ročník 100 (151) — první číslo vyšlo roku 1871 — www.vesmir.

cz — 5,30 € / 98 Kč — 11/2021

Člověk
skrytý v datech
Svou digitální přítomností krmíme umělou inteligenci.
Slouží nám? Ohrožuje nás? (s. 676)

Vesmír 70, 315, 1991/6: [věda] není výrobní silou,

nelze ji řídit a její společenské poslání je pouze jedno:
rozmnožovat poznání člověčenstva… (s. 714)
 příroda
Vesmír
a
vě d

navždy
věnujeme předplatné
Vesmíru
na dalších 150 let

Milí čtenáři,

vě k už před 150 lety naši předchůdci

člo pracovali pro vaše předchůdce, aby
z hromady vědeckého poznání vybrali
to nejdůležitější a nejzajímavější.
Nad stránkami Vesmíru od té doby
vyrostla spousta špičkových vědců,
kteří s námi pokračují v poslání tvořit
spo

moderní časopis plný informací, na

které je spolehnutí. Díky vám začíná
další 150letá etapa. Proto v tento
leč

výroční rok náhodně vybereme

jednoho předplatitele, který bude mít
nos

Vesmír zdarma na dalších 150 let.

Současně vylosujeme majitele
t

několika desítek knih z nakladatelství

Academia, dybbuk, Kazda, Prostor
a audioknih z vydavatelství
Audioteka.cz.
Do slosování zařadíme každého, kdo
nejpozději 15. prosince 2021 uhradí
alespoň roční předplatné Vesmíru na
rok 2022.
Podrobnosti najdete přehledně
na stránce vesmir.cz/vesmir-navzdy.

Děkujeme, že jste s námi.

Vaše redakce Vesmíru
s
časopi cí od
s t r a d i 8 71
roku 1 ly
vě nova
la s k a v ě
n ih y d o a kc e
K

Divoká plavba
mořem dat
tex t Ondřej Vrtiška
Jak velká jsou velká data? Najít jedno-
značnou odpověď na podobné otázky není
snadné; soudci posuzující, zda množství za-
držených drog je „větší než malé“, by mohli
vyprávět.
Jednu z definic nabízí anglická Wikipedie,
podle které se pojem „velká data“ týká sou-
borů dat, které jsou „příliš velké nebo složité
na to, aby si s nimi poradil tradiční software
pro zpracování dat“. Tato definice nazna-
čuje, že nejde pouze o velikost vyjádřenou
záborem místa na datovém úložišti. Ostatně
jak velká kapacita je „velká“? Éra 3,5" disket
o kapacitě 1,44 MB skončila poměrně ne-
dávno. Dnešní velké datové sady se mnohdy
pohybují v řádu petabajtů (1015 B).
Velká data nejsou totéž co „hodně dat“.
Přinášejí s sebou nové otázky a na ty staré
umožňují hledat odpovědi způsobem done-
dávna nemyslitelným. Změna to může být
v budoucnu dosti radikální. „Je možná he-
rezí prohlásit, že […] můžeme přestat hledat
modely a data analyzovat bez hypotéz o tom,
co by mohla ukázat. Můžeme vložit čísla do
největších počítačových klastrů, jaké kdy
svět viděl, a nechat statistické algoritmy
najít vzorce tam, kde to věda nedokáže,“ píše
Jiří Vondrášek (s. 680).
Bez dramatického nárůstu množství
dostupných dat by ale kvalitativní změny
možné nebyly. Astronomické a fyzikální
přístroje všeho druhu chrlí data rychleji,
než je výzkumné týmy stíhají zpracovávat.
„S tím, jak si osvojujeme stále sofistikova-
nější techniky analýzy dat, bude prohle-
dávání rozsáhlého archivu pozorování
Kresba Jiří Slíva
— úvodník
nepochybně přinášet nové objevy po celé
další roky, ne-li desetiletí,“ psal v únoru
Rhys W. ­Taylor v rozlučce s radiotelesko-
pem Arecibo (Vesmír 100, 111, 2021/2).
Biologie a medicína jen postupně prozkou-
mávají všechna zákoutí lidského genomu,
o transkriptomu, proteomu, metabolomu,
konektomu… ani nemluvě. Datová úložiště
plní environmentální data ze satelitní-
ho snímkování i z nejrůznějších senzorů
v oceánech, v půdě, nebo třeba v korunách
stromů. Data automaticky sbíraná telefony,
hodinkami či náramky jsou zajímavá jak
pro komerční sféru, tak pro lékaře, psycho-
logy, sociology nebo urbanisty. Chytré jsou
už nejen mobily, ale i auta nebo ledničky.
Data proudí z platebních karet, pouličních
kamer, RFID čipů, cookies na interneto-
vých stránkách… Umělá inteligence pracu-
je s latentní reprezentací každého z nás, což
s sebou nese výhody i rizika, jak upozorňu-
je Jan Romportl (s. 676).
Nechceme-li se v moři dat utopit, musíme
se v něm naučit plavat. Teprve zpracová-
ním se z něj vynořují informace, znalosti,
a budeme-li se držet pyramidy DIKW (data,
information, knowledge, wisdom), mů-
žeme snad pomýšlet i na stupeň nejvyšší,
na moudrost. Ivan Čmelo a Daniel Svozil
ukazují, jak lze nekonečné množství všech
teoreticky existujících chemických látek
uspořádat do mnoharozměrného prostoru,
v němž má každá molekula své souřadnice,
lze je propojovat a shlukovat podle námi
určených parametrů a tím měnit data
v prakticky využitelné znalosti (s. 672).
Čas ukáže, zda z moře vědeckých dat
dokážeme využít více než sem tam nějakou
kapku. Bez umělé inteligence to nepůjde,
lidské síly nestačí ani na zpracování dat na-
sbíraných před nástupem datové revoluce.
Před pár dny jsem si povídal s významným
českým biologem v důchodovém věku.
Vyprávěl mi, že má v šuplíku data ze starých
měření, která neměl a už nejspíš nikdy ne-
bude mít čas zpracovat. Nabídl je mladšímu
kolegovi. Ten si jen povzdechl, že takový
šuplík má také.  l
w w w. v e s m i r.cz 655
obsah — Vesmír 100, listopad 2021

O N
HN
N

O S O

N sildenafil

705 672 692

„Držení různých pozic v chemickém prostoru může člověku vynést

miliony dolarů, nebo několik let odnětí svobody…“
Ivan Čmelo a Daniel Svozil v článku (Ne)chemické toulky chemickým prostorem  672

úvodník Datová revoluce v biologii Dyje – byla, je a bude

Obrovské objemy dat mění způsob, Máme možnost modelovat adaptace
Divoká plavba mořem dat
jakým se biologové snaží a ovlivnit budoucnost?
Ondřej Vrtiška 655
porozumět světu Jana Bernsteinová, Milan Fischer,

fórum čtenářů  657 Jiří Vondrášek 680 Pavel Tachecí, Evžen Zeman, Adam
Vizina, Martin Hanel, Jana Ivančicová,
I geografie má velká data
mozaika  658 Petr Štěpánek, Dalibor Janouš,
Práce s rozsáhlými soubory dat patří
Monika Bláhová a Miroslav Trnka 696
zákulisí  662 ke geografii odnepaměti
Jan Souček 684 Ako miniatúrny votrelec
Blamáž s ježkem
Staletý konflikt stále plane 2. dobyl svet
Miroslav Bobek 664
Jak farmáři mění les na savanu a proč Ako probiehala invázia
Nejmenší fotoreceptory členovců drvinárika čierneho (č. drtníka)
Pavel Hošek 686
Daniel Benda 664 Marek Dzurenko 702
Afričtí bércouni stále neznámí
Čekání na skřítky Skleníkové peklo na Venuši
Jak chyba v genetické databázi ovlivnila
Ondřej Santolík 666 a šance na život
rodovou taxonomii starobylých
Nesnesitelná samota posledních placentálních savců Je objev fosfanu v atmosféře
bahamských brhlíků… Jarmila Krásová, Josef Bryja 692 důkazem života v atmosféře Venuše?
Jiří Hrubý 667 Julie Nováková, Martin Ferus 705
Předpovíme osud?
rozhovor
Co díky genomické konvergenci víme
Život spjatý s krví: od o předvídatelnosti evoluce?
nemocí k adaptacím Magdalena Bohutínská, Filip Kolář 710
Rozhovor s hematologem
Josefem Prchalem vertikála – 1991–2000  714
Ondřej Vrtiška 668
jazykový koutek  716
téma — velká data  672–685
nad knihou
(Ne)chemické toulky
chemickým prostorem Dlouhý stín Tichého jara
Chemických látek může Kniha, která ovlivnila svět, vychází
teoreticky existovat obrovské množství. konečně i v českém překladu
Jak se v nich vyznat? Bedřich Moldan 716
Ivan Čmelo, Daniel Svozil 672
architektura
Digitální ekosystém na obálce  676
Velká data jako potrava umělé inteligence Památník Tomáše Bati
v digitálním světě
Co všechno o nás komerční
ve Zlíně
Jan Romportl 676 Jakub Potůček  718
i státní datová úložiště vědí?
Ilustrace Marek Janáč, Vesmír

656 Vesmír 10 0, list o pa d 2021

 fórum čtenářů —

chvíli, keď priletela s úlovkom medvedíka

(krtonožky) v zobáku. Snímka podľa môjho
názoru jednoznačne potvrdzuje záver autora
spomínaného článku.
Marek Hrabčák, Prešov, Slovensko

Knihy
došlé do redakce

Michal Hejna: Člověk a podzemní

svět (Jeskynní fenomén v běhu
lidských věků)
Machart, Beroun 2021, 224 stran,
ISBN: 978-80-7656-019-2; www.machart-books.cz
Snímek Marek Hrabčák

Jan Frouz, Jaroslava

Frouzová: Aplikovaná ekologie
Karolinum, Praha 2021, 432 stran,
ISBN: 978-80-246-4577-3
Aleš Vémola, Lucie Šavlíková,
Bol som očitým svedkom, že samica sokola myšiara (poštolky) svoje mláďatá Tomáš Zach: Nezkreslená věda
kŕmila okrem myší a jašteríc aj medvedíkmi (krtonožkami). Academia, Praha 2021, 288 stran,
ISBN: 978-80-200-3282-9

pozorovanie „fakírskej“ samičky sokola

Čo lovia poštolky
Ad Vesmír 100, 362, 2021/6
So záujmom som si prečítal článok
o poštolkách (slov. sokol myšiar) z Karl-
štejna, ktoré sa podľa dobových zázna-
mov Bohuslava Balbína (1621–1688) živili
okrem iného zvláštnym druhom hmyzu,
nesprávne nazývaným štír (šťúr). V záve-
re príspevku sa autor prikláňa k názoru,
že by mohlo ísť o medvedíka obyčalného
(krtonožku obecnú, Gryllotalpa gryllotalpa).
A ja som si hneď spomenul na vlaňajšie
inzeraty.qxp_vesmir 21.09.21 8:12 Stránka 1
inzerce
Vychází 94. číslo revue
myšiara.
Inzerce
Prečo „fakírskej“? V lete minulého roku & komerční prezentace
sa na budove školy oproti mojej kancelárii
rozhodol zahniezdiť párik sokolov myšia-
rov. Ako je v prípade tohto druhu zvy-
kom, s hniezdom si veľa starostí nerobili. Analogon657
Zvyčajne im stačí parapetná doska bez ARCDATA PRAHA, s. r. o. 684–685
akejkoľvek výstelky. Tento pár si, pre mňa
Komunikace21679
prekvapivo, vybral okná, kde boli na para-
petných doskách osadené pichľavé zábrany Matematicko-fyzikální fakulta UK 691
proti holubom. A tak vyše 35 dní presedela Ústav fyziky
chuderka pani sokolová doslova na ihlách. plazmatu AV ČR, v. v. i. 683
Podarilo sa mi stlačiť spúšť fotoaparátu vo
Ústav výzkumu globální
změny AV ČR, v. v. i. 696–701
Vydavatel nenese odpovědnost za obsah
V inzerce či komerční prezentace.

P
V

vy n Vesmír vychází s podporou

věnované tématu v Nadace Český literární fond.

KŘIŽOVATKY & HRANICE K n Prostřednictvím Nadačního

fondu časopisu Vesmír
Paradox hromady; V. Effenberger: Regulativní trasy imaginativního slohu Toyen; Z korespondence Vratislava vydávání časopisu podporuje
Effenbergera s Toyen; Š. Svěrák: Terminologické a pojmové zdroje teorie otevřených systémů Vratislava
Effenbergera; J. Gabriel: Neklidné křižovatky; Ch. Perrault: Modrovous; J. a W. Grimmové: Fitcherův pták;
IOCB Tech, dceřiná společnost
F. Doucha: Modrovous aneb Následky všetečné zvědavosti; V. W. Odajnyk: Archetypální interpretace Ústavu organické chemie
pohádek: Modrovous; L.-P. Fargue: Pařížský chodec; P. Král: Desátý okres; R. Kanócz: Jde o cestu?; a biochemie AV ČR.
A. Nin: Incest; T. Kroupa: Citronová provokace; J. Typlt: Lom mezi mřížkami; J. Sádlo, K. Piňosová:
Agáve; M. Petříček: Synoptický obraz podměsíčného světa; W. S. Poland: Polymorfně normální sexualita;
A. Breton: Skákající fazole; R. Caillois: Nejasný surrealista (1933–1935); R. Caillois: Člověk a posvátno;
G. Bataille a A. Kojève; M. Leiris: Představa a skutečnost v díle R. Roussela; M. Zimbacca: Tři básně;
A. Joubert: Druhá strana mraků; R. Desnos, B. Péret: Dítě planeta; F. Dryje: Hra o posvátno (II)

Vydává: Sdružení Analogonu, Mezivrší 31, 147 00 Praha 4

Vydavatel + redakce: tel. 725 508 577; dryje@surrealismus.cz
Distribuce: KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2 (tel: 222 510 749; www.kosmas.cz); Příští číslo Vesmíru vyjde 7. 12. 2021.
předplatné: Tomáš Kroupa, tokroup@seznam.cz, tel: 731 328 058
www.analogon.cz

w w w. v e s m i r.cz 657
 mozaika
genetika

Očista incestem
Příbuzenská plemenitba (angl.
inbreeding), tedy rozmnožování blízce
příbuzných jedinců, ke kterému dochází
v malých a izolovaných populacích, má za
následek nejen ochuzení genetické variabi-
lity, ale i zvýšené riziko výskytu vrozených
recesivních chorob. Ty se, z definice, projeví
jen u jedinců, kteří dostanou recesivní alelu
od obou rodičů – k tomu může u příbuzných
docházet častěji. Stejný princip by ovšem,
zdánlivě paradoxně, mohl malé populace od
některých těchto negativních mutací očistit.
U kriticky ohroženého druhu novozéland-
ského papouška, kakapa sovího (Strigops
habroptila), dělá ochranářům vrásky právě
vysoká míra příbuzenského křížení – zřejmě
má podíl na malé plodnosti a současně je
velkým rizikem při epidemii infekčních
chorob. V roce 2019 při epizodě aspergilózy
ochranáři vyhlásili poplach a mobilizovali
finanční zdroje od dárců z celého světa. Hro-
zící epidemii se naštěstí podařilo potlačit.
I když je kakapů jen 201, najdeme u nich
dvě genetické linie. Drtivá většina kakapů,
kteří dali základ dnešní populaci (35 z 36), po- Kakapo soví (Strigops habroptila, na snímku) je jedním ze dvou nočních druhů
cházela ze Stewartova ostrova. Na větším Již- papoušků. Druhým je australský papoušek noční (Pezoporus occidentalis).
ním ostrově zbyl poslední mohykán – samec
Richard Henry. V současnosti po ostrovech
očištěných od zavlečených predátorů běhá Každopádně držte palce v nadcházející na principu pravděpodobnosti. Mohou
sedm jeho potomků (čtyři samice, tři samci), sezoně, která bude pro kakapy opět hnízdní – nabývat hodnot 0, 1 a všech mezi tím.
které si ochranáři hýčkají jako nositele vzác- sice se očekává menší „zápal“ než v rekord- Qubity navíc znají kvantové stavy okolních
ných genů. Jak se tyto linie liší v genetické ním roce 2019, kdy se vyklubalo 86 ptáčat (viz sousedů, a můžou tak pracovat paralelně
variabilitě a podílu škodlivých mutací? vesmir.cz/zachrana-v-primem-prenosu), ale a mnohem rychleji.
Mezinárodní tým vědců pod vedením Ni- i tak to bude určitě vítaná vzpruha po sérii Dlouho se bádalo nad tím, jak vytvořit
colase Dussexe ze Stockholmské univerzity úmrtí (na aspergilózu a z dalších příčin), kte- qubit, který bude funkční i bez teploty blíz-
porovnal genomy 35 jedinců ze Stewartova rá populaci snížila z 213 na 201 ptáků. ké absolutní nule, vakua nebo komplexních
ostrova, Richarda Henryho a dalších 13 je- laserových systémů. To se podařilo díky
Pavel Pipek
dinců z tzv. pevninské populace zachova- Dussex N.: Cell genomics, 2021, specifickým vlastnostem diamantu, které
ných v muzejních sbírkách. DOI: 10.1016/j.xgen.2021.100002 pomáhají chránit před šumem a teplotními
Kakapové, kteří prošli na Stewartově ost- vibracemi. Qubit v syntetickém diamantu
rově výrazným efektem hrdla láhve, jsou na fyzika se skládá z atomu dusíku a prázdného místa
tom podle předpokladů po stránce genetické neboli vakance, které nahrazují dva sou-
variability prachbídně, na stranu druhou
ale prošli jistou očistou – podíl škodlivých
Kvantový počítač sední atomy uhlíku v diamantové mřížce.
Volný elektron lokalizovaný na vakanci pak
mutací je v populaci nižší než u populace je zase o krok blíž slouží jako základní qubit. S jeho směrem
pevninské. Právě proto by se podle autorů rotace, tedy spinem, lze manipulovat pomo-
uvedené studie mělo případné další mísení Tradiční počítače se již blíží li- cí mikrovlnného pole a výsledný kvantový
linií důkladně zvážit – na jedné straně by mitu svého výkonu. Pro nástup nových stav lze „číst“ opticky pomocí světla, které
sice zvýšilo genetickou variabilitu (což je technologií je potřeba zvýšit jejich výkon qubit vydává po ozáření laserem.
určitě žádoucí), na straně druhé by do druhé přechodem na kvantové počítače. Ty vy- Problémem ale zůstávalo, jak vyřešit inte-
linie mohlo zanést škodlivé mutace. užívají takzvaných qubitů, které fungují graci qubitu na tištěný spoj, jak prodloužit

658 Vesmír 10 0, list o pa d 2021

„Vykopávky odhalily důkazy o užívání tabáku před
12 300 lety, tedy o 9000 let dříve, než bylo dosud známo.“
V ohništi na nalezišti Wishbone v Utahu nalezli archeologové zuhelnatělá semena tabáku stará 12 300 let.
V blízkém okolí tabák v té době nerostl. Může tak jít o nejstarší doklad žvýkání nebo kouření tabáku lidmi.
(Duke D. et al.: Nat. Hum. Behav., 2021, DOI: 10.1038/s41562-021-01202-9)

5200 tun
Právě tolik mimozemského prachu do-
padá ročně na zemský povrch. Nehostinná
antarktická výzkumná stanice Concordia
se nachází na náhorní plošině ve výšce 3233 m. Provozuje ji společně Francie s Itálií. Pro
svou odlehlost je ideálním místem pro sběr mikrometeoritů. Během posledních dvaceti
let v blízkosti stanice odebrali řadu vzorků sněhu. Aby nebyly ovlivněny činností spoje-
Snímek Department of Conservation (CC BY 2.0)

nou se založením stanice a jejím provozem, vzorky odebírali z hloubek 2 m až 8,5 m. Ode-
braný sníh tak odpovídá spadům z období 1920 až 1980. Sníh rozpustili, vodu přefiltrovali
a z filtrů pod mikroskopem manuálně speciálním štětečkem sbírali zachycený materiál.
Shromáždili tak 1280 neroztavených mikrometeoritů a 808 sférolitů o průměru 30 až
350 mikrometrů. Mikrometeoroid o průměru menším než zhruba 0,1 mm se při průletu
atmosférou zpomalí a dopadne jako mikrometeorit na povrch. Mikrometeoroidy o prů-
měru větším než 0,1 mm se v atmosféře buď zcela vypaří, nebo částečně roztaví a dopad-
nou jako tzv. sférolity (viz obrázky, mikrometeorit uprostřed, sférolity po stranách).
Velikostní rozdělení částic kosmického prachu v rozmezí 10 až 1000 mikrometrů před
vstupem do atmosféry lze odvodit z infračervených pozorování zvířetníkového oblaku
a z detektorů prachových částic na kosmických sondách. Z těchto dat se odhaduje, že
celkový tok prachových částic vstupujících do atmosféry se pohybuje kolem 15 000 tun
jeho stabilitu a jak kvantově provázat něko- ročně. Diskrepance mezi těmito čísly dělá vědcům těžkou hlavu. Znamená to, že určitá
lik qubitů mezi sebou. frakce se při průletu atmosférou rozpadá a ty nejmenší částice unikají registraci, nebo
Tyto otázky se podařilo z velké části že se v atmosféře vypaří větší počet částic, anebo že ve vzdálenosti 1 AU od Slunce je
vyřešit. Ukázalo se totiž, že qubity lze číst prachových částic méně, než odhadujeme z kosmických sond?
nejenom opticky, ale i elektricky. Při do-
Ivan Boháček
statečném ozáření qubitu laserem dochází Rojas J.: Earth and Planetary Science Letters, 2021, DOI: 10.1016/j.epsl.2021.116794
totiž k uvolnění jeho elektronu, takže

vzniká elektrický proud, který se detekuje

připojením elektrod na diamant. Elektrický
objektiv mikroskopu
způsob čtení tak usnadňuje propojení qubi-
tu s okolní elektronikou a zároveň přináší
nové možnosti konstrukce kvantového
počítače.
Elektrickou metodou se nyní podařilo
laser Ve spolupráci s Czexpats přečíst i jaderný neboli nukleární spin
in Science (czexpats.org) přilehlého dusíku. Dostává se tím nukleární
+ elektrody
- qubit, který je mnohem stabilnější, a navíc
dokáže s tím elektronovým komunikovat.
fotoproud Na takto vzniklém qubitovém páru byly ny-
ní demonstrovány základní logické operace.
elektronový K vytvoření prvního diamantového kvan-
spin V tového procesoru na světě už tedy chybí jen
Schéma qubitového zdokonalit síť dusík-vakance qubitů.
kvantový bit
N páru v syntetickém
jaderný Michal Gulka, ÚOCHB AV ČR
spin diamantu a jeho čtení Gulka M. et al.: Nature, 2021,
(podrobněji v textu). DOI: s41467-021-24494-x

diamant
w w w. v e s m i r.cz 659

mozaika —
covid-19
SARS-CoV-2: delta
se dokáže skrýt
imunitnímu systému
Některé mutace vznikající replikací
viru SARS-CoV-2 nemají na chování viru
žádný vliv, jiné zrychlují replikaci a některé
pomáhají viru uniknout imunitní odpovědi
našeho organismu, a tím například způsobit
menší účinnost vakcín. Takovou mutací je
i nyní rozšířená varianta delta, která byla
poprvé identifikována koncem roku 2020.
Zatímco předchozí alfa je vysoce infekční,
ale citlivá k protilátkám vyvolaným nemocí
covid-19 nebo očkováním, delta se pravděpo-
dobně rozšířila jak díky vysoké infekčnosti,
tak kvůli schopnosti vyhnout se neutralizu-
jícím protilátkám imunitního systému.
Zkoumání séra z krve lidí po prodělaném
covidu-19 prokázalo, že delta je k přirozeně
vytvořeným protilátkám 5× méně citlivá
v ý v o j ová b i o l o g i e
Jak se pěstují rybí oči v laboratoři
Naše tělo je tvořeno více než dvěma
sty typy buněk, které jsou organizovány
do tkání tvořících orgány. Přestože mají
embryo organoid
Ve spolupráci
s Czexpats in Science
(czexpats.org)
90°
Ve spolupráci
s Czexpats
in Science
(czexpats.org)
Struktura trimeru spike proteinu SARS-CoV-2. Důležité mutace: L19R
(červená), delece 157/158 (zelená), L452R (modrá), T478K (žlutá), D950N (oranžová).
než alfa. Ani lidé s dokončeným očkováním Vyšší infekčnost delty jsme prokázali
(dvě dávky vakcíny Pfizer nebo Oxford/As- studiem mutací SARS-CoV-2 na umělých
traZeneca) nejsou před variantou delta tak orgánech napodobujících chování lidských
dobře chráněni jako před alfou. Naočkovaní dýchacích cest in vitro. Důvodem, proč se
potřebují k zastavení delty 8× víc protilátek delta dostává do buněk účinněji než ostatní
ve srovnání s variantami Wuhan nebo alfa. varianty, je, že má na svém povrchu více
z diferencujících se embryonálních kme-
nových buněk může být mimo jiné klíčem
k potenciální léčbě některých chorob.
Díky embryonálním kmenovým buňkám
lze pěstovat orgány neboli „organoidy“ v la-
různorodé funkce, pocházejí z jedné popu- boratoři. Na Petriho misce už tak vyrostly
lace embryonálních kmenových buněk. lidské organoidy mozkové (Vesmír 98, 420,
Pochopení vzniku složitých tkání a orgánů 2019/7), srdeční, střevní nebo třeba jaterní.
embryo organoid embryo organoid
Porovnání vývoje sítnice v rybím embryu a sítnice vytvořené na Petriho
misce v laboratoři. Barvy označují časné stadium vývoje oka – optický
váček (purpurová vlevo), buňky budoucí sítnice (červená uprostřed), buňky
budoucího sítnicového pigmentového epitelu a předního mozku (tyrkysová
uprostřed) a vyvíjející se jednotlivé buněčné typy sítnice (zelená vpravo).

spike proteinů, které jsou odpovědné za
vstup viru do buněk. Další evoluční výhodou
delty je, že se virus množí řádově rychleji
než varianta alfa.
Tyto poznatky se potvrzují v běžném životě.
Analýza epidemiologických dat od 100 infiko-
vaných zdravotníků ze tří nemocnic v Dillí
ukázala, že převážná většina infikovaných
zdravotníků, kteří byli naočkováni proti
­SARS-CoV-2, byla infikována delta variantou.
Infekce variantou delta u naočkovaných
zdravotníků představuje problém. I když má
člověk jen mírné příznaky, může nakazit
lidi ve svém okolí. U jedinců s preexistující-
mi zdravotními problémy může být průběh
nemoci covid-19 těžký. Proto bychom měli
zvážit posílení imunitní odpovědi po oč-
kování, hlavně mezi zdravotníky. A také je
potřeba stále dodržovat opatření omezující
šíření infekce, a to i v době, kdy je většina
populace proočkována.
Petra Mlčochová, Univerzita v Cambridge
Mlcochova P. et al.: Nature, 2021,
DOI: 10.1038/s41586-021-03944-y
Jejich vývoj ale trvá stejně dlouho jako
vývoj odpovídajících orgánů v těle, tedy
i měsíce. Právě časová náročnost hraje
proti mnoha zamýšleným využitím.
Jiné organismy, jako například japonská
rýžová ryba medaka (Oryzias latipes), se
vyvíjejí podstatně rychleji: z kmenových
buněk embrya v dospělou rybu za pouhých
několik dní. Mají ale kmenové buňky těch-
to ryb potenciál vytvořit složitý orgán na
Petriho misce za stejně krátkou dobu?
Nový objev ukázal, že to možné je.
Kmenové buňky získané z rybích embryí
se během pouhých čtyř dnů diferencovaly
do několika typů buněk sítnice uspo-
řádaných ve vrstvách tak, jak je tomu
v opravdové sítnici. Stalo se tak nesmírně
rychle, a navíc přesně – časosběrná analý-
za odhalila, že buňky věrně kopírují vývoj
sítnice rybího embrya.
Otevírají se tím nové cesty k studiu vý-
voje a patologie sítnice na kultivační misce
rychlým, reprodukovatelným a spolehli-
vým způsobem. Další kouzlo buněk z me-
daky spočívá v tom, že je můžeme velmi
účinně geneticky modifikovat a pokusit se
osvětlit, jak naše genetická výbava ovliv-
ňuje vývoj sítnice a choroby s ní spojené.
Lucie Žílová, Heidelberg University
Žílová L. et al.: eLife, 2021,
DOI: 10.7554/eLife.66998.sa2
Nádech…
Svalová vlákna
opravují sama sebe
Snímek William Roman, iMM
Při kontrakci svalových vláken
v kosterním svalstvu běžně vznikají
drobná poškození, která je třeba průběžně
opravovat. Starají se o to svalové kmenové
buňky, které s poškozenými vlákny fúzují
a pomáhají obnovit jejich funkci. Jiný,
nově popsaný opravný mechanismus se však bez kmenových buněk obejde. Poškození spustí
signální kaskádu, která o problému informuje jádra mnohojaderného svalového vlákna. Jádra
následně migrují na místo poškození – „přijedou“ po mikrotubulech jako po kolejích, roli motoru
zastává proteinový komplex dyneinu. Zajišťují dodávku molekul mRNA kódujících proteiny
nutné k opravě (např. α-aktinin a myosin).  -ov-
Roman W. et al.: Science, 2021, DOI: 10.1126/science.abe5620
Nejstarší prosné pivo
V roce 2017 objevili archeologové u Kladi-
ny na Pardubicku bronzové vědro s dvojitým
dnem. Pochází z 9. století před naším letopoč-
tem a ve své době se muselo jednat o luxusní
zboží. Analýza zbytků jeho obsahu nyní uká-
zala, že se v něm nejspíš vařilo nejstarší známé
evropské pivo z prosa. Plynová chromatografie
s hmotnostní spektrometrií odhalila miliacin,
látku charakteristickou právě pro proso. Škro-
ý
vsk
bová zrna nesou známky vaření. A analýza py-
cho
ojtě
lových zrn odhalila přítomnost hořkých bylin,
ěk V
např. pelyňku, světlíku, jitrocele nebo šťovíku.
Lud
Vědro bude brzy instalováno do expozice Vý-
mek
chodočeského muzea v Pardubicích.  -ov-
Sní
Jílek J. et al.: Archaeometry, 2021,
DOI: 10.1111/arcm.12711
Rychlá detekce nukleových kyselin
Řadu chorob lze ve vzorcích tkání detekovat podle přítomnosti charakteristických
proteinů nebo nukleových kyselin. Odborníci z Ústavu fotoniky a elektroniky AV ČR vyvinuli
novou metodu, která odhalí molekuly mikroRNA přímo ve vzorku krevní plazmy, bez nutnosti
předchozí izolace. Metoda je jednodušší a rychlejší než standardní PCR, přitom se jí blíží svou
citlivostí, jak prokázal test u myelodysplastického syndromu. Základem je optický biosenzor se
zlatými nanočásticemi spojenými s povrchem senzoru krátkými řetězci nukleotidů. Po navá-
zání komplementární mikroRNA se nanočástice uvolní a dojde ke změně indexu lomu.  -ov-
Špringer T., Krejčík Z., Homola J.: Biosens. Bioelectron., 2021, DOI: 10.1016/j.bios.2021.113613
Ilustrace Špringer T. et al.: Biosens. Bioelectron., 2021
…výdech
 zákulisí
Dalekohled Jamese
Webba dorazil
na místo startu
Vesmírný dalekohled Jamese ­Webba
(JWST) má za sebou cestu dlouhou 9300 ki-
lometrů. Na palubě lodi NM Colibri,
v kontejneru postaveném na míru tomuto
prominentnímu pasažérovi, dorazil 12. října
z Kalifornie přes Panamský průplav do Port
de Pariacabo na řece Kourou ve Francouzské
Guyaně. Kamion ho poté převezl do neda-
Snímek NASA, Chris Gunn

lekého evropského kosmodromu, odkud by

měl 18. prosince odstartovat na palubě rake-
ty Ariane 5 na cestu ještě mnohem delší – do
Lagrangeova bodu L2 vzdáleného 1,5 milio-
nu kilometrů od Slunce.
Nástupce Hubblova teleskopu měl být pů-
vodně vypuštěn už v roce 2010. Jak to však Kamion s kontejnerem ukrývajícím dalekohled Jamese Webba vyráží na krátkou
u takto náročných projektů bývá, start byl cestu z přístavu k evropskému kosmodromu u města Kourou ve Francouzské Guyaně.
několikrát odložen. Teď už má před sebou
pouze finální kontroly a instalaci do náklad-
ního prostoru rakety. Snad se start podaří nabídnout reprezentativní vzorky americké vzorky, proběhla řada výzkumů, v nichž
a společný projekt NASA, ESA a Kanadské a britské populace. mladé dívky válcují všechny ostatní. Bada-
kosmické agentury nepotká stejný osud jako Vše fungovalo uspokojivě až do 24. červen- telé tak mohou data za několik týdnů hodit
před rokem družici TARANIS (s. 666).  -ov- ce 2021. Ten den zveřejnila Sarah Franková, do koše.  -ov-
dvacetiletá dívka z Floridy, minutové video

Síla sítí na síti TikTok. V něm na službu upozornila

Web Prolific.co se těší značné oblibě mezi
psychology, kteří shánějí „lidský materiál“
pro svůj výzkum. Dobrovolníci se na webu
mohou zaregistrovat a zapojit se do online
průzkumů, za což dostávají malou odměnu.
Služba se chlubí tím, že badatelům dokáže
jako na zdroj snadného přivýdělku. Do měsí-
ce mělo video 4,1 milionu zhlédnutí a 21 tisíc
sdílení. Do služby Prolific se zaregistrovalo
30 tisíc nových uživatelů – v naprosté větši-
ně dívky ve věku Sarah Frankové. Než web
stihl zareagovat a upravit algoritmy gene-
rující z databáze uživatelů reprezentativní
Ocenění
pro Zoo Praha
Projekt Návrat divokých koní a dlou-
holeté úsilí o záchranu koně Převalského
přinesly pražské zoologické zahradě WAZA
Conservation Award – ocenění Světové

Vesmír a já — 150 let jak moc jsem jim tenkrát rozuměla. Ale
fascinovaly mě. Rozhodně víc než časopisy
pro děti, ve kterých jsem už jako žákyně
druhé nebo třetí třídy nacházela neodpus-
Vesmír titelné chyby.
Ve Vesmíru jsem chyby nenašla. Jistě tam

jako okno do světa byly. Redakci každého časopisu, ať se snaží

Dá se říct, že Vesmír sleduju už dobrou
třetinu doby jeho existence. Začala jsem ho
hltat, jakmile jsem se naučila číst, a to jsem
se naučila v necelých pěti letech. Tajně, díky
dědovi, který byl přesvědčený, že čím dřív
bude zvídavé dítě umět číst, tím dřív od něj
budou mít dospělí pokoj.
A tak jsem četla. Po bytě se povalovaly
hromady starších ročníků Vesmíru, Živy
i National Geographic. V tom jsem si ten-
krát ale jen ukazovala, jak tomu babička
říkávala, anglicky jsem číst nezvládla. O to
hltavěji jsem se pustila do českých příro-
dovědných textů. Dnes už neposoudím,
sebevíc, občas nějaký ten překlep unikne. Ve
Vesmíru takových chyb a překlepů nebylo
mnoho. Dokonce i barevné fotky na křído-
vém papíru měly na tehdejší dobu vysokou
kvalitu. Jaká byla má radost, když se někdy
v druhé půlce sedmdesátek redaktorům
zalíbila má fotka barevných podzimních
listů s kapkami vody po dešti a umístili ji na
obálku! A tak jsem díky Vesmíru měla svou

662 Vesmír 10 0, list o pa d 2021

„Laboratorní nehodu nelze vyloučit, dokud pro to nebudou
dostatečné a volně přístupné důkazy.“
Trojice odborníků WHO v úvodníku časopisu Science, v němž píšou o nově ustavené vědecké poradní skupině,
která má prověřit informace o původu viru SARS-CoV-2 a připravit podmínky pro studium vzniku a šíření budoucích „nemocí X“.
(Van Kerkhove M. D. et al.: Science, 2021, DOI: 10.1126/science.abm7796)
Zoo Praha už do chráněných oblastí v Mongolsku vypustila 34 koní Převalského.
asociace zoologických zahrad a akvárií za
mimořádný přínos v ochraně biodiverzity.
„Nic mi neudělá větší radost, než když
alespoň malým dílem přispěje k tomu, aby
ochraně biodiverzity byla věnována větší
pozornost,“ komentuje cenu ředitel Zoo
Praha Miroslav Bobek.
Zoo Praha chová koně Převalského od
svých počátků, od roku 1959 vede jeho me-
zinárodní plemennou knihu. Do Mongolska
už přepravilo devět leteckých transportů
34 koní, kteří posílili populace volně žijících
Snímek Olga Bártová
teoretická studia UK a AV ČR, Fakulta huma-
nitních studií UK, Knihovna Václava Havla
a časopis Vesmír proto na jeho počest pořádají
transdisciplinární konferenci.
Konference se uskuteční ve čtvrtek 11. lis-
topadu v Knihovně Václava Havla (Ostrovní
129/13, Praha). Bude mít čtyři sekce: Vědomí,
přirozená a umělá inteligence; Na rozhraní
jazyka, vědy a umění; Antropocén; Setká-
vání na přechodu. Diskutovat budou např.
Michal Ajvaz, Radka Denemarková, Jan
a Martin Paloušovi, Petr Pokorný nebo Jan
Snímek Václav Šilha, Zoo Praha
Romportl (viz s. 676).
Kapacita knihovny je omezena, ale konfe-
renci bude možno sledovat i online. Podrob-
nosti včetně anotace programových bloků
a seznamu všech diskutujících najdete na
vesmir.cz/transdisciplinarni-konference. -ov-
Týden Akademie
věd: 1.–7. listopadu
zvířat přímo v místě jejich původního vý-
skytu. V chráněné oblasti Velká Gobi B, kam V týdnu, kdy listopadový Vesmír vychází,
směřovala většina transportů, už počet koní probíhá Týden Akademie věd ČR. Pokud vám
Převalského překročil tři sta padesát.  -ov- název akce nic neříká, vězte, že jde o první
ročník pokračovatele známého Týdne vědy
a techniky, který AV ČR organizovala dlouhé
Konference na roky.
počest Ivana M. Havla Připraveny jsou přednášky, workshopy,
projekce, výstavy… Veškerý program je zdar-
Ivan M. Havel byl muž mnoha zájmů, jeho ma, na některé akce je však nutná rezervace
síla spočívala mimo jiné ve schopnosti propo- na webu www.tydenavcr.cz, kde najdete
jovat lidi z nejrůznějších oborů. Centrum pro i kompletní program.  -ov-
první „publikaci“ v populárně vědeckém ča- základy přírodověd-
sopisu, když jsem ještě chodila na základní ného vzdělání a za
školu. to jsem nesmírně
Když jsem byla ještě dítě, Vesmír mi dal vděčná. Studovala
šanci nahlédnout do zákulisí vědy a přírod- jsem mikrobiologii.
ních zákonů, udělat si představu, jak fungu- A i když jsem se na-
je svět. Ten přírodní, který se nemění v čase konec vydala jinou
a politika ani lidské zákony pro něj neplatí. než striktně vědec-
Byli jsme zavření v zadrátovaném Českoslo- kou cestou, moje vědecká průprava z mládí
vensku a trvalo to ještě dlouho, než se lidé mi pořád pomáhá v životě i v práci.
toužící po cestování mohli konečně vydat Časopis s krásně všeobsahujícím českým
do světa. Díky Vesmíru a Živě jsem získala jménem Vesmír mi už dobře před 50 lety
otevřel okno do světa.
Iva Pekárková
Iva Pekárková v Malajsii s ropuchou Spisovatelka a taxikářka
Duttaphrynus melanostictus. na obou stranách silnice
w w w. v e s m i r.cz 663
 historie vědy —
Blamáž
s ježkem
tex t Miroslav Bobek
Když Národní listy informovaly o schůzi
Přírodovědeckého sboru musea království
Českého, která proběhla 10. prosince roku
1896, neopomněly zmínit i tuto pozoru-
hodnost: „Z nových předmětů ukázán
velice zajímavý ježek s měkce vyvinutou
entomologie —
Nejmenší
fotoreceptory
členovců
tex t Daniel Benda
Řasníci (Strepsiptera) jsou nepočetnou,
avšak velmi specializovanou skupinou
hmyzu, která je příbuzná broukům a pa-
razituje u jiného hmyzu. Jejich fylogene-
tická pozice byla dlouhou dobu nejasná
především kvůli nahromadění unikátních
evolučních novinek (autapomorfií) souvise-
jících s endoparazitickým způsobem života.
Specializace vedla mimo jiné také k minia­
turizaci těl a tělních struktur. Extrémně
664 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
srstí, úplně bezostný, od pana MDra. Al. Ho-
řice v Mnichově Hradišti, což jest případ tím
vzácnější, že mláďata ježků již před naroze-
ním mají ostny vyvinuté.“1
Mladý lékař a vášnivý ornitolog Dr. Alfred
Hořice přišel za epidemie cholery roku 1892
zmenšené jsou především invazní larvy
prvního instaru (u řasníků zvaných triun-
gulinidi), aby mohly úspěšně napadat rela-
tivně malé hostitele. Jsou dlouhé průměrně
230 µm a u některých menších druhů
dokonce jen 70 µm, což je řadí k nejmen-
ším mnohobuněčným organismům na
světě. Navzdory své nepatrné velikosti
však triungulinidi mají na hlavové kapsule
jeden až tři páry funkčních stemmat,
z Prahy do Mnichova Hradiště a vzápětí tam
začal budovat svou jedinečnou sbírku ptac-
tva. Získání bezostného ježka bylo zjevně
vedlejším produktem této jeho činnosti. Mi-
mochodem mnohem a mnohem později, kdy
byl Dr. Hořice již důstojným pánem v letech,
s ním na pochůzky přírodou chodíval můj
dědeček Josef Šťastný, který mu pro jeho
sbírku také dodal nějaký ten cenný exem-
plář. A dědečkovy vzpomínky byly spolu
s mým zápalem pro ornitologii důvodem,
proč jsem se o Dr. Hořice začal kdysi zajímat.
Že mě tento zájem nakonec dovedl až k práci
v rozhlase, je jiný příběh; tady zůstanu
u bezostného ježka.
Tento jedinečný exponát byl ozdobou
sbírek Národního muzea po celá desetiletí.
Kupříkladu roku 1906 ho ve svém referátu
na valném shromáždění Společnosti musea
království Českého explicitně zmínil tehdej-
ší adjunkt zoologického oddělení Dr. Václav
Vávra2 (jeho jméno si prosím zapamatujte).
Ale jak ve svých vzpomínkách uvádí doc.
Otakar Štěpánek, „o nálezu napsal, dokon-
ce i do zahraničního bulletinu“,3 samotný
prof. Antonín Frič.
Ve skutečnosti ale bylo všechno jinak.
Šlo o mystifikaci, jejíž obětí se staly ty
světločivných orgánů, které jim pravdě-
podobně pomáhají při detekci hostitele.
O buněčné anatomii a ultrastruktuře
stemmat triungulinidů bylo dosud známo
velmi málo.
Specialisté z německo-kanadského týmu
vytvořili trojrozměrnou rekonstrukci
miniaturních fotoreceptorů pomocí série
ultratenkých řezů vyfocených transmisním
elektronovým mikroskopem. A objevili
hned několik zajímavostí, jež se týkají
fenoménu miniaturizace. Stemmata larev
řasníků představují nejmenší známé oči
u členovců s fotoreceptorem tvořeným
fúzovaným rhabdomem o celkové velikosti
zhruba 1 µm3. I přes různé velikosti mají
všechna tři stemmata stejnou strukturu –
bikonvexní čočku, čtyři primární pig-
mentové (korneagenní) buňky, které však
postrádají pigment, a pět buněk světločiv-
ných (retinul). Největšímu zjednodušení
podlehly právě korneagenní buňky. Kromě
pigmentárních granulí postrádají také jádro
a mají maximálně tři mitochondrie; i ty
však mohou zcela chybět. Vysvětlit takové
zjednodušení může snížená metabolická
aktivita korneagenních buněk po dokonče-
ní sekrece rohovky (korney), neboť jádro či
mitochondrie mohou být v té době již po-
stradatelné. Nepřítomnost buněčných jader
je ale u hmyzu velmi ojedinělá. V souvis-
losti s miniaturizací byl zatím znám pouze
jediný případ – drobné parazitoidní vosičky
druhu Megaphragma mymaripenne mají v do-
spělosti bezjaderné neurony.
největší veličiny české přírodovědy. Zmí-
něný doc. Štěpánek, dlouholetý vedoucí
Zoologického oddělení Národního muzea,
s odstupem popsal celý sled událostí: „Poně-
kud komická byla historka s darem dlouho-
letého spolupracovníka oddělení, Fričova
žáka, MUDr. A. Hořice z Mnichova Hradiš-
tě. V roce 1897 [ve skutečnosti již 1896 – pozn.
MB] zaslal Fričovi vycpaninu bezostného
ježka, kterou, už hotovou, mu přinesl který-
si mnichovohradištský vycpavač. Nevím, co
tehdy se v muzeu stalo: ani zkušený Frič, ani
Vávra, ba ani preparátor Štrof nepoznali, že
tato neobvyklá ‚zrůda‘ byla obratně zhotove-
na tím, že vycpavač vyřízl ostnitou hřbetní
část, kůži ježka vytáhl a sešil na hřbetě. […]
Teprve roku 1930 dostal Vávra od Dr. Hořice
rozpačitý dopis, v němž sděluje, že tvůrce
této ‚rarity‘ se na smrtelné posteli přiznal,
1) Národní listy 36, 3, 22. 12. 1896. O bezostném ježkovi
informoval v lednu následujícího roku i Vesmír (Vesmír
26, 71, 1897/6).
2) Vesmír 35, 158, 1906/14.
3) Štěpánek O.: Stopadesát let zoologie Národního muzea
v Praze (1818–1968). Journal of the National Museum
(Prague), Natural History Series. Praha: Národní
muzeum, 138, 138(1), 1–159.
Parazitická larva prvního instaru (triungulinid) řasníka druhu Stylops ovinae,
který parazituje na samotářských včelách rodu Andrena. Nalevo je vidět celkové
pokrytí těla různými setami, pomocí nichž se larva snadněji zachytává v ochlupení
hostitelských včel. Modře je vyznačena hlavová kapsule. Napravo je její detail
s třemi barevně vyznačenými jednoduchými očky (stemmaty).
Světločivné buňky velmi jednoduché
sítnice jsou ve střední části pod rhabdomem
rozšířené a nachází se zde spousta mito-
chondrií a malé jádro, které je dosud nej-
menším známým buněčným jádrem u čle-
novců (jeho velikost činí zhruba 1,4 µm3).
Není jasné, nakolik je malá velikost jádra
způsobena pouze přímým efektem miniatu-
rizace. Určitou roli může hrát i to, že řasníci
mají jeden z nejmenších hmyzích genomů,
jak vycpaninu provedl a mystifikaci důsled-
ně nastražil. Sám jsem s Vávrou neblahou
vycpaninu z vitríny odstraňoval a lehko
jsme se mohli přesvědčit o postupu staré
preparace. Historka s bezostným ježkem by-
la dlouho v našem oddělení jakousi domácí
anekdotou, až do doby, kdy jsme sami nalétli
podobné mystifikaci s vycpaninou páru ku-
rovitých exotů z kolekce Haasovy z Bítova.“3
V osmdesátých letech se mi ještě podařilo
setkat se s autorem této vzpomínky doc. Ota-
karem Štěpánkem, a čím větší časový odstup
od této schůzky mám, tím víc si jí cením.
Připadá mi dnes už téměř neuvěřitelné, že
jsem mohl osobně hovořit s legendárním
zoologem, který do Národního muzea začal
docházet již před první světovou válkou a na
vlastní oči viděl císaře Františka Josefa I. Ale
k věci. Již v roce 1928 došlo k jednání Dr. Ho-
řice s tehdy již vrchním ředitelem Dr. Váv-
rou, který na nabídku bezplatného převedení
Hořicovy sbírky ptactva Národnímu muzeu
zareagoval velmi nešťastně: Bez jakékoli dis-
kuse odmítl veškeré podmínky spojené s po-
skytnutím takto velkorysého daru.3 A podle
toho, co mi vyprávěl doc. Štěpánek, blamáž
s bezostným ježkem o dva roky později tuto
roztržku rozhodně nezažehnala. Nad dalšími
který se do malého jádra snadněji sbalí.
Krystalický kužel je u larev holometabolní-
ho hmyzu (hmyzu s proměnou dokonalou)
ve stemmatech běžně přítomen. Řasníkům
však chybí stejně jako většině brouků. Může
to tedy být evoluční novinka společná obě-
ma sesterským skupinám a nemusí nutně
souviset s miniaturizací.
Efektivní miniaturizace se dosahuje snáze
u buněk s nižší metabolickou aktivitou, jak
osudy jedinečné Hořicovy sbírky se tak
vznášel otazník. Přirozeně by patřila do
Národního muzea – jenže to se náhle jevilo
jako zhola nemožné. Nejspíš by skončila
v malém mnichovohradišťském muzeu.
Až po smrti Dr. Vávry, ve válečných letech,
se Dr. Walterovi Černému, Dr. Otakarovi
Štěpánkovi a dalším přímluvcům podařilo
dlouhotrvající nesoulad zažehnat. Krátce
před smrtí v prosinci 1945 Dr. Hořice svou
sbírku přece jen odkázal Národnímu
muzeu.
Velmi dlouho jsem váhal, jestli historku
s bezostným ježkem oprášit… Mnohokrát
mě odradila obava, abych neumenšil
význam Dr. Hořice a dalších jejích aktérů.
Jenže s postupem času jsem poznal,
že každý se dopouští chyb a omylů a že
i k životu velikánů různé chyby a omyly
patří úplně stejně jako k životu obyčej-
ných lidí. Ostatně s bezostným ježkem
to byl z dnešního pohledu možná menší
přehmat, než se zdálo kdysi. Tu a tam se
objevují fotografie z různých záchranných
stanic, které zachycují ježky bez bodlin –
takže i když ten muzejní bezostný ježek
byl bezpochyby falzum, mohou existovat
i skuteční bezostní ježci.­ l
dokládá uvedený příklad korneagenních
buněk ve srovnání s metabolicky aktivními
retinulami. Celkově zjednodušený a zmenše-
ný světločivný aparát však musí dostačovat
k úspěšné invazi do hostitele. Ačkoliv jsou
parazitické larvy silně fototaktické, z fyzikál-
ního hlediska jim stemmata poskytují pouze
minimální rozlišení. Jejich základním cílem
je někde na květu opustit matku (tj. vylézt
z těla endoparazitické samice) a zachytit se
na včele, která si je zanese do hnízda, v němž
nakazí její potomky. Světločivný aparát proto
nemusí být příliš efektivní, zvláště když
jedna samice řasníka vyprodukuje stovky až
tisíce parazitických larev.  l
Fischer S. et al.: Arthropod Structure & Development,
2021, DOI: 10.1016/j.asd.2021.101055
w w w. v e s m i r.cz 665
fyzika atmosféry —
Čekání
na skřítky
V Česku byly 2 hodiny 52 minuty po půlnoci, když
se 17. listopadu 2020 od rampy kosmodromu
Kourou ve Francouzské Guyaně odlepila nosná
raketa Vega s družicí TARANIS na palubě. Vše šlo
podle plánu až do chvíle, kdy vynesení převzal
motor čtvrtého stupně. Raketu překvapivě navedl
zpět k Zemi a celý náklad shořel v atmosféře.  vesmírné agentury CNES, které tuto snahu
tex t Ondřej Santolík,
oddělení kosmické f yzik y, ÚFA AV ČR
TARANIS měla na oběžné dráze Země zkou-
mat krom záhadných pozemních záblesků
gama také přechodné světelné úkazy (Tran-
sient Luminous Events) neboli nadoblačné
výboje. Jde o optické jevy pozorované nad
oblastmi se silnou bouřkovou aktivitou, kte-
ré unikaly poměrně dlouho naší pozornosti.
Přestože jsou některé z nich pozorovatelné
prostým okem, věda se jimi začala intenziv-
ně zabývat až po roce 1990.
Při pohledu z povrchu Země je nejběžněj-
ším typem nadoblačného výboje červený
skřítek. Obvykle má podobu rudého sloupce,
mrkve nebo vypadá jako medúza. Skřítci se
vyskytují nejčastěji ve výšce 60–90 km nad
zemí, velcí skřítci mohou mít na výšku přes
40 km. Předchází je obvykle silný kladný
blesk typu oblak-země. Ve srovnání s plně
ionizovaným kanálem „obyčejného“ blesku
jsou „vlásky“ či „kořínky“ skřítků ionizova-
né jen slabě.
Dalším druhem nadoblačných světelných
úkazů je halo. Jde o světelný jev tvaru dis-
ku, který bývá často následován skřítkem,
a vypadá, jako by z něj skřítek vystupoval.
Méně obvyklý je modrý výtrysk – kužel
modrého světla šířící se rychlostí 100 km/s
z vršku oblaku do výšky asi 40 km. Obří
výtrysky jsou většinou dvojbarevné, ve
spodní části modré a v horní červené.
Barva je dána typem molekul nebo atomů,
které jsou výbojem vybuzeny, a vyzáří pak
světlo příslušné vlnové délky. Obří výtrysky
666 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
se objevují nad vrškem oblaku a mohou
dosahovat až do výšky 90 km. Velmi často
jsou doprovázeny značnou svítivostí bouř-
kového oblaku, ze kterého vycházejí. Za
nejrychlejší a největší přechodné světelné
úkazy pokládáme elfy (Emissions of Light
and Very low frequency perturbations due
to Electromagnetic pulse Sources). Obje-
vují se ve výškách kolem 90 km a rychle se
šíří jako zvětšující se kruh do vzdálenosti
stovek kilometrů. Jejich zdrojem jsou elek-
tromagnetické impulsy generované silnými
bleskovými výboji. Elektrony ve spodní
části ionosféry, ohřáté těmito impulsy, se
srážejí s molekulami dusíku, které vyzáří
expandující světelný kruh.
Skupina
červených
skřítků (red sprites),
zachycených 18. srpna
2017 v Nýdku, patří
k několika druhům
výbojů objevujících
se nad rozsáhlými
bouřkami. Kromě
nich známe i výboje
pojmenované halo,
modrý spouštěč (blue
starter), modrý výtrysk
(blue jet), obří výtrysk
(gigantic jet) nebo elf.
Družice TARANIS, financovaná francouz-
skou vesmírnou agenturou CNES, nesla na
palubě několik sad vědeckých přístrojů, na
nichž se významně podílela i česká věda.
Tým z oddělení kosmické fyziky Ústavu
fyziky atmosféry AV ČR vyvinul přístroj pro
měření elektromagnetických vln generova-
ných atmosférickými výboji; tým skupiny
kosmické fyziky katedry fyziky povrchů
a plazmatu Matematicko-fyzikální fakul-
ty UK připravil přístroj pro měření ubíhají-
cích elektronů. To vše se však 17. listopadu
2020 proměnilo v dým při selhání nosné
rakety Vega.
Paradoxní je, že příčinu havárie se
podařilo objevit pouhých několik minut
po katastrofě: prozkoumání fotografické
dokumentace odhalilo, že jeden z techniků
při montáži posledního stupně rakety Vega
nedopatřením zapojil opačně dva kabely
v posledním stupni rakety Vega.
Zdrcení vědci přišli o výsledek patnác-
tileté práce, ale už během pár týdnů se
rozhodli připravit TARANIS II. Přepraco-
vaný projekt předložili v lednu 2021 vedení
plně podpořilo. V úvahu připadal start v roce
2025, kdy by TARANIS II vynesla raketa
Aria­ne 6 společně s jinou, větší družicí.
V dubnu 2021 ale nastoupilo nové vedení
CNES, které celý projekt zastavilo. Na usku-
tečnění projektu totiž chyběly prostředky ve
výši asi 120 milionů eur.
Tento neúspěch pro nás (a nejen pro nás)
znamená ztracenou příležitost zkoumat
výboje nad bouřkovými oblaky z oběžné
dráhy. TARANIS byla unikátní vzájemnou
koordinací měření různých přístrojů od
optických kamer a fotometrů přes detektory
elektronů urychlených v silných elektric-
kých polích a detektory paprsků gama až
po analyzátory rádiových vln. K pochopení
toho, co se nad bouřemi a uvnitř bouřko-
vých oblaků děje, jsou taková měření stále
potřebnější. Pravděpodobně je přinese něja-
ký nový projekt vědecké umělé družice, na
který si nyní musíme počkat. Jen nevíme,
jak dlouho.  l
Snímek Martin Popek, Oddělení kosmické fyziky,
Ústav fyziky atmosféry AV ČR
ornitologie —
Nesnesitelná
samota posledních
bahamských
brhlíků…
…kteří už se v noci nemají
ke komu tisknout
tex t Jiří Hrubý
Po každé přírodní katastrofě – ­hurikánu,
záplavách, lesních požárech, tornádu, vý-
buchu sopky nebo třeba po ropné havárii –
vyvstává otázka, jak asi situaci zvládli nejo-
hroženější živočichové, jejichž populace už
i tak byla na samé hranici možností. Záplavy
a požáry mohou být velmi rozsáhlé (třeba
nedávno v Austrálii), ale jinak jsou pohromy
spíš lokální: tornádo se pohybuje v úzkém
pásu, hurikán kromě ostrovů ohrožuje jen
celkem úzký pruh pobřeží, protože nad
pevninou zeslábne, a také běžný sopečný
výbuch bývá spíš místní. Zbývající popula-
ce nejednoho ohroženého živočicha ovšem
mnohdy obývá třeba jen jediný les nebo
kopec a pak jde o to, kde přesně živly udeří.
Pohybliví ptáci se obvykle načas přesunou,
pokud mají kam. Problém ovšem nastane,
přijde-li pohroma během hnízdění. A vůbec
nejhorší je, když se živly opakovaně zakusují
do stále stejných míst.
Takto postiženou lokalitu obývá – nebo
možná už jen obýval – brhlík Sitta insula-
ris, nejmenší z 29 druhů brhlíků a endemit
ostrova Grand Bahama (anglicky se jmenu-
je Bahama Nuthatch, takže by se nabízel
český druhový název „bahamský“, případně
„ostrovní“). Je zcela závislý na porostech
borovice karibské, bez nichž si nedokáže najít
K dalšímu čtení…
Hermes C., Sessa-Hawkins M.: After the storm: Can
this rediscovered bird recover? Birdlife International,
https://www.birdlife.org/worldwide/news/after-storm-
can-rediscovered-bird-recover, 21. 6. 2019.
Matthysen E.: The Nuthatches. T & A D Poyser, London 1998.
potravu ani dutinu pro hnízdění. Brhlíci
byli celkem běžní ještě v šedesátých letech,
ale v roce 1994 jejich stavy poklesly nejméně
o 90 % a pozorování z roku 2007 zazname-
nala již jen 23 ptáků. Po říjnu 2016 panovaly
obavy, že se brhlíkům mohl stát osudným
hurikán Matthew, avšak po dvou letech se
ještě objevil jeden přeživší, možná dokonce
dva. V srpnu 2019 dosahovala vichřice během
hurikánu Dorian podobné rychlosti, jenže
s největší silou udeřila právě na Grand Baha-
ma. Teprve čas ukáže, jestli se historie ještě
jednou zopakuje, anebo už brhlíci z ostrova
zmizeli nenávratně.
Bahamští brhlíci byli do roku 2004 jen
poddruhem severoamerického brhlíka hně-
dohlavého (S. pusilla), od kterého se liší delším
zobákem, kratšími křídly, tmavším očním
proužkem a nejvíc hlasem. Oprávněnost sa-
mostatného druhu potvrdila i analýza DNA,
z níž vyplynuly dvě věci. Od kontinentálních
brhlíků hnědohlavých se jejich bahamští
příbuzní oddělili již téměř před 700 tisíci lety
a genetická diverzita bahamských brhlíků je
nezvykle vysoká, z čehož vyplývá, že jde jen
o relikt původně početného druhu, obývající-
ho celkem nedávno mnohem větší areál.
Od západního výběžku ostrova Grand Ba-
hama je to jen necelých sto kilometrů na Flo-
ridu, kde žijí brhlíci hnědohlaví, ale kontakt
s nimi nepřichází v úvahu. Brhlíci jsou totiž
mimořádně stálí a přesouvají se jen na velmi
krátké vzdálenosti; stokilometrová mořská
úžina je pro ně v podstatě nepřekonatelná.
Nepravidelná migrace je známa jen u brhlíka
amerického (S. canadensis) a brhlíka čínského
(S. villosa). Na severu jejich areálů rozšíření
ovšem panují kruté zimy, což neplatí na
Bahamách ani na Floridě. V dobách ledových
a meziledových se Bahamské souostroví
několikrát vynořilo z moře a zase v něm
zmizelo. V minulosti jej také na jihu moře
neoddělovalo od Velkých Antil zdaleka tak
výrazně jako dnes. Brhlíci se zřejmě na Grand
Bahama dostali z ostrovů ležících jižněji
a nakonec přežili právě jen zde. Na kolonizaci
Baham od jihu se ostatně usuzuje i u dalších
ptačích druhů.
Hurikán přináší zkázu nejen okamžitou
(část borového lesa padne a nejspíš právě
stromy s dutinami, tedy uschlé nebo nějak
narušené), ale i pozvolnou. Vichřice žene do
vnitrozemí mořskou vodu a vzedmuté moře
na plochém ostrově (nejvyšší bod na Grand
Bahama má nadmořskou výšku 12 metrů)
zároveň znamená větší prosakování spodní
vody. Borovice karibské do jisté míry tolerují
zasolení, ale právě po hurikánu bývá toleran-
ce překročena. Přesto mohou být hurikány
příčinou katastrofálního úbytku brhlíků jen
těžko. Vždyť s nimi brhlíci i borovice žili po
tisíce let. Daleko závažnější je činnost člově-
ka, jejíž vinou se vhodné prostředí neustále
zmenšuje. Do šedesátých až sedmdesátých
let se zdejší borový les využíval hospodářsky,
později cesty dřevařů zarostly. Pak se však
do lesa začala zakusovat výstavba domů
určených k rekreačním účelům. To je určitě
zhoubnější než pouhá těžba dřeva. Navíc
se tu (podobně jako na jiných ostrovech)
původní ptáci potýkají s tvrdou konkurencí
invazních druhů a se zavlečenými predátory.
Ale ani to není a nemůže být zásadní důvod,
i když chránit zbývající les před developery
určitě neuškodí. Skutečnou příčinu opravdu
katastrofálního úbytku nebo už přímo vyhy-
nutí bahamských brhlíků zkrátka neznáme.
Že by obligátní klimatická změna (jejímž
důsledkem je také větší četnost a síla huriká-
nů)? Možná je ale vysvětlení ještě jednodušší:
na Grand Bahama prostě nikoho nenapadlo
rozvěsit v lese budky. Brhlíci totiž k hnízdění
běžně využívali dutiny po datlech karibských
(Melanerpes superciliaris), kteří na ostrově
vyhynuli v devadesátých letech…
A ještě ke kontaktnímu nocování drob-
ných pěvců ve stísněném prostoru: tento
dost výjimečný jev byl u nás zaznamenán
u střízlíků (nejvíce takto pohromadě noco-
valo 10 ptáků), v Severní Americe u dvou nej-
menších příslušníků rodu Sitta a nejbližších
příbuzných bahamského brhlíka (společná
nocoviště jsou známa právě jen u těchto
dvou druhů brhlíků). Přeborníky jsou zejmé-
na brhlíci drobní (S. pygmaea), kterých bylo
na jediném místě v Arizoně 167, což už při-
pomíná kompaktní kolonii netopýrů nebo
menší včelí roj. Je to zvláštní, protože jinak
jsou brhlíci ptáci spíš extrémně teritoriální,
a tedy nespolečenští.  l
w w w. v e s m i r.cz 667
rozhovor — s Josefem Prchalem

NADPH, který má jinou absorpci. Problém

ale byl, že se u nás nedal koupit substrát
tohoto enzymu, glukózo-6-fosfát. Což pro mě
bylo velké štěstí.

Štěstí spočívající v tom, že se vám nedo-

stává důležité látky pro experimenty?

Život spjatý
— Ano, protože jsme si ji museli vyrobit
sami. Musel jsem se to naučit do daleko
větší hloubky a zjistil jsem, že člověk musí
pracovat také rukama. Na ruce nejsem moc

s krví:
šikovný, ale přesto se nám to podařilo. Z krá-
ličího masa jsme izolovali kinázu, která
dělá z glukózy glukózo-1-fosfát. Z brambor
jsme získali izomerázu, která ho konvertuje

od nemocí
na glukózo-6-fosfát. Začali jsme tedy měřit
a zjistili jsme, že asi 20 % afrických studentů
v Praze je G6PD deficientní. Výsledky jsme
prezentovali na studentské vědecké konfe-

k adaptacím
renci a získali jsme za to Purkyňovu cenu.
A tento výzkum mi později otevřel dveře
k Ernestu Beutlerovi.

To byl významný americký hematolog,

Život hematologa Josefa Prchala se mohl vyvíjet jinak, u kterého jste pracoval. Ale nejprve jste
kdyby… Kdyby se v šedesátých letech daly v Praze se musel do Ameriky dostat… — Z re-
snadno sehnat látky potřebné pro výzkum. Kdyby k nám publiky jsem odešel v roce 1968, krátce po
dokončení studia. Ale uvažoval jsem o tom
v srpnu 1968 nevtrhla vojska Varšavské smlouvy. Kdyby
už před pražským jarem. Byl jsem na stáži
nedopadlo stipendium pro talentované mladé lékaře. v Hamburku a po návratu mne někdo udal,
Kdyby ve volbách v Québecu nevyhráli radikálové… že haním socialismus. Chtěli mě vyloučit
Ale ne nadarmo se říká, že náhody přejí připraveným. z medicíny, zastavili to tehdy můj bratr
A Josef Prchal byl vždy připravený skvěle. Oceněním jeho a Přemysl Poňka,1 protože se znali s tehdejší
zásluh je i letošní Cena Neuron za celoživotní přínos vědě. šéfkou komunistické strany na medicíně. Po
srpnu jsem se svou první ženou a s 22 dolary
tex t Ondřej Vrtiška v kapse odjel nákladní lodí z Hamburku
do Montréalu, bratr tam tou dobou už byl.
Začátky nebyly tak těžké, Kanada politic-
ké emigranty dosti podporovala, pražské
Medicínu jste začal studovat na Univer- velice překvapený a prohlásil, že už mě ne- jaro bylo tehdy velice populární. Přihlásil
zitě Karlově v roce 1962, ale říkal jste mi, musí zkoušet. Odešel jsem s jedničkou. jsem se na tzv. ECFMG (Education Council
že vás moc nebavila. Proč? — Přišla mi for Foreign Medical Graduates), protože
dost rigidní a dogmatická. V té době byl ještě To mám radost, že vám Vesmír takto pokud chtěl člověk v Kanadě nebo v USA
patrný vliv Lysenka a Lepešinské. Jednou pomohl. — Vesmír byl pro mě důležitý, pracovat v jakékoli nemocnici, musel projít
z výjimek byly přednášky Bohumila Sekly přinášel mi víc inspirativních témat než základním tréninkem. Českým lékařům
o genetice. Měl s nimi problémy, o to atrak- univerzita. Vždy mě zajímalo to nové tehdy v Montréalu pomáhal děkan lékařské
tivnější pro mě byly. A pak jsem ve Vesmí- a nekonvenční. A tenhle zájem o novinky fakulty Steiner. Byl to Žid z Podkarpatské
ru četl článek o genetickém kódu, bylo to stál vlastně zcela konkrétním způsobem na Rusi, který v Praze vystudoval medicínu,
krátce po jeho rozluštění. To na mě udělalo počátku mé vědecké kariéry. přežil válku a dostal se do Kanady. Velice
velký dojem. Díky tomuto článku jsem mi- pomohl hlavně starším doktorům, kteří by
mochodem udělal zkoušku z mikrobiologie O co šlo? — Jeden biochemik vykládal o tom, se v oboru jinak neměli šanci udržet.
na výbornou. že četl článek o deficitu glukózo-6-fosfátde-
hydrogenázy (G6PD). Deficit tohoto ­enzymu To on vás doporučil k Beutlerovi? — Ne,
Jak to? — Nikdy jsem nebyl moc na povídání je hodně častý u černochů, Italů nebo bylo to jinak. Objevila se možnost získat
a ústní zkoušky mi dělaly problémy. Na mi- sefardských Židů. Je to jedno z nejčastějších stipendium kanadské lékařské společnosti
krobiologii jsem neměl skripta, půjčil jsem genetických onemocnění, může se projevit (Royal Canadian College of Physicians and
si je na poslední chvíli, ve dvě ráno jsem je akutní hemolýzou (rozpadem červených Surgeons), která umožňovala dvěma nebo
dočetl a v osm byla zkouška u Ctirada Johna. krvinek, pozn. red.) vyprovokovanou někte- třem lidem ročně ucházet se o místa v nej-
Měl jsem značné obavy. Ale on se mě zeptal, rými léky (např. antimalarikem primachi- lepších světových laboratořích. Byl jsem
jestli mě něco v poslední době zaujalo. Tak nem) nebo konzumací bobů. S kamarádem příšerně ambiciózní, tak jsem to zkusil a mi-
jsem odpověděl, že genetický kód. On byl Bohuslavem Konopáskem nás napadlo mo jiné jsem napsal, že bych chtěl pracovat
tehdy asi jeden z mála lidí u nás, kteří četli zkoumat toto onemocnění u afrických
ty originální práce, a začal se mě ptát, jak studentů, kterých tu byla spousta. Zkouška
se tedy DNA přepisuje do proteinů. Povídal na přítomnost G6PD je relativně jednodu- 1) Jaroslav Prchal, dnes onkolog na McGillově univerzitě
jsem o mRNA, o ribozomech, byl z toho chá – enzym katalyzuje redukci NADP+ na v Montréalu, Přemysl Poňka († 2019), hematolog
později působící v Židovské všeobecné nemocnici
(Jewish General Hospital) v Montréalu, zahraniční člen
Učené společnosti České republiky.
668 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
 Snímek NF Neuron
starala se o syna Marty Goebbelsové z prv-
Prof. Josef T. Prchal, MD (*1945) ního manželství. Na poslední chvíli utekli
před nacisty přes Švýcarsko do Ameriky, kde
Vystudoval v roce 1968 medicínu na Univerzitě Karlově. Po srpnové invazi Ernest vystudoval medicínu. Studoval různé
odešel do Kanady a později do USA. Biochemii a genetiku studoval díky druhy anémií, o jeho práci na glukózo-6-fos-
výzkumnému stipendiu u Ernesta Beutlera, Beutlerův syn Bruce, pozdější fátdehydrogenáze jsem se už zmínil. Mimo
nositel Nobelovy ceny, se pro změnu v mládí učil v jeho laboratoři. jiné se díky ní podílel na objevu inaktivace
Jako hematolog a genetik kombinuje vědu s medicínskou praxí, zabývá se jednoho chromozomu X u žen. Mary Lyonová
molekulární podstatou chorob krve. Významně přispěl k objevu společného to zkoumala u myší. On na stejný jev narazil
původu krevních buněk, pomohl odhalit genetickou a molekulární podstatu při testování nového antimalarika prima-
různých polycytémií (nadbytku červených krvinek) a adaptací na život ve chinu. Tehdy se ještě směly dělat pokusy na
vysokých nadmořských výškách (v Tibetu či Andách). Mnoho let působil na vězních, kteří za to měli slíbenou odměnu.
Alabamské univerzitě v Birminghamu, sabatikl strávil u genetika a hematologa A ukázalo se, že vězni afrického a italského
Yueta Waie Kana, od kterého se naučil molekulárně biologické metody. V roce původu někdy po podání léku dostali hemo-
2000 přešel na Baylorovu lékařskou školu (Baylor College of Medicine) lytickou anémii. Beutler zkoumal rodiče těch
v Houstonu a od roku 2006 je profesorem na oddělení vnitřního lékařství, vězňů, aby odhalil genetickou příčinu potíží.
genetiky a patologie na Utažské univerzitě v Salt Lake City. Do České republiky A zatímco u otců nezjistil nic překvapivého,
jezdí několikrát ročně, pomáhá s výukou studentů v Ústavu patologické měření u matek ho přivedla k poznání, že
fyziologie 1. LF UK. Jeho přednáška o hypoxii, kterou v prosinci 2020 přednesl deficience G6PD je podmíněna genem na
na Konferenci pod stromeček, organizovanou platformou Czexpats In Science, chromozomu X a krev heterozygotních žen
je k vidění na youtu.be/uaPp6kwfwgQ. obsahuje dvě populace červených krvinek –
Za svou práci získal řadu ocenění, v České republice mimo jiné čestný podle toho, který z chromozomů X je v nich
doktorát Univerzity Palackého v Olomouci a letos Cenu Neuron za celoživotní aktivní a zda se tedy deficience projeví.
přínos vědě. Beutler měl tři syny a jednu dceru, Bruce
byl ze synů nejmladší. Mne si nějak oblíbil.
v Kalifornii u Ernesta Beutlera, objevitele Jméno Beutler může znít povědomě i li- Ernest trval na tom, že děti musí o prázd-
deficience glukózo-6-fosfátdehydrogenázy. dem mimo obor. Čtenáři ale možná znají ninách něco dělat. Bruce chtěl pracovat
A on mě vzal – právě kvůli Purkyňově ceně spíše Ernestova syna Bruce Beutlera, drži­ v laboratoři, tak jsem ho vzal k sobě. Byl asi
za ten náš pražský výzkum. Potom mi říkal, tele Nobelovy ceny z roku 2011 za objevy o deset let mladší než já, skamarádili jsme
že si pomyslel: „No, on ten Prchal sice mluví spojené s aktivací přirozené imunity. — se. To jsem samozřejmě netušil, že to jednou
blbě anglicky, ale udělal něco nekonvenční- Ernest Beut­ler se narodil do židovské rodiny dotáhne až k Nobelově ceně. Ale snad jsem
ho, ten stojí za zkoušku.“ v Berlíně, jeho matka byla pediatrička, k jeho zájmu o vědu trochu přispěl.

w w w. v e s m i r.cz 669
Proč jste po návratu z Kalifornie nezůstal
jako lékař v Kanadě? — Měl jsem akade-
mické zájmy, táhlo mě to k výzkumu. Měl
jsem dostat místo na anglické McGillově
univerzitě v Montréalu. Ale krátce předtím
v místních volbách v Québeku vyhrála
radikální Parti Québécois a hned prosadila
zákon říkající, že pro stát nebo pro jakoukoli
vzdělávací instituci nesmí pracovat nikdo,
kdo neumí francouzsky. Rázem jsem byl
bez místa a začal jsem privátní praxi jako
hematolog. Ale pak opět vstoupil do hry
Ernest Beutler.
Někam vás doporučil? — On byl v té době
v hematologii světová špička, všude dával
přednášky. A mimo jiné ho pozvali do Ala-
bamské univerzity v Birminghamu, která
byla pozoruhodná. Birmingham byl bohaté
město, po Pittsburghu tam byla největší
produkce oceli v Americe, protože oblast
je bohatá na železnou rudu i uhlí. Místní
bohatí lidé podporovali ­nemocnici pro chudé
a po čase se rozhodli zřídit univerzitní ne-
mocnici. Ale na univerzitě nebyla medicína.
Rozhodli se ji tedy založit. A protože chtěli
špičkovou úroveň, nešetřili na prostředcích.
Podařilo se jim tam dostat např. Clauda
Bennetta, jednoho z nejlepších imunologů.
Nebo Basila Hirschowitze, který udělal prv-
ní endoskopii pomocí ohebného optického
vlákna. A Maxe Dalea Coopera, objevitele
lymfocytů B a T. Beutlerovi říkali, že shánějí
i nějaké mladé lidi. A on jim doporučil, ať
pozvou mě. Moje privátní praxe je překva-
pila, protože něco takového nebylo u vědců
budujících akademickou kariéru obvyklé,
ale vzali mě.
Pokračoval jste ve studiu anémií a dalších
chorob červených krvinek. — Obyvatelstvo
Birminghamu tvoří z více než poloviny čer-
noši, mezi nimiž je hodně případů deficience
G6PD. Variant této genetické poruchy je
spousta, asi 250. Ty z nich, které jsou časté,
nejsou z podstaty věci příliš těžké. V popu-
laci se udržely, protože poskytují částečnou
ochranu proti malárii, podobně jako srpková
anémie. Zajímala mne molekulární a gene-
tická podstata podobných jevů. Zmíněná
inaktivace jednoho chromozomu X u žen
nám mimo jiné umožnila prokázat, že
všechny krevní buňky mají původ ve společ-
né krvetvorné kmenové buňce.
Jak jste na to s kolegy přišli? — Měl jsem
pacientku, starou černošku, která ­měla
progresivní sideroblastickou anémii.
Mutovanou verzi G6PD lze na elektroforéze
oddělit od normální formy. Pokud by mutace
vznikla v linii vedoucí pouze k červeným
krvinkám, ostatní krevní buňky by měly
obě varianty. Tak jsme to ověřili. Zatímco
vzorky z kůže a epitelu dutiny ústní ukázaly
na elektroforéze dva proužky, všechny
670 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
vzorky z krve měly jen jeden pruh – červené
krvinky, granulocyty, lymfocyty B i T… Byl
to přesvědčivý důkaz existence společné
krve­tvorné kmenové buňky. V roce 1978
jsme to publikovali v Nature.2
Pak jste významně přispěli k pochopení
molekulární podstaty dědičných poly­
cytémií. — Měli jsme rodinu, u níž můj šéf
diagnostikoval pravou polycytémii (polycy-
thaemia vera). Ta se projevuje vyšší produk-
cí červených krvinek. Důsledkem je větší
viskozita a srážlivost krve spojená s vyšším
rizikem trombóz a dalších komplikací. Já
si ale myslel, že to pravá polycytémie není,
protože muž, kterého jsme vyšetřovali jako
prvního, měl několik dětí, z nichž některé
toto onemocnění měly také. Vypadalo to na
kongenitální (vrozenou) nemoc, takže to
nemohla být pravá polycytémie. Tušili jsme,
že v tom bude hrát roli nějaká mutace recep-
toru pro erytropoetin (EPO) – hormon sti-
mulující tvorbu červených krvinek. Hodně
se tomu věnoval Lubomír Sokol – můj první
český student, který ke mně přijel ještě před
rokem 1989. Mezitím mě kontaktoval Gregg
Semenza3 z Univerzity Johnse Hopkinse,
který na molekulární úrovni studoval vliv
hypoxie na produkci erytropoetinu. Měl
další rodinu s mutovaným receptorem pro
EPO. Začali jsme spolupracovat. Pomocí
molekulárně biologických metod jsme
zjistili, že někteří pacienti měli v genu pro
receptor deleci, která změnila jeho struktu-
ru a způsobila, že je aktivní mnohem déle
než obvykle, takže i při nízké hladině EPO je
jeho efekt výraznější než u jiných lidí. Takže
se jim tvořilo víc červených krvinek.4
Kde jste se naučil používat molekulárně
biologické metody? V té době postupovaly
rychle dopředu. — Na jednom kongresu
jsem slyšel přednášku Yueta Waie Kana –
genetika narozeného v Hongkongu, ale
pracujícího ve Spojených státech. Proslavil
se zaváděním molekulárně biologických
a genetických metod do klinické medicíny.
Odhalil genetické pozadí několika chorob
krve. Jeho přednáška mne fascinovala.
Předpověděl v ní, že jednou přijde doba, kdy
zmapujeme celý lidský genom a snadno
v něm budeme hledat genetické příčiny ne-
mocí. Šli jsme s Ernestem Beutlerem na kafe
a já nadšeně vykládal, že to je to nejlepší, co
jsem kdy slyšel. Beutler mi odpověděl: „Joe,
Y. W. [Kan] je hrozně chytrej, ale je to snílek.
Genom se nepodaří přečíst ani za sto let, je
to příšerně komplikované.“ A vidíte, deset
let poté byl genom přečtený. V té době jsem
si už mohl dovolit sabatikl, tak jsem k Y. W.
na rok odjel a naučil jsem se od něj všechny
ty nové genetické metody.
Díky úspěchu při hledání molekulárního
vysvětlení vrozené polycytémie jste se
dostal k problematice specifické čuvašské
polycytémie? — Ano, volal mi někdo z Wa-
shingtonu, jestli bych o to téma měl zájem.
V té době jsem o Čuvaších nevěděl vůbec nic.
Je to malý křesťanský národ žijící na Volze,
a jak je obklopen muslimy, je dost izolovaný.
Takže se u něj výrazně projevuje genetický
efekt zakladatele – frekvence různých dědič-
ných nemocí je u něj vysoká. Tamní formu
polycytémie jako autozomálně recesivní
onemocnění popsala už v sedmdesátých
letech ruská hematoložka Lydia Andrejevna
Poljaková. Napsala na to disertaci, která
však nebyla přijata, protože na tehdejší so-
větské poměry stála příliš na genetice.
Co jste zjistili? — V hlavním městě Čebo­
ksary se nás ujaly dvě lékařky, které nás vozi-
ly po vesnicích, v nichž jsme vyšetřovali celé
rodiny a odebírali jsme vzorky krve. Hladina
erytropoetinu byla vysoká, ale řada dalších
krevních ukazatelů byla zcela normální.
Spolupracovali jsme na tom opět s Greggem
Semenzou. Odhalili jsme mutaci v genu pro
protein VHL (von Hippel-Lindau). Odpovídalo
to recesivnímu charakteru choroby – hete-
rozygotní nositelé mutace žádné příznaky
neměli, homozygoti ano. Nezdálo se mi to,
protože v té době už byl popsán syndrom von
Hippel-Lindau – lidé s mutovaným genem pro
VHL trpí nádory. My jsme vyšetřili stovky
lidí a rakovinu nikdo neměl. Ale bylo to sku-
tečně tak. Ukázalo se, že mutovaný VHL se
špatně váže na HIF, což je transkripční faktor
regulující řadu genů a mimo jiné zvyšující
produkci erytropoetinu. Za normálních okol-
ností je HIF po vazbě na VHL rychle degrado-
ván. U Čuvašů je funkční výrazně déle, proto
mají vyšší hladinu erytropoetinu. Publikova-
li jsme to v Nature Genetics.5
Mají podobná zjištění nějaké využití v kli-
nické praxi? — S polycytémií bývá spojeno
vyšší riziko trombóz. Například Čuvašové
jimi často trpí. Standardně se proto doporu-
čuje flebotomie – opakovaný odběr 500 ml
krve, díky kterému se sníží hematokryt (po-
díl červených krvinek na celkovém objemu
krve). Ono se ale zdá, že ty druhy polycyté-
mie, které jsou způsobené nějakou poruchou
v reakci organismu na nedostatek kyslíku,
doprovázejí fyziologické změny, které riziko
trombózy zvyšují nezávisle na hematokry-
tu. Flebotomie proto nepomáhá a ukázali
jsme, že riziko trombózy naopak zvyšuje.6
Domníváme se, že to souvisí s nedostatkem
železa. Ten zprostředkovaně vede k vyšší
aktivitě HIF, k vyšší hladině erytropoetinu
a k dalším změnám v aktivitě genů, které
jsou HIF regulovány. Takže tohle je teď můj
zájem – změnit praktickou léčbu.
Jak jste se dostal k práci v Tibetu? Tibeťané
jsou dobře adaptováni k životu ve vyso-
kých nadmořských výškách, ale nemají

Návštěva dalajlámy na Utažské univerzitě v roce 2016. Josef Prchal zcela
vpravo, uprostřed tehdejší rektor David W. Pershing.
více červených krvinek, a netrpí proto ani
nepříznivými důsledky polycytémie (Ves-
mír 83, 386, 2004/7). — Na jednom kongresu
věnovaném hypoxii mne oslovil nějaký Čí-
ňan s tím, že vede výzkumný ústav na Tibet-
ské náhorní plošině v provincii Čching-chai.
Pozval mne tam, protože potřeboval někoho,
kdo rozumí molekulární biologii. Možnost
zkoumat genetické pozadí těch adaptací
mne lákala, tak jsem souhlasil. Vzorky jsme
odebírali ve vesnicích v nadmořské výšce
kolem 5000 metrů. Udělali jsme asociační
studii, výsledky jsme publikovali v Science.7
Identifikovali jsme několik genů, které byly
u Tibeťanů výrazně pozitivně selektované.
Především gen pro HIF-2α, tedy podjednotku
transkripčního faktoru HIF. A také gen pro
prolinhydroxylázu, která hydroxyluje proliny
v HIF, čímž umožňuje jeho vazbu na VHL. Ve
stejném čísle vyšla i studie8 čínských autorů,
kteří si na rozdíl od nás mohli dovolit sek-
vencovat celé exomy9 a dospěli k podobným
výsledkům.
Ví se už přesně, co ty selektované
varian­ty genů dělají? — Zdaleka nerozu-
míme všemu. Našli jsme například další
­2 ) Prchal J. T. et al.: Nature, 1978,
DOI: 10.1038/274590a0.
3) Gregg Semenza získal v roce 2019 spolu s Williamem
Kaelinem a Peterem Ratcliffem Nobelovu cenu za
objev mechanismů, jimiž buňky reagují na proměnlivou
koncentraci kyslíku ve svém okolí. (Vesmír 99, 438,
2020/7).
4) Sokol L. et al.: Experimental Hematology, 1994,
PMID: 8174675; Sokol L. et al.: Blood, 1995,
DOI: 10.1182/blood.V86.1.15.bloodjournal86115.
5) Ang S. O. et al.: Nature Genetics, 2002,
DOI: 10.1038/ng1019.
6) Gordeuk V. R. et al.: Haematologica, 2020,
DOI: 10.3324/haematol.2019.216267.
7) Simonson T. S. et al.: Science, 2010,
DOI: 10.1126/science.1189406.
8) Yi X. et al.: Science, 2010,
DOI: 10.1126/science.1190371.
9) Exom – část genomu tvořená exony – sekvencemi
přepisovanými do mRNA.
10) Lorenzo F. R. et al.: Nature Genetics, 2014,
DOI: 10.1038/ng.3067.
11) Huerta-Sánchez E. et al.: Nature, 2014, DOI: 10.1038/
nature13408, viz také Vesmír 100, 574, 2021/9.
dopis, ale asi to nebude stačit.“ Kolem Tibetu
je vše hrozně přísné a velkou pravomoc mají
lokální úřady. Dnes už tam pracovat nemů-
žeme. Ale naštěstí můžeme do Indie, kde je
tibetská exilová vláda a mnoho Tibeťanů.
V laboratoři jsem měl kolegu, jehož rodina
z Tibetu pochází, narodil se v utečeneckém
Snímek z archivu Josefa Prchala
táboře v Indii. Jeho strýc byl vysoce posta-
vený láma, díky tomu jsme se mohli setkat
s dalajlámou a získali jsme od něj dopis,
v němž našemu výzkumu vyjádřil podporu.
Vždy jste byl v kontaktu s pacienty. Co to
pro badatele v základním výzkumu zna-
mená? — Mě vždy zajímala věda, ale myslel
jsem si, že na čistou vědu nejsem dost
inteligentní, protože bych měl potíže naučit
se fyziku nebo astronomii do dostatečné
hloubky. Zajímám se o molekulární podsta-
polymorfismus v genu pro prolinhydroxylá- tu chorob, a ta se u nemocí krve studuje lépe
zu v části, která obsahuje opakující se sérii než jinde. Odebrat krev si většina lidí nechá
GCGCGC… Ta se špatně sekvencuje, takže celkem ochotně. Udělat biopsii mozku nebo
v ní ta čínská studie nic neobjevila. Když srdce je o poznání komplikovanější. Vídám
jsme se na to podívali důkladněji, zjistili se s pacienty, setkávám se se zajímavými
jsme, že v tom genu jsou skutečně dvě mu- fenotypy, u nichž lze hledat genetický zá-
tace. Jedna se vyskytuje i u lidí mimo Tibet, klad. Medicína je povrchnější než základní
i když méně často. Ale druhou má většina výzkum, má to výhody i nevýhody. Skáču od
Tibeťanů a téměř nikdo jiný.10 Zdá se, že jednoho k druhému, dělám trochu biologie,
zvyšuje schopnost prolinhydroxylázy vázat trochu genetiky, výpočetní genomiku sám
se v hypoxii na HIF. Tím usnadňuje degrada- dělat nemůžu, ale vím, kteří lidé jsou na ni
ci HIF, což vede k nižší produkci červených dobří… Občas se tak člověku propojí věci,
krvinek, takže Tibeťané nemají polycytémii které je jinak těžké najít. Když jsem začínal
ani plicní hypertenzi, které v těchto nad- s hematologií, hodně lidí v Americe dělalo
mořských výškách trápí lidi z nižších poloh. zároveň vědu i medicínu. A podle mě není
Ale mnoho detailů nám stále uniká. náhoda, že Nobelovu cenu za fyziologii
a medicínu dostává dost lékařů. I Hans Adolf
Nedávno se ve Vesmíru objevila zmínka Krebs, objevitel veledůležitého citrátového
o tom, že za adaptaci na vysokou nadmoř- cyklu, začínal jako lékař.
skou výšku Tibeťané vděčí denisovanům
(Vesmír 100, 574, 2021/9). Co se o tom ví? S Cenou Neuron je spojena prémie ve výši
— Mezi autory analýzy tibetských exomů 1 500 000 Kč. A vy už víte, jak s ní naloží-
figuruje i jedno nečínské jméno: Rasmus te… — To byl nápad mého bratra. On k tomu
Nielsen, Dán působící na Kalifornské univer- přidá stejnou částku a založíme nadaci pro
zitě v Berkeley, špičkový genetik. V minu- mladé hematology, kteří mají zájem o mo-
losti spolupracoval se Svantem Pääbem na lekulární biologii a genetiku. Nadace by jim
přečtení neandertálského genomu. V Nature sponzorovala studijní pobyt na vybraném
publikoval zjištění, že tibetská varianta genu pracovišti v Americe, Kanadě nebo Evropě,
pro HIF-2α skutečně pochází z genomu deni- vědecká rada by zajistila, že to budou opravdu
sovanů.11 Je to důsledek dávného křížení. Asi špičkové laboratoře. Občas máme bohaté
3 % genomu Asiatů mají právě tento původ, pacienty, tak doufám, že k tomu něco přidají.
ale tuto variantu HIF-2α mají pouze Tibeťané. Až budeme mít alespoň pět milionů, může to
začít fungovat. Něco takového jsem dělal už
Jak se vám podařilo pro výzkum v Tibetu v Alabamě. S pomocí děkana jsem zajistil, že
získat povolení úřadů a důvěru místních k nám čeští studenti mohli jezdit na dva až
obyvatel? — V Tibetu je to s úřady velmi tři měsíce na stáž, bohaté Čechoameričany
náročné, doložím vám to jednou příhodou. jsem vždy požádal, aby jim cestu platili. Stu-
Ernest Beutler měl velmi dobré vztahy s he- denty jsem tady sám vybíral, mnozí z nich
matologem Čchenem Čuem. Beutler se ho dnes mají velmi úspěšnou kariéru. Stimulo-
v minulosti zastal, když si jedno americké vat mladé lidi kontaktem s vědeckou špičkou
pracoviště chtělo přivlastnit jeho zásluhy na je hrozně důležité. Sám bych nebyl k ničemu,
vývoji terapie proti promyelotické leukemii. ale měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat
Ču se později stal v Číně ministrem zdravot- u Ernesta Beutlera a později u Y. W. Kana.  l
nictví. Sešel jsem se s ním a požádal jsem ho
o pomoc se získáním povolení pro výzkum. snímky z výzkumů v online verzi na
Řekl mi: „Joe, rád ti napíšu doporučující www.vesmir.cz
w w w. v e s m i r.cz 671
obsah tématu —
Informace zapsané v knihách by
lidstvu nebyly k ničemu, kdyby knihy
nebyly široce dostupné a kdyby
v nich knihovníci neměli pořádek.
S digitálními daty je to stejné, jen jich
je řádově víc a ohromující rychlostí
přibývají. Jak se mění množství
a forma dat, mění se i informační
věda a nástroje, s nimiž pracuje.
Neutopit se v datovém moři je jeden
z nejkomplexnějších úkolů 21. století,
těsně spjatý s řešením všech
globálních problémů lidstva.
Snímek volné dílo, CC0
(Ne)chemické toulky
chemickým prostorem
Chemických látek může teoreticky
existovat obrovské množství.
Jak se v nich vyznat?
Digitální ekosystém
Velká data jako potrava umělé
inteligenci v digitálním světě
Datová revoluce v biologii
Obrovské objemy dat mění způsob,
jakým se biologové snaží
porozumět světu
I geografie má velká data
Práce s rozsáhlými soubory dat
patří ke geografii odnepaměti
672 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
téma — velká data
(Ne)chemické
toulky
chemickým
prostorem
Zkusme si představit všechny chemické látky,
které by bylo možno připravit, od vodíku až
po makromolekuly včetně nukleových kyselin
a bílkovin. Kolik by jich mohlo být? Veškeré
pokusy o odhad velikosti množiny všech
možných chemických látek, takzvaného
chemického prostoru, velmi rychle přecházejí
do astronomických čísel…
tex t Ivan Čmelo, Daniel Svozil
Pro zjednodušení se budeme držet
jen menších molekul, které jsou z farma-
kologického hlediska obzvláště zajímavé
pro svoji zvýšenou šanci prostupovat do
672 organismu při perorálním užití, a není tedy
třeba je aplikovat injekčně. Odhad počtu ta-
kových malých molekul se pohybuje kolem
1060 [1]. Vezmeme-li v potaz stávající odhady,
676
že pozorovatelný vesmír sestává z přibližně
1080 atomů [2], pak by pro přípravu použitel-
ného vzorku od každé malé molekuly nebylo
v našem vesmíru zdaleka dost hmoty.
680 Vzhledem k velikosti chemického pro-
storu tedy není příliš efektivní jím jen tak
tápat, připravovat chemické látky zcela
namátkově, testovat je na všechny možné
684
způsoby a doufat, že časem narazíme na
něco užitečného. Určení směru, kterým se
v chemickém prostoru vydat pro látky s po-
žadovanými vlastnostmi, se opírá o znalosti
už známých látek a jejich experimentál-
ně naměřených vlastností. Látky mající
alespoň některé z požadovaných vlastností,
od už zmíněné perorální dostupnosti až po
schopnost vázat se na konkrétní protein
v lidských buňkách, tzv. farmakologic-
ký cíl, často bývají i vhodným výchozím
bodem pro další výzkum. Rozhodování, jaké
konkrétní nové látky připravit, je kom-
plexní proces, ve kterém hrají nemalou roli
i praktické zkušenosti a intuice jednotlivých
výzkumníků. V rozhodování jim v rostoucí
míře napomáhají výpočetní metody, jejichž
prostřednictvím lze chemický prostor syste-
maticky uspořádávat, mapovat a vytipová-
vat v něm zajímavé oblasti.
Mapa chemického světa
Intuitivní způsob vizualizace chemického
prostoru spočívá v rozmístění látek jako
bodů v klasickém souřadnicovém systému.
Na jednotlivých osách mohou být libovol-
né vyčíslitelné vlastnosti látek. Můžeme
například začít molární hmotností, kterou
umístíme na první osu, a seřadíme tak
všechny možné látky do jedné přímky.
Když budeme pokračovat a přidáme druhou
osu s další z mnoha možných vlastností,
například rozdělovací koeficient oktanol/
voda, vyjadřující poměr lipofilie a hydrofilie
dané látky, rozdělí se nám látky do dvouroz-
měrného prostoru. Do třetí osy dejme třeba
molární refraktivitu látek, vyjadřující jejich
polarizovatelnost vnějším elektrickým
polem, a máme už látky jako body v klasic-
kém trojrozměrném prostoru (obr. 1). Stejně
 náhodná léčiva
anabolika
katinony
na základě jejich známých souřadnic anebo
asociací v chemickém prostoru. Modelem
140
vytvořený odhad je možno obratem vynést
120 jako novou osu a následně jej použít pro
filtrování látek, jejich vizualizaci nebo do-
100 konce přímo jako vstup do dalších modelů.

molární refraktivita
Takovéto řetězení několika výpočetních
80 metod, postupně od hrubých a výpočetně
nenáročných jako jednoduché filtry až po
60 přesnější a mnohem dražší metody jako vý-
početní dokování látek do 3D struktur farma-
40
kologických cílů, se často používá pro výběr
20 nejlepších kandidátů z velkého množství
látek, tzv. virtuální screening. Předsazení
0 výpočetně méně náročných metod umožňu-
je zpracovat řádově stamiliony látek a až ti
8 nejnadějnější kandidáti postupují do užšího
výběru náročnějšími metodami. Vybrané lát-
6
ky pak mohou být připraveny a laboratorně
4

a
testovány na požadované vlastnosti.

od
/v
100

l
2

no
Syntetická dostupnost
ta
200 ok
0 Jedním z hlavních úskalí výpočetního
gP

300
molá
lo

rní h –2
ná­vrhu chemických látek je, že tyto látky
mot 400 nemusí být snadno připravitelné dostupný-
nost
500 mi syntetickými postupy. Zejména u čistě
algoritmicky navržených látek nám jako
1. Jednoduchá vizualizace látek jako bodů v chemickém prostoru. výpočetním chemikům vždy hrozí, že s námi
Červené body jsou vybrané anabolické steroidy (stanozolol, oxymetholon apod.), naši syntézní kolegové vyrazí dveře. Námi
zelené body jsou katinony z obr. 3 (4-, 3- a 2-MMC zde splývají v jeden bod) a modré výše popsané procházení chemickým prosto-
body tvoří 200 látek náhodně vybraných z databáze léčiv DrugBank [3]. I v takto rem je totiž ve své podstatě toliko cestování
jednoduchém náhledu je vidět separace steroidů a katinonů v chemickém prostoru. prstem po mapě. Na mapách chemického
Pro interaktivní vizualizaci chemického prostoru přímo ve webovém prohlížeči prostoru vybíráme pomocí výpočtů vhodně
můžete zkusit nástroj FAERUN [4] (http://faerun.gdb.tools), vyvinutý výzkumnou situovaná místa (tj. látky), aniž bychom do-
skupinou Jeana-Louise Reymonda na Bernské univerzitě. předu znali průchody, pohoří a propasti ležící
na skutečné chemické cestě k danému místu.
Jediný způsob opravdového pohybu
snadno můžeme přidat čtvrtou, pátou…, v chemickém prostoru jsou totiž samotné
n-tou osu ke každé z nepřeberného množství chemické reakce, kdy se z výchozích bodů
Prof. Mgr. Daniel Svozil,
možných vyčíslitelných vlastností látek, od v chemickém prostoru (reaktanty) přesou-
Ph.D., (*1971) vystudoval analytickou
zmíněných fyzikálně-chemických vlastnos- váme do bodu cílového (produkt reakce).
chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity
Karlovy. Od začátku své vědecké tí až po experimentální data, jako naměřená Je tedy třeba konzultovat se syntézním
kariéry se věnuje aplikacím biologická aktivita na specifické farmakolo- chemikem vhodné výchozí body k cestě za
výpočetních metod gické cíle. Vznikne nám tak mnohorozměr- produktem a zda k produktu vede napří-
v chemii a biologii. ný prostor, ve kterém se vyskytují v různých klad rychlodráha Henryho reakce (jedné ze
V současnosti se rozměrech shluky látek různého rozsahu základních reakcí organické syntézy), nebo
v Ústavu informatiky i hustoty, podobně jako hvězdy v pozorova- zda je k němu nutno klestit pěší cestu trním
a chemie VŠCHT Praha telném vesmíru tvoří kompaktní hvězdoku- obskurních a citlivých reakcí. Samozřejmě
zabývá počítačovým py i rozlehlé galaxie. konzultovat individuálně každou ze statisí-
návrhem léčiv a analýzou
Látky v chemickém prostoru lze zároveň ců kandidátních struktur algoritmicky chr-
chemicko-
pospojovat podle jejich vzájemných asociací lených našimi generátory by mělo neblahý
-biologických dat.
(např. reaktant–produkt, strukturní podob- vliv na projekt i na dlouhodobé mezioborové
nosti apod.), a dát tak jednotlivým látkám vztahy. Jsou tedy vyvíjeny i modely pro
i jejich shlukům další kontext. automatický odhad syntetické dostupnosti
Látky v úzkém shluku na základě svých navrhovaných látek, například SAScore od
Ing. Ivan Čmelo, Ph.D., (*1987)
podobných strukturních a fyzikálně-che- Petera Ertla ze švýcarského Novartisu [5] ne-
vystudoval chemickou informatiku na
mických vlastností mají zvýšenou šanci mít bo SYBA, vyvinutá na našem pracovišti [6].
Fakultě chemické technologie
VŠCHT v Praze. Nyní se i podobnou biologickou aktivitu na daný S vynaložením větších výpočetních
ve skupině prof. Svozila farmakologický cíl. Tato souvislost struk- prostředků je možno odhadnout i syntéz-
v Ústavu informatiky turních vlastností látek s jejich biologickou ní cesty k vybrané látce prostřednictvím
a chemie VŠCHT věnuje aktivitou je jádrem konceptu známého neuronových sítí. Předpověď syntetické
datové analytice, vývoji v cheminformatice jako „Structure-Activity dostupnosti látek zprostředkovaná modely
cheminformatických Relationship“ (SAR). Téměř každý chemin- umožňuje předkládat syntetikům ke zváže-
nástrojů a jejich aplikaci formatický model si lze představit jako způ- ní už relativně rozumné struktury. Pokud
pro počítačový sob pro odhad neznámých vlastností látek jsou prostředky na syntézu limitované nebo
návrh léčiv.

w w w. v e s m i r.cz 673
pokud je třeba prakticky zaručit dostupnost O
vybraných látek, vždy je možno omezit
výběr látek na katalogy firem dodávajících O N
HN
chemikálie pro výzkum. Většina z nich je N
schopna připravit a dodat nabízené látky
N
za několik týdnů, cena dohodou – obvykle
se berou i tisíce látek najednou. ­Největší
veřejně přístupná databáze takových
komerčně dostupných struktur je ZINC od
O S O
Johna ­Irwina z Kalifornské univerzity v San
Francisku [7], která agreguje katalogy desí- N sildenafil
tek dodavatelů. Velikost komerčně dostupné
oblasti chemického prostoru se v posledních
letech prudce zvyšuje. V současné době ob- N
sahuje ZINC už miliardu chemických látek.
Snadná veřejná dostupnost katalogových
látek je přirozeně dvousečná. Nabízené látky
může stejně pohodlně nakupovat kdokoliv
další, testovat je na aktivitu vůči vybraným
farmakologickým cílům a nalezené aktivní 2. Markushův
látky dále vyvíjet a patentovat. Bádání vzorec přímo
v komerčně volně dostupné oblasti chemic- z patentu US 5250534
kého prostoru je tudíž spojeno se zvýšeným společnosti Pfizer
rizikem, že se na patentových úřadech z roku 1993. Patent
budou odehrávat situace podobné těm z Járy kryje sildenafil
Cimrmana. (struktura vpravo;
obchodní název
Tady je Markushovo Viagra) a další miliony
Koncept chemického prostoru tedy není jen chemických struktur.
metodologické lepidlo pro cheminformatiky,
ale má přesah i do mnoha dalších ­oblastí.
Některé jeho reprezentace jsou právně
závazné a držení různých pozic v chemic- možnost skrýt hrst nejnadějnějších kandi- Čím je oblast krytá patentem lukrativ-
kém prostoru může člověku vynést miliony dátních struktur, tedy skutečný předmět nější, tím větší je šance, že bude obléhána
dolarů nebo několik let odnětí svobody, patentu, do oblaku milionů dalších struktur právníky a chemiky jiných společností. Na-
v některých případech i obojí. nejasné užitné hodnoty. Taktéž vyhledává- příklad patenty společnosti Pfizer na úspěš-
Například patentové právo umožňuje ní, zda žádná z látek v podávané přihlášce ný lék sildenafil, známější pod obchodním
nárokovat jednotlivé látky, tedy body v che- nárokově nekoliduje s masou už existují- názvem Viagra, čelily po dobu své platnosti
mické prostoru. Umožňuje však i vznášet cích patentů obdobného rozsahu, nebývá mnoha útokům v různých jurisdikcích.
nárok na celé skupiny látek s danými struk- triviální. Vznikající „šedé zóny“ potenciál- Kupříkladu společnost Teva několikrát
turními vlastnostmi, a tedy na celé oblasti ních patentových překryvů či nejasností se rozporovala patenty Pfizeru k Viagře s tím,
chemického prostoru. Legální precedens občas stávají předmětem sporů i po udělení že patent na látky k léčbě erektilní dysfunk-
vznikl už roku 1924, kdy Eugene A. Markush patentů a patentové získání exkluzivního ce nárokuje miliardy různých látek, mezi
po několikaměsíčním právním boji úspěšně přístupu do dané oblasti chemického prosto- kterými je stěžejní látka sildenafil úmy-
registroval svůj patent na pyrazolonová ru ještě neznamená, že je zcela vyhráno. slně hluboko zahrabána [9]. Teva si takto
barviva [8]. Podávaný patent místo obvyk-
lého seznamu jednotlivých látek nárokoval
hlavní chemickou strukturu rozšířenou NH2 HN HN
o všechny možné kombinace postranních
řetězců vyjmenovaných stranou. Tento typ
zápisu chemických struktur je nyní ozna-
čován jako Markushovy vzorce a na nich
založené patentové přihlášky běžně nárokují O katinon O pentedron O hexedron
stamiliony struktur – celé výseče chemické-
ho prostoru (obr. 2). Markushovy vzorce tak HN HN HN
umožňují dostat pod patentovou ochranu
vedle hlavních kandidátních látek i jejich
blízké chemické okolí, což ztěžuje pokusy
o obejití patentu úkrokem v chemickém 2-MMC
O 4-MMC O 3-MMC O
prostoru. Takový úkrok může být třeba i jen
drobná strukturní změna patentované látky
učiněná tak, aby zůstaly zachovány všechny 3. Katinon a některé od něj odvozené látky, tzv. katinony. Zejména 4-MMC
její žádoucí vlastnosti. (mefedron), známý také jako „dron“, „mef“, „m-cat“ nebo dokonce „mňau-mňau“,
Další, o něco kontroverznější aspekt se navzdory zákazům v ČR stále poměrně běžně objevuje. Katinony obecně bývají
užití Markushových vzorců v patentech je spojovány se stavy ohrožujícími život, navíc koupě této „kočky“ v pytlíčku je
riskantnější obdoba koupě zajíce v pytli: bez vhodné instrumentace je těžké ověřit,
o jakou konkrétní látku se vůbec jedná.
674 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
vynutila invalidaci originálního patentu
Pfizeru v Kanadě, zatímco táhlé právní pře
v USA skončily licenční dohodou.
Samozřejmě ani úspěšně uhájený patent
nebrání nikomu v sondování a systematic-
kém prohledávání hranic jím nárokované
oblasti s cílem objevit nekryté látky, které
jsou svými vlastnostmi obdobné (např. tzv.
me-too léčiva jako atorvastatin od Pfizeru
k původnímu lovastatinu od Mercku) nebo
dokonce v některých aspektech lepší než
ty patentované. I v prakticky nekonečném
chemickém prostoru bývá tedy ve zvláště
zajímavých oblastech velmi těsno a farma-
ceutické společnosti v nich neustále vedou
právní obdobu zákopové války.
Vstup zakázán
Jako paralelní problematiku k patentovému
právu lze vnímat právo trestní. Zákony,
nařízení vlády a jiné dokumenty vymezují
oblasti chemického prostoru, kam je bez
příslušných oprávnění zakázáno vstupovat.
Základní metodou určení zakázaných oblas-
tí je, podobně jako u patentů, výčet zakáza-
ných látek, tj. jednotlivých zapovězených
bodů v chemickém prostoru (např. přílohy
nařízení vlády č. 30/2018 Sb.).
Tento systém je široce rozšířený a intui-
tivní; tradičně zneužívané látky jako heroin,
kokain nebo metamfetamin na seznamech
už dávno jsou a nové látky se přidávají po-
stupně dle potřeby. Obdobně jako u patentů
však bývá tento systém možno obejít drob-
nou strukturní změnou zakázané látky tak,
aby příliš nenarušila její biologické účinky.
Produkty takovýchto drobných úkroků
v chemickém prostoru se pak časem rovněž
dostávají na seznam zakázaných látek,
jejichž výrobci přichystají další strukturní
úkrok, a tento proces se opakuje v dlouhodo-
bé hře na kočku a myš se zákonodárci napříč
chemickým prostorem.
Tento cyklus je pozorovatelný u větši-
ny skupin zakázaných látek. Typickým
příkladem je obcházení katinonu, alkaloidu
obsaženého v katě jedlé (Catha edulis) se
stimulačními účinky podobnými efedrinu.
Katinon byl mnoha státy zakázán už v de-
vadesátých letech; okolo přelomu tisíciletí
se však začínal objevovat jeho derivát se
dvěma metylovými skupinami navíc, tzv.
mefedron (4-MMC, obr. 3). Mefedron byl
většinou států zakázán až okolo roku 2010.
Nedlouho poté se začal šířit metafedron
(3-MMC), což je toliko mefedron s metylem
posunutým do meta polohy místo původní
para. Ještě předtím, než státy metafedron
okolo roku 2015 vesměs zakázaly, začala se
v Evropě vyskytovat další varianta s toutéž
metylovou skupinou posunutou do zbývající
ortho polohy, tedy 2-MMC. Ta byla v ČR za-
kázána o dva roky později. Dalším úkrokem
před legislativou směrem od zakázaného
katinonu bylo prodlužování alifatického
řetězce za benzenovým jádrem. Nejznáměj-
ší z těchto modifikací je pentedron, který
původní trojuhlíkový řetězec nadstavuje
o další dva uhlíky. Pentedron byl vesměs
zakazován už kolem roku 2014, avšak o další
jeden uhlík nadstavený hexedron v ČR ještě
zakázaný není. I po případném explicit-
ním zákazu hexedronu čekají už za dveřmi
heptedron a další variace katinonového
strukturního motivu.
Detekce a explicitní zákaz nové dro-
gy tedy vždy nějakou dobu trvají a mezi
uvedením nové drogy na černý trh a jejím
zákazem mohou být i několikaleté pro-
dlevy. Existují sice i obecné zákony proti
šíření toxikomanie (např. v ČR § 287 zákona
č. 40/2009 Sb.), distributoři však samozřejmě
tvrdí, že prodávají výhradně „výzkumné
chemikálie“ nebo „soli do koupele“, které
explicitně „nejsou určeny ke konzumaci
lidmi“, a že každý, kdo se je rozhodne sjíždět,
tak činí v rozporu s instrukcemi a na vlastní
nebezpečí. Zákazy individuálních látek
však nejsou jediným dostupným nástro-
jem zákonodárců. Ti se v rostoucí míře
pokoušejí různými typy plošných zákazů
právně sanitovat celé oblasti chemického
prostoru. Formy zákazů jsou rozmanité: od
výčtů strukturních vlastností podobných
Markushovým vzorcům až po rozšíření
zákazů jednotlivých látek na jejich izomery,
K dalšímu čtení…
[1] Dobson C. M.: Chemical space and biology. Nature
432, 824–828, 2004/ 7019.
DOI: 10.1038/nature03192.
[2] Villanueva J. C.: How many atoms are there in the
universe. Universe Today 30. 7. 2009.
[3] Wishart D. S. et al.: DrugBank 5.0: a major update
to the DrugBank database for 2018. Nucleic acids
research 46, D1074–D1082, 2018/D1,
DOI: 10.1093/nar/gkx1037.
[4] Probst D., Reymond J.-L.: FUn: a framework for
interactive visualizations of large, high-dimensional
datasets on the web. Bioinformatics 34, 1433–1435,
2018/8. DOI: 10.1093/bioinformatics/btx760.
[5] Ertl P., Schuffenhauer A.: Estimation of synthetic
accessibility score of drug-like molecules based on
molecular complexity and fragment contributions.
Journal of cheminformatics 1, 1–11, 2009/8,
DOI: 10.1186/1758-2946-1-8.
[6] Voršilák M. et al.: SYBA: Bayesian estimation of
synthetic accessibility of organic compounds. Journal
of cheminformatics 12, 1–13, 2020,
DOI: 10.1186/s13321-020-00439-2.
[7] Sterling T., Irwin J. J.: ZINC 15-ligand discovery
for everyone. Journal of chemical information and
modeling 55, 2324–2337, 2015/11,
DOI: 10.1021/acs.jcim.5b00559.
[8] Markush E. A.: Pyrazolone dye and process of making
the same. U.S. Patent 1506316, 1923.
[9] Teva Canada Ltd. v. Pfizer Canada Inc., 2012 SCC 60
(CanLII), [2012] 3 SCR 625,
URL: https://canlii.ca/t/ftng9, navštíveno 30. 9. 2021.
[10] Čmelo I., Voršilák M., Svozil D.: Profiling and analysis
of chemical compounds using pointwise mutual
information. Journal of cheminformatics 13, 1–18,
2021/1, DOI: 10.1186/s13321-020-00483-y.
deriváty, strukturní analoga, nebo dokonce
na všechny látky s podobnou strukturou
nebo biologickou aktivitou (např. v nařízení
vlády č. 454/2009 Sb.).
Tyto plošné zákazy bývají velmi robustní
vůči obcházení, mají ale opačný problém:
mohou zároveň vyblokovat velké části
farmakologicky relevantního chemického
prostoru a stavět do cesty bariéry legitimní-
mu výzkumu. Mají také mnohem kompli-
kovanější právní výklad, s rizikem vzniku
„šedých zón“ chemického prostoru- obsahu-
jících látky se sporným legálním statusem.
U látek může být diskutabilní, zda jde o de-
riváty, či strukturní analoga dané zakázané
látky. Strukturní podobnost látek má též
mnoho různých definic a jejich biologická
aktivita je experimentálně ověřitelná až
po její syntéze, když ji už de facto držíme.
Právní ošetření přístupu do chemického
prostoru je tudíž velmi komplexní a citlivé
téma a každý používaný typ zákazů má své
nedostatky.
Pohledy za horizont
K zmíněným přesahům chemického pro-
storu do světa cheminformatiky, patentů,
zakázaných látek a vlastně jakékoliv jiné
s chemií spojené problematiky je nutno
zdůraznit, že koncept chemického prostoru
sám o sobě za nikoho nic nevyřeší. Je to jen
jeden ze způsobů, jak si ke zvolené chemické
problematice ujednotit dostupné poznatky,
prostředky a postupy. Jeho použití často
svádí k přílišnému zobecňování, umožňuje
však na okamžik zvednout oči od drobno-
hledu zajetých postupů, pohledět na chemii
očima kolegů z jiných oborů a možná i adap-
tovat některé z jejich metodik pro vlastní
použití.
Navzdory notně informatickému pozadí
chemického prostoru nepotřebujete na práci
s ním výpočetní klastr a krabičku Ritalinu.
Bohatě stačí vzít kus papíru a podumat,
jak by mohla vaše problematika vypadat
v chemickém prostoru, počínaje ­projekcí
aktuální situace až k tomu, co je třeba
zjistit či provést. Takovýmto zobecňováním
problematiky lze občas zjistit, že s něčím
obdobným už někdo zápolil v rámci jiného
oboru. Paralely lze najít i u těch překvapivě
vzdálených. Například námi implemento-
vaná metodika pro profilování společných
výskytů strukturních rysů v molekulách
[10] vznikla adaptací metodiky z výpočet-
ní lingvistiky pro profilování společných
výskytů slov v textech.
Proto pokud vám někdy při hledání v od-
borné literatuře zbude trocha času, zkuste
na závěr zbavit vámi vyhledávané výrazy
oborově specifické terminologie, přeformu-
lovat je co nejobecnějším způsobem a nechat
se na chvíli vtáhnout vyhledávacím algorit-
mem do neznámých vod jiných oborů. Často
tak lze narazit na něco zajímavého.  l
w w w. v e s m i r.cz 675
téma — velká data
Digitální
ekosystém
Velká data jako potrava umělé
inteligence v digitálním světě
Tušíme, že veškerá naše interakce s digitálním
světem je „někde“ zaznamenávána a že „nějaká“
umělá inteligence z těchto záznamů určuje, jaké
personalizované reklamy na internetu vidíme, jaká
videa jsou nám doporučována či jak jsou nám
řazeny výsledky ve vyhledávačích. Ponořme se
tedy do této oblasti o něco podrobněji a podívejme
se, jak taková umělá inteligence (AI) založená na
velkých datech (Big Data) funguje.
tex t Jan Romportl
Co je to inteligence jako taková? Pomohou
nám dvě na první pohled odlišné definice,
u nichž však brzo uvidíme, že jsou dvěma
stranami téže mince:
l Inteligence je schopnost vyjádřit větší
množství dat pomocí menšího množství
dat při zachování stejného informačního
obsahu.
l Inteligence je schopnost dosáhnout cíle.
Co si představit pod první definicí? Řekně-
me například, že mám 100 čísel: 2, 4, 6, 8, 10,
12 atd. Poslední z těch čísel je 200. Tato čísla
bych vám chtěl všechna sdělit. Mohl bych
je tedy zde všechny vypsat, pěkně jedno po
druhém, a celá tato zpráva by byla 800 bitů
dlouhá (pro jednoduchost předpokládej-
me, že každé kladné číslo menší než 256 by
bylo kódované pomocí 8 bitů, jako je tomu
na počítači). Nebo bych vám místo toho
mohl napsat něco jako: „sudá čísla od 2 do
200“. K tomu mi vystačí pouhých 176 bitů
v ASCII kódování znaků. A dokázal bych to
snížit ještě více, třeba nějakým formálním
kódováním.
A právě tato schopnost snížit počet nut-
ných bitů z 800 na 176 je projevem inteli-
gence. Inteligence tedy v jistém funkčním
smyslu odpovídá kompresi dat. Zde jsme
676 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
měli štěstí, protože se nám podařilo najít
kompresi bezeztrátovou. Dokážeme tedy
původní sekvenci čísel dlouhou 800 bitů
zrekonstruo­vat zcela přesně, i když obdrží-
me zprávu dlouhou jen 176 bitů.
V reálném životě (a v reálné inteligenci)
se však většinou setkáváme s kompresí ztrá-
tovou. Skoro přesně takovou, jakou můžete
vidět, třeba když se díváte na film: typic-
ký film ve Full HD rozlišení by v původní
nekomprimované podobě zabíral přibližně
750 GB (gigabajtů). To není moc praktické.
Ale pomocí kompresního algoritmu H.264
se vám podaří velikost snížit přibližně na
50 GB. Drtivá většina původní informace
z oněch 750 GB je sice nenávratně ztracena,
avšak vy, když se díváte na film, nepoznáte
žádný rozdíl.
Kde je zde ta inteligence? Ve schopnosti
zahodit většinu informace tak, aby stále bylo
dosaženo cíle – což v tomto případě je: „člověk
nesmí poznat žádný rozdíl v reprezentaci
vizuální reality“. A právě zde se nám první
zmíněná definice inteligence propojuje s tou
druhou. Inteligentní systém (agent) dokáže
vhodným způsobem ztrátově komprimovat
informace o vnějším světě tak, aby mu to
pomohlo k dosahování jeho cíle.
A nyní udělejme obrovský skok k člověku
a k jeho inteligenci. V každé vteřině našeho
života přijímá naše tělo všemi svými senzo-
rickými receptory gigantické množství bitů
informací. To jsou naše biologická „provozní
velká data“. Náš mozek (včetně dalších kom-
ponent centrální nervové soustavy) je pak
vysoce paralelním síťovým výpočetním za-
řízením, jehož úkolem je ztrátově zkompri-
movat tu příchozí záplavu dat natolik dobře,
aby to kontinuálně umožňovalo dosahování
určitého cíle. Ten cíl pak v zásadě můžeme
shrnout takto: „Predikuj budoucí vývoj okol-
ního světa i svého jednání v něm natolik
dobře, abys co nejdéle udržel svůj vlastní
tvar.“ Takovýto cíl byl našemu mozku (a nej-
spíše i všem jiným živočichům) postupně
zakódován evolucí a selekčním tlakem.
Ono „zachování vlastního tvaru“ je takové
trochu poetičtější vyjádření všudypřítomné
a úporné snahy všech živých organismů
o zachování nízké entropie (a tedy vysoké
organizovanosti) své vlastní tělesné schrán-
ky. Jinými slovy: evoluční tlak odjakživa
říkal, že buňkám mého těla bude mnohem
lépe, pokud zůstanou takto krásně organi-
zované do „tvaru mého těla“, než aby byly
rozmáznuté po půlce savany.
Učení posilováním
To, co jsem zde v kontextu lidské inteligence
nazval „ztrátová komprese“, je v podstatě
model světa, který si všichni kontinuálně
konstruujeme v našich myslích a nad nímž
automaticky vytváříme predikce budoucího
chování světa a nás v něm.
Aktuální model světa vytvářený mým
mozkem na základě komprese proudu sen-
zorických informací může například říkat:
„za vteřinu se moje ruka nakloní, vyleje vo-
du z lahve do sklenice, sklenice zůstane na
svém místě a voda zůstane v ní.“ Pokud se
za vteřinu stane přesně toto, tak náš mozek
dostane odměnu v podobě potvrzení shody
svého modelu s realitou (a tato odměna je
skutečně kódována různými mechanismy
Ing. Mgr. Jan Romportl,
Ph.D., (*1981) vystudoval umělou
inteligenci na Fakultě aplikovaných věd
Západočeské univerzity a filozofii na Fakultě
filozofické téže univerzity. Do roku 2015
působil v univerzitním prostředí, poté se
přesunul do komerční sféry, kde nyní vede
výzkum a vývoj v oblasti
umělé inteligence.
Organizuje Prague
AI Safety Meetup
a snaží se být
nápomocen české
komunitě zabývající
se bezpečností
a hodnotami umělé
inteligence.

Kresba Ivan Steiger
na neurochemické úrovni). Pokud však
dojde k nějakému překvapení (třeba sklenice
spadne nebo voda z nějakého důvodu proteče
skrze ni), mozek dostane „opak odměny“
a je nucen pozměnit způsob, jakým v daném
kontextu vytváří model světa – třeba že
obohatí model o to, že sklenice je prasklá,
což byla skutečnost, jež byla původně moz-
kem úplně odfiltrována, ačkoli v syrových
nekomprimovaných percepčních datech
jdoucích z očí nějak obsažená byla.
A právě schopnost mozku kontinuálně
modifikovat výpočetní způsob, jakým vy-
tváří model světa (tedy jakým komprimuje
senzorická data) tak, aby maximalizoval
„A právě schopnost mozku kontinuálně modifikovat
výpočetní způsob, jakým vytváří model světa
[…] tak, aby maximalizoval množství získávané
odměny, nazýváme v běžném jazyce učení.“
množství získávané odměny, nazýváme
v běžném jazyce učení. Zde konkrétně jde
o tzv. učení posilováním (z angl. „reinfor-
cement learning“), neboť učící se systém
(mozek) posiluje ty vazby mezi senzorickým
pozorováním a následnou akcí (či násled-
ným modelem anebo predikcí), které vedly
k zisku odměny. A přesně tento princip se
v oblasti strojového učení snažíme vtisknout
dnešní umělá inteligence.
Neuronové sítě
jako modely světa a lidí
Udělejme tedy další velký skok a přesuňme
se do oblasti současného strojového učení,
které je stěžejní vrstvou celé umělé inte-
ligence. Strojové učení se dnes opírá o dva
základní pilíře: hluboké neuronové sítě a již
zmíněné učení posilováním.
Pod neuronovými sítěmi si nepředstavuj-
me něco jako „mozek v kádi“, ačkoli předsta-
va by to jistě byla zajímavá a možná i lákavá.
Neuronové sítě dokonce nejsou ani nic fy-
zického. Jde o určitý typ abstraktní grafové
struktury (ve smyslu matematického grafu,
tedy množiny uzlů a hran), která definuje
konkrétní podobu vysoce paralelního výpo-
četního procesu. Název „neuronové sítě“ je
tedy spíše metaforický a vychází z inspirace
biologickými neuronovými sítěmi (zejména
mozkem), který pro tento výpočetní proces
měli před 80 lety velikáni kybernetiky. Uzly
výpočetního grafu se v této metafoře nazý-
vají „neurony“.
Základní funkcí většiny dnešních neu-
ronových sítí je jejich schopnost redukce
dimenzionality – což je ale svým způsobem
jen jiné pojmenování pro ztrátovou kompre-
si dat. Jak rozumět té redukci dimenziona­
lity? Zamysleme se nad tím, co je kupříkladu
jednomegapixelová fotografie: je to mili-
onrozměrný matematický prostor – pro-
tože dvojice čísel nám popisují 2rozměrný
prostor (x, y), trojice čísel 3rozměrný (x, y, z),
takže milion čísel popisuje milionrozměrný
prostor.
Snažme si představit, že bychom měli
popsat, jak přesně musí být barevně uspo-
řádány jednotlivé pixely takové jednomega-
pixelové fotografie, aby zachycovala nějaký
lidský obličej. I pro jeden jediný obličej
bychom museli sepsat miliardy a miliardy
variant, jak zabarvit pixely, aby zobrazovaly
právě tento obličej. Navíc i možných obličejů
jsou miliardy, takže soupis kombinací pixe-
lů, které je všechny zachycují, je enormně
velký a zcela neuchopitelný. Přesto však
když se na fotografii podíváme, hned pozná-
me, jestli na ní je obličej, či nikoli. To proto,
že neuronová síť v našem mozku realizuje
matematickou funkci, jež každou kombinaci
pixelů převede na prostou binární odpověď
„je/není přítomen obličej“. A přesně takovou
matematickou funkci realizuje i umělá neu-
ronová síť třeba v našem iPhonu v aplikaci
Fotky: funkci, která provádí redukci z mi-
lionrozměrného prostoru (tj. z prostoru
vstupních fotografií) do málorozměrného
prostoru identifikátorů našich přátel a ro-
dinných příslušníků.
Tato neuronová síť se skládá ze stovek
tisíc vzájemně propojených „neuronů“ (jed-
noduchých výpočetních jednotek), přičemž
každé z těchto propojení představuje jeden
z nastavitelných parametrů sítě. Síť tak má
stovky tisíc či dokonce milionů takovýchto
nastavitelných parametrů. No a celý „trik“
a zároveň „umění“ strojového učení spočívá
v tom, jak toto obrovské množství para-
metrů správně nastavit, aby bylo dosaho-
váno žádoucího cíle. Protože určité rozpětí
nastavení parametrů povede k tomu, že síť
bude dobrá na rozpoznávání obličejů. Při
jiném nastavená bude dobrá na rozlišování
pejsků od kočiček. Při jiném zase na rozpo-
znávání tumorů z rentgenových snímků.
Při dalším bude dobrá na všechno vyjmeno-
vané dohromady. A při drtivé většině jiných
náhodných nastavení nebude dobrá vůbec
k ničemu.
Pokud tedy máme síť, jejíž parametry
byly nastaveny (natrénovány, naučeny)
nad sadou desítek či stovek tisíc fotografií
lidských obličejů, tak se tyto parametry
stávají jakousi „esencí obličejovitosti“. Jsou
kompresí, modelem či reprezentací toho, co
to znamená „obličej“. Tato reprezentace není
člověku srozumitelná, proto ji nazýváme
latentní, avšak výpočetně se s ní dá velmi
zajímavě pracovat.
Představme si, že máme neuronovou síť,
která velmi dobře rozpoznává (či generuje,
to je jedno, ale pro jednoduchost a omeze-
ný prostor našeho článku zde nedělejme
rozdíly) mladé obličeje. Její natrénované
parametry jsou latentní reprezentací
(esencí) „mladé obličejovitosti“. A pak máme
obdobnou síť, jen nad starými obličeji. Její
parametry jsou analogicky latentní repre-
zentací „staré obličejovitosti“. Ačkoli jsou
tyto reprezentace člověku nesrozumitelné,
tak matematický posun od té první k té dru-
hé je něco jako „esence zestárnutí obličeje“.
A přesně tohoto velmi šikovně využívají
různé populární aplikace na telefonech,
v nichž se vyfotíte, a ony vám ukážou jednu
z možností, jak bude váš obličej vypadat jako
starý (nebo s vousy, s brýlemi, hollywood-
ským úsměvem apod.).
Člověk
jako latentní reprezentace
Pojďme však ještě dále: obrázky nejsou to
jediné, co neuronové sítě umějí velmi dobře
komprimovat a latentně reprezentovat.
Umějí to v zásadě s jakýmikoli zajímavý-
mi soubory dat souvisejícími s lidskou
percepcí, kognicí, pohybem, chováním,
tvary apod. Třeba i s texty, řečí nebo jinými
sekvenčními daty.
w w w. v e s m i r.cz 677
 Představme si tedy neuronovou síť, která
načte nějaké množství slov a určí, která
jsou nejpravděpodobnější následující slova.
Třeba: „Ema mele…“ (maso? nesmysly?).
Nebo: „Jedna dva tři čtyři pět…“ (šest? cos to
Janku?). Takové síti se říká jazykový model.
Když se tato síť naučí nad nějakým soubo-
rem textů, tak se její parametry vlastně
stávají latentní reprezentací (ztrátovou
kompresí) toho textu. Nebo jeho autora…
Představte si tedy všechny e-maily, které
jste kdy napsali a které prošly systémy Goo-
glu (či jiných obdobně technologicky vyba-
vených společností). Představte si všechny
vaše zprávy ve Facebook Messengeru, všech-
ny vaše příspěvky na Facebooku, všechny
vaše tweety, komentáře na Instagramu,
příspěvky na LinkedInu, vědecké články na
Arxivu nebo ResearchGate, vaše blogy, …
Prostě všechny vaše texty, které lze snadno
spojit s vaší e-mailovou adresou či jiným
perzistentním identifikátorem.
A teď si představte, že existuje neuronová
síť (jazykový model), která je všechny načet-
la a provedla jejich shora zmíněnou kompre-
si (ono je to ve skutečnosti trošku složitější,
ale to není důležité… princip zůstává). Čeho
budou latentní reprezentací ty její natréno-
vané parametry? No přece vás! A toho, jak
píšete. Jiní lidé, kteří píšou podobně jako
vy nebo kteří mají podobné názory jako vy,
budou mít své latentní reprezentace docela
podobné. Nebo alespoň části těch repre-
zentací – některé části mohou vyjadřovat
názorovou podobnost, jiné třeba osobnost-
ní, ještě jiné stylistickou. Lidé, kteří jsou
„textově“ jiní než vy, budou mít jiné latentní
reprezentace.
Jaký by vás napadl další typ ­sekvenčních
dat? Co třeba geolokační… tedy časové
záznamy vaší GPS polohy, které si průběžně
ukládá Google na svých serverech, jak pu-
tujete světem se svým zařízením Android.
Nebo Facebook a jeho aplikace. Nebo vaše
oblíbené fitness aplikace na zaznamenávání
běhu či jízdy na kole, nebo navigace v autě.
Všechny za sebou zanechávají data popisu-
jící váš pohyb. A tuto složitou čáru každého
z uživatelů může opět zkomprimovat jemu
určená neuronová síť, přičemž její výsled-
né parametry budou latentní reprezentací
pohybových zvyklostí toho člověka. Člověk,
který dělá taxikáře v Praze, bude mít část
této reprezentace podobnou taxikářovi z Os-
travy, ačkoli každý je většinu svého života
v jiném městě. Nebo úřednice z Mostu bude
mít části své latentní reprezentace podobné
mostecké tramvajačce, ačkoli každá má zce-
la jiný životní rytmus a trajektorie pohybu
v rámci stejného města.
Digitální ekosystém
a naše stopa
Na jakoukoli činnost v rámci svého digitál-
ního světa pomyslíte, můžete si být skoro
678 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
jisti, že vytváří datovou stopu, která bude
uložená v nějaké platformě velkých dat
a nejspíše bude využita k určitému typu
analýzy. Ne vždy musí nutně jít o latentní
reprezentaci pomocí neuronových sítí, ale
stále častěji se tento přístup díky své obrov-
ské síle používá.
Vzpomeňte si na to vždy, když berete do
ruky svůj chytrý telefon. Už jenom ten akt
uchopení telefonu a rozsvícení displeje
generuje obrovské množství dat z pohybo-
vých senzorů a z dotyků vašeho prstu na
obrazovce (Jak rychlé a plynulé jsou vaše
pohyby? Chvěje se vám ruka? Jaká je délka
dotyku prstu na obrazovce? Jak dlouho trvá,
než otevřete první aplikaci? Která to je?). Pí-
šete potom někomu zprávu? Už jenom otisk
toho způsobu, jakým píšete a jak se přitom
dotýkáte displeje, je v podstatě biometrický
údaj, který může posloužit k vaší jednoznač-
né identifikaci podobně jako otisky prstů.
A co teprve když nosíte některý z fitness ná-
ramků či chytrých hodinek, které měří vaše Cesta k cíli.  Kresba Ivan Steiger
biologické proměnné od pravidelnosti tepu
přes tělesnou teplotu až po okysličení krve.
Procházíte vy (či vaše dítě) videa na TikTo- velkých dat. Zcela samostatnou kapitolou je
ku? Veškerá data o tom, jaké video zhlédne- pak ještě oblast online reklamy – tedy oněch
te, jak dlouho, kdy ho přeskočíte, na které velmi dobře známých reklamních bannerů,
části obsahu se díváte delší dobu než na jiné, které vás pronásledují prakticky na každém
kde se pohybují vaše prsty a s jakou dyna- webu. Velká část všech těchto elektronic-
mikou, koho sledujete a kdy… To vše (a ještě kých „reklamních ploch“ na celém českém
mnohem více) je ukládáno a komprimováno internetu je provozována třemi až čtyřmi
tak, aby vznikla vaše latentní reprezenta- společnostmi, přičemž každá z nich dokáže
ce. Víte, kam tato data putují? Kdo je jejich velmi detailně sledovat (za pomoci trackova-
správcem? K jakému účelu je používá a jak cích skriptů u bannerů a tzv. cookies třetích
nakládá s vaší reprezentací? stran), které webové stránky postupně
Na toto vše pomyslete i u všech ostatních navštěvujete. Vzhledem k tomu, že jde
sociálních sítí – od Facebooku přes Insta- o další proud sekvenčních dat popisujících
gram a Twitter až po LinkedIn a mnohé vaše chování a vaše zájmy, je úplně ideálním
další. Předpokládejte také, že podobným kandidátem na vaší latentní reprezentaci.
způsobem si o vás Google zapamatuje, cokoli
jste v něm kdy hledali, kde jste při tom byli, umělá inteligence se živí
jaké stránky jste předtím a potom navštívili našimi digitálními otisky
a kam jste potom šli. Amazon si o vás bude A nyní se konečně podívejme, k čemu a jak
pamatovat doslova každé kliknutí při vašem tyto latentní reprezentace zákazníků slouží:
průchodu jejich gigantickým e-shopem, a to pochopitelně k tomu, aby systém umělé
včetně informace, jak dlouho jste kurzorem inteligence, který je využívá, mohl lépe
pohybovali nad kterým obrázkem určitého dosahovat svého cíle. Vzpomeňme na ony
produktu. Whatsapp sice díky šifrování dvě strany definice inteligence ze začátku
nejspíše nevidí obsah přenášených zpráv
(na rozdíl od messengeru od Facebooku), ale
buduje si záznamy o síti vztahů a kontaktů, K dalšímu čtení…
se kterými si píšete (či voláte), kdy, jak často,
jak dlouho – a z takto vznikajícího grafu www.amazon.com/Human-Compatible-AI-Problem-Con-
trol-ebook/dp/B07QTYT1MG/ref=sr_1_2?crid=1CX-
sociálních interakcí lze také vytvořit la-
W6JNMKXPCF&dchild=1&keywords=stuart+ru-
tentní reprezentaci každého uživatele. Lidé
ssell+human+compatible&qid=1634140149&sr=8-2
mající podobné okruhy známých a kontaktů www.amazon.com/Life-3-0-Being-Artificial-Intelligence-
budou mít podobné reprezentace, stejně jako -ebook/dp/B07474JB3Q/ref=tmm_kin_swatch_0?_
lidé, kteří sice nemají společné známé, ale encoding=UTF8&qid=1634140190&sr=8-1
zase uvnitř svých sociálních komunit plní www.amazon.com/Superintelligence-Dangers-Stra-
podobné role. tegies-Nick-Bostrom-ebook/dp/B00LOOCGB2/
Takto bychom mohli pokračovat dále, ref=tmm_kin_swatch_0?_encoding=UTF8&qi-
neboť existuje řada jiných datových zdrojů d=1634140283&sr=8-1
přispívajících k celkovému otisku digitální A pro odborné zájemce o reinforcement learning pak tuto:
www.amazon.com/Reinforcement-Learning-Introduc-
stopy každého uživatele v rámci ekosystému
tion-Adaptive-Computation/dp/0262039249/ref=-
sr_1_1?crid=3SD8GBNW29O4M&dchild=1&keyword-
s=reinforcement+learning&qid=1634140317&sr=8-1
 našeho článku: komprese vstupních dat je
řešena latentními reprezentacemi; dosaho-
vání cíle je řešeno pomocí algoritmů učení
posilováním, do nichž vstupují latentní
reprezentace a informace o získané odměně
(která sama je reprezentací toho cíle, jehož
má umělá inteligence dosahovat).
Jaký je tedy konkrétní cíl většiny systémů
umělé inteligence v digitálním ­ekosystému?
Poměrně prostý: zacílit a naservírovat
uživatelům natolik dokonale personalizo-
vaný obsah, aby získaly co největší díl jejich
pozornosti a času, které pak zmonetizují
třetím stranám (např. inzerentům). Tedy
doslova: my všichni coby běžní uživatelé
jsme v digitálním ekosystému zbožím, které
je přeprodáváno. Podobně jako dobrý rybář
uloví na dobrou návnadu hodně ryb, které
pak prodá na trhu zájemcům, tak dobrá
umělá inteligence uloví na dobrý obsah
hodně uživatelů, jejichž pozornost a čas také
prodá na trhu zájemcům.
Otevřete-li tedy Youtube, Facebook, Insta-
gram nebo TikTok, příslušný systém umělé
inteligence vezme vaši aktuální latentní
reprezentaci průběžně vytvářenou ze všech
zdrojů, které má daná firma k dispozici, a na
jejím základě vám vytvoří a zobrazí návrh
personalizovaného obsahu. Vy tímto obsa-
hem procházíte, zatímco aplikace průběžně
měří váš zájem o daný obsah – například
prokliknutím na videa, reklamy, lajky,
sdílení či celkový strávený čas u příspěvku.
Z nich vytváří číselnou hodnotu, kterou
zpátky předkládá systému umělé inteligen-
ce coby odměnu. Pokud vám systém zobrazil
další doporučené video a vy jste si ho pustili,
je to pro systém odměna. Pokud jste ho sle-
dovali až do konce, je to odměna ještě větší.
A pokud jste dokonce klikli na reklamu, tak
to je odměna maximální.
Systém umělé inteligence všechna tato
data sbírá a pomocí algoritmu učení posilo-
váním (realizovaného dalšími neuronovými
sítěmi) na základě aktuálně získané výše
odměny adekvátně posiluje vazby typu:
„Když uživateli s touto latentní reprezentací
příště zobrazím ten a ten typ videa, tak se
na něj nejspíše podívá/nepodívá.“ Umělá
inteligence se tedy snaží co nejlépe predi-
kovat budoucí chování světa na základě
kontinuálně upravovaného modelu světa.
Podobně jako člověk. Umělá inteligence to
dělá ve světě velkých dat, člověk v biologic-
ko-fyzikální realitě.
Je to dobře, nebo špatně? Celý ten shora
popsaný ekosystém velkých dat a umělé in-
teligence bezpochyby působí docela chmur-
ně a nebezpečně. Je však důležité zmínit,
že jsme se v tomto článku cíleně zaměřili
právě na ty temnější stránky, zatímco stejný
ekosystém paralelně generuje obrovské
množství přidané hodnoty a pozitivních
věcí. Metafora s člověkem je i zde namístě:
algoritmus učení našeho biologického moz-
ku vždy a u každého člověka maximalizuje
tutéž odměnu, kódovanou pomocí neuro-
transmiterů – a to shodu predikce modelu
světa s výslednou realitou. Přesto jeden
mozek dá vzniknout člověku velmi čestné-
mu, altruistickému a dobrému, zatímco jiný
mozek dá vzniknout predátorskému psycho-
patovi. A přitom rozdíl je „jen“ v kontextu
a v „drobných“ detailech.
A právě změnu kontextu a detailů bychom
měli prosazovat i u digitálního světa řízené-
ho velkými dat a umělou inteligencí. Jak by
tato změna měla vypadat, to je na zcela sa-
mostatnou knihu. Klíčovou roli by v ní mělo
hrát jak institucionální úsilí (například
v podobě snah EU o správnou implementa-
ci GDPR a budoucího zákona o digitálním
světě a umělé inteligenci), tak i vzdělávání
a postupná změna spotřebitelského chování
jednotlivců, kteří by sami měli začít upřed-
nostňovat digitální produkty a platformy
(např. vyhledávače, e-mailové služby, komu-
nikátory apod.), jež ochranu osobních dat,
soukromí, demokracie a otevřené společ-
nosti kladou na první místo. Tím zvýšíme
šanci, že nám nad velkými daty vyroste
altruistická, nikoli psychopatická umělá
inteligence.  l

inzerce

GRAFIKA

TEXTACE

POMÁHÁME VĚDCŮM
S POPULARIZACÍ A PR KOMUNIKACNÍ
STRATEGIE

kurzy na míru
kampaně
strategie

VIDEO

SOCIÁLNÍ
SÍTE EVENTY

Prohlédněte si kurzy komunikace21.cz/popularizace nebo volejte 775060819.

w w w. v e s m i r.cz 679
téma — velká data
Datová revoluce
v biologii
„Všechny modely jsou špatné (ale některé
jsou užitečné),“ napsal statistik George Box
v roce 1979.1 Narážel na fakt, že pouze modely,
od kosmologických rovnic po teorie lidského
chování, se zdály být schopné konzistentně,
i když nedokonale, vysvětlit svět kolem nás.
Zdá se, že toto tvrzení postupně bere za své.
tex t Jiří Vondrášek
Společnosti aplikující postupy pů-
vodně vyvinuté společností Google, které
vyrostly v éře obrovského množství dat, se
dnes nemusí spokojit se špatnými modely.
Ve skutečnosti se vlastně nemusí spokojit
s vůbec žádnými modely.
Před sedmdesáti lety umožnily digitální
počítače číst informace. Před třiceti lety
začala éra široce dostupného internetu. Před
více než dvaceti lety z toho první prohledá-
vače zaindexovaných databází existujících
vyhledávačů vytvořily jedinou databázi.
Společnosti, univerzity a výzkumné insti-
tuce procházejí v současnosti nejmodernější
změnou v historii a považují tento masivní
korpus dat za velkou laboratoř. V tomto no-
vém světě se dere do popředí trend náhrady
všech dosud využívaných nástrojů obrov-
ským množstvím dat, aplikovanou mate-
matikou a metodami umělé inteligence.
Zapomeňte na taxonomii, ontologii a psy-
chologii. Proč se lidé, organismy, buňky…
chovají tak, jak se chovají? Nyní to můžeme
sledovat a měřit s nebývalou přesností.
A s dostatkem dat hovoří čísla sama za sebe.
Skutečným vítězem datové revoluce se
stává věda. Vědecká metoda, jak ji stále ještě
známe, je postavena na testovatelných hypo-
tézách. Tyto hypotézy jako teoretické modely
vizualizované v myslích vědců jsou poté tes-
továny a experimenty je buď podporují, nebo
vyvracejí. Takto věda funguje stovky let.
Vědci jsou vyškoleni, aby rozpoznali, že
korelace neznamená automaticky příčinnou
680 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
souvislost a že by se z ní neměly dělat žádné
závěry (může to být jen náhoda nebo společ-
ný důsledek jiné, hlubší příčiny). Místo toho
je nutné porozumět základním mechanis-
mům, které pozorované či měřené jevy spo-
jují. Jakmile máte model, můžete s jistotou
připojit datové sady. Data bez modelu jsou
jen šum.
Jenže tváří v tvář obrovským objemům
dat tento přístup k vědě (hypotéza, modelo-
vání, testování) začíná zastarávat. Podí-
váme-li se zpět, newtonovské modely ve
fyzice byly pouze hrubé aproximace pravdy.
Před sto lety nabídla statisticky založená
kvantová mechanika lepší obraz, ale i ona
je jen dalším modelem, a jako taková je
pravděpodobně také vadná; bezpochyby je
to karikatura složitější základní reality. Do-
savadní paradigma přestává platit, což není
pro vývoj vědeckého poznání nic nového.
Data místo modelů
Dnes už je jasné, že biologie se ubírá stejným
směrem. Ukázalo se, že modely, které nás
ve škole učily o „dominantních“ a „recesiv-
ních“ genech řídících přísně mendelovský
proces, jsou ještě větším zjednodušením
reality než Newtonovy zákony. Objev inter-
akcí gen-protein a dalších aspektů epige-
netiky2 zpochybnil pohled na DNA jako na
rigidně zakódovaný osud, a dokonce přinesl
důkaz, že prostředí může ovlivnit dědičné
vlastnosti, což bylo kdysi považováno za
genetickou nemožnost. Stručně řečeno, čím
více se o biologii učíme, tím dále se ocitáme
od modelu, který to dokáže vysvětlit. Je
možná herezí prohlásit, že petabajty dat
nám umožňují říci, že „korelace stačí“
a že můžeme přestat hledat modely a data
analyzovat bez hypotéz o tom, co by mohla
ukázat. Můžeme vložit čísla do největších
počítačových klastrů, jaké kdy svět viděl,
a nechat statistické algoritmy najít vzorce
tam, kde to věda nedokáže.
Zkusme například předpokládat, že máme
správnou sadu pozorovatelných proměn-
ných, které reprezentují kauzalitu chování
systému a vedou k vysvětlení zkoumaného
efektu. Pokud ale existují ke zkoumané-
mu efektu dvě cesty, jejichž důsledky se
navzájem ruší, může to vést ke kauzalitě bez
korelace, a tento předpoklad je tedy chybný.
Protože kauzální odvození závisí na vidění
skutečných závislostí, předpokládáme, že
k tomuto typu zrušení nedochází. Tento
předpoklad je často označován jako datová
věrnost, protože data, která neodrážejí
základní strukturu systému a jeho chování,
jsou mu v jistém smyslu „nevěrná“. Právě
biologické systémy jsou často strukturová-
ny způsobem, který existenci „nevěrných“
dat připouští. Typickým příkladem je,
když více genů produkuje nějaký fenotyp
a tento fenotyp je stále přítomen, i když
jeden gen deaktivujeme. Vede to k tomu, že
žádnou závislost mezi příčinou a následkem
nezaznamenáme.
Nejlepší ilustrací masivního pohybu v bio-
logii směrem k datům a jejich analýze je pří-
klad sekvenace lidského genomu a následná
strategie biologického výzkumu, kterou
představuje její klíčový muž, J. Craig Venter.
Díky vysokorychlostním sekvenátorům
a superpočítačům, které statisticky analy-
zují data, jež tyto sekvenátory produkují,
Doc. RNDr. Jiří Vondrášek,
CSc., (*1963) vystudoval Matematicko-fy­
zikální fakultu UK v Praze a v současnosti je
vedoucím skupiny Bioinformatiky v ÚOCHB
AV ČR a ředitelem národní infrastruktury
pro biologická data ELIXIR CZ. Jeho
prvním bioinformatickým projektem bylo
vytvoření databáze struktur proteázy HIV
v rámci postdoktorandského pobytu v NIH
a NIST. Jeho hlavním vědeckým zájmem je
návrh nových proteinů, hledání funkčních
a interakčních motivů v sekvencích DNA
a proteinů a propojení velkých
chemických databází
s biologickými archivy.
Aktivně se podílí na
národní strategii
správy vědeckých
dat a ve spolupráci
s evropskými partnery
na zavedení datových
standardů pro
biologická data.

Biologové dnes mají k dispozici obrovské množství dat, mimo jiné sekvence
DNA z nejrůznějších mapovacích projektů. Pro jejich zpracování a smysluplné
využití je nezbytná znalost moderních bioinformatických nástrojů.
postoupil Venter se svými kolegy a spolupra-
covníky od jednotlivých organismů k sekve-
nování celých ekosystémů (Vesmír 88, 182,
2009/3). V roce 2003 začal sekvenovat velkou
část oceánu, o dva roky později už sekve-
noval i vzduch. Během toho objevil tisíce
dříve neznámých druhů bakterií a dalších
forem života. A množství jeho následovníků
„Informační a softwarové týmy mohou být
konečně vypuštěny ze sklepů; jsou vítány
v uznávaných laboratořích, protože jejich metody
in silico jsou stále významnější.“
z řad biologů se pustilo do mapování všech
biologických systémů, které mapovat jdou.
Tak se zrodila metagenomika.
Pokud vám spojení „objev nového
biologického druhu“ připomene Darwina
a kresby pěnkav, možná jste trochu uvízli
ve starém způsobu vědeckého zkoumání
světa. Venter a jeho souputníci vám o dru-
zích, které našli, nemohou velmi často říci
téměř nic.3 Nevědí, jak vypadají, jak žijí
ani nic jiného o jejich morfologii. Nemáme
k dispozici ani celý jejich genom. Jediné,
co máme, je statistický výkyv – jedinečná
sekvence, která musí představovat nový
druh.
Tato sekvence může korelovat s jinými
sekvencemi, které se navíc podobají dru-
hům, o kterých víme víc. V takovém případě
můžeme pouze odhadovat, co jsou tyto orga-
nismy zač. Že například určitým způsobem
přeměňují sluneční světlo na energii nebo že
pocházejí od společného předka. Kromě toho
ale nemáme k dispozici lepší strategii, než
má Google prohledávající vaše internetové
stránky. Tedy prohledávat data. Nicméně
právě analýzou dat pomocí výpočetních po-
stupů a zdrojů (podobné dimenzionality jako
Google) J. Craig Venter přispěl k vytvoření
1) Box G. E. P.: Robustness in the Strategy of Scientific
Model Building. In: Launer R. L., Wilkinson G. N. (eds.):
Robustness in Statistics. Academic Press, 1979, 201–
236, DOI: 10.1016/B978-0-12-438150-6.50018-2.
2) Viz naše téma měsíce února 2015: https://vesmir.cz/
cz/tema-mesice/epigenetika.html (pozn. red.).
3) Viz také rozhovor s Ivanem Čepičkou, Vesmír 100, 432,
2021/7 (pozn. red.).
Ilustrace Illarionova, Shutterstock.com
pokročilé biologie více než kdokoli jiný ve
své generaci. Jím vyzkoušená cesta nenabízí
modely, nabízí fakta založená na datech.
Osud dat a bioinformatika
Zásadní roli při řešení problému záplavy bio-
logických dat a jejich interpretace hraje bio-
informatika. Wikipedie nabídne její definici
jako interdisciplinární obor, který vyvíjí
metody a softwarové nástroje pro porozu-
mění biologickým datům, zejména pokud
jsou datové soubory velké a složité. Což je
přesný popis dnešní situace, charakteris-
tické neustále rostoucí datovou produkcí.
Bohužel sám pojem bioinformatika je stále
trochu matoucí. Můžete mít dva bioinfor-
matiky, jejichž expertní domény nemají
nic společného. Někteří analyzují data ze
sekvenací, jiní píšou softwarové metodiky,
další se starají o databáze… Informatika
v biologii představuje obtížnou výzvu, která
od počítačových vědců vyžaduje nejen více
technických znalostí vzhledem k úrovni in-
frastruktury potřebné k řešení dat v tomto
měřítku, ale i nároky na odborné znalosti
v biologii. Bioinformatici jsou nezbytní pro
spojení technické stránky správy biologic-
kých dat s koncovými uživateli – biology
z terénu i z laboratoří.
Základní požadavky na kvalitní biolo-
gická data, abychom mohli provést jejich
spolehlivou analýzu, jsou zdánlivě triviální.
První výzvou je ale taková data vůbec najít.
To je skutečný problém, protože dat existuje
w w w. v e s m i r.cz 681
spousta, ale jak mezi nimi najít ta potřebná
a především spolehlivá? Ne všechna data
jsou přitom veřejně dostupná. Některá vlast-
ní soukromé společnosti nebo jiní aktéři,
od nichž je není snadné získat. Výzkumníci
musí být schopni data lokalizovat a dosta-
tečně porozumět jejich kontextu a kvalitě.
Vzniká potřeba metadat – dat o datech. Je
to komplikované? Jen zdánlivě. Metadata
vytváří každý z nás například prostým
pojmenováním souborů ve svém počítači,
čímž nějak reflektujeme jejich typ, obsah
a dobu vytvoření.
Druhou výzvou je samotné zpracování
obrovského objemu biologických dat a ovlád-
nutí k tomu potřebných technologií na
úrovni nástrojů a výpočetních zdrojů. Jak
a kde mohou výzkumníci tato data analy-
zovat v rozumném čase? Pokud má biolog či
bioinformatik provádět své analýzy např.
v cloudu, který nemá k dispozici v rámci
instituce, musí za tuto službu zaplatit. To
vyžaduje volbu takových analýz, které jsou
dostatečně rychlé, ale zároveň ­dostatečně
kvalitní, aby poskytovaly smysluplné
výsledky a byly nákladově efektivní. Někdy
musí dojít ke kompromisu mezi optimální
analýzou, která poskytne nejlepší možné
výsledky, a její praktičností na konkrétním
objemu dat. Často se ale stává, že výsledky
datové analýzy mají větší objem než původ-
ní datová sada! Potom je klíčová nutnost
škálování příslušného úložiště.
Výše uvedené dobře ilustruje, proč jsou
efektivní metody analýzy dat pro výzkum
a vývoj tak důležité a proč jsou experti
v tomto oboru tak žádaní. Neustálý vývoj
našeho porozumění si žádá i vývoj přísluš-
ných metod. Součástí bioinformatických
nástrojů jsou také technické prvky, které
ve skutečnosti nedělají žádnou biologii,
ale pro vytváření smysluplných výsledků
jsou zásadní. Například kvalitní ořezávání
a filtrování dat není ve skutečnosti biologic-
ké a výzkumníci se o ně často nezajímají,
ale čištění dat je pro vytváření smysluplné
analýzy naprosto zásadní.
Už žádná ztracená data
Philip Bourne, první zástupce ředitele pro
datovou vědu na NIH a jeden ze zakladatelů
bioinformatiky, se zhruba před deseti lety
zabýval životním cyklem biologických dat.
V roce 2016 publikoval svou vizi vývoje
pro oblast biologických dat v programu
BD2K (Big Data To Knowledge). V provede-
né analýze ukázal, že celkový objem dat
generovaných projekty podporovanými NIH
se odhadoval na 650 PB, ale uvnitř uznáva-
ných archivů spravovaných NIH byla data
o objemu pouhých 12 % tohoto množství.
To znamená, že 88 % všech biologických dat
generovaných projekty NIH bylo možné po-
važovat za „temná“ nebo jednoduše řečeno
za ztracená. NIH proto vynaložila v druhé
682 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
dekádě milénia 1,2 miliardy dolarů na pod-
poru datových archivů a jejich správu.
Z analýzy také vyplynula potřeba globál-
ně aplikovatelných principů, které zásad-
ním způsobem mění jak uchovávání dat, tak
především jejich využití a přístup k nim.
Tyto principy (zformulované evropskými
experty pro biologická data sdruženými
v infrastruktuře ELIXIR), dnes známé jako
FAIR (Findable, Accessible, Interoperable,
Reusable), jsou v současnosti široce akcep-
tovanou normou, která pomáhá zajistit, aby
data byla nalezitelná, přístupná, interope-
Snímek J. Craig Venter Institute
rabilní a opakovaně použitelná. Už žádná
ztracená data. Z povzdálí to vypadá, jako
kdyby veřejné cloudové počítače s jejich
obrovskými sdílenými, vysoce indexovatel-
nými a střeženými výkonnými datovými
úložišti a FAIR byly téměř navrženy tak, aby
do sebe zapadaly jako příslovečné kostičky
lega. Každý kus se hodí, lze jej znovu použít
a je zde určitý významný záměr, pokud jde Jachta Sorcerer II, na níž tým
o nastavení datové strategie pro celou vědec- J. Craiga Ventera brázdil v letech 2003
kou komunitu. až 2007 světové oceány a odebíral
Co přesně tedy potřebujeme pro data ge- vzorky. V nich nalezené sekvence
nerovaná napříč biologickými disciplínami? DNA odhalily obrovskou a dosud
Akceptovaná strategie se dá shrnout do ně- řádně neprozkoumanou rozmanitost
kolika základních bodů: 1. ustavení datové mořského života. Byl to počátek
infrastruktury, 2. modernizovaný datový metagenomiky.
ekosystém, 3. jednotná správa dat, analýz
a nástrojů, 4. rozvoj expertních pracovních
sil a 5. podpora udržitelnosti. Významnou i postavu bioinformatika, který sedí „přímo
roli představují především body týkající vedle“ a rovnocenně spolupracuje se „sku-
se vybudování datové infrastruktury jako tečnými vědci“.
takové a potřeba expertů – bioinformatiků. Doba velkých dat mění vědecké para-
To znamená lepší technologie, software digma. S digitálními zařízeními, která
a nástroje schopné se rozšiřovat a experti generují data nevídanou rychlostí, se ale
potřební k jejich vytváření, psaní a porozu- mění i definice vědce. Začínající výzkumné
mění jim. pracovníky je už ve škole třeba naučit, jak
poznat spolehlivá data a jak s těmito daty
Definice vědce se mění pracovat. Místo shromažďování informa-
Bez dobře provedené softwarové a datové cí (dat) pomocí experimentů k testování
strategie při zpracování biologických dat hypotéz nyní vědci mohou generovaná data
se nastupující moderní vědecká metoda sbírat v nebývalém množství prostřed-
jednoduše rozpadne. Doby, kdy se ignoroval nictvím nesčetných digitálních zdrojů
přístup „expertních hlupáků v suterénu“, te- nezávisle na čase prakticky kdekoli ve
dy skupin bioinformatiků a datových vědců, virtuálním prostoru.
jsou minulostí. I během práce na rozkódová- Jak je to tedy s myšlenkou, o níž se disku-
ní lidského genomu bylo mnoho softwaro- tuje posledních zhruba deset let, že záplava
vých, výpočetních a informatických skupin dat a výpočetní síla pro jejich zpracování
považováno za nižší třídu ve vědecké sociál- vytlačí tradiční vědeckou metodu, založe-
ní hierarchii. Dělají „divné věci s počítači“ nou na hypotézách, a stroje samy začnou
a ve skutečnosti to vlastně nejsou vědci, objevovat nové poznatky v obrovských
že? Tato pseudohierarchie rychle mizí, a to hromadách informací? Samotná velká data
napříč všemi oblastmi vědy. Výpočetní nám zatím nepomáhají úplně pochopit
technika, její aplikace a algoritmy mají už např. složitost živých organismů nebo
dnes zásadní význam a budou s ohledem celých ekosystémů. Velká data z pohledu
na objemy dat ještě důležitější. V mnoha biologa stále poskytují především informa-
případech klíčové. Informační a softwarové ce, ale ne znalosti. A tak se zdá, že potřeba
týmy tak mohou být konečně vypuštěny ze koncepčních přístupů nadále trvá. Zda tato
sklepů a vzdálených mobilních buněk; jsou potřeba pod tlakem enormního objemu dat
vítány v uznávaných laboratořích, protože v blízké budoucnosti postupně nevymizí, je
jejich dovednosti a metody in silico jsou otázka, na kterou zatím nemáme odpověď –
stále významnější. Nový trend přinesl nejen nebo spíše na takovou odpověď zatím ještě
novou profesi softwarového inženýrství, ale nemáme dost dat.  l
ARCDATA — o geoinformatice

I geografie Několik milionů dat o cestách taxi

je v mapě jen nepřehledná změť bodů.

má velká data
Časoprostorová analýza shluků nám ale
ukáže ta nejfrekventovanější místa (jako je
letiště nebo nádraží), ale také časy a loka-
lity významných událostí (plesy, premiéry
filmu), při kterých byla taxi rovněž velmi
tex t Jan Souček vytížená.

Práce s rozsáhlými soubory dat patří ke geografii přelétá, a v nasnímaném mračnu bodů musíme tyto charakteristický tvar a polohu. Výsledkem je ladně
odnepaměti. Čím podrobněji se snažíme popsat charakteristické rysy terénu identifikovat matematic- zakřivená linie, která si ponechává všechny důležité
svět kolem nás, tím více dat musíme vytvořit, a to kými algoritmy. prostorové vztahy s okolními prvky, a nikdy se tak
často s poměrně složitou strukturou. Geografie navíc A to vlastně nastiňuje náš hlavní problém nestane, že by generalizovaná řeka tekla na druhé
také pracuje i s jejich polohou. Pojďme se podívat s velkými daty: Jak z objemných souborů dat získat straně silnice než ve skutečnosti.
na problematiku velkých dat z hlediska geografie informace, které jsou pro nás užitečné? I databáze se při práci s prostorovými daty
a geoinformatiky – čím nám pomáhají, ale také jaká uchylují k určité generalizaci, i když v jejich případě
úskalí nás při jejich zpracování čekají. Co se všemi daty dělat? je cílem především urychlení prostorových operací
Kartografie má s extrahováním informací z dat a snazší vyhledávání správných prvků. Proč je to
Návštěva u fraktálů zkušenosti. Shrnout rozsáhlá data z mnoha zdrojů důležité? Představme si například databázi parcel
Náš výlet do říše geografických dat začneme u člán- do jedné mapy je ostatně její podstatou. Metody v ČR, kterých je přes 22 milionů. Když si chceme
ku B. Mandelbrota How Long Is the Coast of Britain? a postupy, které se pro tvorbu tematických map tato data v digitální mapě zobrazit, software by
Statistical Self-Similarity and Fractional Dimension, využívají, se proto s úspěchem dají použít i na musel parcelu po parcele kontrolovat, zda spadá do
ve kterém představil paradox délky pobřeží. Na délce zpracování velkých dat. S příchodem počítačového oblasti, na niž se právě díváme. Proto se v databázi
pobřeží Velké Británie ukázal, že hodnota, kterou zpracování a interaktivních map navíc vznikají další vytváří tzv. prostorový index, který tyto operace
naměříme, záleží na rozlišení našeho měřidla. Pokud metody vizualizace. nesmírně urychlí. Často má podobu obdélníku
budeme měřit hypotetickou dvousetkilometrovou První tradiční metodou je generalizace. Při tvorbě opsaného kolem každého prvku, což reprezentuje
tyčí, výsledná vzdálenost bude kratší, než kdyby- mapy republiky například nepotřebujeme data jeho velmi zjednodušený tvar. S ním pak počítač
chom měřili tyčí padesátikilometrovou. Kratší tyč o každém potůčku s každou jeho zákrutou. Kartograf umí zacházet velice efektivně. Může si je ještě
totiž dokáže vystihnout více detailů, takže budeme vybere jen ty vodní toky, které se na mapě mají také roztřídit do nadřazených oblastí (představme
měřit klikatěji. objevit, a jejich průběh generalizuje. To znamená, si to jako značku, která říká například „toto je na
Mandelbrot pak pokračuje matematickým popi- že zjednoduší jejich vzhled tak, aby zachoval jejich severu“), a to mu práci dále zjednoduší.
sem tohoto typu křivek a diskusí, zda určovat délku
má v těchto případech vůbec smysl. My si z toho
můžeme odnést ponaučení, že rozlišení, s jakým
sbíráme data, může hrát zásadní roli v tom, jak jsou
data následně využívána a jaké informace jsme díky
nim schopni získat.
Moderní technologie sběr dat neustále zpřesňují.
Družicové snímky máme k dispozici s rozlišením
pod půl metru na jeden pixel, rozmáhá se laserové
skenování z letadel a optické snímkování z dronů,
běžně se používají profesionální GPS přijímače, které
měří velmi přesně a v reálném čase.
Paradoxně ne vždy technologicky zvýšená
přesnost znamená, že výsledná data budou věrnější.
Staří geometři dokázali zmapovat terén jen s mi-
nimem naměřených bodů. Zaměřovali se totiž na
hlavní charakteristické znaky mapovaného území.
Změřili lomové body hranic lesa, osu či okraj cesty,
nezapomněli zanést každý terénní zlom, patu svahu,
hřbetnici kopců nebo nejnižší bod údolí. Laserovému
skeneru jsou tato místa jedno. Skenuje vše, nad čím
Analýzou finančních transakcí se dají vytipovat potenciální podvody. Zde nástroj
nalezl několik transakcí z různých míst v relativně krátkém čase; všechny směřovaly od
jednoho odesilatele k jednomu příjemci, což může znamenat praní špinavých peněz.
684 Vesmír 10 0, list o pa d 2021

A tak když budeme po počítači chtít zobrazit
parcely příště, nejprve zjistí, na jaké území se
díváme, pak sáhne do správné nadřazené oblasti
a podle opsaných obdélníků vybere jen parcely, které
by mohly zasahovat na území, jež sledujeme. A ty
pak konečně bod po bodu zkontroluje, zda na něj
opravdu zasahují. Je vidět, že čím rozsáhlejší data
jsou, tím větší je i potřeba jejich indexování.
Agregace dat
Druhou důležitou metodou je agregace neboli shlu-
kování. Vidíme-li v mapě desetitisíce bodů, nejspíš
z ní nevyčteme vůbec nic. Budeme zahlceni. Navíc
i software bude mít problémy se zobrazováním tolika
prvků najednou. Proto je namístě data agregovat buď
do určitých oblastí, nebo k existujícím prvkům, se
kterými mají tato data vztah.
Průběžná měření na meteorologických stanicích
je lepší zobrazit spíš ve formě průměrné, maximální
Letadla vysílají téměř neustále údaje o své poloze. Tyto body můžeme spojit do
linií, přiřadit jim charakteristické atributy a s daty pak pohodlněji pracovat.
Barevně jsou vyzna-
čena místa se zvýšenou
aktivitou blesků. (Šedé
body označují všechny
údery.) Údržbáři teleko-
munikačních společností
si tak mohou vytipovat
místa, kde provést pre-
ventivní prohlídku. Jednou
z důležitých veličin zde byl
i čas – analýza vyhledávala
shluky pro každých šest
hodin.
Časoprostorová
kostka ukazuje místa
s významným nárůstem
nebo poklesem hodnot.
Každé patro kostky je
jeden časový interval
(například týden), a my
tak můžeme sledovat
vývoj jevu v čase.
nebo minimální teploty za určitý čas než ukazovat
každé měření zvlášť. V případě událostí, jako jsou
například požáry, je zase lepší sumarizovat je po
obcích nebo po hasičských okrscích. Podobně s daty
o výskytu blesků je lepší pracovat tak, že si území
rozdělíme na čtvercové nebo hexagonální buňky,
kterým přiřadíme počty blesků, jež se v dané buňce
vyskytly.
Z tisíců či milionů záznamů tímto způsobem
získáme datové sady o velikosti, se kterou se dá
na běžném hardwaru pracovat a kterou dokážeme
našimi smysly pojmout.
Časoprostorové kostky
Počítačové zpracování umožňuje i nové druhy
vizualizace. Jedním z nich je tzv. časoprostorová
kostka, která vychází z dat agregovaných v buňkách,
přičemž data jsou navíc rozdělena do časových inter-
valů (týdnů, měsíců) a při vizualizaci jsou tyto roviny
zobrazené nad sebou. Čas v této kostce probíhá
„zespoda nahoru“, a my tak můžeme sledovat vývoj
veličiny nejen v prostoru, ale i v čase.
Vizualizace formou časové kostky se obvykle vy­
užívá společně s hot-spot analýzou a zobrazená data
tak obvykle ukazují trendy, tedy významné shluky
nízkých či vysokých hodnot.
Bez techniky to nejde
I přes existenci řady postupů a metod (ty výše
uvedené byly pouhým příkladem) je práce s velkými
objemy dat velmi náročná na výpočetní techniku,
a vyžaduje proto specifické technologické postupy.
Předně to je využívání paralelního zpracování, které
data rozdělí na několik dílů, a výpočet je pak prová-
děn současně na různých procesorech. Velmi časté
je také distribuované ukládání dat, kdy je databáze
rozdělena na menší části, které jsou umístěny na
různých místech.
Práce s velkými daty je, jak vidět, náročná úloha
a v budoucnu bude určitě přibývat dat, která tímto
způsobem můžeme zpracovávat. Zejména s rozvo-
jem internetu věcí se zpřístupňují nejrůznější chytré
senzory a navigace v autech. Vzrůstá i podíl dat,
která se uchovávají v databázích, oproti těm, která
se vyskytují v nestrukturované podobě. Případy, kdy
budeme muset používat nástroje pro velká data,
budou častější.
Vydestilovat
to nejdůležitější
Cílem zpracování velkých dat je získat nové informa-
ce. Různé způsoby sumarizací, agregací a prosto-
rových analýz zase směřují k tomu, abychom získali
(alespoň v rámci možností) srozumitelnou odpověď.
K dispozici přitom máme mnohem více než pouhé
zobrazení výsledků v mapě. Začlenit totiž můžeme
celou řadu interaktivních funkcí, jako jsou například
grafy, které se překreslují na základě vybraných
prvků, nebo prohlížení v různých stupních podrob-
nosti (některé shluky dokážeme identifikovat pouze
při velkém přiblížení). To všechno dokážou současné
geografické informační systémy zajistit například ve
webové aplikaci, takže k přístupu k těmto vizualiza-
cím není potřeba žádný speciální software. Uživatelé
tak mohou technologii nechat v pozadí a soustředit
se především na interpretaci dat.
Analýza 500 milionů pozic autobusů
MHD odhalila místa častých zpoždění.
w w w. v e s m i r.cz 685
téma — požáry
Staletý konflikt
stále plane
2. Lesy a zemědělci
Minulý díl pojednával o tom, že oheň je
přirozenou součástí madagaskarských savan.
Proto může být v lidských rukou i užitečným
nástrojem. Jak je tomu ale v deštných lesích,
jejichž přirozenou součástí požáry nejsou?
tex t Pavel Hošek
Nejkontroverznější oheň se na
Madagaskaru používá při tavy. To je široce
užívaný termín, jímž malgaština pojme-
novává hospodaření typu pokácej a spal
(v angličtině „slash-and-burn cultivation“).1
Technika v sobě spojuje evropské praktiky
Tany mena tsy mba mirehitra.
Červená země ještě neznamená oheň.
malgašské přísloví
mýcení, žďáření a kopaničářství (neboli
cyklického hospodaření s půdou). Na Mada-
gaskaru ji používali už první osadníci, kteří
na ostrov připluli někdy před 2000 lety. Je
však mnohem starší a celosvětově rozšíře-
ná. Ve Švédsku jí říkají svedjebruk, Mayové
ji nazývali milpa, v Indonésii je známa pod
označením sawah atd. V minulosti ji použí-
vali skotští a irští osadníci v Apalačských
horách nebo Indové hledající obživu mimo
záplavové oblasti velkých řek (jhum). Dodnes
se využívá na mnoha místech celého světa
od amazonských nížin přes Afriku po vr-
cholky hor v Indočíně.
Podstatou tavy a všech podobných postu-
pů je zúrodnění. Zatímco v usedlém polním
hospodaření zajišťuje každoroční slušnou
úrodu hnojení, pletí a orba, tavy spoléhá na
čas a oheň. Dostatek živin v půdě zajiš-
ťuje v cyklickém hospodaření úhor. Zem
686 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
je krátkou dobu úrodná, pak leží delší čas
ladem a živiny se v půdě doplní přirozenými
procesy. Jejich další přísun těsně před vý-
sadbou plodin zajistí popel ze spálené vege-
tace. Tím, že půda musí dlouho „odpočívat“,
je tavy mnohem náročnější na rozlohu.
Podobně jako jiných praktik spojených
s ohněm i tavy se mnozí obávají, ba někteří
z něj mají doslova hrůzu – lesníci, kolonizá-
toři, ochránci přírody, obyvatelé měst. Bývá
označováno jako primitivní, zpátečnické
a destruktivní vůči půdě a lesu. Z velké části
je opravdu odpovědné za současný i dlouho-
dobý dramatický úbytek deštných lesů na
východě země i opadavých lesů na západě.
Mnohé studie posledních několika desetiletí
však ukazují, že i tavy může být nahlíženo
jako racionální a komplexní strategie obhos-
podařování půdy. Musí být ovšem splněna
některá důležitá kritéria.
Technika tavy
Místo pro tavy vybírají tantsaha2 podle
terénu a vegetačního pokryvu. Typicky
začínají v údolí a postupují vzhůru po
okolních svazích. Dávají přednost mírnému
sklonu, ale za určitých okolností využívají
až 40stupňové svahy. Pro výběr plochy je
klíčová vegetace, která napoví, jaká asi
bude úrodnost půdy. Farmáři se zaměřu-
jí na přítomnost určitých druhů rostlin,
na barvu listů či na dobu, po kterou ležel
pozemek ladem. Drtivá většina tavy se totiž
neodehrává v primárním lese, ale na půdě
již dříve obhospodařované. Zhruba 95 % tavy
probíhá v sekundárních lesích a v křovin-
ných formacích známých jako savoka.3 To
má mnoho příčin. Les je obvykle daleko od
vesnice a chůze k němu zabere hodně času.
Pokácet a spálit primární les je výrazně
obtížnější než tatáž činnost na zarostlém
úhoru. Vyklučená druhotná vegetace rych-
leji schne i hoří. Zbývající lesy jsou dnes
obvykle na méně úrodných půdách a také
zákony a zákazy jsou v případě primárního
lesa mnohem přísnější.
O místě pro tavy rozhodují také společen-
ské faktory, zejména vlastnictví půdy. Právo
obdělávat půdu přísluší tomu, kdo ji poprvé
„vyčistil“ (čili zbavil lesa) a jeho potomkům.
Vlastnictví je tedy rodové, ale v některých
vesnicích existuje i obecní půda. Časem
si jednotlivé rody zaberou určitou rozlohu
v krajině, z níž každoročně přidělují určité
části jednotlivým rodinám nebo jednotliv-
cům podle jejich věku, potřeby či společen-
ského postavení.4
Místo je nyní vybráno a rolníci ho začnou
připravovat. Sekerami a mačetami poká-
cejí a posekají veškerou vegetaci, pouze
v suchých lesích západního Madagaskaru
nechávají stát staré stromy (některé přežijí
i následný požár, např. baobaby – viz Vesmír
78, 83, 1999/2). Po svazích lidé postupu-
jí obvykle odspodu, aby rostliny mohly
dobře padat dolů. Práci vykonávají většinou
muži v srpnu až říjnu a vyčistí plochu asi
­0,25–1 ha. V závislosti na typu vegetace po-
tom 2–3 týdny čekají, až vše uschne.
Zákon předepisuje, že kolem vypalované
plochy musí být vytvořen 10 metrů široký
bezpečnostní pás, který zabrání, aby oheň
1) Odvozené sloveso mitavy explicitně označuje všechny
hlavní činnosti používané při tavy – kácení, sušení
a pálení vegetace. Existují i jiná, méně užívaná krajová
pojmenování téže činnosti – tevin’ala, kapakapa,
tetik’ala, tetika či hatsake. Na rozdíl od nich termín
tavy pronikl i do mezinárodní odborné literatury.
2) Malgašský termín zhruba odpovídající „zemědělci“. Pro
podrobnější vysvětlení viz poznámku 1 v minulém díle.
3) Savoka je malgašské slovo, které si hbitě prorazilo
cestu do světové odborné literatury, v níž se ho
používá obecně pro jakýkoliv sekundární typ lesa,
tedy pro porosty, které samovolně vyrostou tam, kde
původní panenský les člověk vykácel nebo vypálil.
Malgašský zemědělec však rozlišuje mnoho různých
stadií a typů sekundárního porostu a má pro ně
jména – ramarasana, jinja, dedeka, haoka, poka,
ampatrana. Slovem savoka označuje několik let starý
úhor, či spíše les na něm vyrostlý.
4) Existuje i společné, komunitní vlastnictví půdy zvané
sembotrano, které se týká posvátných lesů a hrobek.
V jejich okolí je tavy zapovězeno. A půdu pochopitelně
v některých případech vlastní a spravuje také stát, což
se týká rovněž rezervací a národních parků.

1. Vzorně „vyčištěné“ políčko, získané pomocí techniky tavy, nedaleko
národního parku Andasibe na východě Madagaskaru. Mezi vysázenými semenáčky
rýže jsou dobře patrné první listy kapradin (druhu Sticherus flagellaris), jednoho
z nejranějších plevelů, který bude nutno po celou dobu obhospodařování
opakovaně vytrhávat.
přeskočil na okolní porosty. V něm nesmějí podstatně užší prostor, obvykle jen v soused-
zůstat žádné rostliny. Přestože bylo toto ství posvátného lesa, hrobky nebo rýžoviště.
nařízení v některých dobách – například v ko- Oheň zakládají tantsaha v říjnu nebo v lis-
loniální éře – přísně vyžadováno a kontrolo- topadu před příchodem dešťů. Nechávají ho
váno, v praxi ho lidé často ignorují. Bezpeč- hořet vždy po svazích dolů a proti větru, aby
nostní hranici nebudují vůbec, nebo čistí mohli živel lépe kontrolovat. Někdy zapálí
2. Průměrné zásoby živin (v kg/ha)
v rostlinné biomase a ve svrchním
půdním horizontu (0–20 cm) během
dlouhodobě se opakujících cyklů
tavy. Použita jsou data z doktorské
půda práce J. L. Pfunda, která získal při
svém výzkumu ve vesnici Beforona na
východě Madagaskaru. Zemědělské
postupy se v Beforoně studují již dlouho
vegetace a mnohé znalosti o tavy v deštných
lesích pocházejí právě odsud (místo
se pro výzkum hodí už kvůli názvu –
deštný les
křoviny (úhor)
degradovaná
vegetace
savana
sekundární
les (úhor)
beforona znamená něco jako „velmi
vynalézavý“).
Snímek Marc Guyt, © AGAMI – stock.adobe.com
obvod parcely a postupují k jejímu středu.
Spálení suché vegetace je prospěšné z ně-
kolika důvodů. Odstraní se zapletené větve
stromů a keřů a přemění se v popel, který
pohnojí půdu. Oheň vyžene nebo zahubí
polní škůdce a zničí také většinu semen ple-
velných rostlin, které by mohly konkurovat
těm zemědělským.
Nejdůležitější plodinou, jež se pěstuje na
půdě získané pomocí tavy, je rýže. Vysazuje se
brzy po vypálení plochy, hned jakmile přijdou
první deště (obr. 1). Ženy vkládají sazeničky
do děr vytlačených kolíky nebo klacky. Než
rýže vyroste a uzraje, musí být pole až třikrát
vypleto. Po celou dobu je také třeba ho strážit
před ptáky a hlodavci. Sklízí se v dubnu nebo
v květnu. Průměrná úroda suché a oloupané
rýže bývá okolo ­600–900 kg/ha. V některých
oblastech, zejména na západě země, nahrazují
rýži kukuřice a fazole. Na některých polích
pěstují lidé také brambory, cukrovou třtinu
a různé druhy dýní a tykví.
Druhý rok po vypálení bývá půda nejúrod-
nější, což platí hlavně pro místa, kde byl vy-
mýcen a vypálen primární les. Tam je úroda
v druhém roce zřetelně nejvyšší a významně
přesahuje i rok první, proto se stále sází
rýže, na méně úrodných místech pak batáty
a buráky (povijnice batátová, Ipomoea batatas,
a podzemnice olejná, Arachis hypogaea). Třetím
w w w. v e s m i r.cz 687
Snímek Pavel Hošek
rokem cyklus tavy obvykle končí – kvalita
půdy klesá, a hlavně se pole „nezvladatelně“
zapleveluje. Farmáři však na něm ještě nechá-
vají růst alespoň maniok (Manihot esculenta).
V dalších letech je místo opuštěno
a zarůstá sekundární vegetací, než je opět
vyklučeno, vypáleno a oseto. Čas, po který
zůstává pole ladem, je velmi rozmanitý
a závisí na kvalitě půdy, historii daného
místa, potřebách rodiny a dostupnosti jiné
půdy. Pohybuje se mezi třemi roky u míst
s původně primárním lesem až po 12 let
v případě půdy využívané po mnoho gene-
rací. Madagaskarský úhor ovšem zdaleka
není bez užitku. Poskytuje lidem palivové
a stavební dřevo, léčivé rostliny, rostlinná
vlákna a může sloužit i jako pastvina.
Kulturní a společenské
konsekvence
Tavy je především důležitou životní strate-
gií. Většina farmářů žijících blízko lesa je
688 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
na tavy silně závislá přinejmenším částí své
existence a částí svých příjmů. Je to efektiv-
ní způsob pěstování rýže a získávání potra-
vy v málo osídlených oblastech. Téměř bez
použití techniky a nástrojů a s minimálním
úsilím lze z půdy získat maximum. K vypěs-
tování jedné úrody pomocí tavy je třeba asi
100 pracovních dnů na hektar, zavlažovaná
rýžoviště vyžadují 143 dnů.
Úroda z políček vytvořených pomocí tavy
zajistí lidem potravinovou soběstačnost
a ochrání je před turbulencemi trhu, cyk-
lóny a jinými nepředvídanými událostmi.
Tavy má však i kulturní význam. Samotné
vypálení políčka je sváteční událost nejen
jako okázalé divadlo, ale hlavně jako krok
k budoucí prosperitě. Různé části cyklu
tavy – kácení, úroda, vypalování ap. – do-
provázejí rozmanité rituály. Celý proces je
propojen s vírou v předky, klíčovým prvkem
malgašské spirituality, a znamená nezávis-
lost, tradici a dobrý život.
S přibývajícím počtem obyvatel vzrůstá
tlak na zemědělskou půdu a cyklus tavy se
zkracuje. Zatímco v sedmdesátých letech
minulého století trval obvykle 8 až 10 let,
na počátku 21. století přistupují farmáři
k dalšímu tavy již po pěti letech, a v někte-
rých oblastech dokonce po třech. K tomu
se přidávají také vnější ekonomické tlaky.
V devadesátých letech to byla kukuřice urče-
ná na vývoz. Tavy založená za tímto účelem
znamenala výrazný úbytek lesa na jiho-
západě Madagaskaru. V posledních letech
podobným způsobem ohrožují lesy na západě
burské oříšky, které se začaly ve velkém
exportovat do Asie. Zatímco roku 2010 se jich
z Madagaskaru vyvezlo 1233 tun, o sedm let
později to bylo již 27 370 tun. Rychlost odles-
ňování se tím více než zdvojnásobila. Platí
to dokonce pro chráněná území. V prvních
deseti letech tohoto století bylo v národním
parku Mikea vykáceno 2793 ha lesa (0,66 %),
v letech 2010–2017 už 8210 ha (2,16 %).
3. Oheň i výsledky jeho
„práce“ jsou velmi spektakulární
záležitost. Jen těžko se neuvyklý
člověk zbavuje předsudků. Ať děláme,
co děláme, spálená krajina nebo
ohořelé rostliny nás rozesmutní. Na
snímku z pohoří Andringitra je palma
druhu Ravenea glauca, která velmi
dobře odolává ohni. (Jen je možné, že
to není R. glauca, ale to nikdo zatím
neví a čeká se na rozluštění.)
Podle zkušeností z různých částí světa
jsou praktiky obdobné tavy dlouhodobě udr-
žitelné pouze tehdy, počítá-li se v cyklu s do-
statečným počtem roků, během nichž pole
leží ladem, a jsou-li vázány jen na regiony
s nízkou populační hustotou. Odhaduje se,
že na Madagaskaru je touto hranicí zhruba
20 obyvatel na čtvereční kilometr. V mnoha
oblastech bohužel žije lidí podstatně víc.5
Důsledky
Zatímco v savaně se oheň používá k udr-
žení žádoucího stavu vegetace, v lese je
5) Ostatně průměrná hustota lidí na Madagaskaru již tuto
hranici také překročila. Podle odhadu počtu obyvatel
z letošního roku je na úrovni zhruba 48 lidí na km 2 .
6) V souvislosti s hospodařením typu tavy bývá také velmi
často zmiňována eroze půdy jako jeden z hlavních
negativních jevů. Zejména na náhorní pahorkatině je
eroze opravdu enormní (Vesmír 84, 202, 2005/4).
Nedávné výzkumy však ukázaly, že masivní eroze se
na Madagaskaru vyskytovala dávno před příchodem
člověka a že jde o přirozený geologický jev, k němuž
dnes člověk snad jen mírně přispívá.
management
první „čištění“ extenzivní tavy
1–2 cykly tavy úhor trvá 2–5 let
0–10 let
prvotní tavy extenzivní tavy
10–20 cyklů úhor trvá 4–7 let
50–100 let
staré tavy
horní svahy pravidelné vypalování
a vrcholové partie (2× ročně)
a extenzivní pastva
200 let
spodní svahy intenzivní zemědělství:
a dna údolí zavlažovaná rýžoviště,
ovocné sady, zeleninové
200 let zahrádky, někdy místy
přetrvávají zóny tavy
to jednoznačně destrukční činitel, který
přetvoří primární les v sekundární křoviny,
nebo dokonce v otevřenou savanu (tab. I).
Drasticky se sníží druhová diverzita i objem
biomasy. Po mnoha desetiletích a mnoha
cyklech tavy, zvláště na svazích a hřebenech
hor, začnou v sekundární vegetaci převládat
traviny a kapradiny a množství živin v půdě
se sníží o třetinu (obr. 2; viz rovněž popisku
k obr. 4). Spálení redukované biomasy při-
nese už jen málo živin a vzniklá políčka plo-
dí málo nebo skoro vůbec. Farmáři taková
místa přestanou obhospodařovat a začnou
je využívat jako pastviny, které udržují
pravidelnými požáry. Ty mnohdy musejí být
častější než v původních savanách na ná-
horní vrchovině a na západě Madagaskaru,
neboť hustota dobytka je zde nižší a trávy
rostou v teplém a vlhkém klimatu rychleji.
Ne každá kulturní savana na Madagaskaru
tedy byla savanou i v minulosti; ne na všech
místech je proto požárový management
žádoucí a tolerovatelný, jak bylo popsáno
v předchozím díle.
Rychlost přerodu primárního lesa v sava-
nu záleží na půdě, topografii terénu, vegeta-
ci v okolí a také na délce kultivace a četnosti
cyklů tavy. Může být takřka nekonečně
dlouhý, ale může se také odehrát během
15 nebo 20 let. Na svazích a vrcholcích kopců
vznikne savana v průměru za 100–200 let
pravidelného obhospodařování metodou ta-
vy. Dole v údolích se obvykle udrží rozmani-
tější vegetace, kterou lidé postupně přetvoří
v zavlažované terasy s rýží, sady a zahrádky
pro pěstování zeleniny.6
Přesuneme-li se nyní v prostorovém
měřítku od jednotlivých údolíček a strání
k celým regionům, vynoří se před námi
příběh odlesňování, který začal již před ně-
kolika staletími. Lidé přišli do neosídlených
stav vegetace
poté, co půda leží 4–5 let ladem
biomasa rostlin 40–60 t/ha
80–90% zastoupení dřevin
výška vegetace 4–6 m
druhotný les neboli savoka
poté, co půda leží 4–5 let ladem
biomasa rostlin 15–25 t/ha
60–90% zastoupení dřevin
výška vegetace 3–4,5 m
druhotný les neboli savoka
spásání trav a kapradin
Tab. I. Typy
biomasa rostlin 5 t/ha
vegetace
pod vlivem
zůstane-li půda 4–5 let
bez ohně tavy a způ-
biomasa rostlin 8–12 t/ha sob jejich
40% zastoupení dřevin obhospoda-
výška vegetace 1,5–2,5 m
řování.
pole a sady; pokud
ponecháno ladem – savoka
oblastí a v nejpřístupnějších místech vzdě-
lali pomocí tavy první zemědělskou půdu.
Postupně vznikly vesnice, přibývalo lidí
i obhospodařované půdy; nejprve se „šířila“
podél vodních toků, později i po svazích
vzhůru, až narazila na přirozené bariéry
příkrých svahů, skal nebo přílišné nadmoř-
ské výšky. Později se kvalitní půda stala
vzácnou nebo se vyčerpala, pole vyžadovala
delší čas k odpočinku a tantsaha začali pěs-
tovat rýži na zavlažovaných terasách v údolí
a založili zahrady a sady. Nejvyšší části
svahů a vrchol­ky hor se přeměnily v savany
a staly se z nich pastviny.
Proces nemá jasné hranice, ale dobře
dokumentuje postupnou fragmentaci
primárních porostů. Z ostrůvků tavy
v moři lesa se pomaloučku staly ostrůvky
lesa v moři savan, polí a savoky. Situace
v různých končinách se pochopitelně
liší, ale zjednodušeně lze říct, že tam, kde
v padesátých, šedesátých, ale mnohdy
i osmdesátých letech zbývalo z původní
rozlohy lesa 40–50 %, na přelomu tisíciletí
bylo už jen 10–20 %.
Získat rozumná data o odlesňování v celo-
národním měřítku je velmi těžké. Pro odhad
plochy lesů byly v historii použity různé
nesouměřitelné techniky. Nejvlivnější a nej-
citovanější studie G. M. Greena a R. W. Suss­
mana je zaměřena pouze na deštné lesy
na východě a udává rychlost odlesňování
1100 km2 za rok.
Zákony, zákazy, sankce
Popel spálené vegetace je pro malgašského
rolníka znamením prosperity a zárukou
obživy. Cizozemec vnímá popelem pokryté
svahy s ohořelými pařezy jako katastrofu
a zničenou krajinu. Negativní důsledky tavy
jsou ústředním bodem zákonů a represí
w w w. v e s m i r.cz 689
namířených proti používání ohně jako
pracovního nástroje v zemědělství. Vláda
vždy regulovala tavy mnohem přísněji než
vypalování savan a pastvin. Důvodů je ně-
kolik: les je pro cizince mnohem hodnotněj-
ší než travní společenstva, je rezervoárem
biodiverzity, lze v něm těžit dřevo a konečně
důvod nejpragmatičtější – tavy se kontroluje
mnohem snáze. Požár savany je většinou
anonymní a nelze najít původce, oheň při ta-
vy vždy založil někdo z rodiny, která vlastní
příslušný kus země.
V šedesátých letech kontroloval stát tavy
podle zákonů z koloniálních časů. Snahou
lesní správy bylo omezit vypalování na
sekundární porosty a přesvědčit zemědělce
k přijetí usedlého obhospodařování půdy.
Každý kanton měl odpovědného lesníka,
který trávil zhruba 20 dnů měsíčně v teré-
nu. V červenci a v srpnu vždy obcházel ves-
nice, šířil povědomí o potřebě ochrany lesa
a vydával povolení k tavy. Listina určovala,
Snímek Pavel Hošek

kdo a jakou oblast smí spálit a obhospoda-

řovat a nařizovala bezpečnostní opatření
(např. pás kolem parcely). Lesníci vydávali
povolení výhradně pro savoku, nikoli pro
primární les. Jedinou výjimkou byla dna
údolí, v nichž se budoval systém zavla-
žovaných teras pro rýži. Ve skutečnosti
tantsaha často používali oheň i v primár-
ním lese nebo vypalovali některé plochy
bez povolení. Takové počínání však bylo
poměrně často postihováno pokutami
nebo vězením.
V sedmdesátých letech, zejména za vlády
generála G. Ramanantsoy (1972–1975), se
systém kontroly tavy zhroutil a odlesňování
prudce zrychlilo. Politické půtky v hlavním
městě a s nimi spojený populismus vedly
ke ztrátě jakékoli regulace, ačkoli zákon
se nezměnil. Celá dekáda se nesla v duchu
konečně získané nezávislosti (byť částečně
iluzorní) na francouzském neokolonialis-
mu. Vše, co nějakým způsobem souviselo
s koloniální érou, bylo zavrhováno a politici
přivírali oči nad mnohými negativními
jevy včetně nepovolených tavy. V osmde-
sátých letech silně poklesl počet lesníků
a administrativa kolem tavy přešla z lesní
správy na správy krajů. Ty ročně povolovaly
vypálení průměrně 27 000 ha, ve skutečnos-
ti však oheň sežehl rozlohu přinejmenším
desetinásobnou.
Poslední dekáda minulého století přinesla
značné posílení zákona a jeho vymáhá-
ní, které souvisejí s přísunem peněz ze
zahraničí (na ochranu přírody) a s rozvo-
jem rezervací a národních parků. Jejich
vznik a počátky se neobešly bez konfliktů
7) Madagaskar byl osídlen poměrně nedávno. Je
to poslední větší kout světa, kam pronikli lidé,
a jeho zabydlování stále ještě probíhá. Stále jsou
v něm místa, kde lidé nikdy nežili a kam se teprve
„prosekávají“.
690 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
4. Samostatnou kapitolou, která souvisí s tavy a sekundární vegetací, je
sukcese nově vznikajícího společenstva rostlin. Nejrychleji obsazují uvolněný
terén pochopitelně byliny (např. Aframomum angustifolium z čeledi zázvorovitých,
jehož plody někdy slouží jako takové nepříliš dobré ovoce, a několik druhů z čeledí
Solanaceae a Euphorbiaceae). Velmi rychlé jsou ale i některé keře – Psiadia
altissima, Rubus mollucanus nebo Lantana camara (na snímku). Mnozí z těchto
pionýrů jsou druhy zavlečené nebo dokonce invazní, které konkurují původním
dřevinám a dál zpomalují jejich nástup. Po mnoha cyklech tavy začínají převládat
traviny (zvláště Imperata cylindrica, Hyperrhenia rufa a několik druhů rodu Aristida)
a kapradiny (především Sticherus flagellaris).
s místními vesničany. V Marojejy na severu, úroveň konfliktu – boj o kontrolu nad lesem
Ranomafaně na jihovýchodě či Andohahele a o vlastnictví půdy.
na jihu byly v souvislosti s nelegálními tavy V minulosti se rolník snažil ubránit své
pozatýkány, odsouzeny a uvězněny desítky živobytí a svou nezávislost. Koloniální vláda
lidí. A v menší míře se totéž opakovalo naproti tomu usilovala o zapojení práce
i jinde. Lidé žijící v hranicích budoucích tantsaha do ekonomiky státu, o lesní zdroje
chráněných území museli být vystěhová- a o racionalizaci využití lesa. Dnes farmáři,
ni. V listopadu 2002 vešel v platnost zákon, vláda a globální ochranářské společenství
podle něhož ten, kdo pokácí stromy a založí soupeří o totéž – o kontrolu nad lesem.
požár, bude uvězněn až na 5 let. Každý k tomu využívá jiné nástroje – vláda
Dodnes však nikdo farmářům nenabídl za legislativu a zákony, ochranáři mezinárod-
tavy alternativu. ní finanční zdroje či síť chráněných území
a farmáři oheň a sekeru. Oblast od oblasti
Konec v nedohlednu tyto skupiny bojují o vymezení lesa. Bude
Obhospodařování lesní půdy formou tavy je konzervován a chráněn, nebo bude určen
logické a účinné počínání v řídce obyd- k zemědělskému využití?
lených oblastech nebo na samé hranici Smutné je, že se jejich „souboj“ s přibý-
osídlení.7 Obyvatelům venkova poskytuje vajícím časem spíš přiostřuje, neboť lidé
základní obživu, soběstačnost a samostat- přibývají a ekonomické problémy země
nost. Na druhou stranu způsobuje drastický se prohlubují. A času pro změnu je stále
úbytek lesů v jedné z přírodovědně nejbo- méně.  l
hatších a nejunikátnějších zemí světa (Ves-
mír 84, 30, 2005/1 a 88, 104, 2009/2). Vláda
literatura na
a mezinárodní ochranářské organizace se
proto snaží tavy regulovat, omezit a nejlépe www.vesmir.cz
zakázat. V pozadí se však skrývá ještě hlubší
příště
o ohni v lesích, kde motýli šatí nebožtíky
univerzita karlova
matematicko-fyzikální fakulta

termín podání přihlášky pro bakalářské studium: 31. 3. 2022

termín podání přihlášky pro magisterské studium: 28. 2. 2022

Fyzika Informatika Matematika Učitelství

Bakalářský program (Bc.)
Fyzika
Navazující magisterské programy (Mgr.)
Astronomie a astrofyzika
Biofyzika a chemická fyzika
Částicová a jaderná fyzika
Fyzika atmosféry, meteorologie
a klimatologie
Fyzika kondenzovaných soustav
a materiálů
Fyzika povrchů a plazmatu
Geofyzika a fyzika planet
Matematické a počítačové modelování
ve fyzice
Optika a optoelektronika
Teoretická fyzika
Bakalářské programy (Bc.)
Informatika
Obecná informatika
Databáze a web
Umělá inteligence
Počítačová grafika, vidění
a vývoj her
Programování a vývoj software
Systémové programování
Navazující magisterské programy (Mgr.)
Informatika – Diskrétní modely
a algoritmy
Informatika – Jazykové technologie
a počítačová lingvistika
Informatika – Softwarové a datové
inženýrství
Informatika – Softwarové systémy
Informatika – Teoretická informatika
Informatika – Umělá inteligence
Informatika – Vizuální výpočty a vývoj
počítačových her
Bakalářské programy (Bc.)
Obecná matematika
Matematika pro informační
technologie
Finanční matematika
Matematické modelování
Navazující magisterské programy (Mgr.)
Finanční a pojistná matematika
Matematická analýza
Matematické modelování ve fyzice
a technice
Matematické struktury
Matematika pro informační
technologie
Numerická a výpočtová matematika
Pravděpodobnost, matematická
statistika a ekonometrie
Bakalářské programy (Bc.)
Kombinace programů se zaměřením
na vzdělávání
Fyzika
Matematika
Informatika
Deskriptivní geometrie
Matematika v kombinaci s jedním
z programů učitelství na FF UK
Český jazyk a literatura
Anglický jazyk a literatura
Francouzský jazyk a literatura
Německý jazyk a literatura
Navazující magisterské programy (Mgr.)
Kombinace programů učitelství
pro střední školy
Fyzika
Matematika
Informatika
Deskriptivní geometrie

R mff.cuni.cz R matfyz.cz R facebook.com/MFFUK

Matematicko-fyzikální fakulta UK dále spolupracuje na programech Bioinformatika

z nabídky Přírodovědecké fakulty UK a na učitelských programech různých předmětů
z nabídky Přírodovědecké fakulty UK a Fakulty tělesné výchovy a sportu UK.
zoologie —

vod přepočítávání rychlosti na délku těla,

které s sebou ovšem přináší jistá úska-
lí, byli by bércouni nejrychlejšími savci
planety. Autorům „měřicí“ studie však
připadá rozumnější spokojit se s tvrzením,
že jde o nejrychlejší savce v kategorii
do jednoho kilogramu. Bércouni mohou
dosahovat tak vysokých rychlostí jen
díky komplikovanému systému cestiček
ve vegetaci, o které se pečlivě starají. Až
polovinu bdělého času stráví urputným

Afričtí
zametáním větviček a listů pomocí nohou
nebo hlavy. Právě tyto cestičky pozor-
nému pozorovateli spolehlivě prozradí
přítomnost bércounů.

bércouni Nové druhy,

dokonce i nové rody
Rutinní používání molekulárněgenetic-

stále neznámí
kých metod v zoologickém výzkumu při-
neslo nejen nové pohledy na současné roz-
šíření jednotlivých druhů bércounů a jejich
evoluční vztahy, ale i objevy druhů zcela
nových. V roce 2008 byly popsány hned
Jak chyba v genetické databázi dva. První z nich, Elephantulus pilicaudus, se
endemicky vyskytuje v suchých kameni-
ovlivnila rodovou taxonomii tých oblastech na jihozápadě Jihoafrické
republiky. Druhý nově objevený druh,
starobylých placentálních savců Rhynchocyon udzungwensis, naopak žije ve
vlhkých horských lesích v tanzanském
pohoří Udzun­g wa na území velkém pouze
Dlouholetý terénní výzkum českého týmu
300 kilometrů čtverečních. V roce 2014 byl
a nové poznatky molekulární taxonomie v namibské poušti objeven Macroscelides
ukazují, jak málo toho ještě víme i o savcích micus a konečně v roce 2016 byl severoafric-
z intenzivně studované skupiny Afrotheria. ký bércoun velký na základě genetických
odlišností přeřazen z rodu Elephantulus
tex t Jarmila Krásová, Josef Bryja do samostatného nově vymezeného rodu
Petrosaltator.
Přestože se bércouni vyskytují ve velké
části subsaharské Afriky, znalosti o nich

V evoluční biologii je dnes dobře tak se shodují nápadně protaženým nosem.

potvrzeným faktem, že vnější podobnost
nemusí vždy správně ukazovat skutečnou
evoluční příbuznost. Například netopýři
i ptáci mohou létat, ale příbuzní nejsou
a křídla u obou skupin vznikla zcela
nezávisle konvergentní evolucí. Dalším
příkladem jsou i afričtí bércouni. Svým
vzhledem připomínají krysy nebo přerostlé
rejsky, a právě proto byli za jejich nejbližší
příbuzné dlouhou dobu považováni hmy-
zožravci, jihoasijské tany, zajícovci či do-
konce kopytníci. Před zhruba 20 lety však
molekulárněgenetické analýzy ukázaly, že
bércouni patří do evolučně staré skupiny
Afrotheria, rozšířené převážně na africkém
kontinentu. Tento klad sdružuje na první
pohled nesourodou skupinu placentálních
savců, mezi něž patří třeba sloni, damani,
hrabáči, podzemní zlatokrti, madagaskar-
ští bodlíni nebo mořské sirény. Při bližším
zkoumání je možné příbuznost bércounů
třeba se slony vypozorovat. Pokud pomi-
neme diametrálně odlišnou velikost těla,
Odtud pochází i někdy používaný anglický
název bércounů elephant shrews čili sloní
rejsci.
Rychlí a zběsilí
Současní bércouni patří do jediné čeledi
(Macroscelididae) a dělí se na dvě skupiny:
velké bércouny (jediný rod Rhynchocyon),
kteří mohou vážit až 700 gramů, a jemno-
srsté bércouny (podčeleď Macroscelidinae,
celkem 5 rodů), jejichž nejmenší zástupci
mají jen kolem 25 gramů. Tyto dvě skupiny
se od sebe liší i prostředím, kterému se
přizpůsobily. Velké bércouny můžeme na-
jít v horských i nížinných lesích východ-
ní a střední Afriky, zatímco jemnosrstí
bércouni obývají sušší prostředí savan
a polopouští. Pro všechny je charakteri-
stický nesmírně rychlý pohyb. U jihoaf-
rického bércouna skalního (Elephantulus
rupestris), který váží asi 60 gramů, byla
naměřena rychlost 28,8 km/hod. Pokud
bychom se chtěli vrhnout do troufalých
Mgr. Jarmila Krásová (*1989)
vystudovala zoologii na Přírodovědecké
fakultě Jihočeské univerzity.
Na téže fakultě pokračuje
v doktorském studiu,
v němž se zabývá
diverzitou drobných
savců v horských
oblastech východní
Afriky.
Prof. Mgr. et Mgr. Josef Bryja,
Ph.D., (*1974) vystudoval obory systematická
biologie a ekologie, molekulární biologie
a genetika na Přírodovědecké
fakultě Masarykovy
univerzity. V současné
době se v Ústavu biologie
obratlovců AV ČR a na
své domovské fakultě
zabývá mechanismy vzniku
biodiverzity, zejména v Africe.

692 Vesmír 10 0, list o pa d 2021

 Snímek Alexandra Hánová
Snímek Ninda Baptista

Nahoře: Bércoun rezavý (Galegeeska rufescens) žije v akáciových savanách kontinentu naopak téměř chybějí. V rám-
v somálsko-masajské biogeografické oblasti. ci našeho evolučního výzkumu procesů
Dole: Dosud nepopsaný druh bércouna rodu Elephantulus z Angoly. vzniku biologické rozmanitosti drobných
afrických savců v horských i savanových
ekosystémech subsaharské Afriky se
jsou velmi nerovnoměrné. Většina novějších údajích a materiálu z Jihoafrické republiky nám v posledních zhruba patnácti letech
studií, včetně těch zabývajících se taxono- a několika okolních zemí. Údaje z biogeo- podařilo získat i nový, dosud nejrozsáhlejší
mií a fylogenetickými vztahy, je založena na graficky nejrozmanitější východní části genetický materiál bércounů z východní

w w w. v e s m i r.cz 693
Afriky – Etiopie, Keni, Tanzánie, Zambie,
Malawi, Angoly a Mozambiku (jde o zhruba
50 jedinců). Jeho analýza přinesla nejedno
překvapení.
Chyba v databázi
Velkou senzaci vyvolalo v minulém roce
znovuobjevení bércouna somálského
(Elephantulus revoilii), který byl naposledy
spatřen v Somalilandu (tj. bývalém britském
Somálsku) před téměř 50 lety. V roce 2017
byl tento druh označen za nejhledanější
zvíře v rámci iniciativy Hledání ztrace-
ných druhů.1 Tým amerických vědců byl
nakonec úspěšný a nalezl v únoru 2019
jeho populaci ve vyprahlých polopouštích
v Džibutsku. Genetická analýza prokázala,
že se jedná o evolučně velmi odlišnou větev
jemnosrstých bércounů. Následně byl pro
tohoto bércouna vytvořen samostatný rod
Galegeeska, o kterém panovalo přesvědčení,
že je rozšířen pouze na malém, velmi málo
prozkoumaném území Afrického rohu v ob-
lasti Somálska.
Práce Stevena Heritage a jeho kolegů2
podnítila naši zvědavost, a přestože se
bércouny v našem výzkumu primárně ne-
zabýváme, osekvenovali jsme několik ge-
nomických fragmentů ze všech tkáňových
vzorků, které jsme měli k dispozici v našich
mrazácích. Prvním překvapivým zjištěním
bylo to, že mytický bércoun somálský má
blízkého příbuzného. Je jím bércoun rezavý
(Elephantulus rufescens), široce rozšířený
druh v tzv. somálsko-masajské savaně,
která se táhne od severní Tanzanie až po
východní Etiopii. Fylogenetická analýza
ale jasně prokázala, že tento druh je všem
ostatním zástupcům rodu Elephantulus
evolučně velmi vzdálený, a logicky jsme ho
tedy přeřadili do loni vytvořeného rodu Ga-
legeeska. Oba druhy jsou si navíc podobné
i vnějším vzhledem a řadou dalších morfo-
logických znaků. Proč tedy tyto evoluční
vztahy nepotvrdila loňská studie americ-
kých zoologů ani žádná jiná předchozí fylo-
genetická rekonstrukce bércounů, přestože
sekvence bércouna rezavého v nich byly
zahrnuty?
Na vině je s vysokou pravděpodobností
lidský faktor, konkrétně chyba v druhovém
určení dříve použitého materiálu. Všechny
předchozí genetické studie byly založeny
na sekvencích bércouna rezavého z nejroz-
sáhlejší veřejné databáze GenBank. Sekve-
nované fragmenty několika genů, které zde
byly označeny jako bércoun rezavý, byly
získány na konci devadesátých let minu-
lého století v rámci převratných fylogene-
tických studií placentálních savců, během
nichž byl definován např. taxon Afrothe-
ria. Pro účely těchto prací stačilo vzorek
označit jako „bércoun“, ale ve skutečnosti
použitá tkáň nepatřila bércounu rezavému,
ale bércounu krátkonosému (Elephantulus
694 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
Současné
rozšíření
jednotlivých
rodů
bércounů
na základě
Červeného
seznamu
IUCN. Druhy
zmíněné
v textu jsou
uvedeny
druhovými
Petrosaltator
názvy.
Petrodromus
Galegeeska
Mapa: IUCN
Elephantulus
Macroscelides
Rhynchocyon
Elephantulus
pilicaudus
brachyrhynchus). Přestože původ konkrét-
ního vzorku použitého opakovaně v řadě
studií není znám, podle sekvencí mito-
chondriální DNA jsme stanovili, že se s nej-
vyšší pravděpodobností jednalo o jedince
z Keni, kde se oba druhy mohou vyskytovat
sympatricky.
Opravený
evoluční scénář
Naše dosud nejkompletnější datovaná fylo-
genetická rekonstrukce bércounů umož-
nila rovněž opravit scénář jejich evoluční
historie. Při pohledu na mapu rozšíření
bércounů vnímavého pozorovatele jistě
upoutá izolovaný výskyt bércouna velkého
(Petrosaltator rozeti) ve skalnaté polopoušti
na okraji Sahary v severní Africe, tisíce
kilometrů vzdáleného od ostatních druhů
bércounů. Dlouhou dobu se předpokládalo,
že předek bércouna velkého žil ve východní
Africe, odkud se rozšířil podél toku Nilu
a po středomořském pobřeží až do severní
Afriky. Zde se z něj postupem času vyvinul
samostatný druh (taková biogeografická
událost se nazývá disperze). Molekulární
hodiny za použití genetických dat však na-
svědčují tomu, že předka bércouna velkého
oddělila od zbytku jeho příbuzných Sahara,
která poprvé vznikla v pliocénu před asi
4,6 milionu let (tomuto jevu říkáme vika­
riance). Toto datování poměrně přesně
odpovídá době divergence odhadnuté na
základě molekulárních hodin a je téměř
třikrát mladší než v předchozích studiích.
V současnosti žijící druhy bércounů se tak
Galegeeska revoilii
Galegeeska rufescens
Rhynchocyon
udzungwensis
Macroscelides
micus
od svých nejbližších příbuzných začali
odlišovat mnohem později, než se dosud
myslelo. Bércouni se tím nijak neodlišují
od jiných drobných savců (hlodavců či
hmyzožravců) subsaharské Afriky, jejichž
dnešní druhová diverzita rovněž vznikla
v plio-pleistocenním období v posledních
5 milionech let.
Nepostradatelný
terénní výzkum
Ačkoli množství dostupných dat neustále
narůstá, řada z nich může být velmi zavá-
dějících (viz například špatně určený druh
bércouna v GenBank a z toho vyplývající
evoluční a taxonomické závěry). Je proto
velmi žádoucí znovu se vydávat do míst, kde
zvířata žijí, a získávat nejen nový mate-
riál pro genetické analýzy, ale i komplexní
obraz o jejich životě a prostředí. Mnoho
oblastí je navíc stále neprobádaných a sběr
čerstvých tkáňových vzorků může přinést
další informace o doposud nepopsaných
druzích. Během měsíčního terénního vý-
zkumu v ­Angole se nám například podařilo
získat vzorky bércouna, jenž se neshoduje
s žádným z doposud popsaných druhů.
Zároveň nové studie umožňují nalézt oblasti
s jedinečnou evoluční rozmanitostí, které je
potřeba s vyšší intenzitou chránit. Rychle
rostoucí lidská populace v subsaharské Afri-
ce vyvíjí bezprecedentní tlak na původní
ekosystémy a je velmi pravděpodobné, že
významná část biodiverzity zmizí dřív, než
bude formálně popsána.  l
1) www.globalwildlife.org/search-for-lost-species.
2) peerj.com/articles/9652/,
DOI: 10.7717/peerj.9652.
 Snímek Radim Šumbera
Nahoře: Somálsko-masajská savana v Africkém rohu je typickým biotopem
bércounů z nového rodu Galegeeska.
Dole: Ve stejném typu ekosystému žijí v severní Keni i příbuzní bércounů, sloni afričtí.

Snímek Radim Šumbera

Údolí Dyje (něm. Thaya)
nedaleko rakouské
obce Hardegg na
hranicích s Českou
republikou.
Snímek Stanislav Vaněk
hydrologie —

si kladl za cíl vrátit řece Dyji prostor, a tím

bojovat s dopady sucha na krajinu. Díky
napojení tří odstavených původních ramen
byla trasa Dyje na česko-rakouském pomezí
prodloužena o celých 900 m. Podle generál-
ního ředitele Povodí Moravy, s. p., Václava
Garguláka toto prodloužení zvyšuje šanci,
že voda zůstane na jižní Moravě a zlepší
vodní bilanci zdejších lužních lesů. Je však

Dyje – byla,
zapotřebí si uvědomit, že opatření nepřináší
nové vodní zdroje.

Klimatická změna

je a bude
Máme možnost modelovat adaptace
a ovlivnit budoucnost?
Jaké budou konkrétní dopady změněných
klimatických podmínek na odtok z povodí,
zabezpečenost vodních zdrojů, vodní režim krajiny
a posléze na potřeby měnící se společnosti? Touto
klíčovou otázkou v povodí Dyje se zabývá tým vědců
z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR, v. v. i.,
(dále CzechGlobe) ve spolupráci s řadou tuzemských
i zahraničních institucí.1 Budoucnost přeje
připraveným.
tex t Jana Bernsteinová, Milan Fischer,
Pavel Tachecí, Evžen Zeman, Adam Vizina,
Martin Hanel, Jana Ivančicová,
Petr Štěpánek, Dalibor Janouš,
Monika Bláhová a Miroslav Trnka
Z hlediska dopadů klimatické změny
patří povodí Dyje mezi nejohroženější
lokality ČR. Abychom mohli testovat a ob-
jektivně posuzovat možný budoucí vývoj,
vyvíjíme digitální kopii celého povodí, jež
nám umožní simulovat řadu scénářů. Pod
pojmem scénář si můžeme představit sledo-
vání dopadu změn vstupních modelových
parametrů na výsledné charakteristiky
referenční stav
medián scénářů
povodí. I mírné narušení hydrologického
cyklu může vyústit v řetězec netušených
následků.
Zatímco v minulosti převažovala tenden-
ce tok napřimovat, a to především kvůli
státní hranici, a odtok rychle odvádět do
nižších oblastí, současné vodní hospodář-
ství volí strategie spíše opačné. Příkladem
je mezinárodní projekt „Dyje 2020“, který
16
teplota vzduchu (°C)
Podle nejnovější zprávy IPCC,2 v pořadí
šesté, je pravděpodobný rozsah nárůstu glo-
bální povrchové teploty způsobeného lidmi
od období let 1850–1900 do období 2010–2019
v rozmezí 0,8 °C až 1,3 °C, s nejlepším odha-
dem 1,07 °C. Tato zpráva zároveň konstatuje,
že oteplení o 1,5 °C proti předindustriálnímu
období je neodvratné, je pouze otázkou,
kdy ho bude dosaženo. Celosvětový trend je
možné sledovat i v ČR, kde průměrná roční
teplota roste o 0,4 °C za 10 let. V povodí Dyje
pozorujeme soustavný nárůst teploty od
osmdesátých let 20. století (obr. 1). Nárůst
je možné sledovat během celého roku: v létě
teplota roste nejrychleji (0,5 °C/10 let), na
podzim nejpomaleji (0,2 °C/10 let). Navíc
období 2015–2019 bylo nejteplejším pětiletím
od počátku 19. století. Celkové srážkové
úhrny nevykazují žádný jednoznačný a sta-
tisticky doložený trend (obr. 1). Významná
je však časoprostorová variabilita, která
může negativně ovlivnit vlhkostní poměry
jednotlivých pozemků. Jižní, nížinná část
povodí je navíc jednou z nejsušších oblastí
ČR s průměrným ročním úhrnem srážek
menším než 550 mm.
Povodí Dyje tak patří mezi česká povodí
zasažená nejvýraznějšími negativními
dopady klimatických změn a s největší
zranitelností vodních zdrojů. Tato zra-
nitelnost je doložena podílem odtoku ze
spadlých srážek. V celostátním průměru
dosahuje odtok zhruba 30 %, avšak v su-
chých oblastech povodí Dyje připadá na
odtok pouze 10 % srážek. Tato hodnota je
natolik nízká, že malé narušení systému
například v podobě srážkově podprůměrné-
ho roku může vést k dlouhodobému snížení
hladiny podzemní vody. Nedostatek vláhy
700 a vysoké nároky na zemědělskou produkci

min–1. kvartil
srážky (mm/měsíc)

1.–3. kvartil 14 600

3. kvartil–max 1 DHI, a. s., Povodí Moravy, s. p., Brněnské vodárny
dlouhodobý průměr a kanalizace, a. s., Český hydrometeorologický ústav,
(1981–2010) 12 500 Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka,
Vodárenská akciová společnost, a. s., Město Brno,
Česká geologická služba, Česká zemědělská univerzita
10 400
v Praze, Mendelova univerzita v Brně, Vysoká škola
báňská – Technická univerzita Ostrava, České vysoké
8 300 učení technické v Praze, IFER – Ústav pro výzkum
lesních ekosystémů, s. r. o., KOCMAN envimonitoring,
1960

1980

2000

2020

2040

2060

2080

2100

1960

1980

2000

2020

2040

2060

2080

2100

s. r. o., FIEDLER AMS, s. r. o.

datum datum 2) Mezivládní panel OSN pro změnu klimatu (IPCC):
https://www.ipcc.ch/assessment-report/ar6.
1. Ukázka možného vývoje teploty vzduchu (vlevo) a srážek (vpravo)
v oblasti Znojemska (povodí Dyje) v letech 1961 až 2100.
w w w. v e s m i r.cz 697
2. Příklad hydrologického
extrému v povodí Dyje. Sucho v roce
2018 a stav vodní nádrže Vír.

vedly v sedmdesátých letech minulého

století k budování rozsáhlých zavlažovacích
systémů navazujících na vodní dílo Nové
Mlýny, dnes ovšem usilujeme spíše o přiro-
zený způsob zadrže­ní vody v krajině k jejímu
komplexnímu využití.

Až zaprší a uschne
Dopady klimatických změn se projeví ne-
zřídka v zemědělství. Zemědělské sucho mů-
že trvat několik týdnů i měsíců. Důsledkem
je vyschlá, rozpraskaná půda, nedostatek
vláhy pro rostlinnou produkci a dramatický
pokles zemědělských výnosů. Nejzranitel-
nější a nejzávislejší na obsahu půdní vláhy
jsou letní plodiny, přičemž vláhy bude kvůli
zvýšené teplotě, a proto intenzivnějšímu
výparu (evapotranspiraci) ubývat. Také
v lesnictví se sucho považuje za významný
abiotický škodlivý faktor. Snižuje samotnou 1 : 750 000
produkci dřevní biomasy, zhoršuje fyziolo- 50 km
gický stav dřevin, a tím připravuje vhodné klimatologická stanice
podklad: stínovaný reliéf ArcČR 500
podmínky pro škůdce. Pokud sucho trvá hydrologická stanice
tak dlouho, že významně poklesne hladina měření hladiny podzemních vod
podzemní vody, což omezí dotaci vodních hydrogeologické vrty
zdrojů, nastává hydrologické sucho, které
negativně ovlivňuje celý hydrologický sys-
tém včetně jeho uživatelů.
V povodí Dyje se sucho podepsalo na
vodnosti toků nejvíce v letech 2015–2018.
V roce 2018 byla naměřena na řadě stanic
historická minima (obr. 2), nejčastěji na
horních tocích, které nejsou nadlepšovány
řízenou manipulací z nádrží. Odtok často
převyšoval přítok do nádrží, kterým po ně-
kolikaleté suché epizodě začala voda pomalu
docházet. Např. v září 2017 klesla hladina
v nádrži Vranov 10 m pod hladinu zásobního
prostoru, v srpnu 2018 pak o 20 m pod hla-
dinu zásobního prostoru ve Víru. Extrémní
sucho se projevilo i v podzemních tocích, vodní tok
kde výrazně poklesly hladiny podzemních hranice povodí Dyje
plocha sídel
vod a vyschla řada pozorovaných pramenů.
lesní plocha
Sucho v letech 2015–2018 bylo v mnoha ohle-
vodní plocha
dech extrémní, avšak ne ojedinělé. Z his-
torie víme, že suché periody se opakují, ač
nepravidelně. Další významná suchá období
v novodobé historii byla např. v letech 1964,
1970, 1994. S nepravidelnou periodicitou
se opakují i povodně. Ty největší v povodí
Dyje jsou známy z června 2006, kdy byly na hydrogeologické rajóny
Dyji změřeny nejvyšší kulminační průtoky
v profilu Podhradí nad Dyjí, což je přítoková evapotranspirace z DPZ
stanice do Vranova. Další významné povod-
meteorologická data
ně byly v povodí Dyje např. v letech 1941,
mapa využití krajiny

3. Grafické znázornění
půdní vlastnosti
projektové databáze zahrnující jak
bodová, tak prostorová data. digitální model terénu

698 Vesmír 10 0, list o pa d 2021


Fakta o řece Dyji
a celém povodí
Řeka Dyje vzniká v Dolních
Rakousích spojením dvou hlavních
zdrojnic Moravské a Rakouské Dyje.
Moravská Dyje pramení na Vysočině
nedaleko Telče, v nadmořské výšce
650 m n. m. Po necelých 56 km opouští
Českou republiku, aby se v Rakousku
spojila s vodnatější Rakouskou Dyjí
v řeku Thaya. Do Čech se opět vrací
již jako Dyje a rozlévá se do zátopy
60 m vysoké přehradní hráze Vranov.
Pod vodním dílem se Dyje znovu
přiblíží k Rakousku a tvoří asi 25 km
státní hranice. Dále pokračuje do
Znojma a zpět k Rakousku. Jižně
od Brna se tok rozlévá do vodního
díla Nové Mlýny, kaskády tří přehrad
původně postavených za účelem
1965, 2002 a 2010. Co se týče regionálního
výskytu povodní s menší pravděpodobnou
dobou opakování, jsou povodňové stavy
poměrně často zaznamenávány ve stanicích
na horní Svratce. Naopak Svitava reaguje na
srážky méně a nedosahuje tak často povod-
ňových stavů.
Podle některých scénářů (např. EURO-
-CORDEX) se očekávají také vlhké periody,
které přinesou spíše hrozbu povodní. Prvo-
řadým zájmem vodohospodářů povodí Dyje
byla vždy ochrana před povodněmi, a proto
zde vznikla kaskáda nádrží.
V současné době vznikají opatření, která
mohou zmírnit negativní vlivy klimatické
změny. Zahrnují především zásahy do kra-
jiny, které jsou přírodě blízké a mají jí vrátit
přirozenou schopnost zadržovat vodu. Sou-
částí návrhů jsou však i technická opatření,
např. výstavba vodních nádrží, revitali-
zace toku či převody vody. Ty mají krajinu
šetrněji a v souladu s potřebami společnosti
adaptovat na probíhající proces.
Opatření v krajině bude nutné promýš-
let a realizovat s vědomím všech ovliv-
ňovaných procesů a možných následků.
Postupné navýšení retenční kapacity půd
sníží následky zemědělského a lesnického
sucha. Tomu může napomoci například za-
orávání organické hmoty, která váže vodu,
či omezení těžké agrotechniky, jež hutní
půdu a přispívá k erozi. V lesích by měly
nastat pozvolné změny dřevinné skladby,
které v současné době na mnoha lokalitách
urychluje probíhající kůrovcová kalamita.
Smrkové monokultury by měly nahra-
dit porosty smíšené či listnaté, jež byly
3) www.czecos.cz.
protipovodňové ochrany a zefektivnění
zemědělské výroby. Faktory jako menší
hloubka, nedokončené socialistické
plány a nižší retenční kapacita vodního
díla však způsobují, že jak o naplnění
původních záměrů, tak o funkci
vodního díla se vedou dlouholeté
spory. Nedaleko Břeclavi se Dyje znovu
stává hraničním tokem a pokračuje
až do Trojmezí, soutoku s řekou
Moravou na rozhraní tří států – České
republiky, Rakouska a Slovenska.
Voda svedená z celkové plochy téměř
13 500 km2 (17 % plochy ČR) přispívá
do Dunaje a putuje až do Černého
moře. Na své moravské trase přibírá
řeka Dyje řadu přítoků, převážně
levostranných. Největším z nich je
ve většině lokalit povodí Dyje původní,
a proto bývají odolnější vůči disturbancím.
Adaptační strategie samozřejmě počítá
i s technickým řešením v podobě revi-
talizace toků, výstavby nových vodních
nádrží, optimalizace převodů vody mezi
jednotlivými oblastmi a účely a změny
vodohospodářské infrastruktury ve měs-
tech. Generel LAPV (lokality pro akumu-
laci povrchových vod) navrhuje místa pro
potenciální akumulaci většího množství
povrchových vod. Povodí Dyje zahrnuje
několik takových lokalit.
Povodí Dyje jako
gigantická kyberlaboratoř
Stále výkonnější počítače umožňují s využi-
tím dostupných dat simulovat hydrologické
procesy v rozsáhlých oblastech. Díky tomu
je možné testovat nejrůznější varianty bez
negativního vlivu na životní prostředí,
což by v reálném světě bylo pro časovou
a finanční náročnost nemožné. Pro kom-
plexní analýzy procesů používáme fyzikál-
ně založený deterministický matematický
modelový nástroj MIKE SHE, který umožňu-
je detailní popis celého území (obr. 3). Simu-
lujeme období od roku 1961 do roku 2100, a to
v denním kroku s prostorovým rozlišením
až 200 × 200 m, které se pro lokalitu a zkou-
mané jevy jeví jako optimální.
Model využívá dostupné datové zdroje
(oficiální mapové podklady, data monito-
ringu) a nově získaná data např. půdních
průzkumů v oblasti.
Kromě konvenčních datových zdrojů
v podobě časových řad z pozemních stanic
Svratka, protékající brněnskou
metropolitní oblastí. Spolu s Jihlavou,
druhým největším přítokem, jenž
protéká stejnojmenným městem, se
vlévá do vodního díla Nové Mlýny.
Vodní nádrže byly vybudovány, a to
především za účelem zajištění vody
pro komunální a průmyslové využití,
i na většině levostranných přítoků řeky
Dyje stékajících z Českomoravské
vrchoviny. Jedná se např. o Vír (na
Svratce), Hubenov (na Maršovském
potoce), Novou Říši (na Olšanském
potoce), Dalešice a Mohelno na řece
Jihlava. Tato vodní díla napomáhají
spolu s četnými rybníky zadržet vodu
v krajině.
Malá nadmořská výška a příznivé
klimatické podmínky předurčují
tomuto povodí zemědělský ráz. V jižní
části se vyskytují úživné černozemě,
a tak zemědělské plochy patří mezi
nejúrodnější středoevropské oblasti.
Časté jsou však i lesy, a to převážně
jehličnaté.
využíváme data z meteoradarů (srážkové
úhrny), lidarů (digitální model terénu)
a družic (aktuální evapotranspirace, vege-
tace). Unikátním zdrojem dat je síť ekosys-
témových stanic CzechGlobe,3 jejíž pomocí
validujeme družicová data. Umožňují para-
metrizaci modelu z pohledu spotřeby vody
různými porosty.
Testovaný modelový nástroj MIKE SHE
vymezuje doménu (modelovanou oblast)
a tu rozkládá na pravidlenou síť gridů (zá-
kladních stavebních prvků). Hydrologické
procesy uvnitř gridu s danou geografickou
charakteristikou popisují diferenciální
rovnice. Doména tedy představuje spojitou
digitální náhradu krajiny, ve které jednot-
livé prvky propojují v čase toky látek a in-
formací. Parametry těchto rovnic vycházejí
v co největší míře z místních podmínek
a popisují například vodivost nasyceného
horninového prostředí, infiltrační a re-
tenční schopnost půd, hloubku kořenů,
preferenční cesty proudění, velikost listové
plochy či prostupnost říčních koryt. Do-
ména má podobu pravidelné mřížky buněk
o velikosti 200 m (v některých lokalitách
500 m). Každá buňka obsahuje informace
o lokálním prostředí, které reprezentuje.
Nutno podotknout, že ve srovnání s realitou
jsou tyto informace do značné míry gene-
ralizované a zjednodušené. V doméně jsou
časové řady odběrů a vypouštění a čerpání
podzemních zdrojů, které jsou aktivovány
podle aktuálních zásob vody. Model navíc
zahrnuje nádrže a objekty na toku, které
jsou řízeny podle oficiálních manipulačních
strategií. Do takto nastaveného systému
w w w. v e s m i r.cz 699
evapotranspirace (mm/měsíc) 140 hladina zásobního prostoru

hladina v nádrži (m n. m.)

aktuální evapotranspirace
120 transpirace 464
100 referenční evapotranspirace
462
80
460
60
40 458 vlhké
období suché období
20 459
0 srážky model uvažuje ideální manipulace
I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII akumulace a tání sněhu 2010 2012 2014 2016 2018
datum
Če
rný
pot
průměrný měsíční průtok (m3/s)

18 simulace ok změny hladiny

pozorování podzemní vody:

evapotranspirace
16 intercepce

tok
po lý
referenční stav

Bí
14
12
– budoucí
povrchový Fryšávka prognóza (m)

infiltrace
10 odtok
8
>0,1
6 By

Hod
jezera a zdrže stř 0,11–0,2
4 odběr ice

onín
proudění
v nenasycené vody 0,21–0,5

Ol e š
I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII

ka
zóně

Ne
0,51–1

ná
dv
ěd
vypouštění odpadních vod 1,01–5

ičk
45

a
vlhký rok 2010 <5
objemová půdní vlhkost (%)

rychlý podpovrchový odtok Luční Bo

Svr

Besének
suchý rok 2015 potok brů
40 vk

atk
proudění a
základní odtok

a
Lib
35 v nasycené

oc
zóně

ho
Ha

vk
30 lda Lubě

a
výměna v rámci
25 okrajových podmínek Bíl
Bít ýp
ýš oto
20 ka k
I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII

vstupují srážky plošně interpolované ze 4. Modelovací nástroj, jeho funkcionalita a příklad možnosti výstupů.
srážkoměrné sítě ČHMÚ či radarová měření
korigovaná daty pozemního monitoringu.
Výsledky modelu jsou díky spolupráci s vý- kapalná, či pevná. Část srážky se zadrží na a tu v modelu adekvátně ovlivnit změnou
zkumnými institucemi a partnery podro- vegetaci (intercepce), odkud se odpaří (eva- parametrů.
bovány přísné verifikaci pomocí plošných porace). Zbývající část dopadne na povrch Uvedeme si tři příklady. Prvním jsou
i bodových měření. a voda se začne vsakovat do půdy (infiltra- opatření na zemědělských půdách. Model
Vliv jednotlivých adaptačních opatření ce). Rychlost vsaku je však omezena, a tak v každém místě disponuje informací o hyd-
se hodnotí jak izolovaně, tak v kombinaci je část vody zadržena na povrchu (detence) raulických vlastnostech půdy (propustnost,
s ostatními zásahy. Výsledkem by měla či po povrchu odváděna ve formě koncen- retenční schopnost, přítomnost preferenč-
být vhodná skladba opatření, díky nimž trovaného proudění do toku. V půdě jsou ních cest). Tyto vlastnosti vycházejí čás-
bude povodí Dyje nejlépe čelit předpoklá- definovány preferenční cesty (makropóry), tečně z měření v podobné lokalitě, částečně
daným změnám klimatu či vycházet vstříc jimiž může část vody rychle dosáhnout vod- z odborných odhadů a mohou být v modelu
změněným potřebám uživatelů. Tento ního toku či podzemních zásob. Pomalejší měněny. Rozmezí pro změnu vychází z před-
přístup je možný právě díky komplexním voda zasakuje v závislosti na hydraulických pokladů možných dopadů reálných změn
hydrologickým modelům, moderním vlastnostech půd a drží se v půdních kapi- agrotechnických postupů. Pokud se omezí
nástrojům hydroinformatiky, které mode- lárách (mikropóry), odkud ji mohou čerpat zhutnění půdy způsobené těžkou technikou,
lují všechny procesy probíhající v povodí. rostliny (transpirace), nebo se může odpařit je možné zvýšit její propustnost a ­retenční
Adaptační opatření se zavádějí pomocí (evaporace). Voda ve vodním toku je trans- schopnost. Retenci je možné podpořit
změn základních stavebních prvků modelu portována podle hydraulických vlastností i zaoráním organického materiálu. Vliv
a parametrů řídicích algoritmů a jejich vliv koryt a může být zadržena v nádrži, aby těchto opatření je odhadován na základě
se okamžitě projeví ve všech dotčených byla k dispozici uživatelům. Z nádrže odté- experimentů4 či výsledků publikovaných
lokalitách a procesech. ká systémem výpustných objektů a také se v odborné literatuře.
V současné době například testujeme vliv ztrácí výparem. Celý cyklus lze rozdělit na Druhým příkladem jsou lesy, kde je mož-
dvou případných nádrží v povodí Svrat- tři hlavní části: né změnit druhovou skladbu podle prognóz
ky – Borovnice a Kuřimské Jestřabí – na l vstupy do systému modelovaného povodí vývoje kůrovcové kalamity i podle součas-
odtok řekou Svratka nad Brnem. Z dosa- ve formě měřených či odvozených datových ných trendů, odklánějících se od smrkových
vadních výsledků vyplývá, že nádrže by zdrojů (voda, která do modelu vstupuje); monokultur směrem ke smíšeným a list-
v suchých obdobích mohly dotovat vodní l distribuce v rámci modelu na základě natým porostům, jejichž pomocí lze vrátit
tok. V simulaci dalších opatření budeme fyzikálních vztahů; do lesních společenstev stabilitu. Model
pokračovat. l výstupy ze systému (voda, která model reprezentuje porosty pomocí parametrů,
opouští). které určují schopnost zadržovat vodu na
Poručíme větru dešti? listové ploše, čerpat vodu z půdy kořeno-
Ano, v kyberlaboratoři můžeme. Jak tedy Všude beton, pole, les? vým systémem a vydávat ji ve formě vodní
model pracuje s vodou? Plně se inspiru- Vyzkoušíme páry do atmosféry skrze regulující průdu-
je přírodou a popisuje celý hydrologický Při zavádění adaptačního opatření je zapo- chy v rámci procesu transpirace. Změna
cyklus, který si lze představit následovně třebí pochopit, kterou část hydrologického parametrů bude tedy ovlivňovat především
(obr. 4). Prvotní impuls je srážka, ať už procesu toto opatření nejvíce ovlivňuje,

4) http://sustes.czechglobe.cz/#experiments.
700 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
 evapotranspiraci ze zalesněných ploch a její scénářů. Dosažený soubor výsledků je Hospodaření s vodou je zapotřebí řešit
časovou dynamiku. statisticky vyhodnocen, a tak je získána komplexně, vliv jednotlivých adaptačních
Třetím příkladem je zjištění, jak „vybu- oblast předpokládaného výskytu sledované opatření nelze řešit izolovaně. Procesy jsou
dování“ vodní nádrže v modelu ovlivňuje charakteristiky. Takovou charakteristikou silně provázané, a jestliže se voda v jednom
distribuci vody v systému. Nádrž nebude jen může být například průměrný měsíční prů- místě zadrží, nedostane se do místa druhého
vodu zadržovat, ale bude mít vliv i na její od- tok v konkrétním místě (obr. 5). anebo přiteče se zpožděním. Vzhledem k to-
tok. Model disponuje detailním popisem ko- Z obrázku je patrné, že nejzásadnější mu, že zkoumané procesy nejsou lineární,
ryt hlavních toků včetně reálné geometrie rozdíly je možné očekávat v letním období, určit celkový dopad jednotlivých opatření
a hydraulických podmínek. Vodní nádrž se kdy vyšší teploty budou pravděpodobně bez komplexního modelu je v dnešní době
tedy umístí na modelový tok jako struktura, způsobovat větší ztráty evapotranspirací. prakticky nemožné.
která reguluje odtok podle předem daných Předpokládáme-li stejné či podobné srážky, Jako příklad lze uvést opatření navýšení
pravidel. Ta vycházejí z manipulačních řádů bude zřejmě docházet ke snížení průtoku. retenční kapacity zemědělské půdy. Voda
skutečných vodních nádrží, popř. optimali- zadržená v půdě bude k dispozici rostlinám,
zovaných řádů pro nejlepší funkci v případě, Voda je jen jedna a tím se pravděpodobně zajistí zemědělské
že se jedná o nádrže teoretické. V neposlední Už víme, že každá část hydrologického cyklu výnosy. Zvýší se však i výpar z půdy a celko-
řadě je nutné zohlednit výpar z volné hladi- je v modelu popsána řadou funkcí a staveb- vě se přerozdělením vody v systému zmenší
ny a pozměnit využití pozemků, a nádrž je ních prvků. V modelu, o kterém se lze do- objem vody pro zasáknutí do hlubších
připravena k naplnění. mnívat, že produkuje realistické výsledky, je kolektorů či pro proudění do vodního toku.
možné hydrologické procesy parametrizovat Lze tedy očekávat snížení vodních stavů
Kde bereme jistotu? jinak a stavební prvky pozměnit. Všechny v řekách či zmenšení podpovrchových zásob.
Předpověď budoucnosti bude vždy zatížena změny jsou provedeny pouze digitálně a do Otázkou je, jaké množství vody může krajina
značnou mírou nejistoty. Velká část těchto několika hodin je možné sledovat jejich zadržet a kolik je třeba nechat odtéct do vod-
nejistot je daná obtížnou předvídatelnos- dopad na kterémkoliv vybraném místě ních toků, aby byl zachován jejich současný
tí vývoje lidské společnosti a jejího vlivu povodí. Výhodou tohoto přístupu je mož- ráz a socioekonomická funkce v prostředí
na životní prostředí. Proto se nesnažíme nost nastavit všechny změny najednou na s rostoucími uživatelskými nároky.
předložit jednoznačný závěr, spíše chceme celém povodí a jejich iterace až do dosažení
představit spektrum možností budoucího požadovaného stavu. Nutno však zmínit, že Lze tedy předvídat
vývoje. Základní prvek nejistoty tvoří kli- pro správné nastavení modelu jsou důležité budoucnost?
matické scénáře. Jde o výsledky globálních i lokální experimenty, terénní studie, které Vyvíjený nástroj přináší opravdu široké
či regionálních klimatických modelů, které se opírají o data měřená in situ. Poznatky možnosti testování dílčích kroků, které
používáme jako vstupní informace o bu- takových prací tvoří nedocenitelný materiál budeme v boji s dopady klimatické změ-
doucích klimatických poměrech v povodí pro stanovení modelových představ a převe- ny potřebovat. S využitím komplexního
Dyje. Vliv aplikace opatření počítáme vždy dení místně specifických závěrů do širšího modelu lze nejen odlišit důležitost jednotli-
pro celé spektrum možných klimatických kontextu. vých opatření, ale také zhodnotit čas nutný
k adaptaci na budoucí podmínky. Lze tak po-
skytnout objektivní argumenty pro podporu
100
či odmítnutí některých zásahů do krajiny
20
teplota vzduchu (°C)

a také upozorňovat na to, že dopad někte-

srážky (mm/měsíc)

80 rých opatření se projeví až za několik let.

15
S nástrojem lze zkoušet libovolné varianty
10 60 a pohrávat si s představami bez negativních
referenční stav dopadů na životní prostředí.
5 budoucnost Plánem je například hodnotit hydrolo-
40
rozpětí scénářů gickou funkci listnatých a smíšených lesů
0
20
v reakci na kůrovcovou kalamitu, decimující
I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII
smrkové monokultury. Bude zajímavé vydat
měsíc měsíc se až za hranici reálných možností a předsta-
vit si hydrologickou funkci krajiny bez vod-
10 38
objemová půdní vlkost (%)

ních děl anebo naopak se všemi plánovanými

průtok (m3/s)

9 36
přehradami. Zemědělské půdy lze vylepšit,
8
34 aby poskytovaly více vláhy rostlinám, avšak
32 je zapotřebí myslet na to, že voda je jen jedna;
7 pokud ji na jednom místě zadržíme, může
30
6 jinde chybět. Plánování tak vždy bude plné
28
kompromisů mezi jednotlivými uživateli
5 26 a přírodou, aby všechny složky hydrologic-
4 24 kého systému byly v budoucích nelehkých
I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII podmínkách co nejefektivněji využité a za-
měsíc měsíc chované i pro budoucí generace.
Za několik měsíců by mohly být k dispo-
5. Příklad vyhodnocení předpokládaných průměrných měsíčních zici konkrétní odpovědi na otázky spojené
charakteristik povodí pro sérii klimatických modelů v období (2060–2070). Červená s adaptací krajiny na změnu klimatu. Na
čára představuje průměrnou hodnotu všech klimatických modelů a interval potvrzení či vyvrácení těchto odpovědí bude
spolehlivosti (90 %) je zobrazen oranžovou plochou. Referenční stav (2010–2019) je však nutné si počkat, stejně jako v případě
zobrazen modrou čarou. každé předpovědi či věštby.  l

w w w. v e s m i r.cz 701
ekológia — invázne druhy
Ako
miniatúrny
votrelec
dobyl svet
Biologické invázie vážne ohrozujú tak svetovú
biodiverzitu, ako aj ekonomiku. Pomerne
novým inváznym škodcom v Českej republike
i na Slovensku je podkôrnik drvinárik čierny
(Xylosandrus germanus) z ekologickej gildy
ambróziových chrobákov. Dnes už vieme,
odkiaľ k nám zavítal, a máme aj celkom dobrú
predstavu o tom, ako sa rozšíril po veľkej
časti severnej pologule.
tex t Marek Dzurenko
Votrelci vo forme nepôvodných živočí-
chov, rastlín či mikroorganizmov v neustále
narastajúcich množstvách kolonizujú nové
oblasti. Keďže najpočetnejšou triedou živých
organizmov je hmyz, neprekvapuje, že obrov-
ské množstvo inváznych druhov patrí práve
k šesťnohým článkonožcom. Významnými
ekonomickými škodcami v poľnohospo-
dárstve, ale predovšetkým v lesnom hospo-
dárstve, sú chrobáky z podčeľade podkôrniko-
vitých (Scolytinae, česky kůrovců). V našich
podmienkach je notoricky známy lykožrút
smrekový (Ips typographus), ktorý sa, podobne
ako mnoho ďalších podkôrnikovitých chrobá-
kov, živí priamo pletivom svojej hostiteľskej
rastliny. Asi polovica všetkých druhov podkôr-
nikovitých má však iné „stravovacie návyky“.
Prenikajú do hostiteľa omnoho hlbšie, až do
dreva, ktoré im slúži ako substrát na pestova-
nie symbiotických húb. Ich spóry si prenášajú
v špeciálnych orgánoch a produkt vypesto-
vaný v hubových „záhradkách“ je jediným
zdrojom potravy lariev i imág. Nazývame ich
ambróziové chrobáky a ich hubové symbionty
ambróziové huby, podľa ambrózie – zázrač-
ného pokrmu bohov na Olympe, ktorý im
zabezpečoval nesmrteľnosť. Práve ambróziová
702 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
symbióza je jednou z kľúčových vlastností,
ktoré urobili z ambróziových chrobákov
mimoriadne úspešných, nekontrolovateľne sa
šíriacich votrelcov.
Predurčené na úspech
Keďže ambróziové chrobáky nekonzumujú
pletivá svojich hostiteľov, lebo živiny získavajú
prostredníctvom symbiotických húb, nemusia
bojovať s chemickým arzenálom, ktorým
sa rastliny bránia. Svoje hubové symbionty
zvyčajne dokážu vypestovať na taxonomicky
rôznorodom substráte, a tak môžu kolonizovať
veľmi široké spektrum druhov. Mutualistický
vzťah s hubami je pre tieto chrobáky očividne
veľmi výhodný, keďže ambróziová symbióza
sa vyvinula niekoľkokrát nezávisle v rôznych
evolučných líniách. Ambróziové chrobáky
nepredstavujú prirodzenú skupinu s jediným
spoločným predkom, ide len o ekologickú
gildu, akýsi pomyselný „klub“, ktorého členo-
via majú podobný spôsob života, nie sú však
v priamom príbuzenskom vzťahu.
Zástupcovia jednej z prirodzených skupín
tohto klubu – tribusu Xyleborini – sú obdarení
ďalšou biologickou zvláštnosťou, ktorá ich
priam predurčuje stať sa inváznymi škodcami.
Všetci členovia Xyleborini sú haplodiploidní –
kým samice majú normálny počet chromozó-
mov, samce disponujú len polovicou. Samčie
jedince nemajú ani krídla, vyhľadávanie
súcich hostiteľov je preto výsadou samíc. Po
nájdení vhodnej rastliny – obyčajne dreviny –
zavŕta sa samička do dreva a vytvorí chodbič-
ku, v ktorej nakladie vajíčka. Steny chodbičky
zároveň inokuluje spórami hubového sym­
biontu. Z vajíčok sa liahnu diploidné samičky
a haploidné samčeky. Samčeky väčšinou svoje
rodisko vôbec neopúšťajú a oplodňujú vlastné
sestry. Pre členov Xyleborini je extrémny
inbríding celkom normálny. Na úspešnú ko-
lonizáciu nového prostredia preto stačí jedna
jediná oplodnená samička, ktorá môže založiť
celú novú populáciu bez negatívneho vplyvu
bottleneck efektu či genetického driftu. A do
nových oblastí sa dostane veľmi ľahko, vďaka
skutočnosti, že Xyleborini, tak ako všetky
podkôrnikovité chrobáky, sú malé aj na
hmyzie pomery – merajú sotva pár milimet-
rov. Navyše, väčšinu života strávia schované
v dreve, ktoré je pre nás, ľudí, veľmi cenné
a praktické, či už ako samotná komodita, alebo
obalový materiál. V šírení im tak síce neúmy-
selne, avšak o to intenzívnejšie pomáhame –
v dôsledku narastajúceho objemu globálneho
obchodu v mnohých krajinách neustále pri­
búdajú nové invázne druhy podkôrnikovitých.
Ambróziový votrelec u nás
Jedným z megaúspešných inváznych
ambróziových chrobákov je drvinárik
Ing. Marek Dzurenko, Ph.D.,
(*1988) vyštudoval ekológiu a ochranu biodiverzity
na FEE Technickej univerzity vo Zvolene. Počas
doktorandského štúdia na ÚEL SAV sa venoval
problematike inváznych druhov
hmyzu na drevinách. V súčasnosti
pôsobí na Lesníckej fakulte
TUZVO, kde vyučuje lesnícku
entomológiu. V rámci
výskumnej činnosti sa zaoberá
najmä ekológiou ambróziových
chrobákov. Vo voľnom čase
píše populárno-vedecké články
o zoológii, paleontológii či
astronómii.
 východu. V Českej republike ho prvýkrát
zachytili v roku 2007 a o tri roky neskôr aj
na Slovensku. Hoci ide o malý a pomerne
nenápadný druh, jeho výskyt a početnosť
možno účinne monitorovať pomocou pascí
vnadených etanolom. Mŕtve, odumierajúce
a fyziologicky oslabené stromy, ktoré sú poten-
ciálnymi hostiteľmi drvinárika čierneho, totiž
emitujú etanol a ten na chrobáka pôsobí ako
magnet. Z monitoringu v Česku a na Sloven-
sku vyplynulo, že v súčasnosti je najpočetnej-
ším druhom ambróziového chrobáka práve
nepôvodný drvinárik čierny. Podobné zistenia
pochádzajú aj z ďalších európskych krajín.
Odkiaľ sa drvinárik vzal a ako sa šíri? Po
odpovede na tieto otázky musíme načrieť
1. Drvinárik čierny (Xylosandrus germanus, česky drtník) pri kolonizácii do histórie. V USA ho prvýkrát objavili roku
preferuje odkôrnené kmene stromov (hore). Pohľad na chrobáka pod mikroskopom 1932 v skleníku s viničom v New Yorku,
(na protiľahlej strane).  Snímky Juraj Galko (vpravo) a Jiří Hulcr odkiaľ sa postupne rozšíril do ďalších štátov.
V Európe ho zistili o niečo neskôr, roku 1951
v Nemecku. Do ďalších európskych krajín sa
čierny (Xylosandrus germanus, česky drtník). v 20. storočí rozšíril do Severnej Ameriky rozširoval spočiatku veľmi pomaly, v posled-
Tento drobný, asi dvojmilimetrový chro- ­­a Euró­py. V súčasnosti sa vyskytuje v 28 ných desaťročiach – obzvlášť v 21. storočí
bák s lesklým čiernym valcovitým telom amerických štátoch a 4 kanadských provinci- – sa jeho invázia výrazne zrýchlila (obr. 2).
pôvodne obýval východnú Áziu, odkiaľ sa ách, ako aj v 21 krajinách Európy a Stredného Rýchlosť šírenia pravdepodobne ovplyvňujú
klimatické zmeny a možno aj zvýšený objem
medzinárodného obchodu. Túto myšlien-
–30° –20° –10° 0° 10° 20° 30° 40° 50° 60° 70°
A ku podporuje skutočnosť, že drvinárik sa
po roku 2000
objavuje v čoraz vyšších polohách. Kým
pred rokom 2000
západoeurópski lesníci a entomológovia v 90.
nezaznamenaný výskyt
? predpokladaný výskyt rokoch udávali, že jeho výskyt je limitovaný
60° nadmorskou výškou približne 500 m, z no-
vších údajov zo strednej a východnej Európy
50° vyplýva, že vystupuje oveľa vyššie. V Česku,
2016 2001 Rumunsku, Slovinsku a na Slovensku ho ob-
javili v nadmorských výškach 900 až 1000 m.
Expanzia drvinárika čierneho teda neprebie-
? ha len horizontálne – do ďalších krajín, ale aj
50° vertikálne – do vyšších polôh.
2008
2008 1952 1998
2012 V našich podmienkach drvinárik obýva
1994
2007 prevažne nížiny až pahorkatiny, pričom sa
2010 ? 40°
2011 vyskytuje v takmer všetkých typoch les-
1992 2005
1984 1984 ných ekosystémov. Vyhýba sa len horským
2000 2009
? smrekovým lesom. Optimálne podmienky
?
nachádza v bukových lesoch v polohách
40°
1998 2011 500 až 700 m n. m. Ide o výrazného ekolo-
2003
gického generalistu s mimoriadne širokým
spektrom hostiteľov. Vďaka ambróziovej
1000 km 30° symbióze dokáže napadnúť a kolonizovať
–10° 0° 10° 20° 30° 40° vyše 200 druhov drevín. Zaujímavé je, že
kým v Severnej Amerike drvinárik pred-
stavuje hospodársky významného škodcu
B prvý záznam Poľsko
živých, no fyziologicky oslabených drevín
ostatné záznamy Česko 1998
lesné porasty v ovocných sadoch, lesných škôlkach a plan-
2007
predpokladaný smer tážach, v Európe sa považuje za sekundárne-
rozšírenia na Slovensko ho škodcu, ktorý kolonizuje najmä čerstvo
Ukrajina spílené stromy v lesoch a na skladoch dreva.
2012
Genetika odhalila pôvod
inváznych populácií
Mapy Christo Nikolov

Maďarsko
Z chronológie jednotlivých nálezov a údajov
2005
Rakúsko získaných monitorovaním výskytu chro-
1992 báka vyplýva, že drvinárik prišiel do Českej
100 km republiky a na Slovensko zo susedných kra-
jín. V prípade Česka to bolo pravdepodobne
2. Mapka zobrazuje roky prvých záznamov o výskyte drvinárika čierneho
v jednotlivých európskych krajinách (A). Záznamy drvinárika na Slovensku (B).
w w w. v e s m i r.cz 703
 A B
C D
z Rakúska alebo Nemecka. Na Slovensku je
trend jeho postupu z juhozápadu na severo-
východ, takže sa sem musel dostať z Česka,
Rakúska alebo Maďarska. Pravdepodobne
si drvinárika čierneho takto „poposúva-
li“ aj ďalšie krajiny. Bolo by možné, že sa
z domoviny na Ďalekom východe rozšíril
viackrát? Z genetických údajov vyplýva, že
pokiaľ ide o európske populácie, je to krajne
nepravdepodobné.
Genetická výbava inváznych populácií dr-
vinárika čierneho je totiž výrazne uniform-
ná. Avšak v pôvodnom areáli drvinárik vy-
kazuje pomerne vysokú genetickú diverzitu.
Len na samotných japonských ostrovoch sú
jeho populácie z genetického hľadiska omno-
ho rôznorodejšie než v celom nepôvodnom
areáli. Apropo, Japonsko – genetická podob-
nosť inváznych populácií v Severnej Amerike
a Európe jasne poukazuje na to, že drvinárik
sa dostal do sveta práve z krajiny vychádza­
júceho slnka. Prinajmenšom európske
populácie boli z Japonska introdukované iba
704 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
Snímky Juraj Galko
3. Čerstvé škody spôsobené drvinárikom na buku (A) a dube (B). Jeho
prítomnosť možno ľahko spozorovať, nápadné sú najmä kruhové závrtové otvory
s priemerom 1 mm a „nudličky“ drviniek (C), ktoré vytláča z chodieb v dreve (D).
raz, s vysokou pravdepodobnosťou ešte pred široké spektrum potenciálnych hostiteľov,
druhou svetovou vojnou. Aj samostatná in- vďaka aliancii s hubovým symbiontom, ro-
trodukcia prebehla v Severnej Amerike práve bia z tohto nenápadného chrobáka dokonalé-
z Japonska, nie je však vylúčené, že introduk- ho invázneho votrelca.  l
cie na východnom pobreží boli viacnásobné.
Na západné pobrežie USA sa drvinárik tiež
dostal samostatnou introdukciou, ale zrejme K dalšímu čtení…
až o niekoľko desaťročí neskôr cez Pacifik, čo
Dzurenko M. et al.: Origin of non-native Xylosandrus
je v súlade s pomerne neskorými záznamami
germanus, an invasive pest ambrosia beetle in Europe
o jeho prvom výskyte v tejto oblasti. and North America. Journal of Pest Science 94,
Drvinárik čierny, podobne ako ďalšie 553–562, 2021, DOI: 10.1007/s10340-020-01283-x.
ambróziové chrobáky z tribusu Xyleborini, Fiala T. et al.: Xylosandrus germanus in Central Europe:
predstavuje učebnicový príklad úspešného Spread into and within the Czech Republic. Journal of
invázneho druhu, ktorý sa rapídne rozší- Applied Entomology 5, May 2020,
ril do nových oblastí. Domnievame sa, že DOI: 10.1111/jen.12759.
jeho ďalšie šírenie sa sotva podarí zasta- Galko J.: Distribution, habitat preference, and management
viť. Miniatúrne rozmery, skrytý spôsob of the invasive ambrosia beetle Xylosandrus
germanus (Coleoptera: Curculionidae, Scolytinae)
života, nezvyčajná bionómia a extrémne
in European forests with an emphasis on the West
Carpathians. Forests 10, 10, 2019/1,
DOI: 10.3390/f10010010.
astrochemie a astrobiologie —

Skleníkové peklo
na Venuši a šance na život
Byla Venuše už od svého zrození horkým peklem? Co když ještě donedávna
překypovala životem a z modrého, Zemi podobného drahokamu ji ve žhnoucí
pec proměnil kataklyzmatický nárůst skleníkového efektu? O minulosti Venuše
toho víme příliš málo. Většina záhad ještě nedávno zajímala jen planetology či
kosmochemiky. V poslední době se však vědecká komunita i laická veřejnost
ptá, zda se může život vznášet v oblačné vrstvě zakrývající horoucí peklo.
Důkazem o jeho existenci má být údajný a údajně také jinak nevysvětlitelný
výskyt fosfanu v atmosféře.
tex t Julie Nováková, Martin Ferus

Venuše má téměř stejnou hmotnost a ve- tisíc malých vulkánů či na velkou erupci karbonylu a vodní pára. Koncentrace těchto
likost jako Země, proto bývá nazývána její jedné ze stovek až tisíců obrovských sopek. chemikálií je ovšem nízká (od stovek ppm
sestrou. Obíhá jen o něco blíže Slunci a halí Ke kolísání dochází v řádu desítek let. Tlak do zlomků ppm). Je jasné, že tyto podmínky
ji neproniknutelný háv oblačnosti. Její pozo- na povrchu dosahuje 92 barů a běžná teplota jsou zcela nevhodné pro život, jak jej známe.
rování přineslo lidstvu nejeden fascinující povrchu je kolem 420 °C, v některých oblas-
objev.1 tech až 490 °C. Oáza v oblacích?
V kostce by se současná představa o Venu- Vysoké teploty jsou dány hlavně silným Už pět let po Marineru 2 (průlet kolem Venuše
ši dala shrnout do obrazu horkého vyprahlé- skleníkovým efektem. K povrchu planety v prosinci 1962) Carl Sagan s kolegou Howar-
ho světa, pokrytého zejména sopečnými skrze hustou oblačnost dorazí pouze 17 Wm–2 dem Morowitzem publikoval krátký článek
planinami (80 % povrchu), posetými slunečního záření. Tato intenzita světla s názvem (volně přeloženo) „Život v oblacích
balvany či plochými buchtami vzniklými by se dala přirovnat k podvečeru během Venuše?“ – první spekulaci o biosféře vzná-
utuhnutím lávy. Chemické složení atmosfé- zamračeného zimního dne. Venuše je totiž šející se nad povrchem planety [1]. Vysoko
ry, v níž dominuje oxid uhličitý s příměsí zahalena oblaky z kyseliny sírové. Vyskytují v oblacích totiž nalezneme místo, kde se tlak
dusíku, je dáno hlavně sopečnou činností. se v nich také aerosoly elementární síry, a teplota blíží příjemným hodnotám na po-
Měření například odhalila, že kolísání kon- chloridů hliníku a železa i oxidů fosforu, vrchu Země, a mohou tedy být z fyzikálního
centrace oxidu siřičitého zřejmě poukazuje kromě toho také kyseliny chlorovodíko- hlediska potenciálně přívětivé pro život.
na proměnlivost sopečné činnosti stovek vá a fluorovodíková, rovněž chlor, sulfid Tato oblast se nalézá ve výškách
­47,5–50,5 km. Teploty jsou zde kolem 60 °C
a tlak kolem 1 baru, přičemž o několik kilo-
metrů výše už tlak klesá k 0,5 baru a teplota
se blíží k 30 °C. Život by si však i tak musel
Mgr. Julie Nováková (*1991) je evoluční bioložka na PřF UK, poradit s jinými extrémy – především s aero-
popularizátorka vědy, autorka a editorka science fiction. Podílí se na výuce solem tvořeným kyselinou sírovou s menším
předmětu základy astrobiologie a na organizaci semináře z astrobiologie množstvím vody (do výšky až 58 km), s ultra-
(PřF UK). Je členkou Europlanet Society a Evropského astrobiologického fialovým i částicovým zářením. Saganovu
institutu (EAI). Na jaře 2020 vydala v angličtině knihu Strangest of All – a Morowitzovu myšlenku není třeba hned
antologii astrobiologických sci-fi povídek doplněných o vědecký komentář. zavrhovat: Lze si představit kandidáty z řad
Kniha je volně dostupná na webu EAI a na julienovakova.com. pozemských extrémofilů, kteří by pravděpo-
dobně byli schopni v podobných podmínkách
přežít a množit se. Otázkou však zůstává, zda
je oblačná vrstva vhodná jako stálý habitat.
RNDr. Martin Ferus, Ph.D., (*1983) vystudoval fyzikální Na Zemi můžeme v troposféře i stratosfé-
a environmentální chemii na UK v Praze. V Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského
ře nalézt bezpočet spor mikroorganismů
AV ČR se věnuje experimentální aplikaci spektroskopie v materiálové chemii,
detekci, analýze či vývoji vysoce výkonných pevnolátkových zdrojů světla. Hlavním
tématem jeho výzkumů je nicméně kosmochemie se zaměřením na chemickou
evoluci biomolekul a jejich prekurzorů během formování a vývoje planet. Obdržel 1) Více o historii výzkumu Venuše v online verzi tohoto
Prémii Otto Wichterleho a ceny Hlávkovy nadace a Učené společnosti ČR. článku.

w w w. v e s m i r.cz 705
Na odhalení
čeká ještě
řada tajemství
z minulosti
i současnosti
Venuše. Na
složeném snímku,
vycentrovaném
na 180° východní
délky, vidíme
povrch planety
zachycený
radarovým
snímkováním
z paluby sondy
Magellan (NASA).
Barvy jsou
doplněny uměle
podle barevných
snímků pořízených
sovětskými
sondami Veněra 13
a 14.
Snímek NASA, JPL

a plísní a tyto organismy velmi pravděpodob-
ně využívají atmosféru jako „vzdušný most“
k osídlení dalších stanovišť. Nevíme nicméně
o žádném organismu vyloženě specializova-
ném na život v atmosféře.
Sara Seagerová s kolegy loni publikovala
práci [2] o možné dynamice kapének obsahu-
jících mikroorganismy v různých vrstvách
oblačného pokryvu Venuše. Zjednodušeně
řečeno, jsou-li vyneseny atmosférickými
proudy vysoko nad oblačnost, cyklus končí;
klesnou-li kvůli své hmotnosti níže, kde je
teplota vyšší, kapénka se vysuší a případné
spory mohou být snáz opět vyneseny vze-
stupným prouděním do přívětivějších ob-
lastí, kde cyklus pokračuje. Jde samozřejmě
o poměrně jednoduchý model založený na
současných znalostech dynamiky oblačné
vrstvy, nicméně ukazuje, že dlouhodobé se-
trvání života v atmosféře je představitelné.
Jiní autoři se zabývali pravděpodobným
množstvím biogenních aerosolů na Venuši
(s tím výsledkem, že v lepším případě by
mohly být pigmenty využívané například
při fotosyntéze zachytitelné spektrosko-
picky a případný život by byl téměř jistě
706 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
detekovatelný sondami in situ), mode-
lovými organismy jako třeba acidofilní
a termofilní ruduchou Cyanidium caldarium,
přítomností dosud neidentifikované látky
silně absorbující UV záření v oblačné vrstvě
(padly spekulace, že by mohlo jít o ochran-
nou vrstvičku síry sekretovanou případný-
„Dávno bylo načase se na ostudně přehlíženou Venuši
vrátit. O její minulosti totiž nevíme téměř nic.“
mi mikroorganismy), možnými metabolic-
kými drahami a tak dále.
Práce o šancích na život v oblacích Venuše
se pomalu, ale jistě množily, k nevalnému
zájmu kosmických agentur, soustředě-
ných z hlediska astrobiologie převážně
na Mars a ledové měsíce obřích planet.
Koncem září 2020 však proběhly světovými
médii fantastické zprávy jako vystřižené
z bulvárních žurnálů a komiksů počátku
20. století. Tým britské astronomky Jane
Greavesové oznámil detekci jedné absorpční
čáry fosfanu (PH3) v atmosféře Venuše za
využití teleskopu Jamese Clerka Maxwella
(JCMT) a soustavy teleskopů ALMA v ob-
lasti milimetrových rádiových vln [3]. Tým
vypočetl, že koncentrace by měla odpovídat
20 ppb (20 částic z miliardy), což je asi jako
jedna kapka v desetikubíkovém zahradním
bazénu. Později ohladili hrany svého tvrzení
a koncentraci snížili na 1 ppb.2 Nutno po-
dotknout, že v atmosférické chemii to i tak
představuje poměrně významné množství,
protože celkový počet takových kapek v „ba-
zénu“ (tedy atmosféře Venuše) o hmotnosti
93× větší, než je hmotnost pozemské atmo-
sféry, je řádově stovky milionů až miliardy
tun. A co více, fosfan se údajně hromadí ve
vrstvě atmosféry 53–61 km nad povrchem,
tedy právě v zóně života.
Svou práci autoři doplnili sofistikovaným
chemickým modelem atmosférické chemie,
který nebyl s to identifikovat jakýkoliv
dostatečný zdroj fosfanu v atmosférické
2) Osobní komunikace se spoluautorem článku Paulem
B. Rimmerem.

chemii planety. V závěru studie říkají:
„I kdyby byl výskyt fosfanu potvrzen, jeho
detekce není jasným důkazem o existenci
života, svědčí pouze o anomální a nevysvět-
lené chemii.“ Jenže veřejnost i někteří vědci
tento fakt pojali jako důkaz, že fosfan produ-
kují živé organismy. Nutno dodat, že některé
části původní studie jasně odkazují na
fosfan coby atmosférickou složku „slibnou
jako důkaz života na kamenných planetách“,
přičemž konstatují, že „fosfan v pozemské
atmosféře je asociován výhradně s antropo-
genní aktivitou a výskytem života“. V člán-
ku si tak každý najde to své.
Ale proč je vlastně kolem fosfanu tolik
povyku? Fosfan, molekula obsahující jeden
atom fosforu a tři atomy vodíku, se právě
loni objevil na seznamu možných biosigna-
tur, tedy chemických známek života na exo-
planetách. Článek napsala jedna z autorek
zmíněné studie prokazující výskyt fosfanu
na Venuši. Je však potřeba zdůraznit, že
více či méně spolehlivých biosignatur jsou
stovky, ne-li tisíce, a u většiny z nich mu-
síme ještě lépe prozkoumat jejich reakční
kinetiku a mechanismy vzniku a zániku za
různých podmínek. Jejich role rovněž není
jednoznačná. Obecně vzato možné zachy-
cení výskytu života shrnuje poučka, která
říká, že jakákoliv odchylka od rovnovážné
chemie může indikovat jeho existenci.
Takovou odchylku reprezentuje přítomnost
chemické látky označované za biosignaturu
v prostředí, kde nemá co dělat. Fosfan na Ve-
nuši je chytrou horákyní, jež tuto podmínku
splňuje i nesplňuje. Na základě ­současného
stupně poznání by v atmosféře Venuše
být neměl. Jenže odchylku od rovnovážné
chemie nelze popsat modelem, který je
podezřelý z nekompletnosti.
Na rozdíl od snadno vysvětlitelné přítom-
nosti fosfanu v atmosféře Jupiteru a Saturnu
v koncentracích dokonce o řád převyšujících
ty nalezené na Venuši je jeho existence na
této planetě skutečně obtížně vysvětlitelná,
ačkoliv model atmosférické chemie obsa-
hoval 75 relevantních chemických kanálů.
Ukázalo se, že na Venuši by muselo být 200×
více sopek, než se pozoruje, o deset milionů
více blesků či o sto milionů více impaktů
meteoroidů. Tým spoluautora článku Marti-
na Feruse však nedávno provedl teoretické
Na Venuši
mohla v minulosti
existovat kapalná
voda – modely
naznačují, že
takový stav mohl
díky pomalému
otáčení, které
umožňuje efektivní
chlazení, trvat
až tři miliardy
let. (Podrobněji
v textu.) Ilustrace
je inspirována
článkem Way M. J.
et al.: Geophys.
Res. Lett., 2016,
DOI: 10.1002/2016-
-GL069790.
Ilustrace NASA
zhodnocení možného fotochemického
vzniku fosfanu v atmosféře s velmi slibnými
výsledky. Závěry je nutno ověřit experimen-
tálně, nicméně to znamená, že i abiotické
cesty jeho vzniku mohou existovat.
Na plynných obrech je situace jiná. Fosfan
vzniká za extrémních tlaků a teplot (řádo-
vě vyšších než na Venuši) a je vzestupným
prouděním vynášen výše do jejich atmosfér.
Atmosféra plynných obrů obsahuje všechny
vhodné komponenty: plynný vodík i elemen-
tární fosfor. Má se dokonce za to, že barevné
pásy v atmosférách Jupiteru a Saturnu mají
na svědomí alotropické modifikace fosforu.
Na Zemi fosfan produkují mikroorganismy
žijící v bezkyslíkatém prostředí bažin a trávi-
cích traktů živočichů. Ve čtyřicátých letech
se předpokládalo, že bludičky v bažinách a na
hřbitovech jsou způsobeny právě samovzní-
cením fosfanu. Důkaz o vzniku fosfanu v čis-
tírnách odpadních vod byl podán na konci
osmdesátých let minulého století.
Souboj článků
Jak se tedy vzala redukovaná sloučenina
fosforu v silně oxidované atmosféře Venuše,
w w w. v e s m i r.cz 707
kde by se měla rychle rozkládat? Jednou
z možností, samozřejmě tou mediálně
nejskloňovanější, je právě život. Přítomnost
fosfanu na Venuši podpořila i nová analýza
starých dat z mise Pioneer Venus. Objevi-
ly se i preprinty článků zpochybňujících
detekci, a to s poměrně pádnými argumen-
ty. Ignas Snellen s kolegy objevil chybu ve
zpracování dat ze soustavy ALMA [4] (data
byla následně kvůli nové analýze dočasně
stažena z repozitáře) a tým Geronima Villa-
nuevy ukázal, že absorpční čára fosfanu
v datech z JCMT mohla být pouze šumem
z přítomnosti oxidu siřičitého – který se na
Ilustrace ESA

Venuši prokazatelně vyskytuje [5].

Po polovině loňského listopadu byla data
ze soustavy ALMA po novém zpracování opět
zveřejněna – a stále poukazují na pravděpo- Evropská sonda EnVision by měla sbírat informace o atmosféře, geologii,
dobnou přítomnost fosfanu, byť v menší míře gravitačním poli i možném aktivním vulkanismu na Venuši. Měla by pomoci
než předtím. Stále tu máme také podporu odpovědět na otázku, proč se osudy Země a její „sestry“ tak dramaticky liší. Start
v datech Pioneer Venus, byť revize bezmála je plánován na rok 2031. Letos do přípravy mise vstoupil český kosmický průmysl,
půlstoletí starých dat má svá úskalí. Naopak a EnVision tak ponese významnou českou stopu.
k datům z JCMT vyšel další preprint z pera
Marka Thompsona, který je prověřil za pou-
žití bootstrappingu analýz polynomů nižšího zářivosti Slunce by na Venuši, pakliže míva- poměrně rané Venuši) na 2,2, což je o něco
i vyššího řádu, jimiž data prokládal, a nenašel la vodní oceán, došlo zhruba za 600 milionů málo více než současné oslunění Venuše; při
statisticky významné stopy fosfanu [6]. let k nástupu překotného skleníkového celoplanetárním pokryvu dokonce na 4,8.
Můžeme v této chvíli konstatovat, že efektu a odpaření oceánů. Voda je silný Modely jsou nutně zjednodušující. Právě
přítomnost fosfanu v oblačné vrstvě Venuše skleníkový plyn, navíc se tím planetární míra oteplujícího vlivu vodní páry a ochlazu-
je dost dobře možná, ovšem nejistá – a bez klima dostává do nebezpečné pozitivní jícího vlivu mraků je mimochodem jedním
dalších pozorování, nejlépe přímo na místě, zpětné vazby – čím více páry je v atmosféře, z řady důvodů, proč se předpovědi oteplení
budeme těžko schopni říci cokoli jednoznač- tím více se planeta ohřívá a tím rychleji se Země v příštím století mohou poměrně
nějšího. Je možné využít další pozemské nadále odpařují oceány, čímž se uvolňuje výrazně lišit, jakkoli zřejmá a prokázaná je
teleskopy, například SOFIA, nicméně oprav- vodní pára. Sám Kasting nicméně uvádí, že sama antropogenní změna klimatu. Máme
dovou jistotu přinesou teprve nové kosmic- tento základní model nepočítá s ochlazují- ovšem štěstí, že nějaké jednotky stupňů
ké mise. Letos na jaře NASA schválila hned cím vlivem oblačnosti, která zvyšuje albedo a staletí nás u Venuše netrápí, takže není žád-
dvě mise k Venuši: DAVINCI+ a VERITAS. planety a odráží část záření schopného ným pochybením vesele „jednoduše“ počítat,
Krátce nato oznámila ESA také schválení zahřát planetu zpět do vesmíru. S padesáti- kolik záření odstíní jaký podíl oblačnosti.
mise EnVision. Sonda DAVINCI+ poprvé procentním pokryvem oblačností se kritická Pozdější modely navázaly na vliv nejen
po čtyřech desetiletích podrobně zmapuje hodnota oslunění zvýší z původního 1,4 oblačnosti, ale také rychlosti rotace. Venuše
složení a dynamiku atmosféry v různých dnešního oslunění Země (což odpovídá rotuje extrémně pomalu: kolem své osy se
vrstvách a pořídí snímky povrchu. VERI-
TAS nám poskytne cenná data o geologii
planety, zatímco EnVision kromě doplnění
dat o atmosféře a geologii nasbírá informace
o gravitačním poli Venuše nebo o možném
aktivním vulkanismu. Na přípravě mise
EnVision se bude v rámci výroby komponent
družice i vědeckou účastí podílet také ČR.
Ať už se nakonec fosfan na Venuši spoleh-
livě najde, nebo nikoli, dávno bylo načase se
na ostudně přehlíženou Venuši vrátit. O její
minulosti totiž nevíme téměř nic – a při-
tom je její poznání zásadní pro posouzení
šancí na život tamtéž, pro budoucnost Země
i pátrání po životě v jiných hvězdných
Ilustrace NASA, JPL-Caltech

soustavách.

Neznámá minulost Venuše

Byla Venuše odjakživa skleníkovým peklem,
jímž je dnes? Zhruba od osmdesátých let
minulého století se klimatické modely snaží
tuto otázku objasnit. James Kasting, autor
první ucelené představy obyvatelné zóny, Sonda VERITAS, kterou letos na jaře schválila NASA, by měla prostřednictvím
v roce 1988 spočítal, že vzhledem k sílící radarového snímkování ve vysokém rozlišení nasbírat důležité informace
o topografii a geologii povrchu Venuše. Odstartovat by měla někdy mezi roky 2028
a 2030.
708 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
otočí jednou za zhruba 242 dní, což je déle než
její rok. Pokud předpokládáme, že už raná Ve-
nuše měla takto pomalou rotaci, šance na její
dlouhodobou obyvatelnost rapidně stoupají.
Pomalu se otáčející planety se totiž doká-
žou efektivněji ochlazovat. Zjednodušeně
řečeno, zatímco na aktuální denní straně se
díky vyšší vlhkosti vytvoří oblačný pokryv
odrážející velkou část záření, noční strana
může fungovat jako radiátor vyzařující
přebytečné teplo do vesmíru. Modely týmu
Michaela Waye ukazují, že s pomalou rotací
by si Venuše mohla zachovat povrchovou
kapalnou vodu po dobu až tří miliard let – to
znamená po větší část existence sluneční
soustavy a soudě dle Země dost dlouho na to,
aby se na ní rozvinul poměrně vyspělý (ač
třeba nikoli makroskopický) život. Rotace
samozřejmě není jediný faktor. Celkové
množství vody, rozložení pevniny a oceánu
a jeho dynamika i další vlivy též hrají ne-
zanedbatelnou roli. Klíčový v nastartování
překotného skleníkového efektu mohl být
vulkanismus. Ukazuje se tudíž, že Venuše
byla dost možná obyvatelná (a třeba obýva-
ná?) po delší část své historie.
Existují ovšem i modely předpokládající
pravý opak a počítající s tím, že vodní pára
v primordiální atmosféře Venuše dostatečně
rychle nezkondenzovala a postupně došlo
k odplynění takového množství dalších skle-
níkových plynů, zejména oxidu uhličitého,
že k tomu nikdy nedostala šanci. Jaký scénář
vývoje Venuše je tedy správný? To bohužel
nezjistíme bez vyslání dalších sond. Za čtvrt
století od konce mise Magellan, která Venuši
zmapovala pomocí radarových měření, na-
vštívily planetu jen dvě sondy: evropský Ve-
nus Express a japonská Akatsuki. Ani jedna
ovšem nebyla vybavena k detailnímu studiu
chemicko-fyzikálního složení atmosféry
včetně poměru izotopů jednotlivých prvků.
Právě v tom je zakopaný pes. Izotopy
vyprávějí příběhy. Vezměme si třeba vzácný
plyn xenon. Ten má celkem devět stabil-
ních izotopů – a každý nám vypráví trochu
jinou historii: o ztrátě atmosféry, odplynění,
dopadech komet a meteoritů, radioaktivním
rozpadu… Na Venuši jsou rámcově ­změřené
například poměry izotopů vodíku (tam nám
větší poměr deuteria vůči lehkému vodíku
než na Zemi ukazuje na významnou ztrátu
vody v minulosti), argonu a neonu, ale
k lepšímu porozumění její minulosti potře-
bujeme mnohem podrobnější data. Nejde
jen o vodík a vzácné plyny, původ a frakcio-
nizaci jejich izotopů. Prakticky každý prvek
nám může objasnit část planetární histo-
rie – a pouze změření izotopického poměru
co nejvíce z nich nám dokáže poskytnout co
nejucelenější, nejspolehlivější obrázek.
Sondy jako DAVINCI+ a VERITAS mohou
být prvním krokem k získání těchto poznat-
ků. Je však otázkou, co přinesou, neboť se
předpokládá, že Venuše prošla před několika
stovkami milionů let kataklyzmatickou
sopečnou událostí, která doslova přeorala
její povrch. Někteří vědci předpokládají, že
jestliže do té doby byla Venuše obyvatelná,
právě toto znamenalo konec života na ní.
Na otázky ohledně Venuše by nám mohl
odpovědět rovněž podrobný průzkum Mě-
síce. Odhaduje se, že dráhu Země a Měsíce
mohlo v minulosti zkřížit až 10 miliard
meteoroidů vymrštěných impakty velkých
asteroidů na Venuši. Zatímco marťanské
meteority dobře známe i z povrchu Země,
meteority z Venuše bude velmi těžké najít.
Měsíc však může v tomto ohledu poskyt-
nout zajímavý archiv minulosti. Z těchto
meteoritů se pak bude dát vyčíst historie
Venuše včetně informací, zda a kdy na ní
byla kapalná voda.
Proč se vracet?
Nabízí se samozřejmě otázka, proč se na
Venuši vracet. Proč se nesoustředit na jiná
zajímavá místa sluneční soustavy – mimo
Mars např. na ledové měsíce, ale i plynné
a ledové obry. A co teprve tělesa vzdáleného
Kuiperova pásu? Venuše je blízko – je pro nás
nejsnáze dosažitelnou planetou. Přistávací
mise, které by měly vydržet déle než pár
hodin, by sice byly extrémně složité na
provedení, orbitální mise nebo atmosférické
sondy ovšem nikoli. Jenže na druhou stra-
nu, co nového přinesou kromě potvrzení či
vyvrácení detekce fosfanu?
Venuše má ovšem zvláštní pozici. Může
nám totiž napovědět leccos o vzdálené bu-
doucnosti Země vzhledem k tomu, že výkon
Slunce stále roste, a posloužit jako cenný
zdroj poznatků k výzkumu exoplanet. Kon-
troverze kolem detekce fosfanu na Venuši
nám jasně ukazuje nedostatky nepřímého
pozorování a využití konceptu biosignatur.
Žádná biosignatura sama o sobě není stopro-
centní známkou života – ani molekulární
K dalšímu čtení…
[1] Morowitz H., Sagan C.: Life in the Clouds
of Venus? Nature 215, 1259–1260, 1967,
DOI: 10.1038/2151259a0.
[2] Seager S. et al.: The Venusian Lower Atmosphere
Haze as a Depot for Desiccated Microbial Life:
A Proposed Life Cycle for Persistence of the Venusian
Aerial Biosphere. 2020, arXiv:2009.06474.
[3] Graves J. et al.: Phosphine gas in the cloud decks
of Venus. Nature Astronomy 5, 655–664, 2021,
DOI: 10.1038/s41550-020-1174-4.
[4] Snellen I. A. G. et al.: Re-analysis of the 2­ 67‑GHz
ALMA observations of Venus: No statistically
significant detection of phosphine. A&A 644, L2,
2020, DOI: 10.1051/0004-6361/202039717.
[5] Villanueva G. L. et al.: No evidence of phosphine in
the atmosphere of Venus from independent analyses.
Nature Astronomy 5, 631–635, 2021,
DOI: 10.1038/s41550-020-1174-4.
[6] Thompson M. A.: The statistical reliability of 267-GHz
JCMT observations of Venus: no significant evidence
for phosphine absorption. Mon. Notices Royal Astron.
Soc.: Lett. 501, L18–L22, 2021/1,
DOI: 10.1093/mnrasl/slaa187.
kyslík na planetě podobné Zemi, jak by
někoho teď mohlo napadnout. Ostatně sama
Venuše mohla mít po odpaření oceánu jistou
dobu atmosféru velmi bohatou na kyslík,
neboť vodní páru by postupně rozkládalo
sluneční záření a vodík jako nejlehčí plyn
relativně snadno unikne do vesmíru, zatím-
co kyslík musí v atmosféře oxidovat.
Musíme si tedy dát pozor na jásání nad ob-
jevem druhé Země – dost možná bychom za
absence dalších dat pozorovali spíše druhou
Venuši. Potřebujeme znát složení atmosféry
(a ideálně co nejvíce vlastností dané planety
a její soustavy) co nejpodrobněji a soustře-
dit se spíše na chemické nerovnováhy než
jen na jednotlivé molekuly. Příběh fosfanu
též ilustruje, že jakkoli vyspělá je současná
spektroskopie, i ve sluneční soustavě na-
rážíme na limity našich přístrojů, pozoro-
vaného prostředí a způsobů analýzy dat.
V případě exoplanet nebudeme mít šanci
vyslat sondu, která zajistí přímá pozoro-
vání. Proto bychom tuto šanci měli o to víc
využít u Venuše a získat další data, o něž se
u exoplanet budeme moci opřít.
Z tohoto pohledu je pro nás Venuše spolu
se Zemí nejcennější planetou Sluneční sou-
stavy a rozhodně stojí za to ji poznat lépe.
Pak je tu samozřejmě již diskutovaná otázka
obyvatelnosti Venuše. Jedině poznání její
minulosti nám napoví, zda a jak dlouho
si pravděpodobně udržela kapalnou vodu
a třeba i život. K tomu je nezbytný průzkum
složení její atmosféry a ideálně i povrchu
(neboť tamní nejstarší geologické oblasti,
takzvané tessery, by si teoreticky mohly
zachovat geochemické známky přítomnos-
ti vody nebo i deskové tektoniky – dnes ji
Venuše nemá, ale co kdysi?).
Poznání minulosti Venuše nám řekne
nejen to, jestli a jak dlouho patrně byl obyva-
telný její povrch, ale i zda případný život měl
vůbec šanci na migraci do oblačné vrstvy. Ja-
kých maximálních teplot dosáhly povrch Ve-
nuše i různé vrstvy její atmosféry v průběhu
překotného skleníkového efektu? (Původní
Kastingův model naznačuje až 1500 °C, což by
patrně s přežitím čehokoli ani vysoko v atmo-
sféře nebylo slučitelné.) Nakolik dlouhodobě
stabilní je současná oblačná vrstva Venuše –
je možné, že planeta třeba před půl miliardou
či miliardou let zdaleka neměla celoplanetár-
ní oblačný pokryv?
Obyvatelnost planet ovlivňuje řada
faktorů navzájem propojených složitými
zpětnými vazbami, a pokud chceme pátrat
po „druhé Zemi“, musíme jim co nejlépe
porozumět. Právě Venuše nám v tom může
významně pomoci. Zatím zůstává planetou
záhad, zahalenou svým neproniknutelným
závojem oblak. O to důležitější je co nejdříve
se tam vrátit.  l
rozšířená verze článku na
www.vesmir.cz
w w w. v e s m i r.cz 709
evoluční biologie —
Předpovíme
osud?
Co díky genomické konvergenci víme
o předvídatelnosti evoluce?
Evoluce genomu vedoucí ke vzniku výhodných
znaků je z velké části ovlivňována náhodnými
procesy. Má však určitá omezení, díky kterým je
do jisté míry možné ji předvídat. Konvergentní
evoluce, tady opakovaný vznik znaku
u nepříbuzných jedinců, nám poskytuje dobrý
model, jak tyto předvídatelné aspekty evoluce
objevit. Tato schopnost alespoň částečně
předvídat evoluci genomu je užitečná mimo jiné
ve výzkumu chorob nebo v šlechtitelství.
tex t Magdalena Bohutínská, Filip Kolář
„To je, jako když ptáci, vážky
a netopýři umějí létat, přestože si nejsou
příbuzní,“ vysvětluji kamarádce, co že to je
ta konvergentní evoluce. „A mě zajímá, co
za tím vězí na genetické úrovni. Jestli se dá
odhadnout, jak moc se budou genomy těch
konvergentních druhů vyvíjet stejně.“
Nezdálo se, že by tomu nějak zvlášť poro-
zuměla. Možná proto, že slovo genom slyšela
naposledy rok před maturitou. „A k čemu je
to vůbec dobrý studovat?“ zeptala se ještě.
Představme si, že bychom byli schopni
předpovědět, kvůli čemu1 budou v budouc-
nu bakterie rezistentní k antibiotikům. Na
který gen se přesně zacílit, abychom předešli
toleranci k chemickým postřikům u mnoha
nepříbuzných druhů hmyzu. Nebo třeba
které molekulární dráhy u rostlin a živočichů
se nejspíše začnou měnit v lidmi ­znečištěné
krajině. Mohli bychom potom mnohem
přesněji navrhovat léčiva, pesticidy nebo
ochranné programy. A k tomu všemu nám
konvergentní evoluce dává dobrou nápovědu.
Pokud se v přírodě něco vyvinulo opakovaně
mezi několika druhy, mohlo by se to tak v bu-
doucnu vyvinout i u dalších druhů.
O konvergentní evoluci se v současnosti
zajímá spousta biologů. Proč a za jakých
710 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
Mgr. Magdalena
Bohutínská, Ph.D., (*1994)
získala doktorát na katedře botaniky
Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
V současnosti pracuje jako postdoc ve stejné
instituci a v Botanickém ústavu AV ČR.
podmínek se evoluce může opakovat? Ač-
Zabývá se evoluční genomikou, oborem
koliv jsme od schopnosti přesně předvídat
zkoumajícím souvislost
vývoj genomu a jeho důsledky pro fungová- mezi přizpůsobováním
ní organismů velmi daleko,2 mnohé už díky organismů k prostředí
výzkumu genetické podstaty konvergentní a variabilitou v jejich
evoluce víme. Naše znalosti se dělí na dva dědičné informaci.
druhy; první informují o tom, které geny bu- V průběhu studia
dou za změnu pravděpodobně zodpovědné. absolvovala stáže
Druhé říkají, které druhy budou mít v porov- v John Innes
nání s jinými předvídatelnější změny. Centre Norwich, na
Stockholm University
a University of
Předvídatelné geny California Davis.
Černý panter je vskutku ikonické zvíře. Mezi
indiány o něm koluje mnoho legend, pokládají
ho za obávanou bestii i symbol statečného bo-
jovníka. Černý panter Baghíra je také jednou Filip Kolář, Ph.D., (*1985)
z hlavních postav Knihy džunglí. Není to však vystudoval botaniku na Přírodovědecké
stejné zvíře. V Asii (a tedy i v Knize džunglí) se fakultě Jihočeské univerzity, doktorát
v tomtéž oboru získal na Přírodovědecké
jedná o tmavou formu levharta (Panthera par-
fakultě UK. Poté působil na univerzitách
dus), kdežto v Americe jde o jaguára (Panthera v Oslu a v Innsbrucku, nyní se
onca). U obou druhů je černý pigment v kůži na Přírodovědecké fakultě
a chlupech výhodnější v tmavším lesnatém UK a v Botanickém
prostředí (obr. 1). A u obou druhů (stejně tak ústavu AV ČR zabývá
jako u myší, hus, některých ještěrek a mno- evolucí rostlin.
ha dalších obratlovců) vznikl nezávisle díky V roce 2018 obdržel
mutaci ve stejném genu MC1R. Cenu Neuron pro
Fascinující, že? Znamená to totiž, že mladé vědce a v roce
s velkou pravděpodobností bude tento gen 2019 získal startovací
grant ERC.
 Snímky Edwin Butter (jaguár) a Joe McDonald (levhart), Shutterstock.com
1. Černý panter dvakrát jinak. Jaguár (Panthera onca, vlevo) je doma genomu by mohla být zodpovědná za evoluci
v Americe, levhart (Panthera pardus, vpravo) v Asii. Melanické formy obou šelem určitého znaku. V té době vyšly nejméně tři
však za svou barvu vděčí mutaci ve stejném genu MC1R. Podobné to je u řady review, které se shodly na dost triviálním
dalších savců, ptáků nebo plazů. To naznačuje, že genetický způsob změny poznatku: Aby se gen stal hotspotem, musí
zbarvení u obratlovců je do jisté míry předvídatelný. vést k co největší změně potřebného znaku
s co nejmenšími vedlejšími účinky.
Gen vede ke změně s velkým účinkem, po-
zodpovědný i za tmavé formy jiných obrat- květů, ztrátu očí u jeskynních ryb, nebo kud neexistuje mnoho jiných genů, které by
lovců. Z toho vyplývá, že díky konvergenci holé larvičky octomilek, tyto „předvídatelné daný znak ovlivňovaly. Protože barvu květů
je do jisté míry možné předvídat genetickou geny“ budily velký zájem. Dostaly jméno nebo ztrátu chlupů zpravidla ovlivňuje méně
podstatu změny zbarvení i dalších znaků. hotspot geny3 (jakási horká místa evoluce genů než tělesnou výšku nebo inteligenci,
V roce 2013 vznikl katalog více než sta genomu) a všechny pochopitelně zajímalo, je mnohem snazší předvídat, kterými geny
genů zodpovědných za konvergentní evo- čím jsou charakteristické, jak je v genomu bychom je mohli pozměnit. Je také třeba vzít
luci. Ať už šlo o opakovanou změnu barvy objevit, a tedy jak předpovědět, která část v potaz, zda bude mít změna nějaký negativ-
ní vedlejší účinek. Když se určitému druhu
rostlin vyvinou z fialových květů bílé, může
to být výhodné přizpůsobení novým opy-
míra genomické konvergence

lovačům. Může se ale také stát, že se kromě

květů přestane fialový pigment produkovat

horské horské

1) Konkrétně díky změně

kterých proteinů nebo kterých
molekulárních drah.
2) Pokud je to vůbec možné. Velká
část vědecké komunity se
shodne na tom, že to kvůli vlivu
náhody v evoluci možné není.
nížinné nížinné 3) Oficiálně je hotspot definován
čas k společnému předkovi jako gen s opakovaně vzniklými
Arabidopsis arenosa Arabidopsis halleri = „nepříbuznost“ novými mutacemi zodpovědnými
za vznik stejného fenotypu
u různých linií nebo uvnitř jedné
2. Blízké konvergence: dva různé druhy huseníčků (Arabidopsis) z čeledi
linie (Martin A., Orgogozo V.:
brukvovitých se opakovaně přizpůsobily horskému prostředí (schéma vlevo). Takto Evolution, 2013,
opakovaně přizpůsobených linií je několik a blíže příbuzné linie se přizpůsobují DOI: 10.1111/evo.12081).
geneticky podobnějšími způsoby (tj. s vyšší mírou genomické konvergence) než
vzdáleně příbuzné (graf vpravo).  Snímky ve schématu Filip Kolář
w w w. v e s m i r.cz 711
Snímky Zzvet (lidé), Tatyana Kuznetsova (pes), Shutterstock.com a Jan Thomas Johansson (Crucihimalaya)
i v listech, a rostlinu tak neochrání před
škodlivým UV zářením. Pokud změnu barvy
květů mohou způsobit dva geny, první bez
vedlejších účinků a druhý s nevýhodou
ztráty pigmentu v listech, evoluce si zcela
předvídatelně vybere ten první.4
Jak takové vedlejší účinky genů v praxi od-
halit? A jak tedy poznat, který gen by mohl být
oním předvídatelným hotspotem? Vědět přes-
ně, co udělá změna každého genu s každým
znakem, bude ještě dlouho nemožné i u in-
tenzivně studovaného genomu člověka, natož
u jiných, méně zkoumaných organismů.5
Naštěstí ale máme u mnoha genů poměrně
rozsáhlé znalosti o molekulárních drahách
a funkcích, ve kterých působí, způsobech
jejich regulace i evoluční podobnosti s ob-
dobnými geny u jiných organismů. A z toho
všeho se dá o účinku genu leccos vyčíst. Jen
pro představu: pokud má produkt genu v dané
dráze méně proteinových „spolupracovníků“,
je pravděpodobnější, že bude mít méně vedlej-
ších účinků. Stejné to je, pokud působí až na
konci dráhy nebo je jen regulující, ne výkonný
prvek. Menší vedlejší účinky se dají očekávat
i u genů, které se v evoluci častěji mění nebo
které v průběhu vývoje populace nahromadí
drastičtější změny. Všechny výše zmíněné
vlastnosti genů se dají vyčíslit. Pokud tedy
máme vhodná data a výkonný počítač, jsme
už jen krůček od identifikace genů – hotspotů,
pravděpodobných opakovaných cílů evoluce.
Některé studie již tyto přístupy využívají,
ačkoliv je možná brzy soudit, jak úspěšně. Dá
se však očekávat, že s raketově přibývajícím
množstvím genomických dat od nejrůzněj-
ších skupin organismů se bude výzkum v této
oblasti úspěšně rozvíjet.
Předvídatelné
a nepředvídatelné druhy
Když si prohlížíte twitterový účet evoluč-
ního biologa Jonathana Lososa (@JLosos),
712 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
navzdory jeho rybímu příjmení na vás
vyskakují desítky fotek ještěrek. Ještěrky
zbožňoval od mala. Na rozdíl od jeho vrs-
tevníků ho tato láska v pubertě neopustila,
což mu později přineslo úspěšnou vědeckou
kariéru v evolučně-ekologickém výzkumu
karibských ještěrek anolisů. V jejím průbě-
hu si všiml, že míra konvergentní evoluce,
tedy jak podobně se dvě linie organismů
přizpůsobí stejnému tlaku prostředí, se me-
zi zkoumanými liniemi liší. To je obzvláště
patrné u konvergentní evoluce genomu.
Rybka koljuška tříostná opakovaně ko-
lonizuje sladkovodní prostředí v různých
oblastech světa a používá k tomu z velké
části změnu stejných genů. Naproti tomu si
velryby a různé skupiny netopýrů opakovaně
vyvinuly echolokaci pomocí zcela odlišných
genů. Rozdílná genetická řešení využívají
i Jonathanovy ještěrky, přizpůsobující se pra-
videlně pobytu v korunách stromů. Dalších
studií konvergentní evoluce genomu je ne-
spočet a přibývají každým dnem. Dá se proto
sestavit celé spektrum příkladů, od těch
bez jakékoliv genomické konvergence (tedy
s opakovaným přizpůsobením pomocí zcela
odlišných genů) až po ty silně konvergentní.
Jonathan i další evoluční biologové se proto
ptají, jestli se dá z takovéto směsi vůbec něco
předvídat. Jak můžeme předvídat evoluci
genomu, když se pokaždé chová jinak?
Situace však možná není tak nepřehledná,
jak by se na první pohled mohlo zdát. Když
se totiž člověk pozorně zaměří na již zmíně-
né spektrum příkladů, jedna věc začne být
nápadná. Vypadá to, že příbuznější linie (po-
pulace, druhy) mají vyšší míru konvergence.
4) Tento jev se nazývá evoluční omezení (constraints) a je
důsledkem tzv. pleiotropního účinku genu na více znaků.
5) Vzdáleně se k tomuto cíli blíží poznání některých bakterií.
6) Bohutínská M. et al.: PNAS, 2021,
DOI: 10.1073/pnas.2022713118.
7) Často jsou tyto příklady méně extrémní, vzájemná
příbuznost je bližší než mezi živočichy a rostlinami
a podobnost konvergentních forem je vyšší.
3. Vzdálené konvergence:
lidé, psi i brukvovité rostliny (rod
Crucihimalaya) se geneticky přizpůsobili
nehostinnému prostředí Himálaje.
Přizpůsobení lidí a psů je geneticky
mnohem podobnější než obou těchto
skupin a brukvovitých rostlin.
To je vcelku logické pozorování, které dost
možná představuje klíč k pochopení, jak
předvídat evoluci různých linií. Ale je to
opravdu tak, že s vyšší příbuzností roste
míra genomické konvergence? A pokud ano,
jaký mechanismus za tím stojí?
Na tuto otázku jsme začali hledat odpověď
u konvergentní evoluce vysokohorských
rostlin. Je polovina září, lidé se vesele
koupou v rybnících kolem Prahy a my si
vyjeli asi tři sta kilometrů na jih – a brodíme
se po pás v alpském sněhu. Tento zážitek
ilustruje, jak náročné může být vysoko-
horské prostředí pro život, a to nejen život
lidí. Rostliny obývající vrcholky hor nad
pásmem lesa čelí krátké vegetační sezoně,
prudkým zimám, silným větrům i zvýše-
nému UV záření. To vše vede k nutnosti se
adaptovat. A protože hory a pohoří často
tvoří vzájemně izolované ostrovy v krajině,
mnohé skupiny rostlin se tomuto prostředí
přizpůsobují opakovaně – například u čeledi
brukvovitých (Brassicaceae), z níž pochází
řada genetických modelů a pro jejíž zástupce
jsme do rakouských Alp neúspěšně vyjeli.
I přes tento drobný nezdar jsme dali dohro-
mady dvanáct různých linií brukvovitých,
u nichž je popsána konvergentní vysokohor-
ská adaptace a k tomu mají přečtený genom
nížinných i vysokohorských populací (obr. 2).
Z toho se dá vyčíst jak míra genomické kon-
vergence, tak příbuznost jednotlivých linií.
To jsou informace vedoucí k zodpovězení
naší otázky, jestli míra konvergence, a tedy
předvídatelnost evoluce, roste s příbuzností
linií. Skutečně naše systematická analýza
prokázala, co bylo nápadné už při letmém
srovnání nezávislých studií: blíže příbuzné
linie mají vyšší genomickou konvergenci,
tedy větší proporci týchž genů využitých
během alpinské adaptace.6 Evoluce genomu
se tedy dá lépe předvídat mezi příbuznějšími
populacemi a druhy.
 Analýza genomu umí být mocný nástroj ji s nimi sdíleli i další savci), natož aby se a rozrůzňování omezení u evolučně vzdále-
pro bližší porozumění evolučním proce- spolu mohli úspěšně křížit. Ještě absurdněj- ných druhů.
sům. Pomohla nám i vyčíst mechanismus ší je tato představa u člověka a brukvovité
zodpovědný za výše popsaný úbytek míry rostlinky Crucihimalaya (obr. 3). Přesto se ty- Na hraně mechanismů
konvergence se snižující se příbuzností. to tři druhy úspěšně přizpůsobily drsnému Ale jak tomu je v „šedé zóně“ speciace, tedy
U blízce příbuzných linií se výhodné genové prostředí Himálaje, přičemž u člověka a psa u blízce příbuzných druhů až rodů, kde se teo-
varianty (alely) opakovaně dědily od společ- se tak stalo s mnohem vyšší mírou genomic- reticky mohou uplatňovat oba výše zmíněné
ného předka nebo přenášely křížením mezi ké konvergence než u člověka a brukvovité mechanismy? Nejen anolisové se dostali pod
různými alpskými liniemi. To vedlo k vyšší rostliny. Tento a další příklady7 ukazují, drobnohled evolučních biologů zabývajících
míře konvergence, protože bylo snadné sdílet že musí existovat ještě nějaký jiný mecha- se konvergencí. Na Nové Guineji žijí scinkové
tutéž výhodnou variantu, která už v ­rámci nismus, který za vztahem konvergence s příhodným českým jménem zelenokrvky
druhu nebo skupiny druhů existovala. a příbuznosti stojí. Po nabytých znalos- (obr. 4). Mají v krvi čtyřicetkrát více žluči,
Naproti tomu u vzdáleně příbuzných linií už tech o předvídatelnosti genů vás už možná než kolik by zabilo člověka. To dělá jejich tělo,
se stejné varianty nedědily a úspěšné křížení napadl – souvisí s tím, kolika geny je daný jazyk, svaly i kosti krásně zelenými a asi je to
nebylo možné. Výhodné alely musely vznikat znak ovlivňován a jaké jsou jejich negativní chrání před některými predátory (Vesmír 88,
nezávisle prostřednictvím nových mutací vedlejší účinky. V předchozí kapitole jsme 318, 2009/5). Tyto bizarní vlastnosti pochopi-
a pravděpodobnost, že se tak stane, byla níz- zmínili, že tyto dvě vlastnosti genů výrazně telně přilákaly pozornost vědců a v nedávné
ká. To vedlo k nízké konvergenci. Zdá se tedy, omezují způsoby, jakými se dá na určité době se ukázalo, že se různé druhy zelenokr-
že blízce příbuzné linie mají předvídatelnou prostředí adaptovat, což vede k vyšší kon- vek vyvinuly opakovaně ze scinků s červenou
evoluci díky možnosti sdílet alely, která s ros- vergenci a předvídatelnosti vývoje. Čím jsou krví. Červenokrví scinci patří do různých
toucí evoluční vzdáleností klesá. si ale druhy vzdálenější, tím rozdílnější jsou rodů, takže to vypadá, že si celá tato skupina
Toto vysvětlení je elegantní, má však dráhy, v kterých geny působí, a tím i jejich není dost příbuzná, aby jednotlivé evoluční
jeden háček. Množství publikovaných pří- vedlejší účinky. To vede k rozrůzňování linie mohly sdílet alely podmiňující zelené
kladů ukazuje, že se genomická konvergence evolučních omezení (tzv. constraints), která zbarvení. Krásný příklad konvergence u vzdá-
snižuje s klesající příbuzností linií, i když jsou adaptaci kladena do cesty, tím k nižší leně příbuzných druhů, kde můžeme očekávat
jsou si všechny tak vzdálené, že nemohou konvergenci a ve výsledku k nižší předvída- podobnost kvůli evolučním omezením, ale ne
sdílet tytéž alely. Jen těžko si představíme, telnosti evoluce. díky sdíleným alelám. Jenže chyba – geneticky
že by člověk a pes zdědili nějakou genetic-   Za mírou předvídatelnosti evoluce ge- jsou příbuzenské vztahy v této skupině pěkně
kou variantu od stejného předka (aniž by nomu mezi různými liniemi tedy stojí dva zamotané a nedávný genomický výzkum
mechanismy: možnost sdílet genetické va- ukázal, že jednotlivé linie zelenokrvek dost
předvídatelnost

rianty mezi blízce příbuznými populacemi pravděpodobně nějaké alely od předků sdílejí.
Existuje mnoho podobných hraničních
příkladů konvergentní evoluce. Může jít
konvergentní evoluce genomu
o sesterské druhy, komplexy druhů, které
se v evoluci ještě ne zcela oddělily, nebo
důležitost mechanismu

o vzdálené linie jednoho druhu. Nacházejí

rozrůzňování se na hraně mechanismů – buď u nich ještě
evolučních omezení
dochází ke konvergentní evoluci pomocí
dostupných sdílených alel, nebo už ze vzác-
??? ných opakovaných mutací ve stejném genu
sdílení genetických variant (obr. 4). Z tohoto srovnání se zdá, že náhoda
bude hrát pro sdílené alely. Jenže ty mají jed-
nu nevýhodu – musí se nějakým způsobem
(ne)příbuznost

udržet v populaci ještě předtím, než začnou

být výhodné. Často tedy nemají na potřebný
linií

znak velký účinek, protože jinak by v minu-

~blízké populace ~různé druhy ~vzdálené druhy losti mohly být škodlivé, což by vedlo k jejich
odstranění z populace. Naproti tomu nové
mutace se mohou trefit tak, že dramaticky
změní účinek vhodného hotspot genu právě
tím směrem, který je v novém prostředí
příklady konvergencí

výhodný. Hraje tu tedy proti sobě možnost

konvergentní evoluce z dobře dostupných
a „ozkoušených“ sdílených alel s malým
účinkem a vzácný opakovaný vznik účinné
alely v optimálním hotspot genu.
Jak tedy určit, který z těchto mechanis-
mů převládne? Co stojí u těchto hraničních
příkladů za konvergentní evolucí, a tedy i za
předvídatelností evoluce genomu? Současné
úbytek kostěných štítů žluč echolokace modely se většinou zaměřují na zjišťování
koljušek v krvi scinků kytovců a netopýrů jednoho mechanismu při prostém odfiltro-
vání efektu toho druhého. To nabízí volný
4. Mechanismy zodpovědné za konvergentní evoluci genomu u různě příbuzných prostor pro nový výzkum v této fascinující
linií. Co se děje, pokud se oba mechanismy mohou prolínat? (Podrobněji v textu.) oblasti evoluční biologie.  l
Snímky Nicholas Ellis, Craig Miller, UC Berkeley (koljušky), Chris Austin, Louisiana State University (scink), Nils Bouillard, CC0
(netopýr) a Zdeněk Veselovský (delfín)
w w w. v e s m i r.cz 713
vertikála — 1991–2000
O restriktázách
a rozmanitosti
1991: Letos uplynulo už dvacet let
od izolace první restrikční endonukleázy –
enzymu, který dovede najít zcela určité
seskupení (sekvenci) zpravidla 4–6 nukleo-
tidů v molekule DNA a tuto molekulu pak
reprodukovatelným způsobem rozštěpit.
Nyní si již molekulární genetiku bez restrik-
táz neumíme představit a o jejich všeobecně
přijímané důležitosti svědčí i Nobelova cena,
o kterou se r. 1978 podělili jejich objevitelé
Werner Arber, Hamilton Smith a Daniel
Nathans. Zejména díky praktické upotřebi-
telnosti restrikčních endonukleáz v geno-
vém inženýrství dnes naše znalosti o těchto
enzymech výrazně vzrostly […].
Víme, k čemu jsou restriktázy dobré
nám; můžeme se však jen domýšlet, k čemu
mohou být dobré bakteriím, v nichž byly
nalezeny a ze kterých se nyní ve velkém na
prodej izolují v laboratořích mnoha světo-
vých firem.
Všeobecně se má za to, že restriktázy
(přesněji: restrikční a modifikační systémy)
baktérii aspoň částečně zaručují nedotknu-
telnost její genetické informace informací
cizí, například virovou. Každá molekula DNA
v bakteriální buňce je zřejmě restrikčním
a modifikačním aparátem průběžně kontrolo-
vána. Oblasti bakteriální DNA, které vlastní
restriktáza buňky rozpoznává jako svá cílová
místa, bývají methylovány, což je chrání
před rozštěpením. Cizí, nemodifikovaná DNA
Vybíráme z Vesmíru 1991–2000
Odvěký spor redukcionismu a holismu —
je celek vysvětlitelný svými částmi, či niko-
liv? — je dnes aktuálnější než kdy v minulosti.
Vznik vědy o složitém (science of complexity,
souvisí mj. s deterministickým chaosem)
přenesl tento problém z oblasti osobních
postojů a spekulací do oblasti exaktního my-
šlení a učinil ho přístupným matematickému
714 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
obyčejně neunikne svému osudu a skončí
rozstříhána restriktázou na kousky, pokud
se ovšem nestačila včas nechat „omylem“
methylovat. Restrikční a modifikační aparát
je tedy systémem, kterým bakterie po gene-
tické stránce vymezuje sebe samu vůči okolí,
podstatnou a určující součástí její „moleku-
lární osobnosti“.
Je-li organismus určen souborem svých
makromolekul, jak tvrdí jeden z axiómů
molekulární logiky všeobecně přijímané
molekulárněbiologickým světem, je soubor
buněčných makromolekul určen obsahem
sekvencí buněčné DNA a obsah sekvencí
DNA bakterie vymezen tím, čemu restrik-
tázy dovolí setrvávat v buňce, měly by se
restrikčně modifikační systémy v evoluci
chovat vzhledem k tak důležité funkci pat-
řičně důstojně. Náš zákonitě antropomorfi-
zující pohled svádí k očekávání, že restrik­
ční a modifikační aparát zachovává cosi jako
věrnost svému nositeli — že evoluční dráha
restriktázové specifity bude sledovat dráhu
vývoje příslušné bakterie.
Skutečnost je však složitější. Ukázalo se
totiž, že to, co je pro restrikční endonuk-
leázu podstatné, „specifické“, není zřejmě
její specifita ve smyslu rozpoznávaného
seskupení nukleotidů, nýbrž spíše jen sama
její schopnost fungovat jakožto restriktá-
za — kontrolovat molekuly DNA a ničit je,
pokud neodpovídají určitým požadavkům.
formalismu. Dlužno říci, že na této půdě
vedou dnes zřetelně holisté, ačkoliv done-
dávna byla matematika hlavním spojencem
jejich odpůrců. Změněná situace však nedává
jednoduše za pravdu holistům staršího raže-
ní, nýbrž formuluje celý spor úplně novým
způsobem: do hry vstupuje zcela nové pojetí
skutečnosti.  (Vesmír 70, 191, 1991/4)
Na samotné povaze požadavků přitom moc
nezáleží. […]
Evoluční vymezení možných restrik-
tázových specifit se patrně řídí zásadou
„dovoleno je to, co není zakázáno“ a množ-
ství dovolených možností je až udivující.
Navíc se geny pro restrikčně modifikační
aparát běžně nacházejí na plazmidech, tedy
nikoli nezbytné části bakteriální genetické
výbavy, a případně bývají i s plazmidem
přenášeny z buňky do buňky — to všechno,
aniž by E. coli přestala být E. coli. Náhle jako
by se zdála méně svůdnou ona snadno se
vnucující představa, že buňka je něčím, co
si její genom vydržuje, aby se měl kde re-
plikovat. Nebo snad: jako bychom si jasněji
uvědomili, že tato představa je stejně jako
jakákoli jiná jen zjednodušujícím a zdaleka
ne vše vysvětlujícím obrazem skutečnosti,
pestřejší a mnohotvárnější než všechny po-
pisy, do kterých se snažíme vtěsnat svět.
Fatima Cvrčková
Vesmír 70, 84, 1991/2.
2021: Můj příspěvek s titulem „O re-
striktázách a rozmanitosti“ byl jedním
z prvních textů, které mi Vesmír otiskl. Byl
o tématu, které mne tehdy nadchlo a uchvá-
tilo tak jako čtenáře dnes uchvátí náhodně
zahlédnutý titulek na webu, který vede
k pár večerům vyhledávání a dalšího čtení.
Obvykle se ale brzy na titulce oblíbeného
webu (nebo v následujícím čísle Nature či
Science) objeví jiný titulek, který ten před-
chozí vytlačí. Život jde dál, proud vědeckých
novinek plyne, některé do učebnic, jiné k za-
pomnění. Tematika restrikčních endonuk-
leáz patří k těm učebnicovým – což s sebou
nese nezbytné očištění od odboček a margi-
nálií, a to může být i škoda. Využívám tedy
téměř kulatého výročí, abych vytáhla na
světlo dvě příběhové kudrlinky.
Příběh první: osobní
Začátkem roku 1991 jsem se jako nově přijatá
doktorandka usazovala v Ústavu moleku-
lární patologie ve Vídni. S odstupem mohu
přiznat, že většina mého úsilí v prvních
týdnech nebyla věnována experimentům,
Snad bychom se mohli domluvit, že věda
je od věděti, je souborem lidského racio-
nálního poznání, pamětí lidstva, součástí
kultury. Má svůj vlastní vývoj jako umění
a obdobně je závislá na osobnostech a talen-
tech. Z toho plyne, že není výrobní silou, že
ji nelze řídit a že její společenské poslání je
pouze jedno: rozmnožovat poznání člově-
čenstva.  (Vesmír 70, 315, 1991/6)
Má tedy smysl vůbec koncepci Gaie zavádět?
Jednoznačné ano! […] ani my nemůžeme
opustit náš zámek, náš svět, nemůžeme
se na něj podívat „zvenku“, udělat si z něj
 2020

ba ani náruživému studiu literatury v tamní
mimořádně dobře vybavené knihovně, která byla
otevřená 24 hodin denně (pro ty mladší: bylo to
v době předinternetové, první webový prohlížeč
jménem NCSA Mosaic spatřil světlo světa v roce
1993). Většinu energie mne totiž stála nutnost
komunikovat anglicky a německy, přitom jsem
(hlavně v němčině) dost zápolila s porozuměním
mluvenému slovu. Naštěstí moji kolegové, půvo-
dem ze všemožných koutů světa od Rádžastánu po
Brazílii, na tom byli často nejinak – a vědecká ang­
ličtina se má ke „Queen’s English“ podobně, jako
se asi měla středověká mastičkářská latina k řeči
Ciceronově. Můj šéf Kim Nasmyth, rodilý mluvčí
vzdělaný v Etonu, našimi jazykovými projevy
musel trpět, ale hlavně že jsme se domluvili.
Diskuse na nejen odborná témata kvetly
navzdory jazykové bariéře, především v kantýně
u odpolední kávy. Občas se jich velice živě účastnil
robustní, bělovlasý pán s výslovností pro změnu
americkou, o němž mi někdo řekl, že je to pan
profesor Smith a že je v ústavu na sabatikalu.
Jméno je to časté, takže mne nic netrklo. To až poté,
co na pravidelném pondělním semináři přednesl
fascinující přednášku o bakteriálních restrikčně
modifikačních systémech, po níž jsem se snad ještě
téhož večera vypravila do knihovny a možná už
o nejbližším víkendu sepsala text pro Vesmír – až
tehdy mi došlo, že je to právě ten Smith…
Příběh druhý: dějinný
Hamilton O. Smith byl na počátku devadesátých let
řádným profesorem na Univerzitě Johnse Hopkinse
v Baltimoru, kde působil už přes 20 let. Na konci
šedesátých let se tam zapojil do výzkumu jevu,
o němž se již nějakou dobu vědělo – takzvané „re-
strikce“: procesu, kterým se bakterie často dovedou
ubránit infekci bakteriofágem, který se pomnožil
na nepříbuzném bakteriálním kmenu – na fága od
příbuzných (sesterských) bakterií ale tahle finta
nepomáhá. DNA cizího fága nenese patřičnou
ochrannou metylaci, a proto ji hostitelská restrik-
táza rozštěpí na kousky, kdežto fág ze sesterských
bakterií už byl přijat za vlastního a je metylací
chráněn, takže se může dále nerušeně šířit.
Smithovi a jeho spolupracovníkům se spo-
lečně s Danielem Nathansem v sérii pokusů,
navazujících na starší výsledky z laboratoře Wer-
nera ­Arbera, podařilo izolovat restrikční nukleázu
z bakterie Haemophilus influenzae a příslušnou mety-
lázu, tedy enzym, který zajišťuje molekulám DNA
imunitu před štěpením. I když nešlo o první objev 2010
restriktázy (dodatečně se omlouvám za 30 let starou
nepřesnost), byla to první restriktáza II. typu – tedy
taková, která rozpoznává symetrickou sekvenci DNA
a štěpí přímo uvnitř této sekvence, což je důležité pro
využití k spojování fragmentů DNA při molekulár- 2000
ním klonování. Proto byla Nobelova cena r. 1978 víc
než zasloužená. Co ale následovalo?
Hamilton Smith víc než další desetiletí působil na
téže univerzitě a zabýval se výzkumem restrikčních 1990
endonukleáz. V polovině devadesátých let se publi-
kačně na několik let odmlčel; na prahu věku, který
jsme si zvykli nazývat důchodovým, se to ostatně
dalo čekat. V roce 1995 ale vydává dvě zásadní pub-
likace v časopise Science; jedna z nich představuje 1980
kompletní sekvenci genomu H. influenzae. Vedoucím
autorem obou je J. Craig Venter, nepřehlédnutel-
ná osobnost americké genomiky, šéf soukromého
výzkumného ústavu jménem The Institute of 1970
Genome Research (TIGR). O tři roky později Hamil-
ton O. Smith po 30 letech opouští univerzitu – a stává
se ředitelem dceřiné společnosti TIGR. Podílí se na
mnoha publikovaných genomových sekvencích, ale
jeho hlavním tématem je syntetická biologie – poku- 1960
sy o konstrukci mikroorganismů, v nichž byly velké
části genomu, nebo dokonce celý genom, nahrazeny
umělými konstrukty. Utopie, které bychom se měli
bát? Ne, jen elegantní způsob, jak otestovat, zda 1950
opravdu víme, co je pro fungování genomu, popřípa-
dě buňky nezbytné. Pokud mikrob přežije, zabudova-
li jsme mu do genomu vše, co je třeba.
Nejnovější odborná publikace, pod níž je Hamil-
ton O. Smith podepsán, pochází ze září 2020. Z roku 1940
2019 má publikace hned čtyři – všechny o různých
aspektech fungování teoretické minimální buňky.
Od udělení Nobelovy ceny, která by mohla být
vnímána jako práh, za nímž začíná psaní učebnic 1930
a pamětí, uplynulo víc než 40 let.
Co ještě dodat? Snad jen to, že pořád ještě platí,
že i zhruba 30 let poté, co jsem onen dávný text
pro Vesmír psala, 50 let po objevu restrikčních
endonukleáz, a navíc v roce 90. narozenin Hamil- 1920
tona O. Smithe (*23. 8. 1931) je skutečnost pestřejší
a mnohotvárnější než všechny popisy, do kterých
se snažíme vtěsnat svět.
1910
Fatima Cvrčková, PřF UK, 10. 10. 2021

objekt a ten podrobit objektivnímu zkoumání. Systémy, jichž jsme
součástí, můžeme více či méně přesně poznávat jen podle našich
myšlenkových konstrukcí, modelů, a to tak, že model srovnáváme
s naším pozorováním; přitom model určuje, co máme pozorovat.
Pohledy na svět brýlemi termodynamiky, darwinismu, paleontolo-
gie či Gaie jsou často neslučitelné, nemusí být ale nepravdivé. Každý
odhaluje jiné tajemství Zámku.  (Vesmír 70, 551, 1991/10)
Robotí kopaná […] Výčet současných nedostatků robotů by ale
neměl vyznít pesimisticky. Vždyť už hrají, už dávají góly! Někdy se
štěstím, někdy do vlastní branky. C’est la vie. Alespoň některé ne-
dostatky jsou zřetelně vidět – a identifikovaný problém je napůl
vyřešený. Obecněji bych to formuloval tak, že na úrovni řízení
disciplíny umělé inteligence začíná fungovat pevnější zpětná
vazba. A ještě obecněji: Pro řízení umělé inteligence
se (ať vědomě, nebo nevědomě) začíná používat me- 1900
chanismus (zpětná vazba), jímž se umělá inteligence
jako zkoumaným jevem zabývá. Po první vlaštovce
přiletí další. Některé už tu zřejmě jsou. Podobně sou-
těživým způsobem se vyhodnocují programy splňující 1890
Turingův test inteligence. Můj optimismus je dále
založen na tom, že je zřetelně vidět potřebu integrace.
A bude-li se integrovat v robotice, bude se integrovat
i ve zbytku umělé inteligence. Tam je to potřeba mož-
ná ještě víc. Krom toho je dobré, že na robotí kopané 1880
je patrná potřeba citové zaangažovanosti, motivace.
Umělá inteligence sama se city zatím příliš nezabývá.
Zatím.  (Vesmír 78, 687, 1999/12)
1870

w w w. v e s m i r.cz 715
jazykový koutek —
Znáte nepravé
věty vedlejší?
tex t Václav Cvrček, Ústav
Českého národní ho korpusu, FF UK
Možná jste se s nimi setkali v beletrii či pu-
blicistice nebo se vám někdy nějakou podařilo
stvořit, a ani o tom nevíte. Jde o syntaktický
jev, kdy namísto souřadného spojení dvou vět
použijete předložku podřadicí. Vznikne tak
nesoulad mezi tím, jak věta vypadá a co zna-
mená. Např. „vyrazil jsem na venkov s třema
bratrancema, který se pak pozdějc dostali do
pasťáku“ nebo „koalice dlouho v průzkumech
vedla, aby nakonec se smůlou prohrála“.
V obou případech vyjadřuje druhá věta
následný děj, nikoli – jako by se podle formy
mohlo zdát – vlastnost (to, že se bratranci
poté dostali do pasťáku, nelze chápat jako je-
jich současnou vlastnost) nebo účel (koalice
nevedla proto, aby prohrála).
Problematický status nepravých vět
vedlejších pramení asi jednak z jejich názvu
(co je nepravé, nemůže být dobré) a jednak
z dráždivé asymetrie mezi jejich formou
a významem (jako by svojí formou klamaly).
Případů takového nesouladu ale najdeme
v jazyce i mimo syntax přehršle, namátkou:
– v morfologii: běžně používáme „vy“
a množné číslo tam, kde oslovujeme jednoho
člověka (říká se tomu vykání), pomnožná
jména (nůžky) vyjadřují formálně množným
číslem jednu entitu apod.,
– ve slovotvorbě: „zloděj“ není, jak by forma
napovídala, ten, kdo dělá (jakékoli) zlo, ale
velmi specificky ten, kdo krade; „závislý“
a „nezávislý“ vypadají jako opozita, ale přitom
mají dost odlišné způsoby použití (nemůžete
dost dobře být „nezávislý na heroinu“ nebo
„mladým ekonomicky závislým mužem“),
– ve slovníku: „vzít nohy na ramena“ sice do-
slovně (podle formy) můžeme, ale většinou
tím myslíme úprk,
– situačně pragmaticky: „Umyl bys nádobí?“
ve většině případů není otázka, ale prosba či
příkaz (podle kontextu a intonace).
Snad tento krátký výčet stačí k tomu,
abych laskavého čtenáře přesvědčil, že
forma neodpovídající významu není nic ne-
obvyklého. Proč je tedy nepravá věta vedlejší
nezřídka pranýřována a mýcena?
Popravdě, nevím. Kromě toho nešťastného
názvu jsem zaslechl už jenom to zdůvodnění,
že nepravá vedlejší věta může být matoucí
a že nemá specifickou funkci, pro niž by bylo
potřeba nechat ji volně existovat. Proti tomu
lze namítnout, že samotná existence těchto
vět v jazykovém úzu dokládá jejich pociťova-
nou potřebu. Byť by to bylo jenom z rozmaru
mluvčích či snahy vyjadřovat se neobvykle,
i to je funkce hodná zřetele.
Přece nechceme z malicherných důvodů
vytvářet další zákazy, aby nám je jazyková
praxe opět vyvrátila.  l
716 Vesmír 10 0, list o pa d 2021
nad knihou —
Dlouhý stín
Tichého jara
tex t Bedřich Moldan
Brněnské nakladatelství Host
vydalo v edici Klimax knížku Rachel Carso-
nové Tiché jaro. Když byl v roce 1962 publiko-
ván v USA originál pod titulem Silent Spring,
stal se bestsellerem, vydávaným opět a opět
a postupně přeloženým do 30 jazyků. Mezi
překlady čeština dosud chyběla a je výborné,
že toto ostudné bílé místo bylo – byť s polito-
váníhodným zpožděním – zaplněno.
Již mnoho let přednáším o globálních
perspektivách životního prostředí a vždycky
v úvodu svým studentům zdůrazňuji, jak vel-
mi významný byl rok 1962 právě proto, že vy-
šlo Tiché jaro (já sám se spíše držím překladu
Mlčící jaro), jež se stalo základním kamenem
globálního environmentálního uvědomění.
Byla to první práce, která zdokumentovala ši-
roký rozsah kontaminace životního prostředí
průmyslově vyráběnými vysoce jedovatými
látkami. Pochopení mimořádně vážného
ohrožení lidí i přírody v důsledku lidmi způ-
sobeného znečištění se zrodilo právě zde.
Rachel Carsonová (narozena 1907 v Pen-
sylvánii) vystudovala biologii a věnovala
se převážně zoologickému výzkumu života
v mořích. Měla však rovněž vynikající lite-
rární talent, který uplatnila při psaní mnoha
článků popularizujících vědecké výsledky, jež
publikovala ve vlivných amerických novinách
a časopisech a jež mnohdy vzbudily zaslou-
ženou pozornost. Stala se známou autorkou,
napsala několik knih především s tematikou
mořského života, jež se staly bestsellery, asi
nejznámější je Moře okolo nás (The Sea Around
Us) z r. 1951. Stále více ji však trápily otázky
spojené s působením jedovatých látek v pro-
středí, takže se rozhodla tyto věci ­podrobně
prozkoumat a napsat o tom důkladnou
publikaci. Tak vzniklo Tiché jaro. Prostudovala
nejen ohromné množství literatury, ale pře-
devším se ve spolupráci s velice širokou škálou
akademických odborníků, lesníků, farmářů,
rybářů i veřejných činitelů podrobně sezná-
mila s nesčetnými případy použití toxických
látek a jejich často přímo tragických důsledků.
Kniha okamžitě vzbudila velkou pozornost,
autorka se stala známou veřejnou osobností,
zvanou i na kongresová slyšení. Kniha byla
velmi příznivě přijata, ne ovšem všemi; byla
totiž obžalobou těch, kteří nebezpečné látky
neuváženě používají, ale i těch, kteří je vyrá-
bějí a prosazují. Reakce chemického průmyslu
byla pochopitelně velmi negativní, došlo i na
výhrůžky a hrozby soudními postihy. Rozpou-
tala se intenzivní a mnohdy emotivní diskuse,
která ve skutečnosti dodnes neskončila.
Uznání epochálního významu Tichého jara je
ovšem jasné a jednoznačné. Kniha se dočkala
mnohého ocenění, stejně jako její autorka, po
níž je nazvána řada významných institucí
(například mnichovský Rachel Carson Center
for Environment and Society), na mnoha
místech jsou například vztyčeny její sochy,
především v USA, ale třeba i v Argentině.
Rachel Carsonová zemřela na rakovinu v roce
1964 ve svém domě v Marylandu, nedlouho po
vydání svého slavného díla.
Tiché jaro začíná kapitolou Bajka pro budoucí
pokolení s působivými odstavci: „Bylo jednou
jedno městečko v srdci Ameriky, kde všechno živé
existovalo v souladu se svým okolím… Potom ten
pohádkový kraj zasáhla podivná pohroma a všechno
se začalo měnit. Padlo na něj jakési zlé prokletí.
Všechno překryl stín smrti… Nad poli, lesy a mokřa-
dy se vznášelo pouze ticho… Lidé si tu pohromu
způsobili sami.“ Autorka potom přináší mnoho
případových studií o aplikaci pesticidů a jejich
důsledků pro zemědělskou krajinu a její obyva-
tele, řeky, jezera či podzemní vodu, půdu, lesy
nebo moře. Zdůrazňuje, že termín pesticid je
příliš úzký, protože ve skutečnosti jde o látky
se širokou škálou účinků, často nečekaných,
takže navrhuje nazývat je biocidy. Mnohdy
jsou přímé, zamýšlené účinky jen minimální,
ale zato nepřímé a neočekávané škody veliké.
Biocidy zabíjejí nebo vážně poškozují velmi ši-
rokou škálu necílových organismů včetně člo-
věka, jak dokazuje dlouhá řada dokumentova-
ných úmrtí. Ukazuje, že „nikdo není ušetřen“,
protože jedovaté látky pronikly do denního
používání prakticky všude, v domácnostech,
v kuchyni, na zahrádce. Mezi zásadní zjištění
patří úloha biologicky i biogeochemicky zpro-
středkovaného transportu často na značné
vzdálenosti od vlastní aplikace, vzduchem,
vodou, ale i kontaminovanými živočichy. Bio-
cidy postupují potravním řetězcem a mnohdy
1) Vlídnější pohled na glyfosát nabídl na stránkách Vesmíru
před časem M. Pouzar: Vesmír 96, 92, 2017/2.
 četli jsme —

Rachel strany výrobců a obecně zastánců pesticidů Vladislav Šolc:

Carsonová:
Tiché jaro
Host, Brno 2021,
376 stran, ISBN 978-
80-275-0687-3
jsou do té míry chemicky stabilní samy nebo
jejich metabolity, že jsou v prostředí přítomny
po velmi dlouhou dobu měsíců až let. Známý
je případ mořských ptáků, jejichž vajíčka měla
příliš křehké skořápky, takže ptáci nemohli
úspěšně vysedět a vyvést zdravé potomstvo.
Příčinou byla přítomnost DDT ovlivňující
metabolismus vápníku, jež bylo transportová-
no řekou Mississippi tisíce kilometrů daleko
od míst aplikace. Další a další případy jsou
popsány na základě dobře zdokumentovaných
pramenů, ale i jasným, přehledným a čtivým
slohem talentované a zkušené novinářky
a spisovatelky. Celkově autorka považuje
neuvážené používání toxických chemických
látek za špatný přístup: „Tím, že se uchylujeme
ke zbraním, jako jsou insekticidy, dokazujeme své
nedostatečné znalosti a neschopnost ovlivňovat
přírodní procesy bez zapojování zbytečné hrubé síly.
Nezbytná je pokora, pro vědeckou domýšlivost zde
neexistuje omluva.“
Carsonová nenavrhuje, aby biocidy nebyly
používány vůbec. Žádá však, aby byly apliko-
vány uvážlivě, nikoliv plošně, a za přísných
pravidel, která ovšem v té době nebyla k dis-
pozici. Postupem doby se tato doporučení
do velké míry uplatnila, například založení
americké Environmental Protection Agency
(v podstatě ministerstvo životního prostře-
dí) v roce 1970 mnozí přičítají „dlouhému
stínu“ Tichého jara. Rovněž celá řada biocidů,
které autorka kritizuje pro jejich velkou
toxicitu, byla postupně vyřazena z používání
a některé i mezinárodně zakázány, například
Stockholmskou úmluvou z roku 2001, pře-
devším DDT, ale i mnohé další jako dieldrin,
chlordan, heptachlor či endrin. Kritika ze
a podobných přípravků zdůrazňuje jejich Demokracie
užitečnost, uvádí se například, kolik lidských a individuace ve
životů (počínaje americkými vojáky za druhé věku konspiračních
světové války) aplikace DDT zachránila před teorií. Články
smrtí malárií. V současné době se používají a rozhovory
méně škodlivé přípravky, ovšem zároveň se powerprint, Praha 2020,
zjišťuje, že jsou (snad) bezpečnější pro lidi, 170 stran, ISBN:
ale nikoliv pro jiné živočichy, zejména hmyz 978-80-7568-289-5
a další bezobratlé, jak dokazuje například
postupné opouštění glyfosátu1 nebo neoniko- Svět mění svoji tvář čím dál rychleji a poro-
tinoidů, které nechtěně hubí opylovače. zumět současnému dění je náročná úloha.
To je však jen jeden aspekt jednoznačně O vysvětlení jevů, které se odehrávají v nás
epochálního významu Tichého jara. Kombi- i ve společnosti a světě, se autor pokouší
nací elegantního jazyka, výmluvného slohu, opakovaně. Kniha shrnuje články V. Šolce
velké osobní odvahy a poctivě dokumentova- (který působí jako diplomovaný jungovský
ných odborných zjištění autorka předložila analytik-terapeut v americkém Wisconsinu)
neobyčejně působivé sdělení základní obavy z uplynulých let, v nichž popisuje podstatu
o osud lidí i přírody v důsledku všudypří- fungování konspiračních teorií či fake news
tomného znečištění prostředí jedovatými vzhledem k našemu vnímání a ustrojení
látkami, neuváženě a ve velkém rozsahu (Válka názorů, Když tma ustupuje světlu
používanými jako biocidy, a nečekanými vaz- či Donald Trump v zrcadle) a představuje
bami, které účinky jednotlivých látek násobí. názory autora v rozhovorech s ním vedených.
Plošná, masivní a bezohledná aplikace velmi Některé vyšly i na vesmir.cz.  (eb)
vážně ohrožuje životní prostředí v jeho celku
včetně samotné existence lidského rodu.
Poselství Tichého jara nevyznělo naprázdno, David Svoboda:
vydavatelé mají pravdu, jestliže na obálce Jablko z oceli
konstatují, že jde o „jednu z nejvlivnějších (Zrod, vývoj a činnost
knih dvacátého století“. Jeho zásluhou je, že ukrajinského
nebezpečí, jež přináší znečištění, je díky ši- radikálního
rokým vědeckým poznatkům, systematické nacionalismu v letech
péči, omezující legislativě a jiným regulacím 1920–1930)
přece jenom drženo v jistých mezích, i když Academia a Ústav pro
zdaleka není zažehnáno. Znečištění dnes studium totalitních režimů,
významnou měrou přispívá ke globálnímu Praha 2021, 1016 stran,
úbytku biologické rozmanitosti (mluví se ISBN 978-80-200-3186-0
o šestém vymírání), jak to vidíme i u nás,
kde ubývá motýlů i jiného hmyzu a nako- Jak autor v úvodu píše: „Tak jako se Ukrajina
nec i ptáků v zemědělské krajině. Pesticidy snažila do 21. století konečně vejít a zanechat
ohrožující lidské zdraví i živou přírodu stále v minulosti panství zkorumpované auto-
nacházíme ve vodním prostředí včetně pitné ritářské oligarchie poddajné vůči Moskvě,
vody a vod podzemních, kam se postupně vyrazilo Rusko do útoku opačným směrem
dostávají ze zemědělských a jiných aplikací. a dalo světu pocítit moc své propagandistické
Nakladatelství Host patří velký dík za vy- ofenzivy, v níž stěžejní místo zaujímaly oži-
dání snad vůbec nejznámější a nejdůležitější vené a dávno zprofanované mýty zkreslující
ikony světové environmentální literatury, události a procesy evropského dvacátého
které je zároveň splacením víc než půlstoletí století.“ Autor podává čtenářsky vstřícný
starého dluhu. Pochvalu rovněž zasluhuje výklad jednoho z nejzapeklitějších problémů
velmi dobrý překlad Filipa Drlíka.  l v minulosti středovýchodní Evropy.  (ib)

První číslo vyšlo 3. května 1871 ISSN 0042-4544 — 12 čísel ročně — evidenční č. MK ČR E 896 — Vydává Vesmír, s. r. o., Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tel.: 222 828 393, 394, 395,
fax: 222 828 396, e-mail: redakce@vesmir.cz, www.vesmir.cz
Šéfredaktor: Mgr. Ondřej Vrtiška (vrtiska@vesmir.cz) — Redakce: Ing. Eva Bobůrková (eva@boburka.cz) — Bc. Jeronym Boháček (jeronymb@gmail.com) —
Bc. Zora Göthová (gothova@vesmir.cz) — Mgr. Pavel Hošek (hosek@vesmir.cz) — Marek Janáč (marek.janac@seznam.cz) — Návrh layoutu: Martin Vágner —
Grafická úprava: Pavel Hošek
Redakční rada: prof. MUDr. M. Anděl (medicína) — Mgr. I. Boháček (fyzika) — RNDr. V. Cílek (geologie) — prof. RNDr. J. Černý (biologie) — prof. MUDr. F. Čiampor (virologie) — RNDr. P. Duda, Ph.D. (biologie) —
Mgr. M. Fendrych, Ph.D. (biologie) — doc. RNDr. V. ­Ferák (biologie) — RNDr. M. Ferus (chemie) — prof. RNDr. J. Flegr (biologie) — doc. RNDr. D. Frynta (biologie) — Mgr. A. Fučíková, Ph.D. (fyzika) — RNDr. E. Ginter (výživa) —
† doc. Ing. I. M. Havel, Ph.D. (kognitivní věda) — RNDr. J. Havlík (chemie) — † prof. RNDr. Z. Herman (chemie) — prof. RNDr. I. Horáček (zoologie) — prof. MUDr. C. Höschl (medicína) — Ing. F. Houdek (vědní publicistika) —
Ing. M. Hudík, Ph.D. (společenské vědy) — doc. MUDr. P. Jiruška (neurofyziologie) — Mgr. J. Kolář, Ph.D. (botanika) — prof. RNDr. R. Kotecký (fyzika, matematika) — prof. RNDr. O. Lapčík (biochemie) — doc. M. Lipoldová
(molekulární biologie) — prof. MUDr. L. Machala (medicína) — prof. RNDr. J. Palouš (astronomie) — prof. Ing. J. Petr (biologie) — doc. P. Pokorný (paleontologie) — RNDr. J. Robovský, Ph.D. (biologie) — Mgr. C. Říha, Ph.D.
(architektura, urbanismus) — RNDr. J. Sádlo (botanika) — prof. RNDr. P. Slavíček, Ph.D. (chemie) — prof. Dr. D. Storch, Ph.D. (ekologie) — prof. Z. Storchová (molekulární biologie) — RNDr. P. Šíma (imunologie) —
prof. Dr. Ing. O. Šráček (geochemie, geologie) — Mgr. J. Toman (biologie) — MUDr. J. Trnka, Ph.D. (medicína) — Mgr. J. Turek, Ph.D. (archeologie) — Mgr. M. Vácha, Ph.D. (etika) — RNDr. S. Vaněk (biologie) —
prof. RNDr. B. Velický (fyzika) — prof. Ing. Š. Vilček (molekulární biologie) — prof. RNDr. F. Vyskočil (fyziologie) — RNDr. V. Wagner (fyzika) — Mgr. P. Zouhar, Ph.D. (fyziologie) — prof. RNDr. J. Zrzavý (biologie)
Inzerce: Jeronym Boháček, mobil: 777 280 248, e-mail: jeronymb@gmail.com — Předplatné: SEND Předplatné, P. O. Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, 777 333 370, 605 202 115, e-mail: vesmir@send.cz,
send@send.cz, www.send.cz – předplatné na rok 990 Kč, předplatné na dva roky 1800 Kč, předplatné na půl roku 510 Kč, cena čísla ve volném prodeji 98 Kč, cena jednoho čísla pro předplatitele 90 Kč. Administrativa:
Zora Göthová (gothova@vesmir.cz), tel.: 222 828 394. Volný prodej: Rozšiřují společnosti PNS, a. s., v Slovenské republice rozšiřují (stánky prodej 5,30 €, pro předplatitele 4,20 €): Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a. s.,
oddelenie inej formy predaja, Stará Vajnorská 9, P. O. BOX 183, 830 00 Bratislava, infolinka 0800 188 826, e-mail: info@ipredplatne.sk, objednavky@ipredplatne.sk; pro předplatitele 4,20 €: Magnet Press Slovakia,
s. r. o., Šustekova 8, 851 04 Bratislava, tel.: 00421 (2) 67 201 931–33, fax: 67 201 910 a 20, 67 201 930, e-mail: magnet@press.sk). Sazba: Vesmír, s. r. o. (na skenech se podílí Thalia picta, s. r. o.). Tisk: Triangl, a. s.,
Praha. Redakční uzávěrka: 8. 10. 2021, vychází 2. 11. 2021 — Vesmír vychází s podporou NČLF a IOCB Tech. © Vesmír, s. r. o.
Žádná část tohoto časopisu nesmí být kopírována a rozmno­žována za účelem dalšího rozšiřování v jakékoli formě či ja­kýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vlastníka autor­ských práv.
Vydavatel nenese odpovědnost za údaje a názory autorů jed­notlivých článků ani inzerce, včetně inzerce vkládané. Nevyžádané rukopisy nevracíme.  VESMAD 100 (11) 653–720 (2021) 68 stran

w w w. v e s m i r.cz 717
architektura —

zvláštnosti Tomáše Bati. Použité materiály

omezuji na železo, beton a sklo. Je tím vyjádřena
moderní technická kultura, jejímž průkopní-
kem Tomáš Baťa byl. Jimi docílím velkorysosti
a monumentality. Sloupům přidám velkorysosti
tím, že je osvobodím od stropní konstrukce,
a postavím je před ni. Sloupy tak v průčelí
vystoupí celým svým objemem. Vertikální linie
je symbolem osvobození od tíhy země. Symbolem

Památník
vzletu, iniciativy volného ducha. Kompoziční
jednoduchost dává prostoru jasnost a prosto-
tu výrazu. To všechno byly vlastnosti Baťova
ducha. Budova, která slouží k uložení sbírek, je

Tomáše Bati
vlastně velkou vitrínou, a tak je to správně. Více
světla bude vždy spíše k užitku než ke škodě.
Nerad bych porušil jednoduchost kompozice
cihlami. Cihla je materiál příliš muzeální. A toto

ve Zlíně
nemá být muzeum. To má být památník.
Svému účelu sloužil památník, otevřený
přesně o rok později, skoro do konce války,
kdy byl poškozen náletem. V padesátých le-
tech byl razantně přestavěn, přičemž tento
tex t a snímk y Jakub Potůček
stav změnila až rekonstrukce uskutečněná
v letech 2016–2019. Jejím autorem je archi-
tekt Petr Všetečka, který památníku vrátil –
stejně jako předtím Baťovu mrakodrapu čili
Brzy ráno dne 12. července 1932 se krát- i vnitřního schodiště, tvořící orientační správní budově číslo 21 – jak původní podo-
ce po vzletu v mlze zřítil nedaleko otroko- linku památníku, který sám architekt bu, tak i Junkers F 13. Přesně řečeno jeho re-
vického letiště stroj typu Junkers F 13. Na charakterizoval slovy: Chtěl bych, aby archi- pliku bez motoru a vybavení kokpitu a kabi-
palubě firemního letounu, směřujícího do tektura památníku vyjadřovala velkorysost, ny, kterou v detailním zpracování vyrobila
švýcarského Möhlinu, zahynul kapitán čes- jasnost, vzlet, optimismus i prostotu. Všechny olomoucká firma TechProAviation.  l
koslovenského průmyslu, továrník Tomáš
Baťa (1876–1932) i jeho pilot Jindřich Brouček.
Právě tento okamžik, během něhož se na
moment zastavil i jinak překotně tepající
Zlín, posloužil architektu Františku Lydie
Gahurovi (1891–1958) jako východisko jeho
koncepce nevšedního zlínského památníku.
Památník Tomáše Bati je majestátní
krystalicky čisté moderní dílo klasického
řádu i proporcí, které do průmyslového Symbolické
města dokonale zapadá, zároveň se však je barevné
jeho typické architektuře zcela vymyká. ladění centrální‑
Tento paradox měla na svědomí vysoká ho schodiště (1),
míra prefabrikace a standardizace, která které má tvar
firemním projektantům nedovolovala na- písmene Z (2).
vrhovat jakékoli individuálně koncipované
stavby. Jenomže Gahura, který stál u zrodu 3. Památník
značného počtu zlínských staveb včetně má tovární
legendárního baťovského modulu o rozmě- skelet, ale místo
1
rech 6,15 × 6,15 metru, byl také sochař. A ja- cihelných výplní
ko sochař k svému vrcholnému dílu, jímž katedrální sklo. 2
se zároveň završila jeho urbanistická práce
pro rodný Zlín, také přistupoval. Památník 4. Středobodem
totiž umístil na konec avenue lemované Památníku je
zelení a stoupající z nového náměstí Práce, replika letounu
čímž obzvlášť podtrhl jeho symbolickou ro- Junkers F 13.
vinu. Kromě charakteristického továrního
skeletu vyplněného jen čirým katedrálním Zadní strana
sklem v ní důležitou roli také hrají složité obálky: Zatímco
číselné poměry. Gahura z nich odvodil pravé polovině
jak celkové proporce stavby, tak umístění dominuje
ústředního exponátu, letounu Junkers F 13. Junkers F 13,
Právě v jeho kabině, kde Tomáš Baťa tra- v levé je vloženo
gicky zahynul, se střetávají osy vstupního mezipatro.

718 Vesmír 10 0, list o pa d 2021

3

w w w. v e s m i r.cz 719
720 Vesmír 10 0, list o pa d 2021