceni k palbě zády. Jinochův přítel si
lehl na zem, zabořil obličej mezi paže a téměř okamžitě, jak se zdálo,
tvrdě usnul.
Jinoch se opřel hrudí o hnědou hlínu a pokukoval po protějším lese
a po obou stranách bitevní linie. V lepším rozhledu mu překážely zá-
věsy stromů. Zahlédl jenom nejbližší nízkou čáru zákopů. Z hromádek
hlíny trčelo několik nehybných praporů. Za nimi byly temné řady těl
s několika hlavami zvědavě vystrčenými přes hřeben zákopu.
Zpředu a zleva se z lesa neustále ozývali harcovníci a lomoz zprava
zesílil do strašlivých rozměrů. Děla řvala bez vteřiny oddechu. Zdálo se,
že se dělostřelectvo sešlo se všech stran a zabředlo do obrovské hádky.
Člověk neslyšel vlastní slovo.
Jinoch chtěl pronést něco žertovného – citát z novin. Přál si říci „Na
Rappahannocku je naprostý klid,“ ale děla nepřipustila dokonce ani po-
známku o tom, jaký dělají rámus. Nikdy se mu nepodařilo s úspěchem
dokončit větu. Nakonec však děla zmlkla a mezi muži v střeleckých zá-
kopech zase poletovaly zvěsti jako ptáci, ale nyní to byli většinou černí
tvorové, kteří pleskali křídly hrozně nízko nad zemí a naprosto odmítali
vzlétnout na křídlech naděje. Muži se tvářili žalostně, když si vykládali

90
o zlých znameních. K uším jim zalétaly historky o váhavosti a nejistotě
těch, kteří mají vysoké postavení a odpovědnost. S mnoha důkazy se jim
vrývaly do mysli pověsti o pohromě. Lomozná střelba z pušek zprava,
rostoucí jako osvobozený skřítek zvuku, zdůrazňovala a podtrhávala
neutěšené postavení armády.
Muži pozbyli mysli a začali reptat. Vyjadřovali gesty myšlenku: „Jo,
co se dá víc dělat!“ A bylo neustále vidět, že jsou poplašeni domnělými
zprávami a nejsou dost schopni pochopit porážku.
Ještě dříve, než sluneční paprsky zcela vyhladily šedé mlhy, pluk po-
chodoval v roztahaných řadách a opatrně ustupoval lesem. Přes háje
a malá políčka bylo občas vidět nespořádaně se ženoucí šiky nepřátel.
Pronikavě a jásavě řvali.
Při tomto pohledu jinoch zapomněl na spoustu osobních problémů
a velmi se rozzuřil. Vyrážel hlasité výroky. „Ježíšmarjá, vždyť nám velí
hromada blbců!“
„To jich už dneska říkalo víc,“ poznamenal jeden muž.
Jinochův přítel, který se krátce předtím probudil, byl dosud velmi
ospalý. Ohlížel se, dokud si jeho mysl neuvědomila smysl jejich pohybu.
Potom vzdychl. „Jo, tak si myslím, že jsme dostali na frak,“ poznamenal
smutně.
Jinocha napadlo, že by to od něho nebylo pěkné, kdyby bez obalu od-
suzoval jiné. Chtěl se krotit, ale měl na jazyku příliš hořká slova. Ihned
spustil dlouhou a složitou obžalobu velitele vojska.
„Možná, že to všecko nebyla jeho chyba – tak úplně všecko. Dělal, co
moh. To už je osud, že jsme tak často biti,“ řekl jeho přítel unaveným
hlasem. Vlekl se s pokleslými rameny a s těkavým pohledem jako člověk,
kterého zpráskali holí a zkopali.
„Ale cožpak se nebijeme jako čerti? Neděláme, co je v našich silách?“
zeptal se jinoch nahlas.
Vskrytu byl ohromen tímto názorem, když mu přešel přes rty. Na
chvilku jeho obličej ztratil zmužilost a jinoch hleděl kolem sebe provi-
nile. Ale nikdo neuváděl v potaz jeho právo užívat takových slov, a tak
ihned zase vzal na sebe chrabré vzezření. Jal se znovu opakovat tvrzení,

91
které zaslechl ráno v táboře a které tam šlo od hloučku k hloučku. „Bri-
gádní generál přece říkal, že ještě nikdy neviděl nějaký nový pluk bít se
tak, jak jsme se my bili včera. A vždyť jsme nebyli o nic lepší než ostatní
pluky. No, a potom přece nemůžeš říct, že je tím vinna armáda.“
Přítelův hlas zněl při odpovědi přísně. „Samozřejmě že ne,“ řekl. „Ni-
kdo nesmí říct, že jsme se nervali jako čerti. Nikdo se to nikdy ani neod-
váží říct. Hoši se bijí jako satanáši. Ale přece – přece nemáme štěstí.“
„Tak teda když se bijem jako čerti, a přece jim nikdy nenařežem, musí
to být chyba generálů,“ řekl jinoch důstojně a rozhodně. „A já v tom ne-
vidím žádný smysl, bojovat a bojovat, a přece po každé prohrát kvůli
nějakému zatracenému starému generálskému blbci.“
Tu líně promluvil nějaký jízlivec, který šlapal jinochovi po boku. „Ty
si možná myslíš, že jsi včera celou tu bitvu vybojoval sám, Flemingu,“
poznamenal.
Taková řeč jinochem pronikla jako meč. Při těchto náhodných slovech
se uvnitř scvrkl na hromádku neštěstí. Nohy se mu vskrytu roztřásly.
Vrhl na jízlivce vyděšený pohled.
„To ne,“ pospíšil si říci smířlivým hlasem, „já si přece nemyslím, že
jsem včera tu bitvu vybojoval sám.“
Ale jízlivec si zřejmě nebyl vědom žádného hlubšího smyslu. Byl to
jenom jeho zvyk. „Pchá!“ odpověděl stejným klidně výsměšným tónem.
Avšak jinoch pocítil hrozbu. Jeho mysl se děsila přiblížit k nebezpečí
a potom už mlčel. Význam jízlivcových slov ho zbavil všech řečných
nálad, kterými by na sebe upozornil. Najednou zeskromněl.
Ve vojsku probíhal přidušený hovor. Důstojníci byli netrpěliví a po-
pudliví, jejich tváře se při zvěstech o nezdaru zahalovaly mrakem. Vojsko
prosakující lesem vypadalo zachmuřeně. V jinochově setnině se jednou
kterýsi muž hlasitě zasmál. Tucet vojáků k němu rychle obrátilo tváře
a pohoršeně se zamračili.
Hluk palby jim šel v patách. Někdy se zdálo, jako by byl kousek od-
sunut, ale vždycky se zase vrátil se zvýšenou vyzývavostí. Muži bručeli
a kleli a vrhali tím směrem temné pohledy.

92
 Konečně na volné prostoře vojsko zastavili. Pluky a brigády, roztříš-
těné a roztržené při setkáních s křovinami, opět srostly a šiky byly namí-
řeny proti štěkotu nepřátelské pěchoty, který jim šel v patách.
Tento zvuk, který je sledoval jako kovové vytí chtivých ohařů, zesílil
do hlasitého a radostného výbuchu, a pak, jak slunce pokojně stoupalo
po obloze, vrhajíc zářivé paprsky do šerých křovin, vyrazil v protáhlém
hlaholu. Les začal praskat, jako by hořel.
„Hej,“ řekl jeden muž, „už je to tady! Všecko je v boji. Krev a zkáza.“
„Byl bych na to dal krk, že zaútočí hned, jak slunce pořádně vyjde,“
vztekle prohlásil poručík, který velel jinochově setnině. Nemilosrdně se
škubal za malý knírek. S chmurnou důstojností přecházel dlouhými
kroky za zády svého mužstva, které zalehalo za kdejakou ochranu.
Vzadu se přivalila do nového postavení baterie a svědomitě se jala
vrhat do dálky granáty. Pluk, dosud v bezpečí, čekal na chvíli, až šedé
stíny lesa před ním budou proťaty plamennými čarami. Bylo plno repotu
a sakrování.
„Milosrdný Bože,“ zabručel jinoch, „pořád nás prohánějí jako krysy!
Už se mi z toho dělá nanic. Jako by nikdo nevěděl, kam jdeme a proč.
Jenom nás honí z bláta do louže a jsme biti tady a jsme biti tam, a nikdo
neví proč a nač. Člověk si připadá tak blbě jako kočka v pytli. Ale já
bych rád věděl, proč nás u všech hromů vůbec nechali vpochodovat do
tohohle lesa, leda aby do nás mohli povstalci pěkně ze zálohy pražit.
Dorazili jsme sem a dočista jsme si zapletli nohy do tohohle zatracené-
ho trní a pak máme jít do boje, a povstalci si zatím hověli. Neříkejte mi,
že je to jenom smůla! Já do toho vidím. To ten zatracený starý –“
Přítel vypadal utahaně, ale přerušil svého druha hlasem plným po-
kojné důvěry. „Nakonec to dopadne dobře,“ řekl.
„Jo, k čertu dobře! Vždycky kážeš jako nějaký povedený flanďák2.
Nic mi neříkej! Já vím –“
V té chvíli se do toho vložil navztekaný poručík, který si potřeboval na
svém mužstvu vylít trochu svého vnitřního rozladění. „Hned toho žvaně-

2 Hrubě kněz. Pozn. red.

93
ní, mládenci, nechte! Není potřeba, abyste plýtvali dechem na sáhodlou-
hé hádky o všem možném. Kdákali jste jako houf starých slepic. Jste tady,
abyste bojovali, a toho si asi za deset minut užijete až až. Míň mluvit a víc
bojovat, to vám, mládenci, svědčí nejlíp. Ještě jsem neviděl takové užva-
něné osly.“
Odmlčel se, připraven vrhnout se na kohokoliv, kdo by měl šílenou
odvahu mu odpovědět. Když nikdo nic neřekl, jal se znovu důstojně
přecházet.
„Ostatně v téhle válce se až moc mele pantem a moc málo se bojuje,“
při té závěrečné poznámce k nim obrátil hlavu.
Postupně se den vyjasňoval, až slunce jasně ozářilo přeplněný les. Ja-
kýsi prudký závan bitvy se přihnal k té části bitevního šiku, kde zalehl
jinochův pluk. Linie se trochu přesunula, aby se mu postavila přímo.
Nastalo čekání. V této části bojiště zvolna míjely napjaté okamžiky, které
předcházejí bouři.
V křoví před plukem šlehla jednotlivá puška. V okamžiku se k ní při-
pojilo mnoho jiných. Lesem se hnal mohutný zpěv řinkotu a praskotu.
Děla vzadu, vyburcovaná a rozzuřená granáty, které na ně byly vrhány
jako kaštany, se najednou pustila do ohavné hádky s jinou tlupou děl.
Bitevní řev se proměnil v dunění hromu, který byl jediným dlouhým
výbuchem.
V řadách pluku panovala zvláštní váhavost, jevící se v postojích mužů.
Byli vysíleni, vyčerpáni, měli za sebou jen málo spánku a mnoho lopoty.
Stáli čekajíce na úder a kouleli očima na blížící se bitvu. Někteří se krčili
a couvali. Stáli jako muži přivázaní k popravčím kůlům.

94
 KAPITOLA XVII
Tento nepřátelský postup připadal jinochovi jako nelítostná honba.
Vzkypěla v něm zuřivost a rozhořčení. Dupal nohou do země a nenávist-
ně se mračil na krouživý dým, který se blížil jako přeludná povodeň. To
bylo k zbláznění, tohle zřejmé odhodlání nepřátel nedopřát mu pokoje,
nedopřát mu času usednout a zamyslet se. Včera byl v boji a honem
upláchl. Prožil mnoho dobrodružství. Měl pocit, že na dnešek si zasloužil
příležitost k rozjímavému oddechu. Bylo by ho těšilo líčit nezasvěceným
posluchačům rozličné výjevy, jichž byl svědkem, nebo odborně přetřásat
průběh války s jinými zkušenými muži. Také mu přece měli popřát času
k tělesnému zotavení, to je důležité. Byl ze svých zážitků celý bolavý
a strnulý. Dosyta si užil všech námah a toužil po odpočinku.
Ale tamti jako by se nikdy neunavili; bojovali se starou vervou. Cítil
k nelítostnému nepříteli zuřivou nenávist. Včera, když si představoval, že
celý svět je proti němu, nenáviděl celý svět, bůžky i bohy; dnes nenáviděl
nepřátelskou armádu stejně silnou nenávistí. Nenechá se utýrat k smrti
jako kotě, které honí kluci, říkal si. To není správné, zatlačit muže do
nejzazší slepé uličky; v takové chvíli pak třeba všichni ukáží zuby
a drápy.
Naklonil se a promluvil příteli do ucha. Výhružně zagestikuloval na
lesy. „Jestli nás budou honit dál, Pane Bože, ať si dají radši pozor. Tohle
už přesahuje všecko.“
Přítel otočil hlavu a pokojně odpověděl. „Jestli nás budou honit dál,
zaženou nás všecky do řeky.“
Při tomto sdělení jinoch zuřivě vykřikl. Schoulil se za malým strom-
kem, oči mu nenávistně plály a jako pes vrčivě zaťal zuby. Nepodařený
obvaz měl stále na hlavě a na něm se táhla přes ránu skvrna zaschlé kr-
ve. Vlasy měl roztodivně rozcuchané a některé neposedné kadeře mu
visely přes plátno obvazu dolů k čelu. Rozhalená blůza a košile odkrývaly

95
mladý bronzový krk. Na hrdle bylo možno zahlédnout, jak křečovitě po-
lyká.
Prsty nervózně obepínal pušku. Toužil, aby ten nástroj měl vyhlazo-
vací moc. Cítil, že se jemu a jeho druhům dostává pošklebků a výsměchu
z upřímného přesvědčení, že jsou ubozí a slabí. Byl si vědom své ne-
schopnosti se za to pomstít a jeho vztek se proměnil v temný a bouřlivý
přízrak, který ho posedal a vnukal mu sny o ohavných ukrutnostech.
Trapiči byli jako mouchy nestydatě mu sající krev a pomyslel si, že by byl
schopen dát život za takovou pomstu, kdyby se octli v žalostné bryndě
a on jim mohl hledět do tváře.
Závany bitvy se hnaly po celém pluku až do chvíle, kdy před nimi
šlehla ta jedna puška a po ní okamžitě následovaly jiné. Za okamžik
pluk ze sebe vyrazil nenadálou a pádnou odpověď. Zvolna se usazovala
hustá stěna kouře. Palbou z pušek byla divoce rozštěpena a rozřezána
jako noži.
V jinochových očích se bojovníci podobali živočichům, uvrženým do
temné jámy k zápasu na život a na smrt. Měl dojem, že on a jeho druho-
vé, zahnáni do úzkých, odrážejí útoky, neustále odrážejí zuřivé přepady
tvorů, kteří se dovedou hladce vysmeknout. Jejich šarlatové paprsky jako
by na těla nepřátel neúčinkovaly; ti jako by jim snadno unikali a prochá-
zeli skrz ně, mezi nimi, kolem nich a mimo ně s dovedností, která nezná
překážek.
Když jako ve snu jinocha napadlo, že jeho puška je jen bezmocným
klackem, ztratil vědomí všeho až na svou nenávist, svou touhu rozdrtit
na kaši třpytný vítězný úsměv, který cítil na tvářích nepřátel.
Modrý bitevní šik, pohlcený kouřem, se vlnil a svíjel jako přišlápnutý
had. Mrskal oběma konci sem a tam v agónii strachu a vzteku.
Jinoch si nebyl vědom, že stojí vztyčený. Ani nevěděl, kde země je.
Jednou dokonce opravdu ztratil navyklou rovnováhu a ztěžka upadl. Oka-
mžitě zase vstal. V té chvíli procházela jeho zmateným mozkem jediná
myšlenka. Byl zvědav, jestli neupadl proto, že byl střelen. Ale to pode-
zření ihned vyprchalo. Už na to nemyslel.

96
 Zaujal nejprve postavení za malým stromkem, pevně odhodlán uhájit
jej proti celému světu. Nepovažoval za možné, že by jeho armáda mohla
mít dnes úspěch, a právě proto cítil v sobě schopnost bojovat ještě roz-
hořčeněji. Ale hustý zástup se rozlil všemi směry, takže jinoch ztratil
orientaci, až na to, že věděl, kde leží nepřítel.
Plameny ho štípaly a horký kouř mu smažil kůži. Hlaveň jeho pušky
se tak rozžhavila, že by ji byl normálně neudržel v dlaních, ale vytrvale
do ní cpal náboje a zatloukal je řinčivým, ohýbajícím se nabijákem.
Když si vzal za tím dýmem na mušku některou mihotavou postavu, se
zuřivým zamručením zmáčkl kohoutek, jako by uštědřoval vší silou
ránu pěstí.
Jakmile se zdálo, že nepřítel před ním a před jeho druhy couvá, oka-
mžitě postoupil, jako když pes vidí nepřátele váhat, obrátí se a domáhá
se pronásledování. A když byl nucen znova ustoupit, učinil to pomalu,
zachmuřeně, klada nohy na zem v zuřivém zoufalství.
Jednou se v soustředěné nenávisti octl téměř sám a pálil, když všichni
kolem něho už ustali. Byl tak zcela zaujat svou činností, že si neuvědomil
nastalé utišení.
Přivedl ho k sobě chraplavý smích a výrok, pronesený pohrdavým
a užaslým hlasem, který se mu donesl k sluchu. „Ty potrhlý čerte, copak
nevíš, že toho máš nechat, když není nač střílet? Pane Bože!“
Obrátil se, a ustrnuv s puškou napůl v palebném postavení, pohlédl
na modrý šik svých druhů. V této volné chvilce jako by všichni na něho
užasle zírali. Proměnili se v diváky. Když se znovu obrátil k frontě, spa-
třil pod vystouplým dýmem opuštěnou zem.
Chvilku hleděl zmateně. Pak se objevil na skelné prázdnotě jeho očí
démantový záblesk rozumu. „Och,“ řekl chápavě.
Vrátil se ke svým druhům a vrhl se na zem. Natáhl se jako zpráskaný.
Tělo mu nezvykle hořelo a bitva mu dále zněla v uších. Slepě hmátl po
polní láhvi.
Poručík se vítězoslavně holedbal. Byl jako opilý bojem. Zavolal na
jinocha: „Jak je nebe nade mnou, kdybych měl deset tisíc takových di-

97
vokých koček, jako jsi ty, vyřídil bych tuhle válku do týdne!“ Při těch
slovech s náramnou důstojností nafoukl hrudník.
Někteří muži něco bručeli a hleděli na jinocha zachváceni posvátnou
úctou. Bylo jasné, že jak neustále nabíjel a pálil a klel, aniž v pravou
chvíli ustal, měli čas si ho povšimnout. A teď na něho pohlíželi jako na
válečného běsa.
Dopotácel se k němu přítel. V jeho hlase byl jakýsi strach a zaraže-
nost. „Jsi v pořádku, Flemingu? Je ti dobře? Nic ti není, viď, Henry?“
„Ne,“ řekl jinoch namáhavě. Jako by měl hrdlo něčím ucpané.
Tyto příhody přiměly jinocha k zadumání. Svitl mu objev, že byl
barbar, zvíře. Bil se jako pohan, který brání svou víru. Když se tak na to
díval, viděl, že to bylo krásné, divoké a svým způsobem snadné. Nepo-
chybně byl na něho úžasný pohled. Tímto zápasem překonal překážky,
o kterých si připouštěl, že jsou vysoké jako hory. Zřítily se, jako by byly
z papíru, a on je nyní tím, čemu sám říká hrdina. A ani si neuvědomo-
val, jak k tomu došlo. Usnul a při probuzení poznal, že je rytířem.
Ležel a vyhříval se v upřených pohledech svých druhů. Měli tváře od
spáleného střelného prachu v různém stupni začernělé. Někteří byli do-
čista začouzení. Pařili se potem a dýchali ztěžka a sípavě. A z té špíny
na něho pokukovali.
„Perná práce! Perná práce!“ křičel poručík a celý třeštil. Nepokojně
a dychtivě přecházel sem a tam. Někdy zazněl jeho hlas divokým, nepo-
chopitelným smíchem.
Když ho napadlo o válečném umění něco obzvlášť hlubokého, vždyc-
ky se bezděčně obracel na jinocha.
Mezi muži se ozývaly jakési chmurné projevy radosti. „Hrome, sá-
zím se, že v téhle armádě nikdy nebude žádný nový pluk takový, jako
jsme my!“
„Bodejť!
Ať je to ženská, pes nebo ořeší, čím víc je třískáš, tím víc tě potěší!
Takoví jsme my.“
„Ztratili hromadu lidí. Kdyby nějaká bába zametala les, měla by lo-
patku na smetí plnou.“

98
 „Jo, a kdyby přišla za hodinu ještě jednou, měla by toho zase hromadu.“
Les se dosud skláněl pod břemenem lomozu. Zpod stromů vycházel
z dálky dunivý pleskot střelby z pušek. Každé vzdálené křoví bylo jako
cizokrajný dikobraz s plamennými ostny. Oblak temného dýmu jako
z doutnajících zřícenin stoupal k slunci, které teď radostně zářilo na
modré, smaltově lesklé obloze.

99
 KAPITOLA XVIII
Zbědovaný bitevní šik si mohl na několik minut odpočinout, ale za té
přestávky boj v lese zesílil, až se zdálo, že stromy se palbou zachvívají
a země se otřásá pod pádícími muži. Zvuky kanonády se prolínaly
v dlouhém a nekonečném povyku. Zdálo se, že se v tom prostředí už
sotva dá vydržet. Prsa mužů se vzpínala po trošce svěžího vzduchu
a jejich hrdla dychtila po vodě.
Měli jednoho s průstřelem těla, který při tomto utišení vyrazil výkřik
hořkého nářku. Snad volal také za boje, ale tehdy ho nikdo nezaslechl.
Teď se však mužové při jeho žalostném bědování na zemi obrátili.
„Kdopak je to? Kdopak je to?“
„To je Jimmie Rogers. Jimmie Rogers.“
Když se s ním jejich oči po prvé setkaly, náhle se zarazili, jako by se
báli přiblížit. Házel sebou v trávě a jeho vyděšeně roztřesené tělo se sví-
jelo do mnoha podivných poloh. Hlasitě vřeštěl. Toto jejich vteřinové
zaváhání jako by ho naplnilo obrovským, fantastickým pohrdáním a je-
čivě na ně vykřikoval své kletby.
Jinochův přítel měl zeměpisný přelud, že je tu nějaký potok, a bylo
mu dovoleno dojít pro trochu vody. Ihned se na něho se všech stran sy-
paly polní láhve. „Naplň mi tu moji, ano?“ „Přines taky trochu mně!“
„A mně taky!“ Odcházel celý obložen svým nákladem. Jinoch šel s příte-
lem, neboť pocítil touhu vrhnout se rozpáleným tělem do potoka, poto-
pit se a vypít celá vědra vody.
Spěšně pátrali po domnělém potoce, ale nenašli jej. „Tady žádná voda
není,“ řekl jinoch. Bez meškání se otočili a vraceli se ve svých šlépějích.
Odtamtud, když opět hleděli k místu boje, mohli si ovšem udělat
lepší představu o bitvě, než když měli zrak zastřený valícím se kouřem
z fronty. Zahlédli temné pásy, klikatící se po krajině, a na jednom vy-
mýceném prostranství byla řada děl, vydávajících šedivá mračna, ve
kterých byly široké záblesky oranžového plamene. Nad skupinou stro-

100
mů zahlédli střechu domu. Listím čtvercovitě zářilo okno, planoucí
temnou vražednou červení. Z budovy stoupal vysoko k obloze dlouhý
nakloněný sloup dýmu.
Když pozorovali své oddíly, spatřili pomíchané masy, jak zvolna za-
ujímají pravidelný útvar. Sluneční světlo proměňovalo třpytnou ocel
v mihotavé body. Vzadu se zableskla vzdálená vozovka, klikatící se po
svahu. Byla zaplněna ustupující pěchotou. Z celého souvislého lesa stou-
pal dým a bouře bitvy. Vzduch byl neustále zaplněn vřeskem polnic.
Nedaleko místa, kde stáli, bouchaly, práskaly a vyly granáty. Občas
zabzučely vzduchem kulky a zarývaly se do kmenů. Lesem se plížili ra-
nění a jiní opozdilci.
Když hleděli chrámovou lodí háje, jinoch a jeho druh spatřili, jak řin-
čivý generál a jeho štáb téměř přejeli raněného, který se plazil po rukou
a po kolenou. Generál mocně přitáhl uzdu v otevřené a zpěněné tlamě
svého válečného oře a s obratným jezdeckým uměním řídil koně, aby
toho člověka minul. Ten lezl po čtyřech v zuřivém a mučivém spěchu.
Když už dosahoval bezpečného místa, síly mu zřejmě selhaly. Jedna paže
náhle ochabla a při pádu se převalil na záda. Ležel natažen a slabě oddy-
choval.
Za okamžik se řinčící jezdecký hlouček octl přímo před oběma vojá-
ky. Jiný důstojník, jedoucí s dovednou nenuceností kovboje, přicválal
s koněm přímo před generála. Oba nepozorovaní pěšáci se tak trochu
tvářili, jako by pokračovali v cestě, ale otáleli nablízku v touze zaslech-
nout něco z hovoru. Mysleli si, že snad budou proneseny nějaké veliké
historické tajnosti.
Generál, kterého chlapci znali jako velitele své divize, pohlédl na
druhého důstojníka a promluvil chladně, jako by mu kritizoval oděv.
„Nepřítel se formuje tam na druhé straně k dalšímu útoku,“ řekl. „Bude
namířen proti Whitersidovi a obávám se, že tam nepřítel prorazí, jestli
si nedáme hromskou práci, abychom je zastavili.“
Důstojník zaklel na svého vzpurného koně a pak si odkašlal. Učinil
pohyb k čapce. „To bude zatracená práce je zadržet,“ řekl úsečně.

101
 „To si myslím,“ poznamenal generál. Pak se rychle rozhovořil tlu-
meným hlasem. Často zdůrazňoval svá slova zdviženým prstem. Ti dva
pěšáci nic nezaslechli, až se konečně zeptal: „Které oddíly můžete po-
strádat?“
Důstojník, který jezdil jako kovboj, se na okamžik zamyslel. „Teda,“
řekl, „musím poslat dvanáctý na pomoc sedmdesátému šestému, a tak
mi vlastně nezbývá žádný. Ale je tu tří stý čtvrtý. Bojují jako parta
mezkařů. Ty mohu postrádat ze všech nejspíš.“
Jinoch a jeho přítel na sebe užasle pohlédli.
Generál řízně promluvil. „Tak ať se teda připraví! Budu odtud sle-
dovat průběh bitvy a vzkážu vám, kdy je máte nasadit. Bude to do pěti
minut.“
Důstojník vymrštil prsty k čapce a stočiv koně vyrazil pryč, a generál
za ním zavolal suchým hlasem: „Myslím, že se moc těch vašich mezkařů
dneska nevrátí.“
Důstojník křikl něco na odpověď. Usmál se.
Jinoch a jeho druh spěchali s vyděšenými tvářemi zpět k ostatním.
To vše se přihodilo v neuvěřitelně krátké době, a přece jinoch cítil,
že přitom zestárl o mnoho let. Měl nové oči. A nejpřekvapivější bylo
náhlé poznání, jak málo sám znamená. Důstojník hovořil o pluku, jako
by se zmiňoval o koštěti. Nějaká část lesa snad potřebuje zamést a on
jenom určil jedno koště, tónem jaksepatří netečným k jeho osudu. Ta-
ková je nepochybně válka, ale vypadalo to divně.
Když se oba mladíci blížili k ostatním, poručík je zpozoroval a vzky-
pěl vzteky. „Flemingu – Wilsone – jak dlouho vám to trvá přinést vodu,
nebo – kde jste vůbec byli?“
Ale ustal ve své tirádě, když spatřil jejich oči, rozšířené obrovskými
zvěstmi. „Půjdeme do útoku – půjdeme do útoku!“ vykřikl jinochův
přítel, neschopen udržet novinu.
„Do útoku?“ řekl poručík. „Do útoku? No, chvála Bohu! To už je
opravdový boj.“ Přes jeho umazaný obličej přelétl chvástavý úsměv.
„Do útoku? No, chvála Bohu!“

102
 Oba mladíky obklopila skupina vojáků. „Půjdeme do útoku, víte to
jistě? Ale zatraceně! Do útoku? Pročpak? Proti komu? Wilsone, ty lžeš!“
„Na mou duši,“ řekl jinochův přítel, uváděje svůj hlas v souzvuk
s tóninou vzteklé námitky. „Je to tak jisté jako facka, povídám.“
A jinoch promluvil na potvrzenou. „Co tě vede, on nelže. Slyšeli jsme,
co si povídali.“
Zahlédl nedaleko dvě postavy na koni. Jedna byl plukovník jejich
pluku a druhá byl důstojník, který obdržel příkazy od velitele divize.
Gestikulovali jeden na druhého. Voják na ně ukázal a vysvětlil, co to
znamená.
Jeden muž měl závěrečnou námitku: „Jak jste je mohli slyšet?“ Ale
mužstvo většinou pokyvovalo, uznávajíc, že předtím oba přátelé mluvili
vždy pravdu.
Zaujali zase pokojné postoje a jejich tváře vyjadřovaly, že to přijímají
za bernou minci. A zadumali se nad tím se sterým rozličným výrazem.
Bylo to velké sousto k zamyšlení. Mnozí si pečlivě utáhli opasek a popo-
tahovali kalhoty.
Za chvilku začali mezi mužstvem hartusit důstojníci, postrkujíce je
do sevřenějšího útvaru a lepšího seřazení. Honili loudaly a rozzuřili se
na několik mužů, kteří jako by svým vzezřením dávali najevo, že se
rozhodli tam zůstat. Důstojníci byli jako pečliví pastýři, lopotící se
s ovcemi.
Tu se zdálo, že se pluk vzdouvá a zhluboka vydychuje. Žádná z tváří
mužů neobrážela velké myšlenky. Vojáci byli ohnutí a sklonění jako
závodníci, než dostanou znamení. Ze špinavých tváří vyhlíželo mnoho
párů bleskotavých očí k záclonám hlubokých lesů. Vypadali, jako by
byli zaujati hlubokomyslnými odhady času a vzdálenosti.
Obklopoval je hluk obrovské výměny názorů mezi oběma armádami.
Svět byl plně zaujat jinými věcmi. Zřejmě si musí pluk svou vlastní malou
potyčku vyřídit sám.
Jinoch se otočil a vrhl na přítele rychlý tázavý pohled. Ten odpověděl
právě takovým pohledem. Byli jediní, kteří do toho viděli. „Mezkaři –
hromská práce – myslím, že se jich moc nevrátí.“ Bylo to jizlivé tajemství.

103
A přece nespatřili jeden druhému v tváři váhavost a němě a bezvýhrad-
ně přikývli na souhlas, když blízko nich řekl zarostlý muž pokorným
hlasem: „Vždyť nás sežerou.“

104
 KAPITOLA XIX
Jinoch zíral na krajinu před sebou. Její stromoví jako by nyní zahalovalo
hrůzné síly. Neuvědomoval si soustrojí rozkazů, kterými se zahajuje
útok, ačkoli po očku zahlédl důstojníka, který vypadal na koni jako kluk
a přiklusal mávaje kloboukem. Náhle pocítil, jak se muži napínají
a zvedají, šik se pomalu naklonil kupředu jako padající zeď a s křečovi-
tým vzdechem, který měl znamenat válečný hlahol, se pluk vydal vpřed.
Chvilku do jinocha strkali a vráželi, než vůbec porozuměl tomu pohybu,
ale ihned vyrazil vpřed a rozběhl se.
Upřel oči na vzdálenou význačnou skupinu stromů, kde, jak usoudil,
se mají střetnout s nepřítelem, a běžel k ní jako k nějaké metě. Dočista
věřil, že jde jen o to, jak co nejrychleji vyřídit nepříjemnou záležitost,
a běžel zoufale, jako by ho pronásledovali pro vraždu. Tvář měl tvrdě
a ztuha sevřenou, tak napjaté bylo jeho úsilí. Oči mu strnuly v ponurém
upřeném pohledu. A v umazané a neuspořádané uniformě, s rudou
a rozpálenou tváří, nad níž čněl špinavý hadr s krvavou skvrnou, a s di-
voce se houpající puškou a klepajícím výstrojem vypadal jako voják,
který zešílel.
Když pluk vyrazil ze svého postavení na prostrannou mýtinu, les
a houštiny před ním se probudily. Z mnoha míst proti němu vyskakovaly
žluté plameny. Les se strašlivě postavil na odpor.
Šik se na chvilku zakymácel na místě. Pak pravé křídlo vyrazilo ku-
předu; hned zase je předběhlo levé. Potom se hnal do čela střední voj, až
se pluk proměnil v klínovitou masu, ale za okamžik překážky v podobě
keřů, stromů a nerovného terénu roztříštily útvar a rozptýlily jej do ne-
souvislých hloučků.
Jinoch, který měl bystré nohy, se nevědomky octl vpředu. Jeho oči se
stále soustřeďovaly na skupinu stromů. Odevšad z její blízkosti bylo
slyšet mnohohlasý řev nepřítele. Vyskakovaly odtamtud plaménky
z pušek. Ve vzduchu zpívaly kulky a mezi korunami stromů vrčely graná-

105
ty. Jeden spadl do samého středu ženoucí se skupiny a vybuchl v rudé
zuřivosti. Na okamžik mohli popatřit na muže, který byl téměř nad gra-
nátem a vymrštil ruce, aby si chránil oči.
Jiní, provrtáváni kulkami, klesali v groteskním smrtelném zápasu.
Pluk za sebou zanechával souvislou stopu těl.
Dorazili do jasnějšího ovzduší. Tento nový vzhled krajiny působil
jako zjevení. Před sebou měli několik mužů zuřivě se lopotících u ba-
terie a šiky nepřátelské – pěchoty byly určovány šedými stěnami a třás-
němi kouře.
Jinochovi se zdálo, že vidí vše. Každé stéblo zelené trávy se směle
a jasně tyčilo. Pomyslel si, že si je vědom každé změny v řídké, průhledné
páře, která se ve vrstvách líně vznášela. Hnědé nebo šedé kmeny stromů
odhalovaly každou hrbolatost svého povrchu. A vojáci pluku, s očima
vyvalenýma a s tvářemi zpocenými, divoce běžící nebo padající, jakoby
sráženi po hlavě, a měnící se v podivné nakupené mrtvoly – všichni byli
v tom obraze. Jeho mysl si vryla mechanický, ale pevný dojem, takže
potom se mu všechno jevilo výrazně a jasně, až na to, že nechápal, co tam
dělal on sám.
Avšak ten zběsilý útok měl na ně šílený účinek. Muži, vrhajíce se
bláznivě vpřed, propukali v hlahol barbarské luzy, ale naladěný do po-
divných tónů, jaké by strhly ťulpasa i lhostejného člověka. Rodilo se
šílené nadšení, které, jak se zdálo, by se nezastavilo ani před žulou
a mosazí. Bylo v tom třeštění, jež čelí beznaději a smrti a je nedbalé a slepé
k nepřízni osudu. Je to dočasná, ale vznešená ztráta sobectví. A snad prá-
vě proto se jinoch později divil, z jakých důvodů tam vůbec byl.
Namáhavý postup už strávil energii mužů. Jako by dorozuměni, ti
vpředu začali zpomalovat krok. Déšť střel směřující proti nim měl na ně
účinek větru. Pluk funěl a supěl. Mezi několika zmrzačenými stromy
počal váznout a váhat. Muži, napjatě zírajíce, vyčkávali, až se některá ze
vzdálených stěn dýmu pohne a odhalí jim scénu. Když už ztratili mnoho
síly a dechu, vrátili se k opatrnosti. Opět se proměnili v lidi.
Jinoch matně odhadoval, že uběhl celé míle, a nějak ho napadlo, že
se octl v jakési nové a neznámé zemi.

106
 V okamžiku, kdy se pluk zarazil ve svém postupu, obranná prška
střelby z pušek zesílila svůj řev. Rozestřely se dlouhé a důkladné třásně
dýmu. Z vrcholku malého kopce vycházely vodorovné výtrysky žlutého
plamene, které ve vzduchu příšerně hvízdaly.
Když se muži zarazili, měli příležitost zahlédnout, jak někteří z jejich
druhů se sténáním a výkřiky klesají. Několik kamarádů jim leželo u no-
hou tiše nebo s naříkáním. A teď na okamžik muži stanuli, ochable drželi
v rukou pušky a pozorovali, jak se pluk hroutí. Vypadali omámeně a otu-
pěle. Divadlo jako by je ochromovalo, přemáhalo je osudným kouzlem.
Zírali dřevěně na podívanou a sklánějíce oči hleděli jeden druhému do
obličeje. Byla to podivná přestávka a podivné ticho.
Pak přehlušil zvuky vnějšího povyku řev poručíka. Náhle dlouhými
kroky vykročil vpřed a jeho dětské rysy zčernaly vzteky.
„Kupředu, vy blázni!“ řval. „Kupředu! Tady zůstat nemůžete. Musíte
jít dál!“ Říkal toho víc, ale mnohému z toho nemohli porozumět.
Rychle vyrazil vpřed s hlavou obrácenou k mužstvu. „Kupředu,“ kři-
čel. Muži na něho zírali bezvýraznýma, pitomýma očima. Byl nucen se
zastavit a vrátit se k nim. Potom stál obrácen zády k nepříteli a metal
mužům do tváře obrovské nadávky. Tělo se mu rozechvělo vahou a silou
jeho proklínání. A dovedl navlékat kletby jednu na druhou tak obratně,
jak děvčata navlékající korále.
Jinochův přítel se vzburcoval. Náhle se nahnul vpřed, klesl na kolena
a zuřivě vystřelil na neodbytný les. Tato jeho činnost muže probudila.
Už se nechoulili jako ovce. Jako by se náhle rozpomněli na své zbraně,
začali hned pálit. Zpracováváni svými důstojníky, jali se pohybovat
vpřed. Pluk, který se zabořil na tom místě, jako se povoz zaboří v blátě
a slotě, nejistě vyrazil s velkým drncáním a škubáním. Muži se nyní
každých pár kroků zastavovali, aby vypálili a nabili, a takto se zvolna
pohybovali strom od stromu kupředu.
Plamenný odpor před nimi s jejich postupem zesílil, až se zdálo, že
všechny cesty vpřed jsou zahrazeny tenkými vyskakujícími jazýčky,
a daleko napravo bylo občas možno nejasně rozeznat zlověstné projevy.
Nedávno vyvstalý dým tvořil zamlžující oblaka, která ztěžovala pluku

107
vyznat se v tom, kudy postupují. Když jinoch procházel jednotlivými
vlnícími se chomáči, byl zvědav, co ho potká na druhé straně.
Útvar namáhavě kráčel kupředu, až se mezi ně a ponuré šiky nepřá-
tel vsunulo otevřené prostranství. Tady, krčíce se a vinouce k několika
stromům, muži se choulili v zoufalství, jako by se na ně valila vlna. Vyje-
veně a jako ohromeni hleděli na zuřivý rozruch, který rozvířili. Ta bouře
ironicky vyjadřovala jejich vlastní význam. Tváře mužů ani nezrcadlily
žádné určité vědomí odpovědnosti za to, že jsou zde. Vypadali, jako by
sem byli nahnáni. Převládlo v nich to živočišné, co je neschopné upa-
matovat se ve vrcholných okamžicích na mohutné příčiny rozličných
vnějších jevů. Celá věc připadala mnohým z nich nepochopitelná.
Když se takto zastavovali, poručík se opět jal bohaprázdně řvát. Ne-
dbaje na mstivé hrozby kulek, chodil kolem a vlichocoval se, huboval
a zatracoval. Jeho rty, které obyčejně tvořily měkkou dětskou křivku,
byly teď zkrouceny ohavnou křečí. Zaklínal se andělem i ďáblem.
Jednou popadl jinocha za paži. „Kupředu, ty pitomče,“ zařval. „Kupředu!
Všecky nás zabijí, když zůstaneme tady. Musíme se jen dostat přes ten
kousek. A pak –“ zbytek myšlenky se ztratil v modré mlze kleteb.
Jinoch napřáhl paži. „Dostat se přes tady to?“ Ústa měl svraštělá po-
chybností a hrůzou.
„Jistě. Jenom ten kousek! Tady trčet nemůžeme,“ vřískal poručík.
Přiblížil se obličejem k jinochovi a mával ovázanou rukou. „Jen dál!“
Ihned se s ním chytil, jako by se pouštěl do křížku. Vypadalo to, jako by
měl v úmyslu přitáhnout jinocha do útoku za ucho.
Vojín náhle pocítil nevýslovné rozhořčení vůči svému důstojníkovi.
Zuřivě sebou škubal a setřásl ho se sebe.
„Tak tam pojď taky,“ zařval. V jeho hlase zněla hořká výzva.
Klusali spolu podél čela pluku. Přítel se dral za nimi. Před praporem
ti tři muži začali vykřikovat: „Kupředu! Kupředu!“ Křepčili a kroužili
jako mučení divoši.
Prapor, poslušný těchto výzev, naklonil své třpytivé tvary a vzdul se
k nim. Mužstvo na okamžik nerozhodně zaváhalo a pak se s protáhlým

108
kvílivým rykem rozpadlý pluk vzepjal kupředu a vydal se na novou
pouť.
Polem přecházela spěchající masa. Byla to hrst mužů, vržená nepříteli
do tváře. Proti ní se ihned vymrštily žluté jazyky. Vpředu viselo velké
množství modrého dýmu. V mohutném buchotu byly uši zbytečné.
Jinoch běžel jako šílenec, aby dosáhl lesa, než si ho najde nějaká kulka.
Nízko sklonil hlavu jako hráč ragby. V tom spěchu se mu téměř zavřely oči
a všechno se slilo v divokou mazanici. V koutcích úst měl chvějící se sliny.
Jak se řítil vpřed, zrodila se v něm láska, zoufalá náklonnost k tomuto
praporu, který má tak blízko. Je to výtvor krásy a nezranitelnosti. Je to
bohyně, zářivá, která k němu sklání své tvary s velitelským gestem. Je to
žena, rudá a bílá, nenávidící a milující, která ho volá hlasem jeho nadějí.
Protože jí nehrozí nebezpečí, ověnčil si ji mocí. Držel se nablízku, jako by
mohla být zachránkyní života, a z jeho mysli vzešel úpěnlivý křik.
V tom šíleném zmatku si uvědomil, že praporečník náhle zaváhal,
jako by byl zasažen klackem. Klopýtl a pak až na chvějící se kolena
znehybněl.
Jinoch skočil a chňapl po žerdi. V témž okamžiku ji jeho přítel uchopil
z druhé strany. Škubali za ni rázně a zuřivě, ale praporečník byl mrtev
a mrtvola se nechtěla zříci svěřené zástavy. Na okamžik došlo k pří-
šernému souboji. Mrtvý se přihrbeně kolébal, jako by se tvrdošíjně tahal
směšným a děsivým způsobem o prapor.
To proběhlo v okamžiku. Zuřivě vyrvali mrtvému prapor, a když se
opět otáčeli, mrtvola klesla dopředu se skloněnou hlavou. Jedna paže
vyletěla do výše a zkroucená ruka dopadla na znamení pádného pro-
testu na rameno nic netušícího přítele.

109
 KAPITOLA XX
Když se oba mladíci obrátili s praporem, spatřili, že velká část pluku se
rozpadla a sklíčený zbytek se vrací. Muži se vyřítili jako střely, ale brzo
vyčerpali své síly. Zvolna ustupovali, stále ještě obráceni tváří k prskají-
cím lesům, a jejich rozpálené pušky stále ještě odpovídaly na ten lomoz.
Několik důstojníků ječelo vřískavými hlasy rozkazy.
„Kam k čertu jdete?“ ptal se s jizlivým řevem poručík. A důstojník se
zrzavým vousem, jehož trojnásob břeskný hlas se zřetelně rozléhal, naři-
zoval: „Střílejte do nich! Střílejte do nich, ať je Bůh zatratí!“ Bylo slyšet
změť skřeků, jimiž se mužstvu nařizovaly odporující si a nemožné věci.
Jinoch s přítelem měli o prapor malou tahanici. „Dej mi ho!“ „Ne,
nech ho nést mně!“ Oba se cítili uspokojeni tím, že jej drží ten druhý,
ale oba cítili povinnost nabídnout se, že ponesou zástavu, a tím projevit
ochotu, že se ještě víc vystaví nebezpečí. Jinoch přítele hrubě odstrčil.
Pluk ustoupil k zmrzačeným stromům. Tam se na okamžik zastavil,
aby pálil na jakési temné postavy, které se mu začaly krást v patách.
Brzo opět vyrazil, stáčeje se mezi kmeny. Jakmile vysílený pluk opět
dosáhl prvního otevřeného prostranství, spustili na něj prudkou a ne-
milosrdnou palbu. Jako by se na ně srotili ze všech stran.
Většina mužů, zastrašených, s duchem pokleslým v té vřavě, si počí-
nala jako omámená. Před deštěm kulek jen sklonili unavené hlavy. Ne-
mělo smyslu bojovat proti zdem. Nemělo význam tříštit se proti žule.
A z vědomí, že se pokoušejí přemoci nepřemožitelné, jako by se rodil
pocit, že byli zrazeni. Mračili se a vraštili obočí, ale byla v tom vyhrůžka
některým důstojníkům, obzvlášť tomu se zrzavým vousem a s trojnásob
břeskným hlasem.
Avšak vzadu byl pluk lemován muži, kteří neustávali roztrpčeně stří-
let na postupující nepřátele. Jako by si umínili natropit všemožný zma-
tek. Poslední vzadu v nespořádané mase byl snad mladistvý poručík.
Nechráněnými zády byl obrácen k nepříteli. Střelili ho do paže. Ruka mu

110
visela svisle a strnule. Občas na to zapomínal a chystal se zdůraznit něja-
kou svou kletbu máchnutím ruky. Zesílená bolest byla příčinou, že nadá-
val s neuvěřitelnou silou.
Jinoch kráčel klouzajícíma, nejistýma nohama. Oči měl ostražitě ob-
ráceny dozadu. Tvář se mu zakabonila hanbou a vztekem. Předtím si
vymýšlel pěknou pomstu na důstojníku, který hovořil o něm a o jeho
druzích jako o mezkařích. Ale viděl, že to už nepůjde. Jeho sny se
zhroutily, když ti mezkaři rychle ochabujíce zakolísali a zaváhali na
malé mýtině a pak ucouvli. A teď byl pro něho ústup těch mezkařů po-
chodem hanby.
Pohled ostrý jako dýka se upíral z jeho zčernalého obličeje na nepří-
tele, ale větší nenávist byla upjata k muži, který, aniž ho znal, nazval ho
mezkařem.
Když poznal, že jemu a jeho druhům se nepodařil ani sebemenší
úspěch, který by mohl způsobit tomu důstojníku aspoň drobná muka
výčitky, jinoch se už nebránil hněvu ošálených. Tomuto chladnému
důstojníku, který jakoby z piedestalu lhostejně shazuje přízviska, by to
lépe slušelo mrtvému, pomyslel si. Připadalo mu to tak žalostné, že už
nikdy nebude mít to tajné právo, aby se mu mohl na oplátku oprávněně
pošklebovat.
Předtím si maloval rudá písmena obzvláštní pomsty. „Tak my jsme
mezkaři, co?“ A nyní je musel zahodit.
Ale hned si zahalil srdce do pláště své pýchy a držel prapor vztyčený.
Promlouval ke svým druhům, vyrážeje volnou rukou proti jejich hrudi.
K těm, které dobře znal, pronášel zběsilé výzvy, zapřísahaje je jménem.
Mezi ním a poručíkem, hubujícím a skoro bez sebe zlostí, bylo zřejmé
jakési spojenectví a jednota. Podporovali se navzájem všemi způsoby
sípavého, řvavého ujišťování.
Ale pluk byl vyčerpaný stroj. Oba muži blábolili k bezmocným
předmětům. Vojáci, kteří měli odvahu zvolna postupovat, byli neustále
zrazováni ve svém rozhodnutí vědomím, že jejich druhové spěšně cou-
vají do původního postavení. Bylo těžké dbát na reputaci, když ostatní

111
dbali na svou kůži. Na této černé pouti za sebou zanechávali naříkající
raněné.
Neustále se vzdouvaly třásně dýmu a plameny. Jinoch, když jednou
prohlédl náhlou trhlinou v mračnu, spatřil hnědou masu vojska, hustou
a zvětšenou, až se zdálo, že jsou jich tisíce. Před očima se mu zableskl
prapor zuřivých barev.
Ihned, jako by zvednutí dýmu bylo předem připraveno, spatřené
vojsko vyrazilo chraplavý řev a na ustupující voj vyšlehlo sto plamenů.
Když pluk zarytě odpovídal, opět se mezi ně vsunulo šedé mračno. Ji-
noch zase musel spoléhat na své trpce zkoušené uši, které se chvěly
a ve kterých mu bzučela změť střelby z pušek a řevu.
Cesta se zdála věčností. V chmurné mlze se mužstvo vyděsilo myš-
lenkou, že pluk sešel z cesty a postupuje nebezpečným směrem. Jednou
se muži v čele toho splašeného průvodu obrátili, přihnali se zpět ke
svým druhům a ječeli, že na ně střílejí z míst, kde by podle nich měly
být jejich vlastní jednotky. Při tomto křiku posedl vojsko hysterický
strach a zděšení. Jeden voják, který až dosud měl ctižádost proměnit
pluk v chytráckou malou tlupu, která pokojně projde zlopověstnými
nesnázemi, najednou se zhroutil na zem a složil tvář mezi paže, jako by
se skláněl před osudem. Jiný vyrazil pronikavý nářek, plný hanebných
domněnek, týkajících se jednoho generála. Muži pobíhali sem a tam,
pátrajíce očima, kudy uniknout. S klidnou pravidelností, jako by řízeny
nějakým plánem, bily do nich kulky.
Jinoch kráčel otupěle do středu toho sběhu a s praporem v rukou
stanul, jako by očekával, že se někdo pokusí srazit ho k zemi. Nevě-
domky zaujal postoj praporečníka za boje předchozího dne. Přejel si
třesoucí se rukou čelo. Dech mu vázl. Při tomto krátkém vyčkávání
rozhodného okamžiku se dusil.
Přišel k němu jeho přítel. „Tak, Henry, myslím, že tohle je naše po-
slední sbohem.“
„Co to žvaníš, zatracený blázne?“ odsekl jinoch a ani na něho nepo-
hlédl.

112
 Důstojníci se činili jako politici, aby dohnali masu do řádného kruhu,
který by mohl čelit nebezpečí. Půda byla nerovná a plná trhlin. Muži se
svinuli do prohlubní a zaujali příhodná chráněná postavení za čímkoli,
co snad odvrátí kulku.
Jinoch si povšiml v mlhavém údivu, že poručík stojí němě, s nohama
široce roztaženýma a že drží šavli, jako by to byla rákoska. Jinoch se
divil, co se stalo s jeho mluvidly, že už nenadává.
Bylo něco podivného v této krátké, napjaté poručíkově odmlce. Byl
jako děcko, které se dosyta vybrečelo a teď zvedá oči a upíná je na vzdále-
nou hračku. Byl pohřížen do tohoto rozjímání a spodní měkký ret se mu
chvěl, jak si něco šeptal.
Zvolna se zčeřilo trochu lenivého a netečného dýmu. Muži, skrývajíce
se před kulkami, úzkostlivě čekali, až se zvedne a odhalí žalostné posta-
vení pluku.
Náhle rozechvěl mlčelivé řady horečný výkřik mladého poručíka:
„Už jdou! Rovnou na nás, proboha!“ Jeho další slova zanikla v řevu zlo-
věstného hromobití z jejich pušek.
Jinochovy oči se okamžitě obrátily směrem, který označil vzburcova-
ný a rozčilený poručík, a spatřil, jak zrádná mlha odhaluje svaz nepřátel-
ských vojáků. Byli tak blízko, že viděl jejich rysy. Rozeznával rozličné
tváře. Také zpozoroval s tupým úžasem, že jejich uniformy působí dost
jasným dojmem, že jsou světlešedé, zpestřené zářivě zbarvenými výlož-
kami. Mimo to stejnokroje vypadaly nově.
Tyto oddíly zřejmě opatrně postupovaly s připravenými puškami,
když tu je objevil mladistvý poručík a jejich postup byl přerušen salvou
modrého pluku. Jak je v tom okamžiku zahlédli, bylo lze usoudit, že si
neuvědomili blízkost svých temně oděných nepřátel anebo si spletli
směr. Téměř okamžitě zcela zmizeli jinochovi z očí v dýmu z energických
pušek jeho druhů. Namáhal zrak, aby poznal účinek salvy, ale visel před
ním dým.
Oba svazy vojska si vyměňovaly rány jako dvojice boxerů. Rychlá,
rozhorlená palba šla na obě strany. Mužům v modrém dodávalo horli-
vosti jejich zoufalé postavení a chopili se příležitosti k pomstě, když

113
byla tak blízká. Jejich hromový úder sílil a mohutněl. Jejich ohýbající se
čelo se ježilo záblesky a ozvěnou se rozléhal řinkot jejich nabijáků. Ji-
noch se chvíli hrbil a uskakoval a jen několikrát chabě zahlédl nepřáte-
le. Bylo zřejmé, že je jich hodně, a čile odpovídali. Zdálo se, že se krok
za krokem přibližují k modrému pluku. Zasmušile se posadil na zem
s praporem mezi koleny.
Jakmile zpozoroval zavilou, vlčí náladu svých druhů, měl blahou
myšlenku, že když se nepřítel chystá zhltnout toto koště, jejich pluk,
jako obrovského zajatce, může se koště při nejmenším utěšovat, že mu
zůstane trčet štětinami v hrdle.
Ale protivníkovy rány začaly slábnout. Vzduch rozrývalo méně kulek
a nakonec, když muži polevili, aby se dověděli něco o boji, zahlédli jenom
temný vznášející se dým. Pluk nehybně ležel a zíral. Najednou z nějakého
nahodilého vrtochu se trýznivá mlžina počala ztěžka odvíjet. Muži spat-
řili krajinu, kde už nebylo bojovníků. Bylo by to prázdné jeviště, kdyby
nebylo těch několika mrtvol, které ležely sraženy na trávníku, zkrouceny
do fantastických tvarů.
Při pohledu na tento obraz mnozí z mužů v modrém vyskočili zpoza
svých krytů a pustili se do nemotorného tance radosti. Oči jim plály
a ze suchých rtů se jim vydral chraplavý jásot.
Začalo jim připadat, že události se jim pokoušely dokázat jejich ne-
mohoucnost. Tyto drobné bitvy se zřejmě snažily dosvědčit, že mužstvo
nedovede bojovat. Když se už skoro podrobili těmto názorům, malý sou-
boj jim ukázal, že poměr není tak nepříznivý, a tím se pomstili na svých
pochybnostech a na nepříteli.
Opět je zachvátilo nadšení. Zírali kolem sebe s pohledy posílené hr-
dosti, cítíce novou důvěru k hrozným, vždy smělým zbraním ve svých
rukou. A byli muži.

114
 KAPITOLA XXI
Pak poznali, že jim nehrozí žádný boj. Všechny cesty se jim zdály opět
otevřené. Nablízku se objevily zaprášené modré šiky jejich druhů.
V dálce zazníval obrovský rámus, ale v celé této části bojiště bylo náhlé
ticho.
Poznali, že jsou volní. Vyčerpaný oddíl dlouze s úlevou vydechl a shro-
máždil se do houfu, aby dokončil svou pouť.
V tomto posledním úseku cesty muži počali projevovat podivnou
rozechvělost. Spěchali v neklidném strachu. Ti, kteří v nejchmurnějších
chvílích zarytě stáli a nezakolísali, nemohli teď utajit úzkost, která je
doháněla k šílenství. Bylo to snad strachem, že budou nějak nahodile
zabiti, když doba pro řádnou vojenskou smrt minula. Nebo si snad
mysleli, že by to bylo příliš paradoxní, být zabit u brány do bezpečí.
Spěchali se znepokojenými pohledy obrácenými nazad.
Když se blížili ke svým pozicím, hubený a bronzově opálený pluk,
odpočívající ve stínu stromů, je vítal s jakousi trpkou jizlivostí. Nesly se
k nim otázky.
„Kdepak jste u čerta byli?“
„Proč se vracíte?“
„Pročpak jste tam nezůstali?“
„Bylo tam teploučko, miláčku?“
„Tak už se jde domů, hoši?“
Jeden vykřikl v posměšné parodii: „Mami, pojď se honem podívat na
ty vojáčky!“
Pohmožděný a potlučený pluk neodpovídal, až na jednoho muže,
který na všechny strany vysílal výzvy k pěstnímu zápasu, a až na dů-
stojníka se zrzavým vousem, který popošel a s mohutnou vypínavostí
zíral na vytáhlého kapitána v druhém pluku. Ale poručík zarazil muže,
kterému se chtělo do pěstní bitky, a vyčouhlý kapitán zrudl při malé

115
fanfáře zrzavého vousáče a byl nucen upjatě se zadívat někam do
stromů.
Jinochovu křehkou podstatu hluboce bodaly tyto pichlavé poznámky.
Zpod svraštělého čela se nenávistně škaredil na posměváčky. Vymýšlel si
různé druhy pomsty. Vždyť mnozí v pluku věšeli hlavy jako zločinci
a namáhavě se vlekli s náhlou otupělostí, jako by si nesli na schýlených
ramenou rakev své cti. A mladistvý poručík, jak nabýval rovnováhy, za-
čal slabě mumlat černé kletby.
Když přišli do svých výchozích pozic, obrátili se, aby si prohlédli
krajinu, kudy útočili.
Jinocha při tomto pozorování zachvátil nesmírný úžas. Objevil, že ty
vzdálenosti, ve srovnání se skvělými mírami v jeho mysli, jsou nepatrné
a směšné. Zmrzačené stromy, kde se toho tolik odehrálo, mu připadaly
neuvěřitelně blízko. Také čas, když o tom teď uvažoval, byl, jak viděl,
krátký. Žasl, že se takové množství vzruchů a událostí stěsnalo do tak
malých hranic. Skřítkovsky darebné myšlenky jistě všechno přehnaly
a zvětšily, napadlo ho.
Pak ovšem, jak se zdá, je v řečech hubených a bronzově opálených
veteránů trpká pravda. Vrhl pohrdavý pohled na své druhy, kteří se
rozložili po zemi, dusíce se prachem, rudí potem, s kalnýma očima,
rozcuchaní.
Hltali z polních lahví, zuřivě z nich ždímali každou kapičku vody
a třeli si nateklé a rozbředlé rysy rukávy a chomáči trávy.
Avšak přesto bylo pro jinocha nemalou radostí dumat o tom, jak se
osvědčil při útoku. Měl předtím velmi málo času sám sebe ocenit, a tak
nyní prožíval značné uspokojení, když klidně přemýšlel o svých činech.
Vybavil si barevné zlomky, které se mu v tom vichru nepozorovaně
vryly do zaměstnaných smyslů.
Když pluk ležel, těžce oddychuje po žhavém vypětí, důstojník, který
je nazval mezkaři, přicválal kolem útvaru. Ztratil čapku. Rozházené
vlasy mu divoce vlály a jeho obličej byl temný nepokojem a hněvem.
Jeho nálada se projevovala v tom, jak zacházel s koněm. Divoce škubal
a kroutil uzdou a zastavil těžce oddychující zvíře zuřivým trhnutím

116
před velícím plukovníkem. Okamžitě spustil výtky, které nechtěně pro-
nikly k uším mužstva. Náhle zpozorněli, neboť vždycky byli zvědavi na
černá slova mezi důstojníky.
„Hrome, MacChesnay, vy jste to ale zatraceně zmrvil!“ spustil dů-
stojník. Snažil se mluvit tlumeně, ale jeho rozhořčení způsobilo, že ně-
kteří z mužstva rozeznali jeho slova. „Vy jste to ale zpatlal! Dobrý Bože,
člověče, vy jste se zastavil na třicet yardů před nádherným úspěchem!
Kdyby vaši lidé byli šli o třicet yardů dál, byl byste provedl ohromný
útok, ale takhle – máte to ale pěknou bandu hnojařů!“
Muži, naslouchající se zatajeným dechem, obrátili teď zvědavé oči
k plukovníkovi. Pocítili uličnický zájem.
Viděli, jak se plukovník vypjal a řečnicky zvedl ruku. Zatvářil se ura-
ženě; vypadal jako jáhen3, kterého obvinili z krádeže. Muži se vrtěli
v extatickém vzrušení.
Ale najednou se plukovníkovo chování změnilo z chování jáhna
v chování Francouze. Pokrčil rameny. „Nu, generále, my jsme došli tak
daleko, jak jsme mohli,“ řekl klidně.
„Jak jste mohli? Opravdu, proboha?“ zasupěl generál. „Ale to moc da-
leko nebylo, že ne?“ dodal a pohlédl mu do očí s chladným pohrdáním.
„Moc daleko ne, to bych řek. Měli jste za úkol zaútočit z boku a tím uleh-
čit Whitersidovi. Jak dalece se vám to podařilo, můžete si teď poslech-
nout na vlastní uši.“ Obrátil koně a upjatě odjel.
Plukovník, vybídnut, aby naslouchal řinčivým zvukům srážky v lese
po levici, vypukl v nejasné sakrování.
Poručík, který s výrazem bezmocné zuřivosti vyslechl rozmluvu,
promluvil náhle pevně a neohroženě. „Mně je to jedno, ať je to, kdo je
to – ať je to generál nebo co – ale jestli řekne, že se tam v tom boji
chlapci nečinili, tak je to zatracený hlupák.“
„Poručíku,“ spustil plukovník přísně, „tohle je moje věc, a buďte tak
laskav –“

3 Duchovní s nižším svěcením než kněžským, pověřen charitativními a administrativ-

ními službami. Pozn. red.

117
 Poručík učinil poslušný posunek. „Dobrá, pane plukovníku, dobrá,“
řekl. Posadil se s výrazem, že je sám se sebou spokojen.
Novina, že pluk byl pokárán, se šířila po celém útvaru. Na chvíli z toho
byli muži zmateni. „Dobré nebe!“ volali, zírajíce na mizející postavu ge-
nerála. Pomysleli si, že je to obrovský omyl.
Avšak ihned začali věřit, že jejich úsilí bylo nazváno chabým po
pravdě. Jinoch mohl vidět, jak toto přesvědčení tíží celý pluk, až bylo
mužstvo jako zbitá a peskovaná zvířata, ale přesto vzpurná.
K jinochovi přišel jeho přítel, v očích měl žal. „Divím se, co vlastně
chce,“ řekl. „Jako by si myslel, že jsme tam šli hrát kuličky! Takového
člověka jsem ještě neviděl!“
Jinoch se v těchto roztrpčených chvílích vytasil se smířlivou filozofií.
„No jo,“ odpověděl, „asi z toho neviděl vůbec nic, a div nepuk vzteky
a došel k názoru, že jsme stádo ovcí, jenom proto, že jsme neudělali, co
on chtěl. To je škoda, že včera zabili starého dědu Hendersona, ten by
býval věděl, že jsme dělali, co jsme mohli, a že jsme bojovali dobře. To
je jenom ta naše zatracená smůla, tím je to.“
„Taky si myslím,“ odpověděl přítel. Zdál se hluboce raněn křivdou.
„Taky si myslím, že jsme měli setsakra smůlu! To není pro lidi žádná
legrace bojovat, když všecko – ať děláš, co děláš – je špatně. Mám chuť
příště zůstat vzadu a ať si útočí se svými starými vojáky a táhnou si
s nimi do horoucích pekel.“
Jinoch promluvil ke kamarádovi konejšivě. „Ale my dva jsme se činili.
Rád bych viděl takového pitomce, který by řek, že my dva jsme se nečini-
li, jak jsme nejvíc mohli!“
„To se ví, že jsme se činili,“ prohlásil jeho přítel rázně. „A já bych tako-
vému chlapovi zlomil chřtán, i kdyby byl velký jako kostelní věž. Ale
s námi je to přece v pořádku, protože jsem slyšel jednoho chlapa říkat, že
my dva jsme se bili z celého pluku nejlíp, a pak se tam o to moc porafali.
Samozřejmě nějaký jiný chlap se zved a povídá, že je to lež – že viděl
všecko, jak to šlo za sebou, a od začátku do konce nás vůbec nezahlíd.
A spousta jiných se do toho vložila a povídají, že to není lež – že jsme se
rvali jako čerti, a vynášejí nás do nebe. Ale co já nemohu vystát – tyhle

118
věčné staré vojáky, co se jenom pořád chechtají, a pak toho generála,
toho blázna starýho.“
Jinoch v náhlém rozhořčení zvolal: „Je to blbec! Já bych vylít z kůže,
když ho slyším. Jen ať si zas příště přijde! Ukážeme mu, co –“
Odmlčel se, neboť se k nim přihnalo několik mužů. Jejich tváře vyja-
dřovaly, že přinášejí velikou novinu.
„Poslyš, Flem, ale tos teď měl slyšet!“ vykřikl jeden prudce.
„Co slyšet?“ řekl jinoch.
„Ale tos teď měl slyšet,“ opakoval muž a chystal se povědět novinu.
Ostatní se vzrušeně shlukli kolem. „Jo, panečku, plukovník se potkal
s vaším poručíkem zrovna blízko nás – něco takového jsem ještě nesly-
šel – a on povídá: ‚Ehm! Ehm!‘ povídá. ‚Pane Hasbroucku!‘ povídá“ mi-
mochodem, co to bylo za mládence, co nes prapor?‘ povídá. No, Flemin-
gu, co tomu říkáš? ‚Co to prej bylo za mládence, co nes prapor?‘ povídá
a poručík, ten hned na to: ‚To byl Fleming a to je sekáč,‘ povídá hned.
Tak co? Povídám, že to řek. ‚Sekáč‘, povídá – to jsou jeho slova. Jo, to
řek. Povídám, že to řek. Jestli to někdo umíte vyprávět líp, tak prosím.
Tak teda držte hubu. A poručík povídá: ‚To je sekáč,‘ a plukovník, ten
povídá: ‚Ehm! Ehm! To teda je, na mou věru, to tam máte moc správný-
ho chlapíka, ehm! Ten se s tím praporem hnal. Viděl jsem ho. Ten je
moc dobrý,‘ povídá plukovník. ‚To bych řek,‘ povídá poručík, ‚on a ještě
jeden chlapík, který se jmenuje Wilson, táhli ten útok a v jednom kuse
řvali jako Indiáni,‘ povídá. ‚Pořád táhli ten útok,‘ povídá. ,Jeden chlapík,
který se jmenuje Wilson,‘ povídá. Ty, Wilsone, chlapče, o tomhle přece
musíš napsat domů mámě. ,Jeden chlapík, který se jmenuje Wilson,‘
povídá. A plukovník povídá: ‚Ti dva, opravdu? Ehm! Ehm! Namoutě!‘
povídá. ,V čele pluku?‘ povídá. ,Ti dva,‘ povídá poručík. ,Namoutě,‘ po-
vídá plukovník. Povídá: ‚Ále, ále, ále,‘ povídá, ‚takové dvě děti?‘ ‚Ti dva,‘
povídá poručík. ‚Ale, ále,‘ povídá plukovník, ,ti by si zasloužili povýšit
na generálmajory,‘ povídá. ‚Ti by si zasloužili povýšit na generálmajo-
ry.‘ “
Jinoch a jeho přítel říkali: „Kuš!“ „Lžeš, Thompsone!“ „Jdi k čertu!“ „To
nemoh říct.“ „Taková lež!“ „Kuš!“ Ale přes tyto své jinošské pošklebky

119
a rozpaky věděli, že se jim pronikavou radostí do ruda rozpalují tváře.
Vyměnili tajný pohled blaha a vzájemného blahopřání.
Rychle na spoustu věcí zapomněli. V minulosti už nebylo obrazů
chyb a nezdarů. Byli velmi šťastni a srdce se jim dmula vděčnou ná-
klonností k plukovníkovi a mladistvému poručíkovi.

120
 KAPITOLA XXII
Když lesy opět začaly chrlit temné masy nepřátel, jinoch cítil ničím
nerušenou sebedůvěru. Zběžně se usmál při pohledu na muže uskaku-
jící a krčící se při dlouhých skřecích granátů, které nad nimi přelétaly
v obrovských hrstech. Stál vzpřímený a klidný a pozoroval začátek úto-
ku proti části bitevního šiku, který tvořil modrou křivku po stráni při-
lehlého kopce. Jeho zraku nepřekážel dým z pušek jeho druhů, a tak
měl příležitost spatřit úseky tvrdého boje. Bylo úlevou konečně pozo-
rovat původ některých těch zvuků, které mu dříve řvaly do uší.
Kousek stranou spatřil dva pluky, svádějící drobnou samostatnou
bitvu s jinými dvěma pluky. Bylo to na rozlehlé mýtině, která vypadala
odloučeně.
Pluky o závod soptily plameny, rozdávajíce a přijímajíce strašlivé rány.
Palba byla neobyčejně prudká a zuřivá. Tyto horlivé pluky zřejmě za-
pomněly na širší válečné cíle a zasypávaly se navzájem ranami, jako by
to byl sportovní zápas.
Jiným směrem spatřil velkolepou brigádu, kráčející se zřejmým
úmyslem vyhnat nepřítele z lesa. Zašla tam, zmizela z dohledu a ihned
se z lesa rozlehl příšerný rámus. Hluk byl nepopsatelný. Když brigáda
rozbouřila tento obrovský poprask a když jej zřejmě shledala až příliš
obrovským, po krátkém čase vyšla pružným pochodem opět z lesa, aniž
byl její pěkný útvar nějak porušen. V jejích pohybech nebylo ani stopy
chvatu. Brigáda šla křepce, jako by hrdě ukazovala palcem na řvoucí
les.
Na svahu vlevo byla dlouhá řada děl, nevrlých, rozzuřených, hrozících
na nepřítele, který se dole v lesích v nemilosrdné jednotvárnosti srážek
formoval k novému útoku. Kulaté rudé výbuchy z děl vydávaly šarlato-
vou záři a vysoký hustý dým. Občas bylo možno zahlédnout skupiny
lopotících se dělostřelců. V pozadí této řady děl stál dům, pokojně se

121
bělal uprostřed praskajících granátů. Hromada koní, přivázaných
k dlouhému plotu, se šíleně škubala na uzdách. Muži pobíhali sem a tam.
Samostatná bitva mezi těmi čtyřmi pluky trvala nějaký čas. Náho-
dou do ní nikdo nezasáhl a vyřizovaly si svůj spor samy mezi sebou. Po
mnoho minut na sebe zuřivě a mohutně dotíraly a pak světlejší pluky
umdlely a stáhly se zpět, opouštějíce jásající temněmodré šiky. Jinoch
zahlédl jejich dva prapory, jak se mezi zbytky dýmu otřásají smíchem.
Najednou bylo ticho, obtěžkané významem. Modré šiky se trochu
přesunuly a přeřadily a vyčkávavě zíraly na mlčelivý les a luka před
sebou. Ticho bylo velebné jako v kostele, až na vzdálenou baterii, která
zřejmě nedokázala být potichu a vysílala po zemi slabé dunění hromu.
Popuzovalo to jako rámus neposedných kluků. Muži se domnívali, že to
zabrání jejich napjatým uším zaslechnout první projevy nové bitvy.
Najednou děla na svahu zařvala varovné poselství. V lesích se počal
rozléhat prskavý hluk. S úžasnou rychlostí vzkypěl do hlubokého lomo-
zu, který prostoupil celou zem. Praskavé třesky se hnaly po bitevních
šicích, až z toho byl nekonečný rachot. Těm, kteří byli v jeho středu, se
proměnil v hřmot, jenž by vystačil na celý vesmír. Bylo to vrčení a buchot
obrovského soustrojí, spory mezi menšími hvězdami. Jinoch měl plné
uši. Nebyl schopen slyšet víc.
Na svahu, po kterém se vinula cesta, spatřil divoký a zoufalý shon
mužů, kteří se v rozbouřených mořských valech neustále hnali dozadu
a vpřed. Tyto části protivných armád byly dvě dlouhé vlny, které se na
určených místech navzájem na sebe zuřivě vrhaly. Vzdouvaly se sem
a tam. Někdy jedna strana už vyhlašovala svým řevem a jásotem roz-
hodný úder, ale za chvilku byla zase druhá strana samý řev a jásot. Jed-
nou jinoch zahlédl, jak se tříšť mrštných postav přibližuje v ohařích
skocích k vlnícím se modrým bitevním šikům. Bylo slyšet mnoho jeku,
ihned to zase přešlo a výsledkem bylo obrovské sousto zajatců. A zase
spatřil, jak se modrá vlna vrhá s takovou hromovou silou proti šedé
překážce, že se zdálo, jako by ji smetala se země a nenechávala nic než
pošlapanou trávu. A při svých rychlých a smrtících náporech sem a tam
muži vždycky ječeli a řvali jako šílenci.

122
 Sváděli spory o jednotlivé kousky plotu nebo o chráněná postavení
za skupinami stromů jako o zlaté trůny nebo perlami vykládaná lože.
Zřejmě se každou chvilku konaly zoufalé výpady na tato vybraná místa
a většinu z nich si zápasící síly přehazovaly mezi sebou jako lehoučké
hračky. Jinoch nemohl určit podle bitevních praporů, poletujících jako
šarlatová pěna mnoha směry, která barva vyhrává.
Jakmile přišel stanovený čas, jeho vyčerpaný pluk se vyřítil vpřed
s nezmenšenou zuřivostí. Když byl opět napaden kulkami, muži vyrazili
barbarský výkřik vzteku a bolesti. Sklonili hlavy za vystrčenými ko-
houtky svých ručnic a mířili v soustředěné nenávisti. Nabijáky hlasitě
a zuřivě řinčely, jak jejich chtivé paže vrážely náboje do hlavní. Čelo
pluku bylo jedinou kouřovou stěnou, kterou pronikaly jen tryskající
žluté a rudé body.
Když se pohroužili do boje, v úžasně krátkém čase byli znova začou-
zení. Ve šmouhách a špíně překonali všechny své dřívější podoby. Jak
se s vypjatým úsilím a blábolíce pohybovali sem a tam, byli se svými
kymácejícími se těly, učerněnými tvářemi a planoucíma očima jako
parta divných šeredných kamarádů, nemotorně křepčících v dýmu.
Poručík, když se vracel z výpravy za obvazem, vytáhl ze skryté při-
hrádky své mysli nové zlověstné kletby, přiměřené pro kritickou situa-
ci. Metal svým mužům přes záda celé věnce nadávek jako šlehy bičem
a bylo zřejmé, že se jeho předchozími výkony nikterak nevyčerpaly
jeho zdroje.
Jinoch, který byl stále praporečníkem, nepociťoval nečinnost. Byl
hluboce zaujat jako divák. Třesk a vzmach velikého dramatu působily, že
se nakláněl dopředu s napjatýma očima a obličej se mu všelijak pokřivo-
val. Někdy blábolil, bezděky mu unikaly groteskní výkřiky. Nebyl si ani
vědom, že dýchá a že nad ním nehlučně visí prapor, tak byl zaujat.
Hrozný nepřátelský šik se dostal do nebezpečné blízkosti. Bylo je
jasně vidět – vytáhlé hubené muže, běžící se vzrušenými obličeji dlou-
hými skoky k přenosnému plotu.
Při pohledu na toto nebezpečí muži náhle zanechali svých jednotvár-
ných kleteb. Nastal okamžik napjatého ticha, až pak vymrštili pušky

123
a vypálili salvu na nepřátele. Bylo to bez výslovného rozkazu; mužstvo,
hned jak poznalo hrozbu, okamžitě vypustilo svá hejna kulek, aniž čekalo
na slovo povelu.
Ale nepřítel si pospíšil pod ochranu přenosného plotu. Vklouzli za
něj s pozoruhodnou hbitostí a z tohoto postavení se jali rázně řezat do
modrých.
Ti vypjali síly k velkému zápasu. Z šerého obličeje často zářily bílé
zaťaté zuby. Mnohé hlavy se vzdouvaly sem a tam, vznášejíce se po
bledém moři dýmu. Ti za plotem často řvali a vyštěkovali pošklebky
a kousavé výkřiky, ale pluk zachovával důrazné mlčení. Snad si při
tomto novém útoku muži připomněli skutečnost, že byli nazváni hnoja-
ři, a tím jim jejich situace trojnásob zhořkla. Sotva dýchali v pevném
úmyslu neustoupit a vyhnat jásající nepřátelskou jednotku. Bojovali
hbitě a se zoufalou zběsilostí, která se jevila v jejich výrazu.
Jinoch byl rozhodnut, že se nehne z místa, ať se stane cokoli. Někte-
ré šípy pohrdání, které se mu zabořily do srdce, zplodily podivnou
a nevýslovnou nenávist. Bylo mu jasné, že konečné a naprosté pomsty
dosáhne teprve jeho mrtvé tělo, ležící rozedrané a krvácející na bojišti.
To bude pronikavá odplata na důstojníku, který řekl „mezkaři“ a po-
zději „hnojaři“, neboť jak jeho mysl neustále zuřivě chňapala po někom
zodpovědném za jeho muka a pobouření, vždycky popadla muže, který
ho tak nespravedlivě otituloval. A nejasně podlehl představě, že jeho
mrtvola bude pro ty oči velikou a trpkou výčitkou.
Pluku nadmíru pustili žilou. Chrčící modré uzlíčky se počínaly hroutit.
Prvnímu seržantovi jinochovy setniny prostřelili tváře. Jak byly poraně-
ny klouby, sklesla mu čelist hluboko dolů a odhalila v široké ústní dutině
pulzující změť krve a zubů. A při tom všem se pokoušel vykřiknout.
V jeho úsilí byla děsivá opravdovost, jako by si představoval, že jediný
obrovský skřek mu uleví.
Jinoch ho pak spatřil spěchat za frontu. Jako by to bylo vůbec ne-
oslabilo jeho síly. Běžel rychle, dožaduje se divokými pohledy pomoci.
Jiní klesli u nohou svých druhů. Někteří z raněných se plazili odtud,
ale mnozí leželi nehybně, těla zkroucená do neuvěřitelných tvarů.

124
 Jinoch se jednou ohlédl po svém příteli. Spatřil horlivého mladého
muže, pomazaného střelným prachem a ušpiněného, a poznal, že je to
on. Ani poručík ve svém postavení vzadu nebyl raněn. Neustále nadá-
val, ale teď to činil s výrazem muže, který vypotřebovává svou poslední
krabici kleteb.
Vždyť zápal pluku začal mizet a opadat. Mohutný hlas, který kupo-
divu vycházel z jeho prořídlých řad, rychle slábl.

125
 KAPITOLA XXIII
Plukovník přiběhl za zády bojového šiku. Následovali ho ještě jiní dů-
stojníci. „Musíme na ně zaútočit!“ volali. „Musíme na ně zaútočit!“ kři-
čeli nedůtklivě, jako by chtěli předejít vzpouru mužstva proti tomuto
plánu.
Jinoch, jak zaslechl ten pokřik, jal se zkoumat vzdálenost mezi sebou
a nepřítelem. Dal se do nejasných výpočtů. Viděl, že aby byli smělými
vojáky, musí jít kupředu. Setrvat na nynějším místě by znamenalo smrt
a při všech těch okolnostech by ústup podnítil příliš mnoho jiných. Je-
jich nadějí je zahnat dorážejícího nepřítele od plotu.
Očekával, že jeho druhy, unavené a strnulé, bude nutno k tomuto
útoku popohánět, ale když se k nim obrátil, zpozoroval dost překvape-
ně, že rychle a bezvýhradně vyjadřují souhlas. Zlověstná řinčivá přede-
hra k útoku nastala, když násady bajonetů zachrastily o hlavně pušek.
Při vykřikovaných slovech povelu vojáci vyskočili dychtivými skoky
vpřed. V pohybu pluku byla nová a neočekávaná energie. Vzhledem
k jeho povadlému a vyčerpanému stavu se musel útok jevit jako křečo-
vitý záchvat, projev síly, který vzkypí před konečnou ochablostí. Muži
uháněli v šíleném, horečnatém spěchu, prudce běžíce, jako by chtěli
dosáhnout nenadálého úspěchu dříve, než je opustí rozjařující fluidum.
Byl to slepý a zoufalý nápor zástupu mužů v zaprášené a rozedrané
modři přes zelený trávník a pod safírově modrým nebem k plotu, který
se kalně rýsoval v dýmu a za kterým zuřivě třeskaly pušky nepřátel.
Jinoch nesl jasný prapor kupředu. Mával volnou rukou v zběsilých
kruzích, vykřikuje přitom šílená volání a výzvy, naléhaje na ty, kteří ne-
potřebovali naléhání, neboť se zdálo, že se shluk mužů v modrém, řítící
se na nebezpečnou skupinu pušek, opět náhle rozzuřil v sebezapíravém
nadšení. Podle četných výstřelů, vyrážejících proti nim, to vypadalo, že
se jim podaří vytvořit jenom veliký déšť mrtvol na trávě mezi jejich dří-
vějším postavením a plotem. Ale byli ve stavu zuřivosti, snad proto, že

126
zapomněli na všechnu domýšlivost, a tak projevovali ušlechtilou, bezsta-
rostnou odvahu. Nebylo žádného zřejmého vyptávání, žádného předstí-
rání, žádných schémat. Zřejmě ani neuvažovali, kudy proniknou. Zdálo
se, že se hbitá křídla jejich tužeb roztříští o železná vrata nemožného.
Sám cítil v sobě smělého ducha zuřivého náboženského šílence. Byl
schopen nesmírných obětí, strašlivé smrti. Neměl času to rozpitvávat,
ale uvědomil si, že myslí na kulky jenom jako na předměty, které by mu
mohly zabránit, aby dosáhl místa svého usilování. Ve svém nitru cítil
křehké záblesky radosti, že to pojímá právě takto.
Vypjal veškerou svou sílu. Zrak měl otřesen a oslněn napětím myš-
lenek a svalů. Neviděl nic než mlhu kouře, protínanou ohnivými nožíky,
ale věděl, že tam stojí starý plot zmizelého farmáře, chránící schoulená
těla šedivých mužů.
Jak běžel, v duchu mu svitla myšlenka o prudkosti nárazu, až se spolu
setkají. Očekával velký otřes, až se obě masy vojska srazí. Pociťoval ko-
lem sebe vzmach pluku a představil si hřímavou, drtivou ránu, která
smete všechen odpor a rozeseje hrůzu a ohromení na míle daleko. Řítící
se pluk bude mít účinek, jako by byl vymrštěn z katapultu. Pod vlivem
tohoto snu si pospíšil mezi druhy, kteří vydávali sípavý a zběsilý hlahol.
Ale ihned spatřil, že mnozí z mužů v šedém nemají v úmyslu vyčkat
úderu. Valící se dým odhalil ty, kteří prchali ještě otáčejíce tváře. Přibylo
jich na celý zástup, který vytrvale ustupoval. Jednotlivci se často otočili,
aby na modrou vlnu vyslali kulku.
Ale v jedné části fronty byla zarytá a zatvrzelá skupina, která se ne-
hýbala. Byli pevně zahnízděni za kůly a příčkami. Nad nimi vlál zmuch-
laný a sveřepý prapor a jejich pušky zuřivě řinčely.
Modrý vír mužů dospěl těsně k nim, až se zdálo, že opravdu dojde
k strašnému zápasu zblízka. Malá skupinka jim svým odporem dávala
jasně najevo své opovržení a to způsobilo, že hlahol mužů v modrém
dostal jiný výraz. Přešel v hněvivý řev, který měl osobní cíl. Výkřiky
obou stran byly nyní pořádnou výměnou řízných nadávek.

127
 Ti v modrém vycenili zuby; oči jim zářily celým bělmem. Vyřítili se,
jako by se vrhali na hrdla těm, kteří vytrvávali v odporu. Prostor mezi
nimi se scvrkl na nepatrnou vzdálenost.
Jinoch soustředil upřený pohled své duše na ten druhý prapor. Nej-
vyšší pýchou by bylo zmocnit se ho. To by bylo důkazem, že bojoval
v krvavé změti, v ranách zblízka. Pocítil obrovskou nenávist k těm, kte-
ří působí tak veliké obtíže a komplikace. To oni způsobili, že se prapor
stal vytouženým pokladem z mytologie, vznášejícím se mezi úkoly
a nebezpečnými úklady.
Vrhl se po praporu jako splašený kůň. Byl rozhodnut, že mu neunik-
ne, jestliže je možno jej uchvátit zuřivými ranami a smělostí ran. Jeho
vlastní zástava, rozechvělá a rozevlátá, se vznášela k té druhé. Zdálo se,
že brzo dojde ke srážce podivných zobáků a drápů, jaké mají orli.
Rozvířený útvar mužů v modrém se náhle zarazil v těsné a zhoubné
blízkosti a zahřměl prudkou salvou. Skupina v šedém byla palbou roz-
tříštěna a zlomena, ale její provrtané jádro ještě bojovalo. Muži v mod-
rém znovu vyrazili řev a vyřítili se na ně.
Jinoch při svých skocích viděl jakoby mlhou obraz čtyř nebo pěti
mužů, natažených na zemi nebo svíjejících se na kolenou se skloněný-
mi hlavami, jako by byli sraženi střelami z nebe. Mezi nimi vrávoral
nepřátelský praporečník, který, jak jinoch viděl, byl na smrt pohmož-
děn kulkami poslední strašné salvy. Jinoch zpozoroval, že ten muž bo-
juje smrtelný zápas, zápas člověka, jehož nohy sevřeli démoni. Byla to
příšerná bitva. Jeho tvář měla bělost smrti, ale byly do ní vyryty
chmurné a tvrdé rysy zoufalého úsilí. S tímto strašným odhodlaným
šklebem tiskl k sobě drahocenný prapor a klopýtal a potácel se v úmy-
slu někudy zanést prapor do bezpečí.
Ale jeho rány mu zřejmě neustále zdržovaly a srážely nohy, jako by
bojoval děsný zápas s neviditelnými vlkodlaky, kteří mu lačně přilnuli
k údům. Ti mezi utíkajícími muži v modrém, kteří byli vpředu, vyskočili
s ječivým jásotem na plot. Když se po nich praporečník ohlédl, v jeho
očích bylo zoufalství zatracence.

128
 Jinochův přítel překonal překážku tím, že se přes ni překulil, a skočil
po praporu jako panter po kořisti. Tahal za něj, a když jej vyškubl, vy-
mrštil do výše jeho rudou nádheru se zběsilým jásavým výkřikem, prá-
vě když se praporečník, lapaje po dechu, překotil v smrtelném zápase,
a škubaje tuhnoucími údy, obrátil hlavu tváří k zemi. Na stéblech trávy
bylo spousta krve.
Na dobytém místě spustili muži ještě divočejší jásavý povyk. Gestiku-
lovali a řvali jako u vytržení. Když promluvili, bylo to, jako by se domní-
vali, že jejich posluchač je od nich míli daleko. Pokud jim ještě zbývaly
klobouky nebo čapky, nezřídka je metali vysoko do vzduchu.
V jedné části fronty lapili čtyři muže a ti tu teď seděli jako zajatci.
Několik mužů v modrém utvořilo kolem nich dychtivý a zvědavý kruh.
Vojáci ulovili do pasti cizokrajné ptáky a museli si je prohlédnout.
Vzduchem vířily rychlé otázky.
Jeden ze zajatců si ošetřoval povrchovou ránu na noze. Hýčkal ji jako
děcko, ale často od ní vzhlédl a nadával s úžasnou a naprostou nenuce-
ností přímo pod nosy těch, kdo ho zajali. Posílal je do horoucích pekel;
svolával na ně morové rány neznámých bohů. A při tom všem mu na-
prosto chybělo pochopení pro pravidla chování válečných zajatců. Bylo
to, jako by mu nějaké neohrabané trdlo šláplo na prst u nohy a on pova-
žoval za svou výsadu a povinnost užívat důkladných, rozhořčených kle-
teb.
Jiný, který byl věkem ještě chlapec, přijal své nepříjemné postavení
s velikým klidem a se zřejmou dobrosrdečností. Rozmlouval s muži v mo-
drém a jasnýma, bystrýma očima zkoumal jejich tváře. Hovořil s nimi
o bitvách a o situaci. Při této výměně názorů měli všichni tváře napjaté
zájmem. Bylo to zřejmě velké zadostučinění, slyšet hlasy odtamtud, kde
všechno bylo ponořeno v temnotě a dohadech.
Třetí zajatec seděl s mrzoutským výrazem. Zachovával si stoický
a chladný postoj. Ať se na něho obrátil kdokoli a s čímkoli, měl jen jednu
neměnnou odpověď: „Jdi mi k čertu!“
Poslední z těch čtyř neustále mlčel a většinou odvracel tvář tam, kde
ho nic neobtěžovalo. Jinochovi připadal ve stavu naprosté skleslosti.

129
Ležela na něm hanba a s ní hluboká lítost, že se snad už neoctne v řadách
svých kamarádů. Jinoch v něm nemohl objevit výraz opravňující k víře,
že ten muž věnuje jen jedinou myšlenku málo nadějné budoucnosti, že
si snad představuje žalář, strádání a hrubosti. Bylo na něm vidět jen
hanbu zajatce a lítost, že už nemá právo protivit se jim.
Když se mužstvo sdostatek naoslavovalo, usadili se pod starým
příčkovým plotem na opačné straně, než odkud vyhnali nepřátele.
Zběžně tu a tam vystřelili na vzdálené cíle.
Bylo tu trochu vysoké trávy. Jinoch se v ní uvelebil a odpočíval, pra-
por si pohodlně opřel o příčku. Tam za ním přišel jeho přítel, rozjásaný
a oslavovaný, drže pyšně svůj poklad. Seděli bok po boku a navzájem si
blahopřáli.

130
 KAPITOLA XXIV
Burácení, které se předtím rozšířilo v dlouhé škále zvuků po hladině
lesa, počalo být přerývané a sláblo. Hromohlasné promluvy dělostře-
lectva pokračovaly v nějaké vzdálené srážce, ale praskot střelby z pu-
šek téměř ustal. Jinoch a jeho přítel pojednou vzhlédli a pocítili jakousi
otupenou trýzeň, že se vytrácejí tyto hluky, které se staly součástí jejich
života. Také ve vojsku viděli probíhat změny. Pochodovalo rozličnými
směry. Beze spěchu přejela kolem baterie. Na hřebeni nízkého kopce se
hustě zalesklo množství vzdalujících se pušek.
Jinoch vstal. „Tak jsem zvědav, co teď,“ řekl. Podle jeho tónu se zdálo,
že se připravuje čelit nějaké nové nestvůrnosti v podobě řinkotu a třesku.
Zaclonil si umazanou rukou oči a upřeně hleděl po bitevním poli.
Jeho přítel také vstal a zíral. „Sázím se, že odtud odtáhneme a zase
překročíme řeku,“ poznamenal.
„Na mou duši, to teda jo,“ řekl jinoch.
Pozorně vyčkávali. Za malou chvíli dostal pluk rozkazy, aby zase
touž cestou ustoupil. Muži se nabručeně zvedli z trávy, želíce měkkého
odpočinku. Škubali ztuhlýma nohama a protahovali paže nad hlavou.
Jeden si mnul oči a nadával. Všichni hekali: „Pane Bože!“ Proti této nové
změně měli tolik námitek, jako by jim navrhovali novou bitvu.
Zvolna šlapali zpět přes pole, kterým předtím běželi v zběsilém sho-
nu.
Pluk pochodoval, dokud se nespojil s ostatními. Znovu zformovaná
brigáda zamířila v řadách přes les na silnici. Ihned se octli v mase vojska
pokrytého prachem a vlekli se cestou rovnoběžnou s nepřátelskými li-
niemi, jak se vymezily v předchozí bouři.
V dohledu se jim objevil ponurý bílý dům a spatřili před ním skupi-
ny svých druhů, ležících na číhané za pěknou předprsní. Řada děl hří-
mala na vzdáleného nepřítele. Granáty vrhané v odpověď zdvíhaly mrač-
na prachu a střepin. Kolem čáry opevnění se řítili jezdci.

131
 V tomto úseku svého pochodu se divize stočila z pole a odešla za-
táčkou směrem k řece. Když si jinoch uvědomil smysl tohoto pohybu,
obrátil hlavu a pohlédl přes rameno k pošlapané půdě, poseté troska-
mi. Znova uspokojeně vydechl. Nakonec šťouchl loktem do přítele. „No,
už je po všem,“ řekl mu.
Přítel se ohlédl. „Na mou duši, to teda je,“ přitakal. Zadumali se.
Na nějakou chvíli musel jinoch zmateně a nejistě zauvažovat. Jeho
mysl prožívala jakousi změnu. Trvalo jí chvilku, než se sebe setřásla
bitevní návyky a znova na sebe vzala obvyklý způsob myšlení. Postup-
ně se jeho mozek vynořil z nakupených mračen a konečně byl schopen
blíže si uvědomit sebe a situaci.
Tu pochopil, že palba a protipalba už patří minulosti. Pobýval v zemi
podivných řvavých pozdvižení a dostal se z ní. Byl tam, kde se to čer-
vená krví a černá utrpením, a vyvázl odtamtud. Jeho první myšlenky
patřily radosti z toho.
Později počal rozbírat své činy, své nezdary a své hrdinské skutky.
A tak hned po výjevech, kdy mnohé jeho myšlenkové pochody byly
nečinné a z nichž vyšel zpitomělý jako ovce, se namáhal utřídit všechny
své činy.
Nakonec před ním defilovaly jasně. Z tohoto přítomného hlediska
mohl na ně pohlížet jako divák a posuzovat je s jakousi přesností, neboť
nyní konečně už překonal určité sklony.
Když přehlížel pochod své paměti, bylo mu blaze a necítil lítosti, ne-
boť jeho obecně známé činy tu byly vystaveny na odiv ve veliké
a třpytné nápadnosti. Tyto skutky, jichž byli jeho druhové svědky, po-
chodovaly teď v okázalém purpuru a zlatě s rozličnými světelnými lomy.
Kráčely vesele za doprovodu hudby. Bylo radostí to pozorovat. Strávil
slastné chvilky, sleduje pozlacené obrazy vzpomínek.
Viděl, že se vyznamenal. Připomněl si s pronikavým štěstím uznalé
poznámky druhů o svém chování.
Nicméně se mu zjevil přízrak jeho útěku z první bitky a tančil mu
před očima. V mozku mu něco o tom slabě vykřikovalo. Na okamžik se
začervenal a světlo jeho duše se rozkmitalo hanbou.

132
 Objevilo se před ním strašidlo výčitky. Rýsovala se mu drásavá vzpo-
mínka na rozedraného vojáka – toho, jenž provrtán kulkami a zemdlen
ztrátou krve se znepokojoval pro něčí domnělé zranění; toho, jenž pro-
půjčil své poslední tělesné a duševní síly dlouhánovi; toho, jenž slepý
vyčerpáním a bolestí zůstal opuštěn na louce.
Na okamžik ho polil ubožácký chladný pot při myšlence, že by to
mohli na něm odhalit. Jak tak vytrvale stál před svým zjevením, vyrazil
výkřik prudkého roztrpčení a smrtelné trýzně.
Přítel se k němu obrátil. „Co je ti, Henry?“ vyptával se. Jinoch odpo-
věděl výbuchem rudých kleteb.
Když pochodoval mezi štěbetajícími druhy úzkou vozovkou, nad
kterou se skláněly větve, viselo na něm to kruté zjevení. Drželo se po-
řád při něm a zastíralo mu pohled na ty purpurové a zlaté činy. Ať se
jeho myšlenky obracely kterýmkoli směrem, pronásledoval je ten truch-
livý přízrak opuštěnosti v lukách. Pokradmu se díval na své druhy, cítě
s jistotou, že v jeho tváři rozeznají známky tohoto pronásledování. Ale
ti se lopotivě vlekli v nespořádaném útvaru a hbitě přetřásali výsledky
nedávné bitvy.
„Jo, kdyby ke mně někdo přišel a zeptal se mě, řek bych mu, že jsme
dostali setsakra náramný výprask.“
„Výprask – podle tebe! Nedostali jsme výprask, miláčku. Takhle tro-
chu couvneme, zahnem do kolečka a vyrazíme jim v zádech.“
„Ale dej pokoj s tím svým vyrážením v zádech. Stačí mi, co jsem viděl.
Nevykládej mi o tom vyrážení v zádech –“
„Bill Smithers říká, že by byl radši tisíckrát v bitvě než jednou v tom
zatraceném lazaretu. Říká, že na ně v noci stříleli a granáty padaly v la-
zaretu rovnou mezi ně. Říká, že takový řev ještě neslyšel.“
„Hasbrouck? To je nejlepší důstojník v tomhletom pluku. To je kanón.“
„Neříkal jsem vám, že je obejdeme a vyrazíme zezadu? Neříkal jsem
vám to? My –“
„Ale drž hubu!“
Po nějaký čas měl v patách vzpomínku na rozedrance a ta vysávala
z jinochových žil všechnu povznesenou náladu. Viděl živě svůj přehmat

133
a děsil se, že jej bude mít před očima do smrti. Nezúčastnil se tlachání
svých druhů, ani na ně nepohlédl, ani je nebral na vědomí, leda když
pocítil náhlé podezření, že mu vidí do myšlenek a zkoumají podrobnos-
ti výjevu s rozedrancem.
Přece však postupně sebral sílu, aby od sebe odehnal svůj hřích.
A nakonec jako by se mu nějak nově otvíraly oči. Poznal, že se může
ohlédnout zpět na drzost a nabubřelost svého dřívějšího evangelia
a vidět je správně. Blaženě objevoval, že je teď nad ně povznesen.
S tím přesvědčením se dostavila i velká dávka sebedůvěry. Cítil tichou
mužnost, která se neprosazuje, ale je tvrdého a pevného zrna. Věděl, že
už nebude pozbývat mysli před svými vůdci, ať budou ukazovat cestu
kamkoli. Setkal se zblízka s majestátem smrti, a objevil, že konec konců
je to jenom majestát smrti. Stal se mužem.
A jak se tak vlekl z místa krve a hněvu, jeho duše se proměnila. Vyšel
ze žhavých radlic k vyhlídkám na lahodný poklid a bylo to, jako by ne-
bylo žádných radlic. Jizvy uvadaly jako květy.
Pršelo. Průvod uondaných vojáků se změnil v ucouraný zástup, skles-
lý a nabručený, pochodující s namáhavým čvachtáním korytem rozbřed-
lého hnědého bláta pod nízkou, neutěšenou oblohou. A přece se jinoch
usmíval, neboť viděl, že svět je pro něho světem, ačkoli mnozí objevili,
že je stvořen z kleteb a z holí. Zbavil se rudé bitevní nemoci. Horečná
hrůza patřila minulosti. Předtím byl živočichem, opuchlým a potícím se
v žáru a mukách války.
Nyní se obrátil s mileneckou dychtivostí k představám o pokojných
oblohách, svěžích loukách, chladných bystřinách – k existenci měkkého
a laskavého věčného míru.
Nad řekou prorazil zástupy olověných dešťových mračen zlatý pa-
prsek slunce.

134
Stephen Crane
Rudý odznak odvahy
Edice Klasická světová próza
Překlad Jiří Valja
Ilustrace na obálce Volné zdroje
Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. vydání
Verze 1.0 z 19. 7. 2018

ISBN 978-80-7602-083-2 (epub)

ISBN 978-80-7602-084-9 (pdf)
ISBN 978-80-7602-085-6 (prc)
ISBN 978-80-7602-086-3 (html)