Hvězdná hodina vrahů

Pavel Kohout
Znění tohoto textu vychází z díla Hvězdná hodina vrahů tak, jak bylo
vydáno nakladatelstvím Academia v Praze v roce 2009. Pro potřeby
vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován.

§
Text díla (Pavel Kohout: Hvězdná hodina vrahů), publikovaného
Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno
Autorským zákonem č. 121/2000 Sb.

Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská
knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo
komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko.

Verze 1.0 z 6. 11. 2020.
 OBSAH

Únor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Březen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Duben. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135
Květen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226
Potom. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 399
Jeleně
 Únor

Když se hned po siréně ozval zvonek bytu, byla Elisabeth, baronka

z Pommeren, přesvědčena, že ji chce český domovník odvézt vý-
tahem do krytu; oblékla znovu černý kožich, který sotva pověsila,
zvedla poplachový kufřík, vyhákla bezpečnostní řetěz a pochopila
okamžitě, že otevřela svému vrahovi.
Muže s  naditou taškou přes rameno zaznamenala na Vyše­
hradském hřbitově mimoděk, uvykla Čechům zdobícím tu posled-
ní dobou už i veřejně hroby svých národních svatých. Připomínal
opraváře, který sem zaskočil na obchůzce, a ona si ho letmo všimla
proto, že měl proti ostrému slunci tvář negra. Teď spatřila oči
jako ze skla, bez barvy i bez výrazu. Nepřekotně vklínil mezi veřej
a práh odřenou botu na vysoké gumě a za ní vnášel do bytu stejně
zdlouhavě tělo nadité ve vatované bundě. Nakonec uviděla dlouhý
a podivně tenký nůž. Dranžírák! vzpomněla si.
Baronka věděla, že má zemřít, ale neučinila nic, aby tomu za-
bránila. Nejen proto, že by výkřik v nejvyšším poschodí, kde zbyla
sama, utonul v hluku leteckých motorů, jaký v Praze ještě neslyšela;
baronce se nechtělo žít.
Jako katolička na sebe nesměla vztáhnout ruku, a tak už dávno
očekávala Boží trest. Zločinná válka nemohla skončit jinak než
zničením všech, kdo ji připustili! Muže jí zastřelil ruský partyzán,
syna makista v Bretani. Zdálo se jí přirozené, že teď přichází muž
českého odporu, aby se pomstil i na ní.
Mohutný patricijský dům se začal třást. Sílilo mimozemské
zvonění. To rychle se blížící výbuchy rozechvívaly stále víc okenní
tabule, cingrlátka lustru i číše ve vitríně.
Milosrdný Bože! modlila se Elisabeth z Pommeren ustupujíc do sa-
lonu, jako by tam uváděla hosta, bomba nebo nůž, jen ať je to rychle!

–7–
 Její vrah za sebou nohou přirazil dveře a volnou rukou otevřel
brašnu plnou řemenů.

Hřmí? podivil se oberkriminalrat Buback, v  únoru? Než stačil

domyslet, uhodilo. Poznal, že to byla těžká letecká bomba, která
dopadla po čertech blízko.
Budova pražského gestapa, kde působil i styčný muž Úřadu říš-
ské kriminální policie, se celou věčnost divoce zmítala, ale nakonec
nezřítila. Následovalo proslulé ticho po šoku, zastavený čas. Až pak
začly šílet sirény a venku na schodišti dupali referenti i sekretářky
do krytu.
On nehnutě zíral na ty dvě tváře.
Sklep bývalé Petschkovy banky se mu příčil. Některé sejfy pro-
měnili v kobky, politickým v nich prý pomáhali k paměti dost rázně.
Teď tu však zůstal z úžasu: ten třesk a třas jako by vzkřísily Hilde
a Heidi.
Zarámovaný obrázek s ním cestoval válkou. Pracovny se měni-
ly, jak se měnila města i země, ale všude se na něho zádumčivě
usmívaly ty dvě, starší i mladší vydání tiše zářící milostnosti, ve
které nalézal svůj mír. Přes jejich tváře, které tak životně zachytil
v posledním předválečném létě na Syltu, vedl porady i výslechy,
většinou je ani nevnímal. Ale nebylo hodiny, aby si v zášlehu radosti
nepřipomněl, že jsou obě kdesi přítomny, živé a jeho.
Měl je na psacím stole i loni v Antverpách, když před ústupem
muži z jiných oddělení pálili na dvoře spisy. Kýchal zrovna, jak mu
dráždil sliznici štiplavý dým. Nechápal chvíli neznámý hlas v te-
lefonu, který mu oznámil, že jsou obě mrtvé. Úsměv na snímku,
tehdy ještě teplý jejich přítomností v něm, jaká mezi živými ruší
vzdálenosti, naprosto vylučoval, co slyšel. Důstojník z berlínské
centrály mu tedy přečetl policejní raport.
Ve francké vesnici, obehnané středověkými hradbami, kam
k jeho úlevě poslali předloni Hilde z ohrožených Drážďan učit

–8–
válečné sirotky, se od nepaměti vyrábělo jen víno. Nemohla být
proto na žádném spojeneckém seznamu cílů! Hilde a Heidi tam jako
jediné zabila zbloudilá bomba, která bez výstrahy dopadla v pravé
poledne na školní byt.
Když to pochopil, strnul proměnlivý výraz na obrázku v neživot-
ný škleb. Stavěl pak rámeček i na další psací stoly, ale čišel z něho
chlad hrobu, neprobouzel v něm nic. Ani lítost. Dokud teď nepadla
jiná bomba těsně vedle něho.
Ano! věděl náhle, muselo se to navlas podobat tomuto poledni
v Praze. Určitě seděly proti sobě, v čele prázdná židle a talíř prostře-
ný pro něho, jak to od jeho jediné návštěvy činily tvrdošíjně den co
den. Byl tedy vlastně s nimi i v okamžiku, kdy je beze strachu a bez
bolesti proměnil tlak a žár v popel a dým!
S nečekanou třaskavinou v těsném sousedství jako by přímo
v něm explodovalo osvobodivé poznání, že si jeho lásky odnesl an-
děl laskavé smrti. Teď mu je vrátil. Strnulé rysy na lesklém papíru
zvláčněly, vstoupilo do nich staré teplo, zas tu byly obě s ním, Hilde
i Heidi, jako když je tenkrát fotil a dokud žily. Tím okouzlen vnímal
zprvu jen matně, s čím sem někdy později vstoupil Kroloff.
Jeho adjutant a snad i tajný dohlížitel, přidělený mu gestapem,
který si obden holil vysokou úzkou lebku, aby mu pro čas míru
zesílily řídnoucí vlasy, hlásil, že přímý zásah vyrval z jejich bloku
rohový dům. Právě proti Národnímu muzeu, litoval, pár metrů
a Čechům by byla zašla chuť těšit se z kouřících trosek Zwingru!
Pár metrů, pomyslel Buback, a byl jsem bez bolesti a beze strachu
s nimi… Nesoustředěně poslouchal dál a musel si dát druhou zprá-
vu opakovat. Dávno věřil, že ho už nic nemůže překvapit. Kroloffovo
hlášení mu bralo další iluzi. Usoudil, že o té zvrácenosti musí být
zpraven přímo od něho standartenführer Meckerle.

Morava Prahu nepoznával. Jako by se po šesti letech probrala z šoku

mnichovské kapitulace. Při výjezdu z policejní ulice na Národní

–9–
musel jeho šofér řadu minut čekat, až se s vlečkou čmoudu z dře-
voplynu přeženou kolony hasičských i sanitních aut. Po chodnících
klusali muži a klopýtaly ženy jedním směrem: k Vltavě. Zakázané
zahraniční vysílače, úhrnem zvané ‚Kroměříš‘, informovaly od rána
o ničivém nočním útoku spojeneckých letců na Drážďany a poslední
nálet, i když tak krátký, vyvolal paniku, že Prahu stihne stejný osud.
Kriminální adjunkt Morava si to nemyslel. Jednak byl rozený opti-
mista, jednak nevěřil, že by Spojenci na sklonku války rozmlátili hlav-
ní město okupovaného národa, jehož nezávislost potvrdili, a navíc
už došla hlášení luftšucu, že sem spadla jen řádka bomb z několika
letounů. Na policejním ředitelství převládl názor, že šlo o tragickou
chybu navigátora, kterého zmátla podobnost obou velkoměst.
Přesto se automaticky rozběhl poplachový plán. K zasaženým
místům vyjeli pracovníci všech oddělení, aby dohlédli na vyproš­
ťovací práce a získali přehled o škodách i ztrátách. Do terénu se
chystal i Morava a byl překvapen, když ho vrchní komisař Beran
poslal ze dvora zpátky ke stolu.
– Katastrofy neburcujou jen samaritány, ale taky marodéry, držte
tu, Moravo, šteluňk!
Náčelník se stal legendou i  postrachem pražské galérky za
Masarykovy republiky, ale protože už tenkrát tvrdošíjně stál mimo
všechny politické strany, nezpochybnili jeho kompetenci ani Němci.
Do ní ovšem spadali jen čeští provinilci, své si vyslýchal a případně
i trestal aparát okupační moci sám.
Morava věděl, že by měl vyplnit čas užitečnou prací na rozdě-
laných případech. Blížící se fronta sem z východu připlavovala
s nešťastníky i pakáž. Nebyl na ni zrovna naladěn. Pustil rádio, aby
se dozvěděl víc o tříštivém švu, který prošil Prahu od Smíchova po
Vinohrady a Pankrác. Vysílali vážnou hudbu, cenzura zřejmě stále
pracovala na co nejnevinnější úřední zprávě.
Zatoužil uvidět Jitku. Svede to zas jednou na její senzační kafe
z cikorky! Dodal si odvahu a vydal se přes chodbu do Beranovy

– 10 –
kanceláře. Zvedla k němu velké hnědé oči, které ho pokaždé vyvedly
z míry. Co dělá tahle plachá ovečka v oddělení hnusu a hrůz? Ach,
jinak by ji nikdy nepotkal! Než ji stačil oslovit, zazvonil telefon.
– Prosím ne, promluvila dívka jako způsobná školačka, – pan vrch-
ní komisař je na výjezdu… ne, to bohužel nevím… všichni zajišťují po
náletu, je tady jen pan kriminální adjunkt… ano, prosím, předám!
Podávala mu sluchátko a on se tak ztratil v jejím vážném úsměvu,
že nepochopil hned, kdo to na něho vybafl.
– Jak se jmenujete?
– Napřed se představte sám! pohoršil se.
– Rajner. Dovím se teď i vaše ctěné jméno?
– Morava… Morava Jan… promiňte, pane policejní presidente…
– Takže Morava! pokračoval hlas nenáviděného i obávaného
muže kupodivu přívětivěji, – dobře mě poslouchejte. Vemte si
řidiče nebo pro mě za mě taxi a dopravte se na Vltavské nábřeží
pět, poslední patro, ale fofrem! Oddělali tam nějakou prominentní
Němku, zdá se, že moc ošklivě.
Mozek mu znovu naskočil. Dovolil si namítnout.
– Německé případy si řeší gestapo samo, pane presi…
– Právě oni si přejou Berana. Než ho seženu, hlaste se tam aspoň
vy. Dejte si, chlape, bacha, rozumíte?!
Prodloužená ruka nácků zavěsila, ale on dál držel sluchátko při
uchu a zřejmě mu hořela tvář. Jitka byla zdrcená.
– Jémine, já vám neřekla, kdo to…
Zavěsil a honem se usmíval.
– Nic se nestalo, věřte mi! Zbylo tu nějaké kolo…?
– Určitě vám seženu vůz, počkejte chvilku dole!
Spěchal za ní okouzlen jejím plavným krokem. Tím víc žárlil,
když jí neodolal ani krasavec pražské Čtyřky, garážmistr Tetera,
a svezl ho osobně vozem, který sotva domyl.
Sotva zabočili za Národním divadlem vlevo, ucítil spáleninu
a v zápětí uviděl sloup dýmu. Rohový dům u Jiráskova mostu,

– 11 –
přezvaného Němci na Diezenhoferův, byl zpola zřícen a hořel.
Pak vjeli do černé vánice. Z modré oblohy se snášely saze a čárky
polospálených papírů. Protáhli se kolem hada stojících tramvají
a uvízli před vozovou hradbou požárních stříkaček. Morava se
přistihl, že stejně jako jeho řidič civí vzhůru s otevřenou pusou. Na
zavražděné si časem zvykl, vnímal je jako divné figuríny. Ještě nikdy
neviděl vyhřezlé útroby obytného domu.
Čtyři patra, která se propadla do prvního, zanechala na zdi sou-
sedního činžáku pestrou šachovnici maleb, tapet a kachlíků. Na nich
zůstaly obrazy, gobelíny, zrcadla, nástěnné lampy, poličky s kniha-
mi, držáky s ručníky, věšáky se župany, ale i umyvadla a klozetové
mísy. Morava pomyslel na jejich uživatele a otřásl se. Násilnou smrt
se naučil při svém řemesle chápat jako mezní porušení norem
spolužití; mívalo motiv, někdy chorobný, ale vždycky poznatelný.
Vygumování celého množství lidí, kteří ke všemu vzývali ty letce
jako anděly spásy, nedávalo nejmenší smysl.
Rozčilený policajt je vyzval, aby zmizeli. Morava odeslal ga-
rážmistra a zatrnul, aby si nešel k Jitce pro dík. Pak se prokázal
a proplétal mezi zachránci a jejich technikou k číslu pět, které ob
dům sousedilo se zasaženým. Pár zohavených mrtvol na plachtách
a prknech s ním už nehnulo, připomínaly mu jeho obvyklé přípa-
dy. Dával hlavně pozor, aby si nerozmočil boty z náhražkové kůže
v kalužích kolem hydrantů.
Marně mačkal jediný zvonek, který přece musel vést k domovní-
kovi. Pak pokusně stiskl kliku těžkých dvoukřídlých dveří a objevil,
že je odemknuto. Vstupní chodba vyložená mramorovou mozaikou,
které vévodil nápis SALVE, ho dovedla k výtahu z tmavého dřeva
prostornému jako pokojík. Zvedal se s ním vznešeně pomalu a bez­
hlučně. Ještě když nahoře vystoupil, zdál se být na špatné adrese.
Hned nato se rozletěly dveře bytu a na prahu stál typ v kožeňáku,
který nemohl nebýt gestapák.
– Der Hauptkommissar? Na endlich!

– 12 –
 – Je na cestě, řekl Morava, – jsem jeho asistent, posílá mě pan
policejní president Rajner.
Dobrá němčina zapůsobila. Chlap o něco zdvořileji ukázal bra-
dou, aby ho následoval. V pokoji postávalo několik mužů. A na stole
byla věc, jakou nikdy neviděl. Když mu došlo, co to je, zvedl se mu
po létech žaludek.

Z lavičky na smíchovské straně Vltavy se mu otvíral báječný výhled.

Jako z lóže, liboval si, ne! přímo jako z kůru! Únorové slunce ani po
poledni neproniklo krunýřem studeného vzduchu, ale jemu bylo
přímo vedro. Rozepnul vatovanou bundu, složil zavazadlo mezi
nohy a zavěsil se pažemi na opěradlo. Mdle rozvalen pozoroval
divadlo před sebou a pomalu přicházel k sobě.
Liboval si, že ho nikdo neruší. Nábřeží bylo liduprázdné, město
se chovalo jako svinutý ježek větřící dosud nebezpečí. Jen u zborce-
ného roháku vlevo naproti za řekou se rojili hasiči a saniťáci. Jeho
pochopitelně zajímal hlavně dům, který před chvilkou opustil, jak
je to vlastně dlouho? Obrátil pohled k levému zápěstí, zřetelně viděl
ručičky hodinek, ale nebyl schopen se soustředit.
Jistý čas uběhnout musel. Až poté, co jako ve snách minul hořící
trosky a unaveně přeloudal most pokrytý střepinami i úlomky
cihel, a ještě dlouho potom, co tu spočinul na lavičce, zazněl na
druhé straně hasičský signál a objevila se první stříkačka. Zato
k JEHO domu dorazila dvě osobní auta daleko dřív, než očekával.
Ten člověk! připomněl si, ten dacan, co mě pozdravil na schodišti.
Měl jsem ho TAKÉ…
Ne! Nemohl pro nic za nic zabít nevinného, navíc muže. Není
zločinec, je NÁSTROJ. Byl vybrán, aby OČISTIL. Proto mu byl určen
i ZPŮSOB. Tenkrát v Brně to zpackal, ano, hanebně zklamal. V novi-
nách psali, že ten, kdo to mohl udělat, musel být ÚCHYLNÝ. Ale on
byl jenom nešikovný. A tím zavinil, že nepoznali POSELSTVÍ. Štěstí,
že nebyl za selhání ztrestán sám! Štěstí?

– 13 –
 BYLO MNE JEŠTĚ ZAPOTŘEBÍ!
Zasmál se nahlas radostí, že se mu to dnes dokonale povedlo.
Jak se tam na to tváří? Co k tomu říkají? Tentokrát museli pochopit!
Budou o něm psát docela jinak! Snad přinesou i fotografii, určitě,
to se přece nedá vylíčit slovy. Vzrušilo ho, že tak sami obstarají, co
jediné chybělo: důkaz. Nepopiratelně věrný obraz jeho díla, tolik
podobný obrazu, který mu tenkrát dala za vzor ONA!
Vlastně mu až teď docházelo, co všechno se v tom bytě stalo.
Uvědomoval si, že když to dělal, byl podivně mimo, jako by ho byla
řídila cizí vůle. Co činil, viděl i slyšel, nepronikalo k jeho vědomí ani
citu. Zaznamenávalo se to. A začlo teprve teď zpožděně běžet jako
nazpátek přetočený film.
Minulost se znovu zpřítomnila, se sluncem zhasla i řeku, v přítmí
pokoje prožíval teprve teď skutečně každý svůj pohyb, vnímal kaž-
dou její reakci. A žasl nad svou chladnokrevností i zručností, která
rychle a přesně prováděla ten strašně strašně složitý úkol. Ne, už
nebyl ubohý břídil z Brna; aniž zpozoroval, dozrál za ta zdánlivě
planá léta v mistra, jako byl ten neznámý malíř.
I ona to musela vycítit! Zatímco ta brněnská děvka škemrala
a ječela jak pominutá, dokonce se při tom podělala, fuj! právě to ho
pak nejvíc odpuzovalo, tahle okamžitě uznala jeho PRÁVO. Možná,
že by byla nekřičela ani bez roubíku, ale to přece jenom nemohl
riskovat. Přestala žít tak, že si toho hned nevšiml, protože na něho
i pak nepřestala skoro psovsky upírat oči. Dodělal, co ještě zbývalo,
a když poodstoupil, viděl, že JE TO DOBRÉ.
Tím film skončil, rozsvítili, a byla tu zas řeka. Zjistil, že odpočinek
ho ještě víc unavil. Nelítostně však poručil ochablým svalům, aby
zvedly jeho i brašnu a nesly ho málo známým městem hledat místo,
kde oznámí splnění příkazu TÉ, která mu jej dala.

Oknem, vyraženým tlakovou vlnou, sem vstoupil mrazivý den.

Ostrý vzduch zazátkoval žaludek. Současně zmobilizoval kriminální

– 14 –
adjunkt Morava veškerého ducha, jak činíval na počátcích své dráhy,
aby se ani před Němci nechoval jako zelenáč. Bylo jich tu šest,
všichni až na jednoho v dlouhých kožených kabátech, jaké se staly
v Protektorátu civilní uniformou tajné policie. Na jejich hlavouna
vypadal obr, jehož hruď hrozila kožák rozervat.
Představil se všem najednou, a protože vyčkávavě kývli, rozhodl
se to chápat jako výzvu, aby provedl obvyklý úřední úkon. Bez
dalších řečí vytáhl svůj přeložený sešit a psal na čistou stránku
poznámky pro pozdější zprávu. Beranova škola: Policejní doktor
by se, Moravo, potrhal smíchy, ale našinec si tak udělá lidský obraz,
než mu ho rozmyje odborná hantýrka.
Nechali ho při tom skutečně na pokoji, rozmlouvali spolu dokon-
ce polohlasem, jako by nechtěli rušit. Periferní vidění mu umožnilo
prohlédnout si i je, aby zkusil odhadnout, co po něm asi budou chtít.
Aspoň se nemusel celým mozkem věnovat té odporné podívané.
Jedině civil v béžovém raglánu se choval jako kriminalista; mlčky
ho pozoroval, jak se brodí sněhem jemných střepů kolem stolu s žen-
ským torzem a plní drobným písmem linkované stránky. Když skončil,
oslovil ho však ramenáč. Vysoká gestapácká hodnost z něho čišela,
dokonce se rozkročil a zapřel ruce v bok podle vzoru svého Vůdce.
– Váš názor?
Odpověděl, jak ho učili, co nejstručněji.
– Sadistická vražda.
Němec se na něho utrhl.
– To jsme poznali dokonce sami. Víc nevíte?
Morava měl odjakživa problém s každým, kdo zvýšil hlas. Hlučný
otec ho do své smrti považoval za strašpytla a ta pověst se na něho
lepila až do Prahy. Teprve vrchní komisař Beran zjistil, že je to
vrozený odpor k siláctví zakrývajícímu slabost mysli, a vyléčil ho
důvěrou. Musel si odkašlat, ale pak odpověděl neústupně.
– Zatím ne víc než právě vidím. Musel bych zahájit vyšetřování,
ale v daném případě přece…

– 15 –
 Muž, jehož měl za kriminalistu, mu skočil do řeči.
– Pan standartenführer chtěl vědět, jestli v tom poznáváte něčí
rukopis.
Pohlédl znovu na mrtvolu. Cvik převládl, byl schopen vidět
v ní pouhý objekt úředního úkonu. Hrůzně bizarní způsob, jakým
s ní vrah naložil, mu nepřipomínal nic, o čem se za těch pár učňov-
ských let dočetl a dozvěděl. Zavrtěl hlavou. Muž se ptal dál.
– Existovala tu někdy sekta, která by toho mohla být schopna?
Hloupé, že ho to nenapadlo. Ano, mohl za tím být ritus, ale jaký?
Z národních dějin si na podobný nevzpomínal.
– Není mi známo.
– Kde je vůbec váš šéf? rozlítil se nadupanec.
Když tím ještě trpěl, zkusil si řvouny představovat bez šatů.
Fungovalo to i teď, před ním stálo překrmené prase, z kterého nešel
strach.
– Se všemi kolegy na výjezdu, vysvětlil mu, – město bylo prvně
bombardováno.
– Ale ne! gestapák byl zase jízlivý, – že jsme si skoro nevšimli!
Víte vy, co je bombardování, člověče? Jeďte se podívat do Drážďan!
Zněl najednou skoro ukřivděně. Morava si vybavil umyvadla
a klozety trčící ze zdi rohového domu, které ještě před chvílí užívali
jeho obyvatelé. Ti si jistě všimli! Voskový trup na stole, celý ten
panoptikální oltář ho vrátil do současnosti.
– Pan policejní president nechal vrchního komisaře shánět, do-
razí jistě co nevidět.
Znovu se ozval ten věcný. Štíhlý a prošedivělý, vypadal ze všech
nejlíp a výrazně se od nich lišil chováním i tónem.
– Počkáte na něho, nebo rozjedete pátrání sám? Jak rychle se-
stavíte skupinu?
Jasně, kolega! Znovu se mu pokusil vysvětlit.
– Podle instrukcí je naše policie oprávněna vyšetřovat jenom
trestné činy Čechů…

– 16 –
 – Tenhle převezme.
– Ale oběť, namítl, – je přece Němka!
– Bohužel. Jenže vrah je Čech. Potkal ho domovník.
Morava stál jako opařený. Podvědomě tipoval na uprchlíka či
zběha, který chtěl na krajance vymučit peníze a šperky. Taková
řezničina tu neměla kořeny.
– No nazdar! vzdychl česky.
Oberkriminalrat Buback byl pro své nové působiště v Praze, kam
ho v důsledku válečného vývoje převeleli z Antverp přes Štrasburk,
vyzbrojen vedle dlouholeté zkušenosti ve svém oboru i perfektní
znalostí češtiny. Byl původem Pražák.
Bezděká poznámka mladého Čecha ho pobavila.
Představil si, co vše mu bude dopřáno vyslechnout v nejbližší
budoucnosti. Že hodí případ na krk české protektorátní policii, byl
jeden z mistrných tahů, pro které se standartenführer Meckerle
těšil nejvyšší přízni.
Důvodem zdaleka nebyla národnost pachatele a oběti. Rodina
von Pommeren měla problematickou pověst: vedle obecné nedů-
věry nacistů k většinou nafoukané šlechtě panovala pochybnost
o loajalitě rodiny k Vůdci.
V očích Čechů však baronka nutně představovala německou eli-
tu, její zavraždění bylo s to vyvolat novou krvavou odvetu. Ta teď
ovšem nepřicházela v úvahu, nebylo moudré jitřit domácí obyva-
telstvo prostoru, který se co nevidět stane dějištěm rozhodujícího
střetnutí Německa s jeho nepřáteli.
Právě před nasazením zničující zbraně, která je v posledním
vývojovém stadiu, věděl Meckerle, je nutno bezpodmínečně udržet
pořádek na tomto území! A k tomu patří dokonalá kontrola poli-
cie, která tu po rozpuštění stejně nevelkého jako nespolehlivého
protektorátního Vládního vojska disponuje nejen malým arzená-
lem, ten nehraje vážnou roli, ale hlavně dobrým komunikačním
systémem.

– 17 –
 Vyšetřování vraždy jí bude přiděleno jako úkol nejvyššího zájmu.
Ať se sama cítí být rukojmím! Pachatel tohoto druhu se hledá jako
jehla v seníku, nechal se Meckerle ujistit Bubackem. Budem na
nich rajtovat! Budem jim nasazovat ostruhy a zároveň přitahovat
uzdu! A přitom se jim přes vás, vyložil Bubackovi před zohavenou
mrtvolou jako u školní tabule, dostaneme na kobylku!
– Paní Elisabeth von Pommeren, přednášel teď zas oberkrimi-
nalrat Čechovi, – nebyla jen příslušnice nejstarší německé šlechty,
ale i vdova po generálu říšské branné moci, posmrtně dekorova-
ném Rytířským křížem. Proto uplatňujeme Nařízení o bezpečnosti
v Protektorátu Böhmen und Mähren z 1. září 1939, díl druhý, para-
graf dvanáct, podle něhož, cituji, „policejní úřadovny Protektorátu
jsou povinny řídit se odbornými pokyny Říšské kriminální policie“,
konec citátu. Navíc lze očekávat, že pan říšský protektor vypíše na
dopadení pachatele odměnu. Vrah musí být vypátrán. Liknavost
bude chápána jako sabotáž a může vyvolat nedozírné důsledky!
Stejně jako Meckerle nepovažoval za partnera mlíčňáka, který
při svém snaživém psaní do sešitu div nevyplazoval jazyk, ale věřil,
že to správně vyřídí nadřízeným. Před třiatřiceti měsíci tu zaplatily
tisíce rukojmí hlavou za život zastupujícího říšského protektora
Reinharda Heydricha, zabitého při atentátu. Čech si určitě uměl
představit, jaká jatka by mohl zdůvodnit tenhle odporný masakr,
kdyby mu přisoudili politickou motivaci.
– Přejete si, aby stopy zajistili vaši lidé? zeptal se mladík kupo-
divu věcně.
– Přejem si, burácel zas Meckerle, – abyste tu bestii rychle do-
stali pod sekeru, jak, je vaše věc! Oberkriminalrat Buback se vám
přitom bude dívat na prsty. Chyby nebo prodlení, pro která nezjistí
zatraceně dobré důvody, budu osobně hlásit na Hrad i do Berlína!
Standartenführerovy výbuchy vyváděly často z míry i jeho vlast-
ní lidi, Bubacka dráždilo, že si ten kluk zas jen odkašlal.
– Rozumím. Smím použít telefon?

– 18 –
 Meckerle si natahoval rukavice.
– Vyřiďte svému nadřízenému, že jeho nepřítomnost omlou-
vám zcela výjimečně. Zítra v osm nula nula očekávám v Bredovské
jeho osobní raport o stavu vyšetřování. A to, dokázal ještě zvýšit
hlas, – kdyby hrom bil a bomby padaly!
Buback si připomněl, že v současné chvíli padají zřejmě další na
jeho milované Drážďany. Zdalipak stojí ještě stěny, v nichž byl tak
dlouho šťasten? Ostatně je to už jedno…! Když ostatní vymašírovali,
zchladil si na Čechovi žáhu sám.
– Co tu čumíte? Telefon je v předsíni, padejte k němu a koukejte,
ať to frčí. Na nic jsme tu nesáhli, teď už jde o kejhák vám!
Litoval, že ho přesně takhle nesměl sjet v češtině, německy to
znělo dost bezbarvě. Mladík odspěchal a prosil pak jakousi Jitku,
aby mu rychle sehnala mordpartu. On tu poprvé osaměl. Hleděl na
ten neuvěřitelný objekt, ve který byla před nedávnem proměněna
živá bytost, a otřásl se. Kdo tohle mohl udělat? Člověk? Snad by ho
tu spíš měli nechat Čechům na semeno…

Ohlásil šeptem, jak to provedl, a podle očekávání uslyšel pochvalu.

Z kostela vyšel jako nový člověk, nesnesitelné napětí posledních
dnů bylo to tam. Dokázal to! Smazal tu brněnskou ostudu. Ukázal
se být hoden DŮVĚRY, a to znamenalo, že on a nikdo jiný je hoden
provést celý úkol. Ještě ráno o sobě zas pochyboval, zdálo se mu to
nadlidské. Neuvěřitelné, že jeho obavy okamžitě rozptýlila právě
ona! Poznala v něm svého soudce.
Jeho duch byl tedy po létech v plné zbroji. Měl však novou sta-
rost. Zdálo se mu, že ho čím dál víc zrazuje tělo. I když tak dlouho
odpočíval, bylo mu, jako by měl za sebou usilovný pochod. Ale vždyť
i při TOM jen stál a nemusel ani zmáhat odpor. Z čeho tedy ta ma-
látnost, proč ho i lehká brašna táhne k zemi?
Vysvětlení, které se dostavilo v zápětí, bylo tak prosté, že se mu-
sel zasmát. Z domovního průjezdu vyváděla kolo žena, zakusující

– 19 –
se v chůzi do patky chleba, a jeho křečovitě zabolel žaludek. Ano,
uvědomil si, vždyť od včerejška rozčilením nejedl a nepil!
Složil břemeno na chodník a vytáhl ze zadní kapsy montérek
stařičkou peněženku. Ale ovšem, potravinových lístků má i v půli
měsíce habaděj, už v posledních dnech o sebe skoro nedbal. To teď
musí skončit! Má‑li obstát a splnit NEJVYŠŠÍ POVINNOST, potřebuje
sílu!
Rozhlédl se po neznámé ulici a vůbec ho nepřekvapilo, když na
druhé straně spatřil přímo proti sobě restauraci. U Anděla? To se
hodí. Tělo ihned pookřálo, v ústech se mu seběhly sliny.

Vrchní komisař Beran měl skvělé alibi. U domu na Pankráci, v jehož

sutinách byli pohřbeni převážně rodinní příslušníci mužů z růz-
ných německých služeben, narazil na konvoj státního sekretáře
Karla Hermanna Franka, věčně druhého muže v Protektorátu, který
nicméně ve zdraví přečkal všechny první. Ten mu nařídil, aby ho
doprovodil po celé trase náletu. Když je našel posel policejního pre-
sidenta Rajnera, aby oznámil přání standartenführera Meckerleho,
zavrtěl Frank jen krátce hlavou.
Zpráva z gestapa, která je dostihla o necelou hodinu později,
však způsobila, že se muž s kamennou tváří poprvé vzrušil.
– Hnusné svinstvo! křičel na komisaře, jako by v něm právě ob-
jevil viníka, – já očekávám, že pachatele bezodkladné vypátráte!
A přeju vašim lidem, aby to byl úchylák a ne nějaký zasraný odbojář,
který se pokusil nahnat pražským Němcům strach. Postaral bych se
rychle, aby se tu do skonání světa nepřestali bát Češi!
Beran jel okamžitě na místo činu, ale nalezl tam jen policajta
před zamčeným domem, už také na odchodu. Výjezdová skupi-
na zrovna skončila, hlásil muž, a ty zbytky odvezli na patologii.
Jakéže zbytky? Strážník je sám neviděl a jeho popis z druhé ruky
zněl jako výplod choré fantazie. Vrchní komisař tedy pokračoval
do Bartolomějské a lámal si hlavu, koho na to nasadí. Nejlepšího

– 20 –
vraždaře mu zastřelili v heydrichiádě, schvalování atentátu! a oba
jeho nejstarší přeborníci leželi s chřipkou. Byl rád, že v té nouzi
zaskočil právě snaživý Morava, doufal jen, že si nestačil přivodit
malér svou venkovskou paličatostí.
Kriminální asistent seděl pak proti jeho stolu, a protože dosud
nedošly fotky, četl mu ze svého sešitku věci, nad nimiž i šéfův všemu
uvyklý rozum zjevně zůstával stát.
– Za á: oběť, pětačtyřicetiletá, velmi pěstěná a zachovalá žena,
svému vrahovi zřejmě nekladla nejmenší odpor, krom dále uvede-
ných zohavení nejsou na její kůži oděrky ani stopy zápasu za nehty;
za bé: pachatel jí několika pruhy široké lepenky, jaká se používá
na poštách a teď i k přelepování oken proti tlakovým vlnám, zalepil
nejen ústa, ale i klín; první lékařův dojem je, že nebyla znásilněna;
za cé: pachatel připoutal oběť řemeny, soudě podle zářezu na
kůži, naznak k jídelnímu stolu tak, aby hlava přečnívala; pod deskou
stolu jí svázal za kotníky ruce s nohama;
za dé: pachatel odřízl těsně při hrudi oba prsy a položil je vedle
oběti na oválnou servírovací mísu, kterou si vzal z proskleného
příborníku;
za é: pachatel rozřízl břicho oběti od hrudi ke klínu, vytáhl z ní
celé tenké střevo, svinul je zručně do klubka a vložil do mísy na
polévku;
za ef: pachatel nařízl oběti krk až skoro k míše, tu však úplně
nepřetnul, takže hlava zůstala viset pod trupem a krev vytekla do
mosazné nádoby, ze které předtím vyndal květináč s fíkusem;
a konečně za gé: ani lékař nedovedl při prvním ohledání odhad-
nout, v které fázi mučení oběť zemřela, ale vytřeštěné oči, dodal
Morava zavíraje sešit, – nás přivedly k společné domněnce, že to
bohužel nebylo hned.
Šéf reagoval podobně jako on na místě činu.
– Má poklona. Sen šíleného řezníka?
– Případně chirurga…

– 21 –
 – A Němci došli k názoru, že je to dílo odboje?
– Stačilo jim, že pachatelem byl Čech.
Vrchní komisař začal procházet těsnopisné poznámky, které si
dělal při jeho referátu.
– Ztratilo se něco?
– Oběti zůstaly na rukou i na krku vzácné šperky. Další cennosti
a značná hotovost byly zajištěny v její kabelce i v náletovém kufru
u dveří bytu.
– Jak se vrah dostal do bytu?
– Musela mu sama otevřít. Klíče byly zevnitř v zámku, při odcho-
du za sebou jen přivřel.
Napjatě pozoroval, jak Beran odškrtává své obávané otazníky.
Odpovědět správně na všecky, k tomu cíli se celé roky tady upínala
jeho ctižádost. Zatím se mu to nikdy nepovedlo, dnes se tomu cítil
být nejblíž. Pojal myšlenku: když to dokáže, osloví dneska i Jitku,
než si ji dřív namluví někdo jiný!
– Dům se nezamyká?
– Naopak. Ale každý nájemník má svůj klíč.
– Kdo mohl pachatele vpustit?
– Zdá se, že oběť sama.
– Co mluví pro?
– Domovník ji ze svého bytu viděl přicházet a slyšel vyjíždět
výtah. Brzy nato se ozvaly sirény a on chtěl jako vždycky zkon-
trolovat, jsou‑li všichni v krytu. To už padly bomby, tak vyběhl
v panice na nábřeží, jak potom zjistil, nejen v bačkorách, ale i bez
klíče. Nezamkla tedy ona a vrah toho využil.
– Pokud na ni nečekal v bytě.
Morava se ulekl.
– Jak by mohl…?
– Můžem vyloučit, že se dostal do domu před ní? Třebas jako
řemeslník? Dá se vyloučit, že měl klíče od ní?
Morava pochopil, že dnes už obou svých met zase nedosáhne.

– 22 –
 – Ne…
– Takže ani nemůžem určit, jak dlouho mu ta porážka trvala?
Porážka! Šéf našel přesné slovo. A zároveň ho zkoušel.
– To můžem. Nemohl přece začít bez ní!
Beran se souhlasně zazubil a Moravovi stouplo sebevědomí, že
alespoň nenaletěl na chyták. Jeho učitel luštil dál vlastní klikyháky.
– Domovník tvrdí, že začal obchůzku za čtvrt hodiny po náletu.
– Řekl bych, že za půl.
– Proč?
– Prošel jsem s ním jeho trasu. Čekal pod mostem na další bom-
by. Musel být v šoku už tam.
– I půlhodina je málo na tak složitou vivisekci. Z toho se dá leccos
vysoudit.
– To je nabíledni! Morava vzrušeně nabídl svou teorii, – byl na to
předem připraven, věděl přesně, co a jak chce udělat. Měl všecko
s sebou jako odborný řemeslník. Myslím, že sotva najdeme cizí
otisky. A musel být úžasně šikovný, když si na něm domovník po
takových jatkách ničeho nevšiml.
– Co si myslel, když ho potkal?
– Venku bylo boží dopuštění, po domech chodili muži od plynu
a elektřiny zjišťovat škody.
– A vy naprosto vylučujete, že to mohl být fantom?
Morava se vzbouřil.
– Že ji jako ten domovník rozkuchal sám? Pane komisaři, to byste
ho musel znát! Když tam nahoře našel otevřeno a objevil tu řezniči-
nu, došlo mu, že potkal vraha. Byl si jist, že se co nejdřív vrátí zabít
i jeho, a podělal se strachy.
– Moravo, nepřehánějte.
Popsal tedy neuvěřitelný obraz svědka, který si při výslechu
dopírá dlouhé spodky.
– Má totálně vygumováno. Chodil v bačkorách i se mnou. Zkoušel
to s ním marně i náš doktor. Tvrdí, že zásah dostal hned vedlejší

– 23 –
dům, a začal si už namlouvat, že jí se to stalo při tom. Toho člověka
ze schodů vytěsnil strachy z mozku, neví o něm nic.
– Vůbec nic?
Byl ve střehu, protože Beranův pohled věštil, že mu něco vele-
důležitého uniklo. Co jenom??
– Jen, že to byl muž…
– A jak teda ví, že to byl Čech?
Achich, ach, poklesl na mysli, měl jít přece jenom k poště!
– Nevím… hlesl pokořeně.
– Kdo z Němců s tím vyrukoval? Ten náčelník?
– Ne, jejich policajt. Mohl samozřejmě blufovat!
– Kde je domovník?
– Asi doma…
– Řekněte Jitce, ať nám dá přistavit vůz!
Zaplaťpánbůh za to ‚nám‘, utěšoval se vycházeje z kanceláře,
mohl mě rovnou uklidit na nějakou vloupačku. Dívka se na něho
jako vždy tklivě usmála a jemu se rozbušilo srdce. Má s ním snad
soucit? napadlo ho, říká jí Beran, co jsem za troubu? Už zase věděl,
že nemá šanci, u něho ani u ní.

Když vytřel talíř posledním soustem knedlíku, bylo mu tak blaze, že si

zas vzpomněl na NI. V žaludku jako v pokojíčku, pravívala. Moravské
zelí chutnalo podle jeho gusta, jak se tomu v Praze naučili? Nebyl
pivař, ale i ta sedmička měla říz, na válku zázrak, svědčila o hluboko
uložených sudech a dobře propláchnutých trubkách. Hostinec byl
skoro prázdný, pár štamgastů se tlačilo kolem výčepu a přetřásalo
jakousi událost tak hlasitě, až si připomněl. Nálet! Byl přece nálet…
Úporně si vybavoval, kdy. Ano, viděl se při TOM brodit ve skle-
něné tříšti, která zničehonic pokryla koberec, viděl se míjet dům,
čerstvě zasažený leteckou bombou, jak je možné, že nic neslyšel?
Podivné. Ať namáhal mozek sebevíc, ze všeho těsně před TÍM a po
TOM zbylo ve všech podrobnostech jen TO.

– 24 –
 Hřbitov, ano, tam si ještě pamatoval všecko. Cestou mu utkvěla
jen záda, která v odstupu sledoval až k tomu domu. Pak už zřejmě
vnímal jenom její oči, pozorující tak zaujatě, co s ní dělá. Jeho ČIN
dokázal prostě přehlušit i bomby, ostatně nemůže být pouhá náho-
da, že tu poprvé spadly právě dnes, dnes, kdy s TÍM začal!
Ze všech myslitelných pocitů byly namístě výhradně úleva
a pýcha. Proč je tedy najednou znovu neklidný? A proč se dokonce
nepříjemně pohnul jeho žaludek, tak dobře nakrmený i napojený?
Proč se mu v duši zas rozpíná napětí, kterého se za poledne tak
skvěle zbavil? Po čem poplašeně pátrá jeho mozek, když je pro dne-
šek dokonáno, dokonce s pochvalou? Najednou věděl. TEN CHLAP!
Ten, co se tak nehlučně vynořil na schodišti a on ho nechal beze
všeho projít, dokonce mu odpověděl na pozdrav, právě on může
všecko ohrozit. Může všecko ZNIČIT! Jak to mohl podcenit? Má‑li
naplnit svoje POSLÁNÍ, nesmí být poznán. Teď aby pro příště od-
ložil tak pohodlný mundúr i šikovnou brašnu! A co když má ten
člověk paměť na tváře?
Proč ho vlastně ušetřil? Šel jistě k ní! Kam jinam mohl jít? Neměla
manžela, nejspíš se pářila s ním! Ano, určitě ji chtěl po tom leknutí
obskočit. Jako kanec svini. I takoví zaslouží TREST!
Ale kdo to byl? Kde ho najde? Když odhalil zdroj neklidu, procitl
mozek z mdloby a jasně myslel. Chlap měl bačkory a košili bez saka,
v únoru! Nejspíš tedy z domu. Ten dům, jak se přesvědčil, obývala
vyšší třída, k té očividně nepatřil. A proč se namáhal po schodech,
místo co by jel panským liftem? Ovšem. DOMOVNÍK.
Zřetelně se mu vybavily úzké dveře ve vstupní chodbě. Ale co
když nebydlí sám? Pak budiž ostatním osud milostiv, aby otevřel on.
Zvedl se, aby zaplatil a konal.

Naturální byt se skládal z kuchyňky a pokojíka. Domovník, asi vdo-

vec, jak napovídaly maličkosti, se snažil dál o čistotu a pořádek.
Spatřili ho už z chodníku, jak lepicí páskou vyspravuje naprasklou

– 25 –
okenní tabuli, takovou použil i vrah… vzpomněl si Morava. Otevřel
jim ještě potmě, pak tápal spustit zatemňovací roletu. Moravu po-
bavilo, jak Beran větří. Čichá podvlékačky?
Domovník si nadále nemohl nebo nechtěl vzpomenout, jak muž na
schodišti vypadal. Aby ho rozptýlil, vyptával se pak vrchní komisař
hezkou chvíli na baronku. Vydoloval z něho pár mělkých postřehů,
nikdo z rodiny von Pommeren neuměl česky a domovník ovládal
německy sotva dva tucty nezbytných výrazů. Nevěděl víc, než že ge-
nerál sem byl převelen z Berlína těsně po obsazení Československa,
on i syn padli později na frontě a baronka uložila obě urny na blízký
Vyšehradský hřbitov, kam je chodila denně navštěvovat.
Morava učenlivě sledoval, jak Beran zkracuje vlasec házených
otázek. Uměl předem odhadnout, kdy padne ta, na kterou měl tá-
zaný zakousnout.
– Vy jste toho muže pozdravil první, viďte?
– Jo, řekl domovník bez zaváhání.
– Jak?
– No… dobrej den…
– A on řek?
– To samý. Řek taky dobrej den, jo, to řek!
– Že si zrovna tohle pamatujete?
– Von to řek ňák zvláštně…
– Jak zvláštně?
– Já nevim…
– Koktal? Nebo chraptěl? Ráčkoval? Šlapal si na jazyk? Huhňal?
Bručel? Měl snad fistuli?
Morava šéfa obdivoval, jak sypal z rukávu nové nabídky, ale do-
movník nepřestával vrtět hlavou.
– Co na tom bylo tak zvláštního?
– Nevim… ňák to s nim neštymovalo.
Morava se odvážil vstoupit do hry.
– Třeba s jeho oblečením?

– 26 –
 – To je možný…
Beran se vrhl do průlomu.
– Jak byl teda oblečený?
– To dybych věděl. Heleďte, já mám dneska dost, řek vám váš
mladej, co se mi stalo? Já sem se z toho posral!
Zaznělo to skoro hrdě. Vrchní komisař se pro dnešek vzdal
a vstával. Morava měl vnuknutí.
– Vy jste mu určitě řekl… jakže to bylo?
– Dobrej den…
– A on…?
– No, taky.
– A neřekl třeba dobrý den? Dobrý…!
– Jo! Tak to řek. Jako vy. Tak správně, jako ve škole, víte?
Moravu okřídlilo uznání v Beranově pohledu.
– A s tím, jak mluvil, neladilo něco na něm?
– Asi…
– Co by vám k tomu přišlo vhodné?
– No… co máte vy, klobouk, zimník…
– A nevhodné?
Moravu povznášelo, že ho komisař nechává. Domovník pohlédl
letmo na své tepláky.
– Jako mám já…
– Měl tedy na sobě něco podobného?
Morava si dávno všiml, že lidé nižší inteligence, donucení usi-
lovně přemýšlet, skoro tělesně trpí. Muž měl v tváři bolestný výraz
a zaprosil.
– Heleďte, nechte mi to přespat, teďka už ze sebe nic nevymáčknu.
Vrchní komisař si od něho dal ještě odemknout barončin byt.
Uvítala je psí zima: Zatáhli aspoň před vyraženým oknem broká-
tové závěsy, které tu sloužily jako zatemnění, aby mohli rozsvítit.
Beran obcházel stůl, pod nohama se mu dál tříštilo sklo, a on zas
větřil jako pes.

– 27 –
 – Vyměnil tu někdo koberce nebo co? divil se.
– S ničím jsme tu nehnuli! dušoval se Morava.
– Jak jste to popsal, čekal jsem tratoliště krve.
– Říkal jsem vám, musí být strašně šikovný. Dokázal, že z ní kom-
pletně vytekla do vaničky od fíkusu. Poslal jsem všecko na patolku.
– I prsa a ta… střeva?
Morava poprvé zažil, že se šéf otřásl.
– Jsou také na soudním. I oni z toho byli tumpachoví, slíbili vý-
sledky expres.
– Vodpusťte, ozval se domovník až z předsíně, – mně už je zas
šoufl, můžete pak zamknout?
– Jdem s vámi, rozhodl Beran.
Dole už měl muž opět barvu, ale nebyl míň rozčilený.
– Jak tu mám dneska spát?
– Nejste tady přece sám.
– Jo ne! Zubař z prvního ujel na venkov a dole je ordinace.
– A v ostatních patrech?
– Bejvali Židi. Teďko tam maj Němci ňáký kancly.
Morava otevřel ústa a zas je zavřel, když zachytil Beranův va-
rovný pohled. Muž odemkl domovní dveře. Venku čpěla ve tmě
spálenina. Hasiči odjeli, opodál u zříceniny postávalo pár čumilů.
– Tak dobrou, řekl komisař, – pan asistent Morava se vás dojde
ráno zeptat, jestli vás ve snu něco napadlo. Litero, dupněte na to!
Ten člověk se třásl a vypadal, že se k nim nacpe do auta. Jeli
zpátky a Beran se kabonil.
– Toho můžem asi zapomenout. I když mu pachatele přivedem
před nos, strachy ho nepozná.
– Což náš vrah bohužel neví, napadlo zas Moravu.
– Co tím chcete říct?
– Divím se, že ho nechal být. Vlastně přímého svědka. Musel
z toho být sám pěkně vzatý.

– 28 –
 – Dobře, Moravo! komisař mu tím vždy znovu připomněl přísné-
ho třídního, po jehož pochvale kdysi podobně prahnul, – ale z toho
by i plynulo…?
– Že se pro něho skutečně vrátí.
Beran kývl.
– Zařiďte to radši hned. A přijďte pak ke mně.
Byli zpátky v Bartolomějské. Morava se zastavil na pohotovosti
a tlumočil komisařův příkaz. V jeho předpokoji pak už v tuhle dobu
nečekal Jitku, zmohl se jen na přitroublý úsměv.
– Jé, co vy tu ještě…
– Myslela jsem, že budete třeba něco potřebovat…
Ano, ano, potřeboval ji obejmout a vyznat se jí, že celé dlouhé
měsíce, co sem přišla, myslí hlavně na ni, jen proto odtud neutekl,
když pochopil, že ho budou až do penze provázet zohavené mrt-
voly. Jako obvykle k tomu ani po svém čerstvém úspěchu u Berana
nesebral odvahu, a tak se jen nejapně zeptal.
– Co třeba?
– Dovezla jsem z domova trochu polévky, panu komisaři už ji
přihřívám, dáte si taky?
Teprve teď vyhnala z jeho nozder pach krve a čmoudu libá vůně
dětství.
– Prejtová!
– Naši… přešla v šepot, když tu v hlavním stanu české policie
zvaném Čtyřka doznávala těžký zločin proti válečnému hospodář-
ství, – porazili!
– Rád, řekl slabě, – já… děkuji. Děkuji moc…
Nepřestával na ni něžně hledět, takže k šéfovi vstoupil vlastně
pozadu. Ten právě zavěšoval.
– Mluvil jsem s patologií. Pitevní protokol odpovídá vaší zprávě.
Rozkuchal ji skoro celou zaživa. Nové je, že si pak něco odnes na
památku.
– Co?

– 29 –
 – Její srdce.
– Panebože!
– A k tomu ovšem?
– Co ještě?
– Přece ty řemeny, kterýma ji svázal. Z čehož vyplývá?
Žák Morava věděl.
– Že to udělá zas.
– Tak jest. Vyhlašuju poplach.

Erwin Buback pustil mrtvou až na další z hlavy. Nebyl to jeho pří-

pad. Pokusil se přivolat polední stav smíření a radostně zjistil, že
je v sobě pronesl až do noci. Nezaplašila je ani odpornost, s jakou
se za své dlouhé praxe v takové podobě nesetkal. Pragmaticky ji
převedl do systému faktů zbavených emoce, vlastně asi podobně
jako ten mladý Čech.
Teď seděl druhou hodinu sám jako vždy, chráněn palisádou zdů-
razněného nezájmu o kontakt, v rohu barového pultu Německého
domu Am Graben, upíjel po lůčcích nevalný koňak podezřelého
původu, ach, kde je sladká Francie? a poprvé od chvíle, kdy je obě
ztratil, měl potřebu přemýšlet, co bude dělat pak…
Neznámé Pak. Zlověstné Pak, či Pak dobré naděje? Kdy konečně
vypukne? Jakou podobu na sebe vezme? A jak se má na ně připravit
on? Má se násilím zbavit své vnitřní zábrany, která mu od určité
doby nedovoluje očekávat zásadní zvrat války ve prospěch zbylé
Osy Berlín–Tokio, jak jej do národa v každém projevu pumpuje říš-
ský ministr propagandy? Kriminalista mívá sloní paměť, jak by mu
z ní mohly vypadnout všechny Goebbelsovy sliby‑chyby uplynulých
dvou let?
Ale nepřehání svou skepsi? Není snad nebezpečně deformován
povoláním, které nutí nevěřit žádnému tvrzení?
Proč na zkoušku, jen tak nanečisto, nepřipustit, že Vůdce, který
přece na hlavu porazil skvělé evropské armády, připravuje Spojencům

– 30 –
gigantickou past, jejíž součástí je předstíraný ústup na všech fron-
tách? Proč si nepředstavit, že budou tou svinulou spirálou v kritickém
bodě odmrštěni a v zápětí zdecimováni jakýmsi obrovským kladivem
či bleskem, takže Třetí říše s Japonskem spolu ovládnou svět? Co by
přineslo vítězství, bourající dosavadní společenské řády pro novou
dějinnou epochu, oberkriminalratu Erwinu Bubackovi?
Dojde‑li k osudovému Pak už v nejbližší době, jak nasvědčuje
prostá skutečnost, že ustoupit nebude brzo kam, vejde do ní ani
ne čtyřicetiletý, s vysokou policejní funkcí a špičkovým platem, ale
úplně sám.
Ode dne, kdy mu cizí hlas, dávno otrlý vyřizováním podobných
poselství, spíš jen jakoby pro pořádek oznámil, že oba dva pilíře
jeho života přestaly současně existovat, odumřela i podstatná část
jeho bytosti patřící předtím jim. Ženy, které toužily utěšit ho ještě
v Belgii, i všechny, které k němu zahořely potom, narazily při prv-
ním pokusu na ledovou stěnu. Některé o něm mstivě rozhlašovaly,
že vzdor svému vzhledu není normální muž. Tušil to, ale nevyvracel.
Byl to jeho křečovitý pokus vytrucovat si na osudu opravu, jako by
těm dvěma ta věrnost dovolila zázračně vzlétnout z popela, v který
se beze zbytku proměnily.
Polední bomba mu dnes vrátila mír. Když se dochvěl dům, skončil
i mnohaměsíční otřes v něm, a on zjistil, že se Hilde i Heidi mezitím
nepozorovaně staly součástí jeho živého já. Zpřetrhané kontakty se
znovu setkaly jako nervy přerušené operací. Začal zas cítit.
Pokud Říše snad opravdu vyhraje válku a on v ní nezahyne, ne-
stráví přece zbytek svých let ve smutku. Mrtví musí být nahrazeni!
Především Německo, které právě platí tak strašlivou cenu za výboj,
jaký je svým způsobem údělem všech velkých národů, má právo na
novou krev. Kdyby byly ty dvě přežily jeho, věděl teď, určitě by cítily
totéž a jednaly stejně. Stejně? Jak??
Bar se rychle zaplňoval, rostl hluk a především hrozilo nebez-
pečí, že k němu přisedne někdo z Meckerleho mlátičů. Ti chlapi

– 31 –
měli tik přehlušovat svůj strach tirádami o konečném vítězství, na
obrátku by zpochybnili, v co se pokusil znovu uvěřit. A čemu chtěl
od zítřka velmi konkrétně napomáhat.

Obešel už opuštěné čpící trosky roháku a podle zábradlí, za nímž

strmě klesala kamenná zeď k podbřeží, míjel co nejpomaleji SVŮJ
dům. Ačkoliv ho v té tmoucí tmě nemohl nikdo poznat, zašilhal jen
po očku do nejvyššího patra. Opět se v něm rozlilo blaženství, že
TO dokázal. Teď ještě odstraní nebezpečí, že by u toho měl skončit.
Na sousedním mostě se dosud horečně pracovalo. Také tam
zřejmě dopadla bomba a pokácela jakési sochy. Jednu z nich právě
odnášel z tramvajových kolejí autojeřáb, vypadala jako obrovitá
mrtvola. Zastavil se a rozhlédl. Byl na nábřeží úplně sám.
Postavil brašnu na chodník, otevřel ji a hluboce sehnut hledal
nejdřív TU VĚC. Balíček z voskovaného plátna byl stále měkký, opa-
trně jej posunul do rohu brašny, kde byl víc chráněn. Pak nahmataly
prsty v pochvě zavěšené pod košilí rukojeť nože. Když jej vsunoval
za bundu, dával pozor, aby se nepořezal. Tím tenkrát v Brně začal
jeho nezdar.
Naproti se v přízemním okně rýsovala pod roletou tenká čára
světla. Měl vše vymyšleno. Jednoduše zazvoní a řekne pak, pokud
bude vůbec nutno, Luftšuckontrola! musí jen sundat čepici a změnit
hlas, když se mu v poledne tak hloupě ozval. Dál postačí noha jako
klín, loket jako páka a pro jistotu dvě trefy. Vkročil do jízdní dráhy,
když se rozhoukala výstraha.
Čerstvě poraněnému městu stačila. Stíny lidí dupaly z mostu do
krytů. Ještě nedozněl v hloubce poslední tón a už vyly sirény zas,
tentokrát zvěstovaly divě stoupajícími i klesajícími glissandy nálet.
Zatrnul, že mu zmizí i domovník, a pohnul se, aby ho předstihl, když
se dveře šikmo proti němu samy otevřely. V tmavém jícnu zablikaly
dvě modře zamalované baterky.
KURVY POLICAJTI!

– 32 –
 Pár metrů dál vedly široké železné schody dolů k navigaci, tudy
se původně hodlal ztratit. Dřív, než chtěl, sbíhal k tmavé vodě. Nedá
se nic dělat, zajde sem příště, zatím tedy změní zevnějšek. Kolik mu
vlastně zbývá do vlaku? Musel dát ruku k očím, aby přečetl ručičky.
Pak se vyděsil, když se z noci stal den.
Hned to vysvětlil hukot vysoko letících strojů a vzdálený štěkot
flaků. Věděl, že zářící světlice na padáčcích oslňují protileteckou
obranu, ale místo aby prchal, okouzleně pozoroval rej nesčetných
plátků staniolu, které navíc odváděly pozornost německých miřičů.
Tím ohňostrojem mu jistě děkovala ONA!

Moravu zastihl ten mimozemský jas ve společnosti Jitky.

– Vemte motorku, hoďte ji i sebe domů a ráno sem! rozhodl
Beran; tramvajové linky na Pankrác i do Podolí byly dosud pře-
rušeny a vrchní komisař měl špatné svědomí, že je tu za takových
okolností zdržel do noci.
Morava byl bez sebe už ze služebního úkolu, kterým ho šéf tak
nečekaně vyznamenal, dodatečné poslání proměňovalo krvavý den
v soukromý svátek. Dvě radosti se slily v jednu, ale ani jejich spojená
síla by byla sama neprolomila jeho stud, překonávající i příslovečný
ostych dívky.
Určitě by ji byl doprovodil jen ke dveřím předměstského domku
v téměř romantické slepé uličce uprostřed zalesněného skalního
svahu a rozloučil se s ní způsobným podáním ruky, nebýt letců,
kteří v tu chvíli ze záhadných důvodů shodili na Prahu místo dalšího
nákladu bomb pomalu klesající záři. Patrně se chtěli pouze pojistit
před novým tragickým omylem, ale Jitka v tom viděla předehru
katastrofy.
– Honem! poručila mu s rozhodností, jaké si u ní dřív nepo-
všiml, – do krytu!
Ovšemže ani trochu neprotestoval, rozechvěle ji poslechl.
V prach­obyčejném sklepě, jehož narychlo vyklizenou půlku vylepšil

– 33 –
zahradní nábytek, čekali sami s loňskými bramborami; majitelé,
číšník a kuchařka nuceně obsluhovali německý lazaret v bývalém
sanatoriu na severní Moravě. Když pak konečně odhoukalo, pozvala
ho, protože v přízemní kuchyni nebylo zatopeno, do svého pod-
krovního pokoje na čaj s rumem pro zahřátí.
Zahřál se tak, že si konečně dodal odvahu.
– Promiňte mi… musel si zase odkašlat, aby mohl vůbec pokračo-
vat, – promiňte mně tu neobratnost, s jakou se vás ptám, ale nemám
v tom cvik… myslíte… myslíte si, že bych vás… že byste mě… že
bychom se spolu mohli mít rádi…?

Meckerle opět jednou menstruoval, jak se šeptalo na gestapu, kdy-

koli seřval už stráže u vchodu. Záhy se rozneslo, proč dnes. Včerejší
ohnivá smršť uchvátila v Drážďanech i vilu, kterou standartenführer
před lety arizoval a pyšnil se jí jako zviditelněním svého významu.
Z vedoucích funkcionářů se na poradě neklepal strachy jen Buback.
Věděl, že je mezi přítomnými protekčními amatéry a proto i bří-
dily jediný, kdo tu rozumí svému řemeslu. A věděl, že to dobře ví
i Meckerle. Na oplátku uznával sám, že obrovitý esesák, připomí-
nající zápasníka ‚Zlého muže‘ z předválečných poutí, je nejen všeho
schopný, ale i doopravdy schopen řídit klíčovou centrálu okupační
moci, notabene v dobách, kdy se už dlouho nevítězí.
Souhlasil s ním, že vražda baronky nabízí jedinečnou záminku,
jak prosvítit vnitřnosti české policie, které gestapu kupodivu odo-
lávaly; o existenci skrytých struktur svědčilo, jak rychle byli dosud
získaní špiclové izolováni od všech zajímavých informací. Ještě
včera zorganizoval práci své skupiny, sídlící v bývalé české vysoko-
školské koleji v Dejvicích, tak, aby ji stačil řídit zástupce Rattinger,
zkušený kriminalista, jehož přivedl z Belgie. Znal jeho zálusk na své
křeslo, ale především problém, který mu bránil v kariéře. Rattinger
chlastal a Buback jeho průšvihy prozíravě kryl, čímž si ho zavazoval
i pojišťoval. Na každou chybu obou tu čekal fanatický mozek pod

– 34 –
vyholenou lebkou Kroloffa, zjevně přesvědčený, že lidé jako oni
prohrávají Německu válku.
Případ nevýznamné německé vdovy hodlal Buback v dohodě
s Meckerlem nafouknout tím, že jej za Němce bude sledovat osob-
ně. Tím donutí českého náčelníka ke stejnému gestu. Jenže on se
nastěhuje pod jeho střechu a nasadí tam svou vlastní tajnou zbraň,
znalost jazyka. Při tolikaleté zkušenosti v podobných aparátech mu
nemůže uniknout nic, co by smrdělo přípravou pražské policie na
vystoupení proti Třetí říši.
Když standartenführer do sytosti seřval vysoké šarže a pak
je spíš vyhodil, než propustil, zůstal Buback bez dalšího vyzvání
v místnosti. Jak předpokládal, Meckerle se na obrátku uklidnil a na-
bídl mu stopku koňaku, který si to označení zasloužil. Dokonce se
mu naprosto netradičně svěřil se svým čerstvým bolem.
– Svině! zahrozil pěstí dalekým pilotům, – pevně věřím, že co nej­-
dřív zplanýrujeme my jejich města. Vím z Hlavního stanu, že je to
opravdu na spadnutí. V‑eins i V‑zwei jsou proti novým zbraním
dětské hračky. A silně doufám, že Spojenci ještě předtím pořádně
pokropí tohle hnízdo, aby zdejším vyčurancům zašla chuť vpadnout
nám do zad!
Přesně v osm přišel pobočník oznámit, že Češi už hodnou chvíli
sedí v čekárně. Meckerle je tam správně nechal ztvrdnout přes další
dva koňaky. Melancholicky ukazoval Bubackovi fotky přepychové
vily a na zdvořilou otázku, zda se zachránili alespoň obyvatelé, sdělil
bez nadšení, že manželka byla čirou náhodou v Praze. Buback jako
všichni tady slyšel o jeho ohnivém poměru s jakousi sboristkou me-
zitím dočasně uzavřeného Německého divadla, zřejmě muší váhou,
neboť panoval obecný podiv, že ji dosud neroztrhl nebo nezamáčkl.
Ještě chvíli vzpomínali oba na město, k němuž měli každý svou hlu-
bokou vazbu, až gestapák lítostí i vzteky zbrunátněl, prudce vstal
a osobně odklidil prázdné číše.
– Tak si je podáme!

– 35 –
 Vstoupila trojice, která na pohled vydávala tristní svědectví
o výkonné moci Protektorátu; policejní ředitel, malý a kulatý, při-
pomínal Pickwicka, vrchní komisař Beran, dlouhý a vysoký, Dona
Quijota a ten mladík ze včerejška, ramenáč s růžovými líčky, posta-
vu z českých pohádek, která teď byla Bubackovi tím protivnější, čím
ji měl v dětství radši: hloupého Honzu. Věděl však už z dřívějška, že
zdání Čechů sakramentsky klame. Ty nevinné a neboze vyhlížející
typy si uměly vymyslet na obrátku perfidní zákeřnosti a vyčuranost
Honzů pak násobila jejich sílu.
Standartenführer už o nich taky věděl své. Neuznal je za hodny
ani ledabyle zvednuté pravice a zaburácel v místnosti, jako by stál
před nastoupeným útvarem. Zopakoval, co už včera jednotlivě sly-
šeli od něho i státního sekretáře Franka, a pak jim to sečetl.
– Třetí říše chápe bestiální vraždu baronky Elisabeth von
Pommeren jako signál agentů zrádné londýnské vlády k vlně te-
roru namířené proti všem německým obyvatelům Protektorátu.
Nebude‑li viník dopaden, aby ho mohl stihnout přiměřený trest,
je Říše rozhodnuta k odplatě ještě tvrdší a rozsáhlejší než svého
času vůči byťsi jen řadovým schvalovatelům atentátu na Reinharda
Heydricha. Jsem zmocněn závazně prohlásit: Velkoněmecká říše
stojí těsně před konečným obratem v totální válce proti plutokra-
tům a židobolševikům, kteří budou vyhubeni na vlastních územích.
Proto nelítostně zlikviduje všecky, kdo by jen pomysleli na to, vrazit
jí do zad nůž!
Spíš rozkuchat nožem břicho… napadlo Bubacka.
– Jsme odhodláni zavlažit tuto pragermánskou půdu potoky
české krve, jestliže tím zachráníme jedinou kapku německé. Je ve
vašich rukou, pánové… čišelo z něho, jak málo je za pány pova-
žuje, – zda pohromu, kterou cynicky plánuje hrstka zahraničních
dobrodruhů, od svých rodáků odvrátíte, či ne. Nařizuju vám vytvo-
řit zvláštní vyšetřovací skupinu, za jejíž výsledky ponesete plnou
odpovědnost vy. Mě v ní bude zastupovat styčný důstojník zdejšího

– 36 –
Reichssicherheitshauptamtu, oberkriminalrat Buback. Zajistí mi
stálou a přesnou informaci o stavu vyšetřování, ale zjedná i vám
případnou podporu našich složek. To je vše. Teď chci slyšet od vás,
kdo bude za činnost skupiny ručit osobně!
Policejní president Rajner se poklonil tak uctivě, jak mu dovolil
břišní tuk, a přenesl pohled, dosud upřený k standartenführerovi,
na vyzáblého souseda.
– Vrchní komisař Beran…
Buback to očekával. Byl zvědav na spolupráci s mužem, který pro
něho byl pojmem ještě v daleké minulosti. Utkvěla mu chvála pěná
unisono všemi listy zašlé republiky, když vypochodoval z obléha-
cího kruhu četníků proti zabarikádovanému žárlivci, který zabil
manželku i s milencem, a volal Jestli mě nezastřelíš, slibuju ti, že
tě rovnou z kriminálu vezmu na pivo! Jistě to splnil. I po létech
působil jako člověk, co drží slovo a má pro strach uděláno. Bubacka
vzrušilo, že má takového soupeře prohlédnout a zneškodnit.
Bude to fuška! řekl by jakožto Čech.
Jmenovaný civilně přikývl a dodal slušnou pražskou němčinou
tak neúředně, jako by konverzoval o počasí.
– Personální situace mě nutí, abych vedle toho nadále řídil celou
pražskou kriminální policii, na kterou bude doléhat čím dál větší
tlak uprchlíků z východu. Mým zplnomocněným zástupcem vyčle-
něným jen pro tento případ bude kriminální adjunkt Morava.
Cože? užasl Buback, když i Meckerle kývl, on mu tu nestyda-
tou předpověď spolkne? Pozor, krajně nebezpečná liška! Hloupý
Jeníček se prkenně napřímil a přitom sytě zčervenal. Bubackovi se
vybavil jeho školní sešitek. Zato ty, hochu, musíš být můj! Pocítil, že
je na něm, aby odpověděl Beranovi stejně ležérním tónem.
– To je ve vaší kompetenci. V mé pravomoci bude žádat od vás
opatření, která povedou ke splnění úkolu v nejkratší době!
– Je to naše normální povinnost, pravil na to vrchní komisař
zdvořile a hleděl mu zpříma do očí.

– 37 –
 Kravské, že jsme nepřátelé, zalitoval Buback, byli bychom ideální
pár. Současně postřehl, že se Meckerle naopak pomalu, ale jistě
začíná nudit. Vyhazovu, který by postihl i jeho, předešel tím, že se
postavil do pozoru, aby Čechům připomněl, že nejsou v kavárně.
– Standartenführere, dovolte mi odvést pány ke mně, aby podali
zprávu o stavu pátrání.
Teď se narovnal i Meckerle a předvedl jim na odchodnou, jaká
hora těla i vůle stojí za jeho slovy.
– Chci ho mít brzo tady! panovačně ukázal do prostoru mezi
nimi, – chci se ho jako první osobně zeptat, proč to udělal. Myslím,
že ušetříme za kata.
Pak konečně vytrčil ruku k německému pozdravu.

Trémy se zbavil Morava jako obvykle brzo, po pár slovech ho uklid-

nilo vědomí, že odvádí dobrou práci. Povzbuzovalo ho, že i z Berana
čišela důvěra.
Převratné události včerejšího večera jako by ještě víc zbystřily
jeho mozek, který komisař už nejednou pochvalně nazval šroťár-
nou. Probudil se, jak si uložil, i po své první milostné noci v pět.
Chvíli v nevěřícném okouzlení hleděl na dívku vedle sebe, kterou
ani ve spánku neopustil laskavý výraz. Když se ujistil, že nesní, se-
šel potichu a potmě dolů, našel v dosud neznámé kuchyni cikorku
a udělal si docela pitelnou kávu. Při ní si v nepolevujícím blaženství
krasopisně sepsal, co už se z jeho příkazu stalo, co se právě děje a co
vše se musí stát v nejbližší budoucnosti.
Odškrtnout mohl ohledání místa činu a soudní pitvu. Podrobnou
zprávu, z níž mimo jiné vyplývalo, že vrah důsledně užíval rukavice
a nezanechal stopy, nadiktoval Jitce ještě večer v kanceláři, za staré-
ho letopočtu! usmíval se teď v duchu, než na ně oba padla ta velká
záře… Komisař to v noci stačil nechat přeložit do němčiny, takže
gestapákovi nezbylo než zírat.

– 38 –
 Informaci právě vyťukával telegraf anebo doručovali kurýři
všem policejním služebnám v Protektorátu. Končila nařízením, aby
byly pečlivě probrány žurnální knihy a Praze nahlášeny veškeré pří-
pady i jen vzdáleně podobné. Na tom místě Morava zmlkl a tázavě
pohlédl na šéfa.
– Žádám o souhlas, řekl vrchní komisař Němci, – aby bylo dovo-
leno za tím účelem prohlédnout i žurnály z dob bývalé republiky.
Ten odpověděl bez váhání.
– Povoluji za přítomnosti pracovníka příslušné říšské bezpeč-
nostní složky a s podmínkou, že následně dojde k okamžitému
zapečetění.
Myslí mu to a má pravomoce! zhodnotil si ho Morava. Pokračoval
jmenným výčtem vyšetřovatelů i techniků určených k plošnému
vyhodnocení došlých hlášení a skončil dotazem, má‑li pan ober-
kriminalrat nějaký doplňující návrh.
– Zakažte tisku podávat zatím jakékoli zprávy!
Moravu potěšilo, že ten zřejmě zkušený dohlížeč nenašel v jeho
konceptu jinou trhlinu, a že i tuhle může hned zaplnit.
– Cenzurní úřad už je v obraze, ale smí kontrolovat jen česká
periodika.
– O německá se postarám! odtušil muž za psacím stolem velmi
nevrle.
Proč je naštvaný? podivil se Morava, může být rád, že nejsme
obecní blbečci; když toho šílence nechytnem, bude mít přece prů-
švih i on, že nás nezvládnul!
Bezhlučně se otevřely čalouněné dveře. Mladý muž s vyholenou
lebkou, pod kterou chyběly jen zkřížené kosti, donesl papír a zmi-
zel. Němec přelétl zprávu a obrátil se zas na Berana; Morava si vytkl
jako první postupný cíl, aby ho ten člověk přestal přezírat.
– Proč jsou v domě na nábřeží vaši lidé?
– Nařídil jsem hlídat domovníka, vzal Beran zodpovědnost na
sebe, – pachatel by mohl zkusit odstranit korunního svědka.

– 39 –
 – Odvolejte je! Jsou tam kanceláře německých organizací, obsta-
ráme to sami!
Beran opět vlídně přikývl. Morava tušil, co si myslí: ušetříme na
přesčasech a k tomu nejspíš víme, kde mají kontrarozvědku.
Jejich protějšek vstal. Ani on se zbytečně neobtěžoval zdvořilostmi.
– Očekávám vaše informace každý den v osm, čtrnáct a dvacet
hodin. V příhodném okamžiku se k šetření připojím. Připravte mi
u vás kancelář s dvěma telefonními linkami.
Nepozdravil, ale taky nehajloval. Z šikmého úhlu poznal Morava
v rámečku na stole tváře dvou žen. Neuvěřitelné! pomyslel si. Při
všem, co dnes dělal a říkal, byl především plný Jitky. Ale mohou
Němci po všem, co spáchali, ještě vnímat lásku?
Když scházeli, třikrát kontrolováni, do přízemí gestapácké pev-
nosti, přimísily se k tomu další protichůdné pocity. Při pohledu, jak
se tu řadoví zupáci se smrtihlavy na čepicích chovají k nejvyššímu
činiteli protektorátní policie i jejímu nejlepšímu kriminalistovi,
neskonale zpupněji než čeští vechtři v Bartolomějské ke galérce!
ho přepadl pocit vlastní nicotnosti. Mrazilo pomyšlení, že ho jen pár
schodů dělí od pověstného sklepa, který pohltil i několik kolegů,
mezi nimi Beranovu někdejší pravou ruku; odtamtud vedla cesta
jen do koncentráků nebo na vojenskou střelnici v Kobylisích.
Morava věřil, že kolohnát a lamželezo, který tomu všemu tady
velí, ani trochu nežertoval. Když mu nedodají hlavu vraha, vezme si
jednu z jejich, a on nepochyboval, která ze tří přítomných se bude
nejmíň postrádat a nejvíc hodit pro všeobecnou výstrahu.
Byly doby, kdy ho potupa národa urážela tak, že by byl býval
schopen za jeho svobodu i umřít. Dosud však nepotkal nikde niko-
ho, kdo by mu k tomu poskytl příležitost. Uplynulé noci ozářil jeho
pozemskou existenci ostřeji než magnéziová světla letců poprvé
nejsilnější ze všech citů a jemu se teď strašně chtělo žít.
Když Jitka dnes ráno pod jeho dlouhým upřeným pohledem
otevřela oči do života, který s ní měl, o tom nepochyboval, sdílet až

– 40 –
do konce on, pocítil spíš než štěstí, že ji má, úzkost, že by ji mohl
v tom divém čase ztratit či naopak sám se ztratit jí.
Je snad štěstí klec, ve které se bojácně tetelí duše zbavená od-
vahy?
Ne! To jeho se rozhodně musí stát, jak mu předčítávala babička
z Kralické bible, pavézou, kterou uchrání od zlého sebe, Jitku i jejich
děti.
Moje milovaná! Já ti ve jménu našeho štěstí přísahám: Toho
kuchače dostanu!

– 41 –
 Březen

Probudila ho naléhavá myšlenka: DNES! Neotevřel radši oči, aby

nevyplašil obrazy, které očekával. Přicházely.
Viděl zase tu, jak před ním vlastně sama uléhá na jídelní stůl
změněný v obětiště. Už párkrát v posledních dnech musel vyslech-
nout JEJÍ přísnou výčitku, že opět ztratil kuráž. Hájil se, že je nastyd­
lý, musel tam chytit průvan, jak tlaková vlna, později si přece jen
připomněl, vyrazila okenní tabule. Věděl však sám, že je to planá
výmluva. Něco v něm se zapříčilo, byl najednou zas docela malátný,
musel se přemáhat, aby si toho nevšiml ředitel.
Pořád ho strašilo to zatracené Brno, i když tenkrát nakonec ne-
skončilo úplnou katastrofou. Přestože všecko zkaňhal, zůstal aspoň
sám zachován pro příště a všechny noviny to dlouho přemílaly; i ze
slov, která ho měla ponížit, odklidit mezi duševně choré, zněl špat-
ně skrývaný obdiv a děs. Nakonec v něm však převážilo skličující
vědomí, že neuspěl. K tomu se přilepila vzpomínka, jak ta holka
řvala a páchla, to všecko dohromady mu na léta svázalo ruce.
Když se konečně vzchopil tak, že byl znovu schopen PŘIJMOUT
PŘÍKAZ, a dílo se mu tak skvěle povedlo, očekával vzrušeně, co na-
píšou tentokrát. Dokázal ještě pochopit, že druhý i třetí den přinesl
tisk jen snímky zohavených obětí prvního náletu na Prahu, ačkoliv
ho mrzelo, že právě ve srovnání s náhodným účinkem třaskaviny
nevynikne jeho ČISTÁ PRÁCE.
Čtvrtý den byl ustavičně v pokušení porušit přísná pravidla,
která si sám uložil, a vniknout za krátké nepřítomnosti ředitele
už v pracovní době do jeho kanceláře, kde ležely všechny deníky.
Nakonec vydržel a byl tím víc zklamán. Středem pozornosti se stal
státní pohřeb pražských obětí, O TOM ani řádek.

– 42 –
 Byl už v celé obrovské budově, kterou předtím osobně zamkl,
sám a dávno zkontroloval, co měl, mohl jít domů. Tam by však mu-
sel PODAT RAPORT. Usedl raději na široké mramorové schodiště,
zhasl svítilnu a přemítal ve tmě, jak tomu rozumět. Ticho začalo
nesnesitelně šumět a ten zvuk, jehož příčinu si neuměl vysvětlit,
ho přivedl na myšlenku, není‑li skutečně blázen. Anebo v šoku?
Těsně vedle něho tam přece udeřila těžká bomba! Znal z vojny,
co je kontuze, vždyť mu ve dvacátém roce spadl skoro na hlavu
maďarský granát a ukončil naráz jeho slibnou vojenskou dráhu.
Ano, třeba se zbožné přání změnilo novým otřesem v utkvělou
představu?
Než se stačil pomátnout skutečně, napadla ho spásná myšlenka.
Úzký paprsek baterky ho zavedl do sklepa, klíče z velkého svazku
vybíral už dávno po hmatu. Před odstavenou kotelnou si i dnes
vztekle odplivl, únorem se tu proklepali v zimnících, co jim skopčáci
zrekvírovali koks! U zadní zdi se zabělal led.
Už když sem v prosinci tlusté pláty vysekané ze zamrzlé řeky
skládali, vyhlédl si předvídavě kout, ve kterém jich pořád leželo
na tři tucty; nejméně do půli května nemusel mít obavu. Ačkoliv
tu směl svítit po libosti, zůstal při baterce. Přiklekl ke zdi a natáhl
volnou ruku za ledová břevna, kam až stačil. Prsty nahmataly a při-
táhly balíček.
Postavil svítidlo na zem, aby měl volné obě ruce, a rozbalil vosko-
vané plátno velmi nervózně, protože předmět uvnitř byl nepřiroze-
ně tvrdý. Ale bylo to ONO! Pouze zmrzlo, a to zamýšlel. Blahořečil si,
že předem počítal s krizí. Bylo tu, skutečné jako jeho ČIN, a věznilo
i hnusnou duši, která nestačila vyletět a uniknout.
Domů došel už naprosto klidný. Mozek zbavený můry podával
plný výkon: kurvy policajti vydali zákaz uveřejnit zprávu o jeho
triumfu! Přišlo mu to tím sprostší při vzpomínce, jak dlouho roz-
mazávali ten první neúspěch. Vstupovala do něho vůle a ctižádost.
Konečně měl zas co říct TÉ NAHOŘE.

– 43 –
 Tak dobře, budu pokračovat dřív, než jsem chtěl! A pak ZAS
A ZAS! Shledáme, kdo má pevnější nervy. Tři budou stačit, aby
začalo působit, nač je v téhle zemi každá cenzura krátká: šeptanda!
Přesto se mu stále nevracela potřebná síla, jakou naposled vládl
v domě na nábřeží. Zaznamenal její výpadek, už když pak malátně
poloseděl pololežel na parkové lavičce. Věřil později, že ho oběd
postavil na nohy, ale ve vlaku se znovu propadl do útlumu, který
nebyl s to setřást. Ležel na něm i teď ve sklepě…
Nazítří stačil odejít z práce ještě za světla. Zvolil delší cestu přes
městský park, aby vlahý vzduch vyvětral pach plísně z nevytápěné
budovy, a shledal, že se tam objevily atrakce. Pár ubohých bud před-
stíralo v páté válečné zimě masopustní veselí. Míjel střelnici, když
mladík v dlouhém kabátě srazil všech pět papírových růží a majitel
mu otráveně vydával výhru. Zastavil se a zíral. Poprvé za život byl
svědkem, jak někdo získal, po čem sám od dětství toužil: Habešana.
Pravda, veliká loutka byla jen stínem předválečné, oblečené do
leskle barevných saténů, ale zářila i tady mezi ostatními trofejemi
jako nejvyšší meta.
Přistihl se, že stojí a závistivě pozoruje šťastného výherce aplau-
dovaného hloučkem vrstevníků. Ten podal černouška s turbanem
jedné z dvou dívek a vyvolal tím žadonění druhé, aby jí vystřílel
jiného. Ostrostřelec upadl do rozpaků a zdráhal se. Naléhání party
a výčitky opomenuté ukončil prostým vyznáním.
– Podruhý bysem se netrefil!
O tom musel být přesvědčen i majitel stánku, který zavětřil, že
může dostat část ztráty zpět. Mládenec nakonec nátlaku neodolal
a koupil si dalších pět ran.
Hleděl na něho v ustrnutí, protože pochopil svůj problém: i on
se zapříčil ze strachu, že jedinečný výkon z poloviny února nezopa-
kuje, že se příště zesměšní stejně jako už jednou. Věděl z armády,
že pravděpodobnost stejně dobré série je mizivá dokonce i u dobře
seřízené zbraně. Viděl se přihlížet vlastnímu nezdaru, když teď

– 44 –
sledoval troufalce, jak si pečlivě rovná do řádky pětici broků, jak
láme a nabíjí pušku, aby poprvé vystřelil. Dopadnu jako on, suge-
roval si malomyslně.
Probral se, když uslyšel jásot. Naštvaný stánkař odevzdával
i druhé dívce nádherného Habešana.
Obraz loutky ho provázel až do spánku. A když se probudil, vě-
děl, že je PŘIPRAVEN, že na to opět MÁ. Zbývalo obstarat si alibi,
náčiní a nový převlek.

Svůj a nejspíš i její stav ‚po‘ si Jan Morava pro sebe nedokázal nazvat
líp než – tichý úžas. Když ho v závrati přestaly poslouchat lokty
a on ji nelítostně zatížil celým břemenem rozložitého těla, očekával
pokaždé výkřik bolesti. Zůstala však mlčenlivá jako při celém milo-
vání, jen rozbouřený dech se jí pomalu uklidňoval a oči se na něho
i po měsíci dívaly stejně překvapeně jako onoho čtrnáctého února
v noci, když Prahu hrozila přeorat nová brázda bomb.
Brzo si začal uvědomovat, že i on, jakmile opadne vlna žádosti,
nechápe, že ta plachá něha připustila a přetrvala nával jeho touhy
bez odporu, že směl znovu proniknout do její uzavřenosti, kterou
rušil jako první muž, a že si stejné blaho bude smět přivolávat stále
a stále. V tu chvíli pevně věřil, že nejen přežije smrtelnou křeč války,
ale bude žít věčně v zastaveném čase milosti jménem Jitka.
Už v té první tmě, která je tak nečekaně snadno svlékla z vroze-
ného studu, pochopil, že je to okamžik poznání pro ni jako pro něho.
Oba pocházeli z počestných moravských rodů, jejichž zákonem
byla od nepaměti evangelická Bible svatá z Kralic, celé generace
vzájemně poznávaly svou nahotu teprve o svatební noci. Svorně si
druhý den přiznali, jak se v zápětí oba zděsili vlastní smělosti, než
jim přineslo úlevu vědomí, i když ještě nevyslovené, že se určitě co
nejdřív vezmou.
Aniž se zeptal, provázel ji proto domů i nazítří, a ona se nepodi-
vila, uvařila babiččinu bramboračku ze sušených hub a pak se bavili

– 45 –
o svých lidech z nepříliš od sebe vzdálených vesnic tak normálně,
že se ho nakonec znovu zmocnil stud. Všechno, nač včera nestačil
pomyslet, protože se to naprosto přirozeně vyvíjelo z náhlé a nepo-
tlačitelné touhy, změnilo se v rébus. Čím na to navázat? Kde začít?
Co říct? Jak se jí dotknout? Zoufal nad trapnou nevědomostí i ne-
mohoucností, které zpochybňovaly jeho mužnost, až se rozhodl, že
radši odejde do svého doupěte. Tu se na něho Jitka usmála a natáhla
ruku k stojací lampě. Jak prosté! pomyslel si vděčně, při šustění
tkanin mu ještě hořely tváře, ale pak už bylo všechno jen úžasné.
Ten rituál se opakoval večer co večer a Morava zažíval další
objev: stejné vykročení vedlo pokaždé jinam, připadal si jako by
vždycky nalézal novou cestu neznámou krajinou, ale současně jako
by Jitka odkrývala další vrstvy v něm samém.
K nočním slavnostem se brzy přidaly i ranní. Zvykli si usínat
v objetí a tak se i probouzeli, on s bradou v jejích vlasech, ona jako-
by přisáta ústy k jeho prsům. Neviděli na sebe, a ten, kdo procitnul,
uhadoval bez pohnutí, je‑li druhý už vzhůru. Pomalinku se pak
posouvali, on dolů, ona nahoru, až se potkaly jejich oči. Přivítali se
ospalým úsměvem a líbnutím, které vonělo dětstvím, zavřeli zas
víčka a zůstali tak, dokud je nevyhnalo řinčení budíku.
Ty ranní mlčenlivé nehybnosti v něm otvíraly třetí rozměr lásky,
a když pak Jitku potkával v práci anebo na ni i jen pomyslel, při-
pomínaly se mu především, ano, i to bylo generacemi vepsáno do
jeho povahy, že si svou milou nevybavoval, jak se mu vydává, ale
v tom cudném spočinutí, při kterém nepociťoval tělesnost, aby se
o to víc blížil její duši.
Hrůzy společného řemesla nechávali bez dohody v budově, kte-
rou po dni opouštěli, a neztratili o nich doma jediné slovo. Zato běs-
nění války na sebe nechávali vědomě dolehnout večer co večer. Jan
Morava zasunoval do radiopřijímače, přineseného ze své opuštěné
svobodárny, dobře ukrytou cívku, lidově zvanou čerčilka, kterou ho
dávno vybavil hlavní technik kriminálky, a lovil v čeřenech rušiček

– 46 –
české hlasy přinášející naději i obavu: den ode dne bylo zřejmější,
že se zápas světa s Třetí říší rozhodne v boji o pevnost Böhmen
und Mähren.
Co pamatoval, měl Morava přes svou mírnost pro strach uděláno,
byl prostě z kovářů, nebál se už jako skrček ani velkých kluků, a oni
včas správně zavětřili, že by se přinejmenším pokusil každou bouli
poctivě vrátit. Ačkoli byl při svém povolání denně znovu svědkem
odporných ohavností páchaných lidmi na lidech, nenapadlo ho ni-
kdy, že by se mohl sám stát obětí. Prapodivné, ale pravdivé: pudový,
živočišný strach v něm přes noc skutečně vyvolala teprve láska.
Vzpomínal, jak se jako děcko budil vprostřed noci ze sna, že se
cosi strašného děje mamince. Ve flanelové noční košili provlhlé
teplým potem tápal ke dveřím světnice, kde stála bytelná postel
rodičů, nehlučně je otvíral a napínal uši, aby pod otcovým hlasi-
tým odfukováním zachytil i slabý dech matčin. Když si nebyl jist,
připlížil se až k lůžku, aby se opatrným dotekem ujistil, že její ruka
či tvář jsou teplé. Ačkoli také otec byl vysoký vazoun, nedovedl si
Jan představit, jak by mohli přežít bez ní.
Po víc než dvaceti letech ho teď podobně skličovala představa,
že by mu jakési zlo vyrvalo ze života Jitku. Když se s ní miloval,
byla smrt absurdní, připadalo mu, že spolu vytvářejí silové pole,
které odpudí vše, co zavání zmarem. Tím zranitelnější mu přišla
ona, kdykoli ji musel propustit ze svého objetí, proto je prodlužoval
až za hranici budíku.
Tohoto březnového rána sem do podkroví zavanula z Vyšehradu,
z Císařské louky i z pankráckých a branických polí silná vůně
probouzející se půdy. Co přišel do Prahy, bydlel v jejím středu,
vzdor nepohodlnému služebnímu kamrlíku se jí nemohl nabažit.
Má tráva je teď asfalt a moje stromy komíny, napsal jednou domů
a pohoršil matku. Nebyla to křeč, zapadl do města, jako by to byl
jeho rodný živel, dodatečně pochopil, jakému neštěstí se vyhnul,
když riskoval rozkol a nepřevzal rodinnou kovárnu. Jediné, co mu

– 47 –
tu občas chybělo, byly právě přírodní pachy, které mu kdysi už při
probouzení oznamovaly stav přírody a počasí.
Ostré čpění přinášené větrem ohlašovalo, věděl bezpečně, oka-
mžik, ve kterém zimní strnulost, tolik podobná nebytí, naráz povolí
a začíná klíčení, nejvlastnější projev života. Nikdy nezapomněl, jak
ho jednou dědek vyvedl na hráz obecního rybníka tak včas, že mu,
nechápavému, jen pár minut ukazoval mozolnatým prstem na za-
mrzlou hladinu, než veliká plocha náhle sama od sebe s temným
zahřměním pukla v půli a z rýhy na ni začala prýštit osvobozená
voda.
Morava si byl jist, že se totéž stalo u nich doma i dnes ráno, ale
obvyklá radost z konce zimy, která do skonání provází venkovana
i ve městě, se nedostavila, naopak, projela jím úzkost tím větší, čím
víc zbožňoval dívku ve své náruči. Moje milovaná, šeptal jí v duchu,
co si počnu, když tě ztratím? Ucítil v očích slzy, něco takového ne-
zažil ani při smrti otce. Neuvědomil si při tom, že se oba posunuli
a ona už vidí jeho tvář.
– Ty pláčeš…? řekla překvapeně.
Nebyl mocen slova, kývl.
Ale proč??
Bojím se o tebe!
– Ale proč…? opakovala bezradně.
Poprvé vyslovil obavu, která ho tísnila, co mu ji nedávno na-
značil Beran: že spolu vlastně vězí v jámě lvové. Dojde‑li válka až
sem, nebudou se s protektorátním aparátem mazlit ani Němci, ani
hurá‑vlastenci, tím zuřivější, čím víc másla budou muset smývat
z vlastní hlavy.
– Až to bude na spadnutí, Jitko, musíš za každou cenu pryč
z Bartolomějské!
– Kam?
– Rozhodně ne k vašim, tamtudy půjde fronta a ještě by tě mohli
namočit do toho maléru s otcem. Zůstaneš prostě pár dní tady, při

– 48 –
nejhorším ve sklepě. Řeknu Beranovi, aby tě nesháněl, určitě po-
chopí. Jen mi slib, kdybych tu náhodou nebyl, že mě při sebemenším
nebezpečí poslechneš!
– A ty…? nechápala.
– Já musím zůstat s ním, ale o mě se neboj, o sebe se postarám.
Když se mu její oči začaly vzdalovat, nepochopil hned, co se
děje. Odtáhla se od něho, převrátila na záda a uvolněnýma rukama
odhrnula tenkou peřinu. V pokojíku přibývalo světla, a on ji poprvé
nejen cítil, ale i viděl nahou. Bílé tělo s plnými ňadry a stínem klínu
působilo ještě bezbranněji.
– Jene, já tě poslechnu, ale mám také přání.
– Ano…?
Promluvila dospěle, nikdy ji tak až dosud neslyšel, zazněla v tom
přísnost matek.
– Kdyby ses o sebe přece jen nestihl postarat, chci mít aspoň
tvoje dítě.

Oberkriminalrat Buback podával v osm nula nula hlášení standar-

tenführerovi Meckerlemu.
Sděloval, že výkonu pražské kriminálky zatím nelze nic vy­
tknout. Dokázala bleskově shromáždit údaje o všech sadistických
vraždách od počátku století, ano, jejich evidence opravdu sahá až
do dob monarchie.
Tři neděle poté, co prvně zasedl v kanceláři, kterou pro něho
spěšně vyklidili v Bartolomějské a kde se bez ohlášení zjevoval
v různých časech skoro denně, předkládal dnes výsledky svého
pozorování.
– Na úseku kriminální služby jsem nezjistil sebemenší znám-
ky činností, které by překračovaly rámec jejího působení. Vrchní
komisař Beran zůstal zřejmě věrný zásadě z předválečných dob,
že tento druh policejního působení má zůstat důsledně nepoli-
tický. Porušil ji, pokud je gestapu známo, jediný jeho podřízený,

– 49 –
popravený v  červnu roku 1942 pro schvalování atentátu na
Reinharda Heydricha. Jeho vinu však zpochybňuje, že udání přišlo
od konfidenta, kterého dostal párkrát za mříže pro podvody.
Meckerle, těsně zapasovaný i ve svém křesle na míru, kam by se
vešli dva normální muži, se vědoucně ušklíbl.
– Teď přijde ‚ale‘!
Buback přikývl. K nemnoha sympatickým rysům nadřízeného
patřilo, že s ním byla rychlá řeč; zdlouhavost v něm spolu s nudou
vyvolávala agresi.
– Tvrzení policejního presidenta Rajnera, že vůči nám zejména
odborné složky zachovávají loajalitu, přesto nepřikládám víru, on
sám ví starou belu. Ačkoli nikdo z českých kriminalistů netuší ani
nemůže předpokládat, že jim rozumím, panuje vůči mně všeobec-
ná ostražitost. Moje častá přítomnost ji však otupila, a ne každý je
schopen skrývat běžné pocity. Příznačná je nálada hlavně po ránu,
kdy se lidé potkávají s čerstvými zprávami. Pokud přímo neposlou-
chali nepřátelský rozhlas, stačí jim bohužel protektorátní noviny,
v hlášeních Vrchního velitelství říšské branné moci se objevují stále
častěji jména měst ležících na východě někdejší republiky. Při ranní
meltě nebo náhražkovém čaji, které se tam vyvařují po hektolitrech,
panuje v celém domě přímo hmatatelné nadšení, leckdo se už ani
přede mnou nenamáhá zachovat aspoň dekorum.
– Máme tam agenta?
– Dokonce dva, jednoho technika a hlavně garážmistra. Z jejich
matných zpráv se dá vyvodit jen to, že přestali věřit v naše vítězství
a bojí se o svou kůži. Zkušenost z Nizozemí mě varuje, že právě tako-
ví nám první vpadnou do zad, aby si obstarali alibi. V operativních
složkách české policie bude situace jistě tím horší, že jde o složku
represivního aparátu kolaborantské vlády. Nebezpečí, že proti nám
za pět minut dvanáct vystoupí otevřeně, aby se rehabilitovali, bude
při dalším pohybu fronty akutní.
– Jak se mu dá předejít? Máme jich pár zavřít? Nebo zastřelit?

– 50 –
 Zatracená práce! pomyslel si Buback, že ani on nepřijde na nic
chytřejšího…!
– Bojím se, že by to českou policii zbytečně zradikalizovalo, jen
v Praze je to koneckonců na dva tisíce sice špatně ozbrojených, ale
zato dobře vycvičených mužů.
– Takže co??
Meckerle se zřejmě začínal nebezpečně nudit.
– Dejte mi trochu času, standartenführere. Pokouším se získat
důvěru jedné mladé úřednice, sekretářky samotného Berana.
V očích obra stál opět zájem.
– Aha. Něco za něco? Konečně. Na věčného vdovce jste příliš
mladý. A pohledný. Tak toho využijte.
– Právě to mám v úmyslu…
Bože! zarazil se, co mě to napadlo??
Stále v sobě nesl mocný dojem, který v něm vyvolalo setkání
s mladou Češkou: v předpokoji vrchního komisaře pražské krimi-
nálky se na něho plaše a tklivě zahleděly oči jeho Hilde, jak ji uviděl
poprvé…
– Co je tedy s tím úchylákem? vzpomněl si Meckerle, když se
oberkriminalrat Erwin Buback zvedl k uměřenému odhlášení.
– Nejnadějnější stopa vede do Brna. Jedu tam s Beranovým
asistentem dnes odpoledne. Brno je blíž frontě, i naše skutečná
problematika se tam dá zkoumat o to líp.

Láska dává křídla! věřil Morava, když v tutéž dobu přednášel svému
šéfovi závěry z dosavadního šetření. Pár metrů od něho, odděleno
jen obyčejnými dveřmi, bilo jedno srdce ještě splašeněji než jeho,
které se jako vždy uklidnilo s prvními slovy. Má lví podíl na mé
mravenčí práci…! pomyslel vděčně.
Beran ho dokonce nepřerušil žádnou zrádnou otázkou, sledoval
vývody, které mu předčítal z linkovaného sešitku, aniž si učinil jedi-
nou poznámku, a Moravovi s každou stránkou narůstalo sebevědomí.

– 51 –
 – Dá se tedy s pravděpodobností blízkou jistotě usuzovat, že
pachatelem je táž osoba, která se v roce 1938 dopustila sadistické
a nikdy neobjasněné vraždy v Brně na ovdovělé švadleně Marušce
Kubílkové. Odlišnost použitých prostředků nemůže zakrýt… Mo­
rava zvýšil hlas, aby přehlušil nervozitu, neboť v tom sám cítil
zranitelnost své teorie, – že se teď týž pachatel mohl pokusit o to,
co se mu před sedmi lety nezdařilo, ať už pro nezkušenost, anebo
že se první oběť zuřivě bránila.
Ani teď vrchní komisař nic nenamítl a nic si nezapsal. Morava
už litoval, že spojovací dveře ze strachu před blamáží zavřel, Jitka
mohla být přímým svědkem jeho prvního nezkaleného úspěchu,
uslyšet na vlastní uši, jak jeho nadřízený uznale vysloví tu magickou
formuli, Dobře, Moravo!
– Shrnuji, pokračoval proto s neztenčenou hlasitostí v naději,
že jeho milovaná pochopí příčinu tak nezvyklého halasu, – že nej­
účelnější se mi jeví otevřít zmíněný případ, jehož objasňování bylo
přerušeno v březnu 1939, když po vyhlášení Protektorátu Čechy
a Morava dva zodpovědní pracovníci brněnské kriminálky uprchli
do Anglie. Spis je uzavřen zjištěním, že všichni důvodně podezřelí
prokázali tehdy alibi a žádný ani vzdáleně podobný čin nebyl od
té doby na našem území zaznamenán, z čehož se vyvozuje, že se
i vrah včas odsunul do ciziny. Naše nové šetření mě však nutí vy-
slovit domněnku, že byl celou tu dobu zde a musí být znovu hledán
především v okruhu původně podezřelých.
Skončil a očekával v návalu nové pochybnosti, že ho podezřele
nečinný šéf uzemní nejpozději teď postřehem či zjištěním, které
promění i tak důmyslnou argumentaci v směšný blábol. Místo toho
Beran vstal a překvapil ho podivnou otázkou.
– Nechcete se trochu projít? Noviny už týden tvrdí, že je venku
jaro.
Když procházel za jeho zády předpokojem, zkusil Morava Jitce
naznačit pokrčením ramen, že netuší, co se děje. Vrchní komisař

– 52 –
spěchal tak, že mu vzdor své výšce stěží stačil. Nechal se tak vést
až na Střelecký ostrov, aniž se odvážil jako první porušit mlčení.
Po chvíli se přistihl, že opravdu pozoruje nalévající se pupence, jak
to už ani nepamatoval. Když je kamenné schodiště svedlo z mostu
na parkovou cestu, uvěřil, že ho šéf nechtěl než vyvést na vzduch.
Proto si konečně dovolil podotknout.
– Oberkriminalrat Buback čeká na mou zprávu, v kolik s ním
vyrazím do Brna…
– Ano, potvrdil Beran, – kvůli němu tu točíme kolečka.
Morava se musel zatvářit poměrně hloupě. Vrchní komisař se
pobaveně usmál.
– Myslel jste si, že vám chci předvádět, jak se klubou kočičky? To
jistě líp obstará Jitka!
Kriminální adjunkt cítil opět, že mu zrádně hoří tváře. A Beran
ho, nebývalý jev! plácl po rameni.
– Nemůžete si přece myslet, že mám oči jen pro mrtvoly. Mé
blahopřání, Jitce ani vám se nemohlo stát nic lepšího. Zbývá pouze
přežít ve zdraví válku.
– Právě! Ona se strašně bojí o svého otce. Zatkli ho kvůli černé
porážce.
– Nezapomínám. Dostanu se k tomu.
Okružní pěšina je dovedla na cíp ostrova přivrácený ke Karlovu
mostu. V průzračném vzduchu se vznášely Hradčany, z tohoto
pohledu neznetvořené vlajkou okupantů, ne jako sarkofág mé-
něcenného, a proto zaniklého národa, ale jako nehynoucí symbol
metropole, jejíž sláva se v duchu staré pověsti dotkne hvězd. Beran
se i na tom odlehlém a opuštěném místě ostražitě rozhlédl.
– Co soudíte o Bubackovi?
– Je zřejmě schopný kriminalista… o tom svědčí i jeho postavení,
ne…?
– Právě. Trošku velké zvíře na tak malý případ, nemyslíte?
Moravy se to dotklo. Snižovalo to i jeho úlohu.

– 53 –
 – Měl jsem dojem, že mu sám přikládáte mimořádný význam,
pane vrchní komisaři…
– Ovšem, ovšem! zdálo se, jako by ho chtěl Beran konejšit, – proto
jsem se ho přece ujal sám. Jenže ve skutečnosti se jím zabýváte vy
a já dál řídím chod kriminálky. Vezmem‑li v úvahu, že i Buback vede
celou jejich pražskou služebnu, nevěnuje mu přespříliš pozornosti
a času?
– Úměrně významu oběti… namítl Morava, – ta vdova přece byla…
– Právě že ne! Nastavil jsem tykadla a zjistil zajímavou okolnost.
Rodina von Pommeren byla náckům hluboce podezřelá. To posmrt-
né vyznamenání generála mělo vyzvednout, že i stará německá
šlechta drží s Hitlerem, ale v kruzích pražských Němců koluje
pověst, že ruští partyzáni jen o málo předešli gestapo. Generál byl
už dávno podezřelý z podpory idejí, které teprve loni vedly k ne­
úspěšnému atentátu na Vůdce.
– Aha… Morava se rychle snažil dovtípit, – takže oni jen zájem
předstírají, aby mohli rozpoutat teror?
– Berlín i Frank si za daného stavu války sotva dovolí jitřit zby-
tečně obyvatelstvo v těsném týlu fronty. Ne, Moravo. Němcům jde
nejspíš o to, aby se nám mohli trvale dívat pod poklice.
– Proč by je měla tak strašně zajímat naše kriminální služba?
– Protože je vždycky a všude srdcem celé policie. Je nás hrstka,
ale přetrváváme režimy, já jsem toho živoucí příklad. Pročež jsme
za jistých okolností s naší znalostí aparátu schopni celé policii velet,
a nejen jí!
Morava měl dál zatmění.
– Za jakých okolností…?
Takže se nakonec místo vytoužené chvály přece jen dožil další
z otázek, které mu opětovaně vystavovaly vysvědčení osoby mdlého
ducha.
– Nenapadlo vás, Moravo, že je to vedle ajznboňáků a hasičů je-
nom pražská policie, kdo by mohl případně zachránit tenhle Hrad

– 54 –
a s ním i celou Prahu před zničením? A kdo může Němcům zmařit
ústup na západ, až začne veliký úprk před Rusy? Nejde pak nacis-
tům hlavně o to, aby nás při téhle příležitosti zblízka oťukali a včas
zneškodnili? Buback je nejen kriminalista, ale i gestapák, Moravo!

Barbora Pospíchalová chodila na hřbitov vlastně ráda. Jejího muže

si smrt připravovala nelítostně dlouho, hrála si s ním jako sytá koč-
ka s myší. Když ho konečně zadávila, znamenalo to vysvobození pro
něho i jeho ženu.
Vzala si Jaroslava po dlouhém vybírání až ve třiceti z lásky,
kterou brzy propuklá vleklá nemoc jen posílila. Proto ji samotnou
nejvíc překvapilo, jak rychle se v ní po jeho smrti rozhostil mír. Byla
by přísahala, že bude měsíce, možná i léta neschopna normální
existence. A přímo absurdní, ano, nechutná se jí jevila představa,
že by mohla mít ještě někdy milence, natož manžela. Už měsíc po
pohřbu uslyšela však nové vyznání lásky a byla současně požádána
o ruku.
Že k tomu mohlo dojít a že nevyslovila kategorické Ne, jen po-
prosila o patřičný odklad, jak si žádala památka mrtvého i obecná
slušnost, způsobila polehčující okolnost: nápadník byl Jaroslavův
bratr, který o něho po jejím boku neúnavně pečoval, dokud nevyde-
chl naposled. Po celou tu dlouhou dobu své city nevyjevil a souhlasil
i teď s jejím přáním. O to víc ho měla ráda.
Rozhodla se tehdy, že bude držet smutek půl roku, a lhůta právě
končila. Zítra přijde švagr povečeřet a Barbora si byla jista, že u ní
už zůstane. Uvědomila si náhle, že se těší na blízké milování i zde,
kde ji jen vrstva hlíny dělí od těla, které s láskou objímala. Odpusť
mi, Jaroušku můj milej! odprošovala ho šeptem. Na okamžik si
přišla hnusně živočišná a zvažovala, nemá‑li z pošty Jindřichovi
zavolat, aby nejezdil.
Pak, jako by vyplouvala z mrazivé hlubiny, zavnímala hlasy
prvních ptáků, kteří se vraceli po zimě do korun zdejších stromů

– 55 –
a proměňovali hřbitov v park. Ucítila ve vánku předzvěst jarních
vůní a předchozí nápad se jí jevil nesmyslně neživotný. Jaroslav
byl mrtev, měnil se pozvolna v prsť, ze které vyrazí zakrátko svěží
zeleň. Proč by podobně z lásky dvou lidí k němu nesměl vzejít nový
cit, aby je vlastně spojil všechny tři?
Barbora přinesla vodu na kytičku petrklíčů a omyla jako vždy
hadříkem mramorový sloupek s vyzlaceným jménem a dvěma
hraničními letopočty. Pak vyčistila sidolem modrou lucerničku, kte-
rou sem pořídila už pro lepší časy: po únorovém náletu vykoupili
Pražané i špatně hořící náhražkové svíčky do krytů a od setmění
platila také pro hřbitovy přísná vyhláška o úplném zatemnění. Když
se nakonec pomodlila, pokřižovala a odstoupila od hrobu, narazila
do člověka.
Lekla se, protože si zvykla, že tu v poledne většinou nepotká
živou duši. Muž se překotně omlouval. Jeho čeština měla nezvyklý
přízvuk, ale ještě víc ji upoutal podivný vzhled. Černý oblek před-
válečného střihu neladil s odřeným hnědým kufrem. Nebo snad
dorazil rovnou z nádraží na pohřeb? Ale vždyť se tu zrovna žádný
nekoná. Spletl si snad čas nebo místo?
Ovšemže neměla v úmyslu vyptávat se, pronesla jen zdvořilé Nic
se nestalo, a nezkoumala ani, co ji to na něm ruší navíc. Vykročila
k východu, když se jí zeptal, kde by našel hrob Bedřicha Smetany.
Vedla ho tam tedy, stalo se nepsanou povinností každého, komu
bylo dopřáno cti mít tu své drahé, ukázat cestu k národním veli-
kánům každému, kdo chtěl u jejich hrobů čerpat z naděje, jaká už
před sto lety jednou vzkřísila Čechy z podobně smrtelné mdloby.
Cestou se už nedokázala nezeptat, odkud je, a byla otřesena
jeho osudem. Přišel o ženu i domek při nedávném náletu na Zlín
a rozjel se do Prahy k rozvedené sestře. Než ta se vrátí z práce, svěřil
Barboře, chtěl se povzbudit návštěvou památného místa, kam se
marně těšil od školních let.

– 56 –
 Když se s ním chtěla u Slavína rozloučit, zvedl se vlezlý vítr a při-
pomněl, že zima zdaleka neskončila. Pochopila, co ji na něm rušilo,
a zeptala se, proč nemá kabát. Zůstal přece v domku, vysvětlil pros­
tě a ona zrudla studem, že ji to nenapadlo. Její skříň byla dosud
plná Jaroslavových svrchníků, v nichž by útlý Jindřich vypadal jako
hastroš, a vůbec: bude jí líp bez nich…
– Bydlím nedaleko, pravila v návalu soucitu, – zbyla mi po muži
spousta věcí, můžete si něco vybrat.
– Pán Bůh vám to zaplať, pěkně děkuji, řekl starobyle po morav-
sku, jak už věděla, zvedl naditý kufr a vykročil po jejím boku.

Kriminální adjunkt Morava se s oberkriminalratem Bubackem se-

tkal už několikrát, ale nikdy k němu neměl tak dlouho tak blízko.
Napřed mu nabídl přední sedadlo, pak ho chtěl alespoň nechat
vzadu samotného, ale Němec mu v podstatě rozkázal, aby si sedl
vedle něho, nebudou na sebe přece křičet! Očekával pod čerstvým
dojmem Beranova poučení, že se z něho gestapák pokusí tahat
rozumy o policii, a byl překvapen: měl pouze zopakovat údaje
o čtyřech podezřelých, kteří byli bezvýsledně vyšetřováni po vraždě
v Brně. S pomocí svého sešitu s tím byl snadno a rychle hotov.
Josef Jurajda, narozený 5. 3. 1905 v Olomouci, adresu slíbi-
li zjistit Brňáci, po vyučení malíř pokojů u firmy Valnoha a syn
s filiálkami po celé Moravě, byl několikrát trestán pro sexuální
abartismus. Obstarával si vrchol, aniž s ženami obcoval, dvě pros-
titutky svázal prádelní šňůrou, umlčel roubíkem, onanoval před
nimi a bodal je při tom špendlíkem do prsou. Alibi pro osudnou
chvíli se tehdy jevilo neotřesitelné: pracoval pro firmu v Košicích
a železniční spoje mezi časy, kdy byl viděn spoluzaměstnanci, by
mu na pracný brněnský zločin dovolily skoupých dvacet minut.
Vyšetřovatelé považovali pro řídký provoz na slovenských silnicích
za vyloučené, že by byl stihl dát se svézt tam i zpět jako náhodný
spolucestující v autě.

– 57 –
 Alfons Hunyady, narozený 16. 12. 1915 v tehdy ještě maďarském
Komárom, cikánského původu, negramotný, živící se příležitostný-
mi pracemi, ale hlavně drobnými krádežemi, byl vedle jiných trestů
odsouzen v roce 1931 jako mladistvý a podruhé v roce 1935 naost-
ro pro znásilnění. V obou případech oběti spoutal drátem a řezal je
do prsů, aby mu byly po vůli. Druhá žena jen zázrakem nevykrvá-
cela. Hunyadyho alibi pro říjnovou noc, kdy kdosi umučil Marušku
Kubílkovou, bylo kuriózní. Strávil ji v šatlavě města Ivančice u Brna,
která však byla dle svědectví jiných arestantů volně přístupná: za
úplatek k ní půjčoval paklíč notorický, a proto věčně zavřený obec-
ní zloděj. Velitel četnické stanice to při hlavním líčení rozhořčeně
odmítl jako pomluvu a soudce ani prokurátor neriskovali z důvodů
veřejného zájmu proces s představitelem státní moci pro křivou
přísahu. Alfons H. byl až do roku 1941 v mezích daných politickými
poměry sledován, pak skončil spis zlověstným záznamem o vyřa-
zení z evidence obyvatel.
Mimořádně zajímavou se jevila tehdy i teď třetí z podezřelých
osob.
Jakub Malatínský, narozený 6. 4. 1905 v Mikulově, byl vinař-
ský synek, který to dotáhl na sklepmistra v proslulém valtickém
Křížovém. Jeho kariéra přes noc skončila v roce 1926, kdy ubodal
mladou manželku, kterou podezříval, patrně právem, z nevěry.
Mrtvé navíc odřízl oba prsy, což při přelíčení objasňoval nepříčet-
nou zuřivostí, že se jich směl dotýkat cizí muž. Prokurátor žádal
doživotí, ale soud se po závěrečné plamenné řeči zřejmě vynikají-
cího obhájce přiklonil k názoru, že obžalovaný jednal v pominutí
smyslů, a zůstal u patnácti let. Pro bezvadné chování a účinnou lí-
tost byl na jaře 1937 nejen propuštěn, ale i zaměstnán jako údržbář
soudní budovy. V den vraždy se jako jediný z podezřelých zdržoval
přímo v Brně, avšak jako pacient interní kliniky po operaci slepého
střeva. V inkriminované době byl už sice bez větších potíží a sdílel
pokoj s dementním pacientem, i v tomhle případě však odporovalo

– 58 –
logice, že by byl stihl opatřit si šaty, vytipovat mladou vdovu, o níž
se neprokázalo, že by ji byl znal, bestiálně ji zavraždit a vrátit se do
nemocniční postele bez poskvrny před půlnocí, kdy s ním mluvila
staniční sestra. Až předloni se odhodlal k návratu do rodného kraje,
kde mu dobrá doporučení pomohla opět ke sklepmistrovství.
Čtveřici možných pachatelů uzavíral Bruno Thaler, narozený
12. 8. 1913 v Jihlavě, německého původu, vyučený řezník, který
byl v roce 1935 psychiatricky léčen poté, co po opakované vivisekci
zvířat, páral například prasatům břicha dřív, než je usmrtil, vyhro-
žoval spoluzaměstnankyním, že i je zaživa vykuchá, udají‑li ho.
Jeho výpověď, že byl ve dnech vraždy v Rakousku jako příslušník
Henleinových úderek, které odtud operovaly proti Československu,
potvrdil razítkem sám župní vedoucí a po záboru země si to už
nikdo netroufl přezkoumávat.
– I Thaler byl pak jako Volksdeutsche vyňat z evidence českých
úřadů, končil Morava svůj referát.
– Prověřím si! komentoval to Buback lakonicky.
Pak se vzpřímeně opřel do svého rohu a setrval tak s otevřenýma
očima zbylé dlouhé čtyři hodiny, než se mezi vojenskými i civilními
náklaďáky promotali do Brna. Morava usilovně bojoval se spánkem,
protože právě před tímhle chlapem nechtěl projevit sebemenší sla-
bost. Skoro litoval, že z něho Buback netahá rozumy…

Tady, řekla osudem zkoušenému Zlíňanovi, – vemte si něco teplého.

Barbora Pospíchalová stála před otevřeným šatníkem a málem
ho zase s nějakou výmluvou zavřela, znovu se jí zdálo, že Jaroslava
zrádně odepisuje, ačkoli jí celou cestu, kdy na oplátku svěřila tomu
chudákovi vlastní osud a nezatajila ani Jindřicha, říkalo srdce, že
je všecko, jak má být. Host stál bez pohnutí vedle ní se zavazadlem
v ruce a vypadal rozpačitě, jako by četl její myšlenky. Pobídla ho
srdnatě, aby to měla aspoň rychle za sebou.
– Neupejpejte se, dala bych to stejně pryč!

– 59 –
 Běženec postavil kufr na zem, otevřel jej a začal se v něm ne-
pochopitelně přehrabovat. Při tom vypadla na koberec několikrát
složená zelená látka. Jak se rozvinula, poznala Barbora zachovalý
huberťák.
– Ale vždyť vy máte… hlesla zaraženě, pak ztratila řeč, když
v mužově ruce uviděla řemení.
Hned nato jí volnou dlaní udeřil mezi oči. Známý pokoj, dosud
zalitý poledním světlem, se jí rozprskl v barevný kaleidoskop.
Padala do skříně, pomalu klesala do hustě pověšených šatů, a pach
prášku proti molům ustoupil vůni Jaroslavovy kolínské.

Erwin Buback po českém policistovi nic nechtěl. Dojem, který mu

hned při prvním setkání zprostředkoval školní sešitek, se postu-
pem času prohloubil. Mladík byl schopný i snaživý, žádný div, že mu
Beran tak důvěřoval. Současně však byl přímo ukázkový exemplář
‚lotosového květu‘, jak nazývala Hilde až příliš otevřené a nezáludné
duše. Ten titul si od něho brzo vysloužila sama. V ústředí pražské
kriminálky, kde by je byl nejmíň očekával, našel takové povahy hned
dvě. Vedle adjunkta to byla i Beranova sekretářka, ten skoroportrét
mladé Hilde.
Když strnule trčel ve voze, jak činíval v přítomnosti občanů oku-
povaných zemí od začátku války, prusky vojácké držení budí samo
o sobě respekt! prolnul se mu obraz obou ženských tváří v jedinou,
nebyl schopen určit, kterou z nich svým vnitřním zrakem právě
vnímá. Stalo se mu to od Antverp poprvé a on si s tím nevěděl rady.
Posiluje tím neznámá dívka vzpomínku na milovanou ženu, anebo
v něm nevymazatelná památka Hilde probudila vztah, na jaký prv-
ně pomyslel až nedávno u baru Německého domu? Je vůbec možné
chápat tu zarážející podobu rysů i povah jinak než jako znamení
osudu?
Několik dnů nevěděl o dívce zhola nic, bránil se tomu sám, ne-
zjistil si ani ze štítku na dveřích, jak se jmenuje, ale snad právě proto

– 60 –
si do neznámé zakrátko volně dosadil mnohé, co mu odešlo s první
a jedinou skutečnou láskou. Přitom ji vlastně jen zběžně zahlédal
na okamžiky, kdy míjel věčně otevřené dveře Beranova předpokoje,
anebo jím procházel k jejímu šéfovi.
Osudovost shledával i v tom, že právě tak vídával kdysi na počát-
ku Hilde. Dcera majitelů drážďanské Schlosskonditorei měla jako
čerstvě vyučená cukrářka na starost zákulisí podniku, zatímco na
scéně oblíbené kavárny se pohybovali její rodiče a bratr. Buback
sem vodil své střídající se přítelkyně do chvíle, kdy za čerstvým
divem techniky, chladicím pultem značky Elektrolux, prošla plachá
bytost s velkýma očima, aby zjistila, které pamlsky nutno doplnit.
Kratičká událost, při níž se nic neudálo, obrátila jeho život naru-
by. V každé volné chvíli sem začal chodit sám, ale i tak byl zřídka od-
měněn tolik očekávaným výstupem. Měl pro ni připraven obdivný
pohled, který, jak zpovykaně věděl, při jeho zjevu dosud neselhal,
ale tady se míjel účinkem, protože nenalézal cíl: dívka ani jedinkrát
nezvedla oči nad sladké zboží.
Později se mu přiznala k malé lsti. Vídala ho skrze žaluzie výrob-
ní místnosti přicházet od samého počátku, takže znala jeho četné
společnice. Právě proto, že si ji na první pohled podmanil mužným
vzhledem i jemným chováním, rozhodla se pevně, že mu nevěnuje
jediný pohled, aby se jí nestal osudným. Bála se, že by skončila jako
další z jeho přechodných známostí.
Přesvědčil se pak, že to nebyla vypočítavost, ale pud sebezácho-
vy. Hilde jako by se byla narodila a vyrostla pro jediný velký vztah,
hodlala nabídnout všechen svůj cit jen jednou a provždy. Kdyby se
byla zmýlila, řekla mu brzo po svatbě, pukla by. Jak? nerozuměl. Jako
pukají zvony, drží i dál pohromadě, ale ztratí svůj zvuk a s ním i smysl.
Nezbylo mu než překročit vlastní stín a poprvé v životě vzít od-
povědnost za seznámení výhradně na sebe, kterému ženy dosud
nadbíhaly samy. Jediný dobový způsob považovaný za zdvořilý byl
ovšem i tím závaznější.

– 61 –
 „Vážená slečno Schäferová,“ napsal jí, „prosím o prominutí, že Vás
obtěžuji, budiž mi omluvou, že Vás alespoň od vidění znám, jsem
stálý host vašeho etablissementu, justiční koncipient Erwin Buback.
Dovoluji si tímto ve vší formě požádat Vaše ctěné rodiče i Vás, aby
mi bylo dovoleno pozvat Vás tuto neděli na čaj o páté v restauraci
Waldruhe. V případě laskavého souhlasu se pro Vás dostavím k pri-
vátnímu vchodu Schlosskonditorei o půl páté, v nejhlubší úctě…“
Když dostal opatrně souhlasný list Ludwiga Schäfera, o němž
se rodiče, jak se později dozvěděl, radili dva dny a dvě noci, přijel
s kyticí určenou matce a nechal drožku čekat, aby mohl zdvořile
pokonverzovat, což vzbudilo patřičný dojem. Hilde byla propuštěna
s ponaučením, aby byla doma nejpozději v půl osmé.
Potřeboval vlastně jen prvních deset minut. Než přinesli čaj, měl
možnost prohlédnout jejíma něžnýma očima do hloubi duše, a když
jej zamíchali, oslovil ji.
– Nevím, jak se to stalo, vzácná slečno, a vím, že je to proti
všem dobrým mravům, ale prostě vás miluji. Vlastně jsem ještě
nikdy v životě nikoho nemiloval a byl jsem už přesvědčen, že mi
chybí schopnost opravdového citu. Pak jsem vás uviděl a od toho
okamžiku znám, co je láska. Prosím vás snažně, abyste překonala
ostych i nedůvěru, jež ke mně dozajista chováte jako k neznámému
člověku. Vyslyšte mne, drahá slečno, jako muže, který poprvé pocítil
i vyslovil, že bez někoho nemůže žít. Co mi odpovíte?
Vybavoval si to teď v automobilu, který směřoval po vytlučené
silnici k Brnu, jako by se to stalo včera, a náhle si uvědomil, že by
mohl mladé Češce, kterou znal zhruba stejně dlouho jako tehdy
Hilde, říct bez rozpaků a bez přetvářky téměř stejná slova.
Co s tím? Má to učinit, ačkoli vše, ale naprosto všecko mluví pro-
ti? Tenkrát narazil na slabý a Hildiným souhlasem předem neúčinný
odpor otce, který se nesmyslně bál, že nápadníkovi jde spíš o kavár-
nu než o dceru, z té se pak stala, jak po tom vždycky toužila, učitelka
a tu voňavou oázu převzal na konci starých dobrých časů bratr, než

– 62 –
ji teď nejspíš skosily bomby. Dnes šlo mezi Čechy a Němci o věčný
krvavý konflikt Monteků s Kapulety… k tomu s hodně obstarožním
Romeem, ušklíbl se trpce.
Z přemýšlení ho vytrhl druhý lotosový květ, který celé hodiny
dřepěl vedle něho jak pařez. Po svém komickém zvyku si napřed
nesměle odkašlal, než ho oslovil.
– Jsme už na předměstí Brna, Herr Oberkriminalrat…
– No a?
– Přejete si napřed do hotelu?
Z pravítkového posezu ho pěkně bolely kosti, docela rád by se na
hodinku natáhl, ale věděl, že chce především přijít na jiné myšlenky.
– Ne. Dejme se rovnou do práce!

Seděl v houpacím křesle a pomalu přenášel své těžiště tam a zpět.

Dopředu. Dozadu. Dopředu. Dozadu. Pravidelný pohyb ho uklid-
ňoval, ale současně věděl dobře, že na víc zatím nemá. Ruce i nohy
jako by se zase změnily v břemena, ze kterých vyprchalo vše, co
z nich normálně dělalo součásti jeho živého těla, nebyl v nich cit
ani hmat, pouze VÁŽILY.
I jeho duch se plně soustřeďoval na oba povely, kolébající křes-
lem. Dozadu. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Ano, tak je to dobře, tak
je mu nejlíp! Nejvíc by si jistě odpočinul a nejrychleji obnovil síly,
kdyby se položil do manželské postele, kterou odtud při každém
záklonu zahlédal spojovacími dveřmi, ale byla příliš daleko. Takže
místo toho prostě takto dál. Dopředu. Dozadu. Dopředu. Dozadu.
Měl dojem, že se mu v mozku převaluje bílá pára jako v turecké
lázni, kterou rád navštěvoval, ta ho však občerstvovala, jak to, že tu
tak těžce spočívá a nezburcuje svaly? Jistě by ho poslechly, kdyby to
bylo nutné… aha, uvědomil si, vždyť není proč a kam spěchat. Řekla
mu přece SAMA, že tu dosud bydlí SAMA! Stejná slůvka s různým
obsahem ho pobavila, s chutí se znovu zhoupl. Dozadu. Dopředu.
Dozadu. Dopředu.

– 63 –
 K příjemnému pocitu, že mu tentokrát nehrozí žádné nebezpečí,
se připojilo blažené vědomí, že to dokázal ZAS. A zase BEZ VADY.
A nejen! Mezi tisíci si našel právě tuhle! Bylo správné, že ji oklamal,
neboť si to ZASLOUŽILA! Přiznala mu přece bez okolků, že je KURVA!
Její nový kanec se zítra podiví, jak mu ji tu připravil ke svatební noci.
S tou představou se mu vrátily síly tak nečekaně, že ho mohut-
ný zhup vymrštil z křesla. Málem si srazil vaz! vylekal se, až mu
zabušilo srdce, mohli ho tu najít v bezvědomí… setřásl úlek a vstal.
Nohy ho zase nesly. Z jiné perspektivy spatřil na stole i pod ním, co
vykonal, a pocítil pýchu.
ŽÁDNÁ BÍLÁ HOLUBICE!
ONA bude mít dneska z jeho hlášení radost.

Byli očekáváni všemi, kdo k tomu v Brně patřili. Šéf zdejší krimi-
nální služby Matulka vděčil za funkci usilovnému kolaborantství,
byl ve Vlajce, v Národním souručenství, v Lize proti bolševismu,
a nejspíš i udával, Beran ho Moravovi ráno na ostrově prezento-
val jako největší skvrnu na zbytku cti české kriminálky. Mohl si
dokonce dovolit neumět žblebtnout německy, šeptalo se, že se za
celou válku probojoval k třetí lekci. Morava tedy pro Bubacka a jeho
místní gestapácký protějšek překládal.
Brňák napřed podlézavě zbavil jakéhokoli podezření Bruna
Thalera, pro jeho velkoněmecký původ a, jak to nazval, prokázanou
patriotickou aktivitu mimo území Protektorátu v době vraždy švadle-
ny Kubílkové. Z konceptu ho úplně vyvedla Bubackova poznámka, že
se čin udál ještě za bývalé republiky a že si alibi osobně přezkoumá.
Moravu překvapilo, jak se oba Němci chovají ke svému zdejšímu spo-
jenci: s přezíravostí přímo urážlivou. Smrdí zrada i těm, kdo ji užívají?
Tomu člověku to muselo dojít, začal se potit a koktat, až koneč-
ně předal slovo svému zástupci Válovi, který taky nevypadal na
policajta ze staré školy. Z papírů, které viděl zřejmě poprvé, jim
škobrtavě přečetl zprávu o dvou dalších podezřelých z roku 1938.

– 64 –
 Josef Jurajda, toho času invalida, když při malování brněnské
radnice sletěl z vysokých štaflí, byl obcí zaměstnán jako noční hlí-
dač v budově pracovního úřadu. Na čtrnáctého února mu potvrzuje
alibi pouze manželka. Podle ní ten den jako obvykle prospal, zatím-
co ona myla nádobí v Grandu. O tom, kdy zahájil večerní obchůzku
pracáku, neexistuje přímé svědectví, každopádně ho tam potkaly
uklízečky v pět ráno příštího dne. Pánové z Prahy ho tu mohou
kdykoli vyslechnout.
Jakub Malatínský měl v den pražské vraždy náhradní volno,
o kterém zatím odmítá podat informaci, ale tvrdí, že by v krajní
nouzi prokázal nezvratné alibi. I jemu dalo Brno přes tamní policii
příkaz, aby se z místa působení nevzdaloval. Pokud si páni přejí,
může sem být neprodleně eskortován.
Moravu nadchlo, když Buback prohlásil, že hodlá zítra zajet na
zámek Celtice osobně. Pane Bože! bál se to zakřiknout, že bych
cestou uviděl mámu…?
Pokud jde o Alfonse Hunyadyho, končil Vála utíraje si kapesní-
kem zátylek, byl převzat do evidence říšského referátu pro rasové
otázky, takže další šetření není v kompetenci protektorátní policie,
která tedy nemůže pánům sloužit…
Když to dopřeložil, zeptal se Morava Bubacka, prověří‑li vedle
Thalerova i tento případ. Zarazilo ho, že se poprvé setkal s nechápa-
výma očima. Pak mu Němec řekl, aby i cikána klidně pustil z hlavy.
Tím byl program schůzky vyčerpán.
Matulka jej zjevně považoval za pouhou předehru, když přítom-
né mnohoslibně pozval na veselý večírek, který si pro ně dovolil
objednat právě v Grandhotelu. Beranova teorie, že tohle vyšetřo-
vání je pouze vějička, na niž má sednout celá česká policie, dostala
pro Moravu další trhlinu, když to Buback poměrně nezdvořile
odmítl, stanovil výslech Jurajdy na osmou hodinu ranní a odešel
s brněnským gestapákem.

– 65 –
 Morava odmítnout nemohl a ani nechtěl, průběh sezení ho ne-
uspokojil, a doufal, že z Matulky i Vály vytáhne další zajímavosti.
Záhy poznal, že i v tom měl Buback dobrý nos. Ti dva nevěděli víc,
než kolik jim zřejmě na stůl položili jejich lidé, které nepřizvali,
aby se mohli pyšnit cizím peřím. I jemu, ačkoliv prachobyčejnému
asistentíkovi, lezli nesnesitelně do zadku a on rychle pochopil, že
jim vládne skoro nepříčetný strach.
Co má s nimi ústředí za plány? zeptal se zdejší nejvyšší strážce
zákona, když spěšně dohltal moravské brabce, které v hotelu, sám
o sobě trestný čin, zajistil bez lístků, kdyby až sem dospěla fronta?
Nikdo v Brně ovšem nepochybuje, pospíchal ujistit Moravu tak dů-
razně, aby to proniklo až do Prahy, že Velkoněmecká říše zvítězí, ale
jak se zachovat v krátkém mezidobí, kdy by Vůdce ze strategických
důvodů uznal případně za vhodné frontu znovu dočasně zkrátit?
Počítá se třeba s tím, že brněnští pracovníci posílí svými zkuše-
nostmi Pražáky v boji s kriminálními elementy, které zneužívají
převratných událostí?
Jan Morava netušil, že dokáže být škodolibý. Rozuměl obyčejné
lidské bázni, která čišela z prolhaných frází, ale Matulkova pověst
i chování obou ho zatvrdily. Vlastně, sdělil jim, se dal pan policejní
president Rajner v únoru v jeho přítomnosti na gestapu slyšet, že
celý protektorátní aparát za jakýchkoli okolností věrně vytrvá tam,
kde působí. Standartenführer Meckerle na to odvětil, že Říše nic
jiného neočekává.
No ne! zhrozil se přitom, odkdy umím tak vhrdlolhát? To se při
tom ani nečervenám? Zřejmě ne, protože Matulka i jeho nohsled
Vála, který se ho ukazoval být hoden, blábolili o překot, že takovou
důvěru nezklamou. Může jim ale pan adjunkt naznačit, jak by se
měli konkrétně chovat v případě, že Brno, chraň bůh, že by to če-
kali, ale čistě teoreticky! obsadí bolševici? S Američany lze asi sotva
počítat, nebo snad má kolega od pramene jiné zprávy?

– 66 –
 Ó ne, potvrdil jim nelítostně, dojde‑li k vývoji, který právě sami
naznačili, přijdou sem s určitostí Rusové. Nadřízená místa očeká-
vají, že všichni funkcionáři policie zůstanou na svých postech, aby
obnovili chod veřejného života a zajistili bezpečnost obyvatelstva
právě proti jimi zmíněným elementům.
Ale jak reagovat, vyhřezla teď z Vály celá jejich panika, na možná
udání, že byli nástroji okupačního režimu? Kdo jim potvrdí, že jen
plnili rozkazy ústředí, když se mezi ně položí fronta? Nemají raději
předat funkce hned lidem méně exponovaným a přesunout se do
Prahy, než se sem vrátí, aby byli znovu plně k dispozici obnovené
protektorátní moci? Morava s nimi ztratil veškeré slitování.
Jsou přece kriminalisté jako jejich pražští kolegové, řekl už stro-
ze, a on nezná v Praze nikoho z nich, kdo by měl podobné myšlenky.
Pokud tu sloužili obecnému pořádku, jak bylo jejich jedinou povin-
ností, a nevyvíjeli na svou pěst mimoslužební politické aktivity, ne-
mají se přece čeho bát, kriminální policii potřebuje každý režim. Ale
teď ať ho laskavě omluví, měl dnes a bude mít i zítra fůru práce, aby
došetřil, co nevyšetřili jejich podřízení, rád by se trochu prospal.
Nechal je tam s jejich nedopitými číšemi i nezaplašitelnými oba-
vami a dostal se hladce do hotelu tmavými liduprázdnými ulicemi,
které za léta v Praze dost pozapomněl. Než zazvonil na vrátného,
zastavil se a zaposlouchal. Ne, nepřeslechl se, bezvětrný chlad čeři-
lo slabé, ale rozpoznatelné hřmění, sláblo, sílilo a přelévalo se jako
kdysi aprílová hromobití nad jižní Moravou.
Fronta, pochopil. Tak blízko jsou!
Pak už myslel jenom na svou vzdálenou milou, protože to bylo
po třech nedělích jejich lásky poprvé, kdy usínal bez ní.

Muž z brněnského gestapa potvrdil Bubackovi ze všeho nejdřív, že

může na dva z podezřelých směle zapomenout. Bylo‑li alibi Bruna
Thalera z roku 1938 víc než problematické, měl pro letošní 14. únor
naprosto neprůstřelné: sloužil jako příslušník strážního komanda

– 67 –
v koncentračním táboře Buchenwald a tento rok ještě nebyl na
propustce. Do jiného, momentálně nezjistitelného, lágru odešel už
před třemi lety v transportu moravských cikánů Alfons Hunyady
s průvodkou Parazit.
Ze všeho, co se k němu kdy doneslo, nepředpokládal Buback, že
by se byl dotyčný do Brna vrátil. Tajemstvím zastřený osud Cikánů
a Židů vnímal víc a víc jako černé světlo režimu. Připomněl si otáz-
ku Beranova adjunkta a utvrdil se v předchozím dojmu: ten mladík
žije pouze pro svůj obor, jinak spíš mimo čas a prostor, což musí
na pražské policii vědět déle a líp než on. Byli by blázni a ještě spíš
nezodpovědní dobrodruzi, kdyby ho zapojili do ilegálních příprav
odbojových aktivit proti dosud plně výkonné německé represivní
moci.
Pozvání brněnských pohlavárů odmítl Buback hlavně proto, že
byli jinak neužiteční. Z každé jejich věty kapalo, že jsou nacističtější
než skalní nacisté. V případě povstání zlikvidují odbojáři v protek-
torátní policii především tyhle dva primitivní přisluhovače.
Vypil se svým kolegou a soukmenovcem ve zdejším německém
kasinu dvě překvapivě dobré whisky a vydržel hodinu rozmlou-
vat o ničem. Komické! napadlo ho, jak od jisté doby, přesně ře-
čeno od konce Stalingradu, ale nejpozději od vylodění Spojenců
v Normandii, ztratily podobné rozhovory jakýkoli obsah. Za jistých
okolností mohla být nebezpečná i sarkastická zmínka o počasí jako
narážka na časté výmluvy Vrchního velitelství branné moci. Situace
na frontách byla už vůbec tabu.
Vyčerpali, co se dalo říct o vraždě baronky von Pommeren,
klábosili pak o moravském víně, které Buback z mládí neznal,
a dali si vzájemně pokoj, když se jim podařilo současně zívnout.
Oberkriminalrat zdvořile odmítl doprovod, a když došel k hotelu,
rozhodl se prodloužit procházku. Proti tmavému nebi se docela
nablízku zvedala ještě temnější silueta poměrně strmého vršku. Už
dlouho postrádal pohyb, vyšlápl si tedy ostrým krokem do svahu.

– 68 –
 Za pár minut mu leželo město u nohou, zatemněné, nepřátelské
a neznámé, ačkoli druhé největší v zemi, kde se narodil. Kam vlastně
patří Němec z neexistujícího Československa? Notabene z Prahy?
Notabene dvojjazyčný jako je dvouocasý český lev…?
Erwin Buback se narodil z  pražsky smíšeného manželství,
v němž dominovala matka, takže vychodil českou obecnou. Pak ta
silná žena zemřela a otec, pojišťovací úředník, se podruhé oženil
se zámožnou Němkou z Karlsbadu, kde pobýval na léčení. Tam syn
vychodil německé gymnázium a na práva byl poslán do Drážďan,
rodiče, kteří se nedočkali dalších potomků, ho chtěli upevnit v jed-
né, jim společné národnosti.
V nádherném městě na Labi pak našel Hilde a už tam zůstal až do
vypuknutí války. Brzy si vysloužil první ostruhy v oboru, po němž sice
nikdy dřív netoužil, ale který se mu stal spolehlivou základnou v le-
tech hospodářských i politických otřesů. I kriminální policie byla pak
samozřejmě řízena nacisty, ti však pochopili, že mají‑li se spolehnout
na správní i trestní aparát, musí v něm nechat pracovat odborníky.
To zdaleka neznamenalo, že by byli kriminalisté nacistům odpo-
rovali, i Buback cítil obdiv k razanci, s jakou v krátké době zavedli
v rozvráceném Německu pořádek. I on uvítal Vůdce jako obnovitele
německé cti, poplivané versailleským diktátem, ale jeho loajalita
měla daleko k fanatismu pracovníků jiných složek říšské moci. Byl
Němec, toť vše!
On, jeho mladá žena, jejich rodiče i známí zaníceně souhlasili
s  Vůdcovým rozhodnutím vrátit vzkříšenému národu zcizená
území. Bouřlivě pozdravovali připojení Rakouska. Erwina hluboce
potěšilo, když se do lůna Velkoněmecké říše vrátily jeho Čechy. Zažil
opojnou noc pochodní v osvobozeném Karlsbadu a zaslzel dojetím,
když prapor nového Německa zavlál i nad rodnou Prahou. Oslavoval
s kolegy blesková vítězství v Polsku i na západě. Opojen radostí
i pitím řekl jednou Hilde, že mu Adolf Hitler připadá jako antický
bůh lovu, který zavěšuje na oštěp další a další čerstvě složené kusy.

– 69 –
 Pokud ho dřív odpuzovaly nově vzniklé bezpečnostní složky
svou na odiv stavěnou brutalitou, chápal teď připojení svého úřadu
k nim jako nutné zlo, nezbytné semknutí všech sil bojujícího kmene.
Odvelen do Francie, Holandska a Belgie, aby zajišťoval řádné sou-
žití soukmenovců na obsazených územích, věnoval se nadále své
původní profesi. Lecčemus se divil, leccos nazíral v duchu kriticky,
ale za všechno dohromady cítil přímo osobní odpovědnost.
První neklid zažil oné červnové neděle roku 1941, která spolu
s útokem proti Sovětskému svazu přinesla i první nedorozumění
s Hilde. Když chtěl vědět, proč se jako obvykle nepřipojuje k do-
mácí oslavě, přinesla Heidinu učebnici zeměpisu a rozevřela mapu
Evropy s Asií. Flíček Německa sousedil s obrovskou plachtou Ruska.
Ovládl podráždění a jen mírně jí vytkl, že je pořád spíš cukrářka než
učitelka, když nezná kartografické zkreslení a především nerespek-
tuje mnohem důležitější faktory, než je pouhé území.
Válka ho pak zřídka kdy pouštěla domů, kde se snažil dosyta
nalokat Hildiny i Heidiny přítomnosti, nebylo tedy nelogické, že se
drželi soukromých témat. Nemohlo mu ovšem uniknout, že se jeho
žena ostatním vyhýbá až křečovitě. Když se jí to jednou nezdařilo,
došlo mezi nimi k jedinému divokému sporu jejich života.
Nejspíš proto, že potřeboval přesvědčit sebe, vinil se dnes, začal
jí před rokem na procházce mezi franckými vinohrady přednášet
právě zrozenou myšlenku, že Vůdce ústupem na všech frontách
smršťuje národ v pružinu, která pak naráz odhodí Spojence do
Atlantiku, Severního a Středozemního moře i za Ural. Hilde se ho
nečekaně zeptala, zda se Vůdce svému národu už dávno neodci-
zil. Jak vůbec může, jak se odvažuje, křičel na ni dokonce, protože
široko daleko se táhly jen nízké závěsy rév a nikde ani človíčka,
propůjčit hlas tak nízké pochybnosti ve chvíli, kdy jenom jednotná
a ocelová vůle všech Němců je schopna účinně čelit nepřátelům,
naštěstí ideově tak nejednotným.

– 70 –
 Bezpočtukrát si pak vybavil tu scénu, viděl barvy, cítil vůně,
slyšel Hilde i sebe, a k výčitce, že hádkou zmařil jejich poslední
společný den, se přidávalo sílící podezření, zda snad přece jen
neměla pravdu. Co vlastně zbylo z představ a slibů, které okřídlily
Němce tak, že se téměř jako jeden muž pozvedli skoro proti celému
světu? A i kdyby, i kdyby… musel připustit, že se mu to jeví bohužel
čím dál míň pravděpodobné, kdyby jakási ďábelská zbraň skutečně
dokázala zvrátit poměr sil, co z těch snů se dá ještě uskutečnit?
Ano, rozbitá města postaví poražení, kteří nadto odstoupí vítě-
zům náhradou za nesmírné výdaje a škody svá špatně spravovaná
a řídce obydlená východní území, ale bude ještě možné obnovit
základní hodnoty lidství, které vzaly za své v letech obecného za-
bíjení? A může mu i za nejpříznivějšího vývoje a s nejvyšší přízní
hvězd někdy někdo i jen částečně nahradit jeho Hilde a Heidi?
Jako kriminalista znal klasický nepoměr mezi motivem vraždy
a ziskem z ní. Ale až této noci, kdy stoupal na jakýsi kopec ve měs-
tě, které bude asi zanedlouho jásat, že se zbavilo okupantů, vždyť
dobře vnímal vzdálenou kanonádu a zažil párkrát, jak střelhbitě
se umí přiblížit! si připustil otřesné srovnání: nepřinášejí snad
světová jatka Vůdci Němců, který je rozpoutal, podobně zvrácené
uspokojení jako neznámému vrahovi ty řeznické porážky žen?
Zamrazilo ho. Ať se ke všemu nenastydnu! polekal se banálně
a vyhrnul si límec gabardénového pláště, kterému dával odjakživa
přednost před gestapáckými kožeňáky. Tuhle zimu už bezmála
přečkal bez své strašidelné rýmy, která ho měnila ve směšnou po-
stavičku, Táto, ty troubíš jak slon… Chlad se mu však dál rozlézal
po celém těle, určitě má husí kůži! Pak ho napadlo proč.
Předchozí nehoráznou myšlenkou se rázem vřadil mezi nejtěžší
zločince, které jeho kolegové z ostatních pater v Bredovské posílali
napřed do sklepa a odtamtud po krátkém procesu do transportů
nebo rovnou na starou vojenskou střelnici v severním pražském
předměstí. Představil si, jak by reagoval Meckerle, kdyby ji pronesl

– 71 –
nahlas. Pokud mezi čtyřma očima, odkomandoval by ho možná do
cvokárny, stát se to na velitelské poradě, asi by ho na místě odpráskl.
A přece: ledový závan nezpůsobil strach, tím Buback nikdy moc
netrpěl a nadto byl příliš zkušený, ano! mazaný, než aby sám naběhl
na kopí. Vyděsilo ho, že se v sobě poprvé nevyznal. Co je vlastně
zač, když ho může po letech víry zničehonic napadnout podezření,
jdoucí tak neskonale daleko za hranici Hildiny loňské otázky? Je
sprostý zrádce? Zbabělý poraženec? Oběť nepřátelské propagandy?
Anebo… anebo jen pozdě objevil dějinnou chybu, kterou pomohl
způsobit, a trne teď o svůj i národní osud?
Poslední vysvětlení se vnucovalo jako morálně nejosprave-
dlnitelnější, ale: jaký rozdíl byl pak ještě mezi ním a bezpočtem
neznámých spoluobčanů, kteří, jak věděl z  jiných referátů
Reichssicherheitshauptamtu a stále častěji i z novin a plakátů,
pykali za mnohem mírnější úvahy v trestných rotách, věznicích,
lágrech i na popravištích?
Vytrhl ho podivný rytmický zvuk, který vystřídal vzdálenou dě-
lostřelbu. Současně musel zastavit, cesta tu končila před uzavřenou
bránou v mohutné zdi. Místní gestapák mu předtím připomněl
existenci brněnského hradu, který sloužíval jako proslulé politické
vězení zašlé monarchie. Proti dnešku vlastně komfort, ušklíbl se
zdejší kolega, Vídeň s nimi zacházela v rukavičkách a podle toho
taky dopadla!
Pak rozpoznal šustění loňských listů, přerývaný dech a dvou-
hlasý český šepot.
– Miluj mě! Ano! Miluj mě! Ano ano ano!
Neuvěřitelné! studená noc, kluzký svah, pár metrů odtud ponu-
ré kobky, na doslech hromadná smrt a v tom všem se dvě křehké
lidské bytosti pronikají v lásce. A to je naděje! věčně nový začátek
opravující i největší zvěrstva dějin.
Zatoužil se ho dočkat. A tvář, kterou přitom viděl jeho vnitřní
zrak, patřila pražské dívce s hnědýma očima.

– 72 –
Našel ve spíži tucet malých sklenek sádla, zřejmě zavařovala jednot-
livé měsíční příděly, a hrnec čočkové polévky, kupodivu s velkým
kusem uzeného, kterou ohřál na bubínkových kamnech, stačilo je
prošťourat. Objevil i láhev bezinkového vína. Dopřál si hody při-
pravené pro jiného s gustem sám. U kamen ležela zásoba polen,
v obytné kuchyni bylo zanedlouho skoro vedro. Svou kořist ve vos-
kovaném papíru opatrně uložil k smotanému řemení do splasklého
kufru a ten raději postavil do chladné předsíně.
Bledé tělo na jídelním stole se začalo znovu ohřívat. Dotkl se
kůže na rameni. Byla drsně suchá. Mrtví se nepotí! zjistil překvape-
ně. Zato jeho košile byla po jídle pořádně vlhká a víno mu roztopilo
tváře. Ale do ložnice, kde muselo být určitě příjemněji, přesto nešel.
Měl prvně možnost prohlédnout si pořádně a v klidu, co učinil.
MÉ DÍLO!
Byl spokojen, že konečně vymyslel, jak začínat. Choval se jako
idiot a šíleně riskoval, když ty dvě první nejdřív smrtelně vyděsil.
Ta v Brně se tenkrát proměnila ve zvíře zápasící o život, tak tak ji
zmohl. U druhé ho zřejmě zachránilo, že HO UZNALA a odevzdala se
mu, jiná ho mohla v pudu sebezáchovy pěkně dorasovat. Rozsvítilo
se mu, když to doma probíral kolem dokola, a proto se rozhodl
získávat propříště napřed jejich důvěru.
Dnešek mu dal za pravdu. Omráčil ji tak přesně, že mohl beze
spěchu připravit, co bylo TŘEBA. Přišla k sobě až na stole, obnažená,
přelepená i přikurtovaná, včas, aby mohla sledovat, co se s ní děje.
Zachoval stejný postup a byl spokojen, že s tím měl mnohem míň
práce než posledně na nábřeží. Bylo slyšet jen slabé skučení a škuby
těla nebránily, aby provedl všecky řezy, jak měl. Držela překvapivě
dlouho, zdálo se mu, že až do okamžiku, kdy jí vyřízl TO.
Odložil znovu rukavice a dotýkal se jí i na dalších místech, aby
pak týmž prstem zkoušel na sobě, jestli se pocit různí. Nezdálo se
mu. Tím víc ho překvapily její vlasy. Držel ji za ně, že byly dlouhé,
když se hroutila do skříně, tekly mu dlaněmi, když ji uvazoval kolem

– 73 –
desky stolu, pořád to byly vlasy. Jak se jimi probíral teď, nešly od
sebe, připomínaly mu koudel, jíž čistíval zaolejované nářadí. Takže
učinil nový objev:
VLASY UMÍRAJÍ PRVNÍ.
Prohlédl si dál zblízka prsty, aby si potvrdil, co věděl ještě z ma-
ďarského tažení:
NEHTY A VOUSY ŽIJÍ NEJDÉLE.
Pomáhal přece tenkrát pohřbívat vojáčka, který se stačil poprvé
ochlupit, než k jeho rakvi dodali z týlu zatoulané víko. Nadzvedl teď
naříznutou hlavu a uspokojen pokývl: nad horním rtem černovlasé
ženy zřetelně vyrážel knírek.
Pak si náhle řekl, pro dnešek dost a nejvyšší čas nastoupit zpá-
teční cestu. Natáhl opět rukavice, které odložil, jen pokud se dotýkal
jí, převlékl se, prozkoumal pečlivě, zda nezanechal jinou zrádnou
stopu, oblékl hubertus a z náhlého popudu naládoval nakonec sá-
lající bubínek poleny, až nešel zavřít. Ať se ta ZKAŽENOST pořádně
ZKAZÍ, než k ní dorazí její amant!
Ucho na dveřích slyšelo jen ticho schodiště, prázdná byla i krátká
ulice, když do ní opatrně vyhlédl. Prošel jí, aniž koho potkal. Přesto
ho neopouštěla znepokojivá myšlenka, že cosi zanedbal. Vzpomněl
si až před Hlavním nádražím: domovník! Chtěl přece ještě dnes-
ka před odjezdem vyřídit toho domovníka. Ale bylo dosud světlo
a noční vlaky teď často nevyjely. Ostatně ten člověk ho nemůže
poznat, dokud ho k němu nepřivedou! Hlavní je proto alibi, nesmí
na něho padnout ani stínek podezření.
Nádražní rozhlas v hale dunivě mlel výstrahu, jak se chovat
při útoku ‚kotlářů‘, spojeneckých letců, kteří v nízkém letu párali
palubními kulomety lokomotivy na tratích Protektorátu. Znal ji
nazpaměť, usedal vždy do posledního vagónu a hlavně: věřil jí, že
ho ochrání.
V  zatemněném kupé četl v  novinách o  potopených brit-
ských bruttoregistrotunách, sestřelených amerických letadlech

– 74 –
a  zničených bolševických tancích, ale pouštěl to hned z hlavy.
Představoval si, co pozítří napíšou O NĚM.

Někdejší malíř pokojů a nyní noční hlídač Josef Jurajda byl samot-
ným Válou dovezen po ránu rovnou z peřin, měl na dnešek vol-
nou noc. Ano prosím, manželka jela včera do Olomouce, blekotal,
přivézt dceru s vnoučaty, vypadá to, že o město se bude bojovat,
mají tam nízký domek a mělký sklep. Ne prosím, on nejel, dospává,
jak jen může, věčné resty. Ano prosím, čtrnáctý únor byl pro něho
normální den jako většina v roce, vrátil se ráno v šest, prospal do
večera a v osm nastoupil zas. Ne prosím, přísahat na to nemůže, léta
si připadá jak v kolovrátku, jedna noc jako druhá a o dnech ví ještě
míň, ale manželka si pamatuje, že ten den bombardovali Prahu, a on
se to dozvěděl večer od ní. Prosím ano, vzpomíná si, že mu to říkala,
když ho budila do služby, dozvídá se tak skoro všecko s křížkem po
funuse. Prosím ne, koho by byl v budově potkal? přichází, když jsou
všichni dávno pryč, až k ránu dojdou ty pucbáby.
Morava vyčerpal otázky a pohlédl na Bubacka. Němec zavrtěl
hlavou. Patrně se taky divil, jak mohl tenhle naducaný strejda s oči-
ma králíka a lícními torbami křečka před deseti lety bodat svázané
prostitutky špendlíkem do prsou a přitom onanovat. Ale vlastně
proč by se podivoval, má neskonale delší praxi než on, který přesto
stačil objevit, že se vraždař do nejdelší smrti divit nepřestane, takže
se už ani nediví!
Každopádně si zapsal, že ten polovzdělaný sadista ve výslužbě
mluví nejspisovnější češtinou. Jako většina Moraváků, zalichotil si,
a hned ho napadlo, co říkal domovník z vltavského nábřeží o muži,
který rozřezal nebohou baronku z Pommeren. Jasně! Byl rodák!
To ho nešlechtilo, ale zužovalo okruh možných pachatelů ze sedmi
milionů na tři…
Uvědomil si, že Bubackovi poznávací znamení jazyka nutně uni-
ká, ale nechal si to pro sebe, než se uradí s Beranem. Vyfotil hlídače

– 75 –
pro pražského domovníka z anfasu i z obou profilů a doporučil
Válovi, aby ho zatím propustil do postele. Pak vyjeli k jihu.
Sedl si rovnou vedle Němce a zeptal se ho, má‑li zájem na urči-
té trase. Ne, dozvěděl se, a položil druhou otázku, chce‑li se Herr
Oberkriminalrat cestou naobědvat. Když Buback přikývl, osmělil
se mu dokonce navrhnout místo: je tam na přímém směru slušná
hospoda, dorazí k ní kolem poledne, a on by se v tom čase, s dovo-
lením, krátce zastavil u matky.
Prvně, co ho znal, projevil Němec cosi jako lidský zájem. Morava
mu tedy stručně vyložil, že pochází, nomen omen, z Moravy, přesněji
z někdejšího moravsko‑rakouského pomezí, k němuž směřují, však
proto mluví od dětství obstojnou němčinou! že otec dávno zemřel
a matka žije sama v rodinné kovárně, kterou propachtovala, když
on, jediný synek, zběhl na studia práv a sestra si vzala svého vikáře.
Jeho pak potrestal zákaz českých vysokých škol, takže skončil jako
nedouk u policie.
Stačí mu hodina? optal se nato Buback telegraficky a kriminální
adjunkt si to bez tužky zapsal do paměti jako dluh, který se vrací,
i když je věřitelem nacista.
Už zas mlčky, protože i jejich řidič Litera, Beranův oblíbenec,
byl dnes nemluvnější než obvykle, se pak vlekli po úzkých okres-
kách, neschopných pojmout dvojí provoz: jarní a válečný. Jak jen
to šlo, předjížděli vozy s hnojem i polní kuchyně, sami nepřetržitě
předjížděni divoce troubícími štábními auty a kurýry na těžkých
motorkách. Za Rakvicemi se znenadání vynořili lamželezové s od-
znaky obávaného německého polního četnictva, které Moravovi
připomínaly plechová plivátka. Průkazy protektorátní policie vyvo-
laly úsměšek, už obraceli auto zpátky, když spolucestující prokázal
svou užitečnost.
Pane! uznal Morava v duchu při pohledu, jak se ti tři loupežníci
na obrátku proměnili v ovečky, tenhle Buback je tedy o moc větší
pán nežli Beran…

– 76 –
 Válka teď zcela vytlačila z vozovky jaro, každou chvíli prozra-
zovaly hluboké koleje v ornici vedoucí k blízkým lesíkům, že je tu
všude napěchováno obrovské množství vojenské techniky. Při po-
hledu na rychle rašící stromy projelo Moravovi myslí, že tu možná
dřív než pupence vybuchnou granáty, a pojal ho strach o matku.
Hostinec na návsi našli zamčený. Bezzubý děda, kterého Morava
nepoznal, jim vyšišlal, že hospodský ujel s rodinou do Brna. Než se kri-
minálnímu adjunktovi stačilo sevřít srdce, dopustil se Němec dalšího
dobrého skutku, když suše poznamenal, že vůbec nemá hlad a rád se
projde na čerstvém vzduchu. Byl mu za to vysloveně vděčný. Vysadili
ho a Litera podle návodu prokličkovával rozbahněnými uličkami ke
kovárně. Pachtýř právě doklepával podkovu a matka držela koně.
– Jeníčku! vykřikla blaženě a opatrně stavěla kopyto na udusa-
nou půdu, – no ne! No ne! No ne!!
Opakovala to pak ještě mnohokrát v  parádní jizbě, když jí
o překot vyprávěl, zatímco řidič polykal v kuchyni šťafalce chleba
se slaninou a mocně zapíjel šípkovým čajem, že sa zamiloval do
nejhodnější děvčice pod slunkem a chce si ju vzať za robu, pročež
si mamičku hodlá co nejdřív odvézt do Prahy, aby si s Jitkou mohli
při své práci dovolit vnúčata.

Čím déle trvala jejich jízda krajem, proměňujícím se v gigantické

polní ležení, tím víc se Erwin Buback za svou noční depresi styděl.
Obličeje důstojníků i vojáků na korbách nákladních aut i na seda-
dlech štábních ‚küblů‘ sice nehořely nadšením, ale takové bývají ve
všech armádách světa tváře lidí, vykonávajících řadu let úmorné vá-
lečné řemeslo. Na druhé straně v nich rozhodně nečetl malomyslnost,
ani únavu ne, vypadali odpočatě a vyzařovalo z nich klidné odhodlání
i potřebná důvěra, že právě oni konečně zas uspějí a navíc přežijí.
Všiml si toho úkazu už v Normandii, ve Flandrech a naposled
před ardenskou protiofenzivou, jejíž přípravu stačil zažít. Vzdor
ústupu na všech evropských bojištích stačilo, aby se někde

– 77 –
schylovalo třeba jen k dílčímu úderu, a nálada vojska se ze dne
na den proměnila k nepoznání. Pohyb vpřed, poznal Buback, léčil,
byťsi jen několikadenní, stačil vrátit německým vojákům zásobu
morálních i fyzických sil pro další měsíce defenzivy.
Neznal ovšem plány generálního štábu a nerozuměl vojančině,
hodnost majora respektive sturmbannführera mu propůjčili, aby
mohl líp uplatnit svou autoritu, netroufal si proto uhadovat, co se
tu vlastně chystá. Členitý terén, jehož jižní svahy pokrývaly povět-
šině vinice, se jistě hodil k vybudování nové hlavní obranné linie,
ale velký počet tanků, i když je prozrazovaly jen otisky v rozmoklé
půdě, opravňoval k domněnce, že by právě v tomto prostoru mohlo
dojít k dávno ohlašovanému obratu.
Na německých duších ležela dosud jako strašná noční můra
nečekaná a k tomu tak zdrcující porážka Paulusovy Šesté armá-
dy u Stalingradu i úspěšná invaze ve Francii. Odčinit ji mohlo jen
srovnatelně grandiózní vítězství. Standartenführer Meckerle, který
měl výtečné konexe k Vůdcovu hlavnímu stanu, naznačil nedávno
nezastřeně, že poslední ústup z Východního Pruska, který se mohl
jevit místy jako bezhlavý a dovolil Rusovi vstoupit na prastará říš-
ská území, je součástí nejvelkolepější pasti v dějinách válečnictví.
Žádná stará pohádka, žádná fáma, pánové! Ne jedna armáda, ale
nejmíň dvě armádní uskupení bolševiků, čítající půldruha milionu
mužů, se uvaří v gigantickém kotli v jeden boršč! Ten dal dokonce
v důstojnické jídelně pražského gestapa servírovat, a jeho temně
rudá barva působila velmi názorně i povzbudivě.
Během nedlouhé procházky po návsi hnízda, jehož jméno se mu
ihned vykouřilo z paměti, projela kolem něho mohutná dělostře-
lecká kolona, kterou cestou nepředjeli, takže se musela přesunovat
z jiného směru. Těžké tahače a délka přívěsů prozrazovaly, že pod
plachtami s ochranným zbarvením jedou do postavení houfnice.
Jejich bubnová palba zahajovala přece každý velký útok! Znovu si
vyčetl včerejší slabost.

– 78 –
 Může být, že se při hodnocení nejvyššího velitele nemýlila Hilde,
a dokonce ani on ve svém strašném podezření ne. Mění to však něco
na skutečnosti, že se v této krvavé válce rozhoduje o dalším osudu
německého národa na řadu pokolení, ano, zřejmě o jeho bytí nebo
nebytí? A pokud jsou Hildina i jeho domněnka pravdivé a nejvyšší
Němec selhal, nemusí všichni ostatní tím víc napnout síly, aby zabrá-
nili ještě horší porážce a dosáhli tentokrát aspoň čestného míru??
Ještě loni odsoudil spolu se všemi, které znal i neznal, atentát na
Vůdce jako zrůdný čin zrádců ve službách nepřítele. Nebyli však pa-
chatelé nakonec přece jenom vlastenci, které přepadla pochybnost
podobně jako Hilde a jeho? Je‑li tomu tak, nezůstanou jistě jediní.
Nemýlí‑li se, riskují právě další stateční, že budou také, jak prý
referoval Meckerle v nejužším kruhu, pověšeni na řeznické háky
a k tomu na tenké struně, aby umírali v hanbě a dlouho.
Erwin Buback nevěřil, že by někdo podobný tajně působil v řa-
dách gestapa. Ani mezi jeho lidmi nezbyl skutečný kriminalista,
přicházeli rovnou z učilišť SS s politickým úkolem, který spatřovali
hlavně ve vyrážení zubů pravým či domnělým odbojářům, vždyť
drobné přestupky soukmenovců se dávno nevyšetřovaly, kdo chtěl,
mohl zabíjet legálně a být za to ještě povyšován.
Stejně dobře věděl, že se sotva vynoří někdo z jiných policejních
či vojenských složek, aby ho vyzval k ilegální spolupráci na díle ná-
rodní spásy, vždyť by ho on sám musel považovat za provokatéra
a pro jistotu snad i udat! Ta představa byla tím nesnesitelnější, že
pravděpodobná; mnozí mohli mít zájem o pravý stav jeho nitra, pro-
tože měli za úkol zneškodňovat právě nositele škodlivých myšlenek.
Zbývalo tedy prakticky jediné: podporovat poslední sílu, slibující,
že Německo nebude na hlavu poraženo dřív, než se naplní naděje,
jakou právě někteří vysocí důstojníci nabídli tragicky nezdařeným
pokusem odstranit zlého ducha. Podpořit právě tuto armádu,
kterou teď pozoroval a obdivoval, jak nezlomena táhne do možná
rozhodující bitvy.

– 79 –
 Úvaha se promítla i na jeho chování k oběma Čechům. V duchu
připustil, že i pro ně může Hitler ztělesňovat všechny Němce. Ten
mylný dojem nechtěl náhle dál podporovat. A tak k vlastnímu
překvapení přijal i dar, který mu přivezli, v bělostném ubrousku
zabalený chléb se špekem. I při jídle a po něm sice dál udržoval
odstup, aby nevzbudil podezření, ale uměl dovedně zúročit, že
se mu Beranův asistent cítí zavázán, a proto rád nerad vystupuje
ze své ulity. Mladík mu dokonce uznal za nutné vysvětlit, že chtěl
s matkou mluvit, aby jí oznámil úmysl oženit se.
Buback udržoval tok rozhovoru bez podezřelých otázek, vzdor
své povaze nemohl být mladý muž, pracující tak dobře v náročném
oboru, padlý na hlavu, jistě počítal s tím, že zájem styčného dů-
stojníka gestapa nekončí u zvrhlého vraha. I tak vypověděl mnohé
o české mentalitě, která se během okupace silně změnila.
Pak se začalo opakovat jisté ženské jméno a Buback se zpož-
děním pochopil, že patří bytosti, na kterou v posledních hodinách
myslel častěji než na Hilde…

Rozhovor s matkou Moravu uklidnil. Léta se nedokázal vyrovnat

s tím, že zmařil její sen uchovat i pro příští generace rodinné ře-
meslo. Jezdil k ní horlivě na Vánoce, Velikonoce, na Dušičky, na její
i otcovy narozeniny a ovšem i na každé výročí jeho skonu, ale nikdy
nepocítil úlevu, naopak, rmoutil ho každý náznak, že se tu jeho vi-
nou matka už necítí doma.
Pachtýř byl velice slušný člověk, vážil si zavedené živnosti a do-
hledal i na chování svých lidí vůči matce. Ta nadále obývala nejlepší
část domu a měla se určitě líp, než kdyby tu byl býval s neláskou
koval on, ale její lítost byla prostě silnější. Až dneska se stal zázrak.
Když pod bičem času spěšně dovyprávěl o Jitce, lekl se napřed mat-
činých slz. Začne ke všemu žárlit? Ale ona ho v zápětí objala a řekla,
že ji učinil nevýslovně šťastnou.

– 80 –
 Pod střechou rodné kovárny kul tedy železo dál a navrhl matce,
aby se alespoň na čas přestěhovala do Prahy, může bydlet v jeho
svobodárně, když on bývá stejně u Jitky, pozná se s ní a zbaví je
oba starostí o její osud tady, kde se zřetelně schyluje k bojování. I to
svatosvatě slíbila a při loučení mu dala pro Jitku parádní, hedvábím
vyšívaný šátek po babičce, který sama nosívala do kostela.
Pozdravil se ještě krátce s pachtýřem, uložil mu, aby matku při
sebemenším nebezpečí naložil do vlaku na Prahu, a pak už s vyvrá-
ceným krkem a v dojetí, poprvé nekaleném špatným svědomím,
hleděl, jak se bytost, ve které se počal jeho život, zmenšuje, až z ní
zbyl jen světlý bod, brzy pohlcený horizontem s vinnými štoky.
V nebývale dobrém rozpoložení uvítal, že Němcova upjatost
zřetelně povolila. Obracel ovšem i sebenevinnější dotaz naruby,
než začal odpovídat, střelhbitě zvažoval, jak by jej hodnotil Beran.
Ale toho člověka se kupodivu zdál zajímat zdejší kraj a Morava se
mohl rozpovídat o svém dětství s jistotou, že sotva udělá kopa-
nec. V několika místech byla teď silnice nestřeženou hranicí mezi
Protektorátem a sudetským územím někdejší republiky, které po
Mnichovu připadlo Říši jako závdavek na zbytek; jak to tu bude po
válce? zaujalo ho náhle, potká tady, pokud nepadli, své spolužáky, co
tenkrát ve třídě hajlovali a řvali Heim ins Reich? Bude ještě možné
žít tu vedle sebe?
Němci pochopitelně líčil jen, jak tu ještě před deseti lety klábosili
všichni oběma jazyky a nikdo netvrdil, že jeden z nich je špatný.
Osmělen další neškodnou otázkou vzpomínal, jak se tu i ve sklíp-
cích při vzájemných koštovačkách zpívalo česky i německy a taky
na zabijačky se zvalo podle známosti, ne podle řeči. Co je zabijačka,
zajímal se Němec, a Moravovi bleskl hlavou Beranův návod při vče-
rejším loučení na ostrově.
Obezřele, ale plasticky popisoval obyčej, při němž se nejzákladněj-
ší lidská potřeba potravy setkává s něčím, co už je těžce vypěstěným
plodem civilizace a kultury: nabídnout cizímu ze svého sousta a tím

– 81 –
předcházet animální chtivosti, z jaké koneckonců vznikají války. To
už nevyslovil, ale zdůraznil, že i za času, jako je tento, kdy se jídlo
stalo vzácností a předmětem spekulace, na jižní Moravě nadále platí
obyčej starý stovky let: kdo odcházel s výslužkou dříve, zaslouží si
ji i dnes. Což tomu, kdo štědře dává, může být osudné, řekl a vylíčil,
směleji, než mu poradil Beran na ostrově, příběh Jitčina otce, který
neporazil prase na šmelinu, ale aby podělil i příbuzné a přátele.
Zalitoval svého nápadu, když soused opět ztuhl do pravítka, ale
než se stačil obvinit z prostomyslnosti, uslyšel poměrně vlídné
ujištění, že říšské úřady, jak by měl ostatně vědět, nejen respektují
právo, ale umějí s ním i zacházet. On, Buback, osobně nepředpo-
kládá, že by byl otec té… jak se vlastně jmenuje? Jitka Modrá? ano,
tedy té slečny Modré, je jistě svobodná, ne? při svém mládí? ano…
že by byl potrestán jako šmelinář, prokáže‑li se, co tu právě od pana
adjunkta uslyšel. Ať jen po návratu do Prahy slečně řekne, že ho,
Bubacka, může v té věci bez zábran oslovit, rozhodně se bude o tom
případu informovat, potřebuje pouze nacionálie.
Morava nehodlal přepnout luk a nechal si přiznání, že jde o jeho
nevěstu, pro sebe, zdálo se mu výhodnější nebýt orodovníkem z tak
osobní příčiny. Ostatně to už vyrůstala z vinic věž zámku, kde na
ně měl čekat podezřelý Jakub Malatínský. Že nečekal, nemělo být
poslední překvapení dne, ale stačilo je otrávit oba, protože se tím
cesta zpět odkládala na neurčito.

Rozhovor s mladým Čechem o Jitce Modré Bubacka vzrušil. Jablko

takové plachosti muselo padnout z podobného stromu, věřil, že
dívčin otec jednal skutečně jen ze staré tradice a že mu pomůže.
Dostalo se mu předloni do rukou Goebbelsovo důvěrné doporučení
Vůdci, aby Říše co nejdřív přehodnotila svou politiku vůči slovan-
ským národům, jejichž území si přivtělila. Obyvatelstvo, kterému se
nedostane perspektivy přežití, se raději spojí i s tyrany mluvícími
aspoň stejnou řečí, stálo tam zhruba.

– 82 –
 Buback s tím zcela souhlasil, ale zakrátko poznal, že memoran­dum
Vůdcova oblíbence narazilo na hluché uši. Průběh střetnutí na vý-
chodě, slyšel pak od svých nadřízených, vylučuje jakoukoli měkkost,
jen brutální násilí je s to zabránit všeobecné vzpouře v obsazených
oblastech. Týž názor sdílel tehdy u gestapa a SS každý. Teď mu však
napovídal instinkt, že co bylo správné včera, nemusí platit dnes.
Úkol, jímž byl čerstvě pověřen, předjímal beze sporu variantu,
která by ještě nedávno, vyslovena nahlas, zakládala skutkovou pod-
statu velezrady: že se pyšná Říše, ovládající skoro celý kontinent,
smrskne na jeho střed. Miliony tady žijících Čechů, kteří nikdy ne-
překousli ztrátu samostatnosti, nebylo už možno ani evakuovat, ani
likvidovat, nejvýš přimět šikovným střídáním biče a cukru k tomu,
aby se nevzbouřili.
Buback si byl jist, že v daném případě, kdy může podat Beranovi
i jeho lidem důkaz kolegiality, který nic nestojí a slibuje přinést vel-
ký užitek, Meckerle neřekne ne. Pražský náčelník gestapa zazname-
nal nutnost změny priorit už na podzim a krotil teď své podřízené
stejně, jako jim dřív nasazoval ostruhy. Ano, otec té dívky zapadal
prostě do hry, a Buback, drže se jejích pravidel, sejme navíc i úzkost
a možná i neštěstí z převtělení své Hilde.
Zjištění, že tu podezřelý Jan Malatínský proti příkazu z Brna není
a nikdo netuší, kde by mohl vězet, přestřihlo jeho myšlenky. Než
však byl nucen přítomné sepsout, jak mu příslušelo, překládal už
jeho průvodce, že předvolání nemohlo být doručeno; Malatínský si
předtím vybral dva dny volna.
– Tak na co čekáte?! utrhl se aspoň na místního policajta, který
strachy zezelenal, – pošlete pro něho, dejte ho hledat, co já vím, ale
nestůjte tu jak spadlý z nebe. Chci být v noci v Praze!
Odporovat se mu odvážil jen ten mladík.
– Mohlo by to půl hodiny počkat?
– Proč?? vyštěkl už podrážděně.
– Třeba přijde sám. Ve dvě mu začíná směna.

– 83 –
 Utahuje si ze mě před lidmi? napadlo Bubacka, ale hleděl znovu
do očí, v nichž ani profesionální podezřívavost neshledávala faleš.
Souhlasil, ale za trest odměřeně odmítl nabídku k návštěvě údajně
proslulého zámeckého sklepa. Zatímco jeho průvodce pilně po-
pisoval linkované stránky údaji o tom člověku, předstíral dál, že
nerozumí česky, a tvrdošíjně pozoroval oknem hejno vran, které si
v soustředných náletech vybíralo vhodný strom k přistání.
Malatínského sem potem zbrocený policista dovedl ze dvora dvě
minuty po druhé. V plátěných vatovaných šatech a válenkách vstoupil
do místnosti chlap jako hora, stěží prošel pod futrem dveří. Buback
mimoděk pomyslel na Meckerleho, ale hned srovnání zavrhl. Tohle
nebyl žok masa, ale snop šlach a svalů. Měl pěkný souměrný a pevný
obličej pod hřívou černých vlasů bez jediné šedivé nitky, při chůzi pro-
pínal kolena i kyčle skoro jako baletka, ale čišela z něho živočišná síla.
Pak zachytil Buback podřízený pohled kriminálního adjunkta
a pokynul mu, že má začít. Čech požádal místní činitele, aby krom
policisty odešli, a vyzval předvolaného, aby se posadil. I to provedl
ten chlap způsobem hodným lepší společnosti. Přehodil si nohu
přes nohu a sepnul velké ruce v klíně. Ke všemu předvedl, že mluví
německy, sice s těžkým přízvukem, ale zato se slušnou slovní záso-
bou, i on pocházel z tohoto smíšeného kraje.
Po obvyklém úvodu, kdy si ověřil jeho totožnost a poučil ho, polo-
žil mu pražský Moravan stejnou otázku jako ráno v Brně Jurajdovi;
kde byl 14. února letošního roku a kdo mu to může potvrdit.
– Já si to radši nepíšu, zazubil se tázaný.
– Tak si budete muset vzpomenout.
– Proč je to tak důležité?
Mladík šel přímo k věci a Buback věděl, že by sám nejednal jinak.
– Byl jste v roce 1929 odsouzen pro brutální vraždu a po svém
propuštění vyšetřován na podzim roku 1938 pro jinou, bezvýsledně.
Hledáme pachatele, který letos 14. února velmi podobným způso-
bem zavraždil ženu v Praze.

– 84 –
 Ano, schválil to Buback, jen tak dál, je‑li to vrah, ví dobře, proč tu
jsme, a začne se spíš chovat křečovitě. Ten člověk se však zasmál,
jako by byl uslyšel dobrý vtip.
– A proč ho hledáte zrovna tu?
– Zeptat se známé firmy, pravil jeho famulus stejně nenuceně,
– je vždycky dobrý začátek a často i nejlepší konec. Byl jste to vy?
– Ne, odvětil druhý nadále skoro pobaveně, – takovou kravinu
mám jednou provždycky za sebou. Kdybych byl tehdy manželku
krátce a dobře profackoval na ulici a vyházel za ní její hadry, ušetřil
jsem si deset let života a nepřišel o stovku lepších ženských. Jenže
mi bohužel bylo dvacet a byl jsem pablb.
– Způsob, jakým jste to provedl, pokračoval mladík v konverzač-
ním tónu, – nesvědčil o afektu, byl porotou kvalifikován jako projev
zvlášť odporného sadismu. Žalobce žádal doživotí.
– Ale soud mi dal patnáctku, že jim to došlo. Byla má první ženská,
děsně jsem tenkrát vyžárlil, no. V lapáku mě to přešlo nadosmrti.
– Kde jste byl letos 14. února?
– Co to bylo za den?
– Středa.
– Tak asi v práci.
– To ne, teď se usmál protivník, – už víme, že jste si vzal dva dny
dovolené. Proč?
– Asi jsem byl unavený. Týden se tu čistily velké sudy.
– Berete si často dovolenou.
– Beru si ji, když chci a mohu. Vy ne?
– A jak ji trávíte? Třeba tu dnešní. To si snad ještě pamatujete?
Malatínský se smál, až se mu blýskal bělostný chrup.
– Ano, to ano.
Nemá jedinou plombu! shledal Buback závistivě. Šel mu tím
víc na nervy. Tebe by měl dostat k výslechu některý z Meckerleho
boxerů, pomyslel si, a ihned se zastyděl; začínám se jim podobat!

– 85 –
 – Pane Malatínský, promluvil jeho společník náhle velmi vážným
tónem, – chci vás upozornit, že obětí se stala občanka Třetí říše. Na
vyšetřování proto dozírá zde pan oberkriminalrat Buback z praž-
ského gestapa. Nepodáte‑li důkaz o své nevině mně, požádají vás
o něj Němci. Můžete si vybrat.
Ten mládenec čte moje myšlenky, podivil se Buback a přispěl le-
dovým pohledem, který dobře ovládal. Předvedeného přešel smích.
– Já to opravdu nebyl. Mám na ten únor stejně dobré alibi jako
na včerejšek. Jen mě bude stát místo…
Jeho sebevědomí dostalo trhlinu, která se valem zvětšovala.
Vyslýchající se obrátil k místnímu strážci pořádku.
– Můžete na chvilku ven?
Oslovený, který dosud zvědavě obracel tvář od jednoho k druhé-
mu, nepochopil hned. Zatahal Malatínského za loket, aby se zvedl
a následoval ho. Když uslyšel žádost podruhé, zrudl jako pokáraný
školák a spěšně vypadl za dveře. Teprv pak mladík pokračoval,
tentokrát málem přátelsky.
– Nemáme zájem dělat vám potíže, pokud jste nevinný. Jestli nás
vaše alibi přesvědčí, necháme si je pro sebe.
– Byl jsem v Brně.
– Co jste tam dělal?
– Šoustal, řekl muž ve své mateřštině, – nevím, jak je to německy.
Bubacka pobavilo, že mu to Čech dost rozpačitě opsal. Znal tohle
výrazivo kdysi jako první ze třídy.
– Chápete, obrátil se zas Morava k Malatínskému, – že si to mu-
síme ověřit.
– Ano. V tom je právě můj problém.
– Je ta dáma snad vdaná?
– Která?
– Jak, která?
– Myslíte tu v únoru, nebo tu teď?
– Nás zajímá ta únorová!

– 86 –
 – A mohli byste se jí zeptat, až u toho nebude ta druhá?
– Proč by u toho měla být…?
– Jsou matka a dcera.
Z kriminalisty byl najednou vyjevený hošík a Buback měl dojem,
že vyšetřovaný teď hledá mužské pochopení u něho. Usoudil, že se
musí vmísit.
– Která to byla v únoru?
– Matka.
– A kde ji najdeme?
– No tady.
– Mluvil jste o Brně.
– Tam jsme byli na hotelu. Teď s dcerou taky.
– A kdo je ta matka?
– Žena mého šéfa. Tedy zdejšího správce. Bydlí přímo tady na
zámku. Ale o dceři jí neřeknete?
– Ne, řekl Buback.
– A můžete ji vyslechnout nějak nenápadně?
– Ano, řekl Buback.
Co je to se mnou? divil se. Nejdřív mu přeju výprask a teď ho
zaštítím trojitou zdí? Budu ho krýt před manželem i klamanými
milenkami? Jenže, co naplat, šestý smysl zkušeného profesionála
mu napovídal, že bestialita, které se tenhle muž kdysi dopustil,
asi opravdu nebyla projevem vrozené deviace, ale erupcí vzteku
pokořeného mužství. Nepochyboval, že alibi bude přesvědčivě po-
tvrzeno, z toho chlapa vyzařovala taková vitalita, že si své rozkoše
rozhodně nemusel nahrazovat mučením a zabíjením, ženy se mu
nabízely samy, dokonce přes práh generací. Ne, z cesty sem bude
jediný užitek: pokusí se dál přiblížit svému průvodci a tím i pravé-
mu poslání.
Jenže jaké vlastně je, aby odpovídalo výslednici, které se dobral
při své polední úvaze…?

– 87 –
Ani Morava se nestačil divit. Němec, kterého za celou dobu nerovné
spolupráce, při níž jeden všecko oddřel a druhý ho jenom hlídal,
nezažil jinak než jako upjatého patrona, sice ne tak arogantního
jako jiní gestapáci, ale taky ne kolegu, k němuž by mohl mít důvěru,
týž muž se v posledních pár hodinách změnil k nepoznání.
Že ho nechal navštívit matku, že neodmítl intervenci ve prospěch
Jitčina otce a nakonec tak nekonvenčně zafungoval při výslechu
sklepmistra, mohl být samozřejmě, pokud měl Beran pravdu, klasic-
ký trik, ale v nové atmosféře se dalo rozhodně líp dýchat. Otevření
vztahu, věděl Morava, přináší stejné výhody oběma stranám, jen
musí člověk víc špicovat uši a dávat si lepší pozor na pusu.
Malatínského zase svěřili policajtovi a ženu správce, který fachčil
ve sklepě, prostě a jednoduše požádali o meltu. Když jim ji donesla
a Morava jí zčistajasna tlumočil Bubackovu otázku, kde a s kým byla
ve středu 14. února, proměnila se ta pohledná, trochu příliš kyprá,
ale zřejmě všem radostem života otevřená žena v hromádku neštěs-
tí. Úlekem jí spadla brada a škubala ústa. Než stačila propuknout
v pláč nebo snad i omdlít, dal jí Buback přeložit, že všechno zůstane
mezi nimi třemi, rozhodně se to nedozví manžel.
Vzpamatovala se kupodivu na obrátku, chytla se slibu jako
záchranného kruhu a vyzpovídala se jim tak horlivě, až Moravu
polévalo horko. Ano, byla v Brně 14. února jako skoro každý měsíc
se zaměstnancem zámeckého sklepa Jakubem Malatínským, zná,
pokud pánové chtějí vědět, i jeho strašnou minulost, ale přesto si
myslí, že to bylo spíš neštěstí, miloval zřejmě celým mladým srdcem
a ta běhna ho sprostě podvedla, ona sama ho poznala jako jemného
a citlivého muže, ano, to při vší jeho síle, i ji například nade vše miluje,
a přesto nenaléhá, aby opustila manžela, o němž říká, že může jí i její
dceři nabídnout mnohem víc než obyčejný sklepmistr, jakých je na
Moravě dvanáct do tuctu, ano, byli spolu tehdy v únoru dva dny a dvě
noci jako obvykle, jen tenhle měsíc vynechali, zazdálo se mu, že se
odsud nemohou vzdalovat tak pravidelně a současně, jel tentokrát

– 88 –
sám za matkou, ano, v hotelu se vždycky přihlašují podle předpisů,
jeho známý recepční je pouze rozepíše na dva pokoje, ale byla s ním
v jednom a přísahá, že se od ní celou dobu nevzdálil než na záchod,
ano, podepíše i protokol, ale, proboha! spoléhá na jejich slovo, že se
to nedozví nikdo ze zdejších, tentokrát by nejspíš vraždil její manžel!
Morava napsal se souhlasem Bubacka docela krátké prohlášení,
jí se třásla ruka, ale podpis zvládla, oni dva dopili a vrátili se do
kanceláře. Malatínský si tam s policistou družně povídal. Když
vstoupili, ještě se smál, ale uctivě vstal. A byl to sám Buback, kdo
mu pokývnutím bezmála vlídně naznačil, že jeho výpověď byla
potvrzena. On se pak na oplátku vstřícně natáčel anfasem a obě-
ma profily, když Morava i jeho fotografoval, aby se k němu vyjádřil
pražský domovník, jistota je jistota! Tím byli hotovi a směli domů,
což pro Moravu znamenalo k Jitce.
Těsně před odjezdem zažil pozoruhodnou epizodu. Když se
v přízemí zámku rozkročil na prostém záchodě pro zaměstnance
nad žlabem páchnoucím lyzolem, zatímco Buback se šel nadýchat
čerstvého vzduchu, vrzly dveře a po jeho bok se přistavil místní
policista. Zvenku sem zaléhalo skřípění bryček stěhujících dřevěné
bedny s lahvemi, nad nimi kovově pleskala stará ventilace, Morava
nejdřív ani neslyšel, že na něho muž promluvil. Když si povšiml,
musel se ptát.
– Co jste říkal?
Soused jen nepatrně zvýšil hlas a šilhal po dveřích.
– Pane kriminální adjunkte, co máme dělat?
– Nic. Dokud se snad nepřihlásíme, nechte ho žít.
– Vy jste mi nerozuměl. Co máme dělat vůbec? Kdyby se to hnulo?
Kdyby nás Němci třeba zmobilizovali. Komu vlastně podléháme?
– Jak jste dlouho u policie?
– No… od dvacátého roku.
Morava hleděl do očí, ve kterých neshledal jako v Brně panický
strach kolaboranta, ale dost pochopitelnou trýzeň člověka, jehož

– 89 –
řemeslem byla čtvrt století služba zákonům, různě určovaným
měnící se vrchností. Děkoval osudu, že pro něho vybral práci sice
truchlivou, ale v podstatě nezávislou na mocenském počasí.
– Anebo taky, pokračoval muž nervózně, – jestli přijde, jak to vypa-
dá, Rus. Bude platit stará republika? Nebo i dál zůstanou Slovensko
a Sudety zvlášť? Koho pak máme poslouchat? Beneše, nebo Stalina?
Morava byl příliš Beranův žák, než aby úplně uvěřil pocitům.
Policajt, který přetrval všechny režimy, může být docela dobře
práskaný hajzl a provokatér, možná i v žoldu Němců a Bubackově
režii. Odpověděl, jak musel.
– Nemáme čas. A neznáme se. Tak se držte jednoduše předpisů.
Přečetl v očích starého kolegy zklamání a nevydržel to. Rozhodl
se pro šalamounství.
– Sloužil jste v armádě?
– Ano, za první republiky…
– Takže jste přísahal?
– Ano. Ale za Němců taky…
– Taky dobrovolně?
– Ne…
– Tak na co se ptáte?
Oba si už zapínali poklopce.
– Děkuju vám, řekl uniformovaný, – držme si palce, až se to přes
nás přeleje.
Než se sklonil, aby vlezl do auta, zahlédl Morava v prvním patře
zámku správcovou. Její obtloustlý muž ve vestě, pumpkách a gumo-
vých holínkách nevypadal ani trochu jako vášnivec schopný zabít
z žárlivé lásky. Žena v okně nad ním přesto bleskově sepjala ruce
a přiložila k ústům prst. Milována manželem milovala milence, kte-
rý se právě domiloval s její zřejmě milovanou i ji milující dcerou.
Jan Morava to vůbec nechápal, cítil k těm lhářům hluboký odpor.
Proč vlastně nenalejem klamanému vinaři čistého vína? Blbečku!
napomenul se okamžitě, sloužíš na hřbitově, jehož hroby dnes

– 90 –
a denně plní ze řetězu puštěné vášně a pudy. Děkuj nebi, že neclou-
mají tebou, protože ti poslalo anděla, a nehraj si na spravedlnost.
Buď jí!

Obraz kraje, kterým se vraceli po vlastní stopě, se změnil k nepo-

znání. Za soumraku teď míjeli a předjížděli jen vracející se spřežení
s pluhy, branami či secími stroji, po obrovské armádě jako by se
slehla zem, pokud nebyla pouhým přeludem. Buback, podobnému
zjevování i mizení vojsk uvyklý, však dobře sledoval stopy její všu-
dypřítomnosti a obdivoval tím víc nezlomenou disciplínu.
Z útržků řečí, které zaslechl v úřadě nebo u baru Německého
domu, vyrozuměl, co mu ostatně utkvělo ještě z vlastivědy. Tato
kopcovitá krajina, táhnoucí se vzhůru po moravsko‑slovenském po-
mezí až do Slezska, na niž dál na západ navazovala Českomoravská
vrchovina, představovala sama o sobě mohutný přírodní val. Bitva,
která rozhodne o osudu války a příští podobě světa, se určitě ode-
hraje tady.
Jak to pociťuje ten chlapec, když tu má přece matku? napadlo
ho a obratně se na to zeptal. Tak se dozvěděl, že ji jeho spolujezdec
doufá přemluvit, aby se ještě před svatbou na čas přestěhovala
do Prahy. A dostal od něho v zápětí sám první otázku vybočující
z rámce jejich vztahu: má‑li také rodinu.
– Ne! skoro to odsekl a znovu se naježil, ale hned mu došlo, že
není proč, sám s tím soukromým vyptáváním začal a nechce se pře­
ce chovat jako příslušník panské rasy. Takže dodal.
– Má žena a má dcera zahynuly vloni při náletu.
Ve voze bylo dávno šero, ale když nic neuslyšel a otočil hlavu
k sousedovi, setkal se s očima, ve kterých mohl zřetelně číst účast.
Reakce ho překvapila, nevěděl si s ní rady, tak na sebe mlčky hleděli
pár dlouhých vteřin, než se znovu ozval Čech.
– Jako člověku, který svou lásku právě našel, je mi to moc líto,
pane Bubacku.

– 91 –
 Nepamatoval si, kdy ho naposled někdo přivedl do rozpaků po-
dobně jako ten mladý muž, a nebyl v rychlosti schopen vymyslet si
něco lepšího než Děkuji.
V Brně se stavili v hotelu a vyděšený recepční jim koktavě potvrdil
všechny údaje. Bývalý sadistický vrah, nyní něžný milenec dvou žen-
ských pokolení, byl tedy taky z obliga a oni se ocitli tam, kde začali.
Zbytek cesty strávili ti dva na zadním sedadle v polospánku po-
lobdění. Litera musel jet tak, jak mu dovolovaly modře zamalované
reflektory, které propouštěly jediný úzký paprsek. Buback už Čecha
raději neoslovil, občas se propadal do fantasmagorických snů bez
obsahu, aby zas chvílemi zíral přes nehybná ramena šoféra do tmy
tmoucí, která neustupovala ani v zatemněných městečkách, připo-
mínajících spíš kulisy.
Hluboko po půlnoci uslyšel hlas řidiče, jak sděluje dozadu, že
jsou u Prahy a kam má koho rozvézt. Tak tak neodpověděl česky
a zatrnulo mu; kupodivu víc než ztráta tajné výhody ho vylekala
představa, že by se byl před svým sousedem tak trapně shodil. Ten
mu opět poskytl přednost a Buback si mohl vyčítat další chybu
z únavy, když zcela proti pravidlům uvedl soukromou adresu. Snažil
se to napravit tím, že vystoupil už na samém úpatí vilové ulice,
stručně se rozloučil a vydal do příkrého svahu pěšky.
Malý Berlín nazývali teď tuhle čtvrť Češi. Dřív převážně židov-
ské vily byly adaptovány na služební byty funkcionářů vyslaných
sem z Říše. Buback přišel velmi pozdě, zbyla na něho podkrovní
garsoniéra v secesní vile, kterou jinak obýval předseda pražského
Volksgerichtu s početnou rodinou. Zaradovali se, když si vyžádal
klíč k úzkému zadnímu schodišti pro personál, prakticky se s nimi
nestýkal. Několikrát se však stalo, že odcházel v tutéž dobu a soudce
ho vzal do úředního auta, které stejně muselo k pankrácké věznici
kolem budovy gestapa.
Při takových setkáních se ho tělnalý muž, potící se i v tuhé zimě,
překotně vyptával na jeho mínění o stavu války. Zásadně mu odpo-

– 92 –
vídal v duchu úvodníků listu Völkischer Beobachter, že situace na
bojištích není směrodatná, protože zápas rozhodne jako už tolikrát
v minulosti geniální, a proto nepředvídatelný tah Vůdce. Soudce
mu nadšeně přizvukoval a večer se Buback z rozhlasových zpráv
dozvídal o jeho čerstvých pracovních úspěších, jak se obrážely
v počtu nově popravených.
Když teď docházel na vrchol ulice, uslyšel tlumené zvuky a za-
znamenal před svým domem i ve tmě pohyby. Zůstal stát a poprvé
si pomyslel, že by měl v téhle době a v tomhle městě, jako všude,
kam se blížila fronta, začít nosit svou pistoli. Rozpoznal ale ně-
mecké hlasy, a tak se k nim vydal. Velký bachratý stín se proměnil
v stěhovací vůz, kam právě čtyři plecití vazouni vlekli na popruzích
dlouhý klavír. Před štědrovečerní večeří, k níž byl loni přizván, hrá-
la na něm soudcova žena koledy a pochlubila se, že je to proslulý
Steinway, zůstatek po původních majitelích. I zatemněné baterky
mužů odhalily Bubackovi, že je bachratá korba téměř plná.
Z temnoty se vynořil další ramenáč a houkl na něho.
– Co tu chcete?
– Co tu chcete vy? opáčil chladně, – já tu bydlím.
Ten muž, bezpochyby šarže v civilu, v něm viděl řadového sou­
kmenovce, na kterého si může dovolit.
– Průkaz!
– V pořádku, pane vrchní dozorce! tlumeně volal zadýchaný hlas,
spěchal sem sám soudce, – to je pan oberkriminalrat Buback, náš
soused! Dobrý večer!
– Dobrý… řekl Buback a pozoroval scénu dál, přičemž mu došel
její smysl.
– Tchyně, chrlil ze sebe soudce, – těžce onemocněla, tchán je ve
Schwarzwaldu sám, a tak se manželka jede o rodiče starat…
Že ten člověk, který měl proč se bát o kůži, posílá rodinu včas do
bezpečí, přišlo Bubackovi lidsky pochopitelné, ale že se přitom jako
hlava zdejší říšské justice dopouští s pomocí bachařů prachspros-

– 93 –
tého lupu, mu vyrazilo dech. Už podruhé nebyl dnes mocen slova,
mlčky hleděl na těžké křídlo mizící ve voze.
– Děti, blábolil soudce dál, co mu slina přinesla na jazyk, – se
právě učí hrát, nechceme, aby vyšly ze cviku, než se sem zas vrátí…
Kryso! pomyslel si vztekle, krvelačné krysy jako ty proti nám
poštvaly všechny národy Evropy a teď jako první opouštějí s kořistí
loď. Vykročil k zadnímu vchodu tak rázně, že mu zpražený dozorce
sotva stačil ustoupit z cesty. Muž, který poslal stovky lidí před pušky
nebo pod sekeru, za ním volal skoro úpěnlivě.
– Mám povolení Úřadu říšského protektora, pane Bubacku,
a osobně zůstávám samozřejmě na svém místě…
Všechnu zlobu vložil do zabouchnutí dveří, rána otřásla domem,
ale věděl, že v něm stejně nikdo nespí, paní choť i dětičky už jistě
seděly ve služebním voze, který uháněl temnou nocí na západ.
Obraz armády, nastupující k dějinnému střetu, a toho zbabělé-
ho kapitulanta ho rozrušil tak, že neměl na spánek ani pomyšlení.
Vyštrachal v těsné kuchyňce nedopitou láhev brandy a dorazil ji
rovnou do hrdla. Tlak v mozku okamžitě polevil, rozčilení ustupo-
valo malátné únavě. Pak si však povšiml, že na parketách u dveří
leží obálka, kterou mu sem někdy podstrčili.
Roztrhl ji a četl Kroloffovu zprávu.

Morava se vyděsil, když našel Jitku tak pozdě vzhůru.

– Co se ti stalo??
– Mně nic. Čekám na tebe.
– Nevěděl jsem přece vůbec, kdy se vrátím! Mohli jsme tam zkys­
nout do pozítřka.
– Copak jste nedostali Beranův vzkaz?
– Ne, jaký?
– Dálnopisovala jsem ho na tamní policejní stanici už po obědě.
– Aha, pochopil, – ten místní polda byl celou dobu s námi. A co
jste nám chtěli…

– 94 –
 – Udělal to zas. Kuchač.
– Ne!! Kdy??
– Včera. Vlastně už předevčírem, ale teprve včera ji našli.
– Koho? Kde?
Jako by byla v kanceláři, referovala mu o čerstvé hrůze. Požár,
který vypukl v přízemním bytě starého domu v Podskalské ulici
číslo popisné 131, byl zpozorován poměrně pozdě, protože přesta-
věná kuchyň neměla okna. Zůstal sice lokalizován na postižený byt,
který zato skoro vyhořel. Částečné zuhelnatělé tělo bylo přisouzeno
nájemnici bytu Barboře Pospíchalové. Teprve na soudní medicíně
učinili včera v poledne objev, který postavil dosavadní šetření na
hlavu: ta žena, podle šperků a chrupu skutečně totožná s jmenova-
nou, byla před vypuknutím ohně zavražděna a zohavena naprosto
stejně jako německá baronka. Hasiči naneštěstí zničili všechny
stopy nejdřív proudem vody, a pak, když s doutnajícími zbytky
odvezli na haldu jiné harampádí, zmizely beze stopy i odříznuté
prsy. Identitu brutálního zločinu s předchozím potvrdilo chybějící
srdce, to však, dá se předpokládat, vrah vzal s sebou.
Výslech všech obyvatel domu nepřinesl použitelná fakta, oběť
pravidelně navštěvoval pouze její švagr, který se už po první ne­
úplné informaci zhroutil a musel být hospitalizován, s jinými muži
nebyla nikdy viděna. Jediným a nadto málo spolehlivým vodítkem
je svědectví malé holčičky, která před požárem vyhlížela z meza-
ninu maminku a tvrdí, že z domu vyšel s velkým kufrem vodník,
z toho se dalo soudit na zelený kabát.
– Chceš čaj? zeptala se Jitka, když skončila.
– Se slivovicí, řekl automaticky a vzpamatovával se z poznání, že
cesta, na níž pátral skoro měsíc, byla od prvopočátku slepá. Muž,
který umučil před Elisabeth z Pommeren a Barborou Pospíchalovou
možná i brněnskou švadlenku, nepatřil k dosud podezřelým a mohl
mít s vysokou pravděpodobností čistý trestní rejstřík. Protože na
druhou vraždu potřeboval půl sedma roku a na třetí už jen necelý

– 95 –
měsíc, byla namístě obava, že svému způsobu zabíjení právě přišel
na chuť.
Ucítil, jak mu do nozder stoupá štiplavá vůně válečné čajové
tresti, změkčená domácí pálenkou, ale především, jak se mu kolem
krku zlehka, a přece závažně ovinují její paže.
– Ty ho jistě najdeš! řekla a on si byl jist, že ji nezklame.
– Moje maminka, odpověděl jí, – je šťastná a těší se na den, kdy
tě pozná. Posílá ti svůj nejmilejší šátek. A ten Buback mi vlastně
slíbil, že pomůže tvému otci.
– Tak co nám vlastně chybí, Jeníčku? zeptala se ho, – snad jenom
to díťátko. Jsi moc utahaný?
– Jitko… zašeptal a upřel zrak do jejích panenek, aby se v té teplé
hnědi rozplynuly všechny ty hnusné obrazy, – milovaná moje, kdes
byla tak dlouho? Celý minulý život jsem na tebe čekal a celý příští
život se mě nezbavíš.

Zvědavost byla silnější než opatrnost. Pro jistotu ovšem tak dlouho
předstíral v kantýně, že opravuje kliku dveří, až ředitel i jeho sekre-
tářka zasedli k jídlu, jakési šedivé kaši s červenou řepou, brr! nevzal
by to do huby, jeho jazyk navždycky zpovykala ONA. Pak se pro cizí
oči ledabyle doklátil s nářadím v ruce k jejich kanceláři, pro jistotu
zaklepal a počkal, než vstoupil. V zadní místnosti odložil kladivo
i kleště na psací stůl a spěšně, ale pozorně prolistoval denní tisk. NIC!
Jak nevěřícně zíral na zadní stranu posledního listu, zavnímal
v černé kronice zprávu o požáru v pražské Podskalské ulici. Tabule
na rohu se mu předevčírem vryla do paměti proto, že napřed četl
německý název Podskalaer Gasse, který nedával smysl. Musel si
sloupek přeslabikovat, než pochopil. Podařilo se mu složit noviny,
nezapomenout nářadí a odejít dřív, než se rozklepal.
Zamkl se na záchodě, sedl oblečen na mísu a bezmocně pozo-
roval třesoucí se ruce a nohy. Kdo se to proti němu spikl? Jak se
mohlo stát, že pustá náhoda zmařila jeho další mistrovské dílo?

– 96 –
Pevně počítal s tím, že tentokrát už ho musí vzít na vědomí a začnou
konečně uhadovat jeho ZÁMĚR. Místo toho zase NIC, NIC, NIC!!
Mezitím dospěl přece k přesvědčení, že jeho působení by mělo
mít svůj pravidelný rytmus, aby S NÍM POČÍTALI. Když odmyslel
ten nešťastný počinek v Brně, který ho zneschopnil na řadu let, byl
si téměř jist, že to bude vždycky probíhat více méně jako posledně:
Potřebuje dva týdny, aby TO ZAŽIL, a dva týdny, aby SE PŘIPRAVIL,
jako měsíc na nebi! připomněl si, bude couvat a dorůstat.
Dvanáct za rok, to číslo mu přišlo přiměřené a současně vý-
znamné, i v něm byl SYMBOL. Aby však začal varovat, musí nejdřív
vejít ve známost, všichni musí ten rytmus pochopit a čekat na
příští TREST, jen tak může fungovat, jen tak se mohou ty, které jej
zaslouží, bát a kát, stávat se lepšími, jít příkladem, který postupně
přestane být výjimkou, až bude svět OČIŠTĚN.
Nebýt ohně, který ovšem nemohl založit nikdo jiný než SATAN,
projevil by se jeho úmysl už v půli příštího měsíce, uvedl by v chod
osudové kyvadlo, které při každém kmihu zničí jedno hříšné srdce.
A namísto toho? „Červený kohout ušetřil sice zbytek domu,“ vyba-
voval si zprávu, „ale v bytě se vyřádil tak, že majitelku bylo možno
identifikovat jen podle zubů a prstenů.“
Kdosi vešel na záchod, zmáčkl kliku jeho kabinky a pak s ní
i netrpělivě zalomcoval. Co je?? Našli ho?? Jak?? V panice zvažoval,
má‑li otevřít větrací okénko za svými zády a spustit se do světlíku.
Při představě té hloubky ho příšerně zabolelo ve varlatech, závrať
ho vždycky zbavovala síly, určitě by se hned pustil a rozbil na dně
šachty. Ne!! Odemkne a otevře dveře tak prudce, aby toho za nimi
přinejmenším na pár vteřin zbavil rovnováhy, na chodbě a na scho-
dišti už ho těžko dohoní… pokud jich není víc!!
Děsem se zpotil, jak mu poprvé přišlo na mysl, že by mohl být tak
rychle a hloupě odhalen. Stačí důkladná prohlídka, aby našli v bytě
řemení a ve zdejším sklepě TY VĚCI! Sotva je dokáže přesvědčit,
že on je DOBRO. Odsoudí ho se stejnou lehkostí jako dnes a denně

– 97 –
soudili stovky obyčejných lidí, kteří se ani vzdáleně nepokusili po-
kořit ZLO jako on. Naskočil mu obraz, jak ho spoutaného vlečou ke
krvavému špalku, a udělalo se mu špatně.
Neznámý venku zaklel, spěšně vyšel a přirazil za sebou dveře. On
se sotva stačil otočit a zakleknout u otlučené mísy: dávivě zvrátil
celou snídani. Ulevilo se mu, ale zůstal na kolenou opíraje se dla-
němi o špinavé dlaždice a bradou o studený porcelán, oči osleplé
výtryskem slz, až jeho nos zavnímal štiplavou kyselost. Spláchl
a nabíral pak dotékající vodu do dlaní, aby si vypláchl ústa. Brzy
byl schopen zjistit, že si nepotřísnil košili ani pulovr, pečlivě vytřel
kabinu nařezaným novinovým papírem, a když znovu splachoval,
zjistil, že se mu přestaly třást ruce. Mohl jít.
Na chodbě, kde ho ovanul čerstvý vzduch, mu vytanul jeho dáv-
no mrtvý známý, jeden z prvních armádních pilotů, který se při
leteckém dnu musel zachránit z padajícího dvojplošníku padákem.
První, o co po riskantním dopadu požádal, byl okamžitý start v ji-
ném stroji. Jinak by se už do smrti nepřestal bát, svěřil mu potom.
Uvědomil si, že i on musí svou smůlu překonat HNED!

Morava nespal ani dvě hodiny. Když se s Jitkou domilovali, nepropadl

se jako obvykle do blaženého spánku, ale byl naopak čerstvější než
předtím. Vyprávěl proto Jitce, která na tom nebyla jinak, podrobně
o návštěvě matky a o celé cestě s Bubackem. Napjatě mu visela na
rtech a on poznal, jak je i ve svém štěstí ztrápená osudem otce.
Prožívá milostné probuzení ve stínu smrti! Vzal ji tedy do náruče,
a protože už neměl slov, hladil ji po vlasech a tváři, až únavou zma-
látněli a usnuli oba současně. Probral se v Jitčině objetí, když budík
už jen chrčel, a ona mu pak dodřímávala na rameni v tramvaji.
Jeho mozek pracoval dávno na plné obrátky; než si sedl za stůl,
měl v hlavě dokonale uklizeno, vyházel z ní, co očividně nevedlo
nikam, aby udělal místo novým námětům a řešením. Když dorazil

– 98 –
Beran, poreferoval mu velmi stručně o výjezdu s Bubackem a zeptal
se, cítil přitom srdce v krku, jaké úkoly ho čekají.
– Tenhle vám nestačí? podivil se Beran.
– Vy mi ten případ necháte?
– Ztratil jste kuráž?
– Nechci vás přivést do nesnází.
– Tak nevoďte.
Nadřízený se mu významně díval do očí. Morava si zas jednou
musel nervózně odkašlat.
– Víte dobře, pokračoval Beran, – že jde o víc než naši prestiž,
pokusil jsem se vám to nedávno vyložit.
– Ano…
– Když vás u toho rozbolí hlava, můžem se jít znova projít.
– Ano…
– Krom toho jsem ze zprávy zaslechl, že funguje i vaše spoluprá-
ce s panem pověřencem.
– Ano. Nezdá se mít k naší činnosti výhrady.
– Pokud budou Němci hodnotit druhou vraždu jako my, mohou
opustit tezi, že jde o akty českého odboje.
– Ale to by pak neměli důvod… namítl Morava a zmlkl, když si
dal vrchní komisař před ústa ukazováček.
– Předpokládám, řekl Beran, – že od nás pana vrchního krimi-
nálního radu neodvolají už z prosté kolegiality. Vrah předvedl, že
nedělá rozdíly, německé ženy jsou nadále stejně ohroženy jako
české. Pan Buback s vámi může navíc koordinovat bezpečnostní
opatření pro potenciální další oběti z jejich i z naší strany. S jakými
přijdete vy?
Morava formuloval nahlas, co vymyslel v ranní tramvaji. V do-
savadních třech případech včetně brněnského, pokud k nim patří,
nenaznačuje nic, že by byl pachatel vnikl do bytu obětí násilím,
a naopak všecko mluví pro domněnku, že byl vždy vpuštěn dobro-

– 99 –
volně, ačkoliv obě pražské ženy byly nedůvěřivé samotářky. Jak to
dělá? Kde je oslovuje? Čím získává jejich důvěru?
– To mě vede k úvaze, bylo‑li správné naše opatření, aby případ
podléhal přísné cenzuře. Strach z paniky nemůže přehlušit kladný
účinek: ženy by si dávaly větší pozor na neznámé muže, kteří se
pokoušejí vetřít do jejich přízně.
– Nepominutelným rizikem zůstává, řekl Beran, – že vrah se
může cítit zveřejněním povzbuzen a zvýšit aktivitu, asi jako ješitný
umělec. Zvažte to společně s panem Bubackem, jde o shodný postup
obou stran.
– Smysl by to ovšem mělo jen tehdy, soukal Morava dál svou
nit, – kdybychom našli odvahu popsat jeho metodu podrobně. Ta
zdánlivá řezničina opravdu připomíná rituál, který má nějakou
předlohu. Ono to při vší hnusotě je jakési temné umění.
Beran se zasmušil.
– Toho bych se tedy bál. V jistém krajním bodě se odpudivé stává
přitažlivým. Za svůj život jsem potkal nespočet kopistů, nerad bych
inspiroval dalšího devianta, aby chtěl toho našeho přetrumfnout.
Ne, ne, Moravo, myslete si, že jsem staromódní, ale takový hokus
pokus nepodepíšu. Nebuďte zklamaný, vždycky existuje životodár-
ný kompromis.
– V daném případě jaký? optal se Morava skepticky.
– Vydejte stručnou úřední zprávu o úchylném vrahovi, který
zneužívá důvěru neopatrných žen. A  vyšlete, teď mě napadá,
současně co nejpodrobnější věcnou informaci na všechny naše
služebny. Ať s ní důvěrně seznámí okruh osob, které ve svém oboru
přicházejí do styku s větším počtem lidí a mohou objevit jakoukoli
spojitost mezi někým z nich a tím, čemu říkáte rituál. Mám na mysli
doktory, učitele, ale i pošťáky, jistě přijdete na další. Jestli máte
pravdu, musí existovat něco, čím se inspiroval. Bude‑li pan Buback
souhlasit, rozjeďte to ještě dneska, mně zas můj nos říká, že máme
málo času.

– 100 –
 Morava se mu ještě zmínil o rozhovoru s Bubackem ve věci
Jitčina otce a byl ujištěn, že se vrchní komisař při nejbližší příleži-
tosti k intervenci připojí.
– Ale Moravo, ukončil to Beran, když se předtím přesvědčil,
že Jitka právě není v předpokoji, – nedělejte jí iluze! Jsme všichni
smrtelnější, než jsme kdy byli, protože tahle válka právě dostává
vlastní dynamiku nezávislou na vojevůdcích. Brzy přestanou úplně
platit nejen zákony, instituce a autority, ale i sama logika, o morálce
nemluvě. Živlu se dá čelit do určité kritické hranice, pak se může
člověk pokoušet jen o to, aby ho přežil. Svěřil jsem vám odpověd-
nost za všechny další ženy, na které číhá neznámé nebezpečí. Ale
krom toho jste právě, jak mi neušlo, převzal sám zodpovědnost za
jednoho jediného člověka, protože ho máte rád, že? Kdyby došlo ke
střetu obou těch povinností, nespleťte se!
S tím nejasným varováním ho šéf propustil.
Když Morava o hodinu později diktoval stručný příkaz k důvěr-
nému nasazení lékařů, pedagogů, listonošů a jiných veřejně půso-
bících činitelů, zeptala se Jitka.
– A co faráři?

Také Buback omezil hlášení Meckerlemu na minimum. A i on přišel

na prostou myšlenku, že nový zločin zpochybňuje politickou mo-
tivaci. Souhlasil nicméně, že budou případ baronky nafukovat dál
jakožto stálou hrozbu pražským Němkám, aby zůstal nepolevující
zájem gestapa věrohodný. Když sdělil své postřehy o brněnské
policii, zmínil se o svých cestovních dojmech z jižní Moravy. Nato
ztišil sám veliký šéf Meckerle hlas.
– Milý Bubacku, oslovil ho důvěrně jako ještě nikdy předtím, – jste
tu široko daleko jediný, kdo něco ví a umí, ostatní jsou sráči, co si
z protekce válejí koule. Proto jsem vás pověřil úkolem důležitějším,
než si asi uvědomujete. Všecko nasvědčuje, že tajná zbraň, slibující
rozhodnout válku v několika málo dnech, bude schopna nasazení

– 101 –
v polovině května. Vám nemusím vařit boršč a sobě mohu ušetřit
goebbelsovské plky o největší pasti v dějinách válečnictví, do které
lákáme Anglo‑Američany i bolševiky. Ustupujeme a nemusíme se za
to stydět, protože nepřítel má toho času několikanásobnou převahu
na lidech i materiálu. Než ji nová zbraň zvrátí, musíme jednoduše
vydržet, a víc, musíme se pojistit pro každý případ, rozumíte mi?
Viděl, že si s tím Buback neví rady, a naklonil se dokonce celým
trupem nad psací stůl, aby mohl mluvit o to naléhavěji.
– Vůdce právě vydal rozkaz, který osobně tlumočil nejvyšším
stranickým funkcionářům v armádě, bezpečnosti, státní i veřejné
správě. Podle něho mají být, jako předtím v obsazených zemích,
teď i na říšském území při ústupu totálně zničena veškerá doprav-
ní, spojová, průmyslová i zásobovací zařízení. Totálně, Bubacku.
Chápete, co by to znamenalo?
Chápal a pocítil, jak ho polilo horko. Mám strach, uvědomil si,
panebože, já mám strach! Od mala s ním neměl potíže, v kritických
situacích býval spíš chladně zvědavý, ustrašený nikdy. Ta zpráva ho
zděsila. Kývl jednoznačně.
– Prozradím vám mnohem víc, aby tu někdo rozumný věděl
hned, co a jak, kdybych zničehonic natáhl brka. Říšský ministr
Speer si podle svědků dovolil odporovat, Můj Vůdce, řekl, důsledné
provedení rozkazu by zničilo samé základy existence německého
národa. Ztratíme‑li tuto válku, Speere, na to Vůdce, ať je ztracen
i tento národ, který si svou existenci prostě nezasloužil.
V Meckerleho očích stála jasná otázka, ale Buback na ni nebyl
s to odpovědět. Provokuje mě? kroužilo mu hlavou, zkouší? Co
chce?? Po chvíli ticha se obr kupodivu smutně ušklíbl.
– Vím, co vám teď straší v mozku. Ne, já nechci znát váš názor,
naopak, sděluju vám svůj s vědomím vlastního rizika. Jenže! Nechal
jsem si vás důkladně proklepat a nenarazil při tom na nejmenší
důkaz, že byste byl fanatik a udavač. Vaše nulová aktivita ve straně
napovídá, že jste do ní kdysi vstoupil, abyste mohl zůstat u svého

– 102 –
oboru, považovaného za počestný v každé společnosti. A vaše cho-
vání mě nutí věřit, že neznáte vyšší cíl nežli přežití našeho národa,
i kdyby snad nedosáhl, k čemu se vzepjal. Ostatně, pokud bych měl
pojmout sebemenší podezření, že mou důvěru zradíte, zatrhl bych
vám to včas a navždy, Bubacku!
Potvrdil to úderem obou pěstí, při němž se mohutný stůl za-
chvěl. Pak se zas pohodlně opřel do křesla a pokračoval dál téměř
lhostejným tónem.
– Říšský ministr a s ním i valná většina z přítomných se na
další poradě rozhodli interpretovat akci Nero, jak ji kdosi nazval,
jako Vůdcovu nejvážnější výstrahu, která má národ mobilizovat
k heroickému odporu. Jednomyslně se rozhodli rozkaz provést,
jak jinak! jen jej účelně modifikovat. Západní říšská území, jejichž
ztráta je beztak neodvratná, budou vydána minimálně poškozená,
aby se stala výchozí životní bází našeho národa po ukončení bojů.
Veškeré síly a prostředky se stáhnou do strategického prostoru
Střed, z něhož má být nasazena nová zbraň. Ten bude v nezbytí
hájen do posledního muže a při taktických ústupech ničen tak, jak si
žádá Vůdce. Protože jde převážně o Protektorát, bude vygumována
existenční základna cizího národa. Už rozumíte?
– Ano, řekl konečně, – jen stále nechápu svou úlohu.
– Co jste viděl včera na Moravě, byl už začátek té operace, jeden
z největších vojenských přesunů všech dob. Do měsíce vznikne
obrovská pevnost, schopná odrazit jakýkoli útok. Jenom východní
podkovu hájí dva miliony bojovníků, a jejich jádro tvoří armádní
skupina generála polního maršála Schörnera. Chci předem úplně
vyloučit případný odpor zevnitř. A jsem u vás, Bubacku. Oba víme,
že jediný, kdo je tu schopen organizované akce, je česká policie.
Můžeme jí ovšem vzít i zbytek lehkých zbraní, ale jednak by se
tu drasticky zhoršil veřejný pořádek, zas k našemu neprospěchu,
a hlavně: těch pár tisíc lidí umí z minula bojovat a velet, jeden kaž­dý
z nich stačí zorganizovat útok na menší německou jednotku a naučit

– 103 –
stovku lidí zacházet se zbraní. Museli bychom je leda sebrat a třeba
i předem postřílet, jenže tím si můžem snadno vykoledovat efekt
varšavského ghetta, povstání ze zoufalství. Takže, Bubacku, baron-
ka von Pommeren ať je dál německá noha mezi českými dveřmi
a vy náš trojský kůň. Mějte oči i uši dokořán a neostýchejte se mi
říct, čím vám můžu pomoct.
Obraz apokalypsy ihned vystřídala plachá dívčí tvář. Erwin
Buback řekl.
– Potřebuju vstřícnost oddělení zabývajícího se černými poráž-
kami. Pro jednu domnělou byl právě zatčen otec Beranovy sekre-
tářky. Benevolence z naší strany by mi velmi usnadnila práci.
– Nařídím Hinterpichlerovi, ať se s vámi spojí.
Bubackovi se nevýslovně ulevilo. Žasl nad tím, co pocítil. Já ji
mám snad rád! přiznal si konečně, bože, já ji asi opravdu… Vstával
a zdravil, aby odešel dřív, než začne vadit, ale Meckerle kupodivu
s jeho propuštěním nespěchal. Škrábal se na vyholené bradě, až
zrůžověla.
– A Bubacku… promluvil váhavě, – neprokázal byste mi kavalír-
skou službu?
Nikdy u něho takovou důvěrnost nezažil, nebyl na ni připraven,
stál a nevěděl jak reagovat. Právě včas ze sebe vysoukal.
– Ale ovšem, standartenführere…
– Dneska je v Německém domě ples, to asi víte?
– Ne…
– On to taky není skutečný ples, ty jsou, jak víme a respektuje-
me, až do vítězství zakázány, spíš vzpomínková slavnost k šestému
výročí našeho obsazení Prahy. Trochu tance nám bylo povoleno
z Hradu zcela výjimečně, aby zvedl náladu velitelů a jejich žen.
Pozval jsem na něj už před delším časem jednu šarmantní němec-
kou umělkyni, ale přijela mi, jak víte, manželka, která šťastně unikla
osudu Drážďan. Na ples jdu přirozeně s ní, ale nerad bych svou…
tu citlivou mladou ženu urazil či dokonce pokořil. Proto bych ji

– 104 –
chtěl pozvat ke svému stolu spolu s vámi jakožto jejím… řekněme
přítelem.
– Ale já netančím… namítl bezradně.
– To vás okamžitě naučí. Naučila to dokonce mě!
Vstal a předvedl mu s požitkem postavu, která mohla podpírat
balkony. Pak k němu natáhl civilně pravici.
– Takže domluveno. V osm v galauniformě. Pošlu vám svého
řidiče, všecko ví.
Buback se bránil dál.
– Není to ještě rok od smrti mé ženy a dcery…
– Člověče, ve válce, jako je tahle, platí jiné mravy. Nejvyšší čas,
aby vás někdo utěšil. Jenže pozor!
Meckerle uvolnil bolestný stisk a zahrozil žertovně prstem, který
by sám stačil přerazit normální zápěstí.
– Ne ona. Já trošku žárlím, víme?

Do odpoledne věděl i Morava všechno, co se dalo. Moc toho nebylo.

Stopy, pokud je vrah zanechal, byly dokonale zničeny ohněm a vo-
dou. Holčička z mezaninu trvala na svém vodníkovi, krom kufru
a barvy jí nic neutkvělo. Švagr oběti, kterého navštívil v nemocnici,
byl nadále v těžkém šoku, mezi poryvy pláče vypověděl o mrtvé
mnohem míň než její sousedé. Popisy se shodovaly: hodná, tichá
žena, která se vzorně starala o manžela do jeho bolestivé smrti
a pak dojemně ctila jeho památku. Žila skromně z penze po něm,
snad i s podporou jeho bratra, zřejmě jediného, kdo nejdřív man-
želský pár a pak ji samotnou navštěvoval. Na dveřích visel bytelný
řetěz. Záhadné bylo, proč i ona, stejně jako baronka, svému vrahovi
otevřela. Znala ho? Sotva! Musel budit důvěru. Čím? Ach! Kufr! Byl
snad podomní obchodník s žádaným artiklem? Nabízel svíčky do
krytu? Jádrové mýdlo? Pravou meltu? Jiné zboží, které dávno zmize-
lo z obchodů? Proč ale domovníkovi neutkvěl tak nápadný předmět
jako velký kufr? Proč ho nezaujala nezvyklá barva oděvu, když si

– 105 –
všiml neobvyklé výslovnosti? A ta vážná dívenka nepůsobila, že
má bujnou fantazii. Po soudní pitvě nebylo pochyb, že to byl ten-
týž pachatel. Proč tolik rozdílných znaků? Měnil úmyslně vzhled?
Takže: žádný vraždící primitiv, ale ke všemu hlava? Pak má ale ten
jeho způsob zabíjení opravdu hlubší smysl, je to symbol? Čeho? Je
to sdělení? Jaké?
Beran mu už včera před jeho návratem přidělil další dva lidi,
Šebestu a Marka, zkušené matadory, které přesto nepohoršovalo, že
jim velí kluk starý jako jejich synové. Sdíleli Beranovo dobré mínění
o něm, a doživotní postavení ‚čmuchacích psů‘ si zvolili svého času
dobrovolně, protože je bavila práce v terénu a neměli chuť učit se
německy. Rychle zrekonstruovali denní zvyky a pochůzky Barbory
Pospíchalové. V posledním dnu svého života byla ráno na poště
uložit část penze, v řeznictví nakoupila za celou čtvrtinu měsíčních
ústřižků uzené, v koloniálu měla zamluvenou čočku na příděl a be-
zinkové víno, které jí obstarali k zvláštní příležitosti. Zítra přijede
zas po čase manželův bratr! řekla majitelce nezvykle vzrušena.
Před polednem odnesla vyprané ložní prádlo na mandl a koupila
petrklíče, které pak objevili ve vázičce na hřbitově, chodívala tam
podle hrobníka obden i častěji.
Nikdo si nepovšiml, kdy se vrátila domů, přesný čas smrti ne-
bylo možno po požáru určit, na otevření vrahovi jí zbývala řada
hodin, pokud si ho, nedalo se vyloučit ani potvrdit, nedovedla sama.
Otázkou zůstával i vznik požáru. Byl snad úmyslně založen? Proč
si pak ale ten šílenec dal u baronky takovou práci s oltářem smrti
a proč své dílo tentokrát zničil? Nezdařilo se mu snad, jak zamýšlel?
Odpoledne skládali, škrtali, přepisovali a znovu pilovali oba
texty, pro veřejnost i pro vybraný okruh osob; těm Morava více
méně opsal ze sešitku svůj první syrový záznam z nábřeží.
V  pět hodin odpoledne podal nejdřív raport Bubackovi.
Vstřícnost, která na výjezdu vystřídala dřívější upjatost, jako by
Němce opustila, působil, jak ho tu dosud nezažili, skoro náměsíčně.

– 106 –
Konečně řekl, že s návrhem v zásadě souhlasí, ale podrobně jej spo-
lu proberou zítra, musí teď nutně pryč.
Jak Morava procházel kolem Jitky k Beranovi, podařilo se mu pře-
kvapit ji v předpokoji zcela soustředěnou na telefon. Sklonil se k ní
a foukl jí zezadu do vlasů, ale když k němu rychle obrátila hlavu, stál
jí v očích místo úsměvu poplach. Zakryla mluvítko a naléhavě šeptala.
– Jene, počkej!
Musela dál diktovat, zřejmě na presidium, jakési statistické úda-
je o spotřebě kancelářských potřeb, dost absurdní v čase blížící
se apokalypsy! a mezitím se odkudsi vrátil Beran. Pozorně pro-
četl každou verzi dvakrát a taky jim požehnal. Nato ho rozladila
Moravova zpráva, že uveřejnění i rozeslání musí ještě den počkat,
když Buback odložil konečný souhlas na zítřek.
– Doufejme, že vrah není ke všemu ješitný, poznamenal zasmu-
šile, – jestli opravdu něco vzkazuje světu, pak ho tím mlčením
napínáme na skřipec. Mohl by okamžitě udeřit znova, aby se to
konečně rozkřiklo.
– Tak proč tu poslední spálil na škvarek?
– Ohnisko požáru bylo jednoznačně u bubínku; mohl ho špatně
dovřít.
– Co tedy ještě můžem udělat??
Beran na něho upřel tázavé oči.
– Vy jste křesťan, že?
– Ano… český bratr…
– Tak můžete rozhodně víc než já bez vyznání: modlit se. Bohužel,
Moravo. Tohle jsou a zůstanou pokaždé, když jde o vraždícího
maniaka, naše těžké hodinky. On musí v té partii táhnout dál, aby
konečně udělal chybu, která nás k němu přivede. Nám zbývá čekat,
čekat a nezoufat si!
Vyšel zase s ním, aby si u Jitky vyzvedl poštu k podpisu, a tak se
Morava dozvěděl, co jeho milou tolik poplašilo, až když vyšli notně
zpožděni z průjezdu do Bartolomějské.

– 107 –
 – Byl za mnou Buback!
– Pomůže otci?
– Neříkal…
– Tak co chtěl?
– Pozval mě…
Morava se zmateně zastavil.
– Cože…?
Zatemněnou Národní se pohybovaly stíny. Tramvajím i autům
čpavě smrdícím dřevoplynem se v zamodřených světlech rýsovaly
úzké kočičí průzory. Stáli proti sobě a skoro se neviděli.
– Pozval mě na večeři, doplnila.
– Na kdy?
– Zítra.
– A kam?
– Řekl, že mě vyzvedne, kde budu chtít.
– A ty??
– Já mu řekla ano…
Věděl, že to byla jedině možná odpověď, a věděl taky, že to je
dobře, on sám přece Jitce tuhle šanci připravil. Jitce? nebyl si teď
tak zcela jist, anebo Bubackovi? Stáhl se mu žaludek, a tak prvně
v životě zaznamenal, že žárlí.
– Je to špatně? zeptala se poplašeně.
– Ne! odmítl statečně, – Buback je Němec, gestapák, skoro ho
neznám, ale nezdá se mi, že je vyděrač a násilník. Když mi řekl, že
mu bomba zabila ženu a dceru, nebyla v tom vůbec nenávist, jenom
žal. Překvapilo mě to u něho. Řekl bych, že tvému otci pomůže.
Pořád ještě stáli na rohu úzké uličky, ačkoli měli stejnou cestu.
– Já se stejně bojím…
I on se strachoval, ale byl muž a musel jí poskytnout jistotu.
– Čeho ty by ses měla bát?
– Kdyby… kdyby přece jenom… právě, že je sám, kdyby po mně
třeba chtěl…

– 108 –
 Objal ji a šeptal jí na té tmavé lomozící ulici do ucha, jako by ho
někdo na světě mohl uslyšet.
– On to neudělá, Jitko! Až se posadí proti tobě a ty se na něho
podíváš, neodváží se!
Sepjal dlaně za jejími zády, tiskl ji na sebe a vemlouval se do své
naděje.
– Válka neválka, Němec Neněmec, někde se zastavuje i zloba,
proto Bůh stvořil lidi jako tebe, Jitko, kterým nikdy nikdo nedokáže
ublížit.
Jako by vzteky zavyla sama zloba zneuznaná ve své všemoci,
rozhoukaly se po celém městě sirény. Nejbližší přímo nad jejich
hlavami je ohlušila. Stíny tramvají se zastavily, lidské se daly do
klusu. Držíce se za ruce vydali se pomalým krokem zpět k protile-
teckému krytu v policejním traktu, dávno už osamělí jako milenci
na večerní procházce.

Siréna vyřešila Bubackův problém dřív, než vznikl. Než vůbec stači-
lo dojít k tanci, nabídl Marleen Baumannové rámě a místo na parket
ji vedl do sklepa. Meckerlemu s chotí všichni zdvořile ustupovali,
proplul s ní ke schodům jako ve vzduchové bublině, zatímco oni
dva se co noha nohu mine posunovali v tlačenici k hrdlu trychtýře.
Naštěstí se stále neozývalo zlověstné hučení nalétávajících svazů,
takže nervozita davu nepřerůstala v paniku. Uměl si představit
hysterii žen, většinou manželek neuvyklých dennímu dechu války.
Žena vedle něho se zdála být z jiného těsta. Už když ji vyzvedl
v  poměrně moderním novoměstském činžáku, kam ho zavezl
Meckerleho řidič, ještě než jel pro šéfa, překvapila ho svým zjevem.
Třebaže nebyla o moc menší než on, naopak, přiléhavý kalhotový
kostým prozrazoval dlouhé nohy, působila drobně, nejen tělem, ale
i tváří, nezvykle protáhlou a úzkou, což ještě podtrhovaly světlé
vlasy sčesané nad ušima odlišně od dobové módy rovně dozadu
a spoutané pod týlem v krátký chvost. Stejně ho zaujala i její reakce

– 109 –
na sdělení, že si dovoluje dělat jí společníka v zastoupení standar-
tenführera Meckerleho. Nemrkla brvou, když odvětila.
– To je od něho stejně ušlechtilé jako prozíravé. Tanec se mnou
se ho zdá vyčerpávat.
Šofér ji zřejmě dobře znal, takže se před ním omezili na zdvo-
řilostní konverzaci. Nevěděl o ní zhola nic, ještě když ji předváděl
manželům Meckerlovým, přistihl se však, že obdivuje, jak nenuceně
a přirozeně se představuje svému milenci. No a? snažil se zkrotit tu
nesmyslnou sympatii, prostě komediantka!
Obrova žena, kterou rovněž viděl poprvé, sama velká a hranatá
jako měšťanská almara, musela být pěkná megera, jistě mu jediná
na světě uměla pořádně zatopit, z toho pohledu volbu milostnice
chápal, mohla být sotva kontrastnější. Přítelkyně důležitého spo-
lupracovníka, jak Meckerle Bubacka manželce představil, v ní ne-
vzbudila nejmenší podezření, takže ji přijala s poměrnou vlídností.
Při pravém šampaňském, které rozlévali jen v několika čestných
lóžích, nepřestávala truchlit pro drážďanskou vilu a stěžovat si na
fádnost života v Praze, nepustila ke slovu ani oba muže, natož něčí
společnici, kterou prostě přestala vnímat, dokud se po krátkém,
a přesto nudném projevu státního sekretáře a jeho přípitku na
Vůdce jako stvořitele Protektorátu neozvaly úvodní takty valčíku.
Vstávajíc k tanci dřív, než ji stačil manžel vyzvat, pobídla i Marleen.
– Tak naše mužíčky trošku rozhýbáme, ne?
V příští vteřině ohlásily sirény bez předchozí výstrahy rovnou
letecký poplach, což od čtrnáctého února nepřestalo vyvolávat dě-
sivou představu v zápětí vybuchujících bomb. Ani tato společnost,
v níž přece jen převládali zkušení válečníci, nebyla vůči ní imunní,
zejména v situaci, kdy se stlačena v dav po pídích pohybovala k vi-
dině bezpečí. Svědčilo o tom takřka hrobové ticho, do něhož jen
šustily podrážky. Tělesná horkost masy vedla ve vyhřáté budově
k skleníkovému efektu. Mužům stál na čelech pot, ženám se po
tvářích roztékal pudr.

– 110 –
 Původně postupoval Buback před svou svěřenkyní, aby jí razil
cestu. Za chvíli pocítil, jak ji zástup hrubě přiráží na jeho záda,
a dokázal ji i v tom sevření otočkou dostat před sebe. Porozuměla,
že jí tím vytváří prostor k dýchání, a vděčně k němu otočila dozadu
hlavu.
– Dík…
Lepší odměnou mu byla příjemně trpká vůně vlasů, do kterých
nořil nos.
Bomby nadále nepadaly a oni se pak už poměrně rychle dostali
nejužším místem nálevky na schody, které je svedly k rozsáhlému
komplexu krytů. Prostorné sklepy Německého domu byly vybaveny
poměrně pohodlnými lavicemi, a jak se ukázalo, když po tepelném
šoku přešel nával chladu, měly i příjemné klima. Podle pokynů
ordnerů postupovali dál a minuli při tom sklepní kóji určenou pro-
minenci, nad níž vyčníval v šedém oparu Meckerle, hovořící právě
s Frankem. Buback byl náhle rád, že si jich šéf nevšiml, a oni dva
skončili mezi neznámými dvojicemi v docela útulném rohu, kde
bylo sezení pouze pro dva. Tam mu znovu poděkovala.
– Byl jste nejen zdvořilý, ale i velmi obratný. Škoda, že jsme si
nemohli zatančit, jste asi stejný i na parketu.
– Nelitujte, řekl upřímně, – asi bych vás zklamal.
– Netančíte? zeptala se překvapeně, – to bych do vás neřekla.
Podruhé za čtyřiadvacet hodin opakoval, co dlouhé měsíce nepo-
jmenoval před nikým nahlas v jakési bláhové naději, že nevyslovené
snad stále ještě není.
– Před půl rokem jsem při náletu ztratil rodinu.
A celkem zbytečně doplnil.
– Pořád mi není do tance.
V mysli mu okamžitě vytanula jímavá tvář Beranovy sekretářky.
A do nové lásky ano? zeptal se ho vnitřní hlas. Současně však hleděl
do sivých očí, ve kterých shledával podobné účastenství, jakým ho
včera tak překvapil mladý Čech.

– 111 –
 – Přijměte mou soustrast, pane Bubacku. Nemáte ponětí, jak
vám rozumím. Moji rodiče i oba bratři, kteří byli řízením osudu
současně na dovolence, zahynuli při prvním náletu na Hamburk
a o muže jsem přišla loni při ústupu z Východního Pruska. Na rozdíl
od vás jsem ale ztratila sílu truchlit. Nejen, že si to mohu jako žena
hůř dovolit, ale ani se mi, přiznám upřímně, zvlášť nechtělo. S ním
aspoň…
Hodila hlavou ve směru, kde se před nepřítelem ukrýval spolu
s manželkou a státní i stranickou smetánkou její rozložitý milenec,
ale hned zmlkla a usilovně se přehrabovala v taštičce, až našla zlaté
dámské pouzdro na cigarety a stejný zapalovač. Nabídla mu.
– Tady se nesmí, upozornil ji na výstražný nápis.
– Ti tam, znovu ten ostrý pohyb k útočišti pohlavárů, – přece
kouřili!
– Quod licet Iovi… co je dovoleno pánům, není dovoleno kmá-
nům! přeložil volně.
Polohlasem zaklela jako chlap, hodila ty věci zpátky a rozhlížela
se po sklepě. Vlastně až teď dostal příležitost prohlédnout si ji dů-
kladně. Přitom se podivil. Proč si zvíře s takovou mocí, že se před
ním třesou i soukmenovci, vybralo ze všech mladých Němek, co
jich v Praze pobíhá, kontrast sem, kontrast tam, právě tuhle tyč-
ku? Mladých? V zatemněném domovním vchodu, v pološeru auta,
ale i v plesové síni, kde seděla vedle něho, se mu dík své štíhlosti
mohla jevit jako dívka. Jasné světlo krytu však odhalilo nemilosrdně
pravdu. Třicet? Pětatřicet? Ještě víc? Proti mluvila energie čišící
z každého jejího pohybu.
V každém případě byla pravým opakem germánského ideálu
ženy, jak jej vzývala Freie Körperkultur, ale i zcela nepodobná jeho
Hilde a té pražské dívce, kterou si pozval na zítřek… kam vlast-
ně? A co jí řekne, až proberou případ jejího otce? Aby s ním šla
k němu domů? Jak asi může reagovat? A jak se má zachovat on?
Když svolí? Když odmítne? Při tom uvažování se zřejmě nehnutě

– 112 –
díval na Marleen Baumannovou, která ho vrátila do skutečného
času a prostoru nečekanou otázkou.
– Máte mě asi za lepší druh děvky? Pokud ne za horší?
Bezprostředně se zmohl jenom na zmatený protest. Jí kupodivu
postačil.
– To mě těší. Byla jsem teď taky dlouho sama, víte? Většina ně-
meckých mužů se mi srdečně zprotivila. On… opět ukázala bradou
tím směrem a Buback vytušil, že se vyhýbá titulu i jménu, – není
aspoň třasořitka a řiťolez!
Zasmála se drsným hlasem, který ladil s jejím zjevem stejně málo
jako její slovník. Vůbec, celý obličej, jak jej právě nahlížel zblízka,
byl vlastně sbírkou rušivých detailů. Oči holubí barvy seděly nápad-
ně daleko od sebe, obočí stoupající od kořene velkého nosu klesalo
k vnějším koutkům v oblouku připomínajícím líčení klaunů. Měla
dlouhou bradu, až příliš vysoké čelo a velmi úzké rty položené dost
hluboko pod nosem, které jí navíc, když nemluvila, špičatily profil.
Náhle objevil šikmou linku, padající od levého ušního lalůčku skoro
přes celý krk, jak to, že si jí nevšiml dřív? ach, ano! původně ji kryl
jistě pudr. Ta vráska či jizva těžko určitelného tónu mezi světleze-
lenou a bleděžlutou naznačovala tajemství.
Jako by přečetla jeho poslední nevyslovenou myšlenku, řekla:
– Kdo mě rok neviděl, ten mě nepoznává, pane Bubacku. Ztratila
jsem v několika dnech smysl života a poznala snad všechen hnus
světa. Když jsem pochopila, že se nedokážu zabít, protože se ze
všeho nejvíc bojím vlastní smrti, naučila jsem se přežívat. Umím
lhát tak skvěle, že byste mi uvěřil i vy, kdybych chtěla.
– Proč nechcete? zeptal se jí, aby vůbec promluvil, protože byl
cele zaujat novým objevem. Ano, znepokojivě záhadný byl celý
tento obličej, jakmile promluvila, neuvěřitelně se proměnil, domi-
nantou se staly právě rty, náhle tak plné, že ho dokonale vykroužily,
a všechny zdánlivé vady se rázem spojily v obraz, který měl daleko
k běžné kráse, ale byl dráždivě přitažlivý.

– 113 –
 Erwin Buback už věděl, co na ní veliký šéf má. Té tváři se prostě
nebylo možno vyhnout, nedala se přehlédnout, a zřejmě ani zapo-
menout.
– Proč nechci? opakovala a zasmála se znovu, – zřejmě k vám
chovám důvěru.
– Jak jsem k ní přišel…?
– Muži jen z poloviny tak zajímaví jako vy, říkala mu do očí bez
špetky koketerie, – žijí v našem soumraku bohů, dokud je jim ještě
dovoleno dýchat, jen přítomnou chvílí, trhají den i noc. Zatímco vy
jste zůstal věrný svým starým láskám. Obdivuju to tím víc, čím míň
jsem toho sama schopna.
Opět se mu vybavila mladá Češka, ale neměl ani sílu a zatím ani
důvod opravit ji. Vyhověl naopak rád její prosbě a vyprávěl o své
ženě a dceři. Naslouchala mu pozorně, pevně opřena dlaněmi o la-
vici, a on už brzo zaznamenal, jak se nános smutku v něm uvolňuje
a zvolna rozpouští v jeho vlastních slovech, přetavujících bolestivé
děje v útěšnou vzpomínku.
Spojenecké svazy křižující nad Protektorátem je držely ve skle-
pě skoro do půlnoci. Když odhoukali, musel otrávený Meckerle se
ženou, kterou ze sklepního vzduchu rozbolela hlava, do postele. Po
svém pobočníkovi stačil milenku pozdravovat a Bubackovi vzkázat,
že se jeho osobní šofér vrátí hned i pro ně. Přestože se vzácný večer
snažil popadnout druhý dech, porozuměli zprávě oba dva, jak měli.
Když jí u vozu políbil ruku a ona poznala, že k ní nepřisedne, využila
zvukové kulisy motorů a hlasů k další otázce, kterou nečekal.
– Nezajímáte se ani jako možný přítel, kdy mám čas?
– Ne… doznal se otevřeně, –standartenführer mi nezapomněl
zdůraznit, že by to nevítal.
– Nejsem jeho majetek! prohlásila důrazně, – už nikdy nebudu
ničí. Jsem neobsazená duše. Jestli jste schopen poslouchat někdy
mě jako já dneska vás, víte, kde mě hledat. On se nic nedozví, náš
óbršpicl!

– 114 –
 Na celé dlouhé pěší pouti domů, k níž se z náhlého popudu
dobrovolně rozhodl, nebyl s to soustředit se už na jednu kloudnou
myšlenku. Cítil se být rozlomen. Patřil své staré lásce, směřoval
ke své nové naději a byl zčistajasna podivně spřízněn s neznámou
bytostí, která oblažovala třetího muže Protektorátu.

Hedvika Horáková našla na hřbitově přítelkyni. Čtvrt roku stávala

u hrobu svého chotě, kterého zabil při totálním nasazení v Essenu
překocený jeřáb, dvakrát týdně sama, když ji jednoho únorového
dne uvítala v těsném sousedství čerstvá jáma. Příštího dne byla
zasypána a nad ní plakala jakási sestra v žalu.
Domluvily se ihned. Marta Pavlátová vařila čtrnáctého února do-
poledne pro manžela, který měl mít odpolední směnu v Pragovce.
Jeho věčné povalování jí šlo zas jednou na nervy, takže ho vyhnala
do koloniálu na protějším rohu pro příděl brambor. Z okna kuchyně
v prvním poschodí ho ještě zahlédla, jak s plnou síťovkou vychází
z obchodu, když ji zničehonic zvedla obrovská neviditelná ruka
a pronesla celým bytem; vahou těla rozrazila dveře do předsíně
a zastavila se až úderem o dveře na schodiště.
Když se dokázala zvednout a  dobelhat zpátky do kuchyně,
otevřel se jí z vysypaného okna výhled do nikdy neviděné ulice.
Dům s koloniálem byl rozčísnut vedví, levá půlka se zhroutila do
náměstíčka. Až potom si všimla, že panák ležící v jeho středu má
na sobě kalhoty a svetr jejího muže.
Hedvičin zármutek byl o sto dnů starší, mohla už Martě dodávat
odvahu. Oběma bylo sedmadvacet, obě čekaly s dětmi až na čas
po válce a zůstaly teď samy, děkovaly tedy osudu, že se potkaly.
Hedvika doma šila, Martu přijal majitel kina v domě jako uvaděčku,
neměly zatím důvod ani chuť hledat nové partnery. Každou středu
a sobotu před polednem se spolu sešly na Vyšehradském hřbitově,
kam měly obě zhruba stejně daleko, Marta z Pankráce a Hedvika

– 115 –
od Emauz, daly do pořádku oba hroby a vydaly se pak na šance.
Pomalým krokem obešly mlčky jejich přístupnou část, vnímajíce
panoráma rodného města, které se podobně vláčným tempem
vymykalo zimě a vstupovalo do jara.
Potom šly buď vzhůru, anebo dolů podle toho, která z nich při-
pravila u sebe oběd i pro druhou. Při něm si vyprávěly o předcho-
zích osudech a uhadovaly, kdy a jak skončí válka a co pak ony. Brzy
se vzájemně vyznaly z toho, že je manželé vlastně zklamali. Ctily
jejich památku, ale věřily, že se svobodou začne i lepší část jejich
ženského života.
Sešly se zde i dnes, Marta dosud v černém, Hedvika, která tu bar-
vu po čtvrt roce už prostě nesnesla, v oblíbeném oblečení Pražanek,
dlouhých béžových kalhotách a vatované kazajce, na hlavě turban
ze šátku. Pak se vydaly tentokrát na Pankrác, kde je u Marty čekaly
škubánky s vzácným mákem.
Sotva je začala připravovat na řídkém králičím sádle, ozval se
zvonek. Martin manžel pracovával každý třetí týden v noci, na žá-
dost své ženy opatřil dveře bytelným řetězem. I tentokrát otevřela
beze strachu. Spatřila neznámého muže v rozepnutém zimníčku,
odhalujícím oblek myší barvy. Jednou rukou držel nacpanou úřed-
nickou aktovku, druhou nadzvedával nízký klobouk.
– Promiňte, že obtěžuji, řekl zdvořile, – ale bylo mi řečeno, že
u vás najdu paní Horákovou.
– Ano, ovšem…
Ačkoli od jejich setkání uplynul měsíc, Martu nepřekvapilo, že
se někdo ptá na přítelkyni u ní. Z navyklé opatrnosti řetěz přesto
neuvolnila a volala do kuchyně.
– Hedviko, hledá tě nějaký pán…
Ani ta se příliš nepodivila, i ona přestala za ten krátký čas rozli-
šovat, kde je doma. Došla do předsíně a muž ve výřezu dveří zvedl
klobouk znovu.
– Paní Horáková?

– 116 –
 – Ano…
– Nerad vás přepadám, ale je to ve vašem zájmu. Váš manžel
zahynul při únorovém náletu, viďte?
– Ne! To je omyl!
Jeho ruka, která právě nasazovala klobouk, se náhle silně roz-
třásla. Ženám se svorně zdálo, že ten člověk omdlí.
– To byl přece můj muž, řekla Marta, – Radomír Pavlát!
– Můj manžel, doplnila ji Hedvika, – Ludvík Horák přišel o život
loni při totálajnzacu v Říši!
Příchozí se okamžitě uklidnil.
– Ale pak jsem jen přehodil jména, za což se hluboce omlouvám.
Jde náhodou o vás obě. Protektorátní úřady se rozhodly vyplatit
pozůstalým po obětech náletů i totálního nasazení jednorázovou
podporu. Roznáším dotazníky, které je třeba ihned vyplnit a pode-
psat. Vůbec mi nepřišlo na mysl, když mě poslali sem, že to vyřídím
s vámi oběma, dámy.
– Pojďte přece dovnitř! pobídla ho Marta a přivřela dveře, aby
mohla uvolnit řetěz.
– A kdo vás sem vlastně poslal? zaujalo náhle Hedviku, – nevím,
že by někdo v našem domě věděl…
Muž byl už v bytě a nohou za sebou dveře přirazil. Ve volné ruce
držel náhle dlouhý tenký nůž.
– Jestli ceknete, zasyčel, – podřežu vás!

Obersturmbannführer Hinterpichler, šéf odboru pro potírání čer-

ného obchodu a hospodářské sabotáže, na první pohled milovník
dobrého moku, jemuž by slušely spíš krátké kožené kalhoty než
upnutá uniforma, byl Meckerlem nejen informován, ale i příslušně
motivován. List papíru, kam si Buback ráno poznamenal jméno
i adresu Jitčina otce, jak si je telefonicky vyžádal přímo od Berana,
předal adjutantovi s příkazem, aby ho ihned spojil s náčelníkem
příslušné služebny.

– 117 –
 Nabídl Bubackovi koňak, který představil jako starý francouzský
čerstvě zabavený chycenému šmelináři, a klábosil s ním o ničem
jako hospodský kumpán, než zazvonil jeden z přístrojů na psacím
stole. Podoben herci, který od rozpité kávy vstoupí na scénu v roli
vladaře, změnil na obrátku hlas i výraz, rázem byl každým coulem
vysoký činitel složky, které se bál snad každý, včetně jejích pra-
covníků.
Když tak předvedl svou moc, vyslechl, co mu podřízený z Moravy
hlásil, aniž ho jednou přerušil, i zlaté pero v jeho ruce zůstalo ne-
činné. Konečně se zeptal.
– Jak je na tom fyzicky? Vydrží pár facek?
Krátce nato spokojeně kývl a uzavřel ten případ.
– Tak mu je dejte, ale koukejte to nepřehnat. Pak mu nasolte
mastnou pokutu a nechte ho plavat. Heil Hitler.
Položil sluchátko a jako by se vrátil za kulisy, byl zase žoviální,
když na Bubacka spojenecky mrkl.
– Malá nakládačka zamete podezření, že jsme si ho zavázali ke
spolupráci, to je snad ve vašem smyslu?
Nerad si přiznal, že ano, jenom nevěděl, jak to vysvětlí dceři.
Zvedal se, aby své rozpaky nevystavoval na odiv.
– Děkuji, obersturmbannführere, pomůže mi to při jiném úkolu.
– Za málo, šklebil se Hinterpichler spokojeně, – zabijačky tam
asi opravdu patří k folkloru, museli bychom je pověsit všecky, takže
radši trestáme namátkově, abychom to udrželi v rozumných me-
zích.
Ve své staré kanceláři Buback několikrát zhluboka vdechl a vy-
dechl, ale neuklidnil se. Pomohlo mu konečně, když se na sebe
rozzlobil, návyk, kterým překonával životní krize. Ztratil jsem
rozum? Začnu se chovat jako puberťák? Dal se spojit s českou kri-
minálkou a záhy uslyšel její hlas, v čem je vlastně tak jedinečný?
ano! přišel na to: jako by se vždycky probírala ze snění.
– Buback, dokázal říct neosobně, – slečna Modrá?

– 118 –
 – Ano…
– Přijala jste včera laskavé moje pozvání na večeři.
– Ano…
– Hodilo by se vám dnes v půl osmé?
– Ano…
– Kde vás mohu vyzvednout?
Poznamenal si adresu a podařilo se mu uzavřít rozhovor stejně
úředně, jako jej začal.
– Vyřiďte, prosím, panu kriminálnímu adjunktovi, že ho čekám
co nejdřív u sebe, tentokrát v Bredovské.
Zavěsil a přiznal si, že pořád neví, co tím večerem sleduje. Protože
momentálně neměl na práci nic, co by odvedlo jeho pozornost, mu-
sel si lámat hlavu dál.
Nedělal si iluze, že by se normální Češka mohla v téhle situaci
zamilovat do Němce, navíc gestapáka, za něhož ho nutně musela
mít a on jí to nesměl vymlouvat, ke všemu starého právě tak, aby
mohl být sám jejím otcem. Leželo mezi nimi skoro čtvrt století!
Zkoumal, co mu vůbec vnuká naději na úspěch, a objevil to: zažil
za pět válečných let spoustu lidí v mezních situacích a byl nejednou
žasnoucím svědkem zrození vztahů jindy zhola nemožných.
Poměry v Protektorátu se přece mohly přes noc tak zdramati-
zovat, a to se zřejmě stane! že by se muž, zachránivší už otce, mohl
stát i jedinou záštitou dcery. Třeba tím, že ji včas odklidí z dějiště
Meckerleho úderu proti pražské policii, který pomáhal připravit.
Ale jak se k ní, proboha, má chovat dneska večer? Česká blížen-
kyně Hilde stejně jako kdysi její předobraz při každém jeho vstupu
sklopila oči. Co kdyby se pokusil dobýt tu plachost naráz, jako se
mu to v prvním životě zdařilo v Drážďanech…?
Přerušil úvahy, když se dostavil Beranův mladík. Předstíral mu,
že tu má dnes pohotovost, aby zbytečně zdůvodnil, proč s ním ne-
jedná ve své pracovně v Bartolomějské. Zlobil se na sebe o to víc
a nebyl právě příjemný, což ho dodatečně dráždilo. Bludný kruh.

– 119 –
Kázeň, Erwine! Soustředil se a uznal, že Čechovy návrhy jsou ro-
zumné. Oba texty schválil bez připomínky a přikázal Kroloffovi, aby
zařídil uveřejnění kratšího ve všech zítřejších německých novinách
po celém Protektorátu.
Tím tedy skončili, ale mladík zůstal sedět. Jak se předtím choval
věcně a klidně, hleděl teď na něho s napjatým výrazem.
– Ještě něco? zeptal se Buback.
Čech zavrtěl hlavou a překotně vstával, ale než se s pozdravem
otočil ke dveřím, objevil se mu v tváři ruměnec. Co měl na srd-
ci? Žádost o další přímluvu? Tak proč ji nevyslovil? Meckerle dal
v podstatě zelenou, mohl pomoct i v dalších případech, pokud by
velkorysost gestapa nebyla očividně podezřelá. Udělal by to pro
zdar svého poslání tím raději, čím osobněji se zasazoval v zájmu
Jitky Modré.
Vzpomínka na ni odvedla zas jeho myšlenky jediným směrem
s naléhavostí, která ho až lekala. Jak je to možné? Před měsícem
pro něho ještě existovala pouze Hilde, i mrtvá uměla vyplnit jeho
život a nepřipustit záchvěv jiného citu! Věděl to zas, sotva se dívka
objevila pod osleplou lucernou před domkem v předměstské ulici,
kterou jeho šofér při zatemnění dlouho hledal.
Její nevýbojná krása, jinak ji neuměl označit, byla v té skorotmě
ještě zřetelnější, její věčně zasněný hlas ho dojímal, i když jen vy-
světlovala, že nečekala, ne, vyšla právě sama, protože ji napadlo,
jak těžko to tu najdou. Otevřel jí zadní pravá dvířka a přisedl pak
zleva k ní. Co to má za vzácný parfém? zeptal se málem, než mu včas
došlo, že tak voní mýdlo.
Neuvažoval ovšem, že by ji pozval do Německého domu, ačkoliv
se tam dalo jíst bez lístků. Zvolil Repre, kam chodili především
Češi, kteří si to mohli dovolit, takže kolaboranti! pomyslel pokaždé
škodolibě, co vsadili na špatného koně. Pamatoval si ten slavný se-
cesní lokál z dětství, kdy tu zažíval novoroční a velikonoční obědy
ještě s pravou maminkou, hned po návratu do Prahy si ji tu snažil

– 120 –
zpřítomnit, marně, je sentimentální, věděl, ale uvnitř pustý a prázd-
ný jako vykradený dům.
Ne teď, ne teď! Když dívku v dlouhé černé sukni a bílé blůze
provázel pod zářícími lustry k zamluvenému stolu, shledal, že se
z napětí, které ho neopouštělo od rána, klube, co už měsíce nezažil:
radost. Tak silná, že se mu sevřelo hrdlo. Byl vděčný, že ho zastoupil
vrchní, který si ke konverzaci stačil sám. Neměla žádné přání, takže
jim oběma doporučil tabulovou špičku po vídeňsku. Nato však roz-
hodně odmítla Bubackovy přídělové ústřižky a vytáhla své.
Přečkali ještě obyčej, který ve vznešených podnicích působil tím
absurdněji, když vrchní vytáhl ze šosu fraku nůžky a stříhal čtvereč-
ky představující dekagramy masa, mouky a tuků. Buback se přitom
nemohl ubránit studu, že příděl Čechů je tolikrát nižší než jeho. Jí se
to buď zdálo přirozené, anebo nehodné zmínky, pečlivě pak zbylé
lístky uložila do jednotlivých oddílů celuloidového pouzdra, sepjala
ruce na stole a obrátila k němu velké hnědé oči s němou otázkou.
– Gnädiges Fräulein, řekl tedy, – dal jsem přezkoumat případ
vašeho pana otce, protože mi záleží na dobré pohodě v české policii,
s kterou tak úzce spolupracuji. Mohu vám k vlastnímu uspokoje-
ní oznámit, že bude potrestán pouze pokutou a brzy propuštěn.
Nechci vám však zatajit, že jsem už nestačil zabránit… nezacházeli
s ním zrovna v rukavičkách, čehož velmi lituji. Hlavní je, že se mu
už nic nestane.
– Tatínek je silný, řekla prostě.
– Ostatně, přidal na omluvu Hinterpichlerovu myšlenku, – vyhne
se tím alespoň podezření, že si snad své nezvykle mírné potrestání
vykoupil nějakou nečestností.
– To by si o něm u nás ani tak nikdo nemyslel.
Obdivoval její přímočarost, která přesto nepůsobila nadutě.
Vyjadřovala tak nejjednodušším způsobem, o čem byla přesvědče-
na. I to zažil jenom s Hilde.
– Děkuji vám, pane vrchní kriminální rado, připojila.

– 121 –
 Učinil krok k sblížení.
– Mohla byste ten titul zapomenout?
Usmála se na něho srdečně.
– Děkuji vám, pane Bubacku.
– Erwin…
Kývla.
– Já vím.
Nenaléhal a pokusil se ji raději nenásilně vtáhnout do rozhovoru,
který by je sblížil. Slušnou němčinou mu vyprávěla o své rodině
a o mládí, jak řekla ještě téměř dětskými rty, prožitém ve smíšené
jazykové oblasti, její líčení se podobalo tomu, které vyslechl pře-
devčírem cestou někde v té krajině.
– Vy jste vlastně rodačka pana adjunkta Moravy?
– Ano… odpověděla ostýchavěji než obvykle, – v míru bychom
se tam asi dávno potkali na zábavách, to válka zařídila, že jsme se
poznali až v Praze. On i mluví stejně jako já, u nás pomalu začíná
slovenština.
Pár vteřin dokonce zvažoval, nemá‑li ji teď oslovit česky, aby její
řeč mohla opustit přece jen úzkou stezku cizích slov a docelit obraz
její osobnosti. Ovšemže to bleskově zavrhl. Chová se opravdu jako
smyslů zbavený studentík, propadlý prvnímu poblouznění!
Včas přišlo jídlo a on se mohl kochat pohledem na dlouhé prsty,
držící příbor s neběžnou grácií, na malá ústa, která se při jídle
skoro nepohybovala, na lehký sklon hlavy k levému rameni, takže jí
vlasy malebně stínily pravý spánek, maně si připomněl dramatické
rysy Marleen Baumannové, vzbuzující očekávání převratných dějů,
zatímco tato tvář vyzařovala duševní vyrovnanost, z jaké vzchází
mír a štěstí, už dlouho ten odstup neudržím, uvědomil si, a vyznám
se jí!
A proč ne? Proč to nezkusit? Co tím riskuje jiného než zdvořilé
odmítnutí? Neztratí daleko víc, když propase tuhle neopakovatel-
nou příležitost? Proč neproměnit úmysl v čin??

– 122 –
 Nevím, jak se to stalo, drahá slečno, vím, že je to proti všem
pravidlům doby, ale přesto vás miluji. Miloval jsem v životě jenom
jednou, ale o to silněji, miloval jsem svou ženu až do její násilné
smrti, ale i po ní; myslel jsem, že vedle té lásky už nebude místo
pro jinou. Pak jsem vás uviděl a od té chvíle vás miluji ještě víc,
silněji o její smrt. Já přímo věřím, že ona mi vás poslala, a zapřísa-
hám vás, abyste překonala odpor, který ke mně cítíte jako k Němci.
Vyslyšte mě jako člověka, který nikomu vědomě neublížil a snažil
se uprostřed šílení ubránit ostrůvek práva. Na důkaz končím se
svou jedinou lží a mluvím k vám ve vaší mateřštině, která je i mou.
Co mi řeknete?!
Musel na ni zřejmě delší dobu mlčky hledět tak naléhavě, že se
zeptala.
– Stalo se něco…?
Otázka ho vytrhla z  představy. V  jejích očích stály rozpaky.
Netušil, jak dlouho jeho výpadek trval. Ona mezitím dojedla. Složil
na svém poloplném talíři příbor a snažil se získat čas pro skutečný
pokus.
– Promiňte…! Přejete si moučník?
Dívala se mu zase zpříma do očí, když odpovídala.
– Ne, děkuji. Byl jste velmi laskav, že jste mě k tak dobré zprávě
pozval i na dobrou večeři, ale je dost pozdě. Můj snoubenec by měl
o mě starost.

Řeklas, kdo to je? přerušil ji napjatý Morava.

– To stačilo, zavrtěla hlavou, – okamžitě volal vrchního. A zbledl.
Ten nekonečný pohled předtím… Jene, je mi trapné, že to může znít
ješitně, ale bojím se… bojím se, že se do mne…
Konečně porozuměl a pohoršil se.
– Vůbec tě přece neznal!
Zvedla k němu zrak a prozradila na sebe, že je také schopna
červenat se.

– 123 –
 – Neříkals, že se ti to se mnou stalo podobně…?
– Jenže on je Němec! Starý chlap! A teprv nedávno ztratil ženu!
– Já za to přece nemůžu… zašeptala provinile.
Nuceně se zasmál.
– Promiň! Chovám se jako idiot. Správně bych se měl o to víc
radovat.
– Prosím tě, proč…?
– Že jsem si o tebe stačil říct první. Do tebe se musí zřejmě za-
milovat každý!
– Jene!
Chtěl ji obejmout, ale výjimečně to nepřipustila. Usoudil, že ji
Buback zaměstnává dál, a dráždilo ho to.
– Nalilas mu čistého vína, a on tě přesto dovezl korektně sem,
políbil ti ruku a přál dobrou noc, proč se tím zaměstnáváš dál?
– Co když v tom tatínka nechá…?
– On nevypadá na vyděrače! Ne, já věřím, že se otec vrátí.
– Nechápu, proč jsem mu to řekla, dělala si hlavu dál, – zjistí
rychle, žes to ty.
– No a? Za to se naštěstí nepopravuje.
– Může ti ublížit jinak!
– Jituško, milovaná, zklidňoval se sám, aby mohl uklidnit
ji, – máš‑li pravdu, je druhá možnost jenom vyslyšet ho.
– Ty ses zbláznil!!
– No vidíš. Tak to musíš nechat na něm. Je velká naděje, že má se
mnou jiný záměr, který osobní mstu nepřipustí.
– Jaký?
S ní si troufl porušit zásadu mlčenlivosti. Prozradil jí Beranovo
podezření.
– A proto není vyloučeno, uzavřel stručnou informaci, – že i jeho
zájem o tebe je součást hry.
Předtím chápavě kývala, tohle odmítla.

– 124 –
 – Ta se snad hraje trochu jinak, Jene. On přece vůbec nic nevy-
slovil, jen se díval. A přitom se úplně ztratil… Ale máš pravdu, je to
jeho věc, a já se budu chovat normálně. Jen si, prosím tebe, dávej
dobrý pozor!
Oba slyšeli, jak se blíží auto, ale zaujalo je, až když brzdilo před
domkem. Jitka zděšeně vyskočila.
– To je on!
– Tak mu otevřu já! rozkohoutil ho její strach.
Oběhla kuchyňský stůl a zoufale šeptala.
– Jdi nahoru, vyřídím to s ním! Prosím tě!
Ozvalo se zazvonění.
– Nemá to smysl, namítl, – uslyší mě.
– Ví, že nejsem sama. Ale nemusí hned vědět, s kým. Neboj se, já
ho jen nechci zbytečně… běž, poradím si!
Zvonění se opakovalo.
– Halo! volal známý hlas, – halo, halo!
Šli otevřít oba. Vrchní komisař měl oči jen pro Moravu.
– To jsem rád, že jste tu. Bubacka jsem sháněl marně. Vezměte
svůj sešitek a jí dejte dobrou noc. Udělal to zas a hned dvakrát.

Erwinu Bubackovi dal Kroloff obálku s hlášením podstrčit pod

dveře už časně večer, ale on se tentokrát domů nevrátil.
Když za Jitkou Modrou zapadly dveře předměstského domku,
bylo mu podobně, jako když mu loni jakýsi kdosi skoro neúčastně
oznámil, že zůstal na světě sám. Nezmocnilo se ho zoufalství, ani
lítost ne, naplnila ho prostě stará prázdnota. Jako by vystoupil ze
sebe, chladně se pozoroval. No ano, tohle byl přece jeho skutečný,
ničím nepřikrášlený, nefalšovaný stav: samota duše i těla. Jak si
mohl namluvit tak absurdní pocity, jak dokázal sám sebe víc než
měsíc mást?
Ke způsobu přežívání, jakému navykl po Antverpách, se však
nevrátil. Něco se v něm zásadně změnilo. Neměl nejmenší chuť

– 125 –
civět před sebe nad sklenicí v baru Německého domu a skončit v té
neosobní svobodárně. Probudila se v něm prapotřeba zasutá dob-
rých dvacet let. Propustil šoféra na Václavském náměstí a energicky
kráčel pustým centrem pěšky. Zmáčkl dlouze první zvonek shora
vzdor riziku, že není sama. Trvalo chvíli, než se ozval unavený hlas.
– Ano…
– Erwin Buback, ohlásil se přesto rozhodně, – smím dál?
– Jistě! řekla stejně stručně, – čekejte!
Za minutu vedle něho pleskl o chodník v novinách zabalený klíč.
Než ho výtah dopravil pod plochou střechu domu z třicátých let,
stačila i v bílém huňatém županu vypadat jako na plese. Když za
ním zamkla dveře útulné dvougarsonky, zeptala se.
– Žárlivost velkého Meckerleho vám už nenahání husí kůži?
– Nepřišel jsem s vámi spát, odpověděl, jak myslel.
– Sláva, zasmála se, – vždycky jsem marně toužila mít kamarádku.
Záhadu svého zevnějšku rychle vyjasnila: vrátila se před chvílí
zmořená ze zájezdu k německým jednotkám, které teď její skupina
operního souboru navštěvovala denně s melodiemi z operet, a ještě
se nestačila odlíčit. Téměř sám, jako by umíral žízní, vypil rychle lá-
hev francouzského šampaňského. Když shledala, že je zahleděn spíš
do sebe, otevřela druhou, zřejmě ze standartenführerových zásob,
pustila desku s jakousi divokou americkou hudbou a omluvila se,
že se musí pořádně osprchovat.
Vnímal, jak ho každý další lok elektrizuje jako kdysi galvanické
plíšky, co mu dal podržet profesor chemie, pustota v něm teplala
a stávala se obyvatelnější. Přestal se pozorovat zvenčí, jeho exaktní,
a proto obtížný mozek, který nikdy nedokázal na nic nemyslet, byl
také obluzen bublinkami, vypnul v sobě čas i prostor a pouze exis-
toval jako příjemně nasycený živočich. Jen prsty pravidelně zvedaly
láhev, doplnily číši a zvedaly ji ke rtům, to bylo vše.
Nepromluvil, ani když vyšla ve svém froté z koupelny, zastavila
šustící kotouč, otevřela novou láhev a kouřila jednu cigaretu za

– 126 –
druhou z krátké perleťové špičky, vyměňujíc gramofonové desky
se skladbami v Říši vesměs zakázanými jako produkt nízkých ras.
Navzdory jeku saxofonů musel jednu chvíli usnout, probudilo ho
ticho a její pokus svléknout mu sako.
– Promiňte, řekla, – ale můžete si tu klidně udělat pohodlí, náš
pán a velitel má teď utrum. Totální hausarest.
Pomalu, ale jistě přicházel k sobě.
– Děkuju, Marleen, rozhodně vám nehodlám komplikovat život.
– Za prvé je Marleen takzvané umělecké jméno, které má při-
pomínat, tak rozhodl velitel mé skupiny, tu kurvu Lili ze známého
šlágru, já jsem obyčejná německá Gretchen. Za druhé, i kdyby man-
želky nebylo, netuší on, že jsem dneska tady, měli jsme přenocovat
v Karlsbadu. A za třetí si život ráda komplikuju sama, když mám
chuť, což na druhé straně rozhodně nechápejte tak, že vás chci
svést. Jenom se mi zdálo, že dneska potřebujete společnost.
Vzpomněl si a otřásl se studem.
– Ví bůh, že ano!
– Až se vám bude chtít spát, uložím vás vedle.
Neměl sílu předstírat, že se mu nechce. Když se horce osprchoval,
aby se dounavil, oblékl si zas bílé tílko a spodky a kolem boků navíc
uvázal osušku, aby jí připadal oblečenější. Sklidil opět srdečný smích.
– Pás cudnosti? Nahého chlapa jsem už jednou viděla.
Zanedlouho ležel na úzkém gauči v obývací kuchyňce a zíral
do tmy. V domě i ve dvoře panoval naprostý klid, ale on byl zase
beznadějně svěží jako za bílého dne. Teď! Teď to přijde, byl si jist,
teď se otevřou všechny osobní rány a nakonec i propast, do které
se rozhodl vehnat svůj celý národ jeho osudný krysař.
V tom okamžiku bezpečně věděl, že ta slavná tajná zbraň není než
poslední smrtící lež, blaf, žvást, trik, lest, sprostý podvod, podfuk
a podraz, který má o pár týdnů prodloužit soumrak falešných bohů,
a že ti, kdo mu naletěli a promění snad na obludný rozkaz i vlastní
zem v poušť, která už nikoho neuživí, všechny ty statisíce mladých

– 127 –
Němců, mrznoucích této předjarní noci v lesích jižní Moravy, ti
všichni dohromady jsou předem odsouzeni ke zmaru stejně jako
on, který bude mít z pekla štěstí, když ho tu jen zastřelí a neumučí.
Proč na to vlastně čeká? Ztratil přece všechna pouta nutící člově-
ka žít kvůli jiným, posledním smyslem jeho pozemské existence se
stalo čmuchalství v řadách české policie, která může ovlivnit tuhle
válku asi jako roj komárů počasí. Proč neučiní jediné, co může ze
svobodné vůle, když má dokonce i čím??
Jenže pistoli nechal opět doma a prostředí služebního bytu bylo
pro takový závěr jako stvořené!
Vstal, rozsvítil a podařilo se mu bezhlučně otevřít spojovací
dveře. Grete Baumannová měla ve spánku svraštěné čelo a bradu
podepřenu rukou, vypadala, jako když úporně přemýšlí. Přivřel
dveře a v rozptýleném paprsku světla hledal ramínko, na něž po-
věsila jeho tmavý oblek. Když se po špičkách vracel do kuchyně, aby
se tam oblékl, pohlédl na ni naposled a našel otevřené oči.
– Nechcete přece jen ke mně…? otázala se.
Pověsil ramínko na opěradlo židle.
– Chci…!
Shodil své prádlo a ona nadzvedla pokrývku. Byla nahá a vzala
ho na sebe bez předehry a bez okolků.
Když ji sevřel v pažích, jako by se zhroutily hráze, vrátil se do
své dávné bezbřehosti, než ji Hilde spoutala něhou, byl teď ještě
vášnivější než kdysi o tu dlouhou zdrženlivost.
Cítil, že se s ní miluje o život.
A pochopil, že i ona se mu otevírá beze zbytku.
Nevycházel z  nadšeného úžasu, jak neuvěřitelnou zásobou
energie vládne to zdánlivě zlomitelné tělo, ve skutečnosti tak pevné
a ohebné; vybičovalo do krajnosti i jeho, plně zaměstnalo všechny
smysly. Už buď zapomněl, ale spíš až dosud nepoznal, jak úchvatný-
mi zážitky a požitky se umí obdarovat lidský pár, když odhodí stud,
sobectví i návyky a zkusí se vzájemně prostoupit.

– 128 –
 Ještě ráno je zastihlo v milostném zápase o to, kdo se víc a líp
vydá druhému, byli špičatí a popelaví fyzickou únavou; ale u vě-
domí jedinečnosti toho dění nebyli schopni, nechtěli se od sebe
odtrhnout.
Celé dlouhé hodiny nepromluvili souvisle, slyšel ji tu a tam slabě
zvolat Oh, ja! nebo Oh, Gott! pokud snad něco říkal sám, nevnímal to.
V sedm se ozval budík. Byli právě tak zaujati sami sebou, že trva-
lo hodnou chvíli, než zašmátrala rukou nad hlavou, aby ho vypnula.
– Promiň, řekla chraptivě, – musím na zájezd…
– A já do služby…
– Štěstí, že jsem sboristka.
– Štěstí, že mám podřízené.
Z koupelny se vrátila za několik málo minut oblečená, učesaná
i nalíčená. Žasl dál.
– Jsi jako voják!
– Jsem válečná milenka.
Když vyšel z koupelny on, vonělo na stole silné holandské kakao,
které snad neměl od dětství. Ona držela šálek oběma rukama při
ústech, ale nepila, jen zamyšleně potřásala hlavou.
– Stalo se něco? znepokojil se.
– Něco moc zvláštního. Až pro to najdu slova, řeknu ti.

ONA ho velmi pochválila. Ano, směl být na sebe pyšný! Ten nápad,
aby zalepily ústa a svázaly nohy JEDNA DRUHÉ. Jenže nazítří nebylo
v novinách ZASE NIC!
Věděl už ovšem dobře, že se mu to nezdálo. Ve sklepě za pláty
ledu měl už ČTYŘI. Tak jak to, že o něm pořád mlčeli??
Současně mu cosi napovídalo, že už jim CHYBÍ MÁLO. Bude to
prostě dělat ZNOVA A ZNOVA!!
Aby mohl tentokrát zmizet bez povšimnutí, rozhodl se pro ne-
děli. Bude tam spousta lidí, ale tím spíš se ztratí, poradí si, jako si
poradil SE VŠEMI.

– 129 –
 Třetí den, když už v novinách nic nečekal, znenadání našel, co
hledal.
„Pozor na sadistu!“ varoval malý, ale nepřehlédnutelný titulek.
„V Praze byly v poslední době spáchány brutální vraždy, jejichž
oběťmi byly osamělé ženy, které vraha dobrovolně vpustily do
bytu. Neznámý je pak sadisticky usmrtil a zohavil, aniž by je olou-
pil. Policie pátrá po pachateli i motivu a žádá obyvatelstvo, aby si
všímalo podezřelých osob. Zejména ženy žijící samy se vyzývají,
aby neotvíraly nikomu, koho dobře neznají. Hlášení, i anonymní,
přijímají všechny policejní služebny v Protektorátu.“
Byl vcelku spokojen. Potěšilo ho zejména jejich přiznání, že NENÍ
LUPIČ. A vědomí, že si může konečně jistou chvíli zaslouženě odpo-
činout, než bude PRAVIDELNĚ POKRAČOVAT.

O Velikonocích dopadly na Prahu podruhé bomby. Zase za bílého

dne, ale tentokrát bez pochyb cíleně, terčem se staly předměstské
tovární komplexy. Vzhledem k pracovnímu volnu byly ztráty na
lidech nízké, zato většina objektů ležela v troskách.
– Čistá práce, zhodnotil to Beran, když se vraceli z výjezdu, – jen
bohužel krapet špinavá.
Morava nerozuměl.
– Před dvěma roky, vysvětlil vrchní komisař, – by možná zkrátila
válku o měsíce. Dneska se vnucuje otázka, jestli to není první vizitka
poválečné konkurence.
Moravu taková představa urážela, skoro se na šéfa utrhl.
– Jsou to přece spojenci!
– Moravo, Moravo, Moravěnko milý, až tahle válka skončí, dávejte
pozor, aby se vám nezhroutil svět. Jako vraždař i jako Čech žijete
ve dvojí pohádce, kde proti zlu bojuje dobro. Jako člověk, který už
v jednom poměrném dobru, myslím tím starou republiku, prožil
dvacet let, vám sděluji, že se z něho občas pěkně zvedá žaludek.
Morava se nedal.

– 130 –
 Po ztrátě Porůří a Slezska mohou nácky dozbrojovat už jenom
české fabriky!
– Taky pravda, vzdychl Beran, – ostatně mládí má právo na nové
naděje, naše skepse je zárodek dalších kapitulací. Povídejte!
To už byli zpátky na direkci a došlo na činnost zvláštní skupiny.
– Informací o podezřelých přišlo zatím čtyři sta dvanáct, vět-
šinou přes naše stanice. Zhruba polovinu jich vyřazujeme jako
nepodstatné či zavádějící, všechny ostatní se zkoumají. Přednostně
na Moravě, ruský postup k Vídni ji může brzy odříznout.
– Horké stopy?
– Zatím vychladly, každý z  uvedených měl na některé z  dat
neprůstřelné alibi. Ale hlášení chodí dál, lidé si kupodivu i v téhle
úchylné době zvlášť všímají úchyláků všeho druhu. Na druhé straně
si je i vymýšlejí.
– Jak?
– Udávají i potentní pořízky, že jim třeba chodí se ženou.
– Aha. Vyšetřil něco pan Buback?
– Potvrdil, že Hunyady, ten cikán, zemřel v pracovním táboře,
a Thaler, ten řezník a henleinovec, má spolehlivě sloužit na určitém
místě v Říši. Můžem tedy mít za jisté, že naši kolegové v Brně ten-
krát toho pravého nevyhmátli.
– Apropó, vzpomněl si vrchní komisař, – je něco nového s Jitčiným
otcem? Dneska jsem ji tu ještě nezahlíd.
– Měl jsem začít omluvou. Vzala si dovolenou, dostala večer te-
legram, že má dnes v deset čekat na hlavní poště hovor, ale trčí se
tam prý i půl dne. Otec je, doufejme, doma.
– No tak sláva. Blahopřeju i vám.
Přitom tázavě zvedl oči a Morava jako obvykle zavrtěl hlavou, že
nejsou známky jiných Bubackových aktivit.
– Jsme oba dva šťastni, ale máme strach, jak tam její rodiče i má
matka přečkají případné boje.

– 131 –
 – Víme snad, jak je přečkáme my? Oni mohou mít štěstí, že se
přes ně fronta přežene jak vítr, a my pech, že Praha bude dobývána
jako pevnost. Nechme to osudu. Vlastně vy pánubohu. Ještě něco?
Konečně s tím mohl vyrukovat.
– Vlastně už se mu dá říkat vrah vdov. A teprv Jitku napadlo,
jestli si je nevyčíhává právě na hřbitově. Třeba počítá s tím, že ho
dovedou k bytu, kde jsou s velkou pravděpodobností samy. Třeba
jim nabídl náhrobní kámen nebo tak…
Beran si na to vstal.
– Ti čtyři nebožtíci leží…
– Všichni na Vyšehradě!
– Který dáte ihned hlídat!
– Od otevření jsou tam dneska dva lidi. Jedu za nimi ihned od
vás, abychom zavedli systém dohledu.
– Dobře, Moravo! pochválil ho Beran po dlouhé době, a Jana
oblilo blaženství, ačkoli ten vzácný vavřín patřil Jitce, – koukejte,
ať jste tam!
Studeně foukalo a poprchávalo, na celém hřbitově byly po ránu
dvě tři ženské a hrobník, nikde žádný jiný muž. Měli možnost
důkladně se uradit. Problémem byly tři vchody. Nováček Lebeda,
jehož sem v nouzi přitáhl Marek, navrhl, aby dva prostě zavřeli.
Dvojhlasně mu vysvětlili, že je to nejlepší způsob, jak vyplašit vraha
na jiná pohřebiště. Ne, musí se smířit, že tu stráví kus života jako
metaři, kameníci, zahradníci, žebráci či truchlící pozůstalí. Nezbylo
jim než zasvětit i hrobníka, kterému by přítomnost stále stejných
tváří neunikla. Předtím si Morava ovšem zjistil, že ten pořízek pro-
kazatelně kopal v den vražd s pomocníkem hroby, jinak by sám
spadal mezi podezřelé.
Vrátil se do Bartolomějské, aby vyslal na hřbitov třetího muže a ur-
čil na zítřek dvojí směnu. Pak volal Bubacka do Bredovské a dozvěděl
se, že opět sedí tady u nich. Neobjevil se od podivné večeře s Jitkou;
čekal, až bude její otec opravdu propuštěn? Zaklepal a otevřel.

– 132 –
 Oberkriminalrat byl zahloubán do hromady spisů. Když spatřil
Moravu, trhl sebou, jako by byl při něčem přistižen.
– Co je to?? obořil se na něho bez pozdravu.
Netušil a dovolil se.
– Smím se podívat?
Buback mu papíry přistrčil. Morava je poznal.
– Přikázal jsem dávat vám kopie všech hlášení došlých na naši
výzvu…
– A kde je překlad??
Tak proto zuří? Chyba!
– Omlouvám se, hned tím někoho pověřím!
Koho? zoufal si, to budou tři lidé překládat týden! K jeho překva-
pení se Němec uklidnil stejně náhle, jako vzplanul.
– Není třeba. Nemáte lidí nazbyt. Uvolněte jednu sílu, udělá mi
ústně výtah z nejdůležitějších.
Kdo se má v tom chlapovi vyznat? přemítal Morava, ale ulevilo
se mu. Informoval Bubacka o právě započaté akci, aby nakonec
vyrukoval s žádostí. Jen německá místa rozhodovala o přidělování
telefonních linek. Jedné bylo nezbytně zapotřebí do hrobníkovy
kancelářičky, aby se v pádě potřeby rozběhla velká sledovačka.
– Zařídím! oznámil Buback stručně.
– Váš překladatel tu bude do čtvrt hodiny! slíbil zas jemu Morava na
odchodu a napadlo mu, že dluží mnohem víc. – Slečna Modrá nejspíš
zrovna telefonuje s otcem. Chtěl bych vám také srdečně poděkovat.
– Nejste na správné adrese, odsekl Buback, – řekl jsem vám, že
Říše je právní stát. Proto očekává na oplátku, že zejména protekto-
rátní policie bude právo neochvějně respektovat.
– Pochopitelně, ujistil ho a šel.
Co nejdál od toho chlapa, který ho mohl, najednou to Jitce věřil,
stejně nevypočitatelně zničit, jako jí pomohl.
Zřejmě čekala na poště tak dlouho, že už se jí nevyplatilo přijít
do práce, ale proč ho aspoň nezavolala?

– 133 –
 Už notně netrpělivě vyhodnotil nově došlá hlášení, zařídil tlu-
močníka pro Němce a stavil se letmo na Vyšehradě, aby se zeptal
svých lidí na první dojmy. Byl spokojen, když je sám dlouho nedo-
kázal objevit, naučili se už být i na tom stísněném prostoru skoro
neviditelní.
Doma ho uvítala vůně kapustových placek, po kterých se mohl
utlouct, a kytice tulipánů drahých a vzácných bezmála jako maso.
– Takže otec je doma! zaradoval se a zatočil s ní ve vzduchu.
– Dědeček! opravila ho.
– Jakto…?
– Otec budeš ty! Daj pozor, ať to robě zo mňa nevytřepeš, šohaju!

– 134 –
 Duben

Jana Kavanová šla z pohřbu a usmívala se. Pod černými punčochami

v černých polobotkách se mezi kočičí dlažbou drala ostře zelená
tráva, z pevnostních hradeb splývaly šlahouny s rozvinujícími se lís-
tečky psího vína, nebe nad příkopem ulice bylo ametystově modré
a jako celé poslední týdny opět bez letadel. Janu teď prostoupil tak
absolutní pocit štěstí, až se zastyděla za své sobectví.
Opustila nahoře u hrobu starší sestru, která právě pochovala
milovaného muže, a sama se spěchala položit do náruče mladé-
ho milence. Jenomže sestru může a bude utěšovat i zítra, pozítří
a každý další den, kdežto Robert jí zůstane už jen dnes. Jeho pobyt
v Praze hemžící se teď gestapáky byl příliš riskantní a ona sama
zařídila, že bude ráno na vypůjčené papíry dopraven tam, kde se
v bezpečí dočká konce války.
Téměř třicetiletá Jana potkala Roberta teprve před dvěma měsíci
v krytu pod Hlavním nádražím. Dlouhán v mundúru odklizovacích
čet, který jí kavalírsky nabídl vzácný dar – cigaretu, měl hluboký
hlas a v nouzovém osvětlení vypadal na vrstevníka. Už přijala jeho
pozvání k večerní schůzce, když zjistila, že je čerstvě nasazený
septimán. Slovo však zpět nevzala a nelitovala.
Skončil u ní týž večer, většina lokálů a kaváren byla zavřená,
zbylé zely prázdnotou, buď chyběly hostům lístky, nebo kuchařům
potraviny, anebo všem chuť. Od pomníku svatého Václava, kde si
nadále dávala rande mladá Praha, a Jana se ví bůh necítila stará! ho
tedy srdnatě rovnou pozvala k sobě na čaj s pravým rumem, ještě
vždycky, přesvědčovala se, ho může poslat k mamince. Ukázal se
však být stejně dospělý, jak vypadal, líbil se jí čím dál víc, a když
dopili rum bez čaje, ráda ho u sebe nechala.

– 135 –
 Nejsem zdaleka jeho první! pomyslela žárlivě, když shledala,
jak je obratný, ale nespala s nikým dobrý půlrok, co se zas jednou
parádně sekla v chlapovi, a tenhle stejně nebude víc než chvilkové
rozptýlení, než konečně najde správného, zřejmě po válce, až se
s českými vojsky vrátí ta lepší sorta mužských. Takže si nelámala
hlavu a dala se mu.
Zřejmě mu zachutnala stejně. Přiznal se jí, že dosud nikdy s tak…
zralou, opsal to, bodlo ji, ale současně si přišla oceněná. Přicházel
k ní pak každou noc a humorně líčil rostoucí zděšení tety, u které
bydlel. Pak byla Jana zdrcena neméně než on, když se v polovině
března dozvěděl, že musí s celou třídou už za dva dny odjet na
severní Moravu.
Oktávy protektorátních gymnázií byly dávno totálně nasazeny
v Říši, septimám teď uložili postavit val proti očekávané ruské
ofenzivě. Houfce osmnáctiletých měly provést gigantické zákopo-
vé práce pod dozorem německých stráží. Případným dezertérům
hrozil tvrdý postih rodin. Robert tedy jel.
Jak se dohodli, vlekla se pak ráno z domu dvacet metrů za ním,
příliš mladá, aby se s ním mohla objímat jako ostatní matky, příliš
stará vedle dívek provázejících milé. Náklaďák s lavicemi se rozply-
nul v slzách. Poznala, že jí neodjel amant, ale opravdový milenec.
Za celý měsíc nepřišla jediná zpráva, ale z počátečního zoufalství ji
postupně vysvobozovaly informace, které úporně sháněla přes všech-
ny možné známé. Konečně nevydržela být se svou opuštěnou láskou
sama a svěřila se sestře. Překvapilo a potěšilo ji, když jí právě ona
důrazně řekla, aby si s věkem nelámala hlavu a byla ráda, že je ráda.
Sestru poslechla i dnes. Ta si kdysi z hluboké náklonnosti vzala
muže jednou tak starého jako ona, i když si uměla spočítat, že se
stane poměrně brzo jeho ošetřovatelkou. Měla ho ráda i potom,
starala se o něho dlouhé roky s nepolevující trpělivostí, až se před
čtyřmi dny prostě neprobudil. Teprv pak ji Jana poprvé uslyšela
zanaříkat, že pro ni život ztratil smysl.

– 136 –
 Přesto jí právě sestra přikázala, aby šla z pohřbu rovnou domů.
Věděla jako jediná, že se u Jany krátce skrývá Robert. Jak se na
Ostravsku blížila sovětská kanonáda, sílilo šikanování nácků; ko-
lovaly poplašné zprávy, že chtějí české studenty v nejvyšší nouzi
hnát proti tankům jako živý štít. Protože se spolužáci přesto báli
společně uprchnout, riskl to Robert sám.
Usilovným pochodem dorazil za dvě noci do Olomouce a štěstí
ho neopustilo, ani když se odvážil stopovat; šofér náklaďáku ho
posadil na místo nemocného závozníka a provezl až do Prahy. První
nocí se s ním Jana promilovala, nazítří navštívila jeho tetu, která
byla nakonec bez sebe radostí a ke všemu i praktická: slíbila, že
zařídí synovci bezpečný převoz i úkryt do konce války.
Dnes tedy čekala Janu na neurčito poslední noc s ním a ona byla
sestře vděčná, že z vymezeného času nemusí ztratit ani minutu.
Upřímně nad hrobem vzpomněla hodného švagra, vhodila na rakev
lopatku prsti, vroucně sestru políbila a vydala se od valů k tramvaji.
Smrt byla rázem zapomenuta, v Janě zůstala jen radostná touha,
která ji neopouštěla třetí den, co Robertovi otevřela a on si před ní
hned na prahu zaníceně klekl a vtiskl jí hlavu do klína.
Myslela na něho tak soustředěně, že až v tramvajovém voze začla
vnímat svět, když se průvodčí zeptal, má‑li jízdenku. Při placení si
všimla pošťáka s naditou brašnou. Proč jí připadá tak povědomý?
Mozkové buňky se budily z omámení. Nemíjel se s ní cestou od
hřbitova? Ale jestli šel vzhůru, jak by se octl tu?
Hned na něho zapomněla a po zbytek cesty na Smíchov spřádala
plány. Robert ovšem z venkova do Prahy nesmí, ale proč by ona
nemohla na neděle za ním? Vlaky, třebaže zpožděné, pořád jezdily,
jako by nebylo náletů. Ona by se jich teď nebála, láska jí přišla jako
pancíř.
Když tiše odemykala, bilo jí srdce v krku. Po špičkách prošla
předsíní a nehlučně otevřela do ložnice. Robert ležel nahý v posteli
a hluboce oddychoval. Při vší jeho mužnosti prozrazoval spánek

– 137 –
dosud trvající chlapeckost. Hleděla na něho okouzleně a věřila v tu
chvíli, že je dva vzdor rozdílu let nic nemůže rozloučit.
Zvonek ji vylekal. Kdo to může být? Policie? Nebo dokonce gesta-
po?? Nesmysl! okřikla se, krom tety a sestry neměl nikdo tušení,
a ty dvě by ho nikdy nezradily! Tím vědomím povzbuzena se vrátila
ke vstupním dveřím a srdnatě se zeptala.
– Kdo je?
– Nesu expres, ozvalo se.
Vybavila si muže v modré peleríně, kterou vzdouvala tlustá
brašna, a musela se usmát tomu, že jela se svým pošťákem v téže
tramvaji. Nebo je to snad jiný? Nejspíš! Otevřela.
Byl to on.

Nevyslovená dohoda, že přes práh jejich maličkého a nejistého

útočiště – majitelé domku přijali Jitku do podnájmu, dokud zůsta-
ne sama! – nepřejdou hrůzy a hnus jejich povolání, dosud platila,
potřebu klidu a pohody měli v krvi.
Oba dva vyrostli v rodinách, které si byly samy světem. Jejich
domovy se nepodobaly holubníkům, z nichž se nezávazně vylétá do
jiných, i ti, které osud zavál na hony odtud, věděli do smrti, že tady
tkví opěrný bod jejich osobností. A kdo setrval, vysílal k odešlým
celý život poselství spřízněnosti.
Než se Jitka i Jan nedlouho po sobě vydali stejným směrem, aby
se daleko od rodného kraje našli navždy, prožili dětství i časné mládí
v obdobném prostředí drsné něhy. Za severní hranicí moravských
vinohradů jako by se příroda vydala z darů, kterými jižně přímo
hýřila, tady se s nikým nemazlila. Nutila své obdělavatele těžce
pracovat od okamžiku, kdy drobné prstíky svedly utočit povříslo,
do chvíle, kdy už scvrklé stářím neudržely ani proutěné pometlo.
Šetřilo se vším, jídlem počínaje. Děti po sobě dědily boty i oble-
čení, dokud se stále sešívané svršky nerozpadly, parádou dospělých
byly jedny šaty, které musely přesloužit všechny neděle, svátky

– 138 –
a slavnosti od oltáře k rakvi. Obecně platilo, že kdo se sebemíň
zadluží, přijde nakonec na buben, proto se po neúrodě spíš měsíce
utahovaly opasky, aby se nemuselo k židovi.
Projevem přízně k nejmladším ratolestem tu nikdy nebyly pa-
mlsky a dárky, ale pohlazení, která často bolela, to jak laskavou
dlaň pokrývaly ztvrdlé mozoly. A když ta dlaň zřídka kdy a nerada
trestala, zůstávaly na kůži dlouhé dny zřetelné otisky. Jedno však
nepamatoval žádný z obou: vědomou nespravedlnost. V jediném
případě, kdy Jan dostal výprask místo skutečného viníka, čeledí-
na, který na něho svedl rozbitý džbán, než byl usvědčen ze lži, si
maminka před chlapce klekla a líbala mu ruku, přes kterou mu
nařezala.
Když se, oba takto vychovaní, poprvé spatřili v Beranově předpo-
koji, on už těsně před svým pasováním na kriminálního adjunkta,
ona čerstvě přidělená pracákem, který na rozkaz Němců vykořeňo-
val mládež z rodných krajů, aby nesrostla k odboji, sblížilo je hned
první slovo jednoho každého z nich: jihomoravské přízvuky byly
určitelné jako vůně květin a ty jejich prozradily blízké sousedství.
Stud, který byl důležitým prvkem té výchovy, jim ovšem nedovolil
dát to příliš najevo. Ještě po roce se jen zdravili, do posledka si
vykali, ale byly to právě ty dva vstřícné úsměvy, jeho neméně mírný
než její, které potvrzovaly jejich sounáležitost.
Milostné setkání na sklonku dne, kdy Prahu zasáhly bomby, bylo
pak už jen přirozeným součtem všeho, co je i nevědomky spojovalo
od počátků jejich existence.
Že u ní bez ptaní a bez pochyb ihned zůstal, bylo dalším vyjádře-
ním soudržnosti vyrostlé ze stejných kořenů. Jestliže si mladé páry
na nenadálou pospolitost většinou nesnadno zvykají a mnohdy
na ní troskotají, neschopni překonat sobectví rozdílných návyků,
oni dva do ní vešli právě tak, jako byli schopni kdykoli vstoupit do
svých domovů: jako by je nikdy neopustili. Od prvního společného
probuzení pod jednou střechou srovnala jejich téměř totožná řeč

– 139 –
nepříliš odlišné hladiny povah. Slily se i jejich názory a potřeby. Stali
se zosobněním ideálu zvaného jedna duše – jedno tělo.
Bez vysvětlování se třeba ihned shodli na tom, že na rozdíl od
rodičů a prarodičů nepotřebují každodenní hlasitou modlitbu před
jídlem či večerní čtení z Bible. Jan se dávno domníval, že Bůh je
v otevřené krajině víc přítomen, aby vyplnil prostor samoty. Své
městské děti uvržené do mraveniště civilizace nechával, aby si ho
našly samy, když ho potřebují. Jan se k němu pravidelně obracel při
usínání, a protože neměl sny, doufal, že se propadá k němu. Věřil
bez ptaní, že Jitka cítí podobně.
Kdykoliv nastoupili u Národního divadla, teď už mnoho měsíců
zavřeného, do tramvaje, byl pro ně pracovní den se všemi špínami
prostě zapomenut, jako by se do nich už nikdy neměli vrátit. Doma
uklízeli, vařili spolu, v rozhovorech objevovali nové příběhy, ma-
pující onu část jejich života, kdy se, dnes nepochopitelné! neznali,
a pak dál poznávali sami sebe při lásce. Čas nevinnosti končil až
u Janových předčasných probuzení, kdy sice dál oddaně držel Jitku
v objetí, ale nechal už mozek pracovat.
Dnes mu to výjimečně dovolil před usnutím. Jitce se na konci
druhého měsíce těhotenství vedlo nejhůř jak kdy. Časté nevolnosti
vyvolávaly i přes den únavu, malátnost jí pak bránila v jídle a ná-
sledná slabost vyvolávala nová podráždění žaludku; bludná spirála,
která se stále úžila a tím zrychlovala. Beran ji šetřil, jak mohl, navrhl
dokonce, aby si vzala zdravotní dovolenou, ale ona odmítla.
– To bych se pak doopravdy roznemohla. Je to teď hlavně práce,
co mě drží pohromadě.
Morava si byl jist, že ho v tom nekončícím neúspěchu nechce
nechat samotného, a z vděčnosti se jí postaral o vzpruhu: v sobotu
28. dubna se měla konat jejich církevní svatba v Jitčině rodišti, kam už
podal ohlášky. Pokud by se snad dramaticky pohnula fronta, dohodl
poštou s oběma rodinami, vezmou se zatímně v Praze na úřadě; bylo
vyloučené, aby Jitka pak i s rostoucím bříškem zůstávala svobodná.

– 140 –
 Ten den se pro něho stal magickým datem. Naučil se od Berana,
že si má dobrý kriminalista všem nepříznivým okolnostem na-
vzdory vždycky uložit třeba jen sám pro sebe mez, po kterou musí
svůj rébus rozlousknout. Teď, když opakovaná novinová zpráva
a důvěrná informace, zasílaná na nové a nové adresy, vyvolaly
proud upozornění i udání, byla to jeho povinnost. Nepochyboval,
že kuchač hodlá udeřit zas, a chtěl být tentokrát rychlejší.
Považoval za velmi pravděpodobné, že už ho dávno má ve své
husté síti, a tím spíš se bál, aby mu nešťastnou náhodou nepro-
klouzl příliš volným okem. Ačkoli nasadil k probírce nejzkušenější
lidi, pokud někdo z nich nemusel šéfovat na hřbitově, snažil se co
nejvíc došlých hlášení přinejmenším přeletět okem sám. Uvědomil
si přitom, že se začal spoléhat i na Bubacka.
Od jisté doby, vlastně od záhadného setkání s Jitkou, z něhož
dodnes nebyli a zřejmě už nikdy nebudou moudří, začal Němec sou-
středěně a plodně spolupracovat. Při denních poradách nemohlo
Moravovi uniknout, že oberkriminalrat vytipoval v podstatě tytéž
osoby jako on. Jednou mu to řekl a měl dojem, že to jeho dohlížitele
dokonce potěšilo.
Když teď Jitka usnula, sotva přišli, vytáhl z aktovky, co dnes
prozíravě propašoval domů. Tiše sestoupil do kuchyně a rozložil
po stole jako vykládací karty nové lístky, na nichž se shodla jeho in-
tuice s Němcovou zkušeností. Zhruba padesát jmen představovalo
půlstovku osudů vesměs poznamenaných sklonem k zvrácenostem.
Téměř žádný z těch chlapů, šlo bez výjimky o muže, nezanechal
však otisk v trestním rejstříku, a když, tedy nepatrný, třikrát drobná
krádež, jednou vandalství v opilosti, jednou lehké ublížení.
Dotázané veřejně činné osoby byly podrobným popisem vražd
otřeseny do té míry, že si skutečně daly práci s pozorováním svých
pacientů, klientů, hostů, sousedů a jiných lidí, u kterých se domní-
valy vystopovat rysy mimořádné, i když skryté brutality. Dobrá
polovina oznámení se týkala opakovaného týrání žen, dětí i zvířat;

– 141 –
konalo se většinou za dveřmi domovů a bylo proto okolím až dosud
s rozpaky bráno na vědomí jako věc soukromá.
Celý houf tvořili hospodští násilníci, kteří opětovaně surově
ztrýznili kumpány za jiný názor, za údajně falešnou hru, anebo
jen z ožranství. Párkrát byla řeč i o mučení a svědci si dodatečně
vyčítali, že nenašli odvahu zakročit. Nakonec stejně všecko skončilo
nějakým vyrovnáním a dohodou všech, že případ raději ututlají.
Moravu samozřejmě nejvíc zajímala znásilnění. Žasl, jak těžké
přečiny, kdy byly ženy dokonce spoutány a podrobeny sadistickým
praktikám, zůstaly bez trestu, protože se oběti buď taky daly uplatit,
nebo se neodvážily hledat spravedlnost ze strachu před mstou ještě
horší. K naléhavému prověření určil holiče, který podle oznámení
ošetřujícího chirurga nařízl nevěrné milence břitvou oba prsy, ale
pak ji uprosil a zřejmě i odškodnil, takže změnila výpověď.
Následovaly lístky s postřehy nehodícími se do žádné přihrádky:
exhibicionisté, sodomisté, voyeuři a další úchyláci prosazující své
choutky agresí. Protože nezákonné držení střelné zbraně Čechem
znamenalo vesměs jistou smrt na popravišti, stal se hlavním ná-
strojem podobných útoků právě nůž.
Zbylo pár nejasných sdělení, která neobsahovala přímé podezře-
ní, ale žádost o kontakt. Žádné neznělo tak naléhavě, aby muselo
být přezkoumáno přednostně, pro Moravu tvořila zálohu, k níž by
sáhl, nepovede‑li žádná jiná stopa k cíli. Docela nahoře ležel na-
příklad vzkaz, aby pánové od policie laskavě navštívili farní úřad
v Klášterci u Teplic za účelem informace o zmizení obrazu svaté
Reparaty, který byl pak zlodějem vrácen.
Zakroutil nad tím hlavou a hodlal uspořádat nováčkům mezi
svými muži malou přednášku o soustředění při práci. Na lístek
poznamenal, aby byl dodán příslušnému oddělení.
Pak seděl nad složenými hromádkami a snažil se, jak ho od za-
čátku učil Beran, vmyslet do toho člověka. Proč to dělá? Tak stejně
a tak náročně? Proč ten neměnný pořádek i při dvojité vraždě? Co

– 142 –
je to za tajemný obřad, v tuzemsku nevídaný neslýchaný? A jinde
snad ano? Pouze vyříznuté srdce ho od počátku upomínalo na rituál
starých Inků.
Jediné, co se mu trvale vnucovalo a on to s odporem potlačoval,
byl provedením i použitými nádobami otřesně podobný obraz mo-
ravské domácí zabijačky.
Byla půlnoc, když si rozpálil kůži ledovou sprchou a pak se po-
malu potichu zakutával pod společnou peřinu, aby Jitku nevzbudil.
– Já nespím, ozvala se.
– Odkdy?
– Vůbec jsem neusnula.
– Je ti něco? polekal se.
– Ne…
– Tak proč?
– Vyčítám si, že jsem je chtěla… naše dítě…
Říkala to odvrácena od něho a on se prudce posadil, rozsvítil
a naklonil se nad ni, aby jí viděl do očí.
– Jitko, prosím tě! Podívej se na mě!
Měla křečovitě stisknutá víčka a potřásala hlavou.
– Chtěli jsme… chceme je přece oba, Jitko!
– Je to vždycky věc ženy. Chtěla jsem je vlastně jen ze strachu
o tebe.
– No a co?
– Měla jsem mít strach o ně. Je tak bezbranné!
Podařilo se mu aspoň otočit ji k sobě. I v té společné samotě šeptal.
– Je v nejlepším bezpečí, v jakém může být: v tobě. A já jsem u vás!
– Ale co když právě nebudeš? Podívej, jaká jsem teď mátoha!
– To tě brzo přejde! Víš, co ti psaly tvá i moje máma, bylo jim zle
do začátku třetího měsíce, pak jako když utne! No tak!
Nebyla k utišení, naopak, znovu se od něho odvrátila a on podle
chvějících se ramen poznal, že pláče. Nevěděl si s ní rady.
– Prosím tě! Prosím tě!

– 143 –
 – Ne, Jene… tohle není svět, do kterého se mají přivádět děti…
Poprvé zažíval, že se jejich myšlení i cítění rozešlo, a hned tak
dramaticky. Úporně hledal slova, kterými by ji přesvědčil.
– Nikdy nebyl dobrý. O tom zpívají desky našich rodinných Biblí.
Ale býval už lepší, a zas bude. Kdo věřil před třemi roky, že by ješ-
tě někdy zvítězila pravda? A teď je na dosah. Bude to možná pár
měsíců trvat, ale Říše se nakonec zhroutí, je to ve vzduchu stejně
neodvratně jako jaro, na tom ani ta nešťastná Rooseveltova smrt nic
nezmění. Nastane mír, vrátí se svoboda, v nich bude žít naše dítě!
Něco řekla, nerozuměl jí hned.
– Co…?
– Ale ta nestvůra taky! Chyť tu nestvůru, Jene! Z ní já mám větší
hrůzu nežli z Hitlera…

Grete vstoupila do koupelny, když se Buback začínal louhovat ve

vaně. Pro rachot vody ji neslyšel přicházet, tím víc se teď zaradoval.
Nikdy nevěděl s jistotou, kdy a zda vůbec přijde. Po první noci s ní,
když ho navzdory únavě do večera neopustila touha být s ní zas, se
utvrdil v jistotě, že neměl a nikdy nemůže mít lepší milenku. Brzdil
ho pocit nepřístojnosti: když mu ji Meckerle svěřil, spolehl na jeho
slušnost. Ale platí to i pro krytí nevěr…?
Hádku s duší rozhodlo tělo tím, že se před půlnocí náhle zvedl
od baru Německého domu a vyrazil za ní. Po zazvonění nestačil ani
vyslovit jméno, když se ozval její hlas.
– Kde jsi??
Tentokrát ho čekala ovinuta v bílé osušce, kterou měl včera on;
zvýrazňovala délku jejích paží i nohou.
– Cos mi přišel sdělit? zeptala se, než stačil promluvit, – že jsi
zklamal důvěru představeného? Anebo dokonce mou?
– Ne… přiznal, – že to s tebou bylo úchvatné!
– Aha…? Takže pak, Bubacku, oslovila ho po mužském způsobu
a zbavila, jak měl záhy poznat, provždy křestního jména, – chceš‑li

– 144 –
mě mít dál, splň mi, jak bylo kdysi dobrým zvykem, tři přání.
Neotravuj mě hodinkami! Stačí, že musím být přesná jednou den-
ně. Nech mě mluvit pravdu! Lhala jsem skoro celý svůj život jako
z partesu, chtěla bych, než umřu, a to teď nemusí dlouho trvat,
poznat, co ve mně je pravda a co lež. A na to třetí si přijď sám, když
jsi něco jako detektiv.
Pak rozevřela bílou látku jako oponu.
Povzbuzen tím, jak se mu zas vydala, pokusil se ji k sobě v dal-
ších dnech připoutat stejně těsně jako kdysi Hilde. Narazil však na
odpor, jehož prudkost si nezadala s předchozí vášní. Jak ji přímo
vlastnil, dokud ji držel v náruči, tak naprosto ji ztrácel, sotvaže se
oblékla. Její odcizování probíhalo přízračně rychle. Tuhne jako
sádra, pomyslel si a vyslovil to, zdá se ho ztrácet z mysli ještě dřív
než z očí!
Nenávidí rozchody, vysvětlila mu, a víc: rozhodla se, že už na
sebe nikdy nenechá dopadnout smutek a zklamání, bylo jich příliš,
finito! Spouští tedy roletu v nejlepším a vytáhne ji jen při jistotě,
že radost bude pokračovat. Jak to pozná? nechápal. Jako netopýr,
zasmála se, naučila se cítit neštěstí a zrady předem i poslepu, včas
jim uhne.
– Do prostoru, Bubacku! Nenávidím stěny, musím kolem sebe
cítit prostor!
Poznal, že svobodu chápe asi jako vzduch, bez ní se zalykala,
o ni bojovala zuřivě jak tonoucí. Jestli ho chce zítra vidět? A jak to
má vědět dnes? Ať nešermuje hodinovými ručičkami a přesvědčí
se zítra sám! Jestli si vezme jeho druhé klíče? Proč ne, pokud je
nepotřebuje pro jinou.
S její pravdou si uměl poradit ještě míň. Už brzy mu začala na
řetěz cigaret, které zasunovala do špiček jako náboje, přivěšovat
svůj život. V patnácti první milenec, jen o tři roky starší tanečník,
který vydržel přes deset let, byla to dlouho veselá mladá láska,
Hansl und Gretchen, která by jistě přežila do stáří v kamarádství,

– 145 –
nebýt Martina Siegela. Jmenoval se jako ten herec? podivil se. Ano,
protože to byl on.
A ten, na kterého tehdy letěly všechny ženské hvězdy Hamburku,
upřel náhle svůj zrak na ni, elévku, až její Hans dostal třesavku.
Napadlo ji, že pro něho nemá dárek k pětadvacítce. Nedám Siegelovi!
slíbila, aby ho vyznamenala. Tenhle trik, smála se teď, ovládala zřej-
mě odmalička, slavný mim se zachoval stejně jako později Meckerle.
Místo aby se utěšil další čekatelkou, zasekl se u ní.
Začal ji naopak vyznamenávat zvýšenou pozorností, která se za
krátký čas změnila v pravé obléhání. Ke květinám přibyly básně,
stále vášnivější, nejvíc byl uminutý její útlostí. Pobaveně je četla
Hansovi a divila se, když začal přímo nepříčetně žárlit. Co blázní,
namítala, ten chlap je přece o třicet let starší, pro ni kmet! Ale jestli
mu to tak vadí, napadlo ji, ať si ji tedy vezme, pošlou mistrovi sva-
tební oznámení, a když jí nedá pokoj ani pak, může ho manžel Hans
vyzvat na souboj!
Lehce vymyšleno, Hansem nadšeně přijato a provedeno oběma
s veškerou mladickou vervou. Od Martina Siegela dorazila sice
urážlivě nádherná kytice, ale s odzbrojujícím dopisem: omluvil se,
že ji z neznalosti jejích skutečných citů tak dlouho obtěžoval, a přál
jí i manželovi dlouhé štěstí. Najednou, přiznala, pocítila zklamání,
že hra končí a poražena byla vlastně ona. A když o dva roky později
i filmový týdeník Ufy obšírně referoval o Siegelově okázalé svatbě
s mladou a krásnou berlínskou herečkou, přidala se i závist. Mezitím
už bezpečně věděla, že její Hans by potřeboval právě těch třicet let
navíc, aby s ní měl jako muž navrch, její láska k němu už nebyla ani
mladá, ani veselá, a vlastně ani láska. Tehdy ho začala podvádět.
Za léta s ním se o ni ucházelo dost mužů; teď nastal jejich čas.
Objevila novou hru, dokázala, že se do ní rychle zamilovávali po krk,
a každého dovedla přesvědčit, že on je ten vyvolený milenec, zatím-
co ostatní zájemci jim slouží jako zástěrka. Ano, jestli se něco nauči-
la nejlíp, pak předstírat vášeň a lhát. Neboť, a teď ať dává pozor! po

– 146 –
Hansovi se ani ostatním nezdařilo probudit v ní rozkoš, kterou jim
sama tak dokonale hrála. Pak se znovu srazila s Martinem.
Tentokrát přijel do Hamburku hostovat a ona si lámala hlavu, jak
se chovat. Vyhýbat se mu? Přihlásit se? Vyřešil to za ni: když ji spat-
řil, šel ji pozdravit tak mile, jako by byli důvěrní přátelé. Zeptal se,
může‑li si dovolit pozvat je s manželem na večeři. A ona mu nalhala,
že Hans není ve městě, ale sama s ním ráda půjde. Pobýval ovšem
v grandhotelu Adantic, hodovali humry s francouzským vínem a on
se pak vrátil k jejich starému příběhu. Nemohl se s tím košem tenkrát
smířit, protože, smál se tomu teď, byla první, kdo mu v padesátce
odzvonil, a on dobré dva roky nestál za nic, dokud naštěstí nepotkal
Ursulu, starou jako ona, která ho z toho omylu vyvedla.
Smála se s ním, ale bylo jí mizerně, jako by ji naráz zavalil vše-
chen čas, který ztratila s Hansem, místo aby ho prožila s tímhle
okouzlujícím mužem, vždyť on má pořád kůži jako Hans a mnohem
mladší oči! Při pomyšlení, že ji dá za chvíli odvézt hotelovou drož-
kou domů, se málem rozbrečela. Když si vše vysvětlili, řekl včas,
a jejich životy mají dávno pevný řád, směl by ji na závěr pozvat do
svého apartmá? Každý večer tam na něho čeká v ledu šampaňské.
Ve výtahu se rozhodla být jeho milenkou.
– A ten chlap, kterého jsem tři roky předtím odepsala jako starce,
mě první dovedl k vrcholům a vodil po nich celou noc… jako ty,
Bubacku… proč se tváříš jak umučený, když tě tolik chválím? Pojď,
miluj mě radši!
Poslechl ji až příliš rád, ale její minulost se ho začala dotýkat.
Proč? Nevěděl, ale měl potřebu ohradit se před ní svou. Přiznal jí
ten krátký, ale tak naléhavý poryv citu k české dívce. Smála se, když
pak prohlásil fiasko v restauraci za své štěstí, protože v něm zrušilo
letité zábrany a dovedlo ho od vymyšlené milenky ke skutečné.
– Tak ty sis mě vzal jako náhražku? To odpykáš. Už ti nikdy nedám!
Považoval to za žert, ale když ji začal znovu laskat, narazil na
zámek zkřížených stehen. Zkusil ji přemoct silou, koneckonců měl

– 147 –
převahu šedesáti liber a kdysi zápasil. Zmítala se však v jeho se-
vření tak, že nebyl s to uchopit ruce ani rozpáčit nohy a už vůbec
ne převalit ji na záda, obratně se přesmýkala z boku na bok. Celou
dobu na ni mluvil, stále zadýchaněji, prosil ji i varoval, že jí ublíží.
Na hranici hrubého násilí to raději vzdal a z týden trvající euforie se
ocitl v nejhlubší depresi. Vzpomněl si na ty, které vyznamenávala fa-
lešnou nadějí, a byl přesvědčen, že pro něho ztuhla nadobro. Vrátila
se snad k Meckerlemu? Noc předtím zas bez vysvětlení nepřišla.
Mlčky uvolňoval své sevření, aby mohla vstát. Místo toho byl náhle
sám v objetí jejích rukou i nohou.
– Pojď! Miluj mě, Bubacku! Nejvíc!
Mnohem později, když už se jí vrcholným požitkem zdála být
zase cigareta, se odvážil zeptat, proč jeho pravdu stihl, na rozdíl od
všech jejích, trest.
– Tvoje osudová láska se jmenuje Hilde, moje Martin. Jiné mezi
námi nemají místo. Necítíš to? A vidíš tohle?
Posadila se na lůžku, rozpažila a roznožila. Zděsil se, když spatřil
na její kůži sbírku fialových otisků svých prstů, loktů i kolen.
– Máš ty modřinu? Kousla jsem tě nebo škrábla?
Zahanbeně zjišťoval, že sám neutržil ani ranku, a připadal si jako
poslední surovec.
Pak tu bylo ještě něco, s čím si nevěděl rady. Zčistajasna a ve
všech situacích s výjimkou milování, při poslechu hudby, při jídle
nebo uprostřed rozhovoru, jako by se občas vzdálil její duch, na tvá-
ři se objevil podivný trpký úsměv, o němž mezitím věděl, že ohla-
šuje změnu v ní, podobnou zlomům počasí, jaké znal ze Syltu: teplé
bezvětří vystřídal ve vteřině studený vichr. Když se o tom zmínil,
odsekla podrážděně, že se nic neděje, ona přece není náladová, jen
občas přemýšlí a nemůže se všemu chechtat jako šílenka. Hodlá‑li
ji vůbec mít, což si musí rozhodnout sám, ať ji míň nutí pořád něco
vysvětlovat a naučí se s ní zacházet, jaká je.

– 148 –
 Ptal se sám sebe, proč si má vlastně dělat hlavu s vrtochy ženy,
s kterou ho spojovala jen potřeba otupit bolest nenahraditelné ztrá-
ty. Odpověděla mu na to hned první noc, kdy se jí nedočkal. Ačkoli se
mohl konečně dosyta vyspat, zíral hodiny do tmy a přivolával zvuk
rychlých kroků na bočním schodišti. Co v něm probudila, nechtělo
znovu usnout. S Hilde byl dobrý manžel, teď zas jednoduše celý
muž. Ale jak se s tím rýmuje ten výpadek mužnosti teď? Rozhodl
se, že jej rázně překoná: nevysvětlí‑li mu, proč ho nechala marně
čekat, skončí to!
Ale když pak příští noci skutečně vybíhala k jeho dveřím, sevřelo
se všechno v něm žádostí. A když ho stejně chtivě políbila, ztratil
chuť položit svou otázku. Tak k němu dál chodila a někdy necho-
dila, protože chtěla být údajně sama, a pokud přišla, pila, kouřila,
vyprávěla a milovala se s ním, jak se mu zdálo, stále úporněji, volala
přitom nebe a příjmením i jeho, milostně zářila, ještě když ho ze
sebe v koupelně plavila, a než se k ní sám vrátil ze sprchy, spala už
zas, jako by hluboce přemýšlela, bradu opřenou o hřbet ruky.
Právě dnes, když se ponořil do vany, aniž věděl, jestli Grete obe-
jme nebo ne, bilancoval jejich společný čas. Znal ji necelých třicet
dnů, a přesto změnila jeho existenci od základu. Dala jí smysl, při-
znával, způsobila, že měl opět jakýsi cíl, i když se zatím zjevoval
převážně v čekání na ni.
Jako kdysi v Drážďanech za času své kriminalistické nevinnosti
zase studoval denně čerstvá hlášení o možném vrahovi vdov, jak mu
je nejdřív ve zkratce předčítali tlumočníci, a pak si je sám podrobně
četl i analyzoval z českých originálů, když zamkl dveře kanceláře.
Konzultoval s Moravou a jeho zvláštní skupinou, co je a není hod-
no bližšího přezkoumání, a přitom pilně i neomylně jak barometr
měřil tlak i teplotu v řadách české policie. Dnes ráno mohl poprvé
uspokojit Meckerleho.
– Trumfovým esem Čechů, pokud by tady mělo dojít k povstání
proti nám, bude zřejmě rozhlas, standartenführere.

– 149 –
 – No ne! odfrkl si šéf s despektem, – to je objev! Od chvíle, kdy
byl vynalezen, je to vždycky on!
– Protektorátní rozhlas nemyslím, k jeho dobytí stačí pár tanků
a rota granátníků. Mluvím o městském rozhlase.
– A to je co?
– Ústředí civilní protiletecké obrany při pražské policii. Vedle
obsluhy sirén se může propojit do všech pouličních tlampačů.
– Na to snad musí bohatě stačit jeden tank a jediná četa, nebo ne?
– Na ústřednu rozhodně. Při šikovnosti Čechů bych ale předpo-
kládal, že jsou schopni vysílat po telefonu z každého obvodního
uzlu.
– Aha…! Meckerle zpozorněl, – a co s tím? Vytrháme jim linky?
– Můžem je ovšem vypnout na hlavní poště, ale pak riskujeme
i životy našich lidí, protože nemáme vlastní systém varování.
Obr se předklonil v křesle a hřmotně položil na stůl lokty jako
vždy, když očekával od podřízených závaznou informaci.
– Takže co?
– Požádám s vaším souhlasem naše techniky, aby s českými kole-
gy prověřili technický stav celé městské sítě. Bude u toho náš agent
a zakreslí všechna stanoviště. Přesný plán by měl převzít vámi po-
věřený důstojník SS, který by sestavil jednotku schopnou v dané
chvíli obsadit nebo vyřadit z provozu všechny radiouzly najednou.
Meckerle se zas napěchoval do křesla.
– Nadiktujte rozkaz. Ať mi ho přinesou k podpisu.
Vypnul se do pozoru.
– Mohu odejít, standartenführere?
– Ne… jeho šéf viditelně váhal, než se konečně rozhodl, – udělejte
mi jednu osobní laskavost, člověče. Doneste tohle psaní… vy víte!
– Ano, řekl a doufal, že se na stará kolena nezačervená, – mám
počkat na odpověď?
Velký náčelník se potěšil jako dítě.
– Skvělý nápad, Bubacku! Děkuji vám.

– 150 –
 – Hloupý nápad, Bubacku! pravila Grete, která se právě vrátila ze
zájezdu, když si dopis zběžně přečetla sedíc na okraji vany.
– Promiň, kál se, – nějak mě napadlo, že by to mohlo rozptýlit
jeho případné podezření…
– Ten má momentálně jiné starosti, prohlásila, – je v těžkém
podezření sám.
Bleskl mu hlavou rozhovor o tajném spříseženství vysokých
pohlavárů Říše, kteří fakticky zrušili Vůdcův rozkaz Nero.
– Kdo a proč ho podezírá? zeptal se napjatě.
– Jeho manželka. Kvůli mně. To je taky důvod, proč mám pro
tebe tolik času.
Bubacka opustila fantazie.
– Ale jak se to, proboha, mohla dovědět??
Grete odhodila list, vstala a začala se hbitě svlékat. Přitom se
srdečně smála.
– Ode mě, lásko. Napsala jsem jí anonymní dopis. Pusť mě k sobě
do vany…!

Jako vždy četl v nočním vlaku denní noviny. O něm JEŠTĚ NIC. Zato
už třetí den přežvykovaly novou německou naději, že náhlá smrt
amerického presidenta přerve i západní spojenectví s bolševiky.
Moc se v politice nevyznal, ale byl si jist, že to jsou žvásty. Rajch
leží na zádech jako odkopnutý chroust! pomyslel si a šklíbil se při
představě ulic plných skopčáků, třepajících ve vzduchu holínkami.
Pocítil, že se už UKLIDNIL, ačkoliv mu domů zbývala dobrá hodi-
na. Byl v kupé dávno sám, většina cestujících se vracela z práce nejdál
do Berouna. Na Plzeň už nepřistoupil nikdo, šlo k půlnoci. Nemusel
se tedy přetvařovat, ale ani to nebylo nutné. Navzdory šoku, který
přestál, kupodivu NEBYL UNAVEN. Ani trochu! Byl spokojen.
PŘICHÁZÍM DO TEMPA!
Nebude si ovšem tajit, že se dopustil málem osudové chyby. Ta
kurva, největší ze všech, jak měl poznat, kterou ODCHYTIL tentokrát

– 151 –
už před hřbitovem, odkud spěchala smilnit, byla opravdu tichá jak
pěna, když před ním s nožem na krku poslušně couvala nazpátek.
Pak ovšem provedla, co vůbec nečekal. Rozrazila dveře, za nimiž
stála postel.
– Roberte! křikla a odrazila jeho ruku takovou silou, že mu z ní
nůž vypadl. Současně se z peřin vymrštil muž sice nahý, ale zatra-
ceně vysoký a se slušnými bicepsy. Vyrazil na něm pot, všechno
zas přehlušila panika, která ho ochromila tak, že nebyl schopen
ani prchat. To ho nejspíš zachránilo, protože si stačil uvědomit, že
dlouhán v rozespalosti nechápe, co se děje. Překotně ustupující
žena zatím narazila na nízkou pelest a přepadla na záda.
To mu stačilo, aby se v pudu sebezáchovy shýbl, uchopil znovu
střenku pod dlouhým tenkým ostřím a pak už jen bodal. Jeho zasáhl
do srdce prvním rozmachem, na ni potřeboval tři nebo čtyři, nepo-
čítal je. Pozoruhodné bylo, že i ji stačil zabít, než se na ni zhroutilo
mužovo tělo, a že žádný z obou už nevykřikl.
Přesvědčil se, že mu od nich opravdu nehrozí další nebezpečí,
a sedl si k nim na postel. Čekal, až se mu uklidní dech a zaschne
pot. Přitom si mumlavě spílal. Proč tak často ztrácí hlavu? Kam se
zas poděl ten voják v něm? Měl přece i pod palbou chladnou krev!
Musí se znova najít…
Na druhé straně – jak mohl vytušit, že už má v ložnici nového
býka?
Zadíval se do tváře mrtvého a teprve teď si uvědomil, že to není
muž. Výška i široká ramena klamala, obličej byl skoro dětský, nepo-
znamenaný zatím velkými smutky ani vášněmi. Přišlo mu ho náhle
líto.
TO JSEM NECHTĚL!
V neřestném svazku byl ten mladík jednoznačně obětí, právě
kvůli takovým, jako byl on, JE TRESTAL. A nepřestane.
DOKUD JE NEVYMÝTÍM!

– 152 –
 Po nějaké době shodil pelerínu a odložil poštovní brašnu. Beze
spěchu konal svou náročnou povinnost. Nešťastného chlapce pak
jen narovnal v posteli a přikryl po prsa peřinou, nepotřísněnou
stranou navrch. Zatlačil mu vytřeštěné oči, takže vypadal, jako by
dál spal.
Když uložil do brašny k řemení, které tentokrát nemusel použít,
ve voskovaném papíru tu zatracenou DUŠI, rozhodl se, že znovu
změní zevnějšek. Někdo by se mohl podivit, proč neznámý listonoš
vychází z domu až po tak dlouhé době. Přitom zase vzpomněl na
domovníka z nábřeží, byl dosud jediný, který ho pořádně zahlédl,
nemá se u něho stavit dnes? Ne, nestálo to za riziko, stále tam mohli
číhat.
JEDNOU HO STEJNĚ DOSTANU!
Po chvilce hledání našel v kredenci klubko konopného provázku.
Pelerínu obrátil na rub, do ní zabalil brašnu a všechno to převázal
křížem krážem v neforemný balík, s jakými teď bloudili po celém
Protektorátu nespočetní uprchlíci z východu. Pošťácké kalhoty
vyměnit nemohl, ale mladíkova bunda, u které jen ohrnul rukávy,
znejasňovala jejich původ.
Jako už třikrát předtím nepotkal ani tentokrát v domě nikoho
a neměl pocit, že by byl někdo na ulici věnoval přílišnou pozornost
jemu.
Když teď ve vlaku dočetl noviny, zajímalo ho víc než další prů-
běh války po smrti Roosevelta, co v nich bude stát pozítří O NĚM.
Jedním si byl jist: zkáza mravů se šíří tak, o tom se dnes osobně
přesvědčil, že musí změnit své plány.
Budu je trestat KAŽDÝ TÝDEN!
Ještě jednou pocítil nepříjemné šimrání, když v Plzni vystupoval.
V poslední době se množily potravinové kontroly u vlaků z venko-
va. U rychlíku z Prahy je však dosud nezažil. Také dnes byl peron
prázdný. Navíc, ušklíbl se, je sotva mohlo zajímat jedno jediné SVINÍ
SRDCE.

– 153 –
Mezi milováním a při jejím vyprávění stále ještě popíjeli šampaň-
ské, kterého sem dopravila hned na počátku taxíkem tři bedýnky,
celou Meckerleho zásobu. Založil u mě armádní sklad! vysmívala se
mu, a Buback se neodvážil položit další logickou otázku.
Seděla zas na posteli objímajíc kolena, po svém zvyku zahalená
do velké bílé osušky, poznal hned na začátku, že je přímo posedlá
čistotou, sprchovala se několikrát za noc a naučila to i jeho. Jak
to dělala poblíž fronty? zajímal se, vždycky si vybírala milence
s tekoucí vodou přece! a co při ústupu? Rázem zpopelavěla.
– Řekla jsem ti, že o tom nechci do smrti mluvit!
Byl by uvítal, kdyby pro dnešek skončila, úkol zpovědníka, kte-
rému předkládala svůj ženský život, byl vyčerpávající i psychicky,
měl důvod cítit se poctěn, ale chvílemi mu její otevřenost přišla až
surová, ovšemže mu tím dávala najevo nezávaznost jejich vztahu,
ale proč tak okatě? V této noci zřejmě hodlala dokončit historii, jejíž
začátek už znal.
Grete dokázala, že se do ní Martin Siegel zamiloval podruhé a po
krátkém bouřlivém poměru kvůli ní dokonce i rozvedl. Její vlastní
rozvod skončil katastrofou: milý Hans, který doposledka věřil ve
smír, spadl cestou od rozvodového soudce pod vlak podzemní drá-
hy, mohla jen hádat, byla‑li to nehoda, či sebevražda; stalo se to,
když jela po schodech nahoru, takže vlastně v její přítomnosti. To
už však byla do Martina zamilovaná tak, že ji ta tragédie, jakkoli se
za to styděla, zasáhla míň než náhlá změna, která se udála s ním.
Banální příběh, jenž se na obrátku proměnil v drama, dokázal
zvednout Bubackova unavená víčka.
Jaká? Našel si další?
– Ne, to ne! Myslím, že mě za celou naši dobu nepodvedl ani
jednou. Ale byla jsem poslední z jeho výbojů končících tím, že se
vždycky vrátil ke své skutečné lásce: divadlu. Měla jsem to poznat
už podle lehkosti, s jakou jsem ho přebrala jeho ženě, snad jsem ji
dokonce vysvobodila. Když studoval a hrál velkou roli, jako bych

– 154 –
nebyla. Othello nebo Merkucio mi ho brali víc, než by to byla svedla
ženská, tu bych jistě snadno vypíchla jako každou konkurentku.
Martin, ten fantastický milenec, přestal právě za mne erotiku potře-
bovat. Už podruhé mě obehrál! A degradoval navíc na konkubínu,
manželství máme snad oba za sebou, ne, má drahá?
Pak došlo k vyhlášení totální války. Herci Martinova kalibru
nemuseli narukovat, pokud byli ochotni stát se členy skupin na-
vštěvujících německé jednotky v týlu front. Donutila ho zařídit, aby
s ním mohla jezdit jako zpěvačka se souborem, nesoucím pokleslý
název Freudenkiste. Očekávala, že vytržen z prostředí, kterému
kraloval, ocení její přítomnost a vrátí se s ní k jejich výchozímu
bodu, těm úchvatným nocím v Hamburku. Velitel skupiny však
brzy s omluvou, ale kategoricky škrtl i skromné pásmo slavných
monologů, nahrazující mu alespoň trochu prožitek velkých her;
vojáky nudilo. Byl odsouzen recitovat kýčovité veršovánky, které
měly mužům odkázaným na pojízdné bordely zprostředkovat ob-
dobnou náhražku citu.
Martin byl nesnesitelný! Že nemohl trestat toho nácka, říkala
zapalujíc si novou cigaretu, zatímco Buback si rychle, aby neviděla,
protřel oči, týral ji; musel vědět, jak po něm touží, a snad ji občas
chtěl sám, ale uměl se nelidsky ovládat, ten mizera, padl do postele,
odvrátil se a bez rozloučení usnul, nezbývalo jí, než ho ze zoufal-
ství i za trest podvést, ale s kým? Vojáci i důstojníci, kteří se tehdy
v Římě zotavovali po bojích na Sicílii, i když se celé dny koupali
na Lidu, smrděli bůhvíčím, nejspíš smrtí, a než by se byla vyspala
s někým ze skupiny, pozvracela by se. Pak se to přihodilo.
V kytici růží, kterou dostala po představení pro italské spojen-
ce, byla vizitka s prosbou, aby přijala pozvání na supper v hotelu
Dei Principi, šofér čeká venku u stříbrné lancie, cordialemente
Gianfranco Bossi. Klidně by byla odřekla, kdyby Martin nepozna-
menal, že by měla jít, snad ji konečně čeká nadsamec, který ukojí
její nymfomanii. Přelíčila se a jela.

– 155 –
 Řidič v livreji ji předal otvírači dveří, otvírač vrátnému, vrátný
ji osobně dovedl k vrchnímu. Skončila u stolu, kde se zvedl štíhlý
snědý muž s neuvěřitelně zelenýma očima, kterému mohlo být tři-
cet i padesát. Chce‑li, řekl, když jí políbil ruku, povečeří spolu zde.
Svolí‑li ovšem, rád by ji pozval na večeři domů. Líbil se jí, zuřila na
Martina, souhlasila.
‚Doma‘, pokračovala zaujatě, jako by to znovu viděla, bylo ve
starém paláci plném služebnictva, které bezhlesností připomínalo
duchy, scéna jak z filmu, stříbro, svíce, hudba skrytého kvarteta,
na konci hodů nemohlo čekat nic jiného než lože s nebesy… zajímá
ho to vůbec? zeptala se Bubacka, ale ovšem! řekl spěšně, protože
se bál, že tu bude zítra sám. Ital přitom téměř mlčel, řídil běh věcí
pohybem krásných prstů, mluvila vlastně jen ona, o Hamburku
a Berlíně, o knihách a o divadle, stále napjatější, jak ten muž, bez-
pochyby aristokrat, zvládne tu zatáčku k předpokládanému cíli.
Zvládl ji zcela jinak, než čekala. V jistém okamžiku vstal, došel
k ní, pomohl jí odsunout židli a nabídl jí rámě. Pak ji vyprovodil do
haly a dál před palác, kde stál zatemněný vůz, aby ji zavezl zpět.
Zval ji pak noc co noc, čtyřikrát za sebou, měnila se jen jídla
a skladby. Když zmizel ze stolu poslední šálek, umlkla i hudba, do
večeřadla šuměla malá fontána v hale. To už se ani nehýbal, jen na
ni hleděl. Z rozpaků soukala dál nit rozhovoru sama, dokud se opět
nezvedl. Do odjezdu z Říma zbývaly dva dny, když ji to napadlo:
jakmile se rozhostilo ticho, umlkla taky. Dívali se na sebe němě
dlouhou řadu minut.
Ví, že ona pozítří odjíždí, promluvil náhle, a on se zítra vrací
domů na Sicílii. Ale tam jsou přece už Spojenci! užasla. Ach ano?
usmál se, nevadí, má rád změnu. Chtěl by, aby ona jela s ním! Jako
co…? Jako jeho budoucí žena.
Byla ohromena. Je tu s manželem! řekla. Ukázal se být infor-
mován. On přece není její manžel! Ne úředně, nepovažovali to
za nutné, ale žije s ním řadu let! Tak proč ji pak pouští po nocích

– 156 –
s cizím mužem? Kdyby byla Sicilanka, už její bratři by ho dávno
zabili. Takže svou nabídku myslí vážně a dokládá i důvěru k ní: jako
příslušník starého rodu tu dlel v tajné válečné misi. Nemůže dnes
zůstat rovnou tady u něho? Časně ráno jí zařídí výbavu i doklady.
Ne, řekla, ne! je jí líto. Ne dnes, nebo ne navždy? zeptal se. On je
můj osud, zašeptala, z toho propouští jenom smrt. Pak se ho v po-
hnutí otázala ona, zda ji chce alespoň teď. Přikývl skoro slavnostně.
Vedl ji po mramorovém schodišti vzhůru a pak chodbami s portréty
předků, v paláci bylo jako po vymření, a pak tedy opravdu postel
s nebesy, a ona k němu pocítila nepopsatelnou vděčnost za to, jak
ji pozvedl a potvrdil její jedinečnost. Nikdy snad nemilovala líp,
přesněji, opravila se, nikdy nikomu dokonaleji nezahrála vášeň…
Než se začala oblékat, políbil jí do kříže ústa, prsy i klín.
Doma vzbudila Martina. Opakovala mu vše, co bylo vysloveno
v jídelně, a čekala, co řekne on. A on… ještě teď rozčileně polkla
a hmatala po další cigaretě, jí blahopřál a zeptal se, má‑li jí pomoct
balit.
– A já ho začala bít, Bubacku! Bít a kopat! Až to stejně bolelo mě.
Trestala jsem v něm i sebe. Za to, že jsme společně zabili takovou
lásku. Bránil se, a že byl silný, dostal mě brzo v sevření na zem.
Jenže mě nelze zkrotit, to víš sám. Plivala jsem, škrábala, pak ho
i kousla. Zavyl a já si byla jistá, že mi taky ublíží. Ale on naprosto
nečekaně povolil, celý se odkryl mým ranám a šeptal Děkuju ti,
děkuju ti, až jsem zuřivě vykřikla. Za co? A on, že jsem ti za to ještě
stál. Nato jsem se rozbrečela. A pak jsme se do rána milovali jako
v Hamburku…
Ráno ji vzbudil šofér, který přivezl od Sicilana prsten. V platině
byl veliký diamant mezi dvěma smaragdy v barvě jeho očí. Věděla,
že stojí víc, než obnášejí všechny peníze, které si kdy vydělala. Těch
pár minut, co jej držela v ruce, si přišla, jak se vždycky toužila cítit:
vyvolená mezi ženami. Pak jej ukázala Martinovi a poslala zpět.

– 157 –
 Jako by ji poslední vzpomínka vyčerpala víc než celý životní pří-
běh, položila teď na kolena i čelo. Zato z Bubacka naprosto spadla
únava.
– Proč…?
– Co, proč?
– Proč jsi ten prsten vrátila? Nepodvedla jsi ho přece! Naopak…
A přistihl se, že žárlí na Itala i na herce.
– To je zvláštní… vrtěla hlavou.
– Co?
– Martin se zeptal stejně. Ano… je typické, že se ptáš i ty.
– Proč je to typické?
Zívla, odhodila osušku a sunula se pod pokrývku, po koupelně
ani nevzdechla.
– Přemýšlej o tom, Bubacku. Anebo radši spi, vyjde ti to asi na-
stejno. Dobrou noc, lásko.

Mrtvé našla sestra mladé ženy, čerstvá vdova. Příšerný pohled ji

kupodivu nezbavil soudnosti, neomdlela ani nedělala poplach, byt
znovu zamkla a rozjela se osobně na kriminálku.
Jan Morava provázený všemi volnými muži své skupiny i Bubac­
kem mohl konečně jednou vstoupit na místo činu jako první a za­
jistit stopy. Brzy dorazil i Beran, kterého bledá Jitka vyvolala z další
zbytečné porady u policejního presidenta Rajnera, tonoucího v ne-
jistotě, dokdy má ještě sloužit okupantům.
Byli tu i ti tři, kteří měli včera dopoledne službu na hřbitově,
Šebesta si na zabitou dobře vzpomněl, viděl ji pospíchat boční
branou k nábřeží. Dušoval se, že ji nikdo nesledoval, a Morava ob-
jevil vážnou trhlinu ve své síti: vrah mohl Janu Kavanovou pro její
oblečení považovat za vdovu i mimo hřbitov!
Záhadu mrtvého mladíka objasnila Janina sestra. Jeho útěk ze
zákopových prací už nemohl nikomu uškodit.

– 158 –
 Pro přepad zvolil pachatel jako obvykle dobu, kdy byli muži
z domu v práci, děti ve škole a ženy u ploten. Podle svědků prošli
ulicí od rána jen popeláři, uhlíři, strážník a pošťák, ti vypověděli, že
sami zahlédli pouze pár hospodyň. Neznámý po sobě ani tentokrát
nezanechal nejmenší stopu, zjevil se a vytratil se jako pára.
Morava v sobě vyburcoval veškerou energii, aby fungoval, jak
měl. Navenek na něm jeho lidé snad opravdu nic nepoznali, ale
vevnitř byl prostě zoufalý. Jednomu člověku to neuniklo. Když ko-
nečně odjel Němec, aby informoval svoji úřadovnu, poplácal vrchní
komisař adjunkta po rameni.
– Vemte mě s sebou.
Pak už na Moravu dolehla taková strázeň, že nebyl mocen slova.
Trpně čekal, až mu poví Beran, co při své zodpovědnosti nemohl
nevyslovit. Ten se ozval až v polovině mostu z Újezda k Národnímu.
– Zastavte, Litero. My se trochu projdem.
Morava zahlédl, jak po něm šofér soucitně loupl okem. Sestupoval
za komisařem na Střelecký ostrov jako odsouzenec. Dole kráčel
Beran ještě hodnou chvíli mlčky po cestičce, až se zastavil u sta-
rého buku a projížděl dvěma prsty po tenkém prutu, který u něho
vyrážel osypán drobnou zelení.
– Pěkný pokrok od posledně, že?
Na odpověď ovšem nečekal, chápal, že jeho společník nemá na
přírodu pomyšlení.
– Vy víte, co vám chci říct, viďte? To, co vám říct musím. Ano, já
vám ten případ odnímám.
Musel vypadat jako hromádka neštěstí, až se vrchní komisař
dokonce dopálil.
– Nechovejte se jak svedená a opuštěná, Moravo! Neudělal jste
nic, co jste neměl, a udělal všecko, co jste měl, osobně vám nic ne-
vyčítám, protože nejsem hňup. Lovíme zákeřnou šelmu, která má
zatím vrch, vy jste správně založil kruh honců, a ten se nakonec
kolem ní stáhne, zachová‑li si ona své zvyklosti. Zatím se zdá, že

– 159 –
ano, vrah je na vdovy i na Vyšehrad čímsi fixován. Chtěl jsem vám
tu mezi čtyřma očima jasně říct, že si nemáte co vyčítat. Přebírám
to sám, aby nechtěli vaši hlavu, podělaný Rajner hledá obětního
beránka.
Morava našel řeč.
– Vezme si Beranovu, hlesl.
– To si netroufne, protože moc dobře ví, že by ten krám mohl
rovnou zavřít. Možného nástupce mi popravili a další nejlepší jste
právě vy.
Morava ohromeně zíral na muže, který ho napřed degradoval
a teď vyznamenával, jak po tom dosud marně toužil.
– Ano, Moravo, čichám u vás talent, jaký jsem snad, skromnost
stranou, míval já. A podobnou zavilost. Jsou psi, kteří nepustí kořist,
kdybyste je za nohy ve vzduchu točil. Vy tu bestii dostanete!
– Ale jak, když…
– Nemám čas, ale hlavně nemám potřebu vymýšlet znovu trakař.
Budu formálně řídit porady vyšetřovací skupiny, ale předtím se vás
vždycky mezi čtyřma očima zeptám, jak.
– Ale…
– Nedělejte mi život ještě těžší a sobě ho nezjednodušujte. Řekl
jsem vám nedávno, že budete muset jednoho dne volit mezi povin-
nostmi, no tak už je to tu. Snímám úředně zodpovědnost z vás, ale
soukromě ji ponesete vy za mě. Dávejte dobrý pozor! Na druhou
odpoledne svolám skupinu, abych se jí tedy ujal sám. Čtvrt hodiny
předtím chci od vás přesný náčrt akcí a rozdělení úkolů na příští
dny pro všechny včetně vás. Udělejte tu ještě dvě kolečka, ať si
provětráte hlavu, já zatím nadiktuji zprávu Rajnerovi i Němcům.
Na odchodu se znovu otočil.
– Své znejmilejší můžete večer naše sladké tajemství prozradit,
aby nemyslela, že si bere budižkničemu.
Jako by plnil rozkaz, pochodoval pak Morava po písčitém oválu
a pokoušel se vyznat ve svém veřejném pádu i tajném vzkříšení.

– 160 –
Věděl sám, že se nedopustil chyby, ale taky, že je to zatraceně málo.
Zkušenému kriminalistovi nestačí udělat všecko, co měl, zněla
jedna z prvních Beranových moudrostí, které si kdysi zapsal do
sešitku, musí vymyslet něco navíc!
Nepochyboval, že to něco od něho chce komisař ve tři čtvrti na
dvě uslyšet. Nová, ještě naléhavější zpráva do novin? Silně pochy-
boval, že je čtou právě vdovy. Další výzva ještě většímu okruhu
lidí, snad i s fotografií jednoho z těch příšerných oltářů smrti?
Připomněl si Beranovo vážné varování. Zesílit ostrahu hřbitova?
Věděl, že skupina dávno odčerpala lidské rezervy, kriminálka mlela
z posledního, ještě trochu a budou mít zloději, lupiči i ‚obyčejní‘
vrazi pré, Praha se promění v jejich rejdiště.
Podruhé dospěl na špici ostrova. Opřel se o strom a slepě hleděl
před sebe. Karlův most, Hradčany, ta kulisa mu pokaždé pozvedala
mysl, teď ji v podstatě nevnímal. Nejhorší je, přiznal si, že ztratil
jiskru i nit, už se snad ani neuměl soustředit, také teď se přistihoval,
že chvílemi myslí na Jitku, na matku, na budoucí dítě, své poklady,
které neskonale víc než vrah vdov ohrožovala válka.
Do zorného úhlu se mu přisunul dlouhý předmět, zaregistroval
vltavskou bárku s osamělým rybářem a dvěma pruty připevněnými
na zádi, velmi pomalu a v tichosti splývala k nedalekému jezu, jehož
obvyklý šum odnášel slabý vítr k staroměstskému břehu.
Morava zažil, jak zdánlivá idyla klame. Od březnového zájezdu na
Moravu ho neopouštěly obrazy mohutné německé armády táhnoucí
k východu. Cítil, že v těch vojácích navzdory všem porážkám po-
sledních dvou let vězelo dost ničivé síly, aby proměnili kraj, kterým
táhli a kde sami nebyli doma, v jediné pole smrti. Proč si v konfliktu
povinností, který Beran předvídal, nezvolil tu osobní? Proč teď
nesedí v jednom z posledních vlaků, aby sem matku dovezl? Proč
už jí i Jitčiným rodičům dávno nenašel podnájem třebas u sedláků
v okolí Prahy? Že za nekřesťanské peníze? A k čemu spořil, když
ne proto, aby zachránil své lidi? Proč Beranovi rovnou neodřekl?

– 161 –
 Ze solidarity s ním? Proč ji má nadřazovat solidaritě s nimi? Ze
strachu o sebe? Ten z něho vrchní komisař sňal spolu s případem,
který proměnil ve vlastní kříž. Takže? Stalo se mu snad to ponuré
řemeslo tak nezbytným, že je ochoten riskovat pro ně i ohrožení
svých nejbližších?
Ano! odpověděl si, ale ne pro kariéru. Chyť tu nestvůru! řekla
mu přece Jitka, bojím se jí víc než Hitlera. Rozuměl jí. Adolf Hitler
byl produkt politické vůle vyšinutého národa, děsný, ale vyložitel-
ný, a proto porazitelný. Neznámý a nevypočitatelný poražeč vdov
stahoval z lidstva tenkou blánu civilizace a hrozil je vracet i v nad-
cházejícím míru zvířeckému pravěku.
Rybář zavesloval blíž, vylovil z vody oba vlasce, otevřel starou
plechovku a napichoval na háčky svíjející se dešťovky. Pak se roz-
máchl a splávky se zasvištěním dopadly mezi člun i břeh. Muž na
loďce ho pozdravil, ale Morava na něho jen tupě zíral.
Dostal ten nápad!

K Meckerlemu napochodovali všichni náčelníci oddělení. Křesla

nestačila, adjutanti nanosili židle z předpokoje i z chodby. Nic se
nepodávalo, nikoho nenapadlo kouřit, nikdo nemluvil, všichni
úporně dodržovali pravítkový posez. Panoptikum! pomyslel si
Buback. Přišlo mu neuvěřitelné, že ještě nedávno patřil k těmto
figurínám.
Ano, Grete ho osvobodila z poddanství válce. Ačkoli je spojovalo
jen to nekončící a neslábnoucí milování prokládané jejími příběhy,
které se mu mnohdy v únavě prolínaly se sny, uvědomil si, že od
jisté chvíle patří jí více než svému bojujícímu společenství.
Osvobodila ho skutečně? Anebo ho naopak zbavila všech dosa-
vadních opor, z nichž čerpal jakous takous rovnováhu? Nevydala
ho spíš na milost a nemilost emocím a vášním, neproměnila i jeho
v bezzásadového živočicha, neochotného a vlastně už neschopného
hájit jakýkoli ideál?

– 162 –
 Avšak nebýt jí, která tím bezděky naplnila odkaz Hilde, jaký ideál
by tu ještě dneska hájil? Ten, co dávno neodčinitelně poskvrnil ně-
meckou kulturu? Neseděli tu většinou vrazi tím obludnější, že své
nevinné oběti hlava nehlava masakrovali od psacích stolů, často jen
telefonem? Aniž pohnul krkem, prohlížel svým periferním viděním
tvář po tváři celou tu sbírku. Je jim už podobný? Snad ne, pokud se
mu zdá důležitější, aby s ním i příští noc strávila Grete.
Na pováženou bylo, že ho odpojila i od Hilde. Jestliže si před
měsícem úspěšně namluvil, že mu jeho mrtvá žena v české dívce
poslala své převtělení, aby nebyl sám, byl si naprosto jist, že by mu
Grete nikdy neschválila; jejím citovým životem by prostě pohrdala.
Vždyť vadí i jemu. A proč vlastně? Nestal se jeho součástí? Dostává
i dává, kolik chce. Co mu chybí?
Malými dveřmi, za nimiž ležela jeho odpočívárna, vstoupil stan-
dartenführer a všichni přítomní se vymrštili do pozoru. Sekl pravou
rukou k německému pozdravu a současně na příkaz, aby si sedli.
Pak, jako by tu byl sám, začal studovat papíry v mapě, kterou mu
těsně předtím položil na stůl pobočník.
Buback si připomněl, že má pro něho v náprsní kapse dopis,
a ucítil nový osten. Jaký chlap! Proč ho vlastně nechala? Nechala
ho opravdu? Co mu píše? Výhody toho vztahu byly tak zřejmé, že
je nejspíš otázkou krátkého času, kdy důvody roztržky pominou
a on, Buback, se stane epizodou, po které jí nezbude ani pořádná
historka. Přišlo mu to předem líto.
– Pánové! promluvil jeho sok, když hlučně sklapl koženou slož-
ku, – dnes můžem zpívat s bolševiky jejich hymnu. Poslední bitva
vzplála! V noci se pohnula celá východní fronta od Balkánu až
k Ostsee. Padla Vídeň a zdá se, že byla prolomena hlavní obranná
linie na Odře. Není pochyb, že hlavním cílem náporu je Berlín.
Účastníci porady se nepohnuli ani nevzdechli. Všichni až na
Bubacka se zdáli vědět. Vygumovalo v něm její pohlaví i pouhý zájem
o průběh posledních dnů Říše, které mohly být i jeho posledními?

– 163 –
Není spíš načase, aby se od Grete odpoutal sám, než se mu stane
drogou, bez které už nelze?
– Od dnešního dne, hlásal Meckerle, – plní vojenští velitelé
Vůdcův strategický plán, jehož cílem je obrana Čech a Bavorska
jako nástupních prostorů k našemu konečnému vítězství. Armádní
skupina Mitte má dostatek mužů, bojové techniky i munice a po-
honných hmot, aby ten historický úkol splnila. Na nás je zabezpečit
jí k tomu absolutní klid v zázemí. Aniž bychom vyhlašovali stanné
právo, které by mohlo aktivizovat militantní domácí živly k nežá-
doucímu odporu, začíná tímto okamžikem v podstatě platit. Každý
projev sabotáže či podněcování k akcím nepřátelským Říši, ať proti
vojákům nebo civilistům, musí být v samém zárodku zlomen, po-
tlačen a drakonicky potrestán!
Rána. Tentokrát sebou všichni trhli. To zas jednou Meckerleho
lokty dopadly na stůl. Bubackovi se sevřel žaludek. Ano, ten tarzan
se musí Grete líbit… Vzpamatoval se, když zavolal na pomoc mo-
zek. Umírá impérium a on žárlí! Na blábolícího gestapáka a pro cizí
ženu, jejímž životním krédem byla, je a zřejmě bude nevěra!
– Chci upozornit vás všecky a vy stejně vážně upozorněte své
podřízené, že mezi nimi a západní frontou, která mnohé svádí
k pokušení, leží řetězy polních četníků. Důvodně podezřelé z de-
zerce budou rychlé soudy trestat okamžitým oběšením. Bez par-
donu! Město Praha jako hlavní železniční i silniční uzel Čech bude
v případě nezbytí hájeno jako pevnost i za cenu totálního zničení.
Nezaslouží si lepší osud než naše nádherné Drážďany!
Buback si vzpomněl, jak mu Meckerle i jeho žena líčili zkázu
své vily. Podruhé u toho seděla neznámá osoba, která měla za pár
hodin převrátit jeho život vzhůru nohama. Není skutečně nejvyšší
čas, aby se opět stal jeho pánem, dokud se osvobození neproměnilo
v nové jařmo?
Než mohl to zjištění domyslet, stal se součástí ostrých pohybů
a zvuků; pero drilu ho vymrštilo ze židle současně s ostatními,

– 164 –
kteří v zápětí spěšně opouštěli Meckerleho pracovnu. Dal se unášet
proudem tím spíš, že poslední věty vůbec nevnímal, a proto neměl
tušení, jak zněl rozkaz. Na prahu jej uslyšel osobně.
– Vy zůstaňte, Herr Buback.
Šéf pražského gestapa občas respektoval jeho civilní profesi
a oslovoval ho, jak bývalo zvykem za starých dobrých dob.
– Rozkaz, standartenführere!
– Odevzdal jste můj dopis…?
Poslední důstojník za sebou dovíral dveře, zbyli tu sami dva.
Veliký šéf zas působil spíš rozpačitě.
– Ovšem…!
Doloval z kapsy odpověď, kterou napsala ráno, než se stačil oho-
lit, a cítil se jako poslední lhář.
I to z něho udělala!
Předal obálku a ztratil chuť dál účinkovat v téhle trapné komedii.
– Dovolíte mi odejít?
– Počkejte!
Meckerle obálku roztrhl a četl vstoje. Buback zmateně přemítal.
Co má odpovědět, zeptá‑li se ho na ni? Že se s ní vídá? Kde, kdy
a jak? Bože, proč se s ním aspoň nedomluvila, když už ho s ním
podvádí? Obr zvedl oči. Stál v nich údiv.
– Dala vám to číst?
– Ne!
– To je jí podobné… to je jí zatraceně podobné! Posaďte se, člověče!
Donesl zas jednou vlastnoručně láhev koňaku i bachraté sklínky
a nalil je skoro vrchovatě.
– Skól!
Jedním lokem vypil dobrou polovinu a pak se zádumčivě škrabal
v týle hledě dál na Bubacka, jako by ho neznal. Ten se napil zdržen-
livě, marně uhadoval, čeho je svědkem. Meckerle se kysele zasmál.
– Takové posly, jako jste vy, házeli dřív dravé zvěři, děkujte osu-
du, že žijete v civilizaci!

– 165 –
 Smělé tvrzení, pomyslel si Buback, ta naše německá se nám
trochu nevyvedla. Čekal, co bude.
– Dává mi košem!
– Ne…!
– Zpět! Vrací mi, jak píše, slovo, protože ji uráží moje chování.
Přitom jsem jí vysvětlil, že o ní nějaký ničema napsal mé manželce,
a já že hledám řešení!
Ach… hodil by se mu ten vrah…?
– Mám pochopit, že za takových okolností ani ona nezůstane
sama!
Pán nad životem a smrtí Čechů i Němců v Protektorátu Böhmen
und Mähren lehce pohupoval zbytkem těžké tekutiny v číši, hleděl
do dopisu a melancholicky pokyvoval.
– A víte, co je mi na tom nejpodivnější?
Teď to přijde, pomyslel si Buback. Proč ho dostala do tak ne-
možné situace??
– Nejpodivnější je, odpovídal si obr sám, – že se mi vlastně ulevi-
lo. Ano! Měl jsem ženských požehnaně, ale v ní jsem se kardinálně
sekl, věříte mi?
Buback se samozřejmě neozval, ale nebylo ani třeba, Meckerle
se toho potřeboval nahlas zbavit.
– Než mě uhnala, ano, ona mě! ta mazaná šelma, všiml jsem si jí
i ve sboru, mezi všemi těmi Brunhildami vypadala jako školačka,
ale mně můj rypák řekl hned, že to bude tím spíš bomba vášně. Než
se cítila pevně v sedle, taky byla, rozpalovala mě doběla, ale nedala
mi, potvora, celá německá Praha věděla, že s ní spím, jen já ne. Až
když ode mě doslala klíče. A pak se ukázalo…
Mávnul rukou. Hned nato se zasnil.
– Poprvé to byla senzace. Bubnová palba!
Buback se to snažil nevnímat.
– Ale pak už utrum! Ryba.
– Ryba? opáčil Buback bezděky.

– 166 –
 – Znamením i povahou, o tu se dělila s rozmazlenou kočkou.
Na veřejnosti vedle mě zářila dál na všechny, až jsem se… vám to
řeknu! vařil žárlivostí, a v bytě pak mouchysežertemě. Musel jsem
si ji vždycky znova zasloužit, jak říkala. Kouřila výhradně egyptky,
pravé šampaňské pila jak vodu, poslouchala jen šílenou negerskou
muziku, kterou jsem obstarával za nekřesťanské prachy ze Švýcar,
a chtěla každý večer masírovat nohy! Ano, člověče, stal se ze mě
masér, kterého neskutečně sekýrovala. Když jsem jí v něčem nevy-
hověl, a často už mi ani neřekla, v čem, že to mám vědět sám! stal
se z ní rampouch.
Buback se nestačil divit.
– Chápu, řekl Meckerle, – nevěřil by nikdo. Už brzo jsem si musel
klást otázku, co na ní mám, notabene v tomhle městě, kde mi stačí…
Hlasitě lusknul.
– Ale vždycky, když jsem chtěl prásknout dveřmi, vyčuchala to
o minutu dřív a dala mi tak, že jsem zůstal dál. Ona je osudová
žena, Bubacku, Francouzi říkají femme fatale. Ta záře, kterou zve
k lásce, je zřejmě pravá, jenže pak asi očekává stejnou zpátky. U mě
jí došlo, že zůstane vždycky třetí, po mé funkci a po manželce. A tak
si mě držela jako záložníka, dokud si nenašla toho, kdo by jí dal, co
jí chybí…
Šéf gestapa se pak před ním nestyděl vzdychnout.
– Ta mrcha! Ta zatracená mrcha! A já ji ani nejsem schopen zni-
čit, tu krásnou malou mrchu!
Hodil do sebe zbytek koňaku.
– A vás taky ne, Bubacku…
Zabodl do něho zrak jako při výslechu. Buback, přešlý mrazem
i horkem, nadále považoval za nejmoudřejší mlčet: Meckerle zvedl
ruku s dopisem.
– No ano, představuje mi vás jako mého nástupce, kterého jsem
jí dokonce osobně vybral. Protože správně odhadla, jak bych zuřil,
kdyby mi to na vás donesli moji lidi. Ovšemže mě to štve, ale…

– 167 –
 Vztyčil se a vztekle rval papír na drobné kousky.
– Jděte ke všem čertům! Lovte si s Čechy toho devianta, koukejte
jim přitom pod poklice, a nechoďte mi zbytečně na oči! Heil Hitler!

Přiběhl do Bartolomějské uřícený, ale včas, aby Berana stačil pře-

svědčit, než odešle svou zprávu.
– Pane vrchní, oslovil ho naléhavě zkratkou, kterou užívali jen za
jeho zády, – nezapomenu vám, že jste se chtěl postavit přede mě,
ale počkejte s tím ještě chvíli! Co mě napadlo, je náročná piplačka,
na tu těžko najdete čas!
Když skončil stručný výklad, dočkal se zas jednou komentáře,
který mu propůjčoval křídla.
– Dobře, Moravo.
Minutu před druhou se dostavil se svým dnešním tlumočníkem
také oberkriminalrat Buback, byli tedy i politicky usnášeníschopni.
– Návnadu! sdělil Morava shromážděným mužům, byli tu všichni
až na tu vyšehradskou partu, a zapisující Jitce, – budeme mu ji házet
dennodenně, dokud se nezasekne. A pak si ho vytáhneme.
Po svém zvyku jim to pak přehledně vyložil v bodech.
Za á: na příhodném volném místě Vyšehradského hřbitova bude
hned zítra založen falešný hrob, na kterém technici umístí tabulku
se jménem čerstvě zesnulého.
Za bé: týmž jménem bude označen vhodný byt nepříliš vzdálený
hřbitovu.
Za cé: z aparátu pražské policie budou vybrány dobrovolnice, aby
se střídaly v roli truchlící vdovy navštěvující hřbitov dvakrát denně.
Za dé: v souladu s tím bude byt pokaždé včas osazen dvěma
muži, ozbrojenými pistolemi.
Za é: „službukonající vdova“ nezamkne hlavní dveře, a zazvoní‑li
někdo či zaklepe, zavolá z kuchyně, že je otevřeno.
Za ef: jakmile pachatel vkročí do kuchyně, bude zneškodněn
skrytou dvojicí.

– 168 –
 Morava sklapl sešitek.
– Nepřestaneme ovšem dál vyhodnocovat všechna oznámení,
která nám ještě dojdou, ale tahle past nesmí mít vadu. Pachatelův
stereotyp, pro který má nepochybně závažný důvod, když mu dosud
vyvážil rizika, nám dává slušnou naději, že zabere. Kdo z vás hned
teď vytipuje kolegyni přicházející v úvahu, ať ji přivede ke mně.
Obrátil se k Němci.
– Má pan oberkriminalrat nějakou námitku či připomínku?
Když mu to přeložili, zavrtěl Buback hlavou.
Morava tedy znovu rozevřel sešit a přečetl rozdělení úkolů.
– Dotazy? uzavřel to.
Ozval se technik, který měl zajistit tabulku na hrob.
– Jaké jméno?
– Jaké vás napadne.
– Mě nic nenapadá, stál muž na svém.
– No tak třeba Jan Morava.
Neunikl mu Jitčin úlek a snažil se ji hned upokojit.
– Pověra tvrdí, že majitel hrobu žije nejdéle.
Technik si to už zapsal.
– Kde najdem takový byt? chtěl vědět Šebesta. Moravovy oči se
znovu setkaly s Jitčinými, tentokrát tázavě. Potěšilo ho, že ihned
kývla.
– Jitka Modrá má podnájem v domku na Kavčích horách, který se
dost přesně hodí. Majitelé jsou dlouhodobě mimo Prahu, pokud se
vrátí, prokážeme se veřejným zájmem, případně zaplatíme.
Technik si zapsal adresu kvůli jmenovce na dveře.
– Ještě něco?
Všichni už připomínali závodníky nakročené ke startu. Ozval se
však prvně za tu půlhodinu sám Beran.
– Řekněte kolegyním popravdě, že jim sice zajistíte nejvyšší mys-
litelnou ochranu, ale po jistou dobu k nim bude mít ze všech nejblíž
vrah, a ten může nečekaně změnit své zvyklosti. Ženy, které přesto

– 169 –
vysloví souhlas, mohou počítat s okamžitým zařazením do vyšší
platové skupiny, ale současně si musí být vědomy, že se dobrovolně
vystavují určitému riziku. Chci s nimi ve čtyři taky osobně hovořit.
Ty tři věty způsobily, že z nich naráz vyprchalo pudové rozjaření
lovců. Rozešli se v zamyšlení. Bubacka Beran požádal, aby spolu
s Moravou setrval. Propustil i tlumočníka a vedl rozhovor německy.
– Herr Oberkriminalrat, rád bych vám osobně poskytl informaci,
kterou pošlu i panu policejnímu presidentovi. Případ vraha vdov
leží nadále v kompetenci kriminálního adjunkta Moravy, ale veš-
keré jeho aktivity včetně této poslední byly se mnou konzultovány,
a odpovědnost nesu tedy já.
– Oznámím to, řekl Němec a dodal nečekaně, – s tím, že postup
pana adjunkta také schvaluji. Budu v této fázi stále k dispozici ve
zdejší kanceláři.
Když pak před Moravou procházel předpokojem, kde seděla Jitka
zas už sama, zůstal u ní stát a zeptal se dokonce.
– Jak se daří panu otci?
Oslovil ji poprvé od společné večeře a překvapená Jitka vstala
jako ve škole.
– Danke…
– Prosím, seďte. Už je v pořádku?
– Nic mu nebylo… skoro nic… dodala ve své potřebě pravdomluv-
nosti, – pár modřin…
– To je mi líto.
– Ach, řekla spěšně, jako by je snad přímo schvalovala, – nebyly to
jeho první. A daly se nejspíš přežít. Jsme vám všichni velmi vděčni.
– Dobře, řekl Buback trochu nepřítomně, – velmi dobře. Tak
hodně štěstí. Vám, vaší rodině i vašemu snoubenci. Čím vlastně je?
Morava cítil, že si teď Jitka připadá jako podvodnice, když stís-
něně odpovídala.
– Kriminálním adjunktem…
Když mu to pořád nedocházelo, ukázala na Moravu prstem.

– 170 –
 Němec ohromeně pohlédl na něho, na ni a zase na něho. Potom
poprvé zažili, že se rozesmál.
– No ne! No ne!
Vzal ji za levou a jeho za pravou ruku, současně jimi potřásal
a budil svou srdečností dojem, že mu připravili přímo osobní po-
těšení.
– Upřímně blahopřeju! Upřímně blahopřeju!
Nato je pustil a odešel, aniž se přestal smát. Morava z toho byl
stejně tumpachový jako Jitka.
– Co se mu stalo?
Věděli, že by hádali marně, takže si dali pusu a Morava šel po
svých. Od té chvíle ho čekaly zase jen starosti, které v pět hodin,
opět u Berana a před Bubackem, shrnul v rezignované hlášení.
– V žádném z našich oddělení se po provedeném poučení ve va-
šem smyslu, pane vrchní komisaři, nedala pro náš účel k dispozici
ani jediná zaměstnankyně.
– To nepřekvapuje, řekl šéf, – ale nejsou to koneckonců jediné
ženské v Praze, viďte?
– To ne, vzdychl Morava, – ale kde je hledat? Musíme mít určitou
záruku.
– Příbuzné obětí, navrhl Beran, – poslední měla přece sestru,
snad i ty předchozí, zkuste to u nich. Anebo bachařky, mezi nimi se
najdou děvčata od rány.
– Herečky… překvapil je znovu Němec.
– Ale ovšem, souhlasil s ním Beran, – dejte to, Moravo, svým
chlapcům do pera!
– Pustil jsem je domů, přiznal malodušně, – týden se pořádně
nevyspali.
Než to stačil schytat, vešla otevřenými dveřmi Jitka.
– Zítra to budu já, pane vrchní komisaři! oznámila jim pros-
tě, – jsem tam doma a Jan mě jistě nejlíp ochrání, viď?

– 171 –
Grete seděla zas ovinuta velkou bílou osuškou se zkříženýma noha-
ma pod sebou na jeho jediném křesle a prohýbala se smíchy, když
jí vyprávěl o svém rozhovoru s Meckerlem.
– Ty neznáš Hamleta?
– Matně si ho pamatuju ze školy…
– Pošlou ho do Francie s dopisem, kde se žádá, aby byl popraven.
– Tos chtěla?
– Lásko! Veliký Macek ti to přece vysvětlil.
– Co?
– Musel se o tobě dozvědět ode mne, a to v tvé přítomnosti. Vedle
mužského důstojenství v něm, jak jsem čekala, zafungoval i rozum.
Dávno nevěděl, co se mnou.
– Něco takového se mi snažil vyprávět.
– On se ti přímo svěřoval?
Pokusil se jí svými slovy zopakovat Meckerleho úvahu o ní jako
osudové ženě i jeho povzdech, že není schopen zničit ji ani jeho.
– Tomu ráda věřím, zhodnotila to, – s nikým nezažil a taky už
nezažije, co se mnou, takže může být jenom vděčný.
Říkala to tak samozřejmě, jako by hovořili o naprosté banalitě,
a Buback opětovně zažil, jak hluboce se ho to dotýká.
– Co třeba…? dokázal se přesto zeptat.
– Viděls přece jeho ženu. Podle manželky spolehlivě poznáš
chlapa. Aby mi imponoval, chlubil se svými milenkami, ale jednu
jsem viděla a ta potvrdila mou představu: stejná prolétka! Teprv se
mnou poznal, co je královské milování.
Bylo mu hůř a hůř, ale tím míň byl schopen tuhle další zpověď
zastavit. Chtěl konečně beze zbytku zjistit, komu se to tak vydává,
aby našel sílu udělat konec.
– To nechápu. Řekl mi, žes byla nemluvná a chladná. Jako ryba.
– Ale ne! Tak moc jste spolu byli důvěrní? Ovšem to tě snad
mohlo jedině potěšit, nebo ne? Že ty mě znáš jinak.
– Spíš překvapilo. A když mi teď říkáš, že právě s tebou poznal…

– 172 –
 – Čemu nerozumíš? Přiznala jsem ti přece, že mně i trochu impo-
noval. Tak jsem mu dala možnost, aby skrze mě našel sebe. Nedej
se mýlit jeho bohatýrským zjevem, ten možná funguje, když velí,
ale jako milenec nestál za moc. Až ode mě se dozvěděl, že v posteli
neplatí výška, váha, věk ani šarže. Teprv se mnou si začal při těch
býčích pohybech něco představovat. Probudila jsem jeho fantazii,
taky dík tomu, že jsem mu až na vzácné výjimky nehrála divadýlko,
ale nechala ho, aby se o mě snažil sám.
Musel trpět tak viditelně, že začala být na obrátku nevrlá.
– Co je? Tebe skutečně netěší, že jsem se rozhodla spát jen s te-
bou?
– To víš, že ano!
Jednoduše nechala osušku sklouznout kolem prsů a boků.
– Tak na co čekáš, lásko?
O dvě hodiny později, když mu zas spočívala v úplném sebeode-
vzdání hlavou na křídle, jak nazývala jeho rameno, pravou nohou
pod koleny a levou na břiše, začala mu v tom propletení líčit, jak
se s Meckerlem seznámila. Byla protekčně přidělena do klidné
Prahy, když se v Berlíně trochu zotavila z toho příšerného ústupu
Pruskem… ale o tom nechce a nebude mluvit… Už jak se poprvé
objevila ve sboru Německého divadla, čekali na ni pak u zadního
vchodu dva poddůstojníci z Vídně, kteří jí nabídli šarmantní večer.
Stačila se už od kolegyň informovat, kdo je pán Prahy. To by se
museli dovolit standartenführera Meckerleho, řekla těm dvěma
s mrazivým úsměvem a oni zmizeli do tmy.
Stejně odpovídala další dny novým a novým zájemcům, stav
sboru musel být znalci pečlivě sledován, ona v něm byla zřejmě ne-
přehlédnutelná. Se zájmem stoupaly i hodnosti, brzy odpovídala tou
stále stejnou větou i adjutantům generálů. Jak předpokládala, líčila
Bubackovi vesele, objevil se po měsíci v hledišti Meckerle osobně.
Ne sólisty Kouzelné flétny, ji jedinou dal o přestávce tajně pozvat do
své lóže, aby se jí zeptal, co je pravdy na tom, že ho se sebou spojuje.

– 173 –
 Ať promine, ale prošla na východě válečným i soukromým peklem
a chtěla se zbavit bezcitných dotěrů, a protože pan říšský protek-
tor ani pan státní sekretář nevypadají, že by mohli mít přítelkyně,
rozhodla se bez ptaní vstoupit pod ochranu třetího z nejmocnějších
mužů v Protektorátu. Při tom mu ovšem rostl hřebínek, a nejen!
zasmála se drsně, a když mu provinile slíbila, že s tím okamžitě
přestane, nevydržel a nabídl jí, aby pokračovala s jeho vědomím.
Pak už mu jenom nedovolila žádnou větší důvěrnost, dokud, jak
to nazvala, neříjel. Zásadně odmítala setkat se s ním v jeho bytě či
v hotelu, protože dobře věděla, že on ji rozhodně nemůže navštívit
v domově německých umělců; ten se jí hnusil i proto, že posiloval
pečeť tuctovosti, kterou už byla dostatečně poznamenána jako pou-
há sboristka. Pravda, přiznala Bubackovi, jako tanečnice se nikdy
necvičila ve zpěvu a doteď se nenaučila noty, do sboru byla přijata
jen kvůli Martinovi, aby ho mohla provázet, až pak se zjistilo, že
předčí mnoho školených.
Spočítala si správně, pokračovala při další cigaretě, kterou si do-
kázala najít, vsadit do špičky, zapálit i odklepávat do prázdné skle-
nice, aniž změnila polohu, že ji tu asi jen Meckerle může z propasti,
v níž se octla, povznést tam, kde byla před pěti lety s Martinem
v Berlíně, obdivovaná i záviděná, že získala nejvyšší přízeň, tehdy
hvězdu, teď vladaře. Ostatně nebýt Hitlera, zasmála se, jako by to
právě objevila, byla by si dávno vybrala povolání, k jakému se cítí
mít největší vlohy, uhodne?
Znaven tou střídavou lázní protichůdných pocitů balancoval
Buback už zas na pokraji spánku a musel se zburcovat, aby odpo-
věděl, že ne.
Byla by metresa! Špičková samozřejmě, měla by na vodítku nej-
známější i nejbohatší muže, ale pro skutečnou vášeň i radost, polí-
bila ho něžně do jamky pod krkem, by si ponechala jeho! Meckerle,
vrátila se ihned do příběhu, jí podle očekávání obstaral odpovídající
byt, a v něm mu tedy jako dík uspořádala hostinu smyslů, ovšemže

– 174 –
ne pravou, bylo to dokonalé představení, ujistila Bubacka, jako by
ho to mělo uklidnit, ale aby dostal aspoň jednou představu, co exi-
stuje. Pak už se musel marně namáhat sám. Chápe?
Dokouřila, obtočila mu štíhlé ruce kolem hlavy a líbala ho zase
vášnivě. Držel rád, ale byl deprimován zjištěním, jak málo se její
nelítostná zpráva liší od Meckerlovy. Prvně, co ji znal, a vlastně
poprvé v jeho citovém životě, se v něm všecko sbíralo k výbuchu.
Je opravdu lepší děvka! Tak proč si proboha, dralo se z něho, vy-
brala jeho? Ale věděl, že by se do pěti minut sbalila, odešla a už se
nikdy nevrátila, a přímo fyzicky ho zavalila prázdnota, která by po
ní zbyla.
Tu by vyplnila už jen jeho pistole.
Spolkl ten výkřik tak, že se mu snad přímo pohyboval ohryzek.
Místo toho se zeptal.
– A proč teď riskuješ jeho nepřízeň…?
– Za prvé se žádná konat nebude! prohlásila přesvědčeně, – tos
mohl dneska poznat. Ví, že dostal, co si vysloužil, a nejspíš chová na-
ději, že mě tím získá znova. A za druhé? Na to si přijď sám, Bubacku,
ty sice vládneš úchvatnou fantazií v posteli, ale jinak ti dost chybí.
Využij příležitosti, dokud trvá.
Za hodinu mu zas blaženě ležela v náruči. Na spánek však stále
neměla chuť a nechtěla do něj propustit ani jeho.
– Povídej chvíli ty! nařídila mu, – ale ne o ženských! Nechci vědět,
žes někdy nějakou měl!
– Ty sama… namítl konečně.
– Já chci, přerušila ho, – abys mě znal, jaká jsem!
– A proč odmítáš znát mě?
– Další proč! Vyprávěj mi radši, co vlastně děláš. Jako dítě jsem
věřila, že policajti chrání svět. Co chráníš ty, když to s ním jde ke
konci?
Jeho činnost bylo to jediné, co na něm Hilde vždycky rušilo, měla
z ní strach, a tak jí o ní v tiché dohodě nikdy nic nevykládal. Teď to

– 175 –
tedy zkusil a sám byl překvapen, jak stručně a přitom dramaticky do-
kázal vylíčit případ vraha vdov. Grete si přitom dokonce vzrušením
sedla, objala zas lokty kolena a o ně opřela dětská prsa, o kterých
už týden tvrdila, že jeho přičiněním konečně rostou. Poslouchala ho
tak napjatě, že ani nepřipadla na myšlenku zapálit si.
Když skončil zatím poslední epizodou, jak se Beranova sekre-
tářka neústupně nabídla dělat volavku, zeptala se Grete.
– To je ten tvůj lotosový květ?
– Jen se prosím tě zas nezlob! lekl se.
– Vůbec ne. Oceňuju to jako ženskou solidaritu. A divím se, žes
to nenabídl mně.
– Jaks na to přišla…?
– Pomáhá snoubenci, proč já nemohu pomoct tobě, lásko? Nikdy
to nedotáhnu na manželku, natož na vdovu, ale zahrát ji snad svedu
stejně jako ten tvůj idol, nemyslíš? Jenom mě budeš muset pouštět
dřív spát. Ale dnes ne, dneska ještě ne…! Ach, víš, jak ses mě to
první ráno ptal, co se stalo? To se stalo: ty ses dotkl svým pohlavím
mé duše.

Morava objevoval novou Jitku. Kde byla jímavá plachost, která

v něm při prvním setkání vzbudila ze všeho nejvíc touhu nadosmrti
ji chránit? Nalézal ji v jejím výrazu už jen tehdy, když spala. Budoucí
mateřství jako by v ní přes nevolnosti a úzkostné stavy probudilo
nejvlastnější znaky rodu, který po staletí v otevřené krajině přežíval
katastrofy působené živly i lidmi.
On sám míval pocit, že je vzdor svému nadšenému měšťanství
pořád ještě součástí přírody, i když v ní prožil pouze dětství. V urči-
tých životních situacích, nejvíc v krizích, v sobě nalézal sílu, kterou
nemohl mít ze sebe. Vždycky si při tom vzpomněl na své podivné
povznesení u smrtelného lože děda a otce. Netroufal si to ani dnes
vyslovit, aby nebyl trapný, ale věřil, že do něho tenkrát přešla ta část
jejich bytostí, která nemůže být smrtelná.

– 176 –
 Kovárna, jak odhalovaly přestavby, nejmíň dvakrát vyhořela za
švédských či tureckých vojen, ani kovadlina nebyla starší padesáti
let, ví bůh, kam se poděly předchozí, stejně jako kosti všech zdejších
kovářů, když místní hřbitůvek poskytl věčný klid teprv třem posled-
ním Moravům. Náhodně vykopaná podkova, která možná visívala
nad vchodem, nesla zřetelný letopočet 1621, onoho tragického
roku pro český i moravský lid, a dokazovala tedy existenci nejméně
třinácti kovářských generací na této půdě.
Přibližně stejně dlouho, jak dosvědčovaly hustě popsané desky
rodinné Bible kralické, žil o pár kostelních věží dál Jitčin rod, jemuž
se zdály kralovat ženy, když jim podle zápisů většinu mužů vzali
a už nevrátili císařští a královští verbíři. Co právě Morava zažíval
u Jitky, bylo zřejmě převtělení prabáb. Jeho budoucí žena jako by
během několika týdnů přejala spojenou sílu všech.
Když vyslechla rozhovor mužů v Beranově pracovně a vstoupila
do ní, aby se přihlásila jako lidská návnada, spoléhal, že jí to nedo-
volí vrchní komisař. Ten se o to opravdu pokusil, ale zákaz nakonec
nevyslovil, když ji vyslechl do konce.
– Pánové, oslovila je německy a Morava se nemohl ubránit po-
citu, že ne z ohledu k Němci, ale v očekávání jeho podpory, – vy
znáte všechna rizika, a přesto jste dál rozhodnuti najít ženu, která
by je v zájmu věci podstoupila. Nechci vás podezřívat, že byste měli
o kteroukoli jinou menší strach než o mě, ale pak musím předpo-
kládat váš souhlas.
Čekáš dítě…! netroufl si říct nahlas, vadila mu Bubackova přítom-
nost i po jeho nečekaně srdečné gratulaci. Jako by mu odpovídala,
řekla Jitka.
– Však já to nechci jako povolání; až seženete jiné, nechám toho,
anebo se budem střídat. Zítra se mnou ale rozhodně počítejte, takže
začněte zajišťovat.
Beran pokrčil rameny, Buback mlčel a Morava to musel vzdát. Tím
horlivěji vypracoval podrobný plán, který měl neměnně fungovat

– 177 –
dvakrát denně s možností, že kdykoli a kdekoli může zabrat až do
posledka neznámý zabiják. Ještě v noci zkoušel s Jitkou nejnebez-
pečnější scénu přímo v kuchyni, až si byl sám jist tím, čemu ona
věřila od počátku: že tahle past nemůže selhat.
Jakmile se mu pak nazítří hodinu před otevřením hřbitova sešli
jeho lidé, proběhla v aprílovém deštíku zkouška. Jitka, které ještě
sháněli černé šaty a plášť, postála v gumáku nad falešným rovem.
Technici spolu s hrobníkem jej založili na jedné z vedlejších cest;
podobně ležely ty, u kterých vrah ulovil své oběti. Toho předsta-
voval benjamín skupiny Jetel, sledoval ji zpovzdálí, aniž tušil, že
jeho zas z bezpečného odstupu nespouští z očí Šebesta. Necelých
patnáct minut trvala Jitce pomalá chůze k domku, který zdůrazněně
otvírala dvojím otočením klíče, aby víc vynikla její samota.
Když Jetel zazvonil, uslyšel zřetelné zavolání, že je otevřeno. Vstoupil
do chodby, ve které nikdy předtím nebyl, a choval se proto přibližně
stejně, jako by se choval každý jiný. Rozhlížel se. Uviděl vlevo schody
vedoucí do poschodí a vpravo troje dveře, nejzadnější nedovřené.
– Kde je kdo? zavolal teď sám.
– Jsem v kuchyni! ozvala se Jitka, – pojďte sem dozadu!
Udělal zhruba tucet kroků a od úpatí schodiště nahlédl do kuchy-
ně. Jitka stála za velkým jídelním stolem, obrácena zády přelévala
na plotně mléko.
– Hned, řekla, – už vám to chystám, pane Roubal.
Jetel vytáhl pravítko, kterým ho vyzbrojili místo nože, strčil do
dveří a překročil rychle práh. Vtom se zezadu octl v kleštích, z kte-
rých se nemohl hnout.
– Dobře, Jitko, dobře, pánové! pravil hned nato spokojeně Beran.
Spolu s Moravou držel Jetela v těsném sevření Matlák, bývalý
mistr Matějských poutí ve volném stylu. Zákrok sledoval i Buback,
všichni čtyři se dobře stěsnali do tmavého výklenku pod schody.
Jetel si jich vůbec nevšiml. Za necelou minutu sem zvenku vrazil
i Šebesta jako poslední pojistka.

– 178 –
 Poděkovali lehce vyděšenému mladíkovi a zhodnotili průběh
akce jako vysloveně uspokojivý. I Morava se uklidnil, když shledal,
že všecko klaplo jako na drátku a jeho drahé volavce prakticky ne-
hrozí nebezpečí. Přesto ji ještě jednou zkusil od úmyslu odvrátit.
Když spolu všichni ostatní rozmlouvali, připomněl jí polohlasem.
– Není ti přece dobře…
Jako by námitku čekala, odpověděla stejně tiše.
– Tvá i má matka měly pravdu, dnes poprvé jsem vstala bez
potíží. Snad jsem tuhle výzvu potřebovala, abych se přestala tolik
zaobírat sama sebou. Věř mi, bude to dobré i pro naše malé.
Jako už v poslední době několikrát je pak překvapil svou nabíd-
kou Němec.
– Říšská kriminální policie nechce zůstat u tak závažného úkolu
v roli pozorovatele. Slečně Modré odlehčí zatím na mou zodpovědnost
Marleen Baumannová, členka zájezdových skupin Německého divadla
v Praze, která je ochotna ujmout se úkolu každý druhý nebo třetí den.
Zmizel pak ve svém služebním autě, aby se za půl hodiny vrátil
se stvořením, které měli v první chvíli za mladou dívku. Stačil však
pohled zblízka, aby poznali, že její tvář patří zkušené ženě. Byla typ,
se kterým by si Morava nevěděl rady, co do ženských zůstal venko-
van, ale byl jí vděčný, že na sebe vzala část Jitčina kříže, a podnikl
s ní zkoušku neméně úspěšnou. České věty se hbitě naučila říkat
sice s přízvukem, ale srozumitelně.
Když ji Buback zase odvezl, sesedli se zbylí Češi kolem stolu
k poslední poradě.
– Děti, promluvil vrchní komisař, když si poprosil o šálek čaje
z kopřiv, které Jitka loni o dovolené nasušila doma, – máme tu už
pět, s tou Brňačkou možná šest mrtvých žen a jednoho mladého
muže, který se jen přichomýtl, neudělejte chybu! Stará dobrá evrop-
ská zkušenost ještě z předválečných let nám dává naději, že pero,
které to monstrum pohání, zafunguje i napříště stejně. Ale dosud
po něm zůstalo tak málo stop, že si musíte být ustavičně vědomi:

– 179 –
máme co činit s mimořádnou zločineckou inteligencí. Nikdo z vás
ji v žádném okamžiku nesmí podcenit, nechce‑li zavinit tragédii,
která by tentokrát padla jen a jenom na nás. Ohroženy nejsou pouze
ženy, které nám tak statečně pomáhají, ale každý, v kom by vrah
rozpoznal, že ho ohrožuje. Zabije ho bez váhání jako toho chlapce.
Jitku pak už nechali doma, našli mezitím půjčovnu, která jí
sem měla dodat vdovské oblečení. Morava se vrátil s Beranem na
Čtyřku, aby rychle prošel všechna přezkoumání. Podezřelé osoby
měly na většinu dat natolik spolehlivé alibi, aby mohly být vylou-
čeny. Vybral z čerstvě došlých oznámení další, která zasluhovala
prověření, a narazil na novou prosbu faráře z Klášterce o kontakt
ve věci ukradeného a vráceného, takže oč mu vlastně jde? obrazu
svaté s prapodivným jménem Reparata.
Pověřil zajíce Jetela, kterému pořád ještě seděl za krkem šok
z dopoledního přepadení, aby osobně dodal ten papír, kam patří,
a z okamžitého popudu se pak zastavil u Bubacka. Když mu Němec
odemkl, vždycky se teď zamykal, požádal ho o krátký rozhovor a byl
vlídně vpuštěn.
Chce poděkovat za morální i faktickou podporu, kterou Herr
Oberkriminalrat v posledních dnech poskytuje celé skupině i jemu
osobně. To ho osměluje zeptat se, lze‑li tak plodnou spolupráci ještě
nějak prohloubit. Vidí například, že tu opět není tlumočník, došlo
snad k neplnění rozpisu služeb? Nemá s panem Bubackem projít
dnešní hlášení sám?
Ne, odporoval mu Buback rozhodně, jeho podřízení plní své
úkoly vůči němu svědomitě, vidí přece, ukázal na pečlivě srovnaný
sloupec na psacím stole, je s tím papírovým krámem hotov a bohu-
žel shodného mínění, že hledaný velkému zátahu dosud uniká. Zdá
se, vyvodil a Morava s ním vnitřně souhlasil, že je trvale nebezpečný
právě pro svou nenápadnost, tuctový typ, který si jen dodává na
významu. Z tohoto hlediska se jeví zamýšlená akce s návnadou jako
ze všech neúčinných způsobů nejúčinnější.

– 180 –
 Zasmáli se slovní hříčce oba a Morava ještě požádal o vyřízení
díku paní Baumannové za nabídku, kterou nutno vzhledem k reakci
pracovnic policejního aparátu považovat za statečnou. Nezastírá,
že je jí vděčný i z důvodů ryze osobních, když se dělí o riziko právě
s jeho snoubenkou.
– Chápu vás dobře, ukončil to Buback, – paní Baumannová je
totiž má přítelkyně.
– Nevyznám se v něm už vůbec, kroutil Morava hlavou ještě, když
to večer vyprávěl Jitce.
– Věřím Beranovi, že u nás plní především jiné úkoly, před mě-
sícem jsem se ho chvílemi i bál, ale teď mi přijde, že tu srdečnost
nehraje. Rozumíš tomu?
– Tys to přece řekl.
– Co?
– Před měsícem byl sám, teď už není.
– Slovo přítelkyně nemusí zdaleka znamenat…
– Stačilo, jak se na něho v poledne dívala.
– Jak se na něho dívala?
– Takhle!
Jitčin milostiplný pohled ho hřál jen krátce.
– Zatímco on se díval nedíval stejně jako ty na mě před lidmi.
– Počkej, počkej, co tím chceš…
– Jene! Je už v povaze mužů, že se ostýchají přiznávat city ve-
řejně. Ta Marleen se každopádně rozhodla mít ho. A on, ať už to ví
nebo neví, k ní zřejmě udělal ve své opuštěnosti rozhodující krok.
Přitom na něho neustále hleděla tak hnědě, že nevydržel a obe-
šel kuchyňský stůl, aby ji mohl políbit. Pak ji poprosil.
– Proboha, sundej už to vdoví roucho. Budu stejně pokaždé bez
sebe strachy. Jak to půjde, pohlídám si tě tu s Matlákem osobně.
Dávej na sebe strašný pozor, moje milá!
– Neboj se. Mě chráníš ty a nás oba Pánbůh, co se nám může stát?

– 181 –
Stav nemilosti, v  němž se Buback od soukromého rozhovoru
s Meckerlem nalézal, nemohlo nic zrcadlit názorněji než chování
Kroloffa. Tomu smrtihlavovi, pod jeho lebkou si Buback uměl před-
stavit skutečné hnáty! nemohlo uniknout, že standartenführer od
jisté chvíle nevolá osobně, ale dává přes něho vyřizovat vzkazy.
I teď mu byl tlumočen další, aby se neprodleně dostavil k veliteli
zvláštní jednotky SS, tónem, v němž nedokázal potlačit uspokojení
z tak zjevného ponížení nadřízeného. Buback tušil, že se Kroloff
nikdy nesmířil s nevýznamnou rolí, jaká mu tu s jeho příchodem
připadla; teď v něm vycítil zášť, schopnou vybít se při vhodné pří-
ležitosti v pomstě.
Přiměl se k obvyklé reakci, vzal příkaz i Kroloffovo vystupování
na vědomí zdánlivě netečně, ovládat hnutí své mysli uměl z výslechů
jako malou násobilku. Oblékl si tedy převlečník a přiměl druhého
krátkým pohledem, aby mu jako vždy otevřel dveře. Pak se otočil.
– Kroloffe?
– Ano…?
– Vyřiďte standartenführerovi, že děkuji za tu rybu.
Zahlédl ještě, jak kostlivci spadl spodní pysk, a ještě dlouho
se šklebil. Vyřídí to? A co Meckerle? Spolkne to, nebo se rozzuří?
Grete tvrdila, že ten lamželezo má při všech špatných vlastnostech
potřebu zachovat si mužskou čest. Teď ji naopak ztrácel, když ho
z čistě osobních příčin, které si spískal sám, svým chováním před
jinými prakticky degradoval. Nejvyšší čas, aby mu dal na srozumě-
nou, že není žádný hej počkej, ale specialista, jehož nadřízení sedí
koneckonců v Berlíně.
Vzdor v něm zesílil, když ho poddůstojník SS uvedl do pracovny
v prvním poschodí bývalé české právnické fakulty, kde musel dřív,
soudě podle rozlehlosti a mahagonového ostění, sídlit nejméně
rektor. Poďobaný sturmbannführer SS se ani nezvedl od stolu, ani
mu nepokynul, aby se posadil, když proti němu vystřelil k pozdravu
pravou ruku.

– 182 –
 – Heil Hitler! Dostal jste rozkaz zjistit a označit místa, ze kterých
by mohla pražská policie řídit povstání proti Velkoněmecké říši, je
to tak??
Buback znal své pappenheimské od toho spolku. Takové drzosti
musel učinit přítrž hned, jinak by na něm ten chlap brzo štípal dříví.
Propůjčenou hodností se mu ostatně rovnal! Natáhl ruku k nejbližší
židli.
– Mohu? zeptal se a současně si ji už přitahoval ke stolu; usedl
sturmbannführerovi tváří v tvář.
V zjizvené tváři zaškubalo, ale to bylo vše.
– Je to tak, potvrdil Buback, – a moje zpráva, jak vidím, leží před vámi.
Esesák poznal svého mistra a podstatně změnil tón.
– Rozpracovali jsme plán akce, při které můžem obsadit ko-
munikační uzly a potenciální ohniska odporu do dvou hodin od
vyhlášení poplachu. Vy mi máte podat závaznou informaci, kdy to
máme spustit. Zítra, dnes, nebo dokonce včera?
Teď už se dokonce zařehtal a předvedl zlatem vydlážděnou hubu.
– Upozornil jsem už standartenführera, řekl Buback, – že předčas-
né vypnutí městského rozhlasu znemožní varovat i německé obyva-
telstvo Prahy před nálety a podat mu další životně důležité informace.
– Nechcem přece zničit techniku, namítl jeho protějšek, – ale
vyřadit českou obsluhu. Naše bude hlásit jen německy, a hotovo!
– A jak to má podle vás fungovat? Máte dvacet volných spojařů?
– Když obsadíme ústřednu, stačí snad jeden, ne? Nebo dva, aby
se mohli jít vyčurat.
– Vysílat se dá z každého z devatenácti městských obvodů.
– Obvodní uzly zamknem a necháme pod stráží!
– Právě z nich mají být řízeny případné záchranné práce, které
by tak byly totálně ochromeny.
– No tak těch čtyřicet spojařů vytáhnem od jednotek, no!
– A k nim čtyřicet tlumočníků, aby se vůbec vyznali?
Esesák se znovu podebíral.

– 183 –
 – Tak máme ty sviňáky nechat, až nám vpadnou do zad??
– Povstání nevzniká z minuty na minutu, hauptsturmführere,
ach, mám ostatně stejnou šarži! povstání se šíří a trvá přinejmenším
pár hodin, než opravdu propukne. V zemi tak dokonale okupované,
jako je Protektorát, a navíc ve městě, kde jsme tak masivně přítomni
vojensky i policejně, je naprosto vyloučené, abychom nezachytili už
první signály. Jste‑li opravdu schopni plně udeřit do dvou hodin,
vyčkejme, jinak můžem my sami zbytečně uvolnit lavinu. Vezmete
za to zodpovědnost?
Poďobanec byl už v obraně.
– Vezmete vy zodpovědnost za to, že se dozvíme včas?
– Ano!
Byl si tím jist, včera se dalo přímo hmatat, jak ho Gretina bláznivá
nabídka českým policistům přiblížila. A znal jich teď už dost, aby
mu neuniklo podezřelé chování alespoň jednoho z nich.
Velitel zvláštní jednotky mu ještě položil pár rutinních otázek
po výzbroji pražské policie, a když byl ujištěn, že jde o v podstatě
směšné množství navíc přesně evidovaných pistolí a pušek, pro
které netřeba podnikat politicky krajně nevýhodnou razii, propustil
ho dokonce stiskem ruky.
Buback se pak dal odvézt bez oběda do Bartolomějské, aby se
dozvěděl i pro Grete, kterak proběhla první leč. Mladý Čech neza-
kryl vzrušení, když mu vyprávěl, jak pro poprvé sám převzal úlohu
jednoho z dvojice číhající pod schodištěm. Líčil napětí, které se ho
zmocnilo, když uslyšel klíče a kroky, zahlédl Jitčiny černé střevíce
nad prahem kuchyně a pak nekonečné vteřiny vnímal jen bušení
srdce. Jak muselo, vzdychl adjunkt, být jí??
K jeho zděšení, popisoval, podruhé cvakla klika domovních
dveří a oni dva s Matlákem si ze stejného popudu bolestně sevřeli
ruce, aby se ten druhý snad něčím předčasně neprozradil. Šouravé
kročeje se blížily a on bojoval s pokušením vyrazit hned, jak se ho
zmocnila hrůza, že to nestihnou.

– 184 –
 – Halo, ozval se pak příchozí, – to jsem já, Šebesta. Na hřbitově
ani cestou se nemihnul jedinej chlap!
Jitka se rozhodla jít hned podruhé a odpoledne znovu.
– Má pravdu, řekla večer Grete, – když už tak už, půjdu zítra taky
nejmíň dvakrát, odjíždíme do posádky SS Beneschau až ve čtyři.
Než ji našel doma v koupelně, dal si ještě Buback přeložit nově
došlá hlášení. Četl si je ovšem daleko rychleji, než je dnešní tlumoč-
ník stačil překoktat, ale musel hrát svou hru a ostatně je tak mohl
vnímat důkladněji. Ani jemu neunikl opakovaný vzkaz klášterec-
kého faráře. Děje se s tím něco? chtěl vědět, ano, byl znovu předán
kolegům z krádeží‑loupeží.
Když teď sedě v proutěném křesílku vedle vany vyprávěl Grete
o dnešních zážitcích, uvědomil si, že té ještě před měsícem neznámé
ženě prozrazuje služební a vojenské tajemství už na běžícím pásu.
Přitom ji pozoroval, uchvácen opakujícím se obrazem: každý večer
smývala únavu tak, že dlouho nehybně držela sprchu oběma rukama
těsně nad hlavou a voda ji oblévala jako fontána sochu. Nepřestával
žasnout nad neuvěřitelnou ženskostí útlého těla a později nad ne-
vyčerpatelnou energií, kterou umělo uvolnit při milování.
Při něm z něho ona vyplavovala pachutě i nechutě, které v něm
zanechal den, osvobozovala ho od hnusné války i práce, aniž ho,
jak se bál, uvrhovala do nové závislosti. Jak to, že jí tolik propadám,
a přece se s ní cítím tak volný? nechápal, ale brzy přestal myslet
vůbec a nadšeně padal do dalších bezvědomí, aby teď už vlastně
jenom v nich nalézal smysl své existence.
Po půlnoci dostávala pravidelně hlad a on nestačil otvírat vo-
jenské konzervy, na signál mžourajících víček jí ráno vařil kakao.
Postupně přebíral i jiné funkce v jejím životě, z manželství mu ne-
známé, vedl její diář, vyzvedával pro oba příděly potravin a obsta-
rával prádelnu, odměňován, kdykoli se pomalu zabydlovala v bdění,
dětsky blaženým kňouráním.
– Ty jsi nejlepší ze všech, protože mě nebudíš a nehoníš…!

– 185 –
 Dramaticky usilovným spánkem nahrazovala promilované ho-
diny, zatímco on děkoval svému věku i válečné průpravě, že už je
nemusí dohánět. Dnes ho však po půlnoční přesnídávce nevzala
znovu do objetí.
– Už budem hodní! rozhodla, – chci být zítra ráno vdova, kterou
ten žralok ucítí přes půl Prahy!

Když pro něho přišel verkšucák, aby se ihned dostavil k správ-

nímu řediteli, hrklo v něm poprvé. Není to LÉČKA? Nečekají tam
ONI?? Tlustý strejc s pistolkou u panděra však nejevil nejmenší
chuť doprovázet ho nahoru a jemu se, jak stoupal po provozním
schodišti, tep kupodivu uklidňoval. O to víc se mu rozbouřil, když
ho inženýr Marek jako vždy bez pozdravu a bez úvodu pověřil
tím úkolem.
– Luftšuc se pro případ nového náletu na Plzeň rozhodl zvětšit
náš kryt. Vemte si to na starost!
– Pro koho, když nehrajem? Pro personál stačí dosavadní!
Divadlo bylo už druhým rokem zavřené, herci pletli z lýka jakési
obaly na granáty, kulisáky zabral totálajnzac, zbylo půl tuctu vyre-
klamovaných a kriplů, kteří se snažili, aby do budovy neteklo, ne-
rezla potrubí a fundus nesežrali moli, než udeří lepší časy. Nechali
si i jeho, nejen dík dávnému zranění hlavy, ale že byl šikovný a na
obyčejného děláka kromobyčejně inteligentní.
– Nemohou prý vyloučit, dodal Marek, – že se o město bude bo-
jovat. Náš kryt má být proto veřejný a pojmout tři sta lidí. Seberte
partu a vykliďte ho.
Myslel jen na jedno.
KAM PAK DÁM SVÉ DUŠE?
– Můžem tam nechat aspoň těch pár klacků ledu? Až se oteplí,
budou z piva patoky!
Divadelní kantýna sloužila už rok jako lidový lokál, aby alespoň
částečně kryla výpadek vstupného. Hlavně penzisty sem lákala

– 186 –
možnost dát si k stále ucházející plzni koňský guláš bez lístků.
Marek návrh zaplašil mávnutím ruky.
– To jsem ovšem zkusil taky. Řekli jen, že nám od pondělka na-
paří za každý den zdržení deset tisíc. Oni jsou schopni mě navíc
i zavřít pro sabotáž. Takže pivo nepivo, koukejte to vytahat na dvůr
ke kanálu.
Do pondělka zbývaly čtyři dny. A zítra neměl čas. BUDE TO
TÝDEN! V nouzi dostal nový nápad.
– To pak máme ajn cvaj! Zkusil bych předtím obejít pár hospod,
jestli je od nás někdo nekoupí. Když ne, zmákneme to včas v neděli.
Do té doby PŘIBUDE ŠESTÁ! A on si stačí vymyslet, KAM S NIMI.
Jenom přimět Marka, aby kývl.
– Tak to zkuste. Ale v pondělí ráno ať je sklep prázdný a čistý jak
stodola přede žněmi, na vaši odpovědnost, slyšíte? A kdyby po nás
chtěli i vybavení, co můžem postrádat nejspíš?
– Ty praktikábly, jak na nich stála skála v Čarostřelci, ne, pane
řiditeli? Pro ženy s dětmi hospodské lavice z Prodanky. A pro pan-
stvo můžem nabídnout žezlongy, co hrály v Kaméliích.
– Fajn, upokojil se inženýr, – když se vám podaří ten led udat, je
deset procent vašich. Když si ho sami odvezou, dvacet.
Bez pozdravu se sklonil k lejstrům.
Škrobe! pomyslel si na odchodu. KDYBYS VĚDĚL! Přesto mu byl
vděčný, že mu nevědomky poskytl možnost na celý zítřek zmizet.
Na zájemce o led se vykašle, dva pláty odveze pozítří do vlastního
sklepa, zajistí svůj poklad nejmíň na příští dva měsíce.
Uvědomil si, že to šesté stále ještě bije v čísi smilné hrudi, a úplně
se zpotil vzrušením při představě.
ZÍTRA TOUHLE DOBOU BUDE PATŘIT MNĚ!
Za koho vlastně půjde tentokrát? Vzpomněl si na verkšucáka.
Ale: Není načase změnit i hřbitov? Závojem let uviděl ji, jak mu
ukazuje hroby velikánů. Tady budeš jednou ležet, Tonánku, ctěn
celým národem… takže JEŠTĚ JEDNOU TAM!

– 187 –
Jan Morava se pomalu, ale jistě uklidňoval. Jitka měla za sebou tři
směny, jak je museli úředně označovat v žurnální knize, při nichž
prošla cestou z Vyšehradu na Kavčí hory sedmkrát. Bubackova
přítelkyně se s ní zatím střídala opravdu poctivě; políčila se, jak to
sama nazvala, celkem čtyřikrát.
Ženy ani jejich ostraha přitom nezaznamenaly nejmenší známku
zájmu. Muži objevující se na hřbitově byli většinou vdovci a na první
pohled vetší, mnohé z nich už za pár dní znali jako stálé návštěvníky
hrobů manželek.
O vzruch se postaral jen robustní čtyřicátník, kterého tu spatřili
prvně. Zajímal se o Jitku tak očividně, že všechny tři hlídače svor-
ně napadlo stáhnout se k němu, šoural se za dívkou v nebezpečně
malém odstupu. Šebesta, na jehož povel byli v kritické situaci od-
kázáni, nakonec uvážil, že tady útok nehrozí, chce‑li pachatel dojít
obvyklého cíle.
Z muže, který Jitku po chvíli zdvořile oslovil, se vyklubal kameník
z Kolína, hledající zákazníky v cizím rajónu. Všiml si, vysvětloval, že
jejímu hrobu chybí důstojný pomník, má doma velký výběr a udělal
by jí i dobrou cenu. Zájem o její doprovod neprojevil, ale pro jistotu
ho stejně sebrali a vyděšeného, už i za účasti Moravy, předvedli
domovníkovi na nábřeží. Ten dříve nerozhodný muž teď kupodivu
s jistotou popřel, že by ho byl kdy zahlédl, a v Berouně prokázal
kameník pro všechna data bez námahy dokonalé alibi.
Pět neúspěšných dnů přineslo nicméně jeden potěšitelný výsledek:
pětice policistů, ti tři v terénu a dva v domě, se uklidnila a sehrála.
– Jestli ťukne, dostaneme ho… hlásil Morava opatrně Beranovi,
který vyžadoval hlášení o jednom každém vrhu udicí, jak mu přezdíval.
– Abyste si nezpovykali! vysvětlil svůj únavný zájem.
– Musí vám pořád sedět v kostech, že se objeví právě, když pole-
ví vaše pozornost. A Moravo! Předpokládám, že dodržujete stejně
přísná pravidla, když slouží ta Němka.
Uviděl, jak adjunktovi vráží do tváří červeň, a uklidnil ho.

– 188 –
 – Odpusťte, to byla nemístná poznámka. Vidíte aspoň, že před
hloupostí nechrání ani požehnaný věk. Měl jsem na mysli její nevý-
hodu, že nerozumí česky. Nezapomeňte na to, kdyby jí něco hrozilo.
To upozornění vzal ovšem Morava tak vážně, že kvůli Marleen
Baumannové znovu navštívil Bubacka.
– Děkuji za ohled, řekl Němec, – Grete, tak se správně jmenuje!
je si toho vědoma. Spoléhá se, že by v nouzi chápala i z pouhé into-
nace, co se děje. A věří ve svou mrštnost.
Morava si už nechtěl nechat svůj pocit pro sebe.
– Vyřiďte, prosím, že ji obdivuji. Rádi bychom ji, má snoubenka
a já, pozvali někdy, samozřejmě s vámi, na večeři…
Co to říkám? lekl se dodatečně.
Buback neskrýval úžas.
– Nejsou pro vás Němci riskantní hosti v tomhle čase?
Vyslovil přesně, nač Morava myslel.
– V podstatě ano… připustil, ale rozhodnutí v něm neochab­
lo, – jenže když obě dvě společně nastavují kůži, měly by se poznat.
A my dva patříme k tomu…
– Vyřídím, řekl Buback po krátké pauze, – každopádně děkuji
ještě jednou. Ostatně mé přítelkyni se vaše snoubenka líbí… stejně
jako mně…
Potom rychle sklouzl očima k hodinkám.
– Omluvíte mě? Musím ještě leccos zpracovat. Grete má hřbitov-
ní směnu zítra a v neděli, třeba by se vám hodilo po ní?
– Vyřídím, opakoval pro změnu Morava.
Rozloučili se srdečným stiskem ruky. Co způsobilo ten posun?
přemýšlel cestou z  kanceláře. Ty dvě! přiznal, ta má i  ta jeho.
Podivné, podivné! Stačí opravdu obyčejná lidská sympatie zrušit
příkopy a hráze zdánlivě nepřekonatelné?
Vydal se s tím zatepla k Jitce. Beran zas musel zbytečně k Rajnerovi
a poslal ji domů s tím, že se dnes nasloužila dost. Ona však odmítla
považovat ‚dvě jarní procházky‘ za náplň pracovního dne.

– 189 –
 – Hlavně bych si tím neposloužila, vysvětlila vrchnímu komisa-
ři, – nadělal byste mi v papírech takový zmatek, že bych to musela
spravovat po nedělích.
Když vyslechla Moravovo rozpačité přiznání, jak i jejím jménem
pozval Bubacka s Grete k ní domů, nepotřebovala nic rozmýšlet.
– Jsou nepřátelé, o tom není sporu. Jejich národ přivodil lidstvu
tolik utrpení, že vina padá i na ně dva. Ale za pár měsíců budou po-
raženi, a přesto jich zbude přes padesát milionů. Co s nimi? Tatínek
jednou uvažoval, jak se chovat, až by po válce potkal Němce. Uhni,
Němče! chtěl mu říct, nevidíš, že jde člověk? Věřím, že by netrestal
jinak ani po tom, co mu udělali teď. Nevím, jak tvůj Buback, ostatně
i on se zachoval nadmíru slušně, ale ta jeho Grete se nezdá mít
s nácky společného víc než německý původ.
– Jenže někdo… nemohl to nevyslovit, – by z nás mohl snadno
a rychle vyrobit kolaboranty.
– Ano, kývla vážně, – a dokonce není pořád úplně vyloučeno, že
oba plní úkol, o kterém mluvil… ukázala k Beranově kanceláři, – ale
co když jsou to naopak lidé, kteří pochopili? Co když je to jejich váž-
ný pokus o pokání? Máme právo odmítnout je z pouhého strachu
před pomluvou či omylem? Dáme si pozor na jazyk!
Z chodby sem vstoupil komisař Hlavatý, který před časem také
patřil k prvním Moravovým učitelům. Vedl referát zabývající se
krádežemi, byl postrach pražských dlouhoprsťáků.
– Nazdar, Jitko, nazdar, Moravo, oslovil je staromódně oba, než se
obrátil jen k němu, – co mi pořád cpeš tu ukradenou svatou? Obraz
byl dávno vrácen a trestní oznámení staženo.
– Tak promiňte, kál se Morava, – ale nevěděl jsem, co s tím, a ten
farář to poslal už dvakrát…
– Nedostal náhodou tu tvou zprávu? Myslím popis práce toho
úchyláka?
– Farářům jsme ho posílali! obrátila se na Moravu i Jitka.
Pořád mu nic nedocházelo.

– 190 –
 – Ale co s tím má společného…
– Nedalo mi, mrkl na něho Hlavatý, jako by ho připravoval na
povedenou anekdotu, – a trošku jsem se poradil u odborníků. Té
Reparatě prý Římané vykuchali zaživa střeva a uřízli hlavu i prsa.
Jen srdce jim uniklo v podobě bílé holubice.
– Panebože… hlesl Morava, – Panebože!
Než odjeli s Jitkou domů, zavolal poprvé číslo, které mu dal
Buback pro případ naléhavé potřeby. Prosil, aby mu, přijde‑li ráno
do Bredovské, vyřídili, že se objevila horká stopa a kriminální ad-
junkt Morava čeká na zprávu, kdy a kde ho může vyzvednout.
V domku na Kavčích horách pak oddaně ohříval železňáky vody,
aby připravil Jitce lázeň. Když vylil do otlučené smaltované vany
pátý a poslední, počkal v kuchyni, až se svlékne a ponoří; s výjimkou
oné chvíle, kdy ho požádala o dítě, se dál styděla za svou nahotu.
I pak seděl na kuchyňském štokrleti, které si donesl, pootočen
napůl zády k ní, domluvili se, že odloží svatbu, řeči neřeči, až skončí
ten hon a snad i válka, a snili pak spolu důvěrným polohlasem o dě-
jích, které je očekávají za deset, dvacet a ještě mnohem více let, jako
by jim nehrozil vedle vraždící stvůry ohnivý válec války, který je už
nejspíš oddělil od jejich drahých, ochraňuj je Hospodin – Pastýř!
Pomodlili se zas jednou spolu a nahlas za ně, za sebe i své dítě,
které tu bylo s nimi, a pokračovali v hovoru stále volnějším a tišším
i na podkrovní posteli, až konečně zmoženi únavou i nadějemi sko-
ro současně usnuli v objetí, on s bradou v jejích vlasech, ona jako
by přisáta ústy k jeho prsům.

Kopeček s kostelem, farou a hřbitovem, zakrývající na příjezdu celý

městys Klášterec, se vydouval z roviny, jako by sem byl malebně
vkreslen, aby změkčil dramatickou kulisu, kterou tvořily na obzoru
homole vyhaslých severočeských sopek. Farář i jeho kuchařka se
zase zdáli vystoupit z barevných kalendářů, od kulatých bříšek

– 191 –
po růžové tváře. Duchovnímu pastýři táhlo na šedesátku a uměl
obstojně německy, Morava nemusel překládat.
Jak byli s Bubackem domluveni, chtěli ze všeho nejdřív spatřit
obraz. Farář odemkl kostelík velkým klíčem, který po starodávnu
vytáhl ze sutany a sňal z krku. Stánek, v němž tu přebýval Bůh,
nebyl zvlášť krásný ani honosný, svědčil o kraji nepříliš bohatém
a zbožném. Jedinou ozdobou zdí byl cyklus křížové cesty, na první
pohled laciný kýč. Když viděl jejich pátravé pohledy, vysvětlil jim
farář, že svatou Reparatu najdou v sakristii.
– Je to jediná vzácnost, kterou tu máme, ale visela tam už předtím,
než se dočasně ztratila. Hned po smrti zdejšího barona, který nám
ji věnoval, prosili někteří rodiče, aby nezůstávala na očích dětem…
Pochopili v němém úžasu, sotva obraz spatřili. Barokní malíř vy-
vedl v oleji s šokující věrností, co se vrchní komisař Beran právem
zdráhal zjevit široké veřejnosti. Před sebou měli, byť s antickými
rekvizitami, v podstatě tentýž oltář smrti, který po sobě na místech
činu zanechával vrah vdov. Umučená světice měla odříznuty oba
prsy a její střeva byla právě navinována na rumpál. K tomu přima-
loval neznámý mistr sněhobílou holubici, vylétající z krvavé rány
po uťaté hlavě.
Moravovy oči se setkaly s Bubackovými. Tady snad viselo vysvět-
lení. Rozluštit jim ho však musel duchovní.
– Pane faráři, začal Morava, když jim na faře nalili velmi slušnou
kávu a  on se dovtípil, že mu Němec opět přenechává iniciati-
vu, – omlou­vám se, že jsem váš vzkaz nepochopil hned. Nejsem
katolík, a proto mi unikl jeho smysl. Je vysoce pravděpodobné, že
muž, který dodnes podobně utrýznil šest žen, byl inspirován tímto
dílem. Napsal jste nám, že se ztratilo a zas vrátilo, prosíme, povězte
nám o tom víc.
Jak byl starý muž ochota sama, když je spatřil, zdál se být teď
velmi znejistěn. Bříška sepjatých prstů mačkala klouby, až mu zbě-
lely nehty i kůže.

– 192 –
 – K té krádeži došlo ještě před válkou… pokud se dala krádeží
nazvat. Když dotyčný obraz osobně vracel, prosil, abych uvěřil, že
si jej pouze vypůjčil.
– Dotyčný kdo? zeptal se Morava jakoby mimochodem.
Farář nesedl na lep.
– Kdyby pánové dovolili, popsal bych napřed celou událost…
Morava tedy kývl, i když se musel přemáhat, aby oddálil oka-
mžik, kdy padne to jméno.
– Znal jsem ho, protože… farář se znovu zarazil a hledal slo-
va, – nu, prostě znal jsem ho dobře. Byl to statný a zbožný muž,
který měl jediný, ale zato zásadní problém: nikdy se nevymanil
z péče dominantní matky. Tu opustil druh a otec dítěte ještě před
jeho narozením, a co ji nejvíc zranilo: pro mnohem starší vdovu.
Ano! byl si už Morava jist, náš muž! Pohlédl letmo na Němce, ale
ten neměnně zachovával neosobní masku úřední osoby.
– Nejsem právě znalec dětské psýchy, rozhodil farář omluvně dět-
sky buclatýma rukama, – ale zkušenost mě poučila, že takto pozna-
menané matky učiní dítě, zejména je‑li to chlapec, jediným smyslem
svého života, takříkajíc jeho alfou i omegou. Právě on má pozvednout
její zašlapanou důstojnost, stát se jejím rytířem‑mstitelem.
Velmi trefné! musel ocenit Morava, sedí jak ulité. Ať už jen řekne,
kdo!
– Jediný pokus syna vymanit se začal úspěšně, stal se poddů-
stojníkem nové československé armády, kterého, jak to vypadalo,
čekala slibná kariéra. Záhy však utrpěl na maďarském pomezí těžký
otřes mozku po výbuchu granátu. Byl propuštěn a zůstal závislý na
matce bezmála do svých čtyřiceti, než poprvé bez ní potkal dívku,
takže mu ji nestačila vymluvit. Byla to letmá známost z vlaku, žádný
normální muž by jí asi nepřikládal význam, ale on k ní ve své ne-
zkušenosti osudově pojal hluboký cit. I ona byla odnedávna vdova,
stále ještě v černém, a naneštěstí mu dala adresu.
– Byla z Brna? vyhrkl Morava.

– 193 –
 – Ano… řekl duchovní zaraženě, – jak to víte?
– Pokračujte, prosím!
– Ke své lásce na první pohled se konečně přiznal matce, která
šílela při představě, že ho ztratí právě takhle. Pokusila se zhnusit
mu vdovy kradoucí ještě v čase smutku počestným ženám muže
i syny. Připomněla mu otce, kterého milenka zanedlouho opustila
a tím dohnala k sebevraždě. Přála takovým vdovám právě osud
Reparaty! Prvně našel přesto odvahu vzepřít se a odjet. Bohužel
k milé, kterou si pouze vysnil.
– Nebyla sama? zkusil Morava hádat.
– Právě ten večer byla, bohužel. A když jí ve dveřích nabídl sňatek
člověk, kterého už ani nepoznala, vysmála se mu…
Farář se odmlčel a zbrunátněl. Zdál se bojovat sám se sebou,
má‑li pokračovat. Tentokrát se zeptal Buback.
– Svěřil se vám také, že ji zabil?
– Ano… farář chraptivě šeptal, – to právě… právě to…
– A kdy vám to…
– Až za dva roky. To už byla naše vlast okupována… zarazil se
a s úlekem pohlédl na Bubacka, – myslím přijata pod ochranu Říše…
Němec se chápavě usmál.
– Objevil se zčistajasna znovu jako hlas ve zpovědnici. Otče, usly-
šel jsem, aniž jsem ho zprvu poznal, o dveře sakristie jsem opřel
váš obraz. Pak mi podrobně líčil ten příběh… na čele duchovního
vyvstal pot, – příšerný příběh… že ji potrestal, i kvůli matce, potres-
tal stejně jako katané tu nebohou mučednici… nevěděl jsem, co říct,
a tím méně, co činit…
Jako by se propadl do vzpomínky, přestali pro něho oba existo-
vat. Dlouhé vteřiny seděli všichni bez pohnutí, než se Buback opět
věcně zeptal.
– Až jste řekl či udělal co?
– Myslel jsem, že se ve zpovědnici zalknu, tak jsem vyběhl
k němu…

– 194 –
 – Ke komu? zkusil to Morava.
Vypravěč byl sice v tomto prostoru, ale v jiném čase.
– Zamkl jsem kostel a vtáhl ho i s tím balíkem do sakristie.
Vypadal jako dřív, statně a bystře, jinak než plachostí vůči ženám
se jeho komplex nikdy nejevil, ten jsem snad znal jen já, z jeho
zpovědí…
Zarazil se, jako by pronesl něco nepřístojného, a už tu byl zas
celý.
– Matce ovšem nic neřekl, svěřoval se mi, jako by šlo o běžnou
událost, ale když ji pak porazilo auto a ona zemřela, musela se to
tam dozvědět, říkal mi dál, protože ho nejen pochválila, ale i vy-
zvala, aby v tom díle očisty pokračoval. Ano, pánové, napadlo mne
totéž, co teď vás, ten otřes po granátu, a zapřísahal jsem ho, aby se
dal vyšetřit. Rozzlobil se, až jsem dostal strach, jako farář, křičel,
bych měl věřit v posmrtný život, ostatně přišel se vyzpovídat, ne
udat, proč ho rovnou nepošlu na policii? Zmohl jsem se na jediné:
odmítl jsem mu rozhřešení, dokud mi nepřijde říct, že svého činu
hluboce lituje a už nikdy neprolije krev… Mlčky mi políbil ruku
a šel… Neslyšel jsem už o něm ani o podobné hrůze, namluvil jsem
si časem, že v něm ten náš obraz vyvolal zrůdnou fantazii, a proto
ho sem vrátil… až mi zdejší strážník donesl tu zprávu…
– Otče, oslovil ho teď i Morava, když poznal, že úplně skon-
čil, – jsme vám za tu informaci nesmírně zavázáni, protože nás,
o tom jsem přesvědčen, vysvobozuje z temnot. Hledali jsme dosud
stéblo ve stohu slámy, teď ho konečné známe. Tedy poznáme, když
nám sdělíte jeho totožnost. On znal ten obraz. Pochází odtud?
Starému muži se roztřásly ruce.
– To je ta věc… to je zas můj problém. Žiju s ním od té doby. Můj
kostelík je zasvěcen Janu z Pomuku, který se dal raději umučit, než
aby prozradil tajemství svaté zpovědi…
– Pane faráři! neudržel už Morava na uzdě pohoršení, – ten
člověk je vraždící šílenec! Poražeč bezbranných žen! Kdybyste se

– 195 –
byl obrátil na policii už tehdy, mohl jste patrně zachránit spoustu
životů!
– Já vím… sípal teď jako astmatik, – já to, pánové, vím a chápu
jako svůj smrtelný hřích, za který se budu jednou odpovídat. Tím
spíš pochopte, že k němu nechci přidat ještě další…!
Než stačil Morava vypěnit, vmísil se nadále klidným hlasem
Němec.
– Neexistuje v podobných případech něco jako církevní dispenz?
– O ten bych musel požádat… hlesl farář.
– Proč jste to dávno neučinil?
Duchovní se usilovně pokoušel rozepnout si límeček, ale prsty
odmítaly poslušnost.
– Snad… ze studu, že na takovou zrůdnost mohl někoho přivést
svatý obraz… Mohl byste laskavě otevřít okno?
Morava vstal, aby mu vyhověl, ale zůstal nelítostný.
– Tak proč jste nám to oznámil teď?
– Ty příšerné vraždy… jak bych s tím mohl žít…?
– A jak chcete žít s dalšími? Když ho včas nezneškodníme, udělá
to brzo zas! Poměry přímo nahrávají!
– Ano… ano…
Ranní ho mrtvice! ulekl se Morava, ale necítil ani špetku soucitu,
jen bezmocnou zlobu, že to lidské zvíře bude nepoznáno beztrestně
řádit dál. Do místnosti proudil řízný dubnový vzduch, farářova tvář
však už nabrala barvu popela.
– Důstojnosti, promluvil Buback téměř konejšivě v klasické roli
hodného vyšetřovatele, patřící k metodě cukr‑bič, – nemůžete si ten
souhlas vyžádat ještě dnes na své diecézi? Rádi vás tam…
Vtom už klášterecký pan farář opravdu omdlel, aniž ho kdo z nich
dvou stačil zachytit. Přivolaná hospodyně nepropadla panice, složi-
la kuželkovité nohy u jeho hlavy, položila si ji na klín a poplácávala
ho něžně po tvářích.
– Venoušku…! Venoušku! Už se tím netrap, nemohls jinak!

– 196 –
Banální scéna jak z protiklerikální frašky! pomyslel si Buback, ale
v zápětí poznal svůj omyl. Z hospodyně se vyklubala farářova rodná
sestra, která převzala péči o něho poté, co zemřel její muž. Buback
jí uvěřil, že se s ní těžce zkoušený bratr pouze radil, má‑li se vůbec
spojit s policií, ale totožnost zloděje a vraha neprozradil ani jí.
Pomohli dopravit faráře, který se záhy probral, do ložnice a mu-
seli se pak sklonit před jejím naléháním, aby mu dali pro dnešek
pokoj, má vysoký tlak a další rozčilení by mu skutečně mohlo utrh-
nout srdce, pak budou tápat dál. Měla ovšem pravdu, a tak s ní při
zbytku vystydlé kávy dohodli, že přijedou zítra znovu, aby ho buď
zavezli na diecézi, anebo někoho z diecéze k němu.
Cestou zpět dlouho mlčeli, věděli oba, že do zítřka je škoda slov.
Mladý muž sedící opět na zadním sedadle vedle něho zřetelně trpěl
hlubokou depresí, které Buback rozuměl tím spíš, že dnes měla
volavčí službu potřetí Grete. Po jejím spontánním návrhu, a když se
přesvědčil, že léčka je bezpečná, měl zato, že bere svůj úkol prostě
jako vzrušující roli. Až dnes v noci mu přiznala, že má pokaždé
znova, když projde branou hřbitova, takhle, ukázala zaťatou pěst,
ano, takhle stažený zadeček!
– Prosím tě, proč? utvrzoval ji ve vlastní jistotě, – víš, jak je všec-
ko přesně nazkoušené!
– Až moc přesně! ušklíbla se, – jenže tohle divadlo nemusí nutně
běžet, jak jste si ho sepsali.
– Už pětkrát ho napsal on! namítl, – všecky mu samy otevřely. Ty
s ním vůbec nepřijdeš do styku!
– Že by? Jen aby!
– Pak jsou vevnitř pořád ti dva chlapi s pistolemi!
Grete se vyprostila z jeho náruče a šla si zapálit. Když vyfoukla
kouř ve svém oblíbeném posedu s koleny podpírajícími ňadra,
křečovitě se zasmála.
– Dneska jsem si představila, že by tam náhodou nebyli.

– 197 –
 – Máš nemocnou fantazii! pokáral ji a hned se ulekl, že ji ura-
zil, – ale chceš‑li mít lepší pocit, domluv s nimi, že se ti vždycky ozvou.
– Bubacku! pravila s despektem, – a co když on je balí na ulici a já
přijdu s ním? Mám riskovat, že do mě vrazí kudlu hned a zdrhne?
Trapně ho nachytala. Přiznal to.
– Promiň mi. Bylo hloupé i surové, že jsem to bral doteď jako
samozřejmost. Vůbec mě nenapadlo, co ti u toho musí chodit hla-
vou. Jsem blbec!
– Ne! Jsi skvělý jako milenec i jako člověk. Ty máš vlastně jen
jednu vadu.
– Jakou?
– Ach, lásko, už jsem ti řekla: přemýšlej o tom.
Vzpomněl na noční rozhovor cestou z Moravy, když mladého
Čecha blíž poznal. Protože šofér Litera neuměl německy víc než
Gůtnták či Auvídrzén, nemusel na něho brát ohled.
– Pane Moravo, oslovil ho civilně, – mívá vaše snoubenka při té
akci strach?
V sousedově tváři se zračilo překvapení.
– Právě na to myslím.
– Takže má?
– Nevím. Tvrdí, že ne, ale možná, že mě chce uklidnit. Slečna
Baumannová ano?
– Dneska mi přiznala, že si představuje, jak ochrana selže.
– Jak by mohla? znepokojil se mladý muž.
– Věřím s vámi, že nemůže. Ostatně hned to zamluvila.
Vzpomněl si jak a nadchlo ho, že ji i dnes v noci bude objímat.
– Stejně mám strachu za tři, řekl Čech, – my totiž čekáme rodinu,
víte…?
Buback žasl. To ještě existuje? Co chvíli tu může vypuknout apo-
kalypsa a ti dva si do ní pořídili děcko? A ona s tím chodí obden lovit
vraha?? Hleděl do té mladé napjaté tváře a podivil se, jak je cizím
příběhem zasažen.

– 198 –
 – Kdy? zeptal se, aby jen tak nezíral.
– Podle všeho k Vánocům.
Ach! Někdy mezi dneškem a Vánocemi, spíš blíž než dál, se velmi
pravděpodobně odehraje bitva bitev. Má o ní ten hoch představu?
A co od ní očekává osobně? Proč se ho na to nezeptat? Vždyť může
odpovědět, co chce.
– Čekáte, že se už narodí do míru?
Čech neuhnul očima.
– Ano.
– A tušíte, kdy a jak skončí válka?
– Ano.
– Chcete mi to snad naznačit?
– Ano, opakoval jeho soused potřetí, – myslím, že se Říše velmi
brzy zhroutí.
– A nebojíte se, že to může znamenat pro váš národ katastrofu?
Umírající kůň, říká se, nejvíc kope.
Dostal nečekanou protiotázku.
– Vám se nechce žít?
– Ovšemže chce, odpověděl bez rozmyšlení a znovu si připomněl
Grete v noci.
– Zdá se mi totiž, že katastrofa hrozí především Němcům. Vás
jediného znám blíž, ale nevěřím, že jste výjimka. Spoléhám na po-
dobné Němce, že jí zabrání.
– Aha… a jak?
– Včasnou kapitulací přece.
Ten Morava to vyslovil bez nejmenších rozpaků a zábran. Buback
si s tím nevěděl rady.
– To mi tak důvěřujete?
– Ano.
– Proč…?
– Člověk se občas musí nějak rozhodnout. Já jsem se rozhodl
věřit vám.

– 199 –
 – Ale proč??
Čech nehledal slova, co říkal, o tom se zdál být pevně přesvědčen.
– Má snoubenka… ona už je vlastně moje žena, jen jsme se kvůli
válce zatím nestihli vzít, tvrdí, že neomylným zrcadlem mužů jsou
jejich protějšky. Vaše přítelkyně se jí i mně moc líbí.
– Aha…
Nepřišel na nic lepšího, ale co na to říct? A jak vážně má brát
sympatii vyslovenou člověkem, který už ani neskrývá, že patří
k nepřátelské straně světa, s níž jeho Německo vede boj na život
a na smrt?
Jeho Německo?? Ach, ano, bohužel!!
Spatřil v duchu Hilde uprostřed franckých vinic a znovu uslyšel
její otázku, zda se spíš než národ Vůdci neodcizil Vůdce národu.
Tenkrát, a není to dávno! ještě přesvědčeně blábolil cosi o železné
vůli všech Němců. Dnes kajícně věděl, že její hlas nemohl být zda-
leka ojedinělý, když předjímal dokonce i jeho pochybnost. A Grete?
Byl to jen přirozený cynismus pokolení, které vyzrálo ve válce, že
se vyhýbala každé zmínce o ní? Nebyla její posedlost vášní a láskou
jediná možná vzpoura ženy proti tomuto způsobu němectví?
Uvědomil si, že přerušil rozhovor, který sám začal a zavedl do
slepé uličky. K jiné, skutečné, právě dojížděli. Velká tabule nařizova-
la šoférům odbočit z hlavní silnice na objížďku. Přijeli po ní už ráno,
když se na cestě z Prahy velkým obloukem vyhýbali zakázanému
pásmu, v němž se, jak varovaly nápisy, bez vyzvání střílelo.
– Ať jede rovně! přikázal Buback z náhlého popudu průvodci.
Ten to ihned přeložil, ale Litera zastavil.
– Co šílí? chtěl vědět česky.
Kriminální adjunkt to přeložil jako zdvořilý dotaz, zda skutečně
mohou.
– Ať jede! opakoval Buback, – zařídím to, ušetříme půlhodinu.
Nepochyboval, že oba Češi přinejmenším tuší, co skrývají valy
tereziánské pevnosti a někdejšího vojenského města. V kamenné

– 200 –
bráně je zastavila závora a muži v uniformách SS. Jeho dokument
studovali mnohem přísněji než v březnu na Moravě polní četníci,
vyžádali si i policejní průkazky obou Pražanů, ale nakonec je beze
slova propustili.
Silnice je zavedla do ulic na první pohled normálních. Překvapoval
jen téměř kasárenský vzhled budov a tlačenice, v níž se okamžitě
ocitli. Buback tu byl na skok jednou jedinkrát v minulé zimě, když
se tu vyšetřoval trapný případ: zástupce velitele takzvané Malé pev-
nosti okrádal jiné důstojníky a zmizel pak jeho zásluhou v trestné
rotě na východě. Také tehdy pevnostním městem pouze projel, ale
obrazy podivného mraveniště mu nepříjemně utkvěly v paměti.
Nikdo se během návštěvy jemu ani jeho zástupci Rattingerovi,
proč ten se vůbec nehlásí, intrikuje, nebo chlastá? nenamáhal
vysvětlit, je‑li toto obyvatelstvo stálé anebo ne, zda se tu snad
praktikuje či zkouší příští podoba židovského spolužití ve vítězné
Říši, či jde‑li pouze o přestupní stanici jinam. Kam? O ničem nepadl
nejmenší náznak a otázka by porušila vojenské utajení.
Z poznámek, které tu a tam zaslechl na gestapu, si nicméně
udělal vlastní obraz. Nejlogičtější mu připadalo, a letmá návštěva
Terezína ho v tom utvrdila, že jsou Židé podobným způsobem jako
zde usazováni hlavně ve východních oblastech, kde jich vždycky
bývalo nejvíc. Pak ho šokovalo, když se Grete jeho zmínce o tom
nedávno drsně zasmála.
– Bubacku! Jsi tak naivní, nebo tak práskaný?
– Co tím chceš říct? zeptal se zaraženě.
– Vůbec nic. Jestli jsi tak práskaný, nemusím, a v druhém pří-
padě nechci připravit o poslední lotosový květ Německo. Já jsem,
přiznám se, zbabělá pštrosice.
K vysvětlení se tentokrát nedala pohnout a on měl poprvé dojem,
že tak úplně nevěří ani jemu.
Proboha, přece je ti Himmlerovi pacholci opravdu někde nelik­
vidují, jak tvrdošíjně šířili anonymové! Na tom, co mu od první noci

– 201 –
nabízela jeho milenka, ho nejvíc fascinovala radostná lehkost, po
prvních špatných zkušenostech se vyhýbal všemu, co mohlo zlo-
mit Gretino teď trvale slunné počasí, proto spolkl i ten výsměch.
Když však předevčírem uslyšel v Bredovské zaručenou zprávu, že
právě v tomto českém ghettu působí mise Červeného kříže vedená
švédským hrabětem Bernadottem, upevnil se ve svém opatrném
optimismu: nepustili by sem přece prominentního neutrála, který
by vytroubil celému světu, kdyby narazil na zločiny! Grete se o tom
však raději nezmínil…
Na rozdíl od minulé návštěvy nezmizely z přeplněných ulic jen
zimníky, houně a hadry nejrůznějšího původu, které chránily před
zimou, ale také, uvědomil si, pověstné žluté hvězdy! Nezahlédli také
jedinou německou uniformu, Židé, neboť to byli viditelně oni, tu
nejen řemeslničili, prodávali a kupovali, ale také střežili pořádek,
i přísné švédské oko mohlo tomu obrazu sotva něco vytknout, tak
proč ho to bere ještě víc než posledně?
Rychle pochopil: protože se na to náhle dívá očima těch dvou
žasnoucích Čechů. Dav, jemuž stačilo auto s třemi civilisty, aby rá-
zem ztichl, smekl a spěšně se natlačil na obě strany ulice, musel mít
v sobě děs, jaký nahání jen blízkost smrti! Ano, Hilde tušila pravdu
a Grete ji snad přímo zná od Meckerleho, jen on, Erwin Prosťáček,
zůstane do poslední chvíle otrokem režimu ztělesňujícího pravý
opak toho, čemu se domníval v životě sloužit.
Byl deprimován tak hluboce, že průvodcům nemohlo jeho roz-
položení uniknout. Proč je vlastně počastoval podívanou, jakou jim
byl povinen skrývat? Přišel na to, když lidské zástupy naráz skon-
čily u výstupní brány, kde je stráž nechala minout bez povšimnutí,
a vůz vyjel kolem náspů Malé pevnosti do otevřené krajiny. Otočil
se k Moravovi.
– Rád bych, abyste věděl, že s tím nesouhlasím.
A když jeho soused mlčel, dodal.
– Berte to jako důvěru za vaši důvěru.

– 202 –
 Do Prahy už nepromluvili. Netušil, co si ti dva myslí, ale pocítil
s úlevou, že konečně učinil i řekl něco, co už dávno měl.
Přistihl se, že už zas intenzivně myslí na Grete, ale teď ne jako
na milenku, nýbrž s něhou, jakou v něm dřív vyvolávala jen žena,
kterou ztratil. Chtěla se skrze něho poznat, řekla na začátku, a za-
tím odhaluje jeho jemu samotnému, nejdřív jako muže, teď jako
Němce. Čím mu vlastně je? Jak to, že s ní nespojuje, co tak naléhavě
hledal u české dívky – budoucnost? Ale jaká je tu záhada? Přece
z podobného důvodu, proč ona nechce znát jeho minulost! Ano,
muže a ženu tak odlišné osudem i povahou může přece dočasně
vázat jen a jen přítomnost, na každý hlubší vztah i cit by mohl jeden
každý těžce doplatit. Není příznačné, že nikoho z nich nenapadlo
položit druhému otázku, co by bylo, kdyby? Každý den přece pod
nimi mohla vybuchnout sopka a oni se ani nezmínili, zda a kde se
pak hledat!!
– Kam? zeptal se český řidič a Morava to opakoval německy.
Auto se blížilo ke středu Prahy. Buback pohlédl na hodinky. Dvě
pryč. Grete skončila vdoví výstupy a dospává nejspíš před odpoled­
ním zájezdem k jednotkám. Uvidí se s ní někdy pozdě, ale jistě,
přicházela teď denně.
– S vámi, rozhodl, – spojme se hned s tou diecézí, ať zítra ne-
ztrácíme čas.
Překvapení, které je čekalo, když odbočili z Národní třídy, zasáh-
lo Bubacka ještě víc než Čecha. Bartolomějská ulice byla uzavřena
řetězem Zbraní SS. Byli okamžitě obstoupeni těžce vyzbrojenými
hromotluky a vyzváni opustit vozidlo. Znovu vytasil průkaz.
– Co se tu děje?
Unterscharführer odvrátil zbraň a srazil podpatky.
– Razie u české policie.
– Kdy začala…?
– Nechali jsme je nastoupit službu.
Bubackovi se stáhlo hrdlo. Gretina můra!

– 203 –
 – Rychle! křikl na své průvodce, – rychle! Na Kavčí hory!!

Stále ještě prchal, i když chrčivě lapal po dechu a krev mu hrozila

protrhnout tepny, kličkoval z uličky do uličky řídě se jejich spádem,
nikoho za sebou neviděl, nikoho nepotkal, a přesto mu v týle seděla
hrůza, že ho dostanou. Já blbec, já blbec! dunělo mu v uších, já blbec,
já blbec, JÁ BLBEC!
Že ho netrkla už chůze té kurvy, ta divně pomalá chůze tak mladé
ženy, že ho nezarazila poloha toho domku v ulici ukončené strmým
skalnatým svahem, že ho nevarovaly nezamčené dveře a nezvyklé
volání, aby šel jenom dál.
Zpovykal, zpychl, začal si až moc věřit, když jich dostal půltu-
cet jako kuřata na pekáč, nezavrtala v něm nejmenší pochybnost,
vstoupil přesvědčen, že ho čeká nejlehčí kořist, a zatím málem
položil hlavu pod sekyru.
Když jí konečně pohlédl do tváře z prahu kuchyně, poznal ihned,
že ho čeká, že o něm musela vědět, že ho sem vedla, aby tu BYL
LAPEN! A stalo se mu to zas: strnul, ztvrdl, zkameněl v kuchyňských
dveřích, naprosto přesvědčen, že ho v zápětí uchopí mnoho silných
rukou.
Věděl, že si pro něho PŘIŠLA SMRT, a se zvířecím strachem, jaký
prožil už jednou, když kolem něho kdysi padaly granáty, pocítil
i vztek. TAK TOHLE JSI CHTĚLA, MATKO??
Pak se stal zázrak.
Do jejích očí se vkradl strach, jaký byl zvyklý vídat.
Něco jim nevyšlo…
– Je tu! vykřikla, – je tady! Kde jste??
Vmžiku se vzpamatoval, vytáhl z pochvy nůž a hnal se na ni.
DOSTANU TĚ PŘECE!
Jí se však zdařilo, s čím taky nepočítal. Jak prchala kolem stolu,
vzala do obou dlaní porcelánovou vázu s květinami a mrštila jí do
okna takovou silou, že stačila prorazit i vnější tabuli.

– 204 –
 TAKŽE ČÍHAJÍ VENKU!!
Než se zkusí vypořádat s nimi, musí umlčet ji! Bez toho nemůže
mít jeho záchrana dlouhé trvání.
Nedal se zmást a skočil zpět ke dveřím kuchyně, kam směřova-
la. Byl tam včas, aby ji stačil bodnout do zad. Padla okamžitě jako
podťatá.
TO ZA PRVÉ!
Mozek mu fungoval dál. Spatřil od prahu kuchyně tmavý vý-
klenek pod schody a doskočil tam o zlomek vteřiny dřív, než sem
z ulice kdosi vběhl.
Za okamžik spatřil záda muže, který se zastavil u ležící. Pravička
svírala pistoli.
Riskl to, ve skoku se rozpřáhl a vnořil dlouhou čepel až po ruko-
jeť pod levou lopatku.
Ten člověk se ještě pootočil a málem mu tím vypáčil ruku, přesto
z něho nůž dostal a bodl ho podruhé přímo do srdce.
TO ZA DRUHÉ! CO DÁL?
Netušil, kolik je jich ještě v záloze, ale měl teď navíc i pistoli,
kterou snadno vytrhl z ochablé dlaně. Věřil, že s ní pořád umí stejně
dobře zacházet.
DĚKUJI, PANE ČETAŘI!
Pohled na oba dva mu řekl, že si s nimi nemusí dělat starosti. Toho
fízla ovšem nelitoval. Škoda jen, že jí musí nechat TU HNUSNOU
HOLUBICI.
Dveřmi, které chlápek nezavřel, vyhlédl s napřaženou pistolí
opatrně na ulici.
NIKDE NIKDO!
Vyšel pomalu, skrývaje teď zbraň pod kloboukem, který mrtvé-
mu upadl. Ulevilo se mu, když dosáhl první kolmé uličky, kterou se
mohl rozběhnout dolů. Klobouk po chvíli prostě odhodil, neladil ani
trochu s plátěným mundúrem verkšucu; poryv větru ho chvíli hnal
vedle něho, než kopancem změnil jeho směr. Pistoli nacpal napřed

– 205 –
do kapsy kalhot, ale mačkala mu pohlaví, takže ji konečně přendal
i s nožem do aktovky k řemenům, zázrak, že ji tam v tom zmatku
nenechal. To už klusal jízdní dráhou svažující se k řece, zázračně
liduprázdnou, supě jako parostroj, byl další div, že včas zaslechl to
auto.
Blížící se ječení pneumatik v zatáčkách nepatřilo k zastrčenému
koutu města, zarazil na místě a divoce se rozhlížel, kam zapadnout.
Domky neměly průjezdy, popelnice by ho neukryly, k řídkému le-
síku zbývalo dobrých sto metrů. A zas to vymyslel. Vydal se dolů
po chodníku loudavým krokem, potlačuje ze všech sil rozbouřený
pohyb hrudi, jak jeho plíce lapaly po dechu.
V autě, které se vynořilo v zápětí, zahlédl tři muže v civilu, ale
způsob, jakým se kolem něho přehnalo, prozrazoval jejich povolání.
Včas stihl vytrhnout kapesník a předstírat smrkání, aby mu nespat-
řili obličej, ale to už pocítil znovu, jak ho děs zbavuje sil.
Už neměl pochyb, že je to VELKÁ PAST, co na něho dnes políčili,
tam nahoře z ní o vlásek unikl, ale teď zřejmě zatahovali síť a on
neměl tušení, jak je hustá. Že tihle nezastavili, neznamenalo, že dole
už nečíhají jiní, a on tu v tom zrádném skalnatém průsmyku vězel
jak v hrdle láhve.
CO DÁL?
Zpátky však rozhodně nemohl, a tak se vlekl dál, teď už ne
naschvál, ale ve stavu vyčerpání, které jim ho vydávalo jako pod-
zimního čmeláka. A jak v něm bobtnalo přesvědčení, že ONA HO
ZRADILA, obrátil se po letech opět K NĚMU.
Ty víš nejlíp, že JSEM JEN POSLOUCHAL JI, nechtěl jsem ničit, ale
ZLEPŠOVAT TVÉ KRÁLOVSTVÍ, zachraň mě, a já ti přísahám, že UŽ
TO NIKDY NEUDĚLÁM, že budu sloužit, JAK PŘIKÁŽEŠ TY!
V odpověď uslyšel zvonění.
Před ním ležela konečná tramvaje: Řidič prázdné soupravy cin-
kal, aby si pospíšil.

– 206 –
Morava pochopil ten strašný malér současně s Němcem, a přece
první, co pocítil, byla úleva: Službu na hřbitově měla dnes Grete
Baumannová, jeho Jitku, jaká absurdita! chránil před nebezpečím
právě neprodyšný kordon esesáků.
Přišlo mu, že by se měl stydět, a tak se aspoň pokusil vžít do
úzkosti muže vedle sebe. Bubackovi stála zřetelně ve tváři, ani se
to nesnažil zakrýt.
Řítili se po nábřeží, Litera předjížděl, co mohl. Jak začínal Morava
soudně myslet, jevila se mu jejich panika přehnaná. Pokusil se
uklidnit i souseda.
– Pane Bubacku! Byla by přece šílená náhoda, kdyby zabral právě
dnes!
Němec vůbec nezareagoval, dál upíral přes šoférova ramena oči
na ubíhající dlažbu před nimi, jako by tím mohl zvýšit rychlost jízdy.
– A určitě by za ní šel náš muž shora, ti tři měli ráno nástup
přímo tam…!
Na to Buback konečně slabě kývl, ale nepohnul se a nepromluvil
dál, dokud Litera v plném tempu nezabočil na silničku vedoucí od
tramvajové smyčky vzhůru ke Kavčím horám a odstředivá síla ho
nepřimáčkla na Moravu.
– Já vím… řekl s velkým zpožděním a vtiskl se zas do svého rohu.
Morava pomyslel na nedávný rozhovor s Jitkou. Ale vždyť on
ji má také rád! pochopil, takhle se přece člověk nebojí o pouhou
známou. Nakonec to bude právě ten poryv strachu, co ho s ní spojí.
Jitka se potěší…
Krátkým a řídkým lesíkem táhnoucím se po skalnatých stráních
k Pankráci vjeli znovu do města, které dole sotva opustili, ulici tu le-
movala nízká zástavba původně nouzových dělnických domků z let
prosperity, které si v letech krize vysloužily definitivu. Minuli prv-
ního a jediného člověka, co noha nohu mine putoval k některému
ze spodních čísel, právě když se museli s Němcem vzpírat rukama,
aby se vzájemně nepotloukli, jak auto řezalo vlásenky kočičí dlažby.

– 207 –
 Za další zatáčkou se rozkývali ještě víc, když se Litera vyhýbal
předmětu při kraji vozovky. Klobouk! podivil se Morava, co tu dělá?
Hned jej pustil z hlavy, protože už vjížděli do jejich ulice. Pak málem
vyjekl bolestí, jak mu Buback zaťal nehty do zápěstí.
Litera už brzdil u velké třpytivé louže. Okamžik hleděli všichni tři
na střepiny skla a porcelánu, mezi nimiž byly rozhozeny karafiáty…
ode mne! poznal Morava, za kuráž při prvním nasazení.
Pak naráz vypadli z vozu třemi dveřmi.
Oberkriminalrat vyvinul neuvěřitelnou rychlost, vrazil do domu
první.
To už bylo jasné, že se ta nesmyslná, nemožná a nelidská náhoda
stala.
Z kuchyně do chodby trčel trup v kostkovaném saku. Šebesta
třeštil do stropu skelné oči.
Morava spatřil, jak Bubackovi naráz vyprchala z tváře krev. Jako
tomu faráři, vzpomněl si.
Ztratit po jedné lásce i druhou? Strašlivý osud!
Překročili mrtvé tělo a byli v kuchyni.
Mezi dveřmi a stolem ležela Jitka.

Erwin Buback využil svých zkušeností z dobývaných a bombardo-

vaných měst.
Dívka žila, rána musela těsně minout srdce. Bylo nutno ji dostat
co nejdřív na operační stůl.
Zatímco jí snoubenec udržoval tep dýcháním z plic do plic, vysa-
dili se šoférem úzké dveře kredence.
Jako na nosítkách se jim třem podařilo dopravit ji na ulici a křeh-
ce složit na zadní sedadlo vozu.
Mladý Čech se nacpal do úzké mezery k ní, třel jí bledé tváře
a volal ji k životu.
Litera jel znovu jako šílenec, cesta do Všeobecné jim netrvala
ani čtvrt hodiny.

– 208 –
 Když Jitku Modrou odváželi na sál, neodpustil si Buback pohladit
ji po ruce. Byla teplá.
– Ona to přežije! řekl adjunktovi, jako by chtěl tu naději vsuge-
rovat i sobě, – přežije to!!
Mladík nepřítomně kývl hlavou a bez rozloučení odcházel za
zřízenci s vozíkem.
Buback zařídil ještě odvoz mrtvého Šebesty a dal se Literou
dovézt do Bredovské. Když vstupoval, přikázal mu.
– Vraťte se do špitálu a buďte panu Moravovi dál k dispozici. Na
ústředí se zatím nevracejte, nechali by si vás tam taky. Vrchnímu
komisaři to zavolám!
Ten člověk mi přece nerozuměl! došlo mu se zpožděním, ale to
už vtrhl do předpokoje standartenführera, prošel kolem adjutanta,
vstoupil k Meckerlemu a zabouchl za sebou dveře.
Obr seděl podivně polozhroucen s bolestným výrazem v křesle.
I jeho reakce na Bubackův vpád byla krajně překvapivá. Choval se,
jako by čekal ránu.
– Nechte toho… řekl nejistě, – člověče, uklidněte se, vždyť se jí
nic nestalo…!
– Tomu říkáte nic?? Zápasí se smrtí!!
Meckerle se vyjeveně zvedal a ještě víc zkřivil tvář, jako by ho
silně zabolelo v rozkroku, kde si držel pravou dlaň.
– Grete…?
– Naštěstí ne! Ale jen proto, že si vyměnila službu! křičel mu
Buback do tváře. – Měli jsme ho, vběhl nám do pasti, jenže v ní
chyběla naše záloha, takže stačil těžce zranit tu druhou ženu a za-
bít sledovače! A uprchnout! Kdo dal rozkaz k zablokování pražské
policejní ústředny??
– Já.
– A proč??
Standartenführer rychle přicházel k sobě, měl‑li jakou bolest,
přehlušil ji hněv.

– 209 –
 – Z důvodů, které jsem přednesl na posledním shromáždění
a které pochopili všichni až na vás! Seru vám na vašeho vraha, když
neplníte hlavní úkol, který jsem vám uložil!
– Schválil jste přece mou zprávu!
– Ale vy jste bránil zvláštní jednotce SS v akci!
– Jestli tam nic nepodstrčí, nic nenajdou! Za pár tuctů evidova-
ných pistolí a pušek jsme si vzali možnost překvapení v pravý čas!
Meckerle byl zase svůj. Teď už mě možná praští, pomyslel
Buback, když uviděl známou rudou žílu naskakující na skráni.
– O tom, kdy je k čemu pravý čas, tu rozhoduju já! A dodatečně
si vyprošuju vaši drzost, s jakou jste si dovolil děkovat mi za rybu!
Moc si foukáte, Bubacku, a to vás brzo přejde! Dejte si odchod!
Projednám v nejbližší době vaše nové zařazení!
Buback se předpisově otočil a vypochodoval z pokoje, svíraje
rty, aby dalším slovem neuspíšil svůj pád. Ne, pořád ještě ho for-
málně nezbavil funkce. Ještě má pár hodin, aby tu vraždící obludu
dostal!
Pro jistotu ani nešel do své kanceláře, ale rovnou k náčelníkovi
autoprovozu. Naštěstí dosud fungoval zákon setrvačnosti, bez potíží
dostal na osmačtyřicet hodin ‚kübel‘ s ozbrojeným poddůstojníkem
za volantem.
Cestou se stavil ve vile. Očekával tam vysvětlení, a nezmýlil se.
„Přijeli pro mě sem, prý zvláštní vystoupení. M. jim zřejmě dal
tvou adresu. Stavím se u J., aby zaskočila. Zdravím tě, lásko. G.“
Otočil list a napsal na zadní stranu.
„Tvůj zlý sen se splnil. Našel ji samotnou a těžce zranil. Jedu si
pro něho, doufám! B.“
A připojil ještě.
„Strašně jsem se vyděsil, žes to ty!“

Morava držel Jitčinu pravici ležící vedle těla. Byla stále vlahá a jeho
palec s úzkostí počítal slabý a pomalý tikot v zápěstní tepně.

– 210 –
 Znovu vstoupil chirurg, který ji operoval, změřil jí puls i teplotu.
Už předtím mu vysvětlil, že provedl, co mohl: pneumotorax a zašití.
Z drenáže dosud prolínala jasně červená krev.
Morava se konečně odvážil položit otázku, kterou měl hodiny
na rtech.
– A dítě…?
– Přežije s ní, řekl lékař a odešel.
Chtěl ho povzbudit, nebo připravit?
Naději čerpal z její tváře. Už v ní nestál děs, ale zas odlesk pla-
chého úsměvu, kterým si ho podmanila od prvního setkání navždy.
Navždy?
Milovaná, milovaná, zůstaň!
Bože, jak bys mohl??

Na konci nástupiště zarůstaly do keřů zřejmě celá léta betonové

roury. Doklátil se tam, předstíral, že ve skrytu močí, a vložil aktovku
do jedné z nich. Dneska už riskoval dost!
Byl tu první, musel čekat, jako obvykle četl zatím noviny. V rámci
zkrácení fronty opustily německé jednotky dočasně moravskou
metropoli Brno. Duce Benito Mussolini byl se svou družkou zákeřně
zajat partyzány, zastřelen a pověšen za nohy na benzinovou pumpu.
Vůdce a říšský kancléř vyznamenal na svém bojovém stanovišti
v Berlíně příslušníky Hitlerjugend.
Hleděl na snímek nezletilců v příliš velkých vojenských pláštích,
kterým muž s nepříčetným výrazem připevňoval Železné kříže, ale
v duchu viděl jiné obrazy, oči té kurvy, které vytřeštil úlek, i zrak
toho fízla, v němž stálo nebetyčné překvapení.
Zrychlený vlak potom řachtal na vymlácených kolejových spo-
jích, lidé vystupovali, když se vzdaloval Praze, a nastupovali, když
se blížil k Plzni. U Rokycan s šíleným skřípotem zabrzdil a sou-
časně se rozeřvala píšťala. Jako by se ho to netýkalo, pozoroval
spolucestující ženoucí se z vagonů po oranici k blízkému remízku.

– 211 –
 Věděl, že útok ‚kotlářů‘ už často odnesli pasažéři, přesto však
zůstal s otevřenými novinami sedět dál. Zmocnilo se ho náhlé roz-
hodnutí.
JÁ TO VYDRŽÍM!
A PAK BUDE PO STRACHU!
To už zařval nablízku letecký motor, rozštěkal se kulomet a ozval
mocný sykot.
Vzdor tomu všemu se opravdu ani nepohnul a byl v zápětí bohatě
odměněn: strojvůdce oklamal útočníka, spojenci sem spojenci tam,
gejzírem páry odpovídajícím zásahu.
Když se lidé vrátili, zahrnuli chladnokrevného čtenáře projevy
obdivu. On jen krčil rameny, v duchu však jásal.
SVEDU TO VŽDYCKY!!
Na plzeňském nádraží padl konečně do zátahu potravinové
kontroly a blahořečil si, že může ukázat prázdné ruce. S pocitem,
že má všecko šťastně za sebou, už vyskakoval z dojíždějící elektriky
na stanici u divadla, když zahlédl, jak se z bočních vrat vysunuje
dlouhý bílý předmět.
VYNÁŠELI LED!
Nově přistoupivší ho zatlačili k zadnímu sklu, ale tím líp mohl
neviděn pozorovat svoje kolegy, jak zvedají lesklou kládu na korbu
náklaďáku.
PRODALI TO SAMI!
Za ten okamžik nemohl zjistit, jak jsou daleko, ale to už bylo
jedno. Nic jim teď nemohlo zabránit dokončit to.
A PAK JE NAJDOU!
Nejspíš nepoznají hned, co objevili, ale určitě se vyskytne někdo
zvědavý, komu to bude vrtat v hlavě.
A PAK NAJDOU MĚ!
Průvodčí škubl za řemen vedoucí ke zvonku, tramvaj se skřípavě
rozjela a divadlo se začalo zmenšovat.
Uvědomil si, že domů už taky nesmí, mohli tam čekat.

– 212 –
 A na světě širém neměl nikoho jiného než ji. Truc ho opustil,
zeptal se jí bezradně.
KAM MÁM JÍT?

Farář je zahlédl včas, aby zmizel, ale Buback měl ostré oči. Když se
mu hospodyně pokusila školácky nalhat, že bratr od ranní návštěvy
neopustil lože, ukázal na dvě motyčky v polovypletém záhonu. Pro
zvýšení dojmu s sebou vzal na faru i řidiče; jeho černá uniforma
doplněná obrovskou pistolí se neminula účinkem. Pár minut po
tom, co je usadila v salonu, dostavil se i duchovní, byl rozčilený, ale
zdál se být ještě pevnější ve svém přesvědčení.
Buback proto neprodleně zahájil útok.
– Můj mladý kolega a váš krajan, s kterým jsem tu dopoledne byl,
měl ženu a čekal s ní dítě. A právě ona se stala před třemi hodinami
ještě s dalším člověkem obětí vraha, jehož kryjete. Ano, kryjete,
a nic z vás nesmyje osobní zodpovědnost za možná trojí zbytečnou
smrt. Váš Jan Nepomucký zachoval zpovědní tajemství na vlastní
účet, vy necháváte platit nejvyšší cenu jiné. Vyzývám vás, abyste
mi i bez dispenzu okamžitě sdělil vše o muži, který se vám přiznal
k brněnské vraždě!
Chtěl mu pohrozit, že si ho odveze s sebou, i když teď dobře
nevěděl, co s ním. Bartolomějská zatím nefungovala a v Pečkárně
hrozilo, že tlusťocha rovnou trefí šlak. Jeho řeč i doprovod však
postačily sestře.
– Vendo! oslovila bratra naléhavě, – teď už přece musíš!
– Jak se jmenuje? využil toho Buback a zvýšil hlas, – jak je starý?
Kde bydlí? Co dělá? Nezavřu oko, a vy se mnou, dokud běhá mezi
lidmi, tak rychle, poslouchám!
Vzdor své výtečné paměti vytáhl notes a pero, podobám se tomu
chlapci, pomyslel a vyšlehla v něm lítost, ubožák, ale ať tedy ten
flanďák vidí, že skončily dýchánky a začíná náboženství, on dopus-
til, že byl vymazán i druhý portrét jeho mladé Hilde… vymazán?

– 213 –
Vždyť není mrtvá! Přetržený výslech navázala sestra, která na
obrátku přestala hrát puťku a projevila se jako vládkyně této malé
domácnosti.
– Tak mu to přeci řekni, Václave! Může Bůh krýt takového zlosy-
na? Proč si to v jeho jménu osobuješ ty?
Jako by čekal jenom na to, vrhl k ní pohled téměř vděčný, obrá-
til se k Bubackovi a vysypal ze sebe větu, kterou se zjevně naučil
nazpaměť.
– Antonín Rypl, rozený 27. května 1900 v Brně, české národnosti,
svobodný, vyučený topenář, pak voják, po zranění přechodně v in-
validním důchodu, zde v Klášterci zaměstnán čtyři poslední předvá-
lečné roky jakožto kostelník s matkou kuchařkou, při své návštěvě
v roce 1940 zmínil, že po její smrti žije v Plzni… víc nevím…
Buback si to zaznamenal a vztyčil se teď tak prudce, že jeho prů-
vodce bezděky sáhl po pistoli. Pokynul mu, že je všecko v pořádku,
ale neodpustil si hněvivý závěr.
– Než se začnete kát, že jste porušil svátost zpovědi, modlete se,
ať přežije aspoň ta mladá žena a její plod, bude to užitečnější!
Venku poručil řidiči.
– Do Plzně!

Někdy během večera, Morava ztratil přehled o čase, objevil se v ne-

mocničním pokoji Beran. Váčky pod očima byly těžší než obvykle,
dnes ještě víc připomínal starého bernardýna. Neptal se, asi už sám
hovořil s lékaři, stál dlouho bez hnutí za Moravovou židlí a smutně
pozoroval dívku, kterou kriminální adjunkt dál nehnutě držel za
ruku. Pak mu však jemně poklepal na rameno.
– Pojďte na chvilku se mnou…
Ihned a ochotně poslechl, jako by mu svitla naděje, že ten zku-
šený a moudrý muž, jeho učitel, rádce a vlastně druhý otec, zařídí,
aby se Jitka, kterou měl rád jako dceru, vrátila z prahu mezi životem
a smrtí sem k nim. Vrchní komisař ho vzal pod paží a mlčky vedl

– 214 –
za roh, kde otevřel první dveře. V lékařském pokoji stála na konfe-
renčním stolku Beranova osobní termoska, kterou Jitka ustavičně
doplňovala čerstvou meltou.
Jako by tušil, nač myslí, řekl šéf.
– Tuhle jsem bohužel vařil sám, ale je lepší než nic. Musíte dostat
něco do žaludku.
Jako pohádkový dědeček vybalil z uzlíku buchty.
– Matlákova svačina. Při té razii ho přešla chuť a teď vám ji posílá
jako… prostě tak, co se tu dá říkat? Jezte.
– Nemohu, hlesl.
– Musíte! Taky jsem vyjednal, že tu můžete zůstat, tohle lůžko
je vám k dispozici, zkuste si chvílemi zdřímnout, když vám spadne
hlava. A jezte.
Poslušně kousl do těsta, žvýkal, ale nevnímal náplň. Hned přestal
a pohlédl strnule na Berana.
– A já si to vymyslel…!
– Vymyslel jste to i řídil skvěle. Nebýt těch tesáků, byl jste vítěz.
Pak učinil vrchní komisař, co nikdy nikdo neviděl. Pohladil ho
po hlavě.
– Zdraví vás Buback, pokračoval věcně, – zvláštní muž. Omluvil
se telefonem za Němce, o akci netušil. Farář mu řekl to jméno. Rypl.
Antonín Rypl. Buback je teď v Plzni a doufá, že ho dostane. Jezte…
– Proč? vyrazil ze sebe v bezradném zoufalství.
– Jak proč? Člověk jí, aby žil.
– Jestli mi umře, nechci žít ani já!
– Jste přece věřící.
– V co bych měl věřit pak??
Beranovy ruce spočinuly na jeho ramenou.
– To vám neřeknu, chlapče. Já jsem nevěřící. Ale že snad sem
tam přispěju k zneškodnění zla, včleňuje mou existenci do něja-
kého vyššího řádu. Máte možná dojem, že vím o životě víc než vy,
ale zrovna teď si vedle vás připadám jako žáček. Zůstal jsem sám,

– 215 –
protože jsem se neodvážil spojit osud s jiným. Připadal jsem si tím
méně zranitelný, o to silnější. Dneska jsem proti vám chudák. Trpíte,
protože milujete, jak já nikdy nedokázal, a proto už jste teď zkuše-
nější než já. A budete i pevnější v boji proti zlu. Jezte, teď můžete
právě jenom jíst, abyste to vydržel.
Morava si poslušně znovu ukousl, i když mu buchtu solily slzy.
– Dobře, Moravo, chválil ho Beran, – dobře, dobře!

Už dávno se setmělo a taky citelně ochladilo, proklínal se za nápad

navléct si dnes tenký mundúr. Na druhé straně ho činil nenápad-
ným, v takových hábitech chodil v tomhle čase bezpočet lidí, podob-
né nosili příslušníci pracovních oddílů a mnozí škodováci.
Nejhorší bylo, že si od února zvykl na svou úspěšnost, i dnes si
vzal jen potřebnou částku na vlak a na oběd, k tomu se nedostal,
ale ušetřené peníze sotva stačily na lístek do Prahy.
A CO TAM?
Za léta v Plzni ztratil i poslední spojení se zbytkem rodiny, kterou
už dřív ten skoro manželský svazek matky se synem popuzoval.
Ale ani zde, ačkoli už bez ní, nenašel v domě, kde všechny vlídně
zdravil, a v práci, kde všichni uznávali jeho šikovnost, jednu jedinou
spřízněnou duši.
VŽDYCKY MĚ MĚLA RÁDA JENOM ONA!
Rostoucí opojení minulých týdnů mu zřejmě zatemnilo rozum,
připadal si tak vyvolený, že odstup mezi světem a sebou začal chá-
pat jako výraz své nadřazenosti. Když teď na konci bludného kruhu
stál prochladlý a hladový zas před nádražím, uhodilo ho plnou silou
staré poznání.
JSEM SÁM!
Co mu ale zbylo, uvědomil si, je pud sebezáchovy, který ho za-
chránil v poledne v Praze. A taky štěstí! připomněl si, nemít je, byl
by teď nic netuše vešel do záhuby.
TAK PŘECE NĚCO!

– 216 –
 Začal znovu obdivovat, jak málo mu stačí, aby se z naprosté
ochablosti uvedl do obrátek. A věděl samozřejmě, kdo mu vlévá tu
sílu. Jak mohl dnes na útěku tak strašně urazit její památku?
ODPUSŤ, MATKO!
Už zas mu bylo jasné, co dělat. U ospalého pokladního si koupil
jízdenku do Prahy. Když na něho nečekali tady, budou sotva čekat
tam.
A PAK SI PORADÍM!

Na oddělení kennkart plzeňské policie obsloužili Bubacka za pár

minut vším, co potřeboval. Jestli Němci lidstvu něco dali, pomyslel
hořce, je to evidence obyvatel…
Odtamtud zavolal vrchního komisaře Berana. Dozvěděl se, že
razie skončila neslavně už brzy po poledni, když se v areálu pražské
policie nenašly jediná hlaveň či jediný náboj navíc. Sám už mohl
jen doplnit zprávu mužů ze hřbitova, kteří se v průběhu odpoledne
vydali po Šebestových stopách.
Buback sdělil Beranovi, kde má Jitku s Moravou i Literou hledat,
a požádal ho, aby kriminálnímu adjunktovi vyřídil, že už stopu ne-
opustí. Nato vrchní komisař udělil Plzeňákům příslušné rady, které
správně chápali jako pokyny.
Osm mužů ve dvou autech vytvořilo malý konvoj, v jehož středu
jel on se svým esesákem, místní gestapo raději vynechal, aby je
nenapadlo hlásit ten zátah do Prahy. Uměl si představit, že by sem
za něho Meckerle rychle poslal Rattingera či dokonce Kroloffa.
Buback hodlal skorovraha Jitky Modré v zastoupení jejího snou-
bence dopadnout osobně.
Cestou četl obšírný kartotéční list. Sedmnáctiletý učeň Rypl
Antonín nebyl shledán schopným služby v rakouské armádě, ale
o rok později uznán na vlastní žádost pro nové československé
vojsko. Obrat ve zdravotním stavu vysvětlil lékařské komisi tím,
že mu matka dřív dávala pít odvar z uhlí, aby ho zachránila před

– 217 –
frontou. Malé válce se pak nevyhnul stejně, když jako čerstvý svo-
bodník‑dobrovolník čistil jižní Slovensko od Maďarů. Po zranění
s trvalými důsledky pobíral přechodný důchod, později pracoval
v rodném Brně u velké topenářské firmy, než ji položila krize. Po
několika letech, kdy ho zřejmě živily podpory a matka, byl přijat
v klášterecké faře jako kostelník. Začátkem války se přestěhoval do
Plzně, kde je zaměstnán jako topič a údržbář městského divadla.
Mansardu činžovního domu na Pražské otevřeli bez ptaní nási-
lím. Našli ji čistou a upravenou jako vojenskou světnici. Anebo jako
pokojík vzorného chlapečka? napadlo Bubacka. Na čelní stěně visel
velký snímek asi čtyřicetileté ženy. Ostře řezané rysy vyzařovaly
přísnost, ale rozhodně ne chlad. Ta žena musela být velice vášnivá!
Když se dala fotografovat, upřela oči přímo do objektivu; chtěla,
aby se tak syn nemohl vyhnout jejímu pohledu? Buback si dovedl
představit, že tu s ní skrze ten obraz začal mluvit…
Prohlídka nic nepřinesla. Nechali tam zálohu a pokračovali do
divadla, které mezitím obstoupili městští strážníci. Správní ředitel
dal Rypla marně hledat, od časného rána, kdy tu prošel, ho nikdo
neviděl. Osobně pak vedl Bubacka a jeho doprovod do kotelny, už
od února odstavené, když dal zbylý koks zabrat německý lazaret.
I tam ve stolku a v plechové skříni dokonalý pořádek a nikde sebe-
menší stopa.
Na schodech se museli zastavit a přitisknout ke zdi, aby kolem
nich mohli dva technikáři provléct poslední mokvající plát ledu.
Třetí muž za nimi bezradně nesl pět malých zmrzlých předmětů
ve voskovaném plátně.

Buchty Morava sežvýkal bez chuti, vypil i kávu, kterou si zapo-

mněl osladit. Lůžko nepoužil. Hned po Beranově odchodu se vrátil
k Jitčině posteli, držel dál její nehybnou ruku a beze slova sledoval
sestry i lékaře, kteří se tu stejně němě střídali. Neptal se. Věděl, že
dobrou zprávu by mu řekli sami.

– 218 –
 Když stále častěji vstupovali s injekčními stříkačkami, a ona
přesto dýchala stále hlasitěji a trhaněji, bylo mu, jako by vyplouval
z umrtvení, které vyvolal šok; žal nad ní ho začal tělesně bolet. Ano,
Beran se nemýlil, trpěl tak bezbřeze, jak ji miloval. Ale vůbec si ne-
dovedl představit, jak a hlavně proč by ji měl při nejlepší vůli přežít.
Při představě její smrti se mu jevil celý ten dlouhý život, o kte-
rém spolu ještě včera v noci snili, náhle, nečekaně, ale i neodvratně
odžitý, nic z toho, co jej snad mohlo zástupně nahradit, nezdálo se
mu být ani stínem možnosti, k jaké spojili své duše i svá těla oni
dva. Co by mu zbylo? Bojovat tím pevněji proti zlu, jak očekával jeho
mentor? Ale vždyť v takovém případě by předem prohrál klíčovou
bitvu, mohl být zlu leda k smíchu a sobě pro pláč!
Chvílemi, když se mu k nesnesení svíralo srdce a břicho, zkusil se
vahou své povahy vyrvat z beznaděje, jakou poznával poprvé, burco-
val v sobě víru, kterou od dětství úspěšně plašil strach ze smrti. Na
dlouhé minuty vyplouval ze své sklíčenosti, chtěl věřit, že Jitka nemů-
že odolat pohledu, kterým se jí vpíjel do tváře, že co chvíli otevře oči.
Byl si jist, že jakmile se to stane, přetáhne ji už snadno na svůj břeh!
Ty oči však zůstávaly zavřené a také tvář se začala měnit, jako by
ji znovu dostihly obrazy hrůzy. Tehdy se vrátil k myšlence, kterou
potlačoval od Beranova odchodu.
Proč vlastně celou tu dobu za ni neprosí Boha??
Protože, přiznal, s ním má poprvé spor. Je‑li to, co se stalo, trest
za jeho vlastní hříchy, proč nebyl odsouzen přímo on? A je‑li to
zkouška pokory? Tou že má být surová smrt tak čisté bytosti, která
v sobě nese hříchem nedotčený plod?
Jistoty, v nichž byl vychováván, ho opouštěly. A do prázdnoty se
drala pochybnost.
Bůh možná není. Strašné!
Ale ještě horší: Bůh je a dá zemřít jí i jejich dítěti, zatímco jeho
nechá naživu.
Takového Boha nechce!!

– 219 –
 Podvědomě se ulekl, že tím přivolává Jeho ještě větší hněv, ale
hned se zas zatvrdil. Jen tak ji ještě může zachránit.
Ať On, je‑li tak spravedlivý a laskavý, jak praví Písmo, se zhrozí
svého záměru a zachrání je.
Tři věrné oddané ovečky, anebo žádná. To si musí rozhodnout
sám.
V tom vrcholném rozčilení na své nepohodlné židli usnul.

BYLA S NÍM DÁL!

Kdo jiný než ona přivedl ve skoro prázdném vlaku právě do jeho
oddílu toho malého chlápka?
Ten chlápek sháněl sirku, aby si mohl zapálit, ale i když ji od
něho, nekuřáka, nedostal, zůstal stejně, protože si chtěl poklábosit.
Co říkal, byla jedna jediná kanonáda proti rajchu a jeho führerovi.
Zprvu si dokonce myslel, že ho ten prcek provokuje, ale po chvíli
si byl jist: to není práskač, ale prostě člověk, který má toho všeho
po šesti letech právě po krk.
UŽ TO PRASKÁ!
Napřed jen poslouchal, pak přizvukoval a za chvíli byli v důvěr-
ném rozhovoru, cítil, že jej nevede z vlastní vůle, a čekal na její
znamení. Až přišlo. Osvítilo ho doslova jako paprsek z nebe.
V něm vyvstal jeho bývalý četař Králík a zvedal pochvalně palec
stejně jako kdysi na brněnské střelnici.
JSEM PŘECE VOJÁK!
Vybavil si odpolední scénu v napadeném vlaku.
A MÁM NERVY JAK DRÁTY! A FANTAZII!
V zápětí tomu chlápkovi pod přísahou mlčení naznačil tak
přesvědčivě, že tomu uvěřil sám, kdo je. Bývalý voják v něm uměl
snadno vzbudit dojem, že jeho aktivní činnost v československé
armádě neskončila ani okupací vlasti.
Před Prahou už se prcek nadýmal pýchou, že sedí v kupé s pra-
vým anglickým parašutistou.

– 220 –
 Pokud v něm snad ještě vězel stín pochybnosti, odstranil jej ob-
sah tašky, kterou před ním vytáhl na Smíchově z betonové roury. Na
opuštěném nástupišti to byl ovšem risk, ale on už zase stoprocentně
počítal s úspěchem.
DRŽÍ NADE MNOU RUKU!
Stará poctivá armádní pistole dílo dovršila. Ten chlápek, starý
mládenec, ho nadšeně slíbil schovat u sebe doma.
DÍKY, MATKO!

Jitka Modrá zemřela přesně v pět hodin ráno a s ní i to, co mělo být
její dítě.
Do nebytí ji převedl pevný stisk mužské ruky.
Jan Morava to zaspal tak tvrdě, že ho vzbudilo teprv soucitné
objetí Erwina Bubacka.

Nad hřbetem protějšího kopce se siluetou sportovních stadionů se

právě vysouvalo slunce, když vůz zastavil před vilou.
I přes hluk běžícího motoru slyšel Buback hudbu. Vzduch rozrá-
žela ryčná melodie, při níž, jak byl poučen, nevázaně trsá na par-
ketech celá americká armáda: boogie‑woogie v podání orchestru
jakéhosi Glenna Millera, který byl pro Grete cosi jako Bůh.
Mladý šofér v čepici s lebkou a hnáty pozorně poslouchal. Když
se jeho oči setkaly s Bubackovými, usmál se skoro spiklenecky.
Proti svým zvyklostem, a  ovšem naprosto proti služebním
předpisům, mu Buback podal padesátimarku. Esesák ji přijal tak
normálně jako číšník spropitné.
Válka skutečně končí! potěšilo to Bubacka, ale hned si připomněl
živého a mrtvou, které právě opustil. Jen zlo ne…
Že ten kravál nikoho nerušil, svědčilo o nenápadném vylidnění
Malého Berlína. Když však vystoupil a hledal klíče, zatímco štábní
vůz už zmizel v dolní zatáčce, otevřely se hlavní dveře vily a v nich

– 221 –
se objevil soudce. V tak časné hodině už oblečen? Ne. Neoholené
líce svědčily, že si dosud nelehl.
– Neobtěžujte se obcházením, Herr Oberkriminalrat, tudy…!
Zblízka se přesvědčil, že Gretin na plnou hlasitost nastavený
radiogramofon, který k němu nedávno přestěhovala, je tu slyšet
ještě víc než venku. Chápal, že soudce nemohl zamhouřit oko, ale
nepocítil nejmenší chuť omluvit se mu.
– Děkuji, ale jsem už zvyklý.
– Co budete dělat?? vyrazila ze soudce jeho úzkost.
Zkusil si představit, kolik zoufalých výkřiků vydala ústa nesčet-
ných mužů a žen, než je zasáhla kulka nebo sekera, které jim přisou-
dil tenhle žalostný nevyspalec, a působilo mu potěšení opovědět.
– Zdá se mi, že tančit!
Na sopce! pomyslel stoupaje po zadním točitém schodišti, které
se otřásalo synkopami zvrhlé hudby. Když stiskl svou kliku, zapla-
vila ho, jako by otevřel stavidlo.
Grete pololežela poloseděla na posteli v černých šponovkách
a černém triku s dlouhými rukávy, které ji těsně upínalo a ještě víc
ploštilo hruď, v jedné ruce špičku s cigaretou, v druhé číši, všude
kolem sebe mokré skvrny i nedopalky z přeplněného popelníku.
Došel až k ní a setkal se s rozpitým pohledem, byla tak ponořena
do melodie, kterou beze slov zpívala s sebou, že pronikl do jejího
vědomí až za dlouhé vteřiny. Pak se na něho nejdřív nepřítomně
usmála, ale hned odhodila, co držela, a vrhla se mu skokem na krk.
– Ten bastard pošel! jásala, – ten bastard zdechl!!
Tak se dozvěděl o smrti Adolfa Hitlera, který údajně padl při
obraně Berlína.
Když se trochu nasytila svého nadšení, uhasil doutnající koberec
a přemluvil ji, aby ztlumili gramofon, ne z ohledu na soudce, toho už
opustila všechna moc, ale aby se spolu slyšeli. Zdálo se, že z ní úpl-
ně vyprchal alkohol, tak soustředěně poslouchala jeho vyprávění,
šedozelené zorničky na něm spočívaly bez mrknutí jako oči šelmy.

– 222 –
Když dospěl k tomu, jak objevili mrtvého policistu a zraněnou Jitku,
přerušila ho výkřikem.
– Ne! Ten zkurvysyn mě zachránil?
Opilost se připomněla tím, že zapomněla jeho příběh a přeskočila
do svého. Nešlo vůbec o vystoupení! ukázala na svůj ranní vzkaz
ležící tu stále s jeho poledním dodatkem, ten zkurvysyn, opakovala,
ten dobytek Meckerle ji dal přepravit jako poslední děvku do hotelu
za Prahou, o kterém věděla, že slouží oficírkům i jako nóbl abštajg,
ale nedošlo jí to, ani když ji neznámý řidič zavedl k apartmá, kde
měla počkat na kolegy a garderobu, dokud nevešla do ložnice, jako
naprostá kráva! zuřila, kde na ni standartenführer čekal nahý, kanec
jeden! zamkl a hrozil, že jí roztrhá šaty i prádlo, nesvlékne‑li se sama,
a tu se tak příšerně naštvala, že dokázala obejmout ho a sunout před
sebou k posteli a převalit ho na ni, aby mu, opojenému blížící se
rozkoší, pomalu jela hlavou od prsou přes břicho ke klínu, a pak…
– Rafla jsem ho, jak jsem mohla, zachechtala se, – do jeho zto-
pořeného péra!
– A on??
Řekla, že hrozně zařval, myslel asi, otřásla se dál smíchem, že
má po něm, ale ani nekrvácel, a když se jí zdálo, že už má zas dost
sil, aby ji umlátil…
– Tak jsem začala ječet já, nikdy jsem netušila, že jsem takového
zvuku schopna, a on se vyděsil, až v panice utekl nahý.
Připomněl si jeho bolestnou grimasu a podivil se, že Meckerle
odpoledne v kanceláři nezabil jeho.
Vypadla pak taky, pokračovala, nikoho nepotkala, až skončila
u recepce, kde předstírali, že ji vidí poprvé, ne, o autě, které ji
přivezlo, nevědí, a sami teď žádné nemají, ale pro ni jistě nebude
problém zastavit na silnici prvního německého důstojníka. Než se
ho dočkala, došla skoro do Prahy.
– Zato mě odměnil zprávou, že ten bastard v Berlíně konečně
chcípl!

– 223 –
 I za ni málem zaplatila, jak byla v ráži, fackou, když s ní chtěl
mocímermo nahoru.
– Společně truchlit! navrhl mi, vlastně příjemný sekáč, ale s jed-
ním naprosto zásadním nedostatkem: nebyls to ty!
A pak tu už jenom nedočkavě toužila po něm a znova a znova
četla jeho vzkaz, jak strašně jím otřásla představa, že se snad obětí
vraha stala ona.
Když se předtím začla smát, překulila se na záda, dál vyprávěla
ve své oblíbené poloze, opřená hrudí o kolena obejmutá lokty, teď
se předklonila, napřáhla k němu ruce a stáhla ho na sebe.
– Lásko! Má lásko! Kdes byl celý život? Pročs mě nechal tak dlou-
ho čekat a lhát?
Držela jeho hlavu nad svou a přitahovala se k ní, aby mu pokrý-
vala čelo, spánky, oči i bradu skoro dětskými polibky.
Držel a přál si, aby to neskončilo. Zjihle prožíval proměnu vášně
v něhu.
– Už pojď ke mně, zašeptala za dlouhou chvíli, – už tě moc chci!
Ne, počkej…
Vymkla se mu ke gramofonu, ve kterém zas dávno šelestila do-
běhlá deska. Vyměnila ji a vtom se zarazila.
– Jak je jí vlastně? Promiň, zapomněla jsem na ni pro tebe jako
na smrt.
Svlékl si sako a rozepínal košili.
– Je mrtvá.
– Prosím??
– Je právě hodinu mrtvá.
Posadil se na lůžko a všechno, co od rána prožil, ho konečně
zavalilo.
Grete nehnutě stála. Hleděla ke gramofonu, jako by přímo viděla
a na těle cítila pomalou, těžkou melodii, která měla znít k jejich
milování. Když začal hrát klavír s bicími nástroji variace, zvedla
obě ruce do výše hlavy a položila se do rytmu. Vláčné paže se

– 224 –
prolamovaly k podlaze a obkružovaly lustr. Pak se přidaly dlouhé
nohy a útlá postava v černém se zdála vyplňovat celý prostor.
Jako by jí ta hudba diktovala myšlenky a ona je pohyby promě-
ňovala ve slova smutku i naděje.
Jak ji uchváceně pozoroval, odplývaly z něho smutek i hnus. Nad
špínou a krví mizerného světa mu zářily vstříc hned dva neuvěři-
telné dary osudu.
Žil.
A měl ji.
Z té panychidy k němu náhle přiklekla.
– A proč ses vlastně tak vyděsil, když sis myslel, že jsem to já?
– Najednou jsem věděl, že tě miluju…
– Ach, Bubacku! Už nemáš žádnou vadu!

– 225 –
 Květen

Ten malý chlápek ho současně zachránil i ohrozil. Jeho nebojácná

otevřenost, která je ve vlaku dala dohromady, se u něho doma uká-
zala být prachobyčejnou užvaněností. V Berouně, kam jezdil pra-
covat do lokomotivního depa, se zítra zaručeně svěří parťákovi, že
přechovává parašutistu. Nedá‑li to k lepšímu dalším ajznboňákům
sám, postará se o to ten druhý, do večera o tom ví některý špicl
a v noci ho tu lapnou.
Z bláta do louže: VRAH, NEBO ŠPION? SEKERA, NEBO KULKA?
Polykal ohřátý bramborový guláš, který chutnal po patokách,
ale zaplnil aspoň prázdný žaludek, a poslouchal další plky, které
hostitel jménem Karel Malina vydával za veledůležité informace.
– Předejte to svému radistovi, šeptal naléhavě, – ne, neříkejte mi,
kde je, ožerem se s ním, až to praskne, ale jízdní řády protektorát-
ních drah můžou Spojencům náramně pomoct, že jo?
Pochopil, že nemá cenu tomu chlápkovi zakazovat, aby o něm
i jen ceknul, jistě slíbí, ale zaručeně neposlechne, touha být zají-
mavý v něm byla zřejmě zažraná odjakživa a teď se mu konečně
naplnila, jenže bez diváků nebyla k ničemu. Přesto se uklidňoval.
Jeho situace pořád nebyla růžová, ale rozhodně se vzdálil katastro-
fě, které v Plzni hleděl do tváře. A na rozmyšlenou, co dál, měl čas,
než se prcek vybere do práce.
NEJDŘÍV HO MUSÍM POZNAT.
Vyzvědět pro případ, že se snad u něho zdrží, jak žije, jaké má
zvyklosti, známosti, přátele, kdo sem k němu chodí, proč a kdy.
Nátura toho chlápka mu sama vycházela vstříc, vzdor pozdní ho-
dině nezavřel pusu a nečekal ani na otázky, tak strašně se toužil
vepsat do paměti i srdce nenadálému hostu, který ho dnes vlastně
přijal do odboje!

– 226 –
 Příběh odpovídal vypravěči. Byl primitivní. Za hodinu si byl jist.
VÍM O NĚM VŠECKO.
Ten chlápek žil sám, ale táhl to s vdanou sousedkou, která mu,
mrkal na něho chlapecky, za odměnu uklízela a zadarmo dávala,
muž byl pro změnu mašinfíra, spal každou druhou noc v jiném
městě a on v jeho posteli. Tím pádem má vystaráno a žije si tu jak
křeček v díře.
TAKŽE SOUSEDKA!
Ví, řekl prckovi, že si dá ve vlastním zájmu pozor na jazyk, ale
chce‑li ho opravdu schovat až do převratu, musí se o něm zmínit
té ženě odvedle.
Ten chlápek zamžikal blahem.
Ovšemže jí ho nepředstaví, on sám se tu pokusí zneviditelnit,
ale ať jí řekne, kdo tu je, kdyby pak třebas pár dní neviděla jeho,
protože… ano! má v úmyslu udělat ho spojkou ke svému radistovi,
jehož existenci správně předpokládal.
Ten chlápek blahem skoro chrochtal.
Až jí to ráno prozradí, vrátí se mu ještě ohlásit, jak to přijala,
pak se jako obvykle rozjede do práce! Než se vrátí domů, bude vy-
pracována první zpráva podle jeho informací. Večer ji spolu doplní
a zítra se hostitel jednoduše hodí marod, aby zařídil odvysílání. Dál
se uvidí.
Ten chlápek byl v  sedmém nebi. Přenechal mu svou postel
a ustlal si vzadu v koupelně, kde se pohodlně vešel do vany.
Když po tom šíleném dnu konečně osaměl v tichu a ve tmě, utkvěl
mu v mysli ze všech obrazů jediný: vysunující se ledový plát. Co až
ta srdce rozmrznou?
VYLETÍ Z NICH PŘECE JEN HOLUBICE DUŠÍ?
Nesmysl! volal se z posledních sil k rozumu; zabil je dobře a teď
na ně může zapomenout, cítil bytostně, že je právě povoláván k ji-
nému úkolu… co to vlastně bylo…?
Zřítil se do spánku jak do vody.

– 227 –
Miluju tě! opakovala Grete v jeho objetí už po kolikáté, – miluju tě,
Bubacku, od konce naší první noci a trpěla jsem, žes to neopětoval,
a vyzvracela jsem na tebe svůj život, abys žárlil, a když jsem neuspě-
la, kousala jsem se do jazyka, abych nemusela řvát, že tě miluju, tak
na tebe chrlím všecko zamlčené teď, miluju tě, já tě miluju!
Proč? Za co? nechápal, ale drtil ji nadšeně svým tělem, jak si
přála, a vždycky, když ji měl tak daleko, slyšel.
– Já stoupám, já vzlétám, já se vznáším, lásko, teď mě neopouštěj,
teď mě drž, jsem tvá, jsem zase tvoje!
Když konečně na sklonku té noci po dni, ve kterém se svět zbavil
Hitlera, usnula nebo spíš omdlela vyčerpáním, zůstal vedle ní ležet
s rozjitřenými smysly, ale i s jasným vědomím, že prožívá poprvé
zodpovědnost lásky.
V prvním životě byli s Hilde oba mladí a Německo jiné, platily
v něm opět hodnoty, které uzrály z krvavého porodu francouzské
revoluce. Hilde je vštěpovala Heidi a Buback střežil zákon, který obě
chránil. Generace dospělá za světové a občanské války byla skálo-
pevně přesvědčena, že zmučené a poučené lidstvo nepřipustí nové
vydání pekla, život se zdál být ohrožen jen nemocí nebo nehodou.
Utvrzovala v tom i konjunktura po nástupu Vůdce. Nad drsným
přístupem režimu k opozici, která se ostatně po volbách scvrkla na
ubohých deset procent, mhouřili oči i liberálové dík jiným jevům,
v Evropě otřásané hospodářskou krizí nevídaným. Už jen Die neue
Beschäftigungspolitik odstranila rázem nezaměstnanost a obdaři-
la Říši mimo jiné nejmodernější sítí dálnic, pro mnohé důkaz, že
autoritativní vláda pomůže někdy národu víc než parlamenty plné
planě žvanících humanistů.
Když Hitler vytvořil mohutnou armádu, aby německý zázrak
bránila před závistivým světem, nadřadil lásku k vlasti osobním
láskám a převzal za ni odpovědnost sám. Ani Buback, ostatně tehdy
ještě přesvědčený být nástrojem užitečné ideje, už nemohl řídit ži-
vot své rodiny. Její cesty určila válka, která si s jeho láskami zahrála

– 228 –
jako kočka s myškami, vylákala je do zdánlivě idylického kraje vinic,
aby tam udeřila prackou.
Těch pár nekonečných vteřin, kdy se včera odpoledne domníval,
že vrah zabil Grete, od základu změnilo Bubackův životní pocit. Do
té chvíle mu byla, čím se sama nazvala: válečnou milenkou, se kte-
rou ho dočasně spojila opuštěnost i náhle propuklá vášeň, spalující
mrtvé v nich obou. Hrůza, že i ji ztratil, mu otevřela rozměr v něm
samém, o kterém neměl tušení. Obklopila ho ledová prázdnota, jako
by zaživa vstoupil za práh smrti. A když zjistil, že obětí je ta druhá,
pocítil až nelidsky surovou úlevu.
Ačkoliv se v zápětí vzpamatoval a nesl tíhu neštěstí spolu s mla-
dým Čechem, neulehl v něm vděk, že osud tentokrát vynechal jeho.
Jestliže Jitka Modrá v něm vzbudila naději, že ho po Hilde ještě
někdy potká milost nejvyššího citu, Grete Baumannová ji naplnila.
Hleděl na její znovu špičaté rty, které zamkl poslední výkřik, že
mu patří, a věděl o sobě s jistotou, že už tu není od toho, aby dál vedl
špinavou a stejně ztracenou válku, ale aby právě před ní ochránil
a odvedl do bezpečí svou lásku. Jenže jak…?

Ten, kdo se v pět ráno probudil u lůžka mrtvé Jitky Modré, byl úplně
jiný Jan Morava než onen, který usnul u živé.
Neprobudilo se s ním ani jeho noční zoufalství, ani svár s Bohem.
Pomohl sestrám umýt ji a převléknout do čisté bílé košile, doprovo-
dil ji při vozíku na soudní patologii, políbil ji na dosud nevychladlé
rty a čekal pak jako poslíček hodinu na chodbě čpící lyzolem, než
si směl odnést pitevní protokol.
„Smrt krvácením do mediastina po bodné ráně do aorty.“
Litera, který ho tam objevil, byl první, kdo upadl do rozpaků. Než
stačil projevit účast, oznámil mu Morava plán svých dnešních jízd
jako na ranní poradě po běžné noci.
I další kolegové na kriminálce zažili pak člověka, který se ne-
jen nezměnil na pohled, ale také choval, jako by se nic nestalo.

– 229 –
Soustrastné stisky rukou opětoval nejinak než při každodenním
setkání, odvážil‑li se někdo navíc i kondolovat, dočkal se nejvýš
pokývnutí.
Zejména ženy v Bartolomějské, utvrzené ve svém odporu k akci
Volavka, tím byly dotčeny: že má ten neúspěšný mladý člověk ke
všemu tak málo citu? Mužům jeho chování částečně imponovalo,
ale přesto přišlo nepřirozené.
Morava se v sobě vyznal. Bylo mu, jako by v tom krátkém spánku
u jejího lůžka zemřel nad ránem spolu s ní a byl pak jí samou poslán
zpátky do života, dokud tu nedokončí svůj úkol: a jako by se při tom
dočasném vzkříšení nenarodilo znovu nic v něm, co by mu v tom
mohlo překážet.
Snad to byla zas spojená duševní síla všech jeho předků zoce-
lených nekončícími ranami osudu, jak je s sebou po staletí přiná-
šely hladomory, epidemie i války, snad to byl opravdu rodový gen
odolnosti, bez něhož by v té těžce zkoušené krajině nezůstalo po
Mongolech, Turcích, Švédech a drancujících soldateskách bez ná-
rodnosti dávno ani živáčka, co ho tak milosrdně znecitlivělo. Jinak,
věděl jistě, by se byl pomátl.
Byl by plakal jako dítě, byl by řval jako zvíře, byl by přestal jíst,
byl by se odřekl spánku, byl by se asi brzo v polobdění a polosnu vy-
dal bezcílně temnými ulicemi tohoto už pomalu frontového města,
až by ho možná, nereagujícího na výzvy, zastřelila německá hlídka.
Místo toho tedy raději zapomněl, že někdy žila žena, s níž tři
měsíce usínal a budil se a nepřetržitě vnímal, jak v ní roste jejich
dítě, a rozhodl se být jen a jedině tím, kým byl předtím: krimina-
listou vyšetřujícím vraždu Marušky Kubílkové z Brna, Elisabeth,
baronky z Pommeren, Barbory Pospíchalové, Hedviky Horákové,
Marty Pavlátové, Jany Kavanové, Roberta Jonáše, Františka Šebesty
i jakési Jitky Modré.
Čekal na Berana v jeho předpokoji, jako by tam s nimi nikdy
nebyl někdo třetí.

– 230 –
 – Když teď známe jeho totožnost, řekl pak bez úvodu, – můžem
zvláštní skupinu rozpustit. Ale rád bych řídil pátrání a chci začít
v Plzni.
– Neměl byste se aspoň trochu prospat?
– Zaspal jsem čtvrt roku. Musím to dohonit.

Nejdřív nevěděl, kde je. Cítil se vyspalý, ale kolem dokola čirá tma.
Postupně se rozpomínal, až byl schopen vstát a dotápat k zatem-
ňovacím roletám. Kalné světlo mdle pronikalo špinavým oknem
a záclonou, připomnělo mu to sousedku, zřejmě se tady tužila spíš
v posteli, jenže: neuměl si pod tím moc představit…
Zato mu vytanulo, s jakou zuřivostí mluvil hostitel o Němcích,
aniž rozlišoval, nosí‑li uniformu nebo ne, a zda je do Prahy poslala
Říše, anebo tu sídlili dávno předtím. Od ‚vyhnat‘ přešel přes ‚vy-
práskat‘ až k ‚vyhubit‘, a vždycky znova dodával ‚bez pardonu‘.
PRO NĚHO JSOU SKOPČÁCI, CO PRO MĚ TY KURVY!
Ten objev ho zaujal natolik, že s ním chtěl dát ihned řeč. Prázdná
koupelna nepřekvapila, ten chlápek se jistě proplížil obývákem, aby
ho nevzbudil. Prázdná kuchyň ho vylekala. Ve spodkách se vyřítil
do předsíně a zmáčkl kliku dveří na schodiště. Zamčeno! Vrhl se
k oknu. Mezipatro, dobrých šest metrů hladké zdi.
TAK PŘECE PAST!
Už zas se ho zmocňoval ten prokletý stav ochrnutí, který se včera
domníval překonat v ostřelovaném vlaku; za něj vděčil jí, do něj se
propadal jako dítě, když byl v NELÁSCE. ‚Neláska‘ byla její nejvyšší
trest, nemluvila s ním a dívala se skrz něho, jako by byl vzduch, při-
padal si tak opuštěný a pokořený, že ji za to… ano… skoro nenáviděl!
Když dospěl, prozradil jí to jednou a ona se zděsila, co že to v něm
vypěstovala za nebezpečnou slabost. Nikdy už to neudělala, naopak,
povzbuzovala ho, i když chyboval, ale té reakce se nezbavil, zaskočila
ho vždycky znova, když byl v tísni, a činila ji ještě svízelnější.
CO TEĎ??

– 231 –
 V panice ho napadlo, že ten chlápek byl přece jen provokatér a šel
ho udat. Pak ale snad ještě stačí vyrazit dveře a uprchnout. Třesoucíma
se rukama si navlékl košili i kalhoty a točil se po malém bytě jak honicí
pes, až skoro vyčmuchal, co hledal: sekyrka ležela za násypnými kam-
ny. Vsunul ji pod zámek venkovních dveří a chystal se zapáčit, když
zaslechl kroky a cinkot klíčů. Už zas v plném střehu uskočil do rohu,
kde ho musely otvírané dveře zakrýt, zvedl sekyrku nad hlavu a čekal.
Když ho ten prcek zahlédl, mohl z toho mít smrt. Obvyklý telecí
úsměv se proměnil v zoufalou grimasu, pustil na zem klíče i síťovku,
ve které měl naštěstí jen chleba a brambory.
– Vole! ulevil si host, sotva za ním nohou zabouchl, – nedostal
jste rozkaz, co smíte a nesmíte?
– Já jsem… myslel jsem… žalostně ukazoval na podlahu, – chtěl
jsem vám…
– Vstoupil jste dobrovolně do mé jednotky, tak budete poslou-
chat jako hodiny! Jak jsem mohl vyloučit, že jste zrádce?
Až teď ucítil, že ho v kapse tíží a tlačí pistole. Proč tu straší se
sekyrou, mohl se snadno prostřílet, střelba, připomněl si svého
četaře Králíka, je jako jízda na kole, nedá se zapomenout!
– Málem jsem vám rozčísl lebku, abych nezburcoval celý dům!
– Odpusťte… už se to nikdy… přísahám…!
Byl tak upřímně zničený, že by ho možná mohl nechat i odejít,
bylo by to asi přece jen pohodlnější! Zatím si od něho nechal uvařit
meltu, zopakovat, co smí a co musí říct sousedce, a poslal ho k ní.
– Ještě něco! vzpomněl si na poslední chvíli, – má vaše klíče?
– Jo, to jo…
– Tak mi je přineste! Chci mít jistotu, že sem, dokud tu budu,
nevejde nikdo krom vás.
– Jo, jasně!
Když zapadly dveře, začal opatrně usrkávat horkou tekutinu
a v klidu přemítat.
CO S NÍM UDĚLÁM?

– 232 –
Ještě nikdy nepsal rtěnkou po zrcadle. „Lásko,“ začal, „moje nej-
vět…,“ pak se změklá tyčinka zlomila. Hleděl na nedokonané vyzná-
ní a nepřestával žasnout nad tím, co se v něm od včerejška změnilo.
Ačkoli skoro nezamhouřil oči, stačila mu sprcha, aby byl naprosto
svěží, jeho mozek fungoval jak nůž na dopisy, otvíral hbitě problém
za problémem, až dospěl k základnímu řešení.
Musí se za každou cenu udržet na svém místě. A nesmí za žádnou
cenu ztratit možnost oficiálního spojení s českou policií. V krajní
nouzi mohla jen ta Grete a snad i jeho zaštítit.
Nemělo cenu strkat hlavu do písku, čekat, až si ho dá Meckerle
odněkud vytáhnout, jel rovnou do Bredovské. Byl v právu a stan-
dartenführerovi to muselo být stejně jasné jako jemu. Dovolí si ho
potrestat z pouhé žárlivosti v čase, kdy i jemu teče do bot? Smrtí
Hitlera se viditelně zřítila na hlavu postavená pyramida Třetí říše.
Kdo vlastně převzal nejvyšší moc rozhodovat o  dalším osudu
německého národa, o životě a smrti milionů? Záhadně zmizelý
Goebbels? Admirál Dönitz, který se ohání jakousi Vůdcovou závětí?
Anebo přece jen říšský maršál Göring, který v ní byl údajně prohlá-
šen za zrádce?
Každý z  nich, to muselo být Meckerlemu jasné, mohl být
Bubackův možný protektor. Ale především: světlo dosavadních
stálic Protektorátu vybledlo před září nedávno ještě málo známého
muže, který byl na tomto území prakticky jen host, až na to, že
velel oné milionové mase válečníků, hrozící na stále se zmenšujícím
prostoru přetéct jako těsto v díži.
Kdysi se Buback naučil karetní hře zvané poker. Drážďanští
kriminalisté se při ní cvičili i ve vlastním řemesle: jak bez mrknutí
přivést lumpy, které tehdy ještě museli vyslýchat bez násilí, takže
se jim drze smáli do očí, na falešnou stopu. Jemu to pak pokládali
jeden za druhým, jak sugestivně dovedl blufovat, že se jejich kom-
plicové dávno přiznali. Dnes prvně hodlal přelstít představeného.

– 233 –
 Vešel do své kanceláře tak, že proti zvyklosti rozrazil dveře.
Kroloff v předpokoji vyletěl do pozoru zběsileji než obvykle. Když
se mu v očích objevil náznak odporu, neměl už šanci.
– Spojte mě s pobočníkem Schörnera, ale svižně! Hoďte sebou,
člověče!
Velitelský tón a hlavně funkce volaného učinily na Kroloffa hlu-
boký dojem; když sahal po sluchátku, byl už zas horlivost sama.
Buback se opřel do křesla a čekal. Byl přesvědčen, že telefon
z pražského gestapa nezůstane bez rychlé odezvy, a nezklamal se.
– Oberstleutnant Gruner. Oč běží, Herr Kammerad?
– U vás přece sloužil generálporučík Richard von Pommeren?
– Souhlasí. Ale jestli jdete po něm, jste vedle. Padl už na začátku
ruského tažení.
– Nejde o něho, ale o jeho choť, která byla v Praze brutálně za-
vražděna. Přestože jsem pachatele za pomoci místních kriminalistů
vypátral a stačí ho jen dopadnout, jsou zde z naší strany snahy akci
odtroubit s odůvodněním, že von Pommeren nebyl jako voják vý-
znamná osobnost. Má váš šéf zájem, abych to dokončil?
– Co je to za otázku? Generál polní maršál je pevně přesvědčen, že
právě armáda je posledním garantem německého pořádku. Názor,
který mi tlumočíte, ať už je autorem kdokoli, zní nejen urážlivě, ale
je i politicky scestný. Nemusím se ptát, abych vám řekl, že máte, ano,
musíte pokračovat.
– Dík, Herr Kammerad, řekl Buback snad poprvé v životě, – v tom
případě žádám o vaše zpětné zavolání mému šéfovi, abych dostal
volnou ruku i pro další spolupráci s protektorátní policií.
– Píšu si. Kdo to je?
– Standartenführer Meckerle.
– Křestní jméno?
– Hubertus… vzpomněl si.
– Ach ne! Hubertus Veliký! Býval prokurista mé domácí banky.
A nejspíš zas brzo bude. Hned mu zavolám. Heil…

– 234 –
 Pauza. A pak v upřímných rozpacích.
– … jak se to vlastně od včerejška říká?

Když si Buback odskočil do své zdejší kanceláře pro klobouk a plášť,

řekl Beran Moravovi udiveně.
– Že bych se mýlil? Co ho zajímá víc tady než u nás? Snad ne
opravdu ten případ? Pak ho ale pořádně zapřáhněte, nám by se tu
teď zatraceně nehodil, musíme dávat pozor na vlastní kolaboranty.
Hodně zdaru, ale kdyby se to mezitím začalo mlít, alou ke mně!
Propustil ho bez dalšího vysvětlování, když mu předtím beze
slov stiskl obě ramena.
Cestou do Plzně referoval Buback Moravovi, jako by se mezitím
nic nestalo, o všem, co se tam včera dozvěděl, a dodal.
– Měl jsem za dobu své činnosti pár případů, kde se také objevilo,
pro co jsme si našli označení rituál. Pompézní způsob zabíjení volili
pachatelé z přesvědčení, že jednají ve vyšším zájmu. To je určitě
i Ryplův případ, stal se nástrojem pomsty své matky. Tím ovšem jen
přehlušoval svou neschopnost odpoutat se od ní, a když přičiněním
té ubohé švadlenky ztratil pocit vlastní hodnoty, dodal si ji z temných
pudů, které v sobě naneštěstí objevil, a oděl je v poslání. Věří možná,
že zbavuje svět plevele, a proto není depresivní maniak, jací se sami
odhalí. Spoluzaměstnanci i sousedé v domě ho naopak označili za do-
cela příjemného člověka, jehož samotářství bylo pro ně spíš výrazem
hlubších zájmů, než jaké skýtají třeba karty nebo plané řeči u piva.
Většina těch žen mu s důvěrou otevřela. Musíme se smířit s tím, že
ho ta plachá nenápadnost a seriózní vystupování budou krýt dál!
V Plzni byli krátce po poledni a pročesali napřed znovu Ryplův
byt, neobjeví‑li lepší portrét, než byl snímek ze žádosti o kennkartu
podané před pěti lety. Po smrti matky neměl zřejmě pro koho se
fotografovat, nenašli zhola nic.
Pak shromáždil Morava v divadle kompletní personál a donutil
jej pátrat v mysli. Marně. Ne, na zábavy, dokud se ještě směly konat,

– 235 –
nechodil, na společné výlety také ne, nikdo si nedělal na památku
album spolupracovníků, ani na schůzích se nefotilo, to už vůbec ne!
Do nastalého ticha se ozval Buback.
– A nehrál někdy v něčem?
– Ne! odmítl to ředitel, vždyť byl topič a údrž… moment!
Vydal se pro archivní programy, a než se jimi prohrabal, vzpomněli
si i ostatní: aby si přivydělal, statoval Rypl těsně před zavřením čes-
kých divadel v němé roli sluhy. Snímek se našel, byl ostrý a přítomní
se shodli, že dost věrně zachycuje Ryplovu současnou podobu.
O dvě hodiny později obcházeli už plzeňští policajti s fotkami
spěšně vyrobenými technikem místní kriminálky město podle plá-
nu, který s nimi Morava narychlo sestavil; obsahoval nejrůznější
záchytné body, kde mohl být hledaný zpozorován. Kniha příchodů
a odchodů vedená verkšucáky ve vrátnici mezitím prokázala, že ve
dnech, kdy byly spáchány letošní vraždy, měl Rypl buď volno, nebo
údajně vyřizoval obstarávky, ale vždycky se vrátil. Všechno to hrálo
i s jízdním řádem.
– Proč ne včera? lámal si hlavu Morava, – anebo se vrátil a byl
varován? Jak? Kým?
I Buback srovnával časy.
– Ledem! řekl, – uviděl, jak vynášejí led, a mohl si spočítat, že
najdou i ta srdce.
Za další hodinu byl předpoklad potvrzen tramvajákem z linky,
která včera míjela divadlo. O něco později měli dva svědky, kteří po-
znali v muži na snímku člověka bez nervů, co přestál útok ‚kotláře‘
ve vagonu, aniž přestal číst noviny. A konečně nádražní pokladník
nastupující večerní směnu potvrdil, že si cestující, kterého dosud
vídával ráno, koupil včera výjimečně jízdenku na poslední spoj do
Prahy.
– Takže zpátky, přikázal Morava, – stéblo se vrátilo do kupy sena.
– Do Bartolomějské? zeptal se Litera.
– Ne, domů.

– 236 –
 Uvědomil si, že se na něho upírají dva páry očí, a na okamžik se
ho zmocnilo zoufalství, když si představil druhou část svého těla
a své duše mrznoucí v zásuvném pouzdru patologie. Pak se vynořilo
vědomí povinnosti a obepnulo ho znovu brněním chránícím před
zraňujícími vzpomínkami i myšlenkami. Přesvědčil se, že má u sebe
i své staré klíče, a doplnil to.
– Vrátím se do garsonky.
Zpátky jeli mlčky a rychle. Jejich směr byl volný, zato od Prahy se
proti nim valila nepřetržitá kolona vojenských vozidel prostřídaná
zhusta štábními auty i stěhováky.
Žlutavé středy modře zamalovaných reflektorů míjely Moravu
zas netečně jako oči obrovských koček.

Soudci! zhodnotila to Grete, – samí soudci nad lidstvem, které ne-

stačili docela popravit a teď prchají před jeho pomstou. Jako ten
tvůj, práskl do bot za setmění jak zloděj. Takže dolů k němu, lásko,
zásoby jsme vypili a já mám žízeň.
– Nemáme klíče… namítl Buback rozpačitě.
– A hlavně jsi muž zákona, viď! Jenže tohle není lup, všechno už
bylo dávno uloupeno. Nevadí, půjdu sama, třeba jsou to poslední
lahůdky, které pro nás osud má.
Nakonec ji ovšem doprovázel a sám loktem vyrazil okénko ve
dveřích do zahrady, pak už stačilo otočit zevnitř klíčem. Otevřené
poloprázdné skříně a poloplné zásuvky svědčily o překotném opuš-
tění. Soudce buď nepil, nebo odvezl zbylý alkohol s sebou. Zato
v lednici a spíži našli dost neuvěřitelné poklady: kus švýcarského
ementálu, plát slaniny, sardinky a ořechy. Za čajovou konvicí pak
přece jen objevili láhev anglického rumu a dvě krabičky amerických
cigaret, jaký výsměch všem výzvám, pomyslel Buback, že oddaný
Němec musí nenávidět všechny plody nepřátelské civilizace!
Svařili si grog, napětí v nich povolovalo, byli po druhé sklenici
příjemně vláční.

– 237 –
 – Lásko, vrátila se k tématu, – jak dlouho chceš ještě čekat na tom-
hle Titaniku? Všichni už dávno mažou pryč v záchranných člunech!
– Všichni ne. Pár lidí si myslí, že co si nadrobili, mají i sníst.
– Co sis nadrobil ty? rozzlobila se, – honil jsi zloděje a vrahy!
– Nenaznačilas mi právě ty, že jsem největší nechal beztrestně
řádit? Máš pravdu, já jim dokonce tleskal! Ještě loni jsem poslední
setkání s Hilde zkazil hádkou, ve které jsem se proti ní postavil za
Vůdce!
Trpce se ušklíbla.
– Já ti mám co vyčítat! Vedla jsem svoje bitvy v posteli. Ach, jak
mohl celý národ tak strašlivě klesnout?
– Epidemie souhlasu. Největší metla lidstva. Pár lidí vymyslí
recept na šťastnou budoucnost a vykřikují ho dost vytrvale, aby
se k nim přidali všichni zoufalci. Následují kariéristé. A najednou
je z nich síla, která už neškemrá a nenabízí, ale žádá a nařizuje.
Nesouhlas je trestán, souhlas odměněn, pro obyčejného člověka
snadná volba.
– A pak přijde účet!
– Ano. Právě teď zas jednou dochází k placení.
– Ale my dva jsme už zaplatili dost, nezdá se ti, lásko? Nemáme
právo z té lodi vystoupit? Jenže pro tebe je to asi těžší než pro mě,
viď, na tebe čekají polní četníci!
– Na ty nemyslím… mně daleko víc vadí, že najednou nevím,
v čem je teď čest a v čem hanba.
– Můžeš nechat hádanek? Nemám na ně zrovna hlavu.
– Schörner chce proměnit Prahu v pevnost.
– Takže nejvyšší čas zdrhnout jako ten hajzl dole. Víme, co zůstá-
vá z pevností. A tebe sem ke všemu půjčili, proč se nemůžeš vrátit?
– Kam?
– Proboha, vypěnila, – neumíš si něco vymyslet a zařídit??
– Ty cítíš německou vinu, Grete, déle a líp než já. Třeba ji mohu
zmírnit.

– 238 –
 – Ty!
– Já se v Praze narodil. A je to poslední město ve středu Evropy,
jehož krása pořád ještě existuje.
– A ty ji zachráníš!!
– Nezuř! Poslouchej mě. Spolupracuju přece s Čechy. Mohu je
včas varovat.
Zarazila se. Její útočnost ulehla, myšlenka ji zaujala.
– Tak to udělej.
Nevyslovené není! zaříkal se naposled, ale už se tomu nedokázal
vyhnout.
– To se ve všech jazycích světa jmenuje zrada, Grete.
– Aha… a koho zradíš?
– Přece…
Zarazil se sám.
– Myslíš snad vlast? vypěnila, – tu už dávno zradil ten kripl Adolf
a jeho pohůnci. Jejich tajná zbraň je přece od začátku podfuk pro
blbečky, válka je s odpuštěním prosraná, jak dlouho v ní chceš po-
kračovat, Bubacku?
Cítil, že je to trapné, ale nemohl to neříct.
– Přísahal jsem…!
– Věrnost Vůdci a Říši, viď! Jenže on pošel a ona se prakticky roz-
padla. Za co chceš ještě umírat? Za koho? Hodláš předvádět věrnost
Nibelungů, abys měl tu čest padnout za Schörnera a Meckerleho?
Tak to je právě hanba! co hanba, blbost!
Nalila si skoro plnou sklenici rumu a doplnila trochou vřelé vody.
– Když myslíš, že můžeš zabránit, aby ti zkurvysyni zničili i tohle
město, tak máš samozřejmě povědět, co víš, tomu tvému Moravovi,
líčils ho jako slušného člověka, a on tak vypadá, ale pak něco za něco!
Nerozuměl. Začala se znovu ježit.
– Musím ti říkat já, že tu sedíme v jámě lvové? Celá Praha ví, že
tohle je německá čtvrť, a ti lvi přijdou, co lvi! hyeny, jen co ucítí,
že Německo opravdu leží na zádech. A pro ně ty budeš gestapák

– 239 –
a já skopčácká kurva, nebudou mít s námi slitování. Jak to, lásko,
že mě tu necháváš pořád trčet? Mám skončit jako těch šest vdov?
Byl tou myšlenkou ohromen.
– Proč bys měla…?
– Začíná svátek vrahů, lásko. Slétají se ke svým hodům jako hmyz
ke světlu, nikdy se nemorduje líp než v hvězdných hodinách národů,
to jsme naposled předvedli Evropě my. Nechtěla bych znova zažít
ústup, ten jeden mě poznamenal až do smrti!
Chtěl to konečně vědět.
– Co se vlastně tenkrát…
Zacpala si uši a křičela.
– Ne! Ne! Né!
Pak se její vnitřní počasí zas tak neuvěřitelně změnilo. Promluvila
klidně a věcně, jak ji dosud neslyšel.
– Jsem hloupá ženská a nevyznám se, jak se má a může chovat
v téhle situaci muž tvého postavení. Ale spoléhám na tebe, že si
včas vymyslíš, jak nás oba zachránit. Přinejmenším mně jsou tví
Češi něco dlužni.
Jako by přečetla jeho kradmou myšlenku, pokračovala stejně.
– To byl osud a ne já, že zemřela ona, já nehodlám mít špatné
svědomí a ty ho taky neměj. Dobrou noc.
Zničehonic vstala a zamířila ke koupelně.
– Chci tě obejmout, řekl.
– Dneska ne. Padá z tebe na mě slabost. Potřebuju tvou sílu a po-
čkám si na ni. Šla bych nejradši k sobě, jenže tam by mohl být on,
tak mě tu nech, ale mysli si, že tady nejsem.
Vymrštil se tak rychle, že jí stačil zastoupit cestu.
– Grete! Každý má přece právo na slabou chvilku. A od toho je
právě ten druhý…
– Tak s tím nepočítej, řekla tvrdě, – silná musím být, když jsem
sama. Když jsme spolu, je to jen a jenom tvoje věc. Proto tě přece
miluju, lásko.

– 240 –
Vstávej, Jene! řekla Jitka, už ses dost naspal, je čas do práce. Vnímal
dotek její tváře, která se už posunula k jeho, ale nechtělo se mu
ještě otevřít oči, považoval ranní návraty k ní z neznámých končin
spánku za nejdůležitější chvíle svého života. Vůbec nechápal, jak
se kdy mohl probouzet sám a přežívat celé dny bez jistoty, že s ní
bude večer společně usínat. Lásku, jak ji dosud vídal kolem sebe,
považoval za pomíjivé potřeštění, a manželství, soudě podle rodičů,
za sice nutnou, ale želbohu i nudnou instituci, ve které jsou city na-
hrazeny rozumem. Vedle Jitky objevil naopak závažnost lásky i roz-
koš ze společného soužití, kterou mu už, věřil pevně, nemohl vzít
žádný úřední akt a papír. Každý z běžných jevů, počínaje vařením
a úklidem či praním konče, se s Jitkou stával radostným obřadem,
při jednom se těšili na další a všechny je posunovaly k tomu zásad-
nímu, milostnému. Ale to už byla vrcholná vzepnutí, kdy si připadal
jako uprostřed dlouhého a vysokého skoku, kterým unikal zemské
tíži, kdežto usínání, ale ještě víc probouzení, otvírající naděje no-
vého dne, chápal jako pevnou půdu, základnu jejich vztahu, z které
oba dva čerpali své jistoty. Jene, ozvala se Jitka znovu, vstávej, můj
milovaný, dneska tě snad čeká velký den! Předstíral dál, že tvrdě
spí, aby použila své něžné donucovací prostředky, šimrání rtů rty
a foukání na zamčená víčka. Místo toho řekla zoufale. Nespi, Jene,
jdi najít toho netvora, vždyť mě zabil!!
Vytřeštil oči. Na nočním stolku stál trhací kalendář, jehož čas se
zastavil čtrnáctého února. Ta, kterou tehdy doprovodil domů a už
tam s ní zůstal, byla mrtvá a on objímal starou duchna od mamin-
ky ve služebním pokojíku pro svobodné poblíž Čtyřky. Vstal, aby
se úplně probudil dřív, než se do něho zakousne beznaděj, udělal
pár cviků, nechal do sebe zabušit studenou sprchu, a než si uvařil
maminčin šípkový čaj, narostl mu zas ochranný krunýř, kterým
nepronikla myšlenka na tělo v tmavé lednici.
Byl v jejích službách a musel splnit, co mu přikázala, pak se uvidí,
co zbude.

– 241 –
 K akci dostal jen Matláka s Jetelem a byl rád. Berana nezastihl
a ani ho nehledal. Nenašel ani většinu kolegů, kteří tu normálně
měli být. Nebyl padlý na hlavu, aby nepochopil, že se mozkovna
české policie pojišťuje před rostoucím nebezpečím dalšího útoku.
Uvědomil si, že cestou nepotkal jedinou německou uniformu.
‚Neviditelný kráčí městem‘ se jmenoval film, který viděl před vál-
kou několikrát, a vždycky mu naskočila husí kůže. Němci za zdmi
bývalých škol, univerzit, kolejí a hotelů, proměněných v kasárna
a úřadovny, byli pojednou zlověstnější než předtím jejich fyzická
přítomnost. Připomněla se mu kamenná pláň nad jeho vesnicí, kde
se na pohled nevinné otepi klestí vmžiku změnily v klubko útočí-
cích zmijí. Tak mu teď připadala Praha.
Tím víc ocenil nabídku Bubacka, že je bude doprovázet dál, aby
je zaštítil při nenadálé kolizi s vlastními krajany.
Ve čtyřech vytvořili při dojezdu každého vlaku od Plzně na konci
peronu řetěz a oslovili všechny cestující. Většina se jich znala od
vidění, jak tu spolu denně putovali do práce a z práce. Muže na
fotografii, kterou jim policisté nastavovali před oči, neznal nikdo.
Mezi jednotlivými příjezdy seděl Morava na lavičce pod střechou
prvního nástupiště a hleděl před sebe. Nikdo z ostatních ho nerušil
a on se snažil rozptýlit myšlenky tím, že je upínal k nepodstatnému.
Odhadoval výšky a délky protějších domů, počítal pražce v dohledu
a dlouho soustředěně sledoval křivolakou letovou dráhu jednoho
z ptáků v hejnu kroužícím na nádražím.
V poledne mu donesli chléb s jakousi pomazánkou, večer tep-
lý bramborák, po posledním vlaku ho dovezli spát, před prvním
ranním přivezli zpátky, to všechno vnímal jako ve snu, z něhož se
vytrhával, jen když dojel další vlak od Plzně. A nikdo, nikdo, nikdo
nepoznával tu tvář.
– Přijíždějí ti samí co včera, upozornil k večeru Matlák.
Morava to viděl sám. Lov na vraha vdov se rozkřikl, když viděli
čtveřici s fotografiemi, už předem vrtěli hlavou či rukou, padaly

– 242 –
první peprné otázky, proč tu tak nečinně trčí, i ten grázl už musí
vědět, kde po něm pasou. Nehnul brvou ani nepropadl pochybnosti,
první, čemu ho Beran vyučil hned na začátku, byla svatá trpělivost.
A té se večer dostalo odměny!
Byl to benjamín Jetel, kdo mu rozčileně přivedl postaršího
člověka, vracel se ze šichty v lokomotivním depu v Berouně. Ano,
potvrdil, toho muže si dobře pamatuje, čekal v neděli na noční
tramvaj s Karlem Malinou, on sám stál za stromem, protože Malina
je pověstný žvanil, byl rád, že se ho zbavil už ve vlaku, když šel
shánět sirky a už se nevrátil, on sám pak nastoupil na poslední
chvíli do vlečňáku a cestou na konečnou zaklimbal, ne, kde Malina
bydlí, neví, ale od čeho jsou policie?
Mezitím další možní Malinovi známí z nádraží dávno odešli a jim
pro dnešek nezbylo, než opravdu zajet na evidenci. Karlů Malinů
bylo v Praze jedenáct. Když Morava začal sestavovat optimální
trasu, aby je objeli, vznesl první námitku Buback.
– Je hodně pozdě a můžem vyvolat paniku. Budou si myslet, že
je to gestapo.
Překvapeně na Němce pohlédl.
– Ano, řekl, – máte pravdu, děkuji. Dobrou noc.
Zdálo se mu pak, že ve své garsonce jen zavřel a ihned otevřel
oči a bylo ráno. Překonal tu hroznou vteřinu procitnutí, ve které mu
znova umřela, a vydal se hledat dál jejího vraha. Na dobré jitro mu
Matlák s Jetelem oznámili, že Ryplův snímek uveřejnily jen němec-
ké listy. Češi jim naznačili, že se tímhle způsobem snažilo gestapo
dostat na stopu odbojářů už párkrát, nemohou riskovat, že skočí
Němcům na špek za minutu dvanáct.
Moravovi při odjezdu neuniklo další Bubackovo gesto: pustil
dopředu místo sebe vazouna Matláka, aby se nemuseli vzadu tolik
tlačit. Vyznamenaný využil toho, že mu Němec nerozumí, k jedo-
vatému komentáři.
– Už jim dokáplo, že je konec roztahování.

– 243 –
 V depu hladce zjistili Malinovu pražskou adresu, ale i závažnou
skutečnost: opravář se včera ani dnes nedostavil do práce, a to bez
omluvy. Úředník osobního oddělení k tomu smutně dodal, že je to
teď bohužel častý jev, lidé si nalézají tisíce výmluv, a to je určitě
jen začátek.
S ohledem na Bubacka se vedl rozhovor německy a ten člověk
s klotovými rukávy mu náhle starosvětsky zahrozil prstem jako
učitel nezvedenému žákovi.
– Slíbili jste Evropě pořádek a teď po sobě necháváte spoušť
a anarchii!

Čtyři Češi čekali, co na tu smělou výčitku řekne Němec.

Co by byl řekl loni? napadlo ho. Byl by toho člověka dal zavřít?
Ne, to ne, neudělal to ani v jednom politickém případě, držel se
přísně svého kopyta. Ale při vzpomínce, že podobná poznámka
stačila zničit poslední den s Hilde, musel připustit, že by mu dal
jistě pocítit svůj hněv. Teď pohlédl krátce na jednoho po druhém
a skončil u úředníka.
– Pokud se může jedinec omluvit za celý národ, dělám to.
Na to nikdo nic neřekl a on byl rád, že Morava zavelel k odjezdu.
Cestou k vozu ještě vyslechl další Matlákovu polohlasnou poznám-
ku Jetelovi.
– Je tak slušnej, nebo takovej srab?
Ano, přiznal, ta otázka sedí, převážilo v něm skutečně přesvědče-
ní, že je i ve své bezvýznamnosti ručitelem za veškerou vinu svého
národa, anebo ho nakazilo Gretino heslo Něco za něco? Nestává
se z něho ubohý oportunista, který opouští loď snad jen o něco
noblesněji než hlavouni prchající s kořistí?
Měl přece celý život jednu neutuchající potřebu: smět si sebe
sama vážit!
Přemítal o tom cestou do Prahy stěsnán v autě, kde teď řidič
a jeho soused vyprávěli česky bez zábran, co říkají zakázané stanice

– 244 –
o situaci na frontách. Vlastně se chová jako prachsprostý práskač,
když už nikdo, tak mu přinejmenším Morava věnoval tolik důvěry,
že je ta přetvářka nadále ostudná. Ale jak ji ukončit? A především:
proč se zbavit vlastně už poslední výhody, které na téhle ztracené
vartě dosud požívá?
Při průjezdu malým městečkem na půli cesty pražská osádka
naráz zmlkla a hleděla stejným směrem. Spolu s ní pozoroval výjev,
jehož smysl nepochopil hned. Na štaflích před hospodou stál muž
s přivěšeným kbelíkem a krouživými pohyby zamazával štětkou
nápisy WARME UND KALTE KÜCHE, BIER, WEIN, LIMONADEN. Už
zajeli za roh, když mu došlo: ten člověk neodstraňuje ze zdi všechno,
jen německé nápisy. A nedělá to pokoutně za tmy, ale za bílého dne
přímo před očima německých ozbrojenců, neustále projíždějících
po tomto hlavním tahu.
Esesák přijímající spropitné, účetní vyčítající příslušníkovi
gestapa zkázu Evropy a muž s kýblem vápna – první tři viditelné
praskliny v kulise Třetí říše připomněly Bubackovi, jak zažil na
ústupu z Belgie ženisty ničit jakýsi most. Při odstřelu se po celé
délce zvedl do výše a zdál se neuvěřitelně dlouho tkvět ve vzduchu,
než se rozpadlý v tisíce kusů zřítil do vody. V tom klamném pozdvi-
žení před roztříštěním, cítil, je teď celé Německo a spolu s ním i on
a žena, která na něho spoléhá.
– Promiňte, vyrušil ho Moravův hlas, – musím se svými kolegy
domluvit další postup.
Kývl, věděl mezitím, že většina mužů z pražské kriminálky slo-
žila předepsanou zkoušku z němčiny jen formálně, ale podobně
jako Litera neuměli v podstatě žblebtnout; u řadových odborníků
přimhuřovaly říšské úřady oči, aby správa Protektorátu vůbec
fungovala.
– Ať už se tam skrývá, nebo ne, promluvil Morava česky, – má
Šebestovu pistoli a vám je při razii vzali!
Hranatý Matlák se otočil dozadu a mávl mohutnou tlapou.

– 245 –
 – Nevadí.
– Nepřeceňujte své ruce!
– My je taky nemáme holý.
– Jak to…?
Teď se zazubil i Jetel.
– Zbrojní pasy nám nechali, tak jsme hrábli do starých zásob, jak
to nazval pan vrchní…
– Stačí! varoval ho Morava skoro ledabyle.
Nevěří mi, pochopil Buback, a teprv teď si povšiml, že se je-
jich průvodcům lehce nadouvají saka. Otevřeli tedy tajný sklad!
Meckerle měl dobrý nos, kdežto jeho za něj od února úspěšně vodili.
Ale nepovedlo se jim to snad i proto, že se v podstatě dal? Nevzdal
německou válku vnitřně, už když poznal Jitku Modrou a mladého
muže vedle sebe? Kratičký rozhovor Čechů mu prozradil důležitou
věc: Morava jeho neklamal, byl zřejmě i pro své lidi lotosový květ
neschopný přetvářky, takže ho pro jistotu odřízli od všech informa-
cí. Jak má se svým vztahem k Moravovi a s celou zapeklitou situací
naložit teď, po posledním rozhovoru s Grete?
Nestačil domyslet, protože už vystupovali před domem, který se
ve vznešené čtvrti nesoucí stále ještě název Královské Vinohrady
vyjímal jako chudý příbuzný. Na otlučené fasádě činžáku z konce
dvacátých let tkvěl čitelný štukový nápis DŮM ŽELEZNIČÁŘŮ.
Domovnice rozčilená příchodem policie jak slepice jim v jediné
dlouhé větě sdělila, že hledaný nájemník bydlí v druhém patře číslo
čtrnáct, je spořádaný a družný, když zapomene klíč od domu, platí
bez řečí za otevření, a je svobodný mládenec, takže se o něho stará
manželka jeho kamaráda Kratiny z čísla patnáct, která mu poklízí
a pere. Ne, ona sama pana Malinu od neděle neviděla, a toho muž-
ského na fotce nezná.
U bytu s vizitkou MALINA, úhledně vyvedenou v předválečném
stylu tuší, dal Morava svým podřízeným znamení, aby počkali na
předposledním schodu. Buback chápal, že jde o kukátko, a zůstal

– 246 –
ještě pod nimi. Pozoroval Moravu, jak zkušeně tiskne ucho ke
dveřím dřív, než zazvoní, aby zaslechl možnou reakci, ale nic si od
toho nesliboval, dům vydával příliš mnoho zvuků. Ani na dvě další
zvonění nikdo nereagoval a Morava přistoupil k sousednímu bytu.
Pohledná čtyřicátnice, která otevřela přepásána zástěrou, vypa-
dala od rány, ale čtveřice mužů na ni udělala dojem. Jako ve škole
odpovídala celými větami. Pana Malinu? Pana Malinu zná, vždyť si
přivydělává výpomocí u pana Maliny. Klíče od bytu? Klíče od bytu
si od něho bere vždycky jenom ve středu, nechce být odpovědná
za cizí byt v těchhle dobách, pánové chápou. Včera? Včera viděla
pana Malinu, právě když mu vracela klíče, zmiňoval se, že si možná
zajede za maminkou. Kam? Kam, to neví, snad na Kladno… nebo
do Kolína? Někdo cizí v bytě? Nikdo cizí v bytě nebyl, uklízela tam
přece!
Když mu Morava začal překládat, neušlo Bubackovi, že ta žena
silně znervózněla. Jako Češka však na to měla svaté právo. Mimoděk
k němu zabloudila očima, okamžitě uhnula a oslovila kriminálního
adjunkta, jako by mu dávala tajné znamení.
– Pane, on Karel… myslím pan Malina míval občas různé šplech-
ty, ale jistě se do ničeho nezapletl, už nejmíň do politiky!
– Nenechal tu třebas někoho přespat? zeptal se Morava.
– To bych musela poznat!
– Abychom si rozuměli: ptám se v jeho zájmu. Hledáme muže, se
kterým byl spatřen předevčírem večer u nádraží. Je to nejspíš vrah,
po kterém pátráme, mohl by zabít i jeho!
– Přece nevěříte, že bych si ho vzala na svědomí!
Ta ženská k němu má vztah, uvěřil jí Buback. Morava byl zřejmě
shodného názoru.
– Tak poslyšte, řekl nakonec podávaje jí Ryplovu fotografii, – jak-
mile se vrátí, pošlete ho ihned, ve dne či v noci, do Bartolomějské
čtyři, mé jméno je Morava. Jestli opravdu potkal tohohle člověka,
musí mi říct úplně všechno, co o něm ví. Vy jste ho neviděla??

– 247 –
 – Ne!! prohlásila tak nelíčeně a věrohodně, jako by se zbavovala
tíhy, – jak je Pánbůh nade mnou, při smrti všech, které mám ráda,
nikdy!!

Měl to dávno vymyšleno i nacvičeno, celé ty dva dny vlastně nedělal

nic, než poslouchal dům. Kroky čtyř mužů, byťsi tiché, rozpoznal
v tu nezvyklou dobu od ostatních zvuků dost včas, aby byl na svých
gumových podrážkách u dveří dřív, než prvně zazvonili. ONA ho
naučila počítat i s nejmíň pravděpodobnou náhodou, život je hajzl,
Tonánku, vždycky si na tebe vymyslí novou všivárnu! Ten chlápek si
možná stačil pustit hubu na špacír při tom ranním nákupu a někdo
ho práskl!
Když ho po jeho návratu od sousedky pistolí donutil, aby si sám
svázal řemením nohy, vyděšený prcek pořád ještě věřil, že poruše-
ním kázně vzbudil nedůvěru parašutisty z Anglie, a zaklínal se, že
je upřímný vlastenec. Sám dal poslušně ruce za záda, aby mohl být
snadněji spoután, a snad opravdu uznával, že se muž odboje musí
dočasně pojistit, aby ho pak se ctí propustil hned, jakmile to bude
možné.
Koneckonců pro něho ten užvaněnec znamenal skutečné nebez-
pečí a on měl po svém rozhodnutí mstít se teď skopčákům PRÁVO
NA VÁLEČNOU LEST.
Namluvil mu své důvody tak přesvědčivě, že se Malina za nějakou
dobu přestal klepat a smířil se s nepříjemným osudem, ležet sváza-
ný ve vaně, kde si včera sám ustlal. Přes den byly dveře koupelny
otevřené a on směl, protože musel snést ke všemu i roubík, tlume-
ným zaklepáním naznačit, že cítí potřebu nebo hlad; ten ho však
dokonale přešel, takže mu host mnohem častěji spouštěl kalhoty.
Aspoň neubude, myslel si, zatím nevěděl kam dál a zásob nebylo
nazbyt. V noci koupelnu zamykal, aby se mohl bez rizika vyspat.
Kdyby ho snad napadlo klepat na stěnu, za kterou bydlí sousedka…
nedomluvil a přiložil tomu chlápkovi na krk svůj tenký dlouhý nůž.

– 248 –
 Zvláštní bylo, že mu právě teď, když ho od pohromy dělila jen
dřevěná deska, prvně ani nebušilo srdce, ani nepodklesávaly nohy!
Cosi se s ním za těch pár desítek hodin v tomhle bytě stalo, a zřejmě
to souviselo s jeho NOVÝM POSLÁNÍM. Ale nejvíc, protože hmata-
telně, mu pomohla ta věc, kterou napřed bezmyšlenkovitě sebral
i schoval a pak použil jako návnadu, aby mu teprv tady oživila
nejlepší dny života.
PISTOLE.
Zalil ho blažený pocit z brněnské střelnice, kde v devatenáctém
roce formovali z čerstvých odvedenců prapor zbrusu nové česko-
slovenské armády. Měl být tehdy POPRVÉ BEZ NÍ na tak dlouhou
dobu a nevýslovně se bál, vždyť ho nikdy nepustila přes noc ani
s kamarády. Ještě bys něco chytil, Tonánku, anebo by tě někdo zka-
zil! Zkusila ho vyreklamovat, ale neuspěla, byl zgruntu zdráv a jako
čerstvý vyučenec postradatelný.
Výcvik vedli ostřílení legionáři z Francie, dřeli rekruty tak, že se
přes den ke stesku nedostal a večer padl únavou. Maďarská invaze
na Slovensko nutila ke spěchu. Už sedmý den vypochodovali na
ostré střelby a tam se stala ta událost. Projevil nečekaný talent,
když jako jediný z roty zasáhl všecky terče, a byl vyhlášen v rozkaze.
Dosud nikdy nezažil, aby se stal středem pozornosti. Jaký div, že
rázem zahořel pro armádu.
BUDU VOJÁK!
Frontoví vojáci to vycítili. Byl jediný ‚bažant‘, kterého nebuzerova-
li, naopak: obávaný četař Králík ho po dalším týdnu, kdy svůj výkon
zopakoval i při nácviku boje zblízka, pozval do kantýny na pivo. Ať se
přihlásí na Slovensko! vtloukal mu do hlavy, je to nejspíš nadlouho
poslední válka a jen ve válce se dá dělat vojenská kariéra, vrátí se
jako poddůstojník z povolání a má do smrti vystaráno jako on!
Byl po všech těch letech S NÍ na tu možnost tak dokonale nepři-
praven, že se bránil. Nemůže přece vědět, namítal, aniž vysvětlil
důvod své pochybnosti, jak se zachová, až půjde do tuhého. Žádný

– 249 –
strach! smetl tu námitku Králík, z něho přece přímo čiší, co dělá
vojáka vojákem. Co? Ale no co jiného: CHUŤ ZABÍJET!
Ustrnul. Nechápal, kde se v něm, tehdy ještě křehkém a nesmě-
lém jedináčkovi, kterému přezdívali ‚maminčin‘, vzala, ale věděl v tu
chvíli bezpečně, že se Králík neplete.
MÁM JI!
A CHCI BÝT KONEČNĚ SÁM SEBOU!
Do prvního útoku šel jak na hon, přímo se třásl touhou trefit se.
Slovenské Komárno opustili Maďaři sami, z pouličního boje neby-
lo skoro nic. Na břehu Dunaje leželi pak zbytek dne v minometné
palbě a vytahovali z ní raněné. Když mohli konečně vyrazit na zteč,
přiletěl poslední granát. A BYLO PO VŠEM.
Ze špitálu se mohl vrátit zas jen k ní.
Ta chuť se pak nenadále projevila až skoro za dvacet let, ale to už
se řídil PODLE OBRAZU, který ho uhranul v sakristii venkovského
kostela tak, že tam hlavně kvůli němu zůstal a dokázal odejít jen
s ním, když v něm objevil svůj PŘEDOBRAZ.
A měl tu chuť, tentokrát tu starou chuť střílet, znovu dnes, kdy
se za dveřmi schylovalo k jeho lapení. Poslouchal česko‑německý
rozhovor, který mu objasnil, že ho s tím chlápkem někdo uviděl,
s pistolí v ruce si byl jist: jestli má ta kurva přece jen klíče, anebo oni
ty dveře vylomí, stačí mu při jeho střeleckém umění půl zásobníku
na ně na všechny a nikdo další se mu už nepostaví.
Pak ale uslyšel sousedčinu přísahu, a i když byla plodem jeho
vlastní chytrosti, s jakou všecko správně předpokládal a zařídil, byl
vlastně trochu zklamán. Hned si však uvědomil nesnáz, do které se
zbytečně znova dostal. Lov Němců teprv začínal!
TAKŽE PŘÍŠTĚ!
Když se žena zas vrátila do bytu a kroky mužů dozněly na scho­
dech, prošel nehlučně kuchyní a pokojem do koupelny, aby se po­
díval, jestli se mu ten chlápek mezitím z té zklamané naděje ve vaně
nepomočil.

– 250 –
Lásko, přivítala ho Grete, když otevřel dveře mansardy, – chtějí nás
všechny odvézt.
Čekal podobnou větu už pár dnů, jak z Prahy mizely dnes a den-
ně nejrůznější instituce, ale pořád si ji netroufal domyslet. I kdyby
Grete nakrásně odjela s pevným cílem, jejich setkání se stávalo ne-
skutečným. Až se přežene ohnivý válec, uměl si představit, přestane
existovat i telefon a pošta, a zpustošeným Německem budou jak
nomádi putovat miliony bezdomovců. A jeho osud byl ve hvězdách,
pokud se rozhodne, jak se už vnitřně rozhodl a nemohl nerozhod-
nout, nechce‑li úplně klesnout ve svých a jistě i v jejích očích.
– Kam? zeptal se tedy, aby vůbec něco řekla, a snažil se nedat
najevo, jak je rozčilen.
– Někam do Tyrol.
– A co tam?
– Mají tam být zatím ubytovány všechny skupiny Německého
divadla, dokud se nebude moct vrátit sem.
– Říkali!
– Jo, ušklíbla se, – dostavil se pan generalintendant Kuhnke osob-
ně, aby nás ujistil, že od začátku sezony budeme v Praze normálně
hrát.
– A co to tedy znamená doopravdy?
– No co: chce zdrhnout a bez nás nemůže, tak si vymyslel, že
zachrání výkvět říšského umění pro lepší časy. Nastěhuje nás do ně-
jakých zavšivených kasáren a odsune svou tlustou prdel do Švýcar,
pan bratr tam vyslancuje.
– Myslíš si ty.
– Myslí si každý.
– A co chtějí podniknout ostatní?
– Jet, samozřejmě! Kdo má čekat, až to rupne, viď, lásko, o tom
jsme se tu bavili naposled předevčírem. Tam už se uvidí, co dál.
Zahlédl v duchu ten most odpálený od základů, jak klamně visí
ve vzduchu.

– 251 –
 – Ano. Bude to brzo. Jediná otázka, je, kdo začne.
– Právě.
Neřekla víc a hleděla na něho vyčkávavě a vyzývavě. Sebral sílu.
– Doufám, že pojedeš, řekl.
– Ty to chceš?
– Ano.
– Aha… to je zajímavé.
– Proč myslíš?
– Zmínil ses nedávno v tom smyslu, že mě snad přímo miluješ.
– Ano!
– Takže to už neplatí!
To na sobě nemohl nechat.
– Chtít, abys tu zůstala, nemůže člověk, který tě doopravdy mi-
luje. Chci, abys žila, chci mít důvod, pro který se i mně musí povést
přežít. Až to tu vypukne, mohu tě snad někde ukrýt, ale sotva bych
mohl zůstat u tebe.
– Já vím, řekla.
– Tak vidíš.
Cítil, jak se v něm už začíná rozevírat prázdnota, ale nasadil mas-
ku tvrdého muže, aby za žádnou cenu nevyvolal její soucit. A proč
vlastně?? Proč nepřizná, že bez ní tu zůstane sám s válkou a jeho
život ztratí smysl? Vždyť naděje, že by ji pak ještě našel takovou,
jakou ji opouští, se rovnala nule. Čeká ji boj o holou existenci a jí
zas nezbude než spojit se s dalším mužem, aby ji ochránil líp, než
dokázal on. Anebo se má prostě vykašlat na ten mesiášský komplex
vlastní viny a jet s ní? Měla pravdu: rozkaz o přeložení si mohl ve
své odloučené pravomoci vystavit i sám.
– Takže ty mě miluješ, promluvila dřív než on.
– Ano.
– A necháš mě odjet!
Zaplašil nesmyslné představy.
– Ano.

– 252 –
 – Tak to je dobře.
– Co?
– Že mě tak miluješ.
Nevěděl, co na to říct. Ve chvíli, kdy ji ztrácel, bylo každé slovo
slabé nebo falešné. A to je vlastně jeho trest, nedovedl si vybavit
horší! Za nezměrné hoře, které jeho národ přivodil světu, obětuje
osobní štěstí. Chtěl už rychle vědět všechno.
– Kdy to má být?
– Dneska večer v šest s kufry u divadla. V sedm je neodvolatelně
odjezd.
Nechápavě hleděl na své hodinky.
– Je osm…
– Já vím, řekla. – Já tě totiž taky miluju, lásko, víš? Tak proč tu
máš chcípnout sám?

Jitčin pohřeb se konal ráno v sobotu pátého května.

Sotva vyšel Jan Morava ze svobodárny v Konviktské, pocítil vše-
mi smysly nové povětří. Jako po únorovém náletu se duch města
proměnil k nepoznání, ale jestliže jej tehdy ovládala úzkost, dnes ji
vystřídalo až křečovité nadšení. Přes noc zmizela většina němec-
kých nápisů a opozdilci odstraňující zbylé se už nestarali o vzhled,
prostě je škrtali dvěma rozmachy štětky s vápnem nebo barvou.
Ústí Bartolomějské uzavírali tentokrát čeští policisté; působili
dost cizokrajně, protože si k černým helmám a dohodám s pisto-
lemi vzali po létech i pušky. Byli zřejmě z jiných obvodů, přesto
ho přátelsky odmávli bez kontroly průkazu, asi ho znali, když pro
něho zajišťovali místa trestných činů. Chtěl jen ohlásit, že hodlá
po pohřbu pokračovat v pátrání, a byl překvapen, když mu Beran
oznámil, že pojede na hřbitov s sebou.
– Už jsem si to zařídil, řekl, – jen se rychle převléknu, a vy si
taky koukejte navléct uniformu, dneska nás musí být všechny vidět.
A Moravo! zavolal za ním ještě, – nechte si vydat pistoli.

– 253 –
 Z hořejší příhrady služební skříně vyňal stejnokroj po víc než
dvou letech, kdy v něm byl povýšen do nynější funkce. Podle toho
vypadal. Když se opět potkal s vrchním komisařem, neubránili se
oba úsměvu, měl zůstat jediný za celý ten nekonečný den. Moravovi
narostla z cvičení ramena, která rukávy skoro nepojaly. Beran na-
opak honičkou posledních měsíců zhubl a blůza na něm zplihla.
Pouzdra se zbraněmi je tížila, pořád cítili potřebu nadlehčovat je.
Vysoká čepice se štítkem Moravu škrtila a Beranovi seděla na uších.
Ke všemu smrděli naftalínem.
– No maucta! zhodnotil to podobně vyšňořený Litera, – Němci
se z nás poserou a houfně složí zbraně.
To byl i jeho první a poslední vtip. Prahou projeli mlčky, pozo-
rujíce její usilovnou proměnu v české město. Ten hysterický chvat,
nutil se Morava nemyslet na smutný cíl cesty, se podobal zametání
stop vlastního činu; jako by měl zahladit nebo aspoň skrýt pod
pláštěm usilovného zapomnění šest let ustrašené rezignace ústící
až příliš často ve vstřícnou kolaboraci.
Česká aktivita ovšem Němcům neušla, jejím důsledkem byla
mocně posílená přítomnost vojenských hlídek. Místo ve dvojicích
chodily teď ve třech i ve čtyřech a z opasků jim nově čněly ruční
granáty s dlouhou rukojetí.
– Hulej! ukázal Litera na trojici, kterou právě míjeli pod želez-
ničním mostem.
Cigarety přilepené v koutcích úst měly opravdu málo společného
s dosavadním obrazem německé armády v zázemí, kterým demon-
strovala svou spořádanost a disciplínu. Pro zkušené válečníky se už
Praha očividně stávala frontou.
Když vyšplhali strmou ulicí podél vyšehradských bastionů a pro-
kodrcali se po kočičí dlažbě ke kostelu u hřbitova, překvapil Beran
Moravu dnes podruhé.
JITCE JAN – JITCE V. B. – JITCE VŠICHNI, říkaly stuhy v barvách
dosud přísně zakázané československé trikolory.

– 254 –
 – Chtěli sem všichni přijít, vysvětlil vrchní komisař, – ale nemohl
jsem to, jak chápete, dovolit, proto jdu aspoň osobně i za ně.
Prostý obřad dal po krátké středeční domluvě s Moravou zařídit
rovněž Beran, nesentimentálně přikázal, že se nesmí za žádnou
cenu zpozdit a přesáhnout patnáct minut. Týž policejní technik sňal
včera z falešného hrobu, u něhož vrah zabral bohužel pod nešťast-
nou hvězdou, tabuli se jménem JAN MORAVA a dočasně ji nahradil
podobnou, která už neoznačovala přelud.
JITKA MODRÁ.
U hrobu čekal při prosté rakvi z přírodního dřeva položené
na břevnech hrobník se třemi pomocníky a evangelický vikář od
Salvátora, kterému dal Morava vzkázat. Několika větami se rozlou-
čil i za rodiče a příbuzné oddělené odtud frontou. Pak se hlasitě
pomodlil Otčenáš a Morava při tom poprvé ani nepohnul rty, ani ta
slova neříkal v duchu s sebou.
I teď dokázal myslet pouze na muže, kterého chtěl dostat. Jak ho
najít ve velkoměstě připomínajícím hrnec, v němž vroucí voda lom-
cuje poklicí? Zprofanovaní čeští novináři, teď za minutu dvanáct
posedlí sympatiemi k odbojářům, nadále odmítali zveřejnit portrét
neznámého muže. Ryplovu fotografii, kterou dal Morava tisíckrát
rozmnožit, dostala do ruky jen malá část pražských policajtů, a ti
měli už tak dvě hlavy: čekali, kdy na ně znovu a tentokrát bez par-
donu skočí Němci, anebo kdy budou oni sami v nouzi donuceni
skočit na Němce. Kde se může skrývat člověk, který tu patrně nemá
příbuzné ani známé? Kdo by taky s největším rizikem přechová-
val cizího chlapa, když to mohl stále být nastrčený agent gestapa.
Leda… ledaže… ledaže by si o něm myslel, že se skrývá před Němci!
Ano, nemůže horečná snaha obstarat si alibi, jak ji teď zamazává-
ním němčiny masově předvádějí ti, kdo měli Němce do včerejška za
vážené zákazníky, vést i k rozhodnutí poskytnout útočiště domně-
lému, komu? třeba pronásledovanému vlastenci? Ale pak ho může
krýt i celá rodina, celý dům? Potom se vůbec nemusí objevit na ulici!

– 255 –
 V tom případě je ale absolutně klíčová postava ten Malina, se
kterým vrah skoro jistě opustil nádraží. Proč se tedy spokojují
s výpovědí sousedky, že jel za matkou a v bytě nikdo není? Ne, dá
jej dnes, teď hned úředně otevřít… málem se obrátil k Literovi, aby
nezdržoval a jel, když tu myšlenku smazal pohyb.
Čtyři muži v ušoupaných tmavých šatech naučeně napjali a nato
povolovali popruhy. Vrátili ho ke hrobu, který si sám vymyslel
a opatřil dokonce vlastním jménem, aby do něho teď uložil svou
ženu i své neznámé dítě. Teprve když začala rakev klesat, zpřítom-
nil si Jitku tělesně, spatřil i pod zamknutými víčky plachost hnědých
očí, ucítil venkovsky mléčnou vůni kůže, dotkl se jejích prstů, kot-
níků, loktů, boků, ňader.
Na okamžik ho to bezcitné mlčení duše, které si uložil, hrozilo
roztrhnout, nebyl dalek klesnout na kolena a usedavě plakat, ane-
bo snad i skočit do té jámy a schoulit se na dřevěném víku. Právě
v tu chvíli se položila na jeho paži dlaň. Byl to Beran, který s ním
pokročil ke hrobu, aby spolu hodili na rakev hrst prsti. A když tak
učinil a jako první odcházel uličkou mezi příbytky mrtvých k autu,
uslyšel za sebou tichý hlas.
– Dobře, Moravo!
Beran pokračoval až ve voze, z předního sedadla.
– Dneska přerušíte pátrání a budete chvíli můj osobní adjutant,
stal jsem se na stará kolena velitelem. Ano, Němci tušili správně,
když nám pověsili na krk toho bubáka.
– Proč jste mi ani nenaznačil…
– Nezdál jste se mi být povahou zrovna stvořený k přetvářce.
Chtěl jsem, abyste zůstal věrohodný. Stačila mi Jitka.
– Ona věděla??
– Ovšem. Byla má pravá ruka. Musel jsem jí přikázat, aby se vám
ani slůvkem nezmínila, dokud nedovolím.
Janu Moravovi se znovu sevřelo srdce při pomyšlení, že tu bytost,
na kterou právě bubnuje z lopat kamenitá půda, ani nestačil poznat.

– 256 –
 – Žijte dopředu, milý příteli, promluvil Beran vědoucně, – jste na
začátku života, i když se vám zdá, že jste jej skončil. Dopřejte jí, ať
dlouho žije ve vás. Umíte s tím?
Bez přechodu kývl k jeho pouzdru s pistolí.
– Ne, podrobil se tedy změně tématu, – přišel jsem k vám právě,
když Rajner omezil počet oprávněných nositelů zbraně.
– Aha. Tak my jej teď zvyšujem. Vytáhněte ji z pouzdra a prohléd-
něte si napřed pořádně.
Poslechl a zkoumal ten kus oceli, jako by to byl neznámý živočich.
Beran se k němu zepředu naklonil, zbraň mu vzal a předváděl.
– Takhle se vytahuje a zasunuje zásobník. Takhle se to odjišťuje
a zajišťuje. Rozebírat ji radši nebudem. No a pak už se jen mačká
tohle. Zkuste si to.
Morava poslušně vytáhl a zasunul zásobník, přehodil páčku
pojistky a nakonec zmáčkl spoušť.
Ozvala se ohlušující rána a celý vnitřek vozu začpěl štiplavým
prachem.
Litera vjel otřesen na chodník, po kterém naštěstí nikdo nešel. Stáli.
Morava zrudnul a hleděl na čalounění předního sedadla. Zel
v něm čerstvě malý černý otvor.
Beran se shýbl a zvedl náboj, který proletěl vedle něho a odražen
skončil na podlaze.
– Ten blbec jsem já, řekl konečně. – Aspoň už nezapomenete, že
jedna bývá v hlavni. A že se nikdy nemíří na lidi. Fuj, to jsme se lekli!

Lásko, řekla Grete, – jdeš tam, nevím kam, a já ti můžu jen držet
palce. Ale ať budeš dělat to, nevím co, nezapomeň, že tě někdo čeká
a potřebuje. To abys věděl, že nemáš důvod chcípnout, ale přežít!
Co měl v úmyslu, vyžadovalo, aby především navštívil cent-
rálu. Tam zjistil, že jeho plné moci stále platí, což dokazovalo, že
Schörnerova hvězda je nadále v zenitu. Zato velitelské shromáždění,
od něhož si tolik sliboval, se nepodobalo ničemu, co v té budově

– 257 –
zažil. Všichni ti nedávno ještě mistři světa a okolí, jak těmhle ty-
pům přezdívala Grete, si nervózně zapalovali cigaretu od cigarety
a chovali se lehce nepříčetně. Nepřítomnost standartenführera byla
vysvětlována tím, že je na Hradě u K. H. Franka a oba se snaží spojit
s velkoadmirálem Dönitzem, aby tedy jako Vůdcův nástupce dal
konečně jasné směrnice, jak pokračovat ve válce, a rozhodl i kom-
petenční spor v Protektorátu, kde se přes noc zdála vládnout ar-
mádní skupina Mitte. Slyšel kolem sebe nejdivočejší pověsti a lámal
si hlavu, co z toho má brát vážně a dát dál, chce‑li opravdu něčemu
prospět. Vtom vstoupil Meckerleho pobočník.
– Achtung! Der Gruppenführer!
Všichni vyletěli, pár vteřin napětí, co to sem poslali ze zbylé
Říše za vysoké zvíře, a pak překvapení. Vpochodoval starý známý
standartenführer.
Když je, poprvé bez hitlerovského pozdravu, rázným mávnutím
srazil do sedu a oznámil jedinou větou, že mu byla právě udělena
samotným Dönitzem hodnost přibližující se Schörnerově, řekl
v pěti minutách, co Buback potřeboval vědět. Od této chvíle nabí-
hají opatření k vojenskému obsazení Prahy. Jednotky rozmístěné ve
městě začnou od poledne prozatímně zajišťovat strategické body
a v noci sem dorazí předvoj armádní skupiny. Ten zlomí případný
odpor a zajistí průjezd Prahou elitním divizím a štábům, než jej
stačí od severu a od jihu uštípnout ruské kleště. Byl zvolen čas, kdy
se zaměstnanci velkých podniků rozjedou na neděli domů a většina
Čechů se beztak věnuje zahrádkaření. Situaci komplikuje nejvíc, že
se k hlavnímu městu Protektorátu přitlačil i sbor generála Vlasova,
složený z bývalých ruských válečných zajatců. Doma je čeká bez vý-
jimky soud za velezradu, a teď vnášejí totální zmatek do německých
plánů, protože se chtějí protlačit k Američanům jako první.
– Smyslem všeho, končil Meckerle, – je nová politická doktrína,
která je právě dešifrována a bude oznámena jako tajný rozkaz ve
čtrnáct nula nula, rozchod!

– 258 –
 Zmizel opět bez pozdravu a Buback, který si uměl představit,
že odpoledne budou servírovány jen další fantasmagorie a bláboly,
věděl dost, aby mohl překročit svůj stín s vědomím, že sice zrazuje
režim, jemuž přísahal, ale činí to v zájmu hodnot, které jsou nor-
málně cítícímu člověku nadřazeny.
První odměnou bylo nebezpečné překvapení. Zatímco vnitřní
Praha činila nadále dojem města, které je pevně v německých rukou,
narazil, když uhnul z Národní, tentokrát na české ozbrojence. Byli
to sice policisté, jejich počet i výzbroj však vylučovaly domněnku,
že by je sem poslala Říše. Už jeho němčina způsobila příkrý obrat
v jejich chování.
– Dejte ruce na zátylek! obořil se na něho strážmistr, který tu
velel.
Poslechl a přihlížel ještě klidně, jak ho šacují a zkoumají jeho prů-
kaz, dokazoval přece, že je příslušník Reichskriminalpolizeiamtu
v hodnosti vrchního kriminálního rady. O maličko dřív než Čech
si až teď všiml kulatého razítka, které mu tam při nástupu do
funkce styčného muže vlepili pro pořádek v Bredovské. GEHEIME
STAATSPOLIZEI PRAG.
– Gestapák! řekl velitel zajišťovacího řetězu spíš užasle, ale v zá-
pětí se Buback ocitl mezi nepřáteli. Znal tuhle náhle propuklou ne-
návist z jiných okupovaných měst, která narychlo opouštěl, a věděl,
čím se skoro všude vybila. Zejména muži pořádku, kteří předtím
léta v německém žoldu potlačovali projevy odporu krajanů, bývali
první, kdo se na včerejších pánech mstili, ať už si vynahrazovali
dosavadní bezmoc, nebo jistili novou kariéru.
– Co mu trošku rozbít hubu? zeptal se agresivně mladík s mouč-
ným obličejem.
– Jsem kriminalista a spolupracovník vašeho kolegy Moravy
ze Čtyřky, řekl Buback muži, který ho nazval gestapákem, aby se
neprozradil reakcí na česky pronesenou větu.
– Neznám! uryl strážmistr.

– 259 –
 – Je kriminální adjunkt…
– Špion! napadlo jiného policistu, – teď jim donese, že máme
flinty, a pošlou na nás tanky!
– Nebude mít šanci. Teplý! Votava!
– Zde!!
Volaní Bubacka zkušeně obstoupili.
– Doveďte ho na Čtyřku. A jestli lhal, strčte ho za katr!
– Co kdybysme ho vzali do sklepa a rovnou ho sejmuli? dožado-
val se moučný.
Buback stále upíral oči do strážmistrových, drž palce, Grete!
vzpomněl si pověrčivě.
– Odveďte mě k vrchnímu komisaři Beranovi! požádal ho pev-
ně, – dobře mě zná.
To jméno naštěstí zabralo. V tvářích četl, že je znali všichni.
– Pohlídejte ho tam, přikázal strážmistr oběma mužům, kteří
mezitím zahákovali oba Bubackovy lokty svými, – ať se mu nic ne-
stane, než najdou pana vrchního. A jestli se zjistí, že kecal, dělejte,
co uznáte.

Do policejního komplexu v Bartolomějské se k Moravovu dalšímu

překvapení nevrátili. Litera, zřejmě dávno informován, zabočil
z Perštýna do Husovy ulice a někde uprostřed do dlouhého tmavého
průjezdu. Vystoupil na dvorečku pod tabulí UHLÍŘSTVÍ, německý
nápis byl ovšem čerstvě zamazán. Pár umouněných mužů kouřících
na obrácených putnách pozdravilo Berana jako starého známého.
– Ty tu, Josefe, čekej, pravil Literovi familiárně, a Morava nepo-
znával svět, s nímž byl, jak věřil, důvěrně srostlý.
– A vy za mnou, Jene! oslovil vrchní komisař i jeho nově.
Vešel do kontoru, kde seděli dva policisté s puškami i sumkami,
ihned vstali, ale Beran jen pokynul, aby toho nechali, a sestupoval
napřed do podzemí. Z obrovského firemního sklepa na uhlí a dříví
vešli čerstvým průlomem ve zdi do sklípku pro partaje rozděleného

– 260 –
prkennými příčkami na kóje. Poslední byla otevřená a prázdná, z ní
vedla prorážka do dalšího domu.
Ve sklepě za ní vybalovalo několik policistů z bedniček nejrůz-
nější zbraně a munici, pušky pečlivě čistili a stavěli do řad ke zdem,
krabice s náboji a ruční granáty kladli na prkna položená přes kozy.
Příchozích si nevšimli a Beran usilovně rázoval dál, ani jednou se
neohlédl. Moravův údiv rostl. Existovala ještě jedna Praha, ještě
jedna policie a ještě jeden Beran, o kterých nic nevěděl?
Zřejmě, protože byli náhle v  rozlehlém sklepení s  gotickou
klenbou plném lidí v policejních uniformách i v civilu, byly jich tu
v různých zákoutích a při rozličných aparaturách na tři desítky,
Morava poznával i tváře kriminálních techniků. Při spatření vrch-
ního komisaře všichni postupně ustávali v činnosti i hovoru, po pár
vteřinách tu nastalo ticho a klid.
– Jak je? zeptal se Beran.
– Odzkoušeli jsme, hlásil mu Veselý, který v tom hořejším světě
šéfoval telefonní ústředně a dálnopisům, – zatím jen hudbu z gra-
mofonu, ukázal na starožitný přístroj s troubou, – ale potvrdili nám,
že to šlape po celé Praze. Teď se přezkušují záložní pracoviště na
Vinohradech a v Nuslích, pak můžem kdykoli do vysílání.
– Dobře, řekl Beran, – dobře, dobře. Je tu Brunát?
– Hej! ozval se jediným slovem, které mu zbylo z předválečné
služby na Slovensku, hledaný ředitel dopravní policie, šedesátník
s šedivou hřívou, vystupující právě průchodem z protějšího skle-
pa, – tady je usnesení Rady.
Morava pochopil, že tu byl včas připraven systém spojovacích
i únikových cest ze všech objektů Bartolomějské.
Beran oslovil přítomné, jeho hlas zkreslovala kamenná ozvěna.
– Kolegové, dosud jste byli zasvěcováni do odbojových aktivit
postupně a podle potřeby, aby nedošlo k zbytečnému ohrožení
konspirace. Všichni, jak tu jste, přitom požíváte plnou důvěru mou
i přítele Brunáta, kteří jsme byli zavázáni podobnou důvěrou no-

– 261 –
vého politického orgánu. Je jím od této chvíle Česká národní rada
jakožto dočasná zástupkyně československé vlády, sídlící zatím
v osvobozených Košicích. Z jejího rozhodnutí vás také zbavuji veš-
kerých závazků plynoucích ze služební přísahy složené okupantům.
České policii jako nejlíp organizované a navíc ozbrojené, byť zatím
jen skromně, skupině občanů byl svěřen nejdůležitější úkol: zajistit
přechod moci s co možná nejmenšími oběťmi, uchránit lidi i město.
Na dohled míru nesmí Prahu stihnout osud většiny evropských
metropolí, když ho byla dosud šťastně ušetřena. Naším cílem tedy
není bezhlavý útok, na ten ani nemáme! ale chytré, i když zásadové
jednání s Němci, promyšleně podpořené silou. Vývoj může mít to-
lik variant jako partie šachu, proto jsme se rozhodli nevázat se na
žádnou a zachovat si pružnost v myšlení i reakcích. První hlášení,
kterým zahájíme pravidelné relace městského rozhlasu… zamával
ve vzduchu papírem, – obsahuje i Němcům vítanou výzvu ke klidu,
pořádku a rozumu. V textu jsou však slovní vazby nahrazující šifry,
vybízející naše obvodní oddělení i hlavní odbojové skupiny, aby
okamžitě začaly s nenápadnou izolací německých jednotek i úřa-
doven umístěných přímo v hlavním městě. Pánové, dobré pořízení
a na shledanou ve třináct nula nula, kdy začneme.
Udal přesný čas a třicet mužů seřizovalo své hodinky.
– Brunáte, Moravo! zavolal vrchní komisař, a když k němu oba
přistoupili, dodal polohlasem, – my tři si teď podáme Rajnera.
– Máš naléhavou návštěvu, sdělil mu Brunát.
– Jakou?
– Dostavil se ten váš německý oberkriminalrat s doprovodem.
– Gestapo? nastražil se Beran.
– Klid a nohy v teple. Předvedli ho naši. Za gestapáka měli na-
opak jeho, spasilo ho, že se odvolal na tebe.
– Co chce?
– Mluvit s tebou nebo s Moravou, má prý sdělení, které nesnese
odklad.

– 262 –
 – Kdy přišel?
– Není to ani čtvrthodina.
– Tak napřed k němu! začal vrchní komisař, léta proslulý svou
rozvážnou chůzí, znovu pospíchat, – kde je?
– Přidělils mu přece kancelář…!

Tisíckrát zatýkal, poprvé zatčen! ušklíbl se Buback, ale do smíchu

mu nebylo. Seděl za důvěrně známým psacím stolem, na jehož des-
ce ležela pečlivě srovnaná hlášení k případu vraha vdov. Jediný, ale
naprosto zásadní rozdíl byl v tom, že klíč otočený na dva západy
trčel z vnější strany dveří.
Ačkoliv neměl komu volat, zkusil telefon. Ovšemže mu ho vy-
pnuli, nebyl v rukou břídilů. Rozhodně si v nich přišel jistější než
před chvílí v kruhu českých strážníků, kterými začalo cloumat
vlastenectví.
Takže Rubikon! vytanula mu na mysli Caesarova osudová řeka.
Právě překračoval ten svůj a věděl příliš dobře, že pak už nebude
nic, jako bylo dosud. Nenapadalo ho však, čím by mohl ten krok
zastavit nebo nahradit. Takže už jen bezmyšlenkovitě čekal, dokud
se, jak správně předpokládal velmi brzy, klíč v zámku neotočil a ne-
vstoupili vrchní komisař a kriminální adjunkt s neznámým mužem,
připomínajícím starého, ale stále ještě mocného lva.
– Dobrý den, řekl Beran stejným tónem jako vždycky před-
tím, – prý jste si přál s námi mluvit. Tohle je kolega Brunát, byl
spolu se mnou dočasně pověřen řízením české policie.
– Těší mě, uklonil se lev a vycenil pobaveně silné zuby, – zbývá
dodat, že dosavadní ředitel o svém štěstí ještě neví.
Tím povzbuzen a osmělen překročil tedy Buback pomyslnou
řeku i svůj stín.
– Pánové, riskuji, že mě budete považovat za zbabělce, který
se ze strachu dopouští zrady na vlastním národě, ale vyrovnám
se s tím spíš, než abych o hodinu prodloužil tuhle válku a rozmnožil

– 263 –
její oběti. Ostatně vy, pane Moravo, jste mi nedávno řekl, že sázíte
na Němce, kteří se pokusí zabránit úplné katastrofě.
– Ano, potvrdil mladý Čech.
Paměť dovolila Bubackovi zopakovat Meckerleho informaci té-
měř doslova. Přitom cítil, jak z něho každým slovem padá napětí,
a když skončil, rozhostil se v něm klid. Měl to za sebou a stál si za
tím. Po mnoha letech, a snad vůbec poprvé! přiznal si, byl sám se
sebou jako Němec i člověk v míru, a to ve chvíli, kdy potlačil své
němectví ve prospěch lidství.
Oba starší muži si vyměnili dlouhý pohled.
– Vyrozumím hned Radu, promluvil druhý a bez odkladu zmizel.
– Jsme vám velmi zavázáni, pane Bubacku, řekl pak Beran, – a já
osobně to chápu naopak jako projev velké statečnosti. Zůstanete
s námi ve spojení?
– Hodlám se o to pokusit. Mé pověření spolupracovat s panem
Moravou platí dál. Je ovšem nadále spojeno s úkolem zjišťovat zá-
měry české policie.
– Domnívám se, že jste jich mnoho nezjistil.
Rozhodl se být nadále upřímný.
– Mnoho ne.
– Ulehčil jsem vám to tím, že pan Morava nic nevěděl.
V té vratké pozici ho potěšilo i to, že ho ten chlapec skutečně
neklamal.
– Pan Morava i jeho žena, použil to slovo, – se kterou jsem se nepři-
šel rozloučit jen proto, že by má účast byla dnes krajně nevhodná, do-
vršili svým chováním posun v mém myšlení a přivedli mě spolu s mou
přítelkyní k rozhodnutí odčinit alespoň nepatrnou část německých
zavinění. Rád bych pokračoval, dokud mi v tom nezabrání vyšší moc.
– Herr Oberkriminalrat… Beran teď vážil každé slovo, – risk za
risk. Dám vám vystavit glejt, který potvrdí vaši spolupráci s námi
při šetření ve známé věci. Budem vděčni za další zprávy. Co zas
můžem udělat my pro vás?

– 264 –
 Pochopil Gretino něco za něco.
– Bylo by snad možné žádat pomoc pro člověka, který vám také
pomáhal za cenu osobního rizika?
– Myslíte paní Baumannovou?
– Ano. Odmítla bohužel kvůli mně odjet s  divadlem vstříc
Američanům. Je momentálně v mém bytě ve čtvrti, které se tu říká
Malý Berlín. Obávám se o ni, až vypuknou vášně.
– Já vaši obavu sdílím, kývl Beran chmurně, – a taky si myslím,
že jí hodně dlužíme. Můžete ji odvézt naším vozem, pokud si cestou
poradíte s vašimi lidmi. Ale kam?
– To je, co nevím, přiznal Buback, – naše domovy ani rodiny už
neexistují.
Zároveň pochopil, že od nich žádá holou nemožnost. Grete i on
se mohli jako všichni Němci odevzdat už jen osudu.
Vrchní komisař to zřejmě cítil podobně. Byl v rozpacích a mimo-
děk hledal pohledem radu u svého adjunkta.
Mladý muž vytáhl z kapsy klíč.
– Ona jej zná, řekl Bubackovi, – je od toho domku. Nevím, jestli
to tam zvládne, já jsem se raději vystěhoval. Pokud ano, převezte ji
do něj. A zůstaňte sám, chcete‑li. Majitelé se vrátí až za frontou, do
té doby o vás víme jen my dva. A budem hledat východisko.
Buback ucítil prudké pohnutí. Jak by asi jednal v opačné situaci
sám? napadlo ho. Mohl jim poctivě poděkovat jen tím, že odhalí
i poslední lež.
– Vaše velkorysost, pánové, mě nutí vzdát se skryté výhody, pro
kterou mě k vám nasadili.
Pak konečně promluvil v jejich společné mateřštině.
– Umím česky. Prosím, promiňte mi!

Presidium bylo za rohem, šli tedy pěšky, ale chvílemi se spíš pro-
dírali, Bartolomějská se hemžila policisty, všichni odkudsi kamsi
spěchali a většina jich nezvykle vojensky zdravila Berana a Brunáta,

– 265 –
který se k nim znovu přidal. Morava nepřestával potřásat hlavou,
až se ho vrchní komisař zeptal.
– Co je?
– Všichni naši kluci si před ním pouštěli hubu na špacír!
– Vidím, že vaše písmácká moravská čeština dostává v Praze na
frak! Ale ať slyšel, co slyšel, učinil nakonec, co právě učinil. Možná,
že mu ty řeči prospěly.
– Celou dobu nás obelhával…
– Válečná lest. Přiznávám, že špičková, vůbec mě nenapadla.
– Až na to, že jste zařídil, abych nic nevěděl.
– Až na to, připustil Beran s úsměvem.
Pak už je pohltila rohová budova, nechali sekretářku ohlásit, že
prosí o přijetí, mlčky čekali těch pár minut, kterými i Rajner před-
váděl své postavení, předpisově se ohlásili, směli usednout, dostali
slovo a teprve pak požádal Beran policejního presidenta, aby jim
předal funkci.
Vše proběhlo tak korektně a vrchní komisař pronesl svou žádost
tak zdvořile, že Rajnerovi napřed úplně unikl její smysl. Uslyšel ji
tedy podruhé a na čele mu okamžitě vyvstal pot.
– Za koho… kdo… kým jste byli… koktal.
Morava věřil, že i ostatní vnímají, jak se z toho před okamžikem
ještě mocného muže naráz line pach strachu.
– Zmocnila mě Česká národní rada, vysvětloval mu to Beran jako
samozřejmost, – která dočasně jmenovala na vaše místo s rozděle-
nými kompetencemi kolegu Brunáta i mne.
Pokusil se o odpor.
– Žádnou takovou radu neznám!
– Je to nový orgán pověřený legální vládou obnovené Republiky
československé, které jste původně také přísahal věrnost.
– A Němci… Němci s tím souhlasí??
– Až se o tom dozví, uvítají nejspíš, že mají s kým jednat o ka-
pitulaci.

– 266 –
 – Ale pánové… Rajnerovi přeskočil hlas až skoro do fistule, – proti
nám stojí mnohonásobná přesila! Oni obrátí Prahu v prach a popel,
to chcete??
– Naopak, vstoupil do pře Brunát, – tomu chceme zabránit. My
jim nabídneme především spořádaný odchod z města. Postaráme
se, aby nebyli napadáni, pokud sami nenapadnou, ale taky, aby
je nenapadlo se o napadení i jen pokusit. Pro ten případ činíme
opatření. Takže se i vy račte odebrat do traktu předběžné vazby,
kde budou teď internováni i kolaboranti, než o nich rozhodne soud.
Rozletěly se dveře, vběhla Rajnerova sekretářka.
– Pane presidente! Pusťte si rádio!
Náladu v místnosti nezaznamenala, oběhla stůl a zapnula veliký
superhet. Zelené magické oko se brzy rozevřelo doplna a místnost
prostoupil vzrušený hlas provázený vzdálenou střelbou.
– … tu vraždí naše lidi! Opakuji. Voláme českou policii a všechny
bývalé vojáky, přijďte ihned na pomoc Českému rozhlasu, Němci tu
vraždí naše lidi! Opakuji…
– Moravo! houkl Beran, – u garáží čeká skupina policejního kapi-
tána Suchardy. Doprovoďte je tam jako tlumočník a můj zástupce,
snažte se o příměří, ale hlavně zachraňte ty lidi i studia! Městskými
tlampači moc nepořídíme, musíme pokrýt příjmem celé Čechy!
A Moravo! volal za ním ještě do dveří, – ať sestaví a vyšlou další
skupiny, kdyby chyběla auta, mohou odklonit z trasy první tramvaj!
Když zavíral dveře, zahlédl mezi dvěma lidskými tvářemi třetí,
která se zdála být z vosku.
K Suchardovi doběhl za tři minuty a v příštích dvou naskákalo na
korbu náklaďáčku, který řídil zas jednou garážmistr Tetera osobně,
asi patnáct mužů s karabinami. Když si upnuli pod bradami poli-
cejní přilby, vypadali, musel Morava uznat, dost impozantně. Sám
se vmáčkl za Suchardou do kabiny a vůz vyrazil ze dvora doprava.
Otevřenými okénky slyšeli tupé údery a kletby, pár jich tam asi
popadalo jako kuželky.

– 267 –
 Národní třída se značně proměnila. Pokud už nevisely, byly
právě rozvinovány z oken československé vlajky, kde schovávali tu
horu látek v barvách, za které hrozily vysoké tresty, dlouhých šest
let přes stanná práva a razie? Po chodnících korzoval jak o svátku
dav s trikolorami v klopách, kdo je tak rychle vyrobil? Skupinky
zpívaly, vylétaly z nich útržky státní hymny bývalé republiky. Auto
plné ozbrojených českých policistů bylo bouřlivě zdraveno, jásot
provázel vůz jako špalír, muži nahoře se nakazili obecným nad-
šením a vraceli ulici klasický pozdrav Čechů z dob, kdy se teprve
osvobozovali od Habsburků.
– Nazdááár!
Možná, že nám kyne i Rypl, napadlo Moravu, ale hned poslouchal
dál kapitána. Ten byl doposledka telefonicky spojen s kolegy, kteří
od rána nenápadně vyvažovali počtem německé stráže v rozhlase.
Asi v půl dvanácté vjel však do dvora cyklistický oddíl Zbraní SS
tak tiše, že se mu podařilo obsadit přízemí budovy a dvě spodní
patra, ve kterých jsou i hlasatelny a technické provozy, odkud se
vysílá, naštěstí, radoval se Sucharda, přišel nějaký chytrolín na to,
odšroubovat včas všecky orientační nápisy i tabulky na dveřích,
takže tam Němci bloudí jak Jeníček s Mařenkou v černém lese.
– Musíme se skrz ně protáhnout a položit se před vysílací studia!
Když zahnuli na Václavské náměstí, jako by se vmžiku octli v ji-
ném čase: uvítalo je ticho a prázdno. Vysvětlení sami záhy spatřili.
Od křižovatky s Vodičkovou a Jindřišskou směrem k Muzeu se kli-
katil asi půltucet palebných postavení, osazených vždycky trojicí
vojáků wehrmachtu. Jeden ležel na dlažbě svíraje držadla těžkého
kulometu, druhý u něho klečel s nábojovým pásem a třetí byl vstoje
připraven velet k palbě.
Garážmistr zpomalil.
– Nemám to otočit? zeptal se chraptivě.
Na korbě se rozhostilo napjaté ticho.
– Pane kapitáne, pušky…

– 268 –
 Morava nemusel doříct, Sucharda už přes něho halekal z okénka.
– Schovat břízy!
Řachtavé zadunění svědčilo, že karabiny dopadly na dno korby.
– Zastav!
Náklaďáček zůstal trčet uprostřed křižovatky asi třicet metrů
před prvním kulometným hnízdem, jehož velitel, starší německý
poručík, podle všeho záložák, měl už nebezpečně zdviženou pravici.
Policejní kapitán ramenem vytlačil Moravu, aby mohl sám vystou-
pit, a vydal se k němu první. V chůzi salutoval a houkl přes rameno
na svého průvodce.
– Překládejte! Pořádkový oddíl české policie prosí o povolení
průjezdu, aby zajistil ochranu budovy rozhlasu.
Důstojník byl krajně rozčilený, čišela z něho osamělost cizince
v srdci nepřátelského města. Morava dodal domlouvavě:
– Pusťte nás, pane poručíku, chceme, aby se co nejvíc lidí dožilo
konce války. I vašich!
Stejné přání stálo v očích obou mladých kulometčíků a Němec je
naštěstí nepřehlédl, nejspíš se krylo s jeho vlastním.
– Weiterfahren! zavelel jim až zbytečně nahlas a přiložil dlaně
k ústům, aby do toho kornoutu volal k dalším postavením.
– Die tschechische Polizei durchlassen!
Sucharda zamával, auto je dojelo.
– Nezastavuj! varoval kapitán garážmistra; jako by si to byli
dohodli, vystoupili s Moravou každý z jedné strany na stupátko ke
kabině a chytli se za okna dvířek.
– Danke, Herr Leutnant. Viel Glück! popřál mu ještě Morava.
Doufal, že ho tím míň napadne prohlédnout si vůz důkladněji,
malý arzenál by ho možná rozdráždil.
Volným tempem, aby nevyvolali panickou reakci, míjeli teď další
kulometná hnízda, z každého mohli být za pár vteřin do jednoho sko-
seni. Byla to však přehlídka úzkosti lidí, kteří sami nechtěli zbytečně
zahynout na prahu míru. Projeli skrze ni nahoru a uslyšeli hluk boje.

– 269 –
 – Morava! křičel na něho Sucharda přes střechu kabiny, – zku-
síme zopakovat to samý číslo. Chlapi! to už volal ke korbě, – pláště
dolů a břízy pod ně, ať je viděj co nejpozdějc!
Byl to bizarní pohled na patnáct mužů v přilbách, jak svlékají
dlouhé služební kabáty bojujíce s odstředivou silou, když vůz vybíral
zatáčku u Muzea. Za betonovou zídkou nad vinohradským tunelem
jim pár skrčených lidí dávalo výstražné znamení, ale zvichřený Tetera
naopak přidal. Až na Suchardovo Stůj! ostře zabrzdil před hlavním
vchodem budovy rozhlasu obtočeném rolemi ostnatého drátu.
– Morava, do toho! Kluci, dolů!
Zatímco za sebou slyšel dopady, funění a supění policistů, tisk-
noucích k prsům suknem obalené pušky, salutoval prvně v životě…
je to ta správná ruka?? lekl se, dvěma po zuby ozbrojeným esesá-
kům, kteří svými těly téměř zaplňovali vstup.
– Grüss Gott, slyšel se napětím dokonce halekat, jak to u jiných
nesnášel, – jsme posila protektorátní policie na ochranu německých
zaměstnanců!
Ti dva kupodivu poslušně ustoupili z cesty klusajícímu hloučku,
uniformy, třebas cizí, na ně stále dělaly dojem a řízné hlášení jej
dovršilo.
Garážmistr se s náklaďákem ztrácel za rohem.
– Za mnou! velel Sucharda v čele a mířil rozlehlou halou, ve které
postávali překvapením ztuhlí Němci, ke schodišti, – do druhýho
patra vlevo dozadu a k hlasatelnám!
Sám zastavil u paty schodiště a sekal své muže v běhu dlaní do
zadků jak ovce. Jeden z posledních škobrtl a pustil ranec, z kabátů
vypadla karabina a s rachotem skákala po schodech.
Přímo proti Suchardovi stál jakýsi sturmbannführer, který se
první zorientoval a rval z pouzdra pistoli.
– Schiesst doch! řval na ostatní, – tak střílejte, to je přepadení!
Vypálil na Suchardu z bezprostřední blízkosti a zasáhl ho do čela;
kapitán padl jak podťatý.

– 270 –
 Jitko, žasl Morava, je to všecko pravda, anebo nový sen? A je‑li
to pravda, uvidím tě brzy v tvém novém domově? Shýbl se ještě,
zvedl upadlou pušku a běžel za svými v dešti kulek, které ho bzučivě
míjely a otvíraly na stropě i stěnách desítky malých kráterů.

Brambory už mu lezly krkem, ale jedl dál, protože věděl.

MUSÍ BÝT SILNÝ!
Pět nocí spal jak na vodě, aby je slyšel dřív, a teď ho čekala nová
cesta do neznáma, už tu šíleně riskuje. Tak se tedy ládoval s gustem
krmené husy a přislouchal jedním uchem tichounce hrajícímu rá-
diu, které ho spojovalo se světem, když ho přímo uhodila melodie.
Poznal slavný sokolský pochod, znělku nejvlastenečtějšího ze všech
českých spolků, zakázanou hned v den německého vpádu. Na vlně
dosud cenzurované okupanty hřměl vzkaz okupovanému národu,
aby opět vykročil vpřed „lví silou, vzletem sokolím“.
Než se stačil pořádně podivit, byla píseň přerušena a z éteru
se ozval rozčilený hlas, jakoby nepatřící známému hlasateli, který
chvíli předtím oznámil přesný čas, půl jedné, došlo mu se zpoždě-
ním, také JEN ČESKY!
– Voláme českou policii a všechny bývalé vojáky, přijďte ihned
na pomoc Českému rozhlasu, Němci tu vraždí naše lidi!
Do toho klapání, v němž rozpoznal vzdálenou střelbu. Hlasatel
opakoval výzvu podruhé a potřetí, až pochopil.
VOLAJÍ MNE!
Udeřila hodina, která mu klade NOVÝ ÚKOL, jak mu byl vnuknut
v tom nočním vlaku: už nejde o to, potrestat pár vilných smilnic, ale
jeden celý PROVINILÝ NÁROD! Hvězdnou hodinu Čechů a Moravanů
zažil už jednou, bylo mu osmnáct a měl se mstít Maďarům. Vzrušující
výpravu ukončil bohužel na samém počátku ten granát, co mu vy-
buchl skoro u hlavy, učiněný zázrak, že ho všechny střepiny přeletě-
ly, ačkoliv JI tak zrádně opustil, stála zas při něm, ale pak už lazaret,

– 271 –
civil a prázdnota, vědomí naprosté zbytečnosti, které pominulo, až
když prvně uzřel TEN OBRAZ.
Teď mu ta hodina odbíjela podruhé a vysvobozovala ho krom
jiného z dobrovolné samovazby. Disciplinovaně do sebe naházel
zbytek brambor.
JSEM ZAS VOJÁK!
Ještě žvýkal, když si natahoval koženou bundu, která se mu ze
skříně nejvíc hodila a kupodivu i padla, patřila paroháči odvedle?
velká kapsa pojala pistoli. S uchem na venkovních dveřích naslouchal
řeči domu, aby zvolil správný okamžik k odchodu, když si vzpomněl:
TEN CHLÁPEK!
Teď by se vlastně slušelo mu říct, že odchází, děkuje a vrací mu
volnost, aby si pak klidně uvolnil řemeny… Řemeny! První dva,
kratší, které měl ten chlápek kolem kotníků, zbyly přece z první
školní brašny, co dostal od NÍ, a ty dva dlouhé, společně poutající
ruce až k ramenům, byly na památku na Šimonka a Bárečku, dva
angoráky, které na nich vodíval na pastvu, jak se mu smávala. A vů-
bec, všechny ty šlahouny kůže, většinou odřezky z obuvnické dílny
v sousedním domě, ze kterých ONA pletla pro jejich obživu nákupní
kabely, byly teď, co už neměl DUŠE, spolu s jeho milovaným nožem
jedinými svědky velké životní etapy, právě přecházející v ještě větší.
Šel k vaně. Prcek chrčivě spal, roubík mu trochu ztěžoval dýchání.
Ostatně… nebylo přece jen prapodivné, jak ho v tom vlaku našel
a oslovil? Jak bez váhání a strachu ohrozil svůj život, když u sebe
ukryl parašutistu? Neměl on spíš něco za lubem? Nepřekazil mu
to jen svou duchapřítomností? Chyběl mu čas přijít tomu na kloub,
a tak se zas jednou rozhodl řídit se svým citem…
Pak pečlivě očistil nůž, dlouhé řemeny si obtočil kolem boků jako
zbojnický pás a krátké zastrkal do kapes. Dveře bezhlučně zavřel
klíčem, aby klapnutí neupozornilo sousedku. Ani dnes v domě
nikoho nepotkal, tentokrát byli jistě všichni nalepeni u rádia, aby
poslouchali boj.

– 272 –
 JÁ JDU BOJOVAT!
Tramvaj už nepotkal, ale neměl to daleko, střídal rychlou chůzi
s pomalým klusem, indiánský běh! vysvětlila mu kdysi dávno, na-
učím tě, Tonánku, všecko, co tě měl naučit on, nikdo nepozná, žes
neměl tatínka…
Od svaté Ludmily slyšel zřetelně střelbu. Skupinky lidí rozčileně
i bojácně postávaly v dosahu domovních dveří. Pod Vinohradským
divadlem narazil na první bojovníky, pár mužů vesměs kolem pěta-
dvaceti, oblečené, jak je zastihla dějinná chvíle, jeden v tramvajácké
uniformě, ostatní v montérkách či v civilu, na hlavě klobouky, které
nebylo kam odložit. Měli dohromady dvě lovecké pušky a drželi se
v uctivé vzdálenosti od rohu svážné ulice.
– Co se děje? zeptal se jich.
– Dole je rozhlas! řekl vzrušeně jeden z nositelů klobouku.
– No a?
– Je tam postranní vchod, vím, jak se dostat ke studiím, jsem
zvukový technik!
– Tak na co čekáme?
– Za popelnicema je Němčour, bránil se jeden z obou lovců, – a furt
sem praží!
Rypl! ozval se z hloubky času četař Králík, zakličkujte, jak jsem
to do vás vtloukl, a odkrouhněte toho maďaróna, jestli jste všecko
zapomněl, máte pech!
Jako tenkrát v Komárně vytáhl pistoli a odjistil ji.
– Člověče, nešilte, řekl tramvaják, – už tam ležej dva.
– Až ho sejmu, řekl jim všem, – upalujte za mnou!
Položil se na zem, než bleskurychle vystrčil i zasunul hlavu.
Talent se neztratil, měl obraz ulice na sítnici jak foto v rámečku
včetně dvou nehybných těl a tří popelnic úplně dole u rozhlasu.
Dělily ho od nich tři vchody do činžáku a jeden průjezd. Pozadu
ustupoval, kudy sem přišel, šikmo přes vozovku, až se mu v zorném

– 273 –
úhlu objevil první vchod v příčné ulici. Jistě si mysleli, že svůj úmysl
vzdal, ale on jen potřeboval pořádný rozběh.
Nabral takovou rychlost, že zapadl do výklenku protějších do-
movních dveří dřív, než Němec stačil vystřelit. Neumí! potěšil se.
Teď míří určitě na střed ulice. Nechal ho, až mu trochu zdřevění
ruka, mocně se nadechl a vyřítil se k příštímu domu na své stra-
ně. Výstřel práskl zas pozdě. Uklidnil rozbouřený dech a chystal
se opakovat trik s výhledem vleže. Voják dosud pálil škvírou mezi
popelnicemi a on se mu přece někde nutně dostane z úhlu! Takže?
Pozor, teď. Hlavu ven, hlavu zpět! A už si byl jist; aby ho zasáhl,
musel se střelec napřímit a stát sám terčem; měl však dál výhodu
pušky proti pistoli, která na tu vzdálenost nemohla nést přesně.
Váhal. Protože ho nikdo nekryl palbou, musí riskovat ještě jeden
přískok až do průjezdu, anebo tu zkysnout do smrti, která na sebe
možná nedá dlouho čekat, stačí, aby Němci podnikli z budovy malý
protiútok.
MATKO, CHRAŇ MĚ!
V zápětí přišlo její vnuknutí.
VŽDYŤ SE MOHU JISTIT SÁM!
Dál neuvažoval, vyrazil podél domů k popelnicím a cíleně mačkal
spoušť snaže se trefit do škvír mezi nimi, jednou, dvakrát, třikrát,
čtyřikrát, poser se strachy, skopčáku, a zůstaň tam teď dřepět, ji-
nak mě vážně odpráskneš, pětkrát, šestkrát, vtom dosáhl spásného
průjezdu, vzdáleného od popelnic, co by doplivl, ale najednou už
neběžel, nýbrž letěl vzduchem, pustil přitom zbraň a rozplácl se na
betonu jako žába. Koupil to? Ne. Ihned poznal, co ho složilo: zakopl
o mrtvolu. Civilista neměl tvář, nejspíš mu ji urval ruční granát,
který rozsel v průjezdu nespočet jizev.
Proč vlastně nechal těm šesti kurvám obličej? Neměl je vedle
srdce zbavit i podoby? Aspoň by přidal k OBRAZU, který ho osvítil,
něco vlastního… moment… není to, oč klopýtl, nabídka určená jemu
samotnému? Nechal Němce, ať mu brnkají nervy, a začal mrtvého

– 274 –
šacovat. Kennkartu našel nepoškozenou v náprsní kapse, napjatě
ji rozevřel a polkl nadšením: z vybledlé fotky hleděl člověk střed-
ních let a průměrných rysů, jaké nese polovina lidstva. Byl snadno
zaměnitelný.
I SE MNOU!
Zastrčil mrtvole do kapsy svůj doklad a opakoval si své nové
jméno.
LUDVÍK ROUBÍNEK.
Tím povzbuzen se s novou chutí věnoval nepříteli. Přitisknut
k přivrácené zdi průjezdu mohl zahlédnout horní roh, od něhož se
sem propracoval. Ti poseroutkové si pořád netroufli vyrazit za ním.
Ale on je k ničemu nepotřeboval, naopak, chtěl si ho vyřídit sám
a jen doufal, že mu dřív neuteče jako Maďaři v Komárně.
Už zase MĚL TU CHUŤ a nehodlal si ji nechat zkazit. Připojistil
si kořist tím, že na ni zavolal.
– Vy tam!
Vzduch vibroval výstřely a detonacemi, které se nadále ozývaly
z budovy rozhlasu. Křikl hlasitěji a německy.
– Sie dort!
Žádná odpověď.
– Vaši vám už nepomohou. Jsou obklíčeni. Vzdejte se!
Ticho hřmící nedalekým bojem.
– Mám granát a počítám do tří. Nepoložíš‑li zbraň na popelnice,
začal mu tykat, – je po tobě. Nebuď blázen a přežiješ. Jedna… dva…
POMOZ, MATKO, protože pak by měl navrch on!
Kov zazvonil o kov. Na popelnici ležela automatická puška s půl-
kulatým zásobníkem, lehce se kolébala na zakřiveném povrchu víka.
JSI BOŽSKÁ! A co s ním?
– Zvedni ruce a pomalu vstaň!
Objevily se dlaně, které se silně chvěly. Pomalu se nořila čepice
a pak hlava. Vyzáblík ve stejnokroji Zbraní SS mohl mít dvacet. ALE
JE TO NĚMEC! řekla přísně. A TY JSI ČECH!

– 275 –
 Ano, ano! Zvedl ruku s pistolí a šel, kam až mohl, oddělovala je už
pouze popelnice. Ústí se dotklo šedozeleného sukna v srdeční kra-
jině. Ne, to by byla příliš rychlá smrt pro německou svini. Voják si
olízl rty, ale nehýbal se, když mu zbraň sjížděla šikmo dolů k břichu.
Dá mu čas.
ČAS NA POKÁNÍ! A zmáčkl spoušť.

Lásko, řekla Grete, když ji po marném bouchání na dveře zamknuté

zevnitř začal volat a ona mu konečně otevřela, – já čekala, až po-
znám, že jsi to ty. Ne, já se nebojím, já se tu vůbec nebojím, jenom
mám tak trošku strach, víš? Ale protožes chtěl, abych odjela někam,
kde ho mít nebudu, a já dala přednost tomu, mít se strachem i tebe,
tak si vůbec nestěžuju. Pověz mi, co se děje, rozhlas mluví najednou
jenom česky!
Když vyjížděli, sdělil mu to šofér Litera.
– Bojuje se o něj.
– A co to znamená?
– Asi začátek povstání. A možná i útoku na Prahu.
– Aha. A co my dva?
– Já jsem Čechy varoval, Grete. A chci v tom pokračovat, dokud
budu moct.
– Dobře děláš. Udělají za to něco pro nás?
Sobecká přímočarost mu vrátila pochyby o pravém důvodu, pro
který změnil fronty. Jako by uměla číst jeho myšlenky, rozzlobila se.
– Nechtěj být svatý Erwin, lásko. Když už ses rozhodl zachraňo-
vat, zachraň nás dva taky! Proč mají z Němců přežít válku hlavně
zločinci?
– Morava mi nabídl byt, odpověděl tedy, – ten, kde jste s jeho
ženou… kde se to stalo. Budeš na to mít nervy, než uvidíme, co dál?
– Zůstaneš se mnou?
– Udělám všecko, abych se u tebe aspoň jednou za den stavil…
– Aha…

– 276 –
 Zaznělo to sklesle. Nešťastně přemítal, co jí odpoví, kdyby mu
znovu navrhla společný útěk.
– Kdy? zeptala se místo toho.
– Hned! ulevilo se mu, – sbal si, co potřebuješ, já vezmu všechny
potraviny z domu.
– Co ty chceš na sebe?
– Trochu prádla.
Jako zkušená zájezdová umělkyně byla připravená dřív než on.
Uložili do zavazadlového prostoru dva kufry svršků, dvě tašky s jíd-
lem a v plédu srolovanou čerstvě povlečenou deku s polštářem,
nebudou přece spát v tom, mínila, v čem spala ta ubohá…
Pak si ještě on vzpomněl na svou pistoli.
Na prahu ho políbila.
– Ať nejsme nikde míň šťastni než tady!
Cestou zpět se mohli přesvědčit, že opustili Malý Berlín pět minut
před dvanáctou. Na křižovatce pod nejspodnější vilou přehradil me-
zitím vozovku až na úzký průjezd nákladní automobil wehrmach­tu,
ale v rukou povstalců. Muž v uniformě nadporučíka bývalé českoslo-
venské armády, dost poznamenané šesti ročníky molů, velel hloučku
civilistů označených trikolorami. Všichni měli pušky.
Policejní šofér i auto nadporučíkovi stačili, zasalutoval také
Bubackovi, sedícímu s Grete vzadu. Dole ve Stromovce se vzdala
strážní rota malého arzenálu, zářil, našli tam kupu zbraní. Je sem
poslali pročesat vily, neskrývají‑li zákeřné werwolfy.
– Dávejte bacha! radil mu Litera, – hned po hrdinech choděj
zloději. Teď je to všecko národní majetek!
– Já nejsem policajt, urazil se skoro nadporučík.
– Naši kluci nejsou vojáci, ale na rozdíl od vás už bojujou. Lovu zdar.
Šlápl na plyn a ušklíbl se na Bubacka jako na spojence.
– Naftalíni! uryl pohrdavě. – S těma si ještě parádně užijem.
Na Mendelově mostě, kterému zatím jen lepenkové cedule vrá-
tily jméno malíře Mánesa, je chtěla hnát zpátky osádka německé

– 277 –
samochodky. Zařídil to Buback. Snadno dojednal i průjezd kolem
velkorážného kulometu u Národního divadla. Byli teď na dohled
Bartolomějské a ustaraný Literův pohled ho přiměl zeptat se ve-
litele, jaký tu plní úkol. Žádný konkrétní, uspokojila ho rozmrzelá
odpověď, zmateční partie, obsazují se volná pole, aby tam nemohli
stát ti druzí, chaos na kvadrát.
Litera docílil u železničního mostu, aby se od sebe na šířku jeho
auta rozjely dva městské autobusy uzavírající cestu na Vyšehrad
i nábřežní komunikaci. Praha se zdála být rozdělena v české a ně-
mecké ostrovy, na prvních se oslavy měnily v odpor, druhé zely
prázdnotou střeženou nervózními vojáky.
– Koukám, že jsme dobrá dvojka, řekl Litera Bubackovi po jeho
výstupu u Národního, – jen abysme někde nevytáhli špatnej papír!
Že mu Bubacka svěřil sám Beran a že se tak zázračně naučil
česky, vzbudilo v šoférovi náklonnost, která teď sílila v přízeň.
Grete byla celou cestu tichá jako pěna, ale stav její duše mu pro-
zrazoval křečovitý stisk prstů, z něhož se musel při každé kontrole
silou vysvobodit, aby se do něho pak něžně vracel zpět. Co jí má říct
nebo slíbit na rozloučenou, čím ji potěšit nebo povzbudit? Ovšemže
nesnesl odpovědnost za její rozhodnutí zůstat, ale nevyplnila tím
jeho tajné přání? Teď vykupovala vratké bezpečí skličující samotou
na místě poznamenaném tragédií.
Jak krátký čas je dělil od poslední z nocí, kdy byla jen milostná,
nevázaná, zdánlivě až povrchní uživatelka své existence. V téhle těž-
ké hodině se mu Gretina povaha jevila náhle jinak, odporovala jejím
vlastním přiznáním, Meckerleho líčení, ale i jeho osobní představě
o ní, než mu oznámila, že schválně propásla poslední šanci úniku
z pasti.
Teď trpěla zřejmě o to víc, že ji opouštěl do neznáma a na neur­
čito, ale nepoužila jedinou z ženských zbraní, jimiž tak jedinečně
vládla, aby ho snad přece jenom zlomila k řešení, o jakém jistě snila.
Nebo to zkusí v poslední chvíli?

– 278 –
 Dorazili a on ucítil, jak se zachvěla při spatření domku. Okna
do kuchyně nebyla dosud zasklena, ale kdosi byl pověřen jejich
zašalováním; přibil prkna na coul od sebe, aby bylo vevnitř ve dne
vidět. Litera odnosil všechno sám, ať se tu oni dva moc neprome-
nují, bydlí tady sice pár stařečků, ale jistota je jistota! Když zmizel
v síni s první várkou, měla Grete poslední příležitost.
Ona však dál mlčky svírala jeho prsty a hleděla nehnutě před
sebe. Až když Litera odnesl poslední ranec a zůstal vevnitř, aby
ji uvedl, políbila Bubacka měkce na rty a udělala mu překvapivě
křížek na čelo.
– Vrať se mi, lásko. A zvoň pak nebo klepej Osudovou. Pa pa pa pá!
Čím a jak se sem vrátí, napadlo ho, když zmizela v domě. A vrátí
se vůbec? Jistě věděl jen to, že ji nejen miluje, ale i obdivuje.
Vraceli se pak s Literou po vlastní stopě. U železničního mostu
přibyly k autobusům dva bachraté popelářské vozy, muži v kože-
ných zástěrách sem z přilehlých domů kouleli těžké popelnice, ale
nekrmili jejich obsahem kovová břicha, stavěli je do řady před velká
vozidla. Litera vystrčil hlavu z okna.
– Co to bude, až to bude?
– Městskej rozhlas právě vyzval ke stavbě barikád. Od Benešova
sem prej táhnou Němci!
Reakce na jeho informaci! věděl Buback bezpečně, takže první
důsledek jeho zrady… ne! přivolal si Gretina slova, on se jen pokusil
zmírnit důsledky velezrady, kterou spáchal jeho národ na… na jeho
národě, ano… co vlastně je? Čech po matce, nebo Němec po otci?
Není živoucí důkaz nesmyslnosti každého nacionalismu? A není
právě svým původem předurčen…
Úvahy přestřihl dopravní strážník, který vyskočil z levého au-
tobusu.
– Josef! Kam se řítíš?
– Do Bartolomějské.
– Po nábřeží neprojedeš, jsou tam náckové!

– 279 –
 – Sem nás pustili.
– Teď se tam střílelo. Někdo prej zkusil proklouznout a naprali
to do něj.
Litera zamžoural po sousedovi. Buback se zeptal strážníka.
– A oklikou?
– Před chvílí tu projela sanitka ze Všeobecný, zkuste to tamtudy.
Když zas byli sami, řekl Buback Literovi.
– Naší metodou to snad zvládnem, dokud nás někdo nezastřelí
dřív. Zkusím s vámi projet k poslední německé hlídce, a až vám
vyjednám průjezd, vrátím se pěšky do Bredovské.
Viděl, jak šofér překvapením zamrkal.
– Vyřiďte panu Beranovi, že se snažím zjistit, jestli by můj
čerstvě povýšený šéf nebyl ochoten dojednat prohlášení Prahy
za otevřené město, o které se nebude bojovat. Ať informuje vaše
strážní místa, že se pokusím dorazit s čerstvými zprávami, jak jen
to bude možné.
– Vy si teda dost koledujete, pane Bubák, víte to?
– Co zas nevíte vy: jsem rodilý Pražák.
Po Čechy ovládaném území projeli několika kontrolami snadno
až do Štěpánské, kde začínalo německé zajištění středu města. Pak
už je nikdo nezastavil, zpráva, že ve voze sedí pracovník gestapa,
byla snad předána polním telefonem. Buback si zajel až k hranici,
kterou tvořil řetězec kulometů, Litera mohl teď snadno nakreslit
plán německých postavení. Jsem ke všemu špion…?
Když se rozloučili a vůz zmizel k Národní, vydal se ten kus zpět
a přemýšlel znovu, jakou tak asi má malé kolečko v obrovském
soustrojí reálnou možnost ovlivnit jeho chod. Buď o něm dál dob-
ře věděli, anebo jim osamělý chodec nestál za pozornost, vojáci
wehrmachtu si ho nevšímali. Jejich ustarané pohledy byly upřeny
nahoru k jezdecké soše svatého Václava. Vypadal, jako by sem har-
coval v čele vojska ohlašovaného detonacemi, které přinášel jarní
vítr od rozhlasu.

– 280 –
Přímá bojová účast Jana Moravy na druhé světové válce trvala
napoprvé několik dlouhých vteřin. Než doběhl za ohyb schodiště
v lijáku střel, které ho zázrakem míjely, vyčistilo patnáct policistů
před ním tím nečekaným vpádem už bez dalších ztrát vstupní pro-
stor prvních dvou pater od Němců. Ti nicméně uvízli v postranních
chodbách jako zátky znemožňující prorazit k dosud neobjeveným
hlasatelnám. Útočníci se tedy alespoň snažili zajistit dobytý prostor
směrem nalevo, napravo, dolů i nahoru. Třetí patro, sídlo německé
intendance, drželi stále esesáci, v poledne zatlačili první skupinu
českých policistů do nejvyšších pater, kde se dosud bránila.
Zatímco se kolem Moravy v obou mezipatrech i v ústí chodeb
zvedaly zátarasy z psacích stolů a spisových skříní, lámal si hlavu,
jak splnit hlavní úkol, kterým ho pověřil Beran: ukončit boj.
Moderní účelová stavba z třicátých let se podobala labyrintu,
stovky zamčených dveří, ze kterých zmizely štítky, představovaly
rébus těžko řešitelný i za normálních okolností, natož když tu jak
divoké včely šílely odražené kulky. Němci však určitě nepřestávali
hledat pracoviště, odkud zaznívalo volání o pomoc slyšitelné po
celých Čechách. Jejich úspěch by neznamenal jen záhubu statečných
hlasatelů a techniků, ale i těžkou morální porážku občanů, kteří se
právě snažili odčinit národní hanbu mnichovské kapitulace. Morava
chápal: boj musí být zastaven, anebo rozhodnut co nejdřív. A také:
po Suchardově smrti tu logicky velel on.
Naštěstí fungovaly dál městské telefony a nebyla vyřazena ani
spojovací ústředna rozhlasu. Zaměstnanci, kteří tu uvízli, ho zavedli
k přístroji v jedné z kanceláří po čtyřech, z protější půdy ostřelo-
val čelní frontu budovy skrytý záškodník. Na parketách mu křídou
nakreslili hrubý plán celého komplexu a přesnější schéma zadního
traktu, odkud se vysílalo.
V Bartolomějské mu dlouho nemohli nebo nechtěli přivést k tele-
fonu Berana ani Brunáta. Konečně to vzal první inteligent, komisař
Hlavatý, který tak geniálně vyčichal v psaní faráře z Klášterce stopu

– 281 –
vraha vdov. Pochopil vmžiku, oč jde, a zakrátko se ozval Brunát. Na
radu dvou redaktorů, bývalých důstojníků v záloze, požádal Morava,
aby byla přes půdy sousedních domů a plochou střechu rozhlasu
vyslána další silná jednotka, schopná spolu s obránci horních pater
i muži bojujícími zde vyčistit od Němců nejdřív střed a pak spodek
budovy.
Těm vprostřed naštěstí došly granáty a úplně chyběly pancéřové
pěsti, byli v podobné pasti jako Češi pod nimi, odříznuti od přísu-
nu přízemím. Pat mohla rozhodnout jen strana, která dřív nasadí
posily.
Povedu je osobně, slíbil Brunát, – rozhlas je teď klíč ke všemu.
Ale ty se pokus vyjednávat, třeba to zabalí sami.
– Záleží na tom, jestli už vyrazil Schörner, soudil Morava, – jak
to vypadá?
– Zatím se zdá, že máme nos vpředu. Městskej rozhlas vysílá
návody, jak stavět barikády. Praha začíná být neprůjezdná, bojím
se, že i nám to k vám bude trvat.
– Vezměte to jako my Václavákem skrz Němce, ano, jsou tam zají-
ci a záložáci, naše policejní uniformy a korektní žádost jim nabízejí
možnost zachránit kůži a neztratit tvář.
– Počkej, Honzo…! slyšel, jak se Brunát s kýmsi domlouvá, – Beran
vzkazuje, že se máš jménem České národní rady spojit s německým
intendantem rozhlasu, jmenuje se Thürmer. Můžeš nabídnout volný
odchod německých zaměstnanců i vojáků, ale pozor: jenom beze
zbraní! Zlom vaz, doufám, že si brzo dáme pac a pusu!
Vyplazili se z ohrožené kanceláře a konspirovali na chodbě tak,
že na sebe řvali, aby přehlušili hluk bitvy, co a jak podniknout.
Morava si vybral dva, kteří nejlíp mluvili německy a nejmíň se báli,
aby společně jednali s Thürmerem. Zdánlivě největší problém, jak
se s ním spojit, vyřešil zase telefon.
– Pan intendant souhlasí, volal za malou chvíli sekretář, – zastaví-
te‑li na dobu jednání nejen palbu, ale i štvavá vysílání z této budovy.

– 282 –
 To druhé Morava naprosto vyloučil. V těsném prostoru mezi
dřevěnými přepážkami, nebudícími důvěru, že by vydržely pořádný
útok, se s policisty tísnily tři desítky zaměstnanců, které tu události
zaskočily. Pár jich mělo nervy nadranc.
– A proč jim do studia nezavolat, aby tu chvilku jenom hráli,
navrhla žalostně bledá žena, kterou slabost donutila usednout na
dlaždice a opřít se o zeď, – stejně to každý dávno slyšel, a my se od­
tud už nikdy nedostanem…
– Vydrž to, Andulo! zasáhl naštěstí jeden z kolegů, než se kdo
stačil přidat, – náckové vědí, že se odtud nedostanou tuplem, na ně
si brousí kudly celá Praha!
Víc ovšem pomohlo, že německá palba začala utichat. Následovalo
zavolání, že intendant čeká. Parlamentáři mají mít ruce za týlem,
než budou prohledáni.
Morava tu nechal pouzdro s pistolí a jako první přelézal na
schodech pokrytých vrstvou omítky, ve které nechával stopy jak ve
sněhu, palisádu z kancelářského nábytku. Musel si pomáhat oběma
rukama, ale neměl strach.
– Alespoň, řekl snad přímo polohlasem, – budu dřív u tebe, milovaná.

Když k němu konečně doběhli a zahrnovali ho chválou za tu úžas-

nou odvahu, zažil nebývalý pocit.
ZVLÁDL JSEM TO!
Naprosto cizí lidé ho zatáhli zpět do průjezdu k mrtvole s jeho
kennkartou, aby mu slovy, úsměvy i uznalým poklepáním na záda
dávali najevo, jak si ho váží. Aniž se o to vědomě snažil, dosáhl, po
čem snad podvědomě toužil od brněnské střelnice.
JSEM ZASE NĚKDO!
Byl rád tím víc, že svůj čin nemusel tentokrát skrývat, ale naopak.
SMÍM TO VEŘEJNĚ PŘEDVÉST.
Silně zalitoval, že toho nemohla být přímým svědkem ONA, ale
byl si jako vždy jist, že to ví, pokud ho opravdu nevedla.

– 283 –
 Náladu mu nezkazil ani mládenec s drátěnými brýlemi, který
přispěchal od popelnic.
– Pánové, promluvil rozechvěle, – on žije.
Že všichni zmlkli, uslyšeli zvenku slabý nářek.
– Aspoň si užije! odpověděl brýlatému, – my si jich užívali šest
let. Nebo je ti ho snad líto?
– Rána v břiše hodně bolí… já jsem budoucí lékař, víte?
Než ho napadlo, co udělat spíš, aby nepřišel o čerstvé sympatie,
ušklíbl se na mladíka svalovitý chlap v montérkách.
– Tak doštuduj a uzdrav ho! Anebo ho doraž, až budeš mít čím.
Já bych pro tu kurvu nábojema neplejtval! Tak co dál, obrátil se ke
skupince, – s takhle započatým večerem?
A on zažil, jak zraky všech spočinuly NA NĚM. Vzhlíželi k němu
jako kdysi on k četaři Králíkovi, uvědomil si pyšně.
JSEM TU PROSTĚ NEJLEPŠÍ!
Zachtělo se mu vůdcovské postavení posílit.
Podle rozhlasového technika byl vchod u popelnic proto tak
slabě chráněný, že vede jen dolů k archivu. Ale právě odtamtud,
ujišťoval, se dá projít nahoru k hlasatelně, odkud zní volání o po-
moc. K vojákově automatické pušce, která samozřejmě připadla
jemu, si vzal i jeden granát, druhý svěřil spolu s vlastní pistolí muži
v montérkách, když zjistil, že taky vojákoval. Za nimi sestupovali do
podzemí oba držitelé loveckých pušek i pár mužů s holýma rukama,
kteří doufali cestou přijít ke zbrani.
Třikrát zalomená chodba je skutečné přivedla k úzkým schodům
vedoucím vzhůru. Šli tak pomalu a tiše, že zaslechli německé hlasy
blížící se shora dřív, než vojáci objevili je. Byla to zas jen náhoda,
že stál se svými lidmi na místě ideálním pro přepad? Asi že archiv
přetékal starými zvukovými pásky, umístili i v chodbách úzké re-
gály, ve kterých ležely sloupy kulatých kovových krabic; právě tady
byl za nimi výklenek, kam se všichni vešli.

– 284 –
 Rypl! připomněl mu četař, v betonu se k vám nejspíš buzarem
vrátí vlastní kulka, tam líp poslouží kudla… ano, vždyť to byl zase
Králík, kdo ho vyučil i přesné práci s noži, když ho bral jako svého
oblíbence v rotě k bratrovi na jatka…!
Dnes měl však jiný, vlastní nápad. Naznačil muži, který se ho
zastal, aby jako on tiše odložil na zem svou výzbroj, a pak i pro
ostatní názorně obemknul dlaněmi svůj krk.
Němci byli dva a zřejmě přesvědčeni, že je podzemí rozhlasu
nadále vyčištěno, automatické pušky jim visely přes rameno. Ke
všemu si chtěli pod schody zapálit. Proti víc než půltuctu mužů,
kteří se na ně náhle vyřítili, neměli šanci. Za pár vteřin si lámali
hřbet o vlastní zbraně a chytali dech, jak na každém klečeli nejmíň
tři.
Vlastně je šílenec, lekl se dodatečně, tak beze všeho se do nich
pustil prakticky holýma rukama s neznámými chlapy, to se mohlo
pěkně nevyplatit. A přece tu leželi, oba dva statní poddůstojníci
Zbraní SS, s vypoulenýma očima zelenáčů.
Ano, matko, DNES JE MŮJ DEN!
– Co s nima? zeptal se, samozřejmě zas jeho, muž, co se ho před-
tím zastal; teď předváděl dlaně jako lopaty.
– Svázat a hlídat, řekl tramvaják, – na zajatce jsou ňáký předpisy,
né?
Znal je i z té své krátké vojny a okamžik uvažoval, nemá‑li zapůj-
čit dva z řemenů, jimiž byl opásán, jenže: dostal by je určitě zpátky?
A bylo by to sprosté vůči tomu skrčkovi, který je musel vrátit…! Jisté
bylo, že ty dva nesměli ani tahat s sebou, ani nechat tady s nezku-
šenými hlídači. Takže se rozhodl.
– Kde je tu záchod? obrátil se na muže z rozhlasu.
– Přešli jsme ho hned na začátku.
Nechal oddíl u schodů pod ochranou dvou čerstvých držitelů
rychlopalných pušek a pokynul svému čerstvému spojenci. Němci
šli před nimi s rukama zkříženýma vysoko za zády, jak ho také učil

– 285 –
Králík. Tak nejlíp dřevění, Rypl, jak ví každá učitelka! Záchod archi-
vu byl skryt v boční chodbičce, za mušlí kabina s mísou, zažloutlé
dveře končily asi třicet čísel pod stropem. Hodil se skvěle pro další
nápad.
– Hinein! ukázal jim ústím zbraně, – oba dovnitř!
Vecpali se tedy do těsného prostoru, druhý se dokonce rozpačitě
zachechtal. Přibouchl za nimi a zeptal se svého průvodce.
– Dá se něčím zapříčit klika?
Ten mohl rovnou hrábnout do kouta, kde stálo v kýblu s hadrem
koště; zapřel je snadno mezi dveře kabiny a stěnu. Tušil už něco, že
se tvářil tak dychtivě?
Pokynul mu, aby šel napřed na chodbu, a měřil očima mezeru
nade dveřmi. Nato odjistil svůj ruční granát, bezhlase počítal do tří
a vmetl jej do kabinky. Ještě uslyšel dvojí výkřik, ale to už přirazil
i dveře záchodu a tiskl se k boční zdi.
Výbuch vzpříčil dveře tak, že už nešly otevřít. Škoda. Byl by to
rád viděl. Odměnil ho však obdivný úsměv a on udělal další objev.
MÁM KAMARÁDA!

Na rohu Bredovské, kterou střežily dva lehké tančíky Zbraní SS,

udeřil Bubacka do nosu štiplavý pach, při jakém se od loňského
vylodění Spojenců v Normandii loučil už se třemi okupovanými
městy. I na zdejším dvoře hořela velká hranice, kam byly snášeny
ze všech oddělení pořadače s akty. Proč? napadlo ho teprve tady,
vždyť se vlastně pálí důkaz, že se i v těchto vykřičených stěnách
postupovalo podle práva. Jenže v tom byl ten malér.
Německý národ nebyl jediný, který nadřadil své zájmy práv-
ním normám platným v celém civilizovaném světě. Hrozilo mu
však, že bude jako první souzen za to, že přísně dodržoval zákon,
protože předtím dopustil, aby ius germanicum dovolující trestat
smrtí za kritické slovo či zahnutý nos vrhl velkou část vyspělého
kontinentu zpět do temnot středověku.

– 286 –
 Pociťoval úlevu, že paragrafy, které zastupoval on, třebaže byly
součástí onoho vyššího německého práva, hájily starobylé hodnoty,
pro které lidstvo vytvořilo právní řád. Byl na všech dosavadních
pracovištích prakticky sám, kdo nemusel ničit stopy své činnosti.
Ale stačí to, aby se zbavil odpovědnosti za činy, které se tu snažili
zahladit paliči?
Jaký je jeho osobní podíl na provinění národa? Lze jej vůbec
oddělit? A především: lze jej odčinit? O to se právě dál pokoušel,
i když stále hrozilo, že Třetí říše svou porážku přece jen odvrátí
a ius germanicum bude nakonec právem vítězů. S tím aspoň po-
čítala ohlášená nová německá doktrína, s níž ho ihned seznámil
Kroloff. Vzala mu dech.
Podle naprosto spolehlivých zdrojů měli být britský ministerský
předseda Churchill a nový americký president Truman mezitím
přesvědčeni, že Stalin hodlá rozšířit komunistický režim na všec-
ka území obsazená Rudou armádou, aby si vytvořil předmostí
k rychlému dobytí zbytku Evropy. Nové německé vedení se hodlá
distancovat od některých výstřelků jednotek SS, které patrně zruší,
referoval smrtihlav nadšeně, jako by gestapo bylo snad z obliga,
a nabídnou Anglo‑Američanům dílčí kapitulaci s tím, že boj proti
bolševikům bude veden dál.
Generalfeldmarschall Schörner převzal vrchní velení i nad ně-
meckými štáby, ústřednami a služebnami na operačním území ar-
mádní skupiny Mitte, které připadá v plánech hlavní úloha. Všichni,
kdo zavinili, že se situace v Praze dočasně vymkla z ruky, budou
potrestáni a vyměněni. Gruppenführer Meckerle vysílá nejlepší
lidi k politickému posílení ohrožených úseků. On, Kroloff, se cítí
poctěn, že provází pana oberkriminalrata, a to do klíčové jihový-
chodní městské čtvrti zvané Pankrác k zajištění začátku trasy, kudy
by mělo být v dohledné době vyvedeno na západ denně nejméně
padesát tisíc mužů s bojovou technikou.

– 287 –
 Ne! užasl, posílají ho za Grete! Pod tím dojmem se rychle smířil
se změnou svých záměrů. Ostatně Meckerle, jak hned zjistil, tu mo-
mentálně není a v terénu se dozví mnohem víc než plky a pohádky,
které vyslechl zde.
– Jak se tam dostanem? zjišťoval, – zdá se mi, že držíme jenom
střed města.
– Pro zmocněnce přijedou obrněné transportéry, hlásil Kro­
loff, – Češi mají jenom lehké zbraně.
Ke kterým patří pancéřová pěst, neřekl už Buback nahlas. Hodlal
se spolehnout na Gretin křížek.
Na vozidla pak čekali skoro tři hodiny. Velitel kolony vypadal, že
se zastřelí, když jim skoro se slzami líčil, jak bloudili pořád dokola
po jakémsi předměstí, protože Češi mazaně převěšeli nejen všech-
ny směrovky, ale dokonce i tabule s názvy ulic a náměstí, dokonalé
štábní mapy byly k vyhození! a nakonec je zachránila jakási pražská
Němka: když viděla konvoj potřetí, měla kuráž vyběhnout z domu,
vyšplhat se do jeho stroje a provést je až sem.
Cestou se mohl Buback přesvědčit, jak jsou v poledne ještě
primitivní překážky s mravenčí pílí dál a dál zesilovány. Všelijaké
harampádí z dílen, staveb i domácností nebylo však pro pásová
vozidla ani teď vážnou překážkou a Češi se všude včas rozprchli
do nejbližších domů. Nikde nenarazili na odpor.
Při průjezdu hlubokým zářezem zvaným Nuselské údolí si
Buback po dlouhé době znovu uvědomil topografii města, usnad-
ňující jeho obranu. Znal však sílu, která se chystala k úderu, uměl
si živě představit, jakou by tu zanechala spoušť. Při stoupání na
Pankrác se před nimi na chvilku otevřelo nezvyklé panoráma, vle-
vo věže Vyšehradu, vpravo kopule Karlova a v průhledu mezi nimi
za řekou vzdálené Hradčany, které se zdály vznášet ve vzduchu.
Panebože, jaká krása – a dosud přítomná!
Velice zvláštní: ačkoli prožil většinu života v Drážďanech, naplni-
lo ho jejich zničení hlubokým smutkem, ale současně je vnímal jako

– 288 –
akt jakési vyšší spravedlnosti, jejíž strašlivou předzvěstí byla smrt
Hilde a Heidi. Němci, teď už si tím byl jist, rozpoutali nemravnou
válku, zalili Evropu slzami i krví, a budou za to potrestáni nejkru-
tější porážkou dějin, tragické, ale logické! Tato Praha byla před
šesti lety brutálně znásilněna a teď, když jí kyne svoboda a nová
důstojnost, by měla být obrácena v trosky?
Podivné, podivné! Strávil tu pouze dětství, z něhož mu utkvělo
pár prchavých a k tomu banálních vzpomínek, proč se cítil být
vázán víc sem než k městu, kde vystudoval, našel práci i lásku
a dokonce se mnohem líp vyznal? A hned to věděl: tím záhadným
poutem se stalo to, co v nevědomí lidského plodu jménem Erwin
Buback probudilo jeho mysl i cit. To něco pak na léta ustoupilo
záplavě dalších vjemů, ale vzdor skutečnosti, že nebylo užíváno,
se nevytratilo, nýbrž zachovalo v původní síle a obnovilo, jakmile
se sem vrátil: jazyk, který mu vštípila rodná matka, takže zůstal
provždy jeho mateřštinou.
Není proto ještě Čech, ale nemohl tvrdit, že by byl ryzí Němec.
Takže je, co zbývá: Pražan, dědic dvou a více kultur, které tu po
staletí dokázaly žít vedle sebe spíš nevšímavě, ale ne nepřátelsky.
Tu Prahu musel v sobě zřejmě nosit víc, než tušil, když si teď jako
Čech i Němec stejně silně přál, aby její skvělý obraz zůstal zachován
i pro budoucí.
Takže opravdu ne: on nezrazuje, ale naopak odčiňuje zradu,
předurčen právě svým původem, aby ze všech skromných sil
urychlil konec ničení i vraždění a přiblížil čas, kdy se v jeho rodném
městě budou zas Češi a Němci míjet na stejném chodníku a zdravit
smeknutím klobouku…

Posilám vedeným Brunátem působili cestou potíže jenom Pražané.

Povzbuzeni příkladem obránců rozhlasu zaplnili náhle Václavské
náměstí a Němcům zašla chuť střílet, byli rádi, že mohli se zdravou
kůží odtáhnout k Bredovské. Když policisté konečně projeli, pro-

– 289 –
nikli do budovy přes střechy a po krátkém boji zatlačili esesáky
z pátého až do třetího patra. Těm se pokus o průlom do haly přes
Moravu nezdařil, a protože i ti dole vězeli v obklíčení stále přibýva-
jících dobrovolníků v přilehlých ulicích, žádal o jednání tentokrát
intendant Thürmer sám.
Byl už jen stínem muže, který před dvěma hodinami křičel s pis-
tolí v ruce; situaci, přinejmenším svou osobní, považoval zjevně
za beznadějnou. O odchodu se zbraněmi se ani nezmínil, žádal
jen, anebo spíš prosil, aby němečtí zaměstnanci i vojáci dostali
doprovod k Hlavnímu nádraží obsazenému dosud wehrmachtem.
K dohodě se přidal i velitel Zbraní SS v hale. Brunát převzal velení,
ale Moravu nepropustil.
– Jak budou opouštět budovu, dej ji celou pořádně pročesat, aby
nám tu nenechali trojského koně, určitě začnou dobývat rozhlas
zpátky všemi prostředky, nesmíme mít nikoho v zádech! A Moravo:
zaveďme tu od začátku pořádek! Známe svý rodáky, brzo budou
tisíce bojovníků o rozhlas žádat za odměnu trafiky. Zapoj všecky
klotový rukávy, co tu jsou, ať pořídí soupis těch, co tady průkazně
byli od půl jedný doteď. A hlavně seznam padlých, za chvíli je za-
čnou hledat. Pak hned alou za Beranem, chybíš mu!
Jak si ještě dvě hodiny předtím všichni, kdo tu uvízli, zoufale
přáli být co nejdál od téhle železobetonové pasti, teď skoro nikdo
budovu neopustil. Přes varování, že to Němci zkusí znovu, se v nich
probudila nadšená touha zažít tady konečné vítězství. Zvědavci
očumovali místa bojů, pilní odklízeli trosky ztěžující průchod,
oslavovaní hlasatelé se stěhovali do studia zřízeného pro jistotu
bleskově v protileteckém krytu, lehce ranění byli přispěchavšími
lékaři ošetřováni na místě, těžké případy rozváženy po nemocni-
cích. Na dvůr snášeli padlé.
Sem nasadil Morava lidi, kteří se mu jevili být nejspolehlivější,
poučil je, že ze všeho nejdřív musí zajistit osobní majetek obětí, než
se dostaví hyeny. Nevěřili, že by něco podobného bylo možné v tak

– 290 –
vznešené chvíli, ale slíbili mu, že budou pracovat ve dvojicích, které
společně zapíší každou maličkost.
Divoká střelba před rozhlasem ho málem donutila vydat se za
hlasem boje, ale v zápětí utichla stejně překvapivě, jako začala, brzy
se dozvěděl, že kdosi začal masakrovat odcházející Němce. Sem
nosili stále další mrtvé Čechy, jak je objevovali v různých koutech
zpustošené budovy, a on se snažil zhostit co nejlíp, ale i nejrychleji
všeho, co mu uložil Brunát, aby se mohl přes Berana vrátit ke svému
poslání.
Za hodinu už měl jistotu, že se v domě rozhlasu žádní diverzanti
neskrývají, a zlikvidováni byli i ostřelovači v sousedních blocích.
Vrátil se ještě na dvůr. Padlí tu teď leželi na huňatých závěsech z vel-
kého hudebního studia, v nohách ranečky z kantýnských utěrek
s obsahem kapes. Některým dali osobní věci do brašen či aktovek,
s nimiž se vraceli z práce oklikou, kde je zastihla smrt. Morava slíbil,
že sem pošle co nejdřív někoho, kdo se vyzná a zařídí další, vzal
kopii seznamu a šel se Brunátovi odhlásit. Ještě předtím se mohl
osobně přesvědčit, že to opatření mělo smysl.
– Prosím váš, pane policisto… oslovila ho v hale rozklované
střelami úzkostně žena v rádiovce, se kterou neladily šedivé cůp-
ky, – můj syn sem běžel v poledne na pomoc a už se neozval, chci
vědět, jestli se mu něco nestalo…
Když rozevíral své papíry, uvědomil si, že jí stejně nemůže dát
úplnou jistotu, měl někoho pověřit i soupisem raněných, teď budou
muset příbuzní bloudit po všech špitálech! Zlobil se na sebe, ale
doufal, že ji snad zbaví alespoň největšího strachu.
– Jak se jmenuje?
– Richter. Rudolf Richter.
Hledal a nenašel.
– Mohu vás potěšit alespoň tímhle: mezi padlými…
Zmlkl. Zíral na jméno, které objevil na místě hledaného.
„RYPL ANTONÍN, nar. 27. května 1900 v Brně, bytem Plzeň…“

– 291 –
 Jitko! Tak snadno že by unikl??
Děs v očích ženy ho přiměl rychle jí ukázat, že jméno syna v se-
znamu není. Pak spěchal zpátky na dvůr. Mrtvý měl číslo 35 a hlavu
mu zakrýval zkrvavený ručník. Když jej nadzvedl, otřásl se, jakkoli
byl na drsné obrazy zvyklý. Muži zůstala jenom zadní polovina
hlavy, přední byla skoro dokonale odseknuta.
Rozvázal uzlík. Kennkarta! Rozčileně ji rozevřel. Hleděla na něho
skutečně tvář z plzeňské policejní přihlášky.
Ale všechno v něm, co z něho dělalo kriminalistu, protestovalo.
Proč ze všech zabitých právě on ztratil tvář? Tak neuvěřitelná ná-
hoda? Anebo tak mazaná lest?
Přiklekl, vyklopil zbytek osobních věcí mezi nohy v kalhotách
z předválečného manšestru, pozor! zajistit boty i šaty k pozdějšímu
předložení Ryplovým kolegům a sousedům! a kladl jeden předmět
po druhém na utěrku. Hřeben. Niklové hodinky. Svazek klíčů! Zvlášť
důležité pro identifikaci. Peněženka. V ní? Pár bankovek a mincí.
Poloprázdná krabička zápalek. Žádné cigarety. Nožík‑rybička.
Kapesník. S monogramem?? Bez…
Jenomže zavilost ohaře, kterou mu přisoudil vrchní komisař
Beran na jejich poslední procházce u Vltavy, mu vemlouvala, že
tohle není ten muž, a skutečný majitel průkazu nemůže být proto
daleko. Tak proč ho nehledá??
Pověřil jakéhosi spolehlivě vyhlížejícího strážmistra, aby pře-
stal slavit vítězství a zařídil odvoz mrtvého číslo 35 se vším, co mu
patří, na soudní lékařství, a sám spěchal zpět do budovy. Už se v ní
opravdu utvořilo ‚Společenství bojovníků o rozhlas‘, kteří předčili
Brunáta, když si své seznamy pořídili sami a žárlivě vyháněli kaž-
dého, kdo se chtěl podle jejich zdání pozdě či neprávem přihřát na
jejich budoucí slávě. Vyklusal do nejvyššího patra a oběhl chodby,
nastrkuje hlavu do každé místnosti, kde se usadili obránci. Stejně
pokračoval z poschodí do poschodí snaže se využít jedinečné výho-
dy, že on zná kořist, ale ona lovce ne. Zastavil se až na ulici.

– 292 –
 Spatřil stovky tváří, ale žádná nepatřila Jitčinu vrahovi.
Stál mezi rozjařenými lidmi, kterým s každou hodinou stoupalo
sebevědomí, protože konečně zažili okupanty pokořené, a navíc
kolovala zpráva, že Američané vyslali od Plzně tankovou divizi, aby
ještě v noci dosáhla Prahy. Nevnímal je. Bylo mu do pláče. Jitko, je
tu, snad na dosah ruky, ale stále uniká. Anebo tu byl jen proto, aby
si tu vyčíhal příhodnou mrtvolu, provedl záměnu a rozplynul se?
Půjde za Beranem, aby ho ihned uvolnil. Povstání nepovstání,
svoboda tu nesmí potkat tuhle bestii!
Z náhlého popudu se obrátil k nejbližšímu diskutujícímu hlouč-
ku s rozevřeným Ryplovým průkazem.
– Pánové! Pohřešuje se tenhle člověk. Viděl ho snad někdo?
– To je přece on! zvolal pošťák s německou přilbou, kterou si
ovázal trikolorou jako klobouk stuhou, – co to tu do nich napral!
Jeden přes druhého mu líčili, jak muž velmi podobný tomuhle
začal pálit do zástupu Němců, kterým byl zaručen volný odchod.
Podle popisu mu v tom zabránil Brunát.
– Pane komisaři, přidal mu na hodnosti jiný z kruhu, mladík
s drátěnými brýlemi, – já ho zažil už předtím, ten chlap je uchylák,
dělá z povstání jatka! Střílí zajatce do břicha a trhá je granáty!
– Ale tady se nesek, oponoval mu listonoš, – měli schovaný zbraně!
Morava netrpělivě předběhl rozhořívající se spor naléhavou otázkou.
– Kde je teď?
– Nebyl sám, řekl obrýlený, – táhli s ním dva další chlapi. Když
jsme tu všichni srabi, prohlásil, sejmou si pár skopčáků někde jinde.
Kde? Kde?? Kde???
Nejraději by se byl rozběhl ulicemi jako honicí pes, ale ucítil
bolestné škubnutí služebního vodítka. S těžkým srdcem se vydal
do Bartolomějské.

S Ladislavem, topičem pekařské velkofirmy Odkolek, si tedy ro-

zuměl od prvního pohledu. Zato ostatní se jim, než se vrátili od

– 293 –
záchodu, nepochopitelně ztratili. Sami tu ovšem v podzemí neměli
šanci, a tak se vrátili ke vchodu. Za popelnicemi už jen němě trčely
podpatky a špičky holínek. Zbraně v budově rozhlasu se náhle od-
mlčely, ale ulice působila v tichu a mrtvu o to zlověstněji. Pak křísly
o dlažbu dvě kulky. Vrhli se na zem k mrtvému a zvažovali, co dál.
– Halo! ozvalo se z protější strany.
V chodbě činžáku se odrážel obrys muže, který na ně mával.
– Jestli chcete přeběhnout, pokropím je.
Pohlédli na sebe a kývli sobě i jemu. Viděli, jak zvedá zbraň.
– Počítám do tří. Pozor! Jedna! Dvě…
Poslední slovo zaniklo v palbě, pokryl boční stěnu rozhlasu dlou-
hou dávkou. Supěli vedle sebe jak koně, zdálo se mu, že jízdní dráha
neskončí. Střelce málem porazili. Pak se všichni chechtali.
– Díky! řekl.
– Za prd.
Podsaditý plešoun v divoce kostkovaném svetru čpícím potem
se na ně zubil chrupem, v kterém se černaly tři ošklivé mezery;
vypadal sešle, i když mu stěží bylo třicet.
– Co se děje? informoval se u něho.
– Kulový. Čeká se prej na Amerikány. Představoval jsem si to
jináč.
– Jak?
– Že si s těma hnědoušema kapku pošpásuju. Mám jim něco
vracet.
– To voni tě tak vyplombovali? zajímal se Ladislav.
– Jo. Byl jsem na totáči v Dýzldorfu a narazil si tam Němkyni.
K tý nakládačce mi přišili za prznění rasy lágr, jenže si je pak v noci
podali Angláni a proděravěli i ten kriminál. Pár tejdnů jsem spal
ve škarpách a žral loňský hlízy. Teďkonc bych si rád pošmák na
Němčourech.
– My už uvařili ze dvouch granátovej guláš, pochlubil se La­
dislav, – na hajzlu! Potřebujou akorát spláchnout.

– 294 –
 Granát je málo, pomyslel si, když to poslouchal, nedá se na to
dívat zblízka a jde to hlavně příliš rychle, nejen ty hnusné kurvy
vdovy, i ti zkurvysyni Němci zaslouží citelnější trest. Najednou
věděl, jaký. Ten nápad je
JEN MŮJ!
Nikdy předtím o ničem podobném neslyšel. Zapsal si jej do mozku.
– Paráda! chválil ho mstitel svého chrupu, – vemete mě do party?
Já jsem ňákej Lojza.
Topič opakoval svou zřejmě oblíbenou otázku, co s takto započa-
tým večerem, když hrobové ticho venku skončilo. Zprvu jednotlivé
výkřiky se brzo slily v radostný hluk. Nejen boční ulice, ale i hlavní
třída, z níž byli až teď odnášeni Češi skolení na samém počátku
boje, se zahemžily lidmi.
Tak se tedy i on se svými druhy vydal na křižovatku. Nad čelním
portálem rozhlasu vlály v přízemí a v třetím poschodí cáry bílých
ubrusů a ručníků, ale před hlavním vchodem utvořil vzrušený
zástup oblouk v uctivé vzdálenosti. Z rozbitých dveří za drátěný-
mi zátarasy se dosud linul závoj dýmu. Dlouhé minuty se nedělo
vůbec nic a právě zrozená naděje ustupovala obavám: není to lest?
Napjaté mlčení se dalo krájet, stačil výstřel, cítil, a stovky lidí se tu
v panickém útěku ušlapou.
Místo toho vyšel však z budovy český policista, který si odepí-
nal přilbu a prsty prohrabával osvobozenou bílou kštici. Pak zvedl
megafon.
– Občané! zaduněl, – rozhlas je náš. Němci kapitulovali.
Strach naráz přeskočil v opojení, dav třeštil.
On a jeho dva průvodci zvědavě vyčkávali.
Policista dlouho mával rukou s tlampačem, než se zástup utišil.
– Odpor byl ukončen za příslib, že bude všem Němcům, zaměst-
nancům i vojákům, umožněn volný odchod beze zbraní na Hlavní
nádraží.
Ozvalo se pár projevů nevole.

– 295 –
 – Občané! Dohoda byla uzavřena z pověření České národní rady.
Ta tu přebírá výkonnou moc až do návratu vlády Československé
republiky jmenované panem presidentem Benešem, která už
pracuje v osvobozených Košicích. České národní radě bylo ulo-
ženo vést podobná jednání se všemi německými štáby v bývalém
Protektorátu, aby byla především naše milovaná Praha ušetřena
dalších válečných ran a aby byly zachovány zásady lidství, k nimž
se chceme v budoucnu opět hlásit!
Ten policajt ho čím dál víc štval. Pak se lekl, když těsně vedle
něho někdo hvízdl, až mu zalehlo v uších. Ale byl to plešoun Lojza,
který zařval kornoutem dlaní.
– Němčouři nejsou lidi!
Zatleskal mu a s ním i pár okolostojících. Začalo se skandovat.
– Němci nejsou lidi! Němci nejsou lidi!
Bělovlasý neochvějně vykročil směrem k nim a mocně hřímal dál.
– Ideály humanitní, jak nás učil Masaryk, odmítají kolektivní
vinu ras či národů. Tihle byli vojáci, plnili rozkaz, a přece se vzdali.
Nemůžeme měnit rozhodnutí České národní…
– Ta ať si trhne nohou! křičel na něho Lojza, – tady jsme krváceli
my a chcem zub za zub.
Málem se mu zasmál, že rovnou neřekl chrup za chrup! ale zlo-
bilo ho, že policista nabývá u lidí zřetelně vrch. TY NA TO SLYŠÍ!
Vtom vyšlo z budovy mezi českými strážemi čelo eskortovaných.
Čtveřice popelavých žen vpředu, asi sekretářek, vyvolala spíš roz-
paky, německé zaměstnance označené bílými páskami na rukávech
uvítal už pískot. Doprovod se usmíval, jako že rozhořčení chápe, ale
diváci že zas jistě chápou jej.
Lojza se s policistou divoce hádal, nechal je ve při a postoupil
dopředu, aby líp viděl.
Začali vycházet vojáci. Jejich velitel udělal chybu, když jim chtěl
zvednout sebevědomí, znaky porážky by jim teď prospěly víc. Vyřízené

– 296 –
řady mužů v nenáviděných uniformách, kteří se oprášili, upnuli a dr-
želi hlavu jak na přehlídce, daly zapomenout slabošským ohledům.
Až teď se v něm zvedl skutečný, přímo svatý hněv na Němce, srov-
natelný s tím, kterým ho před lety vyzbrojila ONA proti ženské neřesti.
Než si toho kdo stačil všimnout, zvedl automatickou pušku,
dobře zalícil, aby neohrozil nikoho z Čechů, a začal mačkat spoušť.
Vedle sebe uslyšel jinou pušku, určitě Ladislav! a koutkem oka za-
hlédl Lojzu prát se s policistou.
Ženy ječely, celý transport hledal spásu v pádu na dlažbu, ale
ozvaly se z něho i výstřely.
Ty kurvy měly zbraně!
BYL V PRÁVU!!
Ten uniformovaný vztekloun s povříslem bílých vlasů sice i jemu
v zápětí zabránil střílet cíleně dál, když mu vytočil hlaveň do výše,
ale v nastalém chaosu měl hned tolik jiných starostí, že je přestal
otravovat; snažil se dát zajatce znovu dohromady, prohledat je a po-
slat i s jejich mrtvými co nejdřív pryč. Stačil ale nakazit poměrně
dost lidí, kteří se naráz obrátili proti nim třem. Nejvíc brejláč, co ho
už předtím dráždil u popelnic.
– Deviante! napadl ho teď úplně nesmyslným slovem, – vrať se
do blázince, tohle je demokratická revoluce!
Blázen jsi ty! chtělo se mu křiknout zpátky, a především ZRÁDCE
NAŠÍ VĚCI, který si zaslouží totéž!
NEMÁM HO ROVNOU ODPRÁSKNOUT?
Tentokrát přímo do srdce, aby tedy nevyděsil jemnější povahy…
rychle se vzpamatoval. I mnozí z odpůrců byli mezitím dobře vy-
zbrojeni.
K tomu si vzpomněl, že má sice nové jméno, ale starou tvář.
Motaly se tu mraky policajtů, co když náhodou…?
– Chlapci, řekl oběma svým průvodcům po moravsku, – tady už
stejně chcípnul pes, vykašleme se na tyhle sraby, jinde je skopčáků
pořád víc než dost!

– 297 –
Lásko! řekla Grete, – ach lásko, konečně! To je věčnost, co jsem tě
neviděla!
Ovšem, její čas stál, zatímco jeho letěl, zdála se to být nedlouhá
chvíle, co zašla do tohoto domku. Mezitím se však jedno včera ješ-
tě přehledné město stačilo změnit v džungli, kde se nevyznali ani
domorodci.
Městská čtvrť zvaná Pankrác, do které byl s Kroloffem vyslán,
a sice se zpožděním, ale bez potíží dorazil, se zdála být výjimkou,
nalézala se pevně v německých rukou. Buď tu Češi na údolím od-
dělené pláni, která z jedné strany srázně padala k Vltavě a na druhé
přecházela v pole, necítili takovou oporu, a proto ani tolik kuráže
jako v centru, anebo líp fungovalo německé velení. Nepokoje při-
pomínala jediná barikáda z vykolejených tramvají pod soudem; její
stavitelé byli okamžitě zahnáni dolů do Nuslí a hned nato se rozjel
kolotoč motorizovaných hlídek, které vzaly všem dalším stavitelům
chuť.
Schörnerovy těžké tanky tu mohly nalézt rozsáhlé nástupiště,
odkud by převálcovaly barikády v údolí a otevřely průchod ke
středu města i dál na západ. Neozývalo se však nic krom sporadic-
ké střelby z různých stran a po soumraku dorazili z jihovýchodu
jen průzkumníci na motocyklech. Referovali o zátarasech, které
vyrostly i ve vesnicích a městečkách před Prahou, takže je museli
objíždět polními cestami. Pro mocnou techniku však nemohly být
překážkou, proto se rodily další fámy. Převládal názor, že se blíží
Američané, což činí německý přesun zbytečným. Kroloff horlivě
šířil odpolední informaci, v jeho fantazii se už Protektorát stával
nástupním prostorem budoucí západní aliance včetně Říše proti
hydře komunismu.
– A to je ta tajná zbraň! nepřestával opakovat, – ona skutečná
a geniální tajná zbraň, kterou nám Vůdce prozíravě zanechal.
Štáb poskládaný z  velitelů různých nižších jednotek neměl
krom organizace patrolování nic na práci, armádní skupina mlčela

– 298 –
a pražská posádka se jen každou hodinu ptala, co je nového. Buback
myslel na Grete, její osamělost i bezmoc. To mu vnuklo nápad, jak by
mohly všechny přítomné šarže užitečně vyplnit čas čekání. Vyslovil
podiv, že si nikdo neláme hlavu nad osudem tisíců německých ci-
vilistů, a navrhl, aby byli přinejmenším ti, kdo žijí v téhle dosud
pokojné části města, soustředěni třeba nouzově, ale pod ochranou
armády, dokud nebude zaručen jejich bezpečný odchod nebo pobyt.
Nikoho to osobně nepálilo a žádný si nehodlal komplikovat život
akcemi, které nebyly přikázány shora, nepomohla ani Bubackova
autorita emisaře gestapa. Podryl ji dokonce Kroloff. Vůdcovu památ-
ku, kvákal, nemůže nic uctít líp než neochvějné setrvání na zásadách
totální války. Německým občanům Prahy byla dávno poskytnuta
možnost ozbrojit se. Pokud tak učinili, tak jistě s myšlenkou, že
promění každý zdejší německý byt v pevnost. Pokud ne, jsou si sami
vinni, vyloučili se ze společenství udatně bojujícího národa.
Buback mu připomněl německou ženu, která odpoledne vyvedla
obrněné transportéry z bludného kruhu náhle bezejmenných ulic.
Pokud ji při tom zahlédl jediný český soused, hrozila jí tvrdá od-
plata. Po civilistech přece nelze chtít, aby se v bytech cítili a chovali
jako vojáci v palebných postaveních; když už nic jiného, chybělo jim
jednotné velení a jasné povely. Podobné nikdo nevydal!
Protože, triumfoval Kroloff, kterému neušlo, že neochotná větši-
na dává nadále přednost hlasu síly před hlasem rozumu, jakým se
snažil promlouvat Buback, k tomu nebyl, jak všichni chápou, důvod,
naopak, evakuace civilistů by utvrdila Čechy ve falešné víře, že Říše
kapituluje, a vyprovokovala by skutečné povstání, k němuž mají
dosavadní pokusy extremistů naštěstí pořád ještě daleko, vždyť i tu
nešťastnou epizodu s rozhlasem ukončilo, jak se právě dozvěděli,
jedno letecké torpédo!
Buback spor neprodlužoval, aby si zachoval autoritu pro skuteč-
ně kritické situace. Hodlal se však rozhodně znovu sejít s Moravou
či Beranem, aby je na problém upozornil, přízračný obraz svátku

– 299 –
vrahů, který použila Grete, se mu zaryl do mozku. Grete! Musel ji
vidět, aby uklidnil i sebe.
Zmatenému dohadování učinily prozatímní konec dvě krajně
nepříjemné události. Na rozhlasové vlně, kde byl při úspěšném
leteckém útoku v půli slova přerušen, se nečekaně ozval, zřejmě
z náhradního studia, týž český hlasatel. A v hostinci, který tu ně-
mecký štáb obsadil, přestal jít telefon. Češi tedy ovládali i městskou
ústřednu. Buback toho využil.
– Vy zůstanete, přikázal Kroloffovi, – dokud bude nutno, a já se
pokusím dostat do Bredovské. Úkol jsme splnili, ale nelíbí se mi,
že nemáme další rozkazy pro různé možné situace. Není důležité,
kdo z nás dvou osobně má pravdu, ale jaké generální směrnice byly
mezitím vypracovány.
– Zpátky s vámi v noci neprojedou a v údolí může být už víc než
jedna barikáda!
Bubacka pobavilo, jak pozoruhodně to neladilo s jeho předcho-
zími siláckými výlevy.
– Nemám to ani v úmyslu. Nejjistější je cesta pěšky.
– Platí zákaz vycházení!
– Tím líp. Vezmu si doprovod až k našim předním hlídkám. Na
druhé straně se ve svém civilu ztratím.
– Ale jak se zítra vrátíte?
– Nepodaří‑li se zatím uvolnit průjezd, stejně. Abyste věděl,
Kroloffe, proč mě sem přeložili: jsem původem z Prahy.
Smrtihlav byl ztělesněná nedůvěra, ale Bubackovi i nadále podří-
zen, musel to vzít na vědomí. Ten si dal ukázat štábní mapu obvodu
se zakreslenými strážními stanovišti. Jak předpokládal, bylo po-
slední na okraji Kavčích hor, nedaleko před domkem. Tam pokynul
motospojce, která ho dovezla, i vojákům halícím se právě stanovými
dílci před počínajícím deštěm, zvedl límec pláště a vydal se do tmy.
Služební průkaz zasunul do ponožky a boty k vnitřnímu kotníku
pravé nohy, průvodní list vystavený Beranem schoval u levé. Pro

– 300 –
každý případ odjistil pistoli. Rychle kráčel uličkami mezi nízkou
zástavbou, liduprázdnými jako vždycky. Zastavil před sousedním
číslem, aby se přesvědčil, že je tu opravdu sám, teprv pak došel,
zazvonil, jak si přála, třikrát krátce a jednou dlouze. Nečekal, že
se dveře otevřou okamžitě, spěšně sahal po zbrani, ale to už ucítil
její vůni a pak i ruce, které ho táhly dovnitř, a uslyšel šeptající hlas.
Poslepu zamkla, když ji o to požádal, ale nepouštěla ho, mluvila,
aniž ho pustila ke slovu, spíš ho táhnouc než vedouc do podkroví,
o tom, co prožila, že hodiny nebyla schopna usnout, ale už ani bdít,
jak rozčilení zahánělo únavu a únava naopak otupovala rozčilení,
až upadla do podivného transu, v němž se nemohla pohnout, ale
tím skutečnější se jí zdály být představy, zhlédla jako v horečce
celý život a nakonec i svou smrt, protože se náhle proměnila v Jitku
Modrou, která si s ní tak důvěřivě vyměnila osud.
– Najednou jsem to byla já, kdo právě tady dostal tu strašnou
ránu, ale nebyla jsem mrtvá, jen jste to nepoznali, a já zažila, jak
mě ukládáš do rakve a nevnímáš mé zoufalé pokusy dát ti znamení,
a pak se přiklopilo víko a tloukla kladiva a nesli mě a spouštěli a já
konečně dokázala křiknout, jenže právě vtom duněla na rakvi hlína,
a tak jsem zkusila poslední: sebrala jsem všechny síly a napřímila se
takovým vzmachem, že jsem čelem vyrazila to víko a vstávala proti
proudu zeminy, ale neměla jsem šanci, víš, brala mi dech i vědomí,
a najednou všechno pryč, jen čelo mě bolí a stojím u dveří a ty zvo-
níš, kdes byl tak dlouho, lásko??
Když zjistil, že vůbec nejedla, chtěl donést sám něco ze zásob
dole, ale šla s ním a vůbec se ho nepustila, jako by z toho doteku
čerpala vybitou energii, držela se ho za ruku, i když krájel už silně
ztvrdlý chléb a otvíral vojenskou konzervu se salámem a sýrem.
Cestou nahoru zakopl u schodů o prázdnou láhev od ginu, který
při útěku stačil objevit v soudcově koupelně. Pochopil, že ji vypila
při če­kání na něho a pak usnula u domovních dveří.

– 301 –
 Přinutil ji jíst a mezitím se rozhodl zůstat u ní do rána, ostatně
za světla se dostane do středu města snadněji i bezpečněji. Když
se svlékl a přilehl k ní, zažil, že ho poprvé nevnímala jako muže.
Tiskla se k němu jako mrznoucí člověk, kterého může zachránit
jen živočišné teplo.
Začal ji hladit, pomalu a lehounce, jen bříšky prstů, po zádech,
ramenou, a jak se poddávala a nastavovala, po loktech, stehnech,
chodidlech, nevynechal snad jediné místo jejího těla. Nikdy nic
podobného nedělal, ale cítil sám, jak přesně se jí dotýká, jak v ní
uléhá strach i rozčilení, jak se k ní vrací klid a jistota.
– Ach, lásko, vzdychla, – to je snad ještě víc než milování…
Pak už ho jen dál držela za ruku, a zatímco v dálce tu a tam pras-
kaly výstřely, začla zničehonic vyprávět jak za dob, které mu teď
přišly idylické, pokračování svého příběhu.
Po Římě, kde se dali konečně dohromady zásluhou záhadné-
ho Siciliána, je čekalo v Berlíně zlé překvapení, otec bývalé ženy,
vysoký nácek, zařídil Martinovo přidělení k frontovému divadlu
působícímu ve Východním Prusku. Bylo sice součástí Říše, ale za
daných okolností krajně nehostinnou, vznášel se nad ním přízrak
další ruské ofenzivy. O tom, co jsou bolševici, napovídal stav němec-
kých jednotek, pro které vystupovali. To nebyli jako v Itálii opálení
sportovci, co brali válku s Anglo‑Američany i přes poslední porážky
jako utkání gentlemanů; zdejší bojovníci připomínali vzdor svému
mládí starce, na volejbal či kopanou neměli pomyšlení, nesmáli
se ani slavnému komikovi v jejich skupině, v etapě většinou spali
anebo mrtvě hleděli kamsi mimo.
Prostředí, atmosféra i jalové paumělecké programy, ze kterých
čišela snaha ponížit ho, to všechno deprimovalo Martina tak, že si
jednoho dne napsal do Berlína o jejich Kasperla. Nikdy nebyla na
psy, vyprávěla Grete a hleděla v přítmí sama do jiné doby, ale tenhle
ji zajímal. Věnovala mu ho k jakési premiéře zamilovaná ctitelka,
zřejmě, aby jí otevřel dveře do jeho soukromí. Tam už sídlila Grete,

– 302 –
ale on psíka nevrátil. Byl to rozkošný malý podvraťák, objevili u něho
neklamné znaky nejmíň pěti ras, ale zdědil jejich nejlepší vlastnosti,
hlavně vzácně dobrou povahu. Uměl být skvělý parťák právě v ne-
pohodě, ze které dostával páníčky tím, ať jí to Buback věří, že se
začal smát, ano, roztáhl úplně po lidsku pysky, až mu zasvítily zuby,
zašklebil se a hýkal smíchy, opravdu jak Kašpárek. Kdo mohl odolat?
Když musel Martin přesedlat na zájezdy a ona směla s sebou,
vzala si ho k sobě s nadšením jeho starší sestra. Tehdy jim začal
vyloženě chybět. Při každém průjezdu Berlínem se s ním většinu
doby mazlili, bylo to za dob jejich odcizení a Kasperl je vlastně spo-
joval, skrze něho, tvrdila Grete, proudila její nespotřebovaná něha
k Martinovi, a snad i jeho k ní, později to aspoň říkal.
V Königsbergu už od něho tuhle službu naštěstí nepotřebovali,
putovali sami dva po Himálaji, nazvala to Grete, a Buback konečně
zas pocítil osten žárlivosti, kterým se mu v téhle nelidské noci při-
pomnělo normální lidství, ale uvěřila s Martinem, že by to milé zvíře
po svém způsobu vneslo radost do jejich jinak tristního válečného
vegetování. Jedinou výhodou pruského působení byl rozlehlý byt
v domě německého učitele, který Martina léta zbožňoval v kině
a stále nevěřil štěstí, že ho smí hostit pod svou střechou.
V tom horkém létě před první evakuací, Buback vycítil, jak se jí
opět třásla duše, ale tentokrát to byl příběh sám, co ji hned zklidni-
lo, pracovala i přes nálety skoro mírově pošta a železnice. Zavolali
tedy jeho sestře, kterým vlakem má poslat Kasperla v bedničce
s navrtanými otvory, aby si ho vyzvedli přímo u poštovního vagonu,
sedm hodin musel přece vitální pes, vyvenčený a nakrmený, snadno
vydržet. Když jim potvrzovala číslo vlaku, sestra plakala.
Zato oni dva se až bláznivě těšili, psík se předem stával masko-
tem, který předznamená návrat zvlčilého světa ke stavu prvotní
nevinnosti. Tím větší zklamání a úlek, když avizovanou zásilku v za-
vazadlovém voze nenašli. Už šli za přednostou, aby se telegrafem
poptal v předchozích stanicích, když se Grete, bylo to vnuknutí!

– 303 –
žasla ještě teď, zastavila u jiného vagonu, který právě vykládali,
obrovské lednice na kolech dopravující maso, máslo a vejce pro
armádu. S dovolením strážných vstoupila a do oka jí okamžitě pad-
la bedýnka s jejich adresou, jako uhranutá ji vynesla ven a podala
zbledlému Martinovi, oba je ihned zábly prsty. Dodnes vidí, jak
držel nevelký obal vodorovně v obou dlaních a pomalu naklonil:
bylo slyšet, jak se uvnitř sune mrtvá hmota.
Šli beze slova domů, líčila, šokovaní tou nesmyslnou ledovou
smrtí. Tvor, který jim měl přinést naději, se změnil v symbol jejich
vlastního zmaru. Žádný z nich neměl odvahu učinit to nejpřiroze-
nější, jet za město a mrtvolku zahrabat. Jako by oba ztratili rozum,
donesli tu malou rakev do pokoje a postavili na stůl. Polední slunce
měnilo jejich příbytek v pec, ale oni ani neotevřeli okna průvanu,
zdrceně seděli u stolu, čím dál míň schopni vytrhnout se z ustrnutí,
přišla si jak v té pohádce, říkala Grete, kde všichni zkameněli, dokud
se nestal zázrak; byla si jista, že ani za tři hodiny nenajdou sílu vstát
a odjet na zájezd, takže další pohroma.
A pak se zázrak stal! Z bedýnky se ozvalo cosi jako škytnutí.
Žádný z nich se nepohnul. Když se po delší chvíli zvuk opakoval,
viděla Grete, jak Martin zatajil dech, aby líp slyšel, rudl, vypadal, že
se zadusí, ale to už se dřevěná schránka lehce chvěla a pak i otřásla
pod nárazy, jako by se ten neživý předmět dral ven. Martin syčivě
vypustil vzduch, vyletěl do předsíně a vrátil se z kuchyně se sekyr-
kou na dříví. Prudce zapáčil, víko ihned povolilo a zevnitř vyletěla
chlupatá koule.
Nikdy nic podobného neviděla! žasla Grete v cizím domě a ne-
přátelském městě tak blaženě, jako by to vzkříšení právě prožívala,
Kasperl, kterého vedro ještě stačilo rozehřát z podchlazení, lítal
po pokoji jako šílený, křížem krážem, nahoru dolů, obrovskými
odrazy přelétal nábytek, vybíhal střemhlav málem do třetiny zdí,
než kotoulem přepadal k zemi, aby se v zápětí pokusil překonat
přitažlivost na druhé straně pokoje.

– 304 –
 – Byl to výbuch života, víš? Zůstali jsme sedět, ale chytli se kře-
čovitě za ruce a přihlíželi tomu zmrtvýchvstání deset, dvacet, snad
třicet minut, a on běhal, skákal, štěkal, tahal a hryzal nás, nemohl
se nabažit své existence a my zas té bezbřehé, nezmrazitelné touhy
žít, která přitom přecházela na nás, zmořené pokračující zkázou.
Grete se usmívala.
– Vydržela nám pak až…
Grete se rozplakala.
Byl to záchvat divého zármutku a Buback pochopil, že jej ne-
smí, když nezná jeho zdroj, rozmělnit jalovým konejšením. Jen ji
tentokrát pevně sevřel v náruči, jako by chtěl zabránit, aby pukla,
a bezmocně naslouchal tomu lidskému vytí. I z něho pak padala
tíha, když začalo slábnout, jaké štěstí, že i bezbřehé zoufalství na-
razí většinou nakonec na hranici možností ducha i těla a pomalu
se o ni otupí.
Ani potom nepromluvil, jen ji začal téměř neznatelně kolébat
jako dítě. Vzlyky ustávaly, zaťaté svaly povolovaly, pomalu vláčně-
la. Po chvíli začala skoro normálně hovořit, jako by začínala jeden
z mnoha svých příběhů.
– Při prvním ústupu, který jinak vlastně probíhal dost spořádaně,
jsme šli po dni stráveném na bryčce, benzin se šetřil pro armádu! při
zastávce kolony Kasperla vyvenčit. Za březovým hájem nás přitáhl
oheň, dýchal z něho mír, úplně jsme zapomněli, že jsou v celé Říši
hranice přísně zakázány. Pozdě jsme poznali divnou soldatesku,
nejspíš dezertéry. Zkusili jsme vlídně pozdravit a rychle se otočit.
Ale jeden z nich už Kasperla zvedl a chvíli si s ním hrál. Ten ho za to
odměnil svým úsměvem, který rozesmál všechny kolem. I my dva se
smáli, opouštěla nás tíseň. Pak řekl ten voják špatnou němčinou, že
se jim hodí do polévky. Martin mu to nervózně vymlouval jako špat-
ný vtip, ale on psa nepouštěl, držel ho levičkou za kůži na hřbetě.
Martin se mu ho pokusil vytrhnout. A tu on pravičkou vytáhl pistoli
a střelil Martina zblízka do spánku. Viděla jsem pršet mozek. Pak

– 305 –
hodil Kasperla do kotle zaživa. Vřelý stříkanec mi opařil tvář. Stačila
jsem utéct do tmy, i když špatným směrem. Honili mě, ale nechytili.
Nevím, jak jsem přežila tu noc. Až ráno jsem vyšla z lesa. Našla
jsem zbytky ohniště, jinak nic, ani kostičku. Nějak jsem objevila
cestu k silnici. Naše kolona byla už pryč. Zastavilo mi vojenské auto.
Jeli v něm váleční korespondenti, měli spoustu koňaku. Pila jsem
a pila a vyprávěla jsem jim až do Berlína jako ve snu veselé historky
z divadla. Prohýbali se smíchy. Jeden se do mě zamiloval a zařídil
mi angažmá v Praze. Víc o tom nevím. Teď musím spát, lásko. Ale
nepouštěj mě…!
Usnula vmžiku a on ji nehnutě objímal, čas od času se dotkl rty
ohnivé jizvy na jejím krku, jako by to mohlo léčit popálenou duši.

Že je smrtelně unaven, potvrdilo schodiště. Nebralo dnes konce,

jako by přistavěli patra, nakonec se mrzácky vlekl. Vyburcoval ho
až jakýsi zlověstný signál. Co to je? Pod dveřmi jeho garsonky ostrá
ryska světla. Byl si jist, že zhasl. V domě bydleli převážně svobodní
policisté, nikdo z nich by k němu nevnikl. Takže kdo? On!! pochopil.
Musel být nablízku, když se na něho u rozhlasu ptal, a sledoval ho
až do Bartolomějské. Ale jak se dostal k adrese? A především: co
teď? Vrátit se pro posilu? Co když mezitím uprchne? Tu si uvědo-
mil, že má pistoli, ze které vystřelil jedinkrát a málem zabil Berana
na předním sedadle. Vytáhl ji a opatrně odjišťoval. Má‑li pravdu,
že na něho číhá Jitčin vrah, vystřelí poprvé a naposled, aby zabil
toho pravého. Počkat… to chce vážně učinit? Neučil už snad své
nováčky, co vrchní komisař učil jeho i generace před ním? Nikdy
si nenamlouvejte, že jste zákon, jste, pánové, za všech okolností
jeho sluhy, suverén je on sám! Za těmi dveřmi však číhalo cosi jen
vnějškově podobné člověku, čiré Zlo, které se pro výsměch nebi
smělo před svými oběťmi maskovat lidskou podobou. Může se na
ně vztahovat Beranova poučka? Ne! rozhodl, je‑li to on, zabije ho,
a jeho kázeň bude spočívat v tom, že se i při svém neumění pokusí

– 306 –
zabít ho dobře, aby všemu navzdory netrpěl jako ti, které umučil on.
Po milimetrech zasunoval klíč do zámku, aby nezpůsobil nejmenší
šramot. S prstem na spoušti dveře rozkopl a hned už zděšeně strhl
ruku se zbraní k zemi. U prostřeného stolu seděla jeho matka, usmí-
vala se mu vstříc s rukama pokojně složenýma v klíně. Teď úsměv
ztuhl. Chlapče, tys mě ale vylekal, proč tak hrr? Mami, nenápadně
ukrýval zbraň, které si naštěstí nevšimla, co ty tu…? Neříkal jsi snad,
abych přijela, kdyby se u nás schylovalo k válce? Jenže u vás, divil
se, jsou už Rusové…! Ano, došli dřív, než se čekalo, ale pachtýř ti
přece svatosvatě slíbil. A to, nechápal dál, tě vedl přes frontu…? Ani
ti nevím, chlapče, no, hlavní věc, že jsem tu, ty nejsi rád? Ovšemže
jsem, maminko, ale… kdo ti tady otevřel? Kdo asi, opět se smála,
popleto, přece tvá Jitka!
To už samozřejmě věděl, že je opět v zajetí snu, ale také, že ten
stav, ačkoliv přeludný, je milosrdnější než plné vědomí, do něhož je
právem vtahován. Pokusil se jej prodloužit. Ležel nadále bez hnutí
se zavřenýma očima a snažil se představit si neuskutečněné setkání
obou lásek svého života. Vybavoval si podobu i pohyby matky při
své březnové návštěvě u ní, vyvolával obrazy Jitky z posledních dnů
a přivodil si úžasnou chvíli, kdy v jeho fantazii ožily obě dvě najed-
nou, jako by se dávno znaly. Poprvé od Jitčiny smrti mu vzpomínka
na ni nedrásala duši. A žije‑li matka, jak celou bytostí věřil, pak měl
přece ještě jeden pevný bod, o který mohl opřít svou existenci.
Nato se mu připomněl hnusný počátek snu a milované tváře vy-
bledly vkrátku jako duha. Byl zpátky v krvavém čase a přemítal, jak
dostat Rypla teď, když přes noc přesedlal z vdov na Němce a zaštítil
se gloriolou patriota. Nic jiného neměl v hlavě, ani když jel včera
z rozhlasu do Bartolomějské, zvládl to za pár minut, střed města
byl náhle volný, jako by všichni slavili u rozhlasu. Když však dorazil
na direkci, revoluční vlna 415 metrů už nevysílala.
Budovu zasáhlo v odvážném náletu těsně nad střechami němec-
ké turbínové letadlo, vzdušné torpédo přesně proletělo do vstupní

– 307 –
haly, kterou Morava sotva opustil. Výbuch si vyžádal mnoho obětí
a způsobil i přerušení telefonních a vysílacích linek. Na opravě a zří-
zení náhradních stanovišť se však i v tom chaosu mocně pracovalo
a Beran hnal Moravu ihned zpátky, aby tam Brunát včas zabránil vy-
sílání jakéhosi provolání, které prý hrozilo způsobit rozkol v České
národní radě.
Bílého lva poznal jen podle hlasu, hřívu mu schoval turban ob-
vazu, jediná střepina mu usekla kus ucha, ostatní schytal betonový
sloup; muž, s nímž v hale právě hovořil, byl na místě mrtev. Brunát
přečetl Beranův papír, řekl něco o čurácích a zmizel.
Když se vrátil na Čtyřku, povolal ho Beran konečně k raportu do
své staré pracovny, chce si dát, přivítal ho, od toho vojákování chvilku
pokoj; bylo s podivem, jak se starý žoviální pán, navzdory uniformě,
v níž se ztrácel jako hastroš, rázem změnil ve velitele. Svou polední
misi odbyl Morava telegraficky, nebyla už aktuální. Podrobně vylíčil,
jak narazil na stopu Antonína Rypla, a vyslovil žádost.
– Pane vrchní, použil právě dnes důvěrně zastaralého oslove-
ní, – to není osobní uminutost, i když by se snad také dala pocho-
pit… otevřenými dveřmi k němu zezadu čišelo prázdno od Jitčina
opuštěného stolu, – ale starost o čistotu revoluce, která má přece
skoncovat s každou nelidskostí. Jen od dnešního poledne zabil po-
dle svědků skoro deset lidí, tři sadisticky a všechny bezdůvodně,
protože se předtím vzdali. Kdo mávne rukou, že jde jenom o Němce,
dělá strašnou chybu. Vraždí je tak náruživě, protože se to smí, pro
někoho je už možná hrdina, prý se k němu připojily další podobné
typy. Co když z nich bude za chvíli mordýřská tlupa? Co budou dělat,
až jim dojdou Němci? Dají se do rodáků? Začnou odpravovat sku-
tečné i domnělé kolaboranty? A koho po nich? Pane vrchní, dělat
kurýry, tlumočníka nebo dobývat rozhlas, to tady umějí mnozí líp,
ale chytit jeho, to mohu nejspíš pořád jenom já. Je věcí cti pražské
kriminálky zabránit, aby ten samozvaný kat vstoupil do míru jako
svobodný občan!

– 308 –
 Dívá se přese mě na její židli, nemůže přece odmítnout! věřil
pevně.
Beran vstal a šel ty dveře zavřít. Pak se naprosto nezvykle po-
sadil na desku svého stolu a zahleděl skrz Moravu i stěnu. Takhle
svého šéfa neznal.
– Věcí cti pražské policie, promluvil, – chcete‑li to vědět, je za-
chránit Prahu před Němci i před Pražany. S našimi skromnými si-
lami jsme splnili požadavky politického i vojenského vedení: město
je neprůchodné, Němci v něm zatím paralyzováni. Neštěstí je, že se
česká reprezentace rozešla dřív, než se stačila spojit.
Viděl, že mu Morava nerozumí.
– Počítám se k vymírajícímu druhu úředníků, kteří nikdy nepatřili
partajím, aby mohli sloužit obci. Jedu v tom, jak už chápete, dlou-
hé týdny a čím dál víc jsem ve své nestrannosti trnul. Že povstání
zvyšuje riziko zničení města a v době tak mohutného pohybu front
nemá valnou vojenskou cenu, bylo jasné jedněm i druhým. Zbývala
cena politická: hru povstat či nepovstat vyhraje, kdo uhodne zbožné
přání toho ze Spojenců, který tu bude mít rozhodující slovo. Spustili
to nakonec demokraté, povzbuzení rychlým postupem Američanů
vsadili na ně a mají teď černého Petra. Trumfy drží momentálně
komunisté, protože západní spojenci postup u Plzně zastavili.
– Ne…! uniklo Moravovi.
– Ano. Velká trojka se zřejmě dohodla, že Prahu osvobodí Rudá
armáda. Jaké to bude mít následky, vám snad nemusím vykládat.
– Já to tak úplně nevím, přiznal Morava poctivě, – ale kdy sem do-
razí? Od Drážďan i od Lince je to skok, ty kleště by odřízly Schörnera
od zbytku rajchu a bylo by po válce.
– Vzpomeňte si na varšavské a slovenské povstání, odpověděl
Beran chmurně, – nechali je přece vykrvácet.
– Myslíte úmyslně? Ale proč??
– Osvoboditel nemá rád, když se někdo předtím osvobodí sám,
nedočká se od něho tolik vděku, kolik mocensky potřebuje.

– 309 –
 Morava byl otřesen.
– Takže komunisté povstání vzdali?
– Naopak. Snaží se dokonce ujmout jeho řízení.
– Jak to jde dohromady…?
– Velmi prostě. Nezačali přece, a teď proklamují svou povinnost
zachránit, co se dá. V případě úspěchu to budou oni, kdo odevzdají
Sovětům klíče od Prahy. V případě porážky udělají z demokratů
dobrodruhy, zodpovědné za zbytečné ztráty a škody. Ale přitom to
byli právě oni, kdo dneska zrušili rozhodnutí nabídnout Němcům
za kapitulaci volný odchod na západ, označili to náhle za druh se-
parátního míru, který Spojence, čti: Sověty, popudí. Důsledky jsou
předvídatelné. Boj proti mnohonásobné přesile.
– Takže cynická hra?
– Proč? Dějiny vypovídají, že nejvíc příšerností napáchali ma-
jitelé nějaké svaté pravdy, upřímně věřící ve své poslání. K tomu
vždycky patří likvidace každé jiné pravdy, která přece nemůže
nebýt než lež, přirozeně i s jejími nositeli.
Zazvonil telefon.
– Rád tě slyším, potěšil se Beran, – když to tam spadlo, měl jsem
o tebe pořádný strach. Jo, jsem hned dole.
Zavěsil a smutně se ušklíbl.
– Brunát mě má přivést na zasedání Rady. Zřejmě nový průs…
švih.
– Podržím to tu.
– Nepodržíte nic, půjdete se vyspat. Zapomněl jste, co máte
dneska za sebou?
Vzpomněl si. Pohřeb ženy s dítětem. A trochu války. Najednou ho
zavalila neúnosná tíha. Beran ho vzal pod ramenem přímo něžně.
– Vstávej, Honzíku… můžu ti tykat, viď? Dávno se k tomu chys-
tám a třeba bych si to už neužil. Vstávej a jdi si lehnout. Máš úplnou
pravdu, uděláš pro vlast nejvíc, když ho chytíš. Dávám ti Literu.
Pak malátná chůze kolem Jitčina stolu.

– 310 –
 Pak postel a propad do tmy.
Pak ten sen o Ryplovi a matce.
Pak probuzení s obrazem matky a Jitky.
Teď ostrá vzpomínka na rozhovor s Beranem.
A nakonec naděje, že když se z ní dokáže propadnout zpět do
spánku, potká ty dvě drahé bytosti zas.

Když si prorazili cestu všemi těmi čumily a sráči, přivěsil se na

ně hubený zrzek, který si z arzenálu zanechaného Němci vybral
pancrfaust.
– Páni, můžu s váma? Vy jste správný střihouni, dáváte to nác-
kům sežrat i s chlupama!
– Hele, bylo ti už patnáct? zkoumal ho Lojza.
– Jasně.
– Neval. Jestli s náma chceš, kápni božskou, lháře nežerem.
– Bude za půl roku, přiznal, – ale strachy se už dávno neposírám.
– A to tě vaši pustili?
– Fotr skápnul a na máti seru, vysvětlil dospěle, – ta by nejradši,
dybych nosil sukýnku.
To ho silně zaujalo.
– Jsi jedináček?
– Jo. Proč?
– Bila tě někdy?
– To by si mohla zkusit! Ví, že by ji koupila zpátky, až by vodlítla
k mrakům.
Byl zmaten.
– To by sis dovolil…?
– A co? Já se neprosil, aby mě sem vysrala. Taky je mi šumafuk,
jestli žiju. Takže proč maj žít posraný náckové? Mužu teda s váma?
– Proč vlastně ne? řekl těm dvěma, – třeba se naučí i pár jiných
slov!
Bude ho pozorovat. Musí vypátrat, jak se od ní osvobodil.

– 311 –
 Nebyli ani dvě stě metrů nad rozhlasem, když je upoutal sílící
zvuk motoru, nejdřív myslel na tank a šilhal po klukově pancéřovce,
ale když se otočil, objevilo se nízko nad domy letadlo nezvyklého
tvaru, od něhož se oddělil velký doutník. V zápětí se ozvala tak moc-
ná detonace, že se pod nimi zachvěla i dlažba. Z budovy rozhlasu
se vyvalil vápenně bílý prach, až k nim se chrastivě kutálely drobné
úlomky betonu.
– Správná prda! zaradoval se kluk, – to maj za to, že se náckuch
zastávali, teď si mužou navzájem sbírat prstíčky.
Tomu se museli smát všichni.
Ověšeni zbraněmi táhli vzhůru po hlavní třídě v řadě vedle
sebe, takže lidé, kteří pospíchali dolů pomáhat, jim s respektem
uvolňovali cestu. Brzo zjistili, že se dnes už moc nepobaví. Pražáci
se zbláznili, snad každý našel zalíbení ve vytrhávání a přenášení
dlažebních kostek. Začalo silně lít a obnažené podloží se v širokém
okruhu barikád pod nesčetnými šlépějemi jejich stavitelů rychle
měnilo v bahno.
Do takové činy nebyli oblečeni.
– Kam se vrtnem na noc? vyslovil jeho vlastní myšlenku nezleti-
lec, který je požádal, aby mu říkali Pepík.
– Já jsem z Brna, sdělil jim polopravdu, – nemám tu byt.
Ladislav bydlel na protější, teď nedostupné straně města, Lojza
našel u své družky nového chlapa a klukova matka nepřicházela
v úvahu. Po dlouhé době mu probleskl domovník na nábřeží. Co to
s ním rovnou vyřídit a pak tam přespat…?
– Hernajs! zapálil se polozubý, – musí tu bejt spousta volnejch
kvartýrů po Němčourech. Vo jedněch vím sám, a zrovna blízko.
Byl to řiditel továrny na klíh, kde jsem makal, než mě ten hajzl dal
k dispozici pracáku, všecko, co se mi pak stalo, zavinil von. Jdem!
– Co když tam eště budou? staral se Pepík.
– To by měli teda pech. Drželi si ve vysočanský fabrice kozu a já
jim jako druhej vrátnej každý poledne vozil domů mlíko. Dvakrát

– 312 –
jsem tam zblejsk cizího chlápka, myslím, že manželka svýmu říďovi
proto nakukala, aby si vozil to mlíko večer sám, takže mě pustil
k vodě. Tý kurvě bych dal rád pac a pusu.
Důvěrně známé slovo ho silně zaujalo. Nebyl proti.
Secesní ulice vzdálená od hlavních tříd se snažila tvářit, jako
by se jí celé povstání netýkalo. Na noční zvonek nikdo nereagoval.
Plešoun lítostivě sakroval.
– Co s takto započatým večerem? opakoval topič svůj zřejmě
jediný vtip.
On se nechtěl tak lehko vzdát.
– To se dá přece otevřít. Máme něco?
– Leda bych tam prdnul tu pancéřovku, zubil se kluk.
Ani se nezasmáli. Táhli s sebou celou zbrojnici a tady jim byla na
nic. Za léta v divadle se však naučil, že v nouzi lze místo čehokoli
použít cokoli. Teď si vzpomněl na svůj nůž. Když ho v celé délce
vytáhl z pochvy přivěšené na těle, Lojza uznale hvízdnul.
– Pěknej dranžírák. Nejseš ty náhodou řezník?
– Ne, řekl, – ale rád dranžíruju.
Západka cvakla na první pokus. Svítili si sirkami. Byt, ke kte-
rému je Lojza dovedl, zabíral celé druhé poschodí. Okénko pro
vizitku bylo prázdné, pochopitelně. Zazvonili. Nic. Zazvonili dlouze.
Zaslechli zvonek v hloubce bytu. Zase nic.
– Kudlu? zeptal se kluk nedočkavě.
Pak se ozvaly ženské kroky. Když otevřela na řetěz a on, jak byl
zvyklý, vsunul ihned nohu mezi dveře, pocítil stejné vzrušení jako
vždycky předtím. Narůstalo, když ji Lojza přemlouval, aby nehloup-
la a pustila je, poslali je k její ochraně a jeho přece zná, nosíval jí
přece z továrny…
– Ich hábe ínen zígnmilch hóln, gnédige frau.
Dál bylo všechno jinak, než byl zvyklý. Lojza a Ladislav si s ní
hodinku hráli jak kočka s myší, nechali ji převléknout z noční ko-
šile a županu do šatů, ve kterých půjde na shromaždiště Němců,

– 313 –
cennosti si ovšem může vzít s sebou. Předháněla se v úslužnosti,
i jemu se sběhly sliny, když lila do pánve půllitr rozkvedlaných vajec.
Pomalu dostávala barvu a opakovala do omrzení, jak je panu Aloisovi
vděčná, právě proto, že zná osobně ji i manžela, který se sem asi nemohl
z Vysočan dostat, ví nejlíp, jak slušně se oba dva chovali k Čechům.
I on se najedl dosytosti, ale jinak se držel stranou, v hovoru se
ženami nebyl doma, vedl vlastně v životě jediný, tehdy v tom vlaku,
a jak dopadl? Ale co ona? Nebyla snad taky žena? Jak je to, zaujalo
ho až dnes: jsou matky pro své syny ženy, nebo ne? Ona zřejmě byla,
a tak silná, že pro jinou nezbylo v jeho životě místo. Když jednou je-
dinkrát byl zvědav, co tím možná ztratil, sklidil výsměch, který hned
ztrestal, a od té doby ostatní ženy nenáviděl nebo prostě nebral
na vědomí. Teď byl prvně svědkem, jak muži se ženou nakládají
a co po ní mohou chtít. Musel se pekelně ovládat, aby na to necivěl
s otevřenou pusou jako ten kluk.
Nechali ji ještě umýt nádobí, aby si Češi, co sem přijdou bydlet,
vemlouval jí plešoun, nemysleli, že jsou Němci prasata, a pak ji šli
všichni doprovodit, aby pořádně zastlala postel. Stále kývala a po-
slouchala jako hodinky, dokud jí Lojza skoro dobrácky neporučil.
– Cí dich aus!
Znovu zpopelavěla a začala prosit. Velmi se podivil, že si jako
přímluvce vybrala z nich čtyř zrovna jeho. Než stačil reagovat,
umlčela ji Lojzova pádná facka.
– Vidíš ten polom? vycenil na ni své poloprázdné dásně, – to
má na kebuli tvůj svině‑muž, kterej mě poslal do rajchu. Za to nám
všem dáš a jsme si kvit. Souhlas?
Stála jak zkamenělá, nevydala ani zvuk. A pořád nespouštěla
vyděšené OČI Z NĚHO. Proč??
– My tě nebudem znásilňovat, pokračoval Lojza, – k tomu se jako
Češi nesnížíme, můžem ti taky dát, jak zasloužíš spíš, padesát na holou!
Nadzvedl svetr a odepnul silný pásek. Svištivě jím práskl o hranu
mosazné postele.

– 314 –
 – Akorát budeš spát nejmíň měsíc s rozšvihanou prdelí na břiše.
Není můj první návrh lepší? Při něm si navíc užiješ. Tak co?
Zvedl ruku znovu, ale dál nic předvést nemusel. Začala se svlékat
stejně překotně, jako předtím vařila a myla.
To už byl také rozčilen. Nikdy neviděl, jak se žena sama obnažuje,
a mezi čtyřmi ozbrojenými muži to působilo ještě silněji. Rušilo ho,
že se pořád dívá po něm a je NESPOUTANÁ.
– Roubík! navrhl.
– Proč? zažertoval Lojza, – aspoň nám poví, kdo jí to dělá nejlíp.
– Aby nekřičela…
Jako by zaslechla návod, vydala ze sebe jek, jenže od té rajdy
v Brně uteklo mnoho vody a přibylo stejně umu, než se ti tři nadáli,
vyrval svůj kapesník a nacpal jí ho do úst, přitom ji povalil na postel,
přiklekl jí nohy, jednou rukou železně svíral obě její ruce a druhou
si šátral pod bundou, až vytáhl své řemení. Už s pomocí ostatních
pak přivázal všechny čtyři končetiny k rohovým sloupkům postele.
Ležela napjatá jako na středověkém žebříku, nemohla se hnout ani
promluvit.
– Páni, žasl dodatečně Ladislav, – ty seš teda granát.
– Za to si ji načni! nabídl uznale Lojza.
Kluk jen valil oči a polykal vzrušením.
Jemu se po tváři rozlévala horkost, doufal, že to při malé noční
lampičce nikdo z nich nevidí. Získával čas. Dokázal se zasmát.
– Je to tvoje děvče!
– Neva! odtušil plešoun, – pro kámoše všecko.
Šílené! šlo mu hlavou, začíná to tak stejně.
MÁ DVĚ POSLÁNÍ SE SETKALA!
– Tak si posluž! řekl topič trochu netrpělivě.
To už se vzpamatoval a připravil.
– Je mi líto, ale s Němkou nikdy.
– Mně žádná kunda nesmrdí, zasmál se Lojza bezzubě, – nechceš,
nech bejt, tak začnu ze starý známosti já, gnédige frau.

– 315 –
 Nesundal si ani kalhoty, jen je rozepnul, uvolnil ztopořené při-
rození a položil se na Němku. Nějakou dobu se na ní pohyboval,
párkrát vyhekl a už spokojeně vstával, zapínaje si poklopec.
– Další pán na holení!
Ladislavovo číslo trvalo déle a pořádně se při něm zadýchal. Na
konci ze sebe vydal pár zvuků podobných bučení.
Dával pozor, aby nepostřehli, jak je sleduje. A toto je vše? žasl.
Kvůli tomu se lidé žení, rozvádějí, milují a nenávidí? Pak měla ona
stokrát pravdu, když ho před tím chránila. To že je, ty směšné cu­
kavé pohyby, čemu se říká vášeň?
TA MÁ JE SILNĚJŠÍ!
Na řadě byl kluk. Divně se na ležící vrtěl.
– Co je? zajímal se Ladislav.
– Nic necejtim…
Topič se k němu s odborným zájmem sehnul.
– Ukaž… dyť ti nestojí!
– Já se poseru! Co mám dělat?
– Slez z ní, chechtal se Ladislav, – seš impotent. Nebo buzerant.
– Co to je?
Bezzubý se nad ním kupodivu smiloval.
– Nech ho, Láďo. Hele, Pepo, nic si z toho nedělej, seš prostě
pořád kapku mladej. Tak páni, necháme si ji takle připravenou na
ráno a zchrupnem si jinde, je tu postelí habaděj. Než pudem, dáme
si ji eště k snídani.
Zakřenil se na kluka.
– Třebas ti pinďour přes noc vyroste, to jde ajn cvaj! A ty si třebas
taky dáš, Ludvo.
Pořád si na nové jméno nezvykl, natož na jeho lidový tvar. A ty
řeči už ho začínaly štvát. Proč všichni věří, že se pravé chlapství
projevuje právě jen v tomhle? I ten nedorost by asi dospěl hned,
kdyby zažil… Ale proč by vlastně i jeho, proč by je všechny nemohl
získat pro svou věc? Viděl snad svět VĚTŠÍ KURVY NEŽ NĚMKY?

– 316 –
 A proč se na něho tahle pořád tak dívá? Ano, ona v něm tuší
svého mistra!!!
– Až vás to přestane bavit, rozhodl se, – předvedu vám, co dělám
se skopčáckou kurvou já.

Rozmýšlel se, má‑li od Grete odejít, dokud spí, aby je oba ušetřil
loučení. Když si však dole v kuchyni uvařil čaj a máčel v něm su-
char, aby měl něco v žaludku, nebyl náhle schopen zmizet, aniž by
ji políbil pro štěstí.
Jak ji v noci, než sám usnul, držel ještě dlouho spící v loktech,
poprvé, co se spolu nemilovali, domyslel si, proč ho přitahuje víc
než kdy jeho žena. Zjištění se mu jevilo stejně nespravedlivé jako
pravdivé: že byl Hildin první, neměla pro něho nikdy tajemství, pro-
stě mu patřila. Grete se jevila tím záhadnější, čím víc se mu zdánlivě
přibližovala svou zpovědí. Hildin život zcela naplňoval on, v Gretině
se octl navíc a snad i nazbyt, přišel si občas naprosto zbytečný.
Mýlí se, řekla mu jednou dávno… dávno? znal ji právě sedmý
týden! třeskutě mýlí, spatřuje‑li ve svých předchůdcích soupeře,
člověk přece miluje jednou za život a to celý život, jen má ta láska
různá jména, ale poslední je pak součet i vrchol všech, a tím je, jak
sám dobře ví, on, tak proč se trápí?
Nemohl popřít, že opačně to funguje stejně. Jako by odjakživa
miloval jen ji.
Martinův konec však, tím si byl jist, musel přehlušit vše, co bylo
předtím i potom, ta smrt zčistajasna a beze stopy nutně odsunovala
každého dalšího do role náhradníka.
Ale zas: nebyl její čerstvý příklon od mocného obra k němu, ve
srovnání nevýznamnému člověku, důkazem, že měla vlastní stupni-
ci hodnot a v té že byl oceněn? Dokonce tak, že zůstala s ním v téhle
pasti a teď je za to většinu času sama?
A proč si tím lámat hlavu? On miloval ji a jeho láska nebyla zá-
vislá na její. Teď šlo jen o to, aby oba přežili.

– 317 –
 V ponožkách se vrátil nahoru a chvíli ji ještě zkoušel vzbudit
upřeným pohledem. Spala zas tak usilovně, že si k ní nakonec od-
hodlal přikleknout.
– Lásko… šeptal jí do ucha, – lásko, slyšíš mě?
Vyplula k povrchu vědomí překvapivě rychle.
– Proč mě budíš, Bubacku? Nikdys mě nebudil! Nechceš mi přece
říct, že tu zůstaneš?
– Ne…
– Ani že mě vezmeš s sebou?
– Víš dobře, že nemohu!
– Tak proč? Mohla jsem třeba ještě hodiny nevědět, že jsi ode-
šel. Nevědět, že ses na mě úplně vykašlal a nechal mě tu napospas
prvnímu, kdo přijde. Třeba to bude zrovna váš vrah. Vrazi se rádi
vracejí, že?
Byl vyděšen.
– Proboha, Grete… pokusil jsem se ti vysvětlit…
V ospalých očích ironický svit.
– Tys mi teď uvěřil, viď, lásko. Ovšem, žes mi vysvětlil. A ovšem,
že tě radši vidím, než abych se tu probudila do samoty. Chceš mě?
Ale pak, když ji měl a ona jeho jako v těch prvních šampaňských
nocích, než i je dva strhla ztracená válka do svého víru, zamkla oči
a opakovala paličatě.
– A teď si teda jdi doopravdy a nech mě tu samotnou! Nechci tě
už vidět!
– Grete…
– Nechci tě vidět, dokud tě neuvidím!
Sbíral síly k odchodu.
– Musíš za mnou zamknout…
– Teď ne. Teď tě mám v sobě a necítím se tak opuštěná, zkusím
ještě spát. Zamkni mě a nech si klíč, jiné už dneska nepřijímám. Na
shledanou, lásko.

– 318 –
 Zavlání přikrývky. Poslední, co mu utkvělo na sítnici, bylo to
malé znamení ohně.
Gretina tvář, o kterou, teď už věděl, neustále bojovalo zoufalství
s vášní, ho provázela celou cestu na gestapo. Nikdo si ho nevšiml,
střelba se neozývala, barikády se staly společenskými středisky,
kde se při čekání na Američany přetřásaly možnosti příštího vývoje,
všude, jak pochytil z útržků, převládalo přesvědčení, že válka pro
Prahu skončila.
Na vlastní narazil až u Bredovské, ale i tady procházeli teď volně
Češi bydlící na německém území. V budově zjistil, že pálení spisů
skončilo a začalo se chlastat. Rozpad hodnot i osobností, které samy
sebe povýšily na tisícileté, proměňoval národní tragédii v krvavou
grotesku. V jeho předchozích působištích se elita moci poháněná
perem z Berlína dokázala proměnit v mozek schopný zajistit spo-
řádaný ústup. Teď pero prasklo a gestapo se změnilo v ustrašený
spolek, hádající se, komu a jak se vzdát. K Bubackovu zděšení byli
svorni v jednom: že by měli být předtím zlikvidováni všichni vězni
v podzemních bunkrech, aby nemohli udat své vyšetřovatele.
Bez ohledu na stav jejich vztahu chtěl okamžitě mluvit s Meckerlem
a řízením osudu mu vběhl do cesty. Novopečený gruppenführer
právě vycházel ze svého předpokoje; když ho spatřil, kývl na něho
prstem a odkráčel před ním zpět do pracovny. Tam nejdřív nalil pří-
mo z chodu dva velké koňaky, vypil svůj naráz a promluvil ve stoje.
– Měl jste pravdu, ten esesácký trotl plácl nejdřív se svou razií do
vody a pak u rozhlasu totálně zaspal. Praha je ztracená a naší nadějí
už není ani Schörner. Máme pořád přímý drát na pražskou policii?
Je to léčka? uvažoval spěšně, rád by se pomstil a chce mé přizná-
ní, aby mu stačil polní soud a poprava připomínající spíš utracení
psa? Ale mohl být sledován už včera a jeho ne by jen potvrdilo vinu!
Tak se aspoň pojistil.
– Ano. Váš ani Schörnerův rozkaz o mé spolupráci s ní nebyl
dosud odvolán.

– 319 –
 – Já ho taky neodvolám, člověče. Jestli to vás i je baví, hledejte
s nima v tomhle maglajzu toho úchyláka dál, ale pomozte přitom
svým rodákům!
Poprvé dal tomu slovu přednost před soukmenovci.
– Rád, budu‑li vědět jak a bude‑li to v mých silách.
– Potřebujem se dostat z téhle pasti, nic víc a nic míň, jinak nás
tu brzo vyberou Rusové a postaví ke zdi. Ano, západní fronta se
zastavila. Ať nám dovolí odtáhnout k ní, samozřejmě se zbraněmi,
jinak to do nás začne prát kdejaký výrostek, ale ty jim rádi věnujem,
jakmile zahlídnem prvního Amíka.
Ach ne! Že by to byla jeho šance?
– A co nabízíme my? zeptal se napjatě.
– Že jim z toho jejich baroka nenaděláme hromadu kamení, co
můžou chtít víc?
– Nemyslím, že by jim to stačilo. Mají lepší karty.
– Asi ano. A co byste přidal vy?
– Jejich lidi vězněné tady i na Pankráci. Slyšel jsem tu volání, aby
byli postříleni.
– Panuje obava, že by se mohli hned mstít.
Vymyslel si to předem.
– Předejte je s klíčem od budovy, až odtud budeme smět vyrazit.
– Souhlasím, řekl obr bez váhání, – tak leťte, člověče, a zařiďte to!
Nemohl riskovat, že si to bývalý bankovní prokurista rozmyslí
a potopí ho.
– Prosím si písemný rozkaz.
– Dejte si ho vystavit vedle a nezdržujte!
Buback se nepohnul.
– Mám ještě jedno přání, pane Meckerle.
Schválně neprosil a neoslovil ho už hodností. Riskoval, aby po-
znal, kam až s ním opravdu může jít.
– Mluvte!
Nic víc. Takže uzrál.

– 320 –
 – Už jste taky poslal svou paní domů?
Otázka trefila. Odpověď zněla dost nejistě.
– Víte dobře, že žádné ‚doma‘ nemám. Z mé vily to kamení na-
dělali!
– Ale v Praze už asi není.
Meckerle začínal postaru vařit.
– Ne. Je u sestry v Bavorsku. Co mě vyslýcháte, Bubacku?
– Chápu jako přední povinnost muže postarat se o své nejbližší.
Pro vás ve vaší funkci by mezi ně měli patřit všichni němečtí civi-
listé v Praze.
Ani teď novopečený gruppenführer nevyletěl. Místo toho jim
dokonce oběma znovu nalil. Ale nenapil se, zaměstnán myšlenkou,
kterou nakonec vyslovil.
– Ona je pořád tady…?
– Ano.
– Kde?
– Minule jste se to dozvěděl a dal ji pak něco jako unést.
Ještě jednou měl vidět, jak mohutný muž tone skoro v dětských
rozpacích.
– No jo, no! Už se stalo. Každý někdy zblbne, vy ne? Ostatně si
to se mnou hned vyřídila. Dalo by se to právě přes vás žalovat jako
nepřiměřená obrana… Nechte si pro sebe, kde ji schováváte, ale
dávejte na ni pozor, bylo by jí přece jen škoda!
– To mohu, dokud Češi nebudou úplně kontrolovat město. Pak
tady i ona zůstane se všemi zbylými Němci na milost a nemilost.
Pro vojáky platí uznávané zásady, ty musí víceméně dodržovat i po-
vstalci. Ale pro ostatní jen obecné deklarace, které zatím vždycky
a všude smetla nenávist. Včera jsem při poradě na Pankráci navrho-
val soustředit všechny civilní osoby pod naši ochranu, budou jistě
radši dřepět v kasárnách na tvrdé podlaze než čekat v útulných
bytech, až je někdo otevře sekyrou. Kroloff přesvědčil přítomné, že
se má každý německý příbytek v Praze stát pevností.

– 321 –
 – Kroloff je fanatický blb!
– Kroloff prý citoval vás.
– Člověče…! Meckerle se zřejmě hodlal rozeřvat, ale ihned se
opanoval, – až do včerejška jsem plnil rozkaz nejvyšších říšských
míst, udržet morálku vojsk i aparátu za každou cenu. Spoléhal jsem
přitom, že jeden každý z vás vlastní mozek!
To se snad dá jedině přejít mlčením, pomyslel si Buback. Autor
výroku pochopil jeho absurdnost sám.
– No jo, no… vzdychl znovu, – pobízeli jsme koně, na kterého
jsme vsadili, dokud nás neshodil. Svůj nápad s vězni tlumočte
Čechům jako mou nabídku. Naše civilisty dám hledat, ale moc si
neslibuju, větší část města už není v naší moci a já upřímně řečeno
doufám, že se žádný náš chytrák nepokusí dobýt ji zpátky, to by nám
teď prospělo nejmíň. Ostatně Češi mají od noci nového spojence.
Vlasovova ruská divize se přisunula k Praze v naivní víře, že dostane
od Stalina pardon, když přijde s křížkem po funuse bránit Slovany
před Germány. Ale to Čechům neříkejte, narostl by jim hřebínek.
Povím to jasně: s Říší je konec a Protektorát už neexistuje. Nemám
zdání, co ještě hodlá Schörner, a netuším, co kuje Frank, ale vím,
co chci já. Mám tu ve středu města pořád ještě pěkných pár tisíc
po zuby ozbrojených mužů, které by Češi jistě rádi dostali pryč,
protože, kdo ví! Nabízím takovou malou, pro obě strany únosnou
a příjemnou kapitulaci výměnou za odchod, při kterém se svezeme
i my a další Němci. Zařiďte u svých policajtů, ať nám dají zelenou,
a zachraňte ji i sebe, člověče!
Rázně postavil číši, odkráčel k psacímu stolu a začal se přehra-
bovat v zásuvkách. Buback měl za to, že audience skončila, a chtěl
neformálně odejít.
– Počkejte! zarazil ho Meckerle, – má ona vůbec čím se bránit,
když u ní nejste?
– Jak to myslíte…!
– Jak! Opatřil jste jí aspoň zbraň?

– 322 –
 – Ne… myslím, že by s ní ani neuměla…
– Co? Vy nevíte, že je do zbraní blázen? Někdo z jejích milenců
v ní musel vzbudit přímo vášnivý zájem o pistole. Mou uměla i ro-
zebrat, pro jistotu jsem ji vždycky vybíjel. Počkejte…!
Hledal dál a našel. Co mu podával, byl malý dámský revolver
s pažbou vykládanou perletí.
– Tenhle šperčík, který jinak dělá docela normální díry, jsem jí už
nestihl věnovat. Jestli vám nevadí, dejte jí ho s mou omluvou. Může
mě dodatečně zastřelit. To je všecko.
Buback nepřišel na nic lepšího než zastrčit tu věc do kapsy. Už
do zad mu řekl Meckerle nostalgicky.
– Pozdravujte ji… tu malou krásnou mrchu…
Ucítil další z bodnutí, kterými v něm láska plašila válku.

Zatímco fotograf zvětšoval a zvětšoval, psal si zas Morava do notýs-

ku, co teď a co potom. Spokojil se prozatím s pěti sty obtisky a nesl
je k Literovu autu lámaje si hlavu, jak to ježdění rozlomeným měs-
tem pořídí bez Bubackovy pomoci, když ho spatřil. Oberkriminalrat
přicházel od kontrolní uzávěry a mával na něho, jako by tu měli
dávno smluvenou přátelskou schůzku. Zblízka tak uvolněně nepů-
sobil, naléhavě žádal o rozhovor s Beranem.
Ten, sídlící zase v Rajnerově pracovně, si na něho udělal čas oka-
mžitě a sehnal i Brunáta. Jeho turban ztratil přes noc sněhobílou
barvu. Vypadá, jako by chodil kanály, zažertoval vrchní komisař, teď
spolu s ním napůl policejní president, a jeho starý druh to překva-
pivě potvrdil, ano, opravdu řídil práce na zátarasech ústřední stoky
vedoucí právě pod nimi, aby se nedočkali, jak to nazval, návštěvy
z prdele.
Buback je zpravil o  náladách na gestapu a  pak podrobně
o Meckerleho návrzích; nato ho poslali do předpokoje. Pod čerst­
vým dojmem Beranovy noční informace by byl Morava očekával, že
ho zpráva o rozpadu jednotného velení Němců potěší, ale z vážných

– 323 –
tváří obou představených pochopil sám: konec války se v Praze
a celých Čechách začínal vymykat kontrole všech.
Navíc ho zarazilo, jaký politický problém představuje očekávané
vystoupení jednotek ruského generála Vlasova proti dosavadním
německým spojencům, které by povstalcům tolik pomohlo. Jakákoli
součinnost s nimi, mínila podle Berana stále sílící část Rady, by
se rovnala uznání postojů, které je původně přivedly k boji proti
vlastní zemi.
Velitelé z jihovýchodního okraje města žádali naléhavě vysvět-
lení, proč nemohou vlasovce přijímat jako zachránce v nouzi. Ve
svém rozhořčení neskrývali, že je v smrtelném sevření srdečně
málo zajímají politické třenice.
Zato navrhovaný odchod Němců třeba i se zbraněmi z oblasti
kolem Hlavního nádraží, odkud by mohl být nebezpečně podpořen
případný Schörnerův útok na Prahu, by šlo podle obou šéfů při tro-
še dobré vůle považovat za místní řešení, nepodléhající spojenecké
zásadě celkové a bezpodmínečné kapitulace.
V tom směru, usnesli se Beran s Brunátem, dají doporučení
k politickému rozhodnutí České národní radě.
A  co se týče Vlasova? On, Beran, prohlásil vrchní komisař
a Brunát mu přisvědčil, nenechá zbytečně krvácet jediného člověka.
Pak sáhl po telefonu.
– Pokud na vás Němci zaútočí, přikázal komusi, – mohou proti
nim Vlasovovi lidé operovat spolu s vámi, beru to na sebe!
Buback zatím počká tady, dohodli šéfové na závěr, bezpečně
chráněn před množícími se patrioty, kteří se pokoušeli udávat ostrý
tón už i v Bartolomějské. Několik kolegů údajně vedených garážmi-
strem se ozdobilo páskami s písmeny RG, říkají si Revoluční gardy.
Zvláštní, napadlo Moravu, Terera, zvaný Krasavec, proslulý suk-
ničkář, zrovna jeden z těch, před nimiž si tu léta dávali víceméně
pozor na ústa, protože z nich nikdy nevypadl ani náznak nesouhlasu
s okupací. Ale všiml si už včera v rozhlase, jak rychle se z ustrašenců

– 324 –
vylíhli hrdinové. Sám stačil zažít, jak žena zvaná kolegy Andula, kte-
rá v kritické chvíli prosila, aby se na žádost Němců přestaly vysílat
výzvy k odporu, založila jako první seznam bojovníků o rozhlas.
Pak už neměl stání. Při odchodu dohodl s Bubackem pro jistotu
natřikrát, kde a kdy se potkat, a vyzvedl na dvoře Literu s vozem. Po
ujištění operačního důstojníka, že v českých rukou jsou nadále sou-
vislá pásma města s výjimkou středu, Bubenče a Pankráce, se znovu
rozhodli pro uniformu, aby se nemuseli zdržovat legitimováním.
Němcům se chtěli vyhnout, ale Morava teď věřil, že i s mnohými
z nich by byla možná řeč. Vždycky zbývala žádost, aby je dopravili
na gestapo, kuriózně se jim tam zdálo kynout dík Bubackovi nej-
větší bezpečí.
Nejdřív navštívili domovníka. Dům na nábřeží byl zamčený a už
chtěli vzdát zvonění, když se nad nimi nečekaně pohnulo okno zvý-
šeného přízemí. Do pátku tu hlídali Němci, vysvětlil, když jim ote-
vřel, včera všichni zmizeli s náklaďákem plným spisů, tak na sebe
dává pozor sám. Pořád ještě vraha nechytli? Ne, přiznal Morava,
a ani jemu teď nemohou pomoct, ví, co se děje, takže dál: zamykat
a neotvírat! Rádi by teď však ještě jednou vyzkoušeli jeho paměť.
Když kladl na stůl spolu s Ryplovou tváří devět jiných fotografií
vybraných namátkou z archivu, sloužil spíš svědomí, které v něm
vycepovala Beranova výchova, než rozumu; ten domovníka jako
věrohodného svědka dávno vyřadil. Hned byl usvědčen z nového
omylu.
Jako by to byl tehdy jen šok z vraždy i bombardování a následná
ostudná vzpoura střev, co způsobilo dočasné zatmění mužovy pa-
měti. Časový odstup ji neuvěřitelně osvěžil, domovník bez váhání
ukázal na Rypla.
Měli korunního svědka!
Může se někam dočasně přestěhovat? tázal se Morava. Ne, teď
už sotva, cestu k přízni ve východních Čechách hrozí přece denně
odříznout fronta, a jak by se vůbec dostal z Prahy? Moravu napadlo,

– 325 –
že nejspíš dosáhne jeho ochrany pod rouškou zajištění tajných ně-
meckých úřadoven, šéf měl zas jednou pravdu!
Cestou přišlo Moravovi podivné, že se bojí o jednoho svědka,
když Rypl mezitím vraždí veřejně. Nebo snad přestává být vražda
právě vraždou, když je obětí příslušník národa, který násilím vnutil
jiným své právo silnějšího? A co znamená, když se uvnitř policie
začne tvořit nová? Troufá si garážmistr Tetera sloužit zákonu líp
než Beran? V pochmurných úvahách setrval, než se protáhli tuctem
barikád k domu, kde už jednou marně hledal zaměstnance beroun-
ského depa Karla Malinu. Požádal Literu.
– Vemte s sebou něco, čím se dá páčit.
Zazvonil rovnou u sousedky. Otevřel jim kostnatý muž a předešel
jeho otázku.
– Pojďte dál. Eliška vás vlastně čeká.
Vítala policisty s hořícím obličejem, ve kterém stálo přiznání.
– Proč jste nám neřekla pravdu? zeptal se Morava hněvivě; zlobil
se především na sebe.
– Neměli jste uniformy…
– Prokázal jsem se!
– Ale byl s váma Němec…
– Také od kriminálky. Pomáhá nám.
– A jak jsem to měla poznat?
– Řekl jsem vám jasně, že hledáme vraha!
Její muž dosud zkoumal Moravu. Teď se rozhodl.
– Pověz jim to. Na provokatéry nevypadají. A stejně to už ruplo!
No! Co když se Malinovi fakt něco stalo?
– Karel… polkla a opravila se, – pan Malina mi v úterý ráno přišel
svěřit, že doma skovává parašutistu…
Ne! zoufal si Morava, on tu byl! Asi je od sebe dělily jen dveře!
– … že mu jde hledat spojení a možná se při tom zdrží. Vzal si mý
klíče, musela jsem přísahat, že to nepovím ani manželovi.
– A pověděla! vyčetl oběma.

– 326 –
 – Až včera. Přišlo mi to dlouho a teď už taky divný…
– Slyšela jste za tu dobu něco odvedle?
– Vůbec nic. Ale policajti se můžou mrknout, ne?
– Pro nás i dnes platí, říkal a cítil zas tu bezmoc starých hod-
not, – že k násilnému vstupu do cizího bytu musíme mít zmocnění.
Nevím ale, kde bych za téhle situace někoho sehnal, tak to podniknu
na vlastní zodpovědnost. Jen vás oba dva potřebuji jako svědky při
otevření, prohlídce a zajištění bytu.
Strojvůdce souhlasil i za manželku. Když chtěl Litera páčit dveře
montážním autoklíčem, přinesl z bytu celou bedničku s nářadím
a nasadil sám masivní dláto. Na druhou ránu kladivem zámek po-
volil. Ucítili puch, jako by se otevřel kanál.
To nemá konce! poklesl Morava na duchu. Němě se dorozuměl
s Literou, který už neskrýval ruku s pistolí, a navrhl ženě.
– Zůstaňte raději zde, paní, stačí nám váš manžel. Bojím se, že
nás nečeká příjemný pohled.
– Běž domů, Eliško! přikázal jí muž.
Teprv pak porozuměla, ale neposlechla ho. Opřela se o zeď scho-
diště a sevřela si rukou hrdlo.
V kuchyni se válelo pár odpadků, v pokoji je uvítala rozházená
postel a otevřený šatník. Morava zmáčkl rukou obalenou ze zvyku
kapesníkem poslední kliku.
Ve vaně ležel na jakési výkaly potřísněné sypkovině malý muž,
který nemohl být mrtev ani dvacet čtyři hodiny.
Jan Morava si okamžitě připomněl jiné tělo ležící právě tak dlou-
ho pod příkrovem hlíny a opět se ho dotklo čiré zoufalství.

Probudil se první, když se ozval jeho močový měchýř, ale skutečně

vzhůru byl až v okamžiku, kdy si pořádně narazil čelo o zeď, která
tam neměla co dělat. Vmžiku věděl, že není u sebe v Plzni, ale ostat-
ní se mu zjevovalo postupně jako fotografie ve vývojce.

– 327 –
 Němku nechali přes noc odpočívat v pokoji, jak to žertovně
nazval bezzubý plešoun Lojza, protože v rozlehlém bytě, určitě
po Židech, jejichž nosaté portréty tu dosud visely, bylo dost jiných
postelí pro hosty. Jemu ostražitost nedala: vybral si kamrlík pro
služku, kde přespal sám a mohl se zamknout; teď za něj zaplatil
boulí na čele.
Pršelo. Ne silně, ale vytrvale, ubohé stromy na dvoře budily
v kalném ránu nevlídnou náladu zastydlého předjaří. Sem tam se
ozvalo lupnutí, jako by někdo v sousedství splácnul nafouknutý pyt-
lík z papíru, vůbec to nepřipomínalo vzdálené výstřely. Bylo jich tak
málo, že ho přepadla starost, není‑li po všem. TO BY BYLA ŠKODA!
Včerejší den, byl si jist, znamenal stejný milník v jeho životě jako
onen, kdy ztrestal tu brněnskou rajdu. S tím rozdílem, že tehdy
vinou svého neumětelství bídně ztroskotal a na léta se stáhl do
ulity, ze které se horko těžko soukal od letošního února až do toho
smolného posledního apríla, kdy ho téměř doběhli. Zato v povstání
se mu od včerejšího počátku dařilo, nač pomyslel, a i teď oplýval
sebedůvěrou stejně jako kdysi ten nenadále úspěšný bažant z br-
něnské střelnice.
Měl především NEBETYČNĚ LEPŠÍ POCIT. Dokud plnil výhradně
její příkaz, přepadaly ho přece zákeřné záchvaty malátnosti, jejichž
původ se náhle domníval znát: pokrytecká morálka společnosti ho
nutila skrývat se, protože nazývala spravedlivou očistu zločinem
a dala ho štvát jak zvíře, aby na něm vykonala odpornou hrdelní
odplatu. K lovu na okupanty zatroubila teď však táž společnost
sama, takže se stal naopak její vlastní trestající rukou.
JÁ JSEM NÁROD!
Ale jak své krajany znal a včera i zažil, potrvá rozhořčení větši-
ny z nich jen, dokud budou Němci bojovat. Jakmile zvednou ruce
vzhůru, vzbudí u spousty měkkotů soucit. Proto je dobré vše, co
boj prodlouží. A proto je pro jejich čtveřici příkaz chvíle vydat se
co nejdřív tam, kde se vede, aby přiložili pod kotlem.

– 328 –
 Cestou do koupelny vzbudil ostatní tak vojensky, že je opravdu
našel, než se osprchoval, mžourat v kuchyni. Až pravá káva, kterou
tu ovšem našli, je vzkřísila natolik, že se Lojza rozpomněl na Němku
v ložnici.
– Dáte si někdo repete? zeptal se.
Kluk zčervenal, když vrtěl hlavou, jasně se bál dalšího debaklu
a výsměchu.
– Mě to takhle moc neba, přiznal topič, – já musím ženskou cejtit
všude kolem sebe.
– No tak já si na ní kapku poskočím a jdem, řekl plešatý, – fakt
si nedáš, Ludvo?
Tentokrát byl připraven a nad věcí.
– Dám, řekl, – ale až skončíš, a po svém. Dej mi vědět.
Když se Lojza za chviličku vrátil, že si užil a těší se na jeho číslo,
neskrývali ani druzí dva zvědavost. Noc Němce nepomohla, urči-
tě nespala a nepohodlná poloha ji možná vyčerpala víc než chtíč
mužů. Když k ní znovu vešli všichni, ani neotevřela oči.
– Já už vím, hádal Ladislav, – ty jí to uděláš oblečenej, aby ses
nepošpinil.
Útrpně se na topiče ušklíbl. Vytáhl zase svůj nůž a přiklekl k le-
žící.
– Podívej se na mě! poručil jí německy jako té baronce v únoru
a všem těm po ní česky.
Také ona poslechla a on opět uviděl v jejích očích, nač byl zvyklý,
zlom zvířecího strachu v pokorné odevzdání, jako by jen v něm byla
ještě naděje.
Najednou dostal chuť předvést jim to celé. Ačkoli v divadle, kde
pracoval, nikdy nechápal, jak může dospělého člověka uspokojit, že
se ukazuje jiným, teď přesně po tomtéž zatoužil. Ovšemže ho zají-
mal hlavně ten kluk; byl‑li skutečně schopen udeřit vlastní matku,
mohl se stát jeho prvním učedníkem.
ALE POZOR!

– 329 –
 Jako by mu v mozku zasvítila červená. Pominulo už opravdu veš-
keré nebezpečí, že ho někdo pozná a bude se snažit udělat z něho
sprostého vraha? Ještě se nezbavil jediného svědka, který mu nejde
z hlavy, a chce si pověsit na krk tři další včetně puberťáka?
NEJSEM BLBEC!
Vždyť se jim může představit i jinak, podobně, a přece ne tak či-
telně. Zneškodní jen tu proradnou holubici, v níž se snaží zachránit
zkažená duše!
Přezkoušel, zda má dosud dobře zacpaná ústa, a nasadil hrot
nože pod prsní bradavku.
– Já to dělám takhle, řekl.
Začal tlačit, jemně, ale trvale. Ostrá čepel pronikla kůží tak, že
zanechala jen rudou rysku. Tělo se vzepjalo, jak dovolila pouta,
zvuk, který pronikl zpod roubíku, připomínal nejspíš dlouhý tón
žestě s dusítkem.
Ano, teď, teď byl skutečně vzrušen, správně vzrušen jako muž
rozhodující o životě a smrti, ale ruka zůstávala pevná, když stejno-
měrně tlačila rukojeť, přestože se žena zmítala stále zuřivěji. Její
oči se zdály přetékat, ale stejně tak, všiml si s uspokojením, i oči
jeho druhů. Nikdo ani nemukl, nehybně sledovali pomalé hroužení
oceli do prsu.
Pak se konečně, jak už mu uměl říct hmat, dotkl špičkou nože
srdce. Normálně tu zastavoval, aby se k dokončení vrátil až po všem
ostatním. Ustal i teď, ale jen, aby na okamžik rozevřel pěst a ukázal
jim čepel pevně trčící v prsu. Němka mezitím zavřela oči, snad se
pokoušela uniknout duchem.
Ti tři byli bledí. Nechtěl riskovat, že jejich úžas bezděky přeroste
v odpor. Opět střenku objal prsty a zavedl nůž tak hluboko, jak to
dovolila. Tělo se ihned zklidnilo. Vytrhl nůž a byl sám překvapen:
na ostří ani krůpěj krve.
– Páni… zašeptal Lojza.
To bylo vše, co kdo řekl.

– 330 –
 Když začal odvazovat řemeny, aby si je omotal kolem pasu, po-
máhali mu úslužně všichni, každý u jiného rohu postele. Pak to byl
on, kdo použil topičova žertu.
– Co s takto započatým ránem?
Aby přišli k sobě, nechal je spočítat, kolik mají dohromady pe-
něz. Než včera vyrazil od toho prcka k rozhlasu, úplně zapomněl, že
je na mizině. Také ostatní tři překvapily události, oba starší u sebe
měli pár korun, kluk ani vindru. Prohledali tedy byt, ale zjistili, že
ti chytráci už zřejmě své marky i šperky uklidili na jistější místo
v Říši. V dámské kabelce našli hrst zmuchlaných protektorátních
korun, pro nejbližší dobu jim musely stačit.
– A co? uklidnil je, – žně teprv začínají, sklidíme jinde.
Když na sebe v předsíni věšeli zbraně, ozval se zvonek. Hrklo
i v něm, ale hned si uvědomil, že výhoda je na jejich straně. Pokynul
Ladislavovi s Lojzou, aby jako on pozvedli hlavně proti dveřím bytu,
a mladšímu, aby je šel otevřít. Kluk prokázal mazanost, když hned
nato bleskurychle přičapl k zemi a nechal ostatním volný výstřel.
Dva muži proti nim, jeden v policejní uniformě, druhý v civilu
doplněném přilbou a bajonetem, byli jaksepatří vyděšeni.
Reakcí druhů na scénu v ložnici se cítil potvrzen jako jejich ve-
litel.
– Co chcete? zeptal se ostře.
Civil se nepřestával klepat, zato muž v uniformě nebyl nejmladší
a rychle našel řeč.
– My zajišťujeme německé byty. A co tu hledáte vy?
– Nic. Naopak. Kamarád tu měl něco vracet, otočil se k Lojzovi.
Ten vycenil proděravělý chrup.
– Jste snad vejbor na ochranu Němčourů? vypěnil.
To na sobě policista v žádném případě nechtěl nechat.
– Nechcem je chránit, bránil se, – máme zajistit majetek a je
dopravit s nejnutnějšími věcmi do vyšší dívčí, kde budou zatím
soustředěni.

– 331 –
 – Tahle už může bejt soustředěná nejvejš v masngrábu! zasmál
se Lojza.
Ten člověk nepřestal být komisní.
– Jsem povinen držet se směrnice, že německé civilisty v Praze
převezme Červený kříž, jak to odpovídá mezinárodním…
– Kde byl ten váš kříž, dyž mi ty svině vykopávaly zuby? rozčilil
se zas Lojza.
– Znovuobrozená Československá republika chce být právní stát,
kde nemůže platit soukromá odveta! trval na svém policajt.
On věděl, že jeho tři čekají, co řekne či udělá, a všechno se v něm
vařilo, když znova slyšel ty žvásty.
– Tahle uznala svou vinu sama. Spáchala sebevraždu.
– Jak? nedával si pokoj ten šťoura.
MÁM TO PŘEDVÉST NA NICH?
Hned pokušení zaplašil. Mohlo jich tu šátrat víc a on by se rázem
zbavil posvěcení, které mu s jeho lidmi propůjčoval jen a jen boj
proti skopčákům.
To už se ozval kluk.
– Naběhla mi na kudlu, prohlásil, – chtěla mě kurva zasraná svíst,
já jí s nim takle ukazoval, ať se kouká voblíknout, a vtom se vrhla
jak šílenka proti mně. Hnedka bylo po ní.
– Kde je ten nůž?
– Já ho v tom leknutí hodil z vokna. Najdete ho někde na záho-
nech.
– Děláš si ze mě legraci?
– Ne! zaskočil teď za kluka už zase on, – a v pádu potřeby přijdou
tady s mladým hned tři svědci.
Uniformovanému už bylo jasné, že v každém případě ostrouhá,
ale chtěl si aspoň zachovat tvář. Vyzval tedy kluka.
– Tvůj doklad.
– Leží doma, řekl jejich Pepa, – já neměl páru, že po mně bude
chtít českej polda eště dneska posraný německý papíry.

– 332 –
 – Jestli vám bude stačit můj, nabídl z okamžitého rozmaru, – tady.
Za údivu ostatních se dost dobře bavil, jak si ten blbeček opisuje
adresu Ludvíka Roubínka. Když však chtěl policista i další jména,
učinil tomu tyátru rázně přítrž.
– Jeden svědek na jednu hitlerovskou děvku je až dost, stejně po
ní neštěkne pes. Klidně si tu hrajte na samaritány a detektivy dál,
my jdem bojovat.
Příhoda měla nečekaně příjemnou dohru. Před domem stál velký
mercedes, nesl berlínskou značku, ale okna zdobily československé
praporky. Za volantem se zřetelně nudil kníratý frajírek v čepici
Afrikakorpsu s našpendlenou trikolorou.
NÁŠ BOJ VYŽADUJE POHYB!
Ani se nemusel s ostatními domluvit.
– Čekáte na kolegy?
– Jo… ožil řidič.
– Máte nás tam hodit napřed.
– Kam…? zapochyboval.
– No přece do vyšší dívčí. Ale cestou se ještě stavíme pro jednoho
práskače.
Zaujalo ho, že se už nikdo z jeho lidí na nic neptá. Tušil proč:
předtím k němu chovali respekt; po té Němce jako by i je nakazil
její strach. Byl s takovým vývojem spokojen.
Šofér pokrčil rameny a nastartoval.
– Jak je libo. Kam to bude?
– Dá se projet k Vltavě?
– Zatím jo.
Praha se od včerejšího večera příliš nezměnila. Válka se připomí-
nala jen občas jako vzdálený bubínek a mravenci pořád pilně vlekli
dlažební kostky, aby zvýšili barikády. Přibylo zbraní a neoholených
mužů, snažících se o bojovnické vzezření.
I jemu rašilo strniště, mrzelo ho, že se holil i u toho skrčka, mohl
mít k novému jménu už i jinou tvář. Tak tedy vbrzku! Z předního

– 333 –
sedadla udělil rozkazy. Jedou za jedním domovníkem, co vyzradil
gestapu parašutistu z Londýna a pak i jeho radistu. Hodlá z něho
dostat víc, ale proto nesmí být předčasně poznán. Vyzvednou ho oni
tři a dobře mu zavážou oči. Pak ho všichni společně zavezou dolů
na náplavku a on si ho trošku podá. Přizná‑li se, dodají ho do vyšší
dívčí k ostatním Němcům, mezi které patří.
– A když ne? zajímalo plešatého.
I tomu vrátil jeho včerejší šplecht.
– To by měl pech.
Hledaný hrál pár minut mrtvého brouka, už se zdálo, že další
zvonění nemá smysl, když se chtěl nenápadně podívat, kdo se
k němu dobývá. Zavlání špinavé záclony způsobilo, že kluk vylezl na
topičova záda a tloukl pěstí na okno zvýšeného přízemí. Domovník
nevydržel s nervy a šel je vpustit do domu.
Zakrátko ho vyvedli se zavázanýma očima, kolemjdoucí žena to
pochopila, jak měla, a štítivě si odplivla. Když se s ním vecpali na
zadní sedadlo, začpěl v autě odporný puch. Rozpačitý řidič přejel
na povel křižovatku a zabočil na klesající rampu navigace.
– Kam mě to, pánové, vezete? zeptal se domovník úzkostně.
– Jen tady kousek, ujistil ho topič.
On pozoroval, jak tomu člověku zpod kuchyňské utěrky zakrýva-
jící oči tečou dvě stružky, a zapochyboval: je opravdu nebezpečný?
Zahlédl ho přece na pár vteřin před čtvrt rokem. Je muž a je Čech.
Dá mu tedy šanci!
Ukázal řidiči, aby zastavil těsně před mostním obloukem, a těm
třem vzadu, aby domovníka vyvedli. Dunivá ozvěna jejich kroků
muže ještě víc vyděsila.
– Co mi chcete?
– Jenom se na něco optat, odpověděl Lojza.
On přemýšlel, jak zařídit, aby zůstal s domovníkem chvilku sám,
když mu pomohl nečekaný zvuk a pohyb. Ozval se startér a merce-
des začal couvat vzhůru k nábřeží. Plešoun pochopil první.

– 334 –
 – Bere roha!
Nečekal a vyklusal, topič a kluk za ním. Teď tedy dostal domov-
ník svou příležitost.
– Sundej si to…
Lapený pookřál, když chvějícími se prsty stahoval hadr. Oči mr-
kaly, jak si znovu zvykaly na světlo. Kus odtud zhasl motor a jeho
lidé se hádali s řidičem. On se zeptal domovníka.
– Znáte mě?
Co spatřil, stačilo. Muž před ním už už začal vrtět hlavou, když
mu tváří proběhl škub. Nebyl tak bystrý, aby to uměl zamaskovat,
naopak, v tom poznání ztuhl.
Nedá se nic dělat, než…
– Pepo! křikl k autu.
Kluk sem spěchal.
– Na! podával mu svůj odjištěný samopal, – přiznal se, tak je tvůj.
Vzrušený Pepík vypadal, že pustí pancéřovou pěst na zem. Pro
jistotu mu ji vzal a vydal se s ní napřed k vozu, který trčel vpůli
šikmého nájezdu. Za sebou slyšel chraptět domovníka.
– Pusťte mě! Já jsem svědek, že je to vrah, mě chrání polic…
Poslední slabiku odtrhla dlouhá dávka, kluk nezná míru, udělá
z něho cedník!
Ale neotočil se, jen zpomalil, aby nedošel ke zkamenělé skupince
u mercedesu dřív, než ho kluk doběhne. Beze slova pak vyměnil
jeho zbraň za svou.
– Dík, pane Ludva! řekl Pepík nadšeně, – na mně mužete sázet
brambory!

Za dvě hodiny, které strávil na policejním presidiu, objevil Buback, že

Češi mají s povstáním stejné potíže jako Němci: nešlo jim od ruky, boj
s okupanty ztěžovaly půtky mezi různými křídly domácího odboje.
Vojenská situace v Praze i v Čechách se přes noc změnila ne-
významně, ale Buback věděl líp, že je to pořád ticho před bouří.

– 335 –
Dřív nebo později muselo německé čekání na Američany ustoupit
strachu z Rusů. A až se ta obrovská hmota složená z frontových
vojáků a válečných strojů pohne, zalije jak žhavá láva vše, co jí bude
stát v cestě. Zabránit tomu mohlo asi opravdu jen otevření barikád
a volný odchod všech Němců na západ, jenže právě k tomu tu chy-
běla u Čechů politická shoda.
Zapomenut v koutě předpokoje, kudy stále probíhali policisté,
vojáci i civilové, mohl naslouchat útržkům vášnivých sporů a klást
si otázku, zda mu Beran tolik důvěřuje, nebo je tak neopatrný.
Vysvětlení uslyšel přímo od něho.
– Nemyslím, že ještě někdo druhý v Praze má podobnou možnost
jako vy, pane Bubacku. Proto chci, abyste o nás měl jasný obraz.
Nepřišel jste tu k žádnému vojenskému tajemství, ale zato k po-
znání, se kterým byste měl seznámit své nadřízené. Ať je proboha
nenapadne jednat tak, jak jsou snad zvyklí z fronty nebo z jiných ob-
sazených zemí. Pražané nejsou jednotně řízená a rozkazů poslušná
síla. I my zde se jen pokoušíme vnášet řád do akcí, které už se staly
anebo právě dějou, aniž to zatím víme. Ale kdyby se Němci rozhodli
předejít rozhodnutí Rady útokem, obrátí se ta roztříštěnost a živel-
nost proti nim, o jejich osudu bude pak po svém rozhodovat velitel
každé barikády. Před takovým vývojem výslovně varuju!
Dodal, že se Národní rada zkouší spojit rádiem s košickou vládou
a výsledek nelze čekat před večerem, zatím nemá smysl, aby tu
Buback ztrácel čas, cesty českou Prahou mu otevře nový průvodní
list s nepatrnou optickou korekturou jména…
Převzal a četl…
ERVÍN BUBÁK.
Zavoněl z toho naftalín čpící z vycpaných ptáků, které směl jako
vyvolenec třídního nosit z kabinetu, a zazněl pokřik českých spo-
lužáků. Bubák bubá bu bu bu, šprt dostane na hubu! Tenkrát ho to
trápilo, za šplhouna se nepovažoval, měl prostě výtečnou paměť,
takže ani později nikdy nepotřeboval Moravův komický sešitek.

– 336 –
Nedokazovalo ji, že po tolika letech mluvil česky plynně a skoro
bez přízvuku?
Ve středu města barikády nadále stály, německé stráže dosud
propouštěly obyvatele přilehlých ulic, mezi nimi se dostal Buback
bez potíží do Bredovské i z ní. Nepřítomnému Meckerlemu napsal
krátkou, ale důraznou zprávu a pak se vydal za Grete s jeho dárkem.
Co dostal pro ni tu pistolku, vyčítal si, že na její obranu nemyslel
sám. Ale jak měl tušit, že by uměla střílet?
Nechtěl přes německou Pankrác, aby nenarazil na Kroloffa, ať
si trčí na té ztracené vartě dál. Pěšky podle Vltavy a pak do vrchu
potřeboval víc než hodinu. Znovu se rozpršelo a ještě víc ochladilo,
máj se změnil v sychravý podzim. Včerejší nadšení z ulic vyprcha-
lo, dlouhé čekání rozdělilo Pražany na dva tábory. Pro jedny válka
skončila a žehrali na druhé, že si dál hrajou na vojáčky a bourají
ulice, kdo to kdy spraví? Ti druzí naopak barikády zpevňovali a vy-
lepšovali, mezitím poučeni, že nesmí uzavřít cesty sobě samým.
Vznikaly mezery o šířce nákladního vozu, které mohly být v nouzi
ihned bytelně zahrazeny.
Slepá ulice byla zas bez života, bydlí tu vůbec někdo? Tentokrát
šel bez zastavení rovnou ke dveřím domku a sebejistě je odemkl,
považoval to za nejméně nápadný vstup. Smluvený signál klepal
až vevnitř na dřevěné zábradlí schodiště a lekl se teprve, když se
Grete neozvala. Vzal schody do patra po dvou, aby se navíc kál, že
ji tu nechává dál samotnou mezi zdmi obtěžkanými dvojí vraždou.
– Grete!
Ticho. Zpotil se při šílené představě, že ji snad také najde dole
na zemi za dveřmi kuchyně. Otáčel se v panice, byl by si možná na
strmých schodech ublížil, nezastavit ho její zdušený hlas.
– Lásko…!
Sunula se zpod postele jako zvířátko z doupěte.
– Kdybys byl nevěděl, že tu jsem, neobjevil bys mě, viď?
V očích se mu zřejmě dál zračilo zděšení.

– 337 –
 – Nezlob se na mě, lásko, chrlila ze sebe, – chtěla jsem si být
jistá, zvláštní, tak dlouho vím, že tahle válka je špatná a Německo
ji prohraje, ale až teď mi dochází, co to bude znamenat pro mě,
ten šarlatán Hitler vyzařoval tolik falešné síly, že nakonec zmátl
i mě, jako by po jeho porážce měla jen spadnout opona a začít nový
kus bez něho, mě vůbec nenapadlo, víš, že pak nastane chvíle, kdy
se nenávist Evropy obrátí proti mně osobně, že to budu já, Grete
Baumann, kterou budou volat ke kase, aby platila za ty, co vraždili,
měla bych si myslet, že je to spravedlivé, ale já cítím, že není, lásko!
Teď, když mám tebe, bych chtěla konečně zažít pár šťastných let,
dokud, podívej, co se mi stalo!
Díval se na ni, jak si spěšně rozepíná dlouhé plátěné šaty a stahu-
je podkolenku, sklíčen její obavou a očekáváním další rány. Obnažila
dlouhou štíhlou nohu až ke kyčli a ukazovala poslepu prstem neod-
trhujíc od něho žalostný pohled.
– Tady…!
– Nevím, co myslíš…
– Copak nevidíš?
Skoro to zaúpěla. Přiblížil oči k tomu místu a konečně cosi spat-
řil: na malém čtverečku světlé pleti se slabě rýsovalo temně modré
krajkoví.
– A co to je…?
– Praskly mi žilky!
Ulevilo se mu tak, že nad tím mávnul rukou.
– Kdybys mi to neukázala…
– Bubacku! Kdyby se kolem nás nehroutil svět a tys měl čas po-
zorovat moje nohy jako na začátku, objevil bys to sám. Tím všecko
začíná! Bývalá tanečnice ví, o čem mluví, vídala zmrzačené nohy
kolegyň, co byly před čtyřicítkou vyřízené, jenže to jí samotné ne-
bylo ani dvacet a věřila, že je nesmrtelná.
Teď pochopil: v její úzkostné osamělosti se téma stáří stalo hrází
proti tématu smrti. Vděčně na ně přestoupil.

– 338 –
 – Našlas ještě něco?
– Ano… vyklouzla z šatů, svlékla bílé kalhotky a otočila se k němu
zády, – tady!
Prohlížel krásnou křivku a neshledal na ní vadu. Řekl jí to.
Pojď sem blíž! dotáhla ho za ruku k šikmému oknu, – vidíš ty
stíny?
Logicky tam musely být.
– No a?
– Vidíš, že je vidíš! triumfovala sebetrýznivě, – ty stíny jsem tam
ještě nedávno neviděla. Povoluje mi maso, víš?
Když už, tak už! usmyslel si, ať na něho složí celý svůj náklad.
– Co ještě?
– Brada! Byla úplně pevná. A teď… vzala do štipce prstů kůži pod
bradou, – podívej, jak ji vytáhnu!
– Takhle vytáhneš i nejpevnější kůži!
Předvedl jí to na zápěstí své ruky. Než mohla pokračovat, zeptal se.
– A prsa?
Zarazila se. Položil pod ně obě dlaně.
– Netvrdilas, že je máš daleko pevnější, co ti je denně hladím?
Žes nikdy neměla hezčí?
– To je pravda…
– Připouštíš to, jako bys byla nerada! zaútočil na ni, aby ji koneč-
ně vytrhl z té sklíčenosti.
– To víš, že jsem ráda…
– Musíme se zas víc milovat, řekl, – a budeš celá pořád krásnější,
se všemi žilkami, vráskami a co já vím.
– Kde vidíš vrásky? ozvala se dotčeně, – vrásky ještě nemám!
Spontánní projev ženské ješitnosti rozesmál oba.
– Jenže to má háček, lásko, zvážněla v zápětí, – já teď moc ne-
můžu. Já tě najednou skoro necítím. Nemám klid. K tomu nejdřív
musíme přežít válku. To znamená, že se odtud musíme dostat.
A taky, kdyby nás rozdělili, někde zase najít.

– 339 –
 Teď mu mluvila z duše.
– Máš nápad?
– Ano, už jsem to vymyslela! celá ožila, vidina setkání zaplašila
představu odloučení, – nádraží! Železnici jistě obnoví ze všeho
nejdřív. Na nádraží se dá odevšad nejsnáz dojet a taky tam nejbez-
pečněji čekat, viď? je tam pořád spousta lidí.
– Ale kde?
– Kde je nádraží, musí být i pokladna, u ní se nejlíp uvidíme.
– Já myslím město. Ve kterém městě?
– To zas vymysli ty.
– Máš někde příbuzné?
– Jediný budeš ty, jestli si mě někdy vezmeš.
– Nápodobně!
– Tím snáz můžem vybírat. Hamburk je daleko, Berlín i Drážďany
na cimprcampr a k tomu samá smutná vzpomínka. Co je tu jinak
poblíž a trochu stojí? Mnichov! Ano, lásko, sejdem se v Mnichově,
co říkáš? Budu tam nejpozději týden po válce a nehnu se z nádraží,
dokud se neobjevíš ty!
Byla stále nahá, jak mu předtím předváděla údajně stárnoucí
tělo, a teď se zimomřivě zachvěla. A v něm se zas láskou a něhou
probíjela lítost, že jsou i spolu tak strašně sami proti válce a tohle je
možná vzdor jeho úsilí i jejím nadějím poslední chvíle, kdy se vidí.
Aby to nepostřehla, zahartusil na ni.
– Zabal se do deky, je tu chladno. Nechci, abys mi nastydla!
Balil ji sám, ona tomu nevěnovala pozornost.
– Takže v Mnichově?
– Udělám, co bude v mé moci, začal opatrně, – ale musíme počítat
i s tím, že to nestihnu tak brzy.
– To nevadí, počkám. A kdybych mezitím sehnala byt, budu cho-
dit k té kase každé poledne.
– Mohu se zdržet mnohem víc, než myslíš…
– Měsíc? Dva…?

– 340 –
 Už to musel pojmenovat.
– Poražení vojáci musí počítat se zajetím.
– Ale ty nejsi voják!
– Tím hůř pro mne, že jsem, co jsem. Může chvíli trvat, než se ví-
tězové přesvědčí, že není gestapák každý, kdo na gestapu pracoval.
– Jak dlouho třeba…?
Neměl srdce říct, s čím opravdu počítá.
– Půl roku, rok…
I to ji stačilo vyděsit.
– Ne!!
– Víš co? pokusil se ji uklidnit neztenčenou vyhlídkou na shle-
dání, – když se nevrátím do čtyř neděl a ty najdeš práci a byt někde
mimo, budeš mě čekat v Mnichově na nádraží každé první nedělní
poledne v měsíci, platí?
– Každé první a třetí! prohlásila.
Kýval, ale neuměl si ani s velkou fantazií představit, že by tahle
životachtivá bytost vydržela i při nejlepší vůli dlouhou osamělost.
S Hilde si nemuseli být nablízku, i přes hranice vzdáleností a času
je držely při sobě vzpomínky. Gretina láska vyžadovala živočiš-
né teplo, bez něho zřejmě přestávala existovat. Její zpověď byla
především výstraha, aby ji nenechal samotnou. Teď ona pro něho
překračovala vlastní stín, ale pořád v silovém poli vzájemné fy-
zické blízkosti. Pokud by ta pominula, tušil, přehlušil by vše pud
sebezáchovy, mohl ji za něj soudit? Ne, i pro tu slabost ji miloval,
ale tím spíš se musel bránit, aby se ze své nepoddajné podstaty,
které vládl rozum, neroztekl v beztvarou hmotu citu, neschopnou
činu.
Zatoužil po ní znovu. Takže raději vstal.
– Dohodnuto.
– Co je, lásko, poplašila se, – ty už chceš jít?
– Nechci, ale musím…
Nedělala mu to těžší.

– 341 –
 – Já vím, snažila se v ní slyšitelně o kuráž malá dušička, – jen mi
řekni, jestli zas přijdeš v noci. Přijdeš, viď?
Nevěřil, že se mu to dnes ještě jednou podaří.
– Pokusím se, ale…
– Pokus se bez ale! Nech si klíč.
– Ano…
– Třeba mě už pak vezmeš s sebou.
– Třeba… Ach! Něco pro tebe mám.
Vytáhl malou pistoli a žasl, jak dychtivě po ní sáhla a zručně se
přesvědčila, že je nabitá.
– Ta je skvělá! Dík!
– Netušil jsem, že tě přitahují zbraně…
Zarazila se.
– A jaks na to vlastně…?
Opakoval jí Meckerleho slova. Zrozpačitěla.
– Jenže on na rozdíl od tebe nevěděl proč.
– Já to vím?
– Líčila jsem ti, jak zemřel Martin. Pro něho to byla rychlá a lehká
smrt, jakou bych ráda dala dál.
– Ty? Komu?
Chraptivě se zasmála.
– Hádej, můžeš jen jednou! Já chci mít v ruce svůj vlastní život,
lásko. Děkuju ti, žes překonal mužskou ješitnost a dal mi to. Za to
můžeš být klidný. Kdyby mi tu chtěli ublížit, nebudu už mít strach,
vím, jak ho taky rychle a snadno proměnit v déšť.

Akce hledání stébla v kupě sena. Jinak se to opravdu nemohlo jevit,

běžela úspěšněji, než se dalo předpokládat. Vůz české policie byl
propouštěn barikádami bez potíží, zdrželi se všude jen tak dlouho,
aby našli někoho, kdo tu velel, většinou bývalého důstojníka, občas
kolegu a stále častěji obyčejné občany, rozhodnuté zachránit Prahu
i za cenu vlastního života. Ale Rypla nikde nikdo nezahlédl. Předal

– 342 –
jim tedy po dvou třech snímcích s legendou i žádostí o krajně opa-
trné zajištění a protáhli se o ulici dál.
S plánem města, do něhož přitom Morava zanášel místa uzávěr
i jejich předpokládanou odolnost, pročesávali s Literou paprskovitě
široké okolí rozhlasu v naději, že se vraždící partě zalíbilo u centra;
pozdě Moravu napadlo, že budou spíš v bodech dotyku s Němci,
aby pokračovali ve svém honu. To už jim první várka fotografií
docházela a druhou měli dostat až odpoledne. Když Litera za jízdy
šmátral na poličce pod volantem, neobjeví‑li aspoň zbytek cigarety,
zazvonil klíč. Morava jej zvedl a poznal.
Patřil Jitce, naposledy jím otevřela svému vrahovi, vypadl jí z kap-
sičky sukně cestou do špitálu, Litera jej pak našel, uložil a zapomněl.
Teď měl Morava ten chladný kus kovu na dlani a k srdci mu z něho
vzlínala vzpomínka na každý ze společných příchodů, kdy stačilo už
jen odemknout, aby vstoupili ze světa vrahů v uniformách i bez nich
do malého, ale pro ně dva bezhraničného světa jejich lásky.
Jak je to možné, zazoufal zas, že ona už není, a jak to, že on žije dál?
Pak zachytil Literův soucitný pohled a sám se proměnil v kov.
Chtěl se přinutit i k překročení prahu, za který si od onoho dne
netroufal, i tuhle slabost chtěl ze sebe vyhnat. Jeho řidič porozuměl
a souhlasil s návrhem dovézt Bubackově hubené Němce něco čerst-
vého k jídlu, bude‑li u ní náhodou on, vezmou ho aspoň s sebou
dolů. V policejní kantýně jim přidali ke čtvrtce chleba i smaltovanou
bandasku s bramboračkou. Jako obvykle jeli po vltavském břehu až
ke konečné tramvaje, aby pak proklouzli na kopec lesní silničkou.
Už za druhou zatáčkou je nenadále lapli esesáci.
– Hände hoch! zahoukl na ně hranatý oberscharführer, – vystoupit!
Policejní uniformy tentokrát nepůsobily, byli vmžiku hrubě vy-
taženi z vozu, odzbrojeni a dostrkáni na chodník, který tu právě
začínal. Morava se pokusil vyjednávat.
– Jsme pracovníci kriminální policie, která spolupracuje s praž-
ským gestapem.

– 343 –
 – Halt Maul!
Poddůstojník ho přestal vnímat, cele zaměstnán dohledem nad
činností svých mužů. Ve skupinkách bušili kolbami pušek na dveře
nízkých domků.
Co v tomhle koutě bydlel s Jitkou, zahlédl tu Morava zřídka
kdy člověka a vždycky jen stařečky sunoucí se co noha nohu mine
z procházky nebo z nákupu. Teď poprvé se objevili na ulici všichni
obyvatelé a byl to truchlivý pohled, jako by tu vyklízeli starobinec
s chudobincem. Výjimkou byli dva mladíci, které vyvedli z nejbliž-
šího domku a postavili k oběma policistům. Čtveřice se zdviženýma
rukama si v tuhle chvíli nikdo nevšímal, esesáci prohlíželi svůj lov,
příliš vratké zaháněli zpět.
– Co jste zač? zašeptal Morava.
– Studenti. Zdrhli jsme z totálajnzacu. Co s námi chtějí?
– Nevím.
– Nezdrhnem zas? navrhl druhý, statný modrooký blonďák
s hezkou tváří, – teď nedávaj bacha!
Nečekal a  už se hnal dlouhými skoky ke spodní zatáčce.
Oberscharführer se skoro ledabyle otočil a tiskl přitom spoušť
automatické pušky. Bylo přímo vidět, jak střely buší do těla, které
přesto běželo dál nekonečné vteřiny, než přitom začalo padat; ještě
když zůstalo ležet, škubaly se nohy v rytmu levá pravá. Ten děsivý
pohyb zastavil až esesák, když k umírajícímu pomalu došel a dal
mu ránu z milosti… milost! otřásl se Morava, jaký výsměch slovu
znamenajícímu nejvyšší projev soucitu…
– Amen… hlesl bledý Litera.
Zbylý student vypadal na omdlení. Paže mu začly klesat.
– Držte je nahoru! zasyčel na něho Morava.
Lehkost zabití varovala, že tihle Němci už ztratili všechny zábra-
ny. Pak se k nim střelec přiblížil, pohlédl na jejich ruce a zeptal se
málem účastně.
– Bolí?

– 344 –
 Morava čekal další zákeřnost, ale místo ní uslyšel skoro přátel-
skou radu.
– Tak si je opřete o týl.
Připomněl se mu noční sen. I tenhle smrtící stroj vypadal jako
člověk a asi se tak i uměl chovat. Jak ho, jak je všechny poznat,
jestli se jim povede uniknout odtud, odložit uniformy a stát se těmi,
kdo byli předtím? Hledal třetí měsíc marně jediného vraha, aby
ho předal spravedlnosti. Jak najít tisíce tisíců jemu podobných,
vraždících anonymně jako tento zde, jestli se jim povede proměnit
se včas v počestné učitele, obchodníky a dělníky? Jak potrestat tak
naprosto zbytečnou smrt hezkého blondýna s modrýma očima? Je
pak morální nechat je klidně odtáhnout? Mají tedy pravdu komu-
nisté a ne Beran?
Nepřestával na to myslet, když k nim přiřadili pár trojic mužů
a žen, přes svůj věk dost zachovalých, a odváděli je z místa, kde
zůstal jen mrtvý hoch a policejní vůz.
Než dosáhli vrcholu stoupání, rozrostli se o pár podobných hlou-
čků s těžce ozbrojeným doprovodem. Z poslední křižovatky zahlédl
Morava známý domek. Ach, má milovaná, kdyby se bylo nestalo, co
se stalo a nemůže odstát, šla jsi tu teď možná místo mě. Aspoň to
smím za tebe!
Bylo jich už v síti několik tuctů, když dosáhli řady moderních
domů lemujících pankrácké návrší. Otevřel se jim úchvatný pohled
přes údolí na Hrad, ale veškerou jejich pozornost poutalo pokraču-
jící drama, do něhož byli zavlečeni. Jiná rota SS vyháněla před domy
teď už podstatně mladší muže i ženy, dokonce s dětmi.
Mladý uprchlík z totálního nasazení, který byl od smrti svého
druha pořád v šoku a klopýtal, až ho Morava s Literou skoro nesli
mezi sebou, teď třaslavě promluvil.
– My jsme rukojmí, viďte…?
Uklidnění se zdál přinést příjezd štábního vozu, nižší v pozoru
zdravili a ostatní muži silně omezili svou činnost. Ale dvojice, která

– 345 –
vystoupila, vzala Moravovi ihned veškerou naději. Vysoký důstoj-
ník SS s obličejem znetvořeným od neštovic a civilista s vyholenou
hlavou, připomínající lebku, zosobňovali až přízračně režim, který
tu v agónii ještě jednou obnažoval svou podstatu.
– Hlášení! přál si poďobaný téměř polohlasem.
Uslyšeli ho přesto i nejvzdálenější podvelitelé a řítili se k němu,
aby mu řízně ohlásili, že už skončili. Až na jednoho.
– Ještě ne, sturmbannführere, stačili se zamknout v protiletec-
kém krytu. Bývala tam banka, má ocelové dveře.
– Všichni?
– Jeden nestačil.
– Sem s ním!
Poklusem přivedli muže středních let, byl i  teď odpoledne
v županu a bačkorách. Dotázán, kolik je dole lidí, počítal nervózně
v obstojné němčině, až dospěl k šesti mužům, deseti ženám a osmi
dětem.
– Jsou tam i vaše?
– Ano, chlapec a holka… žena a tchyně…
– Nakreslete mi ten kryt!
Roztřeseně namaloval na zadní stranu jakéhosi účtu, který dů-
stojník našel v náprsní tašce, prostý obdélník a lomené schody.
– Čím se tam větrá?
– Je tam takový šikmý průduch z přízemí… vkreslil jej, – kryjou
ho popelnice.
– Uslyší vás, když do něho zavoláte?
– Snad…
– Tak to udělejte!
– A co mám…
– Že jim dávám přesně tři minuty, aby otevřeli, jinak vás dám
zastřelit.
Na tváři muže se objevil horečný ruměnec, upomínal Moravu na
faráře v Klášterci, ale tenhle sebral v sobě dost kuráže, aby se zeptal.

– 346 –
 – A co s nima bude… s náma všema pak?
Pohybem hlavy obsáhl celou ulici, plnou vyhnaných.
– Vaši lidé dole v Nuslích nám uzavřeli průjezd městem. Půjdete
před mými vojáky jako živý štít.
– Ale to já jim… nemohu je přece…
Poďobaný vytáhl z pouzdra velkou pistoli.
– Jděte!
Bože, ty to dopus… Morava přerušil vzdech: vždyť s ním právě
proto před týdnem skoncoval. Sevřelo se mu srdce za nešťastníka,
který neměl volbu. A vždycky, vždycky to funguje znova, nad vírou,
láskou, morálkou a ctí, které si člověk těžce osvojuje v celoživotním
zápase o své lepší já, zvítězí ve chvíli ohrožení slepý pud sebezá-
chovy, v tom jsme my lidé horší než zvíře hájící svůj houfec do
rozsápání.
Muž zabloudil pohledem ke stejnokrojům české policie. Moravu
v ten okamžik přestaly bolet zdřevěnělé ruce za krkem, byl rád, že
se ani v uniformě neliší od jiných rukojmí. Však se ten člověk právě
na něho v zápětí smutně usmál.
– Jestli přežijete, řekněte jim, že je miluju.
– Německy! houkl sturmbannführer.
– Nemáte právo! řekl muž v jeho jazyce, – jsme civilisté. Budete
za to souze…
Větu ukončil výstřel.
Poďobaný zastrčil zbraň a podával nákres neúspěšnému podří-
zenému.
– Tady někde je otvor. Hoďte do něho pár dýmovnic, a když ne-
otevřou, pár granátů. Ostatní v klus!
S křikem a postrkem byly teď sestavovány nerovné pětice mužů,
žen, starců i dětí, a kordon se je snažil hnát, ale brzo bylo jasné
i Němcům, že mnozí tempu prostě nestačí. Na nejbližším náměstíč-
ku staré i nejmladší vyloučili. Morava byl bezmocným svědkem
srdceryvných scén, nikdo nevěděl, čím děcka zachrání spíš, někteří

– 347 –
je brali na ruku či na ramena, jiní naopak zaháněli za řetězec stráž-
ných a volali adresy příbuzných či známých.
Nové pětiřady pak ostře klusaly ještě pár set metrů až k budově
soudu. Na temeni hlavní ulice, která odtud dlouhým obloukem kle-
sala do Nuselského údolí, tahače právě odstrkávaly k okraji jízdní
dráhy poslední vypálený tramvajový vůz z Němci dobyté barikády;
byl to vlečňák a poďobaný esesák vystoupil na jeho prostřední plo-
šinu s holohlavým civilistou.
– Tlumočníka!
Předchozí zážitky braly všem chuť vystoupit z houfu, který se
jim stal posledním útočištěm.
Na druhou výzvu se přihlásil Morava. Důstojník mu ukázal, aby
se postavil k nim nahoru, a kývl na svého průvodce.
– Vaši spoluobčané, hřímala do zástupu lebka, – ztratili rozum.
Zkřížili cestu statisícům bojovníků, kteří nadále zachraňují Evropu
před bolševismem. Když nám nepovolili průjezd po dobrém, musíte
je přesvědčit vy, je to naše právo a vaše povinnost! Přeložte!
Morava úmyslně překládal ve třetí osobě, aby dal jasně najevo,
že slouží jen svým.
– Kdo tvrdí, že jste civilisté, vědomě lže! Vinou hrstky banditů
jste se stali vy všichni povstalci nepodléhajícími ochraně. Máme‑li
zbytečně krvácet my, ať stejnou daň zaplatí i Češi. Až vaši lidé pře-
stanou klást odpor, budem vás považovat za normální obyvatelstvo,
na které se vztahují mezinárodní dohody. To je vše. Přeložte!
Když skončil, zeptal se komandanta.
– Smím něco dodat?
– Ne!
– Je snad i ve vašem zájmu, aby ti lidé nepropadli panice. Chtěl
jsem jim říct, že k útoku možná nedojde, protože standartenführer
Meckerle vyjednává s Českou národní radou.
Oba Němci, každý po svém, užasli.
– Jak to víte? zeptal se esesák.

– 348 –
 – Jak ho znáte? chtěl vědět civil.
– Hlásil jsem vašim mužům už při zadržení, že jsme oba, ukázal
na Literu, – příslušníci zdejší kriminální služby, která úzce spo-
lupracuje s vaší. Byl jsem dnes ráno svědkem setkání svého šéfa
s pověřencem gestapa, hledá se způsob, jak zabránit bojům. Jistě
nemáte osobní zájem na zbytečných ztrátách!
Vedli ten hovor dál na plošině vlečňáku napjatě sledováni stov-
kami českých i německých očí. Sturmbannführer zjevně kolísal.
– Já jsem také spolupracovník gruppenführera, zdůraznil civili-
sta to označení, – Meckerleho. Kdo byl ten pověřenec?
– Oberkriminalrat Buback, řekl Morava a hned poznal, že chybil.
– Neříkal jsem vám to? zvolal holohlavec vítězoslavně, – grup-
penführer by přece nikdy nepověřil takovým úkolem zrádce a teď
už i dezertéra. Jeho funkce automaticky přešla na mě, a proto platí,
s čím jsem byl vyslán: uvolnit průjezd!
Měl‑li Morava krátkou chvíli pocit, že by mohl esesáka přemluvit,
usvědčily ho teď Němcovy oči z omylu. Tomu muži a jeho lidem
zřejmě nezbývalo než probít se co nejdál od míst svých zločinů.
Beze slova se odvrátil ke svým důstojníkům.
– Also los.
Za pár okamžiků zabouřily motory najíždějících tanků. Stohlavý
český zástup byl tlačen do široké spádové ulice. Oba policisty čekalo
ještě jedno gesto falešné rytířskosti.
– Vás chci považovat za parlamentáře, pánové! prohlásil sturm-
bannführer, – budete dopraveni tam, kde vás zadrželi.
Moravovi vytanul ten domácký člověk, který se obětoval pro
svou rodinu. Ať už třeba marně, ten čin byl výzva. Pohlédl na Literu
a našel v jeho očích souhlas.
– Půjdeme s nimi, řekl, – třeba se najde řešení… nedáte‑li před-
časně povel k palbě.
– Všecko záleží na vašich! skončil to důstojník a nechal je sestou-
pit z plošiny napřed, jako by jim dával přednost ve dveřích kavárny.

– 349 –
 Těsně za nimi už jely tanky. Museli zas běžet, aby dostihli Čechy,
kteří teď kráčeli přes celou šířku ulice před řadami SS se zbraněmi
v ponosu. Vojáci i rodáci byli překvapeni, když se mezi nimi pro-
díraly dopředu dvě policejní uniformy. Ti dva spolu celou cestu
nepromluvili, slova teď neměla význam.
Proč to dělám? uvažoval Morava, Jitko, milovaná, hledám zas
nejkratší cestu k tobě? Anebo chci dát životu po tobě bez tebe jiný
smysl? Ale proč, zachvěl se, s sebou vleču chudáka Literu, tolik
přece visí na své rodině a ona na něm! Teď už je pozdě…!
Scéna byla ještě neuvěřitelnější, že se odehrávala stále za bílého
dne uprostřed velkoměsta téměř panensky nedotčeného válkou.
Dvě řady zamčených činžáků jakoby vymřelých tvořily koryto, kudy
se bez nejmenší možnosti úniku blížilo zkoušce svého osudu množ-
ství lidí před chvílí také normálně žijících v podobných domech. Za
zády jim rachotily tanky, pásy skřípěly o kočičí dlažbu a kolejnice.
Čelo dosáhlo místa, kde se svážná třída stáčela doprava. Za za-
táčkou se objevila asi tři sta metrů vzdálená barikáda. Mohutnou
uzávěru tvořily jako předtím nahoře napříč postavené tramvajové
vozy, tady však vyztužené vysokým valem dlažebních kostek a hlav-
ně nedobyté. Nad nimi vlála československá vlajka.
Češi se zastavili. Kupodivu ani vojáci neučinili hned pokus hnát
je dopředu. Postupně zmlkl i lomoz tankových pásů. V úseku plném
lidí a strojů zavládlo ticho, které rušil jen podivný zvuk, jaký Morava
nikdy předtím neslyšel. Pak si uvědomil, jak on sám hlasitě dýchá,
aby vyrovnal zběsilý tep srdce. Ten neznámý zvuk byl spojený dech
rozčileného davu.
Do toho se rozpršelo, ale nikdo to nevnímal.
I barikáda mlčela. Ale oni přece musí střílet, musí to risknout!
Divné, myslel si Morava, teď mám čas uvědomit si, že je se mnou
za chvíli nejspíš amen, a zase nemám strach. Jsi to ty, Jitko, s kým
nenávratně odešel můj pud sebezáchovy a vůbec cit? Anebo je to
už rezignace jako výsledek poznání, že po ztrátě Boha ani sám život

– 350 –
nemá cenu, může‑li znova a znova končit tak náhodně a hloupě?
Vyrušil ho hlas.
– Nemáme se rozběhnout? Tím Němce odkryjem a naši můžou
střílet!
Ptalo se velmi mladé děvče po jeho pravici.
Proč to nenapadlo mě? podivil se, má pravdu!
Než stačil odpovědět, vypukla válka úplně jinde, než ji čekali,
divoká kanonáda a kulometné salvy se ozvaly za jejich zády, někde
nahoře na kopci, který právě opustili. Otočili se tam všichni, hnaní
i honci. Viděli chuchvalce jisker, které vykřesávaly pásy spěšně se
obracejících tanků, a pak už i zmatek v německých řadách. Muži SS
nechali rukojmí rukojmími a dupali zpátky za kovovými kolosy.
– Amerikáni! zajásal kdosi.
Vlasovci! věřil Morava, buď Beranovi dík!
Myšlenku děvčete chovali zřejmě mnozí, naráz se rozběhli vpřed
strhávajíce s sebou ostatní.
Vtom začala barikáda střílet. Sice přes prchající, ale Němci zahá-
jili odvetnou palbu do nich.
Vypukla panika. Jedni se vrhali na zem, jiní dál prchali k bezpečí.
Střelbu téměř přehlušoval jek. Dívka zakopla o ležícího, už nenašla
rovnováhu a upadla. Morava se pro ni vrátil a zvedal ji. Náhle vi-
děl rudě. Marně mrkal. Pak ho začlo krutě pálit čelo. Sáhl si na ně
a ucítil lepkavou tekutinu. Hned nato ho silné ruce vlekly dopředu
a odkudsi slyšel Literu.
– Eště kousek, Honzo, eště kousíček!
Přišel k sobě na promoklém písku, který původně zakrývaly
dlažební kostky. Ta dívka mu ovazovala hlavu.
– Vy teda máte kliku, pane policie! O chlup!
Vzdálená bitva zuřila dál, tady ji nahradila hlučná hádka mužů
i žen.
Čelo dál zatraceně pálilo, v hlavě mu nepřestávalo hučet, ale už
zas viděl. Zkusil pohlédnout přes rameno.

– 351 –
 V malé skupince ozbrojenců, která vedla spor s pobouřeným
zástupem, se šklebila známá tvář. Nevěřil svým očím.
– Pane Litero… hledal ho, – Josefe…!
– Ležte! napomenula ho dívka, – ztratil jste dost krve. Váš kolega
shání vůz.
Napnul zrak.
Byl to on.
Rypl!
Pak se mu zas rozplynul jak přelud.

Frajírek za volantem mercedesu skelně hleděl k mostu a měl vá-

penně bledé tváře; tím zřetelněji mu rozkvétala pod pravým okem
fialová modřina.
– Už prej nás nemá rád, vysvětlil to Lojza, – dáme ho taky Pepovi?
Šoférovi se bezhlese třásl knírek jako morčeti.
– Nebo co s ním, veliteli?
Oslovení ho zahřálo.
SLYŠÍŠ, MATKO?
– Umí někdo z vás řídit? zeptal se svých mužů.
Svorně zavrtěli hlavou. Opakoval Lojzovu hlášku.
– Tak to má pech. Bude s námi muset vydržet, dokud si nese-
ženeme náhradníka. Pepíku…! tentokrát mu podal pistoli, kterou
sebral tam nahoře tomu blbému fízlovi v civilu, – příště ti taky patří.
Odjezd!
Až pak pohlédl k mostu a byl nemile překvapen.
– Kde je…?
– Zahnal jsem ho až na rantl, pochlubil se pyšně jeho kluk, – tám­
dle se koupe!
Domovníkovo tělo splývalo těsně při kamenné stěně regulace
k jezu pod černou věží. Tím pomalým pohybem se uzavírala mi-
nulost.
UŽ MĚ NIKDY NIKDO NEUSVĚDČÍ!

– 352 –
 Zatím zhoustl déšť i vzdálená střelba. Rozhodl, že se vydají za
hlasem boje. Mezi pražskými kopci a údolími však vznikaly falešné
ozvěny, a tak se jim povstání náhle skrylo v dálce, když dorazili
k poslední barikádě v Nuselském údolí. Nikdo tu nezamýšlel hnout
se vzhůru na Pankrác, kde se údajně přímo hemžili Němci, a jemu
se chtělo už už obrátit, když sem spojky přinesly dvě zprávy.
První budila hrůzu: esesáci vyhánějí nahoře obyvatele celých
bloků, aby se jimi zaštítili při chystaném průlomu do města, který
nutně musel vést tudy. Druhá byla příliš skvělá, než aby jí mohli
hned uvěřit, ale protože naštěstí fungovalo dost telefonů, potvrdilo
ji záhy několik náhodně vybraných účastníků z předměstí.
Ano! sdělovali jeden po druhém nadšeně, oni už oslavují, před
hodinou je osvobodili Rusové, přesněji jakési ruské jednotky pře-
strojené za Němce, nikdo se v tom nevyzná, ale jisté je, že táhnou
dál vyčistit Pankrác.
Přikázal odstavit mercedes do příští postranní ulice, aby ho
měli v nouzi nepoškozený po ruce, a zatím zůstat zde. Klíčky vzal
k sobě kluk, kterého řidič od případu s domovníkem poslouchal
jako hodiny.
MŮJ UČEDNÍK!
Ne, že by těm druhým dvěma nevěřil, ale cítil naprostou jistotu,
že tomuhle může vždycky klidně vystavit záda.
Příchod čtveřice dobře ozbrojených mužů způsobil, že k nim
ihned přispěchal muž ve stejnokroji předválečného štábního ka-
pitána v záloze, aby je přijal do stavu, snaží se, vysvětloval horlivě,
dát včerejšímu chaosu aspoň zde řád, aby zajistil účinnou obranu za
cenu minimálních ztrát. Byl někdo z nich náhodou šarže? Přihlásil
se on jediný. Ano? A jaká? Vzpomněl na Brno a povýšil se do hod-
nosti, k níž ho připravoval Králík.
– Četař.
– No ne! lampasák se vznášel blahem, – poddůstojník! Vás mi
posílají nebesa!

– 353 –
 Vzal ho stranou a svěřil se mu, že zrovna tady, v postavení jistě klí-
čovém, není přes jeho urgence nikdo zkušený, a že jejich hlouček zvýšil
palebnou sílu skoro na dvojnásobek, jinak tu má jenom lehký kulomet
a pár obyčejných pušek. Přesto je pevně rozhodnut tuto barikádu
uhájit a očekává, že četař zajistí dokonalé splnění všech jeho rozkazů.
Když se toho rozumbrady zbavil, řekl svým:
– Ta štábní krysa rozumí válce jak Hurvínek. Já v ní byl. Dávejte
pozor na mě! Když toho tady nechám, sejdem se všichni hned u auta!
– Bacha! varoval kluk zplihlého frajírka, – dybys vyběh dřívějc,
nikdá tam nedoběhneš!
Z blízké hospody jim kupodivu přinesli skoro mírové vepřo
knedlo zelo, ale pak už jen otravně čekali. Mezitím se rozšířila
další zpráva, že k Němcům ve městě prorazily posily, do rukou jim
padlo nádraží Střed a čeká se jejich nový útok na rozhlas. Už začal
uvažovat, nemají‑li se tam přesunout, když se znovu přihnal štábní
kapitán. Němci se na kopci hnuli, oznamoval zadýchaně, a skutečně
před sebou ženou české civilisty, ale zanedlouho, zaručená zpráva,
budou sami napadeni zezadu ruským sborem generála Vlasova.
Jejich úloha, zapřísahal je, spočívá v tom, zachovat klid a nechat
rukojmí přiblížit, aby se mohli pokusit uniknout za barikádu. On
bude dál u telefonu a pak ručí četař Roubínek za to, že ani nebude
předčasně zahájena palba, ani vyhlášen předčasný ústup.
Kývl na své, že nadále platí: konečné rozhodnutí zůstane na něm.
To už k nim dolehl hřmot, jaký mohly vydávat jen tankové pásy.
Zátaras tu byl víc než solidní, jádro z tramvajových vozů zpevněno
různým stavebním materiálem až do výše prvního poschodí ro-
hových domů, tanky jej nemohly přejet bez částečného odklizení.
Dovedl si však představit, co by způsobil jediný tankový granát:
dlažební kostky z barikády by svištěly do všech stran jako úlomky
obrovského šrapnelu. Kam by mířil on, uvažoval, kdyby byl jejich
střelec? Přece tam, kde se zřetelně rýsuje otvíratelný průchod.
Zvolil tedy jako stanoviště opačnou stranu.

– 354 –
 Štábní kapitán, nutno uznat, nechal na hřebeni překážky zbudo-
vat z pytlů cementu přímo předpisové střílny, k nim teď zalehli, on
mezi Lojzou a Ladislavem, kluk hlídal dole knírka a navíc jim pro
všechny případy kryl záda.
V tom podivně zastaveném čase, který vibroval sílícím duněním,
se mohl konečně zamyslet nad vším, co se od rána stalo. Byl si dávno
jist, že nic v jeho životě není náhodné. Dlouho to byla ona, kdo mu
vnukal, co a jak; z onoho jiného světa, kam odešla, ještě naléhavěji
než zaživa. Jistou dobu o tom pochyboval, když ho pak překvapivě
opouštěly síly. Teď věděl, že je zas pevně při něm a ukazuje mu
cestu, v kterou už nedoufal.
ZE STÍNU NA SLUNCE!
Antonín Rypl byl mrtev, zabit v boji o rozhlas, a neměl se už nikdy
narodit, aby kvůli pár kurvám neohrozil mstitele národní potupy.
Ani Ludvík Roubínek, který mu půjčil jméno a přibližnou tvář, ne-
znamenal konečné řešení, jeho neznámý osud skrýval i neznámé
lidi, kteří ho mohli hledat. Pouhé záměny nadlouho nepomohou.
POTŘEBUJI ZBRUSU NOVÉ JÁ!
Zkušenost nasbíraná včera i dnes bohužel ukazovala, že ze sutin
protektorátní moci povstává sice zbrusu nová, ale jejími sloupy
zůstanou stejní policajti. Naději mu dodávalo, že už nebyl sám; za
necelých čtyřiadvacet hodin velel malému, ale ke všemu odhodla-
nému družstvu, které bylo uznáno bojovým jádrem této barikády.
Vnitřní hlas mu napovídal, že se právě tady strhne cosi významné-
ho, co ho vysadí o další příčku blíž k cíli.
VZÍT ZÁKON DO VLASTNÍ RUKY!
Ne, nechtěl si hrát na hrdinu a nesmyslně zahynout na ztracené
vartě, ale rozhodně musel něco riskovat, aby tu logicky převzal vele-
ní a odtud začal rozšiřovat území své moci, kam až to půjde. Na něm
se pak zrodí nový on, uprchlík z totálního nasazení? osvobozený
vězeň? partyzán? uvidí se, na to je čas! jehož minulost se žádná

– 355 –
kancelářská myš sloužící novému režimu neodváží zpochybnit
a vydá mu papíry, jaké bude chtít.
Rachot pásů sílil a v zatáčce ulice se objevily oběti, dlouhá řada
mužů i žen a za ní druhá, třetí a další. Na vzdálenost několika set
metrů nebyl čitelný výraz obličejů, ale sama chůze byla obrazem
bezmoci a strachu, někteří se drželi za ruce, jiní objímali kolem
pasu a pomalý houpavý pohyb všech prozrazoval ochablost nohou.
Obránci barikády vydali současně hlasitý vzdech.
– Ježíši Kriste… ozval se někdo nablízku.
Zjevila se už i první řada esesáků, kráčeli skoro jednotně, zbraně
v ponosu obouruč jako myslivci na honu.
– Co budem dělat? zeptal se zděšeně týž hlas.
Objevil se zas štábní kapitán a snažil se pro všechny srozumitel-
ně překřičet tu vřavu.
– Ústup! Ústup k další barikádě! Vlasovci se už hnuli, co nevidět
je napadnou!
Lojza i Láďa hleděli na svého velitele. Zůstal ležet za svou stříl-
nou a zavolal na důstojníka.
– Tak proč to tu pouštět?
– Kvůli rukojmím! Padejte, četaři!
– Zůstat! řekl těm vedle sebe.
Zezdola mával kluk pancéřovkou.
– Mám tam jít se svou prdou?
– Ne! houkl dolů, – starej se nám o vůz!
Ostatní už kvapně vyklízeli pozice.
– Četaři! Neslyšel jste?
– Chci je krýt palbou! křikl jemu i svým.
– Chlapi, to je rozkaz!
Rukojmí i vojáci došli právě na dostřel a do zatáčky se sunul
první tank, když se nad nimi na kopci roztrhlo nebe. Něco tam zřej-
mě dostalo přímý zásah a vyletělo do vzduchu. Následovala zuřivá
přestřelka mnoha lehkých i těžkých zbraní.

– 356 –
 První se zastavili Němci, nejistě se obraceli dozadu, jejich for-
mace se rozpadla. I Češi se otáčeli, ale z jakési setrvačnosti stále šli,
z temene barikády bylo vidět, jak tím vojáky odkryli.
Ti teď tvořili cíl, o jakém se mu nesnilo!
Kus od něho váhal podobně střelec z lehkého kulometu. I jemu
se viditelně nechtělo pryč a šilhal po něm. Takže se rozhodl.
– Na skopčáky pal!
Tři automaty a kulomet rubaly v řadách mužů SS hluboké záseky.
Ač ohlušen, uslyšel divý jekot. Nesl se z českého zástupu, který se
rozběhl vpřed. Zbylí vojáci už leželi na zemi částečně kryti padlými
a opětovali palbu ze všech hlavní. Že neviděli střelce, vzali na mušku
prchající.
– Palbu zastavit! Palbu zastavit!
Koutkem oka sledoval, jak štábní kapitán zkouší odtrhnout střel-
ce od kulometu. Také na ně už doráželi jiní obránci a pak i první
zajatci, kteří sem šťastně doběhli.
– Proboha, nestřílejte!
Nerad toho nechal, protože Němci se mezitím bezhlavě staho-
vali zpět, tank ujel první, mohli je dostat všechny! Ale že bylo mezi
Čechy pár lehce i těžce raněných a měli snad i mrtvé, vypuklo ještě
horší divadýlko než u rozhlasu.
Jednali proti jeho výslovnému rozkazu! nechal si štábní kapitán
potvrzovat od jiných jako malý žalobník. Jednali jako vojáci, kterým
velí posera! řičel na něho Lojza, a přidal se i kulometčík: napadnout
Němce byla jejich svatá povinnost, válka neskončila a každý jejich
mrtvý platí, kdoví, kolik tím zachránili jiných životů! Ten názor
sdílelo i pár rukojmí, ale většina nebyla k utišení. Ani tady nemělo
cenu zůstat dál.
– Balíme! řekl proto, – my už si svou škodnou někde najdem.
Nechcete náhodou s námi?
To se z náhlého popudu prudce obrátil na střelce z kulometu.

– 357 –
 – No jasně! potěšil se ten nápadně bledý hubeňour, na pohled
slabý pro svou dlouhou zbraň s třínohým podstavcem.
– Vy jste snad zešílel, vyjel na něho důstojník, – bez vás to tu
neudržím!
– Tak to pusťte! poradil mu nasupeně, – mně kvůli tomuhle cajku
včera málem ustřelili hlavu a já ho s sebou teď netahám pro srandu
králíkům. Ustupovat si můžete i s prázdnejma rukama!
– Kovbojové! křičel na ně v bezmocném vzteku, div že nepla-
kal, – oč vám vlastně jde? Naši mrtví jdou na váš účet, padli zby-
tečně!
Do střelby z pěchotních zbraní se sem z kopce neslo dobře sly-
šitelné urááá.
Jak odcházel první, šlápl málem na českého policistu, kterého
se na mokré půdě pod barikádou snažila křísit zablácená dívka.
Chcípni! přál mu.
Déšť dál zesílil, zatímco bitva zřetelně slábla. A proč vlastně
nejet nahoru? napadlo ho. Tam bude jistě ještě dlouho co vyku-
řovat. A lidé, kteří právě zažili esesácká jatka, nebudou jistě tak
hákliví.
Pak si ještě vzpomněl, kde by se mohli případně v klidu usušit
a snad přitom splatit i další dluh.

Jako požár, který nečekaně vyšlehne ze spáleniště, překvapila

Bubacka znovu válka. Byl právě vprostřed osvědčené zkratky, pě-
šiny klesající pod starou pevností k železničnímu mostu, když se
předtím jen ojedinělé výstřely slily v souvislé hřmění boje přichá-
zející současně z několika směrů.
Zůstal v dešti stát a uvažoval, že se vrátí, vše v něm chtělo být
s ní. Jen rozum mu říkal, že tím nic nevyřeší, naopak, s konečnou
platností pustí jejich život z ruky a vydá jej všanc náhodě. Ta my-
šlenka zvítězila, ale rozpolcení zůstalo, část jeho bytosti vnímala
bez ustání její úzkost.

– 358 –
 Tentokrát potřeboval svůj průvodní list skoro u každé barikády
a dvakrát nad ním zmoklí povstalci dlouho vrtěli hlavou. Nedovedl
si představit, že by se mu poštěstilo dostat se tam a zpět ještě i zítra.
Pokud měl Grete zachránit, musel to zařídit dnes.
Cestou vnímal kolující zvěsti. Nejpravděpodobnější se zdálo, že
pár kasernovaných německých jednotek, jejichž velitelé už formál-
ně kapitulovali za slib volného odchodu beze zbraní, vyrazilo na
daný signál společně, aby si z obav před pomstou teď už ozbroje-
ného davu vynutilo bezpečný odchod bojem.
Před policejním presidiem narazil na známý obličej. Širokoplecí
muž se nenápadně rozhlédl a sdělil mu polohlasem, že je přece
Matlák z Moravovy skupiny a čeká tu z příkazu Berana, ať ho teď
s odstupem následuje. Brzy se ocitli sami v suchu klikatého staro-
městského průchodu a Matlák to vysypal.
Beran a Brunát, prozradil Bubackovi, byli mezitím odvoláni ze
společného úřadu a jsou v jakémsi domácím vězení. Proč? Buback
byl naprosto zmaten. Proto! V České národní radě se plně prosadili
komunisti, nazvali souhlas k zásahu vlasovců hazardní hrou, která
měla úmyslně urazit sovětské spojence; stejně jako oběma šéfy
povolené místní dohody s německými veliteli, kteří je ke všemu
věrolomně pošlapali. Beran Bubackovi vzkazuje, že už nemůže udě-
lat nic ani pro něho, ani pro jeho přítelkyni a jiné německé civilisty,
považuje však dál každý pokus o záchranu slušných a nevinných
Němců za oprávněný a doufá, že se většina z nich bez úhony dočká
míru.
Bylo by možno přesto mluvit s nástupci? zeptal se Buback zoufa-
le, není přece pochyb, že porušená příměří jsou provokace zavilých
nacistů, zachraňují svou kůži na úkor bezbranných rodáků a těm
teď hrozí pomsta rozlícených Čechů. To by mu neradil, varoval
Matlák, revolučním presidentem policie byl jmenován šéf garáží,
právě on tu od včerejška razí nejtvrdší kurz proti Němcům i jejich
českým pomahačům.

– 359 –
 Garážmistr! uvědomil si Buback, proboha, všechny je teď řídí
náš konfident! Komu to ale říct??
Na obou stranách, svěřoval mu Matlák, smetli prostě radikálové
umírněné, ti se mohou jen snažit zabránit nejhoršímu. On patří
k těm, kdo se tu naučili Bubacka cenit, proto riskuje tenhle rozho-
vor a rád mu osobně pomůže i dál, bude‑li moct. Potřebuje naléhavě
sehnat alespoň kriminálního adjunkta Moravu! prosil Buback. Jel
někam s polévkou, ano, opakoval Matlák žasnoucímu významně,
byl u toho, když Morava s Literou v kantýně fasovali pro kohosi
bandasku polévky a chleba.
Buback ovšem věděl pro koho. Musel se s nimi těsně minout,
takže u Grete už dávno nebudou, ale dík i za to! Chtěl riskovat ještě
jednu cestu do Bredovské pro čerstvé informace o záměrech ně-
mecké strany a pak musel v každém případě na Kavčí hory, dál už
ji nesměl nechat samotnou.
– Prosím vás, ukončil to, – věříte‑li, že patřím k těm jiným Němcům,
kteří chtějí odčiňovat řádění svého národa, vyřiďte panu Moravovi
co nejdřív, že ho v nejvyšším českém zájmu čekám na známém místě.
– V domku nahoře? zeptal se Matlák, a když zaznamenal jeho
úlek, pokoušel se ho uklidnit, – promiňte, jen tak mě napadlo, sa-
mozřejmě to hned zapomenu…
Co napadlo jednoho, může napadnout i jiné! strašilo mu v hlavě,
když pochodoval dál, prokazuje se glejtem s podpisem už neplat-
ným. Musel Grete za každou cenu dostat z místa, které se mohlo
stát co chvíli smrtelnou pastí, a jeho jedinou nadějí byl Morava.
Jedinou? A co Meckerle?
Hned se zastyděl! Klesl už tak hluboko, že by byl schopen zno-
vu přeběhnout? V čem by se pak lišil od zrádných vlasovců, jimiž
pohrdal? Ale chce skutečně zběhnout? Nemá právo, nemá přímo
povinnost nepominout žádnou cestu vedoucí k záchraně jeho lás-
ky? Pokud Meckerle přece jen vyvede sebe a své lidi z obklíčení,
určitě neodmítne vzít ji s sebou! Pak ale on sám, chce‑li obstát před

– 360 –
vlastním svědomím, nemá jiné východisko než zůstat tu až do kon-
ce; ať bude jakýkoli.
V rozjitřených úvahách dosáhl Václavského náměstí. Poslední
česká hlídka jeho propustku nezpochybnila, tím naléhavěji ho však
zrazovala: Němci začali řádit, Čechy, kteří se tam objeví na ulici, sbí-
rají. A na přebíhající tu odkudsi pálí skrytý záškodník. Proti němu
vsadil na rychlost i štěstí a vyhrál. Za prvním rohem byl však zatčen.
Co právě pro něho neměl být nejmenší problém, proměnilo se
v přízračný děj s průběhem stále šílenějším. Než vůbec stačil pro-
mluvit, popadli ho dva muži SS jako řezníci jateční tele a mrštili
k hloučku mužských, které tu museli lapit před ním. Nenašel od-
vahu dolovat jim přímo na očích z ponožky a boty služební průkaz
gestapa a rozhodl se zůstat v anonymitě, dokud se mu nenaskytne
méně trapná příležitost. Ostatně nebude mít jeho osobní svědectví
o německém zacházení s Čechy v těchto kritických hodinách mimo-
řádný význam pro příští rozhovor s Meckerlem?
Těsně poté dorazil zakrytý náklaďák a zadržení byli nahnáni pod
plachtu. Nikdo z nich ani nehlesl a také eskorta zůstávala sveřepě
němá, tím vydatněji pracovaly její kolby. I Buback utržil pernou
ránu do ramene, ale to ho jen posílilo v úmyslu zažít chování těchto
soukmenovců na vlastní kůži.
Takhle, objevoval sklíčeně, zatímco se zaklesnuti do sebe, aby
nespadli v zatáčkách, smýkali po kluzké dlažbě k neznámému cíli,
kterým nemohla být Bredovská, takhle a nejinak poznala jeho
národ v posledních pěti a půl letech prakticky celá Evropa. Jako
ozbrojené roboty náhodně vybírající oběti, aby vnutili národům
podle nich méněcenným svou božskou vůli. A on i ve funkci pova-
žované kdekoli jinde za počestnou patřil k nim, byl jedním z nich
a nesl plnou spoluzodpovědnost za jeden každý z jejich činů.
Celou válku strávil hledáním šejdířů, zlodějů a jiných zločinců
ve vlastních řadách, frontu znal jen z doslechu; jakmile vzplála
akta, odváželi ho o zem dál. Byl si snad proto tak jist, že má čisté

– 361 –
ruce? Vždyť naopak tihle primitivové s vygumovanýma očima, co
viděly příliš málo dobra nebo příliš mnoho zla, mohli za německou
katastrofu jen o málo víc než ručičky hodin za čas, který ukazují.
Kdežto on byl zpočátku nadšeně a později přinejmenším poslušně
zabírajícím zoubkem v soustrojí Vůdce a říšského hodináře.
Ach, Hilde, proč jsi svůj spor se mnou nevedla mnohem dřív?
Ach, Bubacku, třeba bys ji byl ve svém zaslepení opustil…
Ach, Grete, kéž je nám dopřána milost pozdního pokání!
Ale kdo by ji měl Němcům dát, jestliže ještě v této chvíli, kdy
všechny lži praskly a Říše mele z posledního, nakládají s obyvateli
cizího města jako s dobytkem určeným k porážce? Co se tím sleduje?
Jakýsi smysl dávala snad jen jejich výměna za Němce, kteří padli do
českých rukou. Je‑li tomu tak, chtěl se nabídnout jako prostředník
s podmínkou, že se SS konečně začne chovat civilizovaně.
Nákladní auto zastavilo a doprovod je začal vystrkovat z korby.
Kdo špatně odhadl výšku nebo nebyl dost mrštný, skončil na všech
čtyřech. Jakýsi starší muž nevstal a skučel bolestí, zle si poranil
koleno. Buback se rozhlížel po veliteli, teď byl čas vystoupit z ano-
nymity, ale v kruhu kolem nich žádnou šarži neviděl. To už také dva
z Čechů vzali sténajícího na zkřížené ruce a nesli za ostatními do
haly, kterou Buback tak dobře znal.
Patřila hlavovému nádraží, kudy nikdy nevedly mezinárodní
spoje, odtud jezdily vlaky jen do menších měst, a proto i většina
pražských dětí na prázdniny. Navzdory okolnostem ho pohladila
vzpomínka na maminku, jak tiskne jeho uplakanou tvář na voňa-
vou blůzu a slibuje mu, že se na letním táboře jen sedmkrát vyspí
a už se na něho přijedou s tatínkem podívat. A živě si vybavil chuť
mandarinek, které mu vždycky dávali do vlaku proti žízni, kdeže
jsou loňské sněhy?
Rozlehlá secesní dvorana nesla stopy čerstvého boje a hemžila
se uniformami převážně černě barvy. Rychlým krokem je protáhli
k začátku prvního nástupiště. Podivně působilo, že nikde nestá-

– 362 –
ly vagony, ani venku za halou, kde se rozvětvoval ranžír. A právě
odtamtud zaznělo cosi jako prásknutí obrovského biče. Jeho účel
pochopil, když je rozestrkali do dlouhé řady a začali odpočítávat,
jeden dva, tři, čtyři, pět. Každého pátého donutili seskočit z pero-
nu na koleje, ty čtyři před ním hnali špalírem strážných do skladů
balíkové pošty.
Jak čekal mezi posledními, až k němu dojdou, třeskla zepředu nová
salva a on učinil pevné rozhodnutí. Že tihle rodáci přišli na zrůdnou
myšlenku popravovat pro nic a za nic ještě na samém prahu míru,
mohl jako Němec vyvážit už jen vlastním životem. Bude‑li pátý, nepro-
káže se! Zachránit se za cenu, že by místo sebe vydal té ruletě smrti
jiného, leželo pro něho za hranicí lidství, přestal by být sám sebou.
V takovém případě poručí i svou lásku jejímu osudu a zemře
s myšlenkou na ni.
Každý z rozpočítávaných, přečetl z jejich tváří, věděl, oč běží,
a přesto nikdo nejevil známky zoufalství. Jako by všichni pochopili,
že už jim ze všeho zbývá jen vlastní důstojnost, a soustředili se
k úsilí uhájit ji. Čtveřice, na něž nepadl los, potlačovaly úlevu, pátí
smrtelný strach. Jak neměl celý život Čechy rád pro jejich vychytra-
lou nepolapitelnost a neskrývané sobectví, jevili se mu v této osu-
dové zkoušce, která tak nesmyslně rozhodla o jejich bytí či nebytí,
až skoro vznešení.
Sčítači právě předali těm na kolejích muže s poraněnou nohou,
jeho bolesti měla ukončit kulka. Když pak docházeli k němu, napří-
mil se jako většina ostatních a hleděl jim do tváří. Nenašel v nich
víc než snahu nepřepočítat se. Německá spravedlnosti, ukaž na mě!
Byl čtvrtý.
Když ho chtěli hnát ke skladům, sáhl konečně do správné, pravé
ponožky a oslovil svého esesáka tak pánovitě, že ten si průkaz ani
neprohlédl a spěchal s ním, jak si přál, k ranžíru. Dal se poslušně
i do klusu, když Buback chvátal, aby předběhl odsouzence ze své
skupiny.

– 363 –
 Dílo zmaru spatřil už na konci nástupiště. Vybrané stříleli před
zdí výtopny lokomotiv. Každou novou řadu nechali nastoupit
o délku těla dopředu. Mrtví tvořili rozlehlé souvislé pestrobarevné
pole, v němž převládala červená. Právě sem nastupoval další po-
pravčí peloton. Vystřídaní zmoklí střelci si všichni naráz zapalovali
cigarety. Zezadu už sem docházel další tucet vybraných, mezi nimi
i muži z jeho náklaďáku.
Nejblíž stál oberscharführer, který vypadal, že exekucím velí.
Jemu vrazil do ruky svůj dokument a zcela výjimečně užil propůj-
čené hodnosti.
– Sturmbannführer Buback z pražského gestapa! Co se tu děje?
Ten muž k němu obrátil koňskou tvář. Přes její výraznost hleděly
zpod přilby zas ty oči bez obsahu. Po zaváhání Bubacka přece jen
pozdravil.
– Popravujeme pro výstrahu bandity.
– Jsou to náhodní chodci! Vím to, protože jsem byl zadržen spolu
s nimi. Okamžitě přestaňte, budu případ hlásit gruppenführerovi
Meckerlemu!
– To nemusíte daleko, poddůstojník ukázal na skupinu roz-
mlouvajících šarží, která se chránila před deštěm pod přístřeškem
hradla, – tamhle stojí.
Obr už ho zahlédl a spěšně k němu kráčel sám.

Už tam budem, milovaný, řekla maminka, seděla na kozlíku, protože

když se začal dusit, byl otec na zámku, pro panské koně zakládali
výheň tam, aby nemuseli závějemi, ale maminka uměla zapřahat
i do saní a kůň jí běžel stejně jako tatínkovi, dýchej, milovaný, no-
sem! volala ustaraně za sebe, kde ho zachumlala do houní, jak mě to
nazývá? tak mi přece začala říkat až Jitka! podivil se i přes palčivou
bolest na čele, proč mě vlastně od mandlí bolí čelo…? tu se k němu
z kozlíku obrátila, a byla to Jitka, ale to už se propadal do horečky.

– 364 –
 Pak se saně zastavily a on věděl, že se nad ním za chviličku objeví
dobrácký obličej doktora Babůrka. Otevřel tedy oči a uviděl Literu.
– Jenom lež, Honzíku! řekl mu řidič účastně, – píchli jsme o stře-
py, vyměňujeme kolo.
Než to stihli, stačil se vzpamatovat a všechno si připomenout.
A když pochopil, že ho vezou jiným policejním autem k pořádnému
převazu, ihned jim to zatrhl.
– Musíme ho zatknout!
– Honzo, zapochyboval Litera, – třeba to byla fantazie po tý šlup-
ce. Já si ho nevšim.
Ano, zarazil se, mohl ho vidět podobně jako matku a Jitku… ale
jeho paměť kriminalisty se vzbouřila.
– Byl to on! On a s ním jistě ta jeho banda. A nejspíš jsou tam
pořád, obrať, musíme okamžitě zpátky!
– Můžeš dostat otravu krve!
– Jestli mi znova uteče, dostanu otravu duše!
Byl odhodlán vrátit se třeba pěšky; pochopili to a poslechli ho.
Dorazili pozdě, parta byla pryč, ale z líčení barikádníků a popisu
čtveřice poznali, že se Morava nemýlil. Posíleni o dalšího muže pak
údajně Ryplovci, jakmile se potvrdilo, že esesáci byli zahnáni na útěk,
odjeli jakýmsi mercedesem s berlínskou značkou nahoru na Pankrác.
Morava se ovšem ihned pustil za nimi.
Náměstí u soudní budovy, kde dohořívaly dva tanky, skýtalo
ne­uvěřitelný obraz sbratření Čechů s Němci. Vojáci v uniformách
wehr­m achtu byli ovšem pověstní Rusové generála Vlasova.
Pražanům, kteří tu právě zažili hodiny hrůzy, stačila jejich zpěvná
slovanština, aby je za pomoc v nejvyšší nouzi oslavovali jako osvo-
boditele. Dík Beranovi a Bubackovi Morava věděl, že ty ovace musí
jen prohlubovat zoufalství vojáků, které už nic nemohlo zachránit.
Jeden z nich vyhrával na tahací harmoniku zběsilou melodii, na
kterou jiní bravurně tančili. Všichni měli tváře hostů na vlastním
pohřbu.

– 365 –
 Ty obrazy vnímal Morava mimoděk. Všemi smysly větřil, kam
se odtud mohla jeho škodná vydat. Brzy zjistil, že nemohou
pátrat dál bez Ryplova snímku, a vyslal nového šoféra, aby sehnal
v Bartolomějské další várku portrétů.
– Jestli je někdo na oddělení, ať sem jede s sebou! navrhl Lite­
ra, – určitě tam bude Matlák, to je skvělej pistolero. Nemůžem na
ně s holejma rukama! A kdyby byly pořádný německý automaty!
Morava souhlasil, a protože o pár kroků dál stála sanitka první
pomoci, dokázal ho Litera přemluvit i k tomu, aby se dal na místě
ošetřit. Byl pak sám rád: ohyzdná jizva po střele, která strhla kůži,
mezitím zaschla a turban podobný Brunátovu mohla nahradit velká
náplast. Pak už začal zas neúnavně pročesávat ulice, zavile přesvěd-
čen, že právě v tomhle bezvládí si Rypl přichází na své.
Na náměstí a v přilehlých ulicích vládl zmatek, výbuchy radosti
jedněch, že přežili dnešek a snad i celou válku, se mísily s nářkem
druhých nad ztrátou drahých. Sklepů, které esesáci vyčistili ručními
granáty, byla řada. Do vytrvalého deště vynášeli dobrovolníci zoha­
vené mrtvoly a kladli je prozatím na celty prostřené před domy.
Převládaly ženy s dětmi.
Pak se zvedla kolem Moravy vřava. Středem jízdní dráhy kráčel
mezi povstalci s páskami RG, měli už všichni trofejní zbraně, malý
zástup civilistů, i v něm hlavně ženy a děti, v jedné ruce kufry a ran-
ce, jaké kdo z nich zmohl unést, druhou zdviženou nad hlavu, stále
častěji je museli zmoženě střídat. Od domů, před nimiž leželi mrtví,
se lidé naráz přemístili k průvodu. Přehlídku bledých tváří uvítal
špalír mrazivého mlčení.
Co k nim cítím? zaujalo Moravu a hned i překvapilo: nic. Lítost
vylučovaly nevinné oběti moknoucí na celtách. Ale ani nenávist se
ne a nemohla dostavit při pohledu na bezbranné a vyděšené, kteří
více méně pykali za jiné. Převládla v něm potřeba poslat je všechny,
ať se i narodili zde, šupem do trosek jejich pravlasti, která to peklo

– 366 –
s jejich požehnáním rozpoutala, a pak je už nikdy v životě nevidět
neslyšet.
Než stačil domyslet, změnila všechno krátká příhoda. Jedna
z českých žen, podle výrazu pološílená žalem, se prosmýkla mezi
doprovodem a napadla vysokou Němku s plavým copem, připomí-
nající i ve svém pokoření nacistický ideál germánské krásy, jak ho
roky vystavovaly na odiv filmy i plakáty; jako by v ní chtěla vyhla-
dit celou čeleď, zaťala jí do tváře nehty a drásala kůži. Přepadená
vykřik­la bolestí, pustila naditou tašku a oběma rukama si chránila
tváře, vedle ní se usedavě rozplakaly dvě malé dívky.
Vmžiku tu byli muži eskorty, útočnici odtrhli a snažili se ji pokud
možno ohleduplně dopravit na chodník, ale v tu chvíli vyvřela čirá
nenávist. Les hrozících pěstí, nadávky a hrozby, přes hlavy stráž-
ných i na ně samé létaly plivance. V mnoha očích četl Morava nepří-
četnost a napadlo ho, že i v něm by byly možná podobně prohořely
pojistky po Jitčině smrti, kdyby ho k železné kázni nedonutil jeho
úkol.
Když začaly létat i kameny, ohrožující všechny vespolek, vytáhl
velitel eskorty pistoli a střelil do vzduchu. Vysloužil si ohlušující
pískot, ohrožení gardisté začali repetovat a už se zdálo, že dojde
k obecnému masakru. Morava se včas probral.
– Litero! zaburácel, – dozadu!
Sám se prodral vpřed po bok velitele, schopen dál překřikovat
vřavu davu.
– Uvolněte průchod! Vyzývám vás jménem zákona! Viníci budou
potrestáni! Dejte průchod zákonu!
Pouhé dvě policejní uniformy kupodivu zapůsobily, rozumnější
v mase pomáhali uklidňovat rozlícené, i Němka už zas poslušně
zvedla své zavazadlo, a krvavé šrámy v její tváři i vzlykající holčič-
ky přispěly k rychlému odpadnutí davové horečky. Lidé se vraceli
k mrtvým rozpačitě míjejíce původkyni incidentu, teď hořce plačící
na rameni jiné ženy, a Moravovi se zdálo, že se ve většině z nich

– 367 –
podobně jako v něm sváří potřeba spravedlivého zadostiučinění
s obavou nepřekročit týž práh jako ti, kdo tu docela nedávno vraždili.
To ho znovu přivedlo k původní úvaze, co po této válce s Němci.
Představa Čech a Moravy, kde se bude mluvit jenom česky a odkud
navždy zmizí časovaná trhavina, která už dvakrát v dějinách pohřbila
českou státnost, byla úžasně lákavá, ale obsahovala i nové nebezpečí:
také Antonín Rypl byl Čech a nyní dokonce národní mstitel, jehož
poslední tah prokázal, že je ve své šílené zvrhlosti naneštěstí nadán
i kromobyčejnou inteligencí a intuicí. Morava toužil po rychlém se-
tkání s Beranem, aby s ním mohl konzultovat svůj nejčerstvější závěr:
Rypl odložil svou totožnost u neznámé mrtvoly a zakládá vlastní
ozbrojenou moc, aby si s její podporou ukázkovými surovostmi na
Němcích, a když to musí být, i na rodácích, vynutil přízeň ulice
i nových revolučních orgánů a tím také novou identitu.
Spíš než Dobře, Moravo! chtěl uslyšet, že policejní presidenti
Beran a Brunát pochopí to strašné ohrožení budoucí svobodné
republiky a zmobilizují i za této situace všechny policejní rezervy,
aby zemi očištěnou od Němců neokupovala v zápětí jiná pakáž jen
proto, že mluví domácím jazykem.
Od vděčného velitele eskorty se dozvěděl, že zdejší Němce zatím
svádějí do blízké obecné školy. Ta informace v něm probudila tu-
šení, jaké ho tolikrát přivedlo na správnou stopu, když mu logické
myšlení už nebylo k ničemu. Ani výběr obětí vraha vdov neměl
přece nejmenší logiku, proč by ji mělo mít masové pobíjení Němců?
Instinkt, Moravo, pravil mu kdysi vrchní komisař, má v našem ře-
mesle stejnou váhu jako celoživotní zkušenost, dobrá organizace
a mravenčí píle!
No ano, proč by měl Rypl, proč by měli jeho zabijáci opouštět to-
hle eldorádo, kde sama masová hypnóza, jak ji právě zažil, předtím
vítala násilníky naplňující nejprimitivnější představy o mstě. Ano,
cítil, někde tu byli, ale jak se k nim blížil, chápal sám, že bude lehčí je
objevit než zatknout. Rozhodně nesměli bandu předčasně vyplašit!

– 368 –
Před školou, v níž kolona zmizela, domluvil s Literou, aby vyčkal na
smluveném místě posily a přejel s nimi pokud možno nenápadně sem.
Pak ho Litera uchopil za rukáv a rozčilením šeptal.
– Tamhle…!
– Co…?
– Mercedes…, neříkali, že měl berlínskou značku?
– Ano…!
Vůz stál přímo proti vchodu školy střeženému dvěma mladíky,
raději k němu nešli.
– Pospěšte si, začal mu Morava ze starého zvyku vykat, – poku-
sím se zatím odhadnout, jak na to!
I Litera zapomněl na čerstvou důvěrnost.
– Nechcete počkat na nás? Aby vás nevyřídil dřív!
– Nezná mě přece. Jsem pro něho nejvýš policajt z nedaleké ba­
rikády.
– Pistoli máte?
– Ano…
Oba si současně vzpomněli na výstřel, který náhodně vyšel
v autě. Morava se pousmál.
– Žádný strach. V nouzi ho zkusím napřed zakousnout.
Litera to tak vesele neviděl.
– Jsou už malá armáda!
– Právě proto musím nenápadně poznat, jakou tu hrají roli. Naše
výhoda je v tom, že se lidé sotva přidají k úchylnému vrahovi čes-
kých žen.
– Jenže jak je o tom přesvědčíte?
– To mě musí napadnout. Takže sebou hoďte, třeba tam naši už
budou!
Litera odpospíchal. Teď se tedy Morava pomalu vydal k merce-
desu, aby při něm přešel ulici a přitom do něj nenápadně nahlédl.
Nic ho nezaujalo. Překvapení zažil hned nato, když ho dva strážní,

– 369 –
esesáckými kanóny zatížení výrostci s bílými páskami, na nichž
byla opět namalována velká písmena RG, do školy nepustili.
– Kdo vám nařídil nevpouštět policii? zeptal se nevěřícně.
– Náš velitel, řekl levý.
– Zavolejte mi ho!
– Ztrať se, kolouši! poradil mu pravý, – než tě odmáznem!
Co je kolouš? uvažoval bezradně.

Lásko, řekla Grete, – víš, co jsem tu zatím vymyslela?

– Nevím…
Měl stále před očima děsivou scénu na nádraží svého dětství a za
sebou cestu, kterou urazil s krajním vypětím sil, když ho neklamné
známky počínajícího honu na německé civilisty donutily obcházet
poslední barikády šplhem přes zdi dvorů.
– Hádej!
Našel ji ležící naznak na posteli, oči upřené ke stropu. Nechala
je tak i teď. Rychle se rozhlédl, nestojí‑li někde prázdná láhev, než
si uvědomil, že tu už není ani kapka alkoholu.
– Dám se poddat…
– Vymyslela jsem si, jak spolu budem žít, než nás, jak se říká,
rozloučí smrt.
Co všechno jí muselo jít hlavou v samotě téhle chatrné skrýše!
Odhodil po mokrém plášti i potem provlhlé sako, přilehl k ní a pod-
sunul jí paži pod hlavu. Svůj čerstvý zážitek vypudil zatím z hlavy.
– Povídej! Jak?
– Pojedem spolu na Sylt.
– Aha… a proč zrovna…
– Protože jsi tam byl naposled v míru šťastný. A kousek odtam-
tud, v Hamburku, jsem byla dlouhá léta šťastná já s mušličkami ze
Syltu. Vrátíme se tam pro to štěstí, a až ho spolu najdem, uděláš
mi foto na stejném místě jako tenkrát jim dvěma. Uzavře se kruh

– 370 –
a začne jiný. Budem v Německu a už skoro ne v Německu. Zkusíme
být jiní Němci, než jsme byli.
Ulevilo se mu sice, že ji nenašel ve strachu, ale i tenhle podivný
stav klidu ho znepokojoval. Zasněně se usmála na strop.
– Začnem lidstvu vracet, čeho jsme mu vzali nejvíc.
– A to je?
– Přece dobro. Tys aspoň trochu bojoval proti špatnosti, já se
o to nepokusila nikdy. My Němci jako národ jsme dali světu velkou
hudbu, velkou literaturu, velký pořádek a velké zlo. Zlo se pak sta-
lo naší hudbou, řečí i pořádkem, až nakonec zosobnilo němectví.
Lidstvo mívá krátkou paměť, obvykle umírá s generacemi, viď? Ale
my v ní zůstanem na věky. Dlouho mi bylo líto, že nemám a nebudu
mít děti, a teď? Víš co?
– Teď jsi ráda…?
– Teď teprv jsem kvůli tomu vyloženě nešťastná, nechápeš? My
sami nestihnem odčinit, co bylo naším jménem napácháno, doká-
žou to sotva děti našich dětí.
Zavřel oči a spatřil zas tu pořádkudbalou německou žeň, doko-
nale úhledný obdélník čerstvě skosených těl.
– To máš pravdu…
– Po nás i ony budou muset nahrazovat to ukradené dobro.
– Ale jak?
Teď se zasmála vítězně jako člověk, který rozluštil neřešitelnou
hádanku.
– To si musí každý najít sám. Já budu zas tančit.
– Kde?
– Všude!
– Nerozumím…
– Nelíbilo se ti, jak jsem nedávno tančila? Nelíbilo se ti to tak, žes
měl v očích slzy? Němci si užili až dost řvaní a střelby, já jim teď
začnu tančit. Půjdu, zastavím se, zatančím a půjdu dál. Nemyslíš,

– 371 –
že se jim to může líbit jako tobě? A že mohou být právě skrz ty slzy
lepší, než byli dosud?
To už se nad ni znepokojeně naklonil a uviděl, že jindy tak jasné
oči jsou matné a rozpité.
– Co je ti, Grete?
– Co by mi bylo, lásko?
Konečně ho napadlo sáhnout jí na čelo. Hořela. Vyděsilo ho to
tím spíš, že tváře měly obvyklou barvu.
– Něco tě bolí?
– Ne, ne…
– Jako bys měla horečku!
– Ale já nemám. Tak co tomu všemu říkáš, lásko? Těšíš se na Sylt?
Pojal podezření, vyskočil a rutinovaně prohlédl pokoj. Nic. Pod
umyvadlem stál proutěný odpadkový koš. Vysypal jej na prkna
podlahy a prohraboval obsah. Pak zvedl kobaltově modrou lahvič-
ku. Proti světlu zela prázdnotou. Odzátkoval ji a čichal. Slabě z ní
zavoněl kafr. Skokem byl u Grete.
– Co to je?
– Co…
– Co v tom bylo?
Těžce jí spadla víčka.
– Grete, mluv!
Poplácal ji po lících, zprvu lehce, ale když nereagovala, stále
silněji, až to bolestně proniklo k jejímu vědomí.
– Au!
– Cos v tom měla??
Jeho pravička nepolevovala.
– Au, Bubacku, to bolí…
– Řekni mi to!!
– Prášky…
– Jaké??
– Na spaní… švýcarské… odsypal mi je ze svých…

– 372 –
 – Kdo?
– Ten člověk… Meckerle…
– Kolik sis jich vzala?
– Zbytek…
– Kolik?
– Nevím… asi pět… nebo deset…
– Nebo víc?
– Nebo víc…
Spěšně uvažoval. Ať už jich spolkla, kolik chtěla, její stav podle
veškeré jeho zkušenosti nenapovídal, že už se v ní rozpustily. Měl
jedinou možnost.
– Vstaň! Vstávej!
Popadl ji za ruce a násilím zvedal sám.
– Auvajs! Surovče!
Dotáhl ji k umyvadlu, aby ji nemusel vléct po schodech dolů na
záchod.
– Strč si do krku prst!
– Nech mě!!
– Strč!!
– Nechci, hajzle!!
Vstrčil jí tam svůj. Kousla ho. Potlačil výkřik, dokázal ji levičkou
podržet ve svěráku a pravou rukou vpáčit do krku zubní kartáček.
V tu chvíli přestala klást odpor, zvláčněla, měl co dělat, aby ji
oběma rukama stačil zachytit kolem pasu, než se zřítí, a už jen po-
slušně zvracela, dokud neuznal, že to stačí.
Pak ji zas položil na postel a přisedl k ní.
Sivé oči se pomalu jasnily a ostřily, ale ústa zůstávala němá.
– Proč? zeptal se jí, – proboha proč??
– Ten sen… zašeptala, – jak jsem umřela, víš! byl tak strašný, že
jsem se včera opila… a dneska v poledne jsem měla ještě horší…!
– V poledne?

– 373 –
 – Já pořád spím, víš? Co jiného mám dělat, abych se tu nezbláz-
nila?
Bodla ho výčitka, která v tom ani nezazněla.
– A v čem byl horší…?
– Že zabili tebe! A zase přede mnou. Pak jsem se probudila a při-
šlo to nejhorší. Začla jsem si tím být jistá.
Pokusil se o úsměv.
– A zabili mě?
Málem…! přiznal jí, ale nevyslovil to, ohromen, že prožila jeho
smrt ve stejné chvíli, kdy se ho skutečně dotkla.
– Ne. Ale zabijou!
Vykřikla to tak zoufale, že se zachvěl, jako by ho teprve teď do-
honil živočišný strach, který vůbec nepocítil, když je odpočítávali.
– Jak to myslíš…?
– Bubacku… promluvila slabě tím drsným hlasem, kterým ho
upoutala v krytu Německého domu, – lásko moje, ty a já přece máme
asi podobnou šanci přežít jako dvě zlaté rybky ve štičím rybníku.
Copak nevím, že na každé své cestě tam, nevím kam, a odtud, nevím
odkud, znova a znova nastavuješ krk? A až o něj přijdeš, jako že
asi přijdeš, jsem přece ztracená! Chtěla jsem ujít tomu, co by pak
udělali se mnou…
Slyšel ji vyslovovat své nejvlastnější obavy, ale současně je zavi-
le odmítal, protože cítil, že připustí‑li je, zboří sám poslední hráz,
která stojí mezi lidmi a smrtí: naději.
– Lásko! nazval ji jejím slovem, – že naše životy visí na vlásku,
není velký objev, a že jsi na tom hůř než já, taky ne. Ale naše šance
dostat se odtud se zdravou kůží není menší než poloviční. Jak jsi
mě mohla odsoudit k tomu, že zemřeš a já se třeba zachráním? Co
by to bylo za život, bez tebe?? Udělejme smlouvu: Já od tebe víckrát
neodejdu, tam, nevíš kam! poznal jsem, že zachránit už mohu nej-
výš tebe, a to chci. Já věřím, ano, já pevně počítám s tím, že sem pro
nás včas přijde Morava a najde řešení. A kdyby nepřijel…

– 374 –
 Tak to zařídí Meckerle! nechtěl vyslovit. Vybavil se mu krvavý
prokurista, trapně vysvětlující, že na popravy nemá vliv, protože je
nařídil státní sekretář Frank v odvetu za střílení zajatých němec-
kých vojáků. Alespoň toho ji chtěl ušetřit.
– Kdyby nepřijel, řekl místo toho, – a mě tu dostali dřív, stiskneš
spoušť své něžné pistolky, platí?
– Máš pravdu, lásko, řekla skoro radostně, zívajíc přitom vyčer-
páním, – tak můžu až do konce myslet na tebe. Ale před tím vším,
jak se jen chvilku prospím, jsem ti ještě něco dlužna… moc, moc
dlužna… nejvíc…

Obecná škola byla obvyklá solidní stavba z poloviny dvacátých let,

dvě křídla, chlapecké a dívčí, spojoval zadní trakt s tělocvičnami
i velkou aulou a odděloval dvůr uzavřený vpředu těžkou mříží
a mřížovou bránou, kterou hlídala stráž. Za dobu, co Morava stál
na protějším chodníku jak na hanbě, sledován nevraživými pohledy
obou dorostenců, propustili dovnitř jen další skupinu Němců a je-
jich doprovod, rovněž označený páskami RG. O čem se Morava do-
sud domníval, že je výmysl několika hurávlastenců z Bartolomějské,
ukazovalo se být rozvětvenou organizací. Kde se vzala i v této části
města, ještě před chvílí kontrolované esesáky?
Podobně jako on byl o něco později odmrštěn od vchodu také
muž ve stejnokroji poručíka staré československé armády a prová-
zející ho četař někdejšího protektorátního Vládního vojska. Všimli
si Moravy a vydali se k němu.
– Pane kolego, zasalutoval mu důstojník, – poslali nás z městské-
ho velitelství, abychom tu zorganizovali soustředění německých
civilů ve smyslu haagské konvence, než skončí boje a bude zorga-
nizován jejich odsun. Mohl byste nařídit, aby nás tam pustili?
– Lituji, řekl Morava, – ale jsem tu též nežádoucí.
– Co to má znamenat? A co je RG?
– Myslím, že Revoluční gardy.

– 375 –
 – Nikdy jsem o nich neslyšel. Komu podléhají?
– Nemám tušení.
Po školním dvoře utíkal k bráně člověk, když jí proběhl, poznal
Morava muže, který sem jako velitel eskorty s Němci přivedl i jeho.
Uviděl uniformy a spěchal přes ulici k nim. Byl bledý a v očích mu
stál úlek.
– Prosím vás, udělejte něco!
– Co se děje?
– Oni je tam… bijí a…
V okamžiku nebyl schopen dostat ze sebe víc.
– Kdo?
Němě ukazoval na svou pásku a současně ji stahoval z rukávu
koženého saka. Až pak byl s to dokončit větu.
– … a zabíjejí…
– Co s tím…? zeptal se poručík bezradně.
– Čekám posilu, řekl Morava, – ale nevím teď, bude‑li stačit.
Do ulice ostře zabočil vůz a zastavil přímo před strážnými.
Vystoupili z něho tři ozbrojenci v maskáčích s páskami RG a vyso-
ký člověk v černém převlečníku i klobouku; hubené tváři s černou
bradkou vévodily propadlé černé oči. Koho jen připomíná? Morava
věděl hned: nějak tak si vždycky představoval mučedníka Jana
Husa. Vykročil přes ulici.
– Halo! upozornil na sebe.
Ti čtyři se zastavili.
– Co chcete? uryl naježeně nejmenší z nich, chybějící centimetry
nahrazoval rázností, působil jako stlačená pružina.
– Máte sem přístup? zeptal se Morava.
– Proč?
Znělo to, jako by štěkl. K Moravovi dorazili i druzí dva vojáci
a také vyděšený muž s páskou v ruce.
– Tady pan poručík je pověřen přípravou odsunu Němců a ne-
může se dostat do budovy. Nepouštějí ani mě.

– 376 –
 – Plní rozkaz! A ten zní, nevpouštět žádné sluhy minulých režimů.
Po dlouhém čase Morava cítil, jak zas ostudně rudne, hotový
Jeníček z Prodanky! ušklíbal se vždycky Beran.
– Já jsem od kriminální policie, hájil se, – a pan poručík sloužil
republice…
– Republice vykořisťovatelů a kapitulantů! prohlásil napruže-
ný, – jen­že té už navždy odzvonilo a vám s ní! My jsme pořádkové síly
budoucího Československa, ve kterém si sami povládnou pracující!
Mezitím se vzpamatoval důstojník.
– Československo zůstává demokracií, kterou představuje pan
president Beneš a vláda v Košicích, jsem tu tedy i z jejich pověření.
Připravujete snad, pánové, puč? Jaký vlastně?
– Ovšemže nikoli, vmísil se velmi tiše muž v černém, a hned
bylo jasno, že tu rozhoduje on, – i my jsme vysláni legální vládou
prostřednictvím České národní rady. Prosím.
Vytáhl, rozložil a ukázal jim papír.
– To mám taky! důstojník se rozčileně prohledával, až našel, – jsou
snad dvě různé národní rady?
– Ovšemže nikoli, opakoval vysoký muž, připomínal teď Moravovi
trpělivého učitele, – ale různá křídla, obnovuje se demokracie a my
jsme zástupci politické síly, která získala v Radě jasnou většinu.
Podle jejího rozhodnutí vytváříme novou revoluční milici z lidí
nezatížených minulostí. Jejich úkolem tady je mimo jiné zabránit,
aby se kolaboranti z řad domácí buržoazie a byrokracie nepokusili
zbavit německých svědků své zrady.
– Ale vždyť přesně to se tam děje! vykřikl zběhlý gardista.
– Co?
– Oni je tam dokonce mučí!
– Kdo? Koho?
– Němce! Civilisty! Vaši lidi! Vemte si to… nacpal mu do ruky
svou pásku, – já nechci být jako nacisti!

– 377 –
 Za Moravova záda dojelo další auto, klapala dvířka. Ostražitě se
otočil a v duchu zajásal. Za Literou vystupovali Matlák s Jetelem,
oba měli automaty. Síly se vyrovnaly a Morava se ihned probral
z ustrnutí.
– Mučení je také váš úkol? zeptal se tvrdě.
– Nesmysl!
Černý muž se poprvé vzrušil a promluvil hlasitěji. Morava už
nepopustil. Ukázal mu svou služební známku.
– Bylo tu vysloveno podezření na závažnou trestnou činnost
a my, ukázal na svou čtveřici, ke které přistoupil i nový policejní ři-
dič, – jsme kriminalisté. Je‑li to pravda, porušuje se tu navíc meziná-
rodní úmluva o zacházení s civilními zajatci… Grete Baumannová!
mihlo se mu přitom hlavou, co je s ní? co nejdřív zjistit! ale už po-
kračoval, – podléháme‑li všichni jedné a téže vládě, vyzývám vás,
abyste ctil obnovený zákon a spolu s námi obvinění prozkoumal!
Drátěný chtěl klást odpor, ale muž v klobouku ho posunkem
umlčel.
– Nemáme co skrývat. Ale je‑li to lež, budete pak stíhat jeho,
ukázal na dosud bezdechého muže, – pro hanobení revoluční moci!
Mladíci u brány si zahráli na vojáčky, ale nikdo jim už nevěnoval
pozornost. Ten rozčilený člověk chvátal před nimi k levému, zřejmě
hlavnímu vchodu, ale u něho jim dal, ačkoli se právě znovu dalo do
deště, bojácně přednost. Černý muž vkročil první, Morava hned za
ním. Do chřípí ho udeřil pach, jaký znal z dětství na Moravě, nejspíš
jednotná vůně všech základních škol, směs prachu, potu a dezin-
fekce, linoucí se všude stejně ze záchodů a otevřených převlékáren,
lemujících školní třídy. Když došli k nim, zůstali v úžasu stát.
Zamykatelné kóje obehnané kovovým pletivem byly plné lidí,
které dřív uviděli, než uslyšeli. Vystaveni jejich očím jako zvěř v zoo,
ale hustě namačkáni jak v přeplněné tramvaji, stáli tu mlčky převáž-
ně starci, ženy a děti. Občas některé z nich vzlyklo a příchozí sotva

– 378 –
stačili zaznamenat rychlý pohyb dospělé dlaně, která mu zakryla
ústa.
Až teď zavnímali vzdálenou vřavu mužských hlasů. Zesílila
přechodně, když se na konci chodby otevřely dveře a vyšli tři gar-
disté. Uviděli stejnokroje, vrhli se jim vstříc a přímo hystericky se
překřikovali.
– Stát! Kdo vás sem pustil? Co tu hledáte?
Černý muž předstoupil před Moravu a tentokrát se ani nenamá-
hal vykazovat se ničím jiným než svým prohlášením.
– Jmenuji se Svoboda, jsem člen České národní rady a teď už
legálního ústředního výboru Komunistické strany Československa.
Kdo jste vy?
Rozkohoutěné trio schlíplo, jejich mluvčí byl na obrátku až trap-
ně podlézavý.
– Promiňte, pane… promiňte, soudruhu… já jsem Lokajík, zá-
stupce zdejšího velitele…
Nomen omen! pomyslel si Morava. Zato ten černý člověk ho čím
dál víc zajímal. Maně vzpomněl, jak si děda, otec i všichni sousedé,
co seděli v šenku po Božím těle, ukazovali mezi sebou drobného
muže, popíjejícího své slivovice vestoje u výčepu. Podívej! žďuchl
tatínek malého Jana, který škádlil pod lavicí domácího kocoura a byl
už samý škráb, tamhle je komunista. Co to je? zvídal a dozvěděl se:
nechodí do kostela a chtěl by nám všechno vzít!
Dlouho tenkrát bojácně pozoroval zarostlého mužíka s bujnou
kšticí, ale jeho osamělá vzpurnost ho současně čímsi přitahovala.
Na něho, černou ovci v bohabojném a jen z dřiny bohatnoucím kraji,
pomyslel, kdykoli za války slyšel či četl o zločinech komunistů. Teď
tedy potkal druhého v životě osobně.
Té scéně bezhlese přihlíželi zajatci tlačící se v dětských šatnič-
kách. Člověku s neméně symbolickým jménem to bylo asi stejně
nepříjemné jako Moravovi.
– Pojďte kus dál!

– 379 –
 Vrátili se za roh do vstupní haly.
– Proč nejsou rozděleni po třídách? zeptal se tiše Lokajíka, – kdo
proboha přišel na nápad držet je jak zvěř?
– Mužstvo to tak rozhodlo… bránil se zástupce velitele, – oni tady
předtím jako zvěř řádili!
Jeden z jeho průvodců se rozhorlil.
– Víte, co tu vyváděli? Házeli granáty do krytů s dětma! Hnali
nás před tankama!
– Tihle asi sotva, nemyslíte?
– Němec jako Němec! odporoval mu ten chlap vztekle, – oko za
oko, zub za zub! Abyste věděl, já jsem taky komunista!
– Ano? opáčil Svoboda ledově, – tak citujte místo bible radši to-
hle: Hitlerové přicházejí a odcházejí, ale německý národ zůstává.
Víte, kdo to řekl?
Už zase se podobal učiteli, a ten dospělý člověk se kupodivu
propadl jako nečekaně vyvolaný žáček.
– Ne…
– Soudruh Stalin. A jestli jsi doopravdy soudruh, začal mu jeho
školitel významně tykat, – musíš i vůči Němcům uplatňovat nikoli
nacionální, ale třídní přístup. Ano! oslovil teď gardisty, policisty i vo-
jáky tak naléhavě, jako by chtěl ten různorodý houfec stmelit ke spo-
lečnému úkolu, – my tvrdě a nelítostně potrestáme všechny Němce,
kteří se dopustili zločinů, ale pak se tím pevněji opřeme o německé
pracující, abychom i s nimi uskutečnili světovou socialistickou revo-
luci. Ten lidský zvěřinec, ukázal k chodbě, – poskvrňuje naši ideu.
Okamžitě je, soudruzi, rozmístěte do tříd, muže zvlášť, ženy s dětmi!
– Ano… pípl s druhými i vzpurník.
– A tam se děje co?
Svoboda ukázal směrem, odkud zazníval hlahol mužských hlasů.
Trojice znejistěla ještě víc.
– Tam… soukal ze sebe Lokajík, – se vyslýchá…
– Kdo, koho a proč?

– 380 –
 – Naši… Němce… na ulitý majetek…
Vysoký činitel vykročil a všichni ho beze slova následovali zno-
vu tím skličujícím úsekem kolem klecí, odkud teď zaznělo jediné
popotáhnutí dětského nosu. Zato lomoz stále sílil, až je od zdroje
oddělovaly pouze dveře.
– Jděte napřed! vyzval Svoboda ty tři zdejší.
Za jejich zády vstoupili do školní tělocvičny, také podobné té,
v níž povinně tužil svaly žák Morava Jan, aby z něho, jak ho nabádal
místní cvičitel Sokola, vyrostl statný kovář po dědovi a otci. Nikdy
ho nenapadlo, že by se mohla stát mučírnou.
Jako když se školní třída rozdělí do družstev cvičících na růz-
ných nářadích, stály kolem nich skupinky gardistů. Vždy jeden
z nich měl v ruce tužku a k ní sešit, notes nebo kus papíru, jako
by známkoval výkony. Středem pozornosti nebyli však cvičenci,
ale polonazí muži, kteří byli k jednotlivým nářadím připoutáni.
Jeden k madlům koně, jiný k příčkám ribstolu, další k úchytkám
švédské bedny. Čtvrtý na šikmém žebříku byl jak ve staré katovně
natažen za ruce i nohy. Poslední se houpal svázaný v kozelci na
nízko spuštěných kruzích.
Morava nevěřil svým očím.
Jejich vstup nevzbudil pozornost, všem přítomným působila ta
činnost zjevné potěšení. Nejblíž byly kruhy; zavěšený dostal právě
facku, která ho stačila rozhoupat.
– Vzpomeň si na všechny skrýše! vyzval ho německy člověk s pa-
pírem, – jestli v tom bytě objevíme nějakou navíc, rozluč se s tím,
že někdy uvidíš rodinu!
– Měli jsme všechny cennosti s sebou, chraptěl houpající se tr-
haně, – ty už jste převzali…
Morava se přinutil potlačit pocity a hledat na tom otřesném
jevišti svého muže.
I na Svobodovi bylo zřetelně vidět, jak se musí ovládat, aby ne-
vybuchl.

– 381 –
 – Zaražte to! poručil Lokajíkovi, – ať je odvážou a odvedou, chci
si pak promluvit mezi námi Čechy. A představte mě!
Překvapivý rozkaz byl provázen několika nesouhlasnými po-
známkami, ale proveden. To už si však byl Morava jist, že Rypl
v tělocvičně není, a také Litera, Matlák a Jetel svorně krčili rameny.
Všiml si však, že protějšími dveřmi překotně opustil místnost ne-
známý plešatec. Jeden takový byl přece už od rozhlasu v bandě…
– Kam to vede? zeptal se Lokajíka.
– Na schody do auly, do sklepa a k záchodům…
– Mrkněte tam! požádal Literu, – ale opatrně.
Když tu zbyli jen Češi a Svoboda jim byl představen, opakoval
zhruba, co předtím říkal ve vstupní hale, ale jeho hlas se tentokrát
zvučně rozléhal velkou tělocvičnou, musel být zkušený táboro-
vý řečník. Morava obdivoval, jak si ani před těmi rozvášněnými
Němcobijci nebral servítek.
– Místo revoluční spravedlnosti, končil, – jste tu zavedli útrpné
právo jak za středověku!
Počáteční respekt, vyvolaný jeho funkcí i zjevem, byl okamžitě
ten tam, nevole pokročila od reptání k otevřenému nesouhlasu.
Muž v černém se i teď hravě dokázal prosadit.
– Výslechy v této podobě zastavuji! Zajistěte dočasně interno-
vaným vodu a něco k jídlu. Pak je evidujte a klaďte jim otázky,
ale civilizovaně! V jejich bytech přece všecko najdou ti, kdo tam
přijdou úředně konfiskovat. Nebo si tam snad chtěl někdo zaskočit
soukromě?
Morava sledoval, jak se tělocvična rychle rozdělila na tři tábory:
jedni se viditelně styděli, druzí syčeli jako potrefené husy, třetí se
zdáli být bytostně rozhořčeni.
– Podívejte se! jeden ze zapisovatelů cpal Svobodovi svá lej­
stra, – každá říšská marka, každý prsten, všechno je podchyceno,
já nejsem zloděj, ale patriot, který zahájil oprávněnou retribuci!

– 382 –
 – Ty třeba ne, soudruhu! volal Svoboda i ke všem ostatním, – ale
taková příležitost zloděje dělá, a my komunisté nepřipustíme, aby
někdo úmyslně kalil vodu a lovil v ní pak pro sebe majetek, který
od nynějška patří všem!
Aby se přiblížil vlastnímu cíli, Morava mu tiše napověděl.
– Kde je velitel…?
– Kdo tomu tady velí? upravil si tu otázku černý.
– Kapitán Roubínek.
– Vám neřekli, že er gé staré šarže nevedou?
– On byl partyzán. Přivedl z lesů celou skupinu.
– A kde je?
– Jsou ve sklepě… vyslýchají Němky…
On! Oni! Morava neměl pochybnost, ale pocítil nervozitu: kde je
Litera? Proč se nevrací? Má i Ryplovy fotky!
– Mám ho přivést? ptal se Lokajík úslužně.
– Zajdem tam sami, rozhodl pověřenec, – vy to tu zatím dejte do
pořádku, soudruzi!
Jeho vystupování si už Moravu podmanilo.
– Mohu vás, oslovil ho, – požádat o pár soukromých slov?
– No prosím, znělo to pořád trochu štítivě, – ale rychle.
Stačilo pár kroků, aby dosáhli hlučné samoty. Morava mu hleděl
zpříma do očí.
– Mé koloušství, jak tu říkáte kolaborantství se starým režimem,
spočívalo poslední čtvrtrok výhradně v tom, že hledám s kolegy
úchylného vraha, který sadisticky umučil šest žen, zabil tři další lidi
a teď masakruje na běžícím pásu Němce. Ten váš muž, co nás sem
přivedl, tvrdil, že se zabíjí i tady; myslím, že pachatele najdeme ve
sklepě jako falešného kapitána Roubínka.
Svoboda ho zaujatě poslouchal a nepřerušil.
– Chci ho zajistit a předvést jedinému svědkovi, aby mohl být po-
trestán. Ale velí už vlastní dobře ozbrojené bandě a s ní se vetřel do
vašich pořádkových sil, zde dokonce až na špičku. Pomůžete nám?

– 383 –
 Komunista se snažil strávit to.
– Jste si tím naprosto jist?
– Naprosto!
– To je šílené…
Tak bezprostředně po všem, co tu v krátké době shledal, jím tahle
nová Jobova zvěst otřásla, ale bylo na něm patrno, že o ní nepochybuje.
– Co navrhujete? zeptal se už zas věcně.
– Známe osobně jen jeho, ostatní pouze z popisu, a je jich možná
už zase víc, ten člověk musí mít ďábelské charisma, které přita-
huje všechny, kdo jsou ve skrytu duše devianti, umí v nich uvolnit
vražedné choutky. Pane Svobodo… nevím, jak vás titulovat, nikdy
jsem se o politiku nezajímal, ale i v počátcích nacismu se asi srotili
všichni úchyláci, kteří čekali na svou hodinu. Bojím se, že je také
sem, i když to mnozí o sobě zatím nevědí, láká pach beztrestně
prolévané krve. Co to učiní s naší vlastí? Co s vaší ideou?
Oslovený sledoval, jak ho odcházející buď uctivě zdraví, nebo
vztekle přehlížejí.
– Souhlasím s  každým postupem, který je zneškodní! řekl
pak, – ale jak se dá provést na jistotu?
– Jsou vaši průvodci spolehliví?
– Za ně ručím. Soudruzi z odboje.
– Potom je nás s mými lidmi a těmi dvěma vojáky, docela samo-
zřejmě je zapojil a nesetkal se s dalším odporem, – dost. Až se vrátí
kolega, který je měl nenápadně najít, uradíme se, jak na ně.
Tělocvična se mezitím vyprázdnila; pokud uraženě či zklamaně
neodtáhli jinam, byli muži zaměstnáni rozváděním Němců z klecí
do tříd. Zůstala jen skupinka, která se předtím setkala na ulici, na-
dále scházel Litera. Morava podrobněji opakoval svou informaci
ostatním a Svoboda ji plamenně doplnil.
– Na prahu revoluce, která má našemu lidu zajistit mír i blahobyt
bez vykořisťovatelů, se potkáváme s největším nebezpečím, jaké
zničilo tolik pokrokových hnutí před námi: do řad bojovníků se

– 384 –
těsně před vítězstvím vkrádají paraziti, a teď už tedy i sprostí vrazi.
Přes názorové rozdíly mezi námi věřím, že jsme v tom ohledu téhož
mínění. Kde je váš kolega?
Litera stále nebyl.
– Nevím, řekl Morava znepokojeně; náhle se ho zmocnilo zlé
tušení.
– Skočím za ním, nabídl se Matlák a rovnou odjistil zbraň.
– Ne!
– Proč ne…?
Riskoval jsem už tak až moc! lekl se. A k tomu cizí kůži…!
– Půjdem všichni; smím tomu velet? navrhl kupodivu četař a ne
poručík, – mám výcvik v boji o dům.
Muž‑pružina měl na jazyku námitku, ale Svoboda ho předešel.
– Dejte se do toho!
Morava si ho cenil stále víc. Nečekaně našel právě v tomhle tvr-
dém člověku pevnou oporu.
Četař jim jednoduše popsal, jak se mají vzájemně jistit.
– Pokud snad zahájí palbu, musíme být lepší, skončil pros-
tě, – a po­kud ne? obrátil se na Moravu, – co pak, pane inspektore?
– Nejsem inspektor, opravil ho, – ale stejně musím vyslovit tu větu.
– Jakou?
– No přece: Jménem zákona vás zatýkám.
Zaznělo to jak ze starých dobrých rodokapsů. Všichni až na něho
se úlevně usmáli.
– Jenomže… přiznal stísněně, – já jsem se asi dopustil kardinální
chyby… co když drží našeho kolegu jako rukojmí?
Setkal se s otřesenýma očima Matláka i Jetela a musel si na vlast-
ní otázku odpovědět sám.
– Pak bych ho musel nechat běžet…
Ne, nebyla jiná možnost a zbývala jenom naděje, že je tam Litera,
kterého nikdo z nich nemohl znát, udržuje v nevědomosti, dokud
nepřijdou oni.

– 385 –
 – Tak ho zatknete později, pomůžeme vám, řekl komunista s po-
chopením, – vyhlásím na ně hon!
Můj nový Beran! pomyslel Morava vděčně. Podruhé v životě si
ho někdo ve chvíli získal cele. Až to skončí, musí je spolu seznámit,
ty dvě tolik odlišné strany téže mince zvané ryzí charakter. Pak už
se soustředil na vše, co mohlo přijít.
Bylo nutno spěchat!
Ve formaci stanovené četařem, který se jim hned sám postavil
do čela s Jetelovým automatem, vyšli z tělocvičny a ocitli se u paty
slavnostního schodiště; K AULE, hlásil nápis pod šipkou. ZU DER
AULA bylo zatím jen škrtnuto. Muže ozbrojené pouze pistolemi,
tedy i Moravu a Svobodu, zařadil četař na konec. Při tichém postupu
vzhůru němě předehrál všem, jak mají jeden druhého v tísni krýt
palbou.
Dvojkřídlé dveře nad obzorem schodů byly dokořán, velký sál
prázdný.
Vrátili se dolů, poddůstojník s Matlákem pro jistotu prohledali
záchody. Nic. Za schodištěm objevili dveře, u nichž začínaly široké
a dobře osvětlené schody do sklepa. Četař přestoupil práh a po-
slouchal.
– Ticho… zašeptal povzbudivě ostatním.
Morava už věděl, že je to nejhorší, co si mohli přát. Mezitím zjis-
til, že hlavní dveře do dvora, na jehož protější straně bylo vidět oba
strážné u mřížových vrat, nejsou zamčené.
Ten plešatý! vzpomněl si. Ten je varoval. Rypl znova unikl!
A Litera? Ten ovšem sleduje jejich stopu, aby mohl hon ihned
pokračovat! Že by právě Beranův nejmilejší šofér, za všechna léta
s vrchním komisařem vlastně sám policajt nad policajty, český ši-
kula a koumák, jaký se vytáhne z každé bryndy, podcenil nebezpečí
a naletěl na špek, se mu jevilo zhola nemožné!
Okřídlen tou nadějí se vydal s ostatními prohlédnout sklep.
Četař nařídil, aby nadále zachovali taktický rozestup. Morava

– 386 –
šel zas poslední. Proto mohl už v půli schodů přečíst na zádech
jednoho každého, kdo sestoupil před ním, co ho očekává. Ruce se
zbraněmi připravenými ke střelbě pomalu klesaly podle boků, muži
se zastavovali a hleděli beze slova před sebe.
Zatajil dech a vešel též.
Na sklepní dlažbě ležela řádka drátem spoutaných žen, všechny
jakoby spaly, na první pohled nikde viditelná rána. Jen nejbližší
ještě trčel z hrudi tenký dlouhý nůž.
Vzdor té děsivé podívané se mu ulevilo. Bože, já ti děkuji, žes
ušetřil aspoň…
Pak si všiml, že se teď všichni dívají šikmo za něho a otočil se.
V zastrčeném koutě vedle vchodu ležel v kaluži krve Litera vedle
neznámého hezounka s knírem. Oba měli podříznutý krk.

JE POŘÁD SE MNOU!
Že se Lojza ochomýtl v tělocvičně, právě když tam vpochodovala
celá ta trestná rota, a že mezi čtyřmi policoši dokonce poznal toho,
co tam dole na barikádě předstíral těžce raněného, mohla zařídit
ZAS JEN ONA!
Pak už opět jednou zafungoval jeho nos, když bez meškání poslal
nahoru do sálu kluka, aby jim dal včas echo, měli zrovna v práci
bohatou bábu, která už kápla božskou, že zahrabala šperky po
zahradě vily, a oni z ní dolovali přesná místa úkrytů. Jejich Pepa
vběhl vyslanému čmuchalovi přímo do náruče a poradil si bravur-
ně: vysypal na něho, že dole týrá nějaký chlap Němku a on běží pro
pomoc. Ten hlupák vytáhl pistoli a spěchal napřed dolů! Kluk za
ním, takže mu stačil vpůli schodů nártem podseknout nohy.
Stejně jako ten domovník prozradil chlap očima, že v něm pozná-
vá Rypla. Nebyla jiná volba, dal mu svázat ruce. On se ještě pokusil
zastrašit jeho lidi.
– Mám uniformu! Za vraždu policisty je špagát!
Vysmál se mu tím novým slovem.

– 387 –
 – Za popravu kolouše je metál!
Nechal ho za odměnu podříznout klukovi, který to nadšeně svedl
na jeden ráz. Míň šikovně, ale koneckonců úspěšně udělal Lojza
šofírka, který by je byl zaručeně udal; ukázalo se, že kulometčík,
v civilu kominík, umí i řídit auto. Pak se jim stal malér, když Ladislav,
už nervózní, poslední a nejnadějnější babu ukvapeně probodl, než
jim stačila dát adresu.
Ze školy ven se dostali bez potíží dvorem, stráž je zdravila a pár
otrávených maníků, táhnoucích pryč před jakýmsi vysokým sráčem,
chtělo s nimi. Bohužel, teď a tady nebyly podmínky k rekrutování
do pořádného oddílu.
ALE JÁ UŽ MÁM PLÁN!
Tři hodiny, kdy velel zdejšímu cirkusu, který ho přivítal jak bez­
hlavá smečka, stačily, aby objevil nové možnosti. Němci v Praze se
zdáli být pouhým předkrmem tučného sousta, které podle všeho
čekalo v Sudetech. Bývalé pohraničí, předpovídali zasvěceně zvlášť
ostří hoši, kteří za tu krátkou dobu uviděli v Revolučních gardách
svou budoucnost, se navrátí do lůna Československa a Němci bu-
dou zřejmě vyhnáni, kam toužili, heim ins Reich! stejně jako tady
v Praze nejvýš s tím, co sami unesou, no a co po nich zbude…?
Byl tu i jeden, kterého v osmatřicátém úplně stejně vyhnali ze
Sudet náckové, když mu předtím ze zálohy zastřelili bratra finan-
ce, odmalička věřil, vyprávěl, že by neublížil kuřeti, ale teď v něm
najednou propukla potřeba zadostiučinění. Vezme si tam, co vzali
jeho rodině, a něco navrch jako odškodné. A jestli ceknou, tak si
nejmíň jednoho taky odpráskne!
Viděl, jak to působí na jeho lidi. Klondajk! vydechl blaženě Lojza,
nemyslí šéf, že při tom právě oni nemůžou chybět? Myslel. V Praze,
musel si přiznat, skončili, ti zatracení šerloci neměli ani v povstání nic
lepšího na práci než jít po něm. Dostali jistě jeho popis, dokonce snad
i fotku, a on se nemohl spoléhat, že bude mít všude palebnou převahu.
MÁ ŠANCE JSOU SUDETY!

– 388 –
 Jakmile budou skopčáci vyřízení do mrtě, a to je otázka dnů
nebo hodin, přesune se mercedesem se svými lidmi do nějakého
většího německého hnízda a ujme se v něm vlády se vším všudy.
Nepochyboval, že to dokáže stejně snadno jako v té všivé škole.
JSEM ROZENÝ VELITEL!
Než tam vyšle kancelářské krysy Praha, bude mít své vlastní úřa-
dy, a policisty zvenčí pošle šupem zpátky k maminkám jeho osobní
garda, složená z nejvěrnějších, kteří naučí každého skákat, jak píská
on, když jim dovolí, aby všichni ostatní skákali podle nich.
Zatím nařídil popojet jen o pár ulic dál, tak dobře na tom zas fízlové
jistě nebyli, aby v tom zmatku pročesali celé město. Tady na Pankráci
bylo teď ke všemu vidět víc Rusů v německých mundúrech než míst-
ních obyvatel. S vyhrnutými límci plášťů trčeli z tankových věží i za
štíty děl a kulometů, neteční k vytrvalému lijáku, který zahnal i většinu
povstalců pod střechu, v napjatém střehu zavánějícím další bitvou.
Ne, válka přese všecko neskončila, a bylo by šílenství opustit
Prahu předčasně; být v pohraničí první mohlo znamenat i být první
mrtvý, po tom rozhodně netoužil. Ale kde vyčkat? Přespat v bytech
po Němcích, které hodlali rychle vybrat, znamenalo riziko, že je tam
objeví chtiví sousedé či úřední zabavovači. Už chtěl požádat kluka,
aby je vzal domů, podíval by se aspoň, jak to vybaví s matkou, ale
dřív dostal nové vnuknutí.
POD SVÍCNEM BÝVÁ TMA!
Jestli ho někde budou hledat naposled, pak na adresách, kde
ztrestal ty kurvy. Nejvíc se mu líbilo obydlí na nábřeží, jenomže
pod ním plaval a třeba se někde zachytil v jezu mrtvý domovník.
Nejblíž ležel byt, kde přišpendlil ty dvě kuchtící lesby, ale když tam
dojížděli, vynášel z domu chumáč lidí mrtvé, no prosím, on jen
předběhl esesáky! Ovšem na skrýš byla ta márnice příliš živá.
Pak dozrál nápad vzpomínkou, která se mu mihla myslí už na
barikádě.
TEN DOMEK!

– 389 –
 Ten prašivý domek ve slepé ulici, kde mu nastražili železa! Ať už
patří policistovi, nebo někomu, kdo jej k tomu svinstvu propůjčil,
zaslouží si, aby mu po svém poděkoval i on, ale předtím jim viník
může být užitečný jako ten prcek z vlaku.
Svým čtyřem ovšem nepověsil na nos, co tam prožil. On nemusel
vysvětlovat.
– Bydlí tam kolouši, oznámil jim zkrátka, – nebudou‑li doma,
dáchnem si u nich, než usušíme hadry, no a pokud budou, mají
pech!
Našel domek tak, že je dirigoval ke hřbitovu a odtud si postup-
ně vybavoval, kudy před týdnem sledoval tu kurvu. Klaplo to. Bylo
příjemné blížit se sem tentokrát ne jako zhlouplý lišák slepě spě-
jící za návnadou do pasti, ale jako vítěz a mstitel. Přitahovala ho
i představa nového trestu, která se mu vybavila teprve dnes ráno,
a přesto si ho už cele podmanila jako kdysi obraz na klášterecké
faře. Neměla vzor.
JE MOJE! JEN MÁ!
Dílo vlastní fantazie. A když ráno uviděl na blatníku mercedesu
připevněný kanystr, poznal, že je mu předurčeno.
Byťsi jen nouzově zahrazeno prkny, svědčilo okno, že domek je
užíván. Tím líp! Vystoupil z auta první a zazvonil. Když se nic nedě-
lo, zazvonil dvakrát a s dalším odstupem třikrát; pokaždé mačkal
zvonek o něco déle.
Cítil za sebou jejich zvědavost, ale i podřízenost. Prostě čekali.
A on nespěchal. Přišel si, jako když mu ona četla kdysi dávno po-
hádku o třech zlatých vlasech.
ČICHÁM, ČICHÁM ČLOVĚČINU.
Čtyřikrát dlouze. Náhle naráz ustalo šumění deště a současně se
zevnitř ozvaly kroky.

Co je mi, dlužna? přemítal, když se v okamžení propadla do spán-

ku. Jak teď sedě vedle ní přicházel po všech dnešních prožitcích

– 390 –
pomalu k sobě, musel sám přemáhat únavu, která ho chvilkami
zbavovala vědomí. Zastavil se snad čas? Ten den mu připadal tak
dlouhý jako celá válka. Ale vše, co k spící pociťoval, burcovalo spolu
s jeho duchem i přání vyrovnat svůj dluh vůči ní.
Donutil se vstát a povytahoval bezhlučně každou zásuvku v pod-
kroví, až ke svému údivu opravdu našel, co potřeboval: papíry, do-
konce dopisní! A že byly růžové a ozdobené kýčovitou pomněnkou,
bylo poslední, co mu vadilo.
Nikdy se neodvážil zachytit slovy cokoli jiného než fakta pro
služební hlášení, proto v životě nenapsal milostný dopis. Když ho
válka rozloučila s Hilde, sděloval jí polní poštou jen vnější okolnosti
své existence; zákon vojenského utajení mu to ulehčoval. Zprávy
o stavu duše si oba nechávali na osobní setkání.
Hildina nečekaná smrt mu dala bolestně poznat, že jim může
být znenadání konec. Jak strašně mu pak chyběly řádky, které by
vrátily zvuk jejích slov, vdechly mrtvé fotografii život. A tak měl
neodbytnou potřebu alespoň jednou Grete napsat, co jí dosud nebyl
schopen říct.
„Lásko,“ začal jejím oblíbeným oslovením dopis, který neměl
nikdy poznat poštovní známku, „má krátká a přece největší lás-
ko! I když sotva kdy pochopím, proč sis ze všech mužů, kteří tě
obdivují, vybrala právě mě, jsem šťasten. Má‑li se opravdu stát, že
to budu i já, kdo zaplatí německý dluh nejvyšší cenou, chci, abys
věděla…“
– Co to píšeš? Uslyšel ji.
Byla přepadlá, ale už klidná, jen v jejím pohledu stálo cosi, co
neznal, jako by se odhodlávala k čemusi velmi závažnému.
– Dopis… odpověděl rozpačitě.
– Komu?
– Tobě, přiznal.
– Aha… a co mi píšeš?
– To si přečteš. Ale ne hned.

– 391 –
 – Já rozumím, řekla, – ano, já ti rozumím… ale tím spíš bys měl
vědět, čeho jsem se ve skutečnosti bála tak, že jsem před tím chtěla
utéct tam, nevím kam…
– Čeho…?
– Že přežijem oba.
Myslel, že se přeslechl.
– Že nepřežijem…
– Ne, naopak! Že přežijem, a ty mi na to přijdeš…
– Na co?
– Bubacku… lásko! Tak dlouho’s trpělivě poslouchal moje histor-
ky, zkus mě ještě jednou nepřerušit, i kdyby se ti nevím jak mělo
chtít. Slib mi to!
Nebylo to ani padesát dnů, co si ji prvně kradmo prohlížel v ost-
rém světle protileteckého krytu pod Německým domem. Od setkání
se je však zdála dělit celá věčnost. Ještě před padesáti dny, přiznal
si pln studu, byl schopen věřit v mizivou, ale přece jen jakousi
možnost, že se Německo vyhne totální a potupné porážce. Krátce
poté mu tato žena zastoupila cestu k pistoli, která měla ukončit
jeho náhle propuklé zoufalství z prozření. A právě ona dosáhla dnes
téhož dna nevíry.
– Slibuju! řekl.
– Lásko… když nás sem vezli, teprve včera, ale mezitím jsem sta-
čila zestárnout, vnímala jsem ze všeho nejvíc tu úchvatnou sbírku
zdejších věží a představila si kamennou poušť, která nás čeká doma,
Německo leží v suti a popelu, poražené a pokořené na generace,
protože pomsta je sladká a svět si jistě nedá ujít příležitost, aby za
trest udělal otroky z nás, čekají nás bída, zima a poroba nejmíň do
konce tisíciletí a já jsem bohužel jedna z mnoha německých žen,
které nechaly německé muže zvlčet v barbary, proti jakým je tvůj
vrah vdov břídil! už jsem zapomněla, který Řek si to vybásnil, že se
odepřená kunda může stát zbraní nutící muže skoncovat s válkou,
aby směli znovu šoustat, jaký blábol! miliony Němek se třásly ne-

– 392 –
dočkavostí, kdy jim pošlou mužíčci francouzský parfém nebo ruský
kožich, a miliony dalších, jako jsem já, si namlouvaly, že žijou jen
pro lásku a nenávist se jich netýká, ano! taky já jsem zavinila zkázu
našeho světa, a to chci napravit tanečky na Syltu? ach, lásko, a teď
dávej dobrý pozor, i to je výplod mé choré fantazie! jako všecky
pohádky, kterými jsem krmila ty lepší ze svých milenců, aby si mě
spíš podrželi jako tu osudovou ženu, pohádka o hodném mladém
manželovi, pohádka o záhadném Giancarlovi nebo Gianfrancovi,
jak mi to právě přišlo na jazyk, a pohádka o tragické lásce k he-
recké hvězdě, jenže Hansi dal přede mnou nakonec přednost
svému příteli, a jestli nepadli, milujou se tajně dodnes, ten mafián
Gianbůhvíjakdál z Říma se se mnou jednou vyspal v tom vzneše-
ném hotelu a nato zmizel, ostatní večery jsem strávila s hotelovým
šoférem, který mě po půlnoci přivážel k penzionu stříbrnou lancií
k závisti mých kolegyň, ale bohužel ne Martina Siegela, ten miloval
k mému zármutku svou krásnou ženu odjakživa až do toho příšer-
ného psího konce, který mi tak obrazně vylíčila jeho zničená vdova,
ty příběhy se postupně stávaly mou vlastní minulostí, jakou bych
si byla přála mít, takže jsem už nakonec sama šílela žalem, a když
někdy došlo na původ téhle jizvy, úplně jsem vytěsnila z hlavy svého
otce klempíře, který mě v dětství nechtě popálil letovací lampou,
ano, lásko, tohle je pravda pravdoucí, a všecky ty lži jsem nakonec
naservírovala i člověku, kterého jsem nazvala láskou poprvé v ži-
votě! protože se jí jako jediný stal, jako jediný mě přiměl k tomu,
vyměnit kvůli němu jisté za nejisté, a teď dokonce i k tomu, abych
mu po svém pravém jménu svěřila i svůj pravý osud neúspěšné
ženy a tuctové sboristky, když mi došlo, že jsi jediný, kdo mě kdy
opravdu miloval, a tak jsem se jako tvá dlužnice rozhodla, dobře
mě poslouchej, být před tebou horší, než jsem se dělala, abych tím
byla lepší, než jsem, chápeš mě, lásko?
Dál se ptaly jen její šedé oči.

– 393 –
 Musel odpovědět, chtěl, ale nenapadala mu správná slova, která
by uměla vyjádřit pocit, jímž byl právě prostoupen: že v její zpovědi
z falešných zpovědí našel po všech svých ztrátách jedinou užiteč-
nou stopu svého pozemského bloudění.
– Teď si mě už ani trochu nevážíš, viď… hlesla zdrceně, – ale já
ti to prostě musela…
V tom okamžiku věděl přesně, jak to říct, ale než stačil promluvit,
zařinčel dole zvonek.
– Kdo to je…? zeptala se polekaně.
– Nevím…
– Zná Morava náš signál…?
– Mohl zapomenout… chtěl ji uklidnit, ale nevěřil tomu sám.
Někdo zmáčkl zvonek dvakrát dlouze.
Viděl, jak se Grete zmocňuje strach, a jednal.
– Šaty! Rychle! A s pistolí pod postel! Nesmíš se ukázat, dokud
ti neřeknu sám!
– Ale co když tě…
– Já se z toho dostanu!
– Ale…
Trojí dlouhé zvonění.
– Dělej!
– Ano…
– A žádnou paniku! Máš přece zbraň!
– Ano…
Počkal, až se bleskurychle oblékla a zmizela pod lůžkem, které
mezitím stačil zastlat. Pokud ještě uviděl její věci, zasunul je nohou
k ní. Zdálo se mu, že tu už nic neprozrazuje její přítomnost.
Čtvrté zvonění ho zastihlo na schodech. Teprv teď si uvědomil,
že se spolu ani nerozloučili. Ale proč by? Proč ho to vůbec napadlo?
Za chvilku bude zase u ní! Může to být ten Moravův řidič, zřejmě
s jídlem, ale i kdyby ne, oba jeho průkazy mu po jistou dobu zajišťují
ochranu na obě strany.

– 394 –
 Dveře otvíral bez pozdravu, chtěl včas poznat, má‑li promluvit
německy nebo česky.
Když spatřil muže u zvonku, věděl, že je to úplně jedno.

Když Literu vynášeli, Morava plakal. Slzy, kterým se bránil od

Jitčiny smrti, až to budilo u leckoho pohoršení, se mu teď po tváři
valily proudem, neviděl na schody, musel se rukou přidržovat zdí
sklepa.
Vnímal, jak ho kolegové postupně berou kolem ramen a zkoušejí
uklidnit, ale v něm prostě pukla hráz, kterou vší silou zbudoval prá-
vě proti bezbřehému zoufalství. Přitom Jitka, chápal sebetrýznivě,
byla součást jeho bytosti, zabil v ní tedy za trest i kus sebe, kdežto
v Literovi, vinil se v duchu, obětoval člověka patřícího jiným. Znal
jeho ženu a děti, věděl, jak vřele ho milují. Teď jim ho zničil, vydal
je pustotě.
Příčinou jeho zhroucení byl prostý stud. Zradil důvěru blízké-
ho člověka, protože selhal v řemesle, vyslal ho jako začátečník na
zbytečnou smrt! A to právě, když se našel mocný spojenec ochotný
nasadit na Ryplovu stopu všechny poctivé komunisty v Praze, aby
se mu ta chamraď nevetřela jinam.
Místo toho oplakával třetího mrtvého, kterého měl na svědomí.
A třikrát! opakoval si v šoku, třikrát měl jejich vraha na dosah ruky!
Kdo ještě bude muset platit za jeho neschopnost?
Vtom ho napadli ti dva Němci, Buback a jeho přítelkyně, pro kte-
ré znamenal, teď už si tím byl jist, jedinou záchranu v počínajícím
běsnění. A když si na ně vzpomněl, pojala ho nová hrůza.
Sám několikrát zažil, jak život naprosto překvapivě potvrdil
pravdivost úsloví, že se vrah vrací na místo činu. Pak ale mohl
i Rypl propadnout pokušení ukrýt svou tlupu v zdánlivě opuštěném
domku…!
Dosavadní slepotu vystřídala jasnozřivost. Najednou ho tam
přímo viděl.

– 395 –
 Ti kolem něho valili oči, když před okamžikem ještě zhroucený
stál náhle pevně na nohou a volal na Svobodu.
– Poplach! Dva vozy a deset mužů!

Držel ho napřed za fízla, který tu na něho dosud číhá, takže by

měl nůž jistý, kdyby jej byl ten hňup topič ve své hysterii nenechal
v babě. Pak ale chlapa prohlédli a zírali: chytli vzácný exemplář,
nefalšovaného gestapáka!
Od začátku zarytě mlčel, ale on se ho ani nehodlal na nic ptát,
čím míň jeho lidé věděli, tím líp, viděli každopádně živoucí doklad,
že po veliteli dávno pásli skopčáci.
Ztrátu nože mohl teď chápat jako symbol, že čas troškařin skon-
čil. Na té bestii chtěl vyzkoušet, co ho tak zaujalo jako idea.
NOVOU OČISTU.
Učiní skutkem jiná slova Písma, kterých užívala ona, kdykoli
vzpomněl Maďarů, kteří ho kdysi zranili.
VYPÁLIT TU PELEŠ LOTROVSKOU!
Proč to nevztáhnout i na skopčáky? Proč nezaplašit tmu, kterou
sem přinesli, jejich vlastními pochodněmi?
Dal gestapáckého vrahouna sešněrovat svými řemeny, které si
naposled odvinul z těla, i ony zasluhují takové rozloučení. Pak žasli,
když ho nechal vytáhnout za nohy na lucernu, reznoucí tu v dobách
zatemnění bez žárovky.
Právě se začalo stmívat za tím dlouhým dnem a on se těšil, jak
jim všem i celému okolí pořádně posvítí.
– Kanystr! zavelel.

Uškrcené kotníky, které zatěžkávala celá váha těla, ho kupodivu

rychle přebolely a v hlavě svěšené k zemi mu stále příjemněji šumě-
la krev, pociťoval, překvapen, ze všeho nejspíš jakousi zvědavost,
jako by se nedělo jemu, ale komusi, komu to nemůže vadit.

– 396 –
 Jak se pomalu otáčel, tam a zpět, tam a zpět, zaznamenával z té
ptakožabí perspektivy nezvyklé obrazy, tam, nad hlavou se mu pohy-
bovala dlažba lesknoucí se po dešti, zpět, zkresleně poznával bezový
keř, z něhož se právě začaly drát květy, tam, zahlédl zbraně opřené
v suchu o zeď chodby, zpět, viděl jednajícího i přihlížející muže.
Příjemně ostrý pach mokré půdy a zeleně byl přebit čpavým
smradem. Uhodl záměr, a protože mu nezacpali ústa, byl zvědav,
dokáže‑li při tom nevykřiknout. Výpary způsobily, že mu začalo
být omamně lehko.
Jen se divil, že necítí nic vznešeného, co by završilo jeho existen-
ci. Snad by měl na někoho myslet, ano, to je to!
Ale nebyl s to vybavit si ani jméno, ani tvář…

Vychrstal všechen benzin důkladně na shrnuté nohavice, na flane-

lovou košili a pak i na vlasy.
Vše bylo připraveno, ale on ten obřad úmyslně prodlužoval, aby
si ho uvědomil do nejmenší podrobnosti.
Tenkrát v Brně, na tom zpatlaném počátku cesty, která ho při-
vedla až sem, byl tak rozčilený a zbrklý, že si později vybavoval jen,
co na tom bylo hnusné.
Z přítomné chvíle si chtěl pamatovat, co ji činilo slavnostně
jedinečnou. Už nebyl neznámý poskok z divadelního sklepa, stál
na scéně, obdivován i obáván před výstupem, jaký tu ještě nikdo
nikdy neviděl.
JSEM U CÍLE, MATKO!
– Sirky! přál si, a vlastně se potěšil, když mu je nikdo nepodal,
tak byli přimrazeni.
Vytáhl sám zápalky, které našel v kuchyni.

Dotočil se tak, že viděl toho člověka proti dveřím domku. Zblízka

sledoval, jak prsty vyjímají z krabičky jednu ze zápalek, jak krabič-
ku opět zavírají a přikládají hlavičku ke škrtátku.

– 397 –
 Pak se ve dveřích domku cosi pohnulo, kdosi, už měl rozostřené
oči, takže ho nepoznal, vyšel a blížil se rychle sem.
Škrt. Hlavička oslnivě chytla u jeho obočí. Kdesi blízko varovně
křičeli chlapi.
Postava zvedla k hlavě muže ruku s čímsi třpytivým.
Tu nekonečně dlouhou vteřinu předtím, než vzplál, spatřil
Buback pršet mozek.

Co Morava, zpravený cestou Matlákem o  Beranovi, Bernátovi

i Bubackovi, zahlédl z auta, vypadalo, jako by se s bafnutím zažehl
obrovský plynový vařič. Pak viděl hořící vřeteno, střílející ženu
a čtyři muže na útěku. V průzračném plameni se objevila postava
jakoby hlavou dolů zatavená do skla.
To už byli z aut venku a slyšeli, jak v hrobovém tichu žárem puká
kůže.
Grete Baumannová dál držela zbraň v napřažené ruce a nehybně
hleděla do ohně.
Tělo v něm se začalo smršťovat a přitom trhavě pohybovat, jako
by cvičilo. Když přehořely řemeny, seskočilo a žhavě objalo mrtvolu
Rypla.

– 398 –
 Potom

Dobrý večer, moje milovaná, pozdravil ji a usedl proti ní, tak se to

přece jenom stalo, Tetera, vzpomínáš? co ses mu tak líbila, že jsem
nevydržel a osmělil se vyznat se ti, náš bývalý garážmistr a teď veli-
tel pražské Národní bezpečnosti, měl svého kandidáta, ale Svoboda,
čerstvý generál a náměstek ministra vnitra, nedal jinak, rozhodující
byl pro mne ovšem Beran sám, věř si, Jene! řekl mi dnes ráno v ne-
mocnici, byl bys i má volba, řekl, kdybych ještě nějakou měl, jen dej
pozor, Jene! řekl ještě, a víc už nic, mohl jsem si pouze domyslet,
že mě varuje, nejen před Teterou, ale i před Svobodou, chápeš, on
už si tak zvykl stát mimo politiku, a byl tím krátkým zatčením tolik
uražen, že všude vidí samou špínu, a nejvíc u komunistů, zkusil
jsem mu vysvětlit, že pakáž je dneska všude a není komunista jako
komunista, zažil jsem přece právě Svobodu, jak zjednal pořádek
v jámě lvové, poznal jsem, že je schopen dát za pravdu mladíkovi
v uniformě, kterou má z duše nerad, před celoživotními soudruhy,
těch pět dnů povstání mi dalo víc než léta školy i služby, vás ovšem
vyjímaje! řekl jsem Beranovi, a zdá se mi, pane vrchní, že osvícení
komunisté, jako je Svoboda, přinesou téhle zemi větší užitek než
zaslepení demokraté odmítající přiznat, že právě oni zavinili hospo-
dářskou krizi i Mnichov, teď znovu vzývají Západ, ačkoliv nás zradil,
a pomlouvají Sovětský svaz, přestože nás osvobodil, ještě pořád
kvetou ty šeříky, milovaná, které v Praze přes noc rozkvetly v onu
dramatickou středu, kdy se tu v nouzi nejvyšší tak zázračně objevili
rudoarmějci a udělali poslední tečku za válkou, jim teď předhazují,
že honili jako králíky hlavně své krajany v německých uniformách
a nezdržovali se jejich zajímáním, tvrdé! ale vlasovci přece svou
pomocí Praze jen maskovali, že chtějí na západ, aby mohli dál bo-
jovat proti své vlasti, říká to Svoboda a já mu věřím, podobá se, jak

– 399 –
spí míň a míň, pořád víc a víc Mistru Janu, jako děda i tatínek jsem
i já Husa vždycky miloval a obdivoval jeho oběť, když se Svoboda
zastával vykořisťovaných, odměňovala ho předválečná demokracie
kriminálem, a on za ni přesto proléval krev ve Španělsku, šest let
pak živořil jako psanec po sklepích a lesích, bojoval, zatímco my
jsme jen čekali, má podlomené zdraví a chvílemi bývá vyčerpán,
ale přesto mi připomíná pilíř, který i za povodně sám nese most,
už jeho vztah k zajatým Němcům budí úctu a rozčiluje ty, kdo se
k vítězům přidali minutu po dvanácté, aby sklízeli, co nezasili,
a mstili se za to, co sami nevytrpěli, bylo přízračné potkat mezi nimi
dokonce i tvého vraha, milovaná, ten je naštěstí mrtev, potrestán
právě Němkou, která nám pomáhala a které jsem teď pomohl já, ale
ostatní unikli a my je vůbec neznáme, alespoň je Svoboda varován,
že se v revolučním zmatku mohou vetřít do jeho rychle rostoucí
strany všude, to je znepokojivé a nebezpečné, ale tím spíš rozumím
jeho dnešní otázce, zda se chci také vznášet nad frontami, kde se
právě zápasí o budoucnost, proč se nepostavím po jeho bok? a já
o tom vážně uvažuji, milovaná, přemýšlím, co brání jakémusi Janu
Moravovi, aby mu lidé jako Svoboda říkali soudruhu, viděl jsem už
příliš mnoho hnusu a udělal sám nemálo chyb, nejvyšší čas, abych
se přidal k těm, kdo mají představu lepšího světa, a usiloval o něj
i za tebe, to jsem ti chtěl dnes říct, milovaná, tak do zítřka sbohem
a dobrou noc…
Čerstvě jmenovaný vrchní komisař pražské kriminální policie
Jan Morava vstal z lavičky, na které sedával mlčky večer co večer,
jako vždycky se dotkl oběma dlaněmi dosud čerstvého rovu a rych-
le odcházel k čekajícímu autu.
Netušil, že spěchá vstříc svému největšímu omylu.

– 400 –
Myšlenka napsat tento román vznikla 13. dubna 1989 v San Nazzaru,
Tessin. Rukopis – zpočátku pod názvem „Vrah vdov“ – se vyvíjel v době
od 12. července 1992 do 9. března 1995 na těchto místech: Anacapri,
Emmetten, Stuttgart, Düsseldorf, Hildesheim, Magdeburg, Vídeň,
Zürs, Zell am See, Praha, Sázava, Capri, Berlín, Drážďany, Mnichov,
Eden Hotel Wolff; v apartmá 505 jej jako většinu mých románů kori-
goval v německé verzi nakladatel Albrecht Knaus.
Můj zvláštní dík patří Růženě Janovské ve Vídni, která z hlubokého
zájmu o českou literaturu po celou dobu mého nedobrovolného exilu
opisovala mé – a nejen mé – rukopisy. Také tento připravila k tisku
bez nároku na odměnu.
P. K.
Pavel Kohout
Hvězdná hodina vrahů

Ilustrace na obálce Freeda Michaux/Shutterstock.com

Redakce Markéta Teuchnerová

Vydala Městská knihovna v Praze

Mariánské nám. 1, 115 72 Praha 1

V MKP 1. elektronické vydání

Verze 1.0 z 6. 11. 2020

ISBN 978‑80‑274‑1124‑5 (epub)

ISBN 978‑80‑274‑1125‑2 (pdf)
ISBN 978‑80‑274‑1126‑9 (prc)